zdroj: síť internet

Obsah
1 Aplikování psychologie 9
Aplikování psychologie 10
Aplikovaná psychologie – pohled do historie 11
Akademická a aplikovaná psychologie 13
2 Aplikovaná kognitivní psychologie 17
Pozornost 18
Bdělost 20
Každodenní chybování a výpadky paměti 22
3 Aplikovaná sociální psychologie 27
Nácvik sociálních dovedností 27
Překonávání sociálních předsudků 30
Zlepšování osvěty 34
4 Aplikovaná biopsychologie 37
Denní (cirkadiánní) rytmy 37
Klinická neuropsychologie 40
Nabuzení, úzkost a hněv 44
5 Aplikovaná vývojová psychologie 51
Přístupy k vývoji dětí 51
Připoutání se, deprivace a socializace 55
Kázeň, odměna a t
rest 58
6 Klinická psychologie 63
Rozsah působení klinické psychologie 63
Terapeutické přístupy 65
Rodinná terapie 72
7 Poradenská psychologie 75
Přístupy používané v poradenské psychologii 75
Techniky zvládání stresu 79
Poradenství při truchlení 82
8 Psychologie zdraví 87
Komunikace a zdravotní péče 89
Podporování dobrého zdravotního stavu 90
Zvládání různých zdravotních problémů 94
9 Forenzní psychologie 99
Svědectví očitých svědků 100
Profilování pachatelů 106
10 Pedagogická psychologie 109
Děti se speciálními potřebami 110
Vývoj programů pro hodnocení vzdělávacích aktivit 115
11 Aplikovaná psychologie vyučování a učení 117
Sociální a motivační aspekty učení 118
Kognitivní aspekty učení 121
Zkoušky a hodnocení 122
12 Psychologie práce 127
Psychologická diagnostika 127
Analýza pracovní činnosti 132
Pracovní stres 134
13 Psychologie organizace 137
Skupiny a týmy 138
Rozvoj organizace 141
Kultura organizace 145
14 Inženýrská psychologie 149
Systémy člověk–stroj 150

Ergonomie a efektivita 152

Design a interaktivita 155
15 Kosmická psychologie 161
Kosmonaut a psychologie 163
Psychologická podpora při dlouhodobých
vesmírných projektech 166
16 Psychologie sportu 171
Motivace 172
Osvojování a procvičování dovedností 175
Dosahování vrcholných výkonů 178
17 Psychologie trhu 181
Psychologie reklamy 183
Výzkum trhu 186
Rozhodování spotřebitelů 188
18 Environmentální psychologie 191
Osobní prostor a teritorialita 192
Dav 198
Přelidnění 199
19 Politická psychologie 201
Prevence konfliktů 202
Řešení konfliktů 204
Smír 207

20 Aplikovaná psychologie jako profese 211

Profesní požadavky v oboru aplikovaná psychologie 212
Bibliografie 215
Seznam vybraných knih dostupných v českém jazyce 219Kapitola 1
Aplikování psychologie
Psychologie je studium lidí – toho, jak myslí, co prožívají, proč
jednají tak, jak jednají, co je motivuje. Jde nepochybně o rozsáhlou a
fascinující tematiku.
Obecně můžeme říci, že většinu svého vědomého života trávíme tím, že se
snažíme vyznat se v lidech. S prvními pokusy začínáme krátce po
narození, vždyť na kontakty s lidmi jsou „vyladěni“ už novorozenci:
dokážou reagovat na lidský hlas, tvář i dotek. Většinu raného i
pozdějšího dětství strávíme tím, že se učíme, jak jednat s lidmi – od
účinné komunikace po chování k ostatním členům rodiny, kamarádům,
spolužákům a v dospělosti ke kolegům v zaměstnání a životním partnerům.
V určitém smyslu jsme tedy všichni „přirození“ psychologové, navíc
povětšinou úspěšní. Na druhou stranu neuspějeme vždy, jelikož lidé jsou
složité bytosti, a i když se domníváme, že někoho známe skutečně dobře,
může nás kdykoli překvapit. Každý z nás má v sobě skrytý potenciál,
který není navenek zřejmý. Nenechme se tedy mást tvrzením těch, kteří
si myslí, že pochopit lidi je hračkou. Není. V lidech je ukryto víc,
než je patrné pouhým okem.
A právě zde vstupuje do hry psychologie. Psychologové nahlížejí pod
povrch, aby poznali hlubší procesy a mechanismy, které se v chování
lidí opakují. Zabývají se tím, jak se lidé chovají ve skupině, ve
dvojici; jaké druhy komunikace pravděpodobně budou účinné. Rovněž se
věnují různým oblastem a funkcím lidské mysli.
Aplikování psychologie
V této knize se budeme na psychologii dívat z velmi praktického úhlu: z
pohledu jejího aplikování. Psychologie je totiž využívána v celé řadě
oblastí: od pedagogiky, kde se zabývá tím, jak vychováváme děti, po
oblast výzkumu vesmíru, kde např. pomáhá stanovit, jak se kosmonauti
vyrovnávají se stavem beztíže. Pochopitelně se nebudeme moci zaměřit na
všechny oblasti její aplikace. Přesto si můžeme vybrat ty nejzásadnější
oblasti aplikované psychologie a poznat některé způsoby, jimiž může být
psychologie užitečná v každodenním životě.
Každá kapitola se bude zabývat jinou oblastí aplikované psychologie.
Naši pouť zahájíme zjištěním, jak byly aplikovány poznatky klasického
„čistého“ psychologického výzkumu. Akademický výzkum nabízí poměrně
mnoho vedlejších produktů, proto se v prvních čtyřech kapitolách
zaměříme na některé aplikace poznatků na poli sociální psychologie,
kognitivní psychologie, biopsychologie a vývojové psychologie.
Pak se budeme věnovat oblastem, v nichž psychologové pomáhají řešit
otázky, které se tak či onak týkají celé společnosti. Jako první přijde
na řadu klinická psychologie, jelikož patří mezi nejstarší a
nejrozšířenější oblasti aplikované psychologie. Pak budou následovat
psychologie zdraví, forenzní psychologie, pedagogická psychologie a
aplikovaná psychologie vyučování a učení.
Další skupina kapitol se bude zabývat způsoby, jakými se psychologie
aplikuje v pracovním procesu a ve specifických povoláních. Patří sem
psychologie práce, která se věnuje hledání vhodného druhu práce pro
různé lidi; psychologie organizace, jež se zabývá lidskými faktory při
řízení; inženýrská psychologie a psychologie pracovního prostředí,
které se zaměřují na problematiku interakce lidí s předměty a stroji; a
dále kosmická psychologie, která – jak již napovídá její název – řeší
psychologické aspekty výzkumu vesmíru.
Poslední skupina kapitol se zabývá širšími faktory sociálního života.
Začneme psychologií sportu, která patří mezi rychle se rozvíjející
obory. Zvyšující se profesionalizace sportu s sebou sice přináší
možnost zařadit tuto oblast psychologie do předchozího souboru kapitol,
stejně logické je však spojení s dalšími kapitolami. Následuje
psychologie trhu, která v sobě zahrnuje psychologii reklamy a chování
spotřebitele – a to je oblast, která se dotýká života nás všech. Poté
se budeme věnovat environmentální psychologii, tedy otázce, jak
prostředí, v němž žijeme, formuje naši zkušenost. Jako poslední jsme
zařadili politickou psychologii, jejíž důležitost stále stoupá.
Tento výčet pochopitelně neobsahuje všechny oblasti aplikované
psychologie. Psychologie má totiž co říci všude, kde se aktivně
projevují lidé, a to zahrnuje víceméně všechny faktory sociálního
života. Přesto by tento výběr měl být dostačující na to, abyste si
dokázali udělat představu o rozsahu a zaměření aplikované psychologie –
a třeba vás při tom napadnou i další oblasti, kde by psychologie mohla
být užitečná v každodenním životě.
Aplikovaná psychologie – pohled do historie
Aplikovaná psychologie nemá tak dlouhou tradici jako akademická
psychologie, ale na druhou stranu je starší, než si mnozí lidé myslí.
Psychologie je aplikovanou vědou vlastně od okamžiku, kdy akademická
psychologie dospěla ve svém vývoji do stadia možnosti formulovat různé
předpovědi. Rozhodně není nepravděpodobné, že teorie byly uvedeny v
život aplikováním na malé, každodenní problémy, stejně jako jsou
novodobí psychologové často zváni na pomoc při hledání odpovědí na
drobné každodenní otázky. Tento druh aplikované psychologie je však
značně neformální a historické prameny jej nezaznamenávají.
Aplikovaná psychologie, která vešla do dějin tohoto oboru, se zrodila
na začátku minulého století, v práci francouzského psychologa Alfreda
Bineta. Binet studoval chování dětí, především nakolik byly schopny v
odlišném věku řešit různé problémy. Zabýval se rovněž speciálním
pedagogickým projektem. Francouzská vláda v té době připravovala
specifický vzdělávací program pro děti, které bychom v dnešní době
označili jako děti trpící mentálními poruchami komplikujícími
vzdělávání a vyžadující zvýšenou péči. Tehdy zakládané speciální školy
byly velmi pokrokové, dětem nabízely ubytování a stravu, takže jejich
služby byly lákavé pro řadu chudých rodin.
Binet potřeboval najít rozlišovací metodu mezi „pomalými“ dětmi a
dětmi, které se tak chovaly pouze naoko, aby se dostaly do nových škol.
Při zjišťování relevantních charakteristik nestačí – oproti názoru
mnoha lidí – opřít se o to, jak děti mluví nebo jak vypadají, protože
některé chytré děti hovoří velmi pomalu, a naopak hůře chápající děti
na první pohled v tomto směru nijak nápadně nepůsobí.
Binet si všiml toho, že v případě hůře chápajících dětí problém
nespočívá v jejich neschopnosti učit se, ale že se učí o něco pomaleji
než ostatní děti. Například sedmileté dítě spadající do této kategorie
může být schopno naučit se věci, které obvykle zvládá dítě ve věku pěti
let. Binet tedy využil výsledky svého zkoumání zaměřeného na otázku,
jak děti řeší problémy, k tomu, aby sestavil první test inteligence.
Připravil nejrůznější úlohy k řešení – některé byly ryze praktické,
jiné se naopak řešily jen na papíře – a vyzkoušel je na velkém počtu
dětí. Na základě výsledků vyhotovil stupnici, která ukazovala, jak si
mají v jeho testu počínat děti různého věku. Tak mohl použít svůj test
pro získání představy o „mentálním věku“ dítěte.
Určení „mentálního věku“ vedlo ke konceptu, který je v současné
společnosti běžně známý: k IQ, čili k inteligenčnímu kvocientu. V
dalších letech a desetiletích prošel řadou změn, dosud je však založen
na tomto Binetově vzorci:
IQ = mentální věk / chronologický věk x 100
Tento vzorec funguje na následujícím principu: Je-li zjištěný mentální
věk nižší než věk chronologický – tedy věk uváděný v letech –, má daná
osoba IQ nižší než 100; a čím nižší IQ, tím je dotyčný jedinec
zaostalejší. Rovná-li se mentální věk věku chronologickému, jinými
slovy je-li dítě v tomto směru „normální“, pak se jeho IQ rovná 100. A
převyšuje-li mentální věk věk chronologický – jde tedy o časně vyspělé
nebo velmi rozvinuté dítě –, pak je IQ vyšší než 100; čím je IQ vyšší,
o to víc předstihuje dané dítě své vrstevníky.
Tímto postupem získala francouzská vláda systém pro výběr dětí, které
vyžadovaly zvýšenou vzdělávací péči. Ve své době se jednalo o velmi
pokrokovou sociální politiku. Dané děti – místo aby byly vyloučeny ze
společnosti – mohly získat potřebné vzdělání, mohly se naučit, jak se
stát nezávislými, plně angažovanými členy společnosti, jelikož se mohly
vzdělávat tempem, které jim vyhovovalo. Jde tedy o jeden z prvních
případů systematického využití aplikované psychologie.
Psychologie však může být, stejně jako jiné vědy, také zneužita nebo
využita v negativním slova smyslu. Binetova testování inteligence se
chopili další psychologové (a politici) z odlišných sociálních
prostředí a přetvořili je, až se z jeho metody stal naprosto jiný
systém, než jaký vyvinul Binet. Jeho původní testování inteligence se
postupem času začalo občas používat úplně jinak, než Binet doporučoval.
Jednou pochybnou pavědou bylo nakonec používáno jako zdůvodnění
rasistické imigrační politiky a povinné sterilizace tzv. imbecilů v
Americe. Tyto přístupy zase inspirovaly německé nacisty, kteří jich
užívali jich jako nástroje sociální segregace Židů a nakonec se staly
součástí jejich zdůvodnění holocaustu. (Pokud by vás toto téma
zajímalo, další informace najdete v knize Stevena Jaye Goulda The
Mismeasure of Man (české vydání: Jak neměřit člověka, Praha, NLN 1997).
Každou upotřebitelnou vědomost lze použít k úmyslům dobrým či zlým.
Taková už je podstata vědeckých znalostí a poznatků. Dnes už aplikovaná
psychologie nebývá zneužívána takto drsným způsobem, avšak jakákoli
znalost, která může obohatit život lidí, může být zároveň zneužita.
Pokročilé zvládnutí neverbální komunikace lze např. využít jako pomoc
pro zkvalitnění komunikace a boření sociálních předsudků; anebo je lze
využít pro účely manipulace s druhými, aby jednali tak, jak manipulátor
potřebuje. Proniknutí do podstaty toho, jak psychologie může být a je
aplikována, nám pomáhá účinněji rozlišovat mezi manipulativním a
pozitivním využitím těchto znalostí.
Akademická a aplikovaná psychologie
Akademická psychologie se převážně zabývá rozšiřováním psychologických
poznatků – zkoumá, nakolik rozumíme lidským bytostem, duševním
procesům, hledá vhodnější způsoby posuzování zkušeností, pozoruje, jak
na lidi působí fyziologické a vývojové faktory. Tyto poznatky z větší
části schraňuje pro ně samé – pomáhá nám dozvědět se více o lidech a o
tom, co je „motorem“ jejich života.
Tyto poznatky mívají dopad i na náš každodenní život. Psychologové
studující paměť se této činnosti věnují např. prostě proto, že je pro
ně zajímavou oblastí zájmu. Zjištěné poznatky nám však mohou napovědět
mnohé o tom, jak se připravovat na zkoušku, chceme-li si látku kvalitně
zapamatovat. Odborníci sice poznatky nesbírali pro účely aplikace, ale
jakmile k nim dospěli, bylo možno je prakticky využít.
Podobným způsobem se chová velká část aplikované psychologie.
Psychologové zabývající se konkrétním tématem získají poznatky a vhled,
které čerpají z akademické psychologie, a aplikují je na každodenní
život. Tento proces většinou dobře funguje. Občas ovšem mezi oběma
oblastmi dochází ke tření.
Jednou z nejvýraznějších třecích ploch je otázka jistoty. Když se
bedlivě podíváme na informace publikované o psychologickém výzkumu –
nebo na souhrn výsledků výzkumu jakéhokoli badatele –, zjistíme, že
poznatky jsou vždy prezentovány opatrně, nikoli dogmaticky, a dávají
prostor jiným možnostem. Badatelé totiž vědí, že nic nelze prokázat na
100 %, že vždy existuje možnost chyby nebo slabých míst, a to i u velmi
slibných výsledků.
Naopak aplikovaný psycholog usiluje o využití poznatků v praxi, takže
např. zjištění naznačující vztah mezi příčinou a následkem je pojato a
užito tak, jako by tento vztah již byl poměrně dobře ustaven. Takový
postup je oprávněný jednak proto, že metody, kterými aplikovaní
psychologové uvádějí poznatky do praxe, nechávají pokaždé prostor
dalším možnostem, jednak proto, že teoretické poznatky se takto
zviditelní. Vědec může vyjádřit nejistotu i ohledně zjištění, kterými
si je jist na 99 % nebo na 95 %. V každodenním životě s takovýmito
informacemi zacházíme jako s dostatečně ověřenými, ačkoli nejsou
stoprocentně jisté.
Aplikovaní psychologové znají i metodologii výzkumu, a jsou si tedy
těchto slabých míst vědomi. Psychologické vzdělání má velmi široký
záběr, snaží se dát budoucím psychologům dobrý přehled o co největším
počtu oblastí. Tento přístup není zvolen náhodně. Při práci s lidmi v
celé jejich složitosti musíme i pro zodpovězení zdánlivě jednoduchých
otázek sahat po vědomostech z mnoha oblastí. Aplikovaný psycholog má k
dispozici jak všeobecné psychologické znalosti, tak znalosti ze své
specializace. Má tedy jakýsi „kufřík s nářadím“, který mu slouží k
tomu, aby dokázal hlouběji proniknout do nejrůznějších situací, s nimiž
se setká, a zároveň teoretickou základnu, z níž jeho znalosti
vycházejí.
Akademická a aplikovaná psychologie však vždy nepracují bok po boku. Po
většinu 20. století spíš fungovaly jako dvě samostatné disciplíny. Když
byl zakladatel behaviorální psychologie J. B. Watson po skandálu, který
následoval po odhalení jeho milostného poměru s vlastní sekretářkou,
vyzván, aby odešel z univerzity, uplatnil se v oblasti reklamy, kde si
vybudoval úspěšnou kariéru na základě aplikování teorie, na níž
pracoval v předešlých letech. Jeho příběh se odehrál ve třicátých
letech 20. století a jeho pointou je, že Watsonův přechod na pole
aplikované psychologie se tehdy všem jevil jako úplné přerušení jeho
odborné práce – jako by tyto dvě oblasti spolu neměly nic společného.
Tyto přehrady byly stále větší a větší, a to především ve Spojených
státech amerických, až se profesionální psychologická asociace
rozdělila na dvě samostatné organizace. Jiné země byly v tomto ohledu
méně radikální: v Británii např. rozpor podobný tomu americkému vyústil
v promyšlené podporování užších vztahů mezi akademickou a aplikovanou
psychologií, jelikož odborníci pochopili rizika a nevýhody rozštěpení
obou oborů.
I následné diskuse pomohly psychologům uvědomit si, že vzájemný přínos
neprobíhá jen jednosměrně. Aplikovaná psychologie totiž poskytuje
zpětnou vazbu psychologii akademické, obohacuje ji svými vhledy a
zkoumanými oblastmi. Klasickým příkladem je v tomto smyslu psychologie
sportu, která vždy udržovala produktivní obousměrné vztahy mezi
teoretickým i aplikovaným výzkumem. V tomto kontextu však není jedinou
oblastí psychologie. Dialog mezi akademickými a aplikovanými psychology
znamená, že se stále rozvíjejí a zkoumají nové sféry společného zájmu.
Při čtení této knihy najdete některé oblasti aplikované psychologie,
které představují aplikaci teoretických poznatků, s nimiž jste se již
dříve seznámili např. při četbě knih o obecné psychologii. Dále
narazíte na oblasti poznatků psychologů, kteří se naopak pohybují
výhradně ve své specializaci. Také si budete moci přečíst o výzkumech
aplikované psychologie, které se opírají o poznatky a výsledky studia z
jiné sféry aplikované psychologie.
Ale ať již poznatky přicházejí ze kteréhokoli zdroje, vždy mají
společný cíl: Mají nám poskytnout podrobnější vysvětlení, abychom byli
schopni pomáhat lidem při řešení jejich problémů a abychom využili své
vědomosti pro blaho celé společnosti. Právě to je smyslem aplikované
psychologie, ačkoli raději nechám na vás, abyste sami posoudili,
nakolik efektivně je schopna dosahovat svých záměrů.
Kapitola 2
Aplikovaná kognitivní psychologie
Kognitivní psychologové zkoumají způsob, jakým mysl zpracovává
informace. Zabývají se tím, jak vnímáme svět – jinými slovy jak
zpracováváme informace, jež nám zprostředkovávají smyslové orgány.
Věnují pozornost také tomu, jak si informace a činnosti pamatujeme;
dále se zabývají otázkou, jak myslíme a jak řešíme problémy.
Psychologové studují kognitivní procesy více než sto třicet let, tedy
od samého počátku psychologie, a během let dospěli k mnoha poznatkům.
Aplikovaná kognitivní psychologie, jak napovídá její název, se zabývá
využitím těchto poznatků v praxi.
Ačkoli se psychologové zabývají tématem paměti od počátku psychologie
jako vědy, kognitivní psychologie se tak, jak ji známe dnes, začala
vyvíjet až po druhé světové válce. Začala vlastně vznikat během války,
protože psychologové pracovali pro vojenskou zpravodajskou službu a
podíleli se na projektech letadel a dalších vojenských systémů.
Pracovali také na dekódování zpráv na britské základně Bletchley Park,
což nemalou měrou přispělo k vítězství spojenců. Takže aplikovaná
kognitivní psychologie se vlastně zrodila v průběhu druhé světové
války.
Jednou z klíčových postav, která se podílela na budování nově zrozené
vědy, byl Donald Broadbent. Pracoval v Cambridgi a později také v
Oxfordu. Ke studiu složitých problémů praktikoval důsledný
experimentální přístup a dokázal takto přesně a objektivně sledovat,
jak funguje mysl. V poválečném období charakteristickém nadšením z
pokroku přírodních věd byl tento postoj velmi důležitý a aplikovaná
kognitivní psychologie se záhy stala vlivnou a uznávanou vědní
disciplínou. V současné době se zabývá řadou oblastí, od návrhů
pilotních kabin letadel po zavádění poštovních směrovacích čísel nebo
nových mincí. V této knize nemáme prostor na to, abychom se mohli všemi
oblastmi zabývat, proto se v této kapitole zaměříme jen na některé a o
dalších se zmíníme v kapitolách následujících. Například ve 14.
kapitole se budeme věnovat inženýrské psychologii a značném podílu
aplikované kognitivní psychologie na jejím rozvoji. V této kapitole se
zaměříme na tři oblasti. Jsou jimi pozornost, bdělost a uvědomování si
chyb.
Pozornost
Už jste někdy byli v pilotní kabině nebo jste nějakou viděli v
televizi? Pokud ano, patrně vás překvapilo množství tlačítek a
kontrolek, v nichž se pilot musí vyznat. Každý, kdo pilotuje letadlo,
musí přijímat a zpracovávat obrovské množství informací. Musí vědět,
jak fungují vnitřní systémy, jak jsou nastaveny ovládací prvky a je
možno jich dále využít; musí mít informace o vnějším prostředí, tedy o
rychlosti větru, letové výšce atd. Tyto požadavky se zdají zahlcující,
avšak jsou nezbytné. Každá chyba může být osudová; v případě prvních
letadel tomu tak skutečně bylo. První odborníci zabývající se
kognitivní aplikovanou psychologií proto věnovali značné úsilí i čas
pozornosti: co ji upoutá, jak si vybíráme, čemu z pestré palety nabídek
ji věnovat, které faktory nám ji pomáhají udržet zaměřenou na konkrétní
předmět po delší dobu.
Pečlivý experimentální výzkum rychle zjistil některé základní principy
týkající se displejů. Jeden z poznatků uvádí, že nejdůležitější
informace by měly být uprostřed zrakového pole, nikoli na okrajích.
Velikost písmen nebo značek, které přinášejí více informací, by měla
být větší. Barva by měla být volena tak, aby informace byla zobrazena
nápadně.
Uvedené myšlenky znějí na první pohled samozřejmě. Jenže ony samozřejmé
nejsou, protože většina lidí na takové věci nemyslí. Stačí si
prohlédnout informační tabule v centru města nebo na autobusové
zastávce. Najdete na nich bezpočet informací, jejichž „umělecké“
ztvárnění přehlušilo požadavky na zprostředkování informací, takže
důležitá zpráva zůstává skryta nebo nepovšimnuta. Ve světě, v němž jsou
lidé obklopeni nejrůznějšími zprávami, není reálné předpokládat, že si
potřebné informace budou hledat sami. Chceme-li informace sdělovat
účinně, musíme udělat taková opatření, abychom upoutali pozornost lidí.
Tomuto požadavku pochopitelně výborně rozumějí pracovníci v reklamě.
Veřejné vývěsky však za tímto trendem daleko zaostávají, ačkoli by
leckdy stačilo využít základní psychologické poznatky.
Výběrovost pozornosti
Další faktor pozornosti, jenž vyplynul z návrhů pilotních kabin, byla
výběrovost pozornosti, tedy jak si vybíráme podněty, jimž budeme na
rozdíl od ostatních věnovat pozornost. Pilot letadla dostává sluchové
informace prostřednictvím sluchátek a nejrůznější zrakové informace z
displeje. Obvykle se jedná o rutinní záležitost, avšak někdy se může
stát, že takto získá životně důležité informace. Kognitivní
psychologové tedy strávili nemálo času zkoumáním, jak si lidé z celkové
nabídky podnětů vybírají důležité informace.
Pochopitelně nastávají i jiné situace, v nichž musíme věnovat pozornost
určitým podnětům a jiných si nevšímat. Sedíte-li v hlučném nákupním
středisku v restauraci nebo v kavárně, jste obklopeni zvukem řeči
ostatních lidí. To, o čem se bavíte se známými u stolu, však slyšíte
bez potíží. Nějak jste prostě schopni zaměřit pozornost pouze na určité
podněty, zatímco ostatní necháváte bez povšimnutí. Tento jev se nazývá
fenomén koktejlové party. Byl zjištěn v padesátých letech minulého
století, kdy byly v módě koktejlové večírky. Dochází k němu, kdykoli na
omezeném prostoru hovoří hodně lidí.
Tuto činnost zvládáme natolik dobře, až se nám zdá, že lidé, s nimiž
hovoříme, mluví hlasitěji než ostatní, jejich hlas jako by „vystupoval“
na pozadí dalších hlasů. Kdybychom však daný rozhovor nahráli, viděli
bychom, že hlasy v pozadí jsou tak hlasité, až se v nich náš rozhovor
utápí. Zaměřením pozornosti vytváří dojem, že sledovaný signál je
silnější než ve skutečnosti. Rovněž nám pomáhají zraková vodítka – to,
co nám napovídá tvář a tělo ostatních. Právě proto někdy téměř
nerozumíme člověku, který nám telefonuje z místa, kde je hodně lidí.
Fenomén koktejlové party upoutal pozornost spousty psychologů
zabývajících se aplikovanou kognitivní psychologií, protože se
domnívali, že když přijdou na jeho princip, bude možné vyhnout se celé
řadě nehod. Příčinou mnoha nehod, a to v nejrůznějších oblastech
života, je často přetížení člověka informacemi. Postupem času
psychologové, bádající v této oblasti, přišli na to, jak z pozornosti
vylučujeme nežádoucí informace a jak se naopak věnujeme těm, které nás
zajímají. Broadbentův model byl příliš zjednodušený: domníval se, že
nás oslovují především fyzikální vlastnosti zprávy, např. směr, z něhož
přicházejí, výška a hlasitost zvuku. Ale jako u celé řady dalších
předpokladů týkajících se lidského chování přišli odborníci i v tomto
případě na to, že skutečnost není tak jednoduchá, a další modely
procesu filtrování byly mnohem propracovanější.
Jedním z důvodů, proč tomu tak bylo, byl další aspekt fenoménu
koktejlové party. Jak jsme řekli, nacházíme-li se v hlučné kavárně nebo
restauraci, nemusíme si okolní rozhovory vůbec uvědomovat. Vysloví-li
však někdo poblíž vaše jméno, příp. jméno vašeho rodného města či zmíní
cokoli, co je vám blízké, skoro jistě to zaslechnete. Obvykle ihned
zaměříte pozornost tímto směrem a začnete poslouchat danou konverzaci.
Pro kognitivní psychology, zabývající se touto aplikovanou oblastí, to
bylo velmi zajímavé zjištění. Výsledkem bylo několik návrhů na
zkvalitnění komunikace s lidmi, kteří pracují se složitými systémy.
Například letoví dispečeři vždy před hlášením pro určité letadlo
uvádějí identifikační znaky daného stroje. Vědí, že piloti sice
zaznamenávají všechna hlášení, avšak jsou obzvlášť „naladěni“ na
identifikační údaje o svém letadlu. A tím, že na prvním místě uvádějí
zmíněnou identifikaci, dávají pilotům čas na to, aby se „přeladili“,
takže se pak na sdělovanou informaci plně soustředí.
Zmínili jsme se jen o jednom příkladu, avšak výzkumy výběrové
pozornosti, které provádějí kognitivní psychologové, přinesly i mnohé
další poznatky, jež byly využity pro vývoj komunikačních systémů, které
lidem umožňují bezpečně a efektivně pracovat.
Bdělost
Třetí faktor pozornosti, který aplikovaná kognitivní psychologie
podrobně zkoumala za druhé světové války a po ní, se týká bdělosti.
Bdělost (angl. vigilance) udává, jak dlouho dokážeme věnovat pozornost
určitým podnětům, než začneme dělat chyby. V současné době pracujeme se
složitými systémy, které vyžadují nepřetržitou kontrolu. Patří sem
např. přístroje na jednotkách intenzivní péče v nemocnicích,
monitorovací systémy v jaderných elektrárnách, dále řídicí systémy
letecké dopravy nebo ovládací systémy astronomických dalekohledů. Také
na jejich efektivním provozu se podíleli odborníci na aplikovanou
kognitivní psychologii.
Společnost se o fenomén bdělosti do poloviny minulého století
nezajímala. Se vzrůstající složitostí a novým vývojem technologie
začalo docházet k tomu, že bylo nutno dlouhodobě sledovat stále více
systémů. Tento problém začal být velmi aktuální během druhé světové
války v důsledku prudkého rozvoje vojenské technologie. Obzvlášť vývoj
složitých radarových obranných systémů s sebou přinesl nutnost
nepřetržitého sledování monitorů. Bylo je nutno bez ustání pozorovat a
v případě zachycení podezřelého signálu museli operátoři vyhlásit
poplach.
Sledujeme-li však stále stejný monitor několik hodin za sebou, snadno
se dopustíme chyby. Když obsluha radarů nepřetržitě pozorovala
monitory, začal se u ní objevovat jev, který odborníci nazvali pokles
výkonnosti. Jinými slovy klesala kvalita pozorování a operátoři se
začínali dopouštět čím dál více chyb. A vzhledem k tomu, že každá chyba
by mohla být osudná, museli psychologové zjistit, nakolik přesně a jak
dlouho dokážou lidé sledovat monitor a jaké faktory mohou přispět ke
zpřesnění pozorování. Tyto požadavky vyústily v řadu experimentálních
výzkumů, které sledovaly nejrůznější faktory, přičemž odborníci faktory
jeden po druhém izolovali, aby zjistili jejich důležitost.
Výsledky studia dlouhodobé pozornosti shrnul Mackworth (1950). Ukázalo
se, že sledované faktory lze rozdělit do tří skupin, podle poklesu
výkonnosti při úkolech, které vyžadují dlouhodobou pozornost – a podle
toho, jak by se naopak výkonnost zvýšila:
n První skupina faktorů se týkala úkolu samého: lidé snáze
rozpoznají signály, které mají přiměřený stupeň jasnosti, neobjevují se
jen jako krátké záblesky, ale trvají aspoň zhruba sekundu, a to spíš v
blízkosti středu monitoru.
n Druhá skupina se vztahovala k jedincům jako takovým. Některým
lidem prostě jde sledování monitoru lépe než druhým, což není nijak
překvapivý poznatek. Tito lidé jsou vyhranění introverti, tj. vystačí
si sami a pro dodávání podnětů nepotřebují tolik přítomnost druhých. Za
určitých podmínek jsou však i extroverti schopni zlepšit svůj výkon.
Vědci dále zjistili, že se výkon zlepšuje po podání amfetaminů.
Následný výzkum však zjistil, že kvůli nežádoucím vedlejším účinkům
nejsou pro tyto účely vhodné. Dále přišli na to, že lidi silně
ovlivňuje sdělení o kvalitě odvedené práce. Pokles výkonnosti vlastně
pomohla snížit jakákoli zpětná vazba (dokonce i ne příliš přesná). Ta
vedla pracovníky k tomu, aby nepolevovali v přesném zaznamenávání
signálů.
n Třetí skupinu faktorů, které mohou lidem pomoci při vykonávání
zdlouhavých, nudných úkonů vyžadujících dlouhodobě udržovanou
pozornost, tvoří aktuální situace. Některé faktory byly ryze sociální:
patrně nás nijak nepřekvapí, že lidé podávali kvalitnější výkony,
jestliže byl jejich nadřízený přítomen v místnosti. Zajímavým zjištěním
byla skutečnost, že lidé dosahují lepších výkonů, je-li v místnosti
určitý stupeň hluku. Nesmí ho být příliš, protože nadměrný hluk
zhoršuje soustředění; jedná se spíš o konverzaci v pozadí, vyřizování
telefonů apod. Tyto činnosti naopak soustředění podporují. Zcela tichá
místnost se hodí jen pro krátkodobé zaměření pozornosti.
Tato zjištění sice byla formulována v kontextu armády, avšak lze je
aplikovat i v běžném životě. Už jsme si uvedli příklady, kdy lidé musí
dlouhé hodiny sledovat nejrůznější přístroje: v automatizovaných
výrobních provozech, na dopravních dispečincích nebo třeba v
nemocnicích. Odpověď na otázku, jak zorganizovat práci tak, aby bylo
minimalizováno chybování a usnadněno udržení pozornosti, je velmi cenná
a může být aplikována na celou řadu oblastí.
Každodenní chybování a výpadky paměti
Další oblastí aplikace kognitivní psychologie je porozumění
každodennímu chybování. Stále automatizovanější společnost s sebou
přináší nutnost obsluhovat stále složitější systémy, někdy dokonce
samotný jedinec může sledovat chod celého bloku továrny nebo několik
jednotek intenzivní péče v nemocnici. Dokonce i řízení auta vyžaduje
správné ovládání několika komplexních systémů.
Problém spočívá v tom, že složité přístroje nebyly donedávna součástí
prostředí, v němž se člověk vyvíjel. Předkové žili v pomalejším světě,
jemuž vládlo počasí, zeměpisné podmínky a občas nějaký nepřítel. Se
složitostí moderního světa se dokážeme vypořádat proto, že se některé
věci dokážeme naučit tak dobře, až se zautomatizují a nevyžadují naši
vědomou kontrolu. Jakmile získáme praxi s řízením, pohybům spojeným s
ovládáním vozu už nevěnujeme tolik pozornosti, ačkoli při první jízdě
autem jsme nevěděli, na co se soustředit dřív. Osvojování dovedností
znamená naučit se různé činnosti natolik dobře, abychom je prováděli
víceméně automaticky.
Takové jednání s sebou pochopitelně přináší určité důsledky. Jedním z
nich je skutečnost, že příliš mnoho věcí necháváme sklouznout do
nevědomí. Řidiči, kteří na některých trasách jezdí pravidelně, jimi
projíždějí prakticky automaticky, aniž by jim věnovali pozornost. Buď
si nepamatují, jak se dostali na místo, kde právě jsou, nebo jak
automaticky někam – obvykle domů – dojeli po zautomatizované trase,
ačkoli se chtěli dostat úplně jinam. Ostatně většina z nás jistě
zažila, že jsme vešli do nějaké místnosti a nemohli jsme si vzpomenout,
pro co jsme tam vlastně šli. V obou případech, které nejsou moc vážné,
jsme tzv. duchem nepřítomni.
Jenže stejná chyba může mít za jiných okolností dalekosáhlé důsledky.
Před několika lety se stalo, že jeden řidič autobusu jel po známé trase
místo po nové, po níž měl jet, což je každodenní chyba, které se
dopouští řada lidí. Tentokrát však řídil dvoupatrový autobus namísto
jednopatrového, na nějž byl zvyklý. Autobus neprojel pod nízko
posazeným mostem a horní patro bylo prakticky zničené. Takový malý
výpadek paměti měl tedy skutečně vážné důsledky.
Kognitivní psycholog James Reason (1990) se zaměřil na katastrofické
důsledky výpadků paměti. Jedním z prvních kroků bylo vymezení různých
druhů chyb. Za tímto účelem spolu se svým výzkumným týmem provedl celou
řadu studií. Některé z nich byly jen pozorováním, jiné využily metodu
protokolové analýzy, při níž mají pokusné osoby provést složitý úkon a
zároveň nahlas komentovat, jak dané úkony vykonávají. Další výzkumy se
opíraly o studium deníků, do nichž si pokusné osoby měly zapisovat
všechny drobné chyby nebo omyly, kterých se ve vymezeném časovém období
dopustily.
Na základě výsledků výzkumů dospěl Reason k rozlišení tří druhů chyb:
n První z nich jsou chyby a drobné omyly založené na dovednostech.
Sem patří příklad „ducha-nepřítomnosti“, který jsem uvedla výše. Jde o
to, že se člověk velmi dobře naučí provádět nějakou činnost, až si ji
zautomatizuje, takže ji vykonává bez vědomé kontroly. Stupeň závažnosti
těchto chyb závisí na jejich důsledcích. Například chyba řidiče
autobusu byla vážná. Když však někdo přijede domů, aniž by si
pamatoval, kudy jel, nejedná se o nic zásadního.
n Dalším druhem chyb, který Reason zaznamenal, jsou chyby založené
na vědomostech. Dochází k nim ze dvou důvodů. První, nejzřejmější důvod
praví, že se takovýchto chyb dopouštíme z důvodu nedostatečné znalosti.
Prostě existují informace, které o užívaném přístroji nebo systému
víme, nebo si myslíme, že je víme, i když tomu tak není. Druhý důvod
praví, že toho víme příliš mnoho a v dané situaci se rozhodneme využít
nesprávný poznatek. I tento druh chyby je v běžném životě častý a také
v tomto případě stupeň závažnosti chyby závisí výhradně na důsledcích.
n Třetím druhem chyb, kterých se lidé často dopouštějí, jsou chyby
založené na pravidlech. Vycházejí ze snahy vypořádat se s problémem na
základě aplikování pravidel nebo souboru činností, které jsme dříve
využili za jiných okolností. Občas dochází k tomu, že aplikujeme vhodná
pravidla v nesprávném kontextu. V jiné situaci bychom jednali správně,
ale nikoli v té stávající. Jindy se ovšem jedná o použití chybného
pravidla.
Jako příklad je možno uvést katastrofální rozhodnutí vyslat do vesmíru
raketoplán Challenger, ačkoliv inženýři před tímto krokem varovali.
Rozhodnutí bylo učiněno navzdory doporučení techniků, jelikož vrcholný
management se řídil pravidly soustřeďujícími se na to, aby si projekt
udržel pozornost a zájem veřejnosti. Důležitou součástí projektu byla
skutečnost, že se jednalo o první raketoplán, na jehož palubě byli
civilisté. Kdyby se start odkládal, mělo by to podle managementu
negativní dopad na vztahy s veřejností a mohlo by dojít i ke snížení
finančních dotací. Ignorování varovných hlasů techniků nakonec mělo
katastrofální následky. Raketoplán explodoval a všichni na palubě
zemřeli.
Toto rozhodnutí pochopitelně mělo ještě další aspekty. V roce 1991
Moorhead, Ference a Neck diskutovali o rozhodovacím procesu jako o
klasickém příkladu skupinového myšlení (groupthink), tedy tendence
uzavřených skupin izolovat se a chovat samolibě, přičemž odmítají
akceptovat nežádoucí informace přicházející „zvenčí“. Tento fakt byl
jedním z hlavních příčin rozhodnutí povolit start raketoplánu. Samo
rozhodnutí však bylo příkladem chyby založené na pravidlu. Pravidlo
vyhýbat se špatným vztahům s veřejností, jakmile je to jen trochu
možné, není špatné, jen bylo aplikováno v nesprávné situaci. Negativní
důsledky pro celý vesmírný program, nemluvě o rodinách zemřelých
kosmonautů, byly mnohem vážnější, než by byly důsledky odložení startu.
Reason vytvořil model toho, jak každodenní omyly a chyby ovlivňují
složitý systém, jejž nazval GEMS (General Error Modelling System –
Způsob modelování obecných chyb). Tento model pomohl lidem pochopit,
jak k chybám dochází, a velmi se osvědčil při zviditelňování slabostí
projektování a řízení složitých systémů. Reason při aplikaci svého
modelu a zjišťování poměru různých druhů chyb ukázal, jak může být
kognitivní psychologie účinně aplikována tak, aby se zabránilo
potenciálním katastrofám, nebo aby se alespoň omezily na minimum.
Aplikovaná kognitivní psychologie tedy velkou měrou přispívá k našemu
porozumění interakce mezi lidmi a složitými systémy. To znamená, že je
úzce propojena s dalšími oblastmi aplikované psychologie, např. s
interakcemi člověk–stroj a ergonomikou, jimiž se budeme zabývat ve 14.
kapitole. Odborníci zabývající se aplikovanou kognitivní psychologií
studují i další aspekty otázky, jak naše poznávací schopnosti ovlivňují
naše chování, např. způsoby rozhodování. Některá zjištění si přiblížíme
v 17. kapitole, v níž se budeme zabývat psychologií trhu. Budeme se
rovněž věnovat některým aspektům skupinového rozhodování, především
jevu skupinového myšlení. Dostaneme se k němu ve 13. kapitole věnované
psychologii organizace.
Kapitola 3
Aplikovaná sociální psychologie
Sociální psychologie je obor zabývající se otázkou, jak interagujeme –
vzájemně na sebe působíme – s ostatními lidmi a jak jim rozumíme.
Sociální psychologové se mohou věnovat téměř všem stránkám života ve
společnosti; někteří se např. zajímají především o sociální chování a
provádějí výzkumy, jejichž součástí je pozorování toho, jak se lidé
chovají v různých podmínkách a situacích. Někteří sociální psychologové
se naopak věnují tomu, jak vnímáme náš sociální svět a jak si
vysvětlujeme své zkušenosti s ním. Další sociální psychologové se
zabývají otázkou, jak naše vnímání sebe samých a sociálních vztahů
kolem nás formuje náš psychologický svět a jak v něm umíme žít.
Každý z výše uvedených aspektů sociální psychologie přispěl různou
měrou k její aplikaci. Patrně vás uklidní informace, že se se všemi z
nich v této kapitole nebudeme zabývat. Ani by to nebylo možné, pro
tento účel bychom potřebovali mnohem obsáhlejší knihu. Některá zmíněná
témata vyvstanou v některé z následujících kapitol, např. v 8. kapitole
pojednávající o psychologii zdraví. V této kapitole se zaměříme pouze
na tři témata aplikované sociální psychologie: na nácvik sociálních
dovedností, překonávání sociálních předsudků a zkvalitnění osvěty.
Nácvik sociálních dovedností
Nácvik sociálních dovedností vznikl na základě výsledků psychologického
výzkumu, jak lidé jednají a vzájemně se ovlivňují. Jedním z
nejznámějších výzkumníků v této oblasti byl Michael Argyle, který na
toto téma napsal celou řadu knih. Jednání a působení mezi lidmi, o
nichž zde hovoříme, psychologové označují jako neverbální komunikaci,
jelikož zahrnuje nejrůznější způsoby komunikace bez užití slov.
Pečlivým zaznamenáváním chování lidí v různých sociálních situacích a
provedením celé řady experimentů bylo o efektivní komunikaci zjištěno
mnoho informací.
Psychologové např. dospěli k závěru, že jsme vysoce citliví na signály,
které bývají součástí konverzace. Existují přesná pravidla pro okamžik
navázání očního kontaktu, princip načasování vzájemných odpovědí,
existují signály, podle nichž poznáme, že jeden člověk přestal hovořit
a je řada na druhém atd. Tato pravidla jsou naprosto nevědomá, učíme se
je prakticky od kolébky a sotva si jich všímáme. Na druhou stranu nás
nemile zaskočí, když hovoříme s někým, kdo tato pravidla nerespektuje.
Argyle a další si uvědomili, že se někteří lidé z různých důvodů neřídí
správnými pravidly. Takovíto lidé obvykle upadnou do sociální izolace,
jelikož mají nedostatečný kontakt s lidmi. Koneckonců, přicházíme-li do
styku s někým, kdo nás znervózňuje, po čase se mu asi začneme vyhýbat.
Nedostatek sociálního kontaktu s sebou v důsledku osamění a izolace
obvykle přináší nástup dalších emočních problémů.
Sociální psychologové vyvinuli na základě svých poznatků řadu programů
nácviku sociálních dovedností. Obvykle probíhají formou teoretických a
praktických seminářů a jejich cílem je vyladit účastníky na vhodné
sociální chování, naučit je jednat s lidmi sociálně obratnějšími
způsoby. Účastníci se např. učí, jak v průběhu konverzace uplatňovat
vhodný oční kontakt, dostatečně intenzivní na to, aby jím ostatním
sdělili, že je zajímá, co říkají, avšak ne tak intenzivní, aby se druzí
začali cítit nepříjemně.
Semináře sociálních dovedností byly původně, v šedesátých a
sedmdesátých letech minulého století, používány jako terapie poruch.
Poměrně rychle si však získaly oblibu, jelikož lidé zaznamenali výhody
správného sociálního chování. Sociální psychologové rozšířili své
poznatky o sebeprezentaci, což začaly využívat např. firmy zabývající
se stykem s veřejností. Uveďme si příklad: Když se Margaret Thatcher
stala britskou ministerskou předsedkyní, podstoupila výcvik
sebeprezentačních taktik, aby dokázala účinněji komunikovat: naučila se
mluvit hlubším hlasem a osvojila si verbální strategie, které používala
tehdy, skočil-li jí někdo do řeči nebo jí oponoval.
Nácvik sociálních dovedností pochopitelně zahrnuje víc oblastí než
pouze neverbální komunikaci. V době, kdy se Argyle a další zabývali
sociálním chováním a budovali povědomí o prvcích komunikace, se
humanističtí psychologové věnovali dalším aspektům sociální interakce,
a to umění naslouchat a umění budování týmu. Současný nácvik sociálních
dovedností zahrnuje všechny uvedené aspekty a zaměřuje se na různé
cíle.
Jedním z nich je výcvik interpersonálních dovedností lidí, kteří
pracují v pomáhajících profesích. Je pro ně až překvapivě důležitý.
Všichni se patrně domníváme, že naslouchání je samozřejmý a přirozený
proces. Bylo však zjištěno, že lidé slyší jen velmi málo z toho, co jim
ostatní říkají. Spíše totiž slyšíme to, co čekáme, že uslyšíme. A to se
někdy od reality zcela liší. Na konci šedesátých let 20. století se
tomuto tématu začalo věnovat poměrně hodně psychologů. Vypracovali řadu
cvičení a technik pro vyladění lidí v pomáhajících profesích na
přijímání informací od druhých.
Posléze se objevilo nové téma, které dostalo název řeč těla. Řadu
informací o nás samých totiž vysíláme naprosto nevědomě: tónem hlasu,
drobnými pohyby, držením těla a udržovanou vzdáleností od druhých. Tyto
signály poskytují informace o našem citovém rozpoložení či názoru. Je
tedy více než patrné, že vyladění na tyto podněty představuje pro lidi
v pomáhajících profesích velký přínos.
Pomáhající profese nejsou jedinou oblastí lidské činnosti, kde je možno
takovéto poznatky využívat. Policisté, kteří vyslýchají lidi podezřelé
z trestného činu, rovněž absolvují nácvik sociálních dovedností. Dále
používají zařízení, jež jim pomáhá zaznamenávat sebemenší tělesné
změny. Nazývá se detektor lži a funguje na principu polygrafu měřícího
velmi nepatrné tělesné změny, k nimž dochází při stavu napětí během
odpovědi na danou otázku. Vzhledem k tomu, že lži jsou téměř vždy
doprovázeny úzkostnými myšlenkami o tom, zda dotazující pozná, že byla
vyřčena lež, dokážou být v podobných situacích velmi užitečné. Podobnou
funkci plní analyzátor přízvuků v řeči: psychologové dospěli k závěru,
že při úzkosti dochází k malým změnám v hlase, které lze vysledovat za
použití vhodného druhu analyzátoru zvuků – a to dokonce i v telefonu.
Nácvik sociálních dovedností se v naší společnosti velmi rozšířil. Jak
jsme si ukázali, využívá se při výcviku pro účely styku s veřejností.
Dále je užitečný při výcviku manažerů, pro účely marketingu a prodeje a
v neposlední řadě je důležitý i pro pomáhající profese. Obvykle bývá
prováděn nepsychology. V této oblasti však odborníci, působící v
oblasti aplikované sociální psychologie, kteří obvykle pracují ve
zdravotních či pomáhajících profesích, příp. u policie, i nadále
provádějí specializovaný výzkum a vyvíjejí nové programy. Poznatky
tvořící základnu práce v této komerční sféře mají rovněž přímý vztah k
aplikované sociální psychologii, ačkoli si to mnozí lidé, kteří s
těmito poznatky pracují, mnohdy neuvědomují. Veškeré aplikované
poznatky a také nový vývoj v dané oblasti vycházejí ze sociální
psychologie, která zkoumá a v praxi využívá znalosti mechanismů
sociálního chování.
Překonávání sociálních předsudků
Předsudky jsou sociálními psychology zkoumány již od dvacátých let
minulého století, možná ještě déle. Znamená to, že jsme se o
mechanismech rasismu, homofobie, znevýhodňování pohlaví a dalších druhů
sociálních předsudků vyskytujících se ve společnosti skutečně mnohé
dozvěděli. Získané poznatky jsou aplikovány v mnoha oblastech
prostřednictvím sociální intervence, která má za cíl omezit či zmírnit
předsudky ve společnosti. Většina výzkumů předsudků se obvykle zaměřuje
na rasismus, avšak mechanismy vedoucí k němu jsou velmi podobné dalším
druhům předsudků, a proto jejich výsledky lze i v jiných oblastech
aplikovat podobně.
Autoritářská osobnost
Jednou z mnoha oblastí výzkumu, dost oblíbenou v polovině minulého
století, bylo zkoumání osobnostních vlastností, které by větší či menší
měrou měly za následek rasistické chování. Dnes víme, že osobnost
jedince není jediným klíčem k pochopení tohoto problému a že není za
všechno zodpovědná. Přesto existují specifické typy osobnostní
struktury, které lidi alespoň částečně předurčují k rasistickým
postojům či k předsudkům vůči jiným sociálním skupinám.
Nejextrémnější z nich je tzv. autoritářská osobnost. V roce 1950 ji
popsali Adorno a kol. Autoritářské osobnosti bývají nekompromisní,
mívají vyhraněné černobílé názory na společnost jako takovou a na to,
co považují za správné a žádoucí chování. Rozhodně nesnášejí nejistotu
či nejasnost co do sociálních vztahů. Také mají tendenci žít podle
vlastních přísných pravidel a pohrdat lidmi s odlišným způsobem života.
Adorno ukázal, že se autoritářská osobnost vyvinula jako výsledek velmi
tvrdé, autoritářské výchovy. Lidé s touto strukturou osobnosti mívají
tvrdé rodiče neprojevující příliš citu, kteří trvají na bezmezné
poslušnosti, často děti tělesně trestají a zcela opomíjejí jejich
citové potřeby. Takové děti prožívají silný hněv nad nespravedlivým
zacházením, ale bojí se ho projevit. Hněv se v nich ukládá a když
dospějí, ventilují si jej na jiných objektech.
Objekt, který si autoritářská osobnost vybírá za cíl nenávisti, bývá
obecně týž, který nenávidí ostatní lidé daného kulturního prostředí. V
první polovině 20. století byli ze západní společnosti vyloučeni Židé.
Posléze se objektem nenávisti stali Asijci či lidé karibského nebo
afrického původu. Z toho vyplývá, že kultura, v níž osoba žije, formuje
předsudky, což znamená, že bychom se jimi měli zabývat ze širšího
hlediska: individuální osobnost jako taková totiž k vysvětlení nestačí.
Syndrom autoritářské osobnosti nám na druhou stranu je s to napovědět
mnohé o konkrétních jedincích a vysvětlit, proč jsou jejich emoční
reakce tak vyhraněné.
Pochopitelně ne každé dítě, které má zkušenost s uvedeným typem
výchovy, se stane autoritářskou osobností. Jedinci, u nichž se tento
druh osobnosti vyvine, přenášejí hněv a bolest v nenávist vůči jiným
lidem. K tomuto procesu ale nedochází u každého. Někteří lidé totiž své
pocity nasměrují dovnitř, do sebe a své emoční problémy se snaží
zvládnout jinak. Bez profesionální pomoci bývá jejich úsilí neobyčejně
náročné. Řada takovýchto jedinců začne užívat drogy nebo se u nich
objevuje sebepoškozující chování, které je jinou formou projevování
bolesti. Naštěstí žijeme ve společnosti, kde není obtížné navštěvovat
psychologickou poradnu či terapii. Řada klinických a poradenských
psychologů pomáhá klientům vyrovnávat se se zátěží, kterou si nesou z
dětství, aby byli schopni normálně žít a vést emocionálně zdravý život.
Sociální aspekty předsudků
Autoritářská osobnost je jen jedním z mnoha témat týkajících se
sociálních předsudků. Lidé se sklonem k autoritářství se mohou v
komunitě zastávající takové předsudky stát vůdčími postavami či mohou
formulovat její názory. Většina předpojatých lidí však obvykle nepatří
k autoritářským osobnostem. Jejich názory se spíše utvářejí na základě
sociálních přesvědčení a kontextu, v němž žijí. Další oblastí
překonávání rasismu je studium a snaha o změnu různých způsobů
vysvětlování a racionalizací, kterých rasisté používají.
V posledních letech je v mnoha společnostech sociálně nepřijatelné
otevřeně se hlásit k rasismu. Řada rasistů však využívá prezentačních
(diskurzních) strategií, které vyjadřují jejich předpojaté názory,
avšak prezentují je pouze jako „racionální“ názory. Několika verbálními
strategiemi rasistů se zabýval D. Van Dijk v roce 1987:
n Jednou taktikou je práce s technikami, jejichž cílem je působit
velmi věrohodně a autoritativně. Sem lze zařadit např. tvrzení o
speciálních vědomostech nebo o vysoké informovanosti.
n Další taktika spočívá v tom, že se na danou skupinu soustředí
pozornost vždy, když je řeč o nežádoucím či protiprávním chování, jako
by veškerá trestná činnost byla páchána členy této skupiny.
n Třetím souborem postupů, které vymezil Van Dijk, je strategie
pozitivní prezentace. Daná osoba se představí v pozitivním světle,
např. tvrdí, že nemá rasistické názory, avšak vzápětí uvede hned
několik „racionálních“ důvodů, proč nemá ráda menšinu, o níž se hovoří.
Sama jsem nedávno na vlastní kůži zažila podobný případ. U dveří
zazvonil nějaký muž, který se nabídl, že odklidí odpad po stavebních
pracích. Uvedl se slovy: „Nejsem rasista, ale nepracuji pro Asijce,
protože se mi jednou stalo, že mi nezaplatili za práci.“ Jaká z toho
plynou fakta? a) Posuzování jakékoli etnické skupiny na základě chování
jednoho či dvou jedinců je rasismus. b) Tento muž pracoval i pro
bělochy, kteří mu za práci nezaplatili, ale takovou situaci posuzoval
odlišně, považoval ji za výjimečný případ. Důrazně jsem mu sdělila, že
v naší čtvrti nejsou rasisté vítáni a pochopitelně jsem mu žádnou
zakázku nedala. Jeho verbální strategie však přesně odpovídala té,
kterou popsal Van Dijk.
Další psychologickou technikou, která bývá u zrodu sociálních
předsudků, je taktika obětního beránka. Tento výraz má svůj původ v
dávných praktikách kultury Středního východu, při nichž byl ze všech
hříchů kmene rituálně obviněn kozel, který byl na usmíření božstva
veřejně obětován. Z celého procesu se stal obřad a je dosud smutným
psychologickým faktem, že když se něco pokazí, hledáme kolem sebe
někoho, na koho bychom mohli svalit vinu. Až příliš často si při tom
vybereme někoho, kdo za nic nemůže.
Psychologové a sociologové ukázali, že sociální předsudky se stupňují v
dobách ekonomického strádání a hospodářských krizí. Nezaměstnaní lidé a
ti, kteří mají málo peněz, jsou vůči výrokům rasistů obzvláště vnímaví.
Ti zase rádi vyvolávají dojem, že ekonomické a další problémy způsobila
skupina lidí, kterou nemají rádi. Nezaměstnanost tak může být připsána
na vrub konkrétní etnické menšině, která „nám vzala všechnu práci“,
ačkoli ekonomické ukazatele naznačují, že tato menšina naopak v dané
lokalitě vytvořila pracovní příležitosti. Svalování viny na etnické
menšiny poskytuje rasistům pohodlný zdroj obětních beránků, přičemž se
tak vyhnou tomu, že by se museli vypořádat s ekonomickou realitou.
Taktiku obětního beránka ještě zjednodušuje přirozená tendence všech
lidí vnímat svět v pojmech „oni“ a „my“. Tento proces se nazývá
sociální identifikace a odborníci tento jev už dostatečně prozkoumali.
Žijeme ve světě, kde si lidi dělíme na různé skupiny: dospělé a děti,
muže a ženy, řidiče a chodce, studenty a pracující atd. Máme tendenci
identifikovat se se skupinou, k níž náležíme, a jsme rádi, můžeme-li
být pyšní na to, že je „naše“. Proto velmi snadno sklouzneme k
přemýšlení, že „naše“ skupina je lepší než ta „jejich“.
Takový směr uvažování však není nevyhnutelný. Raný výzkum sociální
identifikace původně naznačoval, že skupiny vždy budou mít tendenci
soupeřit mezi sebou, avšak novější výzkumy poukazují na to, že k tomu
dochází jen tehdy, mají-li obě skupiny dojem, že soupeří kvůli něčemu
konkrétnímu. Pokud se tedy rasistovi podaří přesvědčit ostatní, že jim
některá etnická menšina bere práci, vzbudí v nich dojem, že o ni musí
bojovat, takže snadno vzplane nenávist jedné skupiny vůči druhé. Tuto
strategii použila již celá řada politiků, např. na Balkánském
poloostrově i jinde. Bohužel dokáže být velmi účinná. V 19. kapitole se
budeme zabývat otázkou, jak povědomí o procesech sociální identifikace
může pomoci diplomatům při jejich úsilí urovnat sociální spory tohoto
druhu.
Příslušnost k jiné sociální skupině s sebou nepřináší jen předsudky.
Hlubší pochopení procesů odehrávajících se ve společnosti snižuje
riziko, že se i my budeme podílet na taktice obětního beránka. Právě
proto se se sociálními předsudky setkáváme v mnohem větší míře u méně
informovaných jedinců. Každý z nás patří hned k několika sociálním
skupinám, máme tedy několik sociálních identit. Členství v jiné skupině
– např. vykonávání stejné profese nebo obliba stejného sportu, příp.
bydlení na stejném sídlišti – se snadno může stát mnohem důležitější
sociální identifikací než barva pleti nebo sexuální orientace.
Veškeré poznatky o předsudcích do praxe uvedli odborníci věnující se
aplikované sociální psychologii a také jiným psychologickým oborům.
Intervence s cílem snížit sociální předsudky klade důraz na budování
sociálních kontaktů mezi různými skupinami v rámci určité komunity, aby
si lidé uvědomili, co mají společného. Dále klade důraz na modely rolí,
především pro mladé lidi, aby se v nich posilovala pozitivní sociální
identifikace. Rovněž upozorňuje na rasistické verbální projevy a snaží
se je pojmenovat. „Tvrdě“ autoritářské osobnosti si však vždy najdou
někoho, koho nebudou mít rádi. V tomto směru jim může pomoci terapie;
přitom by nám hlubší pochopení mechanismů sociálních předsudků mohlo
pomoci předcházet tomu, aby sociální prostředí nepodporovalo a
nepodněcovalo jejich nežádoucí názory.
Zlepšování osvěty
Další oblast aplikované sociální psychologie se týká aplikování
poznatků o sociální kognici, tedy o tom, jak lidé nakládají s
informacemi o sociálním prostředí a jaký mají dopad na jejich chování.
Tyto poznatky lze využít v celé řadě situací. Uveďme si alespoň jeden
příklad, který popisuje, jak sociálně-kognitivní výzkum pomohl zlepšit
osvětovou činnost.
Na prvním místě musí odborníci v oblasti aplikované sociální
psychologie získat odpověď na otázku, jak lidé nakládají s přijatými
informacemi. Odpověď není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát,
jelikož každý s informacemi pracuje jinak. Záleží na našich
zkušenostech, na tom, co máme, či nemáme rádi, na naší motivaci a mnoha
dalších faktorech. Lidé nepřijímají informace pouze jako fakta, ale
vytvářejí si jejich vlastní verze, tzv. mentální reprezentace.
Aplikovaná sociálně-kognitivní psychologie se zabývá nejen těmito
reprezentacemi, ale i tím, jak se lidé chovají, a zkoumá, které druhy
reprezentací odpovídají pozitivnějším druhům chování.
Jakmile odborníci dokážou tyto faktory specifikovat, mohou na jejich
základě vyvinout komplexní výcvikové programy, jež je pomohou lidem
pracujícím v oblasti zdravotnické osvěty snáze předávat veřejnosti. Při
tom je třeba vykonat řadu testů a experimentů, aby se zjistilo, kterými
způsoby komunikace bude nejsnáze dosaženo vytyčených cílů. Hlavním
úkolem je zjistit, co je účinné, či co naopak nefunguje.
Patrně nejjasnějším příkladem tohoto postupu je výzkum Abrahama a
Hampsona (1996), který byl zaměřený na sledování způsobů přesvědčování
lidí o tom, aby při užívání léků dodržovali doporučení lékaře. Když
badatelé sledovali, jaké mají lidé v této oblasti představy, zjistili,
že někteří lidé mají vyšší vnímanou osobní zdatnost (self-efficacy
belief) než druzí; jinými slovy měli pocit, že dokážou jednat efektivně
a vhodně se o sebe postarat. A právě tito lidé celkově více dbali na
doporučení lékaře.
Na základě tohoto zjištění začali odborníci vyvíjet různé způsoby
předávání informací, které by posílily smysl pro vyšší vnímanou osobní
zdatnost. Provedli testy s několika odlišnými přístupy a pečlivě je
vyhodnotili. Výsledkem bylo, že tito lidé dokázali nabídnout několik
jasných doporučení, jak nejlépe šířit dané informace a jak co
nejúčinněji využít sociální vliv.
Když jsem se zabývala psychologickými otázkami projektování
interaktivních exponátů (Hayes, 1999), zvolila jsem podobný přístup.
Interaktivní exponáty jsou aktivity, do nichž se lidé mohou zapojit v
muzeích a vzdělávacích střediscích. Vybízejí návštěvníky, aby se
aktivně zúčastnili získávání informací o daném tématu. Lidem se tyto
aktivity líbí, takže si získávají stále větší oblibu. Psychologický
výzkum, na němž jsem pracovala, se zabýval studiem psychologických
mechanismů, které se odehrávají při interakci s exponáty, a sledováním
toho, jak různé designové prvky exponátů vedly k odlišným výsledkům.
Podobně jako Abraham a Hampson jsem zjistila, že důležitou součástí
postupu je výkonnostní sebepojetí (neboli vnímaná osobní zdatnost):
interaktivní exponáty vyvolávají v lidech dojem, že něco dokážou, takže
si pak snadněji osvojují vědomosti o vědeckých postupech, s nimiž si
vlastně hrají. Další součástí je sociální identifikace: exponáty se
lidem líbí hlavně tehdy, mají-li k nim nějaký vztah. Například
interaktivní exponát v Londýnském muzeu vědy, který představuje
nejrůznější zvukové technologie, umožňuje lidem vyzkoušet si mixování
hudebních nahrávek a je obzvlášť oblíbený mezi dospívajícími.
Jak jsem již uvedla, aplikovaná sociální psychologie se zabývá mnoha
dalšími oblastmi. S některými z nich se seznámíme v následujících
kapitolách. Některá témata se přitom překrývají: příklad s lékařským
doporučením mohl být stejně dobře prezentován v 8. kapitole
(psychologie zdraví) a k psychologii interaktivních exponátů se vrátíme
ještě ve 14. kapitole, když se budeme zabývat inženýrskou psychologií a
psychologií pracovního prostředí.
V následující kapitole se budeme věnovat některým aplikacím biologické
psychologie. Biologická či fyziologická psychologie, jak někdy bývá
označována, zkoumá další faktor naší psychologie, a tím je způsob,
kterým naše fyzické já – tělo a mozek – ovlivňuje naše zkušenosti.
Aplikovaná biopsychologie se zabývá tím, jak můžeme tyto poznatky
využívat k hlubšímu pochopení běžného života.
Kapitola 4
Aplikovaná biopsychologie
Aplikovaná biopsychologie se podobně jako aplikovaná kognitivní
psychologie a aplikovaná sociální psychologie zabývá přenášením
poznatků psychologie základního výzkumu z oblasti akademické vědy do
každodenního života a praxe. Označení „biopsychologie“ je poměrně nové
a zahrnuje v sobě všechny oblasti psychologie, které se věnují otázce,
jak biologie přímo ovlivňuje naši zkušenost. Původně byla známa jako
fyziologická psychologie a hlavním předmětem jejího zájmu bylo studium
fungování a působení mozku, nervového systému a hormonů v těle. Název
„biopsychologie“ je však nyní rozšířenější, protože v sobě zahrnuje
širší aspekty vlivu biologie, jako je např. působení naší evoluční
historie nebo biologických pudů a motivací.
Biopsychologie má široký záběr a s několika jejími dalšími poznatky se
setkáme, až se budeme zabývat dalšími oblastmi aplikované psychologie.
V této kapitole se zaměříme pouze na tři témata, kterými jsou denní
(cirkadiánní) rytmy a jejich dopad na práci ve směnách a na cestování;
podíváme se také na to, jak kliničtí neuropsychologové přistupují k
léčbě poranění hlavy a jak znalost fyziologických procesů pomáhá při
překonávání úzkosti, hněvu a stresu.
Denní (cirkadiánní) rytmy
Cirkadiánní (circa = lat. kolem, dies = lat. den) rytmy znamenají
pravidelné změny tělesných funkcí v průběhu čtyřiadvaceti hodin.
Všichni víme, že je snazší spát v noci než přes den – v noci, především
k ránu, se tělesné funkce zpomalují, takže máme nejvhodnější
předpoklady ke spánku a odpočinku. V průběhu čtyřiadvacetihodinového
cyklu samozřejmě dochází k celé řadě dalších, drobných změn.
Tyto změny lze vysledovat díky jejich korelaci s tělesnou teplotou.
Kdybyste si v průběhu dne měřili teplotu, viděli byste, že se mění, a
mohli byste posoudit, zda souvisí se stupněm bdělosti, v němž se právě
nacházíte. U jedinců, kteří dodržují běžný režim – vstávají mezi sedmou
a osmou a chodí spát kolem třiadvacáté hodiny –, je tento vzorec do
vysoké míry pravidelný. Naproti tomu pro lidi pracující na směny platí
poněkud jiná pravidla.
Většina z nás má nejnižší tělesnou teplotu mezi druhou a čtvrtou
hodinou ranní a čím více se blíží doba probuzení, tím rychleji se
teplota zvyšuje. Vrcholu dosahuje mezi jedenáctou hodinou a polednem a
pak kolem čtrnácté hodiny následuje slabý pokles. V zemích, kde se
dodržuje siesta, nebo u lidí, kteří mají ve zvyku jít si po obědě na
chvíli lehnout, bývá tento pokles poměrně výrazný a trvá zhruba do
šestnácti až sedmnácti hodin. Naopak v zemích bez této tradice není
pokles teploty tolik zřetelný. V každém případě po šestnácté hodině
začíná teplota znovu stoupat a dalšího vrcholu dosahuje mezi
devatenáctou a dvacátou hodinou, ačkoli tento vrchol není tak vysoký
jako ten dopolední. Následuje další postupný pokles, trvající až do
doby, kdy jdeme spát.
Tělesná teplota, jak jsem již uvedla, přímo souvisí se stupněm
bdělosti. Ve fázích, kdy máme tělesnou teplotu nejvyšší, dosahujeme v
úkonech vyžadujících paměť a pozornost lepších výsledků než jindy.
Cirkadiánní rytmy jsou však spojeny také s učením. U lidí, kteří
dodržují siestu, je odpolední pokles teploty výraznější než u lidí ze
zemí bez této zvyklosti. Dostáváme tak jednoduchý vzorec: Žijeme-li v
zemi, kde je siesta tradicí, je náš organismus zvyklý spát dvakrát
denně. S tímto vzorcem jsou také sladěny naše zvyky a každodenní
aktivity. Dospělí, kteří mají děti, starají se o domácnost a při tom
studují, obvykle zjistí, že se jim nejlépe pracuje pozdě v noci. V tu
dobu sice nemusí být nejbdělejší, ale na druhou stranu je nic
nevyrušuje, takže se mohou lépe soustředit.
Náš cirkadiánní rytmus spoluurčují i vnější faktory. Říká se jim
Zeitgeber, což přeloženo z němčiny znamená „indikátor času“. Informují
tedy naše tělo o čase. Nejsilnější indikátor času je denní světlo. Náš
organismus výrazně reaguje na určité vlnové délky denního světla, díky
nimž jsme bdělejší. Lidé pracující na směny, kteří musí spát přes den,
se vyspí méně než v noci a navíc spí i méně tvrdě, jako by je
organismus stále udržoval v pohotovostním režimu. Řada těchto lidí
potřebuje temné záclony zabraňující vstupu světelných paprsků do
místnosti, protože jinak vůbec neusnou.
Směnný provoz a pásmová nemoc (jet lag)
Pracovníci ve směnném provozu se obvykle dobře dokážou přizpůsobit
různým vzorcům spánku a bdění. Odborníci překvapivě zjistili, že
nejlepší způsob organizování směnné práce je poměrně pravidelná změna
směn, aby si tělo příliš nezvyklo ani na jeden vzorec. Tyto změny
přispívají ke snížení nehodovosti a pracovníci mohou snáze dohnat
spánek. Má vlastní zkušenost říká následující: Kdysi jsem několik let
pracovala na směny v dětském pečovatelském zařízení a střídala jsem
různé směny – denní i noční. Docela dobře jsem si zvykla, ale když jsem
pak po čtyřech letech přešla na běžnou osmihodinovou pracovní dobu,
několik týdnů jsem trpěla pásmovou nemocí.
Na určité druhy směn se dá zvyknout snáze než na jiné. Například
Czeisler, Moore-Ede a Coleman (1982) zjistili, že se lidé lépe
přizpůsobují a jsou méně unavení, posunuje-li se jim směnný provoz po
směru hodinových ručiček. Z ranní směny tedy snadněji přejdeme na
odpolední směnu než obráceně. Toto zjištění bylo velmi důležité,
jelikož vědci dospěli k závěru, že se tímto postupem snižuje nehodovost
v pracovním procesu. Lidé prostě nedělají tolik chyb a při práci
rychleji reagují.
Lidé neuznávající vliv denních rytmů se obvykle dopouštějí nemála chyb.
Horne (1992) analyzoval vzorce dopravních nehod a zjistil, že k většině
z nich došlo v jednom ze tří krizových časových úseků, které přesně
odpovídají útlumu cirkadiánního rytmu většiny lidí (viz graf 4.1).
Navíc je vysoké množství těchto nehod způsobeno řidiči, kteří usnuli za
volantem, což se dá zjistit podle stop, které za sebou zanechalo
vozidlo. Pozornost řidiče může polevit jen na několik sekund, což však
na dálnici mívá fatální následky.
Horne zjistil, že se nehody, k nimž došlo mezi půlnocí a dvěma hodinami
ráno, povětšinou týkaly lidí, kteří zůstali vzhůru déle než obvykle a
řídili v době, kdy už jindy spali. Řidiči, kteří způsobili dopravní
nehodu v dopoledních hodinách, často zůstali vzhůru přes noc nebo
vstávali velice brzy po nedostatečně dlouhém spánku. Odpolední
nehodovost se nejvíce týkala řidičů, kteří předtím spali nepravidelně v
důsledku směnné práce nebo cestování.
Jako další příklad důsledků posunu času se nabízí pásmová nemoc (jet
lag). Jedná se o podobný problém: Organismus je nastaven na
čtyřiadvacetihodinový cyklus, a když se náhle přesuneme z jednoho
časového pásma do druhého, narušíme tím jeho biorytmus. V důsledku toho
jsme unavení, zatímco ostatní jsou zcela bdělí, a naopak v noci se nám
nechce spát. Lidé trpící pásmovou nemocí mají oproti směnným
pracovníkům jednu velkou výhodu: všechny časové spínače jsou totiž na
jejich straně. Budeme-li v nové zemi důsledně dodržovat denní a noční
vzorce a budeme-li se vystavovat působení co největšího množství
denního světla, za normálních okolností se záhy přizpůsobíme.
Klinická neuropsychologie
Další oblastí aplikované biopsychologie – v rámci psychologie jde o
samostatnou disciplínu – je klinická neuropsychologie.
Neuropsychologové se zabývají tím, jak funguje mozek a nervový systém,
co které části mozku dělají a jak jsou vzájemně propojené. Kliničtí
neuropsychologové jejich poznatky aplikují v praxi, pomáhají lidem
trpícím poruchami nervového systému, poraněním hlavy a podobnými
obtížemi.
Velká část poznatků o fungování nervového systému byla získána při
práci s pacienty s nejrůznějšími druhy poranění hlavy. Například když
někoho postihne mrtvice nebo specifický druh poranění mozku, obvykle je
možné zjistit přesné místo poškození. Z takovýchto údajů se lze
dozvědět mnohé o fungování mozku.
Mrtvice a poškození mozku
„Mrtvice“ (cévní mozková příhoda, iktus) znamená přerušení přísunu krve
do konkrétní části mozku. Jako důsledek odumírají některé mozkové
buňky, jelikož je cévy nezásobují potřebnými živinami. K mrtvici může
dojít v několika oblastech mozku a může mít velmi specifické následky.
Jedna žena např. po mrtvici zjistila, že přestala být schopna vnímat
pohyb – věci kolem sebe vnímala jako nehybné, jen se čas od času
měnily, podobně jako soubor fotografií. Pro ni to byl zásadní problém,
protože nedokázala vykonávat každodenní činnosti jako nalít si čaj nebo
přejít silnici. Nebyla totiž schopna odhadnout, nakolik je hrníček plný
nebo jak daleko je od ní auto. Ostatní aspekty zraku však poškozené
neměla.
Lidé, kteří prodělají mrtvici, mohou trpět i dalšími problémy. Jeden
člověk např. dobře zvládal vnímání pohybu, avšak měl potíže s
rozeznáváním tvarů, zatímco další nedokázal rozlišit barvy. Někteří
lidé nepoznají tváře blízkých osob, jiní nepoznají tváře cizích lidí,
které několik minut předtím viděli na fotografiích. Tyto skutečnosti
výzkumníkům říkají, že mozek funguje na základě několika souborů
mechanismů, což platí i pro systémy, které vnímáme jako jeden proces,
např. zrak.
Některé druhy mrtvice jsou samozřejmě vážnější než jiné a mohou vyústit
i v částečné nebo úplné ochrnutí. Kliničtí neuropsychologové však ve
spolupráci s fyzioterapeuty a dalšími odborníky zjistili, že jedinci
stižení tímto druhem mrtvice mohou znovu nabýt velkou část zasažených
funkcí. Hlavním faktorem je motivace, jelikož jde ruku v ruce s úsilím
a odhodláním. Řada lidí, kteří po mrtvici téměř ochrnuli, se znovu
naučí chodit a dokážou se o sebe bez problémů postarat, investují-li
čas a snahu do toho, aby své tělo přiměli k obnově funkcí.
Odborníci se kdysi domnívali, že se nervové buňky z poškození nikdy
nezotaví, avšak nyní už víme, že tomu tak není, nechybí-li pacientům
snaha přimět mozek, aby tělu poskytoval náležitou stimulaci. A i když
dojde k poškození určité skupiny nervových buněk, stává se, že
poškozenou funkci převezmou sousední skupiny buněk, takže jedinec je
schopen znovu se naučit dovednosti, o nichž se domníval, že jsou
ztracené.
K takovému uzdravení dochází při poškození pohybových funkcí. O
léčebném potenciálu jiných forem poškození mozku víme mnohem méně,
možná proto, že výsledky úsilí o léčbu nenápadnějších obtíží nejsou tak
patrné. U pohybu totiž dostáváme jasnou zpětnou vazbu i u malých
pokroků. Když třeba nedokážeme pohnout paží a po vynaloženém úsilí se
nám s ní podaří slabě cuknout, vidíme výsledky své práce a máme z nich
radost. Máme pocit, že se nám vynakládané úsilí vyplácí a jsme
motivováni k ještě usilovnější snaze.
Je těžké posoudit, jak bychom mohli podobný proces uplatnit např. při
léčbě neschopnosti vnímat pohyb. Vnímání pohybu totiž považujeme za
samozřejmé, neznáme žádná „mentální cvičení“, která by byla v tomto
směru prospěšná, a dále není jasné, jakým způsobem by probíhala zpětná
vazba. Terapeutická práce klinického neuropsychologa se obvykle
soustředí na detailní poznání poškození, aby pacient přesně věděl, co
dokáže, a co ne, a mohl se zaměřit na práci na strategiích, jež by mu
pomohly vést co nejsamostatnější život. Na druhé straně poznatků o
nervovém systému neustále přibývá. Ještě před padesáti lety se všichni
domnívali, že stav po ochrnutí nervů nelze léčit.
Uzavřená poranění hlavy
Uzavřená poranění hlavy vznikají v důsledku nárazu nebo úderu. Označují
se jako „uzavřená“, jelikož k poranění dochází uvnitř lebky, aniž by v
ní vznikla otevřená rána. Většina uzavřených poranění hlavy se týká
lidí do věku třiceti let, obvykle jsou důsledkem dopravních nehod nebo
pádů či fyzických potyček, příp. nejrůznějších druhů nehod. Na těchto
druzích poranění má značný podíl i alkohol. Velké procento lidí, kteří
utrpí natolik vážné uzavřené poranění hlavy, že musí být
hospitalizováni, mívá v době úrazu vysokou hladinu alkoholu v krvi.
Uzavřená poranění hlavy mohou mít až překvapivě dlouhodobé následky. Po
úrazu bývá jediným příznakem mírný otok zraněného místa. Jenže
zhmoždění nebo prudký pohyb nervových buněk v mozku může narušit
nervové dráhy. Následky se mohou plně projevit až za několik měsíců,
někdy dokonce až za dva roky.
Při stanovení závažnosti uzavřeného poranění hlavy je naprosto nutné
zjistit, zda jedinec při úrazu ztratil vědomí, a pokud ano, na jak
dlouho. Dokonce i nepatrná ztráta vědomí, trvající několik sekund,
totiž může být příznakem stavu s trvalým poškozením, a bezvědomí
trvající až jednu minutu je skutečně vážným příznakem. I momentální
ztráta zraku může naznačovat, že jedinec utrpěl těžký otřes.
Poranění hlavy tohoto druhu bývají doprovázena drobnou ztrátou paměti,
přičemž čím vážnější je zranění, tím je ztráta paměti rozsáhlejší. Lidé
si obvykle nepamatují události, jež se odehrály těsně před nehodou. V
takovém případě hovoříme o retrográdní amnézii. Ztráta paměti však
nenastupuje okamžitě. Yarnell a Lynch (1973) zjistili, že když vedli
rozhovor s hráči amerického fotbalu hned po otřesu mozku, hráči si
vzpomínali, co se událo těsně před ním. Tyto vzpomínky se však v
průběhu několika minut ztratily a už se nikdy neobnovily.
Obvykle dochází i k anterográdní amnézii, která znamená, že lidem dělá
potíž zapamatovat si nové nebo stávající informace. Tato ztráta paměti
je dočasná a u většiny lidí se obnoví do několika týdnů. Naopak vážná
zranění s sebou leckdy přinášejí specifičtější formy poruchy paměti.
Richardson (1990) zjistil, že tyto poruchy často souvisejí s narušením
mentální představivosti, což může mít devastující účinky na řadu
jednotlivých paměťových schopností. Dále se objevují potíže s
pozorností a zhoršení některých obecných duševních schopností, ačkoli
jazykové schopnosti obvykle zůstávají nedotčeny.
Z Richardsonových výsledků vyplývá, že dokonce i jediné uzavřené
poranění hlavy může mít trvalé následky, takže lidí, kteří jsou
vystaveni opakujícím se poraněním hlavy tohoto druhu, jako jsou boxeři
a jiní sportovci, se mohou pochopitelně týkat následky ještě vážnější.
Existuje porucha, dříve označovaná jako dementia pugilistic, jež se
objevovala po skončení boxerské kariéry. Jejími projevy jsou svalový
třes a potíže s mluvením. Ty se objevily i u známého boxera a obhájce
lidských práv Mohammeda Aliho. Následky poškozených nervových buněk a
přerušených nervových spojení se sčítají a profesionální boxer nad nimi
postupně při každodenním náročném tréninku ztrácí kontrolu.
Uzavřená poranění hlavy tedy představují vážný problém, který má trvalé
následky. Někdy bývají takřka nepatrné a projevují se jen při provádění
nějakého složitého úkonu, jindy jsou vážnější. Kliničtí
neuropsychologové u pacientů, kteří utrpěli uzavřené poranění hlavy,
obvykle provádějí velmi podrobnou diagnostiku, zjišťují, kde přesně byl
mozek poškozen, zkoumají veškeré následky a zároveň pacientům pomáhají
s jejich překonáním. Je smutné, že se velká část uzavřených poranění
hlavy vůbec nemusela stát a došlo k nim pouze z hlouposti a kvůli
bezmyšlenkovitému jednání. V tab. 4.2 jsou uvedeny čtyři způsoby
snížení rizika vzniku poranění hlavy na minimum. Vyplatí se jimi řídit,
nezapomeňme totiž, že následky mohou přetrvávat po celý zbytek života!
Tab. 4.2 Pravidla pro zmenšení rizika vzniku poranění hlavy
1. Konzumujte alkohol v rozumné míře, vyhýbejte se příliš vysokým
dávkám, v jejichž důsledku byste se mohli dopustit neuváženého jednání.
2. Používejte bezpečností pásy a jezděte v autě s airbagem, který
zamezuje úderu hlavy o přední sklo.
3. Jezdíte-li na kole, kolečkových bruslích, skateboardu atd., noste
přilbu.
4. Hrajete-li nějaký sport, kde hrozí úraz hlavy, noste přilbu.
Nabuzení, úzkost a hněv
Aplikovaná biopsychologie přispívá také velkou měrou k pochopení a
řešení extrémních emocí. Obvykle si myslíme, že emocionální prožitky
souvisejí především s myslí, tj. že vycházejí z toho, jak danou situaci
hodnotíme při zasazení do aktuálního kontextu. To je samozřejmě pravda,
avšak neúplná. Na způsobu prožívání emocí se totiž zásadně podílejí i
naše fyziologické reakce. Když jim porozumíme, dozvíme se mnohé i o
tom, jak se s emocemi vyrovnávat.
Nejlepší asi bude začít u úzkosti. Je to nepříjemná emoce, kterou
prožíváme při očekávání něčeho nepříjemného – např. závěrečné zkoušky v
autoškole nebo návštěvy u zubaře. Úzkost nevzniká v důsledku samotných
zážitků, na ty máme v zásobě přímočařejší reakce. Vzniká proto, že
myslíme na dané události, ještě než se odehrají, a předem tušíme, že
budou hrozné.
Útočná nebo úniková reakce
Očekávání probíhá na duševní úrovni – v mysli. Jenže reakce, kterou
vyvolá, se promítne i do roviny tělesné. Hrají tu roli některé pradávné
reakce těla, které jsou přímým dědictvím naší evoluční historie, kdy se
lidé museli bránit před nebezpečnými predátory. Vnímáme-li tedy situaci
jako ohrožující, v těle se spustí řada reakcí, jejichž cílem je dodat
nám co nejvíc energie. Tento proces se označuje jako útočná nebo
úniková reakce (útok nebo útěk), jelikož – v závislosti na druhu hrozby
– je možné, že budeme muset doslova běžet o život, nebo naopak budeme
muset bojovat. V obou případech budeme rozhodně potřebovat co nejvíc
energie. K čemu by bylo šetřit si ji na později, kdybychom nepřežili?
Tato reakce je typická pro všechny savce – jak jsem řekla, je skutečně
pradávná. Je při ní aktivována určitá oblast nervového systému, která
se nazývá autonomní nervový systém (zkráceně ANS) a jež zahrnuje
nervové spoje k srdci, plicím, nadledvinkám, kůži, žaludku a dalším
vnitřním orgánům. ANS je činný dvěma způsoby. Působí-li první z nich,
aktivuje naprosto všechno, uvolňuje nastřádanou energii a připravuje
nás na akci. Do svalů proudí krev přinášející palivo v podobě kyslíku a
glukózy. Srdce tluče rychleji, aby vhánělo více krve do svalů. I plíce
si berou víc kyslíku, nastřádaná glukóza se uvolňuje do krevního
řečiště a cévy se rozšiřují, aby přepravily větší objem krve. To ještě
není všechno: více se potíme, nadledvinky uvolňují hormon adrenalin,
který všechny změny udržuje v pohybu. Seznam některých probíhajících
změn je uvedený v tab. 4.3. Souborně je označujeme jako nabuzení.
Tab. 4.3 Některé změny vyvolané reakcí útok nebo útěk
• Prohloubí se dýchání, aby do plic proudilo více kyslíku.
• Slezina uvolňuje nahromaděné červené krvinky, aby se ke svalům
dostalo více kyslíku.
• Pro doplnění energie se uvolňuje nastřádaná glukóza.
• Do krevního řečiště se uvolňují další krevní destičky, aby
podpořily srážlivost krve.
• V mozku se tvoří endorfiny – neurotransmitery, které částečně
omezují bezprostřední vnímání bolesti.
• Zorničky se rozšiřují, prahy vnímání se snižují, takže jsme
zvýšeně vnímaví k vnějším podnětům.
• Trávení se zpomaluje – kromě rychlého metabolismu cukrů pro
okamžité dodání energie.
• Zvýšené pocení pomáhá tělu vyrovnat se s teplem produkovaným
aktivními svaly.
• Je potlačena dlouhodobá aktivita imunitního systému.
• Krev je odváděna od kůže ke svalům a životně důležitým orgánům.
• Podvěsek mozkový a nadledvinky uvolňují nahromaděné hormony
(adrenalin a noradrenalin) do krevního řečiště, aby udržely hladinu
nabuzení.
Tolik k fyzické stránce úzkosti. Pokud se něčeho obáváme, v představách
prožíváme obávanou situaci stále dokola, přičemž největší důraz klademe
na okamžiky, jichž se děsíme nejvíc. Mysl se nakonec dostane do stavu
trvalé úzkosti, a jakmile tento stav nastane, spustí se reakce
nabuzení. Na tomto principu funguje detektor lži: jakmile někdo zalže,
zaznamená sebenepatrnější změny v pocení, srdečním rytmu atd. Tyto
změny vyplývají ze skutečnosti, že jsme při lhaní přece jen
úzkostnější. Někdy tyto změny ani nejsme schopni sami zaznamenat, takže
si myslíme, že se nic neděje. Jenže přístroj je na rozdíl od nás
zachytit dokáže.
Z toho vyplývá, že reakci může vyvolat i nějaká banální myšlenka. Když
máme strach, hlavou se nám jich honí spousty. Pokud tento stav
přetrvává delší dobu, označujeme jej jako stres. Může mít dalekosáhlé
účinky, s nimiž se seznámíme v 7. kapitole. Zároveň si povíme o tom,
jak poradenští psychologové pomáhají lidem s jeho překonáním. Byť
krátkodobý stres nám někdy dokáže pořádně znepříjemnit život.
Snižování nabuzení
Pro snížení úzkosti toho naštěstí můžeme udělat poměrně hodně a
odborníci na poli aplikované biopsychologie se snaží lidi přivádět k
tomu, jak na to. Jeden z mnoha přístupů je založen na zvládání stresu
pouze na fyzické rovině. V předchozí pasáži jsem uvedla, že ANS je
činný dvěma směry a že první z nich vyvolává nabuzení. Tato část ANS se
označuje jako část sympatická. Zvláštní, protože příliš sympatická
není. Spíše než o sympatii bychom měli hovořit o hněvu a útočnosti.
Budiž. Druhý směr účinku se týká situací, kdy se ničeho neobáváme – ani
ve skutečnosti, ani v myšlenkách. Tato část ANS se nazývá
parasympatická a podílí se na zklidňování organismu, uskladňování
energie pro budoucí využití atd.
Možná jste si všimli, že po sportu či jiné aktivitě vyžadující
dlouhodobější vydávání energie, např. plavání nebo tréninku v
posilovně, se cítíte uvolnění a odpočatí. K tomuto účinku dochází právě
vlivem působení parasympatiku. Naopak sympatikus byl činný v průběhu
cvičení, produkoval spoustu adrenalinu. Po fyzické zátěži se organismus
přepíná na jiné nastavení. Poznáte to především tehdy, když se po
cvičení najíte: celkově se cítíte víc než dobře a organismus se rychle
zklidní.
Uvedená metoda je pouze jednou z mnoha, kterými aplikovaná
biopsychologie pomáhá lidem snižovat úzkost. Když se dostaneme do stavu
úzkosti, tělo v důsledku útočné nebo únikové reakce produkuje spoustu
energie. Tuto reakci ale v moderním světě příliš nevyužíváme, a proto
jsme nervózní a podráždění, čímž se úzkost ještě zvyšuje. Nahromaděnou
energii však můžeme spotřebovat usilovnou sportovní aktivitou, a tehdy
dokonce aktivujeme i druhou část ANS. Tím se úzkost sníží.
Tuto radu využívám pokaždé, když mě u zubaře čeká vrtání. V současné
době zubaři sice dovedou pracovat bezbolestně, ale v mládí jsem měla
několik nepříjemných zkušeností, takže ve mně každá návštěva zubaře
vyvolává úzkost. Zubařské křeslo je ovšem tím posledním místem, kde
byste chtěli předvádět svou zbabělost, takže jakmile si dohodnu termín,
těsně před návštěvou zubaře zajdu do posilovny a pořádně si zacvičím.
Pak se v zubařském křesle tolik nebojím a úzkost zvládám mnohem lépe.
Samozřejmě existují ještě další způsoby zvládání úzkosti. Používají se
např. látky stimulující mechanismy nabuzení, přičemž jedním z
nejhorších je kofein. Na druhou stranu činnost parasympatiku podporují
karbohydráty (např. jednoduché cukry nebo škrob), např. některé
uklidňující potraviny. Odborníci na aplikovanou biopsychologii tedy
pomáhají lidem také s výživou: doporučují vyhýbat se kofeinu, obzvláště
v kávě (v čaji je ho obsaženo mnohem méně), a naopak zvyšovat příjem
potravin dodávajících déle působící energii, mezi něž patří těstoviny
nebo brambory, oproti jídlům, která nám sice dodají plno energie, ale
jen na krátkou dobu, jako např. jídla s vysokým obsahem cukru. I mléko
je vhodné, jelikož obsahuje přirozeně se vyskytující látku
připomínající morfin a ten má na tělo uklidňující účinek. Pokud se
dostanete do stresujícího období, zkuste přes den pít místo kávy mléko.
Budete překvapeni, jak rozdílné účinky to bude mít.
Zvládání strachu
Pokud víme, jaký je fyziologický podklad emocionální reakce, můžeme se
ji naučit kontrolovat i na fyzické rovině. Měli bychom se však zaměřit
i na další roviny. Odborníci na aplikovanou biopsychologii zabývající
se touto tematikou instruují lidi, jak se s emocionálními reakcemi
vyrovnat za pomoci mentálních technik. Při zvládání stresu a hněvu se
pracuje s kombinací tělesných a duševních cvičení. Tělesná cvičení jsou
založena na stejných principech jako při zvládání úzkosti. Mentální
techniky zahrnují jak cvičení pro zklidnění organismu, tak cvičení,
jejichž cílem je snížit výskyt opakovaného nabuzení.
Už jsme si ukázali, že i prostá myšlenka dokáže vyvolat fyzickou
reakci. Tento proces funguje i obráceně: stav nabuzení snadno zavede
myšlenky negativním směrem. Pokud si tedy nedáme pozor, můžeme se začít
točit v začarovaném kruhu, topit se ve zlostných myšlenkách, které v
nás budou podněcovat další hněv, a následkem toho budeme mít tendenci
zabývat se stále novými negativními myšlenkami. Jedním z nejlepších
způsobů, jak tento začarovaný kruh přerušit, je uklidnit se fyzickou
námahou. K tomu se ale potřebujeme naučit, jak snížit množství
nepříjemných myšlenek.
Můžeme začít třeba odvedením pozornosti – záměrným nasměrováním
myšlenek na jiná témata, nikoli jen na to, které nás rozzlobilo.
Aplikovaní psychologové, kteří učí lidi, jak zvládat hněv, používají
mentální techniky k přerušení toku myšlenek, aby mohli cíleně myslet na
něco jiného, nejlépe na něco pozitivního, z čeho mají radost a co nemá
se současnou situací nic společného.
V tomto bodě mají velkou výhodu lidé, kteří si rádi čtou pro radost.
Knihy totiž podporují představivost, která nás může uvádět do jiného,
obvykle mnohem příjemnějšího světa. Tento druh odvedení pozornosti
ovšem nijak neřeší dlouhodobé problémy; je ovšem velmi účinný u
problémů krátkodobých a dokáže narušit bezvýchodnost negativního
psychofyzického cyklu. Když si duševně trochu odpočineme, jsme
ochotnější vnímat události v příznivějším světle.
Odvedení pozornosti je jen jedna část procesu. Psychologové provádějící
s lidmi nácvik zvládání hněvu je musí naučit i pozitivnější způsoby
vyjadřování hněvu a frustrace. Právě proto má tolik psychologů výhrady
vůči tělesnému trestání dětí. Dospělí totiž při něm dětem současně
sdělují to, že selže-li všechno ostatní, přichází na řadu násilí.
Takové přesvědčení je pro další vývoj dětí velmi nebezpečné. Existuje
přece celá řada jiných, účinnějších výchovných prostředků. Zaměříme se
na ně v příští kapitole. Také dospělí by se měli naučit jiné způsoby
ventilace hněvu a frustrace než násilí.
Velké množství energie, vytvořené v důsledku emocionálního nabuzení, je
např. možno investovat do nějaké užitečné činnosti: třeba do procházky
po sídlišti „na uklidněnou“ nebo do náročné fyzické aktivity. Je to
podobné jako při zvládání úzkosti a je zde i stejný cíl – jakmile
nahromaděnou energii spotřebujeme, může do hry vstoupit zklidňující
parasympatický oddíl nervové soustavy.
Nezřídka se stává, že problém vznikne kvůli neschopnosti hovořit o
vlastních pocitech. Naleznou-li takovíto lidé někoho, kdo jim pomůže
pocity projevit, může to pro ně znamenat nemalou pomoc. Právě v tomto
bodě se aplikovaná biopsychologie stýká s psychologickým poradenstvím,
které pracuje s celou řadou technik, aby lidem pomohlo naučit se žít
jinak a nově. K některým z nich se vrátíme v 7. kapitole.
V této kapitole jsme se dozvěděli, jak nám práce odborníků v oblasti
aplikované biopsychologie pomáhá pochopit celé spektrum prožitků. V
praxi je tato práce samozřejmě mnohem komplexnější, zde se můžeme
zaměřit pouze na vybrané aspekty aplikované biopsychologie, ačkoli
několik témat, o nichž jsme hovořili – působení biorytmů, uzavřená
poranění hlavy a emocionální nabuzení –, nám ukázalo, nakolik je
aplikovaná biopsychologie užitečná. V následující kapitole se budeme
věnovat otázce výchovy dětí z pohledu aplikované psychologie.
Kapitola 5
Aplikovaná vývojová psychologie
Aplikovaná vývojová psychologie, jak už její název napovídá, se zabývá
vývojem*. Jde o obor, který je více než sto let starý. Již od začátků
psychologie jako vědy se odborníci i laici zabývali otázkou, jak se
děti vyvíjejí a jaké výchovné působení do společnosti přivádí zdravé,
morální a inteligentní jedince. Aplikovaná vývojová psychologie v
posledních letech rozšířila předmět svého zájmu o vývoj jedince v
průběhu celého života. Přesto se většina vývojových psychologů věnuje
především dětem a dospívajícím.
Přístupy k vývoji dětí
Za posledních sto let se názory na psychický vývoj dětí zásadně
změnily. Na začátku 20. století panoval rozšířený názor, že vývoj je
výsledkem genetických vlivů a že ho prakticky není možno ovlivňovat.
Tento názor byl částečně produktem narušení tradičního rozdělení
společnosti a myšlenku, že každý má ve společnosti místo podle toho, do
jaké rodiny se narodil, nahradila úvaha, že si každý své místo ve
společnosti buduje osobními zásluhami a usilovnou prací. Genetické
pojetí vývoje přesto i nadále pohodlně vysvětlovalo, proč jsou některé
rodiny bohatší, úspěšnější a vlivnější než jiné. Proto se tento názor
těšil velké pozornosti a ve své době se stal dominantním způsobem
uvažování o vývoji.
Psychologové, kteří zastávali názor, že vývoj vychází z genetických
vlivů, bývali ve svých názorech přímo zatvrzelí. Například Gesellův
institut pro výzkum vývoje dětí publikoval ve Spojených státech
amerických příručku o chování dětí, v níž se uvádělo:

