SYNOPTICKÁ EVANGELIA

Nejznámější, nejrozšířenější a také jednou z nejstarších knih na světě je Bible svatá. Víme, že se
skládá z knih Starého zákona, kde se začíná líčením stvoření světa, a to v pěti úvodních knihách
Mojžíšových (genesis, exodus, leviticus, numeri, deuteronomium). Dál pak Starý zákon pokračuje
jednotlivými knihami svatých a proroctvím proroků. Knihy Nového zákona v úvodu začínají
evangelií, po kterých následují v jednotlivých kapitolách epištoly, což jsou nabádavé listy apoštolů,
nebo třeba jen výňatky z takových listů, a končí Zjevením sv. Jana.

Evangelia jsou knihy, zaznamenávající život, slova a skutky Ježíše Krista, jejich autory jsou
Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Jádrem kanonických evangelií, tj. evangelií církví uznaných, je
radostná zvěst (veřejné poselství) života a nauky Ježíše Krista, tak jak byla hlásána apoštoly. Pro
církev zůstávají evangelia živým slovem, nejsou historií v pravém slova smyslu, ale teologickou
interpretací života Kristova. Dnešní katolický odborný a věcný výklad a pohled na vznik evangelií
je shrnut v konstituci Papežské biblické komise O zjevení (Dei Verbum) z roku 1965. Zde je
pohled církve na evangelia rozlišen na tři části – na Ježíše, jako na zdroj evangelní tradice, dále pak
na apoštolské a prvokřesťanské kázání a nakonec se na evangelia dívá jako na literární díla doby
vzniku. Církev se tak rozhodla k vědeckému studiu Písma za pomocí dostupných prostředků
moderní vědy, také archeologie a filologie. V období kolem Kristova narození byl Izrael v krizi a
nemalou úlohu tenkrát hráli proroci. Palestina byla pod nadvládou Římanů. Odpor lidu proti
dosazenému římskému prokurátorovi měl tehdy silné náboženské zabarvení. V těchto očekáváních
hrál u Židů velikou roli Mesiáš, jako očekávaný spasitel národa a osvoboditel od římské nadvlády.
A právě v takovém ovzduší vystupuje Jan Křtitel a hlásá, že Bůh brzy zakročí a jenom ten, kdo se
ve svém jednání obrátí, unikne jeho hněvu. Zevním znamením vůle k obrácení se, je ponoření do
vody – odtud křest. Zanedlouho bylo slyšet volání Ježíše Nazaretského, který přijal křest od Jana
Křtitele, o tom, že se naplnil čas a království Boží a vyzýval “Obraťte se a věřte radostné zvěsti -
evangeliu“. Odpor oficiálních představitelů z Nazareta tak proti Ježíšovi postupně rostl. O
velikonočních svátcích přichází do Svatého města Jeruzaléma také římský prokurátor Pontius Pilát.
V této situaci pak už nastává náhlý soud na Ježíšem, jeho ukřižování, smrt a pohřeb. Vzpomínka na
Ježíše přesto žije a žije také jeho nauka. Očitými svědky jeho života v té době byli apoštolové a
učedníci. Už uváděná instrukce Papežské biblické komise o tomto říká : „Kristus Pán si vyvolil
učedníky, kteří byli způsobilí stát se svědky jeho života i učení.“

Hlasateli radostné zvěsti se tak stávali apoštolové a jejich učedníci. Jejich prvním úkolem bylo,
živým slovem hlásat Krista, potom také sepsání Ježíšových velkých skutků a jeho učení. Podstatou
evangelia a starokřesťanské víry bylo ono velikonoční tajemství : „Kristova cesta z Galileje do
Jeruzaléma, Kristovo umučení a smrt za naše hříchy podle Písma, jeho pohřeb a třetího dne
zmrtvýchvstání Páně“. Vytvořil se typ nauky – katecheze (pochopení), která byla společná všem
hlasatelům „radostné zvěsti“. Prvotní ústní (orální) katecheze se tak postupně stala živou tradicí a
také nejlepší přípravou k písemnému záznamu, k vlastnímu vzniku evangelií.
Po několik desetiletí neměla církev psaného evangelia, tak jak je známe v dnešní formě. S
odchodem očitých svědků a s rozšířením víry mimo hranice Palestiny však rostla potřeba
písemného zaznamenání příběhů. K sepsání „radostné zvěsti“ došlo buď od očitých svědků (sv.
Matouš, sv. Jan), nebo od jejich žáků (sv. Marek, sv. Lukáš). Knihy se staly náhradou prvních
služebníků slova Kristova. Čím byla „tora“ pro židy, tím se stávala pro křesťany Ježíšova slova.
Papežská biblická komise se už roku 1964 shodla na tom, že existovalo evangelium před evangelii,
sahající svým počátkem k počátkům církve. Evangelia nevznikla naráz u zeleného stolu a nejsou
také výlučným dílem oněch čtyř evangelistů. Přestože nebylo hned písemných kázání, neexistovalo
v církvi údobí bez hlásání evangelia. Ježíšův obraz, který kázání podávají, byl obrazem víry prvních
křesťanů. Kristus víry tak byl totožný s Ježíšem historickým. Svatá Matka církev pokládá za jisté,
že čtyři zmíněná evangelia, jejichž historičnost potvrzuje, věrně podávají to, co Ježíš, Boží Syn, v
době, kdy žil mezi lidmi, skutečně konal a čemu pro věčnou spásu učil až do dne, kdy vstoupil do

1
nebe. Bibličtí spisovatelé (svatopisci) sepsali čtyři evangelia tak, že něco vybrali z množství ústních
nebo už i písemných tradic, něco sestavili v celek či sami vysvětlili.

Dnešní biblistika usuzuje, že existovalo několik typů písemných pramenů:

1. Pramen "Q". Šlo o Ježíšovy výroky, které byly zapsány pravděpodobně aramejsky snad
již v 30. letech 1. stol. a později přeloženy do řečtiny.
2. Historie utrpení: bibličtí badatelé se domnívají, že první křesťané si každý rok připomínali
Ježíšovo utrpení a události s ním spojené. Na základě ústní tradice potom brzy vznikl i
písemný záznam líčení utrpení.
3. Rozpravy s odpůrci: tyto Ježíšovy argumenty, v nichž obhajoval své učení před zákoníky a
farizeji byly pro jeho žáky velmi cenné - sami totiž byli nuceni své stanovisko před Židy
hájit.
4. Podobenství: Ježíš užíval s oblibou podobenství, což bylo v té době v Orientu zvykem. Do
parabol zasazoval příklady z běžného života Palestinců, které byly posluchačům blízké.
Když byla podobenství předávána křesťanským obcím, byla aplikována na jejich prostředí,
aby učení zůstalo stále srozumitelné.
5. Apokalyptická naučení: jde o učení, vztahující se ke konci světa, k poslednímu soudu a k
počátku Božího království. První křesťané toužebně očekávali, že toto učení brzy dojde
svého naplnění, a proto je pravděpodobné, že apokalyptické výroky sebrali v jeden celek.
6. Podání o zázracích: zmínky o Kristových zázracích se zřejmě vyskytovaly ve sbírce
Ježíšových výroků, v onom Pramenu řečí, z kterého čerpali evangelisté (srov. Mt 11, 20-23).
Také apoštolové ve svých kázáních poukazovali na zázraky (srov. Sk 10, 38). Sloužily totiž
k utvrzování víry a také jako důkazy Ježíšovy výjimečnosti a jeho božství. Je
pravděpodobné, že existoval nějaký soupis těchto zázraků.

Toto jsou tedy prameny, o kterých se biblisté domnívají, že byly sepsány ještě před evangelii a
tvořily tak spolu s ústní tradicí jakési "evangelium před evangelii".

První tři evangelisté – Matouš, Marek a Lukáš byli německým filologem J. Griesbachem (1745
– 1812) nazváni synoptiky a jejich evangelia synoptickými (přehlednými). Bylo zjištěno, že sv.
Matouš má 50% společné látky s ostatními pracemi, sv. Marek 93% a sv. Lukáš 40%. Cílevědomost
jednoho každého evangelia a jejich organická jednota dokazují, že evangelisté nebyli jen redaktory
jednotlivých forem, ale skutečnými spisovateli, kteří věděli, co, proč a komu to píší.

