ROSTLINÁ PLETIVA

 pletivo = soubor buněk tvořící morfologický a funkční celek

o buňky mají zpravidla společný původ, přibližně stejný tvar a plní stejnou funkci, popřípadě soubor funkcí
o buňky, které se od okolních liší (např. obsahují třísloviny ve vakuole) = idioblasty
o buňky jsou spojeny pektinovou lepící vrstvou
o plasmodesmy = úzké kanálky/vlákna endoplazmatického retikula mezi buňkami; zajišťují transport a komunikaci

Dělení podle způsobu vzniku

pravá pletiva

 vznikají dělením buněk na buňky dceřiné: mateřské buňky → dělení → dceřiná buňka
 dceřiné buňky jsou vzájemně spojené
 zůstávají spojeny i po opakovaném dělení

nepravá pletiva

 vznikají spojením původně volných buněk

o mohou vznikat druhotně pouhým seskupením a pozdějším srůstem původně jednotlivých buněk
 v plodnicích hub (houbová vlákna – hyfy se splétají a vytvářejí plektenchym) či stélkách lišejníků

Dělené podle tvaru buněk a tloustnutí buněčných stěn

parenchym

 tenká buněčná stěna

 zpravidla izodiametrický tvar (tj. pravidelný tvar, ve všech směrech mají stejný rozměr)
 četné interceluláry = mezibuněčné prostory; díky kulovitému tvaru
 specializace parenchymatických buněk:
prosenchym
- dlouze protažené buňky, na koncích zašpičatěné
- BS starších buněk může sklerifikovat – tvrdnout
aerenchym
- hodně intercelulár
- interceluáry zaplněny plyny → transport plynů a nadlehčení (vodní a bahenní rostliny)
aktinenchym
- aerenchym tvořený odumřelými buňkami hvězdnicovitého tvaru
- mnoho velkých interceluár
chlorenchym
- zelený asimilační parenchym
- buňky obsahují chloroplasty
- výrazné interceluáry, malý vzájemný kontakt buněk

kolenchym

 nerovnoměrně ztloustlá buněčná stěna

 mechanické pletivo – zpravidla pro zpevnění
 většinou bez interceluár
 tvoří ho živé buňky
 ve BS vysoký obsah pektinů a vody
 typy kolenchymu:
1) rohový – stěny ztloustlé na styku tří event. více buněk
2) deskový – ztloustlé stěny rovnoběžné s povrchem

sklerenchym

 rovnoměrně ztloustlá buněčná stěna (sekundární tloustnutí); ve BS se mohou vyskytovat ztenčeniny

 mechanické pletivo; nejpevnější pletivo – pecky
 Sklerenchym poskytuje mechanickou oporu, ochranu proti patogenům i býložravcům
 zpravidla buňky nemají živý obsah – odumírají a plní se vzduchem
Dělení pletiv podle schopnosti dělení

A) dělivá = meristematická → meristémy = dělivé rostlinné pletivo

 dělící se parenchymální buňky s hustou cytoplazmou, malými vakuolami, velkým jádrem a výrazným jadérkem
 schopnost dělit se je dočasná či trvalá
o protomeristémy – embryonální meristémy
 jejich činností vznikají všechny jiné buňky pletiv trvalých nebo pletiv dělivých
 dělivé pletivo v raném vývoji embrya – dělí se všechny buňky → později omezeno na malou oblast
 oblasti se zachovalou schopností dělení → tzv. skupiny iniciál růstových vrcholů kořenů a stonků
 iniciála se rozdělí na dvě buňky:
 první zůstává iniciálou
 druhá se dělí už jen omezenou dobu, diferencuje v primární meristémy a posléze trvalá pletiva
o primární meristémy = apikální meristémy
 vznik z protomeristému; ve vrcholech kořenů, stonků (vrcholový – terminální meristém), listů (růstové
zóny)
 základ pro vznik trvalých pletiv
 činností primárního meristému vznikají:
1) buňky, které po diferenciaci vytvářejí rostlinné tělo – organogeneze
2) buňky, které zajišťují vlastní sebereprodukci
o sekundární meristémy
 vznik obnovením dělivé funkce jež rozlišených trvalých pletiv
 umožňují tloustnutí, dřevnatění
 výhody sekundárního růstu:
 dlouhověkost – díky tomu, že vznikají stále nová vodivá pletiva a nahrazují již nefunkční
 velikost – vzhledem k mechanické pevnosti xylému (dřeva)
 významné sekundární meristémy – kambium a felogén

