40 DŮVODŮ, PROČ NEMÍT DĚTI

Connie Maierová

40 DŮVODŮ,
PROČ NEMÍT DĚTI
Copyright © Éditions Michalon, 2007
Translation © irena Janovcová, 2008
Czech edition © Rybka Publishers, 2008
ISBN: 80-87067-99-1
Sofii a Sabině
 PŘEDMLUVA
Existuje jediné řešení:
antikoncepce

V roce 2006 se Francie stala evropskou šampionkou v plod-

nosti. Tento „francouzský zázrak" byl vítězoslavně roztrubo-
ván: Sláva! Dnes jsme ve Francii svědky glorifikace ma-
teřství, za níž by se nestyděl ani maršál Pétain. Tak vypadá
současný patriotismus: abychom dokázali čelit blbému ži-
votu, musí nás být hodně.
Milí spoluobčané, to si z vás někdo jen střílí! Namlouvá
vám, že v téhle k smrti nudné mravokárné zemi, jejíž dva
cecky jsou práce a rodina, máte štěstí na dosah, dokonce přímo
ve svém vlastním břiše, ale pravda je taková, že čím více
plodnost vzrůstá, tím méně je těch, kdo se považují za šťast-
né. Podívejte se pravdě do očí, vaše děti budou ztracenou ge-
nerací, baby-loosers*, předurčenýmí k nezaměstnanosti,
k dočasným nebo pomocným pracím, budou jen pouhopou-
hý lidský zdroj.

*Termín označuje děti poválečné generace takzvaných baby-boomers,

které budou muset zaplatit za všechny chyby svých rodičů. (Pozn. překl.)

6
 Jejich život bude ještě méně zábavný než ten náš, a to už je
co říci! Ne, vaše nádherná miminka nemají žádnou bu-
doucnost, neboť každé dítě narozené v rozvinuté zemi před-
stavuje ekologickou hrozbu pro celou planetu.
A vy se budete plahočit dvacet let, abyste je „vychovali".
Výchova dětí byla povýšena na posvátný stav, jelikož společ-
nost vyžaduje moderní rodiče, schopné podávat výkony hod-
né supermužů a superžen. Vždy připraven, neustále usměva-
vý, pozorný, výchovně působící a zodpovědný - co by člověk
neudělal pro štěstí a rozkvět své drobotiny? Pokud jste žena,
mít děti pro vás znamená obětovat všechno ostatní: partner-
ský život, zábavu, sex, přátele a společenskou úspěšnost.
Upřímně řečeno, stojí to za to?
Mějte se na pozoru a chraňte se. Žádné děti. Buďte ostra-
žití: může to přijít tak snadno a nečekaně. Jediné řešení je an-
tikoncepce.

7
 ÚVOD

Co si počít? Nepočít!

Jednoho prosincového dne jsem se chystala na oslavu svých

čtyřicátých narozenin. Zašla jsem s kamarádkou do kavárny,
v náladě spíše ponuré vypila pár sklenek a dala se do bilanco-
vání:
„Vzala jsem život za špatný konec, začala jsem chodit na
psychoanalýzu o deset let později, než jsem měla, všichni ti
úspěšní lidé kolem mě nudí, nedokázala jsem chytit svůj osud
za pačesy (dnes vím, že má podivný háro), děti mi lezou na
nervy...“
„Dobře, občas možná o všem pochybuješ, ale ruku na
srdce, přece vážně nelituješ toho, že máš děti?!"
„Právě že lituju! Kdybych je neměla, byla bych teď na cestě
kolem světa, kterou bych si platila z honorářů za své knihy.
Místo toho jsem přikovaná doma, musím vařit, vstávat
každý den v sedm, kontrolovat pitomoučké domácí úkoly
a skákat okolo pračky, a to všechno pro haranty, co mě mají
za služku. Jsou dny, kdy toho vážně lituju a dokonce si dovo-
lím to přiznat. Když se narodili, byla jsem mladá a zamilova-
ná, zřejmě celá zblblá vlivem vlastních hormonů. Kdybych
měla začít znovu, upřímně řečeno nejsem si tak jistá, že bych
do toho šla.“