Jako první se o ucelenější Ježíšův životopis, o evangelium v literárně historickém smyslu, zdařile
pokusil apoštol sv. Jan Marek, příbuzný sv. Barnabáše. Pocházel ze zámožné vrstvy z Jeruzaléma
a ke křesťanství jej přivedl sv. Petr, prostý galilejský rybář. Podle tradice pak odešel hlásat
křesťanství do Egypta a založil církev v Alexandrii. Tam byl také umučen (rok úmrtí není znám),
jeho tělo pak bylo převezeno benátskými kupci do Benátek, kde je dodnes uctíváno. V Benátkách je
po něm pojmenováno „Náměstí sv. Marka“. Památka sv. Marka se slaví 25. dubna. Svatý Marek tak
sepsal první „Ježíšův životopis“ od Jana Křtitele až po vzkříšení. Použil doplnění očitého svědka té
událostí, apoštola Petra, a celé dílo dýchá duchem apoštola Petra. Tak vzniklo nejkratší, ale přesto
první evangelium v literárním smyslu (přestože v Bibli je uvedeno jako druhé), napsáno bylo kolem
roku 65 n.l. v Římě. Markovo evangelium bývá právem označováno jako evangelium Syna Božího
a zázraků.

Přestože v Bibli, dle pořadí novozákonních evangelií, je řecký Matouš jako první, vzniklo jím
napsané evangelium až druhé po Markovi. Vznik díla je pokládám až za rok 70 n.l. a autorem je
apoštol sv. Matouš (Matouš-Lévi, celník v Kafarnaum). Evangelium je církví označováno za
mesiánské. Autor hned v první větě uvádí – „Ježíš Kristus, syn Davidův, syn Abrahámův, kterého
jste ukřižovali, je zaslíbený Mesiáš a váš král“. Uspořádání díla je spíše systematické (věcné), než
chronologické. Teologický význam právě Matoušova evangelia byl všeobecně uznáván už od
2
nejstarších dob. Svatý Matouš nám zachoval slova Kristova, jimiž bylo sv. Petru slíbeno prvenství v
církvi : „Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbudují svou církev, tobě dám klíče od nebeského
království“ . Církev slaví sv. Matouše dne 21. září.

Autorství třetího evangelia, psaného klasickou řečtinou, je připisováno lékaři, průvodci sv. Pavla,
sv. Lukášovi z Antiochie, který pocházel z pohanské rodiny. Jeho dílo je ohlasem kázání sv. Pavla
a bývá charakterizováno jako evangelium Spasitele a milosrdenství, ale také evangeliem žen. Ty
mají v jeho díle čestná místa – Alžběta, prorokyně Anna, Marie a Marta. Dante Alighieri (zemřel
1321) svatého Lukáše nazval „vypravěčem o lásce Kristově“. Doba napsání evangelia je dnes
kladena až za rok 70 n.l. Jako základ své práce použil sv. Marka, z něhož převzal více než polovinu
textu. Dílo sv. Lukáše má ze všech evangelií největší smysl pro historii, jako výborný psycholog
také mistrně zachytil stavy a záchvěvy duše a srdce Spasitelova. Sv. Lukáš je v díle teologem
Božího záměru spásy. Ukazuje, jak v historii vede Bůh člověka ke spáse skrze Krista. Církev slaví
mučednickou smrt sv. Lukáše dne 18. října.

(Zhruba až o třicet let později, zřejmě kolem let 90 – 100 n.l., vzniká poslední, evangelium sv. Jana. Bylo
známo již před rokem 150 n.l. a opisováno až v Egyptě. Tento zlomek je zatím nejstarší rukopis novozákonní,
který je vůbec znám. Apoštol Jan byl synem zámožného galilejského rybáře a majitele bárek Zebedea a matky
Salome. Sv. Jan s matkou Ježíšovou a několika ženami nejdéle vytrval pod křížem, i když ostatní uprchli. Také
jako první přiběhl k hrobu, aby byl svědkem vzkříšení Páně. Svatý Jan byl vzdělaný, působil později v Efesu, za
Domiciánova pronásledování byl poslán na ostrov Patmos, kde složil Apokalypsu. Vrátil se do Efesu a kolem
roku 100 n.l. umírá. Jeho evangelium podává historii i zprávu o historickém Kristu, je nazýváno evangeliem
vtěleného Slova. Výběr a uspořádání látky směřuje k tomu, aby vynikla mesianita a božství Spasitelovo.
Středem Janovy teologie je křest (svátost vody), eucharistie (oltářní svátost krve) i svátost odpuštění hříchů.
Toto evangelium nezanedbává v ničem známky historické, ukazuje mnohem důkladnější znalost místopisu a
často zabíhá do mnoha překvapujících podrobností).

Na sklonku prvního století n.l. tak měla církev 4 evangelia, lze také říci – jedno evangelium ve 4
formách, ale už i ostatní knihy Nového zákona. Jak již bylo uvedeno, byli evangelisté skutečnými
autory. Jejich díla jsou literárním druhem (tvarem) starého Východu. Je možno říci, že Ježíšův
obraz, zpracovaný ve čtverem podání je hlubší, bohatší, pravdivější a v tomto smyslu historičtější.
Výzkumy se zabývaly také formou psaného slova. Na psaní se neužívalo ani papíru a neexistoval
ani tisk. Látka, na níž se psalo, se zhotovovala z rostliny Cyperus papyrus. Lodyha rostliny se
rozřezávala na tenké proužky a ty se kladly přes sebe, polévaly lepem, lisovaly a sušily na slunci –
vznikl tak papyrus. Knihy Nového zákona tak byly nejdříve napsány na papyru. Nevýhodou bylo,
že svitky zpravidla nevydržely déle než 2 století, navíc, když se denně používaly, tak se i
poškozovaly. Nezbývalo než dát jednotlivé svitky papyrusů postupně přepisovat. Tak je zhotoven
například první věrný list, revidovaný opis listu sv. Pavla Římanům (originál z roku 57 až 58 n.l.)
Příznivé podmínky pro uchování papyrů byly jen v Egyptě, kde se texty ukládaly do suchého písku,
a tak přetrvaly staletí. Proto také starověké papyry nebyly jinde, až na malé výjimky, nalezeny.
Díky papyrům, zachovaným z doby Kristovy, si dnes můžeme učinit představu jak vypadaly
evangelia. Délka svitku evangelia sv. Matouše byla asi 9 m, sv. Marka 6 m, sv. Jana 7 m a sv.
Lukáše 10. m. Svobodné opisování knih, ve větším rozsahu, umožnil až Edikt milánský (313 n.l.),
kterým byla dána křesťanům svoboda. Tehdy se ale už začalo používat daleko pevnější látky na
psaní – pergamonu. Z první poloviny 4. století, až do nedávné doby, měla církev nejstarší rukopisy
knih Nového zákona - kodex Vatikánský a Sinajský. Historie nálezů papyrů počíná až koncem 18.
století. Očekávaly se nálezy opisů bible, starší než pergamenové kopie ze 4. století. Teprve až roku
1930 se podařil nález bible psané na papyru a dostal jméno „papyry Chester Beatty“ – po
americkém milionáři a sběrateli A. Chester Beattym, který texty zakoupil od Káhirských
obchodníků. Z Nového zákona byly nalezeny zlomky všech čtyř evangelií, Skutků apoštolských a
Zjevení sv. Jana, nejbohatší byl ale nález téměř všech epištol sv. Pavla. Podle zjištění papyrologů
pocházejí rukopisy z 1. poloviny 3. století. Vzdálenost mezi originálem novozákonních knih bible a
nejstaršími opisy se tak zmenšila na pouhých 150 let.
Pro nás je pak významné zejména to, že „radostnou zvěst“ Nového zákona z tvůrčí dílny čtyř
evangelistů nám přetlumočili první apoštolové Slovanů sv. Cyril se svým bratrem Metodějem.
Dnes můžeme říci, že žádná kniha starověku se nám nedochovala v tak přesném znění a žádná
kniha nebyla prostudována do takových podrobností jako Nový zákon. Po celé 19. století byl text
3
Nového zákona zkoumán odborníky (filology, archeology …) a byla vědecky potvrzena naprostá
spolehlivost novozákonního textu. Nejnovější nálezy papyrusových textů ze 20. století a další
archeologické objevy tuto věrnost ještě potvrdily.

Radostná zvěst byla hlásána nejprve aramejsky, ale velmi brzy také řecky (v Jeruzalémě žili vedle
palestinských Židů i Židé pocházející z Řecka; dále v řecky mluvících krajích - v Samařsku,
Antiochii, Damašku, Cesareji). Stejně jako ústní podání bylo dvojjazyčné, vznikaly pravděpodobně
i písemné záznamy v obou řečech.

