Rozbor Platónova dialogu Gorgiás

Tomáš Müller

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 1
Rétorika ...................................................................................................................................... 1
Moc a bezpráví ........................................................................................................................... 2
Dobro .......................................................................................................................................... 3
Závěr........................................................................................................................................... 6
Úvod
Přestože tento Platónův dialog nese název Gorgiás, samotná postava Gorgia z Leontín, rétora
a představitele první generace sofistů, se vyskytuje pouze v necelé první čtvrtině textu. Dialog
má rychlý spád a mění se nejenom Sókratův oponent, ale postupně i námět rozpravy, počínaje
definicí rétoriky a konče sporem o to, jak žít dobrý život a jak rozeznat dobro od zla. I kvůli
tomuto vývoji jsem se rozhodl text rozdělit do tří podkapitol: Rétorika, Moc a bezpráví a Dobro.
Kromě analýzy samotného dialogu v Závěru vysvětluji, proč je téma rozpravy stále aktuální.
Rétorika
Sókratés na samém začátku společně s Chairefónem přichází na místo, kde právě skončila
Gorgiova přednáška – dalšími účastníky na místě je Pólos, popisovaný jako nezralý, ale
zarputilý a učenlivý žák Gorgiův, a Kalliklés, jehož původ není objasněn. Sókratés přichází
s upřímnou otázkou, co je rétorika zač, jakým způsobem se vymezuje jako umění a jak ji lze
využívat ve veřejném prostoru – rétorika byla v té době důležitou součástí řecké vzdělanosti
(podle překladu F. Novotného „umění živého slova“) společně se sofistikou, a je proto namístě,
že Sókratés při pohledu na ni klade vedle estetického a praktického hlediska také morální
rozměr. Co umožňuje rétorika tomu, kdo ji ovládá, a musí tento člověk být zběhlý také v jiných
oblastech? Pokud ano, kdo ho to naučí?
Gorgiovo základní tvrzení zní, že rétorika je krásná a řadí se mezi nejšlechetnější umění. Hned
ze začátku je Sókratés od Gorgia poučen, že rétor je schopen mluvit i o věcech, kterým
nerozumí, lépe a přesvědčivěji než profesionál z daného oboru. To podle Sókrata představuje
nebezpečí, že nemorální rétor může svého umění zneužívat v neprospěch druhých. Do jisté míry
se rétorika týká všech ostatních řemesel a umění (řeč se používá ve velkém množství oborů),
a zároveň žádného, neboť rétor sám nemusí o daných oborech vědět zhola nic – na tento
paradox Sókratés poukazuje řadou praktických příkladů. Nelze tedy rétoriku definovat jako
„umění, které se provádí a uplatňuje řečí“ 1(tuto definici používá ze začátku Gorgiás), tento
popis je nekonkrétní.
Sókratés v jedné ze svých promluv navrhuje vlastní definici: „rétorika je výrobkyní
přemlouvání, a všechna její činnost a obsah směřují k tomuto cíli2“ a Gorgiás nemá na výběr,
než mu dát za pravdu, protože rétorika v zásadě spíše představuje cestu, jak dosáhnout
libovolného cíle - její praktiky nemusí s cílem samotným souviset. Dobrý rétor u posluchačů
způsobuje změnu mínění, ale takovou, která je založena na víře a předsvědčivosti, ne na
faktických nebo praktických základech. Je tedy pouze na rétorovi, jestli svých schopností
využije k dobru nebo ke zlu, ale řečnictví samotné v sobě dobro obsahovat nemůže (to, že je
například řečníkem dobrý člověk, nevyplývá z toho, že je znalý rétoriky). Z toho důvodu je
nutné, aby žák rétoriky byl spraven i o věcech morálky, dobra a práva. Rétorika tedy sama
o sobě krásná ani dobrá není, a Gorgiás ze svého stanoviska ustupuje, a nemaje již dalších
argumentů, zastydí se a v rozpravě ho střídá žák Pólos.
