Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbora Köpplová - Dějiny Českych Médií PDF

Dějiny
českých médií
Od počátku do současnosti
2., upravené a doplněné vydání
Petr Bednařík
Jan Jirák
Barbara Köpplová
Tato elektronická kniha byla zakoupena v internetovém knihkupectví Grada.cz
Jméno a příjmení kupujícího: Karla Kráslová

E-mail: karlakraslova@gmail.com
Upozorňujeme, že elektronická kniha je dílem chráněným podle autorského zákona, a je

určena jen pro osobní potřebu kupujícího. Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být
volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření
neoprávněně zasahujete do autorského práva s důsledky podle platného autorského
zákona a trestního zákoníku.
Velmi si vážíme, že e-knihu dále nešíříte. Jen díky Vašim nákupům dostanou autoři,
vydavatelé a knihkupci odměnu za svou práci. Děkujeme, že tak přispíváte k rozvoji
literatury a vzniku dalších skvělých knih.
Máte-li jakékoli otázky ohledně použití e-knihy, neváhejte nás prosím kontaktovat na
adrese eknihy@grada.cz
Poděkování
S prvním i druhým vydáním nám pomáhala celá řada přátel a kolegů a rovněž pra‑
covníci několika institucí. Všem moc děkujeme za podporu.
Velký dík patří Jitce Kryšpínové za trpělivou administrativní pomoc i celkovou psychic‑
kou podporu. Janu Cebemu děkujeme za konzultace a kritické připomínky, Martinu
Sekerovi za poskytnutí podkladové studie ke čtvrté kapitole, četné konzultace a přístup
k fondům Knihovny Národního muzea. Děkujeme Fakultě sociálních věd Univerzity
Karlovy za poskytnutí dotace pro vydání publikace v nakladatelství Grada.
Děkujeme také Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK za finanční
příspěvek na pořízení práv k užití fotografií a Českému rozhlasu, České tiskové kance‑
láři, Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví a knihovně Libri prohibiti
za vyhledání a poskytnutí řady fotografií.
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Bednařík, Petr, 1973-

Dějiny českých médií : od počátku do současnosti / Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbara Köpplová. --
2., upravené a doplněné vydání. -- Praha : Grada, 2019. -- 456 stran
Anglické resumé
Obsahuje bibliografii a rejstřík
ISBN 978-80-271-0553-3 (brožováno)
* 316.774 * 316.774(091) * (437.3) * (048.8:082)

– masmédia -- Česko -- 15.-21. století
– dějiny médií -- Česko -- 15.-21. století
– kolektivní monografie
316.4/.7 - Sociální interakce. Sociální komunikace [18]

Dějiny
českých médií
Petr Bednařík
Jan Jirák
Barbara Köpplová
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována
a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Publikace vychází s podporou, kterou na doporučení své Ediční komise poskytla

Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy.
PhDr. Petr Bednařík, Ph.D.

prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.
doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc.
DĚJINY ČESKÝCH MÉDIÍ

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400
www.grada.cz
jako svou 7373. publikaci
Recenzenti:
doc. PhDr. PaedDr. Milan Sekanina, CSc.
prof. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D.
Odpovědná redaktorka Jana Kubínová

Sazba a zlom Antonín Plicka
Grafický návrh obálky Antonín Plicka
Počet stran 456
Obrazový doprovod
Vydání 2., 2019
Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
© Grada Publishing, a.s., 2019
ISBN 978-80-271-1145-9 (ePub)

ISBN 978-80-271-1144-2 (pdf)
ISBN 978-80-271-0553-3 (print)
Obsah • 5
Obsah
Úvod �� 11
Masová média v proměnách času a společnosti �� 11
1. Masová média jako historické téma �� 15

1.1 Co jsou masová média �� 17
1.1.1 Tisk �� 18
1.1.2 Film a kinematografie �� 19
1.1.3 Vysílací média �� 19
1.1.4 Internet �� 20
1.1.5 Vztah masových médií a žurnalistiky �� 20
1.1.6 Žurnalistika jako povolání �� 21
1.2 Přístupy k dějinám masových médií �� 23
1.2.1 Masová média jako součást vývoje lidské komunikace �� 24
1.2.2 Sociálně historický přístup k dějinám médií �� 26
1.3 Periodizace dějin českých médií �� 29
2. Počátky rozvoje tištěných médií �� 33

Od poloviny 15. století do osmdesátých let 18. století
2.1 Evropa od Gutenbergova vynálezu k Velké francouzské revoluci �� 33
2.1.1 Vznik moderních společností �� 35
2.1.2 Od renesance k osvícenství �� 37
2.1.3 Počáteční rozvoj tisku od poloviny 15. století �� 39
2.1.4 Počátky periodického tisku �� 40
2.2 České země od Jiřího z Poděbrad po josefínské reformy �� 43
2.2.1 Od pozdní gotiky k humanismu �� 46
2.2.2 Rozvoj tištěných médií v českých zemích do sklonku 18. století �� 48
2.2.3 Jan Amos Komenský: zárodky reflexe médií �� 57
3. Tisk jako faktor národního sebeuvědomování �� 59

Od devadesátých let 18. století do čtyřicátých let 19. století
3.1 Evropa a svět Velké francouzské revoluce, Napoleona
a první poloviny 19. století �� 59
3.1.1 Sebeuvědomování evropských národů �� 63
3.1.2 Preromantismus �� 63
6 • DĚJINY ČESKÝCH MÉDIÍ
3.1.3 Romantismus �� 64

3.1.4 Počátky realismu �� 65
3.1.5 Tisk v 19. století �� 65
3.2 České země v období počátků moderního národního vědomí �� 66
3.2.1 Národní sebeuvědomování v českých zemích �� 67
3.2.2 Kulturní život v českém prostředí �� 69
3.3 Český periodický tisk od Krameria k Havlíčkovi �� 71
3.3.1 Odborné a vědecké časopisy �� 80
4. Vznik a rozvoj politického tisku v Čechách �� 85

Od sklonku čtyřicátých let do počátku devadesátých let 19. století
4.1 Evropa a svět v roce 1848 a ve druhé polovině 19. století �� 85
4.1.1 Rok 1848 �� 86
4.1.2 Druhá polovina 19. století v Evropě a ve světě �� 88
4.2 České země od roku 1848 do přelomu osmdesátých
a devadesátých let 19. století �� 93
4.2.1 Kulturní a umělecký život ve druhé polovině 19. století �� 97
4.3 Tisk v českých zemích ve druhé polovině 19. století �� 98
4.3.1 Tisk v českých zemích během revolučních let a jejich dozvuků �� 98
4.3.2 Tisk v době neoabsolutistické represe 1851–1860 �� 105
4.3.3 Český tisk a česká žurnalistika v letech 1860–1889 �� 107
5. Rozvoj tisku politických stran �� 119

Od devadesátých let 19. století do vzniku Československa v říjnu 1918
5.1 Evropa a svět od zlaté éry technického rozvoje ke světové válce �� 119
5.1.1 Rozvoj techniky �� 120
5.1.2 Velká válka �� 121
5.1.3 Fin de siècle �� 123
5.1.4 Secese �� 126
5.1.5 Tisk jako průmyslové odvětví �� 126
5.1.6 Nástup kinematografie �� 128
5.1.7 Masová média a masová společnost �� 129
5.2 Od punktací ke vzniku samostatného státu �� 130
5.2.1 Kulturní život na počátku nového století �� 132
5.3 Česká média na přelomu století �� 134
5.3.1 Tisk národně liberálního tábora �� 140
5.3.2 Tisk sociálnědemokratického tábora �� 143
5.3.3 Tisk katolického tábora �� 145
5.3.4 Tisk agrárního tábora �� 146
Obsah • 7
5.3.5 Tisk národně sociálního tábora �� 147

5.3.6 Český tisk mimo české země �� 149
5.3.7 Média v období první světové války �� 150
6. Média v meziválečném Československu �� 151

Od roku 1918 do roku 1938
6.1 Evropa a svět mezi dvěma válkami �� 151
6.1.1 Kultura a umění po válce a proti válce �� 153
6.1.2 Nástup rozhlasového vysílání �� 155
6.2 Dvě desetiletí samostatného Československa �� 155
6.2.1 Kulturní život první republiky �� 157
6.3 Česká média v meziválečném období �� 159
6.3.1 Struktura tištěných médií v meziválečném Československu �� 160
6.3.2 Velké vydavatelské koncerny první republiky �� 168
6.3.3 Bulvární tisk �� 176
6.3.4 Tiskové kanceláře v samostatném Československu �� 180
6.3.5 Novinářské organizace �� 182
6.3.6 Rozvoj rozhlasového vysílání �� 183
6.3.7 Počátky televizního přenosu obrazu �� 188
6.3.8 Rozvoj odborného zájmu o média �� 188
7. Média během druhé republiky a protektorátu �� 191

7.1 Evropa a svět od Mnichova do jara 1945 �� 191
7.1.1 Postavení médií během druhé světové války �� 194
7.2 Druhá republika a protektorátní období �� 196
7.2.1 Období druhé republiky �� 197
7.2.2 Období protektorátu �� 198
7.3 Česká média v období druhé republiky �� 201
7.4 Média v době protektorátu Čechy a Morava �� 203
7.4.1 Cenzura protektorátního tisku �� 204
7.4.2 Legální tisk a aktivističtí novináři �� 206
7.4.3 Rozhlas v protektorátu Čechy a Morava �� 215
7.4.4 Domácí ilegální tisk �� 217
7.4.5 Média působící v zahraničí a ze zahraničí �� 220
8. Média v procesu společenské obnovy a politické polarizace �� 223

Od roku 1945 do 1948
8.1 Evropa a svět po roce 1945 �� 223
8.1.1 Kultura a literatura po roce 1945 �� 225

8.1.2 Poválečná obnova médií �� 226
8.2 Necelé a krátké tři roky obnoveného Československa �� 227
8.3 Média v obnoveném Československu �� 230
8.3.1 Personální očista českých médií �� 232
8.3.2 Organizační a strukturní změny po roce 1945 �� 235
8.3.3 Média v politickém zápase třetí republiky �� 248
9. Média ve službách budování socialismu a studené války �� 253

Od roku 1948 do začátku druhé poloviny padesátých let 20. století
9.1 Evropa a svět rozdělené mezi Východ a Západ �� 253
9.1.1 Padesátá léta v umění �� 255
9.1.2 Poválečný film �� 255
9.1.3 Televize a politika �� 256
9.2 Československo mezi únorovým převratem a polovinou
padesátých let �� 257
9.2.1 Budovatelské umění �� 260
9.2.2 Umělecké alternativy �� 261
9.3 Média v období budování socialismu �� 261
9.3.1 Role médií v únoru 1948 �� 261
9.3.2 Změny v médiích po únoru 1948 �� 264
9.3.3 Vývoj periodického tisku �� 268
9.3.4 Rozhlasové vysílání od února 1948 do poloviny padesátých let �� 280
9.3.5 Počátky televizního vysílání �� 281
9.3.6 Exilová periodika a vysílání ze zahraničí �� 287
10. Liberalizace médií a veřejného života �� 291

Od druhé poloviny padesátých let 20. století do roku 1969
10.1 Evropa a svět v zajetí studené války, snů a nadějí �� 291
10.1.1 Umění a nový životní styl �� 295
10.1.2 Odpovědnost umělce �� 297
10.1.3 Film šedesátých let �� 298
10.1.4 Rozvoj televize �� 298
10.1.5 Rozvoj studia médií �� 299
10.2 Československo na cestě k pražskému jaru a jeho konci �� 300
10.2.1 Kulturní život v období uvolňování �� 304
10.3 Česká média v období „tání“ �� 306
10.3.1 Proměny periodického tisku od druhé poloviny
padesátých let do roku 1967 �� 306
Obsah • 9
10.3.2 Vývoj rozhlasového a televizního vysílání do roku 1967 �� 312

10.3.3 Žurnalistika na cestě k profesionalizaci �� 320
10.4 Demokratizace médií v době pražského jara �� 322
10.4.1 Mediální politika ÚV KSČ a média �� 322
10.4.2 Média v období pražského jara a po invazi �� 325
11. Média jako výraz i nástroj normalizace �� 335

Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století
11.1 Evropa a svět od letu na Měsíc ke konci studené války �� 335
11.1.1 Nástup postmodernismu v umění �� 338
11.1.2 Masová média sedmdesátých a osmdesátých let �� 340
11.2 Československo v době normalizace �� 342
11.3 Média v ČSSR od potlačení pražského jara do roku 1989 �� 345
11.3.1 Nástup normalizace v médiích �� 346
11.3.2 Média v „bezčasí“ konsolidovaných poměrů �� 355
12. Vývoj médií po roce 1989 �� 375

Poslední dekáda 20. století a výhled do 21. století
12.1 Evropa a svět po pádu železné opony �� 375
12.1.1 Nástup internetové komunikace �� 380
12.1.2 Kultura a umění devadesátých let �� 383
12.1.3 Masová média po roce 1990 �� 387
12.2 Československo a Česká republika ve sjednocující se Evropě �� 389
12.2.1 Proměny kulturního života po roce 1989 �� 393
12.3 Česká média v devadesátých letech �� 395
12.3.1 Česká média ve fázi transformace �� 396
12.3.2 Konsolidace českých médií od poloviny devadesátých let
do závěru první dekády 21. století �� 413
12.3.3 Internetizace a digitalizace českých médií �� 417
12.3.4 Závěrem: hlavní rysy současných českých médií �� 421
Summary �� 423
Seznam vyobrazení zařazených do textu �� 425
Použitá literatura �� 429
Jmenný rejstřík �� 441

• 11
Úvod
Masová média v proměnách času

a společnosti
Noviny, časopisy, agenturní žurnalistika, filmy, rozhlasové a televizní vysílání, velká
část internetové produkce (internetové verze tradičních médií, původní zpravodajské
portály a blogy, mluvené slovo, filmy a hudba dostupné pro reprodukci či ukládání)
a některé síťové služby jsou součástí jak naší každodennosti, tak ekonomické exi-
stence společnosti a politického rozhodování i významným zdrojem její kulturní
produkce. Jejich společenský význam spočívá především v tom, že jsou k dispo-
zici potenciálně velkému počtu uživatelů, a to v pravidelných intervalech (deníky,
časopisy, v jistém smyslu i rozhlasové a televizní vysílání, pokud nemá charakter
vysílaného proudu) nebo téměř neustále a na požádání (internetové portály, služ-
by mobilních operátorů a díky internetu stále více i televize a rozhlas). Současné
společnosti jsou těmito médii prostoupeny, proto se média stala nejen významným
projevem sociální komunikace, ale i důležitým průmyslovým odvětvím (díky téměř
„příbuzenskému“ svazku s reklamním trhem).
Masová média jako průmyslové odvětví mají své vlastní – ekonomické i poli-
tické – zájmy a své představy o uspořádání světa dané vnitřní dynamikou svých
proměn: konkurenčním bojem, touhou po zisku a potřebou udržet si nebo posílit
vlastní postavení působením na politickou sféru. Proto je třeba média chápat nejen
jako součást kultury, ale také jako politickou a ekonomickou entitu s vlastním vývo-
jem a vlastními, původními zájmy. Tento průmyslový sektor se v posledních letech
významně proměňuje. Díky politickým změnám na přelomu osmdesátých a devade-
sátých let 20. století a nebývalému technickému rozvoji na přelomu 20. a 21. století
se mu fakticky podařilo proniknout – a to téměř doslova – do všech koutů světa.
Je‑li někde globalizace skutečně rozvinutá, tak je to na mediálním trhu. Média
jsou hegemonem globalizované ekonomiky a globalizující se politické komunikace
a kulturní produkce.
Předkládaný text nabízí chronologicky řazený vhled do vývoje českých médií na
pozadí obecně charakterizovaného historického kontextu ve světě a v českých zemích
včetně vývoje médií ve světě. Pojem „česká média“ není snadné definovat – na území,
které dnes vymezují hranice České republiky, se i v mediální produkci setkávala řada
jazykových, kulturních a politických kontextů. Pro potřeby předkládaného textu tvoří

osu výkladu vývoj česky psaných (od dvacátých let 20. století i vysílaných) médií
v českých zemích. Další jazykově definovaná prostředí (německy psaný tisk, polský
tisk vycházející ve Slezsku, ruskojazyčný tisk a rozhlas po roce 1989 apod.), popřípadě
prostředí vymezená územním principem (moravský tisk, slezský tisk), jsou zmíněna
výběrově tam, kde vstupují do kontaktu s česky provozovanými médii, ať již má tento
kontakt povahu střetu, synergického efektu či inspirace.
Celý výklad je uveden krátkým připomenutím věcných a metodologických pro-
blémů spojených se studiem dějin médií (kap. 1) a pak – jak je u dějin médií vcelku
tradiční – začíná nástupem knihtisku v evropském prostředí a pokračuje rozvojem
tisku na území dnešní České republiky do poslední čtvrtiny 18. století (kap. 2).
Český tisk vstoupil do tohoto prostředí v době formování moderní národní identi-
ty a národního sebeuvědomování jazykových a kulturních skupin žijících v tomto
prostoru a působil jako reprezentant a podpora těchto procesů (kap. 3). V dalším
vývoji se pak tisk stával stále zřetelněji i společenskou institucí politického života
společnosti (kap. 4) a následně přímo výrazem institucionalizace politického dění
(kap. 5). V samostatném státě se média rozvíjela nejen jako instituce politického
života, ale také jako průmyslové odvětví, které přijímá a adaptuje si nové obsahové
tendence i technické inovace (kap. 6). Zřetelnou změnu prodělala média (a ve-
řejný život vůbec) v období po podepsání mnichovské dohody na podzim 1938
a během druhé světové války (kap. 7). Toto období vystřídala etapa obnovy samo-
statného Československa vzešlého z výsledků druhé světové války. Média se stala
jednou ze společenských institucí, v nichž se odehrála téměř okázalá personální
i strukturní očista (kap. 8). Další etapu představoval vývoj médií po roce 1948,
kdy se Československo vyčlenilo z tradic západoevropských demokracií a stalo
se součástí oblasti podléhající mocenské nadvládě Sovětského svazu. První etapa
tohoto období znamenala výrazný přeryv v koncepci společenské role médií, jejich
kontrolu a plánovité zapojení do budování „nového řádu“ a propagandistických
bojů studené války (kap. 9). Přísná kontrola médií začínala ochabovat od konce
padesátých let, čímž se začaly vytvářet podmínky pro liberalizaci médií a veřejného
a kulturního života v šedesátých letech – proces, který vyvrcholil pražským jarem
1968 (kap. 10). Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968
fakticky i symbolicky ukončila naděje na další liberalizaci médií a otevřela prostor
k systematické, byrokratizované kontrole mediální produkce, která nakonec vedla
mimo jiné k její nivelizaci (kap. 11). Tuto etapu vystřídal po rozpadu bipolárního
světa v roce 1989 prudký ekonomický a technologický rozvoj médií podmíněný
povahou nově ustaveného politického pořádku i strukturních změn na počátku
devadesátých let (kap. 12).
Úvod • 13
Jednotlivé kapitoly (s výjimkou kapitoly první) jsou uspořádány tak, že v prvních

podkapitolách je zmíněn evropský, případně světový historický kontext a následuje
připomenutí souvislostí českých dějin. Poté přichází strukturovaný výklad vývoje
médií v českém prostředí. Vnitřní strukturace tohoto vývoje není jednotná a závisí
na tom, co lze v dané periodě považovat – ve vztahu k médiím – za nejvýraznější
dobově charakteristické rysy.
• 15
1 asová média
M
jako historické téma
Noviny, časopisy, filmy, rozhlasové a televizní vysílání, stejně jako mnohé inter
netové stránky a některé knižní produkty, nabízejí sdělení, o která je z nejrůzněj-
ších důvodů ve společnosti zájem. Produkce a distribuce takových sdělení jsou
proto zorganizovány tak, aby se mohla průběžně či pravidelně šířit z jednoho
centra k mnoha periferiím, tedy k uživatelům – zájemcům. Jejich zájem může
být formován celou řadou podnětů, od potřeby orientovat se v politickém či
ekonomickém životě společnosti přes snahu vzdělat se, pobavit se či jen zaplnit
volný čas až po to, že si na přísun takových sdělení prostě zvykli. Motivy k šíření
sdělení mohou být také rozličné, od snahy zaměřit pozornost na nějaký politický
směr a vyložit jeho přednosti přes touhu dosáhnout ekonomického úspěchu až
po potřebu zničit politického či ekonomického protivníka. Fakt, že podstatným
rysem působení médií je pravidelné či průběžné šíření sdělení, vede mimo jiné
k tomu, že čtenáři, diváci a posluchači nejsou konkrétní individuální adresáti či
skupiny adresátů, n ýbrž anonymní, jen obecnými rysy definované množiny pří-
jemců. Obecnými rysy přitom může být příslušnost k určité společenské vrstvě,
identifikace s nějakým (národním, etnickým) celkem či politickým proudem,
nebo dokonce jen soubor určitých sociodemografických charakteristik, které
reprezentují ten či onen typ spotřeby a životního stylu. Takto zformované mno-
žiny uživatelů nabývají takových rozměrů, že si pro svou početnost a skrytost
konkrétních uživatelů v anonymitě vysloužily označení masa. Proto se noviny,
časopisy, rozhlas, televize a část filmové a knižní produkce označují jako maso‑
vá média a pro jimi vytvářenou a podporovanou komunikaci se vžilo označení
masová komunikace.
Nástup a rozvoj masových médií je zřetelným projevem modernizačního proce-
su, tedy rozvoje a proměn industrializujících se společností, který začal v 15. století
v různých částech Evropy a probíhá do současnosti. Média (ve své „předmasové“
podobě) se začala rozvíjet s rozšiřováním obchodu, výroby zboží a také dovozu

nejrůznějších komodit ze vzdálených destinací do Evropy. Média provázela přesun
početných skupin populace celé řady evropských zemí z venkova do měst. O mé-
dia (svobodu projevu, názoru a vyznání) se vedly spory a boje ve všech revolucích.
Média byla jedním z prostředků, do nichž vkládali naděje na posílení národního
uvědomění protagonisté „obrozujících se“ evropských národů. V novodobých dě-
jinách Evropy snad není společenské změny, v níž by média nebyla nějakým způ-
sobem přítomna.
Pro historiky, sociology, politology i mediology zůstává otevřenou a významnou
otázka, nakolik je nástup a rozvoj médií a mediální komunikace produktem nebo
jen průvodním jevem modernizačního procesu. Nakolik je také (nebo dokonce
především) jevem konstitutivním – a konečně nakolik je jevem univerzálním a na-
kolik projevem specifických podmínek modernizace toho či onoho společenství,
národa či období. Média jsou komplexní kulturní, socioekonomický a politický
jev, který v průběhu modernizace prostupuje všemi vrstvami společnosti a všemi
rovinami jejího fungování a vstupuje do interakce s dalšími jevy (literaturou, poli-
tickou emancipací, pojetím vzdělání, uměleckou produkcí apod.). Tam, kde úvahy
o významu masových médií směřují k tomu, že média mají konstitutivní charakter,
uvažuje se o jejich vrůstání do společnosti jako o společenské změně svého druhu.
Vedle industrializace, byrokratizace, alfabetizace moderních společností se objevují
i úvahy o jejich medializaci či mediatizaci.
Média nejsou jen projevem či faktorem politického, společenského či kulturního
života, ale mají i svůj vnitřní, imanentní vývoj. S masovými médii jsou běžně spo-
jovány snahy o řízené (manipulativní) působení na postoje a chování příjemců a na
veřejné mínění (cenzura, propaganda a reklama). Současně jsou média vnímána
jako zdroje informací o sociálním, politickém i fyzickém světě a jako subjekt, který
artikuluje názory na tyto světy (žurnalistika). Taková vnímání provázejí média již
od jejich předmasové fáze vývoje a mnohdy navazují na starší aktivity sloužící stej-
nému účelu.
Na vývoji masových médií se podílely nejen proměňující se společenské a poli-
tické podmínky, specifické pro jednotlivé části světa, ale i proměny technologické
a organizační povahy – a ani ty nemají univerzální povahu. Již jsme např. naznačili,
že média se do skutečně masové podoby vyvinula od předmasové fáze své existence.
Diskuse o nástupu „skutečně masových“ médií má své nezastupitelné místo ve vý-
kladu dějin médií i dějin moderních společností. Někteří autoři kladou první výskyt
„skutečně masových“ médií do třicátých let 19. století, kdy se ve Francii, Velké Bri-
tánii a v USA poprvé objevil tisk s vyšším nákladem. Jiní se domnívají, že nástup
masových médií je třeba hledat v rozvoji dělnického tisku v průběhu 19. století. Další
nacházejí počátek v devadesátých letech 19. století a na počátku 20. století, tedy
Masová média jako historické téma • 17
v době, kterou pro mediální oblast symbolizují v Evropě vydavatelské aktivity lorda
Northcliffa a na americkém kontinentu konkurenční boj vydavatelských osobností
Josepha Pulitzera a Williama R. Hearsta. Do závěru této doby také spadá rozšíření
filmu jako lidové zábavy. Ještě další skupina autorů nabízí představu, že skutečně
masová média se konstituují až se „zlatými léty Hollywoodu“ a „zlatými časy rádia“
ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století v USA. Pro řadu zemí se ale ani jeden
z těchto potenciálních milníků nehodí – mimo jiné ani pro česká média (i když je
pravda, že v devadesátých letech 19. století došlo i v českém prostředí k výraznému
nárůstu počtu listů i jejich nákladů).
Postavení médií, jejich společenská, politická a kulturní role, stejně jako vliv
proměn médií na společnost, představují významný zdroj poznatků pro výklad
a pochopení moderních dějin. Proto je běžné, že se v jednotlivých zemích světa
sepisují nejen dějiny národní kultury (výtvarného umění, literatury, divadla, ki-
nematografie atd.), ale také sociální, politické a kulturní dějiny národních médií.
Proto se vydávají komparativní dějiny médií a vznikají pokusy o sepsání obecných
(byť zpravidla myšlenkově silně „westernizovaných“) dějin médií.
1.1 Co jsou masová média

Média a mediální komunikace jsou dobově podmíněné formy veřejné komunikace,
jejichž společnými charakteristickými rysy jsou:
• potenciální fyzická i psychická (intelektuální) dostupnost jejich produkce ne

omezenému množství adresátů/uživatelů a reálné užívání této produkce relativně
velkým počtem příjemců;
• disponování technickým, organizačním a distribučním zázemím, které výše zmí-
něnou dostupnost umožňuje, tedy dovoluje vyrábět velký počet identických kopií
nebo šířit týž signál po rozhlehlém a obydleném území;
• nabídka obsahů, jež jsou obecně srozumitelné a mohou být z různých důvodů
použitelné (pro poučení, orientaci ve světě, potvrzení politického názoru, jako
návody na jednání, pro zábavu, pro zaplnění volného času, pro rituální struktu-
raci každodenního běhu života apod.);
• průběžnost nebo pravidelnost obměňované produkce a vůle po její aktualizaci,
případně atraktivizaci.
Masovými médii se tedy rozumějí taková média, která jsou určena a dostupná
neuzavřené množině uživatelů („široké veřejnosti“, resp. „mase“). Tato média se
formují za konkrétních historických podmínek (v procesu modernizace, resp. v kon-

textu průmyslové revoluce). Nástup a rozvoj masových médií je úzce spjat:
• s procesy industrializace, urbanizace a alfabetizace modernizujících se společností;

• s procesem sociální stratifikace těchto společností na dichotomii elity na jedné
straně a střední a nižší (dělnické) třídy na straně druhé;
• s procesem demokratizace těchto společností (např. rozšiřováním volebního
práva);
• s formováním a uvědomováním si národní identity těchto společností, tedy s mo-
derním nacionalismem.
Masovými médii jsou tištěná média (a s nimi jednotlivé zobrazovací techniky,

např. dřevoryty, mědiryty, litografie ad., nebo později fotografie), následně film,
dále rozhlasové a televizní vysílání a v poslední době také veřejně dostupná sdělení
v prostředí internetu.
1.1.1 Tisk
Pokud jde o tisk, spadají pod toto označení především periodika, tedy vícemé-
ně pravidelně vycházející noviny (v dnešní podobě především deníky) a časopisy
určené široké veřejnosti, a v omezenější míře i neperiodické tiskoviny (jedinečné
či příležitostné), popřípadě periodické tiskoviny určené úzkému okruhu zájemců
(např. odborné časopisy). Významným rysem masových periodik je podíl na for-
mování veřejného, kulturního a politického života, tuto roli zastávaly v minulosti
různé tiskoviny – od knih přes letáky a pamflety po kalendáře.
Dějiny médií se v tomto smyslu počínají nástupem a rozvojem knihtisku a po-
kračují ranými projevy tisku. Teprve postupně a přes řadu nepravidelných tisků
krystalizují do podoby pravidelné, skutečně periodické produkce. Součástí studia
dějin periodického tisku je i role a dopad periodik určených úzkým zájmovým sku-
pinám: odborné časopisy působily v minulosti často jako faktor formování veřejného
(např. národního) prostoru. Příslušníci nepočetných elit majetných a vzdělanců, jimž
byla tato periodika určena, pak představovali veřejné mínění. A konečně i v době,
kdy byla periodická média plně rozvinuta, vykazovala a vykazuje část neperiodic-
ké produkce nápadné rysy masovosti – takzvané čtivo (romantické příběhy běžně
označované jako „červená knihovna“, příběhy s tajemstvím, „letištní knihy“ určené
k jednomu přečtení a zahození apod.) je k dispozici po celém světě a konzumují je
početné čtenářské skupiny. Pro tento rys „masovosti“ je vhodné zmíněnou tištěnou
produkci do výkladu dějin masových médií zahrnout.
1.1.2 Film a kinematografie

I když je film z hlediska výkladu dějin masových médií spíše doplňkové téma, nelze
přehlédnout, že alespoň část filmové produkce nese některé rysy masové komu-
nikace. Především existují produkty filmového průmyslu, jejichž publikum mělo
a má masový charakter. Například produkce dobrodružných příběhů, westernů
a grotesek v období němého filmu dokázala přilákat do promítacích sálů obrovské
množství diváků, kteří toužili pobavit se a odpočinout si, takzvané divácké filmy to
dokážou dodnes. Filmový průmysl zcela jistě disponuje organizačními možnost-
mi, jak filmy distribuovat do početných sítí kinosálů. Navíc část filmové produkce
(dokumentární a zpravodajský film) se snaží o obsahovou aktuálnost a podílí se
na formování veřejného života.
Jsou dějinné okamžiky, kdy se film (resp. kinematografie) stává součástí poli
tického dění. Například během druhé světové války sloužil jako nástroj propagan-
dy nejen v hitlerovském Německu, ale i v jiných zemích (např. v USA). Aktivní
součástí veřejného života se film stal také v šedesátých letech 20. století v Česko
slovensku, a to jako výraz liberalizace a demokratizace poměrů („nová vlna“ čes-
kého filmu v šedesátých letech 20. století, kdy se z filmů Miloše Formana, Jiřího
Menzela, Věry Chytilové, Ivana Passera, Jana Němce a dalších staly téměř politické
deklarace).
1.1.3 Vysílací média

Vysílací média, tedy rozhlas a televize, jsou jako masová média snadněji vymezitel-
ná. Neustavovala se ostatně – na rozdíl od tisku – jako výraz a nástroj společenské
změny. Byla spíš technologickým pokrokem, který si teprve postupně hledal svou
sociální, politickou, kulturní i estetickou pozici. Rané dějiny rozhlasového vysílání
dokládají, že toto médium bylo původně chápáno především jako zprostředkovatel
již existujících forem – koncertů, divadelních představení, vzdělávacích přednášek
apod. Teprve postupem času do rozhlasu pronikly žurnalistické prvky (zpravodaj-
ství, živý sportovní komentář atd.) a začaly se uplatňovat obsahy, jež by bylo možné
považovat za „rozhlasu vlastní“ (např. rozhlasové inscenace, seriály, soutěže), a přímý
přenos („živé vysílání“) se z omezení změnil na přednost.
Televize byla zprvu chápána především jako „rozhlas s obrazem“, tedy jako
technologické rozšíření možností rozhlasu. V počátcích televizního vysílání je tak
možné najít celou řadu převzatých rozhlasových pořadů (např. seriály či soutěže).
Nelze přehlédnout, že rozhlas i televize jsou svým způsobem funkčně hybridní
média – berou na sebe některé funkce tisku (nabízejí žurnalistické a publicistické
20 -• DĚJINY ČESKÝCH MÉDIÍ
obsahy, podílejí se na veřejném a politickém životě společnosti), ale současně v mi-

nulosti aspirovala na to, že budou novými sférami uměleckého výrazu – o televizi
jako „novém umění“ se ve světě i v českém prostředí zvláště v šedesátých letech
minulého století hojně diskutovalo a na produkci této doby jsou dodnes patrné
vyšší umělecké ambice.
1.1.4 Internet
Internet je v diskusi o tom, co jsou média, třeba chápat především jako specifické –
technologické – prostředí, v němž se nabízí možnost využití nejrůznějších produktů,
z nichž jen některé (zpravodajské servery, blogy, vyhledavače, YouTube, ale zčásti
také veřejně přístupné sociální sítě typu Facebook, Instagram či Twitter atd.) nesou
charakteristiky masové komunikace, zatímco celá řada dalších možností využití
internetu (e-mail, Skype, ICQ, chaty apod.) má blíže k soukromé a interpersonální
komunikaci.
Internetová (někdy též „síťová“) média bývají kladena do protikladu k masovým
médiím pro svou interaktivní povahu a vyšší míru individualizace nabídky. Je prav-
da, že architektura počítačových sítí dovoluje průběžné a rozsáhlejší formulování
požadavků ze strany uživatele než „tradiční“ masová média (ale i čtenář může obsah
ovlivnit volbou titulu, divák či posluchač volbou kanálu a času). Uživatel může také
snáze ventilovat své dojmy a názory zapojením do diskuse či připojením komen-
táře (ale i čtenáři, posluchači a diváci mohou psát do redakce, popřípadě volat do
vysílání). Přesto základní model komunikace velkých uživatelských portálů a zpra-
vodajských serverů je založen na směřování: centrum → periferie. Jako u „tradič-
ních“ médií i internetová komunikace nese stále zřetelněji rysy masových médií:
dostupností, organizačním zajištěním, podílem na veřejném životě (mobilizační
a propagandistický potenciál sociálních sítí je zřejmý a v politické komunikaci stále
hojněji využívaný), komercializací a komodifikací, stejně jako snahou po aktuálnosti
a rychlosti (okamžitosti) dodání sdělení.
1.1.5 Vztah masových médií a žurnalistiky

V předcházejícím výkladu jsme se v souvislosti s nástupem a rozvojem masových
médií několikrát zmínili o žurnalistice, tedy o jevu, který je s existencí masových
médií těsně spjat – tak těsně, že s nimi v některých fázích vývoje médií a v někte-
rých kontextech téměř splývá. V českém jazykovém úzu jsou skoro synonymické
výrazy „žurnalistika“ a „novinářství“ a velmi blízký je jim výraz „publicistika“,
byť jeho významové pole je užší – nezahrnuje zpravodajství. Z češtiny se bohu-

žel téměř vytratil výraz „žurnalismus“ (ve starším tvaru žurnalism), s nímž ještě
běžně pracovala sociologie a politická literatura první třetiny 20. století (objevuje
se např. v textech T. G. Masaryka a E. Beneše). Tímto pojmoslovným ochuzením
se na výrazy „žurnalistika“ a „novinářství“ váže příliš mnoho významů a ty je třeba
vyložit a vztáhnout k masovým médiím.
Žurnalistikou se rozumí referování o aktuálním dění (o nejrůznějších důležitých,
podstatných, zajímavých, otřesných nebo bizarních událostech či jevech nebo činech
a jejich aktérech) a dobírání se smyslu, významu a dopadu tohoto dění na společnost.
V tomto smyslu je žurnalistika typem veřejné komunikace, respektive specifickým
diskurzem, popřípadě souborem dílčích diskurzů (za takový dílčí diskurz lze pova-
žovat např. zpravodajství). Pro tento význam slova „žurnalistika“ by právě bylo nad
míru příhodné použít výraz „žurnalismus“ (a v tomto významu se také v minulosti
hojně používal). Hypotetické soudy typu „česká žurnalistika je v úpadku“ nebo „nad
dnešní žurnalistkou by se Havlíček v hrobě obracel“ odkazují právě k tomu významu
slova, stejně jako třeba intuitivní povědomí o rozdílu mezi „seriózní žurnalistikou“
a „bulvární žurnalistikou“ či tušení historických proměn tohoto diskurzu („z dnešní
žurnalistiky zcela zmizel úvodník“). Všechny následující uvedené významy slova
jsou pod tento základní význam subsumovány – byť je možné o nich uvažovat auto-
nomně. Žurnalistika (tedy žurnalismus) je v tomto smyslu historickou kategorií a je
možné sledovat její proměny v čase. Dějiny žurnalistiky (dějiny žurnalismu) jsou pak
neodmyslitelnou součástí dějin masových médií a v řadě konkrétních historických
situací lze říci, že dějiny masových médií jsou dějinami žurnalistiky.
Ve významu slova „žurnalistika“ je obsažen i odkaz ke konkrétním sdělením
novinářské povahy distribuovaným masovými médii. Řada sdělení má obsahová
a kompoziční specifika, která je dovolují identifikovat jako žurnalistické výstupy:
třeba podle toho, že referují o velmi nedávných událostech připomenutím základních
a předem vybraných parametrů události (jak je tomu u zprávy) či předkládají argu-
menty podporující nějaké hodnocení události (jako je komentář), popřípadě nabízejí
názory, postoje či soudy efemérní povahy (fejeton, interview atd.). Způsoby uspo-
řádání žurnalistických sdělení (textové vzorce někdy označované jako žurnalistické
žánry) jsou v čase proměnnou jevovou stránkou mediální produkce a jako takové
jsou svébytným výrazem dějin médií, skrze něž se projevuje „dobový žurnalismus“.
1.1.6 Žurnalistika jako povolání

Žurnalistika je také povolání. Kontury tohoto povolání je z více důvodů obtížné
určit. Ve srovnání např. s lékařstvím či advokacií je žurnalistika jako profese jen
velmi málo institucionalizována, tedy nerozvinul se u ní proces profesionalizace

do takové míry jako u některých jiných oborů a je chápána jako „volné povolá-
ní“. Má např. jen velmi volně ustavené profesní standardy, nevyžaduje žádnou
konkrétní odbornou průpravu (někdy se dokonce uvažuje o existenci „nadání na
žurnalistiku“ jako zvláštní dispozici ne nepodobné uměleckému talentu). Možnost
živit se žurnalistikou není zpravidla vázána na žádné vstupní zkoušky prokazující
způsobilost ani na jiné závazky (projevující se v jiných oborech např. členstvím
v profesních komorách), chybný výkon není postižen (např. zákazem povolání).
Odchylky od této charakteristiky je možné v dějinách žurnalistického povolání
najít, ale mají zpravidla politickou motivaci (např. přezkušování adeptů na novi-
nářské povolání v poválečné Itálii či povinné členství československých novinářů
v novinářské organizaci koncem čtyřicátých let a v padesátých letech 20. století).
V liberálně demokratických poměrech, kde je žurnalistika chápána jako historicky
ustavená instituce svobody projevu, brání plné profesionalizaci právě historické
okolnosti ustavování žurnalistiky – v řadě úvah o naplnění svobody slova se obje-
vuje argument, že profesní komora s povinným členstvím, povinnost speciálního
vzdělání či nutnost uspět u vstupních zkoušek by v důsledku oslabily svobodu
projevu v dané společnosti. I novinářské povolání má tedy své dějiny, v jejichž
rámci je možné sledovat např. směřování k profesionalizaci (rozvoj novinářského
vzdělávání, ustavování novinářských organizací, proměny legislativy upravující
postavení novinářů apod.) nebo naopak k deprofesionalizaci (stagnace či chřadnutí
novinářského vzdělávání, oslabování významu novinářských organizací, možnost
amatérů uplatnit se v mediální produkci atd.), ale také dopad dobového ekonomic-
kého či politického kontextu na výkon povolání nebo vliv technologií na podobu
novinářské práce.
S žurnalistikou jako povoláním těsně souvisí poslední užívaný význam slova, a to
žurnalistika jako studijní obor provozovaný na celé řadě škol dalšího vzdělávání.
Ve většině průmyslově rozvinutých zemí se během 20. století vyvinuly různé for-
my profesní přípravy novinářů a dostalo se jim velmi rozdílného institucionálního
zakotvení od profesních učilišť zřizovaných vydavateli či novinářskými svazy přes
vzdělávací kurzy při zaměstnání po univerzitní katedry a ústavy. Také novinářské
vzdělávání představuje rozměr dějin žurnalistiky a médií.
Jelikož vývoj masových médií a vývoj žurnalistiky jsou těsně spjaty, budeme se ve
výkladu dotýkat obojího. Proces ustavování moderních společností je doprovázen
bojem o svobodu projevu a právo prezentovat názor a mít přístup k informacím
nebo naopak snahou o cenzurní kontrolu veřejného prostoru – tedy fakticky bojem
o demokratický žurnalismus.
Obě témata – masová média i žurnalistika – mají ovšem navzdory propojenosti
i svůj autonomní výkladový rámec s poněkud odlišně koncipovanou „prehistorií“.
Názorně řečeno, dějiny masových médií se mimo jiné vztahují také ke kontextu vývo-
je komunikačních možností člověka a mají styčné plochy s nenovinářskou produkcí
(např. s filmem), zatímco žurnalistika hledá své předstupně v aktivitách spojených
s poskytováním zpráv o událostech a světech ležících za hranicí bezprostřední smys-
lové zkušenosti. Proto někteří autoři umísťují počátky žurnalistiky tam, kde vidí první
náznaky institucionalizace přenosu zpráv, tedy např. ve starém Římě, ve středověku
pak mimo jiné do klášterů a ve vystoupení minesengrů a potulných kejklířů, ve
vyprávění putujících bakalářů, poslů a úředníků, v dopisech diplomatů či feudálů,
v záznamech písařů apod.
1.2 Přístupy k dějinám masových médií

Masový charakter mediální produkce a jejího užívání souvisí mimo jiné s rozvojem
technických možností výroby a přenosu sdělení, tedy nejprve s možností tisku, pak
vysílání elektromagnetických vln, v poslední době s možností přenosu digitalizova-
ných dat telekomunikačními a počítačovými sítěmi. Tisk umožnil výrobu velkého
počtu stejných kopií, vysílání dovolilo rychle přenášet sdělení k velkému (v podstatě
neomezenému) počtu příjemců. Díky digitalizaci je snazší přenášet texty i obrazy
téměř okamžitě na velké vzdálenosti, je možné snadno a levně kombinovat různé
obrazy, propojovat data, manipulovat sděleními apod. Právě digitalizace umožnila
rozvoj celosvětové sítě zvané Internet, po níž je možné posílat a přijímat sdělení
prakticky okamžitě bez ohledu na skutečnou geografickou polohu odesilatele a pří-
jemce. Změny vyvolané digitalizací jsou tak nápadné, že je často vnímáme jako
rozdíl mezi dvěma světy – starým světem „masové komunikace“ a novým světem
„síťových médií“. Jedním z rysů masové komunikace je to, že příjemce má jen malou
nebo žádnou možnost pozměnit podobu výsledného sdělení. Fakticky musí „pasiv-
ně“ vybírat z hotových titulů, pořadů apod. Naproti tomu síťová média umožňují
zásahy do konečné podoby sdělení, a působí proto dojmem, že je uživatel daleko
aktivnější. Podstata masové komunikace tím však dotčena není – i v komunikaci
síťovými médii jsou uživatelé anonymní (byť o něco méně masoví, protože jsou více
rozdělení, fragmentovaní do menších skupin), také v prostředí síťových médií jde
především o přilákání pozornosti a o její prodej zákazníkům (ať jsou jimi výrobci
spotřebního zboží, nebo politické strany).
Na masová média lze nahlížet, jak jsme již naznačili, jako na jednu z etap ve vývoji
možností lidské komunikace, nebo jako na aspekt modernizačního procesu, respek-
tive moderních dějin, tedy jako na součást přechodu od tradičních k industriálním
a postindustriálním společnostem. Na tomto základě je možné identifikovat:
• komunikačně technologický přístup k dějinám masových médií, vyznačující se

obecnou „civilizační“ perspektivou a důrazem na proměny technického zajištění
komunikace;
• sociálně historický přístup, pro nějž je charakteristický především zájem o moder-
nizaci společnosti, podíl masových médií na ekonomickém, politickém a kulturním
vývoji společnosti a vliv tohoto procesu na masová média.
1.2.1 M
asová média jako součást vývoje
lidské komunikace
Rozvoj masových médií a nástup masové komunikace je možné vnímat jako techno
logicky podmíněnou změnu v komunikačních možnostech člověka. V takovém
přístupu je periodizačním kritériem převládající či nově nastoupivší způsob komu‑
nikace a masová média a masová komunikace představují rozlišitelnou periodu ve
vývoji lidské komunikace. Jinými slovy, tisk, film, rozhlas, televize a internet přinášejí
v této perspektivě nové možnosti komunikace, a to komunikaci zespolečenštěnou,
nabízejí možnost oslovit početné segmenty společnosti (posléze dokonce v globální
perspektivě).
Jedním z autorů, kteří přistoupili ke členění vývoje podle převládajícího typu
komunikace, byl kanadský literární historik Marshall McLuhan v knize Gutenbergova
galaxie z roku 1962. McLuhan, navazující na práci svého kolegy a učitele Harolda
Innise, rozdělil vývoj do čtyř období:
1. První označuje za období orální kmenové kultury a popisuje je jako „svět ucha“,
tedy jako dobu akustického prostoru.
2. Druhé označuje jako „svět oka“, respektive dobu psané kultury (rukopisů), pro
niž je příznačné, že akustické vnímání sdělení je nahrazeno vnímáním vizuálním
(pomocí písma).
3. Třetí období představuje Gutenbergova galaxie. McLuhan tímto označením po
ukazuje na význam knihtisku a na podíl tištěné knihy na sekularizaci společnosti
a rozšíření obzorů poznání.
4. Gutenbergova galaxie končí podle McLuhana s nástupem elektřiny a následu-
je období, které se analogicky k pojmenování epochy tisku označuje výrazem
„Marconiho galaxie“, s odkazem na Guglielma Marconiho, který bývá označován
za autora bezdrátového telegrafu.
McLuhan zemřel v roce 1980 a neměl možnost zhodnotit význam rozvoje po-
čítačových sítí pro lidskou komunikaci (i když ve svém díle existenci takových sítí
předpověděl v obraze „globální vesnice“, metafoře, kterou pojmenoval komunikačně

propojený svět). Mohli bychom ale v duchu jeho poetiky uvažovat o Gatesově galaktic-
ké kupě (budeme-li považovat podíl firmy Microsoft na současné podobě komunikace
za reprezentativní) nebo v obecnější rovině o digitálním věku, neboť základním rysem
této epochy je digitalizace dat a s ní spojený rozvoj telekomunikačních sítí.
Sandra Ballová-Rokeachová a Melvin DeFleur shrnuli ve svých Teoriích masové
komunikace, které vyšly česky v roce 1996, snahy o periodizaci lidské komunikace
a převažujícího způsobu komunikování do standardní podoby pěti základních etap
ve vývoji lidské komunikace:
1. epochu znamení a signálů s počátkem v proto‑humánní fázi vývoje člověka;

2. epochu mluvení a jazyka, jejíž počátek kladou do období před 90 000 – 40 000 lety;
3. epochu psaní, jejíž počátek kladou do období před 5 000 lety;
4. epochu tisku, která začíná v polovině 15. století v souvislosti s Gutenbergovou
konstrukcí tiskařského lisu s vyměnitelnými literami;
5. epochu masové komunikace, jejíž počátek kladou fakultativně buď na začátek
19. století (v souvislosti s „příchodem novin určených obyčejným lidem“), nebo
lmu
na počátek 20. století (v souvislosti s „objevením a všeobecným rozšířením“ fi
a později i vysílacích médií, tedy rozhlasu a televize), což odpovídá různosti
přístupů, jak jsme je připomněli v úvodu k této kapitole.
Na závěr autoři uvažují i o tom, že na sklonku 20. století přechází lidstvo do šesté
etapy vývoje komunikace, do epochy počítačů. Přitom připomínají, že tyto epochy
nepředstavují střídání jednotlivých způsobů komunikace, nýbrž jejich přidávání
ke stávajícím komunikačním možnostem uživatelů, které se tak rozšiřují a mají
kumulativní charakter. V každé následující epoše se v nějaké podobě uchovávají
média z předcházejících epoch.
Uvedené pokusy o periodizaci se snaží vřadit masová média a masovou ko-
munikaci do širšího a obecnějšího rámce lidské komunikace, ale ve vlastní epoše
masových médií nacházejí jen málo vnitřních kvalitativních zlomů, pokud vůbec
nějaké. Vodítkem jim přitom jsou technologické změny, především nástup vysíla-
cích médií (McLuhanova Marconiho galaxie), popřípadě rozvoj počítačových sítí.
Zajímavý pokus v tomto ohledu představuje Mark Poster, který se v knize Druhý
mediální věk z roku 1995 soustředil na rozdíl mezi masovými médii („prvním me-
diálním věkem“), kam patří tisk, rozhlas a televize, a interaktivními médii („druhým
mediálním věkem“).
Najdeme ale i četné pokusy vyložit technologický vývoj masových médií jako
součást modernizačního procesu. Například v knize Sociální dějiny médií britských
autorů Asy Briggse a Petera Burkeho (s podtitulem Od Gutenberga po Internet)
z roku 2002 autoři probírají jednotlivé epochy vývoje modernizujících se s polečností

a hledají vzájemné interakce mezi proměnami společnosti a proměnami jejich komu-
nikačních možností. Začínají „tištěnou revolucí“ a popisují roli médií při formování
veřejnosti a veřejné sféry v raně moderní Evropě. Pak probírají proměny industria
lizující se společnosti symbolicky vyjádřené posunem od užívání páry k zavádění
elektřiny. Do 20. století vstupují výkladem o ekonomických, sociálních a politických
podmínkách nástupu a rozšíření komunikačních prostředků, které se stanou domi-
nantou života rozvinutých (post)industriálních společností na jeho sklonku. Dvacáté
století zkoumají jako epochu informace, edukace a zábavy, jež na úsvitu 21. století
rychle přechází do éry kyberprostoru.
Pokud se soustředíme na vnitřní vývoj masových médií od jejich předmasové
fáze do současnosti, může periodizace vypadat takto:
1. Období předchůdců periodického tisku (od roku 1450 do počátku 17. století).
Sem patří jako konstitutivní produkce letáků, pamfletů, jednolistých tisků a ne-
periodické a ručně psané noviny.
2. Vznik prvních periodicky vydávaných tisků (17. století).
3. Diferenciace tištěných periodik (18. století). V době politického uvědomování
a utváření měšťanské společnosti se tisk stává nástrojem měšťanstva a prostřed-
kem politického boje (USA, Francie).
4. Rozvoj dalších typů médií (19. století). Vznikají zpravodajské agentury, fotografie,
film, dochází k další diferenciaci tištěných médií (např. vznikají periodika s ma-
sovým nákladem, nastává rozvoj stranického tisku apod.). Do popředí výrazně
vstupuje také inzerce a reklama.
5. Nástup elektronických médií (20. století). Nastupují a rozvíjejí se nejprve audi-
tivní, později audiovizuální média (rozhlas, televize).
6. Vznik a rozvoj digitálních médií (poslední dvě desetiletí 20. století do součas-
nosti). Nástup a rozvoj internetových médií, rozvoj komunikačních možností
přímého přenosu, sociálních sítí a nástup on‑line žurnalistiky.
Tato periodizace je však také až příliš zobecňující a nelze ji aplikovat ani na

všechny státy a národní společnosti. I letmý pohled např. na rozvoj médií v české
společnosti odhalí částečně odlišný průběh vývoje.
1.2.2 Sociálně historický přístup k dějinám médií

Pro detailnější pohled na vnitřní strukturu vývoje masových médií a na včlenění
tohoto vývoje do dějin konkrétního společenství je komunikačně technologický
přístup až příliš zobecňující a při bližším pohledu na jednotlivé společnosti silně

zkreslující. Slouží ostatně spíše antropologickému a kulturologickému výkladu role
komunikace v životě člověka a pro výklad vývoje masových médií v konkrétním
historickém kontextu je v podstatě málo využitelný (to neznamená, že sociální dějiny
médií neberou v potaz proměny komunikačních technologií – jen je nepovažují za
univerzálně určující faktor vývoje).
Technické možnosti a podmínky mediální produkce tedy nejsou jedinou mož-
ností, jak k dějinám masových médií přistupovat, i když technologie mají podstatný
vliv na podobu médií. Důležité je studovat také společenské, ekonomické, politické
a kulturní okolnosti a důsledky vývoje masových médií, a to mimo jiné pro jejich
těsné sepětí se žurnalistikou jako politickou funkcí médií. Tuto funkci začala média
plnit již v raném období své existence, kdy se měšťanstvo snažilo doplnit svou vzrůs-
tající ekonomickou sílu výhodnějším politickým postavením. Na vrcholu konfliktu
měšťanstva s reprezentanty feudální moci našlo měšťanstvo oporu v konceptu občan-
ských práv – a tedy i svobody projevu – a v představě národní identity (moderního
nacionalismu). V dalším vývoji (ve druhé polovině 19. století) se pak politická funkce
periodik posiluje, a to v souvislosti se vznikem politických stran, které začínají vy-
dávat stranické listy. Významná je i funkce osvětově vzdělávací, jež byla s periodiky
(zvláště s časopisy) spojována.
1.2.2.1 Northcliffovská revoluce a další vlny komercializace

Politickou a národně identifikační funkcí význam médií nekončí. Postupem času
se média stala v řadě zemí i významným ekonomickým odvětvím. Již v 19. století
pokročila jak technologie výroby novin a jejich distribuce, tak společenský vývoj
do té míry, že bylo možné vyrábět dosti rychle dostatečně velké množství výtisků
a současně bylo hodně gramotných potenciálních čtenářů, kteří ocenili jednoduché
a užitečné nebo atraktivní čtení. Začaly vznikat listy, jež byly svým obsahem zamě-
řené na nově sílící skupiny čtenářů a přinášely osvětově vzdělávací i zábavní sdělení
také nižším společenským vrstvám.
Větší počet výtisků jednoho čísla, distribuce pouličním prodejem a výnosy z řád-
kové inzerce dovolily snížit cenu jednoho výtisku natolik, že se noviny staly dostup-
nými širším čtenářským skupinám a začaly přinášet zisk. V první třetině 19. století
tak můžeme v některých zemích – nejsilněji asi ve Francii a USA – zaznamenat
rozvoj tisku vydávaného z komerčních důvodů, tedy pro zisk.
V některých zemích (v Anglii, Německu i jinde) se více uplatňují ekonomické
aspekty v přístupu k vydávání tisku většinou až ve druhé polovině, respektive v zá-
věru 19. století. Ve Velké Británii je tato komercializace spojována s působením
vydavatele Alfreda Harmswortha (pozdějšího lorda Northcliffa, proto nese tato
ekonomizace mediální produkce označení „northcliffovská revoluce“).
Pro 19. století nelze také opomenout výrazný nárůst časopisů určených širokým
čtenářským skupinám. Současně pokračuje a sílí potřeba přísunu informací z co
nejširšího (dnes bychom řekli „globálního“) světa. To napomohlo, spolu s mocensko
‑politickými zájmy, vzniku tiskových agentur od třicátých do padesátých let 19. století.
Další vlna komercializace médií je spojována s rozvojem kinematografie a později
s nástupem rozhlasu a televize a trvá dodnes (a rychle se rozšiřuje i do prostředí
internetu). Začala v USA a do Evropy, kde mělo vysílání charakter veřejné služby,
v plném rozsahu pronikla až v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy
se i zde začaly prosazovat soukromé televizní stanice. Ekonomicky motivovaná
mediální produkce (spolu se vším ostatním, co se orientuje na poskytování zábavy,
má ambici stát se součástí populární kultury a do masových médií se počítá vol-
něji, tedy spotřební čtivo, „divácký“ film, hudební nahrávky zábavní hudby apod.)
dosáhla takových rozměrů, že se postupně stala významnou součástí hospodářství
jednotlivých států.
1.2.2.2 Náčrt dějin žurnalistiky

Spolu s proměnami masových médii se vyvíjelo i novinářské (žurnalistické) povo-
lání. V jeho historii můžeme rozlišit ve shodě s publikacemi Heinze Pürera a Jörga
Requata následující etapy (jejichž konkrétní podoby je možné najít více v dějinách
evropských zemí než v USA):
1. Období prežurnalistické (zhruba do konce středověku, resp. počátku novověku).

V tomto období informace rozšiřují především písaři, kronikáři, potulní pěvci
a kejklíři či mniši (při komunikaci mezi kláštery) a také vyslanci a úředníci pa-
novnických dvorů. Na šíření zpráv se podílejí kněží při svých kázáních.
2. Období dopisovatelské žurnalistiky (zhruba období raného novověku, přibližně
od počátku 16. do poloviny 18. století). Šiřiteli informací jsou nyní tiskaři a pošt-
mistři. Nelze ovšem vynechat ani obchodníky, řemeslníky, bankéře, umělce,
vědce či teology a další příslušníky vzdělaných vrstev.
3. Období spisovatelské žurnalistiky (jednotlivá období se částečně překrývají
a toto období lze zhruba počítat od počátků 18. století až do poloviny 19. století),
někdy označované jako období osobností. Je to období, kdy se ještě nejedná
o aktuální zpravodajství v dnešním slova smyslu a žurnalisty (spíše publicisty)
a vydavateli se často stávají spisovatelé, učenci a vůbec vzdělaní lidé. Noviny
a časopisy jsou v poslední třetině 18. a v první třetině 19. století úzce spjaty s poli-
tickými událostmi, stejně jako tomu bylo a je i v dobách následujících (vyhlášení
nezávislosti USA, Velká francouzská revoluce, napoleonské války atd.).
4. Období redakční žurnalistiky (zhruba od poloviny 19. století do plného rozvi-
nutí vysílacích médií a nástupu elektronického zpracování textu v sedmdesátých
letech 20. století). Kolem poloviny 19. století dochází k dělbě novinářské prá-
ce podle zaměření nově se utvářejících rubrik, důležitou roli hraje také rozvoj
agenturního zpravodajství, technologií a polygrafického průmyslu. S potřebou
zpracovávat větší rozsah informací dochází postupně ke změně v organizaci
práce, např. k oddělení role vydavatele od šéfredaktora, začíná se vyčleňovat
distribuce a inzerce jako samostatné hlavní pracovní činnosti spojené s redakcí.
V žurnalistické činnosti dochází v tomto období k většímu důrazu na důkladné
rešeršování a ověřování informací a souvislostí, na redigování a zpracovávání
novinářských textů. Ve větší míře dochází k využívání fotografií. Utvářejí se
specifické přístupy pro práci rozhlasové a televizní žurnalistiky.
5. Období redakčně‑technické žurnalistiky (od sedmdesátých let 20. století do
poloviny devadesátých let 20. století). Zhruba v polovině sedmdesátých let
se masivně rozšiřuje elektronické zpracovávání textů, na síle nabírá televizní
žurnalistika a výkon novinářského povolání je stále více závislý na zvládnutí
nejrůznějších technologií.
6. Období internetové a on‑line žurnalistiky (od poloviny devadesátých let 20. sto-
letí do současnosti). Nástup počítačových sítí s sebou přinesl další změny v organi-
zaci práce a nové zaměstnání novináře pracujícího pro internetová média. Sítě ale
umožnily také větší možnost amatérského vstupu do veřejného komunikačního
prostoru, a tedy poměrně zřetelnou deprofesionalizaci žurnalistiky. Tento trend je
tak výrazný, že vedle on‑line žurnalistiky jako další etapy profesní žurnalistiky lze
alespoň v některých případech mluvit i o rozvoji občanské žurnalistiky – často
identifikované s lokálními problémy, které autory znepokojují (tzv. hyperlokální
žurnalistika), nebo s obecnějšími problémy ekologickými, politickými, kultur-
ními apod.
1.3 Periodizace dějin českých médií

Ne ve všech zemích a společnostech měl vývoj masových médií a žurnalistiky ta-
kový průběh, jaký jsme naznačili v předcházejících odstavcích. Například českou
společnost víceméně míjely vlny komercializace médií vedoucí k prudkému rozvoji
odlehčeného (zábavního či senzačního) periodického čtiva a komerčních vysílacích
médií v podstatě až do začátku devadesátých let 20. století. Díky specifickým pod-
mínkám složitého ustavování národní identity se v českém prostředí 19. století tisk
stával především prostředkem osvěty a národního a politického sebeuvědomování
a povznášení, tedy byl jedním z měřítek „kulturní vyspělosti“ českého živlu (ve srov-
nání se živlem německým). Ve druhé polovině 19. století, v době štěpení veřejnosti
do jednotlivých politických směrů a stran, ale i zájmových společností a sdružení, se

pak rozvíjel zejména tisk politický a vedle toho existovala řada časopiseckých titulů
spolkových, osvětových, kulturních, dělnických apod. Ve druhé polovině dvacátých
let 20. století, v podmínkách samostatného Československa, pronikly i do české
mediální produkce některé prvky komercializace, ale tisk a po zahájení vysílání
i rozhlas si v podstatě zachovaly kulturně osvětový a národně reprezentativní cha-
rakter. Přestože bulvární listy (jakož i společenské časopisy a přílohy denních listů)
existovaly, nerozvinuly se v takové míře, jakou bylo možné sledovat v jiných zemích.
Po druhé světové válce, kdy se Československo stalo součástí takzvaného východní-
ho bloku, se masová média chápala jako nástroj ideologického boje a systematické
výchovy – proto se ani v tomto období komercializace médií neuplatnila. Jinak se
ale i v tomto období média vyvíjela v kontaktu s evropským vývojem (stačí připo-
menout zahájení televizního vysílání v roce 1953, obnovené vydávání večerníků
v polovině padesátých let či politický význam médií v letech 1968–1969). Teprve po
roce 1989 se mohl trend k ekonomizaci médií plně rozvinout a zatlačit do pozadí
ostatní funkce masové komunikace – což vedlo v krátké době ke vzniku zábavně
orientovaných hudebních rozhlasových stanic, komerčních televizí, bulvárních de-
níků a časopisů a k celkovému podřízení mediální produkce logice trhu. K tomu je
třeba přičíst skutečnost, že v devadesátých letech 20. století a po roce 2000 se plně
projevily politické, ekonomické i kulturní změny, na nichž se podílela technologie
digitalizace dat a rozvoj komunikace v prostředí počítačových sítí.
Vzhledem k tomu, že se pokoušíme o výklad vývoje (jakkoliv stručný) „čes-
kých médií“ (produkovaných v českém jazyce na území bývalého Československa
či současné České republiky), naskýtá se otázka, jak tento výklad uspořádat, čili
jaké najít periodizační kritérium, respektive jaká si zvolit periodizační kritéria. Ve
strukturování výkladu vývoje do period jsme se v zásadě snažili držet výrazných
etap ve společenském a politickém vývoji české společnosti (jakkoliv předěly mezi
etapami často nejsou zásadními předěly ve vývoji struktury, produkce či technologie
masových médií). Na tomto základě rozlišujeme tyto etapy vývoje:
1. Období počátků rozvoje tištěných médií v českém prostředí (od poloviny

15. století do osmdesátých let 18. století)
2. Tisk v epoše sebeuvědomování národních společností v procesu modernizace
(od devadesátých let 18. století do čtyřicátých let 19. století)
3. Vznik a rozvoj politického tisku související s proměnami veřejného života (od
padesátých do devadesátých let 19. století)
4. Rozvoj tisku politických stran / stranického tisku (od devadesátých let 19. století
do vzniku Československa)
5. Vývoj médií v meziválečném Československu (od roku 1918 do roku 1938)
Karla Kráslová (karlakraslova@gmail.com) [2441074]

6. Média v období druhé republiky a během protektorátu Čechy a Morava (od

roku 1938 do roku 1945), a to legálně působící i ilegální, popřípadě působící ze
zahraničí
7. Média jako nástroj společenské obnovy země po druhé světové válce (od roku
1945 do roku 1948)
8. Média ve službách budování socialismu v období první fáze studené války (od
roku 1948 do druhé poloviny padesátých let 20. století)
9. Liberalizace médií a veřejného života (od sklonku padesátých let 20. století do
let 1968/1969)
10. Média jako výraz i nástroj normalizace (sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století)
11. Vývoj médií po roce 1989 (do současnosti)
Podle těchto etap je následující výklad rozdělen do kapitol 2–12.

• 33
2 Počátky rozvoje
tištěných médií
Od poloviny 15. století do osmdesátých let 18. století
2.1 E
vropa od Gutenbergova vynálezu
k Velké francouzské revoluci
Období více než tří století, které má za úkol postihnout tato kapitola, je příliš
dlouhé a vnitřně členité, než aby bylo možné ho stručně charakterizovat v čistě
chronologickém sledu vybraných, reprezentativních událostí a dějů. Omezíme se
proto pouze na zobecněné připomenutí nejzásadnějších společenských, ekonomic-
kých, politických a kulturních změn, jež se v tomto období odehrály v některých
evropských zemích, případně v jejich koloniích, a stranou ponecháme vývoj celých
regionů, jakkoliv byl pro další formování světa významný (od zániku jihoamerické
incké civilizace přes expanzivní politiku čínských dynastií Ming a Čching po mo-
dernizaci Ruska a jeho otevírání se západní civilizaci ve druhé polovině 17. století,
resp. za vlády Petra I.).
Během 15. století se začala v řadě tehdejších evropských zemí chystat zásadní
společenská změna, která se někdy označuje jako „modernizace“ či „modernizační
proces“. Podstatou této změny byl pozvolný přechod od „tradiční“ (feudální) k „mo-
derní“ (kapitalistické) společnosti. Tento proces probíhal v jednotlivých zemích
a regionech v závislosti na konkrétních podmínkách různým způsobem a s rozdílnou
intenzitou. Jedním z jeho vývojových stupňů byla zpravidla takzvaná stavovská spo-
lečnost: uspořádání, v němž podíl na politickém rozhodování získaly (např. účastí
v zemském sněmu) jednotlivé „stavy“, tedy především vyšší a nižší šlechta, církev,
postupně také měšťanstvo, zejména královských měst, popřípadě někde i svobodní
zemědělci či řemeslníci.
Přes velké rozdíly v průběhu měla modernizace některé společné rysy. Mezi ty
nejvýznamnější patří změny:
• ve způsobu zajišťování obživy či udržování a zmnožování majetku;

• ve struktuře společnosti a v organizaci moci a politického rozhodování;
• v celkovém pojetí života a přístupu k němu, jak se projevoval v umění, ve filozofii
i v náboženství.
Ve středověké Evropě bylo základem uspořádání života na venkově vlastnictví

půdy a s ním svázané (dědické) šlechtické a církevní majetky – především podle
vztahu k půdě se společnost rozdělovala na majetné a nemajetné (a ti byli č asto k půdě
vázáni dědičně poddanstvím, respektive nevolnictvím, popřípadě jako svobodní rol-
níci pronájmy). Obchodování a výroba pro směnu nebyly ve srovnání s pozemkovými
državami zdaleka tak důležité, i když ve středověkých městech a na panovnických
dvorech se obchod čile rozvíjel a postupně, byť nenápadně sílila vrstva měšťanů, jejíž
majetek se realizoval v hromadění financí, v půjčkách, nemovitostech a dílnách, ale
který zejména ve starších obdobích ukládala v duchu tradic do půdy a vesnic.
Modernizace tuto sociální vrstvu posílila, neboť znamenala zřetelné posílení vý-
znamu obchodování a s tím související nárůst výroby a vývozu a dovozu zboží (tedy
produktů pro směnu). Rovněž postupně posilovala identitu venkovských obyvatel,
kteří se začali hlásit o svá práva. Ve dvacátých letech 16. století tak došlo k řadě
povstání poddaných, kteří žádali rovnocennější postavení ve stavovské společnosti,
např. v takzvané německé selské válce.
Rozvoj výroby zboží vedl k postupnému ustavení takové organizace manuální
práce, jež zvyšovala produktivitu – práce na výrobku se soustřeďovala do velkých
dílen (tzv. manufaktur) a začala se rozkládat na jednotlivé úkony (první manufak-
tury s takovou dělbou práce vznikly v italské Florencii a na území dnešní Belgie, ve
Flandrech, již ve 14. století, velká poptávka po suknu vedla v 16. století k zakládání
soukenických manufaktur také v Anglii). Ve druhé polovině 18. století začaly být
manufaktury nahrazovány továrnami v první vlně systematického využívání strojů
a experimentování s párou jako energií na jejich pohánění.
Stále efektivnější výroba a směna zboží způsobily, že finance a je reprezentující
investice (manufaktury, dílny, lodě apod.) začaly jako forma bohatství nadmíru
úspěšně konkurovat vlastnictví půdy a umožňovaly efektivně kumulovat kapitál.
To dovolilo majetným obyvatelům měst dále zvětšovat majetek a výnosy z prodeje
zboží vložit do dalšího rozšiřování výroby či jiných investic. A nejen to – inspirovalo
to řadu dědičných vlastníků půdy k tomu, aby se sami snažili majetkově prosadit ve
výrobě, popřípadě měnili způsob využívání zemědělské půdy tak, aby jim přinášel
vyšší výnosy (to byl např. v Anglii v 16. století tzv. proces ohrazování spočívající
Počátky rozvoje tištěných médií • 35
v tom, že majitelé půdy vyháněli ze svých pozemků rolníky, kteří tam jako nájemci
půdy pěstovali obilí, a ve snaze využít poptávky po vlně měnili pole na pastviny).
Kontinuální nárůst obchodování s sebou nesl vedle rozvoje manufaktur také hle-
dání nových zdrojů surovin a nových odbytišť. Díky tomu je období 15. a 16. století
rovněž epochou zámořských cest a objevů, neboť kupci a panovníci hledali možnosti
přímého obchodování s Indií a se zeměmi východní Asie. Patrně nejznámější je vý-
prava Kryštofa Kolumba, který ve snaze najít západní cestu do Indie objevil v roce
1492 pro tehdejší Evropu americký kontinent. Španělští a portugalští, ale také angličtí,
francouzští a později i nizozemští mořeplavci postupem času prozkoumali pobřeží
jednotlivých kontinentů (Portugalci především Afriku a se Španěly Jižní Ameriku,
Francouzi a Angličané Severní Ameriku). Objevitelské cesty představovaly sice hlavně
obchodní přínos, ale byly často motivovány i misijně – jako způsob šíření křesťanství.
Pro řadu domorodých civilizací znamenali kolonizátoři zkázu (např. v první třetině
16. století na území dnešního Mexika vyhladili Aztéky a zničili jejich civilizaci).
Mořské cesty a průzkum nových území vedli nejen k vytvoření nových trhů, ale
především k ovládnutí významných surovinových zásob v zemích, na které si objevi-
telské země dělaly nárok jako na své kolonie. Koloniálními velmocemi 15.–18. století
se staly především Portugalsko a Španělsko, ovládající oblasti Jižní Ameriky.
2.1.1 Vznik moderních společností

Modernizační proces s sebou přinesl také řadu společenských změn, především po-
stupnou změnu ve struktuře společnosti a v rozložení moci. V souvislosti s rozvojem
zbožní výroby rostl význam majetného městského obyvatelstva, tedy měšťanstva, které
se v dalším vývoji postupně zformovalo do buržoazie jako konstitutivní společenské
vrstvy kapitalismu. Měšťanstvo zřetelně nabíralo na ekonomickém a společenském
významu, ale nedařilo se mu dostatečně se podílet na politickém rozhodování – nej-
větší díl politické moci zůstával v rukou šlechty a panovníka jako dědičná država.
Nepoměr mezi společenským, respektive ekonomickým, významem měšťanstva
a jeho politickou druhořadostí vedl k růstu napětí, které žádalo řešení a vyústilo
v sérii takzvaných buržoazních revolucí. V nich nastupující buržoazie prosazovala
nárok na rozhodující podíl na politické moci. První skutečně významné buržoazní
revoluce se odehrály v 16. století v Nizozemsku a v 17. století v Anglii, klíčovou
revolucí byla Velká francouzská revoluce na sklonku 18. století a zprostředkovaně
válka za nezávislost v britských koloniích v Severní Americe, která vedla v roce
1776 k vyhlášení nezávislosti a ke vzniku USA. Vzhledem k tomu, že motivací revo-
lučních vystoupení byla snaha omezit význam dědičných privilegií a hegemonního
postavení církve, byly tyto revoluce spojeny s formulováním p ožadavků na uznání
rovnosti lidí, práva na možnost svobodně projevovat názor, práva na volbu kon-
fese apod. Staly se tak základem pro rozvoj konceptu nezadatelných práv člověka.
V praxi šlo o zapojení neurozených „stavů“ (především měšťanstva) do politického
rozhodování, a to nejčastěji požadavky:
• na ustavení politické instituce, v níž by neprivilegovaní mohli být zastoupeni

(vznik parlamentu), nebo rozšíření již existující instituce tohoto typu, která ale
doposud zajišťovala především moc šlechtě v konfrontaci s panovníkem (tak
tomu bylo v Anglii);
• na přijetí základního zákona (ústavy), jenž by emancipované postavení neprivi-
legovaných garantoval.
Ne všude ale nabral modernizační proces směr k buržoazním revolucím, v ně-

kterých zemích na sebe vzal podobu osvícenského absolutismu. Například v Prusku
se modernizace odehrávala z vůle svrchovaného panovníka (Fridricha II. Velikého),
který prováděl reformy, jež ve svém důsledku znamenaly posun od tradiční k mo-
derní společnosti (např. zvýšením právních jistot jednotlivce, ale také byrokratizací
a centralizací státu).
Na modernizačním procesu neztrácela toliko šlechta. Se společenskými změ-
nami souviselo postupné oslabování – do konce 14. století vysoce centralizované,
jednotné a velmi výkonné – politické a ekonomické moci katolické církve. Do druhé
poloviny 15. století vstupovala Evropa jako značně nestabilní region. Předcházející
dobu poznamenalo několik vleklých válek, především takzvaná stoletá válka mezi
Anglií a Francií a válečné střety spojené s husitským hnutím v Čechách. Církví
zmítaly vnitřní rozpory, které začaly již v poslední třetině 14. století morálním
úpadkem vedoucím k rozkolu (papežské schizma, volba dvou, později tří papežů)
odstraněnému až kostnickým koncilem v roce 1417. Centralizovaná moc círk-
ve začala být postupně vnímána jako překážka dalšího rozvoje. Objevily se proto
snahy oslabit moc papeže přenesením jeho role na panovníka (francouzský král
Karel VII. vyhlásil roku 1438 takzvanou pragmatickou sankci, kterou postavil do
čela francouzské církve panovníka, a o necelých sto let později, v roce 1534, se král
Jindřich VIII. nechal prohlásit hlavou anglikánské církve). V 16. století také zřetel-
ně zesílil ideový odpor proti moci církve (první signály představovaly již husitské
války) a nastala „reformace“, doba nástupu samostatných konfesí a postupného
oslabování konfesionálního monopolu katolické církve v západní Evropě. Reforma-
ce a nástup nekatolických (protestantských) křesťanských věrouk se silně projevily
v Německu (zosobněny v postavě Martina Luthera), ve Švýcarsku (Jan Kalvín),
v Nizozemsku, ve skandinávských zemích ad. Nástup protestantismu byl součástí
modernizačního procesu a byl často spojován s požadavky na uvolnění tradičního
uspořádání společnosti (zrušení nevolnictví, tedy násilného připoutání k půdě,

zrušení stavovských rozdílů daných dědickým právem apod.). Reagovat na nástup
a rozvoj nových konfesí musela i katolická církev. Ta v roce 1545 svolala takzvaný
tridentský koncil, na němž se otázky vztahu katolictví a protestantství řešily a který
směřoval k obrodě křesťanství v předreformní podobě.
Napětí mezi katolicismem a protestantismem mělo namnoze podobu vyhro-
cených střetů, v nichž se katolicismus snažil uhájit svou dominanci (takové bylo
např. pronásledování hugenotů ve Francii), a donutilo řadu stoupenců protestantis-
mu k emigraci do tolerantnějších zemí. Obdobím intenzivních náboženských střetů
byla třicetiletá válka (1618–1648), jež začala v Čechách povstáním proti katolické
habsburské vládě a postupně se změnila v mocenskopolitický boj o ovládnutí Evropy,
respektive o omezení moci římského císaře. Válka, ukončená roku 1648 vestfálským
mírem, do jisté míry emancipovala protestantství a otevřela prostor pro vznik mo-
derních evropských států. Přesto pro řadu zemí znamenala na dalších více než sto
let (od poloviny 17. do druhé poloviny 18. století) návrat absolutismu, tedy svrcho-
vané moci panovníka. Konsolidace moci státu a návrat absolutistického panovníka
svým způsobem zesílily společenské napětí a např. ve Francii přispěly k intenzitě
a radikálnosti revolučního vzepětí.
Současně s rozvojem manufakturní výroby přibývalo těch, kteří se do výroby
zboží zapojovali – většinou to byli lidé přicházející z venkova, kteří z nejrůznějších
důvodů opouštěli půdu. To vedlo k rozvoji měst (urbanizaci) a k nárůstu námezdní
pracovní síly jako početné společenské vrstvy, jež pak během buržoazních revolucí
po boku buržoazie vstupovala do konfliktu s privilegovanými vrstvami a ztotožňo-
vala se s měšťanskými revolučními požadavky rovnosti a svobody.
Změny ve struktuře společnosti měly některé další důsledky, např. potřebu dát
stále většímu počtu obyvatel alespoň elementární vzdělání (alfabetizace) či zvyšování
významu administrativního řízení státu (byrokratizace).
2.1.2 Od renesance k osvícenství

Změny v uspořádání a ve struktuře společnosti byly provázeny též zásadními posuny
v myšlení a ve způsobu života. Od 14. století se v uměleckém projevu řady evrop-
ských zemí postupně prosazuje přístup, který – v protikladu k dosavadnímu pojetí –
klade důraz na pozemský život a jeho jedinečnost, na tělesnou krásu a smyslnost,
na svobodu člověka. Pro tento zvrat v uvažování, spojený také se znovuobjevením
estetických a myšlenkových kvalit antiky, se vžilo označení renesance (znovuzro-
zení). Počátky renesance lze hledat ve 13. století v bohatých přímořských městech
severní Itálie, především ve Florencii, záhy se ale renesance rozšířila do dalších zemí
(s renesančním viděním světa rezonovaly více společnosti, kde neprobíhala příliš

bouřlivě konfesijní reformace). Renesance se výrazně projevila v architektuře a ve
výtvarném umění (Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti). S renesancí je
spojeno zesvětštění poezie (Giovanni Boccaccio v Itálii, François Villon ve Francii,
Geoffrey Chaucer v Anglii atd.), rozvoj dramatu a divadla vůbec (William Shake-
speare a další představitelé alžbětinského dramatu v Anglii, commedia dell‘arte
a Carlo Goldoni v Itálii, vznik opery jako nového žánru), ale také rozvoj věd, a hlavně
pojetí člověka jako všestranné („renesanční“) osobnosti orientované na plné prožití
pozemského života a seberealizaci.
Jistým estetickým popřením renesance se stalo baroko, které jako umělecký
sloh ovládalo architekturu, sochařství (Lorenzo Bernini), malířství (Paul Rubens,
Rembrandt van Rijn), hudbu (Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach) a literaturu
(Calderón de la Barca) od poloviny 16. století, nejméně po celé století následující
a zasahovalo až do 18. století (za symbolický konec baroka se někdy považuje rok
1750, kdy zemřel Bach). Baroko, povzbuzené silnou pozicí katolické církve na tri-
dentském koncilu a návratem absolutistických panovníků po skončení třicetileté
války, představovalo svým způsobem návrat ke středověkému (před‑renesančnímu)
pojetí křesťanství a stalo se zvláště ve výtvarném umění a v architektuře uměleckým
výrazem protireformace a namnoze nástrojem propagandistického působení církve.
Po formální stránce byla pro baroko zvláště v architektuře a ve výtvarném umění
příznačná zdobnost a iluzivnost.
Již za vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV., v polovině 17. století, se ve Francii začal
formovat klasicismus jako umělecký styl, který navazoval na renesanční znovu
objevení antiky a od baroka se do značné míry snažil odlišit. Klasicismus kladl důraz
na formu a dodržování přísných formálních pravidel (v dramatu obnovil antický
požadavek jednoty děje, místa a času) a rozvoj abstraktního a zobecňujícího myšlení
a racionalismus vůbec. V architektuře a ve výtvarném projevu vůbec je charakteri-
stickým rysem klasicismu symetrie, v hudbě nekomplikovaná melodie.
V renesanční atmosféře se (také v návaznosti na antické myšlení) začal formovat
humanismus jako nový pohled na člověka. V tradici humanismu je člověk vnímán
individualizovaně – jako jedinečná lidská bytost s autonomním vnitřním životem.
Emancipace jedince byla zásadním průlomem do postavení církve, neboť nově de-
finovala zbožnost jako soukromou záležitost člověka (sekularizace státu a nárůst
„soukromé zbožnosti“ jsou významnými rysy modernizačního procesu). Současně
humanismus otevřel zájem o národní jazyky a v řadě evropských států přispěl k po-
silování postupně se probouzející národní identity. U zrodu humanismu stála řada
myslitelů 16. a 17. století (např. Erasmus Rotterdamský či Thomas More, později
Jan Amos Komenský, René Descartes, Benedikt Spinoza či John Locke) a na ně na-
vázali v 18. století další filozofové (Denis Diderot, Jean‑Jacques Rousseau, Voltaire
či Immanuel Kant) a vědci (Johann Gottfried Herder). Ti jsou již spojováni s osví-
censtvím jako životním postojem a filozofickým směrem 18. století.
Osvícenství, silně ovlivněné rozvojem vědy v 17. století (rozpoznávání přírod-
ních zákonů, práce Galilea Galileie či Isaaca Newtona atd.), opřelo vývoj evropské-
ho myšlení o individualitu (zde byla přímá návaznost na humanistickou tradici)
a o přesvědčení o síle logické racionality, zásadním významu vzdělání a neomeze-
nosti lidského poznání. Z těchto východisek pak vycházely osvícenské koncepce
racionálně uspořádané společnosti, v níž klíčovou roli hraje právo a argument,
nikoliv víra a podřízení se náboženskému dogmatu (osvícenské ideje výrazně ovliv-
nily zejména Velkou francouzskou revoluci). Volnomyšlenkářství, agnosticismus
až ateismus a zájem o vědecké poznání (zvláště přírodní vědy) jsou příznačnými
rysy osvícenství.
Zvyšující se výroba pro směnu a rozvoj obchodu vedly k nutnosti intenzivnějšího
kontaktu mezi městy a okolním světem a k potřebě získat více informací o cenách
surovin apod., a tedy k hledání nových způsobů komunikace, které by potřebné in-
formace předávaly. Obchodníci potřebovali vědět, jaká situace panuje na sousedních
i vzdálených trzích. V první polovině 16. století získala informace charakter zboží
a vytváření psaných novin se stalo službou za úplatu. Zdrojem informací byli také
lidé, kteří z nějakého důvodu více cestovali a na svých cestách se dělili s místním
obyvatelstvem o své zážitky – kočovní umělci (např. zpěváci či kejklíři), studenti
putující za svými mistry od jednoho univerzitního města ke druhému či vojenští
vysloužilci.
2.1.3 Počáteční rozvoj tisku od poloviny 15. století

Zásadní význam pro modernizační proces měl vynález knihtiskařského lisu s vy-
měnitelnými kovovými literami, který kolem roku 1455 sestrojil zlatník Johannes
Gutenberg z německého města Mohuče (Mainz) na Rýně. Gutenbergův knihtiskař-
ský lis nebývalým způsobem rozšířil možnosti reprodukce textu a šíření psaného
slova. Knihtisk postupem času zpřístupnil kulturní statky mnohem většímu okruhu
lidí než do té doby. Rozvoj tiskárenství a nárůst tiskárenských kapacit vedly k tomu,
že vedle knih se začaly tisknout i nejrůznější další produkty (kalendáře, karty, úřední
oznámení, odpustky) a po roce 1500 také jednorázové tisky líčící nezvyklé a zajíma-
vé události (válečná tažení a bitvy, přírodní katastrofy, popravy, zámořské objevy
apod.). Jelikož se tyto příležitostné tisky nejhojněji vyskytovaly v německy mluvících
zemích, označují se nejčastěji newe zeytung či newe zeitung. Newe zeytung (někdy
též avisa nebo messrelation) představují nejstarší tištěné předchůdce pozdějších
novin a ve své době (vlastně po celé 16. století) byly velmi populární a obchodně

úspěšné. V pomalu se modernizující společnosti saturovaly zřejmě tyto „Hrozné

zprávy o…“ zvyšující se zájem o veřejné dění a vzhledem k půjčování a opakova-
nému kolektivnímu předčítání mohly mít také značný dosah a rozšiřovat obzory
i většinově negramotné populaci.
Potřeba získávat informace nebyla ale nová a neobjevila se až s knihtiskem. Roz-
víjela se rovněž v tradičních, středověkých podmínkách, a to zvláště ve šlechtických
a v církevních kruzích, ale také mezi bohatými měšťany. Prvotní informování pro-
bíhalo formou dopisů, které doručovali poslové. Pokud měl být zachován soukromý
charakter korespondence, tak se postupně ustálilo, že informace určené pro širší
okruh čtenářů byly umisťovány na konec dopisu nebo do samostatné přílohy, která
pak mezi čtenáři mohla putovat nezávisle na dopisu, a stávala se tak veřejnou.
Komunikace se stávala organizovanou a formalizovanou, když si jednotlivá,
hlavně velká města a obchodní střediska vyměňovala mezi sebou informace o ob-
chodních a politických poměrech. Městské rady organizovaly zvláštní poselskou
službu. Paralelně k již tištěným médiím (letáky, pamflety, neperiodické další tisky)
existovaly i takzvané psané noviny. Asi nejznámější z nich byly Fuggerovské noviny,
vydávané ve druhé polovině 16. století německou bankéřskou rodinou Fuggerových
a obsahující sdělení, která bychom dnes asi označili za politické a ekonomické zpra-
vodajství. Psané noviny obsahovaly zprávy, které si mezi sebou posílali obchodníci,
bankéři, městské rady, ale i feudálové, církevní hodnostáři, vědci a umělci.
2.1.4 Počátky periodického tisku

Od počátku 17. století přibylo snah sledovat vyvíjející se události průběžně a vra-
cet se k nim, čímž byl učiněn významný krok k ustavení jednoho z klíčových rysů
masových médií – k jejich periodickému (pravidelně se opakujícímu) vycházení.
Periodicky vycházející tisky se začaly objevovat již v první dekádě 17. století a na
jejím sklonku vznikly první relativně pravidelně vycházející noviny s vlastním ná-
zvem. Počátek periodického tisku se zpravidla klade do roku 1605, kdy Johann
Carolus začal v říjnu vydávat ve Strassburgu v týdenní periodicitě list nazvaný
Relation. Jako další bývá uváděn list Aviso, spojovaný s Juliem Adolfem von Söhne,
který zahájil vydávání listu v roce 1609 ve Wolfenbüttelu. O prvenství se hlásí také
antverpský list Nieuwe Tydinghen, který nepravidelně vycházel sice již od roku 1605,
ale na pravidelné vycházení přešel až v roce 1618. Mezi lety 1610 a 1620 začaly
skutečně periodické noviny (nejčastěji týdeníky, po vzoru psaných novin) vycházet
v řadě měst, zpravodajských centrech na hlavních poštovních trasách.
S rozvojem obchodování rostla potřeba aktuálních, včasných a spolehlivě do-
cházejících informací politické a ekonomické povahy, což vedlo v 17. století jednak
Titulní strana neperiodického tisku Relation z roku 1621

k rozvoji poštovních služeb, jednak ke zkracování periodicity na tři až čtyři vydání

týdně (tzv. corantos či diurnal). Z pravidelného vydávání novin se stávala živnost a vy-
davatelé jednotlivých titulů často pocházeli nejen z řad tiskařů, ale také poštmistrů.
Nárůst počtu titulů a jejich sílící společenský význam vedl také k rozvoji cenzury
a institucí, které na produkci novin reagovaly, a to církevních i panovnických. Cenzura
většinou vycházela ze zkušeností, které stát a církev získaly z kontroly knižní produk-
ce. Papežské cenzurní výnosy se ve druhé polovině 16. století týkaly již nepravidelných
newe zeytungen. V roce 1487 byl v Anglii zřízen soudní dvůr nazývaný Hvězdná
komora (podle výzdoby na stropě místnosti, kde zasedal), který se postupem času –
zvláště za vlády Stuartovců v první polovině 17. století – stal nástrojem panovníka
k potlačování hlasů protivníků. Tomuto dvoru byl svěřen dozor nad tiskem. Král
Karel I. Hvězdnou komoru v roce 1641 zrušil veden představou, že tisk nepředstavuje
významnější hrozbu, parlament však o dva roky později cenzuru obnovil motivován
zjištěním, že tisk je pro panovníka nebezpečný. Vzhledem k tomu, že rozvoj tisku
byl podnikatelsky i politicky v zájmu sílícího měšťanstva, zatímco o omezení tisku
usilovali stávající držitelé moci, tedy panovník a církev, stalo se ze zrušení cenzury
téma protimonarchistických vystoupení (jak dokládá např. spis Areopagitica vydaný
v Anglii v roce 1644 básníkem Johnem Miltonem).
Během 18. století se pak spolu s rozvojem měšťanské společnosti začala zvyšovat
vzdělanost, vznikaly kavárny a čítárny, kde se formovala první moderní veřejnost
jako prostor pro střetávání politických názorů i řešení problémů a otázek společného
zájmu. Na formování veřejnosti se významně podílely právě noviny, a to nejen tím,
že přinášely informace o významných dějích v různých částech světa (a tím vlastně
zvyšovaly vzdělanost), ale také se stávaly platformou pro polemiky, politické střety
a tříbení názorů a argumentace. Na stránkách novin se stále častěji objevovaly ce-
nové přehledy, rady či informace o vynálezech a nových výrobcích. Již na počátku
18. století se objevují noviny s denní periodicitou (např. prvním anglickým de-
níkem byl od roku 1702 The Daily Courant, již předtím, od roku 1650, vycházel
v Lipsku německý list Einkommende Zeitung). V anglických koloniích na americkém
kontinentu byly první noviny vydány až v roce 1690: stalo se tak v Bostonu díky
anglickému tiskaři Benjaminu Harrisovi, který začal vydávat list Public Occurences,
Both Foreign and Domestic. Kvůli cenzuře však vyšlo jen jedno číslo. Skutečně sys-
tematičtější rozvoj tisku zde začal až ve druhé dekádě 18. století.
Vedle toho začaly vycházet také časopisy, tedy periodika, která čtenářům na-
bízela rozptýlení a možnost nacházet nové oblasti zájmu (umění, literaturu atd.).
Důležité v rozvoji časopisů byly vědecké časopisy, jež byly prvními představiteli této
kategorie tisků. Jako první vydavatel časopisu bývá označován Denis de Sallo, který
zahájil v lednu 1665 v Paříži vydávání vědeckého periodika Journal des Sçavans.
Časopis publikoval knižní recenze, obsahy děl a výňatky ze všech vědních oblastí.
Časopis po svém založení vycházel týdně v rozsahu osmi až šestnácti stránek.

V Anglii se spisovatel Daniel Defoe, autor románu Robinson Crusoe, stal v roce
1704 vydavatelem časopisu The Review, zatímco Jonathan Swift, autor Gulliverových
cest, vydával od roku 1710 časopis The Examiner. Spisovatel Richard Steele dosáhl
v Anglii mimořádného úspěchu časopisem The Tatler (1709), který byl psán zá-
bavným a odlehčeným stylem. Konkuroval mu list The Spectator (1711) vydávaný
Steelovým přítelem, rovněž literátem, Josephem Addisonem.
Ve druhé polovině 18. století byla struktura i denního tisku již plně rozvinuta,
v řadě evropských zemí a měst vycházelo více titulů denního tisku (v roce 1785
byly založeny londýnské The Times) i časopisů, tisk měl nejen informační, ale také
politickou a zábavní funkci.
2.2 Č
eské země od Jiřího z Poděbrad
po josefínské reformy
České země vstupovaly do druhé poloviny 15. století po bouřlivých letech husitských
válek (1419–1434) a ve stavu značné politické nestability, dané jednak tím, že zemi
chyběl silný panovník, jednak tím, že po husitských válkách přetrvávalo napětí mezi
stoupenci kališníků a katolicismem a různými názorovými proudy uvnitř protes-
tantské části společnosti (Jednota bratrská). Situace se poněkud stabilizovala teprve
v roce 1458, kdy byl českým králem zvolen husitský šlechtic Jiří z Poděbrad, a dále
se zklidňovala po jeho smrti v roce 1471 tím, že byl na trůn na základě předchozích
smluv a výhodné sňatkové politiky instalován Vladislav Jagellonský, představitel
významného polského katolického rodu. Za vlády tohoto rodu (1471–1526) se čes-
ká společnost do značné míry modernizovala a ze středověkého státu izolovaného
náboženskými spory se změnila v raně novověkou společnost založenou na sta-
vovském principu. V ní měla významné ekonomické, politické i kulturní postavení
šlechta (Rožmberkové, Pernštejnové, Žerotínové ad.). Nejvíce napětí v tomto období
přinášel jednak pokračující konflikt mezi protestantskou a katolickou částí šlechty
na pozadí konfliktu o uznání krále Vladislava a podpory Matyáše Korvína, jednak
spor o podíl na moci mezi šlechtou a měšťanstvem, především z královských měst,
který často přerůstal v otevřené střety. Napětí mezi šlechtou a měšťany zklidnila až
svatováclavská smlouva z roku 1517 řešící soudní, politické a ekonomické spory
mezi šlechtou a městy Českého království.
Výrazný zlom nastal v roce 1526, kdy v bitvě u Moháče zahynul český král
Ludvík Jagellonský. Nárok na české země se podařilo uplatnit habsburskému rodu
a Ferdinand I. Habsburský dokázal vybudovat ve střední Evropě soustátí spojující

tehdejší Uhry, Rakousko a země Koruny české. Habsburkové začali na ovláda-
ném území budovat stát s poměrně vysokou mírou centralizace politické moci,
s byrokratizovanou státní správou a směřující k náboženské unifikaci. Snažili se
dosáhnout co nejvyšší míry rekatolizace všemi dostupnými prostředky včetně
pronásledování, fyzického násilí a vyhánění nekatolíků. Snaha o rekatolizaci vyvo-
lala v jinak spíše evangelické společnosti odpor, který svým způsobem vyvrcholil
povstáním české protestantské šlechty v roce 1618, jež lze považovat za počátek
třicetileté války.
Český stát byl sice od zvolení Ferdinanda I. českým králem součástí habsburské
monarchie, ale české země zůstaly stavovskou monarchií, v níž měly moc vedle panov-
níka také stavy. Habsburkové se snažili vládu centralizovat a omezit pravomoc stavů.
Dlouhodobé napětí vyvrcholilo právě českým stavovským povstáním, které pro stavy
skončilo porážkou v bitvě na Bílé hoře u Prahy 8. listopadu 1620. Celkem 27 vůdců
stavovského protihabsburského odboje bylo 21. června 1621 popraveno na pražském
Staroměstském náměstí. Statky účastníků povstání byly zkonfiskovány a rozprodány
či rozdány jako odměna šlechtě věrné Habsburkům a katolické církvi. Již roku 1621
vypověděl první protireformační dekret nekatolické duchovní z českých královských
měst. O tři roky později museli nekatoličtí duchovní opustit Čechy i Moravu.
Nová ústava – Obnovené zřízení zemské – potvrdila vítězství Habsburků nad
českými stavy. Habsburkové získali dědičně český trůn a česká dvorská kancelář ve
Vídni posílila moc. Sněmy (český, moravský a slezský) mohly rozhodovat jen o poža-
davcích panovníka. Katolictví se stalo jediným povoleným náboženstvím, což vedlo
k velké emigraci nekatolíků z řad šlechty, měšťanstva i humanisticky orientované
protestantské inteligence.
Odlišná situace byla pouze ve Slezsku, kde na základě takzvaného saského akordu1
(1621) mohla nekatolická náboženství přežívat alespoň v těch slezských knížec-
tvích, která nedrželi Habsburkové jako přímá léna. Na počátku 18. století proběhla
švédsko‑saská válka. Vojska obou stran konfliktu se pohybovala na území Slezska.
Švédský král Karel XII. donutil rakouského císaře Josefa I., aby v roce 1707 bylo ve
Slezsku protestantům vráceno 129 kostelů a povoleno zřídit 6 nových. Na Těšínsku
byla nekatolická vyznání tolerována celé 18. století.
Čeština jako úřední jazyk byla postupně vytlačována, až se v 18. století výhradním
úředním jazykem stala němčina.
České země se v době třicetileté války (1618–1648) dostaly do velkých hospodář-
ských problémů. V důsledku hladu, nemocí, vraždění a emigrace se počet obyvatel
snížil méně než na polovinu (v Čechách je v té době odhadován počet obyvatel na
1
Akord – z fr. accord, narovnání, smlouva (pozn. red.).
pouhých 800 000 a na Moravě 500 000). Slezsko ztratilo 25–30 % obyvatelstva. Stagno-
vala výroba i obchod. Došlo k úpadku zemědělství, k němuž přispělo i to, že v mezích
možností utíkali také nevolníci (nejvýznamnější pracovní síla) zdecimovaní už dříve
opakovaným průchodem žoldnéřů vesnicemi. Peníze z českých zemí putovaly do
zahraničí cizí šlechtě, která získala v pobělohorské době půdu a statky české šlechty.
Během války poklesl nejen celkový počet obyvatel českých zemí, ale v důsledku
fyzické likvidace (popravy českých pánů v roce 1621) a nucené emigrace zvláště
nižších šlechticů a měšťanů přišla česká společnost o vrstvu, z níž se v jiných zemích
v procesu modernizace formovala střední třída.
Habsburkům se podařilo rozsáhlé soustátí udržet pohromadě jako absolutistic-
kou monarchii, v níž se opírali o katolickou církev jako významnou mocenskou,
ekonomickou, ideologickou a kulturní sílu.
Přechod od tradiční k moderní společnosti probíhal v tomto prostoru jen po-
zvolna. I když také na území Čech vznikla řada manufaktur, zejména textilních,
které zakládala především šlechta (Harrachové, Kinští, Valdštejnové), země zůstávala
převážně zemědělskou. Časté války vedené Habsburky ji hospodářsky vyčerpávaly,
napětí uvnitř společnosti opět narůstalo a projevilo se mimo jiné selskými povstáními,
která v sedmdesátých letech 18. století nabyla velkého rozsahu. Podstatnější ale bylo,
že modernizaci společnosti zpomalovala rezidua středověkého uspořádání, např. ne-
volnictví a nedostatek finančních prostředků na stavbu cest, splavnění řek apod.
V roce 1740 nastoupila na císařský trůn Marie Terezie, jejíž vládnutí lze charak-
terizovat jako osvícenský absolutismus. Marie Terezie si uvědomila, že habsburská
monarchie musí projít výraznými reformami, pokud se má hospodářsky vyrovnat
vyspělým západoevropským zemím, hlavně Anglii, Nizozemsku a Francii. Kladla
v habsburské monarchii důraz na rozvoj manufaktur a řemeslné výroby. V letech
1748–1751 proběhly takzvané tereziánské správní reformy, které měly vést k větší
efektivnosti veřejné správy. Zemské a krajské úřady byly zbaveny vlivu stavů a ob-
sazeny odborně vzdělanými úředníky, kteří byli placeni státem a pouze jemu se ze
své činnosti zodpovídali. Marie Terezie zrušila nejvyšší úřady českého státu a zřídila
společné centrální úřady pro české a rakouské země ve Vídni. Vznikl tereziánský
katastr, který pro účely výběru daní evidoval měšťanské domy, poddanské usedlosti,
půdu a příjmy vrchnosti, duchovenstva a měst.
V sedmdesátých letech 18. století, za společné vlády Marie Terezie a jejího syna
Josefa II., zesílily v politickém a ekonomickém myšlení zásady merkantilismu a začaly
se připravovat reformy, jejichž cílem bylo omezení vlivu římskokatolické církve a roz-
volnění náboženských poměrů. V roce 1770 vstoupil v platnost tereziánský trestní
zákoník, který sjednocoval trestní právo českých a rakouských zemí, odstraňoval
většinu krutých trestů (v roce 1776 bylo zakázáno mučení při hrdelních procesech).
V roce 1773 došlo ke zrušení jezuitského řádu, jeho majetek přešel do studijního
fondu (v českých zemích byla jeho hodnota odhadována na 8 milionů zlatých).

V následujícím roce vstoupil v monarchii v platnost školní řád, který stanovoval
povinnou školní docházku od 6 do 12 let. Na základě tohoto řádu byly na venkově
zakládány takzvané triviální školy, kde se děti učily čtení, psaní a počty. Ve městech
vznikaly školy hlavní a v hlavních městech zemí školy normální. O rok později byl
schválen nový studijní plán pro gymnázia, který kladl důraz na dějepis a zařadil
do výuky zeměpis, fyziku a matematiku. V roce 1771 byl vydán robotní patent pro
Slezsko a v roce 1775 pro Čechy a Moravu. Výše robot byla stanovena bez ohledu na
dosavadní obyčeje na základě zámožnosti poddaných v rozsahu od 13 dní ročně po
3 dny týdně. K uskutečnění dalších reforem pak došlo po smrti Marie Terezie (1780).
Josef II., osvícenský absolutista, zrušil nevolnictví, vyhlásil „toleranční patent“, čímž
přiznal právo na svobodu vyznání části evangelíků a pravoslavných, nastolil mírnější
formu poddanství (obojí 1781) a zrušil řadu klášterů (1782) i poutních míst.
Josefínské reformy fakticky otevřely cestu rychlejší modernizaci společnosti
a podpořily rozvoj měst tím, že oslabily svázanost obyvatel s půdou, a uvolněním
v náboženských otázkách otevřely i možnost přistěhování cizích odborníků do
země (např. sklářů).
2.2.1 Od pozdní gotiky k humanismu

Kulturní, myšlenkové a umělecké proudy, které od druhé poloviny 15. století do
poslední čtvrtiny 18. století formovaly život v evropských zemích, se nevyhnuly ani
českému prostředí, byť ho zasáhly s různou intenzitou.
Pro české země byl na počátku sledovaného období příznačný poměrně silný
vliv reformního hnutí a ohlas na humanistické ideje, zato vcelku nevýrazný vliv
renesance.
V architektuře převládal do sklonku 15. století pozdně gotický styl, který se pro-
mítl do úprav panovnických a šlechtických staveb (Křivoklát, Karlštejn ad.) a někdy
i do stavitelské činnosti měst (Praha, Plzeň, Kutná Hora). Renesanční prvky se ob-
jevily až na přelomu století (přestavba Vladislavského sálu na Pražském hradě roku
1502). Kolem poloviny 16. století vliv renesance zesílil, česká a moravská šlechta
začala více cestovat, dostala se do užšího kontaktu zvláště s italskou renesancí a zčásti
převzala a napodobila tamní životní styl. V této době vzniklo několik vynikají-
cích renesančních staveb, např. Letohrádek královny Anny (Belvedér) na Pražském
hradě, renesanční zámky v Litomyšli, Opočně, Velkých Losinách, Telči a Náchodě
či Schwarzenberský palác na pražských Hradčanech. Na přelomu 16. a 17. století,
za vlády císaře Rudolfa II., pak dostaly zahraniční inspirace vlastní výraz v podobě
rudolfinského manýrismu (přechodu mezi renesancí a barokem). Rudolf II. jako
mecenáš vědy a umění přivedl za své vlády do Čech v letech 1576–1611 celou řadu
vzdělanců své doby (např. dánského astronoma Tycha Brahe) a z Prahy udělal jedno
z významných center umění a vzdělanosti pozdně renesančního období. Vedle Tycha
Brahe působili v Praze také astronomové Jan Kepler a Mikuláš Koperník, umělci
Hans von Aachen, Giuseppe Arcimboldo, Adriaen de Vries a řada dalších osobností.
Výsledky třicetileté války vedly k výraznému posílení rekatolizace konfesně smí-
šeného obyvatelstva českých zemí cíleně prosazované od nástupu Habsburků k moci
(jezuitský řád zde působil již od poloviny 16. století). Rekatolizace znamenala vedle –
namnoze nevybíravého – potírání projevů protestantismu a protestantské (a často
jazykově české) vzdělanosti také rozvoj katolické vzdělanosti reprezentované jezuity
a dalšími řády (vzdělanosti mnohdy opět jazykově české, jak prokazuje činnost je
zuity a obhájce českého jazyka Bohuslava Balbína).
V architektuře a výtvarném umění znamenalo toto období nástup a rozvoj baro-
ka, jak dokazují např. sochařská díla Jiřího Bendla, členů rodiny Brokoffových nebo
Matyáše Brauna, malby Karla Škréty či Petra Brandla, a hlavně stavby členů rodiny
Dientzenhoferů (Kilián Ignác Dientzenhofer je mimo jiné autorem kostela Svatého
Mikuláše na pražské Malé Straně či vily Amerika v Praze). Vrcholnými stavbami
baroka na českém území jsou např. zámecký areál Kuks u Dvora Králové, pražské
Klementinum nebo sloup Nejsvětější trojice v Olomouci. V českém prostředí vznikl
i specifický architektonický styl, který přehlížel renesanční vlivy a programově se
hlásil k estetickému odkazu gotiky – takzvaná barokní gotika. Představitelem barokní
gotiky je např. Jan Blažej Santini‑Aichel (kupř. kostel v západočeských Kladrubech či
na Zelené hoře). Barokní umění bylo především duchovní, jak vedle děl již zmíně-
ných autorů dokládá i hudba typická pro toto období, např. skladby Adama Michny
z Otradovic, Jana Václava Stamice nebo Jana Dismase Zelenky.
Pro literární tvorbu sledovaného období je příznačná jazyková vícekolejnost –
udržuje se tradice latinsky psané produkce a postupně sílí vedle němčiny také užívání
češtiny. Literatura druhé poloviny 15. století zůstávala převážně duchovní a polemic-
ká a dozníval v ní – především v díle Petra Chelčického – silně biblický tón, který
byl příznačný pro období husitského hnutí. Na přelomu 15. a 16. století začal biblis-
mus předcházející doby ustupovat modernějšímu, česky šířenému humanismu, a to
např. v díle Viktorina Kornela ze Všehrd (v roce 1501 pořídil překlad Knih svatého
Jana Zlatoústého o napravení padlého do češtiny) nebo v působení Řehoře Hrubého
z Jelení (v roce 1512 převedl do češtiny Chválu bláznovství Erasma Rotterdamské-
ho). Smyslná rozvernost italské, francouzské či anglické renesance se objevovala
spíše jen sporadicky (např. ve skladbách Hynka z Poděbrad, který převyprávěl do
češtiny výběr z Boccacciova Decameronu), zato humanistická vzdělanost, s níž se
do značné míry identifikoval měšťanský stav, se zvláště ve druhé polovině 16. století
rychle šířila. Vedle prózy, poezie a dramatu pěstovaných (spolu s lékařstvím a dalšími
v ědami) latinsky se rozvíjela a sílila česky psaná literární tvorba spojená např. se
jménem představitele Jednoty bratrské Jana Blahoslava (významným počinem bylo
vydání jeho překladu Písma, tzv. Bible kralické). Jeho Filipika proti misomusům z roku
1567 je humanisticky laděnou obhajobou důležitosti vzdělání. Významné pro rozvoj
českého písemnictví bylo působení tiskařů Jiřího Melantricha z Aventina a jeho zetě
Daniela Adama z Veleslavína. Zvláště Adam z Veleslavína dbal na vysokou jazykovou
úroveň vydávaných spisů a svým působením stanovil normu tehdejšího literárního
jazyka (tzv. veleslavínskou češtinu).
Významným literárním projevem doby bylo sepisování a vydávání historické
literatury, především kronik a cestopisů.
Klíčovou osobností pobělohorského humanismu je vzdělanec s vpravdě renesanč-
ní všestranností zájmů Jan Amos Komenský, pedagog a protestantský učenec píšící
česky i latinsky. Komenský byl v pobělohorském tažení habsburské monarchie proti
nekatolickým konfesím nucen opustit české země a stal se významným představite-
lem protestantské emigrace (žil v Polsku a dalších zemích, zemřel v Nizozemsku).
Komenský svým dílem zasáhl do celé řady oblastí, psal encyklopedická díla (Orbis
Pictus, 1658), filozofické a pedagogické spisy (např. Informatorium školy mateřské,
vydané kolem roku 1630, či Labyrint světa a ráj srdce, vydaný prvně v roce 1631),
a zajímal se i o noviny a jejich roli ve společnosti.
2.2.2 R
ozvoj tištěných médií v českých zemích
do sklonku 18. století
První doložený tisk v českých zemích, v Plzni vydaná latinská příručka Statua sinoda‑
lia Arnesti z roku 1476, svědčí o tom, že knihtisk se v tomto kulturním prostředí začal
šířit poměrně záhy (rok vydání údajně nejstaršího tisku na tomto území, Trojanské
kroniky, která měla vyjít roku 1468, nebyl dosud dostatečně prokázán). V letech
1488 a 1497 vyšla česky Bible. V letech 1492 a 1497 byla vytištěna (pravděpodobně
v tiskárně Jana Kampa v Praze) sněmovní usnesení, která můžeme označit i přes
úřední charakter za první dvě politické tištěné zprávy na našem území. Do roku
1500 bylo v Čechách vydáno nejméně 44 tisků (tzv. prvotisků neboli inkunábulí).
Také v českých zemích je možné nalézt psané noviny. Nejstarší dochované
česky psané noviny nesou název Noviny leta božieho 1495, píše se o nich také jako
o Jindřichohradeckých novinách podle místa jejich nálezu. Jejich adresátem byl
pravděpodobně velmož Jindřich VII. z Hradce. Autorem byl asi některý z písařů
kanceláře krále Vladislava Jagellonského, který v té době sídlil v Budíně (Budapeš-
ti). Jindřichohradecké noviny měly podobu dvou listů se 14 zprávami o událostech
ze dvora římskoněmeckého císaře Maxmiliána I.
„Item Římský král jeho milost ráčil liké příčiny, co by mělo tu jednáno býti,
jest sněm položiti do města Wurmes a zvláště co se křesťanské viery a říše
na hromnice a všem churfirstöm a pod římské dotýče.“
daným římským říše a prositi ráčil z ve (Z Novin leta božieho 1495)
Z pozdější doby se dochovaly i další psané zprávy českého původu, ty ale byly
psány německy a latinsky. Pocházely z velké části z habsburského císařského dvora
v Praze. Autory byli většinou dvorští úředníci. Později v 17. století, v době pobělo
horské, využívali psané noviny čeští exulanti jako prostředek komunikace mezi
sebou i ve spojení s domovem. Zpravodajsky zajímavé jsou např. exulantské noviny
z Amsterdamu roku 1662. Autorsky byly anonymní, ale je zřejmé, že pocházely
z okruhu exulantů kolem Jana Amose Komenského. Zahrnovaly 18 zpráv politického
charakteru z celé Evropy.
Informační, osvětovou a zábavní roli – funkce, které se později začnou spojo-
vat s žurnalistikou – plnila mimo jiné bohatá produkce kronikářská a cestopisná
a také nejrůznější předpovědi a proroctví (nejznámější – a často aktualizované podle
dobové politické situace – jsou proroctví Sibyllina, Libušina a slepého mládence, jež
vycházela již v 16. století).
Z první poloviny 16. století jsou významná kronikářská díla Martina Kuthena
(jeho Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejích vyšla v roce 1539)
a Václava Hájka z Libočan. Ten vydal roku 1541 Kroniku českou, v níž se často odpou-
tával od pramenných dokladů, své výklady notně beletrizoval a dosáhl sice historicky
velmi nepřesného, ale zato čtivého a oblíbeného vyprávění. Obliba kronikářství
neklesala ani v 17. století a vzhledem k významnému postavení šlechtického stavu
v českém prostředí byla často spojena s rodopisnými pracemi (např. Kronika rožm‑
berská Václava Březana, která vyšla v roce 1606).
Pokud jde o cestopisnou produkci, již za vlády Jiřího z Poděbrad byl patrný zájem
o poznávání života v cizích zemích, v době jeho vlády vznikl zápis o diplomatické
cestě Lva z Rožmitálu Evropou v letech 1465–1467 nazvaný Krátké a utěšené popsání
cesty a putování a připisovaný Václavu Šaškovi z Bířkova. Později, v době jagellonské,
se projevuje zájem o cizí země např. vydáním Putování léta Páně 1493 k božímu
hrobu vykonané (1505) Jana Hasištejnského z Lobkovic či překladem Spisu o nových
zemích a o novém světě, o němžto jsme prvé žádné známosti neměli, ani kdy co slýchali
(patrně z roku 1504). Jednalo se o překlad dopisu cestovatele Ameriga Vespucciho
o jeho cestě do Nového světa. Ze druhé poloviny 16. století je pak významná Cesta
z Prahy do Benátek a odtud po moři až do Palestiny Oldřicha Prefáta z Vlkanova

(text šířený původně rukopisně vyšel tiskem v roce 1563). Zájem o cestopisnou
produkci pokračoval i v 17. století – např. v roce 1608 vydal Kryštof Harant z Polžic
a Bezdružic Cestu z království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země
judské a dále do Egypta.
Podobné zaměření jako kroniky a cestopisy měly i takzvané letákové noviny, které
se sice objevují výrazněji až ve druhé polovině 16. století, ale jsou doloženy i z doby
starší. Už v roce 1515 vydal Mikuláš Konáč oznámení o setkání císaře s českým,
polským a uherským králem nazvané Sjezd císařské velebnosti a nejjasnějších tří
králů jich milosti, v kterémž se mnoho divného a pamětihodného dokládá. Tyto tisky
často informovaly o politických otázkách a odrážely dobové konflikty, např. rozpory
mezi šlechtou a městy v pohledu na politická práva městského stavu. Lze říci, že obě
strany se snažily využít letákové noviny k ovlivnění veřejného mínění. Můžeme uvést
kupř. Jednání o zrušení smlouvy svatojakubské z roku 1514 či Sepsání sedmi artikulův
stavu městského k pánům, rytířstvu a vladykám z roku 1515.
Za první tištěnou „válečnou zprávu“ se často považuje leták o smrti krále Lud-
víka Jagellonského v bitvě u Moháče s názvem O nešťastné bitvě a porážce Uhrův
od národa tureckého učiněné. Leták vydal v roce 1526 Mikuláš Konáč z Hodiškova.
Ve druhé polovině 16. století zaznamenaly české země celou řadu – více i méně
úspěšných – církevních i panovnických cenzurních opatření. Vedle letákových novin
sílila v té době produkce dalších příležitostných tisků v podobě letáků, pamfletů
a drobných traktátů. V letech protihabsburského stavovského odboje (1546–1547)
se z těchto drobných příležitostných tisků stal vcelku účinný prostředek propa-
gandistického působení obou znesvářených stran. Ferdinand I. Habsburský napsal
20. února 1547 dopis „městům pražským“, v němž kritizoval, že dovolují tisk a roz-
šiřování protihabsburských pamfletů. V říjnu téhož roku vydal nařízení, v němž
zakazoval jejich tisk. Ferdinand I. se snažil získat dozor nad tiskem i jinak: knih-
tisk měla zajišťovat pouze tiskárna Bartoloměje Netolického, který musel všechny
rukopisy před tiskem předkládat ke schválení administrátorovi katolické konzistoře
a hejtmanovi pražského hradu. Králi se také nedařilo zabránit dovozu knih a novin
tištěných v cizině do Čech a na Moravu, i když za jejich distribuci byly přísné tresty
(vězení, vyhnanství).
Panovník rozvíjel rovněž vlastní tiskovou propagandu, kterou pro něj zajišťoval
právě jeho dvorní tiskař Bartoloměj Netolický. Ten se všemi prostředky snažil do-
sáhnout výlučného postavení v tištění knih. Údajně dokonce udával jiné tiskaře za
to, že přes panovnický zákaz pokračovali v tisku a šíření knih. Proto tiskaři začali
Netolického bojkotovat a dostali ho do takové izolace, že byl nakonec nucen svoji
tiskárnu prodat. V roce 1552 ji od něj koupil Jiří Melantrich z Aventina.
Roku 1562 vydal král mandát o tisku. Pražští tiskaři museli všechny tisky předklá-
dat ke schválení pražskému arcibiskupovi Brusovi z Mohelnice. Zprávy o válečných
událostech podléhaly kontrole dvorské vojenské kanceláře. Tiskaři se ale stále snažili
tato cenzurní opatření obcházet.
Císař Rudolf II. vydal v roce 1594 nařízení o vydávání traktátů a novin (tedy příleži-
tostných a nepravidelných tisků přinášejících zprávy o různých událostech). Dozorem
nad dodržováním výnosu pověřil arcibiskupa Zbyňka Berku z Dubé. Bez jeho svolení
nesměli tiskaři tisknout vůbec nic. Arcibiskup pak v roce 1597 zavedl nový pořádek,
že právo tisknout noviny budou mít pouze čtyři pražští tiskaři, kteří se budou podle
společné dohody střídat ve vydávání měsíčních přehledů zpráv. Prvním, kdo takový
přehled vydal, byl Daniel Sedlčanský, a to pod názvem Noviny pořádné celého měsíce
září léta 1597. Noviny vyšly v českém jazyce a jejich obsah se věnoval válce císaře
Rudolfa II. s Turky v Uhrách. Pouze u těchto novin je doloženo, že byly podle této
dohody vydány. Nelze doložit, že by se tiskaři dohodou opravdu řídili. Tiskaři Daniel
Sedlčanský a Oldřich Valda psali v roce 1600 arcibiskupovi, že bohatí tiskaři dostá-
vali souhlas k tisku jednotlivých novin častěji. Požadovali, aby měli privilegium na
vydávání informací o situaci u Budína a jiným tiskařům nebylo povoleno je tisknout.
Císař se svým výnosem snažil dostat tiskaře pod kontrolu, ale ani toto nařízení
nebylo dodržováno. Stejný osud potkal rozhodnutí Rudolfa II. z roku 1608, podle
něhož všichni tiskaři museli texty po schválení arcibiskupem předložit ještě české
dvorské kanceláři, která měla pravomoc konečného rozhodnutí.
Tiskový dozor zaváděný císařem vzbuzoval odpor českých stavů a jejich převáž-
ně protestantsky laděnými příslušníky byl vnímán jako prokatolický. Představitelé
stavů se snažili domoci se na císaři Rudolfovi II. větších náboženských svobod,
a tedy i změny ve výkonu tiskové cenzury. V roce 1609 vydal císař usnesení o tisku
zrovnoprávňující výkon cenzury pro nekatolíky (předkládali tisky ke schválení de-
fenzorům univerzity – v podstatě se jednalo o správní radu) a katolíky (spadali pod
cenzurní dohled arcibiskupa).
Rudolfův nástupce Matyáš II. vydal v roce 1617 nařízení, na jehož základě měli
tiskaři předkládat rukopisy knih i novin na radnici a pak císaři nebo místodržícím.
Vedle církevní cenzury tak existoval i přímý státní tiskový dozor.
Neutěšená situace po skončení třicetileté války měla vliv i na tisk v českých ze-
mích. Došlo ke snížení počtu tisků i jejich úrovně. Výrazně se zmenšila vrstva měš-
ťanstva, která byla příjemcem letákového zpravodajství a využívala letáky k prosazo-
vání svých politických a ekonomických zájmů. Emigrace navíc vedla k razantnímu
snížení počtu čtenářů, kteří by měli zájem o náročnější texty. Letáky politického
charakteru nebylo možné dále vydávat, a proto se tiskly hlavně letáky s obsahem,
který bychom dnes označili jako „senzační“ (zprávy o živelních pohromách, nebes-
kých znameních, nestvůrách, vraždách, popravách).
Vývoj českého tisku v 17. století spíše stagnoval a jeho stav dokládal nejen hospo-
dářský úpadek, ale i to, jak byl jazykově oslabený český živel v habsburském soustátí.
Na českém území se v tomto období odehrály pouze pokusy vydávat německé no-
viny. Ludmila Sedlčanská, vdova po tiskaři Danielu Sedlčanském, se stala v roce
1657 dvorskou knihtiskařkou. V následujícím roce bylo vyhověno její žádosti vy-
dávat noviny. Není ovšem doloženo, že by nějaké noviny skutečně vydávala. Snad
nějaké noviny připravovala v roce 1664 její dcera Ludmila, ale ani to není doloženo.
Ludmila Sedlčanská ml. se dostala do sporu s pražskými tiskaři, protože podle jejich
názoru, který byl daný cechovními zvyklostmi, nebyla vdovou po tiskaři jako její
matka, a proto nemohla tiskařskou živnost provozovat na základě takzvaného práva
vdovského. Tiskaři se usnesli, že u Sedlčanské nesmí pracovat žádný tovaryš a tiskař-
ský dělník. Panovník Leopold I. následně v roce 1672 rozhodl, že udělí tiskaři Janu
Arnoltovi z Dobroslavína, který vedl opozici proti Sedlčanské, privilegium vydávat
německé noviny. Dochovalo se pouze 56 čísel z období od srpna 1686 do března
1687. Název novin byl proměnlivý, buď Ordinari Postzeitungen nebo Extraordinari
Zeitungen. List vycházel dvakrát týdně ve středu a v sobotu, noviny měly čtyři stra-
ny. Publikované zprávy pocházely především ze zahraničních novin, které Arnolt
získával prostřednictvím pošty, jež je do Prahy dovážela pro úřady i soukromé osoby
(např. noviny z Lipska, Frankfurtu nad Mohanem, Francie).
Zmínka o Arnoltově závislosti na poštovním spojení není náhodná, jelikož roz‑
voj pošty v 16. a 17. století měl pro distribuci informací nejrůznější povahy zásadní
význam. V roce 1527 bylo uvedeno do provozu poštovní spojení Praha–Vídeň přes
Jindřichův Hradec. Zřízení poštovního spojení mezi Prahou a Vídní je spojeno se
šlechtickým rodem Taxisů, který měl s budováním pošt v různých částech Evropy
značné zkušenosti. Císař Ferdinand I. pověřil zorganizováním spojení tehdejšího
nejvyššího dvorního poštmistra Antonia Taxise a prvními pražskými poštmistry se
stali nejprve Ambrož Taxis a pak Kryštof Taxis.
V první polovině 16. století byla založena takzvaná říšská pošta: její trasa vedla
z Prahy přes Plzeň do Řezna a Augsburgu. V roce 1664 vznikla takzvaná saská trať
z Prahy přes Lovosice do Drážďan a Lipska, v roce 1675 slezská trať z Prahy do
Slezska. Na Moravě bylo v provozu poštovní spojení z Vídně přes Brno a Olomouc
do Vratislavi. Pošty vytvářely zpravodajské sítě a poštmistři se mnohdy stávali
vydavateli novin. Císař Ferdinand II. v roce 1622 udělil úřad nejvyššího dvorského
a zemského poštmistra Kryštofovi, svobodnému pánu z Paarů, jako dědičné léno.
V letech 1722–1743 docházelo postupně k zestátnění pošty, její fungování zajišťovala
dvorská poštovní správa. (Paarům titul ale formálně náležel do roku 1918.) Pošta se
pak rychle vyvíjela spolu s rozvojem císařských (tedy státních) silnic (od sklonku
třicátých let 18. století).
Spory mezi Arnoltem a rodinou Sedlčanských ovšem pokračovaly. Proti Ar-
noltovi vystupoval Daniel Michálek, syn Ludmily Sedlčanské mladší. Michálek se
snažil získat oprávnění vydávat německé noviny, ovšem císař jeho žádosti zamítal.
Ukázka Extraordinari Zeitungen z roku 1671, vydávaných Ludmilou Sedlčanskou
Michálek získal oprávnění až v roce 1687, tedy po Arnoltově smrti. Dochoval se

ovšem jen jediný exemplář z 9. února 1689 s názvem Extra‑Ordinari Mitwohliche
Wienerische und andere Postzeitungen. „Wienerische“ v názvu znamenalo, že noviny
přinášely zprávy z Vídně.
S Michálkem je spojen první pokus o vydávání česky psaných novin. V říjnu 1688
vytiskl překlad svých německých novin, které byly předtím schváleny cenzurou.
Za to, že vydal noviny v českém jazyce, byl Michálek vyšetřován a další vydávání
českých novin mu bylo zakázáno.
Po Michálkově smrti v roce 1689 dostala privilegium tisknout německé noviny
opět rodinná tiskárna Arnoltů. Syn Jana Arnolta, Karel Ferdinand Arnolt z Dob-
roslavína získal zkušenosti v zahraničních tiskárnách a v roce 1690 byl jmenován
dvorským knihtiskařem. Vydával dvakrát týdně (v úterý a sobotu v závislosti na
příjezdu pošty do Prahy) noviny Prager Postzeitungen. Arnolt bez větších úprav
přetiskoval zprávy z cizích novin, které se k němu díky poště dostaly. Pokud bylo
zpráv hodně, měly Prager Postzeitungen i přílohu.
Arnoltův monopol na vydávání novin byl prolomen v roce 1718, kdy tiskař Karel
František Rosenmüller získal od české dvorské kanceláře na příkaz císaře Karla VI.
na deset let privilegium vydávat noviny v české řeči. Rosenmüller byl majitelem
jedné z největších pražských tiskáren, do jejíž produkce spadaly také české a němec-
ké kalendáře, slovníky a naučné spisy. Rosenmüllera můžeme označit za českého
vlastence, který ve vydávání českých novin viděl možnou formu obrany a šíření
českého jazyka. Dne 25. ledna 1719 vytiskl Rosenmüller leták, v němž oznamoval
zahájení vydávání českých novin. První číslo Rosenmüllerových českých novin se
dostalo ke čtenářům 4. února 1719, poté noviny vycházely vždy v úterý a v sobotu
s dlouhým názvem: Outerní pražské poštovské noviny (Auternj Pražské Posstowské
Nowiny) z rozličných zemí a krajin přicházející, s obzvláštním Jeho císařské a krá‑
lovské milosti nadáním obdarované nebo Sobotní pražské poštovské noviny (Sobotnj
Pražské Posstowské Nowiny) z rozličných zemí a krajin přicházející… Celý ročník pak
dostal společný titulní list s názvem Český postilion neboližto Noviny české (Cžeský
Postylion Neboližto NOWJNY Cžeské), jenž s obzvláštním Jeho milosti císařské na‑
dáním od Karla Františka Rosenmüllera, impresora a měštěnína královského Starého
Města Pražského na jevo se vydávají (běžně se však k Rosenmüllerovým novinám
odkazuje jako k Pražským poštovským novinám). S prvním číslem svých novin vydal
Rosenmüller také dvanáctistránkový sešitek ve formě příručky, která měla čtenáři
poskytnout základní informace a vědomosti nutné k pochopení domácích a za-
hraničních politických zpráv. Spisek zahrnoval různé zeměpisné údaje, ale třeba
i seznam všech císařských pluků.
Při periodicitě dvou vydání týdně stály Rosenmüllerovy noviny ročně 8 zlatých.
Jednotlivá čísla bylo možné získat za 6 krejcarů. Na první straně byl vždy obrázek
poštovního jezdce. Obsahově noviny zahrnovaly především zahraniční zprávy, které
Rosenmüller přebíral z novin zasílaných do Prahy, nejvíce čerpal, podobně jako jeho
předchůdci, z vídeňských listů. Rosenmüller publikoval ve velmi loajálním duchu
zprávy o událostech v habsburské monarchii a z císařského dvora ve Vídni. Domácí
Titulní strana prvního čísla Pražských poštovských novin, které vydal Karel František
Rosenmüller 4. února 1719
zprávy se objevovaly jen v menší míře. Jednalo se o informace o bohoslužbách,

církevních slavnostech, událostech ve šlechtických rodinách (svatby, narození dětí).
Noviny měly čtyři stránky, ale často se stávalo, že Rosenmüller měl k dispozici hodně
zpráv, takže v týž den vydal ještě další dvě čtyřstránková čísla. Každý výtisk nabízel
jiné zprávy, přičemž do třetího výtisku byly zařazovány i místní zprávy z Prahy.
Od druhého ročníku přešel Rosenmüller na osmistránkový rozsah každého čísla,
v případě velkého počtu zpráv přidal již jen jedno čtyřstránkové vydání. Zprávy byly
vysázeny do jednoho sloupce přes celou šíři strany, nebyly tištěny se samostatnými
titulky, ale byly uvedeny pouze datem a místem původu. Řazení zpráv bylo mecha-
nické za sebou bez rozlišení důležitosti.
Někdy byly v novinách publikovány popisy významných událostí, které můžeme
označit za texty reportážního charakteru (např. 7. září 1723 „Slavné korunování na
království české, nejjasnějšího, nejmocnějšího, nejnepřemožitelnějšího knížete a pána,
pána Karla Šestýho…“). Noviny také někdy obsahovaly zárodky původního zpra-
vodajství, kdy u nich bylo uvedeno, že došly „skrze psaní“ nebo „skrze pasažíry
přijíždějící poštou“. V novinách můžeme nalézt i zárodky inzerce (např. sdělení
knihkupce Jeřábka o nových knihách). Původní zahraniční zpravodajství předsta-
vovaly např. zprávy z Ruska, které pocházely patrně ze soukromé korespondence.
V některých číslech se na první straně objevoval úvodník, který leckdy ve verších
informoval o událostech na císařském dvoře.
Karel František Rosenmüller zemřel v roce 1727, tiskárnu poté převzal syn
stejného jména. Roku 1744 bylo na něj převedeno Arnoltovo privilegium vydávat
a tisknout také německé noviny. Vídeň tím ocenila loajalitu Rosenmüllera mladšího
k císařovně Marii Terezii, neboť při obsazení Prahy francouzskými vojsky v rámci
takzvané války o rakouské dědictví přestal vydávat své noviny. Rosenmüller ml.
záhy zemřel (v roce 1745 stejně jako Karel Ferdinand Arnolt z Dobroslavína) a pod-
nik poté vedla vdova Žofie Rosenmüllerová. Doba jejího působení spadá do stejné
doby, kdy monarchii vládla Marie Terezie.
Rosenmüllerovy česky psané noviny vycházely od roku 1719 do roku 1772 (s pře-
stávkou v letech 1742–1744). Jejich úroveň za Žofie Rosenmüllerové upadala ob-
sahově, graficky i jazykově. Redaktor František Kozury prosazoval zásadu, že v no-
vinách musí být jen česká slova, čímž ale dosáhl stavu, kdy často vžité germanismy
nahrazoval pro čtenáře nesrozumitelnými výrazy. Čtenářů stále ubývalo. Vydavatelka
nakonec v roce 1771 požádala o možnost zastavit vydávání českých novin, protože
v Praze se prodávaly jen dva výtisky a dva další byly posílány do Vídně. Marie Terezie
žádosti vyhověla a v dekretu z 24. prosince 1771 bylo uvedeno, že tisk českých novin
je možné zastavit do doby, „pokud se nenajde dosti milovníků jejich, kteří by tiskařské
výlohy s tiskem jejich spojené hradili…“. Poslední číslo vyšlo 4. února 1772, tedy na
den přesně 53 let po vydání prvního čísla.
O nové vydávání českých novin se chtěl pokusit pražský kazatel Josef Antonín
Schneider. Cenzurní komise si vyžádala dobrozdání Žofie Rosenmüllerové (provda-
né Klauserové), která sdělila, že se již na konci roku 1772 pokusila noviny obnovit.
Oznámila v německých novinách (Prager Post Zeitungen), že chce od ledna 1773
„Oznamuje se všem list tento čtoucím pohrdají, nýbrž jej zachovati, rozmnožiti
(jednomu každému s náležitou uctivostí), a v květ uvésti vinšují, Noviny aneb Se
kterak já, maje na to od vysoce vzácné psání příběhů nových v dotyčném jazyku
vrchnosti milostivé dovolení, jakož i od tisknouti a na jevo vydávati jsem sobě
Jeho Milosti Císařské obzvláštní privi umínil, jakož i od mnohých let od moud
legium, neboližto nadání, z oné lásky, rých a vzácných lidí vinšováno bylo.“
kterou jakožto pravý vlastenec k mé
nejmilejší vlasti, tj.: k národu a jazyku (Z letáku Předchůdce českého
českému po vše časy zachovávám, pro ty postyliona z 25. ledna 1719, jímž Karel
vše spoluvlastence mé, kteří (jak na pravé František Rosenmüller oznamoval
syny sluší) s jazykem matky své milé ne úmysl vydávat české noviny.)
vydávat noviny znovu, snížila předplatné z osmi na tři zlaté, ale přihlásilo se jen de-
vět předplatitelů, a proto od svého plánu ustoupila. Noviny by bylo možné finančně
zajistit jen při počtu 50 předplatitelů, které ale ani Schneider nezískal.
2.2.3 Jan Amos Komenský: zárodky reflexe médií

V první polovině 17. století lze zaznamenat i první pokus o kritickou reflexi role
novin ve společnosti. Komenský ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce (1631) napsal
kapitolu Poutník mezi novináře trefil, v níž se alegoricky zamýšlel nad vlivem zpráv
a informací na společnost. Zajímalo ho, proč jedna zpráva může v různém společen-
ském prostředí působit rozdílně a s rozdílnými následky. Metaforicky připodobnil
zprávy k píšťalám s různým zvukem, který jednomu zní libě, jinému ale „skřípavě“.
Novinám věnoval Komenský pozornost i ve svých pozdějších spisech. V díle
Schola pansophica z roku 1651 přirovnával školu k dobře seřízené a fungující
„A však toho mi bylo divné, že jedné a táž píšťala jedněm tak sladce, druhým
a též píšťalky zvuk jedněm se tak hrubě tak trpce zní.“
líbil, že se skákání zdržeti nemohli; dru
hým tak se mrzutý zdál, že si uši zacpá
vali a v stranu běželi; aneb poslouchali, (Jan Amos Komenský, Labyrint svět
rozkvílíc se usedavě plakali. – I řekl sem: a ráj srdce, kapitola XXII „Poutník
Totoť jest potvorného cosi, jak to jedna mezi novináře trefil“)
tiskařské dílně, protože stejně jako při tisku knih by škola měla rozmnožovat
vzdělání. Navrhoval, aby žáci (ve věku od 12–18 let) četli v latinské škole alespoň
jednu hodinu týdně noviny a získávali tak znalosti o současném politickém dění,
rozšiřovali si zeměpisné znalosti a cvičili se v plynulém vyjadřování. Ve čtení no-
vin viděl Komenský důležitý nástroj rozšiřování všeobecných znalostí vzdělance.
• 59
3 Tisk jako faktor národního

sebeuvědomování
Od devadesátých let 18. století do čtyřicátých let 19. století
3.1 E
vropa a svět Velké francouzské
revoluce, Napoleona a první
poloviny 19. století
Poslední dvě desetiletí 18. a počátek 19. století se odehrávaly ve znamení zásadních
společenských, politických, ekonomických i technologických změn, které proběh-
ly v Evropě i v „novém světě“. V osmdesátých letech 18. století došlo k uklidnění
situace v Severní Americe, kde osadníci v předchozím desetiletí (1775–1783) bojo-
vali na územích ovládaných Velkou Británií za nezávislost – myšlenkově ovlivněni
ideály francouzského osvícenství. Odmítali britskou nadvládu a v roce 1776 přijali
Prohlášení nezávislosti, jehož autorem byl Thomas Jefferson. Podle Prohlášení byl
nový stát založen na zásadě, že moc vychází z lidu a je rozdělena na moc zákono-
dárnou, výkonnou a soudní. Velká Británie, se spojenci Francií a Španělskem, se
snažila hnutí za nezávislost potlačit silou, ale po sérii porážek britská armáda v roce
1781 kapitulovala a o dva roky později uznala Velká Británie mírem podepsaným
ve Versailles nezávislost Spojených států. V roce 1787 pak byla přijata nová Ústava
Spojených států amerických (předchozí byla z roku 1781), která deklarovala USA
jako federativní stát se silnou ústřední vládou a s významnou úlohou prezidenta
(prvním byl George Washington). O dva roky později vstoupilo v platnost deset
dodatků Ústavy – Listina práv. Články definovaly základní práva občana Spojených
států – svobodu slova, tisku, shromažďování, náboženství, právo nosit zbraň atd.
Tato práva byla ale přiznána pouze bělošskému obyvatelstvu, zatímco obyvatelé
pocházející z Afriky žili v postavení otroků bez lidských práv.
Ve Francii zavládla na sklonku osmdesátých let 18. století revoluční atmosféra.
Třetí stav (měšťané, obchodníci, úředníci, advokáti) požadoval, aby byla odstra-
něna privilegia šlechty a duchovenstva. Král Ludvík XVI. nechal svolat generální
stavy. Ovšem třetí stav se prohlásil za Národní shromáždění a vyzval duchovenstvo
a šlechtu, aby se připojily k jeho iniciativě. Když chtěl král poslat proti stavům vojsko,
došlo k pouličním bouřím, které v Paříži vyvrcholily 14. července 1789 útokem na
královskou pevnost Bastilu. Po Francii se rozšířila živelná povstání proti feudální
vrchnosti. Národní shromáždění v srpnu 1789 zrušilo privilegia aristokratů a přijalo
Prohlášení práv člověka a občana, podle nějž se společnost skládala z občanů, kteří si
byli rovni před zákonem, mohli svobodně vyjadřovat své názory a účastnit se veřej
ného života. Tisk posílil svou společenskou funkci instituce veřejného mínění
a politického zápasu, což vedlo k nebývalému nárůstu titulů. Politické skupiny i vý-
znamné osobnosti založily listy, v nichž prezentovaly své politické názory (např. Révo
lutions de France et de Brabant Camilla Desmoulinse, L’Ami du peuple Jeana Paula
Marata). Jen v období od května do prosince 1789 vzniklo v Paříži 150 nových listů
a desítky dalších se objevily v provinciích; neměly však dlouhého trvání.
V roce 1791 byla schválena nová ústava, podle níž byla Francie monarchií, kde
stál v čele výkonné moci král, ale jeho rozhodnutí byla závislá na souhlasu Národního
shromáždění. Ústava potvrzovala občanům jejich základní práva – svobodu slova, tis-
ku, shromažďování, vlastnictví. Právo volit měli toliko majetní občané. Pod ochranou
rakouského císaře Františka II. a německých knížat se u francouzských hranic začala
shromažďovat vojska emigrantů, kteří chtěli nový směr vývoje francouzské společnosti
zvrátit. V roce 1792 vyhlásili francouzští poslanci Františkovi II. válku. Na obranu
Paříže začali do města přicházet dobrovolníci z celé Francie. V napjaté atmosféře
sesadilo Národní shromáždění v srpnu 1792 krále a vypsalo volby na základě vše
obecného volebního práva. Nově zvolený Konvent vyhlásil republiku a rozhodl také
o popravě krále, což vyvolalo v jiných evropských zemích negativní reakci. Do války
proti Francii vstoupily Velká Británie, Španělsko a Nizozemí. Rostlo také napětí mezi
politickými skupinami ve Francii, až se v roce 1793 nejsilnější skupinou v Konventu
stali jakobíni. Ti zavedli politiku teroru, nejprve likvidovali své politické odpůrce
a pak se začali potírat i mezi sebou, čehož využili nepřátelé jakobínů a v listopadu
1794 je zbavili moci. Podle nové ústavy z roku 1795 byla sice zachována republika, ale
došlo k výraznému omezení občanských práv. Francie se začala propadat do vážných
hospodářských problémů. K moci se v listopadu 1799 dostal generál Napoleon Bona-
parte, který donutil poslance svěřit moc třem konzulům, z nichž prvním byl on sám.
Události ve Francii vyvolaly u evropských panovníků obavu, aby se francouzské
revoluční myšlenky neujaly i v jejich zemích. Zvláště v Británii, Nizozemí, Belgii,
Tisk jako faktor národního sebeuvědomování • 61
Polsku a Itálii se k nim hlásily početné skupiny vzdělanců, politiků, podnikatelů,

ale i příslušníků šlechty. Napoleon politické poměry ve Francii konsolidoval a silná
francouzská armáda pod jeho velením expandovala. Francie porazila v roce 1800
Rakousko, získala převahu v Itálii, v roce 1806 se před Napoleonem muselo sklonit
Prusko. V roce 1806 vyhlásil kontinentální blokádu Velké Británie (země porobe-
né Napoleonem nesměly s britskými ostrovy ani s jejich koloniemi obchodovat).
Blokáda působila vlastně jako silná ekonomická ochrana a vedla ve Velké Británii
k rozvoji průmyslové výroby a na kontinentu (zvláště v Rakousku) k nebývalému
rozvoji manufakturní výroby a k řadě inovací (např. využívání řepy k výrobě cukru).
Napoleon byl přesvědčen o velkém vlivu tisku a na obsazených územích kont-
roloval tisk ve snaze ovlivnit veřejné mínění. Při policejním ministerstvu v Paříži
zřídil v roce 1804 cenzurní instituci nazvanou Kancelář pro rady ve věcech tiskové
svobody, která zajišťovala cenzuru vydávaných periodik – jejich počet v Paříži snížil
z původních 73 na uhlídatelných 11.
Napoleonovi se nakonec stalo osudným tažení do Ruska v roce 1812, které skon-
čilo velkým neúspěchem. Při útěku z Ruska utrpěla Francie značné ztráty (početní
stavy její armády klesly zhruba z půl milionu mužů na 50 tisíc). Napoleonova osla-
bení využily Prusko a Rakousko a v bitvě u Lipska v říjnu 1813 francouzské vojsko
porazily. Napoleon se musel vzdát vlády a byl poslán na ostrov Elba u západního
pobřeží Itálie. Vítězné státy se na Vídeňském kongresu v letech 1814–1815 dohodly na
novém uspořádání politických poměrů v Evropě. Ve Francii byla restaurována vláda
Bourbonů a králem se stal Ludvík XVIII. Napoleon se ještě jednou pokusil dostat
k moci, vylodil se v březnu 1815 na jihu Francie, armáda se postavila na jeho stranu
a umožnila mu vstup do Paříže i převzetí vlády. V bitvě u Waterloo byl ale 18. června
1815 poražen a jako britský zajatec dopraven na ostrov Svaté Heleny, kde zemřel.
Pro následující období let 1815–1847 bylo charakteristické, že došlo ke zklidnění
poměrů v tradičních monarchiích. Silné pozice v evropském uspořádání získaly Rus-
ko a Velká Británie. Rakousko a Prusko vyrovnávaly vztahy mezi západními zeměmi
(Velkou Británií, Francií, Nizozemskem) a Ruskem. Tvůrcem tohoto systému rovno-
váhy sil, který měl bránit riziku vypuknutí nových revolucí či vojenských konfliktů
v Evropě, byl rakouský kancléř kníže Metternich. Společný postup umožnil potlačit
revoluční tendence v Německu (1819), v Itálii (1821) a ve Španělsku (1823). V Rusku
bylo v roce 1825 potlačeno povstání děkabristů (liberálně smýšlejících důstojníků).
V kontinentální Evropě pokračoval proces překonávání středověké a raně mo-
derní rozdrobenosti a formování větších státních útvarů. Více než 30 německých
států a měst se v roce 1815 spojilo do Německého spolku. Jeho součástí bylo i Ra-
kousko s českými zeměmi a rakouský císař měl v něm rozhodující slovo. Nejvyšším
orgánem spolku byl sněm ve Frankfurtu nad Mohanem. Rakousko také ovládalo
severní a střední Itálii.