Nový zákon je psán pozdní helénistickou řečtinou. Obsah evangelií lze shrnout snadno: Jde o
Ježíšův život od narození (Mat + L) nebo od křtu (M="J)," jeho učení a skutky, jeho ukřižování a
vzkříšení, jeho zjevování učedníkům a nanebevstoupení.

Evangelisté čerpali z ústní tradice. Ježíšovo působení spadá do doby mezi roky 28-33, nejstarší
evangelium podle Marka je z roku 70. Do té doby se vše tradovalo ústně, ale ústní tradice tehdy
byla velice spolehlivá. Byla vysoce ceněná, žáci se učili moudrost svých rabínů nazpaměť, takže se
vždy vědělo, od koho která zpráva pochází, psané zprávy byly anonymní. Vedle pečlivě předávané
ústní tradice existovala však i lidová vyprávění.

Učedníci se učili nazpaměť Ježíšovu učení, nikoho nenapadlo, že by se to mělo zapsat. Proto máme
v bibli krátké epizody (perikopy), aby se to dobře zapamatovalo. Pokud bylo potřeba předat delší
oddíly, musely obsahovat záchytné body pro paměť (např. opakující se výrok jako refrén). Ježíš učil
své učeníky tradičním způsobem, jak bylo tehdy zvykem.

Ústní tradice má několik forem:

-tradice slov, výroků (halacha) - dosl. chodit v zákoně, čili výklad tóry; nejváženější část

-vyprávění (haggada) - příběhy; jsou výraznější, barvitější, dějové

-smíšená forma - výrok zasazený do situace, neuzavřený příběh končící Ježíšovým výrokem

Řazení perikop v ústní tradici je uvolněné, většinou jsou řazeny tématicky. Jak jsem již zmínila,
patrně existovala sbírka Ježíšových výroků, ze které někteří evangelisté čerpali. Označuje se Q (z
něm. Quelle = pramen, zdroj), dnes již neexistuje, řazení výroků v ní se dnes určuje podle struktury
Lk.

Slabiny ústní tradice nebyly ve zkreslení, ale v tom, že potřebuje čas na naučení. Tyto podmínky
však rané křesťanství záhy ztratilo. Rozšířila se misie a nebylo dost lidí, kteří si vše pamatovali.
Časem umírali i očití svědkové, roku 66 vypukla navíc židovská válka proti Římu, byla vypleněná
Galilea i Jeruzalém a kolem roku 70 vymizely autentické kořeny, lidé byli zabiti nebo utekli a
najednou vyvstala potřeba vše zapsat. Analogie pádu chrámu roku 70 a 586 př.n.l. přispěla na
židovské straně k revizi a kanonizaci SZ. Na straně křesťanské vyvstala potřeba písemně zachytit
svědectví o Ježíši. Pádem chrámu roku 70 končí období ústní tradice.

Mt, Mk a Lk jsou synoptická (souhledná) evangelia, lze je uspořádat paralelně, liší se pouze v
detailech. Podobnost je taková, že lze mluvit o literární závislosti. Mt a Lk znali Mk, který je
nejstarší, stavbu příběhů mají stejnou. Mt i Lk si však uvědomují, že k tomu mají co dodat, a tak
čerpají i odjinud, Lk se na další texty přímo odvolává. Osnovu vyprávění přebrali od Mk, navíc oba
čerpali ze sbírky Ježíšových výroků (Q) a ze svých specifických pramenů, které oba mají.

4
Evangelium podle Marka

Je z doby kolem roku 70, bylo napsáno patrně v Římě, orientuje se na haggadu. Mk píše pro
křesťany z pohanů. Z Ježíšova života se snaží sestavit jeden velký příběh, což je právě to, co ústní
tradici chybělo, seřadit chronologicky perikopy a zasadit jednotlivé Ježíšovy činy do kontextu.
Zdůrazňuje Ježíšovu pozemskost, neúspěchy, odmítání i utrpení. Je kratší než ostatní evangelia,
protože vynechává podobenství a soustředí se na příběh, ale jednotlivé perikopy má delší. Mt a Lk
příběhy krátili, aby se jim vešly na pergamen.

Slovo ‘evangelium’ bylo v raně křesťanském prostředí značkou pro vzkříšení JK. Marek však toto
slovo používá už na začátku, v zaprášené Galileji, kdy se JK objevuje ještě jako neznámý.

Mk lze rozdělit na dvě části:

a) Galilejské období (Mk 1-8):

JK působí hlavně v Galileji, pohybuje se chaoticky z místa na místo. Příběhy se odehrávají ve

vesnicích, ne ve velkých městech.

b) Jeruzalémské období (Mk 9-16):

Zahrnuje cestu a působení v Jeruzalémě. Zde již je v pozadí konkrétní cíl, ke kterému látka směřuje.
Toto období má několik protikladů ke Galileji. Galilea byla ‘pohanská’, bylo zde židovské
obyvatelstvo smíšené s Řeky, které nebylo úplně pravověrné. Jeruzalém byl oproti tomu centrem
všeho náboženského dění. Obě oblasti byly součástí provincie Sýrie, tzn. pod římskou nadvládou.
Jeruzalém kolaboroval s Římem, byl loajální, zatímco v Galileji se často projevoval odpor proti
Římu, rozvinul se partyzánský odboj. V Jeruzalémě znamenalo Galilejec totéž, co povstalec,
partyzán. Galilejci sami se ale považovali za ty pravověrné. JK byl ryze galilejský, ale ne jako
povstalec. Měl blíž k prostým Galilejcům než k oficiálním kruhům v Jeruzalémě, v Galileji byl
Ježíš také brán vážně, zatímco v Jeruzalémě hned dochází ke konfliktům.

Mk začíná až Ježíšovým veřejným vystoupením v Galileji, předchozí dění ať si čtenář domyslí.

Začíná až začátkem toho, co je důležité ke spasení, začátkem evangelia. První je zpráva o Janu
Křtiteli (1,1-8), který byl známější než JK. Ježíš se od něj nechává pokřtít, čímž se i navenek stává
jeho učedníkem. Časem dělala Janova velikost problémy. Jan se stylizuje do izajášovské postavy,
vědomě na Iz navazuje, připomíná exodus, křest v Jordánu probíhal patrně jako průchod řekou a
symbolizoval návrat do zaslíbené země. Objevují se i narážky na Eliáše - nedbalý vzhled a
pranýřování královské modloslužby. Nejvíce je však podtržen Janův výrok, že má přijít někdo
silnější než je on sám. Mezi Janem a Ježíšem jsou i rozdíly. Ježíš naváže ve svém učení tam, kde
Jan přestal, ale zatímco Jan vede lidi k tomu, aby za ním chodili na poušť, Ježíš chodí za lidmi sám.
Poslední soud Jan vidí přísně, JK vidí spíše odpuštění a milost.

Křest (1,9-11) u JK nemůže znamenat odpuštění hříchů, ale symbolizuje Boží solidaritu s ostatními
lidmi, Ježíš vstupuje s ostatními na cestu. Sesláním Ducha Mk potvrzuje, že vše následující je
cestou Božího Syna, ke kterému se Bůh přiznal. Titul Syn Boží se u Mk objevuje v exponovaných
místech (1,1; 1,9; 9,7; 15,39).

Mk má kratší verzi pokušení na poušti (1,12-13), konstatuje pouze, že Ježíš obstál. Je to nový
Adam, který - na rozdíl od toho starého - byl pokoušen a obstál.

5
Mk zařazuje mnoho příběhů o uzdravení, je třeba je vnímat osobně, starý Izraelec všechny nemoci
a démony vztahoval na sebe. Ježíš uzdravuje silou své osobnosti a zvěsti. Fakt, že uzdravoval, není
otázkou víry, pro víru to mnoho neznamená, máme zprávy i o jiných, kteří uzdravovali.
Uzdravování souviselo vždy s důvěrou v osobnost lékaře. Na uzdravování víra nestojí. Důležité je,
že Ježíš uzdravoval mocí Božího království, sám ovšem ani jiné lékaře nezavrhoval. On i učedníci
si však od uzdravování drželi určitý odstup. Dav chce po Ježíši divy, ale Ježíš raději a častěji
uzdravuje nemocné vedle cesty a navíc jim klade na srdce, aby to nikde neříkali, protože nechtěl
vystupovat jako mašinka na zázraky. Pokud už Ježíš uzdravoval uprostřed davu, spojil s tím vždy
nějaké poučení.