Odborníci na aplikovanou vývojovou psychologii se tedy především

soustředili na udílení rad rodičům, jak u dítěte rozpoznat jeho
„přirozené“ tendence. Oproti přísné viktoriánské výchově, která byla v
západní společnosti ještě několik let předtím značně rozšířená, to byl
radikální obrat. Důraz byl kladen na vysokou hodnotu dítěte, kterou by
rodiče měli ocenit. V žádném případě to neznamená, že by začalo platit
„vše je dovoleno“; ve srovnání se současnými názory se stále ještě
jednalo o poměrně přísný přístup. Přesto to byl přístup pozitivnější,
méně zaměřený na trestání než ten předchozí.
V současné době považujeme takovéto extrémní názory jednoznačně za
scestné. Genetické faktory bezesporu hrají svou roli, avšak velký vliv
na vývoj dětí mají i rodiče a další lidé. Přesto byl výše uvedený názor
v prvních třiceti letech minulého století velmi rozšířený. Proto
tehdejší dětští psychologové prováděli pečlivá pozorování vývoje od
kojenců po předškoláky. Zkoumali jednotlivé stupně tělesného vývoje,
druhy her a vývojové fáze myšlení. Řada jejich názorů přetrvává dodnes,
ačkoli důraz kladený na vliv dědičnosti coby jediného důležitého
faktoru vývoje prakticky zmizel.
Proměny ve společnosti po první světové válce vedly k novým tendencím i
v aplikované vývojové psychologii. Došlo k nim především zásluhou práce
behavioristů, kteří se stále více prosazovali v oboru psychologie.
Behavioristé totiž měli na vývoj zcela protichůdný názor: domnívali se,
že dítě přichází na svět jako nepopsaná tabule, že je připraveno
všechno se teprve naučit, a může být formováno podle potřeb
společnosti. Učením na základě pokusu a omylu a zároveň na základě
klasického podmiňování (např. vyhýbání se bolesti) děti přijímají
poznatky o svém světě a dozvídají se, jak se mají chovat.
Behavioristé byli ve svých názorech velmi radikální a zcela opomíjeli
vliv dědičnosti. J. B. Watson, „otec“ behaviorismu, v roce 1924 řekl:
Dejte mi tucet zdravých dětí … a můj vlastní svět, ve kterém bych je
mohl vychovávat, a já vám ručím za to, že z kteréhokoli z nich, náhodně
vybraného, mohu vychovat jakéhokoli odborníka – lékaře, právníka … a
samozřejmě i žebráka nebo zloděje, nezávisle na jejich talentu,
sklonech, schopnostech, povolání a rase jejich předků. (Atkinson, 2003,
s. 70)
Tento názor byl stejně nerealistický jako předchozí hypotéza o výlučném
vlivu dědičnosti. Přesto byl v polovině 20. století velmi oblíbený,
jelikož dobře odpovídal představám o vybudování nové, spravedlivější
společnosti, jež byly v té době ve Spojených státech amerických a v
Británii značně rozšířené. Problém však spočíval v tom, že behavioristé
chápali učení jako značně mechanický proces založený pouze na reakcích
na různé druhy podnětů v prostředí. Domnívali se, že nezáleží na tom,
zda zkušenost dítěte vychází z fyzického prostředí nebo od jiných lidí.
Pro ně se jednalo jen o různé druhy podnětů a učení podle nich
probíhalo stále stejně.
Aplikovaná vývojová psychologie se v té době soustředila na druhy učení
u dětí. Vývojoví psychologové však byli obecně méně mechanicky založení
než radikální behavioristé – možná proto, že pracovali se skutečnými
dětmi. Zabývali se i dalšími druhy učení, např. nápodobou a
identifikací, a věnovali se otázce, jak na děti působí výchova rodičů,
tj. vliv různých druhů trestů a pochval, vliv osobnostních stylů apod.
Některé tehdejší studie o rodičovství a vůdcovství jsou citovány
dodnes.
V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století zpopulárněl další
přístup. Vývoj v něm byl chápán jako kombinace vlivů dědičnosti a
učení. Nejlépe je vyjádřen v práci Jeana Piageta. Piaget vytvořil
velkolepou teorii dětského vývoje, podle níž psychický vývoj dítěte
probíhá v daném sledu stadií konkrétně utvářených učením. Podle něj
jsou vývojové posloupnosti a způsob učení dány dědičností, avšak to, co
se dítě skutečně naučí a jak si nabyté vědomosti o světě uspořádá, je
výsledkem jeho zkušenosti.
Odborníci na aplikovanou vývojovou psychologii v té době věnovali
značnou pozornost vývojovým fázím a pojetí „připravenosti“, tedy
otázce, zda dítě již dosáhlo stadia, v němž je s to osvojit si určitý
druh učení. Rady rodičům obvykle spočívaly v tom, jaké mají dětem
nabízet zkušenosti, aby se jejich potomci mohli rozvíjet žádoucím
způsobem, nebo v poskytnutí celkového přehledu, který by jim umožnil
vnímat chování jejich dítěte v odpovídajícím kontextu a řešit konkrétní
problémy.
Tato kombinace toho, co se obvykle označuje jako „přirozenost“ a
„výchova“, se stala ve své době velmi populární. Ale i ona měla své
slabiny. Piaget sice dokázal demonstrovat, jak oba vlivy při vývoji
spolupůsobí, přesto se ve své teorii zaměřil výhradně na jedince a
odhlížel od sociálního prostředí. Při hodnocení jeho práce měli
odborníci tento problém na paměti. Zjistili, že Piaget výrazně podcenil
duševní schopnosti dětí. Děti jsou totiž sociálně obratnější a jsou
schopny pochopit mnohem složitější souvislosti, než se Piaget domníval.
Bylo jen třeba zadat jim úkol v kontextu, který byl pro ně
srozumitelný.
Tak byly položeny základy pro další fázi aplikované vývojové
psychologie, v níž se nachází dnes. Moderní názory jsou patrně nejlépe
vyloženy v teoretické práci L. S. Vygotského, což je pozoruhodné,
jelikož Vygotskij své názory – podobně jako Piaget – formuloval před
několika desítkami let. Jeho dílo bylo v roce 1962 přeloženo z ruštiny
do angličtiny a postupně si získávalo stále větší vliv, až bylo koncem
20. století přijato jako učení, které nejlépe vystihuje pohled na vývoj
dítěte očima moderních vývojových psychologů.
Vygotskij nepopíral ani vliv dědičnosti, ani vliv prostředí. Nejvíce se
zabýval způsobem, jakým děti reagují na druhé lidi. Děti jsou totiž
výrazně vyladěny na kontakty s lidmi, a to již od nejútlejšího dětství.
Vygotskij ukázal, jak sociální vlivy, vycházející od druhých, poskytují
dítěti struktury, na jejichž základě si vytváří a formuje stále širší
poznatky o světě. To, co se dítě od druhých lidí naučí, je úplně jiné a
mnohem výraznější než to, co se naučí působením vlivů prostředí.
J. S. Bruner, známý psycholog, velmi ovlivněný Vygotského názory,
popsal to, co dospělý dítěti poskytuje, jako podpůrnou konstrukci –
jakýsi rámec pomáhající dítěti vytvořit si a formovat stále širší
vědomosti. Odborníci na aplikovanou vývojovou psychologii, kteří se
tímto rámcem řídí, instruují rodiče, jak mohou napomáhat při vývoji
jejich dítěte a podporovat je, jak mohou formovat jeho učení tak, aby
si dokázalo osvojit hodnoty a schopnosti, které jsou klíčové pro
schopného, silného a zodpovědného dospělého jedince.
Každé dítě je jiné, každé dítě má jiný genetický vklad a jiné
zkušenosti, takže proces formování není možno založit na jednotném
postupu. Získávání vědomostí od ostatních lidí je však klíčovou
součástí utváření povahy, duševních schopností a osobnosti jedince.
Další neméně důležitá oblast moderní aplikované vývojové psychologie se
zabývá otázkou, jak dítě navazuje vztahy s blízkými i méně blízkými
osobami. Touto tematikou se zabývala celá řada výzkumů a získané
poznatky jsou využívány k hlubšímu pochopení rodinných vztahů, příp. k
jejich nápravě.
Připoutání se, deprivace a socializace
Názory na „připoutání se“, čili vytvoření vazby mezi matkou a dítětem,
občas mívají až mystický nádech. V takovém pojetí je vytvoření pouta
vnímáno jako něco magického a tajemného. Psychologové celá desetiletí
zkoumali, jak si dítě vytváří vztah k lidem, kteří o něj pečují. Díky
jejich práci dnes o tomto procesu víme mnohem více.
Názor, že „vytvoření vazby“ je náhlý, magický jev, se vlastně rozšířil
na základě několika zoologických studií v padesátých a šedesátých
letech minulého století. Tyto studie zjistily, jak si kachňata,
housata, hříbata a jehňata ve zvláštním procesu zvaném imprinting
(vtiskování) záhy po svém narození vytvářejí jedinečný, specifický
vztah ke svým matkám. Několik vědců se tehdy domnívalo, že se jedná o
základ všech forem připoutání se, a začali hovořit o tom, že k něčemu
podobnému dochází i u lidí.
Skutečnost je však trochu jiná. Zvířata reagující podle principů
vštěpování patřila ke druhům, které se brzy po narození mohou samy
pohybovat. Rychle vznikající připoutání se představuje geneticky
naprogramovaný systém, který zaručuje, že mláďata, jež o světě a jeho
nástrahách nevědí zhola nic, zůstávají v blízkosti svých matek a
neodbíhají od nich. Na druhou stranu se u živočišných druhů – včetně
lidí –, které jsou po narození méně samostatné, vytváří pouto podstatně
déle.
Studie o kojencích ukázaly, že nejdůležitější faktor při vytvoření
vazby je to, co Schaffer a Emerson (1964) nazvali „citovou
reaktivitou“. Dokonce i nejmenší děti nějak reagují na lidi kolem sebe:
jakmile zaslechnou známý hlas, usmějí se nebo se zklidní; zblízka si
prohlížejí lidský obličej; když slyší lidský hlas, otočí se za ním atd.
Při interakci s ostatními lidmi jim poskytují drobná behaviorální
vodítka, která napovídají, že mají zájem, že je něco baví, nebo že jim
je to naopak nepříjemné či je něco trápí. Obvykle jsou schopny vytvořit
si pouta k těm lidem, kteří na jejich vodítka reagují nejcitlivěji, a
podle nich také přizpůsobují vzájemnou interakci.
K těmto osobám zpravidla patří matka či jiná pečující osoba, jelikož
mají ke vzájemnému kontaktu nejvíce příležitostí. Není to však
pravidlem. Někdy si děti vytvářejí pouta k lidem, kteří s nimi netráví
víc než pár hodin denně, přičemž si obvykle vytvářejí pouto k více
lidem. Každé pouto se vytváří postupně, protože se dítě učí, kdo je pro
něj v sociálním prostředí obzvlášť „cenný“.
Pro matky toto pravidlo ovšem vždycky neplatí. Řada matek sice skutečně
má ke svému dítěti silné pouto krátce po jeho narození, což je
způsobeno jak silnou emoční reakcí na porod, tak mnoha měsíci, v
jejichž průběhu nosila dítě ve svém těle. Významnou roli hrají také
očekávání, jež si v průběhu času vytvořila, a radost a uspokojení z
pocitu, že byla na svět přivedena nová, výjimečná lidská bytost.
Některé matky ale prožívají jiné pocity. Zprvu mají k dítěti neutrální
vztah a pouto si vytvářejí až v průběhu času, při společném životě s
dítětem.
Deprivace
V polovině minulého století proběhlo mnoho výzkumů zabývajících se
vlivem deprivace na malé děti. Tyto studie byly podníceny jak dopady
válečných let, v jejichž důsledku zůstala řada dětí bez rodičů a musela
vyrůstat v ústavech, tak prací J. S. Bowlbyho, který v roce 1951 vydal
pro Světovou zdravotnickou organizaci zásadní zprávu, v níž uváděl, že
to, co označil za „mateřskou deprivaci“, může dítěti způsobit vážné,
dlouhodobé poškození v sociální a duševní oblasti, což může dále vést k
trestným činům mladistvých a k řadě dalších problémů.
Bowlbyho původní koncept „mateřské deprivace“ se zakládal na výzkumu
pudového vytvoření vazby u zvířat, o němž jsme právě hovořili. Dospěl k
závěru, že pouto k matce je instinktivní, specifické a nenahraditelné.
Později svůj názor pozměnil a připustil, že je nutno provést další
výzkumy a že dynamika vytvoření pouta u dětí je složitější, než se
zprvu zdálo.
První práce Bowlbyho rovněž vyvolala rozporuplné reakce, jelikož mezi
příčiny emocionálního poškození dětí řadí i „matku pracující na plný
úvazek“. Na základě tohoto tvrzení se ve společnosti rozproudila
diskuse, která přetrvává dodnes. Na druhé straně dal podnět k mnoha
dalším výzkumům, které přišly na to, že důležitá je – jak jsme si
ukázali – především kvalita sociální interakce mezi matkou a dítětem.
Matka, která pracuje na plný úvazek a má svou práci ráda, může dítěti
nabídnout kvalitnější interakci než matka, která je sice doma, ale nudí
se a trpí nedostatkem podnětů.
Další důležitou součástí života dítěte je přítomnost ostatních lidí v
jeho okolí. Jejich absence, ať už dítě vyrůstá v ústavu, nebo v rodině
velmi chudé na sociální kontakty, má na dítě velký vliv. Několik studií
se zabývalo tzv. vlčími dětmi – tj. dětmi, které vyrůstaly bez
jakýchkoli sociálních kontaktů –, a zjistilo se, že takové děti jsou
velmi limitované. Tyto druhy studií opakovaně prokázaly, jak velké
pokroky děti udělaly, když byly nalezeny a pak začleněny do společnosti
lidí, kteří s nimi komunikovali a starali se o ně. Stupeň zlepšení je
dán kvalitou péče, ačkoli k výraznému zlepšení dochází prakticky vždy,
pokud se děti ocitnou v prostředí, které jim poskytuje bezpečí a lásku.
Jiní odborníci v oboru aplikované vývojové psychologie se zaměřili na
děti, jež prožily nejrůznější druhy deprivace – obecně řečeno deprivaci
neboli nedostatek rodinných vztahů a každodenní láskyplné péče, což se
stává dětem vyrůstajícím v ústavech. Pro tyto děti jsou typické tělesné
příznaky, např. trpasličí vzrůst, který je patrně reakcí na emocionální
stres; častým příznakem jsou také vážné emocionální následky, které jim
komplikují navazování vztahů s lidmi kolem sebe. Podobně jako u vlčích
dětí i zde psychologové zjistili, že stabilní, láskyplné rodinné
prostředí může takové poškození z velké míry napravit, a to dokonce i u
starších, příp. dospělých dětí.
Socializace
Život v rodině, ať již vlastní, adoptivní nebo pěstounské, umožňuje
dítěti naučit se pravidla každodenního chování, která většina lidí
považuje za samozřejmá. Dále dítěti poskytuje příležitost trvalé,
bezpečné interakce, jež je základem k vytvoření pout. Kojenci si
začínají vytvářet pevné vazby s ostatními lidmi kolem sedmého až osmého
měsíce, ačkoli v mladším věku jsou už s to poznat známé tváře. Těchto
sedm až osm měsíců dítě tráví interakcemi s ostatními a poznáváním
základních sociálních dovedností, např. kdy se na koho obracet a kdy
komunikovat.
Stejně starší děti, které strávily první roky života v ústavu, mají co
dohánět v komunikaci a sociální interakci. Podobně jako kojenci jsou
ochotné k učení, avšak jejich předchozí život jim neposkytl příležitost
k nácviku sociálních dovedností. Stratton (1983) tvrdil, že se kojenci
a malé děti učí sociálním dovednostem a povšechným informacím o světě
částečně bezděky. Vytuší, že když udělají to nebo ono, stane se tohle
nebo něco jiného. Bezděčné učení tak pomáhá kojencům i starším dětem
získat pocit, že jsou aktivními činiteli, kteří něco dokážou, což je
vede k dalšímu zkoumání a rozšiřování znalostí o svém sociálním světě.
Děti se dále učí také prostřednictvím transakcí, výměn mezi dvěma
lidmi, kdy jeden něco udělá v reakci na jednání druhé osoby. Transakce
může být i velmi jednoduchá, např. získání pozitivní reakce na „prosím“
nebo „děkuju“. Náš sociální život se takovými transakcemi jen hemží.
Každodenní interakce v rodině umožňuje dětem prožít si zkušenost s
běžnými transakcemi a ony se tak mohou dozvídat informace o sociálním
životě a naučit se, jak jednat s ostatními lidmi.
Jedním z velmi důležitých úkolů odborníků na aplikovanou vývojovou
psychologii je instruování lidí, jak rozpoznat bezděčné učení a
transakce a jak je podporovat. Dítě při zkoumání prostředí získává
pocit kontroly a způsobilosti, který je základem pro další učení,
přičemž rodiče mohou být v tomto procesu velice důležitými pomocníky.
Jejich zacházení s odměnami, povzbuzování a pozornost pomáhají dítěti
učit se efektivněji a také rozvíjet a upevňovat si sociální dovednosti.
Kázeň, odměna a trest
Další aspekt vyrůstání v rodině se týká přímého výchovného působení ze
strany rodičů, kteří dítě učí, jaké chování je vhodné, a jaké nikoli.
Vývojoví psychologové na toto téma provedli celou řadu výzkumů. Zároveň
se zabývali otázkou, jak mohou být dospělí dítěti při jeho vývoji
prospěšní. Hodně odborníků působících v oblasti aplikované vývojové
psychologie pracuje přímo s rodinami, které mají tzv. problémové děti,
a rodičům poskytují poradenství týkající se účinnějších způsobů jednání
s nimi.
Kázeň a odměna
V posledních letech proběhlo několik vyhrocených diskusí o druzích
vhodných trestů. Většinou se dotýkaly otázky tělesných trestů, jako je
pohlavek nebo výprask. Aplikovaná vývojová psychologie má k této
diskusi hodně co říci, jelikož výzkumy účinnosti (či neúčinnosti)
trestů probíhají celá desetiletí.
Jedno z nejzásadnějších zjištění, vyplývajících z těchto výzkumů, říká,
že trest je poměrně neúčinný způsob usměrňování chování dětí. Vzhledem
k tomu, že jediným cílem trestu je zamezení nežádoucího chování,
praktikuje se tělesný trest vždy konkrétně jako reakce na nějakou
specifickou aktivitu. Jenže potrestání za jednu věc nezabrání dítěti v
tom, aby si našlo jinou činnost se stejným výsledkem. Takže rodiče,
kteří se snaží usměrňovat chování dětí tělesnými tresty, se dostávají
do nikdy nekončícího řetězce trestů a výčitek.
Mohou se však vydat i jinou cestou a nenechat se – alespoň při
usměrňování každodenního chování – jen tak chytit do pasti trestů.
Mnohem účinnější je totiž používat metodu pochval za žádoucí chování.
Dítě se tak učí, co by mělo dělat, nikoli co by dělat nemělo. Pro
rodiče zvyklé na používání trestů, příp. pro rodiče dětí velmi
zlobivých bývá přechod od trestů k pochvalám složitý, proto jim v tomto
směru vývojoví psychologové mohou poskytnout poradenství.
Odměňovat neznamená jen rozdávat bonbony nebo peníze. Pro děti je
největší odměnou pozornost. Některé děti skutečně zlobí jen proto, že
je to pro ně jediný způsob získání pozornosti rodičů. Jednou z prvních
věcí, kterou se rodiče mohou naučit, je všimnout si, když se dítě chová
žádoucím způsobem, a za takové chování ho pochválit. Je to celkem
samozřejmé a někteří rodiče takto jednají zcela přirozeně. Avšak
rodičům, jejichž pozornost pohlcuje řada starostí a problémů, nácvik
pochval trvá velmi dlouho. Když se konečně naučí odměňovat, zjistí, že
úsilí, které do svých výchovných zásahů investovali, se jim bohatě
vrací v lepším chování dítěte.
Odměňování žádoucího chování samozřejmě nijak nenahrazuje běžnou kázeň.
Děti musí znát hranice, které se vymezují zdůrazňováním, co je
přijatelné, a co nikoli. Takto se dítě postupně učí sebekázni. V této
souvislosti se nabízí analogie s posilováním svalů: svaly sílí
vynakládáním tlaku proti odporu. Podobně dítě utužuje „duševní svaly“,
např. sebeovládání, osvojováním si toho, co smí, a co nesmí. Batolata,
jak všichni rodiče dobře vědí, jsou neobyčejně tvrdohlavá, avšak
podléhání jejich záchvatům hněvu z dlouhodobého hlediska nic neřeší.
Rodiče musí nátlaku dítěte odolat. Není to žádná krutost, ale pomoc
dítěti při získávání sociálně obratnějších způsobů chování.
Někdy to bývá náročné. Řadě rodičů se osvědčilo vedení psychologa,
který s nimi nacvičil strategie, jak tvrdohlavému dítěti nepodlehnout a
zároveň se neuchýlit k tělesnému trestu. Tyto strategie, např.
„oddychový čas“ ve vedlejší místnosti, se v poslední době značně
rozšířily, jelikož rodiče záhy poznali, že se vyplácejí. Dále je možno
využít metodu odvedení pozornosti (ovšem nikoli podplácení). Rodiče se
tak učí být důslední a zároveň zjišťují, zda mají trvat na svém, nebo
dítěti vyhovět.
Trestání
Někdy je potrestání přece jen nevyhnutelné. Zvlášť starší děti někdy
cíleně zlobí. Ale i v těchto případech lze rozlišit účelný a neúčelný
trest. Pohlavek nebo výprask příliš užitečné nebývají, protože je dítě
má rychle za sebou a navíc se učí, že když si dospělí nevědí rady,
uchylují se k násilí. Je tedy lepší volit účelnější formy.
V tabulce 5.1 jsou uvedeny čtyři charakteristiky účelného trestání
dětí. Podle první z nich by trest měl být využitelný pro danou situaci
– např. pubertálního teenagera, který přijde pozdě domů, můžeme pro
následující večer potrestat domácím vězením. Druhá v sobě zahrnuje
nutnost vysvětlit dítěti, co a proč udělalo špatně, co svým chováním
mohlo způsobit nebo proč bylo riskantní apod. Děti by totiž měly
pochopit, proč je rodiče trestají a za co jsou konkrétně trestány.
Proto by trest neměl být brán jako samozřejmost.
Tab. 5.1 Charakteristiky účelného trestání
• trest by měl být přiměřený přestupku;
• trest musí doprovázet vysvětlení;
• trest by měl obsahovat akt odčinění;
• trest by měl následovat ihned, příp. s přiměřeně krátkou
prodlevou.
Rodiče příliš často předpokládají, že dítě ví, co provedlo. Jenže děti
občas ani nechápou, proč se rodiče zlobí. Dospívající přicházející domů
dlouho po dohodnuté hodině si prostě nemusí uvědomovat, proč rodiče
chtějí vědět, dokdy bude mladý člověk mimo domov. Téměř nikdo z nás
není ochotný řídit se pravidly, která považuje za nesmyslná. Proto
dospívající často porušují pravidla, která podle nich nejsou k ničemu.
Na druhou stranu jsou schopni pochopit, co to znamená ohrožení
znásilněním nebo mnohonásobným vrahem, takže pokud jim rodiče své
důvody vysvětlí tak, že potřebují vědět, od které hodiny se mají po
dítěti začít shánět, určitě si uvědomí, proč na dodržování pravidla
včasného příchodu domů tolik záleží.
Třetí charakteristika účelného trestání obsahuje akt odčinění, např.
něco, čím by dítě mohlo své chování napravit nebo se omluvit. Toto
pravidlo však nemá sloužit k ponížení viníka. Z výzkumů vyplývá, že akt
odčinění dítěti pomáhá pochopit své chování v rámci sociálních
souvislostí a uvědomit si, co způsobilo lidem kolem sebe.
Čtvrtá charakteristika se týká časové souvislosti mezi trestem a
nesprávným chováním. Trest totiž musí být bezprostředně spojen s
nežádoucím chováním. Ale pozor, vnímání času se v závislosti na věku
liší. Mladší dítě by tedy mělo být potrestáno co nejdřív, zatímco
starší dítě může chvíli počkat, a dospívající může čekat dokonce ještě
déle. Pokud např. pětileté dítě ráno zlobí, nemá smysl trestat ho tím,
že ho večer pošleme dřív spát. Do večera totiž úplně zapomene, co
vlastně provedlo, takže trest se mine účinkem. Naopak dospívající již
umějí s časem pracovat lépe, takže není problém potrestat je po pozdním
příchodu domácím vězením na několik následujících večerů nebo třeba až
o víkendu.
Některým rodičům se témata, o nichž jsem nyní v rámci aplikované
vývojové psychologie hovořila, budou možná zdát trochu nekonkrétní – a
bude jim možná připadat, že to dá zdravý rozum. Uvědomme si však, že
vývojová psychologie za posledních padesát let natolik přispěla k naší
každodenní zkušenosti s dětmi a jejich vývojem, že řadu poznatků
považujeme za samozřejmé. Druhy trestů, k nimž se uchylovali rodiče
před sto lety a které byly z tehdejšího pohledu považovány za jednání
vedené „zdravým rozumem“, přičemž totéž platí o kázni, byly naprosto
jiné než dnes.
Děti jsou i nadále vychovávány nejrůznějšími způsoby. Tato skutečnost
není řadě matek známa, jiné jsou si toho naopak vědomy. Odborníci na
aplikovanou vývojovou psychologii často pracují s rodiči, kteří své
děti považují za mimořádně problémové. Těm výše uvedené poznatky naopak
mohou připadat velmi užitečné. Témata, o nichž jsme si v této kapitole
povídali, pochopitelně nepokrývají celou oblast aplikované vývojové
psychologie. V následující kapitole se budeme věnovat práci rodinných
terapeutů, kteří při poradenství poskytovaném rodinám s různými
problémy rovněž využívají poznatků aplikované vývojové psychologie. V
jedné z dalších kapitol se zaměříme na práci pedagogických a školních
psychologů, kteří se zabývají otázkou způsobu učení a souvisejícími
aspekty vývoje dětí. Existuje celá řada dalších oblastí, kde se
aplikovaná vývojová psychologie uplatňuje, rozsah této knihy nám ovšem
nedovoluje promluvit o všech. Přesto doufám, že vám tato kapitola
poskytla srozumitelnou představu o této oblasti aplikované psychologie.
Kapitola 6
Klinická psychologie
Klinická psychologie je jednou z nejstarších a nejrozvinutějších
oblastí aplikované psychologie. Právě s ní si lidé nejčastěji
psychologii jako takovou spojují, představují si poradenství, terapii,
pomoc při překonávání následků duševních otřesů nebo katastrof atd.
Tyto představy velmi přesně vystihují náplň práce klinického
psychologa.
Rozsah působení klinické psychologie
Kliničtí psychologové, jak už název jejich profese napovídá, se věnují
řešení klinických problémů, tj. psychických potíží, které svou
intenzitou lidem negativně zasahují do běžného života. Někteří kliničtí
psychologové pracují v psychiatrických léčebnách, kde úzce spolupracují
s psychiatry při léčbě pacientů trpících různými duševními poruchami či
jinými vážnými potížemi. Někteří psychologové spolupracují s lékaři, a
je stále častějším jevem, že psychologové mají svou praxi, stejně jako
praktičtí lékaři, přičemž se zabývají problémy, které lidi přivádějí k
lékaři, avšak jsou psychické povahy a snáze si s nimi poradí odborník
vzdělaný v psychologii.
Jiní psychologové pracují ve specializovaných zařízeních. Patří sem
různé instituce pro děti a rodiny, kde psychologové provádějí
vyšetření, poskytují poradenství rodičům a v případě potřeby dětem
poskytují terapii. Někteří psychologové pracují pro obce a města,
podílejí se na řešení nejrůznějších problémů, od bezdomovců a
chronických alkoholiků po důsledky nedostatečné institucionální péče o
lidi v pokročilém stadiu schizofrenie.
Jejich dalším přínosem je krizová intervence. Úzce spolupracují s
poradenskými psychology a dalšími odborníky a pomáhají lidem zvládat
psychické potíže po neštěstích a jiných kritických situacích. V této
souvislosti se často setkávají s posttraumatickou stresovou poruchou
představující soubor psychických potíží, které postihují lidi po
prožití obzvlášť traumatických situací.
Kliničtí psychologové mají ve všech zmíněných oblastech mnohé co
nabídnout. Vzhledem k náročnému vzdělání (plně kvalifikovaný klinický
psycholog se musí na svou profesi v USA připravovat minimálně osm let;
v České republice musí absolvovat pětileté jednooborové studium
psychologie na filozofické fakultě, poté prochází nejméně dalších pět
let specializační přípravou a praxí ve zdravotnictví a musí složit
zvláštní zkoušky) jsou schopni posuzovat a diagnostikovat psychické
problémy, znají techniky jejich řešení – s jejich pomocí lidé chápou
zátěžové situace jako snesitelnější a přijatelnější – a jsou schopni
nabídnout různé možnosti léčby. Většina klinických psychologů sice
postupem času přijme způsob práce, který jim nejvíce vyhovuje, avšak
jejich praktické vzdělávání je eklektické, tj. zahrnuje nejrůznější
přístupy a směry, s nimiž se posléze setkávají i v praxi. A právě
znalost mnoha nejrůznějších přístupů činí z klinických psychologů tak
schopné odborníky.
Posuzování psychických problémů
Začne-li klinický psycholog pracovat s novým klientem, neuchyluje se
hned k určitému způsobu práce. Při posuzování daného problému se naopak
opírá a o celou řadu přístupů. Pokud je jeho klientem jedinec trpící
stále se vracející úzkostí, nejspíš se bude informovat o jeho dětství a
vztazích v rodině, podobně jako by to dělal psychoanalytik. Dále by ho
patrně měly zajímat, stejně jako behaviorálního psychologa, každodenní
zvyklosti klienta a podněty, které záchvaty úzkosti vyvolávají. Bude se
snažit dozvědět co nejvíc o tom, jak klient svůj problém vnímá, co si o
něm myslí, jaké způsoby uvažování jsou pro něj typické, čímž se bude
opírat o kognitivní přístup. Z různých přístupů si tedy vybírá
relevantní techniky, aby s jejich pomocí a dále na základě
nejrůznějších zdrojů informací mohl zjistit, co bude pro daného klienta
nejlepší.
Lze říci, že jedním z nejdůležitějších nástrojů klinického psychologa
je rozhovor. Kliničtí psychologové by měli umět vést rozhovor tak, aby
byli schopni klientovi pečlivě naslouchat a zároveň zjistili potřebné
údaje. Musí se tedy cvičit v technikách naslouchání a podněcování
klienta k otevřenému rozhovoru, aniž by do jeho slov promítali vlastní
názory. Na první pohled nejde o nic těžkého, ve skutečnosti je to však
velmi náročný úkol. Musí ho zvládnout i poradenští psychologové. Na
nácviku technik poradenských pracovníků a např. zdravotních sester se
podílejí i kliničtí psychologové.
Kliničtí psychologové se dále učí pracovat s psychometrickými testy.
Skládají se z pečlivě zvolených otázek a úkolů zaměřených na specifické
psychologické oblasti. Některé psychometrické testy vypadají jako
obyčejný dotazník, avšak ve své podstatě se od něj značně liší. Každá
položka psychometrického testu prochází důkladným vývojem, je
testována, retestována, standardizována na různé populace a pečlivě
vyvažována vzhledem k ostatním testovým položkám, aby byl výsledek co
nejkvalitnější.
Psychometrické testy se používají k nejrůznějším účelům. Některé jsou
diagnostické, tj. při odborné administraci jsou jimi testovány
specifické problémy. Existuje celá řada diagnostických testů pro
zjišťování specifických druhů poškození mozku, např. následků mozkové
mrtvice. Jiné testy neukazují na konkrétní problém, ale užívají se k
posouzení dovedností nebo stupně závažnosti určitého problému. Další
testy naopak mají za cíl poskytnout celkový obraz o jedinci. Sem patří
testy osobnosti a obecné inteligence.
Kliničtí psychologové musí vědět, jak se nejrůznější druhy testů
používají a několika velmi specifických diagnostických testů smějí
používat jen lidé s příslušným vzděláním v klinické psychologii. Kdyby
totiž nebyly administrovány správně, mohly by přinést zavádějící
výsledky, příp. by mohlo dojít k mylné interpretaci.
Testování však představuje jen zlomek pracovní náplně klinického
psychologa. Už jsme si řekli, že kliničtí psychologové musí znát
pestrou škálu terapeutických přístupů. V této knize pochopitelně není
dostatek prostoru k tomu, abychom se jimi detailně zabývali, přesto se
na dalších stránkách budeme stručně věnovat nejdůležitějším z nich
včetně teorií, na nichž jsou založeny.
Terapeutické přístupy
Už víte, že kliničtí psychologové při práci užívají pestrou škálu
různých přístupů. Existuje mnoho odlišných druhů terapií, přičemž každá
vychází z jiných předpokladů. Zhruba je lze rozčlenit na přístupy
psychoanalytické, behaviorální, humanistické a kognitivní. Tohoto
dělení využijeme k nastínění základních východisek jednotlivých
přístupů. Nezapomeňte, že se jedná pouze o stručný přehled, nikoli o
podrobný výčet. Kliničtí psychologové jsou s těmito přístupy obeznámeni
do nejmenších detailů a při své práci dovedou kombinovat a uplatňovat
znalosti více přístupů.
Psychoanalytický přístup
Některé nejranější podoby klinické psychologie byly založeny na
psychoanalytickém přístupu. Jeho průkopníkem byl Sigmund Freud a dále
jej rozvinuli C. G. Jung, A. Adler a další. Základy položil Freud,
mladý vídeňský lékař, který se začal důkladněji zabývat tzv.
hysterickými neurózami. (V dobovém jazyce lékařské vědy termín
„hysterický“ znamenal „vycházející z lůna“ a označoval velmi reálné
problémy žen – např. ochrnutou ruku –, u nichž nebyly patrné fyzické
příčiny.)
Prostřednictvím hypnózy, slovních asociací a důkladného zkoumání
osobních vzpomínek pacienta dospěl Freud k závěru, že tyto poruchy jsou
psychosomatické, tj. představují fyzickou poruchu těla („somatickou“),
avšak jejich příčina pochází z mysli jedince („psýché“). Domníval se,
že v mysli existuje nevědomá oblast, která někdy ovládá tělo a navozuje
zmíněné fyzické příznaky.
Freud dále zkoumal nevědomí a zjistil, že patrně ovlivňuje celou řadu
aspektů lidského života, např. způsob řeči, rozhodování, způsoby reakcí
na události a lidi a prožívané emoce. Součásti nevědomí navíc považoval
za elementární, primitivní a žádostivé – což jsou zcela odlišné
vlastnosti než rozumnost a vyrovnaná mysl, které od dospělých
vyžadovala evropská středostavovská společnost 19. století.
Nyní nám představa nevědomí nepřipadá nijak zvláštní, protože jsme
vyrostli ve společnosti akceptující freudovské myšlení, nebo
přinejmenším tento jeho aspekt. Pro Vídeň 19. století však byla šokem.
Tehdejší myšlení si mysl představovalo jako vědomou a racionální složku
člověka, tělo bylo považováno spíše za stroj, který funguje automaticky
a v případě potřeby provádí vědomé příkazy. Představa, že existuje
skrytá část mysli, jíž si lidé nejsou vědomi, ačkoli ovlivňuje jejich
chování, byla převratným objevem.
Freud rozpracoval rozsáhlou teorii vývoje mysli, v níž klade důraz na
sexualitu a sexuální pudy. To však nebyla jediná teorie.
Psychoanalytikové spolupracující s Freudem se domnívali, že rozhodující
jsou jiné síly. Například Jung se zabýval mystickými a symbolickými
aspekty nevědomé zkušenosti; naopak Adler se zaměřil na pocity
méněcennosti, které dítě zažívá v dospělém světě. Patří sem mnoho
dalších přístupů, přičemž se všechny opírají o nevědomí, z něhož
vycházejí a jímž jsou ovlivňovány naše každodenní zkušenosti.
Podle Freuda vědomá racionální část mysli (ego) neustále udržuje
rovnováhu mezi nevědomím, iracionálními požadavky id (lat. to, nevědomá
část osobnosti) a srovnatelně nevědomými a iracionálními požadavky
superega (lat. nadjá, část duše, v níž sídlí sebepozorování,
sebekritika a svědomí). Pro psychoanalytické pojetí je klíčová
myšlenka, že nevědomé části mysli odrážejí potlačené konflikty a
traumatické zážitky z raného i pozdějšího dětství. Ego (z lat. já,
prožívání jedince) je obvykle s to udržovat uspokojivou, dynamickou
rovnováhu mezi požadavky id a superega, avšak v případě, že je trauma z
dětství silné, příp. obsahuje spoustu nevyřešených konfliktů, je možné,
že to nezvládne. Výsledkem těchto nevyřešených konfliktů jsou podle
psychoanalytiků klinické problémy jako neuróza nebo obsese.
Kliničtí psychologové přejímající tento přístup inklinují k detailnímu
zkoumání dětství, vynášejí na povrch nevyřešenou bolest nebo poruchy, s
nimiž se pacient musí vyrovnat. Tento proces někdy bývá neobyčejně
bolestivý, např. v případech sexuálního zneužívání v dětství. Jenže
otevření problémů je první krok ve snaze pochopit trauma z dětství,
zpracovat ho a následně se s ním vyrovnat.
Behaviorální přístup
Behaviorální přístup je zcela odlišný. Nezabývá se hluboce skrytými,
nevědomými motivy, naopak se domnívá, že nejvhodnějším přístupem k řadě
poruch je léčba jejich příznaků. Příznaky objevující se v chování
jedince jsou tedy vnímány jako problém sám o sobě – právě kvůli
příznakům v chování lidé potřebují léčbu, a právě proto je chování
nejvhodnějším objektem léčby.
Tento přístup vychází ze širšího pohledu na psychologii, který byl
rozšířený především v první polovině 20. století. Behaviorální přístup
z něj převzal názor, že lidé jsou pouze produktem učení. Už od narození
na nás působí spousta podnětů, my se učíme pořádat je podle souvislostí
a spojovat je s vlastním chováním. Například dítě se naučí usmát
pokaždé, jakmile zaslechne matčin hlas, jelikož jak hlas, tak opětovaný
úsměv spojuje s příjemnými důsledky – vřelostí, jídlem atd. Typem učení
akce–reakce lze podle behavioristů vysvětlit veškeré lidské chování.
Takto je možné vysvětlit i chování abnormální – iracionální pohnutky,
strachy, fobie. Ty podle behavioristů pramení z chybného učení, tedy z
přiřazení nevhodných reakcí k podnětům. Na druhou stranu je podle nich
možno naučenou reakci přeučit, takže se domnívali, že terapie by měla
být zaměřena na pomoc pacientovi, aby se naučil novému, vhodnějšímu
souboru reakcí na podněty, které podnítily abnormální chování.
V současné době není behavioristický přístup přijímán, a to především
ve své čisté podobě. Řada klinických psychologů však zjišťuje, že
některé problémy je vhodné řešit behaviorálním přístupem. V takovém
případě pohlížejí na problém jako na případ nevhodného učení, ačkoli
neopomíjejí, že lidé myslí, cítí, uvažují, prostě prožívají duševní
život, který radikální behavioristé nebrali v úvahu.
Behaviorální přístup byl pro klinickou psychologii velkým přínosem,
především při léčbě velmi specifických poruch chování. Například
obsedantní jednání jako opakované mytí rukou nebo vyhýbání se špíně
může dosáhnout takové intenzity, že se stává problémem vyžadujícím
léčbu, přičemž užitím behaviorálního přístupu byly tyto druhy problémů
často velmi účinně řešeny.
Některé behaviorální metody se soustřeďují na přeučování určitých
reakcí. Například fobie jsou úlekové reakce, které dospěly do bodu, kdy
narušují každodenní život jedince. Většina lidí se při pobytu venku za
bouřky bojí blesku. Někteří lidé se ho však obávají natolik, že
odmítají vycházet z domu, a to dokonce za slunečného dne. Jde tedy o
případ, kdy se přiměřená, slabá nervozita proměnila v nepřijatelný a
iracionální strach vyžadující léčbu.
Kliničtí psychologové v takových případech užívají techniky, které
nahradí strach jinou reakcí. Systematická desenzibilizace postupuje
krok za krokem, jedinec se postupně učí být v přítomnosti obávaného
podnětu uvolněný. Naopak implozivní terapie je založena na tom, že
jedinec je vystaven působení obávaného podnětu v takové míře, že strach
jednoduše odezní.
Někdy je cíl opačný, tj. klient se potřebuje naučit negativní reakci.
Některým alkoholikům např. pomohlo užívání chemické látky Antabus,
která po požití alkoholu vyvolává nevolnost. V důsledku spojení
alkoholu s nevolností se jedinci naučí averzi k alkoholu a ta jim
pomáhá nepožívat alkohol ani tehdy, přestanou-li Antabus užívat. Tento
druh behaviorální terapie se nazývá averzivní terapie.
V jiných případech kliničtí psychologové pomáhají klientům naučit se
nový způsob chování na základě systematického programu odměn. Jindy
využívají techniky modelování, kdy klientovi ukážou nové způsoby
chování a on je pak napodobuje. Pro různé situace a problémy jsou
vhodné odlišné techniky. Právě proto musí vzdělání klinických
psychologů zahrnovat tak široké spektrum technik.
Humanistický přístup
Další přístup, který kliničtí psychologové ve vhodných případech
používají, je označován jako humanistický. Oproti behaviorismu, který
považuje člověka za produkt souboru nejrůznějších asociací ve smyslu
akce–reakce, humanistický přístup vnímá člověka jako celek. Kliničtí
psychologové praktikující tento přístup kladou velký důraz na to, jak
lidé sami sebe vnímají, a velkou pozornost věnují jedincově sebepojetí.
Na tento přístup se např. můžeme podívat jako na rozdíl mezi ideálním
sebepojetím (jaký by člověk chtěl být) a reálným sebepojetím (jak sám
sebe vidí). U většiny lidí najdeme mezi oběma sebepojetími značnou
afinitu, ačkoli často nevylučují, že na sobě měli pracovat. Odborníci,
kteří zkoumali sebepojetí, zjistili, že lidé, kteří zahájili terapii
kvůli neurotickým obtížím, uváděli mezi oběma sebepojetími velké
rozdíly. Jejich osobnostní ideál byl tak nepřiměřeně náročný, že ho
nebylo možno dosáhnout, takže žili s neustálými pocity selhání a
méněcennosti, jejichž důsledkem byly neurotické obtíže.
Tito psychologové (Butler a Haigh, 1954) rovněž zjistili, že těmto
klientům velmi prospívá humanistická terapie. Naučili se při ní, jak
více oceňovat sami sebe, a vytvořili si realističtější ideální self,
začali být sebevědomější a jejich neurotické příznaky většinou
vymizely.
Důležitou součástí aplikování humanistického přístupu je umění
naslouchat a přimět klienty k tomu, aby své myšlenky vyjadřovali
otevřeně. Úzkostní lidé totiž obvykle nejsou ochotni sdělovat myšlenky,
které by se mohly lišit od myšlenek druhých. Je-li touto druhou osobou
terapeut – odborník –, bývají ve svých projevech ještě zdrženlivější.
Kliničtí a poradenští psychologové proto mají k dispozici řadu způsobů,
jak klientovi pomoci uvolnit se a říci přesně to, co si myslí.
Klient se v první řadě nesmí cítit ohrožený, měl by vnímat příznivou
atmosféru. Kliničtí a poradenští psychologové se proto musí naučit, jak
v případě potřeby klientovi nedirektivními postupy pomoci formulovat
jeho myšlenky. V další kapitole se zaměříme na práci poradenských
psychologů, kteří pracují s humanistickým přístupem, a budeme se mu
podrobněji věnovat.
Humanistický přístup má také za cíl podporu sebeaktualizace klientů.
Sebeaktualizace znamená plnohodnotné využití kapacit svého Já – vnímání
vlastních schopností, talentu a dovedností, jejich další zdokonalování
a objevování těch stránek Já, jež byly dosud skryty v pozadí. Tak
můžeme vnitřně růst, stáváme se duševně silnějšími a jsme schopni lépe
se vyrovnávat s problémy. Na tento proces se rovněž podrobněji zaměříme
v následující kapitole.
Kognitivní přístup
Kognitivní přístup k terapii je založen především na způsobu uvažování
jedinců o problémech. Pro něj je rozhodující to, jak své problémy
vnímáme. Někteří lidé se totiž dovedou vyrovnávat s poměrně obtížnými
situacemi prakticky a konstruktivně, zatímco jiní se nechávají odradit
sebemenšími problémy a rychle upadají do stavu beznaděje. Kognitivní
terapie učí lidi myslet pozitivně, aby se s problémy dokázali účinně
vypořádat.
Ani v tomto případě nemáme prostor pro podrobný popis tohoto přístupu.
Různí kliničtí psychologové navíc aplikují kognitivní přístup odlišnými
způsoby. Kognitivní přístup je z obecného hlediska zaměřen na čtyři
aspekty myšlení a na jejich praktické využití. Vše pochopitelně
vyžaduje přípravu, takže součástí jejich práce s klienty je i nácvik.
Konečným výsledkem je mnohem pozitivnější myšlení.
Prvním aspektem myšlení je očekávání. Lidé si stále představují, co se
stane v budoucnosti, přičemž tyto představy mívají velký vliv na jejich
rozhodování a jednání.
Některá očekávání se týkají toho, co se asi stane. Pro neurotické nebo
depresivní jedince je běžné negativní očekávání. Psychicky vyrovnaní
jedinci by byli ohledně podobných situací optimističtější. Seligman
(1991) se zabýval otázkou, nakolik je pro lidi užitečné naučit se
myslet optimisticky. Můžeme si sice myslet, že je lepší počítat s horší
variantou, jenže praxe potvrzuje opak. Negativním očekáváním totiž jen
zvyšujeme stres, zatímco optimistický pohled nám dodá energii a umožní
nám podat maximální výkon. Výsledkem je vyšší psychická odolnost vůči
případným problémům.
Jiná očekávání jsou spojena s vnímanou osobní zdatností, nakolik tedy
sami sebe považujeme za schopné. Přesvědčení o vlastní zdatnosti
vyjadřuje, nakolik úspěšní či neúspěšní bychom podle svých očekávání
byli při plnění určitého úkolu či role. Toto přesvědčení je neobyčejně
důležité, protože domníváme-li se, že na něco nemáme, pak se ani
nesnažíme, čímž zvyšujeme pravděpodobnost neúspěchu. Proto by lidé měli
svou způsobilost a schopnost poznat a zároveň by si měli uvědomit, že
když něco nesvedou hned, mohou se to postupně naučit. Kognitivní
terapeuti někdy klientům jen ukazují, nakolik mohou učením změnit svůj
způsob myšlení. Nedílnou součástí tohoto procesu bývá upevňování víry
ve vlastní schopnosti.
Druhý aspekt myšlení, na něž se kognitivní terapeuti zaměřují, je
hodnocení, tj. způsob, jakým jedinci posuzují události, které se staly.
Lidé totiž někdy dospívají k velmi sebeodsuzujícím závěrům. Například i
výborní studenti často sami sebe přesvědčují, že např. písemnou zkoušku
neudělali, protože jejich způsob hodnocení situace neodpovídá realitě a
je mnohem negativnější, než by měl být. Ani to není pro naši psychiku
žádoucí. Beck (1976) ukázal, jak negativní hodnocení navozuje úzkost,
která dále může vést k jiným problémům. Kliničtí psychologové
využívající tento přístup tedy učí klienty, jak čelit negativním
hodnocením, a především je vedou k tomu, aby si uvědomili, že takto
uvažují.
Dalším aspektem myšlení, jímž se zabývají kliničtí psychologové
využívající kognitivního přístupu, je atribuce (přisuzování). Rozumíme
jím proces připisování příčin tomu, co se děje. Nevědomé atribuce
provádíme prakticky pořád, přičemž konkrétní atribuce mohou mít přímý
dopad na naše chování. Například vnímáme-li povýšení v práci jako
výsledek naší snahy a angažovanosti, pravděpodobněji se budeme při
práci více snažit, než když se domníváme, že povýšení je výsledkem
subjektivních preferencí či služebního věku. První uvedený způsob
uvažování je vnitřní atribuce, máme tedy dojem, že danou situaci můžeme
vlastními silami ovlivnit, druhý způsob je příkladem atribuce vnější,
která jde ruku v ruce s přesvědčením, že situaci nemůžeme přímo
ovlivnit.
Některé druhy atribucí jsou pro psychický stav příznivější než jiné.
Lze říci, že existuje typické „uvažování oběti“, jehož součástí jsou
atribuce externí (jednání není ovlivnitelné vlastními silami), globální
(ovlivňování všeho, nikoli jen dílčích aspektů) a nekontrolovatelné
(takže s tím nikdo nic nezmůže). Každá z uvedených atribucí má svůj
protiklad, s odbornou pomocí je lze přeměnit na atribuce vnitřní,
specifické a kontrolovatelné, které představují mnohem zdravější
přístup a umožňují nám v žádoucích situacích účinně jednat.
Čtvrtý aspekt, na nějž se kognitivní psychologové zaměřují, jsou
přesvědčení týkající se světa a lidi. Tyto názory někdy mívají podobu
osobních konstruktů – lidé vnímají svět na základě předchozích
zkušeností. Na osobních konstruktech jsou založeny specifické formy
kognitivní terapie – zde bohužel nemáme prostor na to, abychom se na ně
více zaměřili. Psychologové naopak někdy působí na přesvědčení jako na
celek. Řada klinických psychologů pracujících s kognitivním přístupem
se zaměřuje výhradně na dlouhodobá přesvědčení klientů a na způsob
jejich změny.
Existuje několik ještě specifičtějších forem kognitivní terapie, na něž
se specializují zkušení odborníci. V následující kapitole se budeme
věnovat jedné z nich, a to racionálně-emotivní behaviorální terapii. S
výše uvedenými přístupy se však seznámí a naučí se s nimi pracovat
každý odborník studující klinickou psychologii. Každý člověk je jiný a
přístup, který je užitečný pro jednoho, může být zcela nevhodný pro
druhého. Má-li tedy být klinický psycholog schopen poradit si s pestrou
škálou problémů, s nimiž se může během své klinické praxe setkat, musí
se důkladně seznámit s celou řadou přístupů, aby mohl pro konkrétního
klienta vybrat ten nejvhodnější.
Rodinná terapie
Občas se kliničtí psychologové setkají s problémem, který nelze vyřešit
pouze individuálním přístupem, jelikož vychází z rodinných vztahů.
Stává se, že terapii zahájí jen jeden člen, např. dítě s problémovým
chováním nebo dospívající muž či žena s vážnými emocionálními potížemi.
V průběhu terapie však vyjde najevo, že se problém netýká jen daného
člověka, ale je třeba změnit chování celé rodiny.
Řada klinických psychologů pracuje v poradnách pro rodinu, institucích
zaměřených na patologické rodinné vztahy, jako nátlakové spojenectví,
spory nebo tendence uvrhnout jednoho člena rodiny do role obětního
beránka. Moderní rodinní terapeuti vnímají rodinu jako systém, v němž
jsou všichni propojeni a vzájemně se ovlivňují. Terapie směřuje k tomu,
aby členy rodiny dovedla k pochopení jejich pozitivního či negativního
vlivu na ostatní, aby se naučili citlivě reagovat jeden na druhého,
nikoli aby komunikaci s ostatními vnímali jako zdroj hněvu a sváru.
Důraz obvykle nebývá kladen na nefunkční aspekty rodinného života –
tedy na problémy a napětí –, ale spíš na pozitivní stránky a na jejich
posílení. Pohled na rodinu jako na systém zdůrazňuje potřebu zpětné
vazby mezi členy rodiny. Když celá rodina pozná, co se děje, snáze si
vytvoří zdravější – tedy pozitivní a konstruktivní – způsoby
komunikace.
Metody rodinných terapeutů se velmi liší. Někteří nechávají rodinu
modelovat klíčové události jejího života, aby viděli, jak se jednotliví
členové rodiny v dané situaci chovali. Další přístup pracuje s
tabulkami a diagramy znázorňujícími různá spojenectví a neshody v
rodině. Někteří terapeuti pracují metodou tzv. sochařství, při níž se
všichni členové rodiny mlčky uskupí do jakéhosi sousoší znázorňujícího
jejich vzájemné vztahy. Tato technika je jednou z mnoha, která rodině
nabízí zpětnou vazbu a výsledkem nezřídka bývá velké překvapení.
Někteří terapeuti dokonce volí metodu práce s více rodinami zároveň,
protože člověk snadněji odhalí narušené fungování v jiných rodinách než
ve své; navíc, když pozná situaci v jiných rodinách, může získat cenný
vhled i do situace vlastní.
Viděli jsme, že kliničtí psychologové aplikují psychologii
nejrůznějšími způsoby, přičemž získat vzdělání v klinické psychologii
je dlouhodobý a náročný proces. K získání základní kvalifikace se musí
v ČR vzdělávat v psychologii minimálně pět let pregraduálně a pět let
postgraduálně a získat pak příslušnou atestaci, přičemž většina času
postgraduálního vzdělání se věnuje získávání zkušeností s nejrůznějšími
přístupy a technikami používanými v klinické praxi. Kliničtí
psychologové se posléze v průběhu vlastní praxe obvykle specializují na
jednu konkrétní oblast, všichni však musí absolvovat úvodní výcvik, při
němž se učí řešit nejrůznější problémy.
V následující kapitole se budeme věnovat té oblasti aplikované
psychologie, která je velmi úzce spojena s klinickou psychologií, avšak
obvykle (ne však pokaždé) se zabývá méně naléhavými problémy a většinou
pracuje s lidmi bez klinických potíží. Touto oblastí je poradenská
psychologie.
Kapitola 7
Poradenská psychologie
Poradenská psychologie je poměrně nová specializovaná oblast aplikované
psychologie. Psychologové však lidem poskytují poradenství od samého
začátku psychologie jako profese. Poprvé se poradenství objevilo ve
Freudově práci, přičemž v jeho praxi se z něj postupně vyvinula
psychoanalýza. Poradenství se nadále rozšiřovalo a za specializaci si
je volilo stále více klinických psychologů. Někdy jejich práce byla (a
stále je) založena na principech psychoanalýzy, jindy se opírá o
humanistický přístup, s nímž jsme se ve stručnosti seznámili v
předchozí kapitole a nyní se na něj zaměříme podrobněji. V naprosté
většině případů však poradenští psychologové přístupy kombinují.
Poradenská psychologie se už od doby svého vzniku využívá v celé řadě
oblastí, např. pomáhá lidem vyrovnat se s úmrtím blízké osoby, řešit
rodinné problémy, pomáhá léčit i posttraumatickou stresovou poruchu,
která se objevuje po prožití katastrof či extrémně zátěžových situací.
Přístupy používané v poradenské psychologii
Poradenská psychologie, podobně jako všechna ostatní odvětví
psychologie, je založena na důkladných znalostech celé řady přístupů a
technik. Kvalifikace poradenského psychologa je výsledkem dlouhého
procesu, který začíná vysokoškolským studiem psychologie, pokračuje
specializačními výcviky a kurzy a končí mnoha hodinami praxe se
supervizí. Poradenští psychologové do praxe přicházejí vybaveni bohatou
vědomostní základnou a poměrně rozsáhlou praktickou zkušeností. Znají
speciální techniky a základní přístupy klinické psychologie, s nimiž
jsme se seznámili v předchozí kapitole, a umějí je využít v
poradenských situacích.
Rogeriánský přístup
„Zakladatelem“ poradenské psychologie, je-li za zakladatele možno
označit jediného člověka, pravděpodobně byl Carl Rogers, klinický
psycholog a průkopník humanistického přístupu. Jeho práce měla
dalekosáhlý vliv, jelikož se v ní nezaměřil pouze na vysvětlování
duševních nemocí, ale i na způsob léčby – především na ten, který se
zabýval člověkem jako celkem, nikoli jen jeho chováním nebo nevědomými
popudy.
Rogers se specializoval na léčbu neuróz. Čím více klientů léčil, tím
více byl přesvědčený o tom, že řada jejich problémů má původ v dětství.
Dospěl k závěru, že je důležité rozlišovat, zda rodiče dítěti poskytují
podmíněné pozitivní přijetí – jinými slovy pozitivní přijetí (lásku