Politická situace se začala měnit ve třicátých letech. Ve Francii sílila liberální opo-
zice, která získala poslaneckou většinu. Král Karel X. proto nechal v březnu 1830 sně-
movnu rozpustit, omezil politická práva a zavedl cenzuru. Nespokojenost občanů
se projevila demonstracemi a napětí eskalovalo v červenci 1830, kdy demonstranti
bojovali proti královskému vojsku na barikádách a král Karel X. uprchl ze země.
Liberálové zvolili novým králem Ludvíka Filipa z orleánské větve královského rodu,
který rozšířil občanské svobody a umožnil hospodářskou podporu podnikatelům.
Ve stejném roce došlo k revoluci v Belgii, jež byla rozhodnutím Vídeňského
kongresu připojena k Nizozemsku. Belgičtí liberálové byli úspěšní a Belgie získala
v roce 1830 samostatnost, stala se monarchií a zavedla velmi liberální ústavu umož-
ňující občanům plnou svobodu slova a shromažďování. Země se poté stala útočištěm
politických emigrantů z celé Evropy.
Období poslední třetiny 18. a dvou třetin 19. století bývá označováno jako ob-
dobí průmyslové revoluce. Je spojeno s rozvojem kapitalistické průmyslové výroby.
Parní stroj (vynalezený Jamesem Wattem v roce 1765) se v průběhu 19. století stal
nejvýznamnějším zdrojem energie užívaným v průmyslu, zemědělství i dopravě
(odtud označení 19. století jako „století páry“). Nejrychleji se tyto změny prosazo-
valy již od 18. století ve Velké Británii a v Nizozemsku. V první polovině 19. století
se uplatnily i v dalších evropských zemích. Manufaktury vystřídala tovární výroba,
při níž stroje částečně nahrazovaly práci lidí. To vedlo v některých zemích k živel-
ným i organizovaným protestům proti zavádění strojní výroby. Například v Anglii
vzniklo na počátku století hnutí ludditů, kteří stroje rozbíjeli na protest proti tomu,
že nahrazují lidskou práci a tím připravují dělníky o zdroj obživy, ve francouzském
Lyonu povstali v roce 1831 tkalci a rozbíjeli nové tkalcovské stroje. V opožďujícím
se Rakousku došlo na takové bouře až ve čtyřicátých letech. Tovární výroba byla
náročná na surovinové zdroje – uhlí, železnou rudu –, a proto vzrůstala jejich těžba.
Stoupající počet zakládaných továren vedl i přes využití strojů k potřebě dalších
pracovních sil, takže pokračoval a sílil přesun obyvatel z venkova do průmyslových
měst a proces urbanizace v řadě zemí pokračoval nevídaným tempem.
Pro výrobu i směnu zboží bylo významné využití páry v dopravě. První pokusy
s vozy poháněnými párou se uskutečnily již v 18. století a vůz poháněný párou
a pohybující se po kolejích byl sestrojen v roce 1804. Skutečnou lokomotivu sestrojil
a uvedl do chodu anglický konstruktér George Stephenson v roce 1825 (nejslav-
nější jeho lokomotivou se stala Rocket, konstruovaná na principu kotle s žárovými
trubkami, který se pak využíval po celou dobu pohánění vlaků pomocí páry). Od
čtyřicátých let byly ve vyspělejších zemích budovány železniční tratě.
Hospodářský rozmach posiloval třídu buržoazie – továrníků, obchodníků,
bankéřů. Buržoazie, vědoma si svého významu, požadovala jednoznačnější podíl
na politické moci – větší pravomoci při rozhodování o veřejných záležitostech
a významnější zastoupení ve státní správě. Na druhou stranu ovšem podnikatelé

nechtěli, aby stát zasahoval do vnitřních záležitostí jejich podniků – do postavení
dělníků a do pracovních poměrů v továrnách, kde namnoze vládly velmi neutěšené
poměry, pracovní doba byla dvanáctihodinová a delší, dětská práce zcela běžná
a mzdy velmi nuzné.
Špatná sociální situace vedla k zakládání a aktivizaci dělnických organizací, které
v různých evropských zemích usilovaly o zvýšení mezd, zkrácení pracovní doby
a zlepšení pracovních podmínek. Politické a sociální cíle prezentovaly organizace
v radikálních a dělnických listech, které si zakládaly. Tyto listy do jisté míry nava-
zovaly na starší tradici listů vydávaných reformními hnutími zformovanými nižší
a střední buržoazií již na přelomu století (výrazným představitelem reformní žur-
nalistiky byl ve Velké Británii William Cobbet a jeho list Cobbet’s Weekly Political
Register, vycházející v letech 1802–1835). Jedním z prvních listů továrních dělníků
se stal list The Poor Man’s Guardian, který začal v roce 1830 vydávat londýnský sazeč
Henry Hetherington. V Anglii se tento typ radikálních novin, které vyjadřovaly
nálady a postoje dělnictva, stal v první polovině 19. století velmi populárním, a to
navzdory skutečnosti, že se musel vypořádávat s platnou legislativou, která pomocí
kolkovného vydávání novin omezovala a rozvoji těchto periodik fakticky bránila.
3.1.1 Sebeuvědomování evropských národů

V první polovině 18. století došlo na evropském kontinentu k rozmachu národních
hnutí. Vzdělaní lidé zastávali názor, že svébytný národ vymezuje jazyk, sdílená
minulost a společná kultura. Příslušníci národa se měli k těmto hodnotám hlásit –
ke svému jazyku, k tradicím, ke kultuře – a bojovat za společné národní zájmy.
Identifikace s národem se stala významným organizujícím prvkem modernizujících
se evropských společností ve všech rovinách, od kulturní po politickou – v kulturně
a jazykově relativně homogenních útvarech posilovala pocit sounáležitosti se státem
(Francie) či směřování k jeho ustavení (Německo), v nehomogenních prostředích
často podporovala odstředivé tendence (rakouská monarchie) směřující až ke kon-
ceptu „práva národa na sebeurčení“.
3.1.2 Preromantismus
Společenské změny se promítly rovněž do kulturního života společností přelomu
18. a 19. století. Sílící měšťanstvo a na jeho podloží se postupně formující buržoa
zie si začaly hledat vlastní kulturní výraz, který by vyjádřil nesouhlas se světem
aristokracie a stavovskými pouty feudálního uspořádání společnosti. Toto období

tzv. preromantismu se vymezovalo proti klasicismu (promítlo se především do lite-
rární tvorby) a vracelo se k renesanci. Patrně největšími osobnostmi preromantismu
byli němečtí spisovatelé, básníci a dramatici Friedrich Schiller a Johann Wolfgang
Goethe, oba představitelé hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor), jež se bouřilo
proti estetické uzavřenosti klasicismu a hájilo ideál tvůrčí svobody. V Goethově
tvorbě vyjadřuje tento příklon nejvíce román Utrpení mladého Werthera z roku
1774. V pozdějším dvoudílném dramatu Faust (1808 a 1832) zpracoval na základě
staré pověsti o duši upsané ďáblu střet mezi principy dobra a zla, hříchu a vykou-
pení. Schiller ztvárnil odpor k tyranii v dramatu Loupežníci z roku 1781.
3.1.3 Romantismus
Nástup kapitalismu, formování buržoazie jako nové klíčové třídy a odstraňování
těch reziduí tradičního uspořádání společnosti, která brzdila rozvoj zbožní výroby,
daly vzniknout nejen ideálům Velké francouzské revoluce. Napoleonskými válkami
a následnými silně centralizovanými a v mnohém represivními režimy připravily
také půdu pro zcela nový pocit moderního člověka – bezmocné osamění tváří
v tvář nepřekonatelné moci peněžních vztahů, které hatí osobní plány, naplnění
citového života, touhu po důstojnosti apod. Výsledkem byl pocit vyřazení z účasti
na veřejném životě společnosti a intenzivně prožívaný rozpor mezi vlastní identitou
a okolním světem – tedy prožitek odcizení. Ten našel svůj výraz v uměleckém a my-
šlenkovém směru romantismu, který za významné hodnoty považoval autorskou
fantazii, volnost, dobrodružství, vzdor proti dobovým konvencím (příznačný rys
tzv. romantického hrdiny) a útěk před bezvýchodnou realitou do snových kulis
dávné minulosti.
Romantismus se projevil ve výtvarném umění (fantazijní krajiny či dramatické
výjevy, např. v pracích Caspara Davida Friedricha či Eugena Delacroixe), hudbě
(díla Ludwiga van Beethovena, Fryderika Chopina, Karla Marii Webera či Roberta
Schumanna), architektuře (novogotické stavby, dekorativní „romantizace“ zahrady
a krajiny), ale především v literatuře. Mezi nejvýznamnější představitele patří ang-
ličtí básníci George Gordon Byron a Percy Bysshe Shelley, němečtí básníci Novalis
a Heinrich Heine, ruský spisovatel Alexander Sergejevič Puškin, polský básník Adam
Mickiewicz či francouzský romanopisec Victor Hugo. Za prototypického představi-
tele romantismu bývá označován George Gordon Byron, anglický bouřlivák pochá-
zející z aristokratické rodiny, který opustil své prostředí i manželku, většinu života
strávil v cizině a zemřel jako účastník protitureckého povstání v Řecku. Ve svých
eposech (např. Childe Haroldova pouť z roku 1812 nebo Korzár z roku 1814) vystavěl
Byron typ romantického hrdiny, osamělého, nezakotveného bouřliváka vzpírajícího

se konvencím.
3.1.4 Počátky realismu

V podstatě souběžně s romantismem se začíná formovat nový umělecký směr, který
klade důraz na realistickou výpověď o světě, na zobrazení toho, co považuje za typické.
V literatuře pěstuje především román a povídku. Realismus, který nabere na síle až
ve druhé polovině 19. století, se již v této době projevil např. v díle francouzského
spisovatele Honoré de Balzaca (trilogii Lidská komedie, tvořenou romány Otec Goriot,
Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán, vydal ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století).
3.1.5 Tisk v 19. století

Do vývoje médií (tedy tisku) se promítly společenské proměny, ale značný vliv na
rozšíření tisku měly také změny v technologii a technické inovace, které zlepšily
podmínky jeho výroby i distribuce. Rychlolis sestrojený německým vynálezcem
Friedrichem Königem tiskl v roce 1820 zhruba 1 500 výtisků za hodinu. Další zlep-
šení umožnila výkon až 5 000 výtisků za hodinu. V roce 1846 byla postavena první
rotačka, která mohla tisknout až 20 000 archů za hodinu. Průmyslová výroba papíru
snížila jeho cenu a současně umožnila výrobu papíru v rolích, místo v jednotlivých
arších. Rozvoj železniční sítě a poštovních služeb napomáhal rychlejší distribuci no-
vin z velkých měst do ostatních oblastí jednotlivých zemí. V první polovině 19. století
vznikaly také tiskové agentury zaměřené na systematický sběr zpravodajství a jejich
předávání (prodávání) tištěným médiím. Růst obyvatel ve městech zvyšoval počet
lidí, kteří uměli číst a psát, protože se postupně zvyšovaly nároky na gramotnost
v zaměstnání. V protestantských zemích stoupaly náklady nedělníků, neboť pro
lidového čtenáře byly cenově příznivé a neděle byla navíc jediným dnem, kdy měli
pracující lidé ve městech volno. Rostla také obliba lidových románů.
Ve třicátých a čtyřicátých letech došlo v řadě zemí k nástupu masového tisku
(tzv. penny press). To byly listy určené širokým čtenářským vrstvám, které se nehlásily
k žádnému politickému směru či straně. Po obsahové stránce kladly důraz na místní
zpravodajství, informace o každodenních společenských a politických událostech,
ale informovaly také o kriminálních činech a přinášely zprávy o senzacích a zají-
mavostech apod. Vysoký náklad těchto titulů a stoupající příjmy z inzerce dovolily
těmto listům snížit cenu jednotlivého výtisku, čímž si výrazně zvětšily potenciální
okruh čtenářů.
Ve Francii je nástup masového tisku spojen především s Émilem de Girardinem,

který začal ve třicátých letech 19. století vydávat list La Presse, v němž jako novinku
zaměřenou na posílení věrnosti čtenářů zavedl vydávání románů na pokračování,
psaných často významnými literáty (např. Alexandrem Dumasem, Balzacem ad.),
a tak si zajišťoval odběr svého listu. Ve Velké Británii zbrzdila nástup masového tisku
ekonomická omezení novinového trhu (kolkovné, daň z inzerce a daň z papíru), zato
ve velkých městech na východním pobřeží USA byly ve třicátých letech 19. století
zakládány deníky pro široké čtenářské vrstvy. Z těchto masových deníků můžeme
jako neúspěšnější zmínit The Sun (1833) Benjamina Daye, New York Herald (1835)
Jamese Gordona Bennetta či New York Tribune (1841) Horace Greeleyho.
3.2 Č
eské země v období počátků
moderního národního vědomí
V osmdesátých letech 18. století navázal císař Josef II. na politiku osvícenského ab-
solutismu své matky Marie Terezie a dovedl jej k větší důslednosti. V roce 1781 vydal
patent o zrušení nevolnictví – vrchnost již nesměla bránit poddaným v odchodu
z panství, uzavírání sňatků, posílání dětí do učení a na studia. V témže roce vydal
také toleranční patent – byly povoleny některé evangelické církve (katolická církev
si však zachovala výsadní postavení po celou dobu trvání rakouské monarchie).
Evangelíci mohli vést vlastní náboženský život, vlastnit majetek, provozovat živnosti,
vykonávat veřejné funkce. Tím byla mimo jiné otevřena cesta k příchodu zahranič-
ních odborníků do země. V následujícím roce zrušil císař náboženské kongregace
a většinu klášterů. Ponechány byly pouze ty, které se věnovaly výchově mládeže
a ošetřování nemocných. Došlo i k dalším změnám – místo městských rad byly
zřízeny magistráty s placenými úředníky. Josefinský katastr evidoval hospodářskou
užitkovou půdu, přičemž poddanská a panská půda měly být zdaněny stejně podle
hrubého výnosu pozemků. Smrtí Josefa II. v únoru 1790 ovšem období reforem
skončilo a jeho nástupce Leopold II. (českým králem se nechal v Praze korunovat
v roce 1791) v reformách nepokračoval. Vycházel vstříc protijosefinské stavovské
opozici, a proto některá rozhodnutí svého předchůdce odvolal. Zrušení nevolnictví
a toleranční patent však zůstaly zachovány.
Pro období 1780–1847 jsou charakteristické významné hospodářské proměny
českých zemí, v nichž se postupně začaly výrazněji prosazovat kapitalistické výrobní
formy a vztahy. Od rukodělné výroby se přecházelo ke strojové výrobě. Do továren
byly zaváděny nové výrobní stroje (např. v roce 1799 byla ve Verneřicích u Děčína
spuštěna první strojní přádelna bavlny v monarchii). Nové formy výroby se z textil-
ního průmyslu postupně rozšířily do těžkého průmyslu (v roce 1828 byly založeny
Vítkovické železárny jako první železářský podnik v českých zemích), potravinářství
(cukrovarnictví) a dalších průmyslových odvětví. Také v českých zemích byl zaváděn
parní stroj (poprvé v roce 1814 v soukenické továrně Christiana Wünsche v Brně),
roku 1841 pracovalo v českých zemích už 156 parních strojů.
Rychle se rozvíjela jednotlivá průmyslová odvětví, především textilní a sklářský
průmysl, a české plátno spolu se sklem patřily k důležitým vývozním artiklům. České
země se zařadily mezi hospodářsky nejvýznamnější oblasti habsburské monarchie.
Stejně jako v jiných zemích i zde přinášely tyto změny sociální napětí a otřesy.
Manufakturní dělníci nejprve vystupovali proti zavádění strojové výroby, jenže těmto
změnám nemohli zabránit a počet těch, kteří nacházeli uplatnění v ruční výrobě,
průběžně klesal (v roce 1799 bylo v Čechách přes 40 000 ručních tkalců, v polovině
třicátých let 19. století již jen 2 000). Vytvořila se třída námezdních dělníků, kteří
prostřednictvím svých organizací vystupovali za zvýšení mezd a zlepšení pracovních
podmínek.
České země držely krok s evropským rozvojem i v oblasti moderních způsobů
dopravy. Ve dvacátých a třicátých letech byly postaveny první dvě koněspřežní že-
leznice, a to tratě mezi Českými Budějovicemi a rakouským Lincem a mezi Prahou
a Lány. V letech 1836–1847 byla realizována stavba Severní dráhy Ferdinandovy
(mezi Vídní a Novým Bohumínem) a 1842–1845 stavba Severní státní dráhy (mezi
Olomoucí a Prahou).
3.2.1 Národní sebeuvědomování v českých zemích

V tomto období také v českém prostředí zesílila tendence k identifikaci s národním
společenstvím a začal se formovat český národ v duchu moderních nacionalismů.
V českém prostředí se tento proces tradičně označuje jako české národní obrození,
což odráží představu starobylého národa, který se „obrozuje“ k další existenci. V sou-
ladu s touto metaforou byli také ti, kdo se brali za prosazení českého živlu v kultur-
ním, uměleckém (a posléze ekonomickém, administrativně správním a politickém)
životě země, označováni jako „obrozenci“ nebo „národní buditelé“. Nověji jsou tyto
společenské procesy pojmenovávány jako formování moderního národního vědomí
a jazykově pojatého vlastenectví.
V počáteční fázi, tedy v poslední třetině 18. století, mělo národní sebeuvědomo-
vání hlavně jazykový ráz a buditelé se snažili o povznesení a zdokonalení českého
jazyka, který byl v té době především jazykem sedláků a nižších městských vrstev,
a proto nestačil komunikačním nárokům doby a byl ve vyšších komunikačních
funkcích nahrazován němčinou. Vlastenci také dbali o posilování individuálního

prožitku identifikace s národem a vyvíjeli činnosti, které měly zdůrazňovat vlaste-
necký cit: zakládali ochotnická divadla, vlastenecké kroužky a besedy, organizovali
vlastenecké plesy.
Samotné počátky jazykového vlasteneckého úsilí se v podstatě překrývají s po-
sílením osvíceneckého zájmu o historii (dějezpyt), o literární historii a studium
jazyka (jazykozpyt). Čeština a české dějiny jsou zde spíš tématem odborného zájmu
než programem. Typem osvícenského vědce rané fáze národního obrození byl Josef
Dobrovský, který se zabýval dějinami a českým a slovanským jazykozpytem. Stal se
zakladatelem slavistiky jako vědního oboru, ale svá díla určená především odborní-
kům psal latinsky a německy (např. Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur
z roku 1792 nebo Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris z roku 1822).
Zatímco Dobrovský je typickým představitelem počátečního období národního
obrození, další období je spojeno s činností Josefa Jungmanna, který již chápal
podporu a rozvíjení českého jazyka jako program, rozšiřoval koncept zemského
vlastenectví o vztah k národu a jeho jazyku, k minulosti a ke kultuře. Naplnění těchto
svých ideálů se věnoval prakticky, takže např. na vládní nařízení z roku 1816, které
umožňovalo vyučovat češtině na gymnáziích, reagoval sepsáním obsáhlé teorie
literatury a čítanky ukázek z domácí i světové literatury nazvané Slovesnost (vyšla
v roce 1820).
Od čtyřicátých let 19. století se kulturně jazykové a zemské vlastenectví oboha-
tilo o zárodky snah zapojit národnostní tematiku do politických debat o poměrech
v Rakousku, které se pro cenzurní překážky odehrávaly především v zahraničních
(německých) časopisech. Romantická koncepce slovanské vzájemnosti, založená
na vidině vývojově dané příbuznosti slovanských národů, vedla u obrozenců zprvu
k výraznému rusofilství (známá je metafora básníka Jána Kollára, který v eposu
Slávy dcera z roku 1824 označil Rusko za „mocné dubisko“, k němuž se mohou při-
vinout ostatní slovanské národy). Ve čtyřicátých letech přešli čeští vlastenci k nové
koncepci, takzvaného austroslavismu, tedy k programu spolupráce slovanských
národů v rámci habsburské monarchie. Zastánci austroslavismu v čele s Františ-
kem Palackým, Františkem Ladislavem Riegrem a Karlem Havlíčkem Borovským
neuvažovali o rozpadu monarchie, nespojovali rozvoj českého živlu s emancipací
na úrovni vlastního svrchovaného státu. Budoucnost hospodářského a politického
rozvoje národa viděli v rámci stávající monarchie. Tu chtěli změnit na federaci
národů, v níž budou mít dominantní postavení Slované jako nejpočetnější. Pro
Čechy – v očích obrozenců hospodářsky a kulturně nejvyspělejší Slovany v mo-
narchii – v takovém útvaru předpokládali vedoucí postavení.
Národní hnutí se zvláště od dvacátých let 19. století rozvíjelo ve velmi složitých
podmínkách. Od roku 1821 byl státním kancléřem kníže Metternich a v této funkci
setrval až do roku 1848. Jeho doba je označována jako metternichovský absolutis-

mus. Charakteristické pro ni bylo, že rakouská monarchie vystupovala proti revo-
lučním hnutím v Evropě a národní hnutí překračující rámec kulturně folklorního
pojetí považovala za zdroj politického napětí a destabilizace mnohonárodnostního
státu. Češi se snažili prosadit v hospodářské i kulturní oblasti a konkurovat jazy-
kově německému živlu institucionálním rozvojem a čilostí společenského a eko-
nomického života. Důležitou roli sehrály nové zemské instituce, v nichž se časem
prosazoval vliv národního vlastenectví. Zemskou historickou paměť a vědecký život
mělo rozvíjet pražské Vlastenské museum (tj. Národní muzeum, 1818), v roce 1825
byla založena v Praze Česká spořitelna jako úvěrní ústav především pro živnostníky
a průmyslníky z Čech. V roce 1833 byla ustavena pro podporu českého podnikání
Jednota ku povzbuzení průmyslu v Čechách. Při Zemském museu byl v roce 1831
zřízen zvláštní peněžní fond Matice česká, který měl podporovat vydávání českých
literárních a vědeckých děl.
Národně emancipační hnutí bylo od počátku dost zřetelně zakotvené i sociálně.
V českém prostředí se do národních snah – až na výjimky v představitelích takzvané
patriotické šlechty – příliš nezapojovala šlechta, neboť byla naladěna proti josefín-
ským reformám a tíhla spíše k vlastenectví zemskému než jazykově kulturnímu. Od
třicátých let 19. století její podpora ještě slábla a výrazně se prohloubila propast mezi
ní a sílící českou měšťanskou inteligencí.
3.2.2 Kulturní život v českém prostředí

Národní sebeuvědomování se v podmínkách habsburské monarchie nemohlo
opřít o „české“ politické a správní instituce. Proto se výrazem úsilí o obrození
českého národa staly – vedle přímé péče o jazyk – především literatura a diva-
dlo. Ty měly podle představ českých vlastenců prospívat národnímu úsilí a být
faktorem ustálení a dalšího rozvoje jazykově české kultury. Tento osvětový či
vlastenecky výchovný charakter mělo nejen vydávání takzvaných knížek lido-
vého čtení, které nabízely vedle dobrodružných příběhů také převyprávěná díla
zahraničních autorů, cestopisy, pověsti či mravoučné příběhy, ale rovněž snaha
o podporu rozvoje českého divadla, tedy symbolické uvedení češtiny do veřejného
prostoru. První pokus o česky mluvenou hru se datuje do roku 1771, kdy byla
v divadle v Kotcích uvedena hra Kníže Honzik. Později se hrálo česky i v pražském
německém Stavovském divadle a ve druhé polovině osmdesátých let 18. století
zbudovali čeští vlastenci takzvanou Boudu, dřevěnou divadelní scénu na dneš-
ním pražském Václavském náměstí. Divadelníci, kteří se kolem Boudy sdružili,
hráli vlastenecké hry čerpající náměty z českých dějin a pověstí, jež pro ně psali
a utoři jako Václav Thám, Jan Nepomuk Štěpánek a Václav Kliment Klicpera. Snaha
o výchovu národní společnosti v duchu starší vlastenecké tradice se projevila
v publicistické, spisovatelské a dramatické tvorbě Josefa Kajetána Tyla. Ve tři-
cátých letech napsal Tyl veselohru Fidlovačka (1834), k jejíž popularitě přispěla
písnička Kde domov můj na melodii Františka Škroupa, která se po roce 1918 stala
součástí československé státní hymny.
Zatímco knížky lidového čtení a divadlo měly především osvětový a zábavní
charakter, od původní české literatury se očekávalo, že se povznese na úroveň sou-
dobých vyspělých literatur západní Evropy. Zvláště poezie konce 18. a počátku
19. století je poznamenána snahou vyrovnat se zahraničním literaturám. Projevilo
se to např. v almanaších sestavených mezi roky 1795 a 1814 Antonínem Jaroslavem
Puchmajerem (do Puchmajerovy skupiny patřil i Josef Jungmann). Snaha vyrovnat
se kulturní úrovni jiných národů se tím ale nevyčerpala. V letech 1817 a 1818 byly
„nalezeny“ dva zlomky obsáhlejších básnických skladeb, Rukopis královédvorský
a Rukopis zelenohorský. Oba zlomky byly prohlašovány za velmi staré – prvý byl
datován do 13., druhý do 9. století – a obsahovaly části lyrických i epických skladeb,
jež měly svou úrovní dokládat starobylost a vyspělost české kultury. Pravost obou
rukopisů byla sice urputně hájena, ale současně opakovaně a věrohodně zpochyb-
něna (mimo jiné v osmdesátých letech 19. století T. G. Masarykem). Autorství bylo
připsáno archiváři Václavu Hankovi a novináři Josefu Lindovi.
Skutečně původní česky psaná poezie našla svůj výraz nejprve v Kollárově sklad-
bě Slávy dcera (1824) a v díle Františka Ladislava Čelakovského. Ten se nechal
inspirovat lidovou poezií a vydal nejprve Ohlas písní ruských (1829) a o deset let
později Ohlas písní českých (1839). V nich Čelakovský, znalec slovanských literatur
a profesor slavistiky ve Vratislavi, zdařile vystihl ráz a poetiku ruské byliny a české
lidové písně.
Vrcholem česky psané poezie tohoto období je romanticky laděné literární dílo
Karla Hynka Máchy, především jeho lyricko-epická skladba Máj, která poprvé vyšla
v roce 1836. Mácha se plně soustředil na vyjádření subjektivních pocitů romanticky
neukotveného hrdiny a rezignoval na jakékoliv programové určení své tvorby, ať
vlastenecké, nebo politické – čímž zaujal pozici, kterou jeho současníci nepochopili
nebo odmítali.
Próza se rozvíjela pomaleji a zůstávala namnoze poplatná vlastenecky osvětovým
cílům. Proto se často zaměřovala na historická témata. Například Josef Kajetán Tyl
napsal na přelomu třicátých a čtyřicátých let povídky Rozina Ruthardova (1839)
a Dekret kutnohorský (1841), v nichž beletristicky zpracoval obětavost a lásku k ná-
rodu jako ideály vlastenectví. Rusofilský program části buditelské reprezentace osla-
bil Karel Havlíček Borovský souborem článků Obrazy z Rusi (1843–1846), v nichž
kritizoval poměry panující v carském samoděržaví.
3.3 Č
eský periodický tisk
od Krameria k Havlíčkovi
Proces národního sebeuvědomování se promítl i do vývoje periodického tisku.
Po desetileté přestávce se Rosenmüllerovi dědicové rozhodli obnovit vydávání no-
vin v češtině. Jejich Pražské české noviny vycházely v letech 1782–1784. Po smrti
Žofie Klauserové, dříve Rosenmüllerové, získal privilegia vydávat německé i české
noviny knihtiskař Jan Ferdinand, šlechtic ze Schönfeldu, jenž v roce 1786 začal
tisknout Schönfeldské císařsko‑královské pražské noviny. Redakcí pověřil Václava
Matěje Krameria, který v čísle z ledna 1786 prezentoval svoji koncepci novinářské
práce. Přihlásil se k obrozeneckému myšlenkovému proudu a chtěl přispívat k vý-
chově a ke vzdělávání lidu. Kramerius jako redaktor nejen noviny psal, ale pomáhal
i při sazbě a tisku a zajišťoval distribuci k předplatitelům. Kramerius vedl noviny
v podmínkách, kdy došlo také ke změnám v systému cenzury. Josef II. vydal v roce
1781 dvorní dekret, který nově stanovil příslušnost jednotlivých úřadů k dozoru
nad tiskem. V Čechách to byl Císařský královský knižní revisní úřad v Praze, který
podléhal nejvyššímu purkrabství pražskému.
Ve svých textech Kramerius zdůrazňoval význam reforem císaře Josefa II. a chválil
pozitivní změny v životě městského i venkovského lidu. Ve Schönfeldských císařsko
‑královských pražských novinách zavedl rubriky Naučení k domácímu hospodářství
a Vzdělávání řemesel a fabrik, v nichž seznamoval čtenáře s novými způsoby práce
a hospodaření v řemeslech a zemědělství. Snažil se v duchu osvícenství o popula-
rizaci vědeckých poznatků a odsuzoval různé bludy a tmářství. Velkou pozornost
věnoval kultuře, hojně informoval o pražském divadle Bouda a přinášel i informace
o kulturním životě venkovských měst. Sám byl také organizátorem různých kultur-
ních vlasteneckých akcí. Na poslední straně novin uveřejňoval literární přehled,
tedy seznam knih vydávaných v českém jazyce. K titulům psal stručná hodnocení,
v nichž se věnoval jazyku knihy i jejímu výchovnému poslání. Noviny vycházely
dvakrát týdně a byly úspěšné – pod Krameriovým vedením dosáhlo periodikum
počtu 900 odběratelů. Přitom čtenářů bylo jistě mnohem více, protože noviny se
předčítaly a půjčovaly.
Na začátku roku 1789 došlo mezi Krameriem a Schönfeldem k neshodám, Kra-
merius se rozhodl vydávat vlastní noviny a v červnu k tomu získal od zemského
gubernia povolení. První číslo Krameriusových c. k. pražských poštovských novin
vyšlo 4. července 1789 v nákladu 450 výtisků. Schönfeld poukazoval na to, že pouze
on má právo užívat v názvu slova „poštovské“. Proto změnil Kramerius v lednu 1791
název na Krameriusovy c. k. vlastenské noviny. Periodikum vycházelo jednou týdně
a dosáhlo dokonce nákladu až 1 500 výtisků. Zprávy ze zahraničí a jiných zemí
Titulní strana Schönfeldských císařsko-královských pražských novin z července 1786
monarchie přebíral Kramerius z německých novin. Pro domácí zpravodajství si vy-

tvořil okruh dopisovatelů z Prahy, měst v Čechách a na Moravě i ze Slovenska. Zavedl
rubriku Hlasy čtenářů pro zprávy z venkova. Noviny měly přílohy, v nichž Kramerius
seznamoval čtenáře s vědeckými poznatky, s novými metodami v řemeslné výrobě
Titulní strana Krameriusových c. k. vlastenských novin z února 1791
a zemědělství. Pro přiblížení jednotlivých témat používal přístupnější formy dialogu,

povídky a dopisu.
Na počátku 19. století se dostal do hospodářských potíží. Vzhledem k drahotě
ubylo předplatitelů. Z novin pak zmizela příloha, zmenšil se rozsah kulturního
i zahraničního zpravodajství. V roce 1802 snížil Kramerius počet stran z osmi

na čtyři. Po obnovení novinového kolku pro noviny vydávané v Rakousku v roce
1803 musel zvýšit předplatné ze 4 zlatých na 6, což mu dále snížilo počet před-
platitelů. Kramerius zemřel v roce 1808 a po jeho smrti vedli noviny jeho spolu-
pracovníci František Jan Tomsa a Jan Rulík, od roku 1813 Krameriův syn Václav
Rodomil. Kvalitou ani finančně se noviny již nikdy nevrátily na úroveň devadesá-
tých let 18. století. Ve dvacátých letech Václav Rodomil Kramerius noviny prodal
Schönfeldovým dědicům (Schönfeld zemřel 1821), kteří na konci roku 1825 jejich
vydávání zastavili.
Kramerius byl novinář s jasným jazykovým programem a ve svém redakčním
programu vymezil, že se noviny bude snažit psát dobrou a srozumitelnou češtinou.
Chtěl dokázat, že česky lze publikovat stejné texty jako v cizích jazycích. Zasazoval
se o zavedení češtiny do latinských škol a bojoval za to, aby Češi mohli podávat své
žádosti na úřadech v mateřském jazyce. Vystupoval jako vychovatel lidu v oblasti
hospodářské, kulturní i politické. Snažil se české čtenáře vzdělávat a zároveň napo-
máhat rozvoji obrozeneckého hnutí.
Jan Ferdinand ze Schönfeldu vydával své noviny i po Krameriově odchodu.
Novým redaktorem se stal básník, dramatik a herec Václav Thám. Také on se snažil
Kramerius, Václav Matěj (* 12. 2. 1753 Klatovy, † 22. 3. 1808

Praha), první česky píšící novinář pracující systematičtěji s re-
dakční agendou, vydavatel a nakladatel. Příslušník zaklada-
telské národně vlastenecké pospolitosti české inteligence.
Studoval v Praze filozofii, práva nedokončil. Během studií se
spřátelil s Josefem Dobrovským, který mu po studiích zajistil
místo knihovníka u Jana Františka rytíře z Neuberka. Posléze
se stal učitelem češtiny evangelického kazatele Jana Végha a překládal latinské spisy
do češtiny. Pracoval jako knihovník, opisovač rukopisů a věnoval se studiu českého
jazyka a literatury. Roku 1785 nastoupil do Schönfeldovy tiskárny, o rok později vedl
Schönfeldské c. k. pražské noviny, odkud odešel v roce 1789, když získal privilegium
k vydávání Pražských poštovských novin (Krameriusovy c. k. vlastenské noviny). Je-
jich důležitou součástí byly přílohy Závěsky, ve kterých se snažil čtenáře vzdělávat
v různých oborech (zemědělství, hospodářství, kultura, výchova apod.). V roce 1790
otevřel nakladatelství, knihkupectví, vydavatelství novin a antikvariát Česká expedice
(též Česká novinárna a Česká novinářská expedice). Ta vzhledem k faktu, že nebyla
dostatečně rozvinutá možnost distribuce knih a novin, sloužila jako významné kultur-
ní a společenské centrum umožňující kontakt mezi vlastenecky naladěnými Čechy.

psát noviny dobrou češtinou a informovat čtenáře o národní kultuře. Práci si ale
začal ulehčovat a přebíral celé zprávy a články z Krameriových novin. Schönfeld ho
musel propustit a na jeho místo v dubnu 1790 nastoupil Josef Jakub Tandler, autor
a překladatel divadelních her. Tandler nezastavil pokles úrovně novin ani odchod
předplatitelů ke Krameriovi, a tak Schönfeld vydávání novin v roce 1792 ukončil.
Místo nich začal vydávat Nové venkovské hospodářské noviny, ale i ty po několika
číslech zanikly. V roce 1796 se k vydávání novin vrátil, roku 1800 změnil název listu
na Císařsko královské pryvilegírované Pražské poštovské noviny. Redaktoři se v nich
střídali a kvalita periodika zůstávala i na začátku 19. století nízká. V roce 1817 se
zdálo, že by se mohla úroveň Schönfeldových novin pozvednout. Redaktorem se stal
novinář, prozaik, překladatel a básník Josef Linda. Noviny měly oficiální název
Jeho Cís. Král. Milosti obdařené České pražské noviny, zkráceně C. K. privilegované
pražské noviny.
Linda byl výborný znalec literatury a nadaný stylista a pod jeho vedením úroveň
listu stoupala. Redigoval i literární přílohu Shromažditel nad Vltavou. Jeho snahy ale
brzdila zpřísněná cenzura, jelikož od roku 1810 musel být každý článek předložen
několikastupňové kontrole. Zkontrolovaný a upravený článek mohl být sázen, ale
kartáčový otisk musel být opět dán ke kontrole cenzuře. Z politických a zahraničních
zpráv bylo možné publikovat jen ty, které vyšly v oficiálních listech Wiener Zeitung
a Österreichischer Beobachter, jež kontroloval osobně kníže Metternich. Linda
měl se Schönfeldem také problémy, a když od něj v červnu 1819 odešel, vydavatel
musel noviny zastavit, protože nemohl najít nového redaktora. V roce 1820 se Linda
a Schönfeld dohodli na nové spolupráci a na vydávání politickoliterárního týdeníku
Vlastenecký zvěstovatel. Po Schönfeldově smrti se dostalo vydávání českých a němec-
kých novin do dražby vypsané vídeňskou vládou, v níž vydavatelská práva získali
roku 1824 synové tiskaře Bohumila Haase. Linda se snažil o vzdělávání čtenářů,
zařazoval články z oblasti historie, zeměpisu, hospodářství, uveřejňoval životopisy
českých učenců a spisovatelů, povídky s historickými náměty. Často používal lidové
jazykové prostředky, které hraničily až s vulgaritou.
Slušnou úroveň měly noviny, které vydával profesor českého jazyka na vídeňské
univerzitě Jan Nepomuk Norbert Hromádko. První číslo jeho Císařsko královských
povolených Vídeňských novin vyšlo 2. ledna 1813. Noviny v rozsahu 10 stran měly
periodicitu 2–3× týdně. Na šesti stranách byl Všeobecný oznamovatel (inzerce, rea-
litní věstník, vyhlášky), další strany nabízely zpravodajství z habsburské monarchie
a zahraniční zprávy řazené podle jednotlivých zemí. Z Čech se v novinách mnoho
zpráv neobjevovalo (pouze dopisy z měst a informace o nových knihách). Důležitá
byla příloha novin Listy, později přejmenovaná na Vídeňské učené noviny. Ta na-
bídla prostor mnoha českým literátům, kteří zde vystupovali na podporu české řeči
a kultury. Vyšel odtud podnět ke sběru lidových písní. Literární prvotiny zde otiskli

„NOWINÁŘ, kdo nowiny (austnj neb psané) roznášj, kdo nowiny pjše“
„NOWINÁŘKA, ženská nowiny roznášegjcj neb pjšjcj“
„NOWINÁRNA, dům neb swětnice, kde nowiny se prodávagj“
(Josef Jungmann: Slownjk českoněmecký. Díl II, Praha 1835, s. 736)
František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Hromádko dostal od císaře v roce 1814
finanční podporu na vydávání novin, které byly k panovníkovi loajální. Současně
ovšem vykazovaly rusofilní tendenci a zdůrazňovaly vazby mezi Čechy a Slováky.
V roce 1815 změnily noviny název na Císařsko královské vídeňské noviny pro národ
slovanský a český. I když byl Hromádko profesorem češtiny, jazyk v novinách byl
značně toporný s mnoha zbytečnými novotvary. Hromádko musel bojovat s nezá-
jmem veřejnosti, z toho plynoucím malým počtem odběratelů a silnou ztrátovostí
novin, takže vycházely nepravidelně s různými přestávkami, až na konci roku 1817
zanikly úplně.
V době Hromádkových novin se skutečně zdálo, že se postavení českého jazyka
zlepší. Roku 1816 byl vydán dekret, na jehož základě měli být na místa ředitelů
a profesorů gymnázií v dvoujazyčných oblastech dosazováni lidé znalí češtiny (na
tento výnos reagoval Josef Jungmann sepsáním Slovesnosti). Totéž mělo platit i pro
obsazování míst na úřadech. Dekret byl ale již v roce 1818 odvolán.
Když synové tiskaře Bohumila Haase získali v dražbě privilegia na vydávání
novin, začali v roce 1826 tisknout Pražské noviny, jejichž redaktorem byl Josef
Linda. Kvalitativní vzestup listu byl spojen s příchodem básníka a literárního kri-
tika Františka Ladislava Čelakovského na místo redaktora v roce 1834. Čelakovský
ovládal několik cizích jazyků, byl skvělý stylista a znal výborně českou i zahraniční
literaturu. Změnil podobu zpravodajství Pražských novin, protože díky jeho jazy-
kové výbavě již nebylo závislé pouze na německém tisku, Čelakovský totiž přebí-
ral zprávy i z jiných zahraničních novin. Zpravodajství se tak stalo zajímavějším
a podrobnějším. Uveřejňování zpráv o cizích zemích umožňovalo Čelakovskému
prezentovat čtenářům i jiné varianty politického systému – např. informoval o an-
glické dolní sněmovně a zasedáních francouzského parlamentu. Literární přílohu
Pražských novin přejmenoval na Českou včelu. Snažil se zde publikovat kvalitní
českou i zahraniční literaturu (překlady slovanské i západoevropské literatury). Sám
překládal z několika jazyků. K překladům psal poznámky o autorech a jejich dalších
dílech. V České včele rozvíjel literární kritiku a zaujímal stanoviska k významným
domácím literárním událostem. Redaktorem Pražských novin se po něm mezi lety
Čelakovský, František Ladislav (*7. 3. 1799 Strakonice, † 5. 8.

1852 Praha), básník, překladatel, vydavatel a novinář. Studoval
v Českých Budějovicích, Linci a v Praze filozofii. V polovině dva-
cátých let zahájil svou literární činnost. Jeho významnými literár-
ními počiny byly překlady předních evropských beletristických
autorů, a především sběr a překlady lidové slovesnosti. Působil
jako redaktor, a to v Časopisu pro katolické duchovenstvo, v letech
1834–1835 v listu Pražské noviny a v jejich příloze Česká včela.
Z redakce musel odejít, protože v prosinci 1835 byl předvolán na policii kvůli tomu,
že Pražské noviny publikovaly překlad projevu ruského cara Mikuláše s komentářem
Čelakovského, který v něm napsal, že jako se Tatarům nepodařilo podvolit si ruský
národ, tak se nikomu nemůže podařit udržet pod kontrolou národ, který žádá svobo-
du. Podle literárních vědců udal Čelakovského ruskému vyslanci ve Vídni Tatiščevovi,
který pak požadoval potrestání redaktora, patrně básník Václav Hanka. Čelakovský
po ztrátě zaměstnání strávil několik let v neutěšené finanční situaci, z níž se dostal
až v roce 1842, kdy se stal profesorem na univerzitě ve Vratislavi.
1836–1844 stal d ramatik a spisovatel Jan Nepomuk Štěpánek, ale pod jeho vedením
se opět kvalita Pražských novin snížila, ve stejnou dobu redigoval také Českou včelu.
Jan Hýbl vydával v letech 1828–1831 časopis Jindy a nyní, který byl – stejně jako
jiné Hýblovy časopisy – věnován zábavné literatuře a prezentaci vědeckých poznatků.
Časopis byl neúspěšný, a proto jej Hýbl předal nakladateli Janu Hostivítu Pospíšilovi,
který ale pro malý počet odběratelů jeho vydávání na rok přerušil a rozhodl se pro
něj hledat nového redaktora. V roce 1833 se obrátil na mladého dramatika a spi-
sovatele Josefa Kajetána Tyla, jenž časopis v roce 1834 přejmenoval na Kwěty české.
Chtěl vytvořit titul, který bude organizátorem českého národního hnutí, skutečně
český časopis nekopírující zahraniční vzory. Tyl publikoval texty nejlepších českých
autorů různých generací (ze starších autorů např. Václava Hanky a Jana Erazima
Vocela, z mladších např. Karla Sabiny, Karla Hynka Máchy). Současně se snažil
o výchovný charakter listu, proto se v časopise objevovaly texty o různých vědních
oborech, a rozvíjel literární a divadelní kritiku. Tyl v Kwětech publikoval i své his-
torické povídky, připravoval ze zahraničních časopisů krátké zajímavosti, zajišťoval
domácí zprávy, redigoval příspěvky autorů a dopisovatelů, sám dělal korektury.
Přitom hlavním povoláním byl vojenským úředníkem a časopisu se mohl věnovat
až po splnění svých služebních povinností.
Tylovy vztahy k nakladateli Pospíšilovi, který mu silně zasahoval do podoby
periodika, byly dlouhodobě napjaté, a proto v roce 1837 přestal být Tyl redaktorem
Tyl, Josef Kajetán (* 4. 2. 1808 Kutná Hora, † 11. 7. 1856 Plzeň),

spisovatel, dramatik, novinář, divadelník. Studoval v Praze filo-
zofii, ale převážil jeho zájem o aktivní divadelní působení herce
a dramatika. Od roku 1833 redigoval pro vydavatele Jana Hosti
víta Pospíšila časopis Jindy a nyní, který přejmenoval v roce 1834
na Kwěty české a působil v něm s přestávkami do roku 1845.
Vedl časopis Vlastimil, od roku 1846 sám redigoval a psal časo-
pis Pražský posel, jehož význam pro osvětu a veřejnou aktivizaci
lidových skupin čtenářů vzrostl v období revoluce 1848–1849. Vysloveně pro venkov-
ské publikum byly určeny jeho Sedlské noviny (1849). V dějinách českého novinářství
reprezentuje Tyl spisovatelskou žurnalistiku orientovanou na aktivizaci venkovského
publika v období počátků moderního politického života národní společnosti.
časopisu. Ovšem od roku 1838 do něj opět přispíval a o tři roky později se zase stal
jeho redaktorem. Konflikty s Pospíšilem zůstaly, ale definitivně musel Tyl z časopisu
odejít až v roce 1845. Přitom od svého příchodu roku 1833 zvedl počet odběratelů
z 300 na 900.
V roce 1844 došlo k události, která vyvolala velké emoce v českém literár-
ním světě. Tyl napsal nepříliš zdařilou novelu Poslední Čech, jež se ale u čtenářů
dočkala příznivé odezvy, a Tyl měl za ni být dokonce výborem Zemského musea
odměněn cenou a peněžitou prémií. V červenci 1845 ale publikoval velmi ne-
gativní kritiku Posledního Čecha v Pražských novinách Karel Havlíček Borovský,
který vystoupil hlavně proti Tylovu idealistickému romantismu a požadoval, aby
literatura ukazovala skutečný život a snažila se o naplnění nároků na umělecky
kvalitní dílo. Havlíček kritizoval špatnou psychologii postav i nepravděpodobné
dějové zvraty a pokládal Posledního Čecha za dílo plné prázdných slov a planého
vlastenčení: „… i nám, sprostým lidem, začíná být nanic z těch neustálých řečí
o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spi-
sovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby
nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom
totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé
povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národa…“ Tyl se cítil
těmito slovy velmi dotčen, protože byl vždy tím, kdo se snažil k výchově národa
přispívat. Po Havlíčkově kritice cenu ani prémii nedostal a Pospíšil jej zbavil re-
digování Kwětů. Ale již v roce 1846 redigoval Tyl další Pospíšilův časopis Pražský
posel, který byl určen drobným rolníkům a řemeslníkům. Přinášel jim populárně
vědecké články z přírodních i společenských věd. Tyl se věnoval také otázkám
výchovy a vzdělávání dětí. Psal do periodika povídky, naučné články, historické

črty i zprávy o národním životě.
Také Karel Havlíček Borovský byl velmi plodným novinářem. Od roku 1845
přispíval do různých časopisů, nejvíce do České včely. Karel Medau, nový vydavatel
Pražských novin, hledal v následujícím roce nového redaktora a na základě dopo-
ručení Františka Palackého se rozhodl pro Havlíčka, který noviny přebíral v obtížné
situaci, kdy měly jen 160 předplatitelů. Pod Havlíčkovým vedením se během jed-
noho roku zvýšil náklad na 1 500 výtisků. Havlíček také rozšířil počet redaktorů
a zvětšil formát listu. Podle Havlíčka nestačilo se v národním hnutí zaměřovat jen
na jazykovou a literární oblast, ale české měšťanstvo by mělo získávat silnější pozice
v hospodářském a politickém životě. Havlíček se zasazoval o vznik průmyslové školy,
která by vychovávala odborníky pro české hospodářství. Vyvolal kampaň zaměřenou
na to, aby různé české spolky vstupovaly do Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Če‑
chách. Dosáhl tak v této organizaci převahy Čechů nad Němci a schválení žádosti
o zřízení školy. Podporoval v novinách zájmy českých podnikatelů a propagoval
kapitalistický způsob výroby.
V politických komentářích odmítal ideu jednoho slovanského národa a zdůraz-
ňoval svébytnost českého národa. Upozorňoval, že by čeští vlastenci v rámci prosazo-
vání slovanské vzájemnosti neměli mít nekritický přístup k carskému Rusku, protože
Havlíček, Karel Borovský (* 31. 10. 1821 Borová u Přibyslavi,

† 29. 7. 1856 Praha), spisovatel a novinář, publicista s mimo-
řádným ohlasem na své postoje ke klíčovým veřejným otázkám
doby. Studoval v Praze filozofii, po neúspěšném a konfliktním
pokusu o studium v arcibiskupském semináři strávil dva roky
v Rusku, kde si utvořil realistickou a kritickou představu o mož-
nostech ideálů slovanské vzájemnosti. Po návratu do Prahy re-
digoval od roku 1846 Pražské noviny a vřadil se mezi českou národní elitu. Svůj vliv
na veřejné dění uplatnil nejvíce v letech 1848–1849, kdy vedl Národní noviny, stal se
publicistickým mluvčím české liberální reprezentace a byl poslancem ústavodár-
ného říšského sněmu. V počátcích porevoluční restaurace absolutismu v Rakousku
vydával po zákazu svých novin v Kutné Hoře časopis Slovan, a přestože byl ome-
zován stálým policejním dohledem, udržel v něm veřejnou kontinuitu své kritiky
rakouských poměrů až do roku 1851, kdy byl na čtyři roky vyhoštěn do tyrolského
Brixenu. V dubnu 1855 se mohl vrátit do Čech. Zemřel o rok později na tuberkulózu.
Do tradice českého novinářství přispěl kritickým myšlením a důrazem na logickou
argumentaci v názorových textech.
„Havlíček v redakci novin našel místo, nerozlučná moderní družka, žurnalistika.

odkud mohl budit a poučovat národ, na A Havlíček, jako byl vniterně odkloněn
šel tam náhradu za kazatelnu, po které od věčnosti (totiž přes velký zájem svůj
jako jinoch toužíval a která mu rozcho o náboženství nestal se v něm velkým
dem s církví ušla. I prohlásil již v úvo tvůrcem), tak byl zase vlastní povahou
dě k prvému číslu Novin, které vedl, že hnán k stopování snah a potřeb přítom
pokládá novinářskou práci za prostředek nosti – chvíle, situace, příležitosti.“
zvelebení národního. […]
Jako náboženství působí pod zorným úh (Emanuel Chalupný: Havlíček:
lem věčnosti, tak naopak politika pod zor Prostředí, osobnost, dílo. Praha:
ným úhlem přítomnosti, a stejně tak její Melantrich, 1929, s. 275)
Dobrosrdečnost epigramatisty
Šlichta praví: „Já jsem žurnalista,
já vydávám archů za rok na tři sta.
Nač statky? Mne živí jen hlava má, můj duch!“
Ach, já tě, Šlichto, lituji, že dobrý Bůh,
Jenž hovádkům přec seno, slámu požehnal,
jen tobě skromnou tak a špatnou píci dal.
(Karel Havlíček Borovský, z Epigramů 1845)
on sám dobře poznal problémy této země. Havlíček se zamýšlel i nad úkoly tisku.
Vytýkal českému tisku, že se doposud zaměřoval jen na jazykové otázky, literaturu
a národnost. Podle jeho názoru se měl tisk uplatňovat jako orgán k prosazení hos-
podářských a politických zájmů. Havlíček tak byl v publicistické i organizační rovině
reprezentantem druhé – na politický program zaměřené – fáze národního obrození.
3.3.1 Odborné a vědecké časopisy

Pro českou literaturu, jazykovědu a vědu měly v období od osmdesátých let 18. sto-
letí do roku 1847 velký význam odborně zaměřené časopisy. Průkopníkem odbor-
ných časopisů byl katolický kněz Josef Dobrovský se svým vědeckým čtvrtletníkem
Böhmische Literatur auf das Jahr 1779, který začal vydávat u pražského tiskaře
Mangolda v roce 1780. Dobrovský si vytyčil úkol informovat o pražské univerzi-

tě, o knihách a vzácných tiscích v knihovnách, uveřejňovat oznámení o nových
knihách, zabývat se vědeckými institucemi. Další ročník nesl název Böhmische
Literatur auf das Jahr 1780. Kvůli problémům s úřady (Dobrovský publikoval texty
zpochybňující svatořečení Jana Nepomuckého) mohl ovšem třetí sešit druhého
ročníku vyjít až v roce 1784, tedy v roce, kdy periodikum zaniklo. Dobrovský ve
své publikační aktivitě neustal a v letech 1786–1787 vydával u Jana Ferdinanda ze
Schönfeldu Literarisches Magazin von Böhmen und Mähren. Dobrovského periodika
byla psána německy, ale svým obsahovým zaměřením měla ukázat, že česká věda
a kultura dosahují kvalit jiných evropských národů.
V prvním ročníku Böhmische Literatur auf das Jahr 1779 publikoval Dobrovský
anketu s 15 otázkami, které se týkaly starší české literatury. Jednalo se o problémy,
jejichž prodiskutování mělo přispět k prohloubení znalostí o dějinách naší literatury.
Dobrovský bojoval proti tmářství, náboženským předsudkům a pověrám, v duchu
osvícenství se zasazoval o náboženskou snášenlivost. Snažil se o nezkreslený pohled
na učení Jana Husa a husitství. Věnoval se filologickým otázkám, protestoval proti
zbytečným novotvarům v češtině a úpravě pravopisu. Kromě toho vydával i několik
literárních časopisů.
Na přelomu 18. a 19. století vycházely v Čechách časopisy, které byly překla-
dy německých vědeckých časopisů. Nejvyšší pražský purkrabí Karel Egon kníže
Fürstenberg vydával od roku 1786 český měsíčník Učitel lidu, který byl překladem
Fürstenbergova německého periodika Der Volkslehrer. Časopis se snažil pomoci
zvýšit úroveň výuky na vesnických školách a přinášel také různé moralistní příběhy.
Překladem německého beletristického časopisu Der böhmische Wandersmann,
vydávaného v Praze profesorem Josefem Jiřím Meinertem, byl v letech 1801–1802
časopis Český poutník. Překlady zajišťoval český básník Jan Nejedlý, který se v roce
1806 rozhodl vydávat čtvrtletník Hlasatel český a kolem periodika soustředil české
autory v čele s Josefem Jungmannem. Časopis se deklaroval jako obránce češství
a slovanství. Nejedlý ve stati O lásce k vlasti popsal povinnost každého Čecha plně
v duchu jazykového nacionalismu: „… upřímně a mocně vlast svou, tj. jazyk svůj
mateřský a mravy národu svého milovati, všemožnou prací a snažností k zvelebení
a rozšíření jich přispívati: tedy hanebného i zlořečného provinění se dopustí ten,
kdož té vlasti své, tj. mravům a jazyku svému mateřskému škodí a ubližuje.“
Jungmann v Hlasateli českém publikoval dvě rozpravy O jazyku českém, v nichž
kritizoval Čechy, kteří přestali používat svůj rodný jazyk. Požadoval, aby prostý
lid mohl získat vzdělání v mateřském jazyce, odsuzoval germanizaci ve školách
a kritizoval také nepoužívání češtiny na úřadech. Záruku budoucnosti národa viděl
ve venkovském lidu, pro který komunikace v češtině nikdy nepřestala být přiroze-
ným projevem. V časopise se snažil prezentovat díla původní i přeložené literatury
a publikoval naučné články z biologie, zeměpisu a historie. List vycházel pouze do

roku 1809. Nejedlý jej obnovil v roce 1818, ale již po roce titul opět zanikl.
Jan Hýbl v letech 1816–1819 a 1821–1822 redigoval časopis Rozmanitosti, který
přinášel povídky, básně, pohádky, anekdoty, ale také např. historky o strašidlech.
Hýbl dokázal sestavit široký okruh padesáti spolupracovníků, mezi nimiž byli Václav
Kliment Klicpera, Josef Linda a Václav Hanka.
V roce 1821 vznikla vědecká revue Krok s podtitulem Veřejný spis všenaučný pro
vzdělance národu českoslovanského, jež vycházela nepravidelně v letech 1821–1840.
Vyšly celkem čtyři díly, které se distribuovaly jako až stošedesátistránkové s vazky.
Časopis souvisel s myšlenkou Josefa Jungmanna vydávat českou encyklopedii. Tento
záměr byl ale nerealizovatelný, a proto se čeští vědci rozhodli vydávat alespoň Krok.
Autoři jako Jan Svatopluk Presl, Jan Evangelista Purkyně, Antonín Marek se snažili
položit základy české odborné terminologie. Jan Evangelista Purkyně nejen psal
do listu vědecké texty, ale také překládal krásnou literaturu. Josef Jungmann hod-
notil současnou českou literaturu. Do revue přispívali i František Palacký, Pavel
Josef Š afařík, Václav Hanka. Problémem periodika byl nízký počet předplatitelů
(150–200), protože bylo stále málo vzdělaných Čechů.
V roce 1818 bylo v Praze založeno Vlastenecké museum v Čechách. Muzeum
mělo zprvu charakter zemské instituce v duchu ideálů jeho šlechtických zakladatelů
(ti projevovali zemské vlastenectví, nikoliv jazykové), obrozenečtí učenci si ovšem
byli vědomi významu muzea pro českou vědu a snažili se posílit jeho národní vý-
znam. František Palacký, který byl v kontaktu se zakladateli muzea, navrhl v roce
1825 vydávání německého a českého časopisu, jenž by vycházel pravidelně a zabýval
se vědeckými otázkami. Periodikum začalo vycházet pod názvem Časopis Společnosti
Vlastenského Museum v Čechách od ledna 1827 česky a německy v redakci Františka
Palackého. V roce 1831 bylo přejmenováno na Časopis Českého museum. Časopis
sledoval vzdělávací a buditelské cíle, a proto měl být jeho obsah pochopitelný široké
obci čtenářů a vzdělávat ji v oblasti historie, literatury a jazykovědy. Do periodika
přispívali např. František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár. Palacký
časopis vedl do března 1838, kdy jej nahradil Šafařík.
V letech 1820–1825 vydával Václav Rodomil Kramerius týdeník Čechoslav, s nímž
spolupracovali Václav Kliment Klicpera, Jan Kollár, František Ladislav Čelakov-
ský. Vedle české tvorby zde vycházely překlady význačných zahraničních autorů,
např. Byrona, Schillera, Goetheho.
Počátkem dvacátých let katolický kněz a profesor češtiny Josef Liboslav Ziegler
vydával kulturní čtvrtletník Dobroslav (1820–1822). S Zieglerem spolupracovali
kupř. Čelakovský, Klicpera, Jungmann. Ziegler v Dobroslavu uveřejňoval životopisy
českých historických a literárních osobností. Dlouhá léta poté Ziegler připravoval
časopis Přítel mládeže aneb zásoba spisů ku prospěchu a potěšení učitelů a vychovatelů
duchovních i světských. Časopis vycházel až do roku 1846 a byl obdobou německého

časopisu Der Schulfreund. Objevovaly se zde stati o didaktice pedagogiky i články
o mravném chování.
Na konci roku 1828 inicioval kněz, spisovatel a zapálený český vlastenec Karel
Vinařický vznik Časopisu pro katolické duchovenstvo, který redakčně zajišťoval Fran-
tišek Ladislav Čelakovský. Tento čtvrtletník přinášel výklady náboženských otázek,
zprávy o nových knihách, výchovné stati. Odebíralo jej přes 1 000 kněží a vycházel
až do roku 1852.
• 85
4 Vznik a rozvoj politického

tisku v Čechách
Od sklonku čtyřicátých let do počátku devadesátých let 19. století
4.1 E
vropa a svět v roce 1848
a ve druhé polovině 19. století
Rok 1848 představuje v evropských dějinách velmi výrazný politický předěl. V řadě
zemí byl rokem rázných, i když vesměs ne zcela naplněných revolučních vystoupení,
jež byla motivována důvody hospodářskými i politickými. Vyvolaly je disproporce
mezi rozdělením či organizací moci a tomu již neodpovídajícím stavem ekonomic-
ké, národnostní, politické a kulturní situace v jednotlivých zemích. Průmyslová
revoluce, od sklonku 18. století rychleji či pomaleji měnící technologickou tvářnost
podmínek života v Evropě a Americe, prorůstala svými finančními a sociálními
důsledky do všech sfér života lidí, kteří se tak ocitali mezi dvěma mantinely své exis
tence. Na jedné straně jejich život stále určovalo uspořádání do starých stavovských
struktur a rámců, na druhé straně sílily podněty na změnu tohoto stavu, považované
soudobými mysliteli a reprezentanty sílících a ambiciózních měšťanských tříd a vrs-
tev za pokrokové. Sociální změna připravená tímto očekáváním spočívala v nahra-
zení tradiční feudální organizace společnosti organizací kapitalistickou. Státy, které
nezachytily tato napětí a nečelily mu cestou reforem shora, se ocitly v komplikované
a nejisté situaci, která vyústila roku 1848 v radikální politická vystoupení.
Vykládat průmyslovou revoluci jako jev izolovaný od sociálních a kulturních
projevů života by znamenalo ignorovat skutečný význam a dosah přerodu světa tech-
niky a technologií. Postupný přechod od manuální ke strojní výrobě, zefektivnění
výroby využitím vodní páry jako zdroje energie pro strojovou výrobu, racionali
zace přepravy rozvojem silnic a železničních sítí, to vše se bezprostředně promítalo
do demografických a sociálních podmínek jednotlivých částí euroamerického civi

lizačního prostoru. Měnily se přístupy k takovým hodnotám, jako jsou vzdělání,
osobní a kolektivní prospěch a jeho ukazatele, organizace podmínek pro směnu
služeb a obchodování, koncentrace peněz umožňující rozvíjet podnikání v daném
oboru apod. Staré a dosud uznávané normy chování, především náboženské a stát-
ní, přestávaly vyhovovat nenaplněnému očekávání po uvolnění bariér svobodného
pohybu a rozhodování neprivilegovaných vrstev, jež právě průmyslová revoluce
vtahovala (a potřebovala) pro svůj rozvoj – tedy měšťanstva a zvolna se ustavující
třídy různých kategorií dělníků.
Tyto disproporce vedly k formulování nových ideologií: národních a státoprávně
politických. Jejich nejobecnějším vyjádřením byly touhy měšťanských skupin i části
aristokracie po emancipaci v rámci rozdělení státní moci a správy. Absolutistická
správa a stavovská reglementace státních společenství byly považovány za hlavní
překážky všeobecného společenského rozvoje.
K nárůstu politického a sociálního napětí, jež vyvrcholilo v roce 1848 v řadě
zemí revolučními vystoupeními, přispěla i skutečnost, že v polovině čtyřicátých let
19. století nebyla v evropských zemích dobrá úroda. Ceny potravin vzrostly, což
postihlo hlavně městské obyvatelstvo a vedlo k hospodářské krizi, která zasáhla
i průmyslovou výrobu. V některých zemích – např. v Irsku – měla chabá úroda
v polovině čtyřicátých let katastrofální následky a vedla až k hladomoru.
4.1.1 Rok 1848

K revolučním vystoupením došlo v první polovině roku 1848 v Itálii, Francii, Ně-
mecku a habsburské monarchii. V Itálii a Německu byla tato vystoupení spojena
s úsilím o sjednocení, v habsburské monarchii se snahou o prosazení zájmů jednot-
livých národů. Ve Francii demokratické síly požadovaly republiku, demokratizaci
společnosti a rozšíření volebního práva. Uskutečnily se parlamentní volby, v nichž
uspěli díky podpoře venkova republikánští liberálové a monarchisté, kteří nechtěli
podporovat radikální demokratizaci. V červnu 1848 došlo v Paříži k povstání řeme-
slníků, tovaryšů a dělníků, jež bylo vojensky potlačeno. V následujícím roce bylo ve
Francii zrušeno všeobecné volební právo, omezena svoboda tisku a shromažďování.
Prezident Ludvík Napoleon se v roce 1851 prohlásil za císaře Napoleona III.
V německých zemích proběhly volby do celoněmeckého parlamentu, který se
sešel 18. května 1848 ve Frankfurtu nad Mohanem. Parlament probíral varianty
ústavního sjednocení Německa. Rozhodoval se mezi velkoněmeckou variantou
zahrnující i rakouské a české země a maloněmeckou variantou bez zemí ovláda-
ných Habsburky. V březnu 1848 povstání vídeňského lidu donutilo k abdikaci
Vznik a rozvoj politického tisku v Čechách • 87
r akouského kancléře Metternicha. Císař slíbil novou ústavu a do vlády jmenoval

zástupce liberálů. Na vývoj v sídelním městě reagovala i česká společnost.
Ústavodárný říšský sněm ve Vídni, v němž zasedali i čeští liberálové, rozhodl
v září 1848 o zrušení poddanství a feudální povinnosti za náhradu. Ve Vídni došlo
v říjnu 1848 k revolučním bouřím, které vedly císaře Ferdinanda I. (V.) k odjezdu
do Olomouce. Akce na podporu vídeňských povstalců se konaly v různých částech
monarchie. Ústavodárný říšský sněm přesídlil v listopadu 1848 do Kroměříže, kde
připravoval novou ústavu. Císař Ferdinand I. (V.) odstoupil a 2. prosince 1848 ho
nahradil jeho osmnáctiletý synovec František Josef I. Ten vydal v březnu 1849 novou
ústavu centralistického charakteru, která výkonnou moc soustřeďovala v rukou cí-
saře a volební právo vázala na vysoký volební cenzus. Vojsko následně Ústavodárný
říšský sněm v Kroměříži rozehnalo.
Vystoupení revolučních sil skončila většinou neúspěchem. Rakouská a fran-
couzská vojska potlačila v roce 1849 demokratické síly v Itálii. Všeněmecký sněm
vyhlásil v březnu 1849 novou ústavu, jež sice zaváděla všeobecné hlasovací právo
pro muže a rušila feudální závislost, současně však zachovávala monarchii v čele
s císařem, který měl vést armádu a řídit zahraniční politiku. Pruský král ale nabídku
císařského titulu odmítl, jeho vojska rozehnala frankfurtský parlament a potla
čila všechny revoluční projevy. Maďarský sněm v dubnu 1849 vyhlásil samostatný
uherský stát. Rakouský císař se ale dohodl s carem, že ruská armáda maďarské
povstání potlačí.
Revoluční hnutí roku 1848 sice byla potlačena, ale zanechala po sobě zřetelné
stopy. V evropských zemích s výjimkou Ruska zůstalo jako výsledek roku 1848
osvobození rolníků od roboty a odstranění zásahů státu do obchodu a průmyslového
podnikání. Národní hnutí v roce 1848 poprvé formulovala své politické požadavky,
z nichž pak vycházela ve svých aktivitách v následujících desetiletích.
Revoluční vystoupení také přispěla k posílení ideových proudů, jež se snažily
emancipovat početné dělnické vrstvy a hledaly takový model společnosti, který by
odstranil majetkové a mocenské nerovnosti. Tyto proudy nabývaly někdy podob so-
ciálních experimentů v podobě komunitních hnutí (odtud označení „komunismus“,
použité zřejmě poprvé na přelomu třicátých a čtyřicátých let 19. století a konkurující
ve své době výrazu „socialismus“). Významnými teoretiky dělnického hnutí se stali
filozofové a publicisté Karl Marx a Friedrich Engels, kteří v roce 1848 pro anglický
Svaz komunistů, založený roku 1847, vydali Manifest komunistické strany. Marx
s Engelsem předpokládali, že pro charakter společnosti je rozhodující její ekono-
mické chování, a za východisko k reformě společnosti považovali odstranění sou-
kromého vlastnictví výrobních prostředků, respektive jejich kolektivní vlastnictví.
Zatímco ve Velké Británii vznikaly dělnické politické organizace již v první polovině
století, např. v Německu došlo k rozvoji politicky angažovaného dělnického hnutí
až v šedesátých letech (v roce 1863 založil Ferdinand Lassalle v Lipsku Všeobecný

německý dělnický spolek).
Události roku 1848 byly významné i pro rozvoj médií a žurnalistiky. Tisk pro-
kázal, že je významným nástrojem politického zápasu – že dokáže nejen šířit ideje,
názory a argumenty, ale je také účinným organizátorem politického života a jeho
veřejných projevů. To se projevilo jak v urputné snaze vlád a panovníků udržet de-
níkovou i časopiseckou produkci pod dohledem kontrolních a cenzurních opatření,
tak v cílevědomém boji revolučně laděných vrstev a jejich mluvčích za svobodu tisku
jako záruku svobody projevu. Tak např. v Německu, kde vláda již od roku 1819 uplat-
ňovala vůči tisku silně represivní politiku, začal od roku 1842 proti cenzuře rázně
vystupovat Karel Marx, v té době šéfredaktor listu Rheinische Zeitung. V roce 1848 se
pak v řadě zemí významně, byť dočasně, zvedl počet vydávaných titulů a celkový
náklad listů – nepochybný doklad posilování politické funkce tisku a žurnalistiky.
4.1.2 Druhá polovina 19. století v Evropě a ve světě

Klid na evropském kontinentě nenastal ani v následujících letech. Rusko se v roce
1853 dostalo do válečného konfliktu s tehdejší Osmanskou říší (pozdějším Turec-
kem), která odmítla uznat Rusko jako ochránce práv ortodoxní křesťanské církve
v Osmanské říši. Francie a Velká Británie se obávaly přílišného posílení mezinárodní
pozice Ruska, a proto se postavily na stranu Osmanské říše. Jejich armády se v roce
1854 vylodily na Krymu a 11 měsíců obléhaly pevnost Sevastopol. Po jejím dobytí
bylo Rusko donuceno podepsat mírovou dohodu, uznat Černé moře jako neutrální
území a vzdát se Besarábie. Ozbrojený konflikt, označovaný jako „Krymská válka“,
trval od roku 1853 do 1856 a byl první válkou, o jejímž průběhu byla veřejnost in-
formována díky depeším odesílaných telegrafem a z níž byly pořizovány reportážní
fotografie. Významnou novinářskou osobností Krymské války byl irský fotograf
William Howard Russell, který na bojišti strávil dvaadvacet měsíců.
Pokračoval složitý proces sjednocování Itálie a Německa. Francie podpořila sar-
dinského krále v boji proti Rakousku o severoitalskou Lombardii. Rakouské armády
byly v roce 1859 poraženy v bitvách u Solferina a Magenty. Následně italský dobro-
volnický sbor v čele s Giuseppem Garibaldim obsadil Sicílii a jižní Itálii. Obyvatelstvo
italských zemí rozhodlo o vytvoření italského království v čele se sardinským králem.
Pouze Benátky zůstaly pod vlivem Rakouska a Řím s papežským státem setrval vně
nového království. Benátky byly připojeny k Itálii v roce 1866 a sjednocení Itálie
definitivně dokončil vstup italských vojsk do Říma v září 1870.
V Německu se v roce 1861 stal pruským králem Vilém I. a kancléřem Otto von
Bismarck, kteří si vytkli za cíl sjednotit Německo. Roku 1864 prusko‑rakouská
k oalice porazila Dánsko v boji o území Holštýnska a Šlesvicka. Prusko poté využilo
Rakouskem spravované Holštýnsko jako záminku k novému válečnému konfliktu.
Prusko‑rakouská válka v roce 1866 ale neměla dlouhého trvání. Prusko, které mělo
kvalitnější a lépe vyzbrojenou armádu, získalo od začátku převahu. Jeho vojenské
úspěchy vyvrcholily 3. července 1866 vítězstvím v bitvě u Hradce Králové a Rakous-
ko bylo donuceno vzdát se Holštýnska, vystoupit z Německého spolku a odstoupit
Italskému království Benátsko. Třetí vítěznou válku vedlo Prusko v roce 1870, kdy
porazilo Francii. V lednu 1871 pak bylo na zámku ve Versailles vyhlášeno německé
císařství v čele s Vilémem I.
Prohraná válka změnila rozložení politických sil ve Francii. Padlo císařství
a opoziční poslanci vyhlásili Francii republikou. Ozbrojené lidové oddíly – národní
gardy – byly nespokojené s politikou republikánské vlády a v březnu 1871 vyhna-
ly z Paříže vládní vojsko. Do čela městské obce – „komuny“ – se dostali levicoví
politici. Začali organizovat práci v továrnách, zavádět bezplatnou lékařskou péči
a pevné ceny potravin. Republikánské vojsko ovšem v květnu 1871 „komunardy“
porazilo, 30 tisíc povstalců v bojích zahynulo a desetitisíce byly poslány do vězení.
Republikáni v sedmdesátých a osmdesátých letech dosáhli stabilizace poměrů
ve Francii, zavedli všeobecné volební právo pro muže, bezplatné školní vzdělání
a omezili vliv církve.
Druhá polovina 19. století byla v Evropě spojena také s růstem síly a organizo-
vanosti mezinárodního dělnického hnutí. V roce 1864 byla ustanovena I. interna
cionála – mezinárodní dělnické sdružení, které mělo koordinovat aktivity dělnických
organizací v různých evropských zemích. Základní manifest a stanovy formuloval
Karl Marx (viz výše připomínku Manifestu komunistické strany). V roce 1869 vznikla
sociálně demokratická strana v Německu, která se stala příkladem pro zakládání
dělnických stran v dalších zemích.
Ve Spojených státech došlo na sklonku čtyřicátých let k výrazným přesunům
obyvatel. Na přelomu let 1848 a 1849 vypukla po objevení velkých nalezišť zlata
v Kalifornii „zlatá horečka“ a k západnímu pobřeží USA se vydalo hledat štěstí přes
100 tisíc lidí. Současně zesílil na přelomu čtyřicátých a padesátých let příliv přistě-
hovalců z Evropy způsobený bídou, hladem a snahou zachránit se před represemi
po potlačených revolucích. V padesátých letech se v USA vyostřily rozpory mezi
severními a jižními státy. Průmyslový Sever kritizoval otrokářství na jižanských
plantážích bavlny, cukrové třtiny, rýže a tabáku. Napětí vyvrcholilo v roce 1860, kdy
se prezidentem stal kritik otrokářství Abraham Lincoln. Jižanské státy vystoupily
z Unie a vytvořily takzvanou Konfederaci. Její vojska zaútočila v dubnu 1861 proti
federálním pevnostem a zahájila občanskou válku. Prezident Lincoln vyhlásil v roce
1863 otroky v jižních státech za svobodné občany. Válka „Severu proti Jihu“ skončila
roku 1865 porážkou vojsk jižanských států.
Druhá polovina 19. století je také obdobím rozvoje vědeckého myšlení. V roce
1859 vydal přírodovědec Charles Darwin pojednání O vzniku druhů přirozeným
výběrem, v němž obhajoval takzvanou evoluční teorii, podle níž jsou všechny živo-
čišné druhy včetně člověka výsledkem dlouhodobého vývoje (teorie zpochybnila
křesťanské dogma o původu člověka, a byla proto často napadána). Louis Pasteur
provedl od šedesátých do osmdesátých let 19. století řadu objevů v oblasti mikrobio-
logie a vyvinul očkování proti vzteklině. Rozvíjelo se rychle také poznání elektřiny
(vynález dynama), nebývalý rozvoj zaznamenala chemie a technické vědy.
Rozvoj přírodních věd, víra v sílu lidského rozumu a spolehlivost smyslového
poznání se promítly i do rozvoje věd o člověku a společnosti. Francouzský filozof
Auguste Comte, považovaný za jednoho ze zakladatelů moderní sociologie, prosazo-
val při zkoumání společnosti pozitivistický přístup, vycházející z toho, že skutečnost
je pouze to, co lze prokázat „pozitivně“, tedy smyslovým vnímáním a zkušeností.
Pozitivistické myšlení, přenesené do studia člověka a společnosti, posilovalo zájem
o to, nakolik je jedinec determinován vnějšími vlivy – společenským prostředím,
a hlavně dědičností.
4.1.2.1 Umění druhé poloviny 19. století

S vývojem vědeckého poznání se posouvaly klíčové tendence kulturního a umě-
leckého projevu doby. Ve druhé polovině 19. století nabyla v kulturním životě nad
romantismem zřetelně vrchu tendence k realismu, tedy snaha o – pokud možno
věrné – zobrazení skutečnosti v její typické podobě. Tato tendence byla přítomna
již v předcházejících obdobích, k typizaci směřoval Shakespeare (jeho Othello je typ
žárlivce) i Molière (Lakomec) a řada dalších autorů, realistické postupy se objevují
např. ve Stendhalových románech či u Balzaca, nyní však realismus nabral na síle
a kladl si za cíl studium a poznání společnosti. S tím souvisela snaha realistů o po-
tlačení přítomnosti autora v díle (objektivizace), snaha o postižení společenského
vývoje a konečně snaha o zobecnění a typizaci. Ve výtvarném umění se realismus
projevil např. v díle francouzských výtvarníků, malíře Gustava Courbeta a kari
katuristy Honoré Daumiera, či v pracích ruského malíře Ilji Jefimoviče Repina (obraz
Burlaci na Volze).
Od šedesátých let se začínají ve výtvarném umění výrazněji prosazovat moderní
tendence. Malířství postupně opouští formální realismus a soustřeďuje se na zachy-
cení okamžiku, nálady, dojmu. Tento vývoj je spojen s francouzskými tvůrci, jako
byl Édouard Manet (jeho „skandální“ Snídaně v trávě byla vystavena v roce 1863),
Edgar Degas, August Renoir – a zejména Claude Monet. Jeho obraz Imprese – východ
slunce z roku 1872 dal této skupině označení „impresionisté“.
V evropské literatuře se realismus projevil zprvu především v anglické lite-
ratuře, kde mohl navázat na starší tradici měšťanského románu 17. a 18. století.
Za realistická lze považovat díla Charlese Dickense zachycující osudy dětí bez rodin
a bez domova, např. romány Oliver Twist (1838) nebo Nadějné vyhlídky (1860).
Dickens ve svých, často sentimentálně laděných příbězích, realisticky postihl spo-
lečenský dopad průmyslové revoluce.
Francouzský realismus v literatuře reprezentuje především Honoré de Balzac
a jeho Lidská komedie a Gustav Flaubert (především romány Paní Bovaryová
z roku 1856 a Citová výchova z roku 1869). Na Balzaca programově navázal novi-
nář a spisovatel Emil Zola, silně ovlivněný pozitivismem. Vytkl si za cíl nabídnout
podobný rozbor francouzské společnosti, jaký pro první polovinu století ve své
Lidské komedii předložil Balzac. Zolova verze realismu, nesmlouvavá a nemilo-
srdně zobrazující a odsuzující záporné stránky lidských povah i společenských
dějů, bývá často označována jako naturalismus. Ve svých dílech vydal svědectví
o společnosti vznikajících velkých průmyslových a obchodních společností, měš-
ťácké morálce a zkorumpovaném veřejném a politickém životě. Mezi nejznámější
Zolovy romány patří Zabiják (1877) uvádějící do francouzské literatury svět pří-
stavních dělníků, Nana (1880) z prostředí „lepších kruhů“ či U štěstí dam (1883)
z prostředí obchodního domu.
Velmi silně se realismus promítl do ruské literatury, kde je spojen především
se jmény Ivana Sergejeviče Turgeněva (např. románem Otcové a děti z roku 1862),
Lva Nikolajeviče Tolstého (tetralogie Vojna a mír z roku 1865 či společenský román
Anna Kareninová z let 1873–1877) a Fjodora Michajloviče Dostojevského (především
romány Zločin a trest z roku 1866 a Bratři Karamazovi z let 1879–1880).
V literatuře USA se realismus také ujal, byť spíše až v poslední třetině 19. století.
Americká literatura padesátých a šedesátých let (do občanské války) je spíš roman-
tizující a aktivistická. Reprezentanty tohoto směru je např. tvorba básníka Walta
Whitmana (Stébla trávy z roku 1855) či kniha Chaloupka strýčka Toma, kterou
v roce 1852 vydala Harriet Beecher‑Stoweová. Román je nejen barvitým popisem
rázovitých postav jižanského venkova a jejich každodenního života, ale je součas-
ně i obžalobou nelidskosti otrokářského systému. Literární realismus představuje
v americké literatuře především novinář a spisovatel Mark Twain (vlastním jmé-
nem Samuel Langhorne Clemens), a to např. románem Dobrodružství Toma Sayera
(1876), cestopisy a povídkami.
V šedesátých letech také vzniká vědecko‑fantastický román (francouzský spiso-
vatel Jules Verne vydal svou Cestu na Měsíc v roce 1865), v němž je patrné nadšení
z dosažených technických úspěchů a víra v další.
V architektuře se ve druhé polovině století prosadil novorenesanční styl a v po-
slední třetině století funkční využití moderních materiálů a technologií (v roce
1889 byla v Paříži, u příležitosti 100. výročí Francouzské revoluce a zahájení světové
výstavy, dokončena Eiffelova věž).
4.1.2.2 Rozvoj médií a žurnalistiky

Průmyslová revoluce se dotkla i vývoje médií. Díky využívání nových komunikačních
prostředků se zvyšovala rychlost, jakou byli lidé o událostech informováni, což
souviselo s rozvojem využití telegrafu v novinářské práci. První telegrafní linka byla
již v roce 1844 položena v USA mezi Washingtonem a Baltimorem, a to zásluhou
Samuela Morse, který pro přenos sdělení založený na protikladu zapnuto/vypnuto
vyvinul i vlastní kód pro přepis písmen (první věta, kterou odvysílal, byla staro
zákonní „What hath God wrought?“).
V následujícím desetiletí se telegraf rozšiřoval i v Evropě. V roce 1855 byla tele
grafní linkou propojena Evropa od Černého moře po Anglii. O tři roky později začal
fungovat podmořský kabel mezi Amerikou a Evropou. Toto spojení vylepšil kabel
z roku 1866. Za telegrafní spojení se muselo platit, a proto byli zpravodajové nuce-
ni změnit styl své práce. Již si nemohli dovolit květnaté popisy, ale naopak museli
preferovat stručnost, přesnost, úplnost, vyjádření velkého množství informací při
co nejmenším počtu slov.
V zemích Koruny české bylo první telegrafní spojení zřízeno v roce 1847 mezi
Brnem a Vídní a téhož roku prodloužen do Prahy. V roce 1850 byl telegraf zpřístup-
něn veřejnosti jako součást poštovních služeb.
V roce 1876 předvedl Američan Graham Bell první prakticky využitelný telefon,
založený na přeměně zvukových vln na elektromagnetické vlny (název „telefon“ použil
jako první německý fyzik Philipp Reis, který experimentoval již v roce 1861 s pře-
nosem tónů). U telefonu se ovšem vedou diskuze, kdo byl jeho vynálezcem. Kongres
USA přiznal v roce 2002 prvenství italskému vynálezci Antoniu Meuccimu.
Docházelo také k rozvoji agenturní žurnalistiky. První tisková agentura Havas
vznikla ve Francii již v roce 1835, ale následovnice získala až v roce 1846 v americ-
ké Associated Press (původně Harbour News Association), roku 1849 v německé
Wolffově agentuře Telegraphisches Korrespondenzbüro a o dva roky později v britské
tiskové agentuře Reuter. Agentury se snažily přinášet pohotové zpravodajství ze všech
význačných válečných konfliktů a noviny se učily jejich služeb využívat jako zdroje
pro své zpravodajství.
Komunikační možnosti telegrafu a později telefonu, spolu s postupným rozvojem
vydavatelské činnosti jako typu podnikání, vedly i ke změnám v pojetí žurnalistiky.
Zvláště v USA se zhruba od šedesátých let 19. století začalo prosazovat pojetí žurna-
listiky, spočívající v postupném oddělování zpravodajských sdělení od názorových
a v důrazu na to, že zpráva může být věcná, vyvážená, hodnotově neutrální, tedy „ob-
jektivní“. Tento „nový americký žurnalismus“ sice zůstával stranický a americké noviny
se dál daly dělit na prorepublikánské a prodemokratické, z obchodních důvodů však
zdůrazňovaly (domnělou) zpravodajskou neutralitu: dávalo jim to naději na rozšíření
čtenářské obce za hranice sympatizantů politického směru, který daný list reprezentoval.
4.2 Č
eské země od roku 1848 do přelomu
osmdesátých a devadesátých let
19. století
V českých zemích se prolínalo a vzájemně posilovalo napětí pramenící ze silného ná-
rodně motivovaného sebeuvědomování jednotlivých národnostních skupin a snahy
o jejich politickou emancipaci doplňované ozvuky nedávných sociálních nepokojů.
Rok 1848 byl proto hodně bouřlivý. V Praze byl 12. března 1848 ustaven Svatovác-
lavský výbor, který následně zaslal císaři několik petic s požadavky státoprávních,
politických a hospodářských změn. Historik František Palacký napsal v dubnu 1848
otevřený dopis, v němž jménem českého národa odmítl začlenění zemí Koruny
české do budoucího sjednoceného Německa, a proto neviděl důvod k účasti českých
zástupců na zasedání celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Palacký zastával politiku austroslavismu vycházející z představy, že český národ by
se měl rozvíjet v rámci habsburské monarchie proměněné v konstituční federaci
rovnoprávných národů. V první polovině června 1848 se v Praze konal Slovanský
sjezd, který hledal možnosti vytvořit spolek slovanských národů rakouské monarchie
a vyvolat politický tlak na přeměnu Rakouska ve federativní stát. Záhy po březnovém
ustavení Svatováclavského výboru se postoje uvnitř formující se české politické scény
začaly vyhrocovat do podoby generačního napětí: starší generace (později nazývaná
„staročeši“), spíše konzervativní, setrvávala na tradičním pojetí českého vlastenectví
v rámci rakouské monarchie, mladší (později nazývaná „mladočeši“), liberálnější,
začínala uvažovat o razantnějším postupu vůči monarchii a směřování k výrazněj-
šímu prosazování rovnoprávnosti či autonomie českých zemí,
Dne 12. června 1848 napadlo účastníky sbratřovací mše na pražském Koňském
trhu vojsko. Zákrok byl impulzem k povstání, které v Praze přerostlo v pouliční boje
na barikádách. Na straně povstalců bojovali hlavně studenti a dělníci. Povstání bylo
potlačeno vojskem generála Alfreda von Windischgrätze, který v Praze vyhlásil stav
obležení.
Když František Josef I. vydal v březnu 1849 ústavu, jež soustřeďovala moc v jeho
rukou, a vojsko rozehnalo ústavodárný Říšský sněm v Kroměříži, čeští radikální
demokraté začali připravovat na květen 1849 povstání. To ale bylo prozrazeno a jeho
hlavní organizátoři pozatýkáni (Karel Sabina, Karel Sladkovský, Josef Václav Frič).
Období padesátých let 19. století v habsburské monarchii bývá označováno jako
neoabsolutismus padesátých let (ve starších pracích podle ministra vnitra Alexandra
Bacha jako Bachův absolutismus). Opět byl obnoven absolutistický způsob vlá-
dy a o všech záležitostech státu rozhodovali císař a ministři. Volené samosprávné
Sabina, Karel (* 29. 12. 1813 Praha, † 9. 11. 1877 Praha), spiso-
vatel, publicista, novinář, libretista, dramaturg, literární histo-
rik. Vystudoval filozofii, práva v Praze ani ve Vídni nedokončil.
Roku 1838 působil ve vídeňském časopisu Adler, publikoval
česky i německy v řadě literárních časopisů rakouských a za-
hraničních, před březnem 1848 byl politicky aktivní v tajném
demokratickém spolku Repeal, v revoluci 1848–1849 se anga-
žoval na pozici krajních politických a sociálních názorů, redi-
goval Pražské noviny a Noviny Lípy slovanské. Byl odsouzen k dlouhému těžkému
žaláři, roku 1857 amnestován, v roce 1859 se pod tlakem existenčních poměrů
stal konfidentem tajné policie, což bylo roku 1872 odhaleno. Jeho přínos v oblasti
literatury, divadla i veřejného řečnictví je součástí základů české moderní kultury,
novinářství obohatil cílenou tematizací sociální otázky. Byl mimo jiné autorem
řady próz (jeho Oživené hroby z roku 1870 byly silně ovlivněny pobytem ve vězení)
a několika libret k operám (např. pro Bedřicha Smetanu napsal libreta k operám
Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, obojí v roce 1866).
rgány ztratily jakýkoliv vliv. V českých zemích ustal veřejný politický život, političtí
o
představitelé z revoluce 1848 byli ve vězení nebo v emigraci, František Palacký a La-
dislav Rieger se museli stáhnout z veřejného života. Policie nechala zrušit české
vlastenecké spolky z let 1848–1849 a národně laděné aktivity byly potlačovány hned
v zárodku. Výjimkou bylo pouze vydání dvou literárních almanachů. Prvním byl
v roce 1855 almanach Lada‑Nióla a o tři roky později almanach Máj, v němž se
k Máchově odkazu přihlásili jak mladší literáti (např. Jan Neruda, Vítězslav Hálek,
Adolf Heyduk či Karolína Světlá), tak představitelé starší generace (Karel Jaromír
Erben nebo Božena Němcová).
Přes neutěšenou společenskou atmosféru tuhého policejního absolutismu právě
v této době vznikají zásadní – vpravdě konstitutivní – díla české literatury. Během in-
ternace v tyrolském Brixenu sepsal novinář, politik, básník a spisovatel Karel Havlíček
Borovský satirické skladby Tyrolské elegie (psány v roce 1852), Král Lávra (psán 1854)
a Křest svatého Vladimíra (psán 1848–1854), v nichž z pozice politického liberalismu
napadá opory absolutistického státu – především církev a byrokracii (ale ve Křtu sva‑
tého Vladimíra také např. poplatné novináře). V poezii a próze dozníval romantický
zájem o venkovské prostředí a lidovou tvorbu. V roce 1853 vyšla sbírka básníka Karla
Jaromíra Erbena Kytice, soubor básní tematicky čerpajících z českých bájí. V roce
1855 vydala spisovatelka a publicistka Božena Němcová romanticky laděnou novelu
Babička, v níž podala idealizovaný obraz harmonického života venkovského člověka.
Zatímco v politické sféře neoabsolutismus přeťal směřování k liberalizaci a ústav-

nímu rozvoji Rakouska, na poli hospodářském se snažil o reformy shora, z vlastní
iniciativy. Od roku 1851 fungovala monarchie jako jednotné hospodářské území, na
němž byly odstraněny celní hranice mezi jednotlivými oblastmi. Zjednodušila se také
pravidla pro import. V monarchii se zaváděly v továrnách nové průmyslové techno-
logie a stroje, stoupala hutní a strojírenská výroba i těžba černého a hnědého uhlí.
Vyspělosti dosáhl cukrovarnický a pivovarnický průmysl. Pokračovalo rozšiřování
železniční sítě. Zakládané továrny poskytovaly dělníkům nové pracovní příležitosti.
Rakouské porážky v bitvách u Magenty a Solferina, které byly součástí druhé
italské války za nezávislost, donutily ministra vnitra Bacha v roce 1859 k rezignaci.
Císař František Josef I. vydal v roce 1860 říjnový diplom, v němž přislíbil nové
státoprávní uspořádání, které mělo vrátit rozhodovací pravomoci voleným zákono
dárným sborům.
Následně byla v roce 1861 přijata nová ústava, která zemským sněmům přiznala
právo na částečné rozhodování v hospodářských a kulturních otázkách. Ústřední
parlament (říšská rada) měl moc zákonodárnou. Volební právo bylo závislé na výši
placení přímých daní a venkované museli volit prostřednictvím volitelů, přičemž
jeden volitel připadal na 500 voličů. Nová ústava politiky jednotlivých národů mo-
narchie neuspokojila, protože poskytovala jen malé rozhodovací pravomoci jed-
notlivým zemím (v českém prostředí byla označovaná jako „oktrojovaná ústava“).
Čeští poslanci následně opustili v roce 1863 zasedání říšské rady a setrvali v pasivní
opozici až do roku 1879.
Nová ústava z roku 1861 nicméně představovala pokrok v oblasti občanského
práva a přinesla oživení českého veřejného života, protože umožňovala volby zá-
stupců do obecních a místních rad, zemských sněmů, do dolní sněmovny a říšské
rady. Vznikaly nové spolky – např. pěvecký Hlahol (1861), tělocvičný Sokol (1862)
či Umělecká beseda (1863). V roce 1862 zahájilo činnost české Prozatímní divadlo.
O šest let později byl položen základní kámen Národního divadla.
V důsledku prohrané prusko‑rakouské války roku 1866, vyhověl císař v roce
1867 maďarským požadavkům na nové státoprávní uspořádání. Vyhlásil takzvaný
dualismus, což znamenalo, že monarchii nově tvořily dva státní celky rozdělené
řekou Litavou: Předlitavsko (neuherské země) a Zalitavsko (Uherské království).
Obě části monarchie měly společnou zahraniční politiku, obranu a finance, ale ne-
spojovala je společná ústava a parlament. Specifické otázky řešily delegace zástupců
říšské rady a uherského sněmu. Císař si i tak zachoval silné mocenské postavení,
protože jeho podpisu podléhala platnost každého zákona.
Dualismus vyvolal velké protesty českých politiků, kteří tím ztratili jistou oporu (je-
jich úsilí bylo s úsilím Maďarů obdobné), a tedy pro ně představoval zásadní ohrožení
snah o svébytnost českých zemí v rámci monarchie. Požadovali, aby stejná práva jako
Uhrům byla přiznána i českým zemím. Na konci šedesátých let vzniklo takzvané tábo-
rové hnutí, kdy se tisíce lidí scházely na památných místech českých dějin (Říp, Blaník,
Karlštejn), aby zde demonstrovaly podporu českým státoprávním požadavkům. Čeští
politici formulovali v roce 1871 celkem 18 fundamentálních článků, v nichž popsali
svou představu o vyrovnání vztahů mezi českými zeměmi a Rakouskem. Představa
českých politiků byla v zásadě federalistická: zahraniční politiku, finance a armádu
navrhovali ponechat centrální vládě ve Vídni, ostatní oblasti života společnosti chtěli
převést pod pravomoc českých zemských institucí, tedy zemského sněmu a zemské
vlády. Také navrhovali zrovnoprávnit češtinu a němčinu v administrativní komunikaci.
Přes císařovo váhání nakonec fundamentální články přijaty nebyly.
Tento neúspěch vedl ke zvýšení rozporů v českém politickém táboře, a proto mladší
generace politiků (tzv. mladočeši) založila v roce 1874 Národní stranu svobodomyslnou,
jež chtěla zastávat razantní národní politiku. Odmítala – jako v nových podmínkách
neúčinné – pokračování pasivní rezistence ve vídeňské říšské radě. V roce 1880 byla
na úřadech v Čechách a na Moravě na základě Stremayerových jazykových nařízení
při takzvaném vnějším úřadování zrovnoprávněna čeština s němčinou. Strana byla
oprávněna podávat žádosti v obou zemských jazycích a měla dostat odpověď v jazyku
podání. Pro Slezsko byla v roce 1882 vydána takzvaná Pražákova jazyková nařízení.
V moderní české politické kultuře se do začátku devadesátých let 19. století pro-
sazoval princip vůdcovství. Tato skutečnost byla patrná při vzniku Národní strany
v letech 1848–1849. Národní vůdci – František Palacký a František Ladislav Rieger
v Čechách, Alois Pražák na Moravě a František Stratil ve Slezsku – byli jako takoví
uznáváni i poté, co se „staročeská“ Národní strana začala názorově štěpit a oddělilo
se od ní v roce 1874 „mladočeské“ liberální křídlo (na Moravě teprve v roce 1891).
Vůle manifestovat jednotu alespoň navenek vycházela z potřeby neoslabit integritu
národní občanské reprezentace v konfrontaci s jinými politickými subjekty v českých
zemích a v habsburské monarchii.
Dosavadní pražská Karlo‑Ferdinandova univerzita byla v roce 1881 (resp. 1882)
rozdělena na českou a německou. Na české univerzitě začali učit vědci jako Tomáš
Masaryk, Jan Gebauer či Jaroslav Goll. V osmdesátých letech se stali veřejně známý-
mi díky bojům o Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Přinášeli důkazy,
že rukopisy jsou padělky, čímž vyvolali negativní reakce českých politiků i širší
veřejnosti, protože rukopisy byly do té doby pokládány za vzácný doklad vyspě-
losti a tradice české literatury. Velký význam pro českou kulturu i celkové národní
vědomí mělo v roce 1881 otevření Národního divadla. Po jeho požáru se podařilo
jej obnovit již v roce 1883.
Období sedmdesátých a osmdesátých let bylo v českých zemích spojeno s výraz-
ným rozvojem dělnického hnutí a vznikem nových dělnických spolků. Od roku 1867
propagovalo svépomocné hnutí Františka Ladislava Chleboráda rozvoj d ělnického
družstevnictví. Cyril Kampelík zakládal spořitelny, takzvané kampeličky, které

poskytovaly úvěry řemeslníkům a rolníkům. Dělníci se politicky čím dál více aktivi-
zovali a v dubnu 1878 se konal v pražském Břevnově ustavující sjezd Českoslovanské
sociálně demokratické strany.
4.2.1 K
ulturní a umělecký život
ve druhé polovině 19. století
Kulturní a umělecký život české společnosti druhé poloviny 19. století charakteri-
zuje na jedné straně zřetelné distancování od postojů a nálad buditelských generací
první poloviny 19. století, na druhé straně značná vnitřní diferenciace. Na rozdíl
od obrozeneckého období národního sebeuvědomování nepovažoval spisovatel či
básník druhé poloviny 19. století tvorbu za vlastenecké obětování směřující k sebe-
zapření, orientoval se na současnost a neváhal vnímat v české skutečnosti rozpory
sociální i morální – a stavěl je výše než imperativ národní jednoty. Do literární tvorby
šedesátých a sedmdesátých let vedle intimní a reflexivní lyriky, kterou publikovali
především Vítězslav Hálek (např. Večerní písně z roku 1859) a Jan Neruda (Hřbitovní
kvítí vydané v roce 1858 či Knihy veršů z roku 1868), proniká již směřování k realis-
mu a k přítomnosti. V českém prostředí se začínají objevovat rozsáhlejší románové
útvary, jak to dokládá např. tvorba Karoliny Světlé (kupř. Vesnický román z roku 1867
nebo Kříž u potoka z roku 1868) a později Jakuba Arbese (romaneta Svatý Xaverius
z roku 1873 či Zázračná madona z roku 1875 a sociální romány Kandidáti existence,
1878, respektive Moderní upíři 1879 – v nich již naplno zaznívá sociální problematika
a vědomí, že bohatství je založeno na ožebračování druhých).
Spisovatelé následující generace „ruchovců“ se s nadšením vraceli k vlasteneckým
ideálům, tentokrát ovšem v jejich podobě salonně‑patetické, poznamenané sílícím
postavením českého živlu v řadách měšťanstva. Na velké části umělecké produkce
od hudební přes výtvarnou včetně architektury, po slovesnou se od sklonku sedm-
desátých let projevuje rostoucí blahobyt a vědomí politické i ekonomické stability
českého měšťanstva. Národní společenství usilovalo o své reprezentativně institucio
nální a symbolické prostředí, např. snahou o postavení českého Národního divadla
v Praze (almanach Ruch, vyšel v roce 1868 na oslavu položení základního kamene
českého stánku Thálie). Mezi ruchovce patřili Eliška Krásnohorská, Svatopluk Čech
a Josef Václav Sládek (byť ten se „ruchovským“ postojům později vzdálil odklonem
od vlasteneckého étosu).
Jako protipól k salónnímu pojetí vlastenectví lze chápat tvorbu a program sku-
piny, umělců, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech sdružili kolem časopisu
Lumír. Tito autoři si kladli za cíl povznést českou literaturu (a češtinu jako prostředek
uměleckého vyjádření) na evropskou úroveň. Proto do českého prostředí uváděli

v překladech evropské autory a ve svých vlastních dílech formy a žánry prosazující
se v jiných literaturách. Mezi lumírovce patřil např. Jaroslav Vrchlický (vlastním
jménem Emil Jakub Frida), Julius Zeyer či Bohdan Jelínek – a svou tvorbou od
sedmdesátých let i „ruchovec“ Josef Václav Sládek.
Období druhé poloviny 19. století je také epochou nárůstu gramotnosti oby-
vatelstva, a tedy rozšiřování čtenářské základny. To vedlo k rozvoji „konvenční“
literatury srozumitelné pro lidového čtenáře a směřující k naplnění funkce osvětové
a zábavní, jejímiž typickými představiteli jsou Josef Svátek (např. Paměti katovské
rodiny Mydlářů), Václav Beneš Třebízský (např. V záři kalicha) či Eliška Krásno-
horská (např. dívčí čtivo Svéhlavička přeložené z němčiny).
Pompézní dekorativnost jako měšťanská verze realismu zasáhla i malířství a so-
chařství, a to zvláště při zobrazování historické tematiky (rozměrná plátna malířů
Václava Brožíka a Jaroslava Čermáka, obrazy Mikoláše Alše a monumentální sochy
Václava Myslbeka).
I české prostředí se dočkalo autentického realismu, a to např. v pracích Karla
Purkyně (Venkovský kovář) či krajinách Julia Mařáka a Antonína Chittussiho.
4.3 T
isk v českých zemích ve druhé
polovině 19. století
Do vývoje českých médií druhé poloviny 19. století se promítají ekonomické, po-
litické a společenské změny, jimiž v té době společnost procházela. Politické klima
v české společnosti, jakož i vnější okolnosti v tomto období zřetelně vymezují tři
relativně uzavřené etapy. První je krátké období politicky bouřlivých roků 1848
a 1849, v nichž tisk sehrál roli aktivního účastníka revolučních pohybů a dočkal se
nebývalého nárůstu důležitosti v očích veřejnosti, a dozvuků tohoto období. Druhou
je postavení tisku v době neoabsolutismu a třetí rozvoj politicky diferencovaného
tisku a dalších periodik po roce 1860.
4.3.1 T
isk v českých zemích během revolučních let
a jejich dozvuků
Po zrušení cenzury císařským patentem z 15. března 1848 se v českých zemích pro-
jevily na novinovém trhu tři nové jevy: (1) díky deregulaci se v novinách o
bjevila
„Zrušení cenzury 15. března 1848 přines jejich místa. Často jsou to jepičí podniky,
lo rázem změnu do našeho suchopárného jež se musely zhroutit, poněvadž jejich
světa novinářského a časopiseckého. Rá spisovatelé měli pouze dobrou vůli, která
zem se poměry změnily: zájem o poli na vedení listu nestačila.“
tické události byl tak silný, že podlehly
této náladě i nepolitické časopisy jako
Včela, Poutník, jehož čtenáři bouřlivě (Josef Volf, Dějiny novin a časopisů I.
žádají o změnu, a i Časopis Muzea. Sta Do roku 1848. Československá vlasti
ří redaktoři odcházejí a noví vstupují na věda, díl VII. Písemnictví, 1933)
politická témata v dosud nevídané míře, (2) začalo vznikat velké množství perio-
dických i nepravidelně vycházejících časopisů, jejich existence ale většinou neměla
dlouhého trvání, (3) přibylo nepravidelné veřejné komunikace v podobě šíření
letáků, které nahrazovaly teprve se rozvíjející politickou publicistiku (výrobě a dis-
tribuci letáků se dobovým výrazem říkalo „plátkařství“).
Úroveň titulů byla nevyrovnaná a závisela na vzdělání a schopnostech redaktorů.
Deníky vznikaly hlavně od června 1848 v Praze a Brně. Na venkově byl vznik nových
periodik většinou vázán na tiskárny, jejichž majitelé se stávali vydavateli daných
listů. Tak začal vycházet např. Posel ode Mže v Plzni, v Písku Prácheňský týdenník či
v Hradci Králové Polabský Slovan. Projevoval se ale nedostatek schopných redakto-
rů a dobrých spolupracovníků, a proto mnoho regionálních novin nemělo úspěch
u čtenářů a kvůli nedostatku předplatitelů se nedokázalo na trhu udržet. Bylo to však
poprvé, kdy se mohl český tisk projevit jako aktivní politický prvek.
Bouřlivé – a pro rozvoj tisku a novinářství fakticky příznivé – období roku 1848
bylo brzy vystřídáno obdobím administrativních omezení tisku. Nový tiskový pa-
tent z 13. března 1849 odpovídající celkově nepříznivým politickým podmínkám
na několik dalších let podvázal vydávání politických listů. Patent zaváděl povinnost
vydavatele zaplatit kauci, která měla ručit za možné peněžité pokuty. Výše kauce se
pohybovala od 1 000 do 3 000 zlatých a politické listy ji musely složit do 4. května
1849. Další komplikaci pro hospodaření tisku přineslo zavedení inzertní daně od září
1850. Daň vedla ke zdražování periodik a tím ke snížení počtu předplatitelů. V čer-
venci 1851 byl zaveden systém výstrah, kdy po dvou písemných úředních výstrahách
mohl být každý list administrativně zastaven. V květnu 1852 byl přijat nový tiskový
zákon, který ještě více zhoršil tiskové poměry. Vydávání listu bylo vázáno na povolení
policejního ministerstva, ponechány byly inzertní daň a systém dvojí výstrahy. Kauce
byly ještě zvýšeny. Zhoršení situace způsobilo také zavedení novinového kolku v roce
1857. Kolek musel být nalepen na každý potištěný arch a výrazně noviny zdražoval.
Centrem politického dění, a tedy i novinářské produkce českých zemí, byla ne-
pochybně Praha, ale vydavatelská a novinářská činnost se rozvíjela na celém území.
Podle politické orientace lze český tisk v revolučním roce rozdělit na liberální, radi-
kálně demokratický a konzervativní.
Liberální orientace v duchu národního programu, jak byl reprezentován českými

občanskými politiky (především Františkem Palackým, Františkem A. Braunerem
a Františkem Ladislavem Riegerem), našla tribunu v Národních novinách, na něž
Karel Havlíček po skončení revolučního období navázal časopisem Slovan a v Praž‑
ském poslu Josef Kajetán Tyl.
Národní noviny začaly vycházet v dubnu 1848. V novinách pod Havlíčkovým
vedením pracovali Vilém Gabler, Václav Nebeský, Hermenegild Jireček, Jan Slavomír
Tomíček a Jan Votka. Havlíček se stal v létě 1848 poslancem ústavodárného Říšského
sněmu, mandátu se ovšem v prosinci 1848 vzdal a opět se plně věnoval vedení listu.
Vydavatelem Národních novin byl nejprve předseda výboru ze Svatováclavských
lázní hrabě Vojtěch Deym, bez jehož peněz by Havlíček list nemohl vydávat. Když
mu Havlíček po několika měsících vrátil částku poskytnutou na rozjezd novin, vzdal
se Deym pozice vydavatele a majitelem periodika se stal Havlíček. Národní noviny
získávaly postupně nové čtenáře. Koncem června 1848 vycházel deník v nákladu
1 200 výtisků a v březnu 1849 již dosahoval nákladu 2 400 kusů. Od 7. ledna 1849
byla součástí listu satirická příloha s názvem Šotek, v níž byly otiskovány karikatury
Soběslava Pinkase. Vedle časopisu Brejle, vydávaného od 19. února 1849 do 25. květ-
na 1849, byl v té době Šotek nejlepším českým satirickým listem.
Národní noviny byly orientovány národně‑liberálně, zejména od jara 1849 se ale
stávaly radikálnějšími, když Havlíček reagoval na obnovu předrevolučního absolu-
tistického zřízení. Havlíček v roce 1849 kritizoval takzvanou oktrojovanou ústavu
a činnost vídeňské vlády. Byl postaven před porotní soud, před nímž se sám ob-
hajoval, a soud jej osvobodil. Za své politické názory a jejich prezentaci v tisku se
ale dostával do dalších konfliktů s policií a úřady, až byly Národní noviny 18. ledna
1850 definitivně zakázány.
Havlíček měl na veřejné mínění velký vliv a přes pokračující útlak vyvíjený
reakčními silami zůstal věrný českému liberálnímu programu, na němž trval i v ča-
sopisu Slovan, který vycházel od 8. května 1850 v Kutné Hoře jednou až dvakrát
týdně v nákladu 2 000 výtisků a v rozsahu okolo 32 stran. Havlíček vystupoval proti
vídeňské vládě, poučoval čtenáře o občanských svobodách a sociálních otázkách.
Odkazoval na slavné tradice českého národa a protestoval proti výsadám šlech-
ty a mocenské hegemonii katolické církve. Vláda v červenci 1850 zorganizovala
založení Vídeňského deníku, jehož posláním bylo Havlíčkovu pozici oslabovat.
Z taktických důvodů list vystupoval také jako obránce práv českého národa, ale
„Kdekoli nepanuje vaše řeč, vaše národ to jest národu vašemu, více svoboda tato
nost, jste utlačenci i v nejsvobodnějších než skrze policii a cenzuru.“
zemích. Vždyť pak jest svoboda slova,
svoboda tisku první základ veškeré ostat
ní svobody. Kde ale váš jazyk z ouřadů (Karel Havlíček Borovský v Národ-
a škol jest vyloučen, tam odňata jest vám, ních novinách 12. dubna 1848)
polemizoval přitom s Havlíčkovými protivládními názory. Havlíček prokázal závis-

lost Vídeňského deníku na vládě a list přešel na osobní výpady proti němu. Havlíček
na ně reagoval ve Slovanu.
V roce 1851 byl vydán vládní dekret, podle nějž mohl být úřadem jakýkoliv časo
pis po dvojí písemné výstraze administrativně zastaven. Slovan tyto dvě výstrahy
od místodržícího Karla Mescéryho dostal. Kvůli osobnímu pronásledování a kon-
fiskaci časopisu se nakonec Havlíček rozhodl 14. srpna 1851 přestat Slovan vydávat,
čímž předešel jeho oficiálnímu zákazu. V listopadu 1851 stanul v Kutné Hoře za
své články ve Slovanu před soudem a byl znovu osvobozen. Vídeňská vláda si byla
vědoma Havlíčkovy velké popularity a jeho vlivu na veřejné mínění. V noci z 15. na
16. prosince 1851 jej policie zatkla a odvezla do Brixenu, protože vláda se obávala,
že i po zastavení Slovanu by se mohl dále politicky angažovat.
Havlíček byl především vášnivým, a přitom racionálním novinářem, jeho síla
spočívala v logické argumentaci a ironii. Vedl ostré polemiky namířené proti tisku
českých radikálů a velkoněmecky orientovaných německých liberálů a své silné
stránky využíval také k obraně konstitucionalismu před vládním tiskem. Byl zastán-
cem koncepce austroslavismu a zasazoval se o rozvoj českých zemí v rámci habsbur-
ské monarchie. „My, rakouští Slovani, máme největší potřebu a užitek z toho, když
se Rakousko pohromadě udrží, poněvadž se tak i my Slované pohromadě udržíme:
přičiňme se tedy o to celou silou svou!“ napsal v Národních novinách 30. srpna 1848.
„Toto zde právě řečené zdá se mi nejlepší důkaz býti o tom, že Slované rakouští sku-
tečně upřímně o Rakousku smýšlejí; majíť z toho prospěch, a to se mi v tomto světě
trvanlivější a bezpečnější pohnútka býti zdá, než všechny řeči o věrné oddanosti…“
Havlíčkova publicistická i umělecká tvorba vykazuje znaky silného antiklerikalis-
mu: svou kritiku katolické hierarchie spojil s úsilím o všeobecnou demokratizaci
společnosti. Požadoval zrušení feudálních privilegií, rovnost stavů před zákonem,
přístupnost vzdělání pro široké vrstvy. Jako novinář se značným vlivem na veřejné
mínění si uvědomoval význam autorské osobnosti pro podobu listu.
K liberálně orientovaným listům patřil i Pražský posel redigovaný Josefem Kaje
tánem Tylem. List se od dubna 1848 stal politickým týdeníkem orientovaným na
„Noviny nedělají mne, ale já dělám noviny; já jsem z nich teprve učinil něco novinám
podobného.“
(Karel Havlíček Borovský v dopise z 2. května 1846)
venkovské čtenáře bez politické zkušenosti a přehledu. Stejně jako Havlíček se v létě
toho roku Tyl stal poslancem Ústavodárného říšského sněmu, kde se zařadil mezi
české liberály. Také on prosazoval federativní uspořádání monarchie, hlasoval pro
zrušení roboty za náhradu a bral se za demokratizaci politického života. Odmítal
šlechtická privilegia a usiloval o všeobecné hlasovací právo. Tyl býval výborně infor-
mován o politických událostech a jako poslanec říšského sněmu podával čtenářům
zprávy přímo z centra ústavního dění. V Pražském poslu pokračovaly Tylovy spory
s nakladatelem Pospíšilem a Tyl z periodika na konci roku 1848 odešel, ale již od
1. dubna 1849 redigoval Sedlské noviny, které vycházely třikrát týdně. Tyl čtenářům
vykládal oktrojovanou ústavu, úlohu samosprávy a informoval o politických udá-
lostech v monarchii i v zahraničí. Již na konci června 1849 ovšem Sedlské noviny
zanikly, protože vydavatel neměl peníze na zaplacení povinné kauce.
Mezi radikálně demokratické listy patřily Pražský večerní list, Noviny Lípy
slovanské a Občanské noviny. Radikální demokraté nesouhlasili s politikou českých
liberálů, která respektovala zákonné základy, ve svých periodikách se soustředili na
polemizování s českou liberální politikou a mezi nižší vrstvy obyvatelstva a české
i německé studentské spolky se snažili šířit protivládní nálady. Radikální demokraté
kladli důraz na požadavek důsledných společenských reforem, čímž si naklonili
německé a maďarské revolucionáře. Byli však spíše „revolucionáři z instinktu“,
jak byl hanlivě nazýván jejich vůdce Josef Václav Frič. Ve skutečnosti jim chyběla
schopnost rozhodovat se takticky podle politických možností a daností, a proto
byli mezi prvními, proti nimž byla namířena vlna represí po potlačení červnového
povstání. Radikální demokraté se zasazovali za svobodu tisku a shromažďování,
odstranění privilegií šlechty a všeobecné volební právo. Požadovali zrušení roboty
bez náhrady.
Pražský večerní list vycházel v tiskárně Karla Viléma Medaua od 1. června 1848,
a to pod redakčním vedením Jana Slavibora Knedlhanse‑Liblinského, jehož po od-
halení májového povstání v roce 1849 nahradil Prokop Chocholoušek. List byl velice
úspěšný a dosáhl nákladu 5 000 výtisků. Často vedl názorové polemiky s Karlem
Havlíčkem a snažil se čtenářům prezentovat názory utopických socialistů. Charak-
ter deníku se změnil v červnu 1849, kdy periodicita poklesla na čtyři vydání týdně.
Pražský večerní list byl zastaven 1. února 1851 kvůli textu o smrti pokrokového kněze
Augustina Smetany a redaktor Chocholoušek byl zatčen.
Noviny Lípy slovanské vycházely od 2. října 1848 do 28. dubna 1849, nejdříve
dvakrát týdně, od 2. ledna 1849 denně. Vydával je spolek Slovanská lípa. Redaktory
byli Josef Podlipský, Jan Slavomil Vávra a Karel Sabina. O radikálním zaměření listu
svědčí skutečnost, že v prvních čtyřech číslech (2.–5. ledna 1849) vyšla přeložena
brožurka ruského revolucionáře a anarchisty Michaila A. Bakunina Hlas k Slovanům.
Noviny zanikly koncem dubna 1849 kvůli nezaplacení povinné kauce.
Občanské noviny vycházely od konce listopadu 1848 do 8. května 1849 čtyřikrát
týdně. Vydavatelem a redaktorem byl novinář a neúnavný (a pronásledovaný) proti
vládní agitátor Emanuel Arnold. List byl oblíbený na venkově, protože se hodně
věnoval problémům rolníků a pravidelně zveřejňoval jejich dopisy. Občanské noviny
zanikly v květnu 1849, kdy byl Arnold nucen utéct před zatčením do Lipska (byl
úřady vydán zpět, v Rakousku odsouzen k trestu smrti, ale rozsudek byl posléze
zmírněn na dlouholetý žalář, v roce 1857 byl amnestován).
Konzervativní tisk je spojen především s politickou aktivitou představitelů české

šlechty a katolické církve. Politicky aktivní představitelé české šlechty svá míně-
ní příležitostně publikovali v různých časopisech, jako např. v neokonzervativním
pražském německém listu Bohemia (založen v roce 1828, vydavatel Bohumil Haase
a synové, názorově zastupující německý liberální proud politiky v Čechách), nebo
používali osvědčenou formu politických brožur. V zásadě ale neexistoval konzerva-
tivní český list, který by dlouhodobě vyjadřoval či zastával postoje české aristokracie.
V českém žurnalismu se příslušníci aristokratických rodů osobně angažovali jen
s nevelkým úspěchem. Hrabě Lev Thun např. vydával v roce 1848 deník Pokrok,
jenž redigoval Václav Vladivoj Tomek.
Katolická církev byla v publicistice v polovině století zastoupena českým vlaste-
neckým knězem Václavem Štulcem a jeho týdeníkem Blahověst, založeným v roce
1847, jehož byl redaktorem a vydavatelem. V září 1848 byl k Blahověstu připojen
týdeník Občan. Štulcovi byla 20. února 1853 odebrána koncese a vydávání Blahověsta
na dva roky zakázáno. Štulcův konzervatismus v revolučním roce by se vzhledem
k jeho osvětově‑katolické filozofické inspiraci Bernardem Bolzanem dal označit jako
„liberální konzervatismus“, v průběhu roku 1850 ale ztratil liberální nádech, pohled
na svět spočíval ve trojím chápání svobody: národní osvobození (české a slovanské),
osvobození církve od jejích vnitřních byrokratických omezení a osvobození církve
od jakékoliv podřízenosti státu.
Boj o veřejné mínění probíhal hlavně v městském a maloměstském prostředí, kde

se aktivity redaktorů a vydavatelů novin mohly opřít o větší koncentraci v zdělaných
Ohéral, Jan (* 21. 9. 1810 Žalkovice u Kroměříže, † 22. 6. 1868 Vídeň), novinář a redak-
tor. Po gymnáziu začal studovat filozofii, studia nedokončil a věnoval se novinářské
činnosti hlavně v Brně, Praze a ve Vídni. Zaměřil se na politická, ekonomická i sociální
témata, působil i v oblasti kultury a literatury. Svou žurnalistickou prací se zasazoval
o česko-německou spolupráci, záleželo mu na prosazování moravské specifiky. Prošel
celou řadou českých a německých novin a časopisů. Například v letech 1838–1847
pracoval jako redaktor časopisu Moravia či spolupracoval na přípravě osvětového
a politicky zaměřeného časopisu Týdenník, listy ponaučné a zábavné, který vychá-
zel mezi lety 1848–1849. V období 1849–1851 připravoval týdeník Moravské národní
noviny. Od roku 1858 do 1864 redigoval v Praze německý deník Prager Morgenpost.
Roku 1864 odešel do Vídně, kde nejprve spolupracoval s listem Presse, o rok později
vedl redakci Wiener Constitutionelle Vorstadtzeitung.
lidí se zájmem o politiku. V Čechách i na Moravě se svoboda tisku projevila zaklá-

dáním novin a časopisů, z nichž ale mnohé vycházely jen několik málo dní. Nej-
důležitějšími centry moravských novinářských aktivit byly Brno, Olomouc, Jihlava,
Znojmo a Kroměříž. Významné bylo především Brno, kde také zasedal moravský
zemský sněm. V době před rokem 1848 existoval jen Moravsko‑slezský časopis pro
lid, vydávaný do roku 1846. Od 6. ledna 1848 byl vydáván Týdenník, listy ponaučné
a zábavné, který se od března 1848 věnoval stále více politickým otázkám. Jeho
redaktorem byl Jan Ohéral. Ten byl ale zvolen poslancem říšského sněmu, a vedení
časopisu se proto ujal František Matouš Klácel. Jako první český deník psaný na
Moravě byl dne 30. července 1848 založen Moravský hlasatel, vedený redaktorem
Antonínem Pallatou. List neměl dlouhého trvání, jeho vydávání skončilo po pouhých
šesti číslech. Podobný osud potkal olomoucké Sedlské noviny, vydávané od 24. března
1848, redigované Janem Helceletem – titulu vyšla jen tři čísla.
Ve srovnání s Čechami silnější pozice katolicismu na Moravě dala podnět k za-
ložení brněnského týdeníku Hlas Jednoty katolické pro víru, svobodu a mravní
ušlechtilost. Časopis byl velmi podobný pražské konzervativní Blahověsti, z hlediska
náboženského byl ale o poznání konzervativnější a přísnější. Iniciativa k založení
tohoto titulu vzešla od kněze Františka Sušila, od 6. ledna 1848 vedl list kněz a re-
daktor Matěj Procházka.
Nejdůležitějšími moravskými novinami vycházejícími v češtině byly Moravské
noviny vydávané v Brně od 1. listopadu 1848. Jejich redaktory byli František Matouš
Klácel a Alois Vojtěch Šembera. Noviny vydávané Zemským nakladatelstvím měly
umírněně liberální politické směřování a zasazovaly se o použití zákonných pro-
středků při prosazování požadavků umírněného liberalismu. Jejich význam n eleží
v míře poptávky a počtu předplatitelů (těch nebylo mnoho), ale v úrovni jejich
redakce a informací o každodenní politice, jež noviny zprostředkovávaly. Vzhledem
k tomu, že byl list finančně dotován státem, mohl pod názvem Moravské noviny
vycházet ještě dalších 24 let, své postavení v politické kultuře moravských Čechů
ale ztratil.
Nejrozšířenějším listem na Moravě byl se svým nákladem 1 300 kusů týdeník
Moravské národní noviny, vydávaný v letech 1849–1851 Janem Ohéralem a Bedři-
chem Rozehnalem jako překlad německy psaného periodika Mährische Volkszeitung.
V Brně měl silné postavení tisk vydávaný německy pro moravské Němce.
Důležitou roli v Čechách a na Moravě hrály ovšem i venkovské oblasti. Noviny
a časopisy zcela změnily informovanost venkova a začaly svým působením přímo
konkurovat farářům a vrchnosti, které se díky vžitým tradicím podařilo zachovat si
své společenské postavení i po zrušení nevolnictví a roboty. Jestliže se noviny chtěly
etablovat ve veřejném mínění, musely být velice opatrné. Úspěšné byly především
ty časopisy, které pracovaly s jednoduchou argumentací, používanou jako nástroj
osvěty. Klíčové byly formální jazykové a stylistické prostředky jako forma dialogu,
absence cizích slov či jejich řádné, jednoduché a srozumitelné vysvětlení. Uplat-
ňoval se běžně mluvený jazyk a jako písmo pro tisk se vedle latinky používal v té
době běžný švabach. Politický zájem venkovského obyvatelstva byl ale malý a upínal
se skoro výlučně k vlastnímu hospodářskému postavení (souvisel jen s důsledky
osvobození od pozemkové daně), proto byl tisk na venkově ve velmi obtížné situaci.
4.3.2 T
isk v době neoabsolutistické represe
1851–1860
Neoabsolutismus zavedl přísné administrativní řízení tisku a velmi negativně ovliv-
nil rozvoj českého tisku. V roce 1851 existovaly v Praze už jen dvoje česky psané
politické noviny, a to oficiální Pražské noviny a Pražský prostonárodní list, který od
16. července 1851 do 24. června 1852 vedl Jakub Malý. Pražské noviny fungovaly
jako úřední noviny. Objevovaly se v nich různé vyhlášky, nařízení a sdělení vídeňské
vlády. Redaktoři bratři Jirečkové, Václav Vladivoj Tomek a Josef Šesták otevřeně
podporovali absolutistickou vládu. V Brně nadále vycházely oficiózní Moravské
noviny, v letech 1852–1857 pod názvem Moravský národní list, poté se opět vrátily
k původnímu názvu. List vycházel dvakrát týdně, vláda na jeho vydávání poskytovala
subvence, čímž byl zaručen zcela loajální obsah periodika. Mnoho novinářů z revo-
lučního období bylo zatčeno (Karel Sabina, Prokop Chocholoušek, Karel Sladkovský,
Josef Václav Frič). Tiskové nařízení z roku 1852 umožňovalo jen tiskoviny loajální
vůči vládě; ekonomické nástroje sloužily k útlaku politického tisku.
Literární a vědecké listy a zábavní časopisy se mohly rozvíjet volněji, mezi

nimi Lumír, vydávaný v letech 1851–1862 Ferdinandem Břetislavem Mikovcem.
Časopis byl pojmenovaný podle jedné z postav Rukopisu Královédvorského. Tento
literární týdeník dosahoval nákladu 1 000 výtisků. Lumír uveřejňoval kvalitní feje-
tony, informoval o kulturním dění na venkově. Nevěnoval ovšem větší pozornost
novým literárním směrům, např. vydání almanachů Lada Nióla a Máj reflektoval
jen stručným oznámením. Po Mikovcově smrti v roce 1862 se redaktorem stal
Vítězslav Hálek, ale periodikum přesto brzy zaniklo. Lumír ovšem z české žurna-
listiky nezmizel. První, neúspěšný pokus o jeho obnovení se odehrál v roce 1865,
ale druhý pokus iniciovaný Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem v roce 1873
byl již úspěšný. Novými vydavateli časopisu se stali Servác B. Heller a Josef Václav
Sládek, redakčně list připravovali Svatopluk Čech a Otakar Hostinský. Časopis
publikoval díla domácích i zahraničních autorů – básně, povídky, humoresky,
novely, studie, informace o kulturním dění. V letech 1881–1932 Lumír vydávalo
nakladatelství Jan Otto a následně do zániku periodika v roce 1940 Literární odbor
Umělecké besedy.
V roce 1855 vydával Jaroslav Pospíšil Obzor. Listy pro národopis, dějepis, veřej‑
ný život, literaturu a umění. Obzor publikoval recenze nových knih a informoval
o kulturním dění, ale brzy, podobně jako řada dalších časopisů, zanikl pro malý
počet odběratelů.
Z vědeckých časopisů pokračovalo vydávání Časopisu českého museum. Jan Evan-
gelista Purkyně založil v roce 1853 přírodovědný časopis Živa, časopis přírodnický,
který vychází dodnes, a je tak nejstarším přírodovědným časopisem u nás.
Filip Stanislav Kodym vydával od roku 1854 osvětově laděné Hospodářské noviny,
v nichž informoval rolníky o nových postupech v zemědělství a seznamoval je s no-
vými typy zemědělských strojů. List také publikoval názory a zkušenosti samotných
rolníků. Jejich příspěvky vedle jména autora obsahovaly i adresu, aby se rolníci mohli
případně přímo zkontaktovat.
V únoru 1858 založili Josef Richard Vilímek a Josef Svátek Humoristické listy,
které se o rok později staly týdeníkem. Vilímek byl jejich vydavatelem. Časopis pub-
likoval humoresky, anekdoty, epigramy, které psali např. Jan Neruda, Josef Raimund
Novotný, Emanuel František Züngel, Karel Tůma. Vedle textů Humoristické listy
také uveřejňovaly ilustrace soudobých událostí a karikatury. Na titulní straně listu
čtenář nalezl takzvané podobizny, texty ke kresbám význačných osobností domácích
i zahraničních z oblasti politiky a kultury.
Vilímek také založil v roce 1859 časopis Obrazy života, ale již o rok později
jej převedl na litomyšlského nakladatele Antonína Augustu. Obrazy života ne
měly pravidelnou periodicitu. Redaktorem byl nejdříve Jan Neruda, který Vilímka
k založení periodika vybídl, ale již po dvou letech jej vystřídal Vratislav Jiljí Jahn.
Časopis publikoval díla mnohých českých básníků a prozaiků, např. Vítězslava

Hálka, Karoliny Světlé či Adolfa Heyduka. Objevovaly se zde překlady textů z ci-
zích literatur, teoretické vědecké články, literární a divadelní rozbory. Jahn ale ne
udržel vysokou úroveň titulu, následně se snížil počet přispěvatelů a kvůli malému
počtu odběratelů se Obrazy života dostaly do finančních problémů a v červnu
1862 zanikly.
4.3.3 Č
eský tisk a česká žurnalistika
v letech 1860–1889
Tři dekády od šedesátých do konce osmdesátých let jsou pro český tisk a žurnalistiku
obdobím dynamického rozvoje a vnitřní názorové diferenciace. Během této etapy se
utvářelo základní směřování titulů, formoval se strukturovaný okruh čtenářů a usta-
vovalo se profesionální novinářské povolání. Zakládání novin se přestalo omezovat
pouze na politická centra. S rozvíjející se komunální politikou a rostoucí úrovní
vzdělání během druhé poloviny 19. století vznikl specifický druh lokální žurna-
listiky. Navzdory státní represi vůči tisku v politicky vypjatých obdobích, zvláště
v šedesátých letech a kolem roku 1870, nedošlo od začátku šedesátých let 19. století
k přerušení kontinuálního vývoje česky psaného tisku.
Počátek šedesátých let změnil podmínky pro vydávání tisku. V březnu 1863
vstoupil v platnost tiskový zákon, který kodifikoval v oblasti tisku nový právní řád.
Tisk již nepodléhal pravomoci policejních úřadů, ale spadal do referátu řádných
soudů. Zákon zrušil systém výstrah a udělování koncesí policejním ředitelstvím.
Zavedl ale suspenzi (odnětí vydavatelského oprávnění) po trojí konfiskaci tisku.
Řada omezení přitom zůstávala – kauce, novinový kolek, inzertní daň. Policejní
úřady mohly navrhovat konfiskaci tisku, její výkon ale závisel na rozhodnutí státního
zastupitelství. V roce 1868 byla suspenze tisku zrušena. V následujícím roce byly
zavedeny v monarchii tiskové porotní soudy. Roku 1874 se ekonomické fungování
periodik zlepšilo díky zrušení inzertní daně.
Média tvořila představu (politické) veřejnosti, stavěla se do role, že ji sama repre-
zentují – a do značné míry to odpovídalo skutečnosti, neboť většina obyvatelstva ne-
měla volební právo, a postrádala tak legitimní nástroj k přímému vlivu na politickou
moc a rozhodování. Nejdůležitějšími komunikačními médii byly p eriodický tisk,
brožury, letáky, knihy, veřejnou (politickou) funkci měly také divadlo a lidová
píseň. Tištěná média obohacovala svou agendu o celé bloky nových témat nebo
retroaktivovala stará (zejména národně historická) témata a aktualizovala je do
přítomnosti. Typické bylo řetězení podtémat, soustavná práce s politicky silně význa-
mově zatíženými kategoriemi textových i obrazových prostředků. Patrná byla snaha
tvůrců mediálních obsahů dosahovat žádoucích reakcí v publiku (tvorba postojové

homogenity) nezastřeně cílevědomou volbou persvazivních postupů a prostředků.
Tendence modernizační povahy se projevovala v tom, co lze nazvat širokou kolekti-
vizací. Média působila jako hlavní prostředek pro sdružování lidí do velkých skupin
na základě pocitu sounáležitosti a ztotožnění s jejich ideovými a praktickými cíli.
Tyto skupiny se tvořily v naprosté většině podle následujících principů: národní
vyhraněnosti (výjimku tvořila část aristokracie), zájmových stanovisek (vnitřně
však ještě nebohatě diferencovaných), autoritativního řízení a vedení jednotlivci či
malými skupinami vlivných autorit.
Od šedesátých let 19. století se v českém prostředí rychle vytvářela tradice vydá
vání politických listů. Asi nejvíce formovaly veřejné mínění české společnosti
Národní listy, politických listů začalo ale v tomto období vycházet více. Rozvoj
politických novin vedl k postupné vnitřní diferenciaci českého žurnalismu podle
základních politických směrů, které se v české společnosti uplatňovaly. Můžeme
tak rozeznat žurnalismus liberální, konzervativní a socialistický, jež je nejvíce
spojen s rozvojem dělnického tisku.
4.3.3.1 Národní listy a další politické noviny

Už v roce 1857 bývalí radikálové z revolučního období 1848–1849 Karel Sladkovský
a Vincenc Vávra Haštalský uvažovali o založení politických novin. Téměř současně
plánovali i národní liberálové okolo Františka Ladislava Riegra, proponenti Národ-
ní strany, založení politického listu. V roce 1860 nabraly tyto úvahy konkrétnější
podobu a Rieger předložil císaři osobně 8. června 1860 memorandum, v němž
žádal o povolení českého politického listu. Souběžně začali představitelé českého
národního hnutí František Palacký, Jan Evangelista Purkyně a František Ladislav
Rieger hledat osobu, jež by si zažádala o koncesi na vydávání českého politického
týdeníku. Potřebovali člověka, který se do té doby politicky neangažoval, a tudíž
neměl problémy s policií a soudy. Vybrán byl mladý advokát působící ve Frýdlantu
Julius Grégr. Koncesi na vydávání novin obdržel 8. listopadu 1860. Vydavatelem
bylo nejdříve zakladatelské družstvo v čele s Palackým a Riegrem. To sehnalo
finance na kauci, tiskárnu a pronájem redakčních místností. Již 1. ledna 1861 vy-
šlo první číslo Národních listů. Od počátku ale narůstalo napětí mezi Grégrem
a zakladatelským družstvem v otázkách názorového i ekonomického směřování
deníku. Palacký a Rieger žádali, aby Národní listy zastávaly názorově jejich politic-
ké koncepce. Grégr naopak soudil, že deník by měl hájit politiku většiny českých
poslanců na sněmu.
První ročník novin skončil velkým deficitem a Grégr vyzval zakladatelské druž-
stvo, aby převzalo jeho vydavatelskou koncesi, nebo aby mu Národní listy ode-
vzdalo do úplného vlastnictví a on sám mohl rozhodovat o ekonomice periodika.

„Vzhledem literatury a vší činnosti zenou jedině zákonem, při níž odpovídá
duševní žádáme všem stejné svobody; muž před soudem a před porotou spo
chceme svobodu tisku celou a pravou, luobčanů sobě rovných za slovo své.“
neporušenou ordonancemi, libovolnými
koncesemi a policejním dobrým zdá (Z programu Národních listů, rozeslané
ním – svobodu tisku chráněnou a obme ho 20. prosince 1860)
akladatelské družstvo se rozhodlo pro druhou variantu a Grégr převzal noviny

Z
i s finančním schodkem.
Organizačně schopný Julius Grégr pak z Národních listů učinil moderní žurna-
listický podnik. Náklad ve výši 4 275 kusů v roce 1861 se přes několik zakolísání
vyšplhal na náklad 9 700 výtisků v roce 1883. Po překonání hospodářsky obtížných
počátků bylo dokonce dosaženo zisku. Zatímco začátkem října 1861 vykazovala
bilance deficit ve výši 8 000 zlatých, koncem roku 1867 už bylo dosaženo zisku ve
výši 15 352, 50 zlatých. Grégr toho docílil radikalizací politického programu, který
se až do jeho smrti (1896) zakládal na protiněmecké nacionalistické rétorice a na
protivládní opozici. Ke staročechům se stavěl nepřátelsky a zastával liberální cíle
v rámci demokratické varianty.
Kromě toho se Grégrovi podařilo do Národních listů zapojit postupně ty nejlepší
spisovatele a novináře své doby, mimo jiné Karla Sladkovského, Josefa Baráka, Karla
Grégr, Julius (* 19. 12. 1831 Březhrad u Hradce Králové,

† 4. 10. 1896 Dol u Libčic nad Vltavou), politik a novinář. Po
ukončení právnických studií roku 1859 začal budovat profesní
kariéru v severních Čechách, ale zlákala ho perspektiva redak-
tora Národních listů, které jako redaktor a posléze i majitel vedl
až do své smrti. Vybudoval z nich vzor reprezentativního české-
ho deníku, obklopeného pozorností sympatizantů i protivníků
demokratického křídla národně liberálního tábora rozvíjející se
stranické politiky. Jako vůdce mladočeské Národní strany svobodomyslné propo-
joval politickou organizační práci s prací na systematickém rozvoji svého novinář-
ského podnikání. Je představitelem začátků moderní organizace redakční agendy,
pracovníky své redakce vedl ke specializaci novinářských činností, jeho pojetí vyda-
vatelství bylo odvozeno od vzorů vídeňských a německých. Symbióza rolí politika
a profesního novináře mu vynesla velký vliv v modernizující se české společnosti.
Titulní strana Národních listů z počátku roku 1861
Tůmu, Vítězslava Hálka, Jana Nerudu, Jana Slavomila Vávru Haštalského, Svatopluka
Čecha, Josefa Holečka, Serváce Bonifáce Hellera, Viléma Rybu, Josefa Anýže ad.
Nabubřelou rétoriku úvodníků vyvažoval moderní jazyk ostatních článků a slavné
fejetony Jana Nerudy. Národní listy měly kvalitní hospodářskou rubriku. Věnovaly
pozornost také tělovýchovnému a sportovnímu dění. List publikoval vedle literárních
i hudební a výtvarné recenze. Také síť korespondentů měly Národní listy na vysoké
úrovni. Vídeňský dopisovatel Gustav Eim byl v Praze vážený, ale také obávaný novi
nář. Jeho vliv byl tak velký, že se díky svým osobním kontaktům s ministerskými
předsedy Eduardem Taafem a později s Kazimírem Badenim mohl dlouhodobě
o Národní listy zasazovat, a to i v době, kdy tyto noviny stály v přímé opozici proti
vládě. Do konce osmdesátých let se okolo redakce Národních listů formovala mlado
česká strana a autorita šéfredaktora se spojila s autoritou stranického vůdce.

Neruda, Jan (* 9. 7. 1834 Praha, † 22. 8. 1891 Praha), básník, pro-

zaik, novinář. Vystudoval v Praze filozofii, začal právnická stu-
dia, stal se úředníkem, ale už za studií přispíval do německých
pražských novin. Novinářství mu po celý život zajišťovalo exis-
tenci, přestože jeho aspirace byly především literárně umělecké.
Za svého života byl populární především jako člen redakčních
kruhů listů Čas, Hlas a od roku 1865 Národních listů. Dočasně re-
digoval mj. časopisy Květy a Lumír. Psal do Humoristických listů.
V roce 1877 byl iniciátorem vzniku Spolku českých žurnalistů jako první české novi-
nářské organizace a stal se jejím prvním předsedou. Zosobňuje typ spisovatelské
žurnalistiky, tomu odpovídala i jeho role redaktora fejetonů v Národních listech. Jeho
rozsáhlé dílo poskytuje dokonalý přehled o detailech každodenního života všedního
i politického, významný přínos měl jako propagátor živé spisovné češtiny.
Národní listy ale nebyly jedinými politickými novinami, které dostaly povolení
vycházet. Zřejmě proto, aby bylo české národní hnutí oslabeno a jeho síly rozmělně-
ny, byly nakonec vydány dvě koncese, a tak začal ještě před prvním číslem Národních
listů vycházet deník Čas Aloise Krásy. První číslo vyšlo 2. října 1860. Od 1. ledna
1862 se k těmto českým novinám přidal třetí titul – Hlas.
V Krásově Času působily novinářské osobnosti roku 1848 – Karel Sladkovský,
Vincenc Vávra Haštalský, Jan Slavibor Knedlhans‑Liblinský i mladí novináři Jan
Neruda a Josef Barák. Krása však jako poslanec říšské rady podporoval novou ra-
kouskou ústavu, což redaktoři brali jako zradu národních zájmů, a proto na konci
roku 1861 list demonstrativně opustili a založili vlastní periodikum Hlas. Krása byl
poté v Hlasu i Národních listech označován za národního zrádce, který podporuje
vídeňskou politiku ze zištných zájmů. Prokázalo se totiž, že přijal od vlády finanč-
ní podporu na vydávání svého periodika. V lednu 1863 pak Krása vydávání Času
ukončil a stáhl se z politického života.
Deník Hlas vznikl sloučením koncese Vincence Vávry Haštalského na deník Hlas
a koncese Antonína Finka na německy psaný deník Die Zeit. Majitelem nového
periodika se stal Fink a Vávra byl odpovědným redaktorem. První číslo Hlasu vyšlo
1. ledna 1862 a mezi redaktory nalezneme Karla Sladkovského, Jana Nerudu, Prokopa
Chocholouška, Emanuela Vávru či Josefa Baráka. List podporoval koncepci federa-
lizace Rakouska a protestoval proti centralistické politice Vídně. Pro tyto názory se
dostal do problémů s úřady. Vincenc Vávra byl v roce 1863 odsouzen ke čtyřem měsí-
cům vězení a list musel zaplatit pokutu 300 zlatých z kauce. Ve vězení se Vávra setkal
s vydavatelem Juliem Grégrem, který byl odsouzen k 10 měsícům vězení za kritický
Titulní strana prvního čísla Krásova Času z roku 1860
článek o germanizátorovi českého školství Johannu Mareschovi, ke ztrátě 3 000 zla-

tých z kauce a zbavení akademické hodnosti. Vávra a Grégr došli k rozhodnutí, že je
zbytečné tříštit síly, když se oba listy v politických názorech shodují. Sloučení Hlasu
a Národních listů se uskutečnilo 15. června 1865. Pro Národní listy měl tento krok
zásadní význam, protože tím byla redakce posílena o řadu kvalitních novinářů.

4.3.3.2 Žurnalismus liberální

Liberální postoje částečně vykazovaly některé listy spojené se staročechy (byť staro-
češi se přesouvali více na konzervativní pozice), ale především tituly přiklánějící se
k mladočechům. Zásadní rozdíl mezi staročeskou a mladočeskou žurnalistikou se pro-
jevoval ve vztahu stranického vedení k tisku. Staročeská elita vnímala tisk a novináře
jako podřízené nástroje sloužící výhradně k prosazování jejich názorů, a proto často
nekompetentně zasahovala do obsahové tvorby novin. To se ale nedělo systematicky
a strana opakovaně zapomínala jí blízké noviny včas a dostatečně informovat.
Staročeši se do poloviny osmdesátých let opírali především o regionální tisk,
přičemž kvalita jeho redakce nebyla až tak podstatná. Tyto noviny měly spíše agi-
tační a organizační úlohu. K prvním českým lokálním časopisům patřily Boleslavan
v Mladé Boleslavi (1860), Hlas z Litomyšle v Litomyšli (1860), Jičínský obzor v Jičíně
(1860), Orlice v Hradci Králové (1861), Šumavan v Klatovech (1861), Zvěst od Ne‑
žárky v Jindřichově Hradci (1862).
Naproti tomu mladočeská strana byla s Národními listy úzce propojena i po strán-
ce personální (Grégr byl zároveň šéfredaktorem a stranickým vůdcem), a tak v jejím
případě k podobným informačním deficitům nedocházelo. Grégr také respekto-
val redakční nezávislost svého listu, proto – na rozdíl od staročeské žurnalistiky –
Národní listy více reflektovaly názory čtenářů a ve větší míře zohledňovaly jejich
potřeby. Mladočeská žurnalistika byla mnohem flexibilnější než staročeská, což bylo
znát na širším informačním spektru a živějším jazykovém stylu.
V roce 1880 se z 39 politických novin v Čechách hlásilo k mladočeské orientaci
pouze devět listů. Rostoucí opoziční hnutí na venkově, vyvolané sílící mladočeskou
agitací proti údajnému parlamentnímu oportunismu staročechů, se projevilo vyrov-
naným poměrem stranické příslušnosti lokálních novin. Nové listy byly většinou
zakládány mladočechy. Periodika vycházela týdně či čtrnáctidenně s průměrným
nákladem 500 výtisků. Ke změně došlo v roce 1891, kdy mnoho regionálních listů
redefinovalo svou orientaci; v letech 1891–1894 se dá proto mladočechům připsat
dvojnásobný počet periodik než staročechům. Žádnému z politických směrů se ale
nepodařilo dostat regionální redakce pod přímý vliv Prahy, přestože se o to oba
snažily, především mladočeši. Regionální tisk tak zůstal víceméně nezávislý, často
byl ale finančně či personálně podporován stranickým vedením.
Je nanejvýš obtížné od sebe jasně odlišit politické tendence obou žurnalistic-
kých proudů, stejně jako lze jen velmi těžko vymezit český liberalismus jako takový.
V zásadě lze říct, že se staročeské a mladočeské noviny a časopisy shodovaly na
směřování svých politických programů, především co se týče národně‑politického
osvobození a realizace federalistických požadavků vůči vídeňskému centralismu.
Lišily se kvalitou a kvantitou svých požadavků občanských svobod. Mladočeská
žurnalistika byla v tomto ohledu radikálnějšího a demokratičtějšího ražení. Naproti
tomu od začátku existovaly mezi staročechy a mladočechy velké rozdíly v praktické

koncepci politiky, v prostředcích a cestách, které měly vést k uskutečnění občanského
politického programu. To se projevovalo např. v ostrých sporech o spojenectví se
státoprávně orientovanou částí české aristokracie a o pohled na zahraničněpolitické
události, především co se týkalo role Ruska. V nejdůležitějších mladočeských novi-
nách a časopisech byla také agresivní protiněmecká a protižidovská agitace, která se
kromě obsahu textů objevovala také v ilustracích a v satirických časopisech (Brejle,
1861; Bič, 1864; Šípy, 1887).
V počátcích moderní české žurnalistiky hrál vedle Julia Grégra významnou roli
také mediální podnikatel a politik Jan Stanislav Skrejšovský. Díky své dřívější prá-
ci úředníka na vídeňském ministerstvu financí měl důležité kontakty. Navázal na
pokus propagovat českou politiku v němčině, podobně jako to dělaly noviny Union
(Unie) v letech 1849–1850. Od 14. září 1862 vydával německy psaný list Politik
(Politika). Zatímco noviny Politik měly vysokou redakční úroveň, jiné české listy
vydávané Skrejšovským tak úspěšné nebyly. A tak namísto staročeského deníku
Národ (1863–1866), jehož vydávání bylo v květnu 1866 zastaveno, založil Skrej-
šovský list Národní pokrok (1867–1868), který od roku 1869 vycházel jako Pokrok
a od roku 1886 jako Hlas národa. V letech 1874–1878 vydával ještě levný křížov-
kářský list Brousek, namířený proti mladočeské propagandě v Grégrově lidovém
listu Obrana (1868–1871 a 1874–1876). Od druhé poloviny sedmdesátých let se
ve Skrejšovského listech projevoval stále větší vliv staročeských vůdců, kteří se ho
snažili kvůli jeho popularitě a rostoucímu politickému vlivu vytlačit nejen z listu
Politik, ale i z celé české politické scény. To se jim podařilo až po smrti Palackého
(1876), neboť ten Skrejšovského velice podporoval. Skrejšovský pak přesídlil do
Vídně, kde do své smrti v roce 1883, zřejmě s vládní podporou, vydával listy Parla‑
mentär (Parlamentář) a Tribüne (Tribuna). V době svého vrcholu byl Skrejšovský
jedním z nejmocnějších politiků v Čechách, a to především díky tomu, že se opíral
o své šikovné tiskové aktivity. Ty byly přitom částečně spojeny s – na české poměry
nezvykle riskantními – finančními operacemi. Pokud jde o přínos k rozvoji českého
tisku, nelze Skrejšovského opominout již proto, že v jeho redakci pracovali význam-
ní novináři jako Gustav Eim, Emil Bretter, Josef Holeček, Ignác Schick, Adolf Srb
nebo Adolf Stránský. V šedesátých a sedmdesátých letech Skrejšovský vystupoval
jako velmi nekompromisní nepřítel rakouských úřadů. Měl v nich své informátory,
kteří mu za úplatu poskytovali informace, jež mohl využít k protivládnímu boji. On
i jeho redaktoři se často dostávali do vězení a Skrejšovský pak finančně podporoval
rodiny zatčených redaktorů. Ve Vídni měl pověst nepodplatitelného redaktora. O to
absurdnější je, že v závěru svého života vydával ve Vídni periodika zcela loajální
k vídeňské vládě. K tomuto kroku ovšem byl donucen okolnostmi, když ho staročeši
v čele s Riegrem připravili o deník Politik.
Skrejšovský, Stanislav Jan (* 7. 1. 1831 Libišany u Pardubic, † 14. 10. 1883 Vídeň),

vydavatel, novinář a politik. Vystudovaný právník působil během padesátých let
19. století jako finanční úředník v Praze, Žatci a Vídni, roku 1862 založil v Praze ně-
mecky psaný v českém duchu vydávaný deník Politik, v roce 1867 deník Pokrok a li-
dový list Brousek. Jako novinář i zemský poslanec podporoval staročeskou liberální
politiku, jeho aspirace na místo v jejím vedení však vyvolaly odpor u jejích předáků,
kteří využili jeho finančních problémů a přispěli k jeho existenční degradaci v české
společnosti. Roku 1880 odešel do Vídně, kde vydával s podporou vlády časopis Parla
mentär a deník Tribüne. Vedle J. Grégra byl hlavní vydavatelskou osobností české
společnosti propojující novinářské podnikání s riskantními finančními operacemi,
které ve výsledku negativně ovlivnily jeho novinářskou kariéru.
Deník Politik vycházel i po Skrejšovského odchodu do Vídně. Od roku 1883 měl

česky psanou přílohu Česká politika, z níž se v dubnu 1885 vyvinuly oblíbené české
noviny Národní politika (deník vycházel až do roku 1945), které do konce osm
desátých let 19. století dosáhly nákladu 17 000 výtisků.
Poměry na Moravě se od těch v Čechách lišily především pozdějším a méně
dynamickým rozvojem česky psaného žurnalismu. Podstatně konzervativnější
směřování Národní strany na Moravě se nejdříve odráželo v jejím méně úspěšném
využívání podpory tisku. Dne 11. března 1863 vyšlo v Brně první číslo deníku
Moravská orlice. Náklad novin byl ale malý, v roce 1864 činil celkem 900 a v roce
1879 cca 1 450 výtisků. Ústupnost moravské Národní strany vůči jejímu poli-
tickému partnerovi, konzervativním velkostatkářům, oslabila původně liberální
směřování Moravské orlice. Její konzervativně‑katolická orientace byla kritizována
hlavně liberálním časopisem Občan, vydávaným od roku 1872 do 1881 v Prostějově
a v Brně. V podobném duchu se vůči orgánu Národní strany stavěly i jiné liberálně
‑demokratické listy, aby tak daly najevo svůj odstup od vedení strany. Patřily k nim
brněnský satirický list Vosa (1864–1866), Olomoucké noviny (1865–1869), později
brněnské Moravské listy vycházející od roku 1889.
4.3.3.3 Žurnalismus konzervativní

Stejně jako není možné popsat ideální „liberální“ typ, tak to není možné učinit ani
s konzervativním žurnalismem. Základní rozdělení sice slouží ke snazšímu zařazení,
jenže konzervativní rysy lze pozorovat nejen u primárně katolicky a aristokraticky
orientovaného tisku, ale také u listů staročeského křídla Národní strany. Tato paralela
ideologických základů byla dána sociální strukturou staročeských politiků, sym-
patizantů a voličů a politickou konstelací v českých zemích a obecně v habsburské

monarchii, v níž byl „národ“ akcentován jako rozdělující a současně jednoticí prvek.
Staročeši, zastánci národně českého katolicismu a česká historická šlechta, kterou
staročeši vzletně nazývali národně uvědomělou šlechtou, se spojili, protože se cítili
být ohroženi německými liberály a centralistickými, ústavě věrnými velkostatkáři.
Výsledkem byla, především v osmdesátých letech, rezignace na částečné liberální
požadavky a principy. Ta část české a moravské šlechty, jejíž program se zakládal
na požadavku historického práva na zemskou autonomii, využívala od roku 1860
německy psané noviny Vaterland. Na jejich založení, financování a politické orien-
taci měli podíl hlavně moravští šlechtici: hrabě Egbert Belcredi, kníže Hugo Salm
a hrabě Karl Wolkenstein.
Jádro konzervativní žurnalistiky představoval katolický tisk. Nejdůležitějším praž-
ským katolickým listem byl Čech. Politický týdeník katolický, který vycházel od roku
1869. Jednalo se o první katolické noviny, které se blížily modelu skutečného politické-
ho listu. Čech se v roce 1878 stal deníkem. V lednu 1849 vyšlo první číslo Hlasu Jednoty
katolické pro víru, svobodu a mravní ušlechtilost, týdeníku vydávaného Katolickou
jednotou na Moravě. List později zkrátil svůj název na Hlas Jednoty katolické a od roku
1857 na Hlas. Od roku 1885 vycházel jako deník. V roce 1879 byly noviny nejrozšíře-
nějším českým listem na Moravě a nákladem 2 440 výtisků předčily i Moravskou orlici.
V Olomouci lze ke katolickému tisku přiřadit od roku 1869 staročeské noviny Našinec,
u jejichž zrodu stáli Josef Černoch a Ignát Wurm. List vycházel nejprve dvakrát týd-
ně, od roku 1871 třikrát týdně (až v roce 1910 se stal deníkem). V konzervativním
duchu byly vedeny i první české noviny ve Slezsku, vydávané a redigované Antoní-
nem Vaškem od roku 1861. Název periodika byl Opavský besedník, ale list se udržel
jen do roku 1865. Vzhledem k tomu, že obyvatelé českého původu ve Slezsku tvořili
menšinu, vedl Antonín Vašek list s ohledem na snahu o podporu národního vědomí
a posílení sounáležitosti Slezska s ostatními českými zeměmi. Opavský besedník se
snažil o definování kulturních a školských požadavků slezských Čechů. Podobnou
koncepci měl od roku 1870 Opavský týdeník, který byl v roce 1880 doplněn přílohou
Ostravan. U jeho vzniku stáli Jan Zacpal, Vincenc Prasek a zkušený Antonín Vašek.
Přijetí českého tisku bylo ale ve Slezsku veskrze slabé; Opavský týdeník měl jen okolo
300 předplatitelů, většinou pocházejících z řad inteligence a měšťanstva.
V roce 1870 vznikl v Praze Katolický tiskový spolek a o dva roky později byla
založena Cyrilometodějská knihtiskárna, která sloužila produkci katolických tisko-
vin. Pod dojmem, že je jeho mediální postavení ohroženo, katolické duchovenstvo
vyzývalo k reformě katolického tisku.
4.3.3.4 Dělnický tisk

Početní nárůst dělnictva a rozvoj dělnického hnutí daly v českém prostředí vzniknout
i bohaté a silné tradici dělnického tisku. Listy se od sebe lišily představou o svém
poslání (často měly vzdělávací a osvětové zaměření) i politickými ideály, k nimž se

hlásily.
Již v březnu 1848 vydával František Cyril Kampelík v Praze časopis Hlásník.
Poučení tiskařů, řemeslníků a jiných občanů. Na tento první krátký pokus navázal sta-
ročeský právník a ekonom František Ladislav Chleborád, který v období 1867–1871
vydával v nákladu 700 kusů čtrnáctideník Dělník. Chleborád byl propagátorem spol-
ku založeného na vzájemné svépomoci a odmítal politickou angažovanost dělnictva.
Později tento list ztratil vliv a Chleborád založil nové časopisy Včela (1868/1869)
a Jednota (1869).
Okolo roku 1870 existovaly i jiné časopisy, které neměly socialistické cíle, ale
soustřeďovaly se na dělnictvo a zveřejňovaly příspěvky katolických a liberálních
publicistů. V demokratické opozici stáli proti Chleborádovi mladočesky orientova-
ní žurnalisté jako Jan Bavorský, František Šimáček, Karel Sabina, Emanuel Vávra,
Vincenc Vávra nebo Josef Barák, kteří své příspěvky zveřejňovali v časopisech Oul
(1868/1869), Český dělník (1869) a v Dělnických listech.
Poslední zmíněný časopis reprezentuje začínající změnu komunikační strategie,
protože poté, co mladočech Barák ještě v průběhu prvního ročníku (1872) redakci
opustil, list se politicky přiblížil vznikajícímu sociálně‑demokratickému hnutí. Tvor-
ba Dělnických listů se silněji profilovala zásluhou příspěvků socialistických novinářů
Ladislava Zápotockého a Josefa Boleslava Pecky. V letech 1874–1877 sice v redakci
dočasně znovu převážila mladočeská liberální orientace, potom se ale pod Pecko-
vým vedením noviny staly znovu sociálnědemokratickými. List se potýkal s častými
konfiskacemi. Sociální demokraté se v červnu 1880 rozhodli přeložit redakci do
Vídně, kde perzekuce dělnického hnutí nebyla v té době tak výrazná jako v českých
zemích. Od roku 1881 do počátku roku 1884 tedy vycházely ve Vídni. Ovšem i zde
se situace dělnického hnutí zhoršovala. Ministerská rada vyhlásila v lednu 1884
rozpuštění dělnických spolků a zastavení vydávání jejich tisku. V důsledku tohoto
opatření zanikly i Dělnické listy.
Menší ohlas než liberálové měli mezi dělnictvem začátkem sedmdesátých let ka-
tolíci, jejichž Dělnické noviny otevřely později sílící směřování křesťansko‑sociálního
tisku. Noviny vycházely od roku 1870 ve staročeském duchu v Praze, od roku 1874
bylo jejich vydávání převzato „Katolickým dělnickým družstvem“ a dostalo se pod
redakční vedení Václava Žižky. List zanikl v roce 1875, v letech 1891–1900 byl ale
obnoven spolkem Vlast a mezi lety 1900 a 1937 se objevoval pod názvem Naše listy.
Čtrnáctideník Budoucnost začal vycházet 1. října 1874 pod vedením Ladislava
Zápotockého a Josefa Boleslava Pecky. Sociálně politický časopis pro pracující lid se
stal v roce 1878 ústředním orgánem Českoslovanské sociálně demokratické strany
dělnické. Noviny začaly s nákladem 1 100 kusů, který do roku 1882, kdy ukončily
svou činnost, narostl na 1 700 výtisků.
Zápotocký, Ladislav (* 12. 1. 1852 Praha, † 16. 12. 1916 Praha),

novinář. Vyučil se krejčím. Od mládí inklinoval k dělnickému hnu-
tí. Již jako sedmnáctiletý byl členem Chleborádovského „Oulu“
v Praze. Roku 1873 byl povolán do vydavatelství Dělnických listů,
z nichž odešel J. Barák a které se od té doby staly sociálně demo-
kratickým orgánem. Když byly zastaveny, založil spolu s J. B. Pec-
kou časopis Budoucnost, redakci vedl samostatně. Jako spolu-
tvůrce české sociální demokracie prodělal perzekuci dělnického
hnutí osmdesátých let minulého století, byl také vězněn. Po návratu ze žaláře pracoval
v Zákolanech jako krejčí. V roce 1897 se znovu vrátil do Prahy, kde působil do roku
1906 v redakci časopisu sociálně demokratických železničářů.
Po vzoru libereckého německy psaného sociálnědemokratického časopisu Sozial

politische Rundschau (Sociálněpolitický rozhled) byl v Praze krátce vydáván agitační
časopis Organisace, který měl posílit jednotu českoslovanské sociální demokracie.
Časopis vycházel měsíčně od ledna 1878 do ledna 1879. Seznam jeho předplatitelů
z října 1878 jasně dokládá skutečnost, že většina členů v roce 1878 založené Česko-
slovanské sociální demokracie – s výjimkou Prahy a Plzně – pocházela ze smíšených
jazykových oblastí, v nichž převládaly německojazyčné dělnické organizace.
Od srpna 1885 vycházela v Brně dvakrát měsíčně Rovnost pod redakčním vede-
ním Pankráce Krkošky, jenž dal listu během svého ročního působení jeho obsahovou
podobu. Později se vůdčí osobností Rovnosti stal Josef Hybeš. V roce 1885 mělo
periodikum náklad 600 výtisků, ten se postupně vyšplhal na 5 200 výtisků v roce
1893, kdy začala Rovnost vycházet jako týdeník. Intenzita boje o politickou mobili-
zaci dělnictva zesilovala od konce osmdesátých let 19. století, což lze pozorovat na
změně obsahu Rovnosti, v níž se začalo objevovat více politických zpráv a komentářů.
Během druhé poloviny 19. století se česky vydávaný tisk vyvinul ve fungující
prostředek politické komunikace sloužící významným sociálním a politickým prou-
dům, které se ve společnosti postupně ustavily. Vedle toho na sebe český tisk vzal další
funkce, které v té době tištěná média v průmyslových společnostech plnila– vedle
prostředku politické komunikace byl nástrojem osvěty a vzdělávání nejširších vrstev,
zdrojem informací o domácím i zahraničním dění, ale především organizátorem
česky provozovaného veřejného života.
Rozvoj tisku politických stran • 119
5 Rozvoj tisku
politických stran
Od devadesátých let 19. století do vzniku Československa v říjnu 1918
5.1 Evropa a svět od zlaté éry technického

rozvoje ke světové válce
Závěr 19. století je možné bez přehnaného zjednodušování chápat jako vrchol prů-
myslové revoluce a období nebývalého technického rozvoje. V poslední čtvrtině
století se podařilo zrealizovat vynálezy, které v mnohém předurčily podobu života
ve 20. století. Plně to potvrdila Světová výstava, pořádaná v Paříži roku 1889, která
byla přehlídkou technického pokroku, nových materiálů, přístrojů a technologií.
Pro období přelomu 19. a 20. století bylo ale charakteristické také soupeření
velmocí při získávání kolonií, které pro ně byly zdrojem surovin a levné pracov-
ní síly i odbytištěm výrobků. Německo se snažilo rozšířit svá území ve východní
a jihozápadní Africe, což silně znepokojovalo Velkou Británii. Ta po vítězství nad
Búry (jihoafrickými přistěhovalci nizozemského, francouzského a německého pů-
vodu) ve dvou takzvaných búrských válkách ovládla na počátku 20. století oblast
jižní Afriky a soupeřila s Francií o získání vlivu v severní a rovníkové Africe. Tak
se Británie stala světově nejsilnější koloniální zemí a chtěla si tuto pozici udržet.
Itálie se neúspěšně pokusila o anexi Etiopie, ale lépe se jí dařila expanzivní politika
v Somálsku a Tripolisu.
Koloniální soupeření se ale týkalo i dalších kontinentů. Velká Británie posilovala
své postavení na indickém subkontinentu, Německo se snažilo rozvíjet své dobré
vztahy s Osmanskou říší a Velká Británie, Francie, Spojené státy a Rusko si rozdělily
sféry vlivu v Číně. Velmoci měly zájem získat ostrovy v Tichém oceánu, o něž ale
projevovaly zájem i USA, které dosáhly jasné převahy v oblasti střední Ameriky, když
se jim podařilo tamní země ovládnout hospodářsky. Strategický význam pro USA
měla výstavba průplavu v Panamě (byl dokončen v roce 1914). Po krátkém a jedno-
značném vítězství nad Španělskem v americko‑španělské válce v roce 1898, kterou
USA vyprovokovaly (záminkou se stal dosud nevysvětlený výbuch lodi Maine),
ovládly Kubu, Portoriko a Filipíny.
Rusko vedlo v roce 1904 válku s Japonskem o vliv v Koreji a Mandžusku. Kon-
flikt skončil rychlým vítězstvím Japonska, které si tak udrželo dominantní pozici na
Dálném východě. Porážka ve válce, nespokojenost širokých vrstev s poměry v zemi
(včetně nechuti k míře zkorumpovanosti státního aparátu) a s vlastní hmotnou
situací vedly v Rusku k posílení a radikalizaci dělnického hnutí. V roce 1905 došlo
k protestním akcím s požadavkem zavedení občanských práv. Ruský car Mikuláš II.
protestní vystoupení krvavě potlačil a tvrdě perzekuoval vůdce demokratického
a dělnického hnutí, kteří skončili ve vězení nebo v emigraci. Revoluční vlna v té
době zasáhla i další země Evropy a nasměrovala je k dosažení zkrácení pracovní
doby a všeobecného volebního práva.
5.1.1 Rozvoj techniky

Období přelomu století přineslo svými vynálezy celou řadu změn, jež vstoupily
do života prakticky všech lidí. Vznikaly nové materiály (umělá barviva, syntetická
vlákna, léky), které nahrazovaly dosud používané přírodní materiály. Elektrická
energie pronikala do všech oblastí života – průmyslu, dopravy i domácností, ovládla
osvětlení a umožnila bezdrátovou telegrafii a telefon. Také nafta se začala ve větší
míře uplatňovat jako zdroj energie. Vynález benzinových motorů umožnil rozvoj
automobilismu a začal měnit charakter dopravy. Technický pokrok se ovšem týkal
i zbrojního průmyslu, zdokonalovaly se válečné lodě, děla a rychlopalné zbraně
(moderní kulomet byl použit ve druhé búrské válce), rozvíjel se vojenský letecký
průmysl a výroba chemických zbraní (bojový plyn yperit získal označení podle
belgického města Ypres, kde byl poprvé použit německou armádou v roce 1915).
Růst moderních měst jako administrativních a průmyslových center s početným
obyvatelstvem zaměstnanců a dělníků byl spojen s rozvojem povrchové i podzemní
městské hromadné dopravy – první podzemní dráha (metro) začala vznikat již
v šedesátých letech 19. století v Londýně (první linka postavená v roce 1863 byla
ještě poháněna parou), v devadesátých letech se budovala metra v Paříži a Berlíně
či v americkém New Yorku a Bostonu, zde již poháněná elektřinou. Byly dovršeny
industrializační procesy, které jsou označovány jako průmyslová revoluce.
Významnou roli sehrál rozvoj železniční dopravy: železnice nabyly nejen vojen-
ského významu (umožňovaly poměrně rychlý a efektivní přesun velkého množství
materiálu a velkého počtu lidí), ale staly se i významným ekonomickým faktorem.

