Ta ženská musí být opilá!

Svatava Antošová
Znění tohoto textu vychází z díla Ta ženská musí být opilá! tak, jak
bylo vydáno nakladatelstvím Československý spisovatel v Praze
v roce 1990. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text
redakčně zpracován.

§
Text díla (Svatava Antošová: Ta ženská musí být opilá!), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 10. 2. 2023.

 OBSAH

Dámská jízda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Džungle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
„Venuši“ nikdy nepotkat! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Jakákoliv jiná barva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Přicházíme z magnetických polí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Říše lidí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Drbna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Opičí láska. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Dáda je tupé zvíře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Proti rodině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Falický kult. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
K — 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Pocta G. S. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Ruská ruleta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
I.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
II.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
III.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
V.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Krajiny nenávratna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
Zoje která byla mým dragounem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Zmizelá řeka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Po několika měsících. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Najděte Edgara!. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Absolutno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Věnováno rodičům
Kdo může, utíká do hor nebo do snů
Vladimír Merta
Dámská jízda

Kdy se vlastně začal ten náš vražedný tah

„královstvím zeleného měsíce“
s bytostmi komicky přízračnými jako pouťová strašidla
s vidinou karmínových popravišť
okolo nichž se tančí
a rododendronů
zpívajících tesklivé melodie v hloubi sloních údolí
Zaslechly jsme i pláč nově narozených královen
a smích umírajících dětí
potom rozkazy drobných Číňanek v uniformách
které jako by hlídkovaly a sváděly zároveň
Ale
ani my jsme nebyly muži
hrály jsme na nástroje všeho druhu
dokud se v jeskyních chladilo víno
Galové pro nás zabíjeli kohouty a Kastilci své býky
přihřátí feministé si lehali k našim nohám
politici nabízeli nejrychlejší kočáry
Odmítaly jsme všechny pocty
a tajně mizely
jednou ve stromořadí milenců
po druhé pod mostem sebevrahů
naši vlivní přátelé nás však zasvětili zimním zahradám
nebo domům na pobřeží
odkud nebylo úniku
velké dogy se nám válely v postelích
livrejovaní sluhové oprašovali bezohledné starce
kteří se pomočovali do peřin
v mramorových krbech dohasínalo století revolucí

–8–
a předzvěsti nových válek
Prchly jsme
s trojstěžníkem jenž vezl bílé otrokyně pro Orient
potkaly jsme „Loď mrtvých“
i „Loď komediantů“
prošly slavné harémy východního Středomoří
koupaly jsme se v naftových jezerech staré Persie
a umíraly na pouštích
vlasy spálené až na kůži
Naučili nás pít velbloudí krev
smažit na ohni novorozeňata nepřátel
také milovat se s barbarskými kočovníky
Bible se rozpadala v prach
kouřovým signálům z Tibetu nikdo nerozuměl
Ztratily jsme své vlastní stopy v záři písečných bouří
a tak
hledajíce nejkratší cestu zpátky do Evropy
vynořily jsme se kdesi v centrální Africe
polární slunce za zády
před sebou rovník
Ano
blížily jsme se k samotnému středu džungle

–9–
Džungle

Padly jsme vysílením na okraji smrti

Oheň války ještě nebyl rozeset
zlaté trubky příměří měla instalovat teprve budoucnost
Odněkud hrála ocelová hudba
vojenský pochod rodné Euroasie
„Takhle kdysi rozbíjel můj starej ty svoje atomy“
přesně tak to znělo
jako když kormidla větru nemohou pohnout zeměkoulí
divný zvuk
Divná byla i naše barva
k zbláznění bílá rachejtle nad pohřebištěm hrochů
bělejší než všechny paláce světa
Koukaly jsme po mužských
a trhaly si z těla jejich otrávené šípy
najděte v tom nějaký smysl
My ho hledaly
začaly jsme daleko na severu s volebním právem
                        a emancipací
a skončily v pralese jako pitomé turistky s foťákama
Oslí hlavy se nakláněly jedna k druhé
a zkoumaly se —
krvavým okem na modré nylonové šňůrce
Loutkohra pokračovala
„Zbav se své role“ křičela zvěř z Noemovy archy
ale v tom hluku v tom divném zvuku praskajícího dřeva
nebylo nic slyšet
A tak jsme dělaly momentky starého světa
a prodávaly je
jednoho černošského chlapce za kus

– 10 –
upomínka na ženskou revoluci
Klády moci svržené do řeky
působily jako odsekané velrybí ploutve
byl postaven vor
pro slečny s žirafími krky pro dámy
které se chtěly vrátit k penězům
Znovu to vzali do rukou Židé
mohli se strhat
Pod víčky palem
drobounké zřítelnice slunce si v ničem nezadaly s nikláky
přijížděla ptačí koleska s osmi jantarovými papoušky
dělat účty
Nebyli to však papoušci
ale zakleté domorodé princezny
a misionáři určující směr zároveň
Nedalo se zabloudit
ta koleska mávala rozpjatými křídly dechu noci
a její stín jakoby si nahlas opakoval všechny
                        milostné pozice
klouzal po opěradle banánového trůnu
usmíval se na lesklé krasavice bez rodu a bez jména
zrcadlil žraloky bloudící zátokou dohořívajících vraků
pořád blíž a blíž k našim nohám
až se odhrnula tmavá záclonka
dvojitá dvířka se rozletěla
cinklo to

Nasedly jsme a vyrazily

Táhla nás zpěněná kobyla lásky

a stráže na obzoru ani nechtěly vidět doklady

– 11 –
„Venuši“ nikdy nepotkat!

V její hantýrce by to znamenalo

„neseknout žádné áčko“
A že jich mám už požehnaně!

Začalo to takhle:
Byla svačina
zírala jsem z okna na pomerančový západ slunce
činžáky naproti ztrácely svou přirozenou špínu
když tu najednou
Šilelis! — ta prokletá bedna! — přestal fungovat
lednička se nesmyslně rozehřála
prasklo pár vzduchových hadic

„Venuše“!

Přišla do práce
křídla ještě nesložená
a ptala se
proč neděláme
Měla ve vlasech cizokrajnou rosu
a v hloupých očích bezmeznou důvěru v budoucnost
(nevěděla
že se na ni chystá zákon)

Obrazy
které vyvolávala v mé mysli
opuštěly samy od sebe své původní tvary
a měnily se v abstrakci
odvážnou a nezmapovatelnou

– 12 –
Toužila jsem žít jako ona
s nikým nespat
znát dopodrobna nudu
být královnou nudy
odcházet do snů
jež mi zůstávají prozatím utajeny

Štěstí!
Přinesla si ho ze šatny plnou náruč
Zapálila jsem jí cigaretu
a vyzvídala
kolik umělých růží zase vykvetlo v té její hlavě
za poslední týden

Proč ses neobjevila?

Byli jsme každý den v „Maričce“
a utráceli život
Ne že by nás to bavilo
ale vymysli něco jiného

Nevymyslela nic
jen se šklebila do rozbitého zrcadla nad umyvadlem
a po chvíli vyplivla otázku:
Nejsem moc bledá?

Kdysi jsem jí dala krásné bílé kotě

Umřelo hlady
Pak jsem ji potkala ve dvě v noci
dělala revizorku na noční lince
a ohromně ji to povznášelo

– 13 –
Nechala mne jet grátis
Stálo mě to láhev šampusu
Bouchla ji s děsnou radostí na dílně
a práskla všechny kteří se napili
včetně mě

Odpustila jsem jí
Byla mým vzorem a modlou a polobohem
Musela jsem ji následovat
kamkoliv
kde nás nenajdou
Všude bylo víc mramoru než hlíny
viděly jsme paláce
bílé a bez oken
gondoly s prostřílenými boky
kentaura topícího se v biblických vodách
Dřevění strašáci utíkali z polí
— davy stižené leprou
a my jim házely pod nohy ocelové sítě
a smály se jejich nemotornosti a strachu

Opilost nás nikdy neopouštěla

Podnikaly jsme romantické výlety k Aztékům

nebo do nitra vykastrovaného buše
Byly jsme samozřejmě ozbrojené
Strašlivé ženské!
Každý se nás bál
Pocit moci byl fantastický
Houpaly jsme se v proutěných křeslech
na verandách svých haciend

– 14 –
a pily kurare
a byly bez
Měly jsme slepé sluhy
hluché kuchařky
a němé vrátné
Když pro nás přišli ti uniformovaní hoši
nebylo nikoho kdo by nám to sdělil

Najednou tady stáli

a říkali: Oblečte se a půjdeme!
a dodali: Dámy!

