G. K.

ŽUKOV
VZPOMÍNKY
A ÚVAHY
 NAKLADATELSTVÍ
SVOBODA
PRAHA 197 Vydáni
připravilo
nakladatelství tiskové
agentury Novosti,
Moskva
Věnováno sovětským vojákům
 PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNI

Ve své knize jsem se snažil ukázat hrdinství ruských vojáků a plně ocenit obrovské úsilí Komunistické strany Sovětského svazu a sovětského lidu,
který nesl na sobě hlavní tíhu války.
Při vzpomínce na společný boj proti hitlerovským uchvatitelům hodnotím vysoce zásluhu odvážných slovenských partyzánů a hrdinských
vojenských jednotek, jimž velel generál Ludvík Svoboda, na společném vítězství nad nepřítelem.
Domnívám se, že je velmi důležité, aby sepsalo o dějinách válečného období, hlavně pro mladou generaci, která, jak se říká, neměla možnost
„přičichnout si k prachu“. Tato generace ví o hrdinství lidu, který bojoval proti fašismu, jen z doslechu. Četné pomníky vybudované na území ČSSR
na počest padlých sovětských a československých vojáků výmluvně hovoří o hrdinství a obětech našich národů, které učinily vše pro to, aby vybojovaly
svým synům a dcerám svobodu.
Bohužel i nyní, čtvrt století po válce, síly imperialismu znovu ohrožují klid a štěstí lidí. Avšak bratrská jednota národů socialistických zemí je
nepřekonatelnou překážkou těchto sil a zárukou výstavby nového života.
Využívám příležitosti, kterou mi poskytlo nakladatelství Svoboda, a co nejsrdečněji blahopřeji československým Čtenářům k 25. výročí osvobození
Československa a přeji jim mnoho úspěchů v budování socialistické vlasti.

G. K. Žukov
Moskva 14. srpna 1969
PŘEDMLUVY

Na knize, kterou předkládám čtenářům, jsem pracoval několik let. Chtěl jsem z obsáhlého materiálu vyprávějícího o životě, z velkého množství
událostí a setkání vybrat to nejpodstatnější a nejdůležitější, co by důstojně reprezentovalo velké činy a pracovní úspěchy sovětského lidu.
Přestože od událostí, o nichž píši, uplynulo již mnoho let, nelze zřejmě ještě ani dnes přesně říci, co z prožitého a viděného se vyznačuje trvalými
rysy…
Ať mi soudruzi ve zbrani prominou, jestliže se mi nepodařilo jim všem vzdát v knize příslušný hold. Ještě je čas a ještě mnozí jiní o nich napíší. Já
však budu vděčen všem, kdo mi pošlou své připomínky a úvahy, k nimž bych mohl při další práci na této knize přihlédnout a použít jich.
Na vydání mé knihy se podílela celá řada soudruhů. Chtěl bych vyslovit poděkování generálům a důstojníkům z Vojenské vědecké správy generálního
štábu sovětských ozbrojených sil a z Ústavu vojenských dějin, náčelníkům oddělení ministerstva obrany SSSR plukovníku Nikitovi Jefimoviči
Těreščenkovi a plukovníku Petrovi Jakovleviči Dobrovolskému, stejně jako redaktorům nakladatelství tiskové agentury Novosti Anně Davydovně
Mirkinové, Viktoru Alexandroviči Jerochinovi a všem těm, kdo připravovali můj rukopis do tisku.
Mimořádné díky vyslovuji za velkou tvůrčí pomoc při vzniku této knihy Vadimu Gerasimoviči Komolovovi.
G. Žukov
Dne 10. února 1969

5
 I

O DĚTSTVÍ A MLÁDÍ

Na sklonku let si jen s obtížemi vybavuji všechno, co se v mém

životě událo. Roky, práce a události vymazaly z paměti mnohé z
toho, co má vztah zejména k dětství a mládí. Pamatuji si jen to, na
co nelze zapomenout.
Dům ve vesnici Strelkovka v Kalužské gubernii, kde jsem se 19.
listopadu (podle starého kalendáře) 1896 narodil, stál uprostřed
vesnice. Byl velmi starý a jeden jeho roh se sesul. Zdi a střecha
obrostly mechem a travou. Dům měl jen jednu místnost s dvěma
okny.
Otec ani matka nevěděli, kdo a kdy náš dům postavil. Z
vyprávění starých lidí jsem se dozvěděl, že v něm kdysi žila
bezdětná vdova Annuška Zukovová. Aby si zpříjemnila svou
samotu, vzala si na vychování z dětského útulku dvouletého chlapce,
mého otce. Kdo byli jeho skuteční rodiče, nikdo nevěděl a ani otec
se nesnažil vypátrat svůj původ. Je pouze známo, že tříměsíčního
chlapce nechala na prahu dětského útulku jakási žena spolu s
lístečkem, na němž stálo: „Mému synovi dejte jméno Konstantin.“
Co donutilo ubohou ženu, aby položila u dveří dětského domova své
dítě, těžko říci. Odhodlala se k tomu asi sotva pro nedostatek
mateřského citu, spíše proto, že byla v mimořádně těžké situaci.
Po smrti nevlastní matky šel otec, ani ne osmiletý, do učení k
obuvníkovi do velké vsi Ugodskij Závod. Později mi vyprávěl, že
učení spočívalo v podstatě z domácích prací. Musel pečovat o děti
svého zaměstnavatele a pást dobytek. Tak se otec „učil“ asi tři roky,
než si začal hledat jiné místo. Došel pěšky až do Moskvy, kde se
nakonec uchytil ve Weissové obuvnické dílně, k níž také patřil
obchod se zakázkovou obuví.
Neznám podrobnosti, ale podle otcova vyprávění byl s mnoha
jinými dělníky po událostech roku 1905 ze zaměstnání propuštěn a
vyhoštěn z Moskvy za účast v demonstracích. Od té doby, až do
smrti v roce 1921, žil otec neustále na vesnici, kde šil a opravoval
obuv a pracoval na poli.
MojVmatka Ustiňja‘ Artěmjevna se narodila a vyrostla ve velmi
chudé rodině v sousední vesnici Čornaja Grjaz.
Když se otec a matka vzali, bylo matce třicet pět a otci padesát
let. Oba byli ženatí již podruhé. Po první svatbě oba brzy ovdověli.
Matka byla fyzicky velmi silná. Lehce zvedala ze země
osmdesátikilové pytle s obilím a přenášela je na dlouhé vzdálenosti.
Říkalo se o ní, že zdědila fyzickou sílu po svém otci, mém dědu
Arťomovi, který se postavil pod koně a nadzvedl ho nebo ho
jediným trhnutím za ocas položil na zem.
Velká bída a otcovy malé výdělky donutily matku, aby vozila
zboží a tím přinášela rodině další výdělek. Na jaře, v létě a časně na
podzim pracovala na poli a později, v podzimních měsících, jezdila
do újezdního města Malojaroslavce pro koloniální zboží, které
vozila obchodníkům do Ugodského Závodu. Za tuto práci dostávala
rubl až rubl a dvacet kopejek. Jaký to však byl výdělek? Po odečtení
výdajů za krmivo pro koně, za nocleh ve městě, potravu, opravu
obuvi atd. zůstalo jí velmi málo. Myslím, že žebráci dostávali v té
době více.
Nedalo se však nic dělat, takový už byl osud chudých, a matka
pracovala bez reptání. Mnohé ženy z našich vesnic, aby nezemřely
hladem, dělaly totéž. V bezedném blátě a za každého počasí vozily
zboží z Malojaroslavce, Serpuchova a z jiných měst. Malé děti
nechávaly pod dohledem babiček a dědečků, kteří sami sotva
chodili.
Většina rolníků v našich vesnicích žila chudobně. Půdy měli
málo, a ta byla navíc málo úrodná. Na poli pracovali převážně ženy,
staří lidé a děti. Muži jezdili na sezónní práce do Moskvy,
Petrohradu a jiných měst. Za svou práci dostávali málo peněz, takže
málokterý z nich se vrátil do vesnice se slušným výdělkem v kapse.
Na vesnicích žili samozřejmě také bohatí rolníci – kulaci. Těm se
nežilo špatně: měli velké světlé, pěkně vybavené domy, na dvoře
mnoho dobytka a drůbeže, na sýpkách velké zásoby mouky a obilí.
Jejich děti chodily pěkně oblečené, dosyta najedené a učily se v
lepších školách. Na tyto lidi pracovali v podstatě chudáci našich
vesnic často za žebráckou mzdu: za trochu obilí, kousek jídla nebo
za osivo.
My, děti chudáků, jsme viděly, jak těžký život mají naše matky,
a hořce jsme prožívaly jejich slzy. Jakou jsme však mívaly radost,
když každému z nás přivezly z Malojaroslavce jeden celý preclík
nebo perník! Když se jim podařilo na vánoce nebo velikonoce ušetřit
trochu peněz na piroh s nádivkou, pak naše nadšení nebralo konce.
Když mi bylo pět let a sestře šlo již na sedmý rok, porodila
matka ještě jednoho chlapce, kterého nazvali Alexejem. Byl velmi
hubený a všichni se báli, že nevydrží. Matka plakávala a naříkala:
„Z čeho má být to dítě silné? Z vody a chleba?“
Za několik měsíců po porodu se rozhodla, že pojede znovu do
města za výdělkem. Sousedi jí to rozmlouvali a radili jí, aby
pečovala o chlapce, který byl ještě velmi slabý a potřeboval
mateřské mléko. Avšak nebezpečí hladu, jenž hrozil celé rodině,
donutilo matku, aby odjela, a Aljoša zůstal naší péči. Nežil dlouho:
necelý rok. Na podzim jsme ho pochovali na hřbitově v Ugodském
Závodě. Já a sestra, nemluvě o otci a matce, jsme Aljošovi velmi
truchlili a často jsme navštěvovali jeho hrobeček. V témž roce nás
postihlo další neštěstí: stářím se propadla střecha našeho domu.
i „Musíme se odsud vystěhovat,“ řekl otec, „nebo nás to všechny
pohřbí. Dokud je ještě teplo, budeme žít v kůlně a pak uvidíme.
Snad nám někdo poskytne přístřeší v lázni u domu nebo ve stodole.“
Pamatuji se na matčiny slzy, když nám říkala: „Nedá se nic dělat,
děti, noste všechny věci do kůlny.“
Otec udělal malá kamna na vaření a my jsme se v kůlně
uvelebili, jak to bylo jen možné.
Na „oslavy“ nastěhování do nového bytu přišli otcovi přátelé,
kteří žertovali:
„Tak co, Kosťo, říká se, že ses nepohodl s domácím skřítkem, že
prý tě vystrnadil z tvého bytu?“
„Jak to nepohodl?“ odpověděl otec. „Kdybych se s ním
nepohodl, určitě by nás všechny pohřbil pod zbořenou střechou.“
„Co chceš dělat?“ zeptal se ho Nazaryč, náš soused a otcův
přítel.
„Ani sám nevím…“
„Jaképak dlouhé přemýšlení,“ vmísila se do hovoru matka,
„odvedeme krávu na trh. Tam ji prodáme a koupíme si domek. Ani
se nenadějeme a léto bude za námi a v zimě se stavět už nedá…“
„Ustiňja má pravdu,“ souhlasili mužici.
„Pravdu má, ale jedna kráva na to nestačí,“ řekl otec, „vždyť
kromě ní máme už jen starého koně.“
Na to nikdo neodpověděl, ale všem bylo jasné, že to nejtěžší nás
teprve čeká.
Za krátkou dobu se otci podařilo koupit levně a na splátky malý
domek. Sousedé nám pomohli s jeho přestěhováním a k listopadu
domek již stál. Jeho střechu jsme pokryli slámou.
„To nic, i v takovém se dá bydlet, a až zbohatneme, postavíme si
lepší,“ řekla matka.
Zvenčí vypadal dům hůř než ostatní; zápraží bylo stlučeno ze
starých prken, v oknech byly úlomky skla. My jsme však byli
všichni velmi rádi, že s příchodem zimy máme svůj teplý kout, a
pokud jde o nedostatek místa, pak zde dvojnásob platilo pořekadlo:
„Třeba nepohodlně, ale zato v dobré pohodě.“
V zimě 1902 mi bylo šest let. Tato zima byla pro naši rodinu
velmi těžká. Rok byl neúrodný a obilí nám stačilo sotva do poloviny
prosince. Z otcových a matčiných výdělků se dal jen taktak koupit
chléb a sůl a zaplatit dluhy. Dobří sousedé nám občas vypomohli
zelnou polévkou nebo kaší. Tato vzájemná výpomoc nebyla na
venkově výjimkou, spíše vyjadřovala tradice přátelství a solidarity
ruských lidí, kteří žili ve velké nouzi.
Na jaře se situace trochu zlepšila, protože bylo výjimečně hodně
ryb v řekách Ogubljance a Protvě. Ogubljanka je malá nehluboká
říčka, značně zarostlá vodní travou. Nad vesnicí Kostinka, poblíž vsi
Bolotskoje, kde z malých potůčků začínala řeka, byla hojnost
velkých ryb. V Ogubljance, zejména nedaleko od naší vesnice a
sousední vsi Ogub, bylo mnoho plotic, okounů a línů, které jsme
chytali převážně do košů. Někdy nám štěstí zvlášť přálo a já jsem
rozdával ryby sousedům, kteří nám vypomáhali zelnou polévkou a
kaší.

7
 Jako chlapci jsme zejména rádi chytali ryby v Protvě, poblíž
Michalevských hor. Cesta tam vedla přes hustý lipový háj a
nádherné březové lesíky, kde rostlo velmi mnoho jahod a koncem
léta mnoho hub. Do tohoto háje chodili mužici ze všech nejbližších
vesnic na lýko, z něhož vyráběli laptě, jimž se říkalo „čtverečkovaná
sváteční obuv“.
Tento háj a lesíky nyní již nenajdete, protože je vykáceli němečtí
okupanti a kolchoz rozoral po Velké vlastenecké válce půdu na
pěstování obilí.
Jednou v létě mi otec řekl:
„Tak, Jegore, jsi už velký, je ti sedm pryč, musíš také začít něco
dělat. Ve tvých letech jsem už pracoval jako dospělý člověk. Vezmi
si hrábě, pojedeme zítra na sena. Budeš spolu se sestrou pohrabovat,
sušit a dělat kupky.“
Na sklizni sena, kam mě dospělí brali často s sebou, se mi líbilo.
Nyní jsem tam však jel s vědomím, že nejedu za zábavou, jako tomu
bylo předtím. Byl jsem hrdý na to, že už pracuji samostatně a
přináším tak užitek rodině. Na jiných vozech jsem viděl své stejně
staré přátele, rovněž s hráběmi v rukou.
Pracoval jsem velmi pilně a byl jsem pyšný, jak mě dospělí
chválí. Poněkud jsem to však přehnal: na dlaních se mi brzy objevily
puchýře. Styděl jsem se to přiznat, a proto jsem trpěl, až už se to
nedalo vydržet. Nakonec mi puchýře praskly a já nemohl
pohrabovat.
„To nic, to přejde!“ řekl otec a kouskem hadříku mi obě ruce
zavázal.
Několik dní jsem nemohl vzít hrábě do rukou, a proto jsem
pomáhal sestře nosit a skládat seno do kupek. Chlapci se mi smáli.
Za několik dní jsem však mohl opět pracovat a stejně dobře jako
ostatní.
Když nastaly žně, matka mi řekla:
, Je načase, synku, aby ses naučil žít. Koupila jsem ti ve městě
nový srp. Zítra ráno půjdeme na žita.“
Sklizeň probíhala docela dobře, ale brzy jsem měl opět smůlu.
Chtěl jsem se pochlubit svými úspěchy, pracoval jsem příliš rychle a
sekl jsem se srpem do malíčku na levé ruce. Matka se velmi polekala
a já také. Sousedka, teta Praskovja, která byla vedle mne, mi
přiložila na prst list jitrocele a pevně jej převázala kouskem hadříku.
Od té doby uplynulo mnoho let, ale jizvu na levém malíčku mám
dodnes. Připomíná mi mé první neúspěchy v zemědělství…
Léto při práci rychle uteklo. Byl jsem již zkušený v polních
pracích a fyzicky jsem zesílil.
Blížil se podzim 1903, který byl pro mne začátkem odpovědného
období. Chlapci stejně staří jako já se chystali do školy. Připravoval
jsem se i já. Ze slabikáře mé sestry jsem se snažil naučit se tiskacím
písmenům. Z naší vesnice mělo jít na podzim do školy ještě dalších
pět dětí a mezi nimi i můj nejlepší přítel Ljoška Kolotyrnyj.
„Kolotyrnyj“ byla jeho přezdívka, správně se jmenoval Žukov.
Žukovových bylo v naší vesnici pět. Odlišovali se podle jmen svých
matek. Nás například nazývali Ustiňjinými, jiné Avdoťjinými, třetí
Taťjáninými atd.
Učili jsme se v církevní škole ve vesnici Veličkovo, vzdálené od
nás asi půldruhého kilometru. Chodily do ní děti ze čtyř sousedních
vesnic – Lykova, Veličkova, Strelkovky a Ogubu.
Někteří rodiče koupili dětem brašny a ty se jimi chlubily. Mně a
Ljoškovi ušili místo brašny kabelu z plachtoviny. Řekl jsem matce,
že kabelu nosí žebráci a že s ní chodit do školy nebudu.
„Až vyděláme s otcem peníze,“ řekla matka, „určitě ti koupíme
také brašnu, zatím musíš nosit kabelu.“
Do školy mne odvedla sestra Máša, která chodila již do druhé
třídy. V naší třídě bylo 15 chlapců a 13 děvčat.
Když se s námi učitel seznámil, všechny nás sám rozsadil.
Děvčata posadil na levou stranu, chlapce na pravou. Chtěl jsem
strašně sedět s Kolo-tyrným. Učitel však řekl, že nás vedle sebe
posadit nemůže, protože Ljoša neumí ani jedno písmenko a navíc je
malé postavy. Posadil ho do první lavice a mne do poslední. Ljoška
mi řekl, že se vynasnaží naučit se co nejrychleji všem písmenkům,
abychom mohli sedět spolu. K tomu však nikdy nedošlo, protože
Ljoša byl stále mezi zaostávajícími. Často nic neuměl, a byl proto po
škole. Protože to však byl velmi tichý hoch, nikdy se za to na učitele
nezlobil.
Naším učitelem byl Sergej Nikolajevič Remizov, zkušený
pedagog a dobrý člověk, který nikoho bezdůvodně netrestal a nikdy
na děti nekřičel. Žáci si ho velmi vážili a poslouchali ho. Otec
Sergeje Nikolajeviče, tichý a dobrý stařeček, byl knězem a vyučoval
na naší škole náboženství.
Sergej Nikolajevič, stejně jako jeho bratr Nikolaj Nikolajevič,
byl neznaboh a do kostela chodil, jen aby se neřeklo. Oba bratři
zpívali v kostelním sboru. Já a Ljoša jsme měli pěkné hlasy, a proto
jsme byli oba zařazeni do školního sboru.
Do druhé třídy přešly všechny děti z naší vesnice s dobrým
prospěchem, jen Ljoša, bez ohledu na naši kolektivní pomoc,
propadl z náboženství, z něhož měl čtyřku.
Má sestra se učila také špatně a opakovala druhou třídu. Otec a
matka rozhodli, že je zbytečné, aby chodila dále do školy, a že je
načase, aby pracovala v domácnosti. Máša hořce plakala a
dokazovala, že to není její vina – opakuje jen proto, že vynechala
velký počet hodin, když pečovala o Aljošu v době, kdy matka vozila
zboží. Zastával jsem se sestry a říkal, že ostatní rodiče také pracují a
vozí zboží, ale že nikdo z nich své děti ze školy nebere a že všechny
sestřiny přítelkyně budou chodit do školy dále. Nakonec matka
souhlasila. Sestra byla velmi ráda a já jsem měl také radost.
Litovali jsme matku. Já a sestra jsme svým dětským rozumem
chápali, že má velmi těžký život. Navíc začal otec posílat z Moskvy
málo peněz a zřídkakdy. Dříve posílal matce dva tři ruble měsíčně, v
poslední době to byl však sotva jeden rubl, a někdy ani to ne.
Sousedé říkali, že v Moskvě vydělává nyní špatně nejen náš otec, ale
také ostatní dělníci.
Vzpomínám si na konec roku 1904, kdy k nám přijel otec. Já a
sestra jsme měli velkou radost a čekali jsme, kdy nám rozdá
moskevské pamlsky. { Otec však řekl, že nám tentokrát nic dovézt
nemohl. Přijel přímo z nemocnice, kde ležel dvacet dní po operaci
slepého střeva, a musel si od přátel vypůjčit peníze dokonce i na
vlak.
Mého otce si ve vesnici velmi vážili a řídili se vždy jeho radami.
Na schůzích měl obvykle poslední slovo. Velmi jsem svého otce
miloval a on mne rozmazloval. Stávalo se však, že mne za nějaké
provinění přísně trestal, dokonce bil ševcovským potěhem a chtěl,
abych ho prosil za odpuštění. Byl jsem však tvrdohlavý, a ať mne bil
sebevíce a já trpěl, o odpuštění jsem ho nikdy nepožádal.
Jednou mě seřezal tak, že jsem utekl z domova a tři dny jsem
strávil u souseda v konopí. Kromě sestry nikdo nevěděl, kde jsem.
Domluvili jsme se, že mne neprozradí a že mi bude nosit jídlo.
Všude mě hledali, ale byl jsem dobře schován. V mé skrýši mě
objevila náhodou sousedka a přivedla domů. Otec mi ještě přidal, ale
pak se nade mnou slitoval a odpustil mi.
Vzpomínám si, jak jednou měl otec dobrou náladu a vzal mě s
sebou do hostince na čaj. Hostinec byl v sousední vesnici Ogub.
Jeho majitelem byl vesnický boháč Nikifor Kulagin, který navíc
obchodoval různým smíšeným zbožím. Muži a mládež rádi chodili
do hostince, kde si mohli pohovořit o tom, co je nového ve světě,
zahrát si loto a karty nebo se z nějakého důvodu či zcela bezdůvodně
napít.
Velmi se mi líbilo pít čaj v hostinci mezi dospělými, kteří
zajímavě vyprávěli o Moskvě a Petrohradě. Řekl jsem otci, že s ním
budu vždy chodit a naslouchat vyprávění dospělých.
V hostinci pracoval jako sklepník vlastní bratr mé kmotry
Prochor, který kulhal na jednu nohu, a proto ho všichni nazývali
kulhavým Prochorem. Přes tento nedostatek byl Prochor náruživým
lovcem. V létě chodil na kachny a v zimě na zajíce, jichž bylo u nás
tehdy velmi mnoho, zejména polních zajíců.
Prochor mě často bral s sebou. Měl jsem lov velmi rád. Zvlášť
velkou radost jsem měl, když zastřelil zajíce, kterého jsem mu
nahnal. Na lov kachen jsme chodili na Ogubljanku nebo na jezero.
Prochor střílel zpravidla přesně. Mým úkolem bylo přinášet kachny
z vody, když tam některá spadla.
Do dnešního dne mám lov velmi rád. Možná že lásku k němu mi
vštípil v dětských letech právě Prochor.
Otec odjel brzy opět do Moskvy. Před odjezdem řekl matce, že v
Moskvě a Petrohradě jsou nyní vzhledem k nezaměstnanosti a
surovému vykořisťování velmi časté stávky dělníků.
„Otče, nehas, co tě nepálí, nebo tě četníci také pošlou tam, kde
lišky dávají dobrou noc,“ řekla mu matka.
„Takový už je úděl dělníka: kam jdou všichni, tam i on,“
odpověděl otec.
Po jeho odjezdu jsme o něm dlouho nic neslyšeli a měli jsme o
něj velkou starost.

9
 Brzy nato jsme se dozvěděli, že v Petrohradě střílelo 9. ledna
carské vojsko a policie do pokojné demonstrace dělníků, kteří šli k
carovi se žádostí, aby se zlepšily jejich životní podmínky.
Na jaře téhož roku 1905 se ve vesnicích začali stále častěji
objevovat neznámí lidé, agitátoři, kteří vyzývali lid do boje proti
statkářům a carskému samoděržaví.
U nás ve vesnici k aktivnímu vystoupení rolníků nedošlo, ale
neklid mezi nimi byl značný. Rolníci věděli o politických stávkách,
o bojích na barikádách a o prosincovém ozbrojeném povstání v
Moskvě. Věděli také, že povstání dělníků v Moskvě a v jiných
městech Ruska carská vláda surově potlačila a že četní
revolucionáři, kteří se postavili do čela dělnické třídy, byli bestiálně
zabiti, uvrženi do pevnosti nebo posláni na nucené práce. Slyšeli
rovněž o Leninovi, který hájil zájmy dělníků a rolníků, vůdci strany
bolševiků, jež usiluje o osvobození pracujících od statkářů,
kapitalistů a carského útlaku.
Všechny tyto zprávy přinášeli s sebou naši vesničané, kteří
pracovali v Moskvě, Petrohradě a v jiných městech Ruska.
V roce 1906 se vrátil otec. Řekl, že do Moskvy již nepojede,
protože mu policie pobyt ve městě zakázala a dovolila mu žít jen v
jeho rodné vsi. Byl jsem rád, že se otec vrátil natrvalo.
V témž roce jsem dokončil církevní školu. Ve všech třídách jsem
se učil s vyznamenáním a dostal pochvalný list. V rodině měli
všichni z mých úspěchů stejně jako já radost. U příležitosti
úspěšného dokončení školní docházky koupila mi matka novou
košili a otec mi ušil nové holínky.
„Teď už jsi gramotný,“ řekl otec, „budu tě moci odvézt do
Moskvy, aby ses tam naučil nějakému řemeslu.“
„Ať je doma ještě alespoň rok a pak ho dáme do města,“ namítla
matka. „Až ještě trochu povyroste…“
Na podzim mi bylo deset let. Věděl jsem, že je to můj poslední
podzim v rodném domě. Pak přijde zima a po ní budu muset odejít z
domova. Měl jsem v našem hospodářství mnoho práce. Matka často
jezdila do města pro zboží, otec od časného rána do pozdních
večerních hodin spravoval a šil boty. Vydělával zoufale málo,
protože vesničané, kteří třeli bídu, mu mohli zaplatit jen zřídkakdy.
Matka otce často hubovala, že si za práci tak málo říká.
Když se někdy otci podařilo vydělat za ušité holínky více, vracel
se z Ugodského Závodu obvykle v podroušeném stavu. Já a sestra
jsme na něj čekali na cestě, kde nám pokaždé dal pamlsky: preclíky
nebo cukroví.
V zimě, když nebylo doma co dělat, chodil jsem nejčastěji na
ryby, bruslil na domácky vyrobených bruslích na Ogubljance nebo
lyžoval v Michalevských horách.
Blížilo se léto. Srdce se mi svíralo při pomyšlení, že již brzy
budu muset opustit domov, příbuzné a přátele a odjet do Moskvy.
Uvědomoval jsem si, že tím v podstatě končí mé dětství. Je pravda,
že uplynulá léta bylo sotva možné nazvat dětskými, ale s ničím
lepším jsem do budoucna počítat nemohl.
Vzpomínám si, jak se jednou večer na našem zápraží sešli
sousedé. Mluvilo se o cestě dětí do Moskvy. Někteří se chystali, že
odvezou své děti již v nejbližších dnech, jiní chtěli počkat ještě rok
nebo dva. Matka řekla, že mě odveze, až skončí trh, který u nás
býval týden po prvním dnu svatodušních svátků. Ljošu Kolotyrného
již dali do učení na truhláře v dílně, jejímž majitelem byl Muraškin,
jeden z boháčů v naší vesnici.
Otec se mne zeptal, kterému řemeslu se chci učit. Odpověděl
jsem, že bych chtěl do tiskárny. Otec řekl, že nemáme známé, kteří
by nám pomohli dostat mě do tiskárny. Matka proto rozhodla, že
požádá svého bratra Michaila, aby mě vzal k sobě do kožišnické
dílny. Otec s tím souhlasil, protože kožišníci hodně vydělávali. A já
jsem byl připraven dělat cokoli, jen abych byl své rodině užitečný.
V červnu 1907 přijel do sousední vesnice Čornaja Grjaz bratr mé
matky Michail Artěmjevič Pilichin, o němž bych chtěl říci několik
slov.
Michail Pilichin, stejně jako moje matka, vyrůstal v bídě. Když
mu bylo jedenáct let, dali ho na učení do kožišnické dílny. Za čtyři a
půl roku se stal dělníkem. Michail byl velmi šetrný a tak si za
několik roků uspořil něco peněz a zařídil se pro sebe. Stal se z něho
dobrý kožišnický mistr a získal mnoho bohatých zákazníků, které
bezostyšně okrádal.
Pilichin postupně svou dílnu rozšiřoval, počet jeho dělníků
vzrostl na osm lidí a kromě toho měl trvale čtyři další učně. Dělníky
i učně nemilosrdně vykořisťoval. To mu umožnilo nahromadit
kapitál ve výši asi padesáti tisíc zlatých rublů.
A právě tohoto mého strýčka požádala matka, aby mě vzal do
učení. Šla k němu do Čorné Grjazi, kde trávil léto, a když se vrátila,
řekla, že jí bratr nakázal, aby mě k němu přivedla, že mne chce
vidět. Otec se zeptal, jaké podmínky nám Pilichin nabídl.
„To je jasné jaké,“ odpověděla matka, „čtyři a půl roku jako učeň
a pak jako dělník.“
„Nic se tedy nedá dělat,“ řekl otec, „musíme Jegorku odvést k
Michailovi.“
Za dva dny nato jsme šli s otcem do Čorné Grjazi. Když jsme
byli již nedaleko domu Pilichinových, otec řekl:
„Podívej, tamhle na zápraží sedí tvůj příští mistr. Až přijdeme
blíž, ať se ukloníš a řekneš: ‚Dobrý den, Michaile Artěmjeviči.‘“
„Ne, já řeknu: ‚Dobrý den, strýčku Míso!‘ „ namítl jsem.
„Zapomeň na to, že je to tvůj strýc. Je to tvůj příští mistr, a
bohatí mistři nemají rádi chudé příbuzné. To si zapiš za uši.“
Když jsme přišli k zápraží, na němž se rozvaloval v proutěném
křesle strýc Míša, otec pozdravil a postrčil mě před sebe. Pilichin
neodpověděl na pozdrav, ani nepodal otci ruku a hned se otočil ke
mně. Uklonil jsem se a řekl:
„Dobrý den, Michaile Artěmjeviči!“
„Bud zdráv, chlapíku! Tak co, chceš být kožišníkem?“
Mlčel jsem.
„Nu což. kožišnictví je dobrá věc, ale těžká.“
„Potíží se nebojí, protože je na práci zvyklý od maličká,“ řekl
otec.
„Umí číst a psát?“
Otec mu ukázal mé pochvalné uznání.
„Jsi chlapík!“ řekl strýc, pak otočil hlavu ke dveřím a zvolal:
„Hej vy, klackové, pojďte sem!“
Z pokoje vyšli jeho dva synové Alexandr a Nikolaj, dobře
oblečení a vypasení chlapci, a za nimi jejich matka.
„Podívejte se, zbojníci, jak se máte učit,“ řekl strýc a ukázal jim
mé pochvalné uznání, „a vy máte samé trojky.“
Pak se nakonec otočil k otci a řekl:
„Nu což, vezmu tvého syna do učení. Chlapec je silný a zdá se,
že není hloupý. Zdržím se zde několik dní. Pak odjedu do Moskvy,
ale s sebou ho hned vzít nemohu. Za týden jede do Moskvy bratr mé
ženy Sergej, a ten ho vezme s sebou.“
A tak jsme se rozloučili.
Měl jsem velkou radost, že budu moci strávit ve vesnici ještě
týden. „Tak co, jak vás přivítal můj bratříček?“ zeptala se matka.
„To víš, jak nás mohou vítat bohatí.“
„A pohostil vás čajem?“
„Ani židli nám nenabídl po cestě. Seděl a my jsme stáli jako
vojáci.“ A zle dodal: „My jeho čaj nepotřebujeme, půjdu teď se
synáčkem do hospody a tam si ho koupíme za své vydělané peníze.“
Matka mi strčila do ruky preclík a s otcem jsme se vydali do
hostince…
Příprava na cestu do Moskvy netrvala dlouho. Matka mi zabalila
něco prádla, onuce a ručník, dala mi na cestu pět vajec a placky.
Když jsme se pomodlili, usedli jsme podle starého ruského obyčeje
na lavici.
„Tak, synáčku, spánembohem!“ řekla matka, hořce zaplakala a
přitiskla mě k sobě. Viděl jsem, jak otci zrudly oči a po tvářích mu
sklouzly slzy. Také já jsem se málem dal do pláče.
Do Čorné Grjazi jsme šli s matkou pěšky. Touto cestou jsem
dříve chodil do školy a do lesa na jahody a na houby.
„Pamatuješ si, maminko, jak jsem se zde, u těch tří dubů, když
jsme žali obilí, sekl do malíčku?“
„Pamatuji, synáčku. Matky si vždy pamatují, co se dělo s jejich
dětmi. Špatně jednají ty děti, které zapomínají na své matky.“
„Mně se to, maminko, nestane!“ řekl jsem pevně.
Když jsme se strýcem Sergejem nasedli do vlaku, začalo hustě
pršet. Ve vagóně se setmělo. Jedna lojová svíčka sotva osvětlovala
úzkou chodbičku vagónu třetí třídy. Vlak se dal do pohybu a za okny
se míhaly tmavé obrysy lesů a světýlka vzdálených vesnic.
Předtím jsem nikdy vlakem nejel, a proto jsem nikdy neviděl
železnici. Jízda vlakem učinila na mne obrovský dojem. Stanice
Balabanovo byla již za námi. Vtom se v dálce objevily jakési jasně
osvětlené mnohapatrové domy.
„Strýčku, copak je to za město?“ zeptal jsem se starého pána,
který stál u okna vagónu.

11
 „To není město, chlapče. To je narofominská tkalcovna Sawy
Morozova. V této továrně jsem pracoval patnáct let,“ smutně dodal,
„a už nepracuji.“
„Proč,“ zeptal jsem se.
„To je dlouhá historie… Pochoval jsem zde svou ženu a dceru.“
Viděl jsem, jak zbledl a na okamžik zavřel oči.
„Pokaždé, kdy jedu kolem této proklaté továrny, nemohu se
klidně dívat na tu nestvůru, která pohltila mé nejbližší…“
Odstoupil náhle od okna, usedl do tmavého kouta vagónu a
zapálil si cigaretu, zatímco já jsem se stále díval směrem k
„nestvůře“, co „pohlcuje“ lidi, ale neodhodlal jsem se zeptat, jak to
dělá.
Do Moskvy jsme přijeli za úsvitu. Nádraží mě ohromilo. Všichni
strašně spěchali k východu, strkali lokty, košíky, taškami a kufříky.
Nechápal jsem, proč všichni tak spěchají.
„Nezevluj tady,“ řekl můj průvodce. „To není venkov, tady
musíš být stále ve střehu.“
Konečně jsme se dostali před nádraží.
Vedle hostince, přestože bylo ještě časně ráno, čile obchodovali
„sbit-něm“1, plackami, pirožkami s osrdím, vnitřnostmi a jinými
pochoutkami, které si ti, co přijeli, mohli levně koupit. Na to,
abychom šli do dílny k mistrovi, bylo ještě brzo, a proto jsme se
rozhodli, že půjdeme do hostince. Vedle něho byly louže vody a
špína, na chodníku a přímo na vozovce seděli a leželi otrhaní opilci.
V hostinci hrála hlasitě hudba, poznal jsem melodii známé písničky
„Byl velký požár v Moskvě“. Někteří návštěvníci, kteří se už stačili
napít, falešně přizvukovali.
Když jsme vyšli z hostince, vydali jsme se směrem k Velké
Dorogomilovské ulici a zde počkali na koňku. V té době po této ulici
tramvaje ještě nejezdily, protože v Moskvě byly doslova novinkou.
Při nasedání na koňku, ve shonu a spěchu, mě udeřil neúmyslně
muž, který byl přede mnou, podpatkem do nosu, z něhož mi
vytryskla krev.

1 Horký medový nápoj. – Pozn. překl.

„Říkal jsem ti, abys byl ve střehu!“ hněvivě zvolal Sergej. Muž,
který mě udeřil, mi strčil do ruky kousek hadru a zeptal se:
„Jsi z venkova, že v Moskvě musíš mít pořád hlavu nahoře,“
dodal.
Náměstí před nádražím a vedlejší ulice neudělaly na mne
zvláštní dojem. Domky zde byly malé, dřevěné a sešlé.
Dorogomilovská ulice byla špinavá, vozovka byla plná velkých
výmolů, bylo zde mnoho opilců, většina Udí byla špatně oblečena.
Jak jsme se však blížili ke středu města, celkový vzhled se stále
více měnil: objevovaly se velké domy, luxusní obchody a rychlí
klusáci. Byl jsem jako v Jiříkově vidění, nedovedl jsem se orientovat
a byl jsem doslova šokován. Nikdy předtím jsem neviděl domy vyšší
než jednopatrové, dlážděné ulice, drožkáře s pneumatikami nebo, jak
jim říkali, „odvážné jezdce“, kteří jezdili velkou rychlostí s krásnými
orelskými klusáky. Nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě na ulici.
To všechno ohromovalo mou představivost, a proto jsem mlčel a
roztržitě poslouchal svého průvodce.
Stočili jsme se k Velké Dmitrovce (nyní Puškinova ulice) a
vystoupili z koňky na rohu Kamergerské uličky (nyní průjezd u
Uměleckého divadla).
„Tady je dům, ve kterém budeš bydlet,“ řekl mi Sergej, „a ve
dvoře je dílna, tam budeš pracovat. Hlavní vchod do bytu je z
Kamergerské uličky, ale dělníci a učňové chodí jen vedlejším
vchodem, ze dvora.“
„Zapamatuj si všechno dobře,“ pokračoval, „to je Kuzněckij
most, tady jsou nejlepší obchody z celé Moskvy. Tohle je Ziminovo
divadlo, ale tam dělníci nechodí. Dále vpravo je Ochotnyj rjad, kde
prodávají zeleninu, zvěřinu, maso a ryby. Sem budeš chodit na
nákupy pro ženu svého zaměstnavatele.“
Prošli jsme velkým dvorem až k lidem, kteří zde pracovali.
Pozdravili jsme dělníky, které Sergej s úctou nazýval křestním
jménem a jménem po otci.
„Tady jsem vám,“ řekl, „přivezl z vesnice do učení nového
chlapce.“
„Je nějaký malý,“ řekl kdosi, „měl by ještě trochu povyrůst.“
„Kolik je ti roků, chlapče?“ zeptal se vysoký muž a dodal: „To
nevadí, že je malý, zato má široká ramena.“
„Jistě bude dobrým kožišníkem,“ laskavě řekl stařičký dělník.
 Byl to Fjodor Ivanovic Kolesov, nejspravedlivější a
nejzkušenější dělník, který požíval u všech ostatních dělníků největší
autority, jak jsem se o tom později osobně přesvědčil.
Sergej mě odvedl stranou; jmenoval každého dělníka a učně
zvlášť a vyprávěl mi přitom o každém něco.
Dcbře jsem si zapamatoval bratry Mišinovy.
„Starší bratr je dobrý dělník, ale moc pije,“ řekl Sergej, „a mladší
má moc rád peníze. Říká se, že snídá, obědvá a večeří celkem
dohromady za deset kopejek. Stále sní o vlastní dílně. A toto je
Michajlo, ten se velmi často zpije až do němoty. Po braní pije dva tři
dny bez přestání. Je s to propít poslední košili a kalhoty, zato na
práci má zlaté ruce. Tenhle,“ Sergej ukázal na vysokého chlapce, ,,je
starší učeň, tvůj bezprostřední vedoucí, jmenuje se Kuzma. Za rok
bude vyučeným dělníkem. A tamhleten kudrnatý je Grigorij
Matvejev z vesnice Trubino, je tvůj vzdálený příbuzný.“
Vystoupili jsme po tmavých a špinavých schodech do prvního
poschodí a octli se v dílně.
Vyšla nám vstříc manželka budoucího zaměstnavatele,
pozdravila se s námi a řekla, že muž není doma, ale že brzy přijde.
„Pojď, ukážu ti náš byt a pak se v kuchyni naobědváš.“
Manželka majitele dílny mi vysvětlila všechny mé příští
povinnosti, které připadají na mladšího učně jako začátečníka,
pokud jde o úklid pokojů, čištění obuvi obou manželů, majitelů
dílny, a jejich dětí, ukázala mi, kde a jaké jsou lampičky před
ikonami, kdy a jak se zapalují atd.
„Všechno ostatní ti vysvětlí Kuzma a starší dělnice Matrjoša.“
Pak mne Kuzma, starší učeň, pozval do kuchyně na oběd. Byl
jsem velice hladový a tak jsem se pustil s velkou chutí do jídla. Stala
se mi však neočekávaná příhoda. Nevěděl jsem, že zpočátku se jedí
ze společné velké mísy jen šči bez masa a později, až starší dělnice
zaklepe na mísu, smí si každý vzít kousíček masa. Hned napoprvé
jsem vylovil z mísy dva kousíčky masa, s chutí je pozřel a už jsem
začal lovit třetí kousek, když jsem byl neočekávaně udeřen lžící do
čela, a to tak silně, že mi okamžitě naskočila na čele boule.
Byl jsem zahanben, že jsem byl za jedno dopoledne svého
pobytu v Moskvě již dvakrát udeřen.
Starší učeň Kuzma byl velmi dobrý hoch.
„Nic si z toho nedělej, budeš-li tlučen,“ řekl mi po obědě, „kdo
něco zkusil, vydá za dva nezkušené.“
Týž den mě odvedl Kuzma do nejbližších obchodů, kam jsem
měl chodit dělníkům pro tabák a vodku. Kuchařka Matrjoša (která
byla zároveň starší dělnicí) mi ukázala, jak se čistí a myje nádobí v
kuchyni a jak se zatápí pod samovarem.
Příští den ráno mne posadili do kouta dílny a řekli, že se budu
nejprve učit sešívat kůži. Starší dělnice mi dala jehlu, nitě a
náprstek. Ukázala mi, jak se to dělá, a řekla:
„Nebudeš-li něčemu rozumět, přijď za mnou, ukážu ti to.“
Horlivě jsem se pustil do své první práce.
Dělníci začínali pracovat přesně v sedm hodin ráno a končili v
sedm večer, s hodinovou polední přestávkou. To znamená, že
pracovní den trval jedenáct hodin, a když bylo mnoho práce,
pracovalo se do deseti nebo jedenácti hodin v noci. V tom případě
trval pracovní den až patnáct hodin denně. Za přesčasy dostávali
dělníci dodatečně úkolovou mzdu.
Učňové vstávali denně v šest hodin ráno. Rychle jsme se umyli a
připravili pracoviště a všechno, co potřebovali dělníci pro svou
práci. Uléhali jsme v jedenáct v noci, teprve tehdy, až jsme zase
všechno uklidili a připravili na příští den. Spali jsme přímo zde, v
dílně, na podlaze, a když byla velká zima, na pryčnách v chodbě u
vchodu pro služebnictvo.
Zpočátku jsem byl velmi unavený. Těžko jsem si zvykal, když
jsem pozdě uléhal. Doma na vesnici jsme chodili spát velmi brzy.
Postupně jsem si však zvykl a stoicky snášel těžký pracovní den.
Zpočátku se mi po rodné vesnici a rodném domě velmi stýskalo.
Vzpomínal jsem na háje a lesíky, kam jsem tak rád chodil s
Prochorem na lov nebo se sestrou na jahody, houby a roští. Svíralo
se mi srdce a chtělo se mi plakat. Myslel jsem si, že matku, otce,
sestru a kamarády už nikdy neuvidím. Domů na návštěvu pouštěli
učně jen ve čtvrtém roce, a mně se zdálo, že se té doby nedočkám.
Každou sobotu nás Kuzma vodil do kostela na večerní mši a v
neděli ráno na jitřní pobožnost a mši svatou. O velkých svátcích nás
mistr bral s sebou na mši svatou do Kremlu, do Uspenského chrámu,
a někdy do chrámu Pána Ježíše. Do kostela jsme chodili neradi a
pokaždé jsme se snažili odtamtud pod nějakou záminkou utéci. Do

13
Uspenského chrámu jsme však chodili rádi – poslechnout si
nádherný synodální sbor. V chrámu Pána Ježíše jsme zase rádi
naslouchali protodiákonu Rozovovi, který měl hlas jako jerišská
trouba.
Uplynul rok. Dosti úspěšně jsem si osvojil začáteční kurs
kožišnictví, ačkoli bez obtíží se to neobešlo. Za sebemenší chybičku
nás majitel dílny svou těžkou rukou nemilosrdně tloukl. Bili nás také
dělníci i dělnice a za nimi nezůstávala pozadu ani manželka
zaměstnavatele. Když neměl majitel dílny náladu, bylo nejlépe
nechodit mu na oči. Mohl nás ztlouci zcela bezdůvodně tak, že nám
celý den zaléhalo v uších.
Někdy nutil majitel dílny chlapce, kteří se provinili, aby se
tloukli navzájem zimolezem (rostlina, jejímiž pruty se vyklepávaly
kůže), a říkal přitom: ,,Bij více, bij více!“ Museli jsme to bez reptání
snášet.
Věděli jsme, že všichni zaměstnavatelé bijí své učně, takový byl
zákon a všeobecný zvyk. Majitel dílny se domníval, že učňové mu
jsou zcela vydáni na milost i nemilost a že ho nikdo nikdy nepožene
k odpovědnosti za bití a za nelidský vztah k dětem. Nikdo se ani
nezajímal, jak pracujeme, jak nás krmí a v jakých podmínkách
žijeme. Naším nejvyšším soudcem byl zaměstnavatel. Byli jsme tak
zapraženi do těžkého chomoutu, který by neunesl ani leckterý
dospělý člověk.
Čas plynul. Bylo mi třináct let. Mnoho jsem již věděl, mnohému
jsem se v dílně naučil. Přestože jsem byl velmi zaneprázdněn, vždy
jsem si nalezl chvilku ke čtení. Vzpomínám dosud s vděčností na
svého učitele Sergeje Nikolajeviče Remízová, který mi vštípil lásku
ke knihám. Učil jsem se s pomocí staršího syna majitele dílny,
Alexandra. Byli jsme stejně staří a on se choval ke mně lépe než
ostatní.
Zpočátku jsem s jeho pomocí přečetl román „Zdravotní sestra“,
napínavé vyprávění o Natě Pinkertonové, „Příhody Sherlocka
Holmese“ od Conana Doyla a celou řadu dobrodružných knih
vydaných v levných sešitech. Bylo to zajímavé, ale málo poučné,
zatímco já jsem se chtěl učit opravdově. Jak to však udělat? Pověděl
jsem o tom Alexandrovi. Ten můj záměr schválil a řekl, že mi bude
pomáhat.
Pokračovali jsme ve studiu ruštiny, matematiky a zeměpisu a
četli populárně vědecké knihy. Učili jsme se zpravidla spolu, hlavně
když nebyl doma majitel dílny, a v neděli. Ale ať jsme se před
majitelem dílny sebevíce schovávali, stejně se o tom, že se učíme,
dozvěděl. Myslel jsem, že mě vyžene nebo přísně potrestá. Avšak
proti veškerému očekávání nás pochválil, že prý děláme rozumnou
věc.
Tak jsem se více než rok učil dosti úspěšně sám a potom jsem se
zapsal do večerních základních kursů, které dávaly žákům vzdělání
na úrovni měšťanské školy.
V dílně byli se mnou spokojeni, spokojen byl také majitel dílny, i
když mi sem tam dal nějaký ten kopanec nebo pohlavek. Zpočátku
mne nechtěl na večerní kursy pouštět, pak ho však jeho synové
přemluvili, a on souhlasil. Měl jsem velkou radost. Pravda, úkoly
jsem musel dělat v noci na pryčně, vedle záchodu, kde svítila noční
asi dvacetiwattová žárovka.
Jednou v neděli, měsíc před závěrečnými zkouškami, odešel
zaměstnavatel ke svým přátelům a my jsme začali hrát karty.
Pamatuji si, že jsme hráli oko a nevšimli si, že se majitel dílny vrátil
a vstoupil do kuchyně. Měl jsem právě bank a přálo mi štěstí.
Znenadání jsem dostal velký pohlavek. Ohlédl jsem se a hrůza! Za
mnou stál majitel dílny! Ohromen, nemohl jsem pronést ani slovo.
Chlapci se rozutekli.
„Tak k tomu potřebuješ školu! Abys uměl počítat jednadvacet?
Od dnešního dne nikam už nepůjdeš a Šaška se nesmí s tebou učit!“
Za několik dní jsem přišel do kursů, které se konaly v Tverské
ulici, a pověděl jsem jim všechno, co se stalo. Měl jsem se učit ještě
všehovšudy něco přes měsíc. Zasmáli se mé příhodě a zkoušky mi
povolili. Zkoušky, které se svým programem rovnaly zkouškám
měšťanské školy, jsem úspěšně udělal.
Byl rok 1910. Pracoval jsem v dílně již tři roky a stal se starším
učněm. Ted jsem měl pod sebou tři mladší učně. Dobře jsem znal
Moskvu, protože jsem musel častěji než ostatní roznášet objednané
zboží do nejrůznějších částí města. Přání pokračovat ve studiích mě
neopustilo, ale neměl jsem k tomu žádnou možnost. Přesto jsem si
našel trochu času alespoň ke čtení.
 Noviny jsem četl po dělníku Kolesovovi, který byl politicky
vyspělejší než všichni ostatní. Časopisy jsem dostával od Alexandra,
knížky jsem si kupoval sám za peníze uspořené za tramvaj. Když
mne poslal majitel dílny s kožišinami k nějakému zákazníkovi třeba
do Marjina háje nebo do Zamoskvorečí a dal mi pět nebo deset
kopejek na koňku, hodil jsem si pytel s kožišinami na záda a šel
pěšky. Tak jsem si ušetřil peníze.
Když jsem se učil čtvrtým rokem, vzali mě jako fyzicky
silnějšího do Nižního Novgorodu (nyní Gorkij) na známý trh, kde si
majitel dílny pronajal místnost, aby mohl obchodovat s kožišinami
ve velkém. V té době byl již velmi bohatý a měl rozsáhlé styky s
obchodním světem, ale byl ještě lakomější.
Na trhu bylo mým úkolem] především balit prodané zboží a
odesílat je na uvedenou adresu z přístaviště na Volze,
prostřednictvím Sibiřského přístaviště na Oce nebo prostřednictvím
železniční obchodní kanceláře.
Uviděl jsem Volhu poprvé a byl jsem ohromen její velikostí a
krásou. Předtím jsem neznal řeku širší a mnohovodnější, než je
Protva a Moskva. Bylo to za časného rána. Volha se celá leskla v
paprscích vycházejícího slunce. Díval jsem se na ni a nemohl od ní
odtrhnout nadšený pohled.
„Ted už vím,“ myslel jsem si, „proč zpívají o Volze písně a
nazývají ji matičkou.“
Na trh do Nižního Novgorodu se sjížděli obchodníci a zákazníci
z celého Ruska. Přiváželi sem své zboží také obchodníci z mnoha
jiných států. Samotný trh byl mimo město, mezi Kanavinem a
Nižním Novgorodem, v nízkém údolí, které se při jarních povodních
až po okraj naplňovalo
vodou. Kromě obchodníků a kupců přijíždělo na trh do Nižního
Novgorodu i mnoho různých lidí, kteří chtěli zbohatnout, jedni
poctivou prací, jiní všemožnými podfuky. Byli zde i zloději,
prostitutky, podvodníci a různí čachráři.
Po nižněnovgorodském trhu jsem dostal za úkol jet v témž roce
na jiný trh, a to do Urjupina, do oblasti Vojska donského. Majitel
dílny tam nejel a poslal místo sebe příručího Vasilije Danilova. Na
trh v Urjupinu mi nezůstaly tak živé vzpomínky jako na trh v
Nižním Novgorodě a na Volhu. LJrjupino bylo dost špinavé
městečko a tamní trh nebyl velký.
Příručí Vasilij Danilov byl zlý a surový člověk. Dodnes nemohu
pochopit, proč s takovou sadistickou vášní bil pro sebemenší důvod
čtrnáctiletého chlapce, jako jsem byl já. Jednou jsem to nevydržel,
popadl dubový klacek sloužící k balení zboží a vší silou udeřil
příručího do hlavy. Příručí upadl a ztratil vědomí. Lekl jsem se, že
jsem ho zabil, a utekl jsem z obchodu. Všechno však dobře dopadlo.
Když jsme se vrátili do Moskvy, stěžoval si příručí majiteli
dílny. Ten, aniž prozkoumal podstatu věci, mě surově ztloukl.
V roce 1911 jsem měl štěstí. Dostal jsem desetidenní dovolenou
k návštěvě své rodné vesnice. V té době tam právě začala senoseč,
nejzajímavější druh polních prací. Na senoseč přijížděli z města
muži a mládež, aby pomohli ženám rychle sklidit sena a připravit na
zimu krmivo.
Z vesnice jsem odjel téměř jako dítě a vrátil se na dovolenou už
jako dospělý jinoch. Bylo mi téměř patnáct a byl jsem čtvrtým
rokem v učení. Za tu dobu mnoho lidí ve vesnici už nežilo: jedni
zemřeli, druzí šli do učení, třetí za výdělkem. Některé jsem
nepoznal, jiní nepoznali mne. Jedny ohnul těžký život, předčasné
stáří, jiní za tu dobu vyrostli a vyspěli.
Do vesnice jsem jel výletním malojaroslaveckým vlakem. Celou
cestu z Moskvy až na zastávku Protva, vzdálenou od Moskvy 105
km, jsem stál u otevřeného okna. Když jsem před čtyřmi lety
odjížděl do Moskvy, byla noc, a proto jsem krajinu podél železnice
neviděl. Nyní jsem se zájmem sledoval nádražní budovy, nádherné
lesy a háje v okolí Moskvy.
Když jsme projížděli stanicí Naro-Fominsk, řekl nějaký člověk
svému sousedovi:
„Do roku 1905 jsem zde často býval… Vidíš ty červené cihlové
stavby? To je továrna Savvy Morozova.“
„Říkají o něm, že je demokrat,“ řekl ten druhý.
„Buržoazní demokrat, ale má prý dobrý vztah k dělníkům. Zato
jeho úředníci jsou horší než psi.“
„Je to jedna banda!“ zle pronesl soused.
Když zpozorovali, že se zájmem naslouchám (vzpomněl jsem si
na rozhovor ve vagóně o téže továrně, který jsem vyslechl před
několika lety), zmlkli.

15
 Na zastávce Protva čekala na mne matka. Velmi se za ty čtyři
roky změnila a zestárla. Křeč mi svírala hrdlo, a jen taktak že jsem
se nedal do pláče.
Matka dlouho plakala, tiskla mne k sobě drsnýma a
mozolnatýma rukama a stále opakovala: „Můj drahý synáčku!
Myslela jsem, že umřu a že tě už nikdy neuvidím.“
„Co tě nemá, maminko, vidíš, jak jsem vyrostl, teď ti bude lépe.“
„Dej pánbůh!“
Domů jsme přijeli až za tmy. Otec a sestra na nás čekali na
zápraží.
Sestra vyrostla a stala se z ní už nevěsta. Otec velmi zestárl a
ještě více se ohnul. Šlo mu na sedmdesátý rok. Uvítal mne svým
způsobem. Políbili jsme se. Zřejmě myslel na něco svého, když řekl:
„Dobře, že jsem se dožil. Vidím, že jsi už dospělý a silný.“
Abych co nejrychleji udělal svým starým rodičům a sestře radost,
otevřel jsem koš a dal každému dárek. Matce jsem dal navíc tři
ruble, dva funty cukru, půl funtu čaje a funt cukrovinek.
„Děkuji ti, synáčku!“ měla matka radost. „Už dávno jsme nepili
pravý čaj s cukrem.“
Otci jsem dal ještě rubl na útraty v hostinci.
„Stačilo by mu dvacet kopejek,“ poznamenala matka.
Otec řekl:
„Čtyři roky jsem čekal na synáčka, nekaz nám radost ze setkání
zmínkou o naší bídě.“
Pozítří jsem jel s matkou a sestrou na sena. Měl jsem radost ze
setkání s přáteli, zvláště s Ljošou Kolotyrným. Všichni chlapci
hodně vyrostli. Na začátku senoseče se mi práce nedařila. Byl jsem
unavený, potil jsem se, zřejmě se projevila čtyřletá přestávka. Pak se
to zlepšilo: sekal jsem čistě v jedné řadě spolu s ostatními, ale měl
jsem v ústech sucho a jen taktak jsem se dočkal přestávky.
„Tak co, Jegoruško, zemědělská práce není lehká, že?“ zeptal se
mne strýc Nazar a objal mne kolem zpocených ramen.
„Není,“ souhlasil jsem.
„Zato Angličané sekají trávu stroji,“ dodal mladý mužik, který k
nám přistoupil a kterého jsem dříve neznal.
„Ano,“ řekl Nazar, „a my stále ještě spoléháme na matičku sochu
a kosu…“
Zeptal jsem se chlapců, kdo je ten mužik, co mluvil o strojích.
„To je Nikolaj, starostův syn. Byl vypovězen z Moskvy za účast
na událostech v roce 1905. Má velmi ostrý jazyk, nadává dokonce i
na cara.“
„To nic není,“ řekl Ljoša, „nadávat carovi za zády je možné, jen
aby to neslyšeli policajti nebo špiclové.“
Přestávka skončila. Slunce pálilo. Přestali jsme sekat a začali
jsme posekanou trávu sušit. K polednímu jsme se sestrou naložili
seno na vozy, vylezli nahoru a jeli domů, kde nás již čekaly pečené
brambory s máslem a čaj s cukrem. Všem nám moc chutnalo!…
Večer co večer zapomínala mládež na únavu a scházela se u
sýpky. Zpívaly se písně, velmi srdečné a procítěné. Děvčata zpívala
silnými hlasy něžnou melodii, chlapci se snažili přizvukovat svými
mladými barytony a ještě nepevnými basy. Pak se až do únavy
tančilo. Rozcházeli jsme se k ránu, a sotva jsme stačili usnout, už
nás budili, abychom šli opět na sena. Večer začínalo všechno znovu.
Těžko říci, kdy jsme spali.
Ano, mládí může zřejmě vydržet všechno, i nespat. Jak je dobře
být mladým!
Dovolená utekla velmi rychle a já se musel vrátit zpět do
Moskvy. Předposlední noc mého pobytu doma vypukl v sousední
vesnici Kostince požár. Vanul silný vítr. Hořet začalo uprostřed
vesnice a oheň se rychle rozšířil na sousední domy, chlévy a sýpky.
Byli jsme ještě na radovánkách, když kdosi zpozoroval od Kostinky
hustý dým.
„Hoří!“
Utíkali jsme všichni k požárnické stanici, odkud jsme vyvezli
sud umístěný na voze, který jsme dotlačili ručně až do Kostinky.
Přiběhli jsme na pomoc jako první, dokonce požární družstvo z
Kostinky dorazilo později než my.
Požár byl velký a přes veškerou snahu požárníků, kteří se sem
sjeli z několika sousedních vesnic, vyhořelo půl vesnice.
Běžel jsem s vědrem vody kolem jednoho domu, když jsem
uslyšel volání o pomoc.
Vrhl jsem se do domu, odkud bylo slyšet volání, a zachránil jsem
několik k smrti vyděšených dětí a nemocnou stařenku.
 Nakonec jsme oheň uhasili. Na spáleništi naříkaly ženy a plakaly
děti. Mnoho lidí zůstalo bez přístřeší a majetku a někteří dokonce i
bez kousku jídla.
K ránu jsem zjistil na svém novém saku, které mi věnoval majitel
dílny, než jsem odjel na dovolenou (takový byl zvyk), dvě propálené
dírky zvíci pětikopejky.
„Ten tě nepochválí,“ řekla matka.
„Co se dá dělat,“ odpověděl jsem, „ať uzná sám, co je důležitější:
dírky na saku nebo děti, které jsem zachránil…“
Odjížděl jsem s těžkým srdcem. Zejména těžko se mi dívalo na
spáleniště, kde byli nešťastní lidé. Hledali chudáci, zda po požáru
něco nezůstalo. Litoval jsem je, protože jsem z vlastní zkušenosti
dobře věděl, co znamená zůstat bez přístřeší.
Do Moskvy jsem přijel brzy ráno.
Pozdravil jsem majitele dílny, vyprávěl mu o požáru ve vesnici a
ukázal propálené sako. K mému údivu mi ani nevyhuboval a já jsem
mu byl za to vděčen.
Později jsem se dozvěděl, že jsem měl prostě štěstí. Den předtím
majitel dílny prodal s velkým ziskem balík kožišin.
„Jinak bys byl bit hlava nehlava,“ řekl Fjodor Ivanovic.
Koncem roku 1911 skončila má učednická léta. Stal jsem se
mladým dělníkem (tovaryšem). Majitel dílny se mne zeptal, jak
budu bydlet dále: zůstanu na bytě v jeho dílně nebo se odstěhuji do
soukromého bytu?
„Zůstaneš-li zde a budeš se nadále stravovat v kuchyni spolu s
učni, dostaneš mzdu deset rublů; budeš-li však bydlet v soukromém
bytě, budu ti dávat osmnáct rublů.“
Měl jsem málo životních zkušeností, a proto jsem řekl, že
zůstanu bydlet v dílně. Majitel dílny byl zřejmě rád, protože po
ukončení pracovní doby dělníků se pro mne našla vždy nějaká
neodkladná, avšak neplacená práce.
Brzy nato jsem se rozhodl, že to takhle dál nejde. Odejdu, budu
bydlet v soukromí a po večerech budu raději číst knihy.
Na vánoce jsem opět jel domů, tentokrát již jako samostatný
člověk. Bylo mi patnáct pryč, a co bylo nejhlavnější, byl jsem
dělníkem, který dostával deset rublů, což tenkrát zdaleka každý
neměl.
Majitel dílny mi důvěřoval, když se zřejmě přesvědčil o mé
poctivosti. Často mě posílal do banky pro peníze na šeky, nebo
abych peníze uložil na jeho běžný účet. Cenil si mne rovněž jako
spolehlivého dělníka a často mě bral s sebou do svého obchodu, kde
jsem kromě kožišnických prací balil zboží a rozesílal je obchodním
kancelářím.
Tato práce se mi líbila více než v dílně u mandlu, kde kromě
hádek mezi dělníky člověk nic jiného neslyšel. V obchodě tomu bylo
zcela jinak. Zde jsem měl co dělat s více či méně inteligentními
lidmi, jejichž rozhovorům o aktuálních otázkách jsem naslouchal.
Dělníci málokdy četli noviny a kromě Kolesova se v naší dílně
nikdo v politice nevyznal. Myslím, že tomu bylo v jiných
kožišnických dílnách stejně. Tenkrát žádný odborový svaz kožišníků
neexistoval a každý kožišník jednal na vlastní pěst. Teprve později
byl založen svaz kožišníků, jehož členy se stali všichni kožišničtí
dělníci.
V té době se kožišničtí dělníci vyznačovali svou apolitičností.
Výjimku tvořili jedinci. Kožišnický dělník měl své zájmy, každý z
nich prožíval svůj vlastní svět. Někteří poctivě či méně poctivě dali
dohromady malý kapitál ve snaze osamostatnit se. Kožišníci, krejčí a
ostatní dělníci malých dílen se zásadně lišili od dělníků, kteří
pracovali v závodech nebo továrnách, od skutečných proletářů, svou
ideologií a tím, že jim chyběla silná proletářská solidarita.
Dělníkům z továren se o vlastních dílnách ani nesnilo. K tomu
bylo zapotřebí mnoho tisíc rublů, zatímco dělníci dostávali doslova
haléře, které sotva stačily na obživu. Pracovní podmínky a trvalé
nebezpečí nezaměstnanosti sjednotily dělníky v boji proti
vykořisťovatelům.
Politická práce bolševické strany se tehdy soustředila na
průmyslový proletariát. Mezi dělníky malých dílen působili
menševici, eseři a ostatní tzv. revolucionáři. Ne náhodou bylo v roce
1905 a ve Velké říjnové revoluci mezi proletáři, kteří povstali, málo
dělníků z malých dílen.
V letech 1910 - 1912 revoluční nálada vůčihledě ožila. Stále
častěji a častěji v Moskvě, Petrohradě a v jiných průmyslových
oblastech propukaly stávky. Také studenti schůzovali a stávkovali

17
častěji. Na venkově vyvrcholila bída jako důsledek hladu, který
začal v roce 1911.
I když byla politická informovanost kožišnických dělníků velmi
slabá, dovídali jsme se o střílení do dělníků v lenských nalezištích a
o neustále pokračujícím revolučním kvasu. Fjodoru Ivanoviči
Kolesovovi se občas podařilo získat bolševické noviny „Zvězda“ a
„Pravda“, které prostě a srozumitelně vysvětlovaly, proč jsou
rozpory mezi dělníky a kapitalisty, mezi rolníky a statkáři-kulaky
nesmiřitelné, a dokazovaly, že dělníci a vesnická chudina mají
společné zájmy.
Tenkrát jsem se v politice málo vyznal, ale bylo mi jasné, že tyto
noviny hájí zájmy dělníků a rolníků, zatímco listy ,,Russkojeslovo“
a,,Moskovskije vědomosti“ vyjadřovaly zájmy vládců carského
Ruska – kapitalistů. Když jsem přijel nyní na vesnici, již jsem mohl
svým přátelům a našim mužikům sám leccos vyprávět a vysvětlit.
Začátek první světové války si pamatuji v souvislosti s
pogromem cizích obchodů v Moskvě. Agenti ochranky a
černosotěnci pod vlasteneckými hesly organizovali pogrom
německých a rakouských firem. Pogromu se zúčastnilo mnoho lidí
ve snaze jednoduše se přiživit. Protože prostí lidé neuměli cizí řeči,
rabovali i ostatní zahraniční firmy: francouzské a anglické.
Pod vlivem propagandy odcházeli četní mladí lidé, zejména z
bohatých rodin, uchváceni vlasteneckými city, dobrovolně na vojnu.
Alexandr Pilichin se také rozhodl, že uteče na frontu, a stále
přemlouval i mne. Zpočátku se mi jeho návrh zamlouval, ale přesto
jsem se rozhodl poradit se napřed s Fjodorem Ivanovičem,
člověkem, kterého jsem si ze všech lidí vážil nejvíce. Vyslechl mne
a řekl:
„Chápu snahu Alexandra, má bohatého otce, má zač bojovat, ale
za co chceš, hlupáku, bojovat ty? Snad ne za to, že tvého otce
vyhnali z Moskvy,
nebo za to, že tvá matka otéká z hladu ř… Vrátíš-li se zmrzačen,
nikdo tě nebude potřebovat.“
Tato slova mě přesvědčila a Sašovi jsem řekl, že na frontu
nepůjdu. Vynadal mi a ještě týž večer utekl z domova. Za dva
měsíce ho přivezli zpět do Moskvy těžce raněného.
V té době jsem stále pracoval v dílně, ale bydlel jsem již v
soukromém bytě na Ochotném rjadu, proti nynějšímu hotelu
Moskva. Pronajal jsem si za tři ruble měsíčně u vdovy Malyševové
postel. Zamiloval jsem se do její dcery Marie a chystali jsme se vzít.
Ale válka, jak už to bývá, nám udělala škrt přes rozpočet. Po
velkých ztrátách na frontě byla v květnu 1915 mimořádně povolána
mládež ročníku 1895. Na vojnu šli chlapci, kterým nebylo ještě ani
dvacet let. A tak došlo i na mne.
Nepociťoval jsem zvláštní nadšení, protože jsem na každém
kroku potkával v Moskvě nešťastné mrzáky, kteří se vrátili z fronty,
a současně jsem viděl, jak žili stejně jako dříve na vysoké noze a
bezstarostně synkové boháčů. Jezdili po Moskvě v kočárech
tažených rychlými koňmi, sázeli na koňských dostizích a pořádali
pijácké orgie v restauraci Jar. Byl jsem však rozhodnut, že budu-li
odveden, budu za Rusko čestně bojovat.
V červenci 1915 byl vyhlášen mimořádný odvod mládeže mého
ročníku do armády. Požádal jsem majitele dílny o povolení odjet
domů, abych se mohl rozloučit s rodiči a současně jim pomoci při
žních.
 VOJENSKÁ SLUŽBA

Na vojnu jsem byl povolán ve svém újezdním městě

Malojaroslavci v Kalužské gubernii 7. srpna 1915. První světová
válka byla již v plném proudu.
Byl jsem odveden k jezdectvu a měl jsem nesmírnou radost, že
budu sloužit u vojenské jízdy. Vždy jsem se tomuto romantickému
druhu vojsk obdivoval. Všichni mí přátelé se dostali k pěchotě a
mnozí z nich mi záviděli.
Za týden povolali všechny odvedené na shromaždiště.
Rozdělili nás do družstev a já jsem se rozloučil se svými stejně
starými krajany. Kolem byli samí neznámí lidé, stejní holobrádci
jako já.
Večer nás naložili do nákladních vagónů a odvezli na místo
určení, do Kalugy. Poprvé za celou dobu jsem pocítil nesmírný
stesk a osamělost. Mé mládí skončilo. Jsem připraven vykonávat
těžkou vojenskou službu, a když to bude nutné, jít do boje? ptal
jsem se v duchu sám sebe. Dosavadní život mne však zocelil, a
proto jsem se domníval, že svou vojenskou povinnost čestně
splním.
Nákladní vagóny, v nichž nás bylo po čtyřiceti lidech v
každém, nebyly přizpůsobeny k dopravě lidí, a proto jsme museli
celou cestu stát nebo sedět přímo na špinavé podlaze. Někteří
zpívali písně, jiní hráli karty, další plakali a dávali průchod svým
citům. Někteří seděli se zaťatými zuby, nehybně koukali na jedno
a totéž místo a mysleli na svůj budoucí vojenský život.
Do Kalugy jsme přijeli v noci. Vyložili nás někde na slepé
koleji u nákladní rampy. Zazněl povel: „Nastoupit! Vyrovnat!“ A
vykročili jsme na druhou stranu od města. Kdosi se zeptal
svobodníka, kam nás vedou. Svobodník byl zřejmě dobrý člověk a
vlídně nám odpověděl:
„Víte co, hoši, nikdy se takhle velitelů neptejte. Voják musí
mlčky plnit rozkazy a povely. Kam voják jde, to ví jen velitel.“
A jako na potvrzení jeho slov se v čele proudu rozlehl hřmotný
hlas velitele oddílu:
„Nemluvit ve tvaru!“
Kolja Sivcov, můj nový přítel, strčil do mne loktem a zašeptal:
„Tak nám začala vojenská služba.“
Šli jsme už asi tři hodiny a byli velmi unaveni, když jsme se
zastavili ke krátkému odpočinku. Blížil se úsvit, chtělo se nám
spát, a jakmile jsme usedli na zem, ihned se odevšud ozývalo
chrápání.
Brzy však zazněl opět povel: „Vztyk!“ A opět jsme
pochodovali, až jsme asi za hodinu přišli do táborového městečka.
Umístili nás v baráku na holých pryčnách. Řekli nám, že můžeme
odpočívat do sedmi hodin ráno. Bylo zde již asi sto lidí. Do
četných štěrbin a rozbitých oken foukal vítr. Ale ani toto „větrání“
nepomáhalo. Vzduch byl v baráku těžký, téměř nedýchatelný.

19
 Po snídani nás nechali nastoupit a sdělili nám, že jsme v 189.
záložním pěším praporu. Zde se bude formovat jednotka 5.
záložního jezdeckého pluku. Než budeme odesláni na místo určení,
budeme prodělávat vojenský výcvik.
Dostali jsme cvičné^ pušky. Velitel družstva svobodník
Šachvorostov vyhlásil denní řád a oznámil nám naše povinnosti.
Přísně nás upozornil, že nikdo z nás nesmí nikam odcházet, jen za
svou „potřebou“, nechce-li se dostat do nápravného praporu…
Mluvil úsečně a ostře a doprovázel každé slovo máváním pěsti. V
jeho malinkých očích bylo tolik nenávisti, jako kdybychom byli
jeho zapřisáhlými nepřáteli.
„To je ale číslo,“ říkali vojáci, „nic dobrého od něj nečekej!…“
Nato k našemu tvaru přistoupil starší poddůstojník. Náš
svobodník zavelel: „Pozor!“
„Jsem velitel vaší čety. Jmenuji se Maljavko,“ řekl starší
poddůstojník. „Doufám, že jste dobře pochopili, co vám řekl
velitel družstva, a proto budete věrně sloužit caru a vlasti. Svévoli
trpět nebudu!“
Začal první den pořadového výcviku. Každý z nás se snažil
dobře plnit rozkazy, ten či onen pořadový cvik nebo cvik se zbraní.
Ale vyhovět velení nebylo lehké a tím spíše se dočkat pochvaly.
Velitel čety využil toho, že jeden voják nedržel krok, a nechal
všechny na dodatečný pořadový výcvik. Večeřeli jsme studenou
břečku jako poslední.
Dojem prvního dne byl skličující. Chtělo se nám co nejrychleji
ulehnout na palandu a spát. Velitel čety však, jako kdyby uhádl náš
úmysl, dal rozkaz, abychom se postavili do řady, a sdělil nám, že
zítra nás odvedou na večerní prověrku celého tábora, a proto se
musíme dnes naučit státní hymnu „Bože, ochraňuj cara!“.
Nastudování a nácvik písně trvaly dlouho do noci. V šest hodin
ráno jsme byli již opět na nohou, na ranní rozcvičce.
Dny byly jednotvárné, podobaly se jeden druhému jako dvě
kapky v moři. Nastala první neděle. Mysleli jsme si, že si
odpočineme a vykoupeme se, ale rozkázali nám, abychom uklidili
cvičiště a táborové městečko. Úklid se protáhl až do oběda a po
povinném odpočinku jsme čistili zbraně, spravovali vojenskou
výstroj a psali příbuzným dopisy. Svobodník nás upozornil, že si v
dopisech nesmíme na nic stěžovat, protože to cenzura stejně
nepustí.
Zvyknout si na službu nebylo lehké. Ale život předtím se s
námi nemazlil, a tak si většina z nás na vojenský režim asi za dva
týdny zvykla.
Koncem druhého týdne výcviku vykonal přehlídku naší čety
velitel roty štábní kapitán Volodin. Říkalo se o něm, že se rád
napije, a když byl opilý, nejlépe bylo nechodit mu na oči. Svým
zevnějškem se velitel naší roty od ostatních důstojníků ničím
zvlášť nelišil, ale bylo vidět, že si ověřuje naši bojovou
připravenost bez jakéhokoli zájmu. Na závěr přehlídky řekl,
abychom se všichni více snažili, protože stejně jako „pánbůh za
modlitbu, tak car za službu nezůstane nic dlužen“.
Před odjezdem k 5. záložnímu jezdeckému pluku jsme viděli
našeho velitele roty ještě několikrát a pokaždé, jak se nám zdálo,
měl špičku. Pokud jde o velitele 189. záložního praporu, za celou
dobu našeho výcviku jsme ho neviděli ani jednou.
V září 1915 nás odvezli na Ukrajinu k 5. záložnímu
jezdeckému pluku, který byl umístěn v městě Balakleja v
Charkovské gubernii. Náš vlak minul Balakleju a přijel do stanice
Savincy, kde byla soustředěna pochodová posila pro 10. jezdeckou
divizi. Na nástupišti nás uvítali upravení, zbrusu nově oblečení
jezdečtí poddůstojníci a rotmistři. Jedni byli v husarské uniformě,
druzí v hulánské a třetí v dragounské.
Po rozdělení jsme byli my, malojaroslavečtí, moskevští a
někteří chlapci z Voroněžské gubernie zařazeni do dragounské
eskadrony.
Mrzelo nás, že jsme se nedostali k husarům, a to samozřejmě
nikoli jen proto, že husaři měli hezčí uniformu. Dozvěděli jsme se,
že tam byli lepší a především lidštější poddůstojníci. Vždyť na
poddůstojníkovi v carské armádě zcela závisel vojákův osud.
Příští den nám vydali jezdeckou výstroj, koňské postroje a
každý navíc dostal svého vlastního koně. Na mne připadla strašně
vzdorovitá tmavošedá kobyla, která se jmenovala „Čašečnaja“.
Služba u jezdectva byla zajímavější než u pěchoty, ale mnohem
těžší. Kromě obvyklého výcviku nám přibyl výcvik s koňmi,
cvičení se sečnými a bodnými zbraněmi a trojí úklid po koních.
Museli jsme vstávat nikoli v šest hodin ráno jako u pěchoty, ale v
pět, a uléhali jsme také o hodinu později.
Nejtěžší byl výcvik na koních, tj. jízda, akrobacie za jízdy na
koni a cvičení se sečnými a bodnými zbraněmi – píkou a šavlí. Za
jízdy si mnozí z nás odřeli nohy až do krve, ale stěžovat si nesměli.
Stále nám opakovali: „Trp, kozáče, budeš atamanem.“ A my jsme
trpěli tak dlouho, dokud jsme neseděli pevně v sedle.
Náš velitel čety četař Durakov, bez ohledu na své jméno, byl
docela chytrý a dobrý člověk. Byl sice velmi náročným velitelem,
ale vojákům nikdy neubližoval a byl vždy zdrženlivý. Zato druhý
velitel, desátník Borodavko, byl jeho pravým opakem: hlučný a
nervózní a velmi často bil vojáky. Starší vojáci vyprávěli, že
nejednou vojákům vyrazil zuby.
Zejména neměl slitování, když nás učil jezdit na koni. Zvláště
jsme to pocítili, když byl náš velitel čety na krátké dovolené.
Borodavko, který ho zastupoval, se plně projevil. Ten, panečku,
uměl urážet vojáky! Ve dne nás honil na cvičení do úpadu a
naparoval se zejména nad těmi, kdo žili a pracovali před nástupem
vojenské služby v Moskvě, protože je považoval za vzdělané a
příliš chytré. A v noci několikrát za sebou kontroloval vnitřní
službu, chytal dozorčí vojíny, kteří usnuli, a tloukl je. Vojáci byli
dohnáni k zoufalství.
Dohodli jsme se a jednou si na něj počínali v tmavém koutě,
kde jsme mu hodili přes hlavu stanový dílec a ztloukli ho, až ztratil
vědomí. Nikdo z nás by se byl nevyhnul válečnému polnímu
soudu, kdyby se nebyl právě vrátil náš velitel čety, který všechno
uvedl na pravou míru a později dosáhl toho, že Borodavka převedli
do jiné eskadrony.
Na jaře 1916 jsme byli již v podstatě hotovými jezdci. Bylo
nám oznámeno, že bude zformována pochodová eskadrona, a než
budeme odvezeni na frontu, budeme pokračovat ve výcviku
převážně podle polního programu. Místo nás přijeli nováčkové,
ročník 1897, zatímco nás připravovali k odjezdu do jiného
výcvikového prostoru ve vesnici Lageri.
Z nejlépe vycvičených vojáků bylo vybráno 30 mužů, kteří se
připravovali k poddůstojnické hodnosti. Mezi vybrané jsem se
dostal i já. Nechtěl jsem jít do přípravného družstva, ale velitel

21
čety, kterého jsem si upřímně vážil pro jeho rozum, čestnost a
lásku k vojákům, mne přemluvil, abych šel studovat.
„Na frontu se, příteli, ještě dostaneš,“ řekl, „ale napřed se nauč
hlouběji znát vojenství, bude se ti to hodit. Jsem přesvědčen, že
budeš dobrým poddůstojníkem.“
Pak se trochu zamyslel a dodal:
„Já například nespěchám znovu na frontu. Po roce stráveném
na přední linii jsem dobře poznal, co to znamená, a mnohé
pochopil… Škoda, velká škoda, že tak hloupě hyne náš lid, a za co
vlastně?…“
To bylo vše, co mi řekl, ale cítil jsem, že v duši tohoto člověka
vznikly a pronikaly na povrch rozpory mezi povinností vojáka a
člověka občana, který se nechtěl smířit se zvůlí carského režimu.
Poděkoval jsem mu za jeho radu a slíbil, že půjdu do školní
jednotky, která byla ve městě Izjum v Charkovské gubernii a kam
nás přijelo z různých útvarů na 240 osob.
Byli jsme ubytováni v soukromých bytech. Brzy začala škola.
Pokud jde o velitele, neměli jsme štěstí. Četař byl ještě horší než
Borodavko. Nepamatuji si jeho jméno, vzpomínám si pouze na to,
že ho vojáci pojmenovali „Čtyři a půl“, protože měl na pravé ruce
jen polovinu ukazováčku. To mu však nevadilo, aby úderem pěsti
nesrážel k zemi vojáky. Mne měl rád ještě méně než ostatní, ale
nebil mě. Zato mne však pronásledoval za sebemenší chybičku a
trestal pro nic za nic.
Nikdo jiný nestál „se šavlí v plné polní“ a nepřenesl tolik pytlů
s pískem z koníren až k táborovým stanům jako já, nikdo neměl
víc služeb o svátcích než já. Chápal jsem, že to všechno je hněv
velmi tupého a zlého člověka. Zato jsem byl rád, že neměl
záminku k výtkám na cvičení.
Když se přesvědčil, že se mne nic netkne, rozhodl se, že změní
taktiku; chtěl mě prostě odpoutat od bojové přípravy, kde jsem
vynikal nad ostatní.
Jednou v neděli mě pozval k sobě do stanu a řekl:
„Vidím, že jsi mládenec s charakterem, že umíš číst a psát a že
lehce chápeš vojančinu. Jsi však Moskvan a dělník, proč by ses
měl denně potit při výcviku? Budeš mým neplánovaným písařem,
povedeš mi záznam o směnách, výkazy o výcviku a budeš plnit
jiné příkazy.“
„Nechal jsem se zapsat do poddůstojnické školy nikoli proto,
abych plnil všelijaké příkazy,“ odpověděl jsem, „nýbrž proto,
abych dokonale pronikl do vojenské problematiky a stal se
poddůstojníkem.“
Rozzlobil se na mne a pohrozil mi:
„Dej si pozor, zařídím, že se poddůstojníkem nikdy nestaneš!
…“
V červnu končil náš kurs a měly začít zkoušky. Podle
existujícího řádu dostával nejlepší žák při vyřazování hodnost
mladšího poddůstojníka a ostatní zástupce poddůstojníka, tj.
stávali se kandidáty na hodnost poddůstojníka. Moji kolegové
nepochybovali o tom, že bych měl být první a že určitě při
vyřazení dostanu hodnost mladšího poddůstojníka a pak volné
místo velitele družstva.
Všichni však byli překvapeni, když dva týdny před vyřazením
bylo před tvarem oznámeno, že jsem propuštěn ze školní jednotky
za nedisciplinovanost a neloajální vztah ke svému přímému
veliteli. Všem bylo jas-ne že „Čtyři a půl“ se rozhodl vypořádat se
se mnou. Nedalo se však nic dělat.
Pomoc přišla zcela nečekaně. V naší četě byl jednoroční
dobrovolník
Skorino, bratr zástupce velitele eskadrony, kde jsem sloužil
před nástupem do poddůstojnické školy.
Tento jednoroční dobrovolník se velmi špatně učil a neměl rád
vojnu, ale zato byl příjemný a společenský člověk, jehož se náš
„Čtyři a půl“ bál. Skorino okamžitě šel k veliteli poddůstojnické
školy a informoval ho o křivdě spáchané na mně.
Velitel školy si mě zavolal k sobě. Velmi jsem se polekal,
protože předtím jsem s důstojníky nikdy nemluvil. „Je to se mnou
bledé!“ pomyslel jsem si. „Nápravný prapor mě asi nemine.“
Velitele školy jsme znali málo. Slyšeli jsme, že důstojnickou
hodnost dostal za odvahu a že byl vyznamenán téměř celou řadou
svatojiřských křížů a medailí. Před válkou sloužil kdesi v
hulánském pluku jako rotmistr jízdy z povolání. Viděli jsme hojen
občas na večerních prověrkách; říkalo se o něm, že je nemocen po
těžkém zranění.
Byl jsem překvapen, když jsem spatřil člověka s měkkýma,
řekl bych dokonce teplýma očima a dobrodušnou tváří.
„Tak co, vojáku, nemáš ve službě štěstí?“ zeptal se a ukázal na
židli. Stál jsem, bál jsem se usednout. „Jen se posad, neboj se!…
Ty jsi z Moskvy, že?“
„Ano, Vaše Vysokoblahorodí,“ odpověděl jsem a snažil se
pronášet každé slovo co nejhlasitěji a nejzřetelněji.
„Já jsem také Moskvan, pracoval jsem před nástupem na vojnu
v Marji-ně háji, jsem vyučený jako truhlář vzácného nábytku. Ale
zůstal jsem na vojně a zdá se, že se budu věnovat trvale vojně,“
řekl měkce.
„Poslechni, vojáku, dostal jsem na tebe špatný kádrový
posudek, že prý jsi za čtyři měsíce dostal v naší škole asi deset
trestů a že mezi vojáky nazýváš svého velitele čety.darebákem‘ a
jinými ošklivými slovy. Je to tak?“
„Ano, Vaše Vysokoblahorodí,“ odpověděl jsem. „Chtěl bych
však dodat, že na mém místě by jednal takhle každý.“ A pověděl
jsem mu všechno pravdivě, jak to bylo. Pozorně mě vyslechl a
řekl: „Jdi zpět k četě a připravuj se ke zkouškám.“
Byl jsem rád, že všechno tak dobře dopadlo. Avšak při
vyřazování jsem nebyl na prvním místě. Dostal je jednoroční
dobrovolník Skorino, zatímco já jsem byl vyřazen ze školy jako
všichni ostatní v hodnosti zástupce poddůstojníka.
Když nyní hodnotím vojenskou školu staré armády, musím říci,
že vcelku se v ní neučilo špatně, zvlášť pokud jde o pořadovou
přípravu. Každý absolvent školy dokonale ovládal jízdu, zbraně a
metodiku
přípravy vojáka. Ne náhodou se četní poddůstojníci staré
armády stali po Říjnové revoluci kvalifikovanými vojevůdci Rudé
armády.
Pokud jde o výchovnou činnost, tvořila pravý dril. Budoucí
poddůstojníky neučili lidskému zacházení s vojáky, aby vnikali do
duše vojáka. Sledoval se jediný cíl, a to, aby voják byl poslušným
automatem. Kázeňská praxe byla stavěna na surovosti. Tělesné
tresty ve vojenském řádu nebyly sice obsaženy, ale v praxi se dosti
rozsáhle používaly.

23
 O ruské armádě bylo toho napsáno mnoho a nepovažuji za
nutné to znovu opakovat. Zmíním se jen o některých aspektech,
které jsou podle mého názoru zajímavé.
Co bylo pro starou carskou armádu nejvíce příznačné?
Především to, že neexistovala pospolitost a jednota mezi
vojenskou masou a vysokým důstojnickým sborem.
Za války, zejména v roce 1916 a na začátku roku 1917, kdy v
důsledku velkých ztrát se důstojnický sbor skládal z představitelů
pracující inteligence, z gramotných dělníků a rolníků a také z
vojáků a poddůstojníků, kteří se vyznamenali v bojích, byla tato
nejednotnost v útvarech (konče praporem nebo oddílem včetně)
poněkud menší. Zachovala se však úplně ve svazcích a svazech.
Důstojníci a generálové, kteří neměli žádný styk s vojenskými
masami a kteří nevěděli, jak voják žije a smýšlí, byli vojákům
vzdáleni.
Uvedená skutečnost a také rozsáhlá operační a taktická
negramotnost vysokého důstojnického a generálského sboru vedly
k tomu, že tito velitelé, s výjimkou jednotlivců, neměli u vojáků
žádnou autoritu. Pokud jde
0 střední důstojnický sbor, tam naopak bylo koncem války
mnoho důstojníků, kteří svým duchem a náladou byli blízcí
vojákům. Tyto důstojníky měli vojáci rádi, důvěřovali jim a byli
by za nimi šli do ohně
1 vody.
Hlavní základnou, na níž byla stará armáda stavěna, byl
poddůstojnický sbor, který cvičil, vychovával a sjednocoval
vojenské masy. Kandidáti na poddůstojníky se vybírali s velkou
pečlivostí. Vybraní vojáci se cvičili ve školních jednotkách, kde
byla zpravidla vzorně organizována bojová příprava. Spolu s tím,
jak jsem již řekl, za sebemenší provinění následoval okamžitě
disciplinární trest spojený s bitím a morálními urážkami. Budoucí
poddůstojníci tedy po absolvování školy měli dobrou bojovou
přípravu a současně ovládali „praxi“ působit na podřízené v duchu
požadavků carského vojenského režimu.
Musím říci, že důstojníci v jednotkách plně důvěřovali
poddůstojnické-mu sboru při výcviku a výchově vojáků. Tato
důvěra nepochybně přispěla
tomu» ^e poddůstojníci byli samostatní, iniciativní, měli pocit
odpovědnosti a pevnou vůli. V bojové situaci byli poddůstojníci,
zejména kádroví, ve své většině dobrými veliteli.
Má mnohaletá praxe svědčí o tom, že tam, kde neexistuje
důvěra k nižším velitelům, kde je nad nimi neustálý dohled vyšších
důstojníků, tam nikdy nebude existovat opravdový nižší velitelský
sbor, a tudíž ani dobré jednotky.
Začátkem srpna přišel z pluku rozkaz o odeslání těch, kteří
absolvovali školu, do pochodových eskadron. Patnáctičlenná
skupina měla být poslána přímo na frontu, do 10. jezdecké divize.
V seznamu těchto osob jsem byl na druhém místě. Vůbec mě to
nepřekvapilo, protože jsem věděl, kdo v tom má prsty.
Když se seznam četl před nastoupenou školou, „Čtyři a půl“
sejismí-val, čímž dával na srozuměnou, že na něm závisí osud
každého z nás. Pak nám vystrojili slavnostní oběd a dali rozkaz,
abychom se připravili na cestu. Vzali jsme své torby a šli k místu,
kde byl nástup frontové skupiny, a za několik hodin se náš vlak
vydal směrem k Charkovu.
 Jeli jsme velmi dlouho; mnoho hodin jsme stáli na výhybkách,
neboť na frontu jela jakási pěší divize. Z fronty vezli těžce raněné
a nemocniční vlaky také stály, protože pouštěly jiné vlaky jedoucí
na frontu. Od raněných jsme se toho hodně dozvěděli, především
to, že naše vojska jsou velmi špatně vyzbrojena a že mají málo
střeliva. Nejvyšší velitelský sbor nemá dobrou pověst a mezi
vojáky je rozšířen názor, že ve vrchním velení sedí zrádci
podplacení Němci. Vojáci dostávají špatnou stravu. Tyto zprávy z
fronty působily deprimujícím dojmem, a tak jsme se mlčky
rozcházeli do svých vagónů.
Příštího dne na úsvitě nás vyložili nedaleko od Kamence-
Podolského. Současně byla vyložena také pochodová posila pro
10. ingermanlandský husarský pluk a asi sto koní pro náš 10.
novgorodský dragounský pluk s veškerou patřičnou municí. Když
se vykládání blížilo ke konci, zazněl signál leteckého poplachu.
Všichni se rychle schovali, kde se jen dalo. Nepřátelské
průzkumné letadlo kroužilo nad námi a odletělo na západ, když
shodilo několik menších bomb. Jeden voják byl zabit a pět koní
bylo zraněno.
To byl náš první křest ohněm. Z místa vyložení se celá posila
vydala pěšky k Dněstru, kde v té době byla naše divize v záloze
jihozápadní fronty.
Když jsme přišli k jednotce, dozvěděli jsme se, že Rumunsko
vyhlásilo válku Německu a že bude bojovat na straně Rusů proti
Němcům. Proslýchalo se, že naše divize bude muset již brzy odejít
na frontu, ale přesně na jaký úsek, nikdo nevěděl.
Začátkem září se divize po pochodu soustředila v Bystrické
oblasti bohaté na hory a lesy, kde se zúčastnila bezprostředních
bojů, převážně v pěší sestavě, protože místní podmínky jezdecké
útoky nedovolovaly.
Stále častěji docházely zneklidňující zprávy. Naše vojska měla
velké ztráty. Ofenzíva v podstatě ztroskotala a fronta se zastavila.
Spatná byla také situace na frontě rumunských vojsk, která zahájila
válku málo připravená a nedostatečně vyzbrojená a již v prvních
bojích s německými a rakouskými vojsky měla velké ztráty.
Mezi vojáky vzrůstala nespokojenost, zejména když dostávali
dopisy z domovů, v nichž jim psali o hladu a strašném rozvratu.
Také to, co jsme sami pozorovali ve vesnicích frontového pásma
na Ukrajině, v Bukovině a v Moldavsku, hovořilo samo za sebe.
Jak trpěli rolníci pod útlakem cara, kvůli jehož nerozumu se již
třetí rok prolévala krev rolníků a dělníků! Vojáci si uvědomovali,
že se stávají mrzáky a umírají nikoli pro své zájmy, nýbrž pro
zájmy „mocných tohoto světa“, pro ty, kdo je, jak se říká, svlékali
z kůže.
V říjnu 1916 jsem měl smůlu: byl jsem spolu se dvěma jinými
vojáky při průzkumu na přístupových cestách k Saje-Regenu v
čelní hlídce, když pod námi vybuchla mina. Oba vojáci byli těžce
raněni, já jsem byl tlakovou vlnou vyhozen ze sedla. Procitl jsem
teprve po 24 hodinách v nemocnici. Pro těžké pohmoždění jsem
byl evakuován do Charkova, kde jsem se léčil až do prosince.
Když jsem opustil nemocnici, dlouho jsem ještě pociťoval
nevolnost a hlavně jsem špatně slyšel. Lékařská komise mě poslala
do pochodové eskadrony ve vesnici Lageri, kde byli od jara moji
přátelé z eskadrony pro nováčky. Samozřejmě jsem měl z toho
velkou radost.

25
 Z eskadrony jsem se dostal do poddůstojnické školy jako
mladý voják a vrátil se zpět s nárameníky poddůstojníka, s
frontovými zkušenostmi a dvěma svatojiřskými kříži na prsou,
jimiž jsem byl vyznamenán za zajetí německého důstojníka a za
těžké zranění, které jsem utrpěl.
Při rozhovoru s vojáky jsem pochopil, že nedychtí po tom, aby
„čichali prach“, že nechtějí do války. Mysleli už na něco jiného, a
to nikoli na přísahu carovi, nýbrž na půdu, na mír a na své nejbližší
příbuzné. Koncem roku 1916 se mezi vojáky stále více proslýchalo
o stávkách dělníků v Petrohradě, Moskvě a v jiných městech.
Hovořilo se o bolševicích, kteří bojují proti carovi, za mír, za půdu
a svobodu pro pracující lid. Nyní už i sami vojáci začali naléhavě
požadovat zastavení války.
Přestože jsem byl poddůstojníkem, chovali se vojáci ke mně s
důvěrou a často se mnou hovořili o vážných věcech. Samozřejmě
tenkrát jsem se v politických otázkách špatně vyznal, ale domníval
jsem se, že mír, půdu a svobodu ruskému lidu mohou dát jedině
bolševici a nikdo jiný. A to jsem podle svých možností vštěpoval
vojákům, za což se mi také odměnili. Jak se to stalo?
Dne 27. února 1917 v časných ranních hodinách byl v
eskadroně nalézající se ve vesnici Lageri vyhlášen poplach. Vojáci
se seřadili nedaleko od bytu velitele eskadrony kapitána barona
von der Holtze. Nikdo samozřejmě nic nevěděl. Naším velitelem
čety byl poručík Kijevskij.
„Vaše Blahorodí, kam nás povedou na poplach?“ zeptal jsem
se ho.
„A co vy si myslíte?“
Řekl jsem, že vojáci mají vědět, kam je vedou, tím spíše, že jim
byly vydány ostré náboje. „Nu což, patrony se mohou hodit.“
Rozhovor byl přerušen příchodem kapitána barona von der
Holtze.
Byl to udatný kapitán. Měl šavli s pozlaceným jilcem, vojenský
svatojiřský kříž a mnoho dalších řádů. Jako člověk však byl
odporný, protože mluvil s vojáky vždy zlostně a s nechutí. Vojáci
ho neměli rádi a zároveň se ho báli.
Po povelu „pozor“ pozdravil kapitán eskadronu.
Kolona přešla do trojstupu a na Holtzův rozkaz se dala do
klusu. Eskadrona jela cestou vedoucí do Balakleje, kde byl štáb 5.
záložního jezdeckého pluku. Když jsme se blížili k seřadišti pluku,
viděli jsme, že tam už nastoupili kyjevští dragouni a
ingermanlandští husaři. Naše eskadrona rovněž nastoupila v
čelním tvaru. Klusem se blížily také ostatní jednotky. Nikdo
nevěděl, oč jde…
Brzy jsem se to dozvěděli. Odkudsi za rohem se objevili
demonstranti s rudými prapory. Náš velitel eskadrony pobídl koně
a tryskem se hnal ke štábu pluku. Ostatní velitelé eskadron ho
následovali, zatímco ze štábu v tom okamžiku vyšla skupina
vojáků a dělníků.
Vysoký voják se zvučným hlasem obrátil na vojáky. Řekl, že
dělnická třída, vojáci a rolníci naší vlasti již neuznávají cara
Mikuláše II., stejně jako kapitalisty a statkáře. Ruský lid si nepřeje
nadále pokračovat v krvavé imperialistické válce, protože chce
mír, půdu a svobodu. Voják skončil svůj krátký projev hesly:
„Pryč s carismem! Pryč s válkou! Ať žije mír mezi národy! Ať žijí
sověty dělnických a rolnických zástupců! Hurá!“
 Vojákům nedal nikdo rozkaz. Instinktivně pochopili, co mají
dělat. Ze všech stran se rozléhalo volání „Hurá!“. Vojáci se smísili
s demonstranty…
Po nějaké době se rozneslo, že náš kapitán baron von der Holtz
a celá řada ostatních důstojníků byli zatčeni vojenským výborem,
který vystoupil z ilegality a zahájil svou činnost zatčením těch, kdo
by mohli revolučnímu vývoji bránit.
Vojska okamžitě dostala rozkaz, aby se vrátila na svá místa a
čekala a rozkazy vojenského výboru. V čele plukovního výboru
byl bolševik akovlev (nepamatuji si bohužel jeho křestní jméno a
jméno po otci), říští den ráno přišel od něho jakýsi důstojník. Dal
rozkaz, aby se eska-rona shromáždila a zvolila delegáty do
plukovního sovětu a současně vo-énský výbor eskadrony.
Předsedou vojenského výboru jsem byl jedno-yslně zvolen já. Za
delegáty do plukovního sovětu byli zvoleni poručík ‚jevskij a ještě
jeden voják z 1. čety, jehož příjmení jsem bohužel apomněl.
Začátkem března se v Balakleji konala veřejná schůze
plukovního sovětu vojenských zástupců. Jakovlev tehdy hovořil
velmi pěkně a srozumitelně o úkolech sovětu, o nutnosti upevňovat
jednotu vojáků, dělníků a rolníků v boji za to, aby revoluce
pokračovala. Jeho projev jsme vřele uvítali.
Pak mluvil jakýsi praporčík. Zpočátku mluvil hezky a zdánlivě
pro revoluci, ale nakonec začal hájit Prozatímní vládu a přimlouvat
se za to, aby armáda byla mobilizována proti nepříteli. Vojáci
uvítali jeho slova projevy nesouhlasu. A když se začalo hlasovat o
složení plukovního sovětu, hlasovali jen pro ty, kdo zastávali
stanovisko bolševiků.
Náš plukovní sovět se tak stal bolševickým.
V květnu soudruh Jakovlev kamsi odjel. Po jeho odjezdu
pracoval sovět podstatně hůře a brzy se v něm ujali veškeré moci
eseři a menševici, kteří podporovali Prozatímní vládu. Skončilo to
tím, že na začátku podzimu přešly některé jednotky na stranu
Petljury.
Naše eskadrona, kterou tvořili hlavně Moskvané a Kalužané,
byla vo-j enským výborem eskadrony rozpuštěna. Vydali jsme
vojákům potvrzení o tom, že byli zproštěni služby, a doporučili
jim, aby si vzali s sebou své karabiny a ostré náboje. Jak jsme se
později dozvěděli, hlídka hajdamáků v prostoru Charkova odebrala
zbraně většině vojáků. Já jsem se musel několik týdnů skrývat v
Balakleji a ve vesnici Lageri, protože mne hledali důstojníci, kteří
přešli do služeb k ukrajinským nacionalistům.
Dne 30. listopadu 1917 jsem se definitivně vrátil zpět do
Moskvy, kde veškerá moc přešla v říjnu do spolehlivých rukou, do
rukou bolševiků, dělnických, vojenských a rolnických zástupců.
Prosinec 1917 a leden 1918 jsem strávil na vesnici u otce a
matky a po odpočinku jsem se rozhodl, že vstoupím do Rudé
gardy. Avšak na začátku února jsem těžce onemocněl skvrnitým
tyfem a v dubnu návratnou horečkou. Své rozhodnutí bojovat v
řadách Rudé armády jsem mohl uskutečnit až za půl roku, když
jsem v srpnu 1918 vstoupil jako dobrovolník do 4. jezdeckého
pluku 1. moskevské jezdecké divize.
V té době komunistická strana a sovětský stát začaly řešit
závažné a obtížné úkoly: demobilizaci staré armády a vytvoření
nové armády, armády dělníků a rolníků. Současně probíhal
rozsáhlý proces demokratizace armády. Moc ve vojsku byla
předávána vojenským výborům a sovětům, všichni příslušníci

27
armády měli stejná práva, velitelský sbor, včetně pluku, se volil na
společných schůzích. V důsledku toho vyniklo mnoho schopných
vojenských organizátorů z řad vojáků a námořníků a také
důstojníků, kteří uznávali sovětskou moc.
„Budeme-li mít jednou možnost objektivního studia situace v
naší armádě v období revoluce,“ hovořilo se v jedné ze zpráv
vojenského oddělení VUVV, „pak bude všem jasné, že jedině
úplná demokratizace armády, uznání moci vojenských organizací,
zvolených širokými vojenskými masami, a mírumilovná politika,
kterou prováděla rada lidových komisařů, byly s to udržet armády
na frontách až do poloviny zimy 1918 a zachránily zemi před
nevyhnutelným svévolným a živelným odchodem armády do
zázemí.“1
III. všeruský sjezd sovětů, který se konal v lednu 1918, se
jednomyslně vyslovil pro vytvoření ozbrojených sil v naší zemi.
Na sjezdu byla schválena „Deklarace práv pracujícího a
vykořisťovaného lidu“, napsaná V. I. Leninem, v níž se mimo jiné
hovořilo: „Aby byla zajištěna pracujícím masám úplná moc a
odstraněna jakákoli možnost obnovení moci vykořisťovatelů,
uzákoňuje se ozbrojení pracujících, vytvoření socialistické Rudé
armády dělníků a rolníků…“2
První svazek Rudé armády se začal formovat ve stejné době, v
lednu 1918, v Petrohradě z četných setnin rudých gardistů3,
vojáků záložních pluků petrohradské posádky. Byl to 1. sbor
DRRA (Dělnicko-rolnické rudé armády). Ve stejné době byl z
Petrohradu na západní frontu vyslán první oddíl socialistické
armády, který se skládal z rudých gardistů v celkovém počtu asi
tisíc osob.
Na slavnostním rozloučení s oddílem promluvil Lenin, který
řekl:

( CGAOR, f. 1235, inv. 79, sp. 12, 1. 4.

a V. I. Lenin, Spisy, sv. 26, Praha 1956, str. 411.
3 Rudou gardou byly v roce 1917 všude nazývány oddíly
ozbrojených dělníků oddaných revoluci. Před říjnovým
ozbrojeným povstáním zahájili bolševici rozsáhlý vojenský
výcvik Rudé gardy. Vliv bolševiků rychle rostl na frontách, ve
velkých posádkách v zázemí a v Baltském loďstvu. Činnost
Rudé gardy, vojáků a námořníků za revoluce a bezprostředně
po ní sjednocovala a usměrňovala vojenská organizace při ÚV
SDDSR (b). – Pozn. aut.
|,Zdravím ve vás první hrdinné dobrovolníky socialistické
armády, kteří vytvoří silnou revoluční armádu.“1
: Způsob přijímání dobrovolníků do Rudé armády byl
následující: každý dobrovolník musel předložit doporučení
vojenských výborů, stranických a jiných veřejných organizací
podporujících sovětskou moc. Šlo-li o celé skupiny, pak musely
mít kolektivní doporučení. Vojáci DRRA byli státem plně
vydržováni a navíc dostávali zpočátku každý 50 rublů měsíčně a
později, od poloviny roku 1918, svobodní 150 rublů a ženatí 250
rublů. Na jaře 1918 bylo v Rudé armádě již na 200 000 vojáků,
avšak potom začal příliv dobrovolníků klesat.
Doplňování armády na zásadách dobrovolnosti mělo
samozřejmě své nedostatky. Chyběly bojové zálohy, neexistoval
systém přípravy doplňků, příslušníci vojsk nemohli zajistit
realizaci velkých válečných operací, protože byli nedostatečně
vycvičeni a měli špatnou kázeň.
Proto zavedl VÚW zvláštním dekretem v celé zemi všeobecný
vojenský výcvik pracujících. Každý pracující ve věku od 18 do 40
let musel bez přerušení zaměstnání projít za 96 hodin kurs
vojenského výcviku, být v evidenci jako voják a na první výzvu
sovětské vlády vstoupit do řad Rudé armády.
Ústřední výbor KSR (b) uložil členům strany, aby se okamžitě
přihlásili k vojenskému výcviku. Volitelnost velitelů se rušila, byl
zaveden systém jmenování velitelského sboru, který byl
schvalován orgány vojenského resortu z těch osob, jež měly
vojenskou přípravu nebo si dobře vedly v boji. V. všeruský sjezd
sovětů přijal usnesení „O budování Rudé armády“, v němž schválil
opatření strany a vlády k vytvoření pravidelné armády. Přitom byla
zdůrazněna nutnost centrálního řízení armády a význam revoluční
železné kázně ve vojscích.
Sjezd schválil zákon o hodnosti vojenských komisařů, která
vznikla již v říjnu 1917, kdy do mnohých jednotek staré armády a
celé řady vojenských institucí byli vysláni komisaři Vojenského
revolučního výboru. Vojenští komisaři, kteří se opírali o stranické
buňky, vychovávali vojáky, kontrolovali činnost vojenských
odborníků a současně vštěpovali rudo-armejským masám důvěru k
poctivým a oddaným odborníkům. O komisařích se zmíním ještě
později, ale již nyní bych chtěl zdůraznit, že to byli zpravidla
bezúhonní lidé, nanejvýš čestní a obětaví komunisté.
Sjezd sovětů žádal vytvoření Rudé armády na základě vojenské
vědy s využitím zkušeností starých vojenských odborníků a
zároveň výchovu velitelských kádrů z řad dělníků a rolníků.
Usnesení V. sjezdu sovětů a

1 V. I. Lenin, Spisy, sv. 26, Praha 1956, str. 406.

29
 VÚVV prováděly stranické organizace, odbory, výbory
chudiny a masy uvědomělých dělníků a rolníků. V důsledku toho
všeho, v době, kdy jsem vstoupil do Rudé armády, měla již více
než půl miliónu vojáků. V tomto těžkém roce strana svými četnými
usneseními o vojenských otázkách a svou obrovskou praktickou
činností vytvořila základy sovětských ozbrojených sil, sjednotila
proletářské, politicky uvědomělé jádro Rudé armády a válečného
lodstva, o něž se pak v další vojenské výstavbě opírala.
 III

OBČANSKÁ VÁLKA

Carská vláda přivedla zemi k úplnému krachu. Situace se ještě

více
zkomplikovala tím, že interventi a bělogvardějská povstalecká
vojska
obsadili celou řadu důležitých hospodářských oblastí. §y
Mladá Sovětská republika urputně bojovala v obklíčení vojsk
interventů a bělogvardějských armád. Všichni, kdo žili, pracovali a
bojovali se zbraní v ruce za ideu Velikého října, si dobře pamatují,
jaká to byla v životě sovětského lidu těžká doba.
Na jaře 1918 se na severu a na Dálném východě vylodila vojska
Dohody. V květnu československý sbor, který se dal do služeb
anglo-francouzského bloku, zahájil činnost proti sovětské moci na
Urale, na Sibiři a v Povolží. Německá vojska okupovala značnou
část Ukrajiny a Pobaltí.
Síly imperialistů a bělogvardějců tvořily v Rusku v druhé
polovině roku 1918 kolem jednoho miliónu výborně vycvičených a
moderně vyzbrojených vojáků a důstojníků.
V. I. Lenin vysvětloval lidu nebezpečí vzniklé situace a vyzval
jej, aby znásobil úsilí strany a všech pracujících při upevňování
obranyschopnosti země. V září 1918 vydal VÚVV dekret o
přeměně republiky v jediný válečný tábor. V listopadu byla
vytvořena rada dělnické a rolnické obrany, jejímž předsedou se stal
Lenin. Rada obrany sjednotila činnost vojenského resortu a
ostatních resortů s ním spjatých, mimořádné komise pro
zásobování Rudé armády a řešila nejdůležitější problémy
formování vojsk a jejich zajištění vším potřebným; zejména činila
opatření k objevování a shromažďování zbraní a střeliva, které
zůstalo po staré armádě, mobilizovala průmysl, sjednocovala frontu
a zázemí. Rada obrany a revoluční vojenská rada republiky udělaly
vše pro to, aby splnily leninský plán na vytvoření masové
pravidelné armády.
Začátkem roku 1919 bylo v Rudé armádě 42 střeleckých divizí,
vyzbrojených puškami a těžkými kulomety systému „Maxim“,
revolvery a ručními granáty. V jezdectvu bylo 40 000 šavlí, v
bojující armádě bylo 1700 děl, rostly obrněné síly, v nichž byly:
obrněný vlak ruské armády (byla to obrněná lokomotiva, dva
obrněné otevřené vozy a dva nebo tři kontrolní plošinové vozy) a
obrněné automobilové oddíly čítající 150 obrněných aut. Vojenské
letectvo mělo na 450 letadel, válečné lodstvo (bez říčních a
jezerních flotil) disponovalo 2 bitevními lodmi, 2 křižníky, 24
eskadrovými torpédoborci, 6 ponorkami, 8 minonoskami a 11
dopravními a jinými lodmi.
V Petrohradě byl vytvořen štáb protiletecké obrany, vznikly
první proti-letadlové baterie, zlepšila se organizace týlu armády,

31
organizovala se lékařská služba a rozšířila síť kursů pro přípravu
velitelských kádrů.
Samozřejmě to všechno byly jen dosti skromné ozbrojené síly.
A pochopit, jak Rudá armáda vítězila nad nepřítelem, jenž ji
zpravidla předčil svou výzbrojí, lze jen tehdy, přihlédneme-li k
obrovskému vlastenectví, výjimečným morálním a
politickým^kvalitám vojsk dělníků a rolníků, kteří bránili svobodu
a nezávislost své nové, socialistické vlasti.
Na jaře 1919 imperialisté organizovali společné tažení proti
sovětské moci.
V té době stála na východě země Kolčakova armáda, která
zaujímala frontu na čáře Perm-Orsk. Uralská bělokozácká armáda
se nalézala pod Uralskem a obsadila město Gurjev. Děnikinovy bílé
armády stály v plné připravenosti na řece Těreku a ovládaly
Novočerkassk, Rostov na Donu, Juzovku a jiná místa v Donbasu.
Vojska Dohody a kontrarevo-luční vlády na Ukrajině (tzv.
Direktoria) uchvátila Ukrajinu a upevnila se na čáře Cherson –
Nikolajev – Žitomir – Korostěň. Bílí Lotyši se nalézali na linii
Siauliai – Mitava, Juděničova vojska a bílí Estonci na linii
Valmijera – Narva. Ti všichni namířili svůj úder proti Petrohradu.
Bílí Finové, interventi a bělogvardějci, kteří obsadili severní oblasti
země, se připravovali udeřit proti Petrohradu, Vologdě a Kotlasu.
Interventi rovněž řádili v Krasnovodsku, Batumi, Novorossijsku,
Sevastopolu a Oděse.
Imperialistické vlády, které si vytyčily jako cíl likvidovat
sovětskou moc, se dohodly mezi sebou o rozdělení naší země.
Plánovalo se odtržení Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, Kavkazu, části
severu a některých dalších důležitých oblastí.
Kolčaka uznala Dohoda za „nejvyššího vládce“. Na jaře 1919
bylo jen v jeho armádách více než 300 000 dobře ozbrojených
vojáků, a to rekrutovaných hlavně z bohatých sedláků a
kontrarevolučních kozáků ze Za-bajkalska a Sibiře a rovněž z
orenburských a uralských bílých kozáků.
Kromě toho v týlu Kolčakových vojsk bylo soustředěno na 150
000 mužů intervenčních vojsk USA, Francie, Anglie, Japonska,
Itálie, československý povstalecký sbor a vojenské jednotky dalších
států.
Západní vlády všemožně zásobovaly armádu Děnikina, kterého
Dohoda jmenovala „zástupcem nejvyššího vládce“. Tím se určoval
jak vojenský význam jeho vojsk, tak i jeho osobní úloha.
Rudá armáda vyrostla na jaře 1919 ve značnou sílu. Tvořilo ji
na 1,8 miliónu vojáků, z nichž asi 400 000 dobře ozbrojených bylo
bezprostředně na frontách. Tyto jednotky byly již bojově zocelené
a měly zkušenosti z ozbrojeného boje. Vojáci Rudé armády si
dobře uvědomovali, za jaké ideje bojují proti interventům a bílým
armádám, věděli, za co bojují a jaké cíle mají jejich nepřátelé.
Pochopitelně kolčakovci, děnikinovci a vojáci ostatních bílých
armád byli vybaveni lépe než rudoarmejci. Měli dobrou výstroj a
výzbroj, opírali se o bohaté zásoby potravin v zázemí, měli
nadbytek zbraní, střeliva a jiných materiálních prostředků od
Dohody.
Přestože se vnitřní situace v Sovětské republice poněkud
upevnila, byla vcelku stále těžká.
Čtyřletá imperialistická válka zpustošila agrární zemi s málo
vyvinutým průmyslem. Pro nedostatek pracovních sil a surovin
byly četné továrny a závody zavřeny ještě za carismu. Převážné
množství železné rudy, kamenného uhlí, nafty, bavlny, přibližně tři
čtvrtiny surového železa, oceli, cukru a většinu obilí produkovaly
právě ty oblasti země, jež okupovali interventi a bělogvardějci.
Jedině skutečně hrdinné úsilí strany a lidu přispělo k organizaci
zásobování Rudé armády. Přitom se muselo neustále manévrovat se
skrovnými materiálně technickými zásobami a posílat je tam, kde
se v té době rozhodovalo o osudu země. Byl naprostý nedostatek
toho nejnutnějšího: kovu, paliva, oděvu a obilí.
Vzpomínám si na okamžik, kdy byl náš pluk vyložen na stanici
Jeršov. Rudoarmejci, kteří přijeli z Moskvy hladoví, se přímo z
vagónů vrhli na trh, kde nakoupili bochníky chleba a hned na místě
je začali pojídat s takovým spěchem, že mnozí z toho onemocněli.
Vždyť v Moskvě dostávali čtvrt funtu špatného chleba a polévku z
koňského masa nebo z vobly1.
Věděli jsme, jak hladoví pracující lid v Moskvě, Petrohradě a v
jiných městech, jak špatně je zásobována Rudá armáda, a
pociťovali jsme třídní nenávist ke kulakům, kontrarevolučnímu
kozáctvu a k interventům. To nám pomáhalo vychovávat u vojáků
Rudé armády nenávist vůči nepříteli a připravovat je k
rozhodujícím bojům.
První společné tažení Dohody proti naší zemi začalo v březnu
1919 útokem Kolčakových vojsk na východní frontě. Zde jsme
měli necelé stotisícové vojsko, které bylo navíc rozmístěno na
velmi široké frontě.

1 Plotice, druh ryb. – Pozn. překl.

33
 Kolčakova Sibiřská armáda, která s obtížemi překonávala
houževnatý odpor vojsk naší 2. a 3. armády, nesplnila vytyčený úkol a
za půldruhého měsíce postoupila jen o 80 až 130 kilometrů, když
obsadila Sarapul a Votkinsk.
Kolčakova^Západní armáda zahájila útok ihned po úderu Sibiřské
armády. Zvlášť silné bojejprobíhaly na ufském směru, kde hrdinně
bojovala ^26. a 27. střelecká^divize 5. armády naší východní fronty.
Přesto však Ufu414. března obsadili kolčakovci. V houževnatých
bojích na přístupech k městu měla naše 5. armáda velké ztráty, které
tvořily až padesát procent zabitých, raněných a nezvěstných. [5.
armádě velel tehdy Ž. K. Bljumberg a v prvních dubnových dnech se jí
ujal M. N. Tuchačevskij.
Situace na východní frontě se velmi zkomplikovala v důsledku
kulac-kých povstání organizovaných esery. Povstání vypukla v
samařském, syzraňském, sengilejevském, stavropolském a
melekesském újezdě. V Samaře se vzbouřil 175. pluk, jenž se zmocnil
zbraní a střeliva. Vůdci, kteří podnítili pluk ke vzpouře, zkoordinovali
svou činnost s kolčakovci. Tyto vzpoury a povstání byly brzy
potlačeny, ale měly velký vliv na situaci a odpoutaly značný počet
našich vojsk.
Nehledě na velké ztráty zadržovala 5. armáda za podpory
ozbrojených oddílů železničářů a dělníků neustále nepřítele. Až do 1.
dubna nemohla Kolčakova Západní armáda dosáhnout úspěchu a měla
citelné ztráty.
Začátkem dubna obsadila Dutovova orenburská armáda bílých
kozáků Akťubinsk a přeťala železniční trať Orenburg – Taškent, čímž
byl opět odříznut Turkestán od sovětského Ruska. Jakmile se bílí
přiblížili k Oren-burské oblasti, vypuklo v kozáckých vesnicích na řece
Uralu kulacké povstání.
V polovině dubna byli bílí již 85 kilometrů od Kázaně a Samary a
100 kilometrů od Simbirska. Další ústup našich vojsk za Volhu byl by
vedl ke spojení Kolčakovy a Děnikinovy armády. V tom případě by
mohla vzniknout souvislá fronta namířená proti Moskvě. Situace se
komplikovala tím, že vojska bílých a interventů aktivně působila
současně i na všech ostatních strategických směrech.
V této těžké době vyzval ÚV KSR (b) v čele s V. I. Leninem stranu
a sovětský lid, aby vynaložili všechny své síly na rozdrcení nepřítele a
především Kolčakových armád.
Strana, dělnická třída a všichni pokrokoví lidé na tuto výzvu
okamžitě reagovali.
Dne 11. dubna 1919 organizační byro ÚV strany schválilo „Teze
ÚV KSR (b) o situaci na východní frontě“, které napsal V. I. Lenin. Na
plénu ÚV KSR (b), jež se konalo 13. dubna, a na zasedáních politbyra
50
 ve dnech 23. a 29. dubna se projednávala organizace pomoci
východní frontě. Bylo schváleno usnesení o provedení nové
stranické mobilizace a o vyslání na frontu nejodváznějších a
nejzocelenějších pracovníků z řad strany. Dne 13. května na
zasedání rady obrany přednesl Lenin referát o střelivu. Ještě
předtím bylo na jeho návrh převedeno 81 000 dělníků z
nejdůležitějších zbrojovek na rudoarmejský příděl, dělníci
zbrojních závodů byli osvobozeni od odvodu. Díky obrovskému
revolučnímu nadšení mas a nesmírné organizátorské práci strany
se postupně rozběhla válečná výroba.
Mobilizace sil a prostředků v celé zemi umožnila podstatně
upevnit vysílené armády východní fronty. Do frontových armád
přišlo více než 15 000 komunistů, a to převážně jako řadoví vojáci
bojující armády. Byla to rozhodující politická síla, která sjednotila
vojska a vyzývala k boji proti nepříteli.
Při pozdějším studiu opatření a plánů vrchního velení Rudé
armády a velení východní fronty nebylo zatěžko přesvědčit se o
tom, že patřičně neznaly skutečné uskupení vojsk bílých, neuměly
odhalit plány nepřítele a organizovat energický odpor.
Situace na východní frontě se změnila, když sem přijel M. V.
Frunze, který převzal velení nad jižní skupinou frontových vojsk.
Frunze správně odhadl, že v této těžké situaci je nutné co
nejrychleji odejmout bílým strategickou iniciativu, podrýt jejich
morálku a upevnit v našich vojscích víru ve vítězství nad bílými.
S jemu vlastní prozíravostí vojevůdce velkého formátu Frunze
pochopil, že dokonce nehledě na úspěchy nepřítele vznikly pro něj
určité záporné momenty, které, budou-li správně využity, stanou
se začátkem konce kolčakovců.
Domníval se, že je nutné udržet frontu proti Kolčakovým
armádám a současně okamžitě a rozhodně udeřit silami
Turkestánské, 1. a částečně 4. armády na roztažené levé křídlo
Kolčakovy fronty a později přeměnit tento protiúder v mohutný
protiútok celé naší východní fronty, jehož cílem je osvobození
Uralu a Sibiře.
Frunze přihlédl ke slabosti vojsk levého křídla Kolčakovy
fronty a k tomu, že Kolčak nemůže rychle provést manévr svými
hlavními silami, které zasáhly do bojů ve středu fronty na
kazaňském, simbirském a samařském směru ve snaze dostat se k
Volze.
Frunzovy návrhy schválil V. I. Lenin. UV KSR (b) a revoluční
vojenská rada tento plán potvrdily.
Frunze se nebál žádné odpovědnosti a žádných obtíží, když šlo
o osud vlasti. Ve velmi krátké době dokázal přeskupit, doplnit a
všestranně při –

35
 pravit jemu svěřenou jižní skupinu vojsk. V té době to nebylo
lehké, když převládal všeobecný rozvrat a doprava na železnicích se
téměř úplně zastavila.
Není bez zajímavosti připomenout, co napsal později Frunze o
situaci na východní frontě:
„Kolčakova vojska se již blížila k Volze; stěží jsme bránili
Orenburg obklíčený ze tří stran; armáda, která jej bránila, neustále
usilovala o ústup; na jih od Samary prolomili uralští kozáci frontu a
pohybovali se směrem na sever, čímž ohrožovali Samaru a železniční
trať Samara-Orenburg. Téměř všude jsme ustupovali. Ale nemohu
říci, že bychom se považovali za slabší stranu. Protože však iniciativu
měli v rukou bílí a protože se v důsledku jejich úderů na tom či onom
směru spoutávala naše vůle, necítili jsme se zvlášť dobře. Proto bylo
zapotřebí nejen obrovské vůle, ale také velké jistoty, že jedině přechod
do útoku změní situaci, abychom jej mohli uskutečnit. V tom
okamžiku jsme museli počítat nejen s ústupovou náladou jednotek, ale
také s nátlakem shora, ze strany vrchního velení, které měl tehdy v
rukou s. Vacetis; ten byl pro to, aby se v ústupu pokračovalo… Přes to
všechno jsme přešli do útoku a zahájili skvělou operaci, která vedla k
úplnému rozdrcení Kolčaka.“1
Po porážce bílých u Bugulmy a Belebeje a po rozdrcení Kolčaka u
Ufy značně vzrostlo dezertérství z řad bílých vojsk a zesílilo
partyzánské hnutí. Kolčakův vojenský ministr o tom ve svém deníku v
květnu 1919 napsal:
„…iniciativa na frontě Západní armády nepochybně přešla do
rukou rudých. Naše ofenzíva ustrnula a armáda ustupuje, není schopna
ničeho se zachytit… za ústupu se mobilizovaní z míst rozcházejí do
svých vesnic, odnášejí s sebou oděv, výstroj a někdy také zbraně…
rudí mají obrovskou převahu v tom, že se nebojí posílit své řady
starými vojáky, kteří nepotřebují výcvik, zatímco se my toho bojíme
jako čert kříže a jsme nuceni povolávat jen zelenou 18-191etou
mládež…“
A dále: „Fronta praská a ustupuje; musíme se už zamýšlet nad tím,
zda se nám podaří udržet Ural…“2
V průběhu úspěšného protiútoku východní fronty a ústupu
Kolčako-vých vojsk vytvořila se současně těžká situace u Uralska, kde
bílí kozáci oblehli město a odřízli je od vojsk jižní skupiny. Obklíčení
se úporně bránili a Uralsk nepříteli nevydali, avšak situace posádky
byla stále těžší.
Priboj 1929 52

1 M. V. Frunze, Izbrannyje proizveděnija, sv. 2, Vojenizdat

1957, str. 48.
* Alexej Budberg, Dněvnik bělogvardějca (Kolčakovskaja
epopeja), Leningrad, boj 1929.
V. I– Lenin, který všechny události na východní frontě pozorně
sledoval, zaslal 16. června Frunzemu telegram:
(Prosím, abyste vyřídili uralským soudruhům, že vřele pozdravuji
hrdiny padesátidenní obrany obleženého Uralska a prosím, aby
neklesali na duchu a udrželi se ještě několik málo týdnů. Hrdinná
obrana Uralska bude korunována úspěchem.“1
Frunze okamžitě nařizuje přesun Čapajevovy 25. divize do oblasti
obklíčeného Uralska. Slavná divize pod velením legendárního V. I.
Ča-pajeva se vydala na pomoc Uralcům.
Naše 1. moskevská jezdecká divize, v níž jsem tehdy sloužil, byla
podřízena Frunzemu. Když jsme se přiblížili ke stanici Šipovo,
dověděli jsme se, že čapajevci jsou již u Uralska. Naši vojáci byli ve
výborné náladě. Všichni byli přesvědčeni, že uralští bílí kozáci budou
rozdrceni.
K prvnímu boji našeho pluku s nepřítelem došlo na přístupových
cestách k Šipovu. Nepřítel se úporně bránil, občas své pozice vzdával
a občas je zase dobýval zpět. Bílí měli početní převahu. Vzpomínám si
na zběsilé rubání nedaleko Šipova.
Kozáci na nás útočili o síle asi 800 jezdců. Když byli již docela
blízko, objevila se za náspem až dosud tam schovaná eskadrona s
dělem. Dělo-střelci, odvážní chlapci, v plné jízdě zamířili dělo a
vystřelili na křídlo bílých. Mezi kozáky došlo k panice. Dělostřelci
přesnou palbou způsobovali nepříteli velké ztráty. Nakonec to bílí
nevydrželi a dali se na útěk. Úspěšný boj s kozáky pozvedl náladu
jezdců.
Zvlášť rozhořčené boje probíhaly v prvních červnových dnech.
Jednotky naší divize bojovaly statečně, ale postupovaly vpřed směrem
na Uralsk pomalu.
V té době naše vojska obletěla radostná zpráva: čapajevci rozdrtili
bílé, obsadili město a spojili se s hrdinnou posádkou Uralska.
Za bojů o Uralsk se mi poštěstilo vidět Michaila Vasiljeviče
Frunze, který tehdy osobně řídil celou operaci.
Frunze jel spolu s V. V. Kujbyševem do Čapajevovy 25. divize.
Zastavil se v poli a dal se do řeči s vojáky našeho pluku. Zajímal se o
jejich náladu, stravování, výzbroj, ptal se, co jim píší příbuzní z
vesnic, jaká práni mají vojáci. Jeho prostota, příjemné vystupování a
zevnějšek si podmanily srdce vojáků.
Michail Vasiljevič nám zvláště vřele a s velkou láskou vyprávěl o
Leninovi, o jeho obavách v souvislosti se situací v Uralské oblasti.

1 V. 1. Lenin, Spisy, sv. 35, Praha 1957, str. 360.

„Ted už to není nejhorší,“ řekl Frunze, „bílé uralské kozáky jsme
rozdrtili a určitě brzy dobijeme i ostatní kontrarevolucionáře.
Dobijeme také Kolčaka. Osvobodíme od interventů a bílých Ural,
Sibiř a ostatní oblasti. Pak budeme budovat naši vlast!“
Později jsme na toto setkání často vzpomínali…
Až do března 1919 jsem byl členem skupiny sympatizujících. Nyní
jsem se připravoval ke vstupu do Komunistické strany Ruska
(bolševiků). Tehdy ještě neexistovala kandidátská lhůta při vstupu do
strany. Dosud s vděčností vzpomínám na tajemníka stranického
výboru pluku Trofimo-va a na komisaře Volkova (jejich křestní jména
si bohužel nepamatuji), kteří mi pomáhali hlouběji pochopit stanovy a
program komunistické strany a připravit se ke vstupu do KSR (b).
Skupina sympatizujících v eskadroně byla pětičlenná a nehledě na
její malý početní stav soudruzi Trofimov a Volkov přicházeli k nám
alespoň dvakrát týdně, aby s námi pohovořili o vnitřní a mezinárodní
situaci, o opatřeních strany na frontách. Tyto rozhovory trvaly dlouho
a byly velmi zajímavé, zejména když se hovořilo o boji bolševiků
proti carismu a o prudkých srážkách v říjnových dnech v Petrohradě,
Moskvě a v jiných průmyslových městech.
V té době se stranickopolitický aparát Rudé armády začal teprve
vytvářet. Pravda, v armádě a v lodstvu pracovalo přes 7000 komisařů,
kteří se opírali o stranické buňky, jež sjednocovaly více než 50 000
komunistů. Bylo však třeba udělat ještě mnoho: zpřesnit funkce
komisařů, sjednotit v armádě stranické orgány, jejichž úkolem bylo
řídit stranickou a politickou činnost, a soustředit veškerou tuto pro
armádu mimořádně prospěšnou a nutnou činnost. Koncem roku 1918
přijal UV KSR (b) zvláštní usnesení „O stranické práci v armádě“, v
němž vyzýval komunisty, aby vychovávali ve vojácích železnou

37
kázeň, odvahu a hrdinství v bojích s nepřítelem. Týmž usnesením se
stranické organizace osvobozovaly od funkce kontroly nad veškerým
životem v armádě, kterou měly v počátečním období výstavby
ozbrojených sil.
Strana prováděla svou politiku v armádě prostřednictvím
vojenských komisařů, politických oddělení revolučních vojenských
rad v loďstvu a v armádě, které byly současně vojensko-
administrativním aparátem podřízeným vojenskému velení a
stranickým orgánem podřízeným straně a sjednocujícím komunisty v
armádě.
Dne 1. března 1919 jsem byl přijat za člena KSR (b). Od té doby
jsem mnoho zapomněl, ale den, kdy jsem byl do strany přijímán, jsem
si zapamatoval na celý život. Všechny své myšlenky, úsilí a činy jsem
se od té doby snažil podřizovat povinnostem člena strany, a když šlo o
boj s nepřáteli vlasti, jako komunista jsem měl na paměti požadavek
naší strany být příkladem bezvýhradné služby svému lidu.
Záhy byly jednotky naší divize přemístěny z okolí Šipova na
likvidaci bílých band poblíž Nikolajevska. A v srpnu 1919 byl náš 4.
jezdecký pluk převeden do Vladimirovky. Do bezprostředních
válečných akcí divize ještě nezasáhla, zabývala se teprve bojovou
přípravou. fe
Zde jsem se seznámil s komisařem divize, mým jmenovcem
Georgijem Vasiljevičem Žukovem. Bylo to za následujících okolností.
Jednou brzy zrána, když jsem šel kolem otevřené jízdárny, jsem
spatřil, jak kdosi cvičí koně. Přistoupil jsem blíž a on to byl sám
komisař divize. Protože jsem se v jízdě a ve cvičení koní vyznal, chtěl
jsem vidět, jak to dělá komisař.
Komisař si mne nevšímal a celý zpocený nutil koně do cvalu z levé
nohy. Ať se však snažil sebevíce, kůň pokaždé měl změnu ruchu a
místo levé nohy pravidelně vyhazoval pravou. Neudržel jsem se a
zvolal jsem: „Povol levou oprať!“
Komisař nic neřekl, převedl koně na krok, přijel ke mně, seskočil s
koně řekl:
„Tu máš, zkus to.“ Nezbylo mi, než abych utáhl třmen a vsedl na
koně. Udělal jsem několik kol, abych se seznámil s koněm, pak jsem
přitáhl otěže a přešel do cvalu z levé nohy. Udělal jsem kolo, dopadlo
to dobře. Udělal jsem druhé kolo, opět dobře. Převedl jsem koně na
pravou nohu, rovněž dobře. Opět na levou nohu a kůň změnu ruchu
neměl. „Kůň se musí pobízet pevněji nohama,“ řekl jsem mentorsky.
Komisař se zasmál: „Kolik let jezdíš na koni?“
„Čtyři roky. Proč?“
„Ale nic. Jezdíš docela dobře.“
Dali jsme se do řeči. Komisař se zeptal, kde jsem začal sloužit, kde
jsem bojoval, kdy jsem přišel do divize a kdy jsem vstoupil do strany.
O sobě rekl, že slouží u jezdectva již deset let. Členem strany je od
roku 1917. Do Rudé armády přivedl podstatnou část jezdeckého pluku
ze staré armády. Ze všeho bylo vidět, že je to opravdový velitel…
Mimochodem jedna z prvních instrukcí, které určovaly funkci
komi-f,avru byla vypracována politickým oddělením naší jižní
skupiny vojsk, Jiz velel M. V. Frunze. Hovořilo se v ní o tom, že
vojenští komisaři, kteří jsou představiteli dělnicko-rolnické vlády,
uskutečňují v armádě ideje a politiku sovětské moci, hájí zájmy
dělnicico-rolnických mas před možnými útoky ze strany nepřátelských
živlů, přispívají k rozvoji revoluční kázně a kontrolují bezpodmínečné
plnění bojových příkazů.
 Činnost komisařů spočívala nejen v agitaci a propagandě, ale
především v osobním bojovém příkladě, v činech a chování. Komisař
musel znát všechny operační rozkazy, účastnit se vypracování rozkazů
(rozhodující slovo o otázkách operačního charakteru měl velitel) a
pečlivě studovat vojenství. Komisaři obvykle svolávali před bojem
politické pracovníky a řadové komunisty, vysvětlovali jim úkoly
vytyčené velitelem a sami šli na nejvíce nebezpečné a rozhodující
bojové úseky. Vojenští komisaři z období občanské války jsou
zaslouženě ověnčeni legendární slávou.
S komisařem G. V. Žukovem jsem se později setkal nejednou,
hovořili jsme spolu o situaci na frontách a v zemi. Jednou mi navrhl,
abych přešel pracovat na politickou práci. Poděkoval jsem, ale řekl
jsem, že mám raději vojenskou službu. Nato mi navrhl, abych se jel
učit do kursu pro rudé velitele. Ochotně jsem souhlasil. Uskutečnit se
mi to však nepodařilo.
Vesnice Zaplavnoje, která se nalézala nedaleko od nás, byla
neočekávaně obsazena bílými, kteří překročili Volhu někde mezi
Čorným Jarem a Ca-ricynem.
Vypukly boje. To už nebyl čas na učení.
Po rozdrcení Kolčaka a odchodu zbytků jeho armád na Sibiř
nepřestala Dohoda bojovat proti Sovětské republice. Nyní se všechny
její naděje soustředily na Děnikina. Nepřetržitým proudem ze Západu
dostávala jeho vojska zbraně, výstroj a potraviny.
Francouzská a britská vláda vytvořily několik oddílů z uprchlých
bělo-gvardějských důstojníků a ruských zajatců, kteří byli v
německých táborech. Německé úřady si kladly jako podmínku při
návratu ruských vojáků zpět do vlasti vstup do dobrovolnických
oddílů pro boj s Rudou armádou.
Z toho však nic vážného nevzešlo. Většina těchto „dobrovolníků“
přecházela při první vhodné příležitosti na naši stranu. Bojovali jen ti,
kdo nenáviděli sovětskou moc a považovali boj proti ní za životně
důležitou záležitost. Takových zuřivých protisovětčíků však nebylo
mnoho.
V létě 1919 představovaly Děnikinovy armády velkou a
nebezpečnou sílu. Některé jednotky se skládaly převážně z důstojníků.
Dohoda, která vsadila všechno na Děnikina, si však dělala ještě iluze
o Kolčakově armádě ve snaze postavit ji na nohy a ve vhodný
okamžik vrhnout proti Rudé armádě z východu. Na severu se
připravovala k novému tažení Millerova bílá armáda, která rovněž
dostávala četnou vojenskou výzbroj a výstroj. Druhým směrem do
zemí Dohody pluly lodě naložené kožišinami, rybami, dřívím a jinými
hodnotami našeho severu. Na severozápadě se k nástupu na Petrohrad
připravovali bílí Finové

39
 a Juděničova armáda. Dohoda počítala s tím, že se jí podaří
zatáhnout do nového protisovětského tažení všechny malé
buržoazní státy sousedící se sovětskou zemí.
Prostřednictvím kontrarevolučních organizací menševiků,
eserů, bur-žoazních nacionalistů a kulaků byla v zázemí
organizována povstání, vzpoury, diverze a sabotáže. Sabotovala se
železniční přeprava vojsk na fronty, přeprava potravin, výzbroje a
dalších velmi důležitých nákladů nutných pro frontu a zázemí.
Lží a pomluvami se protisovětská agentura snažila podrýt
důvěru lidu ke straně a vládě a k velení vojsk Rudé armády. A to
se jí bohužel na začátku někdy dařilo. Zvláště tam, kde vyvrcholil
hospodářský rozvrat a kde hrubé porušení sovětských zákonů
přivádělo z rovnováhy méně pevné části obyvatel.
Rád bych zde uvedl dopis, který jsem dostal u Caricyna od
přítele z mládí Pavla Alexandroviče Žukova a který od té doby
stále uchovávám:
„Drahý příteli Georgiji! Po tvém odchodu do Rudé armády byli
téměř všichni naši přátelé a známí povoláni do armády. Já jsem
opět neměl štěstí. Místo do bojující armády mne poslali do
Voroněžské gubernie se zásobovacím oddílem brát kulakům obilí.
Samozřejmě to je také důležité, ale já jsem voják, umím bojovat a
domnívám se, že zde by mohl pracovat místo mne ten, kdo
neprošel školou války. Ale o tom Ti nechci psát.
Pamatuješ se na naše spory a rozdílná mínění ohledně eserů.
Považoval jsem je kdysi za přátele lidu, bojující proti carismu za
zájmy lidu a za zájmy rolníků. Ted s Tebou souhlasím. Jsou to
darebáci! To nejsou přátelé lidu, nýbrž přátelé kulaků a
organizátoři všech protisovětských a banditských akcí.
V těchto dnech přepadli místní kulaci pod vedením esera, který
se skrýval, stráž našeho zásobovacího oddílu, jež doprovázela
povozy s obilím, a zvířecky ji zabili. Zahynul můj nejlepší přítel
Kolja Gavrilov, který pochází nedaleko od Malojaroslavce. Jinému
mému příteli, Semjonu Ivanišinovi, vypíchli oči, usekli pravé
zápěstí a nechali ho ležet na cestě. Semjon nyní zápasí se smrtí.
Má sněť a asi zemře. Škoda ho, byl to krasavec a skvělý tanečník.
Rozhodli jsme se v oddíle, že se této sebrance krutě pomstíme a
odplatíme za všechno tak, aby si to celý život pamatovala. Tvůj
přítel Pavel.“
Po tomto dopise jsem o osudu Pavla Žukova nic dlouho
neslyšel. Teprve v roce 1922 jsem se dozvěděl, že ho kdesi v
Tambovské gubernii zabili kulaci…
• ^ Lenin, ÚV strany a vláda přihlédli k novému vážnému
nebezpečí, tere hrozilo z jihu, a přijali celou řadu důležitých
usnesení.
Ve dnech 3. a 4. července 1919 se konalo plenární zasedání
ÚV KSR (b), které věnovalo hlavní pozornost obraně vlasti a
situaci na jižní frontě, jež byla nazvána hlavní frontou republiky.
Na společném zasedání VÚW, odborů a moskevského sovětu o
situaci na frontách a o úkolech v souvislosti s likvidací Děnikinova
útoku referoval V. I. Lenin. Tehdy se také znovu jednalo o
povolání starých vojenských odborníků do Rudé armády a o
lepším zacházení s nimi.
„Zrazují nás a budou zrazovat stovky a stovky vojenských
odborníků…,“ hovořilo se v dopise ÚV KSR (b), „ale u nás
pracují soustavně a velmi dlouho tisíce a desetitisíce vojenských
odborníků, bez nichž by se nemohla vybudovat ta Rudá armáda,
která vyrostla z neblahé partyzánštiny a dovedla dobývat na

40
východě skvělých vítězství. Lidé zkušení a stojící v čele naší
vojenské správy právem poukazují na to, že tam, kde se stranická
politika, pokud jde o vojenské odborníky a vymycování
partyzánštiny, provádí nejpřísněji, kde je kázeň nejpevnější, kde se
politická práce mezi vojskem a práce komisařů provádí
nejpečlivěji,… tam je, celkem vzato, mezi vojenskými odborníky
nejméně lidí ochotných zrazovat, tam mají takoví lidé nejméně
možností provádět své záměry, tam nebují lajdáctví v armádě, tam
je lepší pořádek a lepší duch v armádě, tam jevíce vítězství.“1
Vzpomínám si na společnou práci s důstojníky staré armády a
musím říci, že ve své většině to byli čestní, svědomití a vlasti
oddaní synové našeho lidu. Když bylo nutné padnout v bojích
proti nepřátelům, padli, ani se nezachvěli, důstojně a s bojovou
obětavostí. Jen jedno jim chybělo, a to správný vztah k vojákům.
Stáli jaksi stranou od ostatních, nenalézali společný jazyk s
rudoarmejskou masou a jen málokterým z nich se podařilo být
velitelem, náčelníkem a současně starším druhem vojáků.
Pamatuji se, jak jsme ve stranické organizaci nejednou hovořili
o vzájemných vztazích k bývalým důstojníkům a všemožně
usilovali o to, abychom poskytli vojenským odborníkům širokou
důvěru. Pochopitelně že i mezi komunisty byli křiklouni, kteří se
domnívali, že „vojenská opozice“ měla pravdu, že bývalí
důstojníci jsou ve své většině bělogvardějci, že nejsou s to smířit
se se sovětským zřízením, a pevný řád a kázeň ztotožňují tito lidé s
feudálním zřízením. Je však známo, že názor „vojenské opozice“
VIII. sjezd strany zdrcující většinou zavrhl.
Vojenští odborníci, kteří pozorně sledovali průběh VIII. sjezdu
strany, pochopili, že strana jim důvěřuje, že si jich váží a pečuje o
ně. Více se sblížili s rudoarmejskou masou a se stranickými
organizacemi. Velitelský sbor složený z důstojníků bývalé carské
armády se stal aktivnějším a náročněj –

1 V. I. Lenin, Spisy, sv. 29, Praha 1955, str. 442.

41
 ším, pokud jde o kázeň a službu ve vojsku. To všechno se
příznivějproje-vilo v jejich celkové připravenosti a bojové
schopnosti. Pokusům podlomit důvěru ke starým důstojníkům
rozhodně učinili přítrž komisaři, straničtí a političtí pracovníci a
dokonce i sami rudoarmejci.
VIII. sjezd KSR (b) (březen 1919) vůbec věnoval Rudé armádě
velkou pozornost. Podstata vojenské politiky strany spočívala v
tom, aby byl co nejrychleji dokončen úplný a definitivní přechod
od dobrovolnické a polo-partyzánské armády k pravidelné stálé
armádě, spojené železnou vojenskou kázní, s jednotným systémem
doplňování, organizace a velení. Tyto základní názory strany byly
vyloženy v Leninových referátech a projevech, ve sjezdem
schváleném novém programu strany a v rezoluci o vojenské
otázce.
Život potvrdil správnost rozhodnutí VIII. sjezdu a všech
následujících opatření strany k upevňování Rudé armády. To
všechno mělo mimořádně velký význam, protože nepřítel
vynakládal všechny své síly na to, aby sovětský stát zardousil.
Po obsazení Caricyna, Borisoglebska, Balašova, Krasnogradu a
jiných velmi důležitých středisek Děnikinovými armádami začala
Dohoda naléhat na Děnikina, aby zahájil tažení na Moskvu.
Děnikin, který se prostřednictvím své agentury dozvěděl, že Rudá
armáda připravuje protiúder, rozhodl se, aby jí v tom zabránil, že
zahájí jako první řadu soustředěných úderů, a převezme tak
iniciativu do svých rukou.
V srpnu 1919 prolomil Mamontovův jezdecký sbor frontu 8.
armády v prostoru Novochoperska, dostal se do týlu naší jižní
fronty a vytáhl směrem k Tambovu, kde jsme měli velké základny.
Hned nato vrhl Děnikin na styk 13. a 14. armády Kutěpovův 1.
armádní sbor, který začal zatlačovat naše jednotky směrem ke
Kursku a Vorožbě.
Děnikinovi se však náš protiúder zmařit nepodařilo.
V září vypukly prudké boje o Caricyn.
Bojovali jsme s nepřátelskými jednotkami kavkazské armády v
prostoru Bachtijarovky a Zaplavného a současně slyšeli zřetelnou
neumlkající dělostřeleckou palbu v prostoru Caricyna a na
přístupech k němu ze strany Kamyšina. V bojích o Caricyn měla
nepřátelská kavkazská armáda velké ztráty, ale naše vojska také
krvácela.
První polovina září uběhla v urputných bojích a vyznačovala se
velkou dynamičností a náhlými změnami v situaci.
U Caricyna, kde byl náš 4. jezdecký pluk, probíhaly v září boje
místního významu a my jsme jen v hrubých rysech věděli o
velkých událostech, které uzrávaly na moskevském směru.
V boji muže proti muži s bílými kalmyckými jednotkami mezi
Zaplavným a Achtubou jsem byl raněn ručním granátem. Střepiny
vnikly hluboko do mé levé nohy a levého boku a byl jsem
evakuován do lazaretu, který jsem opustil velmi zesláblý. Jako
rekonvalescent jsem dostal měsíc dovolené.
Jel jsem k rodičům. Obyvatelé vesnice měli těžký život, ale
neklesali na mysli. Chudá část rolnictva, která se sjednotila kolem
výborů chudiny, zabírala obilí kulakům. Střední rolníci, bez
ohledu na potíže a těžkou situaci na frontě, se stále více přikláněli
na^stranu sovětské moci, a jen někteří z nich měli k opatřením

42
strany a vlády záporný vztah. Byli to hlavně ti, kteří nadržovali
kulakům a vzhledem ke svému majetku tíhli ke kulactvu.
Dovolená uplynula velmi rychle. Odebral jsem se na vojenské
velitelství a požádal, abych byl poslán do bojující armády. Fyzicky
jsem byl však ještě slabý, a proto mě poslali do záložního praporu
v Tveru s tím, že později půjdu do kursu pro rudé velitele.
První rjazaňský jezdecký kurs, kam jsem byl odvelen v lednu
1920, se konal ve Starožilově v Rjazaňské gubernii, v jedné bývalé
usedlosti.
Kursu se zúčastnili hlavně jezdci, kteří se vyznamenali v
bojích. V kursu mi byla nabídnuta funkce staršiny 1. eskadrony.
Tyto povinnosti jsem dobře znal ještě ze staré armády. Velitel
eskadrony V. D. Chlamcev mě rovněž pověřil, abych cvičil s
účastníky kursu ovládání sečné a bodné zbraně (píka a šavle), učil
je boji na bodáky a prováděl s nimi pořadovou a tělesnou přípravu.
Chlamcev, bývalý důstojník carské armády, byl vždy upravený
a sloužil frekventantům kursu za vzor. Vedoucí pořadového
výcviku G. S. Děsnic-kij byl rovněž mužem na svém místě.
Bojové velitelské kádry se skládaly hlavně ze starých vojenských
odborníků-důstojníků, kteří pracovali svědomitě, ale poněkud
formálně: „od“ a „do“. Výchovnou prací se zabývaly stranické
organizace a politický aparát kursu, všeobecně vzdělávací
přípravou pedagogové povolaní do armády. Politicko-ekonomické
předměty měli na starosti rychle připravení učitelé, kteří často v
těchto otázkách sami „plavali“ více než my, obyčejní smrtelníci.
Všeobecně vzdělávací výchova hlavních mas posluchačů
nebyla dostačující, protože do kursu přicházeli dělníci a rolníci,
kteří byli před revolucí málo gramotní. Je však třeba uznat, že se
učili pilně, neboť si byli vědomi toho, že doba výuky je krátká a že
se musí naučit mnohému, aby se stali dobrými rudými veliteli.
V polovině července byli účastníci kursu spěšně naloženi do
vlaku. Nikdo nevěděl, kam nás vezou. Viděli jsme jen, že jedeme
směrem na Moskvu. V Moskvě byli účastníci kursu ubytováni v
Lefortových kasárnach, kde byli již tverští a moskevští
frekventanti kursu. Bylo nám oznámeno, že se z nás zformuje
kombinovaná brigáda a že budeme posláni na frontu proti
Wrangelovi. Obdrželi jsme veškerou nezbytnou vojenskou výzbroj
a výstroj. Vybavení a koňské postroje byly nové a náš vnější
vzhled byl skvělý.
V Moskvě jsem měl mnoho přátel a známých. Chtěl jsem je
před odjezdem na frontu vidět, zejména tu, po níž toužilo mé
mladé srdce, ale nemohl jsem bohužel ani jednoho z nich navštívit.
Velitelé eskadrony, kteří často z různých důvodů opouštěli
kasárna, mě zpravidla jako staršinu nechávali místo sebe jako
velitele. Musel jsem se spokojit jen dopisy známým. Nevím, zda
kvůli tomu či z jiného důvodu došlo mezi námi k roztržce: brzy
jsem se dozvěděl, že se Marie vdala, a od té doby jsem ji už
nespatřil.
V srpnu se náš kombinovaný pluk soustředil v Krasnodaru,
odkud se vydal proti Wrangelovým vojskům.
V létě 1920 bylo jasné, že buržoazní statkářské Polsko, nehledě
na dočasné úspěchy, bude sotva s to pokračovat ve válce proti
sovětskému Rusku. V té době převyšoval stav Rudé armády o
mnoho více než tři milióny mužů. Proto se vedoucí činitelé
Dohody usnesli, že zorganizují ještě jedno, třetí protisovětské

43
tažení, přičemž by se kromě ozbrojených sil buržoazního Polska
opřeli také o vojska barona Wrangela, formovaná na Krymu.
Wrangelovi byla slíbena neomezená pomoc. Wrangel dal
mimochodem oficiální slib, že všechny výdaje Dohody uhradí a
plně vyrovná carské dluhy.
Začátkem května 1920 měla Wrangelova armáda kolem 130
000 bodáků a 4500 šavlí. To však bylo k obnovení rozsáhlých akcí
proti sovětskému státu málo. Na Krymu nemohl Wrangel získat
žádné posily, a proto se rozhodl, že vtrhne do severní Taurie. Zde
však nedosáhl úspěchu: nemohl proniknout do Donbasu a na Don.
„Jediným zdrojem doplňování armády,“ napsal Wrangel ve
svých pamětech, „mohla být ještě kozácká země… Při rozpadu
armád generála Děnikina se desetitisíce kozáků rozešly po
domovech se svými koňmi, výstrojí a výzbrojí. Obrovské bojové
zásoby zůstaly na Severním Kavkaze a na Donu… Tyto oblasti
byly bohaté ještě na místní zdroje. To všechno vedlo k tomu,
abychom přenesli náš boj na kozačkou půdu.“
Wrangel počítal s tím, že se na Kubáni rozšířilo hnutí bílých
banditů, a spoléhal na tzv. armádu obrození Ruska pod velením
generála Fostikova. Zřejmě však tyto síly přecenil. Wrangel, který
pokládal vysněné přání za skutečnost, se mýlil, když považoval
kulacké hnutí na Kubáni za lidové hnutí namířené proti sovětské
moci.
V té době si kubánské kozáctvo ve značné míře již uvědomilo,
co mu přináší bělogvardějština a „nejvyšší vláda“ financovaná
Dohodou.
Naši velitelé, komisaři a rudoarmejci dělali vše pro to, aby
seznámili kubánské kozáky se skutečnými cíli našeho boje a s
nutností co nejrychleji dokončit likvidaci protisovětských band.
V téže době se poskytovala nejchudším kozákům a rodinám
rudoarmej-ců všestranná pomoc. Tato činnost mezi obyvateli byla
zvlášť důležitá, protože bílí před příchodem jednotek Rudé armády
utiskovali chudáky tak, že jim velmi často brali poslední kousek
chleba a všemožně je ponižovali.
Vzpomínám si, jak jednou večer přišel do naší eskadrony
komisař pluku a vybídl nás, abychom pracovali několik dní na
opravě obydlí, stavení na dvoře a zemědělského inventáře chudých
rodin a rodin rudoarmejců. Všichni jsme se ochotně přihlásili.
Náš komisař se pustil do nejtěžšího: čistil veřejnou studnu,
kterou bělo-gvardějci zasypali nejrůznějším harampádím. Studna
byla dost hluboká, a když se komisař spustil na dno, málem se
zadusil. Vytáhli ho napůl mrtvého, ale když si odpočinul, nařídil,
aby ho do studny opět spustili. Za malou chvíli bylo ovšem nutné
ho ze studny znovu vytáhnout; to trvalo tak dlouho, dokud nebyla
studna dokonale vyčištěna. K večeru se v celé vesnici nemluvilo o
ničem jiném než o komisařově hrdinství.
Když byly všechny práce dokončeny, pozvali nás kozáci na
přátelský oběd. U oběda se srdečně hovořilo a kozáci za pomoc
vřele děkovali. Neobešlo se to ani bez veselé příhody. Zjistilo se,
že skupina frekventantů, která dostala za úkol opravit kůlnu a
postroj u jedné kozácké vdovy, provedla tuto opravu u jejích
jmenovců – kulacké rodiny. Tato příhoda všechny rozesmála,
ale ,,viníci“ měli přesto špatnou náladu.
V srpnu byl náš kombinovaný pluk frekventantů vržen
zpočátku proti výsadku wrangelovského generála Ulagaje, později

44
bojoval proti bandám Fostikova a Kryžanovského. Bandy byly
brzy rozdrceny a jejich zbytky prchly pod ochranu menševické
gruzínské vlády.
My jsme se nezúčastnili operací souvisejících s definitivním
rozdrcením Wrangela na Krymu, protože nejlépe připravení
frekventanti ukončili školení dříve a byli posláni na doplnění
jezdeckých jednotek, které ztratily podstatnou část velitelských
kádrů v bojích proti wrangelovcům.
Vyřazení se konalo v Armaviru, kde v té době byl polní štáb 9.
armády. Zbylí frekventanti jako součást kombinovaného pluku
účastnili se pronásledování band, které uprchly do kavkazských
hor. Za nějakou dobu jsme se dověděli, že náš frekventantský pluk
se kdesi v horách dostal do léčky a měl velké ztráty. Mnohé
velitele a vojáky bandité bestiálně

45
 umučili. Zahynul rovněž náš komisař, kterého jsme měli
všichni tak rádi.
Značná část vyřazených frekventantů byla poslána do 14.
samostatné jezdecké brigády, která se v té době nacházela poblíž
stanice Novožereli-jevskaja a pokračovala v likvidaci zbytků
ulagajevců a místních band v močálech. Byl jsem poslán do 1.
jezdeckého pluku, jemuž velel starý donský kozák Andrejev, který
byl statečný člověk a zkušený válečník. K témuž pluku se dostali
také moji přátelé frekventanti: Gorelov, Michajlov a Uchač-
Ogorovič (nepamatuji si bohužel jejich křestní jména).
Když jsme se hlásili ve štábu a odevzdali naše doklady, přijal
nás velitel pluku. Při pohledu na naše červené kalhoty vyčítavě
řekl:
„Moji vojáci nemají rádi velitele v červených kalhotách.“
Co jsme mohli dělat? Tyto kalhoty byly naše jediné, jiné
frekventanti nedostali. Stále ještě jako kdyby nám nedůvěřoval,
řekl:
„Naši vojáci jsou většinou zkušení lidé, neostřílené nemáme v
oblibě.“
Po tomto doslova nepřívětivém uvítání se nás začal vyptávat,
kdo odkud pochází, zda je členem strany, zda již bojoval, kdy, kde
atd. Když se dozvěděl, že mezi námi jsou nejen ostřílení vojáci, ale
také účastníci první světové války, zdálo se, že se uklidnil.
Po příchodu do eskadrony jsme se představili veliteli
eskadrony Višněv-skému, jenž se nám na první pohled nelíbil.
Dělal dojem člověka, který se o záležitosti své jednotky málo
stará. Aniž odložil knihu, kterou četl, vůbec se nezajímal, kdo
jsme, co umíme, neřekl ani slovo, jací jsou to lidé, s nimiž budeme
muset pracovat a brzy je snad vést za sebou i do boje, jen líně
pronesl:
„Vy, Zukove, jděte a převezměte od Agapova 2. četu, a vy,
Uchač-Ogo-roviči, ujměte se velení nad 4. četou.“
Našel jsem 2. četu a zašel k Agapovovi, který dočasně zastával
funkci velitele čety. Byl to již starý člověk, v minulosti řadový
jezdec staré armády, účastník první světové války. Ihned při
prvním seznámení jsem pocítil tomuto prostému a
dobrosrdečnému člověku sympatie. Agapov vyjmul z kapsy
seznam čety, v němž bylo 30 osob, a řekl: , Všichni lidé v četě
jsou staří vojáci, s výjimkou tří čtyř osob. Jsou to skvělí vojáci, ale
jsou mezi nimi také paličáci, a ty se musí umět vzít jaksepatří do
ruky.“ Pak podrobně o každém z nich vyprávěl.
,Gorškov je zkušený válečník, partyzán v horším slova
smyslu, ale v utoku je první. Nesmí se na něj zvedat hlas, protože
je urážlivý, musí se častěji pochválit a přátelsky mu vytknout jeho
nesprávné jednání, a to jen rnezi čtyřma očima,“ klidně
vysvětloval Agapov. „Kasjanov je kulometčík, voroněžský
Chochol a dobrý voják. V boji není zapotřebí, aby mu někdo dával
úkol, sám dobře ví, který cíl je třeba především zničit. Kazakevič,
Kovaljov a Saprykin jsou tři nerozluční přátelé, dobří vojáci, ale
rádi se napijí. Ty lze a je nutné vyhubovat před vojáky a pohrozit
jim, že je pošlete ke komisaři pluku. Náš komisař je přísný a nemá
rád ty, kdo nedbají cti rudoarmejce.“
A tak mi Agapov pověděl o každém něco. Byl jsem mu za to
velmi vděčen.
Pak dal rozkaz k nástupu jezdeckého tvaru, abych se mohl s
vojáky seznámit. Pozdravil jsem četu a řekl:
„Tak, soudruzi. Byl jsem určen za vašeho velitele. Zda jsem
dobrý nebo špatný velitel, zda vy jste dobří nebo špatní vojáci, to

46
uvidíme později, ale ted bych se chtěl podívat na vaše koně a na
bojovou výstroj a osobně se s každým z vás seznámit.“
Při prohlídce si někteří vojáci demonstrativně prohlíželi mé
červené kalhoty. Zpozoroval jsem to a řekl:
„Velitel pluku Andrejev mne již upozornil na to, že nemáte
rádi červené kalhoty. Abyste věděli, já bohužel jiné nemám.
Nosím to, co mi dala sovětská moc, a já jsem zatím jejím
dlužníkem. Pokud jde o červenou barvu vůbec, jistě víte, že je to
revoluční barva, která symbolizuje boj pracujícího lidu za svobodu
a nezávislost…“
Příští den jsem svolal četu k sobě do chalupy a požádal jsem
vojáky, aby mi vyprávěli něco o sobě. Rozhovor dlouho vázl.
Kulometčík Kasjanov řekl:
„Co bychom vám vyprávěli? V seznamu čety jsou všechny
údaje, kdo odkud je a jací jsme lidé.“
Vyprávěl jsem jim proto všechno, co jsem věděl o bojích s
bílými Poláky a Wrangelem, v severní Taurii. Vojáci mě pozorně
poslouchali a hlavně se zajímali, zda Dohoda vylodí svá vojska.
Odpověděl jsem, že vedoucí činitelé Dohody by chtěli svá vojska
vylodit, ale lid a armáda dohodových zemí nechtějí proti nám
bojovat.
Za několik dní nato jsem v operaci při vyčišťování Přímořské
oblasti od zbytků band šel v čele čety do boje, který skončil v náš
prospěch. Bandité byli zlikvidováni a částečně zajati, a co bylo
nejhlavnější, naše četa neměla při tom žádné ztráty na životech. Po
boji mi už ani jeden voják nepřipomněl mé červené kalhoty.
Brzy jsem byl jmenován velitelem 2. eskadrony 1. jezdeckého
pluku.
Koncem prosince 1920 byla celá brigáda přemístěna do
Voroněžské gubernie k likvidaci kulackého povstání a
Kolesnikovovy bandy. Tato handa byla brzy rozdrcena. Její zbytky
prchaly do Tambovské gubernie, aby se spojily f kulackými
eserskými bandami Antonova.
Několik slov o vůdci esersko-kulackého povstání Antonovovi.
Antonov pocházel z měšťácké rodiny žijící v Kirsanově v
Tambovské gubernii. Učil se na reálce, ale za špatné chování a
chuligánské jednání byl ze školy vyloučen. Odjel z Kirsanova,
přidal se ke skupině zločinců a začal loupit a zabíjet. V roce 1906
vstoupil Antonov do strany eserů. Později byl za spáchané trestné
činy poslán na nucené práce na Sibiř. V Tambovské gubernii se
Antonov opět objevil v roce 1917, za únorové revoluce, a brzy se
stal náčelníkem kirsanovské újezdní milice. Antonov všude
prosazoval své lidi. Jeho hlavními spolupracovníky byli známí
eseři Bažen ov, Mach-něvič, Zojev a Loščinin.
V srpnu 1920 měl Antonov vytvořenou jednotnou bandu. Po
obsazení většího obydleného místa vytvářeli antonovci okamžitě
nový oddíl. Ty se postupně rozrůstaly v pluky o síle až tisíc mužů.
Antonovovou hlavní údernou silou byly jezdecké pluky, každý o
1500 až 5000 mužů.
Koncem roku 1920 tvořily Antonovovy bandy „armádu“.
Členy hlavního operačního štábu této „armády“ byli staří eseři
Boguslavskij, Gusa-rov, Tokmakov a Mitrofanovič. Velitelem byl
zvolen Tokmakov, zatímco Antonov byl náčelníkem štábu. Brzy
vznikla ještě jedna,, Antonovova armáda“. Veškerá vojenská moc
byla nadále soustředěna v rukou Antonova. Jednotky byly
vyzbrojeny kulomety, puškami, revolvery a šavlemi.
 V čele politické organizace esersko-kulackého povstání stál
ÚV eserů, který považoval za svůj hlavní úkol svrhnout sovětskou
moc.
Nejbližší úkoly antonovců spočívaly v následujícím: bránit
všeobecným dodávkovým a jiným povinnostem stanoveným
sovětskou mocí; likvidovat zástupce KSR (b) a sovětské moci;
útočit na malé oddíly Rudé armády a odzbrojovat je; ničit
železniční tratě, skladiště a jiné základny.
Na základě toho používali antonovci této taktiky: 1. vyhýbali
se bojům s velkými jednotkami Rudé armády; 2. zahajovali boj jen
tehdy, když byli zcela přesvědčeni, že zvítězí, a když měli
naprostou převahu svých sil; 3. v případě potřeby ustupovali v
důsledku nepříznivé bojové situace v malých skupinách různými
směry s tím, že se později na předem určeném místě opět
shromáždí.
V prosinci 1920 vytvořila sovětská vláda štáb vojsk
Tambovské gubernie k likvidaci banditismu. K 1. březnu 1921
mělo tambovské velení k dispozici 32 500 bodáků, 7948 šavlí, 463
kulometů a 63 děl. K 1. květnu vzrostly tyto síly ještě o dalších
5000 bodáků a 2000 šavlí. Tambovské vojenské velení však pro
svou neorganizovanost a nerozhodnost nedokázalo Antonovovy
bandy zlikvidovat.
Antonov byl tak drzý, že sám podnikal útoky na posádky
jednotek Rudé armády, jako například začátkem dubna 1921, kdy
oddíl 5000 antonov-ců zlikvidoval posádku v Rasskazově. Celý
náš prapor padl při tom do zajetí.
Brzy byl velitelem vojsk bojujících proti antonovcům
jmenován M. N. Tuchačevskij, bývalý poručík, který vstoupil do
KSR (b) v dubnu 1918.
O Michailu Nikolajeviči Tuchačevském se proslýchalo mnoho
dobrého, zvláště o jeho operačních a strategických schopnostech, a
vojáci měli radost, že jim bude velet tak nadaný vojevůdce.
Poprvé jsem uviděl Tuchačevského na stanici Žerděvka v
Tambovské gubernii, když přijel do štábu naší 14. samostatné
jezdecké brigády. Byl jsem přítomen jeho rozhovoru s velitelem
brigády. Úvahy Tuchačevského prozrazovaly jeho hluboké
znalosti a zkušenosti v řízení velkých operací.
Po projednání příští činnosti brigády hovořil Michail
Nikolajevič s vojáky a veliteli. Zajímal se o to, kdo kde bojoval,
jaká nálada panuje v jednotkách a mezi obyvatelstvem a jakou
užitečnou práci děláme mezi místními obyvateli.
Před odjezdem řekl:
„Vladimír Iljič Lenin považuje za nutné co nejrychleji
likvidovat ku-lacká povstání a jejich ozbrojené bandy. Dostali jste
odpovědný úkol. Udělejte vše pro to, abyste tento úkol splnili co
nejrychleji a nejlépe.“
Tehdy jsem si nepomyslel, že se za několik málo let setkám s
Michailem Nikolajevičem v lidovém komisariátu obrany při
projednávání teoretických základů taktického umění sovětských
vojsk!…
Po jmenování M. N. Tuchačevského a V. A. Antonova-
Ovsejenka probíhal boj proti bandám podle dobře připraveného
plánu. Zástupcem Tuchačevského byl I. P. Uborevič, který
současně řídil činnost kombinované jezdecké skupiny a sám se
zúčastnil bojů proti antonovcům, v nichž projevil velkou osobní
odvahu.
Zvlášť urputné boje v souvislosti s likvidací Antonovových
band probíhaly koncem května 1921 u řeky Vorony, poblíž obcí

48
Semjonovka, Nikolskoje, Puščino, Nikolskoje-Perevoz, Trivki,
Ključki, Jekatěrinovka a nedaleko řeky Choperu. Zde si úspěšně
vedla jezdecká brigáda G. I. Kotovského a naše 14. samostatná
jezdecká brigáda. Avšak zničit bandu docela se nám tehdy přece
jen nepodařilo.
Hlavní porážku antonovci utrpěli v prostoru Serdobska, Bakury
a Je-lani, kde v čele bojových akcí stál I. P. Uborevič. Zbytky
rozdrcené bandy se rozprchly na všechny strany, hlavně směrem
na Penzu. V Saratovské gubernii byly téměř zcela zlikvidovány s
pomocí rolníků, kteří bandity nenáviděli.
V létě 1921 zlikvidovaly jednotky, jimž velel Uborevič, za
podstatného přispění místního obyvatelstva u Novochoperska také
bandy Vašky Karase a Boguslavského.
Proti antonovcům jsme vedli mnoho těžkých bojů. Zvláště
jsem si zapamatoval boj na jaře 1921 u vesnice Vjazovaja Počta,
nedaleko stanice Žerděvka. Brzy ráno nastoupil náš pluk jako
součást brigády na poplach. Podle údajů rozvědky bylo 10-15
kilometrů od vesnice zjištěno soustředění kolem 3000
antonovských jezdců. Náš 1. jezdecký pluk jel z Vjazové Počty v
levém proudu, vpravo, ve vzdálenosti asi čtyř až pěti kilometrů, se
pohyboval 2. pluk brigády. Dostal jsem rozkaz, abych s
eskadronou a se čtyřmi těžkými kulomety a jedním dělem jel po
hlavní silnici v čelním oddíle.
Eskadrona neujela ještě ani pět kilometrů, když náhle narazila
na oddíl asi 250 jezdců. Přestože měl nepřítel početní převahu,
namířili jsme dělo a kulomety a vrhli se celou eskadronou do
útoku. Antonovci náš útok nevydrželi a s velkými ztrátami
ustoupili.
V boji muže proti muži zabil jeden antonovec výstřelem z
pušky mého koně. Když kůň padal, přimáčkl mne k zemi a byl
bych jistě zabit šavlí, kdyby mě nezachránil politický pracovník
Nočovka, který mi přispěchal na pomoc. Silným úderem šavle
zabil banditu, uchopil jeho koně za uzdu a pomohl mi vyskočit do
sedla.
Brzy jsme zpozorovali jezdeckou kolonu nepřítele, která se
snažila obklíčit křídlo eskadrony. Okamžitě jsme namířili proti ní
všechny palebné prostředky a poslali k veliteli pluku zprávu o
vzniklé situaci. Za 20 až 30 minut se náš pluk dal do pohybu a
zaujal palebné postavení.
2. pluk brigády, který se setkal s nepřítelem, jenž měl početní
převahu, musel ustoupit. Oddíl antonovců toho využil a zaútočil na
naše křídlo. Velitel pluku se rozhodl vrátit se zpět do Vjazové
Počty, aby vlákal nepřítele do nevýhodného pro něho postavení.
Dostal jsem rozkaz, abych kryl ústup pluku z boje.
Antonovci, kteří náš manévr zpozorovali, zaútočili všemi
silami na mou eskadronu, jež byla nyní zadním vojem pluku.
Boj byl pro nás velmi těžký. Nepřítel si byl vědom své značné
převahy a byl přesvědčen, že nás rozdrtí. Uskutečnit to však
nebylo tak jednoduché, acnránilo nás to, že eskadrona měla, jak
jsem se již zmínil, čtyři těžké ulomety s velkou zásobou nábojů a
76milimetrové dělo.
skadrona manévrovala s kulomety a dělem a téměř z
bezprostřední blízkosti střílela do útočících formací nepřítele.
Viděli jsme, jak se bojiště pokrývalo těly nepřátel, a pomalu, krok
za krokem, jsme v průběhu boje ustupovali. Před mýma očima
spadl s koně těžce raněný velitel čety, můj přítel Uchač-Ogorovič.
Byl to schopný velitel a vzdělaný člověk. Jeho otec, plukovník
staré armády, již v prvních dnech přešel na stranu sovětské moci a
 byl jedním z prvních učitelů v naší rjazaňské vojenské škole.
Uchač-Ogorovič ztrácel vědomí a zašeptal:
„Napiš mamince. Nenechávej mě banditům.“
Všechny raněné a zabité jsme odváželi s sebou na kulometných
saních a na dělové lafetě, aby je bandité nemohli zneuctít.
K plánovanému protiútoku pluku nedošlo: jarní led na řece,
kterou jsme měli přejít, to nevydržel a tak jsme byli nuceni
ustoupit až do Vjazové Počty.
Již v samotné vesnici, kde jsem zachraňoval kulomet, který
zůstal pozadu, vrhl jsem se na skupinu banditů. Výstřelem z pušky
padl pode mnou již podruhé tento den kůň. S revolverem v ruce
jsem se musel bránit před útočícími bandity, kteří mě chtěli dostat
živého. Zachránil mě opět politický pracovník Nočovka, který mi
přispěchal na pomoc spolu s vojáky Bryksinem, Gorškovem a
Kovaljovem.
V tomto boji ztratila moje eskadrona 10 vojáků a 15 jich bylo
raněných. Tři z nich příští den zemřeli, mezi nimi Uchač-
Ogorovič.
Koncem léta 1921 byly definitivně zlikvidovány malé bandy,
které se rozprchly po Tambovské gubernii. Bylo nutné je co
nejrychleji dorazit. Moje eskadrona dostala za úkol likvidovat
Zverjovovu bandu o síle 150 jezdců. Bandu jsme brzy vypátrali a
začali ji pronásledovat. Síly banditů se pomalu vyčerpávaly. Na
kraji lesa se nám podařilo bandity dohnat a zaútočit na ně.
Za hodinu bylo po všem, ale pět banditů v čele se Zverjovem
přece jen uprchlo; využili toho, že se začalo stmívat, a skryli se v
lese. Nic jim však už nemohlo pomoci: likvidace Antonovových
band v Tambovské gubernii byla dokončena.
Když vzpomínám na tuto epizodu, nemohu se nezmínit o jedné
zajímavé příhodě, která se nám stala.
Při pronásledování bandy jsme neočekávaně narazili na dvě
obrněná auta, která vyjela ze sousední vesnice. Věděli jsme, že
banda obrněná auta nemá, a proto jsme po nich nestříleli. Obrněná
auta však zaujala výhodné postavení a namířila proti nám
kulomety. Oč jde? Poslali jsme spojku. Vyšlo najevo, že jsou to
naše obrněná auta a že v předním z nich je sám I. P. Uborevič.
Když se dozvěděl, že bandité uprchli směrem k lesu, rozhodl se, že
jim přehradí cestu. Dobře, že jsme se dohodli, protože by to bývalo
mohlo dopadnout velmi špatně.
Tak jsem se poprvé seznámil s Uborevičem. Později, v letech
1932– 1937, jsme se spolu často setkávali. Byl tehdy velitelem
vojsk Běloruského vojenského okruhu, kde jsem velel jezdecké
divizi.

… Uplynulo mnoho let. Byly zapomenuty obtíže občanské

války, které musel náš lid překonávat. Nikdy mi však nevymizí z
paměti skutečnost, že každý z nás pevně věřil ve spravedlnost
idejí, které hlásala leninská strana v říjnových dnech.
Britský generál Knox napsal v té době své vládě, že je možné
rozdrtit miliónovou armádu bolševiků, ale když 150 miliónů Rusů
nechce bílé, nýbrž rudé, pak nemá smysl pomáhat bílým.
Zkušenosti minulých válek, včetně první světové války,
nemohly být z mnoha důvodů převzaty bezezbytku Rudou
armádou. Pro boj proti nepřátelům musel mladý sovětský stát
vytvořit vlastní, jasně třídní vojenskou organizaci a vyzbrojit ji
novými pohledy na podstatu a způsoby boje.

50
 „Každá revoluce má cenu jen tehdy, jestliže se dovede
bránit…,“1 říkával Vladimír Iljič Lenin. A strana, její ÚV i sám
Lenin sehráli rozhodující úlohu při organizaci obrany vlasti,
sjednocení všech sil fronty a zázemí, při mobilizaci dělnických
mas, rudoarmejců a rolníků k boji proti interventům a
kontrarevoluci v letech občanské války. Provedli stovky a tisíce
opatření, která měla zajistit vítězství nad nepřítelem.
Historikové zjistili, že v období od 1. prosince 1918 do 27.
února 1920 se konalo 101 zasedání rady obrany, na nichž bylo
projednáno 2300 otázek souvisejících s organizací obrany země,
zajištění Rudé armády a válečného lodstva bojovou technikou,
výzbrojí, výstrojí a potravinami. Všem zasedáním, s výjimkou
dvou, předsedal V. I. Lenin.
Dokumenty z období občanské války svědčí o tom, že usnesení
a směrnice UV strany a politického byra, stejně jako Leninovy
směrnice tvořily základ, na němž vrchní velení Rudé armády a
revoluční vojenské rady jednotlivých front vypracovávaly
konkrétní plány válečných operací. Strategické plány všech
nejdůležitějších vojenských kampaní byly všestranně
projednávány na plenárních zasedáních a schůzích ústředního
výboru strany.
Lenin měl osobní spojení s vrchním vojenským velením,
frontami

1 V. I. Lenin, Spisy, sv. 28, Praha 1955, str. 121.

a armádami, důvěrně znal četné velitele a politické pracovníky,
s nimiž si o vojenských otázkách často dopisoval. V letech
občanské války, podle zdaleka ne úplných údajů, bylo s podpisem
V. I. Lenina odesláno na 600 dopisů a telegramů týkajících se
obrany sovětského státu.1
Lenin a ÚV strany však nenahrazovali v operačním řízení
front, armád a bojových operací vojsk vrchní velení a revoluční
vojenskou radu.
Když Lenin obdržel zprávu, že někteří vojenští činitelé
pochybují
0 správnosti plánu boje proti Děnikinovi, vypracovaného
vrchním velitelem S. S. Kameněvem, napsal jménem politického
byra ústředního výboru strany Trockému: „Politbyro naprosto
uznává operační autoritu vrchního velitele a žádá Vás, abyste
provedl příslušnou vysvětlovači kampaň mezi všemi odpovědnými
vedoucími pracovníky.“2 Vrchní velitel S. S. Kame-něv požádal
Lenina, aby návrhy všech vládních směrnic o operačních
vojenských otázkách byly předběžně předkládány vrchnímu
velení. Na Kameněvově zprávě, adresované všem členům
politbyra ÚV strany, Lenin napsal: „Podle mého názoru je nutné
žádosti vyhovět a usnést se: bud vrchního velitele osobně zvát,
nebo mu návrhy směrnic dávat k rychlému vyřizování.“3
Revoluční vojenská rada republiky, vojenské rady front a
armád pracovaly na základě usnesení ÚV KSR (b). Jmenování
velitelů a komisařů na odpovědná místa, upevňování
obranyschopnosti republiky se uskutečňovaly v souladu se
směrnicemi ÚV. V usnesení ÚV KSR (b) „O politice vojenského
resortu“, schváleném na Leninův návrh koncem roku 1918, se
zdůrazňovalo, že odpovědnost za politiku vojenského resortu
vcelku nese strana, která ovlivňovala všechny stránky vojenské
výstavby a bojových operací sovětských ozbrojených sil.
Komunisté byli v Rudé armádě stmelující silou. ÚV KSR (b)
nejednou prováděl stranické mobilizace a upevňoval s pomocí
 komunistů všechny rozhodující frontové úseky. V říjnu 1918 bylo
v armádě 35 000 komunistů. Po roce jich bylo už na 120 000 a v
srpnu 1920 již 300 000, tj. téměř 50 procent všech členů KSR (b) v
tehdejší době. Všemi uznávaná morálně politická převaha Rudé
armády, která sehrála rozhodující úlohu v občanské válce, byla
podmíněna bojovou, vlasteneckou činností komunistů v armádě,
komisařů, politických oddělení a stranických organizací.
Frunze, když hodnotil úlohu stranickopolitického aparátu
armády v těch letech, napsal:

1 KPSS i strojitělstvo Sovětskich Vooružonnych sil,

Vojenizdat 1967, str. 44, 69 a 98.
* V. I. Lenin, Polnoje sobranije sočiněnij, sv. 51, str. 22. 3
Tamtéž, str. 69.
„Kdo vnášel prvky pořádku a kázně do řad našich mladých
rudých pluků, které byly vytvořeny za hřmění děl? Kdo v době
neúspěchů a porážek podporoval odvahu a aktivitu vojáků a vléval
do jejich otřesených řad novou energii? Kdo budoval týl armády,
vytvářel tam sovětskou moc a sovětský řád, čímž zajistil rychlý a
úspěšný postup našich armád? Kdo svou vytrvalou a houževnatou
prací rozvracel řady nepřátel, dezorganizoval jejich týl a
připravoval tak naše budoucí úspěchy?
Dělaly to politické orgány armády, a dělaly to skutečně skvěle.
Jejich zásluhy v minulosti jsou nezměrné.“1
Pod tato výstižná slova se mohu tisíckrát podepsat a potvrdit
jejich správnost.
V letech občanské války strana a lid nad nepřítelem nejen
zvítězili, ale v boji proti němu vybudovali základy masové
pravidelné armády, doplňované novými odvodními ročníky. Byl
vytvořen ústřední a místní aparát vojenské správy, vypracovány
první řády a směrnice a zavedena jednotná organizace útvarů a
svazků. Koncem roku 1920 měla sovětská armáda již 5,5 miliónu
mužů, přestože ztratila na 800 000 zabitých, raněných a
nezvěstných a 1 400 000 vojáků zemřelo po těžkých nemocích
způsobených podvýživou a nedostatkem léků, lékařské pomoci a
nutného oblečení.
Z obrovských válečných zkušeností a teoretických zobecnění
epochy občanské války, které tvořily po mnoho let základ pro
výstavbu sovětských ozbrojených sil, bych chtěl stručně zdůraznit:
Za prvé jednotu armády a lidu. Občanská válka velmi názorně
ukázala jednotu fronty a zázemí, tedy čistě vojenské přednosti
země, která se přeměnila v jednolitý válečný tábor. Objektivní
základ této jednoty tvořilo sovětské společenské a státní zřízení,
svazek dělnické třídy a rolnictva, a subjektivní základ –jednota
cílů armády a lidu. V důsledku toho se zrodila síla, která
mnohonásobně umocňovala sílu zbraní. Zdroj této síly viděl V. I.
Lenin v tom, že poprvé na světě byla vytvořena armáda, jež ví, za
co bojuje, a poprvé na světě dělníci a rolníci, kteří prožili nesmírné
útrapy, si jasně uvědomují, že brání Sovětskou socialistickou
republiku, moc dělníků a rolníků.
Za druhé vedoucí úlohu strany v čistě vojenských otázkách a
její vliv na armádu prostřednictvím stranického politického
aparátu.
Z vojenského hlediska má vedoucí úloha komunistické strany
kromě všeho ostatního obrovský význam také proto, že je
vládnoucí stranou v zenu, kde existuje společné vlastnictví
výrobních prostředků. Díky tomu je zajištěna nebývalá
koncentrace sil a prostředků celého národního hospo –

52
 M. V. Frunze, Izbrannyje proizveděnija, sv. 2, Vojenizdat
1957, str. 121.
dářství při řešení nejdůležitějších otázek vojenské výstavby.
Vzniká výjimečná možnost manévrovat s materiálními a lidskými
zdroji, provádět jednotnou vojenskou politiku, usilovat o to, aby
směrnice o vojenských otázkách byly povinné pro všechny a
každého zvlášť.
Pokud jde o stranickou politickou práci, jsou díky jí uvědomělé
a revoluci oddané síly v armádě a v lodstvu usměrňovány k
jednotnému cíli, znásobují se a stávají zdrojem masového
hrdinství.
„A jedině proto, že strana byla na stráži,“ řekl V. I. Lenin, ,,že
strana byla tak nesmírně přísně ukázněná, proto, že autorita strany
spojovala všechny úřady a instituce a že po vydání hesla ÚV
rázem jako jeden muž povstaly desítky, stovky, tisíce a nakonec
milióny, jedině proto, že byly přineseny neslýchané oběti, jedině
proto se mohl stát zázrak, který se stal. Jedině proto, přes tažení,
která proti nám dvakrát, třikrát i čtyřikrát podnikli dohodoví
imperialisté a imperialisté celého světa, jsme dokázali zvítězit.“1
Za třetí chtěl bych se zmínit ještě o jedné zásadě výstavby
našich ozbrojených sil, a to o velmi přísné centralizaci, nedílné
velitelské pravomoci a železné kázni, tím spíše, že různí
opozičníci na tuto zásadu nejednou útočili.
Chybí-li nedílná velitelská pravomoc, zdůrazňoval V. I. Lenin,
„vede to vždy a všude nevyhnutelně ke katastrofě, k chaosu, k
panice, k mnoho-vládí, k porážce“.2 V mnohých základních
dokumentech, schválených na sjezdech strany a plenárních
zasedáních ÚV, bolševici ve své praktické činnosti neustále
bojovali proti pokusům postavit partyzánské formy organizace
(což se může vždy zpočátku stát) proti zásadám výstavby
pravidelné armády (což musí převládat), tj. proti centralizovanému
řízení a jednotně uplatňovanému typu ve všech složkách armády,
proti přísnému dodržování subordinace a disciplíny.
Samozřejmě nedílnou velitelskou pravomoc bylo nutné zavádět
v přísné souvislosti s konkrétními historickými podmínkami, s
přihlédnutím k třídnímu složení velitelských kádrů, jejich politické
vyspělosti, vojenské přípravě a připravenosti mas k té či oné formě
řízení. Je proto přirozené, že v prvních letech sovětské moci
nedílnou velitelskou pravomoc zavést možné nebylo.
Avšak postupně leninská zásada nedílné velitelské pravomoci
jako typ, základní princip řízení Sovětské armády, v organickém
spojení s rostoucí úlohou politických orgánů a stranických
organizací, převládá. Spolu se železnou kázní založenou na
hlubokém chápání a uvědomělém plnění po –
1 V. I. Lenin, Spisy, sv. 30, Praha 1955, str. 452.
2 V. I. Lenin, Spisy, sv. 29, Praha 1955, str. 432.
 vinností při obraně vlasti vojáky je nedílná velitelská pravomoc
tou osou, kolem níž se sjednocuje vůle, znalosti a cílevědomost
vojsk.
Každé vývojové období naší země přinášelo ve výstavbě
sovětských ozbrojených sil nové rysy, upevňovalo je a
připravovalo k obraně před agresí. Zkušenosti a zásady vojenství,
vykované v ohni občanské války za osobní účasti V. I. Lenina,
zejména ony okamžiky, o nichž jsem se zvlášť zmínil, doznaly
další rozvoj ve třicátých a čtyřicátých letech a staly se součástí síly
té armády, která rozdrtila ve Velké vlastenecké válce fašismus.

54
 IV

VELITELEM PLUKU A BRIGÁDY

Sovětský lid, který zahájil po hrdinném vítězství v občanské

válce mírovou výstavbu, se ocitl tváří v tvář obrovským potížím při
obnovování zničeného národního hospodářství. Téměř všechna
odvětví byla v naprostém úpadku. Kritický stav průmyslu,
zemědělství a dopravy vyžadoval na hospodářské frontě soustředění
všech sil země. Bylo nutné poslat několik miliónů
demobilizovaných dělníků a rolníků na obnovovací práce a snížit
výdaje na armádu. Současně bylo zapotřebí uchovat a upevnit
obranu země. ,,Nyní jsme odnaučili celou řadu mocných států válčit
proti nám, zda však nadlouho, za to ručit nemůžeme,“1 řekl Lenin.
Již v letech 1920 a 1921 začaly armády, které se bezprostředně
nezúčastnily bojových operací, zcela nebo částečně přecházet na
pracovní stav. K tomu účelu byla při radě práce a obrany vytvořena
komise, kterou vedli M. I. Kalinin a F. E. Dzeržinskij. Pracovní
armády se významně zasloužily o zvýšení těžby paliva a surovin a o
vzestup zemědělství.
Po demobilizaci koncem roku 1924 klesl stav ozbrojených sil
celkem z 5,5 miliónu na 562 000 mužů.
Demobilizace odpovídala samozřejmě zájmům miliónů vojáků.
Táhlo je to k pluhu a ke strojům, chtěli se vrátit ke svým rodinám,
domů. Udržet vojáky kádrových jednotek v armádě bylo velmi
těžké, tím spíše, že většinu z nich tvořili rolníci. Tento proces mohl
pokračovat a „podemlít“ jádro armády. V únoru 1921 byla z
rozhodnutí organizačního byra ÚV KSR (b) demobilizace
komunistů z armády zastavena.2 O něco dříve se UV KSR (b)
obrátil na všechny stranické organizace s oběžníkem ,,0 Rudé
armádě“, v němž je rozhodně upozornil na nepřípustnost oslabení
péče o Rudou armádu. Vcelku zůstali v armádě jen ti, kdo se v
souladu se svými sklony a schopnostmi rozhodli věnovat vojenské
činnosti. V tehdejších podmínkách mírové výstavby bylo nutné
vypracovat jed –

1 V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, Praha 1955, str. 494. 1 CPA IML,
f. 17, inv. 8, 133/1, 1. 225.
notnou vojenskou doktrínu, upevnit pravidelnou Rudou armádu,
řešit nové složité otázky organizační výstavby a organizovat
přípravu vojenských 3 politických kádrů. Zvláštní pozornost byla již
tehdy věnována nutnosti upevňovat speciální technické jednotky
(kulometné, dělostřelecké, obrněné, letecké aj.) a zajistit je vším
potřebným.
Tyto problémy se podrobně projednávaly na X., XI. a XII.
sjezdu KSR (b). Neobešlo se to bez ostrých sporů. Z nařízení ÚV
strany vypracovali M. V. Frunze a S. I. Gusev teze „Reorganizace
Rudé armády“, v nichž hájili zachování kádrové armády, nastínili
postupný přechod k mi-ličním formacím a usilovali o rozvoj
sovětské vojenské vědy. Naproti tomu jiní tvrdili, že je nutné
okamžitě přejít k miličnímu systému doplňování armády. X. sjezd
KSR (b) schválil leninský kurs vojenské výstavby v mírovém
období. V usnesení sjezdu přímo stálo: „Agitace některých
soudruhů pro faktickou likvidaci dnešní Rudé armády a pro
okamžitý přechod k milici je v této době nesprávná a v praxi
nebezpečná.“1
 Nehledě na veškeré úsilí vynaložené stranou při upevňování
armády bylo zřejmé, že jsou nutná nějaká radikálnější opatření, a to
čím dříve, tím lépe.
Od června 1922 do března 1923 jsem byl velitelem eskadrony
38. jezdeckého pluku a pak zástupcem velitele 40. jezdeckého pluku
7. samařské jezdecké divize. V čele těchto pluků stáli zkušení
velitelé, od nichž jsem se mnohému naučil. Velitelský sbor,
stranická organizace a politický aparát pluků tvořily dobrý a
práceschopný kolektiv.
Pohodlná kasárna, domy pro důstojníky, jídelny, kluby a jiné
objekty nutné pro normální život vojáků většina jednotek Rudé
armády tehdy ještě neměla. Byli jsme ubytováni zvlášť, v
rolnických chalupách, jídlo se připravovalo v polních kuchyních,
koně jsme měli na dvoře. Všichni jsme považovali takový život za
normální, protože celá naše země prožívala mimořádné obtíže.
Ve velitelském sboru armády byli hlavně lidé mladí, fyzicky
silní, velmi energičtí a houževnatí. Navíc většina z nás byla
svobodných a žádné starosti, kromě služebních povinností, jsme
neznali. Pracovali jsme s nadšením 15 až 16 hodin denně. Ale i tak
to bylo málo, abychom na všechno a všude stačili.
Na jaře 1923 jsem byl telefonicky povolán ze štábu divize k
jejímu veliteli. Důvod jsem neznal a musím se přiznat, že jsem byl
trochu znepokojen, zda jsem někde něco nevyvedl.
Velitel divize N. D. Kaširin mne přijal velmi dobře, pohostil mě
čajem

1 KSSS v rezolucích…, I, Praha 1954, str. 493.

a dlouze se mne vyptával na bojovou a taktickou přípravu
našeho pluku. Pak se najednou zeptal:
„Co myslíte, je výcvik našeho jezdectva vzhledem k budoucí
válce správný, a jak si sám představujete válku budoucnosti?“
Otázka se zdála složitá. Zrudl jsem a nemohl ihned odpovědět.
Velitel divize si zřejmě mých rozpaků všiml a trpělivě čekal, dokud
se nevzpamatuji.
„Abychom mohli cvičit vojska moderním způsobem, na to
máme my velitelé málo znalostí a zkušeností,“ řekl jsem. „Učíme
své podřízené tak, jak nás tomu učili ve staré armádě. Aby byl
výcvik vojsk na patřičné úrovni, musíme vštípit velitelskému sboru
moderní chápání vojenství.“
„To je pravda,“ souhlasil se mnou velitel divize, „a my se
snažíme, aby naši velitelé prošli vojenskopolitické kursy a
absolvovali akademie. To je však dlouhodobý proces, zatímco
příslušných škol máme doposud málo. Musíme se dočasně učit
sami.“
Velitel divize přešel po pracovně a neočekávaně mi sdělil, že
bylo rozhodnuto jmenovat mne velitelem 39. buzuluckého
jezdeckého pluku.
„Já vás neznám moc dobře, ale soudruzi, s nimiž jsem hovořil,
vás do této funkce doporučují. Nemáte-li námitek, jděte do štábu a
vyzvedněte si rozkaz, který jsem již podepsal.“
Když jsem se s velitelem divize loučil, byl jsem značně vzrušen.
Nová funkce byla velmi čestná a odpovědná. Velení pluku se vždy
považovalo za nejdůležitější stupeň ovládnutí vojenského umění.
Pluk je základní bojový útvar, kde se pro boj organizuje
součinnost všech pozemních druhů vojsk, a někdy nejen pozemních.
Velitel pluku musí dobře znát své jednotky a posilové prostředky,
které se pluku v bojové situaci obvykle přidělují. Na veliteli pluku
se vyžaduje, aby uměl v boji zvolit hlavní směr a soustředit na něm
hlavní úsilí. Je to důležité zejména tehdy, má-li nepřítel jasnou
početní i technickou převahu.
Velitel útvaru, který dobře zvládl velení pluku a je s to zajistit
jeho trvalou bojovou připravenost, bude vždy progresivním

56
vojevůdcem na všech dalších stupních velení jak v době míru, tak i
za války.
Ke konci občanské války bylo v armádě více než 200 kursů a
škol, které vychovávaly kádry pro všechny druhy vojsk. V roce
1920 absolvovalo velitelské kursy již 26 000 rudých velitelů.
Postupně se vytvářela široká síť kursů, škol a akademií, vznikal
jednotný systém výcviku a výchovy prole-tářského velitelského a
politického sboru, a to nižší velitelský sbor v plu-kovních školách
po dobu sedmi až deseti měsíců, střední velitelský sbor ve
vojenských a námořních školách a učilištích a vyšší velitelský sbor
ve vojenských akademiích. V jednotlivých republikách byly
otevřeny národní vojenské školy. Velký význam měl později
zdokonalovací kurs pro vyšší velitele. V tomto kursu jsem se učil i
já. Ještě se o tom zmíním.
Chtěl bych zdůraznit, že podle mého soudu neméně důležitou
úlohu ve výchově kvalifikovaného velitelského sboru, zejména
nižšího a středního, měl výcvik a sebevzdělání přímo v táborových
polních podmínkách, bez přerušení zaměstnání. Desetitisíce a
statisíce vojáků tak doplňovaly své znalosti a zdokonalovaly
bojovou připravenost, kterou na místě aplikovaly při cvičeních,
manévrech a taženích. A ten, kdo z toho či onoho důvodu nemohl jít
do školy, se houževnatě vzdělával sám přímo v útvarech.
Tehdy byli samozřejmě i takoví velitelé, kteří se po úspěšném
ukončení občanské války cítili mistry nad mistry, domnívali se, že
se už nemusí vlastně ničemu učit. Někteří z nich později pochopili
svůj omyl a změnili se. Jiní zaostali, přirozeně neodpovídali již
rostoucím požadavkům a byli nuceni odejít do zálohy.
Když jsem se koncem dubna 1923 stal velitelem pluku,
připravoval se právě na cvičení. Byl to po občanské válce první
odchod jezdeckých jednotek na výcvik do táborů, a proto neměli
mnozí velitelé o práci v nových podmínkách jasnou představu.
Když jsem přebíral pluk, ukázaly se v bojové přípravě nedostatky.
Zvlášť špatná byla střelecká a taktická příprava, a proto se
pozornost jednotek soustřeďovala na organizaci výcvikové a
materiální základny v táboře.
V polovině května byl tábor v podstatě připraven. Pluk dostal
dobře vybudované stanové městečko, krásnou letní jídelnu a klub.
Byly pořízeny přístřešky a úvaziště pro koně. Hrdostí pluku byla
střelnice pro střelecký výcvik, kde se dalo střílet ze všech druhů
zbraní.
Od 1. června začala usilovná bojová a politická příprava.
Všichni jsme měli radost z toho, že práce a prostředky vynaložené
na přípravu tábora nebyly zbytečné. Družně a iniciativně si počínali
velitelé eskadron a političtí pracovníci. Tvůrčí energii a iniciativu
komunistů bylo znát ve všech akcích.
Zvlášť bych se chtěl zmínit o našem komisaři Antonu
Mitrofanoviči Janinovi. Byl to zásadový bolševik a skvělý člověk,
který dobře znal vojáky a věděl, jak s kým jednat a co může od koho
žádat. Velitelé, političtí pracovníci i rudoarmejci ho měli rádi a
vážili si ho. Škoda, že tento vynikající komisař se nedožil našich
dnů, zahynul hrdinnou smrtí v roce 1942 v boji s fašisty na
kavkazské frontě. Zahynul společně se svým synem, kterého
vychoval jako odvážného obránce vlasti.
V polovině léta se velitelem divize stal G. D. Gaj, hrdina
občanské války.
S radostí vzpomínám na společnou prácí s velitelem divize
Gajem. K našemu prvnímu setkání došlo v jeho táborovém stanu,
kam byli pozváni na poradu velitelé a komisaři útvarů. Po
oficiálním seznámení nás Gaj vyzval, abychom usedli k pracovnímu
stolu. Uviděl jsem hezkého člověka s vojenským držením těla. Jeho
oči byly plné laskavosti, zatímco klidný hlas svědčil o vyrovnané
povaze a sebejistotě. Slyšel jsem mnoho o Gajových hrdinských
činech a se zájmem jsem si ho prohlížel. Chtěl jsem proniknout do
jeho vnitřního světa, pochopit ho jako člověka i jako velitele.
Rozhovor trval dlouho, ale nebyl únavný. Když jsme se
rozcházeli, všichni si odnášeli z prvního setkání s velitelem divize
dobrý dojem. Když se loučil se mnou, řekl, že se chce za několik
dní podívat na jezdeckou a taktickou přípravu mého pluku. Byl jsem
potěšen jeho zájmem o pluk a přiznal jsem se, že máme ještě mnoho
nedostatků.
„Nedostatky budeme odstraňovat společně,“ řekl Gaj, usmál se a
dodal: „To je dobře, že nechcete mít ostudu.“
Za tři dny podle pokynu štábu divize nastoupil celý pluk na
prověrku. Velitel divize vyjel na vraném koni s bílýma nohama na
pahorek a pozorně sledoval cvičení pluku. Kůň, na němž velitel
divize seděl, byl velmi vznětlivý, ale jezdec ho pevnou rukou a
silnýma nohama energicky podřizoval své vůli.
Cvičení probíhalo zpočátku na hlasité rozkazy, pak na rozkazy
dávané šavlí (tzv. němé cvičení) a nakonec podle signálu trubkou.
Přeskupování, pohyby, zatáčení, obraty, zastavování a vyrovnávání
se dělaly přesněji, než jsem sám očekával. Na závěr byl pluk
seřazen do „lávy“ (stará kozácká útočná sestava jezdectva). Střed
bojového tvaru jsem směroval na pahorek, na němž stál velitel
divize. Srazil jsem pluk ke středu, vyrovnal ho a přiklusal na koni k
veliteli divize, abych mu podal hlášení o ukončení cvičení. Aniž mě
nechal promluvit, zvedl velitel obě ruce nad hlavu a zvolal:
„Vzdávám se, vzdávám se, vzdávám se!“ Pak popojel ke mně a
vřele pronesl: „Děkuji, srdečný dík.“
Velitel divize přijel do středu sestavy pluku, vzpřímil se v
třmenech a promluvil k vojákům:
„Jsem zkušený jezdec a znám dobře bojovou přípravu jezdectva.
Dnes jste ukázali, že svou rudoarmejskou povinnost vůči vlasti
plníte svědomitě, nelitujíce svých sil. Tak tomu má být. Dobrá
bojová příprava, vysoké uvědomění své povinnosti vůči lidu jsou
zárukou nepřemožitelnosti naší hrdinné Rudé armády. Děkuji vám.
Dnes jste mne potěšili.“
Velitel divize se otočil ke mně, potřásl mi rukou, usmál se a řekl:
„Druhou část cvičení si prohlédnu příště. Ať si pluk odpočine, a
my si spolu prohlédneme, jak je zařízen tábor.“
Více než dvě hodiny chodil po táboře, zajímal se o každou
maličkost, pak dlouho seděl s vojáky a vyprávěl jim mnoho
bojových příhod z občanské války. Teprve když službu konající
trubač zatroubil signál na oběd, zvedl se a rozloučil se s námi.
Doprovodili jsme velitele divize s komisařem Janinem a
okamžitě jsme projednali, co je nutné ještě udělat, abychom samou
chválou „neusnuli na vavřínech“.
Všechna čest mužstvu: pochvala velitele divize všechny
povzbudila, což bylo vidět na výsledcích táborového výcviku. Pro
nás, velitele, pak příklad prostého soudružského jednání s řadovými
rudoarmejci zasluhoval následování. Musím říci, že G. D. Gaj byl
později často hostem našeho pluku, dlouho hovořil s vojáky a s
veliteli a pokaždé byl nejen velitelem, ale také zkušenějším
přítelem, komunistou.
Táborový výcvik jsme skončili s dobrým hodnocením a koncem
září se naše 7. samařská jezdecká divize dostala do prostoru Orši,
kde se měla zúčastnit okruhových manévrů. Tyto manévry se
konaly, po občanské válce rovněž poprvé, stejně jako táborový
výcvik.
Svým rozsahem nebyly manévry velké, tak říkajíc příležitostné,
v souvislosti s návratem jednotek z tábora. Naší divizi však připadl
dosti těžký úkol. Měla vykonat usilovný pochod do prostoru Orši.
Pluk, kterému jsem velel, byl velitelem divize určen za předvoj
hlavních sil divize. To znamenalo, že jsme museli za krátkou dobu
překonat nejen velkou vzdálenost, ale splnit také úkol souvisící s
pochodovou ochranou, být neustále ve stavu bojové připravenosti,

58
abychom se mohli rychle rozvinout k boji proti „nepříteli“ a vytvořit
nejpříznivější podmínky pro vstup hlavních sil divize do boje.
Usilovný pochod divize skončil za 30 hodin. Překonali jsme
kolem 100 kilometrů a udělali dvě pětihodinové zastávky. Pro koně
to byla těžká zkouška vytrvalosti. Jezdci museli, když jsme se
zastavili, ještě navíc krmit a napájet koně a pečovat o veškeré
zbraně a výstroj. Bez ohledu na únavu měli všichni dobrou náladu,
protože jsme věděli, že po ukončení manévrů bude celá 7. jezdecká
divize ubytována v Minsku.
Na úsvitě jsem se od průzkumu dozvěděl, že se za železniční
tratí Moskva-Orša pohybují směrem ke stanici Orša „nepřátelská“
vojska. Na přístupových cestách k Orše vypukl „boj“ s jednotkami,
které chránily přístupy k železničnímu uzlu.
Jak to už na manévrech bývá, přicválali ze všech stran k pluku
rozhodčí s bílými páskami na rukávech.
„Co víte o nepříteli?“
„Co jste se rozhodl dělat?“ hrnula se na mne jedna otázka za
druhou.
Odpověděl jsem, že se okamžitě vydám k čelnímu oddílu,
provedu osobně rekognoskaci a teprve tam se rozhodnu. Popohnal
jsem koně a za několik okamžiků jsem byl u čelního oddílu, jemuž
velel velmi energický a iniciativní velitel eskadrony Tupin.
Hlásil mi, že asi dva pluky „nepřátelské“ pěchoty se rozvinuly
do před-bojových formací a pohybují se za železniční tratí ve
všeobecném směru na výšiny, které ležely před námi a kde právě
„bojovala“ naše pěchota. „Nepřátelská“ pěchota zřejmě neví, že
naše jednotky pronikly do tohoto prostoru, protože jsme se nesetkali
ani s ochranou či průzkumem „nepřítele“.
Velitel čelního oddílu ještě ani nestačil dokončit své hlášení,
když se objevila skupina jezdců, která se k nám blížila. Podle
vraného koně s bílýma nohama jsme ještě z dálky poznali velitele
divize G. D. Gaje. Stručně jsem opakoval údaje o situaci a hlásil
veliteli divize, že je tu velmi příznivý okamžik, abychom
neočekávaně zaútočili na „nepřítele“, a že jsem se rozhodl okamžitě
rozvinout pluk do bojové sestavy a zaútočit do boku, tím spíše, že
pro zteč je příznivý i sám terén.
Velitel divize se podíval dalekohledem a řekl:
„Je to vzácný okamžik, jednejte odvážně. Zteč předejděte všemi
prostředky dělostřelecké a kulometné palby. Hlavní síly divize
dorazí za 20 až 30 minut. Jejich úder bude směřovat do týlu tohoto
uskupení, aby mu způsobily konečnou porážku.“
Za hodinu bylo celé „bojiště“ potaženo dýmem a prachem,
jezdecké pluky 7. divize, které se rozvinuly do bojových sestav, se s
hlasitým voláním „hurá“ řítily na „nepřítele“. Obraz byl skutečně
barvitý a uchvacující: tváře vojáků byly rozpálené, oči upřené vpřed
jako ve skutečném boji. Další „boj“ byl přerušen odtroubením. Tím
manévry skončily. Celkové hodnocení se nekonalo.
Bylo nám řečeno, že průběh „boje“ sledoval M. N.
Tuchačevskij, který naše jednotky vysoce hodnotil. Zvláště pak
pochválil 7. jezdeckou divizi za usilovný pochod a za energickou
zteč. Pěchota si zase vysloužila pochvalu za to, že se dovedla rychle
rozvinout na křídle, odkud na ni zaútočily jednotky 7. jezdecké
divize.
Měli jsme radost z pochvaly Tuchačevského i z toho, že náš
„nepřítel“ byl rovněž pochválen za dobrou manévrovací schopnost.
Po odpočinku, který trval několik dní, jsme se vydali na pochod
do Minská, místa trvalého rozmístění jednotek divize.
Tisíce obyvatelů Minská vyšly do ulic města. Volání „hurá“ a
pozdravy nás provázely všemi ulicemi. Domnívám se, že ani v
jedné zemi nemá armáda takové sympatie a netěší se takové lásce
všeho lidu jako naše Sovětská armáda.
Ještě dnes se vzrušením vzpomínám, jak nás vítali bývalí
příslušníci divize, účastníci proslulých tažení a bojů v prostoru
Caricyna, Kizljaru, Astrachaně, Pugačovska, Buzuluku atd. To byli
oni, kdo nelitovali svých životů a bojovali za sovětskou moc s
bělogvardějskými jednotkami a kontra-revolucí. Jejich přátelská a
srdečná slova vyvolávala v nás pocit radostného vzrušení… Mnozí
vojáci naší 7. samařské jezdecké divize prošli těžkými zkouškami
občanské války, a proto každý z nich chápal a byly mu blízké
vzpomínky na bojové epizody.
Kasárna přidělená pluku byla obsazena 4. střeleckou divizí, která
se ještě nestačila přesunout jinam.
Museli jsme se dočasně ubytovat v soukromých bytech v
předměstí Minská. Mužstvo bylo ubytováno po třech až čtyřech ve
zpravidla nevyhovujících místnostech. Situace se komplikovala
ještě tím, že začaly vydatné podzimní deště a po každém z nich se
vytvořilo bezedné bláto. V těchto podmínkách jsme museli stavět
pro koně stáje, opravovat kasárenské a hospodářské budovy a
připravovat výcvikovou a materiální základnu pro zimní výcvik.
Svolali jsme stranickou organizaci a pak jsme celému pluku
vysvětlili vzniklou situaci.
Při vzpomínce na ty vzdálené a nelehké roky bych chtěl
zdůraznit, že lidé byli ve jménu lepší budoucnosti ochotni přinést
jakoukoli oběť a překonat jakékoli nedostatky. Pochopitelně že i v
našich řadách se našli fňukalové, ale těm okamžitě domluvili ostatní
rudoarmejci. A tak jsme si uvědomili, jaká je to velká síla, ten
zdravý rudoarmejský kolektiv. Tam, kde pracuje energický veřejný
aktiv, tam je vždy skutečné kolektivní přátelství. A v něm je záruka
tvůrčího nadšení a úspěchů v bojové připravenosti jednotky.
Koncem listopadu, když už napadl sníh, se nám podařilo
přestěhovat se do kasáren a koně převést do stájí. Museli jsme
samozřejmě pro zdokonalení našeho obydlí udělat ještě mnoho, ale
to hlavní už bylo za námi.
Nyní jsme museli správně organizovat bojovou a politickou
přípravu v nových podmínkách.
Dnes se všechno zdá jednoduché. Ale tenkrát, když mi bylo 26
let a velel jsem jezdeckému pluku, jaké jsem mohl mít životní
zkušenosti? Ve staré carské armádě jsem dokončil poddůstojnickou
školu; v Rudé armádě jsem absolvoval jezdecký kurs pro rudé
velitele. A to je všechno. Pravda, po ukončení občanské války jsem
intenzívně studoval všemožnou vojenskou literaturu, zejména knihy
zabývající se taktikou.
V praktických záležitostech jsem se cítil silnější než v teorii,
protože jsem měl docela dobrou průpravu ještě z první světové
války. Dobře jsem ovládal metodiku bojové přípravy a byl jsem pro
ni zanícen. Pokud jde o teorii, uvědomoval jsem si, že zaostávám za
požadavky, které ode mne vyžaduje sám život jako od velitele
pluku. Přemýšlel jsem o tom a dospěl k závěru, že nesmím ztrácet
čas a že se musím začít houževnatě učit. A co pluk, jemuž je nutné
věnovat dvanáct hodin denně, abych všude a všechno stačil?
Východisko bylo jen jedno: přidat k celkovému pracovnímu
dennímu rozvrhu ještě tři nebo čtyři hodiny samostatného studia, a
pokud jde o spánek a odpočinek, odpočinu si, až se něčemu naučím.
Nebyl jsem sám, kdo takto uvažoval. Uvažovala tak většina
velitelů, kteří vyrostli v občanské válce ze řadových rudoarmejců,
vojáků staré armády a bývalých poddůstojníků.
V té době kádrové jádro armády se značně zpevnilo. A přesto
nebyla překonána fluktuace příslušníků armády; vážné nedostatky
byly v zásobování, nedostatečná byla mobilizační připravenost
vojsk. Velké nedostatky existovaly v činnosti vojenského resortu, v
jehož čele tehdy stál Trockij. V létě 1925 se plénum UV KSR (b)
rozhodlo provést prověrku činnosti vojenského resortu, kterou byla
pověřena vojenská komise ÚV v čele s V. V. Kujbyševem a později
S. I. Gusevem. Přípravy materiálů o situaci v armádě pro plénum
ÚV zúčastnili se M. V. Frunze, K. J. Vorošilov, A. S. Bubnov, G.
K. Ordžonikidze, A. A. Andrejev, I. S. Unšlicht, N. M. Švernik a

60
další. Celkové závěry vyplývající z rozboru shromážděných faktů
nebyly radostné. Zjistilo se, že úkoly upevňování ozbrojených sil
vyžadují základní vojenskou reformu. A návrhy komise, schválené
ÚV KSR (b), se tak staly jejím základem.
Jedním z nejdůležitějších opatření reformy bylo zavedení
územního principu doplňování Rudé armády ve spojení s kádrovým
principem.
Územní princip se vztahoval na střelecké a jezdecké divize.
Podstata této zásady spočívala v tom, že umožňovala vojenskou
přípravu maximálního počtu pracujících s jejich minimálním
odtržením od produktivní práce. V divizích bylo přibližně 16 až 20
procent příslušníků kádrových velitelů, politických pracovníků a
rudoarmejců, zatímco zbytek tvořili ti, co byli dočasně rok co rok
povoláváni (po dobu pěti let) zpočátku na tři měsíce a později
najeden měsíc. Všechen ostatní čas pracovali vojáci v průmyslu a V
zemědělství.
Tento systém umožňoval v případě potřeby rychle vytvořit
kolem kádrového jádra divizí náležitě vycvičenou bojovou formaci.
Přitom byly výdaje spojené s výcvikem jednoho vojáka v územní
jednotce za pět let daleko nižší než u kádrových útvarů za dva roky.
Pochopitelně, lepší by bylo mít jen pravidelnou armádu, ale za
těchto okolností to nebylo prakticky možné.
Opatření vojenské reformy byla zakotvena v zákoně o vojenské
službě, schváleném v září 1925 ÚVV a RLK SSSR. Byl to první
všesvazový zákon o povinné vojenské službě všech občanů naší
země, který současně stanovil také organizační strukturu
ozbrojených sil.
V průběhu reformy byl reorganizován ústřední a místní aparát
vojenské správy. Nový štáb DRRA (Dělnicko-rolnická rudá
armáda) v čele s M. V. Frunzem (zástupci byli M. N. Tuchačevskij
a B. M. Šapošnikov) se stal skutečným mozkem Rudé armády.
Řízení se zjednodušilo, zvýšila se operativnost a odpovědnost v
práci. Nový organizační systém řízení ozbrojených sil upevnila
strana shora. V lednu 1925 se lidovým komisařem pro vojenské a
námořní záležitosti a předsedou revoluční vojenské rady SSSR stal
vynikající bolševik a vojevůdce Michail Vasiljevič Frunze.
Jednou navštívil náš pluk hrdina občanské války legendární
vojevůdce V. K. Bljucher. Před revolucí byl dělníkem v
Mytiščinské vagónce, později důstojníkem carské armády. Bljucher
byl členem strany bolševiků od roku 1916. Velmi mnoho jsem o
něm slyšel, ale setkal jsem se s ním poprvé. Setkání s Bljucherem
bylo pro všechny vojáky a velitele pluku velkou událostí. K nám ho
pozval, aby se seznámil s výcvikovou a výchovnou činností, velitel
divize G. D. Gaj. Pro pluk to byla samozřejmě velká pocta.
Bljucher se především pečlivě seznámil s organizací stravování
vojáků a byl spokojen s tím, jak se vaří. Když odcházel z kuchyně,
stiskl pevně ruku všem kuchařům. Měli byste vidět jejich tváře. Pak
obešel všechny ubytovny a kulturně osvětová zařízení pluku a na
závěr prohlídky řekl:
„Jak jste na tom s bojovou přípravou? Vždyť jste nedaleko
hranic.“
Odpověděl jsem, že všichni příslušníci pluku si dobře uvědomují
své úkoly a jsou připraveni kdykoli splnit svou vojenskou povinnost
vůči vlasti.
„Nu což, to je dobře. Vyhlaste.poplach‘!“
Abych se přiznal, neočekával jsem to, ale neupadl jsem do
rozpaků. Obrátil jsem se na dozorčího důstojníka pluku a dal
rozkaz: „Vyhlaste ‚poplach‘!“
Za hodinu byl pluk shromážděn na určeném místě. Bljucher
velmi peč-uyě zkontroloval torby jezdců, jejich zbraně, výstroj a
celkovou bojovou připravenost. Zvlášť pečlivě kontroloval
kulometnou eskadronu a udělil dosti ostré napomenutí jedné obsluze
kulometu, která neměla podle nařízení při poplachu nalitou vodu v
kulometu a ani žádnou náhradní vodu.
„Víte, čím končí taková opomenutí ve válce?“ zeptal se
Bljucher. Vojáci mlčeli a byli celí rudí. „Zapamatujte si tuto chybu,
soudruzi.“
Když si Bljucher zkontroloval bojovou připravenost, navrhl
výchozr taktickou situaci: pomyslný „nepřítel“ se nalézá na
přístupech k velmi důležité taktické čáře a snaží seji rychle dobýt.
Vzdálenost mezi „nepřítelem“ a čarou je přibližně 25 kilometrů, to
znamená, že takticky výhodná čáraje ve stejné vzdálenosti jak od
„nepřítele“, tak od pluku.
Ztrácet čas na seznámení velitelského sboru sc situací a na
vysvětlování bojového úkolu bylo škoda. „Nepřítel“ se mohl dostat
na čáru dříve než my. Proto jsem rozhodl: 1. eskadrona se čtyřmi
těžkými kulomety a jedním dělem pojede jako čelní oddíl klusem za
mnou. Bojový úkol zformuluji cestou. Hlavní síly pluku pod
velením mého zástupce pojedou hned za čelním oddílem ve
vzdálenosti tří kilometrů a budou připraveny ke střetnému boji.
Čelní oddíl, který jel střídavě klusem a krokem a občas také
cvalem, dokázal dříve než „nepřítel“ obsadit takticky výhodnou čáru
a organizovat palbu na jeho přivítání. Po ukončení cvičení
promluvil Bljucher k pluku: „Děkuji vám, soudruzi vojáci a velitelé,
za poctivou vojačkou dřinu. Vše, co váš pluk dnes ukázal, si
zasluhuje pochvalu. Vyzývám vás, přátelé, abyste svatě uchovávali
a rozmnožovali bojové tradice slavné Samařské jezdecké divize,
která bojovala skvěle proti bělogvardějcům a interventům. Budte
vždy připraveni plnit bojový rozkaz naší velké vlasti!“
V odpověd se rozlehlo hromové „hurá“. Bylo vidět, že vojáky
Bljuche-rova vřelá slova dojala a vzrušila.
Byl jsem srdečností tohoto člověka nadšen. Statečný bojovník
proti nepřátelům Sovětské republiky, populární hrdina V. K.
Bljucher byl pro mnohé ideálem. Proč to neříci, i já jsem vždy snil o
tom, abych se tomuto skvělému bolševiku, výbornému soudruhovi a
talentovanému veliteli podobal.
Koncem července 1924 mne zavolal k sobě velitel divize G. D.
Gaj a zeptal se, jak prohlubuji své znalosti. Odpověděl jsem, že
hodně čtu a zabývám se rozborem operací první světové války.
Mnoho materiálů jsem si připravoval ke školení, které jsem
prováděl s velitelským sborem pluku.
„To je všechno hezké a chvályhodné,“ řekl Gaj, „ale pro dnešní
dobu je to málo. Vojenství nestojí na místě. Naši vojevůdci
potřebují při studiu vojenských otázek důkladnější vzdělání.
Domnívám se, že byste měl jet na podzim na Vysokou jezdeckou
školu do Leningradu. Bude to pro vaši příští činnost velmi
užitečné.“
Poděkoval jsem a řekl, že se vynasnažím vynaložit veškeré úsilí,
abych nezklamal důvěru.
Po návratu do pluku jsem bez otálení zasedl k učebnicím, řádům
a předpisům a začal se připravovat k přijímacím zkouškám.
Zkoušky byly lehké, spíše formální, a já byl zařazen do první
skupiny. Ve stejné době přišli do kursu K. K. Rokossovskij, I. Ch.
Bagramjan, A. I. Jeremenko a mnozí jiní velitelé pluků.
V Leningradě jsem byl stejně jako většina jiných posluchačů
poprvé. S velkým zájmem jsme se seznamovali s pamětihodnostmi
města a navštěvovali historická místa bojů z října 1917. Mohl jsem
tehdy předpokládat, že za sedmnáct let budu velet vojskům
Leningradského frontu, která bránila Leningrad před fašistickými
vojsky?
Vysokou jezdeckou školu řídil V. M. Primakov, legendární
velitel slavné 8. jezdecké divize Rudého kozáctva, která naháněla
hrůzu za občanské války bělogvardějským vojskům. Primakov,
silný, střední postavy, s hezkými vlasy, rozumnýma očima a
příjemnou tváří, si okamžitě získal sympatie posluchačů. Byl to

62
člověk se širokým vzděláním. Mluvil stručně a přesně vyjadřoval
své myšlenky.
Za krátkou dobu byl Primakov jmenován velitelem kozáckého
sboru na Ukrajině. Místo něho byl určen M. A. Batorskij, známý
teoretik jezdectva. Všichni jsme měli radost z Primakovova
povýšení a byli jsme přesvědčeni, že se se svými schopnostmi stane
vojevůdcem velkého formátu.
Brzy byla naše Vysoká jezdecká škola přebudována na Jezdecký
kurs pro zdokonalování velitelského sboru jezdectva (KKUKS) a
doba studia trvala místo dvou let jen jeden rok.
Studijní zatížení bylo nesmírné. Po přednáškách jsme se museli
mnoho učit individuálně. Nyní, na sklonku svých let, se často divím
naší tehdejší vytrvalosti a fanatické houževnatosti při získávání
vojenských znalostí.
Vzpomínám si na případ, kdy jsem dostal za úkol přednést ve
Vojensko-vědecké společnosti referát na téma „Hlavní faktory
ovlivňující teorii vojenského umění“. Nyní by mi toto téma nedělalo
žádné potíže, ale tenkrát jsem prostě nevěděl, jak začít a čím končit.
Pomohli mi soudruzi z naší stranické organizace. Referát byl
dokonce otištěn v bulletinu vydávaném pro posluchače KKUKS.
Pamatuji se dobře na velkou přátelskou vzájemnou pomoc
leningradské stranické organizace a stranické organizace našeho
kursu ve veřejně politické práci. Našimi častými hosty byli účastníci
říjnových událostí – dělnici z leningradských závodů a továren.
Dychtivě jsme naslouchali jejich vyprávění o setkání s Vladimírem
Iljičem Leninem, o útoku na Zimní palác. Také my jsme mluvili k
dělníkům v závodech, vyprávěli jsme jim o boji proti zahraničním
interventům a bělogvardějcům na frontách občanské války. Mnozí z
nás byli sami ještě nedávno dělníky, takže jsme si navzájem
rozuměli tak říkajíc napůl slova a naše přátelství bylo pevné.
Často jsme pořádali jezdecké sportovní soutěže, na
něž*přicházelo vždy mnoho obyvatel Leningradu. Velkému zájmu
se těšila zejména naše kraso-jízda, koňské překážkové dostihy,
ovládání sečných zbraní a v létě rovinové dostihy a steeplechase.
Všech těchto závodů se pokaždé zúčastnili K. K. Rokossovskij, M.
I. Saveljev, I. Ch. Bagramjan, já a další sportovci KKUKS.
Na podzim a v zimě jsme si osvojovali hlavně teorii vojenství a
politickou přípravu. Často se teoretická zaměstnání konala na
plastickém stole a cvičení probíhala podle plánů a map. Velká
pozornost byla věnována jezdectví, jízdě a zajíždění, jež tehdy
museli velitelé jednotek dokonale znát. Zabývali jsme se též
šermem, šermováním šavlemi a šermířskými šavlemi; to však bylo
již nepovinné a věnovali jsme se mu jen ve volném čase.
Léto 1925 bylo hlavně vyhrazeno taktické přípravě v terénu,
která probíhala pod přímým vedením náčelníka kursu Michaila
Alexandroviče Batorského, od něhož jsme načerpali velmi mnoho
znalostí a zkušeností.
Studium v KKUKS končilo usilovným pochodem k řece
Volchovu, kde jsme se učili plavat s koněm a překonávat vodní
překážky.
Plavat s koněm přes řeku je dost složitá záležitost. Nestačí, aby
člověk sám uměl dobře plavat v oděvu, ale ještě se musí naučit řídit
plovoucího koně, čemuž byla věnována velká pozornost.
Vzpomínám si na jednu veselou příhodu, k níž došlo při cvičení na
Volchovu.
Když skončilo cvičení, posluchač naší třídy Míša Saveljev, který
se chtěl pochlubit jezdeckým uměním, se nabídl, že předvede
techniku plavání vstoje na sedle, aby si nezmáčel oděv a zbraně.
Velení s tím souhlasilo, ale nařídilo, aby byly na řece pro každý
případ připraveny dvě lodky. Míša přehodil třmeny přes sedlo a
odvážně vjel na koni do řeky. Kůň přešel mělčinu a začal plavat,
zatímco jezdec stál jistě na sedle a držel se za uzdečková udidla.
Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale přibližně v polovině řeky
kůň, který se zřejmě unavil, zneklidněl. A jezdec ať balancoval na
sedle jak chtěl, spadl hlavou dolů a zmizel pod vodou. Kdyby tam
nebyly připravené lodky, došlo by k neštěstí. Kůň doplaval na břeh
sám a hned nato připlula také lodka se Saveljevem, z něhož
proudem tekla voda. Pochopitelně že byl přivítán hlasitým smíchem
a žertováním, ale jemu do smíchu nebylo: udělal si ostudu a navíc
ztratil ve vodě holínky, protože je měl přehozeny přes rameno.
Musel jít do kasáren v ponožkách…
Po ukončení kursu se velitel 42. jezdeckého pluku M. Saveljev,
velitel eskadrony 37. astrachaňského pluku N. Rybalkin a já
rozhodli vrátit se zpět tam, kde jsme byli veliteli, do Minská, nikoli
vlakem, ale na koni. Museli jsme překonat vzdálenost 963 kilometry
polními cestami.
Plánovaná cesta vedla přes Vitebsk, Oršu a Borisov.
Předložili jsme velení KKUKS svůj plán a dostali povolení, ale
organizovat kontrolní body, obsluhu a stravování na cestě nám
bohužel nemohli. Od svého plánu jsme však neustoupili, přestože
jsme věděli předem o potížích, s nimiž se budeme muset potýkat,
tím spíše, že se už hlásil o slovo studený deštivý podzim.
Vzdálenost 963 kilometry jsme chtěli ujet za sedm dní. Tyto
sportovní zkušenosti ani u nás v Sovětském svazu, ani v jiných
zemích tenkrát neexistovaly. Za příznivých podmínek jsme chtěli
udělat světový rekord ve skupinové dálkové jízdě.
Hlavním účelem tohoto experimentu byla prověrka, je-li
dostihový trénink vhodný k usilovným pochodům na velké
vzdálenosti.
Za časného podzimního jitra roku 1925 se sešli u Moskevské
brány v Leningradě naši přátelé a zástupci velení KKUKS, aby nám
popřáli šťastnou cestu.
Cestou jsme se rozhodli, že pojedeme střídavě klusem a krokem
a občas cvalem. První den jsme ujeli o 10 kilometrů méně, než jsme
si naplánovali, protože jsme cítili, že jsou koně unaveni, a navíc můj
kůň Dira začal kulhat. Čistokrevné kobyle bylo již dvanáct let, což
je na koně dosti velké stáří.
Byli jsme hodně unaveni a chtěli jsme si co nejrychleji
odpočinout. Rolníci nás srdečně uvítali a jaksepatří nakrmili koně i
nás.
Ráno začalo pro mne nešťastně, protože kůň stále ještě kulhal.
Nalil jsem mu do rány vosk, zavázal kopyto a rozhodl se, že povedu
Diru za uzdu. Naštěstí kůň brzy přestal kulhat. Usedl jsem do sedla.
Nekulhal ani ted. Jel jsem klusem. Také v pořádku. Abych snížil
zatížení pro pravou nemocnou nohu, rozhodl jsem se, že pojedu jen
krokem a cvalem na levou nohu.
Mým soudruhům se jelo na zdravých koních podstatně lépe,
zatímco já jsem s koně často slézal a vedl ho na uzdě. Pochopitelně,
že jsem se tím více unavil. Zato přátelé na zastávkách vyhledávali
pro koně krmivo a všemožně o ně pečovali.
Na sedmý den jízdy, kdy jsme měli za sebou Borisov, přiblížili
jsme se k Minsku. Na předměstí jsme spatřili velký zástup lidí s
rudými prapory

64
 a transparenty. Zjistili jsme, že nás vítají příslušníci našeho pluku
a místní obyvatelé. Popohnali jsme koně, polním cvalem jsme přijeli
k tribuně a hlásili veliteli posádky a předsedovi městského sovětu, že
jsme jízdu šťastně dokončili. Byli jsme uvítáni ovacemi.
Za dva dny nato se konal kontrolní dvoukilometrový závod s
překážkami, prohlídka a vážení koní. Všechno dobře dopadlo a naše
jízda dostala vysoké hodnocení. Koně ztratili na váze 8-12 kilogramů
a jezdci 5-6 kg.
Po obdržení vládních cen a poděkování od velitelství jsme se
rozjeli na krátkodobou dovolenou. Jel jsem do vesnice, abych uviděl
matku a sestru
Matka za léta mé nepřítomnosti hodně zestárla, ale stále ještě
mnoho pracovala. Sestra měla již dvě děti a také zestárla. Zřejmě se
na nich značně projevila poválečná léta a hlad v letech 1921 – 1922.
S malými synovci jsem brzy našel společný jazyk. Nebojácně
otevírali můj kufr a vyndávali všechno, co se jim líbilo.
Vesnice byla chudá, lidé byli špatně oblečení, stav dobytka
značně klesl, mnohým po neúrodném roce 1921 vůbec nic nezůstalo.
Ale co je podivuhodné, že až na malé výjimky si nikdo nestěžoval.
Lid si správně uvědomoval poválečné obtíže.
Kulaci a obchodníci se drželi stranou. Zřejmě ještě spoléhali na
návrat starých časů, zvláště po vyhlášení nové ekonomické politiky.
V okresním městě Ugodském Závodu se opět otevřely hostince a
soukromé obchody, jimž se pokoušel konkurovat začínající
družstevní systém.
Po návratu do divize jsem se dozvěděl, že se místo šesti
jezdeckých pluků bude skládat jen ze čtyř pluků. 39. buzulucký
jezdecký pluk, který mi byl svěřen, splynul se 40. plukem, zatímco
41. a 42. jezdecké pluky byly zformovány v nový, 39. melekessko-
pugačovský jezdecký pluk.
Pro mne a pro M. I. Saveljeva, velitele 42. jezdeckého pluku,
měla tato otázka zvlášť velký význam. Jeden z nás měl dostat nový,
39. pluk, zatímco ten druhý měl být převeden do jiného svazku. Oba
jsme chtěli zůstat ve své divizi, na niž jsme si zvykli jako na vlastní
rodinu.
Velení se rozhodlo pro mne a M. I. Saveljev byl pověřen jinou
funkcí. Chápal jsem jeho rozladění, ale přesto jsme se rozloučili
přátelsky a i později jsme se scházeli jako staří přátelé.
Dříve se jezdecké divizní pluky skládaly ze čtyř eskadron,
zatímco nové, v souvislosti s přestavbou souvisící s vojenskou
reformou, měly šest eskadron. Každé dvě eskadrony tvořily jezdecký
oddíl. Pluk se navíc skládal z kulometné eskadrony, každá o 16
kulometech, z plukovní baterie, samostatné spojovací čety,
samostatné ženijní čety, samostatné chemické čety a z plukovní
poddůstojnické školy.
Pro mne a pro celý kolektiv pluku začal opět velmi rušný život.
Nejvýznamnějším opatřením vojenské reformy bylo praktické
zavedení nedílné velitelské pravomoci v sovětských ozbrojených
silách, které probíhalo ve dvou hlavních formách: v případech, kdy
velitelem byl komunista, stával se obvykle současně také komisařem,
který soustředoval řízení bojové přípravy, správní a hospodářské
činnosti a veškeré stranické a politické práce.
Velitel měl svého zástupce pro politické věci. Toto důležité
opatření směřující k upevnění kázně a bojové připravenosti armády
mohlo být již tehdy provedeno, protože složení velitelského sboru se
podstatně zlepšilo.
Byl-li velitelem nestraník, odpovídal jen za bojovou přípravu a
správní a hospodářské funkce, zatímco stranickopolitickou činnost

65
řídil komisař, který byl spolu s velitelem odpovědný za morální stav
a bojovou připravenost jednotky.
V jednom z tehdejších rozkazů revoluční vojenské rady se v této
souvislosti pravilo: „Komisař, který musí mít neustále na zřeteli, že
úkolem sovětské moci ve vojenské výstavbě je zavedení nedílné
velitelské pravomoci, je povinen na jedné straně všemožně usilovat o
to, aby zapojil velitele, s nímž je ve spojení, do sféry komunistických
idejí, a na druhé straně musí sám pečlivě studovat vojenství, aby se
později mohl ujmout velitelské nebo správní funkce.“1
Vzpomínám si, že jsme na jaře 1925 dostali směrnici ÚV
strany ,,0 nedílné velitelské pravomoci v Rudé armádě“, zaslanou
všem stranickým organizacím, v níž stálo, že se v důsledku veškeré
předcházející činnosti strany a vojenských orgánů, směřující k
upevňování Rudé armády jako celku a jejích velitelských kádrů
zvlášť, vytvořily zcela příznivé podmínky pro uskutečňování zásady
nedílné velitelské pravomoci.
Někteří soudruzi se tehdy domnívali, že nedílná velitelská
pravomoc může vést ke snížení vlivu strany v armádě. Ale vždyť
velitelem s nedílnou pravomocí se stával komunista. Úloha strany
proto nejen neklesala, nýbrž naopak vzrůstala. Vzrůstala rovněž
odpovědnost velitele vůči straně za všechny stránky života v armádě.
Značně se přitom upevňovala kázeň a rostla bojová připravenost
našich ozbrojených sil.
V praxi se vzájemné vztahy velitele a komisaře jako politického
pracovníka neustále upevňovaly a zdokonalovaly. Zabočím ve svých
vzpomínkách o něco dále a zmíním se o tom, že v roce 1928 bylo na
návrh ÚV strany zavedeno rozkazem revoluční vojenské rady
Ustanovení o komisa –

1 Archív MO SSSR, f. 32, inv. 65 582, sp. 42, 1. 394.

řích, velitelích s nedílnou velitelskou pravomocí a jejich
zástupcích pro politické věci. Tímto ustanovením se komisaři
vymezovalo stranickopoli-tické řízení a odpovědnost za morální a
politickou situaci v útvaru (svazku); komisař byl zcela osvobozen od
kontrolních funkcí.
Po absolvování KKUKS se mi pracovalo lépe. Cítil jsem jistotu a
samostatnost v otázkách bojové a politické přípravy a v řízení pluku.
V té době se našemu pluku docela dobře dařilo. V zimě 1926 mě
zavolal k sobě komisař 3. jezdeckého sboru A. P. Krochmal a velitel
sboru S. K. Timošenko, který převzal velení sboru na jaře tohoto
roku.
Když jsem vešel do pracovny, uviděl jsem, že je tam také náš
velitel divize K. D. Stěpnoj-Spižarnyj, komisař divize G. M. Stern a
náčelník politického oddělení L. I. Bočarov.
„Zavolali jsme vás proto, abychom vám navrhli ujmout se spolu s
povinnostmi velitele pluku také funkce komisaře pluku, zkrátka
abyste se stal velitelem s nedílnou velitelskou pravomocí,“ řekl
Timošenko. „Velení divize a politické oddělení vás považují pro tuto
funkci zcela připraveným. Co si o tom myslíte vy?“
Mlčel jsem, jak se zdá, o něco déle, než se sluší, a pak jsem
odpověděl, že s patřičnou pomocí velení a politického oddělení
divize snad budu s to plnit pro mne nové povinnosti.
Za několik dní nato jsem byl jmenován velitelem s nedílnou
velitelskou pravomocí. V 7. jezdecké divizi to byl první pokus, což
mne k mnohému zavazovalo. V organizační a ideologické činnosti
mi pomáhali tajemník stranického výboru a můj zástupce pro
politické věci, kteří se nerozpakova-li, aby mě po stranické linii
opravili nebo dobře mi poradili. Protože jsem neměl v nové funkci
zkušenosti, dopouštěl jsem se přirozeně zpočátku určitých chyb, a
proto jsem těmito radami jen získal.
Aby mohli správně řídit politickou výchovu, musí být vyšší
velitelé v této oblasti mnohem vzdělanější než jejich podřízení. A
právě v těchto letech jsme my, řadoví velitelé, rostli, pokud jde o
bojovou přípravu, rychleji a byli jsme v ní kovanější než v ovládání
základů marxisticko-leninské teorie.
Na jedné straně tomu bylo tak proto, že každý z nás byl přetížen
administrativními záležitostmi, otázkami bojové přípravy a
vojenského sebevzdělávání, a na druhé straně mnozí nedoceňovali
nutnost hlubokého studia marxisticko-leninské teorie a organizační
stranické činnosti v armádě. Političtí pracovníci byli proto v tomto
směru připraveni lépe než my, řadoví velitelé.
Brzy místo velitele divize K. D. Štěpného-Spižarného převzal
divizi velitel divize D. A. Šmidt, který přišel z Ukrajiny. Svou
povahou, zkušenostmi a pracovním stylem se podstatně lišil od
Stěpného-Spižarného, který byl neklidný, mnohomluvný, lze říci
dokonce příliš upovídaný, zatímco Šmidt byl chytrý člověk, který
vyjadřoval své myšlenky stručně, ale bohužel nemiloval pečlivou
práci.
V létě 1926 odjela divize do tábora. Byl nám přidělen malebný
kout v prostoru Ždanovič, asi 20 km od Minská. Nyní je tam velké
jezero.
V táboře probíhala usilovná bojová příprava. Zvláštní pozornost
byla věnována polní taktické přípravě jednotek, velitelského sboru,
štábu a útvaru jako celku. Musím říci, že ze všech vojenských
disciplín jsem měl nejraději taktiku a vždy jsem sejí zvlášť rád
zabýval.
Je známo, že armáda je nástrojem války, že existuje pro
ozbrojený boj proti nepřátelům vlasti a že k tomuto boji musí být
především připravena takticky. V opačném případě bude nucena
doučovat se v průběhu bojů a mít přitom velké ztráty.
K získání taktických návyků se v našem pluku provádělo mnoho
názorných a instrukčně metodických zaměstnání, při nichž jsme se
učili, jak vést průzkum, organizovat boj a koordinovat součinnost s
technickými bojovými prostředky.
Vyvrcholením veškeré taktické přípravy jednotek, jak známo,
jsou manévry. Počínaje rokem 1925 se v Běloruském vojenském
okruhu konaly manévry každoročně po ukončení výcvikového
období v táborech.
Těchto manévrů se zúčastnila také 7. jezdecká divize, a já si
nevzpomínám ani na jeden případ, že by byla za taktickou přípravu
od velení špatně hodnocena. To bylo ve značné míře podmíněno
poměrem našich velitelů k taktickým zaměstnáním. Musím říci, že
všichni velitelé pluků naší divize byli dosti vzdělaní v taktice a
studovali ji s velkým zájmem.
37. jezdeckému pluku v té době velel V. T. Volskij, který v
listopadu 1942 stál v čele mechanizovaného sboru Stalingradského
frontu a spolu s 51. a 64. armádou zasazoval úder ve všeobecném
směru na Kalač, kde se spojil s jednotkami Jihozápadního frontu. 38.
jezdeckému pluku velel V. A. Gajdukov. Ve Velké vlastenecké válce
byl velitelem sboru a jiných svazků. Také v ostatních plucích a
jednotkách divize byli zkušení velitelé.
Velká pozornost byla věnována sportovní a tělesné přípravě. My
všichni, bývalí vojáci, jsme lépe než kdokoli jiný věděli, že jedině
zocelení a silní vojáci jsou s to překonat obtíže války. Na přípravě
každého vojáka závisí také úspěch jednotky jako celku. Ve válce, jak
známo, se musí za jakéhokoli počasí, ve dne v noci, po cestách i
mimo ně dělat dlouhé a usilovné pochody a výpady, z chodu se

67
rozvíjet do bojových sestav k energickému útoku na nepřítele a často
jej pronásledovat po boji až do úplného zničení. V případě
neúspěšného výsledku boje je důležité rychle se stáhnout z boje a
provést nová přeskupení. To vše dokáže jen dobře fyzicky připravená
jednotka. Jinak rychle „ztratí dech“ a všude přijde pozdě, má velké
ztráty a může se dokonce stát obětí své nepřipravenosti.
Musím říci, že 39. jezdecký pluk byl ve všech disciplínách
jezdeckého sportu hlavním konkurentem všem nejlepším jezdeckým
jednotkám v Běloruském vojenském okruhu. Podařilo se nám
vytvořit v pluku aktivní skupinu sportovců, jejímiž členy byli mnozí
velitelé. Také já sám jsem neustále pěstoval všechny druhy
jezdeckého sportu.
O něco horší to bylo se střelbou z jednotlivých druhů zbrani. Zde
nás vždy předčily odstřelovačské oddíly 40. jezdeckého pluku. Pokud
však jde o jezdecký sport, v tom jsme byli naopak před 40. plukem
vždy my.
Naše soupeře to zřejmě velmi zlobilo, a proto se snažili předčit
nás za každou cenu, dokonce i lstí a nedovolenými způsoby.
Jednou na jezdeckých závodech okruhu ve snaze ukázat své
umění a pochlubit se zvláštní fyzickou odolností svého koně jeden z
velitelů 6. jezdecké divize si v polovině dráhy schoval předem v lese
jiného koně, který se podobal tomu, na němž zahájil závod. Když
překonal rychle první polovinu závodu, nechal tento chytrák uštvané
zvíře svému ordonančnímu důstojníku, sám přesedl na schovaného
koně a stejně rychle dokončil závod. Za všeobecné radosti milovníků
jezdeckého sportu dostal první cenu, ale dlouho se z ní netěšil. Brzy
vyšlo všechno najevo a viník byl náležitě potrestán. Naši soupeři ze
6. jezdecké divize se však přece jen nevzdali: bud sevřeli při
závodech svého konkurenta „mezi sebe“, nebo při rubání dávali
svým sportovcům čerstvé pruty a nám jako soupeřům zaschlé, aby
nám ztížili jejich stětí šavlí, apod.
Pamatuji se na příjezd S. M. Budonného k pluku. Předtím jsem se
se Semjonem Michajlovičem nikdy nesešel. Dobře jsem však znal
jeho zásluhy o vlast v boji proti bělogvardějcům a interventům, a
proto jsem si velmi přál seznámit se s tímto legendárním velitelem 1.
jezdecké armády.
Jednou zrána (bylo to na podzim 1927) zazvonil telefon. Volal
velitel divize Dmitrij Arkadjevič Šmidt.
„Váš pluk zřejmě navštíví Semjon Michajlovič Budonnyj, musíte
ho náležitě uvítat.“
„Kdy přijede a jak ho máme uvítat?“ ptám se.
„Kdy, to přesně nevím. Napřed bude ve 37. pluku, pak v 38. a
nakonec u vás, v 39. Jak ho máte uvítat? To se rozhodněte sám.
Vždyť velitelem jste vy.“
Pochopil jsem, že velitel divize nemá na mysli nějaký zvlášť
slavnostní ceremoniál a že Budonného máme uvítat obyčejně, jako
vítáme podle řádu vysokého velitele.
Ve dne mi zavolal velitel 38. pluku V. A. Gajdukov: „Připrav se
na uvítání hostů, jedou k vám.“
Na podrobnější vyptávání nebyl čas. Svolal jsem své nejbližší
spolupracovníky: zástupce pro politické věci Frolkova, tajemníka
stranického výboru pluku A. V. Ščelakovského, náčelníka štábu a
hospodářského správce pluku A. G. Malyševa. Vyšli jsme všichni ke
vchodu a čekali. Asi za pět minut přijely k bráně dva automobily. Z
prvního vystoupil S. M. Budonnyj a S. K. Timošenko. Podal jsem
podle řádu hlášení a představil své pomocníky. Budonnyj se se všemi
pozdravil.
Zeptal jsem se ho:
„Jaké jsou vaše pokyny?“
 „Co navrhujete vy?“ zeptal se mě Semjon Michajlovič. „Můžete
se podívat, jak žijí a pracují naši vojáci a důstojníci.“
„Dobře, ale především bych se chtěl podívat, jak vojáky krmíte.“
V jídelně a v kuchyni se Semjon Michajlovič podrobně zajímal o
kvalitu potravin, o jejich zpracování a přípravu, zapsal se do jídelní
knihy, poděkoval kuchařům a náčelníkovi proviantní služby pluku.
Potom zkontroloval průběh bojové přípravy a řekl: „Tak a ted nám
ukažte koně vašeho pluku.“
Nařídil jsem nástup. Za deset minut eskadrony nastoupily a
začalo předvádění koní, jejichž stav byl dobrý a kování bylo skvělé.
Semjon Michajlovič poděkoval rudoarmejcům za skvělý stav
koní a odjel k 6. čongarské divizi.
Náš pluk navštívil také velitel Běloruského vojenského okruhu A.
I. Je-gorov. Z vyprávění kolegů, kteří s Alexandrem Iljičem
spolupracovali, jsem se dozvěděl, že je rolnického původu a že
pracoval jako kovář-při-tloukač. Vzdělání získal díky své vlastní píli
a po povolání do carské armády studoval ve vojenské škole a stal se
důstojníkem. Poslední období ve staré armádě sloužil jako
podplukovník. V červenci 1918 vstoupil Jego-rov do bolševické
strany a do konce svého života byl věrným a neochvějným členem
strany.
V letech občanské války se Jegorov projevil jako nadaný
vojevůdce, když velel jižní frontě až do úplné porážky Děnikinových
bělogvarděj-ských armád a pak jihozápadní frontě, která bojovala
proti bílým Polákům.
Po úspěšném ukončení občanské války velel Jegorov, slavný
vojevůdce vyznamenaný čtyřmi řády rudého praporu a čestnou
revoluční zbraní, celé řadě vojenských okruhů a v roce 1931 byl
jmenován náčelníkem generálního štábu Rudé armády. V roce 1935
mu byl udělen titul maršála Sovětského svazu.
Do našeho pluku přijel Jegorov neočekávaně. Bylo to v roce 1927
po plenárním zasedání ÚV Komunistické strany Běloruska, jehož
se zúčastnil.
Řídil jsem právě taktické zaměstnání, když mi oznámili, že přijel
velitel okruhu.
Jegorov chtěl být přítomen zaměstnání, kde se probíralo téma
„skryté proniknutí jezdeckého pluku do boku a do týlu nepřítele a
energická zteč na něho“.
Všechno probíhalo poměrně dobře, rozhodnutí velitelů jednotek
byla odvážná a iniciativní. Velitel okruhu měl dobrou náladu, mnoho
žertoval. To přispívalo k nenucené náladě všech přítomných. Po mém
závěru měl Jegorov celou řadu připomínek a vyslovil několik přání.
Zvlášť jsem si zapamatoval jeho připomínku, že nestačí naše
důstojníky učit jen taktice, ale také vyznat se v operačním umění
vzhledem k tomu, že válka, jestliže ji nepřítel rozpoutá proti naší
vlasti, si určitě vyžádá od mnohých z nás znalosti také v oblasti
operačního umění.
Po cvičení se velitel okruhu zeptal:
„Jak to vypadá s vypracováním mobilizačního plánu pluku?“
„Na mobilizačním plánu pluku jsme velmi mnoho pracovali, ale
máme řadu otázek, na něž nám vyšší velitelství nedalo žádnou
odpověd,“ odpověděl jsem.
„Podívejme se tedy na mobilizační plán pluku a na vaše otázky,“
řekl Jegorov.
Přibližně celou hodinu jsme spolu s náčelníkem štábu referovali o
vypracování mobilizačního plánu a odpovídali na otázky velitele
okruhu, který nato řekl:
„To není špatné, to není špatné. Co vám tedy není jasné?“

69
 „Složitost naší situace spočívá v tom, že jsme nedaleko státních
hranic. Při bojovém poplachu bychom byli nuceni zasáhnout v
neúplném počtu. Kromě toho má náš pluk ještě určit ze svého stavu
kádry na vytvoření druhých sledů. Zahájit první boj s nepřítelem za
sníženého stavu se může projevit na morálním stavu vojáků,“ uzavřel
jsem svůj výklad.
„To je pravda,“ řekl Jegorov, „ale my jinou možnost nemáme. A
vytvářet druhé sledy jednotek je nutné. Nepřítele nesmíme
podceňovat. Musíme se připravovat k válce vážně, chystat se bojovat
proti chytrému, zkušenému a silnému nepříteli. A bude-li nepřítel ve
skutečnosti méně silný a méně chytrý, pak to bude jedině v náš
prospěch.“
Alexandr Iljič se zajímal o mnoho věcí: o nedotknutelné zásoby,
o ubytování vojáků, o to, jak žije velitelský sbor. Informovali jsme
ho, že důstojníci bydlí v podstatě v soukromých bytech, kde mají
zpravidla jednu místnost pro celou rodinu.
V té době, vzpomínám si, jsme dobrovolně odevzdávali do
zlatého fondu země na výstavbu továren a závodů přebytečné osobní
cenné věci. Jegorov měl zájem i o to.
„A co odevzdal sám velitel pluku?“ zeptal se.
„Čtyři stříbrná pouzdra na cigarety, která jsem vyhrál na
jezdeckých sportovních závodech, zlatý prsten a manželčiny
náušnice.“ To dělali vlastně všichni.
Velitel okruhu se na nás podíval a řekl: „Velmi dobře, soudruzi,
jinak ani být nemůže.“
Záležitosti v divizi se velmi oživily, když velitele divize D. A.
Šmidta nahradil Srb Danilo Serdič, proslavený velitel 1. jezdecké
armády. Serdič okamžitě vyvinul aktivní činnost a uměl si získat u
velitelů jednotek autoritu. Mně se obzvlášť líbil pro svou velkou
náročnost a neustálou péči o zdokonalování bojové a politické
přípravy. Serdič se aktivně zabýval všemi otázkami stranického
života a byl úcty zasluhujícím velitelem s nedílnou pravomocí. V
osobním životě byl velmi skromný.
Všechna polní cvičení divize a účast v okruhových manévrech
byly za D. Serdiče zajímavé a pokaždé získávaly 7. samařské
jezdecké divizi zaslouženou slávu. My všichni jsme pociťovali, jak
rosteme v operačním a taktickém směru, a věděli jsme, že na tom má
velkou osobní zásluhu náš velitel divize, který byl skvělým velitelem
a dobrým vychovatelem.
V roce 1929 byl velitelem 7. samařské jezdecké divize jmenován
K. K. Rokossovskij, zatímco dosavadní velitel divize D. Serdič se
stal velitelem sboru místo S. K. Timošenka. O něco později, v květnu
1930, jsem byl jmenován velitelem 2. jezdecké brigády 7. samařské
jezdecké divize.
S Konstantinem Konstantinovičem Rokossovským, jak jsem se
již zmínil dříve, jsem společně studoval v letech 1924-1925 v
Leningradě v KKUKS a dobře jsme se navzájem znali. Rokossovskij
se vůči mně choval velmi taktně. Já naopak jsem vysoce hodnotil
jeho vojenské vzdělání a velké zkušenosti v řízení bojové přípravy a
ve výchově vojáků. Měl jsem z jeho jmenování velkou radost a byl
jsem přesvědčen, že bude v divizi pokračovatelem tradic D. Serdiče.
A tak tomu také bylo.
39. jezdeckému pluku jsem velel téměř sedm let.
Byla to dobrá životní škola. Kromě bohaté praxe jsem za toto
období získal podstatnou teoretickou a operační a taktickou přípravu
svou účastí v okruhových manévrech, v divizních a sborových
cvičeních a válečných hrách. Jako velitel s nedílnou pravomocí jsem
blíž poznal vedoucí a organizující úlohu naší strany při výstavbě a v
každodenní činnosti jednotek Rudé armády.
 Nebylo to samozřejmě lehké, dopouštěl jsem se také chyb. Ale
kdo je nedělá? Snad jen ten, kdo pracuje podle rozkazu shora a
neprojevuje ve své činnosti tvůrčí iniciativu. Zkrátka, nejde podle
mého soudu ani tak o chyby, jako spíše o to, jak rychle jsou tyto
chyby zpozorovány a odstraňovány.
Vyčítali mi, že jsem příliš náročný v požadavcích, jež jsem
považoval za nezbytnou vlastnost velitele-bolševika. Když se nyní
ohlížím zpět, myslím si, že jsem byl skutečně někdy příliš náročný a
ne vždy k chybám svých podřízených zdrženlivý a tolerantní.
Přiváděla mě z míry ta či ona nesvědomitost v práci nebo v chování
vojáka. Někteří to nechápali, zatímco já jsem nebyl zřejmě
dostatečně tolerantní vůči lidským slabostem.
Nyní jsou tyto chyby samozřejmě zřetelnější, protože nás životní
zkušenosti mnohému naučily. Ale přesto i nyní se domnívám, že
nikdo nemá právo žít z práce jiných. A to si musí uvědomit zejména
vojáci, kteří budou muset v bojích, nelitujíce svých životů, jako první
bránit svou vlast.
2. brigáda, jíž jsem měl velet, se skládala ze dvou jezdeckých
pluků: 39. a 40. Musel jsem pečlivě prozkoumat situaci ve 40.
jezdeckém pluku, jemuž tehdy velel Ivlev, bývalý důstojník carské
armády, málo společenský člověk, který neměl rád jezdectvo. Dobře
však ovládal střeleckou přípravu a pečlivě ji studoval. V tomto směru
byl jeho pluk vždy vpředu.
Možná že v důsledku několikaletého života stráveného u 39.
jezdeckého pluku, s jehož vojáky jsem se velmi sblížil, se mi zdálo,
že 39. pluk je, pokud jde o bojovou přípravu, lépe připraven a
organizován. Uvědomoval jsem si však, že důstojníci a političtí
pracovníci 40. jezdeckého pluku, jimž je čest jejich pluku rovněž
drahá, mohou chorobně reagovat na to, budu-li 39. jezdecký pluk
neustále dávat za vzor, jímž se musejí řídit.
Proto jsem se snažil vyzdvihovat a dávat za vzor jiným jednotkám
všechno, co měli dobrého, dokonce i maličkosti. Často jsme pořádali
různá ukázková cvičení obou pluků z taktické, střelecké a jezdecké
přípravy a také z politické přípravy a výchovné činnosti. Tato metoda
přinesla brzy kladné výsledky. 2. brigáda se v 7. samařské jezdecké
divizi dostala do čela, což se nejednou vyzdvihovalo, a my jsme měli
z toho radost.
Zkrátka, všichni jsme pracovali družně a s nadšením. Důstojníci
se ve své činnosti opírali o stranické organizace, řídili aktivitu a
energii všech vojáků, směřující k zvyšování neustálé bojové
připravenosti.
Mohl bych uvést mnoho příkladů, avšak domnívám se, že to není
nutné. Omezím se jen na to, co jsem si dobře zapamatoval.
Jednou přišel za mnou tajemník stranického výboru 39. pluku a
navrhl mi, abychom rozšířili výměnu zkušeností v práci pluků na
celou brigádu.
Na společné poradě stranických plukovních výborů bylo
rozhodnuto uspořádat metodické školení skupiny vojáků, kde by se
seznámili s tím, jak mají vysvětlovat nejzaostalejším rudoarmejcům
linii strany ve složitých otázkách.
První školení vedl zástupce velitele eskadrony 39. pluku Boris
Afanasje-vič Žmurov. Musím říci, že je vedl skvěle.
Pak byli z iniciativy politických pracovníků 40. pluku
shromážděni nej-nedisciplinovanější rudoarmejci, aby se jim
otevřeně vysvětlily příčiny jejich provinění. Ukázalo se, že kázeň
nebyla většinou porušována ani tak z viny samých rudoarmejců, ale
proto, že jejich velitelé a političtí pracovníci neznali povahu a
individuální vlastnosti svých vojáků a ne vždy spravedlivě hodnotili

71
jejich chování, čímž u nich ztráceli svou autoritu. Rudoarmejci se
pak chovali často naschvál provokativně vůči těmto velitelům.
Musím říci, že tyto otevřené rozhovory byly velmi užitečné jak
pro rudo-armejce, tak pro jejich velitele.
Koncem roku 1929 jsem byl povolán do Moskvy do
zdokonalovacího kursu pro vyšší velitele. Bydleli jsme v hotelu
Ústředního domu Rudé armády a učili se ve Frunzově ulici v budově
lidového komisariátu obrany, kde byly třídy a kabinety. Školení v
KUVNAS (zdokonalovacím kursu) probíhalo na velmi vysoké
úrovni. Naším skupinovým vedoucím byl zástupce maršála V. K.
Bljuchera velitel sboru Michail Vladimirovič Sangurskij, člověk s
rozsáhlými znalostmi. Všechny jeho přednášky a referáty o vojenské
vědě byly výstižně doloženy příklady z první světové a občanské
války. Také ostatní naši učitelé byli velkými odborníky jak v oblasti
taktiky, tak operačního umění.
V KUVNAS a také později jsme se zajímali o vojenskou teorii,
sledovali jsme všechny knižní novinky a shromaždovali všechno, co
se jen z vojenské literatury dalo sehnat, abychom si to odvezli s
sebou k jednotkám. V té době se již tvořila sovětská vojenská věda.
První místo v ní zcela zaslouženě patřilo pracím M. V. Frunze.
V jeho sebraných spisech, které byly vydány v roce 1929, byly
rozvinuty otázky vzájemných vztahů mezi člověkem a technikou v
příští válce a charakteru této války, harmonického rozvoje všech
druhů ozbrojených sil, úlohy zázemí a fronty. Frunze hájil nutnost
vytvoření jednotné vojenské doktríny diktující charakter výstavby
ozbrojených sil, metody bojové přípravy vojsk, jejich řízení na
základě názorů panujících ve státě na charakter a způsoby řešení
vojenských úkolů. Frunze hluboce zobecnil zkušenosti občanské
války a rozvinul teze, které se později staly základem systému řádů a
předpisů, bez nichž by existence armády nového typu – sovětské
Rudé armády – nebyla možná.
Koncem 20. let bylo vydáno závažné dílo B. M. Šapošnikova
„Mozek armády“, v němž byla provedena analýza rozsáhlého
historického materiálu, všestranně popsána úloha generálního štábu a
vypracovány některé důležité teze vojenské strategie. Sapošnikov
napsal rovněž taková známá díla jako „Jezdectvo“ a „Na Visle“.
Několik velkých vojenskohistoric-kých děl, včetně „Rozdrcení
Děnikina“, patří peru A. I. Jegorova.
Do téhož období spadá začátek publikování děl jednoho z našich
nej-nadanějších vojenských teoretiků M. N. Tuchačevského, který
vyslovil mnoho předvídavých myšlenek o charakteru budoucí války.
Tuchačevskij hluboce rozpracoval nové teze teorie, taktiky, strategie
a operačního umění, ukázal nezvratnou souvislost principů a praxe
vojenské výstavby se společenským zřízením a výrobní základnou ve
státě.
Bouřlivou diskusi vyvolala mezi námi kniha zástupce náčelníka
štábu DRRA V. K. Triandafillova „Charakter operací soudobých
armád“, která okamžitě získala širokou popularitu. Kniha obsahovala
smělé a hluboké názory na stav a perspektivy rozvoje armád tehdejší
doby, hovořila o hlavních cestách jejich technického vybavení a
organizace. Pokud jde o úlohu tanků v budoucí válce Triandafillov
napsal:
„O velkém taktickém významu tanků v budoucí válce již nikdo
nepochybuje. Zvýšení počtu automatických zbraní v pěchotě,
tendence dalšího zvyšování a kvalitativního zlepšování těchto zbraní,
rozsáhlé používání umělých překážek v obraně a zaostávání
umlčovacích prostředků (dělo-střelectva) za obrannými prostředky,
to všechno předurčuje tanky pro budoucí válku jako jeden z
mohutných útočných prostředků.“1
 V druhé části svého díla Triandafillov zkoumal problémy
operačního umění, údaje o útočných a obranných možnostech divize,
sboru, armády, skupiny armád, studoval způsoby, jak se dostat na
bojiště, dobu a hloubku operací, šířku fronty útoku, obranné operace
atd. Triandafillov bohužel zahynul tragicky v roce 1931 při letecké
katastrofě a nemohl dokončit své práce související s budoucí válkou
a velmi důležitými tezemi sovětské vojenské strategie a operačního
umění.
Mnoho cenného a skutečně zajímavého pro každého vojáka z
povolání obsahovala díla S. S. Kameněva, A. I. Korka, I. P.
Uboreviče, I. E. Jakira a dalších našich velkých vojevůdců a
teoretiků. Zkrátka duchovní potravy jsme měli dost, jen jsme to
všechno nestačili absorbovat…
Na školení v KUVNAS panovalo tvůrčí ovzduší, často vznikaly
spory. Vzpomínám si, že jsme nejčastěji diskutovali s Alexandrem
Vasiljevičem Gorbatovem, který velel tehdy brigádě ve 2. jezdeckém
sboru. Gorbatov byl dobře připravený a vzdělaný velitel, s nímž bylo
velmi zajímavé diskutovat.