nebo uznání), které je vždy závislé na dobrém chování –, nebo
nepodmíněné pozitivní přijetí. Někteří rodiče dokážou svým dětem
sdělovat, že se jim nelíbí, když je neposlouchají, a stále je mají
stejně rádi. Tito rodiče dětem poskytují nepodmíněné pozitivní přijetí.
Jiní rodiče však v takových chvílích dítěti lásku ani city neprojevují
a dávají jim najevo jen nesouhlas či zlost.
Děti vychovávané v prostředí podmíněného pozitivního přijetí získávají
dojem, že si zaslouží lásku jen tehdy, chovají-li se vzorně. Rogers se
domníval, že si kvůli tomu budují nepřiměřeně náročné ideály. Mají
pocit, že nejsou milovány ony samy, ale jejich ideální podoba. Postupem
času si o sobě vytvoří názor – sebepojetí –, který jim říká, že budou-
li se chovat spontánně, nebude je mít nikdo rád.
Pozitivní přijetí ze strany druhých není pouze volbou; je základní
potřebou všech lidských bytostí. Lidé, kteří vyrůstají v podmínkách
podmíněného pozitivního přijetí, mají tendenci potlačovat své pocity a
v kontaktu s ostatními se snaží nastavovat pouze svou ideální tvář. Po
většinu života usilují o získání příznivé odezvy od ostatních, aby se
jim dostalo pozitivního přijetí, jež potřebují.
Usilovné snažení o získání přijetí znamená, že v sobě potlačují další
důležitou potřebu, kterou Rogers nazval potřebou sebeaktualizace, čili
osobního růstu. Což z psychologického hlediska není vhodné. Výsledkem
je totiž neuróza a další problémy vycházející z úzkosti. Podle Rogerse
je cílem terapeuta pomoci klientovi znovu navázat kontakt se svým Já a
pomoci mu vytvořit podmínky, v nichž by mohl potřebu sebeaktualizace
naplnit.
Za tímto účelem je nutné, aby poradenský pracovník či terapeut dokázal
navodit atmosféru nepodmíněného pozitivního přijetí, tedy vybudovat
vztah, v němž se klient cítí bezpečně a uvědomuje si, že je přijímán,
ať na sebe prozradí cokoli. Rogers dále zastával názor, že terapeut
musí být co nejméně direktivní, tj. měl by vybízet klienta k tomu, aby
ventiloval všechno, co chce nebo potřebuje, a přitom by mu neměl nic
doporučovat. Pokud totiž terapeut něco řekne, klientova potřeba přijetí
ho nakonec může dovést k tomu, že se vším souhlasí, i když by si přál
něco jiného. Rogers a řada jeho kolegů proto vyvinuli mnohé techniky,
které poradenští psychologové využívají k tomu, aby klientům pomohli
vyjádřit jejich potřeby a myšlenky, aniž by je zároveň příliš
ovlivňovali.
Poradenští psychologové rovněž musí umět naslouchat. Na první pohled to
nevypadá složitě, ale ve skutečnosti se nejedná o nic samozřejmého.
Leckdy si myslíme, že druhé posloucháme, jenže spíš uvažujeme nad tím,
co asi mají na mysli, a do jejich slov vkládáme vlastní interpretace.
Občas si myslíme, že víme, co druhý řekl, ale vzápětí zjistíme, že řekl
něco úplně jiného. Nácvik dovednosti naslouchat pomáhá poradenskému
pracovníkovi či terapeutovi, aby si tento proces uvědomil a naučil se
skutečně sledovat a vnímat, co klient sděluje.
Rogersovu původní metodu už dnes využívá jen málo odborníků. V dnešní
době je běžné, že terapeuti uvádějí různá doporučení nebo sdělují
vlastní názor. Podstatné je, že se Rogersův přístup, označovaný jako
terapie zaměřená na klienta, stal základem řady dovedností a přístupů,
s nimiž odborníci v poradenské psychologii pracují.
Racionálně-emotivní behaviorální terapie
Jeden z modernějších přístupů poradenské psychologie, racionálně-
emotivní behaviorální terapie (REBT), staví na základních rogeriánských
principech, avšak konkrétní problémy řeší zcela jinak. Její zakladatel
Albert Ellis ji popsal jako způsob řešení problémů na třech rovinách:
n racionální (jak lidé chápou a jak si vysvětlují věci, které se v
jejich životě odehrávají);
n emoční (jak lidé dané situace prožívají);
n behaviorální (jak se lidé chovají).
Podle Ellise jsou při řešení emočních nebo osobních problémů důležité
všechny tři roviny:
n Poradenští psychologové pracující s tímto přístupem se obvykle
orientují na iracionální představy, které neurotičtí lidé o sobě, o
druhých a o světě jako takovém mají. Iracionální představy o sobě se
týkají přesvědčení, že je naprosto nezbytné nedělat chyby a získávat si
přízeň všech lidí. Taková zásada je sice naprosto neuskutečnitelná,
jenže řada neurotiků se jí pevně drží. Proto se na ni poradenský
psycholog úzce zaměřuje a vede klienta k uvědomění si, že ji v životě
nelze striktně dodržovat.
n Druhý zmíněný názor se týká přesvědčení, že se ostatní lidé musí
k dané osobě vždy chovat ohleduplně a slušně. Někdy se někdo zachová
skutečně nevhodně, takže se musíme naučit nějak si s tím poradit.
Poradenští psychologové vedou klienty k tomu, aby pochopili, že i druzí
lidé mají starosti a výkyvy nálad, takže se občas nezachovají tak, jak
by měli.
n Třetí představa vyžaduje od světa, aby k nám byl vstřícný a aby
nám v něm bylo dobře. Taková situace by pochopitelně byla ideální,
avšak ve skutečnosti je svět poměrně záludný a my se s tímto faktem
musíme naučit žít. Racionálně-emotivní terapie tedy zpochybňuje
klientova iracionální přesvědčení a snaží se ho přimět k
realističtějšímu pohledu na každodenní svět. Může se zdát, že
iracionální přesvědčení jsou nelogická a sebezničující, ale u lidí
trpících psychickými problémy jsou až překvapivě běžná.
Racionálně-emotivní behaviorální terapie se s iracionálními myšlenkami
potýká třemi způsoby:
n racionálním uvažováním a logikou, aby si klient uvědomil, že
uvažuje iracionálně;
n podporováním klienta v tom, aby pozměnil své prožívání a dokázal
emocionálně reagovat v souladu s racionálním přístupem ke světu;
n vyvíjením souboru způsobů chování za účelem podpory nového,
psychicky zdravého nastavení mysli, k němuž jedinec dospívá v průběhu
terapie.
Důležitými aspekty racionálně-emotivní terapie tedy je kognitivní
restrukturace, k níž dochází v rámci procesu změny myšlení, učení se
novým způsobům chování a získávání psychicky zdravých přesvědčení. Tato
terapie se od Rogersovy nedirektivní terapie výrazně liší, protože
terapeut při práci hraje aktivní roli, někdy celý proces změny řídí.
Jindy přímo konfrontuje klienta s negativními kognitivními zvyklostmi a
zhoubnými přesvědčeními. Psychologicky řečeno to někdy bývá velice
náročná práce, a to jak pro klienta, tak i pro terapeuta. Tento přístup
však pro spoustu lidí byl a je velmi přínosný.
Poradenská psychologie samozřejmě pracuje s celou škálou dalších
přístupů. My jsme si ukázali jen dva z nich, které představují hlavní
směry, jimiž se poradenští psychologové vydávají. Každý odborník se
musí umět opřít o bohaté znalosti nejrůznějších technik a přístupů,
jinak ho není možno vlastně za odborníka považovat. Zde jste se
seznámili jen s obecným přehledem, ale poradenští psychologové musí
používané přístupy znát do nejmenších detailů, aby s nimi byli vůbec
schopni pracovat, jsou-li pro řešení konkrétního problému vhodné.
Techniky zvládání stresu
Jakmile se poradenská psychologie rozšířila, začaly se na ni hrnout
požadavky ze všech stran. Někteří poradenští psychologové se začali
zabývat zvládáním stresu, jelikož se v naší moderní době stal
všudypřítomným jevem a je považován za stále vážnějšího původce potíží.
I proto nemálo organizací investuje čas i peníze do řešení otázek
stresu na pracovišti a na poradenské psychology se obrací čím dál tím
více lidí, aby jim pomohli vyrovnat se s každodenním stresem.
Zvládání stresu
V mezních případech ústí stres v syndrom vyhoření nebo ve fyzické
onemocnění. Psychologové se v takovém případě angažují při pomoci
pacientům v překonání stresu. Většina lidí se však do takto extrémních
situací nedostává. Stres je pro ně něčím nepříjemným, ztěžuje jim
život, ale oni s ním dokážou žít, a to někdy i hodně dlouho, což vede k
negativním následkům. Působí-li totiž na nás stres, nejsme tolerantní
jako jindy a chybí nám dobrá nálada. Na ostatních nás toho pak zlobí
mnohem víc než obvykle. Žijeme-li ve stresu hodně dlouho, může mít na
naše vztahy doslova ničivý vliv.
Poradenští psychologové zabývající se partnerskými vztahy zjišťují, že
na partnery, kteří se k nim přišli poradit, protože jejich vztah
přestal být funkční, působí spousta vnějších stresorů. Jedním z
nejběžnějších jsou finanční problémy, dalším jsou nereálné požadavky
třetí osoby, která trvale zatěžuje partnery. Oba pak dospějí k závěru,
že problém spočívá v jejich vztahu, jelikož se nedokážou rozumně
dohodnout a končí u hádek, nebo se naopak odmlčí. Ve skutečnosti nebývá
příčinou vztah jako takový, ale okolní stresy, s nimiž se oba snaží
vypořádat.
Poradenští psychologové proto klienty často seznamují s technikami
zvládání stresu, čili s metodami, jak se s ním lépe vypořádat. Tím, že
lidi naučí, jak zacházet se stresem, ho dostanou pod kontrolu, takže
jim do života nezasahuje tak negativně jako předtím. Někdy je dokonce
možné situaci obrátit a stres interpretovat jako pozitivní faktor. V
některých případech je to velmi těžké – nedostatek peněz na zaplacení
účtů je reálná obava, o níž snad nelze přemýšlet pozitivně. Někdy se
naopak stává, že někteří lidé považují za stresovou takovou situaci,
která je pro jiné naopak podnětná.
Je důležité připomenout si, že ne každý stres je negativní. Pro mnohé
lidi jsou životní výzvy povzbuzením a většina z nás se nerada nudí.
Přitom rozdíl mezi stresem a výzvou bývá často otázkou úhlu pohledu.
Jejich životní situace může být sice reálně vážná, ovšem to, zda ji
vnímají jako výzvu, nebo jako stres, závisí na různých psychických
činitelech. Způsob reagování na nejrůznější životní komplikace závisí
na tom, jak situaci hodnotíme, co si myslíme, že jsme s to s tím dělat,
jak jsme podobnou záležitost vyřešili v minulosti, jak se právě cítíme,
vnímáme-li ji jako spravedlivou, nebo naopak atd. Spletitost reakcí nám
mohou pomoci rozmotat právě poradenští psychologové, kteří nás zároveň
povedou k realističtějšímu chápání situace.
Centrum kontroly (Locus of control)
Jedním z nejdůležitějších faktorů zvládání stresu je teorie označovaná
jako centrum kontroly. Napovídá nám, jak podle nás dochází k situacím
kolem nás, a hlavně zda věříme, že nad nimi máme kontrolu, nebo ne. Má-
li někdo vnitřní centrum kontroly, znamená to, že podle jeho názoru
(obecně řečeno) může to, co se v jeho životě odehrává, kontrolovat.
Naopak jedinec s vnějším centrem kontroly má pocit, že toho moc
neovlivní. Podle něj má nade vším kontrolu někdo jiný, systém jako
takový nebo nějaká jiná síla. V důsledku toho si připadá bezmocný, je
frustrovaný a prožívá mnohem více stresu než jedinci s vnitřním centrem
kontroly.
Například Stratton a Swaffer (1988) v jedné studii matek s předškolními
dětmi zjistili, že centrum kontroly je neobyčejně důležité. Matky,
které měly vnitřní centrum kontroly, se domnívaly, že dokážou ovlivnit
chování svého dítěte. Když se tedy dítě hněvalo nebo nechtělo
poslechnout, hledaly způsob, jak si s ním poradit; vymyslely např.
nějakou činnost, kterou by dítě zabavily, nebo dítě zkoušely uklidnit
novými metodami. Zato matky s vnějším centrem kontroly měly dojem, že
na chování dítěte nic nezmění, takže se s ním spíš nějak snažily
vyrovnat. Měly však pocit bezmoci a prožívaly mnohem více stresu.
Tyto matky navštěvovaly rodinnou poradnu pro podezření z přísného
tělesného trestání dětí. Zjištění, že mají vnější centrum kontroly,
pomohlo poradenským psychologům navrhnout účinný program nápravy. Učili
matky, jak získat nad chováním dítěte kontrolu, jak na něj působit, a
zadávali jim činnosti, které měly doma zkoušet. Když matky zjistily, že
chování jejich dětí je přece jen ovlivnitelné, snížil se u nich stupeň
prožívaného stresu a byly schopny vytvořit si se svými dětmi mnohem
pozitivnější vztah. Příčinou jejich stresu totiž byl pocit bezmoci a
neschopnosti ovlivnit chování dětí.
Zdá se tedy, že jednou z nejúčinnějších metod zvládání stresu je
získání pocitu kompetence – pocitu, že dokážeme aktivně ovlivňovat to,
co se v našem životě děje. Nejsme-li pouze nějakou vnější silou hozeni
do vody, ale rozhodneme-li se, že budeme plavat, rozhodně budeme
prožívat menší stres. V jedné z dalších kapitol se budeme věnovat
psychologii organizace a změnám, které je schopna v organizacích
navodit. Jeden z nejdůležitějších faktorů, který rozhoduje o úspěšnosti
změny v organizaci, se týká „pocitu příslušnosti“ – tedy pocitu lidí,
že se s nimi počítá a že záleží na jejich názoru. I to souvisí s tím,
zda máme dojem, že nad událostmi ve svém životě máme určitou kontrolu,
třebaže ne velkou, a dále s tím, jak velký stres budeme prožívat.
Pozitivní myšlení a naučený optimismus
Rozhodně však nelze říci, že výše uvedeným způsobem můžeme zvládat
veškerý stres. Někdy se stanou věci, které prostě nedokážeme ovlivnit,
a musíme se s nimi vyrovnat. V takových situacích přesto můžeme použít
alespoň strategií pozitivního zvládání situace (positive coping), které
mohou snížit závažnost škod napáchaných stresem.
Psychologické techniky zvládání stresu totiž zahrnují i pozitivní
myšlení. Není těžké dívat se na všechno kolem nás skrze černé brýle,
stres se tím ovšem jen zintenzivňuje. Seligman (1998) zjistil, že lidé
celkově optimisticky naladění prožívají méně stresu a s každodenními
problémy se vyrovnávají mnohem lépe než pesimisté. Jeho výzkum naznačil
i to, jak se lidé mohou naučit být optimističtí, ačkoli jim optimismus
příroda nedala do vínku. Jakmile lidé začali uvažovat optimističtěji,
jejich hladina stresu se prudce snížila. Je tedy zjevné, že naučený
optimismus může být v boji proti škodlivému stresu účinnou zbraní.
Mnozí poradenští psychologové pracují s různými metodami, na jejichž
základě se lidé učí dívat se na svět optimističtějšíma očima. Patří sem
vytváření přesvědčení o vlastní způsobilosti, tedy přesvědčení o
schopnosti účelně jednat v určitých situacích. Zmíněné metody obsahují
i konfrontaci s tzv. atribučními styly – příčinami, které přisuzujeme
nejrůznějším událostem. Nesmíme opomenout ani nerealistické představy,
o nichž jsem se zmínila v části o racionálně-emotivní behaviorální
terapii. Ale ať už poradenští psychologové pracují s jakoukoli metodou
– a obvykle jich využívají několik –, pomáhají mnoha lidem výrazně si
vybudovat efektivní techniky zvládání stresu.
Poradenství při truchlení
Poradenští psychologové rovněž pomáhají lidem vyrovnat se s náročnými
životními událostmi, kterým dříve či později musí čelit každý z nás.
Jedním z nejčastějších témat je úmrtí blízké osoby. Zemře-li člověk,
který nám byl blízký, dostáváme se do psychicky velmi zátěžové situace.
Lidé, kteří touto situací procházejí poprvé, mohou být hloubkou
emocionální reakce až zaskočeni. V takové chvíli je pomoc poradenského
psychologa více než užitečná.
Chce-li psycholog pomáhat efektivně, musí důkladně poznat, jaký dopad
mívá na pozůstalé ztráta blízké osoby. Každý si najde způsob, jak se se
ztrátou vyrovnat – což je zároveň hlavním obsahem poradenského procesu.
Víme-li ovšem např., že častou součástí procesu truchlení je hněv,
psychologovi i klientovi se tak nabízí užitečná pomoc při hledání
konstruktivních způsobů, jak se s danou událostí vyrovnat.
Zármutek je složitá emoce. Nejedná se totiž o jeden pocit, nýbrž o směs
různých pocitů. Někdy se objeví všechny najednou, jindy jeden po
druhém. Lidi, kteří se pokládají za velmi vyrovnané a racionální
jedince, může nemálo znepokojit zjištění, že se jejich emoce mění
každou minutu. Důležitou součástí poradenského psychologa v takové
chvíli bývá ujistit klienta, že to, co právě prožívá, je:
n zcela normální,
n zákonité,
n dočasné.
Zármutek sestává přinejmenším z devíti různých projevů, někteří lidé
jich však prožívají ještě více. Uvádím je sice v tabulce 7.1, ale na
tomto místě si zaslouží větší pozornost. Jednou ze složek zármutku je
jakýsi šok až otupělost – pocit, že to, co se stalo, nemůže být pravda.
Dále se člověk dostává do stavu zmatku, a to jak tělesného, tak
duševního, a nedokáže provádět ani jednoduché úkony. Lidé prožívající
zármutek často mívají stavy popření, při nichž si odmítají připustit,
že člověk jim blízký skutečně zemřel. Možná se vám to zdá absurdní, ale
takový stav může potkat i toho nejracionálnějšího člověka.
Tab. 7.1 Projevy zármutku
• Šok či otupělost • sklíčenost
• zmatek • zoufalství
• popření • úzkost či panika
• vina • přijetí a integrace
• hněv
Zármutek s sebou téměř vždy přináší pocity viny. Lidé si kladou za
vinu, co se stalo, nebo si vyčítají, že neudělali něco, co ve vztahu k
zemřelému měli udělat, i když jejich pocity viny člověku, kterého se
smrt blízké osoby netýká, připadají zcela nesmyslné. Pocit viny se
obvykle mísí s obdobími silné nenávisti nebo hněvu, který může být
zaměřen převážně dovnitř, čímž ještě podporuje pocity viny a může
člověka dohnat až k nejrůznějším druhům sebetrestání. Jindy směřuje ven
a je namířen proti ostatním lidem, např. proti lékařskému personálu
nebo příbuzným.
Truchlení s sebou přináší i pocity sklíčenosti a zoufalství, což jsou
fáze, kdy se nám stýská po zemřelém. Tyto pocity mohou být neskutečně
bolestivé, příp. se kombinují s apatií a ústí v období duševní i
tělesné nečinnosti. Jindy lidé prožívají úzkost a záchvaty paniky
střídající se se sklíčeností, která je projevem strachu ze samoty a
nejistotou, jak se s danou situací vyrovnají. Prožívané emoce mohou být
tak silné a natolik odlišné od běžného prožívání, až se někdy lidé sami
sebe ptají, jestli se nezbláznili.
Po odeznění nejhorší fáze zármutku, která může trvat různě dlouhou
dobu, se lidé postupně začínají s úmrtím blízkého člověka smiřovat.
Znovu se cítí schopni něco dělat. Takové světlejší okamžiky bývají
zpočátku krátké, protože zármutek se znovu vrací, ale postupem času
jsou stále samozřejmější a delší. V další fázi procesu truchlení
nastává období integrace, kdy si lidé začínají budovat nový život a učí
se žít bez blízkého člověka, který zemřel. Řada lidí toho není schopna
hned, protože by jim připadalo, že ho zrazují nebo že jsou necitelní.
Proces integrace zpravidla začíná několik týdnů po úmrtí blízké osoby.
Jak sami vidíte, truchlení není jednoduchý proces. V jeho průběhu může
pozůstalým hodně pomoci rozhovor s kvalifikovaným poradenským
psychologem, který ví, jaká spleť pocitů se v pozůstalých odehrává, a v
případě potřeby jim nabídne vhodnou pomoc. Na takovéto ztráty a
následné pocity obvykle nebýváme předem připraveni. A právě v takových
chvílích si uvědomíme, jak moc ke svému životu potřebujeme ostatní
lidi.
Velmi hluboký zármutek obyčejně prožívají lidé, kteří měli se zemřelým
konfliktní vztah. Intenzita zármutku překvapuje nejen všechny kolem,
ale i onoho člověka. Truchlí totiž jak kvůli vztahu, který mohl
existovat, ale nerealizoval se, tak kvůli vztahu, jaký byl. I v těchto
případech mohou poradenští psychologové poskytnout pozůstalým nemalou
pomoc.
Poradenští psychologové se však nezaměřují jen na takto rozbité vztahy.
V mnoha případech usilují o posílení vztahů. Pracují s páry a rodinami,
kde se vztahy zkomplikovaly a způsobují problémy. Toto téma je typické
především pro poradny pro rodinu a mezilidské vztahy.
Poradenští psychologové se tedy při své práci setkávají s nejrůznějšími
situacemi a osudy. Pomáhají jak lidem, kteří prošli extrémně těžkou
životní situací, tak těm, kteří mají pocit, že by potřebovali poradit v
běžném životě. Jejich potíže mohou vycházet z problematického dětství
nebo z nedávného emočně náročného prožitku, příp. z obyčejného pocitu,
že na všechno nestačí.
Ukázali jsme si, že práce poradenského psychologa je velmi pestrá a
vyžaduje neobyčejně důkladnou přípravu. Někteří poradenští psychologové
se specializují na určité oblasti, např. na pomoc lidem, kteří prožili
živelní pohromu nebo trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jiní
spolupracují na různých projektech, např. učí policisty, jak se chovat
k obětem trestných činů, další se angažují v charitativních
organizacích pomáhajících dětem, které trpí nejrůznějšími poruchami,
nebo pracují na poliklinikách, kde přijímají klienty na základě
doporučení lékařů, další se zabývají osamělými lidmi a lidmi, kteří
žijí v sociální izolaci atd. Ať je předmětem jejich práce cokoli, mají
náročné a emocionálně vysilující povolání. I s těmito aspekty jejich
profese a s problémy, které jim lidé svěřují, jim pomáhá praktická
příprava na profesi.
Kapitola 8
Psychologie zdraví
Psychologie zdraví je jednou z novějších specializovaných oblastí
aplikované psychologie. Od svého vzniku jako samostatná disciplína v
osmdesátých letech minulého století zažívá rychlý rozmach. Psychologie
zdraví vznikla jako reakce na stále častější námitky vůči klasickému
modelu zdraví, který se nejvíce rozšířil v první polovině 20. století.
Byl označován jako biomedicínský model a prosazoval názor, že zdraví
znamená absenci nemoci či poruchy, které vznikají na tělesné úrovni.
Zapříčiňují je buď vnější vlivy, např. infekce, nebo vnitřní vlivy,
např. nesprávná funkce žláz s vnitřní sekrecí, přičemž základem je vždy
nějaká porucha tělesných funkcí.
S rostoucími poznatky o těle a jeho interakcích se však postupně začalo
zjišťovat, že to vše není tak jednoduché. Některé nemoci totiž vznikají
(nebo se přinejmenším zhoršují) v důsledku chování jedince – patří sem
kouření, nedostatek pohybu aj. Některé zdravotní potíže jsou zaviněny
psychickým stresem, čili obavami, které se často týkají lidí s
existenčními problémy. A od dob Freuda psychologové vědí, že některé
nemoci jsou úzce spojeny se skrytými emočními poruchami, možná jsou
jimi dokonce zaviněny. Jak důkazy pro podporu těchto tvrzení nabývaly
na četnosti a kupily se i další faktory, přestával biomedicínský model
pro plnohodnotné vysvětlení zdraví a nemoci stačit.
Psychologie zdraví v sobě slučuje tematicky pestré psychologické
výzkumy a klinické zkušenosti a zohledňuje biologické, psychologické i
sociální aspekty. Výsledkem tohoto vývoje se stal biopsychosociální
model zdraví a nemoci. Slučuje nejrůznější faktory, z nichž některé
jsou uvedeny na obrázku 8.1. Poznatky o vzájemném působení těchto
faktorů velkou měrou přispěly k pochopení nemocí.
Psychologie zdraví není založena pouze na důkladnějším poznání příčin
nemocí. Zdraví je totiž víc než absence nemoci. Z tohoto důvodu
psychologie zdraví provádí mnohé výzkumy a prakticky působí ve směru
podporování zdraví. Psychologové zdraví se věnují nejrůznějším druhům
komunikace v souvislosti se zdravím a nemocemi a zjišťují, jak by ji
bylo možno zlepšit. Pracují s výsledky výzkumů o chování, které by
pozitivně přispívalo ke zdravému životnímu stylu, např. cvičení. Dále v
praxi využívají výzkumy faktorů zdravého životního stylu, např. v
oblasti výživy, které pacientům pomáhají pozitivně ovlivňovat jejich
zdravotní stav.
Komunikace a zdravotní péče
Jednou z oblastí, v níž se psychologové zdraví obzvláště angažují, je
komunikace při péči o zdraví, především komunikace mezi zdravotnickým
personálem a pacienty. Psychologové zdraví zkoumali, jak nejrůznější
aspekty neverbální komunikace – chování lékaře jako takové, volba slov
a tónu hlasu a v neposlední řadě i způsob oblékání – pomáhají
zkvalitňovat vztah pacientů k lékařům; dále se zabývali otázkou jasného
a srozumitelného sdělování skutečností o zdravotním stavu.
Psychologové zdraví dále zkoumali, nakolik pacienti rozumějí tomu, co
jim lékaři sdělují. Jedno ze základních pravidel efektivní komunikace
totiž praví, že informace by měly být předávány srozumitelně. To se
sice na první pohled může zdát samozřejmé, ale lékařství pracuje s
poměrně velkým množstvím odborných termínů, které, ač jsou poměrně
běžné, pacientům nebývají jasné. Dokazuje to i příklad komunikace
zdravotnického personálu s rodičkami na porodnickém oddělení. Badatelé
(McKinlay, 1975) nahrávali rozhovory mezi personálem a pacientkami.
Lékaři užívali třinácti odborných, avšak běžně používaných termínů,
např. „hýždě“ či „antibiotika“. Když se pak výzkumníci daných žen ptali
na jejich význam, zjistili, že jim rozumělo méně než 40 % žen. Zjistili
také, že zdravotnický personál ani nečekal, že by jim rozumělo více
žen. S pacientkami sice hovoří, ale vlastně nepředpokládají, že by je
poslouchali.
Nabízí se tedy otázka, proč se rozhodli pro daný druh komunikace,
ačkoli věděli, že jim pacientky nebudou rozumět, a nevolili jednodušší
formu sdělení. Bohužel se zdá, že někteří členové personálu mají
především potřebu stavět se do role odborníka, nikoli vhodně
komunikovat. Zdravotnický personál svůj přístup naštěstí pozvolna mění,
jelikož zjišťuje, že vhodná komunikace je krajně důležitá a že se
pacienti nebudou důsledně řídit instrukcemi, nevědí-li proč. Na tuto
skutečnost zdravotnický personál upozornily především výzkumy
psychologů zdraví a dalších psychologů věnujících se této problematice.
Máme-li správně dodržovat léčebný režim, musíme jednak rozumět tomu, co
nám lékař sděluje, jednak si to musíme zapamatovat. Psychologové
zkoumající komunikaci mezi lékařem a pacientem však opakovaně zjistili,
že lidé z ordinace často odcházejí s velmi nejasnou, někdy dokonce
mylnou představou o tom, co mají dělat. V jedné studii (Ley, 1988) se
výzkumníci ptali pacientů ihned po odchodu z ordinace, co jim lékař
řekl. Pacienti si zpravidla nepamatovali více než polovinu instrukcí.
Když badatelé podrobně zjišťovali, jaké informace si pacienti odnášejí,
dospěli k několika opakujícím se vzorcům.
Pacienti, s nimiž při výzkumu pracoval Ley, si dobře pamatovali první
informaci. Tento jev se označuje efekt pořadí, který platí i pro řadu
jiných situací. Dále si lépe pamatovali informace s jasnou strukturou.
A pacienti, kteří měli třeba i jen drobné povědomí o lékařství, si
rovněž instrukce lépe zapamatovali. Tato zjištění plně odpovídají
psychologickému výzkumu paměti a mohla by lékařům pomoci kvalitněji
komunikovat s pacienty. Další poznatky z výzkumu byly ještě
překvapivější. Zjistilo se např., že počet opakování instrukcí neměl na
kvalitu zapamatování žádný vliv. Tradiční přístup spočívající na
odborné terminologii a mnohonásobném opakování tedy lze charakterizovat
jako jednu z nejméně účinných komunikačních strategií.
Psychologie zdraví přinesla i řadu dalších poznatků týkajících se
komunikace (srov. Applying Psychology to Health od Philipa Banyarda a
Health Psychology od Jane Ogdenové).
Podporování dobrého zdravotního stavu
Důležitou oblastí psychologie zdraví je podporování dobrého zdravotního
stavu. V tomto směru vede jedince k dodržování zdravějšího životního
stylu. V rozvinuté společnosti totiž není obtížné žít sedavým způsobem
života, bez větší tělesné námahy. Lidé do práce obvykle jezdí auty,
místo aby šli pěšky, jeli na kole nebo veřejnou dopravou (i ona
představuje alespoň minimální tělesnou aktivitu, byť jen v podobě cesty
na autobusovou zastávku a zpět). Práce a studium znamenají dlouhé
hodiny strávené u stolu za počítačem. Večer se většina lidí baví
sledováním televize, což lze jen těžko považovat za fyzicky aktivní
náplň času.
Moderní životní styl s sebou přinesl i změnu stravování. Jíme mnohem
méně ovoce a zeleniny a mnohem více tepelně upravovaných potravin,
které ve velké míře obsahují umělé přísady. Sečteme-li všechna uvedená
fakta a přidáme-li k nim vliv znečištěného životního prostředí a
vysokou míru stresu, není divu, že je tolik lidí nemocných. Zároveň
není nijak ohromující, že celkové zdraví lze zásadně zlepšit změnou
životního stylu zahrnující kvalitnější stravu a více pohybu.
Jenže když se lidem jen říká, co mají dělat, většinou to nikam nevede.
Psychologové zdraví se proto opírají o celou řadu výzkumů změn postojů
a chování, což jim pro účely podpory dobrého zdravotního stavu pomáhá
vytvářet účinnější strategie. Tyto strategie zahrnují jak pestrou škálu
komunikačních vzorců, přičemž vycházejí z výzkumů efektivní reklamy a
přesvědčování, tak individuální přístup, který se opírá o výzkum změny
zažitých zvyklostí a nevhodných návyků.
Boj se závislostí na nikotinu
Důležitou součástí podpory dobrého zdravotního stavu je přesvědčování
lidí, aby změnili návyky, které zdraví poškozují. To se samozřejmě týká
především kouření. Při sestavování ozdravných programů psychologům
zdraví vydatně pomáhají znalosti o vytváření zvyků a o jejich
odnaučování. Žádná změna takovýchto zvyklostí totiž nemůže být účinná,
pokud ji dotyčný jedinec sám nechce provést. Jenže pro řadu lidí
představuje záměr přestat s kouřením a skutečná realizace tohoto plánu
dvě zcela odlišné věci.
Psychologové zdraví vědí, že závislost na nikotinu má více rovin.
Jednak jde o fyziologickou závislost, kterou lze zvládnout buď
jednorázově, tedy abstinencí, nebo postupně, nikotinovými náhražkami.
Zastavení přísunu nikotinu s sebou přináší psychické důsledky, které
souvisejí s mechanismem účinkování chemické látky v těle. Psychologové
zdraví proto lidem vysvětlují, jak tento mechanismus funguje – proč
jsou náladovější nebo nervóznější –, aby se s jeho důsledky dokázali
účinně vypořádat.
Proč tomu tak je, souvisí s tím, jak nikotin působí na organismus.
Působí totiž v nervovém systému, kde zasahuje do procesu předávání
informací směrem od nervů ke svalům. Když přestaneme kouřit, svaly
dostávají více podnětů než dříve. Dochází k tomu, že nervy předtím na
svaly musely „křičet“, aby je vůbec slyšely, zatímco teď svaly „slyší“
dobře, jenže nervový systém si musí zvyknout na změnu, takže ještě pár
týdnů „křičí“.
Právě proto sportovci nekouří. Potřebují totiž mít nad svaly maximální
kontrolu, a tu by jim nikotin znemožňoval. Při sportu rovněž potřebují
velký objem kyslíku, takže kdyby měli plíce plné dehtu a škodlivých
plynů, jako je oxid uhelnatý, příliš by si nepomohli. Z nekuřáctví
samozřejmě netěží jen sportovci. Určitě víte, že kouření souvisí s
celou řadou chronických onemocnění, od srdeční slabosti a rozedmy plic
po rakovinu plic a močového měchýře.
Nekuřáctví má i další pozitivní důsledky. Lékaři na pooperačním
oddělení chirurgie vám řeknou, že kuřáky a nekuřáky poznají celkem
snadno. Nekuřáci se totiž po operaci leckdy zotavují třikrát až
čtyřikrát rychleji než kuřáci. Proč? Organismus nekuřáků funguje
efektivněji – přijímá více kyslíku, nervy a svaly komunikují bez
problémů, imunitní systém je výkonnější atd. Nekuřáctví je tedy velmi
důležitý faktor nejen při podpoře dobrého zdravotního stavu, ale i při
odolávání nemocím.
Pro některé lidi je při odnaučování se návyku kouření nejtěžší změnit
způsoby chování. Jsou totiž zvyklí na určitou denní dobu a konkrétní
situace, kdy kouří. První stadium odnaučování se kouření znamená pro
řadu kuřáků hledat místa a situace, které nemají spojené s kouřením. Je
to první krok na cestě k novým zvyklostem.
Zvyky a představy spojené s kouřením nelze pochopitelně jen tak
vymazat, je třeba nahradit je něčím jiným. Ty staré se totiž staly
podmíněnými reakcemi na situace a události. Psychologové zdraví dobře
vědí, jak tento naučený proces – v rámci klasického a operantního
podmiňování – probíhá a jak jej lze změnit. Kuřákům, kteří chtějí
přestat kouřit, jsou schopni navrhnout programy vedoucí k odpodmiňování
jejich návyků.
Kouření se nelze odnaučit najednou, i když víme, jaké procesy při něm
probíhají. Prochaska a kol. (1992) popsali pět stadií, jak se odnaučit
kouřit. Jsou uvedeny na obrázku 8.2. Zbavit se závislosti je totiž
velmi složité a praxe ukazuje, že úspěšnému pokusu předchází několik
pokusů neúspěšných. Vzhledem k tomu, že lidé uvedenými pěti stadii
leckdy procházejí několikrát, zobrazil je Prochaska jako spirálový
model změny chování. Většina lidí neprojde celým procesem pouze jednou,
po prvním pokusu obvykle následuje ještě několik dalších. Týká-li se to
i vás, nenechte se odradit. Každý nový pokus znamená novou zkušenost a
zvyšuje konečnou šanci na úspěch. Nepřestávejte tedy s přestáváním!
Cvičení a zvládání stresu
Dobrý zdravotní stav zdraví lze podporovat mnoha dalšími způsoby, např.
pravidelným cvičením. Tělesnou aktivitou si nejen posilujeme svaly a
podporujeme správné fungování těla, ale pomáháme mu i lépe se
vyrovnávat se stresem a s jeho důsledky, mezi něž patří vysoký krevní
tlak nebo nespavost.
Stres se projevuje výraznými tělesnými příznaky. Jedním z nich, úzce
propojeným s ostatními, je vysoká hladina adrenalinu v krevním řečišti.
Adrenalin je hormon, který připravuje organismus na jednání a na
fyzické rovině díky němu pohotově reagujeme na hrozby.
Hladina adrenalinu se v krvi zvyšuje i za jiných okolností: při hněvu a
při náročné tělesné aktivitě. Spojení adrenalinu s hněvem je jedním z
důvodů, proč se pod tlakem stresu tak snadno rozčílíme. Spojení se
cvičením může fungovat obdobně. Adrenalin totiž připravuje organismus
na fyzickou zátěž. Připravit na ni i mozek je ovšem mnohem těžší.
Obvykle si spíš myslíme, že by nás cvičení stálo příliš mnoho úsilí
nebo by nás připravilo o spoustu času. Jakmile však začneme cvičit,
tělo okamžitě zareaguje.
Pravidelné vydatné cvičení navíc představuje jednu z nejlepších technik
zvládání stresu. Důvod spočívá ve dvou odlišných fyziologických
systémech organismu: první z nich má za cíl nabuzení, druhý naopak
zklidnění. Nazývají se sympatickou a parasympatickou částí autonomního
nervového systému (viz též kapitola o biologické psychologii). Jsme-li
ve stresu, máme tendenci setrvávat ve stavu nabuzení, takže se aktivuje
sympatický oddíl. A právě ten zvyšuje hladinu adrenalinu. Pokud jej
nespotřebujeme, nebo se nenaučíme odpočívat, jeho hladina neklesne.
Adrenalin se spotřebovává při cvičení, čímž dává parasympatickému
oddílu příležitost k aktivitě. Po skončení aktivní činnosti je
organismus klidnější, než by byl bez ní. Ačkoli tedy stresová situace i
nadále přetrvává, jsme schopni o ní uvažovat racionálněji a snáze se s
ní vypořádat.
Dalším přínosem psychologie zdraví pro udržování dobrého zdravotního
stavu je tedy snaha o pomoc, když lidé hledají způsoby, jak do
každodenního života zařadit pravidelné cvičení. K tomu patří poučení o
důležitosti a účincích cvičení. Poznání interakce psychických,
neurologických a fyziologických systémů pomáhá řadě laiků i odborníků
ve zdravotnictví formulovat strategie podpory dobrého zdravotního stavu
a pochopit, co vlastně zdravý životní styl znamená.
Zvládání různých zdravotních problémů
Další velkou oblastí psychologie zdraví je způsob zvládání různých
zdravotních problémů. Některé choroby sice není možné zcela vyléčit,
ale je možné na nich pozitivně pracovat v závislosti na způsobu života
nebo chování pacientů. Typickým příkladem je cukrovka. Jedná se o
chronické onemocnění – fyziologickou nerovnováhu –, které v současné
době nelze vyléčit. Pacient je však může udržovat tak, aby nevznikla
akutní či životu nebezpečná situace. Většina diabetiků se s touto
nemocí naučí žít a vyrovná se s ní.
Mezi faktory životního stylu patří i strava a její složení. Cukrovka
úzce souvisí s tím, jak organismus využívá a ukládá glukózu, tj.
energetický zdroj ze stravy. Organismus si v krevním řečišti ponechá
jen určité množství glukózy pro všeobecnou potřebu a zbytek ukládá. Na
regulaci hladiny glukózy se výrazně podílí hormon inzulin, který se
stará o to, aby organismus při poklesu hladiny krevního cukru glukózu
uvolnil, a při nadměrném zvýšení hladiny krevního cukru ji naopak
uložil. V případě cukrovky tento regulační systém funguje jen částečně
a určitá část diabetiků (nikoli ovšem všichni) si musí pro vyrovnání
hladiny krevního cukru dodávat inzulin injekční formou. Jiní tento
problém zvládají pečlivým výběrem druhu, způsobu a času stravy.
Složení stravy je velmi důležité, jelikož některé potraviny zvyšují
hladinu glukózy více než jiné. Například uhlovodany se v těle přeměňují
na glukózu. Sportovci jich potřebují přijímat velké množství, protože
jim dodávají více energie. Diabetici si však musí množství
konzumovaných uhlovodanů hlídat. Pokud cvičí (což je pro diabetiky
vhodné), potřebují jich více, pokud ne, může nadměrný, ale i
nedostatečný příjem uhlovodanů zapříčinit problémy.
Život s druhem cukrovky, který vyžaduje pravidelné injekce inzulinu, se
může stát také výzvou. Diabetici si musí aplikovat pravidelné injekce o
správném objemu inzulinu, pravidelně si testovat moč na hladinu
inzulinu, jsou nuceni pravidelně jíst a hlídat si příjem uhlovodanů;
dále by měli cvičit, vyhýbat se alkoholu a docházet na pravidelné
kontroly k lékaři.
Uvedené zásady značně stabilizují stav, proto byli odborníci nemálo
zaskočeni, když při výzkumu zjistili, že se jimi přibližně tři čtvrtiny
diabetiků neřídí. Psychologové zdraví dokázali najít řadu důvodů – od
nedostatečného pochopení důvodů, proč se řídit stanoveným režimem, přes
odpor řídit se nařízeními (což je mnohem zásadnější faktor lidského
chování, než si leckdy uvědomujeme: lidé skutečně potřebují mít určitý
podíl na rozhodování o sobě) až po stud. Zjištění těchto faktorů nemálo
pomohlo zdravotnickému personálu při jednání s tímto druhem lidí. Mohly
tak vzniknout programy, které byly pacientům prezentovány jako něco, co
si vytvořili sami, a které pacienti dokázali bez větších problémů
včlenit do svého každodenního života.
Chronická bolest
Další oblastí, v níž se psychologové zdraví výrazně uplatňují, je
zvládání chronické bolesti. Někteří lidé jsou v takovém zdravotním
stavu, který s sebou přináší trvalou bolest. Bolest lze obvykle
zmírňovat léky, jenže druhy léků, které si dokážou poradit se silnou
bolestí, patří v naprosté většině k nebezpečným opiátům, které jsou
extrémně návykové, a neměly by být užívány dlouhodobě. Na běžné léky
proti bolesti chronická bolest obvykle nereaguje. Ty jsou účinné na
bolest akutní, která odeznívá poměrně rychle, rozhodně ne však na
dlouhodobou bolest, která občas trvá dlouhá léta. Proto se psychologové
zabývající se touto problematikou, snažili najít vhodnější způsoby
klinické intervence.
Bolest není jen vjem zprostředkovaný nervovými vlákny. Některá bolest
totiž nemá s nervy vůbec nic společného. Někteří lidé např. prožívají
fantomovou bolest ruky, paže, nohy či jiné části těla, která jim byla
amputována. Bolest je naprosto reálná, jenže orgán, z něhož zdánlivě
vychází, prostě neexistuje. Patrně se jedná o to, že si mozek vzpomíná
na danou část těla a vyvolává tzv. fantomovou bolest. Pokud vzpomínka
zahrnuje i bolest, pak je začleněna do fantomového vnímání i ona.
Melzack (1992) uvádí příklad kanadského dřevorubce, který si pod nehet
bolestivě zadřel třísku. Cestou domů se mu stala nehoda, při níž došlo
k rozdrcení paže a ta mu následně musela být amputována. Když se
pacient zotavil z operace, stále v amputované ruce cítil bolest
zapříčiněnou zadřenou třískou.
I bolest, která má fyzický původ, může být slabší nebo silnější v
souvislosti s tím, jak ji vnímáme. Řada způsobů zvládání bolesti se
nesnaží odstranit bolest jako takovou, ale nabízí pacientovi metody,
jak se s ní vyrovnat. Jedním z nejdůležitějších faktorů je v tomto
smyslu sebekontrola, přičemž psychologové pro účely jejího nácviku
sestavili celou řadu programů. Výzkum účinnosti jednotlivých programů
ukázal, že co do vnímání bolesti jsou s to pacientům značně ulevit.
Neodstraňují sice bolest, ale zbavují pacienta části stresu a
frustrace, které bolest způsobují, takže ji pak snáší lépe.
Dalšími technikami navrženými psychology zdraví pro tyto účely jsou
autohypnóza a konstruktivní využití placeba. Autohypnóza je druh
hypnotizování sebe samého, který se užívá pro navození představy, že
bolest je slabší, než jak ji vnímá pacient. Někteří lidé tak mohou
docílit nemalé úlevy. Placebo jsou látky, které samy o sobě nemají
léčivý účinek, ale fungují, protože jim pacient věří. Konstruktivní
využití této důvěry znamená, že pacient trpící chronickou bolestí se s
ní dokáže vyrovnat způsobem, který funguje na psychické rovině, ačkoli
nevychází z žádného fyzického zdroje.
Stručně řečeno, většina psychologických přístupů k bolesti zahrnuje
podněty, které pacienty vedou k tomu, aby sáhli do skrytých rezerv
svých psychických sil, o nichž předtím neměli ani tušení. Tohoto cíle
lze dosáhnout mnoha způsoby, přičemž každý pacient si hledá způsob,
který mu vyhovuje nejvíc. Jakmile ho objeví, dovede ho velmi efektivně
využít a s jeho pomocí se naučí redukovat vnímanou bolest. I v případě,
že bolest má fyzickou podstatu, ji může ovlivnit práce s psychikou.
Bude-li se pacient litovat a stavět se do role bezmocné oběti, bude mu
ještě hůř. Naopak aktivní snaha redukovat bolest, byť jen na psychické
rovině, může radikálně zlepšit stav pacienta.
Viděli jsme tedy, že předmětem zájmu psychologů zdraví je podpora
dobrého zdravotního stavu nejrůznějšími způsoby. Tato kapitola, stejně
jako ostatní, nabízí jen několik příkladů z dané oblasti. Práce
psychologů zdraví přitom dokazuje, že psychologické znalosti lze účinně
aplikovat na problematiku, která byla dříve považována za výhradně
fyzickou záležitost.
Kapitola 9
Forenzní psychologie
Forenzní psychologie je oblast aplikované psychologie, která se na
základě psychologických principů snaží porozumět trestným činům a
kriminálnímu chování. Občas se jí říká kriminologická psychologie*. V
poslední době se forenzní psychologii dostává značného zájmu ze strany
médií a veřejnosti. Dílem k tomu došlo v důsledku spolupráce psychologů
při řešení krajně závažných trestných činů, dílem díky různým
dokumentárním pořadům i filmům s touto tematikou (např. ve Velké
Británii nebývale úspěšný britský televizní seriál Cracker, který byl
uváděný i v ČR pod názvem Bedna), dílem díky aktivitám, jež upevnily
profesionální postavení tohoto oboru aplikované psychologie, dílem v
důsledku všeobecně vysokého zájmu o aplikování psychologie na sociální
problémy jako takové.
Ale ať je již důvod jakýkoli, z forenzní psychologie se stala důležitá
oblast aplikované psychologie, přičemž studium připravující jedince na
vykonávání profese forenzního psychologa je stejně náročné jako studium
klinické či pedagogické psychologie.
V rámci forenzní psychologie lze rozlišit jednotlivé podobory:
n kriminalistická psychologie – pomáhá při vyšetřování trestných
činů (např. sestavováním pravděpodobných profilů pachatelů); s ní
souvisí policejní psychologie (např. otázky výběru policistů a jejich
výcviku pro situace, v nichž jde o zajišťování veřejného pořádku a
bezpečnosti);
n soudní psychologie – studuje chování a prožívání lidí v průběhu
vlastního soudního projednávání; její součástí je i důležitá
problematika soudněznaleckého posuzování;
n penitenciární a postpenitenciární psychologie – zabývají se
výkonem trestu a návratem z něj do běžné společnosti, navrhují různé
programy zacházení s odsouzenými a podílejí se na výběru, výcviku a
hodnocení zaměstnanců vězeňské služby;
n kriminologická psychologie – pomáhá politikům formulovat zásady
ohledně prevence kriminality a zacházení s pachateli i s oběťmi
trestných činů.
V této kapitole si ukážeme tři příklady aplikace forenzní psychologie:
přispění psychologa ke zlepšení kvality svědectví očitých svědků,
speciální nároky na svědectví dětí a stručný úvod do profilování
pachatelů.
Svědectví očitých svědků
Právní systém sestává z velké části z výslechů: z výslechů svědků
trestných činů a z výslechů pachatelů trestných činů (resp.
obviněných). Způsob vedení výslechu se výrazně podílí na tom, co
vyslýchaný sdělí. Někdy jeho forma zmate vyslýchaného natolik, že si
nakonec nemůže vzpomenout, co se vlastně stalo, a nakonec sdělí
informace o skutečnostech, které nikdy nenastaly.
Je třeba připomenout, že paměť má mnohem individuálnější charakter, než
si myslíme. Vzpomínky většinou považujeme za objektivní fakta, jako
jakési nahrávky událostí. Jenže ve skutečnosti jsou vzpomínky směsicí
toho, co se stalo, a toho, jaký význam pro nás zapamatované události
měly. Proto si detaily přizpůsobujeme tak, aby odpovídaly našim osobním
významům a očekáváním. Někdy dokonce do vzpomínek vnášíme podrobnosti,
které se nikdy nestaly.
Jednu z klasických studií, která dokládá tato tvrzení, provedli v roce
1974 Loftus a Palmer. Zkoumaným osobám promítli film o autonehodě a pak
jim předložili k vyplnění dva druhy dotazníků. V prvním typu dotazníků
byla uvedena otázka: „Jakou rychlostí jela auta, když do sebe
narazila?“, ve druhém: „Jakou rychlostí jela auta, když to do sebe
napálila?“ Týden po zhlédnutí filmu byly zkoumaným osobám předloženy
další kontrolní otázky. Měly např. odpovědět na otázku, zda ve filmu
viděly rozbité sklo. I když ve filmu žádné sklo vidět nebylo, někteří
účastníci výzkumu uvedli, že ho viděli. Ti, kdo obdrželi druhou formu
dotazníků, odpovídali dvakrát častěji, že viděli rozbité sklo, než ti,
kdo dostali první formu.
Pokud takový rozdíl dokáže způsobit pouhá formulace otázky, nesmíme
zapomenout ani na skutečnost, že určitou představu o tom, co se stalo,
mají i ti, kdo vyslýchají svědky. Psychologové podílející se na výcviku
policejních vyšetřovatelů musí zdůrazňovat nutnost velmi pečlivého
formulování otázek a dodatečné kontroly toho, zda otázkou nebyly
náhodou ovlivněny vzpomínky vyslýchaných.
Lidé navíc dokážou zachytit nejrůznější neverbální signály, a to aniž
by si toho byli vědomi. Všichni nevědomě sledujeme, zda osoba, s níž
právě hovoříme, s námi souhlasí. K získání potřebných informací
využíváme nenápadné signály, např. jejich řeč těla či tón hlasu. Když k
tomu přičteme tendenci lidí souhlasit s ostatními – která je velmi
silná a ovlivňuje většinu našich sociálních interakcí –, zjistíme, že
vyslýchající mohou svědky svými názory velmi snadno ovlivnit.
Lidi lze ovlivňovat i dalšími způsoby. V sedmdesátých letech a na
začátku osmdesátých let minulého století velký zájem se soustředil na
možnosti hypnózy při „znovuvybavení“ vzpomínek, na které si daný
jedinec nedokázal vzpomenout. Některé policejní sbory ve Spojených
státech amerických ji začaly využívat jako metodu získávání dat.
Odborníci zkoumající hypnózu však zjistili, že tato metoda vlastně
ještě více znesnadňuje rozlišování pravdy od fantazie. Podoby hypnózy,
které vídáme ve filmech, se skutečné hypnóze příliš nepodobají. Rovněž
názor, že hypnóza může spustit vzpomínky, jako by byly nahrané na
pásku, není reálný.
Hypnózu lze definovat jako psychický stav, v němž jsme téměř zcela
přístupni sugescím druhých lidí. Veškeré normální sociální mechanismy,
které drží společnost pohromadě – tendence souhlasit s ostatními,
poslechnout příkazy, vyhýbat se otevřenému nesouhlasu a podřizovat se
většině –, jsou při hypnóze aktivní. Vlastně jsou při ní vyjádřeny
natolik silně, až se někteří psychologové domnívají, že hypnóza vůbec
není speciálním duševním stavem. Je známo, že lidé, kteří jsou
hypnotizováni, neudělají věci, které jsou v ostrém rozporu s jejich
svědomím, i když hypnotizérovi důvěřují natolik, že leckdy udělají
věci, které by od sebe nikdy nečekali (Wagstaff, 1987).
Problém využití hypnózy při policejních výsleších spočívá tedy v tom,
že přivádí do extrému sugestibilitu svědků. Vzhledem k tomu, že ochota
svědků ke spolupráci je větší než za normálních okolností, jsou velmi
citliví na odečítání nepatrných náznaků z chování vyslýchajícího a mají
tendenci tyto detaily včleňovat do svého svědectví. Gibson (1982)
zjistil v řadě studií o využití hypnózy při výpovědi svědků před
soudem, že by hypnóza měla být považována za ovlivňování důkazů,
jelikož dokáže snadno změnit vzpomínky na to, co se stalo, a později už
není možné odlišit upravené vzpomínky od vzpomínek skutečných.
Forenzní psychologové výrazně přispěli k vývoji programů používaných
při výcviku vyslýchajících, které jim pomáhají vyhýbat se podobným
problémům. Vyslýchající se rovněž musí naučit, že bez cíleného záměru
nesmějí dávat najevo své názory či znalost podrobností trestného činu,
přičemž musí být vstřícní a trpěliví, aby jim svědci nic nezatajovali.
Jedná se o velmi vratkou rovnováhu, takže psychologický nácvik hraje v
tomto případě klíčovou roli.
V posledních letech se otázka ovlivňování vzpomínek vyslýchajícími
objevila znovu v souvislosti s opětovně vybavenými vzpomínkami na
sexuální zneužívání v dětství. Pro řadu dětí je sexuální zneužití
traumatizující záležitostí, se kterou se jim nežije snadno, takže
vzpomínky na ni nakonec potlačí, přičemž se jim v dospělosti někdy
vrací. Při soudním stíhání pachatelů těchto trestných činů ve Spojených
státech amerických obžalovaní tvrdili, že vybavené vzpomínky nejsou
skutečné, ale vykonstruované na základě sugescí terapeutů.
Odborný průzkum této problematiky, který v roce 1995 provedla Britská
psychologická společnost, se zabýval zaznamenanými údaji a dospěl k
závěru, že tvrzení obžalovaných sice může být oprávněné, ale ve většině
případů jsou opětovně vybavené vzpomínky tohoto rázu skutečné. Jedná se
totiž o klinické signály doprovázející zneužívání, které by se jen
obtížně falšovaly, přičemž zkušený klinický psycholog či terapeut by je
při posuzování důkazů měl brát v úvahu spolu s důkazy o znovu
vybavených vzpomínkách, podobně jako forenzní psycholog srovnává
informace z výslechu s dalšími důkazy.
Kognitivní výslech
Ukázali jsme si, že vyslýchání lidí bez jejich současného ovlivňování
není jednoduché. Přesto existují metody výslechu, které vyslýchaným
pomáhají vybavit si více podrobností, než by dokázali sami od sebe.
Nejedná se však o žádná „kouzla“, jako je např. hypnóza. Využívá se
naopak psychologických poznatků o procesech vnímání a způsobech
ukládání vzpomínek.
Kognitivní výslech je založen na klasickém postupu výslechu, kdy člověk
nejdříve popíše situaci tak, jak si ji pamatuje, a pak odpovídá na
konkrétní otázky. Volné vybavování vzpomínek podporuje rozpomínání se
na podrobnosti, přičemž si při něm člověk vybaví více informací, než
kdyby jen odpovídal na konkrétní dotazy. Prostor pro volné vybavování
má ještě jeden účel: kognitivní výslech navíc obsahuje pobídku ke
znovuprožití dané události v mysli, kdy se má jedinec snažit vybavit si
i zvuky, pachy a pocity, které zaregistroval. Velký počet
psychologických výzkumů totiž prokázal, že zasazení událostí do
kontextu je mimořádně důležité. Metoda kognitivního výslechu se snaží
tento poznatek co nejúčinněji využít.
Další součástí techniky kognitivního výslechu je požadavek vyslovit
vše, co vyslýchanému přijde v souvislosti s danou událostí na mysl, byť
by se jednalo o nepodstatné detaily. Ukázalo se, že tento postup rovněž
podněcuje k snadnějšímu vybavování vzpomínek. Dále si vyslýchaní
zkoušejí vzpomenout na danou událost v obměněném časovém sledu, např.
pozpátku či ve vztahu k určitému detailu. Bývá užíváno také metody
různých úhlů pohledu, které si vyslýchaný snaží představit.
Tyto strategie, které se nazývají mnemotechnický systém (mnemotechnické
pomůcky jsou postupy usnadňující zapamatování), se opírají o výsledky
psychologických výzkumů. Pomáhají vyslýchanému vzpomenout si na co
největší množství detailů. Fisher a Geiselman (1992) zjistili, že
kognitivní výslech dokáže pomoci vyslýchaným vybavit si až dvakrát více
podrobností o konkrétní události než běžný výslech. Rovněž dospěli k
