O POKLESU HODNOTY BANKOCETLÍ z roku 1811, kdy jejich hodnota poklesla na

pětinu:

Svítalo, vál studený ranní vítr, až Ceypkovi oči slzely. Chvátal Dobytčím trhem dolů k
novoměstské radnici. Jindy v ten čas tu pusto, teď jako o trhu. Z domů vycházeli lidé,
prostranstvím chvátali, tu tam houfek a dole u radnice jich černý mrak.
Už za tmy sem přišli, aby byli první, aby se dostali na dobré místo. Ve všech očích, v
každé tváři neklid, dychtivost. Šum pohnutého hovoru nesl se ranním tichem, šum,
sem tam volání, debata. Na hodinky a hodiny ne¬trpělivě se dívali, tu tam se přeli, co
bude, budou-li ten patent číst nebo ho přilepí a že ho budou také rozdávat, že ho
přišel veliký balík. Mrak lidí, nad nějž trčela v ranním šeru novoměst¬ská věž, rostl,
šířil se a hýbal, v konturách se měnil, jak se strkali, když dorazil nový příliv.
Ignacius Ceypek, vetchý, vrásčitý, v chatrném plášti, v třírohém klobouku, s mašlí v
týle, jako z jiného světa, stál na okraji zástupu a nemohl se dostati dál. Pojednou se
ten hluk prudčeji rozšuměl, a zástup jako příboj — V prvních řadách u radnice náhlé
pohnutí, jak se otevřely dveře, jak vyšli sluhové s balíkem patentů. Přední se k nim
hnali, a hned všechen houf. Ti v čele lokty, zády zadržovali, o paty se opírali, a křik!
Pak náhlé utišení; plakát se za-bělal na rohu, někdo začal číst. Slyšel zoufalé výkřiky,
hrůzu, už i škytavý pláč, viděl, že ten onen odchází jako zmatený. Kleli kolem, láli,
viděl i zaťaté pěstě hrozící směrem k úřední budově. Pak prohlédl a začal chápat i
on. Sic ptal se již chvíli a chytal lidi, ale každý se mu vytrhl, až jeden, řemeslník jakýs,
vyvaluje oči, rozhazuje rukama, mu vyložil:
„Zlatka už neplatí zlatku, jen dvanáct krejcarů, kdo měl včera večer 50 zl., má teď 10
zl., kdo měl šest tisíc, nemá ani dva."
„A — kdo — kdo měl," koktavě se ptal ulekaný staroch, „kdo má dvě stě zlatých —"
„Ten jich už dnes nemá, ten má jen čtyřicet zlatých."
Ceypek nechápal, jak by to mohlo být, ale to vyděšení všech, ta hrůza,
přesvědčovaly jej, že to je pravda. Ani půl sta mu nezůstane ze dvou, jež tak
klopotně za tolik, tolik let nastřádal! Sto šedesát zlatých mu naráz vzali – JSME
ŽEBRÁCI, JSME ŽEBRÁCI.