1 V. K. Triandafillov, Charakter operacij sovremennych

armij, Moskva – Leningrad, Gosizdat 1929, str. 19.
Zde, v kursu, posluchači důkladně probrali řadu
nejvýznamnějších operačních a taktických a jiných odborných témat
a seznámili se s ukázkami nové techniky a výzbroje, jimiž se
vybavovaly jednotky Rudé armády.
Jak byla tehdy Rudá armáda technicky vybavena? V letech 1920-
1925 jsme se museli v podstatě spokojit s výzbrojí, která nám zůstala
po staré carské armádě, jež byla v tomto směru slabá a zaostalá.
Průmysl ještě nemohl vybavit Rudou armádu moderní bojovou
technikou. Ke zlepšení technického vybavení armády a válečného
lodstva se však činila všestranná opatření.
Na III. všesvazovém sjezdu sovětů se zvlášť jednalo o
vybudování pevné ekonomické základny obrany SSSR a o zajištění
Rudé armády novou válečnou technikou. V téže době byla na pokyn
strany zahájena revize střelecké, dělostřelecké a letecké výzbroje
starých typů s tím, aby se vybraly ty nej-lepší a zdokonalily se.
Zvýšily se finanční prostředky na technické vybavení armády,
obnovovaly se kovoprůmyslové závody, včetně zbrojních.
Budování sovětského letectva a válečného lodstva se straně od
samého začátku podařilo přeměnit doslova ve všelidovou záležitost.
Již v roce 1921 schválila rada práce a obrany zvláštní usnesení o
vypracování minimálního programu výstavby letectva, na jehož
vybudování bylo věnováno několik desítek miliónů zlatých rublů. Na
jaře 1923 vznikla dobrovolná společnost přátel letectva, která
shromáždila za dva roky šest miliónů zlatých rublů. Z těchto
prostředků bylo vyrobeno více než 300 bojových letounů. V
důsledku toho všeho již v roce 1925 nemusel Sovětský svaz
nakupovat letadla v zahraničí.
Od roku 1922 měl Komsomol patronát nad válečným lodstvem.
Ve třech dobrovolných odvodních ročnících přišlo do lodstva 8000
komsomolců, válečné lodstvo, které se tehdy skládalo z Baltského a
Černomořského lodstva, z oddílu lodí v Barentsově, Kaspickém a
Bílém moři a z několika jezerních a říčních flotil, se obnovilo a
organizačně upevnilo. Modernizace a generální oprava na Baltu byly
provedeny u bitevní lodi „Okťabrskaja revoljucija“ (bývalá
„Gangut“) a u sedmi eskadrových torpédoborců, dokončovala se
stavba křižníku „Profintern“, na Černém moři byl spuštěn na vodu
křižník ,,Červona Ukrajina“ a na 60 opravených lodí a pomocných

73
plavidel. Vcelku však byly vybudování a modernizace lodí válečného
lodstva v podstatě dokončeny v roce 1928.
K vybudování sovětské vojenské techniky a k vytvoření nových
moderních typů výzbroje byl zapotřebí rozmach tvůrčího
konstrukčního myšlení. V roce 1924 schválila revoluční vojenská
rada SSSR Ustanovení o komisi pro vojenské vynálezy a její složení.
Členy této komise byli S. S. Kameněv, M. N. Tuchačevskij, I. S.
Unšlicht a jiní. Byla vytvořena rovněž celá řada vědeckovýzkumných
a projekčně konstrukčních organizací. Činnost Kos-artopu (komise
pro zvláštní dělostřelecké pokusy) konzultují takoví význační vědci,
jako byli A. P. Krylov a S. A. Čaplygin, uskutečňuje se zkušební
výstavba nových, sovětských typů letadel a leteckých motorů ve
známém CAGI (Ústředním aerohydrodynamickém ústavu). N. N. Po-
likarpov, A. N. Tupolev a jiní zde konstruují zkušební typy stíhaček a
bombardovacích letounů, včetně TB 1, které svými letovými a
technickými vlastnostmi překonaly zahraniční letouny tohoto typu.
Vynikajícími pracemi v oblasti reaktivních motorů a kosmických
letů obohatili sovětskou vědu K. E. Ciolkovskij a F. A. Cander,
všestranně byli podporováni nadaní vynálezci N. I. Tichomirov, F. V.
Tokarev a jiní.
V roce 1927 zkonstruoval V. A. Děgťarjov spolu s V. G.
Fjodorovem lehký kulomet nového systému, který svými
konstrukčními a bojovými vlastnostmi předčil kulomety zahraničních
značek. V téže době jsme obdrželi sovětský plukovní kanón ráže 76
mm a později protiletadlové dělo.
Vcelku však bylo technické vybavení Rudé armády dvacátých let
samozřejmě na nízké úrovni. Projevovala se tíživá hospodářská
situace v zemi, nedostatečný rozvoj zbrojního průmyslu. Byl
nedostatek těžkých a zejména lehkých kulometů, neexistovala ještě
automatická puška, zatímco stará vojenská puška ráže 7,62 mm nutně
vyžadovala modernizaci. Konstrukčně zestárlo a bylo podstatně
opotřebováno také dělostřelectvo. Koncem dvacátých let měla Rudá
armáda jen 7000 děl, z toho podstatnou část tvořila lehká děla.
Protiletadlové, tankové a protitankové dělostřelectvo neexistovalo
vůbec. V roce 1928 jsme disponovali jen 1000 vojenskými letadly,
která byla ve své podstatě zastaralé konstrukce, a celkem 200 tanky a
obrněnými auty. Armáda byla velmi slabě motorizována. Je směšné
přiznat, že na konci roku 1928 měla vojska všehovšudy jen 350
nákladních a 700 osobních automobilů a 67 pásových traktorů! Ale je
to pochopitelné, vždyť až do roku 1928 jsme neměli ani
automobilový, ani traktorový průmysl.
V téže době zvětšovaly své ozbrojené síly velké imperialistické
státy.
V případě války mohla například Anglie vyrábět 2500 tanků
měsíčně a Francie 1500 tanků měsíčně. Vojenské letecké síly obou
těchto zemí disponovaly několika desítkami tisíc letounů, jejich
vojska se rychle motorizovala. Zkrátka, naši nedávní (a také
potenciální) nepřátelé udělali ve výzbroji v porovnání s první
světovou válkou velký skok kupředu.
Srovnávám-li tyto údaje, znovu a znovu se zamýšlím: z jakých
různých pozic, které nám byly objektivně určeny dějinami, jsme
začínali soutěžení s kapitalistickým světem! A pochopitelně že
vzniká pocit velké vlastenecké hrdosti na společenské zřízení, díky
jemuž se podařilo dohnat a předehnat vojensky, a to ve velmi krátké
době, nejvyspělejší světové velmoci, hrdosti na tento lid a armádu,
které dokázaly později rozdrtit nejsilnějšího imperialistického
nepřítele.
Bylo tedy jasné, že jen rozvinutý průmysl mohl dát Rudé armádě
a válečnému lodstvu moderní výzbroj. Jedině industrializace mohla
zajistit obranyschopnost Sovětského svazu. Technika měla
rozhodnout o všem. A naši tehdejší vojenští činitelé si nedělali o tom
iluze a měli správnou představu o charakteru a specifice budoucí
války.
Již v roce 1925, když M. V. Frunze referoval na lednovém plénu
ÚV KSR (b) o výsledcích vojenské reformy, řekl: „Mnozí naši
soudruzi, a já se domnívám, že zejména ti, kdo byli na frontách
občanské války, žijí zřejmě náladami vytvořenými epochou naší
občanské války. Dovolím si tvrdit, že tyto nálady jsou velmi
nebezpečné, protože válka, která později vypukne, se nebude podobat
občanské válce. Bude mít samozřejmě charakter třídní občanské
války v tom smyslu, že na straně nepřítele budeme mít
bělogvardějce, a naopak že v táboře našich nepřátel budeme mít
spojence. Pokud však jde o techniku a metody jejího řízení, nebude
to válka podobná naší občanské válce. Budeme mít co činit s
výbornou armádou vyzbrojenou všemi nejmodernějšími technickými
zbraněmi, a nebudeme-li v naší armádě disponovat těmito zbraněmi i
my, pak mohou být perspektivy pro nás velmi nepříznivé. To si
musíme uvědomit, až budeme řešit problém všeobecné přípravy
země k obraně.“1
… Na jaře 1930 jsme se po absolvování KUVNAS vrátili zpět ke
svým jednotkám.
2. jezdecké brigádě jsem velel více než rok a musím říci, že tato
činnost mi přinesla mnoho nového a podstatně doplnila mé teoretické
a praktické znalosti.
Koncem roku 1930 se začalo o mně mluvit v souvislosti s
jmenováním do funkce zástupce inspektora jezdectva DRRA.
Činnost inspekce byla v té době v jezdeckých jednotkách vysoce
hodnocena. Přiznám se však, že tato zpráva mne nikterak nepotěšila.
Velmi jsem si zvykl na svou divizi a považoval jsem se za trvalého
člena této družné rodiny samarců.
Bylo však již rozhodnuto a tak jsem se musel chystat na cestu do
Moskvy. V podstatě šlo jen o vojenský plášť a několik souprav
osobního prádla. Všechen náš osobní majetek se vešel do jednoho
zavazadla. Jiný majetek tehdy z nás nikdo neměl, což bylo v té době
zcela obvyklým zjevem.
Jednou večer mi zavolal Konstantin Konstantinovič Rokossovskij
a řekl, že z Moskvy došel rozkaz o mém jmenování do nové funkce.
1 M. V. Frunze, Sobranije sočiněnij, sv. I, Moskva-Leningrad,
Gosizdat 1929, str. 211.

75
 „Kolik času potřebujete na přípravu k odjezdu?“ zeptal se. „Asi
dvě hodiny,“ odpověděl jsem.
„Takhle vás nepustíme,“ řekl Rokossovskij. „Vždyť jste přece
veterán 7. divize a my se s vámi náležitě rozloučíme. Takový je
všeobecný názor velitelského a politického sboru druhé brigády.“
Byl jsem pochopitelně velmi dojat.
Za několik dní se konal oběd celého velitelského a politického
sboru 39. a 40. jezdeckého pluku, jehož se zúčastnilo také velení
divize. Slyšel jsem mnoho hezkých a vřelých slov pronesených na
mou počest. Tryskala z čistého srdce a budu si je pamatovat celý
život.
Ráno příštího dne jsem byl připraven k odjezdu. Ještě jednou
jsem zašel k jednotkám a rozloučil se s vojáky a důstojníky.
Cestou domů jsem navštívil Minsk, který jsem si velmi oblíbil.
Strávil jsem zde osm let, blízko jsem poznal dobrosrdečný a
pracovitý běloruský lid. Bělorusko před mýma očima s úspěchem
likvidovalo následky dvou válek.
Večer jsem se svou ženou a dvouletou dcerkou Erou odcestoval
do Moskvy.
 v

V INSPEKTORÁTU JEZDECTVA
DĚLNICKO-ROLNICKÉ RUDÉ ARMÁDY.
VELITELEM 4. JEZDECKÉ DIVIZE

V čele inspektorátu jezdectva byl v těch letech Semjon

Michajlovič Budonnyj.
Když jsem dorazil do svého nového působiště, šel jsem se
představit svému příštímu veliteli. S. M. Budonnyj však v
inspektorátu nebyl. Jeho osobní tajemník P. A. Bělov (ten, který se
proslavil ve Velké vlastenecké válce) mi řekl, že se Semjon
Michajlovič nyní prakticky nezabývá záležitostmi inspektorátu a
že studuje na zvláštním oddělení Akademie. Všechny záležitosti
má na starosti jeho první zástupce velitel sboru I. D. Kosogov.
Představil jsem se Kosogovovi a pak jsem se seznámil se
zástupci inspektora jezdectva P. P. Sabennikovem, I. V.
Ťuleněvem, A. J. Trejmanem, B. K. Verchovským a F. R.
Žemajtisem. Byli to velitelé, kteří své řemeslo dobře ovládali.
Po předběžném seznámení Kosogov řekl, že by bylo zřejmě
nejlepší, kdybych si vzal na starost bojovou přípravu jezdectva,
protože mám v tomto oboru dosti velkou praxi.
Asi za měsíc jsem se do činnosti inspektorátu plně zapojil.
Přibližně za tři měsíce se konala stranická schůze komunistů
všech inspektorátů a správy bojové přípravy tehdejšího lidového
komisariátu pro vojenské a námořní záležitosti.1 Na této schůzi
jsem byl zvolen ta –

1 Protože se dále v textu bude hovořit o různých instancích

sovětského vojenského velení, uvádím tuto informaci:
Po smrti Michaila Vasiljeviče Frunze v roce 1925 (ve věku
40 let) byl do funkce lidového komisaře pro vojenské a
námořní záležitosti a současně předsedou revoluční vojenské
rady SSSR (RVR SSSR měla práva poradního sboru lidového
komisariátu) jmenován K. J. Vorošilov.
Při radě lidových komisařů existovala stálá komise obrany
v čele s V. M. Molotovem. Komise předběžně studovala a
vypracovávala zásadní otázky výstavby ozbrojených sil a
rozvoje obrany SSSR a předávala je podle zákona k
projednání a schválení radě práce a obrany.
jemníkem stranického výboru, mým zástupcem byl zvolen Ivan
Vladi-mirovič Tuleněv.
Komunisté naší stranické organizace, kteří věnovali mnoho
úsilí a přesčasových hodin svým služebním povinnostem,
nezapomínali rovněž na veřejné záležitosti. Velmi se praktikovaly
například projevy v továrnách, v závodech a v jiných civilních
organizacích a institucích. Dělníci a úředníci s radostí vítali vojáky
– komunisty a rádi jim naslouchali, zejména šlo-li o mezinárodní
situaci a o poslední usnesení strany a vlády.
Koncem dvacátých a začátkem třicátých let se mezinárodní
situace zostřila. Výrazněji vystoupila do popředí skupina
imperialistických států, především Německo, Japonsko a Itálie,
jejichž vlády v souladu se snahami monopolistických kruhů stále
aktivněji usilovaly o to, aby se vymanily z hospodářské krize

77
pomocí nového rozdělení světa. V roce 1931 vtrhla japonská
vojska bez vyhlášení války do Číny a okupovala Mandžusko.
Japonští agresoři počítali ve svých plánech samozřejmě s
vytvořením nástupiště pro přepadení Sovětského svazu.
V lednu 1933 se v Německu dostal k moci fašismus, který se
od samého začátku zaměřil na získání světové nadvlády. Národy
Anglie, USA a Francie si tehdy sotva uvědomovaly, jakou špatnou
službu jim poskytují imperialistické síly jejich zemí, když aktivně
pomáhají Německu při budování těžkého průmyslu. 70 procent
všech dlouhodobých úvěrů poskytly

Zkušenosti ukázaly, že komise obrany a revoluční vojenská

rada SSSR se navzájem překrývaly. Proto byla v roce 1934
revoluční vojenská rada zrušena, zatímco lidový komi-sariát
pro vojenské a námořní záležitosti byl přejmenován na lidový
komisariát obrany. Tehdy byla jako poradní orgán při
lidovém komisaři vytvořena vojenská rada, jejíž usnesení byla
schvalována lidovým komisařem a prováděna na základě jeho
rozkazů.
V roce 1937 zrušila rada lidových komisařů radu práce a
obrany a přeměnila komisi obrany při radě lidových komisařů
SSSR na výbor obrany. Předsedou výboru obrany zůstal V. M.
Molotov, členy se stali J. V. Stalin, K. J. Vorošilov a další. V
téže době byl vytvořen všesvazový lidový komisariát válečného
lodstva SSSR. Lidovým komisařem byl jmenován P. A.
Smirnov.
V roce 1938 byla při lidovém komisariátu obrany
vytvořena Hlavní vojenská rada Dělnicko-rolnické rudé
armády. Členy rady byli K. J. Vorošilov (předseda), V. K.
Bljucher, S. M. Budonnyj, I. F. Feďko, G. I. Kulik, L. Z.
Mechlis, J. V. Stalin, B. M. Šapošnikov a J. A. Ščaděnko.
Současně byla vytvořena Hlavní vojenská rada válečného
lodstva, jejímiž členy byli P. A. Smirnov (předseda), L. M.
Galler, I. S. Isakov, N. G. Kuzněcov, G. I. Levčenko, A. A.
Ždanov a jiní. V hlavních vojenských radách dvou lidových
komisariátu se projednávaly základní otázky upevnění
obranyschopnosti SSSR a výstavby armády a lodstva.
Vojenské rady byly vytvořeny v okruzích, v lodstvech a v
armádách a podřizovaly se bezprostředně lidovému komisaři
obrany SSSR. – Pozn. aut.
německým monopolům USA. Proud zahraničních finančních
„přelivů“ zesílil poté, kdy se k moci dostal Hitler.
Německo, Japonsko a Itálie převedly své hospodářství na
válečné koleje. Vojenské rozpočty vzrostly až na nejzazší hranici.
Bylo nasazeno takové tempo, které umožnilo později, ve druhé
polovině třicátých let, agresivním evropským státům prakticky být
připravenými na velkou válku. Ozbrojené síly Německa překročily
miliónovou hranici, fašistické militaristické organizace měly na
dva milióny členů. V případě války mohl se počet vojsk
fašistického Německa rychle zvýšit na pěti až šestinásobek. V
Itálii měla armáda v mírové době 400 000 vojáků, ale ve válce
mohl tento počet snadno dosáhnout stavu 2 miliónů mužů.
Za těchto okolností bylo pochopitelně nutné učinit rozhodná
opatření ke zvýšení obranyschopnosti naší země. Šlo přitom nejen
o kvantitu. Naše ozbrojené síly se měly dostat na nový kvalitativní
stupeň. Bylo učiněno mnoho opatření zaměřených na rozvoj
armády a lodstva. Hlavním článkem se stala technika. Nasytit,
doplnit a vybavit sovětské ozbrojené síly moderní technikou, tento
obrovský úkol bylo možné řešit jen v důsledku industrializace.
Na socialistickou industrializaci – všestranný rozvoj těžkého
průmyslu na základě elektrifikace, nového technického vybavení a
rekonstrukce průmyslu, dopravy a zemědělství – se naše strana
zaměřila na XIV. sjezdu koncem roku 1925. Za dva roky
zaznamenal XV. sjezd strany ve svých směrnicích k vypracování
prvního pětiletého plánu:
„Vezmeme-li v úvahu možnost vojenského útoku
kapitalistických států proti státu proletářskému, je nutné, aby při
vypracovávání pětiletého plánu byla věnována ta největší
pozornost co nejrychlejšímu rozvoji těch odvětví národního
hospodářství vůbec a průmyslu zvláště, kterým připadá hlavní
úloha při zajišťování obrany a hospodářské stability země v době
války.“1 Kola se roztočila…
Zde bych chtěl poněkud odbočit. Národy světa v podstatě již
uznaly, že Evropu před fašistickým morem zachránili především
sovětští vojáci a sovětské zbraně a že rozdrcení hitlerovského
Německa je největším hrdinstvím sovětského lidu v dějinách.
Domnívám se, že toto hrdinství, toto vítězství začalo v době, kdy
sovětští lidé zahájili na výzvu strany industrializaci své země.
Nedisponuji potřebnými údaji a není to nakonec ani můj úkol,
abych všestranně hovořil o významu industrializace národního
hospodářství, zvýšení blahobytu lidu, upevnění kolchozního
zřízení atd. Pokud však

1 KSSS v rezolucích…, II, Praha 1956, str. 369.

jde o osudy ozbrojených sil a výsledek boje za naši svobodu a
nezávislost v letech Velké vlastenecké války, všechno to bylo
přímo závislé na tempu industrializace a na aktivitě, s níž se
uskutečňovala.
Vždyť bylo možné tento tak rychlý růst těžkého průmyslu
odložit o pět až sedm let, dát lidu, který si to stonásobně zasloužil,
rychleji a více zboží široké spotřeby a výrobky lehkého průmyslu.
Cožpak to nebylo lákavé? Avšak kdybychom to tak učinili, kdoví,
kdy by skončilo toto velmi těžké období, které nazýváme
počátečním obdobím války, kde nebo u kterého města či na které
řece by byla fašistická vojska zastavena?…
Moudrost a prozíravost linie strany, jíž daly konečné a nejvyšší
ocenění dějiny samy, správné usměrnění rozvoje země a pracovní
hrdinství lidu vytvořily v tehdejších letech základy pro naše
vítězství ve Velké vlastenecké válce.
XVI. a XVII. sjezd strany důrazně žádal, aby byla soustředěna
pozornost lidu na posílení moci Rudé armády a válečného lodstva
s přihlédnutím ke stále sílícímu nebezpečí nové války. Byla
vydána přímá směrnice k urychlení tempa rozvoje průmyslu,
zejména hutnictví, k vytváření státních rezerv, k podstatné
rekonstrukci dopravy. Byl vyzdvižen úkol rozšířit mobilizační
možnosti celého národního hospodářství, budovat a rozmisťovat
průmyslové objekty tak, aby v případě útoku bylo možné převést
průmysl na válečné koleje a zajistit jeho rychlý mobilizační rozvoj.
Členy naší stranické organizace, kromě komunistů jezdeckého
inspektorátu, byli rovněž komunisté inspektorátu střeleckých vojsk
a střelecké přípravy, dělostřelectva, spojovacího vojska, ženijního
vojska, správy bojové přípravy Dělnicko-rolnické rudé armády a
ostatních složek lidového komisariátu. Snažili jsme se
zmobilizovat všechny příslušníky správ a inspektorátů ke splnění
požadavků, které před ně postavila strana, vláda a lidový komisař.

79
Lidový komisariát pro vojenské a námořní záležitosti, jeho řídící
stranické jádro řešily mnoho důležitých otázek. Uvedu několik
problémů tehdejší doby.
Vojenská reforma Rudé armády a lodstva byla dokončena, v
životě ozbrojených sil došlo k podstatným změnám. Zlepšil se celý
proces výcviku a výchovy vojsk, vzrostla disciplína, řízení vojsk
shora dolů spočívalo na zásadách nedílné velitelské pravomoci,
byly vytvořeny podmínky pro zdokonalování vojenských kádrů.
Bylo možné a nutné jít dále.
V polovině roku 1929 přijal ústřední výbor strany usnesení ,,0
stavu obrany země“, v němž byla vysvětlena linie zaměřená na
zásadní technickou rekonstrukci armády, letectva a lodstva.
Revoluční vojenské radě SSSR a lidovému komisariátu pro
vojenské a námořní záležitosti bylo navrženo spolu s modernizací
existující výzbroje usilovat o dosažení v co nejkratší době
zkušebních typů a později i hromadného zavedení moderních typů
děl, chemických ochranných prostředků, všech moderních typů
tanků a obrněných aut v armádě a uskutečnit sériovou výrobu
nových typů letounů a leteckých motorů.
Toto usnesení se stalo základem plánu první pětiletky vojenské
výstavby, který mj. stanovil vytvoření nových technických druhů
vojsk, motorizaci a organizační přestavbu starých druhů vojsk,
masovou přípravu technických kádrů a ovládnutí nové techniky
všemi příslušníky útvarů.
V lednu 1931 zpřesnila revoluční vojenská rada SSSR
kalendářní plán výstavby Dělnicko-rolnické rudé armády na léta
1931-1933, čímž také skončil proces vědeckého vypracování
prvního pětiletého plánu vojenské výstavby.1
V souvislosti s novými úkoly byly provedeny některé důležité
změny v ústředním vojenském aparátu. Velkou úlohu při tom
zejména sehrálo vytvoření funkce náčelníka pro výzbroj DRRA,
jenž měl řešit všechny otázky týkající se technického přezbrojení
armády. Až do roku 1931 zastával tuto funkci I. P. Uborevič a po
něm M. N. Tuchačevskij.
V roce 1929 byla v systému lidového komisariátu pro vojenské
a námořní záležitosti vytvořena správa pro mechanizaci a
motorizaci DRRA. V čele této správy stáli mnoho let velcí znalci a
nadšenci výstavby tanků I. A. Cha-lepskij a K. B. Kalinovskij. Ve
vojenských okruzích byla zřízena oddělení tankových vojsk.
Prakticky až do roku 1929 jsme neměli tankový průmysl,
potřebné kádry konstruktérů a pracovníky tankového průmyslu.
Strana a vláda si současně uvědomovaly úlohu tanků v budoucí
válce. Vojenské orgány dostaly v tomto směru příslušné úkoly.
Zvláštní usnesení revoluční vojenské rady SSSR počítalo s
konstrukcí těchto typů bojových vozidel: tančíků, středních,
velkých (těžkých) a mostních tanků; byly určeny jejich taktické a
technické údaje. Konstruktéři vytvořili ve velmi krátké době nové
typy tanků sovětské výroby. V letech 1931-1935 dostala Rudá
armáda tančík T 27, lehké tanky T 24 a T 26, rychlý kolový a
pásový tank BT, střední tank T 28, později těžký tank T 35 a
obojživelný tank T 37. Průmysl vyrobil hned v první pětiletce na
10 000 tanků, tančíků a obrněných aut.
Sovětské vojenské velení začalo aktivně vypracovávat nový
plán výstavby vojenského letectva Dělnicko-rolnické rudé armády.
Začátkem roku 1930 schválila revoluční vojenská rada SSSR
program vytvoření různých druhů pozemních a námořních letadel,
balónů, leteckých fotografických aparátů
 1 Splněni tohoto plánu přineslo armádě a lodstvu velmi
mnoho. Zásadní technická rekonstrukce však ještě
uskutečněna nebyla. K tomu bylo zapotřebí velkých hmotných
zdrojů a výrobních možností země. – Pozn. aut.
a přístrojů, přičemž hlavní pozornost byla soustředěna na
bombardovací a stíhací letectvo. Za dva roky se začalo s
organizováním vojenského letectva Dělnicko-rolnické rudé
armády, přičemž strategické a operačně taktické otázky byly
projednávány z hlediska obrany země v případě, že bude
napadena. Dálkové bombardovací letectvo se formovalo do
velkých svazků, které byly s to samostatně řešit operační úkoly. Za
další rok se těžké bombardovací letecké oddíly spojily ve sbory.
Inspektorát jezdectva DRRA pracoval v těsné součinnosti se
správou bojové přípravy Rudé armády. Tam jsem se poprvé
seznámil s Alexandrem Michajlovičem Vasilevským, s nímž mě v
letech Velké vlastenecké války spojovala společná práce na
frontách jako zástupce hlavního stanu vrchního velení. Již tehdy
ovládal Alexandr Michajlovičskvěle svůj obor, protože dlouhou
dobu velel pluku a velmi podrobně prostudoval specifické
záležitosti bojové přípravy. Ve správě si ho velmi vážili. Plodnou
činností se vyznačoval velitel sboru A. J. Lapin a později jeho
nástupce velitel armády 2. stupně A. I. Sedakin, kteří stáli v čele
této správy.
V polovině roku 1931 schválil ÚV VKS (b) usnesení ,,0
velitelském sboru a politických pracovnících DRRA“, v němž byly
formulovány hlavní úspěchy a nedostatky ve výchově a bojové
přípravě vojenských kádrů.
Zvláštní pozornost byla v usnesení věnována zvětšení rozsahu
technické přípravy, zvýšení počtu ženijních a technických kádrů
na vyšším stupni a zlepšení politické výchovy v armádě. V té době
byl celkový systém přípravy velitelského sboru DRRA v podstatě
již vytvořen.
Pokud jde o normální vojenské školy, zdůrazňovaly se školy
letecké, tankové, dělostřelecké a technické. Proti roku 1924 vzrostl
počet frekventantů (tenkrát jich bylo kolem 25 000) dvojnásobně.
K rozšíření přípravy vyššího velitelského sboru bylo rozhodnuto
vytvořit na základě fakult vojenské technické akademie vojenskou
akademii mechanizace a motorizace, dělostřeleckou, vojenskou
chemickou, vojenskou elektrotechnickou a vojenskou ženijní
akademii, založit novou vojenskou dopravní akademii a podstatně
zvýšit počet frekventantů ve Frunzově vojenské akademii a ve
vojenské politické akademii. Počet vysokých vojenských škol
vzrostl tak téměř dvojnásobně a počet jejich posluchačů se zvýšil
ze 3200 v roce 1928 na 16 500 v roce 1932.
Bojová příprava vycházela z nových směrnic strany, přičemž
se bral mimořádný zřetel na to, že posílení bojeschopnosti armády
především závisí na ovládnutí techniky a složitých forem
současného boje. Přitom se vypracovávaly a prováděly desítky
opatření, jež se týkaly nejen přípravy kádrů ve vojenských
učilištích a v různých zdokonalovacích kursech, ale i usilovného
bojového výcviku přímo v armádě.
V té době získalo téměř všech 100 procent velitelů odborné
vojenské vzdělání. Na jejich přípravu bylo věnováno již 42 hodin
měsíčně místo šesti až osmi hodin v roce 1929. Významné místo
vedle taktické a střelecké přípravy začala zaujímat technická
příprava, která se uskutečňovala podle programu povinného
technického minima pro všechny druhy vojsk a pro všechny

81
kategorie velitelského sboru. Na soustředěních důstojnického
sboru v záloze bylo zavedeno studium nové techniky a zbraní.
Velmi mnoho pracoval kolektiv inspektorátu dělostřelectva v
čele s inspektorem dělostřelectva N. M. Rogovským, který
dělostřelectvo dobře znal a měl ve vojsku velkou autoritu. Velitelé
okruhů, velitelé svazků a inženýři dělostřelecké služby
respektovali názory Rogovského.
Ti, kdo se tenkrát zabývali otázkami dělostřelectva, museli
řešit složité otázky. Bojová technika dělostřelectva byla velmi
opotřebována a z tak-ticko-technického hlediska značně zastarala.
Vždyť to v podstatě bylo všechno, co jsme zdědili po staré armádě.
Avšak již v polovině roku 1929 vypracovala revoluční
vojenská rada SSSR pětiletý systém dělostřeleckého přezbrojení
Dělnicko-rolnické rudé armády, který počítal se zvýšením palebné
síly, donosnosti, rychlo-palnosti a přesnosti děl a s vytvořením
velkých dělostřeleckých konstrukčních kanceláří. Budovaly se
dělostřelecké závody, které později umožnily organizovat výrobu
nových, moderních typů děl a střeliva k nim a byla učiněna
opatření k přípravě kvalifikovaných inženýrů a techniků. V období
1928-1933 vzrostla kapacita dělostřeleckých závodů více než
šestkrát, a pokud jde o děla malé ráže, 35krát.
Ke konci mé tehdejší činnosti v aparátu lidového komisariátu
obrany jsme v té době zahájili vypracování druhého pětiletého
plánu výstavby Dělnicko-rolnické rudé armády na léta 1934-1938.
Hlavní směrnice strany v této souvislosti ukládaly dokončit
technickou rekonstrukci a přezbrojení vojsk moderní bojovou
technikou tím, že by do nich byly v rozsáhlé míře zařazeny
rozhodující bojové prostředky, jako je letectvo, tanky a
dělostřelectvo, a zajistit tak pro Rudou armádu možnosti k
odražení agrese. Pro dosažení tohoto cíle schválila rada práce a
obrany usnesení ,,0 programu výstavby válečného lodstva v letech
1933-1938“, ,,0 systému dělostřeleckého vyzbrojení Dělnicko-
rolnické rudé armády ve druhé pětiletce“ a plán rozvoje
vojenského letectva na léta 1935-1937.
Hovořím-li o lidovém komisariátu obrany na začátku třicátých
let, nemohu se nezmínit o činnosti ústředního stranického byra
lidového komisariátu, které se těšilo velké autoritě a tvůrčím
způsobem řídilo naše stranické organizace. Všechny ústřední
správy lidového komisariátu a inspektorátu Rudé armády
pracovaly aktivně, s tvůrčím přístupem a žily plným životem.
Dobře bylo organizováno studium marxisticko-leninské teorie,
všeobecná vzdělávací a kulturně osvětová činnost. Stranické
schůze byly živé a sebekritické.
Inspektorát jezdectva Dělnicko-rolnické rudé armády měl
tehdy v jezdeckých jednotkách velkou autoritu, protože kromě
inspekce organizoval ukázkové velitelsko-štábní hry, polní
cvičení, různé srazy a školení, na nichž se vyměňovaly pokrokové
zkušenosti bojové přípravy vojsk.
V té době byly jezdecké jednotky Dělnicko-rolnické rudé
armády vůbec v prvních řadách, pokud jde o bojovou přípravu, a
není náhodné, že do nově vytvářených druhů vojsk, zejména
tankových a mechanizovaných, byly posílány nejlepší kádry
jezdeckého velitelského sboru.
Na základě jednotlivých povinností v inspektorátu jsem se
podílel na vypracování řádů a předpisů různých druhů a služeb
vojsk.
Musím říci, že obsahu řádů byla v Dělnicko-rolnické rudé
armádě věnována velká pozornost. Každý z nich upevňoval
úspěchy vojenské vědy, spočíval na současné úrovni techniky a
přihlížel ke změnám charakteru vojenských operací. První část
řádů zobecňujících zkušenosti světové a občanské války a změny
související s vojenskou reformou dostala vojska v letech 1924-
1925. V podstatě šlo o zatímní řády – vnitřní služby, posádkové
služby, kázeňský a střelecký řád, řád služby na lodi, bojové řády
jezdectva, dělostřelectva a obrněných sil DRRA.
Hlavním cílem těchto řádů, který se nejplněji projevil v
zatímním polním řádu Dělnicko-rolnické rudé armády (1929), část
II (divize a sbor), byl požadavek považovat boj za vševojskovou
záležitost, jehož úspěch spočívá na vzájemné součinnosti všech
druhů vojsk. V řádu se již hovořilo o tom, jak využívat tanky, o
organizaci protitankové, protiletecké obrany, protichemické
ochrany a o využití letectva a ženijních vojsk.
Nyní se zaváděla celá řada nových řádů a předpisů, které
nahradily a doplnily řády z let 1924-1925. Byl to například zatímní
předpis o vojskovém maskování Dělnicko-rolnické rudé armády,
bojový řád vojenského letectva DRRA, předpis pro telefonickou a
telegrafní službu, předpis pro kladení mořských min aj.
Abych se k tomuto tématu nemusel ještě jednou vracet, uvedu
jen, že byl všeobecně vysoko hodnocen zatímní polní řád z roku
1936, v němž byly vypracovány a zdůvodněny nejdůležitější
otázky vedení současného boje. V polovině třicátých let
disponovala tak Rudá armáda jako celek pokrokovou a důkladnou
vojenskou teorií, která našla svůj výraz v systému fundovaných
řádů a předpisů.
V roce 1931 se řízení štábu DRRA ujal A. I. Jegorov.
Inspektorát jezdectva přišel vzhledem ke své činnosti málo do
styku se štábem DRRA, ale věděli jsme dobře, že většina
pracovníků s uspokojením uvítala jmenování Jegorova do funkce
náčelníka štábu DRRA.
Domnívali jsme se, že M. N. Tuchačevskij, který byl prvním
náměstkem lidového komisaře, náčelník štábu DRRA A. I.
Jegorov a takový nadaný vojenský teoretik jako zástupce náčelníka
štábu DRRA V. K. Triandafillov budou dobře pomáhat lidovému
komisaři K. J. Vorošilo-vovi.
V době mé činnosti v inspektorátu jezdectva jsem měl to štěstí
blíže se seznámit s Michailem Nikolajevičem Tuchačevským.
Osobně jsem se s ním, jak jsem uvedl již dříve, seznámil ještě
při likvidaci Antonovova kulackého povstání v roce 1921. Svou
atletickou postavou vzbuzoval velký respekt. Již tehdy jsme se
přesvědčili, že je to nebojácný člověk: po okresech, kde se
ukrývali bandité, jezdil s velmi malou ochranou.
Nyní jako první náměstek lidového komisaře obrany se
Tuchačevskij zabýval velkou organizační, tvůrčí a vědeckou
činností. Při setkáních s ním mne podmaňovaly jeho všestranné
vojenské znalosti. Moudrý, hluboce vzdělaný voják z povolání se
skvěle vyznal jak v oblasti taktiky, tak i ve strategických otázkách.
Tuchačevskij dobře chápal úlohu různých druhů našich
ozbrojených sil v současných válkách a uměl tvůrčím způsobem
řešit kterýkoli problém.
Všechna svá principiální zdůvodnění v oblasti strategie a
taktiky zdůvodňoval Michail Nikolajevič na základě bouřlivého
rozvoje vědy a techniky u nás i v zahraničí a zdůrazňoval, že tato
okolnost rozhodně ovlivní organizaci ozbrojených sil a způsoby
vedení příští války.
Již ve třicátých letech Tuchačevskij upozorňoval na to, že
naším nepřítelem č. 1 je Německo, které se usilovně připravuje k

83
velké válce, a to nepochybně a především proti Sovětskému svazu.
Později ve svých spisech nejednou zdůrazňoval, že Německo
připravuje silnou invazní armádu skládající se z mohutných
leteckých, výsadkových a rychlých vojsk, hlavně
mechanizovaných a tankových. Poukazoval na rychle rostoucí
válečný průmyslový potenciál Německa, na jeho možnosti v
masové výrobě bojového letectva a tanků.
V létě 1931 jsem za svého pobytu v táborech 1. jezdeckého
sboru vypracovával návrhy bojového řádu jezdectva DRRA (část I
a II) za účasti velitele jezdeckého pluku Nikolaje Ivanovice
Guseva a dalších soudruhů z 1. jezdecké divize. Na podzim byly
po projednání v inspektorátu předány k posouzení M. N.
Tuchačevskému.
Společně se zástupcem inspektora velitelem sboru I. D.
Kosogovem jsem musel nejednou hájit ty či ony články řádů.
Přiznám se však, že jsme byli často odzbrojeni pádnými a
logickými námitkami Tuchačevského a byli jsme mu vděčni za
skvělé připomínky, jimiž návrhy našich řádů obohatil.
Po opravách Tuchačevského byly řády vydány. Jezdecké
jednotky obdržely tak dobrou příručku pro bojovou přípravu.
Naposledy jsem viděl Michaila Nikolajeviče v roce 1931 na
stranickém aktivu, kde referoval o mezinárodní situaci.
Tuchačevskij mluvil přesvědčivě o rostoucí síle našeho státu, o
širokých výhledech naší socialistické ekonomiky, vědy, techniky a
rozkvětu kultury. Když hovořil o úloze naší bolševické strany při
výstavbě nového státu a armády, vřele se zmiňoval o V. I.
Leninovi, s nímž se mnohokrát viděl a s kterým spolupracoval.
Na tomto aktivu hovořil Michail Nikolajevič o svých názorech,
které vyložil ve své monografii, na níž tehdy pracoval. Její
podstatu tvořily nové problémy války. Tehdy jsme byli v otázkách
vojenské vědy méně zkušení a naslouchali Tuchačevskému jako
začarovaní. Viděli jsme v něm giganta vojenské myšlenky, hvězdu
první velikosti v plejádě vojevůdců naší vlasti.
Později, když hovořil v roce 1936 na druhém zasedání ÚVV
SSSR, Tuchačevskij znovu upozorňoval na velké nebezpečí, které
hrozí ze strany fašistického Německa. Svůj výrazný, vlastenecký
projev podpořil seriózní analýzou a údaji o vyzbrojení Německa a
o jeho agresivních úmyslech.
Inspektorát jezdectva vykonal velmi mnoho při revizi
organizace jezdeckých útvarů a svazků, výzbroje a způsobů vedení
boje.
Po dlouhých debatách v samotném inspektorátu a po
podrobném projednání s veliteli jezdeckých svazků bylo
rozhodnuto, že divize se má skládat ze čtyř jezdeckých, jednoho
mechanizovaného a jednoho dělostřeleckého pluku. Jezdecké
pluky se mají skládat ze čtyř eskadron vyzbrojených šavlemi,
jedné kulometné eskadrony, jedné plukovní baterie, ze samostatné
čety protiletecké obrany, samostatné spojovací čety, samostatné
ženijní čety, samostatné chemické čety a příslušných
hospodářských orgánů. Dělostřelecký pluk se má skládat z oddílu
vyzbrojeného houfnicemi o ráži 122 mm a z oddílu s kanóny o ráži
76 mm. Mechanizovaný pluk byl vyzbrojen tanky BT 5.
Jezdectvo Rudé armády bylo tak vyzbrojeno takovými
technickými a palebnými prostředky, které podstatně měnily
charakter jeho organizace a způsoby vedení boje. Nyní mohlo se
svými palebnými prostředky a s pomocí tanků razit cestu vpřed,
aby pomohlo rozdrtit nepřítele.
 Nové bojové řády a celá řada směrnic, které vypracoval
inspektorát jezdectva, vyplývaly z hlavních zásad pro vedení
hluboké operace a hlubokého boje.
Zdůvodnění teorie hluboké útočné operace bylo velkým
úspěchem na –

85
Britská a francouzská okupační vojska vstupují do Archangelska. 1918-1919.

Japonské okupační jednotky ve Vladivostoku.

Škola pro negramotné. 20. léta,
Projev I. P. Uboreviče 27. října 1922.
 G. K. Žukov
jako velitel 39.
buzuluckého
jezdeckého pluku 7.
samařské divize v
dubnu 1923.
 M. V. Frunze obchází útvar účastníků spartakiády
Rudé armády. 1925.
J. V. Stalin v Kremlu. 1928.
 šeho vojenského umění. Vcelku byla operace charakterizována
hromadným použitím tanků, letectva, dělostřelectva a leteckých
výsadků, protože byla stavěna na vedení bojových akcí moderními,
technicky vybavenými armádami. Podstata hluboké operace však
spočívala v následujícím: Prvořadým úkolem bylo zasadit
současný úder celé taktické hloubce a prolomit nepřátelskou
frontu, za druhé bylo nutné okamžitě nasadit do průlomu
mechanizovaná vojska, která v součinnosti s letectvem měla útočit
v celé operační hloubce nepřátelské obrany až do rozdrcení celého
uskupení.
Přitom se počítalo s tím, že vcelku se povede válka za účasti
mnohamilionových armád na obrovských prostorách, zatímco
rozdrcení celé hloubky nepřátelské obrany s pomocí letectva a
dělostřelectva a rozhodné akce na křídlech a v týlu nepřátelských
uskupení, směřující k jejich obklíčení a zničení, zajistí úspěch
hluboké operace.
Vojenská věda, jíž se řídily kádry velitelského sboru Rudé
armády, se modifikovala po vzniku nové techniky, nové výzbroje,
nových možností celé země a samozřejmě také vzhledem k úrovni
bojových schopností pravděpodobného nepřítele.
ÚV strany, který pečoval o to, aby byla armáda vyzbrojena
moderními bojovými prostředky, pomáhal vojenskému velení
hlouběji pochopit změny v oblasti vojenských věd. Proto byly v
politbyru a v Hlavní vojenské radě soustavně projednávány
problémy vojenské strategie, operačního umění a technického
přezbrojování armády a lodstva. Na těchto poradách byli zpravidla
přítomni velitelé vojenských okruhů, lodstva a vojenského
letectva. Výsledky porad se sdělovaly celému velitelskému sboru
armády, lodstva a vojenského letectva.
Pro nás, kdo jsme pracovali v inspektorátu, mělo přezbrojování
jezdectva a osvojování nové organizace a bojových řádů
jednotkami zvláštní význam, protože většina jednotek byla tehdy
dislokována na nejdůležitějších strategických směrech a poblíž
státních hranic. Tato okolnost vyžadovala od jezdectva zvýšenou
bojovou připravenost.
Jednou mne zavolal k sobě první zástupce inspektora jezdectva
I. D. Kosogov a sdělil mi, že jsem navržen do funkce velitele 4.
jezdecké divize a moje kandidatura byla předána K. J.
Vorošilovovi.
Kosogov se zeptal, jak se na navrhované jmenování dívám a
jsem-li v Běloruském vojenském okruhu spokojen. Odpověděl
jsem, že jmenování do funkce velitele tak slavné divize považuji
za velkou čest. Běloruský vojenský okruh znám dobře, protože
jsem v něm pracoval deset let. Velitele 6. sboru J. I. Gorjačova
rovněž znám, je to velmi zkušený jezdecký důstojník.
Tím rozhovor s Kosogovem skončil. Při loučení mi řekl, že se
mnou bude mluvit ještě S. M. Budonnyj.
K tomuto rozhovoru došlo za několik dní, kdy rozkaz o mém
jmenování již podepsal lidový komisař. Když se Budonnyj se
mnou loučil, vzrušeně řekl:
,,4. divize byla v jezdeckých řadách vždy nejlepší a musí být
nejlepší i nadále!“
Chtěl bych se s pocitem uspokojení zmínit o tom, že se přání
Semjona Michajloviče splnilo. Ale předtím než se dostala divize
opět mezi nejlepší, museli všichni, zejména její velitelský a
politický sbor, stejně jako stranické organizace, mnoho vykonat.

104
 V knize S. M. Budonného „Cesta, kterou jsme prošli“ se dosti
podrobně vypráví o skvělých vítězstvích 4. jezdecké divize. Chtěl
bych se omezit jen na některé osobní vzpomínky, jež se vztahují k
období, kdy jsem této slavné divizi velel.
4. jezdecká divize K. J. Vorošilova tvořila základ legendární 1.
jezdecké armády. V urputných bojích za občanské války vykonala
zázraky odvahy a masového hrdinství.
Až do roku 1931 byla divize dislokována v Leningradském
vojenském okruhu a byla rozmístěna v městech, kde byly dříve, za
carského režimu, jezdecké gardové jednotky (Gatčina, Petěrgof,
Dětskoje Selo). Stejně jako v letech občanské války byla 4. divize i
nadále jednou z nejlepších v našem jezdectvu. Příslušníci divize
pečlivě zachovávali její slavné bojové tradice, s úspěchem
vychovávali v mladých jezdcích pocit vysoké vojenské a morální
odpovědnosti.
V roce 1932 byla divize urychleně přemístěna do Běloruského
vojenského okruhu, do města Slucku. Jak jsem se později
dozvěděl, byly pro to mimořádné operační důvody. V té době však
neexistoval žádný důvod k rychlému přesunu divize na naprosto
nepřipravenou základnu. To je nutné zdůraznit, protože
půldruhého roku byla divize nucena sama stavět si kasárna,
konírny, štáby, obytné domy, skladiště a celou výcvikovou
základnu. V důsledku toho se skvěle připravená divize změnila ve
špatnou pracovní vojenskou jednotku. Nedostatek stavebního
materiálu, deštivé počasí a jiné nepříznivé okolnosti znemožnily
včas se připravit na zimu, což se velmi neblaze projevilo na
celkovém stavu divize a její bojové připravenosti. Klesla
disciplína, koně byli často nemocní.
Velení sboru nemohlo ničím pomoci, protože ve stejné situaci
byly i jiné jednotky 6. kozáckého sboru, které byly rovněž
urychleně přemístěny do okruhu na stejnou základnu.
Na jaře 1933 zjistil velitel Běloruského vojenského okruhu
velitel armády 1. stupně I. P. Uborevič při krátkodobé inspekci
jednotek divize, která byla mezitím přejmenována na 4. donskou
kozačkou divizi, že je ve velmi špatném stavu. Musím však
zdůraznit, že kdysi velitel armády neposkytl divizi při výstavbě
příslušnou pomoc a nepřihlédl k podmínkám, v nichž se jednotky
divize nalézaly. Nyní si však pospíšil, aby určil za hlavního viníka
této špatné situace v divizi jejího velitele G. P. Kletkina.
Není pochyb o tom, že za divizi odpovídá její velitel, který má
nedílnou velitelskou pravomoc. Avšak vyšší velitel má být jako
představený a starší soudruh objektivní. Uborevič se zápalem jemu
vlastním informoval lidového komisaře obrany K. J. Vorošilova o
situaci ve 4. divizi a žádal, aby byl velitel divize Kletkin okamžitě
odvolán. V divizi byly jistě nedostatky, Uborevič však vylíčil
všechno černě, když tvrdil, že divize už nežije svými dobrými
tradicemi a že není schopna boje.
Pro K. J. Vorošilova byla Uborevičova zpráva velmi
nepříjemná, protože divize nesla jeho jméno, on sám byl s ní
dlouhá léta těsně spjat a nejednou šel v jejích řadách do útoku.
Divize vychovala také celou plejádu nadaných velitelů a
politických pracovníků. Rovněž pro inspektora jezdectva S. M.
Budonného byla 4. divize milovaným dítkem, které kdysi vytvářel
a vedl do boje.
Vorošilov informoval Budonného o tom, co se dozvěděl od
Uboreviče, a navrhl, aby vyhledal nového velitele.

105
 A tak tedy nastal den, kdy jsem s ženou a dcerou nastoupil do
vlaku, který nás opět vezl do známých míst, do Běloruska. Znal
jsem a miloval Bělorusko, běloruskou přírodu bohatou na
překrásné lesy, jezera, řeky, a jako lovec a rybář jsem měl radost,
že se opět dostanu do těchto malebných míst. V době mého
působení v Bělorusku jsem se seznámil s jeho přírodou – od severu
až k jihu. Jak se mi to později hodilo! A to nejhlav-nější, měl jsem
v Běloruském vojenském okruhu mnoho přátel a známých,
zejména v jezdeckých útvarech a svazcích.
Je pravda, že 4. divizi jsem znal málo. Byl jsem v ní jen jednou
v roce 1931, a to ještě velmi krátce. Lidi v divizi jsem téměř
neznal s výjimkou velitele G. P. Kletkina, jeho politického
zástupce N. A. Junga, náčelníka štábu divize A. I. Vertogradského,
velitele mechanizovaného pluku V. V. Novikova a několika
dalších velitelů. A bez znalosti lidí, jejich slabých a silných
stránek, bez znalosti schopností velitelského sboru nelze s
úspěchem řídit vojsko, zvláště velký vojenský kolektiv.
Do Slucka jsme přijeli v období jarního tání. Na železniční
stanici bylo bezedné bláto, a než jsme došli ke kočáru, nechala
žena nejednou své galoše v blátě. Era, která mi seděla na ramenou,
se zeptala:
„Proč tady nemají chodníky jako u nás v Sokolnikách?“
Odpověděl jsem jí:
„Tady budou také chodníky a hezké náměstí, ale později…“
Musel jsem se dočasně se svou rodinou ubytovat v pokoji na
osmi čtverečních metrech u náčelníka chemické služby divize V.
M. Dvorcova, který byl tak laskav, že se sám se svou
rodinou^přestěhoval do ještě menší místnosti. Všichni jsme
chápali ubytovací potíže a nikdo nežádal lepší, dokud si to „lepší“
sami nevybudujeme.
Za půl hodiny jsem byl už ve štábu divize, který byl v témž
dvoře. Velitel divize Kletkin ve štábu nebyl: oznámil, že mu není
dobře a že mne nemůže přijmout. Chápal jsem jeho duševní stav a
na okamžitém setkání jsem netrval.
Se situací v divizi mne podrobně seznámili divizní komisař
Nikolaj Albertovič Jung a náčelník štábu divize Alexandr Ivanovic
Vertogradskij. Byl jsem jim vděčen za to, že dovedli všechno tak
rychle a důkladně vysvětlit. Měl jsem však před sebou to hlavní:
sám se co nejpodrobněji vyznat v situaci bezprostředně v
jednotkách, zjistit nedostatky, najít jejich příčiny a společně s
veliteli a politickými pracovníky určit způsoby jejich likvidace.
Týž den jsem jel do 19. manyčského kozáckého pluku,
nejváženějšího a nejstaršího pluku divize, jemuž velel Fjodor
Jakovlevič Kostěnko, jeden z prvních příslušníků jezdecké
armády. Osobně jsem ho dříve neznal, ale mnoho jsem o tomto
svědomitém veliteli, velkém nadšenci jezdectva a pravidelném
účastníku všech jezdeckých dostihů, které v té době byly velmi
rozšířeny, slyšel.
Velká vlastenecká válka zastihla Kostěnka ve funkci velitele
26. armády, která hájila naše státní hranice na Ukrajině. Pod jeho
velením útvary a svazky této armády tak houževnatě bojovaly, že
nehledě na obrovské ztráty nemohla fašistická vojska v prvních
dnech proniknout dále na Ukrajinu. Fjodoru Jakovleviči
Kostěnkovi se bohužel nepoštěstilo dožít se našich dnů. Padl
hrdinnou smrtí v rozhořčeném boji na charkovském směru jako
zástupce velitele Jihozápadního frontu. Spolu s ním zahynul také
jeho milovaný starší syn Petr. Petra Kostěnka musel mít každý rád.

106
Vzpomínám si, jak ještě jako docela malý chlapec studoval Petr
vojenství, zvláště se mu líbila jízda na koni a rubání. Fjodor
Jakovlevič měl ze syna velkou radost a doufal, že se z něho stane
dobrý jezdecký velitel, a také se nemýlil.
Po návštěvě u 19. manyčského pluku jsem se podrobně
seznámil s 20., 21. a 23. kozáckým plukem, se 4. jezdeckým
dělostřeleckým a 4. mechanizovaným plukem a se samostatnými
eskadronami divize. V nejob-tížnější situaci byl 20. jezdecký pluk
umístěný ve vesnici Koňuchi, nalézající se asi 20 km od Slucka.
Pluku velel Vladimír Viktorovič Krjukov, ten Krjukov, který ve
Velké vlastenecké válce stál v čele jezdeckého sboru, o němž se
nejednou ve svých rozkazech zmiňoval vrchní velitel. Pluk se
nalézaly poblíž státních hranic a byl jakýmsi předvojem divize.
Nehledě na těžké podmínky byla nálada všech příslušníků
pluku optimistická. Dokonce manželky důstojníků, které opustily
pěkné byty u Leningradu, neklesaly na mysli. Jen si stěžovaly, že
nejsou školy a děti se nemohou učit.
21. kozáckému pluku velel Ivan Nikolajevič Muzyčenko,
kterého jsem znal ze 14. samostatné jezdecké brigády, kde byl za
občanské války zástupcem vojenského komisaře pluku. Velká
vlastenecká válka ho zastihla jako velitele 6. armády na Ukrajině;
její štáb byl ve Lvově. Z mnoha důvodů neměl Muzyčenko na
začátku války štěstí. Byl nucen ustupovat na Ukrajině pod
nátlakem velké nepřátelské přesily, byl těžce raněn, zajat a celou
válku se trápil v zajateckých táborech v Německu.
21. kozáčky pluk učinil na mne již poněkud lepší dojem svou
organi-zovaností, stavem služeb a celkovým pořádkem.
Projevovala se zde dobrá organizační práce velitelského a
politického sboru.
4. mechanizovanému pluku velel Vasilij Vasiljevič Novikov,
který ve Velké vlastenecké válce byl velitelem mechanizovaného
sboru a armády a jeho jméno bylo nejednou uváděno v rozkazech
vrchního velitele. V. V. Novikov, veterán jezdecké armády, byl
dlouhou dobu náčelníkem operačního oddělení 4. jezdecké divize.
Komisařem pluku byl význačný bolševik Arťom Sergejevič
Zinčenko, jeden z nejstarších příslušníků jezdecké armády, který
bojoval pod prapory 1. jezdecké armády od jejího vzniku. Ve
Velké vlastenecké válce byl Arťom Sergejevič komisařem celé
řady velkých frontových nemocnic.
Ve 4. mechanizovaném pluku byli vychováni a vyrostli četní
skvělí velitelé a političtí pracovníci, kteří zastávají v současné
době odpovědné funkce v generálním štábu, na ústředních
správách ministerstva obrany a ve vojscích. Bývalí dělníci nebo
rolníci se stali význačnými vojenskými odborníky, vysokými
důstojníky a generály.
Protože mechanizované jednotky, zejména sbory, sehrály
významnou úlohu za Velké vlastenecké války a vzhledem k tomu,
že formování mechanizovaných sborů v předvečer války bylo
spojeno s určitými obtížemi, chtěl bych se stručně zmínit o
dějinách vzniku mechanizovaných sborů a zdůraznit tak prioritu
naší armády v tomto směru.
V roce 1929 schválila revoluční vojenská rada (na základě
referátu V. K. Triandafillova) usnesení, v němž se říká:
„Přihlížejíce k tomu, že nový druh zbraně, již tvoří obrněné síly,
není dostatečně prozkoumán jak vzhledem k jeho taktickému
použití (samostatně a v součinnosti s pěchotou a jezdectvem), tak
vzhledem k nejvýhodnějším organizačním formám, je třeba uznat

107
za nutné organizovat v letech 1929-1930 stabilní pokusnou
mechanizovanou jednotku.“
Na základě tohoto usnesení byl v témž roce vytvořen pokusný
mechanizovaný pluk, který se již v roce 1929 zúčastnil
celoarmádních cvičení v našem Běloruském vojenském okruhu.
Cvičení řídilijK. J. Vorošilov, B. M. Šapošnikov a V. K.
Triandafillov.
V roce 1930 byl pluk přeměněn v mechanizovanou brigádu,
která začala ihned procházet okruhovými cvičeními. V roce 1932
byly vytvořeny první mechanizované sbory na světě, z nichž každý
se skládal ze dvou mechanizovaných, jedné střelecké a kulometné
brigády a samostatného protiletadlového dělostřeleckého oddílu.
Sbor disponoval více než 500 tanky a 200 automobily. Začátkem
roku 1936 byly vytvořeny již 4 mechanizované sbory, 6
samostatných mechanizovaných brigád a stejný počet
samostatných tankových pluků, 15 mechanizovaných pluků
jezdeckých divizí a více než 80 tankových praporů a rot ve
střeleckých divizích.
Vytvoření a praktické vyzkoušení našich prvních
mechanizovaných svazků byly dobrou základnou pro další
rozvíjení teorie o širokém použití mechanizovaných vojsk.
Prověrku 4. mechanizovaného pluku jsme zahájili tím, že byl
vyhlášen poplach. To velitelství samozřejmě neočekávalo, protože
pluk právě dokončil přemístění posledních sledů z Leningradského
vojenského okruhu. Bylo nutné napoprvé zdůraznit velitelům
jednotek, že hlavní pro mechanizovaný pluk je umění rychle
rozvinout svazek, výborně znát bojovou techniku a skvěle ovládat
střelbu z tankových zbraní. Samozřejmě, jak se dalo očekávat,
poplach vyhlášený za deštivé noci ukázal mnoho nedostatků,
zejména pokud jde o řízení pluku v neznámém terénu a střelbu.
Když jsem se seznamoval se záležitostmi v jednotkách, stačil
jsem důkladně poznat štáb divize, velitele a politické pracovníky.
Ve štábu a v politickém oddělení bylo rovněž mnoho
nedostatků v praktickém řízení jednotek divize. Například špatná
byla kontrola průběhu bojové přípravy, chyběla náročnost při
plnění rozkazů. Zvlášť zaostávalo studium, zobecnění a
rozšiřování pokrokových zkušeností bojové přípravy. Každá
jednotka se „vařila ve vlastní šťávě“ a stávalo se, že jedna
jednotka, která vynakládala větší úsilí, „odhalovala“ nové,
dokonalejší metody toho či onoho druhu cvičení, zatímco jiná
jednotka tuto metodu již dávno používala.
Řekl jsem již, že v čele štábu divize stál všestranně vojensky
vzdělaný bývalý důstojník carské armády Alexandr Ivanovic
Vertogradskij. V čele politického oddělení divize byl velmi
schopný politický pracovník N. A. Jung, který byl záhy jmenován
zástupcem velitele pro politické věci 3. jezdeckého sboru a odjel
do Minská.
Když jsme shrnuli výsledky a projednali je s velitelským
sborem divize, rozhodli jsme se, že pro začátek^svoláme stranický
aktiv a pohovoříme si s komunisty o všech kladných i záporných
stránkách života divize. Později se počítalo se svoláním širší
porady všech příslušníků velitelského sboru, na niž jsme chtěli
pozvat staršiny jednotek vzhledem k tomu, že jejich úloha v
organizaci veškeré vnitřní služby byla výjimečně velká.
Stranický aktiv proběhl úspěšně. V projevech komunistů byla
cítit nespokojenost s existujícími nedostatky, komunisté rozhodně

108
vystupovali proti těm, kdo se pokoušeli omlouvat špatnou
disciplínu a slabou přípravu objektivními příčinami.
Po aktivu bylo jasné, že všeobecné zhoršení situace v divizi
bylo způsobeno špatnou politickou prací a bojovou přípravou.
Zaměstnání byla téměř zastavena, protože všechny síly byly
soustředěny na výstavbu. To znamenalo, že bylo nutné okamžitě
organizovat plánovanou bojovou přípravu, zahájit v plném rozsahu
stranickopolitickou práci, a pokud jde o výstavbu a hospodářské a
existenční záležitosti, ty se měly řešit ve zvláštních dnech
stanovených plánem. Kromě toho jsme doufali, že se nám podaří
dosáhnout od velitelství okruhu podstatně větší pomoci, než nám
doposud poskytovalo.
Názory stranického aktivu a návrhy velení divize byly velmi
dobře přijaty a podpořila je celá porada velitelského a politického
sboru.
V oblasti bojové přípravy se plánovalo, že hlavní úsilí bude
soustředěno na metodickou přípravu všech článků velitelského
sboru. Z taktické přípravy jsme sérii ukázkových cvičení vzali na
sebe. Ukázková cvičení ve střelecké přípravě byla svěřena 21.
pluku, v jízdě 19. [pluku, osobně skvělému znalci jezdeckého
umění F. J. Kostěnkovi. Pokud jde o pořadovou a tělesnou
přípravu, vzal na sebe přípravu zaměstnání V. V. Krjukov. 23.
pluk dostal za úkol připravit a provést instrukční a metodická
cvičení v přípravě nižších velitelských kádrů, zatímco jezdeckému
dělostřeleckému a 4. mechanizovanému pluku připadla cvičení v
součinnosti dělostřelectva a tankové techniky s jezdectvem v
podmínkách útočného boje.
Měli jsme před sebou velkou organizační a metodickou práci,
protože kladné výsledky se mohly dostavit jen v případě, že
cvičení vedená na nejvyšší úrovni zapůsobí na všechny, kdo jim
budou přihlížet.
Hlavní úsilí v taktické přípravě jsme soustředili na osobní
přípravu středních a vyšších velitelů. Byl jsem na základě svých
zkušeností a dlouholeté praxe přesvědčen, že jedině takticky
připravení velitelé mohou vychovat výbornou bojovou jednotku v
mírové době a ve válce vítězit s co nejmenšími oběťmi.
Musím se znovu zmínit o tom, že jsem se vždy zajímal o
taktickou přípravu jako nejdůležitější odvětví veškeré bojové
přípravy vojsk. Pilně jsem ji studoval po^dobu mé 431eté vojenské
služby, počínaje jako voják a konče jako ministr obrany.
Velkou část výcvikové doby se divize nalézala v polních
podmínkách, kde detailně probírala organizaci a vedení boje za
složité situace. Rychlé pochodové přesuny do výchozích postavení
a napjaté okamžiky ve vzniklé situaci se zájmem sledoval
velitelský sbor. U velitelů a politických pracovníků jsem se
vytrvale snažil dosáhnout toho, aby dokonale zvládli přesné řízení
jednotek v boji, bez něhož nelze rozdrtit nepřítele v podmínkách
velké dynamičnosti soudobého boje.
Jezdectvo bylo v té době nejpohyblivějším hromadným druhem
pozemních vojsk. Bylo určeno pro rychlé obchvaty, objezdy a
údery do boků a týlu nepřítele. V podmínkách střetného boje se na
něm vyžadovalo rychlé rozvinutí bojové sestavy, rychlé zahájení
palby na nepřítele, odvážný výpad hlavních sil do výchozího
postavení ke zteči a neustálé pronásledování ustupujícího nepřítele.
Posílení jezdectva tankovými prostředky a existence
houfnicového dělostřelectva v jezdeckých dělostřeleckých plucích

109
již umožňovaly nejen s úspěchem drtit odpor nepřítele, ale také
řešit úkoly útočného boje a účinné obrany.
Zvládnutí nové techniky, zvláště její využití při operacích,
neprobíhalo samozřejmě vždy hladce. Vadila nízká úroveň
všeobecného vzdělání četných vojáků a velitelů, docházelo často k
haváriím a technickým zmatkům, zdaleka ne všichni si
uvědomovali, jak nutné jsou technické znalosti, chyběly technické
kádry. Bylo nutné přebudovat staré druhy vojsk, vytvářet nové
vojskové svazky, přeškolovat pěší a jezdecké velitele na letce a
tankisty a současně udržovat bojovou připravenost armády pro
případ agrese. Souběžně s tím probíhala organizační přestavba
vojsk.
Na druhé straně nová technika k sobě přitahovala, lákala
novými možnostmi, vzbuzovala zájem vojenských mas.
Vojenskotechnické znalosti byly široce propagovány v tisku,
rozhlase a ve filmu. Pod vedením stranických organizací
rudoarmejci a velitelé pilně studovali v nespočetných
vojenskotechnických kroužcích (celkem bylo v armádě a ve
válečném lodstvu v té době na 5000 vojenskotechnických kroužků
a jen v našem okruhu studovalo v roce 1932 v těchto kroužcích a
kursech na 80 procent vojáků), poslouchali přednášky a referáty na
vojenskotechnická témata, účastnili se konkursů a soutěží o
nejlepší znalosti techniky a zbraní.
Všude v jednotkách byly panely a fotografické výstavy
vyrobené vojenskými komsomolci, které popularizovaly technické
znalosti, narychlo se pořádala shromáždění a schůze o pečlivém
vztahu k technice, konaly se bibliografické večery o
vojenskotechnických knihách, pořádaly se výstavy techniky a
masové kampaně související s vykonáním zkoušek na získání
titulu vzorného střelce.
Za přispění ÚV Komsomolu a různých dobrovolných
polovojenských společností byla pro studium vojenské techniky
získána mládež odvodních ročníků. Tak například v letech 1934-
1935 více než půldruhého miliónu chlapců a děvčat udělalo
zkoušky ze studia motorů a jeden milión z proti-letecké obrany a
protichemické ochrany.
Zkrátka, výzva strany „Ovládnout techniku!“ byla hlavní
činností armádních stranických, odborových a komsomolských
organizací, velitelů a politických pracovníků. Vojáci a velitelé si
přitom nejen s úspěchem osvojovali techniku, ale sami se ji také
snažili zdokonalit. Jen v našem vojenském okruhu bylo v roce
1933 realizováno více než 4000 návrhů, jež přispěly ke zlepšení
techniky. Toto hnutí se pochopitelně všemožně podporovalo.
Za jeden z hlavních úkolů při výchově velitelského sboru a
štábů jsme považovali ovládnutí umění řídit jednotku v
podmínkách střetných, neočekávaných akcí. To vyžadovalo
zřeknout se obvyklého způsobu řízení prostřednictvím písemných
rozkazů, telefonátů a všeho, co souviselo se stavbou linkového
spojení. Bylo nutné rozhodně přejít na řízení rádiem, na systém
stručných bojových rozkazů – „řízení ze sedla“, jak tehdy tomu
říkali jezdci.
Při taktických cvičeních všech článků velitelského sboru v
divizi a v plucích jsme se snažili dosáhnout, aby si naši velitelé
osvojili umění pečlivě maskovat akce jednotek, což by zajistilo
neočekávané údery na nepřítele.
Dosud si vzpomínám najedno zajímavé dvoustranné cvičení,
které jsme uskutečnili v roce 1933.

110
 Bránící se stranou byl posílený 21. kozáčky pluk, jemuž velel I.
N. Muzyčenko. Tento pluk byl poslán do pole o dva dny dříve než
útočící 20. pluk a po celou tu dobu reálně budoval obranu do celé
taktické hloubky. 20. jezdecký pluk, v němž byl vyhlášen poplach,
o nastávajícím cvičení nic nevěděl a pochopitelně nevěděl ani to,
že 21. jezdecký pluk je kdesi v poli a organizuje tam obranu.
V prostoru soustředění se k 20. pluku připojily posilové
prostředky: tanková eskadrona a houfnicový jezdecký
dělostřelecký oddíl. Zde byla velitelství pluku sdělena taktická
situace, která vyžadovala okamžitě zahájit činnost. Bylo nutné
urazit 46kilometrovou vzdálenost jako předvoj divize, aby bylo
obsazeno nástupiště, na němž byla vybudována obrana 21.
jezdeckého pluku.
Na sklonku dne se čelní jednotky 20. jezdeckého pluku dostaly
do dotyku s bojovým zajištěním 21. jezdeckého pluku. Šeřilo se.
Velitel pluku V. V. Krjukov, který nestačil za světla provést
průzkum obrany „nepřítele“, se rozhodl prozkoumat „nepřítele“ v
noci a na úsvitě na něj zaútočit. Jiné řešení samozřejmě ani být
nemohlo.
Dějiny podávají svědectví o tom, že výsledek boje je s
konečnou platností závislý na cílevědomé, organizované a pozorné
přípravě útoku velitelem a jeho štábem. V celé této složité práci
prvořadé místo zaujímá průzkum. Podle rozmístění nepřítele, jeho
sil a prostředků a také podle charakteristických zvláštností terénu,
v němž se nepřítel nalézá, lze téměř přesně určit způsob jeho
činnosti.
Vím z praxe, jak je důležité, aby se prováděl pečlivý průzkum.
Zvlášť je to nutné, dochází-li k útoku na obranu nepřítele na úsvitě,
protože v noci, za tmy, může lehce změnit rozmístění svých
bojových formací. Takový průzkum je pak ještě nezbytnější v
případech, kdy jde o zkušeného nepřítele.
Velitel 20. jezdeckého pluku Krjukov to všechno pochopitelně
teoreticky věděl, ale dopustil se neodpustitelné chyby – nepřihlédl
k tomu, že jeho „nepřítel“ měl také svůj bojový úkol: nedovolit,
aby blížící se „nepřítel“ prolomil jeho obranu, a za příznivých
okolností ho rozdrtit.
Velitel 21. jezdeckého pluku Muzyčenko se rozhodl:
1. než se setmí, palbou z předního okraje za podpory
dělostřelectva zastavit pokusy „nepřítele“ prolomit obranu a
nedovolit mu, aby vrazil klín do první linie;
2. v průběhu boje a při zachování všech maskovacích opatření
spolu s příchodem tmy stáhnout bojové sestavy pluku do druhé
obranné linie, s níž se předem počítalo a která byla příslušným
způsobem připravena;
3. aby „nepřítel“ neprohlédl jeho manévr, stáhnout jednotky
nalézající se v prvním zákopu předního okraje obrany pluku teprve
před úsvitem a ponechat na místě pro pozorování „nepřítele“
průzkumné hlídky.
Po setmění poslal velitel 20. pluku zesílené průzkumné hlídky
k přednímu okraji obrany. Uvítala je palba, a proto zalehly před
drátěnými překážkami a pozorovaly. V noci dostával velitel 20.
pluku pravidelná hlášení, že „nepřítel“ je stále v prvních zákopech
a dokonce se snaží získat zajatce. Krjukov byl přesvědčen, že jeho
„nepřítel“ se zakopal a bude se v obsazených postaveních bránit.
Na úsvitě, po dělostřelecké přípravě, vychutnávaje předem
vítězství, dal velitel pluku raketami povel k útoku. Dělostřelectvo
zesílilo palbu, začala energická zteč. Tanky projely z chodu velkou

111
rychlostí přes první zákop a vtrhly do druhého. První zákop je
dobyt! Ale co to? Proč se tanky zastavily?
„Soudruhu veliteli divize,“ obrátil se velitel 20. pluku na
řídícího cvičení, „dovolte mi jít kupředu a osobně zjistit, proč
došlo k zastavení útočících bojových sestav.“
„Nu což, je lépe přesvědčit«se na vlastní oči, běžte tam a
zjistěte, oč jde.“
U druhého zákopu potkal Krjukova velitel 2. eskadrony E. M.
Buš.
„Oč jde? Proč jste se zastavili?“
„Soudruhu veliteli pluku, radíme se s velitelem tankové
eskadrony, co máme dělat dál.“
„Jak to co dělat dál? Drtit ‚nepřítele‘!“
„Ano, ale on tu není.“
„Jak to není?! Kam zmizel? Průzkumníci mě informovali celou
noc, že ‚nepřítel‘ je v obraně.“
„Dovolte mi podat hlášení!“ obrátil se na velitele pluku
rozhodčí tan-kista. „Tady v zákopu visel na holi tento papírek,
možná že nám něco řekne!“
Velitel pluku vzal papírek do ruky a přečetl nahlas: „Zdravíme
vás, sádlíčkové, hledejte nás jako vítr v poli. Napříště vám radíme,
abyste byli bdělejší!“
Měli byste vidět rozpačité pohledy všech přítomných a onu
trapnou situaci, k níž došlo následkem klamného manévru 21.
jezdeckého pluku, jenž donutil útočící, aby vystříleli veškerou
zásobu granátů do prázdného místa. A co nejhlavnější, kam zmizel
„nepřítel“?
„Talcový ‚kotrmelec‘ ti, Vladimíre Viktoroviči, připravil Ivan
Nikolajevič ze zlosti,“ ironicky poznamenal starší rozhodčí při 20.
jezdeckém pluku F. J. Kostěnko.
„Jsou ještě horši věci,“ přemýšlel nahlas Krjukov a střídavě
pohlížel do mapy nebo se díval před sebe do krajiny. A jako na
potvrzení těchto slov zaznamenali rozhodčí výbuchy granátů, které
střílelo dělostřelectvo 21. pluku na bojové sestavy 20. pluku, jež se
zastavily.
Situace se stala ještě trapnější.
Při rozboru cvičení byly velmi podrobně projednány veškeré
akce té i oné strany a zejména byl proveden rozbor chyb 20.
jezdeckého pluku, který projevil neodpustitelnou pasivitu při
průzkumu „nepřítele“. Pokud jde o akce 21. jezdeckého pluku,
byly vyzdviženy jako vzor pro výcvik klamného manévru.
Toto cvičení si účastníci dlouho pamatovali a pak je v různých
obměnách opakovali.
Ve výchově a přípravě jednotek byla zvláštní pozornost
věnována umění určovat cíle a úkoly ve složitých podmínkách. Co
se pro to dělalo?
Obvykle jsem udržoval záměr cvičení v přísné tajnosti. V
pluku, který měl právěVvičit, byl vyhlášen poplach. Byl mu určen
prostor, kde se měl soustředit. Zde pak dostalo velitelství pluku
zprávu o taktické situaci a bojový rozkaz, který vyžadoval pochod
těžko přístupným, bažinatým nebo zalesněným terénem. Směr
cesty byl Volen tak, aby bylo nutno vynaložit mnoho úsilí při
uvolňování a stavbě cest, hatí a přeprav z pomocného materiálu.
Žádné posilové ženijm prostředky se přitom obvykle nedostávaly.
Velitelé všech stupňů se museli učit nalézat východisko z těžké
situace vlastními silami a prostředky, které měli po ruce.

112
 Tato cvičení byla fyzicky velmi náročná a těžká. Lidé někdy
doslova padali únavou, často nespali a nejedli pravidelně několik
dní za sebou. Jakou však měli vojáci a důstojníci radost, když
jejich jednotka splnila velmi těžký úkol a dosáhla stanoveného
cíle! Když se pak octli v těžké situaci podruhé, nepochybovali již o
tom, že mohou dosáhnout úspěchu. Velitelství, štáby a všichni
příslušníci jednotek získávali praktické návyky čestně se vypořádat
se sebeobtížnější situací.
Velmi užitečné při výchově morálních kvalit vojáků a
důstojníků byly soudružské večery pořádané politickými
pracovníky po cvičení. Účastníci „bojů“ hovořili o svých dojmech,
kritizovali nedostatky, přátelsky se vysmívali těm, kdo se zalekli
překážek nebo svou nedbalostí a lhostejností vytvářeli dodatečné
potíže.
Díky úsilí všech příslušníků byla v roce 1935 dokončena
výstavba divize – všechny jednotky dostaly pěkné ubytování a
výcvikovou a materiální základnu, podstatně se zlepšila i situace v
divizi, pokud jde o koně.
V té době bylo dosaženo docela dobrých výsledků také ve
všech druzích politické a bojové přípravy a vysokých ukazatelů v
disciplíně, ve službě a v celkové organizovanosti jednotlivých
jednotek.
Rok 1935 nám přinesl velké události. Za prvé, na inspekčních
prověrkách dostaly všechny jednotky divize vysoké hodnocení. A
to i za nejtěžší část bojové přípravy jezdectva – za střeleckou
přípravu. Za druhé, divize byla vyznamenána za své úspěchy při
cvičení nejvyšším vládním vyznamenáním, Leninovým řádem.
Řády a medailemi byla vyznamenána celá řada důstojníků,
poddůstojníků a vojáků. Leninovým řádem jsem byl vyznamenán i
já. Byl jsem velmi dojat. Po přečtení výnosu o mém vyznamenání
jsem se hluboce zamyslel nad tím, co musíme udělat, abychom
ještě více pozvedli svou bojovou přípravu a celkový stav divize.
Tento rok je památný pro nás, vojáky, ještě z jiného důvodu:
strana učinila opatření ke zvýšení autority velitelských kádrů tím,
že zavedla personální vojenské tituly. Prvními maršály Sovětského
svazu se stali V. K. Bljucher, S. M. Budonnyj, A. I. Jegorov, M. N.
Tuchačevskij a K. J. Vorošilov.
Velkou událostí byla návštěva Semjona Michajloviče
Budonného v divizi. Semjon Michajlovič se důkladně přesvědčil o
bojové přípravě divize, zejména jezdecké, pořadové a taktické.
Všechna cvičení skončila úspěšně a znovu potvrdila výbornou
přípravu všech příslušníků divize.
K převzetí Leninova řádu byla divize shromážděna v
jezdeckém tvaru na jednom náměstí města. Všichni příslušníci
divize měli radostnou náladu, na křídlech každého útvaru vlály
bojové zástavy, pod nimiž staří vojáci divize bojovali proti
bělogvardějcům a bílým Polákům.
Ve slavnostním tichu po uvítacím pochodu a hlášení vystoupil
na tribunu S. M. Budonnyj. Na jeho znamení jsem se svými
asistenty s bojovou zástavou divize přijel k němu, aby na ni
připevnil Leninův řád, a my jsme pak s touto zástavou projeli
cvalem před nastoupenými jednotkami.
V mnohatisícovém volání „hurá“ a v mohutné dělostřelecké
salvě bylo cítit ten nejsrdečnější dík všech příslušníků divize straně
a vládě, které udělily vysoká vyznamenání vojákům,
poddůstojníkům a důstojníkům za výcvik a bojovou přípravu v
mírové době.

113
 Když Semjon Michajlovič objel jednotky divize, promluvil
stručně k nastoupeným. Z jeho projevu bylo zřejmé, jak je vzrušen.
A jak by nebyl! Vždyť jím vychovaná divize obdržela nejvyšší
vyznamenání. Musím říci, že vojáci jezdci si Budonného velice
vážili, zejména ti, kdo spolu s ním prošli těžkou cestou občanské
války.
Po hezkém a srdečném projevu Budonného jsem promluvil já.
Jménem všech vojáků jsem požádal Semjona Michajloviče, aby
tlumočil ústřednímu výboru strany a vládě, že 4. divize, která svatě
chrání a rozmnožuje bojové tradice, bude vždy připravena splnit
jakýkoli rozkaz vlasti.
Na závěr se konala slavnostní přehlídka jednotek.
Po přehlídce uspořádal velitel divize oběd, při němž Semjon
Michajlovič a staří příslušníci jezdecké armády vzpomínali na
epizody občanské války, na tažení a odvážné hrdiny, kteří se
nedožili našich dnů. Také tentokrát byl nejlepším ze všech
vypravěčů veterán divize Vasilij Vasilje-vič Novikov, velitel 4.
mechanizovaného pluku. V jeho podivuhodné paměti se uchovaly
dokonce i ty nejmenší detaily z bojového života.
V následujících letech mého velení navštívil Semjon
Michajlovič divizi třikrát a každá jeho návštěva byla všemi
příslušníky divize velmi vítána. Musím říci, že Budonnyj uměl s
vojáky a veliteli hovořit. Je samozřejmé, že zaměstnání, cvičení
nebo štábní hry s příslušníky divize neprováděl, ale to mu nikdo
nikdy nevyčítal.
Divizi několikrát navštívil také velitel vojsk Běloruského
vojenského okruhu I. P. Uborevič. Byl to skutečný sovětský
vojevůdce, který si dokonale osvojil operační a taktické umění. Ve
vojscích se objevoval tehdy, když ho nejméně očekávali. Každý
jeho příjezd obvykle začínal tím, že jednotkám byl vyhlášen
poplach, a končil taktickým nebo velitelským cvičením.
Poprvé přijel Uborevič do naší divize ještě v roce 1934. Když
se se mnou pozdravil, řekl, že přijel proto, aby se podíval, jak
divize prospívá. Odpověděl jsem, že jsem rád, ačkoli, abych mluvil
pravdu, jsem byl zneklidněn.
„Dávám vám čtyři hodiny,“ řekl Uborevič, „odvedte 21.
jezdecký pluk do pole a ukažte mi, čeho divize dosáhla. Téma
podle vašeho výběru. Já počkám na vašeho pobočníka ve štábu 4.
střelecké divize.“
„To je málo času na organizaci taktického cvičení,“ zkusil jsem
namítat, „nestačíme ani provést instruktáž rozhodčích a označit
‚nepřítele‘.“
„To je pravda, časuje málo,“ souhlasil Uborevič, „ale v
bojovém životě se leccos může přihodit.“
Pochopil jsem, že námitky jsou marné a je třeba jednat.
Řekl jsem veliteli 21. jezdeckého pluku I. N. Muzyčenkovi do
telefonu hesla cvičného poplachu, označil výchozí postavení a
nadiktoval podle mapy stručný taktický úkol. Zatímco se
přepisoval text úkolu, připravili náčelník štábu divize a jeho
zástupce rychle mapy s označenými úkoly a osobně je oba odvezli
k 21. pluku, aby se s nimi seznámil velitelský sbor. V určenou
hodinu bylo všechno připraveno.
Přesně za čtyři hodiny přijel do výchozího postavení Uborevič
spolu s pobočníkem, kterého jsem k němu poslal.
Pozdravil se s velitelem 21. pluku a požádal o vysvětlení
situace a přijatých opatření.

114
 Muzyčenko mistrně informoval Uboreviče o rozhodnutí, které
učinil. Podle úsměvu velitele jsem pochopil, že se mu začátek
cvičení líbil.
„Tak tedy nasedat,“ řekl, „podíváme se na pluk v činnosti.“
Cvičení trvalo pět hodin. Za tuto dobu stačil velitel objet
všechny jednotky pluku, který měl být „předvojem divize“. Ujel na
koni více než 80 km, a protože se zřejmě unavil, dal rozkaz k
odtroubení.
Po mém rozboru, který jsem provedl přímo v sedle před
nastoupeným plukem, poděkoval Uborevič všem za cvičení a při
loučení s velením divize řekl:
„Cvičíte vaše jednotky moderním způsobem. Přeji vám úspěch.
Nemohu se déle zdržet, spěchám na státní hranice, ale přijedu k
vám ještě před zahájením manévrů.“
Všichni byli s výsledky cvičení spokojeni, a abych mluvil
pravdu, také s tím, že Uborevič neměl čas déle setrvat v divizi.
Okruhových manévrů jsem se zúčastnil nejednou. Avšak zvlášť
cenné operační a taktické zkušenosti jsem získal účastí ve velkých
okruhových manévrech. I. P. Uborevičovi, náčelníku štábu okruhu
B. I. Bobrovovi, náčelníku oddělení bojové přípravy okruhu N. A.
Šumovičovi a celému okruhovému aparátu nutno přiznat, že
manévry vzorně organizovali, mistrně rozehráli akce obou stran a
dobře zhodnotili výsledky.
Zvlášť si vzpomínám na manévry roku 1936 a zejména na
násilný přechod řeky Bereziny, na níž v roce 1812 ztratil Napoleon
zbytky své armády, která ustupovala z Ruska.
Bylo nám známo, že na manévry přijeli lidový komisař obrany
K. J. Vorošilov a jiní vojevůdci. Každá jednotka, každý svazek
čekaly pochopitelně na příjezd Vorošilova. A my, příslušníci 4.
donské kozácké divize, která se podle něho jmenovala, jsme
samozřejmě počítali s tím, že lidový komisař přijede určitě k nám.
Kdy však? Přáli jsme si, aby to bylo za pěkného počasí, kdy
budeme všichni vypadat veseleji a lépe. Jak to však na podzim
bohužel nejčastěji bývá, nastaly vydatné deště.
Dokončili jsme soustředění jednotek divize nedaleko přívozu,
dobře je zamaskovali v lesích čtyři až pět kilometrů od řeky a
svolali na velitelské stanoviště velitele, abychom je ústně
informovali o taktické spolupráci se sousedními jednotkami po
násilném přechodu řeky. Nestačili jsme ještě ani roztáhnout mapy,
když k velitelskému stanovišti přijela dlouhá řada automobilů. Z
prvního vystoupili K. J. Vorošilov, A. I. Jegorov a I. P. Uborevič.
Představil jsem se lidovému komisaři obrany a stručně jsem ho
informoval o tom, že 4. divize se připravila k násilnému přechodu
řeky a že velitelé jednotek byli svoláni v terénu, aby dostali
poslední instrukce.
„Dobře, poslechneme šije,“ řekl lidový komisař.
Kliment Jefremovič se velmi podrobně zajímal o techniku
přechodu přes řeku tanky v hloubce, která převyšuje výšku tanku
BT 5. Po podrobném hlášení velitele mechanizovaného pluku se
lidový komisař obrátil na velitele a komisaře jednotek, které
osobně znal z 1. jezdecké armády.
‚Jak se změnily vaše jezdecké oddíly!“ řekl. „V občanské válce
jsme s Budonným měli v celé 1. jezdecké armádě několik
primitivních obrněných aut, zatímco nyní je v každé jezdecké
divizi celý pluk skvělých tanků, které jsou schopné překonávat
složité říční překážky. Co si například ty, starý příteli, myslíš o

115
tancích,“ zeptal se lidový komisař Fjodora Jakovleviče Kostěnka,
„nezradí nás? Možná že kůň je lepší? Co ty na to?“
„Nikoli, Klimente Jefremoviči,“ odpověděl Kostěnko, „na
koně, šavle a píky zatím nezapomínáme. Myslím, že by bylo ještě
předčasné pohřbívat jezdectvo. Vlast je bude ještě potřebovat. A
pokud jde o tanky, těm věnujeme velkou pozornost, je to nový
pohyblivý druh vojska.“
„A co si myslí o tom komisař?“ zeptal se lidový komisař A. S.
Zinčenka, kterého znal rovněž z 1. jezdecké armády.
„Já se domnívám, že Fjodor Jakovlevič vám odpověděl dobře,
Klimente Jefremoviči,“ a dodal: „Byl bych špatným, lépe řečeno
prachšpatným komisařem mechanizovaného pluku, kdybych
pochyboval o velké budoucnosti tankové techniky. Můj názor je
ten, že je třeba směleji rozvíjet mechanizovaná vojska, zejména
tankové svazky, jichž máme málo.“
„Nu což, Alexandře Iljiči,“ obrátil se Vorošilov na náčelníka
generálního štábu, „nebudeme velení divize již více překážet. Přeji
vám všem úspěch, ještě se uvidíme a promluvíme si.“
Pochopili jsme, že lidový komisař bude osobně sledovat
přechod přes řeku, protože celá kolona automobilů odjela k místu
příštích akcí naší divize. Po třicetiminutové dělostřelecké přípravě
se čelní jednotky divize přiblížily širokou frontou k řece. Roj
letadel, který přeletěl nízko podél řeky, vypustil kouřovou clonu a
s úspěchem zakryl před „nepřítelem“ akce prvního výsadkového
sledu. Když se dým začal rozptylovat, zachytily se již čelní
jednotky na protilehlém břehu. Leckde se ozývaly výkřiky „hurá“,
častá střelba a dělová palba. Když se kouř zcela rozptýlil, bylo
zřetelně vidět, jak 15 tanků mechanizovaného pluku, které s
hlukem vjely na břeh „nepřítele“ a za jízdy střílely, rychle se
přibližovaly k jednotkám pokračujícím v útoku na dobytém
předmostí. Brzy byla celá divize na druhém břehu, kde zdolala
„nepřítele“, a úspěšně postupovala vpřed.
Při rozboru manévrů lidový komisař naši divizi vysoce
hodnotil a pochválil ji za dobrou organizaci přechodu přes řeku a
za novátorství tan-kistů, kteří se nebáli riskovat při překonávání
tak hluboké řeky, jako je Berezina.
Na plukovních schůzích jsme o tom vyprávěli vojákům,
poddůstojníkům a důstojníkům, kteří se dlouho nerozcházeli a s
nadšením dále hovořili o svých dojmech z manévrů.
Příští den ráno se konala velká přehlídka. Počasí bylo
nádherné, slunce jaksi zvlášť hřálo u srdce. Vojska, která se
zúčastnila okruhových manévrů, skončila nástup a čekala na povel
„pozor“, aby uvítala lidového komisaře obrany.
Zdálo se mi, že velitelé jednotek 4. jezdecké divize jsou
vzrušeni více než ostatní. Nikoli, tváře vojáků a důstojníků byly
klidné a vyjadřovaly přesvědčení, že vše bude v pořádku. Tyto mé
úvahy byly přerušeny povelem „Pozor!“, „Vpravo hledí“. K
jednotkám přijížděl lidový komisař obrany.
Stručné hlášení velitele okruhu I. P. Uboreviče a lidový
komisař zamířil k vojskům. Přehlídka střeleckých jednotek
skončila. Orchestr divize zahrál uvítací pochod. Lidový komisař
přijel k naší divizi na ryzáku. Napřed se zastavil u 19. manyčského
jezdeckého pluku, v jehož řadách nejednou útočil na
bělogvardějské jednotky i na útvary bílých Poláků.
„Budte zdrávi, soudruzi!“ s mimořádnou vřelostí pronesl
Vorošilov a přehlédl jedním pohledem všechny vojáky.

116
 Po přehlídce 4. divize odjel lidový komisař na koni do 6.
čongarské kozácké divize, která se rovněž proslavila za občanské
války. Spolu s naší divizí dobře bojovala pod prapory 1. jezdecké
armády.
Později vystoupil Vorošilov na tribunu a pronesl projev, v
němž stručně hovořil o politice a opatřeních strany při výstavbě
socialismu, o mezinárodní situaci, o nutnosti upevnit obranu naší
země a blahopřál vojskům k úspěšnému ukončení podzimních
manévrů. Pak za zvuků velkého orchestru pochodovala
vyrovnaným krokem pěchota. Po ní nastoupily jezdecké jednotky.
Jezdectvo jelo na přehlídkách obvykle klusem, tentokrát jsme
však přemluvili velitele, aby nám dovolil jet cvalem jako v manéži.
Stalo se však, že se manéžový cval, když jsme se blížili k tribuně,
proměnil v polní cval, a když se k tribuně přiblížila kolona tačanek
s kulomety, jejich klus se změnil v trysk. Velitel sboru S. K.
Timošenko zneklidněl a začal pohlížet na mou stranu, ale já jsem
nemohl již nic dělat. Tačanky se řítily jako šípy vystřelené z luku.
Báli jsme se jen jedné věci, a to, aby některá z nich neztratila kolo,
což se občas stávalo i na přehlídkách v Moskvě. Podíval jsem se
na lidového komisaře a spadl mi kámen ze srdce. Usmíval se a
přívětivě mával rukou udatným kulometčíkům divize.
V následujících letech se 4. donská kozácká divize pokaždé
účastnila okruhových manévrů. Přišla na manévry vždy dobře
připravena a nestalo se, že by nedostala poděkování ze strany
nejvyššího velení.
Rád vzpomínám na jedno cvičení, které předcházelo manévry,
poblíž Slucka pod vedením I. P. Uboreviče a jeho zástupce S. K.
Timošenka. Téma cvičení bylo „Střetný boj střelecké divize proti
jezdecké divizi“.
V té době byla střelecká divize již dobře vyzbrojeným bojovým
svazkem. Měla-li před deseti lety na 12 800 příslušníků 54 děl, 189
těžkých a 81 lehkých kulometů a neměla vůbec žádné tanky a
protiletadlové prostředky, pak v roce 1935 měla přibližně při
stejném počtu příslušníků již 57 tanků, asi 100 děl, 180 těžkých a
více než 350 lehkých kulometů a 18 protiletadlových kulometů.
Cvičení začalo na úsvitě zářijového dne. Bylo pěkné počasí.
Podzimní chlad povzbuzoval vojáky, všichni měli dobrou náladu.
S taktickým úkolem byli všichni seznámeni již včera a v noci se
jednotky divize připravovaly k akci. V první etapě měly obsadit a
překonat úzký průsmyk.
Tento manévr měl velký význam, zejména pro čelní jednotky.
Za bažinatým masívem byla totiž takticky důležitá čára výšin, z
nichž se dal dobře pozorovat terén, který zajišťoval rozvinutí
divize na široké frontě, což je v podmínkách střetného boje vždy
velmi důležité. Jako předvoj jezdecké divize bylo rozhodnuto
vyčlenit část sil 4. mechanizovaného pluku, která by se skládala z
lehkých tanků, obrněných aut, motorizované pěchoty a
dělostřelectva. Díky své pohyblivosti zajišťoval tento oddíl rychlé
obsazení a překonání průsmyku a postupné dosažení nejdůležitěj-
ších linií, nehledě již na to, že jsme se museli co nejrychleji dostat
do dotyku s „nepřítelem“.
Jednotlivé jezdecké hlídky odjely nejkratšími cestami směrem
od pohybu vojsk, tam, kde byl špatný přehled terénu. Jakmile jsme
dostali od čelního oddílu rádiový signál, že prochází průsmykem a
že čelní jednotky dosáhly první čáry, vyslali jsme rádiové signály
hlavním silám, aby okamžitě zahájily přechod průsmyku

117
jednotlivými sledy a dostaly se do výchozích prostorů, z nichž by
se mohly zmocnit hlavní čáry.
Za dvě hodiny se všechny hlavní síly, které zdolaly bažinatý
terén, dostaly na svůj směr. Štáb divize a velení se v té době
nalézaly ve středu sestavy těchto sil. Ze zpráv došlých od čelního
oddílu a jeho průzkumných orgánů vyplývalo, že proti naší divizi
postupuje kolona skládající se ze dvou pluků s dělostřelectvem a
samostatná kolona o síle jednoho střeleckého pluku zesíleného
dělostřelectvem. Průzkumné orgány „nepřítele“ jsou před
vlastními předvoji ve vzdálenosti šesti až osmi kilometrů. A soudě
podle toho, že nelétala ani průzkumná letadla, byli jsme
přesvědčeni, že „nepřítel“ zatím ještě naše uskupení, které bylo v
pohybu, neobjevil.
Vtom jako vždy neočekávaně přijel do štábu velitel armády 1.
stupně I. P. Uborevič v doprovodu S. K. Timošenka.
„Co víte o.nepříteli‘? Kde jsou jednotky vaší divize?“ zeptal se.
Ukázal jsem mu na své mapě, kde jsou jednotky „nepřítele“,
kde a jakou sestavu zaujala má divize. Informoval jsem ho o svém
rozhodnutí. Uborevič mne požádal, abych mu ukázal a označil na
jeho mapě prostor, kde hodlám zaútočit na „nepřítele“, a směr
úderů pluků.
„Je to předběžné řešení, pokud samozřejmě nevzniknou v
situaci žádné velké změny,“ řekl jsem.
Podle výrazu Timošenkovy tváře jsem poznal, že jsem trefil do
černého. To mi přidalo na jistotě.
„Jak budete předávat své rozkazy plukům a kde budete sám při
navázání dotyku s ‚nepřítelem‘ a při zahájení boje?“ zeptal se
Uborevič. Odpověděl jsem:
„Do pravého proudu 20. jezdeckého pluku, jehož úkolem je
poutat ‚nepřítele‘, spolu se střeleckým plukem pojede náčelník
operačního oddělení Archipov. 19. jezdecký pluk, zesílený
dělostřeleckým oddílem a eskadronou tanků, bude působit proti
hlavním silám ‚nepřítele‘ čelně. Tam odevzdá rozkaz můj zástupce
velitel brigády Drejer. Hlavním silám divize, které mají uskupení
‚nepřítele‘ obejít z‘ boku a zaútočit na ně z týlu, odevzdám rozkaz
sám. Tam také budu až do konce boje. Současně s odjezdem mých
styčných důstojníků k jednotkám budou nyní vyslány stručné
rozkazy rádiem.“
„Přeji vám úspěch,“ řekl Uborevič, nasedl spolu s Timošenkem
do automobilu a odjel směrem k „nepříteli“.
Jak jsme předpokládali, zahájil 19. a 20. jezdecký pluk čelně
urputný boj s „nepřítelem“, který se přiblížil, což pomohlo našim
hlavním silám vyznat se v situaci.
Náš „nepřítel“ byl však velmi bezstarostný! Když jsme ho
obešli z boku a rozvinuli naše hlavní síly v jeho týlu, nikdo nás
nezpozoroval. Zastavili jsme se na jedné výšině a spatřili jsme, jak
střelecký pluk „nepřítele“, který se rozvinul čelem na západ, bojuje
s naším 19. jezdeckým plukem, jenž obsadil velmi výhodnou
palebnou čáru. Druhý pluk jel oraništěm zřejmě proto, aby se
dostal do boku 19. jezdeckého pluku, jejž „nepřítel“ považoval za
naše hlavní uskupení.
V tom okamžiku se za lesíkem rozvinuly do bojové sestavy
naše tanky a vyrazily k útoku. Za nimi šly v předbojových
sestavách hlavní síly divize. Tanky a dělostřelectvo zahájily
prudkou palbu. Pak následovalo hlasité volání „hurá“ zaznívající z
tisíců hrdel. Jak to ve střetném boji bývá, co se dělo dále, těžko si
uvědomit.

118
 Co se tedy přece jen stalo? Která strana vlastně lépe
manévrovala, rychleji se rozvinula a úspěšněji útočila? O tom jsme
se dozvěděli teprve při hodnocení, které se konalo přímo zde na
poli. Rozbor provedl osobně velitel I. P. Uborevič.
Upozornil na řadu závažných nedostatků v akcích 4. střelecké
divize a řekl, že 4. jezdecká divize udělala na něj vcelku dobrý
dojem.
Nám, jezdcům, bylo příjemné slyšet pochvalu velitele, ale
současně jsme byli velmi rozladěni neúspěchem 4. střelecké
divize, s níž jsme byli v jedné posádce a měli velmi přátelské
styky.
Na manévrech nemělo velení 4. střelecké divize opět štěstí. V
prostoru Trosťance (nedaleko Minská) byla tato divize spolu s
jinými obklíčena.
To však nebylo ještě to nejhorší. Hlavní bylo, že se z obklíčení
dostávala velmi nešikovně. I tentokrát byla jejím hlavním
„nepřítelem“, stejně jako na cvičení v prostoru Slucka, naše 4.
jezdecká divize.
Dostat se z obklíčení je snad nejtěžší a nejsložitější druh bojové
činnosti. K rychlému prolomení fronty nepřítele se od velení
vyžaduje velké umění, síla vůle, organizovanost a zvlášť citlivé
řízení vojsk.
Skryté přeskupení jednotek do úseku průlomu, mohutný
palebný a letecký útok, rychlý úder na bojové sestavy nepřítele a
znemožnění dělostřeleckého pozorování pomocí kouřové clony, to
vše je zárukou úspěchu průlomu a úniku z obklíčení. Velení divize
však bohužel tyto akce neumělo organizovat.
Naposledy kontroloval I. P. Uborevič naši divizi v roce 1936.
Díky úsilí všech jejích příslušníků byla divize ve skvělém
stavu. Její politická příprava, disciplína, všeobecná organizovanost
a trvalá bojová připravenost dostávaly hodnocení vždy jen na
„velmi dobrou“ a „výbornou“. Na pochvalu vždy skoupý velitel
vřele děkoval všem příslušníkům divize a mnohé z nich
vyznamenal hodnotnými odměnami.
V roce 1937 byl velitelem Běloruského vojenského okruhu
jmenován I. P. Bělov. •
Ohlížím-li se zpět, musím říci, že lepším velitelem okruhu byl
velitel armády 1. stupně I. P. Uborevič. Nikdo z velitelů nedal v
operačně taktické přípravě velitelům a štábům svazků tak mnoho
jako Uborevič a štáb okruhu pod jeho velením.
Velitelem divize jsem byl více než čtyři roky a všechna tato
léta jsem žil jedinou myšlenkou: učinit mně svěřenou divizi
nejlepší a nejpřednější v řadách Rudé armády. Přípravě divize jsem
věnoval mnoho sil, energie a práce, abych ji dostal ze svízelné
situace a naučil velitelské kádry a štáby umění moderní taktiky,
organizace a řídících metod útvarů a divize.
Netvrdím, že jsme tenkrát udělali všechno. Dopouštěli jsme se
chyb a omylů, byly tu i četné nedostatky, ale mohu s čistým
svědomím prohlásit, že při přípravě divize velitelé a političtí
pracovníci tehdy dát více nemohli a vše, co měli, dali na 100
procent.
Vcelku byl život armády v letech 1929-1936 spojen především
s prováděním leninského programu výstavby socialismu. Na
základě ekonomického růstu země, úspěchů vědy a techniky byly
armáda, letectvo a lodstvo vybaveny novými zbraněmi,
zdokonalovala se organizační struktura vojsk a rozvinula se
technická příprava kádrů. Ve vlastenecké výchově armády se

119
příznivě projevilo značné upevňování sociálně politické a ideové
jednoty lidu, souvisící s vítězstvím socialismu, pevné přátelství
národů SSSR a převaha materialistického světového názoru.

120
 V této a předešlé kapitole jsem nikoli náhodně několikrát
vyzdvihoval různá cvičení a manévry. Linie praktického ovládání
nové techniky, všech druhů již dosti složitých forem vojenství v
oněch letech totiž už převládala.
Revoluční vojenská rada SSSR, ústřední a okružní aparát
lidového komisariátu obrany, vyšší, střední a nižší velitelské sbory,
politické orgány, stranické a komsomolské organizace a příslušníci
všech druhů zbraní houževnatě, řekl bych dokonce horlivě a s
nadšením řešili úkoly, které před ně postavil ÚV VKS (b) a rada
lidových komisařů při ovládnutí nové techniky a v této souvislosti
zdokonalující se taktiky. Mnozí letci si doslova skvěle osvojili
letecké umění, v pozemním vojsku vyrostly tisíce výtečníků
bojové a politické přípravy.
Ne zdaleka všude však šlo všechno stejně dobře. Bojová
příprava příslušníků armády byla v mnoha případech ve složitých
podmínkách nedostačující, v četných jednotkách pokulhávalo
řízení, štáby se ještě nenaučily rychle a přesně organizovat
vzájemnou součinnost v boji za účasti nejrůznějších druhů vojsk.
Vcelku se však díky houževnaté práci s kádry v posledních letech
podařilo dosáhnout přelomu v ovládání vojenského umění veliteli,
štáby a jednotlivými druhy vojsk.
V tomto směru byly velmi poučné podzimní manévry roku
1936, uspořádané v našem Běloruském vojenském okruhu, jejichž
cílem bylo ověřit si letní bojovou přípravu vojsk. Manévrů se
zúčastnily velké svazky, v hojné míře vybavené technikou.
Velitelé a vojska předvedli vcelku umění řídit boj v součinnosti se
všemi druhy vojsk za rychle se měnící situace. Tato a ještě mnohá
další cvičení a manévry svědčily o rostoucí síle Rudé armády, o
tom, že se stává prvotřídní armádou.
Poté, co jsem byl jmenován do nové funkce, převzal divizi
velitel 21. jezdeckého pluku Ivan Nikolajevič Muzyčenko.
Od té doby uplynulo více než 30 let, ale dodnes mám na
velitele, politické pracovníky a vojáky, kteří sloužili ve 4. donské
kozácké divizi, ty nejlepší vzpomínky.
 VI

VELITELEM 3. JEZDECKÉHO A 6.
KOZÁCKÉHO SBORU

Psal se rok 1937. Dvacet let existence sovětské moci, dvacet let
těžkého boje a slavných vítězství, rozvoj ekonomiky a kultury,
úspěchy dosažené na všech úsecích výstavby socialismu prokázaly
sílu idejí Říjnové revoluce.
Za tak krátkou historickou dobu bylo uděláno velmi mnoho,
nebývale mnoho. Před zahájením industrializace byla technická
úroveň v naší zemi čtyřikrát nižší než v Anglii, pětkrát‘ nižší než v
Německu a desetkrát: nižší než v USA. V letech první (1929-
1932) a druhé (1933-1937) pětiletky vznikla četná nová
průmyslová odvětví, značně se rozvinulo hutnictví železa a
barevných kovů, chemie, energetika a strojírenství. Hrubá
průmyslová výroba SSSR vzrostla v roce 1937 ve srovnání s
rokem 1929 téměř čtyřnásobně, a porovnáme-li rok 1913 a
předválečný rok, pak ve strojírenství a obrábění kovů činilo
zvýšení hrubé výroby 35násobek. Během předválečných pětiletek
bylo vybudováno na 9000 velkých průmyslových závodů a na
východě země vznikla nová mohutná průmyslová základna, která
se nám pak v letech Velké vlastenecké války tak hodila. Vcelku
zaujal SSSR objemem průmyslové výroby a technickým
vybavením nově vybudovaných závodů první místo v Evropě a
druhé místo ve světě.
Hovoříme-li dnes na tato témata s mladými lidmi, není vidět,
že by je tato čísla a údaje zvlášť vzrušovaly. Možná že je to do
jisté míry docela přirozené. Vždyť je jiná doba, jiné jsou rozsahy i
zájmy. Mnoho bylo již uděláno a přijato jako hotové, první stupně
žebříčku, po nichž jsme stoupali, nejsou již patrné. Avšak pro ty,
komu je dnes 50, a tím spíše pro nás, kteří jsme žili v revolučních
letech, znamenají tato čísla velmi mnoho. My jsme je studovali,
znali nazpaměť a byli jsme na ně hrdí. Zřejmě hlavně proto, že v
nich byl náš život, že jsme do nich vložili naši práci, která často
hraničila se sebezapřením a byla provázena neochvějným
přesvědčením, že na našem úsilí je závislý všeobecný blahobyt…
Jsem vzdálen toho, abych moralizoval a stěžoval si na dnešní
mládež třeba jen proto, že je to dnes až příliš v oblibě. Chtěl bych
jen říci toto: ať si mladá generace po tolika letech, třeba již ne
srdcem jako my, ale aspoň rozumem uvědomí, že tempo
předválečného rozvoje bylo největ-ším svědectvím pokrokovosti
našeho zřízení, že se k tomuto období budou historikové,
sociologové, filosofové a publicisté ještě mnohokrát vracet, aby
popsali a vyzkoumali tajemství a hybné páky tak rychlého vývoje
nové společenské formace.
Mohutná základna obrany země byla tak vytvořena. Jak však
vypadala naše armáda po technické rekonstrukci uskutečněné v
předválečných pětiletkách?
Vcelku se přeměnila z technicky zaostalé armády v
pokrokovou, moderní armádu. Pokud jde o poměr jednotlivých
druhů vojsk, organizační strukturu a technické vybavení, dosáhla
úrovně armád vyspělých kapitalistických zemí.

122
 Byly vybudovány desítky a stovky zbrojních závodů.
Pamatujeme se, že po občanské válce neměla naše země žádné
speciální závody na výrobu tanků, letadel a leteckých motorů,
mohutné typy děl, prostředky rádiového spojení a jiné druhy
moderní bojové techniky a výzbroje. Téměř ve všem jsme museli
začínat z ničeho. Vzhledem ke složitosti mezinárodní situace a
rostoucí možnosti agrese ze strany imperialistických států určila
strana v letech první a druhé pětiletky vyšší tempo rozvoje
zbrojního průmyslu než ve všech ostatních průmyslových
odvětvích.
Vědci, inženýři a vynálezci měli za úkol zkonstruovat takové
typy vojenské techniky a zbraní, které by se vyrovnaly
zahraničním a dokonce je předčily svými bojovými vlastnostmi.
Prakticky byly pro každý druh ozbrojených sil a vojsk vytvořeny
velké vojenské konstrukční kanceláře, laboratoře a
vědeckovýzkumné ústavy. Vznikly desítky talentovaných
konstrukčních kolektivů, které se s vervou pustily do práce.
Hlavním směrem rozvoje pěchotních zbraní bylo zjednodušení
jejich zařízení, zmenšení váhy a zvýšení jejich rychlosti střelby.
Skvělá ruská vojenská puška ráže 7,62 mm, zkonstruovaná
kapitánem ruské armády Mosinem, byla zmodernizována. Byla
zahájena sériová výroba automatických pušek S. G. Simonová
(vzor 1936), karabiny (vzor 1938), lehkého kulometu V. A.
Děgťarjova a na jeho základě vytvořeného tankového, pro-
tiletadlového a leteckého kulometu.
V roce 1938 byl v armádě zaveden první sovětský velkorážný
kulomet Děgťarjova-Špagina, který proslul svými bojovými
kvalitami. V roce 1939 dostala armáda do výzbroje nový těžký
kulomet systému V. A. Děgťarjova. Dobře přijala armáda
rychlopalné pistole pro pistolové patrony V. A. Děgťarjova (PPD)
a zejména nové typy konstrukce G. S. Špagina (PPŠ). V letech
1930-1931 až 1938 vzrostla výroba pušek ze 174 000 na 1 174 000
a kulometů přibližně z 41 000 na 74 500. Počtem lehkých a
těžkých kulometů a množstvím nábojů vyráběných každou minutu
na jednoho vojáka zaujala Rudá armáda koncem druhé pětiletky
mezi kapitalistickými armádami tehdejší doby první místo.1
Rychle vzrůstala výroba tanků. V první, pětiletce bylo
vyrobeno 5000 tanků a tančíků, koncem druhé pětiletky
disponovala armáda již 15 000 těchto strojů (z nich téměř 12 000
patřilo k základním typům). Všechny se vyznačovaly vysokou
palebnou sílou a rychlostí. V té době naši předpokládaní nepřátelé
takovými stroji stejného typu a s takovými kvalitami
nedisponovali. Je pravda, že měly malou manévrovací schopnost a
dělostřeleckou palbou byly lehce zasažitelné. Jejich technické a
bojové kvality byly stále ještě na nízké úrovni a často byly
vyřazovány. Tanky jezdily na benzín a byly tudíž lehce zápalné a
měly nedostatečně silné pancéřování.
Roční výroba tanků vzrostla ze 740 v letech 1930-1931 na
2271 v roce 1938.
Nadšení pro tanky se v určité míře projevilo v podcenění
dělostřelectva. Někteří vojenští činitelé uvažovali dokonce o tom,
že zredukují kanónové dělostřelectvo na univerzální a
polouniverzální kanóny. ÚV VKS (b) postřehl tuto chybnou
tendenci a určil správný poměr mezi kanóny a houf-nicemi.
Koncem roku 1937 bylo několik velkých strojírenských závodů
převedeno na výrobu nové dělostřelecké techniky a kapacita
existujících závodů podstatně vzrostla. V letech 1930-1931 se
ročně vyrábělo 2000 děl, v roce 1938 již více než 12 500. Roku
1937 byla zkonstruována houfnice – kanón ráže 152 mm a
zdokonalen kanón ráže 122 mm. V roce 1938 se objevila houfnice
ráže 122 mm.
Nebyly to špatné zbraně. Například 45milimetrový
protitankový kanón vzor 1937 mohl prorážet pancíř bojových
vozidel všech typů, které byly v této době ve výzbroji
kapitalistických států.
Začátkem roku 1939 vzrostl počet děl v armádě ze 17 000
(1934) téměř na 56 000. Pravda, některé zastaralé typy děl byly
příliš dlouhou dobu ve výzbroji a celou řadu úkolů se tehdy řešit
nepodařilo.
Během druhé pětiletky byly střelecké jednotky vybaveny
minomety ráže 50 mm. Ještě dlouho před válkou zkonstruoval
velmi schopný konstruktér B. I. Šavyrin minomety ráže 82 a 120
mm. K úplnému vyzbrojení armády minometnými zbraněmi došlo
později.
Technická rekonstrukce změnila naše vojenské letectvo.
Letecký průmysl zahájil hromadnou výrobu různých sovětských
typů letadel. Vo –

1 Archiv MO SSSR, f. 7, inv. 21 536, 1935, str. 75, 1. 54-55;

f. 1, inv. 1762, sp. 66, 1. 192-199.
jenští letci dostali dvoumotorové rychlé bombardovací letouny
Sb, těžký bombardér TB 3, dálkové bombardéry a rychlé stíhačky
I 15 a 116 8 velkou manévrovací schopností.
Kdo by se nepamatoval na legendární lety M. Gromova, V.
Čkalova a V. Kokkinakiho? Tyto lety byly uskutečněny na
sovětských strojích vlastní výroby. V roce 1937 dosáhli naši letci
kolem 30 mezinárodních rekordů na vzdálenost, výšku a rychlost
letu. To znamená, že v tehdejších letech nebyla technická úroveň
sovětského letectva nižší než zahraniční. Hospodářské možnosti
však bohužel nedovolily tehdy přejít k hromadné výrobě těchto
skvělých typů. Pokud jde o množství, pak letecký průmysl, který
odpovídal požadavkům doby, vyrobil v roce 1938 již téměř 5500
letounů proti 860 letounům v roce 1930.
Úspěchy socialistické industrializace umožnily podstatně
zvýšit technickou úroveň a bojové schopnosti válečného lodstva.
V období 1929 až 1937 bylo postaveno 500 nových bojových a
pomocných lodí různých tříd. Z iniciativy ÚV strany bylo v roce
1932 vytvořeno Tichomořské lodstvo a v roce 1933 Severní
válečná flotila; upevňovala se rovněž Kaspická, Amurská a
Dněperská flotila. Rozvíjela se stavba velkých lodí pro oceánské
lodstvo, byla zavedena sériová výroba ponorek typu K, L, Šč a S a
torpédových člunů, eskadrových torpédoborců, lehkých křižníků
typu „Kirov“ a „Čapajev“, stavěly se baterie pobřežního
dělostřelectva a upevňovalo se námořní letectvo. Koncem roku
1937 byl vytvořen lidový komisariát lodařského průmyslu a
vypracován plán výstavby velkého lodstva v nové pětiletce.
Ihned za technickou přestavbou armády a lodstva následoval
přirozeně a logicky přechod od smíšeného územně kádrového
systému k jednotnému kádrovému principu výstavby našich
ozbrojených sil. Vždyť nová vojenská technika od základu
změnila způsoby vedení války, vytyčila svérázné a složité úkoly v
bojovém využití druhů ozbrojených sil i druhů vojsk a v jejich
vzájemné součinnosti v bitvách. Zde už krátkodobé cvičení
nestačilo, byla nutná delší doba a důsledný a systematický
vojenský výcvik. Hospodářské možnosti země (vždyť udržování

124
kádrové armády bylo mnohem dražší) umožnily uskutečnit tento
přechod.
Politické byro ÚV VKS (b) a vláda schválily návrhy revoluční
vojenské rady SSSR na podstatné zvýšení počtu kádrových divizí
a zesílení kádrového jádra zbývajících územních divizí. Tento
proces byl provázen zvýšením počtu Rudé armády. V roce 1933
bylo v ní 885 000 mužů, kdežto koncem roku 1937 více než
půldruhého miliónu. Počet kádrových divizí vzrostl desetinásobně,
konečný přechod ke kádrovému systému doplňování a organizace
armády byl dokončen v roce 1939. Koncem roku 1938 byly na
kádrový systém skoro úplně převedeny střelecké divize
pohraničních okruhů.
Museli jsme být v neustálé bojové pohotovosti. Hlavní
imperialistické státy začaly zvětšovat počet příslušníků armád a
vrhat stále více prostředků na přípravu k nové válce. Podíl
vojenských výdajů v japonském rozpočtu v letech 1934.-1938 se
zvýšil ze 43 procent na 70, v Itálii z 20 procent na 52 a v Německu
téměř trojnásobně, tj. z 21 procent na 61.
V roce 1935 obsadila fašistická Itálie Etiopii, v roce 1936
zahájilo Německo a Itálie intervenci proti republikánskému
Španělsku. Nyní proti sobě nebojovaly jen jednotlivé země, ale v
širším měřítku síly reakce a fašismu proti silám demokracie a
socialismu.
Ti, jimž je dnes přes padesát, si dobře pamatují, jak jsme plnili
svou internacionální povinnost a pomáhali zákonné vládě a lidu
Španělské republiky vším, čím se dalo: výzbrojí, potravinami a
léky. Romanticky a revolučně naladěni šli do Španělska jako
dobrovolníci letci, tankisté, dělostřelci, obyčejní vojáci i význační
vojevůdci.
Pro tehdejší dobu bylo vůbec příznačné velké vnitřní nadšení.
Mám-li hovořit o zemi jako celku, ekonomika a kultura se bouřlivě
rozvíjely, život se znatelně zlepšoval, tisíce nadšenců dosahovaly
pracovních rekordů v průmyslu a v zemědělství. Pamatujeme se,
jak jejich jména znala celá země.
Veliký národ potřebuje vždy velké ideje a velká jména, aby
mohl něčemu věřit a měl za kým jít.
V armádě převládalofpřání studovat, dobře zvládnout své
povolání. Morálně politické kvality vojsk byly vysoké. K tomu
přispívala obrovská práce strany směřující ke zvýšení celkové
kulturnosti rudoarmejských mas, mimořádně vyvinutý systém
výcviku a změny v samotném složení vojsk.
V roce 1937 se Rudá armáda stala armádou, v níž byla
všeobecná gramotnost. Její řady se doplňovaly mladými lidmi,
kteří měli již povolání traktoristů, kombajnérů, šoférů atd. Na
kulturně osvětovou činnost byly věnovány velké prostředky: více
než 200 miliónů rublů ročně. Knižní fond vojenských knihoven
dosáhl téměř 25 miliónů výtisků, vojáci si objednávali milióny
exemplářů periodického tisku, značně vzrostl počet domů Rudé
armády, rozhlasových ústředen, kin, pojízdných kin a klubů.
Armáda se aktivně podílela na politickém životě země.
V 75 vojenských učilištích a školách studovala mládež, která
měla alespoň sedmileté vzdělání. Komsomol, který měl nyní
patronát také nad vojenským letectvem, vychoval lodstvu a
letectvu tisíce skvělých mladých lidí, z nichž vyrostli výborní letci,
velitelé a političtí pracovníci. Studium se neustále zdokonalovalo,
učební osnovy zahrnovaly teoretické disciplíny
1 praktická zaměstnání související s mistrným využitím nové
techniky v boji. Zvláštní pozornost se věnovala výchově kádrů pro
rychle rostoucí nové druhy vojsk a ozbrojených sil, o čemž ÚV
strany obyčejně přijímal zvláštní usnesení. Rozšiřovaly se vysoké
vojenské školy. Koncem druhé pětiletky existovalo již 13
vojenských akademií, jeden vojenský institut a pět vojenských
fakult při civilních vysokých školách.
K příznivým změnám došlo i pokud jde o třídní složení
armády. Ze starých vojenských odborníků zůstali jen ti lidé, kteří
byli prověřeni životem, oddaní sovětské moci, zatímco nové kádry
odborníků se skládaly z dělníků a rolníků, kteří prošli školou
občanské války nebo dostali technické vzdělání a politickou
výchovu ve vojenských učilištích. V roce 1937 bylo mezi veliteli
přes 70 procent dělníků a rolníků, více než polovina jich byli
komunisté a komsomolci.
Vše se zkrátka dařilo. Je pravda, že zatímco Sovětský svaz
budoval nový svět sám a byl v nepřátelském, kapitalistickém
obklíčení, nelitovaly zahraniční výzvědné služby sil ani
prostředků, aby v tom našemu lidu zabránily. Země a armáda však
každým rokem stále více sílily, cesty hospodářského a politického
rozvoje byly jasné, všemi přijaty a schváleny, v lidových masách
vládlo pracovní nadšení.
Tím nepřirozenějšími, naprosto neodpovídajícími ani podstatě
zřízení, ani konkrétní situaci v zemi, která vznikla v roce 1937,
byla ničím neodůvodněná zatýkání, k nimž v tomto roce došlo.
Byli zatčeni význační vojenští činitelé, což se pochopitelně
muselo do určité míry odrazit na rozvoji našich ozbrojených sil.
V roce 1937 jsem byl rozkazem lidového komisaře obrany
jmenován velitelem 3. jezdeckého sboru, jemuž jsem velel asi
sedm měsíců. V souvislosti s jmenováním velitele 6. kozáckého
sboru J. I. Gorjačova zástupcem velitele vojsk Kyjevského
zvláštního vojenského okruhu mi byla nabídnuta funkce velitele
tohoto sboru. Návrh jsem přijal. 6. sbor byl na tom, pokud jde o
přípravu a celkový stav, lépe než 3. sbor, a co bylo nej-hlavnější,
jeho součástí byla 4. donská kozácká divize, jíž jsem velel více než
čtyři roky, a je proto přirozené, že jsem k ní cítil zvláštní sympatie.
Velitelem 3. jezdeckého sboru byl místo mne jmenován starý a
zkušený vojevůdce z příslušníků jezdecké armády J. T.
Cerevičenko.
V 6. sboru jsem se zabýval velkou operační činností. Nejvíce
jsme rozpracovávali otázky bojového použití jezdectva v rámci
jezdecké mechanizované armády. Tenkrát to byl velký problém.
Předpokládali jsme, že jezdecká mechanizovaná armáda skládající
se ze 3 až 4 jezdeckých divizí,
2 až 3 tankových brigád a motorizované střelecké divize za
úzké součinnosti s bombardovacím a stíhacím letectvem a později
s výsadkovými jednotkami bude s to řešit velké operační úkoly v
rámci frontu a přispívat tak k úspěšnému uskutečňování
strategických plánů.
Uvědomovali jsme si, že budoucnost patří ve značné míře
tankům a mechanizovaným svazkům, a proto jsme podrobně
studovali otázky vzájemné součinnosti s tankovými vojsky a
organizaci protitankové obrany jak v boji, tak v samostatných
operacích.
Na polních cvičeních a na manévrech ve 3. i v 6. sboru jsem
měl co činit s 21. samostatnou tankovou brigádou (jejím velitelem
byl M. I. Potapov) nebo s 3. samostatnou tankovou brigádou (jejím
velitelem byl V. V. Novikov). Oba velitelé byli mými bojovými
přáteli, a proto jsme si navzájem dobře rozuměli.

126
 6. kozáčky sbor byl ve své bojové připravenosti mnohem lepší
než některé ostatní jednotky. Kromě 4. donské divize vynikala
ještě 6. čongarská divize, která byla rovněž dobře připravena,
zejména pokud jde o taktiku, jízdu na koni a střelbu. Všechna čest
jejímu bývalému veliteli L. J. Vajne-rovi, který vynaložil mnoho
úsilí a energie na to, aby přivedl divizi na vysokou úroveň bojové
připravenosti.
Poněkud horší byla 29. jezdecká divize ubytovaná v
Osipovičích. Divizi velel velitel brigády K. V. Pavlovskij, člověk,
který byl svou povahou a temperamentem pravým opakem jezdce
a který mimo jiné pokulhával za ostatními veliteli také ve
všeobecné přípravě.
V té době velel vojskům okruhu velitel armády 1. stupně I. P.
Bělov, který na podzim 1937 mistrně provedl okruhové manévry,
jichž se jako hosté zúčastnili generálové a důstojníci německého
generálního štábu. Manévry sledoval rovněž lidový komisař
obrany K. J. Vorošilov a náčelník generálního štábu B. M.
Šapošnikov.
Po Bělovovi byl velitelem vojsk okruhu jmenován velitel
armády 2. stupně M. P. Kovaljov.
Michaila Prokofjeviče Kovaljova jsem znal z občanské války.
Byl z funkce zástupce velitele vojsk okruhu povýšen na velitele
vojsk okruhu. Kovaljov byl velmi srdečný člověk, jenž se v
operačních a strategických otázkách vyznal docela dobře, ale
mnohem více ovládal taktiku, a to jak teoreticky, tak prakticky.
Byl o něco horší než Bělov, který vynikal v operačních otázkách.
Tyto znalosti získal za dlouhá léta, kdy velel vojskům celé řady
okruhů.
K vojskům okruhu přicházeli noví lidé, kteří neměli dostatečné
znalosti a velitelské zkušenosti. Ti všichni museli ještě velmi
mnoho pracovat sami nad sebou, aby se mohli stát perfektními
vojevůdci a zkušenými vychovateli vojáků.
Nemohu se nezmínit o I. S. Kuťakovovi, s nímž mne pojilo
mnoholeté přátelství. Ivana Stěpanoviče jsem znal více než dvacet
let a vždy jsem ho obdivoval jako velitele i jako člověka s
mimořádně silnou vůlí. Kuťakov byl vojákem carské armády. Ve
svém pluku měl velkou autoritu a ihned v prvních dnech revoluce
ho vojáci zvolili velitelem pluku. Být zvolen frontovými vojáky je
velká čest! Takový člověk se musí vyznačovat velkými
přednostmi: vždy a ve všem být příkladem pro své přátele, mít
jasnou hlavu a dobré srdce, znát a mít rád lidi a chápat jejich tužby
a přání.
V letech občanské války velel Kuťakov střelecké brigádě
Čapajevovy 25. divize. Po smrti Vasilije Ivanovice Čapajeva byl
Kuťakov jmenován místo něho velitelem divize. Za úspěšné velení
jednotkám v bojích proti bělo-gvardějcům byl vyznamenán třemi
řády rudého praporu a Řádem rudého praporu Chorezmské
republiky. V roce 1937 byl Kuťakov jmenován zástupcem velitele
vojsk Povolžského vojenského okruhu.
Jako velitel 6. sboru jsem usilovně pracoval na operačně
strategických otázkách, protože jsem se domníval, že mám v této
oblasti ještě velké nedostatky. Bylo mi jasné, že současný velitel
sboru musí mít rozsáhlé znalosti, a proto jsem si houževnatě
osvojoval vojenskou vědu.
Při čtení historických materiálů o válkách v minulosti,
klasických děl o vojenském umění a různých pamětí snažil jsem se
dělat závěry o charakteru soudobé války a soudobých operací a
bitev. Zvlášť mi bylo užitečné to, že jsem vypracovával operačně
taktické úkoly při divizních a sborových velitelských hrách,
velitelsko-štábních cvičeních, vojenských cvičeních apod.
Po každém takovém výcviku jsem cítil, že získávám stále více
znalostí a zkušeností, což bylo zcela nutné nejen pro mne osobně,
ale také pro mladé kádry, které mi byly svěřeny. Měl jsem
příjemný pocit, když zaměstnání nebo cvičení jednotky, štábu či
skupiny důstojníků přinášelo jeho účastníkům znatelný užitek.
Považoval jsem to za nejlepší odměnu za vykonanou práci. Jestliže
si ze zaměstnání nikdo nic neodnesl a nepřevzal ani část
zkušeností svého nadřízeného, pak bylo podle mého soudu
bezprostřední výtkou svědomí velitele a svědčilo o jeho nízké
úrovni. Co bych to tajil: velitelů, kteří svými vědomostmi
nepřevyšovali své podřízené, jsme měli více než dost.
Jestliže jsem vojenské otázky musel studovat podrobně a
důsledně, krok za krokem jak teoreticky, tak prakticky,
marxisticko-leninskou teorii jsem studoval případ od případu,
často nesystematicky a jen pokud jde o dílčí otázky.
Tak tomu bylo nejen u mne, ale i u mnoha jiných velitelů.
Pravda, strana se ze všech sil snažila pozvednout ideologickou
úroveň řadového velitelského sboru Rudé armády. Na všech
vysokých školách byl program marxisticko-leninské vědy dosti
nahuštěný, ale od nás se v tomto směru vyžadovalo zřejmě více
úsilí. Jen někteří měli to štěstí a absolvovali Tol-mačovovu
politickou akademii.
Když jsem velel sboru, plně jsem si uvědomoval nutnost
vážného studia stranických a politických otázek a často jsem
strávil dlouhé noci čtením děl klasiků marxismu-leninismu. Musím
se přiznat, že to pro mne nebylo snadné (zejména Marxův
„Kapitál“ a Leninova filosofická díla). Pocit odpovědnosti mne
však nutil, abych materiál zvládl. Později jsem byl rád, že jsem se
nezalekl potíží a pokračoval ve studiu. To mi pomohlo orientovat
se v otázkách organizace našich ozbrojených sil, ve vnitřní a
zahraniční politice naší strany.
Sám jsem pilně pracoval a od svých podřízených jsem pak
vyžadoval, aby soustavně studovali leninskou strategii a taktiku,
bez nichž nelze úspěšně stát v čele vojsk, cvičit je a vychovávat a
v případě potřeby vést je za sebou do boje za vlast.
Koncem roku 1937 jsme byli my, velitelé všech svazků
okruhu, pozváni na poradu, na níž se projednávaly výsledky a
úkoly bojové přípravy vojsk.
Hovořil velitel vojsk okruhu M. P. Kovaljov a člen vojenské
rady I. Z. Susajkov. Kovaljovův projev přijali ostatní velitelé
dobře. Mluvil zasvěceně, ale všem bylo jasné, že Kovaljov není
Uborevič a dokonce ani Bělov. Cítili jsme, že musí ještě velmi
mnoho pracovat, aby se stal dobrým velitelem tak velkého okruhu,
jako byl tehdy Běloruský vojenský okruh.
Porada skončila všeobecnými pokyny vojenské rady. Bylo to
něco úplně jiného než dříve, za I. P. Uboreviče, kdy se všechny
porady doplňovaly předváděním nové techniky, ukázkami
vojenských cvičení jednotek pozemních vojsk i letectva a
operačních her, referáty na různá historická témata apod.
V roce 1938 probíhala bojová příprava vojsk u nás v podstatě
normálně a tak koncem roku dosáhly jednotky 6. kozáckého sboru
dobrých ukazatelů.
Na sklonku roku 1938 mi byla nabídnuta nová funkce: měl
jsem dělat zástupce velitele vojsk Běloruského vojenského okruhu.
Prvním zástupcem velitele byl v té době jmenován velitel sboru F.
I. Kuzněcov (onen Kuzněcov, který v prvním období války velel

128
Severozápadnímu frontu). Byl jsem jmenován místo I. R.
Apanasenka, který přešel jako zástupce S. K. Timošenka do
Kyjevského vojenského okruhu.
V mírovém období spočívaly mé funkční povinnosti v řízení
bojové přípravy jezdeckých jednotek okruhu a samostatných
tankových brigád, určených operačním mobilizačním plánem ke
společným akcím s jezdect –
 vem. V případě války jsem měl velet jezdecké mechanizované
skupině skládající se ze čtyř až pěti jezdeckých divizí, tří až čtyř
samostatných tankových brigád a jiných posilových útvarů.
Nechtělo se mi odcházet ze sboru, na nějž jsem si již zvykl.
Avšak perspektiva, že budu pracovat s velkým operačním svazem,
byla velmi lákavá, a proto jsem s jmenováním souhlasil.
Místo mne byl v 6. kozáčkem sboru jmenován velitel brigády
A. I. Je-remenko.
Rozloučil jsem se s veliteli a politickými pracovníky divizí a
útvarů sboru a odjel do Smolenska, kde se v té době nalézal štáb
Běloruského vojenského okruhu a kde mne velmi vřele přivítal
velitel vojsk M. P. Kovaljov.
Práce ve 3. a 6. jezdeckém sboru mi dala mnoho zkušeností a
znalostí a já jsem byl vždy vděčen těm, kdo mi pomáhali v práci,
kdo čestně pracovali pro obranu naší země.

130
 VII

NEVYHLÁŠENÁ VÁLKA NA GHALGHIN-

GOLU

Koncem května 1939, když jsem byl zástupcem velitele vojsk

Běloruského vojenského okruhu, řídil jsem spolu s mými
pomocníky v prostoru Minská polní velitelsko-štábní hru, jíž se
zúčastnili velitelé jezdeckých a některých tankových svazků
okruhu a náčelníci a operační pracovníci štábů.
Štábní hra již skončila a 1. června jsme ve štábu 3. jezdeckého
sboru v Minsku dělali její hodnocení. Znenadání mi člen vojenské
rady okruhu divizní komisař Susajkov sdělil, že právě volala
Moskva, abych okamžitě odcestoval a zítra se hlásil u lidového
komisaře obrany.
Prvním vlakem jsem odjel do Moskvy a 2. června ráno jsem
byl již v přijímací místnosti K. J. Vorošilova.
Uvítal mne R. P. Chmelnickij, který vedl u lidového komisaře
oddělení pro zvláštní záležitosti. Řekl mi, že Vorošilov již čeká.
„Jděte, dám okamžitě rozkaz, aby vám připravili kufr pro delší
cestu.“
„Pro jakou delší cestu?“
„Běžte k lidovému komisaři, řekne vám všechno, co je třeba.“
Vkročil jsem do pracovny a hlásil jsem svůj příjezd. Vorošilov
se zeptal, jak se mám, a pak řekl:
„Japonská vojska neočekávaně vtrhla na území nám
spřáteleného Mongolská, které se sovětská vláda smlouvou z 12.
března 1936 zavázala bránit před jakoukoli vnější agresí. Tady je
mapa se situací, jaká tam byla 30. května.“
Přistoupil jsem k mapě.
„Zde,“ řekl lidový komisař a ukázal místo na mapě, „již dlouho
docházelo k menším provokačním útokům na mongolské
pohraničníky a tady japonské jednotky, které jsou součástí skupiny
vojsk chajlaerské posádky, vtrhly na území MLR a napadly
mongolské pohraniční jednotky na úseku východně od řeky
Chalchin-golu.“
„Domnívám se,“ pokračoval lidový komisař, „že začalo
nebezpečné válečné dobrodružství. V každém případě to tímhle
neskončí… Mohl
byste tam okamžitě letět, a bude-li to zapotřebí, převzít velení
vojsk?“
„Jsem připraven odcestovat okamžitě.“
„Výborně,“ řekl lidový komisař. „Letadlo bude pro vás
připraveno na ústředním letišti v 16 hodin. Jděte k I. V.
Smorodinovovi, vyzvedněte si u něho potřebné materiály a
domluvte se s ním o spojení s generálním štábem. K letadlu se
dostaví malá skupina důstojníků odborníků, která vám bude k
dispozici. Na shledanou, přeji vám mnoho úspěchů!“
 Po rozloučení s lidovým komisařem jsem odešel do
generálního štábu k úřadujícímu zástupci náčelníka Ivanu
Vasiljeviči Smorodinovovi, kterého jsem znal již dříve. Měl na
stole rozloženou stejnou mapu jako lidový komisař. Ivan
Vasiljevič řekl, že k situaci, s níž mne seznámil lidový komisař,
nic více dodat nemůže, a proto náš rozhovor se bude týkat jen
spojení se mnou.
„Prosím vás,“ řekl Smorodinov, „jakmile přijedete na místo,
zjistěte, oč tam jde, a otevřeně nám sdělte váš názor.“ Nato jsem se
se Smorodinovem rozloučil.
Naše letadlo brzy vzlétlo a zamířilo k Mongolsku. Poslední
přistání před tím, než jsme opustili naši zemi, bylo v Citě, kde nás
vojenská rada okruhu informovala o situaci. Ve štábu nás uvítali
velitel okruhu V. F. Jakovlev a člen vojenské rady D. A.
Gapanovič, kteří nám sdělili poslední události: nové bylo to, že
japonské letectvo proniká hluboko na území MLR, kde
pronásleduje a sestřeluje naše stroje.
Ráno 5. června jsme přijeli do Tamcak-Bulaku, do štábu 57.
zvláštního sboru, kde jsme se také setkali s velitelem divize N. V.
Feklenkem – velitelem sboru, plukovním komisařem M. S.
Nikiševem – komisařem sboru, velitelem brigády A. M.
Kuščevem, náčelníkem štábu, a jinými.
Když Kuščev referoval o situaci, hned zpočátku prohlásil, že
situace není ještě dostatečně prozkoumána.
Z jeho slov bylo jasné, že velení sboru skutečnou situaci nezná.
Zeptal jsem se Feklenka, zda je podle jeho názoru možné velet
vojsku na vzdálenost 120 km od bojiště.
„Jsme tady samozřejmě dost daleko,“ odpověděl, „ale náš
prostor, kde se události vyvíjejí, není dost dobře operačně
připraven. Vpředu není ani jeden kilometr telefonních a
telegrafních linek, není vybudováno ani jedno velitelské stanoviště,
nejsou přistávací plochy.“
„A co se dělá pro to, aby to všechno bylo?“
„Chceme poslat pro dříví a začít budovat velitelské stanoviště.“
Zjistilo se, že nikdo z velení sboru, kromě plukovního komisaře
Niki-seva, v prostoru událostí nebyl. Navrhl jsem veliteli sboru,
aby se mnou odjel na přední linii a tam pečlivě prozkoumal situaci.
Odvolal se na to, že ho mohou každou chvíli zavolat z Moskvy k
telefonu, a navrhl, aby se mnou jel soudruh Nikišev.
Po cestě mi komisař podrobně vyprávěl o stavu sboru, jeho
bojové schopnosti, o štábu, jednotlivých velitelích a politických
pracovnících. Ňikišev udělal na mne velmi dobrý dojem. Znal svou
věc, znal lidi, jejich nedostatky a přednosti.
Podrobné seznámení s terénem v prostoru událostí, rozhovory s
veliteli a komisaři jednotek našich vojsk a mongolské armády,
stejně jako se štábními důstojníky, to všechno mi umožnilo lépe
pochopit charakter a rozsah událostí a bojovou schopnost
japonských vojsk. Tam jsem také zjistil nedostatky našich a
mongolských vojsk v akci. Jedním z hlavních nedostatků bylo, že
chyběl podrobný průzkum nepřítele.
Všechno nasvědčovalo tomu, že nejde o pohraniční konflikt,
nýbrž o to, že se Japonci nezřekli vůči sovětskému Dálnému
východu a MLR svých agresivních cílů a můžeme tedy v nejbližší
době očekávat ještě rozsáhlejší akce.

132
 Při hodnocení celkové situace jsme dospěli k závěru, že silami
57. zvláštního sboru v MLR nelze zabránit japonskému válečnému
dobrodružství, zejména začnou-li operace současně v několika
oblastech a na několika směrech.
Po návratu na velitelské stanoviště a po poradě s velením sboru
jsme poslali lidovému komisaři obrany zprávu, v níž jsme stručně
vyložili plán činnosti sovětsko-mongolských vojsk: pevně držet
předmostí na pravém břehu Chalchin-golu a současně připravit
protiúder z hloubky. Příští den jsme dostali odpověd. Lidový
komisař plně souhlasil s naším hodnocením situace a plánovanými
operacemi. Ještě týž den jsme obdrželi rozkaz lidového komisaře,
že velitel divize Feklenko je zbaven velení 57. zvláštního sboru a
že velitelem tohoto sboru jsem jmenován já.
Vzhledem ke složité situaci požádal jsem lidového komisaře
obrany, aby posílil naše letecké jednotky a poslal do prostoru
bojových operací alespoň tři střelecké divize a jednu tankovou
brigádu a podstatně doplnil dělostřelectvo, bez něhož, jak jsme se
domnívali, nebylo možné dosáhnout vítězství.
Příští den jsme obdrželi z generálního štábu zprávu, že naše
návrhy byly schváleny. Dodatečně nám poslali letectvo a navíc
skupinu 21 letců, hrdinů Sovětského svazu, v čele se slavným
letcem J. V. Smuškevičem, kterého jsem dobře znal z Běloruského
vojenského okruhu. Současně naše letectvo obdrželo lepší bojovou
techniku, a to zmodernizované I 16 a „čajku“.
Letci, hrdinové Sovětského svazu, vykonali velkou výcvikovou
a výchovnou práci a předali své bojové zkušenosti mladým letcům,
kteří byli k nám přiděleni. Výsledky se dostavily velmi brzy.
Dne 22. června zahájilo 95 našich stíhaček nad územím MLR
urputný letecký boj proti 120 japonským letounům. Této letecké
bitvy se zúčastnili četní hrdinové Sovětského svazu, kteří dali
japonským letcům za vyučenou. Dne 24. června japonské letectvo
znovu opakovalo soustředěný úder a opět bylo poraženo. Japonské
velení, které utrpělo porážku, velmi neorganizovaně odvolávalo
svá letadla z boje.
Dne 26. června se 60 letadel objevilo u jezera Buir Nur, v
prostoru ,,Mongolryba“, a zahájilo rozhořčený boj s našimi
stíhačkami. Podle všech známek se ho zúčastnili již zkušenější
japonští letci, kteří však přesto nedokázali zvítězit. Dodatečně se
zjistilo, že japonské velení sem vrhlo nej-lepší síly svého letectva
ze všech útvarů nalézajících se v Číně.
V leteckých bojích, k nimž došlo od 22. do 26. června, ztratil
nepřítel celkem 64 letadel.
Do 1. července trvaly letecké souboje, i když s menší
urputností, téměř denně. Naši letci v nich zdokonalovali své umění
a zocelovali svou vůli k vítězství.
Často vzpomínám jako voják s vděčností na skvělé letce S. I.
Gricevce, G. P. Kravčenka, V. M. Zabalujeva, S. P. Děnisova, V.
G. Rachova, V. F. Skobarichina, L. A. Orlova, V. P. Kustova, N.
S. Gerasimova a na mnoho a mnoho dalších. Velitel této skupiny J.
V. Smuškevič byl výborným organizátorem, který skvěle znal
bojovou leteckou techniku a dokonale ovládal letecké umění. Byl
to mimořádně skromný člověk, výborný velitel a zásadový
komunista. Všichni letci ho měli upřímně rádi.
 Zvýšená aktivita nepřátelského letectva nebyla náhodná.
Domnívali jsme se, že zřejmě měla za cíl způsobit vážnou porážku
našemu letectvu a získat nadvládu ve vzduchu pro nastávající
velkou útočnou operaci japonských vojsk.
A skutečně. Později se zjistilo, že Japonci po celý červen
soustředovali svá vojska v prostoru Chalchin-golu a připravovali je
k operaci pod názvem Druhé období namonchanského incidentu,
která vyplývala z plánu jejich vojenské agrese. Nejbližším cílem
operace japonských vojsk bylo:
obklíčit a rozdrtit celé uskupení sovětských a mongolských
vojsk rozmístěných na východ od řeky Chalchin-golu;
přepravit se přes Chalchin-gol na západní břeh řeky s cílem
rozdrtit naše zálohy;
dobýt a rozšířit předmostí západně od Chalchin-golu k zajištění
další činnosti.
K uskutečnění této operace přesunul nepřítel z prostoru Chaj-
la-eru vojska vyčleněná pro operace ve svazku 6. armády, která se
právě rozvinovala.
Následující útočná operace měla podle výpočtů japonského
velení skončit v první polovině července tak, aby před příchodem
podzimu bylo možné dokončit všechny válečné operace na území
MLR. Japonské velení bylo o svém vítězství přesvědčeno natolik,
že dokonce pozvalo do prostoru bojové činnosti některé zahraniční
zpravodaje a vojenské přidělence, aby sledovali očekávané vítězné
akce. Mezi pozvanými byli zpravodajové a vojenští přidělenci
hitlerovského Německa a fašistické Itálie.
Na úsvitě 3. července odjel starší poradce mongolské armády
plukovník I. M. Afonin k hoře Bain Cagan, aby zkontroloval
obranu 6. mongolské jezdecké divize, a zde zcela neočekávaně
narazil na japonská vojska, která se v noci tajně přepravila přes
Chalgin-gol a zaútočila na jednotky 6. jezdecké divize MLR.
Využívajíce své početní převahy, obsadila 3. července na úsvitě
Bain Cagan a přiléhající okolí. 6. jezdecká divize MLR ustoupila
na severozápadní výběžky Bain Caganu.
Plukovník Ivan Michajlovič Afonin zhodnotil nebezpečí nově
vzniklé situace a okamžitě odjel na stanoviště velitele sovětských
vojsk (záhy, k 15. červenci, byl 57. sbor přeměněn na 1. armádní
skupinu), kde podal hlášení o situaci, která vznikla na hoře Bain
Cagan. Bylo jasné, že v tomto prostoru nikdo nemůže zastavit
japonské uskupení, které se chystalo zasadit úder z boku a do týlu
hlavního uskupení našich vojsk.
Vzhledem k tomu, že se situace zkomplikovala, byl poplach
vyhlášen ve všech našich zálohách, které dostaly rozkaz
neprodleně se vydat ve všeobecném směru na Bain Cagan a
zaútočit na nepřítele. 11. tanková brigáda, jíž stál v čele velitel
brigády M. P. Jakovlev, dostala rozkaz zaútočit na nepřítele z
chodu. 24. motostřeleckému pluku, zesílenému dělostřeleckým
oddílem, pod velením podplukovníka I. I. Feduninského, byl dán
rozkaz zaútočit na nepřítele v součinnosti sil. tankovou brigádou.
7. motorizovaná obrněná brigáda, jíž velel plukovník A. L.
Lesovoj, měla zasadit úder z jihu. Sem byl také přesunován
obrněný oddíl 8. mongolské jezdecké divize.

134
 Časně ráno 3. července přijelo sovětské velení do prostoru Bain
Caganu. Těžkému dělostřeleckému oddílu 185. dělostřeleckého
pluku byl dán rozkaz vyslat k Bain Caganu průzkum a zahájit
palbu na japonské uskupení. Současně byl dán rozkaz
dělostřelectvu umístěnému za Chalchin-golem (podporujícímu 9.
motorizovanou obrněnou brigádu), aby zaměřilo palbu na nepřítele
na Bain Caganu. Poplach byl vyhlášen také v celém našem
letectvu.
V sedm hodin ráno se objevily první skupiny našeho
bombardovacího a stíhacího letectva, které začaly bombardovat a
útočit na Bain Cagan. Pro nás bylo velmi důležité spoutat a zadržet
nepřítele leteckým útokem a dělostřeleckou palbou na Bain
Caganu, než sem dorazí zálohy, které pak zasadí nepříteli
protiúder.
Abychom zabrzdili další přepravu a soustřeďování
nepřátelských sil v prostoru hory, byl dán rozkaz intenzívně
bombardovat a neustále ostřelovat z děl přepravu přes Chalchin-
gol.
Asi v devět hodin ráno dorazily čelní jednotky předvojového
praporu 11. tankové brigády.
Poměr sil přímo v prostoru Bain Caganu byl následující:
Nepřítel stačil soustředit na Bain Caganu více než 10 000
bodáků, zatímco sovětská vojska tu mohla soustředit přes 1000
bodáků; v japonských jednotkách bylo přibližně 100 děl a na 60
protitankových děl, zatímco my jsme měli něco přes 50 děl včetně
těch, co nás podporovala z východního břehu Chalchin-golu.
Měli jsme však 11. tankovou brigádu se 150 tanky, 7.
motorizovanou obrněnou brigádu se 154 obrněnými auty a 8.
mongolský obrněný oddíl vyzbrojený 45milimetrovými kanóny.
Naším hlavním trumfem byly tedy obrněné a tankové svazky a
my jsme se rozhodli toho okamžitě využít, abychom z chodu
rozdrtili japonská vojska, jež se právě přepravila, aniž jim
dovolíme zakopat se a organizovat protitankovou obranu.
Vyčkávat s protiúderem nebylo možné, protože nepřítel, když
zjistil, že se blíží naše tankové jednotky, se začal rychle
připravovat k obraně a bombardovat kolony našich tanků, které se
neměly kam ukrýt, neboť v délce několika set kilometrů byl zcela
otevřený terén, kde nebyl ani jeden keříček.
V 9.15 hod. jsem se setkal s velitelem 11. tankové brigády M.
P. Ja-kovlevem, který se nalézal u hlavních sil předvojového
praporu a řídil jeho činnost. Provedli jsme hodnocení a rozhodli se
povolat veškeré letectvo, uspíšit pohyb tanků a dělostřelectva a
nejpozději do 10.45 hod. zaútočit na nepřítele. V 10.45 hod. se
hlavní síly 11. tankové brigády rozvinuly a z chodu zaútočily na
japonská vojska.
Japonský voják Nakamura si o těchto událostech ve svém
deníku 3. července zaznamenal:
„Několik desítek tanků znenadání zaútočilo na naše jednotky.
Nastala strašná panika, koně ržáli a rozběhli se na všechny strany,
přičemž táhli za sebou kolesny děl; automobily se rozjely na
všechny strany. Ve vzduchu byla sestřelena dvě naše letadla.
Všichni naši vojáci klesli na mysli. Ve slovníku japonských vojáků
se stále častěji objevují slova:.strašné‘,.smutné‘, ‚hrůza‘,.klesli na
mysli‘, ‚začali se báť.“
Boj trval 4. července celý den a celou noc a teprve ke třetí
hodině ranní 5. července byl odpor nepřítele definitivně zlomen a
japonské jednotky urychleně ustupovaly k přepravě. Ta však byla
vyhozena do vzduchu samotnými japonskými ženisty, kteří se báli
průlomu našich tanků. Japonští důstojníci se vrhali v plné zbroji
přímo do vody a před očima našich tan-kistů šli okamžitě ke dnu.
Zbytky japonských vojsk, která obsadila Bain Cagan, byly
zcela zničeny na východních svazích hory v místech, kde má voda
řeky Chalchin-golu velký spád. Bain Cagan pokrývaly tisíce
mrtvol, hromady zabitých koní, velké množství zničených děl,
minometů, kulometů a aut. V leteckých soubojích bylo v těchto
dnech sestřeleno 45 japonských letadel včetně 20 útočících
střemhlav.
Když velitel 6. armády japonských vojsk generál Kamacubara
(ten, který byl kdysi v Sovětském svazu vojenským přidělencem)
viděl, jak se události vyvíjejí, ještě v noci na 4. července ustoupil s
operační skupinou na druhý břeh. Ústup japonského velitele a jeho
svity z bojiště popsal četař jeho štábu Otani ve svém deníku takto:
„Auto generála Kamacubary jede pomalu a opatrně. Měsíc
osvětluje rovinu. Je světlo jako ve dne. Noc je tichá a napjatá
stejně jako my. Chal-chi je osvětlena měsícem; odrážejí se v ní
záblesky nepřátelských světelných bomb. Obraz je hrozný.
Konečně jsme našli most a šťastně dokončili přepravu zpět.
Proslýchá se, že naše jednotky jsou obklíčeny velkým množstvím
nepřátelských tanků a že jim hrozí úplná zkáza. Musíme být
připraveni.“
Ráno 5. července na Bain Caganu a na západním břehu
Chalchin-golu všechno utichlo. Bitva skončila rozdrcením
hlavního uskupení japonských vojsk. Představuje klasickou
operaci aktivní obrany vojsk Rudé armády, po níž si japonská
vojska již více netroufala přepravovat se na západní břeh Chalchin-
golu.
Mezitím na východním břehu Chalchin-golu bitva pokračovala
se stejnou intenzitou. Nepříteli, rozdrcenému na Bain Caganu, se
podařilo stáhnout na východní břeh zbytky svých jednotek ve
snaze poskytnout pomoc Jasuokově skupině, která měla velké
ztráty a úspěchu rovněž nedosáhla.
Rozdrcení velkého uskupení Japonců na Bain Caganu a
ubránění východního břehu Chalchin-golu značně zvýšily politický
a morální stav našich vojsk a mongolských jednotek. Vojáci,
důstojníci a velitelé jednotek srdečně a vřele blahopřáli svým
sousedům a svým druhům ve zbrani k vítězství.
Hlavní úlohu v baincaganské bitvě sehrála 11. tanková brigáda,
7. motorizovaná obrněná brigáda, 8. mongolský obrněný oddíl a v
součinnosti s nimi působící dělostřelectvo a vojenské letectvo.
Zkušenosti z bitvy v prostoru Bain Caganu ukázaly, že v
tankových, motorizovaných a mechanizovaných jednotkách, které
působily v součinnosti s letectvem a rychlým dělostřelectvem,
máme rozhodující prostředek k uskutečňování energických operací
s rozhodným cílem.
Nepřítel se nyní omezoval jen na bojové průzkumné akce.
Avšak 12. srpna zaútočil pěší pluk posílený dělostřelectvem,

136
obrněnými auty a částečně tanky za podpory 22 bombardovacích
letounů na 22. mongolský jezdecký pluk a obsadil při tom na
jižním úseku fronty kótu Bolšije Peski.
Nepřítel budoval aktivní obranu podél celé fronty; přivážel sem
stavební dříví, kopal půdu, stavěl pohotovostní úkryty a zabýval se
ženijním zesílením obrany. Jeho letectvo, které mělo vážné ztráty
(v období mezi 23. červencem a 4. srpnem bylo sestřeleno 116
letadel), se omezovalo na průzkumné lety a malé bombardovací
akce nad ústřední přepravou, dělostřeleckými postaveními a
zálohami.
Velení sovětsko-mongolských vojsk se pečlivě připravovalo na
to, aby nejpozději 20. srpna uskutečnilo generální útočnou operaci,
jejímž cílem by bylo konečné rozdrcení vojsk, která vpadla na
území Mongolské lidové republiky.
K jejímu uskutečnění byly na požádání vojenské rady 1.
armádní skupině vojsk urychleně dodávány ze Sovětského svazu
nové posily, prostředky a materiálně technické zásoby. Dodatečně
byly přisunuty dvě střelecké divize, jedna tanková brigáda, dva
dělostřelecké pluky a další jednotky. Bylo posíleno bombardovací
a stíhací letectvo.
Abychom mohli uskutečnit tuto velmi složitou operaci, museli
jsme polními cestami dovézt ze zásobovací stanice až k Chalchin-
golu na vzdá –
lenost 650 km:
— dělostřeleckých nábojů 18 000 tun
— střeliva pro letectvo 6 500
— různých pohonných hmot ( amazadel 15 °^“

— potravin všeho druhu 4000 –paliva 7500

— dalších nákladů
K přepravě veškerého tohoto nákladu před zahájením operace
bylo zapotřebí 3500 nákladních a 1400 cisternových aut, zatímco
armádní skupina měla jen 1724 nákladních a 912 cisternových
vozů. Po 14. srpnu bylo do přepravy zapojeno dalších 1250
nákladních a 375 cisternových vozů, které sem byly dovezeny ze
Sovětského svazu. Chybělo ještě 576 nákladních a 113
cisternových vozů.
Hlavní tíha přepravy doléhala na vojenskou automobilovou
dopravu a na auta bojových útvarů včetně dělostřeleckých tahačů.
Rozhodli jsme se pro toto krajní opatření proto, že za prvé jsme
neměli jiné východisko a za druhé proto, že jsme považovali
obranu svých vojsk za dosti pevnou.
Skvělí šoféři dělali pravé divy. Za vysilujícího vedra a
vysušujících větrů trval koloběh dopravy, dlouhý 1200 až 1300
kilometrů, pět dní!
V zajištění týlu a v organizaci dopravy nám velmi pomohl
Zabajkalský vojenský okruh. Bez něho bychom asi sotva stačili
vytvořit v co nejkratší době materiálně technické zásoby nutné pro
operaci.
Za rozhodující faktor úspěchu nastávající operace jsme
považovali operačně taktickou nenadálost, která má dostat
nepřítele do takové situace, aby se nemohl proti našemu
zničujícímu úderu postavit na odpor a podniknout protimanévr.
Zejména jsme počítali s tím, že japonská strana, která neměla
dobré tankové svazky a motorizovaná a mechanizovaná vojska,
nebude s to rychle přemístit své jednotky z vedlejších úseků a z
hloubky proti našim úderným uskupením působícím na křídlech
obrany nepřítele, jejichž úkolem bylo obklíčit 6. japonskou
armádu.
Abychom naše opatření zamaskovali a utajili, vypracovala
vojenská rada armádní skupiny současně s plánem nastávající
operace plán operačně taktického oklamání nepřítele. Tento plán
obsahoval:
— utajení pohybů a soustřeďování vojsk přijíždějících ze
Sovětského svazu k posílení armádní skupiny;
— utajení přeskupení sil a prostředků nalézajících se v obraně
za Chal-chin-golem;
— utajení přepravy vojsk a materiálových zásob přes Chalchin-
gol;
— rekognoskaci výchozích prostorů, úseků a směrů určených k
vojenským akcím;
— zvlášť utajené zpracování úkolů všech druhů vojsk, které se
na nadcházející operaci podílejí;
— utajený doplňující průzkum všemi druhy vojsk;
– dezinformaci a oklamání nepřítele v souvislosti s našimi
záměry.
Těmito opatřeními jsme se snažili vzbudit u nepřítele dojem, že
nepodnikáme žádná přípravná opatření útočného rázu, a dokázat,
že intenzívně pracujeme na vybudování obrany, a nic víc. Proto
bylo rozhodnuto uskutečňovat všechny přesuny, soustředění a
přeskupení jen v noci, kdy jsou akce leteckého průzkumu nepřítele
a vizuální pozorování nanejvýš omezeny.
Do 17.-18. srpna byl vydán kategorický zákaz soustřeďovat
jednotky do prostorů, odkud se počítalo zasadit údery, aby se tak
naše vojska mohla dostat do boků a do týlu celého nepřátelského
uskupení. Velitelé, kteří prováděli rekognoskaci terénu, museli
jezdit v rudoarmejských uniformách a jen na nákladních autech.
Věděli jsme, že nepřítel provádí rádiový průzkum a
odposlouchává telefonické rozhovory. Abychom ho
dezinformovali, vypracovali jsme celý program rádiových a
telefonních zpráv. Hovory se vedly jen o obraně a její přípravě k
podzimní a zimní kampani. Oklamání rádiem bylo založeno hlavně
na kódu, který mohl být snadno dešifrován.
Bylo vydáno mnoho tisíc letáků a několik brožur věnovaných
vojákům v obraně. Tyto letáky a brožury byly podvrženy nepříteli
s tím, aby viděl, jakým směrem se provádí politická příprava
sovětsko-mongolských vojsk.
Soustředění vojsk – křídelních úderných uskupení – a jejich
přesun do výchozích prostorů pro zahájení útoku byly určeny na
noc z 19. na 20. srpna. S příchodem úsvitu se měli všichni skrýt ve
zvláštních úkrytech v porostu podél řeky. Bojová technika
dělostřelectva, minomety, tažné prostředky aj. byly pečlivě ukryty
maskovacími sítěmi připravenými z místních materiálů. Tankové
jednotky byly vyváděny do výchozích prostorů v malých
skupinách z různých směrů a bezprostředně před zahájením
dělostřelecké a letecké přípravy. Umožňovala to jejich rychlost.
Všechny noční pohyby byly maskovány hlukem, jenž byl
vytvářen lety letadel a palbou dělostřelectva, minometů, kulometů

138
a pušek; tento hluk dělaly jednotky přesně podle grafu, který byl
koordinován s pohybem vojsk.
Abychom maskovali pohyb, využili jsme zvuková zařízení,
která dobře napodobovala hluk, jako když se zatloukají do země
kůly, létají letadla, jedou tanky apod. K imitovanému hluku jsme
začali připravovat nepřítele 12-15 dní před zahájením přesunu
vytvářených úderných uskupení. Zpočátku přijímali Japonci tuto
imitaci za skutečné vojenské akce a ostře-lovali prostory, odkud k
nim tyto hluky doléhaly. Později, když si už bud zvykli, nebo
zjistili, oč jde, si žádných hluků obvykle již více nevšímali, což
bylo pro nás v období skutečných přeskupování a soustřeďování
našich vojsk velmi důležité.
Aby se nepříteli nedostaly zprávy o útočné operaci, vypracoval
plán generálního útoku ve štábu armádní skupiny osobně velitel,
člen vojenské rady, náčelník politického oddělení, náčelník štábu a
náčelník operačního oddělení. Velitelé a náčelníci jednotlivých
druhů vojsk a náčelník týlu pracovali jen na jednotlivých otázkách
a podle plánu schváleného velitelem. Plán operace, rozkazy a
bojové příkazy a jinou operační dokumentaci psala na stroji jedna
písařka.
Podle toho, jak se blížila doba útoku, byly jednotlivé kategorie
velitelského sboru postupně seznamovány s plánem operace,
počínaje čtyřmi a konče jedním dnem před zahájením bojových
akcí. Vojáci a poddůstojníci obdrželi bojové úkoly tři hodiny před
útokem.
Další události a celý průběh naší útočné operace ukázaly, že
zvláštní opatření zaměřená k dezinformaci a k maskování, stejně
jako ostatní opatření k přípravě nenadálé operace sehrála velmi
důležitou úlohu; nepřítel to doopravdy nečekal.
Při přípravě srpnové operace byla zvláštní pozornost věnována
organizaci pečlivého průzkumu nepřítele. Četní velitelé, štáby a
průzkumné orgány prokázali na začátku bojových operací, že mají
malé zkušenosti. Průzkum byl postaven před četné úkoly, které
nebyl často s to splnit a které neměly zásadní význam. V důsledku
toho úsilí průzkumných orgánů se nesoustředovalo na hlavní
průzkumné cíle. Často sami průzkumníci dezorientovali svá
velitelství pravděpodobnými závěry, které si vykonstruovali jen na
základě těch či oněch příznaků a úsudků.
V dějinách bojů, bitev a operací byly samozřejmě případy, kdy
tyto předpoklady se uskutečnily, ale my jsme nemohli stavět
vážnou operaci na pochybných údajích. V nastávající operaci
směřující k obklíčení a zničení nepřátelské armády nás zajímalo
především její přesné umístění a počet.
Složitost získávání údajů o nepříteli se zvětšovala tím, že v
prostoru, kde vojenské akce probíhaly, nebylo civilní obyvatelstvo,
od něhož by bylo možné něco se dozvědět. Japonští přeběhlíci
neexistovali. Barguti, kteří k nám přeběhli, o umístění a počtu
japonských útvarů a svazků zpravidla nic nevěděli. Nejlepší údaje
jsme získávali při průzkumu bojem. Tyto údaje však hovořily jen o
předním okraji a nejbližších palebných postaveních dělostřelectva
a minometů.
Naše průzkumné letectvo pořizovalo dobré letecké snímky
hloubky obrany, avšak vzhledem k tomu, že nepřítel zpravidla
používal ve velkém rozsahu maket a jiných metod sloužících
našemu oklamání, museli jsme být ve svých závěrech velmi
opatrní a mnohonásobnými kontrolami zjišťovat, co je skutečné, a
co neodpovídá pravdě.
Proniknout v malých průzkumných skupinách do hloubky
obrany nepřítele bylo možné zřídkakdy, protože Japonci terén v
prostoru rozmístění svých vojsk velmi dobře prohledávali.
Přesto však, bez ohledu na tyto nepříznivé okolnosti, se nám
podařilo organizovat průzkum a získat tak jeho prostřednictvím
celou řadu cenných údajů.
Dobře si počínal průzkum 149. motostřeleckého pluku, v němž
se jeho organizací zabýval bezprostředně sám velitel pluku hrdina
Sovětského svazu major I. M. Remizov, který všestranně znal
specifické stránky průzkumu. Viděl jsem majora Remízová na
cvičení. Ukazoval průzkumníkům, jak se dá nejlépe chytit zajatec
do léčky, jak proklouznout přes nepřátelské bojové zajištění v noci.
Major se v těchto věcech velmi dobře vyznal a průzkumníky pak
těšila skutečnost, že je učí sám velitel pluku, jehož měli rádi a
vážili si ho.
Za nejslabší místo v japonském uskupení jsme považovali
křídla obrany a to, že nepříteli chyběly mobilní zálohy. Pokud však
jde o terén, ten byl pro útočící vojska všude obtížný.
Plán stranickopolitického zajištění operace byl rovněž
vypracován na základě konkrétních úkolů a obsahoval dvě etapy:
přípravnou a výkonnou.
V přípravné etapě se počítalo hlavně se zajišťováním těch
opatření, která uskutečňovala vojenská rada armádní skupiny při
soustřeďování sil a prostředků k nastávající operaci, s prací mezi
vojsky, jež přijížděla z vnitrozemí, a s předáním jim bojových
zkušeností. Aby tento velmi důležitý úkol splnili všichni
komunisté, političtí pracovníci a velitelé, bylo nutné zesílit aktivitu
bezprostředně v družstvech, četách a rotách. Bylo nezbytné
věnovat větší pozornost týlovým orgánům, na nichž v mnohém
záviselo včasné hmotné a technické zajištění operace.
Sovětská vojska věděla, že naše proletářská, internacionální
povinnost spočívá v tom, abychom v těžké době neopustili
bratrský mongolský lid.
Velkou politickou práci vyvíjel list „Geroičeskaja
krasnoarmejskaja“, který v každém čísle popularizoval bojovou
činnost vojáků, poddůstojníků a velitelů, vojsk armádní skupiny a
bojové tradice Rudé armády.
S uvedeným listem aktivně spolupracovali spisovatelé V.
Stavskij, K. Simonov, L. Slavin, B. Lapin, Z. Chacrevin, V.
Višněvskij, J. Petrov a všudypřítomní fotoreportéři M. Bernštejn a
V. Ťomin. Zejména bych se chtěl zmínit o Vladimíru Stavském.
Tento skvělý literát a propagandis-ta žil s vojáky jedním životem.
Považuji ho za výborného frontového zpravodaje. Velká škoda, že
tento opravdový válečný spisovatel zahynul jako voják v roce 1941
v bojích u Moskvy. Redaktorem listu byl D. Orten-berg, schopný a
operativní pracovník, který dovedl vytvořit kolektiv
spolupracovníků listu a aktivně zapojit do jeho činnosti četné
vojáky, velitele a stranické politické pracovníky.
Při zahájení operace dostala redakce listu za úkol hlavně vydat
a rychle rozšířit letáky sloužící k informaci vojáků, poddůstojníků
a velitelů.

140
 Dne 20. srpna 1939 zahájila sovětská a mongolská vojska
ofenzívu, za níž měla být japonská vojska obklíčena a zničena.
Byla neděle s teplým a klidným počasím. Japonské velení,
přesvědčené, že sovětsko-mongolská vojska nehodlají útočit a ani
se na to nepřipravují, povolilo generálům a vyšším důstojníkům
dovolenky na neděli. Mnozí z nich byli v tento den daleko od
svých vojsk: jedni v Chaj-la-eru, druzí v Kan-ču-eru, třetí v Džin
Džin Sume. Přihlédli jsme k této nikoli bezvýznamné okolnosti,
když jsme se rozhodovali, že operace bude zahájena právě v
neděli.
ROZHODNUTI VELITELE 1. ARMÁDNÍ SKUPINY PŘI
PROVÁDĚNÍ ÚTOČNÉ OPERACE V SRPNU 1939
V 5.45 hod. zahájilo naše dělostřelectvo nenadálou a mohutnou
palbu na protiletadlová děla a kulomety nepřítele. Jednotlivá děla
střílela kouřové granáty na cíle, na něž mělo útočit naše
bombardovací letectvo.
Na břehu Chalchin-golu stále více narůstal hluk motorů
blížícího se letectva. Startovalo 150 bombardovacích letounů a na
100 stíhaček. Jejich nálety byly velmi účinné a pozvedly ducha
vojáků a velitelů.
V 8.15 hod. zahájilo dělostřelectvo a minomety všech ráží
palebný úder na nepřátelské cíle s použitím všech technických
možností. V 8.30 hod. přiletěla opět letadla. Všemi telefonickými
linkami a vysílačkami byl tlumočen kódovaný rozkaz: za 15 minut
zahájit útok všemi silami.
Přesně v 8.45 hod., kdy naše letectvo útočilo na nepřítele a
bombardovalo jeho dělostřelectvo, byly vypáleny červené rakety,
které hlásily zahájení útoku. Útočící jednotky, chráněné
dělostřeleckou palbou, vyrazily rychle kupředu.
BOJOVÁ ČINNOST NA CHALCHYN-COLU (od M. do
31; srpna 1939)
Úder našeho letectva a dělostřelectva byl tak mohutný a
úspěšný, že nepřítel byl morálně a fyzicky zlomen a nemohl první
půldruhé hodiny zahájit odvetnou dělostřeleckou palbu. Jednotlivé
pozorovatelny, spojení a palebná postavení japonského
dělostřelectva byly zničeny.
Útok probíhal přesně podle plánu operace a podle plánů boje.
Jedině 6. tanková brigáda, která nestačila dokončit přepravu přes
Chalchin-gol, se zúčastnila 20. srpna bojů jen částí svých jednotek.
Přeprava a soustředění brigády byly dokončeny až na sklonku toho
dne.
Ve dnech 21. a 22. srpna probíhaly úporné boje zejména poblíž
Bolšich Pešků, kde nepřítel kladl větší odpor, než jsme
předpokládali. Abychom napravili chybu, museli jsme zasadit do
boje dodatečně ze zálohy 9. motorizovanou obrněnou brigádu a
posílit dělostřelectvo.
Naše tankové a mechanizované jednotky, které rozdrtily
křídelní uskupení nepřítele, dokončily na sklonku 26. srpna
obklíčení celé 6. japonské armády. Tímto dnem začalo rozdělení
nepřátelského uskupení na části a jeho zničení.
Boj byl o to složitější, že probíhal v terénu plném sypkého
písku, hlubokých jam a písečných přesypů.
Japonské jednotky bojovaly do posledního muže. Vojáci si
však postupně uvědomovali neopodstatněnost oficiální
propagandy o neporazi-telnosti císařské armády, protože měla
mimořádně velké ztráty a během čtyř měsíců války nevyhrála ani
jednu bitvu.
Zajímavé jsou poznámky některých japonských vojáků a
důstojníků, které charakterizují jejich tehdejší pocity.

141
 Uvedme například záznamy z Fakutova deníku:
„20. srpna 1939.
Od rána bylo hezké počasí. Asi 50 nepřátelských stíhaček a
bombardérů se ve skupinách objevilo ve vzduchu. V 6.30 hod.
zahájilo nepřátelské dělostřelectvo s veškerou svou silou
ostřelování. Dělostřelecké granáty nám hvízdají nad hlavami.
Mraky dělostřeleckých granátů padají nedaleko od nás. Je to
hrozný pocit. Pozorovací hlídka dělá vše pro to, aby vypátrala
nepřátelské dělostřelectvo, ale marně, protože bombardovací
letouny útočí a stíhačky ostřelují naše vojska. Nepřítel vítězí na
cele frontě.
7.45 hod.
Je nám úzko. Sténání a výbuchy nám připomínají peklo.
Vznikla velmi těžká situace. Jsme obklíčeni. Bude-li tmavá noc,
musí být všichni ve spojovacích zákopech… Vojákova duše je
smutná… Naše situace je nezáviděníhodná, složitá a zamotaná.
8.30 hod.
Nepřátelské dělostřelectvo nepřestává ostřelovat naše jednotky.
Ať se hneme kamkoli, nikde nenalézáme záchranu, všude padají
granáty. Naše spása je jen v bóddhisatvě. 14.40 hod.
Probíhá nelítostný boj, kolik je zabitých a raněných, nevíme…
Ostřelo-vání nepřestává.
21. srpna
Velký počet letadel sovětsko-mongolského letectva
bombarduje naše postavení, také dělostřelectvo nás nenechává na
pokoji. Po bombardování a dělostřeleckém ostřelování se vrhá na
zteč nepřátelská pěchota. Počet zabitých neustále vzrůstá. V noci
bombardovalo nepřátelské letectvo naše týlová zařízení.
22. srpna – 9.30 hod.
Nepřátelská pěchota zaútočila, kulomety nepřítele zahájily
silnou palbu. Byli jsme ve velkém nebezpečí a strašně jsme se
lekli. Nálada se viditelně zhoršila. Když byli všichni důstojníci
zabiti, byl jsem jmenován velitelem roty. Byl jsem tím značně
vzrušen a celou noc jsem nespal.“
Tím končí záznam ve Fakutově deníku i sám jeho život.
Velká pozornost byla v tehdejší japonské armádě věnována
ideologickému zpracování vojáků, namířenému proti Rudé
armádě. Naše armáda byla popisována jako technicky zaostalá, a
pokud jde o její bojové kvality, byla přirovnávána ke staré carské
armádě z rusko-japonské války 1904 až 1905. Proto bylo to, co
japonští vojáci viděli v bojích na Chalchin-golu, když se ocitli v
mohutné palbě tanků, letectva, dělostřelectva a dobře
organizovaných střeleckých vojsk, pro ně naprosto neočekávané.
Japonského vojáka učili, že dostane-li se do zajetí, bude stejně
zastřelen, ale napřed ho budou mučit. Musím říci, že tato
propaganda dosahovala u japonských vojáků v té době svého
účelu.
Skutečnost však toto všechno vyvrátila. Vzpomínám si, jak na
úsvitě jednoho srpnového dne přivedli ke mně na pozorovatelnu
zajatého japonského vojáka strašně pokousaného od komárů.
Tento voják byl zajat v rákosí průzkumníky pluku Feduninského.
Na mou otázku, kde a kdo ho takhle zřídil, odpověděl, že ještě
spolu s jedním vojákem byl včera večer poslán do rákosí, aby
odtud pozorovali Rusy, ale ochrannou síť proti komárům
nedostali. Velitel roty jim nařídil, aby seděli bez pohnutí a
nenechali se zajmout. V noci přepadli vojáky komáři. Ti se však
nechali strašně pokousat, a aby se neprozradili, seděli bez hnutí až
do rána.
 „Když Rusové něco zavolali a namířili na nás pušky,“ vyprávěl
zajatec, ,,zvedl jsem ruce, protože jsem už nemohl muka déle
snášet.“
Potřebovali jsme údaje o japonských jednotkách na úseku, kde
byl tento
Japonec zajat. Abychom mu „rozvázali“ jazyk, dal jsem
rozkaz, aby dostal půl sklenky vodky. Velmi jsem se však podivil,
když Japonec po zhlédnutí sklenice řekl:
„Prosím vás, trochu upijte, bojím se, že je to otrávené. Jsem
jediným synem mého otce, který má obchod s galanterním zbožím,
a tudíž jsem také jeho jediným dědicem.“
Náš tlumočník mu řekl, že podle brožury, kterou japonským
vojákům vydalo jejich velení, mají umírat se slovem „banzaj“ na
rtech. Zajatec se usmál a řekl:
„Otec mi nařídil, abych se vrátil domů živý, a ne mrtvý.“
Dne 30. srpna 1939 byla 6. japonská armáda, která vtrhla na
území Mongolské lidové republiky, zcela zničena. Soudruh Ch.
Čojbalsan, který navštívil jednotky našich vojsk, srdečně
poděkoval vojákům za to, že sovětští lidé svou krví zpečetili
věrnost přijatým závazkům. Zdrcující odpor sovětských a
mongolských vojsk a nebývalé rozdrcení elitních jednotek
japonské armády donutily tehdejší japonské vládnoucí kruhy
revidovat své názory na sílu a bojovou schopnost Sovětské
armády, zejména na morální stav sovětských vojáků.
Lidový komisař obrany K. J. Vorošilov v rozkaze ze 7.
listopadu 1939 napsal: „Vojáci a velitelé, účastníci bojů u
Chalchin-golu, jsou zahrnuti skutečnou slávou. Za odvahu a
hrdinství, za skvělé splnění bojových rozkazů si vojska, která se
zúčastnila bojů v prostoru Chalchin-golu, zasloužila velké díky.“
Inspirátorkou hrdinských akcí našich vojáků byla komunistická
strana a její frontový oddíl, armádní stranická organizace.
Komunisté svým statečným příkladem strhli ostatní k hrdinským
činům.
Chtěl bych se zmínit o těch velitelích a politických
pracovnících, kteří svou organizátorskou činností, stranickými a
politickými akcemi a mistrným velením uspíšili rozdrcení
japonských vojsk a proslavili sovětské zbraně.
Velmi rád vzpomínám na divizního komisaře M. S. Nikiševa,
který jako výborný vedoucí pracovník a nanejvýš zásadový člen
strany řídil činnost vojenské rady tak, že jsme přes veškerou
složitou a napjatou situaci neměli ani jedno nedorozumění nebo
rozpor. My všichni, chalchingo-lovci, jsme byli hluboce
zarmouceni zprávou, že zahynul na začátku Velké vlastenecké
války na Ukrajině, kde byl členem vojenské rady 5. armády
Jihozápadního frontu.
Nelze zapomenout hrdinských činů letců J. V. Smuškeviče, S.
I. Gri-cevce, V. M. Zabalujeva, G. P. Kravčenka, V. F.
Skobarichina, V. G. Ra-chova a jiných, kteří byli příkladem
hrdinství a odvahy.
Jednou při pronásledování skupiny japonských letadel zjistil
stíhací letec dvojnásobný hrdina Sovětského svazu S. I. Gricevec,
že chybí letadlo jeho velitele hrdiny Sovětského svazu V. M.
Zabalujeva. Gricevec vystřelil několikrát za prchajícím nepřítelem,
přestal ho pronásledovat a začal hledat zmizelé letadlo. Obletěl
místo posledního útoku a tu uviděl letadlo ve stepi na území
japonských vojsk.
Při přízemním letu spatřil Gricevec Zabalujeva u letadla.
Zřejmě došlo k havárii. Co dělat? Bez ohledu na velké riziko
přistání v týlu nepřítele se Gricevec okamžitě rozhodl, že svého

143
velitele za každou cenu zachrání v souladu se Suvorovovým
heslem, které platí dodnes: „Sám zahyň, ale přítele zachraň!“
Odvážný a vždy velmi klidný Gricevec mistrně přistál se svým
letadlem na ploše plné trychtýřů. Rychle se přiblížil k
Zabalujevovi a doslova ho vecpal do kabiny jednomístného
letadla. Pak před očima zaražených nepřátelských vojáků otočil
letadlo proti větru, odstartoval s dvojím nákladem a šťastně se
vrátil na své letiště.
V jednom průzkumném boji proti Japoncům byl v oddíle
majora I. L. Kasperoviče zasažen vůz GAZ. Řidič řadový voják
Timochin vůz neopustil, ale zůstal na bojišti, na území nikoho, a
pokusil se závadu spravit. Když Japonci zpozorovali odvážný čin
našeho vojáka, rozhodli se, že ho dostanou živého. Timochin se
bránil jako skutečný sovětský voják. Přestože byl těžce raněn, stále
bojoval.
V tom okamžiku se major Kasperovič, velitel oddílu, bez
ohledu na těžkou situaci rozhodl, že svého vojáka zachrání. Dal
rozkaz, aby byla soustředěna přímá palba děl na palebná postavení
Japonců, rozvinul rotu a vedl ji do útoku na nepřítele. Sám v
obrněném voze se rychle přiblížil k Timochinovu autu a vzal je do
závěsu. Když se Timochin octl na naší straně, se slzami v očích
děkoval veliteli a ostatním, kteří ho za cenu vlastního života
zachránili před jistou smrtí.
„Nepochyboval jsem o tom, že na mne nezapomenete a
nenecháte mne v neštěstí,“ řekl předtím, než byl poslán do
nemocnice, „a jakmile se trochu zotavím, přijdu opět mezi vás.“
Letec hrdina Sovětského svazu nadporučík V. F. Skobarichin
zaútočil v nerovném boji, když bránil svého kolegu nadporučíka
V. N. Vusse, odvážně taranem na japonskou stíhačku, sestřelil ji a
pustil se do boje proti dvěma dalším letounům. Když japonští letci
viděli, s kým mají co činit, otočili svá letadla směrem ke svým
letištím. Skobarichin bez ohledu na těžká poškození letadla šťastně
přistál na svém letišti. Po přistání byly na křídle jeho letadla
nalezeny kousky potahu japonské stíhačky.
V leteckých bojích se zejména vyznamenal nadporučík hrdina
Sovětského svazu V. G. Rachov. Dne 29. července se střetl s velmi
zkušeným japonským leteckým esem. Rachov se pustil do
manévrování a zahájil boj s nepřítelem. V průběhu boje předvedl
japonský letec Takeo veškeré své umění, nicméně Rachovovi se
podařilo Takeovo letadlo zapálit. Japonec vyskočil s padákem, a
když spatřil, že přistál na mongolském území, pokusil se zastřelit,
ale byl zajat.
Když pominulo první vzrušení a Takeo viděl, že se k němu
velitelé Rudé armády dobře chovají, požádal, aby mu ukázali letce,
který tak mistrně bojoval a sestřelil jeho letadlo. Když přišel
Rachov, Japonec se mu nízko poklonil a tím pozdravil vítěze.
S vděčností vzpomínám na četné velitele, s nimiž jsem tehdy
pracoval. Na začátku bojových operací u Chalchin-golu byl I. I.
Feďuninskij pomocníkem velitele pluku pro hospodářské věci.
Když se hledal velitel pro 24. motorizovaný pluk, bylo jeho jméno
navrženo jako první. Nezmýlili jsme se. Feduninskij uměl nalézat
správná řešení ve všech složitých případech, a když začala
ofenzíva našich vojsk, šel pluk pod jeho velením od vítězství k
vítězství.
Po ukončení válečných operací na Chalchin-golu byl
Feduninskij jmenován velitelem 82. divize, která v prvním období
Velké vlastenecké války bojovala mimořádně houževnatě na
možajském směru, zatímco její bývalý velitel Feduninskij úspěšně
velel střeleckému sboru na úseku Jihozápadního frontu.
 Velitel brigády Michail Ivanovic Potapov byl mým zástupcem.
Na něm spočívala velká práce při organizování součinnosti
jednotlivých svazků a druhů vojsk, a když jsme zahájili ofenzívu,
bylo Michailu Ivanoviči svěřeno velení hlavního uskupení na
pravém křídle frontu. Potapov se vyznačoval klidnou povahou. Nic
ho, jak se říká, nemohlo vyvést z míry. Dokonce i v té nejsložitější
a nejhorší situaci byl naprosto klidný, což dobře působilo na
vojáky. Takový byl i ve Velké vlastenecké válce, když velel 5.
armádě Jihozápadního frontu.
Spojení v boji a operacích hraje rozhodující úlohu. Proto bych
se rád zmínil o plukovníku Alexeji Ivanoviči Leonovovi, který za
všech okolností zajišťoval řízení vojsk pomocí nepřetržitého
spojení.
Již jsem hovořil o organizaci stranickopolitické činnosti v
našich jednotkách. Stranické organizace podstatně přispěly k
řešení bojových úkolů. Mezi prvními byli náčelník politického
oddělení armádní skupiny divizní komisař Petr Ivanovic
Gorochov, plukovní komisař Roman Pavlovic Babijčuk, tajemník
stranické komise zvláštního sboru Alexej Michajlovič Pomogajlo a
komisař Ivan Vasiljevič Zakovorotnyj.
Mezi politickými pracovníky svazků zvlášť vynikal plukovní
komisař
Vasilij Andrejevič Syčov, komisař 9. motorizované obrněné
brigády, bývalý uralský hutník. Vasilij Andrejevič dobře pomáhal
svému veliteli brigády a často se ve složitých situacích stavěl do
čela svých jednotek a osobní statečností je strhával k hrdinským
činům. Za Velké vlastenecké války jako člen vojenské rady
armády plnil svěřené úkoly stejně odvážně.
Ve dne v noci pracovali s vypětím ve složitých polních
podmínkách lékaři a lékařský personál, kteří zachraňovali životy a
zdraví našich vojáků a velitelů, a to nejen našich. Vysoce humánní
poměr měli také k raněným japonským zajatcům.
Dobře se pamatuji na setkání s profesorem M. N. Achutinem.
Jednou mi hlásili, že profesor Achutin, který byl po četných
operacích velmi unaven a sotva stál na nohou, řekl, aby mu
odebrali krev pro raněného velitele. Zatelefonoval jsem mu a
poradil, aby vzal krev některému z mladších lékařů. Profesor
Achutin stručně odvětil: „Nemám čas, abych hledal potřebnou
skupinu,“ požádal mne, abych ho nezdržoval, a okamžitě dal
raněnému svou krev. Profesor Achutin promyslel a dobře
organizoval jednotný systém etapového léčení raněných.
Poskytoval velkou pomoc také lékařům a lékařskému personálu
bratrské mongolské armády. Pracoval 15 až 18 hodin denně a
navíc věnoval velkou pozornost přípravě a zdokonalování
chirurgů; domnívám se, že nechybím,, řeknu-li, že ti, kteří
pracovali a studovali u profesora Achutina, dosáhli pod jeho
vedením v chirurgickém umění velkých úspěchů.
Pod jeho vedením s úspěchem začínal mladý nadaný chirurg A.
A. Viš-něvskij, nyní akademik, který získal v naší zemi i v cizině
velkou a zcela zaslouženou slávu.
Mongolská vojska, která vyvíjela činnost na Chalchin-golu,
dobře spolupracovala se sovětskými vojsky. Měl jsem možnost
osobně sledovat hromadné bojové hrdinství mongolských ciriků a
jejich velitelů. Chtěl bych se zmínit o těch, kteří se zvlášť
vyznamenali. Byl to řadový cirik Olzvoj, řidič obrněného auta
Chajanchirva, miřiči protiletadlových děl Čultema a Gambosurena
a jezdec Cherloo. Velkou tvůrčí práci vykonal štáb Mongolské
lidové revoluční armády v čele se zástupcem vrchního velitele
MLRA sborovým komisařem Ž. Lchogvasurenem.

145
 Padlým hrdinům Chalchin-golu byl postaven pomník, na němž
jsou vytesána tato naprosto správná slova:
„Věčná sláva hrdinům Sovětské armády a odvážným cirikům
Mongolské lidové revoluční armády, kteří padli v bojích proti
japonským uchvatitelům u řeky Chalchin-golu za svobodu a
nezávislost mírumilovného mongolského lidu, za mír a bezpečnost
národů a proti imperialistické agresi.“
Sovětská vláda, která hodnotila zvlášť vynikající zásluhy
sovětských vojáků, udělila 70 z nich titul hrdiny Sovětského
svazu. Druhou Zlatou medailí hrdiny Sovětského svazu byli
vyznamenáni letci S. I. Gricevec, J. V. Smuškevič a G. P.
Kravčenko.
Po ukončení bojových operací na Chalchin-golu se velitelství a
štáb armádní skupiny koncem října 1939 vrátily do Ulánbátaru,
hlavního města MLR. Dříve jsem znal Mongolsko jen z knih a
novin. Nyní jsem měl možnost tuto zemi osobně poznat.
Zvláště rád vzpomínám na prostý mongolský lid, jeho dobrotu
a upřímnou víru v Sovětský svaz. Ať jsem byl kdekoli – v jurtách
nebo domech, v úřadech nebo ve vojenských jednotkách –, všude
jsem viděl na nejčest-nějším místě portrét V. I. Lenina, o němž
každý Mongol hovořil s vřelostí a láskou.
Naši vojáci byli častými hosty mongolských přátel a naopak
mongolští soudruzi byli přítomni našim cvičením, zaměstnáním a
sportovním soutěžím, kde jsme se jim snažili předat zkušenosti,
jichž jsme nabyli v minulých bojích.
Mongolský lid se choval s velikou úctou a láskou k
Chorlogijnu Čoj-balsanovi, s nímž jsem se spřátelil, když v srpnu
přijel ke mně na velitelské stanoviště na hoře Chamar Daba. Byl to
nevšední, velmi srdečný člověk a věrný přítel Sovětského svazu.
Byl skutečným internacionalistou, který zasvětil svůj život boji
proti imperialismu a fašismu. Naposledy jsem ho viděl ve Velké
vlastenecké válce, když přivážel na frontu příslušníkům Rudé
armády dárky od mongolského lidu.
Viděli jsme, jak velké úctě se mezi lidem těší tajemník ÚV
Mongolské lidové revoluční strany soudruh Jumžagijn Cedenbal,
vysoce vzdělaný a schopný člověk, který mnoho let pracoval s
Čojbalsanem a jinými členy ÚV strany. Po Čojbalsanově smrti
stojí Cedenbal již mnoho let v čele strany a státu, jenž s úspěchem
uskutečňuje výstavbu socialismu.
Při této příležitosti bych poněkud předběhl události a zmínil se
o pomoci, kterou poskytl mongolský lid Sovětskému svazu ve
Velké vlastenecké válce proti fašistickému Německu.
Jen v roce 1941 došlo z Mongolské lidové republiky 140
vagónů různých dárků pro sovětské vojáky v celkové částce 65
miliónů tugriků. Do Zahraniční banky došlo 2 500 000 tugriků,
100 000 amerických dolarů a 300 kg zlata. Z těchto prostředků
byly vyrobeny 53 tanky, z nichž 32 byly T 34, jež byly
pojmenovány podle významných osobností – Sůch-bátara a jiných
hrdinů Mongolské lidové republiky. Mnohé z těchto tanků s
úspěchem bojovaly proti německým vojskům a došly až do
Berlína ve svazku 112. tankové brigády 1. gardové tankové
armády.
Kromě tanků obdrželo sovětské vojenské letectvo letku
„Mongolský arat“, která se stala součástí 2. oršského gardového
leteckého pluku a ukončila svou vítěznou bojovou cestu u
Královce jako součást 3. běloruského frontu.
Rudá armáda dostala v letech 1941-1942 jako dar 35 000 koní,
jichž bylo použito k doplnění sovětských jezdeckých jednotek.
 Během Velké vlastenecké války byli pracující Mongolské
lidové republiky v čele s Ch. Čojbalsanem, J. Cedenbalem a
jinými státníky častými hosty našich vojáků. Každý jejich příjezd
ještě více upevňoval bratrské přátelství mezi sovětským a
mongolským lidem.
Záslužnou práci v období bojových operací na Chalchin-golu
vykonal sovětský velvyslanec v MLR I. A. Ivanov. Díky jeho péči
naše vojska neměla nikdy potíže s dodáváním potravin. Ivanov se
těšil velké úctě mongolského lidu a státních a stranických činitelů,
jimž se snažil pomáhat slovem i činem.
Naše vojska po návratu do zimních ubytovacích prostorů
hodnotila výsledky bojové činnosti. Bylo potěšující, jak se
prohloubily znalosti vojáků a velitelů. Do jednotek, které se bojů
bezprostředně nezúčastnily, byli posíláni nejlepší vojáci a velitelé,
aby zde předávali své zkušenosti, jež získali v bojích proti
japonským vojskům. Podstatně se přepracovávalo politické
zajištění bojové přípravy vojsk.
To vše přineslo velmi účinné výsledky při přípravě a bojové
pohotovosti vojsk. Není náhodné, že svazky, které byly v letech
1939-1940 v Mongol-sku a v roce 1941 byly přemístěny do okolí
Moskvy, bojovaly skvěle proti německým vojskům.
Začátkem května 1940 jsem dostal z Moskvy rozkaz, abych se
dostavil do lidového komisariátu v souvislosti s mým jmenováním
do jiné funkce.
V době, kdy jsem přijel do Moskvy, bylo uveřejněno usnesení
vlády
0 udělení generálských hodností vyšším důstojníkům Rudé
armády. Spolu s dalšími třemi soudruhy jsem dostal hodnost
armádního generála
1 já.
Za několik dní nato jsem byl přijat osobně J. V. Stalinem a
jmenován do funkce velitele Kyjevského zvláštního vojenského
okruhu.
Se Stalinem jsem se předtím nikdy nesešel, a proto jsem šel k
němuznač-ně vzrušen.
Kromě Stalina byli v jeho pracovně M. I. Kalinin, V. M.
Molotov a jiní členové politbyra.
Stalin se se mnou pozdravil, zapálil si dýmku a okamžitě se
zeptal: „Jak hodnotíte japonskou armádu?“
„Japonští vojáci, kteří bojovali proti nám na Chalchin-golu,
jsou dobře připraveni, zvláště pro boj zblízka,“ odpověděl jsem.
„Jsou disciplinovaní, svědomití a houževnatí v boji, zejména v
obranném. Nižší velitelé jsou připraveni velmi dobře a bojují s
fanatickou houževnatostí. Zpravidla se zajmout nenechávají a
nezastavují se ani před ‚harakiri‘. Důstojníci, zvláště vyšší a
nejvyšší, jsou připraveni málo, nejsou iniciativní a mají sklon
jednat podle šablony.
Pokud jde o technické vybavení japonské armády, považuji je
za zaostalé. Japonské tanky typu našich MS 1 jsou zjevně
zastaralé, špatně vyzbrojené a jezdí pomalu. Musím rovněž říci, že
na začátku tažení vítězilo japonské letectvo nad naším. Japonská
letadla převyšovala naše letadla do té doby, než jsme dostali
zlepšenou ‚čajku‘ a 116. Když k nám však přijela skupina letců
hrdinů Sovětského svazu v čele s J. V. Smuškevičem, začala být
naše nadvláda ve vzduchu zřejmá.
Chtěl bych zdůraznit, že jsme měli co činit s elitními, tzv.
císařskými jednotkami japonské armády.“
Stalin velmi pozorně všechno vyslechl a pak se zeptal:
„Jak bojovala naše vojska?“

147
 „Naše kádrová vojska bojovala dobře. Zvlášť to platí o 36.
motorizované divizi pod velením Petrova a 57. střelecké divizi pod
velením M. V. Galanina, která sem byla přesunuta ze Zabajkalska.
82. střelecká divize, která byla přemístěna z Uralu, ze začátku
bojovala špatně. Byli v ní málo vycvičení vojáci a velitelé. Tato
divize byla postavena a doplněna záložníky krátce před svým
odesláním do Mongolská.
Velmi dobře bojovaly tankové brigády, zvláště 11. brigáda, v
jejímž čele stál velitel brigády hrdina Sovětského svazu M. P.
Jakovlev, ale tanky BT 5 a BT 7 se dají lehce zapálit. Kdybych
nedisponoval dvěma tankovými a třemi motorizovanými
obrněnými brigádami, sotva bychom mohli 6. japonskou armádu
tak rychle obklíčit a rozdrtit. Domnívám se, že budeme muset
podstatně zvětšit v ozbrojených silách tanková a mechanizovaná
vojska.
Naše dělostřelectvo v každém směru převyšovalo japonské
dělostřelectvo, zejména pokud jde o střelbu. Vcelku jsou naše
vojska podstatně lepší než japonská.
Mongolská vojska, která získala zkušenosti, zocelení a podporu
od jednotek Rudé armády, bojovala dobře, zvláště jejich tankový
oddíl na hoře Bain Cagan. Musím říci, že mongolské jezdectvo
bylo citlivé na nálety letectva a dělostřeleckou palbu a mělo velké
ztráty.“
„Jak vám pomáhali Kulik, Pavlov a Voronov?“ opět se zeptal
Stalin.
„Voronov mi velmi pomohl při plánování dělostřelecké palby a
při organizaci zásobování střelivem. Pokud jde o Kulika, nemohu
se zmínit o jeho nějaké užitečné práci. Pavlov pomohl našim
tankistům tím, že jim předal zkušenosti, jež získal ve Španělsku.“
Pozorně jsem sledoval Stalina a zdálo se mi, že mi se zájmem
naslouchá. Pokračoval jsem:
„Pro všechny druhy našich vojsk, pro velitele svazků, velitele
útvarů a osobně pro mne byly boje u Chalchin-golu velkou školou
bojových zkušeností. Domnívám se, že také japonská strana si
učiní nyní o síle a schopnostech Rudé armády správnější závěry.“
„Povězte mi, jaké potíže musela překonat naše vojska u
Chalchin-golu?“ zasáhl do rozhovoru Kalinin.
„Hlavní potíže byly spojeny s otázkami materiálně technického
zajištění vojsk. Museli jsme přivážet všechno, co jsme potřebovali
k boji a k životu vojsk, ze vzdálenosti 650-700 km. Nejbližší
zásobovací stanice se nalézaly na území Zabajkalského
vojenského okruhu. Dokonce i dříví potřebné k přípravě jídel jsme
museli přivážet ze vzdálenosti 600 km. Oběh vozů činil 1300-1400
km a s tím souvisí obrovská spotřeba benzínu, který jsme byli
nuceni rovněž dovážet ze Sovětského svazu.
Při překonávání těchto potíží nám dobře pomohla vojenská
rada Zabajkalského vojenského okruhu a generálplukovník G. M.
Stern se svým aparátem. Velké nepříjemnosti působili našim
vojákům komáři, jichž je na Chalchin-golu nepřeberné množství.
Každý večer nás doslova ničili. Japonci měli speciální sítě proti
komárům. My jsme je neměli a vyrobili je s velkým zpožděním.“
„Jaký hlavní cíl sledovala podle vašeho soudu japonská vláda,
když organizovala tento vpád?“ zeptal se Kalinin.
„Nejbližším cílem bylo uchvátit území MLR za Chalchin-
golem a pak vybudovat na něm opevněnou čáru, která by chránila
plánovanou výstavbu druhé železnice strategického významu, jež
má vést k hranicím našeho Zabajkalska na západ od
Východočínské železnice.“
 „Nyní máte bojové zkušenosti,“ řekl Stalin. „Ujměte se
Kyjevského okruhu a využijte svých zkušeností k přípravě vojsk.“
Dokud jsem byl v MLR, neměl jsem možnosti podrobně
studovat průběh bojových operací mezi Německem a anglo-
francouzským blokem. Využil jsem příležitosti a zeptal se:
„Jak mám rozumět nanejvýš pasivnímu charakteru války na
Západě a jak se pravděpodobně budou nadále vyvíjet bojové
události?“
Stalin se usmál a řekl:
„Francouzská vláda v čele s Daladierem a britská vláda v čele s
Cham-berlainem nechtějí doopravdy válčit proti Hitlerovi. Stále
ještě doufají, že se jim podaří přimět Hitlera k válce proti
Sovětskému svazu. Tím, že

149
 odmítli v roce 1939 vytvořit spolu s námi protihitlerovský blok,
dokázali, že nechtějí svazovat ruce Hitlerovi v jeho agresi proti
Sovětskému svazu. Z toho však nic dobrého nevzejde. Sami
doplatí na svou neprozíravou politiku.“
Po návratu do hotelu Moskva jsem pod vlivem rozhovoru se
členy politického byra nemohl dlouho usnout.
Stalinův vzhled, jeho tichý hlas, konkrétnost a hloubka úvah,
informovanost o vojenských otázkách a pozornost, s níž
naslouchal mé zprávě, to vše učinilo na mne hluboký dojem.
 VIII

VELITELEM
KYJEVSKÉHO ZVLÁŠTNÍHO
VOJENSKÉHO OKRUHU

Mé jmenování velitelem největšího vojenského okruhu jsem

považoval za zvláštní poctu a dělal jsem vše pro to, abych
nezklamal velkou důvěru ústředního výboru strany a vlády.
Kyjevský zvláštní vojenský okruh byl jedním z předních
vojenských okruhů. Když jsme my „Bělorusové“ pracovali v
letech 1922-1939 v „Běloruském vojenském okruhu, měli jsme
velkou úctu k vojskům Kyjev-ského okruhu a vysoce hodnotili
jejich bojovou přípravu a operační a taktickou vyspělost vedoucích
pracovníků štábů a velitelů.
Měl jsem rovněž radost, že budu v okruhu spolupracovat se
zkušenými předními vojevůdci a politickými pracovníky. Mnohé z
nich jsem znal osobně, o mnohých jsem slyšel od jiných
důstojníků a generálů, s dalšími jsem dlouhá léta spolupracoval.
Náčelníkem štábu Kyjevského zvláštního vojenského okruhu
byl v té době generálporučík M. A. Purkajev. Pracoval jsem s ním
v Běloruském vojenském okruhu, kde byl tenkrát náčelníkem
štábu okruhu. Byl to zkušený a svou práci všestranně ovládající
generál, vysoce kulturní člověk, štábní důstojník velkého formátu.
Velitelem dělostřelectva okruhu byl generál N. D. Jakovlev,
velký odborník v technice a bojovém využití dělostřelectva.
Dvěma armádám veleli generálové I. N. Muzyčenko a F. J.
Kostěnko, s nimiž jsem dlouhou dobu pracoval ve 4. donské
kozácké divizi. Náčelníkem operačního oddělení štábu okruhu byl
plukovník P. N. Rubcov, kterého jsem znal z ústředního aparátu
lidového komisariátu obrany. Rubcova brzy vystřídal plukovník
Ivan Christoforovič Bagramjan, jehož jsem znal jako velmi
seriózního, klidného, pracovitého a z operačního hlediska dobrého
pracovníka. Náčelníkem zásobování okruhu byl můj starý přítel V.
J. Bělokoskov.
Chtěl bych také vyzdvihnout velitele vojenského letectva
okruhu generála J. S. Ptuchina, který byl skvělým letcem a
velitelem, poctivým členem strany a výborným soudruhem.
Brzy jsem se blíž seznámil rovněž s ostatními příslušníky
velitelského sboru okruhu, v němž byli pracovití a vzdělaní
velitelé. Každou služební záležitost plnili s velkou znalostí,
přesností a tvůrčí energií.
Když jsem se seznámil se situací v okruhu, považoval jsem za
svou povinnost navštívit a představit se tajemníkům ÚV KS
Ukrajiny. Vyprávěl jsem jim o rozdrcení 6. japonské armády u
Chalchin-golu a o svých prvních dojmech z okruhu a požádal jsem
je, aby mi pomohli zajistit okruh po materiální stránce. Setkal jsem
se s velkým pochopením a byl jsem rád, že se mi všechno tak daří.
V červnu 1940 jsem navštívil téměř všechny útvary a svazky.
Pak jsme se štábem okruhu uspořádali velké velitelsko-štábní polní
cvičení se spojovacími prostředky v prostoru Tarnopolu, Lvova,
Vladimíru-Volyn-ského, Dubna – tam, kde po roce zasadili Němci
podle plánu „Barbarossa“ svůj hlavní úder na Ukrajině.
Cvičení ukázalo, že v čele armád, svazků a jejich štábů jsou
schopní mladí důstojníci a generálové. Je pravda, že potřebovali

151
dobrou operační a taktickou přípravu, protože teprve nedávno byli
povýšeni. Na to byl zvlášť upozorněn velitelský sbor.
V létě a na podzim 1940 probíhala ve vojscích Kyjevského
zvláštního vojenského okruhu intenzívní bojová příprava.
Osvojovaly se taktické zkušenosti získané Rudou armádou ve
válce s Finskem a v bojích proti Japoncům u Chalchin-golu.
Přihlíželo se přitom k bojovým zkušenostem německých
fašistických vojsk z jejich tažení proti řadě evropských států.
V té době byla druhá světová válka v plném proudu. Již
koncem roku 1936 uzavřelo Německo s Itálií dohodu, čímž
vznikla neblaze proslulá „osa Berlín – Řím“, a Německo s
Japonskem tzv. pakt proti Kominterně, namířený údajně proti
Komunistické internacionále, ve skutečnosti však sjednocující
agresory v jejich boji za světovou nadvládu. V roce#1937 se k
tomuto paktu připojila také Itálie. Nato Japonsko obnovilo válku,
jejímž cílem bylo uchvátit celou Čínu. V roce 1938 bylo
likvidováno jako nezávislý stát Rakousko. Současně uzrával
ozbrojený útok proti^Česko-slovensku. „Zítra může být již pozdě,“
vyzývala mírumilovné státy sovětská vláda, „dnes však ještě pozdě
není, zaujmou-li všechny státy, zejména velmoci, pevné a jasné
stanovisko v otázkách kolektivní záchrany míru.“
Návrhy SSSR nebyly přijaty.
Na smutně proslulé konferenci v Mnichově ve dnech 29. a 30.
září 1938 vyslovila Anglie a Francie souhlas s tím, aby byly
Německu předány Sudety, a tak „v posledním okamžiku zachráněn
mír“. Československá delegace očekávala rozhodnutí o osudu své
země za zavřenými dveřmi, SSSR pak nebyl k jednání připuštěn
vůbec. Byli jsme připraveni poskytnout pomoc Československu,
letectvo a tanky byly ve stavu bojové pohotovosti: v oblastech
přiléhajících k západní hranici bylo soustředěno na 40 divizí.
Avšak tehdejší vládnoucí kruhy v Československu tuto pomoc
odmítly a daly přednost ostudné kapitulaci. Dne 15. března 1939
vstoupila německá vojska do Prahy. „Usmíření“ Hitlera přineslo
přirozený výsledek.
Takový zvrat, který Sovětský svaz nejednou předpovídal,
postavil Anglii a Francii před otázku: a co když se Hitler, kterého
usměrňovaly na východ, otočí na západ? Začalo další kolo jednání,
setkání a porad, jejichž účelem bylo pohrozit Hitlerovi možností
vojenského spojenectví s SSSR. Daladier a Chamberlain, kteří
trvali na sovětské pomoci v případě agrese ze strany Německa,
současně nechtěli přijmout jakékoli vážné závazky. Jednání v roce
1939 se dostalo do slepé uličky, včetně jednání mezi vojenskými
misemi tří zemí. Mimochodem hned se k nim vrátím.
Zkrátka, hovoříme-li o Evropě, panoval tam nátlak Hitlera a
pasivita Anglie a Francie. Četná opatření a návrhy SSSR, směřující
k vytvoření účinného systému kolektivní bezpečnosti, nenalézaly
mezi předáky kapitalistických států podporu. To bylo ostatně
přirozené. Veškerá složitost, rozporuplnost a tragičnost situace
vyplývaly z přání vládnoucích kruhů Anglie a Francie postavit
proti sobě Německo a SSSR.
Dokud nevybuchla v jejich vlastním domě puma, třídní zájmy
starých spojenců v boji proti prvnímu socialistickému státu na
světě vedly nadále k jedinému: ustupovali před Hitlerem.
Daladierovi a Chamberlainovi se zdálo, že se jim podaří na
všechny vyzrát, včas se vyhnout již nahnuté a připravené zbortit se
hnědé fašistické zdi a ještě v posledním okamžiku otočit ji směrem
na Sovětský svaz. Dokonce když Německo 1. září přepadlo
Polsko, vyhlásili jeho spojenci – Anglie a Francie – Německu
válku, ale prakticky nic neudělali.
 „Jestliže jsme neutrpěli porážku již v roce 1939,“ přiznal na
norimberském procesu náčelník štábu operační správy německého
vrchního velení Jodl, „pak jen proto, že přibližně 110
francouzských a britských divizí, které v době naší války s
Polskem byly soustředěny na západě proti 23 německým divizím,
bylo zcela v nečinnosti.“
Vláda panského Polska pomoc Sovětského svazu odmítla,
„prozřetelně“ budovala obranné čáry a opevnění na východě a
připravovala se k válce proti Sovětskému svazu, zatímco
hitlerovská vojska pronikla v té době ze západu, ze severu a z jihu
a rychle se zmocnila skladišť zbraní. Bez ohledu na hrdinný boj
polských vlastenců uzavřely německé hordy polskou armádu do
obrovského „kotle“. Druhá světová válka se stále více rozrůstala.
Jak vypadala v této neklidné době naše Rudá armáda?
Na XVIII. sjezdu strany (březen 1939) referoval lidový
komisař obrany maršál Sovětského svazu K. J. Vorošilov, že v
porovnání s rokem 1934 vzrostl počet příslušníků armády více než
dvojnásobně a její motorizace o 260 procent. Uvedl celkové údaje
o palebné síle našich střeleckých sborů, která nebyla horší než
bojové možnosti sboru německé nebo francouzské armády.
Jedenapůlkrát vzrostlo jezdectvo, značně (průměrně o 35 procent)
posílené dělostřelectvem, lehkými a těžkými kulomety a tanky.
Tankový park se zvětšil téměř dvojnásobně, jeho palebná síla
téměř čtyřnásobně. Zvýšila se dalekonosnost dělostřelectva,
rychlost střelby dělostřeleckých systémů, zejména protitankových
a tankových kanónů. Jestliže mohlo celé letectvo v roce 1934
startovat při jednom vzletu s nákladem 2000 tun leteckých pum,
pak nyní tomu bylo již o 208 procent více. Nejen stíhačky, ale také
bombardovací letouny létaly rychlostí převyšující 500 km za
hodinu.
Ve své zprávě XVIII. sjezdu strany o činnosti UV VKS (b) řekl
J. V. Stalin, když charakterizoval nebezpečí nové imperialistické
války, že naše země, jež trvale provádí politiku zachování míru,
rozvinula současně velmi aktivní činnost zaměřenou na posílení
bojové připravenosti Rudé armády a válečného lodstva. A tak
tomu ve skutečnosti také bylo.
Mimochodem často nám z historickovýzkumného dosahu
unikají velmi důležité dokumenty podle toho, kdo a kdy je
pronášel nebo otiskl. Někdy jsou doslova objevem myšlenky a
úvahy o předválečných letech, jichž bylo dosaženo pomocí
nepřímých údajů a dodatečných výzkumných prací, přestože jsou
tyto myšlenky, a tím spíše fakta obsaženy v knihách, které si lze
snadno opatřit v knihovnách.
Materiály stranických sjezdů tehdejších let obsahují zejména
velmi bohaté historické údaje a svědčí o obrovské činnosti, kterou
vyvinula strana a lid ve všech oblastech života. Tyto dokumenty
připravují nikoli jednotliví lidé, nýbrž stovky a tisíce
kvalifikovaných odborníků, kteří zpracovávají hory faktologického
materiálu, dříve než jsou údaje zařazeny do důležitých zpráv.
Lidový komisař obrany, který promluvil na XVIII. sjezdu
strany, nemohl samozřejmě uvést ani jedno absolutní číslo, jež by
charakterizovalo sílu armády. Zatím se však na jednáních
vojenských misí SSSR, Anglie a Francie v srpnu 1939, která byla
pochopitelně tajná, uváděly konkrétní údaje.
Tato jednání jsou velmi zajímavá. Vyjadřují veškerou vážnost
a odpovědnost, s níž sovětská vláda usilovala o vytvoření
kolektivní bezpečnosti v Evropě, naši věcnou, reálnou připravenost
na mnohé v tomto směru. Sovětská vláda přímo nařídila svým
vojenským delegátům, aby „podepsali vojenskou konvenci o

153
otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti
agresi v Evropě“.
Anglie a Francie však poslaly k jednání doslova druhořadou
garnituru, aby opět „sondovala“, a to bez nějakého upřímného
zájmu o úspěch vojenské spolupráce. V tajné instrukci britské mise
se otevřeně uvádělo, že britská vláda „si nepřeje brát na sebe
jakékoli určité závazky“, které by jí mohly „spoutat ruce“. Mise
měla za úkol jednat „velmi pomalu“, postupovat vůči Rusům
„zdrženlivě“, a co se týče vojenské dohody, „omezit se, pokud to
bude možné, jen na všeobecné věty“.
Uvádím výňatky z protokolů tehdejších jednání, jež
charakterizují bojové možnosti naší armády, která byla připravena
rozvinout se na západních hranicích naší země.