Pak se dali do pití

Doktore? Doktore!!
Chci odtud
chci domů
všechno byl přece jen sen
Jaké rasistky?
Byla to hra
               Tak jací mrtví?
Byla to báječná hra
Co je s mou společnicí?
Že si vzala nadporučíka?
Blbost!
Dneska v noci nechoďte spát
podpálím vaši postel i s váma
Nenávidím blázince…
Slyšíte? — Nenávidím blázince!

– 15 –
Jakákoliv jiná barva

Spatřili sebe na červené ulici

očekávat samoobslužný zázrak jídelního vozu
který se houpal na visutých kolejích
a objížděl jejich natažené počtářské ruce
a ztrácel se v deštivém odpoledni pracovní neděle
aby se vynořil v pondělí ráno plný krve vycházejícího slunce
plný nového zpěvavého přídělu a mladých hesel
nachově opravdových
s menstruační špínou a s nádavkem rumělkové šťávy
                                                                        ze shnilých melounů

Viděli se
jak nesou svá exaktní játra zkamenět na celodenní
               konference
o plánovaných změnách zabarvení koňaku a kávy
a hlasují pro mandelinkový odstín jako vysoce ideový
a odbíhají na jahodové toalety
kde si přikrašlují nedokrvená oční bělma
               intimní rtěnkou
Přistihli se v křečovitém pokleku před cihlovým bohem
sestupujícím z červánků v malicherné touze být
               přilípnut
na promoklé transfúzní prapory neslíbatelného bratrství
               a lásky

Přistihli se souložit mezi záhony rudých tulipánů

v prvomájově vyzdobeném městském parku
donutili se vylézt na staré taškové střechy a nechat si
               spálit kůži

– 16 –
Pochválili si svou rajskou pleš svá malinová přirození
svá vetchá slova rozhazovaná v plných trsech jako ubohé
               jeřabiny
svůj řeznický standard a indiánskou lstivost
a vyhlásili závazek „přetřít pohřební vozy
               Červeným vínem“
Opili se šalebnou griotkou bublinkové pravdy
vyměšované na počest kdejakého vyčůraného hrdinství
a vyfotografovali se:
jak civí do nebe na mračna letících berušek
zaclánějících neprůbojnému slunci v jeho osvětě
jak házejí plné hrstě přezrálých bezinek-myšlenek
               a bezinek-snů
do oken škol nemocnic knihoven a vězení
jak se šklebí císařským řezem do vytlučeného zrcadla
a tváří se že se češou
jak si vrství nad hlavy kopce teoretické marmelády
pod jejichž tíhou se jim láme páteř
a jak za nočního ticha naslouchají němohře absolutních
               výložek
ochotně se krčíce v nápovědních budkách
kde se jim křiví těla ale roste uvědomění
jak se blahobytně válejí mezi rozkvetlými máky prémií
chřestících odznaků a vyznamenání
bráněni sítí vrátnic a méďnatě-železitých sekretářek
před různobarevnými doteky davu
jak cvrnkají rybízem autoritářských citátů po svých
               patolízalech
a nasliňovačích prstů
kteří celí flekatí od dopadajících nacucaných kuliček
mlaskavě pokyvují hlavami a vrní

– 17 –
jak se honosí granátovým zplnomocněním hrát si na
               vladaře
a jak potom tiše mizí v lhostejných kobaltových
               pustinách
šmelí s indigem
maskují svůj původ dlouhým žabím pláštěm
aby jako krocani mohli vyběhnout do boje
v klopě povadlou kopretinu
na zádech nůši plnou čokoládových cetek
které budou rozdávat na usmířenou
dokud neskončí úplně okoralí a zčernalí
v betonových urnách

– 18 –
Přicházíme z magnetických polí

z krajiny
která leží výhradně na břiše
nápadné světlo vlomené přímo do oka
absorbuje všechen nesouhlas přidušených výkřiků
srdcí s koleny u sebe
drtivá zeleň života proplouvá stěnou mezi semknutými
               jablky
naše ruce se nutí hledat poslepu ozvěnu jejího hlasu
zachytit každý tón jenž uklouzne
cesty jsou nekonečně hladké
hladká je duhová lávka nad jezerem
žalující měsíc
mé prsty stisknuté v čísi pravici
já bdím
a vidím balóny podobné raketám
houpat se nad rozpadlou tvrzí hadí inteligence
čekám na signál k útoku
ale padá jen rosa s cílem vyznačit dráhu příští hvězdě
jaká bude
vhodná pro náš návrat
nebo odmítavá k našemu umění
tisíce Poezií v jediné skříňce s líčidly
tento sen se neustále opakuje
tisíce Poezií barevnějších než pravěk
vlečeme za sebou dinosaury mátožné opice
tvory zapomenuté biologií lásky
a módou
neškodné hmyzí sedánky s celým vesmírem křídel
své naboby

– 19 –
kterým jsme sloužily v dobách bezdůvodného plesání
liliputy s placatými frňáky a vycpanými hrby
kteří sloužili nám
vzpomeňte si
kolik v nás bylo podob laskavosti
dodnes nelze vysvětlit její diamanty rozkutálené
               od války k válce
kolik hladu po konfrontaci s muži
a kolik betonové závislosti na práci a rodině
odešly jsme a staly se cizinkami
ještěrkami pravdy k hrůze všech osvědčených tyranů
skloňte své hlavy v plachém přitakání našemu příběhu
odehrává se už v jiném světě
akrobat budoucnosti krouží nad jeho rozcuchanými
               střechami
koupe se v plavovlasém visutém kloboučku z korálů
mává rukama — svou tajnou abecedou
tisíce nových důkazů volnosti
která je možná
avšak k nalezení jen v těchto pomyslných polích?
tisíce usměvavých přátel kultivovaných až příliš
tisíce Poezií rovnajících se kusadlům náhodného zvířete
sen o lidském rodu bloudí v dimenzích pohrdání
tisíce Poezií — tisíce parazitů

– 20 –
Říše lidí

Tvou tvář!
                   Tvou tvář!
Chceme vidět tvou tvář
letět k ní vzduchem ponurým mlékem
zahnutou mušlí tunelem beznaděje
skřehotat vesmírem zobáky na padrť
a přesto vyklovat oči všem nastrčeným maskám

Která je ta pravá
ta
kvůli níž pijeme rozum z písku pod nohama
stěsnané do věnců absurdity
jako rozdrcené kosti chudáků géniů v hromadných
               hrobech
Která to je
ta s límcem z mušelínu
                                            vyhrnutým vysoko přes uši
nebo ta — vrásky hlubší než rýhy na těle
     vybombardované Venuše

skloněná nad svou odpolední kávou

Labutí šátek samý přelud a samé fantastické zvěsti
se jí svezl z ramen
a zachytil se na okraji magnetického pole
jehož brány jsme právě prolomily

Nebo snad ta z obrazu

policejní kordón stylizovaný jemně jako švýcarská krajka

– 21 –
strýc mrtev někde u Eskymáků
Ji ukradnou
stačí odpojit poplašné zařízení
a zase se jí vrátí ten starý lahodný úsměv
Jako té na ulici
potkat jenom tvář která nikomu nepatří
co symbolizuje
hrůzu
           pravdu
                        oblaka klidu
                                                prázdno jež zabíjí
Lásku

A co ta ještě téměř dítě

hloupé madrigaly jejího chichotání
mění celou říši v rozdrápanou hnisavou ránu
„dejte ty pracky pryč!“
ječí jako smyslů zbavená dočista pominutá
v transu
v milionářské opici
je z Floridy z Kamčatky z Riviéry z Mekky
                                                              z mysu Dobré naděje
také Hongkong to jistí
má tam své absolutorium — hysterický domov

Tak je to ona nebo ne

Jak může vydržet sušit se na slunci s tolika rybami

Teď se svléká
ale tak abychom nic neviděly
Jde se koupat bere jí vlna užívá si to