Uzdravení se líčí dvojím způsobem:

-exorcismus - vymýtání duchů, boj Ježíše se zlem

-prosté uzdravování jako pomoc někomu v nouzi

Při uzdravení ochrnutého(2,1-12) Mk jako jediný zařazuje dramatické detaily. Důležitá je zde
souvislost nemoci a hříchu: hřích je jako nemoc, ale není zde kauzalita, nemoc není trestem za
hřích. Celé uzdravení je vlastně podobenstvím o hříchu, uzdravený má své lože dál, ale nese jej, už
na něj není upoutaný. Hříšník není trestanec, ale spíše pacient, který potřebuje pomoc.

Další souvislost je mezi uzdravením a vírou, což je pro Ježíšovo uzdravování charakteristické. Ježíš
neuzdravoval, aby lidé uvěřili, ale naopak ani víra není podmínkou uzdravení. Mk toto téma
schválně nechává opatrně otevřené.

Typickým exorcismem je uzdravení posedlého v Gerase (5,1-20). Odráží se zde poznatek židů, že
věci lze ovládnout, když je možno je pojmenovat. Jméno Legie je ironickou narážkou na Řím.
Posedlost vleze do vepřů, což skrývá zásadní myšlenku, že zlo se jen tak nevypaří, ale přenáší se
dál, zde do nečistých zvířat, které vběhnou do moře, které bylo symbolem všech nečistých sil.
Uzdravený je poslán k pohanům, je tak založena misie. Ježíš ho nebere s sebou, protože se zatím
ještě soustředí na Izrael a neobřezaný učedník by mohl být problémem.

V příběhu o vzkříšení dcery Jairovy (5,21-43) se vyskytuje aramejský citát, který se stejně jako
vzkříšení v evangeliích vyskytuje zřídka. Ježíš patrně mluvil aramejsky, ale dá se předpokládat, že
znal hebrejštinu i řečtinu. Do příběhu je vložen ještě další (5,25-34), který stupňuje napětí, protože
dcera zatím umírá. Jairos je postaven před otázku, zda se i teď na Ježíše spolehne. Mezi oběma
příběhy je souvislost, uzdravení dcery je uzdravením i pro onu ženu.

Uzdravení byla celá řada, jak o tom svědčí nejrůznější sumáře (např. 6,53-56).

Ježíš se setkává i s žádostí o uzdravení ze strany pohanů při setkání se Syrofeničankou (7,24-30). I
tímto byl připravován prostor pro misii pohanů, je zde položen důraz na fakt, že Ježíš zde
překračuje hranici vyvoleného lidu, i když misii pohanů ještě neotvírá.

Při uzdravení hluchoněmého (7,31-37) uvádí Mk znovu hodně detailů, JK znovu užívá
aramejského slova = originální výpověď.

Uzdravení slepého Bartimea (10,46-52) je jedním z posledních Ježíšových divů u Mk, v

Jeruzalémě se toho už pak moc nestane, protože zde není prostředí pro divy. Učedníci Bartimea
okřikují, což je předobrazem církve, která není ideální a vnějšně může odradit. Uvnitř však je JK a
člověk se ho může i přes nedokonalost a odpudivost církve dovolat.

6
Dalším častým celkem u Mk jsou nejrůznější disputace (spory). Ježíš jako rabbi mluví s jinými
vzdělanci o zákonu, jak to tehdy bylo běžné. Postupně se však rozmluvy přiostřují.

Při první disputaci o uzdravení ochrnutého (2,1-12) reagují zákoníci správně na odpuštění hříchů,
JK zde vystupuje s nečekanou autoritou, která je minimálně prorocká.

Ve sporu o půst (2,18-22) přirovnává JK dobu svého působení ke svatbě a hostině, což byla doba,
kdy se nemusel dodržovat půst. Ovšem ve v. 20 nechává Mk otevřenou cestu pro půst v pozdější
době.

Uzdravení v sobotu (3,1-6) vyvolá další disputaci. Farizeové se cítí napadeni, neboť viděli sobotu
jako den odpočinku, kousek ráje, kdy člověk nemusel pracovat. Každá sobota byla předjímkou
velkého léta milostivého, které mělo spíše eschatologický význam. Spor se vede však o to, čím
sobotu naplnit. Farizeové sobotu spíše vyprázdnili, Ježíš to vidí méně křečovitě, sobota má být
podle něj naplněna milosrdenstvím, pak není třeba se bát jakékoliv práce.

V perikopě ‘Ježíš aBelzebul’ (3,20-30) vznáší zákoníci nejzákeřnější obvinění, jsou zde zástupci
Jeruzaléma (=problémy, viz úvod). Ježíš v této souvislosti pranýřuje vědomé a záměrné
překrucování věcí, čili rouhání.

Verše 3-4 v oddíle ‘Tradice otců’ (7,1-13) vypovídají něco o Mk čtenářích, protože Mk musí
vysvětlovat. To znamená, že křesťané to již neznají, Mt to vynechává.

Do v. 19 v perikopě ‘Co člověka znesvěcuje‘ (7,14-23) vsunul Mk svou myšlenku, že nejsou

podstatné sz předpisy o jídle. JK tehdy ještě dodržoval tradiční rituál.

Poslední disputace před Jeruzalémem je o manželství a rozluce (10,1-12).

V disputacích a sporech vedených v Jeruzalémě se již znatelně mění atmosféra, vyostřují se

konflikty. Ze strany Ježíšových odpůrců jsou to spíše provokace, pasti, které mají Ježíše
kompromitovat, chytit za slovo. Ježíš ale vždy léčku prohlédne a odpovídá proto také jako na
provokaci.

Ve sporu o pravomoc (11,27-33) je JK vlastně nepřímo označen jako rouhač (odpoví-li ano, rouhá
se, odpoví-li ne, rouhá se svým učením a způsobem života). Odpověď je ale přece jen skryta v oné
protiotázce, když se JK odvolává na Jana a tím se k němu hlásí.

Ve sporu o daň císaři (12,13-17) se dotkli tématu, které bylo tabu. Platit daň = uznat svého vládce,
ale jediným pánem je přece Hospodin. Otázka chce JK postavit buď do protiřímské role, anebo
proti zákonu. Navíc tehdy Pilát rozzuřil pravověrné, když dal na mince vyrazit císařovu hlavu jako
římského boha. V odpovědi JK tato narážka zaznívá. Když lidé peníze přijímají, tak ať je vrátí zpět
císaři. Dá se zde vidět mnoho extrémních výkladů, ale co je Božího, patří Bohu, Božím obrazem je
člověk a na mincích je také člověk.

Pak přicházejí saduceové, kteří nevěří ve vzkříšení a vyvolají spor o vzkříšení (12,18-27).
Předkládají příklad podle SZ. Nechtějí řešit příběh, ale ukazují, že vzkříšení je absurdní. JK
odkazuje na Písmo, že Boží království se neshoduje s našimi představami, argumentuje praotci.

V oddíle o největším přikázání (12,28-34) se Ježíš a zákoník shodnou, což ukazuje, že nebyly
pouze jen hádky, ale že i mezi farizeji a zákoníky měl Ježíš své příznivce.

7
Další spor začíná JK sám. Mesiáš není jen Syn Davidův (12,35-37), JK tím zavrhuje pozemskou
královskou vizi Mesiáše, hlásí se k titulu Syn člověka (v. 36 = Ž 110).

Důležitý je i vztah Ježíše a učedníků. JK si své žáky nejprve vybírá a začíná působit jako rabín.
Způsob povolání (1,16-20) připomíná vyvolení Elizea, obsahuje to narozdíl od ostatních rabínů
prorocký prvek. Učedníci nejprve vystupují jen jako kompars, na scénu se pořádně dostávají až od
sporu o půst.

Vyvolení 12ti (3,13-19) učedníků má spíše symbolický význam 12ti kmenů Izraele, jakoby
znovushromáždění vyvoleného lidu, s Ježíšem však chodilo mnohem více než 12. Šlo-li ovšem o
něco důležitého, brával s sebou Ježíš jen 3 nebo 4, patrně ty, kteří nejvíce chápali. Oněch 12 je
průřezem celé společnosti: Zebedeovi byli původně členové nějaké radikální skupiny (Boanerges -
synové hromu); celník Jakub; Šimon Kananejský byl původně zélót; Ondřej a Filip jsou řecká
jména, patrně tedy helenizovaní židé; Jidáš Iškariotský je buď ‘muž z Kariotu’, nebo je to
zkomolené sikarius (sika = dýka).