B) trvalá = definitivní
 vznik činností dělivých pletiv
 budována z nedělícího se parenchymu, kolenchymu a sklerenchymu
 buňky jsou funkčně rozlišené (diferenciované) → tyto buňky ztratili schopnost se dělit

Dělení podle funkce

krycí – B

 na povrchu rostlinných orgánů → ochrana před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí

primární krycí pletiva = pokožka
o zpravidla jednovrstvá; buňky k sobě těsně přiléhají; bez chloroplastů
o rhizodermis – pokožka kořene
o epidermis – pokožka nadzemních orgánů
o kutikula – pouze na povrchu epidermis; látka tukové povahy (kutin) → voda snadno
stéká
 nebuněčná vrstva
 tloušťka závisí na prostření a druhu rostliny (nejsilnější v suchých oblastech)
 na povrchu může být i vosk
 nepropustná pro vodu a plyny → výrazně snižuje ztráty vody výparem
 výměna plynů přes průduchy (stomata)
o trichomy – jednobuněčné či vícebuněčné chlupy
 výčnělky na pokožce (papily); z jedné pokožkové buňky
 různý tvar, délka, hustota, stavba, funkce (důležitý znak při určování)
 trichomy krycí
 ochranná funkce
 protažené do špičky; mohou být rozvětvené, jedno i vícebuněčné
trichomy žláznaté
 bývají zakončeny paličkou/kuličkou
 vylučují vodné roztoky anorganických látek a cukrů, sliz, silice a pryskyřičnaté látky
trichomy žahavé (typ žláznatých trichomů)
 lahvicovitá tvar; jednobuněčné; nerozvětvené
 blízko vrcholu – ztenčená stěna s SiO2 → křehká, při dotyku se snadno ulomí
 po ulomení dochází k vystříknutí žahavé (někdy jedovaté) látky → pálení a svědění
ostny (vznikají přeměnou trichomů)
 vznikají z pokožkových (někdy i z podpokožkových) buněk
 zdřevnatělé výrůstky; zpravidla jimi neprostupují cévní svazky → můžeme je snadnou odlomit

sekundární krycí pletiva = peridermis

o ze sekundárního meristému; na povrchu druhotně tloustnoucích stonků a kořenů
o primární krycí pletiva praskají → nahrazena sekundárními krycími pletivy
o peridermis je produktem felogénu (sekundární meristém); vytváří a rozlišuje 2 typy + kalus = hojivé pletivo při poranení
 korek – felém (vytváří se nad felogénem)
 mnohovrstvé korkové pletivo; bez interceluár (výjimkou jsou lenticely-čočinky)
 BS jsou impregnovány suberinem → vznik borky na vnější straně
o vznik borky – všechna pletiva ležící vně od nejmladší vrstvy korku (= vnitřní vrstvy korku nejblíže
felogenu) odumírají a vytvářejí borku (rhytidoma)
 tepelná a mechanická ochrana vnitřních pletiv
 ochrana před houbovými infekcemi, bakteriemi, některými živočichy
 omezuje výpar vody – nepropustný pro vodu a páry → provětrávání zajišťují lenticely (čočinky)
o vznik čočinek – pod pokožkou se diferencuje felogen, ten pod průduchem produkuje tenkostěnné
nezkorkovatělé buňky, ty se hromadí, až na konec protrhnou původní pokožku → vzniká lenticela
 zelená kůra – feloderma (vytváří se pod felogenem, směrem dovnitř rostliny od felogenu)
 1 – 2 vrstvy parenchymálních buněk s chloroplasty
 v kořenech a starších stoncích nejsou chloroplasty