– 22 –
zmáčený klobouk vznešenosti stále na hlavě
Utrhnout jí hlavu

„Dejte ty pracky pryč!“ řve na nás z brunátné vody

a je to jako kdybychom oscilovaly mezi všemi armádami
                světa

– 23 –
Drbna

Nikdy jsme o tom nemluvily

Nikdy jsme si nepřipomenuly

že v kterési daleké zimní vesnici existuje nízký pokoj
který nás obdaroval svým diskrétním sluncem
Jeho světlo dopadalo na naše opilá těla
rozhozená po cizích postelích
znavená smutná a osiřelá v mrazivé temnotě
jež nám tleskala staropanensky tenkýma rukama
stahujíc si z nich prsteny zažloutlé nehty
               a svraštělou kůži
aby se nás pak dotkla obnaženým citlivým masem
tak starým a páchnoucím jak jen je vůbec možné
až nás děs zkroutil k sobě
dvě nečisté nevěsty toužící po spermatu svatební noci
Moje hlava spočinula na tvém vytušeném klínu
jenž se mimoděk sevřel v jakémsi palčivém pocitu
               obrany
moje prsty se spálily o tvá horká stehna
přimknutá k chladivému prostěradlu
zavřela jsem oči a nechala se roztáčet vínem
               a nadcházející slastí
kolem dokola a hlavou dolů jako na nejšílenějším
               lunaparku
v Prateru smyslů

Ach!
Bubny mých spánků odpovídaly rytmu tvého
               rozbouřeného lůna

– 24 –
a v mých vlasech se zcela nečekaně rozsvítila
               tvoje laskající ruka
plná stydlivých kopřiv
tvé zpocené stehno se přitisklo ke kolotoči mého čela
a způsobilo mi závrať
uvěznila jsi mne natolik
že jsi mi zároveň ochotně ukázala cestu k úniku
vedla tvýma náhle rozevřenýma nohama
               a pokračovala dál…
Byla tak lákavá tak hříšná a tak zoufalá
že jsem svou dlaní musela obléci tvé předčasné pohlaví
a jeho bolestivým stiskem ztišit obě vyplašená srdce

Skoro jsi vykřikla

ale přesto sis ode mne troufla chtít to
co bys chtěla od muže
a já tě začínala proti své těžce nalézané vůli poslouchat
Žádala sis něhu a krutost orlích drápů
žádala sis kouzlo a morbidnost vztyčeného majáku
               na své bezcílné plavbě

Žádala sis muže a tak jsi ve zhasnutém pokoji

ještě zhasínala oči a spokojovala se se mnou
se mnou
v níž rostla touha dát ti pocítit pravé utrpení

Když jsem z tvého šílícího močálovitého údolí

vyšplhala až nahoru na vrcholek tvých úst
letmo jsi mne políbila suchými rozpraskanými rty
povzdechla sis a odvrátila se

– 25 –
Bylo to vystřízlivění? Byly to výčitky svědomí?
Byl to hnus? Pocit provinění?

Nevím
Uvědomila sis snad ohavnost nás obou
ohavnost té pekelné noci
kdy jsou všichni kdovíproč šťastní a veselí
a kdy my a nám podobní či podobné
pociťují mnohem výrazněji svou bídu a nicotnost
než kdykoliv jindy?
Vzala jsem tě za rameno ve snaze převrátit tě k sobě
bylo pevné a vzdorovalo
Položila jsem se na záda a v duchu se ti vysmívala
tak jako se ti vysmívám teď
když vyzrazuji tvoje tajemství
protože moje tajemství to není
zatímco ty ses vedle mne chvěla jako veliká slaná slza
proklátá jehlou trýznivého ponížení

Vstala jsem a otevřela okno

Sněžilo
Vítr mi přilepil na tvář několik pálivých vloček
barevných a prskajících jako hvězdy z ohňostroje
Zůstala jsem stát v tom proudu studeného vzduchu
a vůně spálených raket
dokud nebe nezezelenalo zimou

Nemilovala jsem tě a nemiluji tě dosud

ale nikdy nezapomenu na tvá jitrem ostříhaná slova

– 26 –
Opičí láska

Vždy zády k slunci

vždy nejvíc vyšňořena projde územím beztvaré hysterie
ve zdánlivých rozpacích
které neumí vysvětlit žádné lidské šelmě
hryže krajkovou rukavičku
vrhá se do náruče trestanců přikovaných k sobě
navzájem
několika stejně znějícími soucitnými dopisy
„ach
je mi vás tak líto“
některé briliantové slzy vypadají jako pravé
na miskách nesmlouvavých vah
se proměňují ve vyděračský peníz
jedna z čerstvě narozených dam je ochotna platit
nejdřív ji svlékněte
hučí do svých goril
ať konečně vidím nahou zmiji!
sápe se po milovaných houslích padajících z jejího těla
tráva okolo má barvu růžového snu
větrné vlny se převalují ve vlasech
odhozených až k moři s malým děsivým ostrůvkem
uprostřed
neboj se
tvůj muž s nimi neodpluje
ještě ho opředeš tolika nevýraznými city
schováš ho za tolik bezcenných žaluzií strnulého domova
že i on smotá do šťastlivého klubka nit celého svého života
a bude se krčit v houští za domem
kdykoliv krásné sousedky půjdou se smetím

– 27 –
dozadu páchnoucími dvorky někam mimo tento svět
její stín padne na tvůj úkryt
země se zachvěje
zaduní pod startujícím letadlem s groteskními dětmi
které jsi zplodil
všechny nalepené u oken zírají jak na levém křídle
tančí chlupatá primabalerina
nebe zkroucené závistí do tvaru půlměsíce
visí nad jejím jezdeckým chocholem
a dole
dole to peklo!
uštvané rodiny si šlapou po hlavách
ve jménu lásky
jež se dobře vdala
patří jí pavlače s vězeňskými květinami
smokingy přebujelých vrabečků
aleje slušnosti
a zásnub alkoholu s nekonečným slzavým údolím
nad nímž svítá železná koule — skvrna na plátně
sedí si na ní jako na rokokovém dětském míči
nohy má ve vzduchu a v ruce číši jedu…

Tak jsme ji poznaly

zdomácnělou u příbuzných
věčnou v ženách i v mužích které jsme opouštěly
připíjela nám na „šťastnou“ cestu a bylo jí jasné
že brzy nebudeme vědět jak dál
vstupovala do nás postranními dvířky
o něž jsme bezradně opíraly čelo
trochu se musela sehnout
aby vůbec prošla tou skulinou mezi dvěma různě se
               tvářícími životy

– 28 –
potom si zkontrolovala účes
otevřela láhev své vlastní pravdy
a my jsme pochopily
že takhle samozřejmě snad nedokáže vstoupit ani smrt

– 29 –
Dáda je tupé zvíře

lačné a zběsilé
zběsilejší než všechny nestvůry provázející náš spánek
má nechápavý pohled jesetera krátce před smrtí
a ruce věčně od krve
ztělesňuje surrealismus
i když o něm nemá ani ponětí
jako oplzlá ropucha na prameni živé vody
sedí na hrotu Amorova kopí
podobná Ernstovým kolážím nebo pornografiím z velmi
               luxusních SEX SHOPŮ
rozcapený bobr
řekl by Kurt Vonnegut a hurónsky by se zachechtal
spíš kajmaní žena
která neujde žádné hrůze černého románu
prožívá zázraky své vlastní války
zrovna tak jako kdysi Kostrowitzky první světovou:
je u vytržení
ovšem
nikdy spolu nespali
oblíbila si Kubánce a Turky
miluje jejich pot špinavé nehty a prádlo
také růže
které jí pochopitelně nenosí
zato nosí barevné kšiltovky a platí útratu
když pije
připomíná macaté kurtizány z tatíka Zoly
jenomže bez vší decentnosti a stylu
je tlustší než Balzac
a vulgární jak pruská markytánka

– 30 –
kamarádí se s nemocnou samicí modrého hrocha
aby šokovala i odpuzovala zároveň
přitom
modrý hroch je její výmysl
to ona sama chrochtá před branami věčného ticha
v zakouřeném pokoji
který sousedí s mým
to ona chodí k Asiatům na polévku
a vrací se s fajansovými květy ve vlasech
byla dokonce mezi lidojedy
a teprve tam prý přišla o věnec
Panna Sedmibolestná
orodovnice naše
je mistryní fikce bohabojné a humánní
každou noc totiž rodí syna
černého žlutého hnědého někdy také bílého
mluví na něho s nepřirozeným cikánským přízvukem
křtí ho peprminckou
a věří v jeho velkou budoucnost
nechává si říkat Lélia
snad Lélia z Nohantu
avšak naprosto neliterární a bez duše
vzpomíná na lásku kterou nikdy neprožila
cpe se k tomu sekanou a vlašákem
dělá dluhy a nemá nic
než své dva velké nesmrtelné sny:
být bachařkou
anebo ortodoxní funkcionářkou