8
 Byla ze mě v šoku. Jsou určité věci, které matka rodiny
nesmí vypustit z úst, pokud nechce vypadat jako zrůda. Ty-
pická formulace je: „Jsem hrdá na své děti, jsou to jediné,
čeho v životě opravdu nelituji."
Kult dítěte
Mít dítě je to nejkrásnější na světě, sen, který si může dovolit
každá peněženka a každé břicho. Je to vnější znak úspěchu
manželského páru, důkaz společenského začlenění do světa,
jehož největším strašákem je zůstat „vyloučen". Dítě je v mó-
dě a každý se dnes musí ukazovat s kojencem na klíně nebo
s capartem v kočárku. Těhule se nechávají fotit nahé do ča-
sopisů, gravidita se už neskrývá. Mateřství a rodičovství ne-
byly nikdy tak vynášeny do oblak.
Velkým dobrodružstvím 21. století je zkrátka a dobře plo-
zení. Chcete důkaz? Miliardář John de Mol, tvůrce televizní
reality show „Big Brother", nedávno přišel s fantastickým ná-
padem: nafilmovat těhotenství od začátku až do porodu.
Ukázat všechno: nevolnosti, sonografie a echografie, lékař-
ské prohlídky, kila navíc, nálady... Diváci budou napjatí jak
kšandy, no zkrátka nervák! Větší vzrůšo než Ženich na útě-
ku, Tsunami v Thajsku a Top model 2005 dohromady.
Vraťme se na chvíli do minulosti: V počátcích lidstva člo-
věk oceňoval bohatou úrodu, velká prsa, břichatá zvířata
a spoustu potomků. Bylo třeba zalidnit svět, lovit a ubránit se
válkychtivým sousedům. Z toho plyne tehdejší nábožná úcta
k plodnosti. Mít děti ovšem také znamenalo podrobit se osu-
du. Touha po dětech se objevila až mnohem později jako no-
vá myšlenka z Evropy. Od té doby, co známe antikoncepci
a interrupci, si děti přejeme. Potomek už není jen následkem
pohlavního styku, ale plodem vědecky řízeného volního ak-
tu. Je konec s nepředvídatelností, ať žije plánování: první dítě

9
ve třiceti, až budu mít stálé místo, druhé, až koupím dům,
třetí, abych měl nižší daně.
Touha po dětech dává křídla neperspektivním lidem se
špatnými vyhlídkami do budoucna (a těch je požehnaně). Po-
sláním rodičů je zasvětit duši i tělo rozkvětu jejich roztomi-
lých drobečků. Dítě je posvátný kult, pro mnohé hlupáky
a naivky představuje chybějící článek mezi člověčenstvím
a nekonečnem. Symbolem pohledu do obávané budoucnosti
už není sci-fi román Když lidé ještě žili (City) Clifforda D. Simaka
(ve Francii vyšel pod názvem Demain les chiens, tedy
„Zítra to budou psi"), nyní by se spíše hodil název „Dnes to
jsou děti". Jméno ekonoma Malthuse, který v 18. století na-
bádal ke snižování porodnosti, je dnes citováno jen zřídka.
Jeho stoupenci, malthuziáni, kterých je čím dál tím méně,
jsou považováni za cynické protistátní živly nebo dokonce za
nebezpečné anarchisty.
Francie, bojuješ za porodnost a mřeš na úbytě!
V roce 2006 zaujímala Francie s 830 000 novorozenci první
místo v porodnosti v Evropě*.
Tento rekord byl v tisku triumfálně vytrubován. Co je na
tom pro novináře tak zajímavého? Cožpak se v porodnicích
vydávají nějaké výhodné akcie? Proč máme něco takového
považovat za vítězství? Proto, že v jiné disciplíně Francie
není schopna vyhrát?