provětrávací

 zprostředkovávají spojení rostlinných pletiv s okolím

 umožňují při fotosyntéze, dýchání a výparu vody regulovanou výměnu plynů – O2, CO2, H2O; regulují transpiraci
o pro výměnu plynů jsou důležitou součástí provětrávacích pletiv i interceluáry; dobře vyvinut u bažinných rostlin
 u nižších rostlin dostačuje difuze plynů BS, u vyšších rostlin se vyvinuli průduch-stomata a čočinky-lenticely
průduchy = stomata
o průduch vznikne rozdělením jedné mateřské buňky; mezi dceřinými vznikne skulina průduchu
 buňky většinou ledvinového tvaru, bez kutikuly, vždy obsahují chloroplasty, jsou uzavíratelné
 uzavírání a otevírání stomat je spojené s obsahem vody v jejich vakuolách
 příjem vody do vakuol → otevírání; sníží-li se obsah vody ve vakuolách → uzavření
o zpravidla na listech a mladých zelených stoncích vyšších rostlin (řasy ani houby průduchy nemají)
o u většiny dvouděložných rostlin – průduchy na spodní straně listů (u dřevin na svrchní straně mohu průduchy
chybět)
o jednoděložné rostliny – průduchy na obou stranách listů
o vodní rostliny se splývavými listy – průduchy jen na svrchní straně; listy zcela ponořené nemají průduchy
čočinky = lenticely
o vytváří-li se druhotné krycí pletivo → část průduchů nahrazena lenticelami
 vznik čočinek – pod pokožkou se diferencuje felogen, ten pod průduchem produkuje tenkostěnné
nezkorkovatělé buňky, ty se hromadí, až na konec protrhnou původní pokožku → vzniká lenticela
o zpravidla mnohem větší než průduchy → lenticely makroskopických rozměrů, dají se vidět očima

nasávací

 příjem roztoků, příp. živin

rhizodermis
o nejvzdálenější primární buněčná vrstva kořene suchozemských rostlin
 o nemá nikdy průduchy ani kutikulu, obvykle chybí plastidy
o v určité vzdálenosti od vzrostlého vrcholu kořene → buňky pokožky se začínají vychlipovat a vytváří se
jednobuněčné kořenový vlásky, ty se prodlužují vrcholovým růstem
 buňky kořenových vlásků jsou tenkostěnné a dobře propustné pro vodné roztoky živin
 jejich tvorbou se mnohonásobně zvyšuje nasávací (absorpční) plocha kořene
 jejich životnost je omezena na několik dní
 nové kořenové vlásky se tvoří blíže vzrostlého vrcholu → posouvá se zóna růstu kořenových vlásků ve
směru růstu kořene → kořenové vlásky se dostávají do nového prostředí s novými živinami
haustoria
o parazitické kořeny rostlin
o přeměněné kořeny odčerpávají z cévních svazků hostitele živiny
vyměšovací

 slouží k vyměšování nebo hromadění produktů látkového metabolismu rostlin

vodní skuliny = hydatody
o podobná stavba jako průduchy, avšak nemají možnost se uzavírat
o je-li okolní vzduch nasycen vodními parami → vypařování vody v plynném skupenství je ztíženo → vodní skuliny
umožňují vytlačovat přebytečnou vodu v kapalném stavu z těla rostliny
medníky = nektaria
o místo odkud se vylučuje nektar
o speciální žlázky vylučující sladké cukerné roztoky (nektar), lákají hmyzí opylovače
o nejčastěji uvnitř květu rostliny
mléčnice
o specializované buňky obsahující v centrální vakuole mléčnou šťávu latex
o v mléčné šťávě jsou obsaženy různé látky (alkaloidy, sacharidy, anorganické soli…)
 zásobní funkce; ochranná funkce přec býložravci (hořká chuť, někdy jedovatý)
o jen u některých rostlin (pampeliška), např. u pryšcovitých, mákovitých, zvonkovitých