– 31 –
Proti rodině

která zabijí tvého slavíka zakrváceným lanem na velrybu

napíná neviditelné jemné pletivo
do cesty jeho letu
trpělivě čeká
až pracně slepená mozaika života
břinkne o tykadla ostnatého drátu
chuchvalce peří se rozprsknou ve vzduchoprázdnu
jako dětské obličeje v primitivním smíchu
všechno se odehrává v temnotě vysoko nad atmosférou
není vidět sevřené hrdlo
pták ještě stále krouží s obnaženými křidélky
téměř bez pohybu jakési pahýly trčí do vesmíru
a zpívá
bože jak zpívá!
ten klouzavý zvuk raněného dvouplošníku
nemohou mít na svědomí hlasivky
celé tělo vibruje a chvěje se
kdejaká struna praská pod tíhou slepě tažené melodie
bez jediného nadechnutí jež nelze provést
zkoušíš to
obklopena morbidními kolážemi z pozemských dílen
hle! dva náměsíčné světy na jednom oslu
nazdobený manželský pár zapřažený do uslintané
               bryčky
zkoušíš to
proti skutečnosti která tě dusí
jsi někde na prázdninách u moře s dětmi bez duše
s muži bez fantazie
s asexuální přítelkyní

– 32 –
vyprávíte si o svých trablech
ona tě deptá tichým vytrvalým kdákáním
na rozpáleném písku mezi pronajatými slunečníky
a stánky s pitím a zmrzlinou
to v tobě vznikne
síla nadechnout se poprvé nebo naposled
ve chvíli kdy to už vlastně není možné
nikdy to nebylo možné
nadechnout se
kůží vlasy ostřížíma očima červenajícími se nehty
bílými místy pod plavkami
třeba oslepnout
ale slyšet ano slyšet jeden tón za druhým padat shůry
oslepnout ale udělat to
zakroutíš jí krkem zrovna když nahlas sní o nudismu
najednou jsi na velrybářské lodi která se vrací bez úlovku
na prázdné palubě malé divně skrčené cizokrajné ptáče
profesor biologie zkoumá co jsi zač
hledá tě v tlustých atlasech zpráchnivělou třesoucí se
               rukou
nikde tam nejsi ani mezi vyhynulými druhy
ne
to musí být nějaký nový druh
zatoulané odrostlé mládě dokonale nepřipravené
               pro život
kde se tu vzalo
obchází tě kolem dokola po špičkách chtěl by tě uchopit
ale bojí se že se rozplyneš že jsi přelud že nejsi
skutečně
stačí jediná žertující vlna a ty se propadáš zpět do tmy
tentokrát kamsi dolů do zelenkavých peřin
je v nich protivně mokro

– 33 –
tady se už vůbec nelze nadechnout
vrážíš opile zplihlým peřím do rezivých mříží
drobní živočichové ulpívají na tvém těle a podávají si tě
jako poraženého jako zajatce
ale uvnitř tebe všechno zpívá
je to píseň vítězství
ta kterou v tobě chtěli umlčet
zpíváš

Můj koráb má už zpřerážená křídla

tři stěžně dusí mladou louku
její hmyz a pramen bublající na dně
halím se do plachet jak do klobouku
s větrným kormidlem
jímž točím vesele a ladně

A smích jak oheň — velké fantastické zvíře

do pasu člověk ještěr od pasu
olizuje ten plesnivý vrak dokud se neporaní
o zapomenutou střelku z kompasu
Mám jazyk od krve
před sebou propast vlastních dlaní

V ní pluje si můj hrdina od hvězdy k hvězdě

ode dne ke dni a v každý zítřek věří
bude však sežrán stádem kobylek
které je bez vůdců a bez příměří
tak jako já jsem
stranou všech bájí a kostrbatých pěšinek

A místo k němuž střídavě stoupáš a klesáš

je na dosah

– 34 –
Falický kult

znovuuznávám falický kult svých předků

z kterého čerpám inspiraci
z toho věčného vyvolávání obrazu ztopořeného falu
který mám zaražen hluboko v ústech
který proniká mým tělem jako tupý nůž krvácejícím
               masem řezníka
který mě rozráží jako lodní příď poddajné vody oceánu
jež se lísají a mazlí s širokými boky korábu
a obestírají ho nesejmutelnými okovy
cítím jeho slanou horkou přítomnost podmořské sopky
dávám mu vězení kde není třeba přepilovat mříže
ani zabít strážného
byť by to byl i anděl
anděl strážný
dávám mu své těžké lůno se zrcadlovým bludištěm
v němž naráží do svých vlastních proměnlivých podob
je to šílený filozof poznávající poznání s úlekem slabocha
který poprvé vraždil
je to šílený skladatel se zločineckými librety
hledající úkryt pod zraněným srdcem
je to šílený básník vstřikující svůj rým na popravčí špalek
u něhož v masce kata stojí bezduchá vagína
je to šílený malíř s rudými štětci
malující na živé plátno svůj vylhaný autoportrét
je to šílený dělník bezruký a bezhlavý
který revoltuje proti své ubohé omezenosti
               tuberkulózním kašlem
a malou noční politikou
který mávaje transparentem volnosti

– 35 –
je šťasten prožije-li krutou minutu v kobce smrti
který se tlačí do první řady jako usmrkaný fantasta
a nechal by se rozstřílet pro jedno vykřičené slovo
jež stéká po neviditelné pupeční šňůře z nebes
který se nechává líbat a laskat ohnivým jazykem mrzce
               a odevzdaně
celý zkoprnělý z té nádhery
nedočkavý křehký líbezný
který srdnatě vzpřímený trpělivě dobývá svá prohraná
               vítězství
pod donekonečna rozvinutým bílým praporem
je to šílený šílenec milující život
v němž je možné zemřít desettisíckrát a pokaždé jinak
dávám mu svůj mech pro odpočinek
do něhož klesne vyčerpán a znaven hladovým
               nenasytným přijetím
které tváře se naoko udiveně rád zakouší
svou životodárnou jeskyni vystlanou hebkým labutím
               peřím
svůj lačný jícen
na jehož dně se převaluje růžová mlha
svou rukavici pro jeden jediný prst — svou prstovici
svůj dužinatý kmen jako mízou provoněné útočiště
své husté rtuťnaté vlny svá plyšová medvíďata
své žhavé uhlíky
je u mě
cítím jeho mokrý pláč
proud slzí řinoucích se k uzamčené bráně
od které nemám klíč
cítím jeho květnaté paprsky zabodávající se do mých
               útrob
jako zmrzlinová ozubená kola

– 36 –
cítím jeho ubývající přítomnost
vyprchávající vůni sopečné lávy
odcházející bouři
Ticho
najednou přede mnou utíká sotva se ohlédnuv
strachem zpocený ve své vyprázdněné sytosti
najednou je z něho obrovské spící mrně
najednou je bezbranný slabý a zranitelný
najednou křičí ze spaní
jako by nevěděl co se to s ním vlastně stalo
cítí se ublížený a opuštěný
a jeho duše
rozpomínající se na antickou rozkoš
prožívanou v přízračných palácích zatracení
ve veřejných městských lázních
kde se muži navzájem obdarovávají vlhkým semenem
ve svatyních a hrobkách pohanských chrámů
před očima neukojených bohů
na přeplněných tržištích v přístavech vojenských
               stanech
na orientální něžnosti
vykřikované do průrvy mezi vápencovými stehny
               čekajících otrokyň
na slaná násilí vychutnávaná v asijských stepích
na mučivá oplodnění
udělovaná pod sněžným himalájským ohněm
na šťastnou vizi svaté brány
představující mohutnou indickou jónih —
jeho duše
rozpomínající se na svou minulou tisíciletou ejakulaci
leží teď přede mnou úplně nahá

– 37 –
K—2

A potom
přijde ten kotrmelec v jásavé vichřici
salto mortale na okraji papouščího hnízda
začíná vkleče jako při modlitbě
u země která puká v okamžiku kdy její tělo strne
vteřinu před odrazem
ještě stále není schopna uvědomit si co bude následovat
už to ani nestihne
nějaká vnitřní síla ji vymrští prudce dozadu
mezi ní a větrem existuje tajné souručenství
o němž jsme snily dávno před zrozením
s hlavou zakloněnou do minulosti vidí své nejbližší
nohama vzhůru
tapetují burácející oblohu malůvkami princezen
a rohatých ďáblů
vidí je
překrvenýma očima lemované sytě červenou mašlí
zkroucené pod obloukem jejích zad
podobají se horským skřítkům nemluvňatům
               v kolébkách
žlutým kulisám rozstříleného obzoru
ledové krystalky závisti poletují od jednoho k druhému
naprosto živelně bez jakéhokoli vztahu k ní
k jejímu výjimečnému pohybu
teď!
teď se skutečně odpoutala
nohy se vznesly nad třpytivý vrchol
a nařízly oranžové mraky špičkou dámských lodiček