závěru, že informace podané na základě této strategie jsou stejně
přesné jako informace získané ze standardních výslechů. Výše uvedená
technika byla dále rozpracována i za účelem vybavení si konkrétních
informací, např. státních poznávacích značek automobilů. I tyto úpravy
byly označeny jako účinné.
Vyslýchání svědků je, jak jsme viděli, oblastí, k níž aplikovaná
psychologie může skutečně velkou měrou přispět. I na základě této
skutečnosti se v posledních dvaceti letech změnil výcvik policejních
vyšetřovatelů, jelikož byly vyvinuty lepší techniky výslechu a navíc se
podařilo odhalit nejčastější chyby a nesprávné názory spojené s
výslechem.
Děti jako svědci
Většina poznatků, s nimiž jsme se právě seznámili, se týká vyslýchání
dospělých. Někdy však bývají jedinými svědky v roli oběti trestných
činů děti, a to především v případech zneužívání. Děti mívají z
výslechů strach, přičemž těm, které se staly obětí uvedeného druhu
trestných činů, navíc pachatel téměř vždy vyhrožuje, že se jim něco
stane, pokud se někomu svěří. Vyslýchání dětí proto vyžaduje specifický
přístup.
Neméně podstatná je skutečnost, že běžná „pravidla“ vyslýchání
dospělých v případě dětí prostě nefungují. Řada studií např. prokázala,
že když je dítěti stejná otázka položena dvakrát, má dítě obvykle
tendenci druhou odpověď změnit, protože si myslí, že první odpověď byla
špatná. Při vyslýchání dospělých jsou naopak otázky opakovány často,
přičemž změna odpovědi je vnímána jako důkaz toho, že předchozí odpověď
nebyla pravdivá. U dětí je naopak pravděpodobné, že pravdivá je odpověď
první, zatímco další odpovědi jsou jen snahou říci to, co chce
vyslýchající slyšet.
Takovýchto příkladů nemožnosti aplikování pravidel výslechu dospělých
na děti existuje celá řada. A možná právě kvůli nim stále přetrvává
názor, že děti jsou jako svědci méně věrohodné než dospělí. Výzkumy to
však nepotvrzují: Leippe a kol. (1992) zjistili, že svědectví dětí
ohledně určitých událostí bylo stejně věrohodné a přesné jako svědectví
dospělých, ačkoli tomu spousta dospělých nevěřila.
Situaci ještě více komplikují reakce společnosti na obvinění ze
sexuálního zneužívání dětí. Příliš mnoho dospělých totiž odmítá věřit
tomu, že ke zneužití skutečně došlo – i když důkazy hovoří poměrně
jasně –, přičemž pachatelé svůj čin pochopitelně popírají. Jsou proto
známy mnohé případy, kdy dítě muselo projít traumatizující zkušeností s
výslechem před soudem a nakonec bylo vráceno do péče obviněného.
Například v roce 1987 bylo v Clevelandu v důsledku nových metod
diagnostikování zneužívání umístěno více než sto dětí do dětských
domovů. Veřejnost tím byla krajně pobouřena a do dětských lékařů, kteří
o tom rozhodli, se pustil tisk. Děti byly nakonec vráceny do péče
rodičů, aniž by se obvinění důkladněji prošetřovala. Posléze vzniklo
podezření, že v 70–75 % případů bylo dítě navráceno rodiči, který je
skutečně sexuálně zneužíval.
Nicméně i když je trestní stíhání úspěšné, dítě si z něj odnáší
traumatický zážitek. Nejenže se musí k činu stále vracet, ale musí o
něm pořád dokola vyprávět, přičemž je leckdy podrobeno i dlouhému
křížovému výslechu. Pro svůj další život si navíc odnáší samé hrozivé
důsledky: má rozbitou rodinu, někdo z ní odchází do vězení atd. Pro
dítě pochopitelně není nikterak snadné vyrovnávat se i s běžnou právní
praxí, která se nijak netají nedůvěrou v jeho tvrzení a často ho
obviňuje ze lži. Není proto divu, že velký počet stíhání případů
zneužívání dětí není uzavřen odsouzením pachatele.
V posledních letech se objevila řada iniciativ, jak zlepšit podmínky
pro dětské svědky. Jedna z nejúspěšnějších se týká povolení nahrávat
svědectví na videokazetu před konáním soudního procesu. Když bylo toto
opatření navrženo poprvé, odborníci doufali, že dítě nebude nuceno k
soudu vůbec chodit. Taková situace kvůli způsobu aplikování právní
praxe bohužel nenastala a děti musí i nadále podstupovat křížové
výslechy. Někdy je možné uskutečnit je prostřednictvím živého
videofonního spojení, usoudí-li soud, že by bezprostřední přítomnost
obviněného byla pro dítě obzvlášť traumatizující.
Řada odborníků, včetně forenzních a vývojových psychologů, pracuje na
sestavování zásad žádoucího postupu, aby děti mohly svědectví přednášet
bez jakýchkoli obav a zatajování. Jednou z podmínek je vztah důvěry
dítěte k vyslýchajícímu, aby se nebálo hovořit otevřeně; dále by mu měl
být poskytnut prostor pro volné vybavování si vzpomínek, jako je tomu
při kognitivním výslechu; měly by mu být pokládány zjišťovací, nikoli
vylučovací a sugestivní otázky; a výslech by měl skončit tak, aby dítě
neodcházelo se strachem či obavami. Podobné zásady se týkají i
nahrávání výslechů na videokazetu.
Je zřejmé, že tyto zásady nestačí a že k tomu, aby děti mohly o svém
sexuálním zneužívání hovořit zcela otevřeně, povede ještě dlouhá cesta.
Osoby obviněné z obtěžování dětí a lidé, kteří takovým obviněním
odmítají věřit, tvrdí, že si děti vymýšlejí, aby dostaly dospělé do
potíží. King a Yuille (1987) však zkoumali 576 případů obvinění ze
zneužívání dětí a zjistili, že 92 % z nich se zakládalo na pravdě,
přičemž většinu křivých obvinění formulovali dospělí, nikoli děti. Z
toho vyplývá, že případy, kdy si děti obtěžování vymyslí, jsou velmi
vzácné. Přitom každý zkušený dětský psycholog obvykle dokáže v příběhu
dítěte najít známky toho, že si dítě všechno vymyslelo.
Profilování pachatelů
Další technikou forenzní psychologie, které se dostává skutečně velké
pozornosti, je profilování pachatelů. V podstatě se jedná o způsob
zúžení pátrání po určitém pachateli tím, že se stanoví jeho
pravděpodobné charakteristiky. V praxi se rozlišují dva přístupy:
americký a britský:
n Americký přístup vyvinul v sedmdesátých letech minulého století
Federální vyšetřovací úřad (FBI) na základě výslechů velkého počtu
pachatelů závažných trestných činů. Tento přístup je do vysoké míry
založený na pravděpodobnosti, tj. na základě statistických údajů se
pokouší popsat pravděpodobný životní styl pachatelů, jejich osobnost a
místo pobytu. Takto získaný profil pomáhá policistům zúžit seznam
podezřelých a vybrat z něj jedince, kteří s velkou pravděpodobností
spáchali trestný čin. Profilování bývá v mnoha případech úspěšné, avšak
vyskytují se i situace, kdy selhává.
n Britský přístup je méně obecný než americký. Jeho cílem není
stanovení pravděpodobného popisu osobnosti pachatele, nýbrž je zaměřen
na vzorce chování a specifické stopy, které po sobě pachatel zanechal.
Tento přístup vyvinul David Canter poté, co ho v roce 1985 oslovila
policie s otázkou, zda by psychologie mohla nějak přispět k vyšetřování
trestných činů. Věhlas tomuto přístupu zajistil především Canterův
úspěšný profil sériového násilníka a vraha Johna Duffyho, jemuž se
kdysi říkalo „vlakový řezník“ a který spáchal řadu trestných činů v
oblasti severního Londýna.
Canter zastává názor, že lidé se obvykle chovají podobně, přičemž se v
jejich chování objevují rysy poskytující vodítka o dalších aspektech
jejich života (Canter, 1994). Tyto rysy se mohou týkat konkrétního
jednání, určitého druhu chování či druhů sociálních souvislostí, za
nichž je trestný čin spáchán. Tyto rysy se rekonstruují z drobných
vodítek na místě činu a z výpovědí očitých svědků. Tento přístup
postupuje „zdola nahoru“, tj. vychází z dat, zatímco americký přístup
směřuje „shora dolů“, tj. od obecných informací o typických
pachatelích.
Americký přístup je vhodný především při identifikaci jedinců
vykazujících duševní poruchy a psychopatii, naopak britský přístup je
užitečnější v případě „normálních“ jedinců, jejichž chování známým a
přátelům nepřipadá nijak zvláštní. Tato metoda se výrazně liší od
mediálního portrétování zločinců a nikdy pochopitelně neposkytuje
definitivní odpověď na otázky vyšetřovatelů; spolu s ní se vždy využívá
dalších vyšetřovacích postupů. Přesto leckdy bývá policistům prospěšná,
protože jim pomáhá zúžit seznam obviněných a zaměřuje jejich pozornost
na specifické detaily či opakující se rysy, kterých by si policisté
jinak nemuseli všimnout.
Náplň forenzní psychologie je pochopitelně mnohem pestřejší a
rozsáhlejší, než jsme si zde mohli ukázat. Forenzní psychologové např.
navrhují programy k zacházení s pachateli trestných činů, výcvikové
programy pro sociální kurátory a další odborníky, kteří pracují s
obviněnými a odsouzenými. Tato kapitola, podobně jako všechny ostatní,
vám může nabídnout pouze všeobecnou představu o tom, jakými způsoby je
možné v tomto oboru psychologii aplikovat. Přesto doufám, že si nyní
dokážete udělat představu o tom, jak zásadně se forenzní psychologové
svými odbornými znalostmi podílejí na soudním řízení. Podíl psychologie
je v této oblasti natolik uznávaný, že se stala nedílnou součástí
výcviku policistů.
Kapitola 10
Pedagogická psychologie
Obsah toho, co se označuje jako pedagogická psychologie, se v různých
zemích poněkud liší. V britském pojení je pedagogická psychologie
orientována na práci s dětmi, které potřebují odborné poradenství, a
vzdělání a podmínky výkonu profese pedagogického psychologa jsou přesně
definovány zákonem. V České republice se za podstatnou součást
pedagogické psychologie považuje i psychologie učení a vyučování, která
je jinde někdy považována za samostatnou aplikační oblast psychologie
(a proto je jí v této knize věnována samostatná následující kapitola).
Činnosti, které jsou popisovány v této kapitole, provádějí často
psychologové zaměstnaní v pedagogicko-psychologických poradnách nebo
speciálněpedagogických centrech. Mohou je však vykonávat třeba i dětští
kliničtí psychologové pracující ve zdravotnických zařízeních nebo
školní psychologové zaměstnaní přímo školou. V této kapitole přesto
budeme užívat pro jednoduchost označení pedagogičtí psychologové. Při
své činnosti spolupracují se sociálními pracovnicemi, psychiatry,
pediatry, učiteli a dalšími odborníky při řešení problémů způsobených
např. vážnou poruchou či týráním dítěte.
Jejich příprava je sice náročná, nelze ji však uspěchat, jelikož tito
psychologové mají z hlediska práva významnou roli. Součástí jejich
práce je totiž zhotovování nejrůznější posudků a doporučení, např.
ohledně přeložení dítěte do zvláštní či pomocné školy. Pedagogičtí
psychologové tedy musí umět detailně posoudit nejrůznější druhy poruch
učení či vývojových potíží. Dále musí umět poskytnout intervenci,
protože často úzce spolupracují s učiteli, rodiči a sociálními
pracovnicemi při řešení problémů s chováním, které mají vážný dopad na
školní docházku dítěte.
Děti se speciálními potřebami
Velmi důležitou součástí práce pedagogických psychologů je posuzování
speciálních vzdělávacích potřeb dětí, přičemž tyto potřeby vznikají z
mnoha důvodů. Uveďme si příklad: U dětí, které se učí pomaleji než
ostatní, se má všeobecně za to, že by pro ně bylo vhodnější přeřazení
do jiného typu školy (do zvláštní nebo pomocné), kde by nebyly pod
přílišným tlakem výsledků svých vrstevníků a kde by se jim dostalo
příslušné pomoci. Někdy tomu tak skutečně je, ale v některých případech
se dítě jeví jako pomalu chápající, přičemž skutečnost této představě
neodpovídá. Příslušné dítě totiž může mít jiný problém, např. trpí
nedoslýchavostí, která mu znemožňuje úspěšně se účastnit běžné výuky.
Pedagogičtí psychologové využívají při své práci pestrou škálu
psychometrických testů, které jim pomáhají zjišťovat různé druhy výše
zmíněných potíží. Využívají jednak testy obecné inteligence, jednak
velmi specifické testy, které odhalují konkrétní problémy a potíže.
Tyto testy nejsou veřejnosti běžně dostupné, jelikož práce s nimi
vyžaduje speciální výcvik a s každým z nich jsou spojeny přesně
vymezené podmínky. Příprava na profesi pedagogického psychologa je tedy
velmi náročná i proto, že je k ní nutno získat rozsáhlé množství
podrobných informací.
Speciální výukové potřeby neznamenají, že dítě musí docházet do
speciální školy. Ve společnosti navíc probíhá polemická diskuse o tom,
zda by dítě se speciálními potřebami mělo být oddělováno od ostatních,
„normálních“ dětí, či nikoli. Mnohé školy nabízejí možnost zařazovat
děti se speciálními potřebami do běžných tříd. Toto rozhodnutí s sebou
přináší mnohé úpravy, např. přijetí dětí s tělesným postižením je
spojeno s nutností zajistit, aby se mohly co nejsnadněji pohybovat v
prostorách školy a využívat služby, vybavení a zařízení, které škola
nabízí. Z tohoto důvodu je leckdy nutno provést stavební úpravy kvůli
invalidním vozíkům, instalovat zábradlí či výtahy. Sama výuka už tak
náročná na integraci dětí s tělesným postižením není.
Některé druhy zdravotního postižení však kladou značné nároky i na
učitele. A právě jim mohou pomoci pedagogičtí psychologové. Například
integrace sluchově postižených dětí někdy vyžaduje, aby se učitelka
naučila znakovou řeč nebo aby se na výuce podíleli lidé, kteří znakovou
řeč umějí a jsou schopni dítěti tlumočit to, co učitelka říká. Řada
škol při tomto druhu integrace dosahuje dobrých výsledků a navíc
zjišťuje, že integrace s sebou přináší prospěšné vedlejší účinky pro
„normální“ děti, které se rozvíjením vztahů se sluchově postiženými
dětmi učí znakovou řeč. Počátek integrace je bezesporu spojen s
nemalými překážkami a potížemi, avšak škola obvykle zjistí, že ji
integrace v mnohém obohacuje.
Dyslexie
Kromě uvedených tělesných a smyslových poruch mají některé děti
speciální výukové potřeby kognitivního charakteru, které jsou spojeny
se způsoby zpracovávání přijímaných informací v mozku, nikoli se
způsobem přijímání informací jako takových. Jeden z nejznámějších
problémů v tomto smyslu představuje dyslexie. Někdy se jí také říká
„slovní slepota“. Projevuje se specifickými problémy při osvojování
čtení. Tato porucha nabývá řady forem, např. pro jednu z nich jsou
typické velmi konkrétní potíže při zpracovávání zrakově
zprostředkovaných informací, kdy jedinec od sebe nedokáže rozlišit
některá písmena. Mnohdy to nevadí, ale jsou případy, kdy je takové
rozlišení klíčové, např. u písmen „d“ a „b“. Dítě trpící touto poruchou
se nevyhne problémům se čtením, jelikož ve slovech chybně rozeznává
některé znaky.
Pedagogičtí psychologové však vědí, že ne každé dítě, které má potíže
se čtením, trpí dyslexií. Naučit se číst není nikdy jednoduché a je
nutno hodně cvičit. Pokud tedy dítě málo čte, snadno chybuje už proto,
že si neuvědomuje nutnost věnovat pozornost detailům. Když se naučíme
číst plynně, jediným pohledem čteme celá slova, jelikož se řídíme
jejich tvarem. To ale znamená, že vnímání tvarů musíme nacvičit. I to
trvá dlouho. V rodinách, kde rodiče příliš nečtou, děti nepoznají, jak
je důležité číst, jelikož si myslí, že jim dostatečné množství
informací zprostředkovává televize a že úsilí vynaložené na čtení se
jim nevyplatí. Potíže se čtením tedy mívají nejrůznější původ.
Pedagogický psycholog musí být pochopitelně schopen odlišit případy,
kdy dítě špatně čte v důsledku sociálních faktorů a vlivu prostředí,
jak jsme uvedli výše, a kdy je příčinou specifická porucha zpracovávání
informací. I zde přicházejí ke slovu psychometrické testy.
Pedagogickému psychologovi poskytují podrobné informace podklad pro to,
aby mohl určit, zda se jedná o dyslexii, či jiný typ poruchy učení, a
aby dokázal specifikovat, kterou formou dyslexie dané dítě trpí.
Dyslexie má závažnější i lehčí formy a její příznaky se projevují
různě. Diagnóza konkrétního typu dyslexie a stanovení závažnosti
poruchy se promítne do doporučení pedagogického psychologa pro učitele
i rodiče, jak problém řešit.
Obecné pojetí dyslexie mezi laiky pedagogickým psychologům práci nijak
neusnadňuje. Lidé totiž nezřídka označují dítě za dyslektické jen
proto, že se učí pomaleji než ostatní děti. Jakmile dítě tuto nálepku
dostane, ostatní se k němu chovají, jako by se nedokázalo nic naučit.
Takovéto nálepkování však může snadno vyústit v sebenaplňující se
předpověď: jakmile se učitelé a rodiče domnívají, že dítě není schopno
pořádně psát ani číst, dostatečně se mu nevěnují a nepovzbuzují ho a
dítě dospívá k závěru, že je neschopné. Laická diagnóza tedy může být v
této situaci velmi nebezpečná. Stanovení diagnózy v takových případech
skutečně patří pouze do rukou pedagogického psychologa, který k ní
dospívá na základě svých znalostí a výsledků testů.
Výkony neodpovídající schopnostem
a chabé školní výsledky
Pokud je s dítětem se speciálními výukovými potřebami zacházeno jako s
běžným žákem, může dojít k tomu, že toto dítě podává výkony
neodpovídající jeho schopnostem. Příčin slabých školních výsledků je
však pochopitelně více a jejich zjišťování, stejně jako metody nápravy,
spadá opět do náplně práce pedagogického psychologa. Fontana (1984)
specifikoval čtyři příčiny neúspěchu žáků a studentů ve škole. Jsou
uvedeny v tabulce 10.1.
Tab. 10.1 Příčiny podmíněného neúspěchu žáků a studentů ve škole
• modely chování – např. úvahy o schopnostech coby vrozených
vlastnostech vedou k nálepkování dětí;
• individuální problémy – např. specifické poruchy učení či
smyslové postižení;
• sociální a citové zázemí – např. stres doma, nevhodná výchova;
• vlivy společnosti – např. stereotypy týkající se pohlaví.
(Zdroj: Fontana, 1984)
n První soubor příčin obsahuje modely chování, které reprezentují
učitelé a další lidé podílející se na výchově a vzdělávání dítěte.
Například v padesátých a šedesátých letech minulého století se
odborníci na vzdělávání domnívali, že úspěch ve škole je podmíněn
vrozenou inteligencí dítěte. Dítě tedy bylo buď schopné, nebo
neschopné. Děti byly na základě tohoto předpokladu rigidně rozdělovány
a ty, které se ocitly „mezi těmi horšími“, ihned věděly, že se od nich
nečekají vynikající výkony. Jistě nás nepřekvapí, že se moc neučily a
ani jejich učitelé jim nevěnovali příliš pozornost. Naplnila se
sebenaplňující se předpověď a děti ve skutečně velkém měřítku podávaly
chabé výkony, neodpovídající jejich schopnostem.
V současné době se ve vzdělávání k podobným sociálním očekáváním již
přihlíží, přičemž odborníci zároveň uvádějí, že k chabým výkonům
neodpovídajícím schopnostem dochází i z řady jiných příčin, které
nemají s inteligencí dítěte nic společného. Důsledek těchto změn na
postojích je patrný např. v tom, že ve vyspělých zemích stále větší
počet mladých lidí úspěšně studuje vysokou školu. Přesto někteří
učitelé i nadále ulpívají na starých názorech na inteligenci, kterými
mohou neblaze působit na sebedůvěru dítěte a jeho motivaci k dosahování
dobrých výkonů. Jakmile si dítě řekne, že je hloupé a nic nedokáže, s
největší pravděpodobností se přestane učit a jeho výkon výrazně klesne.
n Druhý soubor příčin, které uvádí Fontana (1984), jsme již
probrali. Týká se dětí, které nedosahují výsledků, odpovídajících
jejich schopnostem, v důsledku nezjištěných speciálních potřeb. Tyto
problémy se v řadě aspektů řeší snadněji než sociální příčiny, protože
pedagogický psycholog po stanovení diagnózy navrhne adekvátní metodu
výuky. Ta může spočívat v přeřazení dítěte do speciální školy či v jeho
integraci v běžné třídě, příp. v kombinaci obou možností nebo přesně
specifikovaný pedagogický zásah, který pomůže problém řešit.
n Třetí soubor příčin, v jehož důsledku dochází k nedostatečnému
výkonu neodpovídajícímu schopnostem, zahrnuje sociální a citové zázemí
dítěte, v němž vyrůstá. Otázku, jak emoční nálada v rodině může
přispívat k nedostatečnému výkonu a sociálním problémům dítěte, zkoumal
Rutter (1975). Negativní vliv na školní výkonnost podle něj mohou mít
období napjaté a stresující atmosféry, nadměrně přísná, či naopak
přehnaně mírná výchova, nepřiměřeně dlouhé odloučení dítěte od rodičů a
také nedostatečná komunikace. Naopak dítě vyrůstající v rodině, která
ho podporuje a nekritizuje ho za každou chybu, si může o sobě rozvíjet
pozitivní představu, je sebevědomější, neobává se docházky do školy,
takže jeho výkon je podstatně lepší.
n Čtvrtý soubor faktorů, s nímž se pedagogický psycholog může
setkat, se týká vlivů společnosti. Může se totiž stát, že škola či
společnost v nejširším slova smyslu toho od žáků mnoho neočekávají,
takže jim nenabízejí takové vzdělávací možnosti, které děti k naplnění
svého potenciálu potřebují. Pokud např. učitelský sbor školy zastává
vyhraněný názor na klasické rozdělení rolí a domnívá se, že ženy
nepotřebují dosahovat vyššího vzdělání, rozhodně nebude dívky motivovat
k takovým výkonům jako naopak rovnostářská společnost.
Tento problém se vztahuje i na školní docházku v určitých regionech.
Například ve Velké Británii se vláda zasadila o změnu přespříliš
nízkých očekávání ze strany škol i jejich vedení a přiměla je k tomu,
aby přesně specifikovaly, co mají děti v určitých fázích školní
docházky umět. Před zahájením těchto snah byly nároky kladené na žáky v
různých školách výrazně rozdílné, přičemž školy v chudších čtvrtích
velkých měst měly na své žáky nepoměrně nižší nároky než ostatní školy.
Tato nízká očekávání sice byla částečně zapříčiněna problematickým
sociálním prostředím, v němž děti vyrůstaly, a byla tak nízká, že děti
byly ve svém dalším vzdělávání znevýhodněny.
Zavedení celostátních vzdělávacích standardů s přesnějším vymezením
požadovaných znalostí pro každou věkovou skupinu částečně obnovilo
rovnováhu a zvýšilo očekávání učitelů i rodičů. S tímto faktorem jako
příčinou nedostatečných výkonů se přesto pedagogičtí psychologové u
některých dětí i nadále setkávají. V takovém případě je nasnadě
spolupráce s ředitelkou školy, učiteli a odborem školství pro příslušný
region, aby se problém vyřešil na úrovni celé školy, nikoli pouze v
případě jediného žáka.
Šikanování ve školách
Příčiny nedostatečného výkonu, neodpovídajícího schopnostem žáka,
nemusí padat pouze na vrub oficiální koncepce školy, ale spočívají i v
chování ostatních dětí. I v tomto případě se jedná o problém celé
školy. Šikanování se přitom vyskytuje v mnohem větší míře, než je řada
škol ochotna připustit. V posledních deseti letech se tímto problémem
intenzivně zabývá i odborná veřejnost. Nejedná se totiž o nic
nepodstatného, jelikož šikanované dítě může utrpět značnou duševní nebo
zdravotní újmu, přičemž zkušenost s ním téměř vždy ústí ve zhoršení
školního prospěchu. Proto se na řešení tohoto problému podílejí i
pedagogičtí psychologové a spolupracují při tom s příslušnými orgány.
Jeden z nejjednoznačnějších výsledků výzkumů i výskytu tohoto jevu
říká, že šikanování není vhodné řešit individuálně. Nelze pouze označit
několik dětí, které ostatní šikanují, a snažit se je v jejich jednání
zastavit. Šikanování totiž bývá otázkou neformální kultury, vznikající
v celé škole, nikoli jen mezi jedinci. Navíc každé dítě, které se do
podobné situace dostalo, ví, že se šikanování odehrává tehdy, kdy
dospělí nevěnují dětem pozornost. Když pak dojde k potrestání jediného
přistiženého žáka či žačky dopouštějících se šikanování, může být
neúměrně tvrdě přistižen pouze jeden z pachatelů.
Úspěšné vyřešení šikanování bylo vždy založeno na práci s celou školou
coby celistvým systémem. Děti, které se šikanování dopouštějí, musí být
veřejně odhaleny a je třeba proti nim zakročit na úrovni skupiny a
školy. Cílem je vytvoření kultury neztotožňující se se šikanováním.
Jakmile na něj ostatní děti začnou nahlížet jako na něco
opovrženíhodného, a ne obávaného, ne-li obdivuhodného, pro jeho původce
ztrácí smysl. Proto řešení na úrovni jedince nestačí.
Ani individuální rovina však není nepodstatná. Šikanované děti
potřebují odbornou péči, aby se s tímto zážitkem dokázaly vyrovnat.
Odborný zásah potřebují i původci šikanování. Buď docházejí na
individuální terapii, která pracuje s jejich emočními potřebami a
zjišťuje, proč se této činnosti dopouštěli, nebo se problém řeší jako
skupinový jev. Když má příslušný odborník k dispozici celou skupinu,
snadněji odhalí skryté mechanismy a iniciátory.
Nedostatečný školní výkon, neodpovídající schopnostem, tedy obnáší
mnohem více než jen dovednost diagnostikovat speciální vzdělávací
potřeby. Lidské chování totiž ovlivňuje pestrá škála faktorů, které
působí na mnoha rovinách. Pedagogický psycholog často musí zasahovat na
několika z nich, jinak by nemohl problém úspěšně vyřešit.
Vývoj programů pro hodnocení
vzdělávacích aktivit
Další oblastí, kde se výrazně uplatňují znalosti pedagogických
psychologů, je vývoj programů pro hodnocení vzdělávacích aktivit nebo
výchovných opatření. Všichni psychologové, bez ohledu na specializaci,
se musí důkladně seznámit s výzkumnými metodami a analytickými
technikami. Získávají tak cenné znalosti, které jim umožňují sbírat
data od lidí a organizací. Pedagogický psycholog, jenž má tu výhodu, že
rozumí jak psychologickým, tak pedagogickým a organizačním aspektům
vzdělávání a výchovy, se s výzkumnými metodami a způsoby vyhodnocování
dat seznamuje v procesu svého vzdělávání.
Nabyté znalosti a dovednosti může bohatě uplatnit při hodnocení
vzdělávacích aktivit. Uveďme si příklad: Základní škola zkouší novou
metodu výuky čtení. Hodnocení této nové metody není nijak snadné,
jelikož je nutno vzít v úvahu celou řadu aspektů: metodu jako takovou,
motivaci dětí, zájem a angažovanost učitelů a rodičů, možnosti školy –
materiální, např. knihy, personální, vzdělávání učitelů a další.
Zjištění, které vlivy při výuce hrají roli a jaký podíl má na vzniklých
změnách sama metoda, je velmi složitý úkol, při němž se náročná
příprava na profesi pedagogického psychologa plně zhodnocuje.
Hodnocení neprobíhá pouze na úrovni školy. Někdy se ministerstvo
školství rozhodne zavést novou metodu, třeba v rámci změny učebních
osnov pro určitou třídu nebo jako výsledek změny organizace hodin
hudební výchovy apod. Takovéto změny se dotýkají několika škol a mají
dopad na velký počet žáků. V dané situaci je obvykle povolán
pedagogický psycholog, který má za úkol realizovanou změnu zhodnotit.
Existuje několik způsobů hodnocení. Pedagogický psycholog může být
požádán, aby zhodnotil změnu ve fázi přípravy, před realizací, přičemž
má vymezit aspekty, na něž bude nutno se pozorně zaměřit. Jindy
pozoruje samotný proces zavádění změny a zaznamenává výsledky.
Nejčastěji se jedná o kombinaci obou způsobů. Pedagogičtí psychologové
tak velmi značnou měrou přispívají k politice vzdělávání, ať už v
určitém regionu, nebo na celostátní úrovni.
Ukázali jsme si, že práce pedagogického psychologa je pestrá a složitá.
V průběhu náročné přípravy na vykonávání profese si osvojují znalosti a
dovednosti, jež jim umožňují řešit nejrůznější druhy problémů na mnoha
úrovních: od kognitivních poruch jedince po organizaci vzdělávacího
systému. Řešení problémů na několika rovinách je i jednou ze
specifických dovedností aplikovaných psychologů, kterou si osvojují v
průběhu teoretické i praktické přípravy. Pracují totiž s lidmi, a ti
nejsou nikdy nekomplikovaní.
Kapitola 11
Aplikovaná psychologie vyučování a učení
V předchozí kapitole jsme uvedli, že pedagogičtí psychologové pracují
především s dětmi. Vzdělávají se samozřejmě i dospělí. Vlastně se dá
říci, že většina lidí absolvuje v dospělosti nějaké studium. Někdo
absolvuje řádné denní studium na vysoké škole, jiní mají kombinovanou
formu studia a zároveň pracují. Někteří lidé docházejí na večerní
vzdělávací kurzy, protože je daný obor baví, jiní studium berou jako
šanci na cestě k lepšímu zaměstnání. Někoho vyšle na kurz
zaměstnavatel, v jiném případě se jedná o doškolování pro určitou
organizaci.
Aplikovaní psychologové, kteří se specializují na vyučování a učení, se
uplatní v kterékoli výše uvedené oblasti. Jejich hlavní pracovní náplní
je zdokonalování procesu vyučování a učení, které slouží jako pomoc
studentům, aby lépe zvládli učební látku, a také vyučujícím, aby byli
schopni studentům nabídnout efektivní a motivující způsob výuky.
Některé vyšší nebo vysoké školy přímo zaměstnávají aplikovaného
psychologa specializujícího se na vyučování a učení. Jeho úkolem bývá
pomáhat při dalším rozvoji učitelského a profesorského sboru nebo při
zlepšení kvality výuky. Spíše však pracují jako nezávislí poradci.
Také tito aplikovaní psychologové musí mít rozsáhlé teoretické i
praktické znalosti. Například ve Velké Británii se tato specializace
realizuje prostřednictvím specializačních kurzů, které nabízí Britská
psychologická společnost. Základním předpokladem je vysokoškolský
diplom a několik let učitelské praxe. Ta se obvykle realizuje výukou
psychologie, buď v rámci učebních osnov na školách, nebo při
psychologických kurzech. Někdy je také praxe pro psychology podnětem k
absolvování pedagogické fakulty. Samostatný výkon profese následuje po
úspěšném zvládnutí řady teoretických i praktických zkoušek a po poměrně
dlouhém období supervidované praxe, jejíž součástí je práce na
případových studiích a výzkumném projektu.
Práce aplikovaného psychologa zabývajícího se procesem vyučování a
učení má řady podob. Někdy spolupracují s vysokoškolskými institucemi
při vytváření studijních plánů nebo se podílejí na zavádění standardů
kvality výuky. Vedou praktické semináře nebo doškolovací kurzy pro
učitele a pomáhají jim zlepšovat různé aspekty jejich způsobu vyučování
či přednášení. Pracují také individuálně, např. pomáhají studentům s
výběrem vhodné školy nebo se zlepšováním metody učení. Dále samozřejmě
provádějí výzkumy nejrůznějších psychologických aspektů procesu
vyučování a učení.
Sociální a motivační aspekty učení
Práce těchto aplikovaných psychologů je od práce psychologů
pedagogických rozdílná v tom, že obvykle pracují s dospělými, takže
sociální i motivační aspekty učení se zásadně liší. Dospělí a
dospívající mají jiné sociální vazby než děti a odlišná je i motivace k
učení. Při učení jsou samostatnější a práce učitele spíše zahrnuje
pomoc při zvládání učení, nikoli tedy přímé vyučování studentů.
Sociální i motivační aspekty učení jsou velice důležité. Aplikovaní
psychologové specializující se na oblast vyučování a učení proto musí
dobře znát druhy vlivů, které mají sociální faktory na učení, musí
vědět, jak je zvládat, aby učení ovlivňovaly co nejpozitivněji. Rovněž
musí vědět, jak lze působit na proces učení, aby u studentů docílili
zvýšení motivace k učení tak, aby byli ochotni do učení investovat čas
a úsilí, které jsou nutné pro úspěšné studium.
Sociální vlivy
Sociální vlivy působící na učení nabývají řady forem, od řeči těla
vyučujícího po nepsaná pravidla komunikace či sdílené názory
zúčastněných, včetně postojů, pravidel sociálního jednání a životních
očekávání.
Už jsme si ukázali, že lidé si předávají informace mnoha způsoby,
přičemž ne všechny jsou vědomé. Informace totiž nepředáváme jen slovy,
ale i stylem oblékání, držením těla a organizováním svého prostoru. A
také samozřejmě výrazem tváře, gesty a tónem hlasu. Tato neverbální
komunikace probíhá při jakémkoli kontaktu mezi lidmi, tedy i při
vyučování a učení.
V „tradiční“ výukové situaci přenášejí neverbální signály skryté
informace o moci a autoritě. Učitelé se oblékají jinak než studenti –
formálněji – , což vytváří dojem sociálního odstupu. Mohou se pohybovat
po větším prostoru a mají větší stůl, čímž se vyvolává představa, že
mají kontrolu nad prostorem a řídí lidi. Jejich hlavní činností je
mluvení, od studentů se očekává pasivní přijímání sdělovaného, takže do
učitelských pravomocí dále spadá nadvláda nad informacemi, moc a
autorita. A takto bychom mohli pokračovat dál.
Tradiční přístup k vyučování však nebývá vždy ten nejlepší. Studenti se
totiž učí mnohem snadněji, mohou-li se na výuce aktivně podílet a
částečně i rozhodovat o tom, co budou dělat. V případě dospělých je
možnost volby velmi důležitá, protože dospělí studují z osobních důvodů
a potřebují si učení organizovat do vysoké míry sami. Proto by důraz
měl být kladen nikoli na autoritářský přístup předávání informací, ale
především na model spolupráce, v jehož rámci vyučující pomáhá
studentovi učit se. Tento posun s sebou pochopitelně přináší i nutnost
změny neverbální komunikace.
Na druhou stranu vyučující ví o daném předmětu více než student a přece
jen by měl mít určitou autoritu. Proto je třeba některé neverbální
signály zachovat. Vyučující by se patrně měl oblékat o něco formálněji
než studenti, a pokud komunikace mezi ním a studenty probíhá v
přátelském a přístupném duchu, bude určitý odstup vyučujícího od
studentů, daný jeho rolí, pozitivním rysem. Hlavní zásadou v tomto
případě je odlišit vhodné neverbální signály od těch nevhodných.
Uveďme si příklad: Konverzace probíhá mnohem uvolněněji, mohou-li
všichni zúčastnění navázat a udržovat oční kontakt. Je-li tedy součástí
semináře diskuse, v jejímž rámci mají studenti pracovat ve skupinách či
si o daných tématech mezi sebou povídat, měli by na sebe vidět, což
obvykle vyžaduje přestěhování nábytku. Když budou studenti sedět v
řadách jako v tradiční třídě, bude jakákoli diskuse upjatá a
nepřirozená. Naopak je-li náplní semináře předávání velkého množství
informací, pak je uspořádání po vzoru klasické třídy výhodné. Vždy tedy
záleží na obsahu a záměru výuky.
Motivační faktory
Hlubší znalosti sociálněpsychologických procesů dokážou podpořit učení
ještě dalšími způsoby. Důležitá je totiž i motivace a ta často bývá
úzce spojena se sociálními faktory. Při vyučování dospělých (a v tomto
případě i dětí) je jedním z hlavních motivačních faktorů rozvíjení
důvěry ve vlastní schopnosti.
Vnímaná osobní zdatnost se týká našich názorů na to, čeho jsme schopni
dosáhnout. Máme-li ve své schopnosti vysokou důvěru, věříme, že v dané
oblasti dokážeme uspět. Učení považujeme za smysluplné a nevyhýbáme se
testům a zkouškám. Tento pojem bychom však neměli zaměňovat se
sebedůvěrou, protože vnímaná osobní zdatnost vypovídá o mnohem
konkrétnějších vlastnostech. Ve své schopnosti např. máme vysokou
důvěru při studiu historie a sociologie, ale naopak nevelkou důvěru
vykazujeme při studiu statistiky či nějakého technického předmětu.
Pro vytváření pozitivních zkušeností s učením je tedy nutno studentům
nabízet příležitosti, při nichž by si posílili důvěru ve vlastní
schopnosti. Pokud totiž lidé věří, že jsou schopni něco se naučit, jsou
ochotni investovat do studia právě tolik času a úsilí, kolik je ho pro
úspěch třeba. Když si naopak myslí, že na učení nemají hlavu nebo že
určitou práci nezvládnou, vyvinou potřebné úsilí s mnohem menší
pravděpodobností. Učitelé by proto měli studentům nabízet příležitosti,
při nichž si studenti uvědomí, že mohou uspět, budou-li chtít.
Aplikovaní psychologové zabývající se vyučováním a učením mají pro tyto
účely celou řadu metod a nástrojů. Jednou z těchto metod je např.
vypracování takového způsobu hodnocení, který studentům v průběhu kurzu
poskytne konstruktivní zpětnou vazbu. Mohou to být konzultace s
učitelem, drobné praktické úkoly, při nichž studenti prokážou zvládnutí
nabytých vědomostí. Jinou variantou jsou individuální studijní plány
rozdělené na řadu postupně dosahovaných cílů.
Psycholog poskytující odborné poradenství v této oblasti by měl poznat
podmínky a průběh konkrétní výuky, aby mohl vypracovat takovou
strategii, která bude účinná pro konkrétní výuku i studenty. Psycholog
tak také snáze vytvoří plán na řešení určitého problému a doporučí
vhodné změny a úpravy.
Motivaci lidí ke studiu samozřejmě ovlivňuje mnohem více faktorů.
Zároveň existuje spousta dalších metod podporování pozitivního přístupu
k učení založených na psychologických poznatcích. Mnohé z nich
vycházejí z výzkumu způsobů zpracovávání a uchovávání informací, tedy
zaměřují se na kognitivní aspekty učení.
Kognitivní aspekty učení
Aplikovaný psycholog zabývající se vyučováním a učením se často podílí
na tréninku dovedností, a to jak na straně studentů, tak vyučujících.
Dovednosti týkající se myšlení, učení a reprodukce patří ke klíčovým
aspektům procesu učení, a pokud je budeme vědomě rozvíjet, obvykle
docílíme zvýšení výkonu. Poznatky o tom, jak kognitivní procesy
probíhají, se nazývají metakognice. Řada psychologů pracujících v této
oblasti sestavuje plány tréninku rozvoje metakognitivního potenciálu.
Z takovéhoto postupu mají prospěch i vyučující. Ti, kteří absolvují
trénink kognitivních dovedností, dokážou totiž obvykle racionálně
zhodnotit výsledky své výuky a upravit ji tak, aby pro studenty byla
více motivující a účinnější. Je tedy zřejmé, že poznatky o tom, jak
předávat druhým tyto dovednosti, vytvářejí vhodné předpoklady pro
vytváření lepších metod uspořádání a předávání informací. Lze je rovněž
využít při vytváření adekvátních metod hodnocení této konkrétní oblasti
vědění, takže nakonec mají z těchto poznatků prospěch jak vyučující,
tak studenti.
Podobně podrobné znalosti paměťových procesů a způsobu fungování paměti
pomáhají studentům osvojit si rozsáhlou učební látku. Znalosti struktur
myšlenkových procesů a uspořádávání znalostí pomáhá naopak vyučujícím
uspořádat vykládanou látku tak, aby jí studenti co nejvíce rozuměli. A
znalosti různých způsobů osvojování si vědomostí, včetně jejich výhod a
nevýhod, pomáhá zvládnout tím nejvhodnějším způsobem proces vyučování a
učení pro daný kurz či seminář.
Někdy to znamená přepracování celého výukového plánu. Může např. dojít
ke změně přístupu z ryze informativního na přístup založený na řešení
problémů, kdy studenti využívají nabyté znalosti při řešení modelových
problémů, neosvojují si tedy jen suchá fakta. Na jedné kanadské
univerzitě byly tímto způsobem přepracovány celé učební osnovy lékařské
fakulty. Medici se pak už nemuseli nazpaměť učit závratné množství
faktů o lidském těle a jeho systémech, ale řešili konkrétní lékařské
problémy. K tomu, aby poznali, oč se jedná a jak je třeba postupovat,
se museli naučit stejné množství informací, jaké by se učili podle
starých osnov, avšak podle nové metody využívali osvojené vědomosti
ihned v praxi. Studenti si takto osvojili důkladné znalosti
fyziologických systémů a jejich fungování, což bylo pro jejich další
studium nemálo prospěšné.
Rovněž si tak udrželi motivaci pro studium. Na lékařskou fakultu přišli
přece proto, aby se stali lékaři, takže když ihned při studiu poznali,
že osvojované vědomosti jsou prakticky využitelné, jejich zájem o obor
neochaboval, a naopak do studia investovali další úsilí.* Motivace a
efektivní učení jsou navíc velmi úzce propojeny. Pokud totiž studenti
vědí, že ve studiu dělají pokroky a osvojují si praktické znalosti, je
to už samo o sobě motivačním faktorem, který studenty podněcuje k
dalšímu studiu.
Aplikovaný psycholog specializující se na vyučování a učení potřebuje
do podrobností znát vliv různých metod výuky na osvojování vědomostí.
Sem patří i množství zapamatované látky z přednášky. Přednášky totiž
někdy bývají nejefektivnějším způsobem předávání informací, jindy jsou
v důsledku velkého počtu studentů jediným možným způsobem výuky. Patří
sem i znalost učebních stylů a metakognice, tj. porozumění vlastním
myšlenkovým a kognitivním procesům, které je využíváno k zefektivnění
práce.
Zkoušky a hodnocení
Znalost fungování kognitivních procesů se samozřejmě zúročuje při
přípravě na zkoušky, na něž se studenti musí naučit a zapamatovat si
velká kvanta informací. Psychologové studují paměť již déle než sto
let, a tak o ní víme mnohé. Aplikovaní psychologové specializující se
na tuto oblast jsou proto často žádáni o doporučení ohledně učebních
metod a postupů, které studentům pomáhají osvojit si danou látku.
Psychologie opakování učiva na zkoušky
V konečné fázi osvojování vědomostí před zkouškou se používá celá řada
metod pro zlepšení učení. Všechny jsou založeny na základních
pravidlech fungování paměti, která byla zjištěna psychologickými
výzkumy. Jedna z nejznámějších se nazývá „úrovně zpracovávání“, jelikož
se opírá o psychologickou teorii paměti, která se takto původně
jmenovala. (Tato teorie sice byla posléze výzkumníky upravena, avšak
její základní pravidla platí dodnes.)
Podle této teorie zapomínáme, protože jsme přijatou informaci
zpracovali příliš povrchně. „Zpracovávání“ znamená kognitivní proces
sestávající z přemýšlení nad informacemi, zvažování jejich důsledků a
významů a ze všeobecného úsilí o porozumění. Informace můžeme přijímat
buď zcela povrchně a nepřemýšlet nad tím, co přesně znamenají, anebo
důkladně, přičemž takto zpracované informace téměř nezapomínáme.
Problém spočívá v tom, že studenti o důkladné zpracovávání informací
nemají příliš velký zájem nebo se jim o osvojovaných informacích prostě
nechce přemýšlet. Naopak informace o přátelích a rodině nezapomínají,
protože ty důkladně zpracovávají.
Psychologický výzkum, na jehož základě byly zjištěny roviny
zpracováváním informací, naštěstí ukázal, že zapamatování je
podporováno jakýmkoli zpracováváním informací. Stačí tedy vyjádřit dané
informace jinými slovy, příp. je převést na píseň nebo obraz. Na tomto
principu je založena celá řada učebních technik. Jedná se tedy o změnu
formy informace, např. se provádějí shrnutí několika stránek poznámek
do podoby grafu či diagramu. Proces přepisování nás totiž přiměje k
tomu, abychom o informacích přemýšleli, což nám pomáhá zapamatovat si
je. Jenže to musíme udělat sami. Když si ofotíme diagram někoho jiného,
nijak si tím nepomůžeme, jen nám přibude látka k naučení. Informace
umisťuje do paměti právě proces jejich zpracovávání, nikoli jeho
výsledek.
Při vypracovávání metod učení se aplikovaní psychologové opírají také o
další principy fungování paměti. Jeden z nich se týká propojení druhů
paměti a říká, že nejlépe zapamatované informace jsou ty, které jsou
spojeny s jinými, např. se vzpomínkami vybavujícími se při poslechu
některých písní. Metody učení založené na propojování různých částí
informací a grafickém sledování souvisejících informací – např.
vývojového diagramu nebo „mentální mapy“ – jsou tedy rovněž velmi
účinné.
Další důležité pravidlo říká, že mozek má omezenou kapacitu pro
zapamatování nepodstatných úseků informací, avšak dosud nikdo nezjistil
horní hranici toho, kolik smysluplných informací si naopak dokážeme
zapamatovat. Učební metody nutící jedince k tomu, aby látku pochopil,
jsou tedy rovněž velmi užitečné. Na tomto principu jsou založeny např.
metody sestavování přehledů, převádění informací do podoby diagramu
nebo sdělování naučené látky druhým.
Další princip paměti říká, že zrakové představy si obvykle vybavíme
snadněji než slova. Některé učební metody se proto soustřeďují na
vytváření snadno zapamatovatelných obrazů – buď jen v představách, nebo
jsou zaznamenávány na papír. Převedení informací do podoby obrázku však
problém zapamatování neřeší a někdy zpracování informací tímto způsobem
proběhne jen povrchně. Jindy se však potřebujeme něco naučit prostě
nazpaměť a v takových případech bývá zobrazování velmi užitečné.
Stres před zkouškou
Dalším polem působnosti aplikovaných psychologů specializujících se na
vyučování a učení je zvládání stresu před zkouškou. Stres je důležitou
každodenní součástí našeho života a u zkoušek občas rozhoduje o tom,
nakolik úspěšně student zkoušku zvládne. Určité množství stresu je
užitečné, jelikož nás podněcuje k vynakládání dalšího úsilí, avšak
přesáhne-li určitou hranici, má za následek přesný opak, tedy zhoršení
výkonu, které by za jiných okolností vůbec nemuselo nastat.
Zmínění psychologové proto jak pro skupiny studentů a vyučujících, tak
pro jednotlivce pořádají praktické semináře zaměřené na zvládání
stresu. Na těchto seminářích bývá, obecně řečeno, zdůrazňován dopad
stresu na fyziologické i duševní rovině a jsou nacvičovány účinné
strategie jeho zvládání na obou úrovních. Před zkouškami jsou aktuální
především techniky snižování duševního stresu, mezi něž patří pozitivní
myšlení a duševní relaxace.
Nicméně se stresem se nějak potřebuje vyrovnávat i tělo. V 8. kapitole
jsme si ukázali, jak velký vliv na snížení stresu má cvičení. To platí
i pro období před zkouškami. K celkovému duševnímu klidu přispívá i
vyvážená strava a vyhýbání se látkám navozujícím úzkost, tedy především
kofeinu. Takto lze nemálo přispět ke zvýšení pravděpodobnosti úspěchu u
zkoušek.
Posuzování (evaluace) a výzkum
Aplikovaní psychologové věnující se zkouškám a hodnocení nepomáhají
pouze vyučujícím a studentům, ale podílejí se i na posuzování
nejrůznějších forem hodnocení, vytvářejí programy hodnocení, které by
měly co nejadekvátněji testovat teoretické i praktické znalosti
studentů.
Kromě toho provádějí výzkum. Ten je zaměřený na nejrůznější aspekty
procesu učení, od podvádění při zkouškách po problém nestejného
posuzování pohlaví a dalších předsudků, které se do hodnocení a zkoušek
promítají; v neposlední řadě se sleduje osobní rozvoj, k němuž u
studentů v průběhu studia dochází. Tito psychologové pracují zároveň
jako poradci tvůrců vzdělávací politiky a školských manažerů a podílejí
se na dalším vzdělávání učitelů.
Tato oblast aplikované psychologie se díky svému širokému záběru
dostává do širšího povědomí a v odborných kruzích nabývá na významu.
Kapitola 12
Psychologie práce
Psychologie práce, jak již napovídá její název, se věnuje aplikování
psychologie na pracovní činnost. Zabývá se např. způsobem výběru nových
pracovníků do nejrůznějších organizací, hodnocením práce jedinců a
analyzováním charakteristik rozličných profesí a jejich specifického
působení na člověka.
Psychologové se touto oblastí zabývají od začátku 20. století, přičemž
psychologie práce je uznávanou součástí aplikované psychologie už více
než sedmdesát let. Podobně jako u jiných specializací vyžaduje i
příprava na profesi psychologa práce absolvování vysokoškolského studia
psychologie, několikaletou praxi v oboru a specializovaný výcvik.
Příprava na tuto profesi je komplexní a zachází do velkých detailů,
jelikož zasahuje do celé řady oblastí psychologie.
Psychologická diagnostika
Psychologové práce mají zevrubné znalosti o psychometrických testech.
Měří jimi specifické vlastnosti psychiky – od celkového posouzení
osobnosti a inteligence po určování typických učebních stylů.
S psychometrickými testy samozřejmě pracují i další psychologové, např.
v 10. kapitole jsme si ukázali, že pedagogičtí psychologové je
využívají pro účely diagnostikování specifických poruch učení dětí.
Psychologové práce je však využívají k odlišným účelům, takže i testy,
jež mají k dispozici, jsou jiné než testy pedagogické psychologie.
Využití psychometrických testů
Psychometrické testy nejsou dokonalé a při posuzování nejsou ani
jediným zdrojem informací, na jehož základě odborníci dospívají ke
konečným závěrům. Poskytují však cenné doplňující informace, které
pomáhají formulovat konkrétní závěry. Psychologové práce s nimi pracují
velmi často a používají je k různým účelům. Třemi nejfrekventovanějšími
případy využití jsou výběr zaměstnanců, profesní postup a volba
povolání.
Výběr – tedy proces přijímání nových pracovníků – je v moderní
společnosti pravidelným a stálým jevem. Organizace věnují spoustu úsilí
i nákladů na to, aby měly jistotu, že bude vybrán správný jedinec. Na
tuto oblast se specializuje poměrně hodně psychologů práce, přičemž
všichni si v rámci přípravy na výkon povolání osvojují znalosti a
dovednosti potřebné pro poskytování poradenství ohledně výběru
zaměstnanců a administrace, zadávání a vyhodnocování adekvátních
psychometrických testů.
Psychometrický test není s to přesně posoudit povahu a schopnosti
jedince či jeho úspěšnost v budoucím zaměstnání, jelikož se lidé v
závislosti na okolnostech mění a různé organizace kladou důraz na
odlišné schopnosti a vlastnosti (s psychologií organizace se seznámíme
v následující kapitole). Psychometrické testy přesto k procesu
rozhodování přispívají cennými informacemi, přičemž jedním z důvodů,
proč testy patří pouze do rukou kvalifikovaných odborníků, je riziko
chybné interpretace výsledků či přílišné nadhodnocování informací
vyplývajících z testu. Psycholog práce používá výsledky testů jako
diagnostickou pomůcku, která mu pomáhá při rozhodování, nikoli jako
absolutní faktické tvrzení.
Psychometrické testy se také často používají při výběru pracovníků pro
profesní postup. Potenciální kandidáti na post v nejvyšším vedení
bývají organizací vysíláni do tzv. „posuzovacích center“, kde absolvují
soubor psychometrických testů a řadu praktických cvičení, jejichž
prostřednictvím se zjišťují jejich schopnosti vedení a komunikace apod.
Psychologové v rámci programu posuzování pozorně sledují kandidáty,
provádějí s nimi rozhovory a pořádají strukturované diskuse. Všechny
zjištěné informace vyhodnocují a získané poznatky formulují do zprávy o
schopnostech, způsobilostech a dovednostech každého kandidáta. Tuto
zprávu předávají jak příslušnému kandidátovi, tak vedení organizace,
která ji může při rozhodování o povýšení zohlednit.
Třetí oblastí využití psychometrických testů je volba povolání. Jedná
se o pomoc při výběru profese či povolání, na něž by se daný jedinec
nejvíce hodil. O tento druh poradenství bývají psychologové práce
žádáni poměrně často*. Cílem psychometrických testů v tomto případě je
zjistit zájmy, přednosti a způsobilost jedince.
Na základě získaných informací doporučí konkrétní profesi nebo určitou
profesní oblast, pro niž by byl jedinec vhodný. Například někdo, kdo
rád sleduje detaily a dává přednost činnostem v uzavřené místnosti, by
se mohl hodit na administrativní práci v pojišťovně. Naopak člověk,
který potřebuje vysokou fyzickou zátěž, by pro tuto práci patrně vůbec
nebyl vhodný. To je sice jen velmi jednoduchý příklad a skutečné testy
jsou mnohem detailnější, přesto by vám měl dát alespoň obecnou
představu, co tento druh testování zahrnuje.
Druhy testů
Většinu psychometrických testů, které používají psychologové práce, lze
přiřadit k jedné ze čtyř kategorií. První z nich zahrnuje testy
schopností neboli výkonové testy, kterým se obvykle říká testy
inteligence. Nebývají užívány samostatně, ale jsou součástí skupiny
testů. Výsledky slouží jako souhrnný ukazatel stupně duševních
schopností. Využívání testů inteligence pro účely výběru pracovníků je
poměrně kontroverzní. Námitky se zakládají na tvrzeních, že se do
testových otázek a vyhodnocování testů promítají nevědomé předsudky
vůči lidem z určitých kultur a etnik. Proto testy inteligence téměř
nikdy nebývají jediným zdrojem informací pro vyvozování relevantních
závěrů.
Psychologové práce se mnohem více opírají o testy osobnosti. Tyto testy
mívají různý počet otázek a jejich cílem je z odpovědí vyvodit na
základě různých osobnostních faktorů strukturu osobnosti. Ve světě je
jedním z nejužívanějších testů v této oblasti osobnostní dotazník pro
výběr pracovníků, test založený na modelu osobnosti, který rozpracoval
Raymond B. Cattell v roce 1946. Tento model obsahuje šestnáct různých
faktorů osobnosti a z jejich poměru vyplývá osobnostní profil. Všechny
faktory jsou bipolární, tj. mají protipóly (např. rezervovaný–
otevřený). Dosažený počet bodů ukazuje, jak blízko má jedinec k jednomu
či druhému pólu. Obr. 12.1 nabízí příklad osobnostního profilu
vycházejícího z Cattellových šestnácti faktorů osobnosti.
Obr. 12.1 Osobnostní profil