Záznam ze zasedání vojenských misí SSSR, Anglie a Francie

dne 15. srpna 1939

Zasedáni začalo v 10.07 hod. Skončilo ve 13.20 hod.

… velitel armády B. M. Šapošnikov. „Na předešlých

zasedáních vojenských misí jsme vyslechli plán rozvinutí
francouzské armády na západě. Na žádost vojenských misí Anglie
a Francie a z pověření vojenské mise SSSR přednáším plán na
rozvinutí ozbrojených sil SSSR na jeho západních hranicích.
Proti agresi v Evropě rozvinuje Rudá armáda v evropské části
Ruska a posílá na frontu:
120 pěších divizí, 16 jezdeckých divizí, 5000 těžkých děl (k
nim patří také kanóny a houfnice), 9000-10 000 tanků, 5000-5500
bojových letounů (bez pomocného letectva), tj. bombardovacích a
stíhacích letadel.
Sem nepatří vojskové jednotky opevněných prostorů, jednotky
protile-tecké obrany, jednotky pobřežní obrany, záložní jednotky,
jež doplňují jiné jednotky (depo) a týlové jednotky.
Nebudu se zmiňovat o podrobnostech organizace Rudé
armády, uvedu jen stručně toto: střelecká pěší divize se skládá ze 3
střeleckých a 2 dělostřeleckých pluků. Početní stav divize za války
činí 19 000 mužů.
Sbor se skládá ze 3 divizí, má vlastní dělostřelectvo – 2 pluky.
(Admirál Drax v rozhovoru s generálem Haywoodem se zajímá o
to, zda si někdo z důstojníků zprávu B. M. Šapošnikova zapisuje.
Dostává kladnou odpověd.)
Armády disponují 5-8 sbory a vlastním dělostřelectvem,
letectvem a tanky.
Bojové připravenosti mohou jednotky opevněných prostorů
dosáhnout během 4-6 hodin po vyhlášení bojového poplachu.
Opevněné prostory má SSSR podél celých svých západních
hranic od Ledového oceánu až k Černému moři.
Soustředění armády trvá 8-20 dní. Síť železničních tratí
umožňuje nejen soustředit armádu v uvedené lhůtě na hranicích,
ale také provést manévry podél celé fronty. Podél západních hranic
máme 3--5 rokádních komunikací do hloubky až 300 km.
Máme nyní dostatečné množství velkých lokomotiv a prostorné
nákladní vagóny, jež jsou dvojnásobně větší než dříve. Naše vlaky
vozí dvojnásobnou zátěž než dříve. Zvýšila se také jejich rychlost.
Máme rozvinutou automobilovou dopravu a rokádní silnice, jež
umožňují provést soustředění automobilových dopravních
prostředků podél fronty…
 … Nyní se zmíním o třech variantách společných operací
ozbrojených sil Anglie, Francie a SSSR v případě agrese v Evropě,
schválených vojenskou misí SSSR.
Pivní varianta: blok agresorů přepadne Anglii a Francii. V tom
případě postaví SSSR 70 procent těch ozbrojených sil, jichž
Anglie a Francie použijí bezprostředně proti hlavnímu agresorovi
– Německu. Vysvětlím to. Například, kdyby Francie a Anglie
postavily proti Německu bezprostředně 90 pěších divizí, pak by
SSSR postavil 63 pěší divize a 6 jezdeckých divizí s příslušným
množstvím dělostřelectva, tanků a letadel a o celkovém počtu asi 2
miliónů mužů…
… Severní lodstvo SSSR provádí křižníkové operace u břehů
Finska a Norska, mimo jejich teritoriální vody, spolu s anglo-
francouzskou eskadrou… Baltské lodstvo SSSR může provádět
své křižníkové operace, akce ponorek a klást miny u břehů
Východního Pruska a Pomořan. Ponorky Baltského lodstva SSSR
zabrání dodávkám průmyslových surovin ze Švédska hlavnímu
agresorovi.
(Podle toho, jak velitel armády Šapošnikov hovoří o plánu
činnosti, dělají si admirál Drax a generál Haywood do svých
plánků záznamy.)
Druhá varianta válečných operací může vzniknout tehdy,
jestliže agrese bude namířena proti Polsku a Rumunsku…
… SSSR se zúčastní války jedině v případě, že se Francie a
Anglie dohodnou s Polskem a podle možnosti s Litvou a s
Rumunskem o vpuštění našich vojsk přes vilenský koridor, Halič a
Rumunsko.
SSSR pak postaví 100 procent těch ozbrojených sil, které
zasadí Anglie a Francie bezprostředně proti Německu. Například
postaví-li Francie a Anglie proti Německu 90 pěších divizí, postaví
SSSR rovněž 90 pěších a 12 jezdeckých divizí s příslušným
množstvím dělostřelectva, letectva a tanků.
Úkoly válečných lodstev Anglie a Francie jsou tytéž, jak jsou
uvedeny v první variantě…
… Černomořské lodstvo SSSR, které uzavře ústí Dunaje před
proniknutím ponorek agresora a jiných možných námořních sil,
uzavře na jihu Bospor před proniknutím hladinových
nepřátelských eskader a ponorek do Černého moře.
Třetí varianta. Tato varianta předpokládá, že hlavní agresor
využije území Finska, Estonska a Lotyšska a namíří svou agresi
proti SSSR. V tom případě musí Francie a Anglie okamžitě zahájit
proti agresorovi nebo proti agresivnímu bloku válku.
Polsko, které má s Anglií a Francií smlouvy, musí proti
Německu rozhodně vystoupit a pustit naše vojska vilenským
koridorem a Haliči podle dohody polské vlády s vládou britskou a
francouzskou.
Bylo již řečeno, že SSSR bude mít k dispozici 120 pěších a 16
jezdeckých divizí, 5000 těžkých děl, 9000-10 000 tanků a 5000-
5500 letadel. Francie a Anglie musí v tomto případě postavit 70
procent všech právě uvedených sil SSSR a okamžitě zahájit proti
hlavnímu agresorovi aktivní činnost.
Operace anglo-francouzského válečného lodstva musí probíhat
podle první varianty…“

Záznam ze zasedání vojenských misí SSSR, Anglie a Francie

dne 17. srpna 1939
Zasedání začalo v 10.07 hod. Skončilo v 13.43 hod.

155
 Maršál K. jf. VoroHlov (předsedající). „Prohlašuji zasedání
vojenských misí za zahájené.
Na dnešním zasedání vyslechneme zprávu o leteckých silách
Sovětského svazu. Pakliže nejsou dotazy, dovolte, abych předal
slovo veliteli armády 2. stupně, veliteli vojenského letectva
Dělnicko-rolnické rudé armády Loktionovovi.“
Velitel armády A. D. Loktionov. „Náčelník generálního štábu
Rudé armády, velitel armády 1. stupně Šapošnikov, ve své zprávě
řekl, že na západoevropském válčišti nasadí Rudá armáda 5000-
5500 bojových letounů. Tento počet představuje letectvo prvního
sledu, kromě zálohy.
Z uvedeného počtu připadá na soudobé letectvo 80 procent s
těmito rychlostmi: stíhačky od 465 do 575 km/hod. a více,
bombardovací letadla od 460 do 550 km/hod. Dolet
bombardovacího letectva činí 1800-4000 km a náklad pum u
letadel starých typů 600 kg – 2500 kg…
… Poměr bombardovacího, stíhacího a vojskového letectva
činí: bombardovací 55 procent, stíhací 40 procent a vojskové 5
procent.
Letecké závody Sovětského svazu pracují v současné době na
jednu a některé z nich na dvě směny a vyrábějí pro běžnou potřebu
průměrně 900-950 bojových letounů měsíčně kromě civilních a
cvičných.
V souvislosti s růstem agrese v Evropě a na Východě učinil náš
letecký průmysl nutná opatření k rozšíření výroby na maximální
hranici, aby mohl krýt válečné potřeby…
… Připravenosti hlavních svazků letectva po vyhlášení
bojového poplachu se dosahuje za 1-4 hodiny. Pohotovostní
jednotky jsou ve stavu trvalé bojové pohotovosti.
V počátečním období války bude činnost letectva odpovídat
plánům vypracovaným generálním štábem. Obecná zásada činnosti
letectva je určována požadavkem soustředit úsilí všech prostředků,
jak pozemních, tak i leteckých, k hlavnímu úderu. Proto činnost
letectva probíhá v těsné součinnosti s pozemními vojsky na bojišti
i v hloubce probíhající operace.
Za cíl bombardovacího letectva bude sloužit živá síla nepřítele
a celá řada jeho válečně důležitých objektů. Kromě toho dostane
bombardovací letectvo úkoly směřující proti válečným objektům i
v hlubším nepřátelském týlu. Sovětské letectvo si neklade za cíl
bombardovat mírumilovné obyvatelstvo.
Stíhací letectvo má kromě obrany řady válečně důležitých
objektů, železnic a silnic chránit soustředování pozemních vojsk a
letectva, bránit velká města v těsné součinnosti s ostatními
prostředky protiletecké obrany – protiletadlovým dělostřelectvem
aj. –, bojovat proti nepřátelskému letectvu a zajišťovat bojové
operace bombardovacích a bitevních letounů na bojišti v těsné
součinnosti s nimi…“
Maršál K. J. Vorošilov. „Nyní promluví maršál Barnett.“
Maršál Barnett. „Chtěl bych jménem francouzské a britské
mise poděkovat generálu Loktionovovi za jeho přesnou zprávu.
Velký dojem na mne učinila energie a organizovanost, s jakou
Sovětský svaz dosáhl při budování svého letectva tak vynikajících
výsledků…“1
Historikové a autoři pamětí se s oblibou ptají: „Co by se stalo,
kdyby?…“ Skutečně, kdyby byly chtěly vlády Anglie a Francie v
roce 1939

1 Časopis „Meždunarodnaja žizň“, č. 3, 1959.

 spojit své vojenské síly se Sovětským svazem proti agresorovi,
jak jsme to předpokládali, byl by osud Evropy docela jiný…
V březnu 1940 se konalo zasedání ÚV VKS (b), které mělo pro
další rozvoj našich ozbrojených sil velký význam. Na zasedání se
hodnotily výsledky války proti Finsku. Diskuse byla velmi
vášnivá, ostře byl kritizován systém bojové přípravy a výchovy
vojsk, hovořilo se o podstatném zvýšení bojové schopnosti armády
a lodstva.
V polovině dubna se na doporučení politbyra ÚV konala
rozšířená porada Hlavní vojenské rady. Na tuto poradu byli
pozváni účastníci války s Finskem, vedoucí činitelé ústředního
aparátu, okruhů a armád. Na poradě byly stanoveny nejdůležitější
zásady organizace bojového výcviku vojska z hlediska
momentálních požadavků. Na základě usnesení ÚV VKS (b) a
vlády kontrolovala činnost lidového komisariátu obrany zvláštní
komise v čele s A. A. Ždanovem a N. A. Vozněsenským. Komise
žádala, aby ústřední aparát vojenského resortu značně aktivizoval
veškerou činnost směřující k upevnění armády, letectva a loďstva.
Na základě pokynů ÚV VKS (b) a doporučení Hlavní vojenské
rady vydal lidový komisař obrany rozkaz ,,0 bojové a politické
přípravě vojsk v letním období roku 1940“.
V čem byla podstata požadavků strany a vlády vůči našim
ozbrojeným silám v polovině roku 1940?
Vzhledem k výsledkům sovětsko-finského konfliktu, a co je
nejhlavnější, charakteru bojových operací světové války, která
začala, byl vytyčen naléhavý a obsáhlý úkol učit dnes jen tomu, co
bude zítra ve válce zapotřebí. Začala reorganizace všech druhů
ozbrojených sil a okruhů vojsk, významná opatření byla učiněna k
upevnění zásady nedílné velitelské pravomoci, pořádku a
disciplíny ve vojscích. Od velitelů a náčelníků všech stupňů, stejně
jako od štábů vyžadoval rozkaz lidového komisaře změnit systém
bojové přípravy a výchovy vojsk pod jedním zorným úhlem – tak
jak to vyžaduje válka. Výcvik vojsk přiblížit podmínkám bojové
skutečnosti, mužstvo připravovat k překonávání dlouhodobého
fyzického vypětí, taktická zaměstnání konat ve dne v noci, za
každého počasí, tj. s přihlédnutím k faktoru překvapení, podle
zásady vždy být ve stavu bojové pohotovosti. Rozkaz vyžadoval
od vševojskových velitelů, aby rozsáhle studovali možnosti a
bojové zvláštnosti ostatních druhů vojsk tak, aby s nimi dovedně
udržovali vzájemnou součinnost v každém rychlém soudobém
boji.
Celé léto jsem spolu s členem vojenské rady okruhu
Vladimírem Nikolajevičem Borisovem a důstojníky oddělení
bojové přípravy a operačního oddělení strávil u jednotek. Hlavní
pozornost jsme věnovali polnímu výcviku velitelského sboru,
štábů a vojsk všech druhů zbraní.
V září 1940 přijel do okruhu lidový komisař obrany S. K.
Timošenko, aby zkontroloval stav vojsk okruhu. (Timošenko byl
jmenován lidovým komisařem obrany 8. května 1940.)
Od 22. do 24. září se konala prověrka taktické přípravy 41.
střelecké divize v prostoru Ravy-Russké. Dvoustranného polního
cvičení se zúčastnilo letectvo okruhu. Dobře si vedlo
dělostřelectvo 41. střelecké divize.
Od 25. do 27. září se prověrková cvičení konala v 99. divizi.
Tato divize měla skvělé výsledky a byla vyznamenána Rudým
praporem. Dělostřelectvo divize bylo vyznamenáno putovním
Rudým praporem dělostřelectva Rudé armády.
Od 27. září do 4. října se konala prověrková polní cvičení štábů
37. střeleckého sboru, 6. střeleckého sboru, 36. tankové brigády a

157
97. střelecké divize. Štáby předvedly vysokou organizovanost a
tvůrčí přístup k celé věci, jež zajistily velení všechny podmínky
pro nerušené řízení vojsk ve složité a rychle se měnící situaci.
Za skvělou přípravu byl štáb 37. střeleckého sboru
vyznamenán putovním Rudým praporem generálního štábu Rudé
armády a velitel sboru S. M. Kondrusev a náčelník štábu Mendrov
dostali zlaté hodinky. Četní velitelé dostali hodnotné odměny.
Za necelý rok po těchto cvičeních bojoval 37. střelecký sbor,
stejně jako 41., 99. a 97. střelecká divize, proti elitním fašistickým
vojskům. Vojáci a velitelé těchto svazků si vedli statečně hned v
prvních, těch nej-těžších dnech války.
Musím říci, že prověrková cvičení za přítomnosti vyšších
vojenských činitelů byla velmi poučná a mobilizující. S. K.
Timošenko znal dobře bojovou přípravu vojáků a jednotek a měl
rád tuto činnost. S jeho jmenováním lidovým komisařem obrany
nastal v bojové přípravě vojsk, jak to žádala strana, správný kurs:
učit jen tomu, co bude vyžadovat válka. Zejména mnoho jsme se
začali zabývat průzkumem, bojovým využitím terénu jak pro
útočné účely, tak i pro obranu.
Neustále jsme vštěpovali vojákům, poddůstojníkům a
velitelům, že jednotka je pro nepřítele nebezpečnou silou jen
tehdy, jsou-li všichni její příslušníci výborně připraveni. V této
souvislosti vzpomínám s úctou na náčelníka správy politické
propagandy vojsk okruhu divizního komisaře Jefima Tarasoviče
Požidajeva, který učinil velmi mnoho pro výchovu vojsk.
Zmínil jsem se jen o jedné prověrce, kterou uspořádal v okruhu
lidový komisař Timošenko. Podobných cvičení uspořádalo velení
okruhu v roce 1940 mnoho, a proto není náhodné, že v prvních
dnech války vojska Jihozápadního frontu bojovala mistrně a
odvážně a působila nepříteli citelné ztráty.
Koncem září 1940 došla z generálního štábu zpráva, že se v
prosinci z podnětu ústředního výboru strany bude konat v Moskvě
porada nejvyš-ších velitelů armády. Byl jsem pověřen
vypracováním referátu na téma „Charakter soudobé útočné
operace“. Kromě toho se plánovalo uspo-.řádání velké operačně
strategické hry, kde jsem měl být „modrou“ stranou. Lidový
komisař si vyžádal, abych mu dal návrh referátu do 1. listopadu k
nahlédnutí.
Vzhledem ke složitému tématu a vysoké úrovni porady musel
jsem pracovat na referátu celý měsíc, a to mnoho hodin denně.
Velkou pomoc mi při tom poskytl náčelník operačního oddělení
štábu okruhu Ivan Christo-forovič Bagramjan.
K určenému termínu byl návrh referátu dodán k nahlédnutí
lidovému komisaři. Za dva týdny nato mi zavolal náčelník
generálního štábu K. A. Mereckov a řekl, že můj návrh referátu
vedení schválilo a že se mám připravit k jeho přednesu.
Porada se konala koncem prosince 1940. Byli na ní přítomni
velitelé okruhů a armád, členové vojenských rad a náčelníci štábů
okruhů a armád, náčelníci všech vojenských akademií, profesoři a
doktoři vojenských věd, generální inspektoři všech druhů vojsk,
náčelníci ústředních správ a vedoucí pracovníci generálního štábu.
Porady se zúčastnili rovněž členové politbyra ÚV VKS (b).
Na poradě byla přednesena důležitá sdělení. Armádní generál I.
V. Tu-leněv připravil podrobný referát „O charakteru soudobé
obranné operace“. Nepřesahoval rámec obrany armády a
neodhaloval specifiku soudobé strategické obrany.
Referát na téma „Vojenské letectvo v útočné operaci a v boji o
nadvládu ve vzduchu“ přednesl velitel vojenského letectva Rudé
armády gene-rálporučík P. V. Ryčagov, který se zvlášť
vyznamenal ve Španělsku. Bylo to obsahově velmi bohaté
vystoupení.
Generálporučík A. K. Smirnov měl referát na téma „Boj
střelecké divize v útoku a v obraně“.
Referát o všeobecných otázkách bojové a operační přípravy
vojsk Rudé armády přednesl náčelník generálního štábu armádní
generál K. A. Mereckov, který zvlášť zdůraznil nedostatečnou
přípravu vyššího velitelského sboru a štábů všech stupňů. V té
době to byl určitý důsledek hromadného jmenování mladých
kádrů, které nebyly ještě dostatečně připraveny k operačně taktické
a štábní činnosti, do vyšších funkcí.
Všeobecnou pozornost upoutal referát velitele Běloruského
vojenského okruhu generálplukovníka D. G. Pavlova „O použití
mechanizovaných svazků v soudobé útočné operaci“. Byla to
tehdy nová a velká věc. Ve svém dobře argumentovaném projevu
Pavlov mistrně dokázal velkou pohyblivost a průraznou sílu
tankového a mechanizovaného sboru a jeho menší zranitelnost
palbou dělostřelectva a letectva než u ostatních druhů vojsk.
Můj referát „Charakter soudobé útočné operace“ byl rovněž
přijat příznivě. Účastníci porady měli k němu celou řadu cenných
dodatků a kritických připomínek.
Všichni, kdo se zúčastnili diskuse, a také lidový komisař
obrany, který přednesl závěrečné slovo, byli stejného názoru, že
rozpoutá-li fašistické Německo válku proti Sovětskému svazu,
budeme mít co činit s nejsilnější armádou na Západě. Na poradě se
zdůrazňovala její vybavenost tankovými a mechanizovanými
vojsky a silným letectvem a také velké zkušenosti z organizace a
vedení soudobé války.
Všichni, kdo na poradě hovořili, považovali za nutné i v
budoucnu pokračovat ve výstavbě tankových a mechanizovaných
svazků typu divize – sbor, aby se síly vyrovnaly silám německé
armády. Mnoho se hovořilo o reorganizaci, přezbrojení vojenského
letectva, protiletecké a protitankové obrany a o nutnosti převedení
dělostřelectva na mechanický tah, aby se zvýšila jeho pohyblivost
a průchodnost terénem.1
Porada vcelku ukázala, že sovětská vojenská teorie v podstatě
správně určila hlavní směry v rozvoji soudobého vojenského
umění. Bylo nutné to všechno rychle přeměňovat v bojovou praxi
vojsk. Na základě závěrů porady byla po určité době učiněna další
opatření ke zvýšení bojové připravenosti vojsk pohraničních
okruhů a ke zdokonalování štábního umění. V okruzích proběhla
nová vlna velkých operačně strategických her a cvičení,
vypracovával se plán obrany státních hranic a ve vojscích se
upevňovala organizovanost.
Po poradě se měla příští den konat velká válečná hra, ale byli
jsme neočekávaně pozváni k J. V. Stalinovi.
Stalin nás uvítal dosti suše, pozdravil sotva znatelným
kývnutím hlavy a vybídl nás, abychom usedli ke stolu.
Vytkl Timošenkovi, že skončil poradu, aniž se dozvěděl jeho
názor na závěrečný projev lidového komisaře. Timošenko na to
odpověděl, že návrh svého projevu Stalinovi poslal a domníval se,
že se Stalin s ním seznámil a že nemá žádné připomínky.

1 A. I. Jeremenko ve své knize „Na začátku války“ (viz str.

47, 48, 49) vykládá obsah Stalinova obsáhlého projevu na
posledním zasedání porady nejvyšších velitelů. Došlo však k
omylu: Stalin na tomto zasedání nebyl přítomen. – Pozn. aut.
„Kdy zahájíte válečnou hru ř“ zeptal se Stalin. „Zítra ráno,“
odpověděl Timošenko.

159
 „Dobře, začněte, ale velitele nerozpouštějte. Kdo představuje
‚modrou‘ stranu a kdo ‚červenou‘?“
„‚Modrou‘ (západní) představuje armádní generál Žukov,
‚červenou‘ (východní) generálplukovník Pavlov.“
Ráno příštího dne byla zahájena velká operačně strategická
válečná hra. Za základ strategické situace byly pojaty
pravděpodobné události, k nimž v případě útoku Německa na
Sovětský svaz mohlo na západních hranicích dojít.
Hru řídili lidový komisař obrany Timošenko a náčelník
generálního štábu Mereckov: oba „nahrávali“ na jihozápadní
strategický směr. „Modrá“ strana (Němci) byla stranou útočící,
zatímco „červená“ (Rudá armáda) byla stranou bránící se.
Válečná strategická hra měla v podstatě za cíl ověřit si reálnost
a účelnost hlavních tezí plánu krytu a činnosti vojsk v počátečním
období války.
Všechna čest generálnímu štábu: všechny materiály
vypracované pro hru do značné míry odrážely poslední operace
německých fašistických vojsk v Evropě.
Na západním strategickém směru hra zahrnovala frontu od
Východního Pruska až k Polesí. Fronty vypadaly takto: západní
(„modrá“) strana – více než 60 divizí, východní („červená“) strana
– více než 50 divizí. Operace pozemních vojsk podporovalo silné
letectvo.
Hra byla plná dramatických okamžiků pro východní stranu.
Tyto okamžiky se v mnohém podobaly těm, k nimž došlo po 22.
červnu 1941, kdy fašistické Německo přepadlo Sovětský svaz…
Po ukončení hry nařídil lidový komisař obrany velitelům obou
stran – Pavlovovi a mně –, abychom provedli dílčí rozbor a uvedli
nedostatky a kladné okamžiky v operacích obou účastníků.
Stalin navrhl, aby byl celkový rozbor uspořádán v Kremlu,
kam byli pozváni členové vedení lidového komisariátu obrany a
generálního štábu, velitelé vojsk okruhů a jejich náčelníci štábů.
Kromě Stalina byli přítomni rovněž členové politbyra.
O průběhu hry referoval náčelník generálního štábu armádní
generál Mereckov. Když uváděl údaje o poměru sil obou stran a o
přesile „modrých“ na počátku hry, zejména pokud jde o tanky a
letectvo, Stalin rozhněvaný na neúspěch „červených“ ho přerušil a
řekl:
„Nezapomínejte, že ve válce je důležitá nejen aritmetická
většina, ale také umění velitelů a vojsk.“
Po několika dalších připomínkách se Stalin zeptal:
„Kdo by chtěl k tomu něco říci?“
O slovo se přihlásil lidový komisař Timošenko. Informoval
přítomné o operačním a taktickém růstu velitelů, náčelníků štábů
vojenských okruhů, o nepochybné užitečnosti nedávné porady a
válečné strategické hry.
„Ve výcvikovém roce 1941,“ řekl Timošenko, „budou mít
vojska možnost připravit se ještě cílevědoměji a organizovaněji,
protože se v té době už budou muset zařizovat v prostorech podle
nové dislokace.“
Po něm promluvil generálplukovník Pavlov, který začal
hodnocením nedávné porady.
„V čem jsou příčiny neúspěšných operací vojsk.červené‘
strany?“ zeptal se Stalin.
Pavlov se pokusil odpovědět žertem, že ve válečných hrách
tomu tak bývá. Tento žert se Stalinovi zřejmě nelíbil. Řekl:
„Velitel vojsk okruhu musí ovládat vojenské umění, umět za
všech okolností nalézat správná řešení, což jste v této hře
nedokázal. Kdo se chce ještě vyslovit?“
 O slovo jsem požádal já.
Zdůraznil jsem velký význam těchto her pro růst operační a
strategické úrovně vyšších velitelů a navrhl jsem, aby byly
pořádány častěji bez ohledu na složitost jejich organizace.
„Pro zvýšení vojenské připravenosti velitelů a pracovníků
štábů okruhů a armád,“ řekl jsem, „musíme zahájit praxi velkých
velitelsko-štábních polních cvičení se spojovacími prostředky pod
velením lidového komisaře obrany a generálního štábu.“
Pak jsem se zmínil o výstavbě opevněných prostorů v
západním Bělorusku.
„Podle mého názoru se v západním Bělorusku budují opevněné
prostory příliš blízko hranic a mají velmi nevýhodný operační tvar,
zvláště u bia-lystockého výběžku. To umožňuje nepříteli zaútočit z
prostoru Brestu a Suwalek do týlu celého našeho biarystockého
uskupení. Kromě toho vzhledem k malé hloubce se opevněné
prostory nemohou dlouho udržet, protože se dají skrznaskrz
prostřelit dělostřeleckou palbou. Domnívám se, že bychom měli
opevněné prostory budovat o něco hlouběji.“
„A na Ukrajině se opevněné prostory budují správně?“ zeptal
se Pavlov, který byl zřejmě nespokojený s tím, že kritizuji jeho
okruh.
„Neprováděl jsem volbu míst pro výstavbu opevněných
prostorů na Ukrajině, přesto se však domnívám, že i tam by se
měly budovat dál od hranic.“
„Opevněné prostory se budují podle plánů schválených Hlavní
vojenskou radou a jejich výstavbu přímo řídí náměstek lidového
komisaře obrany maršál B. M. Šapošnikov,“ ostře pronesl
Vorošilov.
Protože začala polemika, přerušil jsem svůj projev a usedl na
své místo.
Pak k celé řadě problémů hovořili další přední generálové.
Velmi věcně hovořil velitel vojenského letectva Rudé armády
generál Ryčagov. Trval na nutnosti urychleného rozvoje našeho
letectva s využitím nejmodernějších letadel a považoval za nutné
zlepšit bojovou přípravu létajícího personálu.
Podivným dojmem působil projev náměstka lidového komisaře
obrany pro výzbroj maršála G. I. Kulika. Navrhl zvýšit početní
stav střelecké divize na 16 000-18 000 mužů a přimlouval se za
hipomobilní dělostřelectvo. Ze zkušeností bojových operací ve
Španělsku dělal závěr, že tankové jednotky mají působit hlavně
jako tanky, které bezprostředně podporují pěchotu, a to jen v
rotách a v praporech.
„Pokud jde o tankové a mechanizované sbory,“ řekl Kulik,
„musíme zatím počkat.“
Lidový komisař obrany Timošenko namítl:
„Velitelský sbor armády si dobře uvědomuje nutnost co
nejrychlejší mechanizace vojsk. Jen Kulik se v tom nemůže
vyznat.“
Stalin přerušil diskusi a vytkl Kulikovi jeho zaostalé názory.
„Vítězství ve válce,“ řekl, „bude na té straně, která bude mít
více tanků a větší motorizaci vojsk.“
Příští den jsem byl po rozboru hry pozván ke Stalinovi.
Stalin se se mnou pozdravil a řekl:
„Politbyro se rozhodlo uvolnit Mereckova z funkce náčelníka
generálního štábu a místo něho jmenovat vás.“
Očekával jsem všechno možné, jen ne toto rozhodnutí. Nevěděl
jsem, co mám odpovědět, a proto jsem mlčel. Pak jsem řekl:
„Nikdy jsem ve štábech nepracoval. Byl jsem vždy přímo u
vojsk. Náčelníkem generálního štábu nemohu být.“

161
 „Politbyro se rozhodlo jmenovat vás,“ řekl Stalin, přičemž
položil důraz na slovo „rozhodlo“.
Pochopil jsem, že jakékoli námitky jsou zbytečné, poděkoval
jsem za důvěru a řekl:
„Nebude-li ze mne dobrý náčelník generálního štábu, požádám,
abych byl opět poslán k vojskům.“
„Dohodli jsme se! Zítra bude usnesení ÚV hotové,“ řekl Stalin.
Za čtvrt hodiny jsem byl již u lidového komisaře obrany. Ten
se usmíval a řekl:
 „Vím, jak jsi odmítal funkci náčelníka generálního štábu. Právě
mi volal Stalin. Nyní jed do okruhu a brzy se vrať do Moskvy.
Místo tebe bude velitelem okruhu jmenován generálplukovník M.
P. Kirponos. Ty však na něj nečekej, místo tebe může být zatím
velitelem náčelník štábu okruhu M. A. Purkajev.“
S Michailem Petrovičem Kirponosem jsem nespolupracoval, ale
podle vyjádření jeho spolupracovníků to byl velmi zkušený
vševojskový velitel, který sloužil ve staré armádě. V únorové
revoluci 1917 byl zvolen předsedou plukovního vojenského výboru.
Do strany vstoupil v květnu 1918. V období 1934-1939 byl
náčelníkem kazaňského pěchotního učiliště Nejvyššího sovětu
Tatarské ASSR. Za úspěšné velení 70. střelecké divizi v bojové
situaci dostal titul hrdiny Sovětského svazu. V červnu 1940 byl
jmenován velitelem Leningradského vojenského okruhu.
Byl jsem rád, že Kyjevský zvláštní vojenský okruh byl svěřen
takovému veliteli. Samozřejmě neměl jako četní jiní velitelé ještě
dostatečné znalosti a zkušenosti pro řízení tak velkého pohraničního
okruhu, ale životní zkušenosti, pracovitost a přirozený důvtip
zaručovaly, že se z Michaila Petro-viče stane prvotřídní velitel
vojsk.
Týž večer jsem odcestoval do Kyjeva, abych odtud odjel do
Moskvy. Abych se přiznal, jel jsem s těžkým srdcem. Ukrajina se
mi vždy líbila, stejně jako nádherný starobylý Kyjev. Ukrajinský lid
mi projevil úctu a důvěru, když mě zvolil poslancem Nejvyššího
sovětu Ukrajiny a Nejvyššího sovětu Sovětského svazu. ÚV strany
Ukrajiny energicky pomáhal vojskům okruhu v organizaci polních
cvičení, při výchovné práci i v životních záležitostech.
Za krátkou dobu svého působení jako velitel jsem stačil vysoce
ocenit pracovitost a tvůrčíj vztah k činnosti velitelského sboru
okruhu, a to zvláště u I. Ch. Bagramjana, J. S. Ptuchina a N. D.
Jakovleva, u velitelů armád a velitelů svazků okruhu. Těmto lidem
jsem hluboce věřil a byl přesvědčen, že v těžkých zkouškách se
bude možno na ně vždy plně spolehnout.
Z Moskvy již nejednou telefonoval lidový komisař obrany,
abych dal své věci v okruhu rychleji do pořádku.
V Kyjevě jsem se nezdržel dlouho a 31. ledna jsem byl již v
Moskvě. Příští den jsem převzal od Mereckova agendu a ujal se
funkce náčelníka generálního štábu.

163
 IX

V PŘEDVEČER
VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY

Celý únor jsme pečlivě zkoumali záležitosti, jež se

bezprostředně týkaly činnosti generálního štábu. Pracoval jsem 15-
16 hodin denně, často jsem nocoval ve své pracovně. Nelze říci, že
jsem hned vnikl do mnohostranné činnosti generálního štábu. To se
mi podařilo až později. Velkou pomoc mi poskytli N. F. Vatutin,
G. K. Malandin, A. M. Vasilevskij, V. D. Ivanov, A. I. Šimonajev,
N. I. Četverikov a jiní pracovníci generálního štábu.
S čím jsme přišli na začátku války, byla země a její ozbrojené
síly připraveny náležitým způsobem čelit nepříteli?
Dát vyčerpávající odpověd na tuto velmi závažnou otázku v
celém souhrnu politických, ekonomických, sociálních a vojenských
hledisek, a to s přihlédnutím ke všem objektivním i subjektivním
činitelům, vyžaduje obrovskou výzkumnou práci. Jsem přesvědčen,
že naši vědci, naši historikové tento úkol zvládnou.
Osobně jsem ochoten vyjádřit svůj názor především na
vojenskou stránku, přičemž se pokusím podle svých sil a možností
rekonstruovat celkový obraz a nastínit jednotlivé události v oněch
neklidných měsících a dnech první poloviny roku 1941.
Začněme tím hlavním – rozvojem našeho hospodářství a
průmyslu, jež jsou základem obranyschopnosti země.
Třetí pětiletý plán (1938-1942) přirozeně navazoval na druhou
a první pětiletku. Je známo, že obě pětiletky byly překročeny.
Průmysl vzrostl během čtyř let první pětiletky dvojnásobně, jeho
předběžně stanovené zvýšení během druhé pětiletky o 2,1 pak
prakticky vyústilo ve 2,2 násobné zvýšení. XVIII. sjezd VKS (b)
schválil vzrůst průmyslové výroby během pěti let l,9krát.
Existovaly snad nějaké důvody považovat tento plán za nereálný,
nesplnitelný? Nikoli. Naopak.
K 1. červnu 1941 dosahovala hrubá průmyslová výroba již 86
procent a zbožní obrat železniční dopravy 90 procent úrovně
stanovené na konec roku 1942. Bylo uvedeno do provozu 2900
nových závodů, továren, elektráren, šachet, dolů a jiných
průmyslových podniků.
Pokud jde o investice v jejich peněžní formě, plán počítal s
výstavbou nových a rekonstrukcí starých podniků v celkové částce
182 miliardy rublů ve srovnání se 103 miliardami rublů během
druhé a 39 miliardami rublů během první pětiletky. Z toho je
zřejmé, že s přihlédnutím ke zdražení výstavby v posledních letech
bylo uvedeno do provozu více výrobních kapacit než za obě
předcházející pětiletky dohromady.
Jaká byla situace v těžkém a zejména zbrojním průmyslu? Ve
zprávě XVIII. sjezdu VKS (b) o plánu rozvoje národního
hospodářství se konstatovalo, že v průběhu plnění předchozích
plánů bylo třeba vzhledem ke složité mezinárodní situaci vnést
závažné změny do rozvoje těžkého průmyslu, a to výrazným
zvýšením tempa rozvoje zbrojního průmyslu. Podle plánu třetí
pětiletky se i nadále zvláště rychle rozvíjel těžký a zbrojní průmysl.
 Roční výroba veškerého průmyslu se průměrně zvýšila o 13
procent, kdežto zbrojního průmyslu o 39 procent. Řada
strojírenských a jiných velkých podniků se zaměřila na výrobu
zbrojní techniky, rozvinula se výstavba velkých specializovaných
vojenských závodů.
Ústřední výbor strany pomáhal podnikům, jež vyráběly novou
válečnou techniku, při zásobování deficitními surovinami a
nejmodernějším zařízením. Aby velké zbrojní závody měly
všechno potřebné a mohly plnit stanovené úkoly, byli do nich
posíláni jako straničtí organizátoři ÚV zkušení straničtí pracovníci,
kvalifikovaní odborníci. Musím říci, že J. V. Stalin osobně aktivně
spolupracoval s těmito podniky, dobře znal desítky ředitelů
závodů, stranické organizátory, hlavní inženýry, často se s nimi
scházel a s jemu vlastní houževnatostí usiloval o to, aby stanovené
plány byly splněny.
Z ekonomického hlediska se tedy zbrojní průmysl neustále a
rychle, řekl bych dokonce překotně, rozvíjel.
Zároveň nelze ani zapomínat na to, že za prvé se tohoto
obrovského vzrůstu do značné míry dosáhlo mimořádným
pracovním vypětím mas a za druhé ho významně ovlivnil rozvoj
lehkého průmyslu a jiných odvětví, která přímo zásobovala
obyvatelstvo různým spotřebním zbožím a průmyslovými výrobky.
Stejně je třeba mít na zřeteli, že k rozmachu těžkého a zbrojního
průmyslu došlo v rámci mírové ekonomiky, v rámci
mírumilovného, a nikoli zmilitarizovaného státu.
Proto ještě větší tlak nebo orientace na tuto stránku by už
prakticky znamenaly přechod od mírového vývoje země k vývoji
válečnému, vedly by ke změně, k reorganizaci samotné struktury
národního hospodářství, k její militarizaci, a to na úkor zájmů
pracujících.
Je přirozené, že z pozic poválečných let se snadno mluví o tom,
že jeden druh zbraní bylo třeba více preferovat než druhý. Ale ani z
těchto pozic nelze požadovat nějakou zásadní, celohospodářskou
změnu v předválečné ekonomice. A ještě něco. Když si
vzpomínám, jak a co jsme my, vojenští činitelé, požadovali od
průmyslu v těch posledních měsících míru, uvědomuji si, že občas
jsme nebrali patřičný zřetel na všechny reálné ekonomické
možnosti země. Ačkoli patrně z našeho, tak říkajíc odborného
hlediska jsme měli pravdu.
Například objektivní podmínky omezovaly návrhy lidového
komisaře obrany na rozšíření masové výroby nejnovějších typů
letadel, tanků, dělostřeleckých tahačů, nákladních aut, spojovacích
prostředků a jiné bojové techniky.
Je samozřejmé, že ve zbrojním průmyslu bylo mnoho
nedostatků a obtíží, o nichž ještě bude řeč. V souvislosti s
obrovským rozmachem výstavby byl nedostatek kvalifikovaných
pracovních sil, chyběly zkušenosti s výrobou nových zbraní a
zaváděním jejich hromadné výroby. Požadavky na bojovou
techniku a výzbroj se stále zvyšovaly.
Postup při zavádění nového typu výzbroje do hromadné výroby
byl následující:
Prototyp se nejprve zkoušel za přítomnosti vojenských zástupců
v závodě. Potom probíhaly zkoušky před dalšími představiteli
vojsk a teprve pak dal lidový komisariát obrany své*dobrozdání.
Nato vláda za účasti lidového komisaře obrany, lidových komisařů
válečného průmyslu a hlavních konstruktérů návrh prozkoumala a
učinila definitivní rozhodnutí.

165
 To všechno trvalo ovšem dlouho. Stávalo se, že zatímco se
nová technika vyráběla a zkoušela, měli konstruktéři hotový už
nový, dokonalejší typ, a je samozřejmé, že v takovém případě se
otázka schválení odložila do doby, než byl úplně vyzkoušen
nejnovější typ.
Ve svém celku tvořily obrovské výrobní kapacity vybudované
během dvou předválečných pětiletek a zejména v průběhu tří
předválečných let základy obranyschopnosti země.
Z vojenského hlediska měla mimořádný význam linie strany na
urychlený rozvoj průmyslu ve východních oblastech, na výstavbu
sesterských závodů v celé řadě strojírenských, naftových a
chemických odvětví. Zde se stavěly tři čtvrtiny všech nových
vysokých pecí, druhá velká naftová základna mezi Volhou a
Uralem, hutní závody v Zabajkalsku, na Urale a Amuru, obrovské
závody hutnictví neželezných kovů ve Střední Asii, těžkého
průmyslu na Dálném východě, montážní automobilové závody,
hliníkárny a válcovny trub, vodní elektrárny. Za války vznikla na
východě země spolu s evakuovanými sem podniky průmyslová
základna, jež umožnila postavit se nepříteli a rozdrtit jej.
Chtěl bych ještě něco říci o materiálových rezervách
vytvořených v předvečer války. Měly zajistit přechod hospodářství
na válečnou kolej a zásobování vojsk potravinami do té doby, než
hospodářství bude moci plně uspokojovat válečné potřeby. Od roku
1940 do června 1941 se celková hodnota státních materiálových
rezerv zvýšila ze 4 miliard rublů na 7,6 miliardy rublů.1
Patřily sem rezervy výrobních kapacit, paliva, surovin,
energetiky, železných a neželezných kovů, potravin. Tyto zásoby z
doby těsně před válkou, i když byly dosti skrovné, pomohly
národnímu hospodářství i přes velké obtíže v roce 1941 dostat se
rychle do tempa a nabrat patřičný směr rozvoje, což bylo pro
úspěšné vedení války nezbytné.
A tak těžký a zbrojní průmysl se zdárně rozvíjel a v
předválečných letech a měsících dosáhl svého vrcholu.
Disciplinovanější, uvědomělejší byl i celý život ve státě.
Mimořádné IV. zasedání Nejvyššího sovětu SSSR v září 1939
schválilo zákon o všeobecné vojenské povinnosti. Podle nového
zákona se do armády povolávali ti, kteří dovršili 19 let, a pro
absolventy středních škol byla věková hranice stanovena na 18 let.
Pro lepší zvládnutí vojenského výcviku byla prodloužena doba
prezenční služby: pro poddůstojníky pozemních vojsk a
vojenského letectva ze dvou na tři roky, pro mužstvo vojenského
letectva a rovněž pro mužstvo a poddůstojníky pohraničních vojsk
na čtyři roky, pro posádky lodí a útvary válečného lodstva na pět
let.
Splnění třetí pětiletky vcelku a jednotlivých úkolů v těžkém a
zbrojním průmyslu a také nebezpečí vojenského útoku na SSSR
vyžadovaly prodloužení pracovní doby v národním hospodářství. V
souvislosti s tím schválilo presidium Nejvyššího sovětu SSSR 26.
června 1940 výnos ,,0 přechodu na osmihodinový pracovní den, na
sedmidenní týden a o zákazu svévolného odchodu dělníků a
zaměstnanců z podniků a institucí“. Vznikal nový systém přípravy
kvalifikovaných pracovních sil na nižších průmyslovkách a v
železničních učilištích a učňovských školách, v nichž se ročně
učilo průměrně 800 000-1 000 000 osob.
Tehdy také, v polovině roku 1940, vydalo presidium
Nejvyššího sovětu SSSR výnos ,,0 odpovědnosti za výrobu zmetků
a za nedodržování stanovených norem průmyslovými podniky“.
Zaváděla se přísná opatření, jež přispívala k zlepšení řízení
podniků, upevňovala se kázeň, odpovědnost a pořádek.
Státní aparát a řízení průmyslu rovněž prodělaly závažné
změny, staly
1 Viz N. A. Vozněsenskij, Vojennaja ekonomika SSSR v
period Otěčestvennoj vojny, Moskva, Gospolitizdat 1947, str.
154.
se pružnějšími, byla odstraněna těžkopádnost a přílišná
centralizace. Lidový komisariát zbrojního průmyslu byl rozdělen
na čtyři nové lidové komisariáty – leteckého a lodařského
průmyslu, výroby střeliva a výzbroje. Z lidového komisariátu
strojírenství vznikly lidové komisariáty těžkého, středního a
všeobecného strojírenství.
Vznikly nové lidové komisariáty (automobilové dopravy,
stavebnictví aj.), které měly přímý vztah k upevnění obrany země.
Byla reorganizována hospodářská rada při radě lidových komisařů
SSSR. Na její základně vznikaly hospodářské rady zbrojního
průmyslu, hutnictví, paliva, strojírenství atd. Předsedy rad byli
jmenováni významní státní činitelé, náměstkové předsedy rady
lidových komisařů SSSR N. A. Vozněsenskij, A. N. Kosygin, V.
A. Malyšev a jiní.
Všechny tyto změny si vynutil mimořádně zvýšený rozsah
práce, požadavky přípravy na aktivní obranu proti ozbrojenému
útoku, jehož pravděpodobnost byla každým měsícem větší.
V souladu s tehdejšími podmínkami a také v souvislosti s
novým zákonem o všeobecné vojenské povinnosti byl
reorganizován i ústřední vojenský aparát a místní orgány vojenské
správy. V autonomních republikách, oblastech a krajích byly
vytvořeny vojenské komisariáty a zaveden nový předpis o jejich
činnosti.
Významné, zásadní otázky v lidovém komisariátu obrany se
řešily v Hlavní vojenské radě Rudé armády. Jejím předsedou byl
lidový komisař obrany a jejími členy náměstkové lidového
komisaře a jeden člen politbyra ÚV VKS (b). Zvláště důležité
otázky se obvykle posuzovaly a projednávaly v přítomnosti J. V.
Stalina a jiných členů politbyra ÚV VKS (b).
Na základě usnesení ÚV strany a sovětské vlády z 8. března
1941 bylo přesně vymezeno rozdělení funkcí v lidovém
komisariátu obrany SSSR.
Lidový komisař obrany řídil Rudou armádu prostřednictvím
generálního štábu, svých náměstků a systému hlavních a ústředních
správ. Jemu byla přímo podřízena hlavní automobilová a tanková
správa, administrativní správa, finanční správa, kádrová správa a
úřad pro vynálezy.
Před válkou byly funkce v lidovém komisariátu obrany
vymezeny takto:
Náměstek lidového komisaře náčelník generálního štábu
armádní generál G. K. Žukov – spojovací správa, správa
zásobování pohonnými hmotami, Hlavní správa protiletecké
obrany, akademie generálního štábu a Frunzova akademie.
První náměstek lidového komisaře maršál Sovětského svazu S.
M. Bu-donnyj – Hlavní intendanční správa, zdravotní a veterinární
správa Rudé armády, oddělení materiálových fondů.
Náměstek lidového komisaře pro dělostřelectvo maršál
Sovětského svazu G. I. Kulik – Hlavní dělostřelecká správa, správa
protichemické ochrany a dělostřelecká akademie.
Náměstek lidového komisaře maršál Sovětského svazu B. M.
Šapošni-kov – Hlavní ženijní správa, správa opevňovacích prací.

167
 Náměstek lidového komisaře pro bojovou přípravu armádní
generál K. A. Mereckov – inspekce všech druhů vojsk, správa
vojenských škol a bojové přípravy Rudé armády.
Náměstek lidového komisaře armádní generál P. V. Ryěagov –
náčelník Hlavní správy vojenského letectva Rudé armády.
Náměstek lidového komisaře armádní komisař 1. stupně A. I.
Zaporo-žec – náčelník Hlavní správy politické propagandy Rudé
armády, vydavatelské a kulturně osvětové instituce Rudé armády,
Leninova vojenská politická akademie, vojenská právnická
akademie a vojenská politická učiliště.
Chtěl bych také připomenout, že v čele generálního štábu byl
od roku 1931 maršál Sovětského svazu A. I. Jegorov, od roku 1937
maršál Sovětského svazu B. M. Šapošnikov a od srpna 1940
armádní generál K. A. Mereckov.
Nyní se podívejme, jak vypadaly v předvečer války naše
ozbrojené síly. Pro větší přehlednost a usnadnění závěrů bude
nejlépe, bude-li náš výklad zaměřen k následujícímu schématu: co
již lid, strana a vláda udělali, co jsme chtěli udělat v nejbližší době
a co jsme udělat nestačili nebo nedovedli. Samozřejmě že to bude
jen v obecných rysech a na základě nevelkého počtu údajů.
Střelecká vojska. V dubnu 1941 byly pro střelecká vojska
zavedeny válečné tabulky počtů. Střelecká divize – základní
vševojskový svazek Rudé armády – zahrnovala tři střelecké a dva
dělostřelecké pluky, proti-tankový a protiletadlový oddíl, ženijní
prapor, spojovací prapor, týlové jednotky a zařízení. Podle
válečného početního stavu měla mít divize přibližně 14 500 mužů,
78 polních děl, 54 protitankových 45milimetrových kanónů, 12
protiletadlových děl, 66 minometů ráže 82-120 milimetrů, 16
lehkých tanků, 13 obrněných aut, přes 3000 koní. Takto vybavené
střelecké divize mohly tvořit dostatečně mobilní a mohutný bojový
svazek.
V letech 1939, 1940 a v první polovině roku 1941 dostala
vojska přes 105 000 lehkých a těžkých kulometů a kulometů velké
ráže a na 85 000 samopalů. A to výroba střelecké a dělostřelecké
výzbroje tehdy poněkud poklesla, neboť zastaralé typy byly
staženy a nové pro svou složitost a konstrukční zvláštnosti se
obtížně zařazovaly do pásové výroby.
S. K. Timošenko a já jsme v polovině března žádali J. V.
Stalina o dovolení povolat zálohy pro střelecké divize, aby bylo
možné je okamžitě procvičit v souladu se současnými požadavky.
Nejprve byla naše žádost zamítnuta. Bylo nám řečeno, že
povolávání záloh v takovém rozsahu by mohlo posloužit Němcům
jako záminka k vyvolání války. Avšak koncem března bylo
rozhodnuto povolat 500 000 vojáků a poddůstojníků a poslat je do
pohraničních vojenských okruhů pro dokončení kompletizace, aby
tak střelecké divize dosáhly počtu alespoň 8000 mužů.
Abych se už nemusel vracet k této otázce, uvádím, že za
několik dní bylo rozhodnuto povolat dalších 300 000 záložníků,
aby tak odborníci doplnili opevněné prostory a jiné druhy vojsk a
druhy ozbrojených sil, dělostřelectvo zálohy vrchního velení,
ženijní a spojovací vojska, protile-teckou obranu a týlové služby
vojenského letectva. Takže v předvečer války byla Rudá armáda
doplněna asi o 800 000 mužů. Soustředění se mělo uskutečnit v
květnu-říjnu 1941.
A tak v předvečer války bylo v pohraničních okruzích z
celkového dosti vysokého počtu svazků – 170 divizí a 2 brigád –
19 divizí doplněno na 5000-6000 mužů, 7 jezdeckých divizí mělo v
průměru 6000 mužů a 144 divizí 8000-9000 mužů. Ve vnitřních
okruzích měla většina divizí snížené stavy a četné střelecké divize
se teprve formovaly a zahajovaly vojenský výcvik.
Tanková vojska. Když jsem se zmiňoval o sovětském
tankovém průmyslu, zdůrazňoval jsem vysoké tempo jeho rozvoje
a dokonalost konstrukcí našich strojů. Do roku 1938 stoupla
výroba tanků ve srovnání s počátkem třicátých let více než
trojnásobně. ÚV VKS (b) a sovětská vláda vytyčily v souvislosti s
novými požadavky obrany země konstruktérům a výrobcům tanků
úkol vytvořit tanky se silnějším pancéřováním a výzbrojí, při
zachování vysoké mobility a spolehlivosti použití. V letech 1939-
1940 byl tento úkol skvěle zvládnut.
Nadané kolektivy konstruktérů pod vedením Ž. J. Kotina
vytvořily těžký tank KV a pod vedením M. I. Koškina, A. A.
Morozova a N. A. Ku-čerenka vynikající střední tank T 34.
Konstruktéři motorů sestrojili výkonný tankový Dieselův motor V
2. KV a T 34 byly nejlepší ze všech strojů, které vznikly v
předvečer války. A také během války si uchovávaly jasnou převahu
nad obdobnými typy nepřátelských strojů. Nyní šlo jen o to, aby se
co nejrychleji začalo s jejich sériovou výrobou.
Na pokyn ÚV VKS (b) prozkoumal Výbor obrany v prosinci
1940 situaci týkající se výroby nových tanků a oznámil ÚV, že
některé závody neplní plán, že existují velké obtíže v propracování
technologického postupu a vyzbrojování vojsk tanky KV a T 34
postupuje neobyčejně pomalu. Vláda učinila nezbytná opatření.
Souběžně schválil ÚV VKS (b) a rada lidových komisařů usnesení
o zavedení hromadné výroby tanků v Povolží a na Urale, jež měla
mimořádný význam pro obranu země.
Od ledna 1939 do 22. června 1941 dostala Rudá armáda přes
7000 tanků a v roce 1941 mohl průmysl již vyrobit kolem 5500
tanků všech typů. Pokud jde o KV a T 34, stačily závody do
začátku války vyrobit 1861 tanků. To bylo pochopitelně málo.
Vojska pohraničních okruhů dostávala nové tanky prakticky teprve
od druhé poloviny roku 1940.
K obtížím spojeným s kvantitativní stránkou celé věci
přistupovaly ještě organizační problémy. Čtenáři se možná
pamatují na to, že naše armáda byla průkopníkem ve vytváření
velkých mechanizovaných svazků – brigád a sborů. Avšak
zkušenosti z využití takových svazků ve specifických španělských
podmínkách byly zhodnoceny nesprávně a mechanizované sbory
byly v naší armádě zrušeny. A přece jsme už v bojích u Chalchin-
golu mnohého dosáhli aktivním použitím pohyblivých tankových
svazků. Mohutných tankových svazků v hojné míře použilo
Německo při svých agresivních akcích proti evropským zemím.
Bylo třeba okamžitě znovu budovat velké tankové svazky.
V roce 1940 se formovaly nové mechanizované sbory, tankové
a motorizované divize. Vzniklo 9 mechanizovaných sborů. V
únoru 1941 vypracoval generální štáb ještě rozsáhlejší plán na
vytvoření tankových a mechanizovaných vojsk, než uváděla
usnesení vlády z roku 1940.
Lidový komisař obrany a já jsme vzali v úvahu počet tankových
vojsk v německé armádě a žádali jsme, abychom mohli při
formování mechanizovaných sborů použít existující tankové
brigády a dokonce jezdecké svazky, které mají svým
„manévrovacím stylem“ nejblíže k tankovým vojskům.
J. V. Stalin patrně neměl přesnou představu o této otázce a
váhal. Čas ubíhal a teprve v březnu 1941 bylo rozhodnuto o
formování 20 mechanizovaných sborů, jak jsme o to žádali.

169
 Nedomysleli jsme však objektivní možnosti našeho tankového
průmyslu. Pro úplnou kompletizaci nových mechanizovaných
sborů bylo zapotřebí 16 600 tanků jedině nových typů a všech
dohromady kolem 32 000 tanků. Získat takové množství strojů za
jediný rok, a to za jakýchkoli podmínek, bylo prakticky nemožné a
chyběly také technické a velitelské kádry.
To způsobilo, že jsme do začátku války mohli vybavit méně
než polovinu vznikajících sborů. A právě tyto svazky hrály
významnou úlohu při odrážení prvních úderů nepřítele. Ony
mechanizované a tankové sbory, jež začátek války zastihl ve stadiu
formování, se hodily pro přípravu strategických záloh a jejich akce
pak rozhodujícím způsobem ovlivnily průběh druhého období
války.
Dělostřelectvo. Podle upřesněných archívních údajů dostala
Rudá armáda v době od 1. ledna 1939 do 22. června 1941 od
průmyslu 29 637 polních děl a 52 407 minometů, a všech děl a
minometů, včetně tankových kanónů, bylo 92 578. Převážnou
většinu těchto zbraní dostalo vojskové dělostřelectvo, jež bylo
součástí útvarů a svazků. Dělostřelectvo těchto útvarů z
pohraničních okruhů bylo v podstatě doplněno děly na předepsaný
stav.
Těsně před válkou jsme měli 60 houfnicových a 14 kanónových
dělostřeleckých pluků. Na dělostřelectvo zálohy vrchního velení
připadalo asi 8 procent veškerého dělostřelectva. To naprosto
nestačilo.
Na jaře 1941 jsme začali formovat 10 protitankových
dělostřeleckých brigád, avšak do června seje nepodařilo úplně
doplnit. Navíc dělostřelecké tažné prostředky se špatnou
schopností terénní jízdy nedovolovaly manévrovat mimo silnice,
zejména na podzim a v zimě. A přesto měly proti-tankové
dělostřelecké brigády mimořádný význam při ničení nepřátelských
tanků. V některých případech to byl jediný spolehlivý prostředek,
jak zadržet hromadné tankové útoky nepřítele.
Maršál G. I. Kulik, který byl hlavním Stalinovým informátorem
v otázkách dělostřelectva, neorientoval jej vždy správně, pokud šlo
o efektivnost toho či onoho typu dělostřelecké a minometné
výzbroje.
Na začátku války nedocenila plně Hlavní dělostřelecká správa
takovou mocnou reaktivní zbraň, jakou byla BM 13 („kaťuše“),
jejíž první salvy v prostoru Orši zahnaly ihned na útěk nepřátelské
jednotky. Výbor obrany se teprve v červnu usnesl na jejich sériové
výrobě.
Je třeba vyslovit uznání našim zbrojařům za jejich operativnost
a tvůrčí lásku k práci. Udělali všechno, aby za 10-15 dní po
zahájení války dostala vojska první série této ničivé zbraně.
Příslušně bylo možno udělat víc i pokud šlo o minomety.
Program byl jasný – stanovilo jej usnesení politbyra ÚV VKS (b)
„O zvýšení výroby minometů a min“ ze 30. ledna 1940. V
potřebném rozsahu však začala armáda dostávat 82milimetrové a
120milimetrové minomety až těsně před vypuknutím války. V
červnu 1941 naše minomety už svou kvantitou i kvalitou značně
předčily německé minomety.
J. V. Stalin považoval dělostřelectvo za velmi důležitý
prostředek vedení války a věnoval velkou pozornost jeho
zdokonalování. Lidovým komisařem pro výzbroj v době války byl
D. F. Ustinov, lidovým komisařem pro střelivo před válkou a za
války byl B. L. Vannikov, hlavními konstruktéry dělostřeleckých
systémů byli generálové I. I. Ivanov a V. G. Grabin. Stalin je
všechny dobře znal, často se s nimi setkával a měl neomezenou
důvěru v jejich odborné kvality.
Spojovací vojska, ženijní vojska. Železnice a silnice. Komise
ÚV VKS (b)
a rady lidových komisařů SSSR, která zasedala v polovině roku
1940, správně poukazovala na to, že počet ženijních vojsk v době
míru nebude moci zajistit jejich normální rozvinutí v případě
války.1
Před válkou byly stavy kádrových jednotek těchto vojsk
zvýšeny a byly zformovány nové jednotky, zlepšila se celková
příprava ženijních vojsk, struktura a operační rozdělení
spojovacích útvarů, náčelníci spojení jednotlivých svazků^se více
zabývali přípravou spojení k akcím za války, do^vojsk^začala
pronikat nová ženijní technika a spojovací prostředky. Nestačili
jsme však odstranit všechny nedostatky ve spojovacích a ženijních
vojscích před vypuknutím války.
Koncem února jsme společně s lidovým komisařem obrany
podrobně posoudili, jak probíhá budování opevněného pásma
podél státní hranice, jaký je stav železnic, silnic, polních cest a
spojovacích prostředků.
Generálové N. F. Vatutin, G. K. Malandin a A. M. Vasilevskij
podrobně informovali o situaci. Závěry byly v podstatě následující:
Síť silnic v západním Bělorusku a na západní Ukrajině byla ve
špatném stavu. Četné mosty nevydržely váhu středních tanků a
dělostřelectva a polní cesty vyžadovaly generální opravy.
Můj první náměstek N. F. Vatutin podrobně referoval lidovému
komisaři o stavu železnic ve všech pohraničních vojenských
okruzích:
„Pohraniční železniční oblasti nejsou zařízeny na hromadné
vyložení vojska. Svědčí o tom tato čísla: německé železnice
vedoucí k hranicím Litvy jsou schopny zajistit přepravu 220 vlaků
během 24 hodin, kdežto naše litevská železnice, která vede k
hranici Východního Pruska, přepraví pouze 84 vlaků. Lepší situace
není ani v západním Bělorusku a na západní Ukrajině: zde máme
téměř o polovinu méně železničních tratí než nepřítel. Železniční
vojska a stavební organizace nebudou moci v roce 1941 provést
všechny nezbytné práce.“
Lidový komisař na to odpověděl, že v roce 1940 lidový
komisariát komunikací na příkaz ÚV VKS (b) vypracoval
sedmiletý plán technické rekonstrukce západní železniční sítě.
Dosud však nebylo vykonáno nic podstatného kromě přebití
kolejnic a základních prací nutných k tomu, aby železniční zařízení
mohlo sloužit nakládání a vykládání výzbroje a přepravě masy
vojsk.
Věděli jsme, že velitel Západního vojenského okruhu D. G.
Pavlov poslal 18. února 1941 hlášení č. 867 J. V. Stalinovi, V. M.
Molotovovi a S. K. Timošenkovi. Žádal, aby byly vyčleněny
značné prostředky na výstavbu silnic a polních cest, a mimo jiné
napsal:

1 Archív MO SSSR, f. 2, inv. 75 593, sp. 14,1. 59.

„Domnívám se, že západní válčiště musí být bezpodmínečně
připraveno v průběhu roku 1941, a proto protahování výstavby na
několik let považuji za absolutně nepřijatelné.“
Velitel spojovacích vojsk Rudé armády generálmajor N. I.
Gapič nás informoval o nedostatku moderních spojovacích
prostředků a o tom, že neexistují dostatečné mobilizační a
nedotknutelné zásoby spojového materiálu.

171
 Skutečně, rádiová síť generálního štábu byla vybavena
rádiovými stanicemi typu RAT jen z 39 procent, rádiovými
stanicemi typu RAF a nahrazujícími je 11 AK aj. ze 60 procent,
nabíjecími agregáty ze 45 procent atd. Pohraniční Západní
vojenský okruh byl vybaven rádiovými stanicemi jen z 27 procent,
Kyjevský vojenský okruh ze 30 procent a Pobaltský vojenský
okruh z 52 procent. Stejná situace byla i pokud jde o jiné
prostředky rádiového a linkového spojení.
Před válkou se soudilo, že pro řízení jednotlivých frontů,
vnitřních okruhů a záložních vojsk vrchního velení budou v
případě války využity převážně prostředky lidového komisariátu
spojů a zvláštní linky lidového komisariátu vnitra. Spojové uzly
vrchního velení, generálního štábu a frontů dostanou všechno
potřebné od místních orgánů lidového komisariátu spojů, které, jak
se potom ukázalo, nebyly vůbec připraveny k práci ve válečných
podmínkách.
Stav místních spojovacích orgánů jsem znal z manévrů a
velitelsko-štábních polních cvičení, když jsem si pronajímal jejich
služby. Již tehdy jsme pochybovali o schopnostech místních
orgánů zajistit ozbrojeným silám spolehlivé spojení za války.
Všechny tyto okolnosti podmínily jeden nedostatek v přípravě
velitelů, štábů jednotlivých svazků a armádních svazů:
nedostatečnou schopnost řídit vojska ve složitých a rychle se
měnících válečných podmínkách. Velitelé se vyhýbali používat
rádiového spojení a dávali přednost linkovému spojení. Co z toho
vzniklo v prvních dnech války, je známo. Vnitřní rádiové spojení v
jednotkách vojenského letectva, v letištní síti a v tankových
útvarech, kde je linkové spojení vůbec nepoužitelné, bylo velmi
nepřesné.
Bylo třeba učinit okamžitá opatření, aby telefonní a telegrafní
síť a rovněž síť rádiová a radiotranslační byly uvedeny do
náležitého stavu. Podzemní kabelová síť, nezbytná pro obsluhu
operačních a strategických instancí, neexistovala vůbec.
Rozhovory o těchto otázkách s lidovým komisariátem spojů
nevedly k ničemu. A to nikoli proto, že někdo nechtěl dělat něco
navíc: nutnost zlepšit organizaci spojů byla naprosto zřejmá.
Lidový komisariát nemohl fyzicky splnit požadavky armády. To,
co se udělalo koncem roku 1940 a počátkem roku 1941 pro
zlepšení místních spojů a spojení jednotlivých center s Moskvou,
nemohlo vyřešit vytyčený úkol.
Když S. K. Timošenko vyslechl naše sdělení, řekl:
„Souhlasím s vaším hodnocením situace. Soudím však, že je
sotva možné udělat něco podstatného, aby všechny tyto nedostatky
byly ihned odstraněny. Včera jsem byl u J. V. Stalina. Dostal
telegram od D. G. Pavlova a nařídil, aby se mu řeklo, že přes
veškerou oprávněnost jeho požadavků nemůžeme je dnes
uspokojit.“
Vojenské letectvo. Už jsem se zmínil, že strana a vláda
věnovaly rozvoji sovětského letectva vždy nesmírnou pozornost.
Výbor obrany schválil v roce 1939 usnesení o výstavbě devíti
nových závodů na výrobu letadel a sedmi závodů na výrobu
leteckých motorů, v příštím roce se pak dalších sedm závodů z
jiných odvětví národního hospodářství přebudovalo na leteckou
výrobu, podniky byly vybavovány prvotřídním zařízením a letecký
průmysl se koncem roku 1940 ve srovnání s rokem 1939 rozšířil o
více než 70 procent. Souběžně se budovaly nové podniky na
výrobu leteckých motorů a závody na výrobu leteckých přístrojů na
plochách podniků z jiných odvětví národního hospodářství,
předaných leteckému průmyslu.
Podle upřesněných archívních údajů dostala Rudá armáda od 1.
ledna 1939 do 22. června 1941 17 745 bojových letounů, z čehož
bylo 3719 letounů nových typů.
Začala nová etapa rozvoje letectva. Prakticky úplně byl
rekonstruován Ústřední aerohydrodynamický ústav, vznikaly nové
konstrukční kanceláře vojenského letectva. Nadaní konstruktéři S.
V. Iljušin, A. S. Jakovlev, A. I. Mikojan, S. A. Lavočkin, V. M.
Petljakov společně se svými mladými kolektivy dávali vojenskému
letectvu stíhačky Jak 1, MiG 3, LaGG 3, bitevní letoun II 2,
střemhlavý letoun Pe 2 a mnohé jiné – celkem asi dvacet typů.
Koncem roku 1940 a začátkem roku 1941 se rozvíjelo úsilí o
urychlenou sériovou výrobu nejlepších typů letounů. ÚV VKS (b)
a J. V. Stalin věnovali mnoho času a pozornosti leteckým
konstruktérům. Lze říci, že letectví bylo do jisté míry dokonce
Stalinovým koníčkem.
Avšak průmysl stále nestačil požadavkům doby. V předvečer
války převládaly v letectvu, pokud jde o kvantitativní stránku,
stroje starých konstrukcí. Asi 75-80 procent z celkového počtu
letounů zaostávalo svými letovými a technickými parametry za
německými letouny téhož typu. Technika nových letadel se teprve
osvojovala; moderní leteckou technikou se podařilo přezbrojit ne
více než 21 procent leteckých útvarů.
Je pravda, že sám počet leteckých svazků prudce stoupl – k 1.
červnu 1941 se ve srovnání s rokem 1939 celkový počet aktivních
leteckých pluků značně zvýšil. Vyšším taktickým svazkem
stíhacího, bitevního a bombardovacího letectva byly nyní divize,
převážně smíšené, které se skládaly ze čtyř – pěti pluků. Každý
pluk zahrnoval čtyři až pět letek.
Takový systém organizace vojenského letectva umožňoval
zajistit co nejlepší bojovou součinnost různých druhů letectva a
také letectva samého s pozemními vojsky. V předvečer války byl
vzájemný poměr mezi nej-důležitějšími druhy vojenského letectva
následující: 45 procent bylo bom-bardovacích leteckých pluků, 42
procent stíhacích, 13 procent bitevních, průzkumných a jiných.1
Koncem roku 1940 vypracovali a předložili ÚV VKS (b) lidový
komisař obrany a generální štáb spolu s velitelem a štábem
vojenského letectva návrhy na reorganizaci a přezbrojení
vojenského letectva. Naše návrhy byly rychle prozkoumány a
schváleny.
Usnesení „O reorganizaci leteckých sil Rudé armády
„‚stanovilo formování nových útvarů (106 leteckých pluků),
rozšíření a zdokonalení učilišť vojenského letectva, nahrazení
výzbroje bojových svazků novými typy letounů. Do konce května
1941 se podařilo zformovat a téměř úplně doplnit 19 pluků.
Záhy bylo učiněno ještě jedno opatření k upevnění vojenského
letectva – 10. dubna 1941 schválily ÚV VKS (b) a rada lidových
komisařů SSSR usnesení o reorganizaci týlové soustavy
vojenského letectva. Bylo rozhodnuto zformovat týl vojenského
letectva podle územního principu – vyjmout z bojových útvarů a
svazků vojenského letectva týlové orgány a zařízení, vytvořit
prostory rozmístění letectva a letištní prapory.
Prostory rozmístění letectva byly nyní týlovými orgány
vojenského letectva armád, okruhu, frontu. V tomto prostoru měla
připadat jedna letecká základna na divizi. Základna zahrnovala
letištní prapory po jednom na každý letecký pluk. Průzkumné a
vojskové letectvo si ponechávalo své tabulkové týlové orgány. K

173
nové, pružnější organizaci týlu vojenského letectva se mělo přejít v
červenci 1941. Prakticky se všechno dokončovalo za války.
Když jsme přihlédli k charakteru pravděpodobných bojových
operací, uvědomili jsme si, že je nutné značně rozšířit výsadková
vojska. V dubnu 1941 se začalo formovat pět výsadkových sborů.
K 1. červnu se podařilo doplnit je, pokud jde o personální složení,
zato se však nedostávalo bojové techniky. Proto na začátku války
mohly úkoly výsadkových vojsk plnit

1 Archív MO SSSR, f. 35, inv. 107 559, sp. 13, 1. 160.

jen staré výsadkové brigády seskupené do nových sborů,
zatímco většina mužstva nových svazků byla využita jako střelecká
vojska.
V únoru 1941 schválily ÚV VKS (b) a rada lidových komisařů
SSSR dodatečný plán výstavby letišť. Počítalo se s vybudováním
190 nových letišť v západních oblastech. Před vypuknutím války
byla stavba letišť v plném proudu, avšak převážná většina z nich
nebyla dokončena.
Ve svém celku válka zastihla naše vojenské letectvo ve stadiu
rozsáhlé reorganizace, přechodu k nové vojenské technice a
novému výcviku leteckých a technických sil. K letům ve skutečně
složitých podmínkách se stačily připravit pouze jednotlivé svazky a
k nočním letům jen 15 procent létajícího personálu. Velení
vojenského letectva věnovalo velkou pozornost přeškolení
létajícího personálu na novou bojovou techniku, ale zato poněkud
oslabilo pozornost věnovanou udržení bojové pohotovosti na staré
bojové technice.
Doslova za rok nebo za půldruhého roku bylo naše letectvo již
úplně obnoveno a vyznačovalo se značnými bojovými kvalitami.
Vojska protiletecké obrany (PO). Hrozba leteckého útoku na
SSSR v předválečných letech povážlivě vzrostla. Proto ÚV VKS
(b) zvýšil požadavky na protileteckou obranu země a stanovil
konkrétní opatření pro značné posílení obrany ze vzduchu.
Nejdříve byly provedeny závažné organizační změny, neboť
systém protiletecké obrany, přijatý v roce 1932, značně zastaral.
Celá země byla rozdělena na pásma PO, jež odpovídala
hranicím všech tehdejších vojenských okruhů – severní,
severozápadní, západní, ky-jevské, jižní, severokavkazské,
zakavkazské, středoasijské, zabajkalské, dálnovýchodní,
moskevské, orelské a charkovské. Pásma PO se dělila na rajóny
PO, jež se skládaly ze stanovišť PO. Pásma PO zahrnovala svazky
a útvary, jež měly bránit města a objekty na území pásma.
Odpovědnost velitelů vojsk jednotlivých okruhů za
protileteckou obranu se zvýšila, přičemž letectvo vyčleněné z
vojenského letectva okruhu k plnění úkolů protiletecké obrany bylo
nadále podřízeno vojenskému letectvu okruhu. Je jisté, že lépe by
bývalo zajistit jednotné velení a centralizovat řízení protiletecké
obrany v rámci celé země. To se pak stalo v listopadu 1941.
Jak a čím byly vyzbrojeny síly protiletecké obrany? K 1. červnu
1941 měly děla střední ráže asi z 85 procent a malé ráže ze 70
procent. Nevy-bavenost stíhačkami činila 40 procent (v předvečer
války bylo pro účely protiletecké obrany vyčleněno 39 leteckých
pluků, jež i nadále byly podřízeny velitelům vojenského letectva
jednotlivých okruhů a jichž ti pak využívali i k jiným bojovým
účelům), vybavenost protiletadlovými kulomety činila 70 procent,
přehradnými balóny a světlomety 50 procent.
Útvary a svazky PO v západních pohraničních oblastech a také
v Moskvě a Leningradě byly vyzbrojeny lépe. Západní okruhy
dostávaly více nové bojové techniky než ostatní okruhy,
protiletadlovými děly byly vybaveny na 90-95 procent a měly nové
prostředky k vyhledávání nepřítele ve vzduchu a k jeho
pozorování. Vojska, která bránila Moskvu, Leningrad a Baku, měla
k dispozici více než 40 procent všech protiletadlových
dělostřeleckých baterií střední ráže. V leningradském a
moskevském pásmu PO bylo dislokováno na 30 radiolokačních
stanic RUS 2.
Na náš návrh schválily ÚV VKS (b) a rada lidových komisařů
SSSR usnesení zformovat stíhací sbory pro posílení protiletecké
obrany Moskvy a Leningradu. Tyto sbory měly, jak známo,
mimořádný význam při odrážení náletů fašistického letectva na obě
města.
V okamžiku, kdy vypukla válka, nebyl nový systém činnosti
protiletecké obrany propracován do konce, vyzbrojování moderní
technikou bylo teprve v začátcích a nebyly přesně vymezeny
hranice „ohroženého pásma“ (tj. meze doletu nepřátelského
bombardovacího letectva). Špatná situace byla v dopravě.
Válečné lodstvo. Když jsem přijal funkci náčelníka generálního
štábu, nemohl jsem se pro nedostatek času a přílišnou
zaměstnanost pracemi, jež se přímo týkaly Rudé armády, důkladně
seznámit se situací v loďstvu. Věděl jsem však, že příslušníci
válečného loďstva jsou dobře připraveni a velitelé loďstev, flotil a
jejich štáby jsou schopni vést bojové operace. V čele hlavního
štábu válečného loďstva stál tehdy nadaný, iniciativní a energický
admirál I. S. Isakov.
Tempo vyzbrojování válečného loďstva vzrůstalo. Za pouhých
jedenáct měsíců roku 1940 bylo spuštěno na vodu
lOOtorpédoborců, ponorek, mino-lovek a torpédových člunů, jež
se vyznačovaly vysokými bojovými kvalitami. Na samém konci
roku 1940 bylo ve výrobě na 270 lodí všech druhů. Vznikaly nové
válečné základny, dodatečně se obsazovaly oblasti u Baltského,
Severního a Černého moře. Eskadry všech loďstev dostaly v
hojném počtu nové lodě, byly vytvořeny nové svazky eskadrových
torpédo-borců a torpédových člunů. Válečné loďstvo mělo v
předvečer války dobře připravené ponorky i lehké hladinové lodě,
schopné úspěšně plnit bojové úkoly.
Celkem mělo loďstvo v předvečer války na 600 bojových lodí,
z toho 3 bitevní lodě, 7 křižníků, 49 eskadrových torpédoborců,
211 ponorek, 279 torpédových člunů, přes 1000 děl pobřežní
obrany a více než 2500 letadel.
Soudobé loďstvo je drahá záležitost. Zejména masivní lodě,
které jsou navíc vhodným terčem pro letecké útoky a pro
torpédování. Výbor obrany při radě lidových komisařů SSSR
schválil v roce 1939 správné usnesení o snížení počtu a později o
úplném zastavení stavby bitevních lodí a těžkých křižníků, jejichž
výroba vyžadovala obrovské náklady, velké množství kovu a
odčerpání značného počtu inženýrských a technických kádrů a
dělníků lodařského průmyslu.
Na druhé straně nebyla však věnována patřičná pozornost
pobřežní a protiletecké obraně a vyzbrojení minami a torpédy.
Závažnou chybou lidového komisariátu válečného lodstva bylo
podcenění úlohy Severního lodstva, jež pak ve válce mělo velký
význam.
Ve svém celku však působilo sovětské válečné lodstvo v
předvečer války impozantním dojmem a patřičným způsobem
přivítalo nepřítele.

175
 Ve své zajímavé knize ,,V předvečer“ píše admirál N. G.
Kuzněcov v souvislosti s mým jmenováním náčelníkem
generálního štábu: „Nejdříve jsem se domníval, že jen já jsem
nenavázal patřičné styky s G. K. Žu-kovem a že společný jazyk s
ním najde jeho kolega náčelník hlavního námořního štábu I. S.
Isakov. Ale ani Isakovovi se to nepodařilo.“
Už se nepamatuji, zda uvedeným soudruhům se to vůči mně
„nepodařilo“, nebo zda to „mně nevyšlo“ s nimi, vždyť to nemá
vůbec žádný význam.1 Avšak v zájmu historické pravdy musím
říci, že k posouzení otázek týkajících se lodstva nebyl k J. V.
Stalinovi zván ani lidový komisař obrany S. K. Timošenko, ani
náčelník generálního štábu.
0 tom, jak významná byla opatření uskutečněná stranou a
vládou pro upevnění obrany země v letech 1939-1941, svědčí i
vzrůst počtu našich ozbrojených sil. Během té doby se zvýšily
2,8krát, bylo zformováno 125 nových divizí a k 1. lednu 1941 měla
pozemní vojska, vojenské letectvo, lodstvo a vojska protiletecké
obrany přes 4 200 000 mužů.
V jedné z prvních kapitol této knihy jsem se stručně zmínil o
úloze všeobecné branné výchovy. Tradice přípravy civilního
obyvatelstva a především mládeže k obraně vlasti před odvodem
do armády byly mezi lidem velmi populární. Nyní se brannou
výchovou mas zabývala Společnost pro podporu letectva a chemie
(Osoaviachim). K 1. lednu 1941 soustřeďovala tato společnost přes
13 miliónů osob a každoročně získávaly specializaci desetitisíce
přívrženců letectví, parašutistů, střelců a leteckých me –

1 V mnoha pamětech, knihách a článcích jsou obsažena

různá hodnocení mé činnosti za Velké vlastenecké vláky. Za
dobrá slova jsem jejich autorům upřímně vděčen. O svých
nedostatcích a chybách, jichž jsem se dopouštěl jako každý jiný
člověk, hovořím v této knize. Pokud jde o kritické výroky,
zejména všeobecného a emocionálního rázu, rozhodl jsem se s
nimi nepolemizovat v případě, že to nejsou významné otázky,
jejichž mylný výklad by mohl zkreslit pravdu. – Pozn. aut.
chaniků ve více než 300 leteckých a automobilových klubech,
leteckých školách a plachtařských klubech. Jak se potom tyto
zkušenosti hodily lido-braně a partyzánům!
Pokud jde o profesionální výcvik velitelů všech stupňů, prošly
jich statisíce výbornou školou ve více než dvou stech vojenských
učilištích Rudé armády a válečného lodstva, v devatenácti
akademiích, na deseti vojenských fakultách při civilních vysokých
školách a v sedmi vyšších námořních učilištích. Na základě
usnesení Hlavní vojenské rady a podle rozkazu č. 120 lidového
komisaře obrany se systém výcviku ve vojenských školách
zdokonaloval.
Když jsem pobýval v akademii generálního štábu, kterou jsem
řídil, mohl jsem se nejednou přesvědčit o tom, že těsně před
vypuknutím války se na vojenských katedrách, v literatuře, v
učebních osnovách a při cvičeních posluchačů předkládala moderní
vojenská teorie, která už do značné míry brala v úvahu zkušenosti z
probíhající druhé světové války.
Studentům se vštěpovala myšlenka, že války se v naší době
nevyhlašují, že agresor se snaží mít na své straně všechny výhody
nenadálého útoku. Považovalo se za samozřejmé, že od samého
počátku vstoupí do akce hlavní síly obou soupeřů se všemi z toho
vyplývajícími strategickými a operačními zvláštnostmi.
Zdůrazňovala se nesmiřitelnost a urputnost ozbrojeného zápasu,
možnost jeho dlouhého trvání a nutnost mobilizace úsilí všeho lidu,
bojového sjednocení fronty a zázemí.
Válečná strategie byla především vybudována na správném
tvrzení, že jedině útočnými akcemi je možné rozdrtit agresora.
Zároveň však další varianty boje – střetné boje, vynucené ústupy,
boje v podmínkách obklíčení (mluvíme-li ovšem nikoli o
jednotlivých pracích, ale o zaměření výuky vojenských disciplín) –
se nezkoumaly dost podrobně.
Začal jsem znovu pracovat v aparátu lidového komisariátu
obrany a stejně jako dříve jsem se zajímal o to, jak vypadá příprava
vojenských řádů a předpisů, které mají odrážet nové, pokrokové
názory na charakter a způsoby vedení boje. Správa bojové přípravy
Rudé armády a rovněž ústřední správy jiných druhů vojsk a druhů
ozbrojených sil vydaly a rozeslaly za poslední dva roky desítky
hodnotných řádů a předpisů. Avšak zdaleka ne všechny zakotvily v
armádě a mnohé byly jen zatímní.
A tak vojenská teorie těch let, vyjádřená v odborných pracích a
přednáškách a potvrzená v řádech, byla v podstatě, jak se říká, na
úrovni doby. Avšak praxe do jisté míry zaostávala za teorií…
Když jsem zkoumal operační a strategické otázky, dospěl jsem
k závěru, že obrana takové gigantické země, jako je Sovětský svaz,
má řadu podstatných nedostatků. Stejného názoru byli také přední
vedoucí pracovníci generálního štábu, kteří mi sdělili, že i moji
předchůdci v této funkci se nejednou vyslovovali obdobně.
Soustředění velkého počtu německých vojsk ve Východním
Prusku, v^Polsku a na Balkáně vyvolalo u nás zvlášť velké
znepokojení. Zároveň nás zneklidňovala i nedostatečná bojová
připravenost našich ozbrojených sil rozmístěných v západních
vojenských okruzích.
Promyslel jsem po všech stránkách tyto otázky a společně s
Vatutinem jsme podrobně referovali lidovému komisaři obrany o
nedostatcích v organizaci a bojové připravenosti našich vojsk, o
stavu mobilizačních zásob, zvláště střeliva a leteckých pum.
Mimoto jsme zjistili, že průmysl nestačí plnit naše zakázky v
bojové technice.
„To všechno je vedení dobře známo. Domnívám se, že v
současné době nám země nemůže dát více,“ znovu poznamenal
Timošenko.
Jednou mě zavolal k sobě a řekl:
„Včera jsem byl^u Stalina ohledně reaktivních minometů.
Stalin se zajímal o to, zda jsi převzal agendu od Mereckova a jak se
cítíš v nové funkci. Nařídil, abys k němu přišel se zprávou.“
„Na co se mám připravit?“ zeptal jsem se.
„Na všechno,“ odpověděl lidový komisař. „Uvědom si však, že
Stalin nebude poslouchat dlouhý referát. To, co mi přednášíš
několik hodin, musíš mu sdělit asi během deseti minut.“
„Co mohu říci za deset minut? Vždyť to jsou významné otázky
a vyžadují si svědomitý přístup. Je přece třeba pochopit jejich
důležitost a učinit nezbytná opatření ze strany státu.“
„To, co mu chceš sdělit, v podstatě ví,“ řekl lidový komisař
obrany, „takže se přece jen snaž mluvit o klíčových problémech.“
Měl jsem u sebe soupis otázek, jež jsem hodlal vyložit, když
jsem se v sobotu večer vypravil ke Stalinovi do jeho vilky za
městem. Byli tam už maršálové S. K. Timošenko a G. I. Kulik.
Přítomni byli i někteří členové politbyra.
Stalin nás přivítal a zeptal se, jestli znám reaktivní minomety
(„kaťuše“).
„Jen jsem o nich slyšel, ale neviděl jsem je,“ odpověděl jsem.

177
 „Pak ovšem musíte s Timošenkem, Kulíkem a Aborenkovem v
příštích dnech odjet na střelnici a podívat se na jejich palebné užití.
A ted nám povězte o práci generálního štábu.“
Stručně jsem zopakoval to, o čem jsem už informoval lidového
komisaře, a řekl jsem, že vzhledem ke složitosti vojenskopolitické
situace je třeba učinit okamžitá opatření a včas odstranit existující
nedostatky v obraně západních hranic a v ozbrojených silách.
Přerušil mě V. M. Molotov:
„Vy se snad domníváte, že budeme muset bojovat s Němci?“
„Počkej…,“ zarazil ho Stalin.
Stalin vyslechl zprávu a pak pozval všechny na oběd. Přerušený
rozhovor pokračoval. Stalin se zeptal, jak hodnotím německé
letectvo. Řekl jsem, co jsem si myslel:
„Němci mají dobré letectvo, které získalo výbornou bojovou
průpravu v součinnosti s pozemními vojsky. Pokud jde o bojovou
techniku, naše nové stíhačky a bombardéry nejsou o nic horší než
německé, a dokonce jsou snad lepší. Je ovšem škoda, že jich máme
velmi málo.“
„Zvláště málo je stíhaček,“ dodal Timošenko.
Kdosi připojil poznámku:
„Semjon Konstantinovič myslí více na obranné letectvo.“
Lidový komisař neodpověděl. Myslím, že kvůli své
nedoslýchavosti ani všechno dobře neslyšel.
Oběd byl velmi prostý. Jako polévka byl hustý ukrajinský
boršč, jako hlavní jídlo dobře připravená pohanková kaše a mnoho
vařeného masa a na moučník kompot a ovoce. Stalin měl dobrou
náladu, hodně žertoval, pil lehké gruzínské víno „Chvančkara“ a
hostil jím ostatní, ale ti dávali přednost koňaku.
Na závěr Stalin řekl, že je třeba promyslet a předběžně
vypracovat prvořadé otázky a předložit je vládě k rozhodnutí. Při
tom je však třeba vycházet z našich reálných možností a neoddávat
se planým nadějím o tom, co dosud nemůžeme materiálně zajistit.
Když jsem se vrátil pozdě v noci do generálního štábu, zapsal
jsem si vše, co Stalin řekl, a poznamenal jsem si otázky, jež bude
nutno přednostně řešit. Tyto návrhy byly předloženy vládě.
Ve dnech 15.-20. února 1941 se konala XVIII. všesvazová
konference VKS (b), jíž jsem se zúčastnil. Konference velmi
rozhodně zaměřila pozornost stranických organizací na potřeby
průmyslu a dopravy, zejména na potřeby zbrojních podniků.
Požadavky se zvyšovaly. V rezolucích konference se konstatovalo,
že vedoucí pracovníci lidových komisariátu leteckého a
chemického průmyslu, střeliva, elektrotechnického průmyslu a
řady jiných odvětví národního hospodářství, která mají význam pro
obranu, musí čerpat poučení z kritiky, jíž se jim dostalo na
konferenci, a značně zlepšit svou práci. V opačném případě budou
uvolněni ze svých funkcí.
Poslední mírový národohospodářský plán na rok 1941, přijatý
na konferenci, stanovil značný růst zbrojního průmyslu.
Konference zvolila za kandidáty na členy v ÚV VKS (b) a do
ústřední kontrolní komise mnoho vojenských činitelů: I. V.
Ťuleněva, M. P. Kirponose, I. S. Jumaševa, V. F. Tribuce, F. S.
Okťabrského a jiné soudruhy. Velkou důvěrou jsem byl poctěn i já.
Byl jsem zvolen kandidátem na člena v ÚV VKS (b).
Bezprostředně před válkou byl v našem generálním štábu
stmelený, přátelský kolektiv vzdělaných a zkušených generálů a
důstojníků. Uvedu jen některé z nich.
Prvním náměstkem náčelníka generálního štábu byl dobře
známý generálporučík N. F. Vatutin, který se vyznačoval
mimořádnou pracovitostí a šířkou strategického uvažování.
Náměstkem náčelníka generálního štábu v organizačních otázkách
byl generálporučík V. D. Sokolovsky, jenž byl jmenován do této
funkce začátkem jara 1941. Předtím byl náčelníkem štábu
Moskevského vojenského okruhu. Za války projevil Vasilij Dani-
lovič velké nadání a schopnosti významného vojevůdce. Operační
správu měl na starosti generálmajor G. K. Malandin, velmi
vzdělaný a nadaný operační pracovník. Tam také pracoval
generálmajor A. M. Vasilevskij. Za války se Vasilevskij projevil
jako vynikající vojevůdce našich ozbrojených sil. Řídil řadu
významných a skvělých operací. V generálním štábu se Vasilevskij
v předvečer války zabýval operačním plánem severozápadního a
západního směru.
Kromě uvedených^vojenských činitelů byla v generálním štábu
řada jiných nadaných a energických vojevůdců, kteří svou tvůrčí
prací napomáhali vysoké pracovní schopnosti celého kolektivu
generálního štábu.
Generální štáb prováděl velkou operační, organizační a
mobilizační práci, neboť byl hlavním aparátem lidového komisaře
obrany. Pro případ války byl aparátem hlavního stanu vrchního
velení.
Avšak činnost samého aparátu generálního štábu se
vyznačovala nedostatky. Když jsme na jaře 1941 zkoumali
celkovou situaci, ukázalo se, že generální štáb, stejně jako lidový
komisař obrany a velitelé jednotlivých druhů vojsk, nemá
připravena, kdyby vypukla válka, velitelská stanoviště, odkud by
bylo možné řídit ozbrojené síiy, rychle předávat směrnice hlavního
stanu vojskům a přejímat a zpracovávat hlášení přicházející z
vojenských útvarů.
Před válkou zůstala doba pro výstavbu velitelských stanovišť
nevyužita. Když pak začala válka, muselo vrchní velení, generální
štáb, všechny štáby druhů vojsk a ústřední správy řídit akce ze
svých mírových pracoven, což značně zkomplikovalo jejich práci.
Na začátku války nebyly vyřešeny otázky orgánů hlavního
stanu vrchního velení: jeho struktury, personálního obsazení,
rozmístění, zabezpečovacího aparátu a materiálně technických
prostředků.
Během pěti předválečných let se vyměnili čtyři náčelníci
generálního štábu. Tak častá výměna vedení zabránila zvládnout v
celé šíři obranu země a důkladně promyslet všechny aspekty
nadcházející války.
Jaké základní otázky se v oněch měsících připravovaly v
generálním štábu?
Někteří autoři válečných pamětí nyní tvrdí, že před válkou jsme
neměli mobilizační plány ozbrojených sil a plány strategického
rozvinutí.
Ve skutečnosti generální štáb operační a mobilizační plán
ozbrojených sil samozřejmě měl. Jejich rozpracování a korekce
nebyly nikdy přerušeny. Po přepracování se ihned předkládaly
vedení státu, a jakmile byly schváleny, byly okamžitě předávány
vojenským^ okruhům. V předvečer války se operačními a
mobilizačními plány do značné míry zabývala operační správa –
generálové G. K. Malandin, A. M. Vasilevskij, A. F. Anisov a jiní.
Než jsem přišel do generálního štábu, měl celkové řízení
vypracování plánů na starosti maršál Sovětského svazu B. M.
Šapošnikov a později armádní generál K. A. Mereckov a
generálporučík N. F. Vatutin.

179
 Již na podzim 1940 byl předchozí operační válečný plán
důkladně přepracován a přizpůsoben úkolům, jež bylo třeba řešit v
případě útoku. Plán měl však strategické chyby, které souvisely s
jednou nesprávnou tezí.
Za nejobávanější strategický směr se považoval směr
jihozápadní – Ukrajina, a nikoli směr západní-Bělorusko, kde
hitlerovské vrchní velení v červnu 1941 soustředilo a zasadilo
nejsilnější pozemní a letecké uskupení.
Proto jsme museli v prvních dnech války přesunout 19. armádu,
řadu útvarů a svazků 16. armády, které byly dříve soustředěny na
Ukrajině a v poslední chvíli tam dopraveny, na západní směr a
vrhnout je z chodu do bojů jako součást Západního frontu. Tato
skutečnost měla nepochybně vliv na průběh obranných operací na
západním směru.
Při přepracovávání operačního plánu na jaře 1941 (únor-duben)
jsme tuto chybu plně neodstranili.
J. V. Stalin byl přesvědčen, že hitlerovci se budou snažit ve
válce se Sovětským svazem především obsadit Ukrajinu, Donbas,
aby zbavili naši zemi nejdůležitějších hospodářských oblastí a
zmocnili se ukrajinského obilí, doneckého uhlí a posléze i
kavkazské nafty. Při posouzení operačního plánu na jaře 1941
Stalin řekl: „Bez těchto důležitých zdrojů nebude moci fašistické
Německo vést dlouhodobou a velkou válku.“
Stalin byl pro nás všechny nejvyšší autoritou, nikoho tehdy ani
nenapadlo pochybovat o jeho soudech a hodnocení situace. Avšak
uvedený Stalinův předpoklad nepočítal s nepřátelskými plány na
bleskovou válku proti SSSR, třebaže sám o sobě měl své
oprávnění.
Poslední varianta mobilizačního plánu ozbrojených sil
(organizačně materiální otázky) byla schválena v únoru 1941 a
dostala označení MP 41.
Byla předána okruhům s pokynem upravit staré mobilizační
plány k 1. květnu 1941.
V roce 1940 bylo rozhodnuto o okamžitém přemístění části
vojsk západních okruhů do nových oblastí na západě, jež byly
připojeny k Sovětskému svazu. Přesto, že tyto oblasti ještě nebyly
náležitě připraveny k obraně, byly v nich dislokovány první sledy
vojsk západních okruhů.
Na tomto místě bych se rád zastavil u osudu nových a starých
opevněných prostorů. S budováním nových opevněných prostorů
na západní hranici se začalo na počátku roku 1940. Projekt
budování opevněných prostorů schválil Stalin na základě zprávy K.
J. Vorošilova.
Do začátku války se nám podařilo vybudovat kolem 2500
železobetonových objektů, z nichž 1000 bylo vyzbrojeno
pevnostním dělostře-lectvem a ostatních 1500 kulomety. Budování
opevněných prostorů však dokončeno nebylo.
Na Ukrajině byly v červnu 1941 na nejvyšším stupni bojové
pohotovosti russkoravský a przemyšlský prostor, jež v prvních
dnech války měly velký význam, o němž se ještě zmíním později.
Nyní bych chtěl vysvětlit demontáž dělostřelecké výzbroje
starých opevněných prostorů.
V únoru a březnu 1941 Hlavní vojenská rada Rudé armády
dvakrát zkoumala, jak by bylo možno co nejrychleji dokončit
budování nových opevněných prostorů a jejich vyzbrojení.
Pamatuji se dobře na prudké spory, jež se rozpoutaly na zasedání
rady. Ale ať jsme se přeli sebevíce, praktické východisko pro
urychlení výroby pevnostních děl a pro zajištění nutných aparatur
pro opevněné prostory nalezeno nebylo.
A tak náměstek lidového komisaře pro výzbroj maršál G. I.
Kulik a náměstek lidového komisaře pro opevněné prostory maršál
B. M. Šapošnikov a také člen Hlavní vojenské rady A. A. Ždanov
navrhli, aby byla demontována část dělostřelectva některých
starých opevněných prostorů a přemístěna do nových opevněných
prostorů, jež se právě budovaly. Lidový komisař obrany maršál S.
K. Timošenko ani já jsme s tímto návrhem nesouhlasili a
poukazovali jsme na to, že staré opevněné prostory se ještě mohou
hodit.
Jelikož vznikly neshody v Hlavní vojenské radě, byla otázka
předložena Stalinovi. Ten souhlasil s Kulikovým, Šapošnikovovým
a Ždanovovým názorem a nařídil demontovat část dělostřelecké
výzbroje z méně důležitých úseků a přesunout ji na západní a
jihozápadní směr.
Staré opevněné prostory byly vybudovány v letech 1929-1935.
Pevnůstky byly v podstatě vyzbrojeny kulomety. V letech 1938-
1939 byly četné z nich posíleny děly. Podle rozhodnutí Hlavní
vojenské rady
Rudé armády z 15. listopadu 1939 se počet vojsk ve starých
opevněných prostorech měl snížit o více než jednu třetinu. Nyní se
z některých úseků stahovala výzbroj.
Avšak poté, co jsme předložili Stalinovi druhou zprávu, bylo
nám povoleno zachovat na těchto úsecích část výzbroje.
0 ^opevněných Jprostorech, s jejichž budováním se začalo v
letech 1938-1939, vydal generální štáb 8. dubna 1941 velitelům
Západního a Kyjevského zvláštního vojenského okruhu směrnice
tohoto znění:
„Až do zvláštních nařízení zachovat slucký, sebežský,
šepetovský, izjaslavlský, starokonstantinovský a ostropolský
opevněný prostor v dosavadním stavu.
Pro využití uvedených opevněných prostorů v době války
připravit a provést tato opatření:
vytvořit kádry pro řízení opevněných prostorů…
pro dokončení systému dělostřelecké a kulometné palby v
každém uzlu obrany a opěrném bodě připravit místa pro
dřevozemní nebo betonové objekty, jež bude třeba postavit během
prvních deseti dní od začátku války, a to za přispění polní
armády…
na základě návrhů a technických pokynů správy opevňovacích
prací Rudé armády určit potřebu výzbroje a základního vnitřního
vybavení…
při stanovení sil, prostředků a pracovních plánů přihlédnout k
železobetonovým stavbám postaveným v letech 1938-1939 v
letičevském, mogilevském, jampolském, volynskonovogradském,
minském, polockém a mozyrském opevněném prostoru…
Náčelník správy opevňovacích prací vypracuje a k 1. 5. 1941
pošle okruhům technické směrnice o rozmístění výzbroje a o
základním vnitřním vybavení v objektech z let 1938-1939.“1
Opevněné prostory na staré státní hranici nebyly likvidovány a
stažena z nich výzbroj, jak tvrdí některé memoárové práce a
historické rozbory. Byly zachovány na všech důležitějších úsecích
a směrech a počítalo se s tím, že budou dodatečně posíleny. Avšak
průběh bojových operací na začátku války zabránil provést
bezezbytku zamýšlená opatření a náležitě využít starých
opevněných prostorů.

181
 K budování nových opevněných prostorů vydal lidový komisař
obrany a generální štáb okruhům nejednu směrnici o urychlení
výstavby. Na opevňování nové hranice pracovalo denně téměř 140
000 lidí. V tomto směru na nás naléhal J. V. Stalin.
Uvedu zde jednu takovou směrnici generálního štábu ze 14.
dubna 1941:
1 Archiv MO SSSR, f. 73, inv. 12 109, sp. 5789,1. 108, 109,
111, 112.
„Nehledě na řadu směrnic generálního štábu Rudé armády
provádí se montáž pevnůstkové výzbroje do trvalých bojových
objektů a uvedení objektů do bojové pohotovosti nepřípustně
pomalu.
Lidový komisař obrany nařídil:
1. Všechnu výzbroj pro opevněné prostory, jež je v okruhu k
dispozici, urychleně namontovat do bojových objektů a ty pak
hned uvést do bojové pohotovosti.
2. Při nedostatku speciální výzbroje dočasně postavit
(jednoduše upevnit) do střílnových otvorů a rámů kulomety na
polních podstavcích a kde je to možné, děla.
3. Uvést objekty do bojové pohotovosti, nehledě na nedostatek
ostatního předepsaného vybavení objektů, ale za bezpodmínečné
instalace pancéřovaných, kovových a mřížových dveří.
4. Organizovat patřičnou péči o údržbu výzbroje postavené v
objektech.
5. Náčelník správy opevňovacích prací Rudé armády musí
ihned poslat okruhům technické údaje o vybavení
železobetonových objektů dočasnou výzbrojí.
0 přijatých opatřeních podat k 25. 4. 1941 hlášení generálnímu
štábu Rudé armády.

v. r. náčelník generálního štábu Rudé armády armádní

generál G. Žukov
za správnost: náčelník oddělení opevněných prostorů
generálního štábu Rudé armády generálmajor S. Širjajev.“1

V březnu 1941 dokončil generální štáb rozpracování

mobilizačního plánu průmyslu na výrobu válečné produkce. Tento
plán jsem spolu s náměstkem náčelníka generálního štábu
generálem V. D. Sokolovským předložil předsedovi Výboru
obrany při radě lidových komisařů.
Generální štáb připravil a poslal UV a radě lidových komisařů
zvláštní zprávu o otázce střeliva. Tato zpráva byla plně zaměřena
na zásobování dělostřelectva. Hovořili jsme o mimořádně vážné
situaci v zásobování dělostřeleckými náboji a minami. Byl
nedostatek houfnicových, protile-tadlových a protitankových
granátů. Zvláště špatná situace byla v zásobách pro nejnovější typy
děl.
J. V. Stalin nařídil prozkoumat naši zprávu a společně s
lidovým komi-sariátem pro munici a lidovým komisariátem obrany
navrhnout, co je nyní nutné a možné udělat.

1 Archív MO SSSR, f. 73, inv. 12109, sp. 5789, 1. 114.

N. A. Vozněsenskij a další soudruzi shledali, že naše
požadavky jsou přehnané, a oznámili Stalinovi, že objednávku na
rok 1941 je třeba uspokojit nejvýš na 20 procent. Tyto návrhy byly
schváleny.
 Avšak v důsledku našich opakovaných žádostí se Stalin rozhodl
vydat zvláštní usnesení o výrobě značně většího množství střeliva
ve druhé polovině roku 1941 a na začátku roku 1942.
Na jaře 1941 přispěly ústřední zásobovací orgány lidového
komisariátu obrany ke zvýšení nedotknutelných zásob pro všechny
pohraniční západní okruhy na účet státních rezerv, a to v dodávce
pohonných hmot, potravin a výstrojního zabezpečení.
Dělostřelecké sklady jednotlivých okruhů se naplňovaly značným
množstvím munice ze skladů lidového komisariátu obrany.
Lidový komisař obrany, generální štáb a já jsme považovali za
nutné v podmínkách nadcházející války přisunout materiálně
technické prostředky blíže k vojskům, blíže ke spotřebitelům.
Zdálo se, že je to správné, ale pak se ukázalo, že jsme se všichni v
tomto bodě dopustili chyby. Když vypukla válka, podařilo se
nepříteli během krátké doby zmocnit se materiálně technických
zásob okruhů, a to zkomplikovalo zásobování vojsk a opatření
sledující vytváření rezerv.
Při přepracovávání operačních plánů na jaře 1941 (o čemž jsem
se již zmínil) se téměř nepočítalo s novými způsoby vedení války v
počátečním období. Lidový komisariát obrany a generální štáb se
domnívaly, že válka mezi takovými velmocemi, jako je Německo a
Sovětský svaz, může začít z obou stran podle existujícího
schématu: hlavní síly vstoupí do boje několik dní po pohraničních
srážkách. Fašistickému Německu, pokud jde o lhůty soustředění a
rozvíjení sil, byly přisuzovány stejné podmínky jako nám. Ve
skutečnosti však ani síly, ani podmínky nebyly zdaleka stejné.
Jaké byly ekonomické možnosti Německa těsně před
okamžikem, kdy zaútočilo na Sovětský svaz?
Německo tím, že se zmocnilo téměř všech ekonomických a
vojenských strategických zdrojů v Evropě, dobře vybavilo, jak
známo, své ozbrojené síly moderními zbraněmi, bojovou technikou
a dostatečným množstvím materiálních prostředků. To, že tehdy
neexistovaly v západní Evropě aktivně působící síly, umožnilo
hitlerovcům soustředit proti Sovětskému svazu všechny hlavní síly.
V předvečer války vyrábělo Německo spolu s okupovanými
zeměmi 31,8 miliónu tun oceli, samo těžilo 257,4 miliónu tun uhlí
a dohromady se svými satelity 439 miliónů tun uhlí. Sovětský svaz
pak produkoval příslušně 18,3 miliónu tun oceli a 165,9 miliónu
tun uhlí. Slabinou Německa

183
 byla těžba nafty, to se však do určité míry kompenzovalo
dovozem rumunské nafty a také zásobami a výrobou syntetických
pohonných hmot.
Když hitlerovské vedení bez velkých okolků likvidovalo
versailleská omezení, podřídilo k zajištění svých agresivních plánů
veškerou hospodářskou politiku zájmům připravované války.
Německý průmysl sloužil nyní zcela válečným potřebám. Všechno
ostatní ustoupilo do pozadí.
Vznikl mohutný válečně ekonomický potenciál, v poměrně
krátké době bylo vybudováno přes 300 velkých zbrojních závodů,
válečná výroba v Německu se v roce 1940 ve srovnání s rokem
1939 zvýšila o dvě třetiny a ve srovnání s rokem 1932 22krát. V
roce 1941 vyrobil německý průmysl více než 11 000 letadel, 5200
tanků a obrněných aut, 30 000 děl různých ráží, kolem 1,7 miliónu
karabin, pušek a samopalů. K tomu je třeba přičíst velké zásoby
ukořistěných zbraní a výrobní kapacity německých satelitů a
okupovaných zemí.
Co jsme tehdy věděli o německých ozbrojených silách
soustředěných proti Sovětskému svazu?
Podle údajů zpravodajské správy našeho generálního štábu, v
jejímž čele stál generál F. I. Golikov, začaly dodatečné přesuny
německých vojsk do Východního Pruska, Polska a Rumunska
koncem ledna 1941. Výzvědná služba předpokládala, že v únoru a
březnu se vojenské uskupení nepřítele zvýšilo o devět divizí: proti
Pobaltskému okruhu o tři pěší divize, proti Západnímu okruhu o
dvě pěší a jednu tankovou divizi, proti Kyjevskému okruhu o jednu
pěší divizi a tři tankové pluky.
Informace, které jsme dostávali od náčelníka zpravodajské
správy generála Golikova, jsme okamžitě hlásili J. V. Stalinovi.
Nevím, která hlášení výzvědné služby podával generál Golikov
Stalinovi osobně.
Ke 4. dubnu 1941 činilo celkové zvýšení počtu německých
vojsk od Baltského moře po Slovensko podle údajů generála
Golikova 5 pěších a 6 tankových divizí. Celkem stálo proti SSSR
72-73 divizí. K tomuto počtu je třeba přičíst německá vojska
rozmístěná v Rumunsku, jež čítala celkem 9 pěších a 1
motorizovanou divizi.
K 5. květnu 1941 dosáhl podle hlášení generála Golikova počet
německých vojsk směřujících proti SSSR 103-107 divizí, včetně 6
divizí rozmístěných v oblasti Gdaňská a Poznaně a 5 divizí ve
Finsku. Z toho bylo: ve Východním Prusku 23-24 divizí, v Polsku
proti Západnímu okruhu 29 divizí, v Polsku proti Kyjevskému
okruhu 31-34 divizí, v Rumunsku a Madarsku 14-15 divizí.
Velké úsilí věnoval nepřítel přípravě válčiště: kladly se druhé
koleje na Slovensku a v Rumunsku, rozšiřovala se síť letišť a
přistávacích ploch, probíhala intenzívní výstavba vojenských
skladišť. Ve městech a v průmyslových objektech se prováděl
protiletecký výcvik, stavěly se protiletecké kryty a vyhlašovala se
zkušební pohotovost.
Asi čtyři sbory madarské armády byly umístěny v Zakarpatské
Ukrajině, značná část rumunských vojsk byla v Karpatech.
Ve Finsku se německé vojsko vylodovalo v přístavu Abo,
přičemž v období od 10. do 29. dubna se tu vylodilo na 22 000
příslušníků německé armády a ti pak byli posláni do oblasti
Rovaniemi a dále na Kir-kenes. Generál Golikov se domníval, že v
nejbližší době bude německé vojsko posíleno jednotkami z
Jugoslávie.
K 1. červnu 1941 stálo proti SSSR podle údajů zpravodajské
správy na 120 německých divizí.

185
 Na jaře 1941 se hitlerovci neobávali větších akcí ze strany
západních nepřátel, a proto hlavní ozbrojené síly Německa byly
soustředěny po celé délce hranic od Baltského k Černému moři.
K 1. červnu 1941 zvýšilo Německo počet svých vojsk proti roku
1940 o 3 550 000 mužů a dosáhlo tak celkového počtu 8 500 000
mužů, tj. 208 divizí. My jsme měli k 1. červnu ve zbrani kolem 5
miliónů mužů, včetně dodatečně povolaných záloh.
Hitler usoudil, že nastal okamžik vhodný pro útok na Sovětský
svaz. Spěchal, a ne bezdůvodně…
Největší hromadné přesuny vojsk na východ zahájilo hitlerovské
velení 25. května 1941. V této době zvýšili Němci pohyb po
železnici na maximální grafikon. Od 25. května do poloviny června
bylo k hranicím Sovětského svazu přesunuto celkem 47 německých
divizí, z nichž 28 bylo tankových a motorizovaných.
U nás byla zatím situace následující: V březnu a dubnu 1941
generální štáb usilovně pracoval na zpřesnění plánu zajištění
západních hranic a mobilizačního plánu pro případ války. Když
jsme upřesňovali plán zajištění hranic, hlásili jsme Stalinovi, že
podle propočtů nebudou vojska Pobaltského, Západního,
Kyjevského a Oděského okruhu stačit k odražení úderu německých
vojsk. Bylo nutno okamžitě odvelet několik armád z vnitřních
okruhů a pro každý případ je začátkem května přesunout na území
Pobaltí, Běloruska a Ukrajiny.
Bylo rozhodnuto pod rouškou pohyblivých táborových
soustředění přesunout na Ukrajinu a do Běloruska po dvou
vševojskových armádách o sníženém počtu. Byli jsme upozorněni
na nutnost mimořádné opatrnosti a na opatření operačního utajení.
V té době vydal také Stalin nařízení zintenzívnit všemi
prostředky práce na výstavbě základní a polní letištní sítě. Pracovní
síly se však směly zaměstnat až po skončení jarních polních prací.
Jednou se na závěr našeho pravidelného rozhovoru Stalin zeptal,
jak probíhá povolávání záložníků.
Lidový komisař obrany odpověděl, že povolávání záloh probíhá
normálně, záložníci budou koncem dubna v pohraničních okruzích.
Začátkem května bude zahájen jejich výcvik v útvarech.
Dne 13. května dal generální štáb okruhům směrnici, aby
přemisťovaly vojska z vnitřních okruhů na západ. Z Uralu byla
přesunuta do prostoru Velikých Luk 22. armáda, z Povolžského
vojenského okruhu do prostoru Gomelu 21. armáda, ze
Severokavkazského okruhu do prostoru Bílé Cerkve 19. armáda, z
Charkovského okruhu na čáru Západní Dviny 25. střelecký sbor a
ze Zabajkalska na Ukrajinu do prostoru Šepetovky 16. armáda.
Celkem se v květnu přemisťovalo z vnitřních vojenských okruhů
blíže k západním hranicím 28 střeleckých divizí a velitelství čtyř
armád.
Koncem května vydal generální štáb rozkaz velitelům
pohraničních okruhů, aby okamžitě zahájili přípravu velitelských
stanovišť, a v polovině června bylo nařízeno zřídit na nich velení
frontů: Severozápadního frontu v prostoru Panevežise, Západního v
prostoru Obuz-Lesný, Jihozápadního v Tarnopolu, Oděského
okruhu jako velitelství armády v Tiraspolu. V těchto prostorech
měla polní velitelství frontů a armád zahájit činnost v období od 21.
do 25. června.
Nejblíže k předpokládanému nepříteli bylo 47 pozemních a 6
námořních pohraničních oddílů, 9 samostatných pohraničních
vojenských správ, 11 pluků operačních vojsk lidového komisariátu
vnitra a také střelecké divize prvních sledů armád krytu, rozmístěné
poblíž hranic, ale nerozvinuté v bojové sestavy.
 Celkem bylo v západních pohraničních okruzích a v lodstvu 2,9
miliónu mužů, více než půldruhého tisíce letounů nových typů a
poměrně hodně letadel zastaralých konstrukcí, kolem 35 000 děl a
minometů (bez 50milimetrových), 1800 těžkých a středních tanků
(z toho asi dvě třetiny nových typů) a značné množství lehkých
tanků s omezenými počty motohodin.
Bojová připravenost á nálada v pohraničních okruzích byly
různé a závisely na mnoha činitelích: na tradicích velení ve
vojenské výchově, na iniciativě a odpovědnosti velitelů, na
organizovanosti a důslednosti při plnění požadavků bojových řádů.
Dnes je obtížné vzpomenout si na všechny detaily, jaká byla situace
v pohraničních okruzích, a vyjádřit atmosféru, v níž je zastihla
válka. Pamatuji se, že mě zejména v prvním období mého působení
v generálním štábu neopouštěly myšlenky na
Kyjevský zvláštní vojenský okruh, z něhož jsem nedávno cdjel.
Jak to tam vypadá?
V této souvislosti bych zde chtěl uvést několik úryvků z pamětí
maršála Sovětského svazu I. Ch. Bagramjana, tehdy plukovníka a
náčelníka operačního oddělení Kyjevského zvláštního vojenského
okruhu. Domnívám se, že tyto stránky věrně reprodukují situaci v
armádě se všemi obtížemi vyskytujícími se v posledních měsících
před vypuknutím války.
„Sotva jsme se stačili rozloučit s naším velitelem před jeho
odjezdem na XVIII. stranickou konferenci,“ píše Bagramjan, „a
hned jsme dostali z generálního štábu nařízení: nechť se náčelník
štábu okruhu a skupina generálů a důstojníků, kteří se podíleli na
vypracování plánu ochrany státní hranice, okamžitě dostaví do
Moskvy. Spolu s M. A. Purkajevem odjeli do Moskvy generálové
N. A. Laskin – náčelník štábu vojenského letectva, I. I. Trutko –
zástupce náčelníka štábu okruhu, který měl na starosti operačně
týlové otázky, D. M. Dobykin – náčelník spojení vojsk okruhu,
plukovník A. A. Koršunov – náčelník vojenských komunikací
okruhu, já a můj zástupce plukovník A. I. Danilov.
V Moskvě se nakonec všechno vysvětlilo: všichni jsme se měli
zúčastnit projednávání opatření operačního rázu pro náš okruh.
… Naše práce pokračovala, když jsme náhle dostali rozkaz vrátit
se do Kyjeva k plnění svých bezprostředních služebních povinností.
Zde jsme především museli zkoumat plány armád na ochranu státní
hranice, jež vypracovaly jejich štáby na základě instrukcí velitelství
okruhu. K naší velké radosti armádní plány nevyžadovaly nějaké
podstatnější přepracování. Bylo třeba v nich učinit jen bezvýznamné
opravy.
Zanedlouho však – ihned poté, kdy fašisté okupovali Jugoslávii
– nařídil generální štáb, aby se v plánu ochrany státní hranice
učinila řada podstatných změn. Velitelství okruhu dostalo rozkaz,
aby značně zvýšilo počet vojsk, jež měla přímo chránit státní
hranici…
Generál Kirponos byl roztrpčen zřejmým, podle jeho názoru,
oslabením záložního uskupení jeho vojsk a vyčleněním značně
většího počtu sil pro.pasivní obranu‘, než považoval za nutné. Ale
rozkaz je rozkaz: 18. dubna jsme předali armádám příslušné pokyny
o zanesení těchto změn do plánu. Z tohoto důvodu se nám
nepodařilo v dubnu ‚vypořádat se‘ s plány armád na ochranu státní
hranice.
Do štábu okruhu byli znovu povoláni náčelníci štábů armád
spolu s těmi, kdo se podíleli na vypracování plánů. Všechno začalo
znovu. Hlavní obtíž, jež zpomalovala práci, byla v tom, že
generálové a důstojníci, kteří vypracovávali plány, museli všechno
od první do poslední stránečky dělat sami…

187
 Přepracování plánů mělo být dokončeno do 10. května. Naštěstí
to byly poslední závažné dodatky, jinak by plány zůstaly na začátku
vpádu fašistických hord nedokončeny.
V druhé polovině dubna začalo velení Rudé armády zjevně
naléhat na provedení opatření k posílení pohraničních okruhů.
Pamatuji se, že 26. dubna došel do našeho okruhu rozkaz z Moskvy,
aby do 1. června bylo zformováno pět rychlých dělostřeleckých
protitankových brigád a jeden výsadkový sbor. Čtyři naše střelecké
divize byly reorganizovány na horské. Velení okruhu bylo dáno na
vědomí, že do 25. května přibude do sestavy jeho vojsk z Dálného
východu ještě velitelství 31. střeleckého sboru.
Poslední jarní měsíc nepřinesl žádné oteplení v atmosféře
mezinárodních vztahů. Neočekávané jmenování J. V. Stalina
předsedou rady lidových komisařů hodnotili všichni ve štábu
okruhu jako důkaz zostření mezinárodní situace. Poprvé za léta
existence sovětské moci bylo nejvyšší stranické a státní vedení
soustředěno v jedné osobě. Vyskytovaly se i další signály rychle
narůstajícího nebezpečí.
V druhé polovině května jsme dostali směrnici generálního
štábu, v níž se velení okruhu nařizovalo převzít od
Severokavkazského vojenského okruhu a rozmístit v táborech
velitelství 34. střeleckého sboru se sborovými jednotkami čtyři
dvanáctitisícové střelecké a jednu horskou střeleckou divizi.
Velení těchto vojsk měla převzít operační skupina ze
Severokavkazského vojenského okruhu v čele s prvním zástupcem
velitele okruhu generál-poručíkem M. A. Rejterem. Dislokaci
přemístěných vojsk určil generální štáb rovněž sám. Z této směrnice
bylo patrné, že vojska začnou přijíždět 20. května. I když směrnice
nebyla pro velení neočekávaná, přece jen vyvolala značné starosti:
vždyť bylo třeba během krátké doby rozmístit téměř celou armádu.
V souvislosti s novými naléhavými opatřeními, před nimiž jsme
najednou stáli, jsme museli odložit velitelsko-štábní cvičení s
armádami, které bylo plánováno na druhou polovinu května.
Koncem května začal do okruhu přijíždět jeden transport vojsk
za druhým. Operační oddělení se změnilo v jakési dispečerské
středisko, kde se sbíhaly všechny informace o pohybech a stavu
vojsk ze Severokavkazského vojenského okruhu. Vzpomínám si na
jednu charakteristickou skutečnost. Velitelé, kteří byli posláni k
přijíždějícím divizím, ve svých hlášeních o jejich bojové
způsobilosti zdůrazňovali, že všechny svazky jsou doplněny podle
mírových stavů, takže mají nejen značný nedostatek mužstva a
velitelů, ale také techniky, a to především dopravních prostředků a
spojovací techniky, které musí divize dostat v okamžiku vyhlášení
mobilizace.
Jak je vidět, snaha o přísné dodržení podmínek smlouvy s
fašistickým Německem měla i v této otázce velký význam.
Trochu předbíhám, ale musím připomenout, že když začala
válka, tyto divize se rychle přesunuly na západní strategický směr a
byly nuceny z chodu vstoupit do boje.
Pět divizí ze Severokavkazského vojenského okruhu ještě
nestačilo dokončit soustřeďování na území našeho okruhu, když v
prvních červnových dnech generální štáb oznámil, že podle
směrnice lidového komisaře obrany je zformováno velitelství 19.
armády, jež k 10. červnu přijede do Čerkass. Armádu bude tvořit
pět divizí 34. střeleckého sboru a tři divize 25. střeleckého sboru
Severokavkazského vojenského okruhu. Zároveň bylo uvedeno, že
nová armáda bude nadále podřízena lidovému komisaři. Do jejího
čela byl ustanoven velitel vojsk Severokavkazského vojenského
okruhu generálporučík I. S. Konev.
 O den později generální štáb upozornil velení okruhu, aby se
připravilo přijmout a rozmístit ještě jednu, 16. armádu
generálporučíka M. F. Lukina, přemístěnou ze Zabajkalska. Podle
plánu se předpokládalo, že vojska generála Lukina budou
soustředěna na území Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, a
to v době od 15. června do 10. července.
A tak jsme byli nuceni přijmout a rozmístit na území okruhu v
co nej-kratší době už druhou armádu. Měli jsme z toho radost. Tím
samosebou zmizelo nebezpečí, že v případě války bychom neměli v
hloubce okruhu vojska. Nyní bylo zcela jasné, že lidový komisař a
generální štáb na to mysleli, když vydávali rozkaz o přípravě
přesunu všech sil okruhu bezprostředně k hranici.“1
A ted je patrně načase, abych se zmínil o hlavní chybě té doby, z
níž přirozeně vyplývaly mnohé další – o tom, že jsme se přepočítali
v určení pravděpodobné lhůty útoku německých fašistických vojsk.
V operačním plánu z roku 1940, který po upřesnění platil pro
rok 1941, se předpokládalo:
– pro případ válečného nebezpečí uvést všechny ozbrojené síly
do stavu plné bojové pohotovosti;
– neprodleně provést vojenskou mobilizaci v zemi;
— rozvinout vojska podle válečných stavů na základě
mobilizačního plánu;
— soustředit a rozvinout všechna mobilizovaná vojska v
prostoru západní hranice v souladu s plánem pohraničních
vojenských okruhů a vrchního vojenského velení.

1 /. Ch. Bagramjan, Zapiski načalnika operativnogo otděla,

„Vojenno-istoričeskij žurnál“, č. 1, 1967, str. 60.
Opatření předpokládaná operačním a mobilizačním plánem se
mohla uskutečňovat pouze na zvláštní příkaz vlády. Toto zvláštní
rozhodnutí bylo vydáno teprve v noci na 22. června 1941. Během
posledních předválečných měsíců vedení neuvažovalo o opatřeních,
jež bylo nutno co nejrychleji provést v době bezprostředně hrozící
války.
Vyvstává přirozeně otázka: proč vedení, v jehož čele stál J. V.
Stalin, neuskutečnilo opatření operačního válečného plánu, který on
přece schválil?
Z těchto chyb a omylů je nejčastěji obviňován Stalin.
Samozřejmě, Stalin chyby dělal, ale jejich příčiny nelze zkoumat
izolovaně od objektivních historických procesů a jevů, od celého
komplexu ekonomických a politických faktorů. Není nic
jednoduššího než v době, kdy už jsou známy všechny důsledky,
vrátit se k počátku událostí a nejrůznějším způsobem je hodnotit. A
není nic složitějšího než se vyznat v celém souhrnu otázek, ve všech
protikladech, v množství protichůdných názorů, informací a faktů
bezprostředně v daném historickém okamžiku.
Na základě srovnání a analýzy všech rozhovorů, které za mé
přítomnosti Stalin vedl v kruhu nejbližších lidí, dospěl jsem k
rozhodnému přesvědčení, že všechny jeho úmysly a skutky byly
vedeny jediným přáním – vyhnout se válce – a vírou v to, že se mu
to podaří.
Stalin dobře věděl, jaké utrpení může přinést národům
Sovětského svazu válka s tak silným a zkušeným nepřítelem, jakým
bylo fašistické Německo, a snažil se proto jako celá naše strana
válku odvrátit.
Nyní se u nás, zejména v populárních, všeobecně dostupných
publikacích soustřeďuje pozornost zejména na varovná fakta o
připravovaném vpádu do SSSR, o soustřeďování vojsk na našich
hranicích atd. Ale tehdy, jak to dokazují dokumenty objevené po

189
porážce fašistického Německa, přicházelo na Stalinův stůl množství
zpráv zcela jiného druhu. Uvedu jeden příklad.
Podle Hitlerovy instrukce předložené na poradě 3. února 1941
vydal náčelník štábu vrchního velení polní maršál Keitel 15. února
1941 zvláštní „Směrnici k dezinformaci nepřítele“. Aby se utajila
příprava k operaci „Barbarossa“, vypracovalo a provedlo oddělení
hlavního štábu pro špionáž a protišpionáž četné akce směřující k
rozšiřování falešných zpráv a pověstí. Přemístění vojsk na východ
se líčilo „jako největší dezinformační manévr v dějinách, který má
odpoutat pozornost od posledních příprav ke vpádu do Anglie“.
Byly hromadně vydány topografické materiály o Anglii. K
vojskům byli přiděleni překladatelé z angličtiny. Připravovalo se
„uzavření“ některých oblastí na pobřeží Lamanšského průlivu, Pas-
de-Calaisa v Norsku.
Šířily se zprávy o domnělém výsadkovém sboru. Na pobřeží se
rozmisťovaly falešné raketové baterie. V armádě byly rozšiřovány
pověsti jednak
0 tom, že bude mít odpočinek před vpádem do Anglie, jednak že
bude vpuštěna přes sovětské území, aby mohla zaútočit na Indii.
Aby se podpořila verze o vylodění v Anglii, byly vypracovány
speciální operace pod kódovými názvy „Haifisch“ a „Harpuně“.
Propaganda se naplno zaměřila proti Anglii a ustala ve svých
obvyklých výpadech proti Sovětskému svazu. Do práce byli
zapojeni diplomaté atd.
Údaje a zprávy podobného druhu zároveň s nedostatky v
celkové bojové připravenosti ozbrojených sil podmiňovaly onu
mimořádnou opatrnost, kterou Stalin projevoval, byla-li řeč o
provádění základních opatření, s nimiž počítaly operační a
mobilizační plány v souvislosti s přípravou odražení eventuální
agrese.
Stalin měl na zřeteli, jak již bylo řečeno, i to, že v souvislosti s
přechodem od územního systému ke kádrovému principu
doplňování vojsk byly do čela útvarů a svazků jmenovány
velitelskopolitické kádry, jež dosud nezvládly operační a taktické
umění odpovídající požadavkům nové funkce.
Na základě usnesení XVIII. sjezdu strany a dalších instrukcí ÚV
strany o výběru, výcviku a výchově vedoucích kádrů vykonaly
velení, stranické a politické orgány v armádě začátkem léta 1941
velkou výcvikovou a výchovnou práci, jež umožnila zvýšit
celkovou teoretickou
1 praktickou úroveň kádrů.
Avšak otázka velitelských kádrů ozbrojených sil zůstávala v
letech 1940-1941 stále problematická. Hromadné jmenování
mladých a nezkušených velitelů do vyšších funkcí snižovalo na
určitou dobu boje-schopnost armády. V předvečer války byl při
provádění důležitých a velkých organizačních opatření nedostatek
kvalifikovaných velitelů, odborníků, tankistů, dělostřelců a
leteckotechnických kádrů, projevovalo se i značné zvýšení počtu
našich ozbrojených sil. Předpokládalo se, že to vše bude možné v
podstatě odstranit koncem roku 1941.
Stalin si přál zachovat mír jako rozhodující podmínku výstavby
socialismu v SSSR, ale zároveň viděl, že britská a americká vláda
dělají vše pro to, aby zatáhly Hitlera do války se Sovětským
svazem, a že Anglie a jiné západní státy, které se octly v těžké
vojenské situaci a snaží se zachránit před katastrofou, mají krajní
zájem na útoku Německa proti SSSR. Proto s takovou nedůvěrou
přijímal informace západních vlád o přípravě Německa k útoku
proti Sovětskému svazu.
 Uvedeme zde jen jednu skupinu fakt, která mohla utvrzovat
Stalina v jeho nedůvěře k těmto informacím. Jsou to tajná jednání s
fašistickým
Německem, jež se konala v Londýně v témž roce 1939, kdy v
SSSR probíhala vojenská jednání s Anglií a Francií, o nichž jsem se
už zmínil.
Britská diplomacie navrhovala dohodnout se s hitlerovci o
rozdělení sfér vlivu ve světovém měřítku. Britský ministr obchodu
Hudson v jednání s německým tajným státním radou Wohltatem,
který byl v úzkém styku s polním maršálem Góringem, prohlásil, že
oba státy mají před sebou tři rozsáhlé oblasti, jež představují
nekonečné pole možností pro hospodářskou činnost: britskou říši,
Čínu a Rusko. Jednalo se o politických a vojenských otázkách, o
problému získání surovin pro Německo atd. Do jednání zasáhly i
další osoby; německý velvyslanec v Londýně Dirksen hlásil do
Berlína, že potvrzuje „tendence konstruktivní politiky ve zdejších
vládních kruzích“.
Domnívám se, že je zároveň vhodné zde připomenout, že když
se Hitler rozhodl navrhnout Sovětskému svazu, aby společně
promysleli rozdělení světa na sféry vlivu, setkal se s ostrým a
nedvojsmyslným odmítnutím ze sovětské strany na toto téma vůbec
mluvit. O tom svědčí dokumenty a účastníci návštěvy V. M.
Molotova v Berlíně v listopadu 1940.
Jak známo, zaslal koncem dubna W. Churchill Stalinovi
poselství. V něm se říkalo: „Obdržel jsem od důvěryhodného agenta
hodnověrnou informaci o tom, že Němci poté, co si ujasnili, že
Jugoslávie je v jejich osidlech, tj. 20. března, zahájili přesun tří
tankových divizí z pěti rozmístěných v Rumunsku do jižní části
Polska. Když se pak dověděli o srbské revoluci, byl tento přesun
zastaven. Vaše Excelence snadno zhodnotí význam těchto fakt.“
Stalin přijal toto poselství s nedůvěrou. Roku 1940 začaly se ve
světovém tisku šířit pověsti o tom, že britské a francouzské kruhy
samy chtějí zaútočit na Severní Kavkaz, chtějí bombardovat Baku,
Groznyj, Majkop. Posléze se objevily dokumenty, jež tyto zprávy
potvrzovaly. Stručně řečeno, nejen protisovětské, protikomunistické
činy a výroky, s nimiž se W. Churchill nikdy netajil, ale i mnohá
konkrétní fakta diplomatického života té doby mohly přimět
Stalina, aby přijímal informace z imperialis-tických kruhů nanejvýš
obezřetně.
Na jaře 1941 se v západních zemích stále více šířily provokační
zprávy o velkých válečných přípravách Sovětského svazu proti
Německu. Německý tisk tyto zprávy všemožně rozdmýchával a
stěžoval si na to, že kalí sovětsko-německé vztahy.
„Tak vidíte,“ říkal Stalin, „nás straší Německem a Němce zase
straší Sovětským svazem a štvou nás proti sobě navzájem.“
Pokud jde o hodnocení paktu o neútočení, uzavřeného v roce
1939 s Německem, pak v okamžiku, kdy naše země mohla být
napadena na dvou frontách – ze strany Německa a ze strany
Japonska –, není důvodu tvrdit, že Stalin na tento pakt spoléhal. ÚV
VKS (b) a sovětská vláda vycházely z toho, že pakt nezbavuje
SSSR hrozby fašistické agrese, ale dává možnost získat čas v zájmu
upevnění naší obrany a brání vytvoření jednotné protisovětské
fronty. V žádném případě jsem neslyšel od Stalina jakékoli
ukudňující názory spojené s paktem o neútočení.
Dne 5. května 1941 měl Stalin projev k posluchačům akademií
Rudé armády na recepci uspořádané na počest absolventů.
Když Stalin poblahopřál absolventům ke skončení studií, všiml
si těch změn, k nimž došlo v armádě za poslední dobu.

191
 „Soudruzi,“ řekl, „opustili jste armádu před třemi – čtyřmi roky,
nyní se vrátíte do jejích řad a nepoznáte ji. Rudá armáda už není
zdaleka onou armádou, jakou byla před několika lety. Vytvořili
jsme novou armádu a vyzbrojili jsme ji moderní vojenskou
technikou. Naše tanky, letectvo a dělostřelectvo změnily svou
tvářnost. Až přijdete do armády,-uvidíte mnoho nového.“
Dále Stalin charakterizoval změny v jednotlivých druzích vojsk
a druzích ozbrojených sil.
„Přijedete k útvarům z hlavního města,“ pokračoval Stalin.
„Rudo-armejci a velitelé se vás budou ptát, co se nyní děje. Proč
byla poražena Francie? Proč je porážena Anglie a proč Německo
vítězí? Je německá armáda skutečně neporazitelná?
Vojenská teorie německé armády postupuje kupředu. Armáda je
vyzbrojena moderní technikou, zná nové způsoby vedení války a
získala velké zkušenosti. Faktem je, že Německo má výbornou
armádu co do techniky i organizace. Ale Němci se nadarmo
domnívají, že jejich armáda je ideální, neporazitelná. Neporazitelné
armády neexistují. Německo nebude mít úspěch pod heslem
dobyvačných, uchvatitelských válek, pod heslem pokoření jiných
zemí, podmanění si jiných národů a států.“
Při zmínce o příčinách vojenských úspěchů Německa v Evropě
se Stalin dotkl vztahu k armádě v některých zemích, kde armáda
nemá patřičnou péči a morální podporu. Tak vzniká nová morálka,
která armádu rozkládá. K vojákům se lidé začínají chovat pohrdavě.
Lid a vláda musí armádě projevovat mimořádnou péči a lásku – v
tom je největší morální síla armády. Armádu je třeba hýčkat.
Vojenská škola musí a může vychovávat velitelské kádry jen na
základě nové techniky s rozsáhlým využitím zkušeností moderní
války. Stalin stručně nastínil úkoly dělostřelců, tankistů, letců,
jízdy, spojařů a pěchoty ve válce a zdůraznil, že musíme přebudovat
propagandu, agitaci a tisk.
Abychom byli dobře připraveni na válku, musíme mít nejen
moderní armádu, ale musíme být připraveni i politicky.
Jaké jsou tedy závěry z uvedených fakt? Jak máme hodnotit to,
co bylo uděláno před válkou, co jsme se chystali udělat v nejbližší
době a co jsme nestačili nebo nedovedli udělat pro upevnění
obranyschopnosti naší vlasti? A přitom hodnotit dnes, po všem, co
jsme prožili, kriticky posuzovat minulost a zároveň se znovu
ocitnout na prahu Velké vlastenecké války.
Dlouho jsem o tom všem přemýšlel a dospěl jsem k tomuto
závěru: Domnívám se, že obrana země ve svých základních,
hlavních rysech a směrech byla vedena správně. V průběhu mnoha
let se v oblasti ekonomické a společenské dělalo všechno nebo
téměř všechno, co bylo možné dělat. Pokud jde o období 1939 –
polovinu roku 1941, lid a strana vyvíjeli v této době zvláštní úsilí k
upevnění obrany, jež vyžadovalo všechny síly a prostředky.
Vyspělý průmysl, kolchozní zřízení, všeobecné vzdělání,
jednota národů, síla socialistického státu, hluboké vlastenectví lidu,
vedení strany připravené stmelit frontu a zázemí – to všechno byl
skvělý základ obranyschopnosti gigantické země, základní příčina
obrovského vítězství v boji s fašismem. Skutečnost, že sovětský
průmysl nehledě na velké obtíže a ztráty za čtyři roky války vyrobil
kolosální množství výzbroje – téměř 490 000 děl a minometů, přes
102 000 tanků a samohybných děl, více než 137 000 bojových
letounů –, svědčí o tom, že ekonomické základy byly z vojenského
hlediska, z hlediska obrany položeny správně a pevně.
Když se znovu zamýšlím nad průběhem budování sovětských
ozbrojených sil od doby občanské války, musím říci, že v podstatě i
zde jsme šli správnou cestou. Sovětská vojenská doktrína, zásady
 výchovy a výcviku vojsk, vyzbrojení armády a lodstva, příprava
velitelských kádrů, struktura a organizace ozbrojených sil se
neustále zdokonalovaly podle potřeby. Morální a bojový duch
armády, její politická uvědomělost a vyspělost byly vždy na
mimořádně vysoké úrovni.
Samozřejmě že kdybychom mohli znovu projít celým tímto
vývojem, museli bychom ledacos zavrhnout. Ale nemohu dnes
nazvat žádný velký, zásadní směr v budování našich ozbrojených
sil, jenž by se měl vyškrtnout, hodit přes palubu, zavrhnout. Období
1939 – polovina roku 1941 se vcelku vyznačovalo takovými
změnami, které by za dva tři roky daly sovětskému lidu skvělou
armádu.
V hlavních apektech – a jsou to právě ony, které nakonec
rozhodují o osudu země ve válce, určují vítězství nebo porážku –
připravili strana a lid svou vlast k obraně.
Podávám toto svědectví nikoli proto, abych se zbavil částečné
odpovědnosti za nedostatky tohoto období. Mimochodem každý
člověk se zdravým rozumem chápe, že ani ve vysoké funkci
náčelníka generálního štábu Rudé armády nelze za čtyři a půl
měsíce dosáhnout všeho. O některých svých chybách jsem se již
zmínil, na jiné dojde později. Jde mi teď o něco jiného: abych
pomohl nastínit skutečný stav věcí.
Dějiny nám vskutku poskytly příliš nepatrný úsek míru, než
abychom mohli všechno uvést na své místo. Mnohé jsme začali
správně, ale také mnohé jsme nestačili dokončit. Projevilo se to, že
byla špatně stanovena doba pravděpodobného útoku fašistického
Německa. S tím souvisely nedostatky v přípravě na odražení
prvních úderů.
Kladné faktory, o nichž jsem už hovořil, působily neustále,
rozvíjely se stále více a mohutněji v průběhu celé války od prvního
do posledního dne a podmínily vítězství. Záporný činitel – špatný
odhad doby vpádu – působil a postupně zanikal, ale nanejvýš posílil
objektivní přednosti nepřítele, připojil k nim přednosti dočasné a
tím způsobil naši těžkou situaci na začátku války.
V roce 1940 přijaly strana a vláda řadu dodatečných opatření k
posílení obrany země. Avšak ekonomické možnosti nedovolily za
tak krátkou dobu úplně uskutečnit plánovaná organizační a jiná
opatření v ozbrojených silách. Válka zastihla zemi ve stavu
reorganizace, přezbrojování a nové přípravy ozbrojených sil,
vytváření nutných mobilizačních zásob a státních rezerv. Sovětský
lid, který nechtěl válku a snažil se jí vyhnout, vkládal všechny své
síly do plnění mírových hospodářských plánů.
V době, kdy dozrávalo nebezpečí války, jsme my, vojenští
činitelé, patrně neučinili všechno, abychom přesvědčili J. V. Stalina,
že válka s Německem je v nejbližší době nevyhnutelná, abychom
dokázali, že je třeba učinit okamžitá opatření předpokládaná
operačním a mobilizačnim plánem.
Tato opatření pochopitelně nemohla zajistit plný úspěch při
odrážení nepřátelského náporu, neboť síly obou stran nebyly
zdaleka stejné. Avšak naše vojska mohla vstoupit do boje
organizovaněji a způsobit tak nepříteli mnohem větší ztráty.
Dokazují to úspěšné obranné akce útvarů a svazků v prostoru
Vladimíru-Volynského, Ravy-Russké, Przemyšlu a na jednotlivých
úsecích Jižního frontu.
Nyní kolují různé verze o tom, zda jsme znali či neznali
konkrétní datum začátku války a její plán.
Nemohu říci přesně, zda byl Stalin pravdivě informován, zda
skutečně dostával zprávy o dnu, kdy bude válka zahájena. Důležité

193
údaje tohoto druhu, jež možná Stalin dostával osobně, mi
nesděloval.
Je pravda, že jednou mi řekl:
„Jistý člověk nám hlásí velmi důležité zprávy o záměrech
hitlerovské vlády, ale máme určité pochybnosti…“
Je možné, že šlo o R. Sorga, o němž jsem se dověděl až po
válce.
Mohlo vojenské vedení samostatně a včas odhalit přesun
nepřátelských vojsk přímo do výchozích prostorů, odkud začal
jejich vpád 22. června?
V tehdejších podmínkách to bylo krajně obtížné. Navíc, jak se
ukázalo z ukořistěných map a dokumentů, provedlo velení
německých vojsk soustředění přímo na hranicích až v poslední
chvíli a jeho tanková vojska, jež byla značně vzdálena, byla
přesunuta do výchozích prostorů teprve v noci na 22. června.
Bohužel i ze zpráv, které byly k dispozici, se ne vždy
vyvozovaly správné závěry, které mohly přesně a autoritativně
orientovat nejvyšší vedení.
V souvislosti s tím uvádím některé dokumenty z vojenských
archívů. Dne 20. března 1941 předložil náčelník zpravodajské
správy generál
Golikov vedení zprávu, jež obsahovala neobyčejně důležité
údaje.
Tento dokument uváděl varianty eventuálních směrů úderů
německých fašistických vojsk při útoku na Sovětský svaz. Jak se
potom ukázalo, důsledně obrážely postup vypracování plánu
„Barbarossa“ hitlerovským velením a jedna z těchto variant
obsahovala podstatu tohoto plánu.
Ve zprávě se říkalo: „Z nejpravděpodobnějších vojenských akcí
namířených proti SSSR zasluhují pozornost tyto:
Varianta č. 3 podle údajů… za únor 1941: ,… k útoku proti
SSSR vznikají tři armádní skupiny: 1. skupina pod velením polního
maršála Bočka povede úder směrem na Petrohrad; 2. skupina pod
velením polního maršála Rundstedta ve směru na Moskvu a 3.
skupina pod velením generála polního maršála Leeba směrem na
Kyjev. Začátek útoku na SSSR – orientačně 20. května.‘
Podle sdělení našeho vojenského atašé ze 14. března,“ říkalo se
dále ve zprávě, „německý major prohlásil: ‚Měníme úplně náš plán.
Zamíříme na východ, proti SSSR. Zmocníme se sovětského obilí,
uhlí a nafty. Tak se staneme nepřemožitelnými a budeme moci
pokračovat ve válce s Anglií a Amerikou…‘“
Nakonec se v tomto dokumentu s odkazem na zprávu
vojenského atašé v Berlíně uvádí, že „začátek vojenských akcí proti
SSSR lze očekávat mezi 15. květnem a 15. červnem 1941“.
Avšak závěry vyvozené z údajů uvedených ve zprávě je v
podstatě úplně zbavovaly významu. Na konci své zprávy generál
Golikov napsal:
„1. Na základě všech uvedených výroků a možných variant akcí
na jaře tohoto roku se domnívám, že nejpravděpodobnější doba
začátku akcí proti SSSR nastane po vítězství nad Anglií nebo po
uzavření míru s Anglií výhodného pro Německo.
2. Pověsti a dokumenty, které hovoří o nevyhnutelnosti války
proti SSSR na jaře tohoto roku, je nutno hodnotit jako dezinformaci
pocházející od britské a snad dokonce i německé špionážní služby.“
Dne 6. května 1941 poslal Stalinovi sdělení lidový komisař
válečného lodstva admirál N. G. Kuzněcov:
„Vojenský námořní atašé v Berlíně kapitán 1. stupně Voroncov
hlásí:… že podle slov jednoho německého důstojníka z Hitlerova
hlavního stanu připravují Němci kolem 14. května vpád do SSSR
 přes Finsko, Pobaltí a Rumunsko. Současně se plánují mohutné
nálety na Moskvu a Leningrad a letecké výsadky v pohraničních
centrech…“
Údaje uvedené v tomto dokumentu měly také mimořádný
význam. Avšak závěry, které admirál Kuzněcov předkládal vedení,
neodpovídaly faktům, jež sám uvedl.
„Předpokládám,“ říkalo se ve sdělení, „že zprávy jsou falešné a
zvlášť zaměřené k tomu, aby se zjistilo, jak na to bude reagovat
SSSR.“
… Napětí vzrůstalo. A čím více se blížilo nebezpečí války, tím
usilovněji pracovalo vedení lidového komisariátu obrany. Vedoucí
činitelé lidového komisariátu a generálního štábu, zejména maršál
S. K. Timošenko, pracovali tehdy 18-19 hodin denně. Lidový
komisař často trávil ve své pracovně celou noc.
Dne 13. června telefonoval Timošenko v mé přítomnosti
Stalinovi a žádal ho o dovolení vydat instrukci o uvedení vojsk
pohraničních okruhů do stavu bojové pohotovosti a o rozvinování
prvních sledů podle plánů ochrany.
„Rozmyslím si to,“ odpověděl Stalin.
Příští den jsme znovu byli u Stalina a oznámili mu, že v
okruzích panuje nervozita a že je nutno uvést vojska do stavu plné
bojové pohotovosti.
„Navrhujete provést v zemi mobilizaci, dát nastoupit vojska a
přesunout je k západním hranicím? To přece znamená válku!
Chápete to vy dva, nebo ne?!“
Potom se Stalin přece jen zeptal:
„Kolik divizí je rozmístěno v Pobaltském, Západním,
Kyjevském a Oděském vojenském okruhu?“
Sdělili jsme mu, že celkem mají čtyři západní pohraniční
vojenské okruhy k 1. červnu 149 divizí a 1 samostatnou střeleckou
brigádu. Z toho:
Pobaltský okruh má 19 střeleckých, 4 tankové a 2
mechanizované divize a 1 samostatnou brigádu;
Západní okruh – 24 střelecké, 12 tankových, 6
mechanizovaných a 2 jezdecké divize;
Kyjevský okruh – 32 střelecké, 16 tankových, 8
mechanizovaných a 2 jezdecké divize;
Oděský okruh – 13 střeleckých, 4 tankové, 2 mechanizované a 3
jezdecké divize.
„No prosím, copak je to málo? Němci podle našich údajů nemají
tolik vojska,“ řekl Stalin.
Řekl jsem, že na základě zpravodajských sdělení jsou německé
divize doplněny a vyzbrojeny podle válečných stavů. Divize mají
14 000 až 16 000 mužů. Takže naše divize, které mají dokonce
8000 mužů, jsou prakticky o polovinu slabší než německé.
Stalin podotkl:
„Ve všem nelze rozvědce věřit…“
Během naší rozmluvy se Stalinem vešel do pracovny jeho
tajemník A. N. Poskrjobyšev a oznámil, že z Kyjeva volá N. S.
Chruščov. Stalin zvedl sluchátko. Z odpovědi jsme poznali, že
rozhovor se týká zemědělství.
„Dobře,“ řekl Stalin.
Chruščov patrně líčil v růžových barvách vyhlídky na úrodu…
Odcházeli jsme z Kremlu ve špatné náladě.
Rozhodl jsem se projít trochu pěšky. Hlavou mi táhly neveselé
myšlenky. V Alexandrovském parku u Kremlu klidně dováděly
děti. Vzpomněl jsem si na své dcerky a jaksi zvlášť jasně jsem
pocítil, jaká obrovská odpovědnost leží na nás všech za děti, za
jejich budoucnost, za celou zemi…

195
 Každá mírová doba má své rysy, svůj kolorit, své kouzlo. Ale
rád bych řekl několik pěkných slov o době předválečné.
Vyznačovala se neopakovatelnou, zvláštním způsobem
pozvednutou náladou, optimismem, jakousi oduševnělostí a zároveň
věcností, skromností a prostotou ve vzájemném styku lidí. Začínali
jsme žít dobře, velmi dobře!
A který ekonom, filosof nebo spisovatel může věrně popsat, jak
by naše země byla rozkvetla dnes, kde bychom už byli, kdyby válka
nebyla přerušila onen široký, pokojný a mohutný proud těchto let…
Již jsem se zmínil o tom, jaká opatření se prováděla, aby nebyla
Německu zavdána záminka k rozpoutání válečného konfliktu.
Lidový komisař obrany, generální štáb a velitelé vojenských
pohraničních okruhů byli upozorněni na to, že jsou osobně
odpovědni za následky, jež by mohly vzniknout z neopatrných akcí
našich vojsk. Měli jsme kategoricky zakázáno provádět bez
Stalinova osobního povolení jakékoli pohyby vojsk na předsunuté
čáry podle plánu ochrany.
Lidový komisař obrany Timošenko doporučoval velitelům vojsk
okruhů provádět taktická cvičení svazků směrem ke státní hranici,
aby se tak vojska přiblížila k prostorům, kde se měla podle plánů
ochrany rozvinovat. Toto doporučení lidového komisaře obrany
okruhy sice prováděly, avšak s jedním podstatným omezením:
pohybů se nezúčastnila značná část dělostřelectva.
Bylo to způsobeno tím, že divizní, sborové a protiletadlové
dělostřelectvo začátkem roku 1941 ještě neabsolvovalo bojovou
střelbu na střelnicích a nebylo připraveno k plnění bojových úkolů.
Proto se velitelé okruhů rozhodli vyslat část dělostřelectva na tento
výcvik. V důsledku toho se některé sbory a divize vojsk krytu ocitly
při útoku fašistického Německa bez značné části svého
dělostřelectva.
Večer 21. června mi telefonoval náčelník štábu Kyjevského
vojenského okruhu generálporučík M. A. Purkajev a sdělil, že u
pohraničníků se objevil přeběhlík – německý šikovatel, který tvrdí,
že německá vojska zahájila přesun do výchozích prostorů, odkud
začne útok 22. června ráno.
Okamžitě jsem oznámil lidovému komisaři a Stalinovi, co mi
sdělil Purkajev. Stalin řekl: „Přijedte s lidovým komisařem do
Kremlu.“
Vzal jsem s sebou návrh směrnice vojskům a spolu s lidovým
komisařem a generálporučíkem Vatutinem jsem odjel do Kremlu.
Cestou jsme se dohodli, že za každou cenu dosáhneme rozhodnutí o
uvedení vojsk do stavu bojové pohotovosti.
Stalin nás přijal sám. Byl zřejmě znepokojený.
„A nenastrčili němečtí generálové toho přeběhlíka, aby
vyprovokovali konflikt?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl Timošenko. „Máme za to, že přeběhlík mluví
pravdu.“
Zatím vešli do Stalinovy pracovny členové politbyra. „Co
budeme dělat?“ zeptal se Stalin. Zavládlo mlčení.
„Je třeba okamžitě poslat vojskům směrnici o uvedení všech
vojsk pohraničních okruhů do stavu plné bojové pohotovosti,“ řekl
lidový komisař.
„Čtěte!“ odpověděl Stalin.
Přečetl jsem návrh směrnice. Stalin poznamenal:
„Vydávat nyní takovou směrnici je předčasné, možná že celá
otázka se ještě urovná mírovou cestou. Je třeba vydat stručnou
směrnici a v ní uvést, že útok může začít provokačními akcemi
německých jednotek.
 Vojska pohraničních okruhů nesmějí přistoupit na žádné
provokace, aby nebyly vyvolány komplikace.“
Odešli jsme s Vatutinem ihned do vedlejší místnosti a rychle
jsme sestavili návrh směrnice lidového komisaře.
Po návratu do pracovny jsme požádali o dovolení přečíst jej.
Stalin vyslechl návrh směrnice, sám jej ještě jednou přečetl,
poopravil a předal lidovému komisaři k podpisu.
Pro zvláštní důležitost uvádím její plné znění:
„Vojenským radám Leningradského vojenského okruhu,
Pobaltského zvláštního vojenského okruhu, Západního zvláštního
vojenského okruhu, Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a
Oděského vojenského okruhu.
Opis: Lidovému komisaři válečného lodstva.
1. Během 22.-23. 6. 1941 lze očekávat náhlý německý útok na
frontách Leningradského vojenského okruhu, Pobaltského
zvláštního vojenského okruhu, Západního zvláštního vojenského
okruhu, Kyjevského zvláštního vojenského okruhu a Oděského
vojenského okruhu. Útok může začít provokačními akcemi.
2. Úkol pro naše vojska: nepřistupovat na žádné provokační
akce, které by mohly vyvolat velké komplikace. Současně se ukládá
vojskům Leningradského, Pobaltského, Západního, Kyjevského a
Oděského vojenského okruhu být ve stavu plné bojové pohotovosti
a odpovědět na nenadálý eventuální úder Němců nebo jejich
spojenců.
3. Nařizuji:

a) během noci na 22. 6. 1941 utajeně zaujmout palebná

postavení v opevněných prostorech na státní hranici;
b) na úsvitě 22. 6. 1941 rozmístit na polních letištích všechno
letectvo, mimo jiné i vojskové, a důkladně je zamaskovat;
c) všechny jednotky uvést do stavu bojové pohotovosti. Vojska
udržovat rozptýlená a maskovaná;
d) protileteckou obranu uvést do stavu bojové pohotovosti bez
použití záložníků. Připravit všechna opatření k zatemnění měst a
objektů;
e) žádná jiná opatření bez zvláštního rozkazu neprovádět.
Timošenko, Žukov
21. 6. 1941.“
S touto směrnicí odjel Vatutin okamžitě do generálního štábu,
aby byla ihned předána okruhům. Její předání okruhům skončilo 22.
června 1941 v 0.30 hod.
Opis směrnice byl odevzdán lidovému komisaři válečného
lodstva. Když jsme se s Timošenkem vraceli od Stalina, pociťovali
jsme oba podivnou, složitou rozpolcenost.

197
 Na jedné straně jako by tu byla naše maximální snaha být na
nejvyšší stupeň připraveni na hrozící válečné nebezpečí: byla
provedena řada velkých organizačních opatření mobilizačního a
operačního charakteru; podle možnosti byly posíleny západní
vojenské okruhy, jež vstoupí do boje s nepřítelem jako první;
konečně, dnes jsme dostali povolení vydat směrnici o uvedení
vojsk pohraničních vojenských okruhů do stavu bojové
pohotovosti.
Avšak na druhé straně mohou zítra ráno německá vojska přejít
do útoku a my ještě nemáme řadu důležitých opatření dokončenu.
A to může vážně zkomplikovat boj se zkušeným a silným
nepřítelem. Směrnice, kterou právě předával generální štáb
okruhům, mohla také přijít pozdě.
Už se dávno setmělo. Končil 21. červen. Přijeli jsme s
Timošenkem k průjezdu lidového komisariátu mlčky, ale cítil
jsem, že i komisaře trápí tytéž zneklidňující myšlenky. Vystoupili
jsme z auta a dohodli se, že se za deset minut sejdeme v jeho
pracovně.
 X

VÁLKA ZAČALA

V noci na 22. června 1941 dostali všichni pracovníci

generálního štábu a lidového komisariátu obrany příkaz, aby
zůstali na svých místech. Bylo nutné co nejrychleji předat
vojenským okruhům směrnici o uvedení pohraničních vojsk do
stavu bojové pohotovosti. Tehdy jsem já a lidový komisař obrany
vedli nepřetržitě rozhovory s veliteli vojenských okruhů a s
náčelníky štábů, kteří nám podávali hlášení o stále sílícím hluku na
druhé straně hranic. Tyto údaje dostávali od pohraničníků a
předsunutých jednotek vojsk krytu.
Kolem půlnoci z 21. na 22. června hlásil velitel Kyjevského
okruhu M. P. Kirponos zvláštní linkou ze svého velitelského
stanoviště v Tarno-polu, že kromě německého vojáka, jenž přeběhl
a o němž již podal zprávu generál M. A. Purkajev, se u našich
jednotek objevil ještě jeden německý voják, a to z 222. pěšího
pluku 74. pěší divize. Přeplaval říčku a pohraničníkům sdělil, že ve
4 hod. ráno začne německá ofenzíva. Kirponos dostal rozkaz, aby
rychleji předal vojskům směrnici o jejich uvedení do stavu bojové
pohotovosti.
Všechno nasvědčovalo tomu, že německá vojska se přibližují k
hranicím. Podali jsme o tom v 0.30 hod. hlášení J. V. Stalinovi.
Stalin se zeptal, zda byla směrnice předána vojenským okruhům.
Odpověděl jsem kladně.
Po Stalinově smrti se objevily verze, že někteří velitelé a jejich
štáby v noci na 22. června nic netušili a klidně spali nebo se
bezstarostně bavili. To neodpovídá skutečnosti. Poslední mírová
noc byla úplně jiná. Jak jsem již řekl, po návratu z Kremlu jsme s
lidovým komisařem obrany nejednou mluvili zvláštní linkou s
veliteli vojenských okruhů F. I. Kuz-něcovem, D. G. Pavlovem,
M. P. Kirponosenj. a jejich náčelníky štábů, kteří byli na
velitelských stanovištích jednotlivých frontů.
Dne 22. června k ránu jsme byli lidový komisař S. K.
Timošenko, N. F. Vatutin a já v pracovně lidového komisaře
obrany.
Ve 3.17 hod. mi telefonoval velitel Černomořského lodstva
admirál F. S. Okťabrskij a sdělil: „Pozorovací a hlásná služba
lodstva hlásí velký počet neznámých letadel, jež se přiblížila k
našim pozicím od moře; lodstvo je ve stavu plné bojové
pohotovosti. Žádám rozkazy.“
Zeptal jsem se admirála:
„Co navrhujete vy?“
„Jedině možné je uvítat letadla palbou protiletecké obrany
lodstva.“ Promluvil jsem o tom s Timošenkem a pak jsem
Okťabrskému odpověděl:
„Proveďte a podejte hlášení svému lidovému komisaři.“
Ve 3.30 hod. podal náčelník štábu Západního okruhu generál
V. J. Kli-movskich hlášení o náletech německých letadel na
běloruská města. Asi za tři minuty hlásil náčelník štábu
Kyjevského okruhu generál M. A. Purkajev, že německá letadla

199
provedla nálet na ukrajinská města. Ve 3.40 hod. volal velitel
Pobaltského okruhu generál F. I. Kuzněcov a sdělil, že nepřátelská
letadla bombardovala Kaunas a jiná města.
Lidový komisař mi nařídil, abych zavolal Stalinovi. Zavolal
jsem. Telefon nikdo nezvedal. Zvonil jsem nepřetržitě. Konečně
jsem uslyšel rozespalý hlas službu konajícího generála správy
ochrany. Žádal jsem ho, aby zavolal k telefonu J. V. Stalina.
Stalin přišel k aparátu asi za tři minuty.
Vyložil jsem mu situaci a žádal ho o povolení zahájit odvetné
bojové akce. Stalin mlčel. Slyšel jsem jen, jak dýchá. „Rozuměl
jste mi?“ Znovu ticho.
Nakonec se Stalin zeptal: „Kde je lidový komisař?“
„Mluví s Kyjevským okruhem.“
„Přijeďte s Timošenkem do Kremlu. Řekněte Poskrjobyševovi,
aby svolal všechny členy politbyra.“
Ve 4 hod. jsem znovu mluvil s Okťabrským. Klidným hlasem
mi sdělil:
„Nepřátelský nálet byl odražen. Pokus o úder proti lodím byl
zmařen. Ale ve městě jsou poškozené domy.“
Chtěl bych se zmínit o tom, že Černomořské loďstvo v čele s
admirálem Okťabrským bylo jedním z našich prvních svazů, jež
organizovaně odpověděly na nepřátelský útok.
Ve 4.10 hod. ohlásil Západní a Pobaltský okruh začátek
bojových akcí německých pozemních vojsk.
Ve 4.30 hod. ráno se shromáždili všichni svolaní členové
politbyra. Já a lidový komisař jsme byli pozváni do pracovny.
Stalin byl bledý a seděl u stolu s nacpanou dýmkou v ruce.
Řekl:
„Je třeba ihned zatelefonovat na německé velvyslanectví.“
Z velvyslanectví odpověděli, že velvyslanec hrabě von
Schulenburg žádá o přijetí, aby mohl předat naléhavou zprávu.
Přijmout velvyslance měl V. M. Molotov.
Zatím první náměstek náčelníka generálního štábu generál
Vatutin sdělil, že německá pozemní vojska zahájila po silné
dělostřelecké palbě v řadě úseků na severozápadním a západním
směru útok.
Za chvíli rychle vešel do pracovny Molotov:
„Německá vláda nám vyhlásila válku.“
Stalin klesl do křesla a hluboce se zamyslel.
Rozhostilo se zdlouhavé, tíživé ticho.
Odvážil jsem se narušit dlouhou odmlku a navrhl jsem, aby
všechny síly v pohraničních okruzích okamžitě zasáhly proti
útočícím jednotkám nepřítele a zadržely jejich další postup.
„Nikoli zadržet, ale zničit,“ upřesnil Timošenko.
„Předložte směrnici,“ řekl Stalin.
Dne 22. června v 7.15 hod. byla směrnice č. 2 lidového
komisaře obrany předána vojenským okruhům. Vzhledem k
poměru sil obou stran a vzniklé situaci byla však zjevně nereálná a
nebyla tedy ani splněna.
O něco později jsme se dověděli, že 22. června na úsvitě bylo
ve všech západních pohraničních okruzích poškozeno linkové
spojení s vojsky a štáby okruhů a armád neměly možnost rychle
předávat své rozkazy. Nepřátelská agentura a diverzní skupiny, jež
pronikly na naše území, pře-střihovaly dráty, zabíjely spojaře a
přepadaly velitele, kterým byl oznámen bojový poplach. Rádiové
prostředky, jak jsem se už zmínil, značná část vojsk pohraničních
okruhů neměla.
Do štábů okruhů začaly z nejrůznějších pramenů docházet
protichůdné zprávy, často provokačního charakteru.
 Generální štáb zase nemohl dostat od štábů vojenských okruhů
a vojsk pravdivé zprávy a je samozřejmé, že se tím vrchní velení a
generální štáb octly na nějakou dobu v obtížném postavení.
Dne 22. června před osmou hodinou ranní generální štáb zjistil,
že:
— nepřátelská bombardovací letadla zasadila silné údery
četným letištím Běloruského, Kyjevského a Pobaltského
vojenského okruhu, za nichž byly vážně poškozeny především
letouny, které nestačily vzlétnout a rozmístit se na polních
letištích;
— bombardována byla četná města a železniční uzly v Pobaltí,
Bělorusku, na Ukrajině, válečné námořní základny v Sevastopolu a
Pobaltí;
— došlo k urputným bojům s německými pozemními vojsky
podél celé naší západní hranice. Na mnoha úsecích Němci již
zahájili boj s předsunutými útvary Rudé armády;
— střelecké jednotky, jež byly součástí prvního sledu krytu, po
bojovém poplachu zahajovaly boj z chodu, protože nestačily
zaujmout připravená postavení;
— v Leningradském vojenském okruhu zatím vládl klid,
nepřítel se nijak neprojevoval.
Timošenko zavolal Stalinovi a žádal ho, aby směl přijet do
Kremlu a přednést návrh výnosu presidia Nejvyššího sovětu o
provedení mobilizace v zemi a o vytvoření hlavního stanu
vrchního velení a rovněž projednat řadu dalších otázek.
V 9 hod. jsme s lidovým komisařem přijeli do Kremlu. Za půl
hodiny nás přijal Stalin.
Informoval se o situaci a pak řekl:
„V poledne promluví v rozhlase V. M. Molotov.“
Když si Stalin přečetl návrh výnosu o provedení mobilizace a
částečně jej zkrátil (proti tomu, co navrhoval generální štáb),
předal výnos Poskrjo-byševovi, aby ho schválilo presidium
Nejvyššího sovětu. Výnos z 23. června vyhlašoval mobilizaci
všech ročníků 1905-1918 na území čtrnácti, tj. téměř všech,
vojenských okruhů, s výjimkou Středoasijského, Zabajkal-ského a
Dálnovýchodního okruhu, a rovněž zaváděl válečný stav v
evropské části země. Zde všechny funkce orgánů státní moci v
obraně, zachování veřejného pořádku a zajištění státní bezpečnosti
přecházely na vojenské orgány. Měly právo zapojit pracující a
použít všech dopravních prostředků k obranným pracím a ochraně
nejdůležitějších vojenských a národohospodářských objektů.
Návrh usnesení o vytvoření hlavního stanu vrchního velení si
ponechal Stalin u sebe s tím, že ho posoudí politbyro.
Dne 23. června bylo vyhlášeno složení hlavního stanu vrchního
velení v poněkud pozměněné sestavě, než jak jsme navrhovali.
Tyto změny nebyly projednány s lidovým komisařem, zatímco by
se byl měl přijmout náš návrh, v němž se počítalo s jmenováním J.
V. Stalina vrchním velitelem.
Vždyť za existujících podmínek nemohl lidový komisař
Timošenko sám tak či onak bez Stalina činit zásadní rozhodnutí. A
tak tu byli dva vrchní velitelé: lidový komisař S. K. Timošenko –
právní, v souladu s výnosem, a J. V. Stalin – faktický vrchní
velitel. To komplikovalo řízení vojsk a nutně vedlo ke zbytečné
ztrátě času při vypracovávání usnesení a vydávání rozkazů.
Navrhovali jsme také jako člena hlavního stanu prvního náměstka
náčelníka generálního štábu N. F. Vatutina. Stalin s tím
nesouhlasil.

201
 Usnesení ÚV VKS (b) a rady lidových komisařů SSSR určilo
následující složení hlavního stanu vrchního velení: lidový komisař
obrany S. K.
Timošenko (předseda), náčelník generálního štábu generál G.
K. Žukov, J. V. Stalin, V. M. Molotov, maršálové K. J. Vorošilov
a S. M. Budonnyj, lidový komisař válečného lodstva admirál N. G.
Kuzněcov.
Dne 22. června byly Pobaltský, Západní a Kyjevský zvláštní
vojenský okruh příslušně přetvořeny v Severozápadní, Západní a
Jihozápadní front.
Dne 22. června přibližně ve 13 hodin mi zatelefonoval Stalin a
řekl: „Naši velitelé frontů nemají dostatečné zkušenosti s řízením
bojových akcí vojsk a patrně jsou trochu na rozpacích. Politbyro
rozhodlo vás vyslat k Jihozápadnímu frontu jako zástupce hlavního
stanu vrchního velení. K Západnímu frontu pošleme maršála
Šapošnikova a maršála Kulika. Šapošnikova a Kulika jsem zavolal
k sobě a dal jsem jim instrukce. Musíte okamžitě odletět do Kyjeva
a odtud společně s Chruščovem odjet do štábu frontu v
Tarnopolu.“ Zeptal jsem se:
„A kdo bude v tak složité situaci řídit generální štáb?“ Stalin
odpověděl:
„Ustanovte svým zástupcem Vatutina.“
A pak poněkud podrážděně dodal:
„Neztrácejte čas, my si tady už nějak poradíme.“
Zavolal jsem domů, aby mě nečekali, a asi za 40 minut jsem už
letěl. Teprve ted jsem si vzpomněl, že od včerejška jsem nic
nejedl. Vypomohli mi letci, kteří mě pohostili silným čajem a
obloženými chlebíčky.
K večeru jsem byl v Kyjevě v ÚV KSU (b), kde na mne čekal
Chruščov. Řekl, že letět dál je nebezpečné. Němečtí letci
pronásledují dopravní letadla. Musíme jet autem. Když jsem dostal
od Vatutina zvláštní linkou poslední údaje o situaci, vyjeli jsme do
Tarnopolu, kde bylo tehdy stanoviště velitele Jihozápadního frontu
generálplukovníka Kir-ponose.
Na velitelské stanoviště jsme dorazili pozdě večer a hned po
příjezdu jsem mluvil telefonicky s Vatutinem. Nikolaj Fjodorovič
mi řekl:
„Ani večer 22. června, nehledě na podniknutá energická
opatření, nedostal generální štáb od štábů frontů, armád a letectva
přesné údaje o našich a nepřátelských vojscích. Zprávy o tom, jak
hluboko nepřítel pronikl na naše území, si dosti odporují. Chybějí
přesné údaje o ztrátách letectva a pozemních vojsk. Je pouze
známo, že letectvo Západního frontu utrpělo velmi vážné ztráty.
Generální štáb a lidový komisař se nemohou spojit s veliteli frontů
generálplukovníkem F. I. Kuzněcovem a armádním generálem D.
G. Pavlovem, kteří, aniž podali lidovému komisaři hlášení, odjeli
někam k vojskům. Štáby těchto frontů nevědí, kde jsou nyní jejich
velitelé.
Podle údajů leteckého průzkumu bojuje se v prostoru našich
pohraničních opevnění a částečně asi 15-20 km v hloubce našeho
území. Pokus štábů frontů spojit se přímo s vojsky nebyl úspěšný,
neboť s většinou armád a samostatných sborů neexistovalo linkové
ani rádiové spojení.“
Dále generál Vatutin řekl, že Stalin schválil návrh směrnice č. 3
lidového komisaře a nařídil ji podepsat mým jménem.
„Jaká je to směrnice?“ zeptal jsem se.
„Směrnice stanoví, aby naše vojska přešla do protiútoku,
rozdrtila nepřítele na hlavních směrech a pak pronikla na území
nepřítele.“
 „Ale vždyť ještě nevíme, kde a jakými silami zasazuje nepřítel
své údery,“ namítl jsem. „Nebylo by lepší počkat do rána, až se
dovíme, co se děje na frontě, a teprve pak udělat náležité
rozhodnutí ř“
„Osobně sdílím stejný názor jako vy, ale o celé věci je již
rozhodnuto.“
„Dobře,“ řekl jsem, „podepište to mým jménem.“
Tato směrnice byla doručena veliteli Jihozápadního frontu asi o
půlnoci. Jak jsem očekával, vyvolala prudký odpor náčelníka štábu
frontu M. A. Purkajeva, který soudil, že front nemá síly ani
prostředky k jejímu splnění.
Celková situace byla podrobně posouzena ve vojenské radě
frontu. Navrhl jsem M. P. Kirponosovi, aby ihned vydal předběžný
rozkaz o soustředění mechanizovaných sborů k zasazení protiúderu
hlavnímu uskupení armád „Sud“, jež proniklo do prostoru Sokalu.
Použít při tom veškerého letectva frontu a části dálkového
bombardovacího letectva vrchního velení. Velitelství a štáb frontu
rychle vypracovaly předběžná bojová nařízení a předaly je
armádám a sborům.
Je třeba se zmínit o velké ukázněnosti a skvělých organizačních
schopnostech náčelníka štábu frontu Purkajeva a náčelníka
operačního oddělení štábu frontu Bagramjana, jež projevili v této
velmi složité situaci prvního dne války.
Dne 23. června v devět hodin ráno jsme přijeli na velitelské
stanoviště velitele 8. mechanizovaného sboru generálporučíka D. I.
Rjabyševa. Znal jsem ho dobře ještě z práce v Kyjevském
zvláštním vojenském okruhu. Podle toho, jak velitel sboru a
pracovníci štábu vypadali, se dalo snadno usoudit, že mají za
sebou nelehkou cestu. Velmi rychle dorazili od Dro-gobyče do
prostoru Brodů a byli značně vzrušení. Při pohledu na Rjabyševa a
pracovníky štábu jsem si vzpomněl na slavnou 11. tankovou
brigádu, na jejího odvážného velitele M. P. Jakovleva a na to, jak
drtili v roce 1939 nepřítele u hory Bain Cagan na Chalchin-golu.
„Ano, tito lidé nebudou bojovat hůř,“ pomyslel jsem si. „Jen
abychom nezmeškali protiúder…“
Rjabyšev ukázal na mapě, kde a jak je umístěn sbor. Stručně
uvedl, v jakém stavu jsou jeho jednotky.
„Sbor potřebuje 24 hodin pro úplné soustředění, aby dal do
pořádku bojovou techniku a doplnil zásoby,“ řekl. „Za tutéž dobu
bude proveden bojový průzkum a organizováno řízení sboru. To
znamená, že sbor může zahájit boj všemi svými silami ráno 24.
června.“
„Dobře,“ odpověděl jsem. „Jistěže by bylo lepší zasadit
protiúder spolu s 9., 19. a 22. mechanizovaným sborem, ty se však
bohužel dostanou do výchozích prostorů opožděně. Čekat na úplné
soustředění sborů nám nedovoluje situace. Protiúderu 8.
mechanizovaného sboru může nepřítel čelit silnou tankovou a
protitankovou dělostřeleckou clonou. Vzhledem k tomu je třeba
důkladně prozkoumat terén a nepřítele.“
Rjabyšev mi právě něco chtěl říci, když zazněl povel: „Nálet!“
„To je nadělení,“ klidně poznamenal Dmitrij Ivanovic, „a my
jsme ještě nestačili vykopat protiletecké okopy. Takže, soudruhu
armádní generále, budeme si muset jen představovat, že jsme se
schovali do úkrytu.“
„Vy jste, Dmitriji Ivanoviči, chtěl něco říci?“
„Chtěl jsem navrhnout, že bychom snad mohli něco pojíst.“
„To není špatný nápad. Zdá se, že v mém autě se něco najde.“
Do stanu vešel náčelník štábu sboru a jiní pracovníci štábu.
Nestačili se ani představit, když zazněl charakteristický řev

203
německého střemhlav útočícího bombardéru a výbuchy leteckých
pum. Podíval jsem se na Rja-byševa a ostatní přítomné důstojníky.
Bylo na nich znát jen zaujetí danou situací. Cítili se asi tak jako na
polních cvičeních.
„Jsou to chlapíci,“ pomyslel jsem si. „S takovými se válka nedá
prohrát…“
Když jsme se s velitelem sboru domluvili o zásadních
otázkách, vrátili jsme se navečer do Tarnopolu na velitelské
stanoviště frontu.
Náčelník štábu frontu generálporučík Purkajev a velitel frontu
generál-plukovník Kirponos mi hlásili:
„Na všech úsecích frontu se bojuje. Hlavní mimořádně urputná
bitva probíhá v prostoru Brody-Dubno-Vladimír-Volynskij. 9. a
19. mechanizovaný sbor se 25. června dostanou do lesů v prostoru
Rovna. Rozhodli jsme se,“ řekl velitel frontu, „že 24. června, aniž
vyčkáme úplného soustředění sborů, zahájíme protiúder směrem
na Klevaň a Dubno. Velitel 5. armády, kromě 22.
mechanizovaného sboru, musí sladit akce 9. a 19.
mechanizovaného sboru a poskytnout jim nezbytnou pomoc.“
Rozhodnutí bylo rozumné a já jsem souhlasil s velením frontu,
přičemž jsem navrhl, aby bylo prověřeno, jak je zajištěna vzájemná
součinnost sborů a letectva frontu.
Dne 24. června přešel do útoku Rjabyševův 8. mechanizovaný
sbor směrem na Berestečko. Do tohoto sboru jsme vkládali velké
naděje. Byl lépe než ostatní vybaven nejmodernější tankovou
technikou a dobře vycvičen. 15. mechanizovaný sbor pod velením
generála I. I. Karpeze útočil východně od Radechova. Úder těchto
sborů, zejména zdařilé akce 8. mechanizovaného sboru, velmi brzy
na sobě pocítila německá vojska. Zvláště se to projevilo po
rozdrcení 57. pěší divize, která kryla pravé křídlo 48.
motorizovaného sboru Kleistovy skupiny.
48. motorizovaný sbor se onoho dne dostal do dosti těžké
situace a hitle-rovci museli vrhnout proti našemu protiúderu
veškeré své letectvo, což je nakonec zachránilo před porážkou.
Nepřítel musel nově přisunout proti sovětským jednotkám 44.
armádní sbor a jiná vojska.
Toho dne si zapsal do služebního deníku náčelník štábu
pozemních vojsk německé armády generálplukovník Halder:
„Nepřítel stále přisunuje z vnitrozemí nové čerstvé síly proti
našemu tankovému klínu… Nepřítel, jak se dalo očekávat, přešel
značnými tankovými silami do útoku proti jižnímu křídlu 1.
tankové skupiny. Na jednotlivých úsecích lze pozorovat přesuny.“
Tak vojska Jihozápadního frontu úspěšně zasadila jeden z
prvních protiúderu nepříteli. Jeho síla mohla být ještě větší, kdyby
velení frontu mělo silnější letectvo, které by spolupracovalo s
mechanizovanými sbory, a ještě alespoň 1-2 střelecké sbory.
Nalézali jsme se na velitelském stanovišti Jihozápadního
frontu; tam jsme soustředili především pozornost na dubenský
směr, kde se odehrávaly hlavní boje na Ukrajině.
Z telefonických rozhovorů s velitelem 6. armády generálem I.
N. Muzy-čenkem a velitelem 26. armády generálem F. J.
Kostěnkem jsem se dověděl, že útočící 17. německá armáda
zasadila hlavní úder na lvovském směru. Zajatí Němci vypověděli,
že po dobytí Ravy-Russké jejich velitelství chtělo zasadit 14.
motorizovaný sbor.
Russkoravský opevněný prostor hned od začátku války bránil
35. a 140. samostatný kulometný prapor a pohraniční oddíl majora
J. D. Malého. Brzy sem dorazila 41. střelecká divize generálmajora
G. N. Mikuševa.
 Velitelství 17. německé armády rozvinulo na tomto úseku pět
pěších divizí. Přes silnou dělostřeleckou palbu, letecké údery a
houževnaté útoky se nepřátelská vojska nedokázala zmocnit
russkoravského opevněného prostoru a zlomit odpor 41. střelecké
divize. Odpoledne 22. června posílil 41. divizi, která měla dva
dělostřelecké pluky, 209. sborový dělostřelecký pluk vyzbrojený
152milimetrovými děly. Nepřátelská vojska měla toho dne velké
ztráty, aniž dosáhla úspěchu.
Przemyálský opevněný prostor hájil 52. a 150. samostatný
kulometný prapor a 92. pohraniční oddíl. Jednotky opevněného
prostoru zaujaly postavení 22. června kolem šesté hodiny ranní a
spolu s pohraničníky a ozbrojenými oddíly dělníků a zaměstnanců
první podstoupily bojový křest.
Stateční obránci města několik hodin odolávali náporu daleko
silnějšího nepřítele. Potom na rozkaz náčelníka 92. pohraničního
oddílu ustoupili za město, kde znovu zadrželi nepřítele. To
umožnilo přisunout k Przemyslu 99. střeleckou divizi plukovníka
N. I. Děmenťjeva. Dne 23. června zasadila spolu s kombinovaným
praporem pohraničníků nepříteli protiúder a vytlačila ho z města.
Dne 23. června obnovili Němci útoky, které byly zvlášť silné
na russko-ravském směru. Leckde se nepřátelské jednotky vklínily
do obrany 41. divize, ale díky pevnému velení generála Mikuševa
zatlačil protiúder nepřítele znovu do výchozích postavení.
Avšak na sklonku toho dne našla německá vojska slabé místo:
zasadila silný úder na styku russkoravského a przemyšlského
prostoru, jejž bránila 97. a 159. střelecká divize. Poslední z nich,
která se právě rozvinovala, měla ve svém mužstvu značný počet
nevycvičených vojáků ze zálohy. Nezadržela nepřátelský útok a
začala ustupovat, čímž se dostaly do těžké situace sousední
jednotky. Protiopatření, jež učinil velitel 6. armády generál
Muzyčenko, situaci nezlepšila a večer 24. června byla zde v obraně
trhlina v délce 40 km.
Russkoravský a przemyálský opevněný prostor stále ještě
úspěšně odrážely nepřátelské útoky. 99. divize způsobovala
nepříteli velké ztráty, přičemž neustoupila ani o píd. Za statečnost
byla vyznamenána Řádem rudého praporu.
Stejně úspěšně si počínala i 41. střelecká divize. Teprve když
se početná skupina nepřátelských vojsk vklínila na úseku 159.
divize a hrozilo nebezpečí, že opevněné prostory nepřítel obejde,
stáhlo ji velení frontu v noci na 27. června na týlová postavení.
99. střelecká divize bránila Przemyšl od 23. do 28. června a
teprve ráno 29. června na rozkaz velení ustoupila.
Ve dnech 25. a 26. června bojové akce stále sílily. Nepřítel sem
vrhl velké množství letectva. Ve vzduchu i na zemi se urputně
bojovalo. Obě strany měly velké ztráty. Německé letectvo často
nevydrželo smělé údery našich letců a odlétalo na svá letiště.
V souvislosti s tím, že předsunuté oddíly nepřítele pronikly do
prostoru Dubna, dostal generál Rjabyšev rozkaz přesunout tam
svůj 8. sbor. 15. mechanizovaný sbor mířil svými hlavními silami
ve všeobecném směru na Berestečko a dále rovněž na Dubno. Do
prostoru Dubna směřoval i blížící se 36. střelecký a 19.
mechanizovaný sbor. Urputný boj v prostoru Dubna začal 27.
června.
Němci hned posílili svá vojska 55. armádním sborem a to
zachránilo dubenské uskupení nepřítele před úplnou porážkou.
Nepřítel utrpěl velké ztráty a byl nucen stáhnout vojska z jiných
směrů a přesunout je k Dubnu.
Naše vojska sice nepřítele úplně nezničila a nezastavila jeho
útok, ale hlavní vykonala: nepřátelské úderné uskupení, jež

205
směřovalo k hlavnímu městu Ukrajiny, bylo zadrženo v prostoru
Brody-Dubno a oslabeno.
Dne 24. června v 17 hod. jsem měl rozhovor přímou linkou s
velitelem 5. armády generálem Potapovem.
Dříve než vyložím podstatu tohoto rozhovoru, chtěl bych říci,
že Michail Ivanovic byl velmi zkušený generál, který získal
značnou praxi v bojích na Chalchin-golu. Byl to smělý a rozvážný
velitel, a není náhoda, že 5. armádu dobře znalo německé velení,
protože nejednou zasadila citelné údery jeho vojskům.
Uvedu zde ve stručnosti náš rozhovor, který byl dosti typický
pro první dny války.
U aparátu M. I. Potapov.
„Žukov. Podejte hlášení o situaci.
Potapov. Na frontě Vladova-Ustilug je v akci kolem pěti pěších
divizí a na dva tisíce tanků.1 Hlavní nepřátelské tankové uskupení
je na frontě Dubenka-Gorodlo. Od Ustilugu do Sokalu je kolem
šesti pěších divizí spolu se 14. tankovou divizí. Hlavní směr této
divize je Vladimír-Volyn-skij-Luck. Na styku mezi 5. a 6.
armádou jsou mechanizované jednotky, o nichž nevíme, jak jsou
silné. Nepřítel zasazuje hlavní úder ve směru Vladimír-Volynskij-
Luck a pomocný úder z Brestu Litevského na Kovel. Hlásím
postavení jednotek naší armády ke 14.20 hod. 24. 6. 1941:
Feduninskij je na frontě Pulemec-Kusnišči-Višněv-Nikitiči. Jeho
87. střelecká divize má dva pluky v opevněných prostorech u
Ustilugu a bojuje v obklíčení; má nedostatek střeliva.
0 124. divizi od včerejška žádné zprávy nemám.
41. tanková divize v prostoru Macejuv-St. Košary dává po boji
do pořádku svou bojovou techniku.
135. divize od 14 hod. v součinnosti s 19. tankovou divizí a
jedním plukem 87. střelecké divize a za podpory 1. protitankové
brigády a všeho dělostřelectva sboru útočí ve směru na Vladimir-
Volynskij.

1 Zprávy o tancfch byly značně nadsazené. – Pozn. aut.

Luck má sice kruhovou obranu, ale velmi řídkou. Hlavně se
obávám úderu tankových jednotek nepřítele z jihu ve směru na
Luck, což by znamenalo nebezpečí boje na dvou frontách.
Abych mohl odrazit útokjiderem na jih, na to nemám naprosto
žádné síly…
Prosím, aby mi byla poskytnuta větší pomoc akcemi
bombardovacího letectva, zabránilo se přepravě tankových
jednotek na frontě Dubenka– Gorodlo, byl zastaven postup
tankových jednotek ze směru Brestu Litev-ského a poskytnuta
pomoc akcemi bitevních a stíhacích letounů při zničení
volynskovladimirského uskupení nepřítele.
Nemám žádné zálohy. 9. mechanizovaný sbor, který má na 200
starých tanků, se může soustředit v prostoru Olyka nejdříve za dva
dny.
Telefonní spojení je všude přerušeno, jen ho obnovíme,
nepřátelská letadla ho znovu zničí.
Stálé rádiové spojení mám se střeleckými sbory…
Prosím o pokyny k dalším akcím.
Žukov. Za prvé. Soused napravo vede boje v prostoru Pružany–
Goroděc.
To, že část nepřátelských sil pronikla z Brestu na Kovel, je
důsledkem nedostatečně organizované činnosti Korobkova.
Musíte stočit křídlo v brestlitevském směru a uzavřít přístupy
ke Kovelu.
 Za druhé. Muzyčenko vede úspěšné boje severně od Kamenky
Strumilovské, Ravy-Russké a dále po státní hranici. Nepřítel, který
zasadil velkou tankovou skupinu, protrhl styk mezi 5. a 6. armádou
a snaží se zmocnit Brodů.
Za třetí. Karpezo a Rjabyšev zasazují protiúdery v těchto
směrech: Karpezo přes Brody na severozápad, hlavní boje nyní
pravděpodobně probíhají asi 15 km na severozápad od Brodů;
Rjabyšev nalevo –severním směrem. Tímto manévrem se vám
dostane pomoci.
Protiúder má za cíl rozdrtit nepřítele v prostoru Brody-
Krystynopol a dále na sever, což vám umožní dát do pořádku
jednotky a organizovat odolnou frontu… Do prostoru Lucka, na
sever a na jih, budou přesunuty 19. a 9. mechanizovaný sbor a dva
střelecké sbory, aby tak posílily vaše uskupení.
Co se týče letectva, budou učiněna příslušná opatření. Pomocí
vysílačky jsme od vás nic nedostali a nerozšifrovali. Bude třeba
poslat letadlem odborníka k vyjasnění technických neshod ve
vysílání a v šifrování.
Opakuji: pevně uzavřete od severu přístupy ke Kovelu,
nepodnikejte střeleckými divizemi protizteče bez tanků, protože to
není k ničemu. Dělostřeleckými náboji a střelivem je třeba pomoci
87. střelecké divizi. Přemýšlejte, jestli by se v noci nedala vyvést z
obklíčení.
Jak si vedou vaše tanky KV a jiné? Probíjejí pancíře
německých tanků a kolik asi tanků ztratil nepřítel na vaší frontě?
Potapov. Je mi podřízena 14. letecká divize, která k dnešnímu
ránu měla 41 letounů. V rozkaze frontuje uvedeno, že nás kryjí 62.
a 18. bombardovací divize. Kde jsou – nevím, spojení s nimi
nemám.
Velkých tanků KV máme 30. Ani jeden nemá náboje k dělům
ráže 152 mm.
Mám tanky T 26 a BT, hlavně staré typy, mezi nimi i
dvouvěžové.
Nepřátelských tanků bylo zničeno kolem stovky.
Váš rozkaz je mi jasný. Jen se obávám, jestli stačím stočit
pravé křídlo Feduninského a pevně uzavřít přístupy od severu.
Vždyť nepřátelské tanky jsou nyní v prostoru Ratna. V každém
případě ihned učiním všechna opatření, abych splnil tento rozkaz.
Žukov. Do 152milimetrových děl KV se hodí náboje 09-30,
proto na-řidte, aby se ihned vydaly průbojné náboje 09-30 a začalo
se s nimi střílet. Budete drtit nepřátelské tanky jak se patří.
Jinak vám pomoc zorganizujeme.
Na vás a na Nikiševa pevně spoléhám.
V noci nebo zítra jsem u vás. Na shledanou.“
Aby mohlo německé velení pokračovat v ofenzívě na
kyjevském směru, muselo ze strategických záloh přesunout velkou
skupinu vojsk a stovky tanků s osádkami na doplnění von
Kleistových jednotek.
Kdyby byla měla vojska Jihozápadního frontu lépe
zorganizován pozemní a letecký průzkum, lépe propracovánu
součinnost a řízení vojsk, mohl být výsledek protiúderu ještě
úspěšnější.
V těchto bojích se zejména vyznamenal 22. mechanizovaný
sbor pod velením generálmajora S. M. Kondruseva, 27. střelecký
sbor 5. armády a 8. mechanizovaný sbor D. I. Rjabyševa.
Přitom výsledky 8. mechanizovaného sboru mohly být ještě
úspěšnější, kdyby byl velitel sboru nerozdělil sbor na dvě skupiny
a navíc nesvěřil velení jedné skupiny generálu N. K. Popeloví,

207
který neměl dostatečnou operační a taktickou průpravu pro řízení
rozsáhlého boje.
15. mechanizovaný sbor generála Karpeze bohužel splnil svůj
úkol nepřiměřeně ke svým na tehdejší dobu velkým možnostem.
Naše historická literatura se této velké pohraniční bitvy z
počátečního období války proti fašistickému Německu dotýká jen
mimochodem. Bylo by třeba podrobně rozebrat operační účelnost
protiúderu, jejž podnikly
Uvedení Dněprogesu do provozu. 1932. Velitel Donské kozácké divize
G. K. Žukov. 1935.
Jízda na pochodu. 1938.
Dněprodzeržinský hutní závod. 1939.
 Na kyjevských
manévrech. 1936.
 mechanizované sbory proti hlavnímu uskupení nepřítele, které
sem proniklo, a organizaci samého protiúderu. Vždyť právě tyto
akce našich vojsk na Ukrajině zmařily hned na začátku záměry
nepřítele dostat se rychle ke Kyjevu. Nepřítel měl velké ztráty a
přesvědčil se o houževnatosti sovětských vojáků, kteří byli
odhodláni bít se do posledního muže.
Zajímavé je hodnocení této bitvy generálem Hothem, bývalým
velitelem 3. německé tankové skupiny, jak je uvádí ve svých
pamětech:
„Nejhůře na tombyla skupina ‚Súď. Nepřátelská vojska, která
se bránila proti svazkům severního křídla, byla vržena zpět od
hranice, ale rychle se vzpamatovala z neočekávaného úderu a
protiztečemi svých záloh a tankových jednotek z hloubky zastavila
postup německých vojsk. Operačního průlomu 1. tankové skupiny,
která byla přidělena 6. armádě, nebylo dosaženo do 28. června.
Velkou překážkou při ofenzívě německých jednotek byly mohutné
protiúdery nepřítele.“
Z rozhovorů, které jsem v těch dnech měl zvláštní linkou s
Moskvou, s generálem Vatutinem, jsem se dověděl, že na úseku
Západního a Severozápadního frontu nemají velitelé a štáby dosud
stabilní spojení s veliteli armád. Divize a sbory musí bojovat proti
nepříteli izolovaně, bez součinnosti se sousedními vojsky a
letectvem a bez náležitého řízení ze strany vyšších instancí. Ze
zpráv Nikolaje Fjodoroviče mi bylo jasné, že zde vznikla
mimořádně těžká situace.
Nikolaj Fjodorovič říkal, že Stalin je nervózní, má tendenci
vinit ze všeho velení Západního frontu, jeho štáb a vytýká maršálu
Kulikovi nečinnost. Ze zpráv maršála Šapošnikova, který byl u
štábu Západního frontu, bylo známo, že Kulik byl 23. června ráno
ve štábu 3. armády, ale spojení s ní bylo přerušeno.
Za nějakou dobu však generální štáb s pomocí různých
pramenů zjistil, že velká uskupení tankových a mechanizovaných
vojsk nepřítele prolomila na mnoha úsecích těchto frontů obranu a
rychle pronikají do Běloruska a Pobaltí…
Začala těžká zkouška pro sovětský lid.
V posledních letech bývá hlavní stan obviňován, že nedal
pokyny k přesunu hlavních sil našich vojsk z vnitrozemí, aby
zachytila a odrazila úder nepřítele. Nevím, jaké by to v takovém
případě mělo následky: lepší nebo horší. Je docela možné, že naše
vojska, která byla nedostatečně vybavena protitankovými a
protiletadlovými obrannými prostředky a byla méně pohyblivá než
nepřátelská vojska, by nevydržela drtivé roztínavé údery tankových
sil nepřítele a mohla se dostat do stejně těžké situace jako některé
armády pohraničních okruhů. A není jisté, jak by se pak vyvíjela
situace u Moskvy, Leningradu a na jihu země.
Brzy ráno 26. června mi Vatutin oznámil na velitelské
stanoviště do Tarnopolu:
„Situace v Pobaltí a Bělorusku je velmi nepříznivá. 8. armáda
Severozápadního frontu ustupuje k Rize, 11. armáda se probíjí
směrem na Po-lock; k posílení frontu přesunuje se z Moskevského
vojenského okruhu 21. mechanizovaný sbor.
J. V. Stalin nařídil vytvořit Záložní front a rozvinout ho na linii
Suščevo-Nevel-Vitebsk-Mogilev-Žlobin-Gomel-Černigov-řeka
Desna-řeka Dněpr. Záložní front bude složen z 19., 20., 21. a 22.
armády.“
V podstatě to byla čára, kterou jsme s lidovým komisařem
Timošenkem a skupinou pracovníků generálního štábu
rekognoskovali v květnu tohoto roku.
 Velitelství frontů, hlavní stan vrchního velení a generální štáb
neměly v těchto dnech ještě úplné zprávy o nepřátelských vojscích,
jež se rozvinula proti našim frontům. O tancích, letectvu a
motorizovaných jednotkách dostával generální štáb z frontů zjevně
nadsazené zprávy. Nyní, kdy máme téměř vyčerpávající údaje o
uskupeních obou stran, je třeba k doplnění celkové situace v
prvních dnech války prozkoumat dislokaci sovětských vojsk
pohraničních vojenských okruhů, a rovněž německých vojsk, jež
vtrhla do naší země.
O této otázce bylo napsáno hodně článků a knih, ale v řadě
případů tendenčně a bez znalosti věci.
Je známo, že 170 našich divizí bylo v předvečer války
soustředěno na rozsáhlém území: na frontě od Barentsova k
Černému moři dlouhé 4500 km a sahající 400 km hluboko do
vnitrozemí.
Je však třeba mít na zřeteli, že celková vzdálenost od
Barentsova k Černému moři činí 4500 km jedině v případě,
bereme-li v úvahu nejen pozemní úseky pěti pohraničních frontů,
ale i celé mořské pobřeží chráněné pouze pobřežní obranou a
válečným lodstvem. Na pobřeží od Tallinnu k Leningradu vojska
vůbec nebyla. Proto 170 našich divizí ve skutečnosti zaujímalo
3375 km. Podél suchozemských hranic nebyla uskupení sovětských
vojsk rozmístěna naprosto stejně kompaktně.
Například na severní frontě (Leningradský vojenský okruh),
dlouhé 1275 km, kde bylo soustředěno 21 divizí a 1 střelecká
brigáda, připadalo na jednu divizi průměrně kolem 61 km.
Na suchozemském úseku Pobaltského okruhu, Západního
zvláštního okruhu, Kyjevského zvláštního okruhu a Oděského
okruhu o celkové délce 2100 km bylo dislokováno 149 divizí a 1
brigáda. Na tomto velmi důležitém úseku připadalo na jednu divizi
průměrně něco více než 14 km.
Tyto síly byly v předvečer války rozmístěny takto:
Pobaltský vojenský okruh (velitel generálplukovník F. I.
Kuzněcov, člen vojenské rady sborový komisař P. A. Dibrova,
náčelník štábu generál-major P. S. Klenov) měl 25 divizí a 1
střeleckou brigádu, z toho 4 tankové a 2 motorizované divize.
Západní zvláštní vojenský okruh (velitel armádní generál D. G.
Pavlov, člen vojenské rady sborový komisař A. F. Fominych,
náčelník štábu gene-rálmajor V. J. Klimovskich) měl 24 střelecké
divize, 12 tankových, 6 motorizovaných a 2 jezdecké divize.
Kyjevský zvláštní vojenský okruh (velitel generálplukovník M.
P. Kir-ponos, člen vojenské rady divizní komisař J. P. Rykov,
náčelník štábu generálporučík M. A. Purkajev) měl 32 střelecké, 16
tankových, 8 motorizovaných a 2 jezdecké divize.
Oděský vojenský okruh (velitel generálporučík J. T.
Čerevičenko, člen vojenské rady sborový komisař A. F.
Kolobjakov, náčelník štábu generál-major M. V. Zacharov) měl 13
střeleckých, 4 tankové, 2 motorizované a 3 jezdecké divize.
Jak je patrno, nejsilnější uskupení našich vojsk bylo na
jihozápadním směru (Kyjevský zvláštní vojenský okruh a Oděský
vojenský okruh). Mělo 45 střeleckých, 20 tankových, 10
motorizovaných a 5 jezdeckých divizí.
Z celkového počtu 149 divizí a 1 brigády čtyř západních
pohraničních okruhů bylo 48 divizí součástí prvního sledu armád
krytu a byly rozmístěny 10-50 km od státní hranice (střelecké
divize blíže, tankové dále). Hlavní síly pohraničních okruhů byly
rozmístěny 80-300 km od státní hranice.
 Křídla přímořských vojenských okruhů krylo válečné loďstvo a
pobřežní obrana, kterou v podstatě tvořilo dělostřelectvo.
Přímo na hranicích byly pohraniční jednotky lidového
komisariátu vnitra.
Již dříve jsem se zmínil o některých okolnostech, které byly
příčinou našich porážek na začátku války. O jiných podobných
skutečnostech bude řeč ještě dále. Nyní bych chtěl jen poznamenat,
že chyby, jichž se dopustilo vedení, nezbavují vojenská velitelství
všech stupňů odpovědnosti za nedopatření a omyly.
Žádný vojenský činitel, jenž dopustil, aby došlo k nesprávným
akcím, nemá morální právo zříkat se odpovědnosti a odvolávat se
na vyšší instance. Vojska a jejich velitelé musí být v každé situaci a
kdykoli v souladu s řádem připraveni splnit bojový úkol. Avšak v
předvečer války, dokonce v noci na 22. června, v některých
případech čekali velitelé svazků a svazů, jež tvořily sled ochrany
hranic, do posledního okamžiku na pokyny shora a neudržovali
jednotky v patřičné bojové pohotovosti, ačkoli na druhé straně
hranic se už ozýval hluk motorů a rachot tankových pásů.
Vrchní velení německých vojsk okamžitě nasadilo 153
německé divize, z toho: 29 divizí proti Pobaltskému okruhu, 50
divizí (z nich 15 tankových) proti Západnímu zvláštnímu okruhu,
33 divize (z nich 9 tankových a motorizovaných) proti Kyjevskému
zvláštnímu okruhu, 12 divizí proti Oděs-kému okruhu a asi 5 divizí
bylo rozmístěno ve Finsku. 24 divize tvořily zálohu a postupovaly
hlavními strategickými směry.
Tyto údaje jsme se dověděli v počátečním období války, a to
hlavně z výslechů zajatců a z ukořistěných dokumentů. V
předvečer války se J. V. Stalin, lidový komisař obrany a generální
štáb na základě údajů výzvědné služby domnívali, že hitlerovské
velení bude muset držet na Západě a v okupovaných zemích
nejméně 50 procent svých vojsk a vojenského letectva.
Ve skutečnosti tam hitlerovské velení těsně před začátkem
války se Sovětským svazem ponechalo méně než jednu třetinu sil,
a to ještě druhořadé divize, a záhy tento počet ještě snížilo.
Nepřítel vrhl do akce ve skupinách armád „Nord“, ,,Mitte“ a
„Sud“ 3712 tanků a samohybných děl. Pozemní vojska
podporovalo 4950 bojových letounů. Invazní armáda převyšovala
naše dělostřelectvo téměř dvojnásobně, dělostřelectvo bylo v
podstatě motorizováno.
Když jsem se nejednou v myšlenkách vracel k prvním dnům
války, snažil jsem se vyložit si a analyzovat chyby operačního a
strategického charakteru, jichž se dopustili vlastně vojenští činitelé
– lidový komisař, generální štáb a velení okruhů – v předvečer
války a na jejím začátku. A dospěl jsem k těmto závěrům:
Náhlý přechod do útoku v takovém měřítku, a to současně
všemi silami, které byly k dispozici a už předem rozvinuty na
nejdůležitějších strategických směrech, tj. charakter samého úderu,
jsme v celém jeho rozsahu nepředpokládali. Ani lidový komisař,
ani já, ani moji předchůdci B. M. Šapošnikov, K. A. Mereckov a
odpovědní činitelé generálního štábu jsme nepočítali s tím, že
nepřítel soustředí takovou masu tankových a motorizovaných vojsk
a vrhne je hned první den v silných kompaktních uskupeních na
všech strategických směrech, aby nám tak zasadil drtivé roztínavé
údery.
Dále. V předvečer války byly 10. armáda a řada dalších
jednotek Západního okruhu rozmístěny v biahystockém výběžku
obráceném směrem k nepříteli. 10. armáda zaujímala nanejvýš
nevýhodné postavení. Takové operační uspořádání vojsk vytvářelo
nebezpečí jejich hlubokého obchvatu a obklíčení ze strany Grodna
a Brestu úderem na křídla. Zatím dislokace vojsk frontu na
grodensko-suwalkovském a brestském směru nebyla dostatečně
hluboká a silná, aby zde nemohlo dojít k průlomu a obchvatu
biarystockého uskupení.
^ Toto chybné rozmístění vojsk z roku 1940 nebylo odstraněno
až do začátku války. Když hlavní nepřátelská uskupení smetla
křídla vojsk krytu a pronikla do prostoru Grodna a Brestu, bylo
třeba rychle vyvést 10. armádu a sousední křídla 3. a 4. armády z
nebezpečí obklíčení a přeskupit je na týlové čáry – na ohrožené
úseky. Mohly značně posílit schopnost odporu bojujících tam
svazků. To však učiněno nebylo.
Analogická chyba se opakovala i v případě armád
Jihozápadního frontu, jež byly rovněž se zpožděním vyvedeny z
nebezpečí obklíčení.
To vše bylo odrazem všeobecného nedostatku zkušeností v
dovedném řízení vojsk za složité situace velkých a urputných bojů,
jež se odehrávaly na obrovském prostranství.
Je třeba upozornit ještě na jednu chybu, jíž se dopustilo vrchní
velení a generální štáb a o níž jsem se už částečně zmínil. Jde o
protiútok uvedený ve směrnici č. 3 z 22. 6. 1941.
Když hlavní stan vrchního velení vydal rozkaz o protiútoku,
neznal reálnou situaci, jak se vytvořila na sklonku dne 22. června.
Situaci neznala ani velitelství jednotlivých frontů. Vrchní velení ve
svém rozhodnutí nevycházelo z analýzy reálné situace a ze
zdůvodněných úvah, nýbrž z intuice a ze snahy o aktivitu, aniž
přihlédlo k možnostem vojsk, což je zcela vyloučeno v rozhodných
okamžicích ozbrojeného zápasu.
V situaci, jež se vytvořila koncem dne 22. června, mohly být
jedině správné protiúdery mechanizovaných sborů proti klínům
tankových uskupení nepřítele. Podniknuté protiúdery byly většinou
organizovány špatně, a proto nedosáhly svého účelu.
Nepříznivě se na průběhu bojů v prvních dnech odrazila ještě
jedna okolnost. Někteří velitelé armád místo aby organizovali
důsledné řízení ze svých stanovišť a udržovali spojení se sousedy a
štábem frontu, přijížděli k jednotkám a dávali pokyny, aniž znali
situaci na jiných úsecích armády. Tím se velitelé útvarů a svazků
dostávali do obtížné situace. Protože neměli trvalé spojení s
nadřízenými, museli jednat podle vlastního uvážení, jež se jim
zdálo v dané chvíli účelné, což bylo dosti často na úkor sousedů.
Například neorganizovaný ústup 3. armády z prostoru Grodna a
4. armády z prostoru Brestu nanejvýš zkomplikoval situaci 10.
armády, jíž velel generálmajor K. D. Golubev. 10. armáda, jež
nebyla vystavena silnému tlaku nepřítele, stále ještě bojovala,
opírajíc se o osovecký opevněný prostor.
Zástupce velitele Západního frontu generálporučík I. V. Boldin,
který tam přijel, se ujal velení jezdecko-mechanizované skupiny
složené ze 6. a 11. mechanizovaného sboru a svazků 6. jezdeckého
sboru. Dne 23. června byl zasazen protiúder do boku nepřátelského
uskupení, jež proniklo ze suwalkovského výběžku. Úspěchu nebylo
dosaženo. Boldin nedokázal soustředit k protiúderu všechny
svazky. Způsobila to rozptýlenost, nepřítel ochromil iniciativu
našich vojsk.
Dne 23. června zde fakticky bojoval 11. mechanizovaný sbor
pod velením generálmajora D. K. Mostovenka. 6. mechanizovaný
sbor, jemuž velel generálmajor M. G. Chackilevič, se bránil jako
součást 10. armády na řece Narevu a nemohl se zavčas soustředit k
protiúderu. Zatímco se stahoval a soustřeďoval, bylo už pozdě.
Jednotky 6. jezdeckého sboru pod velením generálmajora I. S.
Nikitina, na něž neustále útočilo nepřátelské letectvo, měly velké
ztráty a zdržely se na pochodu.
Dne 24. června došlo v prostoru Grodna k urputným bojům.
Přes nadvládu ve vzduchu se nepřítel v prostoru Grodna dostal do
těžké situace. Velitelství skupiny armád „Mitte“ bylo nuceno sem
přesunout ještě dva armádní sbory a některé jednotky 3. tankové
skupiny.
Krvavé boje pokračovaly i 25. června, ale pro nedostatek
náležitého materiálně technického zásobování nemohla vojska
uskupení, jež zasazovalo protiúder, účinně útočit. Za bojů měla
značné ztráty a začala ustupovat. Tankistům se nepodařilo úplně
stáhnout z boje bojovou techniku: neměli potřebné množství
pohonných hmot.
Z těchto bojů se také nevrátil velitel sboru Chackilevič. Byl to
dobrý velitel a odvážný člověk. Spojovalo mne s ním dlouholeté
přátelství ještě z doby, kdy jsme působili na začátku třicátých let v
inspektorátu jízdy. Padl tu také generál Nikitin, který si zaslouženě
získal slávu vzdělaného, energického a odvážného velitele
jezdeckého sboru.
Hlavní nápor nejsilnějšího uskupení německých pozemních sil
a vojenského letectva na našem západním strategickém směru
směřoval na Moskvu. Proti Západnímu frontu působila vojska
skupiny armád „Mitte“, jež se skládala ze dvou vševojskových
armád (4. a 9.) a dvou tankových skupin (2. a 3.). Skupinu armád
„Mitte“ podporovala 2. letecká armáda, jejíž součást tvořil celý
sbor střemhlav útočících bombardérů. Vojska skupiny armád
„Mitte“ byla dobře vybavena dělostřelectvem vrchního velení,
motorizovanými ženijně stavebními útvary a silnou pomocnou
technikou.
Zde měla na všech směrech svých hlavních úderů německá
vojska pěti-až šestinásobnou převahu. Akce hlavních uskupení
nepřetržitě podporovaly údery letectva.
Těžká situace vznikla v prostoru Brestu. Avšak zlomit odpor
obránců brestské pevnosti se nepříteli nepodařilo, obležení
hrdinové se statečně bránili. Pro Němce byla brestská epopej něčím
naprosto neočekávaným. Tanková vojska Guderianovy skupiny a
4. německá polní armáda musely obejít město.
Na vojska naší 4. armády (velitel generálmajor A. A.
Korobkov) dolehl stejně silný úder jako na vojska 3. armády
(velitel generálporučík V. I. Kuz-něcov) v prostoru Grodna. Avšak
velitelství 4. armády, jež mělo ve svých rukách hrdinný Brest a
nedaleko se nacházející útvary 32. tankové divize, 6., 42., 49. a 75.
střeleckou divizi, mohlo organizovaněji vést obranné akce. To se
však bohužel nedělo ani tehdy, když velitelství armády dostalo k
dispozici 14. mechanizovaný sbor.
. Jaká byla v těch dnech situace na vzdálených přístupech k
Minsku?
Velitel frontu armádní generál D. G. Pavlov, který neznal
přesně situaci ve 3., 10. a 4. armádě a neměl jasnou představu o
tom, že nepřátelská tanková uskupení udělala průlom, činil často
rozhodnutí neodpovídající dané situaci.
Vojska 3., 10. a 4. armády, jež měla velké ztráty v pohraničních
bojích, se statečně bránila proti dotírajícímu nepříteli a ustupovala
na východ. Hrdinsky zadržovaly nápor nepřítele i čtyři divize 13.
armády: 26. a 27. června bojovaly v minském opevněném prostoru.
Na pokyn hlavního stanu vrchního velení nařídil armádní
generál Pavlov 3. a 10. armádě, aby ustoupily na východ a zaujaly
obranná postavení na čáře Lida-Slonim-Pinsk. Rozkaz však nemohl
být splněn, protože obě armády byly napůl obklíčeny, vyčerpány a
s námahou se probíjely pod neustálými údery německého letectva a
tankových vojsk.
Dne 26. června dorazil 39. motorizovaný sbor nepřítele k
minskému opevněnému prostoru, kde se s ním srazily směřující
sem útvary 44. střeleckého sboru pod velením generála V. A.
Juškeviče.
K posílení obrany Minská ze strany Molodečna byl na
severozápadní přístupy k městu rychle vysunut 2. střelecký sbor
pod velením generálmajora A. N. Jermakova. Jeho součástí byla
100. a 161. střelecká divize.
100. divizi, vyznamenané Leninovým řádem, velel
generálmajor I. N. Russijanov. Když jsem byl velitelem 4. jezdecké
divize ve Slucku, skvěle velel střeleckému pluku 4. střelecké divize
Německého proletariátu. Na všech polních cvičeních a manévrech
sloužil Russijanovův pluk vzorem svou taktikou, kázní a
pořádkem. Nyní se tyto svazky hrdinsky bily na přístupech k
Minsku s útvary 3. tankové skupiny nepřítele a způsobovaly jí
velké ztráty.
Avšak s proniknutím 47. motorizovaného sboru Guderianovy
tankové skupiny na jihozápadní přístupy k Minsku se situace
bránících se vojsk značně zhoršila.
Nepřítel nemilosrdně bombardoval Minsk. Město bylo v
jednom plameni. Umíraly tisíce pokojných obyvatel. Nevinní lidé
před smrtí proklínali zdivočelé fašistické letce…
Na blízkých přístupech k Minsku se rozpoutaly urputné boje.
Zejména dobře bojovaly útvary 64., 100. a 161. střelecké divize.
Zničily více než stovku nepřátelských tanků a zabily tisíce fašistů.
Dne 26. června mi na velitelské stanoviště Jihozápadního frontu
do Tar-nopolu telefonoval J. V. Stalin:
„Na Západním frontu je těžká situace. Nepřítel dorazil k
Minsku. Je nepochopitelné, co je s Pavlovem. Maršál Kulik je
neznámo kde. Maršál Šapošnikov onemocněl. Můžete hned přiletět
do Moskvy?“
„Pohovořím ihned se soudruhy Kirponosem a Purkajevem o
dalších akcích,“ řekl jsem, „a odjedu na letiště.“
Pozdě večer 26. června jsem přiletěl do Moskvy a přímo z
letiště jsem odjel ke Stalinovi. Ve Stalinově pracovně stál v pozoru
lidový komisař Timošenko a můj první náměstek generálporučík
Vatutin. Oba byli bledí, pohublí, s červenýma očima od nevyspání.
Ani Stalin nebyl v lepším stavu.
Stalin mi kývl na pozdrav a řekl:
„Společně zauvažujte a řekněte, co lze v dané situaci dělat,“ a
hodil na stůl mapu Západního frontu.
„Potřebujeme na to asi čtyřicet minut,“ odpověděl jsem.
„Dobře, za čtyřicet minut mě budete informovat.“
Šli jsme do vedlejší místnosti a začah rozebírat situaci a naše
možnosti na úseku Západního frontu.
Situace tam byla vskutku mimořádně obtížná. Na západ od
Minská byly obklíčeny a sváděly nerovný boj zbytky 3. a 10.
armády, poutajíce na sebe značné nepřátelské síly. Některé
jednotky 4. armády se stáhly do pripjaťských lesů. Z čáry Dokšicy-
Smoleviči-Sluck-Pinsk ustupovaly k řece Berezině roztříštěné
svazky vojsk, jež utrpěly v předchozích bojích citelné ztráty. Tato
oslabená vojska frontu byla pronásledována silnými nepřátelskými
uskupeními.
 Když jsme posoudili celkovou situaci, mohli jsme navrhnout
jediné řešení – aby byla okamžitě zaujata obranná postavení na linii
Západní Dvina-Polock-Vitebsk-Orša-Mogilev-Mozyr a k obraně
aby bylo použito 13., 19., 20., 21. a 22. armády. Kromě toho bylo
nutno rychle připravit obranu na týlové čáře táhnoucí se od jezera
Seližarovo na Smo-lensk-Roslavl-Gomel, a to silami 24. a 28.
armády ze zálohy hlavního stanu. Navíc jsme navrhovali rychle
zformovat další 2-3 armády z divizí moskevské lidobrany.
Všechny naše návrhy Stalin schválil a ihned byly převtěleny v
příslušná nařízení.
Ve svých návrzích jsme vycházeli z hlavního úkolu – vytvořit
na přístupech k Moskvě hluboko členěnou obranu, vyčerpat síly
nepřítele a po jeho zastavení na jedné z obranných čar organizovat
protiútok, přičemž potřebné síly by se získaly na Dálném východě
a z nových formací.
Kde bude nepřítel zastaven, co volit za výhodnou čáru pro
protiútok, jaké síly to bude vyžadovat, to jsme zatím nevěděli. Byl
to jen záměr.
Dne 27. června v 10.05 hod. jsem prostřednictvím dálnopisu
předal rozkaz hlavního stanu vrchního velení náčelníku štábu
frontu generálu V. J. Klimovskich:
„Žukov. Vyslechněte rozkaz hlavního stanu vrchního velení.
Váš úkol:
Za prvé. Rychle nalézt všechny útvary, spojit se s veliteli a
vysvětlit jim situaci, postavení nepřítele a postavení vlastních
útvarů, zvláště podrobně popsat místa, kam se dostaly předsunuté
mechanizované jednotky nepřítele. Uvést, kde zůstaly naše
základny pohonných hmot, střeliva a proviantu, aby se jednotky
mohly na těchto základnách zásobit vším potřebným pro boj.
Jednotkám uložit, zda mají vést boje nebo se soustřeďovat v
zalesněných oblastech – a to na jakých cestách a v jakém uskupení.
Za druhé. Vyjasnit, které útvary musí dostat pohonné hmoty a
střelivo pomocí letadel, aby neztráceli drahou techniku, zejména
těžké tanky a těžké dělostřelectvo.
Za třetí. Zbylá vojska vyvést ve třech směrech:
přes Dokšicy a Polock a shromáždit je za lepelským a
polockým opevněným prostorem;
směr Minsk a jednotky shromáždit za minským opevněným
prostorem; třetí směr – glusské lesy a na Bobrujsk.
Za čtvrté. Mít na zřeteli, že první mechanizovaný sled nepřítele
se velmi vzdálil od své pěchoty, a v tom je nyní slabina nepřítele,
jak tohoto sledu, tak i pěchoty, jež se pohybuje bez tanků. Jestliže
vám podřízení velitelé budou moci pevně velet útvarům, zejména
tankovým, lze zasadit zničující úder i prvnímu sledu, i pěchotě, jež
se pohybuje bez tanků. Můžete-li, organizujte nejprve silný úder
proti týlu prvního mechanizovaného sledu nepřítele, který směřuje
na Minsk a Bobrujsk, a potom bude možné úspěšně zaútočit proti
pěchotě.
Taková smělá akce by získala slávu vojskům Západního
okruhu. Zvlášť velký úspěch se dostaví, když dokážete
zorganizovat noční útok na mechanizované jednotky.
Za páté. Jízdu odvedte do pinských lesů. Opřete se o Pinsk a
Luninec a rozviňte nejsmělejší a nejrozsáhlejší útoky proti týlům
nepřátelských jednotek i jednotkám samým. Rozestavte na všech
cestách samostatné malé skupiny jezdectva pod velením oddaných
a statečných středních velitelů.“
Dne 28. června ve 2 hodiny v noci jsem měl doplňující
rozhovor přímou linkou s generálem V. J. Klimovskich. Uvádím
úryvky z tohoto rozhovoru:
„U telefonu Žukov. Oznamte, co víte o 3., 10. a 4. armádě, kdo
má v rukou Minsk, kde je nepřítel?“
Klimovskich. Minsk máme v rukou nadále my. Dostal jsem
zprávu: v prostoru Minská a Smolevič byl vysazen výsadek.
Likviduje ho 44. střelecký sbor v prostoru Minská.
Nepřátelské letectvo téměř celý den bombardovalo železniční
trať Borisov-Orša. Jsou poškozeny stanice a tratě mezi stanicemi. S
3. armádou se nepodařilo navázat rádiové spojení.
Nepřítel byl podle posledních zpráv před opevněným
prostorem.
Baranoviči, Bobrujsk, Puchoviči byly do večera v našich rukou.
Žukov. Kde je Kulik, Boldin, Korobkov? Kde jsou
mechanizované sbory, jezdecký sbor?
Klimovskich. Od Kulika a Boldina zprávy nemáme. Spojili
jsme se s Korobkovem, je na velitelském stanovišti na východ od
Bobrujska.
Chackilevičův svazek se přemisťoval k Baranovičím,
Achljustinův k Stolbcům.
Žukov. Kdy se přemisťoval Chackilevičův a Achljustinův
svazek?
Klimovskich. V těchto bodech se začaly soustřeďovat na
sklonku dne 26. června. Včera kolem 19.00 k nim odjel pomocník
velitele sboru Svetli-cin. Zítra posíláme výsadkáře, aby předali
rozkazy Kuzněcovovi a Golu-bevovi.
Žukov. Víte o tom, že 21. střelecký sbor se dostal do prostoru
Molo-dečno – Vilejka v dobrém stavu?
Klimovskich. O 21. střeleckém sboru jsme měli zprávy, že se
rozhodl ustoupit směrem na Molodečno, ale tyto zprávy nebyly
potvrzeny.
Žukov. Kde je těžké dělostřelectvo?
Klimovskich. Velká část těžkého dělostřelectva je v našich
rukou. Nemáme zprávy o 375. a 120. houfnicovém pluku. Žukov.
Kde je jízda, 13. 14. a 17. mechanizovaný sbor? Klimovskich. 13.
mechanizovaný sbor je ve Stolbcích. Ve 14. mechanizovaném
sboru zůstalo několik tanků, připojily se k 17., který je v Bara-
novičích. Zprávy o tom, kde je jízda, nemáme.
Korobkov vyvedl zbytky 42., 6. a 75. divize. Jsou důvody pro
to předpokládat, že 49. střelecká divize je v Bělověžském pralese.
Pro ověření tohoto předpokladu a pro její vyvedení bude na úsvitě
poslán zvláštní výsadkář. Očekáváme, že Kuzněcov se stáhne podél
obou břehů Němenu.
Žukov. Jaký byl dnes boj s nepřátelským mechanizovaným
sborem před minským opevněným prostorem a kde je nyní nepřítel,
který byl včera ve Slucku a před minským opevněným prostorem?
Klimovskich. Proti nepřátelskému mechanizovanému sboru v
minském opevněném prostoru bojovala 64. střelecká divize.
Nepřítel postupoval od Slucka k Bobrujsku, ale večer Bobrujsk
obsazen ještě nebyl.
Žukov. Co znamená ‚obsazen ještě nebyl‘?
Klimovskich. Domnívali jsme se, že nepřítel se nám pokusí v
patách vtrhnout do Bobrujska. To se nestalo.
Žukov. Hledte, aby nepřítel váš minský opevněný prostor
neobešel ze severu. Uzavřete směry Logojsk –Zembin-Plešenicy,
jinak nepřítel obejde opevněný prostor a bude v Borisově dříve než
vy. To je z mé strany všechno. Na shledanou.“
Nehledě na masové hrdinství vojáků a velitelů, přes statečnost
vojevůdců se situace na všech úsecích Západního frontu nadále
zhoršovala. Večer 28. června naše vojska vyklidila Minsk.
Nepřátelská vojska, která vtrhla do města, začala bestiálně
vraždit jeho obyvatele, pálit a ničit kulturní hodnoty a staré
památky.
Hlavní stan a generální štáb těžce nesly skutečnost, že naše
vojska se stáhla z hlavního města Běloruska. Všichni jsme chápali,
jak těžký úděl postihl jeho obyvatele, kteří nestačili odejít na
východ.
Dne 29. června přijel Stalin dvakrát do lidového komisariátu
obrany a do hlavního stanu vrchního velení a vždy nanejvýš ostře
reagoval na situaci, jež vznikla na západním strategickém směru.
Dne 30. června v 6.45 hod. jsem měl na pokyn lidového
komisaře Ti-mošenka telefonický rozhovor s velitelem frontu
armádním generálem Pavlovem, z něhož bylo patrné, že sám velitel
znal špatně situaci.
Uvádím výňatky z našeho rozhovoru:
„Žukov. Nemůžeme učinit žádná rozhodnutí ohledně
Západního frontu, když nevíme, co se děje v prostoru Minská,
Bobrujska, Slucka.
Žádám vás, abyste mě informoval o podstatě věcí.
Pavlov. V prostoru Minská ustupuje 44. střelecký sbor na jih od
mo-gilevské silnice; obranná čára, na níž se máme zastavit, je
Stachov-Červeň.
V prostoru Slucka vedla včera boje, jak nám oznámilo letectvo,
210. motostřelecká divize v prostoru Šišecy.
V prostoru Bobrujska nepřítel dnes ve 4 hod. postavil most, po
němž projelo 12 tanků.
Žukov. Němci hlásí, že na východ od Bialystoku obklíčili dvě
armády. Patrně je na tom určitý podíl pravdy. Proč váš štáb nikoho
nevyšle, aby byla vojska nalezena? Kde je Kulik, Boldin,
Kuzněcov? Kde je jezdecký sbor? Není možné, aby letectvo
nevidělo jízdu.
Pavlov. Ano, je na tom mnoho pravdy. Víme, že 25. a 26.
června byly jednotky na řece Šaře a vedly boje o přepravy s
nepřítelem, který obsadil východní břeh Sary. 3. armáda se snažila
ustoupit podél obou břehů Šary. 21. střelecký sbor je v prostoru
Lidy. S tímto sborem jsme měli rádiové spojení, ale od včerejška
bylo přerušeno, sbor se probíjí z obklíčení v udaném směru.
Letectvo nemůže najít jízdu a mechanizované jednotky, protože se
pečlivě ukrývají v lesích před nepřátelským letectvem. Byla
poslána skupina s vysílačkou, aby vypátrala, kde je Kulik a kde
jsou naše jednotky. Od této skupiny jsme odpověd zatím nedostali.
Boldin a Kuzněcov stejně jako Golubev byli do 26. června u
jednotek.
Žukov. Vaším hlavním úkolem je co nejrychleji najít jednotky a
vyvést je za Berezinu. Tohoto úkolu se ujměte osobně a vyberte k
tomu schopné pozemní a letecké velitele.
Hlavní stan vrchního velení žádá, abyste co nejdříve shromáždil
všechna vojska frontu a uvedl je do náležitého stavu.
V žádném případě nelze připustit, aby nepřátelské jednotky
udělaly průlom v prostoru Bobrujska a Borisova. Za žádnou cenu
nesmíte připustit, aby bylo zmařeno úplné soustředění armád v
prostoru Orša-Mo-gilev-Žlobin-Rogačev.
K řízení bojů a k tomu, abyste věděl, co se děje u Bobrujska,
pošlete skupinu velitelů s vysílačkou pod velením vašeho zástupce.
Okamžitě evakuujte sklady, aby se nedostaly nepříteli. Jakmile se
situace vyjasní, podejte mi ihned o všem hlášení.
 Pavlov. K udržení Bobrujska a Borisova vrhneme všechny
jednotky, dokonce školní.“
Avšak situace, se nelepšila. Dne 30. června mi do generálního
štábu telefonoval Stalin a nařídil povolat velitele Západního frontu
armádního generála Pavlova.
Příští den generál Pavlov přijel. Sotva jsem ho poznal, jak se za
těch osm dní války změnil. Téhož dne byl zbaven velení frontu a
záhy nato byl souzen. Zároveň s ním stanul před soudem na návrh
vojenské rady Západního frontu náčelník štábu generál
Klimovskich, velitel spojovacích vojsk generál Grigorjev, velitel
dělostřelectva generál Klič a jiní generálové frontového štábu.
Velitelem Západního frontu byl jmenován lidový komisař S. K.
Ti-mošenko a jeho zástupcem generálporučík A. I. Jeremenko. Do
svazku frontu byly převedeny armády Záložního frontu, které ho
měly posílit.
Na úseku Severozápadního frontu se situace dále pronikavě
zhoršovala.
8. a 11. armáda, které se vyhnuly obklíčení, pro nedostatečnou
orga-nizovanost velení frontu ustupovaly v rozbíhajících se
směrech, přičemž měly velké ztráty.
K ochraně pskovsko-ieningradského směru nařídil hlavní stan
vrchního velení veliteli 21. mechanizovaného sboru generálu D. D.
Leljušenkovi, aby se přemístil z prostoru Opočka-Idrica do
prostoru Daugavpilsu a nepřipustil, aby nepřítel násilně překročil
Západní Dvinu.
Tento úkol se však nedal vůbec splnit a nepřítel již 26. června s
velikými silami překročil Západní Dvinu a zmocnil se
Daugavpilsu. Přesto 21. mechanizovaný sbor směle přešel do
útoku, zasadil úder 56. motorizovanému sboru Němců a zastavil
jeho postup.
Polní maršál von Manstein, který tehdy velel 56.
motorizovanému sboru, vzpomíná ve své knize „Ztracená
vítězství“ na tuto bitvu:
,,… Záhy jsme museli na severním břehu Dviny čelit útokům
nepřítele podporovaným jednou tankovou divizí. Na některých
úsecích vznikla vážná situace.“
Avšak pod náporem nepřátelské přesily a leteckých úderů
musel 21. mechanizovaný sbor ustoupit a zaujmout obranu, kterou
udržel, odrážeje stále útoky nepřítele, do 2. července. Později se
21. mechanizovaný sbor stal součástí 27. armády, jíž velel
generálmajor N. E. Berzarin.
S potěšením se zmiňuji o skvělých akcích a bojové statečnosti
46. tankové divize, jež byla součástí 21. mechanizovaného sboru a
jíž velel plukovník V. A. Kopcov – hrdina z Chalchin-golu, a
rovněž velitele 27. armády generála N. E. Berzarina, který koncem
války v čele 5. úderné hrdinské armády, jež byla součástí 1.
běloruského frontu, směle pronikl do Berlína a stal se jeho prvním
velitelem.
Koncem června provedl Stalin znovu změny ve vojenském
velení. Dne 30. června byl náčelníkem štábu Severozápadního
frontu jmenován generálporučík N. F. Vatutin.
Dne 2. července zahájila 27. armáda pod náporem
nepřátelských sil ústup.
Celou tu dobu armáda bojovala na široké frontě a neměla ani
síly, ani prostředky k vytvoření hluboko členěné obrany.
Protože naše zálohy dorazily pozdě k řece Veliké, dobyl
nepřítel z chodu Pskov. 8. armáda Severozápadního frontu ztratila
spojení s ostatními vojsky a ustupovala na sever.
 Takto během prvních osmnácti dní války ztratil Severozápadní
front Litvu, Lotyšsko a část území RSFSR, čímž vzniklo
nebezpečí, že nepřítel se dostane přes Lugu k Leningradu, k němuž
přístupy byly ještě nedostatečně opevněny a slabě chráněny vojsky.
Po celou tu dobu nedostal generální štáb od štábu
Severozápadního frontu jasná a vyčerpávající hlášení o postavení
našich vojsk, o uskupeních nepřítele a rozmístění jeho tankových a
motorizovaných svazků. Někdy se musel vývoj událostí určovat
intuitivně, avšak taková metoda, jak známo, nevylučuje omyly.
Boje, jež se rozpoutaly v prvních červencových dnech na úseku
Západního frontu – na vitebském, oršském, mogilevském a
bobrujském směru –, byly ve znamení drtivé převahy
nepřátelských motorizovaných a tankových sil a letectva. Naše
vojska, vyčerpaná nepřetržitými boji, ustupovala na východ,
zároveň se však snažila způsobit nepříteli maximální ztráty a
zadržet ho co nejdéle na obranných čarách.
Na Berezině naše vojska zvláště urputně bojovala v prostoru
Borisova, kde vedlo boje borisovské tankové učiliště, jemuž velel
divizní komisař I. Z. Susajkov. Tehdy tam také dorazila 1.
moskevská motostřelecká divize pod velením generálmajora J. G.
Krejzera. Moskevská divize byla doplněna podle válečných stavů,
dobře vycvičena a vybavena tanky T 34. Generálu Krejzerovi,
který převzal velení nad borisovským tankovým učilištěm, se
podařilo zadržet zesílenou 18. tankovou divizi nepřítele více než 48
hodin. Tehdy to mělo velký význam. V těchto bojích se generál
Krejzer skvěle osvědčil.
Na úseku Jižního frontu zahájila z rumunského území ofenzívu
německá a rumunská vojska a zasazovala hlavní úder ve směru
‚Mogilev-Podolskij-Žmerinka, přičemž tu vzniklo nebezpečí, že se
dostanou do boku a týlu 12., 26. a 6. armády Jihozápadního frontu.
Za prvních šest dnů urputných bojů se nepříteli podařilo
prolomit obranu vojsk Jižního frontu a postoupit o 60 km. Situace
Jihozápadního frontu se do značné míry zhoršila, neboť ve stejné
době zdolala německá vojska po několika pokusech nakonec
obranu v prostoru Rovno-Dubno– Křemenec a pronikla do tohoto
průlomu.
Dne 4. července dorazila německá vojska k
volynskonovogradskému opevněnému prostoru, kde jejich útoky
byly odraženy s velkými ztrátami pro nepřítele. Nepřátelské
motorizované a tankové síly se zde podařilo zadržet téměř tři dny a
tři noci. Nepřítel, který nedosáhl úspěchu, přeskupil své síly na jih
od Novogradu-Volynského a 7. července dobyl Berdičev a 9.
července Žitomir.
Obsazení Berdičeva a Žitomiru a také pokračující ofenzíva
rumunských a německých vojsk na podolskomogilevském směru
zvyšovaly nebezpečí, že 12., 26. a 6. armáda Jihozápadního frontu
budou obklíčeny. Tyto armády odrážely dotírajícího nepřítele a
pomalu ustupovaly na východ.
Velitelství Jihozápadního frontu zorganizovalo 9. července k
odstranění reálného nebezpečí obklíčen! protiúder na Berdičev.
Zúčastnil se ho 15., 4. a 16. mechanizovaný sbor. Ze severu v
prostoru Žitomiru pokračovala ve svých protiútocích 5. armáda.
Ve stejnou dobu zasadil Jihozápadní front silný protiúder do
boku 1. tankové skupiny nepřítele ze strany korostěnského
opevněného prostoru.
Boje v prostoru Berdičev-Žitomir, jež začaly 9. července, trvaly
do 16. července. Velitelství skupiny německých armád „Sud“ mělo
velké ztráty a obávalo se úderu ze severu do boku svého hlavního
uskupení, a proto zastavilo útok v prostoru Žitomiru.
Tato okolnost umožnila velení Jihozápadního frontu vyvést z
nebezpečí obklíčení hlavní síly 6. a 12. armády a značně posílit
obranu Kyjeva.
Nepříteli se tedy opět nepodařilo obklíčit vojska Jihozápadního
frontu. Němci museli neustále vést frontální krvavé boje.
Tankovým a motorizovaným svazkům Kleistovy skupiny se
nepodařil průlom a nedokázaly proniknout do operačního prostoru.
Na úseku Severního frontu, kde útočné operace začaly 29.
června, měly boje jen místní význam a neovlivňovaly nijak zvlášť
všeobecnou strategickou situaci.
Rovněž naše válečné lodstvo nevedlo na začátku války větší
boje s německým válečným lodstvem a hlavně jen odráželo letecké
útoky. Avšak Baltské lodstvo bylo v těžké situaci. Zejména se
zkomplikovala situace hlavní námořní základny, kde byly
soustředěny všechny lodě a materiálové zásoby Baltského lodstva.
Tallinnská základna a sám Tallinn byly po neúspěšných akcích
8. armády Severozápadního frontu slabě chráněny z pevniny. Na
obranu hlavního města Estonska byly vrženy všechny síly
Baltského lodstva, vyznamenaného Řádem rudého praporu, a
ozbrojené síly dělníků z města. Na přístupových cestách k Tallinnu
se rychle budovaly obranné čáry, stavěly se ženijní zátarasy,
městské objekty se připravovaly k obraně.
Pokusy nepřítele dobýt z chodu město i námořní válečnou
základnu odrážely hrdinsky 10. střelecký sbor 8. armády, jednotky
námořní pěchoty, lodní dělostřelectvo Baltského lodstva a
ozbrojené oddíly tallinnské lidobrany.
Bitva o Tallinn a o hlavní námořní základnu lodstva trvala celý
konec července a téměř celý srpen. Koncem srpna se v důsledku
vyčerpání našich sil a posílení nepřátelských vojsk hlavní stan
vrchního velení rozhodl, že lodě Baltského lodstva odplují z
námořní základny do Kron-štadtu a do leningradského přístavu a
vojska se stáhnou z Tallinnu.
Bojové letectvo lodstva se aktivně a bezprostředně účastnilo
bojů o tallinnské předmostí a zasazovalo údery útočícím svazkům
napřítele. Je třeba vyzdvihnout i akce baltských námořníků: na
souši i na lodích bojovali jako opravdoví hrdinové.
Severní lodstvo v tomto období působilo v součinnosti s vojsky
Severního frontu a rozvinulo operace ponorek proti německým
transportům niklové rudy z Petsama. Černomořské lodstvo
zajišťovalo hlavně dopravu lidí a střeliva přímořským armádám a
vedlo boje na námořních spojích nepřítele, přičemž bránilo
přepravě do rumunských a bulharských přístavů.
Skupina lodí Černomořského lodstva v součinnosti s letectvem
zasadila úder základně rumunského lodstva v Constantě. Letectvo
Černomořského lodstva soustavně podnikalo nálety na rumunská
naftová pole a železniční křižovatky.
Záměrně nelíčím podrobně bojové akce válečného lodstva,
neboť se domnívám, že to udělají lépe a zajímavěji admirálové a
kapitáni. Je však třeba říci, že výsledky součinnosti přímořských
vojenských frontů a válečného lodstva mohly být účinnější, kdyby
byly před válkou lépe vyřešeny otázky pobřežní obrany a obrany
námořních válečných základen. Těmito otázkami se bohužel velení
válečného lodstva, lidový komisař obrany a generální štáb začali
zabývat velmi opožděně.
Uplynuly téměř tři týdny od chvíle, kdy fašistické Německo
porušilo smlouvu o neútočení a jeho ozbrojené síly vtrhly do
Sovětského svazu. Za tu dobu činily ztráty hitlerovských vojsk
kolem 100 000 mužů, přes 1000 letounů a na 1500 tanků (50
procent celkového stavu na začátku války).
Sovětské ozbrojené síly, zejména vojska Západního frontu,
měly velké ztráty, což vážně ovlivnilo další vývoj událostí. Poměr
sil a prostředků na sovětsko-německé frontě se ještě více změnil ve
prospěch nepřítele. Nepřítel dosáhl významných úspěchů, postoupil
o 500-600 km do vnitrozemí a zmocnil se důležitých
hospodářských oblastí a strategických objektů.
To všechno bylo pro sovětský lid a naše vojska velmi
neočekávané. V těchto těžkých dnech se však zvláště silně
projevila morálně politická jednota sovětských lidí.
Strana vyvíjela od první chvíle a stále důrazněji obrovskou
organizátor-skou a politickou činnost, jež zcela a úplně sloužila
jedinému cíli – pozvednout všechny síly lidu do boje proti
nepříteli.
Již 23. června se začaly plnit ony mobilizační plány, které byly
vypracovány dříve, a to zejména pokud jde o výrobu střeliva.
Lidové komisariáty dostaly pokyny o zvýšení výroby tanků, děl,
letadel a jiných druhů bojové techniky. Za týden zrušila vláda
dosud platný plán na třetí čtvrtletí roku 1941 a schválila
mobilizační plán národního hospodářství na třetí čtvrtletí, v němž
se počítalo se zvýšením výroby bojové techniky o více než
čtvrtinu.
Události však ukázaly, že i to bylo nedostačující. Komise pod
vedením N. A. Vozněsenského tedy vypracovala nový, ještě
náročnější válečný hospodářský plán na čtvrté čtvrtletí roku 1941.
Opírajíc se o výrobní rezervy nahromaděné v předválečném
období, vyhlásila vláda pro rok 1942 plán přednostního rozvoje
oblastí v Povolží, na Urale, západní Sibiři, v Kazachstánu a ve
Střední Asii. V převedení veškerého národního hospodářství na
válečnou výrobu měly tyto oblasti velký význam. Velmi mnoho při
reorganizaci a obnově hospodářství na východě země vykonaly
oblastní výbory strany. Například velký podíl na těchto otázkách
měl čeljabinský oblastní výbor strany, v jehož čele tehdy byl N. S.
Patoličev.
Došlo k přestavbě průmyslu a dopravy, k novému rozdělení
materiálových a lidských zdrojů, k mobilizaci zemědělství pro
válečné potřeby. Tisíce závodů, jež v nedávné minulosti vyráběly
mírovou produkci, se nyní přeorientovaly na výrobu střeliva a
bojové techniky.
Strojírenské závody a podniky vyrábějící obráběcí stroje začaly
urychleně vyrábět tanky a letadla, v hutních závodech se
organizovala masová výroba pancéřových plátů, odlitků granátů,
vysoce kvalitní oceli. Motory a generátory k tankům, minové
hledačky, naslouchací přístroje a radio-lokační zařízení musely,
vyrábět i podniky rádiového a elektronického průmyslu. Závody na
zpracovávání nafty nyní hlavně vyráběly letecký benzín a pohonné
hmoty pro tanky a lodě. Roznětky do nábojů přicházely na běžící
pás místo hodinových strojů. Poškozené obrněné vlaky se posílaly
do železničních dílen.
Nepřítel obsadil důležité hospodářské oblasti, ochromil
mobilizaci v řadě bývalých vojenských okruhů, milióny sovětských
lidí a obrovské materiálové hodnoty zůstaly v týlu nepřítele. Na
území okupovaném během prvních tří týdnů žilo 40 procent
obyvatelstva a vyráběla se více než třetina veškeré produkce v
zemi. Prudce poklesla výroba strategických materiálů, surového
železa, oceli, válcovaného materiálu a elektrické energie. Byla
ohrožena nová průmyslová střediska.
Bylo třeba podniknout mimořádná opatření, aby byly
evakuovány nepoškozené závody a uvedeny do provozu na
východě, přičemž se měly sloučit s tamními podniky; na tomto
základě by byl pak nepřítel zastaven a rozdrcen.
Začalo úsilí, svými měřítky a charakterem v dějinách dosud
nevídané. Dne 24. června byla usnesením ÚV VKS (b) a rady
lidových komisařů SSSR vytvořena rada pro evakuaci, jejímž
předsedou byl jmenován N. M. Švernik a jeho náměstky A. N.
Kosygin a M. G. Pervuchin. V lidových komisariátech vznikla byra
a výbory pro evakuaci. Více než 1500 podniků, převážně velkých,
vojenských, bylo v krátké době – od června do listopadu 1941 –
evakuováno a na novém místě rychle uvedeno do provozu.
Zároveňjsměřovaly neustálým proudem ve dne v noci na západ a
jihozápad vlaky s vojskem a zbraněmi.
Celý tento obrovský koloběh provázelo nesmírné vypětí sil,
bezpočet nepořádků a konfliktů a celková nervozita, ale probíhal
nepřetržitě a stále rychlejijsa vedoucí a organizující úlohy strany.
Domnívám se, že na toto hrdinské období v životě sovětského
lidu a naší strany se nezaslouženě zapomíná, stejně jako dosud
nebylo náležitě popsáno a zveřejněno všechno, co vůbec strana a
lid udělali za války v ekonomice. A přece se v takových napjatých
obdobích a ve světle takových obrovských událostí nejvýrazněji
projevují přednosti socialistického zřízení, národního hospodářství
založeného na společenském vlastnictví.
Pracovní epopej lidu při evakuaci a obnově výrobních kapacit
za války a v souvislosti s tím obrovská organizační práce strany se
svým rozmachem a významem pro osudy naší vlasti rovnají
největším bitvám druhé světové války.
Jestli se nemýlím, přešlo hned v prvních dnech války na
základě usnesení politbyra ÚV VKS (b) na práci sloužící válečným
účelům více než padesát členů a kandidátů ÚV VKS (b), přes sto
tajemníků krajských a oblastních výborů strany a ÚV
komunistických stran svazových republik, významní a zkušení
státní činitelé. Strana okamžitě podnikla řadu praktických opatření
k posílení centralizovaného řízení všech stránek života země a
bojové činnosti ozbrojených sil. Došlo k přestavbě aparátu ÚV,
byly rozděleny funkce a povinnosti členů ÚV při řízení
nejdůležitějších vojenských, hospodářských a politických úseků.
Naše strana měla zkušenosti s přeměnou země ve válečný tábor.
Mluvili jsme o tom už na začátku této knihy. Tyto zkušenosti byly
s přihlédnutím ke všem novým podmínkám převzaty hned na
počátku války, leninské principy řízení se staly v době, kdy zemi
hrozilo smrtelné nebezpečí, základem veškeré činnosti komunistů
na frontě i v zázemí. Lid věřil, že strana nalezne východisko z
obtížné situace a dokáže organizovat porážku německých
fašistických vojsk. K tomu je třeba jen čas.
Dne 30. června 1941 byl vytvořen Státní výbor obrany v čele s
generálním tajemníkem ÚV VKS (b) J. V. Stalinem. Byl to
autoritativní orgán pro řízení obrany země, který soustředil ve
svých rukou veškerou pravomoc. Občanské, stranické a sovětské
organizace musely plnit všechna usnesení a pokyny tohoto výboru,
který měl pro kontrolu jejich plnění v krajích a oblastech, ve
válečně průmyslových lidových komisariátech, v hlavních
podnicích a na stavbách své zástupce.
Na zasedáních Státního výboru obrany, jež probíhala v
kteroukoli denní i noční dobu zpravidla v Kremlu nebo ve
Stalinově vilce za městem, se posuzovaly a řešily nejdůležitější
otázky. Plány největších válečných operací zkoumal Státní výbor
obrany spolu s ústředním výborem strany a lidovými komisaři,
jejichž práva byla značně rozšířena. To umožňovalo zajistit, když
to bylo možné, soustředění obrovských materiálových sil na
nejdůležitějších směrech, provádět jednotnou linii v oblasti
strategického řízení a koordinovat bojové akce vojsk s úsilím celé
země za pomoci jejího organizovaného zázemí.
Na zasedáních Státního výboru obrany docházelo velmi často k
ostrým výměnám názorů, které byly formulovány přesně a
vyhroceně. Stalin obvykle chodil kolem stolu a pozorně poslouchal
ostatní. Sám toho nikdy příliš nenamluvil a ani u druhých to neměl
rád, často přerušoval mluvící replikami „stručněji“, „jasněji“.
Zasedání zahajoval bez úvodních, vstupních vět. Mluvil tiše,
plynule a jen k podstatě věci. Byl lakonický a své myšlenky
formuloval jasně.
Jestliže se na zasedání výboru nedospělo k jednotnému názoru,
byla pověřena komise složená z představitelů krajních sporných
stran, aby předložila zkoordinované návrhy. Tak tomu bylo, když
Stalin nezaujal ještě pevné stanovisko. V případě, že Stalin přišel
na zasedání s hotovým řešením, spory bud vůbec nevznikaly, nebo
rychle zanikaly, jakmile se připojil k jedné ze stran.
Za celé trvání války schválil Státní výbor obrany na 10 000
usnesení a rozhodnutí vojenské a hospodářské povahy. Tato
usnesení a rozhodnutí se důsledně a energicky plnila s úsilím, jež
zajišťovalo provádění jednotné stranické linie ve vedení země v
oněch těžkých dobách.
Stalin byl energický člověk a neměl pro strach uděláno. Jen
jednou jsem ho viděl poněkud skleslého. Bylo to na úsvitě 22.
června 1941: jeho přesvědčení, že válce se dá vyhnout, se
nenaplnilo.
Nezdary a těžké ztráty na začátku války komplikovaly průběh
zápasu. Vojska za bojů ustupovala do vnitrozemí. Státní výbor
obrany, ústřední
 výbor komunistické strany a jednotlivé stranické organizace
činily nezbytná opatření, aby vysvětlily lidu vynucené okolnosti
dočasného ústupu.
Přes veškerou složitost situace stranické organizace a sovětské
orgány na Ukrajině, v Bělorusku a v pobaltských republikách
úspěšně mobilizovaly sovětské lidi^do aktivního boje proti
nepříteli. K tomuto účelu se na dočasně opuštěném území
vytvářely masové ilegální stranické a komso-molské organizace a
formovaly se hlavní kádry partyzánských oddílů, do nichž
vstupovali rudoarmejci, velitelé a političtí pracovníci vojenských
útvarů, kteří se dostali z obklíčení.
Když nepřítel přepadl naši zemi, záhy pocítil nejen nenávist
sovětských lidí vůči fašistickým okupantům, ale také citelné ztráty,
jež mu způsobovali ti, kteří přešli do ilegality.
V těch dnech nemělo sovětské velení jiné východisko než přejít
do obrany na celé strategické frontě. Neexistovaly ani síly, ani
prostředky k vedení útočných, zvláště rozsáhlých operací. Bylo
třeba zformovat velké strategické zálohy vojsk a dobře je
vyzbrojit, aby svou převahou převzaly od nepřítele iniciativu,
přešly do útoku a zahájily vytlačování nepřátelských sil z území
Sovětského svazu.
To všechno bylo vykonáno, ale později.
Ke strategické obraně naše vojska přecházela za vynuceného
ústupu. Bylo nutno jednat v nevýhodných operačních a taktických
uskupeních, za nedostatku sil a prostředků k vybudování hluboko
členěné obrany a zejména její páteře – protitankové obrany.
Je třeba se zmínit i o slabých protiletadlových prostředcích naší
proti-letecké obrany a o tom, že neexistovala patřičná letecká
ochrana. Nadvládu ve vzduchu měl na začátku války nepřítel, což
do značné míry podlamovalo odolnost naší armády.
A přesto, nehledě na četné chyby a občas i nedostatečnou
schopnost odporu vojsk samých, byla strategická obrana v podstatě
organizována.
Jak známo, hitlerovci ve druhém a třetím období války, kdy
museli zakusit hořkost porážek na celé sovětské frontě, nedokázali
vybudovat takovou obranu.
Hlavním cílem naší strategické obrany tehdy bylo:
— zadržet fašistická vojska na obranných čarách co nejdéle,
aby se tak získalo co nejvíce času pro přísun sil z vnitrozemí a
vytvoření nových záloh, pro jejich přemístění a rozvinutí na
nejdůležitějších směrech;
— způsobit nepříteli co největší ztráty, vyčerpat ho a
decimovat a tím dosáhnout poněkud větší rovnováhy v poměru sil;
– zajistit opatření strany a vlády k evakuaci obyvatelstva a
průmyslových objektů do vnitrozemí, vyhrát závod s časem při
přestavbě průmyslu pro válečné potřeby;
– shromáždit co nejvíce sil a přejít do protiútoku, aby byl
zmařen celý hitlerovský plán na vedení války.
Sovětská vojska, která zaujala strategickou obranu, se nejen
bránila na souši, ve vzduchu a na moři, ale také, a to je to
nejdůležitější, v řadě případů podnikala pádné protiúdery. Naše
vojska a naši partyzáni všude, kde to bylo možné, způsobovali
svými statečnými akcemi fašistickým dobyvatelům obrovské
ztráty.
Pátého dne války začala podle usnesení ústředního výboru
strany mobilizace komunistů a komsomolců na frontu, mezi jiným
i jako vojáků-aktivistů. Měli se stát oporou armádních stranických
organizací.
V předvečer války bylo v Rudé armádě a ve válečném lodstvu
přes 650 000 komunistů, třetinu veškerých příslušníků vojenských
útvarů tvořili komsomolci. Jen během prvních šesti měsíců války
přišlo na frontu více než 1 100 000 komunistů.

