DETEKTIVNÍ PŘÍBĚH

„Takže, dejme tomu, že Pan Novák přišel na konci dne do kuchyně a na kuchyňské lince objevil krvavý
nůž…“ pomalu začal mladý policista „Na zemi uviděl paní Novákovou v kaluži krve a pak pachatel zabil
i jeho. To sedí?“ Tázavě se podíval na ostatní.

V kanceláři stáli tři policisté. Novic a dva jeho služebně starší spolupracovníci. Řešili jeden případ,
přesto každý věc viděl jinak.

„Z laboratoře víme, že Paní Nováková určitě zemřela první.“ Odpovídal jeho starší kolega. Už na
detektivním nějakou dobu byl, tak věděl, že v tomto oboru není nic vyloučeno „Může se jednat o
dvojitou sebevraždu. Stejně tak může být vrahem jejich dcera, která se od té doby pohřešuje. A nebo
to může být někdo úplně jiný.“ Pokrčil rameny.

„Kolik toho víme o té jejich holce?“ Ozval se dosud mlčící policista.

„Nic moc, Adame. Je jí osmnáct, chodí na gymnázium, baletka a dosud žádný trestní záznam. Ve škole
prý taky žádné problémy.“

„Takže ideální dítě.“ Prohrábl si Adam vlasy, kde už se občas objevil nějaký ten šedý vlas. I přes to, že
z této trojice Adam nebyl nejstarší, případů vyřešil víc než zbývající dva dohromady. Pohyboval se
v kriminálním jako ryba ve vodě. Jeho kolegové vždy říkali, že na to prostě má nos. Vždy si všimnul
všech podstatných detailů a ptal se na správné otázky. Málo kdy se stávalo, že by šlápnul vedle.

„Kolik toho přišlo z laborky, Kristiáne?“ Obrátil se na nejmladšího z nich. Ten sednul za počítač a po
pár kliknutích už začal číst to nejdůležitějšího z reportu. „Žena, věk 48 let, bodná rána do břicha, doba
úmrtí kolem 5 hodiny odpoledne, příčina smrti selhání několika orgánů a vykrvácení, vražedný nástroj
se shoduje s kuchyňským nožem z linky. Muž, věk 55 let, 1 bodná rána do krku, doba úmrtí kolem 6
hodiny, příčina smrti udušení, vražedný nástroj nenalezen, ale pravděpodobně se jedná o další
kuchyňský nůž. Otisky přijdou zítra. Stejně tak přesný čas smrti.“ Chvíli ještě pročítal report a pak
s kamennou tváří přečetl poslední řádek: „Podle míst bodných ran a rozestupu dob úmrtí mezi
oběťmi je takřka nemožné, aby se jednalo o sebevraždu.“

Adam si znovu prohrábnul vlasy a pak se zamyšleně podíval na Kristiána. „Co si o tom myslíš? Chci
příběh.“

Ten se zahleděl do počítače. „Jedná se o vraždu rodičů. Matku zabila dcera ze vzteku, pohádali se.
Otce zabila už jen ze strachu. Přišel dřív z práce a ona zpanikařila. Potom utekla z místa činu,
pravděpodobně za někým, komu věří, třeba milenec.“

„Co ty Karle? Jak to vidíš ty?“ Zeptal se Adam druhého policisty. Vždy to tak dělal. Člověk tak získá víc
úhlů pohledu, každý se zaměří na jiný detail a z tech se Adam odráží.

Karel chvíli mlčel. Uspořádával si myšlenky. Vždy se na případ koukal ze všech stran, teď však musel
najít jeden úhel, kterému sám věřil nejvíc. To mu vždy dělalo problém. „Já si myslím, že dcera vrahem
není. Neřeší teď druhé oddělení případ sériového vraha? Co si pamatuji, tak jeho oběti jsou většinou
dívky ve věku 16-20 let. Vždy se našli zabité a znásilněné u nich v bytech nebo v hotelu. Vrah
pravděpodobně nejdřív své oběti svede a pak až udeří. Tady se mu to mohlo vymknout kontrole.
Jestli se najde její tělo mohlo by to tentokrát byt v blízkosti vrahova bytu, pravděpodobně
v nedalekém podchodu nebo křoví.“
Z Adamova hrdla vyšel frustrovaný výdech. Měl před sebou dva neméně uvěřitelné příběhy. A i on
sám přemýšlel o dalším. Potřebovali více stop. Otisky prstů z místa činu, povolení k dalšímu
prohledání bytu, a hlavně potřebovali najít Anabelu Novákovou.