– 38 –
musela se trochu předklonit a zbrzdit přirozený vývoj
               letu
aby si prohlédla ránu — paprsek
jenž zazářil uprostřed nekonečných pastvin
oddechla si
nikdo a nic za ní nekrvácí
život paběrkuje dál své lačné zápasy o prestiž mužiků
a dál pokračuje komatické hemžení
               undergroundových měst
dva flanďáci vyslaní morálkami všech dob si na ní ukazují
               prstem
„ta ženská musí být opilá!“
zamává jim
oběma rukama a levou nohou zatímco pravá kormidluje
ven z přístavu
                           pryč
                                    na širé moře
vzdušné proudění vstupuje přejemnělými kaskádami
               do hry
s jejím rozpačitým účesem
a mění jej z ulity na letargický vějíř volně plynoucích
               náhod
padají sponky ze zlata na svět kořistníků řádně
pokřtěných
padají cáry pout a prádla
je to jako s dokonalým milencem
přítelem v pravdě která osvobozuje a bolí
i tady
v tom soukolí zázračných akrobatických prvků
spojených v jediný nepochopitelný úkon zásnub
     s gravitací
od této chvíle žádné jiné zákony

– 39 –
žádné mrtvoly na Rolfových hlavních náměstích
veškerá lidská počestnost se může plazit sem nahoru
k tobě
k tvé odvaze
obdivovat tvůj skok nebo tě za něj nenávidět
co na tom
přijmeš je s nadnesenou laskavostí moudré královny
která se chová ke svým nepřátelům tak
jako by vůbec neexistovali

– 40 –
Pocta G. S.

Lélia
myšlenka na Tebe
Ty
a Tvůj Nohant s lehce prozaickým stromořadím
staré zahrady obehnané novou dobou
stále tam chodíš
já
položená do cesty Tvému stínu
myslím na unavené bytosti míjející se v beznaději
na jejich hořkost
hlad duší
a znovu na Tebe jak šmahem zjasňuješ tu fatální
               nasycenost těl
i má duše hladoví
prochází s Tebou Tvými i mými vztahy
těmi podivnými kontakty s mrtvými
živí se zamykají do plechových skříněk
před námi
které v každém století usedáme k psacím stolům
a otiskujeme na papír svůj zanícený palec
posíláš mi z tiché věčnosti bouřlivý odkaz
revoluci
stařenku v šátku rozpraskanou suchem
Dívku s petrklíči
karnevalovou masku co se dívá přes hřbitovní zeď
do oken hrobů právě započatých
Père-Lachaise
já také hledám tu zbloudilou kulku
která se vymkla dějinám

– 41 –
schovalas ji někam pod schody svých tajných komnat?
nebo do ložnic-pracoven všech opuštěných
               dělnic literatury?
Tvůj odkaz je ve zbrani
tam kde sídlí mistrné slovo
klíč k hudbě zapomenutý mezi spálenými květinami
ohnutý jako záda samotářů
Tvé paprsky dopadají na oblouk mé šíje
není skloněna navždy
jednou se napřímí v nějaké velké víře
v odhodlání
NEJSME JEN TROSKY VLASTNÍCH NEUSKUTEČNĚNÝCH
     PŘEDSTAV
NEJSME STARÉ OTROCKÉ EMANCIPOVANÉ MEGERY
toužíme po světle které nás objeví
naši pravou podobu ukrytou na dně pralesa
v hloubi mořských jeskyní
a vlnách vzdušných valčíků
Fryderikovy bílé prsty tančí po těchto metaforách
jako sněžní netopýři
ano
Fryderik
prchavé štěstí
a Ty v tvůrčí nahotě
mužský šat odhozený na taburetu nebe
každá nová hvězda je novým poselstvím
následuji Tě
jemnou stínohrou věků
jež se přibližují a vzdalují jako ozvěna
jako můj krok
jako mé hry má kouzla se slovy
mé vášně za rozbřesku

– 42 –
vše k jedinému cíli
k harmonii pukajících obrazů na žulových sloupech
které podpírají Jestřábí věž Poezie

– 43 –
Ruská ruleta
(Olze)

I.

„Máš krásnou duši“

řekla jsem a bubínek osudu se poprvé pootočil
Tou dobou noc
valila přes hory své bojovné stáří
zatímco my
pronásledované dětstvím
upíjely nudu z právě načatého revolveru
a tiskly v rukou rozehranou smrt
               Měla na sobě kabátek z dikobrazích slunečnic
               a jedovaté housle omotané kolem stehen
Abychom pořád jenom nežebraly
nabídly jsme jí svou nedokončenou nahotu
Rozlomila ji
jako starý mumifikovaný křižník
a vrátila nás zpátky do historie
se slovy: Nevstupujte
               dokud se kouří z děl anebo z paláců!
Ale i tak jsme přišly nevhod

Revoluce si zrovna čistila nehty špičkou Petropavlovské

               věže
a dělala nemístné obličeje na prchající holuby
vyrušené dopadáním anonymních hlav na prostřený stůl

– 44 –
Tam jsem Tě zahlédla
jak do maličkého korábu své dlaně sbíráš drobty vítězství
a prodíráš se s nimi mezi slepými bójkami
k Východu
Tudy! Tudy!
ukazovala zlomyslná chobotnice ve mně
ale to už jsi byla někde daleko v budoucnosti
Dělil nás od sebe ještě jeden neprožitý život
a spousta mrtvol

Ano
ještě jeden neprožitý život

A hladomor zatím přelézal zeď

Chtěla jsem se zakopat před jeho motykami

ale nebylo kam
Všechny zvony měly vytrhaná srdce
v hrobech se svítilo
Dobrou noc! křičela z opuchlého talíře poslední krysa
nadívaná Evangeliem
Skočila jsem do studny
Bůh
svázaný do kozelce nerozbíjel pouta ani netleskal
zato se smál
SMÁL SE
jak mě potmě taháš dolů z té smutné hrazdy času
a šeptáš: Nějakou výmluvu — honem — nějakou
               výmluvu…
a jak já pořád nechápu —

– 45 –
„Asi to bude tím
žes vždycky oblékala růže do květů
raději až navečer“

Nebo

„Žes nikdy neměla žádné služebnictvo“

Možná
ale co tedy znamenal Tvůj vzkaz na dně vesmíru:
TECUM OBEAM LUBENS

II.

Ach!
Moci tak zkropit Tvá záda děravostí svého citu
Převrhnout křeslo s Tvými ostatky

Ale svedl mé Prometheus

a já se umím jenom opičit
A to
co Ti přináším v dutině narthexu
není oheň
Snad prsten…
                           snad červ…

Strpení!
dar čeká na umělce
Odehraješ se jako intráda a zase zmizíš
znám Tvůj lačný střevíc
mizí s Tebou i andělé a nebude odvolání
Klaviatura budoucnosti má shnilé příčky

– 46 –
někdo se po Tobě ptal
ještě než první z nich odhodila masku
Černá dáma? nebo Bílý král?

Jezdci!

Z očí jim trčela temnota

a z hlasů se dal vytušit sklep pod Olympem
Vzpomeň si
chtěli dostihnout věštbu krátce před vyřčením

Jako by mělo dojít k zatmění slunce

— tak spěchali!
Už se ani nedrželi rozkazů
všude jedli a pili na dluh
s noclehem začínali teprve v prázdných sudech rána

A ptali se opravdu po mně?

ptal se šifrovaný lístek na rozloučenou
Místo podpisu byl připíchnut cár zkrvavené oblohy
místo data — rozpůlený blesk

III.

Než padla pečeť

a než jitro obohatilo svou bídu o úsměv
zaslechla jsem Tvou nepřítomnost chrastit drobnými
Zahrajeme si!
vypísklo zjevení a bubínek osudu se pootočil podruhé
Lokomotiva proklála obzor posledním soustrastným
               plivancem

– 47 –
a dodýchala
Cíl cesty se vymykal všem ročním dobám
všem spiknutím
a všemu
co kdy mohlo nebo mělo vést k pomstě

Tábor!