* V roce 2006 byl ve Francii poměr plodnosti o něco málo vyšší než dvě děti
na jednu ženu a Francie se tak stala spolu s Irskem zemí, kde se toho roku
narodilo nejvíce dětí v poměru na jednu ženu v Evropě. V Belgii to bylo
1,6 dítěte na ženu, v Itálii, Německu a Španělsku pod 1,4. Země východní
Evropy se v těchto letech potýkají s hlubokou krizí porodnosti. Míra
plodnosti ve Spojených státech je vyšší než v Evropě, a to 2,1 dítěte na jednu
ženu. Proč je tomu tak? Dokazuje to, že Američané jsou „optimističtější", jsou
větší patrioti a jejich náboženské přesvědčení je silnější.

10
 Toužit po dětech dnes považujeme za něco „normálního".
Ale nebylo tomu tak vždy. Francouzi dlouho ohrnovali nos
nad svou vlastní reprodukcí. Od osmnáctého století až do 70. let
minulého století se radostem rodičovství spíše vzpírali,
porodnost ve Francii byla tak slabá, že se někteří obávali
o budoucnost národní identity (které se tak tehdy ještě neří-
kalo). Dnes jako by nás zachvátila podivná horečka. Přání mít
dítě se považuje za mocný, neodolatelný, nevysvětlitelný
a naprosto legitimní vitální pud, vyvěrající jakoby z hloubi
samotných vnitřností. Mnozí rodiče jsou přesvědčeni, že vy-
konávají poslání v zájmu národa, nikoli nepodobné jakémusi
kněžství, stavu posvátnému a transcendentnímu. Z dítěte se stal
prostředek, ktery' umožňuje každému, aby si rychle a re-
lativně levně vytvořil vlastní nesmrtelnost.
O dítěti sní každý. Homosexuální páry chtějí adoptovat
děti a lesbické dvojice chtějí přinést svůj květ z masa a kostí,
přestože Občanský zákoník to zatím nepovoluje. Právo totiž
miluje „přirozenost" a za „skutečné" rodičovství považuje
pouze vztah spočívající na tělesnosti. Ale právo na dítě se již
rýsuje na obzoru, právě tak jako uzákoněné vymahatelné
právo na příbytek, právo na štěstí, právo na zdraví, právo na
štíhlost. Kdy přijde právo na dětství, které nám umožní setr-
vat ve stavu permanentního úžasu?
Jakmile se vdáte, čekají vás neodbytné otázky kolegyň
a kolegů v práci: „Tak co, už je to na cestě? Pracujete na tom?"
Některé ženy si nějaké to dítě raději vymyslí, jen aby jim ko-
legové dali pokoj; těch, které se tomuto tlaku otevřeně vze-
přou, je poskrovnu. Neboť diktát mateřství je u nás nesmírně
silný, živený politikou podporující rodinu (příspěvky, jesle,
školky atd.). Mezi ženami, které jsou nyní na konci období
plodnosti, bezdětná zůstala jen jedna Francouzka z deseti;
v Itálii a ve Španělsku je bezdětných 14 %, ve Velké Británii
20 %, v Německu 30 % (45 % pokud mají univerzitní di-