Železnice se stala skutečnou sítí propojující místa, kam „vedly koleje“, a nebýt v této
síti nebo být daleko od nejbližšího jejího uzlu představovalo velké znevýhodnění
v oblasti ekonomického rozvoje dané lokality. Síťový charakter železnice sehrál vý-
znamnou roli také v rozvoji tisku: uzly této sítě představovaly místa, kam bylo možné
distribuovat tiskovinu z místa tisku.
Využití dvou nových druhů energie v technice 19. století, páry a elektřiny, vybavilo
člověka možnostmi překonávat čas a prostor násobky předchozích rychlostí v dopravě
a přepravě hmotného i nehmotného zboží (informací). Přenosová média (telegraf, tele
fon, dálnopis) se v sepětí s médii šířícími zpracované informační produkty stala díky
svým funkcím nepostradatelným prostředkem pro řízení stále rozsáhlejších oblastí spo-
lečenských interakcí výrobou a obchodem počínaje a mezinárodní diplomacií konče.
Významnou roli v tomto vývoji sehrál rozvoj bezdrátové telegrafie spojený především
se jménem italského vynálezce a podnikatele Guglielma Marconiho (1874–1937).
5.1.2 Velká válka

V ekonomicko‑organizační oblasti znamenalo toto období dovršený přerod v kapi-
talistický systém. Docházelo k monopolizaci výroby a jednotlivé průmyslové oblasti
začaly ovládat velké koncerny. Ustupoval model podnikatele či podnikatelské rodiny
jako jediného vlastníka podniku ve prospěch akciových společností. Rozvoj komuni-
kačních technologií také zrychlil peněžní a bankovní transakce a velké banky, které
z tohoto vývoje těžily, posilovaly své investice v klíčovém průmyslu (doly, ocelářství).
Změnila se i hospodářská mapa světa, protože Německo a Spojené státy se zařadily
mezi ekonomicky nejsilnější státy světa.
Současně rostla během druhé poloviny 19. století síla dělnických organizací, so-
ciálně orientovaných politických stran a dalších organizací bojujících za politické
a sociální zrovnoprávnění znevýhodněných vrstev a skupin. Formou politického boje
byly často stávky a demonstrace – např. boj za osmihodinovou pracovní dobu v USA,
který vyvrcholil na začátku května 1886 vlnou stávek a početnými demonstracemi,
proti nimž na některých místech s nepřiměřenou brutalitou zakročila police (známé
jsou události z Chicaga z května roku 1886, dosud připomínané oslavou Svátku práce).
Na přelomu století se také rozvinula hnutí za ženská práva, která byla nejsilnější
ve Velké Británii, v Německu a USA (Mezinárodní den žen připomíná demonstra-
ci newyorských švadlen, které v březnu 1908 požadovaly zkrácení pracovní doby,
zlepšení platových podmínek a hlasovací právo).
V evropském prostoru spolu se změnami v povaze a síle koloniálního panství a mo-
cenském postavení jednotlivých zemí narůstalo vnitřní napětí. Hospodářsky rozvinuté
Německo usilovalo o posílení svého politického vlivu ve světě, a proto mělo v úmyslu
spojit všechny Němce do jednoho společného státu, v němž by hrálo vůdčí roli. K tomu
využívalo i své vojenské síly: vítěznou válkou proti Rakousku v roce 1866 dosáhlo
vedoucího postavení mezi německými státy s tím, že nejsilnější německou zemí bylo
Prusko. Jeho postavení se dále posílilo v roce 1871, kdy po úspěšném obléhání Paříže
pruskou armádou byla Francie donucena podepsat mírovou smlouvu a Německo se
zmocnilo Alsaska a Lotrinska. V témže roce bylo vyhlášeno Německé císařství a císa-
řem se stal Vilém I. z dynastie Hohenzollernů. Prvním spolkovým kancléřem se stal
nejvýraznější představitel sjednocování N ěmecka, pruský politik Otto von Bismarck
(1815–1898), který ráznou zahraniční politikou zajistil nově vzniklé Německé říši
pevné postavení v mezinárodním kontextu. Spojení všech Němců ale nebylo cílem
konečným, tím bylo vytvoření středoevropského spolku, který by zahrnoval nejen
Rakousko‑Uhersko, ale i státy neněmecké: Belgii, Holandsko, Švýcarsko a Rumunsko.
Již v roce 1879 uzavřelo Německo spolek s Rakousko‑Uherskem a ten byl o tři roky
později rozšířen na Trojspolek smlouvou s Itálií. Velká Británie, Francie a Rusko vy-
tvořily na začátku 20. století obdobný mocenský blok, takzvanou Trojdohodu.
Soustava dvou mocenských bloků, v nichž každá země měla své expanzivní plány,
dovedla svět k válečnému konfliktu, jehož bezprostřední záminkou se stal atentát na
následníka habsburského trůnu Ferdinanda d’Este a jeho manželku v bosenském
Sarajevu na konci června 1914. Rakousko‑Uhersko následně vyhlásilo válku Srbsku.
Vypukl válečný konflikt (označovaný jako Velká válka nebo Světová válka, později jako
první světová válka), do nějž se postupně zapojilo 28 států. Původní sestava Trojspolku
se rychle rozpadla, když se Itálie v roce 1915 přidala k zemím Dohody, jejichž vítězství
se v té době zdálo pravděpodobné. Na této straně se do války v roce 1917 po potopení
několika amerických obchodních lodí německými ponorkami zapojily i USA.
Průběh a výsledky Velké války výrazně poznamenal vývoj v carském Rusku.
V této rozlehlé a průmyslovou revolucí jen málo zasažené zemi narůstala již před
válkou všeobecná politická a sociální nespokojenost, která po vstupu Ruska do vál-
ky na straně zemí Trojdohody ještě zesílila. Umocňovaly ji poměry v nedostatečně
vyzbrojené a zaostalé armádě. V zemi se zformovalo poměrně silné opoziční hnutí
laděné jednak liberálně demokraticky, jednak směřující k radiálnímu socialismu.
V březnu 1917 odstoupil car Mikuláš II. a tím došlo k sesazení romanovské dynas-
tie, která vládla zemi 300 let. Státu začala vládnout liberální prozatímní vláda. Ta
ale neměla čas sociální problémy ani začít řešit – navíc ztratila důvěru veřejnosti,
když oznámila, že hodlá ve válce pokračovat, což vyvolalo mohutné demonstrace.
Radikální socialisté – bolševici – v čele s Vladimírem Iljičem Uljanovem (Leninem)
tuto vládu odstranili 7. listopadu 1917 ozbrojeným převratem, chopili se v Rusku
moci a začali uskutečňovat program shora řízené a násilně prosazované modernizace
převážně feudální stavovské ruské společnosti. Bolševici se přejmenovali na Komu-
nistickou stranu Ruska a na jaře 1918 uzavřeli separátní mír s Německem a jeho
spojenci. Němci si od tohoto kroku slibovali, že se přesunutím vojsk z východní
fronty na západní pro ně negativní vývoj války změní.
Německá ofenziva však byla v červenci 1918 zastavena. Na podzim kapitulovali
němečtí spojenci Bulharsko a Turecko. V říjnu je následovalo Rakousko‑Uhersko
a začalo se rozpadat na nástupnické státy: Rakousko, Maďarsko, Československo,
Polsko, Rumunsko a Jugoslávii, o což již během války usilovali představitelé těchto
národů. Německo bylo donuceno 11. listopadu 1918 také kapitulovat, čímž světový
válečný konflikt skončil.
První světová válka přinesla velké lidské oběti – padlo v ní 10 milionů vojáků
a nemalé ztráty byly i mezi civilním obyvatelstvem (přes 7 milionů), a to především
tam, kudy prošly boje. Válka hospodářsky vyčerpala válčící země, což v řadě z nich
vedlo k sociálním krizím a radikalizaci obyvatel. První světová válka, v obecně his-
torické perspektivě interpretovaná jako pokus o přerozdělení světových mocenských
i ekonomických sfér, uzavírá modernizační epochu 19. století. Víra v přímočarou
souslednost industriálního a společenského pokroku, vlastní liberálním a filozofic-
kým ideám z hloubi 19. století, jí byla definitivně otřesena a nezadržitelné procesy
sociální i postojové diferenciace a diverzifikace, zřetelně se projevující od přelomu
století, vyvolávaly poptávku po nové sjednocující síle pro tehdy už euroamerickou
civilizaci. Po většinu 20. století o převzetí této role v konkurenci usilovaly demokracie
na jedné straně a autoritářské a totalitaristické ideologie na straně druhé.
5.1.3 Fin de siècle

Přelom 19. a 20. století je provázen výrazným oslabováním postavení racionalismu
spojovaného s měšťanským liberalismem. Krizi hodnot, k níž tato změna vedla, nej-
lépe vystihuje dobový pojem „konec století“ (fin de siècle), vyjadřující pocit končící
epochy. V kulturní a myšlenkové rovině se projevil odporem ke starší pozitivistické
tradici filozofického myšlení, ztrátou důvěry v možnost racionálního poznání, nejis-
totou a kritickými postoji k současnosti. Sklon k pesimistickým postojům a náladám
se projevil např. v oblibě německého filozofa Arthura Schopenhauera, pesimistic-
ky laděného iracionalisty z první poloviny 19. století. Schopenhauerem se nechal
ve druhé polovině 19. století inspirovat německý filozof Friedrich Nietzsche, jenž
knihami, komentáři a aforismy významně ovlivnil myšlení své doby. Nietzscheův
přístup ke světu se vyznačoval pochybami o smyslu lidské existence a síle rozumu,
obavami z davu, antidemokratismem a oslavou silného individua. Velký ohlas měla
jeho kniha Tak pravil Zarathustra (1885), v níž rozpracoval svou představu o „věč-
ném návratu téhož“.
Krize víry v možnosti racionalismu vedla k jeho kritice (např. v díle francouz-
ského filozofa Henriho Bergsona) a k zájmu o iracionální aspekty lidské existence.
Rakouský lékař a psychiatr, pocházející z moravského Příbora, Sigmund Freud se na
sklonku 19. století začal zajímat o význam neuvědomovaných rovin lidské psychiky
(např. v roce 1895 vydal Studii o hysterii, roku 1905 práci Vtip a jeho vztah k nevědomí
či v roce 1913 Totem a tabu). Freudova představa, že za chováním člověka je třeba
hledat neuvědomělé procesy skrytě probíhající v nevědomí, napomohla rozvinout
snahu o poznávání skryté logiky (zdánlivě) iracionálního jednání – zejména pod-
pořila představu, že člověk si motivy svého jednání neuvědomuje a současně k nim
hledá dodatečné (racionální) zdůvodnění.
V literatuře z předcházejícího období pochází tradice kriticky realistického zob-
razení vyhrocující se až do naturalisticky přesného zachycování reality, popřípadě
kritické zdůrazňovaní záporných stránek člověka a společnosti, dekadentních motivů
rozkladu a zmaru. Francouzský spisovatel Guy de Maupassant, považovaný za výraz-
ného představitele naturalismu, vydal již v roce 1880 povídku Kulička o prostitutce,
která je mravně na vyšší úrovni než společnost, jež ji zatracuje. V roce 1885 zveřej-
nil román Miláček o mladém bezcharakterním novináři Georgesi Duroyovi, který
postup v kariéře založil na svém úspěchu u žen. Samotná dekadence je spojována
např. se jménem Oscara Wilda. Irský básník a dramatik Oscar Wilde vedle pohádek,
básní a velmi úspěšných a vtipných, až sžíravých komedií (např. Jak je důležité míti
Filipa z roku 1894) napsal jediný román, a to Obraz Doriana Graye (1891), v němž
zachytil nesmiřitelný rozpor mezi požitkem a morálkou.
Rozkolísání jednotné dobové estetické normy se v této době projevilo nástu-
pem celé řady uměleckých směrů, mezi nimiž v literatuře vynikaly symbolismus,
impresionismus a posléze expresionismus. Literární impresionismus navazuje na
malířský impresionismus a je těsně spjat též s hudebním impresionismem, jak se
promítl např. do skladeb francouzského skladatele Clauda Debussyho. Básnická
díla symbolismu i impresionismu, spojená nejvíce s francouzským prostředím, se
vyznačují neopakovatelnou evokací nálad, smyslovostí a bezprostředností (jak je
patrné např. z děl francouzských básníků Paula Verlaina a Jeana Rimbauda).
Atmosféru přelomu 19. a 20. století formovala též tvorba, jíž je obtížné přiřadit
k některému z dobových uměleckých proudů a která ve své době i po ní ve společ-
nosti rezonovala a přitahovala pozornost. Takové postavení mělo např. operní dílo
německého skladatele Richarda Wagnera a jeho koncepce opery jako „hudebního
dramatu“, v němž se jednotlivé složky (hudba, libreto a režie) vzájemně propojují
v jeden celek. Blízko k impresionismu má povídková a dramatická tvorba ruské-
ho spisovatele Antona Pavloviče Čechova. Ten ve svých dílech mistrně vykresluje
melancholický smutek plynoucí z tragikomického každodenního pachtění lidí v běž-
ných životních situacích (povídka Chameleon) a bezradnost ruské inteligence na
přelomu století (dramata Racek z roku 1896 či Tři sestry vydané v roce 1900). Těžko
zařaditelný je také švédský spisovatel August Strindberg, který ve svých dílech na-
bídl řadu mužských postav, pro něž je typická zklamaná víra v mohutnost vlastních
schopností a nenaplnitelnost ideálů (např. román Červený pokoj vydaný v roce 1886).
Současně zůstává významnou součástí literární produkce tvorba hlásící se ke star-
ším vypravěčským tradicím. V posledním desetiletí 19. století vydává svá nejvýznam-
nější díla prozaik, básník a novinář Rudyard Kipling, první Brit, jehož literární dílo
bylo oceněno Nobelovou cenou (1907). V této dekádě vydal Kipling Knihu džunglí
(1894) a Druhou knihu džunglí (1895). V roce 1900 publikoval americký spisovatel
Theodore Dreiser román Sestřička Carrie, v němž nabízí představu, že dosáhnout
materiálního úspěchu (bohatství) není zárukou životního štěstí.
V souvislosti s dobou před první světovou válkou nelze nepřipomenout představi-
tele německojazyčné literatury, jako byl Hermann Hesse (Nobelovu cenu za své lite-
rární dílo získal v roce 1946) a jeho tvorba, reflektující složitosti měšťácké společnosti
nebo Thomase Manna a jeho román Buddenbrookovi, věnovaný osudu čtyř generací
jedné kupecké rodiny. První nositelkou Nobelovy ceny míru se stala 1905 pražská
rodačka Bertha von Suttner, která ji získala za svůj pacifistický román Odzbrojte!
V tomto období můžeme také zaznamenat nástup nových forem literárního vy-
právění, která se stanou výraznou součástí slovesné produkce nadcházejícího století.
Sem spadá zrod sci-fi, tedy vědeckofantastické literatury: George Herbert Wells vydal
v devadesátých letech 19. století svá stěžejní díla tohoto žánru, tedy Stroj času (1895)
či Válku světů (1898), kterou na sklonku třicátých let 20. století proslavil rozhlasovou
dramatizací Američan Orson Welles. V poslední dekádě 19. století vzniká literární
postava „velkého detektiva“: od konce osmdesátých let 19. století do vypuknutí první
světové války vydal Arthur Conan Doyle většinu příběhů se Sherlockem Holmesem
a jeho poněkud těžkopádným životopiscem a společníkem doktorem Watsonem.
Do začátku 20. století, především do doby před vypuknutím první světové vál-
ky, bývají kladeny počátky expresionismu – jednoho z nejvýraznějších uměleckých
směrů dvacátých a třicátých let 20. století. Jeho podstatou byla programová rezignace
na zobrazování světa, odmítnutí všech mimetických (napodobujících) uměleckých
směrů a snaha o vyjádření skutečnosti prostřednictvím dojmu. Jako umělecký směr
ho vyznávala především generace narozená mezi lety 1880–1895, která do literatury
vstupovala kolem roku 1910, často na stránkách časopisů, jež se stávaly vhodným
prostředkem k představování uměleckých programů i vlastní autorské tvorby. K před-
válečným expresionistům lze přiřadit norského malíře Edvarda Muncha (obraz Křik
vznikal mezi roky 1893–1910), po první světové válce se rozvíjel zvláště v německém
prostředí. Expresionismus se projevil nejen v malířství, ale také ve scénografii a v umě-
leckém filmu. Vyjadřoval především určitou rozervanost tehdejšího světa, ztracenost
v moderním městě a kladl důraz na vyjádření (expresi) vnitřního r ozpoložení člověka
a jeho prožitků. K výrazovým prostředkům expresionismu proto patřily záměrné

deformace reálných prostředí, proporcí, perspektivy apod. Plně se expresionismus
rozvinul po první světové válce, neboť svou estetikou umožňoval vyjádřit pocity
zmaru, beznaděje a bezmoci, které trauma světového konfliktu vyvolávalo.
5.1.4 Secese
Kolem přelomu 19. a 20. století se v architektuře, výtvarném umění a užitém umění
plně rozvinula secese (ve Francii Art Nouveau, v Německu Jugendstill), dekorativní
sloh vyznačující se zálibou v ornamentech, barevnosti, plynulých zvlněných křivkách,
užití přírodních tvarů (listů, květů apod.) a experimentování s materiály. Za secesní lze
považovat např. obrazy rakouského malíře Gustava Klimta, dekadentně laděnou poezii
a prózu, ale také zábavní příběhy anglického spisovatele Jeromeho Klapky Jeromeho,
nejstarší vstupy do pařížského metra, řadu evropských nádraží, bytová zařízení Skota
Charlese Rennieho Mackintoshe atd. Secesní poetikou se vyznačuje architektura kata
lánského architekta Antoniho Gaudího. Řada secesních staveb vznikla v Mnichově,
v Drážďanech či ve Vídni (vídeňský Jugendstill je nejvíce spojován s architektem Ottou
Wagnerem). Secese velmi výrazně ovlivnila i české prostředí.
5.1.5 Tisk jako průmyslové odvětví

Pro vývoj postavení a role novin v závěru 19. století jsou příznačné dva výrazné
rysy: na jedné straně posilování úlohy tisku jako prostoru pro veřejné vyjádření
politických postojů a kritiky poměrů a jako prostředku k oslovování veřejného
mínění, na druhé straně rozvoj médií jako průmyslového odvětví.
Noviny konce 19. století byly v řadě zemí silným faktorem rozvoje politické veřej-
nosti. To se projevilo např. na konci 19. století v případu takzvané Dreyfusovy aféry.
Francouzský důstojník židovského původu Alfred Dreyfus byl v roce 1894 neprávem
(na základě nesprávného grafologického rozboru a dalších falešných důrazů) obviněn
ze špionáže ve prospěch Německého císařství. Aféra vedla k polarizaci francouzské
společnosti a nárůstu antisemitismu v zemi. V roce 1898 vystoupil na obranu Alfreda
Dreyfusse francouzský spisovatel Émile Zola a otevřeným dopisem prezidentu re-
publiky, zveřejněným v listu L’Aurore pod názvem J’accuse (Žaluji), veřejně žádal, aby
byl Dreyfus, očištěn. Dreyfus byl přesto odsouzen a milosti se dočkal až v roce 1906.
Na přelomu 19. a 20. století lze také zaznamenat rozvoj společensky angažované
žurnalistiky s výraznými (moderně řečeno) investigativními prvky, která se snažila
odhalovat politickou korupci, bezohledné a kořistnické zacházení velkých korporací
se zaměstnanci, neutěšené sociální poměry apod. Nejvýznamnějším časopisem, který

tento typ žurnalistiky rozvíjel, byl McClure’s Magazine. V USA se patrně nejvýraz-
nějším představitelem tohoto typu žurnalistiky stal spisovatel Upton Sinclair, který
např. v románu Džungle (1906) zevrubně popsal nelidské poměry panující na chi-
cagských jatkách. Jelikož aktivita těchto novinářů byla dobové politické reprezentaci
nepříjemná, i vysoce postavení politici tyto novináře napadali a dehonestovali. Prezi-
dent Theodore Roosevelt je označil za „kydače hnoje“ (muckrakers, jedná se o asociaci
na román Johna Bunyana Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího, 1678),
ale např. Sinclair toto označení přijal a sám se tak začal označovat.
Pokud jde o rozvoj médií jako průmyslového odvětví, hlavními znaky vývoje
v poslední dekádě 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století jsou: (1) další fáze
rozvoje periodického tisku jako podnikatelské aktivity a (2) nástup filmu jako nového
komunikačního média a rozvoj kinematografie.
Rozvoj výrobních postupů, který umožnil zvýšit počet vydaných výtisků (rotačka
a využití páry, resp. elektřiny), spolu s nárůstem počtu potenciálních čtenářů dělaly
z vydávání periodik atraktivní výrobní odvětví. Do produkce periodik se na sklonku
19. století a počátku 20. století začalo výrazněji promítat obchodní uvažování. To je
v Evropě spojeno např. s činností britského vydavatele lorda Northcliffa (původním
jménem Alfred Harmsworth). Jeho list Daily Mail založený v roce 1896 (společně
s bratrem Haroldem, pozdějším tiskovým magnátem lordem Rothermerem) pře-
kročil v roce 1915 hranici jednoho milionu výtisků. V Daily Mail se Northcliffe
soustředil především na atraktivní zprávy o zločinech a přinášel čtenářům rozho-
vory nejen s policisty, ale i se známými zločinci (jeho mottem se stalo „Dejte mi
jednu vraždu denně“). Orientaci na nižší střední třídu a zábavní či dojemné příběhy
Northcliffe doplnil užíváním moderních reklamních postupů zaměřených na zvýšení
prodeje novin (hledání pokladů, pojistné pro nové čtenáře zadarmo, soutěže atd.).
Northcliffův Daily Mail podporoval reklamu na zboží, které bylo možné si objednat
na dobírku. Zásadní změnou bylo zavedení auditovaných (ověřovaných) nákladů
a odstupňování sazby za inzerci podle výše prodaného nákladu (do té doby se ceny
za inzerci stanovovaly hlavně podle velikosti inzerátu). Čím vyšší byl náklad listu,
tím nižší byly náklady na výrobu jednoho čísla a tím zřetelnější byla možnost sni-
žovat cenu výtisku pro konečného čtenáře. Nižší cena výtisku přitahovala víc a víc
čtenářů, což zase dovolovalo zvyšovat ceny inzerce.
Ohlas listu (posílený úspěchem dalšího Northcliffova titulu Evening News) vedl
k tomu, že se ho řada dalších vydavatelů pokusila napodobit. Tím se jen prohloubil
rozdíl mezi seriózními listy s nižšími náklady a masovým tiskem. V tomto ohledu
byl Northcliffův přínos pro rozvoj tohoto průmyslového odvětví vskutku zásadní
a jeho postup vpravdě revoluční, proto se o jeho postupech v reklamě, práci se čtenáři
a změnách ve financování mluví jako o „northcliffovské revoluci“.
V USA byl rozvoj titulů určených širokým vrstvám a nabízejících atraktivní,

zábavní (senzační) obsahy spojen především se jmény dvou významných vydava
telů – Williama Randolpha Hearsta a Josepha Pulitzera. Ti se střetli v ostrém konku-
renčním boji poté, co Hearst (do té doby majitel listu The San Francisco Examiner)
získal v roce 1896 newyorský titul New York Journal. Pulitzer ve stejné době již
vydával v témže městě New York World. Konkurenční boj mezi oběma vydavateli
zahrnoval nejen taktické snižování ceny výtisku a přetahování zaměstnanců, ale
především vedl k prudkému rozvoji senzacechtivé žurnalistiky zaměřené na chytlavé
titulky, referování o zločinech, vymýšlení pseudovědeckých objevů, přehánění apod.
Tento typ bulvární žurnalistiky zaměřený na maximalizaci prodeje se pro americké
prostředí označuje yellow press. Pojem je odvozený od postavičky kresleného seriálu
Yellow Kid, který publikoval Joseph Pulitzer ve svém listě a jehož kreslíře W. R. Hearst
přeplatil. Pulitzer ale současně uveřejnil celou řadu reportáží, které lze chápat jako
součást kritické linie novinářství spadající pod označení muckraking.
5.1.6 Nástup kinematografie

Závěr 19. století je také spojen s počátky filmu a kinematografie. V roce 1895 uspo-
řádali bratři August a Louis Lumièrové v Paříži první komerční promítání (slavné
jsou jejich snímky Pokropený kropič a Příjezd vlaku do stanice La Ciotat). Již v prv-
ním desetiletí nového století se film začal prudce rozvíjet, a to jednak jako nový
prostředek uměleckého vyjádření (zvláště v Německu, Anglii či Itálii), jednak jako
prostředek zábavy a zdroj zisku. Komerční přístup se projevoval ve všech zemích,
kde se kinematografie rozvíjela, dominantním se však stal během druhé dekády
20. století kalifornský Hollywood. První snímek zde vznikl v roce 1910 (byl to krátký
film Davida W. Griffitha In Old California) a již v roce 1914 byla v hollywoodských
studiích vyrobena polovina veškeré světové filmové produkce.
Filmové dobrodružné, romantické i komediální příběhy se staly vyhledávanou
zábavou širokých lidových mas, významnou a poměrně levnou náplní volného času.
První promítací sály byly označovány „nickelodeony“ (tedy „divadla za niklák“ –
to proto, že lístek stál pět centů), první byl otevřen v roce 1905 v Pennsylvánii a v roce
1908 bylo v USA kolem osmi tisíc nickelodeonů. Ve druhém desetiletí 20. století je
vytlačily větší promítací sály.
Hollywood také stvořil první filmové hvězdy – herce a herečky –, jejichž jména
na plakátech lákala diváky do kin. Proslulými herci své doby byli např. Angličan
Charles Chaplin (proslavil se bláznivými groteskami a postavou tuláka, poprvé se
objevil na plátně v roce 1914), Američané Douglas Fairbanks (poprvé hrál ve filmu
v roce 1915, ale slávu mu přinesly až filmy z dvacátých let, především Zorro mstitel
a Zloděj z Bagdádu) a Harold Lloyd nebo Kanaďanka Mary Pickfordová. Kolem roku
1915 se také začaly v kinech objevovat dlouhé výpravné velkofilmy, např. italský
snímek Cabiria či filmy Zrození národa (1915) a Intolerance (1916) amerického
režiséra Davida W. Griffitha.
5.1.7 Masová média a masová společnost

Rozvoj skutečně masových médií byl v tomto období spojen s praktickým i teore-
tickým (kritickým) zájmem o působení těchto médií na jednotlivce a společnost.
V rovině praktického zájmu se zájem o masová média soustředil především
na jejich využití ve válečné propagandě. Ve světové válce 1914–1918 se ve válečné
propagandě spojující ozbrojený konflikt s politickými záměry projevily mediální
možnosti působení na velké množství lidí podle systematicky promýšlených po-
stupů. Propaganda doplňovala válečné akce již dříve (např. během napoleonských
válek), ale teprve za první světové války bylo technicky možné její plošné uplatnění
a její působení propojovalo frontu s týlem, tedy bojující vojáky se zázemím. Obsa-
hově odpovídalo propagandistické působení během velké války dělení na „bílou“
a „černou“ propagandu, běžně užívanému v teoretických pracích o propagandě.
Propaganda za první světové války totiž sledovala dva klíčové cíle: jednak podporu
morálky vlastních vojáků a civilistů („bílá“ propaganda vyzvedává vlastní kvality),
jednak podlomení morálky protivníka, resp. jeho očernění („černá“ propaganda
snižuje kvality protivníka).
Teoretický, resp. kritický zájem o působení masových médií si všímal faktu,
že široké masy obyvatel si užívání médií rychle osvojily a integrovaly je do
každodenního života. Rozvoj masového tisku, nástup filmu a akceptování t ěchto
médií jako formy zábavy pro široké masy přispěly ze společenského hlediska k po-
stupnému ustavování modelu takzvané masové společnosti, tedy moderní orga-
nizované společnosti, zformované v průběhu průmyslové revoluce. V ní jedinec
zapojený do pásové výroby ztrácí představu o zrodu toho, na čem se podílí, a tedy
i smyslu svého počínání. Francouzský sociolog Émile Durkheim popsal takovou
společnost jako masu nediferencovaných, atomizovaných jedinců. Autoři, kteří
se věnovali studiu společnosti v meziválečném období, upozornili na to, že média
hrají v procesu ustavování masové společnosti značnou roli tím, že zaplňují volný
čas, nabízejí neproblematické, ale vzrušující obsahy apod. Je možné tedy tvrdit, že
masová média jsou významnými spolutvůrci masové společnosti.
Francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon vydal v roce 1895 studii Psycho
logie davu, v níž se pokusil vysvětlit, že chování jednotlivce v početném davu se
mění – rezignuje na racionální sebekontrolu, stává se více iracionálním (pudovým),

je náchylnější k akci, podléhá sugesci, Le Bonův výklad o psychologických pro-

cesech davového chování nastolil otázku, jakou roli sehrávají v těchto procesech
média, která dokážou příjemce oslovit „jako dav“.
5.2 O
d punktací ke vzniku
samostatného státu
Klíčovým tématem české společnosti v tomto období byla politická emancipace
vůči německému živlu – vztah k Němcům se stal základním kamenem české poli-
tiky a vedl k politicky nejvýraznějšímu jevu této etapy: ke vnitřnímu štěpení do té
doby vcelku jednotné politické scény. Na počátku devadesátých let 19. století jed-
nali staročeši s Němci v Čechách o česko‑německém vyrovnání, tedy o takzvaných
punktacích, v rámci Rakouska‑Uherska. Punktace měly 11 bodů („punktů“), které se
týkaly především školství, rozdělení státní správy, teritoriálního rozdělení soudů ad.
Čechy měly být rozděleny na území německé a německo‑české. Němci chtěli dosáh-
nout vytvoření uzavřeného německého jazykového území v pohraničních oblastech.
Mladočeši označovali jednání staročechů za zradu národních zájmů. Tento jejich
názor odpovídal většinovému postoji české společnosti a pro staročechy znamenal
ztrátu politického vlivu: ve volbách do říšské rady získali v roce 1891 pouze jeden
mandát proti 37 mandátům mladočechů.
Velký význam měla pro českou společnost Jubilejní zemská výstava z roku 1891
v Praze. Původně měla být česko-německá, ale Němci se odmítli zúčastnit v reakci
na protipunktační tažení českých liberálů. Výstava se tak stala zcela národním pod-
nikem, kde čeští podnikatelé mohli vystavovat svoji produkci. Akce byla prezentací
i českých zemědělců. Součástí výstavy byly ale také ukázky českého výtvarného
umění. Výstavy se účastnilo celkem 8 772 vystavovatelů a výstavu za dobu trvání
od května do října 1891 navštívilo asi 2,5 milionu lidí.
V roce 1897 vydala vláda Kazimíra Felixe Badeniho jazyková nařízení pro Čechy
a Moravu, na jejichž základě měla být čeština vedle němčiny vnějším i vnitřním
úředním jazykem. Od roku 1901 měli všichni úředníci na tomto území umět ně-
mecky i česky. Nařízení vyvolala silné protesty Němců v monarchii, pro něž bylo
zrovnoprávnění češtiny v úředním styku nepřijatelné. Silné protesty vedly v roce
1899 k pádu Badeniho vlády a jazyková opatření nakonec nevstoupila v platnost.
Devadesátá léta přinesla do politických poměrů v české společnosti řadu změn.
Porážkou staročechů skončilo dosavadní politické uspořádání národně orientované
české politiky. Začaly vznikat pravicové i levicové politické strany a prosazovaly se
nové politické proudy. Silnou pozici si rychle získala Česká agrární strana (založena
1899, v roce 1905 přejmenována na Českoslovanskou stranu agrární), která se jako
hnutí zastupující zájmy rolnictva (především statkářů) formovala nejprve v rámci
mladočeské strany jako její křídlo nazvané Českomoravská strana hospodářská
a v roce 1899 se osamostatnila.
Počet voličů se dařilo výrazně zvyšovat také sociálním demokratům (především
podporou omezení pracovní doby a úpravy volebního práva), takže ve volbách do
říšské rady v roce 1907 získali agrárníci 28 mandátů, sociální demokraté 24 a mlado
češi byli až třetí s 18 mandáty (toto pořadí se opakovalo i ve volbách v roce 1911).
Od devadesátých let se formovala také skupina politického realismu v čele
s Tomášem Garriguem Masarykem. Realisté nejprve vstoupili do mladočeské
strany, ale pro spory s Juliem Grégrem a nesouhlas s mladočeským radikalismem
Masaryk v roce 1893 ze strany vystoupil.
Ve stejné době, kdy se Masaryk rozešel s mladočechy, vrcholilo generačně vy-
mezené sociální, politické a kulturní hnutí radikálně kritizující společenské a poli-
tické poměry, jehož začátky spadají do osmdesátých let a z něhož se později v roce
1897 stala Radikálně pokroková strana. V roce 1893 byla řada představitelů hnutí
souzena na základě vykonstruovaného obvinění založeného na údajné existenci
tajného spolku Omladina.
Přes změny v politickém kurzu české reprezentace bylo téma národa a jeho eman-
cipace stále aktuální – v roce 1898 byla založena Národně sociální strana obracející se
na dělníky a drobnou buržoazii a žádající prosazení českého státního práva formou
federalizace Rakouska‑Uherska.
Česká společnost měla před první světovou válkou podobu rozvinuté národní
společnosti se silnou vrstvou podnikatelů a živnostníků, dobře zorganizovaným
dělnictvem a bohatým spektrem politických stran. Tento vývoj byl ovšem přerušen
světovým válečným konfliktem, který znamenal velké hospodářské zhoršení situace
českých zemí, v nichž proběhla řada stávek, demonstrací a hladových bouří.
Od roku 1915 působil v Paříži Český komitét zahraniční v čele s Tomášem
Garriguem Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem.
Komitét byl v následujícím roce změněn na Československou národní radu, která
se snažila sjednotit zahraniční odboj a vést politická jednání směřující ke vzniku
samostatného státu, v němž měli žít Češi a Slováci. V Rusku, Itálii a Francii byly
vytvářeny československé legie, které bojovaly společně se zeměmi Dohody. V roce
1918 byla Československá národní rada uznána Francií, Velkou Británií a Spoje
nými státy americkými za oficiální představitelku budoucího státu.
Během války se formoval také domácí politický odboj. V červenci 1918 byl usta-
noven Národní výbor československý (předseda Karel Kramář, místopředsedové
Antonín Švehla a Václav Klofáč, jednatel František Soukup). Národní výbor navázal

kontakt s představiteli zahraničního odboje a vytvořil síť národních výborů v jed-

notlivých okresech. Po oznámení kapitulace Rakouska‑Uherska 28. října 1918 vydal
Národní výbor zákon o zřízení samostatného československého státu, vyhlašovaný
následně z radnic českých měst. Dne 30. října 1918 byla v Martině přijata deklarace
slovenského národa, která znamenala československé státní sjednocení. Prvním
prezidentem samostatného státu se stal Tomáš Garrigue Masaryk, předsedou vlády
Karel Kramář. Hymnou nového státu byla vyhlášena dvojice písní: česká Kde domov
můj a slovenská Nad Tatrou sa blýská.
5.2.1 Kulturní život na počátku nového století

Kulturní produkce v českých zemích navazovala jednak na tendence, které se zfor-
movaly v předcházejícím období, jednak daleko citlivěji a otevřeněji reagovala na
dění v okolních zemích.
V literatuře se udržovala silná tradice realistické prózy, zvláště historické (Alois
Jirásek, Zikmund Winter) a venkovské (Karel Václav Rais, Terezie Nováková, Karel
Klostermann či Josef Holeček). Příklon k realistické kresbě se projevil i v dramatické
tvorbě: v roce 1887 byla uvedena hra Ladislava Stroupežnického Naši furianti, v roce
1894 venkovská tragédie Maryša bratrů Aloise a Viléma Mrštíků. Zaznamenat lze
také posun k naturalismu, a to především v románech novináře a spisovatele Karla
Matěje Čapka-Choda (např. v románu Turbina z roku 1916 zobrazuje rozpad pražské
měšťanské rodiny).
Vedle pokračování realistické tradice (posilované přežívající představou o spo-
lečenské odpovědnosti literatury) se začaly na přelomu 19. a 20. století v českém
prostředí prosazovat moderní proudy evropského umění. Poměrně silně se projevil
impresionismus a symbolismus v poezii (Antonín Sova, Otokar Březina), impresio-
nistická inspirace se plně rozvinula v dílech Karla Tomana a Fráni Šrámka. Baladické
a sociální zaměření měly Slezské písně Petra Bezruče. Zřetelné spojení s politickým
životem země se projevilo v inklinaci některých literátů k sílícímu anarchistickému
hnutí. Anarchističtí básníci (např. František Gellner a Stanislav Kostka Neumann)
se soustředili kolem časopisu Nový kult, který vycházel v letech 1897–1905.
Inspirovat dekadencí se nechala skupina literátů kolem časopisu Moderní revue,
především Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Střet starší realistické a národně
orientované tradice s novými uměleckými proudy na sebe často bral podobu ostrých
generačních polemik a konfliktů. Ty se navenek projevily v roce 1895 založením
sdružení spisovatelů Česká moderna, jehož Manifest české moderny požadoval právo
na uplatnění tvůrčí individuality. Na přípravě Manifestu se významně podílel literární
a divadelní kritik František Xaver Šalda.
Výrazným prvkem kulturního života byla paralelní existence českého a němec-

kého jazykového a kulturního živlu, obohacovaná o bohatou (jazykově především
německou) kulturu židovskou. Mezi významné německy píšící autory patřil básník
Rainer Maria Rilke (v roce 1906 vyšla jeho Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa
Rilka) nebo pražský spisovatel Franz Kafka (Popis jednoho zápasu vznikl v letech
1904–1905, Proces napsal v letech 1914–1915, Proměna vyšla v roce 1915), ale také
Max Brod, Franz Werfel či Johannes Urzidil (v poválečném období příznivec expre-
sionismu, který od roku 1918 vydával v Brně expresionistický časopis Der Mensch).
Proměnami procházelo i výtvarné umění. Na ústupu byla generace Národního
divadla, tedy autoři, kteří se přímo podíleli na výzdobě divadla nebo tvořili v době
jeho vzniku, v osmdesátých letech 19. století, v duchu novorenesančního stylu
(např. malíři Mikoláš Aleš či Václav Brožík, sochař Josef Václav Myslbek nebo
architekt Josef Zítek). Svá díla představili veřejnosti tvůrci inspirovaní impresionis-
mem, kupříkladu Joža Úprka zpracovávající motivy venkovského života či krajináři
Antonín Slavíček a Antonín Chitussi.
Architektura poslední dekády 19. století a počátku nového století se – pod zřej-
mým vlivem Vídně – nesla především v duchu nastupující secese. V českých zemích
vznikla řada významných architektonických secesních staveb (budova Hlavního
nádraží v Praze a Brně, hotel arcivévody Štěpána – dnes hotel Evropa – na pražském
Václavském náměstí, Obecní dům v Praze atd.), secese ovlivnila přední architekty
(Osvalda Polívku, Jana Kotěru), sochaře (např. Bohumila Kafku či Jana Štursu),
podepsala se na novém pojetí užitého umění (dekorativní předměty, nádobí, bytové
doplňky apod.) i na modernizaci české grafiky (např. u Vojtěcha Preissiga) a knižní
kultury. Výraznou osobností české secese byl Alfons Mucha, v jehož díle se prolíná
francouzské Art Nouveau s tradičním českým historismem (mezi roky 1910 a 1928
pracoval Mucha na souboru obrazů Slovanská epopej). Mucha je především autorem
mnoha plakátů, šperků a ilustrací.
Významnou měrou se v době před první světovou válkou zapsal do české kul-
tury – výtvarného umění a architektury – i kubismus. Jako představitele tohoto
směru lze uvést např. Emila Fillu či Josefa Čapka, v architektuře a designu třeba
Pavla Janáka či Josefa Gočára ad.
Do českého kulturního života na přelomu století pronikaly také projevy, které
budou posléze spojovány s masovou společností – filmová představení, sport atd.
První filmová projekce na českém území byla předvedena v Karlových Varech roku
1896. Roku 1898 se v Praze konala Výstava architektury a inženýrství, na níž byly
k vidění i filmové projekce. K zakladatelským osobnostem českého filmu a kine-
matografie patřili Jan Kříženecký a Viktor Ponrepo (od roku 1907 majitel prvního
stálého kina v Praze na Starém Městě v dnes již zbořeném domě U Modré štiky na
rohu ulic Karlovy a Liliové).
5.3 Česká média na přelomu století

Obecně lze vývoj česky psaných médií od devadesátých let 19. století do první světové
války (trvající však i za nových státoprávních podmínek po roce 1918) charakterizovat
především nárůstem množství novinových titulů, rozrůzňováním (diferenciací) listů
podle politického a obsahového zaměření a masivním rozvojem časopisů pro různé
zájmové, věkové či názorové skupiny a prvními pokusy o komerčně orientované ti-
tuly. To vše doprovázely odpovídající procesy reorganizace práce v redakcích, rozvoje
novinářské profese a vydávání periodického tisku a postupné ustavování reklamního
trhu. Dynamika a účinnost proměn společenského, kulturního a politického života
vedly k ustavování čtenářských okruhů, jimž lze přisoudit povahu specializovaných
publik lišících se podle politické (či jiné) inklinace, potažmo sociálního zařazení
a tomu odpovídajícího životnímu stylu včetně potřeby udržovat kontakt s komuni-
kačními centry (vydavatelství, redakce, kulturní a politické skupiny a strany).
Současně se na vydavatelském trhu začala projevovat tvrdá konkurence podmí-
něná různou mírou solventnosti majitelů, schopností vytvářet formálně i obsahově
atraktivní nabídku produkce nejen pro čtenáře, ale i pro inzerenty. Vydavatelé, kteří
v této době nezachytili výrobní a obchodní konjunkturu spojenou s dovršováním
a rozvíjením kapitalistické výroby, museli spoléhat buď na – často nejistou – podporu
zájmových skupin sdružených okolo příslušných periodik, anebo se spojovali formou
prodeje či splynutí s názorově blízkými tituly a vydavateli, případně se fakticky smi-
řovali s rolí toho, kdo přestává mít ambice soupeřit o rozšíření počtu svých čtenářů
(to se týkalo např. katolicky orientovaného tisku).
V tomto období se proto začala měnit povaha vlastnictví periodického tisku.
Původní individuální či rodinné vlastnictví začalo ustupovat a rozšířeným mode-
lem vlastnictví vydavatelského podniku se staly vydavatelské družstvo a akciová
společnost. Důvod byl zřejmý: náklady na vydávání novin vzrostly nad finanční
možnosti jednotlivců. Vydavatelem se proto stále častěji stávaly vydavatelské spolky
a tiskárny, mnohdy spojené s ustavující se strukturou politických stran. Zvláště
propojení vydavatelského spolku či tiskárny s politickou stranou v sobě obsahovalo
potenciální konflikt: stranické zájmy se mohly dostat do rozporu s ekonomickými
zájmy mediálního podnikání (což se stávalo často).
Rozvoj tisku jako podnikatelské aktivity podporovaly i další faktory – p ředevším
ekonomicko-politické a technologické. V devadesátých letech 19. století se vyda-
vatelské prostředí výrazně liberalizovalo odstraněním zákonných ekonomických
nástrojů, jimiž stát dosud omezoval vydávání novin: v roce 1894 byla zrušena novi
nářská kauce (částka, kterou musel vydavatel složit, aby z ní bylo možné hradit
pokuty a náklady na trestní řízení způsobené vydavatelskou činností) a v roce 1899
byl zrušen novinový kolek. Moderní tiskařské technologie a rozvoj distribučních
sítí zlepšily technické předpoklady pro zvýšení nákladu. Distribuci velice podporo-
vala především rozsáhlá železniční síť a soustava poštovních služeben.
Odstranění kauce a kolku výrazně posílilo rozvoj publikační činnosti. Díky rozvoji
technologie, rozšiřování potenciální čtenářské obce (např. o dělníky) a odstranění
kauce a kolku došlo také k nárůstu počtu periodik, především časopisů – např. titulů
satirického žánru jako Rašple (Brno, 1890–1924), Bič (Praha, 1890–1893), Žumbera
(Plzeň, 1892–1895), Satan (Plzeň, 1895–1896) nebo Šlehy (Praha, 1898–1901). Nej-
známější satirický list vycházel od roku 1909, a to Kopřivy (Praha, 1909–1931).
Výrazný rozvoj ale zaznamenaly i další typy časopisů: s diferenciací politického
života se navýšil počet časopisů spojených s jednotlivými politickými proudy v české
společnosti (to je připomenuto dále u jednotlivých „táborů“), výrazně se ale také
rozšířila např. nabídka časopisů pro děti a mládež. Nejúspěšnějším a nejslavnějším
časopisem pro děti je bezpochyby Malý čtenář, který začal vycházet v roce 1882
(o úspěch časopisu se významně zasloužil vydavatel J. R. Vilímek). Zatímco Malý
čtenář byl zaměřen spíš na zábavní čtivo a atraktivní vizuální podobu (byť osvětově
vzdělávací složka v něm vždy byla silně přítomná), v devadesátých letech 19. století
vznikla řada listů, které měly vysloveně výchovný charakter – kupříkladu čtrnácti-
deník Květy mládeže (začal vycházet v roce 1894) či Česká mládež (od roku 1898).
Dále docházelo – zvláště v redakcích velkých listů – k posílení dělby práce spočíva-
jící v zodpovědnosti za jednotlivé dílčí rubriky a ve vykonávání speciálně vymezených
činností. Tento proces se ojediněle objevoval už v předchozích desetiletích, ale od
devadesátých let byl povzbuzen zakládáním nových velkých – zvláště časopisec-
kých – titulů a rozšiřováním redakční agendy o nové tematické oblasti motivované
rozrůzňováním každodenního života společnosti a novými druhy organizovaných
aktivit (sport, turistika, móda) i novými tématy (ženská otázka). Měnilo se rovněž
složení redakčních kolektivů: v tomto období se v redakcích začaly objevovat první
ženy (Anna Ziegloserová). Formálně se posun v tematice projevoval ve vyčleňování
pravidelných rubrik a příloh novin.
Proměny životního stylu s sebou od přelomu století nesly také nová očekávání
čtenářů, ovlivněná postupným rozpadem autoritativních kulturních a mravních
norem. To byl podnět k prvním opatrným projevům bulvarizace obsahů jak někte-
rých deníků, tak především časopisů. Prvním takto zaměřeným titulem byl Pražský
ilustrovaný kurýr (vycházející od roku 1893), příloha Hlasu národa. Díky vzrůs-
tajícím reprodukčním možnostem pronikala na stránky tisku ve vzrůstající míře
obrazová složka. Titulní strana Pražského ilustrovaného kurýra se věnovala typicky
bulvárním tématům – vraždami počínaje a skandály konče.
V tomto období se také v periodickém tisku poprvé objevuje fotografie. S dení-
kovou fotografií přišlo před válkou Právo lidu (jinak se v denním tisku znatelněji
rozšířila až ve dvacátých letech). Jejím hlavním prostředím byly časopisy, které s ní
 P
ražský ilustrovaný kurýr přinášel obrazově realisticky zpracované, typicky
bulvární zprávy o neštěstích a kriminálních činech
pracovaly ovšem různě, také podle výšky řemeslných nebo uměleckých aspirací
a odpovídajících finančních nároků na kvalitu papíru. Faktem je, že tato etapa na-
bídla i ekonomicky slabším čtenářům vedle textu nebývalé množství vizualizovaných
předvedení skutečnosti.
Dalším rysem, který se v médiích projevoval (i když výběrově a nesoustavně),
byla dílčí snaha o „intelektualizaci“ žurnalistiky a reflexi chování médií. Začali s tím
již ve druhé polovině osmdesátých let lidé z okruhu Tomáše Garriguea Masaryka,
takzvaní realisté, kteří žurnalistiku pojímali jako výraz úrovně veřejného národního
života. Zejména jejich časopis Čas sledoval a komentoval nejen samotná spole-
čenská a politická témata, ale i jejich traktování v tisku. Jejich základní teze spočí-
vala v požadavku na ústup od přepjatého ideologizování tisku, jež se projevovalo
v používání nacionální rétoriky, posta
vené na ustálené stereotypní frazeologii,
klišé a konfrontačních mezistranických
/…/
Kouřil jsem tabák laciný,
i protiněmeckých symbolech. Za poža-
z úst kouř jsem vypouštěl líně, davek moderní žurnalistiky prohlásili
přitom jsem četl noviny, věcnost argumentace, ověřování faktů
zprávy ze soudní síně. a dispozice novinářů k odbornějšímu
Četl jsem o podvodu, o krídě, vhledu do témat. Cenili si v tomto s měru
beze vší morální vzpruhy. redaktorů, kteří ve své době vynikali nad
„Nač, bratři, žíti o bídě, průměr (kupř. vídeňského zpravodaje
když ještě rostou nám dluhy?!“ Národních listů Gustava Eima).
O zběhlém studentu stíhaném Přes tuto „intelektualizační“ snahu
četl jsem historku pěknou. si však novinářská praxe žila svým živo-
„Bratří, kdoví kam se dostanem, tem, což se projevovalo zvláště v obdo-
až se nás rodiče zřeknou!“
bích vypjatých nacionalistických vášní
Četl jsem neslané nemastné, (protiněmeckých a protižidovských).
pozorně přečet jsem všecko Přímo s Masarykovým angažmá je spo-
o mladé matce nešťastné,
jena takzvaná hilsneriáda, tedy spor
která své zabila děcko.
o vinu Leopolda Hilsnera, rakouského
„Ten svět je samé vězení občana židovského původu obviněné-
a samá loupež a vražda,
ho v roce 1899 z rituální vraždy Anež-
a v tisíceré trápení
zvrhne se radost každá.“ ky Hrůzové v Polné. Proces s Hilsnerem
/…/ přilákal pozornost dobových médií,
(František Gellner,
která ve většině zaujala vyhraněně proti
ze sbírky Radosti života, 1903) židovský postoj a „fakt“ rituální vraždy
přijala jako východisko svých komen-
tářů a úvah. Masaryk označil rituální
vraždu za pověru a rozkryl antisemitská
Eim, Gustav (* 7. 10. 1849 Šťáhlavy u Rokycan, † 7. 2. 1897 Flo-

rencie), novinář a politik, představitel moderního pojetí redakční
žurnalistiky zosobněné v jeho případě specializací na parlamentní
zpravodajství. Od sedmdesátých let 19. století přispíval do listů
Svoboda, Pravda, Plzeňské noviny, Podřipan, působil v redakcích
Politik, Pokroku, Posla z Prahy, ale především od roku 1874 v re-
dakci Národních listů. Roku 1879 se stal vídeňským parlamentním
zpravodajem a rozvinul toto zaměření na úroveň souměřitelnou
s nejvýznamnějšími novináři v Rakousku. Prosadil se i jako aktivní politik – poslanec
říšské rady. Jeho vliv v rozhodujících vídeňských kruzích mu zajistil respekt napříč
politickými stranami a frakcemi, vybudoval vzor parlamentní novinářské práce pro
českou žurnalistiku před první světovou válkou.
v ýchodiska toho, co bychom mohli nazvat „dobovým antisemitským mediálním

diskurzem“.
V poslední dekádě 19. století také dozníval široce medializovaný „spor o ruko-
pisy“, tedy o pravost Rukopisu královodvorského a Rukopisu zelenohorského, který
se fakticky táhl od „objevení“ těchto dvou falz v letech 1817 a 1818. Střet v sobě nesl
emocionálně vypjatý prvek prožívání národní identity (falza byla exponována jako
„důkaz“ o starobylosti českého národa), což se projevovalo v dobové argumentaci.
Emocionálně vypjaté angažmá tisku v probírání a komentování takových případů,
jako byla hilsneriáda či spor o rukopisy, vedlo k postupnému ustavování snah o kri-
tické hodnocení tisku jako spoluurčujícího faktoru ve veřejných debatách. Přelom
19. a 20. století je ve světě (vlivná kniha Psychologie davu francouzského psychologa
Gustava Le Bona vyšla poprvé v roce 1895) i v českém prostředí význačný tím, že se
tisk začíná jako téma stávat součástí úvah o stavu a proměnách společnosti. Jedinci
z prostředí pokrokové inteligence si všímali vlivu tisku na destabilizaci nálad veřej-
nosti. Patřil mezi ně kupříkladu ekonom Karel Hoch, který v roce 1913 jako první
u nás publikoval drobnou knížku s názvem Noviny, v níž podal kompilační přehled
stručné historie a současnosti novinářství ve světě s portrétem českého novinářství
a cennou reflexi organizace a role tisku ve společnosti.
K významným změnám docházelo od devadesátých let v každodenní novinářské
praxi. Novinářství se vydalo na cestu k naplnění alespoň některých znaků moder-
ní profese, a to k ustavování profesně zaměřených organizací. K Janem Nerudou
iniciovaném Spolku českých žurnalistů z roku 1877 přibyly Ústřední svaz novinářů
slovanských (1898), Jednota českoslovanských novinářů (1902), Syndikát českých
novinářů (1909) a v roce 1911 Syndikát pražských deníkářů.
„Jeden zjev bije však ještě v české žur a nabádací funkce. Následkem toho je
nalistice na jejím nynějším stupni do politický a ideový vývoj české intelli
očí. Od konce let osmdesátých otřásají gence velmi rychlý a neklidný. /…/ A po
českou veřejností nepřetržité strannické dvacíti letech stojí dnes česká žurnalisti
boje. Z části vedou se z tribuny a v re ka před nezvratným faktem, že ohrom
vuích, velkou většinou však jen žurna ná část novinového obecenstva nikterak
lech, a to začasté mnohem intensivněji nesdílela zálibu redakcí v projevování
a déle, než by odpovídalo skutečné váze vlastního mínění…“
a významu sporu. Tím se stalo, že v čes
ké stranické žurnalistice nabyla velké
převahy její subjektivistická, kritická (Karel Hoch, Noviny, 1913, s. 64)
Pokud jde o strukturu českého tisku, hlavním faktorem určujícím její podobu
bylo uspořádání politického života. V českých zemích se utvořilo pět velkých po-
litických táborů, a to národně liberální, sociálně demokratický, katolický, agrární
a národně sociální. Při výkladu struktury českého tisku nelze zapomenout na český
tisk vycházející v zahraničí a na specifickou situaci během první světové války, kdy
se média dostala pod přísnou kontrolu státu a informační toky i v týlu se podřídily
zájmům válčících stran.
5.3.1 Tisk národně liberálního tábora

Z hlediska podnikatelského měla periodika tohoto politického směru určitou vý-
hodu oproti tisku jiných táborů, jelikož mohla stavět na žurnalistické tradici z mi-
nulých desetiletí – a to především na vydavatelské a novinářské činnosti spojené se
staročechy a mladočechy. Politická diferenciace devadesátých let posílila konkurenci
i v rámci národně liberálního tábora a v devadesátých letech se staročeské a mlado-
české listy musely očividně vzdát svého postavení názorového vůdce. Nová hnutí
a stranické frakce, jejichž institucionálním ztělesněním byly spolky, se emancipovaly
především přes existující regionální časopisy, nebo iniciovaly založení zcela nových
listů, které využívaly k prezentaci svých názorů. Tím zintenzivnil politický život
na venkově a všeobecná propaganda ve prospěch demokratizace volebního práva
mobilizovala stále nové skupiny čtenářů.
Národní (staročeské) strany v Čechách a na Moravě měly k dispozici deníky
s delší tradicí, které částečně pokračovaly pod novými tituly – tak se např. v roce
1886 stal z nepříliš úspěšného listu Pokrok inovovaný titul Hlas národa. Ani ten ale
nezískal velkou popularitu. Především pod vlivem staročeského stranického vůdce
Albína Bráfa (zetě F. L. Riegera) se Hlas národa pokoušel pohybovat mezi liberálně
‑demokratickým a agrárním programem. Velký prostor byl ve zpravodajství dán
národohospodářské tematice (Bráf sám byl univerzitním profesorem ekonomie).
Během první světové války se list stal orgánem konzervativní šlechty. Výše zmí-
něná obrazová příloha listu Ilustrovaný kurýr vycházela od roku 1892 samostatně
a byla prvním českým ilustrovaným deníkem a předchůdcem bulvární žurnalistiky
v českojazyčném prostředí.
Patrně nejvlivnějším staročeským listem byl německy psaný list Politik spojený
s osobností Jana Stanislava Skrejšovského – propojení titulu se staročechy se uvol-
nilo v roce 1907, list začal pod novým názvem Union znovu vycházet v roce 1908
a prosazoval česko‑německou národnostní toleranci.
Český deník Národní politika dosáhl v roce 1895 nákladu 32 000 výtisků a stal se
nejčtenějším českým listem. Jeho staročeská orientace byla z komerčních důvodů
oslabena a v roce 1907, kdy se jeho redaktor Václav Beneš Šumavský přidal k mla-
dočechům, se list oficiálně prohlásil za stranicky nezávislý.
Mladočeské politické formace, tedy Národní strana svobodomyslná (1874)
v Čechách a Moravská lidová strana (1891) v moravských zemích, se v devadesá-
tých letech snažily ubránit své liberální a národnostní zásady před socialismem
a politickým katolicismem. V první polovině devadesátých let s mladočechy v čes-
kých zemích sympatizoval více než dvojnásobný počet novin než se staročechy.
Vůdčím tiskovým orgánem mladočechů zůstaly nadále Národní listy, které po
smrti Julia Grégra (1896) přešly do vlastnictví jeho dědiců, tedy manželky a syna
Prokopa. Nejprve se novinám podařilo zachovat si na Národní straně svobodomy-
slné nezávislost. Stranické vedení v čele s Karlem Kramářem se opíralo o týdeník
Nová česká politika (1906–1907) a v letech 1907–1910 vydávalo deník Den, který
měl korigovat způsob, jímž psaly Národní listy, ne vždy ve shodě s oficiální stra-
nickou linií. Národní listy se dostaly pod přímý mladočeský vliv až po roce 1910,
kdy list od Grégrových dědiců koupila Pražská akciová tiskárna, čímž definitivně
skončila éra formální a většinou také žurnalistické nezávislosti titulu na oficiálním
stranickém kurzu. Pod vlivem mladočeského předsedy Karla Kramáře se Národní
listy staly stranickým orgánem.
Moravští mladočeši prezentovali své politické plány v brněnských Lidových novi‑
nách. Ty vznikly v roce 1893 sloučením Moravských listů (vycházejících od roku 1889)
a olomouckého časopisu Pozor (od 1872) a vedl je novinář, právník a mladočeský
politik Adolf Stránský (1855–1931), který se v roce 1898 stal i jejich majitelem. Díky
kvalitě redakce a jejímu vedení dosáhly Lidové noviny nákladu 8 000 exemplářů.
Podnikání přešlo v roce 1903 do majetku vlastní tiskárny, čímž bylo možné list roz-
šířit o ranní vydání (k tomu došlo v roce 1905). Prvním šéfredaktorem listu byl do
roku 1895 novinář Emil Čermák (1864–1948), ve dvacátých letech 20. století ředitel
Československé tiskové kanceláře. Výrazné kvalitativní zlepšení obsahu listu bylo

spojeno s nástupem šéfredaktora Arnošta Heinricha v roce 1905. V redakci pracovali
Jiří Mahen, František Gellner, Stanislav K. Neumann, Rudolf Těsnohlídek. S listem
spolupracovali např. Fráňa Šrámek, Viktor Dyk, Leoš Janáček, Karel Toman.
Od druhé poloviny osmdesátých let hledali organizátoři sociálně a národ-
nostně radikální středoškolské a vzdělané pracující mládeže způsob, jak by mohli
účinně vyjádřit nespokojenost se situací ve školství a ve veřejném a politickém
životě. Vedle spolkových aktivit (Akademického čtenářského spolku, debatního
a literárního spolku Slavia a různých jiných klubů) to byl především periodický
tisk, který do poloviny devadesátých let mladým lidem nahrazoval fórum vlastní
politické strany. Programová vyjádření z názorového spektra pokrokářů se objevila
v Časopise českého studentstva (Praha, 1892–1893, 1893–1896 Časopis pokroko‑
vého studentstva), redigovaném Antonínem Hajnem, jedním z nejvýznamnějších
českých novinářů své doby. Po zastavení činnosti časopisu tuto integrující funkci
převzal týdeník Neodvislost (Praha, 1892–1893). Také tento list redigoval Hajn.
Z pokrokového hnutí se utvořila okolo Antonína Hajna a týdeníku Samostatnost
(Praha, 1897–1914) v dubnu 1897 Česká strana radikálně pokroková (1897–1908).
Měla maloměstský charakter, obhajovala státoprávní program a národní osvobo-
zení, v sociální oblasti vznášela radikálně demokratické požadavky.
Na určitý typ sociálně orientovaného a v nacionalistickém ohledu zdrženlivého
pokrokového hnutí měla přímý vliv veřejná a politická aktivita akademické inteli-
gence, která se profilovala pod označením „realistické hnutí“. I ta si vytvářela vlastní
publikační platformy a přispívala výraznou měrou k rozvoji zvláště české časo
pisecké produkce. Již od roku 1883 vydával Masaryk vědecký časopis Atheneum.
Na veřejnosti realisté působili prostřednictvím časopisů Čas (zal. 1886) a Naše doba
(zal. 1893). Především Čas se za redaktora Jana Herbena pustil do sporu s ostat-
ním politickým tiskem. V devadesátých letech realisty opustili Josef Kaizl a Karel
Kramář, na rozdíl od Tomáše Garrigua Masaryka ale zůstali v mladočeské straně,
do které vstoupili v roce 1890.
Tlak zbylých realistů (Josefa Svatopluka Machara, Zdeňka Václava Tobolky,
Bedřicha Hlaváče, Františka Drtiny a dalších) a vypjatá atmosféra kolem hilsneriá-
dy přiměly Masaryka k založení politické strany realistů pod názvem Česká strana
lidová (1900–1905). V České straně lidové se postupně zformovaly dva proudy.
Prvním byl proud Masaryka, Herbena, Machara, s nímž sympatizovali realistič-
tí protestanti, slovakisté a česko‑židovští asimilanti (Viktor Vohryzek, Jindřich
Kohn, Edvard Lederer a ostatní), kteří Masaryka ve své revue Rozvoj (1902–1914)
podporovali. Druhý směr, takzvané mladorealisty, reprezentovali Václav Alois
Jung, Emanuel Chalupný a František Šelepa. Své názory prezentovali v časopisu
Přehled (1902–1914). K „realistickým“ debatám se přidaly i ostatní časopisy –
Herben, Jan (* 7. 5. 1857 Brunovice, † 24. 12. 1936 Praha), novi-

nář, publicista, senátor, příznivec T. G. Masaryka, za první světo-
vé války člen odbojové organizace Maffie. V osmdesátých letech
19. století působil v Národních listech, byl ale propuštěn kvůli
tomu, že podporoval odpůrce pravosti takzvaných rukopisů.
V roce 1886 založil čtrnáctideník Čas (v roce 1889 se změnil na
týdeník, 1901 na deník). V Čase působil do jeho zániku v roce
1915. V letech 1917–1925 byl redaktorem Národních listů, mezi
lety 1918–1925 členem Československé národní demokracie (za tuto stranu byl
senátorem), následně přešel do Národní strany práce a v roce 1928 do Českoslo-
venské národně socialistické strany. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin.
např. Kramerius (1903–1906), rokycanský časopis nezávislých realistů, stejně jako

Moravské rozhledy vycházející v Přerově.
Rok 1905 přinesl skandál, v němž byl ze zpronevěry obviněn Herben a v ko-
nečném důsledku Česká strana lidová. Herben sice dále fungoval jako vydavatel
Času, ale integrující potenciál listu vyprchal a část realistické politické elity přešla
k jiným stranám, především k sociálním demokratům, ke staročechům, pokrokářům
a k mladočechům. Krize se nakonec vyřešila sloučením České strany lidové s někdej-
šími východočeskými radikály okolo novin Osvěta lidu (Alois Hajn) a brněnského
Moravského kraje (František Koželuha, Josef Svozil). Vznikla Česká strana pokroková
(1905–1914). K nejvýznamnějším časopisům podporujícím tuto stranu patřily Jiskra
(Tábor, 1903–1914) a Studentská revue (Praha, 1907–1914).
5.3.2 Tisk sociálnědemokratického tábora

Do této skupiny titulů můžeme vedle listů přímo spojených se vznikem a rozvojem
sociální demokracie jako politické strany počítat také listy zajímající se obecněji
o postavení dělnictva, respektive problematiku sociální spravedlnosti a rovnosti,
např. anarchistické hnutí.
V devadesátých letech 19. století periodický tisk Českoslovanské sociálně demo-
kratické strany dělnické (založené 1878) doznal, po svých začátcích ze sedmdesátých
a osmdesátých let, zřetelné proměny, které souvisely se třemi faktory. Přes proná-
sledování měla socialistická agitace u dělníků kladný ohlas, což se projevilo přede-
vším v odbytu neperiodických tiskovin, tedy letáků, brožur a lidových kalendářů.
Zejména kalendáře byly velice oblíbené, protože odpovídaly čtenářským zvyklostem
velké většiny dělnictva, které si teprve muselo zvyknout na progresivní agitační styl
socialistických časopisů. Liberální politika starých stran (staročechů, mladočechů)
v devadesátých letech už nemohla uspokojit všechny jejich frakce, které se do té
doby cítily ke straně příslušné. Ukázalo se, že tradiční strany už nebyly schopny
přijatelným způsobem reagovat na sociální problémy.
Ústředními novinami sociálnědemokratické strany se v lednu 1891 stal Sociální
demokrat (Praha, 1891–1897) s redaktory Josefem Steinerem a Josefem Krapkou
‑Náchodským. V Brně působila již od roku 1885 Rovnost. Také ve Vídni měla česká
sociální demokracie v Dělnických listech od roku 1890 své vlastní noviny (od roku
1900 byly deníkem). Roku 1897 se stalo ústředním deníkem sociálních demokratů
Právo lidu, které bylo původně od roku 1893 periodikem východočeské sociální de-
mokracie. Redaktory Práva lidu byli např. Antonín Němec, František Soukup, Josef
Schuster, František Václav Krejčí či Jozef Hudec. Od začátku nového století na nich
spolupracovali také Bohumír Šmeral, Josef Stivín a Lev Winter. Podobně jako ústřední
orgány ostatních politických stran se obsahově modernizoval i tento list a zavedl různé
praktické a kulturní rubriky. Od roku 1912 ho doplnil Večerník Práva lidu.
Teoretickým politickým otázkám se v širokém ideologickém rámci věnovala
od roku 1897 revue Akademie vedená Františkem Modráčkem. Díky její kon-
cepci s Akademií spolupracovali i představitelé jiných stran a politických směrů,
např. pokrokáři.
Zdůrazněním vizuální stránky a osvětovými záměry se vyznačoval ilustrova-
ný beletristický měsíčník Rudé květy (Praha, 1901–1915), redigovaný Antonínem
Mackem. Ten také vedl dětský časopis Jaro (Praha, 1907–1921), který sociálněde-
mokratické myšlenky šířil v jednoduché a pro děti srozumitelné podobě. Ve Slezsku
vydávala sociální demokracie od roku 1899 periodikum Duch času.
Velmi pilně se sociální demokraté věnovali odborovému tisku, který vznikl ze
spolkových časopisů. V letech 1890–1900 bylo (převážně v Praze) vydáváno více
než 20 odborových novin. V důsledku zakládání odborových svazů v rámci celé říše
rostl i počet jejich periodik. V letech 1900–1907 bylo založeno více než 30 časopisů,
od té doby do začátku války dalších 15.
Spolu s rozmachem anarchistického hnutí v českých zemích od počátku de-
vadesátých let se objevily také nové anarchistické noviny. V Praze vydával Vilém
Körber časopis Omladina (1895–1900), tam také vycházel Volný duch (1894–1896)
a Nový kult, redigovaný Stanislavem Kostkou Neumannem (1897–1905, od roku
1904 ve Vídni). Relativně dlouho a na různých místech vycházela Matice dělnická,
časopis pro vědy socialistické (1896–1910). Od přelomu století se působení anarchis
tického hnutí částečně přesunulo do České anarchistické federace a do časopisu
Práce (1905–1908), stejně jako do České federace všech odborů a jejích časopisů
Nová Omladina (1906–1907) a Komuna (Praha, 1906–1907).

Steiner, Josef (* 14. 11. 1862 Lovčice, † 27. 12. 1912 Praha), novi-
nář, politik. Původním povoláním byl brusičem skla v severních
Čechách, kde se seznámil s anarchistickým a socialistickým hnu-
tím. V letech 1892–1894 řídil a redigoval v Plzni časopis Heslo,
roku 1894 vedl v Praze redakci časopisu Právo, 1894–1898 pra-
coval jako redaktor Sociálního demokrata a 1898–1899 jako re-
daktor Práva lidu. V letech 1899–1905 byl redaktorem, od roku
1903 šéfredaktorem Dělnických listů, které vycházely ve Vídni.
V letech 1897–1901 byl poslancem rakouské říšské rady, od roku 1905 sekretářem
Odborového sdružení českoslovanského na Kladně a posléze v Praze. V devadesátých
letech 19. a na počátku 20. století byl vůdčí osobností české sociální demokracie,
v letech 1893–1905 předsedal Českoslovanské sociálně demokratické straně dělnické,
propagoval ideu lidové univerzity a podílel se na založení Dělnické akademie (1896).
Udržoval osobní kontakty s T. G. Masarykem.
5.3.3 Tisk katolického tábora

I přes několik pokusů ubránit se expanzi liberálního a nakonec i socialistického tisku
nebyli čeští katolíci ve svých tiskových aktivitách dostatečně přizpůsobiví. Jejich
problémem bylo nedostatečné financování, nevyhovující organizace (především
neexistence politické strany) a zastaralá argumentační linka jejich tiskových obsahů.
Nabídka katolických novin od šedesátých do osmdesátých let, ale ještě i v devadesá-
tých letech, neodrážela společenské změny spojené s rozvojem moderní společnosti
ani proměnu mentality čtenářů a nereagovala na jejich požadavky.
Oživení katolických politických aktivit a snaha o vytvoření funkční politické
struktury, která by odpovídala požadavkům doby, se zakládalo na encyklice Rerum
novarum papeže Lva XIII. (1891). První katolická politická strana byla založena
v Litoměřicích v roce 1894 jako Křesťansko‑sociální strana pro Čechy a Moravu, její
působnost ale byla omezena jen na Čechy. Roku 1896 (definitivně ale až v roce 1898)
vznikla z iniciativy právníka a politika hraběte Adalberta Schönborna strana s ná-
zvem Národní strana katolická v Království českém. K té později přibyly další, méně
významné katolické strany: např. Katolicko‑národně konzervativní strana v Čechách
nebo Konzervativně lidová strana v Čechách. Vzhledem k tomu, že u katolických
seskupení často docházelo ke štěpení a ke slučování, je popis jejich organizačního
vývoje nutně nepřehledný.
Roku 1899 kněz Jan Šrámek založil Křesťansko‑sociální stranu moravsko‑slez-
skou, která akcentovala demokratické, sociální a národně politické požadavky více
než ta předchozí. Křesťanští sociálové ve Slezsku vydávali od roku 1910 periodikum

Naše Slezsko.
Katolickým tiskovým aktivitám chybělo koordinující ústředí, které by se snažilo
o vydavatelskou činnost. Tento handicap chtěla překonat Pražská družina pro ka-
tolickou organizaci, založená v roce 1895, jejíž činnost ale, na rozdíl od podobných
institucí v zahraničí, neprobíhala příliš úspěšně. Jejím důležitým nástupcem byl Piův
spolek, obdoba podobných zřízení v jiných zemích monarchie, který byl založen
v roce 1907 v Praze jako nepolitické uskupení na podporu katolického tisku v českých
zemích. Z ambiciózních plánů ale zůstalo jen u podpory novin Čech (vydávaných
v Praze již od roku 1869), za nimiž od devadesátých let stála Národní strana katolická.
Noviny se v roce 1896 sloučily s listem Večerní noviny a z této fúze vzešly Katolické
listy (1897–1903), které uzavíraly každý rok s vysokým deficitem. Svůj název opět
změnily na Čech a snažily se deficit vyrovnat ze zisků vlastní tiskárny. Po roce 1907
byly podporovány Piovým spolkem. Pro křesťanské sociály psal od roku 1907 nový
kulturní týdeník Nový věk (1907–1916), ze sporu o linii listu nakonec vzešel formát
literárně‑politické revue. Levá frakce křesťanských sociálů v českých zemích se opí-
rala o noviny Křesťanský demokrat, které se otevřeně přihlásily ke katolické moderně,
a o křesťanskosociální časopis Dělník a později Dělnické noviny. Výraznou osobností
křesťanskosociálně zaměřené publicistiky byl Tomáš Josef Jiroušek (1858–1940).
5.3.4 Tisk agrárního tábora

Počátky agrárního hnutí, tedy politického směru, který považuje za základ hospo-
daření státu zemědělství a za klíčovou vrstvu společnosti venkovské obyvatelstvo,
spadají v Českých zemích do sedmdesátých let 19. století. Hospodářská krize z roku
1873 přiměla venkovské obyvatelstvo k tomu, aby politiku sledovalo vážněji než do-
sud a snažilo se v ní aktivně angažovat. Svou politickou aktivitu vyvíjelo především
v hospodářských spolcích a svazech, z nichž se zárodku politické strany nejvíce
podobal Českomoravský spolek selský pro Moravu a Slezsko založený v Olomouci
(1883–1890). Od roku 1890 toto sdružení působilo pod názvem Zemská selská jed-
nota pro království České, z jeho iniciativy pak byla založena Českomoravská strana
hospodářská, v čele s jihočeským zemědělcem Alfonsem Šťastným. Ta ale měla jen
malou odezvu. Sedlák Stanislav Kubr měl při zakládání politické strany více úspěchů.
V roce 1897 založil Sdružení českých zemědělců pro království České, prohlášené
v roce 1899 za politickou stranu, která se od roku 1900 označovala jako Česká ag-
rární strana. Na Moravě od roku 1904 existovala Česká agrární strana pro Moravu
a Slezsko. Obě agrární strany se v roce 1905 připojily k Českoslovanské straně agrární
všech zemí koruny České, která si zakládala na principu zemské autonomie.
Karel Jonáš (* 13. 1. 1865 Heřmanův Městec, † 2. 5. 1922 Praha), žurnalista, spisovatel
a politik, poslanec Revolučního národního shromáždění, představitel Republikánské
strany československého venkova (tedy „agrárníků“), první šéfredaktor agrárního
listu Venkov. Jako novinář začal působit hned po úspěšném ukončení gymnaziálních
studií, později redigoval různé regionální tituly – nejprve Plzeňské listy, později česko
budějovický Budivoj. V osmdesátých letech 19. století působil v Brně, přispíval do
deníků Národní politika a Národní listy. V roce 1906 stanul v čele redakce agrárního
deníku Venkov. Napsal také několik divadelních her a románů.
Tisková aktivita venkovských agitátorů byla skutečně velká, jak dokazuje originál-
ní osobnost „otce agrarismu“ Alfonse Šťastného. Jeho myšlenky nenajdeme jen v níže
uvedených časopisech, ale také v širším mediálním prostředí, především v mlado-
českém a pokrokářském tisku. Českomoravský spolek selský pro Moravu a Slezsko
měl k dispozici měsíčník Selské listy (od 1884), Selská jednota pro království České
zase Selské noviny (1889–1914), které Šťastný vydával vlastním nákladem. Sdružení
českých zemědělců pro království České vydávalo od roku 1897 ve vlastním tisko-
vém a nakladatelském družstvu vedle kalendářů, letáků a brožur i týdeník Obrana
zemědělců (Praha, 1897–1906). Jeho pražská redakce zároveň sloužila jako sekretariát
vzniklé České agrární strany. Ústředním orgánem českých agrárníků se stal Venkov,
v celém Rakousku první deník určený výhradně pro venkovské obyvatelstvo. První
číslo Venkova vyšlo 29. března 1906. O rok později vydavatelské družstvo založilo
vlastní tiskárnu. I další moderně vedené agrárnické listy měly u čtenářů úspěch, jako
např. týdeník Cep a ilustrovaný časopis Rozkvět.
Vydávání všech časopisů bylo na základě iniciativy čelného představitele strany
Antonína Švehly soustředěno do jednoho tiskového družstva, které kromě tiskárny
v Praze vlastnilo také další v Brně. Švehlova tisková akce měla úspěch i proto, že
se držel zásady, že ziskové tiskárny musí pokrýt deficit ztrátových časopisů. Kromě
toho bylo úlohou všech představitelů agrárníků v různých veřejných organizacích
získávat pro své tiskárny zakázky.
5.3.5 Tisk národně sociálního tábora

Vedle sociální demokracie, liberálních demokratů, agrárníků, realistů a pokroká-
řů v devadesátých letech existovaly i různé odnože českých národních socialistů.
Mezi nimi převládali národně smýšlející dělníci, kteří nesouhlasili s takzvaným
protistátoprávním prohlášením českých sociálních demokratů, učiněným při jejich
vstupu do říšské rady v březnu 1897. Hned poté tyto síly založily vlastní stranu pod
názvem Strana národních dělníků. Toto označení se v roce 1898 změnilo na Českou
národně sociální stranu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Dolních a Horních
Rakousích a v roce 1900 na Českou stranu národně‑sociální. Organizační zázemí
našla strana u těch dělnických spolků, které odmítaly sociální demokraty. Kromě
nich nová strana oslovovala malovýrobce, živnostníky a část inteligence.
Název prvního národně sociálního listu byl charakteristický: Český dělník
(1897–1899). Jeho redaktorem byl Alois Simonides (1871–1927). Dále byl zalo-
žen čtrnáctidenník České dělnické listy (1897–1899), který se s Českým dělníkem
střídal. V této tradici pokračovaly i osvětové časopisy Probuzení (1897–1899)
a časopis pro mládež Vpřed (1897–1899). Ty se v roce 1900 spojily v týdeník
Česká demokracie, vydávaný do roku 1903. V době předvolební kampaně se čás-
tečně proměňoval v deník, posléze se ale znovu vracel k formátu týdeníku. Trvalé
zastoupení v denním tisku měli členové České strany národně‑sociální od roku
1907, kdy vydavatelské družstvo České slovo, jehož ředitelem byl výtečný organi-
zátor a manažer Jaroslav Šalda, vydalo první číslo stejnojmenného listu. Prvním
šéfredaktorem Českého slova byl Jiří Pichl. Velkou pozornost strana věnovala
podpoře svého regionálního tisku. Joža David založil v roce 1901 v Kylešovicích
u Opavy první českou nacionálně sociální organizaci ve Slezsku. Od roku 1911
vydávala periodikum Slezské slovo.
Jiří Pichl (* 18. 2. 1872 Česká Třebová, † 20. 12. 1952 Praha),
politik a novinář, nadšený ochotnický divadelník, představitel
České strany národně sociální (později Československé strany
národně socialistické). V roce 1907, kdy bylo založeno České
slovo, se stal jeho prvním odpovědným redaktorem. Na pole
žurnalistiky vstoupil po ukončení gymnaziálních studií v Hradci
Králové, a to jako stoupenec pokrokového hnutí. Jeho prvním
novinářským působištěm byly Josefem Pelclem vydávané tituly
Hlas z východních Čech a revue Rozhledy, vycházející v Chrudimi, později přešel do
krátce vycházejícího pražského deníku České noviny. Zvláště působení v Rozhledech,
které Pelcl přesunul do Prahy, bylo pro Pichlovu žurnalistickou práci zásadní zku-
šeností. Po roce 1900 začal působit v tiskových orgánech národně sociální strany
(deník Česká demokracie), až stanul v čele Českého slova. Za vrchol jeho novinářské
kariéry lze považovat skutečnost, že byl v roce 1926 zvolen předsedou (syndikem)
Syndikátu československých novinářů a zasloužil se o zavedení penzijního pojištění
pro novináře.
5.3.6 Český tisk mimo české země

Český tisk se rozvíjel všude tam, kde se Češi usadili ve větším počtu na delší dobu,
ať to byla česká menšina ve Vídni, nebo emigranti, kteří se vystěhovali do Ameriky.
Sociální struktura vídeňských Čechů (řemeslníci, dělníci, služebnictvo) vedla
k tomu, že tito Češi měli zájem o postojově různě zaměřený tisk, který si nechali
zasílat z Čech nebo z Moravy, ať již socialistický, katolický, nebo národně sociální.
Velká část těchto čtenářů se zajímala o levný masový tisk. Národnostní menšina
měla zároveň snahu o zachování si svých vnitřních vazeb, což se stalo důležitým
popudem k zakládání českých listů ve Vídni. V období od roku 1848 do roku 1918
vycházelo v dunajské metropoli 74 českých novin. Nejstarším českým deníkem po
Vídeňském denníku (1850–1851) byly sociálnědemokratické noviny Dělnické listy
(založené roku 1872, vydávané v letech 1881–1884, 1890–1915), jejichž redakce
byla v roce 1881 přeložena z Prahy do Vídně. Významným listem byl Vídeňský deník
(1907–1926), druhý list s tímto názvem. Národní sociálové měli ve Vídni obtýdeník
(později týdeník) Českoslovanské hlasy na Dunaji (1898–1914, od roku 1902 Česká
Vídeň). Čeští katolíci v roce 1908 založili týdeník Pravda (do roku 1914).
České novinářské prostředí ve Vídni ale neformovali jen novináři místních no-
vin. Důležitou roli hráli dopisovatelé českých a moravských novin, jejichž hlavní
pozornost byla zaměřena především na vídeňský parlament. Po roce 1918 se většina
redaktorů vrátila zpět do svých domovských redakcí, v nichž ale nebyli vždy vítáni,
což bylo trefně vyjadřováno pejorativním označením „Vídeňáci“.
Americké a vídeňské prostředí se od sebe zásadně lišilo. Velká zeměpisná vzdá-
lenost krajanů, kteří se vydali do Nového světa, od domoviny omezila jejich snahu
o udržení kontaktu se starou vlastí, umožnila jim soustředit se na vzájemné vztahy
uvnitř přistěhovaleckých komunit a sjednocovala mnoho sociálně‑kulturních od-
lišností stejně jako nutnost přizpůsobit se novým podmínkám. Emigranti si sice
mohli přinést nebo vytvořit mentalitu podobnou té, v níž předtím žili, zároveň ale
byli nuceni hledat si novou identitu.
První český časopis v USA vydal František Kořízek dne 1. ledna 1860 v Racine
(stát Wisconsin) pod názvem Slowan amerikánský. Impulz k založení druhého čes-
kého časopisu v Americe dal Vojtěch Náprstek, který Rakousko opustil po revoluci
1848. Než ale 21. ledna 1860 vyšlo v St. Louis první číslo Národních novin, vrátil se
Náprstek zpět do Čech a redaktorem listu se stal Jan Bolemil Erben. Po roce se oba
časopisy spojily pod názvem Slavie a redigování nového listu se ujal Karel Jonáš
(1840–1896, jmenovec prvního odpovědného redaktora agrárního Venkova). I když
nebylo z ekonomických a profesních důvodů jednoduché vydávat v Americe české
časopisy, vznikaly v oblastech hustě osídlených Čechy další: např. Pozor (St. Louis,
1863) či Katolické noviny (Chicago, 1867). Jako první deník začaly být v roce 1875
v Chicagu vydávány noviny Svornost. Od osmdesátých let, kdy se vydávání novin

ukázalo jako lukrativní podnikání, se situace změnila. Okolo roku 1900 vycházelo
v Americe okolo 80 českých periodik, o 10 let později bylo s počtem 121 periodik
dosaženo vrcholu. Kvantita početně rostoucích novinových titulů ale vždy neodpo-
vídala kvalitě novinářské práce.
5.3.7 Média v období první světové války

S vyhlášením první světové války byla v létě 1914 zavedena velmi striktní předběžná
cenzura. V prvních týdnech války bylo ukončeno vydávání 46 periodik, hlavně so-
ciálně demokratického a národně sociálního tisku (např. Zář, Mladé proudy, Volná
myšlenka, Lid). V září 1914 byl zastaven deník České slovo, místo něj pak vycházelo
Naše slovo, které ale ukončilo svoji existenci v polovině roku 1915. Některým vyda-
vatelům bylo na základě žádosti umožněno místo zastaveného titulu začít vydávat
jiný. Rušení periodik bylo podloženo přijetím zákona o dočasném zrušení tiskové
svobody. Pravidelně vycházející listy nesměly být distribuovány kolportáží. Deníky
mohly mít jen jedno zvláštní vydání. Noviny byly podřízeny přísné cenzuře, kterou
zajišťoval Válečný dohlédací úřad (Kriegsüberwachungsamt) a jejímž cílem bylo
předejít zveřejnění čehokoliv, co by mohlo jakkoliv „ohroziti úspěšné vedení války“.
Tento úřad měl za úkol vykonávat jak cenzuru tiskovou, tak dopisní a telegrafní.
Vláda od českých novin požadovala, aby publikovaly loajální články, které jim do-
dávaly příslušné úřady a které noviny musely prezentovat jako redakční. Zpravodajství
z ciziny bylo možné přebírat pouze od Wolffovy tiskové kanceláře. Také nedostatek
papíru a odchody redaktorů na frontu (např. Lev Borský, Jaroslav Hašek, Eduard Bass,
Richard Weiner ad.) nebo do Nejvyššího úřadu vojenské cenzury pro celé Rakousko-
-Uhersko, kterým byl Válečný tiskový stan ve Vídni (K. u. K. Kriegspressequartier),
kde působili mimo jiné např. Fráňa Šrámek, Arne Laurin, Ladislav Tvarůžek ad.,
omezovaly tiskové možnosti. Z počtu 1 946 všech titulů vydávaných v českých zemích
v roce 1913 ubylo do konce války 293 (v srpnu 1915 zanikl např. list Čas).
Vlastní žurnalistická práce řady novinářů se dostala do neřešitelného vnitřního
rozporu. Až do mobilizace a vypuknutí války ve druhé polovině roku 1914 je – přes
všechny názorové rozdíly, půtky a polemiky – ve velké míře sjednocoval zájem na
rozvoji politického, kulturního a společenského života česky mluvícího obyvatelstva
a posilování české identity ve veřejném mínění. Tato postojová orientace (stejně jako
dobově oblíbená idea slovanské vzájemnosti) ale odporovala představě rakousko-
-uherské administrativy, která po redakcích žádala aktivní prorakouské texty a v jiných
postojích spatřovala odstředivé tendence oslabující bojovou jednotu státu (a v případě
slovanské vzájemnosti nádavkem sympatie k Rusku, tedy k nepříteli).
• 151
6 Média v meziválečném
Československu
6.1 Evropa a svět mezi dvěma válkami

Válečné události let 1914–1918, porážka Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko,
Itálie), vítězství států Dohody (Francie, Rusko, Velká Británie) s výrazným přispěním
USA na straně Dohody a způsob poválečného vypořádání s poraženými zeměmi
ve Versailleské mírové smlouvě z června 1919 zcela zásadně změnily státoprávní
uspořádání Evropy. Konec první světové války byl i koncem velkých mnohonárod-
nostních říší. Hned s koncem války se rozpadlo Rakousko‑Uhersko. Osmanská říše
zanikla a jejím nástupnickým státem se stala v roce 1923 Turecká republika. V roce
1917 byl carský režim v Rusku vystřídán po krátké buržoazní vládě bolševickou
diktaturou vedenou V. I. Leninem. Po jeho smrti (1924) stanul v čele sovětských
komunistů J. V. Stalin. Mezi německou Výmarskou republikou a Sovětským Ruskem
(pozdějším Sovětským svazem) vznikl od severu k jihu pás nových států, republik
a parlamentních demokracií včetně Československa. Jejich ustavení na půdorysu
rozpadlé rakousko‑uherské monarchie umožnila Versailleská smlouva tím, že uložila
Německu postoupit části svého území jiným zemím, mimo jiné Polsku a Česko-
slovensku. Státoprávní stabilitu si zachovaly Velká Británie, Francie a s nimi USA
jako vítězné státy první světové války (v západní Evropě byl jedinou významnější
poválečnou změnou vznik samostatného Irska).
Poválečná Evropa byla v problematické a velmi nevyvážené ekonomické situaci,
která vedla k politické nestabilitě a v řadě zemí k odklonu od principů parlamentní
demokracie, popřípadě k jejímu naprostému krachu. Versailleská smlouva připsala
plnou odpovědnost za rozpoutání první světové války Německu a ukládala mu
placení velkých reparací. Tato skutečnost spolu s oslabeným postavením do té doby
vlivného německého státu v mezinárodních vztazích tamní společnost silně trauma-

tizovaly. K tomu se přidaly vážné hospodářské potíže, které vedly k nárůstu sociální-
ho napětí. Tak vznikly podmínky pro nástup populistických politiků a autoritářských
režimů – většinou opřených o ideologii založenou na směsici požadavků směřujících
k nacionální či rasové výlučnosti a sociální rovnosti. Dobově významným projevem
tohoto trendu byl fašismus a nacismus – nedemokratické směry politického myšlení
opírající se o hodnoty pospolitosti (kolektivismu), nadřazenosti konkrétní (např. ra-
sové) kolektivity a záruky rovnosti uvnitř pospolitosti. Již v roce 1922 ovládl Benito
Mussolini Itálii a v roce 1923 se Adolf Hitler v Mnichově neúspěšně pokusil o puč.
Strávil ve vězení jeden rok z uloženého pětiletého trestu (pobyt ve vězení využil
k diktování své propagandistické autobiografie Mein Kampf, kterou vydal v letech
1925 a 1926). Fašisté ovládli postupně i další evropské státy, v Maďarsku nastoupil
režim regenta Miklóse Horthyho a fašizace se nevyhnula ani státům Versailleskou
smlouvou nejen nepoškozených, ale zvýhodněných: v Polsku převzala v květnu
1926 moc Piłsudského diktatura. Funkční parlamentní demokracie se z nástupnic-
kých států Rakouska‑Uherska udržela vlastně jen v Československu a v Rakousku,
tam byla ale trvale oslabována nechutí společnosti k poválečnému uspořádání.
Řada evropských zemí prožívala ve dvacátých letech období hospodářského vze-
stupu a Spojené státy americké právě v tomto období nastoupily cestu k budoucímu
postavení ekonomické velmoci globálního významu. Takzvaný fordismus (organiza-
ce výroby zajišťující díky standardizaci výroby a výrobním linkám produkci velkého
množství výrobků přijatelné, nikoliv špičkové kvality) se stal i pro cizinu prototypem
organizace průmyslové výroby. Také Sovětský svaz zažíval ve dvacátých letech roz-
voj průmyslové výroby (byť spojený s velkými problémy v zásobování obyvatelstva
potravinami a spotřebním zbožím).
Celková konjunktura byla na přelomu dvacátých a třicátých let ukončena světovou
hospodářskou krizí, jejímž prvním vnějším projevem byl strmý pokles cen akcií na
newyorské burze v říjnu 1929 (tzv. černý pátek čili krach newyorské burzy se odehrál
24. října 1929). Krize byla spojena s rychlým poklesem průmyslové výroby a drama-
tickým nárůstem nezaměstnanosti. Propad světové ekonomiky se začal vyrovnávat
až ve druhé polovině třicátých let v souvislosti s rozvojem zbrojního průmyslu a pří-
pravami řady zemí na válečný konflikt očekávaný vzhledem k pokračující expanzivní
politice Adolfa Hitlera.
Německo zasáhla světová hospodářská krize velmi citelně a nespokojenost oby-
vatelstva vedla k hledání východiska v nabídce řešení Hitlerovy nacistické NSDAP
(Národně socialistická německá dělnická strana) a k vysokému růstu počtu jejích
voličů. Po vítězství ve volbách se Adolf Hitler stal v roce 1933 německým kancléřem.
Nacisté ihned začali potlačovat občanská práva a prohlásili se jedinou legální poli-
tickou stranou v zemi. V roce 1935 Hitler veřejně vypověděl Versailleskou smlouvu,
Média v meziválečném Československu • 153
znovu zavedl brannou povinnost a v následujícím roce militarizoval Porýní. Itálie

začala uskutečňovat své expanzivní záměry vojenským napadením a obsazením
Habeše (Etiopie). Německá armáda vstoupila v březnu 1938 do Rakouska a prohlá-
sila je za jednu ze zemí Německé říše. Ve Španělsku vystoupila armáda pod vedením
generála Francisca Franca proti demokraticky zvolené republikánské vládě a vypukla
občanská válka, v níž na straně republiky bojovala i celá řada zahraničních dobro-
volníků (z ČSR kolem 3 000 osob).
6.1.1 Kultura a umění po válce a proti válce

Vcelku spíše neutěšený obraz evropské meziválečné mezinárodní situace a ekono-
mického vývoje kontrastuje s čilým rozvojem kulturního života, slovesného a vý-
tvarného umění, hudby, architektury, designu – i masových médií. Moderní umění
(etapa ve vývoji umění, jež bývá spojována s důrazem na autorskou individuali-
tu, subjektivismus a hodnotu experimentu) začalo dostávat obrysy již na sklonku
19. století a mezi světovými válkami se plně rozvinulo.
Mezi charakteristické rysy tohoto období patří celá řada uměleckých směrů,
z nichž některé měly otevřeně programový charakter. Již v roce 1918 sepsal fran-
couzský básník rumunského původu Tristan Tzara Manifest dadaismu. Dadaismus
se hlásil k estetice hravosti, vycházel z pocitu nesmyslnosti života a z odporu k válce.
Na dadaismus ve dvacátých letech navázal surrealismus, jenž kladl důraz na osvo-
bození podvědomí jako cestu k osvobození mysli (a to nejen v umění, ale i ve způsobu
života – surrealismus byl mezi svými stoupenci v meziválečném období autoritativně
vynucovaným životním stylem). Surrealismus ovlivnil poezii, výtvarné umění i film.
Pojem sám vychází z francouzštiny a lze ho přeložit jako „nadrealismus“, tedy směr,
který realitu nezachycuje (jak postuloval „tradiční“ realismus), ale spontánně tvoří
neomezován konvencemi a předsudky a tím vytváří nový svět.
Ve stejné době se rozvíjel i funkcionalismus vycházející z estetické hodnoty účel-
nosti. Ten se výrazně projevil v meziválečné architektuře (např. v přístupu německé
architektonické školy Bauhaus), ale zasáhl i jiné oblasti, kupříkladu lingvistiku
a literární vědu. Jeho podstatným rysem je představa, že sociokulturní jevy (archi-
tektura, jazyk, umění) jsou projevy za nimi přítomné struktury, jejíž fungování mají
zajišťovat, že jsou to manifestace těchto struktur.
Uplatnily se ovšem i mnohé jiné umělecké proudy, tu doznívající, jindy t ěžko
zařaditelné. Meziválečné období bylo bohaté na výraznou literární, divadelní
i výtvarnou produkci. Německojazyčnou literaturu reprezentují např. díla bratří
Thomase a Heinricha Mannových, Stefana Zweiga a Arnolda Zweiga, R oberta
Musila, Franze Werfela či historická díla Liona Feuchtwangera, ostře reaguje na
válku antimilitaristickým postojem Erich Maria Remarque. Řada německých au-

torů přitom musela pro své protinacistické postoje, demokratický humanismus či
židovský původ Německo po nástupu Hitlera k moci opustit. V americké litera-
tuře se v reakci na první světovou válku objevují knihy autorů takzvané ztracené
generace (např. Ernest Hemingway nebo William Faulkner), ve Francii Romain
Rolland či Henri Barbusse.
Svébytnou a velmi originální oblast meziválečné umělecké tvorby představu-
je sovětské Rusko, respektive Sovětský svaz. Atmosféra krutého, ale jedinečného
sociálního experimentu, jímž sovětizace Ruska a posléze i sousedících zemí byla,
inspirovala kulturní produkci, která tuto etapu vývoje různým způsobem reflekto
vala – od prvoplánové adorace po kritickou až ironickou reflexi. Inspirace sovětským
sociálním experimentem zasáhla všechny sféry umělecké produkce: od literatury
přes film po hudbu a výtvarné umění. Vzhledem k instrumentálnímu pojetí umění
jako nástroje na podporu budování nové společnosti vedla ke zformování oficiální
umělecké doktríny – ke směru nazývanému socialistický realismus. Mezi významné
autory meziválečného Sovětského svazu patřili např. básník Vladimír Majakovskij
(zakladatel ruského futurismu) či prozaici Maxim Gorkij (od sociálně kritického
tónu, který nabídl v románu Matka z roku 1906, přešel postupně na pozici socia-
listického realismu, jak dokládá např. Podnik Artamonových z roku 1925), Michail
Šolochov (autor třídílné románové fresky Rozrušená země o kolektivizaci země-
dělství, kterou začal vydávat v roce 1932) či Michail Bulgakov (jeho román Mistr
a Markétka, ironické podobenství o dopadu sovětského experimentu na ruskou
společnost, byl publikován až v šedesátých letech 20. století).
Prvního velkého vrcholu ve svých dějinách dosáhl v meziválečném období film
jako „nové“ umění. Již dvacátá léta a éra němého filmu přinesly vedle výroby spo-
třebních dobrodružných, komediálních či romantických příběhů i pokusy o závaž-
ná díla s vyššími uměleckými aspiracemi, např. snímky francouzského filmového
impresionismu nebo německého expresionismu. V Sovětském svazu v té době
působili režiséři Sergej Ejzenštejn, Vsevolod Pudovkin a dokumentarista Dziga
Vertov. V USA vrcholila éra němé grotesky snímky Charlese Chaplina, Bustera
Keatona (Friga) či Harolda Lloyda. Ve druhé polovině dvacátých let přinesla filmu
synchronizovaná zvuková nahrávka nové možnosti uměleckého vyjádření (jak to
dokládá např. tvorba francouzského režiséra René Claira).
Charakteristického projevu se meziválečné období dočkalo v hudbě nástupem
jazzu.
Ve třicátých letech sílilo v umělecké tvorbě varování před válkou, a to ve vý-
tvarném umění (Guernica Pabla Picassa z roku 1937 reagující na bombardování
stejnojmenné španělské vesnice během občanské války) i v literatuře (Hemingwayův
román Komu zvoní hrana).
6.1.2 Nástup rozhlasového vysílání

Ve vývoji masových médií v Evropě a ve světě nepřinesly dvě meziválečné deká-
dy jen již zmíněný přechod z němého na zvukový film, který se dotkl i spotřební
(např. hollywoodské) produkce masového charakteru. Přínosem byl především
rozvoj pravidelného rozhlasového vysílání v první třetině dvacátých let a zahájení
televizního vysílání ve třicátých letech. Vývoj evropského a amerického vysílání se
od sebe dost zásadně lišily. V roce 1922 začala vysílat britská rozhlasová stanice BBC
(tehdy British Broadcasting Company) a stala se svým způsobem modelovým uspo-
řádáním rozhlasového vysílání v Evropě (a později i televizního, od roku 1936 měla
BBC pravidelné televizní vysílání). BBC vznikla jako společnost založená skupinou
firem a v roce 1927 se stala institucí veřejné služby pod názvem British Broadcasting
Corporation. Krátce po vzniku BBC začalo pravidelné rozhlasové vysílání v řadě
dalších evropských zemí. V USA se rozhlasové (od roku 1920) a později i televizní
vysílání rozvíjely jako soukromá komerční činnost.
Vedle těchto technologických inovací je patrně nejvýraznějším charakteristickým
rysem tohoto období využití mediálního systému země ke státní propagandě. Ne-
pokrytě a důsledně se tak v Evropě dělo zejména v Sovětském svazu a ve třicátých
letech v hitlerovském Německu.
6.2 D
vě desetiletí samostatného
Československa
Jedním z nástupnických států rakousko‑uherské monarchie bylo ve střední Evropě
i Československo (ČSR). Samostatný stát byl vyhlášen 28. října 1918 a prezidentem
nově vzniklé republiky se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Na základě Versailleské
smlouvy uznalo Německo nezávislost Československa a odstoupilo mu Hlučínsko.
V roce 1919 Československo podepsalo mírovou smlouvu s Rakouskem, která za-
jišťovala územní nedotknutelnost ČSR. Jedním z důsledků poválečného uspořádání
nových států bylo i přičlenění Podkarpatské Rusi k novému Československu. Z ústav-
ního hlediska bylo Československo parlamentní demokracií, zákonodárnou moc
v zemi vykonávalo Národní shromáždění, které se skládalo z Poslanecké sněmovny
a Senátu. Stát byl založen na koncepci „československého národa“ a žily v něm vedle
Čechů a Slováků početné národnostní menšiny – především německá, maďarská,
ukrajinská a polská.
V prvních letech své existence se Československo potýkalo s vážnými problémy

hospodářskými i politickými – docházelo k častému střídání vlád. I proto mezi
občany narůstal počet příznivců levicových hnutí. Úroveň hospodářství státu se sice
od roku 1924 zlepšovala, jenže jako v celém světě byl vzestup na přelomu dvacátých
a třicátých let přerušen vleklými důsledky světové hospodářské krize, především
poklesem průmyslové výroby a vzrůstající nezaměstnaností s nedostatečným za-
bezpečením postižených sociálních skupin.
Zvlášť postiženy byly regiony s vysokým podílem dělnického obyvatelstva
a krize výrazně zasáhla celou oblast Sudet s převahou německého obyvatelstva.
Docházelo k nepokojům a stávkám (např. na Mostecku). Mezi příslušníky ně-
mecké menšiny – z nichž mnozí se nedokázali od samého počátku identifikovat
s představou československého státu a jejich nechuť ještě posilovala přezíravá
a nevstřícná politika státu vůči menšinám – získávala stále více příznivců Sudeto
německá strana (Sudetendeutsche Partei), která měla úzké politické kontakty
v Německu. Strana v roce 1935 sice počtem hlasů zvítězila v parlamentních vol-
bách, avšak po přepočtu hlasů ve druhém skrutiniu se vítězem voleb stala agrární
strana. Nespokojenost německého obyvatelstva umožňovala představitelům su-
detských Němců stupňovat politické požadavky. Napětí vyvrcholilo v září 1938,
kdy vláda zakázala Sudetoněmeckou stranu, na její vedoucí představitele Konrada
Henleina a Karla Hermanna Franka vydala zatykač a vyhlásila všeobecnou mobi-
lizaci. Dala tak najevo svou připravenost bránit se německému útoku. Mnichov-
skou dohodou (podepsanou vrcholnými představiteli Německa, Velké Británie,
Francie a Itálie) byla ovšem 30. září 1938 donucena vzdát se pohraničních území
ve prospěch Německa. Následně v říjnu a listopadu musela odstoupit pohraniční
území Polsku a Maďarsku.
Na Slovensku nabývaly na významu již po řadu let autonomistické tendence
a také k nim přispívala bída a nespokojenost místního obyvatelstva. Sílila zde kleri-
kální Hlinkova slovenská ľudová strana. I když její vliv mezi slovenským obyvatel-
stvem nebyl srovnatelný s vlivem Sudetoněmecké strany mezi Němci, představovala
hlavní směr usilující o autonomii Slovenska v ČSR.
V čele státu stál tehdy druhý československý prezident Edvard Beneš (první
ministr zahraničí ČSR), kterého po abdikaci T. G. Masaryka (zemřel 14. 9. 1937)
v roce 1935 zvolilo Národní shromáždění. Proti jeho osobě se také obracely útoky
jak ze strany sudetské (s výraznou podporou Německa), tak slovenské.
Stejně jako v Evropě, odehrávalo se i v Československu meziválečné období ve
znamení bohatého kulturního a uměleckého života promítajícího se do literatu-
ry, výtvarného umění, architektury i divadelní a filmové tvorby. Výrazným rysem
meziválečného období přitom byl příklon značného počtu tvůrců – podobně jako
v jiných zemích – k levicovým myšlenkám.
6.2.1 Kulturní život první republiky

V meziválečných dílech je možné najít řadu ohlasů na dobové trendy ve vývoji
moderního umění. Inspirace dadaismem se objevuje např. v raných hrách Jiřího
Voskovce a Jana Wericha v Osvobozeném divadle. Mnoho autorů bylo ovlivněno
surrealismem. Z hlediska architektury se objevila řada staveb navržených pod pří-
mým vlivem funkcionalismu (např. Veletržní palác Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla,
Všeobecný penzijní ústav Karla Honzíka a Josefa Havlíčka, osada Baba v Praze
a další) a prosazují se velkorysé urbanistické koncepce (na počátku dvacátých
let zpracoval Josef Gočár územní plán Hradce Králové). Výtvarné umění zažívá
jeden ze svých vrcholů – v této době působili např. Jindřich Štýrský, Josef Čapek,
Toyen (Marie Čermínová), František Muzika, Jan Zrzavý, Václav Špála, Emil Filla,
Pravoslav Kotík ad. V poezii zaznívají pokusy o formulování vlastních, původních
směrů, kupříkladu poetismus (raný Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert či Karel Teige,
který také sepsal Manifest poetismu a vydal ho v roce 1928 v Revui Devětsilu) nebo
proletářská poezie (Jiří Wolker, Stanislav K. Neumann, Josef Hora, částečně též
Jaroslav Seifert).
Prozaická tvorba vznikající na českém území zažívala jedno ze svých vrcholných
období. V meziválečném období vznikají Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava
Haška, ale i stěžejní díla Vladislava Vančury, Karla Čapka, Ivana Olbrachta, Karla
Poláčka ad., vycházejí významná díla psychologické prózy (Jaroslav Havlíček, Václav
Řezáč ad.), Marie Majerová vydává utopický román Přehrada (1932), Marie Pujma-
nová román Lidé na křižovatce (1937). Rozvíjí se tradice legionářské literatury (Josef
Kopta, Rudolf Medek, František Langer ad.) a katolické literatury (Jakub Deml,
Jaroslav Durych, Josef Čep ad.).
Specifickým rysem doby bylo stýkání českého a německého živlu v umělecké
tvorbě. Mezi německy píšící autory žijící v českém prostředí patřili Franz Kafka
(zemřel 1924), Johannes Urzidil, Max Brod, Hugo Salus či Franz Werfel, německo-
jazyčného židovského původu byla celá řada dalších výrazných osobností té doby,
např. kritik Kurt Konrád.
Pro českou divadelní kulturu a dramatickou tvorbu byl příznačný vznik řady vý-
znamných dramatických textů (divadelní hry Karla Čapka, Františka Langera, Jiřího
Mahena aj.) a inovativní režijní a scénografické postupy v tradičních („kamenných“)
divadlech. Současně se rozvíjely experimentální autorské scény – např. Osvobozené
divadlo (Jiří Voskovec, Jan Werich, skladatel Jaroslav Ježek a režisér Jindřich Honzl)
či D34 (Emil František Burian).
Filmová produkce němé éry měla spíše spotřební charakter, ale zaznamenala
několik pokusů se zřetelnými uměleckými ambicemi, kupř. film Stavitel chrámu
(1919) Karla Degla nebo Erotikon (1929) Gustava Machatého. Spotřební (divácký)
charakter si kinematografie zachovala i po nástupu zvukového filmu. I v této době

ovšem vznikala umělecká díla, která měla ohlas také v zahraničí, např. Extase (1933)
Gustava Machatého, Řeka (1933) a Maryša (1935) Josefa Rovenského, Jánošík (1935)
Martina Friče. Na pokusech o umělecky náročnější snímky se podílela řada vý-
znamných meziválečných umělců, kupř. spisovatel Vladislav Vančura (filmy Před
maturitou z roku 1932, dále Na sluneční straně z roku 1933, na němž spolupracoval
nejen všestranně umělecky nadaný Emil František Burian, ale také básník Vítězslav
Nezval a lingvista Roman Jakobson, či Marijka nevěrnice z roku 1934, na němž se
autorsky podíleli spisovatelé Karel Nový a Ivan Olbracht a hudbu složil Bohuslav
Martinů). Vančurovy filmařské pokusy ale nevyvolaly u dobové kritiky ani u publika
příliš nadšenou odezvu.
Meziválečná kinematografie si také tematizovala postavení a roli médií ve spo-
lečnosti. V roce 1933 natočil herec a režisér Přemysl Pražský (pozdější vynikající
rozhlasový režisér) nepříliš zdařilý špionážně laděný snímek Sedmá velmoc, jehož
zápletka je založena na snaze trojice mladých novinářů odhalit agenta zahraniční
mocnosti.
Tendence k překračování hranic žánrů a konkrétních oblastí tvůrčí práce se
projevila nejen ve snaze literátů realizovat se ve filmu, jak tomu bylo (nejen)
u Vl. Vančury, či v propojování dramatické a hudební produkce (E. F. Burian),
ale vedla i k častému kombinování umělecké tvorby s publicistikou (namnoze
i z důvodů ekonomických). Mnozí meziváleční literáti byli současně výraznými
novinářskými osobnostmi: spisovatelé Karel Čapek, Eduard Bass, Richard Weiner
či Karel Poláček jsou spojeni s působením v Lidových novinách (Poláček ale pra-
coval i pro České slovo), literární kritik Kurt Konrád psal do listu Komunistické
strany Československa Rudé právo – stejně jako básník Jaroslav Seifert (který
pracoval jako redaktor řady literárních časopisů, např. listu Sršatec). Básník Viktor
Dyk byl současně redaktorem Národních listů.
Významnou roli v prvorepublikové žurnalistice sehrála také řada překladatelů,
kteří českým čtenářům zprostředkovávali německou kulturu a naopak německému
prostředí kulturu českou (např. Pavel Eisner v Prager Presse, Rudolf Fuchs v Prager
Tagblattu a Prager Presse či O takar Babler). Propojení umělecké a novinářské práce
naznačuje, jak důležité bylo v meziválečném období spojení umělce s žitou skuteč-
ností – např. hranice mezi politickým komentářem a uměleckou tvorbou byly velmi
nezřetelné, jak dokládá řada aktualizačních narážek v takzvaných forbínách, tedy
mezihrách, v komediích Voskovce a Wericha.
Pro třicátá léta, a zvláště jejich druhou polovinu, je – podobně jako v jiných
zemích – charakteristický angažovaný postoj umělců proti válečnému nebezpečí
a nacistické hrozbě (hry Osvobozeného divadla Balada z hadrů, Rub a líc či Těžká
Barbora, dramata Karla Čapka Bílá nemoc a Matka, Čapkův román Válka s mloky aj.).
6.3 Česká média v meziválečném období

Mediální scéna meziválečného Československa zaznamenala několik změn or-
ganizačních (včetně legislativních a spolkových), strukturních, technologických
i obsahových.
Se vznikem samostatného státu bylo třeba zajistit vlastní zpravodajský servis,
proto byla založena národní tisková agentura – Československá tisková kancelář
(ČTK) – a stala se novým prvkem v organizačním uspořádání veřejné komunikace
v novém státě. Samostatná republika se stala také impulzem k novému rozvoji regio
nálních médií a regionálního zpravodajství, ale také spolkového života novinářů
a jejich profesně stavovské organizace.
Strukturně se tisk první republiky ustanovil již před první světovou válkou
v rámci rakousko‑uherské monarchie. Jeho jádro tvořila periodika politických
stran. Jako strukturně nový prvek se v meziválečném období rozvinul bulvární
(senzační, revolverový, šestákový) tisk, jehož existence do té doby byla ve srov-
nání s jinými zeměmi spíš okrajová. Vedle toho se také posílila role tiskových
koncernů. Technický rozvoj tiskáren umožnil vyšší kvalitu grafické úrovně tisku.
Mediální produkce zaznamenala výrazný rozvoj časopisů s moderní až experimen-
tální grafickou úpravou. Mnozí představitelé uměleckého světa působili současně
jako novináři a některé novinářské útvary v jejich podání povýšily na texty blížící
Jesenská, Milena (* 10. 8. 1896 Praha, † 17. 5. 1944 Ravens

brück), novinářka. Svou novinářskou činnost zahájila v letech
1920–1922 v deníku Tribuna, 1921–1928 pracovala v Národních
listech, po určitou dobu zde vedla rubriku pro ženy, 1926–1928
byla současně redaktorkou časopisu Pestrý týden, následně
pracovala jako redaktorka Lidových novin, Přítomnosti, spolu
pracovala se Světem práce a s řadou dalších deníků a časopisů.
Ve své novinářské práci se ve dvacátých letech věnovala mimo
jiné modernímu životnímu stylu, překladům z němčiny, ale i dalším tématům.
Od roku 1928 byla členkou Syndikátu československých novinářů. Ve druhé po-
lovině třicátých let se vyjadřovala na stránkách Přítomnosti k politické situaci
v Československu a podílela se na řízení tohoto periodika. Svým novinářským
stylem, jasnými názory na životní styl, postavení žen ve společnosti i politickými
názory byla jednou z nejvýraznějších novinářek první poloviny 20. století. V době
protektorátu se podílela na přípravě ilegálního periodika V boj, po zatčení byla
deportována do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zahynula.
se krásné literatuře, např. cestopisné reportáže Ivana Olbrachta a Karla Čapka,

umělecká kritika F. X. Šaldy nebo soudničky Františka Němce.
Pokud jde o technologické změny, zřejmě nejvýznamnější z nich bylo zahájení
pravidelného rozhlasového vysílání.
6.3.1 S
truktura tištěných médií v meziválečném
Československu
Struktura prvorepublikového tisku se konstituovala již v období Rakouska‑Uherska,
neboť se vytvářela v těsné souvislosti se vznikem politických stran na konci 19. století
a současně s rozvojem čtenářské poptávky po přijatelnějších a zábavnějších obsazích.
Z periodik ustavených v předcházejícím období měl ve struktuře československé-
ho tisku let 1918–1938 silnou pozici zejména stranický tisk, jehož prostřednictvím
jednotlivé politické strany komunikovaly se svými voliči. Ze stranických deníků se
jednalo např. o národně demokratické Národní listy, sociálně demokratické Právo
lidu, národně socialistické České slovo či agrárnický Venkov. Politické strany vydávaly
kromě svého ústředního tisku, který byl distribuován většinou po celé republice, řadu
Agrární Venkov z podzimu 1930 jako příklad stranického tisku
Karla Kráslová (karlakraslova@gmail.com)

Nejezchlebos
… To máme: raník, poledník, odpoledník, večerník…
Skočdopolis
… a teď bude vycházet ještě půlnočník. O půlnoci, mezi večerníkem a raníkem.
Nejezchlebos
Ano, dva půlnočníky rovnají se obsahem jednomu…
Skočdopolis
… rovnají se obsahem jedněm novinám. Je to totéž, ale není to tak sprosté…
Ze hry Voskovce a Wericha Osel a stín z roku 1933
regionálních listů s různou periodicitou a také se specifickým zaměřením (pro ženy,

děti, se sportovní či kulturní tematikou apod.).
Vznikaly však i deníky nové, a to nejen stranické. Mezi nejvýznamnější patřily
např. lidovecké Lidové listy (založeny 1922), nezávislý list Tribuna (vycházel od roku
1919), list Československé obce legionářské Národní osvobození (1924) či komu
nistický deník Rudé právo (1920).
Deníky byly prostředkem a výrazem systematicky udržované politické ko-
munikace. Stranická politika se prosazovala zejména v ranních vydáních deníků
(tzv. ranících), kde si mohli čtenáři přečíst projevy stranických činitelů, obvykle
stranicky zaměřené komentáře k politickým událostem, výtahy z usnesení různých
stranických schůzí, reakce na činnost konkurenčních stran a další zprávy politické-
ho charakteru. Tyto listy lze většinou označit jako seriózní tisk (tisk kvality), srov-
natelný se zahraničními deníky této kategorie (ovšem ne všude se uplatňovala tak
úzká vazba mezi tiskem a politickými stranami jako v českém prostředí). Naopak
populárněji orientovaná odpolední vydání (tzv. večerníky) měla pestřejší obsah
a nabízela témata přitažlivější pro široké čtenářské skupiny. Večerníky mívaly také
nápadnější grafickou podobu s výraznějšími titulky, častěji využívaly fotografie
a jejich náklad byl zpravidla výrazně vyšší, než tomu bylo u ranních vydání a měly
tendenci se blížit bulvárnímu tisku.
Vedle stranických listů vycházely i takzvané nezávislé tituly, které nepůsobily
pod přímým patronátem žádné politické strany. Z významných deníků se jednalo
zejména o Národní politiku a Lidové noviny, které byly založeny již koncem 19. sto-
letí. Další listy s podobným postavením vznikly až v novém státě: deníky Tribuna
(1919–1928) a Národní osvobození (1924–1939). Ani u těchto listů však nebylo
možné hovořit bez výhrady o politické nestrannosti. Národní politika se často
přikláněla na stranu národních demokratů, Lidové noviny a Tribuna tlumočily
zejména názory skupiny kolem prezidenta Masaryka (tzv. Hrad). Podobně si počí-
nalo i Národní osvobození, které hájilo zejména zájmy legionářů, učitelů a státních
zaměstnanců.
Vedle českých deníků vycházela v předválečném Československu i řada německy
psaných deníků, z nichž většina měla své počátky v 19. století. Mezi nejvýznamnější
patřil deník Bohemia, list založený již v roce 1828 v Praze jako kulturní časopis,
který od roku 1832 vycházel jako deník. Nepatřil přímo žádné politické straně,
měl však blízko k Německé demokratické straně svobodomyslné. Dále lze uvést
deník Prager Tagblatt (1876–1939), který ve své redakci podobně jako list Bohemia
(1828–1938) soustředil významné kulturní osobnosti pražské německé společnosti.
V roce 1921 začal vycházet v Tiskařské, nakladatelské a novinářské společnosti Orbis
deník Prager Presse, jehož hlavním cílem bylo propagovat myšlenky nového demo-
kratického Československa v zahraničí.
Laurin, Arne (vlastním jménem Arnošt Lustig, * 22. 2. 1889 Hrn-

číře, † 12. 2. 1945 New York), novinář. Již v čase studia techniky
spolupracoval s řadou časopisů, např. Rozvoj, Stopa, Divadlo.
V letech 1919–1920 pracoval v redakci listu Tribuna. Od roku 1921
byl šéfredaktorem německy psaného deníku Prager Presse, jehož
vydavatelem byla akciová společnost Orbis. Ta byla navázána
na ministerstvo zahraničních věcí, které se podílelo na řízení spo-
lečnosti i jejím skrytém financování ze státního rozpočtu. Cílem
deníku Prager Presse bylo informovat o politickém, hospodářském a kulturním životě
Československa a tlumočit jeho zahraniční politiku. Pod Laurinovým vedením dosa-
hoval deník vysoké úrovně žurnalistické práce a byl pokládán za jeden z nejserióz
nějších deníků první republiky. Arne Laurin patřil mezi takzvané pátečníky, intelek-
tuály scházející se pravidelně s prezidentem T. G. Masarykem. Laurin vytvořil osobní
knihovnu, v níž shromáždil více než sedm tisíc výtisků starých listů, vydání klasické
české literatury, titulů odborné literatury o žurnalistice z celého světa od 17. století až
do roku 1938. Existence Prager Presse skončila 31. prosince 1938 v atmosféře druhé
republiky, která kritizovala československou prvorepublikovou zahraniční politiku.
Laurin jako člověk židovského původu se v tomto období dočkal i antisemitských
útoků. Odjel do New Yorku, kde řídil československé informační středisko, které tu
nechal zřídit Edvard Beneš. Laurin tady vytvářel výstřižkový archiv z amerického
i evropského tisku, který měl být k dispozici Benešovi a londýnské exilové vládě.
Současně až do konce života pracoval jako novinář v New Yorských listech, orgánu
československého odboje v USA.
Německý tisk nepůsobil jen v Praze, ale i v Brně (zde vycházel např. Brünner
Morgenpost), v Ostravě (Ostrauer Zeitung), v Českých Budějovicích (Budweiser
Zeitung), v Českém Těšíně (Teschner Zeitung), v Plzni a Liberci. Mnoho dalších
německých titulů periodického tisku vycházelo v pohraničních oblastech se silně
zastoupeným německým osídlením, např. v Opavě, Karlových Varech, ale také
v řadě menších měst a obcí.
Součástí politického spektra první republiky bylo i fašistické hnutí. Jeho nejvý-
raznějším představitelem byla Národní obec fašistická (NOF), která vznikla v roce
1926. Do jejího čela se postavil generál Radola Gajda, bývalý legionář a vrcholný
Kisch, Egon Erwin (* 29. 4. 1885 Praha, † 31. 3. 1948 Praha),

novinář, spisovatel, dramatik. Svoji novinářskou kariéru začí-
nal v pražských německy psaných denících Bohemia a Prager
Tagblatt. Upozornil na sebe reportážemi z různých tajemných
zákoutí Prahy, ale třeba i rozhovorem s Thomasem Alvou Ediso-
nem. V roce 1913 odjel do Berlína, kde psal do deníku Berliner
Tageblatt. Dobu první světové války prožil jako voják rakousko-
-uherské armády. Po skončení války se vrátil k novinářské profe-
si. Od roku 1921 žil v Berlíně, kde psal např. pro Arbeiter Illustrierte Zeitung, Welt am
Abend, Weltbühne, Rote Fahne, Berliner Morgenpost a řadu dalších německých listů.
Současně byl dopisovatelem Lidových novin z Německa. Kisch se proslavil jako vyni-
kající autor reportáží. Napsal řadu reportáží ze svých cest do Číny, USA, Sovětského
svazu. Podle názvu jedné ze svých knih získal označení „zuřivý reportér“. Snažil se
o maximální autenticitu svých reportáží, a proto se nevyhýbal ani převlekům a změ-
nám identity, aby mohl proniknout do různých prostředí. Kisch byl členem komu
nistických stran v Rakousku, Německu, Československu. Vedle novinářské činnosti
se věnoval také psaní novel a povídek (velmi úspěšná byla povídka Nanebevstoupení
Tonky Šibenice, která byla uvedena také jako divadelní hra a dočkala se i několika
filmových adaptací). V roce 1933 musel jako komunista židovského původu opustit
Německo. Žil poté v Paříži. Zúčastnil se občanské války ve Španělsku. Dobu druhé
světové války strávil v mexické emigraci, v níž napsal autobiografické vzpomínky,
které vydal pod názvem Tržiště senzací. Současně zde pracoval v novinách Freies
Deutschland. Po skončení války se vrátil do Prahy, kde žil až do své smrti.
Kisch přispěl také k poznání dějin žurnalistiky. V roce 1923 vyšla kniha Klasický
žurnalismus. Kisch v ní shromáždil úvodníky, fejetony, soudničky, umělecké kri-
tiky od několika desítek autorů z různých staletí a prezentoval tak vývoj světové
žurnalistiky.
činitel československé prvorepublikové armády. Strana se inspirovala hlavně ital-

ským fašismem, vystupovala výrazně protiněmecky a protižidovsky. Již od roku
1922 vycházela v Holešově Hanácká republika (později přejmenovaná na Národní
republiku). Ústředním tiskovým orgánem NOF byla od roku 1928 Říšská stráž
vydávaná tiskařským družstvem Odboj, od roku 1929 ji převzal koncern Tempo
a název byl změněn na Stráž říše. List se potýkal s úbytkem čtenářů i názorovými
rozbroji v hnutí a zcela zanikl v roce 1932. Národní obec fašistická od roku 1931 do
roku 1936 vydávala vlastní týdeník Fašistické listy. Čeští fašisté vydávali také různá
periodika v regionech (Stráž národa, Moravsko-Slezská stráž, Hodonínský fašista,
České směry, Fašistický Jih).
Značná konkurence vládla na trhu prvorepublikových časopiseckých titulů,
segmentu tištěných médií s dosti pestrou a různorodou nabídkou, v níž – po-
dobně jako v deníkové produkci – sehrávaly výraznou roli vydavatelské domy.
Rovněž mezi časopisy je možné najít tituly, které do samostatného Československa
přešly z předcházejícího období (např. obrázkový časopis Světozor), i tituly nové.
K výrazným nově založeným prvorepublikovým časopisům patřil např. Pražský
ilustrovaný zpravodaj vycházející od roku 1920 v koncernu Melantrich a oriento-
vaný na široké střední čtenářské vrstvy. Zpravodaj se také významně podílel na
rozvoji české novinářské fotografie a jejím uplatnění v grafické podobě tištěného
média. Mezi časopisy dotvářející kulturní a společenské klima první republiky
patřila celá řada dalších titulů, mimo jiné Hvězda, List československých paní a dívek,
ale i časopisy zaměřené na dětské čtenáře či časopisy kulturní, popř. časopisy věno
vané politickým tématům.
I když typickým rysem meziválečného období je růst významu vydavatelských
koncernů, řada titulů, zvláště časopiseckých, vycházela mimo tyto koncerny. Na-
kladatel a spisovatel Otakar Štorch‑Marien byl od roku 1919 majitelem nakladatelství
Aventinum, jehož název odkazoval k přídomku významného českého tiskaře 16. století
Jiřího Melantricha z Aventina. Nakladatelství se vyznačovalo umělecky velmi hod-
notným edičním plánem, nabízejícím domácí i překladovou literaturu. V polovině
dvacátých let začalo vydávat časopis Rozpravy Aventina, který se snažil o podrobnou
kritickou reflexi soudobého domácího i zahraničního umění, především literatury.
Velký význam pro českou kulturu mělo hnutí Devětsil. S jeho existencí bylo spoje-
no vydávání Revue Devětsilu (ReD) v letech 1927–1931. Periodikum redigoval Karel
Teige a ReD psal o kultuře v duchu konstruktivismu a poetismu.
Dalším významným kulturně orientovaným titulem byl časopis Čin, který vychá-
zel v letech 1928–1938. Po většinu jeho existence ho redigovala spisovatelka Marie
Majerová a přispívali do něj četní představitelé meziválečné umělecké a intelektuální
scény, kupř. básník František Halas, prozaik Ivan Olbracht, překladatel Pavel Eisner,
divadelní režisér Jiří Frejka či výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký. Karel Horký
vydával od roku 1927 v Zemědělském knihkupectví A. Neubert politický týdeník

Fronta (1927–1939), který byl na svoji dobu velmi kritický k politice Hradu a k do-
mácím politickým poměrům.
Dalším významným časopisem meziválečného období byla Přítomnost, založená
roku 1924 s přispěním a pod neformální patronací prezidenta Masaryka. Přítomnost
(1924–1939), jejímž šéfredaktorem se stal publicista Ferdinand Peroutka, byla názo-
rově blízká Hradu a hlásila se k masarykovské představě demokratického humani-
smu. V Přítomnosti publikovala řada významných osobností meziválečné kultury:
např. Karel Čapek, Eduard Bass, Emil František Burian, Josef Čapek, Václav Černý,
Adolf Hoffmeister, Záviš Kalandra, Karel Poláček a Marie Pujmanová ad.
K úspěšným a výrazným časopiseckým titulům patřil i časopis Pestrý týden,
vycházející od podzimu 1926 v pražských Grafických závodech Václav Neubert
a synové. Jednalo se o zpravodajský a publicistický titul vysoké obsahové i grafické
úrovně (v úpravě listu byl např. kladen značný důraz na esteticky hodnotné využití
novinářské fotografie).
Za první republiky byla také bohatá nabídka časopisů pro děti a mládež. Nakla
datelství J. R. Vilímek vydávalo časopis Malý čtenář, který vznikl již v roce 1882.
Časopis Junák začal vycházet v roce 1915, od roku 1921 se jmenoval Skaut – Junák.
Oblíbeným časopisem pro menší čtenáře byla od roku 1919 Zlatá brána. Pro starší
děti vznikl v témže roce časopis Úsvit. Pro ně byl také od roku 1932 určen časopis
Roj. Tělovýchovná organizace Sokol vydávala od roku 1936 pro děti časopisy Sokolské
jaro a Poupě. Jednota Orel měla od roku 1919 časopis Květy mládí. Československý
červený kříž vydával pro děti od roku 1926 časopis Lípa.
Peroutka, Ferdinand (* 6. 2. 1895 Praha, † 20. 4. 1978 New York),

novinář, politický publicista, spisovatel, dramatik. Žurnalistickou
dráhu zahájil roku 1914 v Herbenově Času jako výtvarný referent,
v letech 1919–1924 působil v deníku Tribuna, 1924–1939 řídil kul-
turně politickou revui Přítomnost a pravidelně přispíval politic-
kými komentáři, úvodníky a úvahami do Lidových novin. V letech
1939–1945 byl vězněn nacisty, po osvobození 1945–1948 řídil revui
Dnešek, pokračování Přítomnosti, a současně byl šéfredaktorem
Svobodných novin. V roce 1948 emigroval do Velké Británie. Od roku 1950 žil v USA,
byl spoluzakladatelem a několik let řídil československé vysílání rozhlasové stanice
Svobodná Evropa a spolupracoval s řadou amerických periodik. V novinářské práci
zastával demokratické pojetí, jeho články a příspěvky patří mezi stylisticky příkladné
texty; důležitým publikačním počinem je čtyřdílné dílo Budování státu (1933–1936).
Čapek, Karel (* 9. 1. 1890 Malé Svatoňovice, † 25. 12. 1938 Praha),

spisovatel, dramatik, novinář. Po vystudování Univerzity Karlovy
se začal věnovat novinářské činnosti. V letech 1918–1920 byl re-
daktorem týdeníku Nebojsa a od roku 1917 deníku Národní listy,
odkud v roce 1921 odešel na protest proti vyloučení bratra Josefa
z redakce a zaměření listu proti prezidentu T. G. Masarykovi. Ná-
sledně nastoupil do pražské redakce Lidových novin, kde působil
až do své smrti. Zde také jako redaktor a výtvarný kritik pracoval
jeho bratr Josef, malíř, grafik a spisovatel. Karel Čapek se v Lidových novinách zaměřil
na psaní fejetonů a sloupků. Současně se věnoval rozsáhlé spisovatelské a překlada-
telské činnosti. Psal divadelní hry, v letech 1921–1923 působil rovněž jako dramaturg
a režisér Vinohradského divadla. Mezi lety 1925 a 1933 byl prvním předsedou česko-
slovenského odboru PEN klubu (mezinárodního sdružení spisovatelů). Na snímku
s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinflugovou, s níž se v roce 1935 oženil.
Nabídka novinových i časopiseckých titulů byla v období první republiky velice

pestrá a počet titulů stále narůstal.
Přestože je dnes politický systém první republiky pro mnohé vzorem demokra-
tického zřízení, podléhalo fungování periodického tisku v tomto období silným
omezením. Ústava Československa z roku 1920 sice zaručovala svobodu tisku,
ovšem v mezích platných zákonů, které různým způsobem regulovaly fungová-
ní periodického tisku a médií vůbec. Mezi nejdůležitější regulační normy patřil
5000
4000
3000
2000
1000
0
1920 1925 1930
počet titulů 2 259 2 800 3 933
Nárůst počtu titulů v období 1920–1930

Zdroj: Dějiny československé žurnalistiky III, s. 58.
Roura
… Jaký by to byl režim, kdyby byl bez chyb?
Trouba
To není dobře volený příklad, protože režim nemá chyby, režim má cenzuru…
Ze hry Voskovce a Wericha Robin zbojník z roku 1932
r akouský tiskový zákon č. 6/1863, který převzala i samostatná republika. Přes řadu
pokusů a naléhání ze strany novinářů na vypracování nového zákona platila tato
zastaralá a mnohokrát novelizovaná právní norma po celé období první republiky.
Tiskový zákon určoval, co musí být uvedeno v tiráži každého periodika, a za-
kládal také institut takzvaného odpovědného redaktora, který nesl trestněprávní
zodpovědnost za veškeré prohřešky listu proti platným zákonům. Tento zákon také
umožňoval jistou formu dozoru nad obsahem novin a časopisů. Zahrnoval totiž
nařízení o předkládání povinných výtisků odpovědným státním úřadům v mís-
tě vydání. Lhůta pro předložení byla stanovena nejpozději do začátku rozšiřování
periodické tiskoviny, postupně však byla posouvána, aby měly úřady více času na
kontrolu a případné zabavení závadných tiskovin.
Mezi další legislativní opatření, která nějakým způsobem omezovala práci no-
vinářů, pak patřily např. zákon č. 300/1920, o mimořádných opatřeních, zákon
č. 50/1923 na ochranu republiky či zákon č. 124/1924, o změně příslušnosti trest-
ních soudů a odpovědnosti za obsah tiskoviny ve věcech křivého obvinění, utrhání
a urážek na cti.
Ve třicátých letech přibyly další zákony, které již reagovaly na ohrožení republiky
ze strany nacistického Německa. Jednalo se např. o zákon č. 124/1933 umožňující
zákaz kolportáže tiskovin hanobících či podvracejících samostatnost, ústavní jednot
nost, celistvost, demokraticko‑republikánskou státní formu nebo demokratický řád
Československé republiky či o takzvaný malý tiskový zákon č. 126/1933, podle něhož
mohlo být v době „zvýšeného ohrožení republiky“ omezeno, nebo dokonce zastave-
no vydávání tiskovin. Jasným opatřením vůči možnému útoku proti samostatnému
československému státu byl pak zákon č. 131/1936, který umožňoval v případě
branné pohotovosti státu nařídit preventivní cenzuru.
Norma odlišná od výše uvedených byl zákon č. 189/1936, o pracovním poměru
redaktorů, který se konkrétně věnoval postavení novináře. Tato právní norma vy-
mezovala vztahy mezi redaktory a jejich zaměstnavateli (např. záležitosti pracovních
smluv, dovolené atd.).
6.3.2 Velké vydavatelské koncerny první republiky

Významnou úlohu v systému periodického tisku hrály – podobně jako v evropském
i mimoevropském prostředí – tiskové koncerny. Velké tiskové koncerny byly napoje-
ny na politické strany, které ale podle prvorepublikových zákonů nebyly právnickými
osobami, a proto nemohly být vlastníky nemovitého majetku a uzavírat právně zá-
vazná ujednání – tedy ani vydávat noviny či časopisy. Vydavatelem periodik musela
být fyzická nebo právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Vydavatelství tak
většinou byla akciovými či komanditními společnostmi, v jejichž čele však stáli
význační představitelé určité politické strany.
Největším tiskovým koncernem v Československu byl Melantrich, založený
v roce 1898, který vydával zejména tisk Československé strany národně socialistic-
ké. Zvolené jméno nakladatelství (od roku 1910) v národním duchu odkazovalo na
knihtiskaře a nakladatele z 16. století Jiřího Melantricha z Aventina. V čele koncernu
stál po celé období první republiky ředitel Jaroslav Šalda, pod jehož vedením se stal
Melantrich nejvýznamnějším vydavatelským koncernem meziválečného Českoslo-
venska a jedním z největších podniků tohoto druhu ve střední Evropě. Koncern měl
pět tiskárenských podniků – dva v Praze a po jednom v Brně, Ostravě a Žilině – a pět
koncernových podniků (např. firmu na výrobu gramofonových desek Esta a Re-
publikánskou lidovou pojišťovnu). Redakce a administrace Melantrichu působily
ve 29 městech celé republiky a ve Vídni. Vydavatelství Melantrich vydávalo za první
republiky 11 deníků, 60 regionálních týdeníků, 12 čtrnáctideníků, kolem 40 měsíč-
níků a 70 dalších titulů bez uvedení periodicity. Melantrich byl také významným
nakladatelským podnikem a vydával četné knižní publikace nejrůznějšího zaměření.
Vedle deníku České slovo, ústředního tiskového orgánu Československé stra-
ny národně socialistické, vycházely v Melantrichu i další denní listy, které měly
zpravidla populárnější charakter. Nejčtenějším listem Melantrichu bylo Večerní
České slovo. Zatímco ranní České slovo, podobně jako ostatní stranické tiskové or-
gány, přinášelo zprávy politického charakteru, večerník nabízel vedle pohotového,
stručného a přehledného zpravodajství také kulturní, sportovní či soudní rubriku,
romány na pokračování a obsahoval i přílohy pro ženy či děti. Díky přitažlivému
obsahu a zpracování se Večerní České slovo stalo již ve dvacátých letech nejrozšíře-
nějším deníkem v Československu a vycházelo v řadě regionálních mutací. Ve tři-
cátých letech neměl tento večerník z hlediska nákladu konkurenci v celé střední
Evropě. Jeho výše dosahovala i více než 500 000 výtisků denně. Melantrich nabízel
také další d
eníky populárnějšího charakteru. Za všechny jmenujme např. raník
A‑Zet či Telegraf, odpoledník pro Prahu a okolí.
Vedle deníků zahrnovala vydavatelská produkce Melantrichu také řadu politic-
kých i nepolitických časopisů s nejrůznější periodicitou a čtenářským zaměřením.
Titulní strana deníku České slovo z podzimu 1930
Klíma, Karel Zdeněk (* 3. 10. 1883 Brno, † 23. 8. 1942 Terezín),

novinář. V roce 1903 začal pracovat v redakci Lidových novin.
O rok později se stal parlamentním zpravodajem tohoto dení-
ku z Vídně. Spolupracoval rovněž s Národními listy a Vídeňským
deníkem. Po vzniku Československa se přestěhoval do Prahy,
kde vedl filiální redakci Lidových novin. V letech 1927–1929 byl
šéfredaktorem listu. Od roku 1930 zastával stejný post v deníku
České slovo. Psal pod šiframi KZK či Kazetka. Publikoval úvod
níky, politické komentáře a sloupky. V letech 1939–1941 opět zastával post šéfredak-
tora Lidových novin. V srpnu 1942 ho zatklo gestapo a následně byl umučen v Malé
pevnosti Terezín.
Z obrázkových týdeníků byly velmi oblíbenými tituly Pražský ilustrovaný zpravodaj,

Hvězda československých paní a dívek či sportovní časopis Start. Pro děti a mládež
vydával Melantrich např. týdeníky Ahoj na neděli a Mladý hlasatel (od roku 1935)
s populárními čtenářskými kluby. Jaroslav Foglar publikoval od prosince 1938
v Mladém hlasateli příběhy oblíbených Rychlých šípů. Pro moderní a vzdělanou

ženu byl určen kvalitně vedený čtrnáctideník Eva. V Melantrichu se tiskly také
různé odborné časopisy, např. Naše věda či Slovo a slovesnost.
Pro názornost uvádíme náklady listů vydávané Melantrichem v roce 1938, tedy
na sklonku sledovaného období (další vývoj nákladů během druhé světové války je
uveden v kapitole 7).
Také další politické strany disponovaly poměrně silným vydavatelským zázemím.
Druhým nejvýznamnějším tiskovým koncernem meziválečného Československa
byly Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské, které si počátkem třicátých
let vybudovaly v Praze na Florenci nový komplex s moderní tiskárnou a svůj název
pozměnily na Tiskařské a vydavatelské podniky Novina v Praze. Novina vydávala
Náklady listů vydávané Melantrichem v roce 1938

Název listu Druh vydání 1938 (tištěný náklad)
Nedělní České slovo raník 250 000
Ranní České slovo raník 16 299
AZet raník 130 000
AZet Pondělník raník 185 000
Telegraf odpoledník 50 000
Večerní České slovo dopoledník 600 000
Zpravodaj zábavný obrázkový týdeník 308 000
Hvězda ženský obrázkový týdeník 525 000
Ahoj týdeník pro mladé 75 000
Mladý hlasatel dětský obrázkový týdeník 49 000
Eva čtrnáctideník 17 000
Vkus měsíčník 9 500
Rozruch týdeník 43 000
Moravské slovo (Brno) raník 69 365
Moravské slovo (Brno) nedělník 66 110
Moravské slovo (Brno) pondělník 57 695
Moravské slovo (Brno) večerník 26 185
České slovo (Ostrava) nedělník 151 500
České slovo (Ostrava) všední dny 126 600
Polední České slovo (Ostrava) poledník 27 100
Telegraf (Ostrava) raník 12 800
Poznámka: Tabulka je sestavena na základě podkladů z fondu Státního oblastního archivu v Praze.
zejména tisk Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, běžně ozna-

čované jako agrární strana, jejímž ústředním tiskovým orgánem byl deník Venkov.
Vedle tohoto titulu vydával koncern v Praze deníky Večer a Lidový deník, v Brně
Svobodu a v Olomouci Selské listy. Do produkce Noviny patřila i řada regionál-
ních deníků, časopisů a listů určených různým skupinám čtenářů (Česká selka, Cep,
Rozkvět, kulturní revue Brázda atd.) a rovněž beletrie. Novina vydávala celou řadu
knižních titulů – od původní i překladové dobrodružné četby (např. příběhy Jamese
O. Corwooda či Františka Flose) po české klasiky (sebrané spisy Jindřicha Š. Baara
nebo Josefa Holečka). Na přelomu dvacátých a třicátých let patřilo do vydavatelství
6 deníků, 33 týdeníky, 3 měsíčníky a 2 revue se čtrnáctidenní periodicitou a koncem
třicátých let 64 titulů novin a časopisů, týdenní bulletin Tisková a informační služba.
Svou činností vydavatelskou i nakladatelskou se snažila Novina oslovit široké lidové
vrstvy.
Lidová strana ovládala Československou akciovou tiskárnu (ČAT), která byla
založena již v roce 1911. Po několika stěhováních se ČAT roku 1929 usadila v novém
tiskovém ústředí v Praze na Karlově náměstí 5. Československá strana lidová poci-
ťovala na začátku dvacátých let potřebu silného deníku, který by důsledně zastával
programové zásady strany, oslovoval katolicky cítící část čtenářů a katolickou inte-
ligenci a který by se včlenil do řady stávajících velkých deníků. A tak začal vycházet
od 1. ledna 1922 deník Lidové listy, jehož prvním šéfredaktorem se stal dlouholetý
redaktor olomouckého lidovecky laděného listu Našinec, kanovník kapituly olo-
moucké a poslanec František Světlík. Ten vzpomínal na těžké počátky následovně:
„… Číslo, které mělo vyjíti o Štědrém dnu, sestavil jsem v Olomouci… přijel [jsem]
den před tím ke konečné redakci do Prahy. Ve Spálené ulici byla už připravena
prostinká redakce vedle redakce Pražského večerníku, jak se slušelo na deník, který
Doležal, Josef (* 24. 7. 1893 Litomyšl, † 27. 12. 1965 Praha), práv-
ník, novinář, publicista a aktivní organizátor spolkového živo-
ta československých novinářů. Svými knižními publicistickými
pracemi se řadil ke katolickým autorům (např. Cesta k tvůrci,
Řím-Moskva, Katolicism a čs. stát, Politická cesta českého kato
licismu 1918–1928 aj.). Podpoře katolicismu se věnoval i ve své
novinářské činnosti, kterou spojil především s tituly vydávanými
ČAT ovládanou lidovou stranou. Od roku 1922 působil v Lidových
listech a v roce 1928 byl jmenován jejich šéfredaktorem, po roce 1945 se stal šéfredak-
torem Lidové demokracie. Od počátku dvacátých let 20. století byl aktivním členem
Syndikátu československých novinářů a v roce 1930 se stal jeho místopředsedou.
Fuchs, Alfred (* 23. 6. 1892 Praha, † 16. 2. 1941 Dachau), spi-

sovatel, novinář a překladatel. Po studiu na Karlově univerzitě
působil od roku 1918 jako učitel na průmyslové škole v Ostravě.
Angažoval se v česko-židovském hnutí, ovšem v roce 1921 kon-
vertoval ke křesťanství. V letech 1921–1939 pracoval jako rada
v tiskovém odboru prezidia ministerské rady. Od roku 1925 byl
také šéfredaktorem deníku Prager Abendblatt. Psal do Tribuny,
Přítomnosti a lidoveckého tisku. Hodně se věnoval otázkám po-
stavení novináře, propagandy či náboženství a církve. Přednášel na Svobodné škole
politických nauk. Psal odborné studie i beletristická díla (román Oltář a rotačka,
1930), překládal (J. W. Goethe, H. Heine, M. Brod). V roce 1940 byl zatčen a deportován
do Terezína, následně do koncentračního tábora Dachau, kde zahynul.
začínal bez kapitálu a bez moderního redakčního zařízení, spoléhaje pouze na idea
lism, nadšení a obětavost jak redaktorů, tak čtenářů…“ (Lidové listy, 24. prosince
1931). Lidové listy, ústřední tiskový orgán strany, se v roce 1934 sloučily s deníky
Lid (založen 1918) a Pražský večerník, rovněž vydávanými v ČAT, ale i tak zůstával
jejich náklad spíše u nižšího středu. V ČAT se také tisklo široké portfolio katolicky
zaměřených časopisů, které se obracely převážně ke čtenářům z vesnic a malých měst.
Brněnská periodika, především list Den (1912), vydávala Lidová společnost
tisková, olomoucký Našinec a týdeník Obnova vycházely v olomouckých Lidových
závodech tiskařských a vydavatelských.
Listy Československé sociálně demokratické strany dělnické vydávala Lidová
tiskárna Antonína Němce a spol. se sídlem v pražské Hybernské ulici 7. Ústřed-
ním tiskovým orgánem strany byl deník Právo lidu s významnými novinářskými
osobnostmi, jako byli např. šéfredaktor a poslanec Josef Stivín či novináři Jaroslav
Koudelka, Gustav Winter a F. V. Krejčí. Vycházel také Večerník Práva lidu, od roku
1928 představovaly přílohu nedělního Práva lidu Pestré květy, zábavný obrázkový
týdeník. Další deníky vycházely v Plzni (Nová doba) a v Ostravě (Duch času, Ost‑
ravský poledník). Sociálně demokratická strana měla blízké kontakty s organizacemi
dělnického družstevnictví a s odborovým hnutím. Vydávala časopisy družstevní,
odborové, závodní, zájmové, obrázkové (Rudé květy), periodika pro mládež a pro
ženy (Ženské noviny). Sociální demokraté měli vybudovanou rozsáhlou síť regio-
nálních periodik.
V případě vztahu KSČ a jeho tiskového orgánu se neuplatnil model vztahu „po-
litická strana – vydavatelský dům“ jako u jiných stran té doby. Hlavním tiskovým
orgánem KSČ bylo od ustavujícího sjezdu v květnu 1921 Rudé právo (od září 1920

Stivín, Josef (* 18. 12. 1879 Praha, Vinohrady, † 1. 10. 1941

Praha), spisovatel, básník, novinář, publicista, sociálnědemo-
kratický politik a aktivní organizátor spolkového života česko-
slovenských novinářů. Psal verše do dětských knížek Josefa
Lady (např. Ladův Veselý přírodopis) a byl autorem stručných
dějin sociálně demokratické strany nazvaných Rudý prapor
zavlaje (1938). Novinářskou kariéru začal v roce 1904 jako re-
daktor vídeňských Dělnických listů, později přešel do sociálně
demokratických listů Kopřivy a Právo lidu, které v letech 1911–1938 řídil ve funkci
šéfredaktora. V meziválečném období zastupoval Československou sociálně de-
mokratickou stranu dělnickou v Národním shromáždění a posléze v Poslanecké
sněmovně. Byl členem Syndikátu pražských denníkářů, na přelomu dvacátých a tři-
cátých let 20. století se stal členem Syndikátu československých novinářů a v roce
1932 jeho místosyndikem. Ve stejném roce byl delegován do čestného předsed-
nictva Svobodné školy politických nauk. Byl také členem kuratoria Všeobecného
pensijního ústavu pro novinářské pojištění. Zúčastnil se výstavy světového tisku
v Košicích (1932) a výstavy tisku v Plzni (1933). Věnoval se i publicistické reflexi
žurnalistiky, např. texty Noviny po převratu (1933), Novinářské nezpůsoby (1938) či
knihou Z dějin Lidového domu a Práva lidu (1936).
vycházelo jako orgán levice sociální demokracie). Vydavatelem Rudého práva byla
fyzická osoba, konkrétní vydavatelé se poměrně rychle střídali a nejednalo se o vý-
znamné představitele KSČ. Součástí listu byl v letech 1920–1928 Večerník Rudého
práva, který byl posléze nahrazen Rudým večerníkem. Náklady tisku komunistické
strany nebyly příliš vysoké, avšak pokud jde o počet titulů, jednalo se o rozvětvený
stranický regionální tisk. Komunisté věnovali velkou pozornost politickým aktivitám
žen. Vydávali pro ženy od roku 1926 časopis Rozsévačka, který nejprve vedla Helena
Malířová a v roce 1929 ji nahradila Jožka Jabůrková. Strana měla rovněž dost široké
spektrum periodik pro děti a mládež (např. Kohoutek, Oheň, Ohníček či Průkopník).
Tituly spojované s komunistickou stranou podléhaly často cenzurním zásahům,
zákazům oficiálního prodeje apod., což vedlo k řadě posunů na mediální scéně.
Zvláštní postavení měly Haló noviny (1933–1938), které začaly vycházet jako list
typografů karlínské tiskárny Rudého práva v říjnu 1933, kdy došlo k tříměsíčnímu
zákazu ústředního periodika KSČ. V dobách delších zákazů vycházení komunis
tického tisku se KSČ snažila působit na své členy vydáváním ilegálního tisku či
různými letáky, což byla zkušenost, kterou pak mohla využít v době protektorátu
Čechy a Morava.
Titulní strana Rudého práva upravená po cenzurním zásahu
Z časopisů spojených s komunistickým hnutím připomeňme Tvorbu. Časopis

původně vydával od roku 1925 jako čtrnáctideník literární kritik F. X. Šalda. Členem
redakční rady periodika byl také komunistický novinář a literární kritik Julius Fučík.
Šalda dal Fučíkovi Tvorbu k dispozici v říjnu 1928 po jednom ze zákazů komunis-
tického tisku. Tvorba pak vycházela jako týdeník pro literaturu, politiku a umění.
Tisk Československé národní demokracie vycházel v Pražské akciové tiskárně
patřící Živnobance. Vedle Národních listů, hlavního tiskového orgánu národní de-
mokracie, zde vycházel i večerník Národ a časopisy (např. Ženský svět, Mladý národ,
Česká revue, Národní učitel).
Z dalších tiskových koncernů je možné ještě připomenout vydavatelský podnik
Čechie, který vydával tisk živnostenské strany. Jednalo se např. o deníky Národní
střed, Nový večerník či Československý deník.
Zřetelnou politickou inklinací se vyznačovaly i listy vydávané vydavatelskými
domy, jež nebyly personálně spojeny s žádnou z významných politických stran. Na-
příklad deník Národní osvobození vyjadřoval politická stanoviska skupiny Hradu. List
vznikl v roce 1924 sloučením Času, Československých novin a Legionářského směru
jako orgán Československé obce legionářské. Vydavatelem byla akciová společnost

Pokrok. Šéfredaktorem Národního osvobození byl po celou dobu jeho existence Lev
Sychrava, přední představitel zahraničního odboje za první světové války.
Mezi vydavatelské domy, jež se oficiálně nehlásily k žádnému politickému hnutí,
dále patřil koncern Globus, který měl významné postavení zejména na Moravě, kde
vydával např. deníky Moravské noviny a Moravská orlice.
Velmi rozšířená Národní politika, jež získávala čtenáře i díky rozsáhlé inzertní
rubrice „Malý oznamovatel“, patřila do aktivit tiskařského a vydavatelského závodu
Politika se sídlem na Václavském náměstí v Praze. List Národní politika, vychá-
zející od roku 1883, sám sebe označoval za „nepolitický list“, názorově inklinoval
k národním demokratům Karla Kramáře, leč veřejností byl vnímán spíše jako po-
stojově proměnlivý titul, pragmaticky měnící politické preference podle situace.
Pro tuto svou pověst názorově nestálého listu byl v běžné dobové mluvě již od dob
monarchie přezdíván „čubička“. V meziválečném období byl ale nejprodávanějším
titulem (120 000 výtisků ve všední dny, až 400 000 nedělní vydání), a zvláště pro
početnou část středních vrstev nepochybně představoval názorotvorný titul. Jeho
redakcí prošla celá řada výrazných osobností – např. spisovatel Josef Hais Týnecký,
literární kritik František Sekanina, politický komentátor Lev Borský (známý též
jako Leo Bondy) či průkopník rozhlasového vysílání Miloš Čtrnáctý, který působil
v kulturní rubrice Národní politiky.
Ve výčtu významných vydavatelských domů působících během první republiky
nelze opomenout ani brněnský vydavatelský podnik rodiny Stránských, v němž vy-
cházel deník Lidové noviny. Když se po vzniku samostatné Československé republiky
Sychrava, Lev (* 16. 12. 1887 Ledeč nad Sázavou, † 4. 1. 1958

Praha), novinář a politik. Novinářem z povolání se stal roku 1911,
byl postupně redaktorem Českého slova a Pokrokové revue. V září
1914 odešel do Švýcarska a v letech 1915–1918 vydával a redigo-
val list Československá samostatnost. V říjnu 1918 byl jmenován
prvním československým diplomatickým zástupcem ve Francii,
ale záhy tuto funkci opustil a vrátil se do Československa. V le-
tech 1921–1923 pracoval v redakci Prager Presse. V obdobích
1924–1938 a 1945–1948 byl šéfredaktorem legionářského deníku Národní osvobození.
Působil v sekretariátu Národní rady československé a byl vedoucím představitelem
Československé obce legionářské. Dne 1. 9. 1939 byl zatčen a do roku 1945 vězněn
v koncentračním táboře Buchenwald. Po únoru 1948 redakci Národního osvobození
opustil. Odešel koncem roku 1948 do Londýna. V září 1955 se do ČSR vrátil.

Šelepa, František (* 15. 2. 1887 Kroměříž, † 3. 4. 1945 Brno), no-

vinář. Studoval v Praze klasickou filologii a pedagogiku. Přispíval
do revue Přehled, kterou v letech 1909–1910 sám redigoval. Po
dosažení doktorátu filozofie se stal redaktorem Národních listů,
v nichž působil až do první světové války, během níž sloužil jako
voják v Brně, kde začal působit v redakci Lidových novin, které
spolu se šéfredaktorem A. Heinrichem po první světové válce
spolubudoval. Před druhou světovou válkou byl poslán do praž-
ské redakce Lidových novin, odkud se vrátil v roce 1941 do Brna, aby list vedl jako
šéfredaktor. Když odmítl sloužit okupantům, byl donucen k odchodu na odpočinek.
Zabýval se také studiemi z oboru pedagogiky a psychologie a psal lyrické básně pod
pseudonymem Petr Valden.
přesunulo těžiště politického života z Vídně do Prahy, otevřely Lidové noviny v roce
1920 pobočku i v hlavním městě a v polovině třicátých let, kdy vydavatel Jaroslav
Stránský získal pražské Topičovo nakladatelství, přesídlila do Prahy celá redakce.
Na posílení postavení Lidových novin se významnou redakční a organizační prací
podíleli Arnošt Heinrich a František Šelepa. V deníku pracovala řada novinářů, kteří
se prosazovali současně jako spisovatelé či dramatici. Mezi čtenáři byly oblíbené
sloupky a fejetony Karla Čapka, rozhlásky Eduarda Basse, úvodníky Ferdinanda
Peroutky, dále texty Josefa Čapka, Arnošta Heinricha či Rudolfa Těsnohlídka, soud-
ničky Karla Poláčka či literární kritiky Arne Nováka.
K větším vydavatelům periodického tisku patřilo např. i vydavatelství Rodina.
Do jeho produkce náležel oblíbený ženský ilustrovaný týdeník List paní a dívek, který
však byl znám spíše pod názvy svých mutačních vydání – Pražanka, Moravanka,
Slovenka.
6.3.3 Bulvární tisk

Obraz první republiky jako období kultivované žurnalistiky vědomé si svého hu-
manistického poslání, reprezentovaný Karlem Čapkem, Ferdinandem Peroutkou či
novinářem a překladatelem Václavem Chábem a mnoha dalšími, narušuje početná
skupina levných bulvárních tiskovin zábavního až pokleslého obsahu, určených širo-
kým vrstvám společnosti. V českém prostředí se bulvární tisk v porovnání s většinou
evropských zemí, ale i s USA, začal rozvíjet později, především až ve druhé polovině
dvacátých let 20. století (i když určité náznaky se objevují už na konci 19. století).
Typickými představiteli prvorepublikového bulvárního tisku byly listy vydávané

tiskovým koncernem Tempo Jiřího Stříbrného, který vznikl v roce 1926.
Po desetiletém vydávání novin Stříbrný konstatoval: „Byli jsme označeni za sen-
zacechtivý tisk bulvární. Kritizovali nás ti, kteří dobré noviny dělati sami neumí
nebo spjati do svěrací stranické kazajky – nemohou… Dělali jsme skutečné noviny.
Vymýtili jsme z nich tasemnice zastaralých úvodních článků, mentorování všeho
a články ‚odborníků‘, které jinde nacházejí své místo – v revuích…“ (Jiří Stříbrný:
Nejvěrnější kamarád. Nedělní list, č. 333, roč. X., 28. 11. 1936, s. 1).
Prvním listem vydavatelství Tempo se stal Pondělní list, který vycházel od 20. pro-
since 1926 v rozsahu 12 stran. List si velmi rychle získal své místo na novinovém trhu,
a tak se vydavatel rozhodl k pondělníku přidat ještě deník Večerní list, jehož první číslo
vyšlo 19. března 1927. Na konci roku 1927 již list vykazoval náklad 56 000 výtisků.
Titul listu se postupně měnil, až se od 21. února 1929 ustálil na názvu Polední list.
Následovalo vydávání Nedělního listu (první číslo 1. ledna 1928). Úspěch zaznamenal
i další Stříbrného list Expres (od 10. září 1928), který vycházel krátce po poledni.
Listy tiskového vydavatelství Tempo zcela vyjadřovaly Stříbrného politické ná-
zory, svůj pohled na situaci československých novin charakterizoval následovně:
„Ve státech s autoritativním režimem nedaří se novinám; chybí jim svoboda. Zvykli
jsme si označovati to německým výrazem, že jsou ‚zglajchšaltovány‘. U nás ‚zglajch
šaltovali‘ jsme noviny již před tím – staré zanikaly a nové se nezakládaly – všecko
opanovaly pouze denní ‚věstníky‘, chcete‑li úřední orgány politických stran. Všecko
Stříbrný, Jiří (* 14. 1. 1880 Rokycany, † 21. 1. 1955 Ilava), poli-

tik a vydavatel. Jako jeden z „mužů 28. října“ se významně po
dílel na vzniku samostatného československého státu. V letech
1918–1926 byl postupně ministrem pošt, ministrem železnic a mi-
nistrem národní obrany. V letech 1920–1926 byl místopředsedou
Československé strany národně socialistické, v letech 1918–1928
a 1929–1935 zasedal jako poslanec v Národním shromáždění.
V polovině dvacátých let se ovšem dostal do ideových i osobních
sporů s dalšími vůdci socialistické strany, Václavem Klofáčem a Edvardem Benešem,
což nakonec v roce 1926 vedlo až ke Stříbrného vyloučení ze strany. Z politiky však
neodešel a od druhé poloviny dvacátých let se začal angažovat v radikálně nacionalis-
tických hnutích (Národní liga, Národní sjednocení). V roce 1926 založili s bratrem Fran-
tiškem tiskový koncern Tempo, který se zaměřil na vydávání bulvárního tisku. V době
protektorátu Čechy a Morava se Stříbrný stáhl z politického života, i tak byl ale v roce
1947 jako velký předválečný kritik Edvarda Beneše odsouzen k doživotnímu vězení.