Z Diovy hlavy je odstřižena zvadlá ratolest

která se prorezivěla až k poutům
Nultý útěk se nepovedl
Pohrdavá bažina ze sebe souká noční hlídku
jako když falešný hráč tahá z rukávu eso
Už nemám o co hrát

Nějaké cizí ruce se pokoušejí otevřít temnotu

do věčnosti
Pandóro! přiklop to zatracené víko
vrhá mě spánek proti utkvělé zdi
Jedině sen umí rozluštit smazaný nápis
objevit nezanechanou stopu
nahmatat v oku šibenice lidský hlas
Pandóro! přiklop…
Můj hlas — Ale co já mohu ještě dodat?
Vždyť nemám právo
nejsem zakoupena
                                    ani přesvědčena
Ne
labutí píseň ke mně nikdy nedoletí
Buď sbohem

– 48 –
Každý den
který se potom probouzel
aniž směl ulehnout a tak zvlčit
dávil mou naději po celých motýlech
Pěkně
střepinu ke střepině
skládala jsem ta nehybná tělíčka
a pohřbívala na odlehlé místo
mezi břízy bez tušení
co je to propadat se vzhůru
co je to šplhat do propasti
A vedle mě
na (už!) nebeské pryčně
jakási žena brala svůj příběh z rukou katovi
Z alejí jejího života sem spadlo pár suchých listů
Napočítala jsem devatenáct

„Nikomu nedovol vyhrabat zpátky moje kosti“

Slyšíš?

„Nikomu“

IV.

Utekly jsme rovnou do války

Šťastné že všechno změní
a střely jako korálky
sypaly na nás svoje roztoužení
A naše snění pečetilo obálky
bez adres jenom hesla

– 49 –
byla povolena zmarem
s tajemstvím jež v sobě nesla
a jež vydávala darem

Bolavé jarem ztratily jsme vesla

a pluly do tmy skal
vlny se v bomby proměnily
a každý básník psal
že v boji ožívají víly
spojené síly Svatý Grál
Bylo to na rozkaz
já neposlechla
bylo to v zemi kde čas
měřil se věčností pekla
Tys řekla: Kdo zkřiví ti vlas
už teď má v sobě nůž!
a první jenž mě zatýkal
byl Tvůj vlastní muž
a nůž Ti dávno vzal
Tvou růž smyl samopal
Bledá dělalas ostudu
tomu kdo do krve Tě bil
Nešťastný bubínek osudu
se potřetí otočil…

Ach ano
vzpomínám si
Zrodil Tě náhlý déšť
a tys jí prostoupila až do mého pokoje
Krátce před tím uzavřeli kanibalové
klasici i komunisti příměří
a noví šišatí Ciceronové vyhlásili nové myšlení

– 50 –
(Dobře mládenci Dobře)
Na každém hrobě se urputně tančilo
To živí revidovali svůj vztah k mrtvým
— nikoliv naopak
a báli se o svou existenci

Sedělas na kamenném sedátku pod baldachýnovým

               převisem
pravěký oheň nám bral a zase vracel naše tváře
a my naslouchaly zdánlivému souzvuku močálů a
               kovadlin
třeskotu sněhu na zazděném okně
„Co je to za dobu?“ ptala ses
„Co je to za dobu
v níž musíme žít?“

V.

Nakonec nadešel věk železný. Ubohým lidem železného věku

únava a nouze nepopřávají odpočinku ve dne ani v noci, těžké
starosti jsou jejich údělem od bohů. Přesto se v tom množství
trampot najde tu a tam i něco dobrého. Jednou však zničí Zeus
i toto pokolení. Jako znamení blížící se zkázy se budou rodit lidé
s šedivými vlasy. V tom období nadcházejícího konce se ještě
více rozroste všechna bída i všechna špatnost. Otec se nesnese
s vlastním dítětem, ani host s hostitelem, ani přítel s přítelem,
ani sourozenci se nebudou navzájem milovat, jak tomu bylo
dříve. Až rodiče zestárnou, přestanou si jich vážit, dokonce jim,
ohavníci, budou nestoudnými slovy spílat bez obavy před po-
mstou bohů a odepřou svým starým rodičům daň vděčnosti za
to, že je vychovali. Vlastníma rukama budou soudit jiné a plenit

– 51 –
si navzájem města. Nebude požívat vážnosti, kdo zachovává
přísahu, a nebude ji požívat ani spravedlivý, ani dobrák, úctě
se bude těšit spíše zlomyslník a násilník. Nositelkou práva bude
pěst a zmizí smysl pro poctivost, zlý bude škodit dobrému, ne-
boť bude k němu promlouvat falešnými slovy a křivě přísahat.
A závist bude dávat špatné rady nešťastným lidem a pak je zlým
pohledem bude sledovat. To už Aidos a Nemesis, bohyně pocti-
vosti a spravedlivé odplaty, halíce svá krásná těla v bělostné
roucho opustí lidi a odejdou z širých prostorů země na Olymp
mezi nesmrtelné bohy. Smrtelným lidem zůstanou jen hrůzná
utrpení a nezbude tu nic, co by je mohlo odvrátit.
(Hésiodos, Práce a dni)

– 52 –
Krajiny nenávratna

Zestárly jsme
v čase
vnímaném jako cosi velmi budoucího
v nudě
která měla přímý vztah k mužům
kdykoliv nám otvírali svá srdce
jediné srdce nebylo s to vyjádřit naši pozdější ošklivost
tak přesně ji tvarovala až láska…
ach
nevěnovaly jsme pozornost té její všední parádě
kulmám babrajícím se v nicotnostech
historickým rtěnkám otisknutým na šíji kontinentálních
               zrcadel
celá Evropa nažhavená a zkroucená jako vrkoč staré
               Afrodité
celý svět s uniformní růží na rtech
jen my
a vše nač se díváme co milujeme
zachovalo si svou tvář
mezi vráskami
jež se srocují v zástup hudebníků
a netečně kouzlí poslední táhlý uhrančivý tón
až dozní vyženou nás do deště
děti
které tu po nás zbyly
naše radost i naše prokletí
opilé děti v hadrech z frcu
bosé jak jejich myšlenky
když se narodily mělo to pro nás určující smysl

– 53 –
teď umírají
dřív než my
a mnohdy z vlastní vůle
negují všechno co jsme hledaly a možná našly
ty ale nemáš děti!
říkají mé přítelkyně — sestry v boji za jakási
               pofiderní práva
a nemáš ani žádného paňácu
který by ti klečel u nohou a žvanil žvanil žvanil
jistě
přitom kdekdo chtěl kdysi být mým paňácou
obírat kosti pohozené kolem stolů
tancovat v rytmu hysterických povelů
chachá chachá
slaboši nabízející se k zotročení
to přece nešlo přijmout
šlo jen nastoupit tu bezcílnou cestu srazit se s pravdou
nebo se zemí?
při pádu z nějaké Černé věže?
pocta každé která to přežila a nedala na sobě nic znát
je teď určitě podobná Ingresovým aktům
věčná jako ony
propouští světlo úsměvem svých vlasů
odhání z čela žárlivého pavouka
její polibky nejsou uslzené jako byly ty svatby
               s euforií zítřků
ne
její polibky mihotají lidským vesmírem
a všechno ostatní jim slouží
stačí zachytit jediný a tajemství je zjeveno

– 54 –
po dlouhých útrapách nesmyslných bojích a láskách
               nadranc
pocta té
která pouhým dotekem udrží svět při životě

– 55 –
Zoje která byla mým dragounem

Našla jsem ji na jedné silnici za Dobříší

Stopovala na Východ

V té době nosila ježka

a chtěla mermomocí do Užhorodu
(teď je ve Státech)
Podobala se těm svatým vykouřencům z televize
kteří
když na to přijde
obědvali všichni s Hemingwayem
Nepracovala
protože měla talent
a talent ji nutil živořit
Zatímco já byla kurvič norem
ona vymýšlela nové fontány pro Detroit
celý Michigan se už nemohl dočkat
ale pořád tu byl ten Východ
rodinné svazky
hlas srdce

Když konečně chytila auťák svým směrem

ocitla se kdesi v jižních Čechách
na disidentské farmě pražských intelektuálů
Tam jsme se viděly po druhé

Ubytovali nás v seníku

upekli kozu a novorozeně TAKOVÉ HODY!
a celý večer se divili
že ještě žijí

– 56 –
Hodně se mluvilo o budoucnosti
Jejich děti se staly perlami

Jdu je sesbírat
špagety měsíčního světla se táhnou za mnou
krev usazená na dně sklenice
opouštím Tě
Zojo
pro tuto noc pro tuto porci zabitého zvířete
vezmi si můj spací pytel a nic mi nepromíjej
leze mi to tady krkem

Spala jsem v bažantnici kolena těsně u brady

s otevřenýma očima
ve snách
kolem mě cosi neustále křičelo
alkohol zíral z hloubi lesa na mé opuchliny
zima

Ano v zimě přijedeme znovu

Lyžovat Ano
Určitě přijedeme

Nikdy jsme se tam už neobjevily

Vymrzlý byt na Pankráci několik dní po Silvestrovském

               masakru
to bylo další setkání
Studentky právnické fakulty (kde se tam proboha vzaly?)
dřepěly na starých matracích a štrikovaly
a pár mládenců

– 57 –
kteří pro nás nemohli mít žádný význam
vedlo iluzorní debaty o umění

Měli dlouhé vlasy

a tvářili se vesměs nešťastně
Zoja přibíhala z kuchyně se zapečeným hermelínem
bohyně pohostinnosti v ateistické bídě
a nalévala víno do vyřazených zkumavek
Na kterém smetišti Zojo na kterém?