Za co pokládá rétoriku Sókratés sám? To je první otázka mladého Póla, který po Gorgiově
argumentační prohře nastupuje na místo Sókratova oponenta. Mistr odpoví, že není uměním,

1
PLATÓN. Gorgias: Gorgías. Vydání řecko-české první, české šesté, opravené. Přeložil František NOVOTNÝ.
Praha: OIKOYMENH, 2021. ISBN 978-80-7298-591-3, strana 25.
2
PLATÓN. Gorgias: Gorgías. Vydání řecko-české první, české šesté, opravené. Přeložil František NOVOTNÝ.
Praha: OIKOYMENH, 2021. ISBN 978-80-7298-591-3, strana 29.

1
nýbrž zběhlostí – zběhlostí podbízivou, podmanivou a líbivou, neboť neusiluje ve svépodstatě
o dobro samotné narozdíl od jiných, skutečných umění. Uvádí celou řadu dalších příkladů –
gymnastiku (umění, které usiluje o dobro a krásu lidského těla) a kosmetiku, kteréžto mají
zdánlivě stejné cíle, ale kosmetika jich dosahuje i klamnými způsoby za účelem nejlepšího
vizuálního výsledku, bez ohledu na dobro a zdraví. Dalším příkladem je srování kuchařství,
které může svým umem vyvolávat libé pocity, a lékařství, které svou péčí o stav těla usiluje
o skutečné dobro, někdy i za cenu pocitů pro pacienta nepříjemných.
Moc a bezpráví
V této podkapitole jde de facto o souboj politiky moci (jíž rétorika svým nedbáním mravnosti
může nahrávat) a politiky práva a spravedlnosti. K dalšímu tématu se účastníci rozpravy
dostávají poměrně náhodou, když Pólos vysloví otázku, zda mají snad řečníci v obcích malou
váhu (míněno moc, zejména politickou).
Pokud je moc míněna jako věc, která je dobrá pro toho, kdo ji drží, podle Sókrata řečníci ani
politici ve skutečnosti moc nemají, protože nedělají to, co ve skutečnosti chtějí, ale to, co si
žádá lid nebo jiné okolnosti. Rétor i politik nemůže užít svoji moc pro službu dobru, neboť by
při takovém postupu nutně ztratil popularitu a následně i moc samotnou. Rétor a politik má tedy
větší, ale stále omezené množství možností, co ve veřejném prostoru říkat a činit – jsou svázáni
potřebou zavděčit se, zalíbit se, aby mohli ve své stále příjemné pozici zůstat co nejdéle.
Lehce odlišný princip moci funguje pro samovládce. Tyran skutečnou moc má, a může jí využít
k službě dobru a blahu obce, nicméně tyranem se vždy stává určitý typ člověka – jsou u něj
nesporně dohledatelné určité charakterové vlastnosti, jako například přílišná ctižádost, honba
za mocí, vynucování si autority, a podle Sókrata často i buranské způsoby. Takový samovládce
má již velké předpoklady k tomu, aby svoji moc spíše zneužíval.
S Pólem se Sókratés pomocí dílčí diskuze shodne na tom, že samovládce vždy dělá to co se mu
zachce, což může, ale nemusí být dobré, a vysoce postavený člověk tohoto typu tedy zaslouží
spíše politování než obdiv.
Nešťastnější je ten, kdo bezpráví snáší, nebo ten, kdo jej činí? Takovou otázkou by se dalo
pojmenovat jádro následující části dialogu. Pólovo stanovisko je jasné – ten, kdo trpí, je více
nešťastný. Činitel, který může v některých případech i uniknout trestu, pouze naplňuje své
právo silnějšího a využívá svoji moc (Pólos nadřazuje politiku moci nad politiku práva),
a to Pólos považuje za správné a v pořádku. Dává za příklad současného tyrana Makedonie
Archeala, kterýžto si k moci dopomohl bratrovraždou, a přes tento čin se mu nedostalo trestu
a je ve své zemi svrchovaným vládcem, a také podle Pólova mínění šťastným člověkem.