11
plom). Francie je stále častěji v ostatních zemích Evropy dá-
vána za příklad: Německo nedávno zavedlo jednoroční pla-
cenou rodičovskou dovolenou. Evropané, všichni ke koléb-
kám! Co máte v hlavě, nás nezajímá, chceme vidět hlavičku
vašeho dítěte!
Povinná služba cecku
Problém je, že v historii utlačování národů (která se zamě-
ňuje s historií obecně) je rodina s jedním či více dětmi kate-
gorický imperativ, jenž chodívá ruku v ruce s prací. Stačí
připomenout heslo „Práce, Rodina, Vlast" nechvalně známé-
ho maršála Pétaina. „Do práce a množte se, protože při tom
nebudete mít roupy, a já se postarám, aby zavládl pořádek",
tak zní nepsaná výzva každého diktátora. Stát má zájem na
tom, abyste plodili děti - nezdá se vám to podezřelé? Neměli
bychom se pořádně zamyslet nad tím, odkud se bere tato „ob-
čanská povinnost" přispívat ke generační obnově? Evidentně
jde o demografickou posedlost, snažící se udržet určitou vizi
světa.
Neboť otřepaný argument „Evropa stárne, generační ob-
nova není zajištěna" neobstojí ani na minutu. Vpusťme k nám
imigranty, můžou jednak zastat práce, které našim mladým
nevoní (jako zedníci, číšníci, ošetřovatelky), a jednak finan-
covat naše důchody. Zájemců je dostatek, stačí jim otevřít
dveře. Ať mi nikdo učeně nevykládá, že dnešní děti znamenají
„růst nebo rozvoj" zítřka. Jaký růst? K čemu? Je ekono-
mický růst jediný důstojný cíl společnosti, která se považuje
za demokratickou? Cožpak vážně nesníme o ničem jiném než
kupovat si televizory, pračky, mobily, a to všechno jen proto,
abychom vytvářeli pracovní místa, jejichž totální stupidita
nešlechtí ani ty, co je nabízejí, ani ty, co je přijímají? Tisíckrát
omílané rozpravy ekonomů (často ukecaných a domýšlivých

12
pánů zralého věku) mě dokáží leda rozesmát. Ekonomie, jež
sama sebe považuje za všeobjímající teorii světa, který je ale
příliš složitý na to, aby se dal jen tak chytit do dlaní, na mne
nikdy neudělala dojem. Jelikož jsem se po celá léta sama vy-
dávala za ekonomku, znám všechny mechanismy tohoto ne-
řemesla.
Kult povinné plodnosti má naštěstí i své odpůrce. Tím
myslím lidi, kteří nechtějí mít děti. Jsou nenápadní, opatr-
nost je na místě. Ženy mají právo oddálit věk, kdy se stanou
matkami, ale na to, že by mateřství zcela odmítly, nelze ani
pomyslet. A od mužů, kteří nemají děti, v poslední době často
slýcháme, že promarnili život. Tolerance k různým formám
osobního života se zvyšuje, ovšem snažíme-li se věcně vy-
světlit, že děti mít nechceme, budeme s největší pravděpo-
dobností zatraceni. Okolí bude považovat za devianta kaž-
dého, kdo má kuráž něco takového vypustit z úst, tak silný je
kult rodiny jako obecné hodnoty. Být bezdětný je považo-
váno ve Francii (a leckde v Evropě vůbec) za vadu; kdo se od-
váží svobodně se pro to rozhodnout, stane se terčem odsud-
ků, v lepším případě útrpnosti: „Ta chuděra, určitě nemohla",
„Má zkažený život". Takoví „egoisté", „nezralé osobnosti",
„pesimisté" a„nervově labilní" jsou vysáváni nespravedlivým
daňovým systémem, který nadržuje rodinám, a jsou drženi
na okraji společnosti, jež všechno podřizuje převládajícímu
modelu. Má snad někdo jiné ambice? Všichni mu řeknou, že
nic se nevyrovná „radostem" plození potomků a nic nepři-
nese větší „naplnění" než narození dítka.
Blahodárný protiútok přichází ze zahraničí. Ve Spojených
státech, v Kanadě, v Austrálii a v Anglii se v osmdesátých le-
tech začaly vytvářet spolky „nerodičů". Postupně se vyvinuly ve
skutečně nátlakové skupiny a prosadily užívání slova
childfree (dětíprostý) namísto childless (bezdětný). Nemít
dítě je volba, ne handicap. Jejich stoupencům nic nechybí,