242
 V zahraniční politické literatuře se ještě dnes často mluví o
komunistech, stranických pracovnících jako o „elitě“, o
privilegované vrstvě naší společnosti. Jako voják bych kterékoli
zemi přál, aby měla takovou „elitu“, jejíž příslušníci by tak
odhodlaně a hrdinsky umírali za vlast…
Nejednou jsem mluvil s vojáky-aktivisty odjíždějícími na
frontu. Tito lidé byli zvláště a neochvějně přesvědčeni o našem
vítězství. „Ubráníme se!“ říkali. Cítil jsem, že to není pouhá fráze,
že je to způsob myšleni, skutečné sovětské vlastenectví. Svým
nádherným optimismem vraceli aktivisté víru lidem, kteří začali
klesat na mysli.
Dne 3. července 1941 vysvětlil ve svém rozhlasovém projevu
Stalin jménem ústředního výboru strany situaci, jak se vytvořila na
všech frontách, a vyzval sovětský lid, aby neprodleně přebudoval
celý život a hospodářství země pro potřeby války proti silnému,
lstivému a krutému nepříteli. Stalin vyzval stranu a lid, aby
povstali do svaté války proti nepříteli, skoncovali s lehkomyslností
a značně zvýšili svou bdělost.
Základem tohoto Stalinova památného projevu byla směrnice
ÚV VKS (b) a rady lidových komisařů SSSR z 29. června 1941,
kterou dostaly všechny stranické a sovětské organizace v oblastech
nacházejících se blízko fronty. V tomto dokumentu – výzvě byly
vyloženy hlavní úkoly sovětského lidu a jeho ozbrojených sil ve
Velké vlastenecké válce.
Stalinův projev, směrnice strany a vlády, určené lidu, zazněly
silně a výstražně jako ohlas známého Leninova hesla
„Socialistická vlast je v nebezpečí!“. Bylo zřejmé, že tato
rozhořčená výzva umlkne teprve tehdy, až poslední fašistický
agresor opustí území naší vlasti…
V těžkých dobách krize má v životě každé země, ve chvíli, kdy
na ni útočí vnitřní nebo vnější nepřítel, velký význam výzva, heslo,
jež sjednocuje všechny občany a jež musLobsahovat podstatu
všeobecného úsilí. Strana, jíž lid svěřil svůj osud, musí dokázat
ihned zburcovat všechny vrstvy, všechny třídy a jasně vytyčit cíl a
označit nepřítele. Naše strana dokonale ovládá toto umění, jež je
vlastní pouze skutečné vedoucí síle lidu.
Heslem „Vše pro frontu, vše pro vítězství!“ strana tehdy
ukázala každému sovětskému člověku nebezpečí, jež před ním
vyvstalo. Kolem tohoto hesla se sjednotili lidé nejrůznějšího
smýšlení a zvyků, vojáci i civilisté, muži a ženy, bez rozdílu věku
a původu.
Ve jménu nejvyššího vlasteneckého cíle – obrany vlasti – se
pozvedl velký ruský národ, všechny národnosti naší země a svým
jednotným duchovním nadšením zmnohonásobily materiální sílu a
moc zbraní.
K posílení stranickopolitické práce a upevnění vlivu strany v
ozbrojených silách byla na základě usnesení ústředního výboru
strany provedena v červenci přestavba orgánů politické
propagandy v armádě a zavedena instituce vojenských komisařů.
Zájmům fronty byla hned od začátku války podřízena činnost
všech sovětských veřejných organizací. Na doporučení ústředního
výboru strany vypracovaly Všesvazová ústřední rada odborů a ÚV
Všesvazového leninského Komsomolu četná praktická opatření k
poskytnutí všestranné pomoci frontě, upevnění pracovní kázně a
zvýšení produktivity práce v zázemí, poskytování větší péče
raněným vojákům a rodinám příslušníků armády, přípravě
bojových záloh, aktivní účasti pracujících, při organizování místní
protiletecké obrany.
Na frontě i v zázemí byli naši chlapci a děvčata vzorem
sovětského vlastenectví a neustálé připravenosti obětovat se pro
vlast.
S některými komsomolci jsem mluvil před jejich vysazením do
týlu nepřítele, kde měli plnit průzkumné a diverzní operace.

243
Bohužel jsem si nezapsal jejich jména a příjmení, ale na setkání s
nimi jsem nezapomněl.
Chtěl bych vylíčit jednu takovou epizodu.
V prvních červencových dnech, kdy nepřítel dobyl Minsk a
nepřátelská vojska směřovala k řece Berezině, měla být v týlu
nepřítele v prostoru Minská vysazena diverzní průzkumná skupina
dvou dívek a dvou chlapců – komsomolců ovládajících dobře
němčinu. Nemýlím-li se, obě dívky byly z Ústavu pro cizí jazyky.
V rozhovoru se ukázalo, že jsou z Moskvy. Když jsem se zeptal,
nebojí-li se letět do týlu nepřítele, podívaly se na sebe, přičemž jim
přelétl po tváři lehounký úsměv, a řekly:
„Jistěže se bojíme. Bylo by špatné, kdyby nás chytili při
přistání. Ale když nás v tom okamžiku nechytí, bude všechno v
pořádku.“
Byly velmi mladé a hezké. Vlast je zavolala a ony se pustily do
nebezpečné a nesnadné věci. Jaký byl jejich další osud, nevím.
Zůstal-li někdo z oné skupiny naživu, možná že se upamatuje na
naše setkání v červenci 1941 v Moskvě v generálním štábu, který
byl na Frunzově ulici…
Značné ztráty vojsk a vojenské techniky vyvolaly nutnost učinit
řadu organizačních opatření, aby se upevnilo řízení vojsk a
bojeschopnost útvarů a svazků. Dočasně byl zrušen sborový
systém řízení a takto uvolněné kádry a spojovací prostředky byly
použity k upevnění armádního a divizního stupně. V armádě bylo
nyní místo devíti až dvanácti divizí šest divizí. Nejvyšším
taktickým svazkem místo sboru byla divize. Na polovinu se snížil
počet letounů v plucích a divizích vojenského letectva. Značně se
rozvinulo formování záloh vrchního velení.
Státní výbor obrany a ústřední výbor strany žádaly, aby
vojenské velení a politická správa učinily veškerá opatření k
upevnění kázně ve vojscích. V tomto směru vydal náčelník
politické správy a lidový komisař obrany řadu směrnic.
V červenci se situace na všech směrech ještě zkomplikovala.
Přesto, že jsme vrhli do bojů velký počet svazků z vnitřních
okruhů, nedokázali jsme vytvořit pevnou frontu strategické obrany.
Nepřítel měl i přes značné ztráty na rozhodujících směrech nadále
troj– až čtyřnásobnou převahu, nemluvě ani o tancích.
Železniční přeprava našich vojsk z různých důvodů
neprobíhala plynule. Nová vojska často zasahovala do bojů bez
úplného soustředění, což se nepříznivě odrazilo na
politickomorálním stavu útvarů a jejich bojové odolnosti.
Slabost naší operační a taktické obrany spočívala hlavně v tom,
že pro nedostatek sil a prostředků nebylo možno vytvořit její
hluboké členění. Obrana útvarů a svazků měla v podstatě lineární
uspořádání. Pro nedostatek rychlých, terénních tahačů nemohla
vojska široce manévrovat s dělo-střelectvem, aby v příhodné chvíli
pomohlo odrážet tankové útoky nepřítele. Jednotlivé fronty a
armády měly velmi málo tankových útvarů a svazků. Za těchto
podmínek začala urputná bitva o Smolensk.
Smolenský směr hájila od severozápadu 22. armáda pod
velením generálporučíka F. A. Jeršakova, stupňovitě za jejím
levým křídlem 19. armáda, jíž velel generálporučík I. S. Konev, na
úseku od Vitebska k Orše zaujala obranu 20. armáda pod velením
generálporučíka P. A. Kuročkina, na jih na levém břehu Dněpru k
Rogačevu bojovala 13. armáda pod velením generálporučíka F. N.
Remezova. V prostoru Smolenska se soustřeďovala jako záloha
frontu 16. armáda, jíž velel generál M. F. Lukin. Na jižním křídle
Západního frontu vedla boje 21. armáda pod velením
generálporučíka V. F. Gerasimenka a později generálplukovníka F.
I. Kuzněcova.
Nepřítel chtěl rozetnout náš Západní front mocnými údernými
uskupeními, obklíčit hlavní skupinu vojsk v prostoru Smolenska a
otevřít si cestu na Moskvu.

244
 U bran starobylého ruského města, které bylo kdysi hrozivou
překážkou na cestě napoleonských vojsk k Moskvě, znovu
vzplanula urputná bitva. Trvala dva měsíce.
Proti vojskům Západního frontu v prvním sledu začaly útočit 2.
a 3. tanková skupina armád „Mitte“. 2. tanková skupina zasazovala
z prostoru Šklova hlavní úder při obejití Smolenska z jihozápadu,
zatímco její 24. mechanizovaný sbor útočil z prostoru Bychova na
Kričev a Jelňu. 3. tanková skupina v součinnosti s 5. a 6.
armádním sborem zasadila úder při obejití Smolenska ze
severozápadu. Nepřítel měl značnou převahu.
Již na začátku ofenzívy se mu podařily hluboké průlomy v
prostorech Polocka, Vitebska, na sever a jih od Mogileva. Naše
vojska na pravém křídle Západního frontu musela ustoupit k
Nevelu. Guderianovy tankové svazky pronikaly k Mogilevu.
Na město útočily čtyři pěší divize, tanková divize, pluk
„Grossdeutsch-land“ a jiné německé útvary. Svazky 13. armády,
urputně hájící Mo-gilev, byly obklíčeny.
Kruhovou obranu města zaujímal 61. sbor generála F. A.
Bakunina. Výbojích o Mogilev se zvláště vyznamenala 172.
střelecká divize pod velením generálmajora M. T. Romanova. Na
45 000 obyvatel Mogileva stavělo obranné objekty. Stateční
obránci města odráželi útoky nepřítele 23 dní. Poutali spolu s
divizemi 21. armády, jež byly na pravém křídle a podnikaly
protiútoky směrem na Mogilev od jihu, část sil 46. a 24.
motorizovaného sboru 2. německé tankové skupiny a způsobili jim
citelné ztráty. V bojích u Mogileva ztratili hitlerovci 30 000 vojáků
a důstojníků.
Zatímco nepřítel útočil na východ od Dněpru, překročily
jednotky 21. armády (velitel generál F. I. Kuzněcov) 13. července
násilně Dněpr, osvobodily Rogačev a Žlobin a v bojích směřovaly
k severozápadu na Bobrujsk. Hlavní úder podnikal 63. střelecký
sbor, jemuž velel L. G. Petrovskij. Za několik dní padl v boji jako
hrdina. Znal jsem ho dobře jako jednoho z velmi nadaných a
vzdělaných vojevůdců, a kdyby ho nebyla zastihla předčasná smrt,
myslím, že by byl významným velitelem. Tímto protiúderem
poutala vojska 21. armády 8 německých divizí. Tehdy to mělo
obrovský význam.
Houževnatá obrana 13. armády v prostoru Mogileva a útočné
akce 21. armády u Bobrujska do značné míry zadržely postup
nepřítele na roslavlském směru. Německé velitelství skupiny‘
armád‘ „Mitte“ muselo přesunout do prostoru operací 21. armády
několik divizí z jiných úseků.
Ve středu sestavy frontu pokračovaly urputné boje s hlavním
nepřátelským uskupením, jež pronikalo ke Smolensku. Jednotky
20. armády neustále útočily na nepřítele a bránily se na široké
frontě, ale přesto nedokázaly zadržet nápor 9. německé armády.
Tankové svazky nepřítele obešly naši armádu a vtrhly do
Smolenska.
To všechno velmi těžce nesl Státní výbor obrany a zejména J.
V. Stalin, který byl rozčilen na nejvyšší míru. My, vedoucí vojenští
činitelé, jsme na sobě plně zakusili Stalinův hněv. Avšak boje v
prostoru Smolenska nejen neutichly, ale naopak se rozpoutaly s
novou silou. Hlavní stan urychleně vytvořil novou obrannou frontu
a rozvinul ji v týlu Západního frontu.
Ještě za bojů na přístupových cestách ke Smolensku byl 14.
července organizován nový front záložních armád z 29., 30., 24.,
28., 31. a 32. armády pod velením generálporučíka I. A.
Bogdanova, jehož většina vojsk byla pak převedena do svazku
Západního frontu. Armády frontu se rozvinovaly na čáře Staraja
Russa-Ostaškov-Bělyj-Jelňa-Brjansk. Aby byly chráněny vzdálené
přístupy k Moskvě, bylo rozhodnuto vytvořit nový front na
možajské obranné čáře, do něhož měla být zařazena formující se
33. a 34. armáda.

245
 K odstranění krajně nebezpečné situace rozhodl hlavní stan
poslat veliteli Západního frontu maršálu Timošenkovi 20
střeleckých divizí z armád Záložního frontu. Tyto divize byly
zařazeny do pěti armádních skupin, jimž veleli generálmajor K. K.
Rokossovskij, generálmajor V. A. Chomenko, generálporučík S.
A. Kalinin, generálporučík V. J. Ka-čalov a generálporučík I. I.
Maslennikov.
Maršál Timošenko uložil na pokyn hlavního stanu těmto
skupinám, aby zasadily protiúdery z prostoru Bělyj-Jarcevo-
Roslavl ve všeobecném směru na Smolensk, zlikvidovaly vojska
nepřítele, jež sem pronikla, a spojily se s hlavními silami vojsk
frontu, která se houževnatě bila v obklíčení v prostoru Smolenska.
V druhé polovině července byly boje v prostoru Smolenska a
na východ od něho ještě urputnější. Nepřítel narazil na celé frontě
na aktivní odpor jednotek Rudé armády.
Dne 23. července zahájila útok vojska 28. armádní skupiny z
prostoru Roslavlu a 24. a 25. července skupiny vojsk 30. a 24.
armády z prostoru Bělyj-Jarcevo. Ze severu a z jihu měla
Smolensk obejít vojska 16. a 20. armády. Nepřítel ihned přisunul
do prostoru Smolenska další síly a snažil se zde rozdrtit obklíčená
vojska 16. a 20. armády Západního frontu. Bitva byla nanejvýš
urputná.
Za pomoci vojsk skupiny Rokossovského, jež se skládala i z
tankových jednotek, se většině jednotek 16. a 20. armády podařilo
probít se z obklíčení na jih od Jarceva a dostat se na východní břeh
Dněpru, kde se spojily s hlavními silami frontu a přešly do obrany.
Proti Kačalovově armádní skupině, kterou tvořily tři divize a
jež směřovala z prostoru Roslavlu ke Smolensku, vrhl nepřítel
skupinu vojsk v síle devíti divizí. Mezi nimi byl jeden
motorizovaný sbor. Nepřítel z chodu dobyl Roslavl a obklíčil
Kačalovovu skupinu.
I zde byly síly naprosto nerovné. Kačalovova skupina se octla v
těžké situaci, jen nemnohým se podařilo ustoupit a spojit se s
ostatními útvary. V těchto bojích padl hrdinskou smrtí velitel
skupiny generál Kačalov.
46. německý motorizovaný sbor dobyl Jelňu a snažil se
rozvinout úder proti Dorogobuži, byl však zastaven 24. armádou
Záložního frontu.
K obraně gomelského směru vytvořil hlavní stan Střední front,
jemuž podřídil 4., 13. a 21. armádu Západního frontu, které
bojovaly na čáře Sešča-Propojsk a dále na jih podél Dněpru.
Velký význam v počátečním období Velké vlastenecké války
měla smolenska bitva. Ačkoli se nepodařilo nepřítele rozdrtit, jak
to plánoval hlavní stan, jeho úderná uskupení byla do značné míry
vyčerpána. Jak přiznali sami němečtí generálové, ve smolenské
bitvě ztratili hitlerovci 250 000 vojáků a důstojníků. Dne 30.
července vydalo hitlerovské velení rozkaz skupině armád „Mitte“,
aby se stáhla do obrany. Sovětská vojska se upevnila na čáře
Velikije Luki-Jarcevo-Kričev-Žlobin.
V průběhu smolenské bitvy projevila vojska Rudé armády,
obyvatelé města a jeho okolí velkou neohroženost. Bojovalo se
urputně o každou pevnůstku a ulici, o každou obec. Zastavení
nepřátelského útoku na hlavním směru bylo velkým strategickým
úspěchem a pomohlo nám vyhrát závod s časem při přípravě
strategických záloh a provedení obranných opatření na
moskevském směru. U Smolenska se zrodila sovětská garda. Zde
14. července 1941 v bojích u Orši poprvé použila baterie kapitána
I. A. Flerova reaktivní minomety – legendární „kaťuše“.
Je třeba uznat zásluhy maršála Timošenka. V oněch prvních
obtížných měsících války vykonal mnoho, pevně řídil vojska a
mobilizoval všechny síly k odražení náporu nepřítele a k
organizaci obrany.

246
 Hitlerovské vojenskopolitické vedení, velení a německá vojska
sama se přesvědčily o statečnosti a masovém hrdinství sovětských
vojáků. Věděly, že čím hlouběji pronikne válka do vnitrozemí, tím
bude pro ně těžší.
Koncem července mi zatelefonoval A. N. Poskrjobyšev a zeptal
se:
„Kde je Timošenko?“
„Maršál Timošenko je v generálním štábu, jednáme o situaci na
frontě.“
„Soudruh Stalin nařídil, abyste vy a Timošenko přijeli hned k
němu do vilky,“ řekl Poskrjobyšev.
Domnívali jsme se, že Stalin se chce s námi poradit o dalších
akcích. Ukázalo se však, že to bylo něco jiného. Když jsme
vstoupili do místnosti, viděli jsme, že u stolu sedí téměř všichni
členové politbyra. Stalin měl na sobě starou bundu, stál uprostřed
místnosti a držel vyhaslou dýmku v rukou –■ neomylné znamení
špatné nálady.
„Tak se podívejte,“ řekl Stalin. „Politbyro posoudilo
Timošenkovu činnost jako velitele Západního frontu a rozhodlo se
ho zprostit jeho funkce. Je tu návrh jmenovat do této funkce
Žukova. Co o tom soudíte?“ zeptal se Stalin, obraceje se na mne a
Timošenka.
Timošenko mlčel.
„Soudruhu Staline,“ řekl jsem, „časté střídání velitelů frontů se
nepříznivě projevuje na průběhu operací. Velitelé se ještě ani
nestačí vyznat v situaci, a už musí řídit těžké bitvy. Maršál
Timošenko velí frontu necelé čtyři týdny. V průběhu smolenské
bitvy dobře poznal vojska, uvědomil si, čeho mohou dosáhnout.
Udělal vše, co bylo možno v jeho funkci udělat, a téměř na celý
měsíc zastavil nepřítele v prostoru Smolenska. Myslím si, že nikdo
jiný by neudělal více. Vojska věří Timošenkovi, a to je to hlavní.
Domnívám se, že zbavit ho nyní velení frontu by bylo
nespravedlivé a neúčelné.“
M. I. Kalinin pozorně poslouchal a nakonec řekl:
„A vždyť je to pravda.“
Stalin si pomalu zapálil svou dýmku, podíval se na ostatní
členy politbyra a řekl: „Nebudeme souhlasit s Žukovem?“
„Máte pravdu, soudruhu Staline,“ ozvaly se hlasy. „Timošenko
ještě může napravit situaci.“
Byli jsme propuštěni, přičemž Timošenkovi nařídili ihned odjet
na frontu.
Bylo jasné, že Semjona Konstantinoviče značně urazily
vyslovené připomínky. Na vojně se však stává to i ono – při řešení
důležitých a složitých otázek nelze vždy přihlížet k pocitům
jednotlivých osob.
Na západním směru boje v prostoru Smolenska po velmi
těžkých střetnutích utichly. Obě strany dávaly své síly do pořádku
a chystaly se k nadcházejícím událostem. Boje neustávaly jedině v
prostoru Jelni. Výběžek u Jelni, jehož se zmocnila německá
vojska, byl velmi výhodným nástupištěm pro úder proti Moskvě.
Němci se ho snažili udržet stůj co stůj.
Na leningradském směru pokračoval nepřítel v útočných
operacích. Nehledě na úspěchy se mu nepodařilo z chodu prolomit
obranu sovětských vojsk a dostat se na blízké přístupy k
Leningradu.
|H Během smolenské bitvy se skupina německých
armád ,,Nord“ pokusila dostat se k Leningradu*přes|Lugu. Dne 12.
července pronikl 41. německý motorizovaný sbor podél
leningradské silnice k Luze, ale byl zastaven. Vojska 4.
nepřátelské tankové skupiny však vycítila slabinu v obraně v
prostoru Kingisepp – Ivanovskoje, rychle se přeskupila z prostoru
Lugy a prolomila naši obranu, ale přispěchavší zálohy je zastavily.

247
 Druhá skupina nepřátelských vojsk, jež se snažila proniknout k
Novgo-rodu’a dále na Čudovo, narazila na houževnatý odpor a
úspěchu nedosáhla. Proti útočícímu motorizovanému sboru
nepřítele byly nasazeny jednotky 11. armády v prostoru Šolců.
Protiúder 11. armády byl dobře organizován. Podporovalo ho
letectvo. Nepřítel byl tak překvapen, že se otočil a začal rychle
ustupovat. Jednotky 11. armády způsobily ustupujícím
nepřátelským vojskům velké ztráty. Kdyby nepřispěchala na
pomoc 16. německá armáda, byl by Mansteinův 56.
mechanizovaný sbor zničen.
Poté, když dorazily nepřátelské posily, musela 11. a 27. armáda
Severozápadního frontu ustoupit na linii Staraja Russa-Cholm.
Skupina armád „Nord“, útočící dvěma armádami a jednou
tankovou skupinou, narazila na urputný odpor na lužské opevněné
čáře, v prostoru Dna, na čáře Staraja Russa-Cholm a rovněž v
prostoru Kingisepp-Si-verskij, měla velké ztráty a bez posil
nemohla již zaútočit na Leningrad.
Výsledky smolenské bitvy, větší aktivita a síla odporu vojsk
Severního a Severozápadního frontu, Baltského lodstva a letectva
vážně narušily plán „Barbarossa“.
Jaká byla tehdy situace na Ukrajině, kde vedla urputné obranné
boje vojska jihozápadního směru?
Dobýt Ukrajinu bylo pro Němce zvlášť důležité. Hitlerovci se
snažili zmocnit se Ukrajiny co nejrychleji, aby zbavili Sovětský
svaz velké průmyslové a zemědělské základny a zároveň posílili
vlastní hospodářství krivorožskou rudou, doneckým uhlím,
nikopolským manganem a ukrajinským obilím.
Ze strategického hlediska obsazení Ukrajiny zajišťovalo
podporu střednímu uskupení německých vojsk z jihu, před nímž
byl nadále hlavní úkol – dobýt Moskvu.
Od prvních válečných dnů nevyvíjely se události ani na
Ukrajině tak, jak to předpokládal hitlerovský plán bleskové války.
I když Rudá armáda ustupovala pod údery německých vojsk a
měla velmi citelné ztráty, udatně se bránila.
Velmi houževnatě, mistrně a odvážně bojovala 5. armáda pod
velením generála M. I. Potapova, 26. armáda pod velením generála
F. J. Kostěnka a 6. armáda pod velením generála I. N. Muzyčenka.
Se zvláštní radostí jmenuji tyto vynikající velitele také proto, že
byli veliteli pluků 4. donské kozácké divize a spolu s nimi jsem v
letech 1932 až 1936 chránil odkaz staré legendární divize 1.
jezdecké armády.
Když německá vojska narazila na houževnatý odpor
kyjevského opevněného prostoru, obrátila se prudce na jih, aby se
dostala do týlu naší 6. a 12. armády, jež ustupovaly z čáry
Berdičev-Starokonstantinov– Proskurov. Nepřítel vrhl část svých
sil na jih od Kyjeva do prostoru, kde byla 26. armáda. To však
nemělo žádný větší význam, neboť hlavní nepřátelské uskupení
armád „Sud“ postupovalo na jih. Schylovalo se k těžkým bojům
naší 6., 12. a 18. armády s tímto nepřátelským uskupením, které
jim pronikalo do týlu.
Situace se vyhrocovala navíc tím, že 11. německá armáda
prolomila obranu Jižního frontu, čímž mohla zasadit úder přes
Mogilev-Podolskij a proniknout do boku a týlu těchto tří armád.
Vojska Jihozápadního frontu se v součinnosti s Jižním frontem
pokusila zasadit nepříteli protiúdery a tím zastavit jeho postup.
Způsobila mu velké ztráty, ale zastavit ho nemohla. Po určitém
přeskupení svých sil Němci znovu napadli ustupující vojska 6. a
12. armády, jež se tentokráte dostala do svízelné situace.
Protože tyto armády byly vzdálené a těžko se řídily,
Jihozápadní front žádal, aby přešly do podřízenosti Jižního frontu.
Hlavní stan s tím souhlasil a 6. a 12. armáda se staly součástí
Jižního frontu, jemuž velel armádní generál Ťuleněv.

248
 Značná část ustupujících svazků těchto dvou armád byla v době
svého převedení do svazku Jižního frontu obklíčena. Velitel 6.
armády generál Muzyčenko byl těžce raněn a dostal se do zajetí.
Zajat byl i velitel 12. armády generál P. G. Ponědělin. V této době
vznikla pro Jižní front velmi těžká situace. 9. armáda ustupovala a
vedla boje napůl v obklíčení. Její zbylé jednotky se stáhly k
Ingulci.
Skutečnost, že se nepřítel dostal k Dněpru, Záporoží,
Dněpropetrovsku a Oděse, značně zkomplikovala situaci
sovětských vojsk na celém jihozápadním směru. Avšak i německá
vojska draze zaplatila za toto vítězství. Byla značně vyčerpána a
měla velké ztráty.
Všechny události od okamžiku mého návratu z Jihozápadního
frontu do Moskvy, jak je popisuji, jsou zachyceny z pozice
náčelníka generálního štábu a také takto jsem se jich účastnil,
podíleje se na odpovědnosti členů vrchního velení, na hořkosti
nezdarů i radosti z nemnohých vítězství našich vojsk. Domnívám
se, že zde by bylo namístě říci několik slov o činnosti hlavního
stanu a o J. V. Stalinovi.
V červenci 1941 byl podle rozhodnutí politbyra ÚV VKS (b)
reorganizován systém strategického řízení ozbrojených sil. Členy
hlavního stanu se stah J. V. Stalin (předseda), V. M. Molotoy,
maršálové S. K. Timošenko, S. M. Budonnyj, K. J. Vorošilov, B.
M. Šapošnikov, generál G. K. Žukov. Dne 19. července byl J. V.
Stalin jmenován lidovým komisařem obrany a 8. srpna vrchním
velitelem ozbrojených sil SSSR.
Jmenování Stalina, který měl velkou autoritu, vrchním
velitelem přijal lid i vojska s nadšením.
Byl reorganizován také lidový komisariát obrany, upřesněny
funkce všech správ a vytvořeny nové orgány.
Zároveň se vznikem hlavního stanu vrchního velení byla pro
lepší koordinaci akcí frontů a lodstev a sjednocení úsilí vojsk
vytvořena na nejdů-ležitějších strategických směrech tři hlavní
velitelství. To však nebránilo tomu, aby hlavní stan nezasahoval do
řízení frontů, lodstev a dokonce armád. To vyplývalo z toho, že v
té době omezené zálohy pozemních vojsk a vojenského letectva
byly plně soustředěny v rukou vrchního velení, což se pak nutně
muselo do jisté míry odrazit na samostatnosti velitelů jednotlivých
směrů.
Tehdy bylo na pokyn ÚV VKS (b) provedeno ještě jedno
opatření, jež se blahodárně projevilo na bojeschopnosti armády.
Strana správně, náležitě zhodnotila význam týlových orgánů za
války. Byla zřízena funkce náčelníka týlu Rudé armády, energicky
se vytvářel nový systém týlových orgánů v celých ozbrojených
silách. Ve frontech a v lodstvech se formovaly týlové správy, v
armádách oddělení, ve sborech a divizích byla zaváděna funkce
zástupce velitele pro materiálně technické zabezpečení. Ve
frontech a v armádách byla na základě usnesení ÚV VKS (b)
zřízena týlová politická oddělení a funkce člena vojenské rady pro
týlové otázky. Velmi mnoho vykonaly naše týlové organizace při
přípravě velkých bitev a bojů. O tom bude ještě řeč dále.
Hlavní stan neměl jiný řídící aparát než generální štáb.
Rozkazy a nařízení vrchního velení byly zpravidla předávány
prostřednictvím generálního štábu. Jejich rozpracování a
schvalování probíhalo obvykle v Kremlu ve Stalinově pracovně.
Byla to velká, dosti světlá místnost. Stěny byly obloženy
mořeným dubem, dlouhý stůl byl pokryt zeleným suknem. Na
stěnách vpravo i vlevo visely portréty Marxe, Engelse a Lenina. Za
války tam přibyly portréty
Suvorova a Kutuzova. V místnosti byl tvrdý nábytek, nikde
žádné zbytečnosti. Ve vedlejším pokoji byl umístěn obrovský
glóbus, vedle něho stůl, na zdech visely mapy světa.

249
 V hloubi pracovny u zdi stál Stalinův psací stůl, vždycky
zavalený listinami, papíry a mapami. Stály zde telefony přímého
spojení i vnitřní kremelské linky, ležel tu svazek ořezaných
barevných tužek. Stalin si dělal poznámky obvyklemodrou tužkou,
psal rychle, rozmáchle, ale poměrně čitelně.
Vchod do pracovny vedl přes místnost A. N. Poskrjobyševa a
přes nevelkou místnost náčelníka osobní stráže vrchního velitele.
Za pracovnou byl pokoj pro odpočinek a místnost, kde byly
telefonní přístroje a dálnopis. Jejich prostřednictvím spojoval
Poskrjobyšev Stalina s veliteli frontů a zástupci hlavního stanu u
jednotlivých frontů.
Na velkém stole rozkládali pracovníci generálního štábu a
představitelé hlavního stanu mapy a podle nich hlásili situaci na
frontách. Hlášení podávali vstoje, někdy měli po ruce poznámky.
Stalin poslouchal, přičemž obvykle chodil po pracovně zeširoka,
kolébavým krokem. Občas přistoupil k velkému stolu, sklonil se
nad něj a upřeně pozoroval rozloženou mapu. Zřídkakdy se vracel
ke svému stolu, vzal si balíček tabáku, otevřel jej a pomalu si
nacpal dýmku.
Základním úkolem hlavního stanu bylo rozpracovávání a
ukládání strategických úkolů vojskům, rozdělování sil a prostředků
jednotlivým frontům a směrům, plánování a určování veškeré
bojové činnosti armády a lodstva. Velký význam při tom měly
zálohy hlavního stanu, jež se stále doplňovaly a formovaly. Byly
mocnou zbraní v rukou hlavního stanu, jež značně posilovala naše
vojska na nejdůležitějších směrech a v nejodpověd-nějších
operacích.
Důležitá strategická rozhodnutí se v hlavním stanu zpravidla
posuzovala za účasti členů Státního výboru obrany. Obvykle
bývali zváni vedoucí činitelé generálního štábu, velitelé leteckých
sil, dělostřelectva, náčelník Hlavní automobilové a tankové správy,
náčelník týlu Rudé armády a vedoucí jiných hlavních a ústředních
správ lidového komisariátu obrany. Velitelé frontů byli zváni do
hlavního stanu, když se zkoumaly otázky spadající do jejich
kompetence, nejčastěji když byla posuzována příští operace.
Někdy se těchto porad účastnili i konstruktéři letadel, tanků a děl.
Způsob práce v hlavním stanu byl zpravidla věcný, bez
nervozity, všichni mohli vyslovit své názory. Stalin se na všechny
obracel stejně, přísně a dost oficiálně. Uměl poslouchat, když mu
byla podávána hlášení podložená fakty.
Jak jsem se mimochodem za dlouhé roky války přesvědčil,
Stalin naprosto nebyl člověkem, jemuž by se nemohly předkládat
palčivé otázky a s nímž by se nedalo přít a dokonce pevně stát na
svém stanovisku. Jestliže někdo tvrdí opak, říkám rovnou, že
takové tvrzení není pravdivé.
Výkonným orgánem hlavního stanu byl generální štáb. Na
začátku války jsem byl spolu s jeho vedoucími pracovníky
prakticky celé dny a noci zaměstnán pořádáním zpráv ze všech
front, jež byly občas protichůdné, a vypracováváním naléhavých
doporučení pro hlavní stan vrchního velení. Funkce generálního
štábu se ihned zkomplikovaly, objem práce se pronikavě zvýšil,
mnoho z toho, co se v organizaci hodilo v době míru, se už
nehodilo dnes. Reorganizovali jsme se rychle, avšak zdaleka ne
všechno se nám podařilo najednou.
Bylo obtížné získat přesné zprávy a charakteristiku rozmístění
našich vojsk i nepřátelských sil v různé denní i noční době, rychle
předložit zdůvodněné návrhy o možnostech zajištění toho či onoho
frontu výzbrojí a střelivem, sestavit na rozkaz hlavního stanu za
několik hodin a někdy dokonce jen minut odpovědné směrnice
vrchního velení.
Jít s hlášením do hlavního stanu, ke Stalinovi, řekněme s
mapami, na kterých bylo jen několik „bílých míst“, podávat mu
orientační nebo dokonce přehnané údaje bylo nemožné. Stalin

250
nesnášel přibližné odpovědi, požadoval zprávy vyčerpávající a
jasné.
Stalin měl jakýsi zvláštní cit pro slabá místa v hlášeních nebo
dokumentech, okamžitě je postřehl a přísně trestal viníky za
nepřesné informace. Měl skvělou paměť, dobře si pamatoval vše,
co bylo řečeno, a nikdy si neodpustil dosti přísnou výtku, bylo-li
něco opomenuto. Proto jsme se snažili štábní doklady připravovat
se vší pečlivostí, jaké jsme v oněch dnech byli schopni.
Avšak přes svízelnou situaci na frontách, dokud ještě nebyl
definitivně zaveden rytmus života za válečných podmínek, musím
ke cti vedoucích pracovníků generálního štábu konstatovat, že
vcelku se ve štábu ihned vytvořilo věcné a tvůrčí prostředí, ačkoli
pracovní vypětí tehdy dosáhlo krajních mezí.
V průběhu celé války jsem pak neztrácel ani osobní, ani
služební spojení s generálním štábem, jenž mi za frontových
podmínek hodně pomáhal při přípravě a provádění velkých
operací. Generální štáb zpravidla kvalifikovaně prováděl přípravu
nových formací, velmi dovedně a operativně rozpracovával návrhy
směrnic a rozkazů vrchního velení, přísně dbal na plnění pokynů
Státního výboru obrany, řídil práci štábů jednotlivých druhů
ozbrojených sil a druhů vojsk a se vší autoritou referoval o
významných a důležitých otázkách v hlavním stanu vrchního
velení.
Své názory na důležité otázky si Stalin v mnohém Vytvářel
podle zpráv představitelů hlavního stanu, které posílal k vojskům,
aby přímo na místě prozkoumali situaci a konzultovali s veliteli
svazků na základě závěrů generálního štábu, názorů a návrhů
velitelství frontů a zvláštních zpráv.
Stalina jsem měl možnost poznat blíže po roce 1940, kdy jsem
byl náčelníkem generálního štábu, a potom za války, kdy jsem byl
zástupcem vrchního velitele.
O Stalinově zevnějšku se psalo nejednou. Byl nevysoké
postavy a na pohled nenápadný, působil však silným dojmem. Bez
jakéhokoli pozérství si získával lidi svým prostým jednáním.
Volný způsob rozhovoru, schopnost jasně formulovat myšlenky,
přirozený analytický rozum, velká erudice a nevídaná paměť – to
vše nutilo i dokonce velmi zkušené a významné osoby při
rozhovoru se Stalinem se vnitřně soustředit a být ve střehu.
Stalin nerad seděl a při rozhovoru pomalu přecházel po
místnosti, občas se zastavil, přistoupil blízko ke společníkovi a
díval se mu zpříma do očí. Pohled měl jasný a pronikavý.
Hovořil tiše, jasně odděloval jednu větu od druhé, téměř
negestikulo-val, nejčastěji v rukou držel dýmku, třeba i vyhaslou,
jejímž koncem si rád uhlazoval knír.
Mluvil se znatelným gruzínským přízvukem, ale rusky uměl
výborně a rád používal obrazných literárních srovnání, příměrů a
metafor.
Smál se málokdy, a když se smál, pak tiše, jakoby pro sebe.
Ale rozuměl humoru a uměl ocenit vtip a žert. Zrak měl velmi
bystrý a četl bez brýlí v kterékoli denní nebo noční době. Psal
zpravidla sám a rukou. Velmi mnoho četl a byl všestranně
fundovaný. Jeho ohromující pracovitost a schopnost rychle se
vyznat v materiálu mu umožňovaly prohlédnout a osvojit si za den
takové množství nejrůznějšího faktologického materiálu, které
mohl zvládnout jen výjimečný člověk.
Je těžké říci, který charakterový rys u něho převládal. Byl
mnohostranný a nadaný, ale nebyl vyrovnaný. Měl silnou vůli,
uzavřenou a náladovou povahu.
Obvykle byl klidný a rozvážný, ale někdy se rozčilil. Tehdy
přestával být objektivní, doslova se měnil před očima, ještě více
bledl, jeho pohled se stával těžkým a tvrdým. Znal jsem málo
odvážlivců, kteří vydrželi Stalinův hněv a odrazili úder.

251
 Stalin měl poněkud neobyčejný režim dne: pracoval hlavně
večer a v noci. Nevstával dříve než v poledne. Pracoval hodně, 12-
15 hodin denně. Ústřední výbor strany, rada lidových komisařů,
lidové komisariáty a hlavní státní a plánovací orgány pracovaly
dlouho do noci, neboť se musely přizpůsobit Stalinovu dennímu
režimu. To lidi velmi vyčerpávalo.
Četné politické, vojenské a státní otázky se posuzovaly a řešily
nejen na oficiálních zasedáních politbyra ÚV a v sekretariátu ÚV,
ale i večer, při jídle, ve Stalinově bytě nebo v jeho vilce za
městem, kde obvykle byli přítomni jemu nejbližší členové
politbyra. Zde u tohoto obvykle velmi skromného jídla dával Stalin
příkazy členům politbyra nebo lidovým komisařům, kteří byli
zváni k řešení otázek spadajících do jejich kompetence. Spolu s
lidovým komisařem obrany býval někdy zván i náčelník
generálního štábu.
Před válkou jsem mohl stěží plně zhodnotit Stalinovy
vědomosti a schopnosti v oblasti vojenské vědy, v otázkách
operačního a strategického umění, neboť v politbyru i u Stalina
(každopádně tehdy, když jsem tam byl) se zkoumaly a řešily
hlavně organizační, mobilizační a materiálně technické otázky.
Mohu jen opakovat, že Stalin se vždy hodně věnoval otázkám
výzbroje a bojové techniky. Často k sobě povolával hlavní letecké,
dělostřelecké a tankové konstruktéry a podrobně se jich vyptával
na konstrukční podrobnosti těchto druhů bojové techniky u nás i za
hranicemi. Je třeba mu přiznat, že se dobře vyznal v hlavních
druzích výzbroje.
Na hlavních konstruktérech a ředitelích zbrojních závodů, z
nichž mnohé znal osobně, Stalin požadoval, aby vyráběli prototypy
letadel, tanků, děl a jiné důležité techniky ve stanovených lhůtách
a tak, aby se svou kvalitou nejen vyrovnaly cizí technice, ale
předčily ji.
Bez schválení Stalina se žádný typ výzbroje nebo bojové
techniky, jak jsem uvedl, nezaváděl do armády ani se z ní nestáhl.
Je pochopitelné, že to podvazovalo iniciativu lidového komisaře
obrany a jeho náměstků, kteří měli na starosti otázky výzbroje
Rudé armády.
Před Velkou vlasteneckou válkou a zvláště po ní se Stalinovi
přisuzovala významná úloha při budování ozbrojených sil, při
vypracování základů sovětské vojenské vědy a hlavních zásad v
oblasti strategie a dokonce operačního umění.
Byl Stalin skutečně vynikajícím vojenským myslitelem v
oblasti budování ozbrojených sil a znalcem operačních a
strategických otázek?
Jako vojenského činitele jsem Stalina poznal dokonale, neboť
jsem s ním prodělal celou válku.
Stalin ovládal otázky organizace frontových operací a operací
skupin frontů a řídil je s plnou znalostí věci, přičemž se dobře
vyznal i ve velkých strategických otázkách. Tyto schopnosti
Stalina jako vrchního velitele se zvláště projevily od Stalingradu.
V řízení ozbrojeného zápasu pomáhala Stalinovi jeho přirozená
inteligence a bohatá intuice. Dovedl vyhmátnout hlavní článek v
různých strategických situacích a na jeho základě pak čelit
nepříteli anebo provést tu či onu velkou útočnou operaci. Byl to
nesporně vrchní velitel, jaký má být.
Stalin pochopitelně nepronikal do celého komplexu otázek,
které musela trpělivě rozpracovávat vojska a velitelství všech
stupňů, aby byla dobře připravena operace frontu nebo skupin
frontů. A ani to nemusel vědět.
V takových případech se přirozeně radil se členy hlavního
stanu, s generálním štábem a odborníky v otázkách dělostřelectva,
tankových, leteckých a námořních sil, v otázkách týlového
zabezpečení a zásobování.

252
 Stalinově osobě byla přičítána řada zásadních projektů, mimo
jiné týkajících se metod dělostřeleckého útoku, získání nadvlády
ve vzduchu, metod obklíčení nepřítele, rozdělení obklíčených
nepřátelských uskupení a jejich zničení po částech atd.
Všechny tyto důležité otázky vojenského umění jsou výslednicí
praxe, bojů a bitev s nepřítelem, jsou výsledkem hlubokých úvah a
zobecněné zkušenosti velkého kolektivu vedoucích vojenských
činitelů i vojsk samých.
Stalinovou zásluhou je to, že správně chápal rady našich
význačných vojenských odborníků, doplňoval je a rozvíjel a v
zobecněné podobě – v instrukcích, směrnicích a předpisech –
okamžitě předával vojskům k praktickému provedení.
Navíc se Stalin projevil, řečeno zcela otevřeně, jako vynikající
organizátor při zajišťování operací, vytváření strategických záloh,
při organizaci výroby bojové techniky a vůbec při vytváření všeho
nezbytného pro frontu. Bylo by nespravedlivé, kdybychom mu to
nepřiznali.
Ale samozřejmě především se musíme až k zemi sklonit před
naším sovětským člověkem, který se odříkal toho nejnutnějšího,
jídla a spánku, a dělal všechno, co mohl, aby splnil úkoly, jež
postavila před lid komunistická strana v zájmu vítězství nad
nepřítelem.
… Druhý měsíc války byl v plném proudu, a Hitlerův široce
proklamovaný slib zničit v krátké době Rudou armádu, dobýt
Moskvu a dostat se k Volze se neuskutečnil. Německá vojska měla
všude obrovské ztráty. Celková nepřátelská fronta se značně
rozšířila. Operační hustota vojsk prudce poklesla a nestačila, aby
mohla být provedena současná ofenzíva na všech strategických
směrech.
Přesto německé hlavní úderné síly – tanková uskupení a
letectvo –■ mohly nerušeně hromadnými údery způsobovat našim
vojskům značné škody.
V souvislosti s těžkou situací na frontách věnovala strana
zvláštní péči morálnímu stavu vojsk. Na základě pokynů ÚV VKS
(b) poslala Hlavní správa politické propagandy Rudé armády, jež
vůbec vyvíjela za války velkou tvůrčí činnost v armádě, vojskům v
polovině července dvě důležité směrnice, v nichž se hodnotila
situace v prvních třech válečných týdnech a požadovalo se zvýšit
avantgardní úlohu komunistů a komsomolců přímo v boji, při
plnění rozkazů velení.
Politické orgány, stranické a komsomolské organizace, na
nichž spočívala zvláštní odpovědnost za stav jednotky a její
bojeschopnost, usilovaly o to, aby komunisté a komsomolci
zejména v těžké a složité situaci vedli za sebou ostatní vojáky,
rozhodně bojovali proti projevům zmatenosti a neorganizovanosti
a popularizovali bojové zkušenosti, příklady statečnosti a odvahy,
iniciativy a důvtipu, vzájemné pomoci v boji. Tato politická práce
ve vojscích, jež se každým měsícem stále více prohlubovala,
přinášela kladné výsledky a měla velký význam.
Když jsme s náčelníkem operační správy V. M. Zlobinem,
generálem A. M. Vasilevským a jinými operačními pracovníky
generálního štábu posoudili celkovou situaci, dospěli jsme k
závěru, že nepřítel se patrně bude snažit v nejbližší době rozdrtit
náš Střední front, aby pronikl do boku a týlu Jihozápadního frontu.
Útok na Moskvu pak pravděpodobně začne teprve tehdy, až
nepřítel zlikviduje nebezpečí hrozící křídlu jeho středního
uskupení od našeho Středního frontu a vojsk jihozápadního směru.
Na severozápadním směru nepřítel, který posílil své uskupení, se
bude snažit co nejdříve dobýt Leningrad a spojit se s finskými
vojsky.
Ještě jednou jsem všechno pečlivě zvážil, ověřil a potvrdil si
správnost těchto předpovědí a rozhodl se je ihned sdělit vrchnímu
veliteli, aby byla učiněna nutná protiopatření.

253
 Dne 29. července jsem zavolal Stalinovi a žádal ho o přijetí,
abych mu mohl podat naléhavé hlášení.
Vzal jsem s sebou mapu strategické situace, mapu znázorňující
uskupení německých vojsk, informace o stavu našich vojsk a
materiálně technických zásob frontů a ústředí a vešel jsem do
přijímací místnosti, kde byl Poskrjobyšev. Požádal jsem ho, aby
mě ohlásil. Odpověděl:
„Sedni si. Má se počkat na Mechlise.“
Asi za deset minut mě pozvali ke Stalinovi.
„Tak povídejte, co máte na srdci,“ řekl Stalin.
Rozložil jsem mapy po stole a podrobně jsem vylíčil situaci od
severozápadního až po jihozápadní směr. Uvedl jsem čísla o
hlavních ztrátách v jednotlivých frontech a průběh formování
záloh. Podrobně jsem uvedl rozmístění nepřátelských vojsk,
charakterizoval nepřátelská uskupení a vyložil předpokládaný
charakter jejich strategických operací. Stalin poslouchal pozorně,
trochu se nahnul a pozoroval mapy, drobné nápisy na nich.
„Odkud víte, jaké budou další akce německých vojsk?“ přerušil
mě L. Z. Mechlis.
„Neznám plány, podle nichž mají postupovat německá vojska,“
odpověděl jsem, „ale vycházeje z analýzy situace, soudím, že musí
postupovat právě tak, a ne jinak. Naše předpoklady jsou založeny
na analýze stavu a dislokace německých vojsk, především
tankových a mechanizovaných skupin, které jsou v jejich
strategických operacích hlavní.“
„Pokračujte ve výkladu,“ řekl Stalin.
„Na moskevském strategickém směru nemohou Němci
podniknout v nejbližších dnech útočnou operaci, neboť měli příliš
velké ztráty. Nemají zde velké strategické zálohy pro zajištění
pravého a levého křídla skupiny armád , Mitte‘;
na leningradském směru nemohou Němci bez posil zahájit
operace směřující k dobytí Leningradu a spojení s Finy;
na Ukrajině mohou hlavní boje probíhat někde v prostoru
Dněpropetrov-ska nebo Kremenčugu, kam se dostalo hlavní
nepřátelské uskupení tankových vojsk skupiny ‚Sůd‘;
nejslabším a nejnebezpečnějším úsekem našich frontů je
Střední front. Armády, jež chrání směry na Uněču a Gomel, jsou
velmi malé a technicky slabé. Němci mohou tohoto slabého místa
využít a udeřit do boku a týlu vojsk Jihozápadního frontu.“
„Co navrhujete?“ zeptal se Stalin.
„Především posílit Střední front nejméně třemi armádami s
dělostře-lectvem. Jednu armádu vzít ze západního směru, druhou z
Jihozápadního frontu a třetí ze zálohy hlavního stanu. Postavit do
čela frontu zkušeného a energického velitele. Konkrétně navrhuji
N. F. Vatutina.“
„Copak pokládáte za možné,“ zeptal se Stalin, „oslabit směr na
Moskvu?“
„Nikoli, nepokládám. Za 12-15 dní můžeme přesunout z
Dálného východu nejméně osm zcela bojeschopných divizí, z toho
jednu tankovou. Taková skupina vojsk moskevský směr neoslabí,
ale posílí.“
„A Dálný východ dáme Japoncům?“ jízlivě poznamenal
Mechlis.
Neodpověděl jsem a pokračoval:
„Jihozápadní front je třeba celý stáhnout za Dněpr. Za stykem
Středního a Jihozápadního frontu soustředit zálohy o síle alespoň
pěti posílených divizí.“
„A co Kyjev?“ zeptal se Stalin.
Chápal jsem, co znamenala dvě slova „vydat Kyjev“ pro
všechny sovětské lidi i pro Stalina. Nemohl jsem však podléhat
citům a jako voják

254
 jsem byl povinen navrhnout podle mého názoru jediné možné
řešeni v této situaci.
„Z Kyjeva se budeme muset stáhnout,“ odpověděl jsem. „Na
západním směru je třeba okamžitě organizovat protiúder, aby byl
likvidován jelnin-ský výběžek. Toto nástupiště může nepřítel
použít k úderu proti Moskvě.“
„Jaké protiúdery, co je to za nesmysl?“ rozčilil se Stalin. „Jak
jste mohl přijít na myšlenku vydat Kyjev nepříteli?“
Nedokázal jsem se ovládnout a odpověděl jsem:
„Jestliže se domníváte, že náčelník generálního štábu neumí nic
jiného než říkat nesmysly, pak tu nemusí být. Žádám, abych byl
zproštěn povinnosti náčelníka generálního štábu a byl poslán na
frontu. Tam zřejmě vykonám více užitečného pro vlast.“
„Neunáhlujte se,“ řekl Stalin. „Ale když stavíte otázku takto,
můžeme se bez vás obejít…“
Řekl jsem, že mám svůj názor na situaci a způsoby vedení války
a vyložil jsem jej tak, jak se domnívám já i generální štáb.
„Jděte, pracujte, poradíme se tu a pak vás zavoláme.“
Složil jsem mapy a ve špatné náladě jsem odešel z pracovny.
Asi za čtyřicet minut mě zavolali k vrchnímu veliteli.
„Tak jsme se poradili,“ řekl Stalin, „a rozhodli jsme se zprostit
vás povinností náčelníka generálního štábu. Náčelníkem
generálního štábu budeme jmenovat B. M. Šapošnikova. Není sice
úplně zdráv, ale to nevadí, pomůžeme mu.“
„A kam mě pošlete?“
„Kam byste chtěl?“
„Mohu dělat jakoukoli práci. Mohu velet divizi, sboru, armádě,
frontu.“
„Nerozčilujte se tak hned! Mluvil jste tu o organizaci protiúderu
u Jelni. Tak se toho chopte. Budeme vás jmenovat velitelem
Záložního frontu. Kdy budete moci odjet?“
„Za hodinu.“
„Do generálního štábu se brzy dostaví Šapošnikov, předejte mu
agendu a odjedte. Nezapomeňte, že zůstáváte členem hlavního
stanu vrchního velení,“ uzavřel rozhovor Stalin.
„Mohu odejít?“
„Sedněte si a popijte s námi čaje,“ řekl Stalin již s úsměvem,
„ještě si o ledačems pohovoříme.“
Usedli jsme ke stolu a pili čaj, ale z rozhovoru nic nebylo.
Přípravy netrvaly dlouho. Brzy do generálního štábu přijel ze
Západního frontu Šapošnikov, kde byl jako zástupce hlavního stanu
vrchního velení. Odjel jsem do prostoru Gžatska, kde byl štáb
Záložního frontu.

XI

Z JELNI DO LENINGRADU

Ve štábu frontu jsem se zdržel jen krátce. Jakmile jsem se

seznámil s posledními událostmi na úsecích frontu, odjel jsem s
velitelem dělostře-lectva generálem L. A. Govorovem do prostoru
Jelni ke štábu 24. armády. Přijeli jsme tam pozdě večer. Cestou
jsme viděli velké záře požárů, kdesi mezi Jarcevem a Jelni.

255
 Nedalo se rozeznat, co hořelo, ale pohled na místa požárů
působil velmi tísnivým dojmem. V ohni neodvratně mizel majetek
národa, dlouholetá práce sovětských lidí. Ptal jsem se sám sebe, jak
a čím má odpovědět sovětský lid nepříteli za neštěstí a zkázu, jež
rozsévá na své krvavé cestě. Jediná odpověd byla – mečem a zase
mečem musí nemilosrdně ničit krutého nepřítele…
Ve štábu 24. armády jsem se setkal s velitelem armády K. I.
Rakutinem a veliteli jednotlivých druhů vojsk. Rakutina jsem dříve
neznal. Učinil na mne dobrý dojem, když referoval o dislokaci,
avšak jeho operační a taktická příprava byla zřejmě nedostačující.
Byl to týž nedostatek, s nímž jsme se setkávali u důstojníků a
generálů, kteří dříve pracovali u pohraničních vojsk lidového
komisariátu vnitra, kde se téměř vůbec nemuseli zdokonalovat v
operačním umění.
Brzy ráno následujícího dne jsme spolu s Rakutinem odjeli do
prostoru Jelni, abychom provedli osobní rekognoskaci. V té době
tam probíhal palebný souboj s nepřítelem. Posouzením situace s
veliteli útvarů jsme si potvrdili názor, že zde německá vojska dobře
zorganizovala obranu a zřejmě budou houževnatě bojovat. Jak na
předním okraji obrany, tak i v její hloubce nepřítel zakopal tanky,
samohybná děla a děla, čímž přeměnil jelninský výběžek ve
zvláštní opevněný prostor.
Po prostudování situace jsme pochopili, že ještě není úplně
zjištěn palebný systém nepřítele. Proto naše jednotky zaměřují
dělostřeleckou palbu hlavně na předpokládaná, a nikoli na skutečně
existující palebná stanoviště.
K protiúderu neměla 24. armáda zřejmě dostatek sil.
Posoudili jsme vše, co bylo k protiúderu nutně, a poradili se s
Velitelem armády a veliteli jednotlivých druhů vojsk. Došli jsme k
názoru, že k tomu, abychom dodatečně soustředili 2-3 divize a
dělostřelecké útvary, abychom důkladněji prozkoumali celý
obranný systém nepřítele a zajistili dovoz materiálně technického
vybavení, bude zapotřebí 10-12 dní. Proto nebude možné
uskutečnit ofenzívu dříve než ve druhé polovině srpna. Do té doby
nesmí být aktivní činnost vojska přerušena; je nutno nepřítele
vyčerpávat, seznamovat se s jeho obranným systémem a
přeskupovat síly a prostředky k rozhodujícím akcím.
V polovině srpna jsme měli k dispozici všechny údaje o
nepříteli a jeho palebném a ženijním systému.
Dne 12. srpna jsem vyslýchal zajatce Mittermanna, zajatého za
německého protiútoku.
Mittermannovi bylo 19 let, jeho otec byl členem nacistické
strany a on sám byl příslušníkem Jugendvolku. Se svou divizí se
účastnil tažení do Francie, Belgie, Holandska a Jugoslávie.
Při výslechu vypověděl následující:
„Většina vojáků divize je ve stáří 19-20 let. Svazek byl sestaven
podle zvláštního osobního výběru. Divize SS dorazila do prostoru
Jelni za 10. tankovou divizí.“
Mittermann charakterizoval prostor Jelni jako přední linii k
dalšímu postupu do vnitrozemí. Třítýdenní zdržení a přechod do
obrany v prostoru Jelni chápal jako využití časového náskoku,
během něhož německé velení přisunuje zálohy a doplňky.
„Protože jsme dlouho postupovali, je třeba povolat zálohy a pak
pokračovat dál,“ tak se situace vysvětlovala ve zvláštním rozkaze
velitele armády generála Guderiana. (Skutečně zajímavý způsob,
jak německým vojákům vysvětlit zdržení a přechod do obrany!)
„Náš pluk.Deutschlanď zaujímal obranné postavení v prostoru
Jelni,“ pokračoval Mittermann. „Byl stažen na odpočinek, a potom
znovu poslán do předsunutých postavení v souvislosti se ztrátami v
útvarech a neúspěšnými obrannými akcemi. Ztráty v pluku jsou tak
značné, že do střeleckých jednotek byli převedeni vojáci z týlových
zařízení. Největší ztráty působí německým vojskům sovětské
dělostřelectvo. Ruské dělostřelectvo hodně střílíja morálně působí
na německého vojáka.“
Z vysvětlujícího rozkazu svého velení o partyzánském hnutí na
obsazeném území Mittermann věděl, že v lesích je značné množství
sovětských vojenských útvarů, které pálí na německá vojska…
Jak je známo, schválil v polovině července 1941 ústřední výbor
VKS (b) zvláštní usnesení „O organizaci boje v týlu německých
vojsk“. Strana učinila energická opatření k formování
partyzánských skupin a oddílů. Tam, kde bylo možno předpokládat
německou okupaci, tvořily se již dříve ilegální stranické a
komsomolské buňky pro vedení partyzánského hnutí. V
Leningradské, Kalininské, Smolenské, Orelské a Kurské oblasti,
jakož i v Ukrajinské, Běloruské a Moldavské republice začalo v
roce 1941 vyvíjet činnost proti nepříteli více než 800 ilegálních
městských a okresních výborů a okresních stranických center, přes
300 městských a okresních výborů Komsomolu; začali vystupovat
také lotyšští, litevští a estonští partyzáni. Partyzánské oddíly a
skupiny se spojovaly v silné svazky, vedené odpovědnými
pracovníky strany a sovětů, a působily nepříteli citelné ztráty.
Na konci výslechu Mittermann řekl, že podle existujících údajů
bylo velení divize SS včetně velitelů pluků vyměněno v souvislosti
se ztrátami a neúspěchy zaznamenanými v posledních týdnech u
Jelni.
Tyto údaje, jakož i výpovědi mnohých dalších zajatců nám
umožnily vypracovat pečlivě a do všech podrobností plán
dělostřelecké palby a leteckého úderu a uložit konkrétní úkoly
jednotlivým útvarům a svazkům. Velký kus práce v tomto směru
vykonal generálmajor Govorov, jenž se výborně vyznal v otázkách
dělostřelectva.
Hlavní protiúder 24. armády byl zahájen kolem 20. srpna. Boj
na všech úsecích byl úporný a těžký pro obě strany. Proti útočícím
divizím postavil nepřítel hustý dělostřelecký a minometný palebný
štít. Zasadili jsme do boje všechno letectvo, tanky, dělostřelectvo a
reaktivní minomety. Boj neustával ve dne v noci. Šíji jelninského
výběžku postupně svíraly kleště našich vojsk a stále více ji
zužovaly. Cítili jsme, že síly nepřítele jsou u konce.
Zvlášť statečně se bila naše 19., 100. a 107. divize. Z
pozorovatelny velitele 107. divize P. V. Mironova jsem viděl
nezapomenutelný obraz úporného boje střeleckého pluku, kterému
velel I. N. Někrasov.
Někrasovův pluk rychle obsadil vesnici Voloskovo, byl však
obklíčen. Bojoval tři dny a tři noci. Za pomoci dalších útvarů 107.
divize, dělostřelectva a letectva nejenže prolomil obklíčení, ale
dokonce rozdrtil před ním stojícího nepřítele, přičemž obsadil
důležitý opěrný bod – železniční stanici.
Kolik takových příkladů masového hrdinství a odvahy bylo
vidět kolem, na všech stranách, dnem i nocí…
Využívajíce tmy a ještě ne zcela uzavřené šíje, opustily zbytky
nepřítele jelninský výběžek, zanechávajíce na bojišti množství
padlých, těžkých zbraní a tanků. Dne 6. září vstoupila do Jelni
sovětská vojska.
Nebezpečné nástupiště bylo likvidováno. Nepřítel draze zaplatil
za snahu udržet jelninský výběžek. V souvislosti s tím jsem stručně
referoval Stalinovi o výsledcích jelninské operace.
Za období bojů bylo v prostoru Jelni zničeno celkem asi pět
divizí; počítaje padlé a raněné, nepřítel ztratil 45 000-47 000 vojáků
a velké množství kulometů, minometů a děl, vyřazených z boje
naším dělostře-lectvem a letectvem. Podle svědectví zajatců

257
nezůstaly v některých útvarech minomety a dělostřelectvo vůbec. V
poslední době používal nepřítel tanky a letectvo jen v jednotlivých
skupinách, a to pouze k odražení našich útoků na nejdůležitějších
úsecích. Zřejmě tyto prostředky přesunul na jiné směry.
Dokončit obklíčení nepřítele a zajmout jelninské uskupení se
nám nepodařilo, protože jsme k tomu neměli síly a v první řadě
tanky.
Naše dělostřelectvo si velmi dobře počínalo i v nově
zformovaných divizích. Raketomety svou činností působily
všeobecnou zkázu. Prohlédl jsem prostory, které byly ostřelovány,
a viděl jsem úplně zničené obranné objekty. Ušákovo – hlavní
obranný uzel nepřítele – bylo salvami rake-tometů úplně rozbořeno,
kryty byly zavaleny a zdemolovány.
Při pronásledování nepřítele dorazily naše útvary 7. září k řece
Strjaně, obsadily ji a 8. září ráno dostaly za úkol rozvinout útok ve
spolupráci se skupinou generála P. P. Sobennikova.
Po této operaci zavládla mezi vojskem optimističtější nálada a
upevnila se víra ve vítězství. Útvary odhodlaněji odpovídaly na
protizteče nepřítele, pálily na něj a svorně přecházely do
protiútoku.
Nehledě na veškerou napjatost válečných událostí a úspěch této
operace vracel jsem se v myšlenkách k rozhovoru v hlavním stanu
29. července. Udělali jsme v generálním štábu správnou
strategickou prognózu?
Nyní existuje řada verzí o pozici hlavního stanu, generálního
štábu, velitelství jihozápadního směru a vojenské rady
Jihozápadního frontu, týkající se obrany Kyjeva a stažení vojsk
Jihozápadního frontu před hrozbou obklíčení k řece Psjolu. Proto
považuji za vhodné uvést zde výňatky z rozhovoru J. V. Stalina s
velením Jihozápadního frontu 8. srpna 1941.
„U aparátu J. V. Stalin. Dostali jsme zprávy, že se front s
lehkým srdcem rozhodl vydat Kyjev nepříteli údajně pro
nedostatek útvarů schopných ubránit Kyjev. Je to pravda?
Generálplukovník M. P. Kirponos. Budte zdráv, soudruhu
Staline. Jste informován špatně. Já i vojenská rada frontu
podnikáme všechna opatření k tomu, aby Kyjev nebyl v žádném
případě vydán. Nepřítel přešel v počtu asi tří pěších divizí jižní
úsek opevněného prostoru, za pomoci letectva jej prolomil a vklínil
se do hloubky asi čtyř kilometrů.
Za včerejší den nepřítel ztratil na 4000 padlých a raněných. Boj
byl tvrdý, jednotlivé obce několikrát přecházely z rukou do rukou.
K posílení útvarů opevněného prostoru byly včera a dnes uvolněny
dvě výsadkové brigády a 30 tanků s úkolem zničit nepřátelské
útvary, které sem pronikly, a obnovit situaci, jaká byla předtím.
Předpokládám, že síly a prostředky, které mám k dispozici,
zabezpečí splnění daného úkolu.
jf. V. Stalin. Můžete s jistotou říci, že jste podnikl všechna
opatření pro to, abyste obnovili postavení na jižním úseku
opevněného prostoru? K posílení kyjevské obrany vezměte útvary z
ostatních směrů. Myslím, že poté, co se Muzyčenko dostal z
obklíčení, náš útok na úseku vám známém ztrácí původní význam.
Z tohoto úseku se vám tak uvolní jisté síly. Možná že by se daly
posílit prostory Kyjeva uvolněnými útvary.
Výbor obrany a hlavní stan vás velmi prosí, abyste podnikl
všechna možná i nemožná opatření k obraně Kyjeva. Za takové dva
týdny bude situace lepší. Pak vám pomůžeme čerstvými silami, ale
po dobu čtrnácti dnů musíte Kyjev stůj co stůj udržet.
M. P. Kirponos. Soudruhu Staline, cílem všech úvah a snažení
jak mých, tak vojenské rady je, aby Kyjev nebyl nepříteli vydán.
Využijeme všeho, co máme k dispozici k obraně Kyjeva, abychom
splnili úkol, který před námi stojí.
J. V. Stalin. Výborně. Tisknu vám ruku a přeji úspěch. Na
shledanou.
M. P. Kirponos. Díky za přání.“
V druhé polovině srpna 1941 jsem analyzoval celkovou
strategickou situaci a charakter nepřátelských akcí. Znovu jsem si
potvrdil své stanovisko z 29. července 1941, když jsem referoval
Stalinovi o nejbližších předpokládaných akcích nepřítele. Proto
jsem jako člen hlavního stanu pokládal za svou povinnost ještě
jednou zopakovat vrchnímu veliteli předpokládanou možnost úderů
nepřítele do boku a týlu vojsk Jihozápadního frontu.
Dne 18. srpna jsem poslal Stalinovi následující telegram:
„Nepřítel se přesvědčil o soustředění velké síly našich vojsk na
cestě k Moskvě a má na svých křídlech Střední front a velikolucké
uskupení našich vojsk. Proto dočasně upustil od úderu na Moskvu a
při přechodu do aktivní obrany proti Západnímu a Záložnímu
frontu přesunul všechny své úderné rychlé a tankové útvary proti
Střednímu, Jihozápadnímu a Jižnímu frontu.
Nepřítel může mít v úmyslu zničit Střední front a potom
proniknout do prostoru Černigov-Konotop-Priluki, aby úderem z
týlu zničil armády Jihozápadního frontu. Pak by obešel brjanské
lesy a zasadil hlavní úder proti Moskvě a proti Donbasu.
Aby byl tento nebezpečný plán nepřítele zmařen, považoval
bych za vhodné co možná nejrychleji vytvořit silné uskupení našich
vojsk v prostoru Gluchov-Černigov-Konotop, jehož síly by
zasadily úder do boku útočícího nepřítele.
Do úderného uskupení by bylo nutno zahrnout 11-12
střeleckých divizí, 2-3 jezdecké divize, alespoň 1000 tanků a 400-
500 letadel. Tyto síly by bylo možno získat z Dálnovýchodního
frontu, z moskevského pásma obrany, z protiletecké obrany a z
vnitrozemských okruhů.“1
K zneškodnění tohoto nepřátelského manévru bylo hlavnímu
stanu navrženo podniknout řadu opatření včetně zorganizování
mohutného protiútoku z prostoru Brjanska.
Druhého dne, 19. srpna, jsem dostal telegram z hlavního stanu
vrchního velení tohoto znění:
„Vaše názory ohledně pravděpodobného postupu Němců
směrem na Černigov, Konotop a Priluki považujeme za správné.
Postup Němců… bude svědčit o obejití naší kyjevské skupiny z
východního břehu Dněpru a o obklíčení naší 3. a 21. armády… Aby
se předešlo tomuto nežádoucímu případu, byl vytvořen Brjanský
front v čele s Jeremenkem. Dělají se i další opatření, o nichž
budeme informovat zvlášť. Doufáme, že zabráníme postupu
Němců. Stalin. Šapošnikov.“2
Jelikož jsem měl vážné obavy o osud Středního a Jihozápadního
frontu, asi za den nebo dva, nevzpomínám si už přesně, jsem se
rozhodl zavolat náčelníku generálního štábu B. M. Šapošnikovovi.
Chtěl jsem si ujasnit, jaká konkrétní opatření činí vrchní velení k
tomu, aby se Střední a Jihozápadní front nedostaly do svízelné
situace.
Boris Michajlovič mě informoval o situaci na těchto úsecích,
jakož i o opatřeních hlavního stanu, která měla sloužit jako
protiakce na manévr Guderianovy armády a vojsk pravého křídla
skupiny armád „Mitte“.
Oznámil, že vrchní velitel rozhodl stáhnout část vojsk pravého
křídla Jihozápadního frontu na východní břeh Dněpru. Kyjevské
uskupení našich vojsk pak zůstane na místě a bude bránit
přístupové cesty ke Kyjevu, jenž má být udržen do posledních
možností.

259
 „Já osobně,“ pokračoval Šapošnikov, „jsem toho názoru, že
formující se Brjanský front nemůže zastavit očekávaný úder
středního uskupení nepřítele. Je sice pravda,“ dodal,
„generálporučík Jeremenko sliboval v rozhovoru se Stalinem, že
zničí uskupení nepřítele operujícího proti Střednímu frontu a
nedovolí mu, aby zaútočil do boku a týlu Jihozápadního frontu.“

1 Archív MO SSSR, inv. 178 510, sp. 29, 1. 1-3.

* Institut marxismu-leninismu. Dokumenty odděleni dějin
Velké vlastenecké války, inv. ř. 9479, I. 374.
Věděl jsem, jaká jsou z vojenského hlediska vojska ve spěchu
formovaného Brjanského frontu, a proto jsem považoval za krajně
nutné ještě jednou naléhavě referovat zvláštní linkou vrchnímu
veliteli o nevyhnutelnosti co nejrychlejšího stažení všech vojsk
pravého křídla Jihozápadního frontu za Dněpr.
Z mého doporučení nebylo nic.
Stalin řekl, že se právě znovu radil s N. S. Chruščovem a M. P.
Kir-ponosem, kteří ho údajně přesvědčili, že Kyjev nemá být zatím
vydán za žádných okolností. Také osobně je přesvědčen, že i kdyby
Brjanský front nepřítele neporazil, v každém případě ho zadrží.
Jak je známo, později vojska Jihozápadního frontu těžce
zaplatila za tato rozhodnutí, jež byla přijata bez důkladného
rozboru situace.
Dne 8. září jsem byl povolán ke Stalinovi.
Pozdě večer jsem vstoupil do přijímací kanceláře. Bylo mi
řečeno, že mě Stalin očekává v kremelském bytě. Za několik minut
jsem byl u něho. Stalin právě večeřel. U stolu seděli A. S.
Ščerbakov, V. M. Molotov, G. M. Malenkov a jiní členové
politbyra. Stalin mne přijal vlídně.
„S jelninským výběžkem se vám to povedlo,“ řekl. „Měl jste
tehdy pravdu (měl na mysli mou zprávu z 29. července). Kam
zamýšlíte ted?“
„Zpět na frontu.“
„Na kterou frontu?“
„Tam, kam to budete považovat za nutné.“
„Jedte k Leningradu. Leningrad je v krajně těžké situaci. Kdyby
Němci dobyli Leningrad a spojili se s Finy, mohli by ze
severovýchodu udeřit na Moskvu a tím by se situace ještě více
zkomplikovala.“
„Jsem ochoten okamžitě odletět do Leningradu. Prosím jen,
abyste mi dovolil vzít s sebou dva až tři generály, kteří by mohli
vystřídat přepracované velitele.“
„Vezměte si koho chcete.“ Potom se odmlčel a znenadání řekl:
„Na jihozápadním směru to vypadá špatně. Rozhodli jsme se
vyměnit jeho velení. Koho bychom tam podle vašeho názoru měli
poslat?“
„Maršál Timošenko nabyl za poslední dobu velkou praxi při
organizování bojových operací a také zná dobře Ukrajinu.
Doporučuji, abyste poslali jeho,“ odpověděl jsem.
„Máte asi pravdu. A koho místo Timošenka k Západnímu
frontu?“
Navrhl jsem velitele 19. armády generálporučíka I. S. Koněva.
Stalin souhlasil a okamžitě dal telefonicky příkaz Šapošnikovovi,
aby zavolal maršála Timošenka a Koněvovi aby předal rozkaz o
převzetí velení Západního frontu.
Chtěl jsem se rozloučit, když se Stalin zeptal:
„Jak odhadujete další plány a možnosti nepřítele?“
„V současné době,“ odpověděl jsem, „je kromě Leningradu pro
nás nejohroženějším úsekem jihozápadní fronta. Počítám, že v
nejbližších dnech tam může dojít k těžké situaci. Skupina armád
‚Mitte‘, která pronikla do prostoru Černigov-Novgorod-Severskij,
může rozdrtit 21. armádu a dostat se do týlu Jihozápadního frontu.
Jsem přesvědčen, že skupina armád ‚Sůď, která se zmocnila
předmostí u Kremenčugu, bude vyvíjet činnost v operační
součinnosti s Guderia-novou armádou. Jihozápadnímu frontu hrozí
vážné nebezpečí. Znovu doporučuji bezodkladně stáhnout celou
kyjevskou skupinu na východní břeh Dněpru a vytvořit z ní zálohy
někde v prostoru Konotopu.“
„Aco Kyjev?“
„Ačkoli je to těžké, nezbude než Kyjev vyklidit. Jiné
východisko nemáme.“
Stalin zvedl sluchátko a zavolal Šapošnikovovi.
„Co budeme dělat s kyjevským uskupením?“ zeptal se. „Žukov
naléhavě doporučuje okamžitě je stáhnout.“
Neslyšel jsem, co Boris Michajlovič odpověděl, ale nakonec
Stalin řekl:
„Zítra zde bude Timošenko. Promyslete s ním tyto otázky a
večer je prohovoříme s vojenskou radou frontu.“
Rozhovor s vojenskou radou frontu se konal 11. září. Uvádím
jeho obsah:
„U telefonu – Kirponos, Burmistěnko, Tupikov. Zde – Stalin,
Šapošnikov, Timošenko.
J. V. Stalin. Váš návrh na stažení vojfk k vám známé řece se mi
zdá nebezpečný.
Za dané situace na východním břehu Dněpru bude vámi
navrhované stažení vojsk znamenat obklíčení našich vojsk, jelikož
nepřítel bude proti vám útočit nejen ze strany Konotopu, tj. ze
severu, ale i z jižní strany, tj. od Kremenčugu, a kromě toho i ze
západu, protože po stažení našich vojsk z Dněpru nepřítel okamžitě
obsadí východní břeh Dněpru a zahájí útok. Jestliže se konotopská
skupina nepřítele spojí s kremenčugskou skupinou, budete
obklíčeni.
Jak vidíte, vaše návrhy na okamžité stažení vojsk bez předchozí
přípravy postavení na řece Psjolu – to za prvé, a za druhé bez
provedení smělých útoků na konotopskou nepřátelskou skupinu v
součinnosti s Brjanským frontem – opakuji, bez těchto podmínek
vaše návrhy na stažení vojsk jsou nebezpečné a mohou způsobit
katastrofu. Jaké je východisko? Může být následující:
Za prvé. Okamžitě přeskupit síly, třeba i z kyjevského
opevněného prostoru či z jiných vojsk, a podniknout útoky na
konotopskou skupinu nepřítele v součinnosti s Jeremenkem při
soustředění devíti desetin letectva v tomto prostoru. Jeremenko už
obdržel příslušné rozkazy. Petrovovu leteckou skupinu jsme dnes
zvláštním rozkazem přemístili k Charkovu a podřídili
Jihozápadnímu frontu.
Za druhé. Okamžitě zorganizovat obrannou čáru na řece Psjolu
nebo kdekoli na této linii a postavit velkou dělostřeleckou skupinu
čelem k severu a západu, přičemž stáhnout pět až šest divizí za tuto
linii.
Za třetí. Po vytvoření úderné pěsti proti konotopské skupině
nepřítele a po vybudování obranné čáry na řece Psjolu, tedy po tom
všem, začít evakuovat Kyjev a pečlivě připravit vyhození mostů do
vzduchu.
Na Dněpru nezanechávat žádná plavidla, zničit je a po evakuaci
Kyjeva se opevnit na východním břehu Dněpru a nedovolit
nepříteli proniknout na tento břeh.
Nakonec přestat hledat postavení, kam by se dalo ustoupit, a
hledat jen a jen možnosti odporu.
Kirponos. Neměli jsme v úmyslu stáhnout vojska do té doby,
dokud nebudeme vyzváni dát návrh na stažení vojsk na východ s

261
vytyčením přesných čar. Žádali jsme jen, aby v souvislosti s tím, že
se fronta roztáhla na více než 800 kilometrů, byl náš front posílen
zálohami.
Podle instrukce hlavního stanu vrchního velení, kterou jsme
obdrželi v noci z 10. na 11. září, jsou z Kostěnkovy armády
odveleny dvě střelecké divize s dělostřelectvem a jsou přesunovány
po železnici na konotopský směr s úkolem, aby společně s
Podlasovou a Kuzněcovovou armádou zničily
motomechanizovanou skupinu nepřítele, která pronikla směrem na
Romny. Z kyjevského opevněného prostoru nelze zatím podle
našeho názoru brát další vojska, jelikož odtud již byly staženy dvě
a půl střelecké divize pro černigovský směr. Z kyjevského
opevněného prostoru bude možné vzít pouze část dělostřeleckých
prostředků.
Instrukce hlavního stanu vrchního velení, jež jsme právě
telefonicky obdrželi, se budou okamžitě provádět. To je vše.
J. V. Stalin. Za prvé. Návrhy na stažení vojsk z jihozápadní
fronty pocházejí od vás a od Budonného, velitele jihozápadního
směru. Přečtu vám výňatky z hlášení Budonného z 11. t. m.:
, Šapošnikov uvedl, že hlavní stan vrchního velení považuje
zatím stažení útvarů Jihozápadního frontu na východ za předčasné.
Jestliže hlavní stan vrchního velení nemá možnost soustředit v
daném okamžiku silnou skupinu, je ústup Jihozápadního frontu
zcela načase.‘
Jak vidíte, Šapošnikov byl proti stažení útvarů, zatímco velitel
směru byl pro ně, a stejně tak i Jihozápadní front byl pro okamžité
staženi vojsk.
Za druhé. Systematicky nás informujte o opatřeních při
organizaci úderné pěsti proti konotopské skupině nepřítele a o
přípravě obranné čáry ve známém prostoru.
Za třetí. Kyjev nevydávejte a mosty nevyhazujte do vzduchu
bez zváštního povolení hlavního stanu. Na shledanou.
Kirponos. Vaše instrukce jsou jasné. Na shledanou.“
Na rozloučenou před mým odletem do Leningradu mi vrchní
velitel řekl:
„Tady máte lístek a dejte jej Vorošilovovi; rozkaz o vašem
jmenování bude vydán, jakmile přijedete do Leningradu.“
Na lístku K. J. Vorošilovovi stálo: „Předejte velení frontu
Žukovovi a sám okamžitě odleťte do Moskvy.“
Před odletem do Leningradu jsem se zastavil u A. M.
Vasilevského, jenž byl v té době prvním náměstkem náčelníka
generálního štábu. Alexandr Michajlovič se zabýval problémy
týkajícími se jihozápadního směru. Na mou otázku, jak hodnotí
situaci na úsecích jihozápadního směru, řekl:
„Myslím, že už jsme se hodně opozdili se stažením vojsk za
Dněpr…“
Zde bych chtěl na chvíli odbočit od poměrně chronologického
výkladu událostí.
Minulo prvních krajně těžkých šest týdnů války.
Naše ztráty byly obrovské. Jenom za první den války ztratilo
letectvo pohraničních okruhů asi 1200 letounů. Tankové a
motorizované svazky nepřítele, podporované velkými leteckými
silami, pokračovaly v postupu vpřed, pronikaly na styky našich
vojsk, zasazovaly údery do boků uskupení, ničily spojovací uzly a
linky. Umíraly desetitisíce sovětských vojáků i pokojných
občanů…
A přesto od samého začátku neprobíhalo vše tak, jak plánovalo
německé vrchní velení. Historikové budou muset ještě prozkoumat,
jak důsledně, přes všechna vítězství, záměry hitlerovského vedení
ztroskotávaly. To vše mělo dalekosáhlé následky, o nichž si
budeme moci říci ještě několik slov.
Na co tak nepředvídaně narazila fašistická vojska při svém
prvním kroku na našem území, co jim v první řadě znemožnilo
postupovat vpřed obvyklým tempem? Masové hrdinství našich
vojsk, jejich houževnatý odpor, vytrvalost, nesmírné vlastenecké
cítění armády a lidu.
Historie i současnost skýtají celou řadu příkladů, kdy po ztrátě
skvělé výzbroje vojska rychle přestávají být schopna klást odpor,
prostě řečeno, dávají se na útěk. Nikdo vlastně nemůže vyznačit
přesnou hranici mezi úlohou výzbroje, vojenské techniky a
významem morálního ducha vojsk. Je však nesporné, že za přesně
stejných podmínek největší bitvy i celé války vyhrávají ta vojska,
která se vyznačují neochvějnou vůlí zvítězit, cílevědomostí,
pevností ducha a oddaností praporu, pod nímž jdou do boje.
V této souvislosti pokládám za užitečné dát slovo nepříteli, s
nímž jsme se utkali ve Velké vlastenecké válce. Většina uvedených
pramenů se bude vztahovat k oněm prvním dnům, a nikoli k
následujícím létům, kdy už jejich autoři mohli podlehnout
politickým, propagandistickým, případně osobním zájmům. Přitom
je třeba mít na paměti, že před napadením Sovětského svazu po
celou řadu let byla terminologie fašistických novin, rozhlasu i
dokumentů přirozeně prodchnuta vítězným tónem. Není ani tak
důležité, na které konkrétní frontě, pod jakým velením bojovala
vojska uváděná v těchto pramenech. Důležitá je celková tendence v
hodnocení situace a průběhu událostí, chování vojáků a důstojníků
právě v tom období, kdy jsme utrpěli porážky, kdy nám bylo
nevýslovně těžko.
Samozřejmě, ještě mnohé nás očekávalo. Ještě byly před námi
roky bojů, za nichž fašistické Německo vrhalo na východní frontu
stále nové a nové síly, dokud je všechny bezezbytku nevyčerpalo.
Ale ať čtenář vidí, jak při všech úspěších na východní frontě začíná
se vítězný tón již za prvních bojů vytrácet a místo něho nastupuje
údiv a rozčarování.
Zajímavé je také, jak nepřítel znal sovětskou zemi, její
ozbrojené síly a ekonomiku. Ano, budovali jsme mírový život,
všichni nebyli dostatečně bdělí, vyskytovaly se případy
bezstarostnosti a sebeuspokojení. Ale při tom všem, jakým „tvrdým
oříškem“ byla pro nepřítele naše země i v tomto směru!
Ze zahraničních pramenů jsem nevybíral jednotlivé řádky či
slova. Tímto způsobem by se dalo dokázat cokoli, popřít sama
sebe, obrátit bibli proti bohu. Proto je nutné citovat celé odstavce.
Ať obsahují pro nás nezvyklou frazeologii a formulace něčím se
nás nemile dotýkající. Tím zřetelněji si uvědomí každý, zejména
mladý čtenář, právě onen tón a onu linii, na něž jsem chtěl zaměřit
jeho pozornost.
Uvedené prameny jsou velmi dobře známy ve vojenských
kruzích, všechny byly v SSSR zveřejněny. Není v nich nic nového,
ale i čtenář-laik si snadno může s pomocí oněch stránek učinit
představu o těch dnech, a to mnohem odvážnější, než si mnohdy
my sami připouštíme…
Následuje několik výňatků z knihy německého generála Kurta
Tippels-kircha, jehož Hitler jmenoval na začátku druhé světové
války náčelníkem Hlavní zpravodajské správy generálního štábu
pozemních sil.
Kurt Tippelskirch, Istorija vtoroj mirovoj vojny, Moskva,
Izdatělstvo inostrannoj literatury 1956.
„Určit – byť jen přibližně – vojenskou sílu Sovětského svazu
bylo téměř nemožné. Příliš mnoho faktorů, z nichž by se za
normálních podmínek dal sestavit obraz mobilizačních možností

263
ozbrojených sil a jejich ekonomických zdrojů, bylo zahaleno do
neproniknutelného tajemství… Žádaného výsledku bylo dosaženo:
v takových rozhodujících oblastech hospodářství, jako např. v
dopravě a zbrojním průmyslu, byly možnosti Rusů značně
podceněny…
Pro špionáž, která byla v jiných zemích vykonávána pod
pláštíkem nevinné soukromé hospodářské činnosti, nebylo v
Sovětském svazu za podmínek centralizovaného řízení
hospodářství žádné pole působnosti…
Na základě zpravodajských údajů, které přes nejpřísnější izolaci
přicházely ze Sovětského svazu, a podle údajů získaných čistě
empirickým způsobem, jehož bylo používáno pro odhad počtu
ozbrojených sil kterékoli země (např. existuje úměrný vztah mezi
počtem obyvatelstva a počtem vojenských svazků, jež mohou být
zformovány), německý generální štáb si udělal přibližnou
představu o tom, čeho je schopen Sovětský svaz v případě války.
Rusko-finská válka poskytla další výchozí fakta, která však v řadě
případů vedla k falešným závěrům.
Němci dostatečně přesně odhadli početní stav ruské armády.
(Následuje výčet jednotlivých svazků‘.– G. Z.)
Tyto svazky však zdaleka nepředstavovaly všechny lidské
rezervy veliké země, která při ročním povolávacím kontingentu
dosahujícím 1,5 miliónu vojáků měla k dispozici alespoň 12
miliónů mladých lidí schopných vojenské služby. Otázka, do jaké
míry ruský zbrojní průmysl mohl tuto masu vyzbrojit, zůstávala
otevřena. V souvislosti s tím proto nabývalo zničení ruského
zbrojního průmyslu rozhodujícího významu.
Bylo známo, že výzbroj střeleckých divizí, s nimiž se
předpokládala první srážka, odpovídá současným potřebám; vědělo
se dokonce i to, že na rozdíl od německých pěších divizí zahrnují
rovněž tankové prapory…
Rusko-finská válka odhalila nedostatečnou taktickou přípravu
středních a nižších velitelských složek. Bylo známo, že ruský
ministr obrany Timošenko po vyhodnocení zkušeností této války
rozhodl zlepšit výcvik jednotlivce, naučit velitele větší
samostatnosti, zříci se veškerých šablon a zlepšit vzájemnou
součinnost jednotlivých druhů vojsk.
Zdálo se nepravděpodobné, že by tyto nedostatky, jež se
projevily již v první světové válce a zčásti jsou všeobecně vlastní
charakteru ruského národa, mohly být zlikvidovány v krátké době.
Bylo nutné předpokládat, že ruské nejvyšší velení s jemu vlastní
důkladností a úsilím pečlivě sledovalo průběh války v Polsku a ve
Francii a vyvodilo z těchto poznatků závěry…
Německé politické kruhy do značné míry spoléhaly na to, že v
důsledku velkých vojenských neúspěchů se sovětský stát rozpadne.
Že by Sovětský svaz v blízké budoucnosti sám usiloval o
ozbrojený konflikt s Německem, bylo nanejvýš nepravděpodobné z
politického i vojenského hlediska; plně opodstatněná však mohla
být obava, že později, za příznivějších podmínek, se Sovětský svaz
může stát zcela nepohodlným a dokonce nebezpečným sousedem.
Zatím neměl Sovětský svaz důvod zříci se politiky, jež mu
doposud umožňovala dosahovat význačných úspěchů takřka bez
použití síly. Sovětský svaz prováděl modernizaci svých zastaralých
tanků a letadel a byl zaneprázdněn přesunem značné části svého
zbrojního průmyslu na Ural. Opatrní a střízliví politikové v Kremlu
nemohli pomýšlet na útok proti Německu, které mělo na ostatních
frontách pouze nevelké pozemní síly a mohlo kdykoli soustředit
své silné letectvo na východ. Navíc, v roce 1941 Rusové cítili, že
jsou slabší než Němci.
 Samozřejmě, pro ruskou rozvědku nezůstalo tajemstvím, že
hlavní těžiště vojenské síly Německa se stále více přesunuje na
východ. Ruské velení činilo příslušná protiopatření. Dne 10. dubna
rozhodla Nejvyšší vojenská rada za předsednictví Timošenka, aby
všechny vojenské útvary na západě byly uvedeny do stavu bojové
pohotovosti. Dne 1. května byly podniknuty další neodkladné
válečné přípravy a byla přijata opatření k obraně západní hranice
SSSR…
Sovětský svaz se připravoval k ozbrojenému konfliktu, pokud
to bylo v jeho silách. Na strategicky nenadálý útok nemohlo
německé velení spoléhat. Čeho bylo možno maximálně dosáhnout,
bylo utajení termínu útoku, aby taktická neočekávanost usnadnila
vpád na území nepřítele.“

„Hlavním cílem (plánu Barbarossa– G. Ž.) bylo zničit

odvážnými operacemi s hlubokým proniknutím tankových klínů
hlavní síly ruské armády, umístěné v západní oblasti Ruska, a
znemožnit stažení bojeschopných útvarů hluboko do nitra
rozsáhlého ruského území. Potom měla německá vojska rychle
pronásledovat nepřítele a dosáhnout linie, odkud by již ruské
letectvo nemohlo podnikat nálety na území Německa.
Konečnýmxílem operace bylo dosažení čáry Volha-
Archangelsk s tím, aby poslední ruská průmyslová oblast na Urale
mohla být v případě nutnosti ochromena německým letectvem…
Směrnici prostupuje optimismus, který se dá vysvětlit dojmem z
vítězství nad Polskem a Francií. Proto předpokládá u nepřítele
stejně pasivní úlohu, na kterou si již Německo zvyklo ve dvou
předchozích válkách. Opět doufali, že vnucením bleskové války
nepříteli bude možné obejít definici Moltkeho, jež říká, že ‚žádný
operační plán nemůže zůstat beze změny po prvním utkání s
hlavními silami nepřítele‘.
Jestliže i tentokrát bylo hodnocení nepřítele správné, mohlo
velení zcela podloženě opět použít stejné dvojnásobně osvědčené
taktiky, zatímco v opačném případě muselo nevyhnutelně
následovat těžké zklamání a zkomplikování situace.“

„Hitler ani v nejmenším nepochyboval, že k porážce

Sovětského svazu postačí jedno tažení. Byl o tom tak pevně
přesvědčen, že ještě před začátkem válečných operací proti
Sovětskému svazu stanovil termín operací, které měly být zahájeny
na podzim 1941 po plánu.Barbarossa‘…
Dne 22. června ve 3.30 hod. zahájila německá armáda osudný
útok na východ na celé frontě od Černého k Baltskému moři…
Už po prvních úspěších na hranici západně od čáry Lvov-Rava-
Russ-kaja narazila 17. armáda na silného nepřítele bránícího se v
dobře opevněných postaveních, jichž se okamžitě dokázala
zmocnit. 6. armáda postoupila přes řeku Styr. Tam však byla stejně
jako 1. tanková skupina vystavena nejprve na jihu a potom i na
severu intenzívním protiztečím Rusů, jichž se zúčastnily nově
povolané tankové síly.
Do 3. července pokračovaly na celé frontě urputné boje. Rusové
ustupovali na východ velmi pomalu a mnohdy teprve po tvrdých
protiútocích proti německým tankovým útvarům, které pronikly
vpřed.“

„Německá vojska postoupila na čáru táhnoucí se od Dněstru

přes Sluč a Dněpr v prostoru Orši až k jižnímu okraji Čudského
jezera. Nebyla to… souvislá linie obranných objektů, ale přesto to
byl řetěz polních opevnění, zesílených protitankovými příkopy a

265
drátěnými zátarasy, jejichž výstavba byla započata již před rokem
1941 a v posledních týdnech pokračovala horečným tempem…
Velení i vojska byla na úrovni vysokých požadavků, jež na ně
kladlo neobvyklé válčiště, značně obtížnější než v předchozích
případech. Přesvědčivá byla houževnatost nepřítele; překvapovalo
množství tanků v jeho protiztečích.
Byl to nepřítel ocelové vůle, jenž nelítostně, avšak bez znalosti
operačního umění posílal svá vojska do boje. K vážným obavám
nebylo žádných důvodů. Avšak jedno již bylo jasné: nemohlo být
řeči o tom, že se ‚domek z karet‘ pod rychlými údery sesype. Toto
tažení nebude probíhat podle plánu tak jako předchozí.“

„V červenci skupiny německých armád ještě úspěšně útočily

proti vojskům; třebaže s neobvyklým úsilím, ale přesto s pocitem
důvěry ve svou převahu bojovaly s houževnatým nepřítelem.
Hitler byl málo spokojen s dosaženými úspěchy. Mnohem větší
výsledky se očekávaly od tankových klínů na základě válečných
zkušeností z Evropy. Rusové se drželi nečekaně pevně a
houževnatě i tehdy, když je Němci obešli a obklíčili. Tak získávali
čas a soustředovali k protiúderům stále nové zálohy z vnitrozemí,
jež byly navíc silnější, než se předpokládalo.
Vycházeje z této skutečnosti, Hitler soudil, že dosud
uplatňovaná taktika vyžaduje příliš mnoho sil a přináší málo
úspěchů. Veliké kotly, které se tvořily v důsledku energického
postupu tankových svazků, byly nevyhnutelně velmi protáhlé a
roztažené obkličující síly byly velmi slabé.
Do příchodu armádních sborů měly rychlé svazky za úkol nejen
udržovat vnitřní obkličovací kruhy, ale i odrážet všechny pokusy o
uvolnění obklíčených vojsk. V důsledku toho nebyly obkličovací
kruhy všude stejně pevné a rychlé svazky po několik dní nebo
dokonce týdnů musely velmi těžce bojovat na dvou frontách, což
mělo za následek pokles jejich boje-schopnosti.“

„Nepřítel projevil zcela nepředpokládanou schopnost odporu.

Utrpěl těžké ztráty nejen v létě 1941, ale i v době zimního útoku,
jehož se účastnil velký počet vojsk. To vše ale nemohlo zlomit
pevnost Rudé armády. Měla ještě dostatek kádrů, aby doplnila
velitelský sbor v nově postavených jednotkách a zabezpečila jejich
bojovou přípravu.“

Generálmajor von Buttlar, Vojna v Rossii. Z knihy Mirovaja

vojna 1939-1945 gg., Moskva, Izdatělstvo inostrannoj literatury
1957.

„6. armáda měla za úkol prolomit ruská pohraniční opevnění v

prostoru jižně od Kovelu a tak umožnit 1. tankové skupině
proniknout do operačního prostoru…
Po několika počátečních úspěších narazila vojska skupiny
armád ‚Mitte‘ na značné síly nepřítele, bránícího se v dříve
připravených postaveních, jež v řadě případů měla dokonce
betonová palebná ohniska. V boji o tato postavení použil nepřítel
velké tankové síly a zasadil řadu protiúderu útočícím německým
vojskům.
Po úporných bojích trvajících několik dní se Němcům podařilo
prolomit silně opevněnou obranu nepřítele na západ od čáry Lvov-
Rava-Russkaja a po násilném přechodu přes řeku Styr zatlačit na
východ urputně se bránící nepřátelská vojska, soustavně
přecházející do protiztečí…
Následkem houževnatého odporu Rusů již v prvních dnech bojů
utrpěla německá vojska ztráty na lidech a technice, značně
převyšující ztráty, jimž byla zvyklá z tažení v Polsku a na Západě.
Bylo zcela zřejmé, že způsoby bojové činnosti a bojový duch
nepřítele, stejně jako zeměpisné podmínky dané země se vůbec
nepodobaly těm, s nimiž se Němci setkali v předcházejících
‚bleskových válkách‘, jež vedly k úspěchům ohromujícím celý
svět.
Jestliže dnes kriticky hodnotíme pohraniční boje v Rusku,
můžeme dojít k závěru, že jedině skupina armád , Mitte‘ dokázala
dosáhnout úspěchů, které i z operačního hlediska mohou být
považovány za velké.“

J. F. S. Fuller, Vtoraja mirovaja vojna 1939-1945 gg.,

Moskva, Izdatělstvo inostrannoj literatury 1956. (Výroky
německého tisku.)

„Již 29. června se ve.Vólkischer Beobachter‘ objevil článek, v

němž se psalo:
‚Ruský voják převyšuje našeho nepřítele na Západě svým
pohrdáním smrtí. Vytrvalost a fatalismus ho nutí klást odpor, dokud
není zabit v zákopu nebo nepadne v boji muže proti muži.‘
Dne 6. července se v podobném článku ve ‚Frankfurter Zeitung‘
psalo, že.psychologické ochromení, jež obvykle následovalo za
německými bleskovými výpady na Západě, není do té míry
pozorováno na Východě a ve většině případů nepřítel nejen neztrácí
akceschopnost, ale naopak se sám snaží o obchvat německých
kleští‘.
Do určité míry to byl nový fakt ve válečné taktice a pro Němce
neočekávané překvapení.
Začátkem září napsal v této souvislosti ‚Vólkischer
Beobachter‘:
‚V době, kdy si německá vojska vynucovala přechod přes Bug,
mohly se první vlny útočících dostat na některých místech vpřed
úplně bez překážek; potom byla na následující vlny útočících
neočekávaně zahájena smrtonosná palba a první vlny byly
ostřelovány z týlu. Musíme se pochvalně zmínit o vynikající
disciplíně obránců, která jim umožňuje udržet téměř již ztracené
postavení.‘
Stručněji řečeno, podle slov Arvida Fredborga, ‚německý voják
narazil na nepřítele, který s fanatickou houževnatostí lpěl na svém
politickém krédu a proti bleskovému útoku Němců zorganizoval
totální odpor‘.
Brzy se ukázalo, že Rusové neumístili u hranic všechny své
armády, jak se domnívali Němci. Rovněž se brzy ukázalo, že sami
Němci se velice přepočítali v odhadu ruských záloh. Před začátkem
války s Ruskem spoléhala německá výzvědná služba do značné
míry na ‚pátou kolonu‘.
Avšak v Rusku, i když tam nespokojení lidé nechyběli, ‚pátá
kolona‘ neexistovala. Obtíže rychle narůstaly…“

Výňatky ze služebního deníku náčelníka generálního štábu

německých pozemních vojsk generálplukovníka F. Haldera.
„Vojenno-istoričeskij žurnál“, č. 7 a 10, 1959.

„23. 6. 1941 (druhý den války).

… Všeobecnou situaci nejlépe charakterizuje hlášení štábu 4.
armády: nepřítel v bialystockém pytli nebojuje o svůj život, ale aby
získal čas.
Mimochodem pochybuji, že velení nepřítele skutečně má v
rukou jednotné a plánovité řízení činnosti svých vojsk. Je mnohem
pravděpodobnější, že místní přesuny pozemních vojsk a letectva

267
jsou vynuceny a prováděny pod vlivem postupu našich vojsk a
samy o sobě nepředstavují organizovaný ústup s určitými cíli.
Dosud nelze mluvit o nějakém organizovaném ústupu.
Možná že výjimku tvoří prostor před frontou skupiny armád
‚Norď. Zde byl zřejmě skutečně již dříve plánován a připraven
ústup za Západní Dvinu. Dosud není možno zjistit příčiny této
přípravy…
24. 6. 1941 (třetí den války).
… Vojska skupiny armád ‚Norď téměř na celé frontě (s
výjimkou 291. pěší divize útočící na Lijepaju) odrážela silné
tankové protiútoky nepřítele, které, jak se dá předpokládat, vedl 3.
mechanizovaný sbor za podpory několika motomechanizovaných
brigád (3. mechanizovaný sbor zde byl umístěn ještě v době míru).
Bez ohledu na to se posílenému pravému křídlu skupiny armád
podařilo dostat k Ukmerge. Na tomto úseku fronty Rusové rovněž
bojují houževnatě a urputně.
24. 6. 1941 (třetí den války).
… Všeobecně je nyní jasné, že Rusové nepomýšlejí na ústup,
ale naopak vrhají vše, co mají k dispozici, proti vkliňujícím se
německým vojskům… Naprostý nedostatek velkých operačních
záloh nepříteli zcela znemožňuje vést účinnou aktivní obranu.
Přesto však četné zásoby v pohraničním pásmu nasvědčují tomu, že
Rusové od samého začátku plánovali houževnatou obranu
pohraničního pásma a za tím účelem zde vybudovali zásobovací
záklaťny.
26. 6. 1941 (pátý den války).
Večerní výsledná hlášení z 25. 6. a ranní hlášení z 26. 6.
oznamují: Skupina armád ‚Sůď pomalu postupuje vpřed, přičemž
bohužel má značné ztráty. Na straně nepřítele působícího proti
skupině armád ‚Sůď je zřejmě znát tvrdé a energické velení.
Nepřítel stále přisunuje z vnitrozemí nové čerstvé síly proti našemu
tankovému klínu. Zálohy jsou povolávány jak proti střednímu
úseku fronty, jako tomu bylo již dříve, tak proti jižnímu křídlu
skupiny armád… 29. 6. 1941 (osmý den války).
Informace z fronty potvrzují, že Rusové všude bojují do
posledního muže; jen místy se vzdávají… Přímo bije do očí, že u
baterií, jichž jsme se zmocnili, se většinou vzdávají jen jednotlivci.
Část Rusů bojuje, dokud nepadne, jiní se pokoušejí v přestrojení za
vesničany dostat se z obklíčení.
29. 6. 1941 (osmý den války).
Generál pěchoty Ott referoval o svých dojmech z boje v
prostoru Grodna. Houževnatý odpor Rusů nás nutí vést boj podle
všech pravidel našich bojových řádů. V Polsku a na Západě jsme si
mohli dovolit volnější postoj a ústupky od principů řádů; nyní je to
nemyslitelné. Účinek nepřátelského letectva na naše vojska je
zřejmě velmi slabý…
Situace večer:… V prostoru Lvova ustupuje nepřítel pomalu na
východ a vede urputné boje o poslední postavení. Poprvé zde
pozorujeme, že nepřítel hromadně zničil mosty…
1. 7. 1941 (desátý den války).
Na frontě skupiny armád ‚Suď postupuje úspěšně 17. armáda.
14. motorizovaný sbor na levém křídle 17. armády postupuje
směrem na východ. Incident v prostoru Dubna již zřejmě skončil.
Ruský 8. mechanizovaný sbor je obklíčen. Patrně má nedostatek
pohonných hmot. Nepřítel zakopává tanky do země a tímto
způsobem vede obranu. Jak se dalo očekávat, 11. tanková divize na
severním křídle skupiny armád nemůže postoupit.
Vpřed postupuje nadále pouze 13. tanková divize. Následují ji
14. tanková a 25. motorizovaná divize. Přísun pěších divizí, jež
jsou nutné jak k útoku na frontě, tak pro krytí boku ze severu a
východu v případě obratu skupiny armád na jih, postupuje velmi
pomalu. Je třeba energicky připomenout velitelství skupiny armád
‚Sůď nevyhnutelnost urychlit toto přeskupení.
3. 7. 1941 (dvanáctý den války).
Ústup nepřítele před frontou skupiny armád ‚Sůď neprobíhá
zřejmě podle přání ruského velení… Proto nebudu přehánět,
jestliže řeknu, že tažení proti Rusku jsme vyhráli za 14 dní.
Samozřejmě, ještě neskončilo. Obrovská rozloha území a
houževnatý odpor nepřítele, využívajícího všech prostředků, budou
vázat naše síly ještě po mnoho týdnů.
4. 7. 1941 (třináctý den války).
… Během postupu našich armád bude každá snaha nepřítele o
odpor zřejmě rychle zlomena. Pak již před námi vyvstane otázka
obsazení Leningradu a Moskvy. Uvidíme, zda se setká s úspěchem
Stalinovo vystoupení, v němž vyzval všechny pracující k všelidové
válce proti nám. Na tom bude záviset, jakými opatřeními a silami
bude nutno očišťovat rozsáhlé průmyslové oblasti, které
obsadíme…
7. 7. 1941 (šestnáctý den války).
Skupina armád ‚Sůď. Optimistická nálada ve velitelství 11.
armády opět opadla. Útok 11. armádního sboru se znovu zdržuje.
Příčiny jsou nejasné. 17. armáda úspěšně postupuje vpřed a
soustřeďuje své předvoje k úderu ve směru na Proskurov.
8. 7. 1941 (sedmnáctý den války).
Část sil skupiny armád ‚Mitte‘ bojuje s nepřítelem, jenž podniká
proti-zteče, a síly 2. tankové armády postupují k řece Berezině.
Nepřítel přitom podniká zvlášť tvrdé protizteče pěchotou a tanky ze
směru Orši na severní křídlo 2. tankové skupiny. 3. tanková
skupina na několika místech svými předvoji násilně překročila
Západní Dvinu a snaží se prorazit směrem k Vitebsku, odrážejíc
nepřátelské protizteče ze severu…
… Nepřítel již nemůže vytvořit souvislou frontu ani na
nejdůležitějších směrech. V současné době si velení Rudé armády
zřejmě klade tento úkol: nasazením všech existujících záloh do
protiútoků co možná nejvíce vyčerpat německá vojska a zastavit
jejich útok co nejzápadněji…
Formování nových svazků, jež provádí nepřítel (nesporně ve
velkém měřítku), se jistě nesetká s úspěchem, protože bude
postrádat důstojnický sbor, odborníky a vojenskou techniku
dělostřelectva.
Ve 12.00 hlášení u vůdce (v jeho hlavním stanu).
Velitel pozemních vojsk nejprve referoval o posledních
událostech na frontě. Potom jsem podal hlášení o situaci nepřítele a
předložil operační hodnocení situace našich vojsk…
Na závěr byly posuzovány jednotlivé otázky.
Závěry:
1. Za ‚ideální řešení‘ považuje vůdce toto:
Skupina armád , Mitte‘ má dvoustranným obchvatem obklíčit a
likvidovat nepřátelské uskupení operující proti její frontě, a po
tomto zlomení posledního organizovaného odporu nepřítele na
dlouhé frontě otevřít si cestu k Moskvě. Jakmile obě tankové
skupiny dosáhnou prostorů uvedených ve směrnicích ke
strategickému rozvinutí, bude možné dočasně zdržet Hothovu
tankovou skupinu (pro její využití k podpoře skupiny armád ‚Nord‘
nebo k dalšímu útoku na východ, avšak nikoli k útoku na Moskvu,
ale k jejímu obklíčení). Guderianova tanková skupina má být po
dosažení jí vytčeného prostoru poslána východně od Dněpru jižním
nebo jihovýchodním směrem, aby podpořila útok skupiny armád
‚Sůd‘.

269
 2. Vůdce je neochvějně rozhodnut srovnat Moskvu a Leningrad
se
zemí, aby se tak úplně zbavil obyvatel těchto měst, které
bychom jinak museli v zimě živit. Úkol zničení měst má splnit
letectvo. K tomu není třeba použít tanky.
11. 7. 1941 (dvacátý den války).
Skupina armád ‚Norď. Hoepnerova tanková skupina odrážela
nepřátelské útoky a pokračovala v přípravě silného pravého křídla k
dalšímu útoku do prostoru jihovýchodně od Leningradu…
Plukovník Oxner referoval o své cestě k tankovým skupinám
Guderiana a Hotha. Je třeba věnovat pozornost následujícímu:
a) ruské letectvo provádí nálety na přepravy přes Západní
Dvinu jihozápadně od Vitebska;
b) nepřátelské velení si počíná obratně. Nepřítel bojuje úporně a
fanaticky;
c) tankové svazky utrpěly vážné ztráty jak pokud jde o vojáky,
tak o bojovou techniku. Vojska jsou unavena…“

Červenec 1941. Boje na obrovské sovětsko-německé frontě

každým dnem nabývají na rozsahu, napětí a urputnosti.
Halder byl nucen přiznat, že co do síly neočekávaný odpor
sovětských vojsk nedovolil německému fašistickému velení
dosáhnout základního cíle plánu „Barbarossa“, jímž bylo obklíčit a
zničit v krátkém tažení hlavní síly Rudé armády na západ od
Dněpru a nedovolit jim ústup do vnitrozemí.
Dne 26. července 1941 Halder píše: „Hlášení vůdci o plánech
operací skupin armád. Od 18.00 do 20.15 hod. trval dlouhý,
chvílemi vzrušený spor o ztracené možnosti obklíčit nepřítele.“
Dne 30. července náčelník německého štábu pozemních vojsk
ve svém deníku poznamenává, že vrchní velení vydalo novou
směrnici č. 34. Ve směrnici se praví:
„Vývoj událostí v posledních dnech, vystoupení velkých
nepřátelských sil před frontou a na křídlech skupiny armád ‚Mitte‘,
situace v zásobování a nevyhnutelnost poskytnout 2. a 3. tankové
skupině k obnovení a doplnění jejich svazků asi 10 dní vynutily si
dočasně odložit splnění cílů a úkolů vytyčených ve směrnici č. 33 z
19. 7., jakož i v jejím dodatku z 23. 7.“
Již během prvního měsíce války se pod vlivem houževnatého
odporu Sovětské armády projevily u mnoha vojenských
představitelů fašistického Německa příznaky nejistoty a znatelná
nervozita.
Například 29. dne války Halder píše: „Urputné boje, jež svádějí
naše rychlé svazky operující v jednotlivých skupinách, zdržení
přísunu pěších divizí ze západu na frontu, celková pomalost všech
přesunů po špatných cestách, a navíc velká únava vojsk od začátku
války bez přestání vykonávajících dlouhé pochody a procházejících
tvrdými krvavými boji – to vše mělo za následek jistý pokles ducha
na našich vedoucích místech. Zvlášť silně se to projevilo na zcela
skleslé náladě velitele pozemních vojsk.“
Koncem července se německé fašistické armádě ještě
nepodařilo dosáhnout rozhodujících úspěchů. Již 18. 7. 1941
Halder píše:
„Operace skupiny armád ‚Sůď stále více pozbývá formy. Úsek
fronty u Korostěně nadále potřebuje značné síly, má-li být udržen.
Přísun čerstvých sil nepřítele ze severu do prostoru Kyjeva nás nutí
přemístit tam pěší divize k ulehčení pozice tankových svazků 3.
motorizovaného sboru a později je vystřídat k využití ve směru
hlavního úderu. V důsledku toho je na severním úseku fronty
skupiny armád ‚Súd‘ vázáno mnohem více sil, než je žádoucí.“
Ještě méně uspokojují Haldera úspěchy skupiny armád ‚Norď.
 „Opět,“ píše 22. července, „působí velké starosti skupina armád
‚Norď, která nemá úderné uskupení a stále se dopouští chyb.
Opravdu, na frontě skupiny armád ‚Norď není vše v pořádku ve
srovnání s ostatními úseky východní fronty.“
Mezi vedoucí špičkou wehrmachtu došlo k rozdílným názorům
na cíle dalších operací a směry hlavních úderů. Nedůslednost se
projevuje při stanovení nejbližších úkolů vojskům.
Dne 26. července Halder píše: „…Jakmile skupina von Bočka
bude připravena, musí začít pomalý postup na Moskvu a tlačit
protivníka čelně.“ Za čtyři dny, 30. července, je vydán nový
rozkaz: „Na středním úseku fronty je třeba přejít do obrany.“ Dne
26. července žádal Hitler „likvidovat gomelské uskupení nepřítele
útokem nově postavené skupiny von Kluga“. Dne 30. července
oznámil Jodl Halderovi jiné rozhodnutí vrchního velení
wehrmachtu: „Na jižním úseku fronty zatím nepodnikejte útok na
Gomel.“ To všechno bylo důsledkem tvrdošíjného odporu Rudé
armády.
Z Halderova deníku je zřejmé, že německá vojska již v prvých
týdnech bojů na sovětsko-německé frontě utrpěla citelné ztráty.
Následuje několik příkladů:
17. 7. 1941. „Bojový stav našich svazků operujících na frontě se
značně snížil.“
20. 7. 1941.j,B9Jový stav tankových svazků: 16. tanková divize
má méně než 40 procent předepsaného stavu, 11. tanková divize asi
40 procent, stav 13. a 14. tankové divize je o něco lepší.“
24. 7. 1941. „Vyvstává otázka desetidenního oddechu za
účelem doplnění svazků před zahájením nového útoku. V případě
takového odpočinku bude možné dosáhnout ve stavu tankových
svazků asi 60-70 procent předepsaného stavu.“
Taková byla skutečnost, na niž muselo německé fašistické
velení narazit během prvního měsíce bojů na sovětsko-německé
frontě. Doopravdy, na první pohled to nebyla skutečnost, s jakou
počítalo hitlerovské vedení! V uvedených výrocích je tato
myšlenka dosti zřejmá. A nyní uvedeme další fakta.
Jenom za první dva měsíce války v Sovětském svazu ztratila
pozemní vojska wehrmachtu téměř 400 000 mužů. Na okraj
podotýkám, že od června do prosince 1941 mimo sovětsko-
německou frontu ztratili fašističtí uchvatitelé všehovšudy přibližně
9000 vojáků (!). Ztráty nepřátelských vojsk na konci letního a
podzimního tažení činily na sovětsko-německé frontě téměř 800
000 vojáků z nejlepších elitních útvarů a svazků.1 A k tomu všemu
došlo přesto, že jsme se dostali do tak nepříznivých podmínek.
Vždyť bojové zkušenosti byly na straně nepřítele, protože bojoval
už dlouhý čas; na jeho straně byla iniciativa, neboť to byl on, kdo
věrolomně zaútočil; jeho počet a kvalita vojsk a bojové techniky v
řadě případů převyšovaly naše síly, neboť se dlouho připravoval –
po celou řadu let urychleně modernizoval a mechanizoval agresivní
armádu; na své straně měl též ekonomiku, zdroje pro první úder,
neboť měl v rukou veškerý vojenský potenciál Evropy.
Je nutno mít na paměti i tu okolnost, že po uvedení do pohybu
své válečné mašinérie nevyčerpalo hitlerovské velení zdaleka vše,
co chystalo k obsazení Evropy. Uvolnily se mohutné zálohy, jež
byly namířeny proti Sovětskému svazu.
Hovoříme-li o ztroskotání bleskové války, nesmíme mluvit
pouze o ztrátách a lhůtách.
Samozřejmě – a už jsme o tom mluvili – čekaly nás dlouhé a
těžké roky bojů, v nichž jsme mnohokrát museli napínat síly,
abychom odrazili nápor nepřítele, převzali iniciativu, likvidovali
jeho dočasnou převahu, a po nabytí převahy ve všech směrech

271
vyhnali jej z území naší vlasti a pomohli evropským národům
svrhnout fašistické jho.
Svou historickou úlohu v tomto významném úkolu sehrály však
i první měsíce války, kdy se zhroutily nejen všechny plány a
propočty související s bezprostředním průběhem válečných
událostí, ale i ekonomika, ideologie, propaganda a politika fašismu,
jakož i celý jeho nestvůrný společenský systém byly postaveny
před takové problémy, jež se hitlerovskému Německu nepodařilo
vyřešit…

1 „Vojenno-istoričeskij žurnál“, č. 12, 1967, str. 80-86.

Dne 9. září 1941 jsem spolu s generálporučíkem M. S.
Chozinem a ge-nerálmajorem I. I. Feduninským odletěl do
blokovaného Leningradu.
V té době prožívali obyvatelé Leningradu skutečně krajně těžké
dny. Situace vojsk i obyvatel byla tak svízelná, že by ji stěží někdo
jiný než sovětští lidé vydržel.
Kdykoli takto vzpomínáme my, co jsme zůstali naživu,
skláníme se v hluboké úctě před světlou památkou těch, kdo
položili to nejdražší, co člověk má, – život – za svou vlast, za
budoucnost svých potomků.
Koncem srpna a začátkem září 1941 obsadila skupina
armád ,,Nord“ Šlisselburg a blokovala Leningrad z pevniny podél
Něvy ke Kolpinu a dále k Jam-Ižoře, Ladoze, sv. Susaninu, Parici a
Iljinu. Přímořská operační skupina ustoupila a opevnila se na čáře
Petěrgof-Usť-Rudicy –Morskoje poberežje. Leningrad mohl
udržovat spojení s touto operační skupinou pouze po moři a
letecky. Na Karelské šíji, na naší staré státní hranici, stála finská
vojska, jež čekala na vhodný okamžik, aby napadla Leningrad ze
severu. Spojení Leningradu s Velkou zemí se mohlo uskutečňovat
pouze přes Ladožské jezero nebo letecky.
Z Moskvy až k Ladožskému jezeru jsme letěli za „příznivých“
povětrnostních podmínek: za deště a nízké oblačnosti. Krátce
řečeno, nepřátelským stíhačkám takové počasí nevyhovovalo a my
jsme mohli klidně letět bez jakékoli ochrany. Když jsme se blížili k
Ladožskému jezeru, počasí se zlepšilo a museli jsme si vzít ochranu
– roj stíhaček. Nad jezerem jsme letěli přízemním letem,
pronásledováni dvěma „messerschmitty“. Za nějakou dobu jsme
úspěšně přistáli na městském letišti. Přemýšlet o tom, proč naše
ochrana nezahnala stíhačky nepřítele, nebyl čas. Spěchali jsme do
Smolného do štábu Leningradského frontu.
Když jsme vjížděli do prostoru Smolného, zastavila nás stráž a
žádala propustku, kterou jsme neměli. Řekl jsem své jméno, ale
nepomohlo to. Služba je služba.
„Budete muset počkat,“ odpověděl strážní důstojník.
Museli jsme za vraty stát celých patnáct minut, dokud nám
velitel štábu nevydal povolení k vjezdu do Smolného…
Ve štábu nám oznámili, že vojenská rada frontu má poradu, jíž
se účastní velitelé a náčelníci jednotlivých druhů vojsk frontu,
velitel Baltského lodstva a rovněž ředitelé nejdůležitějších státních
podniků.
Již ve Smolnění jsem se dověděl, že se uvažuje o opatřeních, jež
by měla být podniknuta v případě, že by Leningrad nemohl být
udržen. Tato opatření (nebudu je zde vyjmenovávat) zahrnovala
zničení nejdůležitějších vojenských objektů. Dnes, po čtvrt století,
tyto plány vypadají, jako by to nebyla ani pravda. A tehdy? Tehdy
Leningrad, kolébka Říjnové revoluce, byl ve strašném nebezpečí a
nebojovalo se o něj na život, ale na smrt.
Pohovořil jsem s K. J. Vorošilovem, A. A. Ždanovem, A. A.
Kuzněco-vem a dalšími členy vojenské rady frontu. Rozhodli jsme
se skončit poradu s poukazem na to, že ještě není třeba učinit
opatření pro případ vydání města. Leningrad budeme hájit do
posledního muže.
Dne 10. září jsem se ujal velení Leningradského frontu. Na
Stalinův příkaz odletěl 11. září Vorošilov k 54. armádě maršála
Kulika. Generálporučík Chozin dostal příkaz ujmout se okamžitě
funkce náčelníka štábu frontu po plukovníkovi N. V. Goroděckém
a generál I. I. Feduninskij byl téhož dne vyslán prozkoumat obranu
vojsk 42. armády u Uricka a na Půlkovských výšinách.
Celou noc z 10. na 11. září jsme strávili s A. A. Ždanovem, A.
A. Kuzně-covem, admirálem loďstva I. S. Isakovem, náčelníkem
štábu, veliteli a náčelníky druhů vojsk a služeb frontu. Posuzovali
jsme dodatečná opatření k mobilizaci sil a prostředků na obranu
Leningradu. Největší nebezpečí hrozilo ze strany Uricka, který byl
už částečně obsazen Němci. Stejné nebezpečí vyvstávalo v prostoru
Pulkovských výšin.
Po kolektivním posouzení situace bylo rozhodnuto:
— okamžitě stáhnout z městské protiletecké obrany část
protiletadlo-vých děl a zaměřit je k přímé palbě, aby byla posílena
protitanková obrana na nejnebezpečnějších úsecích obrany
Leningradu;
— palbu veškerého lodního dělostřelectva soustředit na
podporu vojsk 42. armády na úseku Urick-Pulkovské výšiny;
— ihned začít budovat ženijní obranu členěnou do hloubky na
všech zranitelných úsecích, provést podminování a částečně
připravit zapojení na elektrický proud;
— ze stavu 23. armády přemístit z Karelské šíje část sil ke 42.
armádě k posílení obrany v prostoru Uricka;
— postavit pět až šest samostatných střeleckých brigád z
námořníků Baltského lodstva, vyznamenaného Řádem rudého
praporu, z leningradských vojenských škol a lidového komisariátu
vnitra s tím, aby byly uvedeny do bojové pohotovosti během 6-8
dnů.
Tato opatření začala být okamžitě prováděna ráno následujícího
dne.
Vojenská rada, jejímiž členy byli kromě A. A. Ždanova a A. A.
Kuzně-cova T. F. Štykov a N. V. Solovjov, pracovala svorně,
tvůrčím způsobem, energicky, nehledě na čas ani únavu. Tito
soudruzi již nežijí. Musím říci, že byli významnými pracovníky
naší strany a státu. Udělali vše, co bylo možno udělat pro prospěch
boje, když hájili Leninovo město, jemuž hrozilo smrtelné
nebezpečí.
Zvláště velkou práci při přeměně Leningradu v nepřístupnou
pevnost vykonala leningradská stranická organizace a pracující
města. Vyčerpaní obyvatelé Leningradu, umírající hladem přímo
při práci, na ulici a v ne-vytopených bytech, nemysleli na sebe!
Mysleli na obranu svého města. Starali se o zásobování bojujících
vojsk zbraněmi, střelivem a bojovou technikou. To vše sami
vyráběli za neustálé palby a nepřátelského bombardování.
V den mého příjezdu probíhaly zvlášť zuřivé útoky německých
vojsk na úseku 42. armády. Nepřátelské tanky pronikly do Uricka,
Němci neustále útočili na Pulkovské výšiny, v prostorech Puškina a
Kolpina. Akce německých vojsk podporovaly silné útoky
bombardérů a těžkého dělo-střelectva.
Situace na Karelské šíji byla klidnější. Zde čas od času
docházelo k přestřelkám s finskými vojsky. Stejně si počínala
vojska naší 23. armády. Toto „pokojné“ chování finských vojsk v
září 1941 umožnilo velení frontu převést z 23. armády všechny její
zálohy a dokonce část pluků některých střeleckých divizí k posílení
obrany v prostoru Uricka a Pulkovských výšin.

273
 Na frontě Přímořské operační skupiny se jak naše vojska, tak
nepřítel snažili čas od času aktivizovat svou činnost. To však
nemělo podstatný význam.
V prostoru Petěrgofu se do týlu nepřátelských vojsk vylodil
námořní výsadkový oddíl, aby provedl v součinnosti s Přímořskou
skupinou dílčí operaci. Námořníci bojovali nejen neohroženě, ale i
nanejvýš odvážně.
Nepříteli se podařilo objevit výsadkový oddíl a přivítat ho
palbou ještě na vodě. Nepřátelská palba námořníky nezastavila.
Dostali se na břeh a Němci se dali na útěk. V té době už dobře
věděli, co znamená „schwar-zer Tod“ (černá smrt), jak říkali
námořní pěchotě.
Bohužel jsem si nezapamatoval jméno odvážného námořníka,
velitele oddílu námořního výsadku. Povzbuzeni prvními úspěchy,
námořníci pronásledovali prchajícího nepřítele, ale k ránu se sami
octli odříznuti od moře a většina z nich se nevrátila. Nevrátil se ani
velitel.
Výsadkové oddíly námořníků byly nejednou vysílány do týlu
nepřítele. Vždy a všude projevovaly divy odvahy a chrabře hájily
čest sovětského válečného lodstva. Stejně statečně si počínaly i
střelecké brigády postavené z námořníků Baltského lodstva
začátkem září.
Velitel německé skupiny armád „Nord“ von Leeb na vojska
spěchal. Potřeboval rychleji zlomit odpor obránců Leningradu, aby
se spojil s ka-relskou skupinou finských vojsk. Po pádu Leningradu
chtělo německé vrchní velení obejít Moskvu ze severovýchodu a
všemi silami na ni udeřit.
Leningrad však stál pevně a nevzdával se nepříteli nehledě na
urputnost a sílu jeho útoků.
Hitler zuřil. Věděl, že čas nepracuje pro Německo, ale pro
Sovětský svaz, jenž překonávaje obrovské těžkosti, mobilizuje síly
a vyrábí nové bojové prostředky. Období letních vítězství
nenávratně skončilo. Blížil se podzim.
Leningrad a vojska bránící jeho blízké přístupy bojovaly
obdivuhodně statečně.
Prožívali jsme i velmi těžké chvíle, zvláště když nepřítel obsadil
Pul-kovské výšiny a Urick a jednotlivé nepřátelské tankové
skupiny prorazily až k masnému kombinátu. Zdálo se, že už dojde
k tomu, čeho se každý z nás vnitřně obával. Avšak stateční obránci
města i v těchto nejtěžších podmínkách nacházeli v sobě sílu a
znovu a znovu odráželi rozzuřeného nepřítele na výchozí postavení.
Čas ubíhal. Nepřítel krvácel, ale rozbít leningradské uskupení
vojsk Rudé armády nemohl.
Taková situace trvala téměř do konce září. V posledních
zářijových dnech jsme se nejen bránili, ale přecházeli jsme již sami
k jednotlivým akcím. Byla zorganizována řada protiúderu v
prostorech Kolpina, Puški-na, Pulkovských výšin, a tyto akce
zřejmě definitivně přesvědčily nepřítele, že obrana Leningradu je
ještě silná a existujícími silami se ji nepodaří prolomit.
Němci zastavili útok a začali ničit město letecky a
dělostřeleckou palbou.
… 900 dní bojovala vojska Rudé armády, válečného lodstva a
obyvatelé města za svůj milovaný Leningrad. Ani masové oběti, ani
hlad, ani zima nezlomily ducha a obětavost obránců Leninova
města.
Ústřední výbor strany každodenně sledoval události v
Leningradě a mobilizoval všechny síly a prostředky na pomoc
městu. Hrdinství Leningradu se stalo legendárním.
Člověk by chtěl napsat o tom všem podrobněji, ale nedostává se
mu slov, která by odpovídala hrdinským činům obránců
Leningradu.
Jsem hrdý na to, že v době, kdy se nepřítel dostal až k samému
městu, kterému hrozilo smrtelné nebezpečí, bylo mi svěřeno velení
vojsk Leningradského frontu, bránícího Leningrad.
Trochu ted předběhnu události; chtěl bych říci, že v lednu 1943
jsem dostal z rozkazu Státního výboru obrany úkol společně s K. J.
Vorošilo-vem koordinovat akce Leningradského a Volchovského
frontu k rozbití blokády.
To mne ještě více připoutalo k obyvatelům Leningradu, k nimž
jsem vždy cítil a cítím hlubokou úctu.
O hrdinské obraně Leningradu bylo toho napsáno mnoho.
Přesto se mi

275
 zdá, že o Leningradu za války, stejně jako o všech našich
hrdinných městech by měla být napsána zvláštní série knih –
epopejí, bohatě ilustrovaných a krásně vydaných, založených v
první řadě na faktologickém, dokumentárním materiálu, napsaných
upřímně a pravdivě. Jsou různá města: přátelská, satelitní atd. Ale
hrdinských měst není tolik, a jsou v naší sovětské zemi.
Myslím, že každý obyvatel Leningradu, Moskvy nebo
Sevastopolu by našel doma místo pro takovou knihu, kterou by
četli naše děti a vnukové a z níž by se možná učili ve školách; jen
ať mládež v obrazech hrdinů pozná své otce a matky, ať vidí, že
tam, kde jsou nové čtvrti, náměstí a široké třídy, byly krví
skropené ulice a uličky, rozbořené zdi a rozervaná země, z níž byl
vyhnán silný a krutý nepřítel.
To by se mělo udělat, dokud jsou živi pamětníci a účastníci
těchto hrdinských bojů, dokud je vše na dosah.
A je-li pravda, že z tváře země je nutno co nejrychleji
odstraňovat následky války a ničení a nekalit jimi život těm, kdo
žijí, je stejně nutno předávat dalším generacím tvář i ducha naší
hrdinské doby.

276
 XII

BITVA O MOSKVU

Dne 5. října 1941 bylo oznámeno z hlavního stanu: „S velitelem

frontu bude hovořit přímou linkou soudruh Stalin.“ Z hovorny štábu
Leningradského frontu jsem dálnopisem oznámil do hlavního stanu:
„U aparátu Žukov.“ Hlavní stan odpověděl: „Čekejte.“
Neuplynuly ani dvě minuty a obsluha dálnopisu hlavního stanu
hlásila:
„Je tady soudruh Stalin.
J. V. Stalin:
Zdravím vás.
G. K. Žukov:
Budte zdráv!
J. V. Stalin:
Mám k vám jenom jednu otázku: můžete sednout do letadla a
přiletět do Moskvy? Vzhledem ke komplikaci situace na levém
křídle Záložního frontu v prostoru Juchnova by se hlavní stan chtěl
s vámi poradit o nutných opatřeních. Dejte se zastupovat kýmkoli,
třeba Chozinem.
G. K. Žukov:
Dovolte mi odletět brzy ráno 6. října. J. V. Stalin:
Dobře. Zítra ve dne vás čekáme v Moskvě.“
Přesto však vzhledem k některým důležitým okolnostem na
úseku 54. armády, jíž v té době velel G. I. Kulik, jsem 6. října ráno
odletět nemohl a s povolením vrchního velitele byl můj odlet
přeložen na 7. října.
Večer 6. října znovu volal do Leningradu Stalin.
„Jaká je u vás situace? Co nového podniká nepřítel?“ zeptal se.
„Němci polevili v náporu,“ hlásil jsem. „Podle údajů zajatců
utrpěla jejich vojska v zářijových bojích těžké ztráty a u Leningradu
přecházejí do obrany. Nepřítel nyní dělostřelecky ostřeluje město a
letecky je bombarduje. Náš letecký průzkum zjistil velký pohyb
motorizovaných, mechanizovaných a tankových kolon nepřítele z
prostoru Leningradu na jih. Zřejmě se přesunují na moskevský
směr.“
Po objasnění situace v Kulikově armádě jsem se otázal vrchního
velitele, zda platí ustanovení o letu do Moskvy.
„Ponechte místo sebe náčelníka štábu frontu generála Chozina
nebo Feduninského,“ opakoval Stalin, ,,a sám leťte do Moskvy.“
Rozloučil jsem se s členy vojenské rady Leningradského frontu
A. A. Ždanovem, A. A. Kuzněcovem, T. F. Stykovém, J. F.
Kapustinem a N. V. Soloyjovem, s nimiž jsme za kritických dnů
obrany Leningradu zvláště svorně pracovali, a odletěl jsem do
Moskvy. V souvislosti s tím, že generál M. S. Chozin musel být
urychleně poslán k armádě generála G. I. Kulika, předal jsem
dočasné velení Leningradského frontu generálu I. I. Feduninskému.
 Do Moskvy jsem přiletěl 7. října. Přijal mne náčelník osobní
stráže J. V. Stalina. Oznámil, že Stalin má chřipku a pracuje v bytě.
Tam jsme se také okamžitě vydali.
V odpověd na můj pozdrav Stalin kývl hlavou, zavolal mne k
mapě a řekl:
„Podívejte se. Tady nám vznikla velmi těžká situace. Ze
Západního frontu nemohu dostat pořádné hlášení o skutečném stavu
věcí. Nemůžeme se rozhodnout, jestliže nevíme, kde a v jakém
uskupení útočí nepřítel a v jakém stavu jsou naše vojska. Jeďte
ihned do štábu Západního frontu, důkladně se seznamte se situací a
kdykoli mně odtamtud zavolejte. Budu čekat.“
Neprodleně jsem navštívil náčelníka generálního štábu B. M.
Šapošni-kova.
„Právě volal vrchní velitel,“ řekl, „a nařídil, abychom vám
připravili mapu západního směru. Hned to bude. Velitelství
Západního frontu je tam, kde byl štáb Záložního frontu v srpnu,
když jste řídil operaci, jejímž cílem byla likvidace nepřítele v
prostoru Jelni.“
Zatímco jsme čekali na mapu, Boris Michajlovič mne pohostil
silným čajem. Řekl, že je nanejvýš unaven. Opravdu, vypadal velmi
špatně. Od Šapošnikova jsem jel do štábu Západního frontu.
Cestou jsem se při světle kapesní svítilny seznamoval se situací
na frontě a s činností obou stran. Chtělo se mi spát, a abych zahnal
dřímotu, musel jsem občas zastavit vůz a trochu se proběhnout.
Do štábu Západního frontu jsem přijel již v noci. Dozorčí
důstojník hlásil, že celé vedení se radí u velitele. V místnosti
velitele bylo pološero, hořely tu jen stearínové svíčky. U stolu
seděli I. S. Konev, V. D. Sokolovskij, N. A. Bulganin a G. K.
Malandin. Všichni vypadali přepracovaně. Řekl jsem, že jsem přijel
z příkazu vrchního velitele seznámit se se situací a telefonicky mu
odtud referovat.
To, co mohl říci o posledních událostech náčelník operačního
oddělení štábu frontu generálporučík Malandin, částečně doplnilo a
zpřesnilo již známá fakta.
Co se vlastně dělo na západním směru?
Na začátku útoku německých fašistických vojsk na
moskevském směru bránily vzdálené přístupové cesty k hlavnímu
městu tři naše fronty: Západní (pod velením generálplukovníka I. S.
Koněva), Záložní (pod velením maršála Sovětského svazu S. M.
Budonného) a Brjanský (pod velením generálporučíka A. I.
Jeremenka). V jejich stavu bylo koncem září celkem asi 800 000
vojáků, 782 tanků, 6808 děl a minometů a 545 letadel. Největší
počet sil a prostředků měl Západní front.
Nepřítel, jenž přemístil své síly na moskevský směr, převyšoval
všechny naše tři fronty dohromady v pěchotě l,25krát, v počtu
tanků 2,2krát, v dělech a minometech 2,lkrát a v letadlech l,7krát.
Útok německých vojsk začal 30. září úderem Guderianovy
tankové skupiny a 2. německé armády na vojska Brjanského frontu
na úseku Žukov-ka-Šostka. Dne 2. října zasadil nepřítel mohutné
údery vojskům Západního a Záložního frontu. Zvlášť silné údery
byly vedeny z prostoru na sever od Duchovščiny a na východ od
Roslavlu. Nepříteli se podařilo prolomit obranu našich vojsk.
Nepřátelská úderná uskupení rychle postupovala vpřed a
obchvacovala od jihu i ze severu celé vjazemské uskupení vojsk
Západního a Záložního frontu.
Nanejvýš těžká situace vznikla i na jih od Brjanska, kde se 3. a
13. armáda Brjanského frontu octly v nebezpečí obklíčení. Aniž

278
narazila na vážný odpor, Guderianova vojska zamířila k Orlu, kde
jsme neměli dostatek sil k odražení útoku. Dne 3. října Němci Orel
obsadili. Brjanský front byl rozťat. Jeho vojska se ztrátami
ustupovala v bojích na východ. Hrozivá situace vznikla i na tulském
směru.
Na rozkaz velitele Západního frontu generálplukovníka Koněva
byl zasazen protiúder severnímu uskupení nepřátelských vojsk,
provádějícímu obchvat. Bohužel, tento protiúder nebyl úspěšný. Na
sklonku 6. října byla značná část vojsk Západního i Záložního
frontu na západ od Vjazmy obklíčena.
Z rozhovoru ve štábu Západního frontu a z rozboru situace jsem
nabyl dojmu, že katastrofu v prostoru Vjazmy bylo možno odvrátit.
Bez ohledu na to, že nás nepřítel převyšoval počtem i technikou,
naše vojska se mohla vyhnout obklíčení. K tomu bylo nutné v pravý
čas a přesněji stanovit směr
 hlavních úderů nepřítele a soustředit proti nim hlavní síly i
prostředky z pasivních úseků. To uděláno nebylo a obrana našich
frontů nevydržela soustředěné údery nepřítele. Objevily se
otevřené trhliny, které nebylo čím zakrýt, protože velení nemělo
žádné zálohy.
Dne 8. října ve 2.30 hod. v noci jsem zavolal Stalinovi. Ještě
pracoval. Podal jsem hlášení o situaci u Západního frontu a řekl
jsem:
„Největší nebezpečí nyní hrozí pro nedostatek sil na možajské
linii. Nepřátelská tanková vojska se tak mohou nenadále objevit
před Moskvou. Je nutno rychleji stahovat vojska, odkud je to jen
možné, na možajskou obrannou čáru.“
Stalin se zeptal:
„Kde se v současné době nachází 19. a 20. armáda a Boldinova
skupina Západního frontu a kde 24. a 32. armáda Záložního
frontu?“
„V obklíčení na západ a severozápad od Vjazmy,“ odpověděl
jsem.
„Co hodláte dělat?“
„Pojedu okamžitě k Budonnému.“
„A vy víte, kde je štáb Budonného?“
„Budu ho hledat někde v prostoru Malojaroslavce.“
„Dobře, jeďte k Budonnému a okamžitě mi odtamtud
zavolejte.“
Drobně pršelo, po zemi se válela hustá mlha a viditelnost byla
špatná. Ráno 8. října, když jsme přijížděli k zastávce Obninskoje
(105 km od Moskvy), viděli jsme dva spojaře, jak táhnou kabel
směrem od mostu přes řeku Protvu. Zeptal jsem se:
„Kam táhnete to spojení, soudruzi?“
„Tam, kam máme příkaz,“ odpověděl vysoký voják, aniž nám
věnoval pozornost.
Musel jsem uvést své jméno a říci, že hledáme štáb Záložního
frontu a S. M. Budonného. Týž voják se postavil do pozoru a
odpověděl:
„Promiňte, soudruhu armádní generále, neznáme vás osobně, a
proto jsme tak odpověděli. Štáb frontu jste už přejel. Byl sem
přemístěn před dvěma hodinami a je teď v domcích v lese, tamhle
nahoře. Stráž vám tam ukáže, kam máte jet.“
Vůz se otočil. Zanedlouho jsem seděl v místnosti představitele
hlavního stanu armádního komisaře 1. stupně L. Z. Mechlise, u
něhož byl přítomen náčelník štábu frontu generálmajor A. F.
Anisov. Mechlis mluvil do telefonu a někomu něco důtklivě
vytýkal.
Na otázku, kde je velitel, náčelník štábu odpověděl:
„Nevíme, přes den byl u 43. armády. Bojím se, aby se Semjonu
Mi-chajloviči nestalo něco zlého.“

280
 „A podnikli jste už něco k jeho hledání?“
„Ano, poslali jsme styčné důstojníky, ale ještě se nevrátili.“
Mechlis se obrátil ke mně a zeptal se:
„Jaké úkoly nám nesete?“
„Přijel jsem jako člen hlavního stanu z rozkazu vrchního velitele
seznámit se se vzniklou situací,“ odpověděl jsem.
„Tady vidíte, do jaké situace jsme se dostali,“ řekl Mechlis.
„Ted se snažím dát dohromady ty, co neorganizovaně ustupují. Na
shromaždištích budeme doplňovat výzbroj a formovat z nich nové
útvary.“
Z rozhovoru s Mechlisem a Anisovem jsem se dozvěděl velmi
málo konkrétních fakt o situaci vojsk Záložního frontu a o nepříteli.
Sedl jsem do vozu a jel jsem směrem k Juchnovu doufaje, že přímo
na místě si budu moci spíše vyjasnit situaci.
Když jsem přejížděl Prorvu, vzpomněl jsem si na své dětství.
Celou krajinu v tomto místě jsem dobře znal, protože jsem ji za
mladých let křížem krážem prochodil. Asi deset kilometrů od
Obninského, kde byl štáb Záložního frontu, je moje rodná vesnice
Strelkovka. Ted tam zůstala matka, sestra a její čtyři děti. Jak se jim
vede? Co kdybych k nim zajel? Ne, nejde to, čas to nedovoluje. Co
s nimi bude, jestli sem přijdou fašisté? Co udělají s mými
nejbližšími, jestliže se dozvědí, že jsou příbuzní armádního
generála Žukova? Určitě je zastřelí. Při první příležitosti je budu
muset převézt k sobě do Moskvy.‘
Za čtrnáct dní Strelkovku a celý ugodskozavodský okres
obsadila německá vojska. Avšak moji krajané zbytečně nemámili
čas. Zorganizovali velký partyzánský oddíl, v jehož čele byl
odvážný bojovník za vlast, zkušený organizátor, komsomolec
Viktor Karasev, a komisařem byl tajemník ugodskozavodského
okresního výboru KSSS Alexandr Kurbatov. V témž oddíle byl
odvážný lidový mstitel, předseda ugodskozavodského okresního
výkonného výboru Michail Alexejevič Gurjanov.
Ugodskozavodský partyzánský oddíl odvážně napadal štáby,
týlová zařízení a jednotky německých vojsk. Za jednoho takového
nočního přepadu byl zničen velký týlový štáb německého sboru.
V listopadu 1941 komunistu Michaila Alexejeviče Gurjanova
Němci chytili, surově ho zbili a oběsili. Do dnešního dne moji
krajané s láskou opatrují hrob neohroženého hrdiny.
Potom na ústupu Němci spálili Strelkovku a celou řadu dalších
vesnic, shořel i dům mé matky. Naštěstí se mi podařilo ji odvézt.
Ugodskozavodský okres osvobozovala 17. střelecká divize generála
D. M. Selezňova a další svazky 49. armády. Tam, kde v roce 1941
byl štáb Záložního frontu a potom štáb Západního
frontu, na místě vesnice Pjatkino (kterou na ústupu německá
vojska rovněž spálila), vzniklo po válce město Obninsk. Je známo
daleko za hranicemi naší země: byla zde postavena první atomová
elektrárna. V současné době je Obninsk velkým vědeckým
střediskem. Vraťme se však k událostem té doby.
Jel jsem až do středu Malojaroslavce a nepotkal jsem živou
duši. Město se zdálo být opuštěné. Před budovou okresního
výkonného výboru jsem viděl dva osobní automobily.
„Čí jsou to vozy?“ zeptal jsem se, když jsem probudil šoféra.
„Semjona Michajloviče Budonného, soudruhu armádní
generále.“
„Kde je Semjon Michajlovič?“
„V budově okresního výkonného výboru.“
„Jste tady už dlouho?“
„Asi tři hodiny.“
Vešel jsem do budovy okresního výboru a uviděl jsem
Budonného, jak stojí zamyšleně nad mapou.

281
 Se Semjonem Michajlovičem jsme se vřele pozdravili. Bylo
vidět, že v těchto těžkých dnech mnoho prožil.
„Odkud jedeš?“ zeptal se Budonnyj.
„Od Koněva.“
„Tak jak to u něho vypadá? Již více než dva dny a dvě noci s
ním nemám žádné spojení. Včera jsem byl ve štábu 43. armády a
štáb frontu se v mé nepřítomnosti přemístil, a já ted nevím, kde je.“
„Našel jsem ho na 105. kilometru od Moskvy v lese nalevo za
železničním mostem přes Prorvu. Čekají tam na tebe. Značná část
sil Západního frontu se bohužel dostala do obklíčení.“
„My na tom nejsme o nic lépe,“ řekl Budonnyj, „24. a 32.
armáda je odříznuta. Včera jsem sám div nepadl do rukou nepřítele
mezi Juchnovem a Vjazmou. Směrem na Vjazmu jely velké
tankové a motorizované kolony, zřejmě aby obešly město od
východu.“
„Kdo má v rukou Juchnov?“
„Nevím. Na řece Ugře byly asi dva pěší pluky, ale bez
dělostřelectva. Myslím, že Juchnov má v rukou nepřítel.“
„A kdo chrání cestu od Juchnova k Malojaroslavci?“
„Když jsem sem jel, kromě tří milicionářů v Medyni jsem
nikoho nepotkal. Místní orgány z Medyně odešly.“
„Jed do štábu frontu,“ řekl jsem Semjonu Michajloviči,
„prozkoumej situaci a podej o ní hlášení hlavnímu stanu, a já
pojedu do prostoru Juchnova. Referuj vrchnímu veliteli o našem
setkání a řekni, že jsem odjel do Kalugy. Je třeba zjistit, co se tam
děje.“
Když jsem přijel do Medyně, skutečně jsem tam nikoho nenašel.
Jenom jakási stará žena něco hledala v rozvalinách domu zničeného
bombou.
„Babičko, co tu hledáte?“ zeptal jsem se.
Zvedla hlavu. Široce rozevřené, těkavé oči se na mne tupě
dívaly. „Co je vám, babičko?“
Aniž odpověděla, začala znovu kopat. Odkudsi z rozvalin se
vynořila jiná žena s pytlem do poloviny naplněným nějakými
věcmi.
„Neptejte se jí. Ze samého hoře se pomátla. Předevčírem
provedli Němci nálet na město. Shazovali pumy a stříleli z letadel.
Tahle žena žila s vnoučaty v tomto domě. V době náletu stála u
studny a nabírala vodu, když jí právě před očima spadla na dům
puma. Děti zahynuly. Náš dům je taky rozbořen. Musíme rychle
odejít, tak tady hledám v troskách, možná že najdu nějakou obuv a
šatstvo.“
Po tvářích jí stékaly slzy.
S těžkým srdcem jsem se vydal k Juchnovu. Chvílemi bylo
nutno zpomalit jízdu a pozorně se rozhlížet, abychom nevjeli k
Němcům.
Po deseti až dvanácti kilometrech mne najednou v lese zastavili
ozbrojení vojáci v kombinézách a přilbách tankistů. Jeden z nich
přistoupil k autu.
„Dále jet nemůžete,“ řekl. „Kdo jste?“ Řekl jsem své jméno a na
oplátku se zeptal, kde je jejich útvar. „Tady v lese, asi sto metrů
odsud je štáb tankové brigády.“
„Výborně. Dovedte mne do štábu brigády.“
Byl jsem rád, že zde byla tanková brigáda. Když mě spatřil,
povstal menší tankista v modré kombinéze s brýlemi na čapce.
Hned se mi zdálo, že jsem toho člověka někde viděl.
„Hlásí se velitel tankové brigády zálohy hlavního stanu
plukovník Trojickij.“
„Trojickij! To jsem opravdu nečekal, že vás tady potkám.“

282
 I. I. Trojického jsem si pamatoval z Chalchin-golu, kde v roce
1939 byl náčelníkem štábu 11. tankové brigády. Tato brigáda byla
postrachem Japonců.
„Taky jsem si nemyslel, že se tu s vámi setkám, soudruhu
armádní generále,“ řekl Trojickij. „Věděl jsem, že velíte
Leningradskému frontu, ale neslyšel jsem, že jste se odtamtud
vrátil.“
„Tak jak to u vás jde? Referujte. Především, kde je nepřítel?“
Plukovník Trojickij řekl:
„Nepřítel drží Juchnov. Jeho předsunuté útvary obsadily most
na řece Ugře. Poslal jsem průzkum do Kalugy. Ve městě nepřítel
ještě není, ale v prostoru Kalugy probíhají těžké boje. Je tam v akci
5. střelecká divize a některé útvary 43. armády, které ustoupily.
Tanková brigáda, které velím, je zálohou hlavního stanu. Jsem zde
již druhý den a nedostávám žádné instrukce.“
„Pošlete styčného důstojníka do štábu Záložního frontu do
prostoru zastávky Obninskoje za řekou Prorvou. Informujte o
situaci S. M. Budonného. Rozviňte část brigády a organizujte
obranu na směru k Medyni. Prostřednictvím štábu Záložního frontu
informujte generální štáb o pokynu, který jste ode mne dostal, a
řekněte, že jsem jel do Kalugy k 5. střelecké divizi.“
Později jsem se dozvěděl, že Němci obsadili most přes Ugru
teprve poté, co ho oddíl majora I. G. Starčaka, náčelníka výsadkové
služby Západního frontu, vyhodil do vzduchu.
Tento oddíl v počtu asi 400 vojáků byl postaven 4. října z jeho
osobní iniciativy, a to z řad pohraničníků, kteří se připravovali k
akcím v nepřátelském týlu.
Starčakův oddíl zaujal po vyhození mostu obranné postavení na
řece Ugře. Brzy mu přišel na pomoc oddíl frekventantů podolských
vojenských učilišť pod velením nadporučíka L. A. Mamčika a
kapitána J. S. Rossikova. Hrdinské akce těchto oddílů odrážely
pokusy nepřátelských vojsk násilně překročit Ugru a probít se k
Medyni.
Po pětidenním urputném boji zůstalo naživu málo vojáků, avšak
svou hrdinskou obětí zmařili plán na rychlé obsazení
Malojaroslavce a tak pomohli našim vojskům získat nezbytný čas k
organizaci obrany na přístupových cestách k Moskvě.
V prostoru Kalugy mě vyhledal styčný důstojník a předal mi
fonogram náčelníka generálního štábu, jímž mi vrchní velitel
přikazoval dostavit se 10. října do štábu Západního frontu.
V těch dnech tam pracovala komise Státního výboru obrany.
Brzy poté, co jsem se dostavil do štábu, jenž byl umístěn v
Krasnovi-dově, mě zavolali k telefonu. Volal Stalin.
„Hlavní stan se rozhodl jmenovat vás velitelem Západního
frontu. Konev zůstane vaším zástupcem. Nemáte námitky?“
„Nikoli, jaké mohu mít námitky! Myslím, že Koněvovi by se
mělo svěřit velení nad skupinou vojsk na kalininském směru. Tento
směr je příliš vzdálen a je tam třeba mít pomocné velení frontu.“
„Dobře,“ souhlasil Stalin. „Máte k dispozici zbývající jednotky
Záložního frontu, jednotky, které jsou na možajské čáře. Ujměte se
všeho co nejrychleji a jednejte.“
„Splním pokyny, ale žádám, aby byly včas přisunuty silnější
zálohy,

283
 jelikož v nejbližší době musíme očekávat, že úder hitlerovců na
Moskvu bude sílit.“
Posoudili jsme s Koněvem situaci a v první řadě jsme se rozhodli
přemístit štáb frontu do Alabina; Konev bral s sebou nutné prostředky
pro řízení, skupinu velitelů a odjel koordinovat činnost skupiny vojsk
na kali-ninský směr; vojenská rada frontu odjela do Možajskak veliteli
možajského opevněného prostoru plukovníku S. I. Bogdanovovi, aby
na místě posoudila situaci na tomto směru.
Štáb frontu odjel do Alabina a asi za dvě hodiny jsem s členem
vojenské rady N. A. Bulganinem byl v Možajsku. Bylo zde slyšet
dělostřeleckou palbu a výbuchy leteckých pum. Bogdanov hlásil, že
na přístupech k Bo-rodinu vede boj proti předsunutým
motorizovaným a tankovým útvarům nepřítele 32. střelecká divize
posílená dělostřelectvem a tanky. Velí jí plukovník V. I. Polosuchin,
velmi zkušený velitel. Na divizi je možno se spolehnout.
Dali jsme nutné pokyny Bogdanovovi a odjeli jsme do štábu
frontu. Jakmile se štáb dočasně rozmístil v táborových domcích,
okamžitě přistoupil k organizačním a operačním otázkám; čekala jej
velká práce.
Bylo nutno rychle vybudovat pevnou obranu na čáře
Volokolamsk-• Možajsk-Malojaroslavec-Kaluga, rozvinout obranu do
hloubky, postavit druhé sledy a zálohy frontu, aby s nimi bylo možno
manévrovat k posílení zranitelných úseků obrany. Bylo nutno
zorganizovat pozemní a letecký průzkum, pevné řízení vojsk frontu a
jejich materiálně technické zásobování. A co bylo nejdůležitější,
rozvinout stranickopolitickou práci, pozdvihnout morální stav vojáků
a upevnit jejich víru ve vlastní síly a v nevyhnutelnost porážky
nepřítele na přístupech k Moskvě.
Dnem i nocí pokračovala usilovná práce mezi vojáky. Lidé
doslova padali únavou a nedostatkem spánku, ale hnáni pocitem
osobní odpovědnosti za osud Moskvy, za osud vlasti, vykonávali,
podle pokynů strany nezměrnou práci k vybudování pevné obrany
vojsk frontu na přístupech k Moskvě.
V létě a na podzim 1941 schválil ústřední výbor strany, Státní
výbor obrany a vrchní velení řadu významných opatření k posílení
obrany hlavního města, vytvoření značných vojenských záloh a k
doplnění bojující armády novými útvary a svazky a bojovou
technikou. Byla podniknuta dodatečná opatření k zastavení nepřítele.
Ještě v noci na 7. října začal přesun vojsk ze zálohy hlavního stanu
a ze sousedních frontů na možajskou obrannou čáru. Přijelo sem 11
střeleckých divizí, 16 tankových brigád, více než 40 dělostřeleckých
pluků a řada dalších útvarů. Nově se formovaly 16., 5., 43. a 49.
armáda. V polovině října činil jejich početní stav 90 000 mužů.
Ovšem k vybudování jednolité a spolehlivé obrany tyto síly zjevně
nestačily. Avšak hlavní stan neměl tehdy větší možnosti a přesun
vojsk z Dálného východu a dalších vzdálených oblastí se pro řadu
příčin zdržoval. Proto jsme se především rozhodli obsadit
nejdůležitější směry: volokolamský, možajský, maloja-roslavecký a
kalužský. Na těchto směrech byly také soustředěny hlavní
dělostřelecké a protitankové prostředky.
Na volokolamský směr jsme poslali štáb a velitelství 16. armády v
čele s K. K. Rokossovským, A. A. Lobačovem a M. S. Malininem. Do
stavu 16. armády byly začleněny nové svazky vzhledem k tomu, že
její divize převedené k 20. armádě zůstaly v obklíčení na západ od
Vjazmy. 5. armáda pod velením generálmajora D. D. Leljušenka
(později, když byl raněn, ujal se velení armády generál L. A.
Govorov) se soustředila na možajském směru, 43. armáda pod
velením generálmajora K. D. Golubeva na malo-jaroslaveckém směru
a 49. armáda pod velením generálporučíka I. G. Za-charkina na
kalužském směru.
 Všechny tyto velitele jsme dobře znali jako zkušené vojevůdce a
plně jsme jim důvěřovali. Věděli jsme, že se svěřenými vojsky udělají
všechno, aby nepustili nepřítele k Moskvě.
Musím se také zmínit o dobře organizované práci štábu frontu
vedeného generálporučíkem V. D. Sokolovským, náčelníkem
operačního oddělení generálporučíkem G. K. Malandinem, jakož i o
energickém úsilí o zabezpečení spolehlivého spojení s vojsky‘ frontu
ze strany velitele spojovacích vojsk frontu generálmajora N. D.
Psurceva.
V týlu vojsk prvního sledu Západního frontu probíhaly rozsáhlé
ženijní práce na rozvinutí obrany do hloubky a budovaly se
protitankové rajóny na těch směrech, kde hrozilo nebezpečí útoku
tanků. Na nej důležitější směry byly přisunuty zálohy frontu.
Štáb frontu se brzy přemístil do Perchuškova. Odtud bylo nataženo
telefonní a telegrafické vedení k pozemním a leteckým silám frontu.
Rovněž sem bylo nataženo vedení z hlavního stanu vrchního velení.
Tak ve skutečnosti znovu vznikal Západní front, jenž měl splnit
historické poslání – obranu Moskvy.
Pod vedením svého ústředního výboru rozvinula strana rozsáhlou
práci k objasnění vzniklé těžké situace a bezprostředního nebezpečí
hrozícího Moskvě. Ústřední výbor vyzval sovětský lid, aby se ctí
splnil svou povinnost vůči vlasti a nedovolil nepříteli proniknout k
Moskvě.
V té době stále ještě statečně bojovala v týlu nepřítele, v prostoru
na západ od Vjazmy, naše obklíčená vojska, jež se snažila probít se a
spojit se s útvary Rudé armády. Avšak jejich snahy byly neúspěšné.
Velení frontu a hlavní stan pomáhaly obklíčeným vojskům
bombardováním německých bojových sestav. Kromě toho letadla
shazovala potraviny a střelivo. Více však tehdy front a hlavní stan pro
obklíčená vojska udělat nemohly, protože neměly k dispozici ani síly,
ani prostředky.
Když se vojska octla v týlu nepřítele, nesložila zbraně, ale
pokračovala ve statečném boji, jímž poutala hlavní síly nepřítele a
nedovolovala mu rozvinout útok na Moskvu.
Dvakrát, 10. a 12. října, jsme velitelům obklíčených vojsk poslali
radio-gram, jenž obsahoval stručnou informaci o nepříteli a ukládal
jim prolomit obklíčení; tato operace byla svěřena veliteli 19. armády
generálu M. F. Lu-kinovi. Měli okamžitě oznámit plán průlomu a
uskupení vojsk a sdělit, na který úsek je třeba poslat pomoc
frontového letectva. Avšak ani na jeden radiogram jsme nedostali
odpověd; nejspíš došly obklíčeným už pozdě. Zřejmě se rozpadlo
řízení a vojskům se dařilo probíjet se z obklíčení pouze v jednotlivých
skupinách.
Bývalý velitel 45. jezdecké divize Andrej Trofimovič Stučenko mi
později vyprávěl:
„Když jsme se se zbytky divizí probíjeli z obklíčení, abychom se
spojili s frontem, všude, kde to jen bylo možné, jsme ničili hitlerovce,
kterých jsme celkem pobili nejeden tisíc. V polovině října nebylo dne,
kdy bychom se tvrdě nestřetávali s nepřítelem. V těchto bojích
zahynulo mnoho skvělých vojáků, velitelů i politických pracovníků.“
S velkým dojetím hovořil Andrej Trofimovič o hrdinské smrti
divizního komisaře A. G. Poljochina, který nehledě na smrtelné
nebezpečí se sám postavil do čela průzkumné skupiny:
„Přesto, že většina vojáků divize zahynula, ti, kdo přežili, bojovali
s jediným cílem: co nejrychleji se spojit s vojsky frontu a spolu s nimi
bojovat o Moskvu. Nejšťastnějším dnem byl ten, kdy jsme se po
vymanění z obklíčení opět zapojili do řad vojsk frontu, abychom čelili
hluboko proniknuvšímu nepříteli…“
Díky odvaze a houževnatosti, kterou projevila naše vojska bojující
v obklíčení v prostoru Vjazmy, jsme získali drahocenný čas k

285
zorganizování obrany na možajské čáře. Oběti, jež utrpěla vojska
obklíčeného uskupení, nebyly marné. Hrdinství sovětských vojáků
bojujících u Vjazmy, kteří významně přispěli k celkovému úkolu
obrany Moskvy, ještě čeká na literární zpracování.
Dne 13. října začaly urputné boje na všech operačně důležitých
směrech vedoucích k Moskvě. Byly to strašné dny.
Ústřední výbor strany a Státní výbor obrany se rozhodly
neprodleně evakuovat z Moskvy do Kujbyševa část ústředních úřadů a
celý diplomatický sbor, a rovněž odvézt z hlavního města zvlášť
významné a cenné státní hodnoty.
Bombardování Moskvy každým dnem sílilo. Letecký poplach byl
vyhlašován téměř každou noc. Avšak v té době strana již vykonala
velkou práci na posílení místní protiletecké obrany. Při plnění
červencových usnesení vlády a Státního výboru obrany se milióny
občanů aktivně školily v protiletecké obraně. A tak Moskvanům už
nepřipadaly zápalné pumy tak hrozné.
Vrchní velení soustředilo v prostoru Moskvy mohutné skupiny
stíhacího, bitevního a bombardovacího letectva, které byly vytvořeny
na podzim a byly mu přímo podřízeny.
Od 20. října Státní výbor obrany vyhlásil v Moskvě a v přilehlých
okresech stav obležení. U všech vojsk bránících hlavní město byl
zaveden nejpřísnější řád. Proti každému vážnému porušení disciplíny
byla činěna rozhodná opatření. Obyvatelé Moskvy odrazili panikáře,
kteří vlastně pomáhali nepříteli.
Sovětské hlavní město stálo směle tváří v tvář blížícímu se
nebezpečí. Mocně apelující výzvy ústředního a moskevského výboru
strany, vyzývající k uhájení sovětského hlavního města a k porážce
nepřítele, chápal každý Moskvan, každý voják a všichni sovětští lidé.
Tyto výzvy se setkaly s hlubokou odezvou v jejich srdcích. Moskvané
přeměnili hlavní město a přístupy k němu v nedobytnou pevnost. Pro
případ, že by nepřátelské útvary pronikly k městu, moskevští pracující
postavili a ozbrojili stovky oddílů, bojových družin a skupiny
tankových stíhačů. Asi 100 000 obyvatel Moskvy procházelo bojovou
přípravou bez přerušení zaměstnání. Během bitvy o Moskvu byli
začleňováni do vojenských útvarů. Všestranná činnost komunistů z
Moskvy a celé Moskevské oblasti, kteří sjednotili pracující k obraně
hlavního města před zuřivým nepřítelem, vyústila v hrdinskou epopej.
Z iniciativy Moskvanů se již během prvních měsíců války
zformovalo 12 divizí lidobrany. Na vojenské úřady a stranické
organizace stále přicházely tisíce žádostí občanů o vyslání na frontu.
Do dobrovolnických divizí lidobrany vstupovali odborníci
nejrůznějších mírových povolání – dělníci, inženýři, technici, vědci a
umělci. Samozřejmě, zdaleka ne všichni měli vojenské návyky.
Vojenská služba byla pro ně nová věc a mnohému se museli učit
teprve během boje.
Ale něčím společným se přece jen vyznačovali: vlastenectvím,
neochvějnou vytrvalostí a vírou ve vítězství. Cožpak to byla náhoda,
že z dobrovolnických jednotek postavených pod vedením stranických
organizací v mnohých městech vznikly výborné bojové svazky,
jakmile načerpaly bojové zkušenosti?
Příslušníci lidobrany tvořili jádro mnoha zvláštních jednotek
průzkumníků, lyžařů a aktivně působili v partyzánských oddílech.
Statisíce Moskvanů ve dne v noci pracovaly při budování obranných
čar tvořících pás kolem hlavního města.
V odpověd na výzvu ÚV VKS (b) odešly tisíce komunistů a
komsomolců z Moskvy a dalších měst na frontu jako političtí
pracovníci, kteří svým příkladem zvyšovali bojeschopnost vojsk.
Vojenská rada Západního frontu se v těžkých říjnových dnech
obrátila k vojskům s výzvou, v níž se pravilo:
 „Soudruzi! Ve strašné hodině nebezpečí pro náš stát život každého
vojáka náleží vlasti. Od každého z nás vlast žádá nejvyšší vypětí sil,
odvahu, hrdinství a vytrvalost. Vlast nás vyzývá, abychom se stali
nepřemožitelnou hradbou a zastavili fašistické hordy na jejich cestě k
rodné Moskvě. Nyní víc než kdy jindy je třeba bdělosti, železné
kázně, organi-zovanosti, rozhodnosti v jednání a pevné vůle k
vítězství, jakož i připravenosti k sebeobětování.“
Blížily se rozhodující události.
V souvislosti s tím, že obrannou čáru Volokolamsk-Možajsk-
Malo-jaroslavec-Serpuchov držely doposud slabé síly a na některých
místech ji už obsadil nepřítel, vojenská rada frontu, aby zabránila
průlomu k Moskvě, stanovila jako hlavní obrannou čáru linii Novo-
Zavidovskij– Klin-Isterská vodní nádrž-Istra-Krasnaja Pachra-
Serpuchov-Ale-xin.1
Vzhledem ke značné délce fronty a obtížím vzniklým v řízení
vojsk kalininského uskupení nařídil na žádost vojenské rady frontu 17.
října hlavní stan vyčlenit 22., 29., 30. a 31. armádu ze stavu
Západního frontu a spojit je pod velením znovu se formujícího
Kalininského frontu. Velitelem Kalininského frontu byl ustanoven
generálplukovník I. S. Konev, členem vojenské rady sborový komisař
D. S. Leonov a náčelníkem štábu generálmajor 1.1. Ivanov. Vytvoření
Kalininského frontu zkrátilo obranné pásmo Západního frontu a
usnadnilo řízení vojsk.
Brjanský front, v jehož čele stál generálporučík A. I. Jeremenko,
byl rovněž v krajně těžké situaci. Většina vojsk frontu byla obklíčena
a těžce se probojovávala na východ. Hrdinským úsilím se jim přesto
23. října podařilo dostat se z obklíčení. Předsunuté útvary
Guderianovy armády pronásledovaly zbytky vojsk Brjanského frontu
a 29. října dorazily k Tule.
1 Archív MO SSSR, f. 208, inv. 2511, sp. 1048.
Do 10. listopadu 1941 Tula náležela k pásmu Brjanského frontu.
Jakmile německá vojska obsadila Orel, vyrazila na Tulu. V té době
zde kromě formujících se týlových zařízení 50. armády nebyla vojska
schopná bránit město. Avšak v druhé polovině října do prostoru Tuly
ustupovaly tři silně oslabené střelecké divize. V těchto svazcích bylo v
každém 500-1500 vojáků a v dělostřeleckém pluku zůstala pouze čtyři
děla. Ustupující útvary byly na nejvyšší míru vyčerpány.
Obyvatelé Tuly poskytovali našim vojskům velkou pomoc tím, že
pohotově šili výstroj, opravovali zbraně a bojovou techniku. Pod
vedením stranických organizací ve městě snažili se celé dny a noci
uvést naše útvary do bojeschopného stavu.
Výbor obrany města, v jehož čele stál tajemník oblastního výboru
strany Vasilij Gavrilovič Žavoronkov, dokázal v krátké době
zformovat a ozbrojit dělnické oddíly. Spolu s útvary 50. armády
Brjanského frontu bojovaly statečně na blízkých přístupových cestách
k Tule a nepustily nepřítele do města.
Zvlášť velkou vytrvalost a odvahu prokázal tulský dělnický pluk v
čele s kapitánem A. P. Gorškovem a komisařem G. A. Agejevem.
Tento pluk zaujal spolu s ustupujícími útvary obrannou čáru v
prostoru Kosé Gory. Proti německým tankům na přístupových cestách
k městu využil velitel obrany tulského bojového úseku generál V. S.
Popov protiletadlového pluku. Útvary tulského bojového úseku
bojovaly s nepřítelem neobyčejně statečně.
Útok útvarů Guderianovy armády ze 30. října obránci tulského
bojového úseku odrazili, přičemž způsobili nepříteli velké ztráty.
Guderian počítal s tím, že obsadí Tulu z chodu (tak jako obsadil Orel),
a pak obejde Moskvu z jihu. Ale to se mu v říjnu nepodařilo.
Dne 10. listopadu hlavní stan rozhodl svěřit obranu Tuly
Západnímu frontu. Brjanský front byl rozpuštěn. Obranné pásmo
Západního frontu se znovu značně zvětšilo.

287
 I když se nepřítel během listopadu 1941 sebevíce snažil dobýt
Tulu a tak si otevřít cestu na Moskvu z jihu, úspěchu nedosáhl. Město
stálo jako nepřístupná pevnost. Tula svázala ruce i nohy celému
uskupení na pravém křídle německých vojsk. Nepřítel se tedy rozhodl
Tulu obejít, to ho však donutilo roztáhnout své uskupení. Následkem
toho vojska Guderianovy armády ztratila operačně taktickou hustotu.
V porážce německých vojsk u Moskvy Tula a její obyvatelé hráli
významnou úlohu.
Myslím, že není nutné, abych znovu líčil celý sled bojových akcí,
neboť již byl nejednou podrobně popsán v mnoha historických
pracích. Je znám
289
 i výsledek říjnových obranných bojů u Moskvy. Za celý měsíc
úporných, krvavých bojů se německým fašistickým vojskům
podařilo postoupit všehovšudy o 230-250 kilometrů. Stejně však
plán hitlerovského velení, jenž počítal s dobytím Moskvy v
polovině října, byl zmařen, síly nepřítele byly vážně vyčerpány a
jeho úderná uskupení se roztáhla.
Každým dnem německý útok ztrácel stále více na síle a koncem
října byl zastaven na čáře Turginovo-Volokolamsk-Dorochovo-
Naro-Fominsk, na západ od Serpuchova a Alexina. V té době se již
v prostoru Kalinina stabilizovala obrana vojsk Kalininského frontu.
Není možné jmenovat všechny hrdiny, kteří se vyznamenali v
říjnu 1941 při obraně hlavního města. Nejen jednotliví vojáci, ale i
celé svazky si získali bojovou slávu hrdinskými činy ve jménu
vlasti. Takové útvary a svazky byly na všech bojových úsecích.
Na volokolamském směru, kde útočil 5. armádní sbor nepřítele
a později ještě dva další motorizované sbory, se statečně bránily
jednotky opevněných prostorů. Vytrvalý odpor nepříteli zde kladly
útvary znovu postavené 16. armády. Zejména se vyznamenala
střelecká divize pod velením generálmajora I. V. Panfilova, která
byla přeměněna na 8. gardovou divizi. Statečně zde bojoval pluk
frekventantů vojenských učilišť pod velením plukovníka I. S.
Mladěnceva. Jeho akce podporovaly tři protitankové dělostřelecké
pluky.
Na možajském směru zvlášť úporně bojovala proti 40.
motorizovanému sboru nepřítele, posílenému velkou skupinou
tanků a letectva, 32. střelecká divize plukovníka V. I. Polosuchina.
Téměř 130 let po Napoleonově tažení musela tato divize zkřížit
zbraně s nepřítelem na Borodinském poli – na temže poli, které se
už dávno stalo pro národ posvátným místem, nesmrtelným
památníkem ruské vojenské slávy. Vojáci 32. střelecké divize tuto
slávu neposkvrnili, ale znásobili ji.
Na malojaroslaveckém směru útočily nepřátelské útvary 12.
armádního a 57. motorizovaného sboru. Na přístupových cestách k
Malojaroslavci hrdinsky bojovaly útvary 312. střelecké divize
plukovníka A. F. Naumova a frekventanti podolského pěchotního a
dělostřeleckého učiliště. V prostoru Medyně se na život a na smrt
bránili tankisté plukovníka Trojického, o němž jsem již mluvil. U
starého ruského města Borovská proslavili své bojové zástavy
vojáci a velitelé 110. střelecké divize a 151. motostřelecké brigády.
Ruku v ruce s nimi odvážně odráželi nápor nepřítele tankisté 127.
tankového praporu. Za cenu velkých ztrát nepřítel zatlačil naše
útvary k Protvě a potom k Naře, ale proniknout dále se mu už
nepodařilo.
Když hovoříme o hrdinských činech, nemíníme tím jenom
vojáky, velitele či politické pracovníky. To, čeho bylo dosaženo na
frontě v říjnu a potom v následujících bojích, bylo možné jedině
díky jednotě a celkovému úsilí sovětských vojsk, komunistů,
pracujících hlavního města a Moskevské oblasti, jež svorně
podporoval všechen lid naší země.
V této těžké době hlavní stan posílil Západní front o 33. armádu
pod velením generálporučíka M. G. Jefremova. Zaujala obranné
postavení v prostoru Naro-Fominska mezi 5. a 43. armádou. Na jih
od Naro-Fomin-ska na východním břehu Nary zaujala obranné
postavení 43. armáda, na čáře západně od Serpuchova – východně
od Tarusy a Alexina 49. armáda.
Jakmile se vojska frontu upevnila na této čáře, byla rozhodnuta
v plné zbroji uvítat protivníka. Za tři týdny říjnových bojů se vojáci
 Západního frontu mnohému naučili. V útvarech probíhala velká
výchovná stranicko-politická práce, jejímž základem bylo
popularizování nejlepších metod likvidace nepřítele, individuálního
a masového hrdinství a bojové udatnosti útvarů.
Chtěl bych zvlášť zdůraznit velkou úlohu, kterou měl v
systematické organizaci politické práce mezi vojsky náčelník
politické správy Západního frontu, skvělý komunista a neohrožený
voják, divizní komisař D. A. Les-těv. Po jeho smrti v listopadu
1941 stál v čele politické správy frontu V. J. Makarov, jenž rovněž
vykonal mnoho pro další posílení stranicko-politické práce mezi
vojsky.
Dne 1. listopadu 1941 jsem byl povolán do hlavního stanu. J. V.
Stalin řekl:
„Chtěli bychom uspořádat v Moskvě kromě slavnostního
zasedání u příležitosti výročí Října také vojenskou přehlídku. Co
myslíte, dovolí nám situace na frontě uskutečnit tyto oslavy ř“
Odpověděl jsem:
„V nejbližších dnech nepřítel nezahájí velký útok. V
předchozích bojích utrpěl vážné ztráty a nyní je nucen doplňovat a
přeskupovat vojska. Proti letectvu, jež bude jistě v akci, doporučuji
zesílit protileteckou obranu a přisunout k Moskvě naše stíhací
letectvo ze sousedních frontů.“
Jak je známo, v předvečer svátku bylo v hlavním městě, ve
dvoraně stanice metra Majakovskaja, uspořádáno slavnostní
zasedání na počest 24. výročí Velké říjnové socialistické revoluce a
7. listopadu se na Rudém náměstí konala tradiční vojenská
přehlídka. Přímo z Rudého náměstí odcházeli vojáci na frontu.
Tato událost sehrála velkou úlohu při upevnění morálního
ducha armády a sovětského lidu a měla též velký mezinárodní
význam. Ze Stalinových projevů opět zaznělo přesvědčení strany a
vlády o nevyhnutelné porážce okupantů.
Zatím na ohrožených úsecích byla budována hluboko členěná
protitanková obrana, vytvářely se protitankové opěrné body a
protitankové rajóny. Podle pokynů Státního výboru obrany a
hlavního stanu byla vojska doplňována mužstvem, zbraněmi,
střelivem, spojovacími, ženijními a materiálně technickými
prostředky, jež země dávala pro zabezpečení obránců Moskvy.
Ze svých záloh, jež se zformovaly ve vnitrozemí, posílal hlavní
stan k doplnění na frontu svazky střeleckých a tankových vojsk,
které front soustřeďoval na nejohroženějších směrech. Velká část
vojsk se soustředila na volokolamsko-klinském a isterském směru,
kde, jak jsme předpokládali, mělo dojít k hlavnímu úderu
tankových uskupení nepřítele. Zálohy se rovněž přesunovaly do
prostoru Tula-Serpuchov; zde byl očekáván opakovaný úder 2.
tankové a 4. polní armády. Od 1. do 15. listopadu byl Západní front
doplněn o 100 000 vojáků a důstojníků, 300 tanků a 2000 děl.
Jednou jsem měl dosti nepříjemný telefonický rozhovor s
vrchním velitelem.
„Jak se chová nepřítel?“ zeptal se Stalin.
„Dokončuje soustředění svých úderných uskupení a zřejmě
brzo přejde do útoku,“ odpověděl jsem. „A kde očekáváte hlavní
úder?“
„Silnější úder očekáváme z prostoru Volokolamska.
Guderianova armáda se zřejmě bude snažit obejít Tulu a udeří na
Kaširu.“
„Já a Šapošnikov jsme toho názoru, že je nutno znemožnit
připravované nepřátelské údery vlastními vstřícnými protiúdery.

291
Jeden protiúder je třeba zasadit v prostoru Volokolamska a druhý z
prostoru Serpuchova do boku 4. německé armády. Zřejmě se tam
formují velké síly k úderu na Moskvu.“
„A jakými silami zasadíme tyto protiúdery? Západní front nemá
volné síly. Nám stačí síly pouze k obraně.“
„V prostoru Volokolamska použijte svazky z pravého křídla
armády Rokossovského, tankovou divizi a Dovatorův jezdecký
sbor. V prostoru Serpuchova použijte Bělovův jezdecký sbor,
Getmanovu tankovou divizi a část sil 49. armády.“
„To ted není možné. Nemůžeme poslat poslední zálohy frontu
na protiúdery, jejichž úspěch je pochybný. Nebudeme mít čím
posílit obranu vojsk armád, až nepřítel přejde do útoku svými
údernými uskupeními.“
„Váš front má šest armád. Copak je to málo?“
„Vždyť obranná čára vojsk Západního frontu se prodloužila a s
ohyby činí v současné době víc než 600 km. Máme velmi málo
záloh v hloubce, zejména ve středu sestavy frontu.“
„Otázku protiúderů považujte za rozhodnutou. Plán oznamte
dnes večer,“ ukončil hovor nespokojeně Stalin.
Asi za 15 minut se u mne zastavil N. A. Bulganin a už mezi
dveřmi říkal:
„Tak jsem ted dostal co proto!“
„Za co ř“
„Stalin mi řekl: ‚Vy se tam s Žukovem začínáte dělat nějak moc
důležití. Ale my si i na vás došlápneme!‘ Vyzval mne, abych hned
šel k tobě a abychom okamžitě zorganizovali protiúdery.“
„Nu což, posad se, zavoláme Vasilije Daniloviče a uvědomíme
o tom velitele armád Rokossovského a Zacharkina.“
Asi za dvě hodiny vydal štáb frontu velitelům 16. a 49. armády
a velitelům svazků rozkaz k provedení protiúderů, o čemž jsme
podali hlášení hlavnímu stanu. Avšak tyto protiúdery, v nichž
ponejvíce účinkovala jízda, nepřinesly takové výsledky, jaké
očekával vrchní velitel. Nepřítel byl dostatečně silný a jeho útočné
nadšení ještě neopadlo.
Aby mohlo pokračovat v útoku na Moskvu, hitlerovské velení
přisunulo nové síly a k 15. listopadu soustředilo proti vojskům
Západního frontu 51 divizí (31 pěších, 13 tankových a 7
motorizovaných), všechny dobře vybavené mužstvem, tanky,
dělostřelectvem a bojovou technikou.1
Na volokolamsko-klinském a isterském směru byla soustředěna
3. a 4. tanková skupina nepřítele, sestávající ze sedmi tankových,
tří motorizovaných a tří pěších divizí.2 Podporovalo ji téměř 200
děl a silná letecká skupina.
Na tulsko-kaširském směru tvořil údernou skupinu
nepřátelských vojsk 24. a 47. motorizovaný sbor, 53. a 43. armádní
sbor (tj. celkem devět divizí, včetně čtyř tankových) a
motorizovaný pluk SS „Gross-deutschland“. Podporovala ji silná
letecká skupina.
4. německá polní armáda sestávající ze šesti armádních sborů se
rozvinula na zvenigorodském, kubineckém, narofominském,
podolském a serpuchovském směru. Zejména tato armáda měla
frontálními údery spoutat bránící se vojska Západního frontu,
oslabit je a potom zasadit úder ve středu frontu směrem na
Moskvu.
Tak tedy druhou etapu útoku na Moskvu podle plánu nesoucího
krycí název „Taifun“ německé velení zahájilo 15. listopadu úderem
na 30. armádu Kalininského frontu, která na jih od Volžské vodní
 nádrže měla velmi slabou obranu. Nepřítel současně zasadil úder
vojskům Západního frontu, zejména pravému křídlu 16. armády,
které se nacházelo na jih od řeky
1 Archiv MO SSSR, f. 208, inv. 2511, sp. 1029,1. 332. *
Tamtéž.
šoši. Pomocný úder byl zasazen v pásmu této armády, v
prostoru Těrja-jevy Slobody.
Proti 30. armádě vrhl nepřítel více než 300 tanků; na naší straně
bylo pouze 56 lehkých tanků se slabou výzbrojí. Obrana 30.
armády byla rychle prolomena.
Ráno 16. listopadu začala nepřátelská vojska rychle rozvíjet
útok na Klin. V tomto prostoru jsme neměli zálohy, protože z
příkazu hlavního stanu byly k zasazení protiúderů přesunuty do
prostoru Volokolamska, kde je pak vázal nepřítel.
Téhož dne německá fašistická vojska zasadila mocný úder v
prostoru Volokolamska. Na isterském směru útočily dvě tankové a
dvě pěší německé divize. Proti našim 150 lehkým tankům poslal
nepřítel 400 tanků střední velikosti. Došlo k úporným bojům.
Zejména vytrvale se bily naše střelecké divize – 316. generála I. V.
Panfilova, 78. generála A. P. Bělo-borodova, 18. generála P. N.
Černýšova, 1. gardová, 23., 27., 28. samostatná tanková brigáda a
jezdecká skupina generálmajora L. M. Dovatora.
Dne 17. listopadu v 23.00 hod. hlavní stan převedl 30. armádu
Kalininského frontu do svazku Západního frontu, čímž se obrana
frontu ještě více protáhla na sever (až k Volžské vodní nádrži).
Místo velitele 30. armády generálmajora V. A. Chomenka, kterého
hlavní stan uvolnil, byl jmenován generálmajor D. D. Leljušenko.
Boje ve dnech 16.-18. listopadu byly pro nás velmi těžké.
Nepřítel postupoval bez ohledu na překážky a na ztráty a snažil se
za každou cenu dostat se svými tankovými klíny k Moskvě.
Avšak hluboko členěná dělostřelecká a protitanková obrana,
jakož i dobře organizovaná součinnost všech druhů vojsk
nedovolily nepříteli probít se přes bojové sestavy. 16. armáda se
pomalu, ale v úplném pořádku stahovala na dříve připravená a
dělostřelectvem již obsazená postavení, kde její útvary opět
vytrvale bojovaly a odrážely zuřivé útoky hitlerovců.
S nezměrnou odvahou si počínala 1. gardová tanková brigáda,
začleněná do stavu 16. armády. V říjnu tato brigáda (tehdy jako 4.
tanková) hrdinsky bojovala u Orla a Mcenska, za což dostala název
1. gardová tanková brigáda. Nyní v listopadu pozvedli gardoví
tankisté při obraně přístupových cest k Moskvě dalšími hrdinskými
činy ještě více svou bojovou slávu.
V Moskvě působil jako dříve Státní výbor obrany, část vedení
ústředního výboru strany a rady lidových komisařů. Moskevští
dělníci pracovali 12-18 hodin denně a zásobovali vojska bránící
Moskvu zbraněmi, bojovou technikou a střelivem.
Ale nebezpečí hrozící hlavnímu městu ještě nebylo zažehnáno.
Nevzpomínám si přesně na datum – bylo to brzy po taktickém
průlomu Němců na úseku 30. armády Kalininského frontu a na
pravém křídle 16. armády –, kdy mi zavolal Stalin a zeptal se:
„Jste přesvědčen, že udržíme Moskvu? Ptám se vás na to s
těžkým srdcem. Mluvte otevřeně, jako komunista.“
„Moskvu bezpodmínečně udržíme. Ale musíme mít ještě
nejméně dvě armády a alespoň dvě stě tanků.“
„To je dobře, že jste tak přesvědčen,“ řekl Stalin. „Zavolejte na
generální štáb a domluvte se, kam mají být soustředěny dvě záložní

293
armády, o které žádáte. Budou připraveny koncem listopadu, ale
tanky zatím dát nemůžeme.“
Za půl hodiny jsme se dohovořili s A. M. Vasilevským, že
tvořící se 1. úderná armáda bude soustředěna v prostoru Jachromy
a 10. armáda v prostoru Rjazaně.
Na tulsko-moskevském operačním směru přešel nepřítel do
útoku 18. listopadu. Na veněvském směru, kde se bránily 413. a
299. střelecká divize 50. armády, útočila nepřátelská 3., 4. a 17.
tanková divize.
Tato skupina prolomila obranu a obsadila prostor Bolochovo-
Dědilo-vo. K protiakci jsme do prostoru Uzlové rychle vyslali 239.
střeleckou a 41. jezdeckou divizi. Nelítostné boje, v nichž naše
vojska prokázala masové hrdinství, probíhaly ve dne v noci. Zvlášť
urputně se bily útvary 413. střelecké divize.
Dne 21. listopadu obsadily Uzlovou a Stalinogorsk hlavní síly
Guderia-novy tankové armády. Na Michajlovo útočil 47.
motorizovaný sbor nepřítele. Dosti složitá situace vznikla v
prostoru Tuly.
Za těchto podmínek se vojenská rada frontu rozhodla posílit
kaširský bojový úsek 112. tankovou divizí, jíž velel plukovník A.
L. Getman (nyní je armádním generálem); rjazaňský bojový úsek
rozhodla posílit tankovou brigádou a dalšími útvary; zarajský úsek
9. tankovou brigádou a 35. a 127. samostatným tankovým
praporem; laptěvský úsek 510. střeleckým plukem a rotou tanků.
Dne 26. listopadu se 3. německé tankové divizi podařilo zatlačit
naše útvary a přeseknout železniční trať a silnici Tula-Moskva v
prostoru na sever od Tuly. Avšak 1. jezdecký sbor generála P. A.
Bělová, 112. tanková divize a řada dalších útvarů frontu v prostoru
Kaširy nedovolily nepříteli na tomto úseku postoupit. Na pomoc
bojujícím útvarům tam byly dodatečně přesunuty 173. střelecká
divize a 15. gardový minometný pluk. Dne 27. listopadu zasadil
Bělovův jezdecký sbor v součinnosti se 112. tankovou divizí, 173.
střeleckou divizí a dalšími útvary protiúder Guderiano-vým
vojskům a zatlačil je na jih o 10 až 15 kilometrů směrem k
Mordvesu.
Do 30. listopadu pokračovaly úporné boje v prostoru Kašira-
Mordves. Nepřítel zde nemohl dosáhnout úspěchu. Velitel 2.
tankové armády Guderian se přesvědčil, že není možné zlomit
houževnatý odpor sovětských vojsk v prostoru Kašira-Tula a
probojovat se směrem k Moskvě. Na tomto úseku byli hitlerovci
nuceni přejít do obrany.
Sovětská vojska, která bojovala v tomto prostoru, odrazila
všechny nepřátelské údery, způsobila nepříteli velké ztráty a
nedovolila mu postup k Moskvě.
Mnohem horší situace byla na pravém křídle frontu v prostoru
Istry, Klinu a Solněčnogorska.
Dne 23. listopadu vtrhly nepřátelské tanky do Klinu. Aby se
předešlo hrozícímu obklíčení, útvary 16. armády musely být v noci
na 24. listopadu staženy na další týlovou čáru. 16. armáda po
těžkých bojích ustoupila za Klin. Tím, že jsme museli vyklidit
Klin, vznikla mezera mezi 16. a 30. armádou, kterou chránila
jenom slabá skupina vojsk frontu.
Dne 25. listopadu ustoupila 16. armáda též od Solněčnogorska.
Vznikla zde velmi napjatá situace. Vojenská rada frontu
přesunovala z ostatních úseků frontu do prostoru Solněčnogorska k
dispozici velitele 16. armády vše, co mohla, včetně skupin vojáků s
protitankovými puškami, samostatných skupin tanků,
 dělostřeleckých baterií a protiletadlových oddílů od velitele
moskevského pásma protiletecké obrany generála M. S. Gro-
madina. Bylo nutno za každou cenu zadržet nepřítele na tomto
nebezpečném úseku, dokud se sem nedostane 7. střelecká divize z
prostoru Serpuchova, dvě tankové brigády a dva protitankové
dělostřelecké pluky ze zálohy hlavního stanu.
Fronta naší obrany tvořila oblouk, vznikala velmi slabá místa a
zdálo se, že každou chvíli se stane něco, co už nebude možno
napravit. Ale nestalo se! Vojáci neklesali na mysli, a jakmile
dostali posily, opět budovali nepřekonatelnou obrannou čáru.
Večer 29. listopadu využil nepřátelský tankový útvar slabé
obrany mostu přes průplav Moskva-Volha v prostoru Jachromy,
obsadil jej a pronikl za průplav. Zde ho však zastavily předsunuté
útvary 1. úderné armády, jíž velel generálporučík V. I. Kuzněcov, a
po urputném boji byl nepřítel opět zatlačen za průplav.
Situace na frontě byla skutečně mimořádně složitá. Následkem
toho někdy docházelo k událostem, které se daly vysvětlit pouze
nejvyšší napjatostí okamžiku. Vezměme takový příklad:
K vrchnímu veliteli se nějakým způsobem dostala zpráva, že
naše vojska vyklidila město Dědovsk na severozápad od
Nachabina. To bylo již zcela blízko Moskvy.
Stalina taková zpráva samozřejmě velmi znepokojila. Vždyť
ještě 28. a 29. listopadu 9. gardová střelecká divize, jíž velel
generálmajor Bělo-borodov, úspěšně odrážela opakované zuřivé
útoky nepřítele v prostoru Istry. Minul však jeden den a Dědovsk
prý mají v rukou hitlerovci…
Stalin mě zavolal k telefonu:
„Je vám známo, že je obsazen Dědovsk?“
„Ne, soudruhu Staline, není.“
Vrchní velitel neváhal, aby k tomu hned podrážděně neřekl své:
„Velitel musí vždycky vědět, co se u něho děje na frontě.“ Nařídil,
abych okamžitě jel na místo, osobně zorganizoval protizteč a dostal
Dědovsk zpět.
Pokusil jsem se odporovat a řekl jsem, že je stěží vhodné
opustit štáb frontu v tak napjaté situaci.
„To nevadí. Však my si tu už nějak poradíme; zatím se nechte
zastupovat Sokolovským.“
Položil jsem sluchátko a okamžitě jsem se spojil s
Rokossovským. Žádal jsem ho o vysvětlení, proč štáb frontu neví
nic o vydání Dědovska. A tu se vysvětlilo, že město Dědovsk
nepřítel neobsadil, ale že jde patrně o vesnici Dědovo. V prostoru
Chovanskoje-Dědovo-Sněgiri a dále na jih vede těžké boje 9.
gardová střelecká divize a nedovoluje nepříteli prorazit podél
volokolamské silnice k Dědovsku a Nachabinu.
Samozřejmě, došlo k omylu. Rozhodl jsem se zavolat do
hlavního stanu a vysvětlit, že jde jen o nedorozumění. Ale tady, jak
se říká, padla kosa na kámen. Vrchní velitel se definitivně
rozzlobil. Žádal, abych okamžitě odjel k Rokossovskému a udělal
vše, aby ta nešťastná osada byla bezodkladně nepříteli vyrvána. A
navíc mi nařídil vzít s sebou velitele 5. armády Govorova: „Je to
dělostřelec, tak ať pomůže Rokossovskému organizovat
dělostřeleckou palbu v zájmu 16. armády.“
Odporovat v podobné situaci nemělo smysl. Když jsem zavolal
generála Govorova a postavil před něj úkol, zcela rozumně se
snažil dokázat, že takovou cestu nepovažuje vůbec za účelnou; 16.
armáda má svého velitele dělostřelectva, generálmajora
dělostřelectva V. I. Kazakova, a sám velitel ví, co a jak je třeba

295
dělat, a proč by tedy on, Govorov, měl v takové ožehavé době
opouštět svou armádu.
Abych nepokračoval v dalším sporu o této otázce, musel jsem
generálovi vysvětlit, že takový je Stalinův rozkaz.
Zajeli jsme k Rokossovskému a spolu s ním jsme se ihned
vydali k Bělo-borodovově divizi. Velitele divize sotva potěšilo, že
jsme se objevili u jeho útvarů. Měl v té době starostí nad hlavu a
ted ještě musel vysvětlovat, proč nepřítel obsadil několik domků
vesnice Dědovo na druhé straně rokle.
Afanasij Pavlanťjevič při hlášení o situaci dostatečně
přesvědčivě vysvětlil, že dobývat zpět tyto domky je z hlediska
taktiky neúčelné. Bohužel jsem mu nemohl říci, že v daném
případě se musím řídit něčím jiným než taktickými úvahami. Proto
jsem Běloborodovovi nařídil, aby poslal střeleckou rotu se dvěma
tanky a zahnal četu Němců, kteří se usadili v domcích. Tak se také
zřejmě stalo 1. prosince na úsvitě.
Ale vraťme se k vážným věcem.
Dne 1. prosince se hitlerovská vojska pro nás neočekávaně
objevila ve středu sestavy frontu na rozhraní mezi 5. a 33. armádou
a postupovala po silnici na Kubinku. Avšak u vesnice Akulovo se
jim postavila do cesty 32. střelecká divize, která dělostřeleckou
palbou zničila část nepřátelských tanků. Dost tanků vyletělo do
vzduchu na minových polích.
Tankové útvary nepřítele, jež utrpěly velké ztráty, se tedy
obrátily ke Golicynu, kde je s konečnou platností porazila záloha
frontu a útvary 5. a 33. armády. Dne 4. prosince byl tento průlom
nepřítele zcela likvidován. Nepřítel zanechal na bojišti více než 10
000 padlých, 50 rozbitých tanků a mnoho jiné bojové techniky.
V prvních prosincových dnech jsme podle druhů operací a síly
úderů všech uskupení německých vojsk cítili, že nepřítel nemá k
vedení útočných akcí již ani síly, ani prostředky.
Nepřítel rozvinul úderná uskupení na široké frontě a snažil se
daleko zasáhnout svou obrněnou pěstí; v době, kdy probíhala bitva
o Moskvu, roztáhl svá vojska do šířky v takové míře, že v
závěrečných bojích na nejbližších přístupových cestách k Moskvě
ztrácel průraznou schopnost. Hitlerovské velení neočekávalo tak
velké ztráty v bitvě o Moskvu. Tyto ztráty nahradit a posílit vlastní
uskupení u Moskvy se mu nepodařilo.
Z výslechu zajatců jsme usoudili, že v některých rotách zůstalo
jen 20-30 mužů, že morální stav německých vojsk se prudce
zhoršil a v možnost dobytí Moskvy se již nevěří.
Vojska Západního frontu také utrpěla velké ztráty; byla
unavená, avšak nikde nedovolila prolomit obranu a posílena
zálohami a psychicky podpořena výzvami strany,
zdesateronásobila sílu v boji s nepřítelem na přístupech k Moskvě.
Za dvacet dní druhé etapy útoku na Moskvu Němci ztratili více
než 155 000 padlých a raněných, asi 800 tanků, nejméně 300 děl a
značný počet letadel. Těžké ztráty a to, že strategické úkoly nebyly
dovedeny do konce, vyvolaly v řadách německých vojáků
pochybnosti o úspěšném konci války. Fašistické vojenskopolitické
vedení ztratilo mýtus nepora-zitelnosti v očích světového veřejného
mínění.
Bývalí hitlerovští generálové a polní maršálové se snaží svalit
vinu za krach plánu na dobytí Moskvy a válečných plánů vůbec na
Hitlera, že prý nevzal v úvahu jejich rady a zbrzdil v srpnu postup
skupiny armád „Mitte“ směrem na Moskvu tím, že část jejích vojsk
poslal na Ukrajinu.
 Tak například Friedrich Mellenthin píše: „Úder na Moskvu, pro
nějž horoval Guderian, ale jehož jsme se v srpnu dočasně vzdali a
snažili se nejprve obsadit Ukrajinu, by možná přinesl rozhodující
úspěch, kdyby se na něj vždy pohlíželo jako na hlavní úder určující
výsledek celé války. Rusko by bylo zasaženo do samého srdce.“1
Generálové Guderian, Hoth a další přičítají hlavní důvod
porážky svých vojsk u Moskvy vedle Hitlerových chyb i drsnému
ruskému podnebí.
Počasí i příroda mají samozřejmě svůj význam v každé
vojenské akci. Je pravda, že stejnou měrou ovlivňují obě bojující
strany. Hitlerovci se balili do teplých věcí, které sebrali
obyvatelstvu, chodili ve vlastnoručně vyrobených slaměných
„galoších“. Kožíšky, válenky, teplé vesty a teplé prádlo – to je také
zbraň. Naše země oblékala své vojáky a starala se, aby jim bylo
teplo. Ale hitlerovské vedení se chtělo projít po Rusku jen tak
„nalehko“ a počítalo termíny celého tažení na týdny a měsíce. To
znamená, že zde šlo o politicky a strategicky chybné kalkulace
fašistické špičky.
Jiní generálové či buržoazní historikové svalují vinu za všechno
na bláto a nesjízdnost cest. Já jsem ale viděl na vlastní oči, jak v
temže blátě tisíce a tisíce Moskvanek, které nebyly zvyklé na těžké
ženijní práce, opustily své útulné městské byty a kopaly
protitankové příkopy a zákopy, stavěly kůlové zátarasy a barikády
a tahaly pytle s pískem. Bláto se jim lepilo na nohy i na kolečka
trakařů, na kterých vozily hlínu, a neuvěřitelně ztížilo práci s
lopatou, beztak se nehodící pro ženské ruce.
Pro ty, kdo by chtěli maskovat nečasem skutečné příčiny
porážky u Moskvy, mohu ještě dodat, že v říjnu 1941 trvalo blátivé
období poměrně krátkou dobu. V prvních listopadových dnech se
ochladilo, napadl sníh, krajina i cesty se všude daly projít. Za
listopadového „generálního útoku“ hitlerovských vojsk bylo v
prostoru bojových akcí na moskevském směru 7-10 stupňů mrazu,
a za takového počasí, jak je známo, bláto nebývá.
Více než miliónové uskupení elitních hitlerovských vojsk
zničila železná vytrvalost, odvaha a hrdinství sovětských vojsk, za
nimiž stál jejich lid, hlavní město a vlast.
Co se týče dočasného upuštění od útoku na Moskvu a obrácení
části sil na Ukrajinu, dá se říci, že bez této operace by se bylo
střední uskupení německých vojsk octlo v ještě horší situaci, než
do jaké se dostalo ve sku –

1 F. Mellenthin, Tankovyje sraženija 1939-1945 gg., Moskva

1957, str. 140.
tečnosti. Vždyť zálohy hlavního stanu, které byly v září
poslány, aby zaplnily operační trhliny na jihozápadním směru, a v
listopadu, aby bránily blízké přístupy k Moskvě, mohly být použity
k úderu do boku a týlu skupiny armád „Mitte“ při jejím útoku na
Moskvu.
Rozzuřen krachem útoku na Moskvu a zmařením svého plánu
bleskové války, Hitler si vybral své „obětní beránky“ a zbavil
funkce velitele pozemních vojsk polního maršála von Brauchitsche,
velitele skupiny armád „Mitte“ polního maršála von Bočka, velitele
2. tankové armády generála Guderiana a desítky dalších generálů,
kterým před necelými dvěma měsíci štědře udílel válečné kříže.
Hitler se prohlásil za vrchního velitele pozemních vojsk a zřejmě
počítal s tím, že to na vojska magicky zapůsobí.

297
 Nejednou jsem byl tázán: „Jak se podařilo sovětským vojskům
porazit velmi silné německé fašistické uskupení u Moskvy a v
drsných zimních podmínkách zatlačit jeho zbytky na západ?“ O
porážce Němců u Moskvy bylo toho napsáno mnoho a podle mého
názoru v zásadě správně. Přesto jako bývalý velitel Západního
frontu chtěl bych také říci svůj názor na tuto otázku.
Jak je známo, při plánování operace na moskevském směru pod
krycím názvem „Taifun“ počítalo německé velení s tím, že porazí
sovětská vojska na vjazemsko-moskevském a brjansko-
moskevském směru, obejde Moskvu ze severu a jihu a zmocní se jí
v co nejkratší době. Nepřítel měl v úmyslu dosáhnout tohoto
strategického cíle postupně, metodou dvojího obchvatu. První
obklíčení a porážka sovětských vojsk byly plánovány v prostorech
Brjanska a Vjazmy. Druhé obklíčení a obsazení Moskvy měly být
uskutečněny hlubokým obchvatem Moskvy tankovými vojsky ze
severozápadu přes Klin a z jihu přes Tulu a Kaširu s tím, že kleště
strategického obklíčení by se uzavřely v prostoru Noginska.
Hitlerovské vrchní velení se však při plánování tak složité
strategické operace velkého rozsahu, jakou byla operace „Taifun“,
dopustilo velké chyby v hodnocení sil a prostředků. Do značné
míry podcenilo možnosti Rudé armády a zřejmě přecenilo
možnosti vlastních vojsk.
Síly, jež německé fašistické velení soustředilo, stačily jen na to,
aby prolomily naši obranu v prostorech Vjazmy a Brjanska a
zatlačily vojska Západního a Kalininského frontu na čáru Kalinin-
Jachroma-Krasnaja Poljana-Krjukovo-řeky Nara a Oka-Tula-
Kašira-Michajlov. Znovu je třeba uvést, že uskutečnění hlavního
strategického cíle nepřítele – obsazení Moskvy – silně narušil boj s
hrdinsky se bránícími obklíčenými sovětskými vojsky v prostoru
na západ od Vjazmy.
Přesto, že nepřítel dosáhl začátkem října svého bližšího cíle,
nedokázal uskutečnit druhou etapu operace.
K vážným chybám v propočtech došlo rovněž při formování
úderných uskupení k provedení této druhé etapy operace „Taifun“.
Křídelní uskupení nepřítele, zejména ta, jež působila v prostoru
Tuly, byla slabá a neměla dostatek vševojskových svazků. Sázet na
tankové svazky za daných podmínek se nevyplatilo. Utrpěly velké
ztráty a pozbyly průrazné síly. Německé velení nedokázalo
současně zasadit úder ve středu sestavy frontu, přestože tu mělo
dostatek sil. To nám umožnilo volně přesunovat všechny zálohy
včetně divizních záloh z pasivních úseků a ze středu na křídla a
posílat je proti nepřátelským úderným uskupením.
V některých vojenskohistorických pracích se tvrdí, že říjnové
boje Západního, Záložního a Brjanského frontu nepatří do cyklu
operace bitvy o Moskvu. Nepřítel prý byl ze začátku úplně
zastaven na možajské obranné čáře a potom prý hitlerovské velení
muselo připravit novou „generální útočnou operaci“.
Vše, co jsme shora uvedli o krachu operace „Taifun“, vyvrací
podobná tvrzení. Poukaz na to, že hitlerovci museli v listopadu
provést značné doplnění vojsk, materiálových prostředků a
částečné přeskupení tankových svazků na svém levém křídle, není
rovněž přesvědčivý. Vždyť je známo, že taková opatření jsou
obvyklá při všech strategických útočných operacích, a proto
nemohou být považována za faktory určující začátek či konec
takové operace.
Začátkem listopadu se nám podařilo včas zjistit soustředování
úderných uskupení na křídlech naší obranné fronty. Proto jsme
 správně určili směr hlavních úderů nepřítele. Proti nepřátelské
úderné pěsti jsme postavili hluboko členěnou obranu, vybavenou
dostatečným množstvím protitan-kových a ženijních prostředků.
Tady, na nejohroženějších směrech, jsme pak soustředili všechny
naše hlavní tankové útvary.
V prvních prosincových dnech byly německým fašistickým
vojskům způsobeny velké ztráty. Na nepřátelské komunikace,
táhnoucí se více než tisíc kilometrů, soustavně útočily partyzánské
oddíly, které svými hrdinskými akcemi mařily zásobování
nepřátelských vojsk a práci jejich týlových orgánů.
Velké ztráty hitlerovských vojsk, zdlouhavý průběh tažení a
urputný odpor sovětských vojáků – to vše se výrazně odrazilo na
bojeschopnosti německých fašistických útvarů a vneslo do jejich
řad bezradnost a nevíru v úspěch.
Sovětská vojska v průběhu bitvy u Moskvy rovněž utrpěla
velké ztráty, ale neustále dostávala nutnou pomoc od své vlasti a
udržovala si do konce obranných bojů bojeschopnost a pevnou víru
ve vítězství.
Sotva sovětský lid a jeho ozbrojené síly překonali nejtěžší
období, pocítili radost z prvních vítězství. Rudá armáda zmařila
hitlerovský plán, jenž počítal s obsazením Leningradu a spojením
německých fašistických vojsk s finskými ozbrojenými silami. Po
přechodu do protiútoku v prostoru Tichvina porazila nepřítele a
zmocnila se města. Rovněž vojska Jižního frontu v téže době přešla
do protiútoku a obsadila Rostov na Donu.
Naše vojska, povzbuzená úspěchy dosaženými v obranných
bojích, přešla u Moskvy bez jakékoli odmlky do protiútoku. Tento
protiútok se již připravoval v době, kdy probíhaly obranné boje; s
konečnou platností se rozhodlo o metodách, jakými má být
proveden, teprve tehdy, kdy podle všech příznaků hitlerovská
vojska již nebyla schopna naše protiúdery vydržet. Byla to veliká a
radostná událost, která vzrušila nejen všechen sovětský lid, ale i
celé pokrokové lidstvo.
Ve snaze využít příznivých podmínek, které se pro nás
vytvořily u Moskvy, hlavní stan nařídil, aby současně se Západním
frontem přešla do protiútoku vojska Kalininského a pravého křídla
Jihozápadního frontu. Koncem listopadu a začátkem prosince
soustředilo vrchní velení v dohodě s vojenskou radou Západního
frontu severozápadně od Moskvy a východně od průplavu Moskva-
Volha 1. údernou armádu. V prostoru Rjazaně byla v téže době
soustředěna 10. armáda.
Dne 29. listopadu jsem zatelefonoval vrchnímu veliteli a po
hlášení o situaci jsem požádal, aby dal příkaz o podřízení 1. úderné
a 10. armády Západnímu frontu, aby bylo možno zasadit nepříteli
silnější údery a zatlačit ho dále od Moskvy.
Stalin pozorně poslouchal a potom se zeptal:
„Jste přesvědčen, že se nepřítel dostal do kritické situace a
nemá možnost zapojit do akce nějaké nové velké uskupení?“
„Nepřítel je vyčerpán. Ale ani vojska frontu nemohou bez
zasazení 1. úderné a 10. armády likvidovat nebezpečné klíny.
Jestliže je nyní ne-zlikvidujeme, může nepřítel v budoucnu posílit
svá vojska v prostoru Moskvy silnými zálohami ze severního a
jižního uskupení svých vojsk a pak se situace může vážně
zkomplikovat.“
Stalin řekl, že se poradí s generálním štábem.
Požádal jsem náčelníka štábu frontu Sokolovského (který byl
rovněž toho názoru, že je načase zasadit do boje 1. údernou a 10.