Sókratova odpověď je komplexní a přesvědčivá – odstupňovává zlo podle závažnosti, a nejhorší
je podle něj bezpráví činit bez nápravy, přesně jako Archealos. Ve své argumentaci hojně
využívá principu analogie, uvádí zdánlivě nesouvisející příklady každodenních situací, které
však mají v zásadě stejnou podstatu jako jev, který je předmětem diskuze. Zde za pomoci těchto
analogií vysvětluje, že skutečné dobro je dobré pro všechny zúčastněné strany (pokud je konáno
skutečné dobro, nikdo ve skutečnosti nestrádá) – a to i v situaci, kdy je původce bezpráví
pokutován nebo trestán. Trest samotný jako odpověď na bezpráví je aktem dobra, dobra
všeobecného, tedy dobrého i pro člověka, který je podle práva spravedlivě trestán za svůj
přečin. Nejhorší je tedy podle Sókrata bezpráví činit, a pak také unikat trestu, neboť duše
takového člověka je zlem zmrzačena a trest, tato forma zadostiučinění, jí nemůže přinést jistou

2
nápravu a ponaučení. K tomuto poslednímu případu připodobňuje člověka, který je nemocný
a nedostane se mu léčby.
K příkladu Archeala se Sókratés vrací a říká, že musí být v jádru hluboce nešťastným člověkem,
jehož duše je zkřivena bezprávím na pokraj šílenství.
I během této podkapitoly dochází k častým nedorozuměním, neboť Pólos a Sókratés stále
používají pojem dobro a všechny tvary tohoto slova, ale každý má na mysli něco jiného.
Zatímco Pólos, a ostatně oba ostatní Sókratovi oponenti stále vyzdvihují blaho, příjemnost
a pohodlí jednotlivce (jsou dokonce toho názoru, že tyto pojmy jsou zaměnitelné), Sókratés má
na mysli dobro všeobecné, vycházející z ideje dobra, to, co je dobré, správné a spravedlivé pro
všechny zúčastněné strany jakékoliv situace. Sókratova představa dobra není dána kvantitou,
nýbrž kvalitou. Po tom, co je Pólos usvědčen již z několikátého protimluvu v pořadí, nastupuje
na jeho místo Kallikles, který okamžitě předvádí své rétorické schopnosti a stěžuje si na
Sókratovo počínání v debatě.
Hned ze začátku řečnického souboje s Kallikleem nastane spor o to, jestli býti mocnějším a býti
lepším znamená totéž. Zde se opět projevuje Kaliklův základní předpoklad, kdy nad právo
a morálku staví prospěch jednotlivce. Sókratés oponuje zpochybněním toho, jestli je moc
otázkou kvality (vládnou lepší) nebo kvantity (vládnou mocnější, tzn. větší počet), neboť
z Kalliklovy promluvy to není zcela patrné (Kallikles tyto pojmy zaměňuje). Objevuje se zde
i argumentace pomocí konfliktu práva a přirozenosti, komplexnost Sókratových argumentů zde
odhaluje Kaliklův protimluv. Kaliklees je však na základě srovnání všech tří oponentů
nejzkušenějším a nejtroufalejším rétorem, a místo uznání a studu prohlásí „Tento muž nikdy
nepřestane žvanit“ a osočí Sókrata z dětinského handrkování o jednotlivá slova.
Sókratés na mnoha příkladech vysvětluje, že Kaliklees používá slovo mocný pokaždé v jiném
významu. Jednou ho přisuzuje větší skupině lidí, která je dohromady silnější (zde jde především
o kvantitu, o kvalitu pouze částečně, neboť se jedná o schopnost spravovat obec, nikoliv
o fyzickou sílu), poté ho používá ve smyslu rozumnější (ti, kteří mají kompetenci ke správě
obce, zde je tedy na prvním místě kvalita jednotlivce), a naposledy ho nahrazuje a přirovnává
k termínu zmužilejší. V posledním zmíněném významu se dle mého názoru kvalita i kvantita
uplatňuje stejnou měrou, termín znamená člověka nebo skupinu, která je zároveň rozumná ve
věcech obecné správy a zároveň nepostrádá politickou sílu k výkonu funkce.