13
naopak jsou velmi šťastní, díky za optání. Navíc někteří jejich
členové vyslovují nahlas to, co si mnoho lidí jen potichu
myslí: dítě je strašlivá přítěž. Na toto téma se herec Hugh
Grant vyznává: „Nesnáším ani nepořádek, ani ošklivost."
Těžko si dokážeme představit, že by něco takového pronesl
Christian Clavier nebo Jean Dujardin... Na Floridě existují
childfree zóny, místa, kam je osobám do třinácti let vstup za-
kázán. Bydlí tam třicátníci, jimž se nechce snášet nepříjem-
nosti, které děti způsobují. Ve Spojených státech a odne-
dávna i ve Skotsku vznikají vesničky bez dětí pro důchodce
a poptávka po nich je obrovská. Tento trend je, zdá se, na
vzestupu. Do Francie však zatím nedorazil. Jeho stoupenci se
obávají, že by byli ukamenováni.
Demoralizovat potenciální rodiče
Tato knížka si klade za cíl demoralizovat (ve smyslu slova
zviklat morálku) potenciální rodiče, kteří si kladou otázku,
zda stojí za to mít děti. Pochopitelně se nemůžou nikomu se
svými pochybnostmi svěřit: je přece jasné, že mít děti je
zkrátka dobré, a basta. A přece existuje spousta důvodů, proč
se rozhodnout proti, a jsou to důvody daleko rozumnější než
ty, co nám jsou obvykle vnucovány pro to, abychom děti
měli. Je jich nejméně čtyřicet, detailní rozbor viz dále v knize.
Dost bylo sladkých řečí o tom, jaké je to štěstí stát se ro-
dičem. Je načase i na místě tomuto přehnanému nadšení a rá-
doby ušlechtilému rodičovskému citu říct ne. BRR. Dobře
vím, o čem mluvím, sama mám děti; jsou jisté věci, které mů-
že vyslovit jen matka rodiny, pokud ovšem najde odvahu říct
je otevřeně a odepsat se. Kdybych napsala tuto knihu jako
bezdětná, všichni by mě podezřívali, že jsem zahořklá závis-
tivá stará panna. Takhle pravděpodobně sklidím odsouzení

14
jako ničemná matka. To beru. Napřed jsem v knize Lenos-
ti ... buď pozdravena zradila svůj podnik, teď si beru na muš-
ku idylický obrázek rodiny z titulních stran časopisů. Chci se
vysmát společnosti plodící a samospasitelné, jejímž jediným
cílem je práce a rozmnožování. To je děsivý důkaz regresu:
Jak deprimující je svět, který neusiluje o nic jiného než o re-
produkci sebe sama, tedy reprodukci vlastní ubíjející prázdnoty!

15
ČTYŘICET DŮVODŮ, PROČ NEMÍT DĚTI
1. „TOUHA PO DÍTĚTI“
JAKO NEJVYŠŠÍ AMBICE?

Není nic banálnějšího než chtít se za každou cenu rozmnožit.

Každý ovšem věří, že opičit se po sousedech a dělat přesně to
co ostatní stačí k tomu, aby byl v bezpečí. Zařadit se do spo-
lečnosti dnes znamená mít práci a (nebo) pořídit si dítě. Jen
do toho, upište se do roboty, a pak ještě do další! Stát se rodi-
čem je správné a ti, kterým se to náhodou nedaří, jsou schop-
ni oddat se rozmnožovací náruživosti vymykající se veške-
rému chápání. Tito zaslepenci posedlí tužbou po reprodukci
se vydávají napospas sofistikovaným léčbám sterility pod ve-
dením mnohdy bezradných lékařů, jakkoli vybavených ná-
stroji všeovládající vědy.
„Touha po dítěti" je tak silná, že z dítěte se stal výnosný
a rychle se rozvíjející byznys. Čile se obchoduje s vajíčky,
spermiemi a děťátky a dnes si můžete dokonce pronajmout
dělohu na devět měsíců. Specializované kliniky vzkvétají
všude na světě, ceny se liší podle toho, jak vysoko si kýžený
produkt na burze stojí: bílá miminka jsou dražší než černá, ve
Spojených státech jsou vajíčka studentky z Kolumbijské uni-
verzity ceněna více než vajíčka studentky z Harvardu. Tento
„byznys s dětmi" není zatím v Evropě tak rozvinutý, ve Fran-
cii oficiálně vůbec neexistuje. Stát, povýšený na strážce „do-
bra" a etiky, nad tím bdí.
Heslo „Dítě pro každého a za každou cenu" s sebou přináší
rozkvět prostoduché a ubohé argumentace. Vyber si svůj tá-
bor, soudruhu, vždycky může být hůř, ale blbější to už
v tomhle případě být nemůže. Nalevo máme slavné „právo na