vodivá

 vyvinula se zejména v souvislosti s přechodem rostlin na souš (stejně pletiva zpevňovací)

 tvořena soubory cévních svazků, ty umožňují transport vody a látek v ní rozpuštěných po celém rostlinném těle
o cévní svazky procházejí jako provazce protáhlých buněk kořenem, stonkem, příp. větvemi až do listů → žilky v
listech
 pravé cévní svazky mají 2 části – xylém (dřevo) a floém (lýko)
o jsou produktem primárního meristému – prokambia
 tloustne-li rostlina sekundárně, zakládá se v ní sekundární meristém – kambium
o cévní svazky jsou samostatné, navzájem izolované
o druhotně netloustnou → postrádají kambium → vznikají cévní svazky uzavřené
primární xylém (dřevo)
 vznik z prokambia
 tvoří ho celulózová vlákna a ligninové výplně
 buňky tvořící vodivé dráhy v xylému se nazývají cévní elementy
o jsou dvojího typu – tracheidy (cévice) a tracheální (cévní) články
 u všech rostlin – jsou součástí primárního rostlinného těla společně s floémem (lýkem)
xylémový transport
o probíhá od kořenů tzv. vzestupným proudem do nadzemních orgánů
o vede roztoky minerálních látek a živin, vodu, příp. některé organické sloučeniny
primární floém (lýko)
 vznik z prokambia
 tvoří ho sítkové elementy – sítkové buňky lýkového parenchymu a sklerenchymu
o jsou dvojího typu – sítkové buňky a články sítkovic
floémový transport
o vede produkty fotosyntézy = asimiláty
o probíhá různými směry
o od zdrojů = místa, kde vznikají asimiláty
 listy, příp. zásobní orgány
o k sinkům = místa spotřeby asimilátů
 vzrostlé vrcholy kořenů a stonků – vysoká růstová aktivita, příp. jsou ukládány v zásobních pletivech

 pokud rostlina druhotně tloustne → vytváří se sekundární dělivé (mízní) pletivo – kambium
kambium
 mízní pletivo; mezi dřevem (xylém) a lýkem (floém)
 meristém vytváří pouze nová pletiva
o směrem do středu (dovnitř) produkce sekundárního xylému – deuteroxylém = druhotné dřevo
o směrem k periferii (ven) produkce sekundárního floému – deuterofloém = druhotné lýko
 přes kambium probíhá transport látek v radiálním (,,paprskovitém“) směru
o od xylému k floému a dalším živým buňkám na periferii
o od floému k živým buňkám v xylému
 činnost kambia bývá periodická; je řízená auxiny = růstové hormony rostliny
 v našich podmínkách dělení neprobíhá v zimním období → letokruhy
 o na jaře – tenkostěnné buňky; řídké jarní dřevo → světlejší a měkčí
o v létě – tlustostěnné buňky; úzké buňky se silnými BS → tmavší a tvrdší

 podle vzájemného postavení lýka a dřeva rozlišujeme 4 základní typy cévních svazků

zpevňovací = mechanická

 zajišťují rostlinným orgánům potřebnou pevnost, pružnost

 podílejí se na zabezpečení transportu látek cévními svazky (např. chrání vodivé buňky před nežádoucími deformacemi)
 mechanická pletiva reprezentují kolenchym a sklerenchym
 nejvíce vyvinuta: u dřevin; nejméně: u vodních rostlin (jsou totiž nadnášena)

asimilační

 slouží k fotosyntéze
 pletiva jsou tenkostěnná, parenchymatická, s bohatým obsahem chloroplastů
 největší výskyt: zpravidla v listech, u nichž je dostatečný přístup světla → pletivo těsně pod pokožkou
o fotosyntetická funkce je i u mladých stonků či nezralých plodů

zásobní

 umožňují ukládání zásobních látek (sacharidy, tuky, bílkoviny), příp. vody

 tvořena převážně parenchymem a sklerenchymem
 nacházejí se zejména v oddencích, hlízách, v cibulích, v bulvách, semena, plody