Tyto testy se používají při výběru pracovníků, jelikož poskytují cenné

informace o tom, zda konkrétní jedinec má „vhodné vlastnosti“ pro danou
práci, či nikoli. Například by nemělo smysl přiklonit se k výběru
jedince na vedoucí pozici, která od něj vyžaduje pevné vedení velkého
počtu lidí, ukazuje-li jeho profil, že je spíš submisivní než
dominantní. Ani v tomto případě však testy nejsou jediným zdrojem
informací. Při rozhovoru a v dalších druzích testů se dále zjišťují
informace o předchozích zaměstnáních a kvalitě práce jedince.
Další druh testů, běžně využívaný psychology práce, představují testy
speciálních schopností a dovedností. Jsou sestavovány pro konkrétní
účely určité profese či povolání. Cílem je zjistit, zda testovaný
jedinec má požadované dovednosti a znalosti pro určitou práci.
Například počítačová firma, která zamýšlela zaměstnat a vyškolit
programátory, se chtěla ubezpečit v tom, že vybere zájemce se
schopností logického uvažování a schopností věnovat pozornost detailům,
které programování vyžaduje. Psycholog práce spolupracující s firmou
při náboru by měl do procesu výběru zařadit i test práce s počítačem,
aby získal informace o dovednostech, které firma od svých budoucích
zaměstnanců vyžaduje.
Některé testy schopností jsou založeny na vyplňování dotazníků a
tištěných testových materiálů, jiné na modelech skutečných činností
odstupňovaných podle náročnosti, s nimiž by se jedinec v zaměstnání měl
setkat.
Jedním z oblíbených testových úkolů při náborech jedinců do vedení
organizací je např. tzv. přihrádkové cvičení. Kandidáti mají ve
vymezeném čase zpracovat určité množství dopisů a poznámek a vyřídit
některé další záležitosti, s nimiž by se na pozici manažera setkávali.
Podle toho, jak zacházejí s informacemi, rozdělují činnosti na důležité
a méně důležité, a způsobem svého rozhodování o sobě poskytují zásadní
údaje.
Další druh testů schopností obsahuje ještě specifičtější úkony. Tyto
testy se někdy prolínají se čtvrtou skupinou, již tvoří diagnostické
testy. Psycholog práce je při výkonu své profese používá ke zjištění
zdroje určitých pracovních problémů či obtíží. Testuje např. jedince po
pracovním úrazu kvůli možnosti uzavřeného poranění hlavy. Dále se
užívají testy založené na výzkumech, o nichž jsme se zmínili ve 4.
kapitole. Některé diagnostické testy se mohou používat i jako test
schopností – např. telekomunikační pracovníci musí velmi dobře
rozeznávat barvy, jelikož telefonní kabelový systém operuje s pestrou
škálou barevných kódů. Součástí výběrového řízení na tento druh
zaměstnání je tedy téměř vždy diagnostický test vnímání barev, aby byly
příp. odhaleny i ty nejlehčí formy barvosleposti, kterých si daný
jedinec třeba ani není vědom.
Diagnostické testy jsou zaměřeny na celou řadu specifických poruch.
Psychologové práce tedy nejsou v používání všech diagnostických testů
školeni stejným způsobem. Práce s jakýmkoli testem, který je dostupný
odborné veřejnosti, samozřejmě předpokládá základní odborný výcvik v
administraci a vyhodnocování testů.
V 10. kapitole jsme viděli, že diagnostické testy nepatří do rukou
neodborníků. Vyžadují totiž velmi odborné znalosti a jsou dostupné jen
kvalifikovaným psychologům. Některé testy spadající do oblasti
psychologie práce jsou však snadněji dostupné. Avšak vzhledem k tomu,
že práce s každým testem má být založena na odborných znalostech,
vydává Britská psychologická společnost osvědčení o oprávnění
provozovat psychodiagnostiku pro účely psychologie práce. Tato
osvědčení mají všichni psychologové práce a navíc je mohou po
absolvování speciálních kurzů vedených psychology práce získat i
nepsychologové. Je tedy zřejmé, že každý, kdo působí v personalistice a
chce pracovat s psychometrickými testy, má možnost získat příslušný
výcvik.
Na důkladném výcviku hodně záleží, jelikož psychometrické testy je
nutno velmi pečlivě administrovat a vyhodnocovat. Nejedná se o obyčejné
dotazníky, ale o cíleně a důsledně sestavované testy založené na
vysokých počtech výzkumných vzorků, přičemž každá testová položka je
před definitivním zařazením do testu posuzována samostatně. Výsledky
psychometrických testů proto bývají přesnější než výsledky běžných
dotazníků. Na trhu je k dispozici celá řada laických „testů“, avšak
rozdíl mezi laickým testem a řádně ověřeným psychometrickým testem je
patrný takřka na první pohled, jelikož žádný renomovaný vydavatel testů
by test laikovi neprodal. Pokud tedy lze zakoupit nějaký test bez
nutnosti prokázat své vzdělání, nejedná se o řádný psychometrický test,
který nemusí mít příliš vysokou výpovědní hodnotu.
Testy používané v oblasti psychologie práce jsou tedy velmi různorodé.
Všechny však musí projít zkouškou spolehlivosti (reliability), validity
i procesem standardizace a musí být administrovány odborníky s
příslušným vzděláním. Jsou užitečné k zjišťování informací při výběru
zaměstnanců, při rozhodování vedoucích pracovníků o povýšení a při
poradenství ohledně výběru povolání. Administrace, vyhodnocování a v
některých případech i sestavování testů jsou tedy velmi důležitými
součástmi pracovní náplně psychologa práce.
Analýza pracovní činnosti
Psychologové práce rovněž provádějí analýzy pracovní činnosti. Počátky
analýzy spadají do roku 1911 a připisují se F. W. Taylorovi, který
tehdy – alespoň podle vyprávění – pozoroval dělníky, jak nakládají
železné ingoty na nákladní železniční vagony. Míra neefektivity jejich
práce ho tehdy velmi zaskočila. Každý dělník naložil průměrně 12,5 t
železa denně, avšak Taylor se domníval, že by se toto množství mohlo
výrazně zvýšit. Proto se dohodl s jedním dělníkem, že celý den bude
dělat přesně to, co mu nařídí, tedypracovat nebo odpočívat tak, jak se
mu řekne. Tento dělník naložil během sledovaného dne 47,5 t zboží.
Taylorova práce měl velký vliv na rozvoj ergonomiky – studia
efektivity, k němuž se vrátíme ve 14. kapitole – a položila zároveň
základy často používanému druhu analýzy pracovní činnosti, tzv.
koeficientu času a pohybu (time and motion). Tento postup si velmi
oblíbili vedoucí pracovníci a v první polovině 20. století prováděli
psychologové práce bezpočet takovýchto analýz. Zaměstnancům se již
tolik nelíbil, protože se od nich očekávalo, že se budou chovat jako
roboti, a jejich názor nikoho nezajímal. S postupným rozvojem
psychologie práce ve druhé polovině 20. století si vedoucí pracovníci
začali uvědomovat, že významnou roli hraje i motivace a angažovanost
jejich podřízených, která se jim z dlouhodobého hlediska vyplatí,
protože se sníží fluktuace a zkrátí se pracovní neschopnost pracovníků.
Moderní druhy analýz pracovní činnosti se od Taylorovy metody značně
liší. Povaha pracovní činnosti se navíc zásadně změnila – dnes je
mnohem složitější než práce v továrně před sto lety. V sektoru služeb a
v kancelářích pracuje mnohem více lidí než u výrobních linek a jejich
práce je mnohem komplexnější, jelikož vedoucí pracovníci se naučili
zhodnocovat kompetence svých podřízených.
Analýza pracovní činnosti pochopitelně není založena jen na pozorování,
ale zahrnuje také zjišťování mnohých informací o práci samé, o její
různorodosti a změnách, k nimž každý den dochází, o zodpovědnosti a
prostoru pro rozhodování atd. Výsledná analýza pracovní činnosti se
stává podnětem pro veškerý management podniku, poskytuje např. podněty
pro restrukturaci vedení, pro individuální platové ohodnocení, stává se
vodítkem při procesu povyšování zaměstnanců do vyšších funkcí nebo se
využívá pro účely inzerátů na získání nových pracovních sil.
Analýza pracovní činnosti (příp. souboru pracovních činností) dále
slouží jako základ pro obohacení práce, na němž se dohodlo vedení
organizace. Patří sem zvyšování motivace a angažovanosti zaměstnanců
tím, že je podporováno pracovní uspokojení, je posilována její
smysluplnost u pracovníka a jeho pocit z dobře odvedené práce. Součástí
procesu obohacení se stává rozšíření možnosti rozhodování o vlastní
práci či reorganizace pracovního procesu tak, aby určití pracovníci
mohli převzít zodpovědnost za daný projekt, na němž by se podíleli od
začátku do konce, či za jedince, jemuž by byli po celou dobu spolupráce
s organizací k dispozici.
Analýza pracovní činnosti dále zjišťuje speciální dovednosti, které
jsou třeba k vykonávání různých činností. Ty někdy nejsou – alespoň ze
strany vedení – specifikovány a vlastně je zjistí až analýza pracovní
činnosti, která velmi často rovněž odhaluje neefektivní využívání
pracovní doby vyplývající z nevhodného způsobu řízení nebo přílišné
administrativní zátěže v konkrétním podniku. Při sběru informací z
rozhovorů, pozorování a dalších zdrojů psycholog práce často zjišťuje
práce možnosti nápravy a může činit příslušná doporučení přispívající k
zefektivnění pracovního procesu.
Pracovní stres
Další oblastí, kde se uplatňují psychologové práce, je zjišťování a
řešení pracovního stresu. Stres je, jak jsme si v této knize již
několikrát ukázali, problém, který aplikovaní psychologové mohou na
základě svých bohatých znalostí efektivně řešit. Stres na pracovišti
vzniká v souvislosti s prací. Psychologové práce pořádají školení v
rámci organizace či praktické semináře, jejichž cílem je pomoci
zaměstnancům vyrovnat se s ním.
Stres má, jak už víte, fyziologickou a psychickou rovinu. Fyziologická
rovina je založena na pradávné reakci „útok nebo útěk“, kterou sdílíme
se všemi savci a která v situaci ohrožení připravuje tělo buď na boj,
nebo na ústup. Jedná se o soubor fyziologických reakcí, jejichž úkolem
je poskytnout tělu dostatečnou energii. Tento mechanismus však v
moderním světě není příliš užitečný, takže se z něj může stát vážný
problém, nemluvě o ohrožení tělesného i duševního zdraví.
V psychické rovině platí pravidlo, že jedinec prožívající stres je
častěji nakloněn vnímat situace jako ohrožující a také na ně jako na
ohrožující – ačkoli bezdůvodně – reaguje. Lidé se ve stresu dopouštějí
chyb a stejně je tomu, jsme-li ve zvýšené míře úzkostní. Chybování se
tak může stát závažným pracovním problémem. Z krátkodobého hlediska
stres ústí v neschopnost soustředit se, v podrážděnost, přecitlivělé
reakce a ztrátu smyslu pro humor. Z dlouhodobého hlediska má negativní
dopad na rozhodování, zapříčiňuje únavu, absentérství, vyvolává nezájem
a vede k nemocím způsobeným stresem. Organizace, v níž zaměstnanci
pracují pod tlakem stresu, tak může z tohoto důvodu čelit vážným
problémům.
Pracovní stres vzniká z celé řady příčin. Například Cartwright a Cooper
(1997) zjistili šest skupin faktorů. Jsou uvedeny v tabulce 12.2. Každé
skupině se nyní budeme věnovat podrobněji.
Tab. 12.2 Zdroje pracovního stresu
Faktory související s prací
• role v organizaci • rozvoj kariéry
• vtahy na pracovišti • faktory nesouvisející s prací
• struktura a prostředí organizace
Faktory související s prací, jež zapříčiňují stres, zahrnují všeobecné
pracovní podmínky, ať již jedinci pracují na směny, mají delší směny,
často cestují, nebo jsou přepracovaní. Naopak faktory související s
rolí jedince v organizaci se spíš týkají způsobu provádění práce. K
této problematice lze počítat nejasně definovanou roli (jedinec neví,
co přesně má dělat nebo jaké má pracovní povinnosti) a konflikt rolí
(jedinec musí při práci řešit protichůdné požadavky). Při zjišťování a
někdy i při řešení obou druhů stresu bývá užitečná analýza pracovní
činnosti.
Psychologové práce navíc mohou prostřednictvím úprav práce a pracovního
prostředí snižovat stres na pracovišti. Hovoří o optimálním pracovním
zatížení, které lidi dostatečně zaměstná, ale ne natolik, aby většinou
nebyli schopni práci dokončit. Vypracovávají se také programy obohacení
práce, aby se omezily mechanické a vždy znovu se opakující úkony, dále
vhodný směnný provoz, který by neměl negativní vliv na zdraví
pracovníků. Ke snížení stresu může dojít i vyjasněním pracovní role,
tedy odstraněním nejasností tím, že se přesně vymezí role jedince v
pracovním procesu. Ke snižování pracovního stresu přispívá i určitý
stupeň řízení vlastní práce a zplnomocnění pracovníků, které vedou k
tomu, že lidé snáze vykonávají požadovanou práci.
Semináře týkající se stresu, pořádané psychology práce, jsou cíleny
také na zjišťování stresu zapříčiněného vztahy na pracovišti. Ten je
např. vyvolán manažerem, který své podřízené šikanuje, nebo spory mezi
dvěma zaměstnanci přenášejícími se na jejich spolupracovníky. Někdy
zdroje stresu vyplynou na povrch při rozhovorech týkajících se
hodnocení práce či při různých metodách zjišťování názorů na bezpečnost
práce, pracovní výkon či osobní rozvoj kariéry. V takovýchto případech
přichází na řadu i poradenství.
Pracovní stres někdy vyplyne z celkové struktury organizace či z
ovzduší, které v ní panuje. Pokud se zaměstnanci nemohou podílet na
žádném rozhodování a nemají příležitost sdělovat své názory, obvykle
tak vzniká další zdroj stresu. Někdy se stává, že rozhodování probíhá v
organizaci na místech, která jsou natolik vzdálená skutečnému provozu,
že výsledná rozhodnutí jsou naprosto nepraktická. Takovéto případy,
zahrnující fungování organizace jako celku, přesahují možnosti
psychologa práce, stejně jako faktory nesouvisející s prací, např.
rodinné problémy nebo úmrtí někoho blízkého. Není-li tedy psycholog
schopen ovlivnit zdroj stresu, může vhodnou intervencí dotyčným
jedincům alespoň pomoci vyrovnat se s nepříznivou situací a tím snížit
dopad stresu.
Ukázali jsme si, že pracovní činnost psychologa práce je velmi pestrá a
náročná. Tímto výčtem jsme pochopitelně nevyčerpali všechny její
součásti. Vzájemný vliv práce na jedince je značně různorodý,
připočteme-li k pracovním faktorům sociální faktory jako ctižádost,
motivaci a mnohé komplikace lidské existence, lze si udělat představu o
množství úkolů, kterými by se psychologové práce měli zabývat. Někteří
psychologové pracují převážně s jedinci, jiní se orientují spíše na
organizaci práce, na sociální aspekty vedení a pracovního života.
Jejich činnosti se budeme věnovat v následující kapitole.
Kapitola 13
Psychologie organizace
Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, psychologové práce se
zabývají především jedinci a prací, kterou vykonávají. Stručně řečeno
se věnují pracovní činnosti. Naopak psychologové organizace se pohybují
na úrovni organizace jako celku, zabývají se otázkou skupin, vedení a
různými sociálními faktory ovlivňujícími život organizace.
Některé velké organizace zaměstnávají vlastní psychology, kteří se
specializují na výcvik manažerů, práci s týmy a na změny v organizaci.
Psychologové organizace však v naprosté většině případů pracují
externě. Docházejí do organizace ke konzultacím, a to buď jako
samostatní poradci, nebo jako zaměstnanci velkých poradenských
společností. Někteří také pracují na univerzitách, kde mají příhodné
podmínky pro provádění výzkumů. Z takovýchto aktivit těží i studenti,
takže řada univerzit velmi podporuje své výzkumné pracovníky v tom, aby
současně prováděli poradenskou činnost (dalším důvodem jsou finanční
zdroje, které z toho pro výzkum plynou).
Psychologové organizace původně procházeli stejným vzděláním jako
psychologové práce a po dokončení vysokoškolského studia psychologie se
začali zabývat teorií organizace a výzkumem, tedy nikoli jako
psychologové práce psychometrií a procesem výběru pracovníků. V
poslední době se však jejich vzdělávání vydalo vlastním směrem,
oddělilo se od vzdělávání psychologů práce, jelikož potřeby neustále se
měnících organizací poukázaly na nutnost hlubšího pochopení
sociálněpsychologických aspektů života organizace. Přesto základ jejich
vzdělání zůstává stejný: absolvují vysokoškolské studium psychologie,
poté následuje praxe v oboru, další vzdělávání a období supervidované
praxe.
Psychologové organizace se tedy seznamují s nejrůznějšími aspekty
života organizace, počínaje strukturou vedení, přes proces změny
organizace a řešení konfliktů po znalosti skupinových procesů, procesu
rozhodování atd. I práce psychologů organizace se pohybuje na více
úrovních, od studia individuálních kognitivních procesů a vnímání
záležitostí týkajících se organizace jejími zaměstnanci po nejvyšší
úroveň, tj. kulturu organizace, její historii, zvyky a nepsaná
pravidla, která jí dodávají na jedinečnosti. V této kapitole se budeme
ve stručnosti věnovat pouze třem oblastem psychologie organizace: práci
v týmu, rozvoji organizace a její kultuře.
Skupiny a týmy
Pravidlo, že se lidé ve skupinách chovají jinak, než jsou-li sami,
platí jak pro situace běžného života, tak pro organizace. V posledních
letech si organizace začínají uvědomovat pozitivní přínos jednoho jevu:
Lidé rádi pracují ve skupinách a poskytování možnosti v nich pracovat
posiluje v zaměstnancích motivaci a zájem o práci. Pokud má navíc
pracovní tým dobré výsledky, jeho členové se vzájemně podněcují ke
stále lepším výkonům. Psychologové organizace se zabývají prací týmu, a
to na několika rovinách – od výzkumů efektivnosti práce týmu po vývoj a
aplikaci týmových pracovních strategií v organizaci jako celku.
Na tomto místě je důležité vymezit rozdíl mezi skupinou a týmem.
Skupina je seskupení jedinců vyskytujících se na jednom místě, ať již
záměrně, či nikoli*. Sama přítomnost jedince ve skupině spouští řadu
psychologických procesů, např. tlak na přizpůsobení, souhlas s
ostatními a tendenci ke spolupráci. Bez znalostí těchto procesů není
možné poznat a pochopit, proč se skupiny jedinců chovají tak, jak se
chovají.
Ve skupinovém životě dochází k řadě dalších procesů. Jedním z
nejškodlivějších na úrovni organizace je skupinové myšlení. Poprvé bylo
identifikováno výzkumníky, kteří jako první zkoumali, proč některé
organizace dospívají k naprosto katastrofálním rozhodnutím, jejichž
neúspěch bylo možno předem očekávat. Poprvé se o něm zmiňuje Janis v
roce 1972. Ve své práci ukazuje, že se takováto rozhodnutí zakládají na
zcela nerealistickém posuzování situace, k němuž dochází na základě
působení skupiny, která opomíjí informace přicházející zvenku a opírá
se výhradně o své úsudky.
Všechny skupiny lidí mají přirozenou tendenci předpokládat, že jejich
pohled na danou situaci je jediný možný. Skupinové myšlení je příkladem
toho, kam taková tendence vede, je-li dovedeno do extrému.
Například Moorhead, Ference a Neck (1991) zjistili, že zhoubné
rozhodnutí dovolit start raketoplánu Challenger navzdory námitkám
technických pracovníků bylo typickým příkladem skupinového myšlení.
Komise vykazovala všechny známky skupinového myšlení (viz tab. 13.1;
viz též kap. 2), měla na mysli jen veřejně uznaný úspěch zdárně
odstartovaného raketoplánu. Možnost neúspěchu si nikdy nepřipouštěla.
Nakonec málem zničila celý projekt.
Tab. 13.1 Projevy skupinového myšlení
• zdání dokonalosti – všechna rozhodnutí budou správná;
• odmítání nehodících se návrhů na základě tendence k
racionalizaci;
• stereotypní jednání a pření se, namísto diskutování a logického
usuzování;
• tlak na váhající jedince přizpůsobit se skupině, nikoli zabývat
se příčinami jejich pochyb;
• autocenzura – lidé pochybující o správnosti rozhodnutí mlčí,
neprojevují se;
• nerealistické zdání jednomyslnosti členů skupiny;
• členové skupiny se chovají jako strážci mysli – cenzurují
nežádoucí informace a názory, a to buď přímo, nebo nenápadnými
narážkami;
• iluze morálnosti – přesvědčení, že jednání a rozhodování skupiny
je správné a morální.
(Zdroj: Janis, 1972)
Organizace mají k dispozici řadu bezpečnostních opatření, kterými lze
zabránit rozvinutí skupinového myšlení. Takové myšlení je navíc další
oblastí, v níž psychologové organizace uplatňují vědomosti o
skupinových procesech a o dalších aspektech rozhodování ve skupině.
Organizace se totiž skládají z celé řady skupin; patří mezi ně
nejrůznější komise, pracovní skupiny, neformální skupiny těch, kdo „se
scházejí o přestávce“, a mnoho dalších, protože lidé jsou svou povahou
sociální bytosti. Znalostí sociálních vlivů a jejich působení na
jedince mohou tedy sociální psychologové významně napomáhat efektivnímu
chodu organizace.
Práce v týmu
Tým je na rozdíl od skupiny něčím víc než uskupením; jedná se o skupinu
lidí se znalostmi a dovednostmi týkajícími se určitého oboru a
stanoveného cíle. Existuje několik typů týmů. Tým se od skupiny nejvíce
liší v tom, že je více zaměřený na plnění úkolů. Tím do hry vstupují i
další proměnné: týmy mají např. poměrně přesně vymezená pravidla
chování, zatímco činnosti vykonávané za jeho hranicemi je, na rozdíl od
skupin, tolik nezajímají.
West (1995) se domnívá, že pro tým je specifické především sdílení
stejných hodnot všemi jeho členy. West a jeho kolegové provedli
rozsáhlý výzkum budování víceoborového týmu v oblasti zdravotnictví a
dospěli k závěru, že klíčovým faktorem, na jehož základě dochází k
efektivní činnosti týmu, bylo formulování společného cíle. Hlavní
aspekty dosahování týmových cílů, specifikované Westem, jsou uvedeny v
tabulce 13.2.
Jiné přístupy zabývající se budováním týmu kladou důraz na proces
sociální identifikace, tedy na protiklad „my a oni“, který má na
myšlení lidí velký vliv. Zabývala jsem se otázkou (Hayes, 1997),
nakolik účinně se při budování týmu tyto mechanismy (procesy sociální
identifikace) využívají a jak lze při jejich používání dospět k
pozitivnímu účinku: k posílení vzájemné angažovanosti a k ocenění
významu týmu pro organizaci. Mezi mechanismy sociální identifikace
patří klasifikace, sociální komparace a zároveň hrdost na příslušnost
ke skupině, což jsou také fenomény, které se projevují jako prospěšné
motivační elementy. Odpovídají také sdíleným hodnotám, na něž upozornil
West, a celkově vytvářejí významný soubor mechanismů, na jejichž
základě se tým může stát velmi pozitivní hybnou silou organizace.
Tab. 13.2 Aspekty dosahování týmových cílů
• Jednoznačnost – Tým musí mít jasně vymezené hodnoty, účel a cíle.
• Motivace – Členové týmu musí sdílet přesvědčení o tom, že jejich
práce má hodnotu a smysl.
• Realizovatelnost – Tým musí považovat stanovené cíle za
dosažitelné; musí jich být schopen dosáhnout ve vymezeném čase na
základě svých schopností a vynaloženého úsilí.
• Sdílení – Všichni členové týmu, včetně jeho vedení, by měli
sdílet vymezené cíle. Za tímto účelem by se na postupném vývoji týmu,
který tak jako tak vedení nemůže nařídit, měli podílet všichni jeho
členové.
• Možnost rozvíjet potenciál týmu – Cíle týmu se musí přizpůsobovat
měnícím se okolnostem, dovednostem jednotlivých členů týmu a měnícím se
hodnotám.
Psycholog organizace zabývající se týmovou prací se bude opírat jednak
o výše uvedené přístupy, jednak bude aplikovat i další faktory, např.
rozvíjení efektivních týmových dovedností a zavedení vhodného odborného
výcviku, což neznamená jen získávání odborných znalostí, ale i
komunikačních dovedností členů týmu. Většina lidí je zvyklá pracovat
sama za sebe, takže pro efektivní spolupráci v týmu nezřídka potřebují
speciální školení.
Rozvoj organizace
Psychologové organizace se dále zabývají rozvojem organizací, tedy
jejich plánovanou a řízenou změnou. Současná doba vyžaduje od
organizací neustálou změnu, přizpůsobování se proměnám trhu a praxi
jako takové. Může se např. stát, že v organizaci, která určitým
způsobem úspěšně fungovala několik desetiletí, je nutno provést
celkovou restrukturalizaci.
Odpor vůči změně
Zavádění změn však není vůbec snadné a lidé se mu často usilovně brání.
Zaměstnanci oponující změnám navíc mohou představovat velmi vážný
problém, jelikož fungování organizace téměř výhradně závisí na ochotě a
spolupráci lidí v ní zaměstnaných. Odpor vůči změně ale nemusí být vždy
negativním projevem. Někdy totiž bývá oprávněný, protože změna by mohla
vyústit ve snížení kvality, takže vzdor vůči prosazované změně ze
strany zaměstnanců bývá podnětem pro vedení, aby si uvědomilo dopad
svého rozhodnutí. Odpor vůči změně však spíše bývá důsledkem něčeho
jiného. Zjišťováním příčin a návrhem řešení bývají pověřováni právě
psychologové organizace.
Jednou z běžných příčin odporu vůči změně bývá nedostatek komunikace.
Pokud lidé nevědí, co se děje, organizací se rychle rozšíří nejrůznější
mylné informace a polopravdy, které záhy nabudou povahy neochvějných
fakt. Lidé nejsou pasivní tvorové, nejsou ochotni nečinně sledovat, co
se kolem nich děje, aniž by se snažili pochopit, oč se jedná.
Samozřejmě nečekají s odevzdaností na to, co se nakonec stane, ba právě
naopak. Zaměstnanci organizací velmi rychle vycítí, že se něco děje. A
pokud jim situaci nikdo neobjasní, začnou si formulovat vlastní
konstrukce. Kvalitní komunikace je tedy jednou z klíčových složek
úspěšného procesu zavádění změn v organizaci.
Dalším zdrojem odporu vůči změně je bezmoc a pasivita. Už jsme si
řekli, že pro lidi je krajně důležité mít pocit, že mají nad svým
životem kontrolu. Bezmoc je totiž závažný stresor, a jsme-li ve stresu,
máme tendenci myslet přehnaně negativisticky a odmítáme přijmout
jakoukoli změnu, protože máme strach. Pokud se však na procesu změny
můžeme nějakým způsobem podílet, např. zeptá-li se někdo na náš názor
nebo se s námi poradí, máme pocit, že se změny aktivně účastníme. Tento
pocit bývá při rozhodování, zda změnu přijmeme, či se jí budeme bránit,
určující.
Dalším faktorem podněcujícím odpor vůči změně je nedůvěra v iniciátory
změny. Psychologové organizace, kteří se do této role dostávají, dobře
vědí, jak důležité je informovat zaměstnance organizace o tom, kdo oním
iniciátorem je, co má v plánu dělat a jak k procesu změny přispějí jeho
odborné znalosti. Lidé, kteří pracují pro organizaci externě a
neusilují o hlubší poznání organizace a její kultury, přičemž se snaží
prosadit změny rázným a nekompromisním způsobem, nemají příliš velkou
naději na úspěch.
Psychologická smlouva
Dalším problémem týkajícím se změny v organizaci, představujícím
důležitý faktor v procesu odporu vůči změně, je pocit zrady ze strany
zaměstnanců. Existuje totiž jakási psychologická smlouva mezi
zaměstnanci a organizací, nepsaná dohoda o tom, že obě strany budou
vůči sobě plnit určité závazky a povinnosti. Jenže tato smlouva někdy
obsahuje i očekávání, která organizace od určitého okamžiku není
schopna naplnit. Jakmile to druhá strana zjistí, reakce zaměstnanců
může mít dalekosáhlé následky.
Například před několika desítkami let lidé očekávali, že zaměstnání ve
velké organizaci je jistota na celý pracovní život. Jestliže svou práci
vykonávali svědomitě, organizace je odměnila jistotou práce. V poslední
době však má konkurenční prostředí v mnoha organizacích za následek to,
že řada organizací není schopna toto očekávání naplnit. Uveďme si
klasický příklad: Když společnost IBM na začátku devadesátých let
minulého století náhle zahájila politiku snižování nadstavu pracovníků,
celou organizaci pohltil strach.
Vedení IBM bylo vůči zaměstnancům vstřícné, např. s nimi otevřeně
projednávalo konflikty a bylo ochotno s nimi vést diskusi, což mělo za
následek, že dokázali strach překonat. Spousta dalších organizací,
které činí podobná rozhodnutí, se však musela potýkat s nepříznivými
důsledky včetně snížené motivace a angažovanosti pracovníků. Na základě
dalšího výzkumu této problematiky psychologové organizace dospěli k
postupu, jak takovéto situace řešit.
Psychologická smlouva nemusí být založena pouze na očekávání jistoty
práce ze strany zaměstnanců. Tuto skutečnost si uvědomuje čím dál více
organizací. Psychologové organizace proto řadu výzkumů i poradenskou
činnost zaměřili na posilování angažovanosti, dokonce i v případě
pracovníků zaměstnaných u organizace jen na krátkou dobu. Zviditelněním
dalších aspektů zájmu organizace o své zaměstnance, např. podporou
karierního růstu včetně doškolování, aby zaměstnanci získali užitečné
znalosti a dovednosti, které uplatní i v jiné práci, může organizace se
svými zaměstnanci docílit pozitivní psychologické smlouvy založené na
upřímnosti a důvěře, neobsahující však neekonomická nebo neovlivnitelná
očekávání.
Řízení procesu změny tedy zahrnuje i přehodnocování očekávání. Lewin
(1951) tento proces rozdělil na tři stupně:
n První stupeň sestává z „rozmrazení“ – tj. měnění zažitých
myšlenkových procesů, poukazování na skutečnost, že organizace má
nejrůznější potřeby, jež nelze opomíjet, a řešení odporu vůči změně
prostřednictvím argumentů a vysvětlování.
n Druhý stupeň zahrnuje změnu jako takovou, tedy přijetí nových
úkolů, nové struktury a technologie dané organizace, dále změnu
pracovní síly – prostřednictvím pověření určitých zaměstnanců určitými
povinnostmi a nabídkou jejich příslušného doškolení.
n Třetí stadium se označuje jako „opětovné zmrazení“, tedy
konsolidace změn, které byly po nějakou dobu zaváděny, jejich
potřebných úprav a rovněž zhodnocení jejich efektivity.
Inovace
Jednou z alternativ rozsáhlých změn v organizacích, jimiž jsme se
zabývali, je proces průběžných inovací. Tato myšlenka pochází z
Japonska, kde se označovala jako kaizen (z jap. kai = změna, zen =
dobře). Jde o trvalý rozvoj firmy drobnými zlepšeními. Když se do
procesu vývoje organizace zapojí všichni zaměstnanci, organizace bude
procházet trvalou změnou a její činnost nebude spojena se zvraty, které
jsou tolik typické pro přístup západních společností. Ty několik let
totiž nechávají věci ve stále stejném stavu a pak náhle změní všechno
najednou.
Princip metody kaizen přijala řada západních organizací, ačkoli v
důsledku odlišné kultury a hierarchie pozic není možné, aby tato metoda
byla zcela přesně reprodukována. Myšlenka průběžného procesu inovace je
však vhodnější než rozsáhlé restrukturace a také se v mnoha
organizacích – byť ne ve všech – ujala.
Jeden z modelů procesu inovace navrhl West (1990), viz obr. 13.1. Jak
sami vidíte, má podobu kruhu, který postupuje od mapování problémů, jež
je nutno řešit, přes zahájení procesu změny na základě rozhodnutí o
tom, co je třeba udělat a jaké zdroje bude nutno využít, dále přes
realizaci tohoto procesu až po období stabilizace a zhodnocení. Období
zhodnocení totiž odhalí problémy, které je nutno řešit novou inovací,
takže celý cyklus začíná znovu.
Každé stadium tohoto cyklu zároveň odráží zdatnost vedení. Například
jasně zformulované cíle usnadňují proces zjišťování nutných změn.
Organizace, jejíž zaměstnanci vědí, že mohou otevřeně vyslovit svůj
názor a nabídnout své podněty, snadněji projde procesem změny, která
navíc bude mít velkou naději na úspěch.
Obr. 13.1 Westův model procesu inovace