18
dítě". Požadavek takřka posvátný. Chybí už jen, aby se stal
součástí preambule ústavy. Dítě je něco tak nepostradatel-
ného nebo tak úžasného, že na něj každý musí mít „právo".
Kdy se prosadí „soudně vymahatelné právo" na dítě?* Vyma-
hatelné od koho? To nikdo neví, ale nejurputnější bojovníci
na to jistě přijdou. Již nemám rodiče, protože zemřeli - mám
se tedy dožadovat práva na rodiče? A pak držet protestní hla-
dovku, nebof mi soud nepřiřkl, co mi náleží..., protože ne-
můžeme oživit ty skutečné, alespoň dokud nebude věda
schopna oživovat mrtvé. Vraťme se ale k našemu tématu.
Dítě není ani právo ani nutnost. Je to pouhopouhá... mož-
nost.
Napravo to není o nic lepší. Ve Francii se na téma „dítě"
setkáváme s žalostně omezenými názory. Rodina schopná za-
jistit dítěti šťastný rozvoj je táta s mámou, a tečka. Přijmout
představu, že dvě osoby stejného pohlaví adoptují a vycho-
vávají dítě, je nemyslitelné, to bychom si zahrávali s budouc-
ností našich potomků! Odmítání rodičovství homosexuál-
ních párů je evidentně záminkou pro výzvu k zachovávání
pořádku obecně, určenou všem, kdo jsou „mimo normu". Vý-
zva k pořádku přichází z různých stran: od psychologů, kteří
se ve jménu Oidipa vyjadřují úplně ke všemu, antropologů,
kteří toho o Člověku údajně hodně vědí, a samozřejmě od po-
litiků, ti jsou první, kdo využívají dítě k tomu, aby normali-
zovali populaci (žádné umělé oplodnění pro neprovdané
ženy, žádné metody oplodnění s uznáním rodičovství pro ho-
mosexuální páry, třebaže to vše je v mnoha jiných evrop-
ských zemích možné). Zkrátka, jak zpíval Patrick Bruel
v písni Kdo má právo? Co to je právo na dítě a kdo má právo
nám přikazovat, co máme dělat?

*Zde autorka analogií odkazuje na francouzskou právní kuriozitu: Ve

Francii bylo uzákoněno „právo na příbytek“, soudně vymahatelné
právo na bvdlení, které ovšem v praxi stát zajistit nemůže. (pozn. vyd.)

19
2. POROD JE UTRPENÍ

Porod není ve skutečnosti žádná radost, ale naprosté peklo.