Dobro
K tomuto tématu se dvojice debatujících dostane velmi rychle, a to pomocí Sókratovy definice
pojmu „mít moc sám nad sebou“ – popisuje ho jako „býti uměřeným a mocen sám sebe, ovládat
své libosti a žádosti“. 3Na toto konstatování Kallikles uštěpačně odpoví, že je nesmyslem
nazývat pošetilce uměřenými. Zde se tedy konečně rozprava vyvíjí do posledního, a zároveň
nejpodstatnějšího úseku.
Kallikles již ve větě zmíněné v předchozím odstavci dává svůj názor velmi jasně najevo – celé
jeho pohrdání uměřeností, morálkou a rovností a vyzdvihování politiky moci vychází
z přesvědčení, že nejlepším způsobem žití je dát naopak libostem a žádostem co největší prostor
a volnost – v jejich plnění spočívá podstata dobrého života. Ten, kdo tuto možnost nemá (ten,
kdo nemá žádnou moc, v jakémkoli významu), je slaboch a je hoden pohrdání – takový člověk

3
PLATÓN. Gorgias: Gorgías. Vydání řecko-české první, české šesté, opravené. Přeložil František NOVOTNÝ.
Praha: OIKOYMENH, 2021. ISBN 978-80-7298-591-3, strana 135.

3
argumentuje právem, morálkou a přirozenou rovností, aby nedal vlastní nemohoucnost najevo.
Pouze lidé slabí označují rozmařilý a nezkrocený život za ošklivý. Ještě většího posměchu je
pak podle Kallikla hoden ten, který veškeré možnosti a predispozice k vyplnění vlastních tužeb
má (je to člověk silný, mocný, rozumný a zmužilý), ale stejně svého práva silnějšího nevyužívá
a oddává se průměrnému životu. Čím větší a statečnější žádost či tužba, tím krásnější je ji
naplnit, ať už je jakákoliv.
Pro svoji řeč argumentuje přirozeností a spravedlností takového jednání, a také tím, že si to ve
skutečnosti všichni lidé myslí, nechtějíce to říci nahlas. Na Sókratovi je patrné, že ho
plamennost a sebestřednost Kalliklovy řeči zaskočila. Odpovídá však pomocí dvou
podobenství, v prvním přirovnává nezřízenou a nezkrocenou duši k děravému sudu, čímž
naráží na její nestálost, duši, která pro svou nespolehlivost a zapomnětlivost nic neudrží. Druhé
podobenství je konkrétnější – Sókratés v něm srovnává dva muže, kteří plní své nádoby
drahými tekutinami. Ten první má sice k tekutinám snadný a neomezený přístup (síla, moc), ale
jeho nádoby jsou děravé (nestálá duše, která si žádá stále víc a víc, pokaždé něco jiného), takže
musí pokračovat v dolévání nadosmrti. Druhý muž má nádob méně a k vzácným tekutinám se
dostane zřídka, ale jeho nádoby jsou dobře utěsněné a tento muž po naplnění najde v životě
klid. Sókratés se na příkladech snaží ukázat, že život uměřeného a spořádaného je nakonec
šťastnější než toho, který ve dne v noci musí myslet na naplňování svých nejrůznějších tužeb,
maje to jako jediný způsob, jak štěstí dosáhnout.
Po tom, co ani tato podobenství nedosáhnou dostatečné přesvědčivosti u Kallikla, posunuje
Sókratés debatu novým směrem. V ní je předmětem to, zda člověk, který chce hojně svůj život
naplňovat (stále naráží na podobenství s nádobami), musí mít také hodně děr, kudy staré
a splněné tužby odcházejí (díry v nádobách). A hned poté přichází otázka, která prakticky
rozhodne o vítězi debaty – „Lidé žijící v radostech jsou šťastni, ať je jejich radost jakákoli,
a nedělá rozdíl, které slasti jsou dobré a které zlé?“, 4a Sókratés uvádí příklad člověka, který
prožije podle Kalliklova mínění dobrý život – člověka prašivého, cítícího svrbění, který nalézá
radost a naplnění svých tužeb v drbání. Předchozí příklad také naráží na konflikt mezi
příjemným a dobrým, který se stává předmětem další sekce dialogu.