Zásady skupin a týmů, které formulují inovaci jako pozitivní faktor,

jsou při realizaci změny velkou pomocí. Pracovní prostředí v
organizaci, v němž pracovníci kladou velký důraz na kvalitně provedenou
práci, dále přispívá ke stabilizaci a pomáhá zhodnotit tuto fázi celého
cyklu.
Velmi důležitou část pracovní náplně psychologa organizace tedy tvoří
pochopení procesu změny v organizaci a pomoc vedoucím pracovníkům při
vytváření účinných programů pro její realizaci. Za tímto účelem musí
psychologové organizace poznat poměrně důkladně některé aspekty
specifické kultury dané organizace.
Kultura organizace
Kultura organizace odlišuje jednu organizaci od druhé a z každé činí
svébytnou entitu. Každá velká organizace má svou specifickou kulturu,
přičemž zvyky a provozní praxe se mohou mezi jednotlivými organizacemi
zásadně lišit. Kultura organizace může být analyzována několika
formami, od typologií, které se ji snaží rozdělit na několik typů či
skupin, po systémové přístupy, které věnují pozornost nejrůznějším
systémům, realizovaným v rámci organizace.
Jeden z nejznámějších přístupů analýzy kultury organizace navrhl
psycholog organizace Edgar Schein. Kulturu definoval jako vzorce
očekávání v rámci dané organizace. Řada výzkumníků sledovala rituály,
zvyklosti a materiální aspekty kultury organizace, avšak Schein se
domníval, že kultura organizace má mnohem hlubší podstatu i projevy. Je
založena na pevně zakořeněných přesvědčeních, jež sdílejí všichni
členové organizace, přičemž tato přesvědčení danou kulturu stmelují.
Schein hovoří o třech úrovních kultury organizace:
n první z nich je povrchová úroveň, jejíž součástí jsou viditelné
znaky kultury: název, symboly, loga, motta, historky atd.;
n druhá úroveň sestává z hodnot, které poskytují informace o
způsobu rozhodování a o věcech, které jsou pro organizaci důležité;
n základní úroveň, nacházející se pod oběma uvedenými, je úroveň
sdílených přesvědčení a klíčových očekávání vzhledem k realitě, lidské
povaze a vztahům.
Sociální psychologie a kultura organizace
Na základě této myšlenky jsem dospěla k závěru (Hayes, 1998), že
kulturu organizace lze vnímat jako sociální reprezentace, přičemž tento
pohled nabízí užitečné podněty k úvahám o způsobu změny kultury
organizace. Sociální reprezentace jsou sdílená přesvědčení, která lidé
používají jako vodítka při diskusích a společné činnosti s ostatními.
Obvykle bývají zakotveny v metaforách a obrazech. Jedná se o stejný
proces, který vedl k tomu, že geneticky modifikované potraviny získaly
název „Frankensteinova strava“. Povrchová úroveň kultury organizace i
hlouběji zakořeněná sociální očekávání odpovídají teorii sociální
reprezentace.
Na kultuře organizace se pochopitelně podílejí i jiné psychologické
procesy. Uvedli jsme si, že znalosti procesů sociální identifikace
pomáhají psychologům organizace při práci s týmy. Dále jim pomáhají při
zjišťování toho, co kulturu organizace drží pohromadě. Organizace totiž
nejsou jednolité celky, ale sestávají z mnoha malých seskupení, čili
subkultur, přičemž každá z nich má vlastní soubor názorů a přesvědčení
i pojetí „my a oni“. Silná kultura organizace je dána právě
překrývajícími se sociálními identifikacemi a sociálními reprezentacemi
těchto malých skupin.
Hayes a Lemon (1991) se zabývali otázkou, jak lze v poradenství určeném
vedení organizace využít základní aspekty procesů sociální
identifikace, konkrétně klasifikace, sociálního srovnávání a
sebeocenění. Byly-li tyto pojmy převedeny do terminologie dané
organizace, vedoucí pracovníci na pracovištích, za něž odpovídali, byli
postupně s to jak podněcovat spolupráci a posilovat angažovanost, tak
také upevňovat pocit příslušnosti k organizaci jako celku. Odborníci
zjistili, že jejich doporučení tvořila spíše základní stavební kámeny,
jimž vedoucí pracovníci sice přímo nepřisuzovali nijak velkou váhu, ale
z nichž vycházela další konkrétnější doporučení různých poradců.
Učící se organizace
Další badatelé se zabývali jinou problematikou kultury organizace.
Například Starkey (1996) se věnoval otázce učení, konkrétně tzv. učícím
se organizacím – organizacím, které podporovaly rozvoj kultury učení.
Jak píše, vzhledem k tomu, že se proces učení stal trvalou součástí
organizace, k nezbytným změnám prostě docházelo, nebylo je třeba
vynucovat nebo zavádět cíleně.
Učící se organizace má specifické rysy, které by řada psychologů
organizace ráda vtiskla i těm organizacím, s nimiž právě pracují.
Jednou z nich je na člověka zaměřený přístup a pozitivní hodnocení
zaměstnanců coby přínosných odborníků s cennými znalostmi a
zkušenostmi. Tyto organizace bývají založeny na principu flexibilních
vztahů, což znamená, že pracovníci mohou přejímat i jiné role a
vykonávat jinou práci, než která jim byla původně určena. V neposlední
řadě jsou orientováni na výkon, nevyhýbají se experimentování, jsou
tvořiví a rádi zkoušejí nové postupy, aby zjistili, zda pro ně budou
přínosné, či nikoli. Takoví lidé nemají pocit, že se všechno musí
povést hned napoprvé, protože vědí, že to, co nebude fungovat, lze
změnit nebo uzpůsobit. Proto se nebojí zkoušet nové věci a
experimentovat s novými systémy.
Náplň psychologa organizace je pochopitelně mnohem diferencovanější,
než jsme si zde mohli uvést. Přesto jsme viděli, že organizacím mohou
nabídnout cenný vhled do jejich způsobu práce. Přínos psychologů
organizace je v tom, že na základě znalostí psychologie lidí, a
především sociálně psychologických procesů, dokážou vedoucím a
výzkumným pracovníkům v organizacích nabídnout hlubší pochopení
procesů, jež se v organizaci odehrávají, a samozřejmě jim ji pomáhají
lépe řídit.
Kapitola 14
Inženýrská psychologie
V předchozích dvou kapitolách jsme si ukázali, čím se aplikovaní
psychologové zabývají v oblastech psychologie práce a organizace. Tato
kapitola se bude věnovat třetí oblasti ve světě práce, a sice interakci
člověka, strojů a pracovního prostředí. Inženýrská psychologie se
zabývají zohledňováním potřeb lidí při sestavování složitých systémů,
zkoumají, jak využít znalosti o způsobu zpracovávání informací v mozku
při výrobě předmětů denní potřeby, a věnují se způsobu aplikace
psychologických znalostí při zkvalitňování konstrukčních postupů.
Strojírenští psychologové a psychologové zabývající se tematikou
pracovního prostředí pracují v mnoha oblastech, přičemž většina z nich
pracuje pro projekční firmy, spolupracují s designéry, projektanty a
konstruktéry, kteří se podílejí na výrobě či úpravách nejrůznějších
druhů zařízení: automobilů, kuchyňských přístrojů, videomagnetofonů,
hi-fi přístrojů, příp. letadel. Řada psychologů pracuje také na
univerzitách, kde provádějí výzkumy psychologických aspektů obsluhy
různých zařízení, další pracují jako externí poradci pro různé projekty
průmyslového designu.
Inženýrský psycholog se může podílet na kterékoli fázi procesu návrhu
výrobku, přičemž platí obecné pravidlo, že při úspěšnějších projektech
se s psychology spolupracuje od samého počátku. Občas se pochopitelně
stává, že v případech velmi složitých projektů je třeba udělat úpravy
na poslední chvíli, protože se při testování náhle zjistí nedostatky v
návrhu, které by zkomplikovaly praktické využití daných výrobků či
zařízení nebo by velmi snadno docházelo k jednoduchým, ale ve svém
důsledku finančně nákladným chybám. Úpravy na poslední chvíli navíc
bývají drahé a zpravidla nejsou příliš účinné. Velmi důkladná znalost
cílového uživatele by měla při navrhování výrobků a zařízení vstupovat
do hry od úplného začátku, protože se tím celý proces zefektivňuje a de
facto se také snižují celkové náklady.
Odborné vzdělání inženýrského psychologa bývá stejné jako u jiných
psychologických specializací. Musí se navíc specializovat v oblasti
působení lidských faktorů, ergonomiky a průmyslové psychologie. Někteří
psychologové se začínají profilovat již v první fázi studia na vysoké
škole, více se věnují studiu lidských faktorů a aplikované kognitivní
psychologii a po absolvování magisterského programu zahajují
doktorandské studium v tomto oboru, u něhož posléze zůstanou. Někteří
absolventi studia psychologie s výbornými studijními výsledky a se
zájmem o danou oblast přecházejí rovnou na doktorandský program do
konkrétních projekčních či výrobních firem či podobných organizací, kde
účinně kombinují studium a práci v oboru. Jiní psychologové se nejdříve
specializují na jiné oblasti, např. na kognitivní psychologii, a při
práci na výzkumných projektech a při poradenské činnosti se na základě
kumulujících se vědomostí začnou postupně zajímat o inženýrskou
psychologii.
Systémy člověk–stroj
Jedním z hlavních pojmů, s nimiž pracuje inženýrská psychologie, je
systém. V tomto smyslu se jedná o součinnost lidí a technického
zařízení; hlavní pozornost je věnována tomu, jak pracují jako celek. Na
systém je nahlíženo jako na cyklický proces. Je znázorněn na obrázku
14.1. Jak vidíte, systém se skládá z několika částí, přičemž přístroj
je pouze jednou z nich. Na obrázku systém reprezentuje počítač, ale
stejně dobře by mohlo být takto zobrazeno auto, kuchyňský mixér,
vysoušeč vlasů či jiný přístroj.
Přístroj tedy sám o sobě nestačí. Je třeba jej nějak obsluhovat,
přičemž osoba zastávající tento úkol musí navíc vědět, jaké úkony daný
přístroj provádí; je tedy nutno, aby přístroj měl nějaké obslužné
zařízení (displej). Tím může být třeba jen tlačítko pro spouštění a
vypínání přístroje, nebo naopak složitá palubní deska v pilotní kabině
letadla. Účel obslužného zařízení však bývá vždy stejný: informovat
operátora o tom, jak přístroj funguje. Tyto informace jsou
zprostředkovávány v podobě zachytitelné lidskými smyslovými orgány.
Pokud např. vydává varovné signály, musí mít takovou výšku, kterou je
lidské ucho schopno zaznamenat. Jedná-li se o zrakové signály, musí být
natolik zřetelné, aby je oko bylo schopno jednoznačně rozpoznat.
Obr. 14.1 Systém člověk–stroj

Tato poznámka se sice na první pohled zdá samozřejmá, ale na mnoha

přístrojích mají obslužná zařízení takovou podobu, která je nezřetelná,
nesrozumitelná či matoucí. K nehodám prvních letadel např. docházelo i
proto, že uspořádání kontrolek v pilotní kabině bylo nevhodné a
naprosto zásadní kontrolky byly velmi snadno přehlédnutelné. Po
následných úpravách se počty leteckých nehod výrazně snížily. Několik
desetiletí pak výzkum lidských faktorů v rámci inženýrství ovládalo
zjišťování způsobů, jakými lidé dešifrují informace z obslužných
zařízení.
Jakmile jsou informace zachyceny smyslovými orgány, pokračují k dalšímu
zpracování směrem do mozku. Zde vstupuje do hry řada nejrůznějších
aspektů psychologického studia. V 2. kapitole jsme se zabývali
aplikovanou kognitivní psychologií a dále faktory, které působí na naši
pozornost, ať už se jedná o dlouhodobé udržení pozornosti, nebo o
výběrovost pozornosti, příp. o pozornost zaměřenou na vybrané položky.
V oblasti lidských faktorů a konfigurace systémů s inženýrskými
psychology úzce spolupracují i aplikovaní kognitivní psychologové.
Po zaznamenání a zpracování informace je nutno jednat. Systém člověk–
stroj tedy obsahuje i řídicí zařízení. Může se jednat o pouhé stisknutí
tlačítka prstem, v případě hlasově aktivovaných systémů je v tomto
směru klíčová řeč. V jiných případech je nutno zkoordinovat činnost
celého těla.
Například řízení auta vyžaduje koordinaci pohybů paží a nohou. Zpočátku
není snadné tyto pohyby sladit, ale většina lidí se to postupem času
naučí.
I řídicí páky a tlačítka musí být projektovány a vyráběny s ohledem na
operátora. Nožní pedály musí mít přiměřenou velikost, musí být
sestrojeny tak, aby na stisk operátora reagovaly přiměřeným odporem a
tak mu poskytly proprioceptivní zpětnou vazbu (propriocepce je smysl
informující nás o pozici svalů a kloubů). Podobně musí být možné
stisknout tlačítko bez vynakládání nadměrného úsilí, zároveň ale nesmí
reagovat na sebenepatrný dotek. Efektivnost fungování systému člověk–
stroj je z velké části podmíněna i tvarem, velikostí a mechanikou
řídicích zařízení.
Dosud jsme si povídali pouze o systému člověk–stroj, avšak systém je ve
inženýrské psychologii používán i v jiných významech. Například když
byly ve Velké Británii zaváděny nové mince, podíleli se na vytváření
jejich designu i aplikovaní kognitivní psychologové. Za účelem zjištění
optimální velikosti, váhy a tvaru nových mincí se rozhodli pojmout
používané mince jako systém. Zaměřili se na ně z pohledu procesů
vnímání člověka a dalších kognitivních faktorů, věnovali se
každodennímu chování a fyzickým a sociálním činnostem spojeným s
užíváním mincí. Takováto systémová analýza se uplatňuje v rámci celé
řady aktivit, protože vnímání nejrůznějších jevů jako systému nám
umožňuje lépe popisovat i analyzovat složité mechanismy interakce
člověka a prostředí.
Ergonomie a efektivita
Ergonomie se zabývá přizpůsobováním pracovních podmínek lidem, stručně
řečeno přizpůsobuje práci člověku, v protikladu k přizpůsobování
člověka práci. Původně vznikla jako podoblast inženýrství. Tehdy
využívala poznatky psychofyziky a experimentální psychologie jako
takové. První praktici pohybující se na poli ergonomie proto byli
především strojní inženýři, nikoli psychologové. Po druhé světové
válce, kdy byla uznána závažnost vlivu lidských faktorů, začali
psychologové do této oblasti pronikat stále hlouběji. Moderní ergonomie
je multidisciplinární, za pomoci inženýrství, psychologie a
kognitivních věd se snaží řešit problémy lidského faktoru projevující
se v nejrůznějších aspektech pracovního prostředí.
Na předchozích stránkách jsme si některé příklady ergonomie již uvedli.
Několikrát jsem se zmiňovala o prostorovém uspořádání pilotní kabiny
letadla. Je tomu tak částečně proto, že raný výzkum, a především
pozměněné uspořádání pilotní kabiny slavného stíhacího letounu
Spitfire, podnítil prudký rozvoj ergonomie, jehož bylo zapotřebí k
tomu, aby se z ní stala specializovaná oblast řešící otázky struktury a
uspořádání pracovního prostředí. Od doby raných výzkumů se ergonomie
pochopitelně rozšířila i za hranice vojenství a s nástupem konzumní
společnosti začala pronikat do nejrůznějších oblastí našeho
každodenního života.
Jedno specializované odvětví ergonomie se zabývá sezením. V současném
moderním světě trávíme vsedě velmi mnoho času. Není proto divu, že
způsob sezení se v posledních padesáti letech stal jednou z největších
specializací ergonomie. Stále další výzkumné projekty hodnotí rozložení
hmotnosti, stresory, vztah držení těla a nejrůznějších tvarů židlí atd.
Výsledkem je nepřeberné množství tvarů a podob židlí, od klasické
jídelní židle, přes speciálně projektované kancelářské židle po moderní
a leckdy avantgardní relaxační židle.
Nebývalý zájem o ergonomii projektování židlí má dva důvody. Prvním z
nich bylo rozšíření konzumního způsobu života v šedesátých letech
minulého století. Lidé zkoušeli různé životní styly, objevovaly se nové
a nápadité druhy nábytku. U řady výrobků však byl důraz kladen
především na vzhled a když se pak začaly používat, zjistilo se, že jsou
nepohodlné a nepraktické. Když novost ustoupila do pozadí, spotřebitelé
začali očekávat především pohodlí a důležitou součástí procesu
designérství se stala snadnost užívání.
Druhým důvodem byl vznik legislativy chránící zdraví a bezpečnost lidí
při práci. Manuální práce je sice na ústupu, avšak zdravotních potíží
se zády neustále přibývá. Jednou z příčin je sedavé zaměstnání.
Badatelé se proto zaměřili na to, jak na tělo působí zemská
přitažlivost a další síly a jaké židle by byly nejvhodnější.
Ergonomika se bohužel potýká s velkou komplikací. Její přímočaré řešení
problémů totiž nebývá pokaždé přijímáno. Jedna z nejefektivnějších
kancelářských židlí, tzv. klekačka, uživatele drží v jakémsi pokleku a
nutí ho, aby seděl s rovnými zády. Takto upravená židle se osvědčila
jako neobvykle pohodlná a vhodná pro dlouhodobé sezení, přičemž záda i
nohy namáhá zcela minimálně. Přesto se z ní nikdy nestal velký hit.
Každý se na ní totiž nejdřív musí naučit sedět a jen málokdo je ochotný
používat ji dlouhodobě. Tento způsob sezení připadá mnoha lidem natolik
odlišný od běžné židle, na niž jsou zvyklí, že i navzdory důkazům o
prospěšnosti klekačky pro tělo nejsou s to přijmout skutečnost, že
sezení s rovnými zády pro ně nebude namáhavé. Navržená židle tedy je
sice efektivní, ale odporuje kulturním tradicím, zvykům a očekáváním,
takže se na trhu nikdy neprosadila.
Podobný případ se týká klávesnice QWERTY, která se užívá na naprosté
většině psacích strojů a počítačů. Toto známé uspořádání písmen na
klávesnici bylo vlastně vyvinuto s cílem snížit rychlost písařek a
písařů, protože se tehdy nové psací stroje naučili ovládat tak rychle,
až hrozilo, že psací stroje vysokou rychlost psaní nevydrží a vypovědí
službu. Sanders (1998) poukázal na ergonomické výzkumy, podle nichž
existuje celá řada vhodnějších uspořádání klávesnic, včetně
strukturování kláves do harmonických kombinací. Jenže všechny projekty
musí bojovat proti zavedené tradici klávesnice QWERTY a zdlouhavě
naučenému způsobu psaní. Efektivita zde tedy není rozhodujícím
faktorem.
Odborníci na ergonomii jsou v tomto směru úspěšnější při výzkumu
optimálního způsobu sdělování informací. Kolem nás se sice i nadále
objevují nevhodně strukturované vývěsky, ale výzkum této problematiky
dospěl ke konkrétním a prakticky využitelným doporučením, jež leckteré
reklamní společnosti dovedou dobře zužitkovat. Například se nám
snadněji než texty psané VELKÝMI PÍSMENY (VERZÁLKAMI) čtou texty psané
malými písmeny (minuskami), protože nám poskytují více informací a
přečteme je i rychleji. Sdělované informace by měly mít jednoduchou
gramatickou i stylistickou stavbu a zároveň by jich nemělo být
prezentováno příliš mnoho najednou. Další výzkumy se zabývají
zvýrazňováním znaků, výběrem barev a šířkou písma, která je při užití
určitých druhů a typů zvýraznění nejvhodnější. Těmito poznatky se řídí
např. designéři silničních ukazatelů a návěští.
Ergonomie se pochopitelně zabývá ještě mnoha dalšími oblastmi
pracovního života. Například i řídicí kabiny vysokozdvižných vozíků,
jeřábů a dalších průmyslových strojů těží z výsledků mnohaletých
ergonomických výzkumů. Obsluha těchto strojů totiž potřebuje takové
provozní zařízení, které je přehledné, snadno a vhodně ovladatelné a
které reaguje rychle, protože tyto stroje jsou natolik výkonné, že by
při pomalých reakcích na zadávané pokyny mohly napáchat neuvěřitelně
mnoho škody. Dále je u těchto strojů nutná dobrá viditelnost a přístup
do nejrůznějších terénů, jelikož se leckdy využívají ve stísněných
prostorech či náročných situacích. Výzkumem přitom prošly všechny
jejich součásti a ve výsledku jsou současné stroje mnohem snáze
ovladatelné než jejich předchůdci před čtyřiceti lety.
Design a interaktivita
Ukázali jsme si, že ergonomie je úzce spjata s činností konstruktérů a
návrhářů. Psychologové se zabývají i mnoha dalšími aspekty designu, při
nichž je možné vhodně využít snahy aplikované psychologie. Badatelé se
v tomto směru např. zabývají preferencemi barev a způsoby reagování na
různé barvy v různých situacích. Barvy totiž nepředstavují jen
zkušenost, ale jsou to i symboly. Například zelená, modrá a bílá barva
krabiček od zubních past není náhodná. Tyto barvy máme totiž spojeny se
svěžestí, kterou se nám výrobci zubních past snaží svými produkty
asociovat. Na způsoby používání barev a informace předávané barvami
jsou velmi vnímaví odborníci na reklamu a design.
Psychologie se podílí ještě na dalších druzích projektů. Uvedu příklad:
V několika posledních letech spolupracuji s designéry a dalšími
odborníky při řešení psychologických otázek sestavování interaktivních
exponátů. Poměrně běžně se užívají v technických i přírodovědných
muzeích, zoologických zahradách a jinde. Návštěvníci si na nich mohou
zkoušet nejrůznější funkce, pro něž jsou dané exponáty určeny –
stlačují páčky, zapínají a vypínají tlačítka, otáčejí kolečky, váží
předměty atd. Lidem se interaktivní exponáty velice líbí. Jednou z
příčin je využití několika psychických mechanismů. Výzkum, na němž jsem
spolupracovala se zaměstnanci jednoho technického muzea, se zabýval
zkoumáním těchto mechanismů vedoucích k různým účinkům zvyšujícím
přitažlivost činností nabízených návštěvníkům.
Na obrázku 14.2 je znázorněn všeobecný model. Na první pohled se zdá,
že design exponátu přímo navádí k výsledné činnosti, ale ve skutečnosti
jen spouští řadu různých psychických mechanismů a teprve na jejich
základě se docílí žádoucího účinku. Takto vnímané interaktivní procesy
byly velkou pomocí jak pro mnoho tvůrců pracujících v této oblasti, tak
pro odborníky, kteří výsledné interaktivní exponáty posuzují.
Model zahrnuje šest skupin vlastností návrhu, patrně žádný interaktivní
exponát však neobsahuje všechny. Některé vlastnosti jsou naopak typické
pro exponáty neinteraktivní.
n První skupinu lze nazvat jako „překvapení a nepředvídatelnost“.
Účel je patrný ze samotného názvu. Některé exponáty totiž mají za cíl
překvapit návštěvníky nebo jim nabídnout neočekávaný efekt či
informaci.
n Druhá skupina dostala označení „volba a mnohost řešení“. Umožňuje
lidem, aby se rozhodli na základě vlastního úsudku, přičemž exponát na
jejich volbu reaguje tak, aby si uvědomili, že různá jednání mají za
následek různé výsledky.
n Třetím rysem je „spolupráce a sociální interakce“. Klade důraz na
spolupráci, společnou činnost a společné rozhodování.
Obr. 14.2 Interaktivní model

n Čtvrtým rysem je „zapojení více smyslů“. Týká se exponátů, které

vyžadují zapojení všech smyslů kromě zraku a sluchu – tedy hmat, čich,
chuť, smysl pro vnímání poloh a pohybů hlavy a končetin vzhledem k
trupu.
n Pátý rys je spojen s fyzickou kontrolou nad exponátem. Nazývá se
tedy „kontrola“. Některé exponáty pracují s přímou kontrolou, přičemž
vztah mezi jednáním a výsledky tohoto jednání je bezprostřední.
n Šestý rys se označuje jako „sebepojetí a názor na společnost“.
Exponát v tomto případě vyvolá spuštění psychických mechanismů, které
potvrzují či odrážejí jedincův obraz o kultuře, o společnosti a o sobě.
Každý interaktivní exponát se vyznačuje přítomností alespoň jednoho
výše uvedeného rysu. Většina z nich však vykazuje více než jeden.
Spouštějí různé psychické mechanismy, které jsem rozdělila do několika
tříd. Někdy informace pocházejí naopak z příslušných psychických
pochodů. Znovu si uvedeme příklad: Interaktivní exponáty obvykle bývají
projektovány tak, aby zaujaly pozornost určité skupiny jedinců, např.
dospívajících. Osloví totiž jejich pocit, že jsou jako dospívající jiní
než ostatní a že mají specifické zájmy. Exponát je přitom navržen tak,
aby reagoval na zájmy různých názorových a zájmových skupin. Jedná se
tedy o oboustranný vztah.
Psychické mechanismy
Psychické procesy, které jsme si uváděli v souvislosti s modelem
interaktivních exponátů, se rovněž dělí na šest skupin. V žádném
případě ale neodpovídají šesti skupinám vlastností, v tomto případě jde
o pouhou náhodu.
n První skupina psychických mechanismů se týká vnímané vlastní
zdatnosti a naučené bezmocnosti. Přesvědčení jedince o tom, že svým
chováním může něčeho dosáhnout, vypovídá mnohé o tom, nakolik sami sebe
považujeme za schopné. Typický interaktivní úkol umožňuje jedinci
zúčastnit se učebního procesu jako jeho aktivní součást, nikoli jako
pouhý pasivní příjemce informací. Naučená bezmocnost tak může být
narušena, a naopak může být posílen pocit, že vlastním chováním lze
něčeho dosáhnout.
n Druhá skupina psychických procesů se vztahuje k našemu chápání
vlastního okolí. Lidé totiž nepřijímají vědomosti pasivně, ale v
každodenním životě se chovají jako vědci, sbírají zkušenosti a
vytvářejí si vlastní teorie, čili osobní konstrukty, aby prožité
zkušenosti pochopili. Opírají se také o obecně sdílené sociální
reprezentace všech aspektů lidského chování i vědeckých témat. Osobní
konstrukty i sociální reprezentace nám pomáhají vyznat se v
interaktivních exponátech a zpracovat zkušenost, kterou nám
zprostředkují. Vědecké exponáty, které odrážejí obecně zastávané
sociální reprezentace, nebo se je naopak snaží je zpochybnit a ukázat,
že opak je pravdou, na nás mohou mít naprosto zásadní vliv.
n Další procesy se týkají konstruktivní povahy paměti a vlivů
kontextu. V 9. kapitole jsme si ukázali, že paměť v žádném případě
nepředstavuje jen mrtvé skladiště faktů sběru dat a že rozhovor s lidmi
jak v průběhu určité události, tak po ní má na utváření našeho zážitku
velmi zásadní vliv.
n Podobně schémata a sociální scénáře, které používáme jako plány
chování, nejsou pokaždé stejné. Vždy máme určitou představu o tom, co
se asi stane a jak bychom se měli zachovat. Projektanti interaktivních
exponátů proto záměrně pracují s rozšířenými sociálními scénáři, aby si
návštěvníci exponát snadno zapamatovali.
n Některé psychické mechanismy se pojí s mechanismy sociální
identity a pozitivního hodnocení. Sociální identita je úzce spojena se
členstvím ve skupině a jak jsme si ukázali, a ještě si ukážeme v 19.
kapitole, je pro lidskou psychiku naprosto zásadní. Interaktivní
exponát, který spustí procesy sociální identifikace, zaujme vnímavé
publikum. Lidé totiž od ostatních potřebují dostávat pozitivní ocenění.
Když se někomu stane, že se před kolegy ztrapní, je možné, že se
vzhledem k nepříznivým sociálním okolnostem uzavře. Naopak je velmi
žádoucí působit dojmem schopného a výkonného člověka.
n Další skupina psychických mechanismů, kterou design
interaktivního exponátu může vyvolat a zároveň zpětně ovlivnit, funguje
spíše na fyzické rovině. Patří sem vyhledávání podnětů, což znamená, že
aktivně hledáme zážitky, které by prolomily monotónnost a ukázaly nám
nové cíle. Lidé se však v potřebě nových podnětů velmi liší. Někteří
lidé potřebují tělesné podněty, jiným stačí podněty zprostředkované
(sem patří simulátory nebo dvou- i třírozměrné filmy promítané
technologií IMAX). Na ještě pozemštější úrovni prožíváme potěšení z
nových zážitků, z aktivování vědomě většinou nevyužívaných smyslů. Na
radosti z nových smyslových zážitků je založena spousta interaktivních
exponátů.
Výše uvedené psychické procesy jsou dobře známé, proto se jimi nebudu
podrobněji zabývat. Třebaže každý druh exponátů aktivuje jiné psychické
mechanismy, jsou exponáty oblíbené především na základě toho, jak
funguje lidská mysl a jaké psychické mechanismy se odehrávají na pozadí
našeho vědomí.
Hodnocení účinků
Předložený model uvádí čtyři aktivované oblasti, přičemž při hodnocení
účinků exponátů bereme v úvahu každou z nich: Je to oblast kognitivní,
konativní, afektivní a behaviorální. Všechny oblasti mají dlouhou
historii, sahají vlastně až k starověkým Řekům, kteří v lidské psychice
specifikovali tři z nich: kognitivní, konativní a afektivní:
n kognitivní oblast se týká učení, myšlení a uchovávání informací;
n konativní oblast zahrnuje plánování, vůli a cílené jednání;
n afektivní oblast se týká pocitů; obsahuje city, emoce a dojmy.
Tyto oblasti podle Řeků aktivovaly mysl. Řekové měli představu, že
fungují jako kočár tažený dvěma koňmi: kognitivní oblast je vozka,
který udává směr a řídí dva koně, konativní a afektivní oblasti jsou
zdrojem energie či motivace pro pohyb.
Na začátku 20. století převládlo v psychologii modernistické uvažování,
především behaviorismus. Behavioristé se domnívali, že lidé nemají vůli
a ani neumějí jednat na základě vytyčených cílů. Na lidské chování
nahlíželi jako na výsledek podmiňování a vlivů prostředí. Proto
konativní oblast nahradili oblastí behaviorální, pro niž je typické
jednání, činnost a návyky. Dnes uznáváme důležitost jak konativní, tak
behaviorální oblasti, takže nakonec dospíváme celkem ke čtyřem
oblastem.
Interaktivní exponáty mohou působit ve všech oblastech. V oblasti
kognitivní jsou spojeny s nově nabytými vědomostmi. V oblasti konativní
mohou v lidech vzbudit zájem o vědu, či přinejmenším o nové poznatky. V
afektivní oblasti lidem poskytují nové prožitky, nabízejí jim nové cíle
a především zábavu. V behaviorální oblasti se týkají samotné manipulace
s interaktivními exponáty, času, který u nich návštěvníci stráví, a
chování při příštím setkání s exponáty.
Tento model využívají designéři při vytváření nových interaktivních
modelů, tvůrci celkové koncepce výstavy nebo muzea při formulování
motivačních aspektů navržených exponátů a odhadování výsledků a dále
výzkumníci při hodnocení exponátů. Práce na interaktivních exponátech
je pouze jedním z mnoha příkladů uplatnění aplikované psychologie při
designérství.
Inženýrská psychologie je, jak jsme viděli, co do náplně práce velmi
pestrá a má rozsáhlý záběr. Uplatňují se v ní aplikovaní psychologové
různého zaměření. I v této kapitole uvádím jen několik málo příkladů,
aby si čtenář o této oblasti aplikované psychologie udělal alespoň
hrubou představu.
Kapitola 15
Kosmická psychologie
Během četby této knihy si jistě sami uvědomíte, že aplikovaná
psychologie pokrývá téměř všechny oblasti našeho každodenního života. V
knize tohoto rozsahu nezbývá na řadu oblastí prostor, můžeme se zmínit
pouze o některých hlavních specializacích. Aplikovaná psychologie se i
nadále rozšiřuje a proniká do dalších sfér lidské činnosti. Důvodem je
jednak skutečnost, že psychologické poznatky jsou stále podrobnější a
šířeji aplikovatelné, jednak rostoucí povědomí o cenných poznatcích,
jež psychologie přináší.
Oblasti aplikované psychologie, jimž jsme se dosud věnovali, se týkají
celé řady lidí. Tento vědní obor se však zabývá i velmi specifickými
výzkumy a oblastmi a poznatky, které psychologové vnášejí do
problematiky různých aspektů života, jsou obzvlášť cenné při
zjišťování, jak se lidé adaptují na neobvyklé situace a jak je řeší.
Vhodným příkladem je právě kosmická psychologie. V současné době
nepatří mezi nejrozšířenější oblasti psychologie a jejím studiem se
zabývá jen málo specializovaných psychologů. I lety do vesmíru se však
stále více stávají komerční záležitostí a na vesmírných programech se
navíc podílí velký počet států. Dokonce i Velká Británie, která je v
západním světě svým nedostatkem zájmu o studium vesmíru pověstná, má
vlastní družicové výzkumné programy a je na satelitní technologii
ekonomicky nemálo závislá.
Pravidelné lety raketoplánů a dalších kosmických lodí zajišťují údržbu
a servisní práce pro mnoho satelitních sítí. Naopak dlouhodobé pobyty
ve vesmíru, jako kosmické stanice Mir, Skylab a současná ISS
(International Space Station), otevírají dveře komerčním příležitostem,
jež pohotově využívají farmaceutické společnosti a další průmyslové
subjekty. V rámci těchto v mnoha případech dlouhotrvajících letů bývají
do vesmíru vysílány lidské posádky. Kosmická psychologie se zabývá
otázkou, jak těmto lidem zajistit optimální tělesný i psychický stav po
dobu, kdy ve vesmíru vykonávají stresující a náročnou práci.
Kosmická psychologie je pochopitelně krajně specializovaným oborem,
takže nemá přesně definovaná vzdělávací kritéria. Na Západě zatím není
příliš rozšířená, neboť její předmět je ponejvíce spojován se
sovětskými vesmírnými programy, v nichž se pokračovalo i po pádu
Sovětského svazu. Aplikovaná psychologie se určitým způsobem podílela
na amerických vesmírných programech, ačkoli řada kritiků tvrdí, že se
měla angažovat více. Harrison (1986) namítá, že společnost NASA větší
podíl psychologů radikálně odmítala, a to jak při práci s kosmonauty,
tak při řízení vesmírných projektů. Tento stav je naprosto odlišný od
praxe v Rusku, kde se tým psychologů aktivně a přímo podílí na práci s
kosmonauty i na plánování a řízení letů.
Kosmonauti takovou pomoc psychologů velmi vítali. Když se kosmonaut z
programu Mir po dvou letech strávených ve vesmíru vrátil na Zemi, jeden
novinář se ho zeptal, co by ostatním poradil, kdyby také měli strávit
tak dlouhou dobu v krajně omezeném prostoru. Jeho odpověď byla stručná:
„Dejte na rady psychologů.“ Jejich rady a reakce na proměnlivé potřeby
kosmonautů mu poskytly životně důležitou podporu ke splnění úkolu. Řada
dalších kosmonautů účastnících se ruského vesmírného programu dospěla
ke stejnému závěru.
Tím ale rozhodně nemá být řečeno, že psychologové zabývající se
kosmonautikou pracují pouze na ruských vesmírných projektech. Zabývají
se také výzkumem nejrůznějších aspektů pobytu ve vesmíru a stále
zkvalitňují metody hodnocení a výběru kosmonautů. Není patrně žádným
překvapením, že většina amerických výzkumů klade velký důraz na
jednotlivce a jeho reakce na let do vesmíru, zatímco ruský přístup se
spíše zaměřuje na integraci zkušeností jednotlivce se sociálními
faktory a aspekty prostředí, které v žádném případě nehrají podřadnou
roli.
Kosmonaut a psychologie
Pobytu jedince ve vesmíru byl věnován bezpočet výzkumů. Většina z nich
se zabývala především fyziologickými funkcemi, sledovala, jak
organismus reaguje na nulovou gravitaci (přesněji řečeno na
mikrogravitaci). Do výzkumů se zapojili i biopsychologové, kteří
zkoumali biorytmy, spánkový cyklus nebo smyslové iluze navozené zásadní
odlišností prostředí.
Organismus v mikrogravitaci
Zážitek stavu beztíže je velmi zvláštní, podobnou zkušenost za jiných
podmínek nikdy nezažijeme. Není proto divu, že je mu už od prvního letu
amerického raketoplánu do vesmíru věnována značná pozornost. Když ruský
kosmonaut Jurij Gagarin letěl poprvé do vesmíru, měli odborníci nemalé
obavy, zda jeho organismus stav beztíže vůbec přežije. Když badatelé
zjistili, že se jedná – alespoň při krátkodobém působení mikrogravitace
– o neškodný zážitek, všem se citelně ulevilo.
Přizpůsobení se stavu beztíže ovšem přece jen vyžaduje určité úsilí. Na
neustálou přítomnost gravitace jsme totiž natolik zvyklí, že si ani
neuvědomujeme, jak je pro nás důležitá. Jedna ze studií, provedená v
rámci prvního letu do vesmíru, představovala psychologický experiment,
který zjišťoval, jak se v různých gravitačních polích mění jedincovo
subjektivní vnímání váhy. Při experimentu bylo použito pečlivě
hmotnostně odlišených koulí. Všechny byly stejně velké, ale každá z
nich měla jinou hmotnost. Cílem bylo zjistit, jak přesně je kosmonauti
od sebe dokážou odlišit. Další studie zkoumaly orientační iluze, k nimž
při adaptaci na pocit beztíže dochází velmi často. Kosmonauti totiž
mají dojem, že jsou v určité poloze, ačkoli se nacházejí v poloze zcela
odlišné. Kornilova (1997) zjistila, že iluze po adaptaci na stav
beztíže mizí, ačkoli se přibližně po padesáti dnech strávených ve
vesmíru na krátkou dobu spontánně vracejí.
Další psychologické výzkumy pracovaly s testy kognitivních schopností,
aby zjistily, zda dlouhodobý pobyt ve vesmíru ovlivňuje psychický stav
člověka. Manzey a Lorenz (1998) zrevidovali výsledky několika
předchozích studií a dospěli k závěru, že jedinými narušenými
schopnostmi patrně jsou koordinace zraku a pohybu a plnění dvou úkolů
najednou. Poškození paměti či jiných složitých kognitivních funkcí
zjištěno nebylo. Badatelé se navíc domnívali, že ke zjištěným změnám
došlo spíše v důsledku adaptace na menší gravitaci, než že by se
jednalo o duševní poškození.
Kosmonauti se dále musí vyrovnávat se zásadním narušením cirkadiánního
rytmu. Ve 4. kapitole jsme uvedli, že tento rytmus mívá na organismus
velký vliv a že na něj působí denní světlo a podobné faktory. Při
pobytu ve vesmíru jsou všechny běžné činnosti udržující tento rytmus v
pravidelném chodu narušeny, a kosmonauty proto často sužují poruchy
spánku a další potíže. Stewart a kol. (1995) zkoušeli danou situaci
řešit vysíláním simulovaného denního světla v určených časech, a to jak
před pobytem ve vesmíru, tak při něm i po návratu. Tímto způsobem
spolupracovali na dvou projektech. Kosmonauti, kteří tento experiment
podstoupili, uváděli, že lépe spali a celkově měli také vyrovnanější
náladu a lépe se jim pracovalo. Jejich hodnocení bylo srovnáno s údaji
získanými od kosmonautů ze stejných projektů a výzkumníci dospěli k
závěru, že simulace denního světla je účinnou součástí všeobecné péče o
kosmonauty.
Cirkadiánní rytmy jsou však vysoce individuální, takže minimalizace
jejich narušení lze docílit i jinými způsoby. V další studii (Monk a
kol., 1998) byl denní program sestaven tak, aby co nejvíce odpovídal
navyklým rytmům kosmonautů. Badatelé získali velký objem dat, od údajů
o náladě a bdělosti po hodnoty mozkové aktivity v průběhu spánku. U
čtyř kosmonautů, kteří se letu účastnili, zjistili, že cirkadiánní
rytmy nebyly výrazně narušeny, ačkoli spali méně a snadno se
probouzeli. V podmínkách předchozího uspořádání uváděli mnohem více
potíží.
Výběr kosmonautů
Jedním z prvních předpokladů při výběru kosmonautů je pochopitelně
tělesná kondice. Kandidáti na post kosmonauta musí podstoupit celou
řadu fyzických testů, které ukazují, jak si dokážou poradit se stavem
beztíže, přetížením a dalšími narušeními rovnováhy; součástí testů je i
celková zdravotní prohlídka, zkouška odolnosti, vytrvalosti a síly.
Požadavek fyzické kondice vždy vycházel z předpokladu, že lety do
vesmíru jsou mimořádně náročné. Značné nároky na tělesnou sílu lze
částečně redukovat vhodným vnitřním uspořádáním kosmické lodi.
Experiment, v jehož rámci byl nedávno znovu do vesmíru vyslán John
Glenn, jeden z prvních amerických kosmonautů, poskytl výzkumníkům data,
na jejichž základě byli schopni posoudit, nakolik je maximální fyzická
zdatnost důležitá.
Z psychologického hlediska se výběr potenciálních kosmonautů pro výcvik
NASA zaměřil na dva hlavní aspekty. Od potenciálních kosmonautů se
vyžadují některé klíčové schopnosti a dovednosti pro vykonávání mnoha
náročných úkolů. Patří sem drobné pohyby prstů ruky, které jsou
potřebné pro jemnou práci, a vysoká rozlišovací schopnost při
zachycování podnětů, jelikož přesné vnímání i usuzování leckdy bývají
životně důležité. Také je důležitá schopnost koordinace, protože pro
účely pohybu ve stavu beztíže se budou učit zcela nové metody
koordinace pohybů těla.
U potenciálních kosmonautů se také provádí psychologické vyšetření pro
zjištění případných duševních poruch. Pobyt v extrémně omezeném
prostoru, tělesné nepohodlí a nedostatek soukromí kladou na kosmonauty
ve vesmíru velké nároky, takže by měli být velmi odolní a měli by být i
psychicky přizpůsobiví. Například u jedinců, kteří trpívají depresemi,
stavy úzkosti nebo mívají halucinace, by se při zvýšeném stresu při
letu do vesmíru příznaky ještě zvýraznily a výsledné problémy by se
netýkaly jen posádky, ale celého projektu.
Odborníci se domnívají, že psychologové by při výběru kosmonautů ve
Spojených státech amerických měli hrát důležitější roli než dosud. Rose
a kol. (1994) provedli řadu studií, v nichž zjišťovali, nakolik by
osobnostní profily mohly být užitečnými ukazateli toho, jak si
kandidáti při výcviku povedou. Šedesát pět kosmonautů pracujících pro
NASA vyplnilo pro účely studie několik osobnostních a výkonových testů.
Dále měli hodnotit všechny kolegy, které znali dostatečně dobře.
Kosmonauty hodnotili i jejich nadřízení. Po srovnání různých souborů
dat dospěli badatelé k osobnostním charakteristikám, které se zdály být
vhodnými ukazateli úspěšnosti výcviku.
Titíž výzkumníci požádali při další studii kosmonauty, aby vyjmenovali
vlastnosti, které jsou nutné pro dlouhodobé vesmírné projekty.
Zjistili, že kosmonauti si vysoce cení vstřícnosti, schopnosti
komunikovat s druhými a otevřeně vyjadřovat emoce a sdělovat myšlenky.
Naopak odborné dovednosti a znalosti nebyly z jejich hlediska příliš
důležité. Tím nemá být řečeno, že kvalifikovanost není podstatná, vždyť
jsme právě uvedli, že potenciální kosmonauti procházejí podrobnými
testy ještě před zahájením samotného výcviku. Odborné znalosti a
vědomosti považovali spíše za samozřejmost. Z výzkumu vyplynulo, že
výběr a výcvik kosmonautů by se měl zaměřit jak na budování týmů a
sociální dovednosti, tak na individuální schopnosti a dovednosti.
V Rusku se při výběru kosmonautů klade velký důraz na psychologické
aspekty výcviku. Kandidáti musí být zdatní, musí umět zvládat stresové
situace a podobně jako ve Spojených státech amerických procházejí
podrobným psychologickým vyšetřením. Absolvují psychologické testy,
sledují se jejich komunikační dovednosti. Učí se techniky biologické
zpětné vazby, aby dokázali ovládat funkce autonomního nervstva a další
systémy organismu, komise pozorováním zjišťuje, jak se vyrovnávají s
nejistotou a dalšími zdroji stresu. Na základě zkušeností s
dlouhodobými pobyty ve vesmíru je kladen důraz na sociální a
komunikační dovednosti. Právě tematikou dlouhodobých pobytů ve vesmíru
se budeme zabývat v další kapitole.
Psychologická podpora při dlouhodobých vesmírných projektech
Kosmonauti létají na dlouhodobé pobyty do vesmíru už více než dvacet
let. První zkušenost vznikla na orbitální stanici Saljut 6 v roce 1977.
Následoval Saljut 7 a posléze Mir. Každý další projekt se stále
podrobněji zabýval psychologickou podporou poskytovanou kosmonautům.
Odborníci, kteří na orbitálních stanicích pracovali, pocházeli z
různých etnických skupin, měli různé vzdělání a museli být připraveni
na práci v podmínkách trvalého kontaktu se stále stejnými lidmi,
nedostatku soukromí a působení mnoha stresových faktorů.
Kanas (1991) popsal velmi aktivní práci psychologické podpůrné skupiny,
která funguje při ruském vesmírném programu. Tato skupina sleduje
posádku orbitální stanice po celou dobu jejího působení ve vesmíru. Má
i možnost přímého kontaktu s kosmonauty, psychologové jim mohou
poskytovat rady a nabízet poradenství, uznají-li to za nutné. Mají k
dispozici i další zdroje informací, jež mohou poukazovat na potenciální
problémy. V tabulce 15.1 jsou uvedeny některé ze sledovaných proměnných
v případě, že psychologové zaznamenají nadměrnou psychickou zátěž či
jiný problém.
Tab. 15.1 Ukazatele sledované psychologickou podpůrnou skupinou
• spektrální analýza vzorců řeči při komunikaci mezi pozemním
řídícím střediskem a kosmickou stanicí;
• lingvistická analýza frázování a intonace;
• pozorování řeči těla z přenášených televizních záběrů;
• pozorování komunikace mezi kosmonauty z přenášených televizních
záběrů;
• přímá komunikace s posádkou;
• vyhodnocování fyziologických parametrů (např. srdeční činnost,
dýchání, kožní galvanická reakce).
Psychologická podpůrná skupina využívá spolupráce s vyškolenými
pozorovateli, kteří neustále poslouchají zvukový přenos z orbitální
stanice. Rozpoznává se při tom pět stavů: normální klidový stav, napětí
z přetížení, emoční napětí, napětí z únavy a napětí z vyčerpání. Lidský
hlas je totiž v každém stavu trochu jiný. Jakmile pozorovatel zaznamená
stresovou situaci, příslušná část nahrávky je podrobena formální
analýze. Tato analýza zahrnuje sledování rychlosti řeči, trvání ticha,
intonaci a další faktory. Výsledky analýzy mohou psychology včas
upozornit na to, že se některý člen posádky nachází ve stavu značného
vypětí.
Psychologická podpůrná skupina se zásadní měrou podílela na
zdokonalování vnitřního vybavení a uspořádání stanice, aby kosmonauti
mohli pobývat v příjemnějších a pohodlnějších podmínkách. Při přípravě
projektu Mir vyústily zkušenosti s projekty Saljut v lepší uspořádání
ovládacích panelů, v pestřejší použití barev a intenzivnější osvětlení
stanice. Podařilo se rovněž vytvořit kosmonautům určitý prostor, kde
mohli být sami. Kosmonauti tyto inovace velmi ocenili. Své podněty a
připomínky sdělovali psychologické podpůrné skupině, která se na
uspořádání stanice Mir podílela od samého začátku.
Psychologická podpůrná skupina věnuje nemalou pozornost i volnočasovým
aktivitám kosmonautů. Stanice má k dispozici technické vybavení pro
reprodukci hudby, videorekordér apod. Při každé dodávce materiálu a
potravin dostávají kosmonauti něco nového, včetně dopisů, oblíbených
jídel a dalších maličkostí. Posádka má k dispozici barevný monitor, aby
měla co nejrealističtější obousměrný kontakt s rodinou, přáteli a
známými osobnostmi, které se rády nechávají vidět při rozhovorech s
kosmonauty. Psychologická podpůrná skupina při těchto příležitostech
vysílá na stanici hudbu, zprávy a někdy i docela obyčejné přírodní
zvuky jako déšť nebo ptačí zpěv. Dále zajišťuje, aby kosmonauti měli
možnost soukromě si popovídat s rodinou a přáteli. V tak omezeném
životním prostoru je soukromí velmi cenné.
Pocity a stav kosmonautů se při dlouhodobém pobytu ve vesmíru mění.
První dva až šest týdnů je spojeno s adaptací, kdy se posádka seznamuje
s prostředím a učí se ovládat technická zařízení. Hlavní role
psychologické podpůrné skupiny sestává v této fázi z pomoci při
přetížení smyslů. Později se tempo zpomaluje a aktivity začínají být
monotónní. V této fázi se podpůrná skupina soustředí na poskytování
nových podnětů a změny – nabízejí např. kosmonautům živé vysílání,
pouštějí jim stimulační hudbu či mění rozvrh celodenních aktivit a doby
kontaktu se Zemí. Po několika měsících kosmonauti začínají občas nelibě
snášet hlasité zvuky či nečekané podněty. Psychologové v takovém
případě upozorní operátory, aby na tuto skutečnost při komunikaci s
kosmonauty brali ohled. S blížícím se ukončením mise se kosmonauti
začínají připravovat na návrat na Zemi a na psychické nároky, kterým
budou muset čelit.
Práce podpůrné skupiny nekončí okamžikem návratu kosmonautů. Skupina
jim pomáhá zvládat důsledky opětovného pobytu na Zemi. Jedná se
samozřejmě i o fyzické záležitosti, protože po dlouhodobém pobytu ve
vesmíru je gravitace velkou zátěží. Kosmonauti se na změnu připravují
ve speciálních oblecích už na stanici, přesto se však musí znovu
adaptovat na stání a udržování své hmotnosti. Náhlý přechod ze stavu
fyzické síly a aktivity do stavu, kdy je člověk nemohoucí jako
novorozenec, je velmi náročný, proto psychologové v případě potřeby
kosmonautům poskytují psychickou podporu.
Dále jim pomáhají vyrovnat se s náhlým příchodem slávy. Pro kosmonauty
to může být pořádný šok už proto, že strávili celé měsíce pouze se
dvěma či třemi lidmi. Také opětovná adaptace na rodinný život vyžaduje
určitý čas, a to jak pro kosmonauty, tak pro ostatní členy rodiny. I v
těchto případech jsou zde k dispozici psychologové.
Kosmická psychologie, jak jste sami viděli, je vysoce rozvinutá oblast
aplikované psychologie, ačkoli na Západě prozatím nezískala náležité
uznání. Specializovaní psychologové jsou činní v zemích, které
připravují a realizují vesmírné projekty, např. v Japonsku, Indii a v
zemích bývalého Sovětského svazu. V současné době, kdy se propojují a
koordinují zkušenosti mezi ruskými kosmickými středisky, NASA a dalšími
účastníky programu ISS, odborníci očekávají, že se povědomí o této
oblasti aplikované psychologie rozšíří a že se její poznatky budou
především stále více využívat. Zkušenosti z ruských projektů se už
osvědčily při mnoha příležitostech, a pokud se podaří vyslat lidskou
posádku na Mars, což je v současnosti velkým cílem několika
kooperujících zemí, budou využity v ještě větší míře.
Kosmická psychologie není užitečná pouze pro kosmonauty, ale její
poznatky využívají i průzkumné výpravy v Antarktidě, posádky ponorek,
prostě jsou aplikovány v situacích, kdy jsou lidé nuceni dlouhodobě
pobývat v uzavřeném, těsném prostoru. Psychologické poznatky týkající
se této oblasti mohou rozhodovat o tom, jak jedinci určitou situaci
zvládnou, příp. zda vůbec přežijí.
Existují ještě další vysoce specializované oblasti aplikované
psychologie, např. psychologie přežití v obtížných situacích, jejíž
důležitou součástí je výzkum nejvhodnějších způsobů, jak přežít v
případě nejrůznějších přírodních katastrof a neštěstí a jak se vyrovnat
s důsledky. V této knize se jimi nemůžeme zabývat, proto se v příští
kapitole vrátíme k „hlavnímu proudu“ aplikované psychologie a budeme se
věnovat otázce, jak psychologové pomáhají sportovcům zlepšovat jejich
výkony.
Kapitola 16
Psychologie sportu
Psychologie sportu si v aplikované psychologii dobývá stále důležitější
místo. Společnost si totiž začala uvědomovat významnou roli sportu a
jeho prospěch pro zdraví. Současně se zvyšuje zájem o nejrůznější
aspekty ovlivňování sportovního výkonu, mezi něž se řadí nemálo
psychologických faktorů. Patří mezi ně hlubší pronikání do problematiky
motivace, snaha sestavovat stále efektivnější tréninkové plány,
mentální cvičení sportovců pro dosahování co nejlepších výkonů.
Psychologové sportu musí, podobně jako jejich kolegové v ostatních
oblastech aplikované psychologie, absolvovat vysokoškolské studium
psychologie, praxi v oboru, další vzdělávání v rámci specializace a
supervidovanou praxi. Můžeme se s nimi setkat v nejrůznějších oblastech
spojených se sportem. Někteří pracují na plný úvazek pro sportovní týmy
nebo tréninková střediska, jiní se zabývají externím poradenstvím a
spolupracují jen s několika klienty, další pracují na univerzitách, kde
provádějí výzkumy v oboru psychologie sportu a dále nabízejí
poradenství sportovním týmům a sportovcům.
Zájem o psychologii sportu má dlouhou historii, přičemž první výzkumy
se datují od dvacátých let minulého století, možná by bylo možné
vysledovat ještě starší. Za tak dlouhou dobu se nahromadila spousta
znalostí týkajících se různých aspektů sportu. Patří sem studium
osobnostních profilů sportovců, které se však jevilo jako nepříliš
průkazné, jelikož na všech úrovních sportují odlišné osobnostní typy
lidí. Za zmínku jistě stojí i zaměření na učební proces, který se týká
takového uspořádání praktického nácviku a teoretické přípravy, při němž
si sportovci zdokonalují naučené dovednosti. Možností využití je
skutečně mnoho. V této kapitole se budeme blíže věnovat třem konkrétním
oblastem: motivaci, osvojování dovedností a psychologickým přístupům
při dosahování vrcholových výkonů.
Motivace
Co motivuje lidi k tomu, aby se věnovali sportu? Všichni z vlastní
zkušenosti víme, že někteří lidé sportují velmi rádi, jiní sportem zas
tolik nadšeni nejsou. V čem je tedy mezi nimi rozdíl? Proč každý z nás
dává přednost určitým sportům, a jiné ho naopak nelákají? Proč někteří
lidé trénují pravidelně a s velkým nasazením, zatímco jiným stačí
hodina týdně, ne-li méně? A proč jsou někteří odhodlaní stále se ve
sportu zdokonalovat a dosahovat lepších a lepších výkonů, i když je
jejich snaha leckdy spojena s tělesným nepohodlím, příp. bolestí?
Lidé patrně mají vysokou motivaci pro to, aby v některé oblasti
dosahovali výborných výsledků. Už nejranější dětství je spojené s
radostí z dosahovaných pozitivních výsledků při ovládání vlastního
těla. Tato tendence nás doprovází i dál. Částečně se tak dostáváme zpět
k myšlence Carla Rogerse o sebeaktualizaci. Sebeaktualizace je velmi
hluboce zakořeněná potřeba, jejímž cílem je uskutečňování našich
možností. Jeden způsob přibližování se k tomuto cíli nabízí právě práce
s vlastním tělem a dosahování co nejlepších sportovních výsledků.
Rogeriánské vysvětlení motivace ke sportování by tedy znělo tak, že
tělesný rozvoj a dosahování co nejlepšího výkonu je pro mnoho lidí
hluboce uspokojující, protože naplňuje jejich potřebu sebeaktualizace.
Rysy osobnosti a chování
Jiní psychologové se domnívají, že klíč k motivaci sportovat lze najít
v určitých vlastnostech osobnosti či projevech chování, které jsou pro
daného jedince typické. Jednou z těchto vlastností je potřeba dosáhnout
úspěchu. Pro každého to znamená něco jiného. Někomu stačí vydat ze sebe
maximum nebo se naučit nějakou náročnou aktivitu vykonávat zručně a
obratně, bez potřeby získat za svůj výkon ocenění. V šedesátých letech
minulého století byla motivace dosahovat úspěchu považována za poměrně
stabilní vlastnost, kterou mají v různé míře všichni lidé.
Atkinson (1964) přistoupil k motivaci dosahovat úspěchu ze dvou úhlů
pohledu. První spočíval v motivaci docílit úspěch, druhý naopak v
motivaci vyhnout se neúspěchu. Každý úhel pohledu je jiný, přičemž lidé
mají tendenci buď k prvnímu, nebo ke druhému typu motivace. Atkinson
dospěl k závěru, že konkrétní povahu lze vyčíst ze způsobu chování a z
přístupu ke sportu.
Z tohoto modelu vyplývá, že lidé motivovaní dosahováním úspěchu aktivně
hledají výzvy a snaží se výkon vybrousit k dokonalosti. Na zvládnutí
vytyčeného cíle vynakládají více času a úsilí a cení si zpětné vazby od
ostatních. Neobávají se neúspěchu a úspěch přisuzují svému úsilí. Když
neuspějí, příčinu vidí např. v nedostatečném soustředění nebo malé
snaze, naopak úspěch připisují tvrdé práci a vynaloženému úsilí. Právě
z tohoto důvodu mají patrně rádi aktivity, při nichž jsou ostatními
hodnoceni.
Odlišný typ lidí je spíše orientován na zamezení neúspěchu. Vyhýbají se
náročným výzvám, raději se zaměřují na snadno dosažitelné cíle. Hodně
se obávají toho, že neuspějí, a nemají rádi situace, kdy je druzí
hodnotí a při nichž by mohli selhat. Neúspěch totiž pokládají za
ostudu. Asi proto v podmínkách soutěže či hodnocení ze strany druhých
nebývají příliš úspěšní. Pro trenéry těchto typů osobností je důležitým
faktorem, že mají tendenci připisovat úspěch vnějším okolnostem, např.
štěstí, nebo naopak okolnostem zapříčiněným nedostatečným tréninkem.
Atkinsonův model má některé nedostatky, ale je cenný v tom, že nabídl
nové vysvětlení. Ve sportu je velmi důležitá otázka, zda daný jedinec
má tendenci připisovat úspěch vnějším, či naopak vnitřním faktorům.
Introvertní jedinci přebírají zodpovědnost jak za úspěch, tak neúspěch.
Proto se více snaží, takže mají i větší pravděpodobnost, že uspějí. Na
druhé straně extrovertní jedinci dosahují vrcholných výkonů jen zřídka.
Neúspěch totiž připisují smůle či jiným nešťastným okolnostem, příp.
špatnému vybavení, a na zdokonalení výkonu nepracují tak tvrdě. Proto
obvykle plně nerealizují své možnosti.
Vnitřní a vnější motivace
Další přístup je založen na rozlišení vnitřní (intristické) a vnější
(extrinsické) motivace. Vnitřně podmíněná motivace vychází z jedince
samého. Jedná se např. o úsilí vynakládané na dosažení určitého
osobního cíle. Naopak vnější motivace vychází z vnějších zdrojů – jako
příklad můžeme uvést snahu motivovanou slíbenou odměnou, jíž může být
medaile nebo chvála.
Podobně jako u externí a interní atribuce (viz kap. 6) je vnitřní
motivace velmi mocnou hybnou silou. Většina starších lidí, kteří začnou
sportovat, se rozhoduje právě na základě vnitřní motivace. Mají radost
z nově naučené dovednosti nebo je těší pocit, že jsou fyzicky
zdatnější; přesto vědí, že nedosáhnou žádných vrcholných výkonů,
protože s daným sportem začali poměrně pozdě. Navíc některé sporty,
především golf, jsou doslova spjaty s lidmi, kteří je začnou provozovat
v pokročilejším věku, ačkoli nejúspěšnější jedinci se rekrutují z řad
jedinců, kteří se danému sportu věnují od útlého věku.
Sport ale vytváří řadu příležitostí pro vnější motivaci: nabízí
hmatatelné důkazy úspěchu jako diplomy a tituly, medaile, poháry a
další odměny. Taková ocenění jsou důležitou součástí sportu a naplňují
sportovce dobrým pocitem z kvalitního výkonu. Trenéři a psychologové
sportu však namítají, že z dlouhodobého hlediska není tato motivace
vhodná. Má-li totiž jedinec, ve snaze docílit maximálního výkonu, do
tréninku investovat spoustu času a úsilí, musí alespoň část motivace
vycházet i zevnitř. Vnější motivace totiž obvykle nebývá při dlouhodobě
vynakládaném úsilí dostatečně silná.
Tím však nemá být řečeno, že vnější odměny jsou nevhodné. Jejich
hodnota ve sportu spočívá v tom, že fungují jako důkaz dobrého výkonu,
jako potvrzení, že daný jedinec dosáhl stanovené úrovně či vytyčeného
cíle. V tomto případě účinně posilují vnitřní uspokojení z výkonu a
podněcují sportovce k další tvrdé práci.
Řada systémů odměn pro začátečníky, které využívají sportovní kluby, je
založena na principu oceňování prvních výkonů, aby měli dostatečně
silnou motivaci překonat úskalí počátečních fází, než se dostanou na
úroveň, kdy je bude vlastní výkon vnitřně uspokojovat. Tyto fáze
představují drobné, realistické cíle, na nichž jedinec pracuje. Všechny
ty diplomy za běhání nebo plavání a podobné systémy v profesionálním
sportu byly zavedeny právě pro tento účel.
Psychologové sportu pohybující se v těch nejprofesionálnějších
oblastech sportu, zavedli pojem dosažitelné cíle – spojované někdy s
vnějšími odměnami –, aby individuální trénink a osvojování nových
dovedností byly pevně strukturované. Když se totiž lidé domnívají, že
daného cíle skutečně lze dosáhnout, jsou ochotni vynaložit víc úsilí.
Naopak domnívají-li se, že cíle jsou zcela nerealistické, udrží si jen
stěží motivaci. V té chvíli intervenuje psycholog sportu a ve
spolupráci s trenérem a dalšími se snaží vytyčit sportovcům dosažitelné
cíle, aby měli dostatečnou motivaci, a pomáhají jim udržet si ji a
intenzivně trénovat.
Osvojování a procvičování dovedností
Psychologové sportu se dále zabývají výzkumem osvojování dovedností a
sestavováním optimálních programů pro tento druh učení, které jsou
vhodné pro konkrétní sportovní odvětví. Vyžadované dovednosti se
samozřejmě mění podle různých sportů. Například vzpírání klade velký
důraz na hrubou motoriku, tedy na vynakládání značného svalového úsilí,
přičemž pohyby nemusí být příliš přesné. Naopak bruslení je sport
vyžadující vysokou míru pečlivosti a přesnosti. Vzhledem k tomu, že se
sportovci – do slova a do písmene –pohybují na ostří nože a navíc
skáčou, musí své svaly důsledně ovládat. V tomto případě se jedná o
jemnou motoriku, tedy o přesné pohyby.
Většina sportů se pochopitelně pohybuje mezi těmito dvěma extrémy.
Tréninkový program se připravuje podle nároků na přesnost a sílu.
Například fotbalista musí mít dobrou celkovou kondici, sílu a
vytrvalost, protože v průběhu devadesátiminutového zápasu musí trvale
podávat vysoký výkon. Fotbalisté musí také trénovat přesnost, především
při hře s míčem, aby dokázali efektivně využít každou nabízející se
příležitost.
Psychologové sportu rozlišují tzv. otevřené a uzavřené dovednosti. Jsou
spojeny se stupněm předvídatelnosti prostředí, v němž budou konkrétní
dovednosti testovány. Uzavřené dovednosti jsou typické např. pro
lukostřelbu, gymnastiku a krasobruslení, protože se konají v dobře
předvídatelném prostředí a pozornost je orientována především na
prezentaci dovedností jako takových. Zatímco fotbal, zápas nebo lední
hokej jsou příklady otevřených dovedností, protože není jasné, která
dovednost bude v tom či onom okamžiku rozhodující. To je dáno jednak
protihráči a ostatními členy sportovního týmu, jednak konkrétní situací
a např. u fotbalu i pozicí míče.
Trénink otevřených a uzavřených dovedností vyžaduje odlišné metody. Při
osvojování uzavřených dovedností je hlavní pozornost věnovaná pečlivé
souhře svalů a přesnému opakování pohybů. U otevřených dovedností je
důraz kladen na zjišťování relevantních informací a rychlé reakce na
změnu. Psychologové sportu však, stejně jako u hrubé a jemné motoriky,
zjistili, že pro většinu sportů je optimální kombinace tréninku obou
dovedností. Schopnost rychle reagovat na změnu sice pro krasobruslaře
nebývá základní předpoklad, ale kdo tuto schopnost má, může být pouze
ve výhodě. Rovněž se osvědčuje trénink v různých podmínkách. Trénink
uzavřených dovedností je vhodný pro doladění techniky a jedinci obecně
využívající převážně otevřené dovednosti si díky němu zlepšují
schopnost koncentrace. Úspěšný profesionální tenista věnuje tréninku
přesných pohybů a souhře svalů stejné množství času jako tréninku
reakčních časů a protiúderů, protože v tomto sportu jsou důležité obě
skupiny dovedností.
Automatizace
Proces osvojování dovedností je úzce spojen s mechanismem automatizace.
Stručně řečeno dovednost není dovedností, není-li naučena natolik
dobře, že o ní jedinec nemusí přemýšlet. Po proběhlé automatizaci už
nemusíme uvažovat nad tím, co máme v dané chvíli přesně udělat, přičemž
požadovanou dovednost zvládáme bez problémů.
Automatizace se týká učení veškerých pohybů. Jako klasický příklad se
uvádí řízení auta. Zpočátku se řízení musíme věnovat zcela vědomě,
zaměřujeme se na každý pohyb. Když chceme přeřadit, musíme nejdřív ze
situace nebo ze zvuku motoru odečíst správný okamžik, pak sešlápneme
spojku, přeřadíme, uvolníme spojku atd. S postupující zkušeností se
pohyby stále více koordinují, až se zcela zautomatizují.
Při procesu automatizace dochází k postupné změně v té oblasti mozku,
která je centrem pro danou činnost. Vědomý pohyb má centrum v motorické
oblasti mozkové kůry nacházející se na temeni hlavy. Právě tato část
mozku nám umožňuje provádět vědomé pohyby svalů, např. zvednutí hlavy
nebo ohnutí prstu. Když však nějaké pohyby provádíme nevědomě, je
řídicím centrem mozeček. Nachází se v zadní části mozku a jeho úkolem
je koordinovat drobné pohyby svalů tak, aby byly plynulé a rovnoměrné.
Přesunutí komplexu pohybů z motorického kortexu do mozečku je dáno
cvikem. Čím více nějakou dovednost procvičujeme, tím více se sled
pohybů zakóduje jako běžný pohyb a o to víc se dostává ke slovu
mozeček. A právě to je podstata automatizace dovedností. Na realizaci
dovedností se pochopitelně podílejí i další části mozku, musíme např.
zapojovat smyslové orgány, abychom získávali zrakové a sluchové
informace a mohli se podle nich zachovat. Mozeček přesto zůstává
základním centrem pro plynulé pohyby vykonávané bez nutnosti vědomé
kontroly.
Annett (1989) vysvětluje, jak se složité dovednosti postupně vytvářejí
skládáním více drobných dovedností. Tento model psychologové sportu
hojně využívají při sestavování tréninkových programů. Část
tréninkového programu je založena na dílčím učení, tj. na nácviku části
složité dovednosti do té doby, než se pohyb přinejmenším zautomatizuje.
Další část tréninkového programu vychází z celostního učení, tj.
nácviku celkové dovednosti bez členění. Díky kombinaci obou druhů učení
sportovec zvládá nácvik drobných pohybů, aniž by ztratil přehled o
celkovém kontextu.
Nácvik složitých dovedností může být pro jedince, kteří neznají
psychologickou dynamiku osvojování dovedností, psychicky velmi náročný.
Když se totiž učíme něco nového, zpočátku se stále zlepšujeme. Toto
zlepšování se nazývá křivka učení. Je znázorněna na grafu 16.1. V
průběhu nácviku zvládáme dovednost v kratším čase a kvalitněji.
Graf 16.1 Křivka učení