Snad jen s výjimkou hrstky žen, jejichž těla jsou pravděpo-
dobně profilována do tvaru tubusu, je porod pro každou ženu
bolestivý. Dokonce moc bolestivý. Jistě, epidurální anestezie
je velká pomoc, ale ani s ní na porodu není nic příjemného.
Pro mne osobně byl porod to nejbolestivější, co jsem kdy za-
žila za celý svůj - pravda ne příliš dobrodružný - život. Ženy,
které prohlašují: „Porod byl můj nejkrásnější zážitek v ži-
votě", mi jsou podezřelé. Od té doby, co jsem sama měla tu
čest rodit, vím, že lžou. Ty opatrnější tvrdí: „Už si to vůbec
nepamatuju", což většinou znamená: „Nechci o tom mluvit."
Skutečnost je taková, že poiod trvá mnoho hodin, někdy
celý den, kdy je člověk znehybněn jako ohromný brouk,
kamsi napojen jakousi hadičkou zapíchnutou do zad a má
dojem, že ho kontrakce roztrhnou zevnitř... Porod je bolest, krev
a únava (a často prý i stolice, ale to je dárek pro porodní
asistentku nebo pro doktora). Viděli jste scénu z filmu Vetře-
lec, kde z útrob lidského těla vylézá obluda tak, že roztrhne
břicho? Víte, proč je tato scéna tak notoricky známá? Protože
se dost blíží hrozné realitě skutečného zrození.
To nejhorší ale začíná po porodu. Pocit vyčerpání. Pneu-
matiky na břiše, které už nikdy nebude vypadat jako zamla-
da. Pohled do tváře ještě nehotové lidské bytůstky, za níž
bude člověk zodpovědný po mnoho nekonečných let. Michel
Houellebecq v knize Možnost ostrova připomíná „oprávněný
odpor, který zachvátí každého normálně stavěného člověka
při pohledu na novorozence". Dítě těsně po porodu je sku-

20
tečně dost ošklivé, až se člověk lekne: nadmutá zarudlá tvář,
navíc zcela beztvará, zastřený pohled namodralého bělma,
celkem všechno je na něm odpudivé. Mladí rodiče, kteří rádi
přikrášlují oznámení o narození potomka jeho fotkami poří-
zenými těsně po narození, si zřejmě vůbec neuvědomují, že
jsou jediní (snad jen s výjimkou jejich vlastních rodičů), koho
takové snímky dokážou potěšit.
Přes to všechno společnost mimina adoruje a rozplývat se
nad každou několikadenní lidskou larvou se považuje za sluš-
nost. Protože mě osobně předstírání čím dál tím víc unavuje,
nedávno jsem se své sestřenici, která právě porodila, přiznala,
že mě kojenci neberou. Uražený výraz na její tváři byl vý-
mluvný: dopustila jsem se zločinu urážky dítěte.
Mimina vidíte všude. V televizi, v reklamách - jsou zkrát-
ka všude, ovšem jako náhodou to nejsou novorozenci, ale už
trochu obstojněji vyhlížející několikaměsíční tvorečkové.
Ovšem čím více se vystavují děti, tím více jsou stáří a smrt
skryté a vzbuzují větší hrůzu. Je v tom vztah příčiny a ná-
sledku? Jde infantomanie ruku v ruce s gerontofobií? Asi ano.
Ať žije mládí, pryč se starobou a smrtí, ty pro nás už nic ne-
znamenají. Přitom například ještě devatenácté století bylo
rájem pro milovníky náhrobků, všichni tak rádi malovali, so-
chali a fotografovali mrtvé. Dnes nás z mrtvých zajímají jen
ti slavní, a nejvíc ze všech Francois Mitterand, nejspíš proto, že
se mu přezdívalo „Bůh"...

21
3. AŤ SE NESTANETE CHODÍCÍ LAHVÍ S MLÉKEM

Odborníci na dětství do nás hustí ze všech stran: kojení je

zdravé. Breast is best, jak říkají Britové. Jako v jeskynních do-
bách, kdy se žilo přirozeně, na zdravém vzduchu, bez pesti-
cidů a geneticky upravených organismů. V šedesátých
a sedmdesátých letech vyšlo kojení mírně z módy, v poslední
době se však znovu rozmáhá. Články o blahodárnosti výživy
přímo z prsu se ani nedají spočítat. Dítko bude