299
armádu), aby se spojil s generálním štábem a vysvětlil účelnost co
nejrychlejšího předání záložních armád frontu. Pozdě večer 29.
listopadu nám bylo oznámeno rozhodnutí hlavního stanu, že se
Západnímu frontu podřizují 1. úderná a 10. armáda, jakož i
všechny svazky 20. armády. Současně hlavní stan žádal, abychom
poslali plán využití těchto armád.
Ráno 30. listopadu jsme hlásili hlavnímu stanu své názory,
které se v podstatě týkaly následujícího:
1. úderná armáda pod velením generálporučíka V. I. Kuzněcova
rozvine všechny své síly v prostoru Dmitrov-Jachroma a zasadí
úder v součinnosti s 30. a 20. armádou směrem na Klin a dále ve
všeobecném směru na Těrjajevu Slobodu;
20. armáda zasadí z prostoru Krasnaja Poljana-Bělyj Rast v
součinnosti s 1. údernou a 16. armádou úder ve všeobecném směru
na Solněčno-gorsk, obchvátí jej z jihu a dále bude směřovat na
Volokolamsk; mimoto pravé křídlo 16. armády zasadí úder na
Krjukovo a dále podle situace;
10. armáda v součinnosti s vojsky 50. armády zasadí úder
směrem na Stalinogorsk-Bogorodick a dále bude pokračovat v
útoku na jih od řeky Upy.
Bližším úkolem protiútoku na křídlech Západního frontu bylo
porazit úderná uskupení skupiny armád „Mitte“ a odstranit
bezprostřední nebezpečí hrozící Moskvě. K tomu, abychom
vojskům frontu stanovili dalekosáhlejší a rozhodnější cíle, jsme
tehdy ještě neměli síly. Snažili jsme se pouze zatlačit nepřítele co
možná nejdále od Moskvy a způsobit mu co největší ztráty.
Nehledě na to, že jsme dostali další tři armády, Západní front co
do počtu nepřevyšoval nepřítele (kromě letectva). Pokud jde o
tanky a děla, měl dokonce nepřítel převahu. Tato okolnost byla
hlavní zvláštností proti-ofenzívy našich vojsk u Moskvy.
V první etapě protiofenzívy měly 5., 33. a 49. armáda stojící ve
středu sestavy frontu za úkol aktivní činností poutat vojska před
nimi se nacházejícího nepřítele a připravit se na přechod do
všeobecného útoku.
Pozdě večer 4. prosince mi telefonoval Stalin:
„Jak máme ještě pomoci frontu kromě toho, co už jsme
udělali?“
Odpověděl jsem, že potřebujeme podporu letectva ze zálohy
vrchního velení a protiletecké obrany země a navíc alespoň 200
tanků s osádkami. Front má málo tanků a nemůže bez nich rychle
rozvinout protiútok.
„Tanky nejsou, tak je nemůžeme dát,“ řekl Stalin, „letectvo
bude. Domluvte se s generálním štábem. Hned tam zavolám. Mějte
na paměti, že 5. prosince přechází do útoku Kalininský front a 6.
prosince přejde do útoku operační skupina pravého křídla
Jihozápadního frontu v prostoru Jelce.“
Množství sněhu, které nedávno napadlo, velmi ztížilo
soustředění, přeskupení a přesun vojsk do výchozích prostorů k
připravované operaci. Po překonání těchto těžkostí byly všechny
druhy vojsk ráno 6. prosince připraveny k nové etapě bitvy o
Moskvu.
Nadešel 6. prosinec 1941. Vojska Západního frontu zahájila na
severu a na jihu od hlavního města protiútok. V prostoru Kalinina a
Jelce se pohnuly sousední fronty. Rozpoutala se obrovská bitva.
Již v prvý den útoku se vojska Kalininského frontu vklínila do
předního okraje nepřátelské obrany, avšak zahnat nepřítele se jim
nepodařilo. Teprve po deseti dnech nelítostných bojů se vojska
 frontu začala dostávat dopředu. K tomu došlo poté, co pravé křídlo
Západního frontu porazilo německé uskupení v prostoru Rogačevo-
Solněčnogorsk a obešlo Klin.
Dne 13. prosince 1. úderná armáda a část sil 30. armády
Západního frontu postoupily ke Klinu. Sovětská vojska obchvátila
město ze všech stran a vtrhla do něho; po úporném boji v noci na
15. prosince vyčistila Klin od nepřítele.
20. a 16. armáda rozvíjely úspěšně útočné akce. Na sklonku dne
9. prosince po překonání tuhého odporu nepřítele přiblížila se 20.
armáda k Solněčnogorsku a 11. prosince vyhnala nepřítele z města.
Dne 8. prosince osvobodila 16. armáda Krjukovo a rozvinula útok
k Isterské vodní nádrži.
Vpřed rovněž postupovala vojska pravého křídla 5. armády,
které velel generál L. A. Govorov. Postup 5. armády v mnoha
směrech napomáhal k úspěchu 16. armádě.
Velkou ztrátou pro nás byla smrt velitele 2. gardového
jezdeckého sboru generálmajora L. M. Dovatora a velitele 20.
jezdecké divize podplukovníka M. P. Tavlijeva 19. prosince v
prostoru vesnice Palaškino (asi 12 km severozápadně od Ruzy). Na
návrh vojenské rady frontu udělilo presidium Nejvyššího sovětu
SSSR Dovatorovi in memoriam titul hrdiny Sovětského svazu.
Protiútočné akce pravého křídla Západního frontu neustávaly za
aktivní podpory frontového letectva, letectva protiletecké obrany
země a dálkového letectva. Tomu velel generál A. J. Golovanov.
Letectvo zasazovalo mocné údery dělostřeleckým pozicím,
tankovým útvarům a velitelským stanovištím, a když hitlerovská
vojska začala ustupovat, útočilo a shazovalo pumy na pěší, tankové
a automobilové přepravní kolony. Následkem toho byly po ústupu
nepřátelských vojsk všechny cesty na západ ucpány bojovou
technikou a automobily nepřítele.
Do nepřátelského týlu poslalo velení frontu lyžařské útvary,
jízdu a letecká výsadková vojska, které drtily ustupujícího
nepřítele. Tam po koordinaci svých akcí s vojenskými radami
frontů rozvíjeli boj s nepřítelem partyzáni. Jejich činnost vážně
zkomplikovala situaci pro německé velení.
Dne 3. prosince zahájila na levém křídle frontu vojska 50.
armády a jezdecký sbor generála Bělová likvidaci Guderianovy
tankové armády v prostoru Tuly. 3. a 17. tanková a 29.
motorizovaná divize Guderianovy armády zanechaly na bojišti
kolem 70 tanků a začaly se spěšně stahovat k Veněvu.
Dne 6. prosince zasáhla do boje také 10. armáda v prostoru
Michajlova, kde se nepřítel snažil udržet obranu, aby chránil bok
ustupující 2. tankové armády. Dne 8. prosince z prostoru Tuly
přešla do útoku i ostatní vojska 50. armády a hrozila odříznutím
ústupových cest nepřítele z Veněva a Michajlova.
Letectvo frontu a hlavního stanu bez ustání podporovalo údery
jezdeckého sboru generála Bělová, jakož i akce 50. a 10. armády.
Guderianova armáda, do hloubky obchvácená z boků a nemající
sil odrážet protiúdery Západního frontu a operační skupiny
Jihozápadního frontu, se dala na spěšný ústup ve všeobecném
směru na Uzlovou, Bogo-rodick a dále na Suchiniči, zanechávajíc
za sebou těžké zbraně, automobily, tahače a tanky.
Během desetidenních bojů způsobila vojska levého křídla
Západního frontu vážnou porážku Guderianově 2. tankové armádě
a postoupila o 130 km.
Nalevo od Západního frontu postupovaly úspěšně vpřed svazky
znovu zformovaného Brjanského frontu. Obsazením čáry Oreški-

301
Starica– řeky Lama a Ruza-Malojaroslavec-Tichonova Pustyň-
Kaluga-Mo-salsk-Suchiniči-Beljev-Mcensk-Novosil skončila první
etapa proti-ofenzívy sovětských vojsk u Moskvy. Definitivně bylo
likvidováno nebezpečí hrozící Tule. V protiútoku zde sehrály
hlavní úlohu Getmanova tanková divize, Bělovův jezdecký sbor a
operační skupina 50. armády pod velením generálporučíka V. S.
Popova.
Hitlerovské armády vysílené a vyčerpané boji měly velké ztráty
a pod náporem našich vojsk ustupovaly na západ. Na západním
směru (Západním, Kalininském a Brjanském frontu) měl podle
našeho názoru v následující etapě protiútok po posílení příslušnými
silami a prostředky pokračovat až do úplného dovršení. Snažili
jsme se znovu nabýt to postavení, které tyto fronty zaujímaly před
začátkem útočné operace německých fašistických vojsk pod
krycím názvem „Taifun“.
Kdybychom tehdy byli mohli dostat od hlavního stanu vrchního
velení alespoň čtyři armády jako posilu (po jedné pro Kalininský a
Brjanský front a dvě pro Západní front), byli bychom měli reálnou
možnost způsobit nepříteli další porážky, zatlačit ho ještě dál od
Moskvy a dostat se na čáru Vitebsk-Smolensk-Brjansk.
Každopádně, mezi členy vojenské rady a ve štábu frontu
panoval jednotný názor, že k pokračování v protiútoku je nutno
použít všech sil
 lia západním strategickém směru tak, aby še nepříteli
způsobily CO nej-větší ztráty.
Úspěch prosincového protiútoku na středním strategickém
směru měl obrovský význam. Úderná uskupení německé skupiny
armád „Mitte“ utrpěla těžkou porážku a ustupovala. Avšak
celkově byl nepřítel ještě silný nejen na západním, ale i na dalších
směrech. Na středním úseku fronty kladl nepřítel tuhý odpor a
naše úspěšně zahájené operace u Roštová a Tichvina nebyly
potřebně zakončeny a dostaly zdlouhavý ráz.
Avšak vrchní velitel pod vlivem porážky německých
fašistických vojsk u Moskvy a pod dojmem úspěchů dosažených
během protiútoku byl naladěn optimisticky. Domníval se, že ani na
dalších frontách Němci nevydrží údery Rudé armády. Odtud
vznikla myšlenka zahájit co možná nejrychleji ofenzívu na celé
frontě od Ladožského jezera k Černému moři.
Jako člen hlavního stanu jsem byl večer 5. ledna pozván do
hlavního stanu vrchního velení k posouzení návrhu plánu ofenzívy
Rudé armády. Po krátké informaci B. M. Šapošnikova o situaci na
frontách a po výkladu návrhu plánu Stalin řekl:
„Němci jsou nyní celí nesví z porážky u Moskvy a špatně se
připravili na zimu. Ted je nejvhodnější okamžik pro přechod do
všeobecného útoku.“
Vrchní velení mělo následující úmysl. Vzhledem k úspěšnému
průběhu protiútoku frontů na západním směru určilo jako cíl
ofenzívy porážku nepřítele u Leningradu, na západ od Moskvy a
na jihu země.
Podle plánu měl být hlavní úder zasazen skupině armád
„Mitte“. Předpokládalo se, že ji budou moci porazit síly levého
křídla Severozápadního, Kalininského a Západního frontu, a to
dvoustranným obchvatem, po němž by následovalo obklíčení a
zničení hlavních sil v prostoru Rževa, Vjazmy a Smolenska.
Vojskům Leningradského, Volchovského a pravého křídla
Severozápadního frontu, jakož i Baltskému lodstvu bylo dáno za
úkol porazit skupinu armád „Nord“ a likvidovat blokádu
Leningradu.
Vojska Jihozápadního a Jižního frontu měla porazit skupinu
armád „Sud“ a osvobodit Donbas, zatímco Kavkazský front s
Černomořským lodstvem měly osvobodit Krym.
S přechodem do všeobecného útoku se počítalo ve velmi
krátké době.
Stalin navrhl, aby se všichni přítomní vyslovili o tomto plánu.
„Na západním směru,“ řekl jsem, „kde vznikly příznivější
podmínky a nepříteli se ještě nepodařilo obnovit bojeschopnost
jeho útvarů, je třeba pokračovat v útoku. Aby však byl výsledek
úspěšný, je třeba vojska doplnit bojovou technikou a posílit
zálohami, v první řadě tankovými útvary.
Pokud jde o útok našich vojsk u Leningradu a na jihozápadním
směru, naše vojska stojí před houževnatou nepřátelskou obranou.
Bez pomoci silných dělostřeleckých prostředků se jim nepodaří
prolomit obranu, vyčerpají se a utrpí velké, ničím neopodstatněné
ztráty. Jsem pro to, aby byly posíleny fronty západního směru a
zde byl veden mohutnější útok.“
„Dosud nemáme materiální možnosti, které by stačily
zabezpečit současnou ofenzívu všech frontů,“ poznamenal
Vozněsenskij.
„Mluvil jsem s Timošenkem,“ řekl Stalin. „Ten je pro útok. Je
třeba rychleji potírat Němce, aby nemohli na jaře útočit.“

304
 Stalin se zeptal:
„Kdo by ještě chtěl říci svůj názor ř“
Nikdo se neozval.
„Tak tedy zakončíme poradu.“
Když Šapošnikov vyšel z kanceláře, řekl:
„Nadarmo jste se přel: tuhle otázku už předtím vrchní velitel
rozhodl.“
„Tak proč se mne ptal na můj názor ř“
„To nevím, chlapče,“ řekl Boris Michajlovič a zhluboka
vzdychl.
Směrnici o útoku dostal štáb frontu 7. ledna. Pro její splnění
uložila vojenská rada vojskům frontu následující dodatečné úkoly
k pokračování v protiofenzívě:
pravé křídlo frontu (1. úderná, 20. a 16. armáda) pokračuje v
útoku ve všeobecném směru na Syčovku a v součinnosti s
KaUninským frontem porazí syčovsko-rževské uskupení;
střed frontu (5. a 33. armáda) útočí ve všeobecném směru na
Možajsk – Gžatsk, 43., 49. a 50. armáda udeří na Juchnov, porazí
juchnovsko-kond-rovské uskupení nepřítele a rozvinou úder na
Vjazmu;
posílený jezdecký sbor generála Bělová pronikne do prostoru
Vjazmy vstříc 11. jezdeckému sboru generálmajora S. V.
Sokolova, patřícímu ke Kalininskému frontu, a společně pak udeří
do týlu vjazemského uskupení nepřítele (v té době v prostoru
Vjazmy aktivně působily velké partyzánské oddíly);
10. armáda útočí na Kirov a chrání levý bok frontu.
Náš soused zprava, Kalininský front, měl za úkol útočit ve
všeobecném směru na Syčovku a Vjazmu a částí sil obejít Ržev;
jeho 22. armáda měla rozvinout úder na Bělyj.
Severozápadní front měl vést útok ve dvou rozbíhavých
směrech. Jeho 3. úderná armáda pod velením generálporučíka M.
A. Purkajeva útočila ve všeobecném směru na Velikije Luki, 4.
úderná armáda, jíž velel generálplukovnik A. I. Jeremenko,
rozvíjela útok na Toropec-Veliž.
Armády pravého křídla Jihozápadního a Brjanského frontu
měly za úkol poutat před nimi stojícího nepřítele a nedopustit
přemístění jeho sil na střední směr a do Donbasu.
Vojska jihozápadního směru měla dobýt Charkov a zmocnit se
předmostí v prostorech Dněpropetrovska a Záporoží.
Plán byl rozsáhlý, ale na některých směrech nebyl zabezpečen
ani silami, ani prostředky. To vše mělo vliv na tempo a výsledky
našeho prvního zimního útoku. Úspěšně se rozvíjel pouze postup
vojsk Severozápadního frontu, protože nepřítel tam neměl
souvislou čáru obrany.
3. a 4. úderná armáda tohoto frontu postoupily přibližně o 250
kilometrů a dostaly se začátkem února na přístupy k Velikým
Lukám, Děmi-dovu a Veliži. 22. armáda Kalininského frontu
bojovala v té době o město Bělyj a 11. jezdecký sbor pronikal do
prostoru na severozápad od Vjazmy. 39. a 29. armáda
Kalininského frontu pomalu postupovaly na západ od Rževa.
Vojska levého křídla Kalininského frontu nebyla úspěšná, protože
před nimi stála silná obrana.
Celkový charakter nepřátelských operací v té době určoval
Hitlerův rozkaz ze 3. ledna 1942, v němž se mimo jiné pravilo:
„Držet se každé obce, neustupovat ani o krok, bránit se do
posledního náboje, do posledního granátu – to od nás vyžaduje
daný okamžik.“
 „Páni velitelé!“ psal v rozkazu velitel 23. pěší divize. „Celkový
stav válečných operací nám velí zastavit rychlý ústup našich
útvarů na řece Lamě, kde musí divize zaujmout houževnatou
obranu. Postavení na Lamě je nutno hájit do posledního muže. Jde
o náš život nebo smrt…“
S čím počítalo hitlerovské velení, když žádalo od svých vojsk,
aby se energicky postavila na řece Lamě?
Vycházelo z toho, že tam byla již v říjnu a listopadu obranná
postavení našich vojsk, na nichž bylo možno se dočasně zachytit.
Tato postavení se táhla po obou březích řeky od severu k jihu a
dále se napojovala na postavení na Ruze a Naře.
Navíc v polovině prosince se nepříteli, jenž přisunoval ze
zázemí divize všeho druhu, kombinované, záložní i přesunuté z
okupovaných území, podařilo dobudovat tato postavení k
obranným účelům. V okamžiku, kdy sem dospěla vojska
ustupující od Moskvy, bylo již ženijní vybavení obranných čar na
linii výše uvedených řek hotovo.
Dne 10. ledna vojska Západního frontu (20., část 1. úderné
armády, 2. jezdecký sbor I. A. Plijeva, 22. tanková brigáda a pět
lyžařských praporů) po jedenapůlhodinové dělostřelecké přípravě
zahájila útok s cílem prolomit frontu v prostoru Volokolamska. Po
dvoudenním nelítostném boji se podařilo prolomit obranu
nepřítele. Do průlomu byl zasazen jezdecký sbor generálmajora
Plijeva s pěti lyžařskými prapory a 22. tankovou brigádou.
Ve dnech 16. a 17. ledna 1942 vojska pravého křídla frontu v
součinnosti s partyzánskými oddíly obsadila Lotošino a
Šachovskou a přeťala železniční trať Moskva-Ržev. Zdálo se, že
zejména zde je třeba hromadit síly, má-li být dosaženo dalšího
úspěchu. Avšak nebylo tomu tak.
Dne 19. ledna došel rozkaz stáhnout z boje 1. údernou armádu
a převést ji do zálohy hlavního stanu. Já i V. D. Sokolovsky jsme
telefonovali do generálního štábu a žádali, aby nám byla 1. úderná
armáda ponechána. Odpověd zněla – Takový je rozkaz vrchního
velitele. Volám Stalinovi. Slyším: „Stáhněte armádu bez jakékoli
diskuse.“ Na mou námitku, že odchod této armády oslabí úderné
uskupení, odpověděl: „Máte mnoho vojsk. Jen si spočítejte, kolik
máte armád.“
Řekl jsem, že máme frontu velmi širokou a že na všech
směrech probíhají urputné boje, které znemožňují přeskupování;
žádal jsem, aby do konce probíhajícího útoku nebyla 1. úderná
armáda stažena z pravého křídla Západního frontu, aby tak nebyl
oslaben nápor na nepřítele na tomto úseku.
Místo odpovědi Stalin zavěsil. Jednání s Šapošnikovem v této
věci také k ničemu nevedlo.
„Chlapče,“ řekl Šapošnikov, „nemohu nic dělat, je to osobní
rozhodnutí vrchního velitele.“
A tak jsme museli na široké frontě roztáhnout 20. armádu.
Oslabená vojska pravého křídla frontu, která dorazila až ke
Gžatsku, byla zastavena organizovanou obranou nepřítele a
nemohla postoupit dále.
5. a 33. armáda útočící ve středu sestavy frontu osvobodily k
20. lednu Ruzu, Dorochovo, Možajsk a Vereju. 43. a 49. armáda
postoupily do prostoru Domanova a zahájily boj s juchnovským
uskupením nepřítele.
Na tomto místě bych se chtěl podrobněji zmínit o operacích
sovětských vojsk v prostoru Vjazmy. Asi 40 kilometrů na jih od
Vjazmy (do prostoru Želaňja) byly od 18. do 22. ledna shozeny

306
dva prapory 201. letecké výsadkové brigády a 250. výsadkový
pluk, aby se zmocnily nepřátelských týlových cest. 33. armáda
generálporučíka M. G. Jefremova dostala rozkaz rozvíjet průlom a
v součinnosti s Bělovovým 1. jezdeckým sborem, leteckým
výsadkem, partyzánskými oddíly a 11. jezdeckým sborem
Kalininského frontu dobýt Vjazmu.
Dne 27. ledna se sbor generála Bělová probojoval přes
varšavskou silnici 35 km jihozápadně od Juchnova a za tři dny se
spojil s výsadkáři a partyzánskými oddíly na jih od Vjazmy. Dne
1. února tam rovněž pronikly tři střelecké divize 33. armády (113.,
338. a 160.) pod přímým velením generálporučíka Jefremova a
zahájily boj na přístupech k Vjazmě. K posíleni 1. jezdeckého
sboru generála Bělová a k zajištění součinnosti sil. jezdeckým
sborem Kalininského frontu nařídil hlavní stan vysadit do prostoru
Ozerečni 4. výsadkový sbor. Avšak pro nedostatek dopravního
letectva byla zasazena pouze 8. výsadková brigáda v počtu 2000
mužů.
33. armáda rozvíjela útok z prostoru Naro-Fominska ve
všeobecném směru na Vjazmu a 31. ledna rychle pronikla do
prostoru Šanského Závodu a Domanova, kde byla široká a ničím
nekrytá průrva v obraně nepřítele. Na základě zjištění, že nepřítel
nemá souvislou frontu, jsme mohli předpokládat, že Němci na
tomto směru nemají síly, aby spolehlivě ubránili Vjazmu. Proto
jsme se také rozhodli: dokud sem nepřítel nepřisune zálohy, dobýt
z chodu Vjazmu, jejímž pádem se celé vjazemské uskupení
nepřítele octne ve zvláště svízelné situaci.
Generálporučík Jefremov se rozhodl, že se sám postaví do čela
úderné skupiny armád, a začal energicky postupovat na Vjazmu.
Ve dnech 3. a 4. února, kdy hlavní síly tohoto uskupení v počtu
dvou divizí dosáhly přístupů k Vjazmě, nepřítel, jenž udeřil u
kořene vlomu, odřízl skupinu a znovu obnovil svou obranu na řece
Ugře. Druhý sled armády se v té době zdržel v prostoru Šanského
Závodu a jeho levý soused – 43. armáda – v prostoru Medy ně.
Úkol uložený štábem frontu – pomoci skupině generála Jefremova
– 43. armáda nedokázala včas splnit.
Bělovův jezdecký sbor, který byl zasazen do boje na
vjazemském směru, pronikl do prostoru Vjazmy a spojil se tam s
Jefremovovými vojsky, ale sám ztratil týlové cesty.
Zatím německé velení přesunulo z Francie a dalších front do
prostoru Vjazmy velké zálohy a podařilo se mu tam stabilizovat
obranu, kterou jsme nedokázali prolomit.
Následkem toho jsme museli celé toto uskupení našich vojsk
ponechat v týlu nepřítele v zalesněném prostoru na jihozápad od
Vjazmy, kde měly svou základnu nespočetné partyzánské oddíly.
Bělovův sbor, Jefremovova skupina a výsadkové útvary, které
se nacházely v týlu nepřítele, spolu s partyzány zasadily během
dvou měsíců nepříteli citelné údery, jež postihovaly jak mužstvo,
tak techniku.
Dne 10. února obsadila 8. výsadková brigáda s partyzánskými
oddíly prostor Moršanovo-Ďagilevo, kde zničila štáb 5. německé
tankové divize a přitom ukořistila mnoho trofejí. Téhož dne jsme o
tom informovali generály Bělová a Jefremova. Dostali rozkaz
koordinovat své akce s velitelem této brigády, jejíž štáb byl v
Ďagilevu.
Velení frontu navázalo rádiové spojení s Bělovém a
Jefremovem, a pokud to bylo možné, zorganizovalo zásobování
vojsk střelivem, léky a potravinami letecky. Letecky byl také
 převezen velký počet raněných. Ke skupině několikrát přiletěl
náčelník operačního oddělení štábu frontu generálma-jor V. S.
Goluškevič a rovněž velitelé spojovacích jednotek.
Začátkem dubna se situace v prostoru Vjazmy vážně
zkomplikovala. Nepřítel soustředil velké síly a začal na skupinu
dotírat, přičemž se snažil zlikvidovat do jara tuto pro něho
nebezpečnou „třísku“. Oteplení, jež nastalo koncem dubna,
maximálně snížilo manévrovací možnosti a spojení skupiny s
partyzánskými oblastmi, odkud dostávala potraviny a krmivo.
Na žádost generálů Bělová a Jefremova velení frontu dovolilo
vyvést vojska, aby se spojila s našimi hlavními silami. Přitom bylo
přísně nařízeno, aby cesta z prostoru Vjazmy vedla přes
partyzánské oblasti a lesy ve všeobecném směru na Kirov, kde 10.
armáda připraví průlom nepřátelské obrany, která tam bude slabší.
Jezdecký sbor generála Bělová a výsadkové útvary přesně
splnily rozkaz, urazily dlouhou cestu ve tvaru podkovy a koncem
května a začátkem června 1942 se dostaly na úsek 10. armády.
Dovedně obešly velká nepřátelská uskupení, menší na své cestě
zničily a vnikly průlomem, proraže-ženým 10. armádou, do
prostoru frontu. Za dobu působení v nepřátelském týlu a během
zmíněného nájezdu ztratily velkou část těžkých zbraní a bojové
techniky. Většina mužstva se však přesto dostala ke svým
vojskům. Jak radostné bylo setkání těch, kdo se probili z týlu
nepřítele, s těmi, kteří z frontu zabezpečovali jejich vymanění!
Vojáci a velitelé se nestyděli za slzy: byly to slzy radosti a
vojáckého přátelství.
Generálporučík Jefremov byl toho názoru, že taková cesta je
příliš dlouhá pro jeho unavenou skupinu, a ihned se rádiem spojil s
generálním štábem a žádal, aby mu bylo dovoleno probojovat se
kratší cestou – přes řeku Ugru.
Okamžitě mi zavolal Stalin a zeptal se, zda souhlasím s
Jefremovovým návrhem. Moje odpověd byla kategoricky
zamítavá. Avšak vrchní velitel řekl, že Jefremov je zkušený velitel
a že je třeba s ním souhlasit. Hlavní stan nařídil, abychom
zorganizovali vstřícný úder silami frontu. Tento úder připravila a
provedla 43. armáda, avšak ze strany skupiny generála Jefremova
úder nenásledoval.
Jak vyšlo později najevo, Němci objevili oddíl při postupu k
Ugře a zničili jej. Velitel armády Jefremov, který bojoval jako
opravdový hrdina, byl těžce raněn, a protože nechtěl padnout do
rukou nepřítele, zastřelil se. Tak tragicky skončil život
talentovaného a odvážného vojevůdce, s nímž společně zahynula i
velká část statečných vojáků jeho skupiny.
Generálporučík Jefremov se ujal velení 33. armády 25. října
1941, kdy
Němci pronikali k Moskvě. V bitvě o Moskvu bojovala vojska
armády pod jeho velením a nepustila nepřítele přes své obranné
čáry. Za bojovou udatnost v bitvě u Moskvy byl generál Jefremov
vyznamenán Řádem rudého praporu.
Spolu s Jefremovem zahynul velitel dělostřelectva armády
generálmajor P. N. Afrosimov, velice schopný dělostřelec, a celá
řada dalších velitelů a politických pracovníků, kteří se
vyznamenali v bojích o Moskvu.
Jestliže dnes kriticky hodnotím tyto události roku 1942,
docházím k názoru, že jsme se tehdy dopustili chyby ve zvažování
situace v prostoru Vjazmy. Přecenili jsme možnosti svých vojsk a
podcenili nepřítele. „Oříšek“ byl tvrdší, než jsme předpokládali…

308
 V únoru a březnu hlavní stan žádal zintenzívnit útočnou
činnost na západním směru, ale fronty v té době byly již
vyčerpány jak pokud jde o síly, tak prostředky.
Zdroje naší země byly tehdy již vůbec silně omezeny. Potřeby
vojsk nemohly být uspokojovány tak, jak to vyžadovaly úkoly a
situace. Došlo to tak daleko, že pokaždé, když jsme byli pozváni
do hlavního stanu, doslova jsme si museli u vrchního velitele
vyprošovat protitankové pušky, samopaly PPŠ, deset až patnáct
protitankových děl, minimálně nutné množství granátů a min. Vše,
co jsme tímto způsobem dostali, bylo okamžitě naloženo na auta a
posláno armádám, jež to nejvíce potřebovaly.
Zvlášť špatné to bylo se střelivem. Například z dodávek
střeliva plánovaných na první dekádu ledna došlo na frontu:
82milimetrových min –1 procento, dělostřeleckých nábojů –20 až
30 procent. A za leden celkem 2,7 procenta 50milimetrových min,
36 procent 120milimetrových min, 55 procent 82milimetrových
min a 44 procent dělostřeleckých nábojů.1 Únorový plán nebyl
vůbec splněn. Z plánovaných 316 vagónů jsme za první dekádu
nedostali ani jeden. Reaktivní dělostřelectvo muselo být zčásti
převedeno do týlu pro nedostatek střeliva.2
Pravděpodobně bude těžko uvěřitelné, že jsme museli stanovit
normu denní spotřeby střeliva na 1-2 výstřely na dělo. A to bylo,
představte si, v době útoku! V hlášení frontu adresovaném
vrchnímu veliteli 14. února 1942 se psalo:
„Jak ukázala zkušenost z bojů, nedostatek nábojů znemožňuje
vést dělostřelecký útok. Následkem toho palebný systém nepřítele
není ničen a naše útvary útočící na málo umlčenou nepřátelskou
obranu trpí příliš velkými ztrátami, aniž dosahovaly příslušného
úspěchu.“3

1 Archiv MO SSSR, f. 208, inv. 2513, sp. 204.

• Archiv MO SSSR f. 208, inv. 2513, sp. 207,1. 210.
* Tamtéž.
Koncem února a začátkem března 1942 učinil hlavní stan
rozhodnuti posílit fronty na západním směru vojáky i prostředky,
ale to už bylo opožděné rozhodnutí. Nepřítel zneklidněn vývojem
událostí značně posílil své vjazemské uskupení a opíraje se o dříve
opevněná postavení zahájil aktivní činnost proti vojskům
Západního a Kalininského frontu.
Pro unavená a oslabená vojska bylo stále těžší překonávat
odpor nepřítele. Hlavní stan zamítal naše opakovaná hlášení a
návrhy o nevyhnutelnosti zastavit se a zachytit se na dosažených
čarách. Právě naopak ve směrnici z 20. března 1942 vrchní velitel
znovu požadoval, abychom co nejenergičtěji pokračovali v plnění
dříve uloženého úkolu.
Koncem března a začátkem dubna se fronty západního směru
snažily splnit tuto směrnici, jež ukládala rozdrtit rževsko-
vjazemské uskupení, avšak naše úsilí zůstalo bezvýsledné.
Nakonec byl hlavní stan nucen schválit náš návrh k přechodu
do obrany na čáře Velikije Luki-Veliž-Děmidov-Bělyj-
Duchovščina-řeka Dněpr-Nělidovo-Ržev-Pogoreloje Gorodišče-
Gžatsk-řeka Ugra– Spas-Děmensk-Kirov-Ljudinovo-Cholmišči-
řeka Oka.
Během zimního útoku postoupila vojska Západního frontu o
70-100 km a poněkud zlepšila všeobecnou operační a strategickou
situaci na západním směru.
 Celkové výsledky velké bitvy u Moskvy povzbuzovaly
sovětskou zemi a skličovaly nepřítele.
Německý generál Westphal, když popisoval bitvu u Moskvy,
byl nucen přiznat, že „německá armáda považující se dříve za
neporazitelnou se octla na hranici zničení“. Totéž prohlásili i další
generálové hitlerovské armády, jako například K. Tippelskirch, G.
Blumentritt, F. Beierlein, F. Man-teuffel a mnozí další.
Co je pravda, to je pravda. V bitvě u Moskvy hitlerovci celkem
ztratili přes půl miliónu vojáků, 1300 tanků, 2500 děl, více než 15
000 aut a mnoho další techniky. Německá vojska byla zatlačena od
Moskvy 150-300 km na západ.
Protiofenzíva v zimě 1941/42 probíhala ve složitých zimních
podmínkách, a co je nejdůležitější, aniž jsme měli početní převahu
nad nepřítelem. Navíc jsme na frontách neměli k dispozici
plnohodnotné tankové a mechanizované svazky, bez nichž, jak
ukázala praxe, nelze provádět útočné operace, mají-li být
rozhodujícího charakteru a širokého rozsahu. Předcházet manévr
nepřítele, uskutečňovat rychlý obchvat jeho křídel, odřezávat
týlové cesty, obkličovat a ničit nepřátelská uskupení je možné
pouze s pomocí silných tankových a mechanizovaných svazků.
V bitvě u Moskvy Rudá armáda poprvé za šest měsíců války
způsobila významnější porážku hlavnímu uskupeni hitlerovských
vojsk. Předtím sovětské ozbrojené síly uskutečnily již řadu
velkých operací, které zpomalily postup wehrmachtu na všech
třech hlavních směrech jeho úderů. Pokud jde o jejich rozsah a
výsledky, zůstávají však pozadu za velkou bitvou u stěn
sovětského hlavního města.
Dovedné řízení obranných bojů, úspěšné protiúdery a rychlý
přechod do protiútoku obohatily sovětské vojenské umění, ukázaly
rostoucí strategickou a operačně taktickou vyspělost sovětských
vojevůdců a růst bojového mistrovství vojáků všech druhů vojsk.
Porážka hitlerovských vojsk u Moskvy měla velký
mezinárodní význam. Ve všech zemích protihitlerovské koalice
vyslechly lidové masy s velkým nadšením zprávu o významném
vítězství sovětských zbraní. Pokrokové lidstvo spojovalo s tímto
vítězstvím svou naději vymanit se z fašistické poroby.
Neúspěchy německých vojsk u Leningradu, Roštová, v
prostoru Tichvi-na a bitva u Moskvy vedly k částečnému
vystřízlivění reakčních kruhů Japonska a Turecka a přinutily je k
opatrnější politice vůči Sovětskému svazu.
Německá fašistická vojska přešla do obrany. Aby znovu nabyla
boje-schopnosti, hitlerovské vojensko-politické vedení bylo
nuceno provést řadu totálních opatření a přesunout na sovětsko-
německou frontu značné množství útvarů z Francie a dalších
okupovaných zemí. Bylo nutno vykonávat nátlak na vlády
satelitních států Německa a žádat, aby posílaly na sovětskou frontu
nové svazky a další materiální zdroje, což zhoršilo
vnitropolitickou situaci těchto zemí.
Po porážce hitlerovců u Moskvy se nejen řadoví vojáci, ale i
mnozí němečtí důstojníci a generálové přesvědčili o síle
sovětského státu a o tom, že sovětské ozbrojené síly představují
nepřekonatelnou hráz na cestě k dosažení cílů vytyčených
hitlerismem.
Často je mi kladena otázka o úloze J. V. Stalina v bitvě o
Moskvu.
Stalin byl po celou tu dobu v Moskvě a organizoval síly a
prostředky k porážce nepřítele. Je třeba uznat jeho zásluhy. Stál v

310
čele Státního výboru obrany a opíraje se o vedoucí pracovníky
lidových komisariátů udělal veliký kus práce při organizování
nutných strategických záloh a materiálně technických prostředků.
Lze říci, že svou tvrdou náročností dokazoval takřka nemožné.
Když se mě ptají, na co z minulé války nejvíce vzpomínám,
vždy odpovídám: na bitvu o Moskvu.
Za tvrdých, mnohdy mimořádně složitých a těžkých podmínek
se naše vojska zocelovala, nabírala odvahu a zkušenosti, a jestliže
dostala do rukou
 třeba minimální počet technických prostředků, ustupující a
bránící se síla se měnila v mohutnou útočnou sílu. Vděční potomci
nikdy nezapomenou na obrovskou organizační práci strany,
hrdinské pracovní úsilí sovětského lidu v tomto období a statečné
válečné činy vojáků.
Vyslovuji hluboký dík všem účastníkům bitvy, kteří zůstali
naživu, a skláním hlavu před světlou památkou těch, kdo stáli v
boji až na smrt, ale nepustili nepřítele k srdci naší vlasti,
hrdinnému hlavnímu městu Moskvě. My všichni máme vůči nim
dluh, jejž nelze splatit.

312
 KRUTÉ ZKOUŠKY POKRAČUJI (ROK 1942)

V roce 1942 řada příčin způsobila, že naše země byla znovu

podrobena krutým zkouškám. Ale stejně jako v roce 1941 v bitvě u
Moskvy sovětský lid a jeho ozbrojené síly pod vedením leninské
strany statečně překonali těžkosti, dokázali rozdrtit největší
strategické uskupení německých vojsk v povodí Donu a Volhy, a
začali tak vytlačovat německá fašistická vojska z naší vlasti.
Abychom hloubějijpochopili události na jihu naší země,
musíme se zběžně seznámit s vojensko-politickou situací, jak se
vytvořila začátkem léta 1942.
Koncem jara 1942 se mezinárodní postavení a vnitřní situace
Sovětského svazu poněkud zlepšily. Protifašistická fronta se
nadále rozšiřovala a upevňovala. V lednu bylo podepsáno
prohlášení 26 zemí, v němž se tyto země dohodly, že využijí všech
svých sil a prostředků k boji proti agresivním státům a neuzavřou s
nimi separátní mír ani příměří. Se Spojenými státy a Anglií bylo
dosaženo předběžné dohody, že v roce 1942 bude vytvořena druhá
evropská fronta. Všechny tyto a další okolnosti, zvláště porážka
německých vojsk u Moskvy a zmaření hitlerovských plánů
bleskové války proti SSSR, značnou měrou aktivizovaly
protifašistické síly ve všech zemích.
Na sovětsko-německé frontě byl dočasný klid. Obě strany
přešly do obrany. Vojska na obranných postaveních připravovala
okopy, stavěla pohotovostní úkryty, podminovávala přístupy k
předním okrajům obrany, budovala drátěné zátarasy a prováděla
další obranné práce. Velitelský sbor a štáby našich vojsk
propracovávaly palebný systém, součinnost druhů vojsk a další
otázky.
V hlavním stanu, generálním štábu i ve vojscích se hodnotila
uplynulá válečná etapa a kriticky se posuzovaly úspěchy i
neúspěchy vojsk; hlubší studium se zaměřilo na vojenské umění
nepřítele, na jeho silné i slabé stránky.
Sovětský lid povzbuzen velkým vítězstvím Rudé armády u
Moskvy,
 jež znamenalo začátek rozhodujícího obratu ve válce, úspěšně
uskutečňoval přestavbu národního hospodářství v souladu s
válečnými úkoly. Sovětská vojska dostávala stále více nové
tankové a letecké techniky, dělostřeleckých a reaktivních zbraní,
včetně střeliva.
V zázemí se zformovaly nové strategické zálohy všech druhů
vojsk. Úspěšné výsledky ve výrobě našich tanků a dělostřeleckých
prostředků umožnily vrchnímu velení zahájit formování tankových
sborů a tankových armád, které dostaly v té době nejmodernější
materiální vybavení.
Vojska byla vyzbrojována modernizovanými protitankovými
kanóny ráže 45 mm a novými kanóny ráže 76 mm. Formovaly se
nové dělostřelecké jednotky a svazky. Byla učiněna rozsáhlá
organizační opatření v rámci protiletecké obrany vojsk a celé země.
Naše vojenské letectvo mohlo začít formovat letecké armády. V
červnu jich bylo již osm. Ve značném rozsahu byly doplňovány
svazky dálkového letectva a záložní sbory vrchního velení. Stav
naší operující armády vzrostl na 5,5 mil. mužů, množství tanků
stouplo na 4065, děl a minometů na 43 642 a bojových letounů na
3164.1 Mezi vojsky byla široce rozvinuta bojová příprava a
všestranně se studovaly zkušenosti z války a nová bojová technika.
Blížilo se letní tažení a německé fašistické velení i nadále
považovalo za nejdůležitější sovětskou frontu. Hitlerovské vedení
posílalo na východní frontu stále nová a nová spojenecká vojska.
Fašistické Německo a jeho spojenci měli na frontách od
Barentsova k Černému moři 217 divizí a 20 brigád, přičemž 178
divizí, 8 brigád a 4 letecké armády se skládaly pouze z německých
vojáků. Vzhledem k tomu, že druhá fronta neexistovala, udržovalo
Německo na ostatních frontách a v okupovaných zemích
maximálně 20 procent svých ozbrojených sil.
Do začátku května 1942 měl nepřítel na sovětsko-německé
frontě více než šestimiliónovou armádu (včetně 810 000
spojeneckých vojáků), 3230 tanků a samohybných děl, na 43 000
děl a minometů, 3400 bojových letounů. Podobně jako dříve měla
německá vojska více vojáků. My jsme pak Němce o něco
převyšovali v počtu tanků, avšak kvalitativně byla zatím značná
část našeho tankového parku na nižší úrovni než německý tankový
park.
V hrubých rysech se Hitlerova politická a vojenská strategie na
nejbližší období roku 1942 soustředovala na porážku našich vojsk
na jihu a na obsazení Kavkazu, dosažení Volhy a dobytí
Stalingradu a Astrachaně, což by vytvořilo podmínky ke zničení
SSSR jako státu.
Přestože při plánování útočných operací na léto 1942 mělo
německé ve –
1 Velikaja Otěčestvennaja vojna Sovětskogo Sojuza 1941-
1945. Kratkaja istorija Moskva 1965, str. 152.
lení k dispozici více vojáků než sovětské ozbrojené síly,
nemohlo již provést současný útok na všech strategických směrech,
jako tomu bylo v roce 1941 podle plánu „Barbarossa“.
Na jaře 1942 se linie německých vojsk protáhla od Barentsova
až k Černému moři. V důsledku toho prudce klesla jejich operační
hustota.
Po provedení řady totálních opatření se hitlerovskému velení
podařilo úspěšně doplnit skupinu armád „Sud“ a soustředit v ní síly
značně převyšující možnosti našich vojsk na jihozápadním směru.

314
 Hitlerův příkaz č. 41 z 5. dubna 1942 předpokládal odtržení
největších průmyslových a zemědělských oblastí od Sovětského
svazu, získání dodatečných hospodářských zdrojů (v první řadě
kavkazské nafty) a dominantních strategických pozic k uskutečnění
vlastních vojensko-politických cílů.
Hitler a jeho společníci doufali, že jakmile německá vojska
dosáhnou úspěchu na jihu naší země, dokáží zasadit úder i na
dalších směrech a znovu zaútočit na Leningrad a Moskvu.
Na moskevském strategickém směru počítali s tím, že se omezí
na provedení dílčích útočných operací s cílem likvidace sovětských
vojsk, jež se hluboko vklínila do německé obranné čáry. Sledovali
tím dvojí cíl: za prvé zlepšit operační postavení svých vojsk a za
druhé odvést pozornost sovětského velení od jižního strategického
směru, kde byl připravován hlavní úder.
Plánované obsazení Kavkazu a Volhy by hitlerovcům umožnilo
přerušit komunikace mezi Sovětským svazem a našimi spojenci,
vedoucí přes Kavkaz.
Na jaře 1942 jsem byl často v hlavním stanu a účastnil se
posuzování řady principiálních strategických otázek u vrchního
velitele, a proto jsem dobře věděl, jak hodnotí vzniklou situaci a
perspektivy války na rok 1942.
Bylo zcela zřejmé, že vrchní velitel plně nevěří Churchillovu a
Rooseveltovu ujišťování o vytvoření druhé fronty v Evropě, ale
přesto neztrácí naději, že se budou do určité míry snažit něco
podniknout jinde. Stalin věřil více Rooseveltovi a méně
Churchillovi.
Vrchní velitel předpokládal, že v létě 1942 budou Němci s to
provádět velké útočné operace současně na dvou strategických
směrech, a to nejpravděpodobněji na moskevském směru a na jihu
země. Co se týče severu a severozápadu, říkal Stalin, tam Němci
vyvinou minimální aktivitu. Možná že se Němci pokusí odříznout
výběžky na naší obranné čáře a zlepšit uskupení svých vojsk.
Ze zmíněných dvou směrů, na nichž podle názoru vrchního
velitele nepřítel mohl rozvinout své strategické útočné operace,
největší nebezpečí hrozilo moskevskému směru, tta němž měl
nepřítel více než 70 divizí.
Pokud šlo o naše plány na jaro a začátek léta 1942, Stalin se
domníval, že ještě nemáme dostatečné množství sil a prostředků,
abychom rozvinuli velké útočné operace. Pro nejbližší dobu
považoval za nutné omezit se na aktivní strategickou obranu a
zároveň uskutečnit řadu dílčích útočných operací na Krymu, u
Charkova, na lgovsko-kurském a smolenském směru, jakož i u
Leningradu a Děmjanska.
Věděl jsem, že Boris Michajlovič Šapošnikov je v podstatě
téhož mínění jako Stalin, avšak pokud šlo o plán činnosti našich
vojsk, byl toho názoru, že bychom se měli omezit na aktivní
strategickou obranu a začátkem léta nepřítele oslabit a vyčerpat a
teprve potom po dostatečném vytvoření záloh přejít k rozsáhlým
protiofenzívním akcím. V tomto směru jsem s Ša-pošnikovem
souhlasil, ale přesto jsem se domníval, že na západním směru
musíme bezpodmínečně začátkem léta porazit rževsko-vjazemské
uskupení. Německá vojska tu měla rozsáhlé nástupiště a velké síly.
Hlavní stan a generální štáb považovaly za zvláště nebezpečné
směry orelsko-tulský a kursko-voroněžský, umožňující nepříteli
obejít hlavní město od jihozápadu a zaútočit na ně. V souvislosti s
těmito předpoklady bylo přijato rozhodnutí soustředit koncem jara

315
k obraně Moskvy z jihozápadního směru značnou část záloh
hlavního stanu vrchního velení do prostoru Brjanského frontu.
Brjanský front dostal značné síly a prostředky. V polovině
května to byly 4 tankové sbory, 7 střeleckých divizí, 11
samostatných střeleckých brigád, 4 samostatné tankové brigády a
velké množství dělostřelectva. Kromě toho byla tehdy Brjanskému
frontu přidělena 5. tanková armáda ze zálohy hlavního stanu, která
měla zasadit mocný protiúder v případě nepřátelského útoku v
pásmu Brjanského frontu.
V zásadě jsem souhlasil s operačními a strategickými
prognózami vrchního velitele, ale nemohl jsem s ním souhlasit,
pokud jde o počet dílčích frontových operací našich vojsk, jež
navrhoval, neboť jsem byl toho názoru, že pohltí naše zálohy, což
zkomplikuje přípravu ke generální ofenzívě sovětských vojsk.
Vystoupil jsem s těmito svými názory a navrhoval Stalinovi i
generálnímu štábu to, o čem jsem již hovořil, totiž v první řadě
zasadit silné údery na západním strategickém směru a porazit
vjazemsko-rževské uskupení nepřítele. Tyto údery měly uskutečnit
síly Západního, Kalininského a dalších sousedních frontů, jakož i
letectvo vrchního velení a protiletecké obrany Moskvy.
Porážka nepřítele na západním směru měla vážně oslabit
německé síly a donutit je vzdát se velkých útočných operací,
alespoň na nejbližší dobu.
Samozřejmě, při retrospektivním hodnocení událostí se tento
závěr nejeví jako nepochybně správný, ale v té době, kdy jsem
neměl k dispozici úplné údaje o nepříteli, jsem byl přesvědčen, že
mám pravdu.
Vzhledem ke složitosti otázky Stalin nařídil posoudit celkovou
situaci a možné varianty činnosti našich vojsk v letním tažení.
Na poradě, která se konala ve Státním výboru obrany koncem
března, byli přítomni K. J: Vorošilov, S. K. Timošenko, B. M.
Šapošnikov, A. M. Vasilevskij, já a I. Ch. Bagramjan.
Šapošnikov vystoupil s velmi zevrubným referátem, jenž v
podstatě odpovídal Stalinovým prognózám. Avšak za předpokladu,
že nepřítel má početní převahu a druhá fronta v Evropě nebude
vytvořena, Šapošnikov navrhl pro nejbližší období omezit se na
aktivní obranu. Navrhl nezapojovat do akce hlavní strategické
zálohy a soustředit je na středním směru a částečně v prostoru
Voroněže, kde podle názoru generálního štábu může v létě 1942
dojít k hlavním událostem.
Při posuzování plánu útočné operace navrženého velením
jihozápadního směru (silami Brjanského, Jihozápadního a Jižního
frontu) maršál Šapošnikov se snažil poukázat na obtížnost její
organizace, ale vrchní velitel, aniž ho nechal domluvit, řekl:
„Nesmíme sedět v obraně se založenýma rukama a čekat, až
Němci sami první zaútočí. Naopak my sami musíme zasadit řadu
předstihových úderů na široké frontě a prozkoumat, jak je nepřítel
připraven. Žukov navrhuje rozvinout útok na západním směru a na
ostatních frontách se bránit. Myslím, že je to polovičatost.“
Slova se ujal Timošenko. Podal hlášení o situaci na
jihozápadním směru a řekl:
„Vojska tohoto směru jsou nyní schopna a bezpodmínečně musí
zasadit Němcům předstihový úder na jihozápadním směru a zmařit
tak jejich útočné plány proti Jižnímu a Jihozápadnímu frontu, nebo,
jestliže se tak nestane, bude se opakovat situace ze začátku války.
Co se týče přechodu do útoku na západním směru, souhlasím s
Žukovem. Bude to vázat síly nepřítele.“

316
 S Timošenkovým názorem souhlasil Vorošilov.
Ještě jednou jsem odůvodnil svůj nesouhlas se zahájením
několika útočných operací. Boris Michajlovič Šapošnikov, který,
pokud mi bylo známo, se také nepřikláněl k dílčím útočným
operacím, tentokrát bohužel mlčel. Porada skončila pokynem
vrchního velitele připravit a v nejbližší době provést dílčí útočné
operace na Krymu, na charkovském směru a v dalších prostorech.
Po poradě v hlavním stanu jsme se rozjeli na svá místa.
Události v květnu a červnu ukázaly, že se hlavní stan
přepočítal. Na jihu naše ozbrojené síly opět podstoupily kruté
zkoušky. Koncem dubna skončil útok našich vojsk na Krymu
neúspěchem. Vojska Krymského frontu pod velením
generálporučíka D. T. Kozlova utrpěla značné ztráty, aniž dosáhla
cíle. Hlavní stan dal velení frontu rozkaz přejít do houževnaté
obrany.
Dne 8. května soustředil nepřítel proti Krymskému frontu své
úderné uskupení, zapojil do akce početné letectvo a prolomil
obranu. Naše vojska se octla v těžké situaci a byla nucena opustit
Kerč.
Porážka u Kerče vážně zkomplikovala situaci v Sevastopolu,
kde obránci města od října usilovně bojovali. Po obsazení Kerče
německé velení soustředilo všechny síly proti Sevastopolu.
Dne 4. července po devítiměsíčním obležení, po nelítostných
bojích trvajících celé dny, v nichž si sovětští námořníci a vojáci
vybojovali nesmrtelnou slávu, naše vojska se stáhla ze
Sevastopolu. Celý Krym byl ztracen, což do značné míry
zkomplikovalo naši celkovou situaci a ulehčilo přirozeně situaci
nepříteli, jenž si tak uvolnil jednu z bojeschopných armád a značné
posilové prostředky.
Dne 3. května zahájil Severozápadní front útok proti vojskům
16. německé armády v prostoru Děmjanska. Bitva, která trvala celý
měsíc, nepřinesla úspěch. Je však pravda, že nepřítel utrpěl velké
ztráty.
V telefonickém rozhovoru o Krymském frontu a jihozápadním
směru mi vrchní velitel jednou řekl:
„Vidíte, k čemu vede obrana… musíme přísně potrestat
Kozlova, Mechlise a Kulika za jejich nedbalost, aby ostatním
přešla chuť zevlovat. Timošenko brzy zahájí útok. A co vy?
Nezměnil jste svůj názor na způsob vedení akcí na jihu?“
„Ne, myslím, že na jihu je třeba uvítat nepřítele leteckými
údery a silnou palbou, způsobit mu houževnatou obranou porážku a
pak přejít do útoku.“
Dne 12. května vojska Jihozápadního frontu přešla do útoku ve
směru na Charkov a zasadila dva údery: první z prostoru Volčanska
a druhý z barvenkovského výběžku.
Zajištění operace na úseku Lozovaja-Barvenkovo-Slavjansk
bylo svěřeno Jižnímu frontu. Avšak velení jihozápadního směru
nerozpoznalo nebezpečí ze strany Kramatorska. Tam dokončovalo
soustředění silné útočné uskupení německých vojsk.
Po přechodu do útoku z barvenkovského výběžku prolomila
vojska Jihozápadního frontu nepřátelskou obranu a za tři dny
postoupila na všech úsecích o 25-50 km. Přesto se však operace
dále nerozvinula.

317
 Ráno 17. května zaútočilo 11 divizí z armádní skupiny „Kleist“
z prostoru Slavjansk-Kramatorsk proti 9. a 57. armádě Jižního
frontu. Nepřítel prolomil naši obranu, za dva dny postoupil až o 50
km a dostal se do boku vojsk levého křídla Jihozápadního frontu v
prostoru Petrov-ského.
V polovině května jsem byl přítomen rozhovoru J. V. Stalina s
velitelem frontu a dobře jsem si zapamatoval, že Stalin vyslovil
vážnou obavu vzhledem k nebezpečí hrozícímu ze strany
kramatorského uskupení nepřítele.
Večer téhož dne hovořil vrchní velitel na toto téma s členem
vojenské rady frontu N. S. Chruščovem, jenž vyslovil týž názor
jako velení Jihozápadního frontu: obava před nebezpečím ze strany
kramatorské skupiny je přehnaná a není důvodu k přerušení
operace.
Dne 18. května navečer začala komplikující se situace vážně
znepokojovat A. M. Vasilevského pověřeného výkonem funkce
náčelníka generálního štábu; okamžitě hlásil vrchnímu veliteli, že
je nutné bezodkladně zastavit útok našich vojsk a obrátit hlavní
síly barvenkovského uskupení proti kramatorské skupině nepřítele.
Vrchní velitel, odvolávaje se na hlášení vojenské rady
Jihozápadního frontu o nutnosti pokračovat v útoku, zamítl názor
Vasilevského. Verze, které nyní kolují o zneklidňujících hlášeních
vojenské rady Jižního a Jihozápadního frontu, odeslaných
vrchnímu veliteli, neodpovídají skutečnosti. Mohu to potvrdit
proto, že jsem byl osobně přítomen při rozhovorech vrchního
velitele.
Dne 19. května vojenská rada Jihozápadního frontu pochopila,
že situace se vážně zkomplikovala, a začala činit opatření k
odražení nepřátelských úderů; ale to již bylo pozdě.
Dne 23. května se 6., 57. armáda a část sil 9. armády a operační
skupina generála L. V. Bobkina octly v úplném obklíčení. Mnoha
útvarům se sice podařilo se z obklíčení probít, ale ty, jimž se to
nepodařilo, se nechtěly vzdát a bojovaly do posledního muže.
Za těchto bojů zahynul zástupce velitele frontu generál Fjodor
Jakovle-vič Kostěnko – hrdina občanské a Velké vlastenecké
války, bývalý velitel 19. manyčského pluku 4. donské kozácké
divize. Hrdinskou smrtí rovněž padli velitel 6. armády generál K.
P. Podlas a velitel operační skupiny generál L. V. Bobkin, s nímž
jsem studoval ve zdokonalovacím kursu pro vyšší velitele. Byli to
výborní velitelé a věrní synové naší strany a vlasti.
Analyzujeme-li příčiny neúspěchu charkovské operace, není
obtížné pochopit, že hlavní příčinou porážky vojsk jihozápadního
směru bylo podcenění vážného nebezpečí, které v sobě skrýval
jihozápadní strategický směr, na němž nebyly soustředěny nutné
zálohy hlavního stanu.
Kdyby bývalo stálo na operačních týlových čarách
jihozápadního směru několik armád ze zálohy hlavního stanu,
nedošlo by v létě 1942 ke katastrofě vojsk na tomto směru.
V červnu pokračovaly úporné boje na celém jihozápadním
směru. Pod údery nepřítele naše vojska s velkými ztrátami
ustupovala za řeku Oskol ve snaze upevnit se na týlových čarách.
Dne 28. června zahájil nepřítel rozsáhlejší útočné operace.
Udeřil z prostoru Kurska na voroněžském směru proti 13. a 40.
armádě Brjanské-ho frontu. Ve směru na Ostrogožsk přešla z
prostoru Volčanska 30. června do útoku 6. německá armáda, která
prolomila obranu 21. a 28. armády. Situace našich vojsk na

340
voroněžském směru se prudce zhoršila. Část sil se octla v
obklíčení.
Maršál Sovětského svazu A. M. Vasilevskij ve svých pamětech
píše:
„K večeru 2. července se situace na voroněžském směru prudce
zhoršila. Na styku Brjanského a Jihozápadního frontu byla obrana
prolomena až do hloubky 80 km. Frontové zálohy, které byly na
tomto směru, byly zapojeny do boje. Vzniklo zřejmé nebezpečí, že
nepřátelské úderné uskupení pronikne k Donu a obsadí Voroněž.
Aby se zabránilo násilnému přechodu nepřítele přes Don a
zastavil další postup jeho vojsk, hlavní stan podřídil veliteli
Brjanského frontu ze své zálohy dvě vševojskové armády (6. a 60.-
G. Ž.) a rozkázal jim rozvinout se na pravém břehu Donu na úseku
Zadonsk-Pavlovsk. Současně byla k dispozici tomuto frontu
předána 5. tanková armáda, aby spolu s tankovými svazky frontu
zasadila protiúder do boku a týlu uskupení německých fašistických
vojsk útočících na Voroněž… Okamžitý a rozhodný úder 5.
tankové armády… mohl rychle změnit situaci v náš prospěch.
Avšak tanková armáda po celý 3. červenec nedostala úkoly od
velení frontu. V souvislosti s tím jsem se na příkaz hlavního stanu
vydal do prostoru Jelce, abych urychlil zasazení 5. tankové armády
do boje; předtím jsem telegraficky poslal veliteli armády a veliteli
frontu úkol uskutečnit protiúder s požadavkem okamžitě zahájit
jeho přípravu.
Přes velkou pomoc hlavního stanu a generálního štábu se
situace na Brjanském frontu stávala den ze dne složitější, což ještě
zesilovaly nedostatky v řízení vojsk jak ve frontových, tak v
armádních složkách. V souvislosti s tím učinil hlavní stan
organizační opatření a rozdělil Brjan-ský front na dva fronty.
Velitelem nového, Voroněžského frontu byl jmenován N. F.
Vatutin a velitelem Brjanského frontu místo F. I. Golikova K. K.
Rokossovskij.“1
1 „Vojenno-istoričeskij žurnál“, č. 8, 1965, str. 7-8.
V prostoru Voroněže se bojových operací účastnily 6. a 60.
vševojsková armáda a 5. tanková armáda, které dal hlavní stan k
dispozici ze svých záloh. To do určité míry posílilo odolnost
obrany, avšak neodstranilo vážné nebezpečí, že nepřítel pronikne
přes Don a zasadí úder podél řeky směrem na Stalingrad.
V důsledku ztráty Krymu, porážky našich vojsk v prostoru
Barvenkova, v Donbasu a u Voroněže se nepřítel opět ujal
strategické iniciativy a po přísunu čerstvých záloh začal rychle
pronikat k Volze a na Kavkaz. V polovině července nepřátelská
vojska zatlačila naše vojska za Don na úseku od Voroněže ke
Kletské a od Surovikina k Rostovu a zahájila boj v ohbí Donu,
přičemž se snažila proniknout ke Stalingradu.
Následkem vynuceného ústupu našich vojsk padly do rukou
nepřítele velmi bohaté oblasti Donu a Donbasu. Vyvstalo přímé
nebezpečí, že se nepřítel dostane k Volze a na Severní Kavkaz a že
ztratíme Kubáň a všechny komunikace na Kavkaz spolu s nej
důležitější hospodářskou oblastí dodávající naftu armádě a
průmyslu.
Vrchní velitel vydal známý rozkaz č. 227. Tímto rozkazem byla
zaváděna přísná opatření v boji s panikáři a narušovateli kázně a
rozhodně se postupovalo proti těm, kdo hlásali nevyhnutelnost
„ústupu“. V rozkazu se psalo, že pro všechna vojska musí platit
jako železný zákon heslo ,,Ani o krok zpět!“. Rozkaz podpořila
intenzívní stranickopolitická práce.

341
 Ústřední výbor strany shrnul výsledky stranickopolitické práce
mezi vojáky a námořníky a schválil řadu usnesení k zlepšení
organizačně stranické a masové politické práce v armádě. Do čela
Hlavní politické správy byl místo L. Z. Mechlise postaven
tajemník ústředního výboru a moskevského výboru strany A. S.
Ščerbakov. Ústřední výbor zvláště mobilizoval komunisty a
komsomolce a posílil jimi ozbrojené síly. Koncem roku 1941 bylo
již v armádě a lodstvu 1,3 miliónu komunistů, což bylo dvakrát
více než na začátku války. Ústřední výbor žádal, aby vojenské rady
frontů a armád zlepšily práci mezi vojáky a veliteli s tím, aby se
podstatně zvýšila kázeň a posílila odolnost a bojeschopnost vojsk.
V červnu posuzoval ústřední výbor strany celkový stav
politické práce v Rudé armádě a vypracoval způsoby, jak ji dále
zlepšit. Ústřední výbor žádal, aby politické orgány siřeji rozvinuly
ideově politickou práci v armádě. Všichni velitelé a političtí
pracovníci včetně nejvyšších složek dostali za úkol provádět
osobně agitaci a propagandu mezi vojáky. Bylo posíleno vedení
celé této důležité a obtížné práce; do Hlavní politické správy
DRRA přišli schopní političtí pracovníci, kteří se již osvědčili v
operující armádě; organizovaly se porady členů vojenských rad a
náčelníků politických orgánů armády a loďstva, na nichž vystoupili
tajemníci ústředního výboru. M. I. Kalinin, J. M. Jaroslavskij, D.
Z. Manuilskij a mnozí další významní státní a straničtí činitelé a
význační propagandisté nejednou navštívili vojska podstupující
nejtěžší boje.
Vojska Jihozápadního frontu utrpěla za ústupu od Charkova
velké ztráty a nemohla úspěšně zadržovat postup nepřítele. Z téhož
důvodu nebyl Jižní front s to zastavit nepřítele na kavkazském
směru.
Bylo nutno zahradit německým vojskům cestu k Volze. Dne
12. července vytvořil hlavní stan nový, Stalingradský front a
zahrnul do něho 62. armádu pod velením generálmajora V. J.
Kolpakčího, 63. armádu generál-poručíka V. I. Kuzněcova, 64.
armádu a rovněž 21. armádu z likvidovaného Jihozápadního
frontu.
Vojenská rada bývalého Jihozápadního frontu přijala v plném
stavu znovu vytvořený Stalingradský front. K posílení frontu byla
předána formující se 1. a 4. tanková armáda a také útvary 28., 38. a
57. armády, jež se zachovaly. Operačnímu velení frontu byla
rovněž podřízena Volžská válečná flotila.
Na přístupech ke Stalingradu se pokračovalo s přípravou
obranných a opevněných čar. Stejně jako při obraně Moskvy
stavěly tisíce obyvatel opevnění a obětavě připravovaly město k
obraně.
Velkou organizátorskou práci vykonal oblastní výbor a městský
výbor strany ve Stalingradě při formování a přípravě lidobrany a
dělnických milicí, při organizaci výroby pro potřeby fronty a
evakuaci dětí, starých osob a státních hodnot z města.
K 17. červenci Stalingradský front zaujal následující obrannou
čáru: Pavlovsk na Donu a dále podél levého břehu Donu k
Serafimoviči, potom Kletská a Surovikino až k Verchně-
Kurmojarské.
Za ústupu Jižní front utrpěl ztráty, jež nebylo možno nahradit.
V jeho čtyřech armádách zůstalo celkem jen o málo více než 100
000– mužů. Aby se posílilo řízení vojsk na severokavkazském
směru, hlavní stan zrušil Jižní front a všechna jeho zbývající vojska

342
podřídil Severokavkazské-mu frontu, jehož velením byl pověřen
maršál Sovětského svazu S. M. Bu-donnyj.
37. a 12. armáda Severokavkazského frontu dostaly za úkol
bránit stavropolský směr a 18., 56. a 47. armáda krasnodarský
směr.
Koncem července a začátkem srpna se situace na
severokavkazském směru vyvíjela zřetelně v náš neprospěch.
Nepřítel, jenž měl převahu, houževnatě postupoval. Německá
vojska brzo dosáhla řeky Kubáně.
V srpnu vzplanuly těžké boje rovněž na majkopském směru.
Dne 10. srpna nepřátelská vojska obsadila Majkop a 11. srpna
Krasnodar.
V polovině srpna po obsazení Mozdoku nepřítel postoupil k
řece Těreku. K 9. září po vytlačení naší 46. armády z obranné čáry
ovládla německá vojska téměř všechny horské průsmyky. Suchumi
hrozilo vážné nebezpečí.
Za těchto dnů krutých zkoušek a smrtelného nebezpečí
kavkazské národy nezakolísaly, neztratily víru v sílu a moc rodiny
sovětských národů.
Stranické organizace v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu se
řídily příkazy Státního výboru obrany a převzaly úkol zásobování a
služeb operujícím vojskům. Na výzvu ústředního výboru strany
Gruzie, Ázerbájdžánu a Arménie vznikaly ozbrojené oddíly a do
řad Rudé armády vstupovali dobrovolníci. Tato opatření umožnila
posílení bojujících frontů. Předpoklad hitlerovců, že s příchodem
německých fašistických vojsk se kavkazské národy odtrhnou od
Sovětského svazu, zcela zkrachoval.
V boji s nepřítelem prokázaly velkou pomoc operujícím
vojskům partyzánské oddíly kavkazských národů, jež se dobře
vyznaly v místním terénu. Jejich odvážné výpady zastrašovaly
nepřítele a působily mu značné ztráty.
Koncem července patřilo ke Stalingradskému frontu 38 divizí,
z nichž pouze polovina měla 6000-8000 mužů a ostatní 1000-3000
mužů, což představovalo 16 divizí kompletního stavu. Tento malý
počet vojsk se musel rozvinout na frontě dlouhé 530 km.
Front měl tehdy celkem 187 000 mužů, 360 tanků, 337 letadel a
7900 děl a minometů.
Nepřítel soustředil proti frontu 250 000 vojáků, asi 740 tanků,
1200 letadel, 7500 děl a minometů; s ohledem na to byl poměr sil
následující: vojsko 1,4: 1, děla a minomety 1: 1, tanky 2: 1, letadla
3,5: 1 ve prospěch nepřítele.
Pro tuhý odpor našich vojsk na přístupech ke Stalingradu byl
později nepřítel donucen přesunout z kavkazského směru 4.
tankovou armádu k úderu směrem od Kotělnikova a dodatečně
rozvinout část sil satelitních armád.
V souladu se směrnicí č. 45 německého vrchního velení
(OKW) z 23. července 1942 zajišťovala se skupina armád „B“ ze
severu podél středního toku Donu (kde se poté rozvinula madarská,
italská a rumunská vojska) a snažila se rychle obsadit Stalingrad a
Astrachaň a bezpečně se upevnit na Volze, čímž by odřízla Kavkaz
od centra Sovětského svazu. K zajištění tohoto úkolu byly
vyčleněny hlavní síly 4. letecké armády (1200 bojových letounů).
Dne 26. července prolomila německá tanková a motorizovaná
vojska obranu 62. armády a pronikla do prostoru Kamenského.
Jako protiakci na průlom nařídil hlavní stan okamžitě vrhnout do
boje formující se 1. a 4. tankovou armádu, které měly pouze 240

343
tanků, a 2 střelecké divize, jimž se sice nepodařilo zastavit, ale
aspoň poněkud zadržet postup nepřítele.
Samozřejmě, zasazení útvarů, jež se formují, do boje nelze
považovat za správné, ale v té době neměl hlavní stan žádné jiné
východisko, protože cesty ke Stalingradu byly chráněny slabě. K
těžkým bojům rovněž došlo na úseku 64. armády, ale ani zde se
nepříteli nepodařilo probojovat se z chodu do Stalingradu. V první
polovině srpna se na přístupech k městu urputně bojovalo.
Sovětská vojska se opírala o opevněné čáry a hrdinsky bránila
každou píd půdy, zasazovala protiúdery, vyčerpávala a oslabovala
nepřítele všemožně se snažícího proniknout ke Stalingradu.
V souvislosti s tím, že se vojska Stalingradského frontu
roztáhla do délky 700 km a řízení vojsk bylo obtížné, hlavní stan se
rozhodl rozdělit front na dva: na Stalingradský a Jihovýchodní. To
se stalo 5. srpna.
Velitelem Stalingradského frontu byl i nadále generálporučík
V. N. Gordov, jenž vystřídal maršála Sovětského svazu S. K.
Timošenka, a náčelníkem štábu generálmajor D. N. Nikišov. Front
tvořily 63., 21., 62. a 4. tanková armáda spolu s formující se 16.
leteckou armádou pod velením generálmajora S. I. Ruděnka.
K Jihovýchodnímu frontu náležela 57., 51, 64., 1. gardová a 8.
letecká armáda. Velitelem frontu byl jmenován generálplukovník
A. I. Jeremenko.
Ke koordinaci činnosti vojsk u Stalingradu jmenoval Státní
výbor obrany 12. srpna náčelníka generálního štábu
generálplukovníka A. M. Vasilevského. V operačním směru byl
Stalingradský front podřízen veliteli Jihovýchodního frontu.
Po urputných bojích, trvajících několik dní, pronikl 23. srpna
14. tankový sbor nepřítele do prostoru Verťačeho a po rozbití
stalingradské obrany na dvě části pronikl k Volze v prostoru
Latošinka-Rynok. 62. armáda byla odříznuta od hlavních sil
Stalingradského frontu, následkem čehož byla podřízena
Jihovýchodnímu frontu.
Německé bombardovací letectvo provedlo barbarské nálety na
Stalin-grad a přeměnilo jej v hromadu trosek. Umírali pokojní
obyvatelé, byly ničeny průmyslové podniky a kulturní hodnoty.
Ráno 24. srpna přešla část sil 14. nepřátelského tankového
sboru do útoku ve směru na traktorový závod, avšak neúspěšně.
Zde se úporných bojů účastnili ozbrojení dělníci stalingradských
závodů.
Současně vojska Stalingradského frontu, předtím než ustoupila
na severozápad, útočila na nepřítele ze severu na jih a donutila jej
rozvinout značné síly určené k obsazení Stalingradu. Tímto
manévrem byl nepřátelský úder na město značně oslaben a 14.
tankový sbor byl odříznut od týlu a několik dnů musel být
zásobován letecky.

344
345
 Nepřítel přepravil své hlavní síly přes Don a zahájil energický
útok za podpory silného úderu letectva.
K 30. srpnu ustoupila vojska Jihovýchodního frontu pod
nátlakem přesily nepřátelských vojsk na vnější a potom vnitřní
okruh. 62. a 64. armáda zaujaly obranné postavení na čáře Rynok-
Orlovka-Gumrak-Pesčanka –Ivanovka. V té době velel 62. armádě
generálporučík Anton Ivanovic Lopatin. Udělal vše, co od něho
žádala vojenská čest a ještě více, neboť je dobře známo, že nepřítel
byl v početní převaze proti vojskům Lopatinovy armády. Přesto
však Lopatin prozíravě uchránil 62. armádu k boji ve městě, kde
byl později nepřítel vyčerpán a poražen.
V této době tak těžké pro Stalingrad nařídil hlavní stan
uskutečnit na západním směru dílčí útočné operace, jejichž cílem
bylo vázat nepřátelské zálohy a nedovolit jim přesunout se ke
Stalingradu.
Na úseku Západního frontu, jemuž jsem v té době velel, se
události vyvíjely následovně: na levém křídle frontu zahájily
začátkem července 10., 16. a 61. armáda útok z čáry Kirov-Bolchov
směrem na Brjansk. Na pravém křídle v prostoru Pogorelého
Gorodišča provedla v srpnu posílená 20. armáda v součinnosti s
levým křídlem Kalininského frontu úspěšný útok, jenž měl za cíl
porazit nepřítele v prostoru Syčovka-Ržev.
Po průlomu německé obrany a dosažení železniční trati Ržev-
Vjazma byl útok vojsk Západního frontu zastaven a Ržev zůstal v
rukou nepřítele.
V prostoru Pogoreloje Gorodišče-Syčovka utrpěl nepřítel velké
ztráty. K zastavení úderu vojsk Západního frontu sem německé
velení muselo urychleně přemístit značný počet divizí určených pro
rozšíření útoku na stalingradském a kavkazském směru.
Generál K. Tippelskirch o tom píše: „Průlomu se dalo předejít
pouze tak, že tři tankové a několik pěších divizí, které se již
připravovaly k přesunu na jižní frontu, byly zadrženy a nasazeny
zpočátku k lokalizaci průlomu a potom i do protiúderu.“1
Kdybychom byli měli k dispozici jednu nebo dvě armády, byli
bychom mohli v součinnosti s Kalininským frontem pod velením
generála I. S. Koněva nejen porazit rževské uskupení, ale i celou
rževsko-vjazemskou skupinu německých vojsk a značně zlepšit
operační postavení na celém západním strategickém směru.
Bohužel vrchní velení promarnilo tuto reálnou možnost.
Vcelku musím říci, že vrchní velitel pochopil, že nepříznivá
situace v létě 1942 vznikla následkem i jeho osobní chyby, jíž se
dopustil při schválení plánu činnosti našich vojsk v letním tažení
roku 1942. Nehle –

1 K. Tippelskirch, Istorija vtoroj mirovoj vojny, Moskva

1956, str. 241.
dal ani jiné viníky mezi vedoucími osobnostmi hlavního stanu a
generálního štábu.
Dne 27. srpna 1942, když jsem byl v prostoru Pogorelého
Gorodišča, kde jsme prováděli útočnou operaci, zavolal mi
telefonicky A. N. Poskrjobyšev. Oznámil, že včera, 26. srpna, při
posouzení situace na jihu země rozhodl Státní výbor obrany o mém
jmenování zástupcem vrchního velitele.
Alexandr Nikolajevič mě vyzval, abych byl ve 14.00 přítomen
na velitelském stanovišti a čekal, až mi zavolá J. V. Stalin. V
rozhovoru byl strohý a na všechny moje otázky odpovídal: „Nevím.
O tom vám zřejmě řekne sám.“ Přesto jsem z těchto slov pochopil,
že Státní výbor obrany má vážné obavy o výsledek boje v prostoru
Stalingradu.
Brzy mi zvláštní linkou zavolal Stalin. Zeptal se na situaci v
Západním frontu a řekl:
„Musíte co nejrychleji přijet do hlavního stanu. Nechte se
zastupovat náčelníkem štábu.“ A potom dodal: „Promyslete si, kdo
by měl být jmenován velitelem místo vás.“
Tím rozhovor skončil. Stalin neřekl, že jsem byl jmenován
zástupcem vrchního velitele. Zřejmě mi to chtěl oznámit osobně.
Stalin vůbec telefonicky hovořil pouze o tom, co bylo nevyhnutelné
sdělit v daném okamžiku. Žádal, abychom při telefonických
rozhovorech byli krajně opatrní zejména v pásmu operujících vojsk,
kde nebyly stacionární prostředky k utajení rozhovorů.
Ani jsem se nezastavil ve štábu frontu a odjel jsem do Moskvy.
Pozdě večer téhož dne jsem dorazil do Kremlu. Stalin byl ve své
pracovně. Byli tam rovněž někteří členové Státního výboru obrany.
Vrchní velitel řekl, že si špatně vedeme na jihu a může se stát,
že Němci dobudou Stalingrad. O nic lepší situace není ani na
Severním Kavkaze. Státní výbor obrany rozhodl jmenovat Žukova
zástupcem vrchního velitele a poslat ho do prostoru Stalingradu. V
současné době je ve Stalingradě Vasilevskij, Malenkov a Malyšev.
Malenkov zůstane s Žukovem a Vasilevskij musí odletět do
Moskvy.
„Kdy můžete odletět?“ zeptal se mne Stalin. Odpověděl jsem, že
potřebuji jeden den, abych se seznámil se situací, a 29. srpna mohu
odletět do Stalingradu.
„No dobře. Nemáte hlad?“ zeptal se najednou Stalin.
„Neškodilo by trochu se posilnit.“
Byl přinesen čaj a tác chlebíčků. Při čaji Stalin krátce vyložil
situaci, jaká byla 27. srpna ve 20.00 hod. Stručně sdělil, co se stalo
u Stalingradu, a řekl, že hlavní stan se rozhodl převést do svazku
Stalingradského frontu 24., 1. gardovou a 66. armádu.
„V souvislosti s obtížnou situací ve Stalingradě,“ řekl vrchní
velitel, „jsme nařídili okamžitě přesunout 1. gardovou armádu,
které velí Moska-lenko, do prostoru Ložného, 2. září ráno s ní a s
dalšími útvary Stalingradského frontu zasadit protiúder
nepřátelskému uskupení, které proniklo k Volze, a spojit se s 62.
armádou. Současně se přesunuje 66. armáda generála
Malinovského a 24. armáda generála Kozlova, aby přešly do
podřízenosti Stalingradského frontu.
Musíte podniknout opatření, aby 2. září zasadila 1. gardová
armáda generála Moskalenka protiúder a aby pod její ochranou
zaujaly 24. a 66. armáda výchozí prostory,“ obrátil se ke mně. „Obě
armády vrhněte do boje okamžitě, jinak ztratíme Stalingrad.“
Bylo jasné, že bitva o Stalingrad má obrovský vojensko-
politický význam. Pád Stalingradu by umožnil nepřátelskému
velení odříznout jih země od centra. Mohli jsme ztratit Volhu,
nejdůležitější vodní tepnu, po níž širokým proudem připlouvaly
náklady z Kavkazu.
Vrchní velení posílalo do prostoru Stalingradu vše, co bylo
možné, s výjimkou nově se formujících strategických záloh
určených k dalšímu boji. Činila se okamžitá opatření ke zvýšení
výroby letadel, tanků, zbraní, střeliva a dalších materiálních
prostředků, aby jich bylo možno okamžitě použít v boji proti
německému uskupení, které proniklo do prostoru Stalingradu.
Dne 29. srpna jsme odletěli z ústředního moskevského letiště a
za čtyři hodiny jsme přistáli na polním letišti u Kamyšina na Volze.
Čekal na mne Vasilevskij a okamžitě mě seznámil s posledními

347
událostmi. Po krátké rozmluvě jsme odjeli do štábu Stalingradského
frontu do Malé Ivanovky.
Do štábu frontu jsme přijeli kolem 12. hodiny.
Generálporučík V. N. Gordov byl v předsunutých postaveních.
O situaci podal hlášení náčelník štábu D. N. Nikišov a náčelník
operačního oddělení I. N. Ruchle. Vyslechl jsem jejich hlášení a
vyrozuměl jsem, že nejsou zcela přesvědčeni, že v prostoru
Stalingradu je možno nepřítele zastavit.
Zavolal jsem do štábu 1. gardové armády, kde byl v té době
generál Gordov, a požádal jsem ho, aby na nás čekal ve štábu
velitele armády Moskalenka, kam jsme měli odjet s Vasilevským.
Na velitelském stanovišti 1. gardové armády jsme se setkali s
generálem Gordovem a s Moskalenkem. Jejich hlášení i oni sami na
nás působili potěšujícím dojmem. Cítili jsme, že dobře vědí o síle
nepřítele a o možnostech svých vojsk.
Posoudili jsme situaci i stav našich útvarů a došli jsme k závěru,
že vojska soustředujících se armád můžeme připravit k protiúderu
nejdříve
6. září. Okamžitě jsem o tom podal zvláštní linkou zprávu
vrchnímu veliteli. Vyslechl mne a řekl, že nemá námitek.
Jelikož Vasilevskij dostal rozkaz okamžitě se vrátit do Moskvy,
odletěl – jestli se nemýlím – 1. září ze Stalingradu.
Útok 1. gardové armády, stanovený hlavním stanem na 2. září,
se nemohl uskutečnit, protože vojska patřící do stavu této armády
nemohla pro nedostatek pohonných hmot a velké vzdálenosti mezi
sebou zaujmout 2. září ráno výchozí prostory. Na žádost velitele
armády Moskalenka jsem přesunul útok na druhý den a podal o tom
hlášení do hlavního stanu. V hlášení se říká:
„Dne 2. září se 1. gardové armádě nepodařilo přejít do útoku,
protože její útvary nestačily zaujmout výchozí postavení, přivézt
střelivo, pohonné hmoty a zorganizovat boj. Abychom předešli
neorganizovanému vstupu vojsk do boje a v důsledku toho
neutrpěli neopodstatněné ztráty, přeložil jsem po osobní prověrce
na místě útok na 5. hodinu 3. září.
Útok 24. a 66. armády je plánován na 5.-6. září. Velitelský sbor
nyní podrobně propracovává úkoly a činíme opatření k
materiálnímu zajištění operace…“1
Ráno 3. září po dělostřelecké přípravě přešla do útoku vojska 1.
gardové armády, avšak postoupila pouze o několik kilometrů
směrem ke Stalingradu, přičemž způsobila nepříteli jen
nevýznamnou porážku. Další postup 1. gardové armády zastavily
neustávající údery letectva a protizte-če nepřátelských tanků a
pěchoty, které podporovaly dělostřelectvo z prostoru Stalingradu.
Dne 3. září jsem obdržel následující telegram se Stalinovým
podpisem: „Situace u Stalingradu se zhoršila. Nepřítel je nyní ve
vzdálenosti tří verst od Stalingradu. Stalingrad může být dobyt dnes
nebo zítra, jestliže severní skupina vojsk neposkytne okamžitou
pomoc. Žádejte, aby velitelé vojsk nacházejících se na sever a
severozápad od Stalingradu okamžitě udeřili na nepřítele a přišli na
pomoc obráncům Stalingradu. Jakýkoli odklad je vyloučen. V
tomto okamžiku se zmeškání rovná zločinu. Veškeré letectvo
vrhněte na pomoc Stalingradu. V samotném Stalingradu je málo
letectva.“2
Okamžitě jsem telefonoval vrchnímu veliteli a hlásil, že ihned
zítra ráno mohu nařídit útok, avšak vojska všech tří armád budou
nucena zahájit jej téměř bez střeliva, protože to může být dodáno do
dělostřeleckých postavení nejdříve 4. září večer. Kromě toho
nemůžeme dříve než
 1 Archív MO SSSR, f. 132-A, inv. 2642, sp. 13,1. 21.
2 Dokumenty a materiály dějin Velké vlastenecké války, inv.
č. 9988,1. 7.
4. září večer zajistit součinnost útvarů s dělostřelectvem, tanky a
letectvem, bez níž nelze ničeho dosáhnout.
„Vy si myslíte, že nepřítel bude čekat, až se rozhodnete něco
podniknout?… Jeremenko tvrdí, že nepřítel může dobýt Stalingrad
již při prvním útoku, jestliže okamžitě neudeříte ze severu.“
Odpověděl jsem, že mám jiný názor a žádám, aby mi bylo
dovoleno zahájit útok 5. září, jak se dříve počítalo. Co se týče
letectva, okamžitě dám příkaz k bombardování nepřítele všemi
silami.
„Nu dobrá,“ souhlasil Stalin. „Jestliže nepřítel zahájí ofenzívu
na město, okamžitě na něj zaútočte a nečekejte, až budou vojska
definitivně připravena. Vaším hlavním úkolem je odlákat německé
síly od Stalingradu, a jestliže se to podaří, zlikvidovat německý
koridor dělící Stalingradský a Jihovýchodní front.“
Jak jsme očekávali, do 5. září ráno se nic zvláštního u
Stalingradu nestalo. Ve tři hodiny ráno zavolal vrchní velitel G. M.
Malenkova a informoval se o připravenosti vojsk Stalingradského
frontu k přechodu do útoku. Když se přesvědčil, že se jeho příkaz
plní, mne již k telefonu nežádal.
Za úsvitu 5. září byla na celé frontě 24., 1. gardové a 66. armády
zahájena dělostřelecká, minometná a letecká příprava. Hustota
dělostřelecké palby i na úsecích hlavních úderů armád byla malá a
neměla žádaný výsledek. Po salvách „kaťuší“ začal útok. Pozoroval
jsem ho ze stanoviště velitele 1. gardové armády. Podle síly palby,
kterou pokryl nepřítel naše útočící vojska, bylo zřejmé, že
dělostřelecká příprava nepřinesla žádoucí výsledky a nelze
očekávat, že naše útočící útvary postoupí daleko vpřed.
Asi za půldruhé až dvě hodiny bylo z hlášení velitelů vojsk
známo, že na řadě úseků nepřítel zastavil svou palbou náš postup a
podniká proti-zteče pěchotou a tanky. Letecký průzkum zjistil, že z
prostoru Gumrak– Orlovka-Bolšaja Rossoška se pohybují na sever
velké skupiny nepřátelských tanků, dělostřelectva a motorizované
pěchoty. Objevilo se nepřátelské letectvo a začalo bombardovat
naše bojové sestavy. Odpoledne vstoupily do boje nové útvary
nepřítele a na některých úsecích zatlačily naše útvary na výchozí
postavení.
Usilovný palebný souboj, který trval po celý den, navečer téměř
ustal. Rekapitulovali jsme výsledky. Za den boje naše útvary
postoupily jen o 2-4 kilometry a 24. armáda zůstala téměř ve
výchozích postaveních.
Navečer byly vojskům přivezeny další dělostřelecké granáty,
miny a jiné střelivo. S ohledem na údaje o nepříteli, jež jsme získali
během denního boje, bylo rozhodnuto připravit v noci nový útok a
provést podle možností nevyhnutelné přeskupení.
Pozdě večer mi telefonoval vrchní velitel.
„Jak to vypadá u Stalingradu?“
Hlásil jsem, že po celý den probíhaly velmi těžké boje. Na sever
od Stalingradu zasadil nepřítel do boje další vojska přesunutá z
prostoru Gumraku.
„Tak to je dobře. To je velká pomoc Stalingradu.“ Pokračoval
jsem:
„Naše útvary postoupily jen velmi málo a v řadě případů zůstaly
ve výchozích postaveních.“
„A proč to?“

349
 „Pro nedostatek času naše vojska nestačila připravit dobře útok,
provést dělostřelecký průzkum a objevit děla nepřítele, jež pak
pochopitelně nedokázala umlčet. Jakmile naše útvary přešly do
útoku, nepřítel je zastavil palbou a protiztečemi. Mimoto bylo
nepřátelské letectvo po celý den pánem ve vzduchu a
bombardovalo naše útvary.“
„Pokračujte v útoku,“ nařídil Stalin. „Vaším hlavním úkolem je
odlákat od Stalingradu co největší počet nepřátelských sil.“
Druhý den se rozpoutal ještě urputnější boj. Naše letectvo
bombardovalo nepřítele v noci na 6. září. Kromě frontového
letectva bombardovalo po celou noc dálkové letectvo pod velením
generálporučíka letectva A. J. Golovanova, který byl spolu se mnou
na stanovišti velitele 1. gardové armády.
Během 6. září přisunul nepřítel z prostoru Stalingradu další
útvary. Na celé řadě dominujících výšin nepřítel zakopal do země
tanky, samohybná děla a důkladně zorganizoval opěrné body, které
bylo možno zničit pouze silnou dělostřeleckou palbou. Děl jsme
však tehdy měli velmi málo.
Třetí a čtvrtý den bojů uplynul hlavně v soupeření palebných
prostředků a v leteckých soubojích.
Dne 10. září jsem ještě jednou objel útvary a svazky armád a
došel jsem k názoru, že současnými silami v daném uskupení nelze
prorazit bojové sestavy nepřítele a likvidovat jeho koridor. V tomto
smyslu se vyjádřili i generálové V. N. Gordov, K. S. Moskalenko,
R. J. Malinovskij a D. T. Koz-lov.
Téhož dne jsem v hlášení Stalinovi řekl:
„Silami, které má k dispozici Stalingradský front, se nám
nepodaří prolomit koridor a spojit se s vojsky Jihovýchodního
frontu ve městě. Obranná fronta německých vojsk se značně
upevnila díky nově přisunutým útvarům od Stalingradu. Další
útoky týmiž silami a ve stejném uskupení budou bezúčelné a vojska
nevyhnutelně utrpí těžké ztráty. Je třeba dostat k dispozici další
vojska a čas na přeskupení, má-li být proveden soustředěnější čelní
úder. Údery armád nemohou dezorganizovat nepřítele.“
Vrchní velitel odpověděl, že by bylo dobré, kdybych přiletěl do
Moskvy a referoval o těchto otázkách osobně.
Dne 12. září jsem odletěl do Moskvy a za čtyři hodiny jsem byl
v Kremlu, kam byl rovněž pozván náčelník generálního štábu
Vasilevskij.
Alexandr Michajlovič referoval o přesunu nových nepřátelských
útvarů od Kotělnikova do prostoru Stalingradu a o průběhu bojů u
Novorossijska, jakož i o bojích na grozenském směru.
Vrchní velitel pozorně vyslechl hlášení Vasilevského a shrnul:
„Za každou cenu se derou ke grozenské naftě. No, a ted
vyslechneme Žukova, co nám řekne o Stalingradě.“
Opakoval jsem totéž, co jsem již hlásil telefonicky, a kromě
toho jsem řekl,l že 24., 1. gardová a 66. armáda, které se účastnily
útoku ve dnech 5.-11. září, dokázaly, že jsou bojeschopnými
svazky. Jejich největší slabinou je, že nemají v armádách dost
posilových prostředků a mají málo houfnic a tankových útvarů,
které jsou nezbytné pro přímou podporu pěchoty.
Terén na úseku Stalingradského frontu je krajně nevýhodný pro
útok našich vojsk: je otevřený, rozrytý hlubokými roklinami, v
nichž se nepřítel může dobře chránit před palbou. Jelikož obsadil
řadu dominujících výšin, může vést daleké dělostřelecké
pozorování a manévrovat palbou všemi směry. Kromě toho může
nepřítel pálit na velkou vzdálenost z prostoru Kuzmiči-Akatovka–
sovchoz Opytnoje pole. Za těchto podmínek nemůže 24., 1.
gardová a 66. armáda Stalingradského frontu prolomit nepřátelskou
obranu.
„Co potřebuje Stalingradský front, aby likvidoval koridor
nepřítele a spojil se s Jihovýchodním frontem?“ zeptal se Stalin.
„Minimálně ještě jednu úplnou vševojskovou armádu, tankový
sbor, tři tankové brigády a alespoň 400 dělostřeleckých houfnic.
Kromě toho je nutno po čas operace dodatečně soustředit alespoň
jednu leteckou armádu.“
Vasilevskij bezvýhradně souhlasil s mými úvahami.
Vrchní velitel si vzal svou mapu s rozmístěním záloh hlavního
stanu a dlouze a pozorně ji prohlížel. Poodstoupili jsme s
Alexandrem Michajlo-vičem od stolu a velmi tiše jsme hovořili o
tom, že je zřejmě třeba hledat nějaké jiné řešení.
„A jaké ‚jiné‘ řešení?“ zeptal se najednou Stalin a zvedl hlavu.
Nikdy jsem nemyslel, že Stalin má tak výborný sluch.
Přistoupili jsme ke stolu.
„Víte co,“ pokračoval, „jeďte do generálního štábu a dobře tam
promyslete, co je třeba podniknout v prostoru Stalingradu. Odkud a
jaká vojska je možno přesunout k posílení stalingradského
uskupení, a zároveň myslete Li na kavkazskou frontu. Zítra v devět
hodin večer se tady sejdeme.“
Celý následující den jsem s Vasilevským pracoval v generálním
štábu.
Veškerou pozornost jsme s Alexandrem Michajlovičem
soustředili na možnosti provedení rozsáhlé operace tak, aby
připravované a již připravené zálohy nebyly promarněny na dílčí
operace. V říjnu končilo formování a shromažďování strategických
záloh. V té době náš průmysl značně zvýšil výrobu letadel
nejnovější konstrukce a střeliva pro dělostřelectvo.
Probrali jsme všechny možné varianty a rozhodli jsme se
předložit Stalinovi následující plán činnosti: Za prvé – aktivní
obranou dále vyčerpávat nepřítele; za druhé – přistoupit k přípravě
protiofenzívy tak, aby byl nepříteli zasazen v prostoru Stalingradu
úder, jenž by výrazně změnil strategickou situaci na jihu země v náš
prospěch.
Pokud jde o konkrétní plán protiútoku, je pochopitelné, že
zajeden den jsme nemohh připravit podrobný rozvrh, avšak bylo
nám jasné, že hlavní údery musí být zasazeny na křídla
stalingradského uskupení, která kryla rumunská vojska.
Orientační kalkulace ukazovala, že nutné síly a prostředky k
protiútoku bude možno připravit nejdříve v polovině listopadu. Při
hodnocení stavu nepřítele jsme vycházeli z toho, že fašistické
Německo již není s to splnit svůj strategický plán na rok 1942. Síly
a prostředky, jimiž Německo disponovalo na podzim 1942, nestačí
k dovršení úkolů ani na Severním Kavkaze, ani na Donu a u Volhy.
Vše, co mohlo německé velení použít na Kavkaze a u
Stalingradu, bylo do značné míry decimováno a vyčerpáno. Nic
význačnějšího hitlerovci zřejmě nemohh vrhnout na jih naší země a
budou tudíž bezpodmínečně donuceni stejně jako po porážce u
Moskvy přejít na všech směrech do obrany.
Věděli jsme, že nejvíce bojeschopné z celého wehrmachtu
Paulusova 6. armáda a Hothova 4. tanková armáda po
vyčerpávajících krvavých bojích v prostoru Stalingradu již nejsou
schopny dokončit operaci na dobytí města.
Ve srážkách s nepřítelem na život a na smrt, k nimž docházelo
na přístupech ke Stalingradu a dále pak ve městě samém, sovětská
vojska utrpěla velice těžké ztráty, a proto již vlastními silami jej
nemohla porazit. Avšak dokončili jsme přípravu velkých

351
strategických záloh vybavených nejnovějšími zbraněmi a moderní
bojovou technikou. Do listopadu měl hlavní stan mít
mechanizované a tankové svazky vyzbrojené proslulými tanky T
34, což nám dovolovalo klást našim vojskům náročnější úkoly.
Navíc se naše vyšší velitelské kádry mnohému naučily za první
období války, mnohé přehodnotily a po absolvování těžké bojové
školy se silným nepřítelem se staly mistry operačního umění.
Ostatní velitelé a političtí pracovníci, jakož i vojáci Rudé armády v
mnoha tvrdých střetnutích s nepřátelskými vojsky plně zvládli
způsoby a metody bojové činnosti za jakýchkoli podmínek.
Na základě údajů získaných od frontů prozkoumal generální
štáb silné i slabé stránky německých, maďarských, italských a
rumunských vojsk. Vojska satelitů byla ve srovnání s německými
hůře vyzbrojena, méně zkušená a neschopná ani dostatečně se
bránit. Co bylo nejdůležitější, jejich vojáci a dokonce mnozí
důstojníci nechtěli umírat za cizí zájmy na širých pláních Ruska,
kam je poslal Hitler, Mussolini, Antonescu, Horthy a další fašističtí
předáci.
Situaci nepřítele zhoršovala ještě skutečnost, že v prostoru
Volhy a Donu měl v operační záloze velmi málo vojsk – ne více
než šest divizí-, která navíc byla rozptýlena na široké frontě.
Soustředit je v krátkém čase do úderné pěsti bylo nemožné.
Příhodná pro nás byla i operační konfigurace celé nepřátelské
fronty: naše vojska zaujímala postavení, která umožňovala obchvat,
a mohla poměrně snadno zlepšit svá nástupiště u Serafi-moviče a
Kletské.
Toto vše jsme rozebrali a byli jsme připraveni předstoupit před
Stalina.
Večer zavolal Vasilevskij vrchnímu veliteli a hlásil, že jsme
připraveni, jak bylo dohodnuto, dostavit se v 21.00. Stalin řekl, že
na několik hodin bude mít práci a přijme nás ve 22 hod.
Ve 22.00 jsme byli u vrchního velitele v jeho pracovně.
Sotva jsme se pozdravili, rozčileně řekl:
„Desetitisíce, statisíce sovětských lidí pokládají životy v boji s
fašismem a Churchill se handrkuje o dvě desítky.hurricanů‘. A ještě
k tomu ty jejich ‚hurricany‘ jsou šmejd. Naši letci nemají ten stroj
rádi…,“ a potom úplně klidným hlasem, bez jakéhokoli přechodu,
pokračoval: „Tak co jste vymysleli, kdo bude referovat?“
„Komu poručíte,“ odpověděl Alexandr Michajlovič, „názor
máme stejný.“
Vrchní velitel přistoupil k naší mapě. „Co je tohle ř“
„To je předběžný náčrt plánu protiofenzívy v prostoru
Stalingradu,“ vysvětlil Vasilevskij.
„Co je to za nová uskupení vojsk v prostoru Serafimoviče?“
„To je nový front. Je třeba jej vytvořit, abychom zasadili silný
úder operačnímu týlu nepřátelského uskupení v prostoru
Stalingradu.“
„Stačí ted síly k tak velké operaci?“
Referoval jsem, že podle našich propočtů je za 45 dní možno
zajistit pro tuto operaci nezbytné síly a prostředky a dobře ji
připravit.
„A nebylo by lepší spokojit se úderem ze severu na jih a z jihu
na sever podél Donu?“ zeptal se Stalin.
Řekl jsem, že v takovém případě mohou Němci rychle obrátit
od Stalingradu své tankové divize a paralyzovat naše údery. Úder
našich vojsk západně od Donu nedává vzhledem k říční překážce
nepříteli možnost rychle manévrovat a vyrazit se svými zálohami
vstříc našim uskupením.
 „A nerozmáchli jste se moc daleko těmi údernými
uskupeními?“
Vysvětlili jsme s Alexandrem Michajlovičem, že operace se dělí
na dvě základní etapy: 1. průlom obrany, obklíčení stalingradského
uskupení německých vojsk a vytvoření silné vnější fronty, která by
izolovala toto uskupení od vnějších sil; 2. zničení obklíčeného
nepřítele a zmaření jeho pokusů vymanit se z blokády.
„Plán je třeba ještě promyslet a spočítat naše zdroje,“ řekl
vrchní velitel. „A nyní je hlavní úkol udržet Stalingrad a nedovolit
nepříteli postoupit směrem ke Kamyšinu.“
Vstoupil A. N. Poskrjobyšev a hlásil, že volá A. I. Jeremenko.
Když vrchní velitel skončil telefonický rozhovor, řekl:
„Jeremenko hlásí, že nepřítel přisunuje k městu tankové útvary.
Zítra je třeba očekávat nový úder. Ihned dejte příkaz k okamžitému
přesunu Rodimcevovy 13. gardové divize přes Volhu a podívejte
se, co bychom tam ještě mohli zítra přesunout,“ řekl Vasilevskému.
Pak se obrátil ke mně:
„Zavolejte Gordova a Golovanova, aby okamžitě nasadili do
akce letectvo. Ráno ať Gordov útočí, aby spoutal nepřítele. Sám
leťte nazpět k vojskům Stalingradského frontu a prozkoumejte
situaci u Kletské a Se-rafimoviče. Vasilevskij musí za několik dní
odletět k Jihovýchodnímu frontu a prostudovat situaci na jeho
levém křídle. V rozhovoru o plánu budeme pokračovat později. To,
o čem jsme zde hovořili, nemusí kromě nás tří zatím nikdo vědět.“
Za hodinu jsem byl v letadle a letěl do štábu Stalingradského
frontu.
13., 14. a 15. září byly pro obránce Stalingradu velmi těžké dny.
Nepřítel se neohlížel na nic a krok za krokem se troskami města
stále blíže a blíže dral k Volze. Zdálo se, že lidé už to nevydrží. Ale
jakmile nepřítel pronikal vpřed, vojáci 62. a 64. armády po něm
zblízka pálili. Rozvaliny města se staly pevností. Avšak s každou
hodinou ubývalo sil.
Přelom v těchto těžkých a jak se chvílemi zdálo posledních
hodinách učinila 13. gardová divize A. I. Rodimceva (převedená ze
zálohy hlavního stanu). Sotva přibyla do Stalingradu, okamžitě
podnikla protizteč na nepřítele. Ten její úder vůbec neočekával.
Dne 16. září Rodimcevova divize vybojovala zpět Mamajovu
mohylu. Obráncům Stalingradu pomohly údery letectva pod
velením A. J. Golovanova a S. I. Ruděnka a také útoky a
dělostřelecké ostřelování ze severu, které vedla vojska
Stalingradského frontu proti útvarům 8. německého armádního
sboru.
Je třeba přiznat zásluhy vojákům 24., 1. gardové a 66. armády
Stalingradského frontu, letcům 16. letecké armády a dálkového
letectva, kteří bez ohledu na oběti poskytli neocenitelnou pomoc
62. a 64. armádě Jihovýchodního frontu při uhájení Stalingradu.
Zcela odpovědně prohlašuji, že kdyby nebylo houževnatých
protiúderů vojsk Stalingradského frontu a systematických útoků
letectva, možná že by Stalingrad na tom byl ještě hůře.
Není bez zajímavosti, co o tom píše německý důstojník z
Paulusovy armády: „Zároveň útvary našeho sboru utrpěly obrovské
ztráty, když v září odrážely zuřivé zteče nepřítele, který se snažil
prolomit naše příčná postavení ze severu. Divize, které se
nacházely na tomto úseku, byly de-cimovány; v rotách zůstalo
zpravidla 30-40 vojáků.“1
V době, kdy boj relativně utichl, přijeli s povolením vrchního
velitele na velitelské stanoviště 1. gardové armády A. I. Jeremenko
a N. S. Chru-ščov. Byl zde také velitel dálkového letectva A. J.

353
Golovanova já. Jeremenko řekl, že by se chtěl seznámit se situací a
posoudit stav ve Stalingradě. V. N. Gordov a K. S. Moskalenko
seznámili Jeremenka se všemi podrobnostmi situace a sdělili mu
své názory.
Jelikož mne vrchní velitel zavázal, abych uchoval v nejhlubším
tajemství navrhovaný plán velké protiofenzívy, rozhovor se týkal
hlavně posílení vojsk Jihovýchodního a Stalingradského frontu. Na
Jeremenkovu otázku o plánu mohutnějšího protiúderů jsem se
nevyhnul odpovědi a řekl jsem, že v budoucnosti hlavní stan
uskuteční protiúdery mnohem větší síly, avšak prozatím nejsou pro
tento plán ani síly, ani prostředky.
Koncem září mne Stalin opět povolal do Moskvy k posouzení
plánu protiofenzívy. V té době byl již v Moskvě zpátky také
Vasilevskij, jenž prostudoval podmínky k protiúderů armád levého
křídla Jihovýchodního frontu.
Před tím, než jsem šel do hlavního stanu, setkal jsem se s
Alexandrem Michajlovičem, abychom posoudili výsledky
prozkoumání podmínek protiútoku.
1 /. Vider, Katastrofa na Volge, Moskva 1965, str. 52.
Když jsme posuzovali situaci na úseku Stalingradského frontu,
vrchní velitel se mě zeptal, jaké má kvality generál Gordov. Řekl
jsem, že Gordov je z operačního hlediska zdatný generál, ale
nemůže se nějak shodnout se štábem a velitelským sborem.
Stalin řekl, že v takovém případě musí být postaven do čela
frontu jiný velitel. Jako kandidát na toto místo byl navržen
generálporučík K. K. Ro-kossovskij. Vasilevskij mne podporoval.
A tak bylo rozhodnuto Stalingradský front přejmenovat na Donský
a Jihovýchodní na Stalingradský. Velitelem Donského frontu pak
jmenovat K. K. Rokossovského a náčelníkem štábu frontu M. S.
Malynina. Kandidátem na funkci velitele nově se tvořícího
Jihozápadního frontu byl jmenován generálporučík N. F. Va-tutin.
Bylo rozhodnuto použít štábu 1. gardové armády jako jádra
sestavovaného štábu Jihozápadního frontu. Velitel této armády K.
S. Moska-lenko byl přeložen ke 40. armádě.
Po podrobném posouzení otázky týkající se plánu protiútočné
operace se vrchní velitel obrátil ke mně a řekl:
„Leťte zpět na frontu. Učiňte všechna opatření, aby byl nepřítel
ještě více vyčerpán. Ještě jednou prohlédněte prostory soustředění
záloh, které navrhuje plán, a výchozí prostory pro Jihozápadní front
a pravé křídlo Stalingradského frontu, zejména u Serafimoviče a
Kletské. Soudruh Vasilevskij s týmž úkolem musí ještě jednou
odjet na levé křídlo Jihovýchodního frontu a tam prostudovat
všechny otázky navrhované v plánu.“
Po pečlivém prozkoumání všech podmínek k přípravě
protiofenzívy na místě jsme se s Vasilevským vrátili do hlavního
stanu, kde byl plán protiútoku znovu v hlavních rysech posouzen a
pak schválen.
Mapu s plánem protiútoku podepsal G. K. Žukov a A. M.
Vasilevskij. Vrchní velitel napsal: „Souhlasím.“
Stalin pak řekl Vasilevskému:
„Je třeba, abyste se zeptal na názor velitelů frontů, co zamýšlejí
dále dělat, ale tak abyste neodhaloval smysl našeho plánu.“
Dostal jsem rozkaz, abych osobně instruoval vojenskou radu
Donského frontu o charakteru činnosti vojska zaměřené na
všestrannou pomoc Stalingradu. Dobře se pamatuji na rozhovor 29.
září v zemljance nacházející se v úvalu na sever od Stalingradu, kde
bylo umístěno stanoviště velitele armády Moskalenka.
 Na mé pokyny, že aktivní bojová činnost nesmí být přerušena,
aby nepřítel nemohl přesunout z úseku Donského frontu síly a
prostředky k útoku na Stalingrad, Konstantin Konstantinovič řekl,
že front má k dispozici velmi málo sil a prostředků a že ničeho
významnějšího zde nedosáhneme. Samozřejmě měl pravdu. Byl
jsem téhož názoru, avšak bez aktivní pomoci jihovýchodnímu
frontu (nyní Stalingradskému) nebylo možno město udržet.
Dne 1. října jsem se vrátil do Moskvy, abych dále pracoval na
plánu protiofenzívy. Ze Stalingradu do Moskvy jsem letěl v letadle
A. J. Golovanova, které on osobně pilotoval. Rád jsem sedl do
kabiny s výtečným letcem.
Ještě jsme nebyli u Moskvy, když jsem ucítil, že letadlo
neočekávaně udělalo otočku a klesá. Řekl jsem si, že jsme se asi
odchýlili od kursu. Avšak za několik minut začal Golovanov se
strojem přistávat v mně neznámé krajině. Přistáli jsme šťastně.
Zeptal jsem se Golovanova:
„Proč jste přistál tady?“
„Budte rád, že jsme byli blízko letiště, mohli jsme se zřítit.“
„A co se stalo?“ podivil jsem se.
„Námraza.“
Za rozhovoru se k nám již přiblížilo moje letadlo, které letělo
hned za námi, a tak jsem se dostal na moskevské ústřední letiště.
Je přirozené, že lety v složitých podmínkách, chvatné odlety se
nemohly vždy vydařit. Dobře si vzpomínám ještě na jednu
„leteckou“ příhodu, která nás málem stála život. Bylo to rovněž za
letu ze Stalingradu do Moskvy. Pršelo a počasí nebylo příhodné k
letu. Moskva hlásila, že nad městem je mlha a viditelnost je
omezena. Ale letět se muselo: volal vrchní velitel.
Až k Moskvě se nám neletělo špatně, ale když jsme se blížili k
městu, viditelnost nebyla větší než na 100 m. Z oddělení přeletů
vojenského letectva dostal pilot příkaz, aby letěl na záložní letiště.
Vtom případě bychom se určitě dostali pozdě do Kremlu, kde na
nás čekal vrchní velitel.
Vzal jsem všechnu odpovědnost na sebe, nařídil jsem pilotovi,
aby přistál na ústředním letišti, a zůstal jsem v jeho kabině. Když
jsme přelé-tali Moskvu, uviděli jsme najednou nějakých 10-15
metrů od levého křídla otvor továrního komínu. Podíval jsem se na
pilota, ale ten, jak se říká, ani okem nemrkl, zvedl stroj o něco výše
a za 2-3 minuty přistával. Když jsme přistáli, řekl jsem:
„Tak se mi zdá, že jsme šťastně vyvázli; a ono by se řeklo, že
šlo ‚jenom o komín‘.“
Usmál se a odpověděl:
„Ve vzduchu se může stát všelicos, když posádka ignoruje
povětrnostní podmínky.“
„To je moje vina!“ odpověděl jsem pilotovi a stiskl mu pevně
ruku. Bylo to už dávno a tak jsem bohužel zapomněl příjmení toho
letce. Jestli se ale nemýlím, tak to byl Běljajev – výborný člověk a
velmi zkušený letec. S ním jsem nalétal více než 130 hodin.
Bohužel, zahynul při letecké katastrofě.
V říjnu bylo z rozhodnutí hlavního stanu přepraveno do
Stalingradu přes Volhu více než šest doplněných divizí vzhledem k
tomu, že ze staré 62. armády ve skutečnosti nezůstalo nic kromě
týlových orgánů a štábů. Částečně byl posílen i Donský front.
Zvláště pozorně se hlavní stan a generální štáb zajímaly o doplnění
a stmelení nově vytvořeného Jihozápadního frontu.
V říjnu pokračovaly urputné boje ve městě samém i v
bezprostředním okolí.

355
 Hitler žádal velitelství skupiny armád „B“ a velitele 6. armády
Pauluse, aby co nejdříve dobyli Stalingrad.
Jak jsem již řekl, aby mohlo německé velení provést rozhodující
zteč ještě v září, odvolalo z obrany frontových křídel německá
vojska a vystřídalo je rumunskými, čímž pronikavě oslabilo
bojeschopnost své obrany u Serafimoviče a na jih od Stalingradu.
V polovině října nepřítel zahájil novou ofenzívu v naději, že už
definitivně skoncuje se Stalingradem. Ale znovu jako předtím
narazil na houževnatou obranu sovětských vojsk. Zvláště nelítostně
a dovedně bojovaly 13. gardová divize A. I. Rodimceva, 95. divize
V. A. Gorišného, 37. divize V. G. Žoluděva, 112. divize I. J.
Jermolkina, skupina S. F. Gorochova, 138. divize 1.1. Ljudnikova a
84. tanková brigáda D. N. Bělého.
Po několik dní a nocí neustávaly boje v ulicích města, v
domech, závodech, na břehu Volhy – prostě všude. Naše jednotky,
které utrpěly velké ztráty, zůstaly na menších „ostrůvcích“
Stalingradu.
Dne 19. října přešla do útoku vojska Donského frontu, aby
pomohla obráncům Stalingradu. Němci byli nuceni i tentokrát, jak
to bývalo ostatně dříve, odvolat z útoku na město značnou část
letectva, dělostřelectva a tanků a obrátit je proti útočícímu
Donskému frontu.
V temže období zasadila 64. armáda protiúder z jihu do boku
útočících jednotek nepřítele v prostoru Kuporosnoje-Zeljonaja
Poljana. Útok Donského frontu a protiúder 64. armády zlepšily
těžké postavení 62. armády a zmařily snahy nepřítele zmocnit se
města. Kdyby nebylo pomoci ze strany Donského frontu a 64.
armády, nemohla by se 62. armáda udržet, a Stalingradu by se
možná zmocnil nepřítel.
Začátkem listopadu se nepřítel několikrát pokusil likvidovat ve
městě jednotlivá ohniska obrany, a 11. listopadu, když naše vojska
dokončovala rozsáhlou přípravu k protiofenzívě, se ještě jednou
pokusil zaútočit, ale bezvýsledně.
V té době byl již nepřítel krajně vyčerpán. Z výslechu zajatců
jsme zjistili, že v útvarech i svazcích zůstal minimální počet vojáků,
morálně politická úroveň jak vojáků, tak důstojníků prudce poklesla
a málokdo věří, že vyjde živ z tohoto nesnesitelného pekla bojů
trvajících dlouhé měsíce.
Od července do listopadu ztratil nepřítel v bojích v prostoru
Donu, Volhy a ve Stalingradě na 700 000 vojáků, více než 1000
tanků, přes 2000 děl a minometů a přibližně 1400 letadel. Rovněž
se zkomplikovala celková operační situace německých vojsk v
prostoru Volhy. Chyběly zálohy divizí a sborů a na křídlech
skupiny armád ,,B“ stála málo bojeschopná rumunská, italská a
madarská vojska, která si začala uvědomovat své nejisté postavení
bez jakékoli perspektivy.
Sovětská vojska na Donu zaujímala výhodné pozice, jež mohly
posloužit jako výchozí postavení k protiofenzívě Jihozápadního a
Donského frontu. Dílčím protiúderem na jih od Stalingradu
vytlačila 51. armáda nepřítele ze šíjí mezi jezery a pevně držela ve
svých rukou výhodnou čáru Sarpa-Caca-Barmancak. Tento prostor
byl na doporučení A. M. Vasi-levského vybrán jako výchozí pro
listopadovou protiofenzívu levého křídla Stalingradského frontu.
Urputné boje o Stalingrad trvaly déle než tři měsíce.
Grandiózní bitvu v prostoru Donu, Volhy a Stalingradu
sledovaly se zatajeným dechem národy celého světa. Úspěchy
sovětských vojsk a jejich odvážný boj s nepřítelem povzbuzovaly
veškeré pokrokové lidstvo a zasévaly víru v konečné vítězství nad
fašismem.
Stalingradská bitva byla největší školou vítězství našich vojsk.
Velitelství a štáby získaly velkou praxi v organizaci součinnosti
pěchoty, tanků, dělo-8třelectva a letectva. Vojska se naučila vést
houževnatou obranu ve městě a kombinovat ji s manévrem na
křídlech. Morální stav našich vojsk se podstatně zvýšil, a to vše
vzato dohromady připravilo vhodné podmínky pro přechod
sovětských vojsk do protiofenzívy.
V polovině listopadu 1942 končilo obrannými bitvami v
prostoru Stalingradu a Severního Kavkazu první období Velké
vlastenecké války, které v životě sovětského lidu zaujímá zvláštní
místo. Pro sovětský lid a jeho ozbrojené síly bylo toto období
mimořádně těžké, zejména tehdy, když se hitlerovská vojska
nesoucí smrt a zkázu přiblížila k Leningradu a Moskvě a obsadila
Ukrajinu. Do listopadu 1942 nepřátelská vojska okupovala
obrovské území SSSR o rozloze asi 1 800 000 km2, na němž před
válkou žilo kolem 80 miliónů lidí. Milióny sovětských lidí, které
zaskočila válka, musely opustit rodný kraj a své domovy a odejít na
východ, aby unikly nepřátelské okupaci. Následkem vzniklé
vojenské situace byla sovětská vojska donucena ustupovat do
vnitrozemí, přičemž utrpěla značné ztráty na Údech i materiální
ztráty.
Avšak ani v této těžké době sovětský lid a sovětské ozbrojené
síly neztráceli víru v možnost porážky nepřátelských hord.
Smrtelné nebezpečí ještě úžeji semklo lid kolem komunistické
strany a přes všechny těžkosti byl nepřítel na všech směrech
definitivně zastaven.
Za šestnáct měsíců boje na sovětsko-německé frontě utrpěla
nepřátelská vojska, jež narazila na tuhý odpor sovětských vojsk a
lidu v okupovaných oblastech, obrovské ztráty. Do listopadu 1942
tyto ztráty činily 2 milióny padlých, raněných a nezvěstných. Byly
to nejlepší kádry německých vojsk, které na konci prvního období
války fašistické velení nemělo již čím nahradit.
A jak válka začala?
Na všech strategických směrech na naše vojska neočekávaně
dolehly mimořádně silné údery početného nepřátelského letectva a
tankových vojsk. Již v prvních dnech německé velení vrhlo do boje
190 dobře vyzbrojených divizí, 3712 tanků, 47 260 děl a minometů
a 4950 letadel. Početní stav nepřátelských vojsk zasazených proti
Sovětskému svazu dosahoval 5,5 miliónu mužů. Snadno si lze
představit, jaké síly, prostředky a bojeschopnost vojsk bychom
museli mít, abychom úspěšně odrazili takové údery nepřítele.
Vojska, která byla dislokována v našich západních okruzích a z
rozhodnutí vlády byla přesunuta z vnitrozemských okruhů do
západních vojenských okruhů na jaře 1941, byla na směrech, kde
nepřítel zasazoval hlavní údery, slabší kvantitativně i kvalitativně.
Početní převaha nepřátelských vojsk zde byla velká, pěti– až
šestinásobná, zejména pokud šlo o tanky, dělostřelectvo a letectvo.
Kdyby vojska pohraničních okruhů byla předem uvedena do
plné bojové pohotovosti, mohli jsme již v prvních dnech války
způsobit nepříteli větší ztráty a déle jej zadržet na západních
obranných čarách. To vše by umožnilo organizovaněji zasazovat do
boje útvary z vnitrozemských vojenských okruhů.
Avšak ani v nejlepším případě bychom nemohli úplně zmařit
nepřátelské údery a zabránit tomu, aby v počátečním období války
nepřítel vtrhl do naší země. V září-říjnu 1941 a v létě 1942, kdy
Západní, Záložní a Brjanský front i fronty jihozápadního směru

357
měly předem organizovanou obranu, jsme stejně nedokázali úplně
odrazit silné nepřátelské údery.
Ovšem zcela jiná situace nastala, když sovětská vojska díky
obrovskému úsilí strany a lidu dostala do rukou dostatečné
množství moderních tanků, letadel a bojové a pomocné techniky. V
roce 1942 bylo vyrobeno více než 21 000 letadel a více než 24 000
tanků a od konce roku byla z rozhodnutí Státního výboru obrany
zavedena sériová výroba samohybných děl. Spolehlivé zbraně
posilovaly sebevědomí vojáků.
Jakou úlohu sehrála vojensko-ekonomická pomoc našich
spojenců v letech 1941-1942? Tato otázka bývá v západní literatuře
velmi zveličena.
Pomoc, jíž naši spojenci dali širokou publicitu, nám byla
poskytována ve formě půjčky a pronájmu (lend-lease) a její objem
zdaleka nedosahoval přislíbeného množství. Pomoc ve formě
dodávek střelného prachu, vyso-kooktanového benzínu, některých
druhů oceli, prostředků automobilové dopravy a potravin nesporně
měla kladný význam. Avšak její podíl byl zanedbatelný, vezmeme-
li v úvahu celkové potřeby naší země v dohodnutých množstvích
dodávek. Co se týče tanků a letadel, které nám dodávala britská a
americká vláda, řeknu přímo, že mezi našimi tankisty a letci nebyly
oblíbeny; zejména to platí o tancích, které měly benzínový pohon, a
hořely proto jak věchet slámy.
První období války bylo důkladnou školou ozbrojeného zápasu
se silným a zkušeným nepřítelem. Sovětské vrchní velení, generální
štáb i velitelství a štáby vojsk získaly dobré zkušenosti z
organizování a řízení aktivních obranných bojů a protiútočných
operací.
V nejtěžších bitvách prvního období války se zvlášť silně
projevilo masové hrdinství sovětských vojáků a odvaha jejich
vojevůdců vychovaných naší leninskou stranou. Zvlášť pozitivní
úlohu sehrál osobní příklad komunistů a komsomolců, kteří se –
bylo-li to nutné – obětovali pro vítězství nad nepřítelem. Jako světlá
stránka vešel do dějin prvního období války hrdinský boj obránců
brestské pevnosti, Leningradu, Moskvy, Oděsy, Sevastopolu,
Stalingradu, Lijepaje, Kyjeva a Kavkazu.
V prvním období války se zrodilo sovětské gardové vojsko. Za
masové hrdinství svých příslušníků a dosažené bojové úspěchy
dostaly v té době název gardových 4 jezdecké sbory, 36 střeleckých
divizí, 27 tankových brigád, 32 leteckých pluků a řada dalších
útvarů. Ve válečném lodstvu byl týž titul udělen dvěma křižníkům,
čtyřem ponorkám, jednomu eskadrovému torpédoborci a jedné
minonosce. Jako jedny z prvních dostaly gardový titul 1.
moskevská motostřelecká divize plukovníka A. I. Lizjukova, 2.
jezdecký sbor generála P. A. Bělová, 3. jezdecký sbor generála L.
M. Dovatora, 4. tanková brigáda generála M. J. Katukova, 26.
stíhací letecký pluk majora A. P. Judakova, 31. letecký pluk
střemhlavých bombardo-vacích letounů podplukovníka F. I.
Dobyše, 215. bitevní letecký pluk podplukovníka L. D. Rejna, 440.
dělostřelecký pluk majora A. I. Brju-chanova a další.
Krajně intenzívní ozbrojený boj s německými fašistickými
vojsky si vyžádal velkou spotřebu bojové techniky, výzbroje a
materiálních prostředků.
Bez ohledu na to, že jsme ztratili značnou část ekonomicky
nejdůležitějších oblastí, továren a závodů, náš lid se obětavou prací
snažil zabezpečit vojákům nezbytné prostředky k vedení války.
Koncem prvního období se země změnila ve válečný tábor. Sovětští
lidé považovali za svou povinnost udělat vše pro vítězství nad
nepřítelem.
Hrdinskou práci vykonali pracovníci týlových orgánů Rudé
armády. Zajeden a půl roku války představoval celkový objem
vojenských dodávek přepravených po železnici 6 350 000 vagónů.
Armádě bylo dodáno více než 113 000 vagónů střeliva, asi 60 000
vagónů výzbroje a bojové techniky a více než 210 000 vagónů
pohonných hmot a mazadel. Jenom v roce 1942 automobilové
útvary přepravily 2,7 miliónu osob, 12,3 miliónu tun nákladů, 1923
tanků a 3674 děl. Vojenské dopravní letectvo přepravilo více než
532 000 osob, z toho 158 000 raněných.
Reorganizace týlových orgánů Rudé armády, provedená na
začátku války, se plně osvědčila. Díky dobrému výběru vedoucích
náčelníků, politických pracovníků a vedoucích stranických orgánů
týlových zařízení se podařilo zabezpečit těsné spojení s národním
hospodářstvím a správné využití všech nejvýznamnějších zdrojů
posílaných armádě.
Co sám o sobě představoval nepřítel, s nímž sovětská vojska
bojovala v prvním období?
Na tuto otázku je nutno odpovědět třeba už jen proto, aby naše
mladá generace dobře věděla, jak těžký zápas podstoupil sovětský
lid, když bránil svoji vlast. Čteme-li některé paměti nebo umělecká
díla, nemůžeme si vždy udělat správnou představu, jak prozíravý,
zkušený a silný byl nepřítel, proti němuž museli bojovat sovětští
vojáci.
Řekněme si v první řadě něco o vojácích, poddůstojnících a
důstojnících, kteří tvořili základ německých vojsk.
Německá vojska vtrhla do naší země zpita snadným vítězstvím
nad armádami zemí západní Evropy a otrávena goebbelsovskou
propagandou; pevně věřila ve snadné vítězství nad Rudou armádou
a ve svou nadřazenost nad ostatními národy. Zvlášť bojovná nálada
byla mezi mladými vojáky a důstojníky a příslušníky tankových
vojsk a letectva. V prvních měsících války jsem vyslýchal zajaté
hitlerovce a musím říci, že bylo znát, že věří všem avanturistickým
slibům Hitlera.
Co se týče bojeschopnosti německých vojáků a důstojníků,
jejich odborné kvalifikace a bojového výcviku, bezesporu vysokou
úroveň měly u všech druhů vojsk a zejména u tankových útvarů a v
letectvu.
Německý voják věděl, jak se má chovat v boji a polní službě,
byl houževnatý, sebevědomý a disciplinovaný.
Sovětský voják měl tak co činit se zkušeným a silným
nepřítelem, nad nímž nebylo tak snadné zvítězit.
Štáby německých útvarů, svazků a armád byly vyškoleny v
současných způsobech organizace boje, bitev a operací. Během
bojových akcí byla vojska ponejvíce řízena za pomoci prostředků
rádiového spojení, jichž velitelské a štábní instance wehrmachtu
měly dostatek. V bojích důsledně vyžadovaly, aby vojska plnila
vytyčené úkoly. Přitom dokázaly organizovat součinnost s bojovým
letectvem, jež často bombardováním klestilo cestu pozemním
vojskům.
O vyšších štábech německých ozbrojených sil v prvním období
války jsem si utvořil dosti vysoké mínění. Bylo vidět, že zcela
přesně naplánovaly a zorganizovaly své první údery na všech
strategických směrech, vybraly zkušené velitele svazků a armád a v
řadě případů správně určily směr, sílu i složení vojsk k provedení
úderů a zaměřily je na slabé úseky naší obrany. Přes to všechno se
ukázalo, že vojenská a politická strategie německého fašismu byla

359
hluboce chybná a krátkozraká. V politických i strategických
propočtech se dopustily nejzákladnějších chyb a omylů. Síly, jež
mělo Německo k dispozici (včetně záloh jeho satelitů), nestačily k
současnému vedení strategických operací na třech nejdůležitějších
směrech.
Již za těchto podmínek byl nepřítel donucen přerušit útok na
Moskvu a přejít k dočasné obraně, zatímco značnou část sil skupiny
armád „Mitte“ přesunul na pomoc vojskům skupiny armád „Sud“
proti vojskům Středního a Jihozápadního frontu.
Když se hlavnímu velení německých vojsk nepodařilo dovést do
konce operace u Leningradu, muselo odtud stáhnout letectvo a
tanková vojska a přesunout je na moskevský směr, aby tak posílilo
skupinu armád „Mitte“. V říjnu a listopadu německá vojska
dokázala útočit pouze na jednom směru, a to moskevském, ale ani
zde jim v souvislosti s narůstajícím odporem sovětských vojsk na
přístupech k Moskvě nestačily síly k zakončení operace „Taifun“.
K podobné strategicky hrubě chybné kalkulaci došlo též při
plánovaní letního tažení na rok 1942.
Hlavní důvod všech těchto chybných kalkulací spočíval ve
zřejmém podcenění síly a moci naší socialistické země a
sovětského lidu a v přecenění vlastních sil a možností.
Při plánovaní útoku na Sovětský svaz Hitler a jeho
spolupracovníci počítali s tím, že proti němu vrhnou všechny své
síly a prostředky. To byla sázka hazardního hráče. Nehledě na
zradu Pétainovy vlády pracující lid Francie nesklonil hlavu před
fašistickými okupanty. Neučinily tak ani svobodymilovné národy
Jugoslávie, Polska, Československa a dalších zemí. Hitlerovci
narazili na masové hnutí odporu. Ani Anglie neustala v boji, i když
jej nevedla s použitím všech svých možností.
 Hitlerovci nepředpokládali, že sovětský lid semknutý kolem
strany v sobě najde takové síly, v krátké době přebuduje
hospodářství země a rychle zorganizuje hromadnou výrobu tanků,
letadel, dělostřeleckých prostředků, střeliva a všeho ostatního, co
Rudá armáda bude nutně potřebovat, aby nabyla převahy nad
fašistickými vojsky a mohla je porazit.
Za krutých podmínek se naše vojska zocelovala, nabývala
odvahy a bojové zkušenosti, a jakmile dostala do rukou nutné
prostředky, ustupující a bránící se strana se změnila v útočnou.
Velká organizátorská a inspirátorská práce celé naší leninské
strany dosáhla skvělých výsledků jak ve válečné výstavbě, tak v
mobilizaci sovětského lidu k vytvoření materiálně technické
základny sloužící k zajištění ozbrojeného zápasu Rudé armády s
německými vojsky.
První období Velké vlastenecké války skončilo tedy
zhroucením všech strategických plánů hitlerovského velení a
značným vyčerpáním německých sil a prostředků. Tento hlavní
výsledek boje s německými fašistickými vojsky značnou měrou
předurčil další průběh celé druhé světové války.

361
 XIV

PORÁŽKA FAŠISTICKÝCH VOJSK U

STALINGRADU

V říjnu 1942 začalo být jasné, že německé velení bude muset

přejít do strategické obrany na celé východní frontě. Hitlerovská
vojska utrpěla obrovské ztráty a v té době s konečnou platností
pozbyla útočné možnosti. To znamenalo opětovné zmaření všech
válečných plánů proti Sovětskému svazu.
Fašistická propaganda rozvinula kampaň za „důkladnější a
včasnou přípravu na druhou ruskou zimu“. Německé velení
vyžadovalo od svých vojsk, aby připravila nezranitelnou aktivní
obranu tak, aby v roce 1943 byly vytvořeny podmínky pro vítězné
zakončení války.
Co bylo příčinou složité situace vrchního velení německých
ozbrojených sil v tomto období ř
Na jedné straně nesplněné strategické cíle stejně jako v roce
1941, nadměrná délka fronty, na níž byla vojska rozmístěna a která
se táhla od Černého moře přes Severní Kavkaz, Stalingrad, Don až
k Barentsovu moři, nedostatek dispozičních strategických záloh na
frontě i v zázemí a pokles morálně politického stavu v německých
vojscích. Na druhé straně se stále zřetelněji projevovala rostoucí
moc sovětského státu úspěšně překonávajícího hospodářské a
vojenské obtíže.
Začátkem listopadu 1942 bylo na sovětsko-německé frontě 266
německých divizí, které měly přibližně 6,2 mil. mužů, více než 70
000 děl a minometů, 6600 tanků a samohybných děl, 3500
bojových letounů a 194 bojových plavidel.
V téže době měl Sovětský svaz v bojující armádě 6,1 mil.
mužů, 72 500 děl a minometů, 6014 tanků a samohybných děl,
3088 bojových letounů. Ve strategické záloze hlavního stanu se v
té době soustředilo 25 divizí, 13 tankových a mechanizovaných
sborů a 7 samostatných střeleckých a tankových brigád.
Tak se ke konci prvního období války začal měnit poměr sil ve
prospěch Sovětského svazu. Měli jsme nad Němci převahu také
proto, že sovětské ozbrojené síly se naučily důkladně utajovat své
záměry, v širokém měřítku dezinformo-vat a uvádět nepřítele v
omyl. Tajná přeskupení a soustředění vojsk dovolovala zasazovat
nepříteli nečekané údery.
Hitlerovské vojenské vedení počítalo s tím, že po těžkých
bojích na jihu země, u Stalingradu a na Severním Kavkaze nebudou
sovětská vojska schopna provést v těchto prostorech mohutnou
ofenzívu.
Operační rozkaz č. 1 vrchního velení německých fašistických
pozemních vojsk ze 14. října 1942 uvádí:
„Sami Rusové byli za posledních bojů vážně oslabeni a v zimě
1942/43 nebudou mít k dispozici tak velké síly, jaké měli minulou
zimu.“
Tomu však zdaleka tak nebylo.
 Aktivní činnost našich vojsk v létě a na podzim 1942 na
západním směru proti německé skupině armád „Mitte“ měla podle
propočtů hlavního stanu dezorientovat nepřítele tak, aby se
domníval, že právě zde a nikde jinde připravujeme zimní operaci.
V říjnu proto hitlerovské velení zahájilo značné soustředění svých
vojsk proti našim západním frontům. Do prostoru Velikých Luk
byla od Leningradu přesunuta tanková, motorizovaná a pěší divize.
Do prostoru Vitebska a Smolenska směřovalo sedm divizí z
Francie a Německa. Do prostoru Jarceva a Roslavlu přijížděly dvě
tankové divize od Voroněže a Žizdry. Do začátku listopadu bylo
pro posílení skupiny armád „Mitte“ přesunuto celkem dvanáct
divizí, nepočítaje v to ostatní posilové prostředky.
Chybné operační kalkulace Němců znásobila špatná práce
jejich průzkumu, který neodhalil přípravu naší mohutné
protiofenzívy u Stalingradu, jíž se účastnilo 11 armád, řada
samostatných tankových, mechanizovaných a jezdeckých sborů,
brigád a samostatných útvarů, 13 500 děl a minometů, asi 900
tanků a 1414 bojových letounů (kromě PO 2).
Bývalý náčelník štábu operační správy německých fašistických
ozbrojených sil Jodl po válce přiznal, že nedokázali odhalit
soustředění sovětských vojsk proti levému křídlu Paulusovy
armády.
„Neměli jsme vůbec představu o síle ruských vojsk v tomto
prostoru. Nejdřív tu nebylo nic, a najednou byl zasazen úder velké
síly, jenž měl rozhodující význam.“
Před začátkem protiofenzívy našich vojsk zaujímal nepřítel na
jihu země následující operačně strategické postavení:
V prostoru středního Donu, u Stalingradu a na jih podél
Sarpských jezer operovaly hlavní síly skupiny armád „B“, zvláště
pak vojska 8. italské, 3. a 4. rumunské armády a 6. a 4. německé
tankové armády. Na každých 15-20 km připadala průměrně 1
divize.
V tomto uskupení bylo přes milión vojáků, 675 tanků a
samohybných děl a více než 10 000 děl a minometů. Kvantitativní
poměr sil na obou stranách byl téměř stejný až na naši nevelkou
převahu v tancích.
Skupinu armád „B“ podporovala 4. letecká armáda a 8. letecký
sbor.
Když sovětské vrchní velení vypracovávalo plán porážky
skupiny armád „B“, vycházelo z toho, že porážka nepřítele u
Stalingradu způsobí mu těžkou situaci rovněž na Severním
Kavkaze a donutí ho urychleně ustoupit nebo bojovat v
podmínkách obklíčení.
Po Stalinově smrti se objevily určité nejasnosti, kdo vlastně je
autorem plánu této protiofenzívy tak významné jak svým
rozsahem, tak účinkem a výsledky. I když dnes tato otázka možná
už není zvlášť důležitá a v předchozích kapitolách jsme uvedli
fakta o práci na plánu, podám zde několik doplňujících skutečností.
Některé dohady vycházejí z domněnky, že první náčrt budoucí
útočné operace rozpracovával hlavní stan již v srpnu 1942, přičemž
první varianta plánu měla omezený charakter.
Avšak tento náčrt nebyl plánem budoucí protiútočné operace,
nýbrž pouze plánem protiúderů majícího za cíl zadržet nepřítele na
přístupech ke Stalingradu. Na nic víc v té době v hlavním stanu
nikdo ani nepomýšlel, protože k provedení nějaké větší akce jsme v
té době neměli ani síly, ani prostředky.

363
 Rovněž se psalo, že 6. října vojenská rada Stalingradského
frontu z vlastní iniciativy poslala hlavnímu stanu své návrhy na
organizaci a provedení protiofenzívy.
Na to odpovídá A. M. Vasilevskij:
„Dne 6. října za úsvitu jsme spolu s N. N. Voronovem a V. D.
Ivano-vem… odjeli na pozorovatelnu 51. armády… Zde jsme
vyslechli hlášení velitele armády N. I. Trufanova. Téhož dne večer
jsme se na velitelském stanovišti frontu setkali s jeho velitelem a
členem vojenské rady a ještě jednou jsme posoudili plán
nadcházejícího protiútoku, navržený hlavním stanem; jelikož velení
frontu nemělo k plánu žádné podstatné připomínky, připravili jsme
v noci na 7. října příslušné hlášení adresované vrchnímu veliteli.
Dne 7. října jsem jménem hlavního stanu vydal příkaz veliteli
Donského frontu, aby vypracoval analogický rozbor za svůj
front.“1
Myslím, že není třeba nic dodávat k tomu, co řekl Alexandr
Michaj-lovič. Fakta, která uvádí, dosvědčují, že hlavní úloha při
plánování protiofenzívy náležela hlavnímu stanu a generálnímu
štábu.
Historické práce rovněž uvádějí, že o něco později velitel
Jihozápadního

1 „Vojenno-istoričeskij žurnál“, č. 10, 1965, str. 20.

frontu N. F. Vatutin rovněž poslal plán protiútoku. Vyvstávají
otázky: kdy bylo to „později“, jaký to byl plán, byl to plán frontu
nebo celkový plán protiofenzívy?
Jak je známo, Jihozápadní front byl vytvořen teprve koncem
října, v době, kdy prostředky a síly frontu již dokončovaly své
soustředění podle plánu protiútoku a kdy celkový plán hlavního
stanu byl již rozepsán.
Musím zde však uvést, že každý velitel frontu v souladu s
přijatou praxí a řádem, kdykoln-ozpracovával plán činnosti jemu
svěřeného frontu, podával o něm hlášení, aby jej potvrdil hlavní
stan v Moskvě nebo jeho zástupci v místě, a přitom pochopitelně
vyložil svůj názor na součinnost se sousedy spolu s žádostmi
adresovanými hlavnímu stanu.
Při rozpracování tak velké strategické operace, jako byl plán
útoku všech tří frontů v prostoru Stalingradu, bylo třeba vycházet
nejen z operačních závěrů, ale i ze zcela určitých materiálně
technických propočtů.
Kdo mohl provádět konkrétní propočty sil a prostředků pro
operaci takových rozměrů? To mohl samozřejmě udělat pouze ten
orgán, který měl tyto materiální síly a prostředky v rukou. V daném
případě to mohl být pouze hlavní stan vrchního velení a generální
štáb. Je třeba připomenout, že po celou dobu války byl generální
štáb pracovním a tvůrčím aparátem vrchního velení a bez jeho
iniciativní organizátorské účasti se neuskutečnila ani jedna operace
operačně strategického rozsahu.
Je zcela přirozené, že hlavní stan a generální štáb v průběhu
bojových akcí pečlivě zkoumaly zpravodajské údaje o nepříteli, jež
přicházely ze všech frontů a od všech vojsk, analyzovaly je a činily
závěry o charakteru činnosti nepřítele i vlastních vojsk. Zkoumaly
názory štábů, velitelů frontů, velitelů jednotlivých druhů
ozbrojených sil a vojsk a po analýze všech těchto údajů činily ta či
ona rozhodnutí.
 Proto tedy plán provedení operace strategického charakteru
mohl vzniknout v celé šíři pouze jako výsledek dlouhého tvůrčího
úsilí všech vojsk, štábů a velitelů.
Ještě jednou opakuji, že hlavní a rozhodující úloha při
všestranném plánování a zabezpečení protiofenzívy u Stalingradu
bezesporu náleží hlavnímu stanu vrchního velení a generálnímu
štábu.
Rovněž tak nesporně patří prvenství v porážce nepřítele těm,
kdo svým smělým úderem, účinnou palbou, chrabrostí, odvahou a
mistrovstvím bojovali proti nepříteli na život a na smrt. Myslím tím
naše vojáky, velitele a generály, kteří po překonání těžkých
zkoušek prvního válečného období byli v předvečer protiofenzívy
plně připraveni převzít bojovou iniciativu do svých rukou a
způsobit nepříteli katastrofální porážku.
Zásluha hlavního stanu vrchního velení a generálního štábu
spočívá v tom, že projevily schopnost analyzovat s vědeckou
přesností všechny faktory této grandiózní operace a dokázaly
předvídat její vývoj a zakončení. Proto se tedy nesluší mluvit o
osobních uchazečích na „autorství“ myšlenky protiofenzívy.
Nepovažuji zde za nutné detailně rozebírat plán protiofenzívy a
průběh operací, jelikož o tom již bylo mnoho – a v podstatě
správně – napsáno v naší historické literatuře. Přesto se však chci
zastavit u několika momentů.
V první etapě protiofenzívy plnil hlavní úlohu Jihozápadní
front, jemuž velel generálporučík N. F. Vatutin.
Jihozápadní front, zasazující silné a hluboké údery, operoval z
předmostí na pravém břehu Donu v prostorech Serafimoviče a
Kletské. Stalingradský front útočil z prostoru Sarpských jezer.
Útočná uskupení obou frontů se měla spojit v prostoru Kalač –
samota Sovětskij a tak dovršit obklíčení hlavních nepřátelských sil
u Stalingradu.
Jihozápadní front, jenž rozvinul své hlavní uskupení zahrnující
21. a 5. tankovou armádu, část sil 1. gardové armády a další silné
průlomové prostředky na předmostí jihozápadně od Serafimoviče a
v prostoru Kletské, měl prolomit obranu 3. rumunské armády a
rychlými svazky energicky rozvíjet úder směrem na jihovýchod a
dosáhnout Donu na úseku Bolšenabatovskaja-Kalač. V důsledku
tohoto úderu měla se vojska frontu dostat do týlu stalingradského
uskupení a odříznout mu všechny ústupové cesty na západ.
Útok úderného uskupení frontu a vytvoření vnějšího
obkličovacího kruhu na tomto směru měla z jihozápadu a západu
zajistit pravokřídelní armáda Jihozápadního frontu, 1. gardová
armáda pod velením generál-poručíka D. D. Leljušenka, a dále pak
hlavní síly 5. tankové armády pod velením generálporučíka P. L.
Romaněnka. Tato vojska, útočící na západ, jihozápad a jih, měla
třetího dne operace dorazit na čáru Vešenskaja– Bokovskaja a dále
po řece Čiru až k Oblivské.
Operace pozemních vojsk Jihozápadního frontu podporovalo
letectvo 2. a 17. letecké armády pod velením generálmajora
letectva K. N. Smir-nova a generálmajora letectva S. A.
Krasovského.
Donský front měl zasadit dva pomocné údery. První současně s
Jihozápadním frontem silami 65. armády z prostoru východně od
Kletské směrem na jihovýchod s cílem rozvrátit nepřátelskou
obranu na pravém břehu Donu. Druhý úder měla zasadit 24.
armáda z prostoru Kačalinské podél levého břehu Donu na jih ve

365
všeobecném směru na Verťačij s cílem odříznout nepřátelská
vojska operující v malém ohbí Donu od uskupení, které bojuje v
prostoru Stalingradu.
66. armáda měla svými operacemi na sever od Stalingradu
pevně vázat nepřítele a znemožnit mu manévrovat se zálohami.
Činnost pozemních vojsk Donského frontu podporovala 16. letecká
armáda pod velením generálmajora letectva S. I. Ruděnka.
Úderné uskupení Stalingradského frontu, jež se skládalo z 51.,
57. a 64. armády, mělo přejít do útoku na frontě od Ivanovky k
severnímu okraji jezera Barmancak. Toto uskupení mělo za úkol
prolomit nepřátelskou obranu, rozvinout úder severozápadním
směrem a proniknout do prostoru Kalač-samota Sovětsky, kde se
mělo spojit s vojsky Jihozápadního frontu a dokončit tak obklíčení
nepřítele u Stalingradu.
51. armáda pod velením generálmajora N. I. Trufanova
zdolávala nepřátelskou obranu z předmostí na šíjích mezi jezery
Sarpa, Caca a Barmancak a její hlavní síly rozvíjely útok na
severozápad ve všeobecném směru na Abganěrovo.
| 57. armáda generála F. I. Tolbuchina a 64. armáda generála M.
S. Šu-milova přecházely do útoku z prostoru Ivanovky západním a
severozápadním směrem s cílem obklíčit nepřátelské uskupení z
jihu.
62. armáda generála V. I. Čujkova měla aktivní obranou vázat
nepřátelská vojska operující přímo ve městě a být připravena přejít
do útoku.
K zajištění útoku úderného uskupení Stalingradského frontu z
jihozápadu a vytvoření vnějšího obkličovacího kruhu na tomto
úseku bylo použito 51. armády (zahrnující i 4. jezdecký sbor
generála T. T. Šapkina), jež měla útočit na jihozápad ve
všeobecném směru na Abganěrovo a Ko-tělnikovo. Vojska
Stalingradského frontu podporovala 8. letecká armáda pod velením
generálmajora letectva T. T. Chrjukina.
Při přípravě protiútoku bylo nutno provést obrovské přesuny
vojsk a materiálně technických prostředků pro všechny fronty, a
zejména pro nově se tvořící Jihozápadní front. Zde je nutno uznat
zásluhy generálního štábu a štábu týlu Rudé armády. Vynikajícím
způsobem se vyrovnaly s úkolem soustředit síly a prostředky
potřebné k operaci.
Přesun vojsk a nákladů zajišťovalo 27 000 automobilů.
Železnice denně přepravovala 1300 vagónů nákladů. Vojska i
náklady pro Stalingradský front se přemisťovaly v krajně složitých
podmínkách podzimního zamrzání Volhy. Od 1. do 19. listopadu
bylo po Volze přepraveno 160 000 vojáků, 10 000 koní, 430 tanků,
600 děl, 14 000 automobilů a přibližně 7000 tun střeliva.
Koncem října a začátkem listopadu jsme spolu s Vasilevským a
dalšími představiteli hlavního stanu museli vyvinout rozsáhlou
činnost mezi vojsky, abychom pomohli velitelstvím, štábům a
vojskům zvládnout plně plán protiútoku a způsoby jeho plnění.
Závěrečné porady ve štábech frontů, armád a vojsk potvrzovaly, že
velitelé a političtí pracovníci prováděli tuto složitou a namáhavou
práci s pocitem velké odpovědnosti a s tvůrčí iniciativou.
Od 1. do 4. listopadu byly posouzeny a zkorigovány plány
Jihozápadního frontu ajpotom byly podrobně prozkoumány a
sladěny plány činnostmi, armády a 5. tankové armády.
Práce na plámTčinnosti se ve štábu Jihozápadního frontu kromě
mne účastnili též další zástupci hlavního stanu: pro otázky
dělostřelectva – generál N. N. Voronov, letectva – generálové A.
A. Novikov a J. K. Go-lovanov a pro otázky tankových vojsk –
generál J. N. Fedorenko, kteří pomohli hlouběji propracovat otázky
zapojení a součinnosti nejdůleži-tějších druhů vojsk.
Dne 4. listopadu se ve štábu 21. armády prověřoval průběh
příprav k útoku 21. a 65. armády. Na tuto poradu bylo pozváno
velitelství Donského frontu a 65. armády. A. M. Vasilevskij tehdy
působil u vojsk Stalingradského frontu a prověřoval průběh
přípravy 51., 57. a 64. armády. Dohodli jsme se, že tam také
přijedu.
Přitom, když jsme pracovali mezi vojsky, podrobně jsme se
seznamovali s údaji o nepříteli, o charakteru jeho obrany,
rozmístění hlavních sil a celého palebného systému, o existenci a
umístění protitankových prostředků a protitankových opěrných
bodů.
Určoval se způsob a plán dělostřelecké přípravy, její hustota,
pravděpodobnost zničení a umlčení nepřátelské obrany, jakož i
způsob, jakým by dělostřelectvo mělo při útoku pomáhat bojovým
sestavám. Koordinoval se plán součinnosti letectva a dělostřelectva
a rozdělovaly se jim úkoly, plán i způsob součinnosti s tankovými
vojsky při průlomu a po jejich nasazení do průlomu. Upřesňovala
se součinnost na křídlech se sousedy, zejména pro tu chvíli, kdy
rychlá vojska proniknou do průlomu a budou operovat v hloubce
nepřátelské obrany. Na místě se dávaly praktické pokyny: co je
třeba ještě se dovědět o nepříteli, co naplánovat, jakou práci
provést přímo v terénu a s vojsky.
Hlavní pozornost všech velitelů a politických pracovníků se
soustřeďovala na to, že je nutno energicky prolomit taktickou
obranu nepřátelských vojsk, ochromit je silným úderem, rychle
zasadit druhé sledy do akce a rozšířit taktický průlom v operační.
Při rozpracování úkolů ve sborech, divizích a útvarech jsme
vyžadovali, aby se velitelský sbor podrobně seznámil s danými
úkoly a jejich smyslem, jakož i se způsoby součinnosti s
posilovými prostředky a sousedy, zejména v hloubce nepřátelské
obrany.
Byla to těžká práce pro všechny kategorie velitelů a politických
pracovníků a vyžadovala vynaložení všech sil a schopností; to
všechno se však velmi vyplatilo v průběhu bojů.
Politické orgány, stranické a komsomolské organizace
rozvinuly mezi vojsky velkou stranickopolitickou práci. Tuto
důležitou činnost dovedně řídila vojenská rada frontu a politická
správa frontu, v jejímž čele stál generál M. V. Rudakov.
Abychom dokončili zpracování plánu útoku vojsk
Stalingradského frontu, odjel jsem po dohodě s Vasilevským 10.
listopadu ráno na velitelské stanoviště 57. armády do Taťjanovky;
v té době zde již kromě vojenské rady frontu byli M. M. Popov, M.
S. Šumilov, F. I. Tolbuchin, N. I. Tru-fanov, velitelé sborů V. T.
Volskij a T. T. Šapkin a další generálové frontu. Před poradou jsme
s A. M. Vasilevským, veliteli 51. a 57.‘ armády N. I. Trufanovem a
F. I. Tolbuchinem, M. M. Popovem a dalšími generály odjeli na
úseky vojsk těchto armád, abychom ještě jednou prozkoumali
terén, kde se měl rozvinout útok hlavních sil Stalingradského
frontu.
Po rekognoskaci jsme posoudili otázky součinnosti frontu s
Jihozápadním frontem a zkoordinovali technický postup setkání

367
předsunutých útvarů v prostoru Kalače, součinnost útvarů po
zakončení obklíčení a další problémy nadcházející operace.
Potom byly posouzeny plány armád, o nichž referovali velitelé
armád a velitelé sborů.
Večer 11. listopadu jsem dálnopisem hlásil vrchnímu veliteli:
„V minulých dvou dnech jsem pracoval u Jeremenka. Osobně
jsem obhlédl nepřátelská postavení před 51. a 57. armádou. Úkoly
plánu ‚Uran‘ jsem podrobně rozpracoval s veliteli divizí, sborů a
armád. Prověrka ukázala, že příprava na ‚Uran4 probíhá nejlépe u
Tolbuchina…
Nařídil jsem provést bojový průzkum a na základě získaných
zpráv upřesnit plán boje i rozhodnutí velitele armády.
S. Popov pracuje dobře a ví, co má dělat.
Dvě střelecké divize (87. a 315.), které poslal hlavní stan
Jeremen-kovi, se ještě nenaložily, jelikož dosud nedostaly dopravní
prostředky a koně.
Z mechanizovaných brigád dorazila jen jedna.
Vázne zásobování a přísun střeliva. K provedení ‚Uranu‘ mají
vojska velmi málo dělostřeleckých nábojů.
Operace nebude připravena ve stanovené lhůtě. Nařídil jsem ji
připravit k 15. 11. 1942.
Je nutné okamžitě dodat Jeremenkovi 100 tun nemrznoucí
směsi, bez níž nemůže poslat mechanizované útvary vpřed; je třeba
rychleji odeslat
87. a 315. střeleckou divizi; 51. a 57. armáda musí včas dostat
teplou výstroj a střelivo, nejpozději do 14. listopadu 1942. Č. 4657.
11.11. 1942.“ Konstantinov1.

Je třeba říci, že vrchní velitel obvykle věnoval patřičnou

pozornost leteckému zabezpečení operací. Jakmile dostal mou
zprávu o neuspokojivé přípravě leteckého zabezpečení
nadcházejícího protiútoku, poslal mi následující telegram:
„Soudruhu Konstantinovovi.
Jestliže je letecká příprava operace u Jeremenka a Vatutina
neuspokojivá, pak celá operace zkrachuje. Zkušenosti z války s
Němci dokazují, že operaci proti nim můžeme vyhrát pouze tehdy,
budeme-li mít převahu ve vzduchu. V tom případě naše letectvo
musí splnit tři úkoly:
Za prvé: soustředit činnost našeho letectva v prostoru útoku
našich úderných útvarů, umlčet německé letectvo a důsledně
chránit naše vojska.
Za druhé: systematickým bombardováním německých vojsk
stojících před našimi útvary probojovat útočícím útvarům cestu.
Za třetí: pronásledovat ustupující nepřátelská vojska
systematickým bombardováním a bitevními nálety tak, aby byla
definitivně rozvrácena, a nedovolit jim, aby se zachytila na
nejbližších obranných čarách.
Jestliže Novikov myslí, že letectvo není nyní schopno splnit
tyto úkoly, je lepší odložit operaci na pozdější dobu a soustředit
více letectva.
Promluvte s Novikovem a Vorožejkinem, vysvětlete jim celou
věc a sdělte mi váš celkový názor.
12. 11. 1942. 4 hod. Vasiljev2.
Č. 170 686.“
 Jakmile jsme 12. listopadu s Vasilevským dokončili zpracování
plánů vojsk Stalingradského frontu, zavolali jsme Stalinovi a řekli,
že mu musíme osobně sdělit řadu názorů souvisejících s
nadcházející operací.
Ráno 13. listopadu jsme byli u Stalina. Byl v dobré náladě a
podrobně se vyptával na situaci u Stalingradu během přípravy
protiofenzívy.
Hlavní obsah našeho hlášení se týkal následujícího:
Pokud šlo o poměr sil jak po stránce kvalitativní, tak
kvantitativní, uvedli jsme, že na úsecích našich hlavních úderů
(Jihozápadní a Stalingradský front) se nadále brání převážně
rumunská vojska. Podle údajů zajatců je jejich celková
bojeschopnost nízká. Co se týče počtu, budeme
1 Krycí jméno G. K. Žukova. – Pozn. red.
2 Krycí jméno J. V. Stalina. – Pozn. red.
mít na těchto směrech značnou převahu, pokud sem německé
velení ne-přesune své zálohy v okamžiku našeho přechodu do
útoku; zatím však náš průzkum nezjistil žádné přeskupování.
Paulusova 6. armáda a hlavní síly 4. tankové armády se nacházejí v
prostoru Stalingradu, kde jsou poutány vojsky Stalingradského a
Donského frontu.
Jak předpokládal plán, naše jednotky se soustřeďují ve
vymezených prostorech a soudě podle všeho, nepřátelský průzkum
jejich přeskupování neodhalil. Učinili jsme opatření, abychom ještě
více utajili přesun sil a prostředků.
Úkoly frontů, armád a vojskových svazků jsou již zpracovány.
Součinnost všech druhů zbraní byla sladěna s přihlédnutím k
terénu. V plánu předpokládané setkání vojsk úderných uskupení
Jihozápadního a Stalingradského frontu již bylo projednáno s
veliteli a štáby frontů, armád a vojsk, jež mají proniknout do
prostoru samota Sovětsky-Kalač. Příprava v leteckých armádách
nebude zřejmě dokončena dříve než 15. listopadu.
Varianty vytvoření vnitřního obkličovacího kruhu
stalingradského uskupení nepřítele a vnějšího kruhu k zajištění
likvidace obkličovaného nepřítele je možno považovat za hotové.
Přísun střeliva, pohonných hmot a zimní výstroje se poněkud
zdržuje, jsme však oprávněni předpokládat, že do 16.-17. listopadu
budou materiální prostředky dopraveny k vojskům.
Vojska Jihozápadního a Donského frontu mohou zahájit
protiútočnou operaci 19. listopadu a vojska Stalingradského frontu
o den později.
Tyto různé termíny se dají vysvětlit tím, že Jihozápadní front
měl složitější úkoly. Byl dále od prostoru Kalač-samota Sovětsky a
musel násilně překročit Don.
Vrchní velitel nás pozorně poslouchal. Podle toho, jak pomalu
kouřil dýmku, uhlazoval si vousy a ani jednou nepřerušil naše
hlášení, bylo vidět, že je spokojen. Stalingradská operace byla
důkazem, že iniciativa přechází do rukou sovětských vojsk.
Všichni jsme věřili v úspěch nadcházející protiofenzívy, jejíž
výsledky mohly být pro naši vlast významné.
Zatímco jsme referovali, shromáždili se v pracovně vrchního
velitele členové Státního výboru obrany a někteří členové
politbyra. Museli jsme opakovat základní fakta, o nichž jsme
mluvili v jejich nepřítomnosti.
Po krátkém posouzení byl plán protiofenzívy v plné šíři
schválen.

369
 Vasilevskij a já jsme upozornili vrchního velitele na to, že
jakmile dojde k těžké situaci v prostoru Stalingradu a Severního
Kavkazu, německé vrchní velení bude nuceno přesunout na pomoc
jižnímu uskupení část svých vojsk z ostatních prostorů, zejména od
Vjazmy.
Aby se tak nestalo, bude nutno včaspřipravit a“provést útočnou
operaci v prostoru na sever od Vjazmy a v první řadě porazit
Němce ve rževském výběžku. Pro tuto operaci jsme navrhovali
použít Kalininského a Západního frontu.
„To by bylo dobré,“ řekl Stalin. „Ale kdo z vás se toho ujme?“
V tomto směru jsme byli s Alexandrem Michajlovičem předem
domluveni, a proto jsem řekl:
„Stalingradská operace je již po všech stránkách připravena.
Vasilevskij může převzít na sebe koordinaci činnosti vojsk u
Stalingradu a já se mohu ujmout přípravy protiútoku Kalininského
a Západního frontu.“
Vrchní velitel souhlasil s naším návrhem a řekl:
„Zítra ráno odleťte do Stalingradu. Ještě jednou prověřte
připravenost vojsk a velení k zahájení operace.“
Dne 14. listopadu jsem byl znovu u vojsk N. F. Vatutina a
Vasilevskij u A. I. Jeremenka. Následujícího dne jsem dostal od
Stalina tento telegram:
„Soudruhu Konstantinovovi.
Jen do vlastních rukou.
Den přemístění Fjodorova a Ivanova1 můžete stanovit podle
vlastního uvážení a referovat mi o tom budete po příjezdu do
Moskvy. Jestliže se domníváte, že by kdokoli z nich měl začít
přemístění dříve nebo později o jeden či dva dny, zplnomocňuji
vás, abyste tuto otázku rozhodl sám.
Vasiljev.
13.10 hod. 15. 11.1942.“

Po poradě s Vasilevským jsme určili 19. listopad jako den

přechodu do útoku Jihozápadního frontu a 65. armády Donského
frontu; Stalingrad-skému frontu byl určen termín 20. listopadu.
Vrchní velitel naše rozhodnutí potvrdil.
Dne 17. listopadu jsem byl povolán do hlavního stanu k
rozpracování operace vojsk Kalininského a Západního frontu.
Dne 19. listopadu v 7.30 hod. vojska Jihozápadního frontu
mohutným úderem prolomila obranu 3. rumunské armády současně
na dvou úsecích: 5. tanková armáda zaútočila pod velením
generálporučíka P. L. Romaněn-ka z předmostí jihozápadně od
Serafimoviče a 21. armáda pod velením generálmajora I. M.
Čisťakova z předmostí u Kletské.
Nepřítel nevydržel úder a v panice začal bud ustupovat, nebo se
vzdával.

1 Den útoku N. F. Vatutina a A. I. Jeremenka. – Pozn. aut.

Německé útvary stojící za rumunskými vojsky se silnou
protiztečí snažily zastavit postup našich vojsk, avšak byly smeteny
1. a 26. tankovým sborem zasazeným do boje. Taktický průlom na
úseku Jihozápadního frontu byl dovršen.
Velitel armády P. L. Romaněnko byl ve svém živlu. Je třeba
říci, že to byl odvážný člověk a jeden z nejschopnějších velitelů.
Svým charakterem se opravdu nejlépe hodil k takovým energickým
akcím.
 Proti 21. armádě generála Čisťakova vyslal nepřítel zálohy
skládající se z 1. rumunské, 14. a 22. německé tankové divize a 7.
jezdecké divize, neboť předpokládal, že právě zde a nikde jinde je
veden hlavní úder. Avšak zatím se již 22. německá a 1. rumunská
tanková divize rozvinuly proti 1. tankovému sboru 5. tankové
armády, jemuž velel generálmajor V. V. Butkov.
26. tankový sbor pod velením generálmajora A. G. Rodina
způsobil těžkou porážku 1. tankové divizi a zničil štáb 5.
rumunského armádního sboru. Část vojáků se v panice obrátila na
útěk a větší část se vzdala.
Jakmile naše vojska dosáhla operačních prostorů, hlavní síly 3.
rumunské armády bránící se proti Jihozápadnímu frontu spolu s
německými záložními útvary nasazenými na její záchranu byly
zcela rozdrceny a fakticky přestaly existovat. Rodinův 26. tankový
sbor a Kravčenkův 4. tankový sbor energicky postupovaly ke
Kalači, aby se spojily se 4. mechanizovaným sborem
Stalingradského frontu.
Nalevo od 21. armády útočila 65. armáda Donského frontu pod
velením generálporučíka P. I. Batova.
V noci na 23. listopadu předsunutý oddíl 26. tankového sboru v
čele s podplukovníkem G. N. Filippovem obsadil smělým
přepadem most přes Don.
Německá stráž mostu, která nic netušila, klidně čekala, až bude
vystřídána. Ale místo směny vtrhly na most čelní jednotky
Filippovova oddílu. Hitlerovci je považovali za vlastní výcvikovou
jednotku vybavenou ukořistěnými ruskými tanky. Následovala
krátká šarvátka a most byl náš. Nepřítel se několikrát pokusil
zatlačit Filippovův oddíl z mostu, ale marně.
Filippov, který stále chránil most, se rozhodl vyslat tankový
oddíl podplukovníka N. M. Filippenka, aby obsadil Kalač. Kalač
byl vzdálen ještě dva kilometry. Podplukovník Filippenko se bez
ohledu na nedostatek sil ve svém oddílu rozhodl zaútočit na město
z chodu. Boj o Kalač trval celou noc. Němci kladli houževnatý
odpor, ale brzy dorazily předsunuté jednotky hlavních sil sboru a
město bylo dobyto.
V těchto bojích padli hrdinnou smrtí moskevský komunista
Grigorij Gurjev, nesmírně odvážní průzkumníci Alexandr Ivanov a
Grigorij
Davidjan a další soudruzi. Za tento hrdinský čin byl
podplukovníku G. N. Filippovovi a podplukovníku N. M.
Filippenkovi udělen titul hrdiny Sovětského svazu a příslušníci
oddílu byli vyznamenáni řády a medailemi Sovětského svazu.
Dne 24. listopadu 21. a 5. armáda Jihozápadního frontu
rozdrtily obklíčená uskupení rumunských vojsk a zajaly více než
30 000 vojáků, důstojníků, generálů a ukořistily velké množství
bojové techniky.
Podívejme se na záznamy v deníku rumunského důstojníka,
náčelníka meteorologické služby dělostřelecké brigády 6. divize,
jež jsou pro tyto dny charakteristické.
„19. listopadu.
Rusové zahájili mohutnou palbu na levé křídlo 5. divize.
Takovou palbu jsem ještě nezažil… od dělostřelecké kanonády se
třásla země a sypalo sklo… Na kótě 163 se ukázaly nepřátelské
tanky směřující na Raspopin-skou. Brzy bylo oznámeno, že tanky
plnou rychlostí projely postaveními a vtrhly do vesnice… Naše
kanóny jim vůbec neublížily… Tyto těžké, 52tunové tanky, jedoucí

371
maximální rychlostí, mají velmi silný pancíř a naše granáty jej
neprorazí…
20. listopadu.
Ráno na úseku 13. divize ‚Pruť zahájil nepřítel silnou
dělostřeleckou přípravu… 13. divize byla úplně zničena. Tanky
projely do obce Gromki, na stanici Jevstratovskou a zamířily
hluboko do našeho týlu v prostoru Perelazovského. Velitelství 5.
sboru bylo umístěno v Perelazovském. Bylo předem informováno o
vzniklé situaci. Nemáme žádné spojení s vyšším velením. 6. divize
nějakým zázrakem dostala rozkaz: ‚Za každou cenu se držet do
posledního vojáka.‘ Jsme obklíčeni nepřátelskými vojsky. V
obklíčení se nachází 5., 6., 15. a zbytky 13. divize.
21. listopadu.
Od rána jsme v těžké situaci. Jsme obklíčeni… V Golovském je
velký zmatek… Ted je 10.05 hod. Nevíme co dělat. Sešli se zde
důstojníci 13. a 15. divize, kteří ztratili své jednotky.
To je situace!
Je to smutné, ale je to tak.
Moji soudruzi si prohlížejí fotografie svých nejdražších, žen a
dětí. Já také s bolestí vzpomínám na svoji matku, bratra, sestry a
příbuzné. Oblékáme se do toho, co máme nejlepšího, oblékáme si
dokonce dvoje prádlo a myslíme, že konec může být velmi
tragický… Velmi mnoho se mluví a diskutuje v souvislosti s
nastalou situací… Přesto neztrácíme naději… Myslíme, že nám
přijdou na pomoc německá vojska.
Ted je 13.30 hod. Velení nad všemi divizemi převzal generál
Mazarini, velitel 5. divize… Kruh kolem našich útvarů se začíná
svírat. Dnes je významný církevní svátek. Čím jsme zhřešili my
nebo naši předkové? Proč musíme prožívat takové utrpení? My, tři
důstojníci, zde posuzujeme naši situaci a docházíme k závěru, že
nemáme žádnou naději vyváznout z katastrofy. Nepříjemné zprávy
z Osinovky se začínají potvrzovat. Přišla k nám skupina důstojníků
5. těžkého dělostřeleckého pluku, která se zachránila útěkem.
Pozdě večer se opět sešli velitelé divizí a pluků, aby přijali
konečné rozhodnutí.
Uvažuje se o dvou variantách:
1. Probojovat se.
2. Kapitulovat.
Po dlouhém rozhodování zůstalo při druhé variantě –
kapitulovat. Dostali jsme zprávu, že od Rusů přichází parlamentář s
návrhem kapitulace…“
Tady zápis končí. Ale i tak je jasné, že celá tato skupina
rumunských vojsk kapitulovala.
Stalin byl vážně znepokojen operacemi pravého křídla
Donského frontu a na sklonku 23. listopadu poslal následující
příkaz veliteli Donského frontu K. K. Rokossovskému:
„Soudruhu Doncovovi1.
Opis soudruhu Michajlovovi.
Podle hlášení Michajlova byly 3. motorizovaná divize a 16.
tanková divize Němců bud úplně, nebo částečně staženy z vaší
fronty a nyní bojují proti 21. armádě. Tato okolnost vytváří
příznivou situaci k tomu, aby všechny armády vašeho frontu
zahájily aktivní boj. Galanin jedná velmi pomalu, dejte mu příkaz,
aby nejpozději do 24. listopadu byl dobyt Verťačij.
Rovněž dejte příkaz Žadovovi, aby zahájil aktivní boj a poutal
na sebe síly nepřítele.
 Pobídněte jak se patří Batova, který by za nynější situace mohl
operovat energičtěji.
J. Stalin.
23. 11. 1942. 19.40 hod.“
Po úspěšném útoku 21. armády pod velením generálmajora
Čisťakova a po opatřeních učiněných velením Donského frontu se
situace 65. armády zlepšila. Armáda začala energičtěji postupovat
vpřed.
■p ■. ■
1 Doncov – K. K. Rokossovsky, Michajlov – A. M.
Vasiljevskij. – Pozn. red.
24. armáda Donského frontu zahájila útok o tři dny později,
zasazujíc úder podél levého břehu Donu. Vzhledem k tomu, že byla
celkově slabá, nedosáhla tato armáda zvláštního úspěchu.
51., 57. a 64. armáda Stalingradského frontu zahájily své akce
20. listopadu, tj. o den později než vojska Jihozápadního a
Donského frontu.
51. armáda pod velením generálmajora N. I. Trufanova začala
útočit ve všeobecném směru na Plodovitoje a dále na Abganěrovo.
57. armáda, jíž velel generálmajor F. I. Tolbuchin, útočila ve
všeobecném směru na Kalač.
64. armáda pod velením generálporučíka M. S. Šumilova
zasadila úder z prostoru Ivanovky svým levokřídelním uskupením
ve všeobecném směru na Gavrilovku a Varvarovku v součinnosti s
pravokřídelním uskupením 57. armády.
Po úspěšném průlomu obrany a porážce 1., 2., 18. a 20.
rumunské divize a 29. německé motorizované divize na úseku 51.
armády byl do průlomu směrem na Plodovitoje zasazen 4.
mechanizovaný sbor generála V. T. Volského a do pásma činnosti
57. armády 13. tankový sbor pod velením generálmajora T. I.
Tanasčišina. V té době zahájil svou činnost 4. jezdecký sbor
generála T. T. Šapkina, jenž téhož dne obsadil stanici Abganěrovo.
Nepřítel snažící se zahradit 57. armádě cestu ke Kalači přisunul
sem od Stalingradu 16. a 24. tankovou divizi. Jejich akce však byla
opožděná, navíc již neměly takovou sílu, jež by mohla vzdorovat
mohutným úderům vojsk Jihozápadního a Stalingradského frontu,
které svými tankovými útvary pronikly 23. listopadu v 16 hod. do
prostoru Sovětského. Tady se 45. tanková brigáda 4. tankového
sboru pod velením podplukovníka P. K. Židkova jako první setkala
s 36. mechanizovanou brigádou podplukovníka M. I. Rodionova ze
4. mechanizovaného sboru.
Po přechodu Donu se setkaly 4. tankový sbor Jihozápadního
frontu pod velením generála A. G. Kravčenka se 4.
mechanizovaným sborem Stalingradského frontu V. T. Volského v
prostoru Sovětského a uzavřely tak kruh obklíčení stalingradského
nepřátelského uskupení mezi Donem a Volhou.
64., 57., 21., 65., 24. a 66. armádě se potom naskytla možnost
rozvinout útok ve všeobecném směru na Stalingrad a jako kleštěmi
sevřít vnitřní kruh obklíčení nepřítele.
1. gardová armáda, 5. tanková armáda Jihozápadního frontu a
51. armáda Stalingradského frontu, posílené tankovými svazky,
dostaly při pronásledování ustupujícího nepřítele úkol zatlačit
rozbité nepřátelské útvary na západ, dále od obklíčeného
stalingradského uskupení a vytvořit pevnou vnější frontu
nezbytnou k úspěšné likvidaci obklíčeného nepřítele.
Tím končila první etapa protiofenzívy.

373
 V prvních prosincových dnech se kruh kolem obklíčeného
nepřítele sevřel a vojska zahájila další etapu, jejímž cílem byla
likvidace obklíčeného uskupení.
Po celou tuto dobu mne Vasilevskij a generální štáb dobře
informovali o průběhu protiofenzívy. Po obklíčení 6. armády a
svazků 4. tankové armády německých vojsk nadešel
nejodpovědnější okamžik, kdy mělo být německým vojskům
znemožněno vymanit se z obklíčení.
Dne 28. listopadu jsem byl ve štábu Kalininského frontu, kde
jsem spolu s velením posuzoval nadcházející útočnou operaci.
Pozdě večer mi zavolal vrchní velitel a zeptal se, zda jsem
obeznámen s posledními údaji o situaci u Stalingradu. Odpověděl
jsem kladně. Stalin mi pak nařídil, abych věc promyslel a řekl mu
svůj názor, jak likvidovat německá vojska obklíčená u Stalingradu.
Ráno 29. listopadu jsem poslal vrchnímu veliteli telegram:
„Za vzniklé situace nebudou obklíčená německá vojska riskovat
průlom a vymanění se z obklíčení bez pomocného úderu nepřítele z
prostoru Nižně-Čirskaja-Kotělnikovo.
Německé velení se bude zřejmě snažit udržet ve svých rukou
postavení v prostoru Stalingrad-Verťačij-Marinovka-Karpovka-
sovchoz Gor-naja Poljana a v nejkratší době v prostoru Nižně-
Cirskaja-Kotělnikovo postaví údernou skupinu k prolomení fronty
našich vojsk ve všeobecném směru na Karpovku, aby tak po
průlomu fronty našich jednotek vytvořilo koridor, jímž by
zásobovalo vojska obklíčené skupiny a později je týmž koridorem
vyvedlo.
Za podmínek příznivých pro nepřítele může být tento koridor
vytvořen frontou na sever na úseku Marinovka-Ljapičev-Verchně-
Čirskaja.
Druhá strana tohoto koridoru frontou na jihovýchod by vedla po
čáře Cebenko-Zety-Gnilovskaja-Šabalin.
Abychom zabránili spojení nižněčirského a kotělnikovského
nepřátelského uskupení se stalingradským a vytvoření koridoru, je
nutno:
co možná nejrychleji zatlačit nižněčirské a kotělnikovské
uskupení a vytvořit jednolitou bojovou sestavu na čáře Oblivskaja-
Tormosin-Kotělnikovo. V prostoru Nižně-Čirskaja-Kotělnikovo je
třeba udržovat dvě tankové skupiny, z nichž by každá měla v
záloze alespoň 100 tanků;
obklíčenou nepřátelskou skupinu u Stalingradu je třeba
rozetnout na dvě části. Za tímto účelem… je třeba zasadit roztínavý
úder směrem na Bolšuju Rossošku. Vstříc tomuto úderu je
zapotřebí zasadit úder směrem na Dubininskij – kóta 135. Na všech
ostatních úsecích přejít do obrany a působit jen jednotlivými
oddíly, které by vyčerpávaly nepřítele.
Po rozbití obklíčené nepřátelské skupiny na dvě části je třeba…
nejprve zničit slabší skupinu a potom všemi silami udeřit na
skupinu v prostoru Stalingradu.
Žukov.
Č.02.
29.11. 1942.“

Po hlášení vrchnímu veliteli jsem zvláštní linkou hovořil s

Alexandrem Michajlovičem, jenž souhlasil se mnou. Současně
jsme si vyměnili názor na nadcházející akce vojsk Jihozápadního
frontu. Alexandr Michajlovič souhlasil s tím, abychom dočasně
upustili od operace „Bolšoj Saturn“ a zaměřili úder Jihozápadního
frontu do boku tormosinského uskupení nepřítele. Generální štáb
byl téhož mínění.
Jihozápadní front obdržel úkol pod krycím názvem „Malyj
Saturn“: zasadit úder silami 1. a 3. gardové armády a 5. tankové
armády ve všeobecném směru na Morozovsk s tím, aby v tomto
prostoru bylo poraženo nepřátelské uskupení. Úder Jihozápadního
frontu podporovala 6. armáda Voroněžského frontu, která útočila
ve všeobecném směru na Kantě-mirovku.
Hitlerovské velení mělo velký nedostatek záloh, s jejichž
pomocí by mohlo zamezit katastrofální postavení svých vojsk na
stalingradském a kavkazském směru.
Abychom zabránili přesunu vojsk ze skupiny armád „Mitte“,
tak jak jsem říkal, hlavní stan rozhodl, aby současně s
protiofenzívou u Stalingradu byl organizován útok Západního a
Kalininského frontu proti německým vojskům hájícím rževský
výběžek. V období od 20. listopadu do 8. prosince byly již plán a
příprava útoku hotovy.
Dne 8. prosince 1942 dostaly fronty směrnici:
„Spojeným úsilím Kalininského a Západního frontu k 1. lednu
1943 porazit nepřátelské uskupení v prostoru Ržev-Syčovka-
Olenino-Bě-lyj a opevnit se na frontě Jarygino-Syčovka-
Andrejevskoje-Lenino– Novoje Aževo-Dentělevo-Svity. Západní
front se bude při provádění operace řídit následujícím: a) 10.-11.12.
prolomit nepřátelskou obranu na úseku Bolšoje Kropo-tovo-
Jarygino, nejpozději do 15. 12. obsadit Syčovku a 20. 12. přisunout
do prostoru Andrejevského alespoň dvě střelecké divize, aby se
společně s 41. armádou Kalininského frontu úplně uzavřelo
obklíčení nepřítele;
b) po průlomu nepřátelské obrany a proniknutí hlavního
uskupení k železnici obrátit rychlou skupinu frontu a alespoň čtyři
střelecké divize na sever do týlu rževsko-čertolinského
nepřátelského uskupení.
30. armáda prolomí obranu na úseku Koškino-křižovatka silnic
severovýchodně od Burgova a nejpozději 15. prosince pronikne k
železniční trati v prostoru Čertolina. Jakmile dosáhne železnice,
naváže bojovou součinnost s rychlou skupinou frontu a úderem
podél železnice zaútočí na Ržev s úkolem dobýt ho 23. 12.
Kalininský front se bude při provádění úkolu řídit následujícím:
a) pokračovat v rozvíjení úderu 39. a 22. armády ve
všeobecném
směru na Olenino s úkolem zničit oleninské nepřátelské uskupení
nej-
později do 16. 12. Armády pak proniknou do prostoru Olenina.
Část sil 22. armády zasadí pomocný úder směrem na Jegoru s
cílem pomoci 41. armádě při porážce bělyjského nepřátelského
uskupení.
b) 41. armáda do 10. 12. porazí nepřátelské uskupení, jež
proniklo do
prostoru Cycyna, a znovu získá ztracenou pozici v prostoru
Okolice.
Nejpozději 20. 12. pronikne část sil do prostoru Molňa-
Vladirnirsko-je-Lenino, kde spolu s útvary Západního frontu z jihu
uzavře obklíčené nepřátelské uskupení.
Nejpozději 20. 12. obsadit město Bělyj…
Hlavní stan vrchního velitele. J. Stalin G. Žukov.

375
 Č. 170 700.“

Tato operace prováděná silami dvou frontů velmi významně

pomohla našim vojskům při porážce nepřítele v prostoru rževského
výběžku a o ní bych se také měl zmínit.
Velení Kalininského frontu v osobě generálporučíka M. A.
Purkajeva se se svým úkolem vypořádalo úspěšně. Skupina vojsk
frontu útočící na jih od Bělého úspěšně prolomila frontu a
postoupila směrem na Syčovku. Nyní byla řada na skupině vojsk
Západního frontu, aby prolomila nepřátelskou obranu a postoupila
proti vojskům Kalininského frontu tak, aby obkličovací kruh kolem
rževského uskupení Němců byl uzavřen. Dopadlo to však tak, že
Západní front nepřátelskou obranu neprolomil.
Vrchní velitel mi nařídil, abych okamžitě jel ke Koněvovi.
Když jsem přijel na velitelské stanoviště Západního frontu,
došel jsem k závěru, že by bylo zbytečné operaci opakovat.
Nepřítel uhodl náš úmysl a přemístil do pásma činnosti značné síly
z ostatních úseků.
V té době se zkomplikovala situace také na Kalininském frontu
v prostoru našeho průlomu. Silným úderem do boku nepřítel odřízl
náš mechanizovaný sbor, jemuž velel generálmajor M. D.
Solomatin, a sbor zůstal v obklíčení.
Bylo nezbytné přisunout urychleně ze zálohy hlavního stanu
další střelecký sbor, aby pomohl vyprostit naše vojska. Více než tři
dny a noci bojoval Solomatinův sbor v těch nejtěžších podmínkách.
V noci na čtvrtý den prolomili přispěchavší sibiřští vojáci
nepřátelskou frontu a podařilo se nám vyvést Solomatinův sbor z
obklíčení. Vojáci a důstojníci sboru byli krajně vyčerpáni, a proto
muselibýt posláni do týlu k odpočinku.
Třebaže zde naše vojska nedosáhla cíle vytyčeného hlavním
stanem, tj. likvidace rževského výběžku, jejich aktivní činnost
nedovolila německému velení přesunout značné posily z tohoto
úseku do prostoru Stalingradu.
Dále, jestliže hitlerovské velení chtělo udržet rževsko-
vjazemské nástupiště, bylo nuceno přesunout do prostoru Vjazma-
Ržev 4 tankové a 1 motorizovanou divizi.
Když jsme zkoumali příčiny neúspěšného útoku vojsk
Západního frontu, došli jsme k názoru, že jednou z hlavních bylo
podcenění obtížného terénu, jejž si velení frontu vybralo pro
zasazení hlavního úderu.
Válečná zkušenost učí, že jestliže obrana nepřítele je na dobře
pozorovatelném místě, kde nejsou přirozené úkryty před
dělostřeleckou palbou, pak lze snadno takovou obranu rozbít
dělostřeleckou a minometnou palbou a útok se určitě podaří.
Jestliže se nepřátelská obrana nachází ve špatně pozorovatelné
krajině, v níž jako dobré úkryty mohou sloužit odvrácené svahy
vyvýšenin či rokle táhnoucí se kolmo ke frontě, je velmi těžké
rozbít ji dělostřeleckou palbou a prolomit ji, zejména jsou-li
možnosti použití tanků omezené.
V daném konkrétním případě se nepočítalo s vlivem terénu, v
němž byla umístěna německá obrana, dobře ukrytá za odvrácenými
svahy členitého terénu.
Další příčinou neúspěchu byl nedostatek tankových,
dělostřeleckých, minometných a leteckých prostředků k
zabezpečení průlomu nepřátelské obrany.
 Velení frontu se snažilo toto všechno napravit během útoku, ale
to se nepodařilo. Situace se zkomplikovala tím, že přes naše
předpoklady německé velení zde značně posílilo svá vojska
přisunutím sil odjinud.
Proto skupina vojsk Kalininského frontu, jež provedla průlom
na jih od Bělého, zůstala osamocena.
Vraťme se však k činnosti našich vojsk u Stalingradu.
V první polovině prosince probíhala operace mající za cíl zničit
obklíčeného nepřítele vojsky Donského a Stalingradského frontu
velmi pomalu.
Nepřátelská vojska očekávající pomoc osobně slíbenou
Hitlerem bojovala houževnatě o každé postavení. Vzhledem k
tomu, že značná část našich vojsk byla nasazena na likvidaci
německého uskupení, jež přešlo do útoku z prostoru Kotělnikova,
nepřinesl náš útok očekávané výsledky.
Němcům hrozilo, že porážka u Stalingradu přeroste v katastrofu
velkých strategických rozměrů.
Aby zachránilo celkovou situaci, hitlerovské velení považovalo
v první řadě za nutné stabilizovat obrannou čáru svých vojsk na
stalingradském směru a pod její ochranou stáhnout z Kavkazu
skupinu armád „A“. Za tímto účelem zformovalo novou skupinu
armád „Don“, jejímž velitelem byl jmenován polní maršál
Manstein.
Podle názoru hitlerovského vedení to byl jeden z
nejvhodnějších a nej-schopnějších velitelů. K sestavení této
skupiny armád byla přesunována vojska z ostatních úseků
sovětsko-německé fronty a částečně z Francie a Německa.
K záchraně vojsk obklíčených v prostoru Stalingradu polní
maršál Manstein navrhoval, jak se nyní ukázalo, vytvořit dvě
úderné skupiny: jednu v prostoru Kotělnikova a druhou v prostoru
Tormosina.
Ale štěstí nepřálo ani Mansteinovi, ani obklíčeným německým
vojskům. Wehrmacht měl v té době silný nedostatek záloh. Vojska,
která se podařilo sehnat, se po protáhlých komunikacích
pohybovala velmi pomalu. A když naši partyzáni v nepřátelském
týlu věděli, za jakým cílem pospíchají německá vojska jižním
směrem, dělali všechno, aby jejich pohyb zadrželi. Bez ohledu na
velmi krutý teror fašistů a přes všechna jejich ochranná opatření
vykolejili odvážní vlastenci mnoho transportů s hitlerovskými
vojsky.
Čas ubíhal a soustředění německých vojsk, k nimž se upíraly
naděje, že uvolní obklíčená vojska a vytvoří novou obrannou čáru,
se stále nemohlo uskutečnit. Hitler, jenž zřejmě cítil nadcházející
porážku svých vojsk u Stalingradu, naléhal na Mansteina, aby
zahájil operaci, aniž čekal na úplné soustředění vojsk.
Tuto operaci Manstein zahájil 12. prosince pouze z prostoru
Kotělnikova, a to podél železniční trati.
Do kotělnikovské skupiny Manstein zahrnul 6., 23. a později
též 17. tankovou divizi, samostatný tankový prapor, vybavený
těžkými tanky „tygry“, 4 pěší divize a řadu útvarů k posílení
skupiny, jakož i 2 rumunské jezdecké divize. Po třech dnech bojů
se nepříteli podařilo postoupit směrem ke Stalingradu o 45 km a
dokonce se dostat přes řeku Aksaj-Jesaulovskij.
V prostoru Verchně-Kumského vzplanul urputný boj, v němž
obě strany utrpěly velké ztráty. Nepřítel se bez ohledu na oběti dral
ke Stalingradu. Avšak sovětská vojska, zocelená v minulých

377
bojích, houževnatě hájila obranné čáry. Teprve pod tlakem nově
přisunuté 17. tankové divize a s ohledem na značně zesílené letecké
bombardování ustoupily útvary 51. armády a jezdeckého sboru
generála Šapkina za řeku Myškovu.
Nepřítel byl nyní asi 40 km od Stalingradu a zřejmě se mu
zdálo, že vítězství je reálné a na dosah ruky. To však byly
předčasné naděje. V souladu s pokyny hlavního stanu sem A. M.
Vasilevskij přisunul a zasadil do bojů posílenou 2. gardovou
armádu generála R. J. Malinovského, dobře vybavenou tanky a
dělostřelectvem, jejíž úder s konečnou platností rozhodl bitvu ve
prospěch sovětských vojsk.
Dne 16. prosince zahájila útok vojska Jihozápadního frontu a 6.
armáda Voroněžského frontu, převedená do svazku Jihozápadního
frontu, s cílem porazit Němce v prostoru středního toku Donu a
proniknout do týlu tormosinského uskupení.
1. gardová armáda pod velením generálporučíka V. I.
Kuzněcova, 3. gardová armáda pod velením generálporučíka D. D.
Leljušenka (v té době byla 1. gardová armáda rozdělena na dvě
armády: na 1. a 3. gardovou) a 6. armáda pod velením
generálmajora F. M. Charitonova (převedená do svazku
Jihozápadního frontu a posílená 17. tankovým sborem P. P. Po-
lubojarova) rozdrtily 8. italskou armádu a energicky rozvinuly úder
ve všeobecném směru na Morozovsk.
V prvním operačním sledu útočily 24. a 25. tankový sbor a 1.
gardový mechanizovaný sbor, jež taranovým úderem lámaly odpor
nepřítele. Stupňovitě vpravo pronikaly do prostoru Millerova 17. a
18. tankový sbor.
Energická činnost vojsk Jihozápadního frontu na tomto směru
donutily Mansteina, aby využil sil určených k úderu z prostoru
Tormosina a obrátil je proti Jihozápadnímu frontu, který pronikal
do boku a týlu celé skupiny armád „Don“.
Když velitel Jihozápadního frontu Vatutin podával 28. prosince
hlášení hlavnímu stanu, charakterizoval situaci takto:
„Dá se říci, že všechno, co dříve bylo před frontem, tj. asi 17
divizí, je zcela zničeno a zásoby jsou v našich rukou. Zajali jsme
více než 60 0Ó0 vojáků a přibližně stejný je počet padlých; až na
malé výjimky ubohé zbytky těchto bývalých vojsk nyní nekladou
téměř žádný odpor.
Nepřítel se stále úporně brání před vojsky frontu na čáře
Oblivskaja– Verchně-Čirskaja. Dnes jsme se už v prostoru
Morozovska zmocnili zajatců 11. tankové divize a 8. letecké polní
divize, které se předtím nacházely před Romaněnkovou armádou.
Největší odpor kladou Leljušenkově
379
 armádě a našim rychlým vojskům nepřátelské jednotky, které se
přepravily přes řeku Don z prostoru Kotělnikova a dostaly se na
čáru Černyškovskij –Morozovsk-Skosyrskaja-Tacinskaja. Tato
nepřátelská vojska se snaží zaujmout postavení, aby mohla čelit
dalšímu útoku našich rychlých svazků a zajistit svým vojskům
ústup; možná že se nepřítel pokusí – bude-li mít k tomu vhodné
podmínky – vůbec udržet celý tento výběžek, aby potom mohl přes
něj osvobodit své obklíčené uskupení. To se mu však nepodaří.
Vynaložíme všechny síly, abychom tento výběžek odřízli.
Letecký průzkum každodenně pozoruje vysazování
nepřátelských vojsk v prostorech Rossoše, Starobělska,
Vorošilovgradu, Čebotovky, Kamenska? Liché a Zvereva. Těžko
lze soudit, jaký úmysl má nepřítel: zřejmě připravuje hlavní
obrannou čáru na Severním Donci. Nepřítel bude v prvé řadě nucen
odstranit průlom způsobený našimi vojsky, který měřen vzdušnou
čarou činí 350 km. Bylo by dobré pokračovat v boji bez zvláštní
odmlky, avšak musíme sem poslat posily, protože síly, které tu jsou,
mají dost práce s dokončením plánu ‚Malyj Saturn‘ a k uskutečnění
plánu ‚Bolšoj Saturn‘ je třeba dalších sil.“ Spolu s vrchním
velitelem jsem byl u telefonu také já. „Vaším prvním úkolem je
zabránit porážce Badanova a urychleně mu poslat na pomoc
Pavlova a Russijanova,“ řekl Stalin. „Jednal jste správně, když jste
dovolil Badanovovi, aby v nejkrajnějším případě vyklidil Tacin-
skou. Bylo by dobré, kdyby váš vstřícný úder 8. jezdeckého sboru
na Tor-mosin posílila ještě nějaká pěší formace. Pokud jde o 3.
gardový jezdecký sbor a jednu střeleckou divizi, které posíláte přes
Suvorovskij na Tormo-sin, přicházejí v pravou chvíli.
Aby bylo možné přeměnit ‚Malyj Saturn‘ v ‚Bolšoj Saturn‘,
podřídili jsme vám již 2. a 23. tankový sbor. Za týden obdržíte ještě
dva tankové sbory a tři až čtyři střelecké divize… Nepovažujeme za
vhodné, že 18. tankový sbor chcete poslat do Skosyrské; bylo by
lepší ponechat jej v prostoru Millerovo-Verchně-Tarasovskoje se
17. tankovým sborem. Vůbec musíte mít na zřeteli, že je lépe
posílat tankové sbory na velkou vzdálenost ve dvou, a ne jednotlivě,
aby se nedostaly do takové situace jako Badanov.“
„Kde je ted 18. tankový sbor?“ zeptal jsem se Vatutina. „18.
tankový sbor se nachází bezprostředně na východ od Millerova…
Nebude izolován.“
„Mějte na mysli Badanova, nezapomínejte na něho a
vysvoboďte ho za každou cenu!“
„Podniknu opravdu všechna opatření a Badanova
vysvobodíme,“ ujistil nás Vatutin.
Později jsem slyšel vyprávět o hrdinských činech tankistů toto:
Sbor pronikl do průlomu severozápadně od Bogučaru 17. prosince v
18.30 hod., urazil asi 300 km, na cestě k Tacinské zlikvidoval 6700
nepřátelských vojáků a důstojníků a zmocnil se obrovského
množství válečného materiálu. Ráno 24. prosince, když se sbor
přiblížil ke stanici, zaútočil na ni z chodu z různých stran. Gardový
kapitán LA. Fomin vtrhl se skupinou vojáků na stanici a přeťal
železniční magistrálu Lichaja– Stalingrad. Když zničil nepřátelské
bojové zajištění, zmocnil se vlakové soupravy s rozebranými
novými letadly. Bohužel, právě tam kapitán Fomin zemřel jako
hrdina následkem zranění způsobeného nepřátelskou střelou.
V téže době tankisté pod velením kapitána F. F. Něčajeva vtrhli
na letiště, kde bylo více než dvě stě německých dopravních letadel
připravených k odletu. Ale vzlétnout se jim nepodařilo, protože je
naše tanky rozdrtily. Pět dní a nocí držel tankový sbor Tacinskou a
vedl úporný boj s přisunutými nepřátelskými zálohami, které jej
obklíčily. Ráno 29. prosince, když sbor dostal rozkaz od Vatutina,
prorazil obklíčení a díky odvaze a dovednému řízení Badanova stáhl
se v naprostém pořádku do Iljinky a za několik dní již úspěšně
útočil na Morozovsk.
Jako uznání významného přínosu k celkové porážce
nepřátelských vojsk v prostoru Volhy a Donu byl 24. sbor
přeměněn ve 2. gardový tankový sbor a dostal čestný název
Tacinský, a velitel sboru V. M. Badanov obdržel jako první v zemi
Suvorovův řád druhého stupně. Mnozí vojáci, velitelé a političtí
pracovníci rovněž obdrželi vládní vyznamenání.
Úspěšné údery vojsk Jihozápadního a Stalingradského frontu na
kotěl-nikovském a morozovském směru s konečnou platností
rozhodly o osudu obklíčených Paulusových vojsk u Stalingradu.
Vojska Jihozápadního a Stalingradského frontu skvěle splnila
vytyčené úkoly a rychlou porážkou nepřítele zmařila Mansteinův
plán na vyproštění Paulusových vojsk z blokády. Začátkem ledna
Vatutinova vojska postoupila na čáru Novaja Kalitva-Krizskoje-
Čortkovo-Vološino-Millerovo –Morozovsk a přímo ohrozila celé
kavkazské uskupení Němců.
Poražená kotělnikovská skupina německých vojsk ustoupila
koncem prosince na čáru Cimljanskaja-Žukovskaja-Dubovskoje-
Zimovniki. Tormosinská skupina, která utrpěla značné ztráty,
ustoupila na čáru Černyševskaja-Loznoj-Cimljanskaja.
Tak se s konečnou platností zhroutil pokus velitele skupiny
armád „Don“ polního maršála Mansteina prolomit naši vnější frontu
a vyvést z obklíčení Paulusova vojska.
To už pochopilo jak velení, tak vojáci obklíčených vojsk.
Zoufalství a snaha nějak se zachránit před nevyhnutelnou záhubou
nabyly hromadného charakteru. Když naděje na záchranu
ztroskotaly, nastoupilo trpké rozčarování…
Po úplném ztroskotání pokusů o prolomení blokády nevidělo už
hitlerovské vojenské a politické vedení hlavní úkol v záchraně
obklíčených a k záhubě odsouzených vojsk, ale v tom, jak je donutit
co nejdéle v obklíčení bojovat a poutat sovětská vojska. Nutně
potřebovalo získat co nejvíce Času pro stažení svých vojsk z
Kavkazu a pro přesun sil z ostatních front, aby se mohla vytvořit
nová fronta, která by byla schopna do určité míry zastavit naši
protiofenzívu.
Na druhé straně hlavní stan vrchního velení činil opatření, aby
rychle skoncoval s obklíčeným uskupením a uvolnil vojska dvou
frontů, nezbytných k co nejrychlejší porážce vojsk ustupujících z
Kavkazu a vojsk na jihu naší země.
Vrchní velitel všemožně naléhal na velitele frontů. Koncem
prosince Státní výbor obrany posuzoval další činnost. Vrchní velitel
navrhl:
„Řízení operací k porážce obklíčeného nepřítele musí být
soustředěno v rukou jednoho člověka. Působení dvou velitelů frontů
nyní průběh celé operace jen brzdí.“
Přítomní členové Státního výboru obrany podpořili tento názor.
„Kterému veliteli svěříme konečnou likvidaci nepřítele?“
Kdosi navrhl podřídit všechna vojska Rokossovskému.
„A proč vy mlčíte?“ obrátil se vrchní velitel na mne.
„Podle mého názoru si to zaslouží oba velitelé,“ odpověděl
jsem. „Jeremenka se ovšem dotkne, bude-li muset předat vojska
Stalingradského frontu pod velení Rokossovského.“
„Ted není čas na takové věci,“ řekl krátce Stalin. A nařídil mi:
„Zavolejte Jeremenkovi a sdělte mu rozhodnutí Státního výboru
obrany.“
Téhož večera jsem zavolal zvláštní linkou Jeremenkovi a řekl
mu:

381
 „Andreji Ivanoviči, Státní výbor obrany se rozhodl svěřit
konečnou likvidaci stalingradského uskupení nepřítele
Rokossovskému; proto máte převést 57., 64. a 62. armádu
Stalingradského frontu do svazku Donského frontu.“
„Jaký je pro to důvod?“ zeptal se Jeremenko. Vysvětlil jsem mu
důvod tohoto rozhodnutí.
Zřejmě to vše vyvedlo Andreje Ivanovice z míry a bylo znát, že
není schopen klidně pokračovat v rozhovoru. Navrhl jsem mu, aby
mi zavolal později. Asi za 15 minut opět zvonil telefon.
„Soudruhu armádní generále, stejně mi není jasné, proč se dává
přednost velení Donského frontu. Prosím, abyste sdělil soudruhu
Stalinovi, že žádám, abych zde byl ponechán až do konečné
likvidace nepřítele.“
Na můj návrh, aby v této věci osobně zatelefonoval vrchnímu
veliteli, Jeremenko odpověděl:
„Já už jsem telefonoval, ale Poskrjobyšev řekl, že Stalin dal
příkaz, že o všech těchto otázkách bude hovořit pouze s vámi.“
Musel jsem zavolat vrchnímu veliteli a referovat mu o
rozhovoru s Je-remenkem. Stalin mi ovšem vyhuboval a řekl, aby
byla neprodleně vydána směrnice o převedení tří armád
Stalingradského frontu pod velení Rokossovského. Tato směrnice
byla vydána 30. prosince 1942.
Štáb Stalingradského frontu měl velet skupině vojsk operující na
ko-tělnikovském směru a dále potírat nepřátelské síly v prostoru
Kotělnikova.
Brzy byl Stalingradský front přejmenován na Jižní front a
operoval na rostovském směru.
Podle směrnice hlavního stanu vrchního velení z 30. 12. 1942
byly 62., 64. a 57. armáda Stalingradského frontu převedeny do
svazku Donského frontu.
K 1. lednu 1943 měl Donský front ve stavu 212 000 mužů, asi
6500 děl a minometů, více než 250 bojeschopných tanků a asi 300
bojových letounů.
Koncem prosince se A. M. Vasilevskij zabýval hlavně otázkami
spojenými s likvidací německých vojsk v prostorech Kotělnikova,
Tormosina a Morozovska. Jako svého představitele u Donského
frontu jmenoval hlavní stan generála N. N. Voronova, který spolu s
vojenskou radou frontu předložil plán na konečnou likvidaci
obklíčeného uskupení německých vojsk.
Po prostudování tohoto plánu generální štáb a hlavní stan sdělily
ve své směrnici generálu Voronovovi:
„Základním nedostatkem předloženého plánu ‚Kolco‘ je to, že
hlavní a pomocný úder budou provedeny každý různým směrem a
nikde se nespojí, čímž je úspěch operace sporný.
Podle mínění hlavního stanu vrchního velení je vaším hlavním
úkolem v první etapě operace odříznout a zničit západní uskupení
obklíčených nepřátelských vojsk v prostoru Kravcov-Baburkin-
Marinovka-Kar-povka, aby hlavní úder našich vojsk z prostoru
Dmitrevka-sovchoz č. 1-Baburkin mohl směřovat na jih do prostoru
stanice Karpovskaja a aby pomocný úder 57. armády z prostoru
Kravcov-Skljarov mohl jít vstříc hlavnímu úderu tak, aby oba údery
vyústily v prostoru Karpovské.
Spolu s tím by se měl organizovat úder 66. armády přes Orlovku
směrem na osadu Krasnyj Okťabr a jemu vstříc úder 62. armády,
aby se oba
 údery mohly spojit a tak odříznout průmyslový obvod od
hlavního nepřátelského uskupení.
Hlavní stan nařizuje, aby plán byl přepracován na základě
shora uvedených připomínek. Termín začátku operace, který jste
nám navrhl v prvním plánu, hlavní stan schvaluje.
Operaci první etapy ukončete během 5-6 dnů.
Plán operace druhé etapy navrhněte prostřednictvím
generálního štábu do 9. ledna a vezměte při tom v úvahu první
výsledky z první etapy.
J. Stalin G. Žukov.
Č. 170 718.
28. XII. 1942.“1

V lednu 1943 se vnější fronta v prostoru Donu díky úsilí

Jihozápadního a Stalingradského frontu přesunula o 200-250
kilometrů na západ. Situace německých vojsk sevřených do kruhu
se značně zhoršila. Neměla už žádnou naději na záchranu.
Materiální zásoby se vyčerpávaly, vojska dostávala minimální
dávky potravin. Nemocnice byly do krajnosti přeplněny a úmrtnost
raněných a nemocných prudce vzrostla. Blížila se neodvratná
katastrofa.
Aby zabránil krveprolití, hlavní stan nařídil velení Donského
frontu, aby předložilo 6. armádě ultimátum navrhující vzdát se za
běžných podmínek. Bez ohledu na nevyhnutelnou katastrofu
hitlerovské velení odmítlo naše ultimátum a nařídilo svým
vojákům bojovat do posledního náboje; přitom slibovalo záchranu,
která nemohla přijít, a to si němečtí vojáci plně uvědomovali.
Dne 10. ledna 1943, po silné dělostřelecké přípravě, přešla
vojska Donského frontu do útoku s cílem rozetnout nepřátelské
uskupení a zničit je po částech, ale nedosáhla plného úspěchu.
Dne 22. ledna po dodatečné přípravě přešla vojska Donského
frontu znovu do útoku. Nepřítel nevydržel tento úder a začal
ustupovat. Nejúspěšněji si v těchto bojích počínala 57. armáda pod
velením generála Tolbuchina a 66. armáda generála Žadova.
Důstojník zpravodajské služby Paulusovy 6. armády ve svých
pamětech popisuje ústup německých jednotek za úderů sovětských
vojsk takto:
 „Byli jsme nuceni zahájit ústup na celé frontě… Avšak ústup se
změnil v útěk… Na mnoha místech propukla panika… Naše cesta
byla poseta mrtvými, které sněhová vánice jakoby ze soucitu brzy
zavála sněhem…
1 Archiv MO SSSR, f. 132-A, inv. 2642, sp. 31,1. 314-315.
405

384
 Ustupovali jsme již bez rozkazu.“ A dále: „O závod se smrtí,
jež nás snadno doháněla a po tuctech rvala z našich řad své oběti,
se armáda stahovala na stále menším kousíčku pekla.“1
Dne 31. ledna byla s konečnou platností rozdrcena jižní
skupina německých vojsk. Její zbytky v čele s velitelem 6. armády
polním maršálem Paulusem se vzdaly, a 2. února se rovněž vzdaly
zbytky severní skupiny. Tak definitivně skončila gigantická bitva
na Volze, která znamenala katastrofální konec velkého uskupení
německých vojsk a satelitů fašistického Německa.
Bitva u Stalingradu byla mimořádně těžká. Osobně ji
přirovnávám jen k bitvě o Moskvu. Od 19. listopadu 1942 do 2.
února 1943 bylo zničeno 32 divizí a 3 brigády, zbývajících 16
divizí ztratilo 50-75 procent mužstva.
Celkové ztráty nepřátelských vojsk v prostoru Donu, Volhy a
Stalingradu dosáhly přibližně 1,5 mil. osob, zničeno bylo asi 3500
tanků a samohybných děl, 12 000 děl a minometů, na 3000 letadel
a velké množství další techniky. Takové ztráty sil a prostředků se
katastrofálně odrazily na celkové strategické situaci a od základů
otřásly celou válečnou mašinérií hitlerovského Německa.
Jaké okolnosti dovedly německá vojska k jejich katastrofální
porážce a napomohly našemu historickému vítězství?
Ke krachu všech hitlerovských strategických plánů v roce 1942
došlo následkem podcenění sil a možností sovětského státu,
mohutných potenciálních a duchovních sil lidu a přecenění
vlastních sil a schopností vojsk.
Nejdůležitějším předpokladem porážky německých vojsk v
operacích „Uran“, „Malyj Saturn“ a „Kolco“ byla důmyslná
organizace momentu operačně taktického překvapení, správná
volba směrů hlavních úderů a přesné určení slabých míst v
nepřátelské obraně. Velkou roli sehrál správný odhad sil a
prostředků nutných k rychlému prolomení taktické obrany a
aktivní rozvinutí operačního průlomu, mající za cíl dokončit
obklíčení hlavního uskupení nepřátelských vojsk.
Rychlost akcí vedoucích k dokončení obklíčení a k porážce
nepřítele zvlášť významně ovlivnila tanková a mechanizovaná
vojska a letectvo.
Velitelství a štáby prováděly celou praktickou přípravu
protiofenzívy nanejvýš pečlivě a promyšleně a během samotné
protiofenzívy se řízení vojsk na všech stupních vyznačovalo
cílevědomostí, pevností a prozíravostí.
Významnou roli v úspěšné porážce nepřátelských vojsk sehrála
stranic-kopolitická práce vojenských rad, politických orgánů,
stranických a kom –

1 I. Vider, Katastrofa na Volge, Moskva 1965, str. 95, 102.

somolských organizací a velení, jež vypěstovaly ifvojáků víru
ve vlastní sílu, smělost, odvahu a hromadné hrdinství při řešení
bojových úkolů.
Vítězství sovětských vojsk u Stalingradu znamenalo začátek
hlavního zlomu ve válce ve prospěch Sovětského svazu a první
krok k vyhnání nepřátelských vojsk z našeho území.
Bylo to dlouho očekávané a radostné vítězství nejen pro vojska
bezprostředně se účastnící porážky nepřítele, ale i pro všechen
sovětský lid, jenž dny a noci vytrvale pracoval, aby vybavil
armádu vším potřebným. Věrní synové Ruska, Ukrajiny,
Běloruska, Pobaltí, Kavkazu, Kazachstánu a Střední Asie si svou
vytrvalostí a masovým hrdinstvím vydobyli nesmrtelnou slávu.
 Mezi důstojníky a generály, jakož i mezi německým lidem se
začal stále více projevovat záporný vztah k Hitlerovi a k celému
fašistickému vedení. Německý lid začal chápat, že Hitler a jeho
společníci zatáhli zemi do zjevného dobrodružství a že slibovaná
vítězství byla pohřbena spolu s vojsky za katastrofy na Donu,
Volze a Severním Kavkaze.
„Porážka u Stalingradu,“ jak o tom píše generálporučík
Westphal, „naplnila hrůzou jak německý lid, tak jeho armádu.
Nikdy předtím v celých německých dějinách se nevyskytoval
případ takové strašné zkázy tak početného vojska.“
Následkem porážky německých, italských, maďarských a
rumunských armád na Volze a Donu prudce poklesl dřívější vliv
Německa na spojence. Začaly neshody a třenice vyplývající ze
ztráty důvěry v hitlerovské vedení a z přání dostat se z válečných
sítí, do nichž je zatáhl Hitler.
Neutrální země i země, které stále ještě sledovaly vyčkávací
taktiku, byly porážkou Němců zbaveny iluzí a donuceny uznat
obrovskou moc Sovětského svazu a nevyhnutelnost porážky
hitlerovského Německa.
Je všeobecně známo, jak zpráva o porážce německých vojsk u
Stalingradu prolétla radostně celým světem a jak povzbuzovala
ostatní národy v dalším boji s fašistickými okupanty.
Pro mne osobně obrana Stalingradu, příprava protiofenzívy a
účast při
řešení operačních otázek na jihu země měly zvláště velký význam.
Zde
, jsem získal mnohem větší praxi v organizování protiútoku než v
roce
j; 1941 u Moskvy, kde omezené síly nedovolily uskutečnit
protiútok s cílem
obklíčení nepřátelského uskupení.
Za celkové úspěšné vedení protiofenzívy u Stalingradu a
dosažené významné výsledky jsem byl spolu s dalšími
vyznamenán Suvorovovým řádem prvního stupně.
To, že jsem jako první obdržel Suvorovův řád prvního stupně,
bylo pro mne nejen velkou ctí, ale i výzvou vlasti, abych pracoval
ještě lépe, aby se rychleji přiblížila hodina úplné porážky nepřítele,
hodina úplného vítězství. Suvorovovým řádem prvního stupně byl
vyznamenán A. M. Vasilevskij a tímto řádem byli vyznamenáni
také N. N. Voronov, N. F. Va-tutin, A. I. Jeremenko a K. K.
Rokossovskij. Vládní vyznamenání rovněž dostala velká skupina
generálů, důstojníků, poddůstojníků a vojáků.
Úspěšná porážka německých vojsk u Stalingradu, na Donu a na
Kavkaze vytvořila vhodné podmínky pro rozvinutí útoku všech
frontů na jihozápadním směru.
Po porážce nepřátelských vojsk na Donu a Volze byla úspěšně
provedena ostrogožsko-rossošská a voroněžsko-kastorenská
operace. Sovětská vojska pokračovala v zimním útoku na západ a
obsadila Rostov, Novo-čerkassk, Kursk, Charkov a řadu dalších
důležitých prostorů. Celková operační a strategická situace
hitlerovských vojsk se pronikavě zhoršila na celé sovětsko-
německé frontě.
Začátkem ledna 1943 mne spolu s K. J. Vorošilovem pověřil
hlavní stan koordinací činnosti Leningradského a Volchovského
frontu, které měly za úkol prorazit blokádu Leningradu v prostoru
Ladožského jezera.
Předpokládaným cílem této operace byla porážka siňavinsko-
šlissel-burského uskupení německých vojsk, likvidace výběžku k

386
jihu od Ladožského jezera a zajištění spojení s Leningradem po
souši.
Na siňavinsko-šlisselburském výběžku se bránila 18.
nepřátelská armáda, která zde vytvořila hluboko členěnou obranu.
Vojskům Leningradského frontu velel generál L. A. Govorov,
členem vojenské rady byl A. A. Ždanov, náčelníkem štábu frontu
generál D. N. Gusev; Volchovskému frontu velel generál K. A.
Mereckov a náčelník štábu M. N. Šarochin.
Útok vojsk obou frontů byl připraven se vší důkladností,
poněvadž jej bylo nutno provést v rašeliništích a bylo třeba ztéci
příkré břehy Něvy.
Dne 12. ledna vojska Leningradského a Volchovského frontu
zasadila německé obraně mocný úder pozemních sil a letectva,
posílených letectvem Baltského válečného lodstva,
vyznamenaného Řádem rudého praporu.
Sovětští vojáci, kteří dostali za úkol zachránit obyvatele
Leningradu před velmi těžkou blokádou, bojovali s neobyčejnou
odvahou.
Dne 18. ledna 1943, sedmý den trvání bojů, se vojska
Leningradského a Volchovského frontu spojila v prostoru
Dělnických osad č. 1 a 5. Blo-káda byla proražena.
V té době jsem byl v prostoru osady č. 1 a viděl jsem, s jakou
radostí se setkali vojáci frontů, které prorazily blokádu. Vojáci se
objímali nehledě na nepřátelskou dělostřeleckou palbu z prostoru
Siňavinských výšin. Bezesporu, na takovou radostnou chvíli jsme
dlouho čekali. Prolomení
 blokády bylo velkou vojefisko-politickou událostí pro všechen
sovětský lid. Hitlerovy plány odsoudit obyvatele Leningradu k
smrti hladem byly zmařeny.
Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout obrovskou práci, kterou
vykonala leningradská stranická organizace v hrdinných dnech
blokády, vojenské rady frontů a armád, jejichž členy byli V. P.
Mžavanadze, G. P. Romanov, P. A. Turkin, A. A. Ždanov a další.
Dne 18. ledna, v den, kdy bylo dovršeno prolomení blokády, mi
byl výnosem presidia Nejvyššího sovětu SSSR udělen titul maršála
Sovětského svazu.
Dne 20. ledna jsem s K. J. Vorošilovem odjel do Leningradu.
Hluboce nás dojalo, že si ani jeden člověk při setkáních a besedách
nepostěžoval na strádání způsobená blokádou. Každý rozhovor
směřoval k tomu, jak co nejrychleji zorganizovat přísun materiálně
technických prostředků do Leningradu pro výrobu a opravu bojové
techniky nezbytné pro naše vojska…
Tak se projevila síla sovětského lidu, vychovaného Leninovou
stranou, lidu, nad nímž nemůže zvítězit žádný agresor.

388
 XV

ROZDRCENI FAŠISTICKÝCH VOJSK U

KURSKA, ORLA A CHARKOVA

Prolomení blokády Leningradu vojsky Volchovského a

Leningradského frontu bylo tedy největší událostí zimního tažení
roku 1942/43, událostí obrovského mezinárodního významu. Na
úseku Severozápadního frontu zlikvidovala sovětská vojska
nepřítele v prostoru Děmjanska a pronikla k řece Lovať. Vojska
Západního frontu vytlačila nepřítele z prostoru Ržev –Vjazma a
stanula na čáře Duchovščina-Spas-Děmensk.
Do poloviny března 1943 se situace na všech frontách změnila
ve prospěch Sovětského svazu. Po rozdrcení německých,
rumunských, italských a maďarských vojsk v prostoru Volhy,
Donu a Severního Kavkazu ustoupil nepřítel za obrovských ztrát v
polovině března na čáru Sevsk-Rylsk– Sumy-Achtyrka-
Krasnograd-Slavjansk-Lisičansk-Taganrog.
Od přechodu do protiofenzívy u Stalingradu (listopad 1942) do
března 1943 rozdrtila sovětská vojska celkem přes sto
nepřátelských divizí. Ovšem těchto velkých vítězství nedosáhli
sovětští vojáci a sovětský lid snadno. Také my jsme utrpěli velké
ztráty.
Na frontách nastal klid a pouze na úsecích Voroněžského,
Jihozápadního a Jižního frontu a na Kubáni stále ještě pokračovaly
urputné boje.
Německé vrchní velení ve snaze zabránit dalšímu zhoršování
situace na jižním křídle svých vojsk povolalo posily a podniklo
proti Jihozápadnímu frontu protiútok, jehož cílem bylo posunout
frontu za Severní Donec a pak po vybudování obrany na této řece
udeřit na vojska Voroněžského frontu a obsadit Charkov a
Bělgorod.
Jak jsme se později z ukořistěných dokumentů dověděli,
počítalo hitlerovské velení s tím, že za příznivé situace rozšíří
činnost svých vojsk a zlikviduje kurský výběžek.
Začátkem března zasadil nepřítel z prostoru Ljubotina silný
protiúder levému křídlu Voroněžského frontu; sovětská vojska se
ztrátami ustoupila. Dne 16. března obsadil nepřítel znovu Charkov
a začal postupovat směrem na Bělgorod.
V té době jsem byl u vojsk Severozápadního frontu, kterému
velel maršál Sovětského svazu S. K. Timošenko. Tato vojska
pronikla k Lovati a chystala se ji překročit.
Už si přesně nevzpomínám, kolikátého to bylo, myslím že 13.
nebo 14. března, když na velitelském stanovišti Severozápadního
frontu zazvonil telefon. U aparátu byl Stalin.
Když jsem vrchního velitele seznámil se situací na Lovati,
sdělil jsem mu, že nebývale časná obleva ztížila přechod přes řeku,
takže vojska Severozápadního frontu zde zřejmě budou muset své
útočné operace zastavit.
Stalin s tím souhlasil. Když mi položil několik otázek, jak si
představuji pravděpodobný vývoj událostí na úseku
Severozápadního frontu, řekl mi na závěr našeho rozhovoru, že
velením Západního frontu byl pověřen V. D. Sokolovsky.
Navrhl jsem, aby I. S. Konev, který předtím velel Západnímu
frontu, byl postaven do čela Severozápadního frontu a Timošenko
poslán na jih jako zástupce hlavního stanu a pomáhal tam velitelům
Jižního a Jihozápadního frontu. Timošenko totiž tyto oblasti dobře
znal a právě tam v posledních dnech znovu vznikla nepříznivá
situace pro sovětská vojska.
„Dobrá,“ odpověděl Stalin, „řeknu Poskrjobyševovi, aby vám
Konev zavolal. Dejte mu pak všechny potřebné instrukce a vy sám
se zítra vypravte do hlavního stanu. Budeme muset projednat
situaci na úsecích Jihozápadního a Voroněžského frontu.“
„Není vyloučeno,“ dodal nakonec, „že se budete muset podívat
k Charkovu.“
O něco později mi volal Konev. „Copak, Ivane Stěpanoviči?“
„Státní výbor obrany mě zprostil velení Západního frontu.
Velitelem frontu byl jmenován Sokolovsky.“
„Stalin dal příkaz, abyste byl jmenován velitelem
Severozápadního frontu místo Timošenka, který bude poslán na
jižní křídlo naší fronty.“
Konev poděkoval a řekl, že zítra ráno odjede na nové působiště.
Druhý den ráno jsem se vydal na cestu do hlavního stanu.
Do Moskvy jsem přijel týž den pozdě večer. Byl jsem z cesty
strašně unaven, protože jsem musel jet terénním vozem po značně
rozbitých cestách.
A. N. Poskrjobyšev mi telefonicky sdělil, že se u Stalina sešla
velká skupina soudruhů, aby projednala otázky spojené se
zásobováním hutnictví palivem, s výrobou elektrické energie, s
leteckými závody a s továrnami na výrobu tanků. Nařídil mi, abych
okamžitě přijel na poradu. Cestou jsem něco zhltl a vydal se do
Kremlu.
Ve Stalinově pracovně byli kromě členů politického byra
shromážděni vedoucí příslušných resortů, konstruktéři a ředitelé
mnoha velkých závodů. Z jejich zpráv bylo zřetelně vidět, že v
průmyslu včetně takových velmi důležitých závodů, jako byly
letecké závody a továrny na výrobu děl, stále ještě trvá velké
vypětí. Slíbená pomoc z USA v rámci lend-leasu vázla.
Porada u vrchního velitele skončila po třetí hodině v noci.
Všichni její účastníci se rozešli – někteří do sekretariátu ÚV, jiní
do rady lidových komisařů, do Státní plánovací komise atd., aby
zajistili potřebné zdroje a udělali narychlo opatření ke zlepšení
práce průmyslu.
Po skončení porady přistoupil ke mně Stalin a zeptal se mě:
„Obědval jste?“
„Neobědval.“
„Tak pojdte ke mně a přitom si pohovoříme o situaci u
Charkova.“
Během oběda byla přivezena z generálního štábu mapa s
vyznačením situace na úsecích Jihozápadního a Voroněžského
frontu. Důstojník, který mapu přivezl a který sledoval v generálním
štábu situaci na úseku Voroněžského frontu, hlásil, že se tam
situace 16. března velmi zhoršila. Když nepřátelské tankové a
motorizované jednotky, jež útočily z prostoru Kra-matorska,
zatlačily jednotky Jihozápadního frontu za Donec, vznikla
jihozápadně od Charkova těžká situace.
Současně přešly do útoku nepřátelské jednotky z prostoru
Poltavy a Krasnogradu. N. F. Vatutin stáhl jednotky 3. tankové a

390
69. armády, jež pronikly příliš dopředu, zpátky a vytvořil na západ
a jihozápad od Charkova kompaktnější bojové sestavy. Voroněžský
front své jednotky nestáhl.
„Proč je generální štáb na to neupozornil?“ zeptal se Stalin.
„Radili jsme jim to,“ odpověděl důstojník.
„Generální štáb měl zasáhnout do řízení frontu,“ důrazně
podotkl Stalin a pak se po chvilce přemýšlení obrátil ke mně:
„Budete muset zítra ráno odjet na frontu.“
Stalin okamžitě telefonoval členu vojenské rady Voroněžského
frontu N. S. Chruščovovi a pořádně mu vyhuboval, že vojenská
rada proti nepřátelským útočným akcím nic nepodnikla.
Když Stalin propustil důstojníka generálního štábu, řekl:
„Snad bychom přece jenom měli dokončit oběd.“
To už bylo pět hodin ráno…
Po obědě či lépe řečeno již po snídani jsem požádal o dovolení,
abych si směl zajet do lidového komisariátu obrany a připravit se
na odlet k vojskům Voroněžského frontu. V sedm hodin ráno jsem
už byl na ústředním letišti a odletěl jsem do štábu Voroněžského
frontu. Sotva jsem vsedl do letadla, tvrdě jsem usnul a vzbudil jsem
se teprve, když to se mnou cuklo při přistávání na letišti.
Ještě týž den jsem ze štábu Voroněžského frontu zatelefonoval
zvláštní linkou Stalinovi a vylíčil mu v hrubých rysech situaci.
Byla horší, než jak ji ráno charakterizoval ve svém hlášení
důstojník generálního štábu. Po dobytí Charkova postupovaly
nepřátelské jednotky bez zvláštního odporu směrem na Bělgorod a
obsadily Kazačju Lopaň.
„Je nutné,“ hlásil jsem Stalinovi, „okamžitě sem poslat ze
zálohy hlavního stanu a ze sousedních frontů všechno, co se dá,
jinak Němci obsadí Bělgorod a budou pokračovat v útoku na
Kursk.“
O hodinu později jsem se z rozhovoru s A. M. Vasilevským
dověděl, že Stalin již nařídil vyslat do prostoru Bělgorodu 21.
armádu, 1. tankovou armádu a 64. armádu. Tankovou armádu jsem
dostal k dispozici já.
Dne 18. března obsadil tankový sbor SS Bělgorod. Avšak
proniknout dále na sever se nepříteli již nepodařilo.
Z osobního hlášení velitele 52. gardové divize generála Nestora
Dmitri-jeviče Kozina jsem se dověděl toto:
Na rozkaz velitele 21. armády generála I. M. Čisťakova byl
směrem na Bělgorod vyslán předsunutý oddíl armády v čele s
velitelem 155. gardového střeleckého pluku podplukovníkem G. G.
Panťuchovem, aby navázal dotyk s nepřítelem a zmocnil se
zajatců.
Když tento oddíl v postupu na Bělgorod zpozoroval nepřítele,
připravil mu v prostoru Sapina (severně od Bělgorodu) léčku. V
boji zajal několik nepřátelských vojáků, kteří patřili k tankové
divizi „Totenkopf“. Vyšlo najevo, že nepřátelský oddíl postupoval
směrem na Obojaň.
Do večera 18. března zaujaly hlavní síly 52. divize obranu
severně od Bělgorodu a vysunuly dopředu bojové zajištění.
Nepřítel se všemožně pokoušel naše gardové vojáky zneškodnit,
ale nedařilo se mu to. Napravo od 52. divize zaujala obranu 67.
gardová střelecká divize a nalevo 375. střelecká divize.
Podle hlášení velitele 52. divize se v bojích severně od
Bělgorodu zvlášť vyznamenali velitel 153. pluku podplukovník P.
S. Babic, náčelník politického oddělení divize podplukovník I. S.
Voronov a velitel 151. střeleckého pluku podplukovník I. F. Judič.
Mnoha příslušníkům této divize jsem předal 20. března bojová
vyznamenání.
Ve dnech 20.-21. března vybudovaly hlavní síly 21. armády
severně od Bělgorodu dosti pevnou obranu a v prostoru jižně od
Obojaně se soustřeďovala vojska 1. tankové armády.
Četné pokusy německých vojsk koncem března prolomit
sovětskou obranu v prostoru Bělgorodu a na Severním Donci, kde
se tehdy rozvinula
64. armáda, skončily bezvýsledně. Nepřítel se po velkých
ztrátách opevnil na dosažené čáře.
Od tohoto okamžiku se situace v kurském výběžku
stabilizovala. Obě strany se chystaly k rozhodující bitvě.
Aby posílil velení Voroněžského frontu, nařídil Stalin jmenovat
jeho velitelem generálplukovníka Vatutina. Jakmile převzal velení,
začal Nikolaj Fjodorovič s energií jemu vlastní posilovat vojska
frontu a budovat hluboko členěnou obranu.
Koncem března a začátkem dubna jsme s Vatutinem navštívili
téměř všechny útvary frontu. Spolu s veliteli útvarů a svazků jsme
hodnotili situaci, upřesňovali úkoly a podnikali nezbytná opatření
pro případ, kdyby nepřítel přešel do útoku. Zvlášť velkou starost
mi dělal úsek 52. gardové střelecké divize, k níž jsem za tu dobu
zajel dvakrát. Domníval jsem se, že tato divize bude muset čelit
hlavnímu úderu nepřítele. Vatutin i velitelé armád měli shodný
názor, a tak jsme se rozhodli všemožně posilovat tento odpovědný
úsek dělostřelectvem.
Bylo načase připravovat předběžný plán kurské bitvy.
Po dohodě s náčelníkem generálního štábu Vasilevským a
veliteli frontů jsme na úsecích Středního, Voroněžského a
Jihozápadního frontu podnikli řadu opatření k důkladnému
průzkumu nepřítele. Vasilevskij uložil zpravodajské správě a
ústřednímu štábu partyzánského hnutí zjistit v hloubce
nepřátelských vojsk zálohy a jejich rozmístění, průběh
přeskupování a soustřeďování vojsk přesunovaných z Francie,
Německa a jiných zemí.
Vůbec se dá říci, že síla sovětských úderů zasazovaných
nepříteli značně vzrostla akcemi partyzánské armády, jež byly
organizovány a řízeny z jednoho centra za trvalé a neúnavné
spolupráce místních ilegálních organizací strany. Upevňovala se
součinnost partyzánů a pravidelné armády: partyzáni pomáhali
armádě získávat zprávy o nepříteli, ničili jeho zálohy, přerušovali
spoje a mařili přesun vojsk a zbraní.
Již v roce 1942 museli hitlerovci zasadit téměř desetinu svých
pozemních sil na sovětsko-německé frontě proti partyzánům. V
roce 1943 byly za týmž účelem vázány policejní svazky SS a
sicherheitsdienstu, půl miliónu vojáků pomocných jednotek a asi
25 divizí polní armády.
Komunistická strana mistrně řídila vlastenecký boj lidu proti
cizím vetřelcům a tím poskytovala sovětským pravidelným
vojskům vydatnou pomoc. Komunisté partyzáni nejen bojovali se
zbraní v ruce, ale rozvíjeli také rozsáhlou politickou a agitační
činnost mezi obyvatelstvem, rozšiřovali letáky, provolání a zprávy
Sovětské informační kanceláře a odhalovali lživou propagandu
nepřítele. Obrovský význam mělo působení partyzánů na morálku
nepřátelských vojsk.
Také vojska frontů začala v pásmu svého působení vyvíjet
usilovný letecký i vojskový průzkum, takže jsme začátkem dubna
měli dostatečně úplné údaje o postavení nepřátelských vojsk v

392
prostoru Orla, Sum, Bělgorodu a Charkova. Když jsem tyto údaje a
také údaje, které se podařilo získat z širšího úseku fronty,
analyzoval a projednal všechno s veliteli Voroněžského a Středního
frontu a pak i s náčelníkem generálního štábu Vasilevským, poslal
jsem Stalinovi toto hlášení:

„Soudruhu Vasiljevovi. 8. dubna 1943, 5.30 hod.