Sókratés nejprve poukazuje na nesrovnalost mezi příjemným/nepříjemným a dobrým/zlým na
základě toho, zda mohou dané jevy nastat současně, či současně zaniknout. Dává za příklad
pocit hladu a žízně (nepříjemný a podle Kallikla také zlý), a jejich zahánění pomocí jídla
a nápojů (příjemné a podle Kallikla také dobré). Nastává tedy situace, kdy člověk, který se cítí
nepříjemně z nenaplněné potřeby, zároveň zažívá libé pocity při jejich naplňování. Příjemnost
a nepříjemnost tedy mohou končit a začínat současně. Jak poté Sókratés dokáže, u dobra a zla
to tak není, jednoho ubývá, zatímco druhého přibývá a naopak, což mu Kallikles sám potvrdí.
Druhou částí argumentu, na základě prokazatelné neslučitelnosti dobra a zla v jediném
momentu, je analogie bojiště. Na jedné straně stojí stateční a rozumní muži (dobří lidé) cítí
příjemné a libé pocity z ovládnutí bitvy. Na druhé straně jsou muži, kteří cítí stejné libé pocity,
avšak z toho, že pro svou zbabělost a nerozumnost z boje prchají.
Těmito nesrovnalostmi v pojmech dobrý a příjemný je Kallikles usvědčen z protimluvu – ten
poté z nedostatku argumentů mění téma a přiznává, že některé lidské touhy jsou dobré a některé
zlé, podle toho, čemu slouží. Sókratés poukazuje na to, že je dobré naplňovat jen ty žádosti,

4
PLATÓN. Gorgias: Gorgías. Vydání řecko-české první, české šesté, opravené. Přeložil František NOVOTNÝ.
Praha: OIKOYMENH, 2021. ISBN 978-80-7298-591-3, strana 141.

4
které dělají člověka lepším, a dodává, že je jistým druhem umění nechat spát ty žádosti, které
nás činí horšími. Duše bude dobrá, jestliže se jí dostane pořádku a upravenosti – tento stav Mistr
nazývá zákonitým stavem, k němuž vede cesta pomocí zákona, tedy míněno spravedlnosti
a uměřenosti. Po tom, co je Kallikles přesvědčen a na všechny Sókratovy otázky přisvědčuje –
je však zostuzen a nechce v dialogu pokračovat, proto Mistra vyzývá, aby rozmluvu dokončil
sám.
Sókratés opakuje ve svém monologu nejpodstatnější závěry rozmluvy. Některé pro přehlednost
celé práce uvádím i zde:
Je snad příjemné a dobré totéž? – Není.
Má se dělat příjemné pro dobré, nebo naopak? – Příjemné pro dobré.
Příjemné je to, jehož příchodem vzniká libost, dobré je pak to, čeho přítomností jsme dobří.
Dobrost každé jednotlivé věci (duše, těla, …) se nedostavuje náhodou, nýbrž pořádkem,
správností a uměním, které jest každé věci věnováno.
Duše mající svůj vlastní řád je lepší než duše neuspořádaná? – Ano.
Tedy uměřená duše je dobrá? – Zcela nutně.
Uměřený člověk koná stran lidí spravedlivě a stran bohů zbožně.