Tento pokrok však není nekonečný. Jakmile dosáhneme základní úrovně

zručnosti, následuje obvykle období, kdy se zdánlivě vůbec
nezlepšujeme. Nazývá se hladina učení (plató) a je běžnou součástí
tohoto procesu. Dochází k upevňování naučené dovednosti na úrovni mozku
a zároveň v rovině „paměti svalů“. Na první pohled se tedy zdá, že se
nijak nezlepšujeme, ale ve skutečnosti se vytváří kvalitnější základna
pro další výkon. A pokud se nevzdáme, po čase znovu začneme
zaznamenávat pokroky, které mají velmi hluboké kořeny.
Další důležitou součástí procesu osvojování dovedností – tedy
sportovního tréninku jako takového – je zpětná vazba. Pokud nevíme,
nakolik jsme úspěšní, či neúspěšní, nemůžeme se zlepšovat. V některých
případech ale všeobecná zpětná vazba nestačí, je nutno získat velmi
specifickou odezvu. Profesionální sportovci při tréninku přesně sledují
čas či jiné ukazatele kvality výkonu. Neustále pracují na vylepšení
osobního maxima. Naopak lidé, kteří sportují jen pro radost, mají na
zpětnou vazbu zcela jiné požadavky: potřebují všeobecné zhodnocení
svého výkonu, přičemž jim mnohdy stačí zpětná vazba založená na
sledování vlastního výkonu a pocitů z něj a nemají potřebu porovnávat
si výkon s tabulkami.
Dosahování vrcholných výkonů
Psychologie sportu dále pomáhá sportovcům dosahovat vrcholných výkonů.
S některými postupy jsme se již seznámili, připomeňme si především
atribuční styly – přisuzování úspěchu a neúspěchu vnějším a vnitřním
faktorům. Někdy musí psycholog velmi usilovně individuálně pracovat se
sportovcem na změně jeho tendencí vzhledem k přisuzování důvodů úspěchu
či neúspěchu a na přístupu týkajícím se příčin jeho vrcholných výkonů.
Psychologové ve snaze posunout způsob uvažování sportovců do
pozitivnější roviny samozřejmě pracují i s mnoha dalšími metodami.
Jednou z nich je práce s představami. Obvykle si myslíme, že představy
nemají s funkcí svalů mnoho společného. Jenže opak je pravdou. Mezi
představami a reakcemi těla je velmi úzký vztah.
Mentální trénink
O tomto tématu jsme hovořili již ve 2. kapitole v pasáži o detektorech
lži zaznamenávajících sebenepatrnější tělesné změny, které vznikají při
úzkosti. Když si představíme, že pohybujeme určitými svaly, skutečně
dochází ke změně svalového napětí. Řada současných psychologů sportu
proto při práci s klienty používá mentální trénink. V některých
případech může být překvapivě účinný.
V jedné studii tým výzkumníků zadal pokusným osobám úkol, aby si v
průběhu čtyř týdnů dvacetkrát denně představili, že provádějí cvičení
jedním prstem na ruce (Smith a kol., 1998). Druhá skupina osob toto
cvičení skutečně prováděla, přičemž zaznamenala zvýšení síly svalů
daného prstu o 33 %. Zlepšení dosáhla i skupina, která pracovala jen s
představami, a to o 16 %. Mentální trénink samozřejmě není náhrada
tělesného cvičení, přesto je patrné, že má výrazný podíl na procesu
učení.
Trenéři a psychologové sportu zjistili, že mentální trénink je také
užitečný při pilování složitých dovedností. Sportovec si v takovém
případě – obvykle v pravidelných intervalech – představuje, že správně
provádí dané pohyby. I nadále pochopitelně trénuje. Trenéři zjistili,
že klasický trénink podporovaný mentálním tréninkem (v tomto případě
vizualizací, čili zpodobněním v představách) vede ke kvalitnímu
osvojení dovednosti v kratším čase. Zásadní je, aby si sportovec
představoval bezchybné provádění úkonů, takže je nutné, aby je alespoň
jednou vykonal, jinak by neměl mentální trénink na čem založit a příliš
by mu nevěřil.
Vizualizace úspěchu
Vrcholoví sportovci využívají mentální trénink i pro vizualizaci
úspěchu. Byla provedena celá řada výzkumů pozitivního vlivu cílené
představivosti na přípravu náročných závodů. O své zkušenosti vyprávěl
i David Hemery, držitel olympijské zlaté medaile za překážkový běh na
čtyři sta metrů. Jednoho roku se rozhodl, že bude realista, a
připravoval se na to, že nemusí uspět. V onom roce neměl příliš dobré
výsledky, proto zkusil metodu mentálního tréninku. Představoval si, jak
bezchybně a rychle zdolává překážky a nakonec vítězí. A právě v tom
roce vyhrál zlatou medaili. Zároveň si při trénincích stále zlepšoval
osobní rekord.
Podobných příkladů je celá řada. Například sprinter Linford Christie
využíval mentální trénink pro nácvik soustředění a na duševní přípravu
na závody, v nichž nakonec výborně uspěl.
Psychologové sportu vyvinuli celou řadu metod mentálního tréninku pro
zvýšení výkonu a mnoho z nich vede i odborné semináře a lekce, na nichž
své znalosti předávají trenérům.
Psychologie sportu je samozřejmě mnohem rozsáhlejší obor, než jsme si
zde nastínili. Přesto jsme snad naznačili, že psychologie sportu může
velkou měrou přispět k řešení otázky výkonnosti profesionálních
sportovců. A rekreačním sportovcům umí pomoci, aby si maximálně
vychutnali odpočinkovou aktivitu a aby ji zároveň vnímali jako kvalitní
výkon. Pro mě osobně je psychologie sportu velmi užitečná. Ve čtyřiceti
letech jsem se začala učit bruslit a tehdy mi tato oblast psychologie
hodně pomohla – ne snad, že bych se chtěla stát hvězdou, ale jelikož
jsem s její pomocí dokázala překonávat překážky dané zcela novou
aktivitou, a tedy výzvou.
Kapitola 17
Psychologie trhu
Moderní život v západní společnosti se neustále točí kolem nakupování.
V současné době většinou nejsme schopni vyžít z toho, co si sami
vypěstujeme a vyrobíme, takže spoustu věcí, které potřebujeme – i
nepotřebujeme –, musíme kupovat. Druh a množství nakupovaného zboží se
přitom odvíjí od našeho životního stylu, vychází z našich názorů na
výživu a módu, z počtu lidí v domácnosti a z mnoha dalších faktorů.
Proto asi nikoho nepřekvapí, že psychologie trhu je součástí aplikované
psychologie hodně dlouhou dobu.
Psychologie trhu působí dojmem nového oboru, ale ve skutečnosti se
jedná o jednu z nejstarších oblastí aplikované psychologie. Ve
dvacátých letech minulého století se behaviorista J. B. Watson poté, co
kvůli milostné aféře se sekretářkou musel opustit akademickou půdu,
vydal na pole reklamy. V té době psychologové v oblasti reklamy již
pracovali, Watson byl navíc dobře známý, takže práci získal velmi
rychle.
Tehdy reklama netvořila nijak výraznou část americké ekonomiky. V
průběhu 20.století se výrazně rozrostla a navíc šedesátá léta, spojená
s dramatickým nárůstem spotřeby, jí ve společnosti přisoudila důležité
místo. Reklama si ho udržela dodnes. Psychology trhu najdeme ve všech
sférách trhu. Pracují v reklamě, kde se se svými psychologickými
znalostmi podílejí na návrhu, přípravě i umístění reklam. Dále se
podílejí na průzkumu trhu – zjišťují a analyzují trendy a zákonitosti
nakupování zboží. Spolupracují i na hodnocení výrobků, provádějí
výzkumy zjišťující reakce spotřebitelů na nové produkty a sledují
chování spotřebitele, v neposlední řadě zjišťují, jak se lidé opravdu
rozhodují při utrácení peněz.
Obr. 17.1 nabízí model psychologie trhu. Z modelu je patrné, že sestává
z pěti oblastí. Jádro modelu tvoří rozhodování spotřebitele a ostatní
části ilustrují, co na rozhodnutí působí. Jedním z výrazných vlivů je
osobnost jedince, tedy např. názory, postoje a hodnoty včetně motivace.
Dále na nás působí to, co si pamatujeme i nepamatujeme – v 9. kapitole
jsme si ukázali, že lidská paměť není vždy spolehlivá a to je jedním z
důvodů, proč psychologické poznatky pomáhají vysvětlit skutečné chování
zákazníka.
Obr. 17.1 Model procesu spotřeby