Předkládám svůj názor, jak se pravděpodobně bude vyvíjet
nepřátelská činnost na jaře a v létě 1943, a úvahy o našich
obranných bojích pro nej-bližší období.
1. Nepřítel, který v zimním tažení roku 1942/43 utrpěl těžké
ztráty,
zřejmě nedokáže vytvořit do jara velké zálohy, aby mohl znovu
podnik-
nout útok a dobýt Kavkaz, proniknout k Volze a tak z hloubky
obejít
Moskvu.
Protože nepřítel nemá dost velké zálohy, bude muset na jaře a v
první půli léta 1943 rozvinout své útočné operace na užší frontě a
plnit úkol přesně po etapách, přičemž hlavním cílem tažení má být
dobytí Moskvy.
Z toho, která uskupení dnes stojí proti našemu Střednímu,
Voroněžskému a Jihozápadnímu frontu, usuzuji, že nepřítel
podnikne hlavní útočné operace proti těmto třem frontům, aby po
rozdrcení našich vojsk na tomto směru mohl volně manévrovat a
obejít Moskvu nejkratším směrem.
2. Je zřejmé, že v první etapě nepřítel po soustředění maxima
svých sil
včetně 13-15 tankových divizí zasadí za podpory velkého počtu
letadel
úder svým orelsko-kromským uskupením, jehož úkolem bude
obejít
Kursk ze severovýchodu, a bělgorodsko-charkovským uskupením,
jehož
úkolem bude obejít Kursk z jihovýchodu.
Pomocný úder, který by rozťal naši frontu, je třeba očekávat ze
západu z prostoru Vorožby, tj. z prostoru mezi řekami Sejmem a
Psjolem, směrem na Kursk od jihozápadu. Tímto útokem se
nepřítel bude snažit rozdrtit a obklíčit naši 13., 70., 65., 38., 40. a
21. armádu. Konečným cílem této etapy může být proniknutí
nepřítele na čáru řeka Koroča-město Koroča-město Tim-řeka Tim-
Droskovo.
3. V druhé etapě se nepřítel bude snažit proniknout do boku a
do týlu
Jihozápadního frontu ve všeobecném směru přes Valujki-Urazovo.
Tento úder může nepřítel provázet vstřícným úderem z prostoru
Li-sičanska na sever ve směru na Svatovo a Urazovo.
Na ostatních úsecích se nepřítel bude snažit dosáhnout čáry
Livny– Kastornoje-Staryj a Novyj Oskol.
4. Ve třetí etapě se nepřítel po příslušném přeskupení bude
pravděpodobně snažit proniknout na čáru Liski-Voroněž-Jelec, a až
si zajistí krytí od jihovýchodu, může podniknout úder, kterým by
obešel Moskvu z jihovýchodu přes Raněnburg-Rjažsk-Rjazaň.
5. Dá se předpokládat, že nepřítel bude v tomto roce v útočné
činnosti spoléhat na své tankové divize a letectvo, protože jeho
pěchota je dnes připravena na útočné operace mnohem hůř než
loni.
 V současné době má nepřítel na úseku Středního a
Voroněžského frontu 12 tankových divizí, a když stáhne z jiných
úseků další 3-4 tankové divize, bude moci vrhnout proti našemu
kurskému uskupení 15-16 tankových divizí s celkovým počtem asi
2500 tanků.
6. Aby se nepřítel roztříštil o naši obranu, musíme kromě
posílení proti-
tankové obrany Středního a Voroněžského frontu co nejrychleji
převést
z pasivních úseků do zálohy hlavního stanu a vrhnout na ohrožené
směry
30 protitankových dělostřeleckých pluků; všechny pluky
samohybného dě-
lostřelectva soustředit na úseku Livny-Kastornoje-Staryj Oskol.
Bylo
by dobré dát část pluků ihned k dispozici Rokossovskému a
Vatutinovi
a soustředit co nejvíce letadel v záloze hlavního stanu, aby byla
hro-
madnými údery letectva v součinnosti s tanky a střeleckými svazky
rozbita
úderná uskupení a zmařen plán nepřátelského útoku.
Neznám konečné rozmístění našich operačních záloh, ale
považoval bych za účelné navrhnout, aby byly rozmístěny v
prostoru Jefremov– Livny-Kastornoje-Novyj Oskol-Valujki-
Rossoš-Liski-Voroněž– Jelec. Přitom hlavní část záloh doporučuji
rozmístit v prostoru Jelec– Voroněž a hlubší zálohy v prostoru
Rjažska, Raněnburgu, Mičurinska a Tambova.
Je nutné, abychom v prostoru Tula-Stalinogorsk měli jednu
záložní armádu.
Přechod našich vojsk do útoku v nejbližších dnech, abychom
předešli nepřítele, nepovažuji za účelný. Bude lepší, když
vyčerpáme nepřítele na naší obranné čáře, vytlačíme jeho tanky a
pak po zasazení čerstvých záloh a po přechodu do ofenzívy
definitivně zničíme hlavní nepřátelské uskupení.
Konstantinov.
Č. 256.“

Dne 9. nebo 10. dubna, to si už přesně nepamatuji, přijel do

štábu Voroněžského frontu Vasilevskij. S ním jsem ještě jednou
podrobně projednal zprávu, situaci, úvahy o rozmístění operačních
a strategických záloh a charakter nadcházejících operací. Ve všech
otázkách jsme se s Alexandrem Michajlovičem shodli.
Pak jsme vypracovali návrh směrnice hlavního stanu o
rozmístění jeho záloh a o vytvoření Stepního frontu, podepsali jej a
poslali vrchnímu veliteli.
V tomto dokumentu bylo navrženo rozmístění armád a
posilových prostředků frontu. Štáb Stepního frontu měl být zřízen v
Novém Oskolu, velitelské stanoviště v Koroči a vojenskopolitická
správa frontu ve Velikém Burluku. Velitelstvím frontů a štábům
bylo jako vždy při přípravě velkých operací nařízeno, aby sdělily
generálnímu štábu své názory na charakter operací a předložily mu
příslušné návrhy.
Protože o organizaci obrany a protiútoku v prostoru Kurska v
roce 1943 kolují chybné názory, považuji za nutné ocitovat zde
dokumenty, které v této souvislosti dostal hlavní stan a generální

394
štáb. Přitom podotýkám, že žádné jiné dokumenty hlavnímu stanu
nikdo neposílal.
Zde je hlášení náčelníka štábu Středního frontu generálporučíka
M. S. Malinina z 10. dubna, jež si vyžádal generální štáb.

„Ze Středního frontu 10. 4. 1943

Náčelníku operační správy generálního štábu Rudé armády
generál-plukovníku soudruhu Antonovovi
kč. 119901
4. Cíl a nejpravděpodobnější směry nepřátelského útoku na jaře
a v létě 1943:
a) vzhledem k tomu, jaké síly a prostředky má nepřítel k
dispozici, a hlavně k výsledkům útočných operací v letech 1941-
1942 je možno na jaře a v létě 1943 očekávat nepřátelské útoky
pouze na operačním směru Kursk-Voroněž.
Na jiných směrech je útok nepřítele sotva možný.
Za všeobecné strategické situace, jež vznikla v této etapě války,
bylo by pro Němce výhodné spolehlivě si zajistit Krym, Donbas a
Ukrajinu, ale to by museli posunout frontu na čáru Štěrovka-
Starobělsk-Roveň-ki-Liski-Voroněž-Livny-Novosil. Ke splnění
tohoto úkolu by nepřítel potřeboval přinejmenším 60 pěších divizí
s příslušnými leteckými, tankovými a dělostřeleckými posilovými
prostředky.
Takové množství sil a prostředků na tomto směru může nepřítel
soustředit.
1 První tři body zde neuvádím, protože se v nich jen
vyjmenovávají vojska nepřítele na úseku Středního frontu. –
Pozn. aut.
Proto kursko-voroněžský operační směr nabývá prvořadého
významu.
b) Vyjdeme-li z těchto operačních předpokladů, dá se očekávat,
že ne-
přítel vyvine hlavní úsilí současně ve vnějším i ve vnitřním
prostoru
činnosti:
ve vnitřním prostoru činnosti – z prostoru Orla přes Kromy na
Kursk a z prostoru Bělgorodu přes Obojaň na Kursk;
ve vnějším prostoru činnosti – z prostoru Orla přes Livny na
Kastornoje a z prostoru Bělgorodu přes Staryj Oskol na Kastornoje.
c) Kdybychom tomuto záměru nepřítele necelili, mohly by jeho
úspěšné akce v těchto směrech vést k porážce vojsk Středního a
Voroněžského frontu, k obsazení velmi důležité železniční trati
Orel-Kursk– Charkov a k proniknutí jeho vojsk do takové hloubky,
že by nepřítel odtud mohl pevně udržet Krym, Donbas a Ukrajinu.
d) S přeskupováním a soustředováním vojsk na
pravděpodobných směrech útoku a také s vytvářením potřebných
zásob může nepřítel začít až po skončení jarní nesjízdnosti cest a
po jarních záplavách.
Přechod nepřítele do rozhodného útoku je možno tedy očekávat
orientačně v druhé polovině května 1943.
5. Za této operační situace bych považoval za účelné
podniknout tato opatření:
a) spojeným úsilím vojsk Západního, Brjanského a Středního
frontu zničit orelské uskupení nepřítele a tím mu zabránit v úderu z
prostoru Orla přes Livny na Kastornoje, obsadit pro nás důležitou
železniční trať Mcensk-Orel-Kursk a znemožnit nepříteli používání
brjanského železničního a silničního uzlu.
 b) Ke zmaření nepřátelských útočných akcí je nutné posílit
vojska Středního a Voroněžského frontu letectvem, hlavně
stíhacím, a protitan-kovým dělostřelectvem, a to každý front
nejméně deseti pluky.
c) K témuž účelu by bylo dobře, kdyby v prostoru Livny-
Kastornoje-Liski-Voroněž-Jelec byly silné zálohy hlavního stanu.
Náčelník štábu Středního frontu generálporučík Malinin.
Č. 4203.“

Také velení Voroněžského frontu předložilo svou úvahu.

„Náčelníku generálního štábu Rudé armády kč.

1199012.4.1943.
Na úseku Voroněžského frontu bylo v současné době zjištěno:
1. Devět pěších divizí prvního sledu (26., 68., 323., 75., 255.,
57., 332.,
167. a jedna divize, jejíž název nebyl zjištěn). Tyto divize
zaujímají čáru Krasno-Okťabrskoje-Bolšaja Černětmina-
Krasnopolje-Kazackoje. Divize, jejíž název nebyl zjištěn, se podle
výpovědí zajatců přesunuje k prostoru Soldatského a má vystřídat
332. pěší divizi.
Tyto údaje jsou ověřovány. Podle neověřených údajů je v
druhém sledu šest pěších divizí. Jejich rozmístění není prozatím
zjištěno a také tyto údaje jsou ověřovány.
V prostoru Charkova byl podle zpráv odposlouchávací služby
zjištěn štáb madarské divize, která může být poslána na méně
významný směr.
2. Tankových divizí je nyní celkem šest (.Grossdeutschlanď,
‚Adolf Hitler‘, ‚Totenkopf, ‚Reich‘, 6. a 11. divize), z toho tři
divize v prvním a tři divize (,Grossdeutschlanď, 6. a 11. divize) v
druhém sledu. Podle zpráv odposlouchávací služby se štáb 17.
tankové divize přemístil z Ale-xejevského do Taščagovky, což
nasvědčuje tomu, že se tato divize přesunula na sever. Vzhledem k
silám, které má k dispozici, může nepřítel přesunout z úseku
Jihozápadního frontu do prostoru Bělgorodu navíc až tři tankové
divize.
3. Dá se tedy očekávat, že se nepříteli na úseku Voroněžského
frontu podaří vytvořit údernou skupinu až o deseti tankových
divizích a nejméně o šesti pěších divizích, celkem až 1500 tanků,
jejichž soustředění je možno očekávat v prostoru Borisovka-
Bělgorod-Murom-Kazačja Lopaň. Tuto údernou skupinu může
podpořit silné letectvo zhruba o 500 bombardovacích a nejméně
300 stíhacích letounech.
Nepřítel má v úmyslu zasadit koncentrické údery z prostoru
Bělgorodu na severovýchod a z prostoru Orla na jihovýchod, aby
obklíčil naše vojska západně od čáry Bělgorod-Kursk.
Po této operaci lze očekávat nepřátelský úder jihovýchodním
směrem do boku a do týlu Jihozápadního frontu a další postup na
sever.
Není však vyloučeno, že se nepřítel plánu útoku na jihovýchod
letos vzdá a bude uskutečňovat jiný plán: po koncentrických
úderech z prostoru Bělgorodu a Orla podnikne útok na
severovýchod, aby obešel Moskvu.
S touto možností je nutno počítat a podle toho připravovat
zálohy.
Na úseku Voroněžského frontu zasadí tedy nepřítel hlavní úder
nejpravděpodobněji z prostoru Borisovka-Bělgorod směrem na

396
Staryj Oskol a částí svých sil udeří na Obojaň a Kursk. Pomocné
údery je třeba očekávat ve směru Volčansk-Novyj Oskol-Sudža-
Obojaň--Kursk.
Na velký útok není nepřítel nyní ještě připraven. Začátek útoku
nelze očekávat dříve než 20. dubna t. r., nejpravděpodobněji však
začátkem května.
Avšak dílčí útoky lze očekávat kdykoli. Proto požadujeme od
našich vojsk neustálou, maximální pohotovost.
Fjodorov, Nikitin, Fedotov1.
Č. 55/k.“

Do 8.-12. dubna nepadlo tedy v hlavním stanu ještě konkrétní

rozhodnutí o operaci sovětských vojsk na jaře a v létě 1943 v
takzvaném kurském oblouku.
Žádný útok z prostoru Kurska tehdy ještě nebyl plánován. Jinak
tomu ani nemohlo být, protože sovětské strategické zálohy se
teprve formovaly a Voroněžský a Střední front, jež utrpěly v
předcházejících bitvách ztráty, bylo nutno doplnit lidmi, bojovou
technikou a materiálem.
Právě proto vydal hlavní stan velitelům frontů rozkaz přejít do
obrany.
Všeobecným řízením vojsk Středního a Voroněžského frontu
přímo na místě a kontrolou, jak jsou plněny pokyny hlavního stanu,
pověřil vrchní velitel mne.
Dne 10. dubna mi Stalin telefonoval do Bobryševa a nařídil,
abych 11. dubna přijel do Moskvy k projednání plánu letního
tažení roku 1943, zejména v kurském oblouku.
Pozdě večer 11. dubna jsem se vrátil do Moskvy. Vasilevskij
řekl, že Stalin nařídil připravit na 12. dubna večer situační mapu,
nutné výpočty a návrhy.
Celý příští den jsme s Alexandrem Michajlovičem Vasilevským
a jeho zástupcem Alexejem Innokenťjevičem Antonovem
připravovali potřebné materiály pro zprávu vrchnímu veliteli.
Časně zrána jsme všichni tři zasedli k práci, a protože jsme si
navzájem dobře rozuměli, bylo všechno do večera hotovo. Antonov
kromě všech svých dalších předností dovedl skvěle zpracovávat
materiál po formální stránce, a tak zatímco jsme s Vasilevským
dávali na papír osnovu zprávy pro Stalina, připravil Antonov
situační mapu s plánem operací frontů v kurském oblouku.
Všichni jsme byli přesvědčeni, že se hitlerovci z politických,
hospodářských a vojenskostrategických důvodů budou snažit stůj
co stůj udržet na čáře od Finského zálivu k Azovskému moři.
Mohli dobře vybavit svá vojska na jednom strategickém směru a
připravit velkou útočnou operaci v kurském výběžku, aby se
pokusili rozdrtit zde vojska Středního a Voroněžského frontu. To
by mohlo změnit celkovou strategickou situaci ve prospěch
německých vojsk, nemluvě o tom, že by se za těchto okolností

1 Fjodorov – N. F. Vatutin, Nikitin – N. S. Chruščov,

Fedotov – F. K. Korže-nžvič. – Pozn. red.
celková fronta značně zkracovala a celková operační
kompaktnost německé obrany zvětšovala.
V tomto prostoru dovolovala situace zasadit ve všeobecném
směru na Kursk dva vstřícné údery: jeden z prostoru jižně od Orla a
druhý z prostoru Bělgorodu. Předpokládali jsme, že se na ostatních
úsecích bude německé velení bránit, protože podle výpočtů
generálního štábu nemělo zde pro útočné operace potřebné síly.
 Večer 12. dubna jsme spolu s Vasilevským a Antonovem odjeli
do hlavního stanu.
Stalin jako snad nikdy předtím vyslechl pozorně naše úvahy.
Souhlasil, abychom hlavní úsilí soustředili v prostoru Kurska, ale i
nadále projevoval obavy o moskevský strategický směr.
Při projednávání plánu operace sovětských vojsk v hlavním
stanu vrchního velení jsme dospěli k závěru, že na všech
nejdůležitějších směrech, především v kurském oblouku, bude
nutné vybudovat pevnou, hluboko členěnou obranu. V této
souvislosti byly velitelům frontů vydány příslušné rozkazy. Vojska
se začala zakopávat hluboko do země. Formující se a připravované
strategické zálohy hlavního stanu bylo rozhodnuto prozatím do
boje nezasazovat, nýbrž soustřeďovat je poblíž nejnebezpeč-nějších
prostorů.
To znamená, že hlavní stan udělal již v polovině dubna
předběžné rozhodnutí o plánované obraně. K této otázce jsme se
ovšem vraceli nejednou a konečné rozhodnutí o obraně učinil
hlavní stan koncem května a začátkem června 1943. V té době jsme
fakticky již do všech podrobností věděli, že nepřítel má v úmyslu
zasadit Voroněžskému a Střednímu frontu mocný úder a použít k
tomu tankových uskupení, vybavených novými tanky typu „Tiger“
a samohybnými děly typu „Ferdinand“.
Za hlavní operující fronty v první etapě letního tažení
považoval hlavní stan Voroněžský, Střední, Jihozápadní a Brjanský
front. Zde se podle našich výpočtů měly odehrát hlavní události.
Chtěli jsme přivítat očekávaný útok německých vojsk mohutnými
obrannými prostředky, vyčerpat nepřítele a po přechodu do
protiútoku ho definitivně zničit. Proto současně s plánem obrany
bylo rozhodnuto vypracovat i plán našich útočných operací,
abychom nečekali na útok nepřítele, kdyby se jeho zahájení
oddálilo.
Obrana sovětských vojsk tedy v žádném případě nebyla
vynucená, nýbrž předem připravená, přičemž volbu okamžiku
přechodu do útoku ponechával hlavní stan na vývoji situace. S
tímto přechodem se nemělo pospíchat, ale ani se s ním neměly
dělat průtahy.
Tehdy bylo také rozhodnuto, kde mají být soustředěny hlavní
zálohy hlavního stanu. Počítalo se, že budou rozvinuty v prostoru
Livny-Staryj Oskol-Koroča, aby byla připravena obranná čára,
kdyby se nepříteli průlom v kurském oblouku podařil. Ostatní
zálohy bylo rozhodnuto rozmístit za pravým křídlem Brjanského
frontu v prostoru Kaluga-Tula– Jefremov. Za stykem
Voroněžského a Jihozápadního frontu, v prostoru Lišek, se měla
připravovat k válečným operacím 5. gardová tanková armáda a
řada dalších svazků zálohy hlavního stanu.
Vasilevskij a Antonov dostali příkaz zahájit práci na kompletní
dokumentaci ke schválenému plánu, který měl být projednán ještě
jednou začátkem května.
Já jsem měl 18. dubna odletět k vojskům Severokavkazského
frontu. Tento front sváděl urputné boje, aby zlikvidoval tamaňské
uskupení nepřítele, jehož jádrem byla kompletní 17. armáda
německých vojsk.
Likvidace nepřítele na Tamaňském poloostrově měla pro
sovětské velení zvlášť velký význam. Kromě toho, že bychom zde
rozdrtili velké nepřátelské uskupení – v tomto prostoru operovalo
14 až 16 divizí, jež měly asi 180 000-200 000 mužů, měli jsme
osvobodit Novorossijsk. Zde na malém předmostí bojoval od první

398
poloviny února hrdinný oddíl 18. armády a námořníků
Černomořského lodstva.
K 18. armádě generála K. N. Leselidze jsme přijeli spolu s
lidovým komisařem válečného lodstva N. G. Kuzněcovem,
velitelem letectva A. A. Novikovem a pracovníkem generálního
štábu generálem S. M. Šte-menkem.
Když jsme se seznámili se situací, se silami a prostředky
armády a námořníků Černomořského lodstva, dospěli jsme všichni
k závěru, že nyní nebude možno podniknout žádné významnější
kroky k rozšíření novo-rossijského předmostí, kterému tehdy vojáci
říkali Malá země.
Toto předmostí mělo totiž pouze 30 čtverečních kilometrů.
Všem nám tehdy dělalo starosti jenom to, zda sovětští vojáci vydrží
v nerovném boji s nepřítelem, který dnem i nocí zasypával obránce
tohoto předmostí leteckými pumami a ostřeloval je z děl.
O tom jsme se chtěli poradit s náčelníkem politického oddělení
18. armády L. I. Brežněvem, ale ten byl právě na Malé zemi, kde
probíhaly těžké boje.
Z toho, co nám řekl velitel armády Leselidze, bylo jasné, že
sovětští vojáci jsou pevně odhodláni bít se s nepřítelem až do jeho
úplného rozdrcení a že se do moře zahnat nedají.
Když jsem ohlásil Stalinovi svůj názor, vyjeli jsme spolu se
Štemenkem k 56. armádě Severokavkazského frontu, jejímž
velitelem byl generál Andrej Antonovič Grečko.
Tehdy byl plánován další útok, ale velitelství armády bylo
přesvědčeno, že není dostatečně připraven. Proto bylo rozhodnuto
odložit jej, přisunout sem střelivo a dělostřelectvo z pasivních
úseků frontu, zaktivizovat všechna letadla, jež byla k dispozici, a
stanovit, jak co nejlépe využít zvláštní divize lidového komisariátu
vnitra ze zálohy hlavního stanu.
Souběžně s tím jsme pracovali i s velitelstvím 18. armády.
Určitě bylo nutné poskytnout pomoc výsadkové skupině této
armády na Myschaku lodstvem a letadly, jež by udeřily na
nepřítele zaujímajícího postavení proti hrdinským výsadkářům.
56. armáda svedla při osvobozování Kubáně řadu významných
bojů. Nyní měla rozdrtit nepřátelskou obranu 17. armády v
prostoru stanice Krymské a proniknout do týlu novorossijské
skupiny nepřítele. Potom mělo být společným úsilím vojsk
Severokavkazského frontu zlikvidováno tamaňské předmostí
nepřítele.
Rozdrcení nepřítele na přístupech ke Krymské a její obsazení
byly svěřeny pouze 56. armádě, jejíž síly byly ovšem krajně
omezené, a poskytnout jí vydatnou posilu nemohl ani hlavní stan,
ani front. Armáda musela zdolat silně opevněnou obranu, kterou
německá vojska vybudovala na přístupech ke stanici. Operaci
naplánoval a připravil Grečko se znalostí věci a s velkou
prozíravostí.
Útok 56. armády na Krymskou začal 29. dubna. Přestože
armáda měla nedostatek sil, zejména letadel, tanků a děl, podařilo
se jejímu velení dovedným manévrováním zlomit tuhý odpor
nepřátelské obrany. Vojska 56. armády obsadila stanici, důležitý
železniční uzel, a zahnala nepřítele za Krymskou. Všechny tyto
události jsou výstižně vylíčeny v knize maršála Sovětského svazu
A. A. Grečka „Bitva o Kavkaz“.
Další útok 56. armády byl pro nedostatek možností dočasně
zastaven. Také útočné operace vojsk Severokavkazského frontu
jako celku v tomto prostoru byl hlavní stan nucen odložit na
příznivější dobu.
Ústřední výbor strany, Státní výbor obrany, hlavní stan a
generální štáb, které připravovaly Sovětskou armádu na letní
tažení, vyvinuly na jaře 1943 obrovskou činnost. Strana
mobilizovala celou zemi k rozhodnému boji za zničení okupantů.
Rozsáhlá aktivní opatření na frontě vyžadovala zdokonalit
organizační strukturu vojsk a vybavit je nejmodernější technikou.
V generálním štábu byla udělána potřebná opatření k dalšímu
zlepšení struktury Sovětské armády. Byly revidovány a
zdokonaleny organizační formy frontů a armád, jež byly posíleny
dělostřeleckými, protitankovými dělostřeleckými a minometnými
útvary. Vojska byla vybavena větším množstvím pojítek. Střelecké
divize dostaly dokonalejší automatické a protitankové zbraně a
byly spojovány ve střelecké sbory, aby se ve vševojskových
armádách zlepšilo řízení a zvětšila jejich síla.
Formovaly se nové dělostřelecké, minometné a raketometné
svazky, vybavené lepšími typy zbraní. Tvořily se dělostřelecké
brigády, divize a sbory zálohy vrchního velení, jež měly na
hlavních směrech zajistit při plnění velmi závažných úkolů hustou
palbu. Frontům a protiletecké obraně země začaly být přidělovány
divize protiletadlového dělostřelectva, což značně zvyšovalo
účinnost protiletecké obrany.
Zvláštní pozornost věnoval ÚV strany a Státní výbor obrany
výrobě tanků a samohybných děl.
Do léta 1943 bylo kromě samostatných mechanizovaných a
tankových sborů zformováno a kompletně vybaveno pět tankových
armád podle nové organizace, z nichž každá měla zpravidla dva
tankové a jeden mechanizovaný sbor. Dále bylo k zajištění
průlomu nepřátelské obrany ak posílení armád vytvořeno 18 pluků
těžkých tanků.
Rozsáhle bylo reorganizováno vojenské letectvo, jež dostávalo
do výzbroje letouny dokonalejších typů, jako například La 5, Jak 9,
Pe 2, Tu 2, II 4 a další. Do léta bylo téměř celé letectvo vybaveno
novou technikou a byla vytvořena řada dalších leteckých útvarů a
svazků zálohy vrchního velení, mimo jiné osm sborů dálkového
letectva.
Počtem letadel již předstihovalo sovětské vojenské letectvo
nepřítele. Každý front měl svou leteckou armádu se 700-800
letouny.
Velké množství dělostřelectva bylo motorizováno. Auty domácí
výroby a studebakery byly vybaveny ženijní útvary a spojovací
vojska. Také týlová zařízení ve všech nej důležitějších frontech
dostala značný počet aut. Týlová správa Sovětské armády dostala k
dispozici desítky nových autopraporů a autopluků, což značně
zvětšilo manévrovací a pracovní schopnost všech týlových
zařízení.
Velká pozornost byla věnována přípravě lidských záloh. V roce
1943 prošly různými výcvikovými středisky a přeškolovacími
kursy statisíce vojáků a vytvářely se velké strategické zálohy. K 1.
červenci bylo v záloze hlavního stanu několik vševojskových, dvě
tankové a jedna letecká armáda.
V létě 1943 měla sovětská polní armáda přes 6,4 mil. mužů,
téměř 99 000 děl a minometů, asi 2200 raketometů, přes 9500
tanků a samohybných děl a téměř 8300 bojových letounů.
Výsledkem obrovské práce, kterou vykonal Státní výbor obrany
a naše strana pro posílení sovětských vojsk a pro jejich přeškolení

400
na základě frontových zkušeností, bylo pronikavé zvýšení
bojeschopnosti vojsk operujících frontů.
Komunistická strana věnovala velkou pozornost zvyšování
úrovně stranickopolitické práce v armádě. Do armády přicházely
další tisíce komunistů, kteří svou aktivitou ještě výše pozvedali
bojovnost statečných příslušníků Sovětské armády. V roce 1943
bylo v ozbrojených silách již 2,7 mil. komunistů a zhruba stejný
počet komsomolců.
Politické orgány, stranické a komsomolské organizace
vynakládaly veškeré své úsilí na zvyšování morálky a politického
uvědomění vojáků. Přispívala k tomu reorganizace stranických
organizací v armádě, uskutečněná v souladu s usnesením ÚV VKS
(b) z 24. května 1943 ,,0 změně struktury stranických a
komsomolských organizací v Rudé armádě a o zvýšení úlohy
frontových, armádních a divizních novin“.
Podle tohoto usnesení se stranické organizace začaly zakládat
ne v plucích, nýbrž v praporech. Plukovní výbory byly postaveny
naroveň celo-závodním výborům. Taková struktura stranických
organizací přispívala ke konkrétnějšímu řízení komunistů na
nejnižším stupni. Stranickopoli-tická práce velitelů, politických
pracovníků, stranických a komsomolských organizací na základě
květnového usnesení ústředního výboru strany byla jednou z
nejdůležitějších podmínek růstu bojeschopnosti sovětských
ozbrojených sil před obrovskými a urputnými bitvami, jež byly s
nepřítelem svedeny v letním a podzimním tažení roku 1943.
Sovětské ozbrojené síly měly v létě 1943 před bitvou u Kurska
jak kvantitativně, tak i kvalitativně převahu nad fašistickými
vojsky.
Sovětské vrchní velení ted mělo potřebné prostředky, aby
mohlo na všech nejdůležitějších směrech pevně převzít
strategickou iniciativu a diktovat nepříteli svou vůli.
Nepřítel se připravoval k odvetě za porážku u Stalingradu.
Hitlerovské vojensko-politické vedení, které si jasně
uvědomovalo, že jeho ozbrojené síly ztratily svou někdejší převahu
nad Rudou armádou, podnikalo „totální“ opatření, aby poslalo na
sovětsko-německou frontu všechno, co se jenom dalo.
Ze Západu bylo přemístěno značné množství vojsk s největší
bojeschopnosti. Zbrojní průmysl, který pracoval dnem i nocí,
překotně vyráběl nové tanky typu „Tiger“ a „Panther“ a těžká
samohybná děla typu „Ferdinand“. Letectvo dostalo nové letouny
„Focke-Wulff 190 A“ a „Heinkel 129“. Německá vojska byla do
značné míry doplněna lidmi i materiálem.
Na sovětsko-německé frontě bojovalo na nepřátelské straně 232
divizí Německa a jeho spojenců, tj. asi 5,2 mil. mužů, přes 54 000
děl a mi-nometů, 5850 tanků a samohybných děl a asi 3000
bojových letounů. Ve štábech všech stupňů se usilovně pracovalo
na plánech příštích útočných operací.
K připravované operaci proti kurskému výběžku soustředilo
německé velení svých 50 nejlepších divizí, mezi nimi 16 tankových
a motorizovaných, asi 10 000 děl a minometů, 2700 tanků a přes
2000 letounů (téměř 60 procent všech bojových letounů na
východě). K boji se připravovalo téměř 900 000 mužů…
Německé velení si bylo jisto svým úspěchem. Fašistická
propaganda dělala všechna opatření k pozvednutí morálky ve
vojscích: slibovala, že Němci v nadcházejících bitvách určitě
zvítězí…
 Sovětské vrchní velení se muselo rozhodnout, zda útočit nebo
se bránit.
V první půli května jsem se vrátil ze Severokavkazského frontu
do hlavního stanu. V té době se v generálním štábu dokončovaly
plány letního tažení. Hlavní stan provedl důkladný agenturní i
letecký průzkum, který bezpečně zjistil, že hlavní část vojsk a
vojenských nákladů nepřítele proudí do prostoru Orla, Krom,
Brjanska, Charkova, Krasnogradu a Poltavy. To potvrzovalo naše
dubnové předpoklady. V hlavním stanu a generálním štábu se čím
dál víc docházelo k přesvědčení, že německá vojska mohou přejít
do útoku v nejbližších dnech.
Vrchní velitel žádal upozornit Střední, Brjanský, Voroněžský a
Jihozápadní front, aby jejich vojska byla plně připravena přivítat
útok. Na jeho příkaz byla vydána směrnice hlavního stanu č. 30
123, která počítala s pravděpodobnými aktivními operacemi
nepřítele. Ke zmaření očekávaného útoku byla chystána letecká a
dělostřelecká protipříprava.
Když velitelství frontů obdržela upozornění hlavního stanu,
udělala řadu dalších opatření k zesílení palebného systému v
obraně, k upevnění protitankové obrany a ženijních zátarasů.
Zde je jedno hlášení velitelství Středního frontu k této směrnici:

„Hlavnímu stanu vrchního velení soudruhu J. V. Stalinovi K

splnění směrnice hlavního stanu vrchního velení z 8. května t. r. č.
30 123 hlásím:
1. Po obdržení směrnice hlavního stanu byl všem armádám a
samo-
statným sborům Středního frontu vydán rozkaz, aby do rána 10.
května
uvedly vojska do bojové pohotovosti.
2. Během 9. a 10. května bylo splněno:
a) vojska byla orientačně informována o možných útočných
operacích nepřítele v nejbližším období;
b) jednotky prvních a druhých sledů a záloh byly uvedeny do
plné bojové pohotovosti. Velitelství a štáby kontrolují přímo na
místě připravenost vojsk;
c) v pásmech armád, zejména na orelském směru, byl zesílen
vojskový průzkum a palba na nepřítele. Ve svazcích prvního sledu
se prakticky ověřuje spolehlivost palebné součinnosti. Jednotky
druhých sledů a záloh provádějí dodatečnou rekognoskaci směrů
pravděpodobných operací a upřesňují součinnost s jednotkami
prvního bojového sledu. Doplňují se zásoby střeliva v palebných
postaveních. V hloubce obranných pásem jsou kladena minová
pole. Bylo ověřeno technické spojení – funguje nepřetržitě.
3. 16. letecká armáda aktivizovala letecký průzkum a bedlivě
sleduje nepřítele v prostoru Glazunovka-Orel-Kromy-Komariki.
Letecké svazky a jednotky pozemní armády byly uvedeny do
bojové pohotovosti, aby odrazily údery nepřátelského letectva a
zmařily pravděpodobné útočné akce nepřítele.
4. Ke zmaření eventuálního útoku nepřítele na orelsko-kurském
směru je přichystána protipříprava, které se účastní veškeré
dělostřelectvo 13. armády a letectvo 16. letecké armády.
Rokossovskij, Tělegin, Malinin.
Č. 00219.“

Zhruba stejná hlášení přicházela i od dalších frontů.

402
 Poněkud jinak se na situaci díval armádní generál Vatutin.
Neodmítal obranná opatření, ale navrhoval Stalinovi, aby byl
bělgorodsko-char-kovskému uskupení nepřítele zasazen
preventivní úder. V tom ho plně podporoval člen vojenské rady N.
S. Chruščov.
Náčelník generálního štábu Vasilevskij, Antonov a další
pracovníci generálního štábu nesouhlasili s takovým návrhem
vojenské rady Voroněžského frontu. Plně jsem souhlasil s názorem
generálního štábu a v tomto smyslu jsem podal hlášení Stalinovi.
Avšak vrchní velitel sám stále ještě váhal – máme nechat
narazit nepřítele na obranu našich vojsk, nebo ho předejít v úderu?
Stalin se obával, že by sovětská obrana mohla úder německých
vojsk nevydržet, jak se v letech 1941 a 1942 nejednou stalo.
Zároveň nebyl přesvědčen, že sovětská vojska jsou s to svými
útočnými operacemi rozdrtit nepřítele.
Po několikerém projednávání se Stalin zhruba v polovině
května nakonec pevně rozhodl přivítat útok Němců palbou ze
všech prostředků hluboko členěné obrany, mocnými údery letectva
a protiúdery operačních a strategických záloh. Potom, když nepřítel
bude vyčerpán a vykrvácí, dorazit ho mocným protiútokem na
bělgorodsko-charkovském a orelském směru a pak podniknout na
všech nejdůležitějších směrech útočné operace do značné hloubky.
Po porážce Němců v kurském oblouku předpokládal hlavní stan
osvobození Donbasu a celé levobřežní Ukrajiny, likvidaci
nepřátelského předmostí na Tamaňském poloostrově, osvobození
východních oblastí Běloruska a vytvoření podmínek pro úplné
vyhnání nepřítele ze sovětského území.
Rozdrcení hlavních nepřátelských sil plánoval hlavní stan takto:
Jakmile bude zjištěno definitivní soustředění hlavních
nepřátelských uskupení ve výchozích prostorech k útoku, spustit na
ně nenadále mohutnou palbu ze všech druhů děl a minometů a
současně zasadit úder veškerým letectvem. V náporu letectva bylo
rozhodnuto pokračovat po celou dobu obranné bitvy a povolat k
tomuto účelu letectvo sousedních frontů a dálkové letectvo
vrchního velení.
Při přechodu nepřítele do útoku měla vojska Voroněžského a
Středního frontu houževnatě hájit každé postavení a každou čáru
palbou, proti-ztečemi a protiúdery z hloubky. K tomuto účelu měly
být včas přisunuty z operační hloubky k ohroženým úsekům zálohy
včetně tankových sborů a armád. Po vyčerpání a zastavení nepřítele
měly síly Voroněžského, Středního, Stepního, Brjanského, levého
křídla Západního a pravého křídla Jihozápadního frontu přejít
okamžitě do protiútoku.
V souladu se schváleným rozhodnutím stanovila směrnice
hlavního stanu vojskům tyto úkoly:
Střední front bude bránit severní část kurského výběžku, aby v
průběhu obranné operace vyčerpal nepřítele, přešel pak do
protiútoku a v součinnosti s Brjanským a Západním frontem
rozdrtil uskupení německých vojsk v prostoru Orla.
Také Voroněžský front, který bránil jižní část kurského
výběžku, měl vyčerpat nepřítele a pak v součinnosti se Stepním
frontem a pravým křídlem Jihozápadního frontu přejít do
protiútoku a v prostoru Bělgorodu a Charkova dokončit porážku
nepřítele. Hlavní úsilí měl Voroněžský front soustředit na svém
levém křídle na úseku 6. a 7. gardové armády.
Stepní front, rozmístěný za Středním a Voroněžským frontem
na čáře Izmalkovo-Livny-řeka Kšeň-Bělyj Koloděz, dostal za úkol
připravit obranu na této čáře, zajistit paralyzování eventuálních
nepřátelských průlomů z prostoru Středního a Voroněžského frontu
a také být připraven přejít do útoku.
Vojska Brjanského a levého křídla Západního frontu měla
pomáhat Střednímu frontu při odražení nepřátelského útoku a také
být připravena přejít na orelském směru do útoku.
Ústřednímu štábu partyzánského hnutí bylo uloženo
organizovat v týlu nepřítele na všech jeho nejdůležitějších spojích
v Orelské, Brjanské,
Charkovské a dalších oblastech hromadné záškodnické akce,
jakož i shromažďovat a posílat hlavnímu stanu nejzávažnější
zprávy o nepříteli.
Aby nepřítel byl upoután a nemohl svými zálohami
manévrovat, byly na mnoha směrech na jihu a na severozápadním
směru plánovány dílčí útočné operace.
K nadcházející bitvě v prostoru Kurska se sovětská vojska
připravovala v květnu a červnu. Já osobně jsem oba tyto měsíce
prožil u vojsk Voroněžského a Středního frontu, kde jsem studoval
situaci a sledoval průběh příprav našich vojsk k příštím operacím.
Zde je jedno z typických hlášení, která jsem tehdy posílal
hlavnímu stanu vrchního velení:

„22. 5. 1943 4.48

Soudruhu Ivanovovi1
Hlásím situaci z 21. 5. 1943 na úseku Středního frontu.
1. Dne 21. 5. bylo všemi druhy průzkumu zjištěno: na první
čáře obrany má nepřítel na úseku Středního frontu 15 pěších divizí;
na druhé čáře a v záloze 13 divizí, z toho 3 tankové.
Kromě toho máme zprávy o soustřeďování 2. tankové divize a
36. motorizované divize na jih od Orla. Zprávy o těchto dvou
divizích bude třeba ověřit.
4. tanková divize nepřítele, která byla dříve západně od Sevska,
byla přemístěna někam jinam. Kromě toho jsou v prostoru
Brjanska a Kara-čeva tři divize, z toho dvě tankové.
. To znamená, že podle stavu z 21. 5. může nepřítel operovat
proti Střednímu frontu třiceti třemi divizemi, z toho je šest divizí
tankových.
Frontovým instrumentálním a vizuálním průzkumem bylo
objeveno 800 děl, ponejvíce ráže 105 a 150 milimetrů.
Hlavní část dělostřelectva má nepřítel soustředěnu proti 13.
armádě, levému křídlu 48. armády a pravému křídlu 70. armády, tj.
na úseku Trosno-Pervoje Pozdějevo. Za tímto hlavním
dělostřeleckým uskupením je na čáře Zmijevka-Krasnaja rošča
rozmístěno kolem 600-700 tanků. Přitom hlavní část je soustředěna
východně od Oky.
V prostoru Orla, Brjanska a Smolenska soustředil nepřítel 600-
650 letounů. Hlavní letecké uskupení má nepřítel v prostoru Orla.
V posledních dnech se nepřítel jak na zemi, tak ve vzduchu
chová pasivně a omezuje se pouze na slabý letecký průzkum a
ojedinělé palebné přepady.

1 Krycí jméno J. V. Stalina. – Pozn. red.

Na předním okraji a v hloubce taktické obrany se nepřítel
zakopává. Zvlášť intenzívně buduje svá obranná postavení před 13.
armádou na úseku Krasnaja Slobodka-Seňkovo, kde měl za řekou
Neruč už i druhou čáru obrany. Podle výsledků pozorování buduje

404
nepřítel na tomto směru třetí čáru obrany 3-4 kilometry severně od
Neruče.
Zajatci vypovídají, že německé velení ví o našem uskupení
jižně od Orla a o našem připravovaném útoku a že německé
jednotky jsou na to upozorněny. Zajatí letci vypovídají, že
německé velení prý samo připravuje útok a že k tomuto účelu
stahuje letectvo.
Já osobně jsem byl na předním okraji 13. armády, prohlížel
jsem z různých míst obranu nepřítele, sledoval jeho činnost,
rozmlouval s veliteli divizí 70. a 13. armády, s veliteli Galaninem,
Puchovém a Romaněnkem a dospěl jsem k závěru, že na předním
okraji k útoku nepřítel bezprostředně připraven není.
Možná že se mýlím; možná že nepřítel své přípravy k útoku
velmi dovedně maskuje, avšak vezmu-li v úvahu, jak jsou
rozmístěny jeho tankové útvary, že jeho pěší svazky nejsou
dostatečně kompaktní, že zde nemá žádná uskupení těžkého
dělostřelectva a také jeho zálohy jsou rozptýleny, docházím k
závěru, že nepřítel do konce května přejít do útoku nemůže.
2. Obrana 13. a 70. armády je zorganizována správně a je
hluboko členěna. Obrana 48. armády je zorganizována chabě a má
velmi málo děl, takže udeří-li nepřítel na Romaněnkovu armádu a
rozhodne se obejít Maloarchangelsk z východu, aby obešel
Kostinovo1 hlavní uskupení, nedokáže Romaněnko jeho úder
zadržet. Přitom zálohy frontu jsou rozmístěny hlavně za Puchovém
a Galaninem, takže by přijít Romaněn-kovi včas na pomoc
nemohly.
Myslím, že by Romaněnko měl dostat ze zálohy hlavního stanu
posilu: dvě střelecké divize, tři tankové pluky T 34, dva
protitankové dělostřelecké pluky a dva minometné nebo
dělostřelecké pluky ze zálohy vrchního velení. Jestliže Romaněnko
tuto posilu dostane, bude moci vybudovat dobrou obranu a v
případě potřeby může s celým kompaktním uskupením přejít do
útoku.
Puchovovi a Galaninovi a také dalším armádám frontu chybějí
v obraně protitankové dělostřelecké pluky. Front má k dnešnímu
dni pouze čtyři takové pluky, z nichž dva bez tažných prostředků
jsou v týlu frontu.
Protože praporům a plukům chybí velké množství 45
milimetrových děl, je protitanková obrana v prvních sledech a na
předním okraji zorganizována slabě.

1 Krycí jméno K. K. Rokossovského. – Pozn. red.

Myslím, že Kostin by měl co nejrychleji dostat čtyři
protitankové dělostřelecké pluky (s Romaněnkem šest) a tři pluky
samohybných děl ráže 152 milimetrů.
3. Kostinovy přípravy k útoku nejsou dokončeny. Když jsme
přímo na
místě projednali tuto otázku s Kostinem a Puchovém, došli jsme k
závěru,
že bude nutné posunout úsek průlomu o 2-3 kilometry na západ od
úseku, který stanovil Kostin, tj. až po Archangelskoje včetně, a
pustit
v prvním sledu jeden zesílený sbor s tankovým sborem západně od
železnice.
Provést plánovaný průlom s dělostřeleckým uskupením nebude
Kostin moci, protože nepřítel značně zvětšil síly a vybudoval na
tomto směru hluboko členěnou obranu.
 Aby se průlom najisto podařil, bude muset Kostin přesunout
ještě jeden dělostřelecký sbor.
Střeliva má front jako celek půldruhého palebného průměru.
Uložte, prosím, Jakovlevovi, aby do dvou týdnů dodal frontu tři
palebné průměry pro hlavní ráže.
4. Puchov má nyní dvanáct divizí, z toho šest divizí je spojeno
ve dva
sbory a šesti divizím velí Puchov sám. V zájmu věci prosím, abyste
na-
řídil dát rychle dohromady a poslat Puchovovi dvě sborová
velitelství,
jedno sborové velitelství zformovat a poslat Galaninovi, který má
nyní kro-
mě střeleckého sboru pět samostatných divizí.
Prosím o vaše rozhodnutí.
Jurjev1.
Č. 2069.“

Stejným způsobem se zkoumala situace i ve vojscích

Voroněžského frontu a o tom jsem ihned podal zprávu hlavnímu
stanu. Také velitelství frontů a jejich štáby, jež sledovaly každý
krok nepřítele a zhodnocovaly situaci, podávaly okamžitě hlášení
generálnímu štábu a hlavnímu stanu.
Musím říci, že neúnavná práce štábů vojsk, frontů a generálního
štábu, kterou jsem sledoval, sehrála velmi významnou úlohu v
letních bojích. Štábní pracovníci celé dny a noci pečlivě
shromaždovali a analyzovali informace o nepřátelských vojscích, o
jejich možnostech a úmyslech. Zobecněné údaje byly předkládány
velení k rozhodnutí.
Aby mohly vypracovat plán operace vojsk v kurském výběžku,
musely hlavní stan a generální štáb zorganizovat důkladný
průzkum, který by jim přinesl informace o rozmístění
nepřátelských vojsk, o přeskupování

1 Krycí jméno G. K. Žukova. – Pozn. red.

tankových a dělostřeleckých svazků, o bombardovacím a
stíhacím letectvu a zejména zprávy o záměrech velení
nepřátelských vojsk.
Kdo zná rozsah příprav k operaci a jejich metody, ten dovede
ocenit celou složitost a mnohotvárnost práce štábů a velení, spojené
s přípravou kurské bitvy.
Generální štáb musel při zpracovávání získaných informací
podrobit každou zprávu důkladnému rozboru a vyvodit z celého
toho množství zpráv, mezi nimiž mohly být i zprávy klamné a
mylné, příslušné závěry. Takovou mnohotvárnou práci totiž konají,
jak je známo, tisíce lidí v orgánech agenturního a vojskového
průzkumu, partyzáni a lidé sympatizující s naším bojem.
V průběhu příprav k operacím praktikoval nepřítel celý systém
zvláštních opatření, aby zamaskoval své záměry: fingovaná
přeskupování a jiné klamné akce. V tom se musely vyšší štáby
umět vyznat a oddělit skutečné od falešného.
Taková práce může být organizována ve velkém měřítku vždy
jen na základě centrálně vydávaných pokynů, spojením veškerého
úsilí, a ne podle jednotlivých nápadů nebo dohadů.
Ovšem i při takovém systému jsou určité chyby možné.
Tak například hlavní stan a generální štáb byly přesvědčeny, že
nejsil-nější uskupení vytvoří nepřítel v prostoru Orla, aby odtud

406
mohl operovat proti Střednímu frontu. Ve skutečnosti se však
ukázalo, že silnější bylo uskupení proti Voroněžskému frontu, kde
operovalo devět tankových divizí (1500 tanků), zatímco proti
Střednímu frontu operovalo šest tankových divizí (1200 tanků).
Tím lze do značné míry vysvětlit, že se Střední front vypořádal s
odražením nepřátelského útoku snadněji než Voroněžský front.
Jak byly rozmístěny hlavní skupiny vojsk na počátku bitvy?
Nejnebezpečnější úseky obrany v prostoru Bělgorodu zaujímala
6. gardová armáda pod velením generála I. M. Čisťakova a 7.
gardová armáda pod velením generála M. S. Šumilova. Hned za 6.
armádou v druhém sledu obrany na obojaňském směru byla
rozmístěna 1. tanková armáda. Za stykem 6. a 7. armády byla
rozmístěna 69. armáda, která kryla směr na Koroču a Prochorovku.
Zálohy frontu – 35. střelecký sbor a 2. tankový sbor – byly
rozmístěny v prostoru Koroči a 5. tankový sbor jižně od Obojaně.
1. tanková armáda připravila pro všechny útvary obranné čáry a
odolné ženijní objekty, aby v případě potřeby přivítala nepřátelská
vojska palbou z tanků a ze všech ostatních druhů zbraní.
Za tvůrčí spolupráce vojsk byl co nejpečlivěji zorganizován
systém palebné součinnosti se sousedními vojsky jak podél fronty,
tak i do hloubky, jakož i součinnost s letectvem.
Na nejnebezpečnějším úseku Středního frontu v prostoru města
Ponyri se bránila 13. armáda pod velením generála Puchová. Za
stykem 13. a Ga-laninovy 70. armády byla v operační hloubce
rozmístěna 2. tanková armáda pod velením generála A. G. Rodina.
V záloze frontu byl 9. a 19. tankový sbor a několik
protitankových dělostřeleckých útvarů. Ze vzduchu podporovala
vojska frontu 16. letecká armáda pod velením generála S. I.
Ruděnka.
Chtěl bych se zmínit i o našich zálohách. Při přípravě kurské
operace se hlavní stan usilovně snažil, aby měl k dispozici velké
zálohy.
Na čáře Livny-Staryj Oskol byla soustředěna vojska Stepního
frontu, jež měla čelit nahodilostem a sloužit jako mocné frontové
uskupení k přechodu do generální protiofenzívy. Stepní front se
skládal z 5. gardové vševojskové armády generála A. S. Žadova, z
27., 53. a 47. vševojskové armády, z 5. gardové tankové armády, 1.
gardového mechanizovaného sboru, 4. gardového tankového a 10.
tankového sboru, 3., 5. a 7. jezdeckého sboru. Ze vzduchu
podporovala Stepní front 5. letecká armáda. Velitelem frontu byl
generálplukovník I. S. Konev, členem vojenské rady
generálporučík I. Z. Susajkov a náčelníkem štábu frontu
generálporučík M. V. Zacharov.
Stepnímu frontu byla přisuzována velmi významná úloha. Měl
zabránit útočícímu nepříteli v hlubokém průlomu a při přechodu
sovětských vojsk do protiútoku bylo jeho úkolem znásobit sílu
jejich úderu z hloubky. Protože vojska frontu byla od nepřítele
značně vzdálena, mohla volně manévrovat.
Svým konečným posláním se Stepní front podstatně lišil od
Záložního frontu, který operoval na podzim 1941 na přístupech k
Moskvě. Stepní front byl ve své podstatě druhým operačním
sledem, jehož hlavní síly byly rozmístěny na týlových čarách
Západního frontu.
V posledních červnových dnech se situace definitivně vyjasnila,
takže nám začalo být zřejmé, že právě zde, v prostoru Kurska, a na
žádném jiném místě přejde nepřítel v nejbližších dnech do útoku.
 Dne 30. června mi telefonoval Stalin. Nařídil, abych zůstal na
orelském směru a koordinoval tam operace Středního, Brjanského
a Západního frontu.
„Na úsek Voroněžského frontu posíláme Vasilevského,“ řekl
vrchní velitel.
Ty dny, kdy jsem byl u vojsk Středního frontu, jsem spolu s K.
K. Ro-kossovským pracoval ve 13. armádě, v 2. tankové armádě a
v záložních sborech. Na úseku 13. armády, kde se očekával hlavní
úder nepřítele, bylo nahromaděno neobyčejně mnoho děl. V
prostoru města Ponyri byl soustředěn 4. dělostřelecký sbor zálohy
vrchního velení, který měl 700 děl a minometů. Zde byly
rozmístěny také všechny hlavní síly frontových dělostřeleckých
útvarů a zálohy vrchního velení. Na jeden kilometr fronty tu
připadalo 92 děl a minometů.
Aby dokázala odrazit hromadný tankový úder, byla
protitanková obrana obou frontů budována do celé hloubky
postavení vojsk a maximálně vybavena dělostřelectvem, tanky,
minami a jinými ženijními prostředky.
Na úseku Středního frontu byla nejmohutnější protitanková
obrana připravena v pásmu 13. armády a na křídlech 48. a 70.
armády, jež se k ní přimykala. Protitanková dělostřelecká obrana v
pásmu 13. armády Středního frontu soustředila přes 30 hlavní na
kilometr fronty.
Na úseku Voroněžského frontu, v pásmu 6. a 7. gardové
armády, bylo na kilometru fronty soustředěno 15,6 děla a spolu s
prostředky v druhém sledu fronty to bylo až 30 děl na kilometru
fronty. Kromě toho byla protitanková obrana na tomto úseku
posílena dvěma tankovými pluky a jednou tankovou brigádou.
Na všech směrech, kde hrozilo nebezpečí tankového útoku, se
obrana skládala z protitankových opěrných bodů a prostorů. Kromě
použití dělostřelectva a tanků se široce praktikovalo kladení min,
hloubily se protitankové příkopy, zřizovaly se protitankové stěny a
používalo se dalších že-nijních zatarasovacích prostředků. Ve velké
míře se uplatnily pohyblivé zatarasovací oddíly a protitankové
zálohy.
Všechna tato protitanková opatření byla dostatečně účinná,
neboť se tu projevovaly obrovské zkušenosti získané v těžkých
bojích. Nepřátelským tankovým vojskům byla přichystána porážka,
která měla do značné míry přispět k úplnému rozdrcení nepřítele.
Z ukořistěných dokumentů a ze zpráv získaných průzkumem
bylo zjištěno, že proti Střednímu a Voroněžskému frontu operuje
letectvo skládající se z 1., 4. a 8. leteckého sboru o celkovém počtu
asi 2000 bojových letounů pod velením polního maršála
Richthofena.
Nepřátelské letectvo od března čím dál prudčeji bombardovalo
železniční uzly, hlavní železniční trati, města a nejdůležitější týlové
objekty a od června začalo stále častěji podnikat nálety na vojska a
naše týlová zařízení.
Vojska a celý kurský oblouk kryly 2., 5. a 16. letecká armáda a
dvě divize stíhacího letectva protiletecké obrany země. Vzhledem k
očekávanému útoku nepřítele byly fronty značně posíleny
prostředky protiletadlové obrany, jež umožnily frontům krýt velké
množství objektů dvou-tří-čtyř-, ba až pětivrstvovou palbou.
Protiletadlová dělostřelecká obrana byla spojena se stíhacím
letectvem a s veškerou hlásnou službou. Pečlivá a dobře
organizovaná protiletecká obrana frontů a celého kurského oblouku

408
 umožnila spolehlivě krýt vojska a způsobit nepřátelskému letectvu
velké ztráty.
Fronty byly ženijně vybaveny do hloubky více než 150
kilometrů a spolu se Stepním frontem dosahovala celková hloubka
250-300 kilometrů. Po ženijní stránce udělaly fronty neobyčejně
mnoho. Vojskům bylo umožněno zabezpečit se před palbou a
účinně zneškodňovat útočícího nepřítele.
Vskutku obrovitou práci vykonala týlová zařízení frontů, armád
a svazků. U nás se však bohužel málo píše o týlových vojscích, o
pracovnících týlové služby, kteří svou prací, svou tvůrčí iniciativou
pomáhali vojskům a velení všech stupňů bojovat proti nepříteli,
porážet ho a zakončit válku světodějnými vítězstvími.
Vůbec se dá říci, že bez dobře zorganizovaného a přesně
pracujícího týlu nelze úspěšně svádět moderní bitvy. Nemají-li
vojska v průběhu operace náležité materiálně technické
zabezpečení, nutně je stíhají neúspěchy.
„Bez nejdokonalejší organizace týlu, založené na přesných
matematických výpočtech, bez zajištění pravidelného zásobování
fronty vším, co potřebuje k vedení vojenských operací, bez
nejpřesnější evidence transportu, zajišťujícího zásobování týlu, bez
organizace evakuačních orgánů není myslitelné žádné alespoň
poněkud správné, rozumné vedení velkých válečných operací,“1
řekl M. V. Frunze.
Velitelem týlu Středního frontu byl generál N. A. Antipenko. V
době bitvy u Moskvy byl náčelníkem týlu 49. armády Západního
frontu. Již tehdy se osvědčil jako vynikající organizátor týlové
služby. V této souvislosti bych se rád zmínil, i když tím
předcházím událostem, i o náčelníku týlu 1. ukrajinského frontu
generálu N. P. Anisimovovi, na kterého se zvlášť dobře pamatuji z
proskurovsko-tarnopolsko-černovické operace, kde se skvěle
zhostil organizace frontového týlu, přestože cesty byly následkem
jarního tání naprosto nesjízdné.
Aby byly zajištěny operace frontů plánované hlavním stanem,
bylo nutné vykonat obrovskou práci spojenou s materiálně
technickým zabezpečením připravovaných operací, kterých se
účastnilo 1 330 000 mužů, přes 3600 tanků a samohybných děl, 20
000 děl a 3130 letounů (včetně dálkových).
Týlová zařízení frontů se i přes těžké povětrnostní podmínky,
přes velké dopravní potíže a pokusy nepřítele zmařit leteckými
útoky přísun všeho potřebného pro připravované operace skvěle
zhostila svého úkolu. Plně zabezpečila nejen obranné období bitvy,
ale i rychlý přechod do protiútoku.
1 M. V. Frunze, Vybraná díla, Praha 1953, str. 253.
Těžko mohu říci, který front měl lépe připravený týl, ale
vzhledem k tomu, že Střední front měl na materiální zabezpečení
přechodu do protiútoku méně času, myslím, že zde týl jak před
zahájením operace, tak i v jejím průběhu pracoval nejoperativněji.
Nemalou úlohu zde ovšem hrála pohyblivost frontů v průběhu
operací.
Musím říci, že vojenské rady frontů věnovaly týlu velkou
pozornost, což do značné míry vysvětluje, že vojska byla před
začátkem bitvy po stránce materiálně technické dobře zabezpečena.
Velkou pomoc týlovým zařízením i přímo vojskům poskytovalo
místní obyvatelstvo v kurském oblouku. Průmyslové podniky v
oblastech poblíž fronty opravovaly tanky, letouny, auta, děla a
jinou vojenskou techniku. Šilo se zde velké množství vojenských
stejnokrojů a prádla pro nemocnice. Byla vykonána obrovská práce
spojená s budováním obranných čar, se stavbou a opravou cest.
Dá se říci, že se zde fronta a týl opravdu spojily v jeden celek.
Každý dělal, co bylo v jeho silách, pro vítězství nad nepřítelem. V
tom se výrazně projevovala jednota cíle sovětského lidu a
ozbrojených sil v boji za socialistickou vlast.
Generálové Vatutin a Rokossovskij věnovali osobně značnou
pozornost týlu a tak i tomu můžeme do značné míry vděčit za
dobré materiálně technické zabezpečení vojsk na počátku bitvy.
O těchto dnech naplněných usilovnou prací hovoří výstižně
maršál Sovětského svazu A. M. Vasilevskij ve svém článku
„Historická bitva“, uveřejněném 4. července 1968 v „Pravdě“ k 25.
výročí porážky fašistických vojsk u Kurska.
„Těžko lze vypočítat všechna ta rozsáhlá opatření, jež učinil
Státní výbor obrany, hlavní stan a generální štáb v rámci příprav k
rozhodující bitvě v kurském oblouku,“ píše Vasilevskij. „Byla to
obrovská, vskutku gigantická práce.
K takovým opatřením patřilo vybudování vícepásmové obrany
na kurském směru do celkové hloubky 250 – 300 kilometrů,
vysunutí mohutné strategické zálohy hlavního stanu – Stepního
frontu – do prostoru východně od Kurska, za celou dobu války
největší soustředění materiálních prostředků a vojsk do prostoru
Kurska, organizace zvláštních leteckých operací k narušování
nepřátelských komunikací a k dobytí nadvlády ve vzduchu, oživení
činnosti partyzánů, kteří měli organizovat hromadné záškodnické
akce v nepřátelském týlu a získávat průzkumem velmi důležité
zprávy, jakož i celý komplex opatření k politickému zajištění
připravovaných operací Sovětské armády.“
Ve všech pozemních vojscích i v letectvu se tedy v květnu a
červnu konala intenzívní bojová příprava, každý voják a velitel se
chystal ke střetnutí s nepřítelem. A k tomuto střetnutí brzy došlo.
Hlavnímu stanu a frontům se všemi druhy průzkumu podařilo
zjistit přesnou dobu přechodu nepřítele do útoku. Dne 2. července
upozornil hlavní stan velitele frontů, že nepřítel může přejít do
útoku v době od 3. do 6. července.
Nyní bylo naším nejbližším úkolem provést mohutnou
dělostřeleckou a leteckou protipřípravu.
Dne 4. července večer jsem byl ve štábu Rokossovského. Z
telefonické rozmluvy s Vasilevským, který byl ve Vatutinově
štábu, jsem se dověděl o výsledcích boje s předsunutými
nepřátelskými oddíly v prostoru Bělgorodu. Ukázalo se, že se
údaje, jež byly toho dne získány od zajatého příslušníka 168. pěší
divize, o přechodu nepřítele do útoku 5. července za svítání
potvrzují a že Voroněžský front provede podle plánu hlavního
stanu dělostřeleckou a leteckou protipřípravu.
Předal jsem tyto zprávy okamžitě Rokossovskému a
Malininovi.
Po druhé hodině po půlnoci telefonoval Rokossovskému velitel
13. armády generál Puchov a podle výpovědi zajatého ženisty 6.
pěší divize hlásil, že německá vojska jsou připravena k přechodu
do útoku. Orientačně udal 5. červenec třetí hodinu po půlnoci.
Rokossovskij se obrátil na mne:
„Co budeme dělat? Pošleme hlavnímu stanu hlášení, nebo dáme
rozkaz k zahájení protipřípravy?“
„Neztrácejme čas, Konstantine Konstantinoviči. Vydej rozkaz,
jak to stanoví plán frontu a hlavního stanu, a já okamžitě zavolám

410
našemu nej-vyššímu a ohlásím mu, jaké zprávy jsme dostali a jaké
jsme udělali rozhodnutí.“
Spojení jsem dostal okamžitě. Stalin byl v hlavním stanu a
právě skončil svůj rozhovor s Vasilevským. Sdělil jsem mu, jaké
jsme dostali zprávy a že jsme se rozhodli provést protipřípravu.
Stalin toto rozhodnutí schválil a nařídil, abych ho častěji
informoval.
„Budu v hlavním stanu čekat, jak se události vyvinou,“ řekl.
Pocítil jsem, že Stalin žije v napětí. Ostatně jsme byli všichni,
přestože se nám podařilo vybudovat hluboko členěnou obranu a
měli jsme nyní v rukou mohutné prostředky, jimiž jsme mohli
zasadit německému vojsku úder, velmi rozčileni a nanejvýš
vzrušeni. Byla hluboká noc, ale na spánek nebylo ani pomyšlení.
Rokossovskij a já jsme jako vždy v takových případech byli u
náčelníka štábu frontu Malinina. Znal jsem ho od bitvy u Moskvy,
kde pracoval jako náčelník štábu 16. armády. Byl to všestranně
vyškolený velitel, štábní pracovník vysoké úrovně, který se svým
sehraným kolektivem skvěle plnil povinnosti štábu. Vydatným
pomocníkem mu byl náčelník operačního oddělení generál LI.
Bojkov. Tento skromný, pracovitý, iniciativní člověk byl
náčelníkovi štábu frontu ve všem pravou rukou. A tak tomu bylo i
nyní – kolem drnčely telefony, ozývaly se netrpělivé dotazy a
žádosti, a on byl jako vždy klidný.
Byl zde také náčelník štábu frontového dělostřelectva
plukovník G. S. Nadysev, který každou chvíli odcházel, aby
pohovořil s veliteli dělostřeleckých svazků zálohy vrchního velení
a s velitelem frontového dělostřelectva generálem V. I.
Kazakovem, který byl tehdy ve 4. dělostřeleckém sboru.
Musím říci, že štáby dělostřelectva a všichni velitelé
dělostřelectva frontů, armád a svazků vypracovali velmi dobrou
organizaci dělostřelecké obrany a protipřípravy.
Ve 2.20 hod. jsem vydal rozkaz k zahájení protipřípravy.
Všechno se kolem zvířilo, zatočilo a ozval se strašlivý hřmot – to v
kurském oblouku začala jedna z největších bitev. V této pekelné
„symfonii“ zvuků se údery těžkého dělostřelectva, výbuchy
leteckých pum, reaktivních střel M 31, „kaťuší“ a nepřetržitý hukot
leteckých motorů slily v jeden celek.
Nepřátelská vojska nebyla od našeho štábu vzdálena vzdušnou
čarou více než 20 kilometrů. Slyšeli jsme a cítili mohutnou palbu a
v mysli nám bezděčně vytanul strašlivý obraz na výchozím
nástupišti nepřítele, který se nenadále octl ve smršti naší
protipřípravy. Nepřátelští vojáci a důstojníci, které tato palba
zastihla nepřipravené, se jistě zabořili nosem do země a vrhli do
první jámy, příkopu či zákopu, který se jim namanul, do jakéhokoli
úkrytu, jen aby se schovali před strašlivou silou explodujících pum,
granátů a min…
Ve 2.30 hod., kdy protipříprava již byla v plném proudu,
zavolal Stalin.
„Tak co? Už jste začali?“
„Ano, začali.“
„A co dělá nepřítel?“
Podal jsem hlášení, že se nepřítel pokoušel odpovídat na naši
protipřípravu jednotlivými bateriemi, ale záhy se odmlčel. „Dobře,
ještě vás zavolám.“
Tehdy bylo těžké okamžitě zjistit a zhodnotit výsledky
protipřípravy, avšak nedostatečně zorganizovaný útok, který
nepřítel zahájil v 5.30 hod., ale ne všude naráz, svědčil o těžkých
ztrátách, jež mu způsobila naše protipříprava.
Zajatci, kterých jsme se v průběhu bitvy zmocnili, říkali, že náš
úder byl pro ně zcela nečekaný. Podle jejich výpovědi utrpělo silně
dělo-střelectvo a téměř všude bylo narušeno spojení, systém
pozorování a řízení.
Je pravda, že na začátku nepřátelských operací nebyl náš plán
protipřípravy ještě v podrobnostech plně dokončen. Nebyla ještě
přesně zjištěna místa soustředění ve výchozím postavení a
konkrétní rozmístění cílů v noci ze 4. na 5. července. Ačkoli při
těch průzkumných prostředcích, které jsme tehdy měli k dispozici,
nebylo snadné přesně zjistit polohu cílů, přece jenom bylo možné
udělat mnohem více, než vojska a velení udělaly.
A tak se stalo, že jsme při protipřípravě museli v mnoha
případech zaměřovat palbu nikoli na konkrétní cíle, nýbrž na celou
plochu. To umožnilo nepříteli vyhnout se hromadným obětem a
přejít za dvě až za dvě a půl hodiny do útoku a již první den,
přestože palba naší obrany byla neobyčejně hustá, postoupit o 3-6
kilometrů. To se při lepší organizaci protipřípravy, při ještě
účinnějším zasažení nepřítele nemuselo stát.
Nesmí se zapomínat ani na to, že se protipříprava konala v noci,
že podíl letectva na protiúderech byl nepatrný a řekněme rovnou
málo účinný; údery na nepřátelská letiště za svítání se částečně
minuly svého cíle, protože německé letectvo v té době již
zajišťovalo součinnost s pozemními vojsky.
Mnohem účinněji zasahovalo letectvo taktické bojové sestavy a
kolony nepřítele, jež se v průběhu bitvy přeskupovaly.
Není sporu o tom, že dělostřelecká protipříprava způsobila
nepříteli těžké ztráty a dezorganizovala řízení útočících vojsk, ale
přece jenom jsme od ní očekávali víc.
Z vlastního pozorování průběhu bitvy a z výslechu zajatců jsem
dospěl k závěru, že jak Střední, tak i Voroněžský front začaly bitvu
příliš brzy: němečtí vojáci ještě spali v zákopech, pohotovostních
úkrytech a stržích a tankové jednotky byly schovány ve
vyčkávacích prostorech. Bylo by bývalo lepší zahájit protipřípravu
trochu později, zhruba 30-60 minut před plánovaným útokem
nepřítele.
Ráno 5. července mezi půl pátou a pátou hodinou se objevilo
nepřátelské letectvo. Zároveň byla zahájena na obranu Středního
frontu dělostřelecká palba, zvlášť silná proti vojskům 13. armády.
Po půlhodině zahájila německá vojska útok.
Nepřítel vrhl do útoku v prvním útočném sledu tři tankové a pět
pěších divizí. Úder byl zasazen vojskům 13. armády a křídlům 48.
a 70. armády, jež se k ní přimykala. Útok narazil na mohutnou
palbu celé naší obrany a byl se ztrátami pro fašistická vojska
odražen.
Nepřítel podnikl 5. července v průběhu dne pět zuřivých ztečí,
aby prolomil obranu sovětských vojsk, ale žádných významnějších
výsledků se mu nepodařilo dosáhnout. Vojska se téměř na všech
úsecích fronty držela pevně ve svých postaveních, takže se zdálo,
že prozatím neexistuje síla, která by je donutila hnout se z místa.
Teprve na sklonku dne se nepřátelské jednotky v prostoru
Olchovatky a ještě na některých dalších místech vklínily do naší
obrany 3-6 kilometrů hluboko.
Zvlášť statečně se bili vojáci 13. armády, mezi nimi 81. divize
generála A. B. Barinova, 15. divize plukovníka V. N. Džandžgavy,
307. divize generála M. A. Jenšina a 3. protitanková dělostřelecká

412
brigáda plukovníka V. N. Rukosujeva. Silný úder byl zasazen
baterii kapitána G. I. Igiševa, která za jeden den zničila 19
nepřátelských tanků. Všichni vojáci hrdinsky padli v boji, ale
nepřítele nepustili.
Výtečně se bila 70. armáda generála Galanina, kterou tvořili
pohraničníci z Dálného východu, Zabajkalska a Střední Asie.
Večer bylo rozhodnuto zasadit od příštího dne rána, tj. od 6.
července, do boje 2. tankovou armádu a záložní 19. tankový sbor,
které měly v těsné součinnosti s vojsky 13. armády zasadit nepříteli
protiúder, zahnat ho do výchozího postavení a obnovit tak na úseku
13. armády celý systém obrany.
Zvláštní bojovou udatnost projevily jednotky 17. gardového
střeleckého sboru. 203. střelecký pluk pod velením majora V. O.
Konovalenka odrazil 6. července asi šestnáct ztečí nepřítele a
způsobil mu těžké ztráty.
Ale i přes dobře organizovanou obranu, nesmírnou statečnost a
hromadné hrdinství sovětských vojsk mohla nepřátelská vojska 5. a
6. července za velkých ztrát postoupit na jednotlivých úsecích až o
10 kilometrů. Německé letectvo i přes obrovské ztráty řádilo po
oba dny, avšak prolomit taktickou obranu se nepříteli přece jen
nepodařilo.
Hitlerovci přeskupili své úderné tankové jednotky a zahájili 7.
července ráno prudký útok na Ponyri. Zde zaujímala obranu 307.
střelecká divize pod velením generálmajora Jenšina, posílená 5.
dělostřeleckou divizí, 13. protitankovou dělostřeleckou brigádou,
11. a 22. minometnou brigádou.
V prostoru Ponyrů probíhala nepřetržitě celý den urputná
pozemní a letecká bitva. Nepřítel vrhal do boje další a další
tankové jednotky, ale ani zde se mu nepodařilo prolomit obranu.
Dne 8. července zesílily útoky ve směru na Olchovatku. Zde
nepřítel znovu narazil na hrdinství sovětských vojáků. Zvlášť se
vyznamenali dělo-střelci 3. protitankové dělostřelecké brigády
plukovníka Rukosujeva, která sváděla nerovný boj se 300
nepřátelskými tanky.
Ani další pokusy prolomit obranu sovětských vojsk nepřinesly
nepříteli pozitivní výsledky.
A tak až do 10. července nedokázala německá vojska postoupit
kupředu a navíc ztratila značnou část tanků, na které Hitler
spoléhal nejvíce.
Dne 9. července k ránu, kdy ještě byly tyto boje v proudu,
zavolal na velitelské stanoviště Středního frontu Stalin. Když se
seznámil se situací, řekl:
„Nebylo by načase zasadit do boje Brjanský front a levé křídlo
Západního frontu, jak to bylo plánováno?“
„Zde, na úseku Středního frontu, není nepřítel již tak silný, aby
prolomil obranu našich vojsk. Abychom mu nedopřáli čas
zorganizovat obranu, k níž bude muset přejít, bude nutné okamžitě
poslat do útoku celý Brjanský front a levé křídlo Západního frontu,
bez nichž by Střední front nedokázal úspěšně provést plánovaný
protiútok.“
„Souhlasím. Zajedte k Popovovi a zasadte do boje Brjanský
front… Kdy bude moci Brjanský front zahájit útok?“
„Dvanáctého.“
„Dobře.“
Na situaci na úsecích Voroněžského frontu jsem se Stalina
nevyptával, protože jsem udržoval přímé spojení s Vasilevským a s
generálním štábem a věděl jsem, že se tam stejně jako na úsecích
Středního frontu odehrává velmi urputná bitva.
Dovolím si stručně vylíčit události prvního dne kurské bitvy na
úseku Voroněžského frontu, jak jsem je poznal z hlášení velitelství
frontu hlavnímu stanu.
Dne 4. července v 16.10 hod. zahájily předsunuté oddíly
nepřítele útočné akce, které měly zřejmě průzkumný charakter.
Dne 5. července přešel nepřítel z prostoru Střelecky-Tamarovka-
Zybino-Trefilovka po dělostřeleckém přepadu a leteckém úderu do
útoku s nejméně 450 tanky.
První útok byl odražen.
Odpoledne, když zasadil do boje těžké tanky „tygry“, vrhl se
nepřítel znovu do útoku. Tentokráte se mu podařilo zlomit odpor
52. gardové střelecké divize, které ted velel plukovník I. M.
Někrasov, a obsadit řadu obcí, mezi nimi Berjozov, Gremučij,
Býkovo, Kozmu-Děmjanovku a Vozně-senskij. Sousední 67.
gardová střelecká divize plukovníka A. I. Baksova, vystavená
silnému úderu, vyklidila Čerkasskoje a ustoupila ke Krásnému
Počinku.
Za jeden den boje byly fašistickým vojskům způsobeny
obrovské ztráty, ale i vojska frontu ztratila asi 60 tanků, 78 letounů
a značný počet vojáků. Z rozboru nepřátelských akcí bylo zřejmé,
že v prostoru Bělgorodu řídí
německá vojska iniciativnější a zkušenější generálové. Bylo
tomu opravdu tak. V čele uskupení stál polní maršál Manstein.
Jak se vyvíjely události na úseku Brjanského frontu?
Dne 9. července večer jsem se na Stalinův příkaz dostavil do
štábu frontu, kde jsem se setkal s velitelem M. M. Popovem,
členem vojenské rady L. Z. Mechlisem a náčelníkem štábu L. M.
Sandálovém. Ti všichni již dostali příkaz hlavního stanu, aby
vojska frontu přešla do útoku.
Musím se zmínit o mimořádných operačních schopnostech
náčelníka štábu generála Sandálová a o jeho umění přesně
naplánovat útočné akce a zorganizovat systém řízení vojsk. Znal
jsem Sandálová již od bitvy u Moskvy, kde působil jako náčelník
štábu 20. armády. Byl to jeden z našich nejschopnějších náčelníků
štábů, který se dokonale vyznal v operačních a strategických
otázkách.
Plánování útoku v armádách bylo předem promyšleno a
připraveno. V čele armád stáli výjimečně schopní a zkušení
generálové. Velitelem 3. armády byl generál A. V. Gorbatov, 61.
armádě velel generál P. A. Bě-lov a 63. armádě generál V. J.
Kolpakči. Velitelem 11. gardové armády Západního frontu, která
měla útočit současně s Brjanským frontem, byl generál I. Ch.
Bagramjan.
Ve všech těchto armádách Brjanského a Západního frontu jsem
působil a pokud možno poskytoval jejich velení pomoc svými
radami.
Zvláštní péči jsem musel věnovat armádě I. Ch. Bagramjana, se
kterým jsem už odedávna udržoval dobré pracovní a soudružské
vztahy. V té době byl u Bagramjana velitel Západního frontu
generál Sokolovsky a zástupce hlavního stanu generál N. N.
Voronov, který byl odborníkem na otázky dělostřelectva.
V diskusi o způsobu dělostřelecké palby, o němž podával
hlášení velitel dělostřelectva 11. gardové armády generál P. S.
Semjonov, se rodila myšlenka předvést nepříteli nějaký nový
způsob, který dosud nezná.

414
 Po dlouhých debatách jsme všichni rozhodli: útok nezačínat po
dělostřelecké přípravě, jako tomu bylo dosud, což umožňovalo
nepříteli odhadnout začátek přechodu našich vojsk do útoku, nýbrž
v průběhu dělostřelecké přípravy, v okamžiku, kdy její tempo a
mohutnost zesílí. Tato metoda se skvěle osvědčila.
Dne 12. července přešly Brjanský front a posílená 11. gardová
armáda Západního frontu do útoku a přestože nepřítel měl hluboko
členěnou, ženijně silně vybavenou obranu a kladl houževnatý
odpor, prolomily jeho linii a začaly postupovat kupředu ve
všeobecném směru na Orel.
Nepřítel podle očekávání propadl na orelském nástupišti panice,
začal svá vojska stahovat z uskupení operujícího proti Střednímu
frontu a vrhat je proti Brjanskému frontu a 11. gardové armádě
Západního frontu. Toho okamžitě využil Střední front a 15.
července přešel do protiútoku.
A tak se zde, v prostoru Orla, dlouho připravovaná hitlerovská
generální ofenzíva definitivně zhroutila. Německá vojska musela
okusit trpkost těžké porážky a pocítit sílu sovětských zbraní, jež dal
lid své armádě k rozdrcení silného, zkušeného a nenáviděného
nepřítele.
V prostoru Bělgorodu zasazoval nepřítel ještě mohutnější a
koncentrovanější údery.
Dne 6. července vzplanula na obojaňském směru velmi krvavá
bitva. Na obou stranách se boje najednou účastnily stovky letounů,
tanků a samohybných děl, avšak nepříteli se nepodařilo prolomit
ocelovou obranu sovětských vojsk. Tankisté, dělostřelci a jednotky,
jež ustoupily z předního okraje, odráželi statečně mnohonásobné
útoky nepřítele. Jenom toho dne ztratil zde nepřítel přes 200 tanků,
desetitisíce vojáků a asi 100 bojových letounů.
Když nepřítel povolal zálohy a přeskupil své síly, zasadil do
boje druhý den ráno nové silné tankové uskupení. Přitom podstatná
část tanků byla vržena proti 6. gardové armádě a 1. tankové armádě
ve směru Obojaň– Prochorovka a přes 200 tanků proti Šumilovově
7. gardové armádě ve směru na Koroču.
6. gardová a 1. tanková armáda dostaly v noci na 7. července
narychlo posilu z frontových záloh.
Od rána 7. července obnovil nepřítel prudké útoky. Ve vzduchu
ani na zemi neumlkala bitevní vřava, řev tanků a hukot motorů.
Vojska Voroněžského frontu, jež se bila za vydatné podpory
letectva, nedopustila, aby nepřítel prolomil druhé pásmo obrany,
ale leckde se německým vojskům přece jenom podařilo vrazit do
něho klín.
A tu velení frontu zasadilo na tento ohrožený úsek 2. a 5.
tankový sbor, jakož i několik střeleckých divizí a dělostřeleckých
útvarů, přemístěných z jiných směrů.
Za dva dny ztratil nepřítel dalších minimálně 200 tanků a
mnoho jiné techniky. Jeho pěší jednotky již měly sotva polovinu
svého původního početního stavu. Když 10. července nepřítel
přeskupil své hlavní síly na užší úsek, vrhl je znovu směrem na
Prochorovku, aby zde rozdrtil oslabená sovětská vojska. V průběhu
11. července těžká bitva na prochoro-veckém směru pokračovala.
Toho dne k večeru nastala na úseku Voroněžského frontu
nebezpečná krize.
Hlavní stan podle předem vypracovaného plánu vyslal ze své
zálohy do prostoru Prochorovky 5. gardovou vševojskovou a 5.
gardovou tankovou armádu a 12. července ráno je zasadil do boje.
5. gardová tanková armáda měla při zasazení do boje asi 800 tanků
T 34 a samohybných děl. Celkem měl nepřítel na obojaňském a
prochoroveckém směru přinejmenším stejně tolik tanků, ale
bojovnost jeho vojsk v předcházejících bojích s vojsky 6. gardové
armády, 1. tankové armády a 7. gardové armády již poklesla.
Dne 12. července probíhala na úseku Voroněžského frontu celý
den obrovská bitva tankistů, dělostřelců, pěšáků a letců, jež byla
zvlášť urputná na prochoroveckém směru.
Toho dne mi na velitelské stanoviště Brjanského frontu
telefonoval Stalin a nařídil mi, abych okamžitě odletěl do prostoru
Prochorovky a koordinoval tam operace Voroněžského a Stepního
frontu.
Druhý den jsem přijel na velitelské stanoviště Voroněžského
frontu, kde byl také velitel Stepního frontu generál Konev. Týž den
večer jsem se na velitelském stanovišti 69. armády sešel s
Vasilevským.
Když jsem se seznámil se situací, s bojovou činností nepřítele i
sovětských vojsk, plně jsem se ztotožnil s opatřeními a
rozhodnutími Vasilev-ského. Vrchní velitel mu nařídil, aby odjel k
vojskům Jihozápadního frontu a organizoval tam útočné operace,
které měly začít současně s přechodem Voroněžského a Stepního
frontu do protiútoku.
Aby byly pro protiútok frontů vytvořeny lepší podmínky,
rozhodli jsme se všichni s ještě větším důrazem pokračovat v
započatém protiúderu a ustupujícímu nepříteli v patách se zmocnit
postavení, jež zaujímal předtím v prostoru Bělgorodu. Potom měla
být ve velmi krátké době provedena příprava vojsk a oba fronty
měly přejít do rozhodného protiútoku.
V té době se na všech úsecích frontu odehrávaly urputné,
krvavé boje, hořely stovky tanků a samohybných děl. Nad bojištěm
se táhla mračna prachu a kouře. Byl to obrat v bitvě na
bělgorodském směru. Vykrvácená hitlerovská vojska, jež ztratila
víru ve vítězství, postupně přecházela do obrany. Dne 16. července
zastavil nepřítel definitivně útoky a začal stahovat svá týlová
zařízení k Bělgorodu. O den později byl zjištěn i ústup vojsk, avšak
jednotky, jež byly v dotyku se sovětskými vojsky, kladly
houževnatý odpor.
Dne 18. července jsem byl spolu s Vasilevským v útvarech
Krjučenki-novy, Žadovovy a Rotmistrovovy armády1.
Měli jsme možnost osobně sledovat urputné boje v prostoru
sovchozu Komsomolec a vesnice Ivanovskije vyselki, kde operoval
29. a 18. tankový

1 Generálporučík V. D. Krjučenkin – velitel 69. armády,

generálporučík A. S. Ža-dov – velitel 5. gardové armády a
generálporučík P. A. Rotmistrov – velitel 5. gardové tankové
armády. – Pozn. red.
sbor. Zde kladl nepřítel silný odpor a dokonce přecházel do
protiztečí. Dne 18. července se Rotmistrovově a Žadovově armádě
podařilo zatlačit ho jenom o 4-5 kilometrů a Čisťakovova 6.
gardová armáda obsadila pouze návrší v prostoru Verchopeňja.
Čisťakovova armáda byla krajně vyčerpána. Od 4. července si její
vojska nedopřála ani spánku, ani odpočinku. Bylo třeba dalších sil,
aby se zabránilo plánovitému ústupu hlavních sil nepřítele. Proto
bylo nutno vrhnout do boje tankové sbory B. S. Ba-charova a I. F.
Kiričenka1 a část vojsk 53. armády I. M. Managarova.
Chtěl bych odporovat tvrzení, že velení Voroněžského frontu na
rozdíl od Středního frontu nedokázalo přesně určit, na kterém

416
směru zasadí nepřítel hlavní úder, a že proto prý rozptýlilo úsilí v
pásmu širokém 164 kilometrů, nesoustředilo síly a prostředky na
směru hlavního úderu nepřítele. To neodpovídá pravdě zrovna tak
jako tvrzení, že 6. gardová armáda, proti jejíž obraně vyrazilo
hlavní uskupení útočící na Kursk z jihu, měla širší pásmo obrany
(64 kilometrů) než její sousedé, kteří měli po 50 kilometrech. Na
úseku této armády bylo průměrně 25,4 děla a 2,4 tanku na kilometr
fronty, zatímco v celém pásmu frontu to bylo 35,6 děla a 6,9
tanku.2
Hlavní stan, generální štáb a velení Voroněžského frontu na
základě rozboru situace usoudily, že nepřítel nezasadí svůj hlavní
úder pouze 6. gardové armádě, nýbrž 6. a 7. gardové armádě.
Pokud jde o šířku obranných pásem, byla čára obrany obou těchto
armád, kde byl očekáván hlavní úder německých vojsk, dlouhá 114
kilometrů a v ostatních dvou armádách frontu 130 kilometrů.
Průměrná hustota dělostřelectva a tanků nebyla vypočítána dost
přesně: na úsecích 38. a 40. armády byl nepatrný počet děl na
jednom kilometru fronty a tanků zde bylo jen pár.
Zároveň byly v pásmu 6. a 7. gardové armády soustředěny
téměř všechny dělostřelecké útvary a svazky zálohy vrchního
velení, všechny tankové útvary a svazky a všechny frontové
zálohy. Navíc „do týlu“ obrany 6. armády byla nasazena 1. tanková
armáda, která dobře připravila obrannou čáru, a za stykem 6. a 7.
gardové armády byla v hloubce na připravené obranné čáře
rozmístěna 69. armáda. Kromě toho v operačním pásmu za 6. a 7.
gardovou armádou byly zálohy frontu – 35. gardový střelecký sbor,
2. a 5. gardový tankový sbor.
Kritika velení Voroněžského frontu vychází tedy z nepřesného
výpočtu hustoty sil a prostředků za specifické operační a
strategické situace. Byla

1 Generálmajor tankových vojsk B. S. Bacharov – velitel 18.

tankového sboru, ge-nerálmajor tankových vojsk I. F.
Kiričenko – velitel 29. tankového sboru. – Pozn. red.
* Velikaja Otěčestvennaja vojna Sovětskogo Sojuza 1941 –
1945 gg. Kratkaja istorija, Moskva, Vojenizdat 1965, str. 244.
vypočtena pouze taktická hustota armád a nebylo vzato v úvahu
dělostře-lectvo zálohy vrchního velení, jež bylo rozmístěno v
pásmu 6. gardové armády. Pokud jde o hustotu tanků, spoléhalo
zde velení frontu hlavně na 1. tankovou armádu, na 2. a 5. gardový
tankový sbor.
Chceme-li správně určit odolnost obrany ve velkých bitvách,
musíme brát v úvahu prostředky a síly nejen taktické obrany, ale i
prostředky a síly rozmístěné v operační hloubce, a tak se vyhneme
chybám.
Pokud jde o výsledky, kterých v obranné bitvě dosáhly fronty,
nesmí se zapomínat na to, že na 6. a 7. gardovou armádu
Voroněžského frontu udeřilo první den téměř pět nepřátelských
sborů (2. tankový sbor SS, 3. tankový sbor, 48. tankový sbor, 52.
armádní sbor a část sboru „Rauss“), zatímco na obranu Středního
frontu pouze tři sbory. Snadno lze pochopit rozdíl v síle úderů, jež
německá vojska zasadila z orelského směru a z prostoru Bělgorodu.
Pokud jde o osobní schopnosti velitele Voroněžského frontu
Vatutina řešit operační a strategické otázky, musím zcela
objektivně prohlásit: byl to vysoce erudovaný a statečný velitel.
Jak jsem již řekl, byl protiútok v prostoru Kurska připravován
dlouho předtím, než nepřítel zahájil útok. Podle plánu, který byl
projednán v hlavním stanu v květnu, měl být na orelském směru
podniknut protiútok pod krycím názvem „Kutuzov“. Střední,
Brjanský a levé křídlo Západního frontu měly zasadit orelskému
uskupení radiální údery ze tří stran.
Bylo již řečeno, že 12. července přešla do útoku vojska
Brjanského a Západního frontu a 15. července vojska Středního
frontu. Tak se v prostoru Orla rozvinula mohutná ofenzíva tří
frontů, jejímž nejbližším cílem bylo rozdrcení orelského uskupení
nepřítele.
Tento protiútok a také velké vyčerpání nepřátelských vojsk v
prostoru Bělgorodu donutily hitlerovské vedení k přiznání, že
široce pojatý plán „Zitadelle“ ztroskotal. Aby se zachránilo před
úplnou porážkou, rozhodlo se stáhnout vojska polního maršála
Mansteina zpět do obranných postavení, ze kterých zahajovala
útok.
Následkem mimořádné vyčerpanosti sovětské 1. tankové, 6. a
7. gardové armády se nepříteli podařilo do 23. července ustoupit se
svými hlavními silami na bělgorodskou obrannou čáru.
Vojska Voroněžského a Stepního frontu, jež pronikla 23.
července k přednímu okraji německé obrany, nemohla ihned přejít
do protiútoku, jak to požadoval vrchní velitel. Bylo nutné doplnit
zásoby pohonných hmot, střeliva a jiného materiálu a techniky,
organizovat součinnost všech druhů vojsk, zajistit důkladný
průzkum a provést některá přeskupení vojsk, zejména
dělostřelectva a tanků. Na to všechno bylo podle nejpřísněj-ších
výpočtů třeba minimálně osmi dnů a nocí.
Stalin po několikerém jednání s těžkým srdcem schválil naše
rozhodnutí, protože jiné východisko tehdy nebylo.
Operace, jak je známo, byla plánována do velké hloubky, a
proto vyžadovala důkladnou přípravu a všestranné zabezpečení,
jinak nás mohl stihnout neúspěch. Dobře propočítaná a připravená
útočná operace měla zaručit nejen úspěšný průlom taktické a
operační hloubky nepřátelské obrany, ale i výhodné podmínky pro
další útočné operace.
Avšak Stalin na nás naléhal se zahájením bitvy. Dalo nám to s
Vasilevským velkou práci, abychom mu dokázali, že se nesmí se
zahájením operace pospíchat a že je nutné začít ji teprve tehdy, až
bude všestranně připravena a materiálně zabezpečena. Nakonec
vrchní velitel vyslovil s naším stanoviskem souhlas.
Když Stalin zemřel, začali někteří lidé tvrdit, že všechna
vojensko-po-litická rozhodnutí dělal sám. S tím nelze souhlasit.
Řekl jsem již, že Stalin bral v úvahu každé hlášení, pokud bylo
podáváno se znalostí věci. Přitom znám případy, kdy upouštěl od
vlastního názoru a od svých dřívějších rozhodnutí. Tak tomu bylo
mimo jiné i při stanovení termínu zahájení mnohých operací.
Bitva v prostoru Kurska, Orla a Bělgorodu patří k největším
bitvám Velké vlastenecké války a celé druhé světové války. Byla
zde nejen rozdrcena elitní a nejmocnější uskupení Němců, ale i
jednou provždy otřesena víra německého lidu a Hitlerových
spojenců v hitlerovské fašistické vedení a ve schopnost Německa
čelit stále vzrůstající síle Sovětského svazu.
Porážka hlavního uskupení německých vojsk u Kurska
připravila půdu pro další rozsáhlé útočné operace sovětských vojsk,
jež měly úplně vyhnat Němce ze sovětského území a pak i z území
Polska, Československa, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska,
Bulharska a definitivně rozdrtit fašistické Německo.

418
 Co tedy bylo pro porážku nepřítele u Kurska rozhodující, co
zmařilo jeho mohutný a dlouho připravovaný útok?
Především to, že v okamžiku, kdy byla zahájena obranná bitva,
měla sovětská vojska jak početní, tak zejména kvalitativní převahu
nad nepřítelem.
Zvýšená síla sovětského letectva, tankových vojsk a
dělostřelectva umožňovala v krátké době vytvářet taková úderná
uskupení, která rychle drtila jakýkoli odpor nepřátelských vojsk.
To také umožnilo sovětskému vojen-skostrategickému vedení
připravit nepřátelským vojskům v kurském výběžku porážku a
zmařit široce pojaté hitlerovské útočné plány na rok 1943.
Proč se nepřítel rozhodl svést generální bitvu u Kurska?
Operační rozmístění sovětských vojsk v kurském výběžku,
obráceném směrem k nepříteli, dávalo německému velení slibné
vyhlídky. Zde mohly být naráz obklíčeny dva velké fronty, takže
by vznikla povážlivá trhlina, která by umožnila nepříteli
podniknout rozsáhlé operace směrem na jih a severovýchod.
Ve svém hodnocení situace a všech možných nepřítelových
rozhodnutí vycházel hlavní stan, generální štáb a velení frontu
právě z tohoto předpokladu, což se později potvrdilo.
Je příznačné, že celé sovětské operační a strategické velení
hodnotilo připravované akce nepřítele v podstatě jednomyslně. V
této názorové jednotě, založené na hlubokém rozboru všech
podmínek, se velmi markantně projevilo zdokonalené umění
sovětských štábů a velitelů na operačním a strategickém stupni.
To se už nedalo říci o velení německých vojsk, kterému chyběla
schopnost správně a do hloubky hodnotit situaci a jednota v
plánování nadcházejících operací a v metodách jejich realizace.
V bitvě u Kurska měla vojska Středního a Voroněžského
frontu, jak jsem již řekl, početní i materiální převahu nad
nepřítelem. Konkrétně to vypadalo takto: ve vojácích o 40 procent,
v dělech a minometech o 90 procent, v tancích o 30 procent a v
letounech o 60 procent. Avšak německé velení, které spoléhalo
především na tanková a motorizovaná vojska, soustředilo tyto síly
na úzkých úsecích a tak vytvořilo v prvních dnech bitvy značnou
přesilu nad těmi sovětskými vojsky, která zaujímala taktické pásmo
obrany.
Jakmile však zasáhla do boje sovětská vojska, která byla
rozmístěna v operační a strategické hloubce, přešla převaha na
jejich stranu.
Vrchní velení německých vojsk přecenilo v tomto případě
bojové síly svých vojsk a podcenilo možnosti sovětských vojsk.
Nepřítel spoléhal zejména na své tanky ,,tygry“, „pantery“ a
samohybná děla „ferdinandy“. Zřejmě byl přesvědčen, že tyto typy
ohromí sovětská vojska, která se pod jejich úderem zhroutí. Ale to
se nestalo.
Přestože fašistické Německo stále ještě využívalo ekonomiky
většiny evropských zemí, nemohlo již nyní, po tak těžkých bitvách
na východní frontě, soupeřit se stále vzrůstajícím hospodářským a
vojenským potenciálem sovětského státu.
Západní buržoazní političtí a vojenští historikové se snaží
dokázat, že Sovětská armáda prý dosáhla materiálně technické
převahy zásluhou materiální pomoci USA a Velké Británie.
To ovšem neodpovídá pravdě.
420
 Nechci tuto pomoc zcela popírat a ignorovat. Do určité míry
sice Sovětské armádě a zbrojnímu průmyslu pomohla, ale byla
tehdy malá, takže jí nelze přikládat velký význam.
Materiální převahy nad nepřítelem jsme dosáhli díky
přednostem sovětského společenského zřízení, díky těžkému a
hrdinskému boji sovětského lidu pod vedením strany na frontách i
v zázemí.
Hitlerovci tedy prohráli jednu z největších bitev, kterou
připravovali s vypětím všech sil a možností, aby se pomstili za
porážku svých vojsk u Stalingradu v zimě 1942/43.
Hitler, popuzen neúspěchy a mimořádně velkými ztrátami,
svaloval vinu za ztroskotání svých útočných záměrů jako vždy za
takových okolností na velitele. Odvolával je z funkcí, nahrazoval je
podle svého názoru schopnějšími polními maršály a generály a
zároveň odmítal uznat, že zhroucení velké strategické operace
nezavinili jednotliví velitelé, nýbrž je to výsledek celého souhrnu
strategických, politických a materiálních faktorů.
Blížila se protiofenzíva sovětských vojsk.
Její základní plán, který vrchní velitel vypracoval a schválil již
v květnu, byl v průběhu obranné bitvy korigován a mnohokrát
projednáván v hlavním stanu. Byl to plán druhé etapy bitvy, jež
měla vést k porážce německých vojsk v prostoru Orla, Bělgorodu a
Charkova. Byl tedy součástí plánu celého letního tažení roku 1943.
První etapu – obrannou bitvu – dokončila sovětská vojska na
úseku Středního frontu 12. července a na úseku Voroněžského
frontu 23. července. Časový rozdíl v ukončení obranných operací
byl způsoben velkým rozsahem bitvy a rovněž tím, že Střednímu
frontu poskytly 12. července vydatnou pomoc Brjanský a Západní
front, které přešly do útoku proti orelskému uskupení nepřítele a
donutily ho narychlo stáhnout z vojsk operujících proti Střednímu
frontu sedm divizí.
Také druhá etapa – protiútok – začala v různou dobu.
Například v prostoru Bělgorodu se tak stalo 3. srpna, dvacet dní
po zahájení protiútoku Středního, Brjanského a Západního frontu.
Vojska těchto frontů potřebovala méně času na přípravu k
protiútoku– jeho plán a všestranné zabezpečení byly připraveny v
podstatě předem a v průběhu obranné bitvy.
V prostoru Bělgorodu bylo třeba na přípravu více času, protože
vojska Stepního frontu, zasazovaná do protiútoku, neměla předem
podrobně vypracovaný plán. Jako záloha hlavního stanu nemohla
ještě znát konkrétní úkoly, výchozí prostory pro protiútok a
nepřítele, proti kterému měla bojovat.
Během příprav k protiútoku jsem působil hlavně u vojsk
Voroněžského a Stepního frontu. Ve dnech 30.-31. července jsem
na Stalinův příkaz odletěl k vojskům Západního frontu na úsek 4.
tankové armády.
Podle plánu operace Voroněžského a Stepního frontu, jež nesla
krycí název „Rumjancev“, měla hlavní úder z prostoru Bělgorodu
zasadit sousední křídla těchto dvou frontů ve všeobecném směru
Bogoduchov– Valki-Novaja Vodolaga a obejít Charkov ze západu.
Po přesunu sovětských vojsk k prostoru Charkova měl přejít do
útoku Jihozápadní front. Jeho 57. armáda, které velel generál N. A.
Gagen, měla udeřit tak, aby obešla Charkov z jihozápadu.
Přechod vojsk Voroněžského frontu do protiútoku probíhal ve
složitějších podmínkách než u Orla. V obranné bitvě utrpěla tato
vojska velké ztráty na lidech, bojové technice a materiálu. Nepřítel
včas zaujal svá předem připravená obranná postavení a připravil se
důkladně na útok sovětských vojsk. Průzkum zjistil, že Němci
 narychlo přesunuli z jiných směrů tankové a motorizované divize,
aby posílili své bělgorodsko-char-kovské uskupení.
Všechno nasvědčovalo tomu, že nás zde čekají těžké boje,
zejména vojska Stepního frontu, který byl vzhledem k situaci
nucen útočit na dobře opevněný bělgorodský obranný prostor.
Hlavní stan správně rozhodl o Stepním frontu. Kdyby jeho
vojska v průběhu obranné bitvy neposílila Voroněžský front, mohl
se tento front dostat do krajně nebezpečné situace. Takový vývoj
událostí jsme rozhodně nesměli připustit, neboť není těžké se
domyslet, k čemu by to vedlo.
Pokud jde o to, že Stepní front měl podniknout protiútok na
bělgorod-ském směru současně všemi svými silami, nesmíme
zapomenout, že když byly Stepnímu frontu vzaty armády k
posílení Voroněžského frontu, nebyly ještě dostatečně zralé
podmínky pro to, aby Stepní front zasáhl všemi silami. Situace k
přechodu do protiútoku na bělgorodsko-charkovském směru plně
vykrystalizovala teprve ve dnech 20.-23. července, takže protiútok
bylo možno zahájit fakticky teprve po důkladné přípravě obou
frontů, což si ovšem vyžádalo značný čas. Avšak vraťme se k
našemu vyprávění.
Dne 23. července pronikla sovětská vojska při pronásledování
nepřítele do prostoru severně od Bělgorodu a v podstatě obsadila
obranná postavení, která Voroněžský front zaujímal před 5.
červencem.
Když jsme s velením frontů, s generálním štábem a s vrchním
velitelem projednali situaci, rozhodli jsme se zastavit postup vojsk
a důkladně je připravit k přechodu do rozsáhlého protiútoku.
Ovšem dříve, než mohly fronty přejít do útoku, musely:
— přeskupit své síly a prostředky;
— provést důkladný průzkum cílů pro letecký a dělostřelecký
útok;

— doplnit vojska, jež utrpěla ztráty. To se týkalo zejména 6. a

7. gardové a 1. tankové armády a mnoha dělostřeleckých útvarů;
— zásobit se pohonnými hmotami, střelivem a vším potřebným
pro uskutečnění útočné operace do velké hloubky.
Stepní front musel kromě toho ještě podrobně vypracovat plán
protiútoku a všestranně zabezpečit operaci.
Celkový záměr protiútoku u Bělgorodu vypadal takto:
Na úseku Voroněžského frontu měly zasadit hlavní úder 5. a 6.
gardová armáda, 5. gardová tanková a 1. tanková armáda ve
všeobecném směru na Valki a Novou Vodolagu. Na úseku průlomu
5. a 6. gardové armády bylo nahromaděno na kilometr fronty 230
děl a minometů a 70 tanků. Divizím byla k průlomu přidělena
pásma asi 3 kilometry široká.
Takové hromadné soustředění průlomových prostředků bylo
nutné proto, že hned v první den protiútoku bylo plánováno zasadit
do průlomu dvě tankové armády. Napravo odtud přecházely do
útoku 40. a 38. armáda ve všeobecném směru na Grajvoron a dále
na Trosťanec. Ze vzduchu je podporovala 2. letecká armáda
generála S. A. Krasovského.
Stepní front, kterému velel generálplukovník Konev a který se
skládal z 53., 69. a 7. gardové armády a 1. mechanizovaného
sboru, měl za úkol nejdříve dobýt Bělgorod a pak v součinnosti s
hlavními silami Voroněžského frontu útočit na Charkov. Činnost
vojsk Stepního frontu podporovala 5. letecká armáda generála S.
K. Gorjunova.

422
 Při přípravě operace vojsk Stepního frontu jsem měl příležitost
seznámit se s velitelem 53. armády generálem Managarovem, se
kterým jsem se dříve blíže neznal.
Managarov na mne udělal velmi dobrý dojem, přestože jsem si
musel dát s jeho plánem útoku armády dost velkou práci. A když
jsme skončili a zasedli k večeři, vzal Managarov do rukou tahací
harmoniku a skvěle zahrál několik veselých skladeb. Únava byla
tatam. Hleděl jsem na něho a říkal jsem si: takové velitele mají
vojáci moc rádi a šli by za nimi i do ohně…
Poděkoval jsem Managarovovi za jeho krásnou hru na
harmoniku (což jsem ostatně každému vždy záviděl) a vyslovil
naději, že přinejmenším stejně dobře „zahraje“ svým
dělostřelectvem 3. srpna Němcům.
Managarov se usmál a řekl:
„Budeme se snažit, vždyť jim přece máme na čem ‚zahráť.“
Velmi se mi líbil velitel dělostřelectva generálporučík N. S.
Fomin,
í
který skvěle ovládal metodu použití velkých dělostřeleckých sil
v dělostřeleckém útoku. Spolu se zmocněncem hlavního stanu
generálplukov-níkem M. N. Čisťakovem vykonal velký kus
užitečné práce, pokud jde o rozdělení dělostřelectva, zabezpečení
střeliva pro ně, bojové využití a přípravu všech prvků pro účinný
dělostřelecký nápor.
Protiútok u Bělgorodu začal 3. srpna ráno. Průzkumem bylo
zjištěno, že nepřítel narychlo přesunul z jiných směrů tankové a
motorizované divize a značné doplňky, aby posílil své
bělgorodsko-charkovské uskupení.
Mohutnější palebný a letecký úder zasadil Voroněžský front,
takže vojska 5. a 6. gardové armády, posílená velkým počtem
tanků, prolomila rychle po přechodu do útoku hlavní pásmo
nepřátelské obrany. Odpoledne byly^zasazeny do průlomu 1. a 5.
gardová tanková armáda, jejichž čelní svazky postoupily do večera
o 30-35 kilometrů a dokončily tak prolomení celé taktické obrany
na tomto úseku.
jÉ Stepníjfront tak mohutné prostředky k průlomu jako
Voroněžský neměl, a tak se zde útok rozvíjel poněkud pomaleji.
Do večera postoupily čelní jednotky asi o 15 kilometrů, ale i to
jsme považovali za velký úspěch, tím spíše, že armády Stepního
frontu měly před sebou silnější a hlubší nepřátelskou obranu.
Druhý den zvýšil nepřítel odpor, a tak útok Stepního frontu
pokračoval 4. srpna mnohem pomaleji. Ale to nás příliš
neznepokojovalo, protože úderná skupina Voroněžského frontu
úspěšně postupovala kupředu a zdolávala křídlo bělgorodského
uskupení nepřítele. Německé velení pocítilo nebezpečí obklíčení, a
proto odtud začalo 4. srpna na sklonku dne stahovat svá vojska,
což umožnilo Stepnímu frontu urychlit další postup.
Dne 5. srpna v šest hodin ráno vtrhl jako první do Bělgorodu
270. gardový střelecký pluk 89. gardové střelecké divize a také
jednotky 305. a 375. střelecké divize. Dobře si počínaly v boji 93. a
94. gardová a 111. střelecká divize. 89. a 305. střelecká divize
dostaly jako čestný název přívlastek „bělgorodská“.
Když vojska Stepního frontu vyčistila město od nepřítele,
rychle vyrazila v součinnosti s vojsky Voroněžského frontu vpřed.
Večer 5. srpna vzdalo hlavní město naší vlasti Moskva udatným
vojskům Brjanského, Západního a Středního frontu, jež dobyla
Orel, a vojskům Stepního a Voroněžského frontu, jež dobyla
Bělgorod, poctu dělostřeleckými salvami. Byla to první
 dělostřelecká salva za Velké vlastenecké války na počest udatných
sovětských vojsk.
Nálada vojáků prudce stoupla, tváře zářily radostí, odvahou a
jistotou ve vlastní síly.
Když jsme zhodnotili vývoj událostí, poslal jsem 6. srpna
společně s velením Stepního frontu vrchnímu veliteli návrhy na
další postup operace na bělgorodsko-charkovském směru.

„Z polní armády, 6. 8. 1943.

Soudruhu Ivanovovi.
Hlásíme:
V souvislosti s úspěšným prolomením nepřátelské fronty a s
pokračujícím útokem na bělgorodsko-charkovském směru budeme
dále postupovat podle tohoto plánu:
1. 53. armáda se Solomatinovým1 sborem bude útočit podél
silnice
Bělgorod-Charkov a zasazovat hlavní úder ve směru na Děrgači.
Armáda má úkol dostat se na čáru Olšany-Děrgači a tam
vystřídat Žadovovy jednotky.
69. armáda útočí nalevo od 53. armády ve směru na
Čeremošnoje. Po dosažení Čeremošného přejde 69. armáda, když
předtím předá několik svých nejlepších divizí Managarovovi, do
zálohy frontu a v prostoru Mikojanovka-Čeremošnoje-Grjaznoje se
doplní.
69. armádě je nutno co nejrychleji poslat k doplnění 20 000
mužů.
7. gardová armáda bude nyní útočit z prostoru Puškarného na
Brodok a dále na Bočkovku a zatlačovat tak nepřátelskou frontu ze
severu na jih.
Z čáry Čeremošnoje-Zaborovka bude 7. gardová armáda
zasazovat hlavní úder na Cirkuny a postoupí na čáru Čerkasskaja-
Lozovaja-Cir-kuny-Ključkin.
Část 7. gardové armády bude z prostoru Zaborovky útočit na
Murom a dále na Ternovou, aby pomohla 57. armádě překročit v
prostoru Rubež-ného a Starého Saltová Severní Donec.
2. 57. armádu Jihozápadního frontu by bylo dobře podřídit
Stepnímu
frontu a připravovat ihned úder 57. armády z čáry Rubežnoje –
Staryj
Saltov ve všeobecném směru na Nepokrytou a dále na sovchoz M.
V.
Frunze.
57. armádu je nutné vysunout na čáru sovchoz Kutuzovka-
sovchoz M. V. Frunze-Rogaň Severnaja.
Zůstane-li 57. armáda podřízena Jihozápadnímu frontu, bude jí
nutno uložit, aby ihned, jakmile Šumilov2 pronikne do prostoru
Muromu, přešla do útoku ve výše uvedeném směru.
3. Pro druhou etapu, tj. pro charkovskou operaci, je nutné
předat

1 Generálporučík tankových vojsk M. D. Solomatin – velitel

1. mechanizovaného sboru. – Pozn. aut.
2 Generálporučík M. S. Šumilov – velitel 7. gardové
armády, – Pozn. aut.
Stepnímu frontu 5. gardovou tankovou armádu, která pronikne
do prostoru Olšany-Staryj Merčik-Ogulcy.
Charkovskou operaci navrhujeme orientačně uskutečnit takto:

424
 a) 53. armáda v součinnosti s Rotmistrovovou armádou zajistí
obchvat Charkova ze západu a z jihozápadu.
b) Šumilovova armáda bude útočit ze severu na jih z čáry
Cirkuny– Děrgači.
c) 57. armáda bude útočit od východu z čáry sovchoz M. V.
Frunze– Rogaň a zajistí obchvat Charkova z jihu.
d) 69. armáda (bude-li do té doby doplněna) se rozvine na styku
mezi Žadovem a Managarovem v prostoru Olšan a bude útočit na
jih, aby zajišťovala charkovskou operaci z jihu.
69. armáda bude postupovat k čáře Sněžkov Kut-Minkovka-
Prosja-noje-Novoselovka.
e) Levé křídlo Voroněžského frontu je nutné vysunout na čáru
Otrada-
Kolomak-Sněžkov Kut.
Tento úkol musí splnit Žadovova armáda a levé křídlo 27.
armády.
Bylo by dobře, kdyby Katukovova1 armáda byla v prostoru
Kovjaga– Alexejevka-Merefa.
Jihozápadní front udeří z prostoru Zamosťja ve všeobecném
směru na Merefu, a to tak, že bude útočit podél obou břehů Mže;
část frontu bude útočit přes Čugujev na Osnovu a část jeho vojsk
bude muset vyčistit od nepřítele les jižně od Zamosťja a dostat se
na čáru Novoselovka-Ocho-čeje-Verchnij Biškin-Gejevka.
4. K provedení charkovské operace je kromě 20 000 mužů k
doplnění stavu nutných ještě 15 000 mužů pro divize 53. a 7.
gardové armády; k doplnění tankových útvarů frontu je třeba 200
tanků T 34, 100 tanků T 70 a 35 tanků KV. Přesunout čtyři pluky
samohybných děl a dvě ženijní brigády.
Doplnit letectvo frontu bitevními, stíhacími a bombardovacími
letouny, a to 90 stíhacími letouny, 40 letouny Pe 2 a 60 letouny II
2. Žádáme o schválení.
Žukov, Konev, Zacharov.
Č. 64.“

Dne 7. srpna dobyly 1. tanková armáda a čelní jednotky 6.

gardové armády Voroněžského frontu Bogoduchov. Tím nepřítel
ztratil souvislou

1 Generálporučík tankových vojsk M. J. Katukov – velitel

1. tankové armády. – Pozn. aut.
frontu. Jeho 4. armáda operovala ve velké vzdálenosti od
operační skupiny „Kempf“ a tuto mezeru nebylo čím vyplnit.
Na skupinu nepřátelských vojsk, složenou ze tří pěších divizí a
19. tankové divize a ustupující na západ od Grajvoronu, útočila
velká skupina letadel 2. letecké armády, až ji nakonec zničila 27.
armáda generála S. G. Tro-fimenka, což ještě více zkomplikovalo
situaci nepřátelské 4. armády.
Dne 11. srpna překročily jednotky 1. tankové armády
železniční trať Charkov – Poltava.
Aby zachránila 4. armádu před nevyhnutelnou katastrofou,
sebrala německá skupina armád „Sud“ narychlo všechny své
poslední zálohy a vrhla je do prostoru Achtyrky.
Nepřítel z obavy před obklíčením svého charkovského
uskupení spojil dohromady tři tankové divize („Totenkopf“,
„Wiking“ a „Reich“) a 11. srpna zasadil 1. tankové armádě a
jednotkám 6. gardové armády protiúder. Oslabené jednotky 1.
tankové armády a 6. gardové armády tento úder nevydržely a
začaly se stahovat na výhodnější čáry.
 Tehdy jim byla vržena na pomoc 5. gardová tanková armáda.
Rozpoutala se urputná bitva, která trvala několik dní. Společným
úsilím byl nepřítel do večera 16. srpna zastaven.
Dne 18. srpna podnikl nepřítel protiúder z prostoru Achtyrky.
K jeho likvidaci byla do bitvy zasazena navíc 4. gardová armáda ze
zálohy hlavního stanu. Jejím velitelem byl generál G. I. Kulik,
který však bohužel na armádu nestačil, a tak záhy bylo nutné
zprostit ho velení.
Armády Stepního frontu pronikly až k Charkovu, v jehož
předměstích se rozpoutala bitva. Rázně si počínala 53. armáda
generála Managarova a zejména její 89. střelecká divize pod
velením plukovníka M. P. Serjugina a 105. střelecká divize pod
velením plukovníka A. F. Vasiljeva.
Jednotky 53. armády dorážely na nepřítele dnem i nocí, aby
rychle dokončily průlom obrany na přístupech k městu. Zvlášť
prudký boj vzplanul o kótu 201,7 v prostoru Polevého, kterou
obsadila kombinovaná rota 299. střelecké divize o šestnácti mužích
pod velením nadporučíka V. P. Pe-triščeva.
Když zůstalo naživu už jenom sedm mužů, řekl Petriščev
vojákům: „Soudruzi, budeme se na kótě držet tak, jako se drželi
pannlovci u Dubosekova. Padneme, ale neustoupíme!“
A neustoupili. Hrdinní bojovníci udrželi kótu, dokud nepřišly
jednotky divize. Za statečnost a hrdinství byl výnosem presidia
Nejvyššího sovětu SSSR udělen nadporučíku V. P. Petriščevovi,
podporučíku V. V. Žen-čenkovi, rotnému G. P. Polikanovovi a
četaři V. J. Breusovovi titul hrdiny Sovětského svazu. Zbývající tři
byli vyznamenáni řády.
V prudké bitvě o Achtyrku se zvlášť vyznamenaly svazky 20.
gardového střeleckého sboru pod velením generála M. I.
Birjukova, jednotky generála M. G. Mikeladze, gardového
podplukovníka O. S. Guděmenka, plukovníka O. S. Dobrova a také
4. gardového tankového sboru.
Do 22. srpna útok sovětských vojsk v prostoru Charkova
neustále sílil. Aby se vyhnul obklíčení svých vojsk, začal nepřítel
toho dne od Charkova ustupovat. Druhý den ráno ustoupily jeho
poslední jednotky zadních oddílů a vojska Stepního frontu
vstoupila do Charkova, nadšeně vítána obyvateli.
V bojích o Charkov se zvlášť vyznamenaly 28. gardová, 84.,
116., 252. a 299. střelecká divize 53. armády, 89. a 93. gardová,
183. a 375. střelecká divize 69. armády a 15. gardová divize 7.
gardové armády. Všem těmto divizím byl udělen čestný název
„charkovská“.
V Charkově se konalo velké shromáždění, kterého se účastnili
představitelé stranických a sovětských organizací na Ukrajině a
Rudé armády. Panovala na něm slavnostní nálada. Charkovští
pracující jásali. Moskva vzdala udatným vojákům, kteří osvobodili
druhé největší ukrajinské město, hold dělostřeleckými salvami.
Po shromáždění byl uspořádán oběd, na němž národní umělec
Sovětského svazu I. S. Kozlovskij zazpíval mnoho ruských a
ukrajinských písní. Jeho podmanivý hlas dojal přítomné k slzám.
Zpíval neobvykle mnoho, a tak jsme všichni, prahnouce po dobrém
zpěvu, byli Ivanu Semjonoviči vděčni.
Vojska Stepního frontu sváděla v té době boje jižně od
Charkova, kde útočila v prostoru Merefy.
Voroněžský front, který odrazil úderná uskupení nepřítele v
prostoru Bogoduchova a Achtyrky, stanul 25. srpna pevně na čáře
Sumy-Gadač– Achtyrka-Konstantinovka a přikročil k přípravě

426
útoku, jehož cílem bylo proniknout ke střednímu toku Dněpru.
Obdobný úkol dostal i Stepní front.
Na orelském směru sledoval plán protiútoku tento cíl: rozdrtit
9. a 2. tankovou armádu německých vojsk, obsadit Orel a
pokračovat v úderu ve všeobecném směru na Brjansk.
Vojska levého křídla Západního frontu měla v součinnosti s
vojsky Brjanského frontu rozdrtit bolchovskou skupinu
nepřátelských vojsk a v průběhu dalšího útoku na Chotyněc
odříznout nepříteli ústupové cesty z prostoru Orla.
Ze Západního frontu útočila zpočátku 11. gardová armáda
(velitel I. Ch. Bagramjan), posílená tankovým sborem a čtyřmi
tankovými brigádami. Operace vojsk této skupiny podporovala 1.
letecká armáda, které
 velel generál M. M. Gromov. Za několik dní byla tato skupina
posílena 11. armádou generála I. I. Feduninského a 4. tankovou
armádou generála V. M. Badanova.
Brjanský front se skládal z 61., 3. a 63. armády a později byla k
němu připojena 3. tanková armáda P. S. Rybalka, která v prostoru
stanice Gorbačevo dokončovala své doplňování. Operace frontu
podporovala 15. letecká armáda generála N. F. Naumenka.
Střední front útočil v tomto složení: 48., 13. a pravé křídlo 70.
armády, 2. tanková armáda a všechny svazky, které se účastnily
obrany a proti-úderu.
V té době nepřítel ve snaze čelit průlomu vojsk Brjanského a
Západního frontu stáhl z úseku Středního frontu několik tankových
a pěších divizí a tím do značné míry oslabil svou obranu jižně od
Orla. Střední front tím získal příznivější podmínky pro svůj útok.
Započatý útok Západního a Brjanského frontu postupoval
pomaleji, než se předpokládalo. O něco lépe pokračoval na levém
křídle Západního frontu. Všeobecný útok nebyl urychlen ani
protiútokem Středního frontu, zahájeným 15. července.
Později, když jsme rozebírali příčiny pomalého vývoje událostí,
dospěli sme k závěru, že hlavní chyba spočívala v tom, že si hlavní
stan trochu pospíšil s přechodem do protiútoku a nevytvořil na
levém křídle Západního frontu silnější uskupení, které bylo nutné v
průběhu bitvy důkladně posilovat. Vojska Brjanského frontu
musela zdolávat hluboko členěnou obranu čelním úderem.
Myslím, že by bylo bývalo lepší, kdyby byla bývala Rybalkova
armá-ia zasazena do boje ne v pásmu Brjanského frontu, nýbrž
spolu s Bag-imjanovou armádou. Se zasazením 11. armády
generála Feduninského také 4. tankové armády generála Badanova
do bitvy se hlavní stan rochu opozdil.
Střední front začal svůj protiútok tam, kde skončil svůj
protiúder, postupoval širokou frontou přímo na čelo hlavního
uskupení nepřítele. Hlavní úder Středního frontu měl být posunut
trochu víc na západ, aby jeho vojska obešla Kromy.
To se bohužel nestalo. Zabránil tomu chvat. Tehdy jsme si
všichni myslili, že je třeba nepřítele bít, dokud se v obraně pevně
neusadí. Avšak to byla chybná úvaha i rozhodnutí. To všechno
dohromady byl následek podcenění obranných možností nepřítele.
Také v dalších dnech pokračoval protiútok na orelském směru
pomalu. Dne 5. srpna osvobodila vojska Brjanského frontu Orel. V
bojích o toto město se zvlášť vyznamenala 5., 129. a 380. střelecká
divize.
Když jsme se s Antonovem a Vasilevským v hlášení vrchnímu
veliteli zmínili o tom, že v prostoru Orla by bylo možno obklíčit
nepřátelské uskupení, což ovšem vyžadovalo, aby levé křídlo
Západního frontu bylo značně posíleno, Stalin řekl:
„Máme za úkol vyhnat Němce co nejrychleji z našeho území a
obkličovat je budeme teprve tehdy, až zeslábnou…“
Netrvali jsme na našem návrhu, ale chyba lávky! Měli jsme náš
názor hájit důrazněji. Tehdy sovětská vojska již mohla
uskutečňovat obkličovací operace směřující ke zničení nepřítele.
Ve svazku Brjanského frontu útočila s největším důrazem 3.
armáda pod velením generála Gorbatova, který po celou válku
výtečně plnil funkci velitele armády.
Pomalé tempo protiútoku všech tří frontů umožnilo nepříteli
přeskupit svá vojska, přisunout čerstvé síly z jiných úseků a vojska
z prostoru Orla organizovaně stáhnout.
Ani později nepokračoval útok těchto frontů rychleji a v
průměru nepřesahoval 4 kilometry za den. Dne 18. srpna skončila
útočná operace na čáře východně od Ljudinova – 25 kilometrů na
východ od Brjan-ska-Dmitrovsk-Orlovskij.
Dne 23. srpna 1943 skončila jedna“ z“ největších bitev Velké
vlastenecké války dobytím Charkova. Skončila porážkou hlavního
uskupení německých vojsk, do něhož vkládal Hitler tak velké
vojensko-politické naděje.
Jaké byly výsledky bitvy u Kurska?
Tato jedna z největších bitev sovětských vojsk s fašistickými
vojsky trvala padesát dní. Skončila vítězstvím Sovětské armády,
která rozdrtila 30 elitních německých divizí, z toho 7 tankových.
Tyto divize ztratily přes polovinu svých vojáků.
Celkové ztráty nepřátelských vojsk za tu dobu přesáhly půl
miliónu mužů, asi 1500 tanků, mezi nimi velký počet „tygrů“ a
„panterů“, 3000 děl a velké množství letounů. Tyto ztráty již
nemohlo fašistické vedení nahradit žádnými totálními opatřeními.
Vynikající vítězství sovětských vojsk u Kurska názorně
ukázalo, že sovětský stát a jeho ozbrojené síly zmohutněly. Toto
vítězství připravoval na frontě i v zázemí pod vedením
komunistické strany všechen sovětský lid. V bitvách u Kurska
projevila sovětská vojska mimořádnou statečnost, hromadné
hrdinství a vojenské umění. Komunistická strana a vláda vysoko
ocenily bojovou udatnost vojsk tím, že vyznamenaly přes 100 000
vojáků, důstojníků a generálů řády a medailemi a mnoha vojákům
udělily titul hrdiny Sovětského svazu.
Porážka fašistických vojsk u Kurska měla obrovský
mezinárodní význam a ještě více zvýšila prestiž Sovětského svazu.
Před fašistickým Německem vyvstal přízrak nevyhnutelné
katastrofy. Porážka německých vojsk donutila hitlerovce přesunout
v létě 1943 z jiných front na sovětsko-německou frontu 14 divizí a
značné posilové jednotky, což ovšem oslabilo fronty v Itálii a ve
Francii.
Hitlerův pokus vyrvat sovětskému velení z rukou strategickou
iniciativu skončil úplným fiaskem a od té doby byla německá
vojska až do konce války nucena vést pouze obranné bitvy. To
svědčilo o vyčerpání Německa. Ted už je nemohlo zachránit nic na
světě. Jeho zhroucení bylo už jen otázkou času.
Sovětské strategické, operační a taktické velení zvýšilo svou
úroveň, značně vyspělo a zesílilo v umění vést válku.
Protiútok u Kurska byl na rozdíl od protiútoků u Moskvy a u
Stalin-gradu předem připraveným a dobře zabezpečeným
hlubokým úderem.
Byly sem přisunuty mnohem větší síly než v předcházejících
velkých útočných operacích. Například u Moskvy se účastnilo
bitvy 17 málopo-četných vševojskových armád bez tankových
svazků, v prostoru Sta-lingradu 14 vševojskových armád, 1
tanková armáda a několik mechanizovaných sborů. Protiútoku u
Kurska se účastnilo 22 mohutných vševojskových, 5 tankových a 6
leteckých armád a značné síly dálkového letectva.
V bitvě u Kurska bylo v průběhu protiútoku poprvé široce
použito tankových a mechanizovaných svazků a svazů, které v
mnoha případech rozhodly o úspěchu operačního manévru a staly
se prostředkem k rychlému proniknutí do hloubky až k týlovým
cestám nepřátelských uskupení.
Tankové armády, dělostřelecké divize a sbory a mohutné
letecké armády frontů podstatně změnily naše možnosti a tedy i
charakter frontových operací, pokud jde o jejich rozsah i o jejich
cíle. Ve srovnání s prvním obdobím války se mnohonásobně
zvýšila rychlost sovětských vojsk. To umožnilo značně zrychlit
průměrné denní tempo útoku. Pronikavě se zvětšila hustota

429
dělostřelecké a minometné palby a tanků. V letních útočných
operacích jsme mohli stavět 150-200 děl a 15-20 tanků na jeden
kilometr fronty.
K vítězství sovětských vojsk u Kurska, Orla a Charkova
přispěli značně partyzáni, kteří operovali v nepřátelském týlu.
Zvlášť rozsáhlou „bitvu o koleje“ sváděli v Bělorusku, ve
Smolenské a Orelské oblasti a v Podněpří.
Jedním z rozhodujících činitelů, které zajistily vítězství u
Kurska, byla vysoká morálně a politická vyspělost příslušníků
sovětských vojsk. Přispěla k tomu intenzívní a velmi namáhavá
stranickopolitická činnost,
 kterou vyvíjeli velitelé, političtí pracovníci, stranické a
komsomolské organizace jak v době příprav k bitvě, tak i v jejím
průběhu. Věnovali mnoho sil tomu, aby ještě více zvýšili
bojeschopnost vojsk.
Dne 25. srpna jsem byl povolán do hlavního stanu k projednání
situace a dalších úkolů spojených s generální ofenzívou
sovětských vojsk, která se po porážce německých vojsk u Kurska
rozvíjela na široké frontě.
 XVI

V BITVÁCH O UKRAJINU

Ještě než jsem se vrátil do Moskvy, přiletěl k nám v srpnu

1943, v době protiútoku Voroněžského a Stepního frontu, dvakrát
Alexej Innokenťjevič Antonov, který byl pověřen výkonem funkce
náčelníka generálního štábu. Sdělil nám změny, jež provedl vrchní
velitel v plánu na dokončení útočných operací roku 1943, a
předběžný plán generálního štábu na podzimní a zimní tažení.
Alexej Innokenťjevič byl mimořádně erudovaný voják, člověk
velmi kultivovaný a podmanivý. Bylo příjemné poslouchat v jeho
podání operační a strategické úvahy našeho generálního štábu.
Antonov velmi jasně a přesvědčivě analyzoval stav německých
vojsk po jejich porážce v kurském oblouku.
Velení německých vojsk mělo podle názoru generálního štábu
ještě značné síly, aby mohlo pokračovat ve válce se Sovětským
svazem, tím spíše, že se Velká Británie a Amerika podle všech
známek stále ještě nechystaly k zahájení rozsáhlých útočných
operací v Evropě. Vylodění jejich vojsk v jižní Itálii (na Sicílii)
nevneslo žádnou podstatnou změnu do rozdělení německých sil na
jednotlivé strategické směry, ačkoli to hitlerovskému vedení
samozřejmě přidělalo starosti.
Generální štáb byl toho názoru, a s tím souhlasil i Stalin, že
Německo už není s to uskutečnit na východní frontě ani jednu
velkou útočnou operaci. Avšak k obranným operacím měl nepřítel
dostatek sil a materiálních prostředků. To ostatně ukázaly i bitvy u
Bogoduchova, Achtyrky a Pol-tavy, kde nám německá vojska
zasazovala dosti citelné protiúdery a dosahovala dočasných
úspěchů.
Plně jsem souhlasil s Antonovovými závěry. Také já jsem byl
přesvědčen, že německé vrchní velení bude požadovat od svých
vojsk houževnatou obranu, aby udrželo Donbas a levobřežní
Ukrajinu.
Podle návrhů směrnic, které generální štáb připravil a částečně
již předal frontům, měly všechny fronty na západním a
jihozápadním směru zahájit útok, proniknout do východních
oblastí Běloruska a k Dněpru a tam vytvořit předmostí, odkud by
byly zabezpečeny operace k osvobození pravobřežní Ukrajiny.
Z Antonovova referátu jsem pochopil, že Stalin důrazně
požaduje pokračovat okamžitě v útoku, aby nepřítel nemohl
vybudovat na přístupech k Dněpru obranu. Ztotožňoval jsem se s
tímto stanoviskem, ale nesouhlasil jsem s formou našich útočných
operací, jež spočívala v tom, že fronty od Velikých Luk až po
Černé moře zasazovaly nepříteli jenom čelní údery.
Byly přece možné (po určitých přeskupeních) i takové operace,
ve kterých bychom odřízli a obklíčili značná nepřátelská uskupení,
což by usnadňovalo další vedení války. Zejména jsem měl na
mysli jižní uskupení nepřítele v Donbasu, jež by bylo možno
mocným úderem z prostoru Charkov-Izjum ve všeobecném směru
na Dněpropetrovsk a Zaporožje odříznout.

432
 Antonov řekl, že on osobně s tím také souhlasí, ale Stalin spíše
požaduje zahnat nepřítele čelními údery.
Žádal jsem Antonova před jeho odletem do Moskvy, aby ještě
jednou sdělil Stalinovi moje stanovisko a tlumočil mu žádost
frontů o doplnění tankových vojsk tanky a vycvičenými vojáky,
protože jejich řady po urputných bojích značně prořídly.
Za několik dní mi telefonoval Stalin a řekl, že dal příkaz poslat
Vatutino-vi a Koněvovi tanky a doplňky. Potom poznamenal, že
nesouhlasí s úderem vojsk Jihozápadního frontu z prostoru Izjumu
na Zaporožje, protože by si to vyžádalo mnoho času.
Nechtěl jsem se přít, neboť jsem věděl, že Stalin prozatím není
z mnoha důvodů příliš přesvědčen o účelnosti rozhodnějšího
použití obkličovacích operací.
Na závěr vyslovil Stalin požadavek, aby vojska frontů rychleji
dosáhla Dněpru.
A tak jsem 25. srpna, jak jsem již řekl, přijel do hlavního stanu.
Stalin právě dokončil poradu se členy Státního výboru obrany, na
níž byla vyslechnuta zpráva o plánu výroby letounů a tanků na
druhé pololetí 1943.
V té době sovětské hospodářství a válečná ekonomika s
obrovským vypětím strany a všeho lidu již mohly dodávat frontě
všechno, co potřebovala. Urychlený rozvoj „druhého Baku“,
pracovní hrdinství hutníků z kuzněckého a magnitogorského
kombinátu, urychlené budování vysokých pecí, elektráren a dolů v
osvobozených oblastech, rozmach hutnictví na Uralu, na Sibiři a v
Kazachstánu, zavedení proudové metody ve zbrojních závodech,
obrovská tvůrčí činnost spojená se zdokonalováním bojové
techniky a technologie výroby – to všechno vytvořilo nové
možnosti pro rozdrcení nepřítele.
V roce 1943 bylo vyrobeno 35 000 prvotřídních bojových
letounů, 24 000 tanků a samohybných děl. Tady jsme již počtem i
kvalitou značně předstihli Německo. Hitlerovské velení vydalo
vojskům zvláštní příkaz, aby se vyhýbala střetnutí s našimi
těžkými tanky…
Když se vrchní velitel vyptal na situaci ve Voroněžském a
Stepním frontu, otázal se, zda fronty dostaly směrnici k
pokračování v útoku na Dněpr a jak hodnotí své možnosti. Řekl
jsem, že vojska frontů mají velké ztráty a že je musíme vydatně
posílit vojáky i bojovou technikou, zejména tanky.
„Dobře,“ řekl Stalin, „o tom si promluvíme později, a nyní si
poslechněme Antonova, jak pokračuje útok na jiných směrech.“
Alexej Innokenťjevič rozložil na stůl mapy západního a
jihozápadního strategického směru, které vždy skvěle
zpracovávala operační správa generálního štábu. Musím říci, že
názorně vypracovaná mapa vydatně pomáhá ujasnit si celkovou
situaci a udělat rozhodnutí.
Alexej Innokenťjevič podal informace o nepříteli. Bylo jasné,
že se nepřítel všemožně snaží zastavit započatý útok Kalininského,
Západního, Brjanského a Jihozápadního frontu. Nepřátelská
obrana se podle všech zpráv připravovala na čáře řeka Narva-
Pskov-Vitebsk-Orša-řeka Sož-Dněpr-řeka Moločnaja. Hitlerovci
ve své propagandě všemožně popularizovali tuto čáru jako
„východní val“, o který se Rudá armáda roztříští.
Ve svém hlášení o průběhu takzvané smolenské útočné operace
Západního frontu a levého křídla Kalininského frontu upozornil
Alexej Innokenťjevič, že se zde vojska setkala s velkými
nesnázemi. Na jedné straně těžký lesnatý, bažinatý terén, na druhé
zvýšený odpor nepřátelských vojsk, jež jsou posilována
jednotkami přesunovanými z prostoru Brjanska.
„Jaké úkoly plní partyzánské oddíly?“ zeptal se Stalin.
„Hlavně dezorganizují železniční přepravu na úsecích Polock-
Dvinsk, Mogilev-Žlobin, Mogilev-Kričev,“ oznámil Antonov.
„A jak to vypadá na úseku Jihozápadního frontu?“
„Vojska Jihozápadního frontu, jež zahájila útok na středním
úseku, neměla úspěch. Lépe to šlo na levém křídle frontu, kde
operovala 3. gardová armáda generála Leljušenka.“
Dnes si už nepamatuji všechny podrobnosti této porady, ale
nejdůleži-tější na ní byl příkaz vrchního velitele udělat všechna
opatření k co nej-rychlejšímu dosažení Dněpru a Moločné, aby
nepřítel neměl čas udělat z Donbasu a levobřežní Ukrajiny poušť.
To byl správný požadavek, protože hitlerovci ve své bestiální
zášti všechno cenné na ústupu pálili a ničili. Vyhazovali do povětří
továrny a závody, obraceli města a vesnice v trosky, ničili
elektrárny, vysoké a martinské pece, vypalovali školy a
nemocnice. Tisíce dětí, žen a starců přicházely o život.
Když dal Antonovovi příslušné pokyny, nařídil mi Stalin,
abych spolu s J. N. Fedorenkem a N. D. Jakovlevem prozkoumal,
čím by bylo možno Voroněžský a Stepní front posílit. Vzhledem k
závažnosti úkolů, před které byly tyto fronty postaveny, oznámil
jsem týž večer vrchnímu veliteli počet vojáků, tanků, děl a
množství střeliva, jež by oba fronty měly dostat hned teď.
Vrchní velitel dlouho prohlížel svůj přehled záloh a můj návrh
na doplnění frontů. Potom jako obyčejně vzal modrou tužku a
seškrtal všechno téměř o 30-40 procent.
„Ostatní jim hlavní stan poskytne, až se dostanou k Dněpru,“
řekl.
Týž den jsem odletěl do prostoru bojové činnosti frontů. Tam
podle směrnice hlavního stanu vrchního velení měly fronty
pokračovat v aktivních operacích.
O něco později, 6. září, přišla z hlavního stanu směrnice.
Fronty, které mi byly podřízeny, dostaly za úkol pokračovat v
útoku, dokud se nedostanou ke střednímu toku Dněpru a nevytvoří
tam předmostí. Voroněžský front pod Vatutinovým velením měl
udeřit na Romny-Priluki-Kyjev. Stepní front pod Koněvovým
velením měl útočit směrem na Poltavu a Kremenčug.
Na důkladnou přípravu útoku směrem k Dněpru nebyl čas.
Vojska obou frontů byla po nepřetržitých bojích velmi unavena. V
materiálně technickém zabezpečování byly pociťovány určité
výkyvy. Ale všichni, od prostého vojáka až po maršála, jsme hořeli
touhou rychleji vyhnat nepřítele z naší země a vysvobodit těžce
zkoušený ukrajinský lid z těžkého útlaku okupantů, kteří se za své
neúspěchy na frontách mstili na bezbranném obyvatelstvu.
Na vypracování operačních a taktických rozhodnutí jsme
nepotřebovali mnoho času, protože vojska měla v té době již
bohaté zkušenosti, jež jim pomáhaly rychle analyzovat situaci,
dělat rozhodnutí a vypracovávat stručné a jasné rozkazy.
Pokud jde o velení a štáby frontů, staly se velkými mistry v
organizování operací a v jejich realizaci. Pracovalo se s nimi
snadno. Stačilo nám, jak se říká, půl slova, abychom si vzájemně
rozuměli.
Udržoval jsem i nadále spojení s Vasilevským, který tehdy
koordinoval činnost vojsk Jihozápadního a Jižního frontu. Bylo
známo, jaké mocné nepřátelské uskupení tam stojí proti našim
frontům. Ačkoli sovětská vojska měla určitou početní převahu,
přece jen to nevylučovalo velké těžkosti, s nimiž se mohla v

434
útočných operacích setkat, a to tím spíše, že jsme v tancích a v
bojovém letectvu téměř žádnou početní převahu neměli.
Započatý útok frontů, které byly svěřeny mému dohledu,
postupoval krajně pomalu.
Nepřítel kladl urputný odpor, zejména u Poltavy. Avšak v
první polovině září začal po značných ztrátách svá vojska z
Donbasu a z prostoru Poltavy stahovat. 3. gardová tanková armáda
P. S. Rybalka, která přišla ze zálohy hlavního stanu a byla
zasazena do bitvy na úseku Voroněžského frontu, způsobila
rozhodující obrat.
Kromě 3. tankové armády dostal Voroněžský front jako posilu
ještě 61. a 52. armádu. Stepní front dostal 37. a 46. armádu a navíc
mu byla předána z Voroněžského frontu 5. gardová armáda
generála Žadova.
Německá vojska neměla dost sil, aby zadržela zvýšený nápor
sovětských vojsk, a proto začala ustupovat k Dněpru. Fronty
udělaly všechno pro to, aby ustupujícím vojskům v patách
překročily z chodu tuto obrovskou vodní překážku a vytvořily zde
předmostí.
Do boje byla zasazena všechna letadla, jež měly fronty k
dispozici, aby tím byla nepřátelská vojska demoralizována. Svazky
vytvářely při pronásledování nepřítele improvizované rychlé
oddíly, které měly rychle proniknout k týlovým cestám, obsadit a
udržet postavení, jež by nepřítel mohl zaujmout k obraně.
Aby ještě více povzbudil vojska morálně a politicky k
překonání velkých vodních překážek, nařídil hlavní stan 9. září
1943, aby byl velitelský sbor navržen k vyznamenání
Suvorovovými řády za překročení Desny a k udělení titulu hrdiny
Sovětského svazu za překročení Dněpru.
Vojenské rady, politické orgány a velitelský sbor vyvinuly
rozsáhlou politickovýchovnou činnost, aby vysvětlily význam
rychlého dosažení západního břehu Dněpru a Desny. Každý, s kým
jsme měli možnost hovořit o příštích úkolech a o tom, jak je splnit,
chápal správně význam dosažení této mohutné řeky, jejího
rychlého překročení a zejména osvobození hlavního města
Ukrajiny Kyjeva.
Stepní front po dobytí Poltavy se 23. září blížil svými
předsunutými jednotkami levokřídelního uskupení k Dněpru.
Mechanizované jednotky 3. gardové tankové armády a část 40.
a 47. armády vytvořily na Dněpru v prostoru Velikého Bukrinu
předmostí. Musely je však rychle rozšířit, aby zajistily zasazení
hlavního uskupení Voroněžského frontu, které by obešlo Kyjev z
jihu a jihozápadu.
Velení německých vojsk rychle vrhlo proti sovětským vojskům
na předmostí velké uskupení, skládající se z 24. a 48. tankového
sboru a asi pěti pěších divizí. Toto uskupení zasadilo přepraveným
sovětským vojskům protiúder a spoutalo jejich činnost na
bukrinském předmostí.
Na sever od Kyjeva, v prostoru Ljutěže, překročily Dněpr z
chodu jednotky armády generála N. J. Čibisova: protějšího břehu
dosáhly jednotky 842. střeleckého pluku 240. střelecké divize.
Zvlášť se vyznamenala skupina pod velením četaře P. P.
Něfedova. Za hrdinství a statečnost při vytváření a hájení
předmostí byl Něfedovovi udělen titul hrdiny Sovětského svazu a
ostatní byli vyznamenáni řády.
Vojska, jež překročila Dněpr, projevovala nesmírnou
houževnatost, chrabrost a statečnost.
 Jakmile dosáhla řeky, vyrazila vojska zpravidla bez zastavení
vpřed. Aniž čekaly na pontony a jiné těžké prostředky a na stavbu
mostů, přepravovaly se jednotky přes Dněpr jak se dalo – na
vorech, na primitivních prámech, v rybářských lodkách a člunech.
Všechno, co se jim dostalo pod ruku, spouštěly na vodu. Neměly
to snadné ani na protějším břehu, kde byly sváděny urputné boje o
předmostí. Vojáci se ještě nestačili zachytit, a už se pouštěli do
boje s nepřítelem, který se je stůj co stůj snažil zahnat do řeky…
Prudké boje, jež skončily velkým úspěchem, se rozpoutaly i na
úseku Stepního frontu při přechodu přes Dněpr v prostorech
Dněprovokamenky a Domotkaně. Zde se zvlášť vyznamenaly
jednotky 25. gardového střeleckého sboru generála G. B. Safiulina.
Po odražení několikerých nepřátel-kých útoků zajistily 7. gardové
armádě úspěšný přechod přes Dněpr. Jednotky 62. gardové divize
plukovníka I. N. Mošljaka byly v 37. armádě generála M. N.
Šarochina první, které překročily Dněpr jihovýchodně od
Kremenčugu.
Rozhodné akce pozemních vojsk podporovalo bojové letectvo
frontů a dálkové letectvo zálohy hlavního stanu, které
soustředěnými útoky na letiště, na obranu nepřítele a na jeho
zálohy spolehlivě zajišťovaly naši nadvládu ve vzduchu.
Do konce září po zdolání obrany nepřátelských vojsk
překročila sovětská vojska Dněpr na úseku 750 kilometrů od
Lojeva až po Zaporožje a vytvořila řadu velmi důležitých
předmostí, ze kterých se mělo pokračovat v dalším útoku na západ.
Za úspěšné překročení Dněpru, za hrdinství, statečnost a
vysoké umění v této operaci a za zdolání obrany na Dněpru byl
2500 vojákům, poddůstojníkům, důstojníkům a generálům udělen
titul hrdiny Sovětského svazu.
Od 12. října do 23. prosince uskutečnila vojska Voroněžského
frontu (od 20. října 1943 byl Voroněžský front přejmenován na 1.
ukrajinský front a Stepní front na 2. ukrajinský front) kyjevskou
strategickou operaci.
Zpočátku se počítalo s tím, že zasazením hlavního úderu z
bukrinského předmostí bude rozdrceno kyjevské uskupení a
osvobozen Kyjev. Později bylo nutné od tohoto plánu ustoupit,
protože nepřítel sem stáhl hlavní síly kyjevského uskupení, a
ponechat tento směr pro vedlejší činnost. Hlavní úder byl přenesen
severně od Kyjeva z ljutěžského předmostí, kde německá vojska
oslabila svůj severní úsek.
Nový plán osvobození Kyjeva a dalšího pokračování v útoku
na Korostěň-Žitomir-Fastov byl předložen vrchnímu veliteli ke
schválení prostřednictvím generálního štábu. Po jeho projednání v
generálním štábu a koordinaci se Středním frontem byl plán
hlavním stanem schválen.
Dne 25. října se začala 3. gardová tanková armáda přesunovat z
bukrinského předmostí. Čekala na ni cesta asi 200 kilometrů
dlouhá podél Dněpru, a to znamenalo podél nepřátelské fronty.
Naštěstí bylo nepříznivé počasí, takže v době přesunu nedělal
nepřítel téměř žádný letecký průzkum.
Z prostoru Velikého Bukrinu se přesunoval i 7. dělostřelecký
průlomový sbor.
Byla podniknuta všechna opatření k maskování a rádiové
dezinformaci a klamání. Část přesunů na ljutěžské předmostí se
prováděla v noci. Abychom upoutali pozornost nepřítele na
bukrinské předmostí, udržovala tam vojska aktivní činnost a dělala
nejrůznější manévry k jeho oklamání. Přesun tankové armády a

436
dělostřeleckého sboru nepřítel neobjevil, a tak i nadále očekával
hlavní úder vojsk Voroněžského frontu právě v tomto prostoru.
K 1. listopadu byly na ljutěžském předmostí soustředěny 38.
armáda, 3. gardová tanková armáda, 5. tankový sbor generála A.
G. Kravčenka, 7. dělostřelecký průlomový sbor a velký počet
dělostřeleckých útvarů a jiných druhů vojsk.
Celkem se k operaci připravovalo asi 2000 děl a minometů a
500 „ka-tuší“. V okamžiku zahájení rozhodujících operací na
kyjevském směru měla sovětská vojska značnou převahu nad
nepřítelem.
Dne 3. listopadu ráno začal pro fašistická vojska nečekaný útok
na Kyjev, podporovaný 2. leteckou armádou.
Bylo však ještě třeba upoutat nepřítele také v prostoru
bukrinského předmostí. Proto 1. listopadu přešly do útoku 27. a
40. armáda frontu. Německé velení považovalo tento úder za
hlavní a rychle sem přesunulo další síly, mimo jiné tankovou divizi
SS „Reich“, která byla v záloze polního maršála Mansteina. Právě
to jsme potřebovali.
Avšak 3. a 4. listopadu postupoval útok 38. armády na Kyjev
pomalu.
Proto bylo rozhodnuto zasadit do boje 3. gardovou tankovou
armádu která měla rozhodně ovlivnit průběh operace. Ráno 5.
listopadu přeťala silnici Kyjev-Žitomir a tím vytvořila pro vojska
útočící na Kyjev příznivé podmínky.
38. armáda generála K. S. Moskalenka byla již 5. listopadu k
večeru v předměstích Kyjeva a druhý den ve čtyři hodiny ráno
obsadila spolu s tankovým sborem generála Kravčenka Kyjev.
Vrchnímu veliteli byl okamžitě poslán telegram s tímto
hlášením: „S nesmírnou radostí hlásíme, že úkol dobýt naše
překrásné hlavní město Ukrajiny Kyjev vojska 1. ukrajinského
frontu splnila. Kyjev byl od fašistických okupantů úplně vyčištěn.
Vojska 1. ukrajinského frontu pokračují v plnění stanoveného
úkolu.“
Na vypracování a na organizaci operace k dobytí Kyjeva a k
rozdrcení kyjevského uskupení nepřítele měla velký a významný
podíl vojenská rada 38. armády (velitel armádní generál K. S.
Moskalenko, člen vojenské rady generálmajor A. A. Jepišev).
Přeskupování vojsk k vytvoření a k rozšíření kyjevského
předmostí řídili osobně zástupce velitele frontu generálplukovník
A. A. Grečko a velitel 3. gardové tankové armády generál P. S.
Rybalko.
Velkou zásluhu na úspěšném splnění této operace má velitel
frontu armádní generál N. F. Vatutin a člen vojenské rady
generálplukovník K. V. Krajňukov.
V bojích o Kyjev sehrála aktivní úlohu československá brigáda
pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. 138 vojáků a
důstojníků této hrdinské brigády bylo vyznamenáno řády
Sovětského svazu, mezi nimi i velitel brigády. Poručíku Antonínu
Sochorovi a podporučíku Richardu Tesaříkovi byl udělen titul
hrdiny Sovětského svazu.
Sovětský lid bude s vděčností chovat v paměti podíl
československých vojáků na porážce fašistických vojsk za Velké
vlastenecké války.
V devět hodin ráno jsme spolu s vojenskou radou frontu přijeli
do Kyjeva, kam se již vracely zástupy vysílených obyvatel města,
kteří se před surovým řáděním fašistů schovávali v okolí. Naše
auta byla obstoupena ze všech stran.
 Většina lidí vypadala nanejvýš vyčerpaně. Ale jak zazářily oči
Kyjevanů, když spatřili ne ve snu, ale ve skutečnosti své
osvoboditele, své bratry – sovětské vojáky! Mnozí plakali radostí,
každý chtěl říci něco o tom, co ho už dlouho trápilo, co vytrpěl…
Když jsem projížděl mně dobře známým Křeščatikem, který
byl kdysi nejkrásnější kyjevskou třídou, nemohl jsem nic poznat:
kolem byly samé rozvaliny. Tak vypadal náš starobylý Kyjev po
odchodu hitlerovců.
Po osvobození Kyjeva hnala vojska frontu nepřítele na západ a
dobyla Fastov, Žitomir a řadu dalších měst.
Německé velení, obávajíc se katastrofálního vývoje událostí,
soustředilo narychlo v prostoru Žitomiru údernou skupinu o 15
divizích (z toho 8 tankových a motorizovaných). Dne 13. prosince
zasadil nepřítel vojskům 1. ukrajinského frontu mocný úder,
podařilo se mu znovu obsadit Žitomir a postoupit o 30-40
kilometrů. Avšak po příchodu našich záloh byla situace brzy
uvedena do původního stavu. Nyní vedla fronta 150 kilometrů na
západ a 50 kilometrů na jih od Kyjeva.
Ale vraťme se trochu zpátky, abychom si připomněli, co se za
tu dobu událo na úseku 2. ukrajinského (bývalého Stepního)
frontu, kam jsem jenom odskakoval, protože bojová situace
vyžadovala mou přítomnost na kyjevském směru.
Dne 30. září vytvořila vojska 2. ukrajinského frontu po
překročení Dněpru na západním břehu předmostí 30 kilometrů
široké a 15 kilometrů hluboké. Taková pozice plně zajišťovala
hlavnímu uskupení možnost pokračovat v úderu.
Při přechodu Dněpru jsem měl příležitost pobýt na úseku 53.
armády generála Managarova. Managarov stejně jako před útokem
u Bělgorodu výtečně plnil svou funkci velitele armády. Nyní si
počínal ještě energičtěji než před protiútokem v kurském oblouku.
Týž dojem budila i většina velitelského sboru útvarů a svazků této
armády. Ve všech štábech se zvýšila organizovanost, zlepšilo se
řízení a organizace průzkumu, ale co je hlavní – štáby a velení se
naučily rychle a do hloubky analyzovat situaci.
Během rozhovoru s Managarovem jsem pozoroval Koněva.
Ten dříve obvykle opravoval nebo doplňoval hlášení svých
velitelů, ale když slyšel Managarovovo jasné hlášení, byl zticha a
usmíval se. A opravdu, sledování organizačních schopností
Managarova a jeho štábu vždy poskytovalo velké uspokojení.
Když jsem se s Managarovem loučil, prohodil jsem žertem:
„Všechno bylo v pořádku, jenom jedno tu chybí – harmonika.“
„Nechybí, soudruhu maršále,“ se smíchem řekl Managarov,
„mám ji v druhém sledu. Jenomže jsem na ní nehrál od té doby,
kdy jste k nám přijel připravovat protiútok u Bělgorodu.“
… Osvobození Kyjeva, vytvoření a rozšíření předmostí na
Dněpru v prostoru Kyjeva, Cerkass, Kremenčugu,
Dněpropetrovska a Zaporožja pronikavě zhoršily postavení
německých vojsk na Ukrajině. Dněpr poskytoval nepříteli možnost
zorganizovat těžko překonatelnou obranu, a tak hitlerovci vkládali
velké naděje do toho, že se jim podaří zastavit sovětská vojska
před touto přirozenou překážkou.
Hlavní stan ze zpráv získaných průzkumem věděl, že do štábu
skupiny armád „Sud“ přijel před začátkem operace Hitler. Položil
vojskům kategorický požadavek – bít se o Dněpr do posledního
muže a stůj co stůj jej udržet.
Hitlerovci si uvědomovali, že ztrátou Ukrajiny se definitivně
zhroutí jejich fronta na jihu naší země, že bude ztracen Krym a
sovětská vojska budou moci záhy proniknout ke svým státním

438
hranicím. Tím se celková situace ve fašistickém táboře ještě více
zkomplikuje.
Ale i přes Hitlerův a Mansteinův neústupný požadavek byla
bitva o Dněpr prohrána. Nepomohl ani další pokus o obnovení
obrany v prostoru Kremenčugu, Dněpropetrovska a Zaporožja.
Do 23. října proniklo úderné uskupení vojsk 2. ukrajinského
frontu, v němž byla i 5. tanková armáda, kterou front dostal ze
zálohy hlavního stanu, na přístupové cesty ke Křivému Rogu a
Kirovogradu. Německé velení vytvořilo silnou skupinu vojsk a
vrhlo ji proti jednotkám 2. ukrajinského frontu, aby zažehnalo
hrozící nebezpečí.
Když byly prudké boje v plném proudu, přijel jsem na
Koněvovo velitelské stanoviště, které bylo vzdáleno čtyři
kilometry od bojiště. Z periskopu bylo možno částečně sledovat
průběh bitvy.
Ivan Stěpanovič byl zneklidněn. Mohlo se stát, že vojska
frontu, jež předchozími boji silně prořídla a byla krajně vyčerpána,
nevydrží silný nápor nepřítele. Aby mohl udeřit na nepřítele, musel
vzít všechna letadla a posílit jednotky dělostřelectvem na úkor
jiných úseků frontu. Také německé velení posílalo proti sovětským
vojskům bombardovací letectvo, které ve vlnách nalétávalo na
bojiště a zasazovalo nám citelné údery.
K večeru 24. října byla sovětská vojska nucena na mnoha
úsecích ustoupit asi o 10 kilometrů a později o dalších asi 25
kilometrů a zaujala pevné postavení teprve na Ingulci. Jakkoli se
nepřítel snažil zahnat sovětská vojska od Ingulce, nepodařilo se
mu to. Za obrovských ztrát byl nucen zastavit své útoky a přejít do
obrany.
Také vojska 2. ukrajinského frontu zde přešla do obrany, neboť
neměla dost sil, aby mohla pokračovat v útoku na krivorožském
směru.
Naproti tomu na pravém křídle frontu pokračovaly bojové
operace s neochabující intenzitou. 52. armáda generála K. A.
Korotějeva zde v těsné součinnosti s partyzánskými oddíly
úspěšně překročila Dněpr, 14. prosince vytvořila předmostí a
dobyla Čerkassy.
Zaporožské předmostí nepřítele zlikvidovala v prudkých bojích
vojska 3. ukrajinského frontu. Sovětská vojska osvobodila
Dněpropetrovsk.
Do konce prosince bylo na úseku 2. a 3. ukrajinského frontu
vytvořeno předmostí strategického významu, které bylo 400
kilometrů široké a 100 kilometrů hluboké a umožňovalo v nejbližší
době rozvinout další útočné operace.
Protože jsem byl zaneprázdněn koordinací činnosti 1. a 2.
ukrajinského frontu, nemohl jsem podrobně sledovat průběh
operací sovětských vojsk v pásmu 3. a 4. ukrajinského frontu. Z
telefonických rozhovorů se Stalinem, s generálním štábem a
Vasilevským jsem věděl, že 4. ukrajinský front po rozdrcení
nepřítele na Moločné úspěšně postoupil kupředu a vytvořil na
Perekopské šíji předmostí, kterým uzavřel německá vojska na
Krymu.
V polovině prosince jsem byl povolán do hlavního stanu, abych
se podrobněji seznámil se situací na frontách, projednal a upřesnil
plán dalších útočných operací. Přijel i Vasilevskij, se kterým jsme
se sešli v generálním štábu a hned jsme si vyměňovali názory na
výsledky roku 1943 a na vyhlídky pro nejbližší období.
Alexandr Michajlovič vypadal unaveně. Stejně jako já byl od
dubna téměř ustavičně v pohybu – ať již v letadle, nebo v autě na
frontových cestách. Situace byla tehdy dosti složitá, napjatá a
bohatá na mimořádně prudké střídání velkých úspěchů i
nepříjemných neúspěchů. To všechno dohromady plus soustavné
nevyspání, fyzické a duševní přetažení se zvlášť projevovaly
tehdy, když jsme se octli v tichu pracovny, kde nebylo slyšet ani
letecké útoky, ani palbu z děl, ani znepokojivá hlášení z
nebezpečných úseků fronty.
Prosincové porady v hlavním stanu se účastnila většina členů
Státního výboru obrany. Bylo to spíše rozšířené zasedání Státního
výboru obrany za účasti některých členů hlavního stanu vrchního
velení.
Porada byla dosti dlouhá. Projednávání výsledků a zkušeností z
boje na frontách a také hodnocení situace a válečných perspektiv
se účastnili Vasilevskij a Antonov. K otázkám ekonomiky a
zbrojního průmyslu referoval N. A. Vozněsenskij. O
mezinárodních problémech a o možnosti vytvoření druhé fronty na
Západě hovořil Stalin.
Sovětská vojska podle údajů generálního štábu osvobodila do
konce roku 1943 přes polovinu území, kterého se německá vojska
zmocnila v letech 1941-1942. Od protiútoku sovětských vojsk v
prostoru Stalin-gradu bylo úplně zničeno nebo zajato 56 divizí a
162 divizí utrpělo velmi těžkou porážku. Nepřítel je musel z
podstatné části doplnit nebo reorganizovat. Za tu dobu bylo
zničeno na 7000 tanků, přes 14 000 letounů a asi 50 000 děl a
minometů. Německá vojska nenávratně ztratila nejzkuše-nější kádr
generálů, důstojníků, poddůstojníků a vojáků.
Do konce roku 1943 se komunistické straně a sovětské vládě
podařilo i přes těžkosti počátečního období úspěšně vyřešit
problém přípravy kvalinkovaných důstojnických kádrů. Přitom
byly nejen uspokojovány potřeby fronty, ale vytvářely se i velké
zálohy. Dokonce i za velkých útočných operací roku 1943 jsme
měli v záloze přes 93 000 důstojníků, z nichž polovina měla skvělé
bojové zkušenosti a potřebnou vojenskotechnickou průpravu. V
tomto roce se zdvojnásobil počet generálů sovětských ozbrojených
sil. V roce 1944 vyšlo ze všech sovětských vojenských škol asi
315 000 důstojníků.
Německo se na východní frontě v druhém období války tak
vyčerpalo, že nemohlo vést větší útočné operace. Mělo však ještě
dost možností pro aktivní obrannou válku. Vrchní velení
německých vojsk ve snaze posílit svou značně prořídlou frontu
přesunulo koncem roku 1943 ze západu dalších 75 divizí a velké
množství bojové techniky, zbraní a materiálně technických
prostředků.
Sovětské ozbrojené síly zvyšovaly dále svůj bojový potenciál.
V roce 1943 bylo vytvořeno 78 nových divizí. Do konce roku
1943 bylo v SSSR vytvořeno 5 tankových armád, 37 tankových a
mechanizovaných sborů, 80 samostatných tankových brigád a 149
samostatných tankových pluků a pluků samohybných děl. Dále
bylo vytvořeno 6 dělostřeleckých sborů, 26 dělostřeleckých divizí,
7 raketometných divizí a mnoho desítek dalších dělostřeleckých
útvarů.
V souvislosti s definitivním obratem v průběhu války ve
prospěch Sovětského svazu, s vyloděním spojeneckých vojsk v
Itálii, s jejím vystoupením z války a také následkem mohutného
odbojového hnutí ve všech zemích se vážně zkomplikovala situace
i v satelitních zemích fašistického Německa. Vzrůstal spravedlivý
hněv lidu proti fašismu a horoucí přání skoncovat co nejdříve s
válkou. V Polsku, Jugoslávii, Československu, Řecku, Francii a

440
dalších evropských zemích se zvedla hrozivá vlna národně
osvobozeneckého hnutí proti nepřátelské okupaci.
V Německu samém následkem těžkých porážek na sovětsko-
německé frontě a hospodářských těžkostí a následkem
pronikavého nedostatku lidí, jimiž by bylo možno nahradit ztráty,
vzrůstala nevíra v sílu německých vojsk. Zmocňovala se značných
vrstev pracujícího lidu, mezi nímž se čím dál víc rozrůstala činnost
protifašistických sil.
Pod dojmem dosažených vítězství zavládla v naší zemi
naprostá jistota, že válku dovedeme do vítězného konce. Není
sporu o tom, že všichni prožívali těžce ztrátu svých synů, bratří,
otců, sester a matek, ale sovětský lid s pocitem vysoké
odpovědnosti vůči své vlasti statečně překonával toto hoře.
Do konce roku 1943 získali sovětští důstojníci nejnovější
zkušenosti ze strategického, operačního a taktického umění.
Organizace obrovských operací frontů a skupin frontů a jejich
vítězné dokončení umožnily hlavnímu stanu, generálnímu štábu a
frontům hlouběji poznat nejúčinnější způsoby, jak rozdrtit
nepřátelská uskupení, a to s nejmenšími ztrátami na lidech a
materiálu.
V generálním štábu se vytvořil a vyspěl velký kolektiv
zkušených lidí schopných řídit operace, organizátorů vojsk a
zpravodajských pracovníků. Také vrchní velení se pozvedlo na
vyšší stupeň: nyní mnohem dokonaleji ovládalo způsoby a metody
vedení soudobé války. Nám všem se začalo lépe pracovat a lépe
jsme si rozuměli. To nám dříve chybělo, což bylo někdy ke škodě
společné věci.
Na úspěšnou bojovou činnost sovětských vojsk měla do značné
míry vliv zvýšená úroveň stranickopolitické práce ve vojscích.
Vojenské rady armád začaly lépe zobecňovat výsledky operací,
upozorňovat ve svých výzvách k vojákům na strhující příklady, na
bojovou udatnost a hrdinství vojáků, poddůstojníků, důstojníků a
generálů a popularizovat nejlepší metody řešení důležitých
bojových úkolů.
Vůbec musím říci, že pomocí vojenských rad frontů, armád a
lodstev spojovala strana velmi pružně a účinně vojenské a
politické řízení vojsk.
Ve vojenských radách pracovala řada členů a kandidátů ÚV
VKS (b), tajemníků UV komunistických stran svazových republik,
krajských a oblastních výborů strany, kteří byli neustále ve spojení
s ÚV strany a se Státním výborem obrany. Vojenské rady jako
orgány s vysokou autoritou v armádě odpovídaly za formování
svých vojsk, za jejich doplňování lidmi, výzbrojí a materiálně
technickými prostředky, za jejich všestrannou bojovou i politickou
přípravu. Aktivně a zpravidla tvořivě, se znalostí věci se podílely
na vypracovávání a realizaci plánů nej důležitějších obranných i
útočných operací.
Generálové a důstojníci začali častěji pobývat u útvarů a
jednotek a besedovat s vojáky a poddůstojníky. Také náčelníci
politických orgánů a instruktoři zlepšili řízení stranickopolitické
práce.
V tomto směru bych chtěl zvlášť vyzdvihnout politickou
správu 1. ukrajinského frontu v čele s generálem S. S. Šatilovem a
1. běloruského frontu v čele s generálem S. F. Galadževem.
Velkou pomoc poskytovali vojskům vedoucí straničtí a sovětští
pracovníci Ukrajiny a Běloruska.
Podle údajů ústředního štábu partyzánského hnutí se počet
partyzánů v roce 1943 zdvojnásobil. Četné partyzánské oddíly se
spojily v útvary a svazky, které byly s to uskutečňovat významné
operace v nepřátelském týlu a vázat tak značné síly německých
vojsk. Dá se říci, že v nepřátelském týlu prakticky působila
mohutná fronta lidových mstitelů, kteří bytostně nenáviděli
okupanty.
Zvlášť mohutné svazky partyzánů operovaly v Bělorusku a na
Ukrajině. Velký význam zde měly partyzánské svazky V. J.
Samutina, F. F. Tara-něnka, V. I. Kozlova, T. L. Bumažkova, A. F.
Fjodorova, A. N. Saburova, Z. A. Bogatyrja, P. M. Mašerova, S.
V. Rudněva, S. A. Kovpaka, M. I. Naumova, I. J. Anisimenka, J.
M. Melnika, D. T. Burčenka a F. F. Kapusty.
Sovětské velení ve svých plánech a operacích vážně počítalo s
jejich reálnou silou a stále vzrůstající úlohou také proto, že se
taktické umění partyzánské činnosti pozvedlo na vyšší stupeň.
Činnost partyzánských útvarů a svazků nyní v podstatě
koordinovaly vojenské rady frontů a vedení ÚV komunistických
stran Ukrajiny a Běloruska. Vydatnou pomoc straně v budování
partyzánských oddílů poskytovaly ilegální komsomolské
organizace, v jejichž čele stáli tajemníci ÚV běloruského
Komsomolu K. T. Mazurov a F. A. Surganov, kteří se neustále
pohybovali na území okupovaném nepřítelem. V roce 1943
vyhodili partyzáni do vzduchu 11 000 vlaků, poškodili a vyřadili z
provozu 6000 lokomotiv, asi 40 000 vagónů a plošinových vozů,
zničili přes 22 000 aut a více než 900 železničních mostů.
Organizátorem těchto akcí byly místní ilegální organizace strany.
Zásadní obrat nastal i v práci celého sovětského zázemí. V roce
1943 pronikavě vzrostla výroba zbraní a střeliva. V srpnu 1943
schválila strana řadu velmi důležitých usnesení o obnově
národního hospodářství v osvobozených oblastech. V posledním
čtvrtletí roku 1943 tam již bylo vytěženo 6,5 miliónu tun uhlí, 15
000 tun nafty a vyrobeno 172 miliónů kWh elektrické energie.
Zázemí sovětských ozbrojených sil začalo lépe a operativněji
zabezpečovat vojska vším, co potřebovala pro úspěšný ozbrojený
boj.
Naše vzájemné vztahy se spojenci se v roce 1943 zlepšily.
Dostali jsme od Ameriky o něco větší materiálně technickou
pomoc než v roce 1942, ale tato pomoc měla stále ještě daleko k
tomu, co nám bylo slíbeno, a na sklonku roku dokonce trochu
ochabla. Vláda USA se i nadále vymlouvala na své potřeby pro
připravovanou druhou frontu a na své závazky vůči Velké
Británii…
Koncem roku 1943 jsme definitivně překonali těžkou situaci.
Protože jsme měli mohutné síly a bojové prostředky, drželi jsme
pevně v rukou strategickou iniciativu a upřímně řečeno jsme
druhou frontu v Evropě už tak naléhavě nepotřebovali jako v
předešlých dvou letech války. Aby však bylo fašistické Německo
rychleji rozdrceno a válka skončila dříve, chtěli jsme všichni, aby
byla druhá fronta vytvořena v nejbližší době.
Není pochyb o tom, že jsme měli radost z vítězství v Itálii, u
Alamejnu, u Tunisu a na jiných místech, ale přece jenom to nebylo
to, co jsme tak dlouho očekávali od spojenců, abychom pocítili
jejich vydatný přínos k válce.
J. V. Stalin po návratu z teheránské konference řekl:
„Roosevelt dal pevné slovo, že v roce 1944 budou zahájeny
rozsáhlé operace ve Francii. Myslím, že své slovo dodrží. Nu a
když nedodrží, máme dost svých sil, abychom hitlerovské
Německo dorazili.“

442
 Až dosud jsem neřekl nic o situaci na našem západním a
severozápadním směru, a to ovšem ne proto, že bych na to
zapomněl, nýbrž proto, že ‚sem byl celý rok 1943 zaměstnán
bitvou v kurském oblouku, boji o pří-upy k Dněpru, bitvou o
Dněpr a pravobřežní Ukrajinu. Pokud jde o západní a jihozápadní
směr, měl je v roce 1943 na starosti osobně Stalin a generální štáb.
My jsme se k nim vyslovovali jen málokdy, a to pouze shdy, když
se nás na náš názor zeptal vrchní velitel.
Koncem roku 1943 bylo na těchto směrech dosaženo
významných ‚spěchů. Sovětská vojska vyčistila od nepřítele celou
Kalininskou oblast, „svobodila Smolenskou oblast a velkou část
východního Běloruska. Následkem úspěšného postupu sovětských
vojsk vedla frontová čára na severozápadním a západním směru
koncem roku již přes Ilmeňské jezero, Velikije Luki, Vitebsk a
Mozyr.
Na jihozápadním a jižním směru vedla tehdy fronta od Polesí
přes Žitomir, Fastov, Kirovograd (mimo), Zaporožje a Cherson.
Krym byl ještě v rukou německých vojsk. V prostoru Leningradu a
na severu se situace značně zlepšila. Leningradanům se nyní
dýchalo volněji.
Členové Státního výboru obrany a my, členové hlavního stanu
vrchního velení, jsme zastávali názor, že ačkoli jsme v boji s
nepřítelem dosáhli velkých úspěchů a nepřítel byl vážně oslaben,
přece jenom je ještě dost silný. To, že v Evropě nebyla druhá
fronta, umožňovalo nepříteli v roce 1944 vést houževnatou
obrannou válku.
Na počátku roku 1944 mělo Německo na sovětsko-německé
frontě včetně vojsk svých satelitů asi 5 miliónů mužů, 54 500 děl a
minometů, 5400 tanků a samohybných děl a něco přes 3000
letounů.
Převahu sovětských ozbrojených sil nad nepřítelem lze vyjádřit
takto: v počtu vojáků o 30 procent, v dělostřelectvu o 70 procent a
v letounech o 170 procent. Tato kvantitativní převaha byla
posílena nejen vysokou kvalitou zbraní, ale i – což je zvlášť
důležité – bojovností vojsk a zvýšeným taktickým, operačním i
strategickým uměním velení.
Po hlubokém a všestranném rozboru situace se hlavní stan
rozhodl zahájit v zimním tažení roku 1944 ofenzívu od Leningradu
až po Krym včetně.
Přitom hlavní útočné operace měly být podniknuty na
jihozápadním válčišti, aby byla nejdříve osvobozena pravobřežní
Ukrajina a Krym. Bylo rozhodnuto úplně vyprostit Leningrad z
kleští blokády a vyhnat nepřítele z Leningradské oblasti. Vojska
pobaltských frontů dostala za úkol vyčistit v součinnosti s
Leningradským frontem Novgorodskou oblast a dosáhnout hranic
pobaltských republik. Západní směr dostal za úkol osvobodit co
největší část Běloruska.
Když se plánovaly operace sovětských vojsk na zimu 1944,
počítalo se, že hlavní prostředky a síly budou soustředěny v pásmu
1., 2., 3. a 4. ukrajinského frontu, aby tam byla vytvořena
výraznější převaha nad nepřítelem a bylo možno v krátké době
rozdrtit vojska skupin armád „Sud“ a „A“.
Pokud jde o ostatní fronty severního, severozápadního a
západního směru, rozhodl se hlavní stan dát tam menší síly, aby
nebyly rozptylovány a odváděny z těch úseků, kde budou plněny
hlavní úkoly.
 Po poradě v hlavním stanu jsme s Vasilevským ještě asi pět dní
pracovali v generálním štábu, abychom zpřesnili úkoly frontů.
Stalin nás několikrát pozval k sobě do kremelského bytu na oběd.
Jak je známo, vedl Stalin velmi skromný život. Stravu míval
jednoduchou – ruská kuchyň, někdy se vařila gruzínská jídla.
Žádnou nestřídmost v bytovém zařízení, v oblékání a způsobu
života nebylo u Stalina vidět.
Jednou, když jsem byl u vrchního velitele v jeho bytě, pokusil
jsem se znovu zavést rozhovor na obkličovací operace. Stalin
odpověděl:
„Ted jsme zesílili, naše vojska jsou zkušenější. Nyní nejen
můžeme, ale i musíme obkličovat německá vojska.“
Jednou byli na obědě, na který jsem byl pozván, přítomni A. A.
Ždanov, A. S. Ščerbakov a další členové politického byra. Ždanov
hovořil o hrdinství a nesmírné statečnosti leningradských dělníků,
kteří bez ohledu na nebezpečí stáli polohladoví 14-15 hodin denně
u obráběcích strojů v továrnách a závodech a poskytovali
maximální pomoc frontě. Ždanov požádal o zvýšení přídělu
potravin pro Leningradany. Stalin dal okamžitě příkaz vyhovět
Ždanovově žádosti a pak řekl:
„Připijme na počest Leningradanů. Jsou to opravdoví hrdinové
našeho lidu.“
Když byly úkoly frontů definitivně probrány, odjeli jsme s
Alexandrem Michajlovičem k frontům, jež nám byly svěřeny a kde
jsme měli dále koordinovat činnost vojsk. Mým úkolem bylo
koordinovat činnost Va-tutinova a Koněvova frontu a Vasilevskij
měl na starosti činnost Mali-novského a Tolbuchinova frontu.
Nejdříve jsem se rozhodl jet k vojskům 1. ukrajinského frontu,
abych tam odevzdal rozhodnutí hlavního stanu a pomohl
naplánovat příští operace vojsk.
Vatutin, jak jsem již řekl, byl skvělý štábní pracovník, který
měl navíc záviděníhodnou schopnost psát krasopisně, vyjadřovat
stručně a jasně svou myšlenku. Většinu důležitých rozkazů,
směrnic a hlášení vrchnímu velení psal on sám. Zastihl jsem ho
právě ve chvíli, jak dává dohromady směrnice k přechodu
hlavního uskupení vojsk frontu do útoku ve všeobecném směru na
Vinnici.
Vatutin pracoval v jedné chalupě, v silně vytopené místnosti, a
na sobě měl teplý krátký kožich. Stačil jediný pohled, abych zjistil,
že mu zřejmě není dobře.
Když jsem Vatutina stručně seznámil s rozhodnutím hlavního
stanu na nejbližší období a vyslechl jeho poslední korektivy k
plánu činnosti vojsk frontu, poradil jsem mu vzít si nějaké léky a
jít si hned lehnout, aby mohl v době zahájení útoku zase normálně
pracovat. Řekl, že to udělá.
Když vypil sklenici silného čaje se sušenými malinami a vzal si
pár tabletek aspirinu, odešel Nikolaj Fjodorovič do svého pokoje.
Spolu s A. N. Bogoljubovem jsme se odebrali do operačního
oddělení štábu, abychom si znovu pořádně rozebrali situaci a
prověřili si připravenost vojsk k operacím.
Neuplynulo ještě ani deset minut, když zazvonil telefon.
Bogoljubov ho zvedl. Byl to Vatutin a požádal ho, aby přišel za
ním. Rozhodl jsem se, že půjdu s Bogoljubovem. A tu jsme opět
spatřili Vatutina nad pracovní mapou připravovaného útoku.
„My jsme se přece dohodli, že si půjdete odpočinout, a tady
vás vidíme opět nad pracovní mapou.“
„Chci napsat hlavnímu stanu hlášení o průběhu přípravy k
útoku,“ odpověděl Vatutin.

444
 Když jsem ho násilím vyprovodil z pracovny, doporučil jsem,
aby všechno potřebné zařídil náčelník štábu, tím spíše, že to byla
jeho přímá povinnost.
Vatutin byl neklidná povaha. Pocit odpovědnosti za svěřený
úkol byl vždy u něho neobyčejně silný.
Pořádně vyhladovělý jsem zašel k Chruščovovi, neboť jsem
věděl, že se člověk mohl u něho vždy řádně posilnit. U Chruščova
byl člen vojenské rady frontu pro materiální zabezpečení generál
N. T. Kalčenko a zástupce aparátu tJV Komunistické strany
Ukrajiny M. S. Grečucha. Soudruzi mě požádali, abych jim řekl,
co je v Moskvě nového.
Podrobně jsem seznámil přítomné s rozhodnutím hlavního
stanu o vyhnání nepřítele z pravobřežní Ukrajiny a o konkrétních
úkolech 1. ukrajinského frontu. Grečucha vyprávěl o strašlivých
zločinech, které fašisté páchali v poslední době, zejména před
ústupem svých vojsk. „Až dosud,“ řekl Grečucha, „nebyla
objevena ani desetina krvavých zločinů, jež fašističtí hrdlořezi
napáchali na ukrajinské půdě…“
1. ukrajinský front měl v té době proti sobě nepřátelské
uskupení 30 divizí, mezi nimiž bylo 8 tankových a 1 motorizovaná
divize. Vojskům velel generál tankových vojsk Erhard Rauss.1
Nepřátelské velení stále ještě snilo o likvidaci sovětských vojsk,
jež vytvořila na západním břehu Dněpru velké předmostí a dobyla
Kyjev.
V druhé polovině listopadu obsadil nepřítel, jak jsem již řekl,
Žitomir a nejednou se pokoušel zahnat svazky 1. ukrajinského
frontu zpátky a proniknout ke Kyjevu. Avšak tyto vytrvalé pokusy
neměly úspěch. Navíc německá vojska svým neuváženým
počínáním utrpěla obrovské ztráty, které v některých divizích
dosahovaly až 60-70 procent stavu a materiálu. Protože hitlerovské
velení vyčerpalo své síly a prostředky, zastavilo útok, ale stále se
ještě nevzdalo naděje, že znovu dobude Kyjev a dosáhne Dněpru.
Hlavní stan vrchního velení uložil 1. ukrajinskému frontu, aby
připravil a uskutečnil žitomirsko-berdičevskou operaci, v níž by
byla poražena 4. tanková armáda nepřítele a zahnána k Jižnímu
Bugu. Jako posilu dostal 1. ukrajinský front od hlavního stanu 18.
armádu, 1. tankovou armádu,
4. gardový a 25. tankový sbor.
V okamžiku zahájení rozhodujících operací měl 1. ukrajinský
front 1. gardovou, 13., 18., 27., 38., 40. a 60. vševojskovou
armádu, 1. a 3. gardovou tankovou armádu. Celkem to bylo 63
střeleckých divizí, 6 tankových a 2 mechanizované sbory a 3
jezdecké divize.
Útočná operace frontu měla tento záměr:
Zničit nepřítele v prostoru Brusilova a proniknout na čáru
Ljubar– Vinnica-Lipovaja.
60. armáda generála I. D. Čerňachovského, posílená 4.
gardovým tankovým sborem, měla útočit z prostoru Malina a
proniknout k řece Sluči na úseku Rogačev-Ljubar. 13. armáda
generála N. P. Puchová dostala za úkol útočit ve směru Korostěň-
Novograd-Volynskij. 40. a 27. armáda měly udeřit na Bílou
Cerkev a dále pak na Christinovku, kde se měly spojit s vojsky 2.
ukrajinského frontu.
Ze vzduchu podporovala vojska frontu 2. letecká armáda
generála
5. A. Krasovského.
 Ráno 29. prosince přešla vojska hlavního uskupení frontu po
padesáti-minutové dělostřelecké a letecké přípravě do útoku.
Nepřátelská obrana

1 Německije trofejnyje karty OKCh. Sborník matěrialov po

sostavu fašistskich vojsk Germanii, 4. sv., str. 14-20.
nevydržela úder sovětských vojsk, a tak německá vojska začala
ustupovat. Vzhledem k příznivé situaci byly odpoledne zasazeny
do boje l.1 a 3. gardová tanková armáda. Do večera toho dne se
průlom rozšířil na 300 kilometrů a jeho hloubka dosahovala přes
100 kilometrů. Byly obsazeny Korostěň, Brusilov, Kazatin, Skvira
a mnoho dalších měst a vesnic.
Útočící vojska rozpoutala boje na přístupech k Žitomiru,
Berdičevu a Bílé Cerkvi. Německé velení muselo podnikat
mimořádná opatření, aby byla vyplněna vzniklá trhlina, a proto
sem přemístilo 12 divizí z jiných skupin armád („Nord“, „Mitte“ a
skupiny armád „A“).
Dne 31. prosince byl znovu osvobozen Žitomir. Rozpoutaly se
těžké boje o Berdičev, který byl důležitým železničním a silničním
uzlem. Zde bojovala vojska 1. tankové armády generála M. J.
Katukova a 18. armády generála K. N. Leselidze. 1. tanková
armáda vzhledem k slabé organizaci boje utrpěla ztráty a úspěchu
nedosáhla, takže teprve 5. ledna, po Vatuti-nově zásahu, byl
Berdičev dobyt.
Bojů o Bílou Cerkev se účastnila 1. československá brigáda
pod velením generála Ludvíka Svobody. Tento obdivuhodný a
silný člověk vzbuzoval v nás svým klidem a rozvážností hlubokou
úctu a naprostou důvěru. A nezmýlili jsme se v něm. Svoboda
velel až do konce války úspěšně československým vojskům a
svými hrdinskými činy vydatně přispěl k rozdrcení nepřítele,
kterého nenáviděl stejně jako my všichni, sovětští lidé.
Nepřítel pod údery 1. ukrajinského frontu ustupoval na západ.
To přimělo velení německých vojsk, aby v prostorech Vinnice a
Umane dalo dohromady skupinu vojsk a udeřilo na 38., 40. a 1.
tankovou armádu.1 Rozpoutala se další velká bitva.
Sovětská vojska přešla do obrany a pokoušela se zničit
nepřítele z místa palbou a leteckými údery. Nápor nepřítele však
nevydržela a ustoupila asi o 30 kilometrů zpět, kde se opevnila.
V žitomirsko-berdičevské operaci postoupila vojska 1.
ukrajinského frontu do hloubky asi 200 kilometrů a osvobodila
celou Kyjevskou a Ži-tomirskou oblast a také mnoho okresů
Vinnické a Rovenské oblasti. Levé křídlo frontu obchvátilo celé
nepřátelské uskupení v prostoru Kaněva a Korsuně-
Ševčenkovského. Tím byla vytvořena příznivá situace pro
ševčenkovskokorsuňskou operaci.
V polovině ledna se 1. ukrajinský front stabilizoval na čáře
Sarny– Slavuta-Kazatin-Iljincy. Dále se fronta stáčela k Dněpru až
k prostoru

1 Německije trofejnyje karty OKCh za 10-14 janvarja 1944

goda. Archív MO SSSR, f. 236, inv. 13 315, sp. 112, 1. 107 a
153.
Ržiščeva a Kaněva, kde i nadále stálo v obraně velké uskupení
německých vojsk. Německé velení, které chtělo znovu dobýt
Kyjev, zřejmě netušilo, že si tím zde samo připravovalo past, jak o
tom budu hovořit dále.
A nyní se podívejme na situaci v pásmu 2. ukrajinského frontu.

446
 2. ukrajinský front, v jehož čele stáli generálové I. S. Konev,
M. V. Za-charov a I. Z. Susajkov, byl koncem prosince stejně jako
Vatutinův front doplněn značným množstvím tanků a
samohybných děl. Frontu byl přidělen zesílený 5. jezdecký sbor a
několik dělostřeleckých útvarů. Tím byla sice vojska posílena, ale
neodpovídalo to ani zdaleka jejich potřebám. Zvlášť málo početné
zůstávaly vševojskové svazky, bez kterých, jak je známo, nelze
dosáhnout v operacích úspěchu a zajistit jej.
2. ukrajinský front měl připravit a uskutečnit operaci, v níž by
byl hlavní úder zasazen směrem na Pervomajsk přes Kirovograd.
Část frontu měla útočit ve všeobecném směru na Christinovku,
tam se spojit s 1. ukrajinským frontem a rozdrtit nepřítele v
prostoru Zvenigorodka-Kaněv.
Až do 7. ledna se mi nepodařilo navštívit 2. ukrajinský front,
protože jsem byl nucen pracovat na některých úsecích
„Vatutinových vojsk, kde byla spousta složitých a nebezpečných
situací. Dne 7. ledna jsem přiletěl do štábu 2. ukrajinského frontu.
Konev byl v té době v prostoru Kirovo-gradu na pozorovatelně.
Když jsem zajel do štábu frontu, zastihl jsem tam náčelníka
štábu frontu Zacharova, který mě podrobně seznámil se situací na
jednotlivých úsecích frontu.
Matveje Vasiljeviče Zacharova jsem znal z Běloruského
vojenského okruhu, kde byl náčelníkem operačního oddělení štábu
okruhu. Tehdy byl v čele okruhu armádní velitel 1. stupně I. P.
Uborevič, od kterého jsme se všichni měli čemu naučit.
Musím říci, že operační oddělení štábu okruhu v čele se
Zacharovem převyšovalo většinu pohraničních okruhů svou
organizovaností, připraveností a celkovou operační kultivovaností.
O něco později velel Zacharov úspěšně střeleckému pluku v
Bobrujsku.
Matvej Vasiljevič jako náčelník štábu 2. ukrajinského frontu
byl veliteli frontu Koněvovi dobrou oporou.
Když jsem se ve štábu frontu seznámil se situací, zatelefonoval
jsem Koněvovi a vydal se na cestu za ním.
Cestou k velitelskému stanovišti bylo možno podle
dělostřelecké palby, výbuchů leteckých pum a řevu motorů
četných letounů s jistotou říci, že na zemi i ve vzduchu jsou v
proudu urputné boje s nepřítelem.
Když jsme se pozdravili, zeptal jsem se Ivana Stěpanoviče, jak
pokračuje operace.
 Sovětští vojáci hledají místo pro přepravu přes Dněpr.
Smolensk září 1943.
Berlín. Budova Říšského kancléřství. 2. května 1945.

Sovětští vojáci dobývají Říšský sněm. Berlín. Květen 1945.

 „Zasazujeme nepříteli smrtelné rány, ale z Kirovogradu se
zatím nechce hnout,“ odpověděl Konev.
Když jsem prostudoval Koněvovu mapu a vyslechl jeho
zevrubné hlášení, pochopil jsem, že se nepříteli přece jenom
nepodaří udržet se v Kirovogradu. Do večera 7. ledna jej vojska
frontu nejen obešla, ale navíc se nepřítel jen stěží držel v jeho
jižních předměstích, kde odolával útoku 29. tankového sboru, 29. a
50. střelecké divize.
Zvlášť úspěšně se bila vojska Žadovovy a Šumilovovy armády.
Oba tyto velitele jsem dobře znal. Prošli dlouhou a strastiplnou
cestu, kterou nastoupili na samém začátku války. Vydrželi a
obstáli v těžkých bojích s nepřítelem, získali zkušenosti z
vítězných operací, a tak sem, do prostoru Kirovogradu, přišli v
čele armád už jako zkušení vojevůdci.
Ráno 8. ledna Kirovograd padl. Nepřítel ustupoval pod
náporem sovětských vojsk na západ.
Na pravém křídle frontu neměl útok 53. armády a 4. úderné
armády úspěch. Byl silnými nepřátelskými protiztečemi zastaven
na čáře Směla– Kaniž.
Když velení frontu zastavilo útok a přešlo západně od
Kirovogradu do obrany, přesunulo na pravé křídlo frontu 5.
gardovou tankovou armádu pod velením generála P. A.
Rotmistrova. Avšak této armádě se nepodařilo způsobit obrat v náš
prospěch.
Protože bylo nutné důkladněji připravit další operace, byl útok
vojsk 2. ukrajinského frontu na všech směrech zastaven, a tak jsem
se vrátil k vojskům 1. ukrajinského frontu, abychom se spolu s
jeho velením pustili do přípravy ševčenkovskokorsuňské operace.
Když byl projednán cíl a úkoly operace, rozhodl se Vatutin
vytvořit uskupení skládající se ze 40. armády F. F. Žmačenka, 27.
armády S. G. Trofimenka a 6. tankové armády generála tankových
vojsk A. G. Krav-čenka, který se vyznamenal při dobývání
Kyjeva.
Podle ukořistěné německé mapy bylo 24. ledna 1944 v
prostoru ševčen-kovskokorsuňského výběžku, jehož krajní část
sahala až k Dněpru, 9 pěších, 1 tanková a 1 motorizovaná divize,
jež patřily k 1. tankové armádě německých vojsk.
Toto dosti silné nepřátelské uskupení bránilo 1. a 2.
ukrajinskému frontu v dalších operacích na západ, protože bylo
rozmístěno na křídlech obou frontů.
Dne 11. ledna jsem předložil Stalinovi náš plán na odříznutí,
obklíčení a rozdrcení celého ševčenkovskokorsuňského uskupení.
Vrchní velitel návrhy schválil a 12. ledna potvrdil své rozhodnutí
směrnicí hlavního stanu.
Podle směrnice měly oba fronty zasadit u kořene výběžku
vstřícné údery a v prostoru Zvenigorodky se spojit.1 Před
zahájením operace posílil hlavní stan na mou žádost 1. ukrajinský
front 2. tankovou armádou.
Konev se rozhodl, aby úder zasadily z prostoru Verbovky a
Krasnoselka 4. gardová a 53. armáda a 5. gardová tanková armáda.
Aby vytvořily úderná uskupení, musely fronty provést značný
přesun vojsk a prostředků. Podpora úderných uskupení frontů ze
vzduchu byla svěřena 2. a 5. letecké armádě.
Celkem se na porážce ševčenkovskokorsuňského uskupení
fašistických vojsk podílelo 27 divizí, 4 tankové a 1 mechanizovaný
sbor s celkovým počtem 370 tanků a samohybných děl.
Početně zde sovětská vojska měla nad nepřítelem převahu, a to
v pěchotě o 70 procent, v dělech a minometech o 140 procent a v
tancích a samohybných dělech o 160 procent.

467
 Bylo to jistě dost sil pro obklíčeni a rozdrcení nepřítele, ale v
tuto roční dobu se nenadále oteplilo, začal padat mokrý sníh a
cesty rozbředly. Špatné počasí omezovalo činnost letectva na
minimum. Proto si vojska nemohla vytvořit dostatečné zásoby
materiálu. Avšak se zahájením operace již nebylo možno déle
otálet.
Ševčenkovskokorsuňská operace začala 24. ledna úderem 2.
ukrajinského frontu ve všeobecném směru na Zvenigorodku. 1.
ukrajinský front zahájil útok o den později. Nepřátelská vojska se
postavila na houževnatý odpor, bráníce se palbou a protiztečemi,
ale přece jenom údery našich frontů nedokázala odrazit.
Dne 27. ledna zasadil nepřítel jednotkám 2. ukrajinského frontu
proti-úder, aby odstranil vzniklou trhlinu a odřízl předsunutý 20. a
29. tankový sbor 5. gardové tankové armády. To se mu částečně
podařilo.
Avšak 20. tankový sbor pod velením generálporučíka
tankových vojsk I. G. Lazareva bez ohledu na to, že nepřítel
dočasně obsadil jeho týlové cesty, postupoval rychle kupředu a
téže, noci obsadil Spolu.
Znal jsem generála Lazareva z Běloruského vojenského okruhu
a nejednou jsem se s ním setkal na manévrech a velkých
okruhových cvičeních, kde pod Uborevičovým vedením získal
skvělou polní průpravu.
Protože jsem znal Lazarevovy přednosti, byl jsem přesvědčen,
že v této složité situaci povede spolehlivě svěřený sbor k
vytčenému cíli. Dne 28. ledna pronikl Lazarevův sbor do prostoru
Zvenigorodky. V téže době se nepřítel, když zlikvidoval průlom,
snažil odrazit útoky 2. ukrajinského frontu.

1 Institut marxismu-leninismu. Dokumenty odděleni dějin

Velké vlastenecké války, inv. č. 9492, 1. 10 – 11.
Úderné uskupení 1. ukrajinského frontu, které přešlo do útoku,
prolomilo nepřátelskou obranu, ale v hloubce obrany narazilo na
urputný odpor.
Když velitel frontu Vatutin viděl, že se nepříteli podařilo
zlikvidovat průlom, vrhl do prostoru Zvenigorodky k posílení 20. a
29. tankového sboru 2. ukrajinského frontu silný předsunutý oddíl
frontu pod velením smělého a nadaného generála M. I. Saveljeva,
složený z 233. tankové brigády, 1228. pluku samohybných děl,
motostřeleckého praporu a baterie proti-tankových děl.
Saveljevův oddíl se obratným manévrováním směle probil
německými jednotkami v prostoru Lysjanky a 28. ledna se ve
Zvenigorodce spojil s 20. tankovým sborem, čímž odřízl
ševčenkovskokorsuňskému uskupení nepřítele hlavní týlové cesty.
Bránící se vojska na úseku 1. ukrajinského frontu kladla
houževnatý odpor. 40. armáda generála Žmačenka dosáhla první
den nepatrného úspěchu. Úspěšněji si počínaly svazky 27. armády
generála Trofimenka, zejména 337. střelecká divize generála G. O.
Ljaskina a 180. střelecká divize generála S. P. Merkulova. Využili
jsme toho k zasazení 6. tankové armády na týlové cesty nepřítele,
což mělo na vývoj událostí pozitivní vliv.
Do 30. ledna se Koněvovým vojskům po zasazení dalších sil,
mimo jiné druhého sledu 5. gardové tankové armády, 18.
tankového sboru a jezdeckého sboru generála A. G. Selivanova,
podařilo zahnat nepřítele a znovu vrazit do jeho obrany klín.
Vojska obou frontů při dalším postupu odřízla
ševčenkovskokorsuňskou skupinu nepřítele a začala ji tlačit do
středu kotle. Zároveň vytvořily oba fronty i vnější frontu, aby
nepřipustily od Umane pokusy o vyproštění obklíčeného uskupení.

468
 Na paměť prolomení fronty nepřátelských vojsk a spojení
vojsk 1. a 2. ukrajinského frontu byl v centru Zvenigorodky
postaven na podstavec tank T 34. Pamětní deska na podstavci
hlásá:
„Zde se 28. ledna 1944 uzavřel kolem hitlerovských okupantů,
obklíčených v prostoru Korsuně-Ševčenkovského, kruh. Osádka
tanku 2. ukrajinského frontu 155. tankové zvenigorodské brigády,
vyznamenané Řádem rudého praporu, podplukovníka Ivana
Ivanovice Prošina – poručík Jevgenij Alexandrovič Chochlov,
řidič tanku Anatolij Alexejevič Andrejev a velitel věže Jakov
Sergejevič Zajcev – stiskla ruku tankistům 1. ukrajinského frontu.
Sláva hrdinům vlasti.“
Je dobře, když se na hrdinské činy nezapomíná, jenomže je
škoda, že nebyla uvedena i jména tankistů 1. ukrajinského frontu.
To by se mělo

469
 napravit a zjistit jména těch hrdinných tankistů 1. ukrajinského
frontu, kteří se rychle probili do prostoru Zvenigorodky…
Obklíčená německá vojska, snažíce se zachytit na každé
vhodné čáře, v každé vesnici a městě a schovávajíce se v lesích,
kladla houževnatý odpor.
Vyhnat nepřítele z jeho postavení bylo možné jen mohutnou
dělostřeleckou palbou, ale tu jsme při naprosté nesjízdnosti cest
nemohli zorganizovat. Abychom vytvořili alespoň minimální
zásoby dělostřeleckých nábojů, min a pohonných hmot pro tanky,
museli jsme zařídit jejich dopravu volskými potahy, na nosítkách,
v pytlech – zkrátka jak kdo mohl. V tom nám poskytli vydatnou
pomoc obyvatelé ukrajinských vesnic.
Velení německých vojsk ve snaze zachránit svá vojska, jež se
octla v kotli, před nevyhnutelnou záhubou začalo stahovat proti
naší vnější frontě síly. Dne 27. ledna přisunulo do prostoru
Novomirgorodu 3., 11. a 4. tankovou divizi a dva dny nato i 13.
tankovou divizi. Později se do prostoru Rizina začala soustřeďovat
16. a 17. tanková divize.
My všichni, kteří jsme řídili tuto operaci k obklíčení vojsk 1. a
8. nepřátelské armády, jsme si jasně uvědomovali, že velení
německých vojsk musí zorganizovat úder zvenčí, aby zachránilo
svá obklíčená vojska.
Vnější frontu, jež měla zabezpečit zničení obklíčených
nepřátelských vojsk, vytvořila 6. tanková armáda 1. ukrajinského
frontu, jež byla posílena 47. střeleckým sborem, a 5. gardová
tanková armáda 2. ukrajinského frontu, posílená 49. střeleckým
sborem a 5. ženijní brigádou. Boky této vnější fronty kryly 40. a
53. armáda.
Na rozdíl od činnosti nepřátelských vojsk obklíčených u
Stalingradu, kde se jen bránila a čekala záchranu od Mansteinovy
kotělnikovské skupiny, až se jí podaří průlom, rozhodla se vojska
obklíčená v prostoru Kor-suně-Sevčenkovského, že se vyprostí
sama, a proto se vrhla vstříc úderné skupině, jež působila zvenčí.
V prvních únorových dnech roku 1944 se část nepřátelských
tankových vojsk pokoušela prolomit vnější frontu na úseku 2.
ukrajinského frontu v prostoru Novomirgorodu. Avšak její pokusy
byly odraženy. Proto nepřítel přeskupil své úderné síly na úsek 1.
ukrajinského frontu a 3. a 4. února zasadil v prostoru Rizina a v
prostoru Tolmač-Iskrennoje dva mocné údery. Zde byly navíc
zasazeny do bitvy tři tankové divize.
V prostoru Rizina se nepříteli podařilo vklínit se do obrany
sovětských vojsk. Nepřátelské velení si bylo jisto, že se mu
tentokráte průlom podaří. Velitel 1. tankové armády generál Hube
nešetřil sliby. Zachytili jsme jeho radiogram, v němž stálo:
„Vysvobodím vás. Hube.“
Hitler, spoléhaje na mohutné tankové uskupení generála
Hubeho, poslal veliteli obklíčených vojsk generálu
Stemmermannovi tento telegram: „Můžete se na mne spolehnout
jako na žulovou stěnu. Budete vyproštěni z kotle. Zatím se však
držte.“
Abychom zabránili průlomu, přesunuli jsme narychlo na
nebezpečný úsek ze zálohy frontu 2. tankovou armádu generála S.
I. Bogdanova, složenou ze dvou tankových sborů. 2. tanková
armáda po rozvinutí zasadila protiúder. Nepřítel byl zastaven a
částečně vržen zpátky do výchozího prostoru.
Avšak nepřítel se stále ještě nevzdal úmyslu prolomit vnější
frontu sovětských vojsk. Když povolal ještě jednu tankovou divizi,
prapor těžkých tanků a dva oddíly samohybných děl a přeskupil

471
značné síly tankových divizí do prostoru Jerek, zahájil prudký
útok.
Dne 9. února jsem poslal Stalinovi telegram, v němž mimo jiné
stálo:

„Podle výpovědí zajatců utrpěla nepřátelská vojska během bojů

v obklíčení těžké ztráty. V současné době je mezi vojáky a
důstojníky pociťován zmatek, který v některých případech přerůstá
v paniku. j| Podle údajů průzkumu soustředil obklíčený nepřítel
hlavní síly v prostoru Stěblev-Korsuň-Ševčenkovskij. Zřejmě se
připravuje k poslednímu pokusu probít se vstříc tankové skupině,
jež útočí na Malou Bojarku. K zabezpečení tohoto směru
přesuneme do 9. února ráno do prostoru Lysjanky jednu
Rotmistrovovu tankovou brigádu a do prostoru Krasno-gorodka-
Motajevka 340. střeleckou divizi Zmačenkovy armády.
Korotějevova, Ryžovova a Trofimenkova armáda pokračují 9.
února v útoku.
Dne 8. února v 15.50 předali naši parlamentáři prostřednictvím
velitele stěblevského bojového úseku plukovníka Fukka
obklíčenému nepříteli ultimátum.
Parlamentáři se vrátili a sdělili, že německé velení odpoví 9.
února v 11.00.
Žukov.“

Dne 9. února ve 12 hod. sdělil štáb generála Stemmermanna, že

naše ultimátum nepřijímá.
Hned nato zahájili Němci na vnitřní frontě obklíčení i z vnější
fronty zběsilé útoky. Zvlášť rozhořčené boje vzplanuly 11. února.
Sovětská vojska se bila velmi houževnatě. Nepřátelským
tankovým divizím se za velkých ztrát podařilo proniknout do
Lysjanky, ale na další postup jim síly nestačily, a tak přešly do
obrany.
V noci na 12. února se obklíčená skupina vojsk, soustředěná na
úzkém úseku, pokusila probít přes Stěblev do Lysjanky, aby se
tam spojila s tankovými divizemi, ale to se jí nepodařilo. Další
postup nepřítele byl zastaven. Vzdálenost mezi obklíčenou
skupinou a vyprošťovací skupinou německých vojsk se zmenšila
na 12 kilometrů, ale bylo cítit, že ke spojení nemá nepřítel dost sil.
V noci na 12. února 1944 jsem poslal hlavnímu stanu hlášení:

„U Kravčenka:
Nepřítel v síle asi 160 tanků útočí s motorizovanou pěchotou z
čáry Rizino-Čemeriskoje-Tarasovka ve všeobecném směru na
Lysjanku a po prolomení první čáry obrany 47. střeleckého sboru
se vklínil asi 10 kilometrů hluboko do obrany.
Další postup nepřítele zastavily na řece Shnilý Tikič jednotky
340. střelecké divize a 5. mechanizovaného sboru, jež tvoří druhou
čáru obrany, a záložní pluky samohybných děl SU 85.
Protože nemáme s velitelem 47. střeleckého sboru spojení,
upřesňujeme si situaci na levém křídle armády ve směru Žabinka-
Rizino-Dub-rovka.
Kravčenko měl dost sil a prostředků k odražení nepřátelských
útoků, ale při průlomu první čáry naší obrany ztratil řízení
jednotlivých částí armády.
Nařídil jsem Nikolajevovi1 co nejrychleji umístit v
Džuržencích orgány velení 27. armády a Kravčenka operačně
podřídit Trofimenkovi.
 Hlavní síly Bogdanovovy armády soustředit do rána 12. února
v prostoru Lysjanka-Dašukovka-Česnovka. 202. střeleckou divizi
rozvinout na čáře Chižincy-Džuržency a tam také přesunout
kompletně doplněnou Katukovovu brigádu.
Stěpinovi2 jsem nařídil, aby měl do rána v Lysjance od
Rotmistrova dvě brigády a zaujal podél Shnilého Tikiče na úseku
Lysjanka-Murzincy obranu, především protitankovou.
U Štěpina:
Rotmistrovova armáda odrazila dnes útoky asi 60
nepřátelských tanků od Jerek směrem na Zvenigorodku.
Průzkumem byl zjištěn pohyb asi 40 tanků z Kapustina na Jerki.
Možná že nepřítel přesunuje na zvenigo-rodský směr tanky z
lebedinského směru.
Štěpin přesunuje do rána 12. února 18. tankový sbor do
Michajlovky

1 Krycí jméno N. F. Vatutina. – Pozn. red. a Krycí jméno I.

S. Koněva. – Pozn. red.
(východně od Zvenigorodky) a 29. tankový sbor do prostoru
Kňažje– Lozovatka.
Smirnovova armáda bojovala o Miropolje, Košak a Gluški.
Aby se usnadnilo řízení, bude od 12.00 12. února převedena
Trofimen-kova 180. střelecká divize do svazku 2. ukrajinského
frontu.
Nařídil jsem Stěpinovi, aby 12. 2. 1944 udeřily hlavní síly
Korotějevovy a Smirnovovy armády z východu na Stěblev a do
týlu hlavního uskupení obklíčeného nepřítele, jež se připravuje
vyrazit útočící tankové skupině vstříc.
Veškeré noční letectvo frontů operuje v prostoru Stěbleva.
Žukov.“

Ráno 12. února jsem dostal chřipku, a tak jsem si musel jít s
vysokou horečkou lehnout. Když jsem se zahřál, tvrdě jsem usnul.
Nevím, jak dlouho jsem spal, když tu cítím, jak se mnou můj
pobočník Leonid Fjo-dorovič Miňuk ze všech sil lomcuje, aby mě
probudil.
„Co se děje?“ ptám se ho.
„Volá Stalin,“ odpověděl Miňuk.
Vyskočil jsem z postele a vzal do ruky sluchátko. Stalin řekl:
„Zrovna jsem dostal hlášení, že se u Vatutina probil nepřítel v noci
z prostoru Šenděrovky do Chilek a Nové Budy. Víte o tom něco?“
„Ne, nevím.“
„Tak to zjistěte a dejte mi vědět.“
Okamžitě jsem zavolal Vatutinovi a zjistil jsem, že se nepřítel
opravdu pokoušel využít vánice a dostat se z obklíčení, že již stačil
postoupit asi o 2-3 kilometry a obsadit Chilki, ale byl zastaven.
Když jsem s Vatutinem projednal dodatečná opatření,
zatelefonoval jsem vrchnímu veliteli a oznámil mu, co jsem se
dověděl od Vatutina.
Stalin řekl:
„Konev navrhuje, aby mu bylo svěřeno řízení vojsk k likvidaci
šev-čenkovskokorsuňského uskupení nepřítele, kdežto řízení vojsk
na vnější frontě soustředit v rukou Vatutinových.“
„Definitivní zničení nepřátelské skupiny, která je v kotli,“
odpověděl jsem, „je záležitost tří čtyř dnů. S předáváním řízení
vojsk 27. armády 1. ukrajinského frontu by se průběh operace
mohl zdržet.“

473
 „Ať se tedy Vatutin sám ujme operace 13. a 60. armády v
prostoru Rovno-Luck-Dubno a vy si vezměte na odpovědnost, že
se nepřátelské úderné skupině nepodaří průlom na vnější frontě
prostoru Lysjanky. To je všechno.“
O několik hodin později přišla tato směrnice:
„Veliteli 1. ukrajinského frontu. Veliteli 2. ukrajinského frontu.
Soudruhu Jurjevovi1.
Protože k likvidaci korsuňského uskupení nepřítele je nutné
spojit úsilí všech vojsk, kterým byl tento úkol svěřen, a protože
většina těchto vojsk patří 2. ukrajinskému frontu, hlavní stan
vrchního velitele nařizuje:
1. Přenést řízení všech vojsk operujících proti korsuňskému
uskupení
nepřítele na velitele 2. ukrajinského frontu s úkolem v době co
nejkratší
zničit korsuňské uskupení Němců.
Proto 27. armádu, složenou ze 180., 337. a 202. střelecké
divize a z 54. a 159. opevněného prostoru a všech posilových
útvarů, podřídit operačně od 24 hod. 12. 2. 1944 veliteli 2.
ukrajinského frontu. Zásobování 27. armády všemi prostředky
ponechat na starosti 1. ukrajinskému frontu.
Velitel 2. ukrajinského frontu bude udržovat spojení se štábem
27. armády prostřednictvím štábu 1. ukrajinského frontu, dokud
nenaváže přímé spojení.
2. Soudruha Jurjeva zprostit dohledu nad likvidací korsuňského
usku-
pení Němců a uložit mu koordinaci činnosti vojsk 1. a 2.
ukrajinského
frontu s úkolem nepřipustit nepřátelský průlom směrem od
Lysjanky
a Zvenigorodky, jehož cílem by bylo spojení s korsuňským
uskupením
nepřítele.
0 splnění podejte hlášení. Hlavní stan vrchního velení

J. Stalin A. Antonov
12. února 1944. Č. 220022.“

Vatutin byl velmi vnímavý člověk. Když tuto směrnici dostal,

okamžitě mi zatelefonoval, a domnívaje se, že jsem k této změně
dal podnět já, řekl s pocitem křivdy:
„Soudruhu maršále, nevím jak kdo, ale vy přece víte, že jsem
několik nocí po sobě nespal a všechny síly věnoval
ševčenkovskokorsuňské operaci. Proč ted musím jít od toho a
nemohu dovést tuto operaci do konce? Já jsem také patriotem
vojsk svého frontu a chci, aby hlavní město naší vlasti Moskva
vzdala hold vojákům 1. ukrajinského frontu.“
„Nikolaji Fjodoroviči, to je rozkaz vrchního velitele, oba jsme
vojáci, vyplňme tedy rozkaz bez jakýchkoli námitek.“
1 Krycí jméno G. K. Žukova. – Pozn. red.
Vatutin odpověděl:
„Dobrá, rozkaz bude splněn.“
Po 12. únoru nedosáhl nepřítel, i když se sebevíc pokoušel
probít se z prostoru Šenděrovky do Lysjanky, žádného úspěchu.
Dne 14. února obsadila vojska 52. armády 2. ukrajinského
frontu Kor-suň-Ševčenkovskij. Kruh kolem obklíčeného nepřítele
se začal svírat. Vojákům, důstojníkům a generálům německých
vojsk bylo jasné, že slibovaná pomoc nepřijde, a proto musí
spoléhat jen na sebe. Z výpovědí zajatců jsme se dověděli, že
vojska propadla úplnému zoufalství, zejména když se prozradilo,
že někteří generálové – velitelé divizí – a štábní důstojníci utekli
letadly.
V noci 16. února se rozpoutala sněhová bouře. Viditelnost se
zmenšila na 10-20 metrů. Němcům znovu zasvitla naděje, že by
mohli proklouznout do Lysjanky a tam se spojit se skupinou
generála Hubeho. Jejich pokus o průlom odrazila Trofimenkova
27. armáda a 4. gardová armáda 2. ukrajinského frontu.
Zvlášť hrdinně se bili frekventanti školního praporu 41.
gardové střelecké divize generálmajora K. N. Cvetkova. Dne 17.
února pokračovala celé dopoledne urputná bitva, v níž byly
pronikající kolony německých vojsk v podstatě zničeny a zajaty.
Části tanků a obrněných transportérů s generály, důstojníky a
esesáky se však podařilo probít se z obklíčení.
Dne 17. února bylo obklíčené uskupení, jak jsme
předpokládali, úplně zlikvidováno. Podle údajů 2. ukrajinského
frontu bylo zajato 18 000 mužů a bojová technika tohoto uskupení.
Hlavní město naší vlasti vzdalo 18. února vojskům 2.
ukrajinského frontu poctu dělostřeleckými salvami. Avšak o
vojscích 1. ukrajinského frontu nebylo řečeno ani slovo. Myslím,
že se tu hlavní stan dopustil chyby.
Jak je známo, úspěch při obklíčení a zničení nepřátelského
uskupení závisí na akcích jak vnitřní, tak i vnější fronty. Oba
fronty v čele s Vatuti-nem a Koněvem bojovaly výtečně.
Úspěšné akce vojsk ukrajinských frontů koncem února 1944
vytvořily příznivou situaci pro úplné vyhnání nepřátelských vojsk
z pravobřežní Ukrajiny. 1. ukrajinský front, jehož pravé křídlo se
zmocnilo prostoru Luck-Šumskoje-Šepetovka, pronikl do boku
proskurovsko-vinnického uskupení nepřítele. 2. ukrajinský front
zaujal výchozí prostor k úderu přes Umaň směrem na Mogilev-
Podolskij a Kameněc-Podolskij. 3. ukrajinský front pronikl na čáru
Krivoj Rog-Širokoje-Kačkarovka a byl připraven udeřit na
tiraspolsko-oděském směru.
Od 18. do 20. února jsem byl v hlavním stanu, kde jsem
vrchnímu veliteli referoval o plánu dalších operací. Stalin mi
nařídil, abych znovu odletěl koordinovat činnost 1. a 2.
ukrajinského frontu a neprodleně zahájil jejich útok.
Dne 21. února jsem přijel do štábu 1. ukrajinského frontu a
především jsem seznámil Vatutina a členy vojenské rady frontu s
novými pokyny, jež jsem dostal v hlavním stanu.
Po zpřesnění situace a úkolů schválených hlavním stanem
přikročily fronty k urychlené přípravě nových útočných operací a k
jejich materiálně technickému zabezpečování. Protože cesty na
Ukrajině byly následkem jarní oblevy zcela nesjízdné, bylo to
spojeno s nesmírnými obtížemi. Zvlášť těžké bylo soustředovat
dělostřelecké náboje, miny, pumy, pohonné hmoty a potraviny
přímo u bojových útvarů.
Německé velení bylo přesvědčeno, že sovětská vojska nebudou
moci za takových podmínek útočit a že tedy bude mít dost času,
aby přeskupilo své síly a posílilo obranu. Rozhodli jsme se, že
nepřítele v takových nepodložených úvahách zaskočíme a že mu
zasadíme řadu drtivých úderů.
Zkrátka a dobře jsme se znovu rozhodli využít operační
nenadálosti, která se nyní stala trvalou součástí sovětského
operačního a strategického umění.
Podle plánu hlavního stanu připravoval 1. ukrajinský front
hlavní úder z prostoru Dubno-Šepetovka-Ljubar ve všeobecném

475
směru na Černo-vice, aby rozdrtil proskurovsko-vinnicko-
podolskokameněcké uskupení. Proniknutím k předhůřím Karpat
měla být strategická fronta nepřítele rozťata a tak mu znemožněno
používat k manévrování nejkratších cest. Bude-li výsledek této
operace příznivý, bude muset celá jižní skupina německých vojsk
používat komunikací pouze přes Focsanskou bránu, Rumunsko a
Madarsko, a to byly pro manévrování velmi odlehlé cesty.
2. ukrajinský front měl útočit ve všeobecném směru na Bělcy a
Jasy. Část frontu měla v součinnosti s levým křídlem 1.
ukrajinského frontu útočit na Chotin. 3. ukrajinský front
připravoval úder na Oděsu a Tiraspol, aby osvobodil přímořské
oblasti, pronikl k Dněstru a vytvořil tam předmostí.
Dne 28. února jsem ze štábu frontu zašel k Vatutinovi,
abychom společně ještě jednou projednali úkoly nadcházející
operace. Po dvou hodinách společné práce mi Vatutin řekl:
„Chtěl bych zajet k 60. a 13. armádě, abych zjistil, jak se tam
řeší součinnost s letectvem a zda bude materiálně technické
zabezpečení připraveno do zahájení operace.“
Radil jsem mu, aby tam poslal své zástupce a sám ať
prozkoumá rozhodnutí všech velitelů armád a znovu prověří
součinnost s letectvem a organizaci frontového týlu. Nikolaj
Fjodorovič trval na tom, že pojede, odvolávaje se na to, že už
dávno v 60. a 13. armádě nebyl. Nakonec jsem souhlasil a řekl
jsem si, že budu sám pracovat se štábem frontu, s týlovou správou
a s veliteli jednotlivých druhů vojsk.
Stalo se bohužel neštěstí. Dne 29. února mi telefonovali z
polního letiště a hlásili, že k nim přivezli těžce raněného velitele
frontu N. F. Vatutina a že se zařizuje jeho letecký převoz do
kyjevské nemocnice.
Když jsem dal náčelníku zdravotní služby frontu potřebné
pokyny, převzal jsem velení frontu a okamžitě jsem volal
Stalinovi, že Vatutin byl raněn a převezen do nemocnice. Vrchní
velitel schválil mé rozhodnutí postavit se do čela frontu, dokud
nebude připravovaná důležitá a složitá operace uskutečněna.
Jak jsem se později dověděl, objížděl Vatutin vojska 60.
armády. Vpředu jela stráž. Vatutin jel v druhém voze s členem
vojenské rady K. V. Kraj-ňukovem a se svým pobočníkem.
Když vjeli do jedné vesnice, spustila na ně banditská a
záškodnická skupina banderovců palbu. Vatutin vyskočil z auta a
spolu s důstojníky zahájil přestřelku, během níž byl raněn do
stehna.
Do Kyjeva byli povoláni nejlepší lékaři, mezi nimi i známý
chirurg N. N. Burděnko, ale zachránit Vatutina se jim nepodařilo.
Zemřel 15. dubna a o dva dny později ho pohřbili v Kyjevě.
Moskva vzdala dvaceti dělostřeleckými salvami poslední
vojenskou poctu věrnému synu vlasti a nadanému vojevůdci.
Do zahájení operace jsme museli v krátké době provést velké
přesuny vojsk z levého křídla blíže k pravému křídlu. 3. gardová
tanková armáda byla přesunuta z prostoru Berdičeva do prostoru
Šumského (asi 200 kilometrů). 4. tanková armáda musela překonat
vzdálenost 350 kilometrů. Zhruba stejnou vzdálenost musel
překonat po rozbahněných cestách značný počet dělostřeleckých a
ženijních útvarů a týlové orgány.
Plán přesunů byl přes všechny těžkosti splněn včas.
Nejdůležitější však bylo to, že nepřítel svým průzkumem neobjevil
tyto přesuny, jež se prováděly v podstatě pod rouškou noční tmy a
ve dne jenom tehdy, když letadla pro špatné počasí nemohla
startovat.
 Dne 1. března jsem byl směrnicí hlavního stanu jmenován
velitelem 1. ukrajinského frontu. Od toho dne byla na mne
přenesena plná odpovědnost za úspěch nadcházející operace
frontu. Řízení 2. ukrajinského frontu převzal hlavní stan.
Dne 4. března 1944 začal útok vojsk 1. ukrajinského frontu.
Nepřátelská obrana na úseku Šumskoje-Ljubar byla prolomena a
do vzniklé průrvy byly zasazeny 3. gardová a 4. tanková armáda.
Do 7. března pronikly obě tyto armády, zdolávajíce odpor
nepřítele, na čáru Tarnopol-Proskurov a přeťaly důležitou
železniční trať Lvov-Oděsa.
Velení německých vojsk pocítilo, že proskurovsko-vinnicko-
podolsko-kameněckému uskupení hrozí obklíčení, a proto
soustředilo proti 1. ukrajinskému frontu patnáct divizí.
Dne 7. března se zde rozpoutala velmi urputná bitva, jakou
jsme od bitvy v kurském oblouku nezažili.
Nepřítel se osm dní a nocí pokoušel zahnat sovětská vojska
zpět do výchozího postavení. Když vyčerpala útočící jednotky
nepřítele, začala sovětská vojska na úseku hlavního úderu,
posílená frontovými zálohami, mimo jiné 1. tankovou armádou, po
zlomení nepřátelského odporu postupovat 21. března rychle na jih.
Zvlášť rychle postupovaly svazky 1. tankové armády. Zároveň šly
úspěšně kupředu i ostatní armády frontu, jež útočily z východu,
severovýchodu a severu.
1. tanková armáda, lámajíc odpor nepřátelských jednotek,
obsadila 24. března Čortkov a 8. gardový sbor pod velením
generála I. F. Drjomova pronikl ráno téhož dne k Dněstru. Do
prostoru Zaleščiků a k Dněstru se dostala 20. motostřelecká
brigáda plukovníka A. Ch. Babadžaňana. K Dněstru pronikly také
jednotky 11. gardového tankového sboru generála A. L. Getmana.
V noci na 25. března obsadila 64. tanková brigáda plukovníka
I. N. Bójka stanici Mošu (na přístupech k Černovicům), kde byl v
té době vykládán německý vlak s tanky a střelivem. Sovětští
tankisté se tohoto vlaku zmocnili. Dne 28. března vtrhli sovětští
tankisté na černovické letiště, kde se desítky nepřátelských letounů
připravovaly ke startu. Tyto letouny již nevzlétly.
Dne 29. března osvobodily jednotky 11. gardového tankového
sboru generála Getmana a 24. střelecké divize Černovice.
Obyvatelé přivítali sovětská vojska s obrovskou radostí.
Na jejich žádost se vojenská rada 1. tankové armády rozhodla
umístit na podstavec tank poručíka P. F. Nikitina. Na pamětní
desce je nápis: „Tank osádky gardového poručíka P. F. Nikitina
vtrhl 25. března 1944 první do města při jeho osvobozování od
německých fašistických okupantů.“ Po Nikitinovi byla nazvána
jedna z černovických ulic.
Do konce března bylo nepřátelské uskupení 21 divizí, z toho 10
tankových, 1 motorizovaná a 1 dělostřelecká, v podstatě obklíčeno.
Z východu sem postupovaly 18. a 38. armáda, aby zničily
obklíčené uskupení; část svazků 1. gardové armády, 4. a 1.
tanková armáda (až na 8. mechanizovaný sbor) pronikly za Dněstr
a odřízly tak nepříteli jižní cesty. Sovětská vojska operující na
vnitřní frontě sem dospěla k rozhodující bitvě krajně oslabená, bez
potřebného množství děl a střeliva, jež vzhledem k naprosté
nesjízdnosti cest zůstalo za vojsky pozadu. 3. gardová tanková
armáda, která měla už jen málo tanků, byla na Stalinův příkaz
převedena do zálohy, aby mohla být doplněna. 4. tanková armáda,
rovněž značně oslabená, byla koncem března v prostoru Kamence-
Podolského.

477
 To ovšem nedávalo záruku, že si vojska při rozčleňování a
ničení obklíčené nepřátelské skupiny budou počínat dost rázně.
Když tak dnes celou tuto operaci rozebírám, dospívám k závěru, že
1. tanková armáda měla zamířit z prostoru Čortkov-Tolstoje na
východ a udeřit na obklíčené uskupení. Avšak tehdy jsme měli z
různých zdrojů věrohodné zprávy, že se obklíčený nepřítel rozhodl
podniknout průlom jižně přes Dněstr v prostoru Zaleščiků. Takové
rozhodnutí vypadalo velmi pravděpodobné a logické.
V tomto případě mohl nepřítel po překročení Dněstru obsadit
jižní břeh řeky a vybudovat tam obranu. Přispívala k tomu ta
okolnost, že se pravokřídelní 40. armáda 2. ukrajinského frontu 30.
března stále ještě nedostala k Chotinu.
Předpokládali jsme, že za těchto okolností bude nutné, aby 1.
tanková armáda po přesunu svých hlavních sil přes Dněstr
obchvátila nepřítele z větší hloubky a obsadila prostor Zaleščiki-
Černovice-Kolomyja. Ale když se velení skupiny armád ,,Sůd“
dovědělo, že sovětská vojska odřízla jižní ústupové cesty, nařídilo
obklíčeným vojskům probíjet se ne na jih, nýbrž na západ přes
Bučač a Podgajcy.
Jak později vyšlo z ukořistěných dokumentů najevo, vytvořilo
velení skupiny armád „Sud“ značnou skupinu vojsk, mezi nimiž
byly 9. a 10. tanková divize SS, a 4. dubna zasadilo naší vnější
frontě z prostoru Podgajců silný úder. Když dezorganizovala
obranu 18. sboru 1. gardové armády, vyrazila tanková skupina
nepřítele do prostoru Bučače vstříc svým jednotkám probíjejícím
se z obklíčení.
Kolik lidí se z obklíčení probilo, jsme ani já, ani štáb frontu
nemohli přesně zjistit. Byla uváděna různá čísla. Je zřejmé, že se
přece jenom z obklíčení dostaly nikoli desítky tanků i s osádkami,
jak tehdy vojska hlásila, ale mnohem víc.
V těžkých bojích ztratila obklíčená vojska nepřátelské 1.
tankové armády daleko přes polovinu svých vojáků, všechno
dělostřelectvo a velkou část tanků a samohybných děl. Z některých
svazků zůstaly pouze štáby.
Dne 12. dubna začala likvidace nepřítele obklíčeného v
Tarnopolu. Za dva dny tam byla nepřátelská vojska zničena. Dne
17. dubna obsadily 15. a 94. střelecký a 4. gardový tankový sbor
Tarnopol.
Po skončení operace přešla vojska frontu do obrany na čáře
Torčin– Berestěčko-Kolomyja-Kuty.
Hůř to vypadalo s obklíčením proskurovsko-
podolskokameněckého uskupení. V průběhu této operace se nám
nepodařilo provést potřebný přesun vojsk.
V této operaci postoupila vojska frontu až o 350 kilometrů.
Nepřátelská obrana byla úplně rozbita. Od Tarnopolu až po
Černovice vznikla obrovská průrva. Aby ji odstranilo, muselo sem
německé velení narychlo přemístit značné síly z jiných front – z
Jugoslávie, Francie, Dánska a Německa. Byla sem přesunuta také
1. madarská armáda.
Vojska frontu osvobodila 57 měst, 11 železničních uzlů,
mnoho set vesnic, oblastní střediska Vinnicu, Proskurov,
Kameněc-Podolskij, Tar-nopol a Černovice a pronikla k předhůří
Karpat, čímž rozdělila celou strategickou frontu jižního uskupení
vojsk nepřítele na dvě části. Od té doby zbývaly tomuto uskupení
jediné komunikace – přes Rumunsko.
Sovětská vojska znovu prokázala vysoké bojové mistrovství a
dosáhla velkých úspěchů. Zvítězila nejen svým mistrovstvím a
převahou své organizace a výzbroje, ale i zásluhou horoucího
vlastenectví a hromadného hrdinství. Za zvlášť vynikající zásluhy
o vlast byla mnoha tisícům vojáků, poddůstojníků, důstojníků a
generálů udělena vysoká vládní vyznamenání. Mně byl udělen Řád
vítězství prvního stupně.
Ze zpráv generálního štábu jsem věděl, že na přelomu dubna a
května rozdrtila vojska 2. a 3. ukrajinského frontu nepřítele,
kterého měla před sebou, a pronikla na čáru Suceava-Jasy-
Dubossary-Tiraspol– Akkerman-Černé moře. Útočné operace 4.
ukrajinského frontu, samostatné Přímořské armády a
Černomořského lodstva skončily úplnou porážkou krymského
uskupení německých vojsk. Dne 9. května bylo dobyto hrdinské
město Sevastopol a 12. května byla plně dokončena operace k
osvobození Krymu.
Dne 22. dubna jsem byl povolán do Moskvy, do hlavního stanu
vrchního velení, abych se účastnil projednání letního a podzimního
tažení roku 1944.
Přestože operace sovětských vojsk v zimním a jarním tažení
skončily velkými vítězstvími, přece jenom jsem byl přesvědčen, že
německá vojska mají ještě dostatek sil pro houževnatou obranu na
sovětsko-německé frontě. Pokud však jde o strategické umění
jejich vrchního velení a velení skupin armád, musím říci, že po
katastrofě v prostoru Stalingradu a zejména po bitvě u Kurska
značně upadlo.
Na rozdíl od prvního období války se u německého velení
projevila jakási těžkopádnost, nevynalézavost, zejména v složité
situaci. Z rozhodnutí bylo cítit nesprávný odhad možností
vlastních vojsk a vojsk nepřítele. Velení se velmi často opoždovalo
se stažením svých uskupení, když jim hrozily boční údery a
obklíčení, takže se vojska dostávala do bezvýchodné situace.
Když tak pročítám vzpomínky německých generálů a polních
maršálů, nechce se mi věřit, že je možné takovým způsobem
vykládat příčiny neúspěchů, chyb, omylů a neprozíravosti v řízení
vojsk.
Většina autorů viní ze všeho Hitlera, který se prý v roce 1941
postavil do čela německé branné moci a jako diletant v operačních
a strategických otázkách řídil diktátorsky válečné operace, aniž
naslouchal radám svých generálů a polních maršálů. Myslím, že na
tom je kus – a možná i velký – pravdy, ale hlavní příčiny, proč
ztroskotalo německé řízení ozbrojeného zápasu, jsou ovšem v
něčem jiném než v subjektivních činitelích.
Německá generalita se po porážce u Stalingradu a zejména v
kurském oblouku, kdy fašisté ztratili iniciativu, setkávala s novými
faktory a metodami operačního a strategického řízení vojsk, na něž
nebyla připravena. Když velení německých vojsk narazilo při
vynucených ústupech a při praktikování strategické obrany na
těžkosti, nedokázalo se přeorientovat.
Nevzalo dostatečně v úvahu ani to, že Rudá armáda, sovětské
vojenské letectvo a válečné loďstvo jak početně, tak zejména
kvalitativně nesmírně vzrostly, že vojska a velitelské kádry na
operačním a strategickém stupni daleko pokročily ve svém umění
a zocelily se v těžkém ozbrojeném zápase.
V letadle cestou do Moskvy jsem při probírání posledních
frontových zpráv znovu dospěl k přesvědčení, že rozhodnutí
hlavního stanu z 12. dubna 1944 rozdrtit uskupení německých
vojsk v Bělorusku jako jeden z prvořadých úkolů na léto 1944 bylo
správné. Předtím bylo nutné provést řadu velkých úderů na jiných
směrech, aby bylo z prostoru Běloruska odlákáno maximum
strategických záloh německých vojsk.