Po smrti Jana Křtitele se Ježíš ubírá do ústraní, protože tuší, že bude další na řadě. Tam už ale čekají
zástupy. Celý příběh o nasycení pěti tisíců (6,30-44) není líčen jako zázrak, v popředí je společné
jídlo, které tehdy znamenalo smlouvu, je to předobraz večeře Páně. Ti, kteří společně jedli, za sebe
navzájem převzali zodpovědnost (např. krevní msta), proto se i při obětech polovina oběti dala
Hospodinu a druhou polovinu kněží snědli. Ježíš nechal lidi rozesadit do skupin, ve kterých by
mohli jíst, ale oni se seřadili vojensky do oddílů. Nesprávně to pochopili a Ježíš se snaží zmizet.

Ježíšovo kráčení po moři (6,45-52) připomíná v mnoha ohledech zjevení vzkříšeného. Učedníci
poznávají Ježíše jako Spasitele, stejně jako při utišení bouře (4,35-41), kdy ho vidí také nově jako
toho, kdo zachraňuje život.

V oddíle o Petrově vyznání (8,27-30) zaznívají typická eschatologická očekávání. Na Petrovo

vyznání ovšem Ježíš nijak nereaguje (x Mt!) a začne mluvit o něčem jiném, protože pod pojmem
Mesiáš může být mnoho představ.

Při první předpovědi utrpení (8,31-33) se Ježíš hlásí k titulu Syn člověka, k vizi pozemského
trpícího Mesiáše. Poprvé ohlašuje záměr jít do Jeruzaléma. Mk si neodpustil ironii: Petr nejprve
Ježíše vyznává jako Mesiáše a následně ho zrazuje.

Při proměnění na hoře (9,2-13) se Bůh znovu k JK přiznává, potvrzuje tak cestu do Jeruzaléma
jako součást Božího plánu. Ježíš se řadí po bok těch, kteří byli vzati k Bohu.

13. kapitola je tzv. synoptická apokalypsa, Ježíš nabádá učedníky k zachování chladné hlavy. Od
14. kapitoly pak začíná pašijní příběh. Zlomem je modlitba v Getsemane (14,32-42), zde opadá
aktivita Ježíše i učedníků. Jen Petr jde za Ježíšem, ale v momentě, kdy se Ježíš právě přizná ke
svému mesiášství, Petr ho na dvoře zapírá (14,66-72).

Synedrium nemělo hrdelní právo, proto musel Ježíš k Pilátovi (15,1-15). Situace je líčena tak, že
nemá šanci JK propustit. Ježíš byl označen za vzbouřence proti císaři a Pilát měl u císaře vroubek.

Z kříže (15,33-41) Ježíš volá aramejsky 22. žalm, je to zároveň i modlitba, která hledí i přes utrpení
k naději. Roli učedníků zde přejímá voják, který potřetí u Mk vyznává Ježíše jako Syna Božího.

8. verš je koncem evangelia. Mk chtěl vylíčit počátek evangelia, zbytek byl znám, proto končí
otevřeným koncem, končí vírou ve vzkříšení a nadějí. Otevřený konec byl řadě lidí problémem,
proto doplnili Mk různými závěry podle ostatních synoptiků.

Otevřený konec a mesiášské tajemství jsou dvě charakteristické věci Mk evangelia.

8
Evangelium podle Matouše

Mt má dva charakteristické rysy: Je velmi blízký Mk a jeho theologii. Píše do židovského prostředí,
velkou roli hrají důkazy ze SZ. Toto evangelium vzniklo v Sýrii, patrně v 80. letech, jméno autora
je nejisté. V Sýrii existovali židovští křesťané v rámci synagogy, židovství tehdy bylo dost
pluralitní, až v 90. letech nabírá farizejské rysy. Po roce 70 začínají být křesťané ze synagog
vykazováni, což pro ně byl dost šok. Byla to skupina uzavřená, měli vlastní tradice. Do této situace
píše Mt, snaží se vyložit evangelium po svém, vyrovnává se s tím, že židé jako celek JK nepřijali,
protože křesťané jsou pro něj dědici poslání sz Izraele. Ukazuje, že příběh JK není popřením SZ, ale
jeho naplněním.

Mt zahrnuje do svého díla Mk a jeho osnovu ve zkrácené podobě a přidává k němu všechny
důležité části tradice předávané v jeho křesťanské obci: sbírku Ježíšových výroků (aramejské Q) i s
modlitbou Otče náš, Ježíšovo narození a svědectví o setkání se vzkříšením. Dále Mt vkládá do
svého díla velké vsuvky řečí JK. Výroky jsou pečlivě vřazovány do příběhů, řeči jsou rámovány
společným koncem ”Když Ježíš dokončil tato slova...”. Velkých řečí je 5:

1) kázání na hoře: 5-7

2) vyslání učedníků: 10

3) podobenství: kap. 13

4) řády společného života: kap. 18

5) synoptická apokalypsa: 24-25

Jsou však i další řeči, které nekončí oním závěrem, např. kap. 11, 23.

Mt klade důraz na vděčnost za Boží milosrdenství, které se otevírá všem, čímž se blíží apoštolu
Pavlovi.

Mt i Lk začínají již narozením JK, v čemž Mt vidí začátek evangelia. Na úplném začátku stojí
rodokmen JK (1,1-17), který začíná Abrahamem, zdůrazňuje Davida a končí Josefem, což není
otec Ježíše. Klade však důraz na duchovní tradici prostředí, kde Ježíš vyrůstal. Abraham je
znamením zaslíbení pro židovský národ. Rodokmen je upraven, aby vyšel na 3x14 generací. Je
zvláštní, že v rodokmenu se objevují i jména sourozenců a dokonce i ženy, všechny jsou cizinky,
tedy zdánlivě pochybné, všechny původně cizoložnice. I to naznačuje, že ne vše musí vypadat podle
tuhých izraelských pravidel.

Při narození Ježíše (1,18-25) i pro celé evangelium je klíčový pojem Immanuel, objevuje se víckrát
(kap. 18, 28).

Mudrci (2,1-12) mají význam spíše vyznavačský, stejně jako vraždění nemluvňátek. Útěk do
Egypta (2,13-23) a návrat je symbolikou exodu.

Na poušti přichází 3 mesiášská pokušení (4,1-11), Satan nabízí JK vizi Mesiáše blahobytu a
konzumu, jenže za nepřijatelnou cenu.

Důležitý je verš 4,17, to je téma první části evangelia až po vyznání u Cesareje, kdy přichází téma
utrpení.

9
V kázání na hoře (5-7) mluví Ježíš k učedníkům, ale zástupy to mají slyšet a jsou pozvány k tomu,
aby se také staly učedníky. Pro Mt to není univerzální zákon, ale pozvání pro ty, kdo chtějí. Je to
ilustrace, jak by učedníci JK měli jednat a prezentovat Boží království.

Blahoslavenství (5,3-12) nejsou míněna jako požadavek, ale Ježíš říká, komu se otvírá království
Boží. Není nic blahoslaveného na tom, být chudý, ale přichází něco, co chudobu vyléčí, proto jsou
chudí blahoslavení, že přichází řešení jejich problému. Mt na rozdíl od Lk mluví o ‘chudých v
duchu’, což je horší než chudoba materiální. Nemyslí se však ani na slabomyslné, jsou to ti, co jsou
prázdní i uvnitř, co mají prázdnou duši. Podobně je to i u dalších blahoslavenství. Druhá část
blahoslavenství je aktivní, je o lidech, kteří již jednají v duchu Božího království. Mezi
jednotlivými blahoslavenstvími od začátku a od konce je naznačena zrcadlová symetrie.

Sůl zmíněná ve výroku o soli a světle (5,13-16) byla tehdy prostředkem pro zahnání zlých sil,
konzervující prostředek. To značí odolnost proti všemu zlému. Navíc sůl i světlo působí na okolí,
čímž se vyhlašuje otevřené společenství křesťanů vůči světu.

Hlavní tezí je dovršení Zákona a Proroků (5,17-20). Pro Mt to byla velmi aktuální věc, že Ježíš
dovršuje SZ, nikoliv že jej ruší. Mt Ježíše vidí jako správné naplnění zákona. Větší spravedlnost
oproti farizeům není v dodržování více příkazů, ale v tom, co Ježíš říká v dalších perikopách 5. kap,
tzv. antitezích, které jsou uvedeny: ”slyšeli jste, že bylo řečeno, já však vám pravím...”. Není to
negace, je to komentář, tradiční rabínská formule. Někde je to radikalizace sz nařízení (cizoložství),
jinde porušení (rozluka). Jde tedy o to, domyslet to dál.