O kousek dál za zdí — věznice

pak budova nejvyššího soudu
naproti tomu naše směšná konspirace
Hrajeme si na vůdčí duchy doby
mám pocit
že už nikdy nic nenapíšu
mám chuť nikdy nic nenapsat

Když všichni odešli

popravily jsme je
Založily jsme svou vlastní malou mafii
a staly se jejími šéfy
tvrďáky na hlavách vyrazily jsme do ulic
Na programu byla důkladná razie
jenže
zvrtlo se to
Po shlédnutí „páčka“ na rajském videu (tajné promítání)
nás znásilnil jeden arabský diplomat
s třemi ženskými…

Kveť
ty modrá abstraktní pumo v mé dlani

– 58 –
kveť do krásy
Kveť
odjistím tě v podzemních garážích
nebo ještě lépe — v metru
Máš nálož s virem AIDS
a vším
co dnešní lidi děsí
Obydlené hvězdy
fašismus
hlad
zvyšování produktivity práce
klíšťata
plesy upírů
roboti
Bermudský trojúhelník
drogy
BUDOUCNOST

A co děsí Tebe Zojo

Zojo?
Neodpovídá spí celá se chvěje
nechci znát Tvé sny
je to určitě hrůza hrůz
nechci se přidat se svou agresí
Nechci

Kdy se probudila jestli se vůbec probudila

nevím
Mě vezla Vindobona dolů pod Jižní kříž
MITROPA
Berlínské pivo zvonilo v lahvích
jak se loď nakláněla

– 59 –
a na boku té vodní lokomotivy
fíra ukřižovaný pověstnou revizorskou bandou
naposled se usmál
smutně
Pamatoval ještě páru a jiné giganty
Stařečku houkejte!
vjíždíme do tunelu

Plác!

Vyhodili mě
V úseku Veselí nad Lužnicí — České Velenice vnitrostátní
               přeprava vyloučena
Škrobené zamindrákované filosoficky dávno odepsané
Veselí
Čekám na spoj do ČB
Do „Zlatého města“
k mým latifundiím
Čekám na Godota
který už konečně musí přijít
No jasně Godot
ten zjeb!
hlava pomazaná
Jeho nepřítomnost mě nutí myslet na smrt
zatímco život…

Život je asi někde úplně jinde

Zoja ho hledá
Odjela do Rumunska spatřit jednu z jeho krajních podob
bylo to začátkem jara
táhla s sebou lyže a Sto roků samoty

– 60 –
Chtěla pochopit minulost Sedmihradska
a židovskou otázku
Chtěla při kávě pokecat s Ceausescem
marná námaha
tak sjela z hřebene Karpat až na liduprázdné pobřeží
a po hladině Černého moře přešla na Krym
(zase to Rusko)

„Jako duch vznášela se nad vodami“

v naději
že zahlédne Elbrus kvetoucí dračími nebozízky
pod obloukem simultánní duhy
duhu
vklíněnou mezi dva vyčerpané náboženské světy
Milovala pravoslaví a sex
a přitom toužila vyhasnout
pěstovat ataraxii
vzdát se všeho

Vrátila se letadlem
které nemělo nikdy přistát
a ona Ruzyně v béžových šatičkách Popelek
               z cukrové vaty
Chtěla rozlousknout ten svůj zatracený oříšek
a jít se utopit
Několik maniaků — musela se jim podepsat na přirození
v ní vidělo očekávanou hollywoodskou hvězdu
nebo hrdinku z Greenham Common
Ta její angličtina!
Její fasádové životy a odpolední čaje
Hned se to po Praze rozkřiklo
Jděte k Zoje!

– 61 –
Nalévá maté a peče ryby jen tak
                                                            v dlaních

Plameny Tabasca ozařují chraplající Evropu

která nemá kde spát
Postel je plná Portugalců
a zarostlých finských běžců z olympiád
houslisté z Estonska se šťourají tupými smyčci
               v imaginárním jídle
Němci valí sud s třaskavinou proti dveřím
za nimiž…

Zabilo to jen pár Španělů — nebyli pozvaní

jinak nikoho
Od té doby její byt hlídají
Každé ráno odchází v 7.30
Má pokročilou arthrosu v kyčlích a šílené migrény
Vzdala se všech pokusů o studium
Nedává a nebere úplatky
Orloje všude na světě kopírují údery jejích 26 let
Domov se houpe kdesi daleko na vlnách
Je noc
noc dalšího dne který neměl smysl
Prokřehlý úředník před domem se snaží vypadat
               jako milenec
a Zoja nikde

Dnes už se nevrátí
Je se mnou v „téčku“
Pozoruje bázlivé hochy a zkouší komunikovat
               s diskžokejem
nejde to

– 62 –
Na parketu se řadí do dvojstupu „třetí garnitura boží“
zlaté řetězy škrtičů a napalmových králů
vysoké safiánové koberce
do nohou nás koušou blechy
obrazy zlořečených se vymykají starým
               zapšklým rámům
Plno prachu

Sedám si k ohni a fantazíruju

Někde hluboko v mé mysli

kam nedosahuje opilost ani znechucení „velkým světem“
leží mrtvý kondor dětské radosti
a zvířený písek myšlenek zraňuje jeho netečné
               vypoulené oko
Pták
který žil a zemřel v kleci
to je to
co nás stále někam žene
Chci navštívit kteroukoliv čínskou čajovnu
Nepál
vidět Peru a Nový Zéland
najít ozvláštnění pro své básně
pro svůj život

Zojo
proč jsi jezdila do Polska
a vrátila se beze všeho
                                            i bez spodních kalhotek?
Spala jsi v parcích na lavičkách
bydlela v kempech
hladověla ve středověkých tržnicích

– 63 –
nezbylo Ti vůbec nic
ani doklady

Pak jsi přijela naposled za mnou

byly to Teplice
sobota večer
všechny hospody zavřené
Kráčely jsme nehybnými ulicemi v jezdeckých holínkách
jako pruští důstojníci evakuovanou Paříží
za výlohou jednoho řeznictví policejní majáček
(už tam není)
a imitace sekery zakousnutá do popravčího špalku
hlava papírového vepře se válela opodál
pod nohama dvou mladíků
kteří nás oslovili vlezlou veksláckou němčinou
Zavrtěly jsme hlavami

Bar „Kalinka“ proplul mezi plexisklovými útesy

               domu kultury
aby svým třpytem přivábil zbloudilce z bezcílné
               královské cesty
Daly jsme si červené
a ve zprávách z BAYERNu nechaly mlčky zanikat pláč
Citové problémy
finanční problémy
problémy generační a zdravotní
morálka
tíha světa
Vylovily jsme ji nechtěně ze dna sklenice

Odneste to víno
nemůžeme si ho dovolit

– 64 –
Kveť
ty modrá abstraktní pumo v mé dlani
kveť do krásy
která se vloudila pod má víčka
ve snu
v představách
Vidím dračí nebozízky
i simultánní duhu nad Orientem
Navštívím Vitošu
a ubráním se viru HIV-2

Budoucnost

Zojo
až poznáš kraj kolem Amazonky
a riskneš si pobyt v centrální Africe
až přemůžeš svůj odpor k Japonsku a k Japoncům
nebo dosáhneš některého z pólů
až se Ti podaří mrknout se alespoň na skok
     do Adžantského údolí
(i když Tě to nikdy moc nezajímalo)
až najdeš Lloydovu hlavu
dej mi vědět…