Po těchto závěrech se Sókratés naposledy vrací k tématu rétoriky a k dialogické formě (unavený
Kallikles mu nyní přisvědčí na všechno). Opakovaně vytýká rétorům a sofistům jejich nedbalost
správnosti, tyto obory se soustředí především na efektivitu, nikoliv na dobro výsledku. Tvrdí,
že aby byl člověk dobrým v rétorice, musí být spravedlivý a znalý ve věci hledání dobra. Dává
tato tvrzení do souvislosti s bývalými a současnými athénskými politiky (Periklés, Kimón,
Miltiadés a další), kteří podle něj selhali v naprosto základním cíli každého politika – činit
athénský lid lepším, neboť ve svém politickém působení užívali spíše lahodění. Nesledovali cíl
v lidech vzbudit spravedlnost, uměřenost a dobrotu, nýbrž je pouze hostili tím, co si žádali (stali
se kuchaři, nikoliv lékaři). Kdykoliv politik tedy vysloví frázi, že je v jeho zájmu sloužit svému
lidu, znamená to, že se chystá mu spíše lahodit než ho činit lepším.
V části dialogu věnované politice se také objevuje zajímavý detail, kdy autor dialogu Platón
naznačuje, jakým způsobem Sókratés dopadne (dialog byl napsán kolem roku 380 př. n. l., čili
celých 19 let po Sókratově úmrtí), totiž křivým obviněním bude odsouzen k trestu smrti.
Sókratés ve své promluvě zmiňuje, že by podobným vývojem událostí nebyl udiven, neboť on
je jedním z mála lidí, kteří v Athénách provozují politiku pravého slova smyslu – řeči, které
pronáší, mluvívá se zřením na největší dobro, nikoliv s úmyslem se zavděčit. Předpovídá tedy,
že u soudu by nemohl uspět, neboť jeho oponenti by se mohli chlubiti tím, kolik úplatků
athénskému lidu věnovali.
Po této úvaze se se dialog chýlí ke konci. Sókratés v dlouhém monologu upozorňuje, že je nutné
dobro hledat stále, celý život, jenom tak se v jeho hledání a konání můžeme zlepšit. Na každý
jednotlivý případ volby mezi dobrem a zlem není třeba odborného znalce, nýbrž každý z nás je
toho schopen – duše, která touží po uměřenosti, spravedlnosti a pořádku k dobru přirozeně
tíhne. Naposledy Kallikla a všechny přítomné varuje, že sledovat příjemné a nazývat ho dobrým
je zaslepenost a k dobrému životu nevede.

5
Závěr
Aktualita tohoto dialogu je neuvěřitelná. Při pozorování současné politické situace ve světě je
patrné, že rétorika populismu stále existuje, a je služebnicí politiků zkažených, kteří se svými
řečmi chtějí voličům zavděčit, nikoliv činit je a obec (stát) lepšími. Více než kdy jindy jsme
svědky užívání rétoriky jako nástroje k přesvědčování a lahodění, ne k dosahování
spravedlnosti ani vyzdvihování uměřenosti.
Kromě části o rétorice jsem si jistý, že na otázku, zdali je bezpráví horší činit nebo snášet, by
výrazná většina odpovídala stejně jako Pólos a Kalliklés. Odstřihnout se od tělesnosti (snášení
bolesti) je totiž na první pohled mnohem náročnější než provést sebezapření, zkroutit a potlačit
vlastní duši a činit bezpráví jiným. Stejně tak je jisté, že mnoho lidí považuje dobro za vlastní
prospěch a seberealizaci, stejně jako Kallikles, a pokud tak zrovna nemyslí, stejně tak činí.
Popírání nebo relativizace základních hodnot jako dobro, pravda, krása a láska je jedním ze
základních pilířů postmoderní ideologie a filosofie, která nám ukládá užívat si v tomto životě,
seč můžeme – nárůst ateismu totiž nutně vede ke ztrátě motivace řídit se podle toho nejlepšího
vědomí a svědomí na úkor vlastního pohodlí.
Jakmile vyloučíme existenci věčnosti a nesmrtelnost duše (která je po smrti těla ovlivněna
správností našeho jednání), můžeme si na Zemi bez uměřenosti a zřetele na správnost žít jako
králové, protože na tom stejně nesejde. Všichni přece jednou umřeme. Sobeckost, sebestřednost
a nebezpečnost této úvahy lze těžko překonat.