Oddíl o zabití (5,21-26) se vztahuje na svévolnou vraždu, nikoliv na válku atd. Je to ochrana
bližního.

V cizoložství (5,27-30) jde o toho, kdo si vyhlédl ženu jiného muže, aby ji měl sám. I když se pak
nic nestane (stejně jako u zabití), zhřešil, protože se snažil nabourat jiný vztah.

V případě rozluky (5,31-32) šlo v Mojžíšově zákoně o zabezpečení propuštěné ženy. Na

rozlukovém lístku muselo stát, že je svobodná, že dostane zpět majetek, že si na ni onen muž již
nedělá žádné nároky. Nesměla být prostě jen tak vyhozena na ulici. Ježíš k tomu říká, že to není v
pořádku, když je dosavadní partner vyhnán, přestože je finančně zabezpečen. Výjimku tvoří
cizoložství, vztah je tím rozvrácen a rozvod je vysvobozením.

Přísaha (5,33-37) byla otázka života a smrti. Je to závazek nějaké nadpřirozené síle nebo Bohu,
Bůh je tak zatahován do našich záležitostí. Nelze to omezit jen na pravdomluvnost.

V 6. kap. je líčena vyšší spravedlnost ve vztahu k Bohu. Každý z oněch aktů je pouze mezi mnou a
Bohem, nic pro ostatní, nic, čím se chlubit. Modlitba Páně (6,9-13) je sem pak vsazena jako vzor
modlitby.

V 8. a 9. kap. přicházejí Ježíšovy činy, které komentují předchozí.

Při vyslání Dvanácti (10,5-15) je důležitá činnost pouze uvnitř Izraele. Na to navazuje příkaz na
konci evangelia, kdy Ježíš vysílá ke všem národům. V dalších verších však Ježíš už počítá s misií
pohanů a pronásledováním.

Od 11. do 16. kap. je líčena reakce okolí. Všechny jsou spíše neurčité, kromě obvinění ze
spolupráce s Belzebulem.

Vrchol je ve vyznání u Cesareje (16,13-20), kde Ježíš narozdíl od Mk Petrovu výpověď přijímá.

10
Do vyprávění o cestě do Jeruzaléma je vložena řeč v 18. kap., tzv. řády společného sborového
života. Jednotlivé perikopy nemají společné téma, jde o to, jak spolu mají lidé zacházet. Na obranu
malověrných jsou řečena velmi silná slova.

23. kap. je velmi ostrou polemikou s farizeji a zákoníky. Ježíš uznává autoritu zákoníků jako
exegetů, což ukazuje Mt snahu zůstat ve společenství synagogy. Farizeům se nevytýká málo
aktivity, ale to, že dělají něco jiného, než se po nich chce, a to je milosrdenství.

26. kapitolou začíná pašijní příběh. Na rozdíl od Mk je zde ještě zpráva o Jidášově smrti (27,1-10)
a o Pilátově ženě. Pro Mt je Ježíšova smrt již apokalyptickou událostí.

Na konci otevírá Ježíš učedníkům cestu do celého světa při zjevení v Galileji (28,16-20). Znovu se
vrací motiv Immanuele: ”...já s vámi jsem...” (28,20).

Evangelium podle Lukáše

Lk měl k dispozici Mk, Q a své specifické prameny, pocházel ze syrské Antiochie. Patrně to byl
vzdělaný lékař a průvodce apoštola Pavla. Nevíme, zda znal Mt. Lk píše pro helénistické prostředí,
z kterého sám pocházel (svědčí o tom jeho malá geografická znalost Palestiny), má více
helenizovaný styl, klade důraz na chronologii, prvotní je pro něj však hledisko theologické a
svědecké. Věnuje evangelium Theofilovi, což je prototyp zbožného řeckého křesťana, který prošel
katechezí, byl pokřtěn a je na čase, říci mu něco nového. Nemusí to být skutečná postava.
Vznik evangelia se datuje mezi roky 70-80.

Lk práce má vlastně 2 díly: evangelium a Skutky. Celé dílo rozlišuje 3 etapy v dějinách:

- čas SZ - začátek evangelia, předpovědi a narození Jana Křtitele. Obsahuje hymnické zpěvy
(Zachariáš, Marie, Simeon), vystupují zde postavy, vytvářející obraz sz spravedlivých. Podle Lk
není Jan předchůdce Ježíšův ve smyslu, že by patřil už do jeho času, ale ten, který završuje sz dobu.
- život Ježíše a jeho působení - na počátku ďábla odmítá a ten nevystupuje až do zrady. Ježíšovo
působení je tedy zvláštní čas bez zlého, je to těžiště dějin.
- povelikonoční doba, čas církve a její činnosti

Lk se vyznačuje universalismem, není zaměřen úzce židovsky. Často u něj vystupují ženy, zvláště
se Lk zajímá o Marii, Ježíšovu Matku (proto bývá nazýván mariolog NZ). Během celého evangelia
se objevují typické lukášovské motivy: milosrdenství, sobota, ženy a Samařané. Narozdíl od
ostatních synoptiků neočekává Lk parúsii v nejbližší době, proto má církev ještě čas, aby splnila
všechny misijní úkoly.

Na počátku zařazuje Lk novou látku. Ve vánočním příběhu se pak objevují pastýři jako
připomínka nomádského putování pouští. Jednotlivé postavy počátku jako Zachariáš, Simeon,
Marie, která je analogií matky Samuelovy, jsou všechny ještě sz. Jejich chvalozpěvy jsou podobné
žalmům, obsahují nejrůznější motivy, i sociální a politické. Je vidět, že Lk má k dispozici velmi
staré prameny.

Lk chce křesťanství představit jako nic nebezpečného pro Řím, že se i Říman může klidně
přidat a stát se křesťanem.

11
Narození Jana (1,57-66) a Ježíše (2,1-20) je líčeno paralelně, Jan je syn kněze, tedy z Áronova
rodu, Ježíš je z rodu Davidova. Židé očekávali dva mesiáše, jednoho z Árona a druhého z Davida.
Lk zde ukazuje, kolik toho ví o židovském dobovém pozadí a tradicích.

Rodokmen JK (3,23-38) jde narozdíl od Mt pozpátku, ale Lk to dotáhne až k Adamovi, což

znamená univerzální poselství. Nejde znovu o genetickou posloupnost, ale o duchovní pozadí.

Lk jako jediný zařazuje perikopu o dvanáctiletém JK v chrámě (2,41-52).

Pokušení na poušti (4,1-13) jsou oproti Mt v jiném pořadí, každý z nich má za nejdůležitější jiné.

Lk předsunuje kázání v Nazaretě (4,16-30), které je jakýmsi programovým prohlášením. Ježíš

vyhlašuje léto milostivé, což je anticipací definitivního léta milostivého.

Povolání rybářů (5,1-11) je doplněno ještě o zázračný rybolov.

Následuje tzv. kázání na rovině (6,20-49), stručnější obdoba Mt kázání na hoře. Zatímco Mt
situuje tuto řeč na horu jako symbol Sinaje, hory smlouvy, Lk ji přenáší na rovinu: připravujte cesty
Páně, vyrovnejte mu stezky. V blahoslavenstvích (6,20-26) zdůrazňuje Lk sociální motivy a
hmotné nedostatky.

Příběh o Ježíši a hříšnici (7,36-50) připomíná pomazání v Betanii, které Lk vynechává, i když se
patrně jedná o jiný příběh, aby nedocházelo ke zdvojování motivů.

Podobenství o milosrdném Samařanu (10,25-37) navazuje na disputaci o největším přikázání. Má

protisaducejské zaměření (kněz i levita jsou saduceové). Farizej, který by prošel a nepomohl, by byl
netypický farizej.

11. kap. je jakýmsi pokračováním kázání na rovině. Modlitba Páně (11,1-4) je oproti Mt jinak
uvedena a je stručnější. Je to modlitba na svou dobu tradiční, akorát má posunuté důrazy.

Specifickou látkou u Lk je podobenství o boháči a stodolách (12,13-21). Je to provokativní: co

měl boháč jiného dělat než to, co udělal? Jedná např. stejně jako Josef. Lk podobenství zasazuje do
kontextu se zabezpečením života (12,22-34), čímž to i vykládá: majetek není smyslem života.

Úvod výzvy k bdělosti (12,35-40) má zase jen Lk, je to metafora. Zřetelně zde naráží na
podobenství o deseti družičkách, které má zase jen Mt.

Podobenství o neplodném fíkovníku (13,6-9) má také jen Lk, má velkou autentičnost. Ostatní
mají pouze prokletí fíkovníku, u Lk to vyznívá milostivěji. Tento motiv se tedy zachoval ve dvou
podobách.