P. S. Posílám Ti svou první knížku

        Neměň
                     prosím Tě
příliš často adresu

– 65 –
Zmizelá řeka

… a v každém jiném objeven prozaik

básník jen v Tobě
v Tvé napůl čínské napůl peruánské loďce
oděná do lhostejné karnevalové žluti
činí kdejaké řečiště vyprahlým
velryba ve skořápce z plsti
miniatura vesmíru
a svítání ozvučeného lavinou
oba břehy
jako sochy napřažené k prvnímu kroku
nahé — pod zbytečným deštníkem
mizí ve hře věčného přesýpání hodin
oba břehy dokořán
a napospas Tvému hladovění
Tvé trpkosti
a někde vzadu za pahorky minulosti
ve výsostných vodách pozdního dětství
rozšklebená lastura Poezie
čeká Tě dobrodružství směšné a pochybné
vystoupíš-li z člunu
nebo zahodíš-li vesla:
obklíčí Tě suchozemci všech možných barev
začneš klopýtat od jednoho k druhému
někteří z nich budou ženy
tlusté a jedovaté jako mimózy
v kruhu té vůně zpustneš
zanikneš společně se svým uměním
ale půjde se dál
písčitým povrchem bohatým na zázraky

– 66 –
rýžovištěm bez konce
Tvé truhly se samy od sebe naplní
šťasten víc nežli nešťasten
vpochoduješ k předem připraveným dámám

Která zaskřípe zuby

která si vytrhne poslední vlas
ta pro Tebe spoutá svou lásku
navěky
básník beznadějně spolykán aligátory
a jinou havětí
sluší mu to
jak se kroutí a jak ho ubývá
dívám se do kaluží před Tvým domem
co zbylo z exotické loďky?
nuzný přístav
který ji stále odmítá přijmout…

– 67 –
Po několika měsících

nebo letech
v kraji plném zločinných starožitníků a průmyslových
               mohyl
potkám jakoby náhodou dva muže zavěšené do sebe
s hlavami mírně nachýlenými k srdci
v kabátech
jejichž móda se stále vrací
a v nezbytných kloboucích dříve též dámských
Budou spolu mluvit jakýmsi neutrálním jazykem
a snižovat význam všech vyřčených slov
pomocí šaškovské gestikulace
a smíchu
tak zvláštního a ojedinělého
že ani racek nezůstane lhostejným
Přizpůsobím se jejich kroku lázeňských promenád
a půjdu za nimi
kolem vydrancovaných chrámů
přes kostrbatá náměstí vadnoucích metropolí
uličkami
kterými nikdy neproplulo slunce
pachem průjezdů vyhloubených do útrob
               pohostinsky se tvářících domů

Překročíme všechny známé řeky

a hory
jež dávno přestaly klást odpor
vtrhneme do přístavů
zažehneme ohně slávy i ohně bolesti v sladkém lůně
pevniny

– 68 –
kterou necháme za zády
a vydáme se na širá moře plenit oceánské zahrady
a jedovatými květinami vysypávat cestu svým epigonům

Ti
ostatně jako vždycky v historii potápějících se kontinentů
vyrazí brány paláců a zasednou k slavnostní tabuli
na talířích hlavy nepřátel
v číších krev ještě teplou
Projdeme bez povšimnutí těmito místy
kanibalské hostiny nás nezajímají
a utáboříme se v lahodné oáze kdekoliv na okraji světa
hned vedle hrstky Arabů s bílými koňmi opodál
a — přijdeme-li blíž — s noži v zádech

Budeme se učit žít pohromadě

na pozadí scén z apokalypsy
jíst placky pečené na slunci
a pít vodu ze starozákonních studní
krmit šakaly svým bezbřehým humanismem
dělit se s hady o nocleh
Budeme hledat lásku
a když nám vykvete
zahrabeme ji do písku jako nějakou páchnoucí mrtvolu

Stanou se z nás tlustí brouci

bílé antické zříceniny
sépie
vzepjaté bezmocně nad vidinami ráje

– 69 –
Najděte Edgara!

Má někde domek
svou vlast svůj vesmír
okna obrácená k moři
zahradu s piniemi
V ní zborcený vodotrysk plamenů a dramat a ozvěn
               milování
kvůli němu zradily i létavice
bezcitné hvězdy vyprodaly všechno
co dosud nebylo na prodej
strhla se bitva
A jestřáb
vítězný v dostatku i v bídě
ze skály vrhá k procitnutí malý zploštělý svět

Má automobil — červený
s okrasami stejně nesmyslnými jako nádhernými
záchrannou loď
která mění vlajky podle přílivu a odlivu
malé soukromé letadlo pro tajné výlety za trosečnicemi
Sudičky v ebenových mořích bourají lešení
               ke Gulliverových rtům
vodní růže tančí na hladině oka
ach
kde jste
vy houpavé větry z úžin mezi chrámy
               a ostatními harmoniemi
doveďte k písni jeskynního starce
dítě k vavřínovému háji

– 70 –
najděte Edgara!
duši veškeré mé v život seskupené chvíle

Najděte jej!
Kdesi na pláži se cvičí ve střelbě
lastury pukají
ptáci přibíjení k útesům zdvíhají v drápech celé
               cizinecké legie
a vláčí je s sebou ke zvonicím jitra
žebráci natahují dlaně
Za truhlu zlata
za poklad ve zbloudilém srdci
za chleba
za bombu
Najděte jej!

Najděte mi jej!

– 71 –
Absolutno

Ležím v tvrdé posteli za věcmi

bez polštáře
do něhož bych mohla zabořit hlavu
a bez přikrývky
která by mě chránila před chladem
Jsem nahá a je mi zima
Neproniknutelná jako husté bílé světlo na dně jezer
nechávám míjet převrácené loďky
               se zdechlinami dobyvatelů
planety vyhubené nekonečnými výzkumy
životy unášené sezónami víry a deprese
Vždycky je naleznu na kterémkoliv písčitém břehu
mezi odpadky a pachem leklých ryb
tak jako nalézám sebe
uprostřed závratí způsobených příliš prudkým letem
Jsem zbavována své tělesnosti osvobozována
               sama od sebe
opouštěná sama sebou
Jsem naposled ženou která touží po muži
naposled obětí předhozenou žravosti prvotního hříchu
naposled měkkou otevřenou náručí
přijímající rány stejně důvěřivě jako vzácné dary
naposled ochočenou šelmou
která promarnila svou vzpouru když si šetřila síly
aby je pak vyplýtvala v předem prohraném zápase
naposled holubicí již zmrzačili
neboť přinášela samé špatné zprávy
naposled podivnou štikou

– 72 –
které se nikdy nepodařilo rozvířit až příliš klidnou
               hladinu rybníka
naposled královnou
jež vyhoštěna z včelího společenství nedokázala ani
               zaplakat
naposled noční můrou kterou oslepil úplněk
naposled svatojánskou muškou s vyhaslou lucerničkou
i popálenými křídly
naposled vzlykající květinou
která ulomena silným větrem už nikdy nerozkvete
naposled teplou živoucí barvou stydnoucí pod rukama
naposled písní
již vynesli vysoko k nebi
aby ji odtud upustili a nechali rozbít o skálu
naposled myšlenkou vytrysknuvší z pramene
skrytého pod neforemnou lebkou
Moje ruce naposled šmátrají po jablku zapomenuté něhy
moje oči se ještě jednou ztěžka otvírají
a hledají onen dosud nenamalovaný obraz
který už přece někde viděly
moje ústa se znovu pokoušejí vyslovit nevyřčené
ale zkamenělý jazyk leží bez pohnutí v hrůze
               z každého slova
moje prsa se ztrácejí kamsi do mě
zatlačována neúprosnými palci smrti
moje nohy se z posledních sil zvedají
jako by se chtěly vydat zpátky na bezcílnou cestu světem
obydleném krevnatými bytostmi jež se milují
Jsem naposled jednou z těch krevnatých bytostí
která svou bolest své utrpení svou samotu
nikomu neodkazuje

– 73 –
Svatava Antošová
Ta ženská musí být opilá!

Edice Poezie
Ilustrace na obálce Ebru-Omer/Shutterstock.com
Redakce Petra Kučerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 10. 2. 2023

ISBN 978-80-274-3047-5 (epub)

ISBN 978-80-274-3048-2 (pdf)
ISBN 978-80-274-3049-9 (prc)