Další důležitá oblast psychologie, o niž se z velké míry opírá práce

psychologů trhu, se zabývá způsobem přijímání informací – čeho si
všímáme, jak funguje pozornost, jak zpracováváme informace na
kognitivní úrovni. V 2. kapitole jsme si ukázali, jak kognitivní
psychologové zkoumají pozornost. Velká část jejich práce platí i pro
proces spotřeby. Dalším faktorem ovlivňujícím rozhodování spotřebitelů
je marketing zboží a jeho propagace. V této kapitole se všem oblastem
věnovat nebudeme, zaměříme se jen na tři oblasti, v nichž psychologové
trhu aktivně působí. Jsou jimi reklama, výzkum trhu a analýza chování
spotřebitelů.
Psychologie reklamy
Reklama nás doprovází na každém kroku, od hracích hodinek po značky
výrobců na svetrech. Reklamy jsou cílené ke konkrétním skupinám lidí,
takže jsou umisťovány tam, kde se s nimi příslušníci těchto skupin
nejsnáze dostanou do styku. Samozřejmě jsou propracované do nejmenších
detailů, aby upoutaly pozornost a upozornily jedince na nabízené zboží.
Upoutávání pozornosti
Otázkou pozornosti – co ji přitahuje a jak dlouho ji jsme schopni
udržet – jsme se již zabývali. V tomto směru čelí tvůrci reklam
vysokému tlaku, protože reklam je všude velké množství. Chtějí-li
dosáhnout toho, aby vynikla právě jejich reklama, musí zvolit nějakým
způsobem neobyčejný přístup, jinak naši pozornost neupoutají.
Postupů, které reklamní průmysl využívá, existuje celá řada. Patrně
nejstarší, a přece dosud účinný, je užívání křiklavých barev a líbivé
melodie. Psychologie barev je předmětem mnoha výzkumů. Odborníci se
zaměřují např. na to, jak lidé reagují na nejrůznější barvy nebo co
jednotlivé barvy reprezentují v každodenním životě. Ve 14. kapitole
jsem uvedla, že krabičky od zubních past bývají bílé v kombinaci s
modrou nebo zelenou, protože tyto barvy reprezentují svěžest. Ne
všechna řešení jsou však takto jednoznačná. Balení italských potravin,
tedy přinejmenším ve Velké Británii, obvykle obsahuje zelenou a
červenou, protože tyto barvy mají lidé spojeny právě s Itálií. Ony však
nereprezentují pouze barvy na italské vlajce, ale i bazalku a rajčata,
typické přísady mnoha italských jídel.
Další všeobecně používaný propagační postup využívá mediální hvězdy
nebo prostě někoho, koho všichni znají.
Jako příklad si můžeme uvést piloty formule 1, popové hvězdy nebo
moderátory známých soutěžních pořadů. Tito lidé se velmi často
setkávají s nabídkou účasti v reklamě, přičemž propagovaný výrobek má
za cílovou skupinu lidi, kteří jsou obdivovateli známé osobnosti.
Například popové hvězdy obvykle dělají reklamy na sycené nápoje či na
jiné produkty určené pro dospívající. Piloti formule 1 zase dělávají
reklamy na hodinky, auta a další výrobky spojené s představou
propracovaného mechanismu.
Velké množství reklam staví na sociálních reprezentacích společnosti, v
níž jsou umisťovány. Představují sdílené názory na věci kolem nás a
formují pevně uspořádaný soubor postojů, na nichž bývá založeno
společenské vědomí. Tento přístup často volí televizní reklamy.
Odkazují diváky na věci, které dobře znají, a tím je zapojují do
komunikace. Může se jednat o odkaz na to, o čem se přednedávnem mluvilo
ve zprávách, ale spíš odkazují na nějaký oblíbený televizní pořad apod.
V českém prostředí se např. jeden nebo dva herci, jež jsou všeobecně
spojováni s postavami lékařů, které hráli v oblíbeném seriálu nebo
filmu, objevují v reklamě na léky nebo časopisy o zdraví.
O sdílené znalosti se opírají i reklamy v časopisech a na billboardech.
V tomto případě se však klade větší důraz na design, grafiku a
symboliku každodenního života. Zde se tedy nabízí velmi rozsáhlý
prostor pro uplatnění psychologie, zejména její poznatky o vnímání,
ergonomice nebo způsobu fungování mozku. Na základě studií bylo
zjištěno, že pravá strana mozku zpracovává o něco lépe zrakové podněty,
zatímco levá strana zvládá lépe dešifrování textu. Proto reklamy v
časopisech uvádějí text na pravé straně (takže text se zobrazí na levé
straně sítnice oka a promítne se do levé mozkové hemisféry) a obrázky
na straně levé.
Tento postup pochopitelně nevyužívají všechny reklamy, protože reklamní
průmysl musí zároveň bojovat proti svým největším nepřátelům, a těmi
jsou zvykovost a stereotyp. Uvedené strukturování reklamy zaujme spíše
pozornost člověka, který jen letmo listuje časopisem. Při tvorbě
reklamy se detailně pracuje také s volbou kontrastů, barev a písma, aby
sdělení bylo jasné. Reklama se navíc nezřídka stává tlumočníkem
sociálního statusu. Například písmo, které vypadá jako zajímavý
rukopis, se sice hůře čte, ale pro reklamní účely vytváří dojem
vysokého stylu a kvality.
Poznatky aplikované psychologie jsou využívány ve všech sférách
reklamního průmyslu, od návrhu grafiky po vhodné načasování a umístění
reklamy. Všimněte si, že televizní kanály vysílají v různých časech
jiné typy reklam. V průběhu dne jsou to většinou reklamy na produkty
pro domácnost, v době vysílání dětských pořadů naopak hračky a další
výrobky a služby určené dětem. Odpolední vysílání je spojeno s reklamou
produktů pro starší lidi (ortopedické postele, pomůcky k chůze a
sebeobsluze apod.) a večerní vysílání je vyplněno reklamami převážně na
auta, alkohol a internetové služby.
Zabránění habituaci
V předcházející části jsem se zmínila o tom, že největším nepřítelem
reklam je nuda. Pokud na nás totiž působí stále stejné podněty,
postupně si na ně zvykneme (jedná se o tzv. proces habituace) a
přestaneme je vnímat. Jako příklad si můžeme uvést zvuk ledničky.
Obecně řečeno si jejího zvuku všimneme ve chvíli, kdy ustane. Nervový
systém je totiž uzpůsoben k tomu, aby reagoval na měnící se podněty,
nikoli na podněty stálé.
Tento proces se odehrává i na vyšší rovině: věcí, kolem nichž chodíme
každý den, si prakticky nevšímáme do doby, než se změní nebo než nás na
ně někdo upozorní. Reklamy si tedy potřebují zajistit publikum, které
bude věnovat pozornost propagovanému produktu. Proto reklamní průmysl
bohatě využívá psychologické poznatky o kognitivních procesech. Novost
je – jak jsme si právě řekli – velmi důležitá, ale na druhé straně
nesmí dojít k příliš silnému působení podnětů, protože i tehdy
odvracíme pozornost.
Jedním z nejlepších způsobů, jak tomuto dilematu čelit, je humor. Věci,
které nás pobaví, si lépe pamatujeme, takže vtipná reklama s sebou
přináší vyšší pravděpodobnost toho, že si lidé snadněji zapamatují
název produktu. Nikdo samozřejmě nečeká, že lidé ihned po zhlédnutí
reklamy poběží do obchodu. Cílem reklamy je připomenout se lidem v
okamžiku, kdy jsou na nákupu. Pozitivní představy spojené s
propagovaným výrobkem zvyšují pravděpodobnost jeho koupě a jeho
preferenci před jinými výrobky stejného druhu.
Další způsob, jak lidem vtisknout do paměti název produktu, je na první
pohled trochu zvláštní, zato velice účinný: neuvádění názvu. V 11.
kapitole jsme napsali, že na základě poznatků kognitivní psychologie si
pamatujeme nejrůznější věci lépe tehdy, když musíme vynaložit duševní
úsilí pro jejich získání. Čím více takovýchto duševních procesů
proběhne, tím spíše si produkt zapamatujeme. Takže reklama, která
upoutá naši pozornost a zároveň nás nutí přemýšlet o tom, jaký produkt
propaguje, skutečně bývá účinná. Jakmile zjistíme, o jaký produkt se
jedná, vtiskne se nám jeho název do paměti.
Toto zjištění je však v rozporu s tím, co si mysleli jedni z prvních
psychologů reklamy. Behavioristé jako J. B. Watson se totiž domnívali,
že učení je založeno na vytváření silných asociací mezi podnětem a
reakcí na něj. Když tuto teorii aplikovali v reklamě, byl podnětem
propagovaný produkt a reakcí byla jeho koupě. Reklamy tohoto typu tedy
neustále zdůrazňovaly značku výrobku a zároveň ho opakovaně vybízely ke
koupi. Před masovým rozšířením reklamy tento postup mohl docela dobře
fungovat, avšak současní spotřebitelé vyžadují jiný, rozumově
náročnější přístup. Přesto se tu a tam s prvopočátečními druhy reklamy
stále setkáme.
Výzkum trhu
Výzkum trhu je důležitou součástí dnešního hospodářství a zaměstnává
hodně lidí včetně psychologů trhu. Zkoumá se každý aspekt procesu
marketingu: vývoj produktů, místo prodeje, sám prodej – jak produkt
vystavit či ho jinak nabídnout spotřebitelům, spotřebitelé a jejich
charakteristiky, výhodné nabídky – od metody „dva za cenu jednoho“ v
supermarketech po cílenou reklamu na luxusní výrobek zaměřenou na úzkou
skupinu lidí.
Takto složitý průzkum vyžaduje značnou obeznámenost s metodologií
výzkumné práce, takže do této oblasti vstupuje řada profesionálních
psychologů. Vysokoškolské studium totiž studenty důkladně seznamuje s
tím, jak se výzkumy provádějí, jak se analyzují a zpracovávají data.
Řada absolventů pak vstupuje do světa výzkumu trhu, protože znají
nejrůznější metody sběru dat a zároveň i obtíže, jež se při tom musí
překonávat a chyby, jimž je třeba se vyhnout.
Sběr dat
Proces sběru dat o chování lidí se může zdát jednoduchý, ale každý
psycholog vám potvrdí, že je to mylná představa. Škála chování je
skutečně pestrá a lidé svým chováním leckdy, byť neúmyslně, mohou
poskytovat zavádějící informace. Proto se při průzkumu trhu sbírají
data jak nepřímo, prostřednictvím údajů o prodeji produktů v malých i
velkých prodejnách, tak také přímo od zákazníků. Výzkumné projekty
obvykle bývají založeny na pozorování, rozhovorech, dotaznících a
experimentech. Každá metoda má své výhody i nevýhody.
Například pozorování je komplikováno skutečností, že pokud lidé vědí o
tom, že je někdo pozoruje, chovají se jinak. Pozorování chování
spotřebitelů tedy musí probíhat buď skrytě, tj. spotřebitel o
pozorovateli neví, nebo musí být uměle zkonstruováno tak, aby lidé byli
motivováni, aby se snažili o normální chování. Někteří výzkumníci
analyzují záznamy průmyslové televize, jindy – při výzkumu prodeje po
telefonu – si nahrávají rozhovor prodejce se zákazníkem.
Skryté pozorování pochopitelně do výzkumů vnáší otázku etiky.
Organizace pro výzkum trhu velmi detailně propracovávají etické kodexy,
které se týkají klamání lidí, skrytého pozorování a mnoha dalších
aspektů etiky. Pro skryté pozorování platí, že by lidé měli být
informováni o tom, že budou pozorováni, aby se mohli rozhodnout, zda se
výzkumu zúčastní, či nikoli.
Také dotazníky jsou spojeny s řadou problémů. Jednak je velmi obtížné
sestavit kvalitní dotazník, jelikož špatně zkonstruovaný dotazník má za
následek zcela zavádějící výsledky. Jenže lidé, kteří dotazníky
sestavují a pak analyzují data, si tuto skutečnost často neuvědomují.
Tomuto jevu se říká „omylnost dotazníků“ (questionnaire fallacy). Jde o
přesvědčení, že odpovědi uvedené v dotazníku vypovídají o skutečném
chování. Lidé totiž vždycky prostě něco zaškrtnou. A pokud mají na
výběr řadu doplňkových odpovědí, příliš je nevyužívají. Raději
zaškrtnou odpověď v hlavním seznamu. Proto odpovědi v dotaznících
nebývají zpravidla výpověďmi o skutečném chování. Spíše odrážejí,
nakolik dobře nebo špatně lidé reagují na nabídku odpovědí poskytnutou
výzkumníkem.
Sestavení skutečně kvalitního dotazníku vyžaduje velkou profesionalitu.
Předtím než je předložen zkoumaným osobám, prochází řadou fází, např.
pilotní částí, která se provádí na skupině vybraných jedinců a slouží
ke zjištění, zda jsou otázky vhodně formulované. Také experimenty mají
svá úskalí. Při výzkumu založeném na rozhovorech se odborníci setkávají
s problémy při vyhodnocování nejednoznačných nebo nejasně uvedených
odpovědí. Existují samozřejmě metody, jak se těmto problémům vyhnout
nebo jejich vliv snížit. Většina aplikovaných psychologů tyto metody
zná a dovede je v praxi používat.
Rozhodování spotřebitelů
Další oblast působnosti psychologů trhu představuje analýza chování
spotřebitelů. Patří sem sledování toho, jak se zákazníci rozhodují, a
vzorců chování při nakupování a zvažování koupě. V závěru této kapitoly
se zaměříme na přínos psychologie k rozšiřování povědomí o rozhodování
spotřebitelů.
Rozhodování je důležitou oblastí výzkumu kognitivní psychologie, takže
psychologové trhu využívají řadu jejích poznatků. Proces rozhodování
nás doprovází na každém kroku, ať se jedná o takové drobnosti, jaké
maso si připravíme k obědu, nebo o zásadní věci, které rozhodujícím
způsobem ovlivňují náš další život, např. výběr povolání nebo stěhování
za prací.
Při procesu rozhodování jen zřídka využíváme všechny dostupné
informace. Spíše se opíráme o zkrácený postup, tzv. heuristiku, která
nám pomáhá roztřídit dostupné informace a usnadňuje jejich zpracování.
Heuristických postupů je celá řada, od těch méně významných po zcela
zásadní. Psychologie trhu pracuje se třemi hlavními postupy:
dostupností, ukotvením a rozhodovacími rámci.
Dostupnost znamená, že některé informace získáváme snadněji než jiné.
Nedávno jsme třeba něco zaslechli nebo jsme si právě všimli reklamy na
nějaký výrobek, takže se nám snadněji vybaví představa tohoto výrobku
než jiného. Dostupnost ovlivňuje celá řada faktorů. Uveďme si např.
nápadnost. Je-li nějaký produkt neobvykle nápadný nebo prostě jiný, ve
srovnání s ostatními produkty bude vyčnívat z řady.
Takovým produktem je např. počítač firmy Apple iMac. Vyrábí se v
jasných, veselých barvách, má neobvyklý tvar a jeho nastavení a
ovládání je mnohem jednodušší než u jiných počítačů. Je vhodný
především pro třírozměrné hry a obrázky.
Další faktor dostupnosti souvisí s každodenními sociálními scénáři
ovlivňujícími náš způsob života. Sociální interakce se většinou
odehrává podle poměrně předvídatelných vzorců, takže předem víme, co se
kdy stane a co bude následovat. I tato skutečnost má vliv na chování
spotřebitele. Když se někdo stěhuje do nového bytu, koupí si např.
kávu, ačkoli ji normálně nepije, protože sociální scénář říká, že když
přijde návštěva, měli bychom jí nabídnout kávu.
Ukotvení se týká způsobu využití základních informací při srovnávání. V
psychologii trhu se s ním pracuje poměrně často, především v rámci
cenových politik. Lidé totiž mají představu, kolik by které zboží mělo
stát, a podle této představy hodnotí zboží jako výhodnou a nevýhodnou
koupi.
Vhodným příkladem jsou ceny nemovitostí. Když se někdo stěhuje do
oblasti, kde jsou nemovitosti levnější, než kde dosud bydlel, bude ceny
považovat za přijatelné, ne-li nízké. Naopak člověk stěhující se do
dané oblasti z místa, kde jsou nemovitosti ještě levnější, je bude
považovat za drahé. Oba lidé využívají své předchozí znalosti jako
„kotvy“ pro úsudek o vzniklé situaci.
Dalším aspektem ukotvení, který se nás týká častěji, než by se nám
líbilo, se nazývá chycení se do pasti. Jedná se o situace, které pro
nás přestávají být výhodné, avšak my se rozhodneme jít dál, protože
jsme do stávající aktivity vložili příliš mnoho času, úsilí a peněz a
kdybychom se rozhodli skončit, považovali bychom to za plýtvání.
Riziko chycení se do pasti hrozí každému, kdo se rozhodne koupit auto v
bazaru. Auto sice na první pohled může vypadat jako výhodná koupě, ale
postupně se začnou objevovat drobné problémy, přičemž za jejich
odstranění je samozřejmě třeba zaplatit. A když spotřebitel do oprav
investuje stále víc, nechce pak auto prodávat a kupovat nové, ačkoli by
to bylo nejlepší řešení. Znamenalo by to pro něho, že veškeré dosavadní
investice byly vyhozené peníze.
Podobnou situaci zná snad každý z nás, proto se psychologové trhu
zabývají otázkou, jak si lidé stanovují hranici, za niž už nejsou
ochotni jít: Kdy dojde k tomu, že si řeknou: „Tak teď už toho mám tak
akorát dost“, a které faktory vedou jedince k definitivnímu rozhodnutí.
Další faktor ovlivňující rozhodování představují tzv. rozhodovací
rámce. I ony byly zkoumány psychology trhu a následně aplikovány v
praxi. Týkají se způsobu kladení otázek a kontextu, v nichž jsou
realizovány. Způsob dotazování a kontext vytvářejí rámec, který formuje
výsledné rozhodnutí.
Výzkumníky zajímá také to, jak se snaží lidé podobným nepříjemnostem
předcházet, a na základě toho se pro zákazníky vytváří příležitost tato
opatření provést. Například některé autobazary proto nabízejí
zákazníkům balíček služeb zahrnující zkušební jízdu a prohlídku v
servisu ještě před zakoupením vozu.
Například rozhodnutí přestat nakupovat zeleninu v supermarketu a začít
ji nakupovat v obchodě, který nabízí ekologickou „biozeleninu“, je
podmíněno celou řadou faktorů. Samozřejmě se na něm podílí jak
dostupnost požadovaného zboží, tak už zmíněné ukotvení a v neposlední
řadě rozhodovací rámec.
Člověk, který učiní takové rozhodnutí, chce pravděpodobně jíst výhradně
„biopotraviny“. Jeho preference tedy otvírá otázku původu zeleniny a
navíc ovlivňuje celou řadu dalších spotřebitelských rozhodnutí. Jedním
z kontextů jeho rozhodnutí je nabídka zeleniny v místním supermarketu.
Dalším důležitým faktorem může být jeho vztah k podpoře malých prodejců
a také otázka času, který bude potřebovat k přípravě pokrmů z čerstvé
zeleniny.
Výzkum rozhodovacího procesu tvoří jen malou část studia chování lidí v
různých spotřebitelských situacích. Psychologie trhu je, stejně jako
ostatní oblasti aplikované psychologie, složitou oblastí, která je
velkou výzvou pro aplikovanou psychologii.
Kapitola 18
Environmentální psychologie
V této kapitole se budeme zabývat vztahem člověka k prostředí, v němž
žije, a otázkou, jaké má životní prostředí vliv na lidské chování.
Tento vztah je možné mapovat např. výzkumem chování lidí v přelidněných
městech, změn v jednání obyvatel po úpravách obytných prostor apod.
Cassidy (1997) uvádí, že environmentální psychologie má dlouhou
historii, ale krátkou minulost. Psychologové se o vliv prostředí na
člověka pochopitelně zajímají prakticky od doby vzniku psychologie jako
vědy, navíc některé důležité psychologické školy byly založeny na
myšlence, že příčinou všeho, co děláme, jsou právě nejrůznější vlivy
životního prostředí. Environmentální psychologie je však
specializovaným oborem poměrně krátce, avšak zájem o tuto oblast se
velmi rychle šíří. Psychologů s environmentální specializací najdeme
ovšem zatím jen málo.
Environmentální psychologové zatím pracují většinou jako externí
poradci. Stále častěji se však stávají členy týmů plánujících rozsáhlé
zásahy do životního prostředí, projektujících stavbu obytnýchkomplexů
či sportovních center. Spolu s architekty a projektanty se podílejí na
tvorbě územních plánů měst a pro různé orgány samospráv posuzují vhodné
lokality pro rekreační účely. Dále spolupracují s velkými organizacemi
na komerčních projektech, mezi něž patří stavba rozsáhlých obchodních
domů a zábavních center, někdy naopak pracují pro mnohem menší
zadavatele, pro něž zkoumají specifické problémy, jako např. častý
výskyt dopravních nehod na určitém dopravním úseku.
Jak tomu u nových oblastí aplikované psychologie bývá, v oboru prozatím
neexistuje pevně dané schéma vzdělávání. Je třeba absolvovat
vysokoškolské studium psychologie a někteří psychologové se na tento
obor specializují v rámci dalšího vzdělávání a v praxi svůj zájem dále
prohlubují. Jiní ihned po skončení magisterského studia začínají
pracovat na projektech, vyžadujících kvalitní hodnotící dovednosti.
Další vstupují do praxe po absolvování specializačního výcviku nebo
doktorandského studia zaměřeného na tento obor. Jiná skupina odborníků
se řadí mezi psychology zabývající se základním výzkumem dané oblasti
na univerzitách a poskytující odborné poradenství.
Osobní prostor a teritorialita
Možná jste si všimli, že o prostoru, v němž žijeme, máme velmi jasné
představy – od osobního prostoru, který si kolem sebe udržujeme, přes
oblíbená místa v domě či bytě po prostor, který považujeme za své
„teritorium“. Někdy se tyto představy porovnávají s teritorialitou
zvířat, ale zde srovnání příliš neobstojí, protože u zvířat je
teritorialita daná ročním obdobím, souvisejícím s pářením a výchovou
mláďat, zatímco lidé prostě mají rádi jakousi kotvu, která je jejich
pevným bodem, domovem.
Naše citlivost na prostor, v němž se pohybujeme, má však hlubší
podstatu. Vždyť i naše vzpomínky jsou velmi pevně spojeny s tím, kde
jsme žili a kde žijeme teď. Možná se vám stalo, že jste si na něco
nemohli vzpomenout, ale když jste se pak v mysli dostali na místo, kde
jste hledanou informaci slyšeli, záhy se vám vybavila.
Lidé, kteří jsou nuceni velmi dlouho setrvávat na jednom místě – třeba
kvůli zlomené noze nebo poranění zad –, nezřídka zjišťují, že si hůř
vzpomínají na svou minulost. Tím, že ztratili možnost pohybovat se v
okolním prostředí, ztratili rovněž systém odkazující na události a
dobu, kdy k nim došlo. Právě proto si mnoho věcí hůře pamatují. Ztráta
paměti u nemocných starých lidí také souvisí s tím, že se nemohou
pohybovat tak, jak by chtěli.
Naše vzpomínky jsou natolik spojeny s místem, kde se události odehrály,
že jedna z nejstarších mnemotechnických pomůcek – technik na oživení
paměti – je založena na tom, že se člověk v mysli vydává na procházku a
cestou si na různá místa rozmisťuje symboly. Tato metoda se nazývá
metoda loci (locus, množné číslo loci = anglicky místo). Funguje tak,
že když se po cestě vydáme znovu, máme k dispozici kontext ke
znovuvybavení symbolů, na jejichž základě dospějeme k informacím, které
si potřebujeme pamatovat.
Osobní prostor
Další způsob využití prostoru se týká osobního prostoru, který si
udržujeme kolem sebe. Pro konverzaci např. existuje jakási „příjemná
zóna“. Je-li od nás druhý člověk příliš daleko, jsme z toho nesví. A
přistoupí-li k nám příliš blízko, je nám ještě nepříjemněji. Blízcí
přátelé, partneři a rodinní příslušníci k nám sice smějí přistoupit
velmi blízko, přesto si, obecně řečeno, kolem sebe rádi udržujeme
jakousi „ohradu“ či „skořápku“.
Tento odstup, tzv. osobní prostor, se v různých kulturách mění. V
některých kulturách Středního východu je osobní prostor přijatelný pro
konverzaci mnohem menší než u severoevropských národů. Mezi hovořícími
jedinci z různých kultur tak může snadno vzniknout napětí, které nemá s
tématem rozhovoru nic společného. Jedna osoba se kvůli malému odstupu
druhého člověka cítí nepříjemně, zatímco ten druhý má dojem, že jeho
partner v rozhovoru není příliš přátelský, protože od něj ustupuje.
Existují samozřejmě ještě další druhy osobního prostoru. Altman (1975)
dělí teritoria na tři druhy: primární, sekundární a veřejná. Podrobněji
jsou popsána v tabulce 18.1. Vidíte, že pojetí našeho soukromí může být
vázáno na náš vlastní obývací pokoj, oblíbené křeslo nebo stůl v
restauraci či kavárně. Restaurace v Německu obvykle mívají
„Stammtisch“, vybraný stůl pro pravidelné hosty, kam by si ostatní
neměli sedat. Podobné tradice bychom našli i v ostatních zemích. I zde
se jedná o teritorialitu. Stejně tak si rádi přesně vymezujeme své
místo, kde bydlíme. Jen si vzpomeňte na všechny ploty a zdi a na to,
jak pečlivě se o ně staráme.
Tab. 18.1
• primární teritoria – soukromá teritoria přísně střežená před
vpádem vetřelců (byt či dům a v nich vlastní pokoj nebo ložnice);
• druhotná teritoria – teritoria více otevřená ostatním, přesto ne
všem (školní třída, klubovna sportovního oddílu);
• veřejná teritoria – teritoria přístupná na omezenou dobu všem
lidem (telefonní budky, sedadla v autobuse, lavičky v parku).
V environmentální psychologii je kromě teritoriality důležitým pojmem i
soukromí. Jeho definice však není jednoduchá, protože na ně pohlíží
každý jinak. Někdo má pocit soukromí, když může být sám, jiní v něm
vidí trávení času se známými a kamarády, ovšem nikoli s cizími lidmi.
Pro další představuje pojem soukromí místo, kam se uchýlí a kam nikdo
jiný bez vyzvání nevstupuje.
Lidé si své soukromí brání mnoha způsoby. Hranice si vymezujeme různými
indikátory, mezi něž patří kabát nebo taška odložená na židli u našeho
stolku v knihovně nebo kavárně. Máme-li pocit, že někdo stojí příliš
blízko, upozorníme ho na to držením těla nebo nesouhlasným výrazem. Do
dveří si montujeme zámky, skříňky v šatnách si chráníme visacími zámky.
Prostor, kam podle našeho názoru ostatní nemají právo vstupovat, si
ohraničujeme fyzickými překážkami, např. již zmíněným plotem.
Prostor, který je možno ochránit
Zjištění, že lidé preferují prostory, které mohou „ochránit“, bylo
důležité pro ilustraci toho, jak mohou poznatky environmentálních
psychologů využít urbanisté. Jejich spolupráce vlastně začala srovnáním
sta obytných domů a čtvrtí rodinných domků v New Yorku, které v roce
1972 provedl Newman. Jeho výzkum ukázal, že mezi kriminalitou a
prostředím, kde lidé bydlí, existuje korelace. Specifikoval proto rysy
typické pro oblasti s vysokou a nízkou kriminalitou a dospěl k názoru,
že v určitých typech bytových jednotek a sídlišť dochází k vyššímu
výskytu kriminality než v jiných. Všechno záleželo na tom, jak byly
domy nebo čtvrti projektovány.
Pro oblasti, kde je kriminalita nízká, je podle Newmana typický
„prostor, který lze ochránit“. Budovy jsou v něm uspořádány tak, že
trestnou činnost prakticky nelze provádět nepozorovaně, což znamená, že
lidé dokážou svůj prostor uhlídat. Takto projektovaná výstavba není
charakteristická vysokým počtem uzavřených prostor, jako jsou schodiště
nebo chodby, spíše jsou pro ni typická otevřená prostranství.
Newman stanovil pro městské projekty čtyři důležité faktory:
n První z nich je teritorium. Jde o to, že by lidé měli mít k
dispozici vymezené území, které považují za své, např. zahradu nebo
prostor před budovou. Podle Newmana jsou kriminalitou nejvíce ohroženy
prostory, které zdánlivě nikomu nepatří. Nikdo se o ně nestará a jsou
živnou půdou pro vandaly. Pokud však lidé vědí, že jsou za nějaký
prostor zodpovědní, s větší pravděpodobností se o něj budou starat a
chránit ho. V mnoha projektech „městských zahrad“ byly právě z tohoto
důvodu záměrně zaangažovány místní orgány.
n Podle druhého faktoru by mělo být reálně možné neustále sledovat
daný prostor. Pro tradiční sídliště jsou typické uzavřené prostory,
např. schodiště nebo průchody, kam není vidět. Tak se z nich snadno
stávají nebezpečná místa, protože přepadení nebo pokus o znásilnění se
mohou odehrát beze svědků. Je-li však na tato místa vidět z okolních
domů, pravděpodobnost výskytu trestných činů klesá.
n Důležitou roli hraje vzhled bytového komplexu a dojem z něj.
Někdy budova vypadá zranitelně, jindy zabezpečeně a nedobytně. Druhý
typ budov v mnohem menší míře láká ke krádežím.
n Čtvrtý faktor je okolí. Bytový komplex by měl být navržen co
nejlépe, což znamená, že by projektanti měli počítat jak s bezpečným a
snadným přístupem k okolnímu světu, tak se zajištěním bezpečného a
příjemného místa pro domov.
Newman se domnívá, že kdyby se projektanti řídili těmito pravidly,
došlo by v daných oblastech k výraznému snížení kriminality. Od prvního
uveřejnění jeho zprávy řada projektantů skutečně zabudovala do svých
plánů jeho doporučení a výsledky jsou povzbudivé. Kriminalitu
pochopitelně nelze zcela vymýtit, protože souvisí také s chudobou,
výchovou a vzděláním. Tyto problémy však psychologie životního
prostředí nedokáže sama vyřešit. Přesto došlo k pozitivním změnám.
Městské úřady však musí čelit problémům spojeným s nekvalitními
projekty bytových komplexů pocházejících z dřívější doby, protože si
samozřejmě nemohou dovolit je zbourat. Psychologové životního prostředí
jim přinejmenším pomáhají s úpravami a změnami v nejrizikovějších
oblastech.
Stres pramenící ze života ve městech
Prostředí, v němž žijeme, na nás působí mnoha způsoby. Když si např.
vyrazíme k moři nebo na nějaké obzvlášť pěkné místo, zlepší se nám
nálada a pročistíme si hlavu. Zato život v přelidněném městě v nás
nejspíš vyvolá napětí a úzkost. Ve městě si můžeme odpočinout ve
společnosti přátel třeba v restauraci nebo u někoho doma. Na náladu a
emoce totiž působí celá řada faktorů. A prostředí je jedním z nich.
Pochopitelně se může stát i zdrojem stresu. V předchozích kapitolách
jsme si na mnoha místech ukázali, že s problematikou stresu a jeho
řešením jsou aplikovaní psychologové velmi dobře obeznámeni. Stres z
městského prostředí může nabývat mnoha podob a v životě většiny lidí
hraje roli po celý život. Často jsou s ním sžití natolik, že si ho ani
neuvědomují – do okamžiku, kdy se vydají na dovolenou nebo se
přestěhují na klidnější místo. Ale i když si stres uvědomujeme, pořád
je s námi. V současné době konečně začínáme chápat, že může mít velmi
škodlivé následky, od vředů, infarktu a cukrovky po astma a migrénu.
Hluk
Stres vyvolaný prostředím může mít řadu příčin. Například ve městě je
neustálý hluk, na který si sice lidé zvyknou, přesto však na ně působí.
Hluk je obvykle způsobený dopravou, příp. provozem strojů ve velkých
budovách. Trvalý hluk postupně začal být považován za stresor, občas se
dokonce říká, že města jsou „zamořena hlukem“.
Dalšími zdroji hluku jsou letadla a provozy průmyslových zařízení.
Správa letišť obvykle lidem bydlícím v okolí poskytuje finanční dotace
na zvukovou izolaci domu, hluku se přesto zcela nevyhnou. I na tento
hluk si dokážeme zvyknout, ačkoli na nás i nadále působí rušivě.
Ještě vážnějším problémem bývá hluk na pracovišti. Při výzkumech bylo
zjištěno, že trvalá práce v hlučném prostředí může zapříčinit hluchotu
a rovněž zhoršování výkonu. Tento problém se týká především naučených
dovedností, práce, která musí být vykonávána rychle, a také práce
vyžadující plné soustředění. A to se, stručně řečeno, týká většiny
novodobých profesí. Stres vystupňovaný hlukem má vliv i na náladu,
stresovaní lidé bývají podráždění a nejsou schopni racionálně
komunikovat.
Proto mnohé firmy žádají environmentální psychology o poradenství
ohledně zmírnění působení rušivých faktorů. Doporučení leckdy bývají
zcela jednoznačná: postavit zvukotěsné stěny, jiné uspořádání
pracoviště apod. Environmentální psychologové někdy dokonce
spolupracují s psychology práce na úpravách pracovní náplně.
Další stresory
Rušivým vlivem může být i nepřiměřená teplota. Na základě několika
studií, provedených v USA, bylo zjištěno, že existuje korelace mezi
vysokými teplotami a zvýšenou pravděpodobností výskytu občanských
nepokojů a demonstrací. Vysoké teploty totiž působí jako stresor. Jiní
odborníci se domnívají, že příčinou jsou sociální faktory. Podle nich
při vedrech lidé ve městech více vycházejí na ulici, takže si snáz
všimnou, že se někde něco děje. Když vidí, že se něčí chování vymyká
normálu, např. když policie zasáhne příliš tvrdě, pak je reakce
ostatních lidí více než srozumitelná.
Další příčinou stresu způsobeného faktory prostředí je znečištění
ovzduší, na něž organismus reaguje nejrůznějšími způsoby, např. dochází
ke vzniku specifických onemocnění jako astma, alergie, onemocnění srdce
atd. Jinou variantou je narušení celkového zdraví. Tělo se totiž také
musí vyrovnávat se znečištěním, což na ně klade velké nároky. Odtud je
už jen krůček ke snížení odolnosti vůči nemocím. Na přelidněných
místech pak snadno dostaneme rýmu a jiné nemoci.
V neposlední řadě má znečištění vliv i na psychiku. Rotton a kol.
(1978) ve svém výzkumu ukazují, že mezi náladou a stupněm znečištění
vzduchu je velmi úzký vztah. Když je znečištění mírné, lidé se cítí
dobře, bývají vyrovnanější a věci a lidi v okolí vidí v pozitivnějším
světle. Vysoký stupeň znečištění nepříznivě ovlivňuje náladu a je
spojen s negativním pohledem na svět.
Působení těchto stresorů je samozřejmě možné redukovat. Environmentální
psychologové za tímto účelem úzce spolupracují s jinými specialisty,
aby společně našli cestu k nápravě.
Například některé stromy pohlcováním znečištění z ovzduší čistí vzduch
a zároveň zvyšují procento volného kyslíku ve vzduchu. To dále
pozitivně působí i na lidi, protože v zeleni dovedou lépe odpočívat.
Proto projekty na nově vznikající městské čtvrti a přestavbu dopravních
uzlů předem počítají s vysazováním zeleně. Když pak stromy povyrostou,
mohou alespoň trochu přispět ke zkvalitnění ovzduší.
Různé přestavby a rekonstrukce městských a obytných celků rovněž
nezanedbávají rozličné možnosti zpříjemnění prostředí, které mají
umožnit, že už dál nebudou nepůsobit stresově. Herzog a kol. (1982)
zjistil, že se lidem ve městech nejvíc líbí místa obsahující přírodní
prvky, např. stromy, trávu a vodu. Lidem se také líbí nápaditá
zástavba, která harmonizuje s okolím. Stará, nevzhledná a neuklízená
zástavba, např. továrny nebo průchody, bývá – pochopitelně spolu se
znečištěným ovzduším – všeobecně považována za nejhorší rysy města.
Proto nové stavební plány obvykle obsahují otevřené prostory určené pro
pěší. Také v nákupních střediscích vidíme stále častěji květiny a umělé
vodopády, protože vyvolávají atmosféru klidu a pohody.
Dav
Dalším zdrojem stresu způsobeného životním prostředím jsou davy lidí.
Moderní způsob života nás totiž přímo vhání do náručí davu: při
nákupech, při návštěvě sportovních utkání, při cestování atd. Dav však
nemusí mít vždy pouze negativní konotace. I on se stává zdrojem hezkých
zážitků a vzpomínek, např. fotbaloví fanoušci uvádějí, že kdyby při
zápasu nebyli součástí davu, zápas by si tolik neužili. Někteří lidé
zase rádi chodí po obchodech v rušném středu města.
Dav v sobě tedy slučuje jak pozitivní, tak stresové faktory. Uveďme si
příklad toho, jak reagujeme na cizí lidi. Už jsme si říkali, a v příští
kapitole si to znovu připomeneme, že si lidé rozdělují svět na skupiny
„my“ a „oni“. Pochopitelně je nám lépe ve skupině, kterou označujeme
jako „my“. Fotbaloví fanoušci na zápase se sice vůbec neznají, ale
spojuje je to, že fandí stejnému mužstvu. Ve většině případů však do
skupiny „my“ řadíme spíš lidi, které známe.
Náš nervový systém navíc na cizí a známé lidi reaguje odlišně. Setkáme-
li se s cizím člověkem, jsme obezřetnější, opatrnější a – v závislosti
na kultuře a vlastních zkušenostech – více podezíraví. Tyto rozdíly v
reagování lze zaznamenat dokonce i v kulturách pozitivně nakloněných
cizím lidem. Jak by ne, když nás k obezřetnosti předurčuje evoluce a
máme ji zakódovanou v nervovém systému.
Jenže ve městě, kde žijeme, se s cizími lidmi setkáváme prakticky na
každém kroku. V malých městečkách nebo na vesnicích se lidé vesměs
znají. Musí to být ale velká náhoda, potkat ve velkém městě známého. Za
jediný den míjíme stovky cizích lidí, což je pro náš nervový systém
docela velká zátěž.
Není proto divu, že si vysoce ceníme soukromí a máme rádi místa, kde se
setkáváme s lidmi, které známe. Důležitými součástmi života ve městě
jsou proto domov, pracoviště a místa, kam si pravidelně chodíme
odpočinout, protože tam potkáváme víc známých lidí. Tato místa
představují relativní jistotu a nejsou po sociální stránce tolik
náročná. Vlastně fungují jako mechanismy vyrovnávání se se stresem v
přelidněných městech.
Přelidnění
Přelidnění spojené s nemožností uplatnit mechanismy zvládání stresu
může mít dalekosáhlé škodlivé účinky. V 15. kapitole jsme viděli, že
dokonce i při projektování orbitální stanice Mir bylo třeba dbát na to,
aby každý kosmonaut měl nějaký prostor jen pro sebe. Nikdo nedokáže být
bez ustání ve společnosti dalších lidí, ale je-li k tomu přinucen,
důsledkem mohou být vážné psychické potíže. Dochází k proměnlivosti
nálad, zvyšuje se tendence k agresi, jindy je naopak dominantním
laděním sklíčenost. Typická je i podrážděnost a mnohem menší tolerance
vůči typickým projevům a zvyklostem druhých lidí. Dále se objevuje
tendence k negativistickému způsobu myšlení.
Výzkum pobytu většího počtu zvířat v omezeném prostoru, který byl
proveden v šedesátých letech minulého století (pokus tohoto typu by
dnes rozhodně nebyl povolený), prokázal prudký nárůst výskytu násilného
chování, a když zvířata začala stav pociťovat jako neúnosný, vyskytl se
i kanibalismus a zabíjení mláďat.
Lidská přizpůsobivost takovýmto situacím naštěstí brání. Stres z pobybu
v podmínkách přelidnění však dokáže narušit jakýkoli vztah, ať už
kamarádský, partnerský, nebo vztahy v rodině. Vyrovnávání se s
přelidněním je tedy spojeno především s přizpůsobováním prostředí tak,
aby každý, kdo potřebuje, měl trochu soukromí.
V tomto kontextu jsou ovšem typické obrovské kulturní a individuální
rozdíly. Například model soukromí představovaný běžnou americkou
rodinou, která bydlí ve vlastním domku na předměstí, ve většině kultur
neplatí. Spousta lidí sdílí domov s několika dalšími lidmi, ať už s
rodinnými příslušníky, přáteli nebo členy subkultury, k níž se daný
jedinec hlásí. I když jsou zvyklí na život s ostatními, potřebují
nějaký prostor pouze sami pro sebe, ať už doslovně, či obrazně. Na půl
dne třeba odjíždějí někam jinam nebo – v závislosti na kulturních
tradicích – si určitou část dne s ostatními nepovídají, příp. ani
nenavozují oční kontakt.
Přelidnění ve městech samozřejmě souvisí s výskytem kriminality. V
jedné studii, jíž se účastnilo 175 amerických měst, badatelé zjistili,
že čím více lidí bydlelo ve sledované oblasti, tím častější bylo
páchání trestné činnosti. Do ní se počítaly vraždy, znásilnění, krádeže
aut i loupeže, přičemž na typu čtvrti nezáleželo.
V tomto případě samozřejmě hrají roli i další faktory. Jedním z nich je
chudoba, která je nejdůležitější proměnnou ovlivňující stupeň
kriminality v kterékoli zemi. V hustě obydlených oblastech totiž
většinou bydlí chudší lidé. Navíc vzrůstá anonymita, tj.
deindividualizace, tj. pocit ztráty osobní identity a splynutí s
anonymní skupinou, která trestnou činnost doslova sytí. Když k tomu
připočteme ještě nesnášenlivost na úrovni emocí a uvažování, kterou
vyvolává stres z pobytu ve městě, a nespravedlnost při neustálém
srovnávání svého života s životním stylem prezentovaným v reklamách,
získáme jednoznačný výsledek: Pravděpodobnost páchání trestné činnosti
se zvyšuje. A obraz společnosti plný násilí a vražd, který nám podává
televize, situaci nijak neuklidňuje.
Vzájemná pomoc
Lidé naštěstí mají i silnou tendenci ke spolupráci. Výzkumy zaměřené na
sledování pomoci kolemjdoucích ukazují, že cizím lidem spíše pomůžeme,
než naopak. Badatelé se zabývali rovněž otázkou, proč lidé někdy nejsou
ochotni pomoci, jenže při výzkumu nezohlednili poznatky o tom, že
ochota pomoci je většinovým fenoménem. Příkladů pomoci samozřejmě
existuje spousta. Snaha o zlepšení okolí domova a podíl obyvatel na
zkvalitňování života ve městě k nim patří. Environmentální psychologové
mají za úkol ukázat, jak lze tyto snahy a aktivity efektivně využívat
ke zpříjemnění každodenního života.
Sami vidíte, že environmentální psychologie je další rozsáhlou a
rozmanitou oblastí aplikované psychologie. Shrnuje poznatky psychologie
na několika rovinách: od fyziologických reakcí na senzorickou stimulaci
po pocit sounáležitosti. Jak jsme už konstatovali dříve, neměli jsme
zde prostor zabývat se všemi oblastmi působnosti tohoto oboru.
Kapitola 19
Politická psychologie
Poslední oblastí aplikované psychologie, kterou se budeme v této knize
zabývat, je jedna z nejnovějších: politická psychologie. Od druhé
světové války se mezi národy vystupňovalo několik konfliktů, přičemž
případy genocidy, tzv. etnických čistek a dalšího extrémního chování se
děly a dějí znepokojivě často. V některých případech byly příliš
zdůrazňovány rozdíly mezi náboženstvími, národnostmi a jinými
sociálními skupinami a výsledkem někdy byla tak intenzivní nenávist, že
vzniklý konflikt nakonec musela řešit diplomatickou cestou Organizace
spojených národů.
Ve většině zemí světa však spolu žijí lidé různých národností i
náboženského vyznání bez problémů. Oboustranná spolupráce je tedy
mnohem častější než konflikty, přičemž většině moderních národů se daří
žít v mnohonárodnostní společnosti, jejíž členové mají nejrůznější
náboženská vyznání. O tom se však v novinách nedočteme, takže spíš
získáváme dojem, že převládá konflikt, ačkoli skutečnost vypadá jinak.
Na Světovém kongresu psychologie, který se konal v roce 2000 ve
Stockholmu, hovořil diplomat Jan Eliasson o způsobech, jak by
psychologie mohla přispět k diplomatickým snahám o zklidnění situace.
n Jedna z možných pomocí se týká prevence konfliktů. Psychologie
totiž může upozornit na první varovné příznaky rozvíjejících se
konfliktů a zároveň pomoci zabránit tomu, aby existující konflikty
přerostly v nekontrolovatelné násilí či občanskou válku.
n Další oblastí, kde by mohla být užitečná, je řešení konfliktů,
především mediace. Psycholog dokáže najít vhodné způsoby budování
důvěry a spolupráce mezi účastníky konfliktu a těmi, kteří se snaží obě
strany přimět k jednání.
n Třetí oblastí působnosti jsou mírová jednání, při nichž
psychologie nabízí vhled do procesu a pravidel smiřování a zabývá se
tím, jak zamezit opakovanému vypuknutí konfliktu.
Prevence konfliktů
Hewstone (2000) uvádí různé druhy konfliktů, k nimž dospěli
psychologové působící v této oblasti. Jako užitečné se jeví rozlišení
mezi objektivními a subjektivními konflikty. Objektivní konflikty se
týkají moci, bohatství, území vlastněného několika skupinami za tiché
podpory stávajících sociálních, ekonomických, politických a
historických struktur. Naopak subjektivní konflikty vznikají v důsledku
rozdílů mezi nejrůznějšími skupinami a pozitivními hodnotami spojenými
s příslušností k té či oné skupině. Zpočátku jsou úzce propleteny s
objektivními rozdíly mezi skupinami, avšak přetrvávají i dlouho po
vyřešení rozdílů.
Psychologie má k prevenci konfliktů a časným varovným signálům skutečně
mnohé co říci. V tomto směru je jednou z nejužitečnějších teorií teorie
sociální identity, která se zabývá otázkou, jak si lidé vytvářejí
skupiny „my“ a „oni“. Každý z nás má několik sociálních identit
tvořících důležitou součást našeho sebepojetí. S různými sociálními
identitami souvisejí např. sociální role, tj. jak jednáme s ostatními
lidmi. Z obecného pohledu mají ovšem hlubší podstatu, protože naše
příslušnost k určité skupině obvykle ovlivňuje i to, jak přijímáme a
zpracováváme informace. Tato teorie nám poskytuje vhodné vodítko k
pochopení, proč a jak moc je pro člověka důležitá příslušnost ke
skupině.
Význam přisuzovaný příslušnosti ke skupině znamená, že pokud členové
cítí, že je prestiž nebo sociální postavení jejich skupiny ohroženo,
začnou jednat. Tím se stávají poměrně snadným terčem manipulace ze
strany politiků a dalších lidí, kteří cíleně přehánějí rozdíly mezi
skupinami a konflikty ve společnosti využívají pro vlastní záměry. Není
např. nijak výjimečné, když politici podněcují nesváry mezi skupinami,
aby odvrátili pozornost společnosti od nekvalitního fungování vlády.
Allport (1954) se zabýval sociálními předsudky, u kterých identifikoval
pět stadií:
n První nazývá absence dialogu, pro něž jsou typická prohlášení
plná nenávisti a verbální osočování zaměřené na vybranou sociální
skupinu. Jako příklad lze uvést protižidovskou propagandu v
předválečném Německu.
n Druhé stadium je vyhýbání se jiným, což znamená, že se mezi členy
dané skupiny a ostatními lidmi ve společnosti vytváří odstup. V tomto
stadiu sice nemusí dojít k ničemu vážnému, jsou však přeháněny rozdíly
mezi skupinami, takže příslušníci osočované skupiny působí mnohem
odlišnějším dojmem, než jak je tomu ve skutečnosti.
n Třetí stadium nazývá Allport diskriminace. V určitém okamžiku pro
členy vylučované skupiny přestávají platit občanská práva, není jim
dostupná práce, bydlení apod. Tento proces může být oficiální, jako
tomu bylo v případě státní politiky v nacistickém Německu a v Jižní
Africe, nebo neoficiální, projevující se preferencemi při výběru
uchazečů o zaměstnání či neochotou poskytnout členům dané skupiny
bydlení v určité části města.
n Čtvrté stadium předsudků začíná tehdy, když napětí mezi skupinami
zesílí natolik, že začne docházet k fyzickým útokům. Rasově či
nábožensky motivované útoky nezřídka provádějí extremisté, kteří jitří
konflikt a stupňují ho do extrémů.
n Poslední, páté stadium je podle Allporta vyhlazení, jímž rozumí
bezuzdné násilí zaměřené proti celé skupině. Obvykle vyústí v tzv.
etnickou čistku či genocidu.
Allportova práce byla založena na analýze událostí v Německu ve
třicátých a čtyřicátých letech 20. století, ale její závěry platí i pro
jiné extrémní formy násilí. Teorie sociální identity nám vysvětluje,
jak jsou do těchto konfliktů vtahováni běžní lidé, jak jimi manipulují
politici a propagandisté. Hewstone (2000) hovoří o tom, že klíčovou
složkou tohoto procesu jsou projevy ohrožení sociální identity. Může
jít o vnímané ohrožení tradičních způsobů chování, názorů, klíčových
zdrojů nebo se daná skupina cítí ohrožena jinou, mocnější či silnější
skupinou, která tyto výhody zneužívá pro své účely.
Psychologický vhled do této problematiky může pomoci zabránit
vystupňování konfliktů, které se dosud nestaly extrémními. Jenže
diplomaté se často setkávají s tím, že podobné problémy obvykle začnou
být brány vážně až v akutní fázi přerůstající v násilí. V takové
situaci je úspěšné vyřešení konfliktu mnohem obtížnější. Vypracování
vhodných postupů pro zjištění varovných projevů by proto mělo odhalit
příznaky konfliktů v jejich raném stadiu a s trochou štěstí zabránit
jejich eskalaci. Eliasson (2000) zdůrazňuje, že v každé zemi by měly
být „oči a uši“, tedy lidé obeznámení s příznaky jednotlivých stadií
konfliktů, kteří by upozorňovali OSN či jinou mírovou organizaci na
hrozící problém. V raném stadiu konfliktů bývají ještě kontrolní
inspekce a následné diplomatické intervence prostřednictvím třetí
strany efektivní.
Součástí práce psychologů je pátrání po příčinách problémů. Připomeňme
si rozdělení konfliktů na objektivní a subjektivní. Řada sociálních
konfliktů vychází ze situace ve společnosti. Patří sem chudoba, útlak,
zamezení přístupu jedné skupiny k možnostem nabízeným společností,
porušování lidských práv či jednoduše nedostatek diplomatické
komunikace mezi skupinami. K efektivnímu řešení problémů mnohdy mohou
přispět i nezávislé orgány, např. Sociální charta Evropského unie a
její dílčí akční programy, orientované na lidská práva a rovné
příležitosti, které se pokoušejí řešit extrémní rozdíly mezi skupinami
dříve, než přerostou v sociální konflikty.
I když se konflikt začne prodírat na povrch, stále existuje možnost
zásahu třetí strany, která může zabránit jeho vystupňování. Článek 33
Charty Organizace spojených národů, týkající se „pokojného řešení
sporů“, uvádí různé kroky, které lze v tomto směru podniknout – včetně
mediace, smírčího řízení, vyjednávání mezi oběma stranami, zkoumání
sociálních podmínek a smiřování skupin. Další možností jsou i
ekonomické sankce, avšak Eliasson (2000) se domnívá, že by mohly být
účinné jen po důkladné analýze a jasném zaměření proti vedoucím
představitelům, nikoli proti obyčejným lidem, kteří v dané situaci
žijí.
Je tedy zřejmé, že psychologie může být v případě prevence konfliktů
velmi užitečná. V současné době probíhají další psychologické výzkumy
zaměřené na příznaky konfliktů mezi skupinami a na možnost eskalace, či
naopak minimalizace napětí mezi skupinami. Psychologové v tomto směru
získávají stále nové poznatky.
Řešení konfliktů
Jakmile konflikt přeroste v násilí, priority se přesouvají jinam. Nelze
už zabránit eskalaci konfliktu, ale je třeba se pokusit o jeho
ukončení. Řada politiků přišla ke své škodě na to, že není obtížné
konflikt vyvolat, ale rozhodně není jednoduché ho vyřešit. Jakmile
totiž vypukne, skupiny, jichž se týká, na něj pohlížejí ze svého
subjektivního úhlu pohledu, vytvářejí si své pojetí minulých i
přítomných událostí a mají pocit křivdy. Proto není vůbec snadné takové
skupiny znovu smířit.
Jedním z psychologických procesů, které při tom hrají důležitou roli,
je vytváření sociálních reprezentací. Rozumějí se jimi postoje, které
sdílejí členové určité skupiny, jimiž ospravedlňují své chování ve
společnosti. Předávají se z jednoho člena skupiny na druhého a bývají
faktorem, který silně stmeluje skupinu a podporuje sociální
identifikaci s ní. Někdy bývají vyjádřeny přímo, spíše se však
vyskytují v nevyslovené, implicitní podobě. Projevují se jako metafory,
vtipy, karikatury apod.
Finn (1997) analyzoval malby na stěnách v konfliktních oblastech
Belfastu v Severním Irsku. Byly to velké malby, které byly výtvorem
různých skupin účastnících se konfliktu a v podobě symbolů a hesel
vyjadřovaly sociální reprezentace skupin. Podobné výtvory pomáhají
rozvíjet a udržovat jak hrdost na členství ve skupině, tak názory na
původce pocitu nespravedlnosti. Upevňují rovněž svazky v podskupinách a
posilují jejich představu o příčinách konfliktu. Taková představa se
většinou od názorů druhé strany radikálně liší.
„Kdo, kdy a jak“
První krok při řešení konfliktu má za cíl přimět strany s protikladnými
stanovisky k tomu, aby spolu komunikovaly. Je-li však jejich nenávist
hodně silná, téměř vždy je nutno zapojit třetí stranu, aby
prostředkovala. V řadě extrémně vyhrocených konfliktů poslední doby
přijali tuto klíčovou roli prostředníka zástupci OSN. Mnohdy se na
mediaci podílejí také další organizace, někdy dokonce i jednotlivci.
Eliasson (2000) pro mediaci specifikuje tři hlavní body. Stručně je lze
vyjádřit slovy „kdo, kdy a jak“.
„Kdo“ se vztahuje na konkrétního prostředníka. V jeho případě je velmi
důležité budování důvěry, aby ho všechny strany účastnící se konfliktu
byly ochotny poslouchat a vzájemně si sdělovat návrhy a požadavky bez
vyjadřování či očekávání skrytých úmyslů. Proto by prostředník měl být
vyslán nezaujatým úřadem či orgánem, aby neměl důvod stranit té či oné
frakci.
Prostředník by se měl vždy chovat tak, aby posiloval další budování
důvěry. Všechny strany se k němu na začátku vyjednávání obvykle chovají
s velkou opatrností, avšak výzkum v oblasti psychologie mediace při
konfliktech zjistil, že se jeho postavení může časem upevňovat a jeho
vliv zvětšovat, protože ho strany lépe poznají a začnou si vážit jeho
vlastností.
Eliasson se domnívá, že prostředník musí dobře znát jak kulturu a
historii, tak fakta a pozadí konfliktu. Další výzkumy jeho názor
potvrzují.
Když Terry Waite vystupoval v roli prostředníka na Středním východě,
jeho znalosti tamního náboženství a úcta k němu mu vydobyly mnohem
větší důvěryhodnost než komukoli jinému. Skutečnost, že je hluboce
věřící křesťan mohla být zdánlivě na překážku, avšak jeho
nepředpojatost a ochota respektovat názory jiné kultury mu naopak
pomohly pozici prostředníka posílit. Nebyl zástupcem skupiny, která se
přímo účastnila konfliktu, takže se vyhnul zařazení do jedné ze skupin
„my a oni“.
Další důležitou věcí je intervence v pravou chvíli. Je ideální, když k
mediaci dojde v počátečních stadiích konfliktu. Mnohdy se tak zachrání
nemálo lidských životů. Bohužel se stává, že konflikty nejdřív musí
dospět do určitého bodu, než si strany uvědomí nutnost mediace. Pokud
je nějaký návrh naopak předložen příliš brzy, mohou ho strany zcela
ignorovat. Vystoupit se stejným názorem podruhé pak ovšem není vůbec
snadné. Eliasson proto pokládá stanovení vhodného okamžiku pro
intervenci za důležitou výzvu pro psychology.
Neméně důležitý je způsob mediace. Mikula (2000) rozebírá řadu
nejrůznějších aspektů mediace, včetně toho, aby obě strany považovaly
výsledek jednání za spravedlivý. V případě závažných rozporů je pocit
sociální spravedlnosti možná nejdůležitější. Nelze totiž zaujmout
stanovisko „vítěz získá všechno“, protože takový postoj by s sebou
přinesl hněv, který by později mohl vyvřít na povrch. Prostředník tedy
musí najít řešení, které všem stranám něco přinese a které budou moci
představitelé stran sdělit příslušníkům skupiny, aniž by ztratili tvář.
Při mediaci konfliktu je důležitý jednak způsob sdělování myšlenek a
názorů, jednak jejich efektivita. Otázkou struktury takovýchto
rozhovorů a její důvěryhodností se zabývá poměrně hodně psychologických
studií. Znovu se dostávají ke slovu sociální reprezentace, konkrétně
význam, který obě strany přisuzují určitým metaforám. Spíše se však
jedná o obecnější aspekty formulací i metafor.
Eliasson (2000) uvádí příklad složité situace, kdy bylo nutno vyjednat
příměří na území, přes něž potřebovala přejet dodávka důležitých
humanitárních zásob. Znesvářené skupiny neměly na jednání o příměří
čas, vnímaly je navíc jako politický tah. Vyjednávání proto nebylo
úspěšné. Když se však výraz „příměří“ vyjádřil jinak, a sice spojením
„humanitární koridor“, byly obě strany ochotny spolupracovat. Nové
pojmenování situace totiž vnímaly jako nezaujatý čin, jako akt
lidskosti, nikoli jako politický kompromis. Taková představa byla pro
zúčastněné strany mnohem přijatelnější.
Sami vidíte, že politická psychologie může k procesu mediace přispět
skutečně vrchovatou měrou. Psychologické vědomosti zvyšují efektivitu
mediace, podporují budování důvěry k prostředníkovi a pomáhají
odpovědět i na otázku, jak ke sváru přispívají jazyk a znalost kultury
a sociálních reprezentací. Byť je třeba v této oblasti provést ještě
mnoho dalších výzkumů, přispěly dosavadní poznatky velkou měrou k
pochopení procesu mediace.
Smír
Podaří-li se úspěšně zprostředkovat řešení konfliktu, usilovná práce
zdaleka nekončí. Už jsme řekli, že konflikty mají svou minulost a
jejich psychologické následky mohou přetrvávat ještě dlouho po
objektivním vyřešení problémů. Každá strana si totiž vytváří vlastní
sociální reprezentaci o sporu, součástí kultury se stávají příběhy a
vtipy stranící té skupině, v níž vznikají, a shazující protivníka.
Takovéto výroky o tom, co se stalo, mají nemalou průraznost a autonomní
psychologickou realitu, takže pokud se nepodařilo konflikt zcela
vyřešit a zúčastněné strany se neusmířily, v budoucnu hrozí jeho
opakované vypuknutí.
Konflikty spojené s násilím mají dopad na psychiku všech zúčastněných.
Takovéto rány na duši potřebují čas i prostor na to, aby se zahojily.
Rovněž je důležité mluvit o emocích zjitřených při konfliktu. Ty se
totiž neuklidní samy od sebe, což platí také o jiných tělesných a
duševních zraněních. Psychologové, kteří se zabývají následky
zneužívání dětí a posttraumatickou stresovou poruchou, moc dobře vědí,
že vytěsňování vzpomínek nikam nevede. Jsou schopny na nás působit
ještě mnoho desetiletí po události, na niž jsme se rozhodli zapomenout.
Chceme-li se tedy z negativních zážitků zotavit, musíme je vynést na
povrch a postavit se jim tváří v tvář.
Totéž platí i o konfliktech mezi skupinami. O prožitých krutostech a
nespravedlnostech je třeba mluvit a zabývat se jimi, přestože je to pro
všechny zúčastněné bolestivé. Cílem není pomsta, která má v procesu
hojení duševních ran tak jako tak pochybnou hodnotu, ale otevřený
pohled na to, co se stalo. V tomto procesu hrají zásadní roli Komise
OSN pro lidská práva a mezinárodní soudní dvory. Lidé totiž mohou
ventilovat své prožitky, mohou promluvit veřejně, přede všemi, a tak
pomáhají celé společnosti vyrovnat se s tím, co všichni prožili. Bez
této možnosti by lidé o svých zkušenostech mohli mluvit jen doma a s
přáteli a stále by v sobě živili nenávist vůči bývalému protivníkovi.
Za několik desítek let, ne-li generací by pak mohlo dojít k obnovení
konfliktu. Veřejná slyšení, dávající lidem příležitost nahlas promluvit
přede všemi, tedy jsou velmi významnou součástí smírného procesu.
Dalším důležitým aspektem je hledání způsobů, jak redukovat sílu
rozdělení na „my a oni“, které z konfliktu vyplynulo. Hewstone (2000)
upozorňuje v tomto kontextu na dva přístupy. První z nich hledá
příležitosti pro vzájemný kontakt mezi členy skupin. Už před poměrně
dlouhou dobou bylo zjištěno, že kontakt je důležitým faktorem při
odbourávání předsudků. Průběh tohoto postupu se snažila a snaží mapovat
celá řada psychologických studií. Některé kontakty jsou efektivnější
než jiné, proto je důležité, aby kontakty mezi skupinami byly skutečně
kvalitní a aby přispívaly k odbourávání předsudků.
Kontakt sám o sobě pochopitelně nestačí. Například v bývalé Jugoslávii
docházelo k řadě pozitivních kontaktů mezi Srby a Chorvaty, ty však
nebyly imunní vůči cíleným politickým machinacím (Biro, 1995). Při
řešení objektivní nespravedlnosti bývá kontakt důležitým faktorem při
odbourávání předsudků a upřednostňování těch či oněch skupin. A právě
aplikovaní psychologové pracující v této oblasti mají za úkol
zjišťovat, jak zajistit co nejefektivnější kvalitu i kvantitu kontaktů
mezi členy skupin, které předtím stály proti sobě.
Druhý přístup je orientovaný na sociální kategorizaci, tedy na to, zda
lidé posuzují sebe a ostatní jako členy skupiny „my“, nebo jako členy
skupiny „oni“. Uvádí čtyři způsoby kategorizace. Jsou uvedeny v tabulce
19.1. Každý způsob kategorizace je založen na zmenšování rozdílů mezi
členy soupeřících skupin. Patří sem např. změna úhlu pohledu na
rozdíly, nahrazení kategorií apod. Cílem je zvýšit pravděpodobnost
ochoty členů skupin ke vzájemnému, pozitivně laděnému kontaktu, namísto
označování člena jiné skupiny za nepřítele.
Důvod, proč tento přístup funguje, vychází z psychologické dynamiky
podpory sociální identifikace. Už jsem uvedla, že každý z nás má
několik sociálních identit. Každá z nich je pro nás důležitá v
odpovídající situaci. Jsem-li na interdisciplinárním semináři zaměřeném
na kognitivní systémy, dostává se ke slovu moje sociální identita
psycholožky, která ovlivňuje to, jak se zapojuji do diskuse a odpovídám
na otázky. Jsem-li však na diskusním setkání o vzdělávacích systémech,
kde přednášejí odborníci z několika evropských zemí, moje sociální
identita psycholožky není pro danou situaci odpovídající. Namísto ní
vystupuje do popředí sociální identita vysokoškolské učitelky a britské
občanky.
Tab. 19.1 Odbourávání předsudků vyplývajících z členství ve skupině
• dekategorizace – odstraňování starých kategorií způsobujících
problémy;
• rekategorizace – změna důležitých kategorií, přičemž kategorie
pojící se s vnímáním skupin „my“ versus „oni“ jsou přetransformovány na
takové kategorie, které všechny jedince vnímají jako součást skupiny
„my“, tedy jako členy téže skupiny;
• subkategorizace – vybudování či zdůraznění „podvojných identit“ v
rámci stejných kategorií;
• kategorizace křížem – zdůrazňování toho, že se různé kategorizace
překrývají a že obvykle lidé sdílejí kategorizace přinejmenším na jedné
úrovni.
(Zdroj: Hewstone, 2000)
Sociální identity se prosazují tehdy, odpovídají-li dané situaci. V
případě konfliktu mezi skupinami bývá členství v určitých skupinách
natolik důležité, že ovlivňuje veškeré interakce mezi zúčastněnými.
Tento proces ale není pravidlem. Vyskytují se totiž případy, kdy lidé
příslušející k soupeřícím skupinám jsou za zvláštních okolností v
ozbrojených konfliktech schopni spolupracovat a vzájemně komunikovat.
Jako příklad lze uvést vojáky bojující v první světové válce na
opačných frontách, kteří si na Vánoce vzájemně dávali dárky, nebo
partyzány ochotné pomáhat lidem v nesnázích, i když patřili k jejich
nepřátelům. Prostor pro spolupráci a pomoc v nás nikdy nemizí, přičemž
vrátka do něj otevírá relativizace důležitosti dělicí čáry mezi
nenávistným rozdělením na „my a oni“.
Cílem je tedy nahradit neslučitelné sociální identity ostatními
sociálními identifikacemi, které by podporovaly vstřícné kontakty.
Velkou pomocí jsou společné zkušenosti, sdílené identifikace,
spravedlivé rozdělování materiálních i nemateriálních zdrojů a další.
Psychologové pochopitelně neumějí odpovědět na všechny otázky týkající
se urovnávání sporů, protože zde působí i ekonomické, politické a
kulturní faktory. Přesto mohou zásadní měrou přispět k pochopení a
řešení ozbrojených konfliktů.
Politická psychologie usiluje o vypracování vhodných způsobů pomoci při
diplomatických misích a nabízí své psychologické znalosti k řešení
konfliktů. Patří sem detekování počátečních varovných signálů konfliktů
a spolupráce s diplomaty při hledání způsobu, jak tyto signály převést
na vhodnou intervenci. Děje se to na základě stanovení optimálních
psychologických podmínek pro řešení konfliktu a výsledný smír.
Psychologové dále instruují diplomaty a další jedince podílející se na
mírovém procesu, jak efektivně vyjednávat a docílit úspěšného soužití
vícenárodnostních a multikulturních skupin v odlišných společenstvích a
kulturách. Aplikovaní psychologové v této oblasti teprve zahajují
systematickou práci, ale již teď mají co nabídnout.
Kapitola 20
Aplikovaná psychologie
jako profese
Aplikovaná psychologie, jak jste se při čtení knihy dozvěděli, je
různorodý a stále se rozvíjející obor. Neexistuje ovšem jen jeden druh
aplikované psychologie. Viděli jste, že psychologii lze aplikovat v
mnoha oblastech a že pro řešení problémů používá pestrou škálu metod.
Tato flexibilita je dána tím, že výzkumná oblast psychologie samé je
velmi široká. Této vědě je dnes přes sto třicet let, v jejichž průběhu
psychologové získali neobyčejné množství poznatků o lidech. Přesto toho
stále ještě mnoho nevíme, takže prostor pro další výzkum je skutečně
rozsáhlý. Dosavadní znalosti jsou pro nás přitom velmi užitečné.
Z historického pohledu aplikovaná psychologie navázala na základní
výzkum v psychologii. Někdy se rozdíly mezi oběma směry vymezují jen
velmi složitě. Například psychologie zdraví je oblast aplikované
psychologie, která vznikla v pracovnách teoretiků a teprve později, na
základě stále častějších výzkumů v oblasti praktického života, se stala
aplikovanou vědou. Postupem času se její význam zvětšoval, lidé stále
více vyhledávali služby psychologů zdraví, až došlo ke vzniku
samostatného oboru.
Psychologie má co říci snad ke všem oblastem každodenního života.
Důvodem je široký záběr tohoto oboru, zahrnující nejrůznější oblasti, a
také složitá struktura lidského organismu, takže všechno, co jedinec
dělá, je založeno na mnoha složitých dynamikách.
Například u tak běžného úkonu jako přijímání potravy lze pro účely
psychologie konkretizovat biochemickou rovinu týkající se vlivu různých
složek stravy na fungování mozku, dále behaviorální rovinu vypovídající
o asociacích, které si vytváříme mezi jídlem, péčí, útěchou a dalšími
podněty. Na kognitivní rovině nás zajímá, jak vnímáme jídlo, zda vypadá
dostatečně lákavě na to, abychom na ně dostali chuť apod. Na sociální
rovině se sleduje, s kým jíme a kdo pro nás vaří. Na kulturní rovině se
zjišťuje, co, kdy a jak jíme.
To je jen jeden příklad. Znovu zdůrazňuji, že psychologie zasahuje snad
do všech aspektů každodenního života. S rostoucím počtem poznatků se
rozrůstá i obor jako takový. Aplikovaná psychologie se stále mění a
vyvíjí. Stejně jako psychologie se i ona neustále učí, mění, získává
nové poznatky a odráží dobové problémy.
Profesní požadavky v oboru aplikovaná psychologie
Aplikovaná psychologie však znamená víc než jen hromadění základních
znalostí o tom, jak funguje lidský organismus, a následné využití
teorie v praxi. I psychologické poznatky, stejně jako poznatky
kteréhokoli vědního oboru, lze efektivně využít nebo záměrně zneužít.
Lidé s dílčími znalostmi psychologie totiž dokážou velmi snadno zmást
laiky, nebo své neúplné znalosti používat manipulativně či podvodně.
Proto mají psychologové přísné požadavky na kvalifikaci. Všichni
kvalifikovaní psychologové se musí řídit etickým kodexem, který je
informuje o tom, co při své práci smějí a nesmějí dělat. Etický kodex
má velmi přísná pravidla; jeho cílem je chránit klienty a další
jedince, kteří jednají s psychologem.
Řadu kapitol v této knize doprovázejí údaje o získávání kvalifikace
psychologa. Cesta začíná absolvováním vysokoškolského studia
psychologie, které zajišťuje nabytí základních vědomostí. Řada
absolventů pokračuje dál, a buď si vyberou teoretický směr studia, nebo
zahajují další vzdělávání v některé z mladších oblastí aplikované
psychologie. Chce-li někdo pracovat v několika zavedených oblastech
psychologie, kam patří třeba klinická psychologie, musí nejdřív
absolvovat postgraduální přípravu zaměřenou na vybranou specializaci.
Zároveň je třeba absolvovat několik let praxe v oboru, aby budoucí
specialisté měli představu o praktickém uplatnění svého oboru. Součástí
dalšího vzdělávání je práce pod supervizí, následovaná po skončení
studia zkušebním obdobím samostatné práce. Je to poměrně složitý
proces, ale není o nic komplikovanější než v jiných profesích, např. v
právu nebo v medicíně.
Psychologie pro mě vždy byla a zůstala fascinujícím oborem. Pořád totiž
lze zkoumat něco nového nebo se něco nového naučit. Proto jsem ji velmi
ráda představila i vám. Pokud se vám psychologie zalíbí a budete se o
ni zajímat i nadále, doufám, že vám s ní bude stejně dobře jako mně. A
pokud touto knihou vaše seznámení s psychologií končí, snad jste si
alespoň příjemně početli.
Bibliografie
Abraham, C. a Hampson, S. E. (1996). A social cognition approach to
health psychology: philosophical and methodological issues. Psychology
and Health, 11, 223–241.
Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, G., Levinson, D. J. a Sanford, R. N.
(1950). The authoritarian personality. New York: Harper.
Allport, G. W. (1954). The nature of prejudice. Wokingham: Addison-
Wesley.
Altman, I. (1975). The Environment and Social Behaviour. Monteray:
Brooks & Cole.
Annett, J. (1989). Skills. In: Colman, A. M. & Beaumont, J. G. (eds.).
Psychology Survey 7. London: Routledge.
Argyle, M. (1975). Bodily communication. London: Methuen.
Atkinson, J. W. (1964). An introduction to motivation. Princeton: Van
Nostrand.
Banyard, P. (1996). Applying psychology to health. London: Hodder &
Stoughton.
Biro, M. (1995). Psychological Characteristics of „Homo Communisticus“.
In: Psychology in a Changing Europe: Proceedings of the first East-West
Conference in General Psychology. Banská Bystrica, srpen 2000.
Bowlby, J. (1951). Child care and the growth of love. Harmondsworth:
Penguin.
Bruner, J. S. (1964). The course of cognitive growth. American
Psychologist 19, 1–15.
Butler, J. M. a Haigh G. V. (1954). Changes in the ralation between
self-concept and ideal concepts consequent on client centred
counselling. In: Rogers C. R. a Dymond R. F. (eds.). Psychotherapy and
personality change. Chicago: University of Chicago Press.
Canter, D. (1994). Criminal Shadows. London: Harper Collins.
Cartwright, S. a Cooper, C. L. (1997). Managing workplace stress.
London: Sage.
Cassidy, T. (1997). Environmental Psychology: behaviour and experience
in context. Hove: Psychology Press.
Cattell, R. B. (1946). Description and measurement of personality. New
York: World Book Company.
Czeisler, C. A., Moore-Ede, M. C. a Coleman, R. M. (1982). Rotating
shift work schedules that disrupt sleep are improved by applying
circadian principles. Science 217, 460–463.
Eliasson, J. (2000). Diplomacy, Conflict Prevention and Psychology.
Proceedings of the XXVII International Congress of Psychology,
Stockholm, červenec 2000.
Ellis, A. (1977). The basic clinical theory of rational-emotive
therapy. In: Ellis, A. & Grieger, R. (eds). Handbook of rational-
emotive therapy. New York: Springer.
Finn, G. P. T. (1997). Qualitative analysis of murals in Northern
Ireland: paramilitary justification for political violence. In: Hayes,
N. (ed.). Doing Qualitative Analysis in Psychology. Hove: Psychology
Press.
Fisher, R. P. a Gieselman, R. E. (1992). Memory-enhancing techniques
for investigative interviewing. Springfield: C. C.Thomas.
Fontana, D. (1984). Failures of Academic Achievement. In: Gale, A. a
Chapman, A. J. (eds.). Psychology and Social Problems. Chichester:
Wiley.
Gesell, A. a Ilg, F. L. (1949). Child development. New York: Harper.
Gibson, H. B. (1982). The use of hypnosis in police investigations.
Bulletin of the British Psychological Society 35, 138–142.
Harrison, A. A. (1986). On resistance to the involvement of
personality, social and organizational psychologtists in the US Space
Program. Journal of Social Behaviour and Personality 1(3) 315–324.
Hayes, N. a Lemon, N. (1990). Stimulating Positive Cultures in Growing
Companies. In: Leadership & Organisational Change Management 11(7) 17–
21.
Hayes, N. (1997). Successful Team Management. London: ITBP.
Hayes, N. (1998). Psychological processes in organisational cultures I:
social representations and organisational semiotics. Human Systems 9,
59–65.
Hayes, N. (1998). Psychological processes in organisational cultures
II: social identification and organisational groups. Human Systems 9
(3/4) 231–237.
Hayes, N. (1999). What makes interactive exhibits successful?
Psychological perspectives Paper delivered at the 2nd International
Congress of Science Centres, Calcutta, India.
Hayes, N. (2000) Doing Psychological Research. Buckingham: Open
University Press.
Hewstone, M. (2000). Social Psychology and Intergroup Conflict.
Proceedings of the XXVII International Congress of Psychology.
Stockholm, červenec 2000.
Herzog, T., Kaplan, S. a Kaplan, R. (1982). The prediction of
preference for unfamiliar urban places. In: Population and Environment
5, 43–58.
Horne, J. (1992). Stay awake, stay alive. New Scientist, 4. 7. 1992.
Janis, I. L. (1972). Victims of Groupthink. Boston: Houghton Mifflin.
Kanas, N. (1991). Psychosocial support for cosmonauts. Aviation, Space
and Environmental Medicine, 62, 353–355.
King, M. A. a Yuille, J. (1987). Suggestibility and the child witness.
In: Ceci, S. J., Toglia, M. P. a Ross, D. E. (eds.). Children’s
Eyewitness Memory. New York: Springer.
Koluchova, J. (1976a). Severe deprivation in twins: a case study. In:
Clarke, A. M. a Clarke, A. D. B. (eds). Early experience: myth and
evidence. London: Open Books.
Koluchova, J. (1976b) A report on the further development of twins
after severe and prolonged deprivation. In: Clarke, A. M. a Clarke, A.
D. B. (eds). Early experience: myth and evidence. London: Open Books.
Kornilova, L. N. (1997). Orientation illusions in spaceflight. Journal
of Vestibular Research: equilibrium and orientation 7(5) 429–439.
Lewin, K. (1951). Field Theory in Social Science. New York: Harper &
Row.
Ley, P. (1988). Communicating with Patients. London: Croom Helm.
Lieppe, M. R., Manion, A. P. a Romancszk, A. (1992). Eyewitness
persuasion: how and how well do fact finders judge the accuracy of
adults’ and children’s memory reports? Journal of Personality and
Social Psychology 63, 181–197.
Loftus, E. F. a Palmer, J. C. (1974). Reconstruction of automobile
destruction: an example of the interaction between language and memory.
Journal of Verbal Learning and Verbal Behaviour 13, 585–589.
Manzey, D. a Lorenz, B. (1998). Mental performance during short-term
and long-term spaceflight. Brain Research Reviews. 28, 215–221.
McKinlay, J. B. (1975). Who is really ignorant – physician or patient?
Journal of Health and Social Behaviour 16, 3–11.
Melzack, R. (1992). Phantom Limbs. Scientific American, duben 1992, 90–
96.
Mikula, G. (2000). The role of social justice in limiting and resolving
social conflicts. Proceedings of the XXVII International Congress of
Psychology, Stockholm, červenec 2000.
Monk, T. H., Buysse, D. J., Billy, B. D., Kennedy, K. S. a Willrich, L.
M. (1998). Sleep and circadian rhythms in four orbiting astronauts.
Journal of Biological Rhythms. 13 (3) 188–201.
Moorhead, G. Ference, R. a Neck, C. P. (1991). Group decision fiascoes
continue: SpaceShuttle Challenger and a revised groupthink framework.
Human Relations 44 (6) 539–550.
Newman, O. (1972). Defensible Space. New York: MacMillan.
Ogden, J. (2000). Health Psychology: a textbook 2nd edition.
Buckingham: Open University Press.
Piaget, J. (1959). The language and thought of the child. London:
Routledge & Kegan Paul.
Prochaska, J. O., DiClemente, C. C. a Norcross, J. C. (1992). In search
of how people change: applications to addictive behaviours. American
Psychologist 47, 1102–1114.
Reason, J. (1991). Human Error. Cambridge: Cambridge University Press.
Richardson, J. T. E. (1990). Clinical and neuropsychological aspects of
closed head injury. London: Taylor & Francis.
Rogers, C. R. (1951). Client-centred therapy. London: Constable.
Rose, R. M., Fogg, L. F., Helmreich, R. L. a MacFadden, T. J. (1994).
Psychological predictors of astronaut effectiveness. Aviation, Space
and Environmental Medicine. 65, 910–915.
Rotton, J., Frey, J. Barry, T., Milligan, M. a Fitzpatrick, M. (1979).
The air pollution experience and physical aggression. Journal of
Applied Social Psychology. 9, 397–412.
Rutter, M. (1975). Helping Troubled Children. Harmondsworth: Penguin.
Sanders, A. F. (1998). Ergonomics In: Drenth, P. J. D., Thierry, H. a
de Wolff, C. J. (eds.). Handbook of Work and Organisational Psychology
Vol 2. Hove: Psychology Press.
Schaffer, H. R. a Emerson, P. E. (1964). The development of social
attachments in infancy. Monographs of social research in child
development. 29/94.
Seligman, M. E. P. (1991). Learned Optimism. New York: Knopf.
Seligman, M. E. P. (1998). Learned Optimism. New York: Pocket Books.
Smith, D., Holmes, P., Collins, D. a Layland, K. (1998). The effect of
mental practice on muscle strength and EMG activity. Proceedings of the
British Psychological Society. 6 (2) 116.
Starkey, K. (1996). (ed.). How organisations learn. London: ITBP.
Stratton, P. M. a Swaffer, R. (1988). Maternal causal beliefs for
abused and handicapped children. Journal of Reproductive and Infant
Psychology 6, 201–216.
Stratton, P. M. (1983). Biological preprogramming of infant behaviour.
Journal of Child Psychology and Psychiatry. 24 (2) 301–309.
Stewart, K. T., Hayes, B. C. a Eastman, C. I. (1995). Light treatment
for NASA shiftworkers Chronobiology International. 12, 141–151.
Taylor, F. W. (1911). The principles of scientific management. New
York: Harper and Row.
Van Dijk, T. A. (1987). Communicating Racism. Ethnic prejudice in
thought and action. Newburg Park: Sage.
Vygotsky, L. S. (1962). Thought and Language. Cambridge, Mass.: MIT
Press.
Wagstaff, G. F. (1987). Hypnosis. In: Beloff, H. a Coleman, A. (eds.).
Psychology Survey 6. Leicester: BPS Books.
Watson, J. B. (1924). Behaviourism. New York: J. B. Lippencott.
West, M. A. (1990). The social psychology of work group innovation. In:
West, M. A. a Farr, J. L. (eds.). Innovation and creativity at work:
psychological and organisational strategies. London: Wiley.
West, M. A. (1995). Effective Teamwork. Leicester: BPS Books.
Yarnell, P. R. a Lynch, S. (1973). The ding: amnestic states in
football trauma. Neurology 23, 196–197.
Seznam vybraných knih dostupných v českém jazyce
Baštecká, B. a kol. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha:
Portál.
Baštecká, B., Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha:
Portál.
Čáp, J., Mareš, J. (2001). Psychologie pro učitele. Praha: Portál.
Černoušek, M. (1992). Psychologie životního prostředí. Praha:
Karolinum.
Čírtková, L. (2000). Policejní psychologie. Praha: Portál.
Čírtková, L., Červinka, F. (1994). Forenzní psychologie. Praha:
Support.
Ellis, A. (2002). Trénink emocí. Praha: Portál.
Fontana, D. (1997). Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál.
Gretz, K. F., Drozdeck, S. R. (1992). Psychologie prodeje. Praha:
Victoria Publishing.
Kohoutek, R. (2002). Základy užité psychologie. Brno: CERM.
Komárková, R., Rymeš, M., Vysekalová, J. (1998). Psychologie trhu.
Praha: Grada.
Kratochvíl, S. (2002, 4. vydání). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada.
Kulišťák, P. (2003). Neuropsychologie. Praha: Portál.
Langmeier, J. (1991, 2. vyd.). Vývojová psychologie pro dětské lékaře.
Praha: Avicenum.
Mikuláštík, M. (2003, 2. vyd.). Psychologie práce pro manažery. Zlín:
Univerzita Tomáše Bati.
Piaget, J., Inhelderová, B. (2001, 3. vyd.). Psychologie dítěte. Praha:
Portál.
Spurný, J. (2003). Psychologie výslechu. Praha: Portál.
Štikar, J. (1996). Základy psychologie práce a organizace. Praha:
Karolinum.
Štikar, J. (2000). Metodologie psychologie práce a organizace. Praha:
Karolinum.
Štikar, J., Hoskovec, J. Štikarová, J. (2003). Psychologie v dopravě.
Praha: Karolinum.
Štikar, J., Hoskovec, J., Stríženec, M. (1982). Inženýrská psychologie.
Praha: SPN.
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál.
Vaněk, M. (1986). Psychologie sportu. Praha: Olympia.
Vybíral, Z. (2000). Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál.
Vybíral, Z. (2003). Vyšokovaný svět. Hradec Králové: Konfrontace.
Výrost, J. Slaměník, I. (1998). Aplikovaná sociální psychologie 1.
Praha: Portál
Výrost, J. Slaměník, I. (2001). Aplikovaná sociální psychologie 2.
Praha: Grada.
Vysekalová, J., Komárková, R. (2001, 2002). Psychologie reklamy. Praha:
Grada.

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Hayes, Nicky
Aplikovaná psychologie / Nicky Hayesová ; [z anglického
originálu ... přeložila Dagmar Brejlová]. -- Vyd. 1. -- Praha : Portál,
2003. -- 224 s.
Název originálu: Applied psychology
ISBN 80-7178-807-4

159.98
• aplikovaná psychologie
• studie

159.98 - Aplikovaná psychologie

Původní anglické vydání:

Applied Psychology,
nakladatelství Hodder & Stoughton Ltd.
© Nicky Hayes

České vydání:
Translation © Dagmar Brejlová, 2003
© Portál, s. r. o., Praha 2003
ISBN 80-7178-807-4