Vzkaz Herodovi (13,31-33) má také pouze Lk. Zde sympatizují farizeové s Ježíšem a přijdou ho
varovat. JK měl tedy asi mezi farizeji své příznivce, často s nimi stoluje.

Lk má oproti Mt politické verzi starší verzi podobenství o hostině (14,15-24), je líčen střední stav.
Důvody, pro které pozvaní odmítají, by byly věcné a přijatelné, pokud by šlo o povolání na vojnu, o
pozvání na schůzi, prostě na něco nepříjemného navíc. Hostitel se rozzlobí, ale Bohu se podobá tím,
že hostinu nezruší, ale ve zlosti ji udělá ještě větší. Na odmítnutí milosti odpovídá ještě větší
milostí.

15. kap. obsahuje podobenství o ztrátách a nálezech, poslední dvě má opět pouze Lk.

12
Podobenství o nepoctivém správci (16,1-9) je provokativní, za vzor je dáván falešný člověk a
synové světa.

Boháč a Lazar (16,19-31) vyznívá moralisticky, toto podobenství je známo i z egyptské moudrosti.
Zde je dobově převyprávěno, což posluchači dozajista ocenili. Zajímavé je, že na rozdíl od Lazara
nemá boháč ani jméno, ani konkrétní špatný život.

V podobenství o soudci a vdově (18,1-8) je soudce donucen k činu vytrvalostí vdovy. Bůh je zde
přirovnán k svévolnému soudci, který již nemá nikoho nad sebou a z lidí si nic nedělá, je nezávislý.

V podobenství o farizeu a celníkovi (18,9-14) není s kým se ztotožnit. Celník vlastně svým
postojem říká: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ten farizeus. Farizeus říká opak.

Z bohatého muže (18,18-27) dělá Lk známého předního člověka. JK zde odmítá protekci.

Speciální lukášovskou látkou je Zacheus (19,1-10). Ježíš se k celníkům chová slušně, což se
farizeům, kteří byli narozdíl od celníků chudí, nelíbilo. Zacheus byl vrchní celník, což už je velmi
vysoké postavení.

Podobenství o hřivnách (19,11-27) se od Mt 25 poněkud liší. Lk dal své verzi politický podtext.
Stejně jako onen pán odjel pro královský titul, tak opravdu Archelaos odjel do Říma, aby byl uznán
králem. Celý příběh je plný i jiných dobových narážek. Lk píše o deseti učednících, z nichž každý
dostane 1 minu. V závěru je však vidět, že původně byli opravdu jen tři. Zatímco Mt má verzi o
charismatu, Lk píše všeobecně o každém.

Očištění chrámu (19,45-48) popisuje Lk nejprve historicky, až pak theologicky. V 42. ukazuje, že
Ježíš snad měl řešení, že věděl, co dělat, aby nedošlo k pádu chrámu. To je specifická látka pro Lk,
stejně jako závěr očištění. Ježíš nejprve ukazuje, co není a pak co je hlavním posláním chrámu.
Chrámové nádvoří bylo veliké asi jako 2 Václavská náměstí, JK si tam asi za pomoci učedníků
(Galilejců - v očích Jeruzalémských = povstalců, teroristů, partyzánů) udělal místo, (provokovali už
jen svou přítomností) vynutil si dialog, ale chodili za ním provokatéři. Ježíš si dával pozor, aby
nikomu neposkytl záminku k zásahu, aby ho nemohli nenápadně zapíchnout. Až při Večeři Páně
zůstává ve městě, jindy mizel na noc pryč.

Synoptická apokalypsa (21,5-38) je u Lk nejkratší a poněkud historizovaná. JK prezentoval to, co

přijde, ale teď je teprve střed věku. Lk se snaží odtlačit apokalyptické události co nejdále, do
blízkého času nechává pouze předpověď pádu chrámu.

Večeře (22,14-20) je líčena hlavně jako hod beránka, jako pokračování paschy.

V rozhovoru cestou do Getsemane (22,31-38) je jiný závěr, výrok o dvou mečích. Ve středověku
to napáchalo dost zla. Text není úplně průhledný, asi naráží na nějaké nám již neznámé přísloví.
Ježíš ukazuje, že přichází krize, lepší je meč než plášť. Učedníci pochopí jen z části - mají dva meče
(byli mezi nimi právě 2 Zélóti). Ježíš na to říká: ”To stačí”, ve smyslu: už dost, ticho zase jste
nepochopili.

Při modlitbě v Getsemane (22,39-46) Lk nevydržel napětí a dokreslil si anděla. Krev je znamením
těžkého zápasu.

Lk se místy více stýká s Janem než s ostatními synoptiky. Mt a Lk mají 2. ohnisko před synedriem,
Pilát je již jen dohrou. Lk a J mají posun, důležitý je Pilát (23,1-25), protože zvláště Lk jde o
univerzální dopad. Mezihru s Herodem má také jen Lk.

13
Při ukřižování (23,26-43) uvádí Lk jiná slova z kříže: Otče odpusť jim - jako důsledek v praxi z
kázání na rovině. Jeden lotr bude v ráji ještě dnes (x 3 dny). Ovšem toto ‘dnes’ má jiný, specifický
význam a směr.

Jako jediný má Lk zjevení na cestě do Emaus (24,13-35), patrně starý příběh. Lk to vidí jako
důležité, hodně toho sem nacpal. Jednak je zde motiv tří dnů. Ukazuje se, že učedníci toho ví stejně
tolik, co čtenář. Ježíš vše vyloží, při večeři se pak stává z pozvaného hostitelem. To je Lk představa
ideálních bohoslužeb - zvěst, výklad z Písma a Večeře.

Lk se proti Mt i Mk vrací zase do Jeruzaléma (24,36-49). Lk ví, že zjevení je výsada pouze první
generace, že je časově omezeno. Proto nastupuje symbolika čtyřiceti dní a nanebevstoupení.

Zde navazuje 2. díl Lukášovy bilogie - Skutky apoštolské.

Skutky Apoštolské

Spis vzniká patrně mezi roky 70-90 patrně na shodném místě jako Lk. Autor zpracovává patrně na
některých místech již dřívější prameny, jako např. deník. Celá kniha je vědomý výběr z mnohem
bohatšího materiálu, jsou dobře charakterizovány postavy, méně přesné jsou detaily (předávání
Pavlova odkazu). Hlavní postavou jsou učedníci, i když by jí měl být Duch svatý. Apoštolové jsou
až příliš dokonalí. Verš 1,8 vzal Lk jako osnovu knihy. Celou knihou se vine jemná ironie, která
začíná při nanebevzetí. Učedníci mají jít do světa, a místo toho stojí civí vzhůru.

Ze seslání Ducha vytvořil Lk něco vícevrstevného. Nejvýraznějším projevem je extatická řeč, které
není rozumět. Důležité je, že jazyky byly konkrétní, ale jmenované národy už dávno mluvily řecky.
Zázrak je tedy poněkud anachronický a přebytečný. Jde o to, že zvěst promlouvá ke komukoliv, ať
už je odkudkoliv. Seslání Ducha se interpretuje jako začátek nového věku.

Petr naváže zástupně za všechny kázáním, ale nevystupuje zde jako charismatický kazatel. Jeho
kázání je doma připravené s vyhledanými sz místy s pomocí Ducha svatého.

Pak je líčen idealizovaný vznik církve. Apoštolové mají hlavní slovo, vládne totální komunismus,
stále zůstávají v Jeruzalémě.

V 6. kap. přichází nový prvek - byli zvoleni další pomocníci - diakoni. Na víru přistupovali různí
lidé: židé, pohané, kteří se nechali obřezat, proselyté - přijali víru, ale nedali se obřezat, Řekové...
Mezi Řeky a Izraelci bylo napětí jak u křesťanů, tak v židovských kruzích. Vznikl tedy spor o
diakonii, řecky smýšlející se cítili ochuzeni. Apoštolové se dál starají o své, Řekové si volí ty, kde
se mají starat o své chudé. Tito lidé však také kázali, diakonové nezůstali jen u denních potřeb, což
vyvolalo také theologické napětí.

Štěpán provokoval a kázal a dostal se až před soud. Jeho obhajoba je vlastně velmi tvrdou
obžalobou, kázáním, které je tradiční pro Sk. Kázání vystihuje zvěstování tehdejší doby, je patrně
autentické. Štěpán se stává prvním mučedníkem a dochází postupně k prvnímu pronásledování
křesťanů.