Deník Expres ze srpna 1938
je v nich střiženo podle organizačního řádu a církevnické nesnášenlivosti: politika,

domácí i zahraniční, hospodářské věci, denní události, sport, kultura…“ (Jiří Stří-
brný: Nejvěrnější kamarád. Nedělní list, č. 333, roč. X., 28. 11. 1936, s. 1).
Bulvární noviny se zabývaly skandály, vraždami, loupežemi, politickými aférami,
soukromým životem slavných osobností první republiky a nezastavily se např. ani
před symbolem československé státnosti – prezidentem Masarykem. Stávaly se často
vzhledem ke svému obsahu předmětem zájmu cenzury. Jedna z nejznámějších afér
probíraných na stránkách prvorepublikového bulváru se týkala spisovatele Karla
Čapka. Na soukromém večírku takzvaných Pátečníků na Silvestra roku 1926 zinsce-
noval Karel Čapek tříkrálovou scénku parodující vedoucí představitele tří velkých
politických stran. Představení byl přítomen také prezident T. G. Masaryk. Inscenace
vyvolala měsíce trvající štvanici proti Karlu Čapkovi. Ten svou zkušenost s bulvárním
tiskem posléze využil v satirických povídkách Skandální aféra Josefa Holouška (1927)
a Podivuhodné sny redaktora Koubka (1930).
Seriózní žurnalisté proti způsobu psaní bulvárních listů a jejich skandalizačním
praktikám opakovaně vystupovali. Mezi nejvýznamnější projevy kritického postoje
Toho večera navštívil redakci Korouhve jeden pán a povídá nočnímu redaktorovi:
„Poslyšte, ten Holoušek se neoběsil. Já ho právě teď potkal, zrovna si kupoval
u uzenáře bůček.“
„Jděte,“ řekl redaktor, „a jaký byl?“
„Pěkný,“ pravil návštěvník, „tak drobátko prorostlý, z malého prasátka.“
„Já nemyslím bůček,“ bručel redaktor. „Já myslím Holoušek.“
„Ten? Trochu jako přepadlý, ale jinak… Musíte nějak odvolat tu zprávu, že se oběsil.“
„My?“ řekl redaktor udiven. „Člověče, copak jste kdy viděl, že noviny něco odvolaly?
Když jsme napsali, že se oběsil, tak se oběsil a basta!“
Karel Čapek: Skandální aféra Josefa Holouška. Praha: Melantrich 1977, s. 61
Titulní strana Příšerného večerníku z 18. 12. 1930 (fiktivní „radikálně-bulvární strana“
byla prostředkem, jímž Příšerný večerník satiricky komentoval chování tehdejších
politických stran)
k bulvární žurnalistice nepochybně patřila anketa listu Prager Presse z roku 1929, v níž
se vyjádřila řada významných novinářů a publicistů (F. X. Šalda, Arne Laurin a další).
Ironickou reakcí na bulvární tiskoviny koncernu Tempo byl v letech 1929–1931
parodický týdeník Příšerný večerník, vydávaný nejprve v Lidové tiskárně A. Němce
a spol., později v tiskárně Pokrok. Majitelem listu byl nejprve Vladimír Peroutka,
později Vladimír Šnejdárek.
6.3.4 T
iskové kanceláře v samostatném
Československu
Současně se samostatným státem vznikla také Československá tisková kancelář
(ČTK), která v období první republiky představovala pro tisk i rozhlas nejvýznam-
nější zdroj informací o dění v Československu i v zahraničí. První zprávy vydala
Československá tisková kancelář již 28. října 1918, do té doby přebíral tisk zpravo-
dajství hlavně rakouské tiskové agentury Korbyro.
ČTK převzala v listopadu 1918 na základě rozhodnutí Národního výboru praž-
skou pobočku rakouské tiskové agentury Kaiserlich‑Königliches Telegraphen
‑Korrespondenz‑Bureau, která byla obecně označována jako Korbyro. V pobočce
pracovalo na podzim 1918 celkem 44 zaměstnanců. V prvních letech své existence
se ČTK potýkala s řadou organizačních i finančních potíží a trpěla špatnou orga-
nizační strukturou danou především tím, že měla zprvu postavení státního úřadu,
a důsledky osobních i stranických rivalit. Situace se začala lepšit až s nástupem
novináře s mezinárodní zkušeností Emila Čermáka do funkce ředitele v roce 1920.
ČTK měla v období první republiky dohody o výměně informací se všemi vý-
znamnými světovými agenturami té doby (např. s německou agenturou Wolff,
francouzskou Havas, britskou Reuter či americkou agenturou AP). Zpravodajové
ČTK působili v Paříži, Berlíně, Londýně, Curychu, Bělehradě, Sofii a Římě. Zároveň
zpravodajská agentura spolupracovala s dopisovateli z Vídně, Záhřebu, Bukureš-
ti, Lublaně, Drážďan, Mnichova, Milána, Varšavy, Moskvy a Oděsy. Z finančních
důvodů musela agentura v polovině třicátých let řadu zpravodajských míst zrušit
a ponechala jen zpravodaje v Paříži, Berlíně a Bělehradě.
Vedle zahraničního zpravodajství poskytovala ČTK rovněž vnitropolitické zpra-
vodajství, parlamentní zprávy, informace z burzy, sportovní či obrazové zpravodaj-
ství. V poměrně krátké době také vybudovala síť domácích poboček, a to v Brně,
Ostravě, Teplicích, Liberci, Ústí nad Labem, Karlových Varech, Plzni, Olomouci,
Opavě, Bratislavě, Košicích a Užhorodě. Domácí politické zpravodajství poskytovala
ČTK v češtině a němčině. Současně provozovala i zpravodajskou službu ve sloven-
štině a maďarštině (jednalo se o zpravodajský výtah z hlavních aktualit).
Agentura dále publikovala státní tiskové dokumenty, které ale nejdříve musely
být schváleny tiskovým odborem prezidia ministerské rady. Tento odbor podléhal
přímo ministerskému předsedovi a poskytoval informace státnímu aparátu a úřed-
nímu i ostatnímu dennímu tisku. Dohlížel na činnost ČTK, úředních novin v Praze
a Bratislavě a státních tiskáren (Praha, Žatec, Bratislava, Košice, Užhorod).
Redakční oddělení ČTK kromě své běžné zpravodajské činnosti připravovalo
podrobné přehledy tisku pro státní instituce. Významným předělem v dějinách ČTK
bylo vybudování pražské centrální redakce, která se v září 1930 přestěhovala do nově
postavené budovy v Lützovově (nynější Opletalově) ulici, kde sídlí dodnes.
ČTK se dlouhodobě potýkala s vážnými finančními problémy. Tisku a soukro-
mým finančním ústavům svoji produkci prodávala, ale státní úřady odebíraly její
zpravodajství zdarma. ČTK fungovala jako státní tisková agentura, a proto její schod-
ky ve financování byly zachraňovány penězi ze státního rozpočtu.
Nová Československá republika potřebovala pro šíření dobrého povědomí o sobě
jako novém státě v zahraničí moderní instituci, která měla zajišťovat zpravodajství
směrem do zahraničí.
Ministerstvo zahraničí začalo v roce 1921 vytvářet vlastní instituce – vydavatelství
Orbis a informační službu Central European Press (Centropress) pro vydávání
cizojazyčných státně propagačních periodik. Činnost vyvíjela v rámci Centropressu
Čermák, Emil (* 15. 7. 1864 Valašské Meziříčí, † 10. 8. 1949 Praha),

novinář (používal pseudonym Emil Kozák), v letech 1920–1930
ředitel ČTK. Po příchodu do Prahy v roce 1883 studoval na práv-
nické fakultě v Praze, leč studium z existenčních důvodů ne-
dokončil. Nastoupil do Moravských listů (předchůdce Lidových
novin), po založení Lidových novin v roce 1893–1895 se stal jejich
prvním šéfredaktorem. V polovině devadesátých let 19. století
odjel do Bulharska, kde působil jako dopisovatel řady zahranič-
ních novin a agentur a byl redaktorem bulharského listu Večerna pošta (pro jeho vliv
na bulharská média jej někteří autoři považují za zakladatele moderní bulharské
žurnalistiky). Po první světové válce se vrátil do Československa jako reprezentant
českého exilu v Bulharsku, v roce 1919 nastoupil do tiskového odboru ministerstva
zahraničí, v roce 1920 byl se souhlasem T. G. Masaryka, s nímž udržoval dlouholeté
kontakty, jmenován ředitelem ČTK. Agenturu organizačně stabilizoval, vyřešil její
postavení ve státě (dosáhl toho, aby se ze státního úřadu změnila na státní podnik)
a její chod modernizoval. Do roku 1938 vedl přednášky o žurnalistice na Svobodné
škole politických nauk.
„Hned po převratu byl všemi celostátně ního snažení Československa jazykem

myslícími lidmi pociťován nedostatek i formou cizině a hlavně bližším souse
informačního tisku periodického, nedo dům dostupnou.“
statek vhodného deníku, srozumitelného
ve velké části Evropy i doma, nedostatek Deset let tiskařské, nakladatelské
děl knižních, literatury, která podává ob a novinářské společnosti akciové
raz politického, hospodářského a kultur Orbis, Praha, 1931
také mezinárodní radiotelegrafická zpravodajská služba Central European Radio

(CER), která spolupracovala s periodiky zejména ve střední Evropě a na Balkáně,
z nichž některá byla subvencována ministerstvem zahraničních věcí. CER vystupo-
vala jako konkurence ČTK, i když obě instituce byly ve svém hospodaření napojené
na státní rozpočet.
6.3.5 Novinářské organizace

Novinářské organizace jsou významné instituce ustavování novinářského povolání
a současně ukazatel míry jeho profesionalizace. Jedním z klíčových cílů novinářských
organizací bylo v meziválečném období vytvářet pro novináře přijatelné pracovní
i životní podmínky, ochraňovat a zastupovat jejich zájmy vůči vydavatelům i státu,
dbát na jejich odborné vzdělávání a také podporovat spolkový společenský život.
Řada novinářských organizací vznikla již před vznikem samostatného státu,
další po založení Československa a staly se významným činitelem při formování
moderních stavovských novinářských zájmů. Jedním z nejvýznamnějších spolků,
který se ustavil po roce 1918, byl Syndikát československých novinářů, založený
v květnu 1926. Jeho ustavující schůze se konala na Staroměstské radnici v Praze
a prvním syndikem byl zvolen senátor Jiří Pichl. Členy nového syndikátu se mimo
jiné stali novináři ze Syndikátu denního tisku československého (založeného v roce
1919), Jednoty československých novinářů a Klubu československých žurnalistů
(1925). Již po vzniku samostatného státu se ustavila také např. organizace sdružu-
jící německé novináře působící na území Československa Reichsgewerkschaft der
deutschen Presse (1919).
Významnou roli měly pro novináře i profesně, spolkově a odborně zaměřené
novinářské časopisy, které vycházely zpravidla s přispěním novinářských spolků
a organizací. Jednalo se především o spolkové orgány, které se věnovaly stavovským
záležitostem. Avšak kromě pravidelného zprostředkování informací z novinářského
života tyto časopisy představovaly mnohdy i odbornou platformu pro uvažování

o médiích a jejich reflexi. Jejich společným znakem byla snaha o zveřejňování člán-
ků, které se věnovaly širokému spektru novinářské práce: od právních záležitostí po
informace o nových členech či bibliografii článků s novinářskou tematikou. Mezi
nejvýznamnější patřil Věstník československých novinářů (1927–1934), orgán Syn-
dikátu československých novinářů.
6.3.6 Rozvoj rozhlasového vysílání

První pokusy s radiotelegrafií a radiotelefonií prováděli v českých zemích před prv-
ní světovou válkou odborníci z České vysoké školy technické v Praze. K prvnímu
úspěšnému pokusu o vysílání mluveného slova a hudby byla v roce 1919 využita
vysílací stanice na pražském Petříně. Druhý pokus – s výkonnější elektronkovou
vysílačkou firmy Telefunken – proběhl jako hodinový pořad vysílaný u příležitosti
oslav výročí samostatné Československé republiky 27. října 1921.
V roce 1920 rozhodla ministerská rada, že nevojenská radiotelegrafie přejde
do kompetence ministerstva pošt a telegrafů. Zřídila Úřad pro správu pošt, tele‑
grafů a telefonů a začala vznikat síť civilních radiotelegrafních stanic. Ve dnech
11. a 12. února 1922 brněnský poštovní radiotelegrafní vysílač vysílal několik ná-
rodních písní. Toto pokusné vysílání bylo zachyceno také v Itálii a Dánsku. Zákon
č. 60 o telegrafech z 23. března 1923 stanovil, že provozování radiofonie je výsost-
ným právem státu (státním monopolem). Soukromé společnosti mohly vysílat jen
po získání koncese.
Pravidelné rozhlasové vysílání určené veřejnosti bylo zahájeno 18. května 1923
ve 20.15 ve Kbelích (v té době ještě nebyly součástí Prahy). Stanice byla umístěna
v malém dřevěném domku, který poskytoval nejnutnější prostor jen dvěma technic-
kým pracovníkům. Programoví pracovníci a první účinkující využívali stan půjčený
od organizace Prázdninová péče o mládež. Kbelská vysílačka byla původně stanicí
telegrafní, musela být před vysíláním technicky upravena a neposkytovala příliš
mnoho možností pro náročnější rozhlasový program. Na podzim roku 1923 bylo
studio ze stanu přemístěno do dřevěného přístěnku u budovy kbelského vysílače,
do takzvaného ateliéru.
Průkopníky rozhlasového vysílání v Československu počátkem dvacátých let
20. století byly soukromé osoby – především elektrotechnik a podnikatel ve filmo-
vém oboru Eduard Svoboda, který se s rozhlasovým vysíláním seznámil při svém
pobytu v USA, a redaktor deníku Národní politika a představitel Spolku českých
žurnalistů Miloš Čtrnáctý. Svoboda a Čtrnáctý společně požádali o udělení první
koncese na radiofonické vysílání v Československu. Kromě nich se o možnost
Čtrnáctý, Miloš (* 24. 2. 1882 Kralupy nad Vltavou, † 20. 4. 1970

Praha) novinář a spisovatel, průkopník rozhlasového vysílání, or-
ganizátor novinářského spolkového života, divadelní dramaturg.
Novinářskou dráhu začal v roce 1902 jako člen redakce časopisu
Čas vedeného Janem Herbenem, o dva roky později se stal kul-
turním referentem deníku Národní politika, kde setrval do roku
1942. Byl také významným představitelem Spolku českých novi-
nářů (stal se členem spolkového výboru v roce 1921). V roce 1922
začala Čtrnáctého spolupráce s Eduardem Svobodou – společně požádali o udělení
státního souhlasu (koncese) pro provozování rozhlasového vysílání a v květnu 1923 se
jim podařilo zahájit pravidelné vysílání. Čtrnáctý, zaměřením osvětově orientovaný,
konzervativní ctitel obrozeneckých tradic, zastával v Radiojournalu po čtyři roky pozi-
ci programového ředitele, prosazoval pojetí rozhlasu jako osvětové instituce věnující
se rozvoji a propagaci národních kulturních hodnot a umělecky náročnějšího obsahu
vysílání a zásadně odmítal (byť zčásti neúspěšně) směřování k laciné, podbízivé zá-
bavě, např. oddychové hudbě. Právě Čtrnáctý zavedl vysílání zpráv ČTK, pravidelné
hudební pořady, zasloužil se o uskutečnění prvního sportovního přenosu (v srpnu
1924) i prvního přenosu operního představení (1925).
r ozhlasového vysílání u nás zajímala také společnost pro výrobu a dovoz přijíma-
cích aparátů Radioslavia, akciová společnost „pro telegrafii a telefonii bez drátu“
v Praze, v jejímž čele v té době stál Ladislav Šourek.
Po prvních týdnech byla 7. června 1923 založena společnost Radiojournal,
československé zpravodajství radiotelefonické, spol. s r. o. (nazvaná podle hlavních
podílníků – Radioslavie a Spolku českých žurnalistů). Vznikla jako ryze soukro-
má společnost s ručením omezeným a s kmenovým kapitálem 500 000 korun.
Po dvou letech, doprovázených finančními problémy (rozhlasové vysílání nebylo
po obchodní stránce zpočátku příliš úspěšné), byla společnost spojena se státem
prostřednictvím státního podniku Československá pošta. Stát měl v Radiojournalu
podíl ve výši 51 %, což mu dovolovalo regulovat podmínky pro poslech rozhlasu
a uplatňovat cenzurní právo.
V prosinci 1924 Radiojournal zahájil vysílání z nového, moderněji vybaveného
studia v Poštovní nákupně na Fochově třídě 58 (dnešní Vinohradská třída v Praze).
To už se vysílalo celý den. Konečně mělo rozhlasové vysílání studio ve středu města
a bylo možné přestat s nákladnou dopravou účinkujících do Kbel. Stěhování roz
hlasu po Praze však na této adrese nekončilo. Pro novou vysílací stanici, která
vznikla na přelomu let 1924–1925 ve Strašnicích, bylo třeba kvalitnější studio,
proto se R adiojournal na několik let přemístil do Statistika evidovaných

budovy nakladatelství Orbis na Fochově třídě 62 koncesionářů Radiojournalu
v Praze na Vinohradech. V roce 1933 definitivně 1923 47
zakotvil v nové budově také na Fochově třídě, kde 1924 1 564
sídlí dodnes. 1925 14 542
Stát měl monopol na veškeré provozování ra‑
1926 174 741
diofonie, tedy nejen na vysílání, ale i na příjem sig-
1927 219 655
nálu. Pokud někdo chtěl vlastnit rozhlasový přijímač,
musel mít povolení ministerstva pošt a telegrafů, 1928 238 341
které důkladně prověřovalo bezúhonnost a politic- 1929 267 962
kou příslušnost žadatele. Od září 1923 začaly být prv- 1930 315 241
ním zájemcům o nové médium vydávány koncese. 1931 384 539
Zpočátku bylo vydáno jen několik desítek koncesí 1932 472 187
(v roce 1923 bylo zaregistrováno 47 koncesionářů). 1933 573 109
Přijímače, na jejichž dovoz vlastnila licenci pouze
1934 693 694
společnost Radioslavia, byly drahé (cena se pohybo-
1935 847 955
vala mezi 7 tisíci až 9 tisíci korunami), málo výkon-
né, často nespolehlivé a za příjem vysílání bylo nutné 1936 928 112
platit vysoké poplatky. V prvních letech platili zá- 1937 972 694
jemci poplatky dva – uznávací roční poplatek za evi-
denci a měsíční předplatné. V roce 1923 byl uznávací poplatek 60 korun a měsíční
poplatek 100 korun. V následujícím roce byly poplatky sníženy na 50, respektive
30 korun. V roce 1925 byly spojeny v jednotný měsíční poplatek 20 korun, který byl
o rok později snížen na 10 korun.
Kvůli složité administrativě a finanční náročnosti poslouchali mnozí posluchači
vysílání raději bez koncese (načerno) a vyráběli si přijímače sami doma. Přitom
podle zákona mohli být potrestáni až jedním rokem vězení. Teprve zjednodušení
procesu udělování licencí a výrazné snížení uznávacího poplatku a předplatného
přispělo k významnému nárůstu platících posluchačů. V roce 1925 bylo v českých
zemích téměř 15 tisíc koncesionářů a v roce 1929 již více než čtvrt milionu. Růst po-
čtu koncesionářů pokračoval i ve třicátých letech. K 30. září 1938 bylo evidováno přes
milion koncesí. V té době připadal jeden radiopřijímač v průměru na 15 obyvatel.
V květnu 1924 vyšel v Národních listech článek, v němž redaktor J. D. Richard
(vlastním jménem Richard Durdil) poprvé navrhl používat slovo „rozhlas“ místo
slova „rádio“. Svůj návrh vysvětlil slovy: „… Stanice přijaté zprávy nebo hudbu sku-
tečně rozhlásí všem, a proto je jistě oprávněno, navrhujeme‑li pro její funkci název
Rozhlas…“ (J. D. Richard: Rozhlas. Národní listy, 21. 5. 1924).
Miloš Čtrnáctý jako programový ředitel a Eduard Svoboda jako technický ředi-
tel prosazovali spíše osvětové pojetí programu, pouze doplňované hudbou, v praxi
se jim ale dařilo tuto koncepci naplňovat jen zčásti. Zvláště v prvních týdnech se
Radiojournal zaměřoval na zábavu, hudbu, drobné zpravodajství a burzovní zprávy,
které měly povzbudit zájem podnikatelů a obchodníků o rozhlas. Na konci června
1923 začal Radiojournal hlásit denně předpovědi počasí a sportovní zprávy. Teprve
od roku 1924 byly pravidelně vysílány přednášky.
Od dubna 1924 připravovala zpravodajství pro rozhlas na pokyn státu Česko
slovenská tisková kancelář. Zprávy dodané telefonicky a přepsané bez jakékoliv
úpravy pro mluvené slovo předčítal hlasatel. V září 1926 vzniklo v budově ČTK
rozhlasové oddělení, které zprávy (burzovní, tiskové, meteorologické a sportovní)
vysílalo rovnou do éteru. Šlo však o nepříliš atraktivní úřední zpravodajství. Až
od roku 1932 vysílal rozhlas vlastní přehled domácího tisku a o dva roky později,
v roce 1934, začal vysílat vlastní původní zpravodajskou relaci, takzvané mluvené
noviny.
Význam rozhlasového vysílání brzy pochopili i politici. Dne 28. října 1925 byl
poprvé vysílán projev československého prezidenta T. G. Masaryka z Pražského
hradu (audienční síň Hradu byla od tohoto dne na rozhlas napojena).
V polovině dvacátých let se začalo objevovat to, co bylo na rozhlase jako novém
médiu skutečně inovativní a obohacující: možnost zprostředkovat posluchačům
události reportážně, přiblížit jejich průběh přímo. Mezi první pokusy o reportáž
patřil přenos ze slavnostního kladení základního kamene k budově ČVUT nebo
vysílání prvního sportovního rozhlasového přenosu ze stadionu na pražské Letné
počátkem srpna 1924. Boxerské utkání komentoval z rozhlasového studia Adolf
Dobrovolný na základě průběžných informací funkcionáře Československé boxerské
unie Jiřího Hojera, který mu telefonoval přímo ze stadionu.
První skutečnou sportovní reportáží v Evropě, zprostředkovávanou přímo z mís-
ta konání, se stal přenos z fotbalového utkání mezi pražskou Slavií a maďarským
mistrem Hungarií v neděli 3. října 1926 na Letné. Když se na utkání nedostavil re-
daktor Jan Byk, přesvědčili rozhlasoví pracovníci na poslední chvíli Josefa Laufera,
tehdy redaktora pražského německého deníku Prager Presse a funkcionáře fotbalo-
vého odboru SK Slavia, aby utkání posluchačům zprostředkoval. Lauferův odborný
výklad i věrné líčení průběhu utkání vyvolalo u posluchačů nadšení. Postupem času
se Josef Laufer stal populárním a mimořádně úspěšným reportérem, který dokázal
strhujícím způsobem přiblížit dramatickou atmosféru fotbalových zápasů. Stal se
ve své době největším propagátorem fotbalu a je ze značné části jeho zásluhou, že
se rozhlas začal poslouchat masově.
Rozhlas získával ke spolupráci renomované herce, umělce, odborníky ze všech
oblastí. V únoru 1925 byl vysílán první přenos z prostor mimo studio – Smetanova
opera Dvě vdovy z Národního divadla v Praze. Šlo rovněž o první evropský přímý
přenos celého divadelního představení.
Laufer, Josef (* 20. 4. 1891 Praha, † 18. 10. 1966 Praha), novinář
a rozhlasový hlasatel. Před první světovou válkou přispíval do
několika listů, byl redaktorem Hlasu národa, Pražského ilustro
vaného kurýra a v letech 1909–1914 listu Union, po založení ČTK
se stal jejím redaktorem, 1921–1938 byl redaktorem listu Prager
Presse. Do dějin českých médií se zapsal především jako spor-
tovní hlasatel Radiojournalu. Komentoval řadu mezinárodních
fotbalových utkání včetně finále mistrovství světa 1934, v němž
Československo podlehlo Itálii. Laufer byl v době první republiky velmi populární
a dodnes je považován za zakladatelskou osobnost rozhlasové sportovní žurnalis-
tiky. Kvůli židovskému původu musel média v době protektorátu opustit. Po válce
pracoval jako redaktor v ČTK.
Pan Načeradec zapnul proud a po chvíli „Zpívá hezky,“ pomyslil si pan Načera
v přístroji suše zapraskalo a ozvalo se dec zasmušile a přerušil proud. Řekl si,
hučení. Nějaký tichý hlas cosi zakňou že nemusí všechno slyšet a že si zatím
ral; pan Načeradec zesílil proud a hlas přečte noviny. Se zájmem prohlédl si
se rozeřval a spěšně vykládal, přerušo rubriku „Insolvence a vyrovnání“ a pak
ván praskotem, o pokroku zemědělství se dal do čtení insertní části.
v Dánsku. Podíval se na hodinky, vyskočil a zapnul
Tlustý muž resignovaně sklonil hlavu, proud. Po chvilce, vyplněné nejasným
odhodlán vyslechnouti přednášku země ševelením, oznámil ženský hlas vysílání
dělského rozhlasu až do konce. referátu pana mezinárodního sekretáře
Řvoucí hlas domluvil a posluchač vděč přímo ze hřiště na Hohe Warte. Sluch
ně zašeptal, že to bylo poučné. Napjatě pana Načeradce postřehl jasně šumění
čekal, co bude dál. Do hučení zaševelil davu a výkřiky nedočkavých diváků.
ženský hlas, který oznámil konec ze „Tam musí být lidstva!“ řekl si ten pán.
mědělského rozhlasu a že nějaká slečna V zápětí však šťavnatý hlas pana Laufera
přednese variace na národní téma. Ne přerušil šumění.
lhal. Po chvíli zaklinkaly zvuky klavíru
a plechový hlas zatoužil: „Ach není tu, Karel Poláček: Muži v offsidu. P
raha:
není.“ Nakladatelství Fr. Borový, 1931,
s. 85–86
Rozhlasové vysílání se rozšířilo do všech koutů republiky a stalo se mocným

masovým médiem. Velkým přínosem bylo zahájení simultánního vysílání koncem
prosince 1926, zpočátku mezi Prahou a Brnem (studio vzniklo 1. září 1924), později
i Bratislavou (vysílání od 23. října 1926). Od 1. července 1929 se připojilo také studio
v Moravské Ostravě. Každá stanice mohla přispívat do celostátního vysílání, ale také
se kdykoliv odpojit pro své vysílání krajové či regionální.
Rozhlas se stal také významnou vzdělávací institucí. Program zahrnoval přednáš-
ky a rozhovory, ale i besedy, pásma a rozhlasové hry. Ve druhé polovině dvacátých let
začal rozhlas nabízet specializované pořady pro určité skupiny posluchačů: takzvané
odborné rozhlasy. V lednu 1926 zahájil vysílání Zemědělský rozhlas. Jeho program
určený zemědělcům se zabýval zemědělskými problémy a odlehčen byl vtipnými
dialogy a lidovou hudbou. Připravovalo ho mimo Radiojournal zvláštní kuratorium,
složené výhradně z členů agrární strany, která měla v řídicích orgánech společnosti
silné zastoupení. V září 1926 vznikl Dělnický rozhlas, který byl politicky ovládán
stranami národně socialistickou a sociálně demokratickou. Na vysílání třetího odbor
ného programu se podílely průmyslové, obchodní a živnostenské organizace. Vzniklo
také ženské okénko a vysílání pro děti. Ve Školském rozhlase se prostřednictvím
radiových vln děti setkávaly s osobnostmi vědy a kultury. Postupně se staly součástí
programové nabídky také rozhlasové kurzy cizích jazyků (francouzštiny).
6.3.7 Počátky televizního přenosu obrazu

Do meziválečného období spadají v českém prostředí i první pokusy o přenos obra-
zu pomocí technologie televizního vysílání. Průkopníkem televize byl ve třicátých
letech Jaroslav Šafránek, docent experimentální fyziky na Univerzitě Karlově v Praze.
V roce 1935 dokončil televizní aparaturu, která fungovala na principu mechanické-
ho rozkladu televizního obrazu. Toto své televizní zařízení pak Šafránek veřejnosti
prezentoval v rámci dvouměsíčního turné po Československu. Ve 43 městech přišlo
na jeho přednášky cca 20 000 posluchačů. Šafránek publikoval řadu popularizačních
článků o televizi. Velký zájem o televizi projevovali českoslovenští radioamatéři, kteří
prosazovali, aby v Praze začal fungovat pokusný televizní vysílač. K jeho zřízení
došlo v roce 1938 v budově Technického zkušebního ústavu správy pošt na Žižkově.
K zahájení vysílání obrazu však vzhledem k politickým okolnostem nedošlo. Vysílač
sloužil pouze k výzkumu šíření velmi krátkých vln.
6.3.8 Rozvoj odborného zájmu o média

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se také velkou měrou začal rozvíjet odborný
zájem o média. Již nešlo jen o příležitostné snahy jednotlivců (jako byl např. Karel
Hoch se svou publikací Noviny z roku 1913), nýbrž o víceméně soustavné sledování
médií promítající se do aktivit publikačních, vzdělávacích i publicistických.
Významnou událostí meziválečného období bylo založení Svobodné školy poli-
tických nauk v roce 1928. Posláním školy, která vznikla rozhodnutím ministerstva
školství, bylo především zvyšování vzdělání novinářů, měla svým studentům nabízet
kurzy z oblasti sociologie, státovědy a politické vědy a dále kurzy obsahově zaměřené
na poznatky o médiích, zvláště o tisku a novinářství (např. o dějinách žurnalistiky,
ale také o žurnalistice ze sociologického hlediska). Po obsahové i organizační stránce
se škola zjevně inspirovala věhlasnou École libre des sciences politiques. Škola pů-
sobila do listopadu 1939, kdy byla spolu s ostatními vysokými školami nacistickou
okupační mocí zavřena (byť status řádné vysoké školy dle dobového práva fakticky
neměla a titul „diplomovaný absolvent SŠPN“, který udělovala, nepatřil mezi oficiál
ně uznávané akademické tituly).
S existencí Svobodné školy politických nauk je také spojen rozvoj publikačních
aktivit, v nichž si autoři mediální problematiku tematizovali. Sama škola od prv-
ního roku své existence vydávala Časopis Svobodné školy politických nauk v Praze,
zaměřený na různé aspekty role a fungování médií ve společnosti. Na jeho přípravě
se podíleli studenti i pedagogové školy (publikoval v něm např. sociolog Emanuel
Chalupný). Vydávání mediálně zaměřeného odborného časopisu ale naráželo
na problémy organizační, produkční i finanční. Proto byl v roce 1935 titul spojen
s listem Tisk, noviny a novinář, který vydával Syndikát československých novinářů,
a začal vycházet pod názvem Tisk a politika jako společný projekt SŠPN a Syndikátu.
Už v roce 1937 se ale výlučným vydavatelem opět stala Svobodná škola a list byl
přejmenován na Politickou revui.
I další – a patrně nejvýznamnější – periodikum té doby zaměřené na mediální
problematiku, měsíčník Duch novin, byl se Svobodnou školou politických nauk
zjevně personálně propojen (řada členů autorského kruhu Duchu novin na škole
přednášela). Duch novin vycházel od ledna 1928 do prosince 1931 a jeho vydávání
se ujali Oskar Butter a Věnceslav Švihovský. O zaměření titulu vypovídá motto, které
vydavatelé umístili na první stranu: „Studium novin – péče o novinářství – umění
číst noviny“. Duch novin si tedy kladl za cíl rozvíjet odborný zájem o média – již od
prvního čísla jeho autoři razili koncepci sociologické disciplíny, která by si vzala
tisk za předmět svého zájmu a pro niž prosazovali označení „novinověda“. Mezi
autory přispívající do časopisu patřili vedle Oskara Buttera také čelný představitel
brněnské sociologické školy Inocenc Arnošt Bláha, historik novinářství Josef Volf,
sociologové Otakar Machotka, Emanuel Chalupný a řada dalších.
V meziválečném období vyšla také celá řada knižních, většinou spíše osvětových
textů. Úvahový a osvětový charakter zaměřený především na posílení povědomí ve-
řejnosti o procesech výroby a sestavování novin měla publikace Rudolfa Kopeckého
Butter, Oskar (* 25. 1. 1886 Rohozec u Brna, † 17. 1. 1943 Osvě-

tim), středoškolský profesor jazyků, kariérní diplomat, redaktor.
Po studiu češtiny a francouzštiny v Praze a Paříži působil na něko-
lika středních školách ve východních Čechách. V době první svě-
tové války byl zapojen do ilegální činnosti odbojové organizace
Maffie. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference v Paříži a pak
nastoupil na ministerstvo zahraničí do zpravodajské sekce, kde
mu záhy byla svěřena funkce přednosty propagačního oddělení.
Od ledna 1931 působil jako generální konzul v Paříži. V letech 1928–1931 vydával
(s V. Švihovským) a řídil časopis Duch novin zaměřený na rozvoj studia médií, zejména
tisku. Zde publikoval celou řadu studií o roli médií v moderní společnosti, zejména
v mezinárodní politice. Po zániku Duchu novin se publikačně uplatnil v Sociologické
revui (pro ni napsal např. studii Propaganda). Knižně publikoval studii Noviny a zahra
niční politika (1929). Jako jeden ze zakladatelů domácího odboje byl nacisty zatčen již
v listopadu 1939 a v lednu 1943 zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Na fotografii
Oskar Butter s manželkou.
Noviny a novináři z roku 1927. Kopecký vycházel z představy, že tisk má velký vliv
na postoje a názory čtenářů a že tomuto vlivu lze čelit kritickým rozuměním novi-
nám jako sociálnímu faktu i výrobní organizaci vzpírající se intuitivnímu poznání.
Mezi další tituly zaměřené na noviny a žurnalistiku patřila drobná publikace
Václava Chába Jak se dělají noviny z roku 1932, a především Zákulisí novin Alfreda
Fuchse z roku 1931 a Noviny, co jsou a jak se dělají Jaroslava Koudelky vydané v roce
1932. Texty zůstávají v osvětové a mírně kritické rovině, u Fuchse obohacené o hlubší
pohled do psychologie novinářského povolání.
• 191
7 Média během druhé

republiky a protektorátu
7.1 E
vropa a svět od Mnichova
do jara 1945
Druhá světová válka byla konfliktem dosud nevídaných rozměrů, který zasáhl území
čtyřiceti států a v němž zahynulo více než 50 milionů lidí, 35 milionů bylo zraněno
a miliony byly zbídačeny, ať již žily na území bojů, nebo pod okupační správou.
V této válce se poprvé zcela setřel rozdíl mezi frontou a týlem, civilní obyvatelstvo
bylo běžně terčem vyhlazovacích vojenských akcí od plošného bombardování měst
a průmyslových aglomerací po „trestné“ zabíjení civilních obyvatel v okupovaných
zemích. Nacistický antisemitismus a rasismus měly podobu systematického vyvraž-
ďování a boj se vedl všemi prostředky od přímých ozbrojených střetů pravidelných
armád přes odboj civilních obyvatel na okupovaných územích a partyzánský boj
a záškodnické akce po propagandistickou podporu vojáků v poli i civilistů ve vlast-
ním zázemí i na nepřítelem obsazených územích. Na poli mezinárodní politiky
znamenala druhá světová válka ve svých důsledcích mocenské přerozdělení světa
na Východ a Západ a rozšíření světových mocenských center o Sovětský svaz, jehož
postavení výrazně posílil podíl na porážce hitlerovského Německa.
Již během roku 1938 ve světě zřetelně sílilo politické napětí vyvolávané stupňující-
mi se požadavky nacistického Německa ve střední Evropě a prvními kroky jejich po-
stupného naplňování. Na jaře 1938 vstoupila německá vojska bez odporu do Rakouska
a připojila jeho území k hitlerovské třetí říši (německý zábor Rakouska bývá v lite-
ratuře označován „anšlus“ – z německého Anschluß, tedy připojení). Na konferenci
v Mnichově podepsali v noci z 29. na 30. září 1938 vrcholní představitelé Německa,
Velké Británie, Francie a Itálie (bez účasti zástupců Československa na jednání) doho-
du, na jejímž základě byla pohraniční území Československa, v nichž tvořilo většinu
německy mluvící obyvatelstvo, připojena k Německu. Říšským zákonem z 20. listo-
padu 1938 byly na základě této dohody Sudety připojeny k nacistickému Německu
(z většiny území se 25. března 1939 stala nová Říšská župa sudetoněmecká). V noci
z 9. na 10. listopadu 1938 došlo v Německu k masivnímu protižidovskému pogromu
(k tzv. křišťálové noci), během kterého byly v celé zemi vypalovány synagogy, ničen
židovský majetek, židé byli napadáni a následně posíláni do koncentračních táborů.
Ničení a vypalování synagog se týkalo i území Sudet připojených k Říši.
V roce 1938 pokračovala i fašistická radikalizace Itálie a Japonsko uplatňovalo
své expanzivní záměry ve východní Asii. Ze společných plánů se postupně ustavo-
vala „osa“ států s výrazně fašistickou orientací, jádro tvořily především Německo,
Itálie a Japonsko, s nimi pak spolupracovaly některé menší státy. V březnu 1939 ve
Španělsku definitivně zvítězili fašisté v čele s generálem Franciscem Francem.
Státy ohrožené nacistickou agresí hledaly cestu ke společné politice hůře, di-
plomatická jednání zůstávala bez úspěchu. Již v srpnu 1939 podepsaly Německo
a Sovětský svaz dohodu o neútočení, přičemž obě země se dohodly o napadení
a následném rozdělení Polska. Německo zaútočilo ze západu 1. září 1939 a SSSR
z východu 16. září. Následně Francie, Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland
vyhlásily nacistickému Německu válku.
V prvním období války v roce 1940 dosahovala německá armáda výrazných
úspěchů a rychlým postupem obsadila Norsko, Dánsko, Belgii, Holandsko, Lucem-
bursko a severní část Francie včetně Paříže. Teprve snaha ovládnout západní Evropu
porážkou Velké Británie leteckým a námořním útokem přinesla Hitlerovi první
neúspěch. Směr agrese pak nacisté obrátili na východ. V červnu 1941 Německo po-
rušilo dohodu o neútočení se Sovětským svazem, německá armáda v rámci operace
Barbarossa překročila jeho hranici a rychle postupovala do vnitrozemí. V prosinci
1941 přepadla japonská vojska americkou základnu Pearl Harbor na Havaji, na to
USA vstoupily do války a boje se tím rozšířily i do oblasti Tichého oceánu.
Na územích, která nacisté v Evropě obsadili a okupovali, se formovala hnutí
odporu. Většinou se snažila především o navazování spojení se zahraničím a o po-
skytování informací armádám bojujícím proti nacistům. Ve vztahu k domácímu
obyvatelstvu se odbojové skupiny snažily šířit informace získané ze zahraničí,
a především tak posilovat jeho naděje (letáky a ilegálními tisky). Domácí odboj
také organizoval sabotáže ve výrobě, aby poškozoval nacisty, kteří využívali zabra-
ný průmysl pro válečné účely. Tam, kde to místní podmínky dovolovaly, vrcholil
odboj formováním partyzánských oddílů a jejich bojem s německou armádou.
Současně se utvářely vojenské jednotky v zahraničí, do nichž vstupovali především
ti, jimž se před nacisty podařilo včas uprchnout (první československá zahraniční
Média během druhé republiky a protektorátu • 193
jednotka vznikla již v dubnu 1939 v Polsku a ještě v září téhož roku ve Francii,
pak československé jednotky bojovaly také ve Velké Británii a v Sovětském svazu).
Nacisté na obsazených územích uplatňovali tvrdý teror, jedním z jejich cílů bylo
zničení inteligence porobených národů, ostře stíhali každý projev odporu a likvido-
vali představitele odbojového hnutí a stoupence antifašistických a protinacistických
názorových proudů. Ve stejné míře likvidovali také příslušníky národů a etnik, které
byly v nacistickém ideologickém slovníku označovány za méněcenné, např. Slovany
a Romy. V tomto směru nedodržovali ani obvyklé mezinárodní konvence, které platí
pro zacházení se zajatci. Hlavní pozornost obrátili k židovskému obyvatelstvu. Jeho
vyhlazování, pro nějž se později vžilo řecké označení „holocaust“ (nebo hebrejské
šoa), mělo systematický, plánovitý a německým státem řízený průběh.
Na přelomu let 1942 a 1943 se začala vojenská situace v Evropě obracet a německá
vojska se dočkala ve střetech se spojenci (Sovětským svazem, Velkou Británií a USA)
prvních porážek. V Sovětském svazu zmařila Rudá armáda pokus německé armády
překročit Volhu a v bojích ve Stalingradu (dnešním Volgogradu) a jeho okolí, které
probíhaly od 17. července 1942 do 30. ledna 1943, další postup nacistů trvale zasta-
vila. Při protiútoku Rudé armády se podařilo obklíčit německou armádu, které velel
polní maršál Friedrich Paulus, a způsobit jí obrovské ztráty. Nacisté utrpěli porážky
i v boji proti anglo‑americkým silám v severní Africe. Také Japonci zaznamenali
první neúspěchy – v Pacifiku se americké armádě podařilo zastavit jejich postup.
V roce 1943 vojenské úspěchy Spojenců pokračovaly. Rudá armáda zvítězila v tan-
kové bitvě o Kursk a zahájila trvalý postup na západ. V letech 1943–1945 prošla
Estonskem, Litvou, Polskem, Rumunskem, Balkánem a Maďarskem a přenesla boje
na německé území. Američané a Britové se již v roce 1942 vylodili v Itálii a rychle po-
stupovali do vnitrozemí, kde po celou dobu neochaboval domácí odboj. V roce 1943
Itálie kapitulovala a přidala se na stranu spojenců. Angloamerické letectvo masivními
nálety současně vyřazovalo německý průmysl a rozvracelo zázemí Říše narůstajícím
počtem leteckých bombardování. Dne 6. června 1944 začala operace Overlord, při
níž se spojenecké vojenské jednotky vylodily ve francouzské Normandii, otevřely na
západě Evropy druhou, západní protihitlerovskou frontu a začaly obsazovat Francii.
Postup spojenců podporovala povstání obyvatel okupovaných zemí.
Na začátku roku 1945 byla porážka nacistů natolik blízko, že bylo třeba jednat
o poválečném uspořádání. V únoru 1945 se sešli představitelé SSSR, USA a Velké
Británie v sovětské Jaltě a na takzvané jaltské konferenci projednali poválečné uspo-
řádání Evropy, stanovili své sféry vlivu a rozhodli o rozdělení Německa.
V dubnu 1945 začaly spojenecké síly obsazovat Berlín. Adolf Hitler 30. dubna
1945 spáchal sebevraždu a zástupci Německa podepsali 8. května v Berlíně bezpod-
mínečnou kapitulaci, čímž skončila druhá světová válka v evropském, respektive
euroatlantském prostoru (Japonsko kapitulovalo až počátkem září téhož roku).
Průběh druhé světové války znamenal zcela zásadní zásah do ekonomického,

politického i kulturního života celé řady států – ať již probíhaly vojenské akce na
jejich vlastním území, či v jejich vzdušném prostoru (jak tomu bylo v Polsku, ve
Velké Británii, v Itálii, Sovětském svazu a na sklonku války v samotném Německu),
byly okupovány mocnostmi „Osy“ (jako v případě protektorátu Čechy a Morava,
Řecka či Francie) nebo do války vstoupily svými expedičními sbory (jako USA nebo
Austrálie). Pro všechny země znamenala válka hluboký zásah do života obyvatel.
Přinesla nesmírné materiální ztráty, poznamenala průmyslovou výrobu, zasáhla do
chodu administrativy i společenských institucí bojujících a okupovaných zemí i sa-
motných okupantů a všech odvětví jejich kultury. Systematické porobování národů
na obsazených územích praktikované německými okupačními silami, antisemiti-
smus povýšený na konstitutivní součást německé expanzivní ideologie a vedoucí
k plánovitému vyvražďování se zřejmým cílem dosáhnout úplného vymýcení židov-
ského národa i etnika (pod cynickým označením „konečné řešení židovské otázky“),
sociální, existenční, morální a namnoze také fyzická likvidace intelektuálních elit
(oslabených již předcházející a v mezích možností i za okupace pokračující nebý-
vale početnou emigrací), to vše vážně poznamenalo život téměř všech společenství
přinejmenším v rámci Evropy.
I když byl nesouhlas obyvatel okupovaných zemí naprosto převládajícím posto-
jem k nacistické říši, aktivní odpor byl projevem méně početným. Na okupovaných
územích docházelo mnohdy k projevům kolaborace (spolupráce s okupační admi-
nistrativou), k udavačství a rozvoji oportunistické politiky směřující proti zájmům
vlastního státu a jeho obyvatel. Symbolem kolaborace se stal norský ministerský
předseda Vidkun Quisling, popravený v říjnu 1945 (slovo quisling vstoupilo během
druhé světové války do řady jazyků jako hanlivé označení politika, který kolaboruje
s nacisty nebo s okupanty obecně).
Období 1938–1945 vyústilo také v celou řadu politických a společenských změn
celosvětové povahy v poválečném uspořádání světa. V rovině mezinárodních vztahů
znamenalo výrazné posílení role Sovětského svazu, který jako jeden z členů vítězné
protinacistické spojenecké koalice uplatnil po válce nároky na rozšíření své sféry
vlivu a ve svých nárocích uspěl.
7.1.1 Postavení médií během druhé světové války

Pro média a mediální komunikaci za druhé světové války je příznačné především
to, že prakticky ve všech rozvinutých zemích, ať byly agresory, válčícími stranami,
okupovanými državami, nebo se snažily udržet si neutralitu, se média stala sou-
částí vojenské strategie a nástrojem válečné propagandy. Běžnou se stala výroba
osvětových a propagandistických obsahů a praxe účelového zveřejňování a zatajo-

vání informací sloužící nejen k dezinformování protivníka a k dalším taktickým
manévrům vojenské povahy, ale také k ovlivnění veřejného mínění, pozvednutí
morálky či posílení odporu proti nepříteli. Na tomto poli se zvlášť osvědčilo roz-
hlasové vysílání – společenský a politický význam rozhlasu tak v období druhé
světové války výrazně vzrostl.
Hned od svého nástupu k moci budovali nacisté v Německu propracovaný a struk-
turovaný systém propagandistického působení. Na jeho podobě se podstatným způso-
bem podílel říšský ministr propagandy a lidové osvěty Joseph Goebbels (autor výroku
„Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“, který demonstroval význam jednoty jako zá-
kladní princip organizace německé společnosti). Úkolem nacistické propagandy bylo
posilovat vědomí národní jednoty a vychovávat Němce, aby se bez jakýchkoliv zábran
zapojovali do obsazování cizích území a na nich (ale i doma) potlačovali drastickým
způsobem jakékoliv alternativní názory a kritické myšlení vůbec.
Od tisku, rozhlasu a filmu zemí protinacistické koalice se očekávalo, že budou
schopny podporovat morálku nejen vlastních armád a zázemí, ale také posilovat
obyvatele na okupovaných územích a že se budou současně snažit demoralizovat
protivníka na frontě i v týlu. Častým jevem se proto stala výroba propagandisticky za-
měřených filmů, rozhlasového vysílání do zahraničí i v jazycích okupovaných národů
(např. vysílání britské BBC v češtině Volá Londýn, moskevského rozhlasu Za národní
osvobození nebo americké vojenské rozhlasové služby AFRS), shazování letáků mezi
nepřátelské vojáky i na okupované území apod. Obyvatelstvo okupovaných zemí
mělo o zahraniční vysílání značný zájem, zejména proto, že v něm vidělo zdroj infor-
mací alternativních k těm, které nabízela média kontrolovaná okupačními vládami,
a poslouchalo vysílání přesto, že za to nacisté vyhrožovali popravením celých rodin.
Na okupovaných územích se vlastní mediální produkce zřetelně rozdělila na
legální (podřízenou okupační správě, kontrolovanou a pracující v její prospěch)
a ilegální (odbojovou a stíhanou vysokými, mnohdy hrdelními tresty) často nava-
zující na mediální (např. rozhlasovou) podporu ze zahraničí.
Válečná situace měla na mediální systém a mediální produkci výrazný vliv.
Válka ovlivnila jak roli jednotlivých médií a podobu celého mediálního systému,
tak mediální produkci a vztah mezi médii a státem. Výrazně posílila společenská
a politická (především propagandistická) úloha rozhlasového vysílání. Dokonce
i v zemích, které byly válečným konfliktům geograficky vzdálené (jako byly USA),
posílilo rozhlasové vysílání svou pozici tím, že bylo schopno nabízet aktuální vy-
sílání 24 hodin denně. V zemích přímo vtažených do válečné vřavy – jako byla
např. Velká Británie – navíc podpořil postavení rozhlasu nedostatek novinového
papíru vyvolaný přechodem na válečnou průmyslovou výrobu (v roce 1944 po-
slouchalo večerní zprávy BBC v 21 hodin 54 % populace).
Změnila se také role kinematografie a filmového průmyslu. Důraz byl kladen na

využití filmu k propagandistickým účelům. V Německu nacisté přistoupili k využití
filmu jako nástroje propagandy již před válkou. Přímo zosobněním německého
propagandistického filmu se stala režisérka Leni Riefenstahlová, a to zvláště filmem
Triumf vůle z roku 1935. V německé produkci najdeme i filmy protižidovské (Žid
Süss, 1940) či filmy podporující představu o nadřazenosti německé rasy či o méně
cennosti jiných ras, např. Slovanů. Emblematický je v tomto smyslu film Zlaté město
z roku 1942 odehrávající se z velké části v Praze (režisérem byl, podobně jako v pří-
padě Žida Süsse, Veit Harlan).
Výrobu propagandistických filmů zahájily i jiné země (známý je např. hollywood
ský cyklus Franka Capry Zač jsme bojovali, 1942, nebo hraný americký film Směr
Tokio, 1943, s Gary Grantem v hlavní roli, v Sovětském svazu se pak filmy snažily
povzbuzovat obyvatelstvo zpracováním námětů z ruské historie – např. Suvorov, 1941,
Kutuzov, 1944). Kinematografie hrála nejen osvětově‑mobilizační a mýtotvornou roli,
ale sloužila také únikové zábavě, a to i na okupovaných územích (kde pod kontrolou
a s podporou okupační správy kromě toho pomáhala vytvářet dojem normálnosti
každodenního života). Z válečných poměrů těžila především hollywoodská studia,
neboť válka výrazně omezila jejich evropskou konkurenci.
Nadějně nakročený vývoj televize druhá světová válka zbrzdila, a tak oddálila
konfrontaci filmového průmyslu s televizní produkcí.
7.2 D
ruhá republika
a protektorátní období
V historii českých zemí lze v období 1938–1945 zřetelně odlišit dvě sice úzce sou-
visející a v mnoha ohledech propojené, ale přece vnitřně zřetelně odlišné etapy.
Vzájemně se odlišují nejen růzností státoprávního uspořádání a mezinárodního
postavení státu, ale do značné míry i atmosférou ve společnosti. Společné naopak
mají popření elementárních pravidel demokracie, zejména svobody projevu a svo-
body politického sdružování.
• První etapu, nazývanou „druhá republika“, představuje půlrok od podepsání

mnichovské dohody 30. září 1938 do vzniku samostatného Slovenského státu
14. března a obsazení Čech a Moravy vojsky nacistického Německa 15. břez-
na 1939. Československo, připravené o svá pohraniční území, bylo sice státem
s vlastní vládou, státní správou a politickým systémem, ale v atmosféře velké
eziluze a hledání viníka mnichovské tragédie byl značně paralyzován demo-

d
kratický režim a v nejisté společenské atmosféře se mohly aktivizovat krajně
pravicové fašistické proudy. Politicky i hospodářsky nestabilní zbytek bývalé ČSR
neměl naději na dlouhé trvání.
• Druhou etapu představuje doba od obsazení Čech a Moravy německými vojsky
15. března 1939 a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 do
osvobození celého území spojeneckými vojsky v květnu 1945. V této době zcela
řídily a ovládaly život obyvatel porobeného území orgány ustavené německou
okupační mocí, zachovaná autonomie demonstrovaná existencí protektorátní
vlády byla předstíraná a zřetelně bezvýznamná.
7.2.1 Období druhé republiky

Po podepsání mnichovské dohody na konci září 1938 muselo Československo
postoupit svá pohraniční území Německu. Další oblasti zabraly v říjnu a listo-
padu Polsko (Těšínsko a oblast Spiše) a Maďarsko (část jižního a východního
Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi). Československo přišlo celkem
o 41 093 km2 – území s 4 879 000 obyvateli. Se zabráním pohraničí ztratilo větši-
nu báňského, sklářského, textilního a papírenského průmyslu a také pohraniční
pevnosti – předpokládaný základ své obrany. Infrastruktura a obranyschopnost
tak byly fatálním způsobem narušeny. Hospodářství se stalo závislé na dodáv-
kách uhlí z Německa a Polska. Vláda bojovala se zvyšující se nezaměstnaností
a současně musela zajišťovat nejnutnější sociální pomoc pro obyvatele prchající
z odstoupených území. Nejvyšším představitelem státu byl po abdikaci prezidenta
Edvarda Beneše 5. října 1938 předseda vlády generál Jan Syrový. Situaci využily
nacionalistické strany ze Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny a prosadily v říjnu
1938 na svých územích vznik autonomních vlád. Národní shromáždění tyto auto
nomie schválilo ústavními zákony 19. listopadu 1938 a stát se přejmenoval na
Česko‑Slovensko.
Dosavadní liberální systém parlamentní demokracie označily pravicové strany po
Mnichovu za neúčinný a pro zemi škodlivý. Razily pojem „autoritativní demokracie“
založený na principu dvou stran. V říjnu 1938 byla zastavena činnost Komunistické
strany Československa. V listopadu byl režim dvou stran uveden do praxe: vznikla
Strana národní jednoty (SNJ), která zahrnovala Československou stranu lidovou,
Národní sjednocení, Národní ligu, Československou živnostensko-obchodnickou
stranu středostavovskou, Československou stranu křesťansko-sociální, Národní obec
fašistickou, Národní stranu lidovou, podstatnou část Československé strany národ-
ně socialistické. Druhou stranou se stala Národní strana práce (NSP) vytvořená
eskoslovenskou sociálně demokratickou stranou dělnickou a částí členů Česko-

Č
slovenské strany národně socialistické, kteří se nepřidali k SNJ.
Na konci listopadu 1938 byl prezidentem zvolen Emil Hácha, dosavadní předseda
Nejvyššího správního soudu. Vláda generála Syrového podala demisi a místo ní
Hácha jmenoval novou vládu v čele s agrárním politikem Rudolfem Beranem, před-
sedou SNJ. Politický tlak Německa na okleštěnou Československou republiku a její
vládu byl veliký a politika, která by neodpovídala představám a zájmům Německa,
byla zcela vyloučená. Ostatně celé období hned od Mnichova pokládal nacistický stát
za dočasné: již 21. října 1938 vydal Hitler vojenskou směrnici k přípravě likvidace
zbytku Československa a 27. února 1939 Německo otevřeně odmítlo poskytnout
ČSR jakékoliv záruky nenapadení. Současně na Slovensku sílily separatistické ten-
dence. Vyvrcholily tím, že slovenský sněm vyhlásil 14. března 1939 samostatnost
Slovenska. Téhož dne odcestoval prezident Hácha do Berlína a pod Hitlerovým
nátlakem vyjádřil souhlas s okupací zbytku Čech a Moravy.
Necelých šest měsíců existence druhé republiky lze bez nadsázky charakteri-
zovat jako období hluboké společenské deprese a morální krize, která prostupo-
vala celou společností a promítala se do veřejného a politického života, dobové
publicistiky i kulturní produkce. Politická pravice s podporou části katolických
intelektuálů a spisovatelů poukazovala na slabost demokratického uspořádání,
kritizovala Beneše i Masaryka, žádala posilování autoritářských prvků a vládu
pevné ruky, sklouzávala k otevřenému antisemitismu a s otevřenou nesnášenli-
vostí útočila na vše, co jí bylo postojově vzdálené. Umělci, kteří se v meziválečném
období přikláněli k levicovým postojům nebo prosazovali ideje masarykovského
humanismu, byli vystaveni veřejným útokům (patrně nejznámější jsou útoky na
spisovatele Karla Čapka, který zemřel krátce před svými 48. narozeninami o vánoč
ních svátcích roku 1938).
7.2.2 Období protektorátu

Německá armáda vstoupila do českých zemí 15. března 1939. Hned další den vydal
Adolf Hitler na Pražském hradě výnos, jímž vznikl protektorát Čechy a Morava
s formálně autonomním postavením.
Okamžitě se začala budovat dvojkolejná správa: na jedné straně vznikaly německé
(říšské) okupační orgány a na druhé straně formálně autonomní, ale ve skutečnosti
služebná a nesamostatná česká protektorátní správa. Nacisté totiž ve snaze předstírat
funkčnost české státní správy nezasahovali příliš do správních struktur a ponechali
ve funkcích většinou úředníky druhé republiky. Současně dostal protektorát jako
nesuverénní součást říše i říšskou správu v podobě nově vytvořeného Úřadu říšského
protektora (ÚŘP) se sídlem v Praze. Říšským protektorem, tedy nejvyšším německým

úředníkem pověřeným dohledem nad autonomní správou protektorátu, jmenoval
Hitler 18. března 1939 Konstantina von Neuratha, bývalého říšského ministra za-
hraničí. Zároveň jmenoval jeho zástupcem ve funkci státního sekretáře sudetské-
ho Němce Karla Hermanna Franka. Ten patřil ve třicátých letech k nejaktivnějším
nacionalistům a čelným funkcionářům Sudetoněmecké strany v československém
pohraničí a Hitler tímto jmenováním ocenil Frankovy „zásluhy“ o rozbití republiky.
V čele formálně autonomní správy protektorátu setrval takzvaný státní prezident
Emil Hácha. Podobně zůstala v zásadě zachovaná i druhorepubliková vláda, jen ve
funkci předsedy vlády nastoupil místo Rudolfa Berana generál Alois Eliáš, zastáva-
jící do té doby funkci ministra dopravy. Ve vzájemném vztahu obou správních linií
měl mít ÚŘP funkci poradní s právem veta. „Rady“ ÚŘP byly tedy pro autonomní
správu víc než závazné.
Obsazení země nezůstalo mezi českým obyvatelstvem bez odezvy. Od léta 1939
vznikaly na území protektorátu různé odbojové skupiny, které se snažily bojovat
proti nacismu, a celá řada obyvatel protektorátu se pokoušela dostat do zahraničí,
mnozí z nich s nadějí, že vstoupí do československých vojenských jednotek for-
mujících se v zahraničí (zvláště ve Francii a Velké Británii, později i v Sovětském
svazu) a zapojí se do boje proti nacismu. Odbojové aktivity, které vznikaly na úze-
mí protektorátu, měly různé složení a názorové zaměření a v zásadě je můžeme
rozdělit na dvě velké skupiny: odboj organizovaný ilegální Komunistickou stranou
Československa a nekomunistický odboj. Nejvýznamnějšími organizacemi neko-
munistického odboje byly: vojenská ilegální organizace Obrana národa, Politické
ústředí (soustředilo zástupce hlavních prvorepublikových stran) a Petiční výbor
Věrni zůstaneme. Do odbojové činnosti se zapojily také společenské organizace
(Junák a především Sokol). Komunistický odboj byl organizován na stranickém
principu (rozhodování bylo pokud možno centralizované s ústředním výborem
jako nejvyšším rozhodovacím orgánem).
V protinacistickém odboji nechyběli spisovatelé, lékaři, učitelé, řemeslníci ani
příslušníci různých církví. Ze zahraničí byly na území protektorátu posílány pa-
rašutistické výsadky, jejichž posláním bylo většinou navázání kontaktu s českým
odbojem a zpravodajská činnost ve prospěch československého exilu s využitím
radiového spojení.
S vývojem vnitřní situace v českém prostoru nebyl Hitler spokojen, proto v roce
1941 uvolnil Konstantina von Neuratha, aby odešel na „zdravotní dovolenou“, a jme-
noval do funkce zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten přijel
do Prahy 28. září 1941 s programem germanizace protektorátu, se kterým 2. října
1941 seznámil na tajné poradě nacistické funkcionáře (jeho plán předpokládal, že
část Čechů bude vystěhována, menšina bude schopna poněmčení a zbytek bude
fyzicky zlikvidován). Hned po svém příjezdu vyhlásil pro protektorát stanné právo
a rozpoutal krvavé represe, zatýkání a následné popravy. Krátce po Heydrichově
nástupu do funkce, ještě na podzim 1941, začaly transporty židovského obyvatelstva
do Lodže a do Terezína (vůbec první transport z protektorátního území byl vypraven
již v říjnu 1939, a to z Moravské Ostravy a Frýdku do polského Niska nad Sanou).
Heydrich nechal zatknout předsedu vlády Eliáše (byl zapojen do protinacistického
odboje a 19. června 1942 popraven) a na místo ministerského předsedy nastoupil
v lednu 1942 Jaroslav Krejčí (předsedou vlády zůstal až do ledna 1945, kdy jej na-
hradil Rudolf Bienert).
Reakcí na situaci v protektorátě bylo vyslání parašutistické skupiny Antropoid
z Velké Británie. Její příslušníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli 27. května 1942 na
Heydricha atentát (ten jeho následkům 4. června podlehl). Nástupcem se stal Kurt
Daluege. Nacisté znovu vyhlásili v protektorátu stanné právo s krutými represemi
proti českému obyvatelstvu ve snaze ho zastrašit. Vyhladili vesnice Lidice a Ležáky
a většinu jejich obyvatel fyzicky zlikvidovali. Četné popravy na území protektorá-
tu oznamovali denně českému obyvatelstvu tiskem, rozhlasem a plakáty se sezna-
my jmen popravených. Celkem bylo v období takzvané heydrichiády popraveno
3 188 osob. Přestože vyvíjený teror byl velmi silný, konečnou germanizaci českých
zemí odložili nacisté z hospodářských důvodů až na dobu po „vítězství“. Novým
říšským protektorem jmenoval Adolf Hitler posléze 20. srpna 1943 Wilhelma Fricka.
Prezident Beneš odletěl již v říjnu 1938 do Velké Británie, kde se později s jeho
aktivní účastí ustavila exilová vláda v čele s Janem Šrámkem a spolu s ním zde po ce-
lou válku působila ve prospěch osvobození Československa. V Moskvě našla útočiště
část politické reprezentace Komunistické strany Československa vedená Klementem
Gottwaldem. V SSSR i ve Velké Británii se formovaly vojenské jednotky, do nichž
vstupovali lidé, kteří se chtěli aktivně zapojit do boje proti nacistickému Německu
a přispět k jeho porážce.
Českoslovenští vojáci byli také mezi prvními, kdo překročil hranici původního
Československa, když od října 1944 začalo z východu osvobozování českosloven-
ského území postupující Rudou armádou. Ta osvobodila Slovensko a na konci
dubna 1945 vstoupila po těžkých bojích do Brna a Ostravy. Dne 5. května 1945
vypuklo v Praze povstání. Následujícího dne osvobodila americká armáda Plzeň.
V důsledku dohody spojeneckých velmocí, kterou byla stanovena demarkační čára,
ale mohla postupovat k Praze pouze Rudá armáda. Dne 8. května 1945 podepsa-
li zástupci Německa bezpodmínečnou kapitulaci, kterou však některé nacistické
jednotky nerespektovaly, proto se bojovalo v Praze a okolí dál. Dne 9. května 1945
vstoupila do Prahy Rudá armáda, na jih od Prahy se však bojovalo ještě 11. května.
S příjezdem Rudé armády do Prahy druhá světová válka na území Československa
skončila.

7.3 Česká média v období druhé republiky

Hitlerovy snahy o rozbití Československa ve druhé polovině třicátých let 20. století,
jež vyústily na konci září 1938 v mnichovskou dohodu a následné odtržení pohra-
ničí, měly důsledky ve všech oblastech života české společnosti, média nevyjímaje.
Změnil se legislativní rámec fungování médií, zasažena byla struktura mediální
nabídky, doba poznamenala personální složení redakcí i filmových štábů, stejně
jako argumentační naladění dobové žurnalistiky.
Proměna legislativního rámce pro působení médií plně odráží napětí doby. Dne
23. září 1938 vyhlásila vláda brannou pohotovost státu a v platnost vstoupil zá-
kon o mimořádných opatřeních č. 300/1920 Sb. Podle tohoto zákona bylo možno
v době nepokojů na tři měsíce omezit občanské svobody včetně svobody projevu.
Paragraf 10 zákona uváděl, že „vydávání a rozšiřování časopisů může býti omezeno
a podrobeno zvláštním podmínkám, může býti uložena povinnost periodickému
tisku předkládati povinné výtisky nejvýše 2 hodiny před vydáním.“ Na základě to-
hoto zákona byla 26. září 1938 ustavena při ministerstvu vnitra Ústřední cenzurní
komise (ÚCK), která cenzurovala tisk, zásilky, telegramy a telegrafní rozhovory,
provoz radiotelegrafických zařízení, divadla, filmy a zvuková reprodukční zaří‑
zení. Rozhodnutím ministerské rady z 6. prosince 1938 byla pak předběžná tisková
kontrola vykonávána úředníky Ústředí tiskové dozorčí služby (ÚTDS). Jejich čin-
nost koordinoval tiskový odbor Předsednictva ministerské rady, v jehož čele stál
spisovatel a novinář Zdeněk Schmoranz. V tisku bylo zakázáno publikovat kritiku
vlády a jejích opatření a samozřejmě také jakoukoli kritiku Německa, na němž bylo
Československo hospodářsky závislé.
O změny ve struktuře tisku se nejvíce postarala skutečnost, že řada titulů nuceně
ukončila činnost. Odtržením pohraničních území došlo k tomu, že listy, které tam
vycházely, se staly součástí mediální scény nacistického Německa, nebo zanikly.
V období od října 1938 do ledna 1939 zaniklo 1 900 titulů periodického tisku. Dů-
vodů byla celá řada. Přestaly vycházet české tituly vydávané na odstoupeném území
a rovněž některé německé listy, především komunistické a sociálně demokratické,
stejně jako tituly orientované demokraticky. Kromě toho přestala na přelomu let
1938 a 1939 vycházet na zmenšeném území Československa řada významných listů,
jako bylo např. Národní osvobození, Prager Presse či Bohemia, což byly listy upozor-
ňující v době druhé republiky, že by republika měla zachovávat své demokratické
tradice. Zhoršily se technické podmínky pro vydávání tisku ve vnitrozemí, protože
v pohraničí – Sudetech, které byly připojené k německé říši – zůstala značná část
surovinové a výrobní základny polygrafického průmyslu, takže vydavatelství v čes-
kých zemích začala pociťovat nedostatek papíru.
Schmoranz, Zdeněk (*27. 7. 1896 Praha, † 19. 8. 1942

Berlín) novinář, překladatel a spisovatel, účastník čes-
kého protinacistického odboje. Po studiu chemie na
ČVUT pracoval zprvu jako chemik a pak získal místo
archiváře v Národním divadle v Praze. Ve dvacátých
letech nastoupil jako redaktor do knižního naklada-
telství Topič a pak přešel do Československé tiskové
kanceláře. Na přelomu dvacátých a třicátých let začal
působit v předsednictvu vlády, stal se ministerským radou a nakonec vedl tiskový
odbor Předsednictva ministerské rady, jenž koordinoval činnost Ústřední tiskové
dozorčí služby. V této funkci začal v roce 1939 budovat z bývalých důstojníků česko-
slovenské armády síť zpravodajů, kteří ve funkci místních tajemníků odboru sbírali
informace o stavu německých vojsk v jednotlivých okresech. Tyto informace předával
Schmoranz přes odbojovou organizaci Obrana národa do Londýna. V srpnu 1939 byl
zatčen gestapem a v roce 1942 popraven.
V autoritářsky naladěném klimatu druhé republiky převládla ve vedoucích slož-

kách národa myšlenka sjednocení, a tím i tendence ke slučování organizací. Toto
slučování bylo další z příčin snižujícího se počtu vydávaných periodik. Například
omezení počtu politických stran – na Stranu národní jednoty (SNJ) a Národní stranu
práce (NSP) – vedlo ke zrušení mnoha stranických titulů, zvláště regionálních. Dvě
politické strany nepotřebovaly dosavadní široké spektrum politického tisku. Názoro-
vě vedoucí úlohu v SNJ měl původně agrární deník Venkov, který kritizoval liberální
systém první republiky a Edvarda Beneše a nevyhýbal se projevům antisemitismu.
Útoky proti židovskému obyvatelstvu se objevovaly i v dalších periodikách SNJ
(např. Večer, Lidové listy). Deníkem NSP se stala od 1. ledna 1939 Národní práce –
titul nahradil Právo lidu, původně list sociální demokracie, ve druhé republice list
Národní strany práce. Dne 1. ledna 1939 uvedly Lidové noviny zprávu následujícího
znění: „Dnes vyšlo naposled Právo lidu, jehož pokračovatelem bude však od N ového
roku deník Národní práce, jakožto orgán politické strany téhož názvu.“ List kladl
důraz víc na kulturní hodnoty vzešlé z českého národního prostředí, snažil se udr-
žovat význam národní identity a důležitost kulturní elity pro její posilování (list
např. nepřímo naznačil, že k úmrtí Karla Čapka přispěly nevybíravé útoky, jimž
byl tento humanisticky orientovaný spisovatel vystaven ze strany konzervativně
katolické a fašistické publicistiky).
Ke snížení počtu titulů vedla i další opatření. Zákaz činnosti Komunistické stra-
ny Československa 20. října 1938 byl spojen se zastavením vydávání veškerého
V září 1938 byl rozhlas

nejrychlejším zdrojem
informací o vývoji
mezinárodní situace
k omunistického tisku. Na nátlak Berlína zastavila vláda v lednu 1939 také vydávání
legionářského tisku (včetně výše uvedeného Národního osvobození).
Proměnami prošlo po Mnichovu i československé rozhlasové vysílání. Rozhlas
ztratil v důsledku mnichovské dohody 370 000 koncesionářů a vysílače v Moravské
Ostravě a v Košicích. V prosinci 1938 vedli zástupci Radiojournalu jednání s před-
sedou slovenské vlády Jozefem Tisem. Výsledkem bylo programové osamostatnění
slovenského rozhlasu. Dne 28. prosince 1938 schválila valná hromada Radiojournalu
změnu názvu na Česko‑Slovenský rozhlas. Změna názvu ovšem nevstoupila v platnost,
protože než se ji podařilo zanést do obchodního rejstříku, obsadila Čechy a Moravu
německá okupační vojska.
7.4 M
édia v době protektorátu
Čechy a Morava
Pro mediální situaci na území protektorátu Čechy a Morava byla příznačná přede-
vším systematická snaha nacistické moci dostat pod kontrolu veškerou produkci
potenciálně ovlivňující veřejné mínění, eliminovat odpor k nacistické expanzivní,
antisemitské, antislovanské a rasistické politice a vynutit si loajalitu obyvatel obsa-

zeného území. Proti této tendenci působilo úsilí domácího i zahraničního odboje
zdůrazňující a posilující víru v dočasnost nacistické okupace a v porazitelnost hit-
lerovských vojsk. Z této situace vyplynula existence trojího typu médií působících
na protektorátním území:
1. legální média kontrolovaná a řízená okupační správou a jí loajální protektorát-

ní státní administrativou (tedy legální periodika, rozhlasové vysílání a filmový
průmysl);
2. ilegální tiskoviny vydávané na území protektorátu odbojovými skupinami;
3. média působící na území protektorátu ze zahraničí, tedy z území ovládaných
spojeneckými vojsky.
Ke třetímu typu je třeba přičíst i média působící v zahraničí a oslovující občany

bývalého Československa, jimž se podařilo odejít do emigrace.
Na klidu v českých zemích měla okupační moc nemalý zájem: území protekto-
rátu mělo pro Říši význam hospodářský a relativní klid v zemi byl pro okupanty
velmi důležitým. Příznačný rys protektorátního období proto představovala snaha
okupační i protektorátní moci vytvářet dojem každodenní normálnosti a víceméně
života v míru. Mocenské zásahy byly sice patrné (např. zavření českých vysokých
škol a výrazné omezení škol středních) a hrozba zatčení a perzekuce byla rovněž
všudypřítomná (netajená a zdůrazňovaná – např. plakáty oznamující jména popra-
vených), ale současně vycházely noviny, po většinu trvání protektorátu byly otevřené
kavárny a hrála kina. Zvláště český filmový průmysl prožíval paradoxně jedno ze
svých aktivnějších období – poptávka po únikové zábavě byla velká a od holly-
woodské produkce byli diváci odříznuti vstupem USA do války v roce 1941. A tak
za protektorátu vznikla celá řada filmů různých žánrů a mnoho filmových herců
zažilo v této pochmurné době dobrá profesní léta, kdy hráli v dodnes oblíbených
snímcích (Vlasta Burian, Oldřich Nový, Růžena Šlemrová, Jaroslav Marvan, Adina
Mandlová, Lída Baarová ad.). Český filmový týdeník Aktualita (vycházel od roku
1937) začal napomáhat propagandistickým záměrům Německa.
7.4.1 Cenzura protektorátního tisku

Pro kontrolu tisku v období protektorátu je příznačné, že okupační síly dokázaly
prosazovat svou vůli nikoliv přímo, ale prostřednictvím formálně ustavených
autonomních orgánů české státní správy – tiskového odboru Předsednictva mi-
nisterské rady (TO PMR), který kontrolu nejen prováděl, ale také za ni byl plně
odpovědný.
Řízení tisku měli okupanti ovšem zcela ve svých rukou. V prvních týdnech oku-
pace patřilo pod pravomoc prozatímního šéfa civilní správy při protektorátním
velitelství wehrmachtu Konrada Henleina. Pod jeho úřad spadala pražská služebna
Říšského tiskového úřadu, která vykonávala přímý dohled nad tiskovými záležitost-
mi. Po dobudování protektorátních okupačních úřadů převzalo dohled nad médii
oddělení kulturně politických záležitostí Úřadu říšského protektora (ÚŘP) v čele
s Karlem von Gregorym. V tomto oddělení byla zřízena skupina Tisk (obdobné
skupiny existovaly pro rozhlas, film, divadlo a písemnictví) a jejímž vedením byl
pověřen důstojník SS Wolfgang Wolfram von Wolmar.
Skupina Tisk byla sice označována jako poradní orgán, ale český TO PMR jí byl ve
skutečnosti úplně podřízen. K provádění cenzury bylo v rámci TO PMR určeno Ústředí
tiskové dozorčí služby (ÚTDS), které dávalo pokyny cenzorům. Ti pracovali v jednot-
livých redakcích a v případě regionálních listů na nejbližším státním zastupitelství.
TO PMR dále vydával Informace pro šéfredaktory, v nichž byly redakce instruovány,
jak a o čem mají psát či naopak nepsat. V čele TO PMR se vystřídali čtyři lidé: Zdeněk
Schmoranz (viz profil), Arnošt Bareš (zatčen gestapem v září 1939 a odsouzen na
doživotí), František Hofman (zatčen v květnu 1941, zemřel v Osvětimi) a Ctibor Melč.
V redakcích deníků a týdeníků měli službu vždy dva čeští cenzoři. V ÚTDS drželi
cenzoři službu dvacet čtyři hodin denně. Jejich činnost kodifikoval od září 1939
Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku. Cenzura se vztahovala na články,
fotografie a inzeráty a hodnotil se nejen obsah, ale také forma (grafika, umístění
na stránce atd.). Cenzura byla třístupňová. První kontrolu prováděl domácí cenzor
v redakci a spolu se šéfredaktorem zodpovídal za dodržování cenzurních pokynů.
Kontroloval se rukopis, obtah a nakonec signální výtisk. Po jeho kontrole byl výtisk
zaslán ke schválení na ÚTDS. Teprve poté mohly jít noviny do tisku. Ve sporných
případech byl článek ještě konzultován se skupinou Tisk. Vyškrtnuté pasáže musely
být vždy nahrazeny jiným, nezávadným textem, protože ve vytištěných novinách
nesměla zůstávat „bílá místa“, která by čtenářům naznačovala, že došlo k cenzurnímu
zásahu. Některé články byly připravovány přímo skupinou Tisk a musely být otisk-
nuty v doslovném znění (např. zprávy o vyhlazení Lidic a Ležáků, o popravách atd.).
Další formou řízení tisku byly pravidelné týdenní tiskové konference úředníků
TO PMR a oddělení kulturně politických záležitostí ÚŘP (resp. skupiny Tisk) s po-
litickými redaktory a šéfredaktory tisku. Na konferencích byly přítomným sděleny
oficiální interpretace mezinárodních i vnitřních událostí a byla hodnocena práce
redakcí, a to jak na základě publikovaných článků, tak článků, které cenzura zaba-
vila. Tiskové porady představovaly řízení tisku formou pokynů, upozornění a na-
pomenutí. Na konferencích také vedení skupiny Tisk doporučovalo témata, o nichž
je třeba psát, někdy i s uvedením žádoucí formy zpracování, a naopak, o čem se
psát nemá. Šéfredaktoři dostávali pokyny, v jakém smyslu mají orientovat novinové
„… Tisk jest nejúčinnější prostředek k výchově národa a k jeho politickému vedení.

Je třeba, abychom v této věci mluvili si poctivě, jako mužové k mužům…“
Vedoucí skupiny Tisk Úřadu říšského protektora

Wolfgang Wolfram von Wolmar na tiskové konferenci 20. 9. 1939
z pravodajství. Dále zde zaznívala varování a výtky za zveřejnění zpráv, jež neodpo-
vídaly nové německé linii. Za příklad podobných „doporučení“ může sloužit ukázka
z tiskové konference konané 24. září 1943, v níž se nařizuje: „… Ve znamení konfe-
rence v Mnichově nesmí proto dojíti v tisku k politické úpravě nápadně umístěné.
Jen několik novin přinese v této souvislosti úvodníky nebo může třeba citovati články
zásadní povahy, které vyjdou v ‚Přítomnosti‘, dále dne 29. t. m. v deníku ‚Der neue
Tag‘. Kromě toho lze citovati i státoprávně podezděný článek v časopisu ‚Böhmen
und Mähren‘. Jelikož politická úprava není žádoucí, je důležitější svěžejší, feuiletonis-
tické pojednání o tomto termínu v podobě anekdotického líčení tehdejších událostí,
vylíčením příhod z tehdejších dnů a nálady, kterou lid reagoval na zradu bývalých
spojenců, asi v podobě mnichovských vzpomínek býv. vyslance Masaříka. Bohatým
materiálem poslouží ještě Centropress, i materiálem ze zahraničí a z cizích novin…“
7.4.2 Legální tisk a aktivističtí novináři

Z hlediska vývoje mediální nabídky znamenalo protektorátní období další pokles
počtu vycházejících periodik. Na území protektorátu zprvu vycházelo 2 125 titulů.
Jejich počet se však velmi rychle snižoval a do konce války jich bylo v různých vlnách
zakázáno 1 887. Řada z nich byla zastavena již na počátku okupace, ale zákazy pokra-
čovaly i v letech následujících a nejčetnější byly v letech 1940–1942 (viz graf Počet
zastavených titulů v období protektorátu). V roce 1941 zaniklo celkem 623 titulů
českého tisku (také deník Národní listy vycházející od roku 1861).
V počátečním období vedly k zákazu vycházení listu často důvody politické
(např. v roce 1941 byla zakázána činnost tělovýchovné organizace Sokol a zastave-
na široká síť jejích periodik), ke konci války hrály hlavní roli hospodářské důvody
(kvůli totálnímu nasazení klesal počet pracovních sil a protektorát se silně potýkal
s nedostatkem papíru). Pro strukturu českého legálního tisku bylo důležité zvláště
vládní nařízení z května 1941 o úpravě poměrů v českém tisku. Předsednictvo mi-
nisterské rady bylo zmocněno určovat výši nákladu periodik, zastavovat vydávání
700
600
500
400
300
200
100
0
1939 1940 1941 1942 1943 1944 1945
počet zastavených titulů 175 305 623 348 194 208 24
Počet zastavených titulů v období protektorátu
tiskovin a stanovovat rozsah listů i jednotlivých jejich částí (také rušením celých
rubrik) včetně inzerce. K vydávání periodik bylo nutné povolení PMR, které také
potvrzovalo osoby šéfredaktorů a vedoucích a odpovědných redaktorů.
Listy, které přežily všechny vlny zastavování, musely v posledních měsících
války omezit náklad i počet stran (viz tabulka Vývoj nákladů některých legálně
vycházejících periodik v období 1938–1943 a graf Počet zastavených titulů v období
protektorátu).
Výjimku, která šla proti tendenci omezování česky vycházejícího, je případ časo-
pisu Přítomnost. Ten začal v říjnu 1942 vydávat tiskový koncern Melantrich. Zámě-
rem bylo vyvolat asociaci na Peroutkův stejnojmenný list, jehož poslední číslo vyšlo
v srpnu 1939. Nejenže byla převzata grafická úprava původní Přítomnosti a noví
vydavatelé se snažili využít původní distribuční síť, ale pokusili se i získat pro spolu
práci samotného Ferdinanda Peroutku. Dokonce byl převezen z koncentračního
tábora Buchenwald do pražské věznice na Pankráci a přesvědčován, aby list vedl.
Tuto kolaborantskou nabídku ale odmítl a šéfredaktorem se stal Emanuel Vajtauer.
Němci Peroutku nato odvezli zpět do Buchenwaldu, kde zůstal až do konce války.
Na tiskové konferenci konané 1. října 1942 se uvádělo: „… V těchto dnech vychází
první číslo XVII. ročníku časopisu Přítomnost, redigovaného Dr. Vajtauerem. Prv-
ní číslo obsahuje příspěvek státního presidenta Dr. E. Háchy, příspěvky ministrů
E. Moravce a A. Hrubého, příspěvek docenta Dr. Klimenta, řadu politických glos
apod. Z toho je zřejmo, že obnovení tohoto časopisu má svůj hluboký význam a že
proto Přítomnost si plně zaslouží, aby jí byla věnována náležitá pozornost…“
Do skupiny listů legálně vycházejících na protektorátním území je třeba počítat
i tituly v němčině. V protektorátu značně vzrostl počet Němců, vedle příslušníků

Vývoj nákladů některých legálně vycházejících periodik v období 1938–1943

Název časopisu Druh vydání 1938 1939 1940 1943
(tištěný (tištěný (duben, (prosinec,
náklad) náklad) tištěný prodaný
náklad) náklad)
Nedělní České slovo raník 250 000 292 000 327 590 350 934
Ranní České slovo raník 16 299 9 500 8 989 7 756
AZet raník 130 000 101 000 88 316 98 972
AZet Pondělník raník 185 000 130 000 106 917 99 650
Telegraf odpoledník 50 000 38 000 37 965
Večerní České slovo dopoledník 600 000 450 000 420 176
Zpravodaj zábavný obrázkový 308 000 284 000 269 034 130 000
týdeník
Hvězda obrázkový týdeník 525 000 520 000 527 166 200 000
pro ženy
Ahoj týdeník pro mladé 75 000 82 000 79 342
Mladý hlasatel obrázkový týdeník 49 000 102 000 114 698
pro děti
Eva čtrnáctideník 17 000 14 035 17 404
Vkus měsíčník 9 500 13 776 16 711 19 454
Rozruch – romány týdeník 43 000 54 000 71 815 20 000
vzrušení chvíle
Zteč (vychází od října 87 079
1942)
Přítomnost (vychází 19 762
od října 1942)
Moravské slovo (Brno) raník 69 365 56 770 48 123 43 151
Moravské slovo (Brno) nedělník 66 110 66 520 55 057 51 308
Moravské slovo (Brno) pondělník 57 695 53 785 45 559 43 464
Moravské slovo (Brno) večerník 26 185 20 535 17 958
České slovo (Ostrava) nedělník 151 500 126 500 141 200 121 811
České slovo (Ostrava) všední dny 126 600 94 800 97 470 73 689
České slovo (Ostrava) pondělník 73 250
Pol. České slovo poledník 27 100 19 450 14 438
(Ostrava)
Telegraf (Ostrava) raník 12 800 5 800 7 008 8 000
Poznámka: Tabulka je sestavena na základě podkladů z fondu Státního oblastního archivu v Praze.
2500
2000
1500
1000
500
0
1938 1939 1940 1943
Vývoj celkových nákladů periodik v tisících uvedených v tabulce 7.1 (v úvahu jsou
vzaty pouze tituly, které vycházely v celém sledovaném období)
armády i německé policie a úředníků okupační správy nově přišli i takzvaní treu-
händři, Němci dosazení do podniků (většinou původně s židovským majitelem),
aby v něm pak měli rozhodující slovo. Pro ně a pro jejich rodiny, ale i pro německé
obyvatelstvo, které zůstalo ve svých domovech mimo území Sudet, vycházela v pro-
tektorátu německá periodika.
Významným listem říšského protektora v Čechách a na Moravě byl od dubna
1939 deník Der Neue Tag, který byl svým obsahem pojat tak, aby z něj český tisk mohl
čerpat. List vycházel v prostorách a tiskárně zastaveného deníku Prager Tagblatt a měl
vytvářet dojem, že na tento list navazuje. V jeho redakci pracovala řada novinářů, kteří
měli dlouholeté zkušenosti z německého tisku, jenž v Československu do přelomu let
1938/1939 vycházel. Večerní vydání listu mělo název Prager Abend. V Brně byl vydá-
ván druhý největší německý protektorátní deník Brünner Tagblatt s večerním vydáním
Brünner Abendblatt. Nakladatelství Volk und Reich vydávalo od roku 1940 měsíčník
Böhmen und Mähren jako list říšského protektora v Čechách a na Moravě. Časopis byl
tištěn na křídovém papíře, graficky byl velmi dobře upravený a ke spolupráci v něm
redakce vyzvala mimo jiné i významné představitele Německé univerzity v Praze. List
zdůrazňoval v textové části odvěkou spjatost českých zemí s Říší. Dohled nad jeho
obsahem měl za Úřad říšského protektora Karl Hermann Frank.
V duchu norimberských zákonů měla protektorátní média silně protižidovské
ladění. Z českých periodik zastával výrazně antisemitský charakter týdeník Arijský
boj, který od května 1940 do dubna 1945 vydávala Protižidovská liga. List navazoval
na časopis Štít národa. Arijský boj v každém čísle útočil na židy i lidi, kteří se jim
snažili pomáhat. Řadu komentářů psal sám šéfredaktor listu Rudolf Novák.
Emigrace nás osočuje, že jsme spolu My zůstali doma. Benešovi emigranti

pracovali s Němci. Ano, spolupracovali utekli a teď chtějí pod ochranou bolše
jsme a dosud spolupracujeme. Zachraňo vických bajonetů nás soudit.
vali jsme českou krev, kterou páni emi Jak je to nepřirozené!
granti chtěli prolévat ve prospěch – Židů.
Pan Beneš a jeho emigrantští spolupra Rudolf Novák: Ano,
covníci dopouštěli se skutečných zloči spolupracovali jsme s Němci.
nů, poněvadž spolupracovali a spolupra Kapitola samozřejmá.
cují s Židy a bolševiky – proti českému
národu. Arijský boj, r. VI., č. 18, 5. 5. 1945
Svůj tiskový orgán mělo i české fašistické hnutí, které vkládalo do vzniku pro-
tektorátu pod německou správou značné – byť nenaplněné – naděje. Několik fa-
šistických skupin se v říjnu 1939 spojilo v organizaci Český národně socialistický
tábor – Vlajka, v jejímž čele stál Jan Rys‑Rozsévač. Organizace vydávala deník Vlajka
a týdeník Árijská fronta, které se vyznačovaly častými projevy loajality k Říši, útoky
na domácí odboj a exilové politiky, silnou protižidovskou rétorikou a poukazy na
nedostatečnou oddanost českého tisku Německu. Nacisté odmítali zapojit členy
Vlajky výrazněji do protektorátní správy. V roce 1942 preferovali Emanuela Moravce
jako hlavního představitele programové kolaborace, což se představitelům Vlajky
nelíbilo, ale jejich pozice čím dál více slábla. Deník Vlajka byl zakázán v září 1942
a činnost celé organizace nacisté ukončili na konci roku 1942.
I když si legální tisk za protektorátu vysloužil u české veřejnosti nedůvěru, pro
většinu lidí stále plnil (spolu s poslechem legálního rozhlasového vysílání a filmovými
týdeníky) úlohu důležitého a snadno dostupného zdroje informací o dění doma i ve
světě. Nelze se tedy domnívat, že sdělení, která byla v novinách nabízena, neměla na
obyvatele protektorátu žádný vliv. Důležitosti médií si byli vědomi i Němci, proto se již
od počátku okupace snažili získat na svou stranu novináře, kteří by s nimi dobrovolně
Máme dojem, že český tisk trpí chronic již nesnesitelný a nestravitelný. Pánové,
kou chorobou, kterou můžeme nazvat tím našemu lidu neposloužíte a v očích
mlhou, neboť články, inspirované tou Němců jste lidé neschopní…
to chorobou, jsou chronické. Záhadné
úvodníky, záhadné věty, záhadná slova. -us: Mlhoviny v českém tisku. Vlajka,
Ale jedno je jisté: Tento způsob psaní je ročník IX, č. 9, 30. 6. 1939, s. 5
spolupracovali. Většina českých novinářů se pokoušela aktivní spolupráci s Němci

vyhnout, našli se však i tací, kteří se k ní přihlásili dobrovolně a aktivně ji rozvíjeli.
V rámci této menšiny se pak již poměrně brzy vyprofilovala skupina proněmecky
smýšlejících šéfredaktorů, která v součinnosti s německými protektorátními úřady
pomohla český periodický tisk přetvořit na nástroj německé propagandy.
Zpočátku se novinářský „aktivismus“ (jak zněl dobový termín pro dobrovolnou
aktivní spolupráci s Němci) vyvíjel neorganizovaně a spočíval zejména v tom, že
čeští aktivisté z řad novinářů iniciativně manifestovali nacisty požadovanou ně-
mecko-českou spolupráci. Později několik představitelů tohoto „nového“ směru
v českém tisku vytvořilo skupinku, která se začala důrazně projevovat nejen na poli
novinářském, ale i politickém.
Motivy aktivistů byly rozmanité. Někteří vyšli z prvorepublikových fašistických
hnutí a k propagaci nacismu byli vedeni svými postoji. Nacismus byl naplněním
jejich předchozích vizí o novém společenském řádu (např. Jan Scheinost, do roku
1943 šéfredaktor Lidových listů a poté do konce války Národní politiky, Karel Werner,
1941–1943 šéfredaktor Poledního listu, poté do konce války Večerního Českého slova).
Další dříve inklinovali k postojům socialistickým (např. Vladimír Ryba, 1939–1945
šéfredaktor Národní práce, či Jaroslav Křemen, do roku 1941 odpovědný redaktor
Telegrafu, poté do roku 1944 šéfredaktor listu A‑Zet, dále do konce války šéfredaktor
Lidového deníku), či dokonce komunistickým (Emanuel Vajtauer, 1941–1942 šéfre-
daktor Večerního Českého slova, poté šéfredaktor Přítomnosti, či Karel Lažnovský,
1941 šéfredaktor Českého slova). Byli mezi nimi i novináři, kteří za první republiky
psali do listů, jež představovaly páteř prvorepublikových demokratických médií
(např. Vladimír Krychtálek, 1939–1944 šéfredaktor Večera, poté do konce války
Venkova, Václav Crha, do roku 1943 šéfredaktor deníku Národní politika, poté do
roku 1944 Českého slova a na konci války časopisu organizace Kuratorium pro vý-
chovu mládeže v Čechách a na Moravě Zteč). Němci pro novináře organizovali
v průběhu protektorátu propagandistické zájezdy do Německa nebo na nacisty ob-
sazená území. Protektorátní novináři poté z těchto cest publikovali propagandistické
texty o vojenských, hospodářských a kulturních úspěších Německa. Pro formování
skupiny aktivistických novinářů byl důležitý zájezd do Polska na přelomu září a října
1939. Úřad říšského protektora odvezl novináře na Německem obsazená území, aby
pak referovali o vojenské síle třetí říše.
Aktivističtí novináři se domnívali, že jim protektorátní vláda dává málo podpory.
Dne 18. září 1941 byl proto předseda vlády Alois Eliáš nucen na Frankův příkaz při-
jmout skupinu žurnalistů, kteří takový požadavek vznesli. Po vládě zejména chtěli,
aby je podporovala v propagandě proti vysílání britské stanice BBC. K předsedovi
vlády Eliášovi přišlo tehdy sedm aktivistických novinářů. Na schůzce jako pohoštění
dostali chlebíčky a po schůzce novináři Vajtauer, Křemen, Krychtálek a Lažnovský
Lažnovský, Karel (* 8. 3. 1906 Motyčín u Kladna, † 10. 10. 1941

Praha), aktivistický novinář z doby protektorátu Čechy a Morava.
Ve dvacátých letech byl redaktorem časopisu Duch českého seve
ru. V roce 1930 působil v plzeňském Českém směru. Od roku 1933
pracoval pro listy vydávané v Melantrichu, v roce 1939 nastoupil
do pražské redakce Českého slova, od března 1941 se stal jeho
šéfredaktorem. V září 1941 se zúčastnil návštěvy aktivistických
novinářů u předsedy vlády Aloise Eliáše. Následně onemocněl
a v nemocnici zemřel, pravděpodobně v důsledku otravy z infikovaných chlebíčků.
začali mít vážné zdravotní problémy, kterým Lažnovský 10. října 1941 podlehl.
Nacisté toho využili a prohlásili smrt Lažnovského za otravu a politickou vraždu.
Vypukla takzvaná chlebíčková aféra, kterou pak nacisté plně využili proti A. Eliá-
šovi. Úřad říšského protektora a aktivističtí kolegové Lažnovského prohlašovali za
národního mučedníka. Po Lažnovském bylo pojmenováno v Praze nábřeží a začala
být udílena novinářská cena nesoucí jeho jméno.
Postavení legálního tisku v protektorátu výmluvně ilustruje vývoj novinářské
organizace. V meziválečném Československu působilo několik novinářských spolků.
Tato roztříštěnost novinářský stav oslabovala zejména při vyjednávání s vydavateli
a státními orgány. Proto došlo již v období první republiky k několika pokusům
o sjednocení. Teprve oslabení demokratických principů během druhé republiky,
tedy v období po mnichovské konferenci, urychlilo sjednocení, na němž se novináři
v podmínkách demokracie nebyli schopni shodnout. První veřejná výzva ke slou-
čení jednotlivých organizací se objevila již necelý měsíc po Mnichovu na stránkách
věstníku Syndikátu československých novinářů, největší československé meziválečné
novinářské organizace. Ustavující schůze Národního svazu novinářů (NSN), na níž
se sloučily čtyři nejvýznamnější novinářské spolky meziválečného Československa,
se však konala až 11. června 1939, tedy takřka tři měsíce po vyhlášení protektorátu
Čechy a Morava.
Politické a společenské podmínky, v nichž začala jednotná novinářská organizace
fungovat, se od meziválečného období diametrálně lišily. Režim budovaný němec-
kou správou se samozřejmě snažil organizaci podřídit svému vlivu. Nově ustavený
Národní svaz novinářů zprvu dokázal tlaku vzdorovat. Podle přijatých stanov byl
Národní svaz především odborovou organizací a jako takový měl hájit zájmy svých
členů při výkonu novinářského povolání. V nových podmínkách však bylo naplňo-
vání tohoto poslání složité. Přesto se Svaz snažil i nadále podporovat nezaměstnané
novináře, vypomáhal rodinám novinářů, kteří museli odejít do emigrace, a také
novinářům, kteří byli pro své politické postoje doma perzekvováni. Těm poskytoval
finanční i právní pomoc. Členům, kteří byli zatčeni či vyšetřováni gestapem, finan-
coval obhájce, a v několika případech dokonce umožnil obzvláště ohroženým oso-
bám útěk z protektorátu na falešné doklady. Předsedou organizace byl do července
1940 redaktor Národní politiky František Bauer. V červnu 1941 ministerstvo vnitra
jmenovalo nový výbor v čele s redaktorem ČTK Františkem Hellerem.
Německým úřadům nevyhovoval spíše pasivně rezistentní charakter novinářské
organizace, a proto se snažily podřídit NSN autoritativnímu vedení. Definitivně se
jim to podařilo po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha
v září roku 1941. S nástupem Heydricha došlo ve všech oblastech života protektorátu
k výraznému utužení poměrů. Heydrich nechal z atknout ministerského předsedu
Eliáše. Nová vláda v čele s Jaroslavem Krejčím byla jmenována 19. ledna 1942 a do
funkce ministra školství byl na Heydrichův nátlak jmenován Emanuel Moravec,
který současně vedl Úřad lidové osvěty sloučený v červnu 1942 s ministerstvem
školství. Ministr Moravec jmenoval do vedení NSN v únoru 1942 jednoho z aktivis
tických novinářů Vladimíra Krychtálka, šéfredaktora pražského deníku Večer. Také
ostatní místa ve vedení Svazu obsadili čelní kolaboranti z řad českých novinářů.
Moravec, Emanuel (* 17. 4. 1893 Praha, † 5. 5. 1945 Praha), no-

vinář (pseudonymy Stanislav Yester, po roce 1938 E. Herold),
politik (odborník na mezinárodní vztahy), voják, teoretik váleč-
nictví, během druhé světové války ministr školství a lidové osvě-
ty v protektorátní vládě. Novinářskou činnost zahájil za první
světové války, kdy se jako legionář ocitl v Rusku (během návratu
do vlasti přispíval do lodního časopisu Návrat). Od sklonku dva-
cátých let přispíval do Přítomnosti Ferdinanda Peroutky, ve tři-
cátých letech spolupracoval s Lidovými novinami. Původně spíše levicově orientova-
ný autor v roce 1934 vydal knihu Obrana státu, v níž se (podobně jako v následujících
pracích) dostává na pozici autoritářské vlády a vyjadřuje sympatie k fašistické Itálii
(současně považuje za hlavní hrozbu státu nacistické Německo). V roce 1938 patřil
k rozhodným zastáncům odmítnutí mnichovské dohody. Po vyhlášení protektorá-
tu mu nacisté nabídli spolupráci, vydal knihu V úloze mouřenína – československá
tragedie 1938, v roce 1941 se stal předsedou organizace Kuratorium pro výchovu
mládeže v Čechách a na Moravě a začal pracovat v protektorátním rozhlase. V roce
1942 se stal ministrem školství a lidové osvěty. V květnu 1945 spáchal sebevraždu.
Pro obyvatele protektorátu se stal nenáviděným symbolem kolaborace s německou
okupační mocí.
Budova vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí v Praze v protektorátním

období
S nástupem Vladimíra Krychtálka skončilo v novinářské organizaci období

pasivní rezistence. Nový předseda NSN zavedl autoritativní způsob řízení. Dosa-
vadní správní orgány byly zrušeny a členové ztratili jakoukoliv možnost do vedení
organizace zasahovat. Za člena NSN mohl být nadále uznán pouze takový novinář,
který prokázal árijský původ do třetí generace (stejné osvědčení bylo vyžadováno
i ze strany manžela či manželky). Další podmínkou pro vykonávání novinářské-
ho povolání byla znalost německého jazyka. Krychtálek dále nařídil přezkoumat
novinářskou činnost všech dosavadních členů. Ten, kdo dostatečnou novinář-
skou činnost neprokázal, byl vyškrtnut z členské kartotéky. Možnost vykonávat
novinářské povolání byla přitom právě na členství v NSN vázána. Tato opatření
zasáhla zejména protinacisticky smýšlející novináře, kteří byli pro své politické
postoje perzekvováni a novinářskou činnost takřka nevykonávali. Staré vedení
NSN poskytovalo těmto novinářům materiální podporu a v podstatě je krylo před
pracovním úřadem. Osoba, která se ocitla v evidenci tohoto obávaného úřadu, byla
Krychtálek, Vladimír (* 27. 1. 1903 Brno, † 22. 4. 1947 Praha),

aktivistický novinář z doby protektorátu Čechy a Morava. V letech
1924–1927 působil v časopise Sport, následně pobýval ve Francii.
V období 1931–1933 působil v Lidových novinách, poté jako zahra-
niční dopisovatel Lidových novin v Moskvě, později v Bělehradě.
Od roku 1937 pracoval v deníku Venkov, od května 1939 byl šéf-
redaktorem deníku Večer, od září 1944 šéfredaktorem Venkova.
Od února 1942 stál v čele Národního svazu novinářů. V roce 1947
byl za svoji kolaborantskou činnost odsouzen Národním soudem k trestu smrti, který
byl v dubnu téhož roku vykonán. Na fotografii je zachycen při projevu na smutečním
shromáždění k úmrtí Reinharda Heydricha.
totiž vystavena reálnému nebezpečí nasazení na nucené práce v Říši. Takový osud
pak některé novináře vyloučené z NSN skutečně postihl.
Národní svaz novinářů vedený Vladimírem Krychtálkem byl již zcela pod vlivem
oddělení kulturně politických záležitostí Úřadu říšského protektora a stal se tak další
institucí, jejímž prostřednictvím mohli okupanti ovládat česká protektorátní média.
Vedení NSN požadovalo, aby se do psaní proněmeckých článků zapojili – pod hroz-
bou vyloučení z NSN a ztráty zaměstnání – všichni členové redakcí. Politika aktivní
kolaborace přetrvala v NSN až do konce války.
7.4.3 Rozhlas v protektorátu Čechy a Morava

Hned po okupaci v roce 1939 převzala německá správa mělnickou, brněnskou a mo-
ravsko-ostravskou rozhlasovou stanici. Pobočka rozhlasu Praha II – Mělník se stala
říšským vysílačem Böhmen und Mähren. Pobočka v Brně byla Radiojournalu vrácena
k 1. květnu 1939 s tím, že musela vysílat 30 % programu německy. Do sítě českého
rozhlasu byl znovu vrácen i zabraný vysílač v Ostravě, který vysílal česky.
Nacisté si v duchu Goebbelsových zásad propagandy uvědomovali, jak lze roz-
hlasem působit na masy posluchačů, a od prvních chvil své vlády věnovali tomuto
médiu významnou pozornost. Rozhlas podléhal skupině pro rozhlas v odděle-
ní kulturně politických záležitostí při ÚŘP, vedoucím skupiny se roku 1939 stal
Lothar Scurla. K 31. srpnu 1939 byl vydán dekret předsedy vlády Aloise Eliáše,
který upravoval politický dohled nad veškerým rozhlasovým vysíláním. Ten ob-
starával rovněž tiskový odbor Předsednictva ministerské rady. Všechny pořady
musely být ve vysílání ohlášeny nejdříve německy a potom teprve česky. Nově
Kocourek, František (* 14. 9. 1901 Praha, † 13. 5. 1942 Osvě-

tim-Birkenau), novinář. Po absolvování vysokoškolského studia
působil jako novinář na volné noze. Spolupracoval s celou řadou
periodik (např. s Lidovými novinami, Přítomností, Slovenským
hlasem). Pro rozhlasovou stanici Radiojournal nejprve praco-
val v letech 1933–1935. Poté byl vydavatelem a šéfredaktorem
časopisu Groš. V roce 1938 pracoval opět pro Radiojournal. Re-
portoval vystoupení X. všesokolského sletu, zajišťoval příspěvky
pro zpravodajský pořad Okénko, přinášel reportáže z pohraničí, informoval o situaci
uprchlíků z odstoupených území.
Do rozhlasové historie vstoupil reportováním přehlídky německého wehrmachtu
na Václavském náměstí 19. března 1939, kdy ironicky s pomocí jinotajů komentoval
celou akci. Legendární se stala jeho zmínka o velké černé vráně: „Dovolte, abych se
zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také
velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi
tomu obrazu, který viděla pod sebou.“ Kocourek odešel z rozhlasu v roce 1940. Poté
jezdil po venkovu s vlasteneckými přednáškami. Byl zatčen v červnu 1941. Nejprve byl
vězněn v Terezíně, odtud pak byl transportován do Osvětimi-Birkenau, kde zahynul.
zavedená cenzurní praxe se vztahovala na všechna oddělení rozhlasu – ta musela

mluvené i zpívané texty předkládat k předběžné kontrole cenzurnímu oddělení,
a to zpravidla ještě před vytištěním programu. Cenzurní praxi podléhaly i rozhla-
sové projevy ministrů a prezidenta Emila Háchy. Bylo zakázáno vysílat jakýkoli
text, který by nebyl schválen a opatřen příslušným razítkem či podpisem. Cenzuru
rozhlasových pořadů obstarávalo cenzurní oddělení Českého rozhlasu a německá
rozhlasová cenzura, v některých případech i německá tisková cenzura. V břez-
nu 1940 byla rozhlasová cenzura zpřísněna ustavením programové intendantury
v Českém rozhlase, která řídila a kontrolovala rozhlasový program. Intendantura
podléhala přímo ÚŘP.
Stejně jako v jiných médiích proběhla i v rozhlase „očistná akce“ a museli z něj
odejít pracovníci „neárijského“ původu. Mnozí rozhlasoví redaktoři zůstali po ob-
sazení země Němci nezlomení a odhodlali se k ilegální činnosti. Hned od počátku
okupace se v rozhlase vytvořilo několik skupin napojených na protinacistický od-
boj. Na druhé straně byli mezi rozhlasovými zaměstnanci a novináři také horliví
přisluhovači okupantů. Nejvýraznějším z nich byl Alois Kříž, původně redaktor
Poledního listu. Ten patřil mezi hlavní pronacistické exponenty v protektorátním
rozhlase. Ve svých propagandistických komentářích vychvaloval představitele třetí
říše a byl autorem protižidovských přednášek a politických skečů, kterými zesměš-

ňoval československou exilovou vládu, prezidenta Beneše, ale také Stalina, Chur-
chilla i Roosevelta ad. Po skončení války byl odsouzen k trestu smrti a v březnu 1947
popraven. Řadu politických skečů napsal také Josef Opluštil. V jednom s názvem
Hvězdy nad Baltimore vystupoval populární herec Vlasta Burian. Při poválečném
vyšetřování vypovídal, že ve skeči hrál, aby ochránil před perzekucí zaměstnance
svého divadla.
7.4.4 Domácí ilegální tisk

V období protektorátu vycházelo v českých zemích přes 140 ilegálních titulů a vedle
toho odboj využíval tištěné letáky. Ilegální tisk hrál důležitou úlohu zejména v prv-
ním období protektorátu mezi lety 1939 a 1941. Po příchodu zastupujícího říšského
protektora Reinharda Heydricha v září 1941 byla činnost ilegálního tisku výrazně
omezena, gestapo odhalilo řadu tiskáren a pozatýkalo mnoho příslušníků komu-
nistického i nekomunistického odboje, kteří se podíleli na vydávání ilegálních
periodik.
Domácí odboj byl velmi zřetelně rozdělen na nekomunistický a komunistický.
Jádro nekomunistického odboje tvořily tři skupiny, a to Petiční výbor „Věrni zůsta-
neme“, Politické ústředí a Obrana národa (ta se opírala o bývalé důstojníky zrušené
československé armády). Ty působily do značné míry samostatně, ale začátkem roku
1940 založily společnou koordinační centrálu nazvanou Ústřední vedení odboje
domácího (ÚVOD). Politické rozdělení odboje se ÚVOD pokusilo překonat v roce
1941, kdy spolu s ilegálním nejvyšším vedením KSČ vytvořilo Ústřední národní
revoluční výbor. Po příchodu R. Heydricha utrpěl domácí odboj značné ztráty a pro
následující období musel být výrazně reorganizován.
Mezi nejrozšířenější ilegální tisky této větve odboje patřil časopis V boj. Jeho
vydávání zajišťovala odbojová skupina Družstvo v prvním sledu, jejímiž členy
byli důstojníci a legionáři z okruhu Památníku osvobození v čele s Jaroslavem
Škaldou. První číslo vyšlo v květnu 1939, časopis měl velký ohlas, rozšiřován byl
vlastní kolportážní sítí s pomocí dalších odbojových skupin. V boj dosáhl nákladu
5 000 – 7 000 výtisků a do jeho přípravy se zapojila celá řada výrazných novi-
nářských osobností (krátkou dobu zastávala funkci výkonné redaktorky Milena
Jesenská, do titulu přispívali např. František Halas či Jan Drda).
V říjnu a listopadu 1939 byla Škaldova vydavatelská skupina odhalena gestapem
a vydávání časopisu převzaly další skupiny. Spořilovská skupina pracovala pod vede-
ním Ireny Bernáškové, dcery malíře Vojtěcha Preissiga, který se podílel na přípravě
první řady periodika. Skupina vydávala časopis označovaný jako Náš V boj, ovšem
byla gestapem v září 1940 odhalena, Vojtěch Preissig umučen v koncentračním

táboře Dachau, Irena Bernášková a její manžel Eduard Bernášek popraveni. Souběž-
ně vydávala časopis V boj holešovická skupina spolupracovníků organizace Obrana
národa. Holešovické vydávání časopisu bylo označováno jako „vydání H“. Holešo-
vickou skupinu zlikvidovalo gestapo na jaře 1941.
Tiskovinou Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ byly Detektivky. Vycházely for-
mou sešitových detektivních románů od září do konce roku 1939. Obsahovaly zprávy
o mezinárodních událostech, anonymní verše (např. od Františka Halase), reagovaly
na aktuální domácí události a říšskou propagandu, obracely se k intelektuálnímu
prostředí. Výrazně pracovaly se sarkasmem, ironií, vtipem a pravidelnou rubrikou
protektorátních anekdot.
Dalšími periodiky domácího odboje byly K situaci, Signál, ISNO (Informač-
ní služba národního osvobození). V protektorátu byly také distribuovány letáky,
např. Pozdrav panu říšskému protektorovi, Legenda 1939, Všem věrným Čechům.
V listopadu 1939 bylo zahájeno vydávání časopisu Český kurýr. Časopis vydávala
skupina vedená redaktorem Rostislavem Korčákem a středoškolským profesorem
Miroslavem Satranem. Ti měli napojení na Petiční výbor „Věrni zůstaneme“, Po-
litické ústředí i na KSČ. Zpočátku byl autorem většiny článků Korčák, postupně
přibývaly příspěvky od dalších autorů (např. Františka Bauera či Josefa Fischera).
Náklad se pohyboval v rozsahu 200 – 1 000 výtisků. Poslední číslo Českého kurýra
vyšlo v září 1941.
Korčák, Rostislav (* 10. 7. 1894 Vrážné, † 29. 7. 1984 Praha),

novinář, odbojový pracovník. Svoji žurnalistickou dráhu zahájil
v roce 1919, kdy v Košicích nastoupil jako redaktor do nového
deníku Slovenský Východ. Od roku 1921 působil jako pražský re-
daktor a parlamentní zpravodaj Slovenského denníku a pracoval
zde až do jeho zániku v roce 1938. Poté se Korčák stal redakto-
rem deníku Venkov. Současně byl také odpovědným redaktorem
týdeníku Brázda. Od listopadu 1939 vydával ilegální periodikum
Český kurýr, působil tak zároveň v legálním i ilegálním tisku. Pro Českého kurýra se
Korčákovi podařilo vytvořit celou skupinu spolupracovníků, kteří pod jeho vedením
zajišťovali obsah i distribuci každého čísla. Gestapo Korčáka zatklo v prosinci 1941,
stejně tak jeho spolupracovníky. Korčák prošel několika věznicemi a koncentračními
tábory. Při věznění přišel o zrak. I přes tento handicap pracoval po válce jako novinář
a nastoupil v červnu 1945 do redakce Zemědělských novin, kde působil do roku 1953.
Poté se podílel na přípravě časopisů Svazu československých invalidů.
Fučík, Julius (* 23. 2. 1903 Praha, † 8. 9. 1943 Berlín‑Plötzen-

see), komunistický novinář, divadelní a literární kritik a spiso-
vatel. V letech 1922–1938 byl redaktorem časopisů Host a Kmen
a 1927–1928 spoluredigoval Šaldovu Tvorbu a v roce 1929 se stal
majitelem a vydavatelem tohoto listu. Od roku 1929 byl redakto-
rem Rudého práva, 1932 šéfredaktorem Rudého večerníku, Rudé
ho života a Dělnického divadla, 1933–1938 redaktorem Haló novin.
Po Mnichovu psal pod pseudonymem literární a divadelní kritiky,
od roku 1940 žil v ilegalitě a vydával a redigoval ilegální periodika Rudé právo, Tábor,
Dělnické noviny aj. V roce 1942 byl v Praze zatčen gestapem a na podzim 1943 v Berlíně
popraven. V období první republiky publikoval řadu reportáží z návštěv Sovětského
svazu, které vyšly i knižně (V zemi, kde zítra již znamená včera, 1932). Jeho nejznáměj-
ším titulem je Reportáž psaná na oprátce, autobiografické poznámky a úvahy z doby
protektorátu, které psal v pankrácké věznici po svém zatčení gestapem (poprvé vyšla
v roce 1945 se značnými vynechávkami, úplného vydání se dočkala až v roce 1995).
Komunistický režim udělal z Fučíka vzor mladého uvědomělého komunisty. Pojme-
noval po něm ulice a náměstí.
Pokud jde o vydavatelskou činnost komunistického odboje, první ilegální Rudé

právo (ústřední list KSČ) vyšlo v srpnu 1939. Komunisté rozšiřovali Rudé právo
po celém území protektorátu. Ilegální vedení KSČ mělo k dispozici rozsáhlou tisko-
vou techniku, ta ale byla postupně zabavována gestapem. V období prvního ilegál
ního vedení KSČ měl redakci Rudého práva na starosti básník a literární kritik
Eduard Urx, po jeho zatčení 13. února 1941 převzal tuto úlohu Miloš Krásný. V létě
1941 bylo vytvořeno II. ilegální vedení KSČ v čele s Janem Zikou. Od června 1941 do
dubna 1942 redigoval Rudé právo Julius Fučík. Po Fučíkově zatčení v roce 1942 se
na redigování Rudého práva podíleli Stanislav Brunclík, Josef Molák, Josef Koštálek
a Karel Aksamit. Od dubna 1943 redigovali Rudé právo Rudolf Vetiška a Arnošt
Weidner. Po jejich zatčení byl list na půl roku pozastaven a jeho úlohu převzal časo-
pis Předvoj (vydávaný stejnojmennou organizací komunistické mládeže). Poté bylo
ilegální Rudé právo obnoveno. Rudé právo kladlo důraz na komentáře k současné
situaci. Jeho důležitou součástí byla programová prohlášení, která vycházela z do-
kumentů Komunistické internacionály, vedení KSČ v Moskvě a ilegálního vedení
KSČ. Poslední ilegální číslo Rudého práva vyšlo 1. května 1945.
Komunisté za protektorátu vydávali řadu dalších ilegálních periodik – např. Po‑
chodeň svobody (střední Čechy), Siréna (jižní Čechy), Hlasy z podzemí (jižní Morava),
přejmenované v roce 1942 na Moravskou rovnost.
Ilegální periodika vycházela také v koncentračních táborech a káznicích, např. v Te-

rezíně v období jaro 1942 až podzim 1944 ručně rozmnožovaný časopis Přehled.
V době mezi lety 1939 a 1945 bylo nacisty popraveno či zahynulo v koncen-
tračních táborech pro odbojovou činnost celkem 112 redaktorů a redakčních
spolupracovníků různého politického smýšlení: např. Karel Zdeněk Klíma, Zdeněk
B ořek‑Dohalský, Julius Fučík, Josef Čapek, Milena Jesenská, Jožka Jabůrková,
Alfred Fuchs, František Kocourek, Kurt Konrad, Eduard Urx, Stanislav Brunclík
či Evžen Rošický. Další zemřeli na následky válečného utrpení.
7.4.5 Média působící v zahraničí a ze zahraničí

Významnou součástí veřejného působení prostřednictvím médií byly tiskoviny vy-
cházející v zahraničí. Od října 1939 vycházel Česko‑slovenský boj, tiskový orgán
Československého národního výboru v Paříži. Ve Francii existoval také komunistický
časopis Světový rozhled redigovaný novinářem Janem Švermou.
Po pádu Francie v roce 1940 se centrem československé odbojové žurnalistky
stala Velká Británie, kde vycházel např. týdeník Čechoslovák, který byl úzce spjat
s exilovou vládou v Londýně. V dubnu 1940 vzniklo Mladé Československo, čtrnácti
deník stejnojmenné organizace, která vyřizovala emigrantům sociální záležitosti,
organizovala kulturní a sportovní akce. V listopadu 1941 změnil list periodicitu na
týdenní. V lednu 1943 na něj navázalo periodikum Nové Československo. Z podnětu
komunistů vznikl v Londýně Klub žen, který se podílel na vydávání listu Frau in
Arbeit, společenského časopisu pro české, rakouské a německé emigrantky. Česko-
slovenská příloha se v říjnu 1941 osamostatnila a vycházela každý měsíc pod názvem
Pracující žena, od léta 1943 pak jako Československá žena. Sociální demokraté v Lon-
dýně publikovali v časopise Nová svoboda. Na britské lodi Neuralia byl v roce 1940
při evakuaci čs. jednotek z Francie do Británie založen vojenský deník Naše noviny.
V emigraci působil také Syndikát československých novinářů v Londýně;
k jeho ustavení došlo začátkem roku 1941. Předsedou syndikátu byl zvolen novinář,
sociálně demokratický politik a člen Státní rady Bohumil Laušman, místopředse-
dou Bohuš Beneš a jednatelem Jiří Hronek.
V Sovětském svazu bylo s formováním československé jednotky v Buzuluku
spojeno periodikum Denní zprávy, na nějž v srpnu 1942 navázal týdeník Naše vojsko
v SSSR. Od srpna 1944 vycházel vojenský deník Československé listy, ústřední list
1. československého armádního sboru.
Německá okupační správa v protektorátu nejen cenzurovala domácí legální vy-
sílání, ale také hlídala vysílání ze zahraničí. O rozvoj vysílání v českém jazyce se
snažili Spojenci na východě i západě, tedy především Velká Británie a Sovětský svaz.
Šverma, Jan (* 23. 3. 1901 Mnichovo Hradiště, † 10. 11. 1944

Nízké Tatry), novinář. Mezi lety 1924–1938 byl redaktorem Večer
níku Rudého práva, od ledna 1936 šéfredaktorem Rudého práva
(řídil list až do jeho zákazu 20. 10. 1938). V letech 1929–1938 byl
členem předsednictva ÚV KSČ. Po březnu 1939 emigroval do
Francie, kde se podílel na vydávání časopisu Světový rozhled,
roku 1940 odešel do Sovětského svazu, kde vystupoval v česko-
slovenském vysílání moskevského rozhlasu Za národní osvobo
zení. Spolupracoval také s periodikem Československé listy. V roce 1944 byl vyslán
na Slovensko, kde se zúčastnil Slovenského národního povstání. Zemřel při ústupu
povstalců do hor.
České vysílání britské stanice BBC zvané Volá Londýn bylo zahájeno 8. září 1939
projevem Jana Masaryka. Zpočátku byly vysílány pouze zprávy a středeční komen-
tář Jana Masaryka vztahující se k nejrůznějším politickým tématům z protektorátu
i mezinárodní politické situaci a vyznačující se velmi povzbuzujícím tónem. V roce
1940 při ministerstvu zahraničních věcí československé vlády v exilu vznikl in-
formační odbor, jehož součástí bylo i oddělení rozhlasové propagandy. Odbor
zajišťoval od srpna 1940 patnáctiminutový vysílací blok Hovory s domovem v rámci
českého vysílání BBC. Blok musel být ovšem před vysíláním přeložen do angličtiny
a schválen britskou vojenskou cenzurou. Vedle Jana Masaryka se do vysílání zapo-
jovali i další exiloví politici Prokop Drtina (pod jménem Pavel Svatý), Hubert Ripka,
Václav Nosek. Na českém vysílání spolupracovala celá řada novinářských a umělec-
kých osobností, např. Pavel Tigrid, Gustav Winter, Anna Patzaková-Jandová, Josef
Kodíček, Ota Ornest, Josef Schwarz-Červinka, Jiří Hronek, František Gel.
Morální význam propagandistického působení na protektorátní obyvatelstvo
si uvědomovala nejen londýnská vláda a západní spojenci, ale i Sovětský svaz
a moskevská část československé emigrace. České vysílání z Moskvy zahájilo
své působení v létě 1941 programem Za národní osvobození. Současně vznikl
slovenský program Za slovenskú slobodu. V listopadu se připojil ještě vysílač
Sudetendeutscher Freiheitssender. Vysílalo se z Moskvy, později z Ufy. Ve vysílání
vystupovali politici KSČ Klement Gottwald, Václav Kopecký, Gustav Bareš, Jan
Šverma, ale i sociální demokrat Zdeněk Fierlinger a náčelník československé mise
v SSSR Heliodor Píka.
Počátkem roku 1942 byl v USA zřízen centrální úřad Office of War Information,
který zodpovídal za propagandu do zahraničí. Vedoucím rozhlasového vysílání
do bývalého Československa se na stanici s názvem Hlas Ameriky stal výtvarník,
spisovatel a publicista Adolf Hoffmeister. Na vysílání se podíleli také představitelé

Osvobozeného divadla Jan Werich a Jiří Voskovec.
Německo se snažilo všemi prostředky vliv zahraničního vysílání omezit. Dne
1. září 1939 vydala Ministerská rada pro obranu Říše v Berlíně nařízení o mimo-
řádných opatřeních, která zakazovala „úmyslný poslech zahraničních vysílačů“.
Trestné bylo i rozšiřování zpráv těchto vysílačů. Pro poslech zahraničních vysílačů
byl vymezen trest ve formě vězení či káznice a odnětí přijímacího zařízení, za šíření
zpráv však mohl být občan potrestán až trestem smrti (v řadě případů skutečně
končil odhalený poslech zahraničního vysílání popravou, někdy i celé rodiny). Na
každém rozhlasovém přijímači musela viset cedulka se slovy připomínajícími zákaz
a trestnost poslechu zahraničních stanic.
Poslech zahraničního rozhlasu však nepřestal. Důkazem je, že když dne 14. září
1941, ve výroční den úmrtí T. G. Masaryka, vyzval po dohodě s domácím odbojem
londýnský rozhlas k bojkotu protektorátního tisku, podle hlášení pražského g estapa
poklesl jeho prodej o 70 %. Pro Němce byl tento důkaz vysoké poslechovosti zahra-
ničního vysílání BBC povelem k dalším opatřením. Gestapo bylo zmocněno zaba-
vovat rozhlasové přijímače veškerého českého obyvatelstva obcí a krajů. K tomuto
kroku skutečně přistupovalo, pokud na určitém území zjistilo větší výskyt poslechu
zahraničního rozhlasu.
V roce 1943 dostali obyvatelé protektorátu příkaz, aby odevzdali k úpravě všech-
ny rozhlasové přístroje. Z nich bylo odstraněno zařízení pro příjem krátkých vln
umožňujících poslech zahraničních stanic. Radioamatéři si však uměli poradit.
S pomocí cívky zvané „čerčilka“ dovedli krátké vlny opět přijímat. Z doby protek-
torátu také pochází roztomilá slovní hříčka „poslouchám kroměříš“, tedy zahraniční
rozhlas (čili „poslouchám něco jiného kromě říše“).
Období protektorátu představovalo pro česká média (a nakonec pro celou čes-
kou společnost) tragickou a zcela zásadní zkušenost s nevratnými ztrátami. Mnoho
novinářů, filmařů či spisovatelů, kteří reprezentovali meziválečnou mediální sféru,
během války zahynulo. Jednotlivci i celá média se v očích veřejnosti kompromitovala
svým příliš vstřícným postojem k okupační moci. Prožitek osobního, politického,
národního i etnického ohrožení, který přinesla nacistická okupace, vedl k formo-
vání požadavku na zásadní vyrovnání se s protektorátní minulostí a poznamenal
poválečný vývoj médií v obnoveném Československu.

• 223
8 Média v procesu
společenské obnovy
a politické polarizace
Od roku 1945 do 1948
8.1 Evropa a svět po roce 1945

Konec druhé světové války přinesl nejen úlevu obrovskému množství lidí od váleč-
ných útrap, svévole okupačních sil a existenční nejistoty, ale vyvolal také poptávku
po politických zárukách trvalejšího míru a znamenal i zásadní změny v mocenském
uspořádání světa. Válečná léta posílila mezinárodní postavení USA a SSSR a vytvo-
řila podmínky pro systém nadvlády dvou velkých velmocí a bipolární rozdělení sfér
globálního vlivu. Jak ukázala jednání o poválečném uspořádání (především jaltská
konference v únoru 1945 a postupimská dohoda ze srpna 1945) a dohody mezi spo-
jenci o postupu při osvobozování území okupovaných nacisty, začal se tento systém
utvářet již v průběhu války a po jejím skončení získal zřetelné kontury.
Druhá světová válka formálně skončila v Evropě kapitulací nacistického Německa
8. května 1945. Japonsko zůstávalo ve válečném stavu, ale po dalších bojích v Ticho
moří a po svržení amerických atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki
podepsalo 2. září 1945 kapitulaci. Na pořadu dne byla nutnost vyrovnat se politicky,
morálně, právně i materiálně s následky druhé světové války.
V červnu 1945 vznikla s cílem zabránit vypuknutí nových světových válek
Organizace spojených národů (OSN). V souvislosti se závěry postupimské konfe-
rence se měl v okupační správě Německa uplatňovat proces, známý jako „čtyři D“:
demilitarizace, denacifikace, demokratizace a dekartelizace. Čtyři D se měly stát
zárukou, že dojde k úplnému vymýcení německého militarismu a nacismu. Cílem

procesu bylo:
• Vyrovnat se s Německem, které válku rozpoutalo a vedlo ji jako válku totální,

vyhlazovací a rasistickou.
• Potrestat v jednotlivých státech ty jednotlivce, firmy a společenské a politické
organizace, které s nacistickým Německem kolaborovaly proti obyvatelstvu, do-
mácímu i zahraničnímu odboji apod.
Současně se rozběhly programy zaměřené na obnovu zemí zdevastovaných vál-

kou, od rekonstrukce obytných čtvrtí vybombardovaných měst přes budování nové
infrastruktury po obnovování průmyslové výroby.
Německo i hlavní město Berlín byly rozděleny na čtyři okupační zóny, které spra-
vovaly vítězné mocnosti – USA, SSSR, Velká Británie a Francie. Pokud jde o Berlín,
v roce 1949 se sovětská zóna, takzvaný východní Berlín, stala hlavním městem Ně-
mecké demokratické republiky, Bonn se stal hlavním městem západního Německa,
Německé spolkové republiky.
V listopadu 1945 stanuli hlavní představitelé nacistického Německa, které se
podařilo zajmout, před mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Ten
nad nimi o necelý rok později vynesl celkem dvanáct rozsudků smrti, tři doživotní
tresty a dalším byly uděleny dlouholeté tresty.
Rozdělení světa připravené jaltskou konferencí se vyhrocovalo. Zřetelně rostl
vliv SSSR v zemích střední a východní Evropy, jež se v důsledku dohod světo-
vých velmocí dostaly do sféry jeho vlivu. Britský politik Winston Churchill vyzval
v březnu 1946 v americkém Fultonu Spojené státy americké k úzké spolupráci při
snaze o zastavení sovětské expanze. V takzvaném fultonském projevu Churchill
poprvé použil obrat „železná opona“, který se na dlouhá desetiletí stal symbolickým
označením vztahu mezi východní a západní mocenskou sférou (doslova tehdy,
v březnu 1946, Churchill řekl: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst
na Jadranu spustila železná opona.“).
O rok později prezident Truman v americkém Kongresu přednesl projev, v němž
vyložil svět jako rozdělený na dva tábory. Spojené státy se tímto výkladem – ozna-
čovaným jako „Trumanova doktrína“ – přihlásily k politice aktivní podpory zemí,
které byly ohrožovány vnějším či vnitřním rizikem, že v nich může dojít k převzetí
moci komunistickým hnutím, respektive komunistickou stranou.
Válkou zničená Evropa stála před vážnými hospodářskými problémy, jež byly
jednotlivé země jen stěží schopny samostatně řešit. Ministr zahraničí USA George
Marshall navrhl v roce 1947 program hospodářské a finanční podpory evropským
zemím, nazvaný Marshallův plán. Na jednáních o Marshallově plánu se ukázalo
Média v procesu společenské obnovy a politické polarizace • 225
stupňující se napětí mezi Východem a Západem. Nakonec se programu zúčastnily

pouze země západní a jižní Evropy. Československo a Polsko musely pod sovětským
nátlakem účast odmítnout.
Mimoevropský vývoj byl v poválečných letech spojen především s počátkem
rozpadu dosavadního koloniálního uspořádání světa. V letech 1946–1948 získaly
nezávislost Filipíny, Indie, Pákistán, Indonésie, Barma a Cejlon (dnešní Srí Lanka).
8.1.1 Kultura a literatura po roce 1945

V prvních poválečných letech došlo také k oživení kulturního života. Země, které ne-
byly pod okupační správou, ustupovaly od systematické kontroly kulturní produkce
prováděné v zájmu válečné propagandy. Na území okupovaná během války se spolu
s ostatními emigranty, zajatci, vězni či příslušníky vojenských sborů vraceli také
vědci, spisovatelé, umělci a novináři, kteří byli nuceni prchnout před postupujícími
hitlerovskými vojsky, popřípadě byli během války internováni. Válečná zkušenost
se v řadě zemí promítla do literárního života a tvorby.
V západním Německu (tedy v části kontrolované Francií, Velkou Británií a USA)
vznikla Skupina 47, jež si kladla za cíl obnovit demokratické tradice německé lite-
ratury a v níž se angažovala řada osobností, které posléze vtiskly tvář kulturnímu
a politickému vývoji poválečného (západního) Německa (Heinrich Böll či Günther
Grass). Ve východní části Německa, kontrolované SSSR, směřoval vývoj k centrali-
zovanému, plánovitému řízení kultury v duchu sovětské politické doktríny, ale i sem
se vracely významné osobnosti, zejména levicově orientovaní umělci (např. dramatik
Bertolt Brecht).
V mnoha zemích vyšla řada významných děl zpracovávajících téma války, boje
proti nacismu, života v koncentračních táborech (v Japonsku rozšířené o prožitek
jaderného útoku) apod. Sovětský novinář a spisovatel Michail Šolochov již v roce
1943 vydal knihu Bojovali za vlast. V roce 1947 vyšly poprvé autobiografické zápis-
ky dívky, jež se s celou rodinou ukrývala před nacisty v Amsterdamu Deník Anny
Frankové, které byly přeloženy do více než šedesáti jazyků. O rok později se dostal
ke čtenářům reportážní román italského spisovatele a novináře Curzia Malaparta
Kaput. V roce 1948 publikoval americký spisovatel Norman Mailer slavný protivá-
lečný román Nazí a mrtví literárně zpracovávající boje v Tichomoří.
S prožitkem válečného utrpení se vyrovnávala i kinematografie. V Itálii se začalo
formovat neorealistické hnutí (např. filmy Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město
z roku 1946 a Německo v roce nula z roku 1947 zachycovaly válečnou zkušenost),
kinematografie řady zemí se věnovaly válečné tematice (v roce 1948 byl v SSSR
zfilmován román Borise Polevoje Příběh opravdového člověka o životních osudech
vojenského pilota Alexeje Meresjeva). Sedm Oscarů získal v roce 1947 snímek
režiséra Williama Wylera Nejlepší léta našeho života o těžkém návratu tří americ-
kých veteránů z druhé světové války do civilního života.
Kinematografie v USA se i v poválečném období věnovala rozvoji zavedených
žánrů (western, melodrama, detektivní příběh, muzikál ad.). Hollywoodská pro-
dukce prožívala na jedné straně svůj poslední vrchol (v roce 1946 zašlo do kina
každý týden 60 až 80 milionů diváků), na druhé straně ji oslaboval razantní nástup
konkurence v podobě televizního vysílání a současně politický tlak spojený s ochla-
zováním mezinárodních vztahů: v roce 1947 začal americký Kongres zkoumat pro-
komunistické postoje a aktivity v rámci činnosti Výboru pro neamerickou činnost.
To vedlo již v roce 1947 k vlně udání, zákazům činnosti (postižena byla především
řada hollywoodských scénáristů, ale také herci a režiséři), k psaní pod cizími jmény
i nuceným odchodům do emigrace a vytvořily se podmínky pro nástup atmosféry
mccarthismu v padesátých letech.
Pro poválečnou myšlenkovou a estetickou atmosféru v Evropě je symptomatické
posilování existencialismu, který se začal formovat po první světové válce především
v Německu, ale ve čtyřicátých letech se začal rozvíjet zvláště ve Francii (především
v díle Alberta Camuse a Jean‑Paula Sartra) a šířil se z filozofického myšlení do
literatury, filmu a dalších oblastí umělecké tvorby. Základní teze existencialismu
o člověku odsouzeném ke svobodě hledat si sám smysl své existence ve světě, který
je v zásadě absurdní, korespondovala s prožitkem nesmírného, zběsilého, zničujícího
a ponižujícího válečného konfliktu. Jedním z nejvýznamnějších poválečných před-
stavitelů německého existencialismu je filozof a psychiatr Karl Jaspers, který začal
na pole existencialismu pronikat již ve třicátých letech. Na prožitek druhé světové
války reagoval Jaspers knihou Otázka viny z roku 1946, v níž nabídl čtyři roviny či
podoby viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou.
8.1.2 Poválečná obnova médií

Poválečná obnova zemí hitlerovské koalice a jí okupovaných území se dotkla i ma-
sových médií. Poválečný systém německého tisku se začal ustavovat na licenčním
principu: spojenci udíleli licence k vydávání periodik novým vydavatelům, často
politickým stranám, a periodika podléhala spojenecké kontrole. Na osvobozených
územích (ve Francii, v Dánsku, Norsku, Československu ad.) byly ustaveny mecha-
nismy vypořádání se s médii, která byla během války vstřícná k okupační moci,
a s lidmi, kteří v těchto médiích působili. Tento proces očisty se dotkl všech typů
masových médií, která na okupovaných územích oficiálně působila, od denního
tisku přes rozhlas po filmový průmysl.
Konec války a poválečný vývoj se projevil i na vývoji médií v zemích, které nebyly
pod okupační správou. Během válečných let výrazně zesílil význam rozhlasového vy-
sílání na úkor tištěných médií, jejichž nevýhodou bylo obtížné šíření přes hranice států
a velká závislost na válkou vyčerpávaném průmyslu (zvl. chemickém a papírenském).
Po válečné pauze také začala nová fáze rozvoje televizního vysílání. V Sovět-
ském svazu bylo pravidelné vysílání, zahájené již před vypuknutím války, obnoveno
v prosinci 1945, britská BBC obnovila pravidelné televizní vysílání v lednu 1946.
V USA se rozvíjelo televizní vysílání již na přelomu třicátých a čtyřicátých let, bylo
převážně komerční a provozovaly ho především rozhlasové sítě National Broadcas-
ting Company (NBC, původně rozhlasová společnost založená v roce 1926 zahájila
televizní vysílání v roce 1941), Columbia Broadcasting System (CBS, korporace, jež
začala s rozhlasovým i televizním vysíláním ve stejných letech jako NBC) a Ameri-
can Broadcasting Company (ABC, rozhlasové vysílání zahájila v roce 1943 a v roce
1948 je rozšířila o televizní vysílání).
Prudký rozvoj médií vedl ke zvýšenému zájmu o žádoucí roli médií ve společ‑
nosti. Britský parlament ustanovil v roce 1947 Královskou komisi pro tisk, která
zkoumala stoupající monopolizaci tisku ve Velké Británii a její vliv na prezentaci
zpráv a vyjadřování názorů veřejného mínění. V USA vydala v roce 1947 Komise pro
svobodu tisku (tzv. Hutchinsova komise) zprávu nazvanou Svobodný a odpovědný
tisk, v níž formulovala ideu, že média v moderních demokraciích budou funkční,
pokud na sebe při zachování principu svobody projevu vezmou i dobrovolnou
odpovědnost za stav společnosti.
V Sovětském svazu pokračovala představa o roli médií ve společnosti, vycházející
z principů leninské politické teorie a založená na přesvědčení, že média jsou vhod-
ným nástrojem mobilizace širokých vrstev a aktivním faktorem osvěty (tedy že média
podle Lenina plní roli propagandisty, agitátora a organizátora). V praxi se tohoto
úkolu mohla zhostit pouze média strukturovaná do vysoce centralizovaného systému
se silným ústředním dohledem opírající se o moc a autoritu komunistické strany.
8.2 N
ecelé a krátké tři roky obnoveného
Československa
Československo bylo v rámci poválečného uspořádání Evropy obnoveno s tím, že mu
z hlediska mezinárodního práva zůstala zachována právní kontinuita s meziválečným
stavem. Změny v geopolitické situaci, které přinesla válka a její výsledky (především
nástup Sovětského svazu postavení světové velmoci), vytvářely situaci, v níž úplné
obnovení předválečných poměrů nepřicházelo v úvahu. SSSR si dokázal svým po-

dílem na porážce nacistického Německa a ukončení války zajistit pozici, v níž mohl
uplatnit svůj vliv ve střední Evropě, a tedy i v obnoveném Československu. Situaci mu
zřetelně usnadňovalo většinově prosovětské naladění československé veřejnosti, jež se
nechtěla vracet k praktikám politiky první republiky. V poválečné euforii spatřovalo
mnoho lidí budoucnost v prosazení sovětského typu komunistické vize uspořádání
společnosti. Do jisté míry v konfliktu s prosovětskou orientací byla ta část společ-
nosti, která se hlásila k masarykovské a benešovské tradici a další vývoj spatřovala ve
spravedlivějším, demokraticky a socialisticky orientovaném režimu, tedy v modifiko-
vání demokracie západoevropského typu s důrazem na prvky sociální spravedlnosti.
V socialistické orientaci státu (v „lidové demokracii“) spatřovali naději i ti, kteří se
v letech těsně před uchopením moci KSČ stali terčem útoků prokomunistického
tisku – např. F. Peroutka („Není návratu“ nazval článek, který vyšel v listopadu 1945
ve Svobodných novinách a který dovozoval slučitelnost české humanitní a liberální
tradice s formováním státu směřujícího k socialismu). Prosovětsky orientovaná vize
budování komunistické společnosti na jedné straně a socialisticky modifikovaná verze
západní demokracie na straně druhé byly dva základní směry politického uvažování,
které představují hlavní osu politických střetů v období 1945–1948.
Obnovený stát musel vyřešit celou řadu problémů. Bylo třeba znovu vybudovat
systém státní správy a samosprávy, obnovit fungování politických institucí, vyrov-
nat se s kolaboranty a vyřešit napětí v národnostních poměrech vyhrocené již před
válkou příklonem velké části německého obyvatelstva k hitlerovskému Německu.
Rovněž bylo třeba reagovat na mezinárodní úmluvy o úpravě hranic.
Základním dokumentem, jenž upravoval poměry v poválečném Československu,
se stal program, který přijala vláda jmenovaná prezidentem Edvardem Benešem
na svém prvním zasedání 4. dubna 1945 v již osvobozených Košicích, proto bývá
tento dokument označován jako Košický vládní program, i když oficiálně byl nazván
Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Národní fronta
byla zastřešující organizace politických stran (později do ní byly přijímány i masové
společenské organizace, např. Revoluční odborové hnutí či svazy mládeže) symbo-
lizující jednotu a vůli ke společnému postupu v poválečném směřování státu. Od
samého počátku měla v Národní frontě rozhodující slovo KSČ.
Program vlády stanovoval zákaz činnosti všech fašistických organizací a po-
litických stran kolaborujících s fašismem a vyhlašoval nutnost celkové politické,
společenské a morální očisty. Organizace státní a veřejné správy byla nově postavena
na principu národních výborů. Vládní program také počítal se znárodněním klí-
čových odvětví národního hospodářství, s pozemkovou reformou a demokratizací
kultury a vzdělávání. V mezinárodní politice deklaroval vládní program orientaci
na Sovětský svaz.
Zákony v prvních měsících po skončení války vydával – vzhledem k neexistenci

parlamentu – jménem vlády prezident Edvard Beneš formou dekretů (proto bývají
později poněkud nepřesně označovány jako „Benešovy dekrety“). Dohodou poli-
tických stran tvořících Národní frontu bylo 28. října 1945 ustanoveno Prozatímní
Národní shromáždění. V českých zemích v té době působily Komunistická strana
Československa (KSČ), Československá strana sociálně demokratická, Českoslo-
venská strana národně socialistická a Československá strana lidová, na Slovensku
Komunistická strana Slovenska, Demokratická strana, Strana Slobody a Strana práce.
V květnu 1946 se konaly parlamentní volby, v nichž mohly kandidovat pouze strany
sdružené v Národní frontě. V českých zemích zvítězila KSČ a na Slovensku Demo-
kratická strana. Byla ustanovena nová vláda v čele s představitelem KSČ Klementem
Gottwaldem.
Vyhrocená národnostní otázka se v českých zemích týkala vztahu mezi českým
a německým obyvatelstvem. V představách o dalším možném vývoji tohoto vztahu
převážil již v průběhu války v postojích Spojenců, československé politické reprezenta-
ce i ve veřejném mínění názor, že další soužití obou národností v hranicích společného
státu není možné a že německé obyvatelstvo má přesídlit na území Německa. V prv-
ních poválečných měsících probíhalo toto přesídlení formou takzvaného divokého
odsunu občanů německé národnosti na území Německa a Rakouska. Teprve postu-
pimská konference představitelů USA, SSSR a Velké Británie na přelomu července
a srpna 1945 stanovila pravidla pro řízený odsun. Odhadem bylo z Československa
vysídleno necelých dva a půl milionu německy mluvících obyvatel, z toho dvě třetiny
do okupační zóny západních spojenců (pozdější Německé spolkové republiky), zbytek
do sovětské zóny (pozdější Německé demokratické republiky).
Napětí existovalo také mezi Československem a Polskem ve vztahu k některým
územím (Těšínsko, Kladsko, Ratiboř).
Hospodářská situace obnoveného státu byla komplikovaná. V říjnu 1945 pode-
psal prezident Beneš dekrety o znárodnění dolů a klíčového průmyslu (podniků
nad 500 zaměstnanců), akciových bank, soukromých pojišťoven a potravinářského
průmyslu. Silnou pozici mělo ve znárodněných podnicích Revoluční odborové hnu-
tí, jednotná odborová organizace, která se začala utvářet hned po skončení války.
Ještě v roce 1945 proběhla měnová reforma. K obnově hospodářství byl pro léta
1947–1948 stanoven dvouletý hospodářský plán.
V zemi v období 1945–1948 (někdy též nazývaném „třetí republikou“) sílil
boj o politickou moc, v němž KSČ za nesporné a spontánní podpory velké č ásti
společnosti usilovala o mocenský monopol. Napětí eskalovalo v únoru 1948, kdy
nekomunističtí ministři podali demisi v domnění, že tak dosáhnou jmenování
úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Komunistická strana zorganizovala
21. února na Staroměstském náměstí v Praze velkou manifestaci, na níž předseda
vlády Klement Gottwald vyzval k vytváření akčních výborů. Prezident Beneš na-
konec 25. února 1948 demisi ministrů přijal a na jejich místa jmenoval nové osoby
podle návrhu Klementa Gottwalda. Československo se tak stalo státem s vládou
kontrolovanou komunistickou stranou, začalo budovat totalitární systém sovět-
ského typu pod kontrolou SSSR.
Přes složitou ekonomickou situaci a značnou politickou nestabilitu byla tři léta
mezi osvobozením a obnovením Československa a nástupem KSČ k moci obdobím
čilého kulturního rozvoje a svým způsobem i snahy navázat na meziválečné období.
Během války přišla o život v koncentračních táborech a na nacistických popravištích
celá řada výrazných představitelů meziválečného kulturního života, básníci, spisova-
telé a novináři, výtvarníci či hudebníci (např. Vladislav Vančura, Karel Poláček, Josef
Čapek, Bedřich Václavek, Anna Letenská, František Bidlo, Karel Hašler a mnoho
dalších). Další tvůrci se vraceli z koncentračních táborů (Emil František Burian,
Ferdinand Peroutka, Karel Ančerl, Emil Filla, Ondřej Sekora ad.) či z emigrace
(Jiří Voskovec a Jan Werich, Adolf Hoffmeister, Egon Hostovský ad.). V roce 1946
byl poprvé uspořádán festival vážné hudby Pražské jaro. O rok později, na podzim
1947, se v Praze konala mezinárodní výstava surrealismu.
V literární produkci třetí republiky se silně projevila válečná a protektorátní
tematika. Patrné byly snahy o zachycení protektorátní atmosféry a nejrůznějších
forem odboje a vzdoru (reprezentantem tohoto směru je povídková kniha Němá
barikáda Jana Drdy z roku 1946). Silně zastoupená byla tzv. vězeňská literatura vy-
povídající o vězeních a koncentračních táborech publicistickou i uměleckou formou.
Typickým zástupcem této literatury založené na vlastním zážitku je Reportáž psaná
na oprátce Julia Fučíka, která vyšla posmrtně v roce 1945. Vznikaly ale i texty, které
nebyly založeny na autorově prožitku uvěznění, např. novinář Lev Sychrava vydal
v roce 1945 knihu Záznamy z Buchenwaldu.
Významnou součástí poválečného literárního vývoje byl příklon řady autorů
k chápání skutečnosti jako bolestného prožitku, s nímž zůstává jedinec sám –
tedy postoj blízký existencialismu. Tento prožitek se ozývá např. v textech Egona
Hostovského (Listy z vyhnanství, 1946, a Cizinec hledá byt, 1947) či Jiřího Weila
(román Život s hvězdou vyšel v roce 1949).
Velký rozmach zaznamenala i kinematografie, znárodněná v roce 1945 jako vůbec
první sektor v Československu po válce jedním z Benešových dekretů. Českosloven-
ský film měl dosahovat po znárodnění vyšší umělecké úrovně. Již v roce 1947 zvítězil
hraný film Karla Steklého Siréna na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.
V období třetí republiky se také začala formovat poválečná česká škola animovaného
filmu (reprezentovaná např. Jiřím Trnkou, Karlem Zemanem či Hermínou Týrlo-
vou). V roce 1946 se v Mariánských Lázních uskutečnil první ročník Mezinárodního
filmového festivalu, z něhož se později stal karlovarský MFF.
Tradice příklonu k levicové orientaci, příznačná pro velkou část představitelů

meziválečné kultury, dostala nový rozměr v tom, že řada levicově laděných umělců
se aktivně angažovala v oficiální politice. Současně se i do umělecké, publicistic-
ké a akademické sféry promítla názorová polarizace doby, a to v podobě polemik
o marxismu, o katolické literatuře, o povaze umění, o odpovědnosti umělce a celkové
orientaci kultury (Východ–Západ) apod.
8.3 Média v obnoveném Československu

Periodický tisk a rozhlas jako dvě klíčová masová média své doby – spolu s kine-
matografií – vstupovala do období po skončení druhé světové války v květnu 1945
ve značně rozkolísaném společenském postavení. Na jedné straně byla spojována
s protinacistickým odbojem (ilegální tisky, rozhlasové vysílání ze zahraničí a v sa-
mém závěru války i vysílání rozhlasových studií v českých zemích). Na druhé straně
byla řada titulů (a podobně na tom byla i filmová produkce) kompromitována svým
legálním působením v období protektorátu a podílem na propagandistickém vytvá-
ření iluze normálnosti protektorátních poměrů a tím na posilování pozice nacistické
okupační moci a protektorátní správy.
Legálně působící protektorátní média se stala součástí dramatických událos-
tí, jimiž v podobě Pražského povstání ve dnech 5.–9. května 1945 vyvrcholila
snaha české veřejnosti vzepřít se okupační moci. Když 5. května 1945 ráno řekl
v pražském rozhlase hlasatel Zdeněk Mančal „Je sechs hodin“, byla věta posměšně
kombinující češtinu a němčinu pro posluchače důkazem, že se rozhlas přestal
řídit pokyny rozhlasové cenzury. Od této chvíle vysílal jen česky. Ve 12 hodin
byly na budově rozhlasu vyvěšeny československá a americká vlajka a dovnitř
se dostali čeští policisté. K budově se ale sjely německé jednotky SS a rozpoutal
se boj o rozhlas. Ve 12.33 hod. začal rozhlas vysílat volání o pomoc: „Voláme
českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc českému rozhlasu.“
Toto vysílání bylo impulzem pro začátek Pražského povstání, tedy otevřeného
Pozor na délky vln sílané na jiné délce vln. Také českoslo

venské vojenské velitelství Velké Prahy
Český rozhlas vysílá na délce vlny 415
vysílá zatím jen na vlně 415 m.
nařízení a směrnice České národní rady.
Nedbejte vzkazů České národní rady, vy Lidový deník, 6. 5. 1945, s. 4
ozbrojeného vystoupení obyvatel Prahy proti německým okupantům. Rozhlas

nepřestal vysílat ani v době nejprudších bojů a podílel se na organizaci ozbroje-
ných akcí (např. vyzýval k budování barikád). Boje se odehrávaly i na vysílacích
vlnách. Nacisti vyzývali z vysílacích stanic v Mělníku a v Liblicích Pražany, aby
se do povstání nezapojovali. V této přelomové chvíli se projevila významná před-
nost rozhlasu jako komunikačního média: prokázal, že dokáže posluchače nejen
rychle informovat (téměř v reálném čase, doslova na základě pohledu z okna)
a mobilizovat, ale také koordinovat.
Rozhlas se zapojoval do veřejného života i mimo Prahu: 6. května 1945 se po-
prvé v éteru ozvalo rozhlasové vysílání z Plzně Hovoří Plzeň (vysílalo se z bunkru
protektorátního vysílače obsazeného českými vlastenci), ve stejný den se alespoň
krátce ozvalo vysílání z Českých Budějovic, o dva dny později bylo zahájeno české
vysílání v Ústí nad Labem z improvizovaného rozhlasového pracoviště v protiletec-
kém bunkru pod Mariánskou skálou. Dne 9. května 1945 rozhlas v reportáži Alfréda
Technika informoval posluchače o příjezdu Rudé armády do Prahy.
Ve dnech Pražského povstání vyjádřili podporu politickým změnám také někteří
redaktoři legálních protektorátních deníků (např. Lidový deník, Národní politika),
kteří ve vydáních svých listů informovali čtenáře o klíčových událostech. Současně
vyšlo 6. května 1945 po letech ilegality první na ulicích distribuované číslo Rudého
práva i další listy.
V květnu 1945, kdy v zemi selhávala infrastruktura a nefungovalo vlakové, tele-
fonní, telegrafní ani poštovní spojení, zastával rozhlas roli organizátora veřejného
života. Podával informace lidem vracejícím se z emigrace a německých koncent-
račních táborů a věznic, pomáhal pátrat po pohřešovaných osobách, vysílal výzvy
a zprávy úřadů. V „pozdravech rodinám“ (oznámeních příbuzným o místě pobytu
jejich blízkých) odvysílal rozhlas ve třech týdnech 38 000 vzkazů.
Protektorátní tisk s okázale kolaborujícími aktivistickými novináři, stejně jako
rozhlas, kinematografii a ČTK, čekal proces očisty a vyrovnání se s těmi, kteří se
s okupačním režimem příliš aktivně identifikovali. Současně bylo třeba obnovit
mechanismy veřejné a politické komunikace, a tedy také fungující a důvěryhodná
masová média. Proto je období po roce 1945 nejen obdobím očisty, ale také etapou
restrukturalizace mediální scény včetně zakládání nových titulů periodického
tisku.
Významným rysem poválečného tříletí bylo i postupné budování systému insti-
tucionální kontroly a řízení médií. Personální očistě i restrukturalizaci médií napo-
máhala skutečnost, že těsně po skončení války se do obnoveného Československa
začali z emigrace vracet novináři a publicisté – řada z nich působila během války
v zahraničních médiích, získávala zde profesní zkušenosti a v povědomí české
veřejnosti se udržovala vystoupeními ve vysílání ze zahraničí.
Personální očista českých médií a jejich restrukturalizace (od rušení novinových

i časopiseckých titulů přes obnovování titulů zastavených během druhé republiky
nebo protektorátu po změnu titulů listů vycházejících během války a zakládání no-
vých titulů) jsou dva klíčové procesy, které charakterizují vývoj médií v prvním ob-
dobí od května 1945. Přejmenovávání listů, popřípadě úprava titulů – tedy formální
oddělení se od minulosti –, byl v zásadě poměrně rychlý proces, zatímco očista od
kolaborujících novinářů a restrukturalizace médií byl proces složitější a dlouhodo-
bější. Postupně přešel ve stále zřetelnější zapojování médií do sílícího politického
boje o budoucí charakter republiky, který vyvrcholil v únoru 1948.
8.3.1 Personální očista českých médií