479
 O úspěchu nebylo třeba pochybovat. Za prvé operační
rozmístění vojsk skupiny armád „Mitte“ svým výběžkem směrem
k sovětským vojskům vytvářelo výhodné podmínky pro hluboké
obchvatné údery u kořene výběžku. Za druhé jsme na směrech
hlavních úderů měli nyní možnost dosáhnout převahy nad
nepřátelskými vojsky.
Bělorusko, zejména ty části, kde byla rozmístěna skupina
armád „Mitte“, jsem znal dobře ještě ze své minulé práce ve
vojscích Běloruského vojenského okruhu, kterou jsem stručně
vylíčil v počátečních kapitolách této knihy.
Když jsem přijel do Moskvy, zašel jsem nejdřív do generálního
štábu k Alexeji Innokenťjeviči Antonovovi, který právě
připravoval mapu válečných operací pro vrchního velitele. Alexej
Innokenťjevič mě informoval o průběhu likvidace nepřítele na
Krymu a o vytváření nových záložních vojsk a zásob materiálu pro
letní tažení. Prosil mě však, abych se vrchnímu veliteli nezmiňoval
o tom, že mě seznámil se stavem záloh. Stalin totiž zakázal dávat
někomu tyto informace, abychom o ně hlavní stan předčasně
nežádali.
Musím říci, že vrchní velitel začal v poslední době
hospodárněji rozdělovat síly a prostředky, jež měl k dispozici
hlavní stan. Dával je nyní především jenom těm frontům, které
opravdu plnily rozhodující operace. Ostatní fronty dostávaly
materiální prostředky a posily jen v rozumně omezené míře.
Mimochodem jeden z bývalých velitelů frontů se vyslovoval v
časopise „Vojenno-istoričeskij žurnál“ o práci představitelů
hlavního stanu v tom smyslu, že „tam, kde činnost frontů
koordinovali představitelé hlavního stanu, byly na úkor jiných
frontů posílány vojenské síly a prostředky“.
Ovšem jinak tomu ani nemohlo být. Právě tam, kde
koordinovali činnost představitelé hlavního stanu, a ne jinde, se
odehrávaly nejdůležitější operace, které bylo nutno zabezpečit po
materiální stránce přednostně. Tato praxe se plně osvědčila.
Z Antonovovy pracovny jsem zavolal Stalinovi. Ozval se
Poskrjobyšev. Doporučil mi, abych si odpočinul.
„Až bude soudruh Stalin volný, zavolám vám,“ řekl.
To byl užitečný a zároveň i příjemný návrh, protože jsem
spával jen po chvilkách nanejvýš 4-5 hodin denně…
Stalin mě pozval k sobě na pátou hodinu odpoledne.
Když jsem zavolal Antonovovi, dověděl jsem se, že i on byl
pozván k vrchnímu veliteli. Stalin se chtěl seznámit s poslední
situací na frontách a se stanoviskem generálního štábu.
Když jsem vstoupil do Stalinovy pracovny, byli tam již A. I.
Antonov, velitel tankových vojsk maršál J. N. Fedorenko a velitel
letectva generál-plukovník A. A. Novikov a také náměstek
předsedy rady lidových komisařů V. A. Malyšev.
Když jsme se pozdravili, zeptal se mě Stalin, zda jsem byl u
Nikolaje Michajloviče Švernika.
Odpověděl jsem, že ne.
„Tak si tam zajděte pro Řád vítězství.“
Poděkoval jsem vrchnímu veliteli za tak vysoké vyznamenání.
„Čím tedy začneme?“ obrátil se Stalin k Antonovovi.
„Kdybyste dovolil, podal bych stručné hlášení o situaci na
frontách dnes ve 12.00 hod.“
Po stručném přehledu situace na všech strategických směrech
vylíčil, jak se generální štáb dívá na pravděpodobnou činnost
německých vojsk v letním tažení roku 1944. Pokud jde o návrhy,
jak by měl vypadat charakter činnosti sovětských vojsk v letním
období, nevyslovil Antonov své stanovisko. Pochopil jsem, že se
Alexej Innokenťjevič rozhodl vyložit je tehdy, až ho k tomu
vybídne vrchní velitel.
Velitele letectva Novikova se Stalin zeptal, v jakém stavu je
letectvo a zda dostávají z továren dostatek letounů k doplnění
leteckých armád frontů a dálkového letectva. Po Novikovových
odpovědích, které byly velmi optimistické, vybídl Stalin maršála
Fedorenka, aby podal hlášení o stavu tankových vojsk a o tom,
jaké jsou možnosti pro jejich doplnění, než bude zahájeno letní
tažení.
Bylo zřejmé, že Stalin znal předem cifry, které jsme se zde
dovídali z hlášení, ale patrně chtěl, aby odpovědní pracovníci sami
informovali přítomné předtím, než se k tomu budeme vyslovovat.
Na takový osobitý způsob při projednávání problémů u vrchního
velitele jsme si už zvykli.
Pak si Stalin pomalu nacpal svou dýmku, rozkouřil ji, potom
zrovna tak rozvážně zatáhl a naráz vyfoukl dým.
„A ted si poslechněme Žukova,“ řekl a přistoupil k mapě, podle
níž podával hlášení Antonov.
Rozložil jsem, rovněž beze spěchu, svou vlastní mapu, která
byla sice trochu menší než mapa generálního štábu, ale zpracována
nebyla o nic hůře. Stalin pokročil k mé mapě a začal si ji pozorně
prohlížet.
Svou zprávu jsem začal tím, že jsem vyslovil souhlas s
hlavními Anto-novovými úvahami o pravděpodobné činnosti
německých vojsk a o těžkostech, jež je budou na sovětsko-
německé frontě v roce 1944 očekávat.
Tu mě Stalin přerušil a řekl:
„A nejen to. V červnu se spojenci chystají přece jenom vylodit
ve Francii značné síly. Němci ted budou muset bojovat na dvě
fronty. Tím se ještě více zhorší jejich situace, s níž si nebudou
vědět rady.“
Když jsem hovořil o plánu letního tažení roku 1944, obrátil
jsem pozornost vrchního velitele především na nepřátelské
uskupení v Bělorusku, s jehož rozdrcením se zhroutí obrana
nepřítele na jeho celém západním strategickém směru.
„A co tomu říká generální štáb?“ obrátil se Stalin k
Antonovovi.
„Souhlasím,“ odpověděl Antonov.
Nevšiml jsem si, kdy Stalin stiskl tlačítko zvonku vedoucího k
Poskrjo-byševovi. Ten vstoupil a postavil se, čekaje na rozkaz.
„Spoj mě s Vasilevským,“ řekl Stalin.
Za několik minut Poskrjobyšev ohlásil, že Vasilevskij je u
aparátu. „Budte zdráv,“ začal Stalin. „Je tu u mne Žukov a
Antonov. Nemohl

481
 byste přiletět, abychom se poradili o plánu na íéto?… Co je u
vás nového u Sevastopolu?… Nu dobrá, tak si tam zůstaňte, ale
pošlete mi osobně své návrhy na letní období.“
Když Stalin položil sluchátko, řekl:
„Vasilevskij slibuje, že za 8-10 dní skoncuje s nepřátelským
uskupením na Krymu,“ a pak dodal: „Nebylo by lepší začít naše
operace na úseku 1. ukrajinského frontu, abychom uskutečnili ještě
hlubší obchvat běloruského uskupení a odlákali tam zálohy
nepřítele ze středního směru?“
Antonov poznamenal, že v takovém případě by nepřítel mohl
snadno manévrovat mezi sousedními fronty. Lépe by bylo začít na
severu a potom podniknout operaci proti skupině armád „Mitte“ a
osvobodit tak Bělorusko.
„Uvidíme, co navrhne Vasilevskij,“ řekl Stalin. „Zavolejte
velitelům frontů, ať předloží své návrhy na činnost frontů pro
nejbližší období…“ A obraceje se ke mně, pokračoval: „Pusťte se s
Antonovem do předběžného plánu na letní období. Až budete
hotovi, projednáme to znovu.“
Za dva za tři dny nás vrchní velitel spolu s Antonovem znovu
pozval k sobě. Po projednání plánu bylo rozhodnuto: první
útočnou operaci uskutečnit v červnu na Karelské šíji a na
petrozavodském směru a potom na běloruském strategickém
směru.
Po dokončení práce v generálním štábu jsem se 28. dubna vrátil
k 1. ukrajinskému frontu. Začátkem května, když se osvobozování
Krymu chýlilo ke konci, poslal jsem Stalinovi návrh předat velení
1. ukrajinského frontu Koněvovi, abych mohl neprodleně odjet do
hlavního stanu a zahájit přípravy k běloruské operaci.
Stalin souhlasil, ale upozornil mě, že mi 1. ukrajinský front
zůstane pod dohledem. Hned po běloruské operaci podnikneme
operaci na úseku 1. ukrajinského frontu.
Abych neztrácel čas, nečekal jsem na Koněvův příjezd. Uložil
jsem náčelníku štábu frontu Sokolovskému, aby vyřídil Ivanu
Stěpanoviči moje přání a plány na další činnost vojsk frontu, a
odjel jsem do Moskvy.
Za tu dobu, co jsem velel 1. ukrajinskému frontu, jsem ještě
blíže poznal vedoucí kádry frontu. Chtěl bych se zvlášť zmínit o
důstojnících a generálech ve štábu frontu, kteří svou vysokou
operativností a všeobecnou kultivovaností vydatně pomáhali velení
v organizaci útočných operací. V čele frontového týlu stál generál
N. P. Anisimov. Týl 1. ukrajinského frontu za všech, i těch
nejtěžších okolností zvládl své úkoly, takže vojska byla
neúnavným týlovým pracovníkům vděčna za jejich péči.
Po svém návratu do hlavního stanu jsem se sešel s
Vasilevským, který se chystal koordinovat činnost 1. pobaltského a
3. běloruského frontu. A tak jsme samozřejmě opět, jak se říká,
zasedli ke společnému stolu.

XVII

PORÁŽKA

482
 FAŠISTICKÝCH VOJSK V BĚLORUSKU A
JEJICH DEFINITIVNÍ VYHNÁNÍ Z
UKRAJINY

Celé tři roky trpěl běloruský lid pod útlakem nepřátelské

okupace. Hitlerovci vyrabovali a zničili všechen společenský
majetek běloruského lidu, vyplenili města, vypálili ve vesnicích
1,2 miliónu stavení a obrátili v trosky 7000 škol. Kromě toho
vyhladili fašisté v Bělorusku přes 2,2 mil. pokojných obyvatel a
válečných zajatců. Nebylo téměř rodiny, která by nebyla válkou
těžce postižena. Ale Bělorusko, jakkoli byl jeho úděl těžký,
nesklonilo před nepřítelem hlavu, lid neklesl na duchu a nesložil v
boji proti okupantům ruce v klín.
Běloruští partyzáni věděli, že Rudá armáda již rozdrtila
německá vojska na Ukrajině a zahnala je daleko na západ, a proto
se připravovali k rozhodujícím operacím.
Na počátku léta 1944 působilo v Bělorusku 374 000 dobře
vyzbrojených partyzánů, sdružených ve velké oddíly, útvary a
svazky. Partyzánský boj celkově řídily ilegální organizace
Komunistické strany Běloruska (bolševiků) pod vedením svého
ústředního výboru v čele s prvním tajemníkem P. K.
Ponomarenkem, který byl současně i náčelníkem ústředního štábu
partyzánského hnutí Sovětského svazu až do ledna 1945, kdy po
osvobození většiny okupovaného území SSSR byl tento štáb
rozhodnutím Státního výboru obrany zrušen.
Několik dní před zahájením operací Rudé armády k osvobození
Běloruska podnikly partyzánské oddíly pod vedením stranických
orgánů republiky a oblastí řadu rozsáhlých akcí ke zničení
železničních tratí, silnic a mostů, což ochromilo nepřátelský týl v
nejkritičtější chvíli.
V minulé kapitole jsem se již částečně zmínil o dubnové poradě
v hlavním stanu, na níž vrchní velení schválilo zásadní rozhodnutí
o plánu operací na letní období. Zde bych chtěl podrobněji vylíčit,
jak byl vypracován plán běloruské operace.
Brzy po poradě v hlavním stanu poslal Vasilevskij vrchnímu
veliteli své úvahy, v nichž stručně zhodnotil celkovou situaci a
zformuloval hlavní návrhy na letní období roku 1944.
Za jaké situace jsme přistupovali k letnímu tažení roku 1944?
Rudá armáda, která i nadále pokračovala v boji proti hlavním
silám fašistického Německa a jeho satelitů sama, způsobila
fašistickým vojskům v zimě 1944 těžkou porážku. Bylo úplně
zničeno 30 divizí a 6 brigád, 142 divizí a 1 brigáda ztratily
polovinu až dvě třetiny stavu. Proto německé velení muselo
přesunout z Německa a jiných západoevropských zemí na
sovětsko-německou frontu 40 divizí a 4 brigády. Rudá armáda
osvobodila obrovské území o rozloze kolem 330 000 km2, na
němž žilo před válkou téměř 19 miliónů lidí.
Avšak fašistická vojska byla stále ještě velmi silná.
Německý průmysl dosáhl v červenci 1944 největšího rozmachu
za celou dobu války. V prvním pololetí vyrobil přes 17 000
letounů a asi 9000 těžkých a středních tanků. Oceli se zde vyrobilo
třikrát tolik než v Sovětském svazu.
Hitlerovské vedení ždímalo ze své země a lidu poslední síly. V
horečné snaze oddálit nevyhnutelnou porážku provádělo jednu
mobilizaci za druhou a působilo tak německému národu nesmírnou
škodu. Armády fašistického Německa měly 324 divizí a 5 brigád.
Podstatná část svazků s nejvyšsí bojeschopností byla i nadále na
sovětsko-německé frontě.
Zde jsme měli proti sobě 179 německých divizí a 5 brigád a
kromě toho 49 divizí a 18 brigád satelitů. Tato vojska měla 4
milióny mužů, 49 000 děl a minometů, 5250 tanků a samohybných
děl a asi 2800 bojových letounů.
Polní jednotky Rudé armády měly asi 6,1 mil. vojáků a
důstojníků, 92 500 děl a minometů, 7700 tanků a 13 400 letounů.
V dějinách se dosud nestalo, aby země, která vedla obrovskou
osvobozeneckou válku, obnovovala tak rychle a v takovém
rozsahu zničené hospodářství. V zimě a na jaře 1944 zvětšoval
Sovětský svaz nepřetržitě svůj hospodářský potenciál. V prvním
pololetí bylo vyrobeno 16 000 letounů, asi 14 000 středních a
těžkých tanků a samohybných děl a přes 90 miliónů
dělostřeleckých nábpjů, leteckých pum a min. Lid, sjednocený pod
vedením strany, zajišťoval všechno, co bylo pro rozdrcení
nepřítele třeba.
Koncem dubna schválilo vrchní velení konečné rozhodnutí o
letním tažení včetně běloruské operace. Antonov dostal příkaz, aby
zařídil vypracování plánů frontových operací a přikročil k
soustředování vojsk a k vytváření materiálních zásob pro fronty.
1. pobaltský front dostal navíc 1. tankový sbor, 3. běloruský
front 11. gardovou armádu a 2. gardový tankový sbor. Na pravém
křídle 1. běloruského frontu se soustřeďovala 28. armáda, 9. a 1.
gardový tankový sbor, 1. mechanizovaný a 4. gardový jezdecký
sbor; 5. gardová tanková armáda (záloha hlavního stanu) se
soustřeďovala v pásmu 3. běloruského frontu.
V polovině května se do Moskvy vrátil Vasilevskij. V té době
končila v generálním štábu práce na návrzích veškeré
dokumentace k plánu operace „Bagration“ (to byl krycí název
běloruské operace) a k jejímu materiálně technickému
zabezpečení.
Dne 20. května pozval vrchní velitel do hlavního stanu
Vasilevského, mne a Antonova, aby bylo definitivně zpřesněno
rozhodnutí vrchního velení o plánu letního tažení. Počítalo se, jak
jsem již řekl, že nejdříve zaútočí vojska Leningradského frontu a
Baltského loďstva v prostoru Karelské šíje a teprve potom – v
druhé polovině června – bude zahájen útok v Bělorusku.
Po projednání plánu „Bagration“ v hlavním stanu nařídil Stalin
povolat velitele frontů Bagramjana, Čerňachovského a
Rokossovského, aby vyslechl jejich názory a vydal pak konečné
příkazy k vypracování plánů frontů.
Dne 22. května přijal vrchní velitel v mé přítomnosti
Vasilevského, Antonova, Rokossovského a den nato Bagramjana a
Čerňachovského. Velitelé frontů, které generální štáb informoval o
nadcházejících operacích, přijeli do hlavního stanu s návrhy plánů
činnosti svých vojsk.
Protože se jako obvykle při přípravě velkých operací pracovalo
na plánech souběžně v generálním štábu a ve štábech frontů a
protože veleni frontů, generální štáb a zástupce vrchního velitele
udržovali mezi sebou těsný kontakt, odpovídaly návrhy plánů
frontů plně záměrům hlavního stanu a byly ihned vrchním
velitelem potvrzeny.
Potom jsme spolu s Vasilevským byli pověřeni koordinací
činnosti vojsk těchto frontů: Vasilevskému byl přidělen 1.

484
pobaltský a 3. běloruský front, mně 1. a 2. běloruský front. Na
pomoc mi hlavní stan poslal k 2. běloruskému frontu náčelníka
operační správy generálního štábu generála S. M. Štemenka se
skupinou důstojníků.
Dne 4. června odjel Vasilevskij k vojskům, aby přímo na místě
připravoval operaci „Bagration“, a já jsem o den později, 5.
června, v osm hodin ráno přijel na velitelské stanoviště 1.
běloruského frontu.
V některých vojenských kruzích se mluví o „dvou hlavních
úderech“ 1. běloruského frontu na běloruském směru, které prý
prosazoval u Stalina Rokossovskij, ale tyto dohady nemají reálný
podklad. Oba tyto údery, které front plánoval, schválil Stalin na
návrh generálního štábu již 20. května, tj. před příjezdem velitele
1. běloruského frontu do hlavního stanu.
Nebude rovněž zbytečné na tomto místě připomenout, že se v
sovětské vojenské teorii nikdy nepočítalo s tím, že by jeden front
zasazoval dva hlavní údery. A jestliže oba údery byly svou silou i
významem rovnocenné, říkalo se jim obvykle „mohutné údery“,
jež zasazovala „úderná uskupení“. Zdůrazňuji to proto, aby nebyl
do operačně strategické terminologie vnášen zmatek.
Na základě operačně strategického plánu operace „Bagration“ a
požadavků frontů, schválených generálním štábem, byl za účasti
A. A. Novi-kova, N. N. Voronova, N. D. Jakovleva, A. V.
Chruljova, I. T. Peresyp-kina, J. N. Fedorenka a dalších
významných odborníků a vojevůdců zkoordinován plán materiálně
technického zabezpečení vojsk, jež se měla účastnit operace. Dne
31. května dostali velitelé frontů směrnici hlavního stanu, podle níž
začala konkrétní příprava vojsk k nadcházející operaci.
Plán hlavního stanu stanovil tři mohutné údery: 1. pobaltského
a 3. běloruského frontu ve všeobecném směru na Vilnius;
1. běloruského frontu na Baranoviči;
2. běloruského frontu v součinnosti s levokřídelním uskupením
3. bě-
loruského frontu a pravokřídelním uskupením 1. běloruského
frontu
ve všeobecném směru na Minsk.
Nej bližším úkolem 1. pobaltského a 3. běloruského frontu bylo
rozdrtit vitebské uskupení a zasadit tanková a mechanizovaná
vojska do průlomu. Potom měly oba fronty pokračovat v hlavním
úderu na západ a jejich uskupení na levém křídle mělo obchvátit
borisovsko-minskou skupinu německých vojsk.
1. běloruský front měl za úkol rozdrtit žlobinsko-bobrujské
uskupení
a po zasazení rychlých vojsk pokračovat v hlavním úderu na
Sluck-Bara-
noviči, kterým by bylo minské uskupení nepřátelských vojsk
obchváceno
z jihu a jihozápadu.
2. běloruský front měl udeřit ve směru na Mogilev a Minsk.
Přední okraj obrany německých vojsk skupiny armád „Mitte“
se na počátku útoku táhl od Polocka přes Vitebsk a dále po čáře
Orša-Žlo-bin-Kopatkeviči-Žitkoviči a podél řeky Pripjať. Města
Polock, Vitebsk, Orša a Mogilev byla v rukou nepřítele.
Tato velká města plus řeky Dněpr, Druť, Berezina, Svisloč a
řada mělkých, silně bažinatých řek a říček tvořily pevný základ
hluboko členěné obrany nepřítele, která kryla velmi důležitý
západní varšavsko-berlínský strategický směr. Ačkoli hlavní stan
soustřeďoval k rozdrcení skupiny armád „Mitte“ značné síly, přece
jenom jsme počítali s tím, že úspěch operace bude vyžadovat
zvláště důkladnou přípravu vojsk, jež se účastní operace
„Bagration“.
Před odjezdem na frontu jsme se sešli s Vasilevským a co
nejdůkladněji projednali všechny silné i slabé stránky nepřátelské
obrany a také opatření, jež bylo nutno udělat ve štábech a ve
vojscích. S Antonovem, který dočasně vykonával funkci náčelníka
generálního štábu, jsme se dohodli o kontrole nad soustřeďováním
vojsk, materiálních zásob a záloh hlavního stanu, o spojení a o
tom, jak budeme informováni o opatřeních hlavního stanu na
jiných směrech.
Fronty musely v krátké době dostat obrovské množství
materiálně technických prostředků.
Podle předběžných výpočtů generálního štábu bylo nutné k
zabezpečení operace „Bagration“ dodat vojskům asi 400 000 tun
střeliva, 300 000 tun pohonných hmot a mazadel a asi půl miliónu
tun potravin a píce. Ve vymezených prostorech bylo třeba
soustředit 5 vševojskových armád, 2 tankové a 1 leteckou armádu
a také 1. polskou armádu. Kromě toho dal hlavní stan frontům ze
své zálohy 5 samostatných tankových, 2 mechanizované a 4
jezdecké sbory, desítky samostatných pluků a brigád všech druhů
vojsk a přemístil 11 leteckých sborů.
To všechno jsme museli přepravit co nejopatrněji, aby se
neprozradilo, že se fronty připravují k útoku. Pro úspěch
nadcházející operace to bylo velmi důležité, protože podle zpráv
našeho průzkumu očekávalo vrchní velení německých vojsk, že
první letní úder zasadí sovětská vojska na Ukrajině, a ne v
Bělorusku. Vycházelo zřejmě z toho, že vzhledem k zalesněnému a
bažinatému terénu nedokážeme přepravit do Běloruska čtyři
tankové armády, dislokované na Ukrajině, a náležitě jich tam
využít.
Avšak nepřítel se přepočítal.
Podle plánu hlavního stanu vstupovala vojska 1. ukrajinského
frontu do boje v druhé etapě běloruské operace, kdy vojska
pravého křídla 1. běloruského frontu po rozdrcení bobrujsko-
minsko-sluckého uskupení měla dosáhnout čáry Volkovysk-
Pružany.
Velký význam přisuzoval hlavní stan připravovanému úderu
vojsk 1. běloruského frontu. Sem také posílal hlavní síly a
prostředky.
Protože mou povinností bylo koordinovat činnost vojsk 1. a 2.
běloruského frontu a v druhé etapě i 1. ukrajinského frontu, budu
zde hovořit hlavně o činnosti těchto frontů.
A tak jsem 5. června ráno přijel z pověření vrchního velitele na
prozatímní velitelské stanoviště 1. běloruského frontu v
Durevičích, kde jsem se sešel s Rokossovským, členem vojenské
rady N. A. Bulganinem a náčelníkem štábu M. S. Malininem.
Po předběžném projednání otázek spojených s plánem operace
jsme společně s Rokossovským a veliteli armád, s velitelem
letecké armády generálem S. I. Ruděnkem, velitelem frontového
dělostřelectva generálem V. I. Kazakovem a s velitelem tankových
a mechanizovaných vojsk generálem G. N. Orlem důkladně
rozebrali situaci na pravém křídle frontu a dohodli se o plánování
nadcházející operace a o praktických opatřeních k ní.

486
 Při tom jsme zvláštní pozornost věnovali důkladnému
prozkoumání terénu v prostoru bojové činnosti, průzkumu
nepřátelské obrany do celé její taktické hloubky a také přípravě
vojsk, štábů a týlového zabezpečení k zahájení operace.
Další dva dny, 6. a 7. června, jsme s velitelem frontu
Rokossovským, představitelem hlavního stanu N. D. Jakovlevem a
generálem V. I. Kazakovem zkoumali důkladně situaci v prostoru
Rogačev-Žlobin na úsecích 3. a 48. armády. Zde jsme na
pozorovatelně velitele armády A. V. Gorba-tova vyslechli hlášení
velitele 35. střeleckého sboru generála V. G. Žolu-děva a velitele
41. střeleckého sboru V. K. Urbanoviče.
Dne 7. června jsme stejnou práci vykonali na úseku 65.
armády. Podrobně jsme prozkoumali terén a obranu nepřítele na
úseku 69. a 44. gardové střelecké divize 18. střeleckého sboru, kde
byl plánován hlavní úder.
Velitel frontu armádní generál Rokossovskij se v souladu s
plánem hlavního stanu a po důkladném dodatečném průzkumu celé
situace rozhodl prolomit nepřátelskou obranu dvěma uskupeními:
jedním severně od Rogačeva a druhým jižně od Pařičů. Těmto
dvěma uskupením byl uložen jako nejbližší úkol rozdrtit na těchto
úsecích nepřítele a sbíhavými údery obou skupin obklíčit
žlobinsko-bobrujskou skupinu a zlikvidovat ji.
Po osvobození Bobrujska mělo hlavní uskupení vojsk frontu
útočit ve všeobecném směru na Baranoviči přes Sluck. Část sil
měla v součinnosti s 2. běloruským frontem pokračovat v úderu
přes Osipoviči a Puchoviči na Minsk. Podle našich předběžných
výpočtů měl 1. běloruský front dostatek vojsk a prostředků pro
splnění těchto úkolů.
Rogačevské útočné uskupení se skládalo z 3. armády pod
velením gene-rálporučíka A. V. Gorbatova, 48. armády pod
velením generálporučíka P. L. Romaněnka a 9. tankového sboru
pod velením generálmajora tankových vojsk B. S. Bacharova.
Do paričské skupiny patřila 65. armáda pod velením
generálporučíka P. I. Batova a 28. armáda pod velením
generálporučíka A. A. Lučinského. Jezdecko-mechanizovaná
skupina generálporučíka I. A. Plijeva a 1. gardový tankový sbor
generálmajora M. F. Panova měly vniknout do průlomu
jihoparičského uskupení.
Činnost těchto uskupení podporovala 16. letecká armáda, které
velel generálplukovník letectva S. I. Ruděnko. Frontu byla
operačně podřízena Dněperská válečná flotila pod velením
kapitána 1. stupně V. V. Grigorjeva.
Hlavní složitost připravovaného útoku 1. běloruského frontu,
zejména jihoparičské skupiny, spočívala v tom, že měl operovat v
těžko přístupném zalesněném a silně bažinatém terénu.
Tato místa jsem dobře znal, protože jsem zde sloužil přes šest
let a kdysi jsem je prošel křížem krážem. V bažinách u Pařičů jsem
zažil báječné lovy na kachny, kterých tam hnízdilo velké množství,
a také jiné lesní zvěře tam bylo spousta…
Jak jsme předpokládali, očekávalo německé velení nejmíň ze
všeho úder sovětských vojsk právě v tomto prostoru. Proto zde
nepřítel neměl souvislou, nýbrž v podstatě jen ohniskovou obranu.
Jinak tomu bylo v prostoru Rogačeva. Tam měl nepřítel silnější
obranu a přístupy k ní byly kryty palebným systémem.
2. běloruský front, kterému tehdy velel generálplukovník G. F.
Za-charov (člen vojenské rady L. Z. Mechlis, náčelník štábu
generálporučík A. N. Bogoljubov), zasazoval, jak jsem již řekl,
pomocný úder ve směru na Mogilev a Minsk. Front zde neměl
mohutné prostředky k průlomu, aby mohl útočit současně všemi
armádami v prvním sledu. Ostatně ani nemělo smysl vytlačovat
nepřítele z prostoru východně od Mogileva, dokud úderné pěsti 1.
a 3. běloruského frontu neproniknou do hlubokého týlu celého
nepřátelského uskupení skupiny armád „Mitte“.
Z rozhodnutí generála Zacharova zasazovala úder na
mogilevském směru zesílená 49. armáda pod velením generála I.
T. Grišina. Ostatní armády (33. a 50.) měly poutat nepřítele a přejít
do útoku o něco později, až bude na jiných směrech zlomen odpor
nepřátelské obrany.
Dne 8. a 9. června jsme společně s generály Jakovlevem a
Štemenkem a s velením frontu provedli důkladnou přípravu
operace 2. běloruského frontu, který chystal úder na mogilevsko-
minském směru. Generál Šte-menko vydatně pomohl generálu
Zacharovovi, který se teprve krátce předtím stal velitelem frontu.
Když jsme přijeli na velitelství 2. běloruského frontu, podal
nám generál Zacharov jasný výklad svého rozhodnutí o
nadcházející operaci a plně jej zdůvodnil. Současně jsme vyslechli
úvahy a rozhodnutí velitele letecké armády K. A. Veršinina,
velitelů a náčelníků jednotlivých druhů vojsk frontu.
K plánu operace, který byl rozvržen na jednotlivé cíle, úkoly a
uskupení, nebyly, pokud se pamatuji, žádné zvláštní připomínky.
Rozhodli jsme se, že 9. června ráno zajedeme spolu s velitelem
frontu
Zacharovem, s Jakovlevem a Štemenkem ke Grišinově 49.
armádě, abychom tam osobně prozkoumali přední okraj a hloubku
nepřátelské obrany. Nejdříve jsme zašli na pozorovatelnu velitele
70. střeleckého sboru generála V. G. Těrenťjeva, který nám
podrobně a se znalostí situace vyložil své názory.
Na sklonku dne jsme mohli definitivně zformulovat nejbližší
úkoly spojené s dodatečným průzkumem nepřátelského palebného
systému, s vypracováním plánu dělostřeleckého útoku a leteckého
úderu a s operačně taktickým učleněním vojsk ke zteči i k útoku.
Přenesl jsem odpovědnost za přípravu operace 2. běloruského
frontu na zástupce generálního štábu generála Štemenka a sám
jsem se pustil především do přípravy operace 1. běloruského
frontu, který měl sehrát hlavní úlohu.
Když jsme se vrátili k 3. armádě generála Gorbatova, zastihli
jsme tam velitele frontu s jeho nejbližšími spolupracovníky.
Zavolal jsem Stalinovi a podal mu hlášení o průběhu příprav frontů
k nadcházejícím operacím. Upozornil jsem, že se plán přepravy
vojsk a nákladů pro fronty ve stanovených termínech neplní, a
požádal jsem ho, aby uložil lidovému komisaři dopravy a A. V.
Chruljovovi zjednat nápravu, neboť jinak by bylo nutné začátek
operace odložit.
Kromě toho jsem vrchnímu veliteli doporučil zasadit do
připravované běloruské operace veškeré dálkové letectvo a
odsunout jeho operace proti objektům rozmístěným na německém
území na pozdější dobu. Stalin s tím souhlasil a okamžitě nařídil,
aby za mnou poslali maršála letectva A. A. No-vikova a velitele
dálkového letectva maršála A. J. Golovanova, s nimiž jsem už v
minulosti často spolupracoval ve všech důležitějších operacích.
Byli to zkušení velitelé, kteří vydatně pomáhali plnit úkoly fronty.

488
 Spolu s Novikovem, Golovanovem, Ruděnkem a Veršininem
jsme podrobně projednali situaci, cíle, úkoly a plány využití
leteckých armád a jejich součinnost s dálkovým letectvem, jehož
údery směřovaly proti štábům, spojovacím uzlům operačních
svazů, zálohám a jiným velmi důležitým cílům. Kromě toho byl
projednán manévr letectva frontů k plnění společných úkolů. K
podpoře operací 3. běloruského frontu dostal Vasilevskij asi 350
těžkých letounů.
Ve dnech 14. a 15. června uspořádal velitel 1. běloruského
frontu v 65. a 28. armádě válečnou hru na téma připravované
operace.
Na válečnou hru, které jsme se účastnili i my se skupinou
generálů z hlavního stanu, byli pozváni velitelé sborů a divizí,
velitelé dělostřelectva a všech ostatních druhů vojsk armád. V
průběhu hry byly podrobně propracovány úkoly střeleckých a
tankových svazků, plán dělostřeleckého útoku a součinnost s
letectvem. Hlavní pozornost se soustřeďovala na důkladné
prozkoumání terénních zvláštností v pásmu nadcházejících operací
vojsk, organizace nepřátelské obrany a způsobů, jak se co
nejrychleji dostat na silnici Sluck-Bobrujsk. Odtud totiž bylo
možno proniknout k Bobrujsku, dobýt jej atím uzavřít žlobinsko-
bobrujskému uskupení ústupové cesty.
V dalších třech dnech byla podobná válečná hra uspořádána ve
3., 48. a 49. armádě. Mohli jsme se tak blíže seznámit s veliteli
armád, kteří povedou vojska k rozdrcení takového velkého
nepřátelského uskupení, jakým byla skupina armád „Mitte“,
operující na velmi důležitém strategickém směru. Na tyto velitele
byla přenášena velká odpovědnost, neboť rozdrcení skupiny armád
„Mitte“ bylo rozhodující pro úplné vyhnání nepřítele z Běloruska a
z východní části Polska.
V téže době probíhaly rozsáhlé vojenské i politické přípravy u
útvarů a jednotek v obou frontech: byly zde podrobně
propracovávány palebné úkoly, taktika a technika zteče a útoku v
součinnosti s tanky, dělostřelec-tvem a letectvem a vysvětlovány
úkoly, jež měla vojska plnit. Taková příprava se nyní prováděla
před každou velkou operací a plně se osvědčila. Vojska lépe
koordinovala svou činnost, dosahovala větších úspěchů a měla
menší ztráty.
Štáby útvarů, svazků a armád do podrobností řešily problémy
řízení a spojení. Vysunovaly velitelská stanoviště a pozorovatelny
dopředu, zakopávaly je a vybavovaly pozorovacím a spojovacím
systémem, upřesňovaly způsob jejich přemísťování a řízení vojsk
při pronásledování nepřítele.
Průzkumné orgány frontů, armád a vojsk zjišťovaly dodatečně
do všech podrobností palebný systém v obraně, rozmístění
taktických a operačních záloh nepřítele, vypracovávaly mapy a
dávaly je k dispozici útvarům.
Obrovskou práci konal týl frontu, který zajišťoval rychlou a
skrytou přepravu bojové techniky, střeliva, pohonných hmot a
potravin a jejich přísun vojskům. I přes značné těžkosti bylo
všechno vykonáno ve stanoveném termínu. Vojska obou frontů
dostávala za útoku i přes velmi složité terénní podmínky včas
všechno, co potřebovala pro bojovou činnost.
Dne 22. června provedly oba fronty průzkum bojem. Tím se
podařilo zjistit palebný systém nepřítele bezprostředně na jeho
předním okraji a rozmístění některých baterií, o kterých jsme dříve
nevěděli.
Běloruská operace se měla odehrávat na obrovském území přes
1000 kilometrů širokém, od Západní Dviny až po Pripjať, a asi 600
kilometrů hlubokém, od Dněpru až po Vislu a Narew. Sovětská
vojska se zde měla v urputné bitvě utkat s 800 000 nepřátelskými
vojáky a důstojníky, kteří byli vyzbrojeni 9500 děly a minomety,
900 tanky a samohybnými děly a 1300 bojovými letouny, a zdolat
obranu vybudovanou do hloubky 250-270 kilometrů.
Útok sovětských vojsk v Bělorusku připadl na třetí výročí
války. V uplynulých třech letech došlo k historickým událostem:
Sovětský svaz rozdrtil v mnoha generálních bitvách fašistická
vojska a dokončoval osvobozování své vlasti od jejího úhlavního
nepřítele. Sovětští vojáci, vstupujíce do nové bitvy, byli
přesvědčeni, že německá skupina armád „Mitte“ bude rozdrcena.
Bezpochyby jim bylo pobídkou i to, že se spojenci 6. června
vylodili v Normandii a vytvořili druhou frontu v Evropě. Ačkoli o
osudu fašistického Německa bylo fakticky rozhodnuto už předtím,
uvítali sovětští vojáci vytvoření druhé fronty s radostí, neboť si
uvědomovali, že to urychluje definitivní porážku fašismu a
přibližuje konec války.
Ofenzívu zahájila 23. června vojska 1. pobaltského frontu
(velitel generálplukovník I. Ch. Bagramjan, člen vojenské rady
generál D. S. Leonov, náčelník štábu generál V. V. Kurasov),
vojska 3. běloruského frontu (velitel generálplukovník I. D.
Čerňachovskij, člen vojenské rady generál V. J. Makarov, náčelník
štábu generál A. P. Pokrovskij) a vojska 2. běloruského frontu pod
velením generálplukovníka G. F. Zacharova. Druhý den přešla do
útoku vojska 1. běloruského frontu pod velením armádního
generála K. K. Rokossovského.
V nepřátelském týlu zahájily partyzánské oddíly, útvary a
svazky aktivní operace, předem koordinované s operacemi frontů.
Při štábech frontů byla zřízena oddělení pro řízení partyzánského
hnutí, jež udržovala s partyzánskými jednotkami spojení, starala se
o jejich materiálně technické zabezpečení a koordinovala jejich
činnost. Je třeba říci, že v běloruské operaci vyvinuly partyzánské
útvary a oddíly mimořádně velkou aktivitu, které do značné míry
napomáhal lesnatý terén. Tam také za ústupu sovětských vojsk v
roce 1941 zůstalo víc vojáků a důstojníků než kdekoli jinde.
Hned od prvního dne útoku v Bělorusku se na všech směrech
rozpoutaly urputné boje na zemi i ve vzduchu, ačkoli povětrnostní
podmínky poněkud omezovaly činnost letectva na obou stranách.
Záhy jsem se z generálního štábu dověděl, že u Vasilevského byla
nepřátelská obrana úspěšně prolomena. Měli jsme z toho velkou
radost.
Dobrých výsledků dosáhl i 2. běloruský front, kde 49. armáda
generála Grišina po úspěšném prolomení obrany na mogilevském
směru vytvořila z chodu předmostí na Dněpru.
Úder 1. běloruského frontu na Pařiči pokračoval podle plánu. 1.
tankový sbor generála Panova vnikl do průlomu a hned první den
jej rozšířil směrem k Bobrujsku asi o 20 kilometrů. To umožnilo
příští den ráno zasadit do boje jezdecko-mechanizovanou skupinu
generála Plijeva.
Dne 25. června začaly Plijevova skupina a Panovův sbor při
pronásledování ustupujícího nepřítele rychle postupovat kupředu.
V úderu pokračovaly úspěšně 28. a 65. armáda. Tankové a

490
dělostřelecké jednotky při překonávání lesnatého úseku na
paričském směru rozryly bažinatý terén tak, že se stal těžko
sjízdným i pro tahače.
Ženijní jednotky a příslušníci všech druhů vojsk, povzbuzeni
úspěchy při průlomu, vyvíjeli maximální úsilí, aby co nejrychleji
udělali haťovou cestu. Brzy byla hotová, což značně ulehčilo
týlovým orgánům jejich práci.
V knize „Velká vlastenecká válka Sovětského svazu 1941-
1945. Stručné dějiny“ není při líčení běloruské operace1 zcela
přesně zachycen vývoj událostí v prostoru Rogačeva. Zásluha o
obrat v situaci v tomto prostoru je zde připisována úspěšným
operacím paričského uskupení frontu. Ve skutečnosti se všechno
odehrávalo poněkud jinak.
Při přípravě operace nebyla dostatečně prozkoumána
nepřátelská obrana na rogačevsko-bobrujském směru, takže síla
jejího odporu byla podceněna. Následkem této chyby dostaly 3. a
48. armáda přidělen k průlomu širší úsek, ačkoli neměly dostatek
průlomových prostředků. Já jako představitel hlavního stanu jsem
na to velení frontu včas neupozornil.
Musím uvést ještě jednu okolnost, která měla vliv na zpomalení
naší bojové činnosti v tomto prostoru. Když se připravovalo
rozhodnutí o prolomení obrany, navrhl velitel 3. armády
generálporučík Gorbatov, aby Bacharovův tankový sbor zasadil
úder z prostoru ležícího trochu víc na sever od původně
stanoveného, a to ze zalesněného a bažinatého prostoru, kde podle
jeho údajů měl nepřítel velmi slabou obranu. Tento návrh nebyl
přijat a Gorbatovovi bylo uloženo, aby připravoval průlom na tom
úseku, který určilo velení frontu, protože jinak by bylo nutné
posunout na sever i hlavní úder 48. armády.
Začala bitva, ale průlom nepřátelské obrany pokračoval
pomalu. Když to Gorbatov viděl, požádal, aby směl realizovat svůj
původní plán, podle něhož měl tankový sbor udeřit severněji.
Podpořil jsem Gorbatovův návrh. Operace se zdařila: nepřítel byl
zahnán a Bacharovovi tankisté prudce vyrazili k Bobrujsku, čímž
odřízli nepříteli jedinou ústupovou cestu přes Berezinu.
Po tomto zdařilém manévru sovětských vojsk začali Němci z
čáry Žlo-bin-Rogačev ustupovat, ale bylo již pozdě. Jediný most u
Bobrujska se 26. června octl v rukou Bacharovových tankistů.
1 Viz str. 347-348 rus. vyd.
Panovův tankový sbor pronikl do prostoru severozápadně od
Bobrujska a odřízl nepříteli, usazenému v tomto městě, všechny
ústupové cesty.
Tak vznikly 27. června v prostoru Bobrujska dva kotle, ve
kterých se octla německá vojska 35. armádního a 41. tankového
sboru, celkem asi 40 000 mužů.
Neměl jsem možnost sledovat, jak postupovala likvidace
nepřítele v Bobrujsku, ale viděl jsem, jak byli Němci drceni
jihovýchodně odtud. Stovky bombardovacích letounů Ruděnkovy
16. letecké armády v součinnosti s 48. armádou zasazovaly
nepřátelské skupině jeden úder za druhým. Na bojišti vznikaly
požáry: hořely desítky aut a tanků, pohonné hmoty a mazadla. Celé
bojiště osvětlovala zlověstná zář. Podle ní se orientovaly další a
další sledy sovětských bombardérů, jež shazovaly pumy různé
váhy. Celý tento děsivý „koncert“ doprovázela dělostřelecká palba
48. armády.
 Němečtí vojáci se bezhlavě vrhali na všechny strany, ale kdo se
nechtěl vzdát, zahynul. Hynuly stovky a tisíce německých vojáků,
oklamaných Hitlerem, který jim sliboval bleskové vítězství nad
Sovětským svazem. Mezi zajatci byl i velitel německého 35.
armádního sboru generál Liitzow.
Konečná likvidace nepřítele v prostoru Bobrujska byla svěřena
48. armádě P. L. Romaněnka a 105. střeleckému sboru 65. armády.
3. a 65. armádě, 9. a 1. gardovému tankovému sboru bylo uloženo,
aby se v prostoru Bobrujska nezdržovaly a útočily rychle ve
všeobecném směru na Osipo-viči. Město bylo dobyto 28. června a
o den později byl definitivně vyčištěn od nepřítele i Bobrujsk.
Na Sluck útočila v rychlém tempu 28. armáda generála
Lučinského a jezdecko-mechanizovaná skupina generála Plijeva.
Po rozdrcení nepřítele v prostoru Vitebska a Bobrujska
postoupila kří-delní uskupení sovětských vojsk značně kupředu a
tím začalo celé nepřátelské běloruské skupině armád „Mitte“ hrozit
přímé nebezpečí obklíčení.
Musím otevřeně říci, že když jsme tehdy sledovali a rozebírali
činnost německých vojsk a jejich vrchního velení v této operaci,
podivovali jsme se jejich očividně chybným manévrům, které
vháněly vojska do katastrofy. Místo rychlého ústupu na týlové čáry
a zajištění ohrožených křídel silnými uskupeními byla německá
vojska vrhána východně a severovýchodně od Minská do
zdlouhavých frontálních bojů.
Dne 28. června po jednání s Vasilevským, se mnou a s veliteli
frontů zpřesnil hlavní stan vrchního velení další úkoly vojsk.
1. pobaltský front dostal rozkaz osvobodit Polock a útočit na
Gluboko-je, 3. a 2. běloruský front měly osvobodit hlavní město
Běloruska Minsk, hlavní síly 1. běloruského frontu měly útočit na
slucko-baranovičském směru a část jeho sil měla pokračovat v
úderu na Minsk a v jeho obchvatu z jihu a jihozápadu. Tento
konkrétní záměr hlavního stanu vyplýval z celkového plánu
operace, jehož cílem bylo obklíčení všech vojsk skupiny armád
„Mitte“ a jejich úplné rozdrcení. Síly a uskupení sovětských vojsk
plně odpovídaly stanoveným úkolům.
Úspěšné provedení operací bylo důkazem prozíravosti a
vzrůstající vyspělosti sovětského velení, jež si osvojilo operační a
strategické umění.
V té době se mi bohužel nepodařilo navázat přímé spojení s
Vasilevským, abych s ním koordinoval další součinnost 3. armády
generála Gorbatova, 2. a 3. běloruského frontu. Tato vojska měla
dobýt Minsk a blokovat velkému nepřátelskému uskupení
ústupové cesty. Vojska 2. běloruského frontu zle dotírala na toto
uskupení a neposkytovala mu možnost odpoutat se od svých
bojových sestav. Při paralelním pronásledování to byl pozitivní
faktor.
Schylovalo se k úplnému obklíčení celé 4. německé armády.
Co v tomto rozhodujícím okamžiku podnikne německé vrchní
velení? To tehdy dělalo starost hlavnímu stanu, generálnímu štábu
a nám všem, kteří jsme tuto odpovědnou operaci bezprostředně
řídili.
Jako vždy za takových situací soustředilo velení na všech
stupních hlavní úsilí na průzkum, s jehož pomocí bylo možno
odhalit záměr a praktická opatření nepřítele. Ale jakkoli jsme se
snažili odhalit a objevit ve strategii německého velení něco

492
důležitého, nezjistili jsme až na menší posílení pro ně zvlášť
nebezpečných směrů nic.
Od běloruských partyzánů operujících v prostoru Minská jsme
se dověděli, že Dům vlády, budova ÚV běloruské strany a
okruhový Dům důstojníků jsou narychlo podminovávány a
připravovány k vyhození do vzduchu. Aby byly tyto velké budovy
zachráněny, bylo rozhodnuto urychlit postup tankových jednotek
na Minsk a spolu s nimi vyslat odmi-novací skupiny. Tyto
jednotky měly vtrhnout do města, aniž se na přístupech pouštěly do
boje, a zmocnit se těchto vládních budov.
Úkol byl skvěle splněn: budovy byly odminovány a
zachráněny.
Dne 3. července na úsvitě vtrhl 2. gardový tankový sbor A. S.
Burděj-ného do Minská z východu. Současně z jihovýchodu
obsadil předměstí 1. tankový sbor 1. běloruského frontu pod
velením generála Panova. Severně od Minská procházely jednotky
5. tankové armády. Hned za Pa-novovým sborem pronikla do okolí
Minská 3. armáda generála Gorbatova. Zároveň se sovětská vojska
dostala na jihozápad a severozápad od Minská a zatlačovala
přisunované zálohy nepřítele na západ.
K večeru 3. července byla hlavní skupina 4. armády
německých vojsk odříznuta od ústupových cest a východně od
Minská sevřena do kruhu.
V obklíčení se octly 12., 27. a 35. armádní, 39. a 41. tankový
sbor, jež měly celkem přes 100 000 mužů.
Toho dne k večeru byl Minsk úplně vyčištěn od nepřítele.
Hlavní město Běloruska nebylo k poznání. Velel jsem zde
sedm let pluku, dobře jsem znal každou ulici, všechny nej
důležitější budovy, mosty, parky, stadión a divadla. Ted leželo
všechno v rozvalinách a na místě obytných čtvrtí zůstala prázdná
prostranství s hromadami rozbitých cihel a trosek.
Nejtíživější dojem vyvolávali lidé – obyvatelé Minská. Většina
jich byla úplně vyčerpána, utrápená, mnohým po tvářích stékaly
slzy…
Kil. červenci byla obklíčená německá vojska i přes jejich odpor
zlikvidována – vzata do zajetí nebo zničena. Mezi 57 000 zajatci
bylo dvanáct generálů, z toho tři velitelé sborů a devět velitelů
divizí. Ještě několik dnů trvalo, než byly pochytány jednotlivé
skupiny nepřátelských vojáků a důstojníků, pokoušejících se
proniknout ke svým vojskům. Protože však Němci rychle
ustupovali, nemohly je dohnat. Velkou pomoc při vyčišťo-vání
území od nepřítele nám poskytli místní obyvatelé a partyzáni, kteří
byli skutečnými pány běloruských lesů.
Protože na západním směru vznikla trhlina, kterou nepřátelská
vojska obsadila jen na nejdůležitějších směrech, nařídil hlavní stan
vrchního velení 4. července pokračovat v útoku:
1. pobaltský front ve všeobecném směru na Šiauliai, přičemž
pravé
křídlo frontu mělo postupovat na Daugavpils a levé na Kaunas;
3. běloruský front na Vilnius a část sil na Lidu;
2. běloruský front na Novogrudok, Grodno a Biarystok;
1. běloruský front na Baranoviči a Brest a vytvořit na
Západním Bugu předmostí.
Dne 7. července, kdy východně a jihovýchodně od Minská
končila likvidace hlavních sil obklíčeného nepřátelského uskupení
a předsunuté sledy 1. běloruského, 3. běloruského a 1. pobaltského
frontu již postoupily od minského poledníku daleko na západ a
sváděly boje v prostoru Vilnius– Baranoviči-Pinsk, telefonoval mi
Stalin a vyzval mě, abych přiletěl do hlavního stanu.
Druhý den časně ráno jsem přijel do Moskvy, a když jsem se
upravil, vydal jsem se do lidového komisariátu obrany. Před
setkáním se Stalinem jsem si chtěl lépe ujasnit situaci, jež vznikla
v posledních dnech.
Antonov mi jako vždy podal soustředěně a přesně rozbor
situace a názor generálního štábu na vývoj událostí v nejbližším
období. Při jeho výkladu jsem pociťoval velké uspokojení nad tím,
jak generální štáb a jeho vedoucí kádry vyspěly ve svém
operačním a strategickém umění.
Asi ve 13 hod. zavolal Antonovovi vrchní velitel a zeptal se na
mne. Když s ním vyřídil několik věcí, požádal ho, abychom přijeli
oba za hodinu k němu do jeho vilky za městem. Přijeli jsme přesně
ve 14 hod. Stalin byl v dobré náladě a žertoval.
Během našeho rozhovoru telefonoval Vasilevskij, aby podal
vrchnímu veliteli hlášení o posledních událostech na úsecích 1.
pobaltského a 3. běloruského frontu. Hlášení Vasilevského bylo
zřejmě příznivé, a tak Stalinova nálada stoupla ještě více.
„Ještě jsem nesnídal,“ řekl, „pojdme do jídelny, tam si
pohovoříme.“
Ačkoli jsme s Antonovem byli po snídani, přece jenom jsme
pozvání neodmítli.
U snídaně se hovořilo o možnostech Německa vést válku na
dvě fronty – proti Sovětskému svazu a proti expedičním silám
spojenců, kteří se vylodili v Normandii, a také o úloze a úkolech
sovětských vojsk v závěrečné fázi války.
Podle toho, jak stručně a jasně vyslovoval Stalin své názory,
bylo vidět, že měl všechny tyto otázky hluboce promyšleny.
Ačkoli právem usuzoval, že máme dost sil, abychom sami
dokončili porážku fašistického Německa, upřímně vítal vytvoření
druhé fronty v Evropě, neboť to urychlovalo konec války, což
sovětský lid tak naléhavě potřeboval.
O tom, že Německo válku definitivně prohrálo, nikdo
nepochyboval. O tom bylo rozhodnuto na sovětsko-německé frontě
již v roce 1943 a začátkem roku 1944. Ted šlo o to, jak brzy a s
jakými vojensko-politickými výsledky bude dokončena.
Přijeli Molotov a další členové Státního výboru obrany.
Při posuzování možností Německa pokračovat v ozbrojeném
boji jsme se všichni shodli na tom, že Německo již vyčerpalo
lidské i materiální zálohy, zatímco Sovětský svaz po osvobození
Ukrajiny, Běloruska, Litvy a dalších oblastí získá značné doplňky
z partyzánských jednotek a z obyvatel, kteří zůstali na
okupovaném území.
A konečně druhá fronta donutí Německo, aby poněkud zvětšilo
své síly na západě.
Vznikala otázka, nač může hitlerovské vedení v této situaci
spoléhat. Na tuto otázku odpověděl Stalin takto:
„Na totéž, nač spoléhá hazardní hráč, když vsadí poslední
peníz.“
„Hitler se zřejmě pokusí stůj co stůj uzavřít separátní dohodu s
americkými a britskými vládními kruhy,“ dodal Molotov.
„To je pravda,“ řekl Stalin, „ale Roosevelt a Churchill se s
Hitlerem paktovat nebudou. Své politické zájmy v Německu se

494
budou snažit zajistit tak, aby se nemuseli dohadovat s hitlerovci,
kteří ztratili v národě
 veškerou důvěru, a hledat možnost, jak vytvořit v Německu
takovou vládu, která by jim byla poslušná.“ Potom se mě Stalin
zeptal:
„Mohla by naše vojska začít osvobozovat Polsko a bez zastavení
dojít až k Visle a na kterém úseku by bylo možné zasadit do boje 1.
polskou armádu, která již získala všechny potřebné bojové
vlastnosti?“
„Naše vojska nejenže mohou dojít až k Visle,“ odpověděl jsem,
„ale musí na ní vytvořit i výhodná předmostí, odkud by byly
zajištěny další útočné operace na berlínském strategickém směru.
Pokud jde o 1. polskou armádu, měla by být zasazena ve směru na
Varšavu.“
Antonov mě plně podpořil. Oznámil vrchnímu veliteli, že
německé velení přesunulo velkou skupinu vojsk, mimo jiné i
tankové svazky, aby uzavřelo průrvu, jež vznikla činností našich
západních frontů. Proto citelně oslabilo své uskupení na úsecích 1.
ukrajinského frontu.
Potom Alexej Innokenťjevič referoval o průběhu soustředování
materiálních zásob a doplňků na úseku 1. ukrajinského frontu a na
levém křídle 1. běloruského frontu, jež se podle už dříve
schváleného plánu připravovaly k přechodu do útoku.
„Budete muset nyní převzít koordinaci činnosti také 1.
ukrajinského frontu,“ obrátil se Stalin ke mně. „Svou hlavní
pozornost věnujte levému křídlu 1. běloruského frontu a 1.
ukrajinskému frontu. Celkový plán a úkoly 1. ukrajinského frontu
znáte. Na plánu hlavního stanu se nic nezměnilo a s plánem frontu
se seznámíte v generálním štábu.“
Potom se začalo hovořitomožnostechvojskkoordinovaných
Vasilevským.
Řekl jsem Stalinovi, že by bylo lepší, kdybychom značně zesílili
skupinu frontů podléhajících Vasilevskému a 2. běloruský front a
uložili Vasilevské-mu odříznout německou skupinu armád „Nord“ a
obsadit Východní Prusko.
„Snad jste se s Vasilevským nedomluvili?“ zeptal se Stalin. „I
on žádá o posily.“
„Ne, nedomluvili. Ale jestliže o ně žádá, jedná správně.“
„Němci se budou bít o Východní Prusko do posledního muže.
Můžeme tam uváznout. Bude třeba nejdříve osvobodit Lvovskou
oblast a východní část Polska. Zítra se u mne sejdete s Bierutem,
Osóbkou-Morawským a Rolou-Žymierským, kteří zastupují Polský
výbor národního osvobození. Kolem dvacátého se chystají vydat
manifest k polskému lidu. Jako našeho představitele pošleme k
Polákům Bulganina a členem vojenské rady u Rokossovského
ponecháme Tělegina.“
Dne 9. července projednal Stalin v mé přítomnosti ještě jednou
plán kovelské útočné operace 1. běloruského frontu, který stanovil:
— rozdrtit kovelsko-lublinské uskupení;
— v součinnosti s vojsky pravého křídla frontu dobýt Brest;
– proniknout na široké frontě k Visle a vytvořit na jejím
západním břehu předmostí.
Dne 10. července jsem studoval plán velení 1. ukrajinského
frontu a zjišťoval jeho připravenost k operaci. 1. ukrajinský front
měl zasadit dva mocné údery: jeden ve směru na Lvov, druhý ve
směru na Ravu-Russkou a částí svých sil na Stanislav. Operace
měla být provedena do hloubky zhruba 220-240 kilometrů a na
úseku širokém 100-120 kilometrů.

496
 Bylo zde soustředěno 80 divizí, 10 tankových a
mechanizovaných sborů, 4 samostatné tankové brigády, 13 900 děl
a minometů ráže 76 milimetrů a více, 2200 tanků a samohybných
děl a 3000 letounů. To bylo celkem 1,2 mil. mužů.
Takové množství vojsk bylo pro tuto operaci víc než dostačující
a tak jsem si myslel, že by bylo rozumnější vzít 1. ukrajinskému
frontu část sil a udeřit mocněji na Východní Prusko. Avšak Stalin o
tom bůhvíproč nechtěl ani slyšet.
Večer 9. července jsem byl pozván ke Stalinovi do jeho vilky za
městem, kde již byli Bierut, Osóbka-Morawski a Rola-Zymierski.
Polští soudruzi vyprávěli o těžké situaci svého lidu, který již pět let
žije v okupaci. Členové Polského výboru národního osvobození a
Zemské národní rady toužili co nejdříve osvobodit svou rodnou
zemi. Po společném projednání bylo rozhodnuto, že se prvním
městem, kde zahájí Zemská národní rada svou organizační činnost,
stane Lublin.
Brzy ráno 11. července jsem odletěl k vojskům 1. ukrajinského
frontu, kam jsem se dostal ještě týž den.
Své velitelské stanoviště jsem si zřídil v prostoru Lucka, abych
měl blízko ke kovelskému uskupení 1. běloruského frontu i k
vojskům 1. ukrajinského frontu.
Po úplné likvidaci obklíčených nepřátelských sil v prostoru
Minská pokračoval útok sovětských vojsk úspěšně. Němci se sice
na jednotlivých směrech pokoušeli o odpor, ale byli všude zatlačeni
a ustupovali na celé frontě směrem na Šiauliai, Kaunas, Grodno,
Bialystpk a Brest.
Útok 1. ukrajinského frontu, zahájený 13. července na
russkoravském směru, postupoval podle plánu. Největších úspěchů
dosáhla vojska 3. armády pod velením generála V. N. Gordova a
13. armády pod velením generála N. P. Puchová.
Na lvovském směru začal útok 14. července, ale z mnoha
důvodů se průlom nepřátelské obrany hned napoprvé nepodařil.
Navíc zasadil nepřítel 38. armádě K. S. Moskalenka z prostoru
Zoločeva silný protiúder a zatlačil ji. Napravila to Rybalkova 3.
tanková armáda, jež byla zasazena do boje 16. července za dosti
složitých podmínek.
0 den později, 17. července, zahájila hned po 3. tankové armádě
útok Leljušenkova 4. tanková armáda, která zajistila úspěch.
Společným úsilím 60. a 38. armády, 3. a 4. tankové armády byl
nepřítel zatlačen i na lvovském směru. Avšak postup sovětských
vojsk byl pomalý.
Do večera 18. července postoupila vojska 1. ukrajinského frontu
po prolomení obrany německých vojsk o 50 a místy až o 80
kilometrů, přičemž v prostoru Brodů obklíčila asi osm německých
divizí.
Ten památný den zahájila útok vojska levého křídla 1.
běloruského frontu z prostoru Kovelu na Lublin. Od toho okamžiku
se daly do pohybu všechny armády 1. běloruského frontu. Musím
vyslovit uznání jeho velení, štábu a týlovým zařízením, jež po celou
dobu operace mistrně a organizovaně řídily vojska a včas je
zabezpečovaly vším, co potřebovala.
Mocnými údery čtyř frontů, zasazenými skupině armád „Mitte“,
byla zničena 3. tanková, 4. a 9. vševojsková armáda nepřítele. Ve
strategické frontě nepřítele vznikla trhlina asi 400 kilometrů široká
a kolem 500 kilometrů hluboká, kterou německé velení nemělo čím
rychle zakrýt.
 Pro německé vrchní velení vznikla v druhé polovině července
těžká situace, která se přechodem 2. a 3. pobaltského frontu do
útoku a tlakem expedičních sil spojenců na Západě ještě více
zkomplikovala.
Německý generál Buttlar v této souvislosti napsal, že „porážka
skupiny armád , Mitte‘ znamenala konec organizovaného odporu
Němců na východě“.1
Přesto však musím říci, že velení skupiny armád „Mitte“ našlo v
této krajně složité situaci správný způsob činnosti. Protože
souvislou obranu Němci neměli a vytvořit ji při nedostatku
potřebných sil nemohli, rozhodlo se německé velení zadržet útok
sovětských vojsk hlavně krátkými proti-údery. Pod ochranou těchto
úderů budovala vojska přesunovaná z Německa a z jiných úseků
sovětsko-německé fronty obranu na týlových čarách.
Úderné uskupení levého křídla 1. běloruského frontu, skládající
se ze 47. armády, 8. gardové armády, 69. armády a 2. gardové
tankové armády, bylo v útoku podporováno leteckou armádou. Zde
také operovala 1. polská armáda, které velel generálporučík
Zygmunt Berling. Vojska 1. běloruského frontu po překročení Bugu
vstoupila do Východního Pruska a začala osvobozovat polský lid od
německých okupantů.
2. tanková armáda, operující před vševojskovými armádami,
osvobodila

1 Weltkrieg 1939 – 1945, díl I, Stuttgart 1954, str. 208.

23. července z chodu Lublin a o den později pronikly její
předsunuté jednotky po prudkých útocích (velení armády po zranění
generála Bogdanova převzal generál A. I. Radzijevskij) v prostoru
Deblina k Visle.
Zde osvobodila sovětská vojska vězně z tábora smrti Majdanku.
Jak je známo, vyhladili fašisté v tomto táboře asi půldruhého
miliónu lidí, mezi nimi starce, ženy a děti. Na to, co mi vyprávěli
očití svědkové, nelze zapomenout. Fašistická zvěrstva v Majdanku,
o jejichž podrobnostech se později dověděl celý svět, byla
kvalifikována jako nejtěžší zločin proti lidskosti.
Po rozdrcení brestského uskupení nepřítele osvobodila vojska 1.
běloruského frontu 28. července Brest a hrdinnou brestskou
pevnost, na jejíž obránce dolehly v roce 1941 první údery nepřítele
a kteří se navěky proslavili hromadným hrdinstvím.
Porážka německé skupiny armád „Mitte“ postupovala v těsné
součinnosti s partyzány. V průběhu útoku sovětských vojsk
podnikli běloruští partyzáni řadu operací na železnicích a silnicích –
ničili mosty a důležité železniční zařízení a kromě toho vykolejili
asi 150 vlaků s vojáky a s bojovou technikou. Aktivní činnost
partyzánů na týlových cestách německých vojsk ochromovala práci
zásobovacích orgánů a přepravu a ještě více podlomila morálku
německých vojáků a důstojníků.
8. gardová a 69. armáda, postupujíce hned za 2. tankovou
armádou a dalšími rychlými jednotkami, pronikly 27. července k
Visle a začaly ji v prostorech Magnuszewa a Pulaw, jež později, ve
viselsko-oderské operaci, sehrály historickou úlohu při
osvobozování Polska, rychle překračovat.
Německé velení si jasně uvědomovalo, jaký význam má pro
sovětská vojska vytváření předmostí na Visle, a proto vrhlo proti
jednotkám 8. a 69. armády značné síly, mimo jiné tankovou divizi
SS „Hermann Goring“. O předmostí vzplanuly krvavé boje, ale ať

498
se nepřítel sebevíc vrhal do zuřivých útoků, sovětská vojska je
všechny s velkými ztrátami pro Němce odrazila.
Je třeba vyslovit uznání velitelům 69. armády generálu V. J.
Kolpakčimu a 8. gardové armády generálu V. I. Čujkovovi, kteří s
velkým uměním a rozhodností řídili boje o vytvoření a udržení
předmostí na Visle.
Mimořádné hrdinství projevili vojáci a důstojníci, kteří se první
přepravili přes Vislu a usadili se na jejím pravém břehu.
Na magnuszewském předmostí jsem hovořil s raněnými
příslušníky 220. gardového střeleckého pluku 79. gardové střelecké
divize. Jeden z nich mi řekl:
„Naše rota dostala rozkaz přepravit se před svítáním na západní
břeh Visly. Bylo nás něco přes padesát mužů. Rotě velel poručík V.
T. Burba.
Jakmile jsme stanuli na druhém břehu, spustil na nás nepřítel
okamžitě palbu a pak na nás zaútočil. První útok jsme odrazili, ale
hned za ním následoval druhý a pak třetí. Druhý den na nás
nepřetržitě útočily nepřátelské tanky a pěchota. Poslední útok byl
zvlášť prudký. Zůstalo nás nanejvýš dvanáct lidí.
Před poslední nepřátelskou ztečí nám poručík Burba řekl: ‚Hoši,
zůstalo nás málo. K večeru přijde posila, ale do večera se budeme
bít do poslední kapky krve a své pozice nepříteli nevydáme.‘
Brzy začal útok tanků a asi jedné roty nepřátelské pěchoty.
Několik tanků se k nám přiblížilo téměř na dosah. Velitel hodil
svazek granátů, zasáhl tank a pod druhý se vrhl sám se svazkem
granátů v ruce. Útok jsme odrazili, ale náš velitel padl. Z celé roty
zůstalo šest mužů. Brzy přišla posila. Své postavení jsme udrželi.“
Když vyprávěl o hrdinství svého velitele, nedokázal voják
zadržet slzy. Ale ani já jsem ho nemohl poslouchat bez dojetí a
pocitu trpkosti, že umírají takoví smělí lidé. Záhy byl poručíku
Burbovi udělen in memoriam titul hrdiny Sovětského svazu.
Hrdinský čin vykonal tehdy i příslušník 4. roty téhož 220. pluku
komsomolec P. A. Chljustin, který se stejně jako poručík Burba v
kritickém okamžiku boje vrhl se svazkem granátů pod nepřátelský
tank, aby svým tělem zastavil nepřátelský útok. Také jemu byl
posmrtně udělen titul hrdiny Sovětského svazu.
Jak v prvních dnech války, tak i dnes, na jejím sklonku, byl
sovětský člověk vždy připraven obětovat pro vlast i svůj život…
Úspěšná činnost kovelského úderného uskupení 1. běloruského
frontu a jeho rychlé proniknutí k Visle měly velký vliv na průběh
lvovsko-sando-měřské operace, která zpočátku na lvovském směru
nepokračovala tak dobře, jak velení frontu a hlavní stan očekávaly.
Jak jsem již řekl, měl 1. ukrajinský front naprostý dostatek sil a
prostředků, ale při přípravě operace zůstalo leccos nedořešeno.
Chci se zde znovu zmínit o průzkumu, který patří k
nejdůležitějším složkám ozbrojeného zápasu. Válečné zkušenosti
ukázaly, že zprávy získané průzkumem a jejich správný rozbor
musí sloužit jako základ pro hodnocení situace, pro rozhodnutí a
pro plánování operace. Jestliže průzkum nedokáže poskytnout
správné informace nebo jestliže při jejich rozboru dojde k omylům,
budou mít i rozhodnutí velitelů a štábů na všech stupních
nevyhnutelně nesprávné zaměření, takže se operace bude proti
původnímu předpokladu vyvíjet jinak.
Při přípravě operace na lvovském směru nedokázal průzkum 1.
ukrajinského frontu plně odhalit celý systém nepřátelské obrany,
nezjistil rozmístění operačních záloh německého velení a především
jeho tankových vojsk. Proto velení nerozpoznalo, jaký protimanévr
může nepřítel po prolomení své obrany podniknout. Následkem
nedostatečného prozkoumání palebného systému nepřítele vznikly v
plánu dělostřelecké a letecké přípravy značné mezery.
Jak je známo, mohou být letecké bombardování a dělostřelecká
palba účinné pouze tehdy, jsou-li zaměřeny na přesně zjištěné cíle.
Ostřelová-ním a bombardováním celých ploch nebo
předpokládaných cílů nelze nepřátelskou obranu zničit. Tak tomu
bylo i na lvovském směru: střílelo se mnoho, ale nepřineslo to
očekávané výsledky.
A ještě jednu důležitou otázku je nutné osvětlit, abychom si
uvědomili, jakých chyb jsme se dopustili při přípravě této operace.
Jde o tanky, jež doprovázejí útok pěchoty.
Je známo, že pěchota je v útoku velmi citlivá na palbu
nepřátelské obrany. Všechno, co se za dělostřelecké přípravy
zachránilo – kulomet, dělo, zakopaný tank, pevnůstka nebo palebné
ohnisko, – dokáže „přibít“ útočící pěchotu k zemi a zadržet její
postup vpřed. V těchto případech hrají významnou úlohu tanky,
doprovázející pěchotu a zneškodňující palebné prostředky nepřítele,
které nebyly dělostřeleckou přípravou umlčeny.
Ani to nebylo plně vzato v úvahu. Nechápu, proč historikové při
líčení lvovsko-sandoměřské operace přecházejí tyto chyby
mlčením.
Porážka velkého uskupení Němců v prostoru Brodů a úspěšný
postup levého křídla 1. běloruského frontu na lublinském směru a
pravého křídla 1. ukrajinského frontu na russkoravském směru
umožnily velení 1. ukrajinského frontu vyslat Rybalkovu tankovou
armádu, aby obešla Lvov ze severu a severozápadu. Tímto
manévrem měla být lvovskému uskupení odříznuta ústupová cesta k
Sanu, obsazen Przemyšl a úderem ze západu poskytnuta 38., 60. a
4. tankové armádě pomoc při dobývání Lvova. V té době vojska
pravého křídla frontu úspěšně pokračovala v útoku ve všeobecném
směru na Sandoměř.
Dne 22. července jsme se v rozhovoru s Koněvem shodli na
tom, že zmocní-li se 3. tanková armáda týlových cest na Sanu, bude
muset nepřítel vyklidit Lvov. V podstatě jsme oba dospěli k závěru,
že o vyklizení Lvova je téměř rozhodnuto, že je to již jenom otázka
času – zda o den později nebo o den dříve.
Avšak 23. července na úsvitě mi telefonoval Konev:
„Zrovna mi volal vrchní velitel. Co jste si to tam s Žukovem
usmyslili se Sandoměří, povídá. Nejdříve byste měli dobýt Lvov a
potom uvažovat o Sandoměři.“
„A co jste mu, Ivane Stěpanoviči, odpověděl?“
„Řekl jsem mu, že jsme vyslali 3. tankovou armádu, aby udeřila
do týlu lvovského uskupení, a že tedy Lvov brzy padne.“
Dohodli jsme se s Koněvem, že během dne zavolám Stalinovi, a
vojska frontu ať pokračují v útoku, jak bylo stanoveno.
Když jsem dostal zprávu, že 2. tanková armáda osvobodila
Lublin, zavolal jsem Stalinovi. Ten byl ještě doma a již o tom
věděl.
Když vyslechl mé hlášení o činnosti 1. ukrajinského frontu,
zeptal se:
„Kdy počítáte, že dobudeme Lvov?“
„Myslím, že nejpozději za dva za tři dny,“ odpověděl jsem.
Stalin řekl:

500
 „Volal Chruščov, že nesouhlasí s tím, jaký úkol byl uložen
Rybalkově armádě. Armáda je tím vyřazena z účasti na bojích o
Lvov, a to podle jeho názoru může vyvolat průtahy. Vy se s
Koněvem snažíte dojít dříve k Visle. Ta vám však neuteče, a tak to
skoncujte co nejrychleji se Lvovem.“
Nezbývalo mi nic jiného než ohlásit vrchnímu veliteli, že Lvov
bude dobyt dříve, než vojska proniknou k Visle. Koněvovi jsem se
o podrobnostech tohoto rozhovoru nezmínil, abych ho zbytečně
nerozrušil.
Následkem skvělého 120kilometrového manévru tankové
armády generála Rybalka a náporu 38. a 60. armády z východu a 4.
tankové armády z jihu ustoupil nepřítel od Lvova směrem na
Sambor. Dne 27. července obsadila sovětská vojska Lvov.
Dne 27. července byl obsazen také Biarystok. Týž den hlavní
stan potvrdil svou směrnicí naše rozhodnutí, aby 1. ukrajinský front
pokračoval v úderu směrem k Visle a podle příkladu 1. běloruského
frontu vytvořil na ní předmostí. Tím měla být zajištěna příští útočná
operace, kterou by bylo dokončeno osvobozování Polska.
Když velitel frontu Konev dostal směrnici hlavního stanu, uložil
28. července 3. gardové armádě, aby prudkým náporem pronikla do
večera k Visle, z chodu na ní vytvořila předmostí a pak dobyla
Sandoměř. Puchovově 13. armádě nařídil dosáhnout úseku
Sandoměř – ústí Wisloky a vytvořit na čáře Konary-Polaniec
předmostí. 1. gardová tanková armáda generála M. J. Katukova
dostala za úkol udeřit směrem na Baranów a proniknout do prostoru
Bogorii.
Na sandoměřský směr byla povolána i 5. gardová armáda, které
velel generálporučík A. S. Žadov.
Při této příležitosti se musím zmínit o mimořádné smělosti,
iniciativě a dobré součinnosti všech druhů vojsk 1. ukrajinského
frontu při přechodu přes takovou komplikovanou a vodnatou řeku,
jako je Visla. Sám jsem bohužel neměl příležitost tuto operaci
sledovat, ale to, co vyprávěli důstojníci a generálové, udělalo na
mne silný dojem. Svou organizovaností a statečností se zvlášť
vyznamenaly ženijní jednotky armád a frontu.
Německé velení, které v běloruské operaci a později v operaci
lvovsko-sandoměřské vyčerpalo své zálohy, nemohlo přechodu
vojsk 1. ukrajinského frontu přes Vislu náležitě čelit, a tak se vojska
maršála Koněva pevně usadila na sandoměřském předmostí.
Dne 29. července mi telefonoval Stalin a blahopřál mi k udělení
druhé Zlaté hvězdy hrdiny Sovětského svazu. Potom volal Michail
Ivanovic Kalinin, aby mi také blahopřál k vyznamenání:
„Včera se Státní výbor obrany z podnětu vrchního velitele
rozhodl vyznamenat vás za běloruskou operaci a za operaci, která
vedla k vyhnání nepřítele ze západní Ukrajiny.“
V tento pro mne tak památný den jsem dostal od bojových
přátel a soudruhů mnoho telegrafických i ústních blahopřání. Avšak
nejradostnější bylo samozřejmě to, že se Rudá armáda usadila na
západním břehu Visly a byla připravena splnit své osvobozenecké
poslání v Polsku a později i vtrhnout na území fašistického
Německa, aby dokončila jeho porážku.
Velení německých vojsk si uvědomovalo význam předmostí na
berlínském směru a dělalo všechno, aby magnuszewské, pulawské a
sandoměřské předmostí zlikvidovalo. Nepřítel k nim stáhl velké
síly, mezi nimi maximum tankových a mechanizovaných divizí, ale
bylo již pozdě.
 1. běloruský a 1. ukrajinský front tam soustředily tolik sil a
prostředků, že je německá vojska již nedokázala vrhnout zpátky za
Vislu.
V dvouměsíčních bojích porazila sovětská vojska dvě obrovská
strategická uskupení německých vojsk, osvobodila Bělorusko,
dokončila osvobození Ukrajiny a vyčistila značnou část Litvy a
východní část Polska.
1., 2. a 3. běloruský a 1. pobaltský front zneškodnily v těchto
bitvách celkem 70 nepřátelských divizí, z toho 30 divizí bylo
obklíčeno, zajato a zničeno. Za útoku vojsk 1. ukrajinského frontu
na lvovsko-sandoměřském směru bylo rozdrceno přes 30 divizí.
V běloruské operaci se nejplněji projevilo umění sovětského
velení na všech stupních rychle obkličovat a ničit velká uskupení
nepřátelských vojsk. Díky tomuto umění sovětského velení,
mistrovství a smělosti vojsk se zhroutilo nejsilnější německé
uskupení na berlínském strategickém směru.
Porážkou nepřátelských skupin armád „Mitte“ a „Nordukraine“,
vytvořením tří velkých předmostí na Visle a proniknutím k Varšavě
se sovětské úderné fronty přiblížily k Berlínu, od něhož je nyní
dělilo už jen asi 600 kilometrů.
Tím, že 2. a 3. ukrajinský front rozdrtily jasko-kišiněvské
uskupení a osvobodily Moldavsko, byly zajištěny předpoklady pro
vystoupení Rumunska a Madarska z války.
To všechno dohromady vytvářelo podmínky pro definitivní
rozpad fašistického bloku a pro porážku fašistického Německa.
Na západním strategickém směru se fronta posunula dopředu asi
o 600 kilometrů. Koncem srpna již vedla západně od Jelgavy,
západně od Šiauliai přes Suwalki, Ostrol^ku, Puítusk, Pragu,
Magnuszew, Sandoměř, Sanok, západně od Drogobyče a západně
od Cernovic, kde navazovala na úsek 2. ukrajinského frontu.
Na severozápadním směru se pobaltské fronty společně s
Leningradským frontem a Baltským lodstvem chystaly udeřit na
skupinu německých vojsk ,,Nord“, aby v nejbližší době osvobodily
všechny pobaltské republiky a rozdrtily další obrovské uskupení
německých vojsk.
Také na západním válčišti vznikla pro Německo nepříznivá
situace. Německá vojska utrpěla v bojích o Normandii značné
ztráty, a protože nemohla získat z jiných front posilu, začala na celé
frontě ustupovat k hranicím Německa, na takzvanou Siegfriedovu
linii.
Spojenecká vojska pronásledovala Němce všemi směry. Po
dobytí Říma se chystala pokračovat v útoku v severní Itálii. Ve
všech evropských zemích a na Balkáně pronikavě zesílilo národně
osvobozenecké hnutí, jež bylo pro Němce zvlášť citelné v
Jugoslávii, Polsku, Albánii, Řecku a Francii. Vrchní velení
německých vojsk bylo nuceno zasazovat značné síly proti
odbojovému hnutí a proti národně osvobozeneckým vojskům.
K tomu všemu je nutné připočítat velké škody na důležitých
průmyslových objektech v Německu, způsobené spojeneckým
letectvem, což zkomplikovalo celkovou hospodářskou a vojensko-
politickou situaci v Německu.
Zdálo se, že vrchní velitelství německé branné moci stáhne
rychle svou skupinu armád „Nord“, která měla ještě asi 60 divizí,
přes 1200 tanků a 7000 děl, aby vybudovalo na východě i na
západě na užším úseku fronty hluboko členěnou obranu a tak
zachránilo svá vojska.

502
 Avšak v hitlerovském vedení nabyla vrchu politická prestiž, a to
urychlilo jeho katastrofu. V bitvách o Ukrajinu, Bělorusko a Pobaltí
se ukázalo, že hitlerovské vojensko-politické vedení ve svém celku
nedovedlo pochopit novou situaci a najít v tak těžké chvíli její
správné řešení.
Charakteristickou zvláštností letního tažení roku 1944 byl další
růst bojeschopnosti sovětských ozbrojených sil a růst operačního a
strategického umění vyššího velení a štábů.
Rychle obnovovaný a sílící sovětský průmysl zajišťoval další
technické vybavení sovětských vojsk a kryl zvýšenou potřebu
zbraní, střeliva, výstroje a dopravních prostředků na frontách. Tím
mohly letní strategické operace dosáhnout obrovského rozmachu a
hloubky a také útočící uskupení mohla postupovat velmi rychle.
Bojová činnost vojsk v těchto obrovských operacích měla
spolehlivou oporu v dobrém týlovém zabezpečení.
V letním tažení roku 1944 podnikla sovětská vojska sedm
velkých obkli-čovacích operací, jež vedly k rozdrcení německých
uskupení. To bylo mnohem více než v předcházejících taženích.
Největšími operacemi, jež měly rozhodující význam, byla
běloruská, jasko-kišiněvská a lvovsko-sandoměřská, kde bylo
rozdrceno asi 127 nepřátelských divizí. Tím byla obranná fronta
německých vojsk na úseku 2200 kilometrů dlouhém, od Západní
Dviny až po Černé moře, rozvrácena. Sovětská vojska postoupila na
jednotlivých směrech až o 700 kilometrů.
V letním tažení roku 1944 se útočných operací účastnilo všech
dvanáct frontů, Severní, Baltské a Černomořské lodstvo, všechny
jezerní a říční flotily.
Dne 22. srpna mi telefonoval náčelník generálního štábu
Antonov a vyřídil mi příkaz vrchního velitele, abych se okamžitě
dostavil do hlavního stanu. Antonov mi předběžně sdělil, že mě
Státní výbor obrany chce pověřit zvláštním úkolem.
Když jsem se rozloučil s přáteli a spolubojovníky, odletěl jsem
23. srpna do Moskvy. Do hlavního města jsem se dostal k večeru
téhož dne a hned jsem zamířil do generálního štábu.

Zvláštní úkol Státního výboru obrany spočíval v tom, že jsem

měl odletět do štábu 3. ukrajinského frontu a tam připravit front na
válku s Bulharskem, jehož vláda stále ještě pokračovala ve
spolupráci s fašistickým Německem.
Stalin mi poradil, abych se před odletem určitě sešel s Georgim
Dimi-trovem a seznámil se lépe se všeobecně politickou situací v
Bulharsku, s činností Bulharské dělnické strany a ozbrojenými
akcemi protifašistických sil bulharského lidu.
Dimitrov na mne udělal dojem neobyčejně skromného a
srdečného člověka. Ze všech jeho úvah a názorů byla cítit velká
myšlenková síla a politická jasnozřivost. Srdečně jsme se přivítali a
Dimitrov se velmi obšírně rozhovořil o všem, co mohlo být pro
mne užitečné. Bylo vidět, že má velmi dobré a pohotově fungující
spojení s ilegálními organizacemi Bulharské dělnické strany.
Dimitrov mi řekl:
„Ačkoli jedete k vojskům 3. ukrajinského frontu s úkolem
připravit je na válku s Bulharskem, žádná válka určitě nebude.
Bulharský lid netrpělivě očekává příchod Rudé armády, aby s její
pomocí svrhl Bagrjano-vovu carskou vládu a nastolil moc
Vlastenecké fronty. Vás neuvítají palbou z děl a kulometů, nýbrž
podle našeho starého slovanského obyčeje chlebem a solí. Pokud
jde o vládní vojska, sotva se odváží pustit se do boje s Rudou
armádou. Podle mých informací vyvíjejí naši lidé téměř ve všech
vojenských útvarech rozsáhlou činnost. V horách a lesích jsou
značné partyzánské oddíly, které nesedí nečinně, nýbrž jsou
připraveny sejít z hor a podpořit lidové povstání.“
Potom po krátkém odmlčení dodal:
„Úspěchy sovětských vojsk měly velký vliv na zesílení
národního osvobozeneckého hnutí v Bulharsku. Naše strana je v
čele tohoto hnutí a jednoznačně se orientovala na ozbrojené
povstání, které propukne po příchodu Rudé armády.“
Poděkoval jsem Dimitrovovi za rozhovor a znovu jsem se vrátil
do generálního štábu, abychom s konečnou platností zpřesnili
některé úkoly spojené s přípravou operace v Bulharsku. Neměl jsem
téměř žádné pochybnosti o tom, že se celá akce obejde bez války.
Ale my vojáci, jakmile dostaneme od vedení úkol, musíme jej splnit
s naprostou přesností.
V té době měla bulharská armáda 450 000 mužů, rozdělených
do pěti armád a dvou samostatných sborů. Letectvo mělo 410
letounů a válečné lodstvo přes 80 bojových a pomocných
německých a bulharských lodí.1
V posledních srpnových dnech jsem přiletěl do štábu 3.
ukrajinského frontu, který sídlil ve Fetesti, nedaleko cernavodského
mostu přes Dunaj. Tento most za války nejednou bombardovalo
sovětské letectvo, aby narušilo přepravu zboží mezi přístavem
Constantou a hlavními oblastmi Rumunska.
Velitelem 3. ukrajinského frontu byl maršál Sovětského svazu
F. I. Tol-buchin. V té době pronikla vojska frontu na čáru Ruse
(Ruščuk) a dále podél Dunaje k Černému moři a tam se zastavila.
Front se skládal z 37., 46. a 57. vševojskové armády a 17. letecké
armády. Operačně bylo maršálu Tolbuchinovi podřízeno
Černomořské lodstvo a Dunajská flotila. Celkovou koordinaci
činnosti 2. a 3. ukrajinského frontu prováděl tehdy úspěšně maršál
Sovětského svazu S. K. Timošenko. Setkali jsme se spolu ještě týž
den ve Fetesti, abychom projednali činnost vojsk obou frontů.

1 Archív MO, f. 240, inv. 52 495, sp. 90, 1. 269-271; f. 243,

inv. 20 371, sp. 61, 1. 44, 45, 59 a 60.
Operační a strategická situace na celém jižním směru se vyvíjela
příznivě. 2. ukrajinský front po úspěšném dokončení porážky jasko-
kišiněv-ského uskupení nepřítele a po osvobození značné části
Rumunska postupoval rychle přes Valašskou nížinu na západ.
Německá vojska operující v Sedmihradsku a Karpatech a také v
Řecku, Jugoslávii a Albánii byla rozťata a navzájem od sebe
odříznuta. Na Černém moři bylo neomezeným pánem Černomořské
lodstvo a ve vzduchu sovětské letectvo.
Podle vypracovaného plánu 3. ukrajinského frontu připravila
jeho 46. armáda útok ve všeobecném směru na Esechioi-Kubrat, 57.
armáda na Kočmar-Šuměn a 37. armáda z Dobriče na Provadiji; 7.
a 4. gardový mechanizovaný sbor, operující ve směru na Karnobat-
Burgas, měly dosáhnout svého cíle hned druhý den operace.
Protože bulharská profašistická vláda přes několikeré varování
sovětské vlády nepřestávala porušovat neutralitu a aktivně
pomáhala hitlerovskému Německu, vypověděla sovětská vláda

504
Bulharsku 5. září válku. Den nato dal hlavní stan velení 3.
ukrajinského frontu rozkaz k zahájení válečných operací.
Ráno 8. září bylo k zahájení palby všechno hotovo, ale neviděli
jsme ze svých pozorovatelen cíle, na něž bychom pálili…
Periskopy, dalekohledy i prostým okem jsme na bulharském
území viděli obvyklý pokojný život: ve vesnicích se kouřilo z
komínů a lidé si hleděli své každodenní práce. Přítomnost
vojenských jednotek nebyla zjištěna.
Maršál Tolbuchin nařídil vojskům vyslat předsunuté oddíly.
Neuplynulo ani půl hodiny, když velitel 57. armády hlásil, že jedna
z pěších divizí bulharské armády, seřazená u cesty, uvítala naše
jednotky s rozvinutými rudými prapory a slavnostní hudbou. Za
nějakou dobu se událo totéž i na jiných místech. Velitelé armád
hlásili, že dochází ke spontánnímu sbratřování sovětských vojáků s
bulharským lidem.
Okamžitě jsem volal do hlavního stanu.
Stalin mi řekl:
„Ponechte bulharským vojskům všechny jejich zbraně, ať konají
své obvyklé zaměstnání a čekají na příkaz své vlády.“
Tímto prostým aktem vrchního velení byla vyjádřena plná
důvěra bulharskému lidu a bulharské armádě, které bratrsky uvítaly
Rudou armádu, neboť v ní spatřovaly svou osvoboditelku od
německých okupantů a carského profašistického režimu.
Při svém postupu do vnitrozemí se sovětská vojska setkávala na
každém kroku s největší srdečností. Záhy jsme narazili na dobře
vyzbrojené partyzánské oddíly, které již obsadily řadu měst a
vojenských objektů.
 Protože německá vojska mohla z prostoru jižně od Nise udeřit
směrem na Sofii, nařídil hlavní stan ponechat v hlavním městě
Bulharska zesílený střelecký sbor.
Dne 8. září jsme vstoupili do Varny, Burgasu a dalších oblastí.
Když se sovětské Černomořské válečné lodstvo přiblížilo k
bulharským přístavům a námořní letectvo shodilo výsadek, potopili
Němci své lodě a vzdali se sovětským námořníkům do zajetí.
Bulharský lid pod vedením své dělnické strany svrhl 9. září
profašistickou vládu a ustavil demokratickou vládu Vlastenecké
fronty, která se obrátila na sovětskou vládu s žádostí o příměří.
Státní výbor obrany dal okamžitě hlavnímu stanu pokyn
zastavit postup sovětských vojsk v Bulharsku.
Na příkaz vrchního velení jsme 9. září v 21 hod. ukončili pohyb
vojsk a rozmístili jsme se ve stanovených prostorech. Bylo
radostné pomyšlení, že v této „válce“ nebyly na žádné straně oběti.
Všechny tyto události byly jedinečným projevem osvobozeneckého
poslání Rudé armády a názorně ukázaly aktivitu pracujících mas v
boji za svržení protilidových režimů.
Tehdy jsem neměl možnost seznámit se blíže s touto zemí, s níž
nás spojují pouta odvěkého přátelství, utužovaného našimi národy
ve společném boji proti utlačovatelům.
Když jsem byl v roce 1956 spolu se svou ženou Galinou
Alexandrovnou ve Varně na dovolené, projezdili jsme téměř celé
Bulharsko. Mou ženu, která byla podplukovnicí zdravotnické
služby a terapeutem Burděnkovy Hlavní vojenské nemocnice,
zvláště zajímala organizace lékařské pomoci poskytované
bulharským pracujícím, a mne pak zase organizace vojenských
záležitostí. Všude jsme se setkali s mimořádně pozorným a
láskyplným vztahem bulharského lidu k památce ruských vojáků,
kteří položili svůj život za lepší budoucnost bulharského lidu. Bylo
radost pozorovat, s jakým tvůrčím nadšením pracuje bulharská
dělnická třída, rolnictvo a inteligence pod vedením své
komunistické strany, aby vybudovaly v zemi socialismus.

506
 XVIII

NA BERLÍNSKÉM SMĚRU

Koncem září 1944 jsem se vrátil z Bulharska do hlavního

stanu. O několik dní později mi Stalin uložil, abych odjel do
prostoru Varšavy na úseky 1. a 2. běloruského frontu.
Především jsem chtěl zjistit, jaká je situace přímo ve Varšavě,
kde se německé velení zvlášť krutě mstilo původcům povstání v
městě. Němci krvavě účtovali s obyvatelstvem. Město bylo do
základů rozbořeno a v jeho troskách zahynuly tisíce pokojných
obyvatel.
Zjistil jsem, že Bór-Komorowski neupozornil včas velení
frontu ani velení 1. polské armády na připravované povstání.
Nepokusil se vůbec o koordinaci varšavského povstání s činností
1. běloruského frontu. Velení sovětských vojsk se dovědělo o
povstání až po jeho vypuknutí od místních obyvatel, kteří přešli
přes Vislu. Nebyl o něm uvědomen ani náš hlavní stan.
Stalin vyslal k Bóru-Komorowskému dva důstojníky
výsadkáře, kteří měli s ním udržovat spojení a koordinovat akce,
ale Bór-Komorowski je ani nepřijal.
Aby poskytla varšavským povstalcům pomoc, přepravila se
sovětská a polská vojska na příkaz velení 1. běloruského frontu
přes Vislu a obsadila ve Varšavě Wybrzeže. Avšak Bór-
Komorowski se ani tentokráte nepokusil navázat s námi
spolupráci. Němci přisunuli k Wybrzeži značné síly a o den
později začali na sovětské jednotky zle dotírat. Vznikla těžká
situace. Sovětská vojska měla velké ztráty. Protože jsme nebyli
dostatečně silní, abychom se Varšavy mohli zmocnit, rozhodlo se
velení frontu po zvážení situace stáhnout vojska z Wybrzeže zpět
na pravý břeh.
Zjistil jsem, že sovětská vojska udělala všechno, co bylo v
jejich silách, aby pomohla povstalcům, ačkoli povstání, jak jsem
již řekl, nebylo ani v nejmenším koordinováno se sovětským
velením.
1. běloruský front po celou dobu – před i po nuceném stažení
našich vojsk z Varšavy – poskytoval povstalcům pomoc tím, že
jim shazoval z letadel potraviny, léčiva a střelivo. Vzpomínám si,
že v západním tisku kolovalo o této věci mnoho falešných zpráv,
které mohly dezorientovat veřejné mínění.
Začátkem října jsem přijel ke 47. armádě generála F. I.
Perchoroviče, která sváděla útočné boje mezi Modlinem a
Varšavou.
Tato armáda, která útočila v rovinatém terénu, utrpěla velké
ztráty a byla neobyčejně vyčerpaná a zesláblá, O nic lépe to
nevypadalo ani v sousední 70. armádě, která bojovala na úseku
Serock-Pultusk.
Nezúčastnil jsem se plánování tohoto útoku, a tak jsem
nechápal jeho operační cíl, který naše vojska značně vyčerpával.
Rokossovskij byl téhož názoru jako já, ale hlavní stan prý
požadoval, aby 47. armáda pronikla na úseku Modlin-Varšava k
Visle a rozšířila předmostí na Narewu.
 Zavolal jsem Stalinovi a když jsem ho seznámil se situací,
požádal jsem ho, aby zastavil na úseku 1. běloruského frontu
útočné boje, protože neměly žádné vyhlídky na úspěch, a dal
příkaz k přechodu pravého křídla 1. běloruského a levého křídla 2.
běloruského frontu do obrany, neboť si vojska potřebovala
odpočinout a doplnit svůj stav.
„Odleťte zítra s Rokossovským do hlavního stanu a tady to
spolu osobně projednáme,“ odpověděl vrchní velitel. „Na
shledanou.“
Druhý den odpoledne jsme se s Rokossovským dostavili do
hlavního stanu.
Kromě vrchního velitele zde byli přítomni Antonov a Molotov.
Když jsme se pozdravili, obrátil se Stalin ke mně: „Můžete nám
podat zprávu.“
Rozložil jsem mapu a spustil jsem. Tu jsem začal pozorovat, že
je Stalin jakýsi nervózní: přistoupil k mapě a zase od ní odešel,
opět se k ní vrátil a upřeně se díval chvíli na mne, chvíli na mapu a
chvíli zase na Rokossovského. Dokonce i dýmku odložil, což se
stávalo pokaždé, když začínal ztrácet klid a něco v něm vyvolávalo
nespokojenost.
„Soudruhu Žukove,“ přerušil mě Molotov, „navrhujete zastavit
útok ve chvíli, kdy vyčerpaný nepřítel již není s to zadržet nápor
našich vojsk. Myslíte, že je váš návrh rozumný?“
„Nepřítel již stačil vybudovat obranu a přisunout potřebné
zálohy,“ opáčil jsem. „Odráží nyní úspěšně útoky našich vojsk.
Přitom máme ztráty, které nelze ničím ospravedlnit.“
„Vy podporujete Žukovův názor?“ obrátil se Stalin k
Rokossov-skému.
„Ano, podle mého názoru bychom měli dopřát vojskům
oddech, aby se po dlouhém vypětí dala do pořádku.“
„Myslím, že oddechu využije nepřítel přinejmenším tak dobře
jako vy,“ řekl Stalin. „Ale co kdybychom podpořili 47. armádu
letectvem a posílili ji tanky a dělostřelectvem, dokázala by
proniknout mezi Modli* nem a Varšavou k Visle?“
„Těžko říci, soudruhu Staline,“ odpověděl Rokossovskij, „Také
nepřítel muže tento směr posílit.“
„A co byste tomu řekl vy ř“ obrátil se Stalin ke mně.
„Myslím, že by nám tento útok kromě obětí nic nepřinesl,“
opakoval jsem znovu. „Přitom prostor severozápadně od Varšavy z
operačního hlediska nijak zvlášť nepotřebujeme. Varšavu musíme
obejít z jihozápadu a současně zasadit mocný úder ve všeobecném
směru na Lodž-Poznaň, který by německá vojska rozťal. Potřebné
síly pro to front dnes nemá, bude je teprve třeba soustředit.
Zároveň bude nutné připravit důkladně i sousední fronty na
berlínském směru ke společným akcím.“
„Ted jděte a ještě jednou si to promyslete. My se zde zatím
poradíme,“ přerušil mě Stalin.
Odebrali jsme se s Rokossovským do klubovny a znovu jsme
rozložili mapu.
Asi po dvaceti minutách jsme opět vstoupili do pracovny
vrchního velitele, abychom vyslechli jeho rozhodnutí.
„Poradili jsme se tady a rozhodli jsme se dát souhlas k
přechodu našich vojsk do obrany,“ řekl Stalin. „Pokud jde o další
plány, projednáme je později. Můžete jít.“
Rozloučili jsme se s Rokossovským mlčky, neboť jsme byli
oba zabráni do svých myšlenek. Zamířil jsem do lidového
komisariátu obrany a Rokossovskij se šel přichystat na zpáteční
cestu.
Druhý den mi telefonoval Stalin.

508
 „Co byste tomu řekl, kdyby řízení frontů bylo napříště
soustředěno v hlavním stanu?“
Pochopil jsem, že má na mysli zrušení zástupců hlavního stanu
pro‘ koordinaci frontů, ale cítil jsem, že se tato myšlenka nezrodila
jenom z našeho včerejšího sporu.
„Ano, počet frontů se zmenšil,“ odpověděl jsem. „Také celková
délka fronty se zkrátila, řízení frontů se zjednodušilo, takže je lze
docela dobře řídit přímo z hlavního stanu.“
„Říkáte to bez pocitu křivdy?“
„Proč bych měl pociťovat křivdu? Myslím, že ani já, ani
Vasilevskij bez práce nezůstaneme.“
Týž den večer si mě Stalin zavolal k sobě a řekl:
„1. běloruský front je na berlínském směru. A právě na tento
směr chceme postavit vás.“
Odpověděl jsem, že jsem připraven velet kterémukoli frontu.
„Vždyť zůstanete i nadále mým zástupcem,“ řekl Stalin.
„Promluvím o tom hned s Rokossovským.“
Když mu Stalin sdělil své rozhodnutí, navrhl mu, aby přešel do
2. běloruského frontu.
Koncem října 1944 se v hlavním stanu projednávaly za účasti
některých členů Státního výboru obrany a náčelníka generálního
štábu závěrečné operace Velké vlastenecké války.
Komunistická strana, která i nadále stmelovala a sjednocovala
úsilí lidu k dosažení hlavního cíle – k co nejrychlejšímu vítězství
nad nepřítelem, přikládala zároveň stále větší význam vytváření
podmínek pro všestrannou poválečnou obnovu hospodářství a pro
rychlý přechod k mírové výstavbě.
Byly úspěšně řešeny problémy týkající se paliv a energetiky,
značně
stoupala výroba surového železa, válcovaného materiálu,
obráběcích
strojů a traktorů a do provozu byly uváděny desítky vysokých a
martin-
ských pecí a mohutných válcovacích stolic. . ,
Lidé v zázemí, povzbuzeni vítězstvími na frontě,
zdvojnásobovali a ztrojnásobovali své úsilí. Lid s mimořádným
nadšením budoval na zbořeništích nové závody a továrny,
obnovoval dopravu a dával do pořádku zatopené doly a oséval
pole, která ještě nevychladla od ohně války a byla prosáklá krví a
potem vojáků.
Rudá armáda se tedy mohla čím dál víc opírat o mohutnějící
národní hospodářství. Zvětšil se rozmach válečných operací,
zrychlilo se tempo útoku, zvýšily se nároky na zbrojní průmysl, a
tyto nároky byly plně uspokojovány.
V roce 1944 bylo v Sovětském svazu vyrobeno 29 000 tanků a
samohybných děl a přes 40 000 letounů. Na frontu přicházel
dvojnásobek až trojnásobek těžkých tanků IS 2 s kanónem ráže
122 milimetrů, zmodernizovaných středních tanků T 34, stíhacích
letounů Jak 3, bitevních letounů II 10 a rychlých bombardovacích
letounů Tu 2.
To všechno byla vynikající vojenská technika-dílo nadaných
konstruktérů, jež byla vyráběna sériově a svými taktickými a
technickými parametry převyšovala nejen německé, ale mnohé jiné
zahraniční tanky a letouny.
Úspěchy sovětského hospodářství umožnily nejen zajistit
všechno potřebné pro sovětské ozbrojené síly, ale i poskytovat
národům střední a jihovýchodní Evropy pomoc v jejich
osvobozeneckém boji dodávkami zbraní. Například polské armádě
poskytl Sovětský svaz v té době a o něco později 3500 děl, 1200
letounů, 1000 tanků, asi 700 000 pušek a samopalů a 18 000 aut.
Jugoslávská vojska dostala 4429 děl a minometů, asi
500 letounů, přes-1329 rádiových stanic a mnoho dalšího
válečného materiálu.1
V té době vyhnala Rudá armáda poslední německá vojska z
území Sovětského svazu, obnovila státní hranice s výjimkou
Kuronska a přenesla část své bojové činnosti na území fašistického
Německa a východoevropských států.
2. a 1. pobaltský front stály na čáře Tukums-Memel (mimo) –
Němen až po Jurbarkas, 3. a 2. běloruský front zaujímaly obranu
na čáře Jurbarkas-Augustowský průplav-Lomža-Serock, přičemž
měly na Narewu vytvořena dvě předmostí.
1. běloruský a 1. ukrajinský front zaujímaly obranu na čáře
Praga (předměstí Varšavy) -Visla-Jaslo.
Tyto dva fronty měly na Visle tři předmostí: Magnuszew,
Pulawy a Sandoměř.
Dále vedla fronta sovětských vojsk přes Levici, Ostřihom,
Blatenské jezero a Pětikostelí.
Další úsek fronty kryly jednotky bulharské armády. Národně
osvobozenecká armáda Jugoslávie, v jejímž čele stál maršál J.
Broz-Tito, pronikla na čáru Vukovar-Čačak-Split až k Jaderskému
moři.
Americká, britská a francouzská vojska postoupila po
osvobození Francie, Belgie a části Holandska na čáru, jež vedla od
ústí Másy v Holandsku k hranicím Německa a Švýcarska, a stanula
bezprostředně před takzvanou Siegfriedovou linií.
Pro Německo nadešly těžké chvíle. Koncem roku 1944 začala
zbrojní výroba prudce klesat. Fašistické Německo bylo sevřeno z
východu, jihovýchodu, jihu a západu. Dá se říci, že se koncem
roku 1944 dostalo do strategického obklíčení, z něhož bylo velmi
těžké najít východisko.
Vyslýchali jsme tehdy velké množství německých zajatců, ale
nesetkávali jsme se mezi nimi s nikým, kdo by ještě věřil v
možnost vítězství Německa. Všichni prohlašovali: „Německo
kaput“, „Hitler kaput“. Avšak Hitler dělal jedno totální opatření za
druhým. Hitlerovci nemilosrdně potlačovali sebemenší nedůvěru
ke svému režimu a jakýkoli odlišný názor. Zvlášť tvrdý teror
rozpoutalo gestapo po atentátu na Hitlera z 20. července 1944.
Dne 18. října vstoupil v platnost výnos německé vlády o
vytvoření volkssturmu (lidové domobrany), do něhož byli
povoláváni Němci od 18 do 60 let. Tato domobrana pod
Himmlerovým velením měla sloužit jako záložní armáda.

1 Poraženije germanskogo imperializma vo vtoroj mirovoj

vojně. Staťji i dokumenty, Moskva, Vojenizdat 1960, str. 86.
Věděli jsme dobře, že německý volkssturm nedokáže čelit
úderům naší zkušené a dobře vyzbrojené pravidelné armády.
Hitlerovci vytvořili dokonce i ženský pomocný sbor. Všechna tato
opatření byla výrazem zoufalství, takže nám bylo jasné, že
Německo vydává své poslední síly, aby se pokusilo oddálit
nevyhnutelnou katastrofu.
Avšak na sklonku roku 1944 bylo Německo ještě s to vést
obranné bitvy, klást aktivní odpor. Jeho wehrmacht měl stále ještě
asi 7,5 mil. mužů, z toho v polních armádách 5,3 mil. Stejně jako
předtím drželo hitlerovské velení i nyní, v závěrečné fázi války, na
východní frontě podstatnou část svých sil: 3,1 mil. mužů, 28 500
děl a minometů, asi 4000 tanků a samohybných děl a asi 2000
bojových letounů.

510
 Přitom je třeba vzít v úvahu, že se sovětsko-německá fronta
zkrátila téměř o polovinu, takže obrana nepřátelských vojsk byla
velmi kompaktní.
Sovětská vojska měla tehdy převahu nad nepřítelem ve všech
ukazatelích. Naše polní armáda měla na sklonku roku 1944 asi 6
miliónů mužů, přes 91 400 děl a minometů, asi 11 000 tanků a
samohybných děl a přes 14 500 letounů.
Jenom přednostem našeho národohospodářského systému,
obětavé práci a obrovskému tříletému pracovnímu vypětí desítek
miliónů lidí, prozíravé politice a spolehlivému uplatňování vedoucí
úlohy strany vděčíme za to, že na hranicích Sovětského svazu
mohla na sklonku války stát taková mohutná armáda. Tak výrazné
vojenské převahy nad nepřítelem ovšem nedosáhl náš lid snadno.
Náš bojový potenciál zvětšovala polská, československá,
rumunská a bulharská vojska, která úspěšně drtila fašisty. Na
počátku roku 1945 měla tato vojska přes 320 000 mužů.
V rámci 3. běloruského frontu bojovali hrdinně francouzští
letci z leteckého pluku „Normandie – Němen“.
Na západě měla americká, britská a francouzská vojska 87
kompletních a skvěle vyzbrojených divizí, 6500 tanků a přes 10
000 letounů. Proti těmto silám postavilo německé velení pouze 74
prořídlých divizí, 1600 tanků a samohybných děl a asi 1750
bojových letounů.
Tedy již brzy po vytvoření druhé fronty měli spojenci nad
nepřítelem v počtu vojáků dvojnásobnou, v počtu tanků
čtyřnásobnou a v počtu letounů šestinásobnou převahu.
Proti 21 divizím a 9 brigádám spojeneckých vojsk v Itálii měli
Němci 31 neúplných divizí.
Po všestranném rozboru situace a možností všech válčících
stran se hlavní stan vrchního velení rozhodl připravit a uskutečnit
začátkem roku
1945 na všech strategických směrech mohutné útočné operace s
těmito hlavními úkoly:
— rozdrtit východopruské uskupení a zmocnit se Východního
Pruska;
— rozdrtit nepřítele v Polsku, Československu, Madarsku a
Rakousku;
– proniknout na čáru ústí Visly-Bydhošť-Poznaň-Vratislav-
Moravská Ostrava-Vídeň.
Hlavní úsilí v závěrečném tažení bylo rozhodnuto soustředit na
var-šavsko-berlínský směr, tam, kde měl útočit 1. běloruský front.
Zničení kuronské skupiny nepřítele (16. a 18. armády) bylo
uloženo 2. a 1. pobaltskému frontu a Baltskému lodstvu, jež měly
také zabránit tomu, aby síly přitisknuté k Baltskému moři přesunul
nepřítel na jiné úseky fronty.
V té době udržoval hlavní stan dosti dobré kontakty s velením
expedičních spojeneckých vojsk na Západě. Věděli jsme, že
americké, britské a francouzské velení připravovalo útočnou
operaci, jejímž cílem bylo rozdrtit Němce v Porúří a
Sársku^aJproniknout do středních oblastí Německa. Na jižním a
jihovýchodním strategickém směru plánovalo pomocné údery.
Zde se musím zmínit o jedné závažné podrobnosti. Berlín byl
tehdy vzdálen od sovětské fronty a fronty spojenců téměř stejně.
Není náhoda, že se Winston Churchill ve svých pamětech
nejednou zmiňoval o Berlíně v tom smyslu, že by bylo dobře,
kdyby jej obsadila spojenecká vojska, ačkoli jeho dobytí bylo
podle dohody mezi nejvyššími představiteli vlád úkolem
sovětských vojsk.
 Činnost spojeneckých a sovětských vojsk byla v tomto období
koordinována hlavně na základě informací, jež si předávala vrchní
velení západních spojenců a Sovětského svazu.
Musím říci, že Stalin tehdy důvěřoval Eisenhowerovým
informacím. Všechny informace o plánech a činnosti našich vojsk
předával generální štáb spojencům prostřednictvím vojenských
misí USA a Velké Británie. Kromě toho si nejvyšší představitelé
vlád vyměňovali pravidelně poselství k zásadním otázkám
týkajícím se postupu jednotlivých členů protihitle-rovské koalice.
Z korespondence s presidentem Rooseveltem je vidět, že tehdy
panovalo naprosté jasno o plnění dohod mezi SSSR a USA jak ve
věci lend-leasu, tak i ve strategických otázkách.
To už se nedalo říci o Churchillovi. Jeho dopisy postrádaly
otevřenost, bylo z nich cítit jakési tajnůstkářství, tvrdošíjnou snahu
zmocnit se středního Německa. Je přirozené, že to nutilo sovětskou
vládu k větší obezřetnosti.
Nepovažuji za nutné citovat zde z korespondence mezi
Churchillem,
Rooseveltem a Stalinem, protože byla uveřejněna. Pročítáme-li
ji“ pozorně dnes, ukazuje se ještě zjevněji, jak Churchill spřádal
své plány na poválečné uspořádání středoevropských států, do
jejichž čela měly být dosazeny takové vlády, které by byly závislé
na imperialistickém Západě.
Koncem října a začátkem listopadu 1944 jsem se z pověření
vrchního velitele intenzívně zabýval hlavními problémy
závěrečného tažení druhé světové války a především plány operací
na berlínském směru.
Musím s uspokojením říci, že náš generální štáb byl tehdy
opravdu na výši, pokud šlo o plánování velkých strategických
útočných operací.
Na základě rozboru situace došel generální štáb ke správnému
závěru, že největší odpor bude nepřítel klást sovětským vojskům
na berlínském směru. Potvrzovaly to neobyčejně hubené výsledky
útočných operací sovětských vojsk v říjnu (3., 2. a 1. běloruského
frontu) a jejich vynucený přechod do obrany začátkem listopadu na
celém západním směru.
Plně jsem souhlasil s generálním štábem a jeho čelnými
pracovníky A. I. Antonovem, S. M. Štemenkem, A. A. Gryzlovem
a N. A. Lomovém, kteří se ve všech etapách operačního řízení
osvědčili jako vynikající znalci operačního a strategického
plánování.
Podle názoru generálního štábu měly útok zahájit nejdříve naše
jižní fronty na vídeňském směru. Tím mělo být německé velení
donuceno přesunout značné síly z úseků před našimi západními
fronty a posílit jimi jihovýchodní strategický směr, na kterém
závisel osud jižního a jihovýchodního Německa.
Při projednávání plánu útoku frontů na západním směru se
ukázalo, že vážným problémem bude Východní Prusko, kde měl
nepřítel velké uskupení a silně rozvětvenou obranu, opírající se o
trvalé opevnění, těžko přístupný terén a masivní zděné budovy ve
městech i na vesnicích.
Bylo bohužel nutné konstatovat, že se hlavní stan dopustil
chyby, když nepřijal návrh, předložený již v létě, na posílení frontů
operujících na východopruském směru. Za tohoto předpokladu
bylo totiž možné při úspěšném průběhu běloruské operace
prolomit nepřátelskou obranu z chodu. Nyní mohlo nepřátelské
uskupení ve Východním Prusku vážně ohrožovat sovětská vojska v
útoku na berlínském směru.
Dne 1. nebo 2. listopadu, to si už nepamatuji přesně, pozval
Stalin mne a Antonova k sobě, abychom projednali plán zimních

512
operací. O návrhu, který dohodl předtím se mnou, referoval
Antonov. A opět neuznal vrchní velitel za nutné akceptovat náš
společný návrh na posílení 2. běloruského frontu ještě jednou
armádou, aby bylo možno rozdrtit východopruské uskupení.
Doporučovali jsme dát mu tuto armádu na úkor pobaltských
frontů, které podle našeho názoru měly přejít do obrany a poutat
16. a 18. armádu kuronského uskupení nepřítele.
Po listopadových svátcích jsme se společně s generálním
štábem pustili do podrobného vypracování plánu útoku 1.
běloruského frontu.
V té době velení a štáb 1. běloruského frontu již předložily
generálnímu štábu své základní úvahy o realizaci operace, které v
podstatě odpovídaly situaci. Hovořili jsme o nich nejednou s
Rokossovským a Ma-lininem.
Jak jsem již řekl, nesouhlasil jsem s čelním úderem na Varšavu
přes Vislu. To jsem také vrchnímu veliteli řekl, a ten se s mým
názorem ztotožnil.
Dne 15. listopadu jsem odjel do Lublina. Příští den přišel
rozkaz o mém jmenování velitelem 1. běloruského frontu (členem
vojenské rady frontu byl generál K. F. Tělegin) a Rokossovskij byl
týmž rozkazem jmenován velitelem 2. běloruského frontu.
V Lublině, kde jsem se setkával s Bierutem a dalšími
vedoucími činiteli Polské dělnické strany a Polského výboru
národního osvobození, jsem pobyl pár dní a 18. listopadu jsem se
ujal velení frontu.
Do konce listopadu pracoval štáb frontu v čele s Malininem na
plánu útoku a připravoval pro hlavní stan vrchního velení seznam
požadavků, pokud jde o přidělení dalších vojsk a válečného
materiálu. Štáb frontu, štáb frontového týlu a velitelé jednotlivých
druhů vojsk vykonali obrovskou práci, aby vypočítali, jak velké
množství sil a prostředků bude pro nadcházející operaci třeba.
Velmi složitý úkol připadl zástupci velitele pro týl generálporučíku
N. A. Antipenkovi a náčelníku štábu týlu generálu M. K.
Šljachtěnkovi.
Koncem listopadu byl plán schválen. Pevné datum zahájení
útočných operací vrchní velitel nestanovil, ale vojska měla být
připravena zahájit útok orientačně 15.-20. ledna.
Stanovené úkoly a termíny vyžadovaly rozsáhlou a složitou
práci ve vojscích, ve štábech, v týlových orgánech a ve velení na
všech stupních.
Příprava viselsko-oderské operace se do značné míry lišila od
přípravy předcházejících operací podobného rozsahu,
odehrávajících se na sovětském území. Až dosud jsme dostávali
přesné informace od našich partyzánských oddílů operujících v
nepřátelském týlu. Tady partyzáni nebyli.
Ted bylo nutné získávat informace o nepříteli hlavně ze
zpravodajského a leteckého průzkumu a z průzkumu pozemních
vojsk. Této důležité věci věnovalo velení štábů na všech stupních
zvlášť velkou pozornost.
Naše týlové železniční tratě a cesty vedly nyní územím Polska,
kde vedle opravdových přátel a loajálních obyvatel pracovala i
nepřátelská agentura. Nové podmínky od nás vyžadovaly zvláštní
bdělost, a proto jsme museli soustřeďovat a přeskupovat vojska a
zásoby materiálu skrytě.
V té době uspořádaly stranické organizace v armádě na pokyn
ústředního výboru rozsáhlou kampaň, v níž bylo sovětským
vojákům vysvětleno, jak si mají počínat za hranicemi, kam jsme
vkročili ne jako dobyvatelé, ale jako osvoboditelé od nepřátelské
okupace. Ve všech útvarech vojsk frontu bylo nutné ještě víc
rozšířit výchovnou práci, aby se od samého začátku našeho pobytu
v Polsku předešlo jakýmkoli neuváženým akcím našich vojáků a
důstojníků.
S místními orgány státní moci a s polskou veřejností jsme
navázali normální vztahy, a tak nám Poláci pomáhali čím mohli.
Také naše vojska se dělila s Poláky o všechno, co měla. Tak byly
od prvních kroků, od prvních setkání budovány základy upřímného
přátelství mezi národy Sovětského svazu a Polska, které prožily
tíhu nepřátelské okupace.
Aby byla příprava operace zaměřena cílevědoměji, rozhodla se
vojenská rada frontu uspořádat válečnou hru na téma nadcházející
operace. Byli pozváni všichni velitelé armád, členové vojenských
rad, náčelníci štábů, velitelé samostatných sborů, zástupce velitele
pro frontový týl, velitelé a náčelníci jednotlivých druhů vojsk a
služeb. Štáb frontu skvěle připravil tuto hru, která měla zajímavý a
poučný průběh. Na shromáždění byly také důkladně projednány
problémy materiálně technického zabezpečení, o kterých zde
referovalo vedení frontového týlu.
Rovněž velitelé armád uspořádali ve svých armádách válečné
hry. To všechno, zejména projednání otázek spojených s
nadcházející operací, pomohlo celému velitelskému sboru
důkladněji si ujasnit úlohu každého velitele a plně pochopit
součinnost se svými sousedy, s letectvem, rychlými vojsky,
dělostřelectvem a ženijními vojsky.
Protože operace měla být zahájena ze dvou poměrně malých
předmostí, na kterých se soustřeďovalo obrovské množství vojsk,
byla organizace armádního a vojskového týlu zvlášť
komplikovaná. Situace byla o to složitější, že jsme po zahájení
operace museli určitou dobu zásobovat vojska vším, co
potřebovala k boji a k životu, pouze přes tato předmostí, kde bylo
jen velmi málo cest.
Aby byla navázána těsnější součinnost mezi předmostími, byla
ve štábu 69. armády generála Kolpakčiho uspořádána 4. ledna s
veliteli všech svazků armády válečná hra. Pozval jsem na ni i
velitele 8. armády V. I. Cuj-kova, 5. úderné armády N. E.
Berzarina a velitele 1. a 2. gardové tankové armády M. J.
Katukova a S. I. Bogdanova s jejich náčelníky štábů.
Koncem prosince jsem musel ještě jednou odletět do hlavního
stanu, abych tam projednal s vrchním velitelem řadu otázek
spojených s definitivním schválením všeobecného plánu
závěrečných operací.
Záměr hlavního stanu vrchního velení, pokud jde o závěrečné
operace na západním strategickém směru, vykrystalizoval
definitivně v listopadu 1944. Včasné vymezení strategického plánu
umožnilo frontům, aby zvlášť důkladně promyslely všechny
operační, strategické, politické a materiálové otázky.
Před úderem přímo na Berlín měly být na západním
strategickém směru uskutečněny dvě velké útočné operace: jedna
ve Východním Prusku, kterou měly podniknout 3. a 2. běloruský
front, a druhá na varšavsko-berlínském směru, která byla svěřena
vojskům 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu.
1. běloruský front měl udeřit ve všeobecném směru na Poznaň,
1. ukrajinský front měl dosáhnout Odry na úseku severozápadně
od čáry Hlo-hov-Vratislav-Ratiboř. 2. běloruský front byl obrácen
přímo proti vý-chodopruskému uskupení nepřítele. Jeho hlavní
síly, jež měly toto uskupení odříznout,; sváděly až do začátku
února boje ve Východním Prusku. Když armády na levém křídle
tohoto frontu dosáhly severně od Bydhoště dolní Visly, přešly do
obrany.
Nejbližším operačním cílem 1. běloruského frontu bylo
prolomit nepřátelskou obranu současně na dvou směrech a po

514
rozdrcení varšavsko-radomského uskupení dosáhnout lodžského
poledníku. Později se mělo pokračovat v útoku ve všeobecném
směru na Poznaň až k čáře Bydhošť– Poznaň a jižně odtud, kde
mělo být navázáno taktické spojení s vojsky
1. ukrajinského frontu.
Další postup nebyl plánován, protože hlavní stan nemohl
předem vědět, jak se situace konkrétně vyvine, až vojska 1.
běloruského frontu stanou na čáře Bydhošť--Poznaň. Útok 2.
běloruského frontu se mohl zdržet, takže nebylo vyloučeno, že
úkol vrchního velení obejít a izolovat východo-pruské uskupení
nebude splněn. V takovém případě by 1. běloruský front podle
všeho musel značnou část svých sil vrhnout na sever a pomoci
2. běloruskému frontu.
Pokud jde o souseda zleva, byli jsme přesvědčeni, že nezůstane
pozadu. 1. ukrajinský front byl téměř tak silný jako 1. běloruský
front. Navíc zde oba fronty v podstatě zasazovaly téměř sdružené
údery. Proto jsme počítali, že směrem na jih nebudeme muset své
síly rozvíjet. Ani hlavní stan nepředpokládal, že by se uskupení 1.
běloruského frontu obrátilo směrem na jihozápad a jih.
Ostatně s tím ani nebylo možné počítat, vezmeme-li v úvahu,
že operace byla plánována do hloubky několika set kilometrů a že
nepřátelské velení mohlo docela dobře manévrovat svými
zálohami, například přesunout další síly ze západu, vzít část vojsk
z blokovaného kuronského uskupení a konečně manévrováním
podél fronty soustředit potřebné síly na jednom úseku a tam se
postavit na aktivní odpor.
Proto tedy hlavní stan usoudil, že rozhodnutí o tom, jak budou
vojska 1. běloruského frontu po dosažení čáry Bydhošť-Poznaň
postupovat dále, bude uděláno později, podle toho, jak se vyvine
situace.
Operace 1. běloruského frontu se zpočátku nazývala varšavsko-
poznaň-skou, ale když byl plán překročen a vojska frontu pronikla
v prostoru Kostřína až k Odře, byla nazvána viselsko-oderskou.
Plán operace vypadal takto:
Hlavní úder zasadí z magnuszewského předmostí 5. úderná, 61.
a 8. gardová armáda, 1. a 2. gardová tanková armáda. Kromě toho
budou za pravým křídlem 61. armády zasazeny do boje po
překonání řeky Pilice svazky 1. polské armády generála Stanislawa
Poplawského, která bude směřovat k Varšavě od jihu.
61. armáda generála Bělová bude po překonání Pilice útočit ve
všeobecném směru na Sochaczew, aby pak část jejích sil udeřila na
Varšavu ze západu. 5. úderná armáda generála Berzarina po
prolomení nepřátelské obrany udeří ve všeobecném směru na
Ozorków a dále na Hnězdno. 8. gardová armáda generála Čujkova
bude po průlomu útočit vlevo od 5. armády ve všeobecném směru
na Lodž a dále na Poznaň.
2. gardová tanková armáda generála Bogdanova po vniknutí do
průlomu na úseku 5. úderné armády bude postupovat rychle do
prostoru Sochaczewa, aby odřízla varšavskému uskupení ústupové
cesty, a pak útočit směrem na Kutno a Hnězdno. 1. gardová
tanková armáda generála M. J. Katukova, zasazená do průlomu na
úseku 8. gardové armády, rozšíří úder směrem na Lodž a dále na
Poznaň.
Akce pozemních vojsk bude podporovat 16. letecká armáda
generála S. I. Ruděnka. 2. gardový jezdecký sbor generála V. V.
Krjukova bude zasazen za 2. gardovou tankovou armádou a bude
útočit podél Visly ve všeobecném směru na Bydhošť. V druhém
sledu frontu bude postupovat 3. úderná armáda.
Pomocný úder zasadí z pulawského předmostí 69. a 33.
armáda, posílené 11. a 9. tankovým sborem, ve všeobecném směru
na Radom a dále na Lodž. Po průlomu udeří část levokřídelní 33.
armády a 9. tankový sbor na Skaržysko-Kamiennou, aby obklíčily
a rozdrtily kielecko-radomskou skupinu nepřítele. V druhém sledu
bude postupovat frontová záloha – 7. jezdecký sbor generála M. P.
Konstantinova.
O den později udeří 47. armáda generála F. I. Perchoroviče
severozápádně od Varšavy. Zde se útoku účastní také 2. divize 1.
polské armády.
Podrobněji byl plánován nejbližší úkol frontu; rozdrcení
varšavsko-radomsko-lodžského uskupení a dobytí Varšavy. Další
úkol byl načrtnut jen v hrubých rysech a měl být upřesněn (jak to
bývá při plánování frontových operací zvykem) až v průběhu
plnění nej bližšího úkolu.
Ve svých úvahách jsme vycházeli z toho, že se budeme bít se
zkušeným, houževnatým a silným protivníkem, kterého jsme již
dobře znali.
Při organizaci průlomu obrany jsme se mnoho napřemýšleli o
tom, jak co nejlépe zařídit dělostřeleckou a leteckou přípravu,
abychom prolomili obranu do celé její taktické hloubky a co
nejrychleji zasadili do průlomu rychlá vojska, na něž jsme
spoléhali nejvíce.
V průběhu přípravy operace bylo vykonáno mnoho klamných
opatření, abychom utajili rozsah připravovaného útoku a směry
úderů, zejména hlavního úderu. Pokusili jsme se vzbudit v nepříteli
dojem, že soustřeďujeme vojska k útoku na Varšavu.
Nebyli jsme si však plně jisti, že se nepřítel nechal oklamat a
neodhalil naše pravé úmysly. Obávali jsme se, že naše přípravy
prohlédl a že své hlavní síly stáhne z prvního postavení do
hloubky, abychom statisíce dělostřeleckých nábojů vystříleli do
prázdného prostoru.
Po všestranném rozboru situace a po posouzení všech pro i
proti s veliteli a náčelníky jednotlivých druhů vojsk bylo
rozhodnuto podniknout bezprostředně před ofenzívou silný
průzkum bojem a podpořit jej mohutnou půlhodinovou
dělostřeleckou palbou.
Ke zteči předního okraje vyčlenila každá divize jeden až dva
střelecké prapory s tanky a samohybnými děly. Průzkumný útok
podporovalo kromě dělostřelectva také letectvo.
Útok průzkumných praporů nepřítel nevydržel a začal
ustupovat z předního okraje do hloubky. V tomto okamžiku
zahájilo veškeré dělo-střelectvo mohutnější palbu a podstatná část
letectva napadla vzdálenější cíle obrany. Zároveň s tím zahájily
útok všechny první sledy armád. Hned v první den operace byl ve
13 hod. zasazen do boje 11. tankový sbor.
Od toho okamžiku se průlom vyvíjel normálně a tím jsme
ušetřili mnoho tisíc tun nábojů, které nám přišly velmi vhod
později.
Od druhého dne operace byly zasazeny do boje 1. a 2. gardová
tanková armáda a 9. tankový sbor. Jejich úder rázem otřásl celou
nepřátelskou obranou do taktické i operační hloubky. Když 2.
gardová tanková armáda pronikla rychle do prostoru Zyrardów-
Sochaczew a 47. armáda obsadila severně od Varšavy jižní břeh
Visly, musel nepřítel rychle stahovat svá vojska z Varšavy.
Při ústupu se nepřítel snažil hlavní město Polska úplně rozbořit
a obyvatele hromadně vyhladit.
Napravo od 1. běloruského frontu operovaly 2. a 3. běloruský
front, jež měly za úkol rozdrtit východopruské uskupení
německých vojsk a obsadit Východní Prusko.
Hlavní uskupení 2. běloruského frontu, jemuž velel maršál
Sovětského svazu K. K. Rokossovskij, mělo proniknout do

516
prostoru Malborku (Ma-rienburgu) a odříznout východopruské
uskupení od Východních Pomořan, od Gdaňská a Gdyně.
Vojska frontu útočila z róžanského předmostí přes Mlawu.
Pomocný úder zasazovala ze serockého předmostí ve všeobecném
směru na Bielsk a Lipno. 70. armáda, jejíž levé křídlo postupovalo
podél severního břehu Visly, měla zabránit nepříteli, aby ustoupil z
pásma útoku 1. běloruského frontu za Vislu.
Útok začal 13. ledna. 2. běloruský front (velitel maršál
Sovětského svazu K. K. Rokossovskij, člen vojenské rady generál
N. J. Subbotin, náčelník štábu generál A. N. Bogoljubov) přešel
částí svých sil do útoku současně s 3. běloruským frontem (velitel
generál I. D. Čerňachovskij, člen vojenské rady generál V. J.
Makarov, náčelník štábu generál A. P. Pokrovskij). Příští den se
daly do pohybu hlavní síly vojsk Rokossovského na mlawském
směru.
Nepřítel se zde postavil na houževnatý odpor. Průlom
pokračoval velmi pomalu, až teprve 19. ledna, když byla do bitvy
zasazena všechna tanková a mechanizovaná vojska frontu, byl
průlom dokončen a byla obsazena Mlawa, Przasnysz a Ciechanów.
Úspěšný postup 47. armády a 2. gardové tankové armády 1.
běloruského frontu jižně od Visly spolehlivě zajišťoval levé křídlo
2. běloruského frontu.
Nalevo od 1. běloruského frontu zahájila 12. ledna ze
sandoměřského předmostí útok vojska 1. ukrajinského frontu
(velitel maršál Sovětského svazu I. S. Konev, člen vojenské rady
generál K. V. Krajňukov, náčelník štábu generál V. D.
Sokolovsky). Směrnice hlavního stanu ukládala 1. ukrajinskému
frontu dosáhnout za deset až jedenáct dní operace čáry Piotrków
Trybunalski-Čenstochová-Miechów a pokračovat v útoku směrem
na Vratislav.
Útok 1. ukrajinského frontů-pokračoval úspěšně. Hned v první
den byl průlom hlavního pásma obrany dokončen a vojska prvního
útočného sledu frontu postoupila o 20 kilometrů. 3. gardová
tanková armáda generála P. S. Rybalka a 4. tanková armáda
generála D. D. Leljušenka, jež byly zasazeny do bitvy, dokončily
průlom a vtrhly do operačního prostoru, kde likvidovaly
přisunované zálohy nepřítele.
Německý generál Kurt_Tippelskirch vzpomíná „na tuto bitvu
na Visle takto:
„Úder byl tak silný, že smetl nejen divize prvního sledu. Už
ruská dělostřelecká příprava zasáhla poměrně velké pohyblivé
zálohy, které byly na Hitlerův důrazný rozkaz přisunuty velmi
blízko k frontě. Ty pak byly donuceny k ústupu, takže se vůbec
nedaly plánovitě využít.“1
K tomu, co řekl Tippelskirch, lze dodat jenom to, že těchto
záloh nebylo možno vůbec využít, protože je vojska 1.
ukrajinského a 1. běloruského frontu úplně rozdrtila.
Dne 17. ledna dobyly Rybalkova 3. gardová tanková armáda a
Žadovova 5. gardová armáda Čenstochovou a 59. a 60. armáda
zahájily boje na severních přístupech ke Krakovu.
Za šest. dní útoku^ postoupil 1. ukrajinský front až o 150
kilometrů aj ronikl na čáru Radom-Čenstochová-severně od
Krakova-Tarnów. Tím získal příznivé podmínky pro další postup k
Odře.
Také 1. běloruský front, který přešel do útoku 14. ledna,
pokračoval úspěšně v operaci.
Týž Tippelskirch napsal:
„Dne 16. ledna večer (tj. třetí den útoku – G. Ž.) na úseku mezi
řekami Nidou a Pilicou už neexistovala celistvá, souvislá německá
fronta. Útvarům 9. armády, které se stále ještě bránily na Visle v
prostoru Varšavy a jižně odtud, hrozilo obrovské nebezpečí.
Zálohy jsme už neměli.“2
Dne 17. ledna se 1. běloruský front octl na stejné čáře jako 1.
ukrajinský front. Týž den vstoupily do Varšavy jednotky 1. polské
armády a po nich jednotky 47. a 61. armády sovětských vojsk.
Stejně jako po porážce německých vojsk u Moskvy sáhl Hitler i
tentokráte k sankcím proti svým generálům za porážku v prostoru
Varšavy. Velitel skupiny armád „A“ generálplukovník Joseph
Harpe byl nahrazen generálplukovníkem Ferdinandem Schórnerem
a velitel 9. armády generál Smilo Lúttwitz generálem pěchoty
Theodorem Bussem.
Když si prohlédla zubožené město, poslala vojenská rada
frontu Stalinovi hlášení, ve kterém se mimo jiné pravilo:
„Fašističtí barbaři zničili hlavní město Polska Varšavu. S
krutostí rafinovaných sadistů ničili hitlerovci čtvrť po čtvrti.
Největší průmyslové podniky smetli z povrchu zemského. Obytné
domy vyhodili do povětří nebo vypálili. Městské hospodářství
rozvrátili. Desetitisíce obyvatel vyvraždili, ostatní vyhnali. Město
je mrtvé.“3

1 K. Tippelskirch, Geschichte des zweiten Weltkriegs, Bonn

1956, str. 537.
2 Tamtéž.
3 Archív MO SSSR, f. 233, inv. 2356, sp. 570, 1. 4.
Když jsme poslouchali vyprávění Varšavanů o zvěrstvech, jež
zde páchali němečtí fašisté za okupace a zejména před ústupem,
dovedli jsme jen stěží pochopit psychologii a morální profil
nepřátelských vojsk.
Zvlášť těžce to prožívali polští vojáci a důstojníci. Viděl jsem,
jak vojáci zocelení v bojích plakali a přísahali, že se nepříteli, který
ztratil lidskou tvář, pomstí. Také sovětští vojáci byli do hloubi
duše pobouřeni a projevovali pevné odhodlání přísně potrestat
fašisty za všechny jejich zločiny. Vojska směle a rychle lámala
odpor nepřítele a energicky postupovala vpřed.
Vzhledem k úspěšnému rozvoji operace zpřesnil hlavní stan
úkoly frontů na oderském směru takto:
1. běloruský front měl za úkol nejpozději do 2.-4. února
proniknout na čáru Bydhošť-Poznaň;
hlavní síly 1. ukrajinského frontu měly pokračovat v útoku
směrem na Vratislav a nejpozději 30. ledna dosáhnout jižně od
Lešna Odry. Armády na levém křídle měly do 20.-22. ledna
osvobodit Krakov.
Vrchní velitelství německé branné moci přesunulo z
Východního Pruska do prostoru Lodže tankovou divizi
„Grossdeutschland“ a dalších pět divizí ze západu, aby zastavilo
útok 1. běloruského frontu, ale tato vojska byla rozdrcena dříve,
než se stačila rozvinout. Úder byl tak prudký a ohromující, že
Němci ztratili jakoukoli naději na zastavení sovětských vojsk
někde na území Polska.
Dne 19. ledna padla Lodž a vojska pravého křídla frontu
obsadila 23. ledna Bydhošť. Ráno 25. ledna zahájila vojska 1.
gardové tankové armády boje o Poznaň. Brzy dorazila k Poznani
vojska 69. armády a později i 8. gardové armády. Levé křídlo
frontu proniklo do prostoru Jarocina, kde navázalo taktickou
součinnost s pravým křídlem 1. ukrajinského frontu.
Dne 25. ledna mi telefonoval Stalin. Když vyslechl mé hlášení,
zeptal se mě, co máme v úmyslu dělat dále.
„Nepřítel je morálně zlomen a není s to klást nyní větší odpor,“
odpověděl jsem. „Rozhodli jsme se pokračovat v útoku, dokud
vojska frontu nestanou na Odře. Hlavním směrem útoku je Kostřín,

518
kde se pokusíme vytvořit předmostí. Pravé křídlo frontu se rozvíjí
směrem na sever a severozápad proti východopomořanskému
uskupení, od něhož prozatím žádné přímé nebezpečí nehrozí.“
„Proniknutím k Odře se odtrhnete od křídla 2. běloruského
frontu víc než o 150 kilometrů,“ řekl Stalin. „To si ted dovolit
nemůžeme. Musíme počkat, dokud 2. běloruský front nedokončí
operaci ve Východním Prusku a nepřesune své síly za Vislu.“
, Jak dlouho to bude trvat?“
„Zhruba deset dní. Vezměte v úvahu,“ dodal Stalin, „že 1.
ukrajinský front ted nebude moci postupovat dále a zajišťovat vás
zleva, protože se určitou dobu zdrží likvidace nepřítele v prostoru
Opolí-Katovice.“
„Prosil bych, abyste nedával frontu příkaz k zastavení útoku,
protože později by bylo pro nás těžší překonat meseritzskou
opevněnou čáru. K zajištění našeho pravého křídla by frontu
stačila navíc jedna armáda.“
Stalin slíbil, že o tom bude uvažovat, ale odpověd jsme ten den
nedostali.
Dne 26. ledna pronikl průzkum 1. gardové tankové armády k
mese-ritzské opevněné čáře a zajal velkou skupinu vojáků. Z jejich
výpovědí jsme zjistili, že německá vojska tento opevněný prostor
na mnoha úsecích dosud neobsadila a že jejich jednotky jsou
teprve na cestě sem. Velení frontu se rozhodlo urychlit postup
hlavních sil frontu k Odře a pokusit se zde o vytvoření předmostí
na jejím pravém břehu přímo z chodu.
Aby byly hlavní ksíly frontu postupující k Odře zajištěny před
eventuálními nepřátelskými údery z Východních Pomořan, bylo
rozhodnuto rozvinout 3. údernou armádu, 1. polskou armádu, 47.,
61. armádu a 2. gardový jezdecký sbor čelem na sever.
K likvidaci poznaňské posádky byla ponechána část 8. gardové
a 69. armády a 1. gardové tankové armády. Dobytí Poznaně uložilo
velení 8. gardové armádě. Tehdy se předpokládalo, že je tam
obklíčeno nanejvýš 20 000 vojáků, ale ve skutečnosti jich bylo
přes 60 000, a tak se boj proti nim v opevněném městě protáhl až
do 23. února.
Podle našich výpočtů nemohl nepřítel předtím, než vojska
frontu dosáhla Odry, podniknout protiúder z Pomořan, avšak v
případě vážného nebezpečí jsme mohli ještě stačit přesunout část
vojsk od Odry k rozdrcení pomořanského uskupení. Tak se to
později také stalo.
Po dalších jednáních přistoupil Stalin na návrh velení frontu.
Uložil nám, abychom dobře pamatovali na své pravé křídlo, ale dát
nám posily odmítl. Obavy hlavního stanu o naše pravé křídlo byly
zcela oprávněné. Nebezpečí úderů z Východních Pomořan, jak
ukázal další vývoj událostí, nepřetržitě vzrůstalo.
Útok pokračoval velmi rychle. Když hlavní síly frontu rozdrtily
jednotlivé nepřátelské útvary a zlomily odpor nepřítele na
meseritzské opevněné čáře, pronikly ve dnech 1.-4. února k Odře a
vytvořily na jejím západním břehu v prostoru Kostřína velmi
významné předmostí.
Nemohu si odpustit alespoň několik slov o hrdinství 5. úderné
armády, v jejímž čele stáli generálporučík N. E. Berzarin a člen
vojenské rady generálporučík F. J. Bokov.
Obrovskou zásluhu o vytvoření předmostí měl předsunutý
oddíl 5. úderné armády. V jeho čele stáli zástupce velitele 89.
gardové střelecké divize plukovník Ch. F. Jesipenko a představitel
vojenské rady 5. armády zástupce náčelníka politického oddělení
podplukovník D. D. Šapošnikov.
Oddíl byl složen z 1006. střeleckého pluku 266. střelecké
divize, z 220. samostatné tankové brigády v čele s plukovníkem A.
N. Paskovem, 89. samostatného pluku těžkých tanků, z
protitankového dělostřeleckého pluku a 489. minometného pluku.
Ráno 31. ledna překročil předsunutý oddíl Odru a vytvořil v
prostoru Kietz-Grossneuendorf-Rehfeld předmostí.
Bylo to pro Němce šokující, když se sovětská vojska objevila
70 kilometrů od Berlína.
V okamžiku, kdy oddíl vtrhl do Kietzu, procházeli se v jeho
ulicích klidně němečtí vojáci a v restauracích bylo plno důstojníků.
Vlaky na trati Kietz-Berlín jezdily přesně podle jízdního řádu a
také spoje fungovaly normálně.
Na předmostí vybudovali plukovník I. I. Těrechin, velitelé
praporů F. K. Kravcov, P. J. Platonov a I. J. Čerednik a velitelé
dělostřeleckých oddílů Žarkov a Iljaščenko pevnou obranu. Vojáci
i velitelé si uvědomovali, že Němci vyvinou maximální úsilí, aby
vrhli oddíl zpátky za Odru.
Ráno 2. února zasadil nepřítel bojovým sestavám oddílu
mohutný dělostřelecký a minometný úder. Brzy se objevilo
nepřátelské letectvo. Předmostí se otřásalo výbuchy leteckých
pum, dělostřeleckých nábojů a min. Ohnivá smršť trvala asi
hodinu. Po jejím skončení zaútočili hitlerovci za podpory tanků ze
tří stran na předsunutý oddíl.
Nepřítel i přes velké ztráty postupoval houževnatě krok za
krokem kupředu. Jeho tankům se dokonce podařilo proniknout do
palebného postavení našeho dělostřelectva a část baterií umlčet.
Vznikla kritická situace. Hrozilo nebezpečí, že nepřátelské tanky
vpadnou oddílu do týlu, a pak by sotva bylo možné udržet se na
dosažené čáře. Došlo to tak daleko, že v baterii kapitána Kravcova
zůstalo pouze jedno protitankové dělo. Jeho obsluha pod velením
rotného N. A. Bělského se utkala s osmi nepřátelskými tanky.
Dělo mělo všeho všudy třináct nábojů.
Nikolaj Bělskij je znovu přepočítal. Ano, pouze třináct, a tanků
bylo osm.
„Budeme pálit z bezprostřední blízkosti, najisto,“ řekl svým
druhům. „Zemřeme, ale nepřítele nepustíme.“
Rotný Bělskij a jeho spolubojovníci Kargin a Kčerjusov byli
zkušení vojáci. Na jejich vytrvalosti a umění závisel výsledek boje.
Nejdříve zatáhli dělo do stodoly, prorazili do zdi díru a zamířili
hlaveň k přímé palbě. Zde byli chráněnij řed_nepřátelskou palbou
a zároveň mohli odtud zasahovat tanky do boku.
Už bylo slyšet řev tanků. Rotný Bělskij se sám posadil k
zaměřovači. K čelnímu tanku zbývalo nanejvýš 150 metrů. Bylo
zřetelně vidět fašistický hákový kříž.
Bělskij se snažil zachovat klid, zamířil, a když se tank přiblížil
ještě více, zahřměl výstřel. Granát zasáhl nádrž s pohonnými
hmotami. Nad tankem vyšlehl narudlý plamen. Také druhý náboj
našel přesně svůj cíl ■– další tank se začal bezmocně točit s
rozbitým pásem. Za minutu zahalil plamen třetí tank. Tomu se říká
mistrovská práce!
Pět fašistických tanků již bylo zahaleno v dýmu a zbývající tři
se otočily zpátky.
Za statečnost a udatnost v tomto boji byl rotnému Nikolaji
Bělské-mu udělen Řád rudého praporu. Vyznamenáni byli i ostatní
členové obsluhy.
Hned po předsunutém oddílu začal vytvářet a rozšiřovat
předmostí 26. gardový střelecký sbor (velitel sboru generálporučík
P. A. Firsov, náčelník politického oddělení plukovník D. N.
Andrejev).
94. gardová divize tohoto sboru pod velením podplukovníka B.
I. Bara-nova a náčelníka politického oddělení plukovníka S. V.
Kuzovkova překročila Odru. Na předmostí se rozpoutal boj, ve

520
kterém 286. a 283. gardový pluk vytlačovaly bránícího se nepřítele
od řeky. Obětavě zde bojoval také 199. gardový dělostřelecký pluk
této divize (velitel pluku podplukovník I. F. Žerebcov, zástupce
pro politické věci major V. I. Orjabinskij).
Zvlášť dobře si vedla baterie gardového nadporučíka P. A.
Mironova. Velitel baterie byl za útoku raněn, a tak se na jeho místo
postavil gardový nadporučík I. T. Aveličev. Ten den odrazila
baterie spolu s pěchotou statečně šest nepřátelských ztečí. Svou
neohrožeností se vyznamenali straničtí organizátoři baterií rotný
G. I. Švecov a četař Ivan Volkov.
Hromadné hrdinství při odrážení tankových útoků nepřítele
prokázali příslušníci 2. praporu 1050. střeleckého pluku (velitel
praporu F. K. Šapo-valov, zástupce pro politické věci I. F.
Osipov), kteří za nejtěžších podmínek odrazili četné útoky tanků a
pěchoty.
Zde se zvlášť vyznamenali vojáci a důstojníci, jimž stál v čele
velitel 3. praporu kapitán A. F. Bogomolov, který byl těžce raněn,
ale z bojiště neodešel a velel praporu dále. Bogomolovovi byl za
hrdinství a statečnost udělen in memoriam titul hrdiny Sovětského
svazu.
Za tyto boje byli vyznamenáni řády a medailemi všichni vojáci,
poddůstojníci a důstojníci 1. praporu 1008. střeleckého pluku.
Veliteli prapóru M. A. Alexejevovi a stranickému organizátoru
praporu nadporučíku Kulinuru Usenbekovovi byl udělen vysoký
titul hrdiny Sovětského svazu. 1008. a 1010. střelecký pluk 266.
střelecké divize byly za hromadné hrdinství vyznamenány
Suvorovovými řády třetího stupně.
Kolik takových bojových epizod, které ukazují odhodlanost a
hrdinství sovětského vojáka, znají dějiny Velké vlastenecké války!
A jak je trpké pomyšlení, že mnoho takových hrdinských činů
zapadlo. Tím však svůj veliký historický význam neztratily.
Po mnohadenních bojích bylo předmostí rozšířeno až na 44
kilometrů. Právě odtud zahájilo později úderné uskupení 1.
běloruského frontu útok na Berlín.
V té době na pravém křídle frontu značně vzrostl odpor
nepřítele. Leteckým a vojskovým průzkumem bylo zjištěno, že do
Pomořan jsou přisunovány a soustřeďují se zde značné nepřátelské
síly.
Aby bylo hrozící nebezpečí ze severu zažehnáno, bylo nutné
podniknout rychlé a rázné akce. Již 2. února dostala 1. gardová
tanková armáda od vojenské rady frontu rozkaz předat své úseky
na Odře sousedním vojskům a usilovným pochodem se přesunout
na sever do prostoru Arnswalde. Tam se také přemisťovaly 9.
tankový a 7. gardový jezdecký sbor a velké množství
dělostřeleckých a ženijních jednotek a materiálu.
Nebezpečí protiútoku německých vojsk z Východních Pomořan
den ode dne vzrůstalo.
Dne 31. ledna poslala vojenská rada frontu vrchnímu veliteli
toto hlášení:

„1. Protože levé křídlo 2. běloruského frontu zůstává značně

pozadu za pravým křídlem 1. běloruského frontu, protáhl se úsek
frontu 31. ledna večer na 500 kilometrů.
Bude-li levé křídlo K. K. Rokossovského zůstávat na místě,
podnikne nepřítel určitě proti protaženému pravému křídlu 1.
běloruského frontu aktivní operace.
Dejte, prosím, Rokossovskému příkaz, aby jeho 70. armáda
zaútočila okamžitě směrem na západ, i kdyby měla zůstat v určité
vzdálenosti za pravým křídlem 1. běloruského frontu.
 2. Uložte, prosím, soudruhu I. S. Koněvovi, aby rychleji
pronikl k Odře.
Žukov Tělegin.“i
Na toto hlášení jsme od Stalina nedostali rychlou odpověd ani
konkrétní pomoc frontu. Teprve 8. února uložil hlavní stan 2.
běloruskému frontu, aby přešel 10. února z čáry Grudziadz-
Ratzebuhr do útoku, rozdrtil nepřítele ve Východních Pomořanech,
obsadil Gdaňsk a pronikl k pobřeží Baltského moře.
Dne 10. února zahájil 2. běloruský front útok, ale protože
neměl dostatek sil, nepodařilo se mu beze zbytku splnit stanovený
úkol. Avšak 24. února, když mu přišla na pomoc ze zálohy
hlavního stanu čerstvá 19. armáda, obnovil 2. běloruský front
útočné operace.
Dne 1. března přešla do útoku i vojska 1. běloruského frontu,
jehož hlavní údernou silou byly 1. a 2. gardová tanková armáda. V
souvislosti s mohutným úderem této skupiny vojsk pronikavě
zesílil útok 2. běloruského frontu.
Dne 5. března pronikla vojska 2. běloruského frontu na pobřeží
Baltského moře a obsadila Koszalin (Kóslin). Hned nato se
všechny jeho armády obrátily na východ – směrem na Gdyni a
Gdaňsk. 1. tanková armáda 1. běloruského frontu, jež pronikla do
prostoru Kolobřehu, byla z rozhodnutí hlavního stanu předána
dočasně 2. běloruskému frontu, aby pomohla rozdrtit nepřítele v
prostoru Gdyně. Vojska pravého křídla 1. běloruského frontu
likvidovala zbytky nepřátelských útvarů a pronikala na pobřeží
Baltského moře a k dolnímu toku Odry.
Zde by bylo podle mého názoru na místě podrobněji se zmínit
o jedné otázce, kterou nadhazují autoři některých pamětí, mimo
jiné maršál Sovětského svazu V. I. Čujkov: proč velení 1.
běloruského frontu po dosažení Odry začátkem února nepřimělo
hlavní stan k rozhodnutí pokračovat bez zastávky v útoku na
Berlín?
Čujkov ve svých pamětech, uveřejněných v časopisech
„Okťabr“ a „Novaja i novejšaja istorija“, tvrdí, že „Berlín bylo
možno dobýt již v únoru, a to by samozřejmě uspíšilo i konec
války“.1
Mnozí vojenští odborníci vystoupili v tisku proti takovému
názoru soudruha Čujkova2, ale Čujkov si prostě myslí, že
„námitky nepřicházejí od aktivních účastníků viselsko-oderské
operace, nýbrž buďto od těch, kteří se podíleli na vypracování
rozkazů J. V. Stalina a frontu k zastavení útoku na Berlín a k
uskutečnění východopomořanské operace, nebo od autorů
některých historických prací“.3
Musím říci, že v berlínské útočné operaci nevypadalo všechno
tak jednoduše, jak se to Čujkovovi zdá.

1 „Novaja i novejšaja istorija“, č. 2, 1965, str. 6.

2 „Vojenno-istoričeskij žurnál“, č. 3, 1965, str. 74-76 a 80-
81; č. 4: str. 62-64.
3 „Novaja i novejšaja istorija“, č. 2, 1965, str. 7.
Dne 26. ledna, když začalo být jasné, že se nepříteli nepodaří
zadržet náš útok na opevněních východně od Odry, předložili jsme
hlavnímu stanu předběžný návrh, jehož podstatu lze vyjádřit takto:
Do 30. ledna proniknou vojska frontu na čáru Barlinek
(Berlinchen) – Gorzów Wielkopolski (Landsberg) – Grodzisk
Wielkopolski, přisunou svá týlová zařízení, doplní zásoby a od
rána 1.-2. února budou pokračovat v útoku, aby z chodu překročila
Odru.

522
 Dále se počítalo s tím, že bude pokračovat rychlý útok na
berlínském směru, přičemž hlavní úsilí bude soustředěno na obejití
Berlína ze severovýchodu, severu a severozápadu.
Hlavní stan vrchního velení tento návrh 27. ledna schválil.
O den později poslal obdobný návrh hlavnímu stanu i velitel 1.
ukrajinského frontu maršál Sovětského svazu I. S. Konev, který v
podstatě navrhoval rozdrtit vratislavské uskupení nepřítele, ve
dnech 25.-28. února proniknout k Labi a pravým křídlem frontu v
součinnosti s 1. běloruským frontem se zmocnit Berlína.
Také tento návrh hlavní stan 29. ledna schválil.
Nepřítel tehdy opravdu, jak to tvrdí Čujkov, měl na přístupech
k Berlínu omezené síly a jeho obrana byla dosti slabá. To nám bylo
jasné. Proto velení frontu dalo svým vojskům tento orientační plán:

„Vojenským radám všech armád, velitelům druhů vojsk a

náčelníku frontového týlu. Posílám orientační plán na nejbližší
období a stručné hodnocení situace:
1. Nepřítel na úseku 1. běloruského frontu žádná velká
uskupení k pro-
tiúderu prozatím nemá.
Nepřítel nemá ani souvislou čáru obrany. Kryje nyní jen
jednotlivé směry a na mnoha úsecích se pokouší řešit obranu
aktivní činností.
Máme předběžné zprávy o tom, že nepřítel stáhl ze západní
fronty čtyři tankové divize a asi pět až šest pěších divizí a
přemisťuje je na východní frontu. Současně pokračuje nepřítel v
přesunu svých jednotek z Pobaltí a Východního Pruska.
Nepřítel bude zřejmě v nejbližších 6-7 dnech soustřeďovat
vojska stahovaná z Pobaltí a Východního Pruska na čáře Schwedt-
Stargard-Neu-stettin, aby kryl Pomořany a nepustil nás ke Štětinu
a k Pomořanské zátoce.
Skupinu vojsk, přesunovanou ze západu, soustřeďuje nepřítel
zřejmě v prostoru Berlína, aby hájila přístupy k Berlínu.
2. Úkoly vojsk frontu – v nejbližších šesti dnech zabezpečit
aktivní
činností dosažený úspěch, přisunout všechno, co zůstalo pozadu,
doplnit
zásoby na dvě dávky pohonných hmot a na dva palebné průměry
střeliva a prudkým skokem se 15.-16. února zmocnit Berlína.
Při zabezpečování dosaženého úspěchu, tj. od 4. do 8. února, je
nutné, aby:
a) 5., 8., 69. a 33. armáda vytvořily na západním břehu Odry
předmostí.
Přitom by bylo dobře, kdyby 8. gardová a 69. armáda měly jedno
společné
předmostí mezi Kostřínem a Frankfurtem.
Kdyby se to podařilo, bylo by dobře spojit obě předmostí 5. a
8. armády;
b) 1. polská armáda, 47. a 61. armáda, 2. tanková armáda a 2.
jezdecký sbor musí zatlačit nepřítele za čáru Ratzebuhr-
Falkenburg-Stargard– Altdamm-Odra. Potom zde až do příchodu
armád 2. běloruského frontu nechat zajišťovací jednotky a
přeskupit se na Odře k průlomu;
c) 7.-8. února je nutné dokončit likvidaci poznaňské a
schneide-můhlské skupiny nepřítele;
d) posilové prostředky k průlomu zůstanou v podstatě tytéž,
které mají armády dnes;
e) tanková vojska a samohybné dělostřelectvo dokončí do 10.
února běžnou a střední opravu a uvedou všechny stroje opět do
bojové pohotovosti;
 f) letectvo dokončí své rozvinování a bude mít na letištích
nejméně šest dávek pohonných hmot;
g) frontový, armádní a vojskový týl bude do 9.-10. února plně
připraven na rozhodující fázi operace.
Žukov Tělegin Malinin.“1

Avšak začátkem února, jak jsem již řekl, začalo z Východních

Pomořan hrozit vážné nebezpečí protiúderu do boku a do týlu
hlavního uskupení frontu, jež postupovalo k Odře. Podívejme se,
co v této souvislosti vypověděl německý polní maršál Keitel:
„V únoru-březnu 1945 se počítalo s tím, že proti vojskům
útočícím na Berlín bude podniknut protiútok, a to z pomořanského
nástupiště. Plánovalo se, že si vojska skupiny armád.Weichsel‘
vytvoří v prostoru Grudziadze krytí, prolomí ruskou frontu a podél
Varty a Noteče proniknou z týlu ke Kostřínu.“
Tento záměr potvrzuje také generálplukovník Guderian, který
ve své knize „Vzpomínky vojáka“ napsal: „Německé velení chtělo,
aby skupina armád.Weichsel‘ podnikla protiúder s bleskovou
rychlostí, dokud Rusové nepřisunou k frontě velké síly nebo dokud
nerozpoznají naše záměry.“2
1 Archív MO SSSR, f. 233, inv. 2307, sp. 194, 1. 111-113.
2 H. Guderian, Erinnerungen eines Soldaten,
Neckargemund 1960, str. 375.
Tato svědectví vojenských pohlavárů fašistického Německa
nenechávají nikoho na pochybách, že nebezpečí hrozící z
Východních Pomořan bylo reálné. Avšak velení 1. běloruského
frontu udělalo včas potřebná opatření, abyjmf aktivně čelilo.
Začátkem února operovaly mezi Odrou a Vislou 2. a 11.
německá armáda, jež měly 16 pěších, 2-4 tankové a 3
motorizované divize, 4 brigády a 8 bojových skupin. Podle zpráv
našeho průzkumu sem proudily další síly.
Kromě toho byla v prostoru Štětina 3. tanková armáda, kterou
mohlo německé velení použít jak na berlínském směru, tak i k
posílení východo-pomořanského uskupení, což se později opravdu
stalo.
Mohlo sovětské velení v situaci, kdy od severu hrozilo takové
vážné nebezpečí, pokračovat v riskantním útoku hlavních sil frontu
na Berlín?
Čujkov píše, že „pokud jde o riziko, často se k němu musíme
odhodlá-vat. Avšak v tomto případě bylo riziko zcela oprávněné.
Ve viselsko-oderské operaci postoupila naše vojska již přes 500
kilometrů a od Odry k Berlínu zbývalo pouhých 60-80
kilometrů.“1
Samozřejmě že bylo možné tohoto nebezpečí nedbat, pustit obě
tankové a 3-4 vševojskové armády rovnou na Berlín a proniknout
až k němu. Ale nepřítel by byl úderem ze severu snadno prolomil
naše krytí a pronikl k našim přepravištím přes Odru, takže vojska
frontu by se v prostoru Berlína octla v krajně těžké situaci.
Válečné zkušenosti dokazují, že se riskovat má, ale ne
bezhlavě. V tomto směru je velkým poučením útok Rudé armády
na Varšavu v roce 1920, kdy nezajištěný a neobezřetný postup
vojsk Rudé armády kupředu vedl místo k úspěchu k těžké porážce
na naší západní frontě.
„Zvážíme-li objektivně sílu uskupení hitlerovských vojsk v
Pomořanech,“ píše Čujkov, „přesvědčíme se, že jakoukoli jeho
hrozbu našemu údernému uskupení na berlínském směru mohla
zažehnat vojska 2. běloruského frontu.“
Skutečnost toto tvrzení vyvrací.
Zprvu se počítalo s tím, že úkol rozdrtit nepřítele ve
Východních Pomořanech připadne právě 2. běloruskému frontu,

524
ale ukázalo se, že tento front na to nemá ani zdaleka dostatek sil.
Jeho útok, který začal 10. února, pokračoval velmi pomalu. Za
deset dní se jeho vojskům podařilo postoupit pouze o 50-70
kilometrů.
V téže době podnikl nepřítel v prostoru na jih od Stargardu
protiúder a podařilo se mu dokonce zatlačit sovětská vojska až o
12 kilometrů na jih.

1 „Novaja i novejšaja istorija“, č. 2, 1965, str. 7.

Po zvážení této situace se hlavní stan vrchního velení rozhodl,
že uloží čtyřem vševojskovým a dvěma tankovým armádám 1.
běloruského frontu, aby zlikvidovaly hitlerovce ve Východních
Pomořanech, jejichž síly tehdy vzrostly asi na čtyřicet divizí.
Jak je známo, bojové operace obou frontů k rozdrcení
východopomo-řanského uskupení skončily teprve koncem března.
Byl to tedy tvrdý oříšek.
Čujkov počítá, že pro útok na Berlín v únoru 1945 mohly 1.
běloruský a 1. ukrajinský front vyčlenit 8-10 armád, z toho 3-4
tankové armády.1 Ani s tím nelze souhlasit.
Začátkem února zůstaly z osmi vševojskových a dvou
tankových armád 1. běloruského frontu na berlínském směru pouze
čtyři neúplné armády (5. úderná, polovina 8. gardové armády,
jakož i 69. a 33. armáda).2 Ostatní síly frontu bylo nutné vrhnout
směrem na Východní Pomořany k rozdrcení pomořanského
uskupení.
1. ukrajinský front uskutečňoval ve dnech 8.-24. února útočnou
operaci severozápadně od Vratislavi. Účastnily se jí hlavní síly
frontu (čtyři vševojskové, dvě tankové armády a 2. letecká
armáda). Nepřítel, který sem stáhl značné síly, kladl houževnatý
odpor.
Za sedmnáct dní útoku postoupily svazky 1. ukrajinského
frontu o 100 kilometrů a pronikly až k Lužické Nise. Pokusy
překročit ji a pokračovat v útoku na západ ztroskotaly, a tak vojska
frontu přešla na východním břehu řeky do obrany.
Dále je třeba vzít v úvahu, že v průběhu viselsko-oderské
operace utrpěly naše jednotky velké ztráty.
K 1, únoru dosahoval početní stav střeleckých divizí průměrně
kolem 5500 mužů a v 8. gardové armádě 3800-4800 mužů. V obou
tankových armádách bylo 740 tanků (v tankových brigádách
průměrně asi po 40, ale v mnohých jenom po 15-20 tancích).
Obdobný stav byl i v 1. ukrajinském frontu.
Kromě toho pevnost a město Poznaň, jež byly hluboko v týlu
fronty, měl stále ještě ve svých rukou nepřítel a vojska, která
osobně řídil Čujkov, je až do 23. února nedokázala dobýt.
A konečně se nesmí zapomínat ani na materiální zabezpečení
vojsk, jež za dvacet dní útoku postoupila o více než 500 kilometrů.
Je přirozené, že při tak rychlém tempu zůstala týlová zařízení
pozadu, a tak vojska pociťovala nedostatek materiálu, zejména
pohonných hmot. Ani letectvo ne –

1 „Novaja i novejšaja istorija“, č. 2, 1965, str. 7.

2 Dva sbory – jeden z 8. gardové a jeden z 69. armády –
bojovaly o Poznaň. – Pozn. aut.
mohlo posunout své základny, protože všechna polní letiště v té
době rozbředla od dešťů.
Čujkov, aniž rozebral celou složitost situace, jež vznikla pro
týlová zařízení, píše:
„Kdyby hlavní stan a štáby frontů byly náležitě zorganizovaly
zásobování a dokázaly včas dopravit k Odře potřebné množství
střeliva, pohonných hmot a potravin, kdyby letectvo bylo stačilo
přesunout své základny na letiště v pásmu Odry a pontonové
útvary zajistily přepravu přes Odru, mohly naše čtyři armády – 5.
úderná, 8. gardová, 1. a 2. tanková – začátkem února pokračovat v
dalším útoku na Berlín, postoupit ještě 80-100 kilometrů a dobytím
hlavního města Německa z chodu tuto gigantickou operaci
dokončit.“1
Úvahy o tak závažné věci s tolika odkazy na „kdyby“ nelze
považovat za seriózní dokonce ani pro pisatele pamětí. Ale již
samo Čujkovovo přiznání, že zásobování uvázlo, že letectvo a
pontonové útvary zůstaly pozadu, svědčí o tom, že podnikat za
takových podmínek rozhodný útok na Berlín by byl vyložený
hazard.
To znamená, že v únoru 1945 ani 1. ukrajinský, ani 1.
běloruský front nemohly berlínskou operaci uskutečnit.
Čujkov píše: „Dne 4. února svolal velitel 1. běloruského frontu
na poradu do štábu 69. armády, kam se osobně dostavil, velitele
armád Berza-rina, Kolpakčiho, Katukova, Bogdanova a mne.
Seděli jsme již u stolu a projednávali plán útoku na Berlín, když
vtom zazvonil telefon. Seděl jsem téměř vedle aparátu, a proto
jsem dobře slyšel celý rozhovor. Volal zvláštní linkou Stalin.
Zeptal se Žukova, kde se právě nachází a co dělá. Maršál
odpověděl, že shromáždil ve štábu Kolpakčiho armády velitele
armád a spolu s nimi pracuje na plánu útoku na Berlín.
Když Stalin vyslechl hlášení, nařídil okamžitě toto plánování
zastavit a pustit se do plánu operace k rozdrcení hitlerovských
vojsk skupiny armád ‚Weichsel‘ v Pomořanech, což bylo pro
velitele frontu, jak jsem vyrozuměl, zcela neočekávané.“2
Avšak 4. února ve štábu 69. armády žádná taková porada
nebyla! Proto se ani rozhovor zvláštní linkou se Stalinem, jak o
tom píše Čujkov, nekonal.
Ve dnech 4.-5. února jsem byl ve štábu 61. armády, která se
chystala na pravém křídle frontu v Pomořanech k zahájení operace
proti pomo-řanskému uskupení nepřítele. Na této fiktivní poradě
nemohl být velitel 1. tankové armády Katukov, protože podle
směrnice frontu č. 00244/op.
1 „Okťabr“, č. 4, 1964, str. 128-129.
2 „Novaja i novejšaja istorija“, č. 2, 1965, str. 6-7.
z 2. února 1945 řídil od rána 3. února přesun vojsk armády od
Odry do prostoru Friedeberg-Berlinchen-Landsberg.1
Ani velitel 2. tankové armády nemohl být na poradě, protože
byl nemocen (tehdy vykonával funkci velitele armády generál A. I.
Radzijev-skij). Ba dokonce i Čujkov sám byl 3. února v Poznani,
odkud mi podával hlášení o průběhu boje o pevnost a město.2
Je vidět, že Čujkovovi selhala paměť.
Je třeba připomenout, že se Čujkovova 8. gardová armáda
dostala k Odře pouze s polovinou svých svazků. Ostatní síly
bojovaly až do 23. února o Poznaň.
Po přesunu vojsk frontu do Pomořan zůstaly na Odře tři a půl
armády, přičemž se situace na berlínském směru hned od prvních
únorových dnů začala komplikovat. Ve dnech 2. a 3. února
bombardovalo německé letectvo nepřetržitě bojové sestavy
Berzarinovy 5. úderné armády na oderském předmostí. Za ty dny
podniklo nepřátelské letectvo 5008 vzletů a způsobilo vojskům 5.
armády těžké ztráty.
Nepřítel se snažil stůj co stůj zlikvidovat kostřínské předmostí.
Začal zde proti němu zasazovat nové jednotky přemístěné z jiných
front. Velitel 5. armády Berzarin žádal, aby naše letectvo zesílilo
svou činnost; pro špatné počasí však nemohlo zasazovat aktivní
údery.

526
 Zde je jeden z mých telegramů vojenské radě 5. armády, z
něhož je snadné udělat si představu o tehdejší situaci:

„Vojenské radě 5. úderné armády, velitelům sborů a velitelům

divizí 5. úderné armády
5. úderné armádě připadl zvlášť odpovědný úkol udržet dobyté
předmostí na západním břehu Odry a rozšířit je alespoň o 20
kilometrů do šířky a o 10-12 kilometrů do hloubky.
Žádám vás všechny, abyste si uvědomili historickou
odpovědnost za splnění úkolu, který vám byl svěřen, vysvětlili to
svým podřízeným a požadovali od vojsk mimořádnou vytrvalost a
udatnost.
Bohužel vám prozatím nemůžeme pomoci letectvem, protože
všechna letiště rozbředla a letadla nemohou startovat. Nepřítel
startuje z berlínských letišť s betonovými dráhami. Doporučuji:
1. Zakopat se hluboko do země;
2. organizovat hromadnou protiletadlovou palbu;
3. přejít k noční bojové činnosti a pokaždé si zvolit pro zteč
omezený
cíl;

1 Archív MO SSSR, f. 233, inv. 2307, sp. 194, 1. 92.

2 Tamtéž, 1. 95-96.
4. ve dne odrážet nepřátelské útoky. Za dva za tři dny ztratí
nepřítel dech.
Přeji vám a vojskům, kterým velíte, historicky významný
úspěch, který nejenže můžete, ale jste také povinni zajistit.
G. Žukov.“1

Čujkov tvrdí, že o možnosti dobýt Berlín již v únoru 1945

hovořil prvně na vojenské vědecké konferenci v Berlíně roku
1945, ale že tehdy nebyla tato otázka šíře osvětlena.2
Tato otázka byla na konferenci opravdu nadhozena, ale nebyl
to Čujkov, nýbrž zástupce generálního štábu generálmajor S. M.
Jeňukov, kdo s tím přišel. Autor vzpomínek, jak si pamatuji a jak
je to vidět ze stenografického záznamu jeho příspěvku3, se však o
této věci nezmínil ani slovem.
Ale vraťme se k událostem, jež se odehrávaly v březnu 1945.
2. a 1. běloruský front dokončily východopomořanskou
operaci, v jejímž průběhu bylo tamní nepřátelské uskupení úplně
rozdrceno a celé Východní Pomořany se koncem března octly v
našich rukou. 1. ukrajinský front podnikl v únoru a březnu dvě
operace ve Slezsku a koncem března pronikl k Lužické Nise na
úroveň vojsk 1. běloruského frontu, který již předtím stanul na
Odře.
Ve viselsko-oderské operaci byla tehdy osvobozena značná
část Polska a bojové akce byly přeneseny na území Německa. Bylo
rozdrceno asi 60 divizí německých vojsk. Aby mohlo vytvořit na
berlínském směru novou obrannou linii, muselo německé velení
stáhnout z jiných úseků so-větsko-německé fronty, ze západní a
italské fronty přes 20 divizí a přesunout je sem.
Útok sovětských vojsk od Visly k Odře je skvělou ukázkou
obrovské strategické útočné operace, která bez jakýchkoli
přestávek pokračovala v průměrném denním tempu 25-30
kilometrů, přičemž tankové armády postupovaly průměrně 45 a v
některých dnech dokonce až 70 kilometrů. Takové rychlosti bylo
dosaženo ve Velké vlastenecké válce poprvé.
Velký rozmach strategické operace a její velkou rychlost
umožnilo především zlepšení celkové situace na frontě, vysoká
bojová morálka sovětských vojsk, další změna poměru sil v náš
prospěch a nepřetržitý růst bojového, strategického a operačního
umění.
Hlavní úlohu v útoku po průlomu nepřátelské obrany hrály
tankové

1 Archiv MO SSSR, f. 233, inv. 2307, sp. 194, 1. 100-101.

2 „Novaja i novejšaja istorija“, č. 2, 1965, str. 7.
3 Archív MO SSSR, inv. 11 603, sp. 162, 1. 73-95.
armády a samostatné tankové a mechanizované sbory, které v
součinnosti s letectvem tvořily rychlý a nesmírně mocný beran
prorážející vše-vojskovým armádám cestu vpřed.
Po zasazení do průlomu rozvíjely tankové armády a
mechanizované sbory útok s plným vypětím sil a nedopřávaly
nepříteli oddechu ve dne ani v noci. Silné předsunuté oddíly
zasazovaly údery do hloubky a nepouštěly se do vleklých bojů s
jednotlivými nepřátelskými uskupeními.
Tankové armády a samostatné tankové sbory v těsné
součinnosti s letectvem drobily rychlými údery nepřátelskou
frontu, pronikaly na komunikace nepřátelských vojsk, obsazovaly
přepraviště a silniční křižovatky, šířily paniku a dezorganizovaly
týl nepřítele.
Hluboké proniknutí tankových vojsk do nepřátelského týlu
znemožňovalo německým vojskům využívat k obraně většiny
předem připravených obranných čar. Po prolomení viselské čáry
obrany se nepříteli až do proniknutí sovětských vojsk k
poznaňskému poledníku nepodařilo prakticky ani na jedné předem
připravené obranné čáře zorganizovat spolehlivou obranu.
Ve viselsko-oderské operaci se sovětskému velení podařilo
úplně dezorientovat nepřítele a dosáhnout tak operační a taktické
nenadálosti. Máme spoustu výpovědí zajatých důstojníků a vojáků,
jež svědčí o tom, že německé velení neznalo před naším útokem
skutečné záměry sovětských vojsk.
Uvedu některé z těchto výpovědí. Kapitán Petzold při výslechu
řekl:
„Jsem přesvědčen, že německé velení neznalo ještě ani 14.
ledna 1945 směr hlavního úderu Rusů. Rovněž nebylo známo,
jakými silami Rusové útočí.“
Nadporučík Wissenger vypověděl:
„Na základě zkušeností z minulých let jsme byli přesvědčeni,
že Rusové podniknou i v tomto ‚roce zimní ofenzívu. S tím
počítalo i německé velení. Avšak zahájení útoku Rusů ukázalo, že
naše velení rozhodně nemělo představu ani o rozsahu tohoto útoku,
ani o jeho hlavním směru.“
Nadporučík Kossfeld řekl:
„Německé velení očekávalo útok Rusů koncem prosince 1944.
Potom důstojníci nejednou říkali, že začne před 15. lednem 1945,
ale přesný termín stejně nebyl znám.“
Nepřítel samozřejmě reagoval na každý náš výstřel nervózně.
Očekával náš úder, i když neměl představu o síle připravovaného
útoku, a samozřejmě počítal, že bude zahájen z předmostí. Vždyť
by se sotva našel někdo, kdo by chtěl začínat rozsáhlý útok
překročením takové mohutné a široké řeky jako Visla a tak vyvolat
hned v první fázi operace průtahy. Je pravda, že jsme podobné
návrhy slyšeli i u nás, a to od některých operačních důstojníků
frontu, kteří vycházeli z toho, že před předmostími je vybudována
hluboko členěná obrana, kdežto na ostatních úsecích na Visle jsou
v podstatě pouze krycí jednotky nepřítele.
Avšak přijetí takové varianty by bylo znamenalo překračovat
kilometrovou řeku za naprosto nevýhodných podmínek a přitom se
připravit o možnost okamžitě zasadit do boje tanky jako

528
nejdůležitější prostředek k průlomu. Rychlá vojska a podstatná část
dělostřelectva nemohly být v takovém případě okamžitě
přepraveny, aby zajistily rychlý rozvoj útoku.
Nemůže být sporu o tom, že útok z předmostí byl velmi
obtížný: nepřítel nám mohl způsobit svým dělostřelectvem a
letectvem velké ztráty, avšak připravili jsme předem mohutný
odvetný dělostřelecký a letecký úder.
Viselsko-oderská operace byla po materiální stránce připravena
dobře a týlové organizace frontu a armád se zhostily svých úkolů
skvěle.
Ale když se naše vojska dostala až k meseritzské opevněné čáře
a k takzvanému pomořanskému valu, začaly armády pociťovat
výkyvy v přísunu pohonných hmot, mazadel a nejběžnějšího
střeliva. Bylo to způsobeno mnoha okolnostmi, ale hlavně tím, že
jsme útočili téměř dvakrát tak rychle, než bylo plánováno. Týlové
komunikace se protáhly o stovky kilometrů a železniční tratě tehdy
ještě nebyly v provozu, neboť byly těžce poškozeny a ani
železniční mosty přes Vislu nebyly dosud obnoveny.
Od vrchního velitele a od generálního štábu jsem věděl, že v
lednu, únoru a březnu útočila vojska 4. ukrajinského frontu v
Karpatech a pomáhala vojskům 1. ukrajinského frontu plnit
stanovené úkoly.
Vojska 2. a 3. ukrajinského frontu sváděla v lednu, únoru a
první polovině března 1945 obranné boje a odrážela údery
německých vojsk, snažících se vrhnout je zpátky za Dunaj,
vyprostit své obklíčené budapešťské uskupení a posílit tím
madarský úsek fronty.
V urputných bojích způsobila vojska 3. a 2. ukrajinského frontu
nepřátelským úderným uskupením těžké porážky, zmařila všechny
jejich pokusy proniknout k Dunaji a v polovině března vytvořila
podmínky pro přechod do útoku na vídeňském směru.
V době od 16. března do 15. dubna uskutečnila vojska 2. a 3.
ukrajinského frontu vídeňskou útočnou operaci, v níž bylo
rozdrceno přes 30 divizí skupiny armád „Sud“.
Sovětská vojska do poloviny dubna Vyčistila od německých
vojsk celé Madarsko a značnou část Československa, vstoupila do
Rakouska, osvobodila Vídeň a otevřela cestu do středních částí
Československa.
Německo definitivně ztratilo naftové prameny v Madarsku a
Rakousku a mnoho zbrojních závodů.
Operacemi 2. a 3. ukrajinského frontu v lednu-dubnu 1945 se
jižní křídlo strategické fronty sovětských vojsk dostalo na úroveň
frontů operujících na berlínském směru. Tím, že pronikla k
východnímu břehu Odry a Nisy od Baltského moře až po Zhořelec
a zabezpečila svá křídla, zaujala sovětská vojska výhodné
postavení pro definitivní rozdrcení berlínského uskupení nepřítele
a pro útok na Berlín.
Na levém křídle sovětsko-německé fronty zaujala sovětská
vojska, jež pronikla do prostoru Vídně a na jih od ní, výhodná
postavení pro útok do středních oblastí Rakouska a do jižních částí
Německa.
Na západní frontě překročily ozbrojené síly našich spojenců v
únoru a březnu Rýn a obklíčily velké uskupení německých vojsk v
Porúří. Dne 17. dubna obklíčené porúrské uskupení německých
vojsk kapitulovalo.
Po rozdrcení hlavních německých vojsk na sovětsko-německé
frontě a po překročení Rýna spojeneckými vojsky začala
fašistickému Německu hrozit neodvratná katastrofa. Německo již
nemělo síly k dalšímu pokračování v ozbrojeném zápase. Konec
války byl blízko, a tak v našich vzájemných vztazích se spojenci
ostře vyvstala řada politických otázek. To nebyla vůbec žádná
náhoda.
Někdejší váhavost amerického a britského velení byla
vystřídána mimořádným spěchem. Britská a americká vláda
popoháněly velení expedičních vojsk v Evropě a požadovaly od
něho co nejrychlejší postup do středního Německa, aby se ho
zmocnily dříve než sovětská vojska.
Dne 1. dubna 1945 napsal Churchill Rooseveltovi:
„Nepochybně vtáhnou do Vídně ruské armády, které zaplaví
celé Rakousko. Obsadí-li i Berlín, nesmějí mít Rusové dojem, že k
našemu společnému vítězství přispěli převážně oni. Neutkví však v
jejich myslích tento nezasloužený dojem, který by v budoucnu
mohl zavinit velké a vážné nesnáze? Myslím proto, že z
politického hlediska musíme proniknout co možná nejdále na
východ Německa a bezpodmínečně obsadit Berlín, bude-li v našem
dosahu.“1
Jak jsem se později dověděl, dělalo velení britských vojsk a
také řada amerických generálů všechna opatření k dobytí Berlína a
území na sever a na jih od něho.
V průběhu východopomořanské operace, myslím, že 7. nebo 8.
března, jsem na výzvu vrchního velitele odletěl narychlo do
hlavního stanu.

1 Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích, sv. 2,

Praha 1968, str. 209.
Přímo z letiště jsem odjel ke Stalinovi do jeho vilky za městem,
kde se v té době zdržoval, neboť se necítil dobře.
0 Když mi položil několik otázek k situaci v Pomořanech a na
Odře a vyslechl moje hlášení, navrhl mi:
„Pojďme se trochu protáhnout, nějak jsem zmalátněl.“
Z celého jeho vzezření, pohybů a řeči byla cítit velká fyzická
únava. Po celé čtyři roky války pracoval Stalin velmi intenzívně,
spal jen málo a bolestně prožíval neúspěchy, zejména v letech
1941-1942. To všechno se nutně muselo projevit na jeho nervovém
systému a zdraví.
Během procházky mi Stalin znenadání začal vyprávět o svém
dětství.
Tak jsme povídali alespoň hodinu a pak Stalin řekl:
„Pojdme na čaj, musíme si o něčem pohovořit.“
Na zpáteční cestě jsem se zeptal:
„Soudruhu Staline, už dlouho jsem se vás chtěl zeptat na
vašeho syna Jaková, zda máte o něm nějaké zprávy.“
Stalin na tuto otázku hned neodpověděl. Teprve po více než sto
krocích promluvil zastřeným hlasem:
„Ze zajetí se Jakov nedostane. Ti vrahové ho oddělají. Dověděl
jsem se, že ho drží zvlášť od ostatních válečných zajatců a snaží se
ho přimět k vlastizradě.“
Po krátké odmlce rezolutně prohlásil:
„Ba ne, Jakov raději zvolí tu nejtěžší smrt, ale vlast nezradí.“
Cítil jsem, že prožívá těžce synův osud. Seděli jsme již u stolu,
ale Stalin ještě dlouho mlčel a nedotýkal se jídla.
Potom, jako by pokračoval ve svých úvahách, řekl trpce:
„Těžkaje ta válka. Kolik životů našich lidí si vyžádala. Zřejmě
zůstane u nás málo rodin, které by neztratily někoho ze svých
blízkých…“
Pak mi Stalin vyprávěl o jaltské konferenci. Vyrozuměl jsem,
že je s jejími výsledky spokojen. Vyjadřoval se velmi příznivě o
Rooseveltovi. Řekl, že znovu žádal spojence, aby jejich vojska
přešla do útoku a přispěla tak k rychlejšímu dokončení porážky
fašistického Německa. Naše vojska stála v době krymské

530
konference na Odře, sváděla urputné boje ve Východním Prusku, v
Pobaltí, v Maďarsku a dalších oblastech. Spojenecká vojska byla
vzdálena od Berlína 500 kilometrů. Nakonec bylo dohody
dosaženo a od té doby se značně zlepšila koordinace činnosti obou
stran.
Stalin podrobně hovořil o tom, že se dohodli se spojenci o
správě Německa po jeho kapitulaci, o „kontrolním mechanismu v
Německu“, o tom, na jaká okupační pásma bude území Německa
rozděleno a také na jaké čáře se mají spojenecká a sovětská vojska
sejít.
O podrobnostech organizace „kontrolního mechanismu v
Německu“
 a nejvyšší moci v Německu se nezmiňoval. O tom jsem byl
informován mnohem později.
O budoucích státních hranicích Polska na západě bylo dosaženo
plné dohody – tyto hranice měly vést podél Odry a Lužické Nisy.
Avšak vznikly značné neshody, pokud jde o složení budoucí polské
vlády.
„Churchill chce, aby se Sovětským svazem hraničilo buržoazní
Polsko, které by nám bylo cizí, a to připustit nemůžeme,“ řekl
Stalin. „Chceme mít jednou provždy Polsko, které by se k nám
chovalo přátelsky, a to si přeje i polský lid.“
O něco později poznamenal:
„Churchill všemožně prosazuje Mikolajczyka, který víc než
čtyři roky dřepěl v Anglii. Poláci Mikolajczyka nepřijmou. Udělali
už jiné rozhodnutí…“
Vstoupil Poskrjobyšev a podal Stalinovi jakési dokumenty. Ten
je rychle přelétl a pak mi řekl:
, Jedte do generálního štábu a podívejte se spolu s Antonovem
na plán berlínské operace. Zítra se sejdeme ve 13 hod. zase zde.“
Zbytek dne a dobrou polovinu noci jsme proseděli s Antonovem
v mé pracovně. Také on vyprávěl mnoho zajímavého o jaltské
konferenci.
Ještě jednou jsme prohlédli předběžný návrh plánu berlínské
strategické operace, které se měly účastnit tři fronty. Protože se o
tom v hlavním stanu a generálním štábu nejednou hovořilo, šlo zde
jen o zpřesnění v souvislosti s průtahy, jež vznikly v průběhu
operace ve Východním Prusku, v prostoru Gdaňská a v Pobaltí.
Příští ráno telefonoval Stalin Antonovovi a požádal ho,
abychom přijeli ve 20, a ne ve 13 hod.
Projednávání plánu berlínské operace se večer účastnila řada
členů Státního výboru obrany. Zprávu podával Antonov.
Vrchní velitel schválil všechny návrhy a nařídil, aby byly
vydány potřebné rozkazy k přípravám rozhodující operace na
berlínském strategickém směru.
 XIX

BERLÍNSKÁ OPERACE

Berlínská operace jako závěrečná operace druhé světové války

v Evropě zaujímá zvláštní místo. Dobytím Berlína byly definitivně
vyřešeny nejdů-ležitější vojenskopolitické otázky, na nichž do
značné míry záviselo poválečné uspořádání Německa a jeho místo
v politickém životě Evropy.
Sovětské ozbrojené síly, připravující se k poslední bitvě s
fašismem, usilovaly o to, aby donutily Německo k bezpodmínečné
kapitulaci po stránce vojenské, hospodářské i politické, jak to bylo
dohodnuto se spojenci. Naším hlavním cílem v této fázi války byla
úplná likvidace fašismu ve společenském a státním zřízení
Německa a pohnání všech hlavních nacistických zločinců k co
nejpřísnější odpovědnosti za jejich zvěrstva, hromadné vraždy,
materiální škody a ponižování celých národů v okupovaných
zemích, zejména v naší těžce zkoušené zemi.
Záměr berlínské operace vykrystalizoval v hlavním stanu
zhruba v listopadu 1944 a pak se v průběhu viselsko-oderské,
východopruské a pomo-řanské operace postupně zpřesňoval.
Při vypracovávání plánu berlínské operace byla vzata v úvahu i
bojová činnost expedičních vojsk spojenců, jež koncem března a
začátkem dubna 1945 pronikla na široké frontě k Rýnu a začala jej
překračovat, aby pak zahájila generální útok do středního
Německa.
Vrchní velení spojeneckých vojsk stanovilo jako nejbližší cíl
zničení nepřátelského uskupení a obsazení průmyslové oblasti
Porúří. Potom měla americká a britská vojska postupovat na
berlínském směru až k Labi. Současně pokračovaly operace
amerických a francouzských vojsk směrem na jih; jejich cílem bylo
obsazení Stuttgartu, Mnichova a proniknutí do středních částí
Rakouska a Československa.
Ačkoli podle rozhodnutí jaltské konference, jak jsem již řekl,
sahalo sovětské okupační pásmo daleko‘ na západ od Berlína a
ačkoli sovětská vojska již stála na Odře a Nise (60-100 kilometrů
od Berlína) a byla připravena zahájit berlínskou operaci, obírali se
Angličané stále ještě myšlenkou, že by mohli dobýt Berlín dříve
než Rudá armáda.
I když američtí a britští politikové a vojenštr činitelé nebyli
jednotní v názoru na strategické cíle v závěrečné etapě války,
nevzdalo se vrchní velení expedičních vojsk spojenců myšlenky
dobýt za příznivé situace Berlín.
Tak například když generál Dwight Eisenhower informoval 7.
dubna 1945 štáb spojeneckých vojsk, jaká rozhodnutí udělal o
závěrečných operacích, řekl:
„Jestliže se po dobytí Lipska ukáže, že bude možno bez větších
ztrát postupovat na Berlín, chtěl bych to udělat.“ A dále: „Jsem
první, kdo připouští, že je válka vedena k dosažení politických cílů,
a jestliže se spojený štáb rozhodne, že úsilí spojenců dobýt Berlín
přesahuje na tomto válčišti ryze vojenská hlediska, předělám s
radostí své plány a své úvahy tak, aby bylo možno takovou operaci
uskutečnit.“1

533
 V posledních březnových dnech informoval Eisenhower
prostřednictvím americké mise Stalina o svém plánu, podle něhož
měla spojenecká vojska dosáhnout na berlínském směru dohodnuté
čáry. Z této informace bylo vidět, že další útok měla americká a
britská vojska zahájit na severovýchod, aby pronikla do prostoru
Lůbecku, a na jihovýchod, aby porazila nepřítele v jižním
Německu.
Stalin věděl, že hitlerovské vedení vyvinulo v poslední době
aktivní činnost, aby uzavřelo separátní dohodu s britskou a
americkou vládou. Vzhledem k beznadějnému postavení
německých vojsk se dalo očekávat, že hitlerovci zastaví odpor na
západě a otevřou americkým a britským vojskům cestu na Berlín,
aby jej nemuseli vydat Rudé armádě.
Jak pokračovala ofenzíva amerických a britských vojsk v
Porýní?
Je známo, že Němci zde měli dost slabé zajištění. Když se stáhli
za Rýn, mohli klást tvrdý odpor. To se však nestalo, a to především
proto, že jejich hlavní síly byly přesunuty na východ proti
sovětským vojskům. Dokonce i ve dnech, jež byly pro porúrské
uskupení kritické, posilovalo německé vrchní velení na úkor svého
západního uskupení východní frontu proti sovětským vojskům.
Na začátku anglo-amerického tažení měli Němci na západě 60
velmi oslabených divizí,jejichž celková bojeschopnost se rovnala
26 kompletním divizím. Spojenci zde měli 80 kompletních divizí, z
toho 23 tankových.
Zvlášť velkou převahu měli spojenci v letectvu. Svými
leteckými údery mohli prakticky v kterékoli oblasti úplně
zneškodnit jakýkoli odpor jak na zemi, tak i ve vzduchu.
Přechod amerických a britských vojsk přes Rýn probíhal tedy
za přízni –
1 Citováno podle knihy F. C. Pogue, The Supreme
Command, Washington 1954, str. 446.
vějších podmínek, takže se spojenci dostali na druhý břeh, aniž
narazili na vážnější odpor Němců.
Vrchní velení spojeneckých vojsk nečekalo, až bude
zlikvidováno po-rúrské uskupení německých vojsk, a spěšně vrhlo
hlavní síly na berlínský směr, aby pronikly k Labi.
Z četných rozhovorů po válce s americkými a britskými
generály, mimo jiné s Eisenhowerem, Montgomerym, de Lattre de
Tassignym, Clayem, Robertsonem, Smithem a mnoha dalšími, se
ukázalo, že otázka dobytí Berlína spojeneckými vojsky definitivně
padla teprve tehdy, když mohutný úder sovětského dělostřelectva,
minometů, letectva, tanků a pěchoty na Odře a Nise otřásl do
základů obranou německých vojsk.
Když se hlavní stan dověděl od generála Eisenhowera o jeho
rozhodnutí zasadit dva údery – na severovýchodě a na jihu
Německa – a o tom, že se na berlínském směru americká vojska
zastaví na dohodnuté čáře, vyjádřil se Stalin o Eisenhowerovi jako
o člověku, který spolehlivě plní své závazky. Tento názor však byl
ukvapený.
Dne 29. března jsem na výzvu hlavního stanu přijel opět do
Moskvy i s plánem berlínské operace. Štáb a velení frontu
pracovaly na tomto plánu celý březen a všechny zásadní otázky
byly v podstatě dohodnuty s generálním štábem a hlavním stanem.
Proto jsme mohli předložit vrchnímu velení k rozhodnutí podrobně
propracovaný plán.
Týž den pozdě večer mě povolal Stalin k sobě do své kremelské
pracovny. Právě skončila porada se členy Státního výboru obrany,
a tak byl sám.
 Mlčky mi podal ruku a jako by pokračoval v nedávno
přerušeném rozhovoru, jak měl ostatně ve zvyku, řekl:
„Německá fronta na západě se definitivně zhroutila a hitlerovci
zřejmě nechtějí dělat nic, aby zastavili postup spojeneckých vojsk.
Přitom na všech nejdůležitějších směrech na východě posilují svá
uskupení. Tady je mapa, podívejte se na poslední zprávy o
rozmístění německých vojsk.“
Když si zapálil dýmku, pokračoval:
„Myslím, že nás čeká pořádná práce…“
Potom se mě zeptal, jak je nepřítel na berlínském směru podle
mého názoru silný.
Vyndal jsem svou mapu se zakreslenými zpravodajskými údaji
a rozložil ji před Stalina. Ten si začal pozorně prohlížet celé
strategické a operační uskupení německých vojsk na berlínském
strategickém směru.
Podle našich zpráv měli zde Němci čtyři armády, které čítaly
přinejmenším 90 divizí, z toho 14 tankových a motorizovaných, 37
samostatných pluků a 98 samostatných praporů.
Později bylo zjištěno, že na berlínském směru bylo
přinejmenším půl miliónu mužů, 10 000 děl a minometů, 1500
tanků a samohybných děl, 3300 bojových letounů a v Berlíně
samém se_formovala dvousettisícová posádka.
„Kdy budou moci naše vojska zahájit útok?“ zeptal se Stalin.
„1. běloruský front,“ odpověděl jsem, „může zahájit útok
nejpozději za dva týdny. Také 1. ukrajinský front bude zřejmě
připraven do té doby. 2. běloruský front se podle všeho zdrží s
konečnou likvidací nepřítele v prostoru Gdaňská a Gdyně do
poloviny dubna, takže zahájit útok od Odry současně s 1.
běloruským a 1. ukrajinským frontem nebude moci.“
„Nu což,“ řekl Stalin, „nebudeme čekat se zahájením operace
na Rokossovského. Jestliže se o několik dní opozdí, nestane se
žádné neštěstí.“
Potom přistoupil k psacímu stolu, začal listovat v jakýchsi
papírech a vytáhl z nich dopis.
„Tohle si přečtěte.“
Byl to dopis jednoho z našich zahraničních přátel. Obsahoval
zprávu o zákulisním jednání hitlerovských agentů s oficiálními
představiteli spojenců, z něhož bylo jasné, že Němci navrhovali
spojencům zastavení boje proti nim, jestliže přistoupí na separátní
mír.
Tato zpráva sice uváděla, že spojenci prý návrhy hitlerovců
odmítli, ale přece jenom nebylo vyloučeno, že by hitlerovci mohli
otevřít spojeneckým vojskům cestu na Berlín.
„Co tomu říkáte?“ zeptal se mě Stalin, a nečekaje na odpověd,
poznamenal: „Myslím, že Roosevelt jaltskou dohodu neporuší, ale
Churchill, ten je schopný všeho.“
Pak znovu přistoupil k psacímu stolu, zatelefonoval
Antonovovi a požádal ho, aby za ním okamžitě přijel.
Za čtvrt hodiny byl Antonov ve Stalinově pracovně. „Jak to
pokračuje u Rokossovského ř“
Antonov podal hlášení o situaci a o průběhu bojové činnosti v
prostoru Gdaňská a Gdyně. Pak se ho Stalin zeptal, jak pokračuje
Vasilevskij v prostoru Královce.
Alexej Innokenťjevič podal hlášení i o situaci na úseku 3.
běloruského frontu.
Stalin mu pak mlčky podal dopis, který mi právě před chvílí
dával číst.
Antonov řekl:

535
 „To je další důkaz o zákulisních jednáních, jež jsou vedena
mezi hitlerovci a britskými vládními kruhy.“ Stalin se obrátil k
Antonovovi se slovy:
„Zavolejte Koněvovi a nařiďte mu, aby 1. dubna přijel do
hlavního stanu i s plánem operace 1. ukrajinského frontu, a během
těch dvou dnů pracujte tady s Žukovem.“
Příští den mě Antonov seznámil s návrhem strategického plánu
berlínské operace, do něhož byl v plném rozsahu včleněn plán
útoku 1. běloruského frontu. Po důkladném prozkoumání plánu
berlínské operace, který vypracoval hlavní stan, jsem dospěl k
závěru, že byl sestaven dobře a plně odpovídal tehdejší strategické
a operační situaci.
Dne 31. března přijel do generálního štábu velitel 1.
ukrajinského frontu maršál Konev, který se okamžitě připojil k
projednávání celkového plánu berlínské operace a pak předložil
návrh plánu útoku svého frontu.
Pokud mě paměť neklame, byli jsme tehdy všichni ve všech
zásadních otázkách zajedno.
Dne 1. dubna 1945 byla v hlavním stanu vrchního velení
vyslechnuta Antonovova zpráva o celkovém plánu berlínské
operace a potom moje zpráva o plánu útoku 1. běloruského frontu a
Koněvova zpráva o plánu útoku 1. ukrajinského frontu.
Vrchní velitel nesouhlasil s hranicí mezi 1. běloruským a 1.
ukrajinským frontem, jak ji vyznačil na mapě generální štáb.
Přeškrtl hranici od Nisy k Postupimi a udělal čáru pouze k
Lůbbenu (60 kilometrů jihovýchodně od Berlína).
Přitom maršálu Koněvovi řekl:
„V případě tvrdošíjného odporu nepřítele na východních
přístupech k Berlínu a eventuálního zdržení útoku 1. běloruského
frontu bude muset být 1. ukrajinský front připraven zasadit
tankovými armádami úder na Berlín z jihu.“
Koluje nesprávná verze, že velitel 1. ukrajinského frontu prý
zasadil 3. a 4. tankovou armádu do bitvy o Berlín z vlastní
iniciativy, a ne z rozhodnutí hlavního stanu. V zájmu pravdy
musím uvést, co k této věci řekl maršál Konev na shromáždění
vyššího velitelského sboru střední skupiny vojsk 18. února 1946,
kdy bylo všechno ještě v živé paměti:
„Když jsem 16. dubna kolem 24. hod. podal hlášení, že útok
pokračuje úspěšně, dal mi soudruh Stalin tento příkaz: ‚U soudruha
Žukova to jde ztuha, pošlete Rybalka a Leljušenka na Zehlendorf,
však víte, jak jsme se v hlavním stanu domluvili.‘“1
Útok na Berlín bylo rozhodnuto zahájit 16. dubna a nečekat na
2. běloruský front, který podle zpřesněných výpočtů mohl zahájit
útok od Odry nejdříve 20. dubna.

1 Archív MO SSSR, fond střední skupiny vojsk, inv. 70 500, sp.

2,1. 145-149.
Večer 1. dubna podepsal vrchní velitel v hlavním stanu v mé
přítomnosti směrnici 1. běloruskému frontu k přípravě a provedení
operace, jejímž cílem bylo dobytí Berlína, a příkaz proniknout za
12-15 dní k Labi.
Bylo rozhodnuto, že hlavní úder zasadí z kostřínského
předmostí čtyři vševojskové a dvě tankové armády. Tankové
armády měly být zasazeny do bitvy po průlomu nepřátelské obrany
a měly obejít Berlín ze severu a severovýchodu. Také druhý sled
frontu (3. armáda generálplukovníka A. V. Gorbatova) měl být
zasazen do boje na hlavním směru.
Návrh směrnice 1. ukrajinskému frontu podepsal vrchní velitel
o den později, neboť v souvislosti se změnou hranice mezi fronty a
s příkazem, aby front byl připraven vrhnout tankové armády z jihu
na Berlín, bylo nutné udělat v ní potřebné změny.
Tato směrnice ukládala 1. ukrajinskému frontu tyto úkoly:
— rozdrtit nepřátelské uskupení v prostoru Chotěbuze a jižně
od Berlína;
— izolovat hlavní síly skupiny armád „Mitte“ od berlínského
uskupení a tím zabezpečit z jižní strany úder 1. běloruského frontu;
— nejpozději za 10-12 dní proniknout na čáru Beelitz-
Wittenberg a dále podél Labe k Drážďanům;
– hlavní úder zasadí front ve směru na Spremberg;
– 3. a 4. tankovou armádu vyslat po průlomu ve směru hlavního
úderu. Protože 2. běloruský front stále ještě sváděl urputné boje s
německými
vojsky v prostoru jihovýchodně od Gdaňská a severně od
Gdyně, rozhodl se hlavní stan vrchního velení přesunout jeho
hlavní síly na Odru a nejpozději do 15. dubna vystřídat na úseku
Kolobřeh-Schwedt vojska
1. běloruského frontu. V prostoru Gdaňská a Gdyně bylo
nařízeno pone-
chat pouze část sil frontu Rokossovského k definitivní likvidaci
nepřátel-
ského uskupení.
V době, kdy byl v hlavním stanu projednáván celkový plán
příštích operací na berlínském směru, byly v podstatě vymezeny
cíle a úkoly
2. běloruského frontu.
Protože 2. běloruský front zahajoval operaci o čtyři dny
později, nebyl maršál Rokossovskij pozván do hlavního stanu k
projednání berlínské operace.
Ukázalo se, že 1. běloruský front bude muset v prvních,
nejkritičtějších dnech útočit s nekrytým pravým křídlem, bez
operační a taktické součinnosti s vojsky 2. běloruského frontu.
Brali jsme v úvahu nejen to, že se 2. běloruský front se
zahájením útoku nikoli vlastní vinou opozdí, ale i těžkosti, s nimiž
se nevyhnutelně setká při přechodu přes Odru na jejím dolním
toku. Tam má řeka dvě velká řečiště – Východní a Západní Odru –
široká 150 až 250 metrů a hluboká až 10 metrů. Podle našich
výpočtů mohl 2. běloruský front překročit obě řečiště a vytvořit
potřebné předmostí dostatečně rychle, ale ne dříve než za dva tři
dny. Jeho reálný tlak na nepřítele severně od Berlína se tedy mohl
projevit asi tak 23.-24. dubna, tj. v době, kdy 1. běloruský front měl
již podnikat bezprostřední útok na město samé.
Bylo ovšem lepší počkat pět až šest dní a zahájit berlínskou
operaci současně třemi fronty, ale řekl jsem již, že hlavní stan
vzhledem k tehdejší vojenskopolitické situaci nemohl odkládat
operaci na pozdější dobu.
Do 16. dubna nám zbývalo málo času, zato opatření, jež bylo
nutné narychlo udělat, bylo velmi mnoho. Bylo nutné přeskupit
vojska, která měla být vystřídána 2. běloruským frontem, dopravit
na frontu obrovské množství materiálu a zajistit všestrannou
operační, taktickou a speciální přípravu frontu na tak mimořádně
důležitou a neobyčejnou operaci, jako bylo dobytí Berlína.
Po celou dobu války jsem byl přímým účastníkem“mnoha
velkých a významných útočných operací, ale nadcházející bitva o
Berlín – to bylo něco jiného, co se s ničím nedalo srovnat. Vojska
frontu musela prolomit souvislé a hluboko členěné pásmo
mohutných obranných postavení od Odry až po silně opevněný
Berlín, na přístupech k Berlínu bylo nutné rozdrtit obrovské
uskupení německých vojsk a dobýt hlavní město fašistického
Německa, o něž se nepřítel bil opravdu na život a na smrt.

537
 Když jsem tak o nadcházející operaci uvažoval, nejednou jsem
se vracel k obrovské bitvě u Moskvy v říjnu až prosinci 1941, kdy
mohutné nepřátelské hordy, soustředěné na přístupech k hlavnímu
městu, zasazovaly bránícím se sovětským vojskům mocné údery.
Znovu a znovu jsem probíral v paměti jednotlivé epizody a
rozebíral chyby obou bojujících stran. Chtěl jsem dopodrobna
promyslet zkušenosti z této složité bitvy, abych mohl všechno
pozitivní uplatnit v příští operaci a vyhnul se chybám.
Berlínskou operací dokončovala svou vítěznou cestu hrdinná
sovětská vojska, jež překonala v boji tisícikilometrové vzdálenosti
a vyšla z obrovských bitev a urputných bojů zkušenější a
zocelenější. Hořela touhou rychleji dobít nepřítele a dokončit
válku.
Večer 1. dubna jsem zavolal z Moskvy náčelníku štábu frontu
generál-plukovníku Malininovi a sdělil mu:
„Všechno schváleno bez zvláštních změn. Času máme málo.
Udělejte, co je třeba. Odletím zítra.“
Tyto lakonické pokyny byly pro Michaila Sergejeviče
dostačující, aby okamžitě začal realizovat všechna plánovaná
opatření k přípravě operace.
V této válce jsme ještě nedobývali takové velké a silně
opevněné město jako Berlín. Jeho celková rozloha dosahovala
téměř 900 čtverečních kilometrů. Rozvětvený systém podzemních
objektů umožňoval nepřátelským vojskům rozsáhlé manévrování.
Sovětské průzkumné letectvo šestkrát fotografovalo Berlín,
všechny přístupy k němu a obranná pásma. Podle snímků,
ukořistěných dokumentů a výslechu zajatců byla sestavována
podrobná schémata, plány a mapy, jež byly dávány k dispozici
všem vojskům, velitelům a štábům až po velitele roty včetně.
Ženijní jednotky zhotovily přesnou maketu města i s jeho
předměstími, které jsme použili ke studiu problémů spojených s
organizací útoku, všeobecné zteče Berlína a bojů v centru města.
Od 5. do 7. dubna se konala za aktivní účasti velitelů armád,
náčelníků štábů armád, členů vojenských rad armád, náčelníka
politické správy frontu, velitelů dělostřelectva armád a frontu,
velitelů všech samostatných sborů a náčelníků druhů vojsk frontu
porada a velitelsko-štábní cvičení na mapách a na maketě Berlína.
Byl přítomen také náčelník frontového týlu, který důkladně
prostudoval problémy materiálního zabezpečení operace. Od 8. do
14. dubna se podrobnější cvičení a hry konaly v armádách,
sborech, divizích a útvarech všech druhů vojsk.
Protože se týlové komunikace frontu mimořádně protáhly a
značné množství materiálu pohltila východopomořanská operace,
nebyly do zahájení berlínské operace ještě vytvořeny potřebné
zásoby. Pracovníci týlu, frontu a armád museli vyvinout opravdu
hrdinské úsilí, a musím říci, že se svých úkolů zhostili výtečně.
Při přípravě operace jsme všichni přemýšleli, co ještě udělat,
abychom co nejvíce ochromili nepřítele. Tak se zrodila myšlenka
nočního útoku s použitím světlometů.
Bylo rozhodnuto udeřit dvě hodiny před svítáním. Sto čtyřicet
protile-tadlových světlometů mělo nenadále osvětlit postavení
nepřítele a cíle útoku.
V průběhu přípravy operace vyzkoušeli její účastníci účinnost
světlometů. Všichni se jednomyslně vyslovili pro jejich použití.
V průběhu cvičení, kdy byl předváděn průlom taktické obrany
nepřítele na Odře, bylo důkladně prozkoumáno využití tankových
armád. Vzhledem k silné taktické obraně na Seelowských výšinách
bylo rozhodnuto zasadit tankové armády do bitvy až po dobytí
těchto výšin.
 Samozřejmě jsme nepočítali, že se po průlomu taktické obrany
otevře před našimi tankovými armádami operační prostor, jako
tomu bylo například v předcházející viselsko-oderské,
východopomořanské a jiných operacích. V těchto operacích
pronikaly tankové armády na značnou vzdálenost kupředu a svými
akcemi vytvářely podmínky pro rychlý postup vše vojskových
armád.
Například ve viselsko-oderské operaci byly situace, kdy se‘2.
tanková armáda odtrhla od vševojskových armád až na vzdálenost
70 kilometrů. Zde se nic takového nepředpokládalo, protože
vzdušnou čarou bylo do Berlína pouze 60-80 kilometrů.
Proto se počítalo s tím, že kdyby úder prvního sledu nebyl
dostatečně silný a nedokázal rychle zdolat taktickou obranu
nepřítele a kdyby vznikly obavy, že se útok zdrží, měly být do
průlomu zasazeny obě tankové armády. To by zesílilo úder
vševojskových armád a pomohlo dokončit průlom taktické obrany
nepřítele v prostoru Odry a Seelowských výšin.
Podle směrnice hlavního stanu měly být 1. a 2. tanková armáda
zasazeny do bitvy tak, aby udeřily na Berlín ze severovýchodu a
obešly jej ze severu. Avšak při velitelsko-štábním cvičení se mne a
čelných štábních pracovníků zmocnily obavy o úspěšný průlom
nepřátelské obrany na hlavním směru frontu, zejména v prostoru
silně opevněných Seelowských výšin, jež byly vzdáleny 12
kilometrů od předního okraje německé obrany.
A protože soused zprava, 2. běloruský front, začínal útok
později než my, mohlo sebemenší zdržení v průlomu nepřátelské
obrany vést k tomu, že by se front octl ve velmi nevýhodné
operační situaci. Abychom pojistili front před jakýmikoli
nahodilostmi, rozhodli jsme se postavit 1. tankovou armádu
generála M. J. Katukova za 8. gardovou armádu V. I. Čujkova, aby
v případě potřeby mohla být okamžitě zasazena do boje spolu s ní.
Převzal jsem odpovědnost za změnu úkolu stanoveného ve
směrnici hlavního stanu, ale přesto jsem považoval za svou
povinnost ohlásit to vrchnímu veliteli.
Když Stalin vyslechl důvody, které mě k tomu vedly, řekl:
„Jednejte, jak uznáte za nutné, přímo na místě to můžete
posoudit lépe.“
A co se tehdy dělo na nepřátelské straně?
Bitvu o Berlin plánovalo německé vrchní velení jako
rozhodující bitvu na východní frontě. Ve snaze dodat svým
vojskům elán napsal Hitler 14. dubna ve svém provolání:
„Předvídali jsme tento úder a vybudovali proti němu silnou
frontu. Nepřítele uvítá obrovská dělostřelecká palba. Naše ztráty na
pěchotě jsou nahrazovány nesčíslným množstvím nových svazků a
kombinovaných útvarů, jakož i jednotkami volkssturmu, které
posilují frontu. Berlín zůstane německým…“
Obranu hlavních strategických směrů na východní frontě
zajišťovaly tři skupiny hitlerovských armád. Skupina armád
„Weichsel“, jež se bránila na Odře, kryla přístupy k Berlínu ze
severovýchodu a z východu. Na jih odtud operovala skupina armád
„Mitte“, která bránila Sasko a přístupy k průmyslovým oblastem
Československa ze severovýchodu. Skupina armád „Sud“
zajišťovala Rakousko a jihovýchodní přístupy do Československa.
Skupina armád „Weichsel“ se zpočátku sama chystala zasadit 1.
běloruskému frontu protiúder, avšak po jejím rozdrcení a po ztrátě
pomořan-ského nástupiště ustoupila zbývající vojska za Odru a
začala usilovně připravovat obranu berlínského směru. Aby tuto
skupinu armád posílilo, pokračovalo německé velení narychlo ve
formování nových útvarů a svazků, především z příslušníků SS.

539
Tak například jenom v jednom výcvikovém táboře v prostoru
Dóberitz byly pro ni v krátké době dány dohromady tři divize.
V čele obrany bezprostředních přístupů k Berlínu stál zpočátku
Himmler a všechny hlavní velitelské funkce byly zde svěřeny
generálům SS. Tím hitlerovské velení zdůrazňovalo mimořádnou
závažnost situace. Za březen a duben 1945 bylo na berlínský směr
přesunuto z různých směrů devět divizí.
„Abychom mohli doplnit jednotky na východní frontě před
zahájením připravované generální ofenzívy Rusů,“ vypověděl při
výslechu bývalý náčelník operačního štábu hlavního stanu
vrchního velení německé branné moci generálplukovník Jodl,
„museli jsme rozpustit celou záložní armádu, tj. všechny pěší,
tankové, dělostřelecké a zvláštní záložní útvary, vojenská učiliště a
školy, a doplňovat jimi vojska.“
Německé velení vypracovalo podrobný plán obrany berlínského
směru. Počítalo, že v obranné bitvě na Odře, která tvořila
strategické předpolí Berlína, dosáhne úspěchu, a proto udělalo tato
opatření:
9. armáda generála Busse, jež kryla město, byla posilována
lidmi i bojovou technikou. V jejím týlu se formovaly nové divize a
brigády. Svazky prvního sledu měly téměř kompletní stav. Zvláštní
pozornost byla věnována soustředování a využívání tanků a
samohybných děl v obraně.
Od Odry až k Berlínu byl budován ucelený systém obranných
zařízení, skládající se z mnoha souvislých čar, z nichž každá měla
několik linií zákopů. Hlavní obranné pásmo mělo až pět souvislých
zákopů. Nepřítel využil mnoha přirozených překážek: jezer, řek,
průplavů a úžlabin. Všechny obce byly přizpůsobeny ke kruhové
obraně.
V prostoru severovýchodně od Berlína se formovala Steinerová
armádní skupina, která měla udeřit do boku 1. běloruského frontu.
Sem byly přesunovány také elitní jednotky námořní pěchoty.
Kromě toho se dělala „zvláštní opatření“ k obraně Berlína. Město
bylo rozděleno na osm obranných sektorů. Kromě nich existoval
ještě zvláštní, devátý sektor, zahrnující střed Berlína, kde byly
vládní budovy, Říšské kancléřství, gestapo a Říšský sněm.
Na bezprostředních přístupech k městu byly budovány tři
obranné pásy: vnější přehradně pásmo, vnější obranný pás a vnitřní
obranný pás. V ulicích města byly budovány těžké barikády,
protitankové zátarasy, záseky a betonové objekty. Okna domů byla
opevňována a přeměňována ve střílny.
Byl zřízen štáb obrany Berlína, který upozornil obyvatelstvo, že
musí být připraveno na urputné pouliční boje a na boje v domech,
že boj bude veden na zemi i pod zemí. Bylo doporučeno využít
podzemní dráhy, kanalizační a spojovací sítě. Zvláštní rozkaz štábu
obrany vyzýval k přeměně obytných čtvrtí v pevnosti. Každá ulice,
náměstí, ulička, dům, průplav a most se stávaly součástmi celkové
obrany města. Dvě stě praporů volks-sturmu, vytvořených k vedení
pouličních bojů, procházelo zvláštním výcvikem.
Aby byla posílena dělostřelecká obrana přístupů k Berlínu a
města samého, bylo sem staženo veškeré protiletadlové
dělostřelectvo. Přes šest set protiletadlových děl těžké a střední
ráže bylo zařazeno do protitankové a protipěchotní obrany města.
Kromě toho byly tanky, dokonce i ty, které byly v opravě, ale měly
v pořádku kanón, zakopávány na křižovatkách a u železničních
mostů a sloužily jako palebná ohniska. Z členů svazu fašistické
mládeže Hitlerjugend byly vytvořeny protitankové oddíly,
vyzbrojené pancéřovými pěstmi.
Na opevňovací práce v Berlíně bylo nasazeno přes 400 000 lidí.
V městě se soustřeďovaly elitní policejní jednotky a jednotky SS.
K obraně zvláštního sektoru bylo z nejbližších míst povoláno
mnoho pluků a samostatných praporů SS. V čele těchto vojsk stál
velitel Hitlerovy osobní stráže Mohnke.
Německé velení počítalo, že se budeme muset krok za krokem
prokousávat jednou obrannou čarou za druhou, že se jim podaří
maximálně protáhnout bitvu, vyčerpat naše vojska a na nejbližších
přístupech je zastavit. Předpokládalo, že se nám stane totéž, co se
stalo německým vojskům na přístupech k Moskvě. Ale tyto plány
byly odsouzeny ke ztroskotání.
Události před berlínskou operací se vyvíjely tak, že jsme své
úmysly mohli jen stěží utajit před nepřítelem. Každému – a to ani
nemusel být znalec vojenského umění – bylo jasné, že klíč k
Berlínu leží na Odře a že hned po průlomu na této řece bude
okamžitě následovat úder přímo na Berlín. Němci to očekávali.
„Generální štáb si uvědomoval, že se o bitvě o Berlín bude
rozhodovat na Odře,“ vypovídal později při výslechu generál Jodl,
„a proto byla podstatná část 9. armády, jež bránila Berlín, vysunuta
až k přednímu okraji. Narychlo zformované zálohy měly být
soustředěny severně od Berlína, aby později zasadily protiúder do
boku vojsk maršála Žukova.“
Při přípravě útoku jsme velmi dobře věděli, že Němci náš úder
na Berlín očekávají. Proto velení frontu do všech podrobností
promyslelo, jak tento úder organizovat, aby byl pro nepřítele
maximálně nenadálý.
Rozhodh jsme se použity obrovského množství letectva, tanků,
dělo-střelectva a materiálu a udeřit na bránící se nepřátelská vojska
s takovou silou, abychom je od prvního okamžiku ohromili a do
základu jimi otřásli. Avšak soustředit v krátké době skrytě v
prostoru bojové činnosti všechen tento válečný materiál – to
vyžadovalo obrovskou práci.
Celým Polskem projížděla spousta vlaků s dělostřeleckými,
minometnými a tankovými jednotkami. Na první pohled vypadaly
tyto vlaky zcela nevinně, na plošinových vozech bylo převáženo
dříví a seno… Avšak jakmile vlak přijel do cílové stanice, bylo
maskování rychle odstraňováno, z plošinových vozů sjížděly tanky,
děla, tahače a okamžitě byly dopravovány na skrytá místa. Prázdné
vlaky se vracely na východ a místo nich se objevovaly další a další
s bojovou technikou. Tak byl front doplněn velkým množstvím
těžkých děl, minometů a dělostřeleckých tahačů.
Dne 29. března, kdy v Pomořanech dozněly poslední výstřely,
zamířilo dělostřelectvo a tanky za nejpřísnějšího utajení na jih.
Všechny lesy na východním břehu Odry byly nabity vojsky. Na
berlínském směru se soustřeďovaly desetitisíce děl a minometů
různé ráže. Pro každé dělo bylo nutné zařídit palebné postavení a
vykopat zemljanky pro obsluhu a kryty pro dělostřelecké náboje.
Ve dne bylo na předmostí obvykle pusto, ale v noci se zde
probouzel život. Vyrukovaly tisíce vojáků s lopatami, sochory a
krumpáči a nehlučně kopaly. Práci komplikovaly jarní spodní vody
a rozblácený terén. Za těchto nocí bylo vyhozeno přes 1,8 mil.
krychlových metrů zeminy. K ránu žádné stopy po této obrovité
práci nezůstaly. Všechno bylo pečlivě zamaskováno.
Nesčetnými cestami i necestami směřovaly v noci kupředu
obrovské kolony tanků, děl a aut se střelivem, pohonnými hmotami
a potravinami. Jenom dělostřeleckých nábojů bylo nutné soustředit
do začátku operace 7 147 000. Aby byl útok sovětských vojsk plně
zajištěn, nesměli jsme si dovolit žádné poruchy ani v zásobování.
Charakter operace vyžadoval, aby střelivo bylo vojskům nepřetržitě
přisunováno přímo z frontových skladů, bez zprostředkujících
článků – armádních a divizních skladů.

541
 Železniční svršek byl předělán na ruský rozchod, a tak bylo
střelivo dováženo vlakem téměř až k samé Odře. Abychom si
představili, jaký rozsah měla veškerá tato přeprava, stačí říci, že
kdyby byly vlaky vypravené k zabezpečení této operace seřazeny
za sebou do jedné přímky, přesahovaly by délku 1200 kilometrů.
Byli jsme si naprosto jisti, že vojska nebudou pociťovat
nedostatek střeliva, pohonných hmot ani potravin. A opravdu,
zásobování bylo zorganizováno tak, že když jsme začínali dobývat
Berlín, měli jsme zrovna tolik střeliva jako při zahájení útoku z
předmostí na Odře. Po celou dobu útoku od Odry až k Berlínu bylo
neustále stejnoměrně doplňováno.
Práce spojené s přípravou berlínské operace měly ve svém
celku nevídaný rozmach a intenzitu. Na poměrně úzké frontě bylo
v krátké době soustředěno 68 střeleckých divizí, 3155 tanků a
samohybných děl a asi 42 000 děl a minometů. Byli jsme
přesvědčeni, že s těmito silami a prostředky rozdrtí naše vojska
nepřítele v době co nejkratší.
Celá ta spousta bojové techniky, lidí a materiálu byla
přepravována přes Odru. Bylo nutné postavit velké množství mostů
a přepravišť, jež by zajistily nejen přepravu vojsk přes řeku, ale i
jejich další zásobování. Odra byla místy až 380 metrů široká. Začal
jarní odchod ledů. Ženijní a stavební práce probíhaly v
bezprostřední blízkosti fronty pod soustavnou palbou nepřátelských
děl a minometů a za leteckých útoků. Avšak krátce předtím, než
svazky začaly zaujímat výchozí postavení, bylo přes Odru
postaveno 23 mostů a 25 prámových přepravišť. Prostor určený k
přepravě byl kryt mnohovrstvovou palbou protiletadlových děl a
hlídkováním mnoha desítek stíhacích letounů.
Od prvních únorových dnů si nepřítel počínal na Odře stále
aktivně. V březnu a v první polovině dubna neustal ani na jeden
den v urputném boji o naše předmostí v prostoru Kostřína. Kromě
soustředěných úderů bombardovacího letectva používala
nepřátelská vojska k ničení mostů a prámových přepravišť řízených
střel a plovoucích min, ale škody byly rychle odstraňovány a
provoz na mostech pokračoval dál. Byly uloženy do země a
zavěšeny na tyče tisíce kilometrů telefonních drátů.
Na úseku hlavního úderu vojsk frontu bylo na kilometr fronty
průlomu nahromaděno až 270 hlavní ráže 76 milimetrů a výše.
Současně s přípravou operace po stránce operační, taktické a
materiální konaly vojenské rady, politické orgány a stranické
organizace rozsáhlou stranickopolitickou práci k zajištění
závěrečné berlínské operace.
V těch dnech jsme vzpomínali 75. výročí narození V. I. Lenina,
a proto byla veškerá výchovná práce ve vojscích spojována se
jménem tohoto vůdce revoluce. Stranické uvědomění vojáků a
důstojníků v těchto historických dnech, kdy války vrcholila, bylo
neobyčejně vysoké. Zvětšil se příliv nových členů do komunistické
strany. V polovině dubna jsem měl příležitost účastnit se jedné
stranické schůze ve 416. divizi 5. úderné armády.
Všichni řečníci se shodovali v tom, že každý komunista musí v
nadcházející operaci, zejména při zteči Berlína, strhávat osobním
příkladem ostatní vojáky a pomáhat druhým v boji. S velkým
zanícením hovořili nejen komunisté, ale i bezpartijní vojáci, kteří
ujišťovali stranu, že jsou odhodláni co nejrychleji skoncovat s
fašismem.
Musím se pochvalně zmínit o členu vojenské rady frontu
generálporu-číku Konstantinu Fjodoroviči Těleginovi, který s
velkou tvůrčí energií řídil prostřednictvím politické správy frontu
veškerou stranickopolitickou práci ve vojscích. Navštívil osobně
celou řadu jednotek a ve jménu naší vlasti vyzýval vojáky a velitele
k hrdinství v boji.
Současně bylo vojákům rozsáhle vysvětlováno, proč se mají k
pokojnému německému obyvatelstvu, které hitlerovci krutě
podvedli a nyní pociťovalo na vlastní kůži všechny těžkosti války,
chovat loajálně. Musím říci, že se nám zásluhou včas vydaných
směrnic ústředního výboru naší strany a rozsáhlé vysvětlovači
činnosti podařilo zabránit nežádoucím jevům, zejména u vojáků,
jejichž rodiny byly barbarstvím a násilnými činy nacistických vojsk
tolik postiženy.
Jak jsem již řekl, měl berlínské uskupení rozdrtit a Berlín dobýt
1. běloruský front v součinnosti s částí 1. ukrajinského frontu.
Mezi 1. běloruskýma 1. ukrajinským frontem měla být
udržována stálá strategická, operační i taktická součinnost, kterou
koordinoval a korigoval hlavní stan.
Tak například hlavní stan v průběhu operace upřesnil
součinnost skupiny vojsk na pravém křídle 1. běloruského frontu se
4. tankovou armádou 1. ukrajinského frontu, která pronikala do
prostoru Postupim-Rat-henow-Braniboř, aby byl kolem celého
berlínského uskupení nepřítele uzavřen kruh.
Abychom zabránili 9. armádě nepřítele ustoupit k Berlínu, až 1.
běloruský a 1. ukrajinský front dokončí průlom na Odře a Nise,
rozhodli jsme se při plánování operace, že 69. a 33. armáda zasadí
z prostoru Frankfurtu nad Odrou (na jih od železniční trati
Frankfurt-Berlín) pomocný úder ve všeobecném směru na
Bohnsdorf.
CELKOVÝ PLÁN BERLÍNSKÉ OPERACE
Hlavní stan nařídil veliteli 1. ukrajinského frontu, aby část sil
na pravém křídle frontu udeřila z prostoru Chotěbuze na Wendisch-
Buchholz a tak odřízla od Berlína 9. armádu a společně s vojsky
levého křídla 1. běloruského frontu ji rozdrtila.
Úderem 69., 33. a 3. armády 1. běloruského frontu a úderem 3.
gardové, 13. a části 3. gardové tankové armády a 28. armády 1.
ukrajinského frontu
bylo celé dvousettisícové jihovýchodní uskupení německých
vojsk 9. armády generála Busse odříznuto od Berlína a záhy
rozdrceno.
Je třeba vyzdvihnout významnou úlohu 1. gardové tankové
armády 1. běloruského frontu, která pronikla k jihovýchodním
předměstím Berlína a odřízla tak 9. armádě ústupové cesty do
Berlína. To usnadnilo další boj v městě samém.
Ted bych chtěl v určitém chronologickém sledu připomenout,
jak probíhala historická berlínská operace.
Dva dny před zahájením našeho útoku byl na celém úseku
našeho frontu proveden průzkum. 32 průzkumných oddílů v síle
zhruba střeleckého praporu zpřesňovalo 14. a 15. dubna bojem
palebný systém obrany nepřítele a jeho uskupení a zjišťovalo
nejzranitelnější místa v obranném pásmu.
Tento průzkum bojem měl ještě jiný cíl. Bylo pro nás výhodné,
že Němci tím byli donuceni vysunout na přední okraj víc vojska a
bojové techniky, aby se to všechno dostalo 16. dubna pod palbu
veškerého dělo-střelectva frontu. Průzkum 14. a 15. dubna byl
provázen mohutnou dělostřeleckou palbou včetně palby z děl těžké
ráže.
Nepřítel považoval tento silný průzkum za začátek našeho
útoku. Stačí říci, že akcemi našich průzkumných oddílů byly
některé německé jednotky vytlačeny ze svých prvních postavení a
že tento útok pomáhalo odrážet téměř celé německé dělostřelectvo.
Dosáhli jsme, co jsme chtěli. Nepřítel začal narychlo přisunovat
k druhému postavení své zálohy. Avšak naše vojska svůj postup

543
vpřed zastavila a na dosažených čarách se zakopala. To nepřátelské
velení vyvedlo z konceptu. Jak se později ukázalo, usoudili leckteří
němečtí velitelé, že náš útok ztroskotal.
Za celá ta válečná léta si nepřítel zvykl, že jsme dělostřeleckou
přípravu před průlomem začínali obvykle ráno, protože útok
pěchoty a tanků je limitován denním světlem. Proto neočekával
noční útok. A právě toho jsme se rozhodli využít.
Uprostřed noci, několik hodin před zahájením dělostřelecké a
letecké přípravy, jsem se vydal na pozorovatelnu velitele 8.
gardové armády generála Čujkova.
Cestou jsem potkal mnoho velitelů vševojskových a tankových
svazků a také velitele 1. gardové tankové armády generála
Michaila Jefimoviče Katukova a jeho náčelníka štábu generála M.
A. Salina. Všichni byli vzhůru a znovu do všech podrobností
kontrolovali bojovou připravenost svých vojsk.
Potěšila mě prozíravost generála Katukova a generála Šalina.
Zjistil jsem totiž, že už minulé ráno poslali své velitele svazků, jež
měly operovat v prvním sledu tankové armády, na pozorovatelny
velitelů sborů 8. gardové armády, aby dopodrobna koordinovali
součinnost a dohodli se, za jakých podmínek budou zasazovat svá
vojska do průlomu a v případě nutnosti i dokončovat průlom
nepřátelské obrany.
Od velitele 1. gardové tankové armády jsem telefonoval do
štábu 2. gardové tankové armády Bogdanovovi. Ve štábu
Bogdanov nebyl, byl u velitele armády Kuzněcova. Hovor si vzal
náčelník štábu 2. gardové tankové armády generál Radzijevskij. Na
můj dotaz, kde jsou velitelé svazků, jež měly působit v prvních
sledech, Radzijevskij odpověděl:
 PRŮBĚH BOJOVÉ ČINNOSTI FRONTŮ V BERLÍNSKÉ
OPERACI
„Jsou vpředu, u Vasilije Ivanovice Kuzněcova na Jeho
statcích‘. Řeší tam problémy spojené s nadcházející operací.“
Měl jsem z našich tankových velitelů, kteří za války v
operačním umění a taktice tak vyspěli, opravdu radost.
V takové náladě jsme přijeli spolu s členem vojenské rady
Těleginem na pozorovatelnu velitele 8. gardové armády Čujkova.
Byli zde také přítomni člen vojenské rady armády, náčelník štábu
armády, velitel dělostřelectva a další generálové a vyšší důstojníci.
Byly tři hodiny po půlnoci.1 Ve všech článcích se konala
poslední prověrka bojové připravenosti k zahájení útoku. Všechno
mělo věcný, klidný průběh bez zbytečného sebevědomí a
podceňování nepřítele. Bylo cítit, že se armáda chystá na
opravdový boj, jaký ji čeká se silným, zkušeným a neústupným
nepřítelem.
Za půldruhé hodiny jsme byli s inspekcí plně hotovi.
Dělostřelecká příprava byla stanovena na pátou hodinu ranní. Ještě
nikdy se hodinové ručičky nepohybovaly tak pomalu jako ted.
Abychom zbývajících patnáct minut něčím zaplnili, rozhodli jsme
se všichni vypít šálek horkého čaje, který nám pomocnice v
zemljance hned připravila. Vzpomínám si, že ji bůhvíproč
oslovovali neruským jménem Margot. Pili jsme mlčky, každý
zabrán do svých myšlenek.
Přesně tři minuty před zahájením dělostřelecké přípravy jsme
všichni vyšli ze zemljanky a zaujali svá místa na pozorovatelně,
kterou zvlášť důkladně připravil velitel ženijních vojsk armády.
Ve dne bylo možno odtud přehlédnout celý terén kolem Odry.
Ted zde ležela předjitřní mlha. Podíval jsem se na hodinky: bylo
přesně pět hodin ráno.
V tom okamžiku se výstřely z mnoha tisíc děl, minometů a
našich legendárních „kaťuší“ rozhořel celý okolní kraj jasným
světlem a hned nato se ozval ohlušující rachot výstřelů a výbuchů
dělostřeleckých nábojů, min a leteckých pum. Čím dál víc sílil
hukot bombardovacích letounů.
Z nepřátelské strany se v prvních okamžicích ozvalo několik
kulometných dávek, a dost. Zdálo se, že na nepřátelské straně
nezůstala jediná živá bytost. Po půlhodinové mohutné palbě, kdy se
nepřítel nezmohl ani na jediný výstřel, což svědčilo o tom, že byl
zcela umlčen a jeho obranný systém rozvrácen, bylo rozhodnuto
zahájit generální ofenzívu.
Do vzduchu vzlétly tisíce různobarevných světelných raket. Na
tento signál se rozzářilo 140 světlometů, rozestavených každých
200 metrů. Přes 100 miliard svíček osvětlilo bojiště, oslepilo
nepřítele a vyhmátlo ze

1 Všechny časové údaje jsou uváděny podle moskevského

času. – Pozn. překl.
tmy cíle útoku našich tanků a pěchoty. Tento obraz byl
nesmírně působivý a snad za celý svůj život jsem nic takového
nezažil.
Dělostřelectvo ještě více zesílilo palbu, pěchota a tanky se
společně vrhly vpřed a jejich útok byl doprovázen mohutným
dvojitým palebným valem. Do svítání zdolala naše vojska první
postavení a zahájila zteč druhého postavení.
Nepřítel, který měl v prostoru Berlína velký počet letounů,
nedokázal jich v noci účinně využít, a ráno byly naše útočící sledy
tak blízko nepřátelských vojsk, že jejich letci nemohli naše

546
předsunuté jednotky bombardovat, pokud nechtěli riskovat, že tím
zasáhnou své vlastní jednotky.
Německá vojska se doslova topila v moři ohně a železa. Ve
vzduchu stála neproniknutelná hradba prachu a dýmu, kterou
nepronikly dokonce ani silné paprsky protiletadlových světlometů.
Naše letectvo nalétávalo na bojiště ve vlnách. V noci udeřilo
několik set bombardovacích letounů na vzdálené cíle, kam
nedosáhlo dělostřelectvo. Další bombardéry udržovaly součinnost s
vojsky ráno a pak ve dne. V prvních čtyřiadvaceti hodinách bitvy
bylo uskutečněno přes 6550 bojových vzletů.
Na první den bylo plánováno jenom pro dělostřelectvo 1 197
000 výstřelů, ale fakticky bylo vypáleno 1 236 000 dělostřeleckých
nábojů. To znamená, že na nepřítele dopadlo 2450 vagónů nábojů,
tj. téměř 98 000 tun železa. Nepřátelská obrana byla ničena a
umlčována do hloubky 8 kilometrů a jednotlivé uzly odporu až do
hloubky 10-12 kilometrů.
Později vyprávěl o tomto dni velitel německého 56. tankového
sboru generál dělostřelectva Weidling, když byl vyslýchán ve štábu
frontu. Mimo jiné řekl:
„Dne 16. dubna udělali Rusové hned v prvních hodinách útoku
na pravém křídle 101. armádního sboru v pásmu divize ‚Berlin‘
průlom a tím začali ohrožovat levé křídlo 56. tankového sboru.
Odpoledne prolomily ruské tanky frontu na úseku 303. pěší divize,
která byla součástí 11. tankového sboru SS, takže divizi
‚Můnchenberg‘ začalo hrozit nebezpečí úderů do boku. Současně
vyvíjeli Rusové mocný čelní tlak na úseku mého sboru. V noci na
17. dubna musely jednotky mého sboru s obrovskými ztrátami
ustoupit na výšiny východně od Seelowa.“
Ráno 16. dubna postupovala vojska na všech úsecích fronty
úspěšně vpřed. Avšak nepřítel se vzpamatoval a spustil na nás od
Seelowských výšin dělostřeleckou a minometnou palbu a směrem
od Berlína se objevily skupiny bombardovacích letounů. Čím víc
se naše vojska blížila k Seelow-ským výšinám, tím víc vzrůstal
odpor nepřítele.
Tato přirozená hradba dominovala nad celým okolím, měla
příkré svahy a byla po všech stránkách vážnou překážkou na cestě
k Berlínu. Stála před našimi vojsky jako souvislá zed a kryla tak
blízké přístupy k Berlínu, kde měla být svedena generální bitva.
Právě zde před branami Berlína chtěli Němci zastavit naše
vojska. Proto tu soustředili největší množství sil a prostředků.
Seelowské výšiny nejen omezovaly činnost našich tanků, ale
byly vážnou překážkou také pro dělostřelectvo. Zakrývaly totiž
hloubku nepřátelské obrany a znemožňovaly nám její pozorování z
pozemních stanovišť. Dělo-střelci museli tyto těžkosti překonávat
zesílením palby^ a často i plošnou palbou.
Hájení této velmi důležité čáry mělo pro nepřítele i morální
význam. Za ní přece ležel Berlín! Hitlerovská propaganda
všemožně zdůrazňovala rozhodující význam a nepřekonatelnost
Seelowských výšin, jež nazývala „zámkem Berlína“ nebo
„nepřekonatelnou pevností“.
Ve 13 hod. odpoledne mi bylo jasné, že nepřátelská obrana zde
v podstatě odolala a že v té bojové sestavě, ve které jsme zahájili
útok a dále v něm pokračujeme, nedokážeme Seelowské výšiny
dobýt.
Abychom zesílili úder útočících vojsk a najisto prolomili
nepřátelskou obranu, rozhodli jsme se po poradě s veliteli armád
zasadit do boje dodatečně obě tankové armády generálů Katukova
a Bogdanova. Již ve 14.30 hod. jsem ze své pozorovatelny viděl
pohyb prvních sledů 1. tankové armády.
V 15 hod. jsem telefonoval do hlavního stanu a oznámil, že
jsme první a druhé postavení nepřítele prolomili, že vojska frontu
postoupila o 6 kilometrů, ale narazila na vážný odpor u
Seelowských výšin, kde nepřátelská obrana zřejmě odolala. Abych
zesílil úder vševojskových armád, zasadil jsem do bitvy obě
tankové armády. Ohlásil jsem, že podle všeho bude nepřátelská
obrana do večera příštího dne prolomena.
Stalin mě pozorně vyslechl a řekl:
„U Koněva byla nepřátelská obrana slabší. Konev snadno
překročil Nisu a bez zvláštního odporu postupuje kupředu.
Podpořte úder svých tankových armád bombardovacím letectvem.
Večer mi zavolejte, jak to u vás vypadá.“
Večer jsem znovu referoval vrchnímu veliteli, jaké máme na
přístupech k Seelowským výšinám těžkosti, a řekl jsem, že dříve
než zítra večer se nám tato postavení nepodaří dobýt.
Tentokrát se mnou Stalin již nehovořil tak klidně jako ve dne.
„Škoda že jste zasadil do boje 1. tankovou armádu na úseku 8.
gardové armády, a ne tam, kam měla být podle příkazu hlavního
stanu zasazena.“ Potom dodal:
„Jste si jist, že zitra dobudete Seelowské výšiny í“ Ve snaze
zachovat klid jsem odpověděl:
„Zítra, 17. dubna, bude obrana na seelowské čáře do večera
prolomena. Myslím, že čím víc svých vojsk bude nepřítel vrhat do
boje proti nám zde, tím^rychleji pak dobudeme Berlín, protože je
snazší zničit nepřátelská vojska na otevřeném prostranství než v
městě.“
„Máme v úmyslu nařídit Koněvovi, aby vyslal tankové armády
Rybalka a Leljušenka na Berlín z jihu, a Rokossovskému, aby
urychlil přechod přes Odru a také udeřil na Berlín s úmyslem obejít
jej ze severu,“ řekl Stalin.
„Koněvovy tankové armády mají plnou možnost rychlého
postupu, a proto by měly být vyslány na Berlín, avšak
Rokossovskij nebude moci zahájit útok dříve než 23. dubna,
protože ho zdrží přechod přes Odru,“ odpověděl jsem.
„Na shledanou,“ řekl Stalin dosti suše místo odpovědi a zavěsil.
Dne 17. a 18. dubna vydal hlavní stan směrnice, jimiž změnil
úkoly 1. ukrajinského a 2. běloruského frontu: Koněvovi uložil,
aby 3. gardová tanková armáda zaútočila přes Zossen na Berlín z
jihu a 4. gardová tanková armáda pronikla do prostoru Postupimi, a
Rokossovskému, aby urychlil přechod přes Odru a část sil zasadil
do útoku s úmyslem obejít Berlín ze severu.
Od časného rána 17. dubna se na všech úsecích fronty
rozpoutaly urputné boje, ve kterých se nepřítel tvrdošíjně bránil.
Ale k večeru nevydržel nepřítel údery tankových armád, které byly
zasazeny do boje den předtím a v součinnosti s vševojskovými
armádami prolomily na mnoha úsecích obranu na Seelowských
výšinách, a začal ustupovat. Ráno 18. dubna byly Seelowské
výšiny naše.
Po prolomení seelowské obranné čáry jsme mohli zasadit do
boje všechny tankové svazky již na široké frontě.
Ale i 18. dubna se nepřítel stále ještě pokoušel zastavit postup
našich vojsk a vrhal proti nim všechny své zálohy a dokonce i
jednotky stažené z obrany Berlína. Teprve 19. dubna podlehli
Němci mohutnému náporu sovětských tankových a vševojskových
armád a s velkými ztrátami začali ustupovat k vnějšímu pásu
berlínského obranného prostoru.