Právě díky tomu jsou křesťané nuceni odejít z Jeruzaléma, kde pronásledování probíhalo a zvěstují i
jinde, čímž naplňují osnovu knihy. Jeruzalémský sbor je však stále líčen jako centrum, mluví se tam
aramejsky. Aramejsky mluvící křesťané ovšem v Jeruzalémě zůstávají, postihy se týkaly spíše
řecky mluvících, což byli spíše diakoni. Apoštolové měli blíže k Jeruzalému a aramejskému
křesťanství.

14
Křtem etiopského dvořana byla překročena hranice k pohanům, tento Etiopan byl patrně
bohabojný příznivce židů. Etiopie byla tehdy koncem světa, což je znovu naplnění osnovy. Tento
Etiopan byl eunuch, což mu bránilo přidat se k židům, křesťané i toto překonávají.

Na scénu pomalu vstupuje horlivý farizej Saul - Pavel. Navazuje na Štěpána, který se orientoval na
řecký svět. Saul byl už u jeho kamenování, kterého se ale neúčastnil. Přestože měl Pavel asi stále
obě jména, po obrácení užívá již jen to řecké. Pavlovo obrácení je líčeno 3x, pokaždé je to
domyšleno dál (např. před Agrippou jako pověření ke zvěstování).

Pojem apoštol chápe Lk jako toho, kdo chodil s Ježíšem a vzkříšeného viděl, setkal se s ním. Pavel
tyto podmínky úplně nesplňuje, ale Lk je donucen Pavla také jako apoštola nazvat.

Ještě před Pavlem vystupuje Petr jako mezičlánek, prostředník, který nebyl proti misii.
Jeruzalémští byli uzavření, nevycházeli, ale Petr se s nimi neuzavírá, i on jde a křtí, přestože
přichází pronásledování i věznění.

Na další konec země jede Pavel na misie od 13. kap. Cesty jsou 3. Pavel se na svých cestách
pohybuje po velkých městech, byl vyučován v Damašku a Antiochii, byl to tedy městský typ, ve
městech se vyznal. Plní funkci rozsévače, slovo se pak z měst šíří na venkov. Ve městě vždy
nejprve vyhledá synagogu a tam zvěstuje, nejprve židům, kteří se rozštěpí na ty, co uvěří a na ty, co
neuvěří, pak jsou osloveni i ostatní bohabojní, kteří nepřijali celý židovský zákon. Pavel to domýšlí:
kdo přijal Ježíše, nemusí být obřezán ani přijímat zákon. Necestoval rychle, v řadě míst se zdržel
delší čas.

Na první cestě (13-14) již dochází k rozporu. Nelíbí se, že Pavel zvěstuje pohanům, aniž by se
nejprve museli stát židy. Dohodnou se tedy, že Pavel si bude dělat po svém na misii, v Jeruzalémě
to bude podle apoštolů. Prakticky se shodli, i když to Pavel v epištole Galatským líčí tak, že to
vypadá, že se rozešli. Celé se to řeší v 15. kap. na apoštolském koncilu.

Pavel se dostal i do vězení, setkal se s římskými úřady, kterým vysvětluje, že křesťanství není
politickou hrozbou. Navíc je římským občanem, což je výhoda. Pavlova kázání stojí za hlubší
analýzu, neboť lze určit, na co tehdy kázal.

Na druhé misijní cestě (16-18) v Athénách nemluví Pavel v synagoze, ale na areopágu. Nezačíná
od SZ, ale od toho, co znají místní lidé.

Pak se Pavel vydává na třetí misijní cestu (18-21), po níž se kvůli svému zatčení dostává soudní
cestou přes řadu míst a řadu soudců do Říma (21-28).

15
Doplnění: text, který jsem našla na internetu, myslím, že ale nic nového než na předchozích
stránkách

Markovo evangelium je nejkratší z evangelií. Srovnáme-li ho s ostatními evangelii, zjistíme, že obsahuje

velmi málo odkazů na Starý zákon, že velmi pečlivě vysvětluje židovské zvyky a naopak předpokládá znalost
římského prostředí. To svědčí o tom, že autor psal do římské oblasti. Tradice sahající do 2. pol. 2. stol.
pokládá za autora Jana Marka, onoho mladíka, který podle Skutků apoštolů doprovázel Pavla a Barnabáše
na jedné z jejich cest (srov. Sk 12, 25). Autor bývá rovněž dáván do souvislosti s Markem, kterého zmiňuje
apoštol Petr na konci svého listu (srov. 1P 5, 13). Pro toto svědčí fakt, že Markovo evangelium nejlépe
vykresluje Petrovu osobnost. Moderní biblistika usuzuje, že autor nejkratšího evangelia vycházel z evangelia
před evangelii a jednotlivé události z Ježíšova života volně spojil dohromady. Bylo to pravděpodobně před r.
65. Zda byl autorem opravdu Jan Marek příp. Marek, není jisté, mnozí biblisté se však k tomu přiklánějí.

Matoušovo evangelium je charakteristické četnými aramejskými výrazy v řeckém textu, předpokladem

znalosti celkové situace v Palestině i židovských tradic a hojnými citáty ze Starého zákona. Z toho můžeme
směle usuzovat, že autor mířil do Židovských řad a zároveň můžeme s jistotou tvrdit, že autor byl rovněž Žid.
Kdo jiný by se s takovým přehledem orientoval v židovských zákonech a obřadech? Traduje se, že
evangelium sepsal apoštol Matouš. Tato tradice pochází z 2. stol., kdy Matouše jako autora zmiňují někteří
církevní spisovatelé - Irenej, Klement Alexandrijský, Eusebios a jiní. Proti této tradici vystoupila řada
odborníků, kteří argumentují tím, že Matoušovo evangelium je kompilátem několika pramenů, m.j. i Markova
evangelia. Očitý svědek by jistě nebyl tolik závislý na cizím materiálu. Spisovatel a historik Eusebios ve svém
díle Historie církve uvádí (cituje Papia z Hierapole): "Matouš sestavil proslovy v hebrejštině a každý je
překládal, jak nejlépe uměl." Je otázkou, co Papias mínil termínem "proslovy", zřejmě to ale nebylo celé
evangelium, jak tradice mylně předpokládala. Je možné, že tak označil sebrání Ježíšových výroků, nám
známý pramen Q. Jestliže se přidržíme této myšlenky, můžeme se domnívat, že apoštol Matouš zapsal
Ježíšovy výroky brzo po Ježíšově působení v Palestině. K vytvoření evangelia došlo později někým jiným
spojením těchto výroků (přeložených do řečtiny) s látkou Markova evangelia.

Evangelium podle Lukáše je na první pohled nápadné svým prologem a detaily z Ježíšova dětství, která
neuvádí žádný z evangelistů. Je psáno vznešenou řečtinou, což svědčí (spolu s prologem) o značném
vzdělání autora. Důvod a způsob vzniku evangelia nám odhaluje sám autor ve svém prologu. Je
pravděpodobné, že kromě písemných pramenů použil i výpovědi očitých svědků, a získal tak materiál
utajený ostatním evangelistům. Jisté je, že autor Lukášova evangelia měl ze všech evangelistů největší
smysl pro historii (udává jména panovníků, stáří Ježíšovo). Z obsahu lze vyčíst, že adresáty evangelia byli
(včetně Theofila, o kterém však nic jiného nevíme) křesťané obrácení z pohanství. Srovnáme-li totiž některé
příběhy, jak nám je podává Matoušovo a Lukášovo evangelium, zjistíme, že slova, která by mohla pro
křesťany z pohanství znít příliš tvrdě, jsou v Lukášově evangeliu zmírnna (srov. např. Mt 5, 47 a Lk 6, 33).
Tradice z konce 2. stol. přisuzuje autorství třetího evangelia lékaři Lukášovi, který prý doprovázel Pavla na
jeho cestách a nechal se inspirovat jeho kázáním. Tento fakt se snažili dokázat různí biblisté nalezením
příbuznosti evangelia s Pavlovými listy. Opačně postupovali odpůrci této myšlenky - hledali argumenty, proč
autor nemohl vycházet z Pavlova učení. Co se týče doby vzniku evangelia, opírají se někteří odborníci o
zmínku o zkáze Jeruzaléma (srov. Lk 19, 43-44; 21, 20-24), která je líčena tak podrobně, že lze z toho
předpokládat vznik evangelia až po této události, tj po r. 70. Jiní předpokládají, že zmiňovaný popis je
proroctvím a kladou vznik evangelia do pol. 60. let.

16