Košický vládní program z dubna 1945 jako základní dokument obnovené repub-
liky deklaroval vedle soudního postihu válečných kolaborantů i záměr dosáhnout
společenské, politické a morální očisty veřejného života ve všech jeho podobách od
škol přes kulturní instituce po média a žurnalistiku. Vyrovnávání se s protektorátní
minulostí se v těchto oblastech života společnosti odehrávalo ve dvou rovinách –
profesně stavovské a soudní.
Soudní vypořádání s těmi, kteří se spojili s okupační mocí nebo se stali jejími
aktivními pomahači, bylo vyhlášeno takzvaným velkým retribučním dekretem
prezidenta republiky. Tento dekret jednak vymezoval, co lze považovat za pod-
statu zločinného jednání během protektorátu (zločin proti státu, zločin udavačství
ad.), jednak zřizoval mimořádné lidové soudy, které měly posuzovat podaná trestní
oznámení. Na velký retribuční dekret vydaný v červnu 1945 navázal v říjnu téhož
roku takzvaný malý retribuční dekret prezidenta republiky, podle něhož měli
být potrestáni ti, kteří sice s okupační mocí kolaborovali, ale povaha jejich jednání
nespadala pod velký retribuční dekret.
O průběh očistného procesu v profesně stavovské rovině se pak staraly jed-
notlivé profesní, respektive stavovské organizace, které pro tento účel zřídily
„Bude provedena očista škol i jiných kul i veřejných knihoven, aby v nich bylo vy
turních ústavů (divadel, knihoven apod.) pleněno nacistické a fašistické býlí. Bude
od osob spolupracujících aktivně s oku provedena důkladná očista v oblasti žur
panty v tomto oboru. Odstraněny budou nalistiky, rozhlasu a filmu.“
všechny učebnice, vydané v době nesvo
body. Provedena bude revize žákovských Košický vládní program, 1945
očistné komise či čestné soudy. V mediální sféře vstoupila do očistného procesu

především novinářská organizace. Soudní a profesní rovina očisty neprobíhaly
odděleně. Jednotlivé organizace zpravidla předávaly vyšetřujícím orgánům osobní
spisy a přehledy činnosti těch osob, u nichž existovalo podezření, že se za okupace
provinily proti ustanovením retribučních dekretů.
Česká národní rada již 5. května 1945 pověřila vedením svého tiskového odboru
Františka Bauera jako předsedu výboru zástupců tisku, který byl součástí tiskové
komise ČNR, v jejímž čele stál básník a překladatel Lumír Čivrný. Potřebou provést
očistu médií v oblasti novinářské profese se 11. května 1945 zabývala porada výboru
zástupců tisku při České národní radě. Její účastníci rozhodli, že je třeba:
• změnit stavovskou organizaci novinářů;

• potrestat novináře, kteří během války napomáhali protektorátní správě.
V procesu očisty sehrála významnou roli novinářská organizace, která měla

plnit úlohu instituce zastupující a reprezentující novinářskou profesi. Existující
Národní svaz novinářů, který působil během protektorátu, měl být nahrazen Svazem
českých redaktorů. Ten ale již 23. června 1945 změnil název na Svaz českých novi-
nářů. Valná hromada Svazu se uskutečnila 17. března 1946 v Praze za přítomnosti
ministra informací Václava Kopeckého a dalších členů vlády. Valná hromada vy
jádřila podporu poválečné koncepci tiskových poměrů uplatňované ministerstvem
informací, podle níž tisk již neměl být nadále předmětem soukromého podnikání,
neboť „noviny a časopisy jsou výlučným majetkem národa, a nemohou se proto
stát předmětem soukromého podnikání jednotlivců nebo skupin ani nástrojem
jejich politické moci“.
Předsedou Svazu českých novinářů se stal jediný navržený kandidát – Otakar
Wünsch, šéfredaktor tisku Ústřední rady odborů. Na základě rozhodnutí valné hro-
mady začaly vznikat pobočky Svazu českých novinářů ve městech, kde působilo
alespoň 20 novinářů (Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Zlín, Liberec, Hradec
Králové). Zároveň v rámci Svazu vznikaly odborné skupiny, respektive sekce, sdružu-
jící novináře se stejným tematickým či mediálním zaměřením (např. sekce redaktorů
ve veřejné službě, sekce rozhlasových novinářů).
Rozhodnutím konference zástupců tisku při České národní radě byla ustavena
očistná komise, jejíž úlohou bylo posuzovat chování a činnost českých novinářů doma
i v zahraničí v období 1938–1945. Členy komise se stali novináři, kteří byli během
druhé světové války zapojeni do domácího nebo zahraničního odboje (za domácí
odboj např. František Bauer, František Karel Zieris, Vladimír Koucký, za zahraniční
odboj Zdeno Ančík), dále zástupce novinářů, kteří se vrátili z koncentračních táborů
(Radim Foustka), a vdov po popravených novinářích (Jaroslava Kladivová).
Wünsch, Otakar (* 26. 5. 1893 Rokycany, † 6. 10. 1947 Praha),

novinář a odborářský funkcionář. V období před první světovou
válkou spolupracoval s tiskem národních socialistů. V letech
1919–1939 pracoval jako redaktor Československých železnič
ních listů, což byl list Jednoty zaměstnanců československých
drah. Redigoval Československé listy, psal do časopisů Jednota
a Obzor penzistů železničních, státních, vojenských, soukromých
a samosprávných. Ve třicátých letech publikoval sbírku satiric-
kých povídek Na křižovatce a anekdoty Humor na kolejích. V prvních měsících pro-
tektorátu se angažoval v Petičním výboru „Věrni zůstaneme“ a v ilegálním periodiku
V boj. V listopadu 1939 Wünsche zatklo gestapo a až do roku 1945 byl vězněn. Po ná-
vratu do Prahy působil v tisku Revolučního odborového hnutí, byl členem předsed-
nictva Ústřední rady odborů a poslancem Prozatímního Národního shromáždění.
V roce 1946 byl zvolen předsedou Svazu českých novinářů a následně stanul v čele
předsednictva Ústředního výboru československých novinářů.
Očistná komise měla k dispozici škálu možných postihů chování novinářů od-
stupňovanou podle míry zjištěného provinění: kolaborující novináře bylo možné
v krajním případě vyloučit z řad českých novinářů a doporučit, aby se jejich pří-
padem zabývaly retribuční soudy, tedy Národní či mimořádný lidový soud. Druhý
nejvážnější trest představovalo vyloučení z novinářské organizace a doživotní zákaz
výkonu profese bez předání retribuční justici. U méně závažných případů měla ko-
mise právo určit časově omezený zákaz výkonu profese v intervalu od 3 do 18 mě-
síců. Do škály možných trestů patřilo dále udělování peněžitých pokut. Například
za každou návštěvu pražského střediska německých novinářů Presseklub v době
protektorátu doloženou v knize návštěv – s výjimkou účasti na povinných tiskových
konferencích – byla udělena pokuta 100 Kč. Peníze vybrané na pokutách plynuly do
fondu na podporu pozůstalým po novinářích popravených během války.
Verdikt očistné komise byl důležitý pro další výkon novinářského povolání, je-
likož její potvrzení o bezúhonném chování bylo podmínkou pro členství ve Svazu
českých novinářů. Potrestaní novináři mohli požádat o změnu trestu u odvolacího
výboru pro očistu novinářského stavu a ten musel případ znovu posoudit. Jestliže při
posuzování vyšly najevo nové polehčující okolnosti, pak bylo možné trest zmírnit.
Očistná komise během svého působení, které bylo ukončeno v březnu 1946,
využila všech typů trestů: z novinářských řad definitivně vyloučila 109 redaktorů
a 40 novinářů postihla dočasným zákazem výkonu novinářské profese. Z definitivně
vyloučených novinářů navrhla komise 73 žurnalistů soudům na potrestání podle
velkého retribučního dekretu. Aktivističtí novináři Antonín Jaromil Kožíšek, Vla-

dimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Alois Kříž, Rudolf Novák, Emanuel Vajtauer
(odsouzen v nepřítomnosti) a Karel Werner byli nakonec odsouzeni retribuční
justicí za své jednání v období protektorátu k trestu smrti (Křemenovi byl před
popravou trest změněn na doživotí).
8.3.2 Organizační a strukturní změny po roce 1945

V poválečném období se ustavil nový rámec upravující fungování médií, jehož
základním rysem bylo jednak směřování k poměrně vysoké míře kontroly a ke
koncepčnímu řízení tisku, respektive médií celkově, jednak restrukturalizace
periodického tisku.
8.3.2.1 Změny v řízení a kontrole médií

Nově bylo ustaveno ministerstvo informací, které mimo jiné spravovalo a řídilo
oblast kinematografie, periodického a neperiodického tisku a rozhlasového vy-
sílání. Do kompetence ministerstva informací spadal i dozor na poválečný chod
zpravodajské agentury ČTK. Pod ministerstvo přešly oblasti, které v meziválečném
období spravovala jiná ministerstva (např. rozhlas spadal pod ministerstvo pošt
a telegrafů, kinematografie pod ministerstvo průmyslu, obchodu a živností). V čele
ministerstva informací stanul Václav Kopecký, významný člen a funkcionář KSČ,
blízký spolupracovník Klementa Gottwalda a spolu se Zdeňkem Nejedlým spolu-
autor kulturněpolitické části Košického vládního programu.
Václav Kopecký do práce ministerstva zapojil respektované umělce a jmenoval
je do důležitých funkcí, často na úrovni vedoucích celých odborů. Básník Vítězslav
Nezval vedl filmový odbor, spisovatel Ivan Olbracht stanul v čele rozhlasového od-
boru, básník František Halas řídil publikační odbor. Výtvarník Adolf Hoffmeister
měl na starost odbor pro kulturní styky se zahraničím. Dále mělo ministerstvo infor-
mací ještě tiskový odbor (TOMI), vedený novinářem Františkem Bauerem, a odbor
vnitřní informační služby. Ministerstvo zajišťovalo také oblast státní propagace tím,
že spravovalo chod agentury Centropress a vydavatelství Orbis.
Důležitým nástrojem regulace tisku se vzhledem k neutěšené situaci papírenského
a polygrafického průmyslu a nedostatku papíru stalo přidělování papíru, které měl
na starosti právě TOMI. Ministr informací Václav Kopecký vydal 26. října 1945 vy-
hlášku o přechodném omezení ve vydávání periodických tiskovin, která stanovila, že
od 1. prosince 1945 budou moci vycházet jen ta periodika, která schválí ministerstvo
informací na základě nové žádosti o povolení k tisku. Vyhláška dávala ministerstvu
pravomoc stanovovat náklad, rozsah, rozměr i periodicitu každého titulu.
Kopecký, Václav (* 27. 8. 1897 Kosmonosy, † 5. 8. 1961 Praha),

komunistický novinář a politik. Ve dvacátých a třicátých letech
přispíval do komunistického tisku. V letech 1931–1938 byl za
KSČ poslancem Národního shromáždění. Ve třicátých letech
byl členem politbyra a sekretariátu ÚV KSČ. Za druhé světové
války působil v moskevském vedení KSČ. V letech 1945–1953 za-
stával funkci ministra informací (od července 1948 ministerstvo
informací a osvěty), 1953–1954 ministra kultury, 1954–1961 byl
náměstkem předsedy vlády. Současně byl v poválečném období členem předsed-
nictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. Výrazně ovlivnil poválečný
vývoj nejen kultury, ale také médií, neboť právě řízení médií spadalo pod správu
jeho ministerstva informací (resp. ministerstva informací a osvěty).
Ministerstvo informací tak dostalo do ruky velkou rozhodovací moc. Stanovo-

valo, které listy budou moci být vydávány a které nikoliv. Tiskový odbor vypracoval
návrh seznamu povolených periodik, jenž byl 28. listopadu 1945 schválen zástupci
politických stran a společenských a zájmových organizací. Každému ústřednímu
vydavatelství politické strany mělo být určeno celkové množství papíru s tím, že si
samo pak stanoví rozdělení pro jednotlivá periodika. Pokud by si vydavatelství papír
opatřilo jiným způsobem a nepřihlásilo jej, porušovalo by zákon.
U nových titulů vydávaných významnými společenskými organizacemi bylo roz-
hodnutí ministerstva informací podmíněno ještě souhlasem zastřešujícího orgánu
dané organizace. Tak např. pro nové časopisy, které vydávaly závodní rady nebo
základní organizace Revolučního odborového hnutí, platilo, že je ministerstvo po-
volovalo na základě souhlasu Ústřední rady odborů (ÚRO). Pokud bylo podáno
více žádostí o vydávání časopisů stejného zaměření v jednom oboru, dostal povolení
vycházet jen jeden z nich.
Dodržovala se zásada, že tisk nesmí být zdrojem výdělků jednotlivců nebo ano-
nymních skupin. Ministerstvo informací ale umožňovalo významným osobnostem
z oblasti vědy a kultury vydávání časopisů, pokud byla jejich jména zárukou, že
zásada nevýdělečnosti nebude porušena. Tak mohl v roce 1946 např. Václav Černý
obnovit Kritický měsíčník, Josef Laichter Naši dobu či Oto Girgal Otázky divadla.
(Na druhou stranu ale nebylo – s odkazem na nedostatek papíru – povoleno např. ob-
novení kulturně‑teologického časopisu Výhledy, který vydávali v letech 1939–1941
olomoučtí dominikáni.)
Obdobný systém centralizované regulace a reglementace platil také pro knižní
produkci. Nakladatelství musela předkládat ministerstvu informací ediční plány.
Vydání textů uznávaných autorů a překladatelů bylo povolováno bez posouzení

rukopisů, u ostatních musel být rukopis předložen. Regulace byla prezentována
jako podpora domácí umělecké tvorby a výchovy veřejnosti k zájmu o skutečně
umělecká díla a obrana před šířením literárního braku. Velký důraz byl kladen na
výběr vhodných publikací pro děti a mládež.
Nová koncepce regulace médií se týkala i rozhlasového vysílání. Dočasným ří-
zením rozhlasu byl Českou národní radou ještě během pražského povstání pověřen
Otakar Matoušek. Rozhlas musel obnovit pravidelné vysílání, opravit poškozenou
budovu pražského studia, nahradit zničenou rozhlasovou techniku a překonávat
řadu potíží materiální i personální povahy, protože mu chyběl záznamový materiál
i pracovníci. Po osvobození se dle dohod v rámci Košického vládního programu veš-
keré rozhlasové vysílání v českých zemích dostalo pod státní kontrolu ministerstva
informací, na Slovensku pod Povereníctvo Slovenské národné rady pre informácie.
Český rozhlas byl řízen tříčlenným jednatelským sborem, Slovenský rozhlas byl od
září 1945 pod národní správou. Rozhlas měl svým působením podporovat obnovu
státu, a tedy politiku vlády Národní fronty. Dne 25. května 1945 byl generálním ře-
ditelem Československého rozhlasu jmenován Bohuslav Laštovička, člen KSČ, jenž
za války působil v rozhlasovém odboru exilového ministerstva zahraničních věcí
v Londýně. Pod Laštovičkovým vedením začal rozhlas podporovat vládní politiku
a stále více prezentoval názory KSČ. V lednu 1946 se konala rozhlasová programová
konference, která stanovila základní úkoly rozhlasu, mezi nimi odgermanizování
a odfašizování veřejného života, upevnění vztahů k Sovětskému svazu a slovanským
národům a poskytování rozsáhlé podpory vládě Národní fronty.
Vysoká míra centralizace a s ní spojená reglementace, důraz na výchovnou funkci
médií a omezená možnost vstupu do novinářské profese odpovídaly společenské
atmosféře poválečných let, v níž – i jako reakce na německou nacionalistickou, re-
presivní a vyhlazovací politiku – hrál velkou a emocionálně prožívanou roli akcent
na kolektivitu, národní jednotu a společné (národní) zájmy. V tisku – stejně jako ve
znárodněné kinematografii – byl v národně kolektivistické a prosocialistické náladě
poválečného období prosazován politickými stranami i samotnými představiteli médií
názor, že film a tisk jsou hodnotnou součástí národního veřejného života a národní
kultury jen za předpokladu, že nebudou předmětem soukromého podnikání.
Ministerstvo informací mělo ve své kompetenci udělovat povolení k vydávání tis-
ku a začalo za souhlasu politických stran tvořících Národní frontu prosazovat novou
koncepci českého tisku, jejíž hlavní zásady hned v květnových dnech 1945 vyhlásila
již zmíněná konference zástupců tisku při České národní radě. Koncepci organizace
českého tisku založenou na představě, že tisk slouží zájmům lidu, národa a státu,
ještě za okupace připravovala ilegální skupina novinářů, která se soustředila právě
kolem Františka Bauera.
Bauer, František (* 7. 9. 1897 Turnov, † 1. 10. 1967 Praha), novi-

nář, publicista, historik a pedagog, duchovní. V letech 1925–1930
působil v redakci deníku České slovo, pak přešel do revue Národ,
kde v letech 1932–1934 měl funkci zástupce šéfredaktora. V led-
nu 1934 nastoupil do redakce Národní politiky a zastával zde do
roku 1940 funkci vedoucího zahraničně politické rubriky. V letech
1937–1939 přednášel na Svobodné škole politických nauk. V le-
tech 1939–1941 pracoval jako odpovědný redaktor listu Národní
politika a v květnu 1945 krátce jako jeho šéfredaktor. V období protektorátu vedl
ilegální odbojovou organizaci českých novinářů, v lednu 1942 byl zatčen gestapem,
ale po dvou měsících věznění propuštěn. Po válce přednášel na Vysoké škole politické
a sociální v Praze moderní světové dějiny. Jeho odborným historickým zájmem byly
dějiny politických teorií a novodobých filozofických směrů. V květnové revoluci 1945
byl pověřen Českou národní radou organizací svobodného československého tisku.
V letech 1945–1949 byl přednostou tiskového odboru Ministerstva informací a osvěty.
Od roku 1950 byl v invalidním důchodu.
Základní kámen této koncepce tvořily dvě klíčové zásady:
1. noviny a časopisy vycházejí ve veřejném (národním) zájmu, proto nesmějí být

předmětem výdělečného podnikání jednotlivce nebo skupin vlastníků;
2. tisk nemůže být ponechán rozvoji bez státního dohledu, protože organizace a re-
gulace novin a časopisů má sloužit k zajištění podmínek pro fungování tisku jako
činitele veřejného života.
Koncepce se dotkla všech druhů periodik, nejen denního tisku a politicky orien-
tovaných titulů. Koncepce se opírala mimo jiné o argument, že soukromé a neregu-
lované vydávání tisku dovoluje vydavatelům využívat noviny a časopisy ve vlastním
zájmu a nebrat ohled na potřeby a zájmy národa a státu, a navíc otevírá prostor pro
uplatnění bezcharakterních žurnalistů. Svou roli sehrála i negativní meziválečná
zkušenost s bulvárním tiskem – ten nebylo možné v poválečných poměrech vydávat.
Změny byly spojovány i s postavením novinářů, zlepšením jejich platových podmí-
nek a zvýšením úrovně jejich vzdělání, které měla rozvíjet nově založená Vysoká škola
politická a sociální, navazující na meziválečnou Svobodnou školu politických nauk.
Snaze o vytvoření systému centralizované kontroly médií a o vybudování pod-
mínek, v nichž by se rozvinul společensky žádoucí osvětově vzdělávací a kulturní
potenciál médií, odpovídalo i úsilí o přijetí nové mediální legislativy. Ministerstvo
„Žurnalismus je po mém soudu služba Neomezená volnost musí však ustoupit

veřejná. Bezuzdná volnost ve vydává veřejným zájmům.“
ní novin se nesmí více opakovat. Víme
přece, co to byl před válkou tzv. červe
ný tisk. To je, pravda, omezování osobní Prezident republiky Edvard Beneš
svobody, ale je třeba si položit otázku, do K. F. Zieris: Nové základy českého
jaké míry je to nutno a v jakém zájmu. periodického tisku, 1947, s. 16
informací již od roku 1945 připravovalo zákon o prozatímní úpravě poměrů v českém
tisku. Ministr informací Václav Kopecký jeho návrh předložil ministrům vlády v srpnu
1945, ale ministři Československé strany národně socialistické i Československé strany
lidové jej odmítli. Za problematický považovali hlavně rozpor mezi ústavou zaruče-
nou svobodou slova a zákonem navrhovaným vyloučením soukromého podnikání
z oblasti tisku. Norma byla nakonec schválena jako zákon č. 101/47 Sb., o postavení
redaktorů a o svazech novinářů, ale Ústavodárné národní shromáždění ji přijalo až
28. května 1947. Zákon definoval osobu redaktora a stanovoval jeho práva a povin-
nosti. Deklaroval právo novináře psát svobodně v souladu se svým svědomím.
Pro celé území Československé republiky zákon zřizoval Ústřední svaz česko
slovenských novinářů jako samosprávnou korporaci, jejímiž členy byly Svaz českých
novinářů a Zväz slovenských novinárov. Zákon nařizoval povinné členství ve svazech
všem redaktorům a znemožňoval takzvaným svobodným žurnalistům pracovat
v jakékoliv redakci, takže profesi mohli nadále vykonávat pouze členové novinářské
organizace. Podle zákona mohl být kterýkoliv člen na základě disciplinárního stíhání
z organizace vyloučen, čímž ztrácel možnost uplatnění jako žurnalista. O odvolání
proti rozhodnutí disciplinární komise Svazu rozhodoval disciplinární soudní senát
při Nejvyšším soudu v Brně.
Je ovšem zřejmé, že vyloučení možnosti rozvoje ekonomicky nezávislého (sou-
kromého) tisku, centralizace a reglementace kontroly a řízení médií a faktické
převedení novinářství na koncesovanou profesi (byť toliko povinným členstvím
v novinářské organizaci) vytvářely příznivou situaci pro pozdější převzetí moci
komunistickou stranou, pro propagandistické ovládnutí československého veřej-
ného prostoru v roce 1948 a pro přechod na systém médií typický pro totalitární
režimy sovětského typu.
Samostatnou kapitolu v oblasti řízení médií představovalo poválečné postavení
Československé tiskové kanceláře. Rovněž ČTK, jak bylo řečeno výše, spadala pod
pravomoc ministerstva informací. Již v první republice získala postavení státního
podniku, nyní však bylo třeba vyřešit otázku kontroly jejího fungování, především

„Každý pokus o to, aby náš tiskový pořá páté kolony, působištěm Wernerů, Vaj
dek byl oslaben, otřesen, zvrácen, aby se tauerů a podobných žurnalistů, každý
poměry v tisku pod titulem tiskové svo pokus o návrat takového stavu v tisku
body vrátily do stavu, kdy ulice ovládal by musel býti celým národem a pokro
tisk bulvární, sensační, dryáčnický, tisk kovým naším lidem nejrozhořčeněji od
stříbrňáckého typu, tisk, vedený obchod mítnut…“
ními motivy, zkorumpovaný, nemravný,
tisk, který se při nekontrolovanosti svého Václav Kopecký
soukromokapitalistického vedení stával ze zprávy přednesené na informačním
prodejnou služkou kde koho a který se výboru Národního shromáždění
stával zbraní a rozkladným nástrojem o činnosti resortu
státu nepřátelské moci zahraničí, tiskem 13. listopadu 1946
finanční dohled (to byl problém, s nímž se obnovující se stát potýkal ve vztahu ke
všem státním podnikům). ČTK byla financována hlavně z poskytování agenturního
zpravodajství dalším médiím, především tisku, přičemž cena zpravodajství byla
odvozována od výše nákladu (tento princip financování byl stanoven v roce 1940).
V prosinci 1945 byl vytvořen Správní sbor pro ČTK, Státní tiskárnu a Úřední list,
jehož členem se stal i generální ředitel ČTK (tehdy to byl Miloš Novotný). Také ČTK
přitom musela řešit nejen personální ztráty, ale i materiální škody, které v období
protektorátu utrpěla (při osvobozovacích bojích v Praze vypukl v budově ČTK požár
a shořel archiv slovního zpravodajství).
V centralizujícím se mediálním systému poválečných let připadla ČTK role hlav-
ního prostředníka informací o postupu a rozhodnutích vlády a vládní politice obec-
ně. Pro ostatní média se v tomto systému stala autoritativním zdrojem informací.
Současně ale musela – snad poprvé ve své historii – čelit reálné konkurenci: světové
agentury United Press a Associated Press začaly nabízet vlastní zpravodajský servis
určený pro Československo.
8.3.2.2 Změny ve struktuře médií

Změny, které se udály ve struktuře periodického tisku po skončení války, se pro-
jevovaly především:
• rušením či přejmenováváním titulů, které legálně vycházely za války;

• obnovováním listů, jež byly za protektorátu zakázány (některé z nich vycházely
ilegálně jako součást odbojové činnosti);
• zakládáním nových periodik.
Již 18. května 1945 vydalo ministerstvo informací vyhlášku, jíž bylo zastaveno
vydávání veškerých periodik s výjimkou deníků vydávaných stranami Národní
fronty. Politické strany nebo organizace, jež se nesměly stát součástí Národní fronty
(např. agrární strana, které nebylo po osvobození umožněno obnovit činnost),
neměly také dovoleno provozovat vydavatelskou činnost. Povolení k vydávání
tisku mohly od ministerstva dostat vedle státem uznaných politických stran, stát-
ních úřadů a veřejnoprávních institucí jenom korporace celonárodního významu:
společenské a zájmové organizace, které prokázaly, že vydávání titulu bude ve
veřejném zájmu.
Vydávání některých legálních listů, které vycházely za okupace, bylo zcela zasta-
veno, takže zanikl např. deník Národní politika, ale také deníky Venkov a Večer, jež
před válkou patřily do skupiny tiskových orgánů agrární strany. Mezi listy, které již
nebyly obnoveny, patřily také Národní listy (jejich vydávání bylo zastaveno z roz-
hodnutí protektorátních úřadů v roce 1941).
Jiným listům vycházejícím během protektorátu byla další existence umožněna, ale
musely změnit název, aby tak signalizovaly zřetelné distancování se od vlastní pro-
tektorátní minulosti. Toto opatření se týkalo také deníků, které před okupací vydávaly
Československá strana národně socialistická a Československá strana lidová. Proto
se předválečné České slovo, vycházející i za protektorátu, změnilo na Svobodné slovo
a zůstalo ústředním deníkem Československé strany národně socialistické (šéfredak-
torem byl Ivan Herben, v roce 1947 měl list průměrný denní náklad 300 tisíc výtis-
ků). Lidové listy ze stejného důvodu změnily název na Lidovou demokracii a zůstaly
ústředním deníkem Československé strany lidové (šéfredaktorem byl Josef Doležal,
v roce 1947 měl list průměrný denní náklad 185 tisíc výtisků).
Současně byly obnoveny tituly, které nemohly za protektorátu legálně vychá‑
zet – např. Rudé právo. Šéfredaktorem ústředního deníku KSČ se v květnu 1945 stal
Herben, Ivan (* 26. 2. 1900 Praha, † 25. 10. 1968 Pacific Grove,
Kalifornie), novinář. Syn Jana Herbena, v letech 1922–1928 pů-
sobil v redakci deníku Tribuna, po jeho zániku přešel jako parla-
mentní zpravodaj do Českého slova, kde pracoval do roku 1938.
Poté se stal zástupcem šéfredaktora Lidových novin, zapojil se do
odbojové činnosti, spolupracoval s ilegálním periodikem V boj.
Po svém zatčení koncem roku 1939 byl vězněn v koncentračním
táboře Sachsenhausen‑Oranienburg. Po osvobození republiky
zastával místo šéfredaktora Svobodného slova. V roce 1948 odešel do USA, kde působil
v letech 1950–1965 jako redaktor Svobodné Evropy.
účastník domácího odboje a dlouholetý funkcionář KSČ Vladimír Koucký, kterého

už počátkem června 1945 nahradil v této funkci novinář Gustav Bareš (za války
působil v Sovětském svazu) a po roce pak komunistický funkcionář Vilém Nový.
Průměrný denní náklad listu v roce 1947 dosahoval výše 500 tisíc výtisků.
Dalším obnoveným listem bylo Národní osvobození, list Československé obce
legionářské. Funkci šéfredaktora zastával nejprve novinář a překladatel Václav Cháb,
od konce května 1945 novinář a diplomat Lev Sychrava. Denní náklad listu byl
40 tisíc výtisků.
Obnovení se dočkal také ústřední deník Československé strany sociálně demo-
kratické Právo lidu (šéfredaktorem byl od května 1945 novinář, politik a překladatel
Jan Vaněk, denní náklad listu činil 190 tisíc výtisků).
Pokud jde o zakládání nových titulů, ještě v květnu 1945 vznikly nadregionální
deníky Práce (list Revolučního odborového hnutí, šéfredaktor Jiří Síla, denní náklad
250 tisíc výtisků) a Mladá fronta (list Svazu české mládeže, šéfredaktor Jaromír
Hořec, denní náklad 80 tisíc výtisků). V průběhu roku 1945 se objevily další dení-
ky, např. Zemědělské noviny (deník Jednotného svazu českých zemědělců, prvního
šéfredaktora Jaroslava Volavku vystřídal koncem září 1945 Antonín Nedvěd, denní
náklad 120 tisíc výtisků) nebo Svobodné noviny (list Sdružení kulturních organizací,
šéfredaktorem se stal Eduard Bass, kterého začátkem srpna 1945 nahradil Ferdinand
Peroutka, denní náklad 68 tisíc výtisků). Svobodné noviny koncepcí i obsazením
Hořec, Jaromír, vl. jm. Halbhuber, Jaromír (* 18. 12. 1921 Chust,
Ukrajina, † 22. 11. 2009 Praha), novinář, básník a textař, vysoko-
školský pedagog. V květnu 1945 byl spoluzakladatelem deníku
Svazu české mládeže Mladá fronta, do roku 1950 jeho šéfredak-
torem. Na počátku padesátých let krátce vedl knižní nakladatel-
ství Mír. V letech 1953–1965 byl šéfredaktorem měsíčníku Hlas
revoluce vydávaného Svazem protifašistických bojovníků. Ve dru-
hé polovině šedesátých let pracoval na Fakultě sociálních věd
a publicistiky Univerzity Karlovy jako šéfredaktor časopisu Universita Karlova i jako
zakladatel studia dějin nakladatelství. Současně byl redaktorem nakladatelství Naše
vojsko. Na začátku normalizace musel odejít ze zaměstnání, roku 1979 založil samiz
datovou edici Česká expedice, v níž vydal 120 svazků, v osmdesátých letech vydával
samizdatový časopis POKUs. Jeho vlastní tvorba sahá od dobově poplatných textů
(báseň Přísaha Stalinovi z roku 1953, četné komentáře) k hlubší úvahové publicistice.
Příležitostně psal texty k tanečním písním, z nichž některé byly velice úspěšné (Je na
západ cesta dlouhá).
redakce navazovaly na předválečné Lidové noviny – název ovšem nemohly převzít,

protože Lidové noviny vycházely za války a v poválečném vyrovnání patřily k titulům,
jež nemohly pokračovat se stejným názvem.
V průběhu dalších let vznikly i další listy, jako např. Obrana lidu (ústřední deník
čs. armády začal vycházet od ledna 1947 s denním nákladem 80 tisíc výtisků). Deník
se zaměřil především na příslušníky armády a branných organizací a navazoval na
deník Svobodné Československo (ústřední deník československé branné moci, který
začal vycházet v červnu 1945).
Vedle listů s nadregionální čtenářskou obcí, které vznikaly především v hlavních
centrech (Brno, Olomouc, Opava, Plzeň), bylo třeba zcela nově vybudovat systém
regionálních médií. Po skončení druhé světové války, kdy docházelo k odsunu
německého obyvatelstva a osidlování pohraničních oblastí, začaly v těchto místech
vznikat české noviny. Značně rozvětvený německý tisk, který tu dosud vycházel
a měl dlouhou tradici, často sahající do poloviny 19. století, v prvních dnech května
1945 zcela zanikl. Regionální listy začaly hned v prvních dnech svobody vydávat
politické strany, popřípadě národní výbory či jiné instituce sdružené v Národní
frontě (např. v polovině května 1945 vyšlo v Liberci první číslo Stráže severu, s krát-
kým časovým odstupem vznikl kupř. v Chebu týdeník Cheb pracujících). Podob-
ně se obnovovaly či zakládaly po osvobození noviny i časopisy v dalších městech
(např. v Ostravě deník Nová svoboda, vydávaný Krajským výborem KSČ, nebo Nové
slovo, vydávané tamtéž Československou stranou národně socialistickou). Některé
nadregionální deníky měly svá regionální vydání, kupř. v Děčíně vycházela Severo
česká Mladá fronta. Podobně začaly vycházet také regionální časopisecké tituly
s různou periodicitou i velmi pestrou tematickou šíří.
Zánik periodik vycházejících za protektorátu, obnovování předválečných titulů
a zakládání nových listů se projevily i v poválečné časopisecké produkci. Obnoven
byl časopis Tvorba, který vydával Ústřední výbor KSČ. Šéfredaktorem byl formálně
básník S. K. Neumann, ale názorovou linii listu určoval hlavně Gustav Bareš (v letech
1945–1946 šéfredaktor Rudého práva a od roku 1946 vedoucí Kulturního a propa-
gačního oddělení ÚV KSČ) s dalšími autory, kteří zastávali principy, na nichž stála
kulturní politika KSČ (Jiří Taufer, Ladislav Štoll, Jiří Hájek, Arnošt Kolman).
Emil František Burian vydával prostřednictvím Kruhu přátel divadla E. F. Buriana
od roku 1945 kulturní a politický týdeník Kulturní politika, jehož autoři (např. Anto-
nín J. Liehm, Stanislav Budín či Karel J. Beneš) zastávali levicová stanoviska a vstu-
povali do polemik s nekomunistickými publicisty. List věnoval velkou pozornost
potrestání protektorátní kolaborace a diskusím o úloze kultury v poválečném Česko
slovensku. Levicové pozice zastával také týdeník Lidová kultura (vydavatelem bylo
nakladatelské družstvo Dílo). Týdeník prosazoval koncepci lidového umění přístup-
ného širokým vrstvám obyvatelstva.
Mareš, Michal, vl. jm. Mareš, Josef (* 22. 1. 1893

Teplice‑Šanov, † 17. 2. 1971 Praha), novinář, re-
daktor, básník a prozaik, reportér a filmový dra-
maturg. Jako novinář se v českých i německých
novinách uplatnil již v době před první světo-
vou válkou. Za první republiky byl redaktorem
Tribuny, Prager Tagblattu a dlouholetým spolu-
pracovníkem Rudého práva, Prager Mittagu, listu
Internationale ad. Měl nejprve blízko k anarchismu, během první republiky se stal
členem KSČ. Za protektorátu se zapojil do protifašistického odboje. V květnu 1945
byl omylem zatčen NKVD a podroben krutému zacházení (včetně opakované předstí-
rané přípravy na popravu). Po válce působil v týdeníku Dnešek (1946–1948). Věnoval
se tématům odsunu německého obyvatelstva, násilí proti německým obyvatelům
a osidlování pohraničních území, psal o nezákonném jednání policejních složek apod.
(v roce 1947 byl za své postoje z KSČ vyloučen). Po únoru 1948 byl odsouzen k sedmi
letům těžkého žaláře, k novinářské činnosti se vrátil v šedesátých letech v Lidové
demokracii, v časopise Plamen ad. Policejní fotografie sedmnáctiletého Mareše byla
pořízena v rámci vyšetřování, které proběhlo po Marešově veřejném protestu proti
popravě španělského anarchisty Francisca Ferrera.
Do struktury a obsahu kulturní a kulturně-politické časopisecké produkce se

promítala postupně sílící názorová polarizace třetí republiky, tedy napětí mezi
demokratickou a komunistickou orientací. Československá strana národně socia
listická začala v roce 1945 vydávat týdeník Svobodný zítřek, který vedl polemiku
s postuláty kulturní politiky KSČ. Pod vedením Ferdinanda Peroutky začal vycházet
v březnu 1946 týdeník Dnešek, který navazoval na prvorepublikovou Přítomnost
(původní název nebylo možné obnovit, jelikož periodikum s názvem Přítom‑
nost – byť se zcela jiným ideovým zaměřením – vycházelo i během protektorátu).
V závěru programového prohlášení nového listu Ferdinand Peroutka konstatoval
„… jest třeba léčiti v sobě ošklivou chorobu této doby, jíž je lhostejnost s nechutí
exponovat se. Lhostejnost k ideím, lhostejnost k osudu jiných. Lhostejnost těch, na
které ještě nedošlo. Lhostejnost, která nechápe, že právo a morálka jsou nedělitelny
a že bezpráví, jednou se zachytivší, chtivě sahá na všechny strany…“ Vydavatelem
časopisu bylo, stejně jako u Svobodných novin, Sdružení kulturních organizací.
V Dnešku působil jako publicista také Michal Mareš, který na sebe upozornil řadou
odvážných novinářských počinů, např. reportážemi o průběhu poválečného odsunu
německých obyvatel.
Mezi politicky výrazně profilované časopisy patřily i tituly Obzory a Vývoj, oba
vydávané Československou stranou lidovou a spojené s novinářskou osobností Pavla
Tigrida – o těchto listech viz dále.
Katolický literární klub vydával časopis Vyšehrad, jehož odpovědným redaktorem
byl Aloys Skoumal. List se zaměřoval hlavně na křesťanskou kulturu. Sdružení kato
lických spisovatelů a publicistů obnovilo v říjnu 1945 vydávání katolicky orientova-
ného měsíčníku Akord (předtím existoval od roku 1928 do června 1944). Redakci
i nadále vedl básník Jan Zahradníček. Měsíčník se věnoval obraně katolických autorů
(J. Demla, J. Durycha), kteří byli obviňováni z prezentace fašistických názorů v době
okupace. Akord vystupoval i proti socializačním tendencím ve společnosti.
Struktura časopisecké produkce se obohacovala také o tituly, které nebyly vyhra‑
něně názorově polarizované a byly určeny široké veřejnosti, popřípadě specifickým
čtenářským skupinám (např. dětem, ženám či zájmovým oblastem). V odborářském
nakladatelství Práce začal v červenci 1945 vycházet satirický a humoristický týdeník
Dikobraz, který se v prvních letech své existence věnoval satirické reflexi období
protektorátu a problémům poválečného budování Československa.
Z podnětu básníka Františka Hrubína vycházel od prosince 1945 v témže naklada-
telství časopis Mateřídouška pro děti předškolního a mladšího školního věku. Časopis
od počátku angažoval přední výtvarníky, kteří rovněž spolupracovali i s Dikobrazem
(J. Lada, O. Sekora, K. Lhoták, V. Rada ad.), a přinášel poezii i beletrii pro děti, a to
klasickou (K. J. Erben, B. Němcová) i současnou (F. Hrubín, F. Halas, J. Seifert).
Stejné nakladatelství vydávalo měsíčník pro literaturu a umění Kytice, který re-
digoval Jaroslav Seifert. Periodikum se odvolávalo na obrozenecké tradice a potřebu
literatury pro široké lidové publikum. Mezi přispěvatele patřili např. Kamil Bednář,
Ivan Diviš či Václav Černý.
Na tradici předválečného Mladého hlasatele navazoval časopis pro mládež Vpřed,
obrázkový týdeník vydávaný Svazem české mládeže. Snahu o návaznost na Mladého
hlasatele dokládá skutečnost, že do něj přispíval i spisovatel Jaroslav Foglar, autor
příběhů o Rychlých šípech.
„Toč se a vrč, můj Dikobraze, toč se a jež všemi mastmi mazanou honem přejedou
se na všechny světové i politické strany. demokratickým hřebínkem, aby pěšinka
Nebylo vhodnější chvíle na vybafnutí na jakž takž držela…“
lidi, jako je dnes. Jen se rozhlédni, jak
má tento svět po válce hlavu rozcucha Jindřich Plachta, Dikobraz, roč. 1,
nou. Jen se podívej, jak jedni hlavičku 1945, č. 1, s. 3
Mezi listy, které vznikly v této etapě a v dalším období sehrály významnou roli,
patřil i týdeník Svět v obrazech, jehož první číslo vyšlo v červnu 1945 (již od květ-
na vycházela nultá čísla) s podtitulem „obrazový týdeník ministerstva informací“
(později se jeho vydavatelem stal Český svaz novinářů). Specifikem tohoto periodika
byl důraz na obrazovou, respektive fotografickou stránku informace (mezi autory
fotografií patřili např. Karel Hájek, Václav Chochola ad.).
Rada československých žen vydávala od ledna 1947 týdeník Vlasta. Jak se psalo
v prohlášení redakce v prvním čísle, „časopis Vlasta je časopisem všech žen naší
republiky, žen z měst, venkova, žen pracujících doma i na poli, v hospodářstvích,
dílnách i továrnách. V dopravě, v obchodech i kancelářích, ve školách, v nemoc-
nicích i ve svobodných povoláních.“ Do listu přispívala rovněž předsedkyně Rady
československých žen Milada Horáková a kromě aktuálních dobových témat se tu
objevoval také román na pokračování, rady pro vaření, oblékání i výchovu dětí.
V období třetí republiky vycházela i celá řada intelektuálně laděných listů zamě-
řených na literaturu, umění, filozofii apod. Nakladatelství Melantrich začalo vydávat
čtvrtletník pro umění a filozofii Listy, který redigoval historik umění, estetik a překla-
datel Jindřich Chalupecký. Listy navazovaly na meziválečnou avantgardu a vybízely
k rozvíjení jejího odkazu v soudobé literatuře. Věnovaly velkou pozornost existen-
cialismu. Časopis Kvart navazoval na tradici stejnojmenného listu z let 1930–1937
(šéfredaktorem byl v obou obdobích básník a architekt Vít Obrhel). Kvart publikoval
domácí i zahraniční poezii a prózu, filozofické, politologické a estetické texty. Svoji
pozornost zaměřoval hlavně na modernistické umělecké směry.
Celkový počet vydávaných titulů denního tisku i časopisů se ve srovnání s před-
chozím obdobím výrazně snížil. Na území protektorátu Čechy a Morava v roce 1940
vycházelo celkem 55 deníků a večerníků. V roce 1946 bylo v českých zemích již
pouze 28 deníků. Regionálních týdeníků bylo v roce 1940 celkem 144, ale k 1. říjnu
1946 pouze 87. Systém, že v jednom oboru nemají vycházet dva časopisy stejného
zaměření, vedl k velké redukci také u odborného a zájmového tisku, kde ve srovnání
s rokem 1940 klesl celkový počet titulů o dvě třetiny.
Strukturní změny lze zaznamenat i v uspořádání rozhlasového vysílání. Orga
nizační struktura rozhlasu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se začala obnovo-
vat – a také rozvíjet – hned s koncem války. Rozvoj se v této fázi týkal především
obnovování a rozšiřování sítě vysílačů. V období od 9. května do poloviny července
1945 bylo postupně obnoveno nebo zahájeno vysílání v Brně, Českých Budějovicích,
Ústí nad Labem Plzni, Jihlavě, Hradci Králové a Moravské Ostravě. V roce 1946 bylo
v Čechách a na Moravě téměř 1 500 000 koncesovaných rozhlasových přijímačů,
na Slovensku dalších 150 000.
Československý rozhlas dokázal obnovit a dál svou činnost rozvíjet nejen po tech-
nické, ale i po obsahové stránce. Na vysílání se podílela řada výrazných osobností,
Hronek, Jiří, vl. jm. Langstein, Jiří (* 1. 5. 1905 Roudnice nad La-
bem, † 5. 3. 1987 Praha), novinář a spisovatel. V letech 1925–1936
byl redaktorem Central European Radio, 1936–1939 vídeňským
a později pařížským dopisovatelem listů Melantrichu. Za oku-
pace emigroval do Velké Británie, kde pracoval v časopise Nové
Československo. V období 1940–1945 byl pracovníkem minister-
stva zahraničních věcí exilové vlády v Londýně (redaktor rozhla-
sového odboru). V letech 1945–1948 zastával funkci šéfredaktora
zpravodajského oddělení Československého rozhlasu, kde usiloval o moderní formu
rozhlasového zpravodajství a vedl relaci Rozhlasové noviny. V roce 1946 byl zvolen
generálním tajemníkem Mezinárodní organizace novinářů. Po únoru 1948 byl gene-
rálním ředitelem informační kanceláře ministerstva informací, 1951–1957 redaktorem
deníku Práce, 1957–1964 redaktorem závodního časopisu Armabeton, od roku 1964
šéfredaktorem agentury ČTK Pragopress.
které se profesně či umělecky formovaly v meziválečném období, případně v exilu.

Vlastní zpravodajství začal rozhlas vytvářet pod vedením redaktora Františka Karla
Zemana již v květnu 1945. Šéfredaktorem zpravodajství se poté stal Jiří Hronek,
novinář působící, stejně jako ředitel Bohuslav Laštovička, za okupace v rozhlasovém
odboru ministerstva zahraničních věcí v Londýně. Hronek při ř ízení rozhlasového
zpravodajství vycházel ze svých zkušeností z vysílání BBC. Dne 16. září 1945 se
ve vysílání rozhlasu poprvé objevila zpravodajská relace Rozhlasové noviny, trvala
Gel, František, vl. jm. Feigel, František (* 18. 9. 1901 Město

Albrechtice, † 17. 10. 1972 Praha), novinář a překladatel. V le-
tech 1924–1933 byl vedoucím rubriky „Ze soudní síně“ Lidových
novin v Brně a Praze, 1933–1939 redaktorem denních listů na-
kladatelství Melantrich v Praze. V období 1940–1945 působil
v československé zahraniční armádě ve Francii a v Anglii jako
vojenský redaktor a frontový zpravodaj. Po skončení války byl
zpravodajem na norimberském procesu s válečnými zločinci.
V letech 1945–1953 byl redaktorem Československého rozhlasu a dopisovatelem
čtrnáctideníku Soudní síň v Praze, 1953–1957 působil jako překladatel. Mezi lety
1957–1970 přednášel na Fakultě novinářství a osvěty, respektive Fakultě sociálních
věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze teorii novinářství.

odinu a byla moderně strukturována zvukovou grafikou, gongem, zvukovými pře-

h
děly a znělkami. Oblibu si mezi posluchači získala nedělní Beseda Rozhlasových
novin připravovaná publicistou a scénáristou Karlem Pechem (i když byl původně
divadelním hercem a pro rozhlas představoval výraznou scénáristickou a moderátor-
skou osobnost, je Karel Pech nejvíce spojován s vysíláním řady populárních pořadů
Československé televize v padesátých a šedesátých letech).
Významnou osobností poválečného rozhlasového zpravodajství se stal novinář
a překladatel František Gel, který pobýval od podzimu 1945 do jara 1946 jako mimo
řádný zpravodaj na norimberském procesu s válečnými zločinci. S jeho jménem
byla v roce 1947 spojena také Bílá kronika, pořad, který vznikl jako protipól k Černé
kronice kritizující nešvary ve společnosti. Bílá kronika naopak vyzdvihovala ohledu-
plnost a upozorňovala na kolegialitu mezi lidmi.
8.3.3 Média v politickém zápase třetí republiky

Do nové koncepce řízení médií, jakož i do strukturních změn, které v periodic-
kém tisku, rozhlasovém vysílání i kinematografii proběhly, a do samotné mediální
produkce se záhy začala promítat politická polarizace české společnosti, jež se dá
s mírnou dávkou zjednodušení charakterizovat jako střet nekomunistického a komu-
nistického tábora. Původní vize, podle níž je možné propojit tradiční demokratické
ideály s principy socialistické společnosti, podpořená útrapami a ponížením okupa-
ce, prožitkem národního ohrožení, prosovětskou euforií, rozčarováním z politické
praxe první republiky a vědomím kulturní a umělecké síly meziválečné – převážně
levicové – elity, začala brát postupně za své.
Ideály spravedlivější společnosti, národní jednoty a hodnoty veřejného zájmu
zůstávaly vládní i většinovou vizí. Současně se ale proti systematické snaze komu-
nistické strany, odborů a dalších politických a společenských organizací vytvářet
ve veřejné i mediální sféře příhodné podmínky pro výkon centralizované politické
moci ve svůj prospěch začaly objevovat kritické hlasy, které mimo jiné poukazovaly
na to, že zákaz provozování tisku jako soukromé komerční aktivity je v rozporu
s principem svobody projevu.
Média se tak do politicky se vyhrocující situace zapojovala – či byla do ní zapo-
jována – dvěma způsoby: jednak jako společenská instituce se zřetelným politickým
potenciálem, kterou je možné (kontrolou, řízením, zákony, rozhodnutími minis-
terstva informací) podřídit vlastním zájmům, jednak vlastní produkcí, jíž se hlásila
k tomu či onomu politickému směřování.
Mezi prokomunisticky orientovanou politickou mocí, reprezentovanou v ob-
lasti řízení médií především ministrem informací Václavem Kopeckým, a tiskem
„Dnes je všeobecně známo, že jak denní soustavně podrývá národní jednotu, na
listy, tak veškerý ostatní tisk v Čechách držuje Němcům, chrání zrádce a kola
a na Moravě nepodléhá vůbec žádné cen boranty, napadá neslýchaným způsobem
zuře. Veškeren náš tisk má fakticky plnou čest čs. armády, projevuje nenávist proti
svobodu v psaní. Tiskový odbor minister Sovětskému svazu, uráží Rudou armá
stva informací dává sice tisku instrukce, du, podrývá spojenectví československo
avšak jak se má psát a jak se má mínění ‑sovětské pod titulem ‚západnictví‘ atd.,
v tisku vyjadřovat, o tom se nařízení ne když tímto soustavným psaním projevu
vydávají. […] Nikdy věru v tomto státě, je názory polofašistické a fašistické, co
v této zemi nepanovala tak plná svoboda dělati v takovém případě? Za 9 měsíců
tisku jako za našeho nového režimu lido naší svobody a nového tiskového režimu
vé demokracie. Mohou pak být i případy, měli jsme bohudík jen jeden případ, který
kdy psaní časopisu přestává být otázkou vyžadoval mimořádného zákroku. Byl to
tiskové svobody a stává se otázkou stát případ ‚Obzorů‘.“
ní bezpečnosti. Když na příklad časopis
v osvobozené republice soustavně píše (ministr informací Václav Kopecký
proti duchu vládního programu, když o týdeníku Obzory, Rudé právo, 1946)
nekomunistických stran narůstalo napětí, které se projevilo např. ve sporu nad

časopisem Obzory, týdeníkem Československé strany lidové pro politiku a kulturu.
Obzory patřily k titulům, které byly nově založeny v roce 1945 (první číslo vyšlo
25. srpna 1945). Mezi autory týdeníku patřili lidovečtí politici Bohdan Chudoba
a Helena Koželuhová a řada mladých publicistů, kteří za druhé světové války pra-
covali ve Velké Británii v české redakci BBC (např. Ivo Ducháček a Pavel Tigrid).
Obzory na podzim 1945 uveřejňovaly informace o divokém odsunu sudetských
Němců a zabývaly se poměry ve sběrných táborech a projevy násilí vůči Něm-
cům i Čechům, ale i dalšími aktuálními politickými tématy, jimž se především
komunistické listy vyhýbaly. Kopecký podrobil Obzory kritice a pokusil se titul
zlikvidovat, a to na základě již zmíněné vyhlášky z 26. října 1945, podle níž měli
všichni vydavatelé periodického tisku požádat o nové povolení k vydávání tisku.
Kopecký toto povolení nechtěl Obzorům vydat a na zasedání vlády 30. listopadu
1945 prohlásil, že periodikum píše ve fašistickém a reakčním duchu. Redakce týde-
níku pokračovala v práci, aniž dostala povolení k vydávání, proto donutil ministr
všechny deníky uveřejnit 8. prosince 1945 jeho prohlášení, že se redaktoři Obzorů
vystavují trestnímu stíhání, jelikož týdeník vydávají v rozporu se zákonem. Kopecký
nakonec přistoupil na smírné řešení a další vydávání listu povolil s tím, že Obzory
veřejně pokáral, ale neprosazoval trestní stíhání redaktorů. Týdeník pak vycházel
do roku 1948.
V září 1946 přešla mladší část redakce Obzorů do týdeníku Vývoj, který jako
své další politicky a kulturně zaměřené periodikum začala vydávat Československá
strana lidová. Šéfredaktorem listu se stal Pavel Tigrid. Vývoj měl vycházet již od léta
1945, ale nedostatek papíru i vnitrostranické rozpory v pohledu na koncepci listu
vedly k odkladu začátku vydávání. Týdeník se v programovém prohlášení prohlásil
za časopis pro mládež, který proti stávající mravní krizi chce stavět řád etických,
duchovních a křesťanských hodnot. Stejně jako Obzory i Vývoj přicházel s kritickými
pohledy na různé jevy ve společnosti a na politiku KSČ. List se pak podobně jako
Obzory vzhledem ke své prozápadní, křesťanskodemokratické a protikomunistické
orientaci dostával v politických a kulturních názorech do častých polemik s Rudým
právem, Tvorbou a Kulturní politikou. Poslední číslo Vývoje vyšlo 25. února 1948.
Pokud jde o obsah mediální produkce, je pro toto období typická celá řada střetů
vedených na stránkách novin a časopisů a týkajících se směru dalšího vývoje česko-
slovenské společnosti, ať již v oblasti politické, vzdělávací, kulturní, či umělecké – ale
ve své podstatě odrážející politickou polarizaci společnosti.
Střet mezi tiskem vydávaným KSČ a prokomunisticky orientovanými spole-
čenskými organizacemi a protikomunistickou opozicí vyvrcholil během vládní
krize v únoru 1948. Deníky vydávané těmito organizacemi podporovaly politiku
Ústředního výboru KSČ a svou podporu budovaly na dosti silných prosovětských
a socialistických náladách veřejnosti. Naproti tomu tituly reprezentující proti-
komunistickou opozici se dostávaly do složité situace nejen zásahy státní moci
(dokonce zabavením nákladu listů, např. Vývoj nebo Svobodný zítřek), ale i tím,
že se komunistické straně a odborovému hnutí dařilo jejich vydávání a distribu-
ci oslabovat např. tak, že podporovaly a organizovaly jejich bojkot zaměstnanci
tiskáren (pracovníci tiskárny Orbis odmítli 24. února 1948 vytisknout Svobodné
noviny) a zaměstnanci některých úseků železnic, čímž znemožnily distribuci vý-
tisků ke čtenářům.
• 253
9 Média ve službách
budování socialismu
a studené války
Od roku 1948 do začátku druhé poloviny padesátých let 20. století
9.1 E
vropa a svět rozdělené
mezi Východ a Západ
Mezinárodní situaci na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století charakte-
rizovalo sílící napětí mezi Východem a Západem, jež dostalo pro svou konfliktní
povahu balancující na hraně možnosti otevřeného ozbrojeného konfliktu označení
„studená válka“.
Sovětský svaz a USA pokračovaly ve vývoji jaderných zbraní a mohutně investovaly
do zbrojní výroby. V roce 1949 došlo k definitivnímu rozdělení Německa a Berlína.
Na území spojeneckých zón USA, Velké Británie a Francie vznikla Spolková republika
Německo (prvním kancléřem SRN se stal křesťanský demokrat Konrad Adenauer)
a v sovětské zóně Německá demokratická republika (prvním prezidentem NDR byl
Wilhelm Pieck). Jako vojenská aliance USA a západoevropských zemí vzniklo v dubnu
téhož roku NATO (Organizace Severoatlantické smlouvy). Protiváhou se mu od roku
1955 stala Varšavská smlouva jako vojenský pakt SSSR a zemí v jeho mocenském vlivu.
Napětí mezi Východem a Západem se projevovalo i mimo Evropu a Severní
Ameriku. Na Korejském poloostrově došlo v letech 1950–1953 k válečnému kon-
fliktu mezi Korejskou lidově demokratickou republikou (podporovanou Čínou,
a zejména Sovětským svazem) a Korejskou republikou (vojensky podporovanou
USA). Po skončení války zůstal Korejský poloostrov rozdělen 38. rovnoběžkou.
Významnou mezinárodně politickou změnu představovalo založení státu Izrael

v roce 1948. Vznik tohoto státního útvaru byl výrazem dlouhodobé touhy židovské
populace žijící v diaspoře (tedy rozptýleně, mimo své historické území) o ustavení
vlastního státu. Toto úsilí posílila snaha židovských uprchlíků, kteří pod dojmem
prožitých hrůz holocaustu a ze strachu z jejich možného opakování v Evropě hledali
bezpečné útočiště na židovském historickém území Palestiny (jež byla pod britskou
správou a kam přicházeli židovští imigranti již v meziválečném období). Izrael byl
uznán USA, Velkou Británií i SSSR, ale jeho existence narazila na odpor Ligy arab-
ských států, která nově ustavenému státu vyhlásila válku. Ta skončila v roce 1949
příměřím, ale napětí, které v dané oblasti vzniklo, vedlo k celé řadě dalších válečných
střetů a trvá dosud.
V Číně se znovu rozhořela občanská válka, která vypukla již v meziválečném období
jako střet nacionalistů a komunistů, a v roce 1949 vynesla k moci Komunistickou stra-
nu Číny. Tím se sice masivně rozšířila geografická rozloha sféry, v níž vládly po vzoru
Sovětského svazu komunistické strany, ve skutečnosti se ale současně s tím vytvořila
mocenská alternativa k hegemonii SSSR a zárodek napětí uvnitř „východního bloku“,
které se v následujících letech prohlubovalo a směřovalo až k otevřeným konfliktům.
Západní Evropa se začala na přelomu čtyřicátých a padesátých let politicky
i hospodářsky konsolidovat a objevily se první kroky vedoucí k její budoucí in-
tegraci. Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman předložil 9. května 1950
plán na usmíření Francie a Německa a na hospodářské sjednocení Evropy a o rok
později podepsaly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a SRN smlouvu
o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli.
V USA byl počátek padesátých let spojen s protikomunistickou hysterií, jejíž
nástup předznamenal již v říjnu 1947 zájem kongresového Výboru pro vyšetřování
neamerické činnosti o pronikání komunismu do hollywoodských studií. V únoru
1950 republikánský senátor Joseph McCarthy prohlásil, že má k dispozici seznam
komunistů ve státní správě USA. Začal tažení za odhalením komunistických špio-
nů v nejrůznějších institucích, přičemž při vyšetřování používal často nezákonné
metody. Sám McCarthy nakonec dostal od Senátu Spojených států důtku, protože
svá obvinění nebyl schopen doložit. Období mccarthismu se stalo symbolem ne-
podložených, demagogických štvanic a zničujících veřejných obvinění (někdy bývá
označováno metaforicky jako „hon na čarodějnice“).
Situaci v zemích spadajících do mocenské sféry SSSR ovlivnila v roce 1953 smrt
J. V. Stalina. V čele Komunistické strany SSSR ještě ve stejném roce stanul Nikita
Sergejevič Chruščov. V Sovětském svazu skončila doba velkých politických procesů
a řada vězňů byla propuštěna ze sibiřských gulagů. V zemích, jež se dostaly pod mo-
censký vliv Sovětského svazu, existovalo vnitřní napětí – ne všechny části společnosti
byly ochotné se s nastalými poměry smířit. Již v červnu roku 1953 došlo k mnoha
Média ve službách budování socialismu a studené války • 255
demonstracím v NDR, které přerostly v lidové povstání proti zavádění sovětského

společenského modelu. Kromě policie zasáhly proti demonstrujícím velmi tvrdě
také sovětské vojenské jednotky a protesty byly potlačeny. Podobný osud potkal
maďarské demonstrace v roce 1956.
9.1.1 Padesátá léta v umění

Kulturní a umělecký vývoj na sklonku čtyřicátých a v padesátých letech navázal na
trendy, které se začaly rozvíjet po konci druhé světové války a odpovídaly změnám
v hodnotách a životním stylu, jež válka a poválečný vývoj znamenaly. Evropská lite-
ratura se stále vracela k válečné tematice (např. v roce 1949 vyšla novela pozdějšího
držitele Nobelovy ceny za literaturu, německého spisovatele Heinricha Bölla Vlak
dojel přesně), ale již se začal utvářet prostor pro autentický výraz padesátých let.
V oblasti dramatu to byl především nástup takzvaného absurdního divadla, které
vyjadřovalo existenciální prožitek nesmyslnosti skutečnosti a nemožnosti komuni-
kace (v roce 1950 měla premiéru hra Plešatá zpěvačka, kterou v roce 1948 napsal
francouzský dramatik rumunského původu Eugène Ionesco, v roce 1953 byla poprvé
uvedena hra irského spisovatele Samuela Becketta Čekání na Godota z roku 1949).
V britské literární tvorbě se v polovině padesátých let začal projevovat revoltující
postoj nastupující generace, jenž v britském prostředí našel výraz v (nikdy neusta-
vené) skupině takzvaných mladých rozhněvaných mužů, které spojoval generační
prožitek odmítnutí tradiční stratifikace společnosti (název je odvozen od hry brit-
ského dramatika Johna Osborna Ohlédni se v hněvu z roku 1956, za další autory
stejného zaměření jsou považováni mj. John Wain románem Pospíchej dolů z roku
1953, Kingsley Amis humoristickou knihou Šťastný Jim z roku 1954, John Braine
románem Místo nahoře z roku 1957).
V polovině padesátých let nastala velká změna v hudbě, vzájemnou inspirací
country a westernové hudby na jedné straně a černošského rythm and blues na druhé
straně vznikl nový hudební styl, který získal označení rock and roll (za první ryze
rockandrollovou skladbu bývá považována píseň Rock Around the Clock, kterou na-
zpíval v roce 1955 Bill Haley). Výrazně rytmický styl se rychle rozšířil po celém světě
a ovlivnil nejen hudební produkci, ale i taneční projev a životní styl mladé generace.
9.1.2 Poválečný film

Nový směr nabírá vývoj kinematografie: ve Spojených státech hollywoodská pro-
dukce ustupuje televizi a zájem o návštěvu kin klesá navzdory snahám o přilákání
publika (např. zaváděním projekcí, kam bylo možné vjet autem, zvyšováním počtu
barevných filmů, zaváděním širokoúhlých projekcí). Italský neorealismus se svým
zájmem o sociální témata byl velmi úspěšný při uvádění i v zahraničí (např. Vittorio
de Sica a jeho snímky Zloději kol /1948/, Zázrak v Miláně /1951/, Umberto D. /1952/,
snímek Giuseppe De Santise Řím v 11 hodin z roku 1952).
Ve světové kinematografii se začala prosazovat řada výrazných režisérských
osobností: v Japonsku např. Akira Kurosawa (v roce 1952 natočil film Žít a v roce
1954 snímek Sedm samurajů, který se roku 1960 stal vzorem pro komerčně mimo-
řádně úspěšný hollywoodský western Sedm statečných) či Jasudžiro Ozu (Příběh
z Tokia /1953/), v Itálii neorealismem ovlivnění Federico Fellini (filmy Darmo
šlapové z roku 1953 a Silnice z roku 1954) a Luchino Visconti (Země se chvěje /1948/,
Nejkrásnější /1952/), ve Francii Robert Bresson (Deník venkovského faráře /1951/),
ve Švédsku Ingmar Bergman (Léto s Monikou /1953/, Úsměvy letní noci /1955/).
9.1.3 Televize a politika

Ve vývoji světových médií znamená přelom čtyřicátých a padesátých let především
intenzivní nástup televizního vysílání, jeho technický rozvoj a institucionální zapo-
jení do veřejného a politického života (v Evropě i na světové úrovni).
Pokud jde o technický rozvoj televize, v roce 1954 byl v USA zahájen prodej
barevných televizorů. Zapojení televize do veřejného života – známé z prvních
pokusů již z meziválečného období – lze pozorovat na tom, jak se významné události
postupně stávaly předmětem zájmu televize (v roce 1953 televize přenášela koruno-
vaci britské královny Alžběty II.) a jak se televizní zpravodajství a publicistika stávaly
stále zřetelněji určujícím aktérem politického života, a to zvláště v USA. Již v roce
1954 se vliv televize projevil na slyšeních, v nichž se utkal senátor Joseph McCarthy
a armádní poradce Joseph Welch a o přízni publika rozhodoval způsob, jakým oba
aktéři dokázali pro televizi stylizovat svůj obraz. Ve stejném roce McCarthy ne
zvládl konfrontaci s moderátorem Edem Murrowem v pořadu televizní stanice CBS
See It Now, kdy nedovedl argumentovat a moderátora bez důkazů obvinil ze sympatií
ke komunismu.
V evropských zemích fungovaly televize v této době především jako veřejno-
právní či státní média, zatímco v USA se rozvíjelo vysílání komerčních televizních
stanic, nekomerční stanice byly pouze okrajové. Významné postavení si ale zacho-
vávaly i tradičnější média, tedy deníky a časopisy (zvláště časopisy životního stylu)
a rozhlasové vysílání.
Napjatá mezinárodní politická situace se zřetelně promítla do vývoje a chování
médií. Studená válka měla nejen zásadní ekonomický, politický i vojensko‑strate-
gický rozměr, ale byla také ideologickým střetem mezi sovětskou verzí komunistické
společnosti a americkou představou kapitalismu. Tento střet se odehrával mimo
jiné v médiích, zasáhl mediální politiku a ovlivňoval mediální produkci.
9.2 Č
eskoslovensko mezi únorovým
převratem a polovinou padesátých let
Když v únoru 1948 dosáhla KSČ vedená Klementem Gottwaldem politického vítěz-
ství a převzala veškerou moc ve státě, znamenalo to začátek hlubokých a zásadních
změn celé československé společnosti. KSČ zahájila úplné přebudování společen-
ského pořádku, přičemž jí za vzor sloužil sovětský model ekonomického a politic-
kého řízení. Hlavní rysy této změny byly na 9. sjezdu KSČ v roce 1949 – prvním
sjezdu po únorovém převzetí moci formulovány v dokumentu nazvaném Generální
linie budování socialismu. Změny zasáhly všechny oblasti života společnosti – její
ekonomické chování, politické rozhodování, kulturní produkci i oblast sociálního
kontaktu lidí a jejich životního stylu. Byl to složitý a namnoze vnitřně nejednotný
proces, pro který je obtížné hledat jednoduchou, a přitom výstižnou charakteristiku.
Pro výklad o vývoji médií v tomto období snad postačí konstatovat, že podstatným
rysem změn byla snaha o co největší míru centralizace řízení společnosti, a to
včetně centralizovaného plánování průmyslové a zemědělské produkce, a současně
snaha o co největší míru kontroly a využívání kulturní a ideové sféry (od školství přes
média po umění) ve prospěch formování nového pořádku s maximální jednotností
jako jasně deklarovaným cílem, jehož organizačním a mocenským nosníkem byla
ústavně garantovaná „vedoucí úloha strany“.
V první etapě poúnorového vývoje se změny soustředily na uskutečnění kroků,
které měly zajistit bezpečné vládnutí nově ustavené moci reprezentované KSČ. Ak
ční výbory zakládané v továrnách, úřadech, ve školách a dalších institucích začaly
prověřovat jednotlivé zaměstnance z hlediska jejich vztahu k probíhajícím politic-
kým změnám a usilovaly o to, zbavovat se těch, kteří tyto změny nepodporovali.
Měřítkem politické spolehlivosti byl pozitivní vztah k Sovětskému svazu, loajalita
ke KSČ a angažovanost ve prospěch probíhajících společenských změn. Ta se pro-
jevovala např. ochotou zapojit se do procesu budování nového společenského řádu.
Významným projevem angažovanosti byla kupř. brigádnická účast mladé gene-
race na takzvaných stavbách mládeže. Ty sice začaly již v roce 1947 (podíl mládeže
na stavbě bytových domů ve významných průmyslových centrech severních Čech,
např. v Mostě), ale hlavní rozvoj zaznamenaly v letech 1948–1957. V této době
se brigády mladých lidí organizované Československým svazem mládeže konaly

na stavbách důležitých pro rozvoj státního průmyslu – od železničních tratí přes
vodní díla (Slapská přehrada) po hutě (Nová huť Klementa Gottwalda v Ostravě).
Propagandisticky bylo upevňování moci posilováno jednak budovatelskou rétori-
kou, jednak průběžným propracováváním obrazu vnitřního i vnějšího nepřítele.
V roce 1955 se uskutečnila první celostátní spartakiáda, která měla být manifestací
socialistického pojetí tělovýchovného hnutí (přestože vykazovala zřetelnou inspiraci
všesokolskými slety).
Ústavodárné národní shromáždění schválilo 9. května 1948 ústavu, která dekla-
rovala Československo jako lidově demokratickou republiku, jejímž perspektivním
cílem je vybudování socialismu. V květnu 1948 se konaly parlamentní volby, při
nichž ale bylo již možné hlasovat pouze pro jednotnou kandidátku Národní f ronty,
Pracující čtou v březnu 1953 zprávu o úmrtí Klementa Gottwalda

která se tak stala účinným nástrojem upevňování mocenského monopolu KSČ při
zachování některých formálních znaků demokratického zřízení (parlamentní volby,
existence více politických stran). Prezident Beneš následně abdikoval a stáhl se z po-
litického života (3. září 1948 zemřel). Novým prezidentem se stal Klement Gottwald
a předsedou vlády Antonín Zápotocký.
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let probíhaly v Československu vykonstruo
vané politické procesy, v nichž stanuli před soudem bývalí funkcionáři nekomu-
nistických stran, církevní hodnostáři, významní představitelé armády, živnostníci,
rolníci a nakonec i představitelé komunistické strany. Na základě politiky perma-
nentního hledání nepřítele ve vlastních řadách dle sovětského vzoru byli zatýkáni
a souzeni i vysocí představitelé KSČ včetně generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa
Slánského. V procesech během padesátých let bylo vyneseno celkem 232 rozsudků
smrti a mezi popravenými byli mimo jiné kritik a novinář Záviš Kalandra, politička
Milada Horáková nebo generál Heliodor Píka. Lidé byli nespravedlivě pronásledo-
váni a odsuzováni k vysokým trestům.
V březnu 1953 zemřel Klement Gottwald a novým prezidentem se stal Antonín
Zápotocký. V čele KSČ stanul jako její první tajemník Antonín Novotný. Česko-
slovensko se již dříve kvůli vysokým investicím do těžkého průmyslu a výstavby
armády dostalo do značných ekonomických problémů. Situaci řešil režim na konci
května 1953 rozsáhlou měnovou reformou, která občany připravila o velkou část
úspor, protože výměna peněz probíhala v limitu do 300 korun v poměru 5 : 1
a pro zbytek v poměru 50 : 1. Všechny formy protestů proti měnové reformě
režim potlačil.
Pokus o významné přebudování společnosti se pochopitelně zásadním způsobem
promítl nejen do politického a ekonomického provozu společnosti, ale i do jejího
kulturního života. Jednotná kulturní politika státu vedla k výhradní podpoře „socia
listické kultury“ postavené na principech socialistického realismu a deklaratorním
odmítnutí kulturních hodnot spojených s měšťanstvím, buržoazním viděním světa
a kapitalistickým společenským řádem. Deklarovaným posláním kultury bylo
podporovat budování nového společenského modelu.
Významnou roli v prosazování principů této politiky sehrály „akční výbory“
(skupiny aktivních stoupenců politiky a ideologie KSČ, které bez jakékoliv právní
opory prosazovaly zavádění nových pořádků ve všech oblastech života společnosti),
a zvláště Ústřední akční výbor Národní fronty (ustanoven 25. února 1948, předseda
Antonín Zápotocký). V jeho rámci byla začátkem března 1948 ustanovena kulturní
komise, v jejímž čele stanul spisovatel a novinář Jan Drda. V té době již pracovaly
akční výbory v jednotlivých oblastech kulturního a uměleckého života společnosti,
např. v Syndikátu českých spisovatelů, ale i ve Svazu českých novinářů. Zásadním
úkolem těchto institucí bylo:
• odstranit z veřejného života aktivní (a později i potenciální) odpůrce nového

režimu;
• začít budovat oficiálně akceptovanou, prokomunisticky orientovanou kulturní
obec.
Tím byly fakticky položeny základy stavu, který je typický pro celé období do roku
1989: dichotomie oficiální (protežované, uznávané nebo alespoň trpěné) a neoficiální
(vylučované, pronásledované nebo alespoň ignorované) kulturní a umělecké sféry.
Hranice mezi oficiální a neoficiální sférou se během let průběžně měnila a to, kdo a co
zrovna patřilo na tu či onu stranu, bylo významným nástrojem politiky státu a KSČ.
Důležitým nástrojem formování postojů obyvatel ve prospěch nového režimu se
stala i kulturní politika státu, respektive KSČ jako hlavní politické síly. Ta se proje-
vila vedle přímého řízení kulturní a umělecké sféry také nejrůznějšími politicko
‑výchovnými akcemi. Československý svaz mládeže začal již v roce 1949 organizovat
celostátní čtenářskou akci, Fučíkův odznak, jež měla za cíl dosáhnout toho, aby
mladí lidé četli knihy, které je ovlivní žádoucím způsobem. V rámci této akce byly
zakládány čtenářské kluby při místních organizacích ČSM a k získání Fučíkova od-
znaku bylo třeba přečíst za rok 11 knih, zhlédnout 5 filmů a pak složit závěrečnou
zkoušku (průběh zkoušky pamětihodným způsobem zparodoval Josef Škvorecký
v knize Tankový prapor z roku 1971, jejíž děj je umístěn do roku 1951).
Jinou čtenářsky zaměřenou kampaní byla takzvaná jiráskovská akce, jež se sna-
žila využít široké čtenářské obliby děl Aloise Jiráska a podpořit ideově „správnou“
interpretaci jeho příběhů.
9.2.1 Budovatelské umění

Pro první roky po únoru 1948 je pro oficiální sféru příznačný nástup „budovatelské“
umělecké produkce projevující se v poezii (např. sbírka Ivana Skály Máj země z roku
1950 nebo sbírka Pavla Kohouta Čas lásky a boje z roku 1954), próze (např. kniha
Eduarda Kirchbergera Šlo o elektrárnu z roku 1949, román Květoslava F. Sedláčka
Luisiana se probouzí z roku 1952, Nástup a Bitva, dva díly nedokončené trilogie
Václava Řezáče z let 1951 a 1954 zpracovávající poválečné osidlování pohraničí)
či dramatu (např. hry Vaška Káni Parta Brusiče Karhana z roku 1949 a Stanislava
Kratochvíla Tvrdší než skála z roku 1951).
Budovatelská poetika, snažící se o propojení meziválečné tradice socialistické a pro-
letářské literatury s principy a schématy socialistického realismu, se nevyhnula ani
výtvarnému umění (řada děl Jana Čumpelíka ad.) a filmové produkci (např. film Josefa
Macha Vzbouření na vsi z roku 1949, z roku 1951 Cesta ke štěstí Jiřího Sequense a Bylo to
v máji z roku 1950 režírované Martinem Fričem a Václavem Berdychem či z roku 1952
Nad námi svítá Jiřího Krejčíka a Zítra se bude tančit všude režiséra Vladimíra Vlčka).
9.2.2 Umělecké alternativy

V ústraní a v atmosféře zřetelné nechuti režimu pokračovala i tradice kultury na-
vazující na meziválečnou a válečnou tvorbu, a to např. na surrealismus (Karel Teige
a po jeho smrti v roce 1951 Vratislav Effenberger jako vůdčí osobnosti a spolu s nimi
kupř. výtvarník Mikuláš Medek, souběžně také Egon Bondy /Zbyněk Fišer/ či Bohu
mil Hrabal a Jiří Kolář s Josefem Hiršalem) či katolickou literaturu (básníci Jan
Zahradníček nebo Bohuslav Reynek).
9.3 Média v období budování socialismu

Jedním z podstatných úkolů, které musela KSČ na své cestě k uchopení moci řešit, bylo
zvládnutí veřejného mínění, a tedy prostředků veřejné komunikace. Tisku, rozhlasu
(později také televizi) i filmu byla při prosazování nového společenského modelu
přisouzena propagandistická role výchovné, přesvědčovací a osvětové instituce. Bylo
tedy třeba vytvořit podmínky pro to, aby bylo možné tato média a jejich produkci
kontrolovat a působit na ně – a jejich prostřednictvím „vychovávat“ veřejnost.
Základy řízení médií byly položeny již před únorovými událostmi. Média proto
mohla sehrát významnou úlohu hned při samotném procesu přebírání moci v únoru
1948. Záhy po nástupu KSČ k moci došlo k řadě změn v organizaci a řízení médií
a jednotlivá média se začala přizpůsobovat novým poměrům, ať již šlo o tisk, agenturní
zpravodajství, rozhlas, či od roku 1953 televizní vysílání.
Svébytnou oblast vývoje médií v tomto období představují mediální aktivity
probíhající v zahraničí, tedy jednak vznik exilových periodik, jednak rozhlasové
vysílání ze zahraničí v českém jazyce.
9.3.1 Role médií v únoru 1948

Ve dnech 21.–25. února 1948 výrazně pomohla prosazování zájmů KSČ podpora
v řadách dělníků a vazba na Revoluční odborové hnutí (ROH), v němž byli organi-
zováni mimo jiné i pracovníci z tiskárenského průmyslu a dalších s médii spojených
ekonomických sektorů. Odboráři v papírnách a tiskárnách v těchto klíčových dnech
odmítali zajišťovat výrobu nekomunistických periodik. Například odboráři z papíren

Větřní v jižních Čechách odmítli 24. února 1948 dodávat papír tisku národně socia
listické strany. Zaměstnanci z elektrických podniků v Praze vyhrožovali vypnutím
elektrického proudu redakcím, které by nesouhlasily s politikou KSČ. Ke čtenářům
se tak nemohla bez problémů dostávat periodika, jež by prezentovala odlišné názory
na politickou krizi.
V jednotlivých médiích sehrálo významnou úlohu zakládání akčních výborů.
V Československé tiskové kanceláři byl akční výbor ustanoven 23. února 1948. Výbor
připravil rezoluci vyjadřující podporu Klementu Gottwaldovi a jeho vládě, předložil
ji k podpisu všem zaměstnancům ČTK (odmítnutí podpisu mělo později dopad na
další kariéru) a zaslal předsedovi vlády Gottwaldovi.
Podobná situace nastala v Československém rozhlase, kde v letech 1945–1947
dosazovalo ministerstvo informací do vedoucích funkcí členy a sympatizanty KSČ.
Už 18. února 1948 vyhlásila závodní organizace KSČ v rozhlase pohotovost a pa-
desát jejích členů střežilo v pražské budově rozhlasu nepřetržitě významná vysílací
pracoviště. Rozhlas informoval hlavně o akcích KSČ a ROH a vysílal např. projevy
Klementa Gottwalda ze Staroměstského (21. 2.) a Václavského náměstí (25. 2.),
přenosy z celostátního sjezdu závodních rad ROH (22. 2.) či pokyny pro ustano-
vování akčních výborů Národní fronty a Lidových milicí. K posluchačům se tak
dostávala interpretace politického vývoje z pohledu KSČ, nikoliv informace o čin-
nosti a postojích nekomunistických politických stran či alternativních výkladech
probíhající politické krize.
Znění zákona č. 101/47 Sb., o postavení redaktorů a o Svazech novinářů, umož-
ňovalo rychlé odstranění nepohodlných žurnalistů z novinářského stavu, jelikož
dávalo Svazu českých novinářů právo „vyloučení z redaktorské činnosti na určitou
dobu nebo navždy“. Již 25. února 1948 ustavil Svaz českých novinářů akční výbor,
který byl složen z členů předsednictva SČN a ze zástupců vybraných pražských de-
níků. V čele stál redaktor Rudého práva Vojtěch Dolejší. Hned po svém ustanovení
zahájil akční výbor činnost a s okamžitou platností vyloučil osmdesát novinářů.
Ze Svazu českých novinářů se tedy začalo vylučovat hned 25. února, další vylučo-
vání následovalo. Mezi vyloučenými novináři byli např. Ivan Herben, Jiří Kovtun,
Ferdinand Peroutka, Josef Veverka či Pavel Tigrid a další. Jiným byla udělena veřejná
důtka, kupř. Bedřichu Golombkovi či Luďku Stránskému ad.
Akční výbor Svazu českých novinářů vyzval všechny své pobočky, aby také za-
kládaly akční výbory a přistoupily k vylučování takzvaných reakčních novinářů.
I v jednotlivých vydavatelstvích se utvořily akční výbory. Již 24. února vznikl akční
výbor např. ve vydavatelství národně socialistické strany Melantrich. Téhož dne
vznikl akční výbor Československé strany lidové, který převzal kontrolu nad jejím
stranickým tiskem. Řada šéfredaktorů byla zbavena funkcí (např. Ferdinand P eroutka

Dolejší, Vojtěch (* 30. 7. 1903 Vídeň, † 7. 6. 1972 Praha), komu-

nistický novinář. V letech 1931–1934 byl redaktorem komunistic-
kého Dělnického deníku v Moravské Ostravě. V období 1934–1935
působil v Pochodni v Hradci Králové. V letech 1935–1938 byl re-
daktorem Rudého práva. V letech 1940–1941 byl po zatčení gesta-
pem vězněn, ale pro nedostatek důkazů propuštěn. Po skončení
války se stal znovu redaktorem Rudého práva. Od října 1950 do
ledna 1954 byl hlavním redaktorem deníku Práce. Poté se vrátil
do redakce Rudého práva a působil zde jako hlavní redaktor a zástupce šéfredakto-
ra. Mezi lety 1957–1962 byl šéfredaktorem časopisu Tvorba, 1963–1966 šéfredakto-
rem časopisu Květy. Od roku 1946 působil jako funkcionář v novinářské organizaci,
1951–1963 zastával funkci předsedy Svazu československých novinářů. V roce 1963
vydal vzpomínkovou knihu Noviny a novináři.
či Ivan Herben) a redakce procházely velkou personální obměnou. Ukázalo se, že

i v řadě nekomunistických periodik působili lidé sympatizující s politikou KSČ,
její prosovětskou orientací a s chystanými společenskými změnami. Ti záhy stanuli
ve vedení redakcí.
Komise akčního výboru Svazu českých novinářů vypracovala „Ideové směrnice
českého novináře“, které deklarovaly povinnost novináře bojovat za mír, přibližovat
čtenářům život národů těch zemí, kde byla nastolena lidová demokracie, a zvyšovat
vlastní odbornou i ideologickou úroveň. Novináři měli být ve smyslu leninské teze
o funkcích tisku „učiteli a vychovateli národa, podnětnými činiteli veřejného života,
organizátory tvůrčích sil národa“.
Postavení novinářské organizace bylo v poúnorové době velmi těsně provázané
s politikou Komunistické strany Československa. Stejně jako pro všechny ostatní
instituce, zařízení a organizace byly i pro Svaz českých novinářů základním mate
riálem závěry sjezdů KSČ. Nomenklaturní pracovníci Svazu rozpracovávali výsledky
těchto sjezdů do svazových směrnic. Svaz projednával úkoly, které stanovilo vedení
KSČ, a vydával direktivy k jejich naplnění. Významně se rovněž zapojoval do pří-
pravných propagandistických kampaní.
Dne 24. října 1948 se konal v Praze první celostátní sjezd československých no-
vinářů, kterého se účastnilo za přítomnosti předsedy vlády Antonína Zápotockého
celkem 979 delegátů a jeho hlavním heslem bylo „Učit se od lidu – učit lid“. S hlav-
ním referátem vystoupil ministr informací Václav Kopecký, který vymezil úlohu
československého tisku při budování socialistické společnosti. Charakter novinářské
organizace se proklamativně změnil ze stavovského a zájmového na ideový, respektive
ideově výchovný. Na sjezdu se projevilo zřetelné úsilí o naplnění role médií jako
nástroje propagandy, konstituování žurnalistiky vycházející ze socialistických zásad
a potlačení jakéhokoliv jiného pojetí žurnalismu. Předsedou Svazu se stal šéfre-
daktor Zemědělských novin Antonín Nedvěd. Sjezd potvrdil rozhodnutí akčních
výborů o vylučování členů. Celkem bylo v průběhu „poúnorové očisty“ vyloučeno
asi 130 novinářů, další byli disciplinárně potrestáni.
Pozice Svazu československých novinářů posílila v následujících letech i legisla-
tivně. Národní shromáždění přijalo 20. prosince 1950 zákon č. 184/1950 Sb., o vydá-
vání časopisů a o Svazu československých novinářů. Zákon definoval poslání tisku,
který měl „napomáhat budovatelskému úsilí československého lidu a spolupracovat
na jeho výchově k socialismu“. Vydavateli tisku byly podle zákona politické stra-
ny, státní orgány a ústavy, kulturní, hospodářské, zájmové, sociální a tělovýchovné
organizace, dále národní a komunální podniky a lidová družstva. Vydávání novin
a časopisů mohlo být povoleno jen takovým organizacím a institucím, které dle
zákona svým charakterem poskytovaly dostatečnou záruku, že tisk bude kladným
činitelem při výchově lidu. Zákon definoval rovněž poslání Svazu československých
novinářů a ukládal povinné členství v této organizaci všem novinářům z povolání.
Podle zákona si veškeré rozhodovací pravomoci o postavení každého novináře uvnitř
všech redakcí ponechával Svaz československých novinářů. Právo rozhodovat o tom,
kdo smí nebo nesmí vykonávat novinářské povolání, stavělo Svaz do pozice velmi
významného kontrolního orgánu v oblasti médií.
9.3.2 Změny v médiích po únoru 1948

Změny, které v médiích nastaly po únoru 1948, zasáhly mediální sféru strukturně,
dále v rovině jejího řízení, kontroly, v oblasti personální a ve změnách mediálních
obsahů.
Při prosazování nové, poúnorové mediální politiky, jejímž hlavním cílem bylo
propagovat a prosazovat politiku KSČ ve veřejném prostoru a formovat veřejné mí-
nění, sehrálo opět významnou úlohu ministerstvo informací. Vláda uložila 12. března
1948 ministru informací Václavu Kopeckému, aby ministerstvo ihned přikročilo
k revizi všech povolení k vydávání novin a časopisů. V dubnu 1948 přijalo Národní
shromáždění zákon č. 137/1948 Sb., o vzniku státního podniku Československý roz-
hlas, podle kterého vedení rozhlasu příslušelo ministru informací – což jen právně
potvrdilo situaci, která fakticky panovala od roku 1945. Veškerá práva a závazky
Českého rozhlasu a Slovenského rozhlasu převzal československý stát. Jejich činnost
plně přešla na státní podnik Československý rozhlas, vedený ústředním ředitelem
Bohuslavem Laštovičkou a na Slovensku oblastním ředitelem.
Personální změny proběhly i v Československé tiskové kanceláři. Akční výbor

ČTK sestavil seznamy zaměstnanců, kteří byli propuštěni nebo dostali v rámci agen-
tury jiné pracovní zařazení. Celkem bylo propuštěno kolem 70 lidí z celkového počtu
zhruba 300 zaměstnanců. Často se jednalo o kvalifikované a zkušené redaktory se
znalostí dvou až tří cizích jazyků, což je pro práci v tiskové agentuře nezbytností.
Nešlo ovšem jen o redaktory, o práci přišly také písařky a technický personál. Vedení
ČTK místo nich těžko hledalo náhradu. V roce 1948 měla ČTK méně zaměstnanců
než v předchozích letech, a to stála před úkolem podstatně rozšířit zpravodajství.
Rychle se ale tato situace změnila, v roce 1949 měla ČTK již 383 a v roce 1952 do-
konce 596 zaměstnanců. V čele ČTK zůstal poválečný ředitel Miloš Novotný, který
byl v této funkci do 1. září 1950, kdy jej vystřídal Václav Kořínek. Podle vyjádření
zástupce generálního ředitele ČTK Bedřicha Vorla z listopadu 1949 jsou „… úkoly
a povinnosti ČTK jako oficiální agentury ČSR nyní v údobí budování socialismu
daleko větší a zodpovědnější. Podle přání nejvyšších činitelů státních má se ČTK
státi zpravodajským ústředím, v němž bude soustředěna veškerá zpravodajská a in-
formační služba ministerstva informací…“
V dubnu 1948 byl schválen zákon č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafic-
kých podniků, čímž si KSČ zajistila legislativní rámec pro kontrolu nad tiskárnami.
V květnu 1948 pak byla přijata nová Ústava Československé republiky, jež formálně
zachovávala svobodu projevu: „… každý může v mezích zákona projevovat své
mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Výkon
tohoto práva nemůže být nikomu na újmu…“
Politické změny se rychle začaly promítat i do struktury médií. V důsledku nuce-
ného sloučení KSČ a Československé strany sociálně demokratické vyšlo 30. června
1948 poslední číslo deníku Právo lidu a předplatitelé tohoto listu začali dostávat od
„Zvláštním problémem každého vyda sňatkové inzeráty – a inserce podniků,

vatelství je finanční zajištění časopisu. které chtějí upozornit veřejnost na své
Tu jsme se v mnoha případech nedo výrobky a služby. […] K čemu to potom
stali přes rámec předmnichovských po vede? Představme si. Máme nedostatek
měrů, kdy finanční zajištění časopisu papíru. Každý vagon papíru, který by
bylo podstatně závislé na obchodní či chom ušetřili a mohli vyvézt, znamená
subvenční inserci. Podle našeho názo pro nás devisy a tím možnost nákupu
ru je inserce odůvodněná jenom pokud potravin a jiného zboží v zahraničí…“
slouží veřejnosti. Tuto službu vykonává
především Malý oznamovatel – zde ov Vojtěch Dolejší v článku Inflace
šem vzniká otázka, zda sem také patří časopisů, Tvorba, 2. 6. 1948
1. července Rudé právo (přičemž číslování Rudého práva zahrnovalo v závorce rovněž
příslušný ročník Práva lidu). Skončila tak existence jednoho z nejstarších českých
politických deníků. Od března do prosince 1948 bylo zastaveno vydávání celé řady
titulů celonárodních i regionálních listů především nekomunistických politických
stran (zanikly např. Svobodný zítřek, Sobota, Obzory, Dnešek, Vývoj a mnoho dal-
ších). (Údaje o počtu zastavených či zrušených titulů se rozcházejí, čísla se pohybují
v rozsahu 380–570 titulů.)
Jedním ze záměrů poúnorového řízení tisku bylo omezit, respektive zamezit zís-
kávání jiných informací než těch, které byly šířeny oficiálními médii, podřízenými
a kontrolovanými státními orgány. To byl také důvod, proč se vypracovávaly hned po
únorových dnech seznamy nejen nežádoucího domácího tisku, ale i titulů z dovozu,
a omezovala se jejich dostupnost v novinových stáncích. Tyto seznamy se postupně
rozšiřovaly a týkaly se de facto téměř všech zahraničních denních listů a politických,
náboženských i dalších časopisů. Povoleny k prodeji byly pouze listy zahraničních
komunistických stran, neboť nebyl zájem je „… hospodářským zákazem poškodit“.
Leč i jejich rozšiřování podléhalo korekcím.
9.3.2.1 Nový přístup ke kontrole a řízení médií

Média, v duchu leninské představy o tisku jako „kolektivním organizátorovi a pro-
pagátorovi“, měla formovat souhlasný postoj obyvatel státu k politice KSČ a součas-
ně bránit šíření nevhodných (podvratných či alternativních) názorů. Významným
nástrojem upevňování této role médií byl systém kontroly mediální produkce.
Typickým rysem regulačních opatření byla snaha o co největší a pokud možno
centralizované ovládnutí mediální produkce a její podřízení potřebám KSČ a státu.
Média sloužila k prosazování zájmů vládnoucí politické moci a jí také byla za
svoji činnost odpovědná.
Dohled nad médii provádělo kulturně propagační oddělení ÚV KSČ, jehož sou-
částí byl tiskový a vydavatelský odbor. V čele oddělení stál novinář a vysoký stranický
funkcionář Gustav Bareš. Obdobná stranická oddělení působila v krajích a okresech.
Tiskový a vydavatelský odbor dával redakcím závazné politické směrnice a hodnotil
jejich činnost. Šéfredaktoři byli odpovědní za ideově politický obsah listu. Pokud si
nebyli jisti, zda nějakou informaci mohou publikovat, tak věc konzultovali s tisko-
vým a vydavatelským odborem kulturního a propagačního oddělení buď na úrovni
ÚV KSČ, nebo krajů a okresů. Aparát KSČ rozhodoval o existenci každého periodika,
jeho obsahu i personálním obsazení vedení redakce. Vydavatel musel akceptovat
rozhodnutí stranických orgánů. Novináři se tedy vedle právních norem museli řídit
konkrétními rozhodnutími aparátu KSČ, stranickými dokumenty a rovněž mate-
riály Svazu novinářů, které vymezovaly úlohu socialistické žurnalistiky. Požadavky
na kontrolu obsahu tisku kladlo i ministerstvo vnitra, které se hned v červnu 1948
„Veřejnost byla nepřetržitě ‚masírována‘ gionálního tisku. Rozhlas navíc vysílal

propagandou o třídním boji, o činnosti i přímé přenosy z monstrprocesů. […]
nepřátel domácích a hrozbách zahranič Trvalá masivní propaganda nezůstala
ních. Hromadné sdělovací prostředky bez účinků. Mnoho občanů ideologic
se silně angažovaly, neminul týden, aby kému tlaku podlehlo. Zdaleka ne pouze
tisk a rozhlas nepřinesly nejméně jeden komunisté.“
případ nepřátelského činu, jednu zprá
vu o politickém procesu. Se zprávami Karel Kaplan: Proměny české společ-
se předháněli novináři ústředního i re nosti 1948–1960, Praha 2007, s. 78
pokusilo vymezit „nedovolené zpravodajství z hlediska vojenské obrany státu“ a také

„zprávy ohrožující vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek“ a jako třetí kategorii „zprá-
vy ohrožující mezinárodní vztahy republiky“.
V listopadu 1950 rozhodlo vedení KSČ, že je nutné posílit dohled nad médii
přímo v redakcích prostřednictvím dohlížecích redaktorů. Ve všech denících
měli být ustanoveni dva politicky uvědomělí redaktoři, „jejichž úkolem bude revi
dovat všechna vydání listu v obtazích a u rotačky a kteří budou zodpovědni za to,
že se napříště neobjeví žádné chyby a provokace. Ve všech ostatních časopisech
bude pověřen touto funkcí v tiskárnách jeden funkcionář, který bude mít za úkol
zajistit prověrku zaměstnanců a propustit ihned nespolehlivé“ (dopis ústředí KSČ
24. 11. 1950 krajským vedoucím tajemníkům KSČ).
V roce 1953 došlo ke změně a každodenní dohled nad mediálními obsahy byl
přenesen ze stranických orgánů na státní správu. Usnesením č. 17 z 22. dubna
1953 zřídila vláda jako samostatný neveřejný orgán státní správy Hlavní správu
tiskového dohledu (HSTD), cenzurní úřad, který byl řízen aparátem ÚV KSČ. O půl
roku později byla HSTD přičleněna k ministerstvu vnitra, v jehož čele stál ministr
Rudolf Barák. Ten stanovil tajným rozkazem č. 109 ze dne 16. června 1955 nový
status úřadu. HSTD sídlila v Praze, slovenská pobočka v Bratislavě, zmocněnci pak
působili na všech krajských správách ministerstva vnitra.
HSTD měla hlavní úkol chránit před zveřejněním státní, hospodářská nebo slu-
žební tajemství a „skutečnosti, jež […] nesmí být v obecném zájmu zveřejňovány“.
Fakticky byla činnost HSTD zaměřena právě především na tuto druhou oblast. Pláno-
vaný stav byl 271 stálých pracovníků (jen politických pracovníků, tzv. plnomocníků,
v jednotlivých krajích bylo plánováno 247), ale ve skutečnosti úřad dosáhl jen asi
poloviny plánovaného stavu. Do roku 1955 dotvořila HSTD zásady cenzury nejen
médií, ale také výstav, divadelního repertoáru, knižních publikací, plakátů, pohled-
nic, nálepek i úmrtních oznámení. Zaměření úřadu odpovídala i jeho organizační
„Oddělení novin, ČTK a rozhlasového vysílání.

Oddělení je odpovědno za kontrolu denního tisku, zpravodajství ČTK a rozhlasového
vysílání v kraji Praha. Plnomocníci čtou podrobně všechen jim přidělený materiál
s hlediska úkolů Hlavní správy tiskového dohledu a vyškrtávají závadná místa: Bez
jejich podpisu nesmí být materiál tištěn, rozmnožován, vysílán.“
z návrhu Statutu Hlavní správy tiskového dohledu, březen 1953
struktura: v rámci HSTD bylo zřízeno Oddělení novin, ČTK a rozhlasového vysílání,
Oddělení knih a časopisů a Oddělení umění a přednášek. HSTD fungovala na prin-
cipu předběžné cenzury. Každý zaměstnanec HSTD pověřený kontrolou mediálních
obsahů měl přiděleno své číslo. K publikování (vysílání) mohly být uvolněny jen ty
mediální obsahy, které byly opatřeny cenzurním číslem. Publikování (vysílání) bez
souhlasu HSTD bylo trestné.
Pokud jde o periodický tisk, tak u něj zaměstnanec HSTD (plnomocník) vždy
dostal od redakce ke kontrole obtahy, přičemž musely být podepsány šéfredaktorem
nebo jeho zástupcem. Pokud je schválil, byly s jeho podpisem předány do tiskárny.
Tímto krokem ale jeho činnost nekončila. Schvaloval také signální výtisky z tiskárny.
V tiráži pak bylo uvedeno číslo plnomocníka. Kontrola textů a fotografií probíhala
také v Československé tiskové kanceláři, kde platilo, že bez souhlasu HSTD nemohla
agentura distribuovat nic ze své produkce. V Československém rozhlase schvaloval
plnomocník natočené pořady před jejich vysíláním. U živého vysílání musel dostat
předem ke schválení veškeré texty, které měl kdokoliv z redaktorů přečíst do mikro-
fonu. V Československé televizi obdobným způsobem kontroloval pořady připravené
k vysílání. V prvních letech vysílala televize velkou část pořadů živě, protože neměla
záznamové zařízení. Cenzor musel dostat předem scénář připravovaného vysílání.
Pokud měly pořady ještě před vysíláním generální zkoušku (např. televizní inscenace,
zábavní pořady), tak se jí plnomocník zúčastnil. Při samotném živém vysílání pak
seděl v režii a sledoval, zda mluvené slovo i obraz souhlasí se schváleným scénářem.
V případě nesouladu mohl vysílání zastavit.
9.3.3 Vývoj periodického tisku

Politické strany, společenské organizace a další instituce oprávněné k vydávání
tisku měly své vydavatelské podniky. Většinou tyto podniky vedle tisku vydávaly
i knižní produkci. Do roku 1953, kdy byla zřízena Poštovní novinová služba, která
od v ydavatelských podniků postupně přebírala distribuci novin a časopisů, měla

vydavatelství na starosti i šíření vydávaných periodik.
Podřízení tištěných médií režimu zajišťoval i způsob financování médií. V plá-
novaném hospodaření bylo snadné převést média do sféry státního rozpočtu, a tak
dosáhnout toho, že ekonomická soběstačnost přestala být kritériem funkčnosti jejich
chování. Média si na sebe nemusela vydělat, náklady na jejich vydávání či provoz
převzal – ať již přímo, či nepřímo – státní rozpočet. Rizika možných ztrát zčásti
vyrovnávaly různé formy vynucování odběru tiskovin na institucionální i indivi-
duální úrovni. Možnosti kontroly a regulace tisku posiloval také systém přidělování
tiskárenských kapacit a množství papíru (zvláště příděly papíru zůstaly účinným
nástrojem kontroly tisku prakticky po celé období 1948–1989).
Deníky měly středoevropský formát (nazývaný též „berliner“), pouze Rudé právo
a Zemědělské noviny vycházely ve formátu světovém (nazývaný též „broadsheet“
a typický pro významné seriózní tituly typu Frankfurter Allgemeine Zeitung či New
York Times). Cena novin byla jednotná bez ohledu na počet stran. V roce 1955 stály
noviny ve všední den 30 haléřů, v neděli 50 haléřů. Plošná inzerce z deníků vymize-
la. Deníky přinášely v rozsahu jen nejvýše jedné čtvrtiny strany drobná oznámení.
Za poplatek noviny zveřejňovaly programy kin, většina kulturních oznámení byla
bezplatná.
V poúnorovém Československu zůstala zachována struktura stranických de-
níků vydávaných politickými stranami organizovanými v Národní frontě. Značný
počet periodik vydávala přímo Komunistická strana Československa: deníky Rudé
právo (ústřední tiskový orgán KSČ), Rovnost (v Brně) a Nová svoboda (periodikum
krajského výboru KSČ v Ostravě), ve 13 krajích krajské týdeníky nebo obdeníky;
pro občany polské národnosti v Ostravském kraji vycházel obdeník Głos ludu. Pro
občany německé národnosti vydávalo vydavatelství Práce od roku 1952 list Aufbau
und Frieden. KSČ vydávala také teoretický měsíčník Nová mysl, týdeník Život stra‑
ny a řadu organizačních a instruktážních časopisů pro všechny úrovně stranické
a propagandistické činnosti. Vedle toho ale vydávala též časopisy určené širokým
skupinám čtenářů, jako např. od roku 1951 obnovený obrázkový týdeník Květy.
Československá strana socialistická měla jako svůj hlavní tiskový orgán deník
Svobodné slovo a Československá strana lidová deník Lidová demokracie. Vydávala
dále kupř. časopis Křesťanská žena, který však kolem roku 1954 ztrácel čtenářskou
základnu a jeho vydávání ještě v témže roce skončilo.
Periodický tisk vycházel v souladu s přijatým zákonem také péčí společenských
organizací. Ústřední rada odborů a jednotlivé svazy ROH vydávaly v první polovi-
ně padesátých let ve svém vydavatelství Práce 26 titulů: deník Práce, čtrnáctideník
Odborář, měsíčník Práce a mzda, týdeník Technické noviny, společně s příslušný-
mi odbornými ministerstvy řadu sektorových listů – např. Čs. horník, Energetik,
Krajské listy v českých zemích v roce 1954

Titul Náklad 1954 Místo vydávání
Cesta míru 26 000 Liberec
Průboj 24 000 Ústí nad Labem
Pravda 22 000 Plzeň
Stráž lidu 21 000 Olomouc
Jihočeská pravda 18 000 České Budějovice
Zář 16 500 Pardubice
Stráž míru 12 500 Karlovy Vary
Nová svoboda 62 000 Ostrava
Rovnost 50 000 Brno
Naše pravda 16 000 Gottwaldov (Zlín)
Jiskra 14 000 Jihlava
Pochodeň 16 000 Hradec Králové
Svoboda 27 000 Praha
otravinář, Stavebník, Učitelské noviny. Ve vydavatelství Práce vycházel také jediný

P
český satirický časopis Dikobraz, jenž byl pro nedostatek přídělu papíru vydáván
v nákladu, který neodpovídal výši poptávky čtenářů. To, že poptávka po některých
titulech překračovala náklad, však bylo běžným jevem. Nedostatek papíru byl pro
zvyšování počtu výtisků limitující a snahy o navýšení nákladu zůstávaly většinou
nevyslyšené. Přesto ale byla snaha vydávat tisk pro všechny čtenářské skupiny, ob-
racet se na co nejširší veřejnost.
V dubnu 1955 pak začala Krajská odborová rada v Praze ve vydavatelství Práce
vydávat po roce 1945 první večerník Večerní Prahu, který oficiálně měl dle vzoru
Večerní Moskvy informovat občany Prahy i okolí o posledních vnitřních i zahra-
ničních událostech a o životě pracujících hlavního města. Reálně se snažil navázat
na prvorepublikovou tradici vydávání večerníků a jejich prodeje prostřednictvím
kamelotů na ulicích.
Československý svaz mládeže vydával svůj ústřední deník Mladá fronta ve vy-
davatelství Mladá fronta. Jako jeden z mála dobových listů mohla Mladá fronta
v těchto letech, i přes neustálý nedostatek novinového papíru, rozšířit nejen svůj
celkový týdenní rozsah z 28 na 34 stran, ale i postupně zvyšovat náklad. Kromě toho
tu vycházela řada časopisů zaměřených především na mladé čtenáře, např. týdeník
Pionýrské noviny (od roku 1951), Mateřídouška (od roku 1945), Ohníček (od roku
1951), Pionýr (od roku 1953).
První číslo listu Večerní Praha z roku 1955

Téma novin a jejich role při budování socialismu se objevilo i v dětském časopise
(Mateřídouška z února 1949)
Vedle velkých vydavatelství existovala i řada menších, která vydávala periodika

zaměřená na určitou specifickou oblast. Mimo jiné sem patřilo např. Ústřední
církevní vydavatelství, jež se orientovalo na tisk vydávaný jednotlivými církvemi,
jako byly týdeníky Katolické noviny, Český zápas (Církev československá husitská)
a Kostnické jiskry (Českobratrská církev evangelická), ale i další tituly, většinou s delší
než týdenní periodicitou. Jiným příkladem může být nakladatelství Svět sovětů,
které vydávalo kromě týdeníku Svět sovětů řadu dalších periodik o českosloven-
sko‑sovětských vztazích, Státní zdravotnické nakladatelství orientované na časopisy
se zdravotnickou a lékařskou tematikou či Československý svaz žen, který vydával
populární časopis Vlasta (1947) a od roku 1951 také časopis Žena a móda. Deníky
a další periodika vydávala také některá ministerstva jako orgány státní správy. Mi-
nisterstvo národní obrany vydávalo pro potřeby ozbrojených složek ve vydavatelství
Naše vojsko deník Obrana lidu a čtrnáctideníky Čs. armáda a Čs. voják. Ministerstvo
informací mělo do roku 1954 věstník Kulturní informace.
Ministerstvo zemědělství vydávalo deník Zemědělské noviny, týdeník Beseda
venkovské rodiny a měsíčník Rolnické listy. Současně připravovalo odborná periodika
pro všechny obory zemědělské výroby.
Přetrvávající nedostatek novinového papíru a často i fakt, že tituly ideologicky
zastarávaly, vedly ke slučování některých titulů (např. Práce pionýrů a Vedoucí se
sloučily do periodika Vedoucí pionýrů), ke snižování nákladů listů či k jejich zániku
(např. časopis Rozsévačka, Dopisovatel, Rovnosti či Svět práce). ÚV KSČ přijal v roce
1955 usnesení k otázkám tisku, které obsahovalo opatření „zaměřená zejména na
zrušení, případně spojení 98 různých časopisů, snížení rozsahu některých denních
listů, snížení nákladů a periodicity značného počtu časopisů, převážně menších…“.
Nemalou roli při úvahách o struktuře tisku hrál také obsah listů a obecný poža-
davek vhodného ideologického působení – ten stál často jako hlavní argument za
rozhodnutím založit nový titul. V roce 1953 byly založeny Technické noviny, časo
pis pro novou techniku a otázky zlepšovatelského a vynálezeckého hnutí. V lednu
1953 bylo založeno periodikum Československý sport, které v prvních letech vydával
Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport ve Státním tělovýchovném vydavatel-
ství jako obdeník, později se titul stal deníkem. Například výše citovaný materiál
ÚV KSČ doporučuje zvýšit náklad Československého sportu, který vycházel v nákla-
du 100 000 výtisků, neboť „je rozhodně správnější dát takovým čtenářům možnost
nákupu Československého sportu, který vcelku správně ukazuje obrovský rozvoj
sportu a tělovýchovy v Sovětském svazu, u nás i v ostatních zemích lidové demo-
kracie a dobře referuje o důležitých mezinárodních sportovních událostech, zatímco
Svobodné slovo a Lidová demokracie jdou po senzacích, obdivují sport v kapitali-
stických zemích, a tak nepříznivě ovlivňují myšlení mladých zájemců o sport…“
Stejného vydavatele měl i časopis Stadion a řada měsíčníků pro různé druhy sportu.
Titulní strana listu Československý sport z roku 1953

Odborné technické časopisy vydávalo Státní nakladatelství technické literatury,

vědecké časopisy zajišťovala Československá akademie věd.
9.3.3.1 Kulturní periodika po únoru 1948

Poúnorový režim se snažil nahradit tradici kulturních periodik, která byla v českém
prostředí vždy dosti silná a jejíž poválečnou obnovu zákazem řady titulů po roce
1948 narušil. Po únorovém převzetí moci byly zastaveny např. katolický Akord,
Kritický měsíčník Václava Černého, Listy Jindřicha Chalupeckého, časopisy Vyšehrad,
Kytice, List Sdružení moravských spisovatelů ad.
Důležitou úlohu pro českou kulturu hrál na přelomu čtyřicátých a padesátých
let časopis Tvorba (týdeník ÚV KSČ). Pod vedením Gustava Bareše bylo toto
periodikum dogmatickým zastáncem socialistického realismu. Redakci tvořili
především mladí komunističtí literáti (Jan Štern, Ivan Skála, Jiří Hájek), kteří
kritizovali i díla levicových autorů z meziválečného období. Bareš v té době byl
v čele kulturněpropagačního oddělení ÚV KSČ, takže kritiky, které vycházely
ve Tvorbě, byly umělci vnímány jako stanovisko KSČ. Pro některé literáty měly
špatné kritiky jejich prací v Tvorbě existenční důsledky. Tvorba byla zastavena
na počátku roku 1952, když Gustav Bareš, jako blízký spolupracovník Rudolfa
Slánského, ztratil v ÚV KSČ vliv.
Bareš, Gustav (vlastním jménem Gustav Breitenfeld, * 22. 10.

1910 Proseč‑Záboří, † 13. 9. 1979 Praha), novinář a funkcionář
KSČ. Pracoval v Plzni jako redaktor Pravdy a Škodováka, na začát-
ku třicátých let byl šéfredaktorem Rudého večerníku, od roku 1932
působil v Rudém právu, od 1936 pracoval v Haló novinách. Roku
1938 byl vedoucím redaktorem vnitropolitické rubriky Rudého
práva a redigoval Pražský týden, 1939–1945 se v Moskvě podílel
na českém vysílání moskevského rozhlasu Za národní osvobození
a od 1943 byl členem redakce Československých listů. V letech 1945–1946 byl šéfre-
daktorem Rudého práva, 1947–1951 šéfredaktorem Tvorby a současně 1946–1949
vedoucím kulturně propagačního oddělení ÚV KSČ. V období 1948–1954 byl poslan-
cem KSČ, 1949–1952 zástupcem vedoucího tajemníka ÚV KSČ, 1952–1953 redaktorem
Rudého práva, 1953–1954 zaměstnancem zemědělského odboru středočeského KNV
a od poloviny padesátých let pracovníkem Ústavu dějin KSČ, od roku 1963 profesorem
filozofie, historie a novinářství na Fakultě osvěty a novinářství, respektive na Fakultě
sociálních věd a publicistiky UK, kde 1966–1970 zastával funkci děkana, 1970 byl vy-
loučen z KSČ a na vysoké škole nemohl dále působit.
V roce 1948 byl obnoven kulturní

NAD NOVINAMI časopis Var, jehož odpovědným redak-
Kijev
torem se stal Václav Pekárek (poprvé
jde spát vycházel v letech 1921–1930 pod ve-
a Vladivostok vstává. dením Zdeňka Nejedlého). Var prosa-
V Taškentě zoval stalinistickou koncepci socialis-
zraje čaj, tické kultury, zdůrazňoval socialistický
v Archangelsku realismus, ale také se zastal některých
je mráz.
představitelů meziválečné avantgardy,
Ráno čtu noviny; které kritizovala Tvorba. Vydávání Varu
na stole stydne káva. bylo zastaveno v roce 1953.
Senátor Vanderbilt Ve stejném roce zanikl také časopis
v Kongresu pěstí mává:
Směna, který od roku 1948 vydával Svaz
– Čas
zaútočit na Sovětský svaz! české mládeže (posléze Československý
svaz mládeže). Ve Směně, listu, který
Slyším ten hlas odpovídal svými texty budovatelskému
tak výbojný a drzý,
nadšení doby, publikovali začínající mla-
slyším ten hlas
a vůbec nechápu. dí básníci budovatelské verše (např. Pavel
Snad se ti lidé Kohout, Jan Štern, Miroslav Červenka),
z washingtonských tvrzí vycházely tu i jiné podobně laděné člán-
nepodívali ky. V důsledku vnitrostranických sporů
nikdy na mapu. skončilo v roce 1949 vydávání Burianovy
Třetinu dne vychází Kulturní politiky, když se členové redakce
slunce nad Sovětským svazem! zapojili do šíření parodie na poezii Vítěz
A to mu ještě slava Nezvala (tzv. pamfletová aféra).
nikdo nebrání. V roce 1948 se Jan Drda stal šéfre-
Musí být vskutku
daktorem Svobodných novin a deník se
šílenec a blázen,
kdo chce té země vrátil k názvu Lidové noviny. Obsahově
dobýt ve zbrani! list, vydávaný nyní Svazem českosloven-
ských spisovatelů, na prvorepublikovou
Pavel Kohout, tradici nenavazoval a podporoval po-
ze sbírky Čas lásky a boje, 1954
únorový vývoj. Pod Drdovým vedením
noviny velmi špatně hospodařily, a proto
bylo jejich vydávání ukončeno a v roce
1952 je nahradil týdeník Literární noviny, který rovněž vydával Československý
spisovatel. Toto kulturní periodikum např. vyvolalo v roce 1954 diskuzi o poezii,
která naznačovala ústup od dogmatického pohledu na její úlohu. Je to období, kdy
lze již konstatovat, že „Literární noviny pronikají do stále širšího okruhu čtená-
řů, zejména z řad inteligence“, a i stranické řízení má snahu zvýšit jejich náklad.
Titulní strana týdeníku Literární noviny

okonce dochází k závěru, že „… v systému našeho tisku dosud chybí časopis, který
D
by informoval o vývoji literatury v zemích lidové demokracie i pokrokové literatury
na západě a přinášel recenze předních děl zahraniční literatury. Navrhujeme proto
vydávat nový měsíčník Mladí autoři a dvouměsíčník Světová literatura…“ Časopis
Světová literatura, jeden z významných zprostředkovatelů zahraniční literatury,
začal vycházet roku 1956.
To již bylo zřejmé, že se pomalu začínají připravovat podmínky pro první náznaky
rozvolnění stalinských poměrů. Svaz československých spisovatelů vydával od roku
1954 periodikum Host do domu. Tento brněnský časopis na sebe upozornil kulturní
veřejnost již v prvním roce své existence, když v něm Jan Trefulka publikoval kritiku
veršů Pavla Kohouta, režimem velmi preferovaného literáta. Nekompromisně hod-
notil schematičnost a povrchnost Kohoutovy nové sbírky Čas lásky a boje.
Dalším svazovým periodikem byl od roku 1955 časopis Květen. Časopis Výtvarná
práce vycházel od roku 1952 a pro oblast filmového umění vznikl v roce 1955 časopis
Film a doba.
9.3.3.2 Závodní časopisy a okresní vesnické noviny

Podle sovětského vzoru byl po únoru 1948 kladen důraz na rozvoj závodních
časopisů a okresních vesnických novin jako významného nástroje politického
uvědomování pracujících a jejich angažovaného zapojování do politického života
společnosti. Závodní a vesnický tisk měl ale také zastávat roli osvětovou a vzdě-
lávací. Závodní noviny měly ve struktuře českého tisku již dlouhodobou tradici,
pokud jde však o vesnické noviny, byl to v naší společnosti nový prvek, zcela
inspirovaný sovětskými zkušenostmi.
Vesnické noviny měly za úkol organizovat pracovní život vesnice a povzbuzovat
ke kvalitnímu a včasnému provedení zemědělských prací. Vycházet začaly v roce
1950 jako sezónní, takzvané žňové noviny. Jednotlivé tituly však trpěly velmi níz-
kou úrovní obsahu a měly problémy s personálním i technickým zajištěním. V roce
1951 se vydávání vesnických novin podařilo do jisté míry sjednotit tím, že přešlo pod
správu Jednotného svazu českých zemědělců, konkrétně pod jeho okresní sdružení.
Díky tomuto opatření začaly od roku 1952 vesnické noviny vycházet jako okresní
periodika – byť s různým počtem titulů v jednotlivých okresech – a po roce 1952
přešly do správy okresních národních výborů. Názvy vesnických novin odpovídaly
budovatelskému duchu doby (např. Kupředu Znojemsko či děčínský titul Za mír
a novou vesnici). Vycházely zpravidla jednou týdně ve všech okresech v průměrném
nákladu 2 100 výtisků a byly distribuovány do všech obcí daného okresu členům
JZD a pracovníkům státních traktorových stanic. V roce 1952 vycházelo v českých
zemích 156 titulů vesnických novin, v roce 1953 stoupl jejich počet na 180. Stále
se ale nedařilo zajišťovat potřebnou kvalitu obsahu, vesnické noviny byly častým
1500
1000
500
0
1949 1951 1954 1955
počet titulů 103 841 1182 527
Vývoj počtu závodních časopisů v letech 1949–1955
předmětem kritiky ze strany orgánů KSČ a usnesením ÚV KSČ byly v roce 1959
přeměněny na okresní noviny vydávané příslušným okresním výborem KSČ. Tím
vznikl základní půdorys struktury regionálního tisku, který vydržel v podstatě až
do konce osmdesátých let 20. století.
Závodní časopisy, periodika původně vydávaná po roce 1945 závodními orga-
nizacemi ROH, se na základě usnesení organizačního sekretariátu ÚV KSČ z roku
1952 stala společným tiskovým orgánem závodní organizace KSČ, odborů, Česko-
slovenského svazu mládeže a vedení závodu. Za obsah a řízení časopisů odpovídaly
závodní organizace KSČ. Koncepce vycházela z představy, že celý obsah závodních
časopisů budou zajišťovat autorsky sami pracující jednotlivých závodů. Závodní
časopisy zaznamenaly velký vzestup v počtu vydávaných periodik.
Na základě usnesení politického byra ÚV KSČ z 6. a 20. prosince 1954 proběhly
změny v oblasti tisku. Došlo ke zrušení, případně sloučení 98 časopisů a snížení
nákladu a periodicity značného počtu zvláště menších časopisů. Bylo povoleno
vydávání 24 nových časopisů.
Souhrnná zpráva ÚV KSČ o situaci v tisku z konce roku 1954 uvádí, že v českých
krajích vycházelo celkem 1 900 časopisů, z toho připadalo:
• na tisk soustředěný ve vydavatelských podnicích 383 časopisů;

• na tisk vydávaný mimo vydavatelské podniky 155 časopisů;
• na okresní vesnické noviny 180 časopisů;
• na závodní časopisy 1 182 časopisů.
V roce 1955 přistoupila KSČ k reorganizaci závodního tisku. Ukázalo se totiž, že

zvláště menší závody měly velké problémy s jeho vydáváním. Chyběli jim dělníci,
kteří by chtěli do časopisů vlastními texty přispívat. Závodní časopisy měly také
problém s dodržováním periodicity, vycházení jednotlivých čísel se opožďovalo
a informace ztrácely aktuálnost. Z hlediska KSČ tak neplnila periodika mobilizační
úlohu. Proto byla v roce 1955 více než polovina závodních časopisů v menších zá-
vodech a úřadech zrušena a nahrazena nástěnnými novinami. Na konci roku 1955
tak v českých zemích bylo již jen 527 závodních časopisů.
9.3.4 R
ozhlasové vysílání od února 1948
do poloviny padesátých let
Akční výbor, ustanovený v Československém rozhlase 27. února 1948, začal záhy
prověřovat zaměstnance z hlediska jejich politických postojů, angažovanosti a spo-
lehlivosti a na základě těchto prověrek provádět v řadách rozhlasových pracovníků
rozsáhlé personální změny. Odejít muselo mnoho zkušených zaměstnanců a na
jejich místa nastoupili představitelé mladé generace, mnohdy bez znalosti rozhlasové
práce. Prověrky probíhaly až do roku 1951.
Československý rozhlas připravil v roce 1948 k 25. výročí zahájení vysílání velkou
Mezinárodní výstavu rozhlasu (MEVRO). Západní rozhlasové společnosti odřekly
po únorovém převratu účast. Těžištěm celé akce bylo živé vysílání za aktivní účasti
publika. Vysílání z výstavy vytvořilo mladým rozhlasovým pracovníkům příležitost
k získávání zkušeností (na vysílání z MEVRA se jako redaktoři a konferenciéři po-
díleli např. Karel Kyncl a Pavel Kohout).
V červnu 1948 se dosavadní ředitel Československého rozhlasu Bohuslav Lašto-
vička stal velvyslancem v SSSR a ve funkci ho vystřídal Kazimír Stahl (ten byl od roku
1945 vedoucím technického provozu pražského rozhlasu a předsedou Revoluční
závodní rady a v únoru 1948 se stal předsedou Akčního výboru Československého
rozhlasu). V lednu 1949 uspořádal Československý rozhlas celostátní konferenci
o úloze rozhlasového vysílání. Ministr informací Václav Kopecký ve svém projevu
zdůraznil, že rozhlas musí být přímým orgánem lidu a hlasatelem státní politiky,
být stále k dispozici prezidentovi, předsedovi vlády, ústředním úřadům a orgánům
vlády a lidové správy.
Kazimír Stahl jako ředitel Československého rozhlasu podepsal v říjnu 1949 smlou-
vu se sovětským rozhlasem a následně výrazně stoupl podíl sovětské tematiky ve
vysílání. Rozhlasová publicistika byla více využívána jako propagandistický nástroj.
Rozhlas vysílal projevy oficiálních představitelů strany a vlády. V roce 1952 vyřadil
ze svého programu mše. V letech 1950–1952 významně přispěl k celkově napjaté
a rozjitřené atmosféře reportážemi z politických procesů (např. s Miladou Horákovou
či Rudolfem Slánským). Od 15. září 1953 vysílaly všechny stanice Československého
rozhlasu každý den půlhodinový pořad Hovoří Moskva, přinášející informace o životě
v Sovětském svazu.
Pro další vývoj rozhlasového vysílání bylo důležité zvyšovat dostupnost rozhla-
sového signálu, rozšiřovat služby, které Československý rozhlas poskytoval, a do-
budovávat jeho technické zázemí. K 1. únoru 1952 vznikl národní okruh Bratislava
a 10. března 1952 byl ustaven národní okruh Praha. Tyto dva okruhy doplňovaly
celostátní okruh Československo.
V dubnu 1952 vláda na základě konzultací se sovětskými experty ustanovila
k řízení rozhlasové a televizní práce Československý rozhlasový výbor, který byl
organizován dle sovětského vzoru. V jeho čele stál ministr informací a osvěty Václav
Kopecký. Jeho funkce však byla spíše formální, na rozdíl od funkce výkonného
náměstka, jímž se stal Jozef Vrabec (dosavadní ředitel bratislavského rozhlasového
studia). Období počátku padesátých let bylo obecně dobou mnohých a častých
reorganizací – proto již 11. září 1953 vláda Československý rozhlasový výbor zru-
šila a Jozefa Vrabce jmenovala ústředním ředitelem Československého rozhlasu.
Ve funkci byl jen do dubna 1954, kdy ho vystřídal František Nečásek.
Vláda obnovila ministerstvo spojů, které zajišťovalo výstavbu a provoz technic-
kých rozhlasových zařízení. Československý rozhlas prošel zásadní reorganizací.
Vznikly čtyři hlavní redakce: politická, literárně‑dramatická, redakce hudebního
vysílání, redakce vysílání pro děti a mládež.
Stát se rozhodl posílit možnosti vlastní propagandy vybudováním dalšího zaříze-
ní, a to podle sovětského vzoru rozhlasu „po drátě“, tedy sítě rozhlasového vysílání
přenášeného po pevných vodičích (mimo jiné také proto, že síť drátového rozhlasu
měla snáze odolávat případnému nepřátelskému útoku). První pokusné přenosy
se uskutečnily v roce 1951. Od dubna do června 1953 probíhala v Unhošti u Prahy
výstavba kompletního pokusného radiouzlu a základní síť rozhlasu po drátě byla
dobudována v roce 1954. Jednokanálový rozhlas přenášel program Praha III, který
byl sestaven z ostatních programů. Postupem doby se „dráťák“ (označení, které pro
tento komunikační prostředek přijala obecná čeština) ukázal jako pro stát nákladný
a nevýhodný komunikační prostředek, přesto zůstal součástí mediální výbavy kan-
celáří, dílen, obchodů i domácností až do počátku devadesátých let.
9.3.5 Počátky televizního vysílání

Čeští vědci se k výzkumu televizního vysílání vrátili na podzim roku 1945, kdy byla
ustanovena pracovní skupina složená z dvaceti pěti odborníků. Ta působila nejprve
v bývalých laboratořích výzkumného ústavu německé firmy Fernseh v Dolní Smr-
žovce u Jablonce nad Nisou. Později se práce přesunuly do nedalekého Tanvaldu.
Další výzkum probíhal pod záštitou Vojenského technického ústavu. V rámci praž-
ské Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v květnu a červnu 1948 bylo veřejnosti
představeno i televizní zařízení. Studio bylo umístěno na Novém výstavišti Pražských
vzorkových veletrhů (naproti Veletržnímu paláci v Holešovicích). Kamera snímala
provoz na křižovatce ulic Dukelských hrdinů a Veletržní, kam vedla okna promíta-
cího sálu. Návštěvníci se tak mohli okamžitě přesvědčit, že na obrazovce vidí to, co
se v téže chvíli děje na ulici.
Na začátku července 1948 prověřili technici Vojenského technického ústavu
televizní zařízení při pokusných přenosech z XI. všesokolského sletu v Praze. Tři
kamery byly na Strahovském stadionu umístěny na střeše hlavní tribuny, v hledišti
a na cvičební ploše. Zařízení obrazové režie bylo v hlavní tribuně, která byla koaxiál
ním kabelem a modulační linkou spojena s vysílačem na Petříně. U dvaceti pěti
přijímačů umístěných v budovách Československého rozhlasu a Rudého práva, ve
Všeobecné nemocnici a na Filmové výstavě se během pěti dní vystřídalo několik
desítek tisíc lidí.
Poté se tempo televizního výzkumu na několik let výrazně zpomalilo, protože
řada odborníků byla převedena na vojenské úkoly. Nová fáze rozvoje televize začala
v roce 1952, kdy vláda pověřila ministerstvo spojů a Hlavní správu radiokomunikací,
aby urychleně technicky zajistily a vybavily televizní studio v Praze. Vzorem měl
být rozvoj televizního vysílání v Sovětském svazu. Československý rozhlas dostal za
úkol přípravu programové náplně vysílání.
Televizní studio mělo být původně umístěno v Národním domě na Vinohradech,
když ten ale připadl Státnímu souboru písní a tanců, dostalo televizní studio k dis-
pozici dům Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici 20 v Praze. Ředitelem televizního
studia byl k 1. únoru 1953 jmenován Karel Kohout ze Studia uměleckých filmů
Barrandov. Vysílač byl umístěn na petřínské rozhledně. Příprava vysílání probíhala
ve velmi komplikovaných podmínkách. Budova Měšťanské besedy neměla odpoví-
dající technické parametry pro zřízení kvalitního studia, ale pracovníci připravující
vysílání si museli poradit a studio ve velmi krátkém čase vybudovat. Vzhledem
k napjaté politické situaci také nebylo možné koupit technické součástky ze západní
Evropy. Termín zahájení vysílání byl ovšem jasně stanoven a v atmosféře doby si
všichni uvědomovali, že musí být za každých okolností dodržen.
Veřejné pokusné televizní vysílání 1. května 1953 oficiálně zahájil za účasti stra-
nických a vládních činitelů náměstek předsedy Československého rozhlasového
výboru Jozef Vrabec. Program prvního dne byl vysílán ze záznamu na filmovém
pásu. Diváky z obrazovky přivítal populární herec Jaroslav Marvan. Poté mohli vidět
Filmové aktuality (např. záběry z návštěvy prezidenta Zápotockého u vojáků, repor-
táž z cyklistického závodu Praha-Berlín-Varšava). Živě bylo vysíláno 1. května 1953
z Měšťanské besedy pouze improvizované vystoupení herce Františka Filipovského
Pech, Karel (* 18. 5. 1917 Praha, † 14. 2. 2006 Praha), herec, mo-
derátor, publicista, režisér. Za protektorátu byl hercem v různých
divadlech. Po válce hrál v Honzlově Studiu Národního divadla.
V roce 1948 se Pech stal členem činohry Národního divadla, kde
setrval do roku 1969. V letech 1946–1949 připravoval pro rozhlas
velmi populární pořad Beseda Rozhlasových novin, který byl vy-
sílán každou neděli. Do tohoto pořadu si Pech zval populární
umělce. Jednalo se o kaleidoskop zajímavostí. Pech posluchače
v rámci pořadu zapojoval do soutěží, kdy týdně přicházelo i přes 20 000 odpovědí.
S rozhlasem pak dlouhodobě spolupracoval, režíroval vzdělávací a zábavní pořa-
dy, rovněž cestopisné pořady Hanzelky a Zikmunda. Namlouval komentáře k jejich
filmům. V roce 1953 patřil mezi zakládající pracovníky Televizního studia Praha.
Jako režisér do studia v Měšťanské besedě přenášel části divadelních představe-
ní. Režíroval první televizní inscenace a pořady pro děti. S televizí spolupracoval
až do konce sedmdesátých let. Natáčel dokumentární seriály a vzdělávací pořady.
Populární byly v letech 1969–1970 jeho vzdělávací pořady Tajemství řeči a Tajemství
výchovy. Diváci si oblíbili také Tajemství země Nippon, osmnáctidílný seriál o Japon
sku. V roce 1968 se Pech podílel na pořadech podporujících politiku pražského jara,
v lednu 1969 se vyjadřoval k smrti Jana Palacha. Za normalizace mohl v televizi
zůstat, ale byl autorem i některých propagandistických pořadů, např. cestopisného
seriálu Kufřík, tendenčního popisu zemí západní Evropy. V roce 1979 odešel z Česko
slovenské televize do důchodu. Nadále vyučoval v osmdesátých letech na FAMU
a Fakultě žurnalistiky UK.
v monologu herce, který si zkouší roli Harpagona z Moliérova Lakomce. V prvních

měsících se týdně odvysílalo v součtu průměrně zhruba 3,8 hodin. V listopadu 1953
vysílalo televizní studio již čtyři dny v týdnu (do té doby to byly tři dny, v létě pouze
dva). K 25. únoru 1954 bylo televizní vysílání prohlášeno za pravidelné a od 1. ledna
1955 začal být vybírán koncesionářský poplatek (15 korun měsíčně). V tehdejším
Československu se tak uplatnil model organizačního a institucionálního zakotvení
televizního vysílání běžný v poválečné Evropě: státní monopol finančně podpo-
rovaný výběrem koncesionářských poplatků od domácností za užívání funkčního
přijímače.
Rozvoj televize v Československu nebyl limitován pouze technickými možnost-
mi vysílání. Zásadní roli omezujícího faktoru sehrála i kupní síla obyvatel, na níž
bylo závislé pronikání televizních přijímačů do domácností. V důsledku měnové
reformy v červnu 1953 kupní síla obyvatelstva výrazně klesla, a proto si málokdo
Straničtí a státní představitelé sledují zahájení veřejného pokusného televizního vysílání

1. května 1953
mohl dovolit koupi značně drahého československého televizního přijímače Tesla

4001 (cena přístroje byla 4 000 korun, tedy přibližně čtyři průměrné měsíční platy).
Lidé se na televizi chodili raději dívat do veřejných místností – do kulturních domů,
závodních klubů a knihoven. Cena televizoru byla proto snížena na 2 500 korun
a prodej se začal postupně zvyšovat.
Televizní studio nemělo záznamové zařízení, takže všechny své původní pořady
muselo vysílat živě. Přesto se dařilo ze studia odvysílat i představení divadelních her,
které byly inscenovány přímo v Měšťanské besedě. Televize byla velkou pracovní
příležitostí pro mladé tvůrce, kteří se zde rychle mohli dostat k tvůrčí práci. Hned
v prvních letech začali v televizním studiu pracovat např. režiséři Zdeněk Podskal-
ský, František Filip, Eva Sadková či Antonín Moskalyk nebo scénárista a dramatik
Jaroslav Dietl.
Filip, František (* 26. 12. 1930 Písek), televizní a filmový režisér.

Po absolvování FAMU nastoupil v roce 1954 do Televizního studia
Praha. Pro televizi (Československou televizi, posléze Českou
televizi) pracoval několik desítek let. Naposledy režíroval v roce
2008. Natočil cca 600 pořadů nejrůznějších žánrů – televizní in-
scenace, pořady pro děti, hudební pořady. Velké popularity u di-
váků dosáhly jím režírované televizní seriály (Tři chlapi v chalupě,
Eliška a její rod, Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Byl jednou jeden dům,
Chalupáři, Dobrá Voda, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Zlá krev, Cirkus Humberto, Náhr
delník). Ceny na mezinárodních televizních festivalech získaly jeho inscenace (Kočár
nejsvětější svátosti, Lístek do památníku, Ikarův pád, Nezralé maliny, Tažní ptáci).
Natočil také několik celovečerních hraných filmů (např. Utrpení mladého Boháčka,
Odvážná slečna).
Již v listopadu 1953 začalo televizní vysílání pro děti, které připravovali Vladimír
Kovářík, Jindřich Fairaizl, Ondřej Sekora a tehdejší studentka herectví Štěpánka
Haničincová. Televize v prvních letech vysílala inscenace, hudební pásma, filmy,
zábavní pořady, v nichž účinkovali např. Jan Werich, Miloš Kopecký, Lubomír Lipský,
Miroslav Horníček, Stella Zázvorková. Velkou popularitu získal v polovině pade-
sátých let kvízově estrádní pořad Hádej, hádej, hadači, který moderoval Jan Pixa.
První dva roky vysílání byly pravidelnou součástí televizního programu fil-
mové týdeníky, které nahrazovaly každodenní televizní zpravodajskou relaci.
Televize vlastní zpravodajskou relaci neměla a do roku 1956 přebírala v době
Pixa, Jan (* 19. 9. 1920 Praha, † 19. 11. 2007 Praha), rozhlasový
a televizní moderátor, dramatik, televizní dramaturg, herec epi-
zodních rolí. V padesátých a šedesátých letech působil v Česko
slovenském rozhlase (v šedesátých letech na sebe upozornil
např. pořady, v nichž se hodnotila úroveň služeb v konkrétních
restauracích) i v začínající Československé televizi. Zasloužil se
především o rozvoj vědomostních televizních soutěží: Hádej,
hádej, hadači, později Desetkrát odpověz. Byl nejen autorem
a dramaturgem těchto soutěží, ale sám je i moderoval a stal se tak jednou ze zakla-
datelských osobností české moderátorské tradice. V Československé televizi působil
jako dramaturg do osmdesátých let 20. století.
od 19.00 do 19.30 hod. zvukovou modulaci Rozhlasových novin Československé-

ho rozhlasu, přičemž na obrazovce byl nápis „Posloucháte Rozhlasové noviny“.
Brzy se ale ukázalo, že Měšťanská beseda je pro vysílání zcela nevyhovující (malé
prostory, křivé podlahy, nemožnost zajistit úplnou zvukovou izolaci televizního
studia, špatné elektrické rozvody). Navíc v domě bydlelo v běžných bytech 27 ná-
jemníků, které provoz studia rušil. Dekorace musely být kvůli nedostatku prostoru
sestavovány na průchozím dvoře. Při zapnutí světel a lamp vznikalo ve studiu horko.
Technické potíže způsobovaly, že se při vysílání muselo často značně improvizovat.
Postupně se formovala představa, že tak významné a perspektivní médium, jakým
televize nepochybně je, bude potřebovat odpovídající zázemí.
Významným impulzem pro vzestup zájmu o televizi byl 11. únor 1955, kdy
televize poprvé opustila prostory televizního studia. Na Zimní stadion v Praze
na Štvanici odjel první přenosový vůz TVRZ 1, což byl upravený autobus vyba-
vený jednoduchým kontrolním a režijním zařízením. Televize odvysílala přenos
hokejového utkání Praha – Leksand IF (Švédsko). Zápas s výsledkem 7:2 pro
Prahu komentovali Vít Holubec a Josef Valchář. Ve stejném roce byly odvysílány
i první přímé přenosy z fotbalu a cyklistiky. Na obrazovky se dostala i cvičení prv-
ní celostátní spartakiády. Sportovní přenosy se staly trvalou součástí televizního
programu. V lednu 1956 uskutečnila Československá televize první přímý přenos
Holubec, Vít (* 8. 10. 1928 Olomouc, † 8. 6. 2013

Praha), sportovní novinář. V letech 1948–1951
pracoval jako redaktor Mladé fronty. Během vo-
jenské služby se stal členem redakce Armádní-
ho rozhlasu (vysílání v rámci Československého
rozhlasu). Ředitel Televizního studia Praha Karel
Kohout vyzval v únoru 1955 Holubce a jeho kole-
gu Josefa Valcháře, aby komentovali první přímý
televizní přenos – hokejové utkání Praha – Leksand IF. Holubec patřil také mezi ko-
mentátory přenosů ze zimní olympiády v italské Cortině d’Ampezzo. V březnu 1956 se
stal redaktorem vznikající sportovní redakce Československé televize, v níž patřil mezi
zakladatele zpravodajské relace Branky, body, vteřiny, vysílané poprvé 11. 3. 1956.
V televizi pracoval až do roku 1991. Komentoval různé sporty, populární byl hlavně
jako komentátor fotbalových přenosů. S Karolem Polákem tvořili stabilní dvojici,
která divákům zprostředkovávala i finále mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1976,
v němž zvítězili fotbalisté Československa. Známá se stala také Holubcova tradiční
úvodní věta každého přenosu: „Sportu zdar a fotbalu zvlášť!“
600 000
500 000
400 000 počet koncesí

v ČSR
v českých zemích
na Slovensku
100 000
0
1954 1955 1956 1957 1958 1959
Nárůst počtu majitelů televizních koncesí vždy k 31. prosinci

Zdroj: Fakta a čísla o Čs. televizi. Ústřední archivy a dokumentace ČST, 1963.
ze zahraničí. Podařilo se jí zajistit a odvysílat přenosy ze zimních olympijských her

v italské Cortině d’Ampezzo.
Diváci také měli možnost sledovat první přímé přenosy divadelních představení
a koncertů. Lidé si uvědomili, že televize jim může přinést zcela nové zážitky, proto
byli ochotni začít si kupovat televizní přijímače.
V roce 1955 televize také rozšířila své vysílací území. Do té doby mohli vysílání
sledovat jen lidé, kteří bydleli v dosahu pražského televizního vysílače Petřín. Tato
situace se změnila 31. prosince 1955, kdy vysílání zahájilo televizní studio Ostrava.
V listopadu 1956 se přidalo i bratislavské studio. Ovšem v počáteční fázi nebyla
studia ještě technicky propojená. Každé studio tedy vysílalo jen pro ty diváky, kteří
byli v dosahu jeho signálu. Nebylo tedy ještě možné vytvořit společný program, na
němž by se podílela všechna tři studia.
9.3.6 Exilová periodika a vysílání ze zahraničí

S převzetím moci KSČ v roce 1948 zesílila politická emigrace odcházející z Česko
slovenska do exilu na Západ. Jak se lidé, kteří z Československa odešli, usazovali
v jednotlivých zemích, začala se zde objevovat a rozvíjet exilová periodika.
Již v roce 1949 vzniklo periodikum Skutečnost (vycházelo do roku 1953), které
postupně v Ženevě, Paříži, Londýně a Mnichově vydávali redaktoři Zdeněk Suda,
Peter Demetz a Ladislav Matějka. Do Skutečnosti přispívali mezi jinými Karel Brušák
a Pavel Tigrid. Bývalá politička Československé strany lidové Helena Koželuhová
vydávala v Paříži v letech 1949–1950 periodikum Návrat a Antonín Vlach v letech

1953–1969 v Hamburku Sklizeň. Nezávislý týdeník nazvaný původně Čechoslovák
v zahraničí, od roku 1959 jen Čechoslovák, připravoval v Londýně Josef Josten.
Československý zahraniční ústav v exilu byl v letech 1949–1969 vydavatelem mě-
síčníku Tribuna.
Exilová periodika, jichž byla celá řada, mimo jiné vydávali představitelé poli-
tických stran v exilu. Od roku 1955 exiloví členové Československé strany národně
socialistické v čele s Jožkou Pejskarem připravovali v Mnichově periodikum České
slovo. Ve stejném městě vycházel v období 1955–1959 také měsíčník Demokracie
v exilu, který redigovali zástupci exilové Československé strany lidové (po několika
leté pauze bylo periodikum obnoveno v roce 1963 jako nepravidelný měsíčník).
Živnostensko‑obchodnická strana v exilu vydávala v letech 1949–1957 v Paříži a po-
sléze ve Washingtonu měsíčník Národní střed. Politickou orientaci národně demo-
kratickou měl v období 1948–1953 londýnský Národ. Křesťansko‑demokratické
hnutí vydávalo v letech 1950–1957 v Bruselu list Rozpravy a v období 1954–1958
v New Yorku periodikum Křesťanská demokracie. Sdružení českých demokratických
federalistů mělo v letech 1950–1960 v Mnichově list Bohemia.
Tigrid, Pavel, vl. jm. Schönfeld, Pavel (* 27. 10. 1917 Praha,
† 31. 8. 2003 Héricy, Francie), novinář, redaktor, politik. Roku
1939 uprchl do Londýna, kde pracoval jako hlasatel českého
vysílání BBC a redaktor rozhlasového programu českosloven-
ské exilové vlády Hlas svobodného Československa. V Londýně
vydával spolu s Walterem Bergrem česko‑slovenský Kulturní zápisník a v angličtině
Review 42. V roce 1945 pracoval jako komentátor Lidové demokracie a spolu s Ivo
Ducháčkem založil a řídil týdeník Obzory. Roku 1946 se stal šéfredaktorem časopi-
su Vývoj (politický týdeník Československé strany lidové). Od února 1948 žil v za-
hraničí, podílel se na přípravách vysílání Rádia Svobodná Evropa, když sestavoval
mnichovskou redakci. Pro neshody s Ferdinandem Peroutkou, řídícím centrální
redakci v New Yorku, ovšem ze Svobodné Evropy odešel. S rodinou se v roce 1952
přestěhoval do USA, kde se byl nucen nějakou dobu živit jako číšník. V roce 1956
založil v New Yorku nepochybně jeden z nejvýznamnějších intelektuálních exilových
časopisů, čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval
od roku 1960 v Paříži. Na konci roku 1990 přenesl list do Prahy a zde roku 1992 uza-
vřel číslem 93. Po návratu do vlasti v roce 1990 působil jako člen Rady konzultantů
a Kolegia prezidenta ČSFR, později pracoval jako poradce prezidenta Václava Havla,
v letech 1994–1996 byl ministrem kultury ČR.
Jako alternativa k propagandistickému působení československých oficiálních

médií existovala vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Dne 24. prosince
1947 započalo na žádost arcibiskupa Josefa Berana vysílání Vatikánského rozhlasu
v češtině. Od listopadu 1949 fungovaly zvlášť česká a slovenská redakce. Po celou
dobu komunistického režimu představovalo vysílání Vatikánského rozhlasu pro
věřící v Československu zdroj informací o náboženském životě.
V roce 1949 byla v USA zřízena Národní rada pro Svobodnou Evropu (National
Committee for a Free Europe) jako nestátní zpravodajská organizace podporova-
ná ředitelem CIA (Central Intelligence Agency – Ústřední zpravodajská služba)
Allenem Welshem Dullesem a americkým ministerstvem zahraničí. Cílem této
rady bylo zorganizovat rozhlasové vysílání v jazycích zemí spadajících do mo-
censké sféry Sovětského svazu. Ministerstvo zahraničí USA k tomu vybudovalo
v západním Německu rozhlasový vysílač. V roce 1950 se ustavilo v New Yorku
československé oddělení, které bylo složeno z politických exulantů – mezi prvními
pracovníky československé redakce byli Ferdinand Peroutka, Julius Firt či Jožka
Pejskar. V oddělení na začátku vysílání působil i Pavel Tigrid, který organizoval
mnichovskou redakci. Dne 14. července 1950 zahájilo Rádio Svobodná Evropa
(Radio Free Europe) pokusné vysílání prostřednictvím vysílačů v západoněmec-
kém Lampertheimu. První programy byly natáčeny v New Yorku, převáženy do
Mnichova a poté vysílány z krátkovlnného vysílače umístěného na nákladním auto
mobilu. První pevný vysílač byl následně postaven u Frankfurtu nad Mohanem.
Pravidelné celodenní vysílání v českém a slovenském jazyce pak zahájilo Rádio
Svobodná Evropa 1. května 1951. V roce 1952 se redakce rádia přestěhovala do
Mnichova. Prvním ředitelem československého oddělení Rádia Svobodná Evropa
byl Ferdinand Peroutka.
Vysílání bylo financováno z prostředků CIA a soukromých zdrojů. Rozhlasová
stanice poskytovala informace z domova i ze zahraničí, která oficiální média v Česko
slovensku zatajovala či zkreslovala. Do vysílání připravovali příspěvky význační no-
vináři (např. Ferdinand Peroutka, Miloš Vaněk), spisovatelé (např. Egon Hostovský,
Jan Čep), politici (Petr Zenkl, Štefan Osuský).
V češtině a slovenštině vysílaly také Hlas Ameriky, BBC a další stanice. V šechna
tato vysílání pokračovala i v následujících desetiletích. V lednu 1952 vzniklo v Česko
slovenském rozhlase zvláštní oddělení pověřené rušením vysílání západních roz-
hlasových stanic v češtině a ve slovenštině. Proti vysílání na dlouhých vlnách byl
vybudován silný vysílač u Uherského Hradiště a rušící systémy „radioobrany“ v Plzni,
Poděbradech, Litomyšli, Brně, Bratislavě, Rimavské Sobotě a v Košicích. Rušení ale
nedosáhlo nikdy takové technické kvality, aby lidem v Československu poslech za-
hraničních stanic zcela znemožnilo.
• 291
10 Liberalizace médií
a veřejného života
Od druhé poloviny padesátých let 20. století do roku 1969
10.1 E
vropa a svět v zajetí studené války,
snů a nadějí
S jistou mírou zjednodušení je možné říci, že období druhé poloviny padesátých let
a velké části šedesátých let mělo především charakter – zprvu nenápadné, později
razantní a deklarované – změny životního stylu. Bylo to období, kdy se o pozor-
nost začala ucházet generace narozená ve třicátých letech a během války a teď si
hledala – namnoze cestou estetické vzpoury, ale i sociální a politickou kritikou,
násilným odporem a politickými požadavky – své místo ve světě. Narážela přitom
na nepochopení a odpor společnosti, v níž převládaly hodnoty a postoje středních
vrstev, pro něž období poválečné konjunktury znamenalo léta vzestupu, mírného
blahobytu a relativní jistoty (zvláště pokud si vybavovali situaci před válkou).
Střet mezi starší a nastupující, nespokojenou generací svým způsobem vyvrcholil
ve druhé polovině „zlatých šedesátých“, kdy je možné zaznamenat značný nárůst
levicově orientovaného politického radikalismu zvláště mezi univerzitními studen-
ty. Nacházel výraz a naplnění ve studentských bouřích v západní Evropě (Francii,
Německu, skandinávských zemích aj.) i USA, v tlaku na respektování lidských práv,
v pacifismu (zvlášť jako odpor proti válce ve Vietnamu) a v manifestační liberali-
zaci soukromého života projevující se ve změněných modelech intimního chování
(tzv. sexuální revoluce znamenala změnu v etice sexuálního chování), v akceptování
užívání drog, v alternativním způsobu života – často komunitním a popírajícím
středostavovský model rodiny udržovaný starší generací. Symbolicky tyto změny
zastupovala rocková hudba či hnutí hippies.
Do druhé poloviny padesátých let vstupoval svět rozdělený na Východ a Západ

a soupeření mezi těmito dvěma mocenskými sférami bylo v plném proudu v rovině
technologické, politické, ideologické i kulturní. Na XX. sjezdu Komunistické strany
Sovětského svazu v únoru 1956 vystoupil první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič
Chruščov s projevem, v němž odsoudil Stalinův „kult osobnosti“. Popsal Stalinovu
cestu k moci a způsob, jakým Stalin odstraňoval své odpůrce pomocí vykonstruo
vaných procesů. Projev způsobil šok ve světovém komunistickém hnutí, které do
té doby nepřipouštělo, že by v Sovětském svazu mohlo docházet k nezákonnostem.
Projev žádnou změnu v mezinárodní situaci Východ–Západ fakticky nepřinesl
a mezinárodní postavení SSSR neohrozil. V zemích spadajících do mocenské sféry
Sovětského svazu se ale začal pomalu formovat proud reformního myšlení, který
žádal kritické zhodnocení první fáze „budování lidově demokratického zřízení“.
Společenské napětí se nejvýrazněji projevilo v roce 1956, a to v Polsku (povstání
dělníků v Poznani během léta čili tzv. Poznański Czerwiec) a v Maďarsku, kde došlo
na přelomu října a listopadu, pod vlivem polských událostí, k masovému ozbrojené-
mu povstání proti stalinsky orientovanému režimu a přítomnosti sovětské armády
na maďarském území jako důsledku druhé světové války. Jednotky sovětské armády
povstání přes odhodlaný odpor obyvatel Budapešti a řady dalších měst rázně a krva-
vě potlačily. Sovětský svaz dal jasně najevo, že nepřipustí v zemích komunistického
bloku významnější politické změny.
Napětí mezi Východem a Západem se projevilo také v oblasti Suezu. Egyptská
vláda udržující dobré kontakty s komunistickými zeměmi znárodnila v létě 1956
Suezský průplav. Izraelské vojenské jednotky v říjnu 1956 obsadily Sinajský polo-
ostrov a pronikly hluboko na egyptské území. Francie a Velká Británie okupovaly
přístav Port Said.
Soupeření mezi Východem a Západem mělo nejen politicko‑mocenskou, ale
i technologickou a symbolickou rovinu. Zvláště poslední třetina padesátých let byla
spojena se soubojem SSSR a USA o „dobytí vesmíru“. Úspěšnější byl v první fázi
Sovětský svaz, který v říjnu 1957 vypustil do vesmíru první umělou družici Sputnik I
a následně Sputnik II se psem Lajkou na palubě. Dalšího velkého úspěchu v dobý-
vání vesmíru dosáhl Sovětský svaz počátkem šedesátých let, když do vesmíru vyslal
12. dubna 1961 prvního člověka – kosmonauta Jurije Gagarina.
Závěr padesátých a počátek šedesátých let se odehrával ve znamení pokračují-
cího dekolonizačního procesu v Africe a současně trvajícího napětí mezi Výcho-
dem a Západem. Obě sféry vlivu se uvnitř dále politicky, ekonomicky i vojensky
propojovaly. V roce 1957 byly podepsány takzvané římské dohody, což zname-
nalo faktický vznik Evropského společenského hospodářství (EHS). V roce 1955
byla mezi Sovětským svazem a evropskými zeměmi spadajícími do jeho mocenské
sféry podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (tzv. V
aršavská
Liberalizace médií a veřejného života • 293
smlouva), na jejímž základě utvořily tyto země provázané politicko‑vojenské usku-

pení. Varšavská smlouva byla fakticky „východním“ protipólem NATO (ostatně
oficiálním zdůvodněním jejího vzniku byla ratifikace takzvaných pařížských d ohod,
které umožnily Spolkové republice Německo vstup do NATO). V srpnu 1961 reago
valo vedení Německé demokratické republiky na stálý růst počtu uprchlíků ze země,
který ještě více prohluboval složitou ekonomickou situaci, postavením berlínské
zdi, jež město rozdělila na dvě samostatné části.
Velké problémy ve vztazích Západu a Východu způsobil politický vývoj na Kubě.
Tam v lednu 1959 po dvou letech skončila „kubánská revoluce“ porážkou režimu
diktátora Fulgencia Batisty a vítězstvím prokomunisticky orientovaných sil vedených
Fidelem Castrem a Ernesto Guevarou, zvaným Che Guevara. Geografická blízkost
k USA dělala z Kuby (o kterou Spojené státy přišly v americko-španělské válce v roce
1898) strategicky výhodné místo pro Sovětský svaz. Již v roce 1961 se pokusili na
ostrov proniknout kubánští exulanti financovaní a podporovaní americkou tajnou
službou CIA, jejichž cílem bylo svržení vůdce revoluce Castra. Vylodění nazývané
podle místa, kde k němu došlo, „invaze v Zátoce sviní“, skončilo naprostým fiaskem.
V roce 1962 se svět ocitl na pokraji války v takzvané karibské krizi, když americký
prezident J. F. Kennedy získal v říjnu 1962 snímky sovětských základen na Kubě
naznačující, že zde jsou připravována zařízení pro instalaci sovětských jaderných
raket středního doletu. Kennedy vyhlásil námořní blokádu Kuby s cílem zabránit
dovozu dalších raket na „ostrov svobody“ a vyzval Sovětský svaz ke stažení raket.
Ten po řadě tajných jednání ustoupil a výměnou za příslib, že Spojené státy Kubu
nenapadnou, rakety demontoval. Důležitým důsledkem karibské krize bylo zavedení
„horké linky“ (přímého a přednostního spojení) mezi Moskvou a Washingtonem.
Karibská krize oslabila pozici N. S. Chruščova ve vedení KSSS, kde se proti němu
vytvořila opozice, a v roce 1964 byl vystřídán Leonidem Brežněvem.
USA se potýkaly v šedesátých letech s řadou vnitro- i zahraničněpolitických

problémů.
Od poloviny padesátých let zde sílilo hnutí afroamerického obyvatelstva za lidská
práva, aktivisté v čele s Martinem Lutherem Kingem požadovali odstranění projevů
rasismu v USA. King si získal jméno účastí na bojkotu městské dopravy v Montgo-
mery v Alabamě (tzv. Montgomery Bus Boycott), kde působil jako pastor. Bojkot tr-
val více než rok a byl reakcí na zatčení Rosy Parksové, která, ač černošského původu,
odmítla v prosinci 1955 v autobusu uvolnit místo bělochovi, čímž porušila zákon.
Bojkot vedl ke zrušení rasové segregace v městské dopravě a je často považován za
počátek hnutí za lidská práva v USA.
Za jeden z vrcholů boje za rovnoprávné postavení Afroameričanů je považována
demonstrace, která proběhla v srpnu 1963 ve Washingtonu, takzvaný washingtonský
pochod, největší demonstrace za lidská práva v dějinách USA. K Lincolnově po-

mníku tehdy s písní We Shall Overcome pochodovalo na dvě stě tisíc demonstrantů
a před samotným památníkem pronesl Martin Luther King slavný projev I Have
a Dream (Mám sen). Ve stejné době zesílilo i hnutí za práva žen (Betty Friedanová
vydala v roce 1963 slavnou knihu Mystika ženství).
Šokem nejen pro Američany byl atentát na prezidenta Kennedyho v listopadu
1963 v texaském Dallasu. Jeho nástupce Lyndon Johnson prosadil v následujícím
roce americkou vojenskou intervenci v Severním Vietnamu, kde byla u moci komu-
nistická strana. USA očekávaly, že dosáhnou rychlého úspěchu, a zahájily vojenskou
operaci jako spojenci Jižního Vietnamu. Konflikt ovšem trval s kolísající intenzitou
vojenských akcí od roku 1964 do roku 1975, byl veden se značnou bezohledností
a krutostí (pobouření vzbudil americký masakr Vietnamců ve vesnici My Lai či uží-
vání napalmu proti civilnímu obyvatelstvu) a přinesl Spojeným státům velké lidské
i materiální ztráty způsobené mimo jiné tím, že jednotky protivníka vedly hlavně
partyzánský způsob boje.
Ve druhé polovině šedesátých let sílilo v USA protiválečné hnutí, v jehož rámci
lidé protestovali proti americké účasti ve Vietnamu, rozčarovaní vojenskými neúspě-
chy USA, velkými ztrátami a nucenými odvody mladých lidí do armády. Armádní
vedení Spojených států navíc podcenilo sílu televize a nechalo televizní štáby operu-
jící ve Vietnamu zasílat natočený materiál bez kontroly zpátky do vlasti. K divákům
se tak dostaly syrové, nestylizované záběry ukazující beznaděj a utrpení amerických
vojáků. Právě pro toto válečné zpravodajství, které mohli Američané sledovat v bez-
pečí svých domovů a vidět „své syny“ v neutěšené situaci, se vietnamský konflikt
někdy označuje „válka v obývacím pokoji“.
V roce 1964 provedla Čína úspěšnou jadernou zkoušku a stala se další jadernou
mocností, čímž došlo k narušení bipolárního rozdělení světa. V Číně zahájil ve druhé
polovině šedesátých let předseda Komunistické strany Číny Mao Ce‑tung takzvanou
kulturní revoluci, která probíhala s různou intenzitou v letech 1966–1969. Mělo se
jednat o program zásadní myšlenkové a postojové modernizace čínské společnosti.
Z myšlení Číňanů měly být odstraněny konfuciánské principy, individualismus a měl
být posílen kolektivismus. V praxi vedlo prosazování principů kulturní revoluce
k masovému vraždění a obrovským škodám na kulturním dědictví země. Miliony
osob skončily ve vězení, hospodářství země bylo rozvráceno.
Pokračující napětí mezi Izraelem a arabskými zeměmi eskalovalo v roce 1967
v šestidenní válce, během níž izraelská armáda obsadila Sinajský poloostrov, Jeru-
zalém a západní břeh Jordánu.
V šedesátých letech se silně aktivizovalo levicové studentské hnutí v západo
evropských zemích, které vystupovalo proti kapitalismu a imperialismu (symboli-
zované např. americkou vojenskou přítomností ve Vietnamu i existencí koloniálních
držav), ale rovněž proti byrokratizaci života a nesmyslným společenským bariérám

daným rigidností zavedených institucí (např. univerzit). K nejsilnějším studentským
protestům došlo v květnu 1968 ve Francii (zde vedly až k vyhlášení generální stáv-
ky), ale bouře, manifestace a okupační stávky v univerzitních kampusech probíhaly
i v dalších zemích (např. ve Spolkové republice Německo a Západním Berlíně, Velké
Británii, Švédsku a USA) a projevily se i v některých asijských zemích.
10.1.1 Umění a nový životní styl

Období od druhé poloviny padesátých let do sklonku šedesátých let představovalo
v kulturním a uměleckém životě řady společností postupné, ale zřetelné propojo-
vání politického života, životního stylu, kultury a umění. To podpořilo dva výrazné
trendy, které jsou pro tuto dobu typické: na jedné straně příklonem k nejrůznějším
podobám „alternativní kultury“, na druhé straně masivní rozvoj takzvané populární
kultury a její pronikání do umělecké tvorby.
Hledání „alternativních kultur“ se projevovalo mimo jiné v oblibě nonkon-
formního způsobu života, jak to lze pozorovat např. u představitelů beat generation
(generace beatníků) v USA. Toto hnutí se zformovalo ve druhé polovině padesátých
let z autorů, kteří se vzpírali tradičnímu životnímu stylu i tradičním uměleckým
formám, hledali inspiraci ve východních náboženstvích i v experimentech s dro-
govým oblouzněním. Výraznými představiteli hnutí byli spisovatelé Jack Kerouac
(jeho kniha Na cestě byla sepsána počátkem padesátých let, ale vyšla v roce 1957)
a William Burroughs nebo básníci Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Gregory
Corso a řada dalších. Tvorba i životní styl beat generation zřetelně přispěly ke vzniku
hnutí hippies a měly s menším zpožděním vliv i na postoje radikalizující se levi-
cově orientované studentské mládeže v Evropě. Společným hodnotovým rámcem
beatniků, hippies i studentských hnutí byly svoboda, přátelství (a s nimi spojená
sexuální uvolněnost) a mír.
Podobně se téměř politickým výrazem nechuti k životnímu stylu rodičů stal
příklon mladé generace k nově se formujícímu hudebnímu výrazu rock’n’roll (jehož
nástup je spojen s polovinou padesátých let a americkým zpěvákem Elvisem Pres-
leyem) a jeho variacím a odvozeninám, především rocku a k na něj navazujícímu
metalu. V roce 1957 vznikla ve Velké Británii skupina Beatles a roku 1960 Rolling
Stones, během první poloviny šedesátých let se etablovali významní hudebníci této
éry, jako byli kytarista Jimi Hendrix, zpěvačka Janis Joplin či skupiny Led Zeppe-
lin nebo Deep Purple. Propojení hudby, politického názoru a nonkonformního
životního stylu doložil festival Woodstock, který proběhl v srpnu 1969 ve státě
New York v USA.
Paralelně se v hudbě šedesátých let formoval proud, který využíval více prvky
folkové hudby a kladl důraz na poetičnost textů. V této době přišel do Spojených
států kanadský básník a písničkář Leonard Cohen, popularitu získal zpěvák a básník
Bob Dylan (nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2016), desku Most přes roz‑
bouřené vody vydala dvojice Paul Simon a Art Garfunkel. Zvláště Dylanova tvorba,
která kombinovala poetické experimenty s politicky angažovanými texty, ovlivnila
hudební výraz v následujících desetiletích.
Propojování umění a populární kultury se projevilo např. ve výtvarném umění.
Populární kulturou se zpravidla rozumí vše, co je oblíbené a co tvoří součást každo-
denního života a běžné spotřeby – součástí populární kultury dané doby jsou běžné
užitkové předměty (hrnky, obaly na výrobky, oblečení) i běžné, pomíjivé kulturní
produkty (reklamy, knižní i časopisecké zábavní čtivo, nenáročná, žánrová filmová
produkce apod.). Existence populární kultury bývá kritizována pro skutečnost,
že se nepodílí na formování obecného vkusu (nezpochybňuje ho, nenabízí alter
nativy, neexperimentuje), nýbrž se podbízí již zformovanému většinovému v kusu,
a to především té části většiny, která kulturu vnímá jako prostředek odreagování,
úniku a odpočinku. Šedesátá léta přinesla mimo jiné snahu o výtvarnou estetizaci
produktů populární kultury – americký výtvarník Andy Warhol, jeden z hlavních
představitelů směru zvaného pop-art, začal ve svých dílech využívat motivy z běžné
populárně kulturní produkce, např. plechovku s fazolovou polévkou nebo portrét
herečky Marilyn Monroe.
Pop-art a jeho hra s prvky populární kultury byl fakticky výrazem snahy o zpo-
chybňování (zdánlivě) daných a pevných hranic umění. Tato snaha se projevila
i v jiných uměleckých sférách a je ve skutečnosti patrně nejvýraznějším rysem
tohoto období. Ve výtvarném umění se projevuje směr zvaný kinetismus – jeho
podstatou je tvorba pohyblivých mechanismů, které jako by komentovaly prudký
technologický rozvoj. V poezii se prosazuje experimentální (někdy nazývaná kon-
krétní) poezie, jejímž cílem je zpochybnit danost jazyka, tedy něco, co se v poezii
zdá nezpochybnitelné.
Významným uměleckým projevem šedesátých let se stal takzvaný happening,
tedy inscenovaná událost jako umělecký počin. Podstatou happeningu je umělecká
provokace. Děje se zpravidla jako setkání umělce a ostatních účastníků („diváků“),
je do značené míry improvizovaná a nechaná vlastnímu vývoji, cílem je zaujmout,
překvapit, šokovat. Happening je často komentářem k politickému či společenské-
mu dění. Počátky happeningu bývají spojovány s vystoupeními amerického malíře
Allana Kaprowa.
Na zpochybňování ustavených hranic je založen i literární směr, který má
v šedesátých letech 20. století své kořeny – magický realismus. Jeho podstatou je
nespoutané propojování magických prvků a realistického vyprávění do jednoho
narativního kosmu. Kolumbijský spisovatel Gabriel Marcia Márquez, nejvýznam-

nější představitel magického realismu a držitel Nobelovy ceny za literaturu za
rok 1982, ve svém stěžejním díle Sto roku samoty (vydaném v roce 1967) volně
propojil linii „realistického“ vyprávění s legendami, vzpomínkami, mysteriózními
příhodami, a vytvořil tak svérázný fikční svět s vlastními vnitřními „pravidly“.
V literatuře Spojených států se ustavuje směr, který klade důraz na fakta a literár-
ní zpracování skutečných událostí – obohacuje tak literaturu o publicistické prvky,
především o reportáž a rozhovor a sám sebe označuje jako new journalism (nový
žurnalismus). Truman Capote, jedna z klíčových osobností tohoto směru, v románové
reportáži Chladnokrevně (vydané v roce 1966) zpracovává čtyřnásobnou vraždu, vy-
šetřování, dopadení pachatelů a jejich potrestání. Dalšími představiteli new journalism
jsou např. Tom Wolfe (ten je současně autorem názvu celého směru) či Norman Mailer.
10.1.2 Odpovědnost umělce

V řadě západoevropských zemí, ale i v USA sílila představa o politické funkci umění
a odpovědnosti umělce, neboť jeho úkolem je společnost nejen pochopit a vyložit,
ale také se svým dílem i jednáním angažovat v jejím politickém vývoji.
V západním Německu bylo stále živé téma druhé světové války a nacismu (v roce
1959 vyšel román Heinricha Bölla Biliár o půl desáté, v letech 1959–1963 publiko-
val Günther Grass Gdaňskou trilogii složenou z děl Plechový bubínek, Kočka a myš
a Psí roky). Oba spisovatelé mohou sloužit jako příklad sbližování umělecké tvorby
a politické angažovanosti, neboť se svými veřejnými vystoupeními výrazně zapojili
do politických debat šedesátých let.
Ve východním Německu na sebe upozornila v roce 1962 spisovatelka Christa
Wolfová novelou Rozdělené nebe, v níž zpracovala pro obyvatele NDR existenciální
otázku odchodu na Západ či setrvání na Východě.
Ve Velké Británii se klíčovou knihou šedesátých let stal román Anthonyho
Burgesse Mechanický pomeranč, vydaný v roce 1962 (a převedený do filmové po-
doby režisérem Stanley Kubrickem v roce 1971). Příběh s prvky černého humoru
o bandě zhýralých mladíků, kteří se pro pobavení uchylují ke krutému násilí na
lidech, a jejich vůdce je následně podroben surové terapii, která ho psychicky
zlomí, lze chápat jako podobenství o cyničnosti současného světa.
Ve Spojených státech vyšel v roce 1961 protiválečný satirický román Josepha
Hellera Hlava XX, jehož hlavní hrdina bývá přirovnáván k Haškově postavě vojáka
Švejka.
Výše zmíněná písňová tvorba se stala jedním z prostředků, jimiž bylo možné
vyjádřit protest a deklarovat touhu po společenské změně – což se projevilo i v zemi

politicky natolik rozdílné, jakou byl Sovětský svaz. Mimořádné popularity se písňo-
vou tvorbou dočkali především básník a spisovatel Bulat Okudžava a básník a herec
(působil ve slavném Divadle na Tagance) Vladimír Vysockij.
10.1.3 Film šedesátých let

Výrazně se propojení populární kultury a umění projevilo ve filmové produkci
a v mediální sféře. Film během šedesátých let udržel své postavení masové zábavy
(byť zvláště v USA ho v této funkci stále zřetelněji nahrazovala televize), ale současně
upevnil svoji příslušnost ke sféře vysoké kultury: šedesátá léta byla dekádou „nových
vln“ v celé řadě národních kinematografií.
Zatímco americký Hollywood se stále orientoval především na žánrové filmy
(westerny, komedie, sci‑fi aj.), ve francouzském filmu se zformovala Nová vlna a pro-
sadili se režiséři jako Jean‑Luc Godard (v roce 1960 uvedl film U konce s dechem
s Jean‑Paulem Belmondem v hlavní roli) či François Truffaut (v roce 1959 na sebe
filmový svět upozornil filmem Nikdo mě nemá rád, v roce 1962 natočil snímek Jules
a Jim). Podobně lze hovořit o britské či skandinávské „nové vlně“.
Světové proslulosti dosáhli Ingmar Bergman (např. filmy Pramen panny /1959/
či Mlčení /1963/), Alfred Hitchcock (např. Na sever Severozápadní linkou /1959/,
Psycho /1960/, Ptáci, /1963/), Federico Fellini (např. Sladký život /1960/ a 8 ½ /1963/),
Michelangelo Antonioni (např. Dobrodružství /1960/ a Zatmění /1962/ či Zvětšenina
/1966/).
V šedesátých letech se do filmové produkce promítl nejen narůstající význam
populární hudby (písně Simona a Garfunkela ve filmu Absolvent z roku 1967), ale
i sílící politicko-kritický tón, a to nejen v USA (např. tvorba Emila de Antonia nebo
film režiséra Haskella Wexlera Medium Cool /1968/), ale i v Evropě (včetně české
Nové vlny) a v jiných částech světa (např. brazilské cinema nôvo).
10.1.4 Rozvoj televize

V mediální sféře nabývá na významu televize a během šedesátých let se stává klíčo-
vým médiem doby. Televizní zpravodajství se v té době stalo faktorem nejen domácí
politiky USA (na počátku šedesátých let vznikla tradice televizních debat prezi-
dentských kandidátů), ale i jejich zahraničního angažmá. Nekontrolované televizní
zpravodajství z vietnamské války významně ovlivnilo postoj veřejného mínění k této
válce a posílilo intenzitu odporu k ní (zmíněná „válka v obývacím pokoji“). Když
došlo v Chicagu v létě 1968 ke střetům mezi policií a demonstranty během sjezdu
Karla Kráslová (karlakraslova@gmail.com)

Demokratické strany, demonstranti s odkazem na televizní kamery skandovali: „Celý

svět se dívá!“ Televize se současně stala symbolem konformního způsobu života,
měšťáctví, amerikanismu a konzumerismu.
Alternativou k americkému principu komerčního vysílání byla tradice „ služby
veřejnosti vysíláním“, tedy takzvaná veřejnoprávní média (a to rozhlas i televize),
jejichž prototypem je britská BBC (a který se rozvíjel nejen v Evropě, ale také
např. v Kanadě nebo Japonsku). Její postavení však od druhé poloviny padesá-
tých let oslabovala počínající deregulace a otevření britského vysílacího prostoru
soukromým stanicím. Přesto si BBC zachovala postavení kultivované, prestižní
stanice a během šedesátých let vyrobila řadu pořadů, které dosáhly mezinárodního
úspěchu (v roce 1967 např. odvysílala výpravný seriál Sága rodu Forsythů podle
románu Johna Galsworthyho).
Pro období, jemuž vévodí zájem mladší generace o hudbu, je dále příznačný rychlý
rozvoj záznamové techniky a nahrávacího průmyslu (např. rozšíření magnetofonu).
Tištěná média v tomto období ve většině zemí spíše stagnují, a pokud dochází
k jejich rozvoji, tak především v rovině zábavní nabídky (např. v roce 1952 založil
Axel Cesar Springer Bild‑Zeitung, v roce 1959 začal ve Švýcarsku vycházet bulvární
deník Blick).
10.1.5 Rozvoj studia médií

Atmosféra doby se promítla i do společenské reflexe médií a jejich role ve společnos-
ti. Napětí studené války se odrazilo např. ve vydání souboru statí Čtyři teorie tisku
autorů F. Sieberta, W. Schramma a T. Petersona z roku 1956. Rozsahem nevelká kniha
byla schematickou a nekritickou oslavou vztahu mezi médii a politickým systémem,
jaký má převládat v liberálně demokratických režimech. Význam publikace spočívá
v tom, že až do osmdesátých let zůstala jednou ze základních učebnic na většině
novinářských škol v západní Evropě a USA.
Hledání alternativ a odpor ke konformitě se promítl i do akademického prostředí
a inspiroval na počátku šedesátých let založení Centra pro studia současné kultury
v britském Birminghamu. Jeho klíčoví představitelé (především historik Raymond
Williams, ale také sociolog Stuart Hall) se snažili ve strnulém univerzitním pro-
středí prosazovat neomarxistickým myšlením podepřenou ideu, že projevy běžné,
populární kultury – a tedy i masová média – mohou být také předmětem seriózního
vědeckého zájmu historie, literární vědy, uměnověd a interpretativní sociologie (mé-
dia do té doby byla především předmětem empirického sociologického výzkumu
a komerčně motivovaného měření, popř. filozofické a sociologické kritiky, o jakou
se snažili např. němečtí a francouzští neomarxisté a strukturalisté).
10.2 Č
eskoslovensko na cestě
k pražskému jaru a jeho konci
Na politické situaci v Československu se ve srovnání s předcházejícím obdobím
zdánlivě mnoho nezměnilo. Po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS v únoru
1956 se i členská základna KSČ začala dožadovat revize politických procesů, per-
sonálních změn ve vedoucích funkcích a jako cesty k tomu svolání mimořádného
sjezdu strany, který by se zabýval odpovědností funkcionářů KSČ i za politické pro-
cesy. Vedení strany ale svolání sjezdu zabránilo, a tak se konal až řádný (jedenáctý)
sjezd v roce 1958. I když odhalení Stalinova kultu, vzpomínka na politické procesy
i události v Maďarsku byly živé, na sjezdu se podařilo diskusi o nich utlumit a byla
potvrzena platnost Generální linie budování socialismu jako klíčového dokumentu.
V listopadu 1957 zemřel prezident Antonín Zápotocký a jeho nástupcem byl zvolen
Antonín Novotný, který si ovšem ponechal také funkci prvního tajemníka ÚV KSČ.
Během druhé poloviny padesátých let se však postupně začalo pozměňovat spo-
lečenské klima a došlo k politickému uvolňování, které zasáhlo především kultur-
ní život společnosti a uměleckou sféru, ale pronikalo i do každodenního života.
Podobně jako v jiných zemích, také v tehdejším Československu začala postupně
krystalizovat touha po změně politického i životního stylu a po aktivnějším zapojení
členů společnosti do rozhodování o jejím dalším směřování. Tento posun se projevil
v zakládání nových literárních časopisů, tematických změnách v literární, divadelní
a filmové produkci, v kritickém přehodnocování „nedotknutelných“ historických
událostí a postav, dramaturgických inovacích tradičních divadel, vzniku netradičních
a experimentálních scén, rozvoji a stoupající oblibě populárních hudebních forem,
ve společenské angažovanosti umělců apod.
V dubnu 1956 proběhl II. sjezd Svazu československých spisovatelů, na němž se
delegáti a hosté v několika vystoupeních (Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vítězslav
Nezval) pokusili formulovat rozpory, do nichž se společnost dostala. Sjezd se stal
skutečně politickou událostí, během níž se probíraly nejen otázky týkající se litera-
tury, ale i politické záležitosti – část účastníků odmítla dosavadní bezpodmínečnou
podporu politické moci a žádala prostor pro svobodnou tvorbu a právo na kritický
přístup ke skutečnosti („Smlčí‑li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr,“
prohlásil na sjezdu básník Jaroslav Seifert. „Smlčí‑li pravdu spisovatel, lže.“).
Nenápadný ústup od ideálů socialistického způsobu života naznačuje to, že
v témže roce byla obnovena možnost sázet na sportovní výsledky. Byla založena
státní sázková kancelář Sazka a o rok později Československá státní loterie.
Československo získávalo na mezinárodním poli pověst dynamicky se rozvíjející,
kulturně a vědecky vyspělé země (v roce 1958 slavil na světové výstavě Expo ‘58
v Bruselu výrazný úspěch československý pavilon a film Karla Zemana Vynález

zkázy, v roce 1959 dostal Jaroslav Heyrovský Nobelovu cenu v oboru chemie).
Počátek šedesátých let předznamenalo přijetí nové ústavy, ve které Národní
shromáždění 11. července 1960 deklaratorně vyhlásilo, že se Československo
stalo socialistickým státem, v němž vedoucí silou ve společnosti je KSČ. Byl p
řijat
nový název státu Československá socialistická republika (ČSSR) a nový státní
znak. V témže roce vstoupila v platnost nová územní organizace státu s 10 kraji
a 108 okresy (hlavní město Praha získalo status samostatného kraje). V rámci
amnestie prezidenta republiky byla v květnu 1960 propuštěna většina politických
vězňů. Jedním z dalších kroků se stalo zrušení drobných obchodníků a řemesl-
níků, kteří museli vstoupit do uměle vytvářených družstev (Jednota, Napako).
Vedení KSČ rozhodlo v srpnu 1962 o druhé prověrce politických procesů pade
sátých let (první byla v roce 1957). Komise v čele s tajemníkem ÚV KSČ Draho
mírem Kolderem se věnovala prověření případů komunistických funkcionářů.
Na základě zprávy komise rozhodl ÚV KSČ v dubnu 1963 o rehabilitaci části
odsouzených (např. Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského, kteří byli v roce
1954 odsouzeni ve vykonstruovaném procesu s takzvanými slovenskými buržoaz
ními nacionalisty). Přes nechuť Antonína Novotného se rehabilitovaní slovenští
komunisté začali zapojovat do politického života.
V Československu se v tomto období objevovaly stále zřetelnější signály eroze
sovětského modelu padesátých let. V roce 1961 rozhodl ÚV KSČ o odstranění Stali-
nova pomníku v Praze na Letné. V následujícím roce vedení strany muselo připustit,
že schválené ekonomické ukazatele třetího pětiletého plánu nejsou reálné. Tato
hospodářská krize z let 1962–1964 vedla společnost k zájmu o ekonomické refor-
my. Lidé chtěli vědět, proč je nedostatek řady výrobků spotřebního zboží a proč je
nízká kvalita služeb. Skupina kolem ekonoma Oty Šika připravila v Ekonomickém
ústavu Československé akademie věd plán hospodářské reformy, který předpokládal
větší samostatnost podniků v rozhodování o vlastní činnosti. Zastánci reforem se
stále častěji prosazovali ve všech oblastech společenského života i v organizačních
strukturách KSČ.
Současně se ve veřejném životě začala stále zřetelněji objevovat do té doby
zapovězená témata. V této době se konstituovalo kritické filozofické myšlení repre-
zentované jednak marxistickými „revizionisty“, jako byli Karel Kosík či Ivan Sviták,
jednak nemarxisticky orientovanými filozofy (např. Ivanem Dubským). Rozvíjela
se i kritická politická věda a uměnovědné a literárněvědné myšlení kriticky reflek-
tující dobový marxisticko-leninský schematismus (Zdeněk Mlynář, Milan Drozda
nebo Eduard Goldstücker).
Šedesátá léta přinesla postupné posílení kulturních kontaktů se Západem.
Do Československa přijíždělo více zahraničních turistů, naopak Čechoslováci
ostali větší možnost podívat se do západní Evropy. Umělci z různých oblastí

d
kultury získávali úspěchy v zahraničí. Lidé v Československu se seznamovali
s novými díly západoevropské kultury.
V roce 1963 se konala v Liblicích konference věnovaná dílu Franze Kafky, na níž
se čeští literární vědci v konfrontaci se svými kolegy ze zahraničí snažili o nesche-
matický pohled na Kafkovu osobnost. Již samotné uspořádání konference bylo svým
způsobem průlomové, a to jednak tématem, jednak živým kontaktem se západní
kulturou. Kafkovo dílo zobrazující člověka odcizeného světu i sobě rezonovalo v té
době s pocity lidí v západním světě a konference se zúčastnilo několik významných
představitelů západní levicově orientované kultury a literární vědy.
Napětí mezi konzervativním, stalinsky orientovaným vedením KSČ a sílícími
reformními snahami mladších členů strany sílilo. XIII. sjezd KSČ v roce 1966 ještě
žádný posun nepředstavoval, ale posilování reformního křídla v KSČ pokračovalo
a vyneslo na začátku ledna 1968 do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra
Dubčeka. Antonín Novotný ještě zůstal ve funkci prezidenta ČSSR, ale v březnu byl
nucen abdikovat a jeho nástupcem se stal armádní generál Ludvík Svoboda.
Dubčekův nástup do funkce odstartoval období reforem, pro nějž se vžilo označe-
ní pražské jaro. Toto období trvalo od ledna 1968 do srpna téhož roku, kdy reformní
hnutí rázně ukončil násilný vstup vojsk Varšavské smlouvy. Cílem reformních snah
bylo napravit ekonomické, společenské i politické deformace, které s sebou přineslo
první dvacetiletí komunistické vlády. Tento proces obrody a ozdravění podporovala
velká většina společnosti a byl založen i na reformní vůli samotné KSČ. Vedení ko-
munistických stran z dalších zemí východního bloku se československých reforem
obávala a nechtěla připustit jejich potvrzení sjezdem KSČ.
KSČ přiznala problémy československé společnosti šedesátých let a navrhla
způsoby jejich řešení v Akčním programu (ÚV KSČ jej přijal 5. dubna 1968), který
proklamoval mimo jiné také svobodu tisku a shromažďování.
Souběžně s posilováním reformního hnutí v KSČ narůstala touha veřejnosti po
vyjádření nespokojenosti s životní situací i politickými poměry. Již na konci října
1967 došlo ke spontánní demonstraci studentů, která začala na pražských strahov-
ských kolejích. Pochod, jímž studenti protestovali proti neutěšeným poměrům na
kolejích, si vrcholní představitelé vyložili jako politický protest a proti studentům
razantně zakročily pořádkové síly.
Úsilí o prosazení práva podílet se na správě společnosti nadále sílilo a lednová
změna ve vedení KSČ a přijetí Akčního programu v dubnu s tímto úsilím rezono-
valy. Reformy zosobněné Alexandrem Dubčekem měly masovou podporu a vel-
ká část společnosti se ztotožňovala s možností korekce režimu při zachování jeho
deklarovaných socialistických východisek – odtud dobové volání po „socialismu
s lidskou tváří“. Souběžně se ovšem ve veřejném prostoru začaly ozývat i hlasy, které
lze p
ovažovat za nekomunistickou politickou opozici (zformovalo se např. politické
uskupení KAN, tedy Klub angažovaných nestraníků, nebo společenství bývalých
politických vězňů K 231).
Dne 27. června 1968 byla v Literárních listech a v denících Mladá fronta, Práce
a Zemědělské noviny publikována výzva Dva tisíce slov, které patří dělníkům, země‑
dělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem, sepsaná na podnět vědců z Česko-
slovenské akademie věd spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Výzva vznikla v ob-
dobí před jednáním okresních konferencí KSČ, které měly volit delegáty na sjezd
strany. Text Dvou tisíc slov kriticky hodnotil poúnorovou minulost komunistického
Československa. Výzva vyjadřovala obavu, aby nedošlo ke zpomalení, či dokonce
k ukončení politických reforem, a nabádala občany, aby se aktivně brali za své
záležitosti. Na podporu výzvy se rozeběhla podpisová akce. Prvními signatáři
Dvou tisíc slov se stali známí vědci, umělci, sportovci. Postupně výzvu podepsalo
120 000 občanů. Výzva vyvolala odmítavou reakci „spřátelených“ komunistických
stran a československých konzervativců. Předsednictvo ÚV KSČ výzvu odsoudi-
lo, protože mělo obavy z reakce zemí Varšavské smlouvy. Současně získalo jasný
důkaz, že média v Československu se již neřídí pokyny KSČ a publikují texty dle
svého uvážení.
Komunistická strana Sovětského svazu vnímala dění v Československu stále vý-
razněji jako potenciální oslabení vnitřní jednoty východního bloku. V létě 1968 se
rozhodla řešit situaci vojensky a v noci z 20. na 21. srpna 1968 došlo k invazi vojsk
pěti zemí Varšavské smlouvy (Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Německá
demokratická republika) do Československa s cílem zastavit reformní proces a in-
stalovat v ČSSR konzervativně laděnou vládu protireformních sil. Sovětští vojáci
posléze dopravili nejvyšší představitele Československa do Moskvy a ti zde kromě
Františka Kriegla pod nátlakem podepsali 26. srpna takzvaný moskevský protokol,
v němž vyjádřili souhlas se vstupem intervenčních vojsk do ČSSR a slíbili „normali-
zovat“ vnitropolitickou situaci. Po návratu vrcholní představitelé ČSSR dále působili
ve svých funkcích, ale museli pracovat podle pokynů Moskvy.
Normalizace vnitropolitické situace se však rozbíhala pomalu a radikalizovaná
veřejnost přistupovala na nové, násilně nastolené poměry pomalu. Proti omezování
svobody slova, vydávání periodika Zprávy a postupující normalizaci protestoval
v lednu 1969 sebeupálením student Jan Palach. Jeho pohřeb se stal manifestací proti
okupaci. V únoru 1969 následoval Jana Palacha činem sebeupálení student Jan Zajíc.
Manifestací proti okupaci se staly v březnu 1969 spontánní oslavy dvou vítězství
československých hokejistů nad reprezentanty Sovětského svazu na mistrovství světa
ve Stockholmu. Při druhé oslavě došlo k útoku na kancelář společnosti Aeroflot
na Václavském náměstí, který patrně zorganizovaly nebo alespoň iniciovaly Státní
bezpečnost a sovětská KGB (pozadí události není dodnes plně objasněno). Zničení

kanceláře posloužilo vedení KSSS jako argument, že ÚV KSČ není schopen domácí
politickou situaci vyřešit.
10.2.1 Kulturní život v období uvolňování

Postupné uvolňování politické situace od druhé poloviny padesátých let se projevilo
i v kulturní sféře a umělecké produkci doby. Rokem 1957 se začíná období, v němž
stále výraznější roli veřejného prostoru sehrávají divadla: jejichž poetika a drama-
turgie byla často chápána jako otevřené politické gesto a jako doklad uvolňování.
V pražském divadle ABC obnovili v tomto roce Jan Werich a Miroslav Horníček
premiéru hry Voskovce a Wericha Balada z hadrů a v Redutě vystupovali Ivan Vysko-
čil a Jiří Suchý s prvními „text‑appealy“. O rok později vzniklo Divadlo Na Zábradlí
a v roce 1959 založili Jiří Suchý a Jiří Šlitr divadlo Semafor a Jiří R. Pick divadlo Para
van. Změnu pocítily i tradiční scény (v letech 1956–1961 působil např. v Národním
divadle spolu s režisérem Otomarem Krejčou jako dramaturg Karel Kraus, oba pak
v roce 1965 založili Divadlo za branou).
V literární a dramatické produkci se objevili do té doby umlčovaní tvůrci (v roce
1956 vyšly nejen Hovory lidí Bohumila Hrabala, ale také psychologická próza E dvarda
Valenty Jdi za zeleným světlem) a začala se zpracovávat témata, která byla do té doby
tabuizovaná (v roce 1958 vyšel román Josefa Škvoreckého Zbabělci nabízející kritic-
ký pohled na chování českých obyvatel v posledních dnech války). Objevila se díla,
jejichž autoři se snažili kriticky hodnotit dobu a poměry. V roce 1957 natočil Vojtěch
Jasný filmovou verzi divadelní hry Pavla Kohouta Zářijové noci, která se dotýkala
problematických aspektů života v armádě, především šikany a neschopných velitelů.
Armáda přitom byla do té doby chápána jako nedotknutelná ikona síly lidově de-
mokratického zřízení. V roce 1958 byla premiéra hry Vratislava Blažka Třetí přání
(ovšem její filmová adaptace režisérů Jána Kadára a Elmara Klose byla v roce 1959
zakázána a dostala se do kin až v roce 1963). Satira zasazená do tehdejší současnosti
ironizovala spotřební představy o štěstí a pokřivené vztahy mezi lidmi. K válečné te-
matice, tentokrát z pohledu obětí holocaustu a nacistického protižidovského řádění, se
ve svých prózách vrátil Arnošt Lustig (jeho Dita Saxová vyšla v roce 1962 a Modlitba
pro Kateřinu Horovitzovou v roce 1964).
Nebývalého rozvoje se v tomto období dočkala původní česká poezie. V roce 1962
vydal František Hrubín milostnou skladbu Romance pro křídlovku, o dva roky poz-
ději Vladimír Holan filozofickou básnickou skladbu Noc s Hamletem a v roce 1965
Jaroslav Seifert uvedl sbírku Koncert na ostrově. Všem těmto dílům (a řadě dalším –
např. básním Jana Skácela či Oldřicha Mikuláška) je společným tématem smrt, zmar
a pomíjivost, tedy aspekty života, které předcházející období budovatelské literatury
tabuizovalo. V první polovině šedesátých let publikovali také své první sbírky básníci
jako Antonín Brousek, Jiří Gruša, Ivan Wernisch ad.
Ve filmové produkci se postupné uvolňování poměrů projevilo pomaleji. Ve
druhé polovině padesátých let a na počátku následující dekády vznikly snímky, které
vycházely vstříc oficiální ideologii a jí podřízené koncepci národní kultury (v letech
1955–1957 režíroval Otakar Vávra „husitskou trilogii“ Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem,
v letech 1957–1958 natočil Karel Steklý dvoudílnou filmovou adaptaci Haškova
Švejka). Vznikla ale i řada děl vybočujících z těchto mantinelů a soustřeďujících se
na psychologii postav (v roce 1957 natočil Jiří Weiss adaptaci románu Vlčí jáma,
v roce 1960 Jiří Krejčík zfilmoval povídku Jana Drdy Vyšší princip).
V kinematografii se objevila díla s kritickým pohledem na aspekty života v sou-
časném Československu (např. snímky Škola otců /1957/ a Velká samota režiséra
Ladislava Helgeho /1960/, film Václava Kršky Zde jsou lvi /1958/, snímek Probuzení
Jiřího Krejčíka /1960/). Představitelé Komunistické strany Československa prezen-
tovali nelibost strany s těmito kritickými tendencemi v roce 1959 na konferenci
filmařů v Banské Bystrici.
V první polovině šedesátých let byla již liberalizace kulturní produkce zcela
zřejmá a s blížícím se rokem 1968 a nástupem pražského jara dále sílila. V roce
1963 měla v Divadle Na Zábradlí premiéru hra Václava Havla Zahradní slavnost těžící
svou poetikou z tradice absurdního dramatu, v témže roce vydal Milan Kundera
povídkový soubor Směšné lásky a Vojtěch Jasný uvedl film Až přijde kocour.
V následujících letech byla uvedena díla, která šedesátá léta přímo symbolizují,
ať to byly texty Bohumila Hrabala (povídkový soubor Pábitelé vyšel v roce 1964,
novela Ostře sledované vlaky o rok později), klíčová románová zpracování doby
(v roce 1966 vyšla Sekyra Ludvíka Vaculíka, o rok později Žert Milana Kundery),
filmy Miloše Formana (Černý Petr byl uveden v roce 1964, Lásky jedné plavovlásky
o rok později, Hoří, má panenko v roce 1967), či populární hudba (v roce 1963 byla
založena skupina Olympic).
O filmové produkci poloviny šedesátých let, reprezentované mezi jinými jmény
Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Ivan Passer, Jaromil Jireš či Evald Schorm,
se mluví i v zahraničí jako o české „nové vlně“. Jejím nejviditelnějším úspěchem
byla nejen divácká přízeň, ale i četná mezinárodní ocenění včetně cen americké fil-
mové akademie, takzvaných Oscarů. Sošku Oscara získal film režisérů Jána Kadára
a Elmara Klose Obchod na korze z roku 1965 a filmová adaptace Hrabalovy novely
Ostře sledované vlaky natočená Jiřím Menzelem v roce 1966.
Literární, dramatická, výtvarná i filmová díla byla přijímána jako původní výpovědi
o „skutečném“ životě i jako alternativní hlasy k oficiální interpretaci světa – umění
a kultura vůbec byly tedy chápány jako politikum, jako prostor, který umožňuje realizaci
veřejného života v situaci, kdy je reálná politická moc nepřístupná dialogu s veřejností.
10.3 Česká média v období „tání“

Společným rysem této etapy ve vývoji českých médií je postupná, byť velmi pozvolná
liberalizace poměrů. Pražské jaro se z hlediska politických a sociálních dějin médií
může jevit jako určité vyvrcholení trendu, který pozvolna a s peripetiemi sílil od
druhé poloviny padesátých let, povzbuzen odhalením stalinského kultu osobnosti na
XX. sjezdu KSSS a uvolňujícím vlivem, který toto odhalení mělo na českou kulturu,
zvláště na spisovatele. Značný díl vlivu na proměny a vývoj médií však lze přičíst
i poznenáhlu se proměňující atmosféře ve společnosti, která se začala více ohlížet
na přijatelnost životního stylu a kvalitu každodenního života. Dřívější – v podstatě
masovou – podporu novému režimu vystřídalo vědomí rozporů mezi deklarovanými
ideály a politickou i každodenní realitou.
10.3.1 P
roměny periodického tisku od druhé
poloviny padesátých let do roku 1967
Vývoj periodického tisku v tomto období určuje na jedné straně mediální politika
KSČ, jejíž podstatnou snahou bylo vybudovat vertikálně členěnou, pokud možno
symetrickou strukturu tištěných periodik vydávaných nebo spoluvydávaných stra-
nickými a správními orgány různých úrovní. Na druhé straně se promítalo postupné
rozvolnění vnitropolitické situace. Díky tomu se od druhé poloviny padesátých let
začala objevovat periodika, která by v období nástupu a rázné konsolidace nového
režimu první poloviny padesátých let těžko mohla vycházet.
10.3.1.1 Rozvoj struktury periodického tisku

Na sklonku padesátých let vycházelo v celé republice 1 494 titulů novin a časopisů,
z toho v českých zemích 10 deníků (v roce 1956 se stal deníkem brněnský krajský
týdeník Rovnost), jeden večerník, 12 krajských novin, většinou obdeníků, 370 zá-
vodních novin, 179 okresních vesnických novin a 533 odborných a jiných časopisů.
Průměrným počtem 177 výtisků na 1 000 obyvatel Československo koncem pade-
sátých let zaujímalo jedno z posledních míst v Evropě. Nebyli jsme na tom lépe ani
v šíři nabídky titulů, o technické kvalitě tisku nemluvě. To byl také jeden z důvodů
snah o zvýšení pestrosti nabídky i nákladů. Opakovaně se stranické orgány při hod-
nocení stavu tisku a množství spotřebovaného novinového papíru srovnávaly se
skutečností předválečného Československa a pokoušely se právě tímto argumentem
apelovat na další rozvoj (např. ve spotřebě novinového papíru pro denní tisk se uvádí
pro rok 1934 – 34 500 tun, pro rok 1948 – 26 820 tun a pro rok 1955 – 19 887 tun
a rok 1959 – 24 297 tun).
Ve sféře tištěných periodik zaměřených na poskytování politického obsahu si

KSČ zachovávala přísnou kontrolu nad strukturou tisku a snažila se soustavně bu-
dovat propracovaný model celostátních, krajských a okresních periodik. V lednu
1960 přijal sekretariát ÚV KSČ opatření k reorganizaci tiskových orgánů krajských
a okresních výborů KSČ v souladu s novým územním uspořádáním státu a první
změny nastaly k 1. dubnu 1960. Cílem nového kurzu mediální politiky bylo, aby
v každém krajském městě vycházel jeden deník a v každém okrese jeden týdeník.
Úprava se uskutečnila ve dvou fázích během roku 1960.
Přechod na novou úpravu s sebou nesl rovněž potřebu úpravy počtu pracov-
níků v jednotlivých redakcích a podle usnesení ÚV KSČ ze dne 20. ledna 1960
také „… vybudování sítě pracovníků tiskového dohledu na okresech, a aby byl
zajištěn plynulý výkon tiskového dohledu plnomocníky…“ Podle počtu krajů bylo
10 krajských tiskových orgánů (vydavateli byly krajské výbory KSČ), které posléze
od poloviny šedesátých let vycházely všechny jako deníky: Praha tvořila samostatný
kraj, avšak krajským listem pro Prahu a Středočeský kraj zůstávala středočeská
Svoboda. Okresní periodika měla většinou týdenní periodicitu a jejich náklad se
v šedesátých letech postupně zvyšoval (z celkového nákladu 704 700 výtisků v roce
1961 na 772 300 výtisků v roce 1965).
V červenci 1960 přijalo politické byro ÚV KSČ Základní směrnici rozvoje perio
dického tisku do roku 1965. Tisku ukládala úkol rozšiřovat rozsah, zlepšit grafic-
kou úpravu a zvýšit počet výtisků na 1 000 obyvatel. Dosavadní počet 177 výtisků
na 1 000 obyvatel se měl zvýšit na více než 300 výtisků. V roce 1967 vycházelo
v tehdejším Československu celkem 1 204 periodik, z toho v českých zemích 971
Krajské deníky v šedesátých letech

Kraj Titul
Středočeský Svoboda
Severočeský Průboj (deník od 1. 10. 1960)
Západočeský Pravda (deník od 1. 4. 1960)
Jihočeský Jihočeská Pravda (deník od 1. 10. 1960)
Východočeský Pochodeň (deník od 1. 1. 1960)
Severomoravský Nová svoboda
Jihomoravský Rovnost
Západoslovenský Hlas ľudu
Středoslovenský Smer
Východoslovenský Východoslovenské noviny (deník od 1. 10. 1960)
(16 deníků, 183 týdeníků, 80 čtrnáctideníků, 396 měsíčníků, 296 ostatních periodik).
Rozvoj zaznamenal tisk Revolučního odborového hnutí (nárůst počtu titulů v roce
1967 proti roku 1959 z 16 na 61). Počet periodik mládežnického a dětského tisku
vzrostl z 13 na 42.
V roce 1963 bylo zřízeno Československé ústředí knižní kultury, podřízené
ministerstvu školství a kultury, které se věnovalo vydávání knih, hudebnin, perio-
dického tisku a rozšiřování neperiodických publikací. Ústředí v polovině šedesátých
let provedlo průzkum účinnosti tisku, na jehož základě došlo ke snížení nákladů
u titulů, jejichž odběr a účinnost nebyly na dostatečné úrovni, popřípadě k jejich
zastavení. Naopak se zvýšily náklady nedostatkových listů. Hlavním cílem úpravy
systému bylo zvýšení nákladu a rozsahu ústředních, krajských a okresních deníků,
týdeníků a časopisů masového charakteru a doplnění systému tisku o některé vědec-
ké a odborné časopisy. Projevovala se též tendence ke slučování časopisů s malým
nákladem a titulů s duplicitním zaměřením.
Zásadní význam pro postavení periodik mělo přijetí zákona č. 81/1966 Sb. ze dne
25. října 1966, o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních pro-
středcích, který nahradil zákon č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu česko
slovenských novinářů, ve znění zákona č. 44/1958 Sb. Zákon konstatoval v části I,
paragrafu 2, že „posláním periodického tisku a ostatních hromadných informačních
prostředků je: poskytovat včasné, pravdivé, všestranné a co nejúplnější informace
o událostech ze všech oblastí života v Československé socialistické republice i v za-
hraničí…“, dále kromě jiného „přispívat ke zvyšování politické a kulturní úrovně
občanů a jejich odborných znalostí…“. Podle tohoto zákona vydávání periodického
tisku vznikalo registrací: „Registraci ústředního a krajského periodického tisku pro-
vádí ministerstvo školství a kultury… Registraci ostatního tisku provádějí krajské
národní výbory…“
Dosavadní úřad pověřený kontrolou mediální produkce (Hlavní správa tisko-
vého dohledu) byl tímto zákonem transformován na Ústřední publikační správu
(ÚPS), na Slovensku vznikla Slovenská publikační správa. Statut ÚPS byl vydán
21. prosince 1966 vládním nařízením č. 119. Organizace vykonávající cenzuru
(HSTD) se tak novým zákonem změnila z neveřejného (působící na základě vlád-
ní vyhlášky a v režimu utajení) ve veřejný orgán, jehož rozhodnutí bylo možné
v souladu s platnou legislativou napadnout a domáhat se nápravy soudní cestou.
Názorové rozdíly mezi ÚPS a šéfredaktory se také projednávaly v rámci aparátu
ÚV KSČ.
Ústřední publikační správa byla v zákoně charakterizována jako instituce, která
„zajišťuje, aby v hromadných informačních prostředcích nebyly uveřejněny infor-
mace, které obsahují skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského nebo
služebního tajemství…“.

10.3.1.2 Liberalizace a nová periodika

Od konce padesátých let můžeme v obsazích českého tisku začít zaznamenávat
opatrné slábnutí dosavadní (a stále deklarované) leninské koncepce tisku jako ná-
stroje ideologické výchovy mas a faktické posilování tendence brát v potaz také
zájmy a očekávání čtenářů.
Pro druhou polovinu padesátých let je příznačný především dynamický rozvoj
časopisecké produkce, a to jednak periodik pro různorodé skupiny čtenářů, jednak
kulturně orientovaných časopisů. V tomto období vznikly mimo jiné tituly, které
se zaměřily na mladé čtenáře, např. časopis ABC mladých techniků a přírodovědců,
určený především školní mládeži (založen 1957), a později časopis Mladý svět jako
populární kulturně‑politický týdeník pro mládež (založen 1959). V roce 1964 byl
obnoven časopis My, kulturně politický časopis Československého svazu mládeže
(první období jeho existence spadá do druhé poloviny čtyřicátých let). O rok později
vznikl časopis pro studující mládež Student.
Ve sledovaném období se ale objevila i nová periodika s jiným obsahovým a čte-
nářským zaměřením, např. ekonomicky orientovaný týdeník Hospodářské noviny
(založen 1957), dvouměsíčník Mezinárodní politika (založen 1956), kulturně politicky
zaměřené týdeníky Kultura (1957), (obnovená) Tvorba (1957) a po jejich zrušení
je zastoupil časopis Kulturní tvorba (1963) či měsíčník Dějiny a současnost (1959).
Velký význam měl dvouměsíčník Světová literatura, který začalo vydávat Státní
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění od roku 1956 pod vedením šéfredak-
tora Jana Řezáče. Světová literatura přinášela překlady a ukázky především soudobé
zahraniční poezie a prózy včetně děl západní literatury. K českému čtenáři se tak
opět začaly dostávat informace o kulturním dění v oblastech, o nichž se jinak měl
možnost dozvídat jen velmi málo.
Dalším periodikem byl od roku 1955 časopis Květen, který představoval nový
pohled na socialistickou literaturu. Snažil se o překonání rozporu mezi společenskou
a soukromou stránkou člověka v socialismu. V poezii prosazoval takzvanou poezii
všedního dne. Mezi autory Května patřili např. Miroslav Červenka, Josef Vohryzek,
„Je přirozené, že náš tisk je povolán se jem hospodářství. Boj za plnění únorové
hrát při prosazování opatření, která mají ho zasedání ústředního výboru KSČ – toť
zvýšit efektivnost národního hospodář programový úkol i pro Hospodářské no
ství, vysoce aktivní úlohu. To platí tím viny. Vždyť není jen shodou náhod, že
naléhavěji, že až dosud u nás ekonomická začínají vycházet právě v těchto dnech.“
propaganda a zvlášť hospodářská publi
cistika nedržely krok s bouřlivým rozvo Hospodářské noviny, 14. dubna 1957
Titulní strana prvního čísla Hospodářských novin z roku 1957

Jiří Brabec, Jiří Šotola. Na konci padesátých let ale vedení Svazu československých
spisovatelů podrobilo periodikum kritice, na jejím základě byl list zastaven a společně
s časopisem Nový život nahrazen periodikem Plamen (vydávaný v Československém
spisovateli).
V souvislosti s postupujícím politickým uvolňováním se rozšiřoval prostor pro
rozvoj dalších kulturních a společenskovědních časopisů. V roce 1967 vycházelo
ve skupině kulturního, osvětového a uměleckého tisku v českých zemích 175 titulů
oproti 72 v roce 1959.
Jedním z výrazných časopisů první poloviny šedesátých let byla revue Tvář, která
vycházela v letech 1964–1965 (v roce 1965 byla zastavena pro neochotu redakce
přistoupit na kompromisy) a znovu v letech 1968–1969. Tvář se profilovala jako
umělecká a společenskokritická literární revue a vydával ji Svaz československých
spisovatelů. Její redaktoři a autoři (Jiří Gruša, Jan Lopatka, Emanuel Mandler aj.)
kriticky hodnotili českou i zahraniční soudobou literaturu, publikovali texty ne-
marxistických filozofů a původní prozaické i básnické texty.
Mezi dalšími novými tituly byly např. dvouměsíčník pro literaturu, umění a kri-
tiku Orientace (1966) či měsíčník Knižní kultura (1964) pro knižní tvorbu, ediční
činnost a otázky knižního trhu. Redaktorem pro literární část Knižní kultury byl
Josef Hiršal, výtvarnou část vedla Ludmila Vachtová a na redigování a obsahu se
podílela řada dalších významných osobností kulturní oblasti. Zvláště kulturně
a umělecky zaměřené časopisy se postupně vyvinuly v platformu, s níž se zto‑
tožnilo reformní hnutí druhé poloviny šedesátých let (to se netýkalo jen listů
vzniklých v padesátých a šedesátých letech, ale i některých starších – na stránkách
časopisu Divadlo, který vycházel od roku 1949, proběhla v šedesátých letech řada
zásadních diskusí o divadelnictví). Významnou úlohu sehrál v šedesátých letech pro
kritickou reflexi a diskusi o československém, ale i zahraničním výtvarném umění
časopis Výtvarná práce, který vydával Svaz československých výtvarných umělců.
V časopisecké nabídce se objevily také časopisy, které vycházely vstříc měnícímu
se vkusu a životnímu stylu publika. Například v roce 1963 začal vycházet v naklada-
telství Orbis časopis Melodie, zaměřený na populární hudbu a jazz. Časopis se snažil
o fundovanou reflexi trendů v populární hudbě, nabízel informace z domácí i zahra-
niční hudební scény, portréty předních osobností této oblasti, žebříčky oblíbenosti,
výsledky hitparád apod. Prvním šéfredaktorem byl hudební kritik Lubomír Dorůžka.
10.3.1.3 Činnost a postavení ČTK

Významné postavení v centralizovaném modelu sdělovacích prostředků budovaném
v socialistickém Československu hrála Československá tisková kancelář (ČTK) jako
klíčová organizace sběru a zpracování zpravodajských informací. V roce 1965 přijalo
Národní shromáždění zákon č. 123/1965 Sb., o Československé tiskové kanceláři,
který stanovil, že ČTK je zpravodajským orgánem ČSSR, a definoval její působnost,

poslání a náplň činnosti. Ústřední ředitel ČTK odpovídal za činnost organizace pří-
mo vládě ČSSR (od roku 1962 do jara 1968, kdy byl odvolán reformním vedením
KSČ, zastával tuto funkci Miroslav Sulek). V letech 1964–1967 prošla ČTK reorga-
nizací a vznikly nové útvary: fotoagentura Pressfoto, Dokumentační redakce (1964),
Redakce hospodářských informací ze zahraničí (1965), Mezinárodní redakce (1967).
Na kvalitu práce každé zpravodajské agentury má podstatný vliv také dobrá
zpravodajská síť. V polovině šedesátých let měl TASS (Tisková agentura Sovětského
svazu) přes 200 stálých zahraničních zpravodajů, Reuter 600 a přes 1 000 místních
spolupracovníků. Z tohoto pohledu byla práce 25 zahraničních zpravodajů ČTK ve
23 zemích skutečně úctyhodná. ČTK také rozšiřovala vydavatelskou činnost. V roce
1964 vznikl časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost, publikující články ze zahraničního
tisku, a to i ze západních listů Time, Spiegel, Le Monde ad. V roce 1965 ČTK dodala
odběratelům celkem 30 204 běžných zahraničních zpráv, z toho 42 % od svých vlast-
ních zpravodajů, v roce 1966 to bylo již 36 445, z toho 61 % od vlastních zpravodajů.
ČTK byla součástí mediální politiky KSČ a sloužila československým médiím
v podstatě jako monopolní zdroj informací o dění v zahraničí. Po většinu sledova-
ného období směla vydávat zahraniční zprávy až poté, co je přinesla sovětská tisková
agentura TASS (a ta je vydávala až s 24hodinovým zpožděním, i proto se v dobovém
novinářském žargonu objevilo úsloví „Dočkej času jako Četka TASSu.“).
10.3.2 V
ývoj rozhlasového a televizního vysílání
do roku 1967
V roce 1957 vydala československá vláda nařízení č. 62/1957, o nové organizaci roz-
hlasu a televize, čímž zásadně změnila institucionální rámec fungování těchto dvou
vysílacích médií. Zřídila Československý výbor pro rozhlas a televizi jako ústřední
orgán státní správy v oboru rozhlasu a televize a Slovenský výbor pro rozhlas a televizi
jako orgán státní správy v oboru rozhlasu a televize pro Slovensko. Ve třetím paragrafu
se uvádí, že za činnost výboru odpovídá předseda výboru ministru školství a kultury.
Československá televize se tímto nařízením stala k 1. prosinci 1957 samostatnou
institucí (do té doby byla organizačně součástí Československého rozhlasu). Česko-
slovenský rozhlas a Československá televize byly vyčleněny z působnosti ministerstva
školství a kultury a staly se organizacemi podřízenými Výboru, složenému z progra-
mových pracovníků obou institucí. Výbor měl za úkol dohlížet na ideově politické,
umělecké, hospodářské a technické aspekty fungování obou institucí. Výbor podléhal
přímo předsednictvu vlády. Předsedou Výboru byl jmenován František Nečásek,
dosavadní ředitel Československého rozhlasu.
Na samém sklonku padesátých let došlo k další organizační změně. Vláda vydala
v roce 1959 vládní nařízení, kterým zrušila jak Československý výbor pro rozhlas
a televizi, tak Slovenský výbor pro rozhlas a televizi. Československý rozhlas a Česko
slovenská televize se staly samostatnými ústředními organizacemi, jejichž úkoly
a organizaci stanovovaly statuty schvalované vládou.
10.3.2.1 Vývoj rozhlasového vysílání

V roce 1957 měl rozhlas 2 949 038 koncesionářů, přijímačů rozhlasu po drátě bylo
zaregistrováno 198 364. Alespoň jeden rozhlasový přijímač tedy byl téměř v každé
československé domácnosti. Do konce roku 1957 byl ředitelem Československé-
ho rozhlasu František Nečásek. K 1. lednu 1958 ho v této funkci vystřídal Jaromír
Hřebík (který do té doby vedl politické vysílání Československého rozhlasu). V čele
Československého rozhlasu stál pouze rok a již 1. února 1959 ho ve funkci ředitele
nahradil Karel Hoffmann (pracovník odboru tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ),
který ve funkci setrval do roku 1967.
V lednu 1964 přijalo Národní shromáždění zákon č. 17/1964 Sb., o Českoslo-
venském rozhlase. Zákon definoval postavení a úkoly Československého rozhlasu
v souladu s politikou KSČ. Z technického hlediska stál rozhlas v šedesátých letech
Nečásek, František (* 1. 12. 1913 Praha, † 18. 5. 1968 Praha), no-

vinář, politický pracovník, funkcionář KSČ, autor řady knih o Kle-
mentu Gottwaldovi. V letech 1934–1938 působil jako redaktor
Rudého práva, v období druhé republiky odešel do exilu do SSSR
a v letech 1941–1945 byl vedoucím redaktorem českého a sloven-
ského vysílání moskevského rozhlasu. Po návratu do obnovené-
ho Československa byl v letech 1945–1946 krátce šéfredaktorem
Mladé fronty (v této době první šéfredaktor deníku Jaromír Hořec
zakládal nakladatelství Mladá fronta, ale v listu zůstal odpovědným šéfredaktorem).
Po konfliktech s redakcí ovšem Nečásek funkci opustil a vrátil se do ní Hořec. Nečásek
se pak stal blízkým spolupracovníkem Klementa Gottwalda na Úřadu předsednictva
vlády. S Gottwaldem Nečásek přešel i na Pražský hrad. V období 1948–1953 zastá-
val funkci přednosty kulturního a tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky,
v letech 1953–1954 byl tajemníkem ÚV KSČ. V roce 1954 se stal ústředním ředitelem
Československého rozhlasu a tím i Československé televize (v té době se jednalo
o jednu instituci) a v této funkci setrval do roku 1957, kdy byl zřízen Československý
výbor pro rozhlas a televizi a Nečásek až do roku 1959 vykonával funkci jeho předsedy.
Od roku 1959 až do své smrti v roce 1968 byl ředitelem nakladatelství Odeon.
před potřebou zdokonalení (dobudování) vysílačů, protože na mnoha místech re-

publiky ještě byla špatná slyšitelnost. Značné potíže byly rovněž se sítí rozhlasu po
drátě, který byl soustředěn především do větších měst (v roce 1964 do 728 míst).
Československý rozhlas nabízel stanice Československo I, Praha a Bratislava. Když
byla dobudována základní síť vysílačů pro vysílání na kmitočtech velmi krátkých
vln (VKV), byly tyto stanice doplněny stanicí Československo II dostupnou právě
na frekvenci VKV. Ta působila od roku 1964 jako program s vlastní redakcí. Pro-
gramy Praha a Bratislava byly národními programy vysílanými na středních vlnách
a rozhlasem po drátě. Československo I představovalo celostátní program dostupný
na dlouhých vlnách. Československo II bylo koncepčně pojímáno jako celostátní
program pro náročnějšího posluchače se specializovanějšími zájmy.
Do prodejní sítě se postupně dostávaly modernější stolní přijímače s možností
přijímat signál v pásmu VKV a také přenosné tranzistory umožňující poslouchat svě-
tové rozhlasové vysílače, čímž se rozhlasová nabídka pro obyvatele Československa
dále rozšiřovala a současně se oslabovala možnost státu kontrolovat obsah programů
přijímaných posluchači.
Z programového hlediska se ve druhé polovině padesátých let v rozhlasovém vysí-
lání začaly objevovat nové typy pořadů, které posilovaly funkci rozhlasu jako kulturní
instituce zprostředkující a přibližující veřejnosti literární, dramatická a hudební díla.
Mezi posluchači si získala oblibu např. četba na pokračování, dále pětiletý cyklus Nedělní
divadelní večery, v němž bylo uvedeno 150 dramat a oper, i pořady s operními ukázkami
na přání posluchačů, uváděné spisovatelkou a překladatelkou Annou Hostomskou.
Oživily se i úvahy o rozhlasu jako svébytném prostředku uměleckého vyjádření
a v roce 1957 se do programu vrátila původní rozhlasová hra jako umělecký projev
vlastní rozhlasovému médiu. Vedle toho rozhlas rozvíjel i svou roli masového média
a nositele tradičně pojímané národní kultury a do vysílání často zařazoval dechovou
hudbu a lidové písně. Tento druh hudby však zhruba od poloviny šedesátých let
ustupoval a byl nahrazován soudobou hudbou populární. Posílila se i funkce rozhlasu
jako „rodinného média“: počátkem roku 1961 byl do vysílání zařazen podvečerní
pohádkový pořad Dobrou noc, děti se skřítkem Hajajou, vyprávěný hercem Vlasti-
milem Brodským.
Pozvolná liberalizace poměrů se v průběhu šedesátých let projevila i v progra-
mové nabídce rozhlasu a v jeho celkovém ladění. Velký prostor dostaly zpravodajské
a publicistické pořady. Posluchači s velkou odezvou přijali kritičtější a otevřenější
tón, s nímž se najednou mohli v publicistice setkat, větší objem živého vysílání
i aktuálnější a živější pojetí zpravodajství, což umožnilo zavedení moderní techniky,
například využívání kvalitnějších přenosných reportážních magnetofonů.
Změna v celkovém naladění se projevila kupř. v ústupu od oficiálnosti a v nově
prosazovaném důrazu na přirozený, civilní projev. Redakce mezinárodního života
Weiner, Milan (* 29. 3. 1924 Praha, † 25. 2. 1969 Praha), novinář,

zahraniční zpravodaj. V roce 1940 byl z rasových důvodů (narodil
se do českožidovské rodiny) vyloučen z gymnázia. V roce 1942 byl
deportován do Terezína, pak do Osvětimi a Buchenwaldu, mezi
jeho spoluvězni byl i Arnošt Lustig. V dubnu 1945 se mu podařilo
uprchnout z pochodu smrti, na základě udání byl ale opět zatčen.
Po skončení války začal pracovat na ministerstvu informací jako
redaktor a v únoru 1948 se stal redaktorem Rudého práva. V roce
1950 získal redaktorské místo v ČTK a po roce odjel jako zahraniční zpravodaj Rudého
práva a ČTK do Pekingu. V roce 1952 musel zpravodajský post opustit – v souvislosti
s politickými procesy – a do roku 1963 pracoval jako tiskový referent v různých státních
institucích (např. v Československo-sovětském institutu ČSAV). V roce 1963 nastoupil ve
funkci vedoucího redaktora zahraniční rubriky nazvané Redakce mezinárodního života
do zpravodajství Československého rozhlasu. Podařilo se mu postupně prosadit, že
redakce měla k dispozici více zahraničních informačních zdrojů, z nichž mohla čerpat.
V redakci pracovali např. Jan Petránek, Karel Kyncl, Karel Jezdinský, Čestmír Suchý,
Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková nebo Luboš Dobrovský. Zavedl pořad komentovaného
zahraničního zpravodajství Svět dnes večer a zábavní magazín Písničky s telefonem.
V padesátých letech byl autorem několika propagandistických knih (Československo
uctívá památku Jiřího Dimitrova či Čína procitla: Zápisky z cest po nové Číně). V roce 2009
obdržel in memoriam Novinářskou cenu Karla Kyncla.
získala v období kubánské krize v roce 1962 přístup i k informacím z ápadních

zpravodajských agentur (AFP, Reuter). Tím bylo nebývale narušeno dosavadní posta-
vení ČTK jako monopolního zdroje zahraničního zpravodajství. Mezi rozhlasovými
zahraničními korespondenty se v šedesátých letech objevovala jména Jiří Dienstbier,
Karel Jezdinský, Karel Kyncl (ten nabídl posluchačům první informace o atentátu na
prezidenta USA J. F. Kennedyho v roce 1963), Jan Petránek, Jiří Ruml a další. Redakce
mezinárodního života (od roku 1963 vedená Milanem Weinerem) v šedesátých letech
výrazně zvýšila kvalitu zahraničního zpravodajství Československého rozhlasu.
Vznikly také pořady, které dosáhly značné popularity a obliby a v rozhlasovém
vysílání se udržely i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Šlo např. o pořady pro
mladé posluchače Mikrofórum (1965, denní dvouhodinové vysílání – reportáže,
populární hudba, rozhovor s hostem odpovídajícím na telefonické dotazy) a Meteor
(1962, magazín vědy a techniky pro mládež) nebo o zábavní pořad Kolotoč (1963).
V roce 1966 zahájili Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák vysílání Vinárny u Pavouka
(do roku 1969), kde se zrodila fiktivní postava Járy Cimrmana.
Rozhlas byl v šedesátých letech nejvýznamnějším zdrojem populární hudby

a měl značný vliv na hudební vkus. Především mladí posluchači se začátkem šede-
sátých let začali pod vlivem hudby poslouchané prostřednictvím západních vysílačů
(Radio Luxembourg) a anket oblíbenosti zpěváků a písní, které přinášely časopisy,
dožadovat jazzu a moderní taneční hudby. Československý rozhlas jim sice pomalu
a váhavě, ale přece jen vyhověl. Přispělo k tomu i založení Tanečního orchestru
Československého rozhlasu (TOČR) pod vedením Karla Krautgartnera a Jazzového
orchestru Československého rozhlasu (JOČR). Nárůst zájmu o domácí i světovou
populární hudbu vedl ve druhé polovině šedesátých let ke vzniku pořadů specializo-
vaných právě na hudbu (a do té doby v rozhlase opomíjených): hitparády, žebříčky
oblíbenosti skladeb a interpretů. Například Mirka a Jiří Černí uváděli pořad 12 na
houpačce (později 13 na houpačce) na stanici Československo II nebo do pořadu
Mikrofórum byla zařazena rubrika Desky na černo.
Liberalizace poměrů se promítla i do vysílání pro děti a mládež. Také zde se pro-
jevila civilnějším, přirozenějším projevem a většími ohledy na zájmy a životní styl
mladých lidí. V roce 1966 vznikla v hudební redakci pro děti myšlenka uspořádat
mezinárodní interpretační soutěž pro děti do 17 let Concertino Praga.
O úrovni rozhlasového vysílání v šedesátých letech v ČSSR svědčí i to, že Česko-
slovenský rozhlas získal v šedesátých letech řadu ocenění na prestižních zahraničních
festivalech rozhlasové tvorby (např. hra Bylo to na váš účet Ludvíka Aškenazyho
získala cenu Prix Italia 1965 nebo Linka důvěry Miloslava Stehlíka Prix Italia 1966).
10.3.2.2 Vývoj televizního vysílání

Také Československá televize se ve druhé polovině padesátých let a v šedesátých
letech soustředila na:
• budování technického zázemí;
• rozšiřování programové nabídky.
Pokud jde o technický rozvoj, bylo především třeba vyřešit technické propojení
televizních studií, aby bylo možné z nich přebírat programy (doposud každé studio
vysílalo samostatně). Propojení studií vyřešila v roce 1958 soustava vysílačů, která
umožnila sestavování společného programu. Dosavadní ředitel Karel Kohout byl
ve funkci vystřídán v dubnu 1958 Milanem Krejčím (zástupcem vedoucího odboru
tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ). Ani ten však ve funkci nesetrval dlouho. Již
1. října 1959 na jeho místo nastoupil Adolf Hradecký, dosavadní ředitel ČTK. V roce
1963 se ústředním ředitelem Československé televize stal Jiří Pelikán (dosavadní
předseda Mezinárodního svazu studentstva).
Rozvoji televize napomáhalo, že si KSČ uvědomovala vzrůstající význam t ohoto
média a chápala je jako jeden z klíčových nástrojů ideologického působení.
V květnu 1960 vydalo ÚV KSČ usnesení, které ukládalo Československé televizi

zavést dopolední vysílání a připravit vysílání druhého programu. Od roku 1961 vy-
sílala televize i dopoledne. Pro vzrůstající počet natáčených pořadů (v roce 1963 již
60 hodin týdně) potřebovalo pražské televizní studio další prostory. V roce 1960
vláda schválila investiční úkol výstavby televizního střediska v Praze na Kavčích
horách. Výstavba byla zahájena v červenci 1962. Již po několika měsících ovšem
vláda zastavila stavbu, protože přesunula projektové a stavební kapacity na jiné
akce. Stavba byla opět obnovena až v roce 1965.
Na začátku roku 1964 Národní shromáždění schválilo zákon č. 18/1964 Sb.,
o Československé televizi. Zákon stanovil základní poslání a úkoly televize ve spo-
lečnosti, vymezil její působnost jako prostředku masové komunikace a její vztahy
k veřejným institucím. Ústřední ředitel televize byl jmenován vládou ČSSR. Ideově
Československou televizi řídily orgány ÚV KSČ. Návazně v prosinci 1964 ideolo-
gická komise ÚV KSČ projednala materiál vedení Československé televize O stavu
a perspektivách Československé televize a přijala usnesení, které konstatovalo její
neuspokojivý technický stav.
V roce 1965 vláda ČSSR vydala usnesení o přípravě druhého televizního pro-
gramu. Uložila zahájit vysílání druhého programu v roce 1970 a v souladu s me-
zinárodními úmluvami vybudovat televizní síť, která nebude závislá na prvním
programu. Elektronický průmysl dostal za úkol zajistit výrobu konvertorů pro ma-
jitele starších přijímačů a zahájit výrobu nových televizorů pro přijímání prvního
a druhého programu.
V září 1961 dosáhla televize jednoho milionu televizních koncesionářů a o čtyři
roky později, v prosinci 1965, bylo registrováno celkem 2 113 450 domácností s tele-
vizním přijímačem. V listopadu 1961 zahájil činnost televizní vysílač Cukrák u Prahy
a tím byla dokončena výstavba základní sítě televizních vysílačů a pokrytí signálem
„Technické vybavení Čs. televize je za na bezporuchovém chodu Čs. televize.

staralé a na mnoha úsecích je v havarij Nedůrazně se řeší pomoc Čs. televizi
ním stavu, takže následkem toho dochází v prostorové situaci jak ze strany NV
ke značné poruchovosti vysílání i špatné Praha, tak i ministerstva školství a kul
kvalitě obrazu, což je právem předmě tury a ÚRO i jiných institucí.“
tem kritiky diváků a znehodnocuje často
politickou účinnost vysílaných pořadů.
K těmto nedostatkům televize přistupu Z usnesení ideologické komise
je poruchovost zařízení Ústřední sprá ÚV KSČ ke stavu Československé
vy spojů, jež není dost zainteresováno televize z 23. prosince 1964
se ve srovnání s padesátými lety podstatně zvětšilo. Československá televize uvedla

do provozu další studia: v roce 1961 v Brně a 1962 v Košicích. Televizní přijímač
začal být pro uživatele cenově dostupnější a v roce 1966 se na trhu objevil první
československý přenosný televizor Camping.
Souběžně s rozvojem technického zajištění vysílání se rozšiřovala a měnila i pro-
gramová nabídka – především se začala rozvíjet televizní žurnalistika a Česko
slovenská televize rozšířila škálu zpravodajských pořadů. K nejstarší zpravodajské
relaci – sportovnímu pořadu Branky, body, vteřiny, který se dostal na obrazovku
v březnu 1956 – přibylo na počátku roku 1957 každodenní vysílání zpravodajského
pořadu Televizní aktuality a zajímavosti. V roce 1958 se novou zpravodajskou relací
Československé televize staly Televizní noviny. Jejich prvními hlasateli byli Jaroslav
Bouz a Kamila Moučková. Od konce roku 1958 začala televize vysílat všech sedm
dní v týdnu.
Na konci roku 1959 byl do vysílání zařazen první dramatický seriál Rodina Blá‑
hova, který měl do listopadu 1960 celkem devět dílů (scénáře psali Zdeněk Bláha,
Ilja Prachař a Jaroslav Dietl, režie byla svěřena Jaroslavu Dudkovi a Stanislavu Str-
nadovi). Velmi oblíbeným se stal seriál Tři chlapi v chalupě o rodině Potůčkových
z vesnice Ouplavice, vysílaný v letech 1961–1963. Dědu, syna a vnuka hráli Lubomír
Lipský, Jan Skopeček a Ladislav Trojan. Celkem bylo natočeno 18 dílů, které televize
vysílala jednou měsíčně. Autory scénářů byli Jaroslav Dietl, Jiří Hubač, Ilja Prachař
a Josef Barchánek. Režie se postupně ujali Jaroslav Dudek, Václav Hudeček, Miroslav
Zachata a František Filip.
V roce 1966 poprvé převážil počet pořadů vysílaných ze záznamu nad počtem
pořadů vysílaných přímým přenosem. Televizní technici začali pracovat na přípravě
barevného vysílání.
Československá televize se rozvíjela nejen s podporou stranické a státní moci, ale
také ve velmi příznivém mezinárodním klimatu. Fascinace novým médiem a jeho
možnostmi vedly zvláště v evropském prostředí k úvahám o vzniku nového televiz
ního umění a o nové estetice. Specifika televizní produkce jako umělecké tvorby svého
druhu vedla k možnosti prezentovat televizní produkci na řadě televizních festivalů.
V květnu 1961 Československá televize dosáhla v zahraničí prvního festivalového
úspěchu. Na mezinárodním televizním festivalu ve švýcarském Montreaux získal
pořad Tisíc pohledů za kulisy (režie Ladislav Rychman) Bronzovou růži. Každým
rokem pak Československá televize získávala další mezinárodní festivalová uznání.
V červnu 1964 proběhl první ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.
Československá televize rozvíjela zahraniční kontakty nejen se socialistickými
zeměmi. V polovině šedesátých let podepsala dohodu o spolupráci s rakouskou
televizí ÖRF a francouzskou ORTF. Se zahraničními televizemi připravila několik
společných pořadů.
„Televizní pořad je divákem přijímán odstupem, daleko střízlivěji a kritičtěji,

osamoceně, v prostředí a atmosféře, které než je tomu na divadle nebo ve filmu.
zpravidla uměleckou působivost pořadu Televize vyžaduje velmi upřímný, čistý
přinejmenším nepodporují (jestliže ji vy a pravý výraz, kde se nic nezamlouvá
sloveně neruší). Působivost obrazu je osla a nepředstírá. V televizi má být všechno
bena menšími rozměry obrazovky. Divák tím, čím je.“
je ve svém bytě suverénním soudcem.
Televizní pracovníci musí proto počítat (Ladislav Smoljak:
s tím, že pořad bude přijímán s určitým Televize a umění, 1961)
Kritické pohledy na současné problémy Československa pronikaly i do televizní

publicistiky. Příkladem může být reportáž Otty Bednářové Volba povolání, která
byla v roce 1964 odvysílána v rámci pořadu Zvědavá kamera. Autorka zde na kon-
krétním případu z Vysokého Mýta ukázala, jak při přijímání žáků na střední školy
Bednářová, Otta (Otka) (* 18. 6. 1927 Praha), novinářka, akti-

vistka v oblasti lidských práv. V letech 1950–1962 pracovala jako
redaktorka a reportérka Československého rozhlasu, kde prošla
několika redakcemi, pracovala v zemědělské redakci, ve vysílání
pro ženy, ve vnitropolitické rubrice politického vysílání, připra-
vovala pořady pro děti a mládež. V roce 1963 přešla do Česko
slovenské televize a stala se členkou redakce publicistického po-
řadu Zvědavá kamera, pro který psala scénáře a točila reportáže,
které se dívaly kriticky na život mladých lidí v československé společnosti. Po odvysílá-
ní reportáže Volba povolání dostala v roce 1964 roční zákaz činnosti v redakci Vysílání
pro děti a mládež a zákaz vystupování na obrazovce. Po uplynutí trestu se vrátila
k natáčení reportáží pro pořad Zvědavá kamera. V roce 1968 se v dokumentu Svědectví
pro výstrahu věnovala tematice vykonstruovaných politických procesů v padesátých
letech. V roce 1970 byla z televize propuštěna a vystřídala několik zaměstnání – po-
mocná účetní, uklízečka, šatnářka. Podepsala Chartu 77 a stala se spoluzakládající
členkou Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, který informoval o situaci poli-
tických vězňů v Československu. V roce 1979 normalizační režim Bednářovou odsoudil
za takzvané podvracení republiky k trestu 3 let vězení. Ze zdravotních důvodů byla po
17 měsících propuštěna v září 1980. Pokračovala ve svých protirežimních aktivitách.
V devadesátých letech se věnovala práci v nadaci Olgy Havlové Výbor dobré vůle.
Pelikán, Jiří (* 7. 2. 1923 Olomouc, † 26. 6. 1999 Řím), novinář,

publicista, politik, vydavatel. V období protektorátu byl několik
měsíců vězněn gestapem a po propuštění se od roku 1941 až do
konce války skrýval. Po skončení války se stal aktivním funkcio-
nářem ustavujícího se Československého svazu mládeže, působil
také jako funkcionář Národní fronty a ÚV KSČ. Po převzetí moci
KSČ v únoru 1948 se podílel na čistkách v řadách vysokoškolských
studentů (byl předsedou takzvané vyakčňovací komise). V letech
1955–1963 zastával funkci předsedy Mezinárodního svazu studentstva, prokomunis
ticky orientované mezinárodní studentské organizace. V roce 1963 byl jmenován
ústředním ředitelem Československé televize. V roce 1968 se přihlásil k reformnímu
hnutí pražského jara a k idejím „socialismu s lidskou tváří“, což umožnilo Českoslo-
venské televizi zaměřit se na aktuální a kritickou publicistiku i divácky přitažlivější
hranou tvorbu. Na nátlak Moskvy československá vláda odvolala Pelikána 25. 9. 1968
z funkce ústředního ředitele Československé televize. Následně se stal kulturním atašé
ČSSR v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do Československa, požádal v Itálii o politický
azyl a aktivně se zapojil do italského politického života (na přelomu sedmdesátých
a osmdesátých let byl dvakrát zvolen do Evropského parlamentu za Italskou socia-
listickou stranu). V exilu v roce 1971 založil časopis Listy, kterým navazoval na stej-
nojmenný titul vydávaný v letech 1968–1969 Svazem československých spisovatelů.
V roce 1974 se Státní bezpečnost ČSSR neúspěšně pokusila Jiřího Pelikána odstranit
pomocí výbušniny umístěné v balíkové zásilce.
jsou preferována třídní hlediska před znalostmi uchazečů. Reportáž vyvolala velmi
negativní reakci okresního výboru KSČ v Ústí nad Orlicí. Z ideologického oddělení
ÚV KSČ pak byli do televize dosazeni Jaroslav Hondlík a Jiří Plachý jako náměstci
ústředního ředitele Československé televize Jiřího Pelikána. Přesto však kritické
pořady vznikaly v televizi i nadále (kupř. dokumenty Jindřicha Fairaizla, diskusní
pořad Věc veřejná, který byl ale na jaře 1967 zakázán, či další reportáže v publicis-
tickém pořadu Zvědavá kamera).
10.3.3 Žurnalistika na cestě k profesionalizaci

Období od druhé poloviny padesátých let a šedesátá léta byly pro novinářské po-
volání etapou, v níž začalo nabírat některé rysy profese (v sociologickém významu
slova) – zvláště pokud jde o způsob organizace a systematičtější vzdělávání.
Druhý sjezd Svazu československých novinářů (SČSN) v roce 1957 opustil prin-
cip povinného členství jako podmínku pro výkon novinářského povolání (v roce
1957 měl Svaz 2 540 členů). Žurnalistice se nyní opět mohli věnovat i lidé, kteří
nemuseli být členy SČSN. Sjezd proklamoval změnu charakteru SČSN na ideově
tvůrčí organizaci, založenou na dobrovolném členství. Jednalo se o pragmatický
postup: média potřebovala zvýšit počet novinářů, jelikož v této době docházelo
k rozšíření počtu tištěných médií a rozšíření vysílání Československé televize.
Ústup od povinného členství v SČSN měl úspěch a skutečně přivedl do redakcí
řadu nových novinářů.
Na konci padesátých let se jisté uvolnění politických poměrů promítlo i do vnitř-
ního klimatu novinářské obce a do atmosféry jejího spolkového života. Další sjezd
Svazu československých novinářů se konal již v roce 1959 a součástí diskuse, která
na něm proběhla, byly i otázky role a postavení literární a umělecké kritiky, potřeba
zábavních prvků v žurnalistice či požadavek na zvýšení kvality novinářské práce.
V SČSN rostlo v průběhu šedesátých let napětí mezi přístupem řadových noviná-
řů a stanovisky vedení organizace. Ilustruje to průběh V. sjezdu SČSN v říjnu 1967.
Závěrečná usnesení sjezdu naprosto neodpovídala společenskému klimatu. Část
delegátů se postavila za uvolnění poměrů v médiích, ale své postoje do závěrů sjezdu
neprosadila. V závěrečném usnesení sjezd zaujal kritické stanovisko k takzvaným
negativním tendencím kulturních časopisů, především Literárních novin.
SČSN se snažil reflektovat potřeby žurnalistické profese i vlastní publikační čin-
ností: již od roku 1949 vydával čtrnáctideník (později měsíčník) Československý
novinář, v roce 1965 jej spojil s rušeným více teoreticky a odborně zaměřeným
periodikem Novinářský sborník a inovovaný časopis se od začátku roku 1966 změnil
„Je to sice velice zajímavý postřeh,“ řekl šéf, „jenže tím bychom ničemu nepomohli.“
S těmi slovy mi fejeton vrátil.
„Tady už ani nejde o pomoc,“ řekl jsem, „tady jde o to, alespoň zařvat!“ Ale bral
jsem se ke dveřím, vždyť znám poměry jako on.
„Dobře, dobře. Tvoje poctivá duše si zařve, ale noviny zařvou také, i s námi,“ odpo
věděl šéf dobromyslně a naučeně.
Redakční dívka slabým hláskem poznamenala:
„A tak se pomalu měníme v prostitutky…“
Šéf umdleně zvedl ruce, nechtělo se mu pořád opakovat stejná slova, ale co měl dělat:
„Když se necháme vyhodit, přijdou sem ještě větší prostitutky. Takže komu to
prospěje.“
Ludvík Vaculík: Sekyra, 1968
na „měsíčník pro teorii a praxi žurnalistiky“ Novinář. V roce 1966 bylo založeno
vydavatelství a nakladatelství Novinář jako orgán SČSN. Ve vydavatelství Novinář
zahájil SČSN vydávání zpravodajského a publicistického týdeníku Reportér, který
sehrál významnou úlohu v období pražského jara. Prvním šéfredaktorem časopisu
byl novinář Jiří Kubka, na jaře 1968 ho vystřídal novinář Stanislav Budín. V redakci
Reportéra působili např. Jiří Hanák či Jiří Ruml. Vydavatelství také převzalo opět
týdeník Svět v obrazech, který do té doby vydávala ČTK.
Dalším krokem na cestě k alespoň částečné profesionalizaci novinářství bylo
zahájení vysokoškolského vzdělávání v žurnalistice na Filozofické fakultě UK
v Praze. V roce 1960 bylo založeno první samostatné univerzitní pracoviště zamě-
řené také na přípravu budoucích novinářů nazvané Institut osvěty a novinářství
(ION). Tento institut vedl do roku 1964 Vladimír Klimeš a pak ho ve funkci vystřídal
spisovatel Jiří Marek. Během jeho funkčního období se ION v roce 1965 změnil na
Fakultu osvěty a novinářství (FON), v jejímž čele stanul v roce 1966 Gustav Bareš.
V roce 1969 se z FON stala Fakulta sociálních věd a publicistiky (FSVP), a to stále
ještě pod vedením Gustava Bareše, kterého na začátku normalizace v roce 1970
vystřídal Miroslav Hladký.
10.4 D
emokratizace médií v době
pražského jara
Role a postavení médií během pražského jara jsou do značné míry výsledkem vztahu
vedení státu a KSČ ke sdělovacím prostředkům, respektive výsledkem prosazování
mediální politiky ÚV KSČ. Tento vztah se vyhrocoval od roku 1963 a jeho proměny
jsou podstatné pro pochopení průběhu pražského jara a jeho posrpnových dozvuků.
10.4.1 Mediální politika ÚV KSČ a média

Tisk, rozhlas a televizi považovala KSČ za významný prostředek ideového působení
na veřejnost, proto jejich chování sledovala, vyhodnocovala a ovlivňovala. Stavem
československých médií se v roce 1963 zabývalo zasedání ÚV KSČ k ideologic-
kým otázkám. Na zasedání bylo kladně hodnoceno zlepšení úrovně práce tisku,
rozhlasu a televize a dobrá úroveň objasňování politiky strany. Podle závěrů zase-
dání média důrazněji kritizovala nedostatky a stala se tribunou stranické a veřejné
kontroly. Podle usnesení ÚV KSČ ovšem kritika měla být spojena se schopností
a nalyzovat příčiny krizových jevů a napomáhat k odstraňování nedostatků. Usnesení

obsahovalo kritické věty namířené na vedení médií: „Zároveň však ústřední výbor
vyžaduje, aby redakce kritické materiály řádně prověřovaly a s nejvyšší odpověd-
ností přistupovaly k diskusím, které nemohou být samoúčelné, ale mají napomáhat
při řešení hlavních úkolů. Nelze souhlasit s publikováním příspěvků, v nichž se za
kritikou skrývají jiné zájmy než upřímná snaha po nápravě chyb, v nichž jde o kve-
rulantství, lehkovážné zesměšňování, nebo dokonce o útoky na základní principy
naší socialistické společnosti a strany…“
ÚV KSČ požadoval zesílení stranického řízení médií, zlepšení ideové a od-
borné činnosti SČSN, prohloubení přípravy novinářů a rozvinutí výzkumu otázek
socialistické žurnalistiky. ÚV KSČ stanovil prověření dosavadního systému perio-
dického tisku a jeho struktury, analýzu rozšiřování tisku z hlediska jeho účinnosti,
zaměření a společenského dosahu a vyřešení problému nedostatku papíru a ne
uspokojivého stavu polygrafického průmyslu.
V březnu 1964 schválilo předsednictvo ÚV KSČ dokument Poslání a stav kul‑
turních časopisů, který se kriticky vyjadřoval k působení kulturních časopisů. Do-
kument analyzoval především kulturní periodika, Literární noviny, Kulturní tvorbu
(vycházela od roku 1963 jako kulturněpolitický týdeník ÚV KSČ), Kultúrny život
a Plamen, ale vyjadřoval se i k Hostu do domu, Divadlu a Výtvarné práci. V doku-
mentu byly kritizovány texty Ivana Svitáka, A. J. Liehma, Evžena Löbla, Milana Hübla
či Jana Grossmana. Podle dokumentu v nich byl často uplatňován jednostranný
a negativistický pohled na minulost. Vedení strany se domnívalo, že na stránkách
kulturních periodik se projevují „liberalistické“ tendence spojené s ústupem od stra-
nického hodnocení základních společenských otázek. Kritiku si vysloužily i názory
na společenskou úlohu umění a vztahu kultury a ideologie, které se v kulturních
časopisech objevovaly. ÚV KSČ odmítal představu, že umění a uměleckou kritiku
by bylo možné postavit mimo stranu a její ideologii.
Podle předsednictva ÚV KSČ na sebe kulturní periodika brala úlohu vykladačů
politické linie strany a současně polemizovala s jednoznačnými stanovisky strany
k vnitrostranickým otázkám. Neshody Literárních novin, nejrozšířenějšího kultur
ního periodika se stranickou linií, byly např. předmětem jednání ideologického
oddělení ÚV KSČ s vedením Literárních novin v lednu 1966. Ve zprávě z tohoto jed-
nání, kterou předložil vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ Pavel Auersperg, se
praví: „Chtějí‑li LN tisknout zajímavé články, což je u nich jako u novin pochopitelné,
pak nelze šedivost řešit prostě tím, že se bude tisknout vše bez jakéhokoliv výběru.
[…] To znamená zaujmout i jasné nedvojsmyslné stanovisko k nemarxistickým
názorům. Naše tolerance, která je hybnou pákou rozvoje marxistického myšlení,
má svou druhou stránku, a tou je nesmiřitelnost ke všemu, co je s marxismem a se
socialismem neslučitelné…“

Dalším problematickým kulturním periodikem se z pohledu ÚV KSČ stal v roce

1964 nový časopis Tvář. Podle autorů přispívajících do Tváře převládala v poúnorové
literární kritice absolutizace mimoestetických měřítek a důraz na hodnocení umění
podle námětu a „angažovanosti“ díla. Nemarxistický profil periodika byl pro stranic-
ké orgány nepřijatelný a na konci roku 1965 bylo vydávání Tváře poprvé zastaveno.
Mezi osobnosti Tváře patřili např. spisovatel Jiří Gruša, literární kritik Jan Lopatka
či historička umění a spisovatelka Věra Linhartová.
Významnou roli médií si KSČ stále uvědomovala a snažila se intenzivně působit
na jejich řízení. To je také důvod, proč se k médiím opětovně předsednictvo ústřed-
ního výboru KSČ vracelo. Dne 30. srpna 1966 přijalo Usnesení předsednictva ÚV KSČ
k aktuálním otázkám stranického vedení tisku a ostatních masových prostředků ideo
vého působení, materiál, ve kterém se velmi obšírně probírá funkce tisku, rozhlasu
a televize, jejich poslání a postavení v soudobé společnosti. Usnesení se věnuje také
stranickému vedení médií od XII. sjezdu KSČ na všech úrovních řízení.
Napětí mezi kulturními periodiky a ÚV KSČ vyvrcholilo v roce 1967. Literární
noviny, týdeník Svazu československých spisovatelů, se od roku 1966 stále častěji
zaměřovaly na kulturněpolitickou publicistiku a na publikování statí významných
zahraničních autorů. Redakce Literárních novin v čele s Milanem Jungmannem se
nevěnovala pouze kulturní a umělecké oblasti, ale také ekonomickým a sociologickým
tématům. Stoupal počet cenzurních zásahů proti periodiku (v roce 1967 jich bylo 141).
V červnu 1967 se konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, na němž
zazněla řada kritických projevů význačných literátů, např. Milana Kundery, Ale-
xandra Klimenta, Pavla Kohouta, Karla Kosíka či Ivana Klímy nebo Václava Havla.
V projevech se věnovali kulturním i celospolečenským otázkám. Nejostřejší projev
přednesl Ludvík Vaculík, který kritizoval nejen stanovy Svazu československých
spisovatelů, ale také zákonodárství a nenaplňování ústavy, jež měla dle článku 28 za-
ručovat svobodu projevu. Vaculík ukázal, že tato ústavou deklarovaná svoboda
ve skutečnosti v Československu neexistuje.
ÚV KSČ se rozhodl proti Svazu československých spisovatelů zakročit. Výrazným
představitelem tažení proti Svazu československých spisovatelů byl komunistický
politik a funkcionář Jiří Hendrych. Ten měl jako člen ideologické komise ÚV KSČ
značný vliv na kulturní a mediální politiku strany. Na červnovém sjezdu Svazu česko
slovenských spisovatelů v roce 1967 byl přítomen a svým předčasným odchodem
z jednání demonstroval nesouhlas s průběhem sjezdu. Z KSČ byli následně vyloučeni
Ludvík Vaculík, Ivan Klíma a A. J. Liehm. Další spisovatelé dostali stranické důtky.
Svazu byly 1. října 1967 Literární noviny jako jeho hlavní tiskový orgán odebrány.
Periodikum bylo převedeno pod ministerstvo kultury a informací. Tento administ‑
rativní zásah vyvolal velkou nevoli spisovatelské obce i kulturní veřejnosti, která
se ve velké míře rozhodla tyto „ministerské“ Literární noviny ignorovat.
Postup KSČ vůči kulturním časopisům – s nimiž rezonovala velká část intelek-
tuálů, umělců, ale i široké veřejnosti – zvýrazňoval napětí a rozpory uvnitř společ-
nosti a fakticky připravoval podmínky pro to, aby se tyto časopisy staly prostorem,
v němž se během pražského jara uplatnily reformní a opoziční postoje. Osobnosti
spojované s těmito periodiky se pak i pro širší veřejnost namnoze staly výraznými
nositeli reformních postojů.
10.4.2 Média v období pražského jara a po invazi

Postavení médií jako instituce svobody projevu bylo jedním z nosných témat reform-
ního hnutí, které začalo v lednu 1968. Akční program, přijatý ÚV KSČ 5. dubna 1968,
vytyčoval principy fungování médií a mediální politiky – především měl být přijat
tiskový zákon vylučující předběžnou cenzuru. Vedoucí činitelé KSČ a státu měli prav-
divě informovat občany o problémech, komunikovat s médii, poskytovat rozhovory.
Lidem „nelze libovolným výkladem mocensky předepisovat, o čem smějí a o čem
nesmějí být informováni, které své názory mohou a které nemohou veřejně vyslovit“.
Ministerstvo kultury a informací předložilo 21. května 1968 vládě ČSSR návrh
opatření v oblasti rozhlasu, televize a ČTK. Sdělovací prostředky měly v domácím
zpravodajství intenzivněji podporovat vládní usnesení a Akční program ÚV KSČ,
v zahraničním zpravodajství dbát na to, aby nenarušovaly zájmy československé za-
hraniční politiky. Všem členům vlády se ukládalo, aby všestranně vycházeli vstříc
Československému rozhlasu, Československé televizi a ČTK, poskytovali jim potřebné
informace a zároveň využívali pro svoji práci jejich služeb.
Svobodnější tvůrčí atmosféra ve společnosti vyústila v průběhu roku 1968 mimo
jiné i v podstatné a viditelné změny v nabídce mediálních obsahů. Veřejnost – zvyklá
na to, že doposud se rozpory, neúspěchy, respektive skandály zakrývaly a nepřipouš-
těly – jevila nově probuzený zájem o politické dění a stav společnosti. Náklady titulů
periodického tisku podstatně vzrostly – u některých deníků téměř na dvojnásobek.
Podobně rostla i poslechovost rozhlasu a sledovanost televize. Zpětná vazba mezi
médii a čtenáři povzbuzovala novináře v úsilí přinášet další atraktivní a nové obsahy
a tato agenda médií dále posilovala vůli po prosazení reforem. K velmi reflektovaným
tématům v médiích patřilo např. nové pátrání po okolnostech smrti Jana Masaryka,
průběh rehabilitací obětí politických procesů přelomu čtyřicátých a padesátých let,
útěk generála Jana Šejny do USA, úloha Lidových milicí či nový pohled na události
československých dějin (mnichovská dohoda, západní odboj v době druhé světové
války, zhodnocení osobnosti Julia Fučíka atd.).
Československý rozhlas a Československá televize v období pražského jara ve svých
vysíláních výrazně podporovaly politiku nového vedení KSČ v čele s Alexandrem
Dubčekem. Uskutečňovaly přímé přenosy shromáždění, kde občané diskutovali s ve-

řejnými činiteli o politické situaci. Jejich vysílání v období do srpna 1968 zahrnovalo
velké množství publicistických pořadů. Rozhlas a televize odvysílaly také řadu dis-
kusních pořadů o politické situaci v Československu. Důležité je v této souvislosti
zdůraznit, že mnozí publicisté v té době sice zaměstnanecky působili v jednom médiu,
ale své názory prezentovali i v dalších médiích (např. Karel Kyncl, Jiří Kantůrek, Ladi-
slav Daneš, Karel Pech, Jiří Ruml, Vladimír Škutina, Vladimír Tosek, Karel Jezdinský,
Jiří Dienstbier ad.).
Aktiv celopodnikové organizace KSČ Československé televize zaslal prvnímu
tajemníkovi ÚV KSČ Dubčekovi 24. ledna 1968 rezoluci, v níž uvítal závěry ledno-
vého zasedání ÚV KSČ. V Československé televizi se pak následně konala 31. ledna
porada vedoucích pracovníků, na níž účastníci požadovali uvedení „trezorových“
pořadů, oficiální ujasnění funkce televizního zpravodajství a publicistiky a obnovení
diskusního pořadu Jiřího Kantůrka Věc veřejná. Na konci února se konala celozávod-
ní konference KSČ v Československé televizi. Její účastníci odmítali zásahy ÚV KSČ
do televizní tvorby. Žádali programovou a ekonomickou samostatnost televize a její
podřízení výhradně předsedovi vlády nebo příslušnému výboru Národního shro-
máždění, nikoliv ÚV KSČ. Na začátku dubna 1968 ústřední ředitel Československé
televize Jiří Pelikán zrušil dvě funkce programových náměstků, které zastávali Jaro-
slav Hondlík a Jiří Plachý, dosazení v roce 1965 aparátem ÚV KSČ.
V květnu 1968 komise Filmového a televizního svazu (FITES) pod vedením re-
žiséra Jiřího Krejčíka zahájila rehabilitace filmových a televizních pracovníků, kteří
museli z politických důvodů v období 1948–1968 opustit svá místa.
Celozávodní v ýbor KSČ v Československém rozhlase, který rovněž podporoval
polednovou politiku komunistické strany, se na své schůzi 28. května 1968 rozhodl po-
žádat o odvolání ústředního ředitele rozhlasu Miloše Marka, který nastoupil do funkce
v lednu 1967. Vláda Marka odvolala 25. července a na jeho místo nastoupil Zdeněk
Hejzlar (bývalý předseda Svazu české mládeže, perzekuovaný v padesátých letech).
Oficiální postoje novinářské obce vyjádřené v materiálech novinářské organizace
SČSN se ale dlouho k reformnímu úsilí nehlásily. Teprve ve dnech 21.–23. června
1968 se konal v Praze mimořádný sjezd Svazu československých novinářů, který se
postavil za společenské změny období pražského jara. S projevem zde vystoupil i prv-
ní tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, přičemž delegáti sjezdu vyjádřili podporu
jeho politice a jasně deklarovali požadavek zajištění svobody projevu a legislativního
odstranění cenzury. Vedle toho sjezd schválil federalizovanou organizaci Ústředí no-
vinářů ČSSR, skládající se ze Svazu českých novinářů a Svazu slovenských novinářů.
Požadavek zajištění svobody projevu podporovaly též dělnické výbory na obranu
svobody tisku. První vznikl spontánně 23. dubna 1968 v Moravských chemických zá-
vodech jako reakce na vystoupení právě zvoleného tajemníka ÚV KSČ Aloise Indry
Kantůrek, Jiří (* 13. 3. 1932 Písek, † 2. 7. 1998 Praha), novinář

a televizní pracovník. Novinářské činnosti se věnoval od šede-
sátých let. Byl redaktorem týdeníku Kulturní tvorba (1964–1967)
a externě spolupracoval s Československou televizí. Roku 1968 se
stal vnitropolitickým a ekonomickým redaktorem Českosloven-
ské televize. Moderoval politické diskusní pořady a působil jako
komentátor v redakci publicistiky a dokumentaristiky. Podílel se
na protisovětském vysílání Československé televize v srpnu 1968.
Za své postoje byl v roce 1970 vyloučen z KSČ a nesměl vykonávat novinářské povolání.
Pracoval ve stavebních a projektových organizacích. V osmdesátých letech se zapojil
do činnosti nezávislých občanských iniciativ. V roce 1989 vystupoval jako televizní
mluvčí Občanského fóra. K 1. lednu 1990 byl jmenován šéfredaktorem Hlavní redakce
publicistiky a dokumentaristiky Československé televize. Dne 12. března 1990 nahradil
Jindřicha Fairaizla ve funkci ústředního ředitele Československé televize a setrval v ní
do konce 1992. Poté se opět věnoval žurnalistice a byl tiskovým mluvčím České strany
sociálně demokratické.
na krajské konferenci KSČ v Ostravě, v němž Indra mluvil o zneužívání svobody

projevu. První dělnický výbor vyhlásil, že svoboda projevu není jen věcí noviná-
řů, nýbrž všech občanů. V průběhu května a června vzniklo dalších 59 dělnických
výborů, které se peticemi a rezolucemi obracely na státní orgány s požadavkem
na zákonem garantovanou svobodu slova a zrušení cenzury.
Národní shromáždění přijalo 26. června 1968 zákon č. 84/1968 Sb., který no-
velizoval zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných infor-
mačních prostředcích. Zákon rušil cenzuru tím, že stručně stanovil: „Cenzura je
nepřípustná. Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobo-
dě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není
dotčena pravomoc prokurátora a soudu.“ Po novele měl následovat nový tiskový
zákon. Již 13. června 1968 vláda zrušila Ústřední publikační správu, tedy instituci,
která fakticky vykonávala cenzuru. Důležité bylo rovněž rozhodnutí zrušit omezení
množství přidělovaného papíru pro jednotlivá vydavatelství, takže deníky již neměly
stanovenu maximální výši svého nákladu.
10.4.2.1 Média v době invaze do ČSSR v srpnu 1968

Liberalizaci veřejného prostoru a s tím spojenou demokratizaci médií, k nimž došlo
v průběhu jara a léta 1968, považovalo tehdejší vedení KSSS v čele s L. I. Brežněvem
za fatální ohrožení vedoucí úlohy KSČ (kritika fungování československých médií se
často objevovala ve vystoupeních představitelů komunistických stran ostatních zemí

východního bloku a byla také důvodem jejich kritiky československého stranického
vedení). Byl to rovněž jeden z důvodů, proč v noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadila
intervenční vojska pěti zemí Varšavské smlouvy Československo: k vojenským cílům
invaze patřilo mimo jiné také obsazení a následné ovládnutí médií.
Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann povolal dne 20. srpna po 22. ho-
dině do svého úřadu programového náměstka ředitele Československého rozhlasu
Rostislava Běhala a řekl mu, že Československo je obsazováno vojsky zemí Varšav-
ské smlouvy. Požadoval, aby rozhlas odvysílal zprávu legalizující intervenci. Běhal
tento krok odmítl, a proto byl tímto úkolem pověřen nedávný ředitel rozhlasu Miloš
Marko.
Do rozhlasu mezitím informace o okupaci dorazila a technici zajistili, že vysílání
neskončilo standardně o půlnoci, ale nadále pokračovalo. Předsednictvo ÚV KSČ
vydalo prohlášení, v němž oznámilo vstup vojsk Varšavské smlouvy do Českoslo-
venska, vyzvalo občany ke klidu, odmítlo intervenci a oznámilo, že vedoucí činitelé
státu dále vykonávají své funkce.
Od 1.30 hod. začal hlasatel Vladimír Fišer opakovat na stanici Praha a na všech
připojených vysílačích upozornění, aby posluchači nevypínali přijímače, probudili
své sousedy a počkali na důležité informace, které se v brzké době objeví ve vysílání.
Těsně před druhou hodinou ranní Vladimír Fišer prohlášení ÚV KSČ přečetl – éte-
rem ovšem zaznělo jen několik prvních vět, protože Karlu Hoffmannovi se podařilo
vysílání odpojit. Rozhlas po drátě ale vysílal dále.
Vysílání rozhlasu bylo opět zahájeno ráno 21. srpna 1968 ve 4.30 hod. Vedle
základních informací bylo okamžitě – a pro většinu obyvatel poprvé v celém zně-
ní – přečteno prohlášení ÚV KSČ odsuzující vstup vojsk Varšavské smlouvy do
Československa. Rozhlas vyzýval ke klidu, disciplíně a uvážlivosti, informoval o ra-
něných a padlých, apeloval na občany, aby nekladli vojskům marný odpor a zbytečně
neprolévali krev.
Po osmé hodině ranní rozhlas vysílal záznam projevu prezidenta republiky Lud
víka Svobody, který poskytla televize. Kolem deváté hodiny. vysílání na dobu přibližně
dvou hodin umlklo. Prakticky až do 27. srpna 1968 bylo oficiálně vysílání Česko-
slovenského rozhlasu přerušeno. Rozhlas ovšem vysílal nadále z náhradních provi-
zorních pracovišť – například ze studia 7, které se nacházelo na Vinohradské třídě.
Mezitím se připravovalo vysílací pracoviště umístěné na Žižkově, poblíž areálu roz-
hlasových administrativních budov v Jeseniově ulici. Dne 21. srpna 1968 hovořili
k posluchačům Jiří Dienstbier, Sláva Volný, Jiří Ruml, Jan Petránek, Karel Jezdinský
či Eva Kopecká.
Vinohradská budova Československého rozhlasu byla 22. srpna 1968 zcela ob-
sazena sovětskými vojáky a odejít z ní museli všichni zaměstnanci. Boje u budovy
Hoffmann, Karel (* 15. 6. 1924 Stod, † 21. 2. 2013 Praha), poli-

tik, stranický a státní činitel. Po druhé světové válce vystudoval
Vysokou školu politickou a sociální. V letech 1949–1959 pracoval
v tiskovém odboru Ústředního výboru Komunistické strany Čes-
koslovenska. Poté byl bez jakýchkoli rozhlasových zkušeností
jmenován v roce 1959 ústředním ředitelem Československého
rozhlasu. Tuto funkci zastával do ledna 1967. Následně se stal
ministrem kultury a informací, z pozice této funkce se podílel na
perzekuci některých členů Československého svazu spisovatelů za jejich vystoupení
na svazovém sjezdu v červnu 1967. Od května do září 1968 byl ředitelem Ústřední
správy spojů. Od ledna do září 1969 byl náměstkem předsedy Správy federálních
hmotných rezerv. Poté začala Hoffmannova normalizační kariéra. V letech 1969–1971
zastával post předsedy Výboru pro pošty a telekomunikace (od ledna 1971 změněno
na ministerstvo spojů ČSSR). V letech 1971–1987 zastával funkci předsedy Ústřední
rady odborů, současně byl v letech 1971–1989 členem předsednictva ÚV KSČ a po-
slancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V roce 1990 odešel z politického
života. V roce 2003 byl Hoffmann odsouzen za to, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 ne-
chal jako ředitel Ústřední správy spojů vypnout vysílače Československého rozhlasu,
aby se k občanům nemohl dostat obsah provolání ÚV KSČ odsuzující intervenci vojsk
Varšavské smlouvy. Hoffmann dostal trest šesti let nepodmíněně, ale již po 26 dnech
pobytu ve vězení byl propuštěn ze zdravotních důvodů.
Československého rozhlasu na Vinohradské třídě si vyžádaly 15 mrtvých. Začalo se

vysílat z krajských studií v Čechách, na Moravě i na Slovensku (např. z rozhlasového
studia v Liberci vysílali i Jan Tříska a Václav Havel) a z koordinačního centra na
pražském Žižkově. Provizorní vysílání symbolicky skončilo 27. srpna večer projevem
Alexandra Dubčeka po jeho návratu z Moskvy.
Pokud jde o Československou televizi, ta začala 21. srpna v ranních hodinách
vysílat z Měšťanské besedy v Praze. Moderátorka Kamila Moučková informovala
diváky o aktuálním dění. Sovětští vojáci obsadili nejdříve ředitelství televize na ná-
městí Maxima Gorkého. Dopoledne ukončili i činnost Měšťanské besedy. Televizní
pracovníci poté vysílali ze studia v bývalém kině Skaut a z vysílače Cukrák. Když jim
zásahy okupačních sil práci na těchto místech znemožnily, připravili několik impro-
vizovaných studií po Praze, odkud se pak díky velkému úsilí televizních techniků
dařilo vysílat až do 26. srpna. Televize vysílala z Tesly Hloubětín, z budovy na Za-
hradním městě, z rozestavěného objektu na Kavčích horách, z Výzkumného ústavu
A. S. Popova pro sdělovací techniku v Braníku a z objektu ubytovny ministerstva
vnitra na Petřinách. Televizní pracovníci diváky informovali o aktuálních událostech

a do studií přiváděli hosty, kteří se vyjadřovali k současné situaci.
Určitou dobu se dařilo vysílat i z mimopražských míst. Pracovníci brněnského tele
vizního studia vysílali z vysílače Kojál. Skupina televizních pracovníků působila na vy-
sílači Kleť u Českého Krumlova. Vysílání z libereckého Ještědu se hlásilo jako Svobodný
sever. Televizním pracovníkům se povedlo řadu natočených reportážních materiálů
odvézt do Vídně. Díky řediteli rakouské televize ÖRF Helmutu Zilkovi se pak tyto
záběry dostaly do západní Evropy, kde je odvysílaly tamní televizní stanice.
Média sehrála důležitou sjednocující a organizátorskou roli při vyjádření
odporu občanů vůči okupaci. Noviny vycházely improvizovaným způsobem i v ně-
kolika vydáních denně. Vytištěné noviny informující o nejnovějších událostech byly
bezplatně rozdávány na ulicích a lidé si je po přečtení vzájemně předávali. Podobně
jako rozhlas a televize vyzýval i tisk občany ke klidu, aby nedocházelo ke střetům
s vojáky Varšavské smlouvy, které by mohly vést ke krveprolití. Sdělovací prostřed-
ky také zajistily spojení, a sehrály tak významnou roli organizátora při svolávání
mimořádného vysočanského sjezdu KSČ.
Okupantům se nepodařilo 21. srpna a ve dnech bezprostředně následujících
ovládnout československá média, a proto se snažili o vlastní mediální propagandu.
Z Drážďan začala vysílat intervenční rozhlasová stanice Vltava. Moderátoři a hlasa-
telé stanice Vltava projevovali značnou neprofesionalitu a špatnou jazykovou úro-
veň. Sověti vydávali od 30. srpna periodikum Zprávy, které bylo propagandistickou
tiskovinou plnou gramatických a stylistických chyb. Zprávy vycházely jako deník ve
formátu Rudého práva, později jako obdeník ve středoevropském formátu a jejich
distributory byli okupační vojáci.
Přes velkou solidaritu a výraznou morální podporu veřejnosti, z níž se „ilegální“
média mohla těšit, dařilo se okupační moci a jejím pomahačům postupně dostávat
média pod kontrolu a zavádět systém řízení a kontroly mediální produkce. Také čes-
koslovenští politici se v takzvaném moskevském protokolu pod výhrůžkami zavázali
přijmout opatření ke kontrole médií. Vláda usnesením č. 292 ze dne 30. srpna 1968
založila Úřad pro tisk a informace (ÚTI), jehož úkolem bylo řídit, sledovat a hodnotit
činnost médií. Ředitelem byl jmenován bývalý redaktor řady závodních časopisů
Josef Vohnout. ÚTI vydal své první pokyny již 3. září 1968, týkaly se hlavně vztahu
k intervenci a ukládaly, že se se nesmí psát negativně o zemích, které k nám poslaly
svá vojska, a že není možné používat slova „okupant“ a „okupace“.
Následně vláda 12. září 1968 ustanovila Vládní výbor pro tisk a informace v čele
s právníkem a komunistickým politikem Peterem Colotkou, jehož úlohou bylo koor-
dinovat opatření a směrnice k činnosti médií. Dne 13. září 1968 Národní shromáž-
dění schválilo zákon č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti
tisku a dalších hromadných informačních prostředků. Zákon formuloval úlohu
a principy fungování založeného úřadu (na Slovensku vznikl Slovenský úrad pre
tlač a informácie). Nová instituce získala některé dosavadní pravomoci ministerstva
kultury a informací. Zákon umožňoval obnovení předběžné cenzury a deklaroval
systém sankcí vůči vydavatelům (až po zrušení registrace). Tímto aktem skončilo
krátké období svobody médií.
Již na podzim roku 1968 byla na několik týdnů zastavena periodika Reportér,
Politika, Kultúrny život. Časopis Reportér pak byl na krátkou dobu obnoven a redakci
vedl publicista a literární kritik Jiří Lederer. V pražské Lucerně se dne 18. listopa-
du konal aktiv pražských novinářů, jehož účastníci podpořili polednovou politiku
Dubčekova vedení KSČ. Požadovali schůzku s představiteli státu, aby se poradili,
jak lze zabránit pokusům likvidovat svobodu tisku.
Na počátku roku 1969 bylo již ale zcela zjevné, že demokratizace médií prosazená
během přechodného období tiskové (politické) svobody jara a léta 1968 je na ústupu
a bude dále oslabována a potlačována. Novináři si přes veškeré své odhodlání situaci
dobře uvědomovali a snažili se oklešťování svobody tisku alespoň brzdit.
Vyhlášení federalizace státu, k níž došlo k 1. lednu 1969, se projevilo také změnou
ve složení úřadů dohlížejících na média. Vznikly zde nové instituce: Český úřad pro
tisk a informace (ČÚTI), který se stal nástupcem Úřadu pro tisk a informace (ÚTI),
a Slovenský úrad pre tlač a informácie (SÚTI). Vládní výbor pro tisk a informace
byl nahrazen Federálním výborem pro tisk a informace. Oba národní úřady pro tisk
Lederer, Jiří (* 15. 7. 1922 Kvasiny u Rychnova nad Kněžnou,

† 12. 10. 1983 Birnbach, SRN) novinář, literární a televizní kritik.
Od roku 1946 přispíval do sociálnědemokratických listů. Studoval
sociologii v Praze a Krakově. V letech 1951–1954 pracoval v děl-
nických profesích. Roku 1954 nastoupil jako redaktor do Světa
sovětů. V roce 1956 přešel do deníku Večerní Praha. Po kladné
recenzi románu Zbabělci Josefa Škvoreckého musel list opus-
tit. Poté byl redaktorem Technických novin. V období 1962–1967
pracoval jako vedoucí výzkumného pracoviště Československého rozhlasu. V letech
1968–1969 byl redaktorem Literárních listů, Listů a Reportéra. V lednu 1970 byl zatčen
a dva měsíce držen ve vazbě za „hanobení státu světové socialistické soustavy“ (šlo
o jeho texty o Polsku z roku 1968). V lednu 1972 ho soud poslal na dva roky do vězení.
V lednu 1977 byl jako signatář Charty 77 zatčen a odsouzen za zasílání děl českých
spisovatelů do zahraničí na tři roky do vězení. Po propuštění v roce 1980 mu bylo
nabídnuto ministerstvem vnitra vystěhování do Spolkové republiky Německo, kde
spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa a od roku 1981 s časopisem Obrys.
a informace analyzovaly a hodnotily činnost médií, dohlížely na d održování tisko-

vého zákona, usměrňovaly obsahovou orientaci médií, zaznamenávaly zahraniční
propagandu a její vliv na veřejné mínění. Současně se věnovaly správní činnosti
v oblasti periodického tisku.
Nedošlo k návratu k principům předběžné cenzury (byla používána v období nor-
malizace jen v některých případech – např. při výročí 21. srpna 1968 či výročí smrti
Jana Palacha). Zavedena byla forma následné cenzury, kdy základem bylo systema-
tické využívání autocenzurního chování novinářů, kteří si hlídali, aby nebyli autory
mediálních obsahů, s nimiž by se mohli dostat do existenčních problémů. Vytvářeli
takové mediální obsahy, jaké předpokládali, že po nich vládnoucí moc požaduje.
Prvního ředitele Českého úřadu pro tisk a informace Josefa Vohnouta vystřídal
ve funkci 1. dubna 1969 Josef Havlín, od 1. září 1969 byl novým ředitelem Vlastimil
Neubauer. Úřad měl mít celkem 121 zaměstnanců. Rozhodnutí úřadu sice vycházela
z platných právních norem, ale rozhodující pro oblast médií byly požadavky oddělení
stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ (později oddělení masových
sdělovacích prostředků).
Sovětský svaz již na konci srpna 1968 požadoval odvolání ředitele Českosloven-
ského rozhlasu Zdeňka Hejzlara a Československé televize Jiřího Pelikána. Vláda je
odvolala z funkcí 25. září 1968. Na jejich místa nastoupili vládní zmocněnci Odon
Závodský a Bohumil Švec z aparátu ÚV KSČ. Řada předsrpnových publicistických
pořadů z vysílání zmizela. Přesto se rozhlasoví a televizní publicisté stále snažili
uplatňovat ve vysílání své názory na současné politické dění. Lze říci, že do ledna
1969 byly možnosti rozhlasové a televizní tvorby již zúžené, ale ještě nedocházelo
k perzekuci zaměstnanců.
Změna nastala v lednu 1969 v souvislosti s úmrtím Jana Palacha. Československá
televize měla již od prosince 1968 nového ústředního ředitele Josefa Šmídmajera,
který přišel do této funkce z aparátu československé vlády. Televizní publicisté (Jiří
Kantůrek, Jiří Svejkovský, Vladimír Škutina, Ladislav Daneš, Karel Pech, Vladimír
Tosek, Jiří Tonninger, Jindřich Fairaizl, Arnošt Frydrych, Karel Kyncl, Vladimír Brani-
slav) se v pořadu Slovo ke dni vyjádřili ke smrti Jana Palacha a k situaci ve společnosti.
Pro řadu z nich to bylo poslední vystoupení na televizní obrazovce před nedobro-
volným odchodem. Ve stejný den, tedy 22. ledna, skupina rozhlasových publicistů
(Jiří Dienstbier, Věra Štovíčková, Jeroným Janíček, Karel Jezdinský, Čestmír Suchý
a Stanislav Sigmund) vydala prohlášení, v němž v souvislosti se smrtí Jana Palacha
vyjádřila podporu politickým představitelům pražského jara, tedy Ludvíku Svobo-
dovi, Alexandru Dubčekovi, Josefu Smrkovskému, Oldřichu Černíkovi a dalším.
Provolání podpořili publicisté a pracovníci československého zahraničního vysílání.
Federální výbor pro tisk a informace pak na konci ledna 1969 na základě
usnesení vlády a ÚV KSČ rozhodl o okamžitých opatřeních v Československém
Fairaizl, Jindřich (* 14. 6. 1934 Praha, † 16. 10. 1993 Měchenice),

režisér, scenárista, dramatik. Od roku 1951 působil jako redaktor
v Československém rozhlase. V roce 1953 patřil v Televizním stu-
diu Praha mezi zakládající členy redakce Vysílání pro děti a mlá-
dež, v níž pracoval do roku 1964, kdy se v Československé televizi
stal režisérem dokumentárních snímků, v nichž se zaměřoval na sociální témata.
Velký ohlas vyvolal v roce 1968 jeho televizní dokument Inzerát. Fairaizl si dal do no-
vin inzerát, že vymění automobil za adopci dítěte. K jeho velkému překvapení dostal
tři sta odpovědí. Režisér pak natáčel s rodiči a ptal se jich, co je vede k tomu, že by se
vzdali svého dítěte. Dokument ukázal, že mladí lidé mají velké problémy s bydlením
a financemi, není dostatek míst v jeslích a mateřských školkách. Fairaizl prezentoval
morální stav společnosti, která dvacet let zdůrazňovala, že dělá vše pro spokojený
život mladých lidí a jejich dětí. Inzerát získal cenu za dokument na mezinárodním
televizním festivalu Prix Italia. V srpnu 1968 se Fairaizl podílel na protiokupačním
vysílání Československé televize. Roku 1970 musel z Československé televize odejít.
Za normalizace spolupracoval s Krátkým filmem, kde natáčel výukové a odborné
snímky pro různé instituce. Federální vláda jej 11. ledna 1990 jmenovala ústředním
ředitelem Československé televize. Již v březnu 1990 po hospitalizaci v nemocnici
na svoji funkci rezignoval. Až do konce svého života natáčel pro televizi publicistické
pořady. Současně byl autorem divadelních a rozhlasových her.
Kyncl, Karel (* 6. 1. 1927 Žebrák, † 1. 4. 1997 Londýn), novinář.

Upozornil na sebe v květnu a červnu 1948, kdy s Pavlem Kohou-
tem moderoval pro Československý rozhlas živé vysílání z Mezi
národní výstavy rozhlasu (MEVRO). Poté pracoval krátce v od-
dělení agitace ÚV KSČ a v kulturní rubrice Mladé fronty. V roce
1950 se dostal do redakce Armádního rozhlasu, součásti Česko
slovenského rozhlasu. V armádní redakci pracoval až do roku
1961, kdy přešel do zahraniční redakce. V letech 1962–1965 byl
zpravodajem v USA. Vedle působení v rozhlase spolupracoval také s Československou
televizí, kam na konci roku 1968 přešel. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a propuštěn
z televize. Za protirežimní postoje byl zatčen a dvacet měsíců vězněn. Po podpisu
Charty 77 se jeho perzekuce vystupňovala. V únoru 1983 odjel do Velké Británie,
kde získal politický azyl. Pracoval zde jako redaktor měsíčníku Index on Censorship,
přispíval do různých československých exilových periodik a spolupracoval s BBC.
V devadesátých letech působil jako zpravodaj Českého rozhlasu ve Velké Británii.

r ozhlasu, Československé televizi a v tisku. Mezi opatření patřilo také rozhodnutí,

kteří publicisté by se již neměli objevovat ve vysílání. Začalo tak období odchodu
význačných publicistických osobností pražského jara.
Československá televize odvysílala 28. března 1969 přímý přenos ze zápasu mis-
trovství světa v ledním hokeji Československa proti Sovětskému svazu. Po vítězství
reprezentačního týmu ČSSR vyšli lidé do pražských ulic a porážku mužstva SSSR
oslavovali. Došlo k rozbití výlohy kanceláře letecké společnosti Aeroflot na Václav-
ském náměstí. Federální výbor pro tisk a informace obvinil Československou televizi
z rozpoutávání protisovětských nálad (televize vysílala zápas v přímém přenosu)
a nařídil vyloučit z televizního vysílání všechny názory kritizující KSČ a Sovětský
svaz. Předsednictvo ÚV KSČ se na svém zasedání 1. dubna 1969 zabývalo rolí sdě-
lovacích prostředků v tomto incidentu. Konstatovalo, že se některá periodika vážně
odchýlila od linie KSČ a Národní fronty. Kritika se týkala zejména týdeníku Listy,
časopisu Reportér a periodika Československé strany socialistické Zítřek.
• 335
11 Média jako výraz

i nástroj normalizace
Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století
11.1 E
vropa a svět od letu na Měsíc
ke konci studené války
Dvacetiletí, které následovalo po neklidném závěru šedesátých let, se ve světovém
měřítku odehrálo v sevření ustaveného rozdělení světa na dvě mocenské sféry kon-
trolované na jedné straně USA a na druhé straně SSSR. Toto uspořádání – někdy
označované jako bipolární – dávalo jednotlivým zemím a jejich reprezentacím jen
málo prostoru pro jiné alternativy než „patřit“ buď k Západu, nebo k Východu,
a současně nabízelo možnost stabilizace mezinárodní situace pomocí dohody obou
„supervelmocí“ a tím relativní snížení napětí.
Soupeření mezi oběma velmocemi se odehrávalo na nejrůznějších kolbištích –
od diplomacie přes průmyslovou soutěž (včetně tzv. závodů ve zbrojení), vědecký
výzkum (především kosmonautiku) po kulturu a sport. V tomto soupeření nakonec
SSSR a jím reprezentovaný model společnosti prohrál, zatímco západní, kapitalistic-
ký model prokázal životaschopnost a ekonomickou sílu. Důvodů pro tento výsledek
bylo více – ekonomická síla Západu proti zaostávajícímu hospodářství Východu,
morální diskreditace v mezinárodním kontextu a fatální ztráta posledních zbytků
podpory ze strany vlastních obyvatel v zemích spadajících do mocenské sféry SSSR.
Celé dvacetiletí předznamenal symbolický obrat v soutěži o „dobývání vesmíru“.
Zatímco v první fázi kosmických letů v padesátých letech zjevně uspěl Sovětský svaz,
na sklonku šedesátých let převzaly iniciativu Spojené státy. Celý svět sledoval v tele-
vizi let americké vesmírné lodi Apollo 11, a hlavně přistání amerických astronautů
na Měsíci 20. července 1969, které se stalo skutečně globální mediální událostí –
televizní přenos výstupu kosmonautů z lunárního modulu na povrch zemského

satelitu tehdy sledovaly miliony lidí na všech kontinentech.
Ve stejném roce zahájil nově zvolený prezident USA Richard Nixon stahování
vojenských jednotek USA z Vietnamu, čímž fakticky přiznal neúspěch americké
intervence (poslední američtí vojáci odešli v březnu 1973 a v dubnu 1975 válka
oficiálně skončila bezpodmínečnou kapitulací Jižního Vietnamu).
Ve stejné době lze zaznamenat ve vztazích mezi velmocemi určitou snahu
o snižování mezinárodního napětí. Ta se projevila v roce 1972 podpisem smlouvy
SALT 1 mezi SSSR a USA o omezení počtu mezikontinentálních balistických raket
a smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (ABM). Ve stejném roce
navštívil Richard Nixon Čínu a Sovětský svaz ve snaze zmírnit napětí v mezinárod-
ních vztazích. Vrcholní představitelé 33 evropských zemí (včetně Československa)
spolu s představiteli USA a Kanady podepsali v roce 1975 ve finských Helsinkách
závěrečný protokol Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podle nějž
byly hranice vytvořené a stvrzené po druhé světové válce nedotknutelné. Signatáři
Helsinského protokolu se zřekli využívání síly a napomáhání terorismu a zavázali
se dodržovat lidská práva. Symbolickým vyvrcholením uvolňování napětí mezi
velmocemi byl společný sovětsko-americký kosmický let lodí Sojuz a Apollo, který
se uskutečnil v témže roce.
Ohnisky napětí zůstávaly Severní Irsko, kde se část obyvatel stále nechtěla smířit
s příslušností k Velké Británii, a Blízký východ, kde přetrvával odpor arabského světa
k existenci státu Izrael. Na letní olympiádě v Mnichově v roce 1972 povraždilo pales-
tinské teroristické komando 11 izraelských sportovců. Válka mezi Izraelem na jedné
straně a Egyptem se Sýrií na druhé straně, která začala napadením Izraele během
židovského svátku Jom Kippur (Den usmíření), vedla na podzim roku 1973 k celo
světové ropné krizi, při níž došlo ke čtyřnásobnému zdražení ropy. Krize zasáhla
všechny vyspělé země včetně Spojených států a posílila obecné povědomí o ekono-
mické provázanosti světa a o vyčerpatelnosti fosilních zdrojů energie.
Napětí mezi USA a SSSR se zvýšilo opět na konci sedmdesátých let sovětskou
invazí do Afghánistánu. USA vyjádřily nesouhlas s invazí mimo jiné neúčastí na
letních olympijských hrách v Moskvě 1980. Do zhoršování vztahů se promítlo také
sovětské rozmisťování raket středního doletu SS‑20 v zemích střední a východní
Evropy.
Na počátku osmdesátých let se světová pozornost upřela k Polsku. V létě 1980 do-
šlo v gdaňských loděnicích ke stávce a dělníci v čele s Lechem Waleşou vytvořili
Solidaritu – nezávislou odborovou organizaci, která dosáhla počtu 7 milionů členů.
Solidarita vystoupila s požadavky na uskutečnění politických reforem, polské veřej-
né mínění s požadavky rezonovalo a vnitropolitická situace v Polsku se vyhrotila.
V prosinci 1981 vyhlásil nově jmenovaný ministerský předseda generál Wojciech
Média jako výraz i nástroj normalizace • 337
Jaruzelski v zemi výjimečný stav, působení Solidarity potlačil a situaci v zemi stabili-
zoval. Aktivity Solidarity a úsilí o uplatňování lidských práv v zemích spadajících do
mocenské sféry SSSR podporoval také papež polského původu Jan Pavel II., vlastním
jménem Karol Wojtyla. Papežem se stal 16. října 1978.
Zvýšení napětí mezi USA a SSSR bylo na počátku osmdesátých let spojeno také
s volbou republikánského kandidáta Ronalda Reagana americkým prezidentem.
Reagan, zastánce tvrdé politiky vůči Sovětskému svazu, vyhlásil v roce 1983 program
strategické obranné iniciativy, jehož podstata spočívala ve výzkumu a vývoji zařízení
na zneškodnění mezikontinentálních střel v kosmickém prostoru, což Sovětský svaz
vnímal jako porušení smlouvy SALT 1.
Mezinárodní napětí se zklidnilo ve druhé polovině osmdesátých let po zvolení
Michaila Gorbačova generálním tajemníkem KSSS v březnu 1985. Gorbačov zahájil
„perestrojku“ („přestavbu“), soubor ekonomických a politických reforem, a v mezi
národních vztazích se snažil vrátit k politice uvolňování a mírového spolužití vel-
mocí. Gorbačov a Reagan se několikrát sešli na vrcholných schůzkách a dohodli se
na snižování počtu jaderných zbraní v obou zemích, až se k tomu na sklonku roku
1987 ve Washingtonu zavázali smluvně. Sovětský svaz na základě této washington-
ské smlouvy začal stahovat z ČSSR a NDR rakety středního doletu a současně dával
najevo zemím, které spadaly do jeho mocenské sféry, že již nebude zasahovat do
jejich vnitřních politických problémů. V únoru 1989 stáhl svá vojska z Afghánistá-
nu. Spolu s „perestrojkou“ začal Gorbačov prosazovat princip „glasnosti“, tedy větší
otevřenosti ve veřejném prostoru.
V zemích spadajících do mocenské sféry SSSR začal po Gorbačovově nástupu
narůstat vliv opozičních skupin a sílila morální i materiální podpora, kterou jim
poskytoval Západ. V mnohonárodnostní Jugoslávii sílilo vnitropolitické napětí vy-
volávané nechutí ostatních členů federace k hegemonizačním snahám Srbska.
V roce 1989 vyvrcholila změna politického kurzu nastavená Gorbačovem řetězo-
vým pádem mocenských monopolů komunistických stran a zánikem totalitárních
režimů v Polsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Bulharsku, Česko-
slovensku a Rumunsku. To následně vedlo zvláště v Evropě k celé řadě geopolitic-
kých změn, především k (1) sjednocení Spolkové republiky Německo a Německé
demokratické republiky již v roce 1990, (2) rozpadu Jugoslávie v roce 1991 a násled-
né sérii místních válek mezi jednotlivými republikami bývalé federace, (3) zániku
Sovětského svazu v prosinci 1991 a (4) rozdělení Československa na dva svrchované
státy k 1. lednu 1993.
Naproti tomu v Číně si komunistická strana udržela své postavení a studentské
bouře, které propukly na jaře 1989, na počátku června téhož roku pomocí armády
a pořádkových sil tvrdě potlačila (tato krvavá událost, jejíž hlavní část se odehrála na
pekingském náměstí Nebeského klidu, bývá označována jako „pekingský masakr“).
11.1.1 Nástup postmodernismu v umění

Po bouřlivých a experimentujících šedesátých letech byly následující dvě dekády
i v kulturní a umělecké sféře obdobím spíše pesimistickým. Patrně nejvýraznějším
rysem umělecké produkce této doby je nástup takzvaného postmodernismu (též
postmoderny), jenž se vyznačuje relativizací poznání, představou plurality a vzá-
jemné rovnosti přístupů a názorů, odmítnutím norem včetně estetických a přesvěd-
čením, že racionalismus moderny nedovoluje vidět věci v celku a v souvislostech.
Ve filozofické rovině postmodernismus po zkušenosti s totalitárními a autori-
tářskými režimy nacismu a stalinismu odmítá „velkou pravdu“, tedy univerzálně
platný výklad světa a společnosti. Označení tohoto období se odvozuje od knihy
francouzského filozofa Jeana‑Françoise Lyotarda O postmodernismu vydané v roce
1979. Dalšími filozofy, kteří jsou s postmodernismem spojováni, jsou např. Michel
Foucault a Jacques Derrida.
V architektuře se prosadil odklon od požadavku moderny na stylovou a ma-
teriálovou čistotu a na podřízení se funkci. Postmodernismus se v umění projevil
stylovou otevřeností, promícháváním výrazových prostředků, propojováním žánrů
a rozbíjením struktury díla.
K postmoderním literátům se počítají např. italský sémiotik a romanopisec Um-
berto Eco, a to zvláště románem Jméno růže z roku 1980, spisovatelé experimentující
s kombinováním žánrů a rozbíjením tradiční narativní struktury, kupř. američtí spiso-
vatelé Kurt Vonnegut, Jr. (Jatka č. 5 a Snídaně šampiónů, oba z roku 1973, aj.) nebo John
Irving (Svět podle Garpa z roku 1978) či Brit Ian McEwan (v roce 1978 vydal vlivný
román Betonová zahrada). Postmoderní přístup, znamenající mimo jiné také odmít-
nutí představy „vysoké“ kultury, vedl k dalšímu propojení umění a populární kultury.
Vedle postmoderny můžeme v tomto období zaznamenat nebývalý rozvoj ma-
gického realismu, jemuž se dařilo zvláště v prostředí Latinské Ameriky (např. v díle
kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Marqueze či argentinského povídkáře
Jorge Luise Borgese).
V této době vzniklo i několik výrazných tradičních románů (např. Sophiina volba
amerického romanopisce Williama Styrona z roku 1979 přibližující sugestivní příběh
matky, jež musela v nacistickém koncentračním táboře rozhodnout, které z jejích
dvou dětí přežije a které bude zabito). Alexandr Isajevič Solženicyn ve svém díle
Souostroví Gulag popsal prostředí stalinských táborů nápravných prací. Solženicyn
byl poté v roce 1974 zbaven občanství Sovětského svazu a násilně vypovězen ze země
na Západ. V německy psané literatuře na sebe upozornila např. rakouská spisovatel-
ka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2004 Elfriede Jelineková, která se
ve svých dílech často zaměřovala na problematiku frustrovaných nebo zneužívaných
žen (Milenky /1975/ či Pianistka /1985/).
V sedmdesátých letech v podstatě paralelně s postmoderním relativismem sílil

pocit neukotvené nespokojenosti se společenskou realitou, který nacházel hudební
výraz v punku. Punkeři (např. britské skupiny Sex Pistols a The Clash) vyjadřovali
přímočaře, provokativně, s drsnou, až vulgární naléhavostí naštvanost pramenící
z byrokratického totalitarismu soudobých společností, válečných hrozeb, všeprostu-
pující komerce, potlačování individuální svobody apod. Punk se projevil i v životním
stylu mladé generace promítajícím se do postojů (především odmítání měšťácké
konformity), oblečení a celkového způsobu života, takže lze v tomto období mluvit
o vzniku punkové subkultury. Zvláště ve Velké Británii byl punk nejvíce spojen
s dělnickou mládeží a vyjadřoval její životní pocity.
Dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let bylo také obdobím nebývalé ko-
mercializace literatury, ať již jde o tradiční realistické romány („profesní“ romá-
ny Arthura Haileye, např. Letiště či Kola), nebo o rozvoj fantasy literatury (Terry
Pratchett začal publikovat v roce 1971 a svou nejslavnější fantasy sérií Zeměplocha
vydával od roku 1983) a hororu (Stephen King vydal první horor – Carrie – v roce
1974, Osvícení o tři roky později).
Silně se komercializace projevila také v průmyslu hudebních nahrávek a ve
filmovém průmyslu sedmdesátých a osmdesátých let. V roce 1972 byla založena
švédská popová skupina ABBA, jedno z nejúspěšnějších hudebních těles v dějinách
populární hudby. Do kinematografie se komercializace promítla vlnou amerických
katastrofických filmů (kupř. Dobrodružství Poseidonu z roku 1972), ale především
nástupem marketingově pečlivě a velkoryse uváděných „kasovních trháků“ typu
Čelisti (1975), Blízká setkání třetího druhu (1977) a E. T. Mimozemšťan (1982) reži-
séra Stevena Spielberga či Hvězdných válek (1977) George Lucase. Komercializace
filmové produkce vedla také k nástupu filmů přitahujících pozornost předváděným
násilím (v roce 1984 uvedl James Cameron do kin film Terminátor s Arnoldem
Schwarzeneggerem v hlavní záporné roli vraždícího robota) a spektakulárně vý-
pravnými vědecko-fantastickými příběhy (Ridley Scott natočil v roce 1979 sci-fi
horor Vetřelec, který se stal základem úspěšné série).
Komerční filmová produkce se prosadila i v dalších zemích a vedla ke vzniku
velkých center filmového průmyslu, např. v Indii (filmovým studiím v oblasti Bom-
baje se neformálně přezdívá „Bollywood“).
Ve světové kinematografii se ale objevila i filmová díla pohybující se mimo
tento hlavní proud, kupř. postmoderně laděné filmy amerického režiséra Davida
Lynche hledající inspiraci v surrealismu i psychoanalýze (Sloní muž /1980/, Modrý
samet /1986/), snímky polského režiséra Andrzeje Wajdy (Člověk z mramoru /1976/
nebo Člověk ze železa /1981/) či film Pokání (1984) gruzínského režiséra Tengize
Abuladzeho.
11.1.2 M
asová média sedmdesátých
a osmdesátých let
Pokud jde o masová média, tedy periodický tisk a rozhlasové a televizní vysílání, ta
se nechávala mechanismy komercializace pohlcovat pomaleji a poměrně dlouhou
dobu si – vedle nesporného podílu na provozu konzumní společnosti – zachová
vala tradiční funkci prostředku veřejné a politické komunikace. Přesto byl i zde vliv
komercializace zřejmý a rozhodující.
Typickým rysem tohoto období je koncentrace vlastnictví a rozmach takzvaného
křížového vlastnictví médií, tedy stále běžnější koncentrace vlastnictví tištěných
titulů a vysílacích stanic, popřípadě vlastnictví filmového studia a televizní stanice.
Ikonickými postavami tohoto trendu ve vývoji mediálního vlastnictví se stali „me-
diální mogulové“ Robert Maxwell a Rupert Murdoch.
Maxwell (který měl československé, resp. rusínsko-židovské kořeny, a pocházel
z velmi nuzných poměrů) od šedesátých let budoval impérium Maxwell Communi-
cation Corporation, k němuž v osmdesátých letech přidal vlivnou mediální skupinu
Mirror Group Newspapers a řadu deníků (např. britský Daily News) a další mediální
podniky (kupř. newyorské knižní nakladatelství Macmillan).
Murdoch (původem z Austrálie, kde se narodil do majetné vydavatelské rodiny)
začal své mediální panství budovat na přelomu padesátých a šedesátých let, postupně
se mu podařilo vymanit se z hranic Austrálie a expandovat do Velké Británie. Tam
koupil nejprve bulvární deník The Sun a v roce 1981 prostřednictvím své společnosti
News Corporation i seriózní list The Times. To vyvolalo celou řadu protestů, lon-
dýnské Timesy byly považovány za symbolické vlastnictví Anglie a Murdoch musel
přijmout britské občanství, aby mohl nákup realizovat. V současnosti Murdoch
vlastní filmovou společnost 20th Century Fox, má podíl v satelitní společnosti BSB,
kontroluje televizní společnost Fox News a řadu dalších mediální a komunikačních
firem a také několik baseballových klubů. Je znám tím, že své mediální panství
využívá k (většinou velmi účinné) politické podpoře svých favoritů (většinou kon-
zervativních, ale ne bez výjimky).
Příznačným rysem této etapy byla další vlna rozvoje bulvárních médií a jejich
těsné propojení s politickou komunikací. Příkladem je podpora, kterou od padesá-
tých let poskytoval Bild Zeitung, německý bulvární deník vydavatele Axela Springera,
konzervativním křesťanským demokratům – list, jehož praktiky kritizoval v novele
Ztracená čest Kateřiny Blumové německý spisovatel a držitel Nobelovy ceny z roku
1972 Heinrich Böll.
V USA začala sedmdesátá léta dvojicí událostí, které jako kdyby potvrzovaly vý-
znam tisku pro uchování a rozvoj demokratických poměrů. V roce 1971 uveřejnily
The New York Times jako první, po nich Washington Post a další listy, dokumenty
o vzniku a průběhu války ve Vietnamu. Z dokumentů bylo zřejmé, že válka má

o hodně jiný (a pro Spojené státy nepříznivý) vývoj, než jaký byl administrativou
USA veřejnosti předkládán. O právu na zveřejnění těchto listin z ministerstva obra-
ny (tzv. Pentagon Papers) se vedl soudní spor mezi vládou a deníky, neboť vláda
považovala za nesprávné dokumenty tohoto typu uveřejňovat. Soud s odkazem na
První dodatek Ústavy Spojených států potvrdil správnost postupu novin. Velkou roli
sehrálo také to, že značné množství amerických deníků napříč celým kontinentem
zachovalo jednotu a dokumenty po New York Times přetisklo.
O rok později se síla médií ukázala během aféry Watergate, kdy novináři Robert
Woodword a Carl Bernstein z deníku Washington Post odhalili, že lidé z okolí pre-
zidenta Richarda Nixona se podíleli na vloupání do volební centrály Demokratické
strany. Ukázalo se, že Nixon nechal nainstalovat v Bílém domě odposlouchávací
zařízení a že musel o vloupání do kanceláří Demokratické strany vědět. Nixon byl na-
konec 9. srpna 1974 – jako první prezident v historii USA – nucen odstoupit z funkce.
Zřetelněji se komercializace projevila v televizním vysílání, a to především v USA,
kde tak jako tak bylo rozhlasové a televizní vysílání od počátku vnímáno především
jako podnikatelská činnost. Docházelo k silnému rozvoji kabelových televizí a vzniklo
mnoho stanic, které nabízely specializovaný obsah. V polovině sedmdesátých let
např. začal úspěch stanice Home Box Office (HBO), která se specializuje na uvádění
filmů. V roce 1980 založil podnikatel Ted Turner zpravodajský kanál CNN. Dalším
Turnerovým úspěchem byla kabelová televize TNT, která se zaměřila na uvádění sta-
rých filmů z produkce studia Metro-Goldwyn-Mayer. Celosvětového ohlasu dosáhl
v osmdesátých letech hudební kanál MTV zaměřený na populární hudbu spojenou
s videoklipy. Tyto stanice se staly mezinárodními, jelikož je ve své nabídce prodávají
provozovatelé kabelových televizí po celém světě.
Období sedmdesátých a osmdesátých let bylo i v Evropě spojeno s rozvojem ko-
merčních rozhlasových a televizních stanic. Řada západoevropských zemí postupně
opouštěla výlučný model „vysílání veřejné služby“ jako jediné nabídky a přešla na
„duální systém“, v němž vedle sebe existují veřejnoprávní a komerční rozhlasové
a televizní stanice. Proces, eufemisticky nazývaný „deregulace“, vnesl do rozhlasového
a televizního vysílání principy marketingového myšlení a zřetelnou orientaci na zisk.
Itálie deregulovala svoji televizi v polovině sedmdesátých let. Ve Francii zaznamenal
v osmdesátých letech úspěch placený Canal Plus, televizní provozovatel, který zavedl
v Evropě americký systém filmových a sportovních kabelových kanálů. Ve Spolkové
republice Německo bylo předmětem dlouholetých diskusí, zda lze umožnit vysílání
komerční televize. V roce 1984 začala vysílat televizní stanice RTL Plus a následně
vznikly první komerční televizní stanice, které nebyly napojené na kabelové sítě.
Běžným standardem se staly barevné televizory se stereofonním zvukem a dál-
kovým ovládáním. Rychle se v tomto období začala rozvíjet možnost uživatelského
záznamu televizních pořadů pomocí videorekordérů a tím nabral na významu

fenomén „odloženého sledování“ (který např. dovoloval přetáčení reklam a tím
komplikoval měření efektivity reklamních sdělení). V sedmdesátých letech firma
Sony začala prodávat přehrávač videokazet Betamax a firma Matsuhita vyvinula
systém Video Home System (VHS). Americká filmová studia nástup videorekordérů
nevítala, protože měla obavu, že sníží návštěvnost v kinech. Firmy MCA a Disney
podaly v roce 1976 žalobu s požadavkem zákazu prodeje videorekordérů s tím, že
nahrávání filmů narušuje autorská práva. Po několikaletém soudním sporu byla
žaloba zamítnuta. Osmdesátá léta byla pak spojena se vzrůstajícím prodejem video-
rekordérů a prodej filmu na videokazetách začal být pro filmová studia výrazným
zdrojem příjmů. Video a možnost „odloženého sledování“ také změnily divácké
televizní návyky, protože divák již nemusel být v době vysílání u televizoru, ale mohl
si pořad v nepřítomnosti nahrát a podívat se na něj v jím zvoleném čase.
Komercializace, orientace na zábavu a relaxaci se staly typickými příznaky zá-
padních médií. Vznikal tak ostrý kontrast s médii v zemích sovětské mocenské sféry,
v nichž média měla jasně definovanou politickou úlohu spojenou s prosazováním
politiky komunistické strany. I v mediální sféře se tak spotřební mediální produkce
stávala synonymem „západního“ způsobu života a jako taková byla obyvateli „vý-
chodních“ zemí často přijímána – na rozdíl od Západu, kde měla četné odpůrce –
s nekritickým obdivem.
11.2 Československo v době normalizace

Na sklonku šedesátých let bylo přes protesty obyvatel zřejmé, že invaze vojsk Var-
šavské smlouvy znamená nejen zastavení reforem započatých během pražského jara,
ale v mnoha ohledech návrat k politickým, společenským a kulturním poměrům,
jaké v zemi panovaly dlouho před rokem 1968. V dubnu 1969 byla již pozice Ale-
xandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ neudržitelná. Sovětský svaz
požadoval zásadní obměnu vedení KSČ a Dubčeka nahradil 17. dubna 1969 Gustáv
Husák. Tím fakticky začala konsolidace poměrů, v dobových textech označovaná
jako „normalizace“. Veřejnost se snažila vyjádřit s nastupující normalizací nesou-
hlas při prvním výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1969, ale veřejné
protesty byly potlačeny příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí,
které se nastoupivší moci mezitím také podařilo konsolidovat, když se zbavila členů
podporujících reformní snahy pražského jara.
V roce 1970 přistoupilo vedení KSČ k výměnám členských legitimací. Dělo se tak
cestou takzvaných prověrek a pravým cílem výměny byla snaha očistit k omunistickou
stranu od všech, kteří souhlasili s reformní politikou dubčekovského v edení. Stra-

nické prověrkové komise posuzovaly postoje členů KSČ k vývoji v letech 1968–1969,
a zvláště k invazi vojsk Varšavské smlouvy. Z KSČ bylo během prověrek vyškrtnuto
či vyloučeno cca půl milionu lidí, tedy zhruba jedna třetina členů. Pro většinu z nich
byla ztráta členství spojena i s nucenou změnou zaměstnání, zvláště pokud byli ze
strany vyloučeni (vyškrtnutí mělo mírnější dopad).
V prosinci 1970 schválilo zasedání ÚV KSČ dokument Poučení z krizového vývoje ve
straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Poučení odsoudilo činnost vedení KSČ v čele
s Alexandrem Dubčekem od ledna 1968 do dubna 1969 a stalo se de facto jedním ze
zásadních materiálů KSČ. Současně stanovovalo principy „normalizační“ politiky KSČ.
V roce 1971 již mělo vedení KSČ situaci natolik pod kontrolou, že mohlo anulovat
závěry mimořádného XIV. sjezdu KSČ, který se uskutečnil v srpnu 1968 v praž-
ských Vysočanech, a svolalo na květen 1971 „řádný“ XIV. sjezd. Sjezd jednoznačně
podpořil program konsolidace společnosti a jednomyslně zvolil Gustáva Husáka
generálním tajemníkem KSČ. Politická moc také rozhodně zasáhla proti předsta-
vitelům opozičních názorů a proudů ve společnosti. V roce 1975 Gustáv Husák
nahradil Ludvíka Svobodu ve funkci prezidenta Československa, čímž opět došlo
k personálnímu spojení nejvyšší stranické a ústavní funkce.
Ve druhé polovině sedmdesátých let nastalo oživení činnosti opozičních skupin,
které vyvrcholilo v lednu 1977 vznikem Charty 77, jejíž signatáři kritizovali porušování
lidských práv v ČSSR a žádali jejich dodržování poukazem na fakt, že Českosloven-
sko bylo signatářem závěrečného protokolu Helsinské konference z roku 1975, kde
se k respektování lidských práv zavázalo. Text Charty 77 bezprostředně podepsalo
242 signatářů, kteří byli za svůj podpis perzekuováni. Na Chartu 77 navázalo v roce
1978 založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který si kladl za cíl
sledovat případy osob stíhaných za projevy svého přesvědčení a svá zjištění zveřejňovat.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se začala zhoršovat hospodářská
i sociální situace Československa. Produktivita ekonomiky se snižovala, řadu výrob-
ků si lidé nemohli koupit v běžné obchodní síti, úroveň služeb byla špatná, v zemi se
nebývalou měrou rozšířila takzvaná šedá ekonomika založená na sociálních sítích
známostí, protislužeb a neformálních závazků.
Po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS
v roce 1985 museli i českoslovenští politici reagovat na politiku glasnosti a pere-
strojky. Vedení KSČ začalo mluvit o ekonomických a sociálních problémech spo-
lečnosti. Došlo také k personálním změnám – novým generálním tajemníkem ÚV
KSČ se stal v prosinci 1987 Miloš Jakeš a v říjnu 1988 vystřídal Lubomíra Štrougala
ve funkci předsedy federální vlády Ladislav Adamec.
Režim přesto i nadále potlačoval aktivity opozičních hnutí, i když stále neúspěš-
něji. V prosinci 1988 uspořádal francouzský prezident François Mitterrand během
oficiální státní návštěvy Československa pro zástupce občanských iniciativ snídani

na francouzském velvyslanectví v Praze. V sobotu 10. prosince téhož roku se na
Škroupově náměstí v Praze na Žižkově konala demonstrace na obranu lidských práv.
K protirežimním akcím se přidávalo stále více osob, což se projevilo v lednu 1989 při
takzvaném Palachově týdnu, kdy si lidé v Praze na Václavském náměstí připomínali
dvacáté výročí smrti studenta Jana Palacha. V létě 1989 byla sestavena petice Několik
vět, která požadovala dialog KSČ s opozicí. Mezi jejími signatáři se objevili lidé, kteří
se doposud žádných podpisových akcí nezúčastnili. Jejich jména zveřejňovala ve
vysílání Svobodná Evropa, což zvyšovalo popularitu petice. Zhroucení režimu bylo
definitivně potvrzeno reakcí veřejnosti na brutální zásah jednotek Sboru národní
bezpečnosti proti studentům v Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989.
Potlačení reformních snah roku 1968, konsolidace politické situace, vynucení ale-
spoň formální loajality a exemplární umlčování či zastrašování jako základní nástroje
direktivní politiky za „normalizace“ se promítly i do kulturního a uměleckého života
společnosti. Svazová činnost, jež byla nápadným projevem probuzeného občanského
vědomí během pražského jara, byla od počátku normalizace potlačována. Koordi-
nační výbor tvůrčích svazů ukončil činnost a Filmový a televizní svaz byl vyloučen
z Národní fronty, Svaz československých spisovatelů byl nejprve zbaven práva vydávat
periodika, pak mu bylo v roce 1970 odňato nakladatelství Československý spisovatel.
Na jaře 1972 byl nahrazen loajálním Svazem českých spisovatelů, k němuž v roce 1977
přibyl Svaz československých spisovatelů jako koordinační orgán na úrovni federace.
Oficiální umělecká produkce přitom zvláště ze začátku sedmdesátých let ještě
v sobě nesla dozvuky reformního období: v roce 1971 vydal Ladislav Fuks Příběh
kriminálního rady a Ota Pavel povídkový soubor Smrt krásných srnců. I později vedle
textů a filmů konformních či programově podporujících normalizační poměry (jež
vydávali např. básníci Vilém Závada a Josef Rybák nebo prozaici Jan Kozák či Miroslav
Rafaj) vycházela díla, která autorem či obsahem jako by „testovala“ hranice tolerance ze
strany režimu (Hrabalovy Postřižiny vyšly v roce 1976 a Slavnosti sněženek v roce 1978).
K filmové tvorbě se mohly vrátit po několikaleté pauze také některé osobnosti
spojované s obdobím šedesátých let, mezi jinými František Vláčil (Dým bramborové
natě /1976/, Stíny horkého léta /1977/), Jiří Menzel (Postřižiny /1981/, Slavnosti sně‑
ženek /1984/, Vesničko má středisková /1986/) či Věra Chytilová (Hra o jablko /1978/,
Panelstory /1981/, Kalamita /1982/).
Pokračovala i tradice malých divadel, jejichž představení se stávala projevem hle-
dání alternativního postoje k poměrům (brněnské Divadlo na provázku, Činoherní
klub v Praze, Činoherní studio v Ústí nad Labem, pražské Divadlo Y, Divadlo Járy
Cimrmana aj.). Postupně se výrazem doby staly – vedle televizních seriálů – přede-
vším filmové komedie s (velmi mírně) satirickým podtextem (např. filmy Oldřicha
Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje /1974/ nebo Marečku, podejte mi pero /1976/).
„Československá masmédia zaplnila ona myšlenky, která by přesahovala uznanou

perfektní jednosměrnost, šeď oficiálních realitu reálného socialismu.“
zpráv, nabubřelá polemika s bezbranný
mi protivníky, bezbřehá oslavnost, fan Milan Šimečka: Obnovení pořádku,
fárový optimismus a absence jakékoliv 1975–1977
Vedle toho vycházela díla českých autorů v zahraničí, v exilových nakladatel-

stvích – např. v torontském nakladatelství Sixty‑Eight Publishers založeném manžely
Škvoreckými (zde vyšla díla Arnošta Lustiga, Egona Hostovského, Milana Kundery
či Jana Skácela) nebo v nakladatelství Index, založeném počátkem sedmdesátých
let Bedřichem Utitzem a Adolfem Millerem v Kolíně nad Rýnem (např. v roce 1980
Hrabalova novela Obsluhoval jsem anglického krále).
Pro většinu normalizačního období je tak příznačná paralelní existence dvou
kulturních a společenských prostorů. Na jedné straně byla oficiální sféra loajální
k režimu a pohybující se v mantinelech jím vymezených, na druhé straně existoval
pestrý soubor nejrůznějších neoficiálních, do soukromí stažených aktivit od rukopis-
ně šířených literárních děl přes výtvarnou produkci (na počátku sedmdesátých let se
kolem Vratislava Effenbergera zformovala Surrealistická skupina v Československu),
hudební projev až po amatérské divadlo a amatérský film.
Typickým rysem normalizace z hlediska běžného občana bylo sledování neklidné
hranice toho, co bylo pro režim přijatelné, a nacházení dokladů o jeho polevující
ostražitosti. Když např. v roce 1984 dostal básník Jaroslav Seifert (reprezentant
spisovatelského svazu z období pražského jara) Nobelovu cenu za literaturu, byla
to pocta české literatuře a současně uznání autorovi, jež reprezentoval období, které
se normalizace snažila z kolektivní paměti vytěsnit.
11.3 M
édia v ČSSR od potlačení
pražského jara do roku 1989
Masová média (v dobové terminologii „prostředky masové informace a propagandy“,
tedy PMIP, nebo „hromadné sdělovací prostředky“, tedy HSP) měla v konsolidač-
ních plánech normalizační politiky významné místo. Na jedné straně byla chápána
jako významný nástroj formování veřejného mínění, které bylo třeba odvést od
v zpomínek na pražské jaro, na druhé straně byla sama média aktéry reformního
období a bylo třeba je funkčně i personálně podřídit novým poměrům.
11.3.1 Nástup normalizace v médiích

V období od srpnové okupace 1968 do roku 1971 se takzvanému zdravému jádru
KSČ podařilo politickými a mocenskými prostředky potlačit politickou opozici.
Nastupující konzervativní představitelé KSČ již v průběhu roku 1968 hledali cesty,
jak vrátit média zpět do služebné role, jež jim příslušela v sovětském modelu vztahu
médií a politiky a kterou měla v jejich představách o normalizované společnosti za-
stávat. Novinářským normalizačním funkcionářům se velmi záhy podařilo ovládnout
Svaz českých novinářů a vyloučit z něj ty, které stranické materiály a dobová pro-
normalizační publicistika označovaly jako „představitele pravicového oportunismu“.
Nejmocnějším nástrojem prosazování změn se staly (1) represivní zásahy vůči
médiím (média nejvíce spojená s reformními snahami pražského jara byla zakázá-
na), (2) individuální postup proti jednotlivým novinářům a (3) zakládání nových
periodik. V průběhu stranických čistek se KSČ zbavila reformních a samostatně
uvažujících komunistů v redakcích. Vyloučila nebo vyškrtla je ze svých řad, při-
čemž tento akt znamenal pro postižené novináře buď nutnost média opustit, nebo
přinejmenším naprostou ztrátu vlivu na chod redakce.
Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) v souladu s paragrafem 1 a 3 zákona
127/1968 Sb. byl zmocněn vydávat na základě rozhodnutí stranických orgánů, vlády
a na základě vlastního rozhodnutí závazná upozornění, „která ukládají buď věno-
vat zvýšenou publicitu určité tematice, nebo zákaz zveřejňovat zprávy a informace
určitého druhu, slouží rychlé a operativní informovanosti sdělovacích prostředků
pomocí dálnopisné sítě ČTK, přičemž dodatečně – podle důležitosti a okruhu pů-
sobnosti – jsou tato sdělení zasílána příslušným redakcím časopisů, rozhlasu, televizi,
vydavatelům periodického tisku ještě písemně formou cyklostylovaných dopisů…“
Nejpozději od jara 1969 bylo zcela zřejmé, že nové vedení státu a strany pova‑
žuje média za významný faktor stabilizace poměrů a že se je pro hladký a úspěšný
průběh konsolidace poměrů bude snažit dostat rychle a rozhodně pod svou kontrolu.
Gustáv Husák, první tajemník ÚV KSČ, prohlásil, že pokud má KSČ plnit svou úlohu
vedoucí politické síly, je nezbytně nutné, aby si zajistila rozhodující ideový vliv na
tisk, rozhlas a televizi.
Již 6. května 1969 předsednictvo ÚV KSČ jednalo o změnách ve struktuře t isku
a o personálních změnách v řídicích funkcích médií. Zrušeny byly tituly, které v roce
1968 nejintenzivněji zastupovaly proreformní postoje a myšlení, tedy kupř. Listy
(periodikum Svazu československých spisovatelů navazující na Literární noviny),
Reportér, Zítřek, Studentské listy, My 69, Dějiny a současnost, Plamen, Analogon nebo
obnovená Tvář. Jak uvádí Vyjádření IV. odboru ČÚTI k otázce zrušení časopisů v le‑
tech 1968–1971, celkem došlo v průběhu let 1968–1971 ke zrušení 156 ústředně
registrovaných periodik (9 v roce 1968, 35 v roce 1969, 33 v roce 1970 a 79 v roce
1971). V materiálu pro jednání vlády ČSR z 16. listopadu 1971 se uvádí, že během
roku 1969 došlo ke zrušení dokonce 177 titulů. Podobné rozdíly lze nalézt i v dalších
oficiálních podkladech. Úpravy číselných údajů byly nepochybně motivovány snahou
předkladatelů podávat účelově upravené zprávy.
Mezi lety 1970 a 1975 se v českých zemích snížil počet týdeníků z 203 na 186
a měsíčníků z 398 na 282. V již uvedeném materiálu z listopadu 1971 se hovoří
o tom, že rozhodujícím kritériem při zvažování „oprávněnosti vydávání časopisu
není otázka tradice, ale okolnost, zda periodický tisk plní své společenské poslání
z hlediska paragrafu 2 zák. č. 81/1966 Sb.“. Podle tohoto paragrafu byly svoboda
projevu, slova a tisku a společenské poslání médií zaručeny tím, že pracujícím a je-
jich organizacím byly dány k dispozici vydavatelské podniky, rozhlas, televize, film
a jiné hromadné informační prostředky.
Změny ve struktuře tištěných médií, které byly součástí konsolidačního procesu,
neznamenaly ale pouze rušení titulů. Došlo také ke vzniku nových periodik, motivo-
vanému snahou vytvořit takovou strukturu tisku, která by odpovídala zájmům nové
vládnoucí garnitury a sloužila jí. Tak začal vycházet např. Týdeník Aktualit, a to česky
(náklad dosáhl 61 tisíc výtisků v roce 1989) i slovensky (37 tisíc výtisků v témže roce).
List, který vydávala sovětská tisková agentura Novosti (APN), uveřejňoval články
APN o politickém, hospodářském a kulturním životě v SSSR. Důslednou marxis-
tickou pozici zastával např. časopis Zprávy, na jehož vydávání se podílela sovětská
vojska a jehož obsah, gramatika a stylistika byly výsměchem české žurnalistiky.
Podobné směřování, avšak na výrazně kvalitnější úrovni, měl časopis Svět socialis
mu, vydávaný Svazem československo-sovětského přátelství a od ledna 1969 „první
Vývoj nákladů celostátních deníků v letech 1968–1972

Název deníku 1968 1969 1970 1971 1972
Rudé právo 1 020 000 950 000 863 700 833 560 800 650
Zemědělské noviny 222 000 306 000 310 600 322 351 325 160
Svobodné slovo 170 000 265 000 250 000 209 000 227 000
Mladá fronta 312 000 312 000 283 500 249 731 239 300
Práce 391 500 310 500 310 100 309 255 309 300
Lidová demokracie 254 000 254 000 220 000 205 145 216 950
Československý sport 170 000 170 000 170 000 170 000 170 000
Zdroj: NA, fond ČÚTI
Švestka, Oldřich (* 24. 3. 1922 Pozorka, okr. Teplice, † 8. 6. 1983

Praha), komunistický novinář, politický pracovník. V roce 1945 se
stal tajemníkem ONV Havlíčkův Brod, 1958–1962 byl kandidá-
tem ÚV KSČ, 1963–1969 členem ideologické komise ÚV KSČ, od
dubna do srpna 1968 členem předsednictva ÚV KSČ, 1969–1971
členem sekretariátu ÚV KSČ, od roku 1970 tajemníkem ÚV KSČ
a členem sekretariátu. Od roku 1945 byl redaktorem Rudého prá
va, od 1947 vedoucím jeho zemědělské rubriky, od 1951 zástup-
cem šéfredaktora a v letech 1958–1968 šéfredaktorem, 1969–1971 byl šéfredaktorem
Tribuny, 1975–1983 opět šéfredaktorem Rudého práva. Kromě toho působil v letech
1955–1956 ještě v české redakci mezinárodního komunistického listu Za trvalý mír,
za lidovou demokracii. Podílel se na ustavení normalizační novinářské organizace.
stranický týdeník s důsledným marxisticko-leninským zaměřením Tribuna“. Jeho

šéfredaktorem se stal Oldřich Švestka, dřívější šéfredaktor Rudého práva. Tribuna
přinášela a rozváděla politické směrnice normalizačního vedení KSČ v čele s Gustá-
vem Husákem. Stejnou úlohu měl politicky a kulturně orientovaný týdeník Tvorba,
který taktéž vycházel od roku 1969 jako periodikum ÚV KSČ. List svým názvem
odkazoval na tradice předválečné fučíkovské Tvorby. Stejně jako Tribuna podporoval
konsolidační proces v Československu, a přinášel proto mimo jiné projevy funkcioná-
řů ÚV KSČ a diskusní příspěvky ze zasedání ÚV KSČ nebo vystoupení představitelů
uměleckých svazů či přílohy určené pro stranické vzdělávání.
Nešlo však pouze o zásahy do struktury vydávaných titulů. Pro nastupující
normalizační režim bylo důležité vynutit si loajalitu mediálních pracovníků. Rudé
právo uveřejnilo 17. května 1969 manifest Slovo do vlastních řad, který vypracovali
novináři Jan Fojtík a Jiří Stano. Podepsalo jej několik desítek novinářů a vedoucích
pracovníků působících v mediální sféře. Manifest vyjadřoval podporu novému
vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem, kritizoval činnost Svazu českosloven-
ských novinářů v roce 1968 a působení médií v celém reformním hnutí. Také
explicitně požadoval zásadní personální očistu sdělovacích prostředků („od těch,
kdo se zjevně zkompromitovali, musíme – chceme‑li uhájit dobré jméno socialis
tického novináře – žádat aspoň tolik, aby vyvodili ze své minulé činnosti i prak-
tické závěry“). Do 9. června 1969 manifest podepsalo 350 novinářů a pracovníků
médií. V červenci se konal celostátní aktiv novinářů‑komunistů, který se věnoval
zhodnocení podílu médií na událostech roku 1968. Aktiv požadoval vytvoření
podmínek, které by zabránily opakování podobného zapojení médií „do aktivit
nepřátelských režimu“.
„Po lednu 1968 se novinářská fron odpovědnost se věcně nezkoumala,

ta jako celek postavila za iniciativu kteří se měli provinit již tím, že disci
ústředního výboru strany. Toužili jsme plinovaně a obětavě pracovali pro so
po takových změnách, které by přines cialismus. Nikdy jsme v potřebné ak
ly obrodu v práci strany a ve veřejných tivitě sdělovacích prostředků neviděli
politických institucích Národní fronty, nástroj k způsobování nových křivd,
hlubokou demokratizaci našeho živo stejně jako jsme nemohli schvalovat,
ta a upevnění přirozené autority strany poskytovaly-li se stránky novin a relace
a myšlenky socialismu. Každý počítal v rozhlase nebo v televizi kampaním,
s novými těžkostmi, zejména při odstra které na jedné straně měly vyproduko
ňování zábran, jež stály v cestě progre vat nové hrdiny moci, muže progresu
sívnímu rozvoji. Bez boje, bez polemik, a Ledna, a na druhé straně současně
bez vyburcování veřejného mínění bylo oběti, na které měla být svalena vina
sotva možné zahýbat stojatou vodou. za přehmaty a chyby minulosti.“
Nikdy jsme však nepovažovali tento
nezbytný boj za příležitost k organi Slovo do vlastních řad, Rudé právo,
zovaným útokům proti lidem, jejichž 17. 5. 1969
Volání po personálních změnách vyjádřené ve Slově do vlastních řad vytvářelo

emocionální rámec praktickým krokům, které se v mediální sféře odehrávaly –
odvolávání šéfredaktorů (a vedoucích pracovníků vůbec), stranické pohovory
(prověrky) a vylučování, respektive vyškrtávání novinářů z KSČ. Pro řadu z nich
to v důsledku znamenalo nucené ukončení novinářské činnosti. Celkově se počet
československých novinářů na začátku očistného procesu odhadoval na zhruba
5 100 osob (z toho asi 3 300 byli členové KSČ). Do ledna 1971 opustila novinář-
ské povolání přibližně třetina z nich. Z toho za 19 měsíců od září 1968 do března
1970 odešlo mimo novinářskou profesi z českých redakcí 479, ze slovenských
97 redaktorů. Emigrovalo 165 novinářů. Ze Svazu českých novinářů bylo v roce
1969 vyloučeno přes 800 členů, převážně s odůvodněním, že v předcházejícím
období zastávali názorové pozice pravicového oportunismu. Pražská organizace
Svazu českých novinářů byla 8. září 1969 zcela zrušena.
Podobně jako po únoru 1948 došlo i po roce 1968 k personálním změnám ve
vedení téměř všech mediálních organizací – redakcí významných periodik, v roz-
hlasu, televizi i ČTK.
Nezůstalo však jen u vedoucích pracovníků. Systém prověrek provedených v mé-
diích měl být zárukou očisty od příznivců reformního hnutí a vytvořit situaci, v níž
se do popředí dostanou lidé ochotní či svolní podporovat normalizační vedení,
souhlasící (ať již z přesvědčení, nebo pod nátlakem či z pragmatického kalkulu)
Fojtík, Jan (* 1. 3. 1928 Milotice nad Bečvou), novinář, politic-

ký činitel. Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
pracoval od roku 1951 jako redaktor Rudého práva (v období
1967–1968 jako zástupce šéfredaktora). V květnu 1969 Jan Fojtík
a Jiří Stano napsali text Slovo do vlastních řad, v němž vyjádřili
podporu novému vedení ÚV KSČ v čele s Gustávem Husákem
a kritizovali činnost médií v období pražského jara. Fojtík dosáhl
za normalizace velké kariéry. V roce 1969 byl šéfredaktorem ča-
sopisu Nová mysl. V letech 1969–1989 byl členem Ústředního výboru KSČ, jako jeho
tajemník měl na starosti řízení sdělovacích prostředků, propagandy, kultury a vědy.
Ve stejném období byl také poslancem Federálního shromáždění. V roce 1990 byl
vyloučen z KSČ a odešel z politického života.
s okupací Československa a připravení přizpůsobit se požadavkům nového vedení.

Představitele nových poměrů zajímalo především správné ideové vyznění mediál-
ních produktů a jejich podpora normalizačnímu procesu a politické linii KSČ.
V ústředních a krajských denících pracovalo před začátkem personální očisty
790 redaktorů – členů KSČ. Při výměně stranických legitimací jich bylo vyloučeno 233
(29,49 %) a vyškrtnuto 105 (13,29 %). Redaktorů ČTK, rozhlasu a televize, kteří byli
členy KSČ (celkem 1 031), bylo vyloučeno 265 (25,7 %) a vyškrtnuto 262 (25,41 %).
„Protože vedoucí orgány KSČ fakticky vací prostředky. To byla příčina, proč
přestávaly řídit stranu i sdělovací pro se jim postupně podařilo oklamat dosti
středky, směr politického vývoje v zemi široký okruh veřejnosti a zastírat, že ve
stále výrazněji určovalo nikoli vedení skutečnosti šlo o třídní zápas, o útok na
strany, nýbrž pravice. Skutečnost, že existenci socialismu. Pravicové propa
útok proti základům socialismu vedli gandě se tak podařilo pomýlit i početné
lidé, kteří většinou měli stranickou le skupiny čestných pracujících lidí naší
gitimaci, se veřejnosti jevil tak, jako by vlasti. Značných úspěchů dosáhla mezi
šlo o střetnutí mezi těmi, kdož jsou pro poměrně velkou částí inteligence, ze
leden, a těmi, kdo jsou proti němu, mezi jména v její humanitní části.“
‚progresívními‘ a ‚konzervativními‘ ko
munisty, mezi těmi, kdo chtěli zlepšit
chod společnosti, a těmi, kdo hájili pře Poučení z krizového vývoje
konané metody. Tento falešný obraz do po XIII. sjezdu, dokument schválený
vědomí lidí nepřetržitě vnášely sdělo ÚV KSČ 10. 12. 1970

Řízení redakcí se převážně ujali vedoucí pracovníci aktivně loajální k normali-

začním poměrům a ti začali provádět personální očistu i v řadách novinářů, kteří
nebyli členy KSČ. Výsledkem byl vynucený odchod mnoha dalších zkušených (často
žurnalisticky výrazných) novinářů a zřetelný důraz na pronormalizační zaměření
jednotlivých titulů. Atmosféra obav o další možnost práce v médiích, jichž se bylo
možné zbavit alespoň vnějším se přizpůsobením požadavkům doby, vedla k nebý-
valému rozvoji autocenzurních mechanismů a v důsledku toho nutně k produkci
obsahově i formálně zglajchšaltované žurnalistiky, výrobě myšlenkově poplatných
a esteticky plochých rozhlasových a televizních pořadů apod.
Pokud jde o vysílací média, i v nich byla provedena rychlá personální obměna.
Počátkem června 1969 jmenovala federální vláda ČSSR novým ředitelem Česko-
slovenského rozhlasu Bohuslava Chňoupka, který do rozhlasu přišel z ministerstva
zahraničních věcí (v roce 1970 se na MZV opět vrátil, tentokrát ve funkci ministra
zahraničí). Na místě ústředního ředitele Československého rozhlasu ho v září 1970
vystřídal Ján Riško a ten ve funkci setrval až do června 1989. Bohuslav Chňoupek
hned po příchodu do Československého rozhlasu odvolal řadu vedoucích rozhlaso-
vých pracovníků a podnikal kroky, jejichž cílem bylo zajistit, že rozhlasové vysílání
bude podporovat normalizační politiku. Před prvním výročím invaze vojsk Varšav-
ské smlouvy do Československa vyhlásilo nové vedení Československého rozhlasu,
že dny 20. a 21. srpna 1969 budou nepracovní, a doporučilo zaměstnancům, aby
nechodili do práce. Do budovy byl po oba dny omezen vstup a vysílání zajišťovali
politicky nejspolehlivější pracovníci. Vedení rozhlasu dokonce připravilo i záložní
odbavovací pracoviště a ostrahu po celou dobu zajišťovaly oddíly Pohraniční stráže,
Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí.
Začátkem listopadu 1969 připravilo vedení Československého rozhlasu prohláše-
ní, v němž se distancovalo od vysílání v srpnu 1968. Na konci roku 1969 rezignoval
celý stranický výbor KSČ v rozhlase, který fungoval v nezměněné podobě od ledna
1968. Od dubna 1970 pak v Československém rozhlase probíhala výměna stranic-
kých legitimací spojená s prověrkami postojů zaměstnanců (členů KSČ) k „bratrské
pomoci spřátelených armád“ a k novému směřování v politice země. Nejrychleji
a nejdůrazněji proběhla čistka v redakcích zpravodajství a publicistiky. Vůči dal-
ším redakcím muselo pronormalizační vedení postupovat opatrněji, neboť hledání
pracovníků, kteří by nastoupili na nuceně uvolněná místa, bylo daleko obtížnější.
V průběhu čistek bylo z rozhlasu vyhozeno na 600 pracovníků všech profesí.
Zásadním dokumentem, jímž normalizační vedení Československého rozhlasu
shrnulo a zhodnotilo vývoj v Československém rozhlase na konci šedesátých let,
se stal materiál s názvem Analýza činnosti pravicově‑oportunistických sil v letech
1968–1969 v Čs. rozhlase. Spis byl schválen kolegiem Československého rozhla-
su 15. června 1970 a – podobně jako Poučení z krizového vývoje na úrovni celé
Zelenka, Jan (* 5. 12. 1923 Ústí nad Orlicí, † 21. 2. 1998 Praha),
novinář, politický pracovník. Po absolvování Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v roce 1949 pracoval v aparátu KSČ a jako
redaktor v Československém rozhlase. Roku 1955 byl jmenován
šéfredaktorem nového deníku Večerní Praha. V roce 1962 odešel
pracovat jako redaktor do ČTK a v roce 1966 byl zvláštním zpra-
vodajem ČTK v Bonnu. Od roku 1967 do května 1968 zastával
funkci šéfredaktora časopisu Květy. Od září do prosince 1967
byl zároveň šéfredaktorem Literárních novin po jejich převedení ze Svazu česko-
slovenských spisovatelů pod ministerstvo kultury. Na místo šéfredaktora Květů se
vrátil v dubnu 1969. V srpnu 1969 byl jmenován ústředním ředitelem Československé
televize a tuto funkci zastával až do června 1989. V letech 1971–1973 byl předsedou
správní rady Mezinárodní rozhlasové a televizní organizace OIRT, v období 1971–1989
byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, 1981–1986 kandidátem
ÚV KSČ a následně do roku 1989 členem ÚV KSČ.
s polečnosti – v yrovnával se s průběhem, příčinami, dozvuky a důsledky pražského

jara na úrovni samotné instituce.
Také v Československé televizi postupovala personální konsolidace rychle a rázně.
V srpnu 1969 vláda ČSSR jmenovala jejím novým ústředním ředitelem dosavadního
šéfredaktora časopisu Květy Jana Zelenku (setrval ve funkci až do června 1989, kdy
ho vystřídal jeho programový náměstek Libor Batrla). Krátce po Zelenkově nástupu
se Československá televize aktivně zapojila do konsolidačního procesu a odvysílala
několik dokumentů nahlížejících na reformní období pražského jara plně v duchu
výkladu, který prosazoval normalizační ÚV KSČ.
Rovněž z Československé televize museli odejít pracovníci, kteří v roce 1968
podporovali politiku dubčekovského vedení KSČ a reformní snahy spojené s praž-
ským jarem. Zásadní personální obměnu prodělaly zejména redakce zpravodajství,
publicistiky a dokumentaristiky. Na místa vyhozených redaktorů nastupovali vesměs
mladí lidé s minimálními životními a novinářskými zkušenostmi. Při prověrkách
spojených s výměnou stranických legitimací v roce 1970 bylo v Československé tele-
vizi vyloučeno z KSČ 74 lidí a dalších 151 bylo ze strany vyškrtnuto. Zánik členství
v KSČ znamenal pro řadu z nich současně ztrátu zaměstnání.
Československou tiskovou kancelář vedl od prosince roku 1969 komunistický
novinář, někdejší dopisovatel ČTK v západoněmeckém Bonnu a signatář manifestu
Slovo do vlastních řad Otakar Svěrčina (funkci zastával až do začátku roku 1989).
Pod Svěrčinovým vedením proběhly i v ČTK zásadní personální změny, jejichž
cílem bylo zajistit, aby agentura produkovala zprávy odpovídající politické linii
posrpnového vývoje v zemi.
Jak konstatují Vladimíra Hradecká a František Koudelka ve studii Kádrová po‑
litika a nomenklatura KSČ 1969–1974: „… příslušné oddělení ÚV KSČ mohlo na
konci roku 1971 s uspokojením konstatovat, že noví vedoucí pracovníci splnili svůj
základní úkol: ‚očistili redakce od nositelů pravicového oportunismu, pronikavě
změnili obsah novin a časopisů, vysílání rozhlasu a televize, postavili je plně do
služeb realizace politiky nového vedení strany‘.“
11.3.1.1 Novinářské organizace v roli normalizátora

Dalším z nástrojů, které měly zajistit loajalitu mediálních pracovníků a služebnost
médií, byl zásah do role a postavení novinářské organizace. Normalizační vedení státu
a KSČ vycházelo ze zkušenosti pražského jara, během něhož se novinářská obec rychle
a výrazně radikalizovala a její velká část se s reformním hnutím identifikovala, nebo
je dokonce kritizovala jako příliš umírněné (byť se novináři k reformnímu hnutí ofi-
ciálně, prostřednictvím své stavovské organizace, vlastně přihlásili poměrně pozdě).
Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ jako klíčový
„návod k interpretaci pražského jara“ z hlediska normalizačního vedení KSČ defi-
novalo roli médií a novinářů v období pražského jara jednoznačně negativně jako
pravicové a prozápadní: „Vinou kapitulantského postoje pravicové části Dubčeko-
va vedení se pravicové síly plně zmocnily rozhlasu, televize, zpravodajského filmu
i většiny tisku a přeměnily je v hlavní nátlakový a mocenský nástroj k prosazení
svých cílů. Celkové obsahové zaměření sdělovacích prostředků v podstatě splynulo
s ideovou diverzí imperialistického západu.“
Týž dokument současně vykresloval období pražského jara jako dobu krajní ná-
zorové nesnášenlivosti, v němž nebylo prostoru pro alternativní postoje a názory,
a vinil z tohoto stavu novináře: „Agresivní skupiny takzvaných progresivistů umlčo
valy a terorizovaly poctivé redaktory a novináře, kteří chtěli pravdivě a objektivně
hodnotit situaci v naší zemi. Každého, kdo obhajoval principy marxismu‑leninismu,
proletářského internacionalismu, spojenectví se SSSR i naši příslušnost k světovému
socialistickému společenství, každého, kdo vyjadřoval nesouhlas nebo se postavil
na odpor vzdouvající se vlně antisocialistické a protisovětské hysterie, všemožně za-
strašovaly a dožadovaly se jeho vyřazení z národního společenství.“ Motiv názorové
nesnášenlivosti stoupenců pražského jara se pak stal jakýmsi normalizačním stereo
typem při zobrazování pražského jara – takto je zachycena atmosféra jara 1968 ve filmu
Karla Steklého Za volantem nepřítel (1975), v němž se pražské jaro promítá do života
pražské taxislužby, ve filmu Tobě hrana zvonit nebude Vojtěcha Trapla z téhož roku
nebo v dílu Štvanice seriálu Třicet případů majora Zemana (1979), v němž je major
Zeman jako svědek u soudu za přispění médií napadán a osočován pro své postoje.
Hoření, Zdeněk (* 9. 2. 1930 Frýdštejn) český novinář a politik.

Začínal v regionálním tisku v Liberci, v únoru 1954 nastoupil do
redakce Rudého práva. V letech 1962–1968 působil jako zahranič-
ní zpravodaj v Moskvě, odkud byl roku 1968 odvolán a odešel do
týdeníku Tribuna, kde pracoval do prosince 1969, tehdy se vrátil
do Rudého práva ve funkci zástupce šéfredaktora.
V období 1972–1983 byl předsedou ústředního výboru Česko
slovenského svazu novinářů. V roce 1983 byl Ústředním výbo-
rem KSČ schválen do funkce šéfredaktora Rudého práva a zůstal jím do konce roku
1989. Vykonával řadu dalších funkcí, např. roku 1976 se stal poslancem České národ-
ní rady, v roce 1981 byl zvolen členem výkonného výboru Mezinárodní organizace
novinářů.
Kliment, Jan (* 31. 1. 1921, † 11. 2. 1993 Praha), novinář. Začí-

nal v redakci deníku Mladá fronta (1945–1946), posléze působil
v Rudém právu (1946–1948). V roce 1948 se stal šéfredaktorem
západočeského deníku Pravda. V letech 1949–1951 pracoval
jako šéfredaktor Dokumentárního filmu Praha. V této funkci
se podílel na přípravě propagandistického snímku o takzva-
ném čihošťském zázraku Běda tomu, skrze koho pohoršení při
chází (1950). Poté působil do roku 1966 jako redaktor kultury
v Československém rozhlase. Publikoval filmové recenze také v časopisech Kino
a Film a doba. Od roku 1967 byl zástupcem šéfredaktora kulturně-politického tý-
deníku Kulturní tvorba. Normalizace přinesla Klimentovi novou kariéru. V květnu
1969 podepsal dokument Slovo do vlastních řad, v němž vyjádřil podporu novému
vedení ÚV KSČ v čele s Gustávem Husákem. V červenci 1969 byl jmenován vedoucím
kulturní rubriky deníku Rudé právo (funkci zastával do roku 1982, poté byl v deníku
komentátorem). Kliment se stal příkladem novináře, který plně podporoval norma-
lizační režim. Ve svých textech v Rudém právu velmi tvrdě vystupoval proti filmařům
z takzvané československé nové vlny. Kritizoval angažmá umělců v politickém dění
období pražského jara. Schvaloval, že řada umělců nemohla pokračovat v tvůrčí
činnosti. Psal lektorské posudky pro Filmové studio Barrandov, čímž mohl ovlivnit
to, které scénáře budou realizovány. Ve svých recenzích podporoval angažovaná
díla režisérů, jako byli Karel Steklý, Jiří Sequens, Antonín Kachlík, Josef Mach, Vla-
dimír Čech.
Ve dnech 17. a 18. května 1972 se konal VI. sjezd československých novinářů.
Na něm byl předsedou zvolen Zdeněk Hoření, tehdejší zástupce šéfredaktora Rudého
práva. Sjezd současně určil, že se Ústředí novinářů ČSSR změní na Československý
svaz novinářů (ČSSN), jehož územními organizacemi se staly Český svaz novinářů
(ČSN) a Slovenský zväz n ovinárov (SZN). Sjezd zdůraznil sepětí novinářské organi-
zace a ÚV KSČ a za základní úkol novinářského stavu stanovil důsledné naplňování
usnesení KSČ. Místa vedoucích pracovníků ve vybraných médiích musela být obsa-
zována členy KSČ. ČSSN byl jako společenská organizace součástí Národní fronty.
Sjezd uložil všem členům novinářské organizace povinnost dodržovat zásady etiky
socialistického novináře (etický kodex socialistického novináře byl předložen ke
schválení VII. sjezdu ČSSN v roce 1977).
K novinářské organizaci bylo od roku 1974 organizačně přičleněno vydavatelství
a nakladatelství Novinář, které vydávalo profesní časopis Československý novinář,
odborné novinářské periodikum Sešity novináře a obrazově zpravodajský časopis
Svět v obrazech. Do činnosti nakladatelství patřilo také vydávání knih orientova-
ných na novinářskou tematiku včetně učebnic určených k univerzitnímu i dalšímu
vzdělávání žurnalistů.
Sjezdem v roce 1972 se završil proces konsolidace novinářského stavu v norma-
lizačním Československu. Režim měl v té době pod přísnou kontrolou prakticky
všechny aspekty výkonu novinářského povolání jako klíčové mediální profese, které
přisuzoval zásadní vliv na formování veřejného mínění.
11.3.2 Média v „bezčasí“ konsolidovaných poměrů

V sedmdesátých a osmdesátých letech byla masová média důsledně podřízena
aparátu KSČ, který prostřednictvím ideologického oddělení a oddělení masových
sdělovacích prostředků usměrňoval „kádrovou“ (tedy personální) politiku novin
a časopisů. Vedení KSČ se během dvou dekád normalizace snažilo o velice důsled-
nou kontrolu médií a lidí, kteří v nich působili. V médiích měli pracovat jen „názo-
rově spolehliví“ profesionálové. ČSSN jako jediná existující novinářská organizace
podporoval a prosazoval politiku KSČ a média se řídila usneseními ÚV KSČ.
Značné úsilí bylo vynaloženo na socialistickou výchovu nových novinářů – sedm
desátá a osmdesátá léta znamenala nárůst nejrůznějších kurzů a programů dalšího
vzdělávání novinářů, ale také založení samostatného univerzitního pracoviště pro
přípravu novinářů. V roce 1972 byla na Univerzitě Karlově zrušena Fakulta sociál
ních věd a publicistiky a byla zřízena Fakulta žurnalistiky. Jejím posláním bylo
vychovávat novináře v duchu principů socialistické žurnalistiky. Přesto byl po celé
normalizační období o studium novinářství na této fakultě značný zájem. Spolu
s touto fakultou byl jako její zařízení ustaven také Ústav teorie a praxe žurnalistiky,
jehož úkolem mimo jiné bylo rozvíjet vědecko‑výzkumnou činnost v oblasti žurna-
listiky, podílet se na zvyšování kvalifikace novinářů z praxe a uvádět do žurnalistické
praxe vědecké a technické poznatky.
KSČ a vláda si dávaly záležet na tom, aby média udržely pod kontrolou a využívaly
ve svůj prospěch, tedy k vytváření veřejného obrazu spokojené, fungující a myšlence
socialismu oddané společnosti bez vážných vnitřních rozporů či napětí. Média
představovala stabilizovaný systém s pevným mechanismem kontroly a řízení. Oby-
vatelstvo se však s tímto obrazem neztotožňovalo, prožívalo je jako umělou, propa-
gandistickou konstrukci a budovalo si postupy, jak „fasádu“ mediálního obrazu obejít
a nahlédnout „pravý“ stav společnosti. Do této kategorie patří např. známé „čtení mezi
řádky“ a srovnávání formulací v různých médiích (čtení více deníků bylo v té době
vcelku běžným jevem, pořizovací cena výtisku byla relativně nízká a na většině praco-
višť byl tisk odebírán formou předplatného a zaměstnanci jej měli k dispozici). Další
uživatelskou strategií bylo vyhledávání paralelně dostupných médií, ať již vznikajících
nelegálně přímo v ČSSR, nebo vysílaných či nezákonně dovážených ze zahraničí.
11.3.2.1 Média: veřejná tvář normalizace

Pokud jde o média, normalizační období se po prvotní fázi konsolidování poměrů
a vypuzení většiny pracovníků spojených s reformními snahami pražského jara
stalo relativně stabilní etapou poměrně bohatou na mediální produkci. Mediální
legislativa se prakticky neměnila. Mělo dojít k novelizaci tiskového zákona z roku
1966, hlavně v souvislosti se vznikem samizdatových publikací a periodik, ovšem
tato novela nebyla do roku 1989 přijata.
Režim měl k dispozici relativně spolehlivě fungující strukturu administrativy,
která vykonávala dozor nad mediální produkcí, monitorovala ji, poukazovala na
chyby a prohřešky a trestala je. Na druhou stranu režim usiloval o uspokojení potřeb
obyvatelstva, pokud jde o využívání volného času, a dbal o rozvoj tisku i rozhlaso-
vého a televizního vysílání, které by dokázalo alespoň v rovině relaxace tyto potřeby
naplnit. Propojování ideologického působení se zábavou je jedním z výrazných
rysů mediální situace v období normalizace a promítlo se do televizní a rozhlasové
tvorby i do časopisecké produkce.
Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úrad pre tlač a informácie
(SÚTI) od roku 1969 fungovaly jako instituce dohlížející na činnost médií, prováděly
jejich analýzu a hodnocení. Dohlížely na dodržování mediální legislativy, vyhodno-
covaly informace o Československu v zahraničních médiích a zajišťovaly registraci
periodického tisku. Jejich činnost vycházela z pokynů ÚV KSČ. Například registrace
každého nového deníku a týdeníku podléhala schválení předsednictva ÚV KSČ,
ostatních periodik schválení sekretariátu ÚV KSČ.

Na začátku osmdesátých let byl zřízen jako zastřešující cenzurní orgán Federální
úřad pro tisk a informace (FÚTI), a to zákonem č. 180/1980 Sb. ze dne 16. prosince
1980. FÚTI byl odpovědný federální vládě ČSSR. Stranicky byl řízen přímo oddě-
lením masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ. Na FÚTI přešla řada kompetencí
spadajících dosud pod republikové úřady. Registrace ústředního periodického tisku,
stanovování přídělů papíru, evidence změn u jednotlivých periodik, rozhodování
o dovozu zahraničního tisku a rozšiřování zpravodajství zahraničních agentur, koor-
dinace státní politiky v oblasti tisku a jiných informačních prostředků. V pravomoci
ČÚTI a SÚTI zůstal krajský, okresní a podnikový tisk. Předsedou FÚTI byl vládou
ČSSR jmenován Zdeněk Čermák, který v této funkci setrval do podzimu 1989.
FÚTI byl fakticky především nástrojem následné cenzury, tedy kontroly zveřej-
něných mediálních výstupů a stanovování postihu za nežádoucí obsah či způsob
zveřejnění. II. odbor hodnocení a analýz FÚTI kontinuálně analyzoval 15 ústředních
deníků, 25 časopisů, 30 programových bloků v Československém rozhlasu i Česko-
slovenské televizi a na základě svých zjištění stanovoval sankce (většinou ve formě
finančního postihu odpovědných pracovníků, případně snížením přídělu papíru
u tištěných médií). Na základě analýz byli šéfredaktoři upozorňováni, že došlo k pu-
blikování politicky nevhodných mediálních obsahů. Tento systém vedl k velké míře
sebekontroly u šéfredaktorů i jednotlivých novinářů, aby se pro svoji novinářskou
činnost nedostávali do problémů. Novináři si pečlivě promýšleli, zda nepřipravují
mediální obsah, za nějž by mohli být následně po jeho zveřejnění kritizováni.
V činnosti FÚTI byly však i prvky předběžné cenzury – především v podobě
instrukcí, co a jak se má zveřejňovat. Odbor sděloval každý týden na pravidelných
schůzkách na ÚV KSČ zástupcům FÚTI a Národní fronty a vybraným šéfredak-
torům požadavky na obsahové zaměření médií (od roku 1987 se schůzek mohli
zúčastnit všichni šéfredaktoři).
Ve srovnání s obdobím padesátých a šedesátých let tedy již nebyla uplatňována
předběžná cenzura dozorem přímo v redakcích. Výjimkou bylo každoročně období
od poloviny srpna do 22. 8., kdy pracovníci ČÚTI a SÚTI (posléze v osmdesátých
letech FÚTI) přímo dohlíželi v redakcích ústředních deníků, zda se v připravovaných
vydáních periodik neobjevuje text, fotografie či karikatura z pohledu KSČ nevhodně
odkazující na výročí 21. srpna 1968. Poštovní novinová služba poskytla ke kontrole
všechny časopisy před distribucí. Stejně tak byla věnována zvýšená pozornost vysí-
lání Československého rozhlasu a Československé televize.
Zástupci médií byli po každém zasedání předsednictva nebo sekretariátu ÚV KSČ
informováni o závěrech těchto zasedání a úkolech pro masmédia. Ústní informování
probíhalo na několika úrovních. Tajemník ÚV KSČ pro ideologickou práci řídil
porady, kterých se účastnili šéfredaktoři periodik, ředitelé Československé televize,
Československého rozhlasu, Československé tiskové kanceláře, Československého
filmu a vedoucí oddělení aparátu ÚV KSČ. Na poradě byla probírána aktuální usne-
sení ÚV KSČ. Poradu na další úrovni zajišťovalo oddělení masových sdělovacích
prostředků. Zasedání se účastnili šéfredaktoři listů vydávaných politickými stranami
a organizacemi Národní fronty, zástupci Československého rozhlasu, Československé
televize a ČTK. Zde byly vydávány pokyny, o kterých událostech či osobnostech by
média měla informovat ve zvýšené míře a o kterých naopak informovat nemají.
Krajské a okresní výbory KSČ obdobným způsobem řídily krajský, okresní
a městský tisk. Odpovědnost za závodní a podnikové časopisy měly příslušné stra-
nické organizace.
Od poloviny osmdesátých let se v souvislosti s impulzy vycházejícími z Moskvy,
kde Michail Gorbačov deklaroval princip „glasnosti“, směřování k větší otevřenosti
a názorové pluralitě ve veřejné komunikaci, velmi zvolna objevovaly náznaky změny
v tónu sdělovacích prostředků i v tehdejším Československu. Ve srovnání s Polskem
a Maďarskem však byly v ČSSR velmi nevýrazné. Oba republikové úřady (Český
úřad pro tisk a informace a Slovenský úrad pre tlač a informácie) byly v dubnu 1988
úplně zrušeny a jejich pravomoci přešly na odbory tisku a informací republikových
ministerstev kultury.
Do základní struktury periodického tisku se v etapě normalizace po roce 1972
neudály žádné zásadnější zásahy:
• Tisk politických stran zůstal v podobě, v jaké se ustavil v předcházejícím obdo-

bí. Komunistická strana Československa vydávala i nadále Rudé právo jako svůj
ústřední list a celou řadu dalších titulů politicky osvětového, kulturně politického
i vzdělávacího charakteru. Československá strana socialistická byla reprezentová-
na i nadále deníkem Svobodné slovo, týdeníkem Ahoj na sobotu a čtrnáctideníkem
vnitrostranického charakteru Socialistický směr. Československá strana lidová
vydávala stále svůj ústřední deník Lidová demokracie, týdeník Naše rodina a pro
funkcionáře strany časopis Naše politika.
• Tisk Revolučního odborového hnutí byl nadále reprezentován deníkem Práce,
původní týdeník Svět práce se změnil na čtrnáctideník, pro brigády socialistické
práce a pro funkcionáře byl určen časopis Odborář. Vydavatelství ROH Práce
vydávalo celou řadu dalších periodik jako časopisy Nová doba, Odbory a společ‑
nost, Práce a mzda či Kulturní práce nebo Národní pojištění.
• Ustavenou strukturu si zachoval i tisk určený dětem různých věkových kate‑
gorií a mládeži. Na sklonku roku 1970 se sešel ustavující sjezd Socialistického
svazu mládeže (SSM), jehož součástí se stala i Pionýrská organizace. SSM vydával
ve vydavatelství Mladá fronta stejnojmenný deník, dále časopisy pro menší děti
Mateřídouška a Ohníček, pro starší děti Čtyřlístek, ABC mladých techniků a přírodo
vědců, Pionýr, Pionýrská stezka (od 1970) a Sedmička pionýrů (časopis Sedmička,
který začal vycházet v roce 1968 jako zábavně osvětový titul pro děti mezi jede-
nácti a čtrnácti lety, se změnil na Sedmička pionýrů). Pro mládež vycházely tituly
Mladý svět, Věda a technika mládeži, Zápisník mladých (určený funkcionářům
Socialistického svazu mládeže).
• Své tituly si ponechaly i významné společenské a sportovní organizace sdru‑
žené v Národní frontě. Jako příklad lze uvést tisk Českého svazu žen, který
vydával především oblíbené časopisy Vlasta, Žena a móda nebo Praktická žena.
Nepostradatelnou součástí struktury tisku byly v letech normalizace listy Česko
slovenského svazu tělesné výchovy – deník Československý sport jako ústřední
orgán ÚV ČSTV, u čtenářů oblíbené týdeníky Stadión a Gól a čtrnáctideník
organizačního a politicko‑ideového charakteru Tělovýchovný pracovník. Kromě
toho vycházely téměř pro každé sportovní odvětví vlastní časopisy, které byly
označovány jako odborné a metodické.
• Struktura regionálního tisku – krajského i okresního – de facto od změny územ-
ního členění v roce 1960 neprošla větší změnou. Závodní listy stále plnily roli
podnikového zpravodaje.
V sedmdesátých a osmdesátých letech zůstal počet deníků v českých zemích stále

stejný (18 titulů v roce 1980 i v roce 1988), počet týdeníků mírně poklesl (ze 185
v roce 1980 na 179 v roce 1988). Jednorázový náklad v daných letech mírně vzrostl.
Například Rudé právo mělo v roce 1980 denní náklad 942 000 výtisků a v roce 1987
to bylo již 1 025 300 výtisků. Z časopisů kupř. Květy vykazovaly v roce 1980 náklad
351 000 výtisků, v roce 1987 celkem 402 100 výtisků. V letech 1980–1987 poklesl
objem přímého prodeje tisku. Tento trend byl důsledkem poklesu prodejních míst
Poštovní novinové služby (z 38 834 v roce 1980 na 33 956 v roce 1987). Stoupla na-
opak výše finančních prostředků, které jednotlivý občan ČSSR vynaložil na nákup
periodického tisku, a to z 143,30 Kčs v roce 1980 na 192 Kčs v roce 1987. Od roku
1980 se maloobchodní cena tištěných periodik v podstatě neměnila, např. výtisk
deníku v pracovním dni stál 0,50 Kčs.
V osmdesátých letech se ze zahraničí začaly kromě deníků komunistických stran
dovážet i vybrané západní tituly, např. časopis Burda (poté, co časopis začal vy-
cházet také v ruské mutaci) či francouzské komiksy pro děti (Pif). Prodávány byly
pouze v několika vybraných prodejnách. Do vědeckých knihoven již bylo možné
objednávat více zahraničních odborných a vědeckých časopisů. Tyto tituly i tak však
podléhaly ideové kontrole, především ale byly knihovny limitované nedostatečnými
devizovými prostředky na jejich nákup.
Velký problém tištěných médií představovala zastaralá technologie polygrafické-
ho průmyslu a výroby novinového papíru, respektive nedostačující objem novino-
vého papíru z dovozu. Proto řada titulů nevycházela v nákladu, který by odpovídal
skutečné poptávce. Přidělování papíru, jenž dokázal vyrobit papírenský průmysl či

který bylo možné importovat, stále podléhalo konečnému schvalování oddělením
masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ (ten také stanovoval výši nákladů). Li-
mitované možnosti papírenského a polygrafického průmyslu byly dány především
nedostatkem investic, což bránilo modernizaci vysloužilého technického vybave-
ní. Proto se v době normalizace některá periodika stala nedostatkovým zbožím,
např. deník Lidová demokracie, časopisy 100+1 zahraniční zajímavost, Gól, Stadion,
Svět motorů, Mladý svět, časopisy pro děti a mládež ABC mladých techniků a přírodo
vědců, Čtyřlístek, Sluníčko aj.
Velmi oblíbeným časopisem (s nákladem 450 000 – 500 000 výtisků) byl v době
normalizace týdeník Mladý svět, který patřil mezi populární periodika již v šede-
sátých letech. Jeho vydavatelem byl ÚV SSM. I když také v redakci Mladého světa
došlo na začátku normalizace k výrazným personálním změnám, obsah periodika
přesto zůstával pro čtenáře zajímavý a představoval pro ně časopis životního stylu.
Oblíbené byly fejetony Rudolfa Křesťana, rozhovory Jiřího Janouška, rubrika otázek
a odpovědí herce Miloslava Šimka. Josef Velek se věnoval ekologickým tématům
a jeho zásluhou časopis výrazně podporoval rozvoj hnutí Brontosaurus.
Psychoterapeutka Jiřina Hanušová odpovídala v Mladém světě pod pseudony-
mem Sally v pravidelné rubrice na otázky čtenářů ohledně partnerských vztahů
Velek, Josef (* 30. 11. 1939 Klínec, † 30. 4. 1990 Safaga, Rudé
moře), novinář, spisovatel. V roce 1974 absolvoval elektrotech-
nickou fakultu ČVUT. V témže roce spoluzakládal hnutí Bronto-
saurus, které vzniklo jako společná iniciativa pracovníků ústa-
vu krajinné ekologie Československé akademie věd a redakce
Mladého světa pod heslem „Brontosaurus to nepřežil, protože
přerostl své možnosti.“ Hnutí fungovalo v rámci Socialistického
svazu mládeže a zaměřilo se na ochranu přírody. Původně mělo
jít o jednorázovou pomoc přírodě, ale na základě velkého zájmu veřejnosti vzniklo
celé hnutí Brontosaurus. Velek pracoval od roku 1975 v redakci časopisu Mladý svět,
s níž spolupracoval již v čase studia. V každém čísle připravoval rubriku Zápisník
Brontosaura (publikoval zde stížnosti čtenářů na konkrétní případy ničení přírody),
psal texty o ochraně přírody a životního prostředí, publikoval cestopisné reportáže.
Napsal několik knih (např. Perla Antil /1975/, Jak jsem bránil přírodu /1980/, Dva
tisíce verst s Lenou /1986/). V roce 1989 byl jako první Čech zapsán na čestnou listinu
Organizace spojených národů „Global 500“ jednotlivců a organizací, kteří přispěli
k ochraně životního prostředí. Zahynul v Egyptě při potápění v Rudém moři.
Titulní strana časopisu

ABC mladých techniků
a přírodovědců z roku 1989
Titulní strana časopisu

Mladý svět z roku 1984 se
symbolem hnutí Brontosaurus
zaměřeného na ochranu
životního prostředí (autorem
kresby byl Vladimír Jiránek)
Křesťan, Rudolf (* 14. 3. 1943 Praha), spisovatel, novinář, fejetoni-

sta. V první polovině šedesátých let absolvoval studium novinářství
v Institutu osvěty a novinářství (ION) Univerzity Karlovy, od roku
1964 do roku 1992 byl členem redakce časopisu Mladý svět, v němž
se etabloval především jako fejetonista s vynikajícím postřehem,
smyslem pro jazykovou hru a jemně ironickým humorem. Spolu-
pracoval s celou řadou dalších médií (např. s Československým
rozhlasem či s časopisem Ahoj na sobotu). V devadesátých letech
působil v časopise Týdeník televize (s televizním prostředím získal zkušenost mimo jiné
jako autor pořadu Nedělní ráno a Seniorklub). Své fejetony vydal v řadě knižních sbírek,
které připravil ve spolupráci s předními kreslíři (především s Vladimírem Nagajem a Vla-
dimírem Renčínem), např. Myš v 11. patře (1980), Slepičí krok (1986) či Co láká poškoláka
(1991). Ze svých textů a z textů novináře Františka Gela sestavil v roce 1976 osvětově
laděnou knihu o práci v médiích nazvanou Budeš v novinách.
a intimního života. Nedílnou součástí úspěchu časopisu byla i jeho atraktivní grafická
úprava a důraz, který kladl na využití kresleného humoru: přispívali do něj kreslíři
Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín, Jiří Slíva a další. Velkou popularitu si udržovala
rovněž anketa Zlatý slavík, v níž čtenáři Mladého světa rozhodovali o nejpopulár-
nějších interpretech populární hudby. Mladý svět také věnoval pozornost folkové
a trampské hudbě. Šéfredaktorkou periodika byla Olga Čermáková.
V redakci působila v osmdesátých letech řada novinářů, kteří se prosadili i po
roce 1989 (např. Radek John, Luboš Beniak, Josef Chuchma, Michal Horáček) a list se
zvláště v období gorbačovské přestavby zabýval i tématy, jež problematizovala obraz
normalizační společnosti (např. drogová závislost, veksláctví, nemoc AIDS, násilí
fotbalových fanoušků). Výjimečné postavení Mladého světa se vysvětlovalo různě,
ale podstatné zřejmě bylo především to, že list na sebe vázal značnou pozornost
veřejnosti, těšil se výrazné přízni, a tak jeho existence pomáhala vytvářet dojem nor-
malizačního období jako přijatelného a vcelku otevřeného společenského prostředí.
Rozpor mezi poptávkou a nabídkou zapadl v sedmdesátých a osmdesátých letech
do kontextu nedostatkové ekonomiky panující ve státě a podporující formování
sociálních sítí známostí, vzájemné podpory a protislužeb: získání žádaného titulu
bylo často vázáno na znalost a přízeň prodejce v novinovém stánku.
Zastaralá polygrafická základna byla sice v této etapě pokládána za závažný pro-
blém tištěných médií, ale za klíčovou otázku byla považována účinnost ideového
působení tisku. Na sjezdu novinářů v dubnu 1982 sice zaznělo konstatování, že
vývoj periodického tisku v období let 1976–1981 probíhal vcelku pozitivně, avšak

tato optimistická vize se týkala spíše vývoje stoupajícího nákladu tištěných médií.
Z hlediska obsahového uvádí materiál nazvaný Informace o změnách ve struktuře
stranického tisku v SSSR, struktuře stranického tisku v ČSSR a náměty na postup v této
oblasti v polovině roku 1989 následující priority: „Vytvářet podmínky a postupně
zavádět do obsahu titulů ofenzivnější propagandisticky pojaté materiály (žánry).
Více publikovat materiály se zdravou mírou agresivity vůči nelegálním opozičním
strukturám a působení západních sdělovacích prostředků (kontrapropagandistic-
ky pojaté materiály). Větší pozornost věnovat argumentaci, faktografické přesnosti
a logice obsahu. U agitačně zaměřených materiálů hledat cesty k jejich větší přesvěd-
čivosti…“ Z materiálu je patrné vědomí, že se média, v tomto případě tisk, míjejí
se svými čtenáři, že obsahy trpí jednotvárností a jsou nepřesvědčivé. Je skutečně
pochopitelné, že média musela být nepřitažlivá, když FÚTI pečlivě vykonával svou
ideologickou dohlížitelskou roli nad obsahy a např. na počátku května 1989 uváděl
mezi obsahovými nedostatky Svobodného slova následující zjištění: „SvS uveřejnilo
(29. 4.) kreslený vtip bez textu, na němž je zobrazen roh fotbalového hřiště, kde místo
rohového praporku je umístěna vlajka se znakem ROH. Jde o netaktní a politicky
nežádoucí projev kritizující postavení této nejmasovější společenské organizace NF.“
Změnily se také stanice Československého rozhlasu a tyto změny reflektovaly
především nové státoprávní uspořádání ČSSR, tedy vznik federace. K 1. lednu 1971
vznikla místo zrušeného okruhu Československo 1 federální zpravodajsko‑publicis
tická stanice Hvězda. Ta vysílala 24 hodin denně česky a slovensky zpravodajství,
aktuální publicistiku a hudební pořady (zvláště s populární hudbou). Dosavadní
třetí program byl v roce 1972 rozdělen na dva národní okruhy: českou Vltavu a slo-
venský Děvín, zaměřené na kulturní pořady (vysílaly na kmitočtech VKV). Dalšími
národními programy zůstaly již existující stanice Praha a Bratislava.
K 1. lednu 1972 v Československém rozhlase vznikla Ústřední redakce politické-
ho zpravodajství a publicistiky, která zajišťovala dodržování ideologické linie strany
v rozhlasovém vysílání. V květnu 1972 zahájil Československý rozhlas vysílání Inter
programu, dopoledního zahraničního vysílání. Program vysílaný v češtině, slovenšti-
ně, angličtině, němčině a francouzštině přinášel zprávy, aktuální publicistiku i hudbu.
K další změně v nabídce rozhlasového vysílání došlo v roce 1986, kdy začala
vysílat nová bratislavská hudební stanice Melódia. Dne 4. září 1989 zahájil vysílání
okruh EM, určený zejména mladým posluchačům. Zkratka EM znamenala spojení
počátečních písmen populárních pořadů Elán a Mikrofórum.
Běžnou součástí vysílání se v sedmdesátých a osmdesátých letech stala populár-
ní hudba, která měla posluchačům nahrazovat produkci západních rozhlasových
stanic. Oblíbené pořady na stanicích Praha a Hvězda v tomto období představo-
valy dopravní relace Pozor, zákruta (na stanici Hvězda), dodnes existující magazín
hudby a zajímavostí Kolotoč, sobotní hra pro mládež, nedělní pohádky (na stanici
raha). Rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi?, vysílaný v letech 1974–1989 (celkem
P
730 dílů), se snažil jednou týdně předvést starosti všedního života jedné české rodiny
s prvky mírné komunální satiry.
Zpravodajství a publicistice byla věnována značná část rozhlasového programu,
např. na počátku osmdesátých let se na stanici Praha vysílalo denně 14 zpravodaj-
ských pořadů, na stanici Vltava 3 a na stanici Hvězda 28. Denně to představovalo
8,5 hodiny vysílání. V osmdesátých letech vznikl kupř. dodnes úspěšný Zápisník
zahraničních zpravodajů, dále pořad Nad dopisy posluchačů, v roce 1988 zaháji-
ly vysílání Ozvěny dne a obnoveno bylo Vysílání pro ženy. Velkou oblibu tradičně
měly sportovní pořady, připravované populárními komentátory Karlem Malinou,
Stanislavem Sigmundem, Gabo Zelenayem a dalšími. Především ve druhé polovině
osmdesátých let se vedle pronormalizačně zaměřeného zpravodajství a publicistiky
začala v některých – především uměleckých – pořadech prosazovat větší volnost,
pestrost a přibývalo živého vysílání.
Rozhlas byl stále vnímán jako svébytná oblast umělecké tvorby. V roce 1976 se
uskutečnil první ročník Prix Bohemia, festivalu původní rozhlasové hry. V roce
1982 bylo v Československu 4 132 000 rozhlasových koncesionářů (z toho v České
republice 3 104 000).
Malina, Karel (* 21. 2. 1931 Praha, † 2. 2. 2015 Praha),

novinář, spisovatel. Po maturitě na obchodní škole
nastoupil do Československého rozhlasu jako steno-
typista. Záhy se ale začal věnovat novinářské činnosti
a přinášel reportáže ze sportovních akcí. Jako repor-
tér Československého rozhlasu se zúčastnil mnoha
vrcholných sportovních akcí (olympijské hry, světové
a evropské šampionáty v různých sportovních odvět-
vích). U posluchačů patřil mezi nejpopulárnější osobnosti rozhlasového vysílání.
V roce 1978 se stal spoluzakladatelem Československého klubu fair play. V roce 2004
obdržel od Mezinárodního olympijského výboru cenu Sport and Media a byl laureá-
tem ceny Mezinárodního klubu fair play při UNESCO. Byl spoluautorem několika knih,
v nichž čtenáře seznamoval s prací rozhlasového novináře a se svými vzpomínkami
na významné sportovní události a osobnosti (např. s Miloslavem Holmanem U mi
krofonu byli… /1977/, Letadlo z Pisy obsazeno /1981/, Co se nevešlo do mikrofonu
/1983/, Co jsme do mikrofonu neřekli /1993/). Práci pro rozhlas se Malina věnoval až
do posledních let svého života (Český rozhlas, Frekvence 1). Na fotografii Karel Malina
(vpravo) v rozhovoru s olympijským vítězem Emilem Zátopkem.
Horčička, Jiří (* 27. 3. 1927 Karlovy Vary, † 27. 3. 2007 Praha),

rozhlasový režisér. S rozhlasem se seznámil již v dětství, když
byl v letech 1937–1948 členem Dismanova dětského rozhla-
sového souboru, jako dětský herec účinkoval v mnoha živě
vysílaných pořadech. Od roku 1948 byl zaměstnancem Česko
slovenského rozhlasu a od počátku se zaměřoval na režii roz-
hlasových her. Jeho první režií byla dramatizace Verneova
Ocelového města. Velký ohlas u dobové kritiky měla v roce
1958 Horčičkova režie rozhlasové adaptace Čapkovy Války s mloky. V roce 1959 se stal
zástupcem šéfrežiséra dramatické tvorby Josefa Bezdíčka, posléze tuto funkci pře-
vzal. V šedesátých letech získal ceny na mezinárodních festivalech rozhlasové tvorby
za hry Bylo to na váš účet (1964), Linka důvěry (1966), Neodvratný skon maratónského
běžce (1969). Režíroval také ve Spolkové republice Německo, Finsku, v Maďarsku, ve
Slovinsku a v Sovětském svazu. Na začátku normalizace byl vyloučen z KSČ, vedení
rozhlasu zrušilo jeho funkci šéfrežiséra, ale mohl zůstat režisérem rozhlasových her,
režíroval např. Revizora (1972), Vojnu a mír (1978), Cirkus Humberto (1980), Let do
nebezpečí (1981), Mistra a Markétku (1988), Továrnu na absolutno (1988). Pro rozhlas
pracoval až do roku 2001.
Poslechovost Československého rozhlasu a sledovanost Československé televize v letech

1982–1989 (údaje v %)
Rok Denně 1–3× týdně Méně Vůbec ne
nebo téměř než 1× týdně
denně
Československý rozhlas
1982 74 18 5 3
1985 75 18 5 2
1989 74 18 5 3
Československá televize
1982 66 29 4 1
1985 68 27 4 1
1989 73 23 3 1
Zdroj: Ústav pro výzkum veřejného mínění při FSÚ, listopad 1989
V období socialistického Československa bylo obecně známé, že občané po-

slouchají a sledují rozhlasové a televizní pořady západních, tedy kapitalistických
zemí (pokud jim byly technicky dostupné), veřejně se ovšem jednalo o nežádoucí
jev, který především v padesátých letech 20. století mohl znamenat vážné postihy.
Zvláště v osmdesátých letech však byla situace vzhledem k iluzornosti postihů za

sledování zahraničních médií daleko mírnější. Z výsledků průběžných výzkumů,
které prováděl Ústav pro výzkum veřejného mínění ohledně užívání médií, lze vy-
číst i uváděné důvody sledovanosti těchto médií: „Pokud jde o poslech západního
rozhlasu s ideodiverzním obsahem, pak alespoň občasný kontakt se stanicemi Hlas
Ameriky, Svobodná Evropa, BBC, Vatikán, Deutschlandfunk uvádí 33 % (3,85 mil.)
obyvatel ČSSR nad 15 let. Televizi NSR nebo Rakouska sleduje alespoň někdy 22 %
(2 mil. 570 tisíc) obyvatel ČSSR nad 15 let…“ (jedná se o výzkum z roku 1986). V téže
zprávě se navazuje na předchozí šetření z let 1978 a 1982 a konstatuje se, že funkce
přijímání rozhlasového a televizního vysílání se liší. Zatímco posluchači rozhlasů
cíleně určených pro Československo se orientují především na informace, případně
na poslech hudby, v západoněmecké či rakouské televizi sledují diváci především
filmy, zábavní pořady či sportovní přenosy.
Zemím komunistického bloku se nikdy nepodařilo technicky zamezit občanům
v poslechu zahraničních stanic. V kontextu uvolňování napětí mezi Východem a Zá-
padem rozhodl Ústřední výbor KSSS 30. listopadu 1988 o ukončení rušení Svobodné
Evropy v Sovětském svazu. Předsednictvo ÚV KSČ poté 19. prosince 1988 rovněž
přijalo rozhodnutí o zastavení činnosti rušiček zahraničních stanic Hlas Ameriky
a Svobodná Evropa.
Československá televize byla po celou dobu normalizace významným nástrojem
propagandistického a ideologického působení na obyvatelstvo v duchu naplňování
politiky KSČ. Její činnost byla pod dohledem ÚV KSČ. Televize nejen vytvářela
pozitivní obraz konsolidované společnosti, ale podílela se i na denunciaci ideových
protivníků režimu, ať již vnějších (západní země v čele se SRN a USA), nebo vnitř-
ních. Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let se např. účastnila diskreditace
stoupenců pražského jara, překrucování a upozaďování průběhu a cílů reformního
hnutí a útoků proti představitelům československého disentu. Od roku 1977 se Čes-
koslovenská televize významně zapojovala do kampaní proti signatářům Charty 77.
Přes zjevně ideologické zaměření celé instituce se televizním tvůrcům poda
řilo udržet tradici „televize jako umění“, a tak rovněž v tomto období vznikla řada
inscenací a pořadů, které získaly ceny i na mezinárodních festivalech: např. v roce
1972 natočil Petr Weigl oceněný hudební film Romeo a Julie (ke klasickým dílům
tohoto období patří i Weiglovy adaptace oper, kupř. Rusalky nebo Fausta a Markéty).
V 1977 dokončil režisér Miloslav Luther televizní adaptaci díla Thomase Manna
Mário a kúzelník, roku 1978 vznikla hudební groteska Jána Roháče Traja chrobáci
a o rok později televizní film Karla Kachyni Zlatí úhoři podle literární předlohy
Oty Pavla. Do „zlatého fondu“ televizních inscenací patří i hry scenáristy Jiřího
Hubače a režiséra Františka Filipa Lístek do památníku (1977), Nezralé maliny (1981)
či Tažní ptáci (1984).
Podřízení televizního vysílání normalizační moci ale neznamenalo ani pokles

zájmu veřejnosti o televizi, ani zastavení technického rozvoje televizního vysílání
na území tehdejšího Československa. V roce 1969 Československá televize dosáhla
počtu 3 milionů televizních koncesionářů. V únoru 1970 odvysílala z mistrovství
světa v lyžování ve Vysokých Tatrách první barevný přímý přenos do zahraničí.
Dne 10. května 1970 televize zahájila vysílání druhého programu (v té době byl
ale dostupný jen na 3 % území). V prvních měsících druhý program vysílal pouze
šest hodin týdně. Postupně se stále rozšiřovala nejen jeho vysílací doba (od roku
1976 druhý program vysílal denně, a to vždy od 15 hodin), ale i pokrytí území signá-
lem (v roce 1975 to bylo 43 % a v roce 1980 již 65,5 %). V roce 1984 zahájila Česko
slovenská televize vysílání na druhém programu i v sobotu a v neděli dopoledne.
Po několika zpožděních byl postupně uváděn do provozu televizní objekt v Praze na
Kavčích horách (v roce 1970 první studiový blok, 1973 barevný odbavovací komplex,
1976 druhý studiový blok a 1979 objekt Televizních novin).
Pravidelné barevné vysílání zahájila Československá televize 9. května 1973,
a to nejprve na druhém programu a od 9. května 1975 také na prvním programu.
V obchodech se objevil československý barevný televizor Teslacolor. Ke koupi byly
také barevné přijímače Rubin ze Sovětského svazu. Prodej těchto televizorů ovšem
kvůli vysoké ceně stagnoval. Část programů vysílala Československá televize stále
černobíle (např. v roce 1980 celkem 27 % programů). V témže roce bylo v Česko-
slovensku již 4 291 633 televizních koncesionářů. Když lidé začali mít v polovině
osmdesátých let o barevné televizory větší zájem, ekonomika nedokázala na po-
ptávku pružně zareagovat, a proto se barevná televize stala nedostatkovým zbožím.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se oblíbeným a hojně sledovaným typem
pořadu stal především televizní seriál. Zvláště tvorba scenáristy Jaroslava Dietla si
v tomto období získala výraznou popularitu (a soudě podle četných repríz si ji udr-
žuje dodnes) a stala se téměř symbolem normalizačního období. Dietl se soustředil
na psaní televizních ság, v nichž hlavní postavy v postupně se vyvíjejícím dějovém
oblouku řeší problémy svého pracovního i osobního života (v tom je Dietlova tvor-
ba podobná profesním románům Arthura Haileyho). V tomto směru nebyl Dietl
jediný. V roce 1984 byl vysílán seriál režiséra Jiřího Adamce Sanitka natočený podle
scénáře Jiřího Hubače. Příběh z prostředí pražské záchranné služby je dalším příkla-
dem profesně laděného příběhu. Seriál se vyznačuje podstatně plastičtější a méně
jednoznačnou kresbou postav než Dietlovi hrdinové.
Seriály vznikaly dle zadání vedení Československé televize a jejich vznik byl často
zamýšlen jako příspěvek k významným událostem: např. Nejmladší z rodu Hamrů
z roku 1975 o kolektivizaci vesnice a o životních osudech předsedy Jednotného
zemědělského družstva byl uveden jako příspěvek Československé televize k tři-
cátému výročí osvobození, seriál Muž na radnici (1976) o předsedovi Městského
Jaroslav Dietl (* 22. 5. 1929 Záhřeb, † 29. 6. 1985 Praha) drama-

tik, televizní a filmový scénárista, publicista, spisovatel. V letech
1950–1955 studoval dramaturgii na FAMU v Praze a již během
svých studií začal pracovat jako dramaturg vznikajícího televiz-
ního vysílání. Od začátku šedesátých let pracoval také jako sce-
nárista pro Československý státní film. Příležitostně publikoval
v deníku Mladá fronta a v humoristickém časopisu Dikobraz. Na-
psal rovněž několik divadelních her. Jádro jeho autorské práce
tvořily televizní seriály, které psal již od šedesátých let (Tři chlapi v chalupě, Eliška
a její rod, Píseň pro Rudolfa III.). Dodnes reprízované jsou Dietlovy seriály z období
normalizace (Nejmladší z rodu Hamrů, Dispečer, Okres na severu, Muž na radnici, Žena
za pultem, Plechová kavalerie, Inženýrská odysea, Malý pitaval z velkého města, Synové
a dcery Jakuba skláře, Velké sedlo). Velkého zahraničního ohlasu (včetně Spolkové
republiky Německo) dosáhla Nemocnice na kraji města. Dietl v televizních seriálech
dokázal propojit žánr profesního románu (zpravidla motivovaný politickou objednáv-
kou) a rodinného seriálu do svébytného typu vyprávění. Dietl byl také autorem řady
filmových scénářů nejrůznějších žánrů od komedií (např. Ženu ani květinou neuhodíš
z roku 1966 či Křtiny z roku 1981) přes detektivní filmy (Druhý tah pěšcem z roku 1985)
po spíše propagandisticky laděné snímky (Zbraně pro Prahu z roku 1974).
Ladislav Chudík a Eliška

Balzerová v seriálu Nemocnice
na kraji města natočeném podle
scénáře Jaroslava Dietla
národního výboru byl uveden před volbami do zastupitelských sborů, podobně la-
děný Okres na severu (1981) o tajemníkovi okresního výboru KSČ byl natočen jako
příspěvek ke sjezdu KSČ a volbám do zastupitelských sborů. Všechny tyto seriály
režíroval Evžen Sokolovský.
Nejpopulárnějším Dietlovým seriálem je dodnes třináctidílný seriál Nemocnice
na kraji města (1978), který dosáhl velkého úspěchu i ve Spolkové republice Němec-
ko, kde si dokonce vyžádali v roce 1981 natočení dalších sedmi dílů. Seriál režíroval
Jaroslav Dudek, s nímž Dietl spolupracoval také na seriálech Žena za pultem (1977),
Plechová kavalerie (1979) a Synové a dcery Jakuba skláře (1986).
Úspěšným seriálovým tvůrcem byl rovněž režisér František Filip. Podle scénářů
Otto Zelenky natočil adaptace významných děl české literatury, a to již v roce 1968
Sňatky z rozumu podle první části pentalogie Vladimíra Neffa a v roce 1971 seriál
F. L. Věk podle díla Aloise Jiráska (jiráskovské pojetí probuzení českého národa bylo
v dobové atmosféře chápáno jako metafora povzbuzující v těžké době nastupující nor-
malizace). Zelenka pro Filipa také adaptoval Bassův román Cirkus Humberto (1988).
Kronikou pražského činžovního domu v letech 1935–1945 byl seriál Byl jednou jeden
dům, který Filip natočil v roce 1975 podle scénáře Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka.
Za zřetelně propagandistické dílo lze označit seriál Třicet případů majora Zemana
režiséra Jiřího Sequense z let 1976–1980. Seriál, natočený jako pocta Sboru národní
bezpečnosti k oslavě třicátého výročí jeho založení, zachycoval život a práci přísluš-
níka Sboru Jana Zemana v období 1945–1973. V jednotlivých dílech autoři často
vycházeli ze skutečných událostí, které ovšem interpretovali podle normalizačního
výkladu poválečné historie Československa.
V souvislosti se seriály nelze opomenout velmi úspěšnou tvorbu pro děti režisérů
Jindřicha Poláka (v sedmdesátých letech Pan Tau, v roce 1983 Návštěvníci), Václava
Vorlíčka (v roce 1980 Arabela, roku 1984 Létající Čestmír a Křeček v noční košili
/1988/) a Ludvíka Ráži (v roce 1975 My z konce světa a roku 1978 Tajemství proutě‑
ného košíku). Tyto seriály byly s úspěchem uváděny i v zahraničí. Polák a Vorlíček
točili své seriály jako koprodukci Československé televize se západoněmeckými
televizními společnostmi.
Československá tisková agentura i v době normalizace fungovala jako zpra-
vodajský orgán Československé socialistické republiky. Byla to centrálně řízená
organizace s celostátní působností, která k zajištění své činnosti spolupracovala
se státními orgány, s hospodářskými, společenskými, kulturními a vědeckými or-
ganizacemi a jinými institucemi, od nichž dostávala informace pro zpravodajské
účely. Na smluvním základě spolupracovala ČTK se 62 zahraničními agenturami.
ČTK měla výlučné právo na distribuci zpravodajství zahraničních agentur směrem
k českým médiím (s výjimkou TASS a APN, jejich zprávy mohly hlavní deníky
rovněž odebírat). Fakticky tak držela monopol na informace za zahraničí. Měla
zastoupení v hlavních městech 21 zemí (nikoliv ale v USA, kde zpravodaj ČTK sídlil
v New Yorku): v Alžíru, Bejrútu, Berlíně, Bělehradě, Bonnu, Bruselu, Budapešti,
Bukurešti, Dillí, Hanoji, Havaně, Kábulu, Londýně, Mexico City, Moskvě, Paříži,
Pekingu, Římě, Sofii, Varšavě a ve Vídni.
K 1. červenci 1977 byla zřízena předsednictvem Československé společnosti pro
mezinárodní styky tisková agentura Orbis. Její úlohou byla propagace Českosloven-
ska a komunistického režimu směrem do ciziny. Agentura vydávala pro zahraničí
časopisy, knihy a propagační materiály a spolupracovala se zahraničními sdělovacími
prostředky a tiskovými agenturami. Orbis sloužil do roku 1989 jako nástroj ÚV KSČ
v ideovém působení do zahraničí.
11.3.2.2 P
aralelní média: samizdat, exilové tisky
a vysílání ze zahraničí
Období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let 20. století bylo v českosloven-

ském prostředí spojeno též s ustanovováním alternativního veřejného prostoru, jehož
součástí se stal poslech zahraničních stanic vysílajících v češtině a ve slovenštině
a v němž se záhy začala citovat i alternativní (samizdatová) média vznikající přímo
v hranicích československého státu. Na tomto procesu se významně podíleli i někteří
novináři, kteří na začátku normalizace museli opustit práci v médiích.
V roce 1975 Československo podepsalo závěry Helsinské konference o bezpeč-
nosti a spolupráci v Evropě. V následujícím roce byly ratifikovány dvě dohody –
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospo-
dářských, sociálních a kulturních právech –, které se staly součástí československého
právního řádu. Dodržování lidských a občanských práv v Československu se stalo
hlavním požadavkem lidí vymezujících se vůči režimu, kteří svůj požadavek 1. ledna
1977 formulovali a podpisy stvrdili v Prohlášení Charty 77.
Chartisté se charakterizovali jako volné společenství lidí různých přesvědčení,
konfesí a profesí, které spojuje vůle zasazovat se jednotlivě i společně o respektování
občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Režim nepočítal s organizovaným
postupem do té doby nesourodých, izolovaných skupin složených z občanů, kteří
byli vytlačeni na okraj společnosti. Státní moc se snažila chartisty opakovanými
výslechy a zastrašováním donutit k odvolání podpisů pod Prohlášením Charty 77,
nebo dokonce k opuštění země. K tažení proti chartistům využila normalizační moc
všechny dostupné propagandistické prostředky. Intenzivní kampaň proti Chartě 77
(jejíž text nebyl v československých médiích zveřejněn) začala ve sdělovacích pro-
středcích 12. ledna 1977 textem v Rudém právu s titulkem Ztroskotanci a samozvanci.
Cílem kampaně bylo zdiskreditovat signatáře Charty 77 a prokázat jejich izolovanost
a společenskou bezvýznamnost.
„… vy dobře víte, že za to, co musíme a sotva pak nalezne příhodné zaměstná

číst a poslouchat v posledních týdnech, ní, nalezneli vůbec nějaké. Bylo by tedy
by se styděl i Jiří Stříbrný se svým skan marné připomínat, že Karel Havlíček byl
dalizačním tiskem. O morálku však mno český novinář. Ostatně jste se už dávno
hým zřejmě nejde a netrápí je zřejmě ani rozhodli, že jeho spor není váš. Chci vám
okolnost, že četné tištěné a vysílané texty jen připomenout, co děláte, či k čemu
porušují platné čsl. zákony. Před záko mlčky přihlížíte. […]
nem jsou však autoři chráněni a navíc Plodíte, nebo dovolujete plodit nenávist.
jim kdesi otevírají sejfy jindy tak zběsile Mělo by vám být jasné, proti komu…“
utajovaných materiálů. […]
Vím, že kdyby se někdo z vás vzbouřil Z Dopisu československým novinářům
proti jediné lži, přestane psát do novin Jiřího Dienstbiera, 7. března 1977
Chartisté přes veškeré perzekuční zásahy státní moci neustoupili ze svých zásad
a prostřednictvím svých mluvčích vyjadřovali svá stanoviska na obranu demokra-
tických práv a dodržování mezinárodních úmluv. Signatář Charty 77 novinář Jiří
Dienstbier vyzval dopisem ze 7. března 1977 československé novináře jako své bývalé
kolegy, aby se nedopouštěli dezinformací a informovali o činnosti Charty 77 a jejích
signatářích pravdivě.
Občané, kteří se hlásili k Chartě 77, vydávali řadu samizdatových periodik a ne-
oficiálních tiskovin. Skupina signatářů Charty 77 pod vedením Petra Uhla připra-
vovala od roku 1978 bulletin Informace o Chartě 77 (Infoch). Bulletin zveřejňoval
dokumenty Charty 77 a sdělení Výborů na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Ve druhé polovině osmdesátých let snahy o mediální působení v alternativním
(paralelním) veřejném prostoru zřetelně zesílily. Při příležitosti padesátých na-
rozenin Jiřího Dienstbiera navrhl signatář Charty 77 a význačný novinář období
pražského jara Jiří Ruml vydávat samizdatové Lidové noviny. V září 1987 vyšlo
nulté číslo Lidových novin, které navazovaly na období první republiky, kdy Lidové
noviny reprezentovaly humanisticky a demokraticky orientovanou žurnalistiku.
V lednu 1988 bylo pod vedením Jiřího Rumla připraveno další číslo, které už bylo
označeno jako první. Lidové noviny vycházely jako měsíčník a přispívali do nich
např. Václav Havel, Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Ludvík Vaculík či Jiří Hanák. No-
vináři Jiří Ruml a Rudolf Zeman se rozhodli utkat s normalizačním režimem na
poli platné legislativy a pokusili se o úřední registraci Lidových novin. Státní orgány
(FÚTI) ale periodikum registrovat odmítaly. Perzekuce autorů Lidových novin vy-
vrcholila zatčením Rumla a Zemana 12. října 1989 a jejich obviněním z trestného
činu pobuřování.
Ruml, Jiří (* 8. 7. 1925 Plzeň, † 20. 2. 2004 Praha), novinář a ko-

mentátor. Od roku 1947 pracoval v Československém rozhlasu.
V roce 1955 spoluzakládal deník Večerní Praha. V roce 1958 se
vrátil do Československého rozhlasu. V šedesátých letech spo-
lupracoval také s Československou televizí. Od roku 1966 pů-
sobil v časopise Reportér. V roce 1968 vedl pražskou organizaci
Svazu československých novinářů. Na počátku sedmdesátých
let byl vyloučen nejen z KSČ, ale i z novinářské organizace. Jako
jeden z prvních podepsal Chartu 77 a roku 1984 se stal jejím mluvčím. Od roku
1978 byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V letech 1981–1982
byl vězněn za „podvracení republiky“. Publikoval v exilových periodikách Svědectví
a Listy, spoluzakládal v roce 1987 samizdatové Lidové noviny a byl dva roky jejich
šéfredaktorem, po listopadu 1989 pracoval do července 1990 jako šéfredaktor již
legálních Lidových novin. V letech 1990–1992 byl za Občanské fórum poslancem
Federálního shromáždění.
V roce 1988 vznikla Východoevropská informační agentura (VIA) jako nezávislá

tisková agentura, pro niž pracovali novináři ze střední a východní Evropy. Půso
bila v Československu, Maďarsku, Polsku, Sovětském svazu, Bulharsku a Jugoslávii.
V Československu zajišťovali fungování VIA Petr Pospíchal, Petr Uhl a Jan Urban,
kteří jednou až dvakrát týdně vydávali tři až pět stran zpráv a rozhovorů. Zprávy
využívala západní média. Velké uplatnění nalézaly výsledky činnosti agentury ve
vysílání Rádia Svobodná Evropa.
V březnu téhož roku vzniklo Společenství přátel USA (SPUSA) na protest proti
jednostrannému informování československé veřejnosti o USA. Hlavními iniciátory
byli Stanislav Devátý a Tomáš Hradílek. Společenství vydávalo svůj Magazín SPUSA –
časopis pro kulturu a aktivity Společenství přátel USA. Počátkem roku 1989 začal
vycházet samizdat Sport, jeho vůdčími osobnostmi byli Jan Ruml, Zbyněk Petráček,
Lenka Sedlická a Petruška Šustrová. Rudolf Battěk a Jiří Kantůrek iniciovali v roce
1988 vznik Hnutí za občanskou svobodu, které usilovalo o obnovení demokratické
společnosti a nastolení dialogu s komunistickou mocí. Vydávalo Zpravodaj Hnutí za
občanskou svobodu. V rámci činnosti Hnutí vycházel v letech 1988–1989 také časopis
Alternativa jako revue pro nezávislou politiku. Redakci tvořili Jiří Kantůrek, Rudolf
Battěk, Pavel Bratinka, Martin Palouš a Milan Šimečka. Nezávislé mírové sdružení vy-
dávalo v letech 1988–1989 svůj bulletin. Periodikum se věnovalo tématům světového
odzbrojení, odpírání vojenské služby, zavedení civilní služby. Mezi autory bulletinu
patřili např. Jiří Hájek, Hana Marvanová, Jan Štern, Rudolf Zeman.
O názorové pestrosti opozičních hnutí svědčí Dialog 88, samizdatový časopis pro
politiku reformně komunistického směru v letech 1988–1989. Členy redakční rady
byli např. Alexander Dubček, Milan Hübl, Zdeněk Jičínský. V únoru 1989 z redakční
skupiny vznikl Klub za socialistickou přestavbu Obroda.
Častá byla snaha samizdatových periodik obohacovat alternativní veřejný
prostor tematikou kulturní a uměleckou, zvláště literární. Olga Šulcová vydá-
vala se svými spolupracovníky v letech 1984–1989 samizdat Ze zásuvky i z bloku
jako časopis pro politiku, hospodářství a kulturu. V letech 1985–1989 vycházel
třikrát až čtyřikrát ročně v grafické úpravě Studia RR magazín Revolver Revue.
V periodiku byly publikovány úvahy, recenze, polemiky (např. Václava Havla,
Jáchyma Topola, Ivana Martina Jirouse, Egona Bondyho) a překlady zahraniční
literatury. Časopis Vokno vycházel v letech 1979–1989 jako samizdat pro všechny
oblasti kultury, ale s důrazem na underground. Do časopisu přispívali např. Egon
Bondy, Ivan Martin Jirous, Milan Knížák, Václav Havel. Samizdatový časopis pro
kulturu Jazzstop vydávala v letech 1987–1989 Nezávislá skupina členů Jazzové
sekce (Jiří Gruntorád, Ota Veverka, Luboš Rychvalský) a obsahoval texty o domácí
a zahraniční hudební scéně.
Významná pro ustavování alternativního veřejného prostoru byla také exi‑
lová periodika, která vyvíjela činnost i v sedmdesátých a osmdesátých letech
(např. České slovo, Demokracie v exilu, Novina, Studie či Proměny). Řadu z nich se
dařilo do ČSSR nelegálně dopravovat a uvnitř státu šířit půjčováním, popřípadě
z nich četli hlasatelé zahraničních rozhlasových stanic vysílajících česky. Dosah
těchto periodik byl pochopitelně poměrně malý, ale povědomost o nich značná,
a to mimo jiné i díky propagandistickým kampaním, které proti nim režim vedl.
Kontrapropaganda ČSSR se v několika kampaních zvlášť zaměřila na Pavla
Tigrida, který v sedmdesátých a osmdesátých letech vydával v Paříži časopis
Svědectví, do něhož psali i autoři žijící v té době v Československu. Svědectví
přinášelo komentáře, rozhovory, politologické a historické studie a od roku 1977
také dokumenty Charty 77. Tigrid intenzivně spolupracoval s domácím opozič-
ním hnutím. Ve druhé polovině osmdesátých let bylo Svědectví v Československu
patrně nejčtenějším exilovým časopisem. Tigridovi se dařilo do ČSSR různými
cestami dostat výtisky každého čísla Svědectví.
Bývalý ředitel Československé televize Jiří Pelikán vydával od roku 1971 v Římě
periodikum Listy, do něhož přispívali levicoví exulanti, hlavně bývalí reformní ko-
munisté z roku 1968. Listy nesly podtitul Časopis československé socialistické opozice.
Také do Listů se dostávaly texty autorů, kteří žili v Československu. Čtenáři v Listech
nalezli informace o opozičních hnutích v zemích sovětského bloku a jednotlivá
čísla Listů se také dařilo pašovat do Československa. Od roku 1973 byly vydávány
i cizojazyčné verze Listů pro německou, francouzskou, italskou a skandinávskou
veřejnost. Čtenáře informovaly o československé demokratické opozici. Do listopadu

1989 vyšlo celkem 114 čísel Listů.
Kulturní publicista a filmový kritik Antonín Jaroslav Liehm vydával od roku 1984
v Paříži kulturní časopis Lettre internationale, v případě tohoto titulu se ale nejednalo
o čistě „exilový“ list, jelikož byl určen evropským intelektuálním čtenářům. Kulturní
revue Lettre internationale vycházela v řadě jazykových mutací.
K novým titulům patřilo Právo lidu, které vycházelo v německém Wuppertalu
jako čtvrtletník exilové sociální demokracie (periodikum redigoval Jiří Loewy).
Od roku 1976 působila v Londýně tisková a literární agentura Palach Press, jejíž
vůdčí osobností byl Jan Kavan. Agentura publikovala dokumenty opozičních hnutí
v komunistických zemích a organizovala kampaně za propuštění politických vězňů.
Tajně distribuovala do Československa exilovou literaturu. Po vzniku Charty 77 se
podílela na publikování anglické verze Informací o Chartě 77. Mezi české spolupra-
covníky agentury patřili Petr Uhl, Jiřina Šiklová, Anna Šabatová či Miroslav Tyl.
I přes snahu režimu omezovat dostupnost zahraničních médií se těšily značné
popularitě mezi obyvateli ČSSR rozhlasové stanice vysílající ze zahraničí česky
a slovensky a zaměřené na působení na československou veřejnost (především
BBC, Hlas Ameriky, Rádio Svobodná Evropa či Rádio Vatikán ad.). Tyto rozhla-
sové stanice se snažily posluchačům přinášet zprávy o činnosti opozičních skupin
v Československu. Nabízely informace o politickém, hospodářském a kulturním
dění v zahraničí, které se v Československu v oficiálních médiích neobjevovaly (či
se objevovaly pouze ve zkreslené podobě). Mezi redaktory byli novináři i umělci,
kteří emigrovali po srpnu 1968 (Sláva Volný, Karel Jezdinský, Karel Kryl, Ivan Diviš,
Yvone Přenosilová) nebo v důsledku nátlaku po podpisu Charty 77 (Karel Kyncl,
Ivan Medek). Zmíněné stanice připravovaly vysílání i pro posluchače v jiných ze-
mích komunistického bloku. Tyto země se snažily infiltrovat do redakcí své agenty,
kteří měli připravovat akce pro narušení tohoto vysílání (útoky na zaměstnance,
zničení budov výbušninami). V první polovině sedmdesátých let v mnichovské
redakci Rádia Svobodná Evropa působil československý agent Pavel Minařík, z nějž
po jeho návratu komunistická propaganda udělala ikonu boje proti západním roz-
hlasovým stanicím.
Popularitu u posluchačů ovšem měly i zahraniční běžné, často komerční stanice
nabízející hudbu. Vedle toho přibývalo (zvláště v příhraničních oblastech na jihu
a na západě země, při příznivých geografických podmínkách i jinde) těch, kteří se
snažili sledovat především rakouské a západoněmecké televizní stanice vysílající
z pozemních vysílačů. Ve druhé polovině osmdesátých let se začala pomalu šířit
technologie příjmu satelitního televizního signálu. V ČSSR byla přijímací zařízení
těžko dostupná, ale i tak na domech přibývalo „talířů“ a tendence sledovat zahraniční
televizní programy sílila.
• 375
12 Vývoj médií po roce 1989

Poslední dekáda 20. století a výhled do 21. století
12.1 Evropa a svět po pádu železné opony

Období od sklonku osmdesátých let 20. století do současnosti se vyznačuje několika
dlouhodobě se prosazujícími trendy, které rychlým tempem mění podobu světa
v rovině geopolitické, ekonomické i kulturní (včetně komunikační).
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začalo zásadním způsobem měnit
rozložení politických a ekonomických sil v globálním měřítku určované existen-
cí napětí mezi Východem a Západem, respektive mezi Sovětským svazem a USA.
Poslední dekáda 20. století začala rozpadem východního bloku ovládaného SSSR
(včetně zániku samotného Sovětského svazu koncem roku 1991) a odehrávala se
z větší části ve znamení nebývalého ekonomického růstu vyspělých zemí, překotného
hospodářského vývoje Číny a zemí jihovýchodní Asie, dalšího prohlubování rozdílů
mezi „bohatým severem“ a „chudým jihem“ a řady vojenských střetů, některých pod
patronací mezinárodních sil OSN a NATO.
V politickém a ekonomickém myšlení se na delší dobu prosadil neoliberalismus
jako ideologie ekonomické globalizace a současně jako vůdčí idea transformace zemí,
které se vymanily z vlivu Sovětského svazu. Neoliberální představa univerzální a ob-
jektivně nevyhnutelné platnosti ekonomických pravidel (symbolizovaná metaforou
„neviditelné ruky trhu“) s sebou přinesla podřízení sociálních a politických mecha-
nismů chodu jednotlivých společností tržnímu prostředí a celkovou „ekonomizaci“
politické, sociální i kulturní sféry života společnosti.
Zásadní změnou bylo rozšíření technologií, které jsou založeny na digitalizaci
dat a jejich přenosu pomocí vzájemně propojených počítačových sítí a telekomu-
nikačních zařízení. Digitalizace umožnila propojení jednotlivců i organizací v glo-
bálním měřítku a přispěla k rozvoji internetu jako nejrozšířenější sítě počítačových
sítí na světě. Internet se tak stal nejen klíčovým komunikačním prostředím veřejné

i soukromé komunikace, ale přispěl i k rozvoji globálního finančního trhu, k terý

podpořil růst nadnárodních korporací, bujení spekulativních transakcí a dlouhodobé
a hluboké zadlužování širokých vrstev obyvatel. Tato ekonomická globalizace vedla
také k omezování významu tradičních „národních“ států a znamenala postupnou
demontáž „sociálního státu“ jako modelu, který se po druhé světové válce prosadil
v západní Evropě (zvláště v SRN a skandinávských zemích). Finanční a hospodářská
krize, jíž světová ekonomika čelila v poslední třetině prvního desetiletí 21. století, je
mimo jiné – a možná především – výsledkem tohoto vývoje.
Vedle silných ekonomických výkyvů je pro první dvě dekády 21. století charak-
teristický výrazný nárůst politické nestability a bezpečnostních rizik v různých
částech světa spojených především se sílící hrozbou teroristických akcí a ve druhém
desetiletí navíc zostřování napětí mezi „Západem“ (nyní včetně bývalých satelitů
SSSR) a Ruskem, masivní přesuny populace v rámci takzvané migrační krize a s tím
související oživení národních identity, zvláště v evropských zemích.
V zemích, které spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu, a v samotném SSSR
(mimo jiné pod vlivem Gorbačovovy politiky „perestrojky“ a „glasnosti“ a deklarova-
ného nezasahování do vnitřních záležitostí satelitních států), se již během roku 1988
a zvláště v roce 1989 postupně radikalizovala veřejnost a na síle nabraly požadavky
na zásadnější reformu ekonomicky zaostávajících, nedemokratických a nevýkonných
režimů reprezentovaných v těchto zemích komunistickými stranami. O spontánní
podpoře sovětské verze socialismu již nemohlo být řeči a na další vynucování loajality
ztrácely jednotlivé vlády bez podpory SSSR sílu a vůli. V Sovětském svazu pokračo-
vala Gorbačovova přestavba dalším posilováním principů parlamentní demokracie
(v březnu 1989 se v SSSR odehrály volby do nově ustaveného Sjezdu lidových po-
slanců, v nichž zřetelně zvítězili proreformní kandidáti).
Prezidentem USA byl na sklonku roku 1988 zvolen republikán a dosavadní
viceprezident George Bush (starší), který v zahraniční politice navázal na Ronalda
Reagana. Během jara a léta 1989 došlo k řadě politických aktů, které signalizovaly
další ochabování vnitřní soudržnosti východního bloku. V dubnu byla znovu po-
volena činnost polské Solidarity a v srpnu se stal její kandidát Tadeusz Mazowiecki
předsedou vlády. V červenci proběhla mohutná stávka horníků v SSSR, v srpnu se
uskutečnily demonstrace za navrácení státní svrchovanosti pobaltským sovětským
republikám. V létě byla rozpuštěna komunistická Maďarská socialistická dělnická
strana a v říjnu byla vyhlášena nová Maďarská republika, a to v den výročí maďarské
revoluce v roce 1956.
Po vlně demonstrací v Německé demokratické republice (hranice do západního
Německa byly otevřeny 9. listopadu), Československu a v dalších zemích se vý-
chodní blok před koncem roku 1989 fakticky rozpadl a vlády se tu postupně ujaly
politické reprezentace reformních hnutí. Předání moci bylo v Maďarsku, Německé
Vývoj médií po roce 1989 • 377
demokratické republice, Československu, Bulharsku, Albánii a v dalších zemích

pokojné a obešlo se bez krveprolití i bez okázalého vyrovnávání se s představiteli
zanikajícího režimu. Jen v Rumunsku bylo provázeno popravou bývalého prezidenta
Nicolae Ceauşesca a jeho ženy během vánočních svátků 1989 a násilnostmi, na je-
jichž rozpoutání měly zásadní podíl zprávy o tisících mrtvých zabitých rumunskou
tajnou službou Securitate. Později se ukázalo, že zahraniční média počet mrtvých
nadsadila a počet zavražděných byl výrazně nižší (asi 600 obětí).
Demokratizační snahy se v tomto neklidném a nestabilním období prosazovaly
i mimo evropský region: na jaře 1989 byla pod ochranou jednotek OSN vyhlášena
samostatnost africké Namibie a v únoru 1990 byl z vězení propuštěn jihoafrický
bojovník proti apartheidu Nelson Mandela. Jihoafrická republika nastoupila cestu
k překonávání politických, ekonomických a společenských důsledků rasové dis-
kriminace. V Chile skončila diktatura generála Augusta Pinocheta a v Nikaragui
sandinovský režim prezidenta Daniela Ortegy.
Radikalizace poměrů v zemích střední a východní Evropy ale nesměřovala jen
k tlaku na politické a sociální reformy, dostávala i rozměr nacionálních resentimentů
a uvolňovala mocenské ambice, které zůstávaly po většinu druhé poloviny 20. století
upozaděny – na jaře 1989 omezil jugoslávský parlament autonomii Kosova, což
vyvolalo krvavé nepokoje a předznamenalo dramatický vývoj celé Jugoslávie v ná-
sledujících letech i celkovou nestabilitu regionu.
Pro většinu zemí, které po desetiletí po druhé světové válce patřily do mocenské
sféry SSSR, znamenal rozpad východního bloku začátek etapy zásadní politické,
ekonomické, sociální a kulturní transformace. Všechny společenské instituce od
ekonomiky a legislativy přes politický systém, brannou moc a státoprávní uspořádání
po vzdělávací soustavu, média a kulturní život bylo třeba přebudovat nebo vybudovat
znovu – zpravidla s podporou západních zemí a s dobovou podobou „západních
demokracií“ jako perspektivním vzorem.
Pro řadu zemí to znamenalo i změnu státnosti: na podzim 1990 byla v Moskvě
podepsána smlouva o sjednocení Německa; v červnu 1991 vyhlásily Slovinsko
a Chorvatsko, do té doby členové jugoslávské federace, nezávislost; v prosinci 1991
zanikl Sovětský svaz a namísto něj bylo ustaveno Společenství nezávislých států
(SNS) s obnoveným samostatným Ruskem jako jeho nejsilnějším členem. Prvním
prezidentem Společenství se stal Boris Jelcin. Řada bývalých sovětských republik
přitom zůstala stát mimo Společenství (Litva, Lotyšsko, Estonsko a Gruzie). Dne
1. ledna 1993 zaniklo Československo.
Ne vždy měly tyto změny pokojný průběh – jednostranné oznámení Slovinska
a Chorvatska o vyhlášení samostatnosti vyvolalo ve zbytku Jugoslávie bouřlivou
reakci a vedlo k vypuknutí vleklé občanské války, která se táhla po většinu devade-
sátých let a vyústila v úplný rozpad bývalé Jugoslávie, v letecké zásahy vojenských
sil NATO proti Srbsku, tisíce zmařených lidských životů, mezinárodní vojenskou
správu a v sérii soudů za válečné zločiny před Mezinárodním trestním tribunálem
pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Vyvrcholením tohoto procesu bylo vyhlášení samo-
statnosti Černé Hory v roce 2006 a provincie Kosovo v roce 2008.
Západní Evropa v téže době prožívala další etapu integrace. V prosinci 1991 stvr-
dilo všech dvanáct členů tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS)
ve Smlouvě o Evropské unii (tzv. Maastrichtské smlouvě) směřování k vybudování
Evropské unie, tedy hospodářsky a měnově provázaného uskupení. V roce 1992
pak Evropská unie (EU) vznikla. Od roku 2002 začala vznikat takzvaná eurozóna,
tedy prostor, v němž se státy vzdaly svých národních měn a začaly jako společnou
měnu užívat euro. Současně probíhala příprava na rozšíření Evropské unie o země
střední a východní Evropy – v květnu 2004 se osm těchto zemí stalo členy EU, mezi
nimi Česká republika a s ní všichni její „východní“ sousedé, tedy Polsko, Maďarsko
a Slovensko. Integrační proces EU naproti tomu oslabila skutečnost, že v roce 2016
vyhráli v referendu ve Velké Británii zastánci odchodu z Unie, tzv. brexitu.
Souběžně se jako další integrační krok začala od roku 1995 v Evropě naplňovat
schengenská dohoda podepsaná v roce 1985. Podstatou této dohody je, že občané
smluvních států mohou překračovat hranice těchto států a nemusí se podrobit hra-
niční kontrole. Tím vznikl v Evropě prostor volného pohybu osob se společnou vnější
hranicí. Signatáři schengenské dohody jsou i některé země, které nejsou členem EU
(Norsko, Švýcarsko). Česká republika se stala součástí takzvaného schengenského
prostoru v roce 2007.
V prostředí globalizujícího se volného trhu probíhala integrace také na „nad
evropské“ úrovni a na významu nabývaly nadstátní struktury a dohody jako NAFTA
(North Atlantic Free Trade Agreement) nebo GATT (General Agreement on Tariffs
and Trade), a především WTO (World Trade Organization). Fakt, že tyto organizace
a struktury nejsou obsazovány demokratickými procedurami a působí bez kontroly
běžnými demokratickými mechanismy, vedl k nárůstu občanského odporu a k pravi-
delným demonstracím ve městech, kde pořádaly zasedání (např. v Praze nebo Seattlu).
„Stará“ a „nová“ Evropa se začaly sbližovat nejen politicky a ekonomicky, ale
i vojensky. V červnu a červenci 1991 byla oficiálně zrušena nejprve Rada vzájemné
hospodářské pomoci (RVHP) a pak Varšavská smlouva. V roce 1993, za vlády ame-
rického prezidenta Billa Clintona, se začal chystat vstup některých bývalých členů
Varšavské smlouvy, respektive východního bloku, do NATO a v roce 1999 se Česká
republika, Maďarsko a Polsko staly jeho členy. Tím se proces rozšiřování NATO
nezastavil – v roce 2009 se staly členy Albánie a Chorvatsko.
Již na počátku devadesátých let se rozhořelo několik velkých vojenských konfliktů
mimo evropský prostor, a to např. v oblasti Perského zálivu, kde nejprve Irák v srpnu
1990 napadl Kuvajt a pak v lednu 1991 proti Iráku vojensky zakročila koalice 28 států
s mandátem OSN v akci nazvané Pouštní bouře. O tomto konfliktu se mluví jako
o první „válce v přímém přenosu“, neboť zpravodajská televize CNN přinášela
záběry bombardování Bagdádu. Konflikt, jehož zřejmým motivem byla snaha o zís-
kání kontroly nad významnými ropnými nalezišti, vyústil v dlouholeté ekonomické
sankce proti Iráku a v březnu 2003 vedl ke druhé válce v Perském zálivu, na jejímž
konci irácký režim Saddáma Husajna padl.
Další ohniska vojensky řešeného napětí se objevila např. v Rusku (potlačení snah
Čečenska o odtržení a rusko‑čečenské války v letech 1994–1996 a od roku 1999)
a Afghánistánu, kam vojensky vstoupily se svými spojenci USA po teroristických
útocích na budovy newyorského Světového obchodního centra v září 2001.
Na sklonku roku 2010 propukly v Tunisku protesty proti korupci, neutěšeným
životním podmínkám a nezaměstnanosti. Protesty vyvrcholily tím, že v lednu 2011
padla autoritářská vláda prezidenta Zína Abidína bin Aliho, ten po třiadvaceti letech
vládnutí abdikoval. V následujících týdnech a měsících následovaly masové nepokoje
v dalších arabských zemích, zejména v Egyptě, Alžírsku, Jordánsku, Sýrii a Libyi.
Vlna nepokojů bývá označována jako „arabské jaro“, byť se nejedná o společný,
koordinovaný postup a výsledky jsou velmi rozmanité: v Egyptě přestal po několika
dekádách vládnout prezident Husní Mubarak, v Sýrii a Libyi vypukla občanská válka.
Zvláště válka v Sýrii vedla k nebývalému posílení radikální fundamentalistické
islámské organizace, která dostala pod kontrolu část území Sýrie (a také Iráku) a vy-
hlásila takzvaný islámský stát. Od roku 2014 podnikly ruské, americké a francouzské
jednotky útoky na různé opěrné body takzvaného islámského státu a do roku 2017 se
podařilo jeho infrastrukturu a organizaci ochromit. Součástí taktiky takzvaného
islámského státu byly únosy civilních osob (včetně novinářů) a jejich popravy natá-
čené na video a zveřejňované na internetu, promyšlená radikalizace mladých lidí (do
služeb tzv. islámského státu odcházeli i potomci arabských emigrantů narozených
v evropských zemích) a podpora či organizování teroristických akcí.
Průběžně také rostla síla světového terorismu a výrazně se globalizoval rozsah
jeho působení až k útokům ve velkých městech západních zemí, jako byl útok civilní-
mi letadly na budovy WTO v New Yorku v září 2001 či pumové útoky na madridské
příměstské vlaky v březnu 2004 nebo na londýnské metro v červenci 2005. V prů
běhu dalších let se začala taktika teroristů měnit a pumové (zpravidla sebevražedné)
útoky doplnily útoky jinými prostředky. V Paříži teroristé použili střelné zbraně,
a to např. v lednu 2015, kdy zaútočili na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo
(časopis na sebe upozornil dehonestujícími karikaturami muslimů a symbolů jejich
náboženství). Ve francouzském středomořském letovisku Nice v roce 2016 zaútočil
terorista nákladním vozem, kterým najel do lidí na místní kolonádě.
V roce 2014 se významným ohniskem nestability stala východní Ukrajina a rus-
ko-ukrajinská hranice. Začátek konfliktu je třeba hledat ve vnitropolitickém vývoji
Ukrajiny v roce 2013, kdy tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odmítl
podepsat – již připravenou – asociační dohodu s Evropskou unií. Odmítnutí bylo
interpretováno jako proruské gesto a částí ukrajinské veřejnosti, která toužila po „pro
západním“, „proevropském“ směřování země, odmítnuto. Země se tak fakticky rozdě-
lila na dvě části: západní s převážně ukrajinským obyvatelstvem, jež s Janukovyčovým
postupem nesouhlasila, a východní s převážně ruským obyvatelstvem, které vstřícnost
vůči Rusku naopak vítalo. Prozápadně naladění Ukrajinci zahájili ještě v listopadu
2013 protesty (tzv. Euromajdan, česky doslova „evropské náměstí“). Janukovyč musel
posléze uprchnout ze země, kde byla poté ustavena prozápadně orientovaná vláda.
Následovala řada ozbrojených konfliktů, z nichž nejvážnější bylo obsazení Krymu
ruskými jednotkami a připojení oblasti k Ruské federaci (na základě výsledků refe-
renda), které vedlo k nárůstu napětí mezi Ruskem a západními zeměmi, k několika
kolům oboustranně vyhlašovaných sankcí a k masivní propagandistické válce s vy-
užitím moderních komunikačních technologií.
Ukrajina není jedinou zemí, v níž se projevil fenomén „rozdělené společnosti“,
byť zde nabyl drastických, krvavých podob. V červnu 2016 se ve Velké Británii usku-
tečnilo referendum o setrvání země v Evropské unii. Pro odchod z EU (tzv. brexit)
se vyslovilo 51,9 % z těch, kteří hlasovali, 48,1 % bylo proti odchodu. Brexit měl
nejsilnější podporu v Anglii, zatímco většina Skotska byla proti. V listopadu 2016 se
stal prezidentem USA podnikatel, bývalý televizní moderátor a republikánský politik
Donald Trump (ve funkci vystřídal prvního afroamerického prezidenta Spojených
států, demokratického politika Baracka Obamu). Trump neuspěl ve státech na západ-
ním pobřeží i ve větší části východního pobřeží USA, naproti tomu ho s převahou
volily státy Středozápadu a Jihu.
12.1.1 Nástup internetové komunikace

Největší změnou s dalekosáhlými důsledky ekonomickými, kulturními i společen-
skými byl rozvoj digitalizovaného telekomunikačního spojení satelity a optickými
vlákny a nástup globálních počítačových sítí. Vývoj těchto sítí je možné rozdělit do
několika na sebe navazujících etap:
1. Počátky vytváření počítačových sítí

V šedesátých letech zadala výzkumná agentura ministerstva obrany USA na-
zvaná ARPA skupině univerzit projekt, jehož zadáním bylo vyřešit předávání,
sdílení a ukládání dat takovým způsobem, aby data zůstala zachována a síť byla
funkční i v případě útoku na konkrétní počítače v síti (samotné sítě propojených
počítačů začaly vznikat již v padesátých letech). Řešením byla decentralizovaná
síť vzájemně propojených počítačů bez nadřazených uzlů, jejichž vyřazení by síť
ochromilo, nazvaná Arpanet. Taková síť byla uvedena do provozu v roce 1969.
Projekt nazvaný Arpanet přerostl nejprve v akademickou, respektive univerzit-
ní síť a od osmdesátých let 20. století se začal měnit v univerzálně používanou
globální síť Internet. Samotný pojem „internet“ se začal užívat až v roce 1987.
Armáda jako původní zadavatel projektu se od Arpanetu musela z bezpečnost-
ních důvodů oddělit.
Za skutečný počátek Internetu se často považuje leden 1983, kdy Arpanet
začal pro komunikaci mezi počítači používat jednotný komunikační protokol
TCP/IP. To umožnilo vzájemné propojení s dalšími existujícími sítěmi, které
vznikly v sedmdesátých letech (např. s Telnetem), a vytvořilo podmínky pro vznik
„sítě sítí“ a rozvoj takových služeb, jako je elektronická pošta (e-mail, tedy přenos
textových zpráv mezi počítači, s nímž se v rámci Arpanetu začalo experimentovat
již v roce 1969) či možnost účasti v diskusních fórech.
2. Vznik World Wide Web (WWW)

Na počátku devadesátých let se začalo rozvíjet technologické prostředí World
Wide Web, do něhož je možné volně umisťovat libovolné informace a vyhledávat
v nich. První webovou stránku vytvořil v roce 1991 britský počítačový expert Tim
Berners‑Lee, který také sestavil jazyk pro snadné kódování informací HTML,
protokol pro propojování stránek HTTP a první – textový – webový prohlížeč (na
něj pak navázaly grafické prohlížeče, nejprve Netscape a pak další, např. Internet
Explorer či Mozilla Firefox). Berners‑Lee tím zavedl hypertextový odkaz jako
základní komunikační prostředek internetu.
Zhruba od poloviny devadesátých let se začalo masivněji rozvíjet komerční vy-
užití možností internetu a současně rychle narůstal počet jeho uživatelů (v dekádě
mezi roky 1996 a 2005 z 55 milionů na téměř miliardu uživatelů po celém světě).
V této době také začala s internetem pracovat „tradiční“ masová média a vznikat
nová – výlučně internetová. Média v internetovém prostředí postupně doplňovala
a někdy i nahrazovala tisk a rozhlasové a televizní vysílání, oslabovala hudební
průmysl a přebírala další funkce, např. roli tezauru encyklopedických znalostí
(v roce 2001 byla založena Wikipedia) nebo roli prostředí pro administrativní styk.
Periodický tisk, oslabený již v předcházejícím období televizí, začal výrazněji
ztrácet na významu a ekonomické síle. Naopak webové vyhledávače se staly
novým médiem a velmi úspěšnou komoditou (prvním komerčně úspěšným vy-
hledávačem byl Lycos, po něm následovaly např. Yahoo!, Altavista nebo Google).
Největším globálním vyhledávačem se stal Google, jehož prototyp byl zprovoz-
něn v roce 1998. Jedná se o vyhledávač s celou řadou funkcí (a „aplikací“), které
z něj činí prakticky univerzální vyhledávací, komunikační i analytický nástroj.
Levný provoz, globální dostupnost a rychlé rozšiřování přilákaly k „síti sítí“

zájem obchodníků a podpořily během devadesátých let využití internetu jako
nového prostoru pro podnikání a obchodování, v němž je možné obcházet za-
vedené distribuční sítě i snadno a rychle spekulovat při burzovních operacích.
Internet se tak stal novým tržním prostředím, které umožnilo investorům nový
typ podnikání – zakládání internetových firem. Ty dokázaly mezi roky 1996
a 2000 přilákat obrovský zájem investorů vedených vidinou rychlého a velkého
zhodnocení investic a tím ke spekulativnímu nadhodnocení akcií, což skončilo
v roce 2001 náhlým poklesem ceny akcií. Toto období bývá někdy označováno
jako „internetová horečka“ (angl. dot.com bubble).
3. Nástup sociálních médií typu Facebook

Internet jako „síť sítí“ se postupně stal alternativním prostorem k „tradičním“
způsobům komunikace, ať již osobní, či veřejné. To mělo za následek mimo jiné
to, že se hranice mezi veřejným a soukromým životem začala postupně stírat.
Komunikační možnosti původně soukromé (e‑mail, chaty) začaly být využívány
ke komerčním či politickým účelům (rozesílání hromadných e-mailů, umělé
podněcování diskusí apod.). Nový prvek do tohoto trendu vnesly od poloviny
první dekády 21. století „sociální sítě“ či „sociální média“ typu Facebook, Twitter
(síť založená v roce 2006 a zaměřená na sdílení krátkých zpráv) či Instagram
(aplikace uvedená na trh v roce 2010 slouží především ke sdílení obrázků a videí).
Facebook založil v roce 2004 bývalý student Harvardské univerzity Mark
Zuckerberg jako nástroj pro vzájemnou komunikaci studentů univerzity – jed-
nalo se tedy o takzvaný společenský web, jehož úkolem je umožňovat utváření
sociálních sítí přátel. Později se rozšířil i na jiné vysoké školy a nakonec byl
otevřen pro kohokoliv, s formálně stanovenou věkovou hranicí třinácti let pro
registraci (v roce 2017 byly na Facebooku dvě miliardy aktivních uživatelů).
Facebook se stal velice efektivním nástrojem politické a marketingové komu-
nikace, a to proto, že vytváří zvláštní parasociální vztahy „přátelství“ uvnitř skupin
uživatelů a současně dokáže sledovat a ukládat data o obrovských počtech uživatelů.
To se projevilo během skandálu v roce 2016, kdy se ukázalo, že britská společ-
nost Cambridge Analytica získala data o padesáti milionech uživatelů Facebooku
a pravděpodobně je dokázala využít v kampani před referendem o vystoupení Velké
Británie z EU i před volbami amerického prezidenta, v nichž zvítězil Donald Trump.
Internet se pochopitelně stal předmětem zájmu politiků, publicistů, umělců i vý-

zkumníků – běžnou součástí nabídky studijních programů na řadě univerzit po
celém světě je „studium nových médií“. Zhruba do přelomu tisíciletí (tedy do konce
internetové horečky) převládal v jejich úvahách výrazně optimistický tón, který

viděl v internetu především prostředek, v němž jsou jedinci osvobozeni od trpného

přijímání masově mediovaných obsahů a mohou se díky interaktivitě internetových
stránek zapojit do tvorby obsahů (výraznou postavou tohoto směru uvažování byl
americký historik Mark Poster, který v roce 1995 vydal knihu Druhý mediální věk,
v níž se snaží ukázat přínos internetové interaktivity). V politické rovině byl internet
vítán jako prostředek, který umožní posílení přímé demokracie (ve stejném roce
vydal Lawrence Grossman knihu Elektrická republika, jenž vkládal – opatrné – na-
děje mimo jiné do skutečnosti, že internetová komunikace je okamžitá a její rychlost
není závislá na vzdálenosti mezi komunikujícími).
S nástupem nového tisíciletí se pozornost více soustředila na nová reálná rizika,
která internet přinesl a do úvah o roli internetu (a obecně „nových médií“) vstoupil
kritičtější, pesimističtější tón. Internet rozšířil oblast sociální nerovnosti (tzv. digi-
tální propast), jež vede k zásadně odlišnému – a znevýhodněnému – postavení těch,
kteří nemají k internetu přístup, ve srovnání s těmi, kteří výhod internetové komuni-
kace a internetových služeb mohou užívat. Dále otevřel nové možnosti „tradičnímu“
zločinnému jednání (počítačová kriminalita, webové stránky s dětskou pornografií,
nové komunikační možnosti organizovaného zločinu) i novým formám sociálně
patologického chování (klamání falešnou identitou, kyberšikana apod.).
Objevily se úvahy o tom, jaké může mít užívání internetu vliv na uspořádání
společnosti i na lidskou psychiku. Německý psychiatr Manfred Spitzer vydal v roce
2012 knihu Digitální demence, v níž se věnuje výzkumům, které v jeho interpretaci
přinášejí doklady o negativním vlivu nových médií (nejen internetu) na vývoj psy-
chických funkcí jedince. Nizozemský mediální teoretik Mark Deuze zveřejnil v roce
2012 knihu Život v médiích, v níž se pokusil upozornit na to, že digitalizací a inter-
netizací se společnosti dostaly do stavu, kdy již jejich členové nemohou nacházet
rozdíl mezi mediálním a „mimomediálním“ životem, jak bylo dosud možné, nýbrž
se dostali do situace, kdy je jejich život médii prostoupen a oni fakticky nevedou
„život s médii“, nýbrž „život v médiích“.
Řada autorů se ale vyhnula směřování k technologickému optimismu či dysto-
pickému pesimismu a snažila se o výklad nových médií jako sociálního, technického
i kulturního fenoménu svého druhu (ruský umělec a teoretik nových médií působící
v USA, Lev Manovich, vydal v roce 1995 knihu Jazyk nových médií, zřejmě první po-
kus o systematický výklad podstaty „nových médií“, v jeho pojmosloví „neomédií“).
12.1.2 Kultura a umění devadesátých let

V období devadesátých let minulého století – s přesahem do prvního desetiletí století
následujícího – se dále posilovaly ty trendy kulturní produkce, které bylo možné
vysledovat v předcházejících obdobích, tedy především postmodernismus, v jehož

rámci se dále rozvíjí pojetí umění jako komunikační hry se čtenářem či divákem,
popírání hranic žánrů a zpochybňování věcí zdánlivě daných, především pocitu
„dané“ reality. V roce 1998 natočil australský režisér Peter Weir v USA film Truman
Show, jehož hlavním hrdinou je muž, který netuší, že od narození žije v obrovských
natáčecích ateliérech a celý jeho život je přenášen divákům jako velká televizní show.
Snímek je fakticky metaforou postmoderního rozpouštění hranic mezi tím, co je
reálné a co je (mediální) hra, a sílící neschopnosti rozlišit jedno od druhého. T
ypicky
postmoderním žánrem je proto mystifikace – jež se projevuje např. v knize francouz
ského autora Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka z roku 2015.
V literární, filmové i televizní produkci vytrvale sílil princip komercializace
projevující se jako proud produktů populární kultury určených masové spotřebě.
Filmový, televizní a knižní trh, stejně jako trh s počítačovými hrami zaplavovaly
tituly romantického, špionážního, dobrodružného, fantasy či vědeckofantastického
žánru. Zvláště američtí spisovatelé produkující čtivo pro početné čtenářské skupi-
ny se stále zřetelněji přizpůsobovali potřebám filmového průmyslu a dařilo se jim
uplatňovat své produkty ve filmové i v tištěné podobě a popularitou překročit hranice
domácího trhu (příkladem je John Grisham a jeho kniha Případ Pelikán z roku 1992
nebo Dan Brown s knihou Šifra mistra Leonarda z roku 2003).
Pokračoval a sílil také trend výroby vysokonákladových komerčně orientova-
ných filmů s pečlivě připraveným uvedením na světový trh podpořeným globální
marketingovou kampaní. V roce 1997 uvedl takto James Cameron velkofilm Titanic,
který až do roku 2010, kdy ho překonala fantazijní pohádka Avatar od téhož režiséra,
držel primát komerčně nejúspěšnějšího filmu všech dob. Marketingový kalkul je
nepochybně i za úspěchem projektů, které navazují na starší filmy: třetím komerčně
nejúspěšnějším filmem se stal sedmý snímek ze série Hvězdných válek (kterou zahájil
režisér George Lucas v roce 1977) – Star Wars: Síla se probouzí z roku 2015.
S atmosférou devadesátých let 20. století je spojen také hudební styl techno:
elektronická taneční hudba kladoucí důraz na jednoduchý, monotónní a proni-
kavý rytmus, pro nějž je typické užití basového bubnu, elektronických nástrojů
a počítačové techniky (samplerů, bicích automatů apod.). Podstatou techna jako
hudebního žánru je opakování určité rytmické sekvence, které může u tancujících
posluchačů vyvolat až pocit blízký transu. Techno pochází z průmyslových oblastí
USA a do Evropy se rozšířilo na počátku devadesátých let 20. století. Zde se stalo
součástí takzvané technopárty, tedy několikadenních masových setkání mladých
lidí, pořádaných často nelegálně, která jsou účastníky chápána jako uvolňující na-
rušení hektického životního stylu v pozdně moderní společnosti.
Nebývalá masovost spotřební, populární kultury (od diskotékové hudby přes
schematické čtivo po takzvané béčkové filmy apod.) inspirovala ryze postmoderní
uměleckou reflexi, která se nejvýrazněji projevila ve filmech mladé generace ame-

rických autorů začínajících v devadesátých letech 20. století, např. Quentina Taran-
tina (jeho filmy Gauneři /1992/, Pulp Fiction neboli Povídky z podsvětí /1994/ nebo
Kill Bill 1 a 2 z let 2003 a 2004 jsou přímými odkazy na spotřební kulturu s notnou
dávkou černého humoru).
Poslední dekáda 20. století a první roky 21. století s sebou také přinesly oži-
vení evropské kinematografie a zřetelnou vůli po renesanci filmu jako závažného
uměleckého výrazu (snad v kontrastu k banálnosti konzumní produkce filmové
i televizní). V polovině devadesátých let se dánský režisér Lars von Trier podílel na
vydání manifestu Dogme 95, který se hlásil k principům filmového minimalismu
(velmi málo produkčních úprav, důraz na postavy a příběh). Německá kinemato-
grafie získala v letech 2002 (film Nikde v Africe) a 2006 (film Životy těch druhých)
cenu Americké filmové akademie (tzv. Oscara) za nejlepší cizojazyčný film. Italská
produkce podobně uspěla v letech 1991 (film Mediterraneo) a 1998 (film Život je
krásný). Španělsko bylo úspěšné v téže kategorii v letech 1993 (filmem Belle Epoque
v koprodukci s Portugalskem a Francii), 1999 (Vše o mé matce) a 2004 (Hlas moře).
Evropská kinematografie uspěla také s celou řadou mezinárodních koprodukcí:
velmi příznivě byl hodnocen např. snímek Toni Erdmann z roku 2016 natočený
ve spolupráci Rakouska, Švýcarska, Rumunska a Francie.
Pokud jde o literaturu, v tvorbě pokračovali autoři, kteří se do světového pově-
domí prosadili ve druhé polovině 20. století, např. dva nositelé Nobelovy ceny za
literaturu, německý spisovatel Günter Grass (po roce 1990 vydal mimo jiné soubor
kratších, historicky laděných textů Mé století /1999/ nebo vzpomínkovou knihu
Při loupání cibule /2006/) či kolumbijský spisovatel a publicista, představitel magic-
kého realismu Gabriel García Márquez (vydal Zprávu o jednom únosu /1996/, v níž
poetiku magického realismu opustil ve prospěch realistického zobrazení problémů
současné Kolumbie, či novelu fiktivních memoárů Na paměť mým smutným courám
/2004/). Umberto Eco přišel v roce 2010 s ryze postmoderním románem Pražský
hřbitov, v němž se kriticky vyrovnával s kulturou konspiračních teorií. V úspěšné
spisovatelské kariéře pokračoval i americký autor Cormac McCarthy, který v roce
2005 vydal knihu Tahle země není pro starý (v roce 2007 se stala předlohou úspěš-
ného filmu bratrů Ethana a Joela Coenových oceněného čtyřmi Oscary) a o rok
později postapokalyptickou novelu Cesta.
Obraz postapokalyptického světa – tedy hypotetický obraz důsledků našeho
vlastního jednání – je jednou z možností, jak nabídnout čtenářům analýzu současné
společnosti. Taková analýza je klíčovým tématem řady děl vydaných od sklonku
devadesátých let. Ve Francii na sebe nesmlouvavě odsuzující charakteristikou sou-
časného světa upozornil spisovatel Michel Houellebecq romány Elementární částice
z roku 1998 a Podvolení z roku 2015 (v této knize zpracoval téma plíživé islamizace
evropské společnosti).
Nepřehlédnutelným jevem období od devadesátých let do druhé dekády 21. sto-
letí bylo oživení zájmu o detektivní příběhy, a to zejména z produkce skandinávských
autorů. V této oblasti se prosadil např. dánský spisovatel Peter Hoeg, a to především
románem Cit slečny Smilly pro sníh (1992), v němž na půdorysu detektivní zápletky
v kritické hyperbole zachytil citovou okoralost společnosti deformované technikou
a honbou za ziskem za každou cenu. Skutečně celosvětové popularity dosáhl švédský
novinář a spisovatel Stieg Larsson – ten vytvořil postavu detektiva amatéra, novináře
Mikaela Blomkvista a napsal o jeho pátrání tři romány, které vyšly po Larssonově
smrti: Muži, kteří nenávidí ženy (2005), Dívka, která si hrála s ohněm (2006), Dívka,
která kopla do vosího hnízda (2007). Dalším výrazným představitelem „severské de-
tektivky“ je norský hudebník a spisovatel Jo Nesbø, který vytvořil postavu detektiva
Harryho Holea inspirovanou tradicí americké drsné školy a mezi roky 1997 a 2017
vydal jedenáct knih, v nichž Hole vystupuje.
Nástup počítačových sítí a šíření internetu přinesl impulz pro uvažování o nové
estetice. Fenomén nových médií posloužil nejen jako téma, ale také jako nabídka
nových výrazových prostředků. V rovině tematické inspirace moderními technolo-
giemi lze v literární, filmové i televizní produkci devadesátých let nalézt díla někdy
označovaná jako postkyberpunk. Ta navazují na postuláty žánru science fiction, pro
nějž se v osmdesátých letech vžilo označení kyberpunk a který se soustřeďoval na
promýšlení a zobrazování důsledků moderních technologií na lidský život (s poe
tikou kyberpunku pracuje velmi přesvědčivě film Ridleyho Scotta Blade Runner
z roku 1982). Postkyberpunk vnímá svět počítačových sítí, databází, digitalizovaných
informací, aplikací nahrazujících lidskou činnost jako svébytnou a dominující „data
sféru“ (typickým představitelem postkyberpunkové tvorby je román Diamantový
věk Neala Stephensona z roku 1995).
V rovině využívání moderních technologií jako nového zdroje prostředků lze
v tomto období vysledovat posílení snah o využívání komunikační a výrazové
specifičnosti digitálních multimédií, které ústí v počítačové či digitální umění,
jež se vyznačuje kombinací různých kódů obrazových (počítačově upravených
fotografií, grafiky, počítačové animace, nejrůznějších videonahrávek apod.), zvuko-
vých (hudebních i ruchových) a textových (nejen postupů tradiční lineární narace
a poezie, ale i možností nelineárních hypertextů s alternativní, resp. nestabilní
podobou a interaktivním tvořivým vstupem uživatele). Nástup digitálních médií
ovlivnil a posunul i starší směry uměleckého výrazu – např. surrealismus se nechal
inspirovat moderními komunikačními technologiemi a v dílech autorů, jako je
výtvarník James Seehafer, nabyl podoby někdy označované jako massurrealismus.
12.1.3 Masová média po roce 1990

Pokud jde o média a mediální produkci, celá poslední dekáda 20. století a začátek
21. století se odehrály ve znamení:
• technologické konvergence komunikačních technologií založené na využití digi

talizace dat;
• komodifikace médií (tedy dalšího posilování faktu, že mediální produkce a média
sama se stala především zbožím) a s tím související koncentrace vlastnictví;
• komercializace mediálních obsahů (tedy podřízení mediální produkce maxi-
malizaci zisku).
Digitalizace vedla k tomu, že se začaly sbližovat výrobní procesy při tvorbě obsahu
jednotlivých tradičních médií. Předzvěstí tohoto procesu bylo zavedení teletextu do
televizního vysílání v sedmdesátých letech ve Francii a Velké Británii. Digitalizace
ale umožnila uvažovat o sbližování médií, které bylo do té doby nepředstavitelné –
např. existenci digitálních (internetových) verzí tištěných novin. K rozvoji tohoto
typu technologické konvergence došlo již v první polovině devadesátých let: za první
on-line list ve Spojených státech amerických je považován kalifornský lokální týdeník
Palo Alto Weekly, jenž začal v roce 1994 umísťovat veškerý tištěný obsah (včetně in-
zerce) na svou internetovou stránku. Kolem roku 1996 již bylo digitálně dostupných
titulů kolem jednoho tisíce.
Brzy se ukázalo, že interaktivita nových médií vede k možnosti větší participace
uživatelů: ti mohou nejen na mediální obsah upozorňovat další uživatele, ale mohou
i přidávat komentáře a zapojovat se do diskusí pod texty, případně text upravovat
a dále přeposílat. Média si rychle uvědomila uživatelský (a tudíž i ekonomický) poten-
ciál této změny a od poloviny devadesátých let lze mluvit o procesu „internetizace ma-
sových médií“: uživatelům se nabízejí internetové stránky televizních a rozhlasových
stanic, ale i ryze internetová média (tedy bez svého protějšku v neinternetové verzi).
Navíc postupem času došlo k oddělení mediální obsahu a uživatelské platformy: psané
(dnes převážně multimediální) zprávy, televizní pořady, rozhlasové programy se od-
poutaly od svých historických nosičů (papíru, rozhlasového či televizního přijímače)
a lze konzumovat prostřednictvím jakéhokoli zařízení (od notebooku po mobilní
telefon), které se libovolným způsobem dokáže připojit k internetu.
V podmínkách ekonomické globalizace se média stala významnou komoditou
a devadesátá léta byla obdobím jejich výrazné vlastnické koncentrace. Měřeno výší
výnosů ovládlo během devadesátých let světovou filmovou a televizní produkci,
kabelové a satelitní kanály, novinová, časopisecká, knižní a hudební vydavatelství
a nakladatelství kolem pěti desítek firem, přičemž devět největších působilo napříč
všemi typy médií (Time Warner, Disney, Bertelsman, Viacom, News Corporation,
Sony, TCI, NBC a Universal). Řada těchto korporací se přitom stala součástí větších
průmyslových konglomerátů (např. firmu NBC fakticky vlastní korporace General
Electric).
S tímto trendem šla ruku v ruce další komercializace mediálních sdělení: eko-
nomická rentabilita se stala hlavním (a mnohde jediným) měřítkem existence toho
kterého média. Tlak na ekonomickou udržitelnost médií vedl k segmentaci mediální
nabídky a k její orientaci na pokud možno specifická a dobře definovaná publika
(přibylo tematických televizních kanálů, rozšířila se nabídka časopiseckých titulů
pro vyprofilované čtenářské skupiny charakterizované sociodemografickými ukaza-
teli). Souběžně se projevila enormní snaha stávajících i nastupujících provozovatelů
médií využít nových možností, které přinesla digitalizace dat a prostředí internetu
a prosadit se v něm s ekonomickou logikou masových médií – v procesu „masifi-
kace internetu“.
S tímto procesem je spojen i snižující se zájem uživatelů o tradiční média,
který vyústil v razantní pokles nákladů a čtenosti denního tisku. Průměrný náklad
významného německého listu Süddeutsche Zeitung klesl mezi roky 2006 a 2016
z 438 tisíc na 350 tisíc, francouzský Le Monde zaznamenal za stejné období pokles
z 350 tisíc na 289 tisíc, tedy v obou případech zhruba o pětinu. Některým význam-
ným listům (např. americkým deníkům San Francisco Chronicle a Boston Globe)
hrozil úplný zánik a přežily jen za cenu drastických úsporných opatření včetně
masivního propouštění zaměstnanců.
Vývoj po roce 1989 také ukázal zřetelnější propojení médií a politického rozhodo-
vání. Globální mediální magnát Rupert Murdoch, mimo jiné majitel konzervativně
laděného amerického zpravodajsko-publicistického televizního kanálu Fox News
a britského listu News of the World, svá média opakovaně využil na podporu ame-
rické republikánské strany. Kvůli praktikám News of the World čelil od roku 1996
obviněním, že list nelegálně odposlouchává politiky, kriminalisty i celebrity. Pod
tlakem veřejného mínění a po odchodu inzerentů se v roce 2011 Murdoch rozhodl
vydávání listu (existujícího od roku 1843) ukončit.
Razantní globalizace a komercializace médií vedla od devadesátých let ke snaze
o zavedení opatření, která by alespoň v elementární míře zajišťovala podíl médií
na tvorbě národní kultury a snížila rizika spojená s užíváním médií, a to zvláště
mezi dětskou populací. Evropská unie např. v roce 1989 přijala a v průběhu násle-
dujících dvou desítek let opakovaně inovovala (v letech 1997 a 2007) dokument
nazvaný Televize bez hranic. Inovace zjevně odrážejí změny ve vývoji médií a snaží
se jim vyhovět. Tlak ekonomizace v chování médií vedl k tomu, že znění směrnice
z roku 2007 povoluje členským zemím legalizovat takzvaný product placement, tedy
umístění propagovaných produktů do nereklamních sdělení (kupř. reálných výrob-
ků konkrétního inzerenta do televizního seriálu či hraného filmu, do sportovního

přenosu nebo zábavního pořadu – nikoliv ale do zpravodajství či pořadu pro děti).
Technický vývoj vedl také k akceptování služby „na vyžádání“ (on demand) jako
standardní aktivity vysílatele – předmětem regulace musí být i ty mediální televizní
obsahy, které nejsou šířeny tradičním lineárním vysíláním v pevném čase, ale lze si
je objednat (z důvodů ochrany dítěte musí být objednávání takové služby např. za-
bezpečeno ochranným kódem PIN).
Vývoj po roce 1989 zasáhl výrazně i do podoby zpravodajství. Zahraniční vo-
jenské mise s účastí armády USA vedly od počátku devadesátých let 20. století ke
změně strategie chování k médiím. Americké velení přešlo – pod vlivem takzvaného
vietnamského syndromu (traumatu z prohrané války a přesvědčení, že význam-
ným důvodem neúspěchu ve Vietnamu byla ztráta podpory obyvatelstva způsobená
nekontrolovaným televizním zpravodajstvím zobrazujícím ztráty americké armá-
dy) a na základě vědomí úspěchu mediální politiky britské vlády během britsko
‑argentinské války o Falklandy v roce 1982 – na moderní marketingové metody práce
s médii (aktivní dodávání informací, servis pro novináře apod.). Tím se posílil vliv
marketingových postupů na politiku.
Zpravodajství významně ovlivnil i technický vývoj. Nástup sociálních médií
v prvním desetiletí 21. století – zejména Twitteru – s sebou přinesl zřetelný trend
k deprofesionalizaci zpravodajství. Masová média ve stále větší míře začala vy-
užívat příspěvky umístěné na sociálních médiích jako legitimní zdroj informací
a fotografií, což vedlo k finančním úsporám např. v podobě úbytku pracovních
příležitostí pro novináře (zřetelné je rychlé snižování počtu stálých zahraničních
zpravodajů) a ke změnám v charakteru zpravodajství: stále větší důraz je kladen na
rychlost, zatímco ověřování věcné správnosti a vykládání událostí v relevantním
kontextu ustupuje do pozadí.
12.2 Č
eskoslovensko a Česká republika
ve sjednocující se Evropě
V roce 1989 stoupalo v československé společnosti napětí a nespokojenost obyvatel
země s politickou, ekonomickou i společenskou situací. Již v lednu 1989 se u příle-
žitosti výročí sebeupálení Jana Palacha uskutečnila v Praze na Václavském náměstí
série spontánních manifestací (tzv. Palachův týden) a ty se pak opakovaly při dal-
ších významných výročích (na výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna či
28. října, tedy ve výročí založení samostatné Československé republiky). Současně
přibývalo snah o veřejné zahájení dialogu s politickou mocí. V únoru 1989 podepsalo
670 vědeckých pracovníků dopis předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi,
v němž žádalo větší politickou otevřenost, v červnu vznikla petice Několik vět poža-
dující dialog vládnoucí moci s opozičními skupinami (petici podepisovali i umělci
z oficiální kultury, což bylo důkazem slábnoucího komunistického režimu). V srpnu
vyšel v měsíčníku Technický magazín článek „Prognostika a přestavba“ prognosti-
ka Miloše Zemana upozorňující na rychlé ekonomické zaostávání Československa
a nutnost razantní změny. Rozpad východního bloku byl zřejmý i z faktu, že v srpnu
a září 1989 občané Německé demokratické republiky utíkali v Praze na západo
německé velvyslanectví. Zde čekali, zda dostanou možnost vycestovat do SRN, což
se po složitých diplomatických jednáních podařilo a ministr zahraniční SRN mohl
30. září 1989 oznámit 4 000 uprchlíků, že budou moci z Prahy odjet vlaky do západ-
ního Německa. Dalších cca 15 000 uprchlíků odjelo dalšími vlaky v říjnu a listopadu.
Napětí vyvrcholilo v Praze v pátek 17. listopadu během oficiální manifestace
k Mezinárodnímu dni studentstva. Průvod, který se po ukončení oslav vydal přes
Vyšehrad do centra města, byl na Národní třídě násilím zastaven pořádkovými
silami. Hned následujícího dne studenti pražských vysokých škol (zprvu zvláště
Akademie múzických umění a Univerzity Karlovy) vyhlásili stávku. Původní pro-
test proti brutálnímu zásahu a požadavek na nezkreslené informace o něm záhy
přerostly v tlak na dialog se stávající mocí a zásadnější politickou a společenskou
změnu. Subjektem vůle po změně se stalo v České republice uskupení Občanské
fórum (OF) a na Slovensku Veřejnost proti násilí (VPN). Obě uskupení byla více
projevem občanského sebeuvědomování společnosti než reprezentanty konkrétního
politického směru.
Po jednáních mezi zástupci OF a VPN a delegací federální vlády a Národní fronty
došlo na začátku prosince 1989 k rekonstrukci republikových vlád i federální vlády
a ke vzniku takzvané vlády národního porozumění. Název státu se změnil na Česko
‑Slovenská federativní republika (ČSFR). V čele Federálního shromáždění stanul
představitel pražského jara 1968 Alexander Dubček. Na konci prosince pak byl česko
slovenským prezidentem zvolen dramatik Václav Havel, disident, signatář Charty 77
a klíčový představitel OF. Tím byla fakticky zahájena transformace československé
společnosti a jejího ekonomického, společenského a politického života.
V následujících letech se Československo změnilo z centrálně plánovaného hos-
podářství, podřízeného Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) jako určují-
cí nadnárodní struktuře východního bloku, v liberálně orientovanou ekonomiku.
Významným úkolem bylo odstátnění a privatizace státních podniků. Tento proces
se odehrával různými způsoby, a to restitucemi (navrácením majetku původním
majitelům či jejich příbuzným), prodejem či převodem státních podniků do sou-
kromých rukou (tzv. velká privatizace), aukčním prodejem jednotlivých provozoven
a služeb do rukou jednotlivců (tzv. malá privatizace) a administrativním vytvořením

akciového trhu rozdělením práva vlastnit podíl ve firmách mezi všechny obyvatele
země, kteří o to projevili zájem (tzv. kuponová privatizace).
V politické oblasti došlo především k vybudování struktur politické reprezentace
a k zavedení demokratických procedur (soutěž více politických subjektů ve svobod-
ných volbách). Struktura politických stran se začala formovat již od sklonku roku
1990, a to zachováním existujících stran (např. Komunistické strany Československa,
z níž se později stala Komunistická strana Čech a Moravy, či Československé strany
lidové, která se později stala součástí křesťansky orientovaného bloku KDU-ČSL),
obnovením starších politických stran (v prosinci 1990 byla obnovena Československá
strana sociálně demokratická) a vznikem nových stran. V dubnu 1991 se rozdělilo
OF a byla založena Občanská demokratická strana (ODS) v čele s Václavem Klausem,
ekonomem silně ovlivněným neoliberální doktrínou. Dalšími novými stranami byly
např. Občanská demokratická aliance (ODA), Levý blok, Hnutí za samosprávnou
demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, Sdružení pro republiku – Repub-
likánská strana Československa (SPR–RSČ). V červnu 1992 vyhrála ODS v bloku
s Křesťanskodemokratickou stranou parlamentní volby a Václav Klaus se stal před-
sedou české vlády. Na Slovensku vyhrálo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS)
a premiérem se stal jeho předseda Vladimír Mečiar.
Významným tématem politické transformace Československa bylo „vyrovnání
s minulostí“, tedy s obdobím mezi roky 1948 a 1989. Na podzim 1991 byl přijat tak-
zvaný lustrační zákon, který zakazoval osobám, jež v minulosti spolupracovaly se
Státní bezpečností, výkon vedoucích státních funkcí. V roce 1993 přijal Parlament
České republiky zákon o protiprávnosti komunistického režimu, v jehož preambuli
mimo jiné stojí: „… Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa,
její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989,
a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé
porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený
[…] zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým
účelům…“
Průběžně narůstalo napětí mezi Českou a Slovenskou republikou, které vyvrcho-
lilo 1. ledna 1993 rozdělením Československa na dva samostatné státy. V té době již
měla Česká republika novou ústavu schválenou Českou národní radou v prosinci
1992. V lednu 1993 byl prezidentem ČR zvolen Václav Havel a předsedou vlády se stal
Václav Klaus. Česká republika se jako jeden z nástupnických států zaniklého Česko-
slovenska stala členem OSN a rychle se začala zapojovat do nadnárodních struktur:
v březnu 1999 se stala členem NATO a v květnu 2004 vstoupila do EU, v témže roce
ČR přistoupila k schengenským dohodám a stala se součástí zóny volného pohybu
osob, takzvaného schengenského prostoru. Roku 1996 podepsaly Česká republika
a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících

z mnohostranných smluv uzavřených bývalým Československem.
V květnu 1996 se potvrdila v parlamentních volbách vedoucí pozice ODS, i když
jen s malým náskokem před Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD) vedenou
Milošem Zemanem. K volebnímu výsledku zřejmě přispěla zhoršující se ekonomická
a sociální situace a sílící korupční prostředí spojené s obdobím vlády ODS (známá
byla např. tzv. Wallisova aféra z roku 1993, týkající se předávání tajných informací
prezidentu Harvardských privatizačních fondů Viktoru Koženému, či tzv. Liznerova
aféra z roku 1994, obě spojené s kuponovou privatizací, popř. tzv. rumová aféra a aféra
s lehkými topnými oleji, obě týkající se daňových úniků). Předsedou vlády se opět
stal předseda a zakladatel ODS Václav Klaus.
Na podzim 1996 se uskutečnily i první volby do nově ustavené druhé („horní“)
komory parlamentu. ČR se tak stala zemí s dvoukomorovým parlamentem složeným
z Poslanecké sněmovny a Senátu.
V roce 1997 vyhrotila zhoršující se ekonomická a sociální situace politické napětí.
Na jaře vyhlásila Klausova vláda ve dvou vlnách soubory ekonomických opatření,
které měly ozdravit ekonomickou situaci země (tzv. balíčky). Uvnitř ODS se zfor-
movala skupina politiků, která nesouhlasila s tím, jak je strana vedena a financována
a z ODS vystoupila. Kritika vedla nakonec až k tomu, že Václav Klaus rezignoval
na funkci předsedy vlády a se zbytkem ODS přešel do opozice. Prezident Havel
vystoupil počátkem prosince v pražském Rudolfinu s projevem, který byl zřetelně
kritický k praxi vládnutí provozované Václavem Klausem. Na přelomu let 1997
a 1998 pak byla jmenována dočasná vláda, která dovedla zemi k předčasným volbám
v roce 1998.
V lednu byl na další období, tedy do roku 2003, potvrzen ve funkci prezidenta
Václav Havel, v červnových předčasných volbách vyhrála ČSSD, ale natolik nevý-
razně, že se jí podařilo sestavit vládu pouze menšinovou, a to až po dohodě s ODS
(tato dohoda bývá označována jako tzv. opoziční smlouva). ČSSD vládla v různých
konstelacích do roku 2006, kdy ji opět vystřídala ODS. Koaliční vláda s KDU‑ČSL
a Stranou zelených vedená předsedou ODS Mirkem Topolánkem získala důvěru
Poslanecké sněmovny ČR velmi těsnou většinou založenou na hlasech poslanců,
kteří původně patřili k ČSSD. Nebyla proto příliš stabilní vládou a padla na jaře 2009,
před koncem období, kdy Česká republika byla předsednickou zemí Evropské unie.
K volbám v roce 2010 zemi dovedla „úřednická vláda“. Po volbách vznikla koa
liční vláda vedená Petrem Nečasem z ODS a složená ze zástupců ODS, TOP 09
a politického uskupení Věci veřejné, které se po necelých dvou letech rozpadlo,
a vláda pokračovala s jeho frakcí nazvanou LIDEM. Vláda padla v červnu 2013
poté, co byla policií zadržena ředitelka Sekce kabinetu předsedy vlády a premié-
rova blízká přítelkyně Jana Nagyová (pro tyto události a jejich pokračování, jehož
součástí bylo i obvinění bývalého předsedy vlády, se vžilo publicistické označení

„kauza Nagyová“). Po další „úřednické vládě“ vznikla v roce 2013 koaliční vláda
v čele s ČSSD a po ní se vlády (po delších vyjednáváních) v červnu 2018 ujal kabinet
vedený předsedou hnutí ANO, podnikatelem a majitelem české mediální skupiny
MAFRA Andrejem Babišem.
V čele státu po skončení prezidentského mandátu Václava Havla stál Václav Klaus
(v letech 2003–2013). V roce 2012 schválil Parlament ČR novelu Ústavy, která zavedla
přímou volbu prezidenta. Tím se stal v prvních prezidentských volbách v roce 2013
Miloš Zeman, který v lednu 2018 tuto funkci obhájil na další období, tedy do roku
2023. Výsledky první i druhé přímé volby prezidenta potvrdily, že i České republiky
se dotýká fenomén „rozdělené společnosti“: Miloš Zeman vyhrál v obou případech
ve druhém kole, a to s výsledkem 54,8 %, resp. 51,36 %.
Korupční a kriminální prostředí, které se začalo v České republice formovat na
počátku devadesátých let, se dále rozvíjelo do podoby celé řady afér. Z nich patr-
ně nejvýraznější byly „kauza lehké topné oleje“, založená na daňových podvodech
(probíhala mezi lety 1990–1996) „kauza nákupu obrněných transportérů Pandur“
(policie ji začala vyšetřovat v roce 2010, pravomocný rozsudek padl v roce 2016) či
„metanolová aféra“, při níž během pěti měsíců od září 2012 do ledna 2013 zemřelo
50 lidí a řada dalších zůstala s trvalými následky včetně oslepnutí po požití metanolu
podvodně vydávaného za alkoholický nápoj (v září 2012 byl dokonce v souvislosti
s případem vyhlášena v ČR poprvé prohibice).
Česká republika se v letech po roce 1989 vyprofilovala jako stát s výraznou
orientací na spotřebitelský průmysl (zvláště automobilový) a relativně stabilním
bankovním sektorem se silným vlivem zahraničních vlastníků. Současně se stala
zemí s poměrně vysokou mírou politické nestability, kolísající důvěrou veřejnosti
v politickou reprezentaci, zanedbatelnou úrovní politické kultury, nízkou mírou
vymahatelnosti práva a silně korupčním prostředím patrným i v mezinárodním
srovnání.
12.2.1 Proměny kulturního života po roce 1989

Změna politického systému přinesla i změny v kulturním životě české společnosti
a v jeho organizačním zajištění. Na počátku devadesátých let se změnila struktura
uměleckých svazů – byl např. obnoven Filmový a televizní svaz, Svaz českosloven-
ských spisovatelů zanikl a vznikla Obec spisovatelů a vedle ní PEN klub. Organizační
změny se odehrály i v dalších oblastech kulturního a uměleckého života.
První léta po roce 1989 se vyznačovala tím, že v produkci nakladatelství, v kinech
či v divadelních, televizních a rozhlasových programech se hojně objevovala díla,
k terá byla v předcházejícím období nedostupná, vycházela v exilových nakladatel-

stvích nebo se šířila opisy (např. knihy Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Josefa
Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Gruši či Ivana Klímy, ale také texty Bohumila
Hrabala, Václava Havla či Milana Uhdeho). Vedle toho se během devadesátých let
a na začátku nového tisíciletí prosadila řada mladších autorů, ať již to byl Michal
Viewegh jako autor oddechového čtiva (v roce 1992 vydal úspěšnou novelu Báječná
léta pod psa) či v ambicióznější umělecké rovině např. Jáchym Topol (román Sestra,
1994), Emil Hakl (O rodičích a dětech, 2003) nebo Petra Hůlová (v roce 2002 vydala
knihu Paměť mojí babičce). I v české literární produkci se projevil vliv postmoderní
estetiky, a to jak hrou se čtenářem, kupř. v textech Jiřího Kratochvíla (román Avion,
1995), tak mísením žánrů, kupříkladu u Miloše Urbana (kniha Sedmikostelí z roku
1998) či Michala Ajvaze (Cesta na jih, 2008).
Na významu a popularitě získala během devadesátých let a v první dekádě nového
století literatura faktu, a to jak původní (např. Patrik Ouředník na sebe upozornil tím,
že vydal v roce 2001 subjektivně laděné evropské dějiny Europeana), tak překladová.
Kulturní produkce se musela vyrovnat s novými podmínkami tržního prostředí,
s omezenou či zcela zrušenou podporou ze strany státu a s konkurencí v podobě
dalších možností vyžití (např. cestování). Česká kinematografie byla nucena vypo-
řádat se s důsledky odstátnění a s nezvykle nízkou podporou ze strany státu. Začaly
vznikat producentské společnosti jako Bonton či Bioscop a do filmového průmyslu
pronikla instituce soukromého producenta. Vedle toho se významnými producenty
stali provozovatelé televizního vysílání, a to především Česká televize a po roce 2000
také TV Nova. Pro kinematografii devadesátých let je příznačná snaha o navázání na
divácky vděčnou tradici komedií (např. v roce 1991 uvedl Zdeněk Troška komedii
Slunce, seno, erotika navazující na úspěšnou sérii z osmdesátých let) a o zpracování
tématu poválečné minulosti v rámci tohoto žánru (v roce 1991 natočil Vít Olmer
film Tankový prapor a Jan Svěrák snímek Obecná škola, o rok později Zdeněk Sirový
Černé barony, v roce 1994 uvedl Jan Hřebejk film Šakalí léta a v roce 1999 Pelíšky).
Vedle toho se objevila řada pokusů o náročnější výpověď o současnosti (Pasti,
pasti, pastičky Věry Chytilové z roku 1998 či Čas dluhů Ireny Pavláskové z téhož
roku), případně o esteticky i myšlenkově náročnější dílo (Petr Zelenka natočil
v roce 2008 svébytnou filmovou variaci představení Dejvického divadla Karamazovi
a v roce 2015 snímek Ztraceni v Mnichově).
Skutečně úspěšnými se ale staly rodinné filmy, reprezentované např. laskavě hu-
mornými snímky Jana Svěráka (film Kolja získal v roce 1997 Oscara za nejlepší
cizojazyčný snímek, divácky úspěšné byly i Vratné láhve z roku 2006), filmovými
adaptacemi domácích bestsellerů (především knih Michala Viewegha, ale také nove-
ly Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, kterou v roce 2006 zfilmoval
Jiří Menzel) či zmíněnými nostalgickými komediemi Jana Hřebejka. Příznačná je
i snaha navázat na tradici divácky úspěšných žánrů, např. na tradici filmové pohádky
(v roce 2005 natočil režisér Jiří Strach film Anděl Páně, v roce 2016 na něj navázal
snímkem Anděl Páně 2).
Postupně se začala prosazovat i mladší generace filmařů, David Ondříček (Sa‑
motáři /2000/, Jedna ruka netleská /2003/), Bohdan Sláma (Divoké včely /2001/) či
Marek Najbrt (Mistři /2004/, Protektor /2009/).
12.3 Česká média v devadesátých letech

Česká média prošla – stejně jako celá společnost – na počátku devadesátých let
obdobím transformace, během níž se změnil (1) právní a ekonomický kontext
působení médií, (2) jejich postavení a funkce ve společnosti, stejně jako (3) orga
nizace práce v médiích, její technické podmínky i podoba a (4) obsah samotné
mediální produkce.
Tato transformace demontovala mediální systém předlistopadového Česko
slovenska a vedla k nastolení systému, který byl založen na liberálně demokratické
legislativě a otevřenosti k ekonomickým zájmům vlastníků, zejména zahraničních –
ti představovali velmi silný faktor stabilizace celého systému. Paralelně ale začal
do vývoje českých médií intervenovat nový technologický jev, a to digitalizace
a nástup internetu. Této technologické změně se postupem času začala podřizovat
veškerá mediální produkce.
Vývoj po roce 1989 je proto možné rozdělit do tří etap:
1. Fáze „transformace“
V první etapě se česká média odpoutala od státu, vznikla nová mediální legisla-
tiva, ustavil se reklamní trh, transformovala se skladba denního tisku a dalších
periodik a v sektoru vysílacích médií se prosadil duální systém, tedy paralelní
existence soukromých vysílatelů a vysílatelů zřízených zákonem k tomu, aby
poskytovali „službu veřejnosti“ (čili tzv. veřejnoprávní média). Tato etapa začala
na sklonku roku 1989 a symbolicky vyvrcholila v únoru 1994, kdy se v mediální
nabídce objevila soukromá komerční televize TV Nova a strhla na sebe nebývale
velkou pozornost veřejnosti.
2. Fáze „konsolidace“
Ve druhé etapě se stabilizovala vlastnická struktura tištěných médií, převahy
v mediální sféře nabyli zahraniční vlastníci a technologicky se začal projevovat
nástup internetu. Tato etapa trvala od roku 1994 do roku 2008, kdy se zahraniční
vlastníci začali z českého mediálního trhu postupně stahovat.
3. Fáze „digitalizace a internetizace“

Třetí – dosud probíhající – etapa se odehrála ve znamení nástupu domácích
vlastníků a digitalizace a internetizace českých médií.
12.3.1 Česká média ve fázi transformace

Mezinárodní situace, hospodářská vyčerpanost, a především změna poměrů v sou-
vislosti s „perestrojkou“ a „glasností“ symbolicky spjatá s osobností Michaila Gor
bačova vedly i v Československu v roce 1989 k postupnému slábnutí politického
a ideologického využívání médií. Nechuť novinářů v oficiálních tištěných médiích
podílet se na propagandistických kampaních zřetelně sílila. V létě 1989 se ÚV KSČ
snažil vyvolat kampaň proti signatářům prohlášení Několik vět. Z deníků se do
kampaně výrazněji zapojilo pouze Rudé právo. Neochotu spolupracovat s režimem
potvrdil fakt, že v několika případech i novináři z oficiálních médií Několik vět
podepisovali a v říjnu 1989 začali své podpisy připojovat i pod petici za propuštění
novinářů Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana, kteří byli zatčeni v souvislosti s vydáváním
samizdatových Lidových novin.
Přímo v období manifestací a protestních setkání na pražském Václavském ná-
městí, na Letné a postupně v dalších městech republiky v týdnech po 17. listopadu
se objevil i požadavek odstranění státní kontroly médií, a tedy uvolnění prostoru
pro působení „nezávislých“ médií. Pozitivní zkušenost s rolí médií v období praž-
ského jara byla stále velmi živá a probouzející se občanská veřejnost žádala v rám-
ci demokratizace poměrů i naplnění práva na svobodu projevu prostřednictvím
médií a přístup k nezmanipulovaným informacím (jedním z hesel skandovaných
během demonstrací bylo „Rudé právo psalo, že nás bylo málo!“, ironicky komen-
tující zkreslené informování o událostech 17. listopadu). Jednotlivá média – různě
rychle a různě důrazně – začala na tento požadavek reagovat a pracovníci médií si
s nestejnou mírou razance začali vynucovat redakční nezávislost.
„Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne!“
Heslo z manifestací v listopadu 1989

Sledování abdikačního projevu československého prezidenta Gustáva Husáka

v prosinci 1989
Rozdílná míra reálné redakční nezávislosti denního tisku se projevila hned v prv-
ních dnech po 17. listopadu 1989. Informace o násilném postupu pořádkových sil
na Národní třídě vyšly v pondělí 20. listopadu v denících Mladá fronta a Svobodné
slovo. Vzápětí se přidala i další tištěná periodika. V redakcích novin sílil odpor proti
vnějšímu politickému tlaku, novinářská obec se radikalizovala, vznikala redakční
občanská fóra a docházelo k prvním personálním změnám.
Podobný směr nabral i vývoj v rozhlasovém vysílání. Dne 20. listopadu 1989 se
v něm objevily první informace realisticky zpravující o událostech na Národní třídě.
Téhož dne proběhlo v budově Československého rozhlasu na Vinohradské třídě
shromáždění části pracovníků, kteří protestovali proti dezinformacím ve vysílání.
Shromáždění se opakovalo následujícího dne a o dva dny později bylo v Českoslo-
venském rozhlase založeno Občanské fórum (to mělo od konce listopadu na stanici
Hvězda dvakrát denně vlastní relaci). Federální vláda odvolala 29. listopadu z funkce
ústředního ředitele Karla Kvapila a na jeho místo jmenovala o několik dní později
zpravodaje Československého rozhlasu ve Francii Karla Starého. Od 16. prosince
změnila stanice Hvězda název na Československo.
Vedení Československé televize po událostech 17. listopadu 1989 bránilo tomu,
aby se ve zpravodajství objevovaly pravdivé informace o událostech na Národní
třídě. Nespokojení zaměstnanci se proto od úterý 21. listopadu scházeli v garážích

televizního komplexu na Kavčích horách v Praze a tam formulovali své požadavky.
Ve středu 22. listopadu se podařilo odvysílat v rámci studia Kontakt šest přímých
vstupů ze shromáždění na Václavském náměstí (dalším vstupům vedení zabránilo)
a záběry ze zásahu na Národní třídě se na obrazovce objevily v pátek 24. listopadu.
V pondělí 27. listopadu se pracovníci Československé televize přihlásili k zásadám
Občanského fóra a podpořili generální stávku. Federální vláda odvolala z funkce
ústředního ředitele Československé televize Libora Batrlu, který na přelomu června
a července téhož roku vystřídal Jana Zelenku, a na jeho místo jmenovala mluvčího
federální vlády Miroslava Pavla.
Nástup liberálně demokratického režimu s tržními vztahy, s dominujícím soukro-
mým vlastnictvím a neoliberálním hodnotovým rámcem znamenal přechod z auto-
ritářského modelu řízení médií sloužících především propagandistickým a ideově
osvětovým cílům předlistopadového režimu k systému, v němž mají masová média
být především institucí svobody projevu a fórem (veřejným prostorem) sloužícím
k diskusím o věcech veřejného zájmu, ale také – a směrem k současnosti stále zře-
telněji – oblastí soukromého podnikání poskytující zábavu a rozptýlení.
Mediální systém se ustavoval ve více vzájemně provázaných rovinách:
• transformoval se vnější normativní a ekonomický rámec fungování médií, tedy

změnila se základní legislativa a vznikl plnohodnotný reklamní trh;
• transformoval se obsah mediální produkce;
• transformovaly se vztahy uvnitř mediálního sektoru, a to především vztahy vlast-
nické;
• transformovala se poptávka: lidé jako uživatelé médií mohli v nových podmínkách
klást na média jiné nároky a využívat je jiným způsobem než v době, kdy součástí
běžného povědomí byla jistota, že média jsou nástrojem státní a stranické politiky.
Média bylo nejprve třeba oddělit od státu (deetatizace) a najít nové formy jejich
ekonomického, právního a společenského zakotvení, a to (1) jejich privatizací,
respektive (2) ustavením „médií veřejné služby“. Dominantním řešením dalšího
vývoje odstátněných médií se stala právě privatizace, tedy vytvoření prostoru pro
soukromé vlastníky médií a pro rozvoj médií jako podnikatelské aktivity. V sektoru
vysílacích médií vznikla po vzoru zemí západní Evropy také média veřejné služby,
a to odstátněním Československého rozhlasu a Československé televize. Ustavil se
tak „duální systém“, tedy paralelní existence soukromých vysílacích médií a médií
veřejné služby (tzv. veřejnoprávních). Postavení „média veřejné služby“ získala
i zpravodajská agentura ČTK.
Klíčovým krokem ve vývoji českých médií bylo ustavení reklamního trhu, čímž
byl zahájen proces komercializace médií (náklady na reklamu stouply z 3 milionů Kč
v roce 1990 přes 9 miliard v roce 1996 až na téměř 30 miliard v roce 2008 a na ne
celých 70 miliard v roce 2016). Pod tlakem tržních poměrů prošly mediální obsahy
zřetelnou proměnou směřující ponejvíce k trivializaci a bulvarizaci – což jsou
typické důsledky komercializace médií.
Transformací absolvovaly i profesní organizace spojené s médii – především
novinářská organizace. Činnost Svazu československých novinářů byla v lednu 1990
ukončena a nástupnickými organizacemi se staly Syndikát novinářů České republiky,
založený v prosinci 1989 v Praze, a Slovenský syndikát novinárov.
12.3.1.1 Nový právní rámec fungování médií

Budování nového systému médií v podmínkách liberální demokracie bylo podmí-
něno zásadní změnou mediální legislativy zajišťující oddělení státu a médií a umož-
ňující faktické osamostatnění chodu médií od vlivu státního a stranického aparátu
(tedy ve skutečnosti osamostatnění se od dosavadních vydavatelů tištěných médií
a kontrolních mechanismů vysílacích médií).
Nová mediální legislativa začala vznikat tím, že již v březnu 1990 byla preambule
zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních
prostředcích, zbavena formulace, že posláním periodického tisku je „spolupůsobit
při rozvíjení socialistického vědomí občanů v duchu zásad ústavy a idejí politiky
Komunistické strany Československa jako vedoucí síly ve státě a společnosti“. Zákon
prohlásil cenzuru za nepřípustnou a umožnil československým občanům a firmám
(včetně zahraničních, které měly sídlo v Československu) vydávat periodický tisk.
V květnu 1990 byl zrušen Federální úřad pro tisk a informace (FÚTI).
Klíčovým pro ustavení nové mediální legislativy se stal rok 1991. V tomto roce
byl přijat zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Podle tohoto zákona mohly v Československu (a následně v České republice) půso-
bit dva typy vysílatelů: provozovatelé vysílání „ze zákona“ a držitelé licence. Získá-
vat licence k vysílání mohly jak právnické, tak fyzické osoby. Následovaly zákony
zřizující vysílací média „ze zákona“ a vymezující jejich činnost: 7. listopadu 1991
byly přijaty a k 1. 1. 1992 nabyly platnosti; zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi,
a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu. Tím byl vytvořen půdorys pro duální
systém, tedy paralelní existenci vysílacích médií veřejné služby (tzv. veřejnopráv-
ních médií) a soukromých, převážně komerčních. Posledním významným zákonem
konstituujícím mediální systém byl v následujícím roce zákon č. 517/1992 Sb.,
o České tiskové kanceláři. Po stránce legislativní byl tedy zřetelně kladen důraz
na vysílací média. Na nový „tiskový zákon“ čekala Česká republika až do počátku
roku 2000.
12.3.1.2 Transformace tištěných periodik

Vedle přijímání nových mediálních zákonů provázelo vývoj po roce 1989 faktické vy-
manění se médií zpod kontroly státem a zásadní změny v obsahu mediální produkce.
Vývoj v mediální sféře namnoze předbíhal ustavování mediální legislativy a děl se
mimo existující právní rámec, ale v příznivém společenském klimatu. Příznačným
rysem tohoto období je vysoká míra tolerance k ne zcela legálním postupům při
zakládání soukromých médií, neboť tento „mimoprávní“ proces byl chápán jako
součást odstátnění, tedy vytváření systému na státu nezávislých médií.
Transformace českého periodického tisku se děla třemi různými způsoby:
1. přeměnou stávajících titulů;

2. obnovováním titulů, které neměly v předcházejícím období dovoleno vycházet,
popřípadě rozvojem titulů, jež vycházely jako samizdat;
3. zakládáním nových titulů.
Přeměna stávajících titulů

Do nových poměrů vstupovala česká společnost s nadregionálními deníky vydá-
vanými politickými stranami (Rudé právo, Svobodné slovo, Lidová demokracie),
společenskými organizacemi (Mladá fronta, Československý sport), ministerstvy
(Zemědělské noviny a Obrana lidu) a odborovou organizací (Práce) a se soustavou
regionálních a lokálních titulů, zpravidla s nižší periodicitou, vycházejících ve všech
krajských, respektive okresních městech, a se dvěma večerníky – v Praze a Brně.
Všechny tyto listy se pokusily se změnou politických a společenských poměrů vy-
rovnat, některé byly velmi úspěšné a jejich transformace vedla k ustavení listů, které
formují českou mediální krajinu do současnosti (např. deníky Mladá fronta Dnes,
Právo či někdejší týdeník Hospodářské noviny, který se změnil v deník).
Průvodním rysem transformace těchto listů bylo manifestační distancování se od
předlistopadového režimu a od bývalého vydavatele. Oporu (byť zpochybňovanou)
nacházel tento postup dodatečně v legislativě upravující privatizační procesy, ale
zahájen byl již v prvních měsících roku 1990, a odehrával se tedy ve zcela „mimo-
právním“ prostředí. Další vývoj pak často směřoval k ustavení akciové společnosti
zaměstnanců, popřípadě k jiné formě definování vlastnictví do podoby vlastnických
podílů, které u mnohých deníků v další fázi přešly odprodejem do rukou zahranič-
ních vlastníků. Po obsahové a formální stránce bylo pro tyto tituly příznačné, že se
obsahově rychle přizpůsobily novým poměrům a v dalším období postupně začaly
měnit i vnější grafickou podobu včetně názvu.
Například k proměně obsahu a úpravy Rudého práva začalo docházet již na jaře
1990, a to pod vedením dosavadního zástupce šéfredaktora pověřeného řízením
r edakce Zdeňka Porybného. Ten nechal z hlavičky listu odstranit heslo „Proletáři
všech zemí, spojte se!“ a symboly a emblematické podobizny představitelů mezi
národního komunistického hnutí. Během let 1990 a 1991 list postupně měnil dekla-
rované zaměření podtitulu „list KSČ“ přes „Levicový list“ (od podzimu 1990 do léta
1991) po „Nezávislý list“ (od léta 1991). V té době již list jako nový titul se stejným
názvem vydávala společnost Borgis, a. s., založená v září 1990. Většinu akcií vlastnil
Zdeněk Porybný, zbytek převážně zaměstnanci deníku. Posun vyvrcholil přejmeno-
váním deníku na Právo, ale k tomu došlo až v roce 1995 (rok předtím se přídavné
jméno „Rudé“ zmenšilo a graficky vzdálilo podstatnému jménu v názvu).
Podobně – vznikem nového vydavatele a přechodem na nový titul se stejným
názvem – se na českém trhu etabloval deník Mladá fronta, vydávaný v předlistopa-
dovém Československu Ústředním výborem Socialistického svazu mládeže. Deník
byl z rozhodnutí ÚV SSM k 1. lednu 1990 převeden pod vydavatelství Mladá fronta.
Redakci nejprve zaštiťovali a fakticky vedli tři zástupci šéfredaktora, mezi nimiž
byl výraznou novinářskou autoritou především popularizátor kosmonautiky Karel
Pacner. Pak se šéfredaktorem stal novinář Libor Ševčík. V létě téhož roku založili
redaktoři deníku akciovou společnost MaF, a. s., a oznámili, že deník Mladá fronta
pravděpodobně přestane vycházet, a nabídli místo něho list Mladá fronta Dnes.
Jednání mezi SSM, který tím přicházel o prestižní titul, a redaktory byla dramatická,
ale skončila dohodou, na jejímž základě mohla Mladá fronta Dnes vycházet. Vlast-
níkem společnosti byla v letech 1994–2013 německá firma Rheinisch-Bergische
Porybný, Zdeněk (* 3. 12. 1945 Praha), novinář, zahraniční zpra-

vodaj, vydavatel, šéfredaktor deníku Právo a zpravodajského
portálu Novinky.cz. Ve druhé polovině sedmdesátých a v první
polovině osmdesátých let působil jako stálý zahraniční zpravo-
daj deníku Rudé právo, nejprve ve Francii a Španělsku, pak ve
Washingtonu, D. C., v USA. V letech 1985–1989 byl zástupcem
šéfredaktora Rudého práva, na podzim 1989 byl pověřen řízením
deníku, v prosinci téhož roku se stal jeho šéfredaktorem a sou-
časně ředitelem vydavatelství Rudé právo (pozdější vydavatelství Florenc). Ve druhé
polovině roku 1990 založil akciovou společnost Borgis a stal se jejím většinovým
vlastníkem a předsedou jejího představenstva (v této funkci setrval do roku 2013).
Od 1. 1. 1991 začala společnost Borgis vydávat deník Rudé právo jako nezávislý list.
Vydavatelství Florenc reagovalo na privatizaci listu tím, že na Porybného vydalo
trestní oznámení, po němž následovalo v roce 1992 jeho zadržení policií. Po dvou
dnech byl propuštěn a po několika měsících bylo jeho trestní stíhání zastaveno.
Pacner, Karel (* 29. 3. 1936 Janovice nad Úhlavou), novinář, spi-

sovatel, představitel literatury faktu. Jeho novinářská i literární
činnost je nejvíce spojena s popularizací vědecké tematiky (zvláště
kosmonautiky) a se zájmem o svět tajných služeb, zvláště v období
studené války. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a v roce
1959 nastoupil do redakce deníku Mladá fronta. V roce 1969 byl
přítomen startu Apolla 11, které přistálo na Měsíci a kdy americ-
ký astronaut Neil Armstrong jako první člověk vystoupil na jeho
povrch. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v období transformace českých
médií, byl jedním ze tří zástupců šéfredaktora Mladé fronty, kteří fakticky řídili chod
redakce a její proměnu. Mezi jeho nejznámější knižní publikace s vesmírnou tematikou
patří Kolumbové vesmíru a reportážně laděná publikace Sojuz volá Apollo, obě z roku
1976. V roce 1986 vydal knižní reportáž o letu československého kosmonauta Vladi-
míra Remka Devět dnů kosmických, po roce 1990 se publikačně soustředil na špionáž
a práci tajných služeb (např. v čtyřdílné práci Československo ve zvláštních službách
z let 2001–2002). V roce 2017 obdržel cenu Opus Vitae za „novinářskou vitalitu a obdi-
vuhodnou vytrvalost“.
Verlagsgesellschaft mbH. V současnosti list spolu s Lidovými novinami vydává me-

diální společnost MAFRA, nástupce MaF, a. s., která se během dvou polistopadových
dekád stala největším mediálním koncernem v České republice. I Mladá fronta se
k dnešní podobě MF Dnes dostala přes řadu graficky odlišených mezistupňů, které
na jedné straně zajišťovaly čtenářům vědomí kontinuity, na druhé straně postupně
grafický projev listu modernizovaly a vzdalovaly ho jeho historickému původu.
V řadě případů ale transformace předlistopadových titulů skončila neúspěchem
(zdá se, že zvláště tam, kde se původní vydavatel snažil list udržet pod kontrolou nebo
jeho transformaci řídit). Tak odborářský deník Práce po zániku svého vydavatele
Revolučního odborového hnutí začala vydávat koncem roku 1992 společnost Deník
Práce, a. s. V dalších letech list měnil majitele (1995 získal většinový podíl majitel
podniku Poldi Kladno Vladimír Stehlík, v roce 1997 majorita přešla na firmu Česká
typografie, a. s.), až nakonec roku 1998 přestal zcela vycházet.
Vydavatelem deníku Svobodné slovo (Československá strana socialistická) se stalo
vydavatelství Melantrich, a. s. V roce 1997 se deník přejmenoval na Slovo. Po několika
dalších pokusech nových majitelů udržet list přece jen koncem roku 2001 zanikl.
Jiným vývojem prošel deník Lidová demokracie. Československá strana lidová jej
prodala společnosti Pragoprint, spol. s r.o., která v polovině roku 1994 list prodala spo-
lečnosti Lidové noviny, a deník tak definitivně zanikl. Podobnými proměnami prošly

Grafický vývoj hlavičky deníku Mladá fronta dnes v období 1990–1999. Zřetelné je přede
vším postupné upozaďování původního názvu Mladá fronta a vizuální zdůrazňování
„polistopadového“ slova „dnes“ (v roce 1999 akcentovaného i změnou barvy).
Schlée, Fidelis (* 31. 3. 1948 Praha, † 29. 3. 2018 Praha), práv-

ník, vydavatel. Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy
a mezinárodní právo v britské Cambridge. V sedmdesátých letech
působil jako trestní soudce, pak jako podnikový právník. V roce
1988 se stal prvním soukromým advokátem v Československu.
Byl spoluautorem prvního polistopadového živnostenského zá-
kona (č. 105/1990 Sb.), ke kterému napsal komerčně velmi úspěš-
ný komentář nazvaný Svobodné podnikání. Do vývoje českých
médií zasáhl pokusem stát se podnikatelem v oblasti periodického tisku. V letech
1990–1997 vydával Večerník Praha, do svého majetkového portfolia získal také deník
Lidová demokracie, vydával humoristický časopis Sorry. Večerník Praha prodal v roce
1997 vydavatelství Vltava Labe Press. Vyznačoval se okázale luxusním životním stylem,
byl kupříkladu prvním majitelem vozu značky Rolls-Royce v Československu (vůz
této značky koupil od zpěváka skupiny Rolling Stones Micka Jaggera, další si nechal
udělat na zakázku), byl také znám tím, že toaletu v koupelně měl vyrobenou ze zlata.
i další předlistopadové deníky jako Zemědělské noviny či Československý sport. Zatímco

první titul po několika změnách názvů a vydavatelů zanikl, druhý se transformoval
na list Sport, jehož výhradním vlastníkem byla od roku 2003 společnost Ringier ČR.
Neúspěšně skončil vzhledem k proměnám v československé armádě také list
Obrana lidu (založený již roku 1947) vydávaný od roku 1969 ministerstvem obrany
jako deník i týdeník. Nejprve hned na jaře 1990 zanikl jako deník, následně i jako
týdeník na jaře 1993.
Rovněž zánikem skončila i transformace pražského večerního listu Večerní Praha.
Populární titul vycházející od poloviny padesátých let zakoupil vydavatel Fidelis
Schlée v roce 1990 a vydával ho do roku 1997 jako Večerník Praha.
Obnovování titulů
Významným rysem obnovování dříve existujících periodik z období první republiky
byla nostalgická snaha o rekonstrukci minulých, často silně idealizovaných etap po-
litického života společnosti. Mezi obnovené tituly můžeme zařadit Lidové noviny, list
svým způsobem symbolizující životní a kulturní styl meziválečného Československa.
Jejich obnovení napomáhalo také to, že na sklonku osmdesátých let začaly vycházet
jako samizdat, v dubnu 1990 byly obnoveny jako legálně vycházející titul. Šéfredak-
torem se stal novinář Jiří Ruml, výrazná postava pražského jara a jeden z iniciátorů
založení samizdatových Lidových novin. Redakce se od počátku potýkala s nedostat-
kem zkušených profesionálů i technického vybavení. Deník věnoval značný prostor
Procházková, Petra (* 20. 10. 1964 Český Brod), novinářka, hu-

manitární pracovnice. V osmdesátých letech vystudovala Fakultu
žurnalistiky Univerzity Karlovy. Z redakce časopisu Květy ji vy-
hodili v lednu 1989 za účast na Palachově týdnu. Po listopadu
1989 začala pracovat v redakci Lidových novin. Nejprve v domácí
rubrice, od roku 1992 jako zahraniční zpravodajka. V roce 1994
založila s novinářem Jaromírem Štětinou novinářskou agentu-
ru Epicentrum, která do českých i zahraničních médií dodávala
reportáže z válečných konfliktů v postsovětských republikách, v Afghánistánu, Kur-
distánu, ve Východním Timoru. V roce 2000 zajistila v Grozném otevření dětského
domova pro padesát válečných sirotků. O rok později s Janou Hradílkovou založila
občanské sdružení Berkat, které pomáhá dětem a ženám v Čečensku, Afghánistánu
i uprchlíkům v České republice. Věnuje se také nadále novinářské činnosti, píše pro
deník Lidové noviny. Získala Cenu Ferdinanda Peroutky (1997), ocenění Novinářská
křepelka (1998) a Cenu Karla Havlíčka Borovského (1999).
reportážím z válečných konfliktů v různých zemích světa. Tyto reportáže psali Petra
Procházková, Jaromír Štětina, Jan Rybář. Vydavatelem listu byla akciová společnost
Lidové noviny, a. s., jejíž valná hromada v roce 1993 rozhodla o odprodeji většino-
vého podílu svých akcií nizozemské společnosti Ringier Taurus, dceřiné společnosti
švýcarského koncernu Ringier.
Nebyl to ale zdaleka jediný pokus o obnovu staršího titulu – na meziválečnou
tradici Peroutkova časopisu Přítomnost se pokusil navázat stejnojmenný titul vychá-
zející od června 1990, k tradici z roku 1968 odkazoval pokus o založení časopisu
Reportér. Byla obnovena řada zakázaných a zaniklých časopisů, např. surrealistický
Analogon či Literární noviny.
„… V tradici českého myšlení je vůbec užívající až příliš často jen své autorské
až příliš časté suplování souvislého kva licence, mravně (a snadno) se rozhoř
lifikovaného myšlení žurnalistikou […]. čující tam, kde by měla nastoupit věcná
Jeli tomu však takto, pěstujme tuto žur argumentace…“
nalistiku se vší náročností, zavádějme do
ní věcné, zasvěcené vidění skutečnosti. (Jan Vít, šéfredaktor Přítomnosti
Tomuto přístupu hodláme v našem lis v programovém prohlášení
tu dávat přednost proti žurnalistice vy redakce v čísle 1)
Nové ekonomické a společenské poměry poznamenaly i vývoj kulturních periodik:

spolu se svým vydavatelem zanikl Literární měsíčník (časopis Svazu českých spiso-
vatelů) a krátce poté i Tvorba. Další existující tituly se transformovaly a pokračovaly
jako literární časopisy, např. Kmen (změněný na Tvar). Ustavily se nové listy, často
navazující na předlistopadovou samizdatovou tradici jako Proglas či Revolver Revue.
Zakládání nových titulů

Pokud jde o zakládání nových titulů, objevila se v letech 1990 a 1991 řada titulů,
které se vyznačovaly především snahou o deklaraci jasného politického postoje,
zpravidla liberálně konzervativní či čistě konzervativní ražby. Potřeba distancovat
se od předlistopadového režimu vedla k tomu, že založení levicového periodika bylo
považováno za neperspektivní, snad dokonce společensky nepřijatelné – levicové
postoje deklaratorně zastávalo pouze Rudé právo, resp. Právo, a Haló noviny.
V této době vycházely po krátkou dobu pravicově zaměřené listy jako Telegraf
(prosinec 1991 až srpen 1992) či Metropolitan (duben 1991 až srpen 1992). Oba listy
se sloučily a od září 1992 vycházely jako Metropolitní telegraf, který se v následujícím
období dále různými pokusy snažil slučovat s dalšími listy, až pak změnil titul zpět
na Telegraf, poté na Denní telegraf a v listopadu 1997 skutečně zanikl. Podobnými
proměnami procházely např. i list Prostor (duben 1992 až listopad 1992) či deník
Noviny (leden 1992 až září 1992). Oba listy se v září 1992 nakrátko sloučily, aby pak
Prostor nadále sdílel společný osud s listem Metropolitní telegraf.
O založení nového listu se pokusil rovněž Josef Kudláček: od 1. března 1990 z ačal
vydávat inzertní noviny Annonce, českou verzi listu stejnojmenného inzertního
listu, který vydával v Německu, kam na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let
emigroval. Kudláček také odkoupil list Občanského fóra Občanský deník (vycházel
od května do října 1990) a proměnil ho na Český deník (ten vycházel od října
1990 do prosince 1994).
Novinář Ladislav Froněk založil 1. října 1990 deník Špígl, který bylo možné
charakterizovat jako populisticky laděný politický list. Titul zanikl v roce 2002.
Již na počátku devadesátých let se začaly objevovat pokusy o založení skutečně
bulvárních deníků a časopisů. V lednu 1990 vznikl regionální list Expres určený pro
středočeský region. Expres ukončil činnost v roce 1996. Od dubna 1992 vychází deník
Blesk, jediný denní list nově založený po listopadu 1989, který se udržel do součas-
nosti. Blesk doplnil spektrum nabídky, jež do té doby neexistovala v oblasti komerčně
orientované zábavy. Když v dubnu 1992 zahájilo vydavatelství Ringier vydávání
prvního velkého bulvárního listu Blesk (obdoba švýcarského Blick), byl to jeden
z nejúspěšnějších mediálních počinů v oblasti tištěných médií v České republice po
roce 1990. V prvních měsících měli vydavatelé velké potíže s obsazením redakce
(čeští novináři si představovali, že mohou pracovat pouze v „seriózních“ listech).
Kudláček, Josef (* 21. 8. 1951 Praha), vydavatel, politik, novi-

nář, tiskař. V roce 1980 emigroval z Československa a usadil se
ve Spolkové republice Německo. V roce 1983 zde začal vydávat
inzertní noviny Annonce. V roce 1990 se do Československa vrátil
a založil zde českou verzi Annonce, se kterou dosáhl dominant-
ního postavení na trhu periodik s řádkovou inzercí. List vlastnil
až do roku 2009. V roce 1990 koupil list Občanského fóra Občanský deník a přejme-
noval ho na Český deník, později z ekonomických důvodů snížil jeho periodicitu
a přejmenoval ho na Český týdeník, který vycházel do roku 1996. Do obou svých
listů přispíval názorově vyhrocenými úvodníky a komentáři, v nichž kritizoval české
poměry po roce 1989 z vyhraněně pravicově konzervativních pozic. Angažoval se
také na politické scéně: v roce 1993 se podílel na založení pravicové strany nazvané
Demokratická unie (DEU).
Navíc se novináři museli novému způsobu novinářské práce v bulvárním listě učit,
protože bulvární novináři se v českém prostředí nevyskytovali. Po roce vycházení
uvedl Ringier na trh Nedělní Blesk a postupně také vytvořil síť regionálních redakcí.
V roce 2009 dosáhl Blesk postavení listu s nejvyšším nákladem v České republice
(necelých 400 tisíc výtisků), nejvyšší čteností (necelých 1,4 milionu čtenářů), má
své nedělní vydání, regionální mutace a stal se jednoznačně nejúspěšnějším listem.
Ringier vedle Blesku vydával ještě bulvární deník Aha! (součástí koncernu Ringier
byl od roku 2007). Bulvární deníky mají však silnou konkurenci v bulvárních časo
pisech a komerčních televizích.
Podstatně úspěšnější bylo zakládání nových časopiseckých titulů, ať již šlo o pů-
vodní tituly (společenský týdeník Reflex založený v dubnu 1990 novinářem Petrem
Hájkem, pozdějším poradcem a mluvčím prezidenta Václava Klause), či časopis
Respekt, který navázal na předlistopadový samizdatový list Informační servis. Jiným
příkladem mohou být časopisy, které byly domestikací zahraničních titulů na našem
trhu – např. titul pro děti Kačer Donald (od října 1990 do roku 2018) nebo Reader’s
Digest Výběr (od listopadu 1993) či časopis Elle, který začal vycházet v dubnu 1994.
Denní tisk a časopisy byly první komoditou, která přešla z vlastnictví státu,
předlistopadových politických stran a společenských organizací do soukromého
vlastnictví. Privatizovaná tištěná média neměla dostatek řídicích zkušeností, po-
třebný management, ale ani dostatek finančních prostředků na potřebnou redakční
technologickou proměnu a na modernizaci redakčních systémů a tiskárenské tech-
nologie. Rozpadla se distribuční síť a vydavatelství si musela budovat novou. Na to
vše bylo potřeba investovat do rozvoje redakcí, výroby i distribuce značné finanční
rostředky, jichž se nedostávalo zvláště tam, kde se majiteli stali akcionáři z řad za-
p
městnanců. Řešením bylo prodat majetkové podíly těm, kteří do rozvoje investovat
mohli – a to byli především zahraniční vlastníci. Do českých médií tak přicházeli
zahraniční vydavatelé z okolních zemí – především z Německa (byť část veřejnosti
i novinářů, jakkoliv jinak „otevřená Západu“, pohlížela na německé vlastníky se zjev-
nou nedůvěrou). Nejvýznamnějšími německými vydavateli denního tisku v České
republice se na dlouhou dobu stali Verlagsgruppe Passau (prostřednictvím společ-
nosti Vltava Labe Press, největšího vydavatele regionálního tisku v České republi-
ce) a Rheinisch‑Bergische Druckerei und Verlagsgesellschaft mbH (vlastník firmy
MAFRA, a. s., a Lidové noviny, a. s.). Obě vydavatelství v Německu platí za středně
velká regionální vydavatelství. Své místo tu měl v devadesátých letech i Mittelrhein
‑Verlag, rovněž menší německé regionální vydavatelství. Němečtí vydavatelé neměli
zkušenost s vydáváním velkých prestižních listů a úroveň tisku měřili zprvu svými
listy, které vlastnili v Německu a jež byly určeny výhradně regionálním čtenářům.
Tato vydavatelství navíc v počáteční etapě neměla žádné zkušenosti s expanzí na
zahraniční trhy. Výhodou těchto nových trhů bylo, že se jednalo o trhy nevyspělé,
jejichž obyvatelé žili v naději a iluzi o vlastní důležitosti a každý projev „západní“
mediální kultury považovali za nutný a žádoucí rys demokratizace.
Firma Verlagsgruppe Handelsblatt byla do roku 2008 majoritním akcionářem
firmy Economia, a. s., která se specializuje na vydávání ekonomických titulů. Do
jejího portfolia patří Hospodářské noviny, které v květnu 1990 změnily periodicitu
z týdeníku na deník. Majitelem firmy Economia, a. s., se v roce 2008 stala společnost
Respekt Media, a. s., podnikatele Zdeňka Bakaly.
Mezi nejsilnější mediální firmy patřilo od svého příchodu na český trh švýcarské
vydavatelství Ringier (vydávalo mimo jiné časopisy Reflex, ABC, specializovaný
deník Sport a bulvární deníky Blesk a Aha!, v letech 1993–1998 vlastnilo i deník
Lidové noviny).
Mezi největší vydavatele časopisů v České republice patřila společnost Sanoma
Magazines Praha (např. časopisy Týdeník Květy, Vlasta, Překvapení, Story). Tato
firma s finským vlastníkem měla zároveň podíl ve společnosti Stratosféra, v níž byl
přítomen i americký a nizozemský kapitál. Stratosféra vydávala např. české mutace
časopisů Esquire a Haarper’s Bazaar. Německé vlastníky měla časopisecká vydavatel-
ství Bauer Media (např. časopisy Týdeník Televize, TV Revue, Rytmus života), Burda
Praha (např. Burda, Betynka, Katka) a Vogel Burda Communications se specializací
na počítačové časopisy.
12.3.1.3 Transformace rozhlasového a televizního vysílání

Pokud jde o vysílací média (a ČTK), u těch proběhla především „shora“ řízená deeta-
tizace a privatizace založená na politickém rozhodnutí, že tato média mají směřovat
k duálnímu systému. Nelze ale zapomenout, že liberálně demokratický étos doby do-
voloval začít transformaci vysílacích médií i „zdola“, tedy zakládání soukromých stanic,
přestože pro jejich existenci nebyl právní základ (ten vznikl až v roce 1991 přijetím
zákona č. 468/1991 Sb.). Pražské Rádio Stalin, pojmenované podle toho, že redakce
a odbavovací zařízení bylo umístěno v podzemních skladovacích prostorách na Letné,
pod místem, kde stával Stalinův pomník, začalo vysílat v říjnu 1990 a bylo zřejmě první
novou rozhlasovou stanicí, která začala vysílat po roce 1989 – i když o prvenství se dělí
s českobudějovickou stanicí Rádio Podzemí, pozdějším Rádiem Faktor (původní název
stanice byl odvozen od skutečnosti, že vysílala ze sklepa). Ve stejné době se objevily
i pokusy o založení soukromých lokálních televizních vysílatelů.
Politickým rozhodnutím byly zvlášť odstátněny Československý rozhlas a Česko
slovenská televize jako výrobci a vysílatelé programů, a zvlášť technické zajištění
vysílání, totiž kmitočtové spektrum a telekomunikační sítě. Tak ze státních mé-
dií vznikla rozhodnutím zákonodárců média veřejné služby (inspirace německým
a britským modelem tu byla zjevná) a současně se uvolnily kmitočty pro potenciální
soukromé vysílatele.
V létě 1991 Slovenská národní rada rozhodla o ustanovení instituce Slovenská tele
vízia. Přitom dále existovala Československá televize. Česká národní rada následně
v listopadu 1991 rozhodla o ustanovení České televize k 1. lednu 1992. V posledním
roce existence společného státu tak zde existovaly Československá televize, Česká
televize a Slovenská televízia, přičemž obě národní televize se podílely na přípravě
pořadů pro federální program F1 (dřívější první program). Každá pak zajišťovala
vysílání svého národního okruhu, tedy ČTV/S1 (bývalý druhý program). Současně
byl ještě od května 1990 novinkou televizní program OK3, ustanovený na vysílačích,
které byly dříve vyčleněny pro vysílání sovětské televize. Se zánikem federace 1. ledna
1993 skončila i existence Československé televize. Česká televize přejmenovala poté
své programy na ČT1, ČT2 a ČT3. Prvním generálním ředitelem České televize se
stal Ivo Mathé.
Média veřejné služby ale přece zůstávají dodnes se státem v mnohém spojena.
O výši takzvaného koncesionářského rozhlasového a televizního poplatku rozho-
duje např. Poslanecká sněmovna PČR, která také volí členy kontrolních orgánů
jednotlivých médií (Radu České tiskové kanceláře, Radu Českého rozhlasu, Radu
České televize). Vedle toho Poslanecká sněmovna volí i členy Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání, tedy správního orgánu, který uděluje a odebírá licence a dohlíží
na to, jestli vysílatelé (držitelé licence i média veřejné služby) dodržují ustanovení
zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
Pro transformaci vysílacích médií byla příznačná silná a politicky podporovaná
orientace na rozvoj soukromých médií. Postavení médií veřejné služby, která vznikla
odstátněním bývalých státních médií, bylo stále velmi nejisté. Pravicově orientovaná
Mathé, Ivo (*18. 5. 1951 Praha), televizní producent a manažer,

vysokoškolský pedagog. Po absolvování FAMU pracoval jako
produkční a později jako vedoucí produkce v Československé
televizi (byl např. vedoucím výrobního štábu seriálu Nemoc
nice na kraji města). V letech 1991 a 1992 zde zastával funkci
šéfproducenta uměleckých pořadů. V roce 1992 byl jmenován
historicky prvním generálním ředitelem České televize, funkci
zastával do roku 1998. V letech 1995–1998 byl také viceprezi-
dentem Evropské vysílací unie (EBU). V letech 1999–2003 vedl Kancelář prezidenta
České republiky Václava Havla. Zároveň byl členem Správní rady ČVUT a AMU. V roce
1990 začal přednášet na FAMU, v letech 2005–2013 byl rektorem Akademie múzic-
kých umění. V současné době je prezidentem České filmové a televizní akademie,
která uděluje filmová ocenění Český lev. V roce 2004 byl s Ladislavem Špačkem
spoluautorem osvětového televizního seriálu Etiketa.
(a tatcherismem silně inspirovaná) vrstva politiků nepřijala koncept duálního systé-

mu za svůj, „veřejnoprávnost“ médií znevažovala a jednoznačně podporovala vznik
soukromých médií. Dynamicky se rozvíjely soukromé rozhlasové stanice relaxační
povahy a v nabídce se záhy objevila první významnější soukromá televizní stanice.
Jednalo se o stanici Premiéra provozovanou společnosti FTV Premiéra, a. s., s účastí
italského kapitálu. Premiéra získala v listopadu 1992 licenci regionálního vysílatele
a začala vysílat v červnu 1993. V polovině devadesátých let jí Rada ČR pro rozhla-
sové a televizní vysílání umožnila stát se celoplošnou televizní stanicí. V roce 1997
změnila televize název na Prima.
V únoru 1994, přesně rok po udělení licence, začala vysílat celoplošná komerční
stanice TV Nova a ještě během tohoto roku se stala ekonomicky nejúspěšnějším
mediálním projektem. Z hlediska programové nabídky představovala zřetelnou
inovaci formáty i jejich propagací (televize uvedla hned v prvních měsících řadu
amerických filmů a televizních seriálů, ve zpravodajství dávala do té doby nezvykle
velký prostor kriminalitě a dopravním nehodám, popularitu u mladých diváků
rychle získala hitparáda Eso, televize vysílala erotické pořady, hned od prvního
dne vysílání vkládala TV Nova do pořadů reklamní bloky). Výraznou osobností
TV Nova se stal její generální ředitel Vladimír Železný. Srovnáme‑li její ekonomický
úspěch s její programovou nabídkou, potvrdí se závěr, že transformace českých
médií byla přechodem ke komercializovaným, na tvorbu zisku orientovaným
médiím, která ve velké většině rezignovala na společensky významné cíle informa-
tivního, edukativního či kulturotvorného charakteru.
Železný, Vladimír (*3. 3. 1945 Samara, SSSR), novinář, podni-

katel, politik. Profesní kariéru zahájil v roce 1963, kdy nastoupil
jako asistent produkce do Československé televize, kde působil
do roku 1968. V tomto roce také přispíval do časopisů Reportér
a Student. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR odjel do
Velké Británie, kde pracoval pro zpravodajskou agenturu Asso-
ciated Press. Do Československa se vrátil v roce 1970. Počátkem
sedmdesátých let se stal redaktorem časopisu Technický maga
zín. Pod pseudonymem Vladimír Silný psal v osmdesátých letech scénáře k populárně
naučným pořadům Československé televize (zejména Okna vesmíru dokořán). V roce
1990 se stal mluvčím Občanského fóra a následně mluvčím vlády České republiky. Pro
společnost CET 21 (Central European Television for 21th Century – založili ji v roce
1992 sociologové Josef Alan a Fedor Gál, režiséři Peter Kršák a Vlastimil Venclík, psy-
chiatr Peter Hunčík) připravil projekt celoplošné televizní stanice, kterému Rada pro
rozhlasové a televizní vysílání udělila v roce 1993 licenci. TV Nova s pomocí kapitálu
zajištěného americkým podnikatelem Ronaldem Lauderem začala vysílat v únoru
1994. Železný měl v televizi pravidelný sobotní pořad Volejte řediteli, v němž odpoví-
dal na dotazy divákům a komentoval politické dění včetně mediální situace. V roce
1999 se Železný rozešel se společností CME (Central European Media Enterprises
s majoritním vlastníkem Ronaldem Lauderem) a pokusil se TV Nova ovládnout. Vý-
sledkem byly mezinárodní arbitráže, v nichž se CME soudila s Českou republikou
kvůli špatné ochraně investic. V roce 2002 se majoritním vlastníkem držitele licence
CET 21 stala firma PPF českého podnikatele Petra Kellnera, která posléze TV Nova
prodala CME. Železný byl zbaven funkce ředitele v roce 2003 a etabloval se v politice
(v roce 2002 byl zvolen senátorem a v roce 2004 europoslancem). V roce 2013 byl
jmenován generálním ředitelem TV Barrandov (pokusil se zde zavést pořad Volejte
Železnému), ale ve funkci působil pouze pět měsíců.
Nástup TV Nova znamenal i zřetelný posun ve vyváženosti duálního systému,

a tudíž i oslabení role médií veřejné služby, zvláště České televize. V polovině deva-
desátých let měl český posluchač a divák k dispozici dva celoplošné veřejnoprávní
kanály České televize a dvě soukromé komerční televizní stanice. Vedle toho se
váhavě začala rozšiřovat kabelová síť a satelitní vysílání.
Paralelně nabízel Český rozhlas šest rozhlasových okruhů. V roce 1993 začaly
vysílat celoplošné komerční rozhlasové stanice Frekvence 1 a Rádio Alfa. Zatímco
první projekt byl úspěšný, a proto stanice díky prodloužení licence vysílala i v prvním
desetiletí 21. století, druhá stanice se dostala do vážných ekonomických problémů.
Fleischmann, Michel (* 8. 2. 1952 Praha), roz-

hlasový režisér, manažer. Pochází z diplomatické
rodiny (jeho otec ve čtyřicátých a šedesátých le-
tech působil jako československý kulturní atašé
ve Francii), s níž v sedmnácti letech v roce 1969
emigroval do Francie. Zde vystudoval moderní
francouzskou literaturu na pařížské Sorbonně
a pak vystřídal řadu zaměstnání, až se dostal do
francouzského rozhlasu, kde režíroval reportáže a řadu pořadů o československých
umělcích. V roce 1989 přijel do Prahy, kde se setkal s Francouzem Martinem Brisacem,
který měl v plánu založit v Československu soukromé rádio a Fleischmannovi nabídl
funkci ředitele. Ten nabídku přijal a stal se ředitelem Evropy 2. Řídil stanice Evropa 2
a Frekvence 1 a byl prezidentem mediálního domu Lagardére Active ČR, který tyto
stanice provozoval. Mediální skupina Lagardére se v první polovině roku 2018 do-
hodla na prodeji všech svých stanic ve střední Evropě (tedy i v ČR) investiční skupině
Czech Media Invest miliardářů Daniela Křetínského a Patrika Tkáče. Fleischmann
také vykonával funkci předsedy představenstva Asociace provozovatelů soukromého
vysílání. V roce 2018 mu francouzský prezident udělil Řád čestné legie. Na fotografii
Michel Fleischmann (uprostřed) v rozhovoru se zpěvákem Michalem Davidem (vlevo)
a skladatelem Karlem Svobodou (vpravo).
Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání jí neprodloužila licenci a na jejích frek-

vencích od roku 1999 začalo vysílat Rádio Impuls. Postupně se rozšiřováním frek-
vencí stala celoplošnou komerční rozhlasovou stanicí také Evropa 2. V devadesátých
letech se tak vytvořila poměrně bohatá nabídka soukromých regionálních stanic. Ve
spektru rozhlasových stanic se uplatnila regionální rádia zaměřená na oddechovou
hudbu (v roce 1991 začaly vysílat např. stanice Rádio VOX, Rádio Bonton, Rádio
Hády, Rádio Kiss, Country rádio).
Orientace na zisk jako hlavní smysl existence médií – což je významný rys rozvoje
bulvárních médií – začala postupně působit na mediální produkci jako celek. „Tržní
mentalita“ vedla k tomu, že i ostatní listy si začaly vyhledávat populárnější témata
a skandalizovat veřejný prostor, informovaly o soukromém životě celebrit, řešily
závažná témata (např. hospodářské kriminality) formou velmi blízkou bulvárním
listům, personalizovaly politiku zájmem o intimní detaily života politiků, pracovaly
s velkými fotografiemi, barvou apod. Tato charakteristika platí do současnosti.
12.3.2 K
onsolidace českých médií
od poloviny devadesátých let
do závěru první dekády 21. století
Do fáze konsolidace vstoupila česká média s vybudovanou základní mediální legis-
lativou odpovídající politickým poměrům (chyběl jen nový zákon upravující vydá-
vání periodického tisku), ustaveným reklamním trhem a relativně stabilizovanou
vlastnickou strukturou, duálním systémem v oblasti vysílacích médií a zřetelnou
orientací na komercializaci a komodifikaci médií.
Většina masových médií byla kontrolována zahraničními vlastníky – v sektoru
denního tisku zůstaly z nadregionálních listů v českých rukou pouze deník Právo
(vydavatel Zdeněk Porybný, resp. Borgis, a. s.), z významnějších regionálních listů
Večerník Praha (vydavatel Fidelis Schlée), časopisecký trh byl pod kontrolou zahra-
ničních vlastníků prakticky celý, soukromé rozhlasové a televizní stanice byly též
navázané na zahraniční investory. Do druhé poloviny devadesátých let vstupovala
jako nejsilnější mediální subjekt TV Nova, která byla symbolem marketingového
kalkulu a komercializace mediálního obsahu.
Náklady denního tisku v tomto období začaly postupně klesat. Listy na to rea-
govaly posunutím obsahu na ose serióznost–bulvárnost směrem k větší zábavnosti,
grafické atraktivnosti a důrazu na akčnost. Vytvořil se tak typ novin velikosti „ber-
liner“ směšující v sobě prvky seriózní analýzy a komentáře se sklonem ke krátkým,
350 000
300 000
250 000
200 000
150 000
100 000
50 000
0
1990 1992 1996 1998 2000 2004 2006 2008
Náklady na reklamu (v tis. Kč)

Zdroj: Marketing a média
čtenářsky atraktivním zprávám, s přílohami akcentujícími životní styl, celebrity

a svět showbusinessu. Někteří autoři začali pro tento typ – k němuž můžeme řadit
Mladou frontu Dnes, Právo i Lidové noviny – razit označení „populární noviny“
nebo „pop-noviny“.
Z původních, po roce 1989 nově vzniklých titulů prokázaly větší životaschop-
nost dosud vycházející zpravodajsko-společenský Reflex (vychází od dubna 1990),
zpravodajský Týden (byl založen v roce 1994) či komentářový Respekt (vznikl v listo
padu 1989 jako aktivita skupiny českého disentu) a některé časopisy bulvárního či
lifestylového charakteru jako Xantypa (vycházející od roku 1995).
Poněkud bouřlivý byl v tomto období vývoj televizních stanic. Pokud jde
o TV Nova, na sklonku devadesátých let 20. století se stanici snažil její gene-
rální ředitel a současně jednatel společnosti CET 21 Vladimír Železný vymanit
ze závislosti na společnosti CME s majoritním americkým akcionářem Ronaldem
Lauderem, která byla hlavním podílníkem ve společnosti ČNTS (Česká nezávislá
televizní společnost), jež jako servisní firma zajišťovala veškerou produkci sta-
nice (ale nebyla držitelem licence, tím byla společnost CET 21). CME vstoupila
s Českou republikou do arbitráže týkající se ochrany její investice. Česká republika
byla nucena firmě CME vyplatit více než 10 miliard korun. Vlastníkem Novy se
mezitím stala česká investiční firma PPF, která posléze TV Nova prodala firmě
CME. Vladimír Železný byl nucen oblast televizního vysílání opustit. Jeho působe-
ní v TV Nova v devadesátých letech však vtisklo tvář českému televiznímu vysílání
a potvrdilo směr k vypjaté komercializaci zdejší mediální produkce.
1800
1600
1400
1200 Blesk
1000
MfDnes
800
Právo
600
400
200
0
1994 1996 1998 2004 2006 2008
Vývoj čtenosti deníku Blesk od roku 1994 ve srovnání s Mf Dnes a Právem zřetelně
signalizuje pokles všech listů po roce 2004
Zdroj: Marketing a média.
Poměry se na sklonku století změnily i v televizní stanici Premiéra. Stanice,

původně s regionální licencí udělenou pro Středočeský kraj v roce 1993 (u jejích
počátků byla filmová a televizní režisérka Marie Poledňáková), se v roce 1994 stala
celoplošnou, ale její vývoj byl zastíněn dramatickým nástupem TV Nova a Premiéra,
vedená generálním ředitelem Jiřím Mejstříkem, nezískala významnější pozornost
diváků. To se začalo měnit v roce 1997, kdy se stanice přejmenovala na Prima
a generální ředitelkou se stala Kateřina Fričová, která začala Primu profilovat jako
rodinný kanál. Měla úspěchy s uváděním německých, rakouských a francouzských
kriminálních seriálů (např. Komisař Rex, Julie Lescautová) i s vlastními pořady
(např. talk show Jiřího Krampola Nikdo není dokonalý, od roku 2004 první český
nekonečný seriál Rodinná pouta). Na sklonku roku 2005 vstoupila majetkově do
TV Prima švédská mediální skupina MTG s cílem zvýšit atraktivitu stanice posíle-
ním zábavních a zahraničních pořadů a formátů.
Rok 2005 byl pro soukromé televize významný také tím, že uvedly do českého
prostředí formát soutěže „reality show“: Prima začala na konci srpna vysílat pořad
VyVolení a TV Nova přišla s týdenním odstupem s pořadem Big Brother. V obou
případech se jednalo o takzvané kontejnerové reality show, založené na tom, že
soutěžící jsou uzavřeni v nějakém prostoru a diváci hlasují o tom, kdo bude v jed-
notlivých kolech z daného prostoru vyloučen (vítězí ten, kdo se udrží nejdéle).
Na přelomu let 2000 a 2001 došlo v souvislosti s odvoláním stávajícího gene-
rálního ředitele České televize Dušana Chmelíčka (ve funkci byl od února 2000)
Radou ČT v tomto médiu veřejné služby k vážné krizi. Pracovníci České televize
80
70
60
50 Nova
40 ČT 1
30 Prima
20
10
0
1994 1996 1998 2004 2006 2008
Ze sledovanosti (tzv. podílu na trhu nebo share) stanic Nova, Prima a ČT1 je patrné, že
kolem roku 2004 (kdy došlo k poklesu na trhu denního tisku) se televizní trh stabilizoval
Zdroj: Marketing a média.
a zástupci řady sdružení se s postupem rady odmítli smířit, upozorňovali na sna-

hu politiků zasahovat do fungování Rady ČT, založili iniciativu nazvanou „Česká
televize – věc veřejná“. Následně sepsali a 17. prosince zveřejnili petici žádající od-
volání Rady a zastavení výběrového řízení na místo generálního ředitele. Rada ČT
přesto velmi rychle 20. prosince 2000 jmenovala do funkce generálního ředitele
ČT Jiřího Hodače, bývalého redaktora československé redakce BBC a stávajícího
ředitele zpravodajství ČT. Pracovníci ČT s Hodačovým výběrem a jmenováním
nesouhlasili a založili krizový výbor, který Hodače vyzval, aby funkci nepřijímal. Ten
se ale funkce ujal a ředitelkou zpravodajství jmenoval dřívější redaktorku ČT Janu
Bobošíkovou. Pracovníci zpravodajství se tomuto jmenování vzepřeli s poukazem
na propojení mezi Bobošíkovou a politiky z Občanské demokratické strany, čímž
napětí mezi nově instalovaným vedením a Radou ČT na jedné straně a zaměstnanci
na straně druhé dále zesílilo.
Na Štědrý den 2000 Hodač požádal ochrannou službu, aby nevpouštěla do budovy
zpravodajství na Kavčích Horách zaměstnance, a Bobošíková zahájila vysílání hlavní
zpravodajské relace ČT z náhradních prostor poskytnutých TV Nova. Ve zpravodaj-
ství ČT ovšem zůstala celá směna, která tam nastoupila před Hodačovým zásahem,
a ta také odbavila štědrovečerní zpravodajskou relaci – sledovat ji ale mohli jen diváci
kabelových a satelitních signálů. Paralelní vysílání dvou relací trvalo až do 9. ledna
2001 (veřejnost Hodačově relaci přezdívala „Bobovize“). Již během vánočních svátků
se Hodač a Bobošíková pokusili dát výpovědi těm, kteří se odmítli jejich vedení pod-
řídit. Hodač nechal 27. prosince dokonce na 24 hodin vypnout televizní vysílání, takže
na obrazovce viděli diváci pouze nápis, že vysílací pracoviště je obsazeno revoltujícími
pracovišti, a proto on jako ředitel nemůže ručit za obsah vysílání.
Do děje vstoupili i někteří tehdejší politici, část z nich – zvláště liberálové hlásící
se k odkazu Václava Havla – vyjádřila zaměstnancům podporu a ti vyhlásili 1. ledna
2001 stávku. Dne 3. ledna proběhla na Václavském náměstí demonstrace na jejich
podporu, jíž se zúčastnilo na 100 tisíc lidí (menší demonstrace se odehrávaly už od
Vánoc 2000 přímo před areálem České televize na Kavčích Horách). Dne 11. led-
na 2001 Jiří Hodač odstoupil, Poslanecká sněmovna následně odvolala Radu ČT,
schválila změny v zákoně o České televizi a na začátku února zvolila na mimořádné
schůzi prozatímním ředitelem České televize Jiřího Balvína. Toho v listopadu téhož
roku potvrdila ve funkci nově zvolená Rada ČT.
Takzvaná vánoční televizní krize, jak se události na přelomu let 2000 a 2001
někdy nazývají, byla patrně především příležitostí, v níž mohli lidé veřejně vyjádřit
dlouho potlačovanou frustraci z politické situace: tlak na změnu ve vedení České
televize byl interpretován jako snaha části politického spektra (zejména ODS) získat
nad médiem veřejné služby větší politickou kontrolu. Výsledek vzpoury a následné
stávky zaměstnanců České televize ale nebyl jednoznačný: na jedné straně dosáhli
Jana Bobošíková se chystá předat zaměstnancům České televize výpovědi
změny ve vedení České televize i jejího zpravodajství a zrušení všech rozhodnutí,

které Hodačovo vedení udělalo, na druhou stranu otevřeli politické reprezentaci
cestu k přijetí zákona, který přece jen těsněji připoutal Českou televizi k Poslanecké
sněmovně (podle tohoto zákona Poslanecká sněmovna schvaluje návrh kodexu, jímž
televize upravuje zásady svého jednání).
12.3.3 Internetizace a digitalizace českých médií

Další vývoj českých médií ovlivnila i zásadní technologická změna, která se v deva
desátých letech začala v českém prostředí chystat: digitalizace komunikace a nástup
internetu. Digitalizace umožnila razantní modernizaci výroby všech médií od re-
dakčního zpracování po natáčení či přípravu na tisk, internet zásadním způsobem
změnil možnosti výměny informací a zveřejňování.
Pronikání počítačových sítí do českého prostředí začalo spíše na úrovni nadšenců
a amatérů (amatérská síť FidoNET se objevila již v roce 1989), od roku 1990 se vývoj
počítačových sítí stal součástí aplikovaného výzkumu na Českém vysokém učení
technickém v Praze (první český uzel sítě akademické a výzkumné sítě EARN zde
začal fungovat v říjnu 1990). V únoru 1992 došlo k propojení Československa s inter-
netem prostřednictvím nekomerčního poskytovatele internetových služeb CESNET.
Od přelomu let 1993 a 1994 se začala fáze komercializace internetu: v roce 1994
vznikla firma Conet, s r.o., jako první komerční subjekt v tomto prostředí, později
přejmenovaná na Internet CZ. Tato firma byla výhradním zástupcem a provozovate-
lem národního uzlu panevropské sítě EUnet v České republice a zároveň zajišťovala
správu domény prvního stupně „.cz“ a správu jmenných služeb.
V roce 1996 zahájil činnost první katalogový vyhledávač Seznam.cz v České
republice (jeho spuštění je spojeno se jménem Iva Lukačoviče). Rozvoj internetu
narážel na řadu komplikací technické povahy (pomalá inovace telefonní sítě, malé
rozšíření kabelových systémů) i obchodních (dominantní operátor telefonní sítě
SPT Telecom nebyl ochoten v letech 1998–1999 zavést zvláštní tarif pro internetové
připojení, přistoupil k tomuto kroku až na sklonku roku 1999).
V roce 1996 vznikl nejen Seznam.cz, ale v prostředí internetu se objevil i první
pokus o ryze internetové médium s publicistickým zaměřením: novinář a spisovatel
Ondřej Neff v tomto roce založil internetový deník Neviditelný pes.
Na přelomu tisíciletí se internet rychle začal rozšiřovat a stal se významnou oblastí
mediální produkce. „Tradiční“ média si uvědomila, že bez přítomnosti v internetu
jim hrozí „neviditelnost“, a tak se začaly objevovat internetové verze tištěných médií
a posléze víceméně autonomní portály odvozené od těchto médií. Zpravodajský
portál deníku Mladá fronta dnes nazvaný iDnes.cz byl uveden do provozu v roce
1998. Vydavatel listu Hospodářské noviny Economia, si začal již v polovině deva
desátých let vytvářet podmínky pro založení zpravodajského serveru. Ten byl spuštěn
Lukačovič, Ivo (* 7. 2. 1974 Praha), podnikatel, programátor,

zakladatel a majitel firmy Seznam.cz, a. s., blogger. Po nedokon-
čeném studiu na ČVUT začal sestavovat vlastní katalog interne-
tových stránek, který zveřejnil na internetové adrese Seznam.cz.
Katalog se vyvinul v internetový portál a katalogový vyhleda-
vač a od roku 1998 je průběžně rozšiřován o řadu dalších služeb
(Email.cz, Mapy.cz, Firmy.cz a další). Seznam.cz se stal nejna-
vštěvovanějším portálem v České republice s téměř 7 miliony
unikátních návštěvníků měsíčně (údaj z roku 2014). V roce 2003 zahájil Seznam.cz
spolupráci s deníkem Právo v podobě internetového zpravodajsko-publicistického
portálu Novinky.cz. V roce 2016 získal Seznam.cz videoportál Stream.cz (založený
v roce 2006). Na podzim roku 1998 Lukačovič ve spolupráci s Ondřejem Neffem orga-
nizoval úspěšnou protestní akci „Internet proti monopolu“ namířenou proti zdražení
vytáčeného přístupu na internet tehdejším provozovatelem telefonní sítě SPT Tele-
com. V letech 2006–2010 psal Lukačovič vlastní blog, převážně o počítačích a létání.
Neff, Ondřej (* 26. 6. 1945 Praha), novinář, spisovatel sci-fi,

průkopník internetu v České republice. Již během studií
na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlo-
vy v Praze (absolvoval v roce 1969) působil jako redaktor
Československého rozhlasu. V letech 1970–1975 pracoval
postupně v propagaci nakladatelství Albatros a obchod-
ního domu Kotva, pak nastoupil jako fotograf do Ústředí
lidové umělecké výroby, v letech 1979–1985 pracoval jako
redaktor deníku Mladá fronta. V roce 1987 se stal redaktorem týdeníku Svazu českých
spisovatelů Kmen. V letech 1990–1994 byl redaktorem deníku Mladá fronta dnes
a současně do roku 1993 zastával funkci šéfredaktora časopisu Ikarie. V letech 1995
a 1996 byl jedním ze scénáristů, kteří psali pro TV Nova scénáře k prvnímu českému
sitcomu Nováci. V roce 1996 založil internetový deník Neviditelný pes. Je jedním
ze zakladatelů Institutu digitální fotografie a veletrhu Digiforum. Je autorem řady
beletristických knih žánrově spadajících do oblasti sci-fi, rozhlasových a televizních
scénářů a v letech 2008–2012 knižně převyprávěl stěžejní díla Julese Vernea.
v roce 1999 pod názvem iHned.cz. V roce 2001 otevřely Lidové noviny interneto-
vý portál Lidovky.cz. Během první dekády nového století se v prostředí internetu
etablovala prakticky všechna česká masová média, začalo se rozvíjet internetové
rozhlasové a televizní vysílání a objevily se první pokusy o ustavení médií, která by
byla ryze internetová: např. v roce 2005 uvedla společnost Economia na trh inter-
netový zpravodajský deník aktualne.cz. Internetové televize Seznam Zprávy, DVTV,
iDNES.cz TV představují pro jejich provozovatele velké finanční investice, ale je
to také možnost, jak udržet pozornost lidí, kteří odcházejí od tradičních médií,
a současně i získat další mediální sektor pro zadavatele reklamy. Internetové televize
mohou nabídnout z hlediska reklamy atraktivní mladé publikum. Značného ohlasu
zvláště u mladších lidí dosáhla internetová televize Stream, která ukázala např. nové
možnosti tvorby televizních seriálů, kdy stopáž jednotlivých dílů je okolo 10 minut,
což znamená zcela nové pojetí z hlediska výstavby scénáře a přístupu k udržení
pozornosti diváka. Prostředí internetové televize celkově umožňuje větší prostor
pro experimentování u různých žánrů a možnost vytvoření široké nabídky pořadů.
Digitalizace mediálního provozu a postupné přesouvání mediální produkce do
prostředí internetu vedly i v českých médiích k zásadním změnám. Tradiční média
postupně začala ztrácet pozornost publika, klesla čtenost většiny deníků, slábnout
začal zájem o rozhlasové i televizní programy. Stávající média na to reagovala po-
sílením své přítomnosti na internetu a – tam, kde to šlo – také rozšířením nabídky.
Ve druhé polovině první dekády nového století se výrazněji urychlil vývoj tele-
vizního vysílání podporovaný digitalizací signálu přenášeného kabelovým a satelit-
ním spojením i pozemním (terestrickým) vysíláním. Součástí procesu digitalizace
bylo zahájení vysílání nových televizních stanic: zpravodajská Z1 (působila v letech
2008–2011), Barrandov TV (vysílá od ledna 2009). Do digitální nabídky patří také
např. hudební stanice Óčko (vysílající analogově již od roku 2002).
Od první dekády 20. století rozšířily svoji nabídku celoplošné televizní stanice.
Česká televize spustila v květnu 2005 zpravodajský kanál ČT24, v únoru 2006 sportovní
kanál ČT4 a v roce 2013 kombinovaný kanál Déčko a ČT art (přes den nabízí Déčko
pořady pro děti, večer ČT art na stejném kanálu náročnější pořady pro „příznivce kul-
tury“). Televize Nova do svého vysílání zařadila od prosince 2007 kanál Nova Cinema,
od října 2008 Nova Sport, v roce 2012 kanály Fanda (v roce 2017 přejmenován na Nova
Action) a Smíchov (přejmenován na Nova 2) a v roce 2013 kanál Telka (přejmenován
na Nova Gold). Televize Prima provozuje od dubna 2009 kanál Prima Cool zaměřený
více na mužské publikum a od roku 2013 Prima Zoom nabízející převážně dokumenty.
Do její nabídky patří také kanály Prima Love, Prima Krimi, Prima Max.
Digitalizace také přiměla vysílatele, aby přešli na vysílání v rozlišení HDTV
a změnili formát obrazu z tradičního poměru 4 : 3 na 16 : 9. Umožnila rovněž
rozvoj nových služeb od nárůstu počtu tematických (např. sportovních) kanálů po
možnost odloženého sledování či sledování „na vyžádání“.
Rozvoj internetu také vedl k destabilizaci zavedeného modelu ekonomického
fungování médií založeného na financování „z reklamy“, tedy prodejem pozornosti
čtenářů, posluchačů a diváků inzerentům. Internet přilákal zájem inzerentů a snížil
tím objem prostředků směřujících do tradičních médií. Nepřímým důsledkem této
změny byl i pokles zájmu zahraničních vlastníků etablovaných v České republice
o místní média – a někteří z nich se od roku 2008 začali svých zdejších akvizic
zbavovat.
To vyhovovalo místním podnikatelům, kteří naopak měli (často mimoekono-
mický) zájem přidat do portfolia vlastněných firem i média. Ještě téhož roku se
stal majoritním vlastníkem vydavatelské firmy Economia, a. s., podnikatel Zdeněk
Bakala, následoval v červnu 2013 nákup vydavatelské společnosti MAFRA, a. s.,
skupinou Agrofert podnikatele Andreje Babiše. V roce 2014 převzala společnost
Czech News Center (CNC) kontrolovaná podnikateli Danielem Křetínským a Pat-
rikem Tkáčem celé portfolio titulů vydávaných do té doby společností Ringier Axel
Springer CZ (jedná se mimo jiné o časopis Reflex, deník Sport, bulvární deníky
Blesk a Aha! a všechny jejich deriváty, což z CNC dělá jeden z největších subjektů
na trhu). CNC patří do struktury holdingové společnosti Czech Media Invest, která
se v roce 2018 dohodla s mediální skupinou Lagardére na koupi jejích rozhlaso-
vých stanic v zemích střední Evropy včetně České republiky (tedy stanice Evropa 2
a Frekvence 1). Do holdingu patří i nakladatelský dům Euromedia Group. V roce

2015 převzala česká skupina Penta Investments od německého koncernu Verlags-
gruppe Passau regionální nakladatelství Vltava Labe Press, časopisy vycházející v na-
kladatelství Astrosat Media a klíčový vlastnický podíl v distribučních společnostech
Česká distribuční a PNS.
I když jádro těchto přesunů se týkalo tištěných médií, čeští vlastníci se prosazují
i v dalších mediálních sektorech (Jaromír Soukup, majitel vydavatelství Empressa
Media je vlastníkem TV Barrandov, Ivan Zach je vlastníkem Primy) a přímo na
internetu (v roce 2008 byl založen publicistický portál Parlamentní listy, za nímž
stojí podnikatelé Michal Voráček a Ivo Valenta).
Nárůst podílu původem českých podnikatelů v roli vlastníků médií vyvolal
celou řadu úvah o směřování českých médií a žurnalistiky a také množství odmí-
tavých reakcí včetně odchodů pracovníků redakcí a zakládání nových mediálních
projektů. Již Bakalův vstup do mediální sféry podnítil debatu o vztahu majitele
a redakce a limitech redakční nezávislosti (zvláště v souvislosti s oznámením roz-
hodnutí redakce časopisu Respekt, že o aktivitách majitele psát nebude, „a to kvůli
čtenářům, kteří každý text o majiteli čtou s podezřením a nedůvěrou. Ani oni,
ale ani my sami bychom při nejlepší vůli neměli stoprocentní jistotu, jestli naše
psaní podvědomě neovlivňuje vztah k vlastníkovi“. Skutečně bouřlivou reakci vy-
volalo převzetí mediálního domu MAFRA Agrofertem: řada redaktorů odešla,
část z nich založila v roce 2014 zpravodajský server Echo 24, jiná skupina začala
v témže roce vydávat „reportážně-investigativní měsíčník“ Reportér. Majitel firmy
Agrofert Andrej Babiš se v téže době dostal se svým politickým uskupením ANO
2011 do Poslanecké sněmovny a koaliční vládě s ČSSD a KDU-ČSL získal funkci
ministra financí a místopředsedy vlády, což veřejnou debatu o postavení českých
médií a propojení s politikou dále posílilo.
Rozjitřená atmosféra kolem těchto vlastnických posunů aktualizovala v polo-
vině druhého desetiletí 21. století otázku role a postavení „tradičních“ médií ve
společnosti, kde jsou stále silnější on-line média a sociální sítě, a problém kontroly
a ovlivňování veřejného mínění, respektive míry ohrožení svobody projevu.
12.3.4 Z
ávěrem: hlavní rysy současných
českých médií
Významným rysem transformačního a posttransformačního vývoje jistě byla skuteč-
nost, že česká média vstupovala do nového společenského kontextu uvnitř českého
prostředí s jeho svébytným historickým vývojem. Tato skutečnost se promítla do
očekávání publika i mediálních profesionálů (např. do představ o směřování ke
k valitní, kritické, intelektuálně vyspělé žurnalistice či umělecky náročné kinema-

tografii) i do prvních let vývoje po roce 1989. Reálné směřování ke komercializaci,
které se – symbolizováno úspěchem TV Nova v prvních letech její existence – začalo
dít již v první polovině devadesátých let, působilo na první pohled překvapivě.
Stejně významná (ne‑li významnější) ale byla okolnost, že se s rozpadem bipolár-
ního světa česká média stala součástí vývoje, který se odehrával v rozvinutých zemích
Evropy a severní Ameriky. V atmosféře neoliberálního vidění světa se mediální pro-
dukce ostře komercializovala a ve stále větší míře se podřizovala nárokům inzerentů.
Plně se projevují také důsledky digitalizace a rozvoje internetu jako prostředí pro
šíření mediálních obsahů a ovlivnily i strukturu vlastnictví českých médií. Odchod
části zahraničních vlastníků po roce 2008 a převzetí řady médií vlastníky, kteří jsou
v českém prostředí usazení a jejichž aktivity nejsou primárně mediální, ustavil situa
ci, v níž zřejmě není hlavním cílem majitelů médií ekonomický profit, ale možnost
podílet se aktivně na veřejné, respektive politické komunikaci.

• 423
Summary
The text of the monographic book The History of Czech Media covers the develop-
ment of media communication from the second half of 15th century till the first
decade of 21st century. Starting with the introductory chapter on the theoretical
aspects of media history and on defining periods of media development, the history
of Czech media is structured into 11 chapters, each representing one epoch. Each
chapter starts with brief overview of political and cultural situation in Europe and
world and continues with the political and cultural development of Czech society.
The text argues that media communication in the Czech cultural framework
is closely connected with the modernization of Czech society, especially with the
its increasing language patriotism in the first half on 19th century and later on its
political emancipation which culminated in 1918 when Czechoslovakia was estab-
lished. The technological development during the 20th century was remarkably
updated – taking into account the fact that for most of the second half of the century
Czechoslovakia was literally isolated from outer world and kept within the borders
of Soviet bloc. However, media were – and are – a constitutive element of political
communictaion, as well as aspect of social control and life style and of everyday
consumption.
• 425
Seznam vyobrazení
zařazených do textu
(podle pořadí v kapitolách)
Kapitola 2
1. Titulní strana neperiodického tisku Relation z roku 1621 (archiv autorů)
2. Ukázka prvních zpravodajských tisků Extraordinari z roku 1671 (archiv autorů)
3. Titulní strana prvního čísla Pražských poštovských novin, které vydal Karel
František Rosenmüller 4. února 1719 (Knihovna Národního muzea)
4. Titulní strana Schönfeldských novin z července 1786 (Knihovna Národního
muzea)
Kapitola 3
5. Václav Matěj Kramerius © ČTK
6. František Ladislav Čelakovský © ČTK
7. Josef Kajetán Tyl © ČTK
8. Karel Havlíček Borovský © ČTK
Kapitola 4
9. Karel Sabina © ČTK
10. Julius Grégr © ČTK
11. Jan Neruda © ČTK
12. Ladislav Zápotocký © ČTK
Kapitola 5
13. Pražský ilustrovaný kurýr 21. 5. 1912 – titulní strana (Knihovna Národního
muzea)
14. Pražský ilustrovaný kurýr 26. 7. 1912 – titulní strana (Knihovna Národního
muzea)
15. Gustav Eim (archiv autorů)
16. Josef Steiner (archiv autorů)
17. Jiří Pichl (archiv autorů)
18. Jan Herben © ČTK / Drtikol František
Kapitola 6
19. Milena Jesenská © ČTK
20. Venkov 5. 11. 1930 – titulní strana (Knihovna Národního muzea)
21. Arne Laurin (archiv autorů)
22. Egon Erwin Kisch (archiv autorů)
23. Ferdinand Peroutka (archiv autorů)
24. Karel Čapek © ČTK
25. České slovo 24. 10. 1930 – titulní strana (Knihovna národního muzea)
26. Karel Zdeněk Klíma (archiv autorů)
27. Josef Doležal (archiv autorů)
28. Alfred Fuchs (archiv autorů)
29. Josef Stivín (archiv autorů)
30. Rudé Právo 1. 7. 1931 – titulní strana (Knihovna Národního muzea)
31. Lev Sychrava © ČTK
32. František Šelepa (NA, Syndikát novinářů)
33. Jiří Stříbrný © ČTK
34. Expres 22. 8. 1938 – titulní strana (archiv autorů)
35. Příšerný večerník 18. 12. 1930 – titulní strana (Knihovna Národního muzea)
36. Emil Čermák © ČTK
37. Miloš Čtrnáctý © Český rozhlas
38. Josef Laufer © ČTK / Havelka Zdeněk
39. manželé Butterovi (archiv autorů)
Kapitola 7
40. Zdeněk Schmoranz © ČTK
41. Posluchači rozhlasu v roce 1938 © ČTK
42. Karel Lažnovský © ČTK
43. Emanuel Moravec © ČTK
44. Budova vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí v Praze © ČTK
45. Vladimír Krychtálek © ČTK
46. František Kocourek © Český rozhlas
47. Rostislav Korčák © ČTK / Parbus Bohuslav
48. Julius Fučík © ČTK
49. Jan Šverma (Jan Šverma ve fotografii, Praha: Orbis 1950)
Kapitola 8
50. Otakar Wünsch © ČTK
51. Václav Kopecký © ČTK
52. František Bauer © ČTK
Seznam vyobrazení zařazených do textu • 427
53. Ivan Herben (Archiv Libri prohibiti)

54. Jaromír Hořec © ČTK / Černík Vladimír
55. Michal Mareš © Literární archiv Památníku národního písemnictví
56. Jiří Hronek © ČTK / Jírů Čestmír
57. František Gel © ČTK / Rublič Jiří
Kapitola 9
58. Pracující čtou v březnu 1953 zprávu o úmrtí Klementa Gottwalda © ČTK /
Švorčík Věněk
59. Vojtěch Dolejší © ČTK
60. Večerní Praha 1. 4. 1955 – titulní strana (archiv autorů)
61. Ferda Mravenec pracuje pro pětiletku, Mateřídouška 1. 2. 1949 (Knihovna
Národního muzea)
62. Československý sport 3. 1. 1953 (Knihovna Národního muzea)
63. Gustav Bareš © ČTK
64. Literární noviny roč. 1, č. 2 – titulní strana (Knihovna Národního muzea)
65. Karel Pech © ČTK / Dostál Dušan
66. Straničtí a státní představitelé sledují zahájení veřejného pokusného televizního
vysílání 1. května 1953 © ČTK
67. František Filip © ČTK / Matička Petr
Jan Pixa © ČTK / Dostál Dušan
68. Vít Holubec © ČTK
69. Pavel Tigrid © ČTK / Meister Karel
Kapitola 10
70. Hospodářské noviny 14. 4. 1957 – titulní strana (Knihovna Národního muzea)
71. František Nečásek (Český rozhlas)
72. Milan Weiner (Český rozhlas)
73. Otta Bednářová (z rodinného archivu, publikováno se svolením O. Bednářové)
74. Jiří Pelikán © ČTK / Nosek Josef
75. Jiří Kantůrek © ČTK / Hejzlar Jaroslav
76. Karel Hoffmann © ČTK / Mevald Karel
77. Jiří Lederer © ČTK / Camera Press
78. Jindřich Fairaizl © ČTK / Novák Tomáš
79. Karel Kyncl © ČTK / Novák Josef
Kapitola 11
80. Oldřich Švestka © ČTK / Mevald Karel
81. Jan Fojtík © ČTK / Kruliš Jiří
82. Jan Zelenka © ČTK

83. Zdeněk Hoření © ČTK / Hejzlar Jaroslav
84. Jan Kliment © ČTK / Humpálová Zuzana
85. ABC roč. 33, č. 16/1989 – titulní strana (archiv autorů)
86. Josef Velek © ČTK / Dostál Dušan
87. Mladý svět, roč. XXV, č. 22/1984 – titulní strana (Knihovna Národního muzea)
88. Rudolf Křesťan © ČTK / Doležal Michal
89. Karel Malina © ČTK / Skalický Stanislav
90. Jiří Horčička © Český rozhlas
91. Jaroslav Dietl © ČTK / Vlček Karel
92. Nemocnice na kraji města © ČTK
93. Jiří Ruml © ČTK / Bárta Jan
Kapitola 12:
94. Sledování abdikačního projevu prezidenta Gustáva Husáka v prosinci 1989 ©
ČTK / Kruliš Jiří
95. Zdeněk Porybný © ČTK / Novák Tomáš
96. Karel Pacner © ČTK / Doležal Michal
97. Mladá fronta dnes 14. 9. 1990 – titulní strana (archiv autorů)
101. Fidelis Schlée © ČTK / Zbyněk Stanislav
102. Petra Procházková © ČTK
103. Josef Kudláček © ČTK / Novák Tomáš
104. Ivo Mathé © ČTK / Zbyněk Stanislav
105. Vladimír Železný © ČTK / Peška Stanislav
106. Michal Fleischmann © ČTK / Volfík René
107. Krize v České televizi © ČTK / Volfík René
108. Ivo Lukačovič © ČTK / Hrouda Jan/Euro
109. Ondřej Neff © ČTK / Krumphanzl Michal
• 429
Použitá literatura
ALAN, J., BITRICH, T. Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945–1989.
Praha: Lidové noviny, 2001.
ANDERSON, B. Pomyslná společenství. In: HROCH, M. Pohledy na národ a nacio‑
nalismus. Praha: Slon, 2003, s. 239–269.
ANDREWS, A. History of British Journalism. London: Richard Bentley, 1859.
ARENDTOVÁ, H. Mezi minulostí a budoucností. Brno: Centrum pro studium demo
kracie a kultury, 2002.
BAHR, E. Dějiny německé literatury: Od realismu k současné literatuře. Sv. 3, Praha:
Nakladatelství Karolinum, 2007.
BALLOVÁ‑ROKEACHOVÁ, S., DEFLEUR, M. L. Teorie masové komunikace. Praha:
Karolinum, 1996.
BÁRTA, M. Cenzura československého filmu a televize v letech 1953–1968. In: SE‑
CURITAS IMPERII č. 10. Sborník k problematice vztahů čs. komunistického
režimu k „vnitřnímu nepříteli“. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu, 2003, s. 5–58.
BAUDRILLARD, J. Le Miroir de la production ou l‘ illusion critique du matérialisme
historique. Paris: Casterman, 1973.
BEDNAŘÍK, P., CEBE, J. Vývoj médií v Československu od února 1948 do prosince
1950. In: Acta Musei Nationalis Pragae, C – Literární historie. Roč. 53 (2008),
č. 1–4, s. 53–56.
BEDNAŘÍK, P. Antisemitismus v českém tisku v období druhé republiky. In: HA-
MÁČKOVÁ, V., HANKOVÁ, M., LHOTOVÁ, M. (eds.). Židé v Čechách. Praha:
Židovské muzeum v Praze, 2007, s. 32–45.
BEDNAŘÍK, P. Český tisk v letech 1945–1948. In: KONČELÍK, J., KÖPPLOVÁ, B.,
PRÁZOVÁ, I. Rozvoj české společnosti v Evropské unii. Část III, Média, Teritoriální
studia. Praha: Matfyzpress 2004, s. 132–144.
BELL, D. Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: Slon, 1999.
BENDA, J. Vlastnictví periodického tisku v ČR v letech 1989–2006. Praha: Karolinum,
2007.
BENJAMIN, W. Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979.
BERÁNKOVÁ, M., KŘIVÁNKOVÁ, A., RUTTKAY, F. Dějiny žurnalistiky. III. díl:
Český a slovenský tisk v letech 1918–1944. Praha: Novinář, 1988.
BERÁNKOVÁ, M. Dějiny žurnalistiky. I. díl: Český periodický tisk do roku 1918.
Praha: Novinář, 1981.
BÍLEK, P. Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět. In: ONG,
W. J.: Technologizace slova. Praha: Karolinum, 2006.
BITTMAN, L. a kol. Manipulátoři. Praha: FSV UK a Boston University, 1992.
BLAŽEK, P. (ed.). „Tentokrát to bouchne“. Edice dokumentů k organizaci a ohlasům
kampaně proti signatářům Charty 77. Praha: Odbor Archivu bezpečnostních
složek MV ČR a FF UK, 2007.
BLUMLER, J. G., KAVANAGH, D. The Third Age of Political Communication: Influen
ces and Features. Political Communication, 1999, č. 16, s. 209–230.
BRIGGS, A., BURKE, P. A Social History of the Media. Cambridge: Polity Press, 2002.
BUDÍN, S. Jak to vlastně bylo. Praha: Torst 2007.
CACCAMO, F. Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století. Praha: Doplněk, 2008.
CARDOSO, G. The Media in the Network Society. Lisabon: CIES, 2006.
CEBE, J. Spolkový život českých novinářů v letech 1945–48. Praha: Karolinum, 2015.
CEBE, J., KONČELÍK, J. Novinářský aktivismus: Protektorátní kolaborantská žurna-
listika a její hlavní představitelé z řad šéfredaktorů českého legálního tisku. Acta
Musei Nationalis Pragae, řada C – Literární historie. Roč. 53 (2008), č. 1–4, s. 39–48.
CONBOY, M. Journalism. A Critical History. London, Thousand Oaks, New Delhi:
Routledge, 2004.
CURRAN, J., SEATON, J. Power Without Responsibility. London and New York:
Routledge, 1997.
CURRAN, J. Capitalism and control of the Press, 1800–1975. In: CURRAN, J., GU-
REVITCH, M., WOLLACOTT, J. (eds.). Mass Media and Society. Beverly Hilus:
Sage, 1979.
CURRAN, J. Media and Power. London and New York: Routledge, 2002.
CYSAŘOVÁ, J. Československá televize a politická moc 1953–1989. Soudobé dějiny.
Číslo 3–4, ročník 2002, s. 521–537.
CYSAŘOVÁ, J. Československá televize v období zániku komunistického režimu
a vítězství demokratické revoluce (1985–1990). Praha: Ústav pro soudobé dějiny
AV ČR, 1999.
CYSAŘOVÁ, J. Televize a totalitní moc 1953–1967. Praha: Ústav pro soudobé dějiny
AV ČR, 1998.
CYSAŘOVÁ, J. Televize a totalitní moc 1969–1975. Praha: Ústav pro soudobé dějiny
AV ČR, 1998.
ČÁBELOVÁ, L. Radiojournal – rozhlasové vysílání v Čechách a na Moravě v letech
1923–1939. Praha: Karolinum, 2003.
ČAPEK, K. Skandální aféra Josefa Holouška. Podivuhodné sny redaktora Koubka.
Praha: Melantrich, 1977.
ČELOVSKÝ, B. Strážce nové Evropy: Prapodivná kariéra novináře Emanuela Vaj‑
tauera. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002.

Použitá literatura • 431
Československá vlastivěda: Sv. VII: Písemnictví. Praha: Bohumil Janda „Sfinx“ (Pod
protektorátem Masarykovy Akademie práce), 1933.
ČTVRTNÍK, P., GALUŠKA, J., TOŠNEROVÁ, P. Poštovnictví v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku. Liberec: Knihy 555, 2008.
DAHL, H. F. The pursuit of media history. Media, Culture & Society, 1994, č. 16,
551–563.
Deset let tiskařské, nakladatelské a novinářské společnosti akciové Orbis. Praha, 1931.
DJERF-PIERRE, M. The Logic and Practice of Writing Journalism History. Nordicom
Review, 23, 1–2: 85–94, 2002.
DOKOUPIL, B. (ed.). Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních
sborníků a almanachů 1945–2000. Brno – Olomouc: Host – Votobia, 2002.
DOLEJŠÍ, V. Inflace časopisů. Tvorba, 2. 6. 1948.
DOLEJŠÍ, V. Noviny a novináři. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1963.
DOLEJŠÍ, V. Ozdravění poměrů v českém tisku. Věstník, roč. II., č. 2–3, Praha,
15. dubna 1948.
DRÁPALA, M. Na ztracené vartě Západu: Antologie české nesocialistické publicistiky
z let 1945–1948. Praha: Prostor, 2000.
DUCHKOWITSCH, W. (ed.). Mediengeschichte. Wien, Köln, Graz: Hermann Böhlaus
Nachf., 1985.
DUSSEL, K. Deutsche Tagespresse im 19. und 20. Jahrhundert. Monster, Hamburg,
Berlin, Wien, London, Zürich: LIT Verlag, 2004.
EAGLETON. T. Literary History: An Introduction. Minneapolis: University of Minne
sota Press, 1983.
ENGELSING, R. Massenpublikum und Journalistentum im 19. Jahrhundert in Nord
westdeutschland. Berlin: Duncker a Humblot, 1966.
Fakta a čísla o Čs. televizi. Ústřední archivy a dokumentace ČST, 1963.
FANG, I. A History of Mass Communication. Newton, MA: Focal Press, 1997.
FAULSTICH, W. Grundwissen Medien. München: UTB für Wissenschaft, 1998a.
FAULSTICH, W. Medien zwischen Herrschaft und Revolte. Göttingen, Vandenhoeck
und Ruprecht, 1998b.
FAULSTICH, W. Medienwandel im Industrie‑ und Massenzeitalter (1830–1900).
Göttingen: Vandenhoeck and Ruprecht, 2004.
FIRT, J. Knihy a osudy. Brno: Atlantis, 1991.
FORMÁNKOVÁ, P., KOURA, P. Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň pro‑
vázející proces s Miladou Horákovou a spol. Praha: Ústav pro studium totalitních
režimů, 2009.
FORMANOVÁ, L., GRUNTORÁD, J., PŘIBÁŇ, M. Exilová periodika: Katalog pe‑
riodik českého a slovenského exilu a krajinských tisků vydávaných po roce 1945.
Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 1999.
GALUŠKA, J. (ed.). Dějiny pošty v českých zemích. Praha: Česká pošta, 2000.
GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938–1939: Svár demokracie a totality
v politickém, společenském a kulturním životě. Praha, Litomyšl: Paseka, 2004.
GEBHART, J., KÖPPLOVÁ, B., KRYŠPÍNOVÁ, J. a kol. Řízení legálního českého tisku
v Protektorátu Čechy a Morava. Praha: Karolinum, 2010.
GELLNER, F. Radosti života. Praha: Odeon 1981.
GERŠLOVÁ, J., SEKANINA, M. Lexikon našich hospodářských dějin (19. a 20. století
v politických a společenských souvislostech). Praha: Libri, 2003.
GORMAN, L., McLEAN, D. Media and Society in the Twentieth Century. Oxford:
Blackwell Publishing, 2003.
GROMAN, M., KARFÍK, V. Ztraceni v davu: Osudy novinářů ve 20. století. Praha:
Matfyzpress, 2005.
HABERMAS, J. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia, 2000.
HALLIN, D. C., MANCINI, P. Systémy médií v postmoderním světě. Praha: Portál,
2008.
HARDT, H. Myths for the Masses. Oxford: Blackwell Publishing, 2004.
HARDT, H. Social Theories of the Press. Constituents of Communication Research,
1840s to 1920s. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 2001.
HARNA, J. Republikánská strana. In: MALÍŘ, J., MAREK, P. a kol. Politické strany.
Díl I. Brno: Doplněk, 2005.
HAVLÍČEK, D. Jaro na krku: Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do
prosince 1968. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1998.
HAVLÍČEK, D. Listy v exilu: Obsahová analýza časopisu Listy, který v letech 1971 až
1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. Olomouc: Buriánek a Trdok, 2008.
HOBSBAWN, E. Věk extrémů. Praha: Argo, 1997.
HOCH, K. Dějiny novinářství od r. 1860 do doby současné. In: Československá
vlastivěda. Díl 7. Písemnictví. Praha: Sfinx, 1933, s. 437–514.
HOCH, K. Noviny. Praha: F. Topič, 1913.
HOPPE, J. Pražské jaro v médiích: Výběr z dobové publicistiky. Edice Prameny k dě-
jinám československé krize 1967–1970. Díl 11. Praha – Brno: ÚSD AV ČR a Do-
plněk, 2004.
HOŘEC, J., SÍGL, M. Generace 45. Praha: Riopress, 1997.
HOŘENÍ, Z. (ed.). KSČ o tisku, rozhlasu a televizi (1945–1975). Praha: Novinář, 1976.
HØYER, S., PÖTTKER, H. Diffusion of the News Paradigma 1850–2000. Göteborg:
Nordicom, 2005.
HØYER, S. Constructing Epochs in the History of the Press. Nordicom Review, 1998
č. 19, 2: 3–16.
HRABÁNEK, J. Tiskové právo československé. Spolek posluchačů Vysoké školy po-
litické a sociální v Praze, rozmnoženo jako rukopis.
HRADECKÁ, V., KOUDELKA, F. Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969–1974.

Sešity ÚSD AV ČR, sv. 31, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.
HUDEC, V. a kol. Z historie naší novinářské organizace (1877–1987). Praha: Novinář,
1987.
HUDEC, V. Úvod do teorie žurnalistiky. Praha: Novinář, 1982.
CHAPMAN, J. Comparative Media History. Cambridge, Malden: Polity Press, 2005.
CHLUPÁČ, M. Propaganda jako společenský jev. Praha: SPN, 1978.
JAKUBOWICZ, K Rude Awakening. Cresskill, NJ: Hampton Press, Inc., 2007.
JANOUŠEK, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989. Díl I.–IV. Praha: Academia,
2007–2008.
JENSEN, K.B. From Media History to Communication History. Nordicom Review,
2002, č. 23, 1–2: 85–94.
JEŠUTOVÁ, E., NOVÁKOVÁ, J. Československý rozhlas na cestě k demokracii od
perestrojky ke svobodným volbám. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2002.
JEŠUTOVÁ, E., NOVÁKOVÁ, J. Normalizace v Československém rozhlase. Praha:
Ústav pro soudobé dějiny, 1998.
JEŠUTOVÁ, E. (ed.). Od mikrofonu k posluchačům. Praha: Český rozhlas, 2003.
JIRÁK, J., BEDNAŘÍK, P., KÖPPLOVÁ, B. Druhá republika: 167 obyčejných dnů.
Praha: Karolinum, 2016.
JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B. Fakulta sociálních věd. In: Dějiny Univerzity Karlovy IV.
Praha: Karolinum, 1998, s. 533–542.
JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B. K periodizaci vývoje médií. In: Acta Musei Nationalis
Pragae, Řada C – Literární historie, Sv. LI, 2006, č. 1–4, s. 27–32.
JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B. K vývoji novinářského povolání. In: Acta Musei Nationalis
Pragae, Řada C – Literární historie, Sv. LI, 2006, č. 1–4, s. 19–27.
JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B. Kontury vývoje vzdělávání českých novinářů. Dějiny a sou-
časnost 1995, č. 5, s. 10n.
JOWETT, G. S., O‘DONNELL, V. Propaganda and Persuasion. Newbury Park, Lon-
don, New Delhi: Sage, 1992.
KAPLAN, K., KOSATÍK, P. Gottwaldovi muži. Praha: Paseka, 2004.
KAPLAN, K., TOMÁŠEK, D. O cenzuře v Československu v letech 1945–1956. Edice
Sešity ÚSD, svazek 22. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994.
KAPLAN, K., VÁCHOVÁ, J. Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu
1957–1967. Studijní materiály výzkumného projektu Československo 1945–1967,
č. 7. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1995.
KAPLAN, K. Proměny české společnosti 1948–1960. Praha: Ústav pro soudobé dějiny
AV ČR, 2007.
KAPLAN, K. Kronika komunistického Československa: Kořeny reformy 1956–1968.
Společnost a moc. Praha: Barrister & Principal, 2008.
KÁRNÍK, Z. České země v éře první republiky. (První, druhý a třetí díl.) Praha: Libri,
2002 a 2003.
KAZDOVÁ, R. K parodistické intenci Příšerného večerníku 1929–1931. Praha: FSV
UK 2014. Bakalářská práce, vedoucí Martin Sekera.
KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Slon, 2004.
KLIMEŠ, V. Počátky českého a slovenského novinářství. Praha: Orbis, 1955.
KŁOSKOWSKÁ, A. Masová kultura. Praha: Svoboda, 1967.
KNAPÍK J. V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–56. Praha: Libri,
2006.
KNAPÍK, J. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948–1953. Praha: Libri, 2002.
KNAPÍK, J. Kdo spoutal naši kulturu: Portrét stalinisty Gustava Bareše. Přerov: Šárka,
2000.
KNAPÍK, J. Únor a kultura: Sovětizace české kultury 1948–1950. Praha: Libri, 2004.
KOHOUT, P. Čas lásky a boje. Praha: SNKL, 1954.
KOMENSKÝ, J. A. Labyrint svět a ráj srdce. Praha: Odeon 1984.
KONČELÍK, J., CEBE, J., KÖPPLOVÁ, B., NEČAS, V., KRYŠPÍNOVÁ, J. Řízení tisku
v letech 1939–1945: Analýza protektorátních tiskových porad. Mediální studia 2007,
roč. 2, č. 3, s. 272–291.
KONČELÍK, J., KÖPPLOVÁ, B., KRYŠPÍNOVÁ, J. Český tisk pod vládou Wolfganga
Wolframa von Wolmara. Stenografické zápisy Antonína Fingera z protektorátních
tiskových porad 1939 až 1941. Praha: Karolinum, 2002.
KONČELÍK, J., VEČEŘA, P., ORSÁG, P. Dějiny českých médií 20. století. Praha:
Portál, 2010.
KONČELÍK, J. Média pražského jara: Zrod reforem a demokratizace novinářské
práce. In: Acta Musei Nationalis Pragae, řada C – Literární historie. Roč. 53 (2008),
č. 1–4, s. 65–70.
KOPECKÝ, V. Největší tisková svoboda, jakou jsme kdy měli. Rudé právo 9. února
1946, č. 34, s. 1–2.
KÖPPLOVÁ, B., JIRÁK, J. Masová média a česká společnost 90. let 20. století:
Průběh a důsledky transformace českých médií . In: HEISS, G. et al. (ed.). Česko
a Rakousko po konci studené války: Různými cestami do nové Evropy. Ústí nad
Labem: Albis International, 2008, s. 207–230.
KÖPPLOVÁ, B., KÖPPL, L. Dějiny světové žurnalistiky I: Celý svět je v novinách.
Praha: Novinář, 1989.
KÖPPLOVÁ, B., KRYŠPÍNOVÁ, J., BEDNAŘÍK, P., ČÁBELOVÁ, L., MORAVEC, V.
Dějiny českých médií v datech: Rozhlas, televize, mediální právo. Praha: Karo
linum, 2003.
KÖPPLOVÁ, B. a kol. Slovník odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého
denního tisku v letech 1939 až 1945. Praha: Matfyzpress, 2007.
KÖPPLOVÁ, B., BEDNAŘÍK, P. Mediální krajina. In: HÁJKOVÁ, D., HORÁK, P.

(eds.). Republika československá 1918–1939. NLN, s.r.o., 2018, s. 293–317.
KÖPPLOVÁ, B., VOJTEK, J. Vývoj britského tisku od druhé poloviny 19. století do
70. let 20. století. Praha: Univerzita Karlova, 1978.
KOSATÍK, P. Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938–1978). Praha: Paseka, 2000.
KOSATÍK, P. Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938). Praha: Paseka,
2003.
KOSZYK, K. Probleme einer Sozialgeschichte der öffentlichen Kommunikation. In:
BOBROWSKY, M., DUCHKOWITSCH, W., HAAS, H. (eds.). Medien und
Kommunikationsgeschichte. Wien: Wilhelm Braumüller, 1992, s. 29–36.
KROTZ, F. Mediatization: A concept with which to grasp media and socie‑tal change.
In: LUNDBY, K. (ed.). Mediatization. Concepts, changes, consequences. New York:
Peter Lang, 2009, s. 21–40.
KŘIVÁNKOVÁ, A., VATRÁL, J. Dějiny československé žurnalistiky IV. díl: Český
a slovenský tisk v letech 1944–1987. Praha: Novinář, 1989.
KUBÍČEK, J. Bibliografie novin a časopisů na Moravě a ve Slezsku v letech 1918–1945.
Brno: Státní vědecká knihovna, 1989.
KUBÍČEK, J. Noviny a časopisy na Moravě a ve Slezsku do roku 1918. Brno: Moravská
zemská knihovna, 2001.
KUBÍČEK, J. a kol. Noviny České republiky od počátku do roku 1918. Brno: Sdružení
knihoven ČR a Moravská zemská knihovna, 2008.
KUKLÍK, J. Kontrapropaganda v ilegálním tisku v letech 1939–1941. In: Historie
a vojenství, roč. 49/2000, č. 1, s. 100–113.
KUSÁKOVÁ, L. Literární kultura a českojazyčný periodický tisk (1830–1850). Praha:
Academia, 2012.
Lexikon české literatury. Praha: Academia, 1985–2008.
LUHMANN, N. Die Gesellschaft der Gesellschaft. Frankfurt am Main: Suhrkamp,
sv. II., 1999.
LUHMANN, N. Veränderungen im System gesellschaftlicher Kommunikation und
die Massenmedien. In: SCHATZ, O. (ed.). Die elektronische Revolution. Wie
gefährlich sind die Massenmedien?, Graz 1975, s. 13–30.
MANGUEL, A. Dějiny čtení. Brno: Host, 2007.
MAREK, P. Komunistická strana Československa. In: MALÍŘ, J., MAREK P. a kol.
Politické strany. Díl I. Brno: Doplněk, 2005.
MASARYK, J. Volá Londýn. Praha: Práce, 1946.
McLUHAN, M. Člověk, média a elektronická kultura. Brno: Jota, 2000.
McLUHAN, M. Jak rozumět médiím. Praha: Odeon, 1991.
MEDSGER, B. Evolution of Journalism Education in the US. In: BURGH, H. de.
Making Journalists. London and New York: Routledge, 2005, s. 205–226.
MICHALEC, Z. Tisíc tváří televize. Praha: Panorama, 1983.

MÍKA, Z. Zábava a slavnosti staré Prahy. Praha: Ostrov, 2008.
MILOTOVÁ, J. Organizace nacistické propagandy a její působení v Protektorátu
Čechy a Morava. In: Historie a vojenství, roč. 49/2000, č. 1, s. 87–99.
MILTON, J. Areopagetica, aneb řeč o svobodě tisku. Praha: Družstevní práce, 1945.
MONACO, J. Jak číst film. Praha: Albatros, 2004.
Názory československých občanů na některé stránky ideologického působení západní
televize a rozhlasových stanic. Ústav pro výzkum veřejného mínění při FSÚ, únor
1986.
Názory na působení zahraničních sdělovacích prostředků ve vztahu k vybraným
aktuálním politickým otázkám. Ústav pro výzkum veřejného mínění při FSÚ,
listopad 1989.
NOELLE‑NEUMANN, E., SCHULZ, W., WILKE, J. Fischer Lexikon Publizistik,
Massenkommunikation, Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main,
2002.
NOVOTNÝ, P. Jaromír Hořec: Život a dílo. Praha: FSV UK 2011. Diplomová práce,
vedoucí Barbara Köpplová.
OTÁHAL, M. Opozice, moc, společnost: Příspěvek k dějinám „normalizace“. Praha:
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Maxdorf, 1994.
PACOVSKÝ, J. Na vlnách rozhlasu 1923–1993. Praha: Český rozhlas, 1993.
PÁNEK, J., TŮMA, O. a kol. Dějiny českých zemí. Praha: Karolinum, 2008.
PASÁK, T. Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Praha: Práh, 1999.
PASÁK, T. Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let
1939–1945. Praha: Univerzita Karlova 1980.
PAVLÍČEK, T. Cenzurní systém, cenzurní zásah a literatura za Druhé republiky.
In: Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví. Praha, 2006, č. 38,
s. 259–291.
PÁVOVÁ, J. Demagog ve službách strany: Portrét komunistického politika a ideologa
Václava Kopeckého. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009.
PERNES, J. Svět Lidových novin 1893–1993: Stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky,
kultury a politiky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993.
POLÁČEK, K. Muži v offsidu. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1931.
POSTER, M. The Second Media Age. Cambridge: Polity Press, 1995.
POSTMAN, N. Building A Bridge to Eighteen Century. New York: Alfred A. Knopf,
Inc., 1999.
Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Praha: SPN 1972.
Prohlášení československé vlády pronesené předsedou vlády Zdeňkem Fierlingerem
na slavnostním zasedání Slovenské národní rady v Košicích dne 5. dubna 1945.
Košice: Ministerstvo informací, 1945.
PROKOP, D. Boj o média. Praha: Karolinum, 2005.

PŘIBÁŇ, M. (ed.). Z dějin českého myšlení o literatuře: Antologie k dějinám české lite‑
ratury 1945–1990. 4 díly. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2001–2005.
Příruční slovník k dějinám KSČ. Praha: Nakladatelství Politické literatury, 1964,
sv. 1.
RIESMAN, D. Osamělý dav. Praha: Mladá fronta, 1968.
Ročenka československého rozhlasu 1937 (usp. J. Potůček). Praha, 1937.
ROUBÍK, F. Časopisectvo v Čechách v letech 1848–1862. Praha: Duch novin, 1930.
SAPPAK, V., SCHULZ, M., SADKOVÁ, E., SMOLJAK, L. Čtyřikrát o televizi. Praha:
Československý spisovatel, 1961.
SEGER, J. Televize – dílo generací. Praha: Nadas, 1978.
SEKERA, M. Etapy vývoje českých tištěných médií od 19. do počátku 20. století. In:
Sborník Národního muzea v Praze. 53, 2008, č. 1–4, s. 11–19.
SEKERA, M. Die Presse als Faktor der politischen Mobilisierung. In: Politische
Öffentlichkeit und Zivilgesellschaft. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie
der Wissenschaften, 2006.
SIEBERT, F., PETERSON, T., SCHRAMM, W. Four Theories of the Press. Urbana:
University of Illinois Press, 1963.
SIEBERT, F. Freedom of the Press in England, 1476–1776. Urbana: University of
Illinois Press, 1952.
SÍGL, M. Na vlně 490 metrů. Praha: Naše vojsko, 1990.
STEJSKAL, J. Zprávy z českého století, tiskové agentury a česká společnost 1848–1948.
Praha: Triton, 2008.
STEJSKALOVÁ, E. Novinové zpravodajství a noviny v Čechách od 17. století do
roku 1740. Praha: Karolinum, Národní muzeum, 2015.
STEPHENS, M. A History of News. Forth Worth: HBC Publishers, 1997.
STÖBER, R. Deutsche Pressegeschichte. Konstanz: UVK, Verlagsgesellschaft mbH,
2005.
STRASMAJER, V. Historie televize v Československu. Díl 1. Praha: SPN, 1978.
ŠALDA, J. Od rukopisu ke knize a časopisu. Praha: SNTL, 1968.
ŠALDA, J. Budování tisku za Rakouska, Československé republiky a jeho obrana za
německé okupace. Praha: Era, 2001.
ŠARADÍN, P. Historické proměny pojmu ideologie. Brno: CDK, 2001.
ŠEDIVÝ, I. Češi, české země a Velká válka 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 2001.
ŠEFČÁK, L., DUHAJOVÁ, Z. Dejiny slovenského novinárstva. Bratislava: Univerzita
Komenského, 1999.
ŠIMEČEK, Z. Počátky novinového zpravodajství a novin v českých zemích. Brno:
Matice moravská, 2011.
ŠIMEČKA, M. Obnovení pořádku. Atlantis: Brno, 1990.

ŠTAIF, J. Obezřetná elita: Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830–1851. Praha:
Dokořán, 2005.
ŠŤASTNÁ, H. Dějiny ruského a sovětského tisku. Praha: Vydavatelství a nakladatelství
Novinář, 1985.
ŠTOLL, M. 1. 5. 1953: Zahájení televizního vysílání. Zrození televizního národa.
Praha: Havran, 2011.
THOMSON, O. Mass Persuasion in History. Edinburgh: Paul Hartus Publishing, 1977.
THOMPSON, J. B. Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004.
THOMPSONOVÁ, K., BORDWELL, D. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie.
Praha: AMU/Nakladatelství Lidové noviny, 2007.
TUNSTALL, J. The Media Are American. London: Constable, 1977.
UHLÍŘ, J. B. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Praha: Ottovo nakladatelství,
2008.
V+W. Hry Osvobozeného divadla I. Praha: Československý spisovatel 1954.
V+W. Hry Osvobozeného divadla III. Praha: Československý spisovatel 1956.
VACULÍK, L. Sekyra. Praha: Československý spisovatel, 1968.
VANĚK, M. Veřejné mínění o socialismu před 17. listopadem 1989. Praha: Ústav pro
soudobé dějiny AV ČR, 1994.
VEČEŘA, P. Ošemetné Scylly a zrádné Charybdy protektorátních novinářů. Mediální
studia, č. 3, roč. 2, 2007, s. 252–271.
VOIT, P. Encyklopedie knihy. Praha: Libri, 2006.
WEBER, H. Dějiny NDR. Praha: Lidové noviny, 2003.
WEBER, M. Politika jako povolání. In: WEBER, M. Metodologie, sociologie a politika.
Praha: Oikoymenh, 1998, s. 246–296.
WELKE, M. Zeitung und Öffentlichkeit im 18. Jahrhundert. In: Presse und Geschichte.
Mnichov, 1997.
WILKE, J. Grundzüge der Medien und Kommunikationsgeschichte. Köln, Weimar,
Wien: Böhlau Verlag, 2000.
WILKE, J. Leitideen in der Begründung der Pressefreiheit. Publizistik, 1983, roč.
28, č. 4, s. 512–524.
WILKE, J. Nachrichtenauswahl und Medienrealität in vier Jahrhunderten. Eine
Modellstudie zur Verbindung von historischer und empirischer Publizistikwissen
schaft. Berlin: de Gruyter, 1984.
WILLIAMS, K. Get Me a Murder a Day! London: Arnold, 1998.
WILLIAMS, R. The Long Revolution. Harmondsworth: Penguin, 1965.
WINSTON, B. Media Technology and Society. London, New York: Routledge, 1998.
WOLÁK, R., KÖPPLOVÁ, B. (eds.). Česká média a česká společnost v 60. letech.
Praha: Radioservis, 2008.
WÖGERBAUER, M., PÍŠA, P., ŠÁMAL, P., JANÁČEK, P. a kol. V obecném zájmu I., II.
Praha: Academia, 2015.
WUTTKE, H. Die deutschen Zeitschriften und die Entstehung der öffentlichen
Meinung. Ein Beitrag zur Geschichte des Zeitungswesens. Leipzig: Joh.Wilh.
Kager, 1875.
ZIERIS, K. F. Nové základy českého periodického tisku. Praha: Orbis, 1947.
ZIERIS, K. F. Předmluva. In: Adresář československého tisku. Z pověření ministerstva
informací v Praze vydává Orbis, roč. I., Praha, 1948.
Zpráva o systému našeho tisku a účelnosti jednotlivých časopisů. 2. 12. 1954.
Zpráva o upozorněních sdělovacím prostředkům vydaných v roce 1970. FÚTI, 1970.
Zpráva Státního úřadu statistického republiky československé. Praha: Státní statistický
úřad, 1930, roč. XI., č. 3.
Zpráva Státního úřadu statistického republiky československé. Praha: Státní statistický
úřad, 1933, roč. XIV., č. 79.
ŽÁČEK, R. Slezsko. Praha: Libri, 2005.
Národní archiv, fond ČÚTI
Národní archiv, fondy ÚV KSČ
Národní archiv, fond FÚTI
Národní archiv, fond 05/3, sv. 22, aj. 1969
Národní archiv, fond Syndikát novinářů ČR
Fotografie:
ČTK, Databanka multimédií / Fotobanka
• 441
Jmenný rejstřík
A Balvín, Jiří 416
Aachen von, Hans 47 Balzac, Honoré de 65, 66, 90, 91
Abidín bin Alí, Zín 379 Balzerová, Eliška 368
Abuladze, Tengiz 339 Barák, Josef 103, 111, 117, 118
Adam z Veleslavína, Daniel 48 Barák, Rudolf 267
Adamec, Jiří 367 Barbusse, Henri 154
Adamec, Ladislav 343, 390 Bareš, Arnošt 205
Addison, Joseph 43 Bareš (Breitenfeld), Gustav 221, 242, 244,
Adenauer, Konrad 253 266, 275, 322
Ajvaz, Michal 394 Barchánek, Josef 318
Aksamit, Karel 213 Bass, Eduard 150, 158, 165, 176, 243, 369
Alan, Josef 411 Batista, Fulgencio 293
Aleš, Mikoláš 98, 133 Batrla, Libor 352, 398
Alžběta II. 256 Battěk, Rudolf 372
Amis, Kingsley 255 Bauer, František 213, 218, 234, 236, 238, 239
Ančerl, Karel 230 Bavorský, Jan 117
Ančík, Zdeno 234 Beckett, Samuel 255
Antonio, Emile de 298 Bednář, Kamil 246
Antonioni, Michelangelo 298 Bednářová, Otta 319
Arbes, Jakub 97 Beecher-Stoweová, Harriet 91
Arcimboldo, Guiseppe 47 Beethoven, Ludwig van 64
Armstrong, Neil 402 Běhal, Rostislav 328
Arnold, Emanuel 103 Belcredi, Egbert 116
Arnolt z Dobroslavína, Karel Ferdinand 54, 56 Bell, Graham 32
Arnolt z Dobroslavín,a Jan 52–54, 56 Belmondo, Jean-Paul 298
Arouet, Francois Marie viz Voltaire Bendl, Jiří 47
Aškenazy, Ludvík 316 Beneš, Bohuš 220
Augusta, Antonín 106 Beneš, Edvard 21, 131, 156, 162, 177, 197,
Auersperg, Pavel 323 198, 200, 202, 217, 228, 229, 240, 259
Beneš, Karel Josef 244
B Beneš Šumavský, Václav 141
Baar, Jindřich Šimon 171 Beniak, Luboš 362
Baarová, Lída 204 Bennett, James Gordon 66
Babiš, Andrej 293, 420, 421 Beran, Josef 289
Babler, Otakar 158 Beran, Rudolf 198, 199
Badeni, Kazimír Felix 110, 130 Berdych, Václav 261
Bach, Alexander 93, 95 Berger, Walter 288
Bach, Johann Sebastian 38 Bergman, Ingmar 256, 298
Bakala, Zdeněk 408, 420, 421 Bergson, Henri 124
Bakunin, Michail A. 103 Berka z Dubé, Zbyněk 51
Balbín, Bohuslav 47 Bernášek, Eduard 218
Ballová-Rokeachová, Sandra 25 Bernášková, Irena 217, 218
Berners-Lee, Tim 381 Budín, Stanislav 244, 322

Bernini, Lorenzo 38 Bunyan, John 127
Bernstein, Carl 341 Bulgakov, Michail 154
Beyle, Henri viz Stendhal Burian, Emil František 157, 158, 165, 230,
Bezdíček, Josef 365 244, 276
Bezruč, Petr 132 Burian, Vlasta 204, 217
Bidlo, František 230 Burke, Peter 25
Bienert, Rudolf 200 Burgess, Anthony 257
Binet, Laurent 384 Burroughs, William 235
Bismarck, Otto von 88, 122 Bush, George 376
Bláha, Arnošt Inocenc 189 Butter, Oskar 183, 190
Bláha, Zdeněk 318 Byk, Jan 186
Blahoslav, Jan 48 Byron, George Gordon 64, 82
Blažek, Vratislav 304
Bobošíková, Jana 416, 417 C
Boccaccio, Giovanni 38, 47 Calderon de la Barca, Pedro 38
Böll, Heinrich 225, 253, 257, 340 Cameron, James 339, 384
Bolzano, Bernard 103 Camus, Albert 226
Bondy, Egon (Fišer, Zbyněk) 261, 373 Capote, Truman 297
Borges, Louis Jorge 338 Capra, Frank 196
Borský, Lev (Bondy, Leo) 150, 175 Carolus, Johann 40
Bořek-Dohalský, Zdeněk 220 Castro, Fidel 293
Bouz, Jaroslav 318 Ceausescu, Nicolae 377
Brabec, Jiří 311 Clair, René 154
Bráf, Albín 141 Clemens, Samuel Langhorne viz Mark Twain
Brahe, Tycho 47 Clinton, Bill 378
Braine, John 255 Cobbet, William 63
Brandl, Petr 47 Coen, Ethan 385
Branislav, Vladimír 332 Coen, Joel 385
Bratinka, Pavel 372 Cohen, Leonard 236
Braun, Matyáš 47 Colotka, Peter 330
Brauner, František 100 Comte, Auguste 90
Brecht, Bertold 225 Corso, Gregory 295
Bresson, Robert 256 Corwood, James O. 171
Bretter, Emil 114 Coubert, Gustav 90
Brežněv, Leonid Iljič 293, 327 Crha Václav 211
Briggs, Asa 25
Brisac, Martin 412 Č
Brod, Max 133, 157, 172 Čapek, Josef 133, 157, 165, 166, 176, 220, 230
Brodský, Vlastimil 314 Čapek, Karel 157, 158, 160, 165, 166, 176,
Brousek, Antonín 305 178, 179, 198, 202
Brown, Dan 384 Čapek-Chod, Karel Matěj 132
Brožík, Václav 38, 133 Čech Svatopluk 57, 106, 110
Brunclík, Stanislav 219, 220 Čech, Vladimír 354
Brus z Mohelnice 50 Čechov, Anton Pavlovič 124
Brušák, Karel 287 Čelakovský, František Ladislav 70, 76, 77, 82,
Březan, Václav 49 83
Březina, Otokar 132 Čep, Jan 283

Jmenný rejstřík • 443
Čep, Josef 157 Dobrovský, Josef 68, 74, 80, 81

Čermák, Emil (Kozák Emil) 141, 180, 181 Dobrovský, Luboš 315
Čermák, Jaroslav 98 Dolejší, Vojtěch 262, 263, 265
Čermák, Zdeněk 357 Doležal, Josef 171, 242
Čermáková, Olga 362 Dorůžka, Lubomír 311
Čermínová, Marie viz Toyen Dostojevský, Fedor Michajlovič 91
Černá, Mirka 316 Doyle, Arthur Conan 125
Černík, Oldřich 332 Drda, Jan 217, 230, 253, 276, 305
Černoch, Josef 116 Dreiser, Theodore 125
Černý, Jiří 316 Dreyfuss, Alfred 126
Černý, Václav 165, 237, 246, 275 Drozda, Milan 301
Červenka, Miroslav 276, 303 Drtina, František 142
Čivrný, Lumír 234 Drtina, Prokop (Svatý Pavel) 221
Čtrnáctý, Miloš 175, 183–185 Dubček, Alexandr 302, 326, 329, 331, 332,
Čumpelík, Jan 260 342, 343, 353, 373, 390
Dubský, Ivan 301
D Dudek, Jaroslav 318, 369
Daluege, Kurt 200 Ducháček, Ivo 250, 288
Daněk, Oldřich 369 Dulles, Allen Welsch 289
Daneš, Ladislav 326, 332 Dumas, Alexander 66
Darwin, Charles 90 Durdil, Richard viz Richard, J. D.
Daumier, Honoré 90 Durkheim, Émile 129
David, Joža 148 Durych, Jaroslav 157, 246
David, Michal 412 Dyk,Viktor 142, 158
Day, Benjamin 66 Dylan, Bob 296
Debussy, Claude 124 Džugašvili, Josif Vissarionovič viz Stalin Josif
DeFleur, Melvin 25 Vissarionovič
Defoe, Daniel 43
Degas, Edgar 90 E
Degl, Karel 157 Eco, Umberto 338, 385
Delacroix, Eugen 64 Edison, Thomas Alva 163
Demetz, Peter 287 Effenberger, Vratislav 261, 345
Deml, Jakub 157, 246 Eim, Gustav 110, 114, 138, 139
Derrida, Jacques 338 Eisner, Pavel 158, 164
De Santis, Giuseppe 256 Ejzenštejn, Sergej 154
Descartes, René 38 Eliáš, Alois 133, 200, 211–213, 215
De Sica, Vittorio 256 Engels, Friedrich 87
Desmoulins, Camille 60 Erasmus Rotterdamský 38, 47
Deuze, Mark 383 Erben, Jan Bolemil 143
Devátý, Stanislav 372 Erben, Karel Jaromír 94, 246
Deym, Vojtěch 100
Dickens, Charles 90 F
Diderot, Denis 38 Fairaizl, Jindřich 285, 320, 327, 332, 333
Dienstbier, Jiří 315, 326, 328, 332, 371 Fairbanks, Douglas 128
Dientzenhofer, Kilián Ignác 47 Faulkner, William 154
Dietl, Jaroslav 284, 318, 367–369 Feigel, František viz Gel, František
Diviš, Ivan 246, 374 Fellini, Federico 256, 298
Dobrovolný Adolf 186 Ferdinand d’Este 122
Ferdinand I. (V.) 87 G
Ferdinand I. Habsburský 44, 50 Gabčík, Jozef 200
Ferdinand II. 52 Gabler, Vilém 100
Ferlinghetti, Lawrence 295 Gagarin, Jurij 292
Ferrer, Francisco 245 Gajda, Radola 163
Feuchtwanger, Lion 153 Gál, Fedor 411
Fierlinger, Zdeněk 221 Galileo, Galilei 39
Filip, František 284, 285, 318, 366, 369 Galsworthy, John 299
Filipovský, František 282 García Márquez, Gabriel viz Márquez,
Filla, Emil 133, 157, 230 Gabriel García
Fink, Antonín 111 Garfunkel, Art 236, 238
Firt, Julius 283 Garibaldi, Giuseppe 88
Fischer, Josef 218 Gates, Bill 25
Fišer, Vladimír 328 Gaudí, Antoni 126
Fišer, Zbyněk viz Bondy, Egon Gebauer, Jan 36
Flaubert, Gustav 91 Gel František (Feigel František) 221, 248,
Fleischmann, Michel 412 249, 362
Flos, František 171 Gellner, František 132, 138, 142
Foglar, Jaroslav 169
Ginsberg, Allen 295
Fojtík, Jan 348, 350
Girarden, Émile de 66
Forman, Miloš 19, 305
Girgal, Oto 237
Foucault, Michel 338
Gočár, Josef 133, 157
Foustka, Radim 234
Godard, Jean-Luc 238
Franco, Francisco 153, 192
Goebbels, Joseph 195, 215
Frank, Karl Hermann 156, 199, 209, 211
Goethe, Johann Wolfgang 64, 82, 172
Franková, Anna 225
Goldoni, Carlo 38
František II. 60
Goldstücker, Eduard 301
František Josef I. 87, 93, 95
Frejka, Jiří 164 Goll, Jaroslav 96
Freud, Sigmund 124 Golombek, Bedřich 262
Frick, Wilhelm 200 Gorbačov, Michail 337, 343, 358, 376
Frič, Josef Václav 93, 102, 105 Gorkij, Maxim 154
Frič, Martin 158, 261 Gottwald, Klement 200, 221, 229, 230, 236,
Fričová, Kateřina 415 257–259, 262, 313
Frida, Emil Jakub viz Vrchlický, Jaroslav Grant, Gary 136
Fridrich II. Veliký 36 Grass, Günter 225, 297, 385
Friedanová, Betty 294 Greeley, Horace 66
Friedrich, Caspar David 64 Gregory, Karl von 205
Frigo viz Keaton, Buster Grégr, Julius 108, 109, 111–115, 131, 141
Froněk, Ladislav 406 Grégr, Prokop 141
Frydrych, Arnošt 332 Griffith, David W. 128, 129
Fučík, Julius 174, 219, 220, 230, 325 Grisham, John 384
Fuggerové (rodina Fuggerů) 40 Grossman, Jan 323
Fuchs, Alfred 172, 190, 220 Grossman, Lawrence 383
Fuchs, Josef 157 Gruntorád, Jiří 373
Fuchs, Rudolf 158 Gruša, Jiří 305, 324, 394
Fuks, Ladislav 344 Guevara, Ernesto (Che Guevara) 233
Fürstenberg, Karel Egon 81 Gutenberg, Johann 24, 25, 39
H Hendrix, Jimi 235

Haas, Bohumil 75, 76, 103 Hendrych, Jiří 324
Hácha, Emil 198, 199, 207, 216 Henlein, Konrad 156, 205
Hailey, Arthur 339, 367 Herben, Ivan 242, 262, 263
Hais, Týnecký Josef 175 Herben, Jan 142, 143, 184, 242
Hájek, Jiří 244, 275, 372 Herder, Johann Gotfried 39
Hájek, Karel 247 Hesse, Herman 125
Hájek, Petr 407 Hetherington, Henry 63
Hájek z Libočan, Václav 49 Heydrich, Reinhard 199, 200, 213, 215, 217
Hajn, Alois 143 Heyduk, Adolf 34, 107
Hajn, Antonín 142 Heyrovský, Jaroslav 301
Hakl, Emil 394 Hilsner, Leopold 138
Halas, František 164, 217, 218, 236, 246 Hiršal, Josef 261, 311
Halbhuber, Jaromír viz Hořec, Jaromír Hitler, Adolf 152, 154, 192, 193, 198, 199–201
Hálek, Vítězslav 94, 97, 106, 107, 110 Hitchcock, Alfred 298
Hall, Stuart 289 Hladký, Miroslav 321
Haley, Bill 255 Hlaváč, Bedřich 142
Hanák, Jiří 322, 371 Hlinka, Andrej 156
Haničincová, Štěpánka 285 Hodač, Jiří 416, 417
Hanka, Václav 70, 77, 82 Hoeg, Peter 386
Hanušová, Jiřina (Sally) 360 Hoffmann, Karel 313, 328, 329
Hanzelka, Jiří 283 Hoffmeister, Adolf 165, 222, 230, 236
Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof 50 Hofman, František 205
Harlan, Veit 196 Hoch, Karel 139, 140, 189
Harmsworth, Alfred viz Northcliffe lord Hojer, Jiří 186
Harmsworth, Harold viz Rothermere lord Holan, Vladimír 304
Harris, Benjamin 42 Holeček, Josef 110, 114, 132, 171
Hasištejnský z Lobkovic, Jan 49 Holman, Miloslav 364
Hašek, Jaroslav 156, 157 Holubec, Vít 286
Hašler, Karel 230 Hondlík, Jaroslav 320, 326
Havel, Václav 288, 305, 324, 329, 371, 373, Hora, Josef 157
390–394, 410, 416 Honzík, Karel 157
Havlíček, Borovský Karel 21, 68, 70, 78–80, Honzl, Jindřich 157, 283
94, 100–102, 371 Horáček, Michal 362
Havlíček, Jaroslav 157 Horáková, Milada 247, 259, 280
Havlíček, Josef 157 Horčička, Jiří 365
Havlín, Josef 332 Horký, Karel 164
Havlová, Olga 319 Horníček, Miroslav 285, 304
Hearst, William Randolph 17, 128 Horthy, Miklós 152
Heine, Heinrich 64, 172 Hořec, Jaromír (Halbhuber, Jaromír) 243
Heinrich, Arnošt 142, 176 Hoření, Zdeněk 354, 355
Hejzlar, Zdeněk 326, 332 Hostinský, Otakar 106
Helcelet, Jan 104 Hostomská, Anna 314
Helge, Ladislav 305 Hostovský, Egon 230, 289, 345
Heller, František 213 Houellebecq, Michel 385
Heller, Joseph 297 Hrabal, Bohumil 261, 304, 305, 344, 345, 394
Heller, Servác Bonifác 106, 110 Hradecká, Vladimíra 353
Hemingway, Ernest 154 Hradecký, Adolf 316
Hradílek, Tomáš 372 Ionesco, Eugene 255

Hradílková, Jana 405 Irving, John 338
Hromádko, Jan Nepomuk Norbert 75, 76
Hronek, Jiří (Langstein, Jiří) 220, 221, 248 J
Hrubín, František 246, 300, 304 Jabůrková, Jožka 173, 220
Hrubý, Adolf 207 Jagger, Mick 409
Hrubý z Jelení, Řehoř 47 Jahn, Vratislav Jiljí 106, 107
Hřebejk, Jiří 394 Jakeš, Miloš 343
Hřebík, Jaromír 313 Jakobson, Roman 18
Hubač, Jiří 318, 366, 367 Jan Pavel II. (Wojtyla, Karol) 337
Hübl, Milan 323, 373 Janáček, Leoš 142
Hudec, Jozef 144 Janák, Pavel 133
Hudeček, Václav 318 Janíček, Jeroným 332
Hugo, Victor 64 Janoušek, Jiří 360
Hůlová, Petra 394 Janukovyč, Viktor 380
Hunčík, Peter 411 Jaruzelski, Wojciech 337
Hus, Jan 81 Jasný, Vojtěch 304, 305
Husajn, Saddám 373 Jaspers, Karl 226
Husák, Gustáv 301, 342, 343, 348, 350, 354 Jefferson, Thomas 59
Hutchins, Robert (Hutchinsova komise) 227 Jelcin, Boris 377
Hybeš, Josef 118 Jelínek, Bohdan 98
Hýbl, Jan 77, 82 Jelineková, Elfriede 338
Hynek z Poděbrad 47 Jerome, Jerome Klapka 126
Jeřábek, František 56
CH Jesenská, Milena 159, 217, 220
Cháb, Václav 178, 190, 243 Jezdinský, Karel 315, 326, 328, 332, 374
Chalupecký, Jindřich 164, 247, 275 Ježek, Jaroslav 157
Chalupný, Emanuel 80, 142, 189 Jičínský, Zdeněk 373
Chaplin, Charles 128, 154 Jindřich VII. z Hradce 48
Chaucer, Geoffrey 38 Jindřich VIII. 36
Chelčický, Petr 47 Jiránek, Vladimír 361, 362
Chittussi, Antonín 98, 133 Jirásek, Alois 132, 260, 369
Chleborád, František Ladislav 96, 117 Jireček, Hermenegild 100, 105
Chmelíček, Dušan 415 Jireček, Josef (bratři Jirečkové) 105
Chňoupek, Bohuslav 351 Jireš, Jaromil 305
Chochola, Václav 247 Jirous, Ivan Martin 373
Chocholoušek, Prokop 102, 103, 105, 111 Jiroušek, Tomáš Josef 147
Chopin, Fryderik 64 Jiří z Poděbrad 43, 49
Chruščov, Nikita Sergejevič 254, 292, 293, 300 John, Radek 362
Chudík, Ladislav 368 Johnson, Lyndon 294
Chudoba, Bohdan 250 Jonáš, Karel 146, 149
Chuchma, Josef 362 Joplin, Janis 295
Churchill, Winston Leonard Spencer 217, 224 Josef I. 44
Chytilová, Věra 19, 305, 344, 394 Josef II. 45, 46, 66, 71
Josten, Josef 288
I Jung, Václav Alois 142
Indra, Alois 326 Jungmann, Josef 68, 70, 76, 81, 82
Innis, Harold 24 Jungmann, Milan 324

K Knížák, Milan 373

Kadár, Ján 304, 305 Kocourek, František 216, 220
Kafka, Bohumil 133 Kodíček, Josef 221
Kafka, Franz 133, 157, 302 Kodym, Filip Stanislav 106
Kachlík, Antonín 354 Kohn, Jindřich 142
Kachyňa, Karel 366 Kohout, Karel 282, 286, 304, 316
Kaizl, Josef 142 Kohout, Pavel 192, 260, 276, 278, 289, 324, 333
Kalandra, Záviš 165, 259 Kolář, Jiří 261
Kalvín, Jan 36 Kolder, Drahomír 301
Kamp, Jan 48 Kollár, Ján 68, 70, 82
Kampelík, František Cyril 97, 117 Kolman, Arnošt 244
Káňa, Vašek 260 Kolumbus, Kryštof 35
Kant, Imanuel 39 Komenský, Jan Amos 38, 48, 57, 58
Kantůrek, Jiří 326, 327, 332, 372 Konáč z Hodištkova, Mikuláš 50
Kaplan, Karel 267 König, Friedrich 65
Kaprow, Allan 236 Konrád, Kurt 157, 158, 220
Karásek ze Lvovic, Jiří 132 Kopecká, Eva 328
Karel I. 42 Kopecký, Miloš 285
Karel VI. 54 Kopecký, Rudolf 189
Karel VII. 36 Kopecký, Václav 221, 234, 236, 237, 240, 241,
Karel X. 62 249, 250, 263, 264, 280, 281
Karel XII. 44 Koperník, Mikuláš 47
Kavan, Jan 374 Kopta, Josef 157
Keaton, Buster (Frigo) 154 Körber, Vilém 144
Kellner, Petr 411 Korčák, Rostislav 218
Kennedy, John Fitzgerald 293, 294, 315 Kornel ze Všehrd, Viktorin 47
Kepler, Jan 47 Kořínek, Václav 265
Kerouac, Jack 295 Kořízek, František 149
King, Martin Luther 293, 294 Kosík, Karel 324
King, Stephen 339 Koštálek, Josef 219
Kipling, Rudyard 125 Kotěra, Jan 133
Kirchberger, Eduard 260 Kotík, Pravoslav 157
Kisch, Egon Erwin 163 Koucký, Vladimír 234, 243
Klácel, František Matouš 104 Koudelka, František 353
Kladivová, Jaroslava 234 Koudelka, Jaroslav 172, 190
Klaus, Václav 391–393, 407 Kovářík, Vladimír 285
Klicpera, Václav Kliment 70, 82 Kovtun, Jiří 262
Klíma, Ivan 324, 394 Kozák, Emil viz Čermák, Emil
Klíma, Karel Zdeněk 163, 220 Kozák, Jan 344
Kliment, Alexandr 324 Kozury, František 56
Kliment, Jan 354 Koželuha, František 143
Kliment, Josef 207 Koželuhová, Helena 250, 287
Klimeš, Vladimír 322 Kožený, Viktor 392
Klimt, Gustav 126 Kožíšek, Antonín Jaromil 236
Klofáč, Václav 131, 177 Kramář, Karel 131, 132, 141, 142, 175
Klos, Elmar 304, 305 Kramerius, Václav Matěj 71–75
Klostermann, Karel 132 Kramerius, Václav Rodomil 74, 82
Knedlhans-Liblinský, Jan Slavibor 102, 111 Krampol, Jiří 415
Krapka-Náchodský, Josef 144 Le Bon, Gustav 128, 139

Krása, Alois 111, 112 Lederer, Edvard 142
Krásnohorská, Eliška 97, 98 Lederer, Jiří 331
Krásný, Miloš 219 Lenin, Vladimír Iljič (Uljanov, Vladimír Iljič)
Kratochvíl, Jiří 394 122, 151
Kratochvíl, Stanislav 260 Leonardo da Vinci 38
Kraus, Karel 304 Leopold I. 52
Krautgartner, Karel 316 Leopold II. 66
Krejča, Otomar 304 Letenská, Anna 230
Krejčí, František Václav 144, 172 Lev XIII. 145
Krejčí, Jaroslav 200, 213 Lev z Rožmitálu 49
Krejčí, Milan 316 Lhoták, Kamil 246
Krejčík, Jiří 161, 305 Liehm, Antonín J. 244, 323, 374
Kriegel, František 303 Lincoln, Abraham 89, 249
Krkoška, Pankrác 118 Linda, Josef 70, 75, 76, 82
Kršák, Peter 411 Linhartová, Věra 324
Krška, Václav 305 Lipský, Lubomír 285, 318
Krychtálek, Vladimír 211, 213–215, 236 Lipský, Oldřich 344
Kryl, Karel 374 Lloyd, Harold 129, 154
Křemen, Jaroslav 211, 236 Löbl, Evžen 323
Křesťan, Rudolf 360, 362 Locke, John 38
Křetínský, Daniel 412, 420 Loewy, Jiří 374
Kříž, Alois 216, 236 Lopatka, Jan 324
Kříženecký, Jan 133 Lucas, George 339, 384
Kubiš, Jan 200 Ludvík Filip 62
Kubka, Jiří 322 Ludvík Jagellonský 43, 50
Kubr, Stanislav 146 Ludvík Napoleon (Napoleon III.) 86
Kubrick, Stanley 237 Ludvík XIV. 38
Kudláček, Josef 406, 407 Ludvík XVI. 60
Kundera, Milan 305, 324, 345, 394 Ludvík XVIII. 61
Kurosawa, Akira 256 Lukačovič, Ivo 418
Kuthen, Martin 43 Lumiére, August 128
Kvapil, Karel 397 Lumiére, Louis 128
Kyncl, Karel 280, 315, 326, 332, 333, 374 Lustig, Arnošt 150, 162, 180, 304, 315, 394
Luther, Martin 36
L Luther, Miloslav 366
Lada, Josef 173, 246 Lynch, David 339
Laichter, Josef 237 Lyotard, Jean-François 338
Langer, František 157
Langstein, Jiří viz Hronek, Jiří M
Larsson, Stieg 386 Macek, Antonín 144
Lassalle, Ferdinand 88 Mackintosh, Charles Rennie 126
Laštovička, Bohuslav 238, 248, 264 Mahen, Jiří 142, 157
Lauder, Ronald 411, 414 Mach, Josef 260, 354
Laufer, Josef 186, 187 Mácha, Karel Hynek 70, 77, 94
Laurin, Arne viz Lustig, Arnošt Machar, Josef Svatopluk 142
Laušman, Bohumil 220 Machatý, Gustav 157, 158
Lažnovský, Karel 211, 212 Machotka, Otakar 189
Mailer, Norman 225, 237 McEwan, Ian 338

Majakovskij, Vladimír 154 McLuhan, Marshall 24
Majerová, Marie 157 Mečiar, Vladimír 391
Malaparte, Curzio 225 Medau, Karel Vilém 79, 102
Malina, Karel 364 Medek, Ivan 174
Malířová, Helena 173 Medek, Mikuláš 261
Malý, Jakub 105 Medek, Rudolf 157
Mančal, Zdeněk 231 Meinert, Josef Jiří 81
Mandela, Nelson 377 Mejstřík, Jiří 415
Mandler, Emanuel 311 Melantrich, Jiří Rožďalovský z Aventina
Mandlová, Adina 204 (Aventýna) 48, 50, 164, 168
Manet, Edouard 90 Melč, Ctibor 205
Mangold, Jan 81 Menzel, Jiří 19, 305, 344, 394
Mann, Heinrich 153 Meresjev, Alexej 226
Mann, Thomas 125, 153, 366 Mescéry, Karel 101
Manovich, Lev 383 Metternich, Klemens Wenzel Nepomuk
Mao, Ce-tung 294 Lothar 61, 68, 75, 87
Marat, Jean-Paul 60 Meucci, Antonio 92
Marconi, Guglielmo 24, 25 Mickiewicz, Adam 64
Marek, Antonín 82 Michálek, Daniel 52–54
Marek, Jiří 322 Michelangelo Buonarroti 38
Maresch, Johann 112 Michna z Otradovic, Adam Václav 47
Mareš, Michal (Mareš Josef) 245 Mikovec, Ferdinand Břetislav 106
Marie Terezie 45, 46, 56, 66 Mikuláš II. 77, 120, 122
Marko, Miloš 326, 328 Mikulášek, Oldřich 304
Márquez, Gabriel García 297, 338, 385 Miller, Adolf 345
Marshall, George 224 Milton, John 42
Martinů, Bohuslav 158 Minařík, Pavel 374
Marvan, Jaroslav 204, w282 Mitterand, Francois 343
Marvanová, Hana 372 Mlynář, Zdeněk 301
Marx, Karl 87, 88, 89 Modráček, František 144
Mařák, Julius 98 Molák, Josef 219
Masaryk, Jan 221, 325 Molière (Poquelin, Jean-Baptiste) 90
Masaryk, Tomáš Garrigue 21, 70, 96, 131, Monet, Claude 90
132, 138, 142, 143, 145, 155, 156, 162, Moravec, Emanuel 207, 210, 213
165, 166, 178, 181, 186, 198, 222 Monroe, Marilyn 236
Masařík, Hubert 206 More, Thomas 38
Matějka, Ladislav 287 Morse, Samuel 92
Mathé, Ivo 409, 410 Moskalyk, Antonín 284
Matoušek, Otakar 238 Moučková, Kamila 318, 329
Matyáš II. 51 Mrštík, Alois 132
Matyáš Korvín 43 Mrštík, Vilém 132
Maupassant, Guy de 124 Mubarak, Husní 373
Maxmilián I. 48 Mucha, Alfons 133
Maxwell, Robert 340 Munch, Edvard 125
Mazowiecki, Tadeusz 376 Murdoch, Rupert 340, 388
McCarthy, Cormac 385 Murrow, Edward 256
McCarthy, Joseph 254, 256 Musil, Robert 153
Mussolini, Benito 152 Nový, Karel 158

Muzika, František 157 Nový, Oldřich 204
Myslbek, Václav 38, 133 Nový, Vilém 243
N O
Nagaj, Vladimír 362 Obama, Barack 380
Nagyová, Jana 392, 393 Obrhel, Vít 247
Najbrt, Marek 395 Ohéral, Jan 104, 105
Napoleon I. (Napoleon Bonaparte) 60, 61 Okudžava, Bulat 298
Napoleon III. viz Ludvík Napoleon Olbracht, Ivan 157, 158, 160, 164, 236
Náprstek, Vojtěch 149 Olmer, Vít 334
Nebeský, Václav 100 Ondříček, David 395
Nečas, Petr 392 Oplušti,l Josef 217
Nečásek, František 281, 312, 313 Ornest, Ota 221
Nedvěd, Antonín 243, 264 Ortega, Daniel 377
Neff, Ondřej 418, 419 Osborne, John 255
Neff, Vladimír 369 Osuský, Štefan 289
Nejedlý, Jan 81, 82 Otčenášek, Jan 369
Nejedlý, Zdeněk 236, 276 Otto, Jan 106
Němcová, Božena 94, 246 Ouředník, Patrik 394
Němec, Antonín 144,172 Ozu, Jasudžiro 256
Němec, František 160
Němec, Jan 19 P
Nepomucký, Jan 81 Paar, Kryštof, svobodný pán z Paarů 52
Neruda, Jan 94, 97, 106, 110, 111, 139 Pacner, Karel 401, 402
Nesbø, Jo 386 Palacký, František 68, 76, 79, 82, 93, 94, 96,
Netolický, Bartoloměj 50 100, 108
Neubauer, Vlastimil 332 Palach, Jan 283, 303, 332, 344, 389
Neuberk, Jan František 74 Pallata, Antonín 104
Neubert, Antonín 165 Palouš, Martin 372
Neubert, Václav 165 Parksová, Rosa 293
Neumann, Stanislav Kostka 132, 142, 144, Passer, Ivan 19, 305
157, 244 Pasteur, Louis 30
Neurath, Konstantin von 199 Patzaková-Jandová, Anna 221
Newton, Isaac 39 Paulus, Friedrich 193
Nezval, Vítězslav 157, 158, 236, 276, 300 Pavel, Miroslav 398
Nietzsche, Friedrich 123 Pavel, Ota 344, 366
Nixon, Richard 336, 341 Pavlásková, Irena 394
Northcliffe lord (Harmsworth, Alfred) 27, 127 Pecka, Josef Boleslav 117, 118
Nosek, Václav 221 Pech, Karel 243, 283, 326, 332
Novák, Arne 176 Pejskar, Jožka 288, 289
Novák, Rudolf 209, 210, 236 Pekárek, Václav 276
Nováková, Terezie 132 Pelcl, Josef 148
Novalis 64 Pelikán, Jiří 316, 320, 326, 332, 373
Novomeský, Ladislav 301 Peroutka, Ferdinand 165, 176, 207, 213, 228,
Novotný, Antonín 253, 300–302 230, 243, 245, 262, 288, 289, 405
Novotný, Josef Raimund 106 Peroutka, Vladimír 180
Novotný, Miloš 241, 265 Peterson, Theodore 299

Petr I. 33 Purkyně, Jan Evangelista 82, 106, 108

Petráček, Zbyněk 372 Purkyně, Karel 38
Petránek, Jan 315, 328 Puškin, Alexander Sergejevič 64
Picasso, Pablo 154
Pick, Jiří Robert 304 Q
Pickfordová, Mary 129 Quisling, Vidkun 194
Pieck, Wilhelm 253
Pichl, Jiří 148, 182 R
Píka, Heliodor 221, 253 Rada, Vlastimil 246
Pinkas, Soběslav 100 Rafaj, Miroslav 344
Pinochet, August 377 Rais, Karel Václav 132
Pithart, Petr 371 Ráža, Ludvík 369
Pixa, Jan 285 Reagan, Ronald 337, 376
Plachta, Jindřich 246 Reis, Philipp 92
Plachý, Jiří 320, 326 Remarque, Erich Maria 154
Podlipský, Josef 103 Rembrandt, Harmenszoon van Rijn 38
Podskalský, Zdeněk 284 Remek, Vladimír 402
Poláček, Karel 157, 158, 165, 176, 187, 230 Renčín, Vladimír 362
Polák, Jindřich 369 Renoir August 90
Polák, Karol 286 Repin, Ilja Jefimovič 90
Poledňáková, Marie 415 Requat, Jörg 28
Polevoj, Boris 225 Reynek, Bohuslav 261
Polívka, Osvald 133 Riefenstahlová, Leni 196
Ponrepo, Viktor 133 Rieger, František Ladislav 68, 94, 96, 100,
Poquelin, Jean-Baptiste viz Moliére 108, 114, 141
Porybný, Zdeněk 401, 413 Richard, J. D. (Durdil, Richard) 185
Pospíchal, Petr 372 Rilke, Rainer Maria 133
Pospíšil Jan Hostivít 77, 78, 102 Rimbaud, Jean 124
Pospíšil, Jaroslav 106 Ripka, Hubert 221
Poster, Mark 25, 383 Riško, Ján 351
Prachař, Ilja 318 Roháč, Ján 366
Prasek, Vincenc 116 Rolland, Romain 154
Pratchett, Terry 339 Roosevelt Franklin Delano 217
Pražák, Alois 96 Roosevelt, Theodore 127
Pražský, Přemysl 158 Rosenmüller, Karel František 54–57, 91
Prefát z Vlkanova, Oldřich 49 Rosenmüller, Karel František, ml. 56
Preissig, Vojtěch 133, 217, 218 Rosenmüllerová, Žofie (Klauserová) 56, 71
Presl, Jan Svatopluk 82 Rossellini, Robert 225
Presley, Elvis 295 Rošický, Evžen 220
Procházka, Arnošt 132 Rothermere lord (Harmsworth, Harold) 127
Procházka, Matěj 104 Rousseau, Jean-Jacques 38
Procházková, Petra 405 Rovenský, Josef 158
Přenosilová, Yvone 374 Rozehnal, Bedřich 105
Pudovkin, Vsevolod 154 Rubens, Paul 38
Puchmajer, Antonín Jaroslav 70 Rudolf II. 46, 51
Pujmanová, Marie 157, 165 Rulík, Jan 74
Pulitzer, Joseph 17, 128 Ruml, Jan 372
Pürer, Heinz 28 Ruml, Jiří 315, 322, 326, 328, 371, 372, 396, 404
Russell, William Howard 88 Schopenhauer, Artur 123

Ryba, Vilém 110 Schorm, Evald 305
Ryba, Vladimír 211 Schramm, Wilbur 299
Rybák, Josef 344 Schuman, Robert 254
Rybář, Jan 405 Schumann, Robert 64
Rychman, Ladislav 318 Schuster, Josef 144
Rychvalský, Luboš 373 Schwarzenegger, Arnold 339
Rys-Rozsévač, Jan 210 Schwarz-Červinka, Josef 221
Siebert, Fred 289
Ř Sigmund, Stanislav 332, 364
Řezáč, Jan 309 Síla, Jiří 243
Řezáč, Václav 157, 260 Silný, Vladimír viz Železný Vladimír
Simon, Paul 236, 238
S Simonides, Alois 148
Sabina, Karel 77, 93, 94, 103, 105, 117 Sinclair, Upton 127
Sadková, Eva 284 Sirový, Zdenek 394
Sallo, Denis de 42 Skácel, Jan 304, 345
Sally viz Hanušová, Jiřina Skála, Ivan 260, 275
Salm, Hugo 116 Skopeček, Jan 318
Salus, Hugo 157 Skoumal, Aloys 246
Santini-Aichel, Jan Blažej 47 Skrejšovský, Jan Stanislav 114, 115, 141
Sartre, Jean-Paul 226 Sládek, Josef Václav 97, 98, 106
Satran, Miroslav 218 Sladkovský, Karel 93, 105, 108, 109, 111
Scott, Ridley 339, 386 Sláma, Bohdan 395
Scurla, Lothar 215 Slánský, Rudolf 259, 275, 280
Sedláček, Květoslav F. 260 Slavíček, Antonín 133
Sedlčanská, Ludmila 52 Slíva, Jiří 362
Sedlčanská, Ludmila ml. 52 Smetana, Augustin 103
Sedlčanský, Daniel 51, 52 Smetana, Bedřich 94
Sedlická, Lenka 372 Smoljak, Ladislav 319
Seehafer, James 386 Smrkovský, Josef 332
Seifert, Jaroslav 157, 158, 246, 300, 304, 345 Söhne, Julius Adolf von 40
Sekanina, František 175 Sokolovský, Evžen 369
Sekora, Ondřej 230, 246, 285 Solženicyn, Alexandr Isajevič 338
Sequens, Jiří 260, 354, 369 Soukup, František 131, 144
Shakespeare, William 38, 90 Soukup, Jaromír 421
Shelley, Percy Bysshe 64 Sova, Antonín 132
Scheinflugová, Olga 166 Spielberg, Steven 339
Scheinost, Jan 211 Spinoza, Benedict 38
Schick, Ignác 114 Spitzer, Manfred 383
Schiller, Friedrich 64, 82 Springer, Axel Caesar 299, 340
Schlée, Fidelis 404, 413 Srb, Adolf 114
Schmoranz, Zdeněk 201, 202, 205 Stahl, Kazimír 280
Schneider, Josef Antonín 56, 57 Stalin, Josif Vissarionovič (Džugašvili, Josif
Schönborn, Adalbert 145 Vissarionovič) 151, 217, 254, 292, 300
Schönfeld, Jan Ferdinand ze Schönfeldu 71, Stamic, Jan Václav 47
72, 74, 75, 81 Stano, Jiří 348
Schönfeld, Pavel viz Tigrid Pavel Starý, Karel 397
Steele, Richard 43 Šašek z Bířkova, Václav 43

Stehlík, Miloslav 316 Šebánek, Jiří 315
Stehlík, Vladimír 402 Šejna, Jan 325
Steiner, Josef 144, 145 Šelepa, František (Valden, Petr) 142, 176
Steklý, Karel 230, 305, 353, 354 Šembera, Alois Vojtěch 104
Stendhal (Beyle, Henri) 90 Šesták, Josef 105
Stephenson, George 62 Ševčík, Libor 401
Stephenson, Neal 386 Šik, Ota 301
Stivín, Josef 144, 172, 173 Šiklová, Jiřina 374
Strach, Jiří 395 Šimáček, František 117
Stránský, Adolf 114, 141 Šimečka, Milan 345, 372
Stránský, Jaroslav 176 Šimek, Miloslav 360
Stránský, Luděk 262 Škalda, Jaroslav 217
Stratil, František 96 Škréta, Karel 47
Strindberg, August 125 Škroup, František 70
Strnad, Stanislav 318 Škutina, Vladimír 326, 332
Stroupežnický, Ladislav 132 Škvorecký, Josef 260, 304, 331, 345, 394
Stříbrný, Jiří 177, 178, 371 Šlemrová, Růžena 204
Styron, William 338 Šlitr, Jiří 304
Suda, Zdeněk 287 Šmeral, Bohumír 144
Suchý, Čestmír 315, 332 Šmídmajer, Josef 332
Suchý, Jiří 304 Šnejdárek, Vladimír 180
Sulek, Miroslav 312 Šolochov, Michail 154, 225
Sušil, František 104 Šotola, Jiří 311
Suttner, Bertha von 125 Šourek, Ladislav 184
Svátek, Josef 38, 106 Špaček, Ladislav 410
Svatý, Pavel viz Drtina Prokop Špála, Václav 157
Svejkovský, Jiří 332 Šrámek, Fráňa 132, 142, 150
Svěrák, Jan 394 Šrámek, Jan 145, 200
Svěrák, Zdeněk 315 Šťastný, Alfons 146, 147
Svěrčina, Otakar 352 Štefánik, Milan Rastislav 131
Světlá, Karolína 94, 97, 107 Štěpánek, Jan Nepomuk 70, 77
Světlík, František 171 Štern, Jan 275, 276, 372
Sviták, Ivan 301, 323 Štětina, Jaromír 405
Svoboda, Eduard 183, 184 Štoll, Ladislav 244
Svoboda, Karel 412 Štorch-Marien, Otakar 164
Svoboda, Ludvík 302, 328, 332, 343 Šťovíčková, Věra 315, 332
Svozil, Josef 143 Štrougal, Lubomír 343
Swift, Jonathan 43 Štulc, Václav 103
Sychrava, Lev 175, 230, 243 Štursa, Jan 133
Syrový, Jan 197, 198 Štýrský, Jindřich 157
Šulcová, Olga 373
Š Šustrová, Petruška 372
Šabatová, Anna 374 Švec, Bohumil 332
Šafařík, Pavel Josef 76, 82 Švehla, Antonín 131, 147
Šafránek, Jaroslav 188 Šverma, Jan 220, 221
Šalda, František Xaver 132, 160, 174, 180, 219 Švestka, Oldřich 348
Šalda, Jaroslav 148, 168 Švihovský, Věnceslav 189, 190
T Týrlová, Hermína 230

Taaf, Eduard 110 Tzara, Tristan 153
Tandler, Josef Jakub 75
Tarantino, Quentin 385 U
Tatiščev, Dmitrij Pavlovič 77 Uhde, Milan 394
Taufer, Jiří 244 Uhl, Petr 371, 372
Taxis, Amrož 52 Uljanov, Vladimír Iljič viz Lenin, Vladimír
Taxis, Antonius 52 Iljič
Taxis, Kryštof 52 Úprka, Jožka 133
Technik, Alfréd 232 Urban, Jan 372
Teige, Karel 157, 164, 261 Urban, Miloš 394
Těsnohlídek, Rudolf 142, 176 Urx, Eduard 220
Thám, Václav 70, 74 Urzidil, Johannes 133, 157
Thun, Lev 103 Utitz, Bedřich 345
Tigrid, Pavel (Schönfeld Pavel) 221, 246, 250,
251, 262, 287–289, 373 V
Tiso, Jozef 203 Václavek, Bedřich 230
Tkáč, Patrik 420 Vaculík, Ludvík 303, 305, 321, 324, 371, 394
Tobolka, Zdeněk Václav 142 Vachtová, Ludmila 311
Tolstoj, Lev Nikolajevič 91 Vajtauer, Emanuel 207, 211, 236
Toman, Karel 132, 142 Valda, Oldřich 51
Tomek, Václav Vladivoj 103, 105 Valden, Petr viz Šelepa, František
Valenta, Edvard 304
Tomíček, Jan Slavomír 100
Valenta, Ivo 421
Tomsa, František Jan 74
Valchář, Josef 286
Tonninger, Jiří 332
Vančura, Vladislav 157, 158, 230
Topol, Jáchym 373, 394
Vaněk, Jan 243
Topolánek, Mirek 392
Vaněk, Miloš 283
Tosek, Vladimír 326, 332
Vašek, Antonín 116
Toyen (Čermínová, Marie) 157
Vávra, Emanuel 111, 117
Trapl, Vojtěch 353 Vávra, Haštalský Jan Slavomil 103, 108, 110
Trefulka, Jan 278 Vávra, Haštalský Vincenc 111, 112, 117
Trier, Lars von 385 Vávra, Otakar 305
Trnka, Jiří 230 Végh, Jan 74
Trojan, Ladislav 318 Velek, Josef 360
Troška, Zdeněk 394 Venclík, Vlastimil 411
Truffaut, François 298 Verlaine, Paul 124
Truman, Harry Spencer 224 Verne, Jules 91, 419
Trump, Donald 380, 382 Vertov, Dziga 154
Třebízský, Václav Beneš 38 Vespucci, Amerigo 49
Tříska, Jan 329 Vetiška, Rudolf 219
Tůma, Karel 106, 110 Veverka, Josef 262
Turgeněv, Ivan Sergejevič 91 Veverka, Ota 373
Tvarůžek, Ladislav 150 Viewegh, Michal 394
Twain, Mark (Langhorne, Clemens Samuel) 91 Vilém I. 88, 89, 122
Tyl, Josef Kajetán 70, 77, 78, 100, 101, 102 Vilímek, Josef Richard 106, 135
Tyl, Miroslav 374 Villon, Francois 38
Tyl, Oldřich 157 Vinařický, Karel 83
Visconti, Luchino 256 Werich, Jan 157, 158, 161, 167, 222, 230, 285,
Vít, Jan 405 304
Vivaldi, Antonio 38 Werner, Karel 211, 236
Vláčil, František 344 Wernisch, Ivan 305
Vladislav Jagellonský 43, 48 Wexler, Haskell 298
Vlach, Antonín 288 Whitman, Walt 91
Vlček, Vladimír 261 Wilde, Oscar 124
Vocel, Jan Erazim 77 Williams, Raymond 299
Vohnout, Josef 332 Windischgrätz, Alfred von 93
Vohryzek, Josef 309 Winter, Gustav 172, 221
Vohryzek, Viktor 142 Winter, Lev 144
Volavka, Jaroslav 243 Winter, Zikmund 132
Volf, Josef 99, 189 Wojtyla, Karol viz Jan Pavel II.
Volný, Sláva 328, 374 Wolfe, Tom 297
Voltaire, Francois Marie 38 Wolff, Bernhardt 92, 150, 180
Vonnegut, Kurt Jr. 338 Wolfová, Christina 297
Voráček, Michal 421 Wolkenstein, Karl 116
Vorel, Bedřich 265 Wolker, Jiří 157
Vorlíček, Václav 363 Wolmar, Wolfgang Wolfram von 205, 206
Voskovec, Jiří 157, 158, 161, 167, 222, 230, 304 Woodword, Robert 341
Votka, Jan 100 Wünsch, Christian 67
Vrabec, Jozef 281, 282 Wünsch, Otakar 234, 235
Vrchlický, Jaroslav (Frida Emil Jakub) 98 Wurm, Ignát 116
Vries, Adrian de 47 Wyler, William 226
Vyskočil, Ivan 304
Vysockij, Vladimír 298 Z
Zacpal, Jan 116
W Zahradníček, Jan 246, 261
Wagner, Otto 126 Zach, Ivan 421
Wagner, Richard 124 Zachata, Miroslav 318
Wain, John 255 Zajíc, Jan 303
Wajda, Andrzej 339 Zápotocký, Antonín 259, 263, 282, 300
Waleşa, Lech 336 Zápotocký, Ladislav117, 118
Warhol, Andy 236 Zátopek, Emil 364
Washington, George 59 Závada, Vilém 344
Watt, James 62 Závodský, Odon 332
Weber, Karel Maria von 64 Zázvorková, Stella 285
Weidner, Arnošt 219 Zelenay, Gabo 364
Weigl, Petr 366 Zelenka, Jan 352, 398
Weil, Jiří 230 Zelenka, Jan Dismas 47
Weiner, Milan 315 Zelenka, Otto 369
Weiner, Richard 150, 158 Zelenka, Petr 394
Weir, Peter 384 Zeman, František Karel 248
Weiss, Jiří 305 Zeman Karel 230, 391
Welles, Orson 125 Zeman Miloš 390, 392, 393
Welch, Joseph 256 Zeman Rudolf 371, 372, 396
Wells, George Herbert 125 Zenkl Petr 289
Werfel, Franz 133, 153, 157 Zeyer Julius 98
Ziegler Josef Liboslav 82 Zuckenberg Mark 382

Ziegloserová Anna 135 Züngel Emanuel František 106
Zieris Karel František 234, 240 Zweig Arnold 153
Zika Jan 219 Zweig Stefan 153
Zikmund Miroslav 283
Zilk Helmut 330 Ž
Zítek Josef 133 Železný Vladimír (Silný Vladimír) 410, 411,
Zola Émil 91, 126 414
Zrzavý Jan 157 Žižka Václav 117
Kniha přináší chronologický přehled historie českých médií na pozadí
světových dějin. Zachycuje sociální a kulturní aspekty proměn tisku, vy-
sílání a síťových médií a hlavní technologické inovace, které se na jejich
vývoji podílely. V řadě samostatných medailonků připomíná významné
osobnosti, jež jsou s médii neodmyslitelně spjaty.
Noviny, časopisy, agenturní žurnalistika, filmy, rozhlasové a televizní vysí-

lání, velká část internetové produkce (internetová verze tradičních médií,
zpravodajské portály a blogy, mluvené slovo, filmy a hudba pro reprodukci
či ukládání) a některé síťové služby jsou součástí jak naší každodennosti,
tak ekonomické existence společnosti a politického rozhodování. Jsou také
významným zdrojem kulturní produkce. V druhém vydání knihy došlo k vel-
kým změnám především v kapitolách o médiích v meziválečném Česko
slovensku a po roce 1989. Poslední kapitola zachycuje nástup internetové
komunikace a digitalizaci českých médií.
Publikace je určena zejména studentům vysokých a vyšších odborných škol,

učitelům mediální výchovy, dějepisu a české literatury i všem, kdo potřebují
či chtějí rozvíjet svou znalost masových médií a povědomí o jejich historic-
kém vývoji.
CZ: 499 Kč / SK: 23,10 €

Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
e-mail: obchod@grada.cz
www.grada.cz

Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbora Köpplová - Dějiny Českych Médií PDF

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbora Köpplová - Dějiny Českych Médií PDF

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Dějiny

Jméno a příjmení kupujícího: Karla Kráslová

Upozorňujeme, že elektronická kniha je dílem chráněným podle autorského zákona, a je

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Bednařík, Petr, 1973-

ISBN 978-80-271-0553-3 (brožováno)

* 316.774 * 316.774(091) * (437.3) * (048.8:082)

316.4/.7 - Sociální interakce. Sociální komunikace [18]

Publikace vychází s podporou, kterou na doporučení své Ediční komise poskytla

PhDr. Petr Bednařík, Ph.D.

DĚJINY ČESKÝCH MÉDIÍ

Vydala Grada Publishing, a.s.

Odpovědná redaktorka Jana Kubínová

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

© Grada Publishing, a.s., 2019

ISBN 978-80-271-1145-9 (ePub)

1. Masová média jako historické téma ������������������������������������������������������� 15

2. Počátky rozvoje tištěných médií ������������������������������������������������������������� 33

3. Tisk jako faktor národního sebeuvědomování �������������������������������������� 59

3.1.3 Romantismus ������������������������������������������������������������������������������������������� 64

4. Vznik a rozvoj politického tisku v Čechách ������������������������������������������� 85

5. Rozvoj tisku politických stran �������������������������������������������������������������� 119

5.3.5 Tisk národně sociálního tábora ���������������������������������������������������������� 147

6. Média v meziválečném Československu ���������������������������������������������� 151

7. Média během druhé republiky a protektorátu ������������������������������������ 191

8. Média v procesu společenské obnovy a politické polarizace ��������������� 223

8.1.1 Kultura a literatura po roce 1945 �������������������������������������������������������� 225

9. Média ve službách budování socialismu a studené války �������������������� 253

10. Liberalizace médií a veřejného života �������������������������������������������������� 291

10.3.2 Vývoj rozhlasového a televizního vysílání do roku 1967 ��������������� 312

11. Média jako výraz i nástroj normalizace ����������������������������������������������� 335

12. Vývoj médií po roce 1989 ��������������������������������������������������������������������� 375

Seznam vyobrazení zařazených do textu ������������������������������������������������������� 425

Masová média v proměnách času

jazykových, kulturních a politických kontextů. Pro potřeby předkládaného textu tvoří

Jednotlivé kapitoly (s výjimkou kapitoly první) jsou uspořádány tak, že v prvních

podobě) se začala rozvíjet s rozšiřováním obchodu, výroby zboží a také dovozu

1.1 Co jsou masová média

• potenciální fyzická i psychická (intelektuální) dostupnost jejich produkce ne­

formují za konkrétních historických podmínek (v procesu modernizace, resp. v kon-

• s procesy industrializace, urbanizace a alfabetizace modernizujících se společností;

Masovými médii jsou tištěná média (a s nimi jednotlivé zobrazovací techniky,

1.1.2 Film a kinematografie

1.1.3 Vysílací média

obsahy, podílejí se na veřejném a politickém životě společnosti), ale současně v mi-

1.1.5 Vztah masových médií a žurnalistiky

byť jeho významové pole je užší – nezahrnuje zpravodajství. Z češtiny se bohu-

1.1.6 Žurnalistika jako povolání

velmi málo institucionalizována, tedy nerozvinul se u ní proces profesionalizace

1.2 Přístupy k dějinám masových médií

• komunikačně technologický přístup k dějinám masových médií, vyznačující se

předpověděl v obraze „globální vesnice“, metafoře, kterou pojmenoval komunikačně

1. epochu znamení a signálů s počátkem v proto‑humánní fázi vývoje člověka;

z roku 2002 autoři probírají jednotlivé epochy vývoje modernizujících se s­ polečností

Tato periodizace je však také až příliš zobecňující a nelze ji aplikovat ani na

1.2.2 Sociálně historický přístup k dějinám médií

přístup až příliš zobecňující a při bližším pohledu na jednotlivé společnosti silně

1.2.2.1 Northcliffovská revoluce a další vlny komercializace

1.2.2.2 Náčrt dějin žurnalistiky

1. Období prežurnalistické (zhruba do konce středověku, resp. počátku novověku).

1.3 Periodizace dějin českých médií

do jednotlivých politických směrů a stran, ale i zájmových společností a sdružení, se

1. Období počátků rozvoje tištěných médií v českém prostředí (od poloviny

1. Masová média jako historické téma �� 15

2. Počátky rozvoje tištěných médií �� 33

3. Tisk jako faktor národního sebeuvědomování �� 59

3.1.3 Romantismus �� 64

4. Vznik a rozvoj politického tisku v Čechách �� 85

5. Rozvoj tisku politických stran �� 119

5.3.5 Tisk národně sociálního tábora �� 147

6. Média v meziválečném Československu �� 151

7. Média během druhé republiky a protektorátu �� 191

8. Média v procesu společenské obnovy a politické polarizace �� 223

8.1.1 Kultura a literatura po roce 1945 �� 225

9. Média ve službách budování socialismu a studené války �� 253

10. Liberalizace médií a veřejného života �� 291

10.3.2 Vývoj rozhlasového a televizního vysílání do roku 1967 �� 312

11. Média jako výraz i nástroj normalizace �� 335

12. Vývoj médií po roce 1989 �� 375

Seznam vyobrazení zařazených do textu �� 425

• potenciální fyzická i psychická (intelektuální) dostupnost jejich produkce ne

z roku 2002 autoři probírají jednotlivé epochy vývoje modernizujících se s polečností

1.2.2.1 Northcliffovská revoluce a další vlny komercializace

a Ferdinand I. Habsburský dokázal vybudovat ve střední Evropě soustátí spojující

i zahraničního zpravodajství. V roce 1802 snížil Kramerius počet stran z osmi

a publikoval naučné články z biologie, zeměpisu a historie. List vycházel pouze do

do demografických a sociálních podmínek jednotlivých částí euroamerického civi

r akouského kancléře Metternicha. Císař slíbil novou ústavu a do vlády jmenoval

až v šedesátých letech (v roce 1863 založil Ferdinand Lassalle v Lipsku Všeobecný