548
 O několik dní později mi Malinin hlásil, že hlavní stan zrušil
směrnici, která ukládala 2. běloruskému frontu útočit na Berlín a
obejít jej ze severu. Bylo jasné, že vojska tohoto frontu budou
muset překročit velmi složitý vodní systém na Odře a překonat tam
obranu Němců, takže do útoku nebudou moci vyrazit dříve než 23.
dubna.
Skutečný vývoj událostí ukázal, že hlavní síly 2. běloruského
frontu nemohly podniknout útok dříve než 24. dubna, kdy byly v
Berlíně již sváděny pouliční boje, a pravé křídlo 1. běloruského
frontu v té době již obešlo město ze severu a severozápadu.
V průběhu bojů 16. a 17. dubna i později jsem se znovu a
znovu vracel k plánu operace frontu, abych se přesvědčil, že jsme
ve svých rozhodnutích neudělali chybu, jež by mohla vést ke
zmaření operace.
Chyby zde nebyly. Je však třeba přiznat, že jsme se dopustili
nedopatření, kterým se průlom taktického pásma zdržel o jeden až
dva dny.
Při přípravě operace jsme poněkud podceňovali složitost terénu
v prostoru Seelowských výšin, kde měl nepřítel možnost
zorganizovat těžko překonatelnou obranu. Nepřítel se 10-12
kilometrů od našich výchozích postavení zakopal hluboko do
země, zejména za odvrácenými svahy výšin, a tak se mu podařilo
uchránit své síly a bojovou techniku před palbou našeho
dělostřelectva a útoky našeho letectva. Je pravda, že jsme na
přípravu berlínské operace měli velmi málo času, ale ani to nás
nemůže omluvit.
Vinu za nedořešení této otázky musím vzít především na sebe.
Myslím, že ne-li veřejně, tedy alespoň v duchu se přihlásí k
odpovědnosti za nedostatečnou připravenost k dobytí Seelowských
výšin v armádním měřítku i příslušní velitelé armád. Při plánování
dělostřeleckého útoku měly být vzaty v úvahy i těžkosti spojené se
zničením nepřátelské obrany v tomto prostoru.
Když tak nyní, po takové dlouhé době, přemýšlím o plánu
berlínské operace, docházím k závěru, že rozdrtit berlínské
uskupení nepřítele a dobýt Berlín bylo možno poněkud jinak.
Dnes, kdy je všechno naprosto jasné, je bezesporu snazší
spřádat v duchu strategický plán než tehdy, kdy bylo třeba
prakticky řešit rovnice o mnoha neznámých. Ale přece jenom bych
rád řekl k tomu svůj názor.
Dobytí Berlína mělo být hned, a to závazně, uloženo dvěma
frontům: 1. běloruskému a 1. ukrajinskému a hranice mezi nimi
měla vést z Frankfurtu nad Odrou přes Furstenwalde k centru
Berlína. Při této variantě mohlo hlavní uskupení 1. běloruského
frontu zasadit úder na užším úseku a obejít Berlín ze
severovýchodu, severu a severozápadu. 1. ukrajinský front by
udeřil na Berlín svým hlavním uskupením nejkratším směrem a
obešel by jej z jihu, jihozápadu a západu.
Nebyla vyloučena samozřejmě ani další varianta: dobytí
Berlína uložit pouze 1. běloruskému frontu za předpokladu, že by
bylo jeho levé křídlo posíleno alespoň dvěma vševojskovými a
dvěma tankovými armádami, jednou leteckou armádou a
příslušnými dělostřeleckými a ženijními útvary.
Při této variantě by se sice byla poněkud zkomplikovala
příprava operace a její řízení, ale značně by se byla zjednodušila
celková součinnost sil a prostředků k rozdrcení berlínského
uskupení nepřítele, zejména při dobývání města samého. Nebylo
by tolik nejrůznějších nedorozumění a nejasností.
 Pokud jde o útok 2. běloruského frontu, bylo jej možno
organizovat poněkud j ednodušej i.
Bylo možné ponechat na úseku Štětin-Schwedt nevelké krytí a
hlavní síly frontu soustředit na jih od Schwedtu a přimknout je k
pravému křídlu 1. běloruského frontu, ba dokonce snad i rozvinout
akce za jeho křídlem, jež překročilo Odru, udeřit směrem na
severozápad a odříznout štětínsko-schwedtskou skupinu nepřítele.
0 těchto variantách se při projednávání a schvalování plánu v
hlavním stanu z mnoha důvodů neuvažovalo. Vrchní velení zvolilo
variantu, která předpokládala úder na široké frontě.
Ale vraťme se k tehdejším událostem.
Tankové armády 1. běloruského frontu nemohly v prvních
dnech bitvy vyrazit kupředu, nýbrž musely se bít v těsné
součinnosti s vševojskovými armádami. O něco úspěšněji si
počínala 2. tanková armáda generála Bog-danova, jež operovala
společně se 3. a 5. údernou armádou. Navíc byl na jejím směru
odpor nepřítele po 18. dubnu trochu slabší.
Útok 1. ukrajinského frontu (velitel maršál I. S. Konev, člen
vojenské rady generál K. V. Krajňukov a náčelník štábu generál I.
J. Petrov) se hned od prvního dne rozvíjel rychleji. Jak se
očekávalo, byla nepřátelská obrana na směru jeho úderu slabá, což
umožnilo 17. dubna ráno zasadit tam do boje obě tankové armády.
Ty postoupily o 20-25 kilometrů, překročily Sprévu a 19. dubna
ráno začaly postupovat na Zossen a Lucken-walde.
Avšak když se Koněvova vojska blížila k prostoru Zossenu,
odpor nepřítele zesílil a postup 1. ukrajinského frontu se zpomalil.
Navíc i terén ztěžoval Rybalkově tankové armádě možnost
operovat v rozvinuté bojové sestavě. Proto velitel frontu Konev
poslal Rybalkovi tento radiotelegra-fický příkaz:
„Soudruhu Rybalko. Už zase postupujete husím pochodem.
Jedna brigáda se bije a celá armáda stojí. Nařizuji: čáru Baruth-
Luckenwalde překonat přes bažiny několika pochodovými směry v
rozvinuté bojové sestavě… O splnění podejte hlášení. Konev. 20.
4. 1945.“1
Dne 20. dubna, pátý den operace, zahájilo dalekonosné
dělostřelectvo
79. střeleckého sboru 3. úderné armády, které velel
generálplukovník Kuzněcov, palbu na Berlín. Začala historická
zteč hlavního města fašistického Německa. V téže době vypálil
také 1. oddíl 30. gardové kanónové brigády 47. armády, kterému
velel major A. I. Zjukin, salvu na fašistické hlavní město.
Dne 21. dubna vtrhly jednotky 3. úderné, 2. gardové tankové,
47. a 5. úderné armády do berlínských předměstí a zahájily boje v
městě samém. 61. armáda, 1. polská armáda a další svazky frontu
rychle postupovaly k Labi, kde se měly setkat se spojeneckými
vojsky.
Rozsáhlou stranickopolitickou činnost k zajištění útočného
elánu vojáků vyvíjela politická oddělení útočících vojsk – 47.
armády (náčelník politického oddělení plukovník M. Ch.
Kalašnik), 61. armády (náčelník politického oddělení generálmajor
A. G. Kotikov), 2. gardové tankové armády (náčelník politického
oddělení plukovník M. M. Litvjak), 3. úderné armády (náčelník
politického oddělení plukovník F. J. Lisicyn) a 5. úderné armády
(náčelník politického oddělení generálmajor J. J. Koščejev).
Aby bylo rozdrcení nepřátelské obrany v Berlíně samém
všemožně urychleno, bylo rozhodnuto vrhnout do boje o město 1. a
2. gardovou tankovou armádu spolu s 8. gardovou, 5. údernou, 3.
údernou a 47. armádou, které zde měly mohutnou dělostřeleckou

550
palbou, leteckými údery a tankovou lavinou rychle zneškodnit
nepřátelskou obranu.
Ve dnech 23.-24. dubna drtila vojska 1. běloruského frontu
německá vojska na přístupech k centru Berlína. V jižní části města
se s nimi utkaly jednotky 3. tankové armády 1. ukrajinského frontu.
Dne 25. dubna se 328. střelecká divize 47. armády a 65.
tanková brigáda 2. gardové tankové armády 1. běloruského frontu,
jež útočily na západ od Berlína, spojily v prostoru Ketzinu s 6.
gardovým mechanizovaným sborem 4. gardové tankové armády 1.
ukrajinského frontu.
Tak bylo čtyřsettisícové uskupení nepřítele rozťato na dvě od
sebe izolované skupiny: berlínskou a frankfurtsko-gubenskou.
3. armáda generála A. V. Gorbatova, jež byla zasazena do boje
ze zálohy frontu a útočila podél Odersko-sprévského průplavu,
využila úspěchu 1. gardové tankové armády a rychle pronikla do
prostoru Konigs Wuster-hausen.
Odtud prudce zahnula na jih a jihovýchod, udeřila na Teupitz a
25. dubna se spojila s jednotkami pravého křídla vojsk 1.
ukrajinského frontu, jež útočily směrem na severozápad.
Obkličovací kruh kolem nepřátelského uskupení jihovýchodně od
Berlína v prostoru Wendisch-Buchholz se pevně uzavřel.
Úspěšně pokračovaly boje i v Berlíně samém. Když vojska
frontu vtrhla do hlavního města Německa, byla obrana města v
některých prostorech již oslabena, protože německé velení stáhlo
část vojsk berlínské posádky, aby posílilo obranu na Seelowských
výšinách. Sovětské jednotky záhy tyto prostory nacházely a
manévrem obcházely hlavní ohniska odporu.
Ale když se blížily k centru města, odpor prudce vzrostl.
Urputnost boje se stupňovala na obou stranách. Nepřítel zde
vybudoval souvislou obranu. Němci využívali všech výhod, jež jim
v boji proti útočníkovi poskytovalo město. Mnohaposchodové
domy, masivní zdivo a zejména protiletecké kryty a sklepení,
navzájem spojené podzemními chodbami, sehrály významnou
úlohu. Těmito cestami mohli Němci přecházet z jedné čtvrti do
druhé a dokonce vpadat sovětským vojskům do týlu.
Spréva se svými vysokými betonovými břehy, jež rozdělovala
Berlín na dvě části, protékala ze tří stran kolem vládních budov v
centru města. Každý dům zde hájila posádka, často až v síle
praporu.
Náš útok neustával ve dne ani v noci. Veškeré úsilí směřovalo k
tomu, abychom neposkytli nepříteli možnost zorganizovat obranu
na nových opěrných bodech. Bojové sestavy armád byly členěny
do hloubky. Ve dne útočil první sled, v noci druhý.
Proti předem připravené obraně Berlína s jeho sektory, rajóny a
úseky byl postaven podrobně vypracovaný plán útoku.
Každá armáda, jež se účastnila zteče Berlína, měla předem
stanovena pásma. Jednotky dostávaly konkrétní ulice, náměstí a
objekty. Za zdánlivým chaosem pouličních bojů stál ucelený,
pečlivě promyšlený systém. Na hlavní objekty v městě byla
soustředěna zničující palba.
Hlavní tíha boje ve střední části Berlína připadla úderným
skupinám a úderným oddílům, složeným ze všech druhů vojsk.
V pouličních bojích v Berlíně šlo především o to, znemožnit
nepříteli, aby soustředil své síly v údernou pěst, rozdrobit posádku
na jednotlivá ohniska a rychle je zničit.
Pro splnění tohoto úkolu byly na začátku operace vytvořeny
potřebné předpoklady. Za prvé sovětská vojska zdecimovala na
přístupech k městu značnou část nepřátelských vojsk a bojové
techniky. Za druhé jsme rychlým obklíčením Berlína znemožnili
Němcům manévrovat zálohami. Za třetí byly i tyto zálohy Němců,
stažené k Berlínu, rychle rozdrceny.
To všechno nám i přes četné překážky umožnilo omezit
pouliční boje na minimum a ulehčit vojskům zdolávání nepřátelské
obrany uvnitř města.
Každý útok pěchoty a tanků byl provázen soustředěnými údery
dělo-střelectva a letectva na všech úsecích fronty. 11 000 děl různé
ráže zahajovalo v určitých časových intervalech naráz palbu. Od
21. dubna do 2.

552
553
 května bylo na Berlín vypáleno téměř 1,8 mil. dělostřeleckých
nábojů. Celkem dopadlo na německou obranu ve městě přes 36
000 tun železa.
Třetí den bojů vyjela po zvlášť upravené rozšířené koleji ze
Slezského nádraží pevnostní děla, jež zahájila palbu na střed města.
Každý náboj vážil půl tuny.
Obrana Berlína byla rozbita napadrť.
„Dne 22. dubna,“ vypovídal Keitel později při výslechu,
„začalo být jasné, že Berlín padne, nebudou-li stažena všechna
vojska z Labe a vržena proti útočícím Rusům. Po společné poradě,
které se účastnili Hitler, Goebbels, já a Jodl, bylo rozhodnuto: 12.
armáda ponechá proti Američanům slabé zadní voje a zaútočí na
ruská vojska, jež obklíčila Berlín.“
Jodl vypovídal:
„Dne 22. dubna se mě Goebbels zeptal, zda je možné vojensky
zabránit pádu Berlína. Odpověděl jsem, že ano, ale jenom tehdy,
stáhneme-li z Labe všechna vojska a vrhneme je na obranu Berlína.
Goebbels mi poradil, abych svůj názor sdělil fůhrerovi. Ten s tím
souhlasil a dal Keite-lovi a mně příkaz, abychom se i se štábem
přemístili mimo Berlín a osobně řídili protiútok.“
Velitel berlínské posádky generál Weidling při výslechu řekl:
„Dne 25. dubna mi Hitler řekl: ‚Situace se zlepší. 9. armáda
pronikne k Berlínu a spolu s 12. armádou udeří na nepřítele. Tento
úder bude zasazen jižní frontě Rusů. Ze severu přispěchají
Steinerová vojska a udeří na severní křídlo.‘“
Všechny tyto plány byly výplodem fantazie Hitlera a jeho
okolí, kteří už nebyli s to uvažovat reálně. V noci na 23. dubna
odjel Keitel z Berlína do štábu 12. armády, aby ji spojil s 9.
armádou. Den nato se již do města nemohl vrátit, neboť sovětská
vojska obě tyto armády drtila.
Den co den posílal Hitler radiotelegraficky dotazy zhruba
tohoto obsahu: „Kde je 12. armáda?“, „Proč Wenck neútočí?“,
„Kde je Schórner?“, „Okamžitě útočit!“, „Kdy zahájíte útok?“.
Protože se o činnosti vojsk 5. úderné armády pod velením
generál-plukovníka N. E. Berzarina v našem tisku téměř vůbec
nepsalo, chtěl bych se zmínit o některých jejích hrdinských činech.
Jeden z takových činů jsem sledoval osobně, o jiných mě
informovalo velení armády a velitelé svazků.
Protože 5. úderná armáda měla mimořádně důležitý bojový
úkol – dobýt čtvrť s vládními budovami v centru města, mimo jiné
Říšské kancléřství, kde byl Hitlerův hlavní stan –, posílili jsme ji
kromě už dříve přidělených prostředků 11. tankovým sborem
generála I. I. Juščuka.
Nejsložitějším úkolem v první etapě bylo dobytí silně
opevněného
Slezského nádraží a přechod přes Sprévu s jejími vysokými
betonovými břehy.
Jako první vtrhla do Berlína z východu tato vojska, jež byla
součástí 26. gardového sboru generála P. A. Firsova a 32. sboru
generála D. S. Žerjobina:
94. gardová divize (velitel generál I. G. Gasparjan, náčelník
politického oddělení plukovník S. V. Kuzovkov);
89. gardová divize (velitel generál M. P. Serjugin, náčelník
politického oddělení plukovník P. Ch. Gordijenko);
266. divize (velitel plukovník S. M. Fomičenko, náčelník
politického oddělení plukovník V. I. Loginov);
60. gardová divize (velitel generál V. P. Sokolov, náčelník
politického oddělení plukovník I. N. Artamonov);
416. divize (velitel generál D. M. Syzranov, náčelník
politického oddělení plukovník R. A. Medžidov);

554
 295. divize (velitel generál A. P. Dorofejev, náčelník
politického oddělení plukovník G. T. Lukonin).
Na tento historický okamžik čekali naši hrdinští vojáci, kteří
přešli do protiútoku od Moskvy, Stalingradu, Leningradu,
Severního Kavkazu, z kurského oblouku, Ukrajiny, Běloruska,
Pobaltí a dalších oblastí naší země, téměř čtyři roky. A nyní
nadešla hodina, hodina definitivního zúčtování s fašismem.
Těžko vyjádřit slovy, jaké pohnutí se zmocnilo všech
sovětských vojáků.
Velitel děla 6. baterie 832. dělostřeleckého pluku 266. střelecké
divize rotný Nikolaj Vasiljev vzpomíná:
„Již k večeru pronikla naše baterie na výšiny a odtud jsme
spatřili obrovské město. Zmocnil se nás pocit radosti: tohle byla
poslední nepřátelská bašta a hodina zúčtování nadešla!… Dokonce
jsme si ani nevšimli, že přijelo auto a z něho vystoupil náš velitel
generál Berzarin. Když se s námi pozdravil, nařídil našemu veliteli:
‚Na fašisty v Berlíně – pal!‘ A opravdu ještě nikdy jsme
nepracovali tak rychle a sehraně jako ted…“
Zdravotnická instruktorka Malaňja Jurčenková psala na
dělostřelecké náboje heslo „Za Stalingrad, za Donbas, za Ukrajinu,
za siroty a vdovy! Za slzy matek!“.
V bojích o východní části Berlína se zvlášť vyznamenaly 286.
gardový střelecký pluk 94. gardové divize (velitel podplukovník A.
N. Kravčenko) a 283. gardový střelecký pluk téže divize pod
velením podplukovníka A. A. Ignaťjeva.
Vojáci se probíjeli kupředu, projevujíce přitom hromadné
hrdinství.
Když se přesvědčili, že se silně opevněného rohového domu,
který bránil pluku v dalším postupu, čelním útokem sotva zmocní,
obešel stranický organizátor roty 283. gardového pluku Alexej
Kuzněcov se skupinou bojovníků skrytými cestami tento dům a
udeřil na fašisty z týlu. Opěrný bod nepřítele padl.
Bezpříkladnou odvahu projevil nadporučík I. P. Ukrajincev z
téhož pluku. Při zteči jednoho domu vzplanul boj muže proti muži.
Tento odvážný důstojník se vrhl na nepřátele a devět jich zabil
bodákem. Gardový seržant Stěpan Grobazaj se svým družstvem
pobil podle jeho příkladu několik desítek hitlerovců.
V těchto bojích padl jako hrdina skvělý vůdce komsomolců 94.
gardové divize – pomocník náčelníka politického oddělení divize
pro komsomol-skou práci kapitán Nikolaj Goršelev, který osobním
příkladem v boji strhával vojáky a objevoval se vždy tam, kde se
rozhodovalo o úspěchu boje. Všichni si ho v divizi vážili a měli
rádi za jeho odvahu a otcovskou péči o vojáky a důstojníky.
Dne 22. dubna dosáhl největšího úspěchu v boji o Berlín 9.
střelecký sbor pod velením hrdiny Sovětského svazu generálmajora
I. P. Roslého. Příslušníci tohoto sboru dobyli rozhodným útokem
Karlshorst a část Kopníka, pronikli ke Sprévě a z chodu ji
překročili.
Zde se, jak jsem slyšel vyprávět, v bojích zvlášť vyznamenal
úderný oddíl v čele se zástupcem velitele divize podplukovníkem
F. U. Galki-nem. Po dobytí Karlshorstu obsadil oddíl při útoku na
Treptowský park z chodu největší berlínskou elektrárnu v
Rummelsburgu, kterou se hitlerov-ci chystali vyhodit do vzduchu.
Když Galkinův oddíl vtrhl do elektrárny, byla ještě v plném
provozu. Miny byly okamžitě odstraněny. Zbylí dělníci, s nimiž
byl navázán přímý kontakt, se zavázali, že zajistí technickou
obsluhu elektrárny.
Za organizovanost, statečnost a hrdinství při dobývání
elektrárny v Rummelsburgu, za rychlé překročení Sprévy a za
dobytí mnoha objektů byl plukovníku Galkinovi a jeho

555
podřízeným podplukovníkům A. M. Ožo-ginovi a A. N. Levinovi
udělen titul hrdiny Sovětského svazu.
Při přechodu přes Sprévu si směle počínala 1. brigáda říčních
lodí Dněperské válečné flotily, zejména oddíl polokluzáků této
brigády v čele s poručíkem M. M. Kalininem. Staršina 1. třídy
Georgij Dudnik přepravil ve svém motorovém člunu za silné
nepřátelské palby na nepřátelský břeh několik střeleckých rot 301.
střelecké divize.
Během přepravy vypukl ha člunu přímým zásahem nepřátelské
miny požár. Staršina Dudnik byl těžce raněn, ale i přes své zranění
a popáleniny dopravil člun ke břehu, vylodil jednotku, uhasil ve
člunu požár a zamířil zpátky ke svému břehu. Nedojel však, neboť
cestou se na něho snesla minometná palba a on sám zahynul…
Řidič jiného člunu A. J. Samochvalov prokázal při vyloďování
našich jednotek mimořádnou smělost a vynalézavost. Odstraňoval
pod nepřátelskou palbou škody způsobené na člunu a když jeho
velitel padl, převzal velení a pokračoval v přepravě našich vojsk.
Za udatnost a hrdinství v boji, jež prokázali námořníci 1.
bobrujské brigády Dněperské flotily, byl výnosem presidia
Nejvyššího sovětu SSSR z 31. května 1945 udělen poručíku M. M.
Kalininovi, staršinům G. G. Dudnikovi, G. P. Kazakovovi a A. P.
Paškovovi, námořníkům N. A. Ba-ranovovi, A. J.
Samochvalovovi, M. T. Sotnikovovi, N. A. Filippovovi a V. V.
Cerinovovi titul hrdiny Sovětského svazu. Dněperská flotila
dostala Ušakovův řád prvního stupně.
Dne 24. dubna pokračovala 5. úderná armáda, svádějíc urputné
boje, v úspěšném postupu k centru Berlína, k Alexandrovu
náměstí, k paláci císaře Viléma, k berlínské radnici a k Říšskému
kancléřství.
Vzhledem k tomu, že 5. úderná armáda postoupila nejdál, a
také s přihlédnutím k vynikajícím osobním vlastnostem jejího
velitele byl hrdina Sovětského svazu generálplukovník N. E.
Berzarin 24. dubna postaven do čela sovětské vojenské správy
Berlína a jmenován velitelem sovětské posádky v městě.
Spisovatel Vsevolod Višněvskij si v těchto dnech do svého
deníku zapsal: „Velitelem města byl jmenován velitel N-té úderné
armády generálplukovník Berzarin, který je jedním z
nejkultivovanějších generálů v Rudé armádě. Je to formát.“1
Nikolaj Erastovič Berzarin byl oddaným synem komunistické
strany, vlastencem, zkušeným, energickým a disciplinovaným
velitelem. Berzarin velel ve Velké vlastenecké válce armádám a
osvědčil se v jasko-kišiněvské, viselsko-oderské, berlínské a
dalších operacích jako nadaný vojevůdce. Při plánování operací a
při řízení vojsk si počínal iniciativně a k plnění rozkazů vyššího
velení přistupoval tvůrčím způsobem. Ve své práci se vždy opíral o
komunisty.
Vydatným pomocníkem mu byl člen vojenské rady
generálporučík Fjodor Jefimovič Bokov, který za svého dřívějšího
působení v generálním štábu získal značné zkušenosti ve
strategických a operačních otázkách a v organizování operací.
Dne 25. dubna pokračovaly se vzrůstající urputností boje v
centru Berlína. Nepřítel, opíraje se o mocné uzly obrany, kladl
tvrdošíjný odpor.
1 V. Višněvskij, Sočiněnija, sv. 4, str. 853.
Sovětská vojska měla velké ztráty, ale povzbuzována
dosavadními úspěchy probíjela se vpřed – k samému centru
Berlína, kde stále ještě sídlilo nepřátelské velení v čele s Hitlerem.
To jsme dobře věděli ze zpráv německého rozhlasu: Hitler stále
ještě vyzýval hystericky své armády k záchraně Berlína, neboť
nevěděl, že je vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu již
rozdrtila.

556
 Dne 29. dubna se v centru města rozhořela nej prudší bitva. Na
radnici útočily 1008. střelecký pluk (velitel plukovník V. N.
Borisov) a 1010. pluk (velitel plukovník M. F. Zagorodskij) 266.
střelecké divize. Vojáci této divize vykonali mnoho strhujících
hrdinských činů, o kterých mi pak vyprávěli přímí účastníci útoku.
Prapor kapitána N. V. Bobyljova dostal za úkol probít se k
radnici a spolu s praporem majora M. A. Alexejeva ji dobýt. Na
naše vojáky, kteří útočili za podpory tanků a samohybných děl, se
snesla taková mohutná palba, že se ulicí vůbec nedalo postupovat.
Proto bylo rozhodnuto probíjet se k radnici přes zdivo budov, v
němž byly výbušninou vylamovány průchody. Pod nepřátelskou
palbou kladli ženisté tritol a vyhazovali jednu domovní zed za
druhou do vzduchu. Ještě se po explozích nerozptýlil dým a již se
do průchodů vrhaly úderné skupiny a v boji muže proti muži
očišťovaly od nepřítele přilehlé domy.
Do boje byly zasazeny tanky a těžká samohybná děla, jež
několika výstřely rozbily těžkou železnou bránu radnice, udělaly
díry do zdí a současně vytvářely kouřovou clonu. Celá budova se
zahalila do hustého dýmu. Jako první sem vtrhla četa poručíka K.
Maděnova. Po boku odvážného poručíka směle bojovali N. P.
Kondrašov, K. J. Krjutčenko, I. F. Kašpu-rovskij a další, kteří
zasypali dvoranu a chodby ručními granáty a pak dobývali jednu
místnost za druhou.
Komsomolský organizátor 1. praporu 1008. střeleckého pluku
podpo-ručík K. G. Gromov vylezl na střechu radnice. Vyhodil
odtud na dlažbu fašistickou vlajku a vztyčil na radnici náš rudý
prapor. Za hrdinství a statečnost v těchto bojích byl Konstantinu
Grigorjeviči Gromovovi udělen titul hrdiny Sovětského svazu.
5. úderná armáda, jež úspěšně útočila v centru Berlína,
udržovala těsnou součinnost s 3. údernou a 2. gardovou tankovou
armádou, s 16. leteckou armádou a dalšími útvary. Rychlý úspěch,
kterého bylo dosaženo v bojích o střed města, byl výsledkem dobře
organizované součinnosti všech útočících armád.
Zde se musím zmínit především o skvělé práci náčelníka štábu
5. armády generála A. M. Kuščeva, jeho zástupce generála S. P.
Petrova, náčelníka průzkumného oddělení A. D. Siňajeva,
stranického organizátora štábu
V. K. Popova, náčelníka spojovací služby V. F. Falina a dalších
štábních důstojníků.
Rozhodující chvíle se tedy blížila.
Nač vlastně hitlerovské vedení v této chvíli, jež byla pro
Německo tak kritická, spoléhalo?
Keitel při výslechu řekl: „Již od léta roku 1944 vedlo Německo
boj s časem, neboť doufalo, že se ve válce, které se na obou
stranách účastnily různé státy, různí vojevůdcové, různé armády a
různá lodstva, mohla následkem kombinace nejrůznějších sil
kdykoli zcela nečekaně změnit situace. A tak jsme vedli válku v
očekávání událostí, které se měly stát, ale nestaly se.“
V okamžiku, kdy Berlín padl, nemohl Hitler již na tyto události
spoléhat, a proto vytyčil heslo „Raději vydat Berlín Američanům a
Angličanům než do něho pustit Rusy“.
Zajatí němečtí vojáci v Berlíně vypovídali: „Důstojníci tvrdili,
že bude vynaloženo veškeré úsilí, aby se Rusové nezmocnili
Berlína. Když už vzdát město, tak jenom Američanům.“
Bitva v Berlíně začínala dosahovat svého kulminačního bodu.
Všichni jsme chtěli zlikvidovat berlínské uskupení do 1. května.
Ale přestože nepřítel byl v agónii, pokračoval stále v boji a
zachycoval se v každém domě, v každém sklepě, v každém
poschodí a na každé střeše.
Ale i přes tento fanatický odpor dobývali sovětští vojáci jeden
blok domů za druhým. Vojska generálů Kuzněcova, Berzarina,

557
Bogdanova, Katukova a Čujkova postupovala čím dál blíže k
centru Berlína.
30. duben 1945 zůstane navždy v paměti sovětského lidu a v
dějinách jeho boje proti fašistickému Německu.
Toho dne ve 14.25 hod. dobyla vojska 3. úderné armády, které
velel generál Kuzněcov a členem vojenské rady byl generál A. I.
Litvínov, hlavní část budovy Říšského sněmu.
O Říšský sněm byl sveden krvavý boj. Přístupy k němu byly
kryty masivními budovami, jež patřily do devátého, centrálního
obranného sektoru Berlína. Prostor Říšského sněmu bránily elitní
jednotky SS, jež čítaly kolem 6000 mužů a byly vybaveny tanky,
samohybnými děly a četným dělostřelectvem.
Přímou zteč budovy Říšského sněmu podnikla posílená 150.
střelecká idrická divize (3. úderné armády), v jejímž čele stál
zkušený generál hrdina Sovětského svazu V. M. Šatilov. Divizi
podporovala 23. tanková brigáda a další jednotky armády. Tento
historicky významný boj sledoval osobně velitel armády
Kuzněcov, který se mnou udržoval nepřetržité spojení.
Asi v 15.30 hod. mi telefonoval na velitelské stanoviště a
radostně hlásil:

558
 ,,Na Říšském sněmu vlaje rudá zástava! Hurá, soudruhu
maršále!“
„Drahý Vasiliji Ivanoviči,“ odpověděl jsem, „srdečně blahopřeji
tobě a všem tvým vojákům ke skvělému vítězství. Sovětský lid
nikdy na tento hrdinský čin nezapomene. A jak to vypadá uvnitř
Říšského sněmu?“
„V některých částech horních poschodí a ve sklepeních stále
ještě zuří boj,“ oznámil Kuzněcov.
Dne 1. května k večeru se hitlerovské jednotky v počtu asi 1500
mužů vzdaly. Říšský sněm byl od nepřítele úplně vyčištěn.
Velitelem budovy Říšského sněmu byl jmenován velitel pluku
150. divize plukovník Fjodor Matvejevič Zinčenko.
O Berlín se bojovalo na život a na smrt. Z nitra Rusi, z Moskvy,
z hrdinských měst Stalingradu, Leningradu, z Ukrajiny, z Běloruska,
z pobaltských, zakavkazských a dalších republik sem přišli naši lidé,
aby dokončili spravedlivou válku proti těm, kdo vztáhli ruku na
svobodu jejich vlasti. Mnohým se ještě nezacelily rány z minulých
bojů. Ranění neopouštěli své bojové sestavy. Každý chtěl kupředu.
Všichni, jako by ani neměli za sebou čtyři roky těžké války, dostali
nový elán, aby dovršili veliké dílo – vztyčili v Berlíně Prapor
vítězství.
Sovětští vojáci prokázali ve veškerém svém počínání velké
nadšení a smělost. Vyspělost naší armády a její růst za války se plně
projevily v bitvě o Berlín. Vojáci, poddůstojníci, důstojníci a
generálové se v berlínské operaci osvědčili jako tvořivě vyzrálí,
rozhodní a bezmezné odvážní lidé. Pod vedením naší komunistické
strany se z nich ve Velké vlastenecké válce stali neobyčejně zkušení
vojáci, skuteční mistři, přičemž zkušenosti a znalosti jsou hlavním
předpokladem pro všestranný rozvoj vojenského umění.
Kolik myšlenek mi prolétlo hlavou v ty radostné okamžiky! I
velmi těžká bitva u Moskvy, kde naše vojska bojovala na život a na
smrt, ale nepřítele do hlavního města nepustila, i Stalingrad v
troskách, ale nepokořený, i slavný Leningrad, který přežil velmi
těžkou blokádu, i Sevastopol, který tak hrdinně bojoval proti elitním
německým vojskům, i vítězství v kurském oblouku, i tisíce
rozbořených vesnic a měst a mnohamilionové oběti sovětského lidu,
jenž hrdinně obstál v těchto krutých letech.
A konečně to hlavní, co dávalo sovětskému lidu sílu, aby snášel
tak veliké útrapy – úplná porážka fašistického Německa, vítězství
naší spravedlivé věci.
Dne 1. května zůstal v rukou Němců pouze park Tiergarten a
vládní čtvrť. Zde stála také budova Říšského kancléřství, na jejímž
nádvoří byl bunkr Hitlerova hlavního stanu.
Toho dne si Martin Bormann zapsal do svého deníku: „Z našeho
Říšského kancléřství se stávají rozvaliny.“
Polní maršál Keitel podepisuje akt o kapitulaci fašistického Německa. Berlín 8.-9. května 1945.
 G. K. Žukov na přehlídce vítězství nad Německem. Berlín
1945.
G. K. Žukov na zahradě své chaty u Moskvy.
 XX

BEZPODMÍNEČNÁ KAPITULACE
FAŠISTICKÉHO NĚMECKA

Dne 1. května ve 3.50 hod. přijel na velitelské stanoviště 8.

gardové armády náčelník štábu německých pozemních vojsk
generál pěchoty Krebs. Prohlásil, že byl zmocněn navázat přímý
kontakt s vrchním velením Rudé armády k jednání o příměří.
Ve čtyři hodiny mi generál Čujkov telefonicky sdělil, že ho
generál Krebs informoval o Hitlerově sebevraždě. Podle
Krebsových slov se tak stalo 30. dubna v 15.50 hod. Vasilij
Ivanovic mi zároveň přečetl Goebbel-sův dopis sovětskému
vrchnímu velení. Stálo v něm:
„Podle poslední vůle zemřelého vůdce zmocňujeme generála
Krebse k tomuto prohlášení: Oznamujeme vůdci sovětského lidu,
že dnes v 15.50 hod. odešel dobrovolně z tohoto světa náš fůhrer.
Na základě svého zákonného práva předal v sepsané závěti
veškerou moc Dónitzovi, mně a Bormannovi. Zmocnil jsem
Bormanna, aby navázal s vůdcem sovětského lidu kontakt, nutný k
mírovému jednání mezi mocnostmi, jež utrpěly největší ztráty.
Goebbels.“
Ke Goebbelsovu dopisu byla připojena Hitlerova závěť se
seznamem nové říšské vlády. Závěť byla podepsána Hitlerem a
potvrzena svědky. (Byla datována 29. dubna 1945 ve 4 hod.)
Vzhledem k závažnosti sdělení jsem okamžitě vyslal svého
zástupce armádního generála Sokolovského na Čujkovovo
velitelské stanoviště k jednání s německým generálem. Sokolovskij
měl požadovat od Krebse bezpodmínečnou kapitulaci fašistického
Německa.
Pak jsem se hned spojil s Moskvou a zavolal Stalinovi. Ten byl
ve své vilce za městem. Telefon zdvihl službu konající generál,
který řekl:
„Stalin šel právě spát.“
„Buďte tak laskav a vzbudte ho. Je to naléhavé a do rána to
nelze odložit.“
Stalin se velmi brzy dostavil k telefonu. Sdělil jsem mu zprávu
o Hitlerově sebevraždě a o Krebsově příjezdu a rozhodnutí svěřit
jednání s ním generálu Sokolovskému. Vyžádal jsem si další
pokyny.
Stalin odpověděl:
„Tak už dohrál, darebák. Škoda že se nám nepodařilo
dopadnout ho živého. Kde je Hitlerova mrtvola?“
„Podle sdělení generála Krebse bylo Hitlerovo tělo spáleno.“
„Vyřidte Sokolovskému,“ pokračoval Stalin, „aby žádné
jednání kromě bezpodmínečné kapitulace ani s Krebsem, ani s
jinými hitlerovci nevedl.
Nestane-li se nic mimořádného, nevolejte během noci, chci si
trochu odpočinout. Zítra máme májovou přehlídku.“
Májová přehlídka… Májové průvody… Jak je to všechno
sovětskému člověku blízké a drahé, zejména je-li za hranicemi své
vlasti! Jasně jsem si představoval, jak ted k Rudému náměstí
pochodují vojska moskevské posádky. Ráno zaujmou svá místa a
po projevu velitele přehlídky projdou slavnostním pochodem před
Leninovým mauzoleem, před vládou a vedením strany, projdou

584
rázným krokem podél zdí šedého Kremlu, hrdě reprezentujíce
vítěznou moc sovětských ozbrojených sil, jež osvobodily Evropu
od nebezpečí fašismu…
Asi v pět hodin ráno mi telefonoval generál Sokolovskij a podal
zprávu o prvním jednání s generálem Krebsem.
„Mají něco za lubem,“ řekl Sokolovskij. „Krebs prohlašuje, že
krozhodnutí o bezpodmínečné kapitulaci není zmocněn. O tom prý
může rozhodnout pouze nová německá vláda v čele s Dónitzem.
Krebs usiluje o příměří údajně proto, aby se mohla v Berlíně
sejít Donitzova vláda. Myslím, že bychom je měli poslat ke všem
čertům, jestliže okamžitě nepřistoupí na bezpodmínečnou
kapitulaci.“
„Správně, Vasiliji Daniloviči,“ odpověděl jsem. „Vyřid, že
nedají-li Goebbels a Bormann do deseti hodin souhlas k
bezpodmínečné kapitulaci, zasadíme tak mocný úder, že jim
jednou provždy zajde chuť stavět se na zadní. Ať se hitlerovci
zamyslí nad zbytečnými oběťmi německého lidu a nezapomenou
na svou osobní odpovědnost za nesmyslné jednání.“
Avšak ve stanovenou dobu žádná odpověd od Goebbelse a
Bormanna nepřišla.
V 10.40 hod. spustila sovětská vojska na zbytky zvláštního
obranného sektoru v centru města bubnovou palbu. V 18 hod.
Sokolovskij ohlásil, že německé vedení vyslalo svého
parlamentáře, který sdělil, že Goebbels a Bormann odmítli
požadavek bezpodmínečné kapitulace.
O půl hodiny později začala s neuvěřitelnou silou poslední zteč
střední části města, kde bylo Říšské kancléřství a kde se zahnízdily
zbytky hitle-rovců.
Nepamatuji si přesně dobu, ale hned po setmění mi zavolal
velitel 3. úderné armády generál Kuzněcov a vzrušeným hlasem
oznámil:
„Na úseku 52. gardové divize se před chvílí probila skupina asi
dvaceti německých tanků a velkou rychlostí zamířila k
severozápadnímu předměstí.“
Bylo jasné, že kdosi chce upláchnout z Berlína.
Vyrojily se nejdivočejší dohady. Kdosi přišel dokonce s
názorem, že unikající tanková skupina snad odváží Hitlera,
Goebbelse a Bormanna.
Okamžitě byl vyhlášen bojový poplach a vojskům uloženo, aby
nepustila z Berlína ani myš. Velitelé 47. armády F. I. Perchorovič,
61. armády P. A. Bělov a 1. polské armády S. Poplawski dostali
ihned rozkaz, aby neprodyšně uzavřeli všechny cesty a průchody
na západ a severozápad. Veliteli 2. gardové tankové armády
generálu Bogdanovovi a veliteli armády generálu Kuzněcovovi
jsem nařídil okamžitě zorganizovat pronásledování všemi směry,
najít unikající tanky a zničit je.
Dne 2. května za svítání byla skupina tanků zjištěna 15
kilometrů na severozápad od Berlína a sovětskými tankisty rychle
zničena. Část tanků shořela, část byla rozbita. Mezi padlými
příslušníky osádek nebyl zjištěn žádný hitlerovský pohlavár. Ty,
kteří zůstali ve shořelých tancích, nebylo možno identifikovat.
V noci 2. května v 1.50 hod. vysílala rozhlasová stanice štábu
berlínské obrany a několikrát opakovala německy a rusky toto
hlášení:
„Posíláme své parlamentáře na most Bismarckstrasse.
Zastavujeme válečné operace.“
V 6.30 hod. přišla zpráva, že se na úseku 47. gardové divize
vzdal do zajetí velitel 56. tankového sboru generál Weidling. Spolu
s ním se vzdali i důstojníci jeho štábu. Generál Weidling při
předběžném výslechu sdělil, že ho Hitler osobně před několika dny
jmenoval velitelem obrany Berlína.

585
 Weidling okamžitě přistoupil na to, že vydá svým vojskům
rozkaz k zastavení odporu. Zde je text, který ráno 2. května
podepsal a oznámil rozhlasem:
„Dne 30. dubna spáchal vůdce sebevraždu a tak nás, kteří jsme
mu přísahali věrnost, zanechal samotné. Z vůdcova rozkazu jsme
my, němečtí vojáci, měli pokračovat v boji o Berlín, přestože byly
bojové zálohy vyčerpány a vzhledem k celkové situaci je náš další
odpor nesmyslný.
Nařizuji: okamžitě zastavit odpor. Podepsán: Weidling (generál
dělo-střelectva, bývalý velitel berlínského obranného pásma).“
Týž den asi ve 14 hod. jsem dostal zprávu, že náměstek
ministra propagandy dr. Fritzsche, který se vzdal do zajetí, chce
rozhlasem vyzvat německá vojska, aby zastavila jakýkoli odpor.
Abychom co nejrychleji ukončili boje, umožnili jsme mu promluvit
v rozhlase.
Po rozhlasovém projevu byl Fritzsche převezen ke mně. Při
výslechu opakoval to, co jsme již v podstatě věděli z jednání s
Krebsem. Jak je známo, patřil Fritzsche k lidem, kteří měli k
Hitlerovi, Goebbelsovi a Bor-mannovi velmi blízko.
Fritzsche nám sdělil, že Hitler svolal 29. dubna poradu svých
nejbliž-ších spolupracovníků, které se zúčastnili Bormann,
Goebbels, Axmann, Krebs a další odpovědné osoby z fašistického
vedení. On, Fritzsche, prý na této poradě nebyl, ale později ho o ní
Goebbels podrobně informoval.
Podle Fritzschových slov byl Hitler v posledních dnech,
zejména po 20. dubnu, kdy sovětské dělostřelectvo zahájilo palbu
na Berlín, většinou ve stavu otupělosti, přerušovaném hysterickými
záchvaty. Chvílemi začínal nesouvisle hovořit o blízkém vítězství.
Na můj dotaz, jaké byly poslední Hitlerovy plány, odpověděl
Fritzsche, že přesně neví, ale slyšel, že se po zahájení ofenzívy
Rusů na Odře vypravil kdosi z vedení do Berchtesgadenu a do
jižního Tyrolska a že s ním byly poslány jakési náklady. Tam také
mělo odletět vrchní velení s Hitlerem v čele. V posledním
okamžiku, kdy se sovětská vojska přiblížila k Berlínu, začalo se
mluvit o evakuaci do Šlesvicka-Holštýnska. Letadla byla v
prostoru Říšského kancléřství udržována v plné pohotovosti, ale
sovětské letectvo je záhy zničilo.
Víc nám Fritzsche říci nemohl.
Příští den byl poslán do Moskvy k podrobnějšímu výslechu.
A ted několik slov o posledním, závěrečném boji v Berlíně.
248. (velitel generál N. Z. Galaj) a 230. (velitel plukovník D. K.
Šiškov) divize Berzarinovy armády dobyly 1. května útokem státní
poštovní úřad a pustily se do boje o dům ministerstva financí, který
stál naproti Říšskému kancléřství. Toho dne dobyla 301. divize
(velitel plukovník V. S. Antonov) v součinnosti s 248. střeleckou
divizí útokem budovu gestapa a ministerstva letectva.
Večer 1. května sváděly 301. a 248. střelecká divize 5. úderné
armády poslední boje o Říšské kancléřství. Boj na přístupech k této
budově i uvnitř budovy byl zvlášť urputný. V jedné útočné skupině
1050. střeleckého pluku si nanejvýš směle počínala instruktorka
politického oddělení 9. střeleckého sboru Anna Vladimirovna
Nikulinová, která spolu s důstojníky I. Davydovem a F.
Šapovalovem vztyčila nad Říšským kancléřstvím rudý prapor.
Po dobytí Říšského kancléřství byl velitelem jeho budovy
jmenován zástupce velitele 301. střelecké divize plukovník V. J.
Ševcov.
Dne 2. května do 15 hod. byl nepřítel definitivně zlikvidován.
Zbytky berlínské posádky se vzdaly do zajetí. Bylo to přes 70 000
mužů, nepočí –
táme-li raněné. Mnozí z těch, kteří bojovali se zbraní v ruce, se
zřejmě

586
 v posledních dnech rozutekli a poschovávali. Druhý květen
1945 byl dnem velikého vítězství sovětského lidu, jeho
ozbrojených sil, našich spojenců v této válce a národů celého
světa. Toho dne vydal vrchní velitel rozkaz, ve kterém se pravilo:
„Vojska 1. běloruského frontu za součinnosti vojsk 1. ukrajinského
frontu dokončila po urputných pouličních bojích porážku
berlínského
uskupení německých vojsk a dnes, 1. května, plně opanovala
hlavní
město Německa Berlín – centrum německého imperialismu a
ohnisko
německé agrese.“
Po dobytí Říšského kancléřství jsme se tam vydali s
generálplukovníkem Berzarinem, členem vojenské rady armády
generálporučíkem F. J. Bokovém a dalšími účastníky útoku,
abychom se přesvědčili o sebevraždě Hitlera, Goebbelse a dalších
vedoucích hitlerovců.
Když jsme přijeli na místo, octli jsme se v tíživé situaci. Dostali
jsme hlášení, že Němci prý všechna těla mrtvých zakopali, ale kdo
a kde je zakopal – to pořádně nikdo nevěděl. Byly vyslovovány
různé dohady.
Zajatci, hlavně ranění, nemohli o Hitlerovi a jeho okolí nic říci,
neboť prý z vedoucích hitlerovských osobností nikoho neviděli a
kromě velitele své roty ani neznali. V budově Říšského kancléřství
bylo zajato málo lidí – pouze několik desítek. Esesáci, důstojníci a
zbytky vedení zřejmě použili v posledním okamžiku tajných
východů a poschovávali se.
Hledali jsme ohniště, na kterých byla údajně spálena těla
Hitlera a Goebbelse, ale ani ta jsme nenašli. Je pravda, že jsme
viděli zbytky ohnišť, ale malých. Nejspíš si na nich němečtí vojáci
převařovali vodu.
Dokončovali jsme prohlídku Říšského kancléřství, když jsme
dostali hlášení, že v podzemí byla objevena těla šesti
Goebbelsových dětí. Přiznám se, že jsem neměl odvahu sejít dolů a
podívat se na děti, jež otec s matkou zabili. Záhy byla nedaleko
bunkru nalezena těla Goebbelse a jeho ženy. K identifikaci byl
povolán dr. Fritzsche, který potvrdil, že jsou to oni.
Okolnosti ve mně zpočátku vyvolaly pochybnosti, pokud jde o
správnost verze o Hitlerově sebevraždě, a to tím spíše, že se nám
nepodařilo objevit ani Bormanna. Pomyslil jsem si, zda Hitler v
posledním okamžiku, kdy již nebyla naděje na pomoc Berlínu
zvenčí, neutekl.
Takový předpoklad jsem vyslovil v Berlíně na tiskové
konferenci sovětských a zahraničních dopisovatelů.
O něco později jsme po vyšetřování a po výslechu Hitlerových
osobních lékařů atd. začali dostávat další, přesnější informace,
které Hitlerovu sebevraždu potvrzovaly. Jsem přesvědčen, že pro
pochybnosti o Hitlerově sebevraždě nejsou žádné důvody.
Většina fašistických pohlavárů, mezi nimi Goring, Himmler,
Keitel a Jodl, včas utekla z Berlína nejrůznějšími směry.
Až do poslední minuty chovali spolu s Hitlerem jako hazardní
hráči naději na „šťastnou kartu“, která by mohla zachránit
fašistické Německo i je samé. Dne 30. dubna, ba dokonce i 1.
května se hitlerovští pohlaváři stále ještě pokoušeli oddálit hodinu
definitivního zhroucení, když dostali nápad vyjednávat o povolání
novopečené Dónitzovy vlády do Berlína, aby rozhodla o kapitulaci
Německa.
Generál Krebs jako zkušený vojenský diplomat se všemožně
pokoušel zatáhnout generála Čujkova do vleklých jednání, ale tato
lest mu nevyšla. Řekl jsem již, že Sokolovskij, který byl zmocněn
vést jednání, kategoricky Krebsovi oznámil, že zastavení

587
vojenských akcí je možné pouze tehdy, budou-li německá vojska
bezpodmínečně kapitulovat před všemi spojenci. Tím bylo jednání
přerušeno. A protože hitlerovci tehdy požadavek bezpodmínečné
kapitulace nepřijali, byl dán našim vojskům rozkaz bez prodlení
dorazit nepřítele.
Ráno 3. května jsme si spolu s velitelem Berlína N. E.
Berzarinem, členem vojenské rady 5. armády F. J. Bokovém,
členem vojenské rady frontu K. F. Těleginem a dalšími prohlédli
Říšský sněm a místa, kde se v tomto prostoru bojovalo. Doprovázel
nás a výklad nám podával syn Wilhelma Piecka Artur Pieck, který
za války bojoval v Sovětské armádě. Znal dobře Berlín, a to nám
umožnilo lépe pochopit, za jakých podmínek musela naše vojska
bojovat.
Každý krok, každý kousek země, každý kámen zde jasněji než
všechna slova hovořily o tom, že se na přístupech k Říšskému
kancléřství a k Říšskému sněmu a v jejich budovách bojovalo na
život a na smrt.
Říšský sněm je obrovská budova, jejíž zdi nelze děly střední
ráže prorazit. Tady byla nutná děla velké ráže. Kupole budovy a
různé masivní nadstavby umožňovaly nepříteli soustředovat
mnohovrstvovou palbu na všech přístupech.
Podmínky pro boj v budově Říšského sněmu byly velmi těžké a
složité. Vyžadovaly od bojovníků nejen statečnost, ale i
bleskurychlou orientaci, pronikavou obezřetnost, rychlé přebíhání
od jednoho úkrytu k druhému a přesnou palbu na nepřítele. Se
všemi těmito úkoly se sovětští vojáci skvěle vypořádali, ale mnozí
padli hrdinskou smrtí.
Sloupy u vchodu do budovy Říšského sněmu byly popsány
jmény našich vojáků. Z lakonických vět a prostých kreseb vojáků,
důstojníků a generálů byla cítit jejich hrdost na sovětské lidi, na
sovětské ozbrojené síly, na vlast a leninskou stranu.
Připojili jsme i své podpisy, podle kterých nás tam přítomní
vojáci poznali a sevřeli do pevného kruhu. Museli jsme se na
hodinku zdržet a od srdce si pohovořit. Otázky jen pršely. Vojáci
se ptali, kdy se budou moci vrátit domů, zda v Německu zůstanou
okupační vojska, zda budeme válčit s Japonskem atd.
Dne 7. května mi telefonoval do Berlína vrchní velitel a řekl:
„Dnes podepsali Němci v Remeši akt o bezpodmínečné kapitulaci.
Hlavní tíhu války,“ pokračoval Stalin, „nesl sovětský lid, a ne
spojenci, proto kapitulace musí být podepsána před vrchním
velením všech zemí protihitlerovské koalice, a ne jen před vrchním
velením spojeneckých vojsk.
Nesouhlasím ani s tím, že akt o kapitulaci nebyl podepsán v
Berlíně, v centru fašistické agrese. Se spojenci jsme se dohodli, že
podepsání aktu v Remeši budeme považovat za předběžný protokol
o kapitulaci. Zítra přijedou do Berlína představitelé německého
vrchního velení a představitelé vrchního velení spojeneckých
vojsk.
Představitelem vrchního velení sovětských vojsk jste jmenován
vy. Už zítra k vám přijede Vyšinskij. Po podepsání aktu zůstane v
Berlíně jako zástupce velitele pro politické věci. Velitelem
sovětského okupačního pásma Německa jste jmenován vy; zároveň
budete i velitelem sovětských okupačních vojsk v Německu.“
Ráno 8. května přiletěl do Berlína A. J. Vyšinskij. Přivezl s
sebou všechny potřebné dokumenty ke kapitulaci Německa a
sdělil, kdo bude zastupovat vrchní velení spojenců.
Od rána začali přijíždět do Berlína novináři, dopisovatelé všech
nejvý-znamnějších listů a časopisů světa a fotoreportéři, aby
zachytili historický okamžik prvního stvrzení porážky fašistického
Německa a jeho přiznání, že se definitivně zhroutily všechny
fašistické plány, všechny jeho ctižádostivé a zrůdné cíle.

588
 Kolem poledne přiletěli na letiště v Tempelhofu představitelé
vrchního velení spojeneckých vojsk.
Vrchní velení spojeneckých vojsk zastupovali britský maršál
letectva Arthur Tedder, velitel strategického letectva USA generál
Carl Spaatz a vrchní velitel francouzské armády generál de Lattre
de Tassigny.
Na letišti je uvítali můj zástupce armádní generál V. D.
Sokolovskij, první velitel Berlína generálplukovník N. E. Berzarin,
člen vojenské rady armády generálporučík F. J. Bokov a další
představitelé Sovětské armády. Z letiště odjeli spojenci do
Karlshorstu, kde bylo rozhodnuto přijmout od německého velení
bezpodmínečnou kapitulaci.
Na totéž letiště přiletěli z Flensburgu pod ochranou britských
důstojníků polní maršál Keitel, admirál lodstva Friedeburg a
generálplukovník letectva Stumpff, kteří měli od Donitze plnou
moc podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa.
Zde v Karlshorstu, ve východní části Berlína, byl v
jednopatrové budově bývalé jídelny vojenského ženijního učiliště
připravován sál, kde měl být akt oficiálně podepsán.
Když si trochu odpočinuli po cestě, přišli všichni představitelé
velení spojeneckých vojsk ke mně, abychom se dohodli o
procedurálních otázkách tak vzrušující události.
Ještě jsme nestačili vstoupit do místnosti vyhrazené k jednání,
když se tam doslova vevalil dav amerických a britských novinářů,
kteří mě vzápětí zahrnuli dotazy. Předali mi jménem spojeneckých
vojsk vlajku přátelství, na níž byla zlatým písmem vyšita
pozdravná slova amerických vojsk Rudé armádě.
Když novináři opustili zasedací síň, přikročili jsme k
projednávání četných otázek týkajících se kapitulace hitlerovců.
Polní maršál Keitel a jeho společníci byli v té době v druhé
budově.
Podle sdělení našich důstojníků byli Keitel a ostatní členové
německé delegace velmi nervózní. Keitel se obrátil k vojákům
pohybujícím se v jeho blízkosti a řekl:
„Když jsem projížděl ulicemi Berlína, byl jsem přímo otřesen,
jak strašlivě je zničen.“
Na to mu naši vojáci odpověděli:
„Pane polní maršále, zdalipak jste byl otřesen, když byly na váš
rozkaz srovnávány se zemí tisíce sovětských měst a vesnic, v
jejichž troskách zahynuly milióny našich lidí a mezi nimi i tisíce
našich dětí?“
Keitel zbledl, nervózně pokrčil rameny a ani nehlesl.
Podle předchozí dohody se ve 23.45 hod. shromáždili Tedder,
Spaatz a de Lattre de Tassigny jako představitelé spojeneckého
velení, Vyšinskij, Tělegin, Sokolovskij a další v mé pracovně, která
sousedila se sálem, kde měli Němci podepsat akt o bezpodmínečné
kapitulaci.
Přesně ve 24 hod. jsme vstoupili do sálu.
Všichni se posadili za stůl, stojící u zdi, na níž byly státní
vlajky Sovětského svazu, USA, Velké Británie a Francie.
V sále se za dlouhé stoly potažené zeleným suknem posadili
generálové Rudé armády, jejichž vojska v nejkratší době rozdrtila
obranu Berlína a srazila na kolena fašistické polní maršály,
fašistické pohlaváry a fašistické Německo jako celek. Byli zde
přítomni i četní sovětští a zahraniční novináři a fotoreportéři.
Zasedání jsem zahájil těmito slovy:
„My, představitelé vrchního velení sovětských ozbrojených sil
a vrchního velení spojeneckých vojsk, jsme vládami
protihitlerovské koalice zmocněni přijmout od německého
vojenského velení bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Pozvěte
do sálu představitele německého vrchního velení.“

589
 Všichni přítomní otočili hlavy ke dveřím, kde se nyní měli
objevit ti, kteří vychloubačně vytrubovali do celého světa, že jsou s
to bleskově rozdrtit Francii, Velkou Británii a nejpozději za
půldruhého až dva měsíce zničit Sovětský svaz.
Jako první překročil pomalu práh polní maršál Keitel, který byl
Hitlerovou pravou rukou. Keitel, trochu vyšší postavy, ve
slavnostní uniformě, s bezvadným vojenským vystupováním,
zdvihl ruku se svou maršálskou holí, aby pozdravil představitele
vrchního velení sovětských a spojeneckých vojsk.
Po Keitelovi vstoupil generálplukovník Stumpff, malé postavy,
v očích zášť a bezmocnost. Současně vstoupil admirál lodstva von
Friedeburg, který vypadal předčasně zestárlý.
Němci byli vybídnuti, aby se posadili ke stolu, který byl zvlášť
pro ně postaven nedaleko vchodu.
Polní maršál se pomalu posadil a obrátil svůj zrak směrem k
nám, kteří jsme seděli za předsednickým stolem. Vedle Keitela se
posadili Stumpff a Friedeburg. Důstojníci z jejich doprovodu se
postavili za jejich křesla.
Obrátil jsem se k německé delegaci:
„Máte před sebou akt o bezpodmínečné kapitulaci. Prostudovali
jste si jej a máte plnou moc jej podepsat?“
Mou otázku opakoval anglicky hlavní maršál letectva Tedder.
„Ano, prostudovali a jsme připraveni jej podepsat,“ odpověděl
přidušeným hlasem polní maršál Keitel, podávaje nám dokument
podepsaný Dónitzem. Bylo to pověření, že Keitel, von Friedeburg
a Stumpff jsou zmocněni podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci.
To už nebyl ani zdaleka ten nadutý Keitel, který přijímal
kapitulaci od pokořené Francie. Ted vypadal jako zpráskaný pes, i
když se pokoušel zachovat jakousi pózu.
Povstal jsem a řekl:
„Žádám německou delegaci, aby přistoupila k našemu stolu.
Zde podepíšete akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa.“
Keitel se rychle zvedl, upřel na nás svoje zlé oči, potom sklopil
zrak, vzal pomalu se stolu svou maršálskou hůl a nejistým krokem
zamířil k našemu stolu. Monokl mu vypadl a zůstal viset na šňůrce.
Na tváři mu naskočily červené skvrny.
Spolu s ním přistoupili ke stolu generálplukovník Stumpff,
admirál lodstva von Friedeburg a němečtí důstojníci, kteří je
doprovázeli. Keitel si nasadil monokl, posadil se na kraj židle a
beze spěchu podepsal pět exemplářů aktu. Vzápětí po něm připojili
své podpisy Stumpff a Friedeburg.
Po podepsání aktu vstal Keitel od stolu, navlékl si pravou
rukavici a znovu se pokusil blýsknout se svým vojenským držením
těla, ale nějak mu to nevyšlo, a tak se tiše vrátil ke svému stolu.
Dne 9. května 43 minut po půlnoci bylo podepisování aktu o
bezpodmínečné kapitulaci skončeno. Vyzval jsem německou
delegaci, aby opustila sál.
Keitel, Friedeburg a Stumpff vstali ze svých židlí, uklonili se a
se svěšenými hlavami vyšli ze sálu. Za nimi odešli jejich štábní
důstojníci…
Jménem sovětského vrchního velení jsem srdečně blahopřál
všem přítomným k dlouho očekávanému vítězství. V sále se strhl
nepředstavitelný hluk. Všichni si najednou vzájemně blahopřáli a
tiskli ruce. Mnozí měli v očích slzy radosti. Mne obklopili bojoví
přátelé – V. D. Sokolovskij, M. S. Malinin, K. F. Tělegin, N. A.
Antipenko, V. J. Kolpakči, V. I. Kuz-něcov, S. I. Bogdanov, N. E.
Berzarin, F. J. Bokov, P. A. Bělov, A. V. Gor-batov a další.
„Drazí přátelé,“ řekl jsem svým druhům ve zbrani, „byla nám
prokázána velká čest. V závěrečné bitvě nás lid, strana a vláda
pověřili vést udatné sovětské vojsko do útoku na Berlín. Sovětská
vojska, mezi nimi i vy, kteří jste stáli v jejich čele v bojích o

590
Berlín, tuto důvěru nezklamala. Škoda že mnozí již nejsou mezi
námi. Jakou by měli radost z dlouho očekávaného vítězství, za něž
bez váhání položili svůj život!…“
Když jsem pak vzpomněl blízkých přátel a bojových druhů,
kteří neměli to štěstí, aby se tohoto radostného dne dožili, nemohli
se tito lidé, kteří si sami zvykli bez nej menšího zachvění dívat se
smrti do tváře, přes všechny snahy ubránit slzám.
Dne 9. května 1945 50 minut po půlnoci bylo zasedání, na
němž byla přijata bezpodmínečná kapitulace německých
ozbrojených sil, ukončeno.
Potom se konala recepce, která proběhla ve velmi slavnostním
ovzduší.
Po zahájení banketu jsem pronesl přípitek na počest vítězství
protihitle-rovské koalice nad fašistickým Německem. Potom
promluvil maršál Arthur Tedder, po něm Jean de Lattre de
Tassigny a generál amerického letectva Spaatz. Po nich pronášeli
přípitky sovětští generálové. Každý mluvil o tom, co tíživého se za
všechna ta těžká léta nahromadilo v jeho srdci. Vzpomínám si, že
se mluvilo mnoho, opravdu od srdce a že byla vyjadřována horoucí
touha upevnit navždy přátelské vztahy mezi zeměmi protifašistické
koalice. Hovořili o tom sovětští generálové, hovořili o tom
Američané, Francouzi, Angličané a všichni jsme chtěli věřit, že
tomu tak skutečně bude.
Slavnostní večeře skončila až ráno písněmi a tanci. V tanci byli
bez konkurence sovětští generálové. Ani já jsem se neudržel a jako
zamlada zatančil ruský tanec. Domů a na letiště jsme se rozcházeli
a rozjížděli za kanonády, neboť vojáci na počest vítězství pálili ze
všech druhů střelných zbraní. Stříleli ve všech berlínských čtvrtích
a předměstích, a protože mířili do vzduchu a střepiny min, granátů
a střely padaly na zem, nebylo ráno 9. května nijak bezpečné chodit
po ulici. Ale bylo to docela jiné nebezpečí než to, se kterým jsme
se všichni za dlouhá léta války sžili.
Podepsaný akt o bezpodmínečné kapitulaci byl týž den ráno
dopraven do hlavního stanu vrchního velení. První článek aktu
zněl:
„1. My podepsaní, jednajíce jménem německého vrchního
velení, souhlasíme s bezpodmínečnou kapitulací všech našich
ozbrojených sil na souši, na moři a ve vzduchu a rovněž všech sil,
které jsou nyní pod německým velením, před vrchním velením
Rudé armády a současně i před vrchním velením spojeneckých
expedičních sil.“
Během dne mi z Moskvy telefonovali, že všechny dokumenty o
kapitulaci fašistického Německa přišly v pořádku a byly
odevzdány vrchnímu veliteli.
Tak skončila krvavá válka. Fašistické Německo a jeho spojenci
byli definitivně poraženi.
Cesta k vítězství byla pro sovětský lid strastiplná. Stála milióny
životů. A tak podívají-li se dnes všichni čestní lidé na celém světě
na ty strašlivé dny druhé světové války, musí s hlubokou úctou a
uznáním vzpomenout těch, kteří bojovali proti fašismu a položili
život za to, aby uchránili všechno lidstvo od fašistického otroctví.
Komunistická strana a sovětská vláda, vycházejíce ze své
internacionální povinnosti a humanismu, udělaly všechno, aby včas
vysvětlily sovětským vojákům, kdo je pravým viníkem
odpovědným za rozpoutání války a za spáchané zločiny. Byla v
zárodku zavržena myšlenka trestat za zločiny, které fašisté páchali
v naší zemi, německý pracující lid. Vůči německým pracujícím
zaujímali sovětští lidé jasný postoj: je nutné jim pomoci, aby si
uvědomili své chyby, rychleji vymýtili pozůstatky nacismu a
zařadili se do společné rodiny svobodymilovných národů, jejichž
hlavním heslem se musí v budoucnu stát mír a demokracie.

591
 V Berlíně a jeho okolí se ještě bojovalo, avšak sovětské velení
na základě usnesení ÚV strany a sovětské vlády již přikročilo k
vytváření normálních životních podmínek pro berlínské
obyvatelstvo.
Základem pro zřízení a činnost orgánů vojenské a civilní správy
se stal rozkaz vojenské rady 1. běloruského frontu č. 5 z 23. dubna
1945, ve kterém se pravilo:
„Veškerou správní moc na území Německa obsazeném Rudou
armádou vykonává^vojenské velení prostřednictvím místních
vojenských velitelů měst a okresů.
Místní vojenští velitelé jsou jmenováni v každém městě.
Výkonná moc se ustavuje z místních obyvatel: ve větších městech
jsou v jejím čele primátoři, v menších městech a na vesnicích
starostové, kteří jsou vojenskému velení odpovědni za to, že
obyvatelstvo bude plnit všechny rozkazy a nařízení…“
V souladu s tímto výnosem vydal sovětský vojenský velitel
Berlína hrdina Sovětského svazu generálplukovník N. E. Berzarin
28. dubna 1945 rozkaz č. 1, podle něhož veškerá moc v Berlíně
přecházela do rukou sovětského vojenského velitelství.
V tomto rozkaze oznámil Berzarin obyvatelstvu města, že
německá fašistická strana a její organizace se rozpouštějí a jejich
činnost se zakazuje.
Rozkaz stanovil, jak se má obyvatelstvo chovat, a obsahoval
hlavní zásady pro normalizaci života v Berlíně.
Městské vojenské velitelství zřídilo ve všech dvaceti
berlínských obvodech obvodní vojenská velitelství, složená z
našich důstojníků a především hospodářských pracovníků,
inženýrů a techniků.
V některých částech obvodů byla zřízena okrsková velitelství.
Sovětská místní vojenská velitelství musela hned od počátku řešit
ve velmi složité situaci mnoho těžkých úkolů.
Ze čtvrt miliónu budov bylo následkem bojů v Berlíně zcela
zničeno asi 30 000 budov, pobořeno přes 20 000 budov a víc než
150 000 budov utrpělo škody středního rozsahu.
Městská doprava nefungovala. Víc než třetina stanic podzemní
dráhy byla zatopena a německá vojska vyhodila 225 mostů do
vzduchu. Vozový park a trolejové vedení městské pouliční dráhy
byly téměř úplně zničeny. Ulice, zejména v centru, byly zavaleny
troskami. Celý systém komunálního hospodářství (elektrárny,
vodárny, plynárny, kanalizace) přestal fungovat.
Sovětská vojska v Berlíně začala nejdříve hasit požáry,
organizovala odklízení a pohřbívání mrtvých a zneškodňovala
miny. Bylo nutné zachránit berlínské obyvatelstvo před smrtí
hladem a zorganizovat zásobování potravinami, jež bylo před
vstupem sovětských vojsk do Berlína zastaveno. Byly zjištěny
četné případy, kdy celé skupiny obyvatelstva nedostaly několik
týdnů žádné potraviny.
Avšak sovětské velení nemohlo všechny tyto úkoly vyřešit bez
hromadného zapojení místního obyvatelstva do aktivní práce.
Vojenské rady, vojenští velitelé a pracovníci politických orgánů
zapojovali do práce v obvodních magistrátech německé komunisty,
vysvobozené z koncentračních táborů, antifašisty a jiné německé
demokraty, s nimiž jsme ihned navázali přátelské vztahy.
Tak se začaly tvořit německé samosprávné orgány – orgány
protifa-šisticko-demokratické koalice. Byla v nich zhruba třetina
komunistů, kteří pracovali v soudružském souladu se sociálními
demokraty a loajálně smýšlejícími odborníky.
Rozsáhlou práci konalo v Berlíně politické oddělení v čele s
plukovníkem A. I. Jelizarovem.

592
 V květnu 1945 udělala vojenská rada frontu řadu důležitých
rozhodnutí, jež měla přispět k normalizaci života v Berlíně. Byly to
zejména tyto vyhlášky:
Vyhláška č. 063 z 11. května o zásobování německého
obyvatelstva Berlína potravinami, která zaváděla pořádek do
zásobování a stanovila příděly potravin;
vyhláška č. 064 z 12. května o obnovení komunálního
hospodářství v Berlíně a o zajištění jeho normálního chodu;
vyhláška č. 080 z 31. května o zásobování německých dětí v
Berlíně mlékem.
Byla udělána ještě další opatření k normalizaci zásobování a
života obyvatel, především těch, kteří se účastnili obnovovacích
prací.
Jako první pomoc poslala sovětská vláda do Berlína 96 000 tun
obilí, 60 000 tun brambor, asi 50 000 kusů jatečního dobytka, cukr,
tuky a jiné potraviny.
Těmito rychlými opatřeními bylo zažehnáno nebezpečí hladu,
jež hrozilo německému obyvatelstvu.
Významnou úlohu v normalizaci života německého
obyvatelstva sehrála sovětská místní velitelství a politické orgány
frontu, posádky a místních velitelství, jež rychle pomáhaly rozvíjet
aktivitu demokraticky smýšlejícího obyvatelstva. Postupně mizela
nejistota a strach z represivních opatření, jimiž nacisté každého
strašili.
Když jsem jednou projížděl berlínskými předměstími, všiml
jsem si neobyčejně pestrého zástupu lidí, mezi nimiž jsem viděl i
naše vojáky. Bylo tam mnoho dětí a žen. Zastavili jsme a
přistoupili blíže, neboť jsme se domnívali, že ti civilisté jsou naši
sovětští občané osvobození z fašistických táborů. Stojím, pozoruji
a slyším, jak jeden voják, který držel v rukou asi čtyřletého
plavovlasého chlapečka, říká:
„Ztratil jsem ženu, malou dcerku a chlapce, když rodina
evakuovala z Konotopu. Za německého náletu zahynuli všichni ve
vlaku. Válka končí a já nechci žít sám, bez rodiny. Dejte mi toho
kloučka. Esesáci mu přece zastřelili matku a otce.“
„Ten chlapec je, jako by ti z oka vypadl,“ prohodil kdosi
žertem.
Žena stojící vedle řekla německy:
„Ne, nemohu vám ho dát. Je to můj synovec, budu ho
vychovávat sama.“
Kdosi to přeložil. Vojáka to roztrpčilo. V tom okamžiku jsem
zasáhl:
„Poslechni, příteli, vrátíš se domů a tam si najdeš syna – vždyť
kolik sirot u nás zůstalo! Nebo si vezmeš dítě i s matkou – to bude
ještě lepší!“
Vojáci se dali do smíchu, usmál se i německý chlapeček. Naši
vojáci rozvázali své vaky a rozdali dětem i ženám chléb, cukr,
konzervy a suchary. Chlapec, kterého voják pořád ještě držel na
rukou, dostal navíc ještě i bonbóny. Voják zlíbal chlapce a těžce
vzdychl.
Sovětský voják má opravdu srdce ze zlata, pomyslil jsem si.
Přistoupil jsem k vojákovi a pevně mu stiskl ruku.
Byl jsem bez nárameníků, v krátkém koženém kabátě, ale
vojáci mě brzy poznali, a tak jsem se musel ještě půl hodiny zdržet
a odpovědět na spoustu otázek. Škoda že jsem si nezapsal jména
těch vojáků. Jenom si pamatuji, že tato skupina byla z 5. úderné
armády generála Berzarina.
Dne 9. května k nám z pověření Státního výboru obrany přiletěl
Anastas Ivanovic Mikojan. Také on se chtěl podívat, co zbylo z
města a jak se v něm obnovuje život.

593
 Mikojan vystoupil z auta vedle jednoho obchodu s potravinami,
kde již byl německým obyvatelům vydáván na sovětské lístky
chléb, a obrátil se k ženám stojícím ve frontě. Vypadaly velmi
zbídačeně.
„Jak se cítíte po dobytí Berlína sovětskými vojsky?“ zeptal se
Anastas Ivanovic. „Mluvte bez obav, tadyhle stojí maršál Žukov,
ten přihlédne k vašim potřebám a udělá všechno, co bude v našich
silách.“
„Tohle je Anastas Ivanovic Mikojan,“ řekl jsem, „náměstek
předsedy rady lidových komisařů. Přijel sem z pověření sovětské
vlády, aby se podíval, jak žijete a co potřebujete, abychom mohli
Berlíňanům poskytnout pomoc.“ Tlumočník to přeložil.
Ženy nás okamžitě obklopily a začaly mluvit jedna přes
druhou:
„Nikdy bychom nebyly uvěřily, že by takový vysoký ruský
pohlavár mohl chodit po frontách a zajímat se, co potřebují prostí
Němci. Přitom nás neustále strašili Rusy…“
Starší žena přistoupila k Mikojanovi a se zjevným pohnutím
řekla:
„Přijměte od nás, německých žen, srdečný dík za to, že nás
nenecháte zemřít hladem.“
Pak se otočila k chlapci stojícímu vedle ní se slovy: „Pokloň se
sovětským velitelům za chleba a za dobré jednání!“ A chlapec se
mlčky uklonil.
Důkladně jsme spolu s Mikojanem, Chruljovem a Antipenkem
prozkoumali, jakou pomoc bychom mohli poskytnout
obyvatelstvu, pokud jde o potraviny a lékařskou péči. Přestože
jsme sami měli velké nesnáze, našly se potřebné zdroje. To jste
měli vidět tváře Berlíňanů, když dostávali příděl chleba, krup,
kávy, cukru a někdy dokonce i trochu tuku a masa…
Podle směrnic ústředního výboru strany a sovětské vlády jsme
pomáhali německému lidu vším, co bylo v našich silách, aby se
mohly rozjet všechny potřebné práce. Z ukořistěného materiálu
jsme dávali k dispozici nákladní auta; osivo, koně a zemědělský
inventář, zabavené na statcích německých baronů, jsme předávali
zemědělským dělníkům, kteří zakládali pracovní zemědělská
družstva.
Do Berlína přijel Walter Ulbricht. Předtím jsem ho nikdy
neviděl, ale mnoho jsem o něm slyšel, že je to neochvějný a
zásadový vůdce německých komunistů. S Ulbrichtem přijela velká
skupina německých komunistů. Jejich první starostí bylo zabránit
jakýmkoli výstřelkům ve vzájemných vztazích mezi německým
obyvatelstvem a sovětskými vojáky. Němečtí soudruzi
zdůrazňovali, že dělníci, prostí Němci již spatřují v Rudé armádě
nikoli mstitele, nýbrž osvoboditele německého lidu od fašismu.
Požádali jsme Waltera Ulbrichta, aby zajel k jednotkám Rudé
armády a aby také své německé soudruhy poslal mezi sovětské
vojáky. Tento návrh byl přijat. Když se vrátili, vyslovovali se o
sovětských vojácích, o jejich širokém politickém rozhledu a
lidskosti velmi pochvalně.
Po dobytí Berlína jsme se často setkávali s Wilhelmem
Pieckem, Walte-rem Ulbrichtem a dalšími německými komunisty,
kteří neúnavně pracovali na odstraňování těžkých následků války a
nadvlády fašismu.
Seznámil jsem se i s Otto Grotewohlem, který byl tehdy
uznávaným vůdcem levicové skupiny německých sociálních
demokratů, jež zjevně tíhla ke komunistům. Záhy začalo mezi
Pieckem, Ulbrichtem a Grotewohlem aktivní jednání o vytvoření
jednotné socialistické strany, která by se skládala z komunistů a
levých sociálních demokratů. Toto jednání bylo uzavřeno 21.
dubna 1946 založením Jednotné socialistické strany Německa.

594
Byly zvoleny řídící orgány strany a zahájena rozsáhlá činnost mezi
dělníky, rolníky a pracující inteligencí.
V půli května 1945 svolala vojenská rada frontu poradu, které
se účastnili zástupci německého obyvatelstva, pracovníci v
průmyslu, dopravě, zdravotnictví, komunálním hospodářství a
kulturních zařízeních a důstojníci z místních vojenských velitelství.
Této porady se účastnil i náměstek předsedy rady lidových
komisařů Mikojan, tajemník ÚV KSN Ulbricht a další němečtí
straničtí a veřejní činitelé.
Byly projednány problémy další normalizace života ve městě,
zásobování obyvatelstva a opatření k obnově dopravy a
komunálních podniků, jakož i organizace kulturního života v
Berlíně.
Již 14. května zahájil vojenský velitel Berlína generálplukovník
Berzarin spolu s novým ředitelstvím podzemní dráhy slavnostně
provoz na její první trati a koncem května bylo uvedeno do
provozu dalších pět tratí v celkové délce 61 kilometrů.
Dne 19. května se konala slavnostní ustavující schůze
berlínského magistrátu, na níž promluvil Berzarin o politice
sovětských orgánů v Berlíně a vrchní starosta dr. Werner představil
magistrát veřejnosti. Skládal se z Němců známých svou předchozí
protifašistickou demokratickou činností.
V celém městě byly v proudu rozsáhlé obnovovací práce.
Odklízení trosek se spolu s německými odborníky a obyvatelstvem
účastnila i sovětská ženijní a speciální vojska. Do konce května
byly na území města částečně uvedeny do provozu hlavní
železniční stanice a říční přístavy, zajišťující normální zásobování
Berlína palivem a potravinami.
V té době bylo dáno do provozu také 21 čerpacích stanic
městského vodovodu. Sedm obnovených plynáren dodávalo městu
340 000 krychlových metrů svítiplynu denně. Podniky a obyvatelé
hlavních berlínských čtvrtí byli téměř plně zásobováni svítiplynem
a vodou.
V červnu přepravovaly městské pouliční dráhy cestující a
náklady již na 51 tratích o celkové délce 498 kilometrů.
Dne 25. května bylo Berzarinovým rozkazem povoleno zřízení
městské policie, soudu a prokuratury. Do čela policejního aparátu v
Berlíně byl postaven aktivní účastník protifašistického hnutí
„Svobodné Německo“ Paul Markgraf.
Místní vojenská velitelství v Berlíně vykonala za pomoci
německých komunistů a demokratů rozsáhlou práci spojenou s
organizací a demokratizací života v městě.
Berlínský rozhlas začal vysílat 13. května. Příští den projednalo
vojenské velitelství spolu s řediteli divadel Gustafem
Grůndgensem, Ernstem Lega-lem a Paulem Wegenerem přípravy k
otevření berlínských divadel.
V polovině června bylo v Berlíně v provozu 120 biografů, v
nichž byly promítány sovětské umělecké i dokumentární filmy.
Tyto filmy zhlédly se zájmem desetitisíce Berlíňanů.
Velmi významným politickým a kulturním opatřením
sovětských orgánů bylo vydávání deníku sovětských okupačních
vojsk „Tágliche Rundschau“ v němčině pro obyvatelstvo. Tento
list, jehož první číslo vyšlo 15. května, si záhy získal oblibu.
„Tágliche Rundschau“ měl vysvětlovat německému lidu
zahraniční i vnitřní politiku naší strany a sovětské vlády, říkat
pravdu o Sovětském svazu a o internacionálním poslání Rudé
armády. Podrobně vysvětloval opatření k obnově komunálního
hospodářství města a k pozvednutí kulturního života v Berlíně a
odhaloval podstatu fašismu. Vyzýval Němce, aby napnuli všechny
své síly k co nejrychlejšímu obnovení normálního života v Berlíně.

595
 Za několik dní začaly vycházet další noviny – „Berliner
Zeitung“ – jako orgán berlínského magistrátu.
V červnu se všichni demokratičtí kulturní pracovníci v Berlíně
spojili v kulturní svaz demokratické obnovy Německa –
Kulturbund.
V polovině května bylo nařízením sovětského velitelství a
magistrátu obnoveno ve většině čtvrtí vyučování na školách.
Koncem června se již učilo v 580 školách 233 000 dětí. Bylo
zřízeno 88 dětských domovů.
Rozkazem ^č. 2 velitele sovětské vojenské správy byla v
sovětském okupačním pásmu povolena činnost protifašistických
stran. Pracujícímu obyvatelstvu bylo zaručeno právo sdružovat se
ve svobodných odborových svazech a organizacích k hájení svých
práv a zájmů.
„Tento krok socialistických vojenských orgánů byl pro
převážnou většinu německého obyvatelstva nečekaný a
překvapující. Byl projevem jejich důvěry k demokratickým silám
německého lidu a jejich důsledného programu orientovaného na
vymýcení fašismu a demokratizaci Německa,“ píše
východoněmecký historik Horst Schůtzler.
Jak později řekl Otto Grotewohl, dal rozkaz velitele sovětské
vojenské správy v Německu „mocný impuls k politickému životu v
sovětském okupačním pásmu“.
„V dějinách by se nenašla okupační armáda,“ napsal
Grotewohl, „která by pět týdnů po skončení války umožnila
obyvatelstvu okupovaného státu zakládat politické strany a vydávat
noviny a poskytla svobodu shromažďování a projevu.“
Dne 11. června vydal ústřední výbor Komunistické strany
Německa programové provolání k německému lidu. Byl to
historicky mimořádně důležitý dokument, který obsahoval program
budování protifašistického a demokratického Německa.
Německý lid získal právo budovat svůj život na demokratickém
základě.
Hned v prvních měsících po skončení války udělaly
demokratické sařnosprávné orgány v Berlíne a v celém sovětském
okupačním pásmu pod vedením KSN a za účasti sovětského velení
řadu sociálně ekonomických přeměn. Byla uskutečněna
demokratická pozemková reforma, která dala půdu téměř miliónu
německých pracujících a zlikvidovala třídu pruských junkerů
jakožto jednu z hlavních opor německého militarismu a fašismu.
Byly zrušeny velké kapitalistické monopoly, rozpuštěny
podnikatelské svazy a bývalí nacisté byli odstraněni z vedoucích
míst v různých oblastech hospodářského, veřejného a kulturního
života v městě. V závodech byl zaváděn osmihodinový pracovní
den a jednotný systém dovolených pro pracující.
Dobře si pamatuji, s jakou pozorností a konkrétní znalostí
životních podmínek německých pracujících sledoval tyto velmi
významné procesy ústřední výbor komunistické strany a jeho
politické byro. Mnoho cenných rad k jejich hlavnímu zaměření dal
osobně Stalin, který se na tyto problémy díval z hlediska zájmů
mezinárodní dělnické třídy a boje za upevnění míru a bezpečnosti v
Evropě.
V době, kdy do západních sektorů Berlína přišla vojska a
správní orgány USA, Velké Británie a Francie, byl život
obyvatelstva v městě v podstatě normalizován a vytvořeny
podmínky pro jeho další rozvoj.
Dne 16. června 1945 postihlo sovětské velitelství a 5. údernou
armádu velké neštěstí. Velitel armády a první sovětský velitel
Berlína hrdina Sovětského svazu generálplukovník Nikolaj
Erastovič Berzarin, který toho tolik vykonal pro obnovu Berlína,
zahynul při výkonu svých služebních povinností.

596
 Ve funkci vojenského velitele Berlína a velitele 5. úderné
armády ho nahradil hrdina Sovětského svazu generálplukovník A.
V. Gorbatov, který v berlínské operaci velel vojskům 3. armády a
skvěle splnil svůj úkol rozdrtit německá vojska obklíčená
jihovýchodně od Berlína. Jako velitel Berlína se Gorbatov ukázal
být vynikajícím organizátorem a udělal všechno pro další
normalizaci života německého pracujícího lidu.
Chtěl bych se zmínit pochvalně o prospěšné činnosti člena
vojenské rady 5. úderné armády generálporučíka F. J. Boková a
plukovníka S. I. Ťulpanova, kteří poskytli vydatnou pomoc
německým soudruhům v budování berlínského magistrátu a
místních samosprávných orgánů a také obvodním vojenským
velitelstvím v Berlíně.
Závěrečnou operací sovětských vojsk ve Velké vlastenecké
válce byla pražská operace. Sovětská vojska měla dokončit
porážku zbytků německých vojsk v Československu a osvobodit je
od německé okupace.
Již 5. května se hlavní stan dověděl o povstání Čechů v Praze a
o bojích povstalců s německými vojsky. Hlavní stan nařídil 1., 2. a
4. ukrajinskému frontu urychlit postup našich vojsk ku Praze, aby
podpořila povstalce a znemožnila hitlerovcům potlačit povstání.
Fronty tam na příkaz hlavního stanu vrhly svá rychlá vojska. V
noci na 9. května pronikla do prostoru Prahy a ráno vstoupila do
města, kde jim obyvatelstvo připravilo nadšené uvítání.
Od té chvíle organizovaný odpor německých vojsk v
Československu, Rakousku a jižním Německu ustal. Německá
vojska překotně ustupovala na západ, aby se vzdala Američanům.
Tam, kde se jim sovětská vojska postavila do cesty, pokoušeli se
Němci probít, ale utrpěli při tom velké ztráty. Velení amerických
vojsk neuzavřelo německým vojskům ústupové cesty do svého
pásma, ba dokonce jim v tom pomáhalo a tak porušilo své
spojenecké závazky.
Totéž jsme zjistili i na úsecích britských vojsk. Sovětské velení
protestovalo u spojenců, ale bezvýsledně.
K Američanům narychlo ustupovala i divize vlasovců, kteří
zradili vlast. Avšak její ústup rázným zásahem zmařil 25. tankový
sbor, kterému velel generálmajor J. I. Fominych. V divizi byl i
Vlasov sám. Bylo rozhodnuto zajmout ho živého, aby ho za
vlastizradu stihl zasloužený trest. Tento úkol byl uložen veliteli
162. tankové brigády plukovníku I. P. Miš-čenkovi a Vlasová měl
zajmout oddíl pod velením kapitána M. I. Jaku-ševa.
Vlasov byl dopaden v osobním autě ustupující kolony. Schoval
se pod hromadu věcí a zabalil do přikrývky, vydávaje se za
nemocného vojáka. V tom okamžiku ho prozradili jeho tělesní
strážci. Vojenský tribunál odsoudil Vlasová a jeho společníky k
trestu smrti.

Obludný fašistický stát se tedy definitivně zhroutil. Sovětské

ozbrojené síly a vojska spojenců za součinnosti národně
osvobozeneckých sil Francie, Jugoslávie, Polska, Československa a
dalších zemí dokončily porážku fašismu v Evropě. Byl to dlouho
očekávaný a radostný konec hitlerovské agrese, která trvala téměř
šest let. S ukončením války proti fašistickému Německu byly
spojovány nejlepší naděje všeho pokrokového lidstva.
Je pro mne těžké – a ostatně to ani není třeba – zvlášť
vyzdvihovat někoho z účastníků berlínské operace, jež byla
obrovskou vrcholnou bitvou na sklonku druhé světové války.
Každý voják se bil a plnil stanovený úkol s maximálním vypětím
svých sil a využitím svých možností. Porážka nepřítele v operaci,

597
bitvě nebo boji je záležitost všech jejich účastníků, je to jejich
společná věc.
V řízení vojsk frontu mi výtečně pomáhal zkušený kolektiv
štábu 1. běloruského frontu^v čele s generálem Malininem.
Musím říci, že když shrnujeme výsledky války, je nutné ocenit
zásluhy pracovníků štábů.
Rád bych připomenul, že berlínské uskupení německých vojsk
bylo poraženo a hlavní město Německa dobyto za pouhých šestnáct
dnů. To je rekordně krátká doba pro takovou složitou strategickou
operaci.
V současné době se leckdo na Západě pokouší bagatelizovat
těžkosti, s nimiž se setkala sovětská vojska v závěrečných
operacích roku 1945 a při dobývání Berlína.
Jako účastník berlínské operace musím říci, že to byla jedna z
nejtěžších operací druhé světové války. Asi miliónové nepřátelské
uskupení, jež se bránilo na berlínském strategickém směru, se bilo
urputně, zejména na Seelowských výšinách, v předměstích i v
Berlíně samém. Sovětská vojska utrpěla v této závěrečné operaci
velké ztráty – asi 300 000 padlých a raněných.
Z rozhovorů s Eisenhowerem, Montgomerym, důstojníky a
generály spojeneckých vojsk jsem tehdy věděl, že po překročení
Rýna nesváděla spojenecká vojska s Němci žádné těžší boje.
Německé jednotky rychle ustupovaly a bez zvláštního odporu se
vzdávaly Američanům a Angličanům do zajetí. Potvrzují to také
mizivě malé ztráty spojeneckých vojsk v závěrečných operacích.
Tak například podle údajů, jež ve své knize „Vrchní velení“
uvádí F. C. Pogue, ztratila Pattonova 3. americká armáda 23. dubna
1945 pouze tři muže, ale týž den zajala 9000 německých vojáků a
důstojníků.
A jaké ztráty utrpěla třímilionová americká armáda, postupující
od Rýna na východ, jihovýchod a severovýchod? Vychází najevo,
že pouze 8351 vojáků, zatímco počet zajatců dosahoval několika
set tisíc německých vojáků, důstojníků a generálů.
Mnozí vedoucí vojenští činitelé na Západě, mezi nimi i bývalé
vrchní velení expedičních spojeneckých vojsk v Evropě,
nepřestávají tvrdit, že po bitvě v Ardenách a po proniknutí
spojeneckých vojsk k Rýnu byla německá válečná mašinérie
rozbita a že na jaře 1945 nebylo třeba podnikat žádné tažení.
Dokonce i bývalý president Eisenhower roku 1965 v inter-viewu,
který poskytl washingtonskému dopisovateli Edwardu Folliancovi
v Chicagu, prohlásil: „Německo utrpělo po bitvě v Ardenách
úplnou porážku…
Do 16. ledna tedy všechno skončilo a každý rozumný člověk
pochopil, že je to konec… Žádné jarní tažení se nemělo podnikat.
Válka by byla skončila o 60 až 90 dní dříve.“
S tím nemohu souhlasit.
Rudá armáda, jak je známo, zahájila v polovině ledna útok z
čáry Tylže –Varšava-Sandoměř, aby rozdrtila nepřítele ve
Východním Prusku a v Polsku. Teprve pak byl plánován útok do
středu Německa, jehož cílem bylo dobýt Berlín a proniknout k
Labi, a na jižním křídle bylo připravováno osvobození
Československa a Rakouska.
Z nových Eisenhowerových úvah vyplývá, že také sovětská
vojska měla v lednu 1945 upustit od jarního tažení. To znamenalo
ukončit válku, aniž bylo dosaženo hlavního vojenskopolitického
cíle, ba dokonce aniž bylo dosaženo hranic fašistického Německa,
nemluvě již o dobytí Berlína. Zkrátka a dobře se mělo udělat to, o
čem tak snili Hitler a jeho společníci, když seděli v podzemí
Říšského kancléřství, udělat to, kvůli čemu dnes tak hořekují
všichni, jimž nejsou pokrokové přeměny dneška po chuti.

598
 Porážka fašismu v Evropě vyžadovala, aby země
protihitlerovské koalice mobilizovaly obrovské množství vojáků a
materiálních prostředků. V této velmi závažné věci se projevilo
vzájemné porozumění a přání dovést boj proti fašismu až k jeho
bezpodmínečné kapitulaci.
Nikdo nemůže popřít, že hlavní tíhu boje proti fašistickým
ozbrojeným silám nesl Sovětský svaz. Byla to nejsurovější,
nejkrvavější a nejtěžší ze všech válek, které kdy náš lid vedl.
Nelítostná a ničivá válka byla asi tři roky vedena na sovětském
území. Přes 20 miliónů sovětských občanů zahynulo na bojištích, v
rozvalinách měst a vesnic, bylo zastřeleno fašisty nebo přišlo o
život v hitlerovských „továrnách smrti“. Z povrchu zemského bylo
smeteno 70 000 měst, vesnic a jiných sídlišť. Sovětský svaz ztratil
asi 30 procent národního bohatství. Dějiny dosud nepoznaly takové
barbarství a nelidskost, jež páchali na naší půdě fašističtí okupanti.
Žádná země, žádný národ v protihitlerovské koalici nepřinesl
tak velké oběti jako Sovětský svaz a nikdo nevynaložil tolik úsilí
ke zničení nepřítele, který ohrožoval všechno lidstvo.
Na americké území nebyla svržena ani jediná puma, na
americká města nedopadl ani jeden dělostřelecký granát. Ztráty
Velké Británie na mrtvých za války činily 264 443 lidí.1
Avšak sovětští lidé uznávají zásluhy amerického a britského
lidu, jejich vojáků, námořníků, důstojníků a vojevůdců, kteří
udělali všechno, aby přiblížili hodinu vítězství nad fašistickým
Německem. Upřímně vzdáváme čest památce padlých britských a
amerických námořníků, kteří nám i přes složitou situaci na moři a
přestože na ně na každé míli číhalo smrtel –

1 Statistická informativní příručka o válce, Londýn 1945,

str. 13.
né nebezpečí, dopravovali v rámci lend-leasu válečný materiál.
Vysoko si ceníme obětavosti účastníků odboje v mnoha
evropských zemích.
Pokud jde o bojovou zdatnost příslušníků všech druhů vojsk
expedičních sil spojenců v Evropě, musím objektivně uznat jejich
vysokou bojovnost a morálku, kterou prokázali v boji proti našemu
společnému nepříteli.
Není náhoda, že když se naše vojska setkala se spojenci na Labi
a na jiných místech, srdečně si navzájem blahopřála k vítězství nad
fašistickým Německem a vyjadřovala tak naději, že přátelství bude
trvat i po válce.
Válka vystavila sovětské společenské a státní zřízení těžké
zkoušce a všestranné prověrce, jež potvrdila jeho naprostou
převahu a životnost. Průběh i výsledek války ukázal rozhodující
úlohu lidových mas ve válce. Každý sovětský člověk, ať už v
armádě, v partyzánském oddílu, v závodě, v konstrukční kanceláři,
kolchozu či sovchozu, vynakládal veškeré své úsilí, aby přispěl k
porážce nepřítele.
Dělníci, kolchozníci a příslušníci inteligence pracovali v
těžkých podmínkách, bez možnosti dosyta se najíst a vyspat. Ženy
a dospívající chlapci nahrazovali muže, kteří odcházeli na frontu.
Celé národní hospodářství, vybudované na nové ekonomické
základně, dokázalo svou vyspělost. Našemu průmyslu se za
nejtěžších podmínek ozbrojeného zápasu se silným nepřítelem,
který nám způsobil tak nesmírnou materiální škodu, podařilo za
války vyrobit téměř dvakrát více moderní bojové techniky než
hitlerovskému Německu, jež využívalo zbrojního potenciálu celé
Evropy.
Dokonce ani v těch nejtěžších okamžicích, kdy se zdálo, že
nepřítel nabude vrchu, nesložil sovětský lid ruce v klín a nesklonil

599
se pod údery nepřítele, nýbrž semkl se kolem komunistické strany,
se ctí překonal všechny těžkosti a dosáhl světodějných vítězství.
Komunistická strana Sovětského svazu byla opravdu naší
skutečnou inspirátorkou a organizátorkou. V těžkých dobách
krutých válečných zkoušek stála v čele bojujícího lidu a její
nejlepší synové bojovali v prvních řadách ozbrojeného zápasu. Ke
konci války bylo na frontě přes 3 milióny komunistů, což byla víc
než polovina všech členů strany (každý čtvrtý voják byl
komunista!), a největší příliv vojáků do strany byl zaznamenán v
nejtěžších měsících let 1941 a 1942. Komunisté a komsomolci byli
na frontě i v zázemí příkladem v hrdinském boji za vlast. Lid a
jeho armáda spatřovali v komunistech a leninské straně vzor
vysokého sovětského vlastenectví a oddanosti myšlence
internacionalismu.
Chtěl bych vyzdvihnout nesmírně významnou vlasteneckou a
propagandistickou úlohu sovětského tisku za Velké vlastenecké
války. Zvláštní dopisovatelé, dopisovatelé ústředních a frontových
novin, neohrožení a všudypřítomní fotoreportéři a redaktoři
všesvazového rozhlasu působili v první linii v těch
nejnebezpečnějších a nejsložitějších podmínkách na frontě.
Obrovskou a záslužnou autoritu měla v celém světě Sovětská
informační kancelář jako zdroj nejhodnověrnějších informací z
front Velké vlastenecké války.
Při této menší bilanci musíme znovu po zásluze ocenit
obrovské úsilí a udatnost, jež projevil náš lid a armáda v bitvě u
Moskvy v těžkém roce 1941.
Cílem německého imperialismu bylo zničení prvního
socialistického státu na světě a zotročení národů mnoha zemí. Dnes
již zežloutly dokumenty, směrnice a mapy, v nichž hitlerovští
pohlaváři předurčili další osud Evropy, Asie, Afriky a Ameriky, až
se jim podaří rozdrtit Sovětský svaz. Je třeba, abychom si na ně
vzpomněli pokaždé, když přemýšlíme o významu Velké
vlastenecké války Sovětského svazu, o tom, kam až může vést
touha po světovládě.
Třídní nesmiřitelnost a nesmlouvavost v boji proti fašismu a
jeho ozbrojeným silám měly rozhodující vliv na strategii, operační
umění a taktiku sovětských vojsk, jež řídil ústřední výbor strany a
hlavní stan vrchního velení.
Po překonání těžkostí v prvním období války dokázalo sovětské
vojenské umění za všelidové podpory v druhé etapě definitivně
vyrvat nepříteli z rukou iniciativu a zorganizovat řadu obrovských
strategických útočných operací.
Hlavní stan vrchního velení, generální štáb, velení frontů,
armád a jejich štáby zdokonalovaly formy a způsoby řízení války,
zobecňovaly nejlepší zkušenosti z ozbrojeného boje a uplatňovaly
je ve vojscích.
K nejvýznamnějším činitelům, jež přispěly k úspěchu útočných
operací v letech 1943-1945, patřila nová metoda dělostřeleckého a
leteckého útoku, hromadné používání velkých mechanizovaných,
tankových a leteckých svazů a jejich mistrná součinnost s
vševojskovými armádami v operacích strategického rozsahu, jakož
i podstatné zlepšení přípravy operací a metod řízení vojsk.
Současně s pozemními silami mohutnělo za války i naše
letectvo, jeho bojové a operační umění, což nám zajistilo v
závěrečném období naprostou nadvládu ve vzduchu. Bojová
činnost našich letců za války se vyznačovala hromadným
hrdinstvím. Letectvo v součinnosti s pozemními vojsky zasazovalo
mocné údery do celé taktické, operační i strategické hloubky. Ke
konci války mělo naše letectvo prvotřídní výzbroj.
V úsilí o zkonstruování prvotřídní vojenské techniky dosáhly
vynikajících tvůrčích úspěchů kolektivy, v jejichž čele stáli A. N.

600
 Tupolev, A. I. Mikojan, A. A. Blagonravov, A. A. Archangelskij,
N. N. Polikarpov, A. S. Jakovlev, S. V. Iljušin, S. A. Lavočkin, V.
M. Petljakov, S. P. Ko-roljov, P. O. Suchoj, Ž. J. Kotin, A. N.
Krylov, V. J. Klimov, M. I. Koš-kin, V. G. Grabin, S. G. Gorjunov,
M. I. Gurevič, V. A. Děgťarjov, A. A. Mikulin, B. I. Šavyrin a G.
S. Špagin.
Současně s pozemními silami a vojenským letectvem operovalo
úspěšně i naše válečné loďstvo. Mnoho desítek svazků a stovky
oddílů námořní pěchoty působily na souši a všude udivovaly svou
chrabrostí. Tím si získaly velikou vděčnost lidu.
Od roku 1944 uskutečňovalo sovětské vojenské velení, jež se
opíralo o obrovský vojenský a hospodářský potenciál země a mělo
početní i materiální převahu, útočné operace, kterých se najednou
účastnily dva, tři, čtyři i více frontů, desetitisíce děl, tisíce tanků,
reaktivních minometů a bojových letounů. Tyto mohutné síly a
prostředky mu umožňovaly prolomit jakoukoli nepřátelskou
obranu, zasazovat údery do hloubky, obkličovat velká uskupení,
rychle je rozdrobovat a v krátké době likvidovat.
Jestliže v prostoru Stalingradu potřebovaly Jihozápadní,
Donský a Sta-lingradský front téměř dva a půl měsíce, aby úplně
rozdrtily Paulusovu armádu, bylo v závěrečné, berlínské operaci,
jak jsem již řekl, víc než čtyřsettisícové strategické uskupení
německých vojsk rozdrceno a zajato za šestnáct dní.
Při přípravě všech útočných operací sovětských vojsk byla
velká pozornost věnována nenadálosti, které bylo dosahováno
důkladným operačním a taktickým maskováním, tím, že operační
dokumentace byla připravována v naprosté tajnosti a informování
všech instancí od hlavního stanu až po vojska včetně bylo přísně
vymezeno. Přitom byla zvlášť velká pozornost věnována skrytému
soustřeďování vojsk a válečného materiálu na směrech hlavních
úderů a fingování přesunů na úsecích, kde se s útokem nepočítalo.
Za války s fašistickým Německem podnikla sovětská vojska
mnoho velkých operací, z nichž četné nemají v dějinách válek jak
svým rozsahem, tak svým klasickým provedením obdobu. K
takovým operacím patří bitvy u Stalingradu a v kurském oblouku,
bitva u Moskvy, jasko-kišiněv-ská operace, porážka německých
vojsk v Bělorusku, viselško-oderská operace a závěrečná, berlínská
operace. Z obranných operací se svou vytrvalostí a hromadným
hrdinstvím zapsaly do dějin bitvy u Leningradu, Sevastopolu a
Oděsy.
Všechny velké útočné operace sovětských vojsk se od podzimu
roku 1942 vyznačovaly originalitou, rozhodností, rychlostí a plnou
dokončeností. Bitvy a operace se odehrávaly téměř nepřetržitě ve
všech ročních dobách. Ani mrazivá a na sníh bohatá zima, ani
lijáky a jarní či podzimní bezedné bláto na cestách nás nedonutily,
abychom průběh operací pozastavili, i když vojska musela
vyvinout mimořádné fyzické i duševní úsilí.
K nejdůležitějším charakteristickým rysům sovětské strategie v
letech 1944-1945 patřila její mimořádná aktivita, rozvíjení
útočných operací na celé sovětsko-německé frontě a stanovení
rozhodných cílů. Jestliže v prvním a částečně i v druhém období
války přecházela sovětská vojska do útoku teprve po vyčerpání
útočných možností německých vojsk (přechod do protiútoku),
začínala tažení v závěrečném období války ihned mohutným
útokem našich vojsk proti předem připravované nepřátelské
obraně.
Podnikat velké útočné operace současně a bez přerušení na více
směrech bylo v letech 1944-1945 možné proto, že se sovětsko-
německá fronta zkrátila a poměr sil se dále měnil ve prospěch
sovětských vojsk. Takový způsob strategického útoku byl

601
neobyčejně účinný, protože znemožňoval nepříteli svobodně
manévrovat a všude jeho manévry mařil.
Strategické útočné operace měly velmi rozmanité formy.
Nejtypičtější byly operace směřující k obklíčení a zničení
nepřátelských uskupení sbíha-vými údery nebo jejich přitlačením k
moři, zasazování drobivých úderů, jimiž bylo nepřátelské uskupení
rozdrobeno a po částech zničeno. Obkli-čovací operace byla
nejúčinnější formou strategické útočné operace. Příznivou
podmínkou pro zahájení takové operace bylo obchvatné postavení
sovětských vojsk vůči nepřátelskému uskupení.
Sovětská vojska operovala po celou válku neobyčejně směle i v
noci. Tento druh bojové činnosti, který byl před válkou považován
za „činnost ve zvláštních podmínkách“, se za války stal běžným.
Zvlášť velkého rozsahu nabyly noční operace v letech 1943-1945,
kdy sovětská vojska podnikala obrovská strategická tažení.
Nepřátelská vojska se nočnímu boji zpravidla vyhýbala, a když již
byla k němu donucena, nevyznačovala se žádnou iniciativou a
vyhýbala se manévrování.
Od roku 1943 nabyly velkého významu střetné bitvy. Válečné
zkušenosti ukázaly, že v střetném boji vítězí ten, kdo je na tento
složitý druh boje lépe připraven. Zde je zvlášť důležité si
pamatovat, že hned při prvním střetnutí je nutné vždy a ve všem
předstihnout nepřítele: v zaujímání výhodných čar, v rozvinování
vojsk, v zahajování palby, v obchvatu křídel, v rychlém atakování
nepřítele.
Střetné boje již svou povahou vyžadovaly od velitelů rozsáhlou
a smělou iniciativu, připravenost kdykoli převzít odpovědnost za
rozumnou bojovou aktivitu.
Úspěšný průběh našich útočných operací byl podporován
hrdinskými akcemi sovětských partyzánů, kteří přes tři roky
nedopřávali nepříteli oddech, poškozovali nepřátelské komunikace
a terorizovali jeho týl. Po vstupu sovětských vojsk na území
Polska, Československa, Rumunska, Bulharska, Jugoslávie a
Madarska poskytovali jim vydatnou pomoc vlastenci těchto zemí,
kteří bojovali pod vedením svých komunistických a socialistických
stran.
V okupovaných oblastech RSFSR bylo v organizovaných
partyzánských oddílech podle velmi neúplných údajů 260 000, na
Ukrajině 220 000 a v Bělorusku 374 000 lidových mstitelů. Velení
nepřátelských vojsk muselo ve svém týlu vytvářet prakticky
druhou frontu proti partyzánům, což poutalo značné vojenské síly.
To se výrazně projevilo na celkové situaci na německé frontě a
koneckonců i na výsledku války.
Rád bych vzpomněl vynikajících vůdců ilegálních stranických
organizací a velitelů partyzánských oddílů a svazků, kteří udělali
všechno, co bylo v jejich silách, pro boj proti nepříteli a udržovali
součinnost s našimi pravidelnými vojsky. Byli to zejména V. A.
Begma, P. P. Veršigora, S. J. Veršinin, P. K. Ponomarenko, T. A.
Strokač, A. F. Fjodorov, S. S. Belčenko, M. Gusejn-Zade, F. A.
Baranov, S. A. Kovpak, I. A. Kozlov, V. I. Kozlov, S. V. Rudněv,
K. S. Zaslonov, A. N. Saburov, M. Šu-mauskas, D. N. Medveděv,
M. I. Naumov a P. Z. Kalinin.
Velkou zásluhu o vlast mají pohraničníci, kteří jako první
zachytili úder německých vojsk a udělali všechno pro zmaření
hitlerovského plánu bleskové války, podle něhož měly být
pohraniční oddíly hodinu až dvě po vpádu smeteny.
Pohraniční vojska statečně bojovala na hranicích s nepřátelskou
přesilou a později bránila společně s vojsky Rudé armády obětavě
každou píd sovětské země.
V bitvě o Moskvu bojovala řada pohraničních pluků (bývalých
pohraničních oddílů) spolu s útvary Rudé armády na život a na

602
smrt na volo-kolamském, možajském, narofominském a
malojaroslaveckém směru. V bitvě v kurském oblouku dosáhla
skvělých úspěchů 70. armáda, doplněná pohraničníky z Dálného
východu, Střední Asie a Zabajkalska.
Pohraničníci plnili významné úkoly i v týlu nepřítele, kde
likvidovali jeho správní orgány a poškozovali komunikace. Za
války chránila pohraniční vojska týl Rudé armády před pronikáním
nejrůznějších fašistických agentů a záškodníků.
V soudobých válkách má obrovský význam správné řízení
vojsk, jež zahrnuje široký okruh vojenskopolitických, morálních,
materiálních a psychologických faktorů a patří k hlavním
součástem vojenské vědy a vojenského umění. V předválečných
letech nevěnovala sovětská vojenská věda tomuto velmi
závažnému problému dostatečnou pozornost. Všichni jsme si
museli do značné míry osvojovat vědu o řízení vojsk i její praxi až
v průběhu války. V této věci mělo sovětské velení jistou nevýhodu
proti velení německých vojsk, jež v okamžiku přepadení
Sovětského svazu mělo dostatečnou praxi ve vedení války.
Postupně, jak se zvětšovala celková převaha sovětských
ozbrojených sil nad německými vojsky, vzrůstalo i naše umění řídit
vojska a vojenskou techniku. Také Státní výbor obrany a vrchní
velení pozvedly svou řídící činnost na vyšší stupeň.
Generální štáb podával zpravidla dvakrát až třikrát denně
vrchnímu veliteli hlášení o situaci na frontách. Tuto povinnost
obvykle plnil náčelník generálního štábu nebo jeho první zástupce.
Kromě toho vypracovávala operační správa pro vrchního velitele
zvláštní mapu, na níž zaznamenávala všechny změny situace.
Vrchní velitel dobře znal náčelníky generálního štábu A. M.
Vasilev-ského a A. I. Antonova a vysoko si jich cenil. Často k sobě
zval generály z operační správy generálního štábu V. D. Ivanova,
N. A. Lomová, S. M. Štemenka a A. A. Gryzlova, s nimiž společně
studoval plán nebo průběh operace. A když mu bylo něco nejasné,
telefonoval osobně velitelům frontů nebo jejich štábům.
V průběhu bitev hovořil Stalin telefonicky mnohdy i s veliteli
armád a ve zcela výjimečných případech i s veliteli divizí. Velitelé
svazků používali při takových rozhovorech polních telefonů.
Od podzimu 1942, kdy bylo zrušeno velení tří směrů, přešel
hlavní stan vrchního velení k nové formě řízení –• prostřednictvím
svých zástupců. Tento systém byl uplatňován téměř do konce války
a osvědčil se. Zástupci hlavního stanu byli posíláni na
nejdůležitější úseky, aby tam koordinovali činnost frontů a
poskytovali jim pomoc při organizování a řízení operací.
V některých případech byli pověřováni přímým řízením operací
skupiny frontů.
Ovšem systém řízení velkých operací přímo na frontě
prostřednictvím zástupců hlavního stanu měl vedle kladných
stránek i některé nedostatky.
V hlavním stanu zůstával vrchní velitel často sám a generální
štáb pracoval bez svého náčelníka.
Plánování ozbrojeného zápasu spočívalo především v tom, že
hlavní stan určoval cíle a formuloval záměry tažení a operací,
stanovil směry hlavních úderů, rozdělení sil a prostředků mezi tyto
směry, určoval úkoly frontů a staral se o materiální a technické
zabezpečení operací.
Od druhého období války (od bitvy u Stalingradu – polovina
listopadu 1942) byla tažení plánována 2-3 měsíce před jejich
zahájením, a to se značnou předvídavostí. Pokaždé, když
připravoval nové tažení, seznamoval hlavní stan velitele frontů s
jejich úkoly, jež vyplývaly z celkového záměru tažení. Velitelé
frontů v souladu s orientačními pokyny předkládali své úvahy k

603
plánu operace frontu generálnímu štábu. Tam byly tyto úvahy
projednány a zkorigovány a pak předneseny hlavnímu stanu.
Ve svém celku byl systém sovětského strategického řízení
dostatečně pružný a zajišťoval rychle rozsáhlá přeskupení, přesné
plánování a úspěšnou realizaci strategických operací. Zvláštností
tohoto řízení byla tuhá centralizace, která však nejen nevylučovala,
ale předpokládala tvůrčí iniciativu velitelů frontů, mezi nimiž bylo
mnoho vynikajících, opravdu nadaných vojevůdců.
Mám-li hovořit o německém velení a vůbec o našem protivníku
v druhé světové válce, nemohu souhlasit s těmi, kteří považují
strategické, operační a taktické umění německých ozbrojených sil
za méněcenné. Na začátku války bylo na vysoké úrovni a opíralo
se o reálnou sílu a materiální prostředky, jež mělo německé velení
k dispozici.
V druhé etapě války se úroveň vojenského umění obou
válčících stran začala vyrovnávat, a když naše vojska získala
zkušenosti z vedení války a sovětské velení dostalo k dispozici
potřebné množství sil a materiálních prostředků, předstihlo ve
vojenském umění značně německé velení, zejména v řešení
strategických úkolů.
V třetím období války (1944-1945), kdy poměr sil a prostředků
pronikavě vzrostl ve prospěch sovětských vojsk, dosáhlo sovětské
vojenské umění vysokého stupně dokonalosti. Strategické umění
německého velení začalo od protiofenzívy sovětských vojsk u
Stalingradu zůstávat čím dál víc pozadu, až v roce 1945 zcela
upadlo.
Avšak pokud jde o to, jakou vojenskou politiku provádělo
fašistické Německo, Hitler a jeho nejbližší okolí, byla to od
samého začátku dobrodružná politika. Svými agresivními
politickými a vojenskými akcemi zavedli Německo na pokraj
propasti, vehnali je do státní katastrofy, zejména když se riskantně
pustili do války se Sovětským svazem. To bylo zjevně nad síly
fašistického bloku.
Hitler a jeho okolí nedokázali správně odhadnout
obranyschopnost Sovětského svazu a sílu sovětského
společenského a státního zřízení, sovětského hospodářství a
vlastenectví sovětských lidi.
V polovině května 1945 mě vrchní velitel vyzval, abych přijel
do Moskvy. Nevěděl jsem proč, ale vyptávat se nebylo vhodné, ba
u vojáků to ani není zvykem.
Po příjezdu do Moskvy jsem se vydal do generálního štábu k
Antonovovi, od něhož jsem se dověděl, že se Státní výbor obrany
zabývá nyní tím, jak splnit naše nové závazky vůči USA a Velké
Británii, pokud jde o vstup Sovětského svazu do války s
Japonskem.
V generálním štábu se tehdy pracovalo usilovně na plánu
nadcházejících operací pozemních vojsk, vojenského letectva a
válečného lodstva.
Z generálního štábu jsem zavolal Stalinovi a ohlásil mu příjezd.
Stalin mě okamžitě vybídl, abych v osm hodin večer přišel do
Kremlu. Měl jsem dost času, a tak jsem zajel k Michailu Ivanoviči
Kalininovi, který mi telefonoval do Berlína a žádal mě, abych se u
něho určitě stavil, až přijedu do Moskvy, a vyprávěl mu o berlínské
operaci.
Měl jsem Kalinina ze srdce rád pro jeho prostotu, pro jeho
životní moudrost, za to, že dokázal prostými slovy vysvětlit i ty
nejsložitější životní jevy.
Michail Ivanovic mě přijal velmi srdečně. Značně za ta léta
sešel a vypadal unaveně. Přes svůj vysoký věk zajížděl často na
frontu, hovořil s vojáky a veliteli a vždy pro ně našel moudré a
hřejivé slovo.

604
 Kalinin se vyptával, jak jsme dobývali Berlín, jak se
normalizuje život německého lidu a jak je organizována činnost
Komunistické strany Německa, jejíž značnou část hitlerovci tak
bestiálním způsobem zničili.
Po rozhovoru s Kalininem jsem se odebral k vrchnímu veliteli.
Kromě členů Státního výboru obrany byli v jeho pracovně přítomni
lidový komisař válečného lodstva N. G. Kuzněcov, A. I. Antonov,
náčelník týlu Rudé armády A. V. Chruljov a několik generálů, kteří
měli v generálním štábu na starosti organizační otázky.
Alexej Innokenťjevič přednesl návrh plánu generálního štábu,
podle něhož měly být vojska a materiální prostředky přesunuty na
Dálný východ a soustředěny na úsecích budoucích frontů. Podle
odhadu generálního štábu měla veškerá příprava k operacím proti
Japonsku trvat asi tři měsíce.
Po projednání tohoto návrhu se Stalin zeptal:
„Neměli bychom na počest vítězství nad fašistickým
Německem uspořádat v Moskvě slavnostní přehlídku vítězství a
pozvat na ni ty vojáky, poddůstojníky, důstojníky a generály, kteří
se vyznamenali v boji jako nej větší hrdinové?“
Tuto myšlenku všichni vřele podpořili a hned podávali řadu
praktických návrhů. O tom, kdo slavnostní přehlídku vítězství
vykoná a kdo jí bude velet, se tehdy nehovořilo, ale každý z nás
předpokládal, že by ji měl vykonat vrchní velitel.
Při této příležitosti bylo Antonovovi uloženo, aby připravil
všechny potřebné propozice k slavnostní přehlídce a navrhl
směrnici. Příští den byly všechny dokumenty předloženy Stalinovi
a ten je schválil.
Počítalo se, že na slavnostní přehlídku bude pozváno po jednom
kombinovaném pluku z Karelského, Leningradského, 1.
pobaltského, 1., 2. a 3. běloruského, 1., 2., 3. a 4. ukrajinského
frontu, kombinovaný pluk válečného lodstva a vojenského letectva.
Do pluků byli zařazeni hrdinové Sovětského svazu, nositelé
Řádu slávy, vynikající odstřelovači a ti vojáci, poddůstojníci a
důstojníci, kteří se nejvíc vyznamenali v boji.
V čele kombinovaných frontových pluků se měli přehlídky
účastnit velitelé frontů.
Bylo rozhodnuto přivézt z Berlína rudý prapor, který byl
vztyčen nad Říšským sněmem, a také bojové zástavy německých
vojsk, jež ukořistila v bojích sovětská vojska.
Koncem května a začátkem června se konaly usilovné přípravy
k slavnostní přehlídce. V druhé červnové dekádě byli všichni
účastníci již obléknuti do nových slavnostních uniforem a začali
nacvičovat přehlídku.
Dne 12. června mi Michail Ivanovic Kalinin předal třetí Zlatou
hvězdu hrdiny Sovětského svazu.
Už se přesně nepamatuji, ale myslím, že to bylo 18. nebo 19.
června, kdy mě vrchní velitel pozval k sobě do vilky za městem.
Zeptal se mě, zda jsem ještě nezapomněl jezdit na koni.
„Ne, nezapomněl,“ odpověděl jsem.
„Tak víte co, vykonáte slavnostní přehlídku vítězství. Přehlídce
bude velet Rokossovskij.“
„Děkuji za tuto poctu,“ opáčil jsem, „ale nebylo by lepší,
kdybyste přehlídku vykonal vy sám? Vy jste přece vrchní velitel,
podle práva i podle svého služebního postavení byste měl
přehlídku vykonat vy.“
„Jsem na takové přehlídky již starý,“ řekl Stalin. „Udělejte to
vy, jste mladší.“
Pluky měly být k slavnostní přehlídce nastoupeny v tom pořadí,
ve kterém zaujímaly jednotlivé fronty své místo na sovětsko-
německé frontě, a to zprava doleva. Na pravém křídle měl
nastoupit pluk Karelského, vedle něho pluk Leningradského, 1.

605
pobaltského frontu a tak dále. Levé křídlo uzavíral 4. ukrajinský
front, kombinovaný pluk válečného lodstva a útvary Moskevského
vojenského okruhu.
Pro každý kombinovaný pluk byly zvlášť vybrány vojenské
pochody, které byly v příslušném frontu nejvíc oblíbeny.
Předposlední zkouška na slavnostní přehlídku se konala na
ústředním letišti a poslední, generální zkouška na Rudém náměstí.
Všechny kombinované pluky byly v krátké době skvěle připraveny
a dělaly impozantní dojem.
Dne 22. června byl v tisku uveřejněn tento rozkaz vrchního
velitele:
„Na oslavu vítězství nad Německem ve Veliké vlastenecké
válce stanovím na 24. června 1945 v Moskvě na Rudém náměstí
slavnostní přehlídku vojsk bojující armády, válečného lodstva a
moskevské posádky – slavnostní přehlídku vítězství…
Slavnostní přehlídku vítězství vykoná můj zástupce maršál
Sovětského svazu Žukov.
Slavnostní přehlídce vítězství bude velet maršál Sovětského
svazu Rokossovskij…
Vrchní velitel maršál Sovětského svazu J. Stalin
22. června 1945.“1

Konečně jsou ty dlouho očekávané a nezapomenutelné dny tu!

Sovětský lid čekal na tuto chvíli čtyři roky. Hrdinští vojáci,
inspirováni Leninovou stranou, prošli pod velením svých slavných
velitelů strastiplnou čtyřletou bojovou cestu a ukončili ji skvělým
vítězstvím v Berlíně.
Dne 24. června 1945 jsem vstal dřív než obvykle. Nejdříve
jsem vyhlédl z okna, abych se přesvědčil, zda se splnilo hlášení
našich meteorologů, kteří den předtím předpovídali na dnešní
dopoledne zamračeno a mrho-lení. Jak jsem si přál, aby jim to
tentokrát nevyšlo!
Avšak předpověd se bohužel splnila do posledního písmene.
Nad Moskvou bylo zamračeno a padal drobný déšť. Zavolal jsem
veliteli vojenského letectva a ten mi řekl, že na většině letišť
nebudou moci letadla pro špatné počasí startovat ani přistávat.
Vypadalo to, že přehlídka vítězství nedopadne tak slavnostně, jak
jsme si přáli.
Ale kdepak. Moskvané pochodovali ve slavnostní náladě s
orchestry směrem k Rudému náměstí, aby se účastnili přehlídky v
tento historický den. Jejich veselé tváře, záplava hesel, transparentů
a písně vytvářely všeobecnou rozjásanou náladu.
A ti, kteří se slavnostní přehlídky na Rudém náměstí nemohli
účastnit, zaplnili všechny chodníky. Radostné pohnutí a volání
„hurá“ na počest vítězství nad fašismem je spojovaly s účastníky
přehlídky a vojsky. V tomto spojení byla nepřemožitelná síla.
Za tři minuty deset jsem byl u Spasské brány na koni.
Slyším zřetelně povel: „Slavnostní přehlídko, pozor!“ Hned po
povelu zašuměl potlesk.
Hodiny odbíjejí desátou. Cítím, jak mi srdce začalo rychleji
tlouci. 1 y. V. Stalin, O Veliké vlastenecké válce Sovětského
svazu, Praha 1954, str. 140.
Pobídl jsem koně a zamířil na Rudé náměstí. Zahřměly
mohutné a slavnostní tóny Glinkovy závěrečné hymny z Ivana
Susanina, jež jsou každé ruské duši tak drahé. Potom rázem
zavládlo hrobové ticho a ozvala se zřetelně pronášená slova velitele
přehlídky maršála Sovětského svazu Rokossovského, který byl
samozřejmě stejně dojatý jako já. Jeho hlášení zaměstnalo mou
pozornost, a tak jsem se uklidnil.
Bojové zástavy vojsk, pod kterými byla dokončena porážka
nepřítele, válkou ošlehané mužné tváře vojáků, jejich nadšeně

606
planoucí zrak a nové uniformy, na kterých se blýskaly bojové řády
a vyznamenání, poskytovaly vzrušující a nezapomenutelnou
podívanou.
Jaká škoda, že se mnoha věrným synům vlasti, kteří padli v boji
proti krvavému nepříteli, nepodařilo dožít se tohoto radostného
dne, dne našeho vítězství.
Když jsem objížděl vojska a zdravil je, viděl jsem, jak ze štítků
jejich čepic stékaly stružky vody, ale jejich vnitřní pohnutí bylo tak
velké, že to nikdo z nich ani nepozoroval.
Zvláštní nadšení se všech zmocnilo, když pluky hrdinů zahájily
slavnostní defilé kolem Leninova mauzolea. V jejich čele kráčeli
generálové, maršálové jednotlivých druhů vojsk a maršálové
Sovětského svazu, kteří se proslavili v bojích s německými vojsky.
Nezapomenutelným dojmem zapůsobilo, když dvě stě vojáků
za rachotu bubnů odhodilo k podnoží Leninova mauzolea dvě stě
zástav německé armády.
Ať revanšisté a milovníci válečných dobrodružství nikdy na
tento historický akt nezapomenou!
Po slavnostní přehlídce vítězství se konala vládní recepce na
počest účastníků přehlídky. Byli zde přítomni vedoucí představitelé
strany a vlády, členové presidia Nejvyššího sovětu SSSR, členové
ÚV strany, lidoví komisaři, nejvýznamnější činitelé Rudé armády a
lodstva, představitelé vědy, průmyslu, zemědělství, umění a
literatury.
Bylo proneseno mnoho vřelých slov na počest strany, jež
stmelila sovětský lid do boje s nepřítelem a zorganizovala
ozbrojené síly k jeho rozdrcení, na počest sovětských ozbrojených
sil, jež porazily fašistické Německo, na počest představitelů vědy a
techniky, pracovníků v průmyslu a zemědělství a umělců, kteří
vytvářeli materiální i duchovní potenciál našich ozbrojených sil v
boji proti silnému, zkušenému a zapřísáhlému nepříteli, na počest
velikého sovětského lidu.
Když se účastníci přehlídky rozjeli do svých posádek, zůstali
ještě dlouho pod dojmem slavnostní přehlídky a vřelého přijetí v
Kremlu…
Po návratu do Berlína jsme Američanům, Angličanům a
Francouzům

607
 navrhli, abychom uspořádali slavnostní přehlídku vojsk na
počest vítězství nad fašistickým Německem přímo v Berlíně. Za
nějakou dobu přišla od nich kladná odpověd. Bylo rozhodnuto
uspořádat přehlídku sovětských a spojeneckých vojsk v září v
prostoru Říšského sněmu a Braniborské brány, kde ve dnech 1.-2.
května 1945 probíhaly závěrečné boje sovětských vojsk při
dobývání Berlína.
Dohodli jsme se, že slavnostní přehlídku vykonají velitelé vojsk
Sovětského svazu, USA, Velké Británie a Francie.
Berlínské přehlídky se účastnily všechny druhy pozemních
vojsk. Bylo rozhodnuto, že se jí vojenské letectvo a válečné
námořnictvo pro značnou vzdálenost od Berlína nezúčastní.
Blížila se doba přehlídky. Sovětská vojska se pečlivě připravila.
Snažili jsme se pozvat především ty vojáky, poddůstojníky,
důstojníky a generály, kteří se zvlášť vyznamenali při dobývání
Berlína a jeho hlavních ohnisek odporu – Říšského sněmu a
Říšského kancléřství. Všechno postupovalo tak, jak bylo se
spojenci dohodnuto.
Avšak den před přehlídkou nám bylo nečekaně sděleno, že
velitelé spojeneckých vojsk nemohou z mnoha důvodů přijet do
Berlína a vykonat slavnostní přehlídku vítězství, a proto zmocnili
své generály, aby ji v jejich zastoupení vykonali sami.
Zavolal jsem okamžitě vrchnímu veliteli.
Když Stalin vyslechl moje hlášení, řekl:
„Chtějí snížit význam slavnostní přehlídky vítězství v Berlíně.
Jen počkejte, budou provozovat ještě jiné kejkle. Nedbejte toho, že
velitelé odmítli, a vykonejte přehlídku sami, tím spíše, že máme na
to větší právo než velitelé spojeneckých vojsk.“
Slavnostní přehlídka vojsk protihitlerovské koalice začala v
přesně stanovenou dobu. Účastnila se jí sovětská vojska, jež
dobývala Berlín, americká, britská a francouzská vojska, která sem
přijela k výkonu okupační služby v sektorech, jež jim byly
vyhrazeny v západní části města.
Když jsme objeli vojska seřazená k slavnostnímu pochodu,
vyzdvihli jsme ve svých projevech historické zásluhy sovětských
vojsk a expedičních sil spojenců.
Sovětská pěchota, sovětští tankisté a dělostřelci prošli v
bezvadném tvaru. Zvlášť impozantní dojem udělaly naše tanky a
samohybná děla. Ze spojeneckých vojsk nám utkvěla v paměti
britská vojska.
V prostoru, kde se konala přehlídka, se shromáždilo na dvacet
tisíc Berlíňanů, kteří slavnost, symbolizující přátelství
protihitlerovské koalice a historický význam vítězství sovětských
zbraní tam, odkud se do Evropy šířila krvavá fašistická agrese,
přijali příznivě.

XXI

PRVNÍ KROKY KONTROLNÍ RADY PRO

NĚMECKO. POSTUPIMSKÁ KONFERENCE

Ve třetí dekádě května 1945 mi pozdě večer telefonoval A. N.

Poskrjo-byšev a vyřídil mi, abych přijel do Kremlu. V pracovně
vrchního velitele byli kromě něho Molotov a Vorošilov. Když jsme
se navzájem pozdravili, řekl Stalin:
 „Zatímco my jsme všechny vojáky a důstojníky německé
armády odzbrojili a poslali do táborů pro válečné zajatce, udržují
Angličané německá vojska v plné bojové pohotovosti a navazují s
nimi spolupráci. Štáby německých vojsk v čele s jejich bývalými
veliteli mají stále ještě naprostou svobodu a na příkaz
Montgomeryho sbírají a dávají do pořádku zbraně a bojovou
techniku německých vojsk.
Myslím, že se Angličané snaží zachovat německá vojska, aby
jich bylo možno později použít. To je ovšem v přímém rozporu‘ s
dohodou mezi nejvyššími představiteli států o okamžitém
rozpuštění německých vojsk.“
Pak se obrátil k Molotovovi a pokračoval:
„Bude třeba, aby naše delegace urychleně zaujala své místo v
Kontrolní komisi a důrazně požadovala od spojenců zatčení všech
členů Dónitzovy vlády, německých generálů a důstojníků.“
„Zítra odjíždí sovětská delegace do Flensburgu,“ odpověděl
Molotov.
„Ted, když president Roosevelt zemřel, dohodne se Churchill co
nevidět s Trumanem,“ poznamenal Stalin.
„Americká vojska se dosud zdržují v Durynsku a podle všech
známek se prozatím nechystají odejít do svého vlastního
okupačního pásma,“ vmísil jsem se do hovoru a pokračoval dále:
„Podle zpráv, jež máme k dispozici, honí se Američané za
nejnovějšími patenty a vyhledávají významné německé vědce, které
se snaží přetáhnout do Ameriky. Psal jsem již v této věci
Eisenhowerovi a žádal ho, aby urychlil stažení amerických vojsk z
Durynska. Odpověděl mi, že se chystá přijet v nejbližších dnech do
Berlína, aby navázal osobní kontakt se mnou.
Myslím, že bychom měli od Eisenhowera žádat okamžité
splnění dohody o rozmístění vojsk ve stanovených okupačních
pásmech. Jinak bychom odmítli vpouštět personál spojenců do
okupačních pásem Velkého Berlína.“
„Správně,“ souhlasil Stalin. „A ted si poslechněte, proč jsem vás
pozval.
Vojenské mise spojenců oznámily, že začátkem června přijedou
do Berlína Eisenhower, Montgomery a de Lattre de Tassigny, aby
podepsali prohlášení, podle něhož Sovětský svaz, USA, Velká
Británie a Francie přejímají svrchovanou moc vůči Německu po
dobu jeho okupace. Tady je text, přečtěte si jej,“ řekl a podal mi
složený list papíru.
V dokumentu mimo jiné stálo, že „vlády Sovětského svazu,
USA, Velké Británie a Francie přejímají nejvyšší moc v Německu
včetně veškeré moci, která náležela německé vládě, vrchnímu
velení nebo orgánu zemskému, městskému či místnímu“.
Prohlášení stanovilo:
úplné odzbrojení všech německých ozbrojených sil včetně
pozemních, leteckých, protiletadlových a námořních a SS, SA,
gestapa a všech ostatních sil nebo pomocných organizací
vybavených zbraněmi a odevzdání výzbroje spojencům;
zatčení všech hlavních fašistických předáků a osob podezřelých
z válečných zločinů;
spojenci budou provádět taková opatření k odzbrojení a
demilitarizaci Německa, která budou považovat za nezbytná pro
budoucí mír a bezpečnost.
Po přečtení jsem dokument vrátil vrchnímu veliteli.
„V této souvislosti,“ pokračoval Stalin, „vzniká otázka zřízení
Kontrolní rady pro Německo, v níž budou představitelé všech čtyř
zemí. Rozhodli jsme se, že zastupováním Sovětského svazu v této
radě pověříme vás. Kromě štábu velitele okupačních vojsk bude

609
nutné zřídit sovětskou vojenskou správu. Budete muset mít
zástupce pro vojenskou správu. Koho byste chtěl mít za svého
zástupce?“
Řekl jsem, že generála Sokolovského. Stalin souhlasil.
Potom mě seznámil s hlavními problémy organizace Kontrolní
rady pro Německo:
„Do Kontrolní rady jsou kromě vás jmenováni za USA armádní
generál D. Eisenhower, za Velkou Británii polní maršál B.
Montgomery a za Francii generál J. de Lattre de Tassigny. Každý z
vás bude mít politického poradce. Vy budete mít prvního náměstka
lidového komisaře zahraničních věcí Vyšinského, Eisenhower
Roberta Murphyho a Montgomery Stranga. Kdo bude za Francii,
není prozatím známo.
Pro všechna usnesení Kontrolní rady bude platit zásada
jednomyslnosti. V mnoha otázkách budete pravděpodobně stát sám
proti třem.“ Zatáhl z dýmky, usmál se a dodal: „Na to jsme přece
zvyklí bít se osamoceně…“
„Hlavním cílem Kontrolní rady,“ pokračoval Stalin, „musí být
rychlá normalizace pokojného života německého lidu, úplné
vymýcení fašismu a organizace činnosti místních mocenských
orgánů, do nichž je třeba vybírat lidi z řad pracujících, z těch, kteří
nenávidí fašismus.
Fašisté naši zemi zpustošili a vyplenili, a proto musíte spolu se
svými pomocníky vynaložit velké úsilí, aby byla se spojenci co
nejrychleji uzavřena dohoda o demontáži některých podniků
válečného průmyslu v rámci reparací.“
Brzy nato, když jsem dostal tyto pokyny, odjel jsem do Berlína.
Hned druhý den po příjezdu mě přišel navštívit armádní generál D.
Eisenhower se svým početným doprovodem, v němž byl i velitel
amerického strategického letectva generál Spaatz.
Generála Eisenhowera jsme spolu s Vyšinským přijali ve štábu
frontu ve Wandenschlossu.
Pozdravili jsme se po vojensku, dá se říci přátelsky. Eisenhower
mě vzal za ruce, dlouho si mě prohlížel a pak řekl:
„Tak to jste vy!“
Když jsem mu pevně stiskl ruku, poděkoval jsem v jeho osobě
vojskům spojenců a s uspokojením jsem konstatoval, že se za války
proti hitlerovskému Německu vyvinula mezi našimi armádami a
národy plodná spolupráce.
Zpočátku se hovor točil kolem minulých událostí. Eisenhower
vyprávěl o velkých těžkostech vylodovací operace přes Lamanšský
průliv do Normandie, o komplikacích se zabezpečováním
komunikací, s řízením vojsk a zejména při nečekaném protiútoku
německých vojsk v Ardenách.
Potom, když se už přecházelo k věci, řekl:
„Budeme se muset dohodnout o celé řadě otázek spojených se
zřízením Kontrolní rady a se zajištěním pozemních komunikací
přes sovětské pásmo do Berlína pro americký, britský a
francouzský personál.“
„Zřejmě bude nutné nejen se dohodnout o pozemních
komunikacích,“ odpověděl jsem Eisenhowerovi, „ale také vnést řád
do letů amerických a britských letadel do Berlína přes sovětské
pásmo.“
Nato se generál Spaatz zvrátil na opěradlo židle a nedbale
prohodil:
„Americké letectvo létalo a létá všude bez jakýchkoli omezení.“
„Přes sovětské pásmo vaše letectvo létat bez omezení nebude,“
odpověděl jsem Spaatzovi. „Budete létat pouze ve stanovených
vzdušných koridorech.“
 Tu rychle zasáhl Eisenhower a neomalenému Spaatzovi řekl:
„Neříkal jsem vám, abyste zaujímal v otázce letů takovýto postoj.“
Potom se obrátil ke mně a poznamenal:
„Dnes jsem, pane maršále, přijel k vám jenom proto, abychom
se osobně poznali, a pracovní problémy budeme řešit, až bude
ustavena Kontrolní rada.“
„Doufám, že jako staří vojáci najdeme společný jazyk a budeme
vzájemně spolupracovat,“ odpověděl jsem. „Chtěl bych vás ted
poprosit jen o jedno: stáhněte rychleji americká vojska z Durynska,
které má být podle dohody vedoucích představitelů spojeneckých
vlád, uzavřené na krymské konferenci, okupováno pouze
sovětskými vojsky.“
„Souhlasím s vámi a budu na tom trvat,“ odpověděl
Eisenhower.
Nechtěl jsem se ho ptát, před kým na tom bude trvat. Bylo mi
jasné, že se tato otázka dotýká vysoké politiky či přesněji řečeno
Churchilla a Tru-mana.
Připravili jsme Eisenhowerovi a jeho doprovodu v mé pracovně
pohoštění a potom odletěli všichni do svého hlavního stanu ve
Frankfurtu nad Mohanem.
Navenek udělal na mne Eisenhower dobrý dojem.
Dne 5. června přijeli do Berlína Eisenhower, Montgomery a de
Lattre de Tassigny, aby podepsali Prohlášení o porážce Německa a
o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami SSSR, USA,
Velké Británie a Francie.
Před zasedáním přijel Eisenhower ke mně do štábu, aby mi
předal nejvyšší americký vojenský řád – Medal of Honor,
udělovaný velitelům pozemních vojsk.
Po převzetí řádu jsem okamžitě zavolal Stalinovi a oznámil mu
to. Stalin řekl:
„Také my budeme muset vyznamenat Eisenhowera a
Montgomeryho Řádem vítězství a de Lattre de Tassignyho
Suvorovovým řádem prvního stupně.“
„Mohu jim to oznámit?“
„Samozřejmě že můžete.“
Při podepisování Prohlášení jsem se poprvé osobně seznámil s
polním maršálem Montgomerym.
Za války jsem pozorně sledoval činnost britských vojsk pod
jeho velením. V roce 1940 stihl expediční sbor Angličanů v
prostoru Dunkerque katastrofální nezdar. Později britská vojska pod
velením Montgomeryho rozdrtila německý sbor generála Rommela
u Alamejnu. Ve vylodovací operaci přes
Lamanšský průliv do Normandie řídil Montgomery mistrně
spojenecká vojska a také jejich útok až k Seině.
Montgomery byl vyšší postavy, velmi pohyblivý, s vojenským
držením těla a dělal dojem bystrého a přemýšlivého člověka. Dal se
se mnou do řeči o operacích u Alamejnu a u Stalingradu. Obě tyto
operace kladl ve svých představách sobě naroveň.
Nechtěl jsem ani v nejmenším snížit zásluhy britských vojsk, ale
přece jenom jsem mu musel vysvětlit, že operace u Alamejnu byla
operací v armádním měřítku. Naproti tomu v prostoru Stalingradu
operovala skupina frontů a uskutečňovala operaci velkého
strategického významu, jež vedla k porážce obrovského uskupení
německých vojsk a vojsk spojenců Němců v prostoru Volhy a Donu
a později i Severního Kavkazu. Tato operace, jak je známo, byla
začátkem zásadního obratu ve válce. Od té chvíle jsme začali
vyhánět německá vojska z naší země.
Když jsme podepsali Prohlášení, obrátil se Montgomery ke
mně:

611
 „Pane maršále, rozhodli jsme se v nejbližších dnech obsadit v
Berlíně naše pásmo a současně s námi budou zřejmě chtít obsadit
svá pásma i naši přátelé Američané a Francouzi. Proto bych se chtěl
nyní dohovořit s vámi o vymezení komunikací, jimiž by měl náš
personál přístup do Berlína.“
„Dříve než budeme řešit, kudy se britská a americká vojska
dostanou do Berlína, bude nutné, aby spojenci rozmístili všechna
svá vojska v Německu tak, jak bylo rozhodnuto na krymské
konferenci. Teprve potom budeme řešit praktické otázky spojené s
průchodem spojeneckých vojsk do Berlína a s rozmístěním
personálu spojenců v Berlíně samém. Dokud americká vojska
neodejdou z Durynska a britská vojska z prostoru Witten-bergu,
nedám souhlas ke vstupu vojenského personálu spojenců do
Berlína.“
Montgomery začal málem namítat, ale tu rychle zasáhl
Eisenhower, který řekl:
„Nepři se, Monty. Maršál Žukov má pravdu. Bude třeba, abys
co nejdříve odtáhl z Wittenbergu a my z Durynska.“
„Tak dobře,“ kapituloval Montgomery, „nebudeme se ted přít.
Pojd-me se raději vyfotografovat, abychom měli památku na naše
první setkání. Přivezl jsem s sebou pro tento účel výtečného
fotografa…“
Když fotograf konečně vypotřeboval celou svoji zásobu filmů,
sdělil jsem všem třem velitelům spojeneckých vojsk rozhodnutí
sovětské vlády vyznamenat je nejvyššími sovětskými vojenskými
řády. Na můj dotaz, kde a kdy bych jim mohl řády předat,
odpověděli Eisenhower a Montgomery, že mě prosí, abych přijel k
nim 10. června do Frankfurtu nad Mohanem.
Když jsem své budoucí kolegy z Kontrolní rady vyprovodil,
zavolal jsem
Stalinovi a řekl mu o požadavcích Montgomeryho a o tom, jak
se k tomu postavil Eisenhower.
Stalin se dal do smíchu a řekl:
„Měli bychom nějakým způsobem pozvat Eisenhowera do
Moskvy. Rád bych se s ním seznámil.“
Dne 10. června, jak bylo dohodnuto, jsme odletěli do
Eisenhowerova štábu ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam nás uvítala
početná čestná stráž amerických vojsk, která na mne svým
vojenským vystupováním udělala dobrý dojem.
Když jsem Eisenhowerovi a Montgomerymu předal slavnostně
řády, byla hned na místě vyznamenána sovětskými řády také velká
skupina amerických a britských generálů a důstojníků. Po
slavnostním ceremoniálu byla uspořádána letecká přehlídka
amerického a britského letectva, které se účastnilo několik set
letounů. Potom jsme byli všichni pozváni na oběd.
Z Frankfurtu jsme odjížděli s nadějí, že budou navázány
přátelské vztahy mezi čtyřmi velmocemi a družná spolupráce v
poválečné správě Německa.
Eisenhowerův štáb sídlil v obrovských budovách chenůckého
koncernu IG Farben, který za těžkého bombardování Frankfurtu
vyvázl bez pohromy, ačkoli město samo přeměnilo spojenecké
letectvo v rozvaliny.
Je třeba říci, že také v dalších částech Německa zůstaly objekty
chemického koncernu IG Farben ušetřeny, ačkoli pro
bombardování to byly skvělé cíle. Je jasné, že spojenecké velení
dostalo z Washingtonu a Londýna v této věci zvláštní pokyny.
Je nutné připomenout, že také mnoho dalších závodů důležitých
pro válku zůstalo v západním Německu zachováno. Jak se později
ukázalo, vedly finanční nitky od těchto obrovských závodů k
americkým a britským monopolům.
Američané a Angličané brzy vyklidili oblasti, jež neoprávněně
obsadili. Hned nato přijely do Berlína okupační jednotky
amerických, britských a francouzských vojsk a personál
administrativních orgánů Kontrolní rady.
V druhé polovině června přijel ke mně na návštěvu polní maršál
Montgomery. Když jsme se pozdravili, sdělil mi, že britská vláda
udělila mně, maršálu Rokossovskému, generálům Sokolovskému a
Malininovi britské vojenské řády.
Montgomery prosil, abych určil, který den a kde nám může řády
předat. Požádal jsem ho, aby si den a místo určil sám. Polní maršál
s velkým taktem řekl:
„Sovětská vojska podnikla svůj závěrečný úder v prostoru
Braniborské brány, kde vztyčila nad Říšským sněmem rudý prapor.
Myslím, že právě tam by vám měly být předány britské řády, jimiž
bychom chtěli ocenit zásluhy sovětských vojsk bojujících pod
vaším velením.“
Ve stanovený den a hodinu jsme se společně s Konstantinem
Konstan-tinovičem Rokossovským, Vasilijem Danilovičem
Sokolovským a Michai-lem Sergejevičem Malininem dostavili k
Braniborské bráně, kde nás slavnostně uvítala čestná stráž britských
gardových vojsk a velká skupina generálů a důstojníků.
Řády byly předávány vedle budovy Říšského sněmu. Já jsem
dostal Order of the Bath prvního stupně, Rokossovskij tentýž řád
druhého stupně, Sokolovskému a Malininovi byl udělen Order of
the Merit.
Po předání řádů jsme byli vybídnuti, abychom vykonali
přehlídku čestné stráže, což jsme velmi rádi udělali.
Večer uspořádal polní maršál Montgomery ve svém sídle
recepci, které se účastnili i mnozí naši generálové a důstojníci.
Zmínil jsem se o tomto ceremoniálu proto, že některé noviny
přinesly tehdy o těchto událostech poněkud nepřesnou informaci.
První dobu nedocházelo v Kontrolní radě a jejích orgánech k
žádným zvláštním nedorozuměním. Rada zasedala podle potřeby,
ale nanejvýš jednou týdně. Mezi zasedáními byly problémy obvykle
předběžně projednávány v koordinačním výboru a direktorátech.
Uvedu jednu zajímavou podrobnost. V době, kdy se scházela
Kontrolní rada, střídali jsme se ve stravování účastníků jejích
zasedání. Jeden měsíc zajišťovali stravování Američané, potom
Angličané, Francouzi a nakonec sovětské velení. Když přicházela
řada na nás, stoupal počet účastníků zasedání na dvojnásobek.
Způsobilo to ruské pohostinství, ruská kuchyně, jež si získala
pověst, a samozřejmě proslulý ruský kaviár a vodka…
Hned od začátku jsme cítili, že každý krok sovětských
představitelů je ve všech výborech Kontrolní rady bedlivě sledován,
že politika a taktika sovětské strany, naše silné i slabé stránky jsou
pozorně zkoumány. Také my jsme si všímali svých západních
partnerů a jejich počínání.
Je třeba říci, že americký a britský personál byl předem
všestranně vyškolen pro práci v Kontrolní radě. Přijel s dobře
zpracovanou kompletní informativní dokumentací o Německu, o
jeho hospodářském i vojenském potenciálu a byl předem instruován
o hospodářské politice vůči budoucímu Německu.
Kontrolní rada zahájila svou činnost ve složité situaci. Národy
západních spojeneckých zemí a jejich armády velmi dobře věděly,
že za porážku Německa a za zažehnání nebezpečí hitlerismu pro
všechny národy světa mohou vděčit jenom sovětským ozbrojeným
silám. Toto uznání a vděčnost byly silné i v americké armádě.

613
Postoj k fašistům byl velmi nepřátelský. Za těchto okolností
považovaly vládnoucí kruhy^USA za předčasné a nebezpečné
odhalovat skutečné plány a úmysly a raději pokračovaly ve
spolupráci se Sovětským svazem.
Navíc měly stejně jako britské vládnoucí kruhy zájem na účasti
SSSR ve válce proti Japonsku a netrpělivě očekávaly vstup
Sovětského svazu do této války. Je přirozené, že nechtěly podnikat
nic, co by mohlo zhoršit vztahy k SSSR.
Proto práce Kontrolní rady~měla“zpočátku poměrně hladký
průběh.
Je však třeba podotknout, že jednání představitelů USA, Velké
Británie a Francie nebylo upřímné. Rozhodnutí krymské konference
a Kontrolní rady byla v jejich okupačních pásmech uskutečňována
jednostranně, ryze formálně a v mnoha případech jednoduše
sabotována. To platí i o rozhodnutí demilitarizovat Německo, jež
nebylo plně realizováno ani v hospodářské, ani politické, ba ani
bezprostředně vojenské oblasti.
Ještě v době, kdy začala působit Kontrolní rada, jsme se s
Eisenhowe-rem dohodli, že vyšleme do amerického pásma skupinu
sovětských důstojníků zpravodajského oddělení štábu frontu, aby
tam vyslechla hlavní válečné zločince, kterých se v americkém
pásmu sešlo víc než v ostatních pásmech.
Byli mezi nimi Góring, Ribbentrop, Kaltenbrunner, polní maršál
Keitel, generálplukovník Jodl a další neméně významné osobnosti
třetí říše. Avšak Američané, odvolávajíce se na to, že mají k tomu
příslušné instrukce, neumožnili našim důstojníkům výslech všech
válečných zločinců. Podařilo se nám vyslechnout jenom některé z
nich, ale ti ve svých výpovědích kličkovali jako zajíci, snažíce se
všechny zločiny proti lidskosti svalit pouze na Hitlera, a všemožně
se vyhýbali tomu, aby přiznali svou vlastní vinu.
Výslechy potvrdily zákulisní jednání hitlerovců se
zpravodajskými orgány USA a Velké Británie o možnosti
separátního míru s těmito zeměmi.
V průběhu další práce v Kontrolní radě bylo stále těžší
dohodnout se s Američany a Angličany, kteří všemožně mařili naše
návrhy na realizaci Prohlášení o porážce Německa, které všichni
podepsali, a zásad dohodnutých na konferencích nejvyšších
představitelů vlád.
Brzy jsme získali hodnověrné zprávy o tom, že již v průběhu
závěrečného válečného tažení poslal Churchill polnímu maršálu
Montgomerymu důvěrně telegram s tímto příkazem: „Pečlivě
sbírejte německé zbraně a uskladňujte je, aby je bylo možné
snadněji rozdat německým vojskům, s nimiž bychom museli
spolupracovat, kdyby sovětská ofenzíva pokračovala.“1
1 „Daily Herald“ z 24. listopadu 1954.
Na příští schůzi Kontrolní rady jsme se proti tomu příkře
ohradili a zdůraznili, že dějiny znají málo příkladů takové
věrolomnosti a zrazení spojeneckých svazků.
„Sovětský svaz korektně plní své spojenecké závazky,“
prohlásili jsme. „Britské velení a jeho vláda si podle našeho názoru
zasluhují přísné odsou-zeni.
Montgomery se pokusil sovětské obvinění vyvrátit. Jeho kolega
americký generál Clay mlčel. Zřejmě o této směrnici britského
ministerského předsedy věděl.
Později Churchill v projevu k voličům z volebního obvodu
Woodford otevřeně prohlásil, že když se Němci po statisících
vzdávali do zajetí, poslal opravdu polnímu maršálu Montgomerymu
takový tajný příkaz. Za nějakou dobu potvrdil i Montgomery sám,
že tento telegram od Churchilla dostal.
 Jak je známo, odvlekli hitlerovci za války mnoho miliónů
sovětských lidí do Německa na nucené práce a do koncentračních
táborů. Všechny, kteří byli osvobozeni ve východní části Německa,
jsme se snažili co nejrychleji poslat zpátky do vlasti, po níž se lidé
za ta těžká léta nesvobody tolik natoužili. Avšak značná část
sovětských občanů a našich vojáků a důstojníků, kteří byli v
německém zajetí, zůstávala v pásmech našich spojenců.
Je přirozené, že jsme začali důrazně požadovat jejich předání do
našeho pásma, abychom je mohli poslat domů. V této věci jsem se
obrátil především na Eisenhowera, který, jak se mi zdálo, projevil
pro naši žádost porozumění, a tak se nám podařilo značnou část
našich lidí z amerického a později i z britského pásma vyvézt.
Ale pak jsme se z hodnověrných pramenů dověděli, že se
Američané a Angličané usilovně snaží sovětské občany, vojáky a
důstojníky, soustředěné v táborech pro válečné zajatce, přemluvit,
aby se do vlasti nevraceli. Přesvědčovali je, aby zůstali na Západě,
a slibovali jim dobře placenou práci a nejrůznější výhody. Přitom
jim lhali, pomlouvali Sovětský svaz a všemožně je zastrašovali,
zejména ty, kteří byli v armádě zrádce Vlasová.
Pod vlivem protisovětské agitace odmítla určitá část těchto lidí,
kteří se dopustili vůči své vlasti zločinů, vrátit se zpátky a spojila
svůj osud s americkými a britskými zpravodajskými službami. Jiná
část, která již dostala na slibovaný „sladký život“ zálusk, začala
váhat, zda se má do Sovětského svazu vrátit.
Na schůzkách s Eisenhowerem a jeho zástupcem Clayem jsme
proti této protisovětské propagandě ostře protestovali. Eisenhower a
Clay se zpočátku pokoušeli zastřít tuto nekalou činnost „humánními
pohnutkami“, ale potom dovolili našim důstojníkům, aby se sešli se
sovětskými občany zadrženými v amerických táborech.
Když si otevřeně pohovořili se sovětskými důstojníky a dostali
odpověd na mnohé otázky, které je zajímaly, uvědomili si mnozí
svůj omyl a pro-lhanost propagandy amerických zpravodajských
pracovníků, oznámili své rozhodnutí vrátit se do Sovětského svazu
a přijeli do sovětského pásma, aby mohli být odtud repatriováni.
Nevrátili se ti, kteří se dopustili mnoha těžkých zločinů vůči své
vlasti a tím se stali jejími skutečnými nepřáteli. Abych řekl pravdu,
těchto lidí jsme neželeli.
Později však dokonce i určitá část těchto lidí, když se v cizině
dostala do nesnází, projevila lítost nad svými činy a prosila o
dovolení vrátit se do vlasti.
Již koncem května 1945 mě Stalin upozornil, že se u mne v
Berlíně staví zvláštní pověřenec presidenta USA Harry Hopkins,
který mě chce poznat a pohovořit si se mnou.
Hopkinse jsem neznal, ale podle Stalinových slov to byl
vynikající politik, který mnoho vykonal pro upevnění spolupráce
mezi USA a Sovětským svazem.
Z letiště přijel ke mně i se svou ženou, která byla velmi krásná.
Mohlo jí být sotva třicet let. Hopkins sám byl střední postavy, velmi
hubený a vypadal velmi přepracovaný a nemocný.
Rozhovoru se účastnil Vyšinskij.
Nabídl jsem oběma manželům kávu. U oběda Hopkins řekl, že
byl v Moskvě u Stalina a hovořili spolu o připravované konferenci
nejvyšsích představitelů vlád.
„Churchill trvá na tom, abychom se sešli v Berlíně 15. června,“
řekl Hopkins, „ale my do té doby nebudeme hotoví, abychom se
mohli tak závažné porady zúčastnit. Náš president doporučil, aby
konference byla zahájena 15. července. Jsme velmi rádi, že se pan
Stalin k našemu návrhu připojil. Čekají nás velmi složitá jednání o

615
budoucnosti Německa a dalších evropských zemí, a již ted se
nahromadilo mnoho hořlavin.“
„Jestliže naše země dokázaly ve složitých válečných
podmínkách dohodnout se o opatřeních k porážce fašistického
Německa,“ odpověděl mu Vyšinskij, „dá se předpokládat, že se
dnes nejvyšším představitelům vlád podaří dohovořit se o
opatřeních ke konečné likvidaci fašismu a k demokratizaci života v
Německu.“
Hopkins na to neodpověděl. Upil malý doušek kávy, hluboce si
povzdechl a řekl:
„Škoda že se těchto dní nedožil president Roosevelt, s ním se
dýchalo lehčeji.“
Hopkins se u mne zdržel asi dvě hodiny. Když jsme se loučili,
řekl, že dnes odlétá do Londýna, kde ho čeká jednání s
Churchillem.
„Vážím si Churchilla,“ řekl, „aleje to těžká nátura. Lehce s ním
hovořit dovedl jenom Franklin Roosevelt…“
Záhy k nám přijela skupina generálů z Výboru státní
bezpečnosti a lidového komisariátu zahraničních věcí pro přípravu
nadcházející konference.
Vysvětlil jsem jim, že v Berlíně nejsou vhodné podmínky pro
uspořádání konference nejvyšších představitelů vlád. Doporučil
jsem jim, aby se seznámili s Postupimí a Babelsbergem.
Také Postupim byla silně rozbořena a bylo těžké ubytovat tam
delegace. Jedinou velkou budovou, která zůstala celá, byl palác
německého korunního prince v parku Sanssouci. Zde byl dostatek
místností pro zasedání i pro práci četných expertů a poradců.
Pro ubytování vedoucích delegací, ministrů zahraničních věcí,
hlavních poradců a expertů se dobře hodilo berlínské předměstí
Babelsberg, které za války téměř neutrpělo. V Babelsbergu žili před
válkou nejvyšší státní úředníci, generálové a další významní
fašističtí pohlaváři. Celá čtvrť se skládala z četných jednopatrových
vil stojících uprostřed zeleně a květinových záhonů.
Moskva schválila náš návrh, aby konference byla připravována
v Postupimí. Svůj souhlas k uspořádání konference v Postupimí dali
také Angličané a Američané.
Začal obvyklý spěch, aby okolí, budovy a komunikace byly v
náležitém pořádku. Bylo nutné nasadit četné vojenské oddíly a
skupiny ženijních útvarů. Pracovalo se bezmála čtyřiadvacet hodin
denně. Do 10. července bylo všechno hotovo a také zařizování
místností se chýlilo ke konci.
Je třeba vyslovit uznání pracovníkům frontového týlu, kteří
vyvinuli energické úsilí a v krátké době vykonali obrovskou práci.
Zvlášť mnoho práce měl velitel ubytovacího oddělení frontu
plukovník G. D. Kosogljad.
V té části paláce, kde se měla konat konference, bylo
renovováno 36 místností a konferenční sál se třemi zvláštními
vchody. Američané si vybrali pro apartmá svého presidenta a jeho
nejbližšího okolí světle modrou barvu, Angličané pro Churchilla
růžovou. Pro sovětskou delegaci byl sál vymalován na bílo. V
parku Sanssouci bylo upraveno mnoho květinových záhonů,
vysázeny desetitisíce různých květin a mnoho set okrasných
stromů.
Ve dnech 13. a 14. července přijela skupina poradců a expertů
sovětské delegace.
Byli mezi nimi náčelník generálního štábu armádní generál A. I.
Anto-nov, lidový komisař válečného lodstva admirál N. G.
Kuzněcov a náčelník hlavního štábu válečného lodstva S. G.
Kučerov. Lidový komisariát zahraničních věcí zastupovali A. J.
Vyšinskij, A. A. Gromyko, S. I. Kav-taradze, I. M. Majskij, F. T.
Gusev, K. V. Novikov, S. K. Carapkin a S. P. Kozyrjov. Zároveň s
nimi přijel i početný diplomatický aparát.
Dne 16. července měli přijet zvláštním vlakem Stalin, Molotov
a jejich doprovod.
Den předtím mi telefonoval Stalin a řekl:
„Ať vás nenapadne připravovat nám k uvítání nějaké čestné
stráže či hudbu. Přijeďte na nádraží sám a vezměte s sebou jen pár
lidí, o nichž si myslíte, že by tam měli být.“
Všichni jsme přijeli na nádraží zhruba půl hodiny před
příjezdem vlaku. Byli zde Vyšinskij, Antonov, Kuzněcov, Tělegin,
Sokolovsky, Malinin a další vojenské osobnosti.
Uvítal jsem Stalina před vagónem. Byl v dobré náladě,
přistoupil ke skupině osob, jež ho přišly uvítat, a mírným
pozvednutím ruky se s nimi pozdravil. Když se rozhlédl po
přilehlém náměstí, pomalu nastoupil do vozu. Pak znovu pootevřel
dvířka a pozval mě, abych se posadil k němu. Cestou se vyptával,
zda je k zahájení konference všechno připraveno.
Stalin obešel vilu, jež mu byla vyhrazena, a zeptal se, komu
předtím patřila. Dostal odpověď, že je to vila generála Ludendorffa.
Stalin neměl rád okázalé zařízení. Když všechny místnosti prošel,
požádal, aby byl zbytečný nábytek odklizen. Potom se vyptával,
kde budu ubytován já, náčelník generálního štábu Antonov a další
vojenské osobnosti, jež přijely z Moskvy.
„Také zde, v Babelsbergu,“ odpověděl jsem.
Po obědě jsem Stalinovi referoval o hlavních problémech
týkajících se skupiny sovětských okupačních vojsk v Německu a o
minulém zasedání Kontrolní rady, kde nám i nadále dělali největší
těžkosti Angličané.
Týž den přijely i vládní delegace Velké Británie v čele s
ministerským předsedou Churchillem a USA v čele s presidentem
Trumanem. Hned nato se sešli ministři zahraničních věcí a
ministerský předseda Churchill a president Truman navštívili
Stalina. Druhý den dopoledne opětoval Stalin svou návštěvu u nich.
Postupimská konference byla nejen další schůzkou vedoucích
představitelů tří velmocí, ale i vítězstvím politiky, která byla
korunována úplnou porážkou fašistického Německa a jeho
bezpodmínečnou kapitulací.
Sovětská delegace přijela do Postupimí s pevným odhodláním
dosáhnout vzájemné shody, pokud jde o vyřešení poválečných
problémů v zájmu míru a bezpečnosti národů a o vytvoření
takových podmínek, které by vylučovaly vzkříšení německého
militarismu a opakování jeho agrese.
Při projednávání těchto velmi důležitých otázek byli účastníci
konference vázáni usneseními, jež byla schválena na krymské
konferenci tří velmocí. Sovětské delegaci se znovu podařilo zhatit
plány reakčních sil a prosadit, aby byly plány na demokratizaci a
demilitarizaci Německa jako jedna z nejdůležitějších podmínek
míru dále konkretizovány. Zároveň se v Postupimí mnohem
výrazněji než na předcházejících konferencích projevila snaha
americké a britské vlády využít porážky Německa k upevnění svých
pozic v boji o světovládu.
Postupimská konference byla zahájena 17. července odpoledne.
Její zasedání se konalo v největší místnosti paláce, uprostřed níž
stál kulatý, bezvadně vyleštěný stůl. Je zajímavé, že se nám
dostatečně velký kulatý stůl v Berlíně nepodařilo sehnat. Bylo
nutné narychlo jej zhotovit v Moskvě v továrně Lux a přivézt do
Postupimí.

617
 Prvního oficiálního zasedání se účastnili vedoucí představitelé
vlád, všichni ministři zahraničních věcí, jejich první náměstkové,
vojenští a civilní poradci a experti. Mezi dalšími zasedáními se
vojenští i civilní experti a poradci scházeli zvlášť a jednali o
otázkách, jež jim byly postoupeny.
Hlavní tíha konference ležela na ministrech zahraničních věcí a
diplomatických pracovnících. Ti museli studovat, analyzovat a
hodnotit všechny dokumenty zúčastněných stran, formulovat své
vlastní návrhy a obhajovat je na předběžných jednáních a teprve
potom vypracovávat dokumenty pro nejvyšší představitele vlád.
Vojenští poradci projednávali hlavní návrhy na rozdělení
válečných lodí a velkých plavidel civilního lodstva fašistického
Německa. V této věci vedli předběžné jednání s Angličany a
Američany naši admirálové v čele s admirálem loďstva
Kuzněcovem.
Americká a britská strana všemožně toto jednání protahovaly.
Stalin musel v jednání s Trumanem a Churchillem u konferenčního
stolu několikrát dosti ostře připomenout, jaké ztráty utrpěly
jednotlivé země ve válce a že Sovětský svaz má právo požadovat
příslušnou náhradu.
Zpočátku se konference konala ve velmi napjatém ovzduší.
Sovětská delegace zde narazila na jednotnou frontu a na předem
dohodnutý postoj USA a Velké Británie.
Hlavni otázkou na konferenci bylo poválečné uspořádání
evropských zemí a hlavně demokratizace Německa.
Řešení německé otázky připravovaly před postupimskou
konferencí Evropská poradní komise a Mezinárodní reparační
komise; podrobně se o ní hovořilo také na krymské konferenci.
Diskuse o německé otázce byly, jak je známo, vedeny již od
teheránské konference. Nejvyšší představitelé vlád byli v souladu s
politikou směřující ke kapitulaci fašistického Německa, kterou
proklamovali spojenci již dříve, zajedno, pokud jde o demilitarizaci
a denacinkaci Německa, o úplné odzbrojení a rozpuštění
wehrmachtu, o rozehnání nacistické strany a všech jejích
přidružených organizací, o zatčení hlavních válečných zločinců a
jejich předání mezinárodnímu tribunálu, jakož i o přísné potrestání
všech ostatních válečných zločinců.
Na postupimské konferenci bylo dosaženo dohody o politických
a hospodářských zásadách koordinované politiky spojenců vůči
Německu po dobu spojenecké kontroly nad ním. Po konferenci
jsme dostali výtah z usnesení, v nichž se mimo jiné pravilo:
„Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci
budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě jiná nutná
opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat
své sousedy nebo světový mír.“
Text dohody1, kterou se řídila sovětská strana v Kontrolní radě
pro Německo, zněl:

„A. Politické zásady

1. V souhlase s dohodou o kontrolním mechanismu v Německu

vykonávají nejvyšší moc v Německu podle instrukcí svých vlád
velitelé ozbrojených sil Francouzské republiky, Spojených států,
Spojeného království a Svazu sovětských socialistických republik,
každý ve svém pásmu a ve své funkci členů Kontrolní rady a také
společně ve věcech týkajících se Německa jako celku.
2. Pokud to bude prakticky proveditelné, má být s německým
obyvatelstvem v celém Německu zacházeno stejným způsobem.
 3. Okupace Německa má tyto cíle, kterými se Kontrolní rada
bude řídit:
úplně odzbrojit a demilitarizovat Německo a odstranit nebo
kontrolovat veškerý německý průmysl, jejž by bylo možno použít
pro válečnou výrobu;
zničit národně socialistickou stranu a její přidružené a podřízené
organizace, rozpustit všechny nacistické instituce, zajistit, aby
nebyly v žádné formě obnoveny, a znemožnit jakoukoli nacistickou
a militaristickou činnost nebo propagandu;
připravit konečnou obnovu německého politického života na
demokratickém základě a budovat mírovou součinnost Německa v
mezinárodním životě;

619
 váleční zločinci a všichni, kdo se zúčastnili plánování nebo
provádění nacistických akcí, které přinášely krutosti či válečné zločiny
nebo je vyvolaly, budou zatčeni a souzeni. Nacističtí vůdcové, vlivní
stoupenci nacismu a vysocí činitelé nacistických organizací a institucí,
jakož i všechny jiné osoby nebezpečné pro okupaci nebo její cíle budou
zatčeni a internováni;
všichni členové nacistické strany, kteří byli více než nominálními
účastníky v činnosti strany, a všechny jiné osoby nepřátelské
spojeneckým cílům budou odstraněni z veřejných nebo poloveřejných
úřadů a z odpovědných míst ve významných soukromých podnicích.
Takoví lidé budou nahrazeni osobami, které jsou pro své politické a
mravní kvality považovány za schopné přispět k rozvoji opravdových
demokratických institucí v Německu;
německá výchova bude kontrolována tak, aby byly úplně vyloučeny
nacistické a militaristické doktríny a aby byl umožněn úspěšný rozvoj
demokratických idejí.

B. Hospodářské zásady
Aby byl zničen německý válečný potenciál, bude zakázána a
znemožněna výroba zbraní, střeliva a válečného materiálu, jakož i
všech typů letadel a námořních lodí. Výroba kovů, chemických látek,
strojů á jiných předmětů přímo potřebných pro válečné hospodářství
bude přísně kontrolována a omezena na schválené mírové potřeby
Německa v poválečné době…
Německé hospodářství bude v co nejkratší době decentralizováno
tak, aby bylo odstraněno nynější přílišné soustředění hospodářské
moci, jak se projevuje zejména v kartelech, syndikátech a jiných
monopolních seskupeních.
Po dobu okupace bude s Německem nakládáno jako s jednotným
hospodářským celkem. Proto bude dohodnuta společná politika, pokud
jde o
a) hornictví a výrobu průmyslovou i její rozvržení;
b) zemědělství, lesnictví a rybolov,
c) mzdy, ceny a příděly;
d) dovozní a vývozní program pro Německo jako celek;
e) měnu a bankovnictví, úřední daně a cla;
f) reparace a demontáž průmyslového válečného potenciálu;
g) dopravu a spoje.
Při provádění této politiky se bude přihlížet k různým místním
poměrům tam, kde to okolnosti vyžadují.“1
1 Dokumenty ke studiu mezinárodního práva a politiky, sv. I,
Praha 1963, str. 105-108.
 Člověk se musí divit, jak američtí a britští státníci brzy tato
zásadní rozhodnutí, jež velmoci jednomyslně udělaly v Postupimí,
lehkovážně přeškrtli. A tak byl v Německé spolkové republice znovu
vzkříšen militarismus, který za podpory imperialistických kruhů USA
a Velké Británie opět připravuje západní Německo k agresivním
akcím. K dosažení revan-šistických cílů byl v NSR vytvořen početný
bundeswehr v čele s bývalými hitlerovskými generály.
Nelze nevzpomenout na krásná slova, která pronesl v roce 1943
americký president Roosevelt:
„Po příměří v roce 1918 jsme si myslili a věřili, že duch
německého militarismu byl vykořeněn. Pod vlivem této ‚zbožné víry‘
jsme ztratili následujících patnáct let na odzbrojení, zatímco Němci
strhli takový srdcervou-cí pokřik, že jim druhé národy nejen dovolily
se vyzbrojit, ale dokonce jim to i ulehčily. Ukázalo se, že dobře
míněné, ale nešťastné pokusy předchozích let nestačí. Doufám, že je
nebudeme opakovat.
Nikoli, musím se vyjádřit pregnantněji. Jako president a vrchní
velitel ozbrojených sil Spojených států mám v úmyslu udělat
všechno, co je v lidských možnostech, abychom se vyhnuli
opakování této tragické chyby.“
Avšak tragická chyba, jež se stala po první světové válce a o níž
hovořil Franklin Delano Roosevelt, se po druhé světové válce
opakuje znovu…
A co Spojené státy? Jen ať si vedoucí státníci a hlavní
vojenskopolitičtí činitelé v USA nemyslí, že národy zapomenou na
jejich zločiny v jižním Vietnamu.
Ale vraťme se k postupimské konferenci. Nejagresívnější byl
Churchill, avšak Stalinovi se dosti klidným tónem dařilo rychle ho
přesvědčovat o nesprávném přístupu k projednávaným otázkám.
Truman zřejmě proto, že tehdy ještě neměl takové diplomatické
zkušenosti, nevstupoval tak často do prudkých politických diskusí a
přenechával prvenství Churchillovi.
Dosti ostře se diskutovalo o rozdělení Německa na tři státy:
jihoněmec-ký, severoněmecký a západoněmecký. S tímto návrhem
přišly znovu delegace USA a Velké Británie, které jej poprvé
předložily na jaltské konferenci, ale tam narazily na odpor sovětské
delegace. V Postupimí předseda sovětské vlády znovu odmítl
rozdělení Německa.
„Tento návrh odmítáme, protože je nepřijatelný: je třeba udělat z
Německa demokratický, mírumilovný stát, a ne je rozdělovat,“ řekl
Stalin.
Sovětská delegace trvala na tom, aby byl do usnesení
spojeneckých velmocí pojat článek o vytvoření ústředních
německých správních úřadů. Ovšem pro odpor západních orgánů
takové správní úřady vytvořeny nebyly, ba ani sjednocení Německa
na mírových a demokratických základech, jak bylo stanoveno v
Postupimí, se nestalo skutkem.
Pokud jde o obnovu německého hospodářství, bylo rozhodnuto,
aby hlavní pozornost byla věnována rozvoji průmyslu a zemědělství
pro mírové potřeby. Konference stanovila opatření k likvidaci
německého válečného potenciálu.
Velký spor vznikl o reparace, jež měly připadnout Sovětskému
svazu a Polsku. Truman a zejména Churchill nechtěli, aby byly v
rámci reparací demontovány podniky těžkého průmyslu v západní
části Německa. Avšak nakonec přistoupili, i když s nej různějšími

621
výhradami, na to, že vyčlenili k tomuto účelu ze západních pásem
část průmyslového zařízení. Bohužel toto rozhodnutí zůstalo na
papíře, protože spojenci je nerealizovali, stejně jako nerealizovali ani
mnoho dalších usnesení postupimské konference.
Aby byly nalezeny nové organizační formy řešení německé
otázky, usnesla se konference zřídit Radu ministrů zahraničních věcí,
složenou z ministrů zahraničních věcí SSSR, USA, Velké Británie,
Francie a Číny. Rada ministrů zahraničních věcí měla vypracovat
návrh mírových smluv s Itálií, Rumunskem, Bulharskem,
Maďarskem a Finskem a také připravit mírovou smlouvu s
Německem.
Dosti prudké diskuse byly svedeny o Polsku a jeho západních
hranicích. Ačkoli tyto problémy byly v podstatě již předtím vyřešeny
na krymské konferenci, pokoušel se Churchill pod různými, zjevně
neudržitelnými záminkami odmítnout sovětský návrh, který stanovil
západní hranici na Odře a Lužické Nise včetně Swinemůnde a
Štětina. Po obsažném a argumenty podloženém prohlášení delegace
Polska v čele s Boleslawem Bierutem, která byla zvlášť k tomuto
účelu pozvána do Postupimí, byla otázka západních hranic vyřešena
takto:
„Až do konečného určení hranic v mírové smlouvě,“ pravilo se ve
schváleném usnesení, „předat Polsku území východně od čáry
vedoucí od Baltského moře bezprostředně na západ od Swinemůnde
a odtud podél řeky Odry a západní Nisy k československým
hranicím.“
Britská strana trvala na tom, aby se lidová polská vláda zavázala
splatit všechny půjčky, ze kterých Velká Británie subvencovala
emigrantskou polskou vládu Tomasze Arciszewského, jež utekla v
roce 1939 z Polska do Londýna. Sovětská a polská delegace takové
požadavky Velké Británie rázně odmítly.
Současně bylo dosaženo dohody o tom, že USA a Velká Británie
přeruší diplomatické styky s bývalou polskou vládou žijící v emigraci
v Londýně.
Po projednání a vyřešení řady dalších neméně důležitých otázek
byla konference 2. srpna ukončena.
V průběhu konference se vedoucí americké delegace Truman
pokoušel jednou podniknout na Stalina psychologický útok, zřejmě s
úmyslem politicky vydírat.
Nepamatuji se již přesně, který den to bylo, když jednou po
zasedání nejvyšších představitelů vlád sdělil Truman Stalinovi, že
USA mají neobyčejně účinnou bombu, aniž ji označil za atomovou.
V tom okamžiku, kdy Truman podával tuto informaci, zadíval se
Churchill, jak se později psalo v zahraničním tisku, upřeně Stalinovi
do tváře a pozoroval jeho reakci. Ale ten nehnul ani brvou a tvářil se,
jako by nic zvláštního v Trumanových slovech nespatřoval. Jak
Churchill, tak i mnozí další britští a američtí autoři nakonec usoudili,
že Stalin podle všeho nepochopil závažnost tohoto sdělení.
Ve skutečnosti to bylo tak, že když se Stalin vrátil ze zasedání,
vyprávěl Molotovovi o rozhovoru s Trumanem. Molotov okamžitě
prohlásil: „Dělají ze sebe důležité.“ Stalin se dal do smíchu: „Ať
dělají. Bude třeba promluvit s Kurčatovem, aby byly naše práce
urychleny.“
Pochopil jsem, že šlo o atomovou pumu.
Tehdy již bylo jasné, že vláda USA má v úmyslu použít atomové
zbraně ve studené válce k dosažení svých imperialistických cílů z

622
pozice síly. Ve dnech 6. a 8. srpna se to potvrdilo. Američané bez
jakékoli vojenské nutnosti svrhli dvě atomové pumy na pokojná
hustě^obydlená japonská města Nagasaki a Hirošimu.
Podobně jako velitelé amerických a britských vojsk, nebyl jsem
ani já oficiálním členem delegace, ale nejednou jsem se účastnil
projednávání otázek, jež byly na pořadu postupimské konference.
Musím říci, že Stalin byl neobyčejně úzkostlivý, když se
americké a britské delegace pokoušely řešit problémy na úkor Polska,
Československa, Madarska a německého lidu. Zvlášť prudké spory
měl s Churchillem jak v průběhu zasedání, tak i při vzájemných
návštěvách. Je třeba zdůraznit, že Churchill choval ke Stalinovi
velkou úctu a bál se, jak se mi zdálo, utkat se s ním v ostré diskusi.
Stalin byl ve sporech s Churchillem vždy nanejvýš konkrétní a
logický.
Krátce před svým odjezdem z Postupimí uspořádal Churchill ve
své vile recepci. Za Sovětský svaz byli pozváni Stalin, Molotov,
náčelník generálního štábu Antonov a já. Za USA president Truman,
státní tajemník pro zahraniční věci Byrnes a náčelník generálního
štábu armádní generál Marshall. Z Angličanů byli přítomni polní
maršál Alexander, náčelník generálního štábu polní maršál Alan
Brooke a další.
S Churchillem jsem se až do postupimské konference setkal
pouze jednou v Moskvě, a to jenom letmo, ale nikdy jsem s ním
nehovořil.
Na recepci mi věnoval velkou pozornost a vyptával se mě na
jednotlivé bitvy.
Zajímalo ho moje hodnocení vrchního velení britských vojsk a
názor na operace expedičních vojsk spojenců v západním Německu.
K jeho uspokojení jsem hodnotil vylodovací operaci přes Lamanšský
průliv vysoko.
„Musím vás však, Mr. Churchill, zarmoutit,“ řekl jsem náhle.
„Copak?“ zbystřil Churchill pozornost.
„Myslím, že se po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii stala
řada vážných chyb. Kdyby se nebylo německé vrchní velení
dopustilo chyby v hodnocení situace, mohl se postup spojeneckých
vojsk po vylodění značně zdržet.“
Churchill mi na to nic neřekl.
U oběda si jako první vyžádal slovo americký president Truman.
Vyzdvihl vynikající přínos Sovětského svazu k rozdrcení
fašistického Německa a pronesl první přípitek na počest vrchního
velitele sovětských ozbrojených sil J. V. Stalina.
Potom Stalin pronesl přípitek na počest Winstona Churchilla,
který se v době, jež byla pro Anglii tak těžká, ujal řízení boje proti
hitlerovskému Německu a úspěšně se zhostil svých velikých úkolů.
Zcela neočekávaně pronesl Churchill přípitek na mou počest.
Nezbývalo mi nic jiného než se revanšovat. Když jsem děkoval
Churchillovi za pozornost, kterou mi věnoval, bezděčně jsem ho
oslovil „soudruhu“. Okamžitě jsem si všiml Molotovova udiveného
pohledu a trochu jsem zrozpačitěl. Pronesl jsem ve své improvizaci
přípitek na počest soudruhů ve zbrani, našich spojenců v této válce –
vojáků, důstojníků a generálů armád protifašistické koalice, které tak
skvěle dokončily porážku fašistického Německa. Tady už jsem se
nezmýlil.
Druhý den, když jsem byl u Stalina, smál se on i všichni přítomní,
jak rychle jsem získal v Churchillovi „soudruha“.

623
 Od 28. července se vedoucím britské delegace stal vůdce
labouristické strany Clement Attlee, který byl zvolen ministerským
předsedou Velké Británie místo Churchilla.
Na rozdíl od Churchilla se Attlee choval zdrženlivěji, ale prováděl
tutéž politiku jako Churchill, takže se na politice staré, konzervativní
vlády vůbec nic nezměnilo.
V době konference projednal Stalin se mnou řadu velmi
důležitých otázek týkajících se Německa a udělal k nim příslušná
rozhodnutí.
Mimo jiné bylo schváleno rozhodnutí vojenské rady frontu „O
organizaci rybolovu na pobřeží Baltského moře“. Vojska 1.
běloruského frontu měla vylovit v druhém pololetí roku 1945 21 000
tun ryb.
Je třeba říci, že to bylo velmi významné rozhodnutí, protože se
stav dobytka ve východní části Německa v době, kdy ji obsazovala
sovětská vojska, značně zmenšil. Proto měly dodávky ryb velký
národohospodářský význam pro německé obyvatelstvo.
Před odjezdem do Moskvy se Stalin podrobně seznámil s plánem
odsunu sovětských vojsk do Sovětského svazu a s průběhem
repatriace sovětských občanů z Německa. Stalin požadoval udělat
všechno pro to, aby se sovětští lidé mohli co nejrychleji vrátit do
vlasti.
Po skončení postupimské konference odletěl Stalin ihned do
Moskvy, ale předtím nám dal pokyny, jak realizovat její usnesení v
Kontrolní radě pro Německo.
Usnesení o rozdělení lodstva fašistického Německa měla
vypracovat třístranná komise, do níž byl za Sovětský svaz delegován
nás admirál G. I. Levčenko. Angličané zplnomocnili k tomuto účelu
J. Milese a admirála Burrougha, Američané admirála Kinga.
Admirál Levčenko musel vyvinout velké úsilí, aby spojenci
splnili usnesení a doporučení postupimské konference. Musel
mnohokrát se značným důrazem jednat v této věci s polním maršálem
Montgomerym, admirálem Burroughem a Eisenhowerem a potom
vyžadovat její projednání v Kontrolní radě. Nakonec se celou věc
podařilo vyřešit a Sovětský svaz dostal celkem 656 dopravních lodí
různého druhu.
I přes různé diskuse a rozdílné názory, kterým nebylo možné se
vyhnout, bylo na postupimské konferenci vcelku vyjádřeno přání
položit základ ke spolupráci mezi velmocemi, na jejichž politice
záviselo tak mnoho.
To se projevilo i ve vzájemných vztazích mezi členy Kontrolní
rady za konference a bezprostředně po ní. Sovětští zástupci v
Kontrolní radě se snažili splnit usnesení postupimské konference.
Také naši američtí a britští kolegové plnili první dobu po konferenci
závazky vyplývající z jejích usnesení.
Taková politická atmosféra se bohužel brzy změnila. Významným
impulsem ke změně linie byly neshody na konferenci Rady ministrů
zahraničních věcí v Londýně. Zejména však k tomu přispěl
Churchillův protisovětský projev ve Fultonu. Americký a britský
aparát Kontrolní rady zaujal jako na povel ve všech otázkách
příkřejší stanovisko a ve všech zásadních věcech začal bezostyšně
mařit plnění postupimských usnesení.
Dobré vzájemné vztahy, jež jsem hned od zřízení Kontrolní rady
navázal s Eisenhowerem, Montgomerym a Koenigem a jež se
vytvořily také mezi mým zástupcem pro sovětskou správu

624
Sokolovským, Clayem a Ro-bertsonem, se začaly stále častěji kalit.
Bylo čím dál těžší najít cestu k urovnání sporných otázek, zejména
když byly projednávány hlavní problémy. Patřila k nim likvidace
válečné ekonomického potenciálu německého militarismu,
odzbrojení vojenských jednotek, rozhodné vymýcení fašismu a
rozpuštění nejrůznějších nacistických organizací v britském a
americkém pásmu. Bylo zjevné, že naši západní vojenští kolegové
dostali nové instrukce vyplývající z protisovětské politiky
imperialistických kruhů USA a Velké Británie.
Opětovnými kontrolami se nám podařilo hodnověrně zjistit, že
Angličané ve svém pásmu stále ještě ponechávají německá vojska,
přestože jsme proti tomu protestovali. A tak jsem byl nucen předložit
Kontrolní radě memorandum, že v britském pásmu existují
organizované jednotky bývalé hitlerovské armády. Zde je jeho obsah:
„V souladu s Prohlášením o porážce Německa, podepsaným 5.
června 1945, a také s usnesením postupimské konference o Německu,
podle nichž: veškeré ozbrojené síly Německa nebo Německem
kontrolované, ať jsou kdekoli, včetně pozemních, leteckých,
protiletadlových a námořních sil a SS, SA a gestapa, a všechny
ostatní síly a pomocné organizace vybavené zbraněmi budou úplně
odzbrojeny…
všechny německé pozemní, námořní a letecké ozbrojené síly, dále
SS, SA, SD a gestapo se všemi svými organizacemi, štáby a
institucemi včetně generálního štábu, důstojnického sboru, záložního
sboru, vojenských škol, organizací válečných vysloužilců a jiných
vojenských a polovojen-ských organizací, zároveň se všemi kluby a
spolky přispívajícími k udržování německých vojenských tradic
budou úplně a definitivně zrušeny tak, aby bylo trvale znemožněno
obnovení nebo přeorganizování německého militarismu a nacismu;…
Přitom podle informací sovětského velení a podle zpráv
zahraničního tisku existují v britském okupačním pásmu Německa i
nadále německé ozbrojené síly a německé pozemní, námořní a
letecké ozbrojené síly. Dodnes existuje Můllerova armádní skupina
německých vojsk, přejmenovaná na skupinu ‚Norď, která má polní
velitelství a štáb. Její štáb zahrnuje operační oddělení, oddělení
vrchního ubytovatele, intendanční oddělení, oddělení pro důstojnický
sbor, oddělení automobilové dopravy a zdravotní službu.
Armádní skupina ‚Nord‘ má pozemní, letecké a protiletadlové
svazky a útvary. Zahrnuje sborové skupiny Stockhausena a Witthofa,
z nichž každá má přes sto tisíc vojáků.
V britském okupačním pásmu Německa bylo zřízeno pět
sborových okruhů s velitelstvími a službami. Velitelství německých
vojenských sborových okruhů jsou umístěna v Hammooru, Itzehoe,
Neumůnsteru-Rends-burgu, Flensburgu a Hamburku.
Kromě německých vojenských okruhů v britském okupačním
pásmu Německa bylo zřízeno dvacet pět okruhových a místních
vojenských velitelství v těchto městech a obcích: Pinneberg,
Segeberg, Lůbeck, Lauen-burg, Utersen, Herkerkirchen, Beringstedt,
Itzehoe, Schleswig, Eckern-forde, Husům, Westerland, Wensburg,
Heide, Marné, Wesselburen, Henstedt, Meldorf a Albersdorf.
Německé vojenské letectvo je udržováno v britském pásmu ve
formě II. leteckého okruhu, který zahrnuje protiletadlové svazky
(útvary 18. divize protiletadlového dělostřelectva), bombardovací,
stíhací a bitevní eskadry, jakož i skupiny pro blízký průzkum. II.

625
letecký okruh má štáb, který se podobá štábu letecké armády z doby
války.
Německé ozbrojené síly v britském okupačním pásmu Německa
mají přes pět spojovacích pluků a tankové útvary, jakož i velký počet
vojenských nemocnic. Německé válečné lodstvo si dnes říká
německá odminovací služba. Má štáb a strážní divize a flotily.
Kromě těchto německých^svazků, útvarů a služeb je ve
Šlesvicku-Holštýnsku asi milión německých vojáků a důstojníků,
kteří nebyli vzati do zajetí a provádějí bojový výcvik.
Všechny výše uvedené pozemní, námořní i letecké útvary, svazky
a služby mají veškeré materiální zaopatření podle vojenských norem.
Příslušníci těchto svazků, útvarů a správ nosí hodnostní označení a
vojenské řády. Všem vojákům jsou poskytovány dovolené a
vypláceno služné.
Z toho všeho vyplývá, že existenci orgánů německých pozemních
ozbrojených sil, válečného lodstva a vojenského letectva, jakož i
existenci pozemních, leteckých, protiletadlových a námořních
svazků, útvarů a služeb v britském okupačním pásmu Německa nelze
vysvětlit žádnými okupačními zvláštnostmi britského pásma. Tím, že
jsou v britském okupačním pásmu udržovány: německá armádní
skupina ‚Nord‘, Stockhausenova sborová skupina, Witthofova
sborová skupina, II. letecký okruh,
velitelství vojenských okruhů v Hammooru, Itzehoe,
Neumunsteru –
Rendsburgu, Flensburgu a Hamburku, dvacet pět okruhových a
místních německých velitelství, spojovací vojska, tankové jednotky,
jsou porušována usnesení postupimské konference a Prohlášení o
porážce Německa.
Sovětské velení považuje za nutné doporučit, aby byla do
britského okupačního pásma vyslána komise Kontrolní rady, která by
se přímo na místě seznámila se stavem odzbrojování a likvidace
německých ozbrojených sil.“
Při projednávání tohoto memoranda v Kontrolní radě musel
Montgomery pod tíhou faktů přiznat, že v britském pásmu existují
organizovaná německá vojska, která prý „čekají na rozpuštění nebo
pracují“ pod jeho velením.
Pokoušel se to všechno vysvětlit „technickými těžkostmi“, jež
jsou prý spojeny s rozpuštěním německých vojsk.
A právě tady, v Kontrolní radě, se jasně ukázalo, že o tom všem
věděl i spojenecký vrchní velitel Eisenhower.
Později na zasedání Kontrolní rady v listopadu 1945 o tom
Montgomery řekl:
„Divil bych se, kdyby mi někdo řekl, že je rozdíl mezi naším
postupem v této věci a postupem mého amerického kolegy, protože
náš postup stanovilo od samého začátku spojené velení pod vedením
generála Eisenhowera.“
Všechno se ukázalo nad slunce jasnější. Churchill, který se
jménem své země zavazoval, že bude okamžitě a jednou provždy
vymýcen německý militarismus a zlikvidován německý wehrmacht,
dával zároveň vojenskému velení tajné příkazy k zachování výzbroje
a vojenských jednotek bývalé hitlerovské armády jako základu pro
opětné vytvoření západoněmecké armády s dalekosáhlými
protisovětskými cíli. A o tom všem, jak vychází najevo, vědělo
vrchní velení expedičních vojsk spojenců i sám Eisenhower! Nemohu

626
zamlčet, že mě to tehdy roztrpčilo a změnilo moje původní mínění o
Eisenhowerovi. Zřejmě, že tomu ani jinak nemohlo být…
V době postupimské konference začal Stalin se mnou mluvit o
tom, že bychom měli pozvat Eisenhowera do Sovětského svazu.
Navrhl jsem pozvat ho do Moskvy na spartakiádu, jež byla stanovena
na 12. srpna.
Návrh byl přijat. Stalin nařídil poslat do Washingtonu oficiální
pozvání, v němž se pravilo, že po dobu pobytu v Moskvě bude
hostem maršála Žukova. To znamenalo, že Dwight Eisenhower byl
pozván do Sovětského svazu nikoli jako státník a politik, nýbrž jako
významný vojenský činitel druhé světové války.
Protože byl mým oficiálním hostem, musel jsem přijet do
Moskvy spolu s ním a doprovázet ho na cestě do Leningradu a při
zpátečním letu do Berlína.
Eisenhowera doprovázeli jeho zástupce generál Clay, generál
Davis, Eisenhowerův syn poručík John Eisenhower a seržant L. Dry.
Během letu do Moskvy, Leningradu a zpět do Berlína jsme o
lecčems hovořili a zdálo se mi tehdy, že Eisenhower neskrývá své
názory.
Zajímala mě praktická činnost vrchního velení expedičních sil v
Evropě.
„V létě 1941,“ odpověděl Eisenhower, „když fašistické Německo
přepadlo Sovětský svaz a Japonsko dávalo v Tichomoří najevo své
agresivní choutky, byl stav amerických ozbrojených sil zvýšen na
půldruhého miliónu mužů.
Vojenský útok Japonska v prosinci 1941 na Pearl Harbor byl pro
většinu vojenských a vládních činitelů nečekaný.
Když jsme sledovali, jak se rozpoutal boj mezi Sovětským
svazem a Německem, nedovedli jsme tehdy odhadnout, jak dlouho se
Rusko udrží a zda dokáže vůbec čelit náporu německé armády.
Podnikatelské kruhy v USA spolu s Angličany se tehdy vážně
obávaly o surovinové zdroje v Indii, o středovýchodní naftu, o Perský
záliv a vůbec o Blízký a Střední východ.“
Z toho, co Eisenhower řekl, bylo vidět, že v roce 1942 měly USA
hlavní starost o zajištění svých válečně ekonomických pozic, a ne o
vytvoření druhé fronty v Evropě. Plánem na vytvoření druhé fronty v
Evropě se USA a Velká Británie začaly teoreticky zabývat od konce
roku 1941, ale s praktickým rozhodnutím otálely až do roku 1944.
„Zavrhli jsme,“ řekl Eisenhower, „požadavek Velké Británie
zahájit invazi do Německa přes Středozemní moře z ryze vojenských
a žádných jiných důvodů.“
Bylo jasné, že Američané měli velký strach z odporu Němců v
Lamanš-ském průlivu, zejména na pobřeží Francie, a zvláště z široce
propagovaného „Atlantického valu‘’.
Plán útoku přes Lamanšský průliv byl definitivně dohodnut s
Angličany v dubnu 1942, ale i pak se Churchill usilovně snažil
přemluvit Roosevelta k invazi přes Středozemní moře. Vytvořit
frontu v letech 1942-1943 podle Eisenhowerova názoru nebylo
možné, protože prý nebyli na tak velkou kombinovanou strategickou
operaci připraveni. To ovšem nebyla ani zdaleka pravda. Mohli
vytvořit druhou frontu již v roce 1943, ale úmyslně nepospíchali,
neboť čekali, až Německo a jeho ozbrojené síly ještě víc vykrvácí.
„Invaze do Normandie přes Lamanšský průliv v červnu 1944
začala lehce a pokračovala bez zvláštního odporu německých vojsk
na pobřeží, což jsme upřímně řečeno nečekali,“ pokračoval

627
Eisenhower. „Němci zde neměli takovou obranu, jakou se před celým
světem holedbali.“
„A co to vlastně ‚Atlantický val‘ byl?“
„Po celé délce tohoto valu nebylo víc než tři tisíce děl různé ráže.
V průměru to bylo něco víc než jedno dělo na kilometr.
Železobetonových pevností bylo jen pár, takže nemohly být pro naše
vojska žádnou překážkou.“
Ostatně i bývalý náčelník štábu německých pozemních vojsk
generál-plukovník^Halder otevřeně přiznal, že „val“ je slabý. Ve
svých vzpomínkách v roce 1949 napsal: „Německo nemělo proti
výsadkovému lodstvu spojenců, jehož operace krylo letectvo,
neomezeně ovládající vzdušný prostor, žádné obranné prostředky.“1
Hlavní nesnází při invazi do Normandie nebyl podle
Eisenhowerových slov odpor německých vojsk, nýbrž přeprava
vlastních vojsk a jejich zásobování přes Lamanšský průliv.
Abych pravdu řekl, byl jsem poněkud na rozpacích, když jsem
zhlédl v roce 1965 americký film „Nejdelší den“, který ukazuje úplně
jiného nepřítele, než jak v červnu 1944, v okamžiku invaze
spojeneckých vojsk přes Lamanšský průliv, podle Eisenhowerova
líčení doopravdy vypadal. Člověk samozřejmě chápe politické
zaměření tohoto technicky výborně natočeného filmu, ale přece
jenom je třeba znát míru…
Obrovská námořní výsadková operace v Normandii nepotřebuje
falešné lakování. Je třeba říci objektivně, že byla připravena a
provedena mistrně.
Po vylodění hlavních expedičních sil se německá vojska postavila
na největší odpor pouze v červenci 1944, když se přesunula ze
severofran-couzského pobřeží proti vyloděným vojskům. Ale i tehdy
byla přemožena mnohonásobnou převahou pozemních i leteckých sil
spojenců. Žádné útočné operace v pravém smyslu slova, jako
například operace spojená s průlomem hluboko členěné obrany, s
bojem proti operačním zálohám a s protiúdery, jako tomu bylo na
sovětsko-německé frontě, tam spojenci nevedli.
Útočné operace amerických a britských vojsk měly až na malé
výjimky formu zdolávání pohyblivé obrany nepřítele. Hlavní těžkosti
působila spojeneckým vojskům podle Eisenhowerových slov
komplikovanost materiálního zásobování a vybavenost týlových
komunikací, spojená s překonáváním terénu.
Velmi mě zajímal protiútok německých vojsk koncem roku 1944
v Ardenách a obranná opatření spojeneckých vojsk v tomto prostoru.
Musím říci, že Eisenhower a jeho doprovod neměli žádnou zvláštní
náladu pouštět se do rozhovoru na toto téma. Z jejich skoupého
vyprávění bylo přece jenom vidět, že úder německých vojsk v
Ardenách zastihl štáb vrchního velení a velení 12. skupiny armád
generála Bradleyho nepřipravené.

1 F. Halder, Hitler als Feldherr, Mnichov 1949, str. 58.

Vrchní velení spojenců se velmi obávalo další činnosti nepřítele v
Ardenách. Tyto obavy plně sdílel i Churchill, který se 6. ledna 1945
obrátil na Stalina s osobním dopisem. Sděloval v něm, že na Západě
jsou sváděny těžké boje a že spojenci ztratili iniciativu, a tím se
dostali do svízelné situace.
Churchill a Eisenhower přikládali rychlé akci Sovětského svazu v
souvislosti s tímto dopisem velký význam, a proto jej poslali do
Moskvy po hlavním maršálu letectva Tedderovi. V případě, že

628
sovětská vláda bude ochotna co nejrychleji zahájit ofenzívu, jak
počítali Churchill i Eisenhower, bude Hitler muset stáhnout svá
úderná vojska ze západní fronty a přemístit je na východ.
Jak je známo, začal z příkazu sovětské vlády, věrné svým
spojeneckým závazkům, přesně za týden obrovský útok na celé
frontě, který do základů otřásl obranou německých vojsk na všech
strategických směrech a donutil je za obrovských ztrát ustoupit k
Odře, Nise a Moravské Ostravě, vyklidit Vídeň a jihovýchodní část
Rakouska.
„Pro nás,“ řekl Eisenhower, když vzpomínal na tuto událost, „to
byl dlouho očekávaný útok. Všem se nám ulevilo, zejména když jsme
dostali zprávu, že útok pokračuje velmi úspěšně. Byli jsme
přesvědčeni, že Němci ted už nebudou moci svou západní frontu
posílit.“
Od dob studené války, zejména od té doby, kdy hitlerovští
generálové, kteří vyvázli bez pohromy, začali zaplavovat knižní trh
svými vzpomínkami, je takové objektivní poválečné hodnocení
bohužel zjevně překrucováno. Přespříliš horliví propagátoři z
protisovětského tábora zacházejí dokonce tak daleko, že to nebyla
Sovětská armáda, která pomohla Američanům v jejich bitvě v
Ardenách, ale že Američané bezmála zachránili Sovětskou armádu.
Hovořilo se i o dodávkách v rámci lend-leasu. Také v tom bylo
tehdy mezi námi jasno. Avšak buržoazní dějepisectví již řadu let po
válce tvrdí, že rozhodující podíl na našem vítězství nad nepřítelem
prý měly dodávky zbraní, materiálu a potravin, jež nám posílali
spojenci.
Není sporu o tom, že Sovětský svaz opravdu dostal za války
stroje, zařízení a materiál, důležité pro národní hospodářství. Z USA
a Velké Británie bylo dodáno například přes 400 000 aut, přicházely
lokomotivy, pohonné hmoty a spojovací technika. Ale cožpak to
všechno mohlo mít rozhodující vliv na průběh války? Hovořil jsem
již o všeobecně známém rozmachu sovětského průmyslu za války,
který zajišťoval pro frontu i zázemí všechno potřebné. Nemá smysl,
abych to opakoval.
Pokud jde o výzbroj, mohu říci, že jsme v rámci lend-leasu dostali
z USA a Velké Británie 18 700 letounů, 10 800 tanků a 9600 děl.
Vzhledem k celkovému množství výzbroje, kterou vybavil sovětský
lid svou armádu za války, dosahovaly tyto dodávky v uvedených
druzích zbraní 12, 10,4 a 2 procent. Určitý význam bezesporu měly,
ale o rozhodující úloze se zde mluvit nedá.
Eisenhower projevil velký zájem o bitvy o Leningrad, Moskvu,
Stalin-grad a Berlín. Zeptal se, jak fyzicky namáhavá byla situace
osobně pro mne jako velitele frontu v době bitvy u Moskvy.
„Bitva o Moskvu,“ odpověděl jsem, „byla stejně těžká pro vojáka
jako pro velitele. V období zvlášť těžkých bojů od 16. listopadu do 8.
prosince jsem nespal víc než dvě hodiny denně, a to ještě po
chvilkách. Abych se fyzicky udržel a mohl pracovat, musel jsem se
uchylovat ke krátkému, ale častému tělesnému cvičení na mrazu a k
silné kávě, někdy i k dvacetiminutovému běhu na lyžích.
Když pak krize v bitvě u Moskvy pominula, usnul jsem tak tvrdě,
že mě dlouho nemohli vzbudit. Tehdy mi dvakrát telefonoval Stalin a
pokaždé mu odpověděli: ‚Žukov spí a nemůžeme ho probudit.‘ Stalin
řekl: ‚Tak ho nebudte, dokud se nevzbudí sám.‘ Za tu dobu, co jsem
tvrdě spal, postoupil Západní front našich vojsk přinejmenším o 10-
15 kilometrů. Bylo to příjemné probuzení…“

629
 Po Eisenhowerově příjezdu do Moskvy nařídil Stalin náčelníku
generálního štábu Antonovovi, aby hosta seznámil se všemi plány a
činností našich vojsk na Dálném východě.
Stalin vedl s Eisenhowerem za jeho pobytu v Moskvě dlouhé
rozhovory o bojové činnosti sovětských a spojeneckých vojsk proti
fašistickému Německu a Japonsku a zdůrazňoval, že rozpoutání
druhé světové války umožnila neobyčejná krátkozrakost politických
vůdců západních impe-rialistických států, kteří nečinně přihlíželi k
bezuzdné vojenské agresi hitlerovců. Válka přišla národům všech
válčících zemí a zejména sovětskému lidu draho, řekl Stalin. Jsme
povinni udělat všechno, aby se v budoucnu nic takového
neopakovalo.
S Eisenhowerem jsem se znovu sešel na ženevské konferenci
nejvyšších představitelů vlád USA, Velké Británie, Francie a
Sovětského svazu v roce 1955. To už byl presidentem USA. Stýkali
jsme se spolu a hovořili nejen o někdejší práci v Kontrolní radě, ale i
o nejakutnějších problémech soužití našich států a o upevňování míru
mezi národy. Eisenhower tvrdě prosazoval a hájil politiku
imperialistických kruhů USA.
Jako člověk i jako vojevůdce měl armádní generál Dwight
Eisenhower velkou autoritu ve spojeneckých vojscích, kterým
úspěšně velel v druhé světové válce.
Proto by byl mohl vykonat mnoho pro uvolnění mezinárodního
napětí a především pro zastavení krvavé války ve Vietnamu. Bohužel
neudělal v tomto směru nic a navíc byl jejím zastáncem.
Po válce doufali pokrokoví lidé, že se hlavní světové mocnosti
poučí z minulosti, že Německo bude demokratizováno a německý
militarismus a fašismus budou vymýceny i s kořeny. To se však stalo
pouze v jedné části Německa – v Německé demokratické republice.
Když sovětské ozbrojené síly osvobodily od německé okupace
východoevropské země, ujímaly se národy těchto států energicky
otěží státní správy a budovaly svůj život na demokratickém základě.
Východoevropské demokratické země jasně spatřovaly v Sovětském
svazu nejen svého zachránce před fašismem, ale i spolehlivou záruku
pro budoucnost před jakýmikoli úklady agresivních sil proti nim.
Situace, jež vznikla ke konci války, byla velkou zatěžkávací
zkouškou pro politické strany, jež byly v západních zemích u moci, a
pro jejich vůdce, zkušebním kamenem jejich politické prozíravosti.
Šlo o to, zda dokážou vést své země k přátelství mezi národy, nebo
zda je povedou k nepřátelství s jinými zeměmi.
Sovětská vláda a naše strana, řídíce se Leninovým odkazem,
orientovaly se jednoznačně na mírové soužití se všemi státy a dělaly
všechno pro upevnění míru a spolupráce.
Když jsem se vrátil do Berlína, vrhl jsem se znovu do práce v
Kontrolní radě.
Při řešení problémů spojených s demokratickými přeměnami v
sovětském pásmu mi vydatně pomáhal politický poradce vedoucího
sovětské vojenské správy v Německu Vladimír Semjonovič
Semjonov, dnes náměstek ministra zahraničních věcí SSSR. V
Kontrolní radě jsme společně řešili problémy spojené s plněním
Postupimské dohody, jež platila pro Německo jako celek.
V Kontrolní radě pracovali neúnavně naši důstojníci, generálové a
soudruzi, jež vláda vyslala do sovětské vojenské správy řízené
generálem Sokolovským. Dolehly na ně povinnosti spojené nejen s
činností Kontrolní rady, ale i s organizací veškerého veřejného,

630
hospodářského a státního života německého lidu ve východní části
Německa.
Významnou úlohu v této věci sehrály organizace německé
komunistické strany, kolem nichž se záhy semkli dělníci a pokrokoví
lidé východního Německa.
Sovětská vláda, řídíc se humánními cíli, projevovala v této době,
jež byla pro německý lid tak těžká, velkou péči o obyvatelstvo.
Především se starala o obyvatele Berlína, kteří byli v krajně těžké
situaci.
Když sovětská vojska obsadila Berlín, nebylo v něm více než
milión obyvatel, ale za týden jich bylo již přes dva milióny a v druhé
polovině května asi tři milióny. Obyvatelstvo se rozrůstalo o další a
další navrátilce, přijíždějící z druhých částí Německa.
Velkou aktivitu v likvidaci následků války v Berlíně projevovali
němečtí dělníci a technická inteligence, kteří celé dny a noci
pracovali na svěřených úsecích, aby splnili uložené úkoly.
Značnou pomoc poskytovaly sovětským velitelstvím akční
skupiny složené z německých antifašistů. Tyto skupiny pomáhaly při
všech akcích, při ochraně veřejného pořádku, při vydávání
potravinových lístků obyvatelstvu, při kontrole vydávání potravin, při
střežení továren, závodů, nej-důležitějších objektů v městě a majetku.
Sovětský lid nezapomněl na revoluční zásluhy německé dělnické
třídy a německé pokrokové inteligence, na veliké zásluhy
Komunistické strany Německa a jejího vůdce Ernsta Thálmanna,
který zahynul koncem války ve fašistické mučíme. Naše strana a
vláda považovaly za svou povinnost podat německému lidu bratrskou
pomocnou ruku.
Ve všech městech a obcích zanechalo německé velení za ústupu
mnoho tisíc raněných vojáků a důstojníků. Jenom v Berlíně a jeho
předměstích bylo přes 200 000 raněných německých vojáků. Vůči
těmto raněným – bývalým nepřátelům – projevili naši zdravotničtí
pracovníci a sovětské velení nesmírnou humánnost a zajistili jim
stejné léčení, jaké bylo poskytováno sovětským vojákům.
Když jsem jednou projížděl ulicí Unter den Linden, ukázal mi
doprovázející důstojník berlínského velitelství na jeden poměrně
zachovalý dům, kde byli umístěni ranění Němci. Rozhodli jsme se, že
se tam zastavíme.
První, co nám padlo do očí, byl věk raněných. Byli to většinou
mladíci, bezmála děti ve věku od 15 do 17 let. Ukázalo se, že to jsou
příslušníci různých oddílů volkssturmu, jež byly zformovány v
Berlíně začátkem dubna. Zeptal jsem se, co je přimělo k tomu, aby
vstoupili do volkssturmu, když Německo bylo již v beznadějné
situaci. Chlapci sklopili oči a mlčeli, až jeden z nich řekl: „Neměli
jsme jiné východisko než vzít zbraň a postavit se na obranu Berlína.
Kdo nešel dobrovolně, toho sebralo gestapo, a odtud už nebyl
návrat…“
Z dalších rozhovorů jsme zjistili, že několik přítomných vojáků
bojovalo v listopadu 1941 u Moskvy. Řekl jsem, že také já jsem
bojoval u Moskvy. Jeden raněný voják prohodil:
„Raději na tuto tragédii, jež postihla německá vojska, ani
nevzpomínejte. Z našeho pluku, který měl půldruhého tisíce
bojovníků, tam nezbylo víc než 120, a i ti byli staženi do týlu.“
„A kde váš pluk bojoval?“ zeptal jsem se.
„U Volokolamska,“ odpověděl raněný.
„To znamená, že jsme staří známí,“ poznamenal jsem.

631
 Týž raněný se zeptal:
;,Mohl byste nám říci, pane generále, kde a na kterém úseku jste
bojoval?“
Řekl jsem, že jsem velel vojskům Západního frontu u Moskvy.
Zeptali jsme se raněných, jaké jídlo dostávají a co říkají ruským
lékařům. Všichni začali jeden přes druhého vychvalovat stravu a
pozornost sovětského zdravotnického personálu. Jeden z našich
lékařů poznamenal:
„Němci dobíjeli naše raněné a my tady celé noci nespíme,
abychom vám vrátili zdraví.“
„To nebyli prostí Němci, kteří tak jednali,“ odpověděl jeden
raněný starý voják, „to byli němečtí fašisté.“
„A jsou mezi vámi fašisté?“ zeptal jsem se.
Ticho… Zeptal jsem se znovu. Opět ticho. A tu vstal voják,
mohlo mu být pětapadesát let, přistoupil k lůžku jednoho vojáka,
šťouchl ho do zad a řekl:
„Otoč se!“
Ten se neochotně otočil. „Vstaň a ohlas, že jsi fašista!“
Z dalšího rozhovoru vyšlo najevo, že mezi raněnými je ještě jeden
fašista.
Když jsme z lazaretu odcházeli, prosili ranění, aby byli všichni
ponecháni pod dozorem sovětských lékařů a zdravotních sester.
V prvních poválečných dnech a měsících jsme se často setkávali s
vůdci německých komunistů Wilhelmem Pieckem, Walterem
Ulbrichtem a jejich nejbližšími spolupracovníky. Ti všichni mluvili s
bolestí v srdci o těžkých ztrátách, jež utrpěla komunistická strana,
nejlepší část dělnictva a pokrokově smýšlející inteligence. Hluboce je
znepokojovalo těžké postavení německých pracujících.
Na žádost Komunistické strany Německa a osobně Piecka a
Ulbrichta stanovila sovětská vláda pro Berlíňany denní příděly
potravin.
Tak jednali sovětští lidé, když bylo fašistické Německo poraženo.
A co zamýšlel se sovětským lidem Hitler?
Když se chystal k dobytí Moskvy, vydal Hitler směrnici, kterou
bych chtěl znovu připomenout:
„Město musí být obklíčeno tak, aby je ani jeden ruský voják, ani
jeden obyvatel – ať již muž, žena nebo dítě – nemohl opustit.
Jakýkoli pokus o únik násilně potlačovat. Udělat nezbytná opatření,
aby Moskva a její okolí byly za pomoci obrovských hrází zatopeny
vodou.

632
 Tam, kde dnes stojí Moskva, musí vzniknout moře, které
navždy ukryje před civilizovaným světem hlavní město ruského
národa.“
O nic lepší úděl nepřipravovali hitlerovci ani Leningradu.
„Také pro všechna jiná města,“ řekl Hitler, „musí platit
pravidlo, že dříve, nežli se jich zmocníme, musí být obrácena v
sutiny dělostřeleckou palbou a leteckými nálety.“1
Pro normálního člověka je těžké, aby pochopil toto barbarství.
Abych pravdu řekl, dokud trvala válka, byl jsem pevně
odhodlán splatit všem fašistům vrchovatě za jejich krutost. Ale
když jsme nepřítele porazili a naše vojska vstoupila na německou
půdu, opanovali jsme svůj hněv. Naše ideologické přesvědčení a
internacionální cítění nám nedovolovaly podlehnout slepé mstě.
Z Německa jsem se vrátil do Moskvy v dubnu 1946, kdy jsem
byl jmenován velitelem pozemních vojsk. Funkci velitele
sovětských okupačních vojsk a vedoucího vojenské správy v
sovětském okupačním pásmu jsem předal armádnímu generálu
Sokolovskému.
Naposled jsem byl v Německé demokratické republice v roce
1957 a osobně jsem se přesvědčil, že všechno to, co vykonal
sovětský lid, strana a sovětská vláda, bylo správné a přineslo dobré
výsledky jak pro německé pracující, tak i pro přátelství mezi našimi
národy a pro obranyschopnost socialistických zemí.

1 Norimberský proces. Sborník materiálů, díl I, Praha 1953,

str. 326-327.
 Zaver

CO ROZHODLO
O NAŠEM VÍTĚZSTVÍ

Velká vlastenecká válka byla největším vojenským střetnutím

mezi socialismem a fašismem. Byla to všelidová bitva proti
nenávistnému třídnímu nepříteli, který zaútočil na to nejdražší, co
sovětský lid má – na vymoženosti Velké říjnové socialistické
revoluce, na sovětskou moc.
Komunistická strana zmobilizovala naši zemi, všechny národy
našeho státu k rozhodnému ozbrojenému zápasu s fašismem. Měl
jsem příležitost pracovat od prvního do posledního dne války v
hlavním stanu vrchního velení, a tak jsem viděl, jakou obrovskou
organizátorskou práci konaly ústřední výbor strany a sovětská
vláda, když mobilizovaly lid, ozbrojené síly a národní hospodářství
k rozdrcení německých fašistických hord.
Řeknu otevřeně, že bychom nebyli nepřítele porazili,
kdybychom neměli zkušenou stranu s dostatečnou autoritou a
sovětské socialistické společenské a státní zřízení, jehož obrovské
materiální a duchovní síly umožnily v krátké době přebudovat
veškerou činnost v zemi a vytvořit podmínky pro rozdrcení
ozbrojených sil německého imperialismu.
Naše síly znásobila pevná jednota socialistických národů, svazek
dělníků a rolníků a semknutost všech pracujících, mládeže a
inteligence k splnění hesla strany „Všechno pro frontu, všechno pro
vítězství!“.
Vlivem sovětského způsobu života a obrovské výchovné práce
strany se v naší zemi zformoval člověk, ideově přesvědčený o
správnosti své věci a hluboce si uvědomující osobní odpovědnost za
osud socialistické vlasti.
Ať už byl tento člověk kdekoli – na frontě, v zázemí, v týlu
nepřítele, ve fašistických koncentračních táborech, na nucených
pracích v Německu –, všude se ze všech svých sil snažil přiblížit
hodinu vítězství nad fašismem.
„S ničím nelze srovnat ztráty a zkázu, které nám přinesla válka,“
řekl L. I. Brežněv ve svém referátu k padesátému výročí Velké
říjnové revoluce. „Způsobila lidu hoře, které dodnes drásá srdce
miliónů matek, vdov a sirotků. Člověk nezná bolestnější ztrátu než
smrt blízkých soudruhů a přátel. Není smutnější podívané než
pohled na zničené výsledky práce, jíž obětoval své síly, nadání,
svou lásku k rodné zemi. Nic tak neskličuje jako dým spálenišť.
Zmučenou ohněm a železem, v rozvalinách spatřili sovětští vojáci
po návratu domů zemi, kterou milovali a osvobodili od fašistických
barbarů.
Nic však nemohlo zlomit odhodlání sovětského člověka, vítězný
postup socialismu. Těžké bylo hoře nad všemi ztrátami. Zároveň
však v srdci každého sovětského člověka žil radostný pocit – pocit
vítězství. Hrdinství těch, kteří padli, bylo povzbuzením pro ty, kdo
žili.“1
Nikdo nesmí snižovat význam bojového a pracovního hrdinství
sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce.
Zasvětil jsem svou knihu sovětskému vojáku, který svou krví a
potem vydobyl vítězství nad silným nepřítelem, dokázal se dívat
smrti přímo do očí a projevoval nesmírnou vojenskou udatnost a

634
hrdinství. Jeho hrdinství neznalo mezí. Sovětský voják si zasloužil,
aby mu vděčné lidstvo postavilo pomník, který přetrvá staletí.
Skvěle si vedli důstojníci všech stupňů – od podporučíků až po
maršály, horoucí vlastenci své země, zkušení a neohrožení
organizátoři bojových akcí mnohamilionových vojsk. Dopouští se
hrubé chyby, kdo se pokouší stavět mezi sovětského vojáka a
důstojníka zed, neboť všichni jsou svým původem, způsobem
myšlení a jednáním stejně věrnými a oddanými syny své vlasti.
Velikost historického vítězství Sovětského svazu v boji proti
fašistickému Německu spočívá v tom, že sovětský lid uhájil nejen
svůj socialistický stát, ale že bojoval obětavě také za proletářský
internacionální cíl – za osvobození evropských národů od fašismu.
Sovětští lidé nezapomněli na přínos národů jiných zemí k
vítězství nad společným nepřítelem. Naše armáda, náš lid chovají v
paměti a vysoce oceňují statečnost a udatnost účastníků odboje.
Sovětský svaz je mírumilovný stát. Veškeré úsilí našeho lidu
vyúsťuje v jeden cíl – vybudovat komunismus v naší zemi. K tomu
válku nepotřebujeme. Musíme však, chceme-li ochránit pokojnou
práci sovětských lidí, studovat vojenské zkušenosti, jež jsme získali
při obraně socialistické vlasti, a brát si z nich to, co pomáhá
nejúčinněji zajišťovat obranu země, správně řídit výcvik a výchovu
vojsk.
Strach z války není nebezpečný pro ty, kteří jsou na ni předem
připraveni a znají své místo v obraně země. Bezhlavost a panika
vznikají obvykle tam, kde chybí náležitá připravenost země, vojsk a
lidových mas na válku, kde v okamžiku těžkých zkoušek chybí
správná organizovanost a pevné vedení.

1 „Rudé právo“ ze 4. listopadu 1967.

 V souvislosti s technickou revolucí ve vojenství a s velkou
reorganizací armády a lodstva, v souvislosti s tím, že se nyní hlavní
údernou palebnou silou staly raketové zbraně, ozývají se často
hlasy, že nastala éra „knoflíkové války“, v níž bude člověk hrát
pomocnou úlohu. Tento názor je mylný.
Přes veškerý význam raketových a atomových prostředků hrál,
hraje a bude hrát ve válce člověk nezávisle na jejím rozsahu,
charakteru a způsobu hlavní úlohu. Ani ty nejmodernější zbraně
včetně prostředků hromadného ničení nesnižují úlohu lidových mas
ve válce. V každém případě by válka vyžadovala účast velkých
mas: v jednom případě bezprostředně v ozbrojeném zápase, v jiném
případě ve zbrojní výrobě a ve všestranném zabezpečování
ozbrojeného zápasu.
Dlouho jsem přemýšlel, čím ukončit své vzpomínky, komu a
čemu mám věnovat poslední stránky této knihy.
Rád bych na závěr shrnul určité výsledky (všechny závěry,
které jsem uvedl ve své knize, jsou samozřejmě autorovým
osobním názorem), podal rozbor všeho, čeho jsem byl svědkem,
čeho jsem se sám účastnil, ale pokusil jsem se to dělat průběžně, v
každé jednotlivé kapitole. Bylo by to tedy jen opakováním toho, co
jsem již řekl. Ale jedno bych chtěl opakovat znovu a znovu, avšak
vyjádřit to ne vlastními slovy, nýbrž slovy výstižnými a krásnými,
slovy Leninovými:
„Nikdy nebude přemožen takový národ, ve kterém dělníci a
rolníci ve své většině poznali, pocítili a uvědomili si, že hájí svou,
sovětskou moc – moc pracujících, že hájí věc, jejíž vítězství zajistí
jim a jejich dětem možnost užívat všech plodů kultury, všech
výtvorů lidské práce.“1

1
V. I. Lenin, Spisy, sv. 636, Praha 1962, str. 313.
 OBSAH

Předmluva k českému vydání 7

Místo předmluvy 9
I. O dětství a mládí 11
II. Vojenská služba 33
III. Občanská válka 47
IV. Velitelem pluku a brigády 74 V. V inspektorátu jezdectva
Dělnicko-rolnické rudé armády.
Velitelem 4. jezdecké divize 103
VI. Velitelem 3. jezdeckého a 6. kozáckého sboru 134
VIL Nevyhlášená válka na Chalchin-golu 144
VIII. Velitelem Kyjevského zvláštního vojenského okruhu 169
IX. V předvečer Velké vlastenecké války 185
X. Válka začala 229 XI. Z Jelni do Leningradu 279
XII. Bitva o Moskvu 306
XIII. Kruté zkoušky pokračují (Rok 1942) 347
XIV. Porážka fašistických vojsk u Stalingradu 380 XV.
Rozdrcení fašistických vojsk u Kurska, Orla a Charkova 410
XVI. V bitvách o Ukrajinu 461
XVII. Porážka fašistických vojsk v Bělorusku a jejich definitivní
vyhnání z Ukrajiny 500
XVIII. Na berlínském směru 528
XIX. Berlínská operace 561
XX. Bezpodmínečná kapitulace fašistického Německa 593
XXI. První kroky Kontrolní rady pro Německo. Postupimská
konference 626
Závěr. Co rozhodlo o našem vítězství 657
 G. K. ŽUKOV
VZPOMÍNKY A
ÚVAHY

Z ruského originálu
Vospominanija i raz-
myšlenija, vydaného
nakladatelstvím Izda-tělstvo
agentstva pečati Novosti,
Moskva 1969, přeložili Vlasta
Boudyšová, dr. Miroslava
Kohoutová, Vladimír
Kotenjatkin a Ludvík Myška.
Odbornou revizi provedl plk.
inž. dr. Josef Matyáš. I.
vydání. Praha 1971. Vydalo
nakladatelství Svoboda jako
svou 3131. publikaci.
Odpovědná redaktorka Vlasta
Boudyšová. Technický
redaktor Josef 111. Vytisklo
Rudé právo, tiskařské závody,
Praha. AA 49,53, VA 61,24.
Náklad 15 000. Tematická
skupina 02/62. Cena brož.
výtisku 38,60 Kčs, váz. výt. 43
– Kčs. 66/602 – 21 – 8.6.

Členská knižnice

25 – 066 – 71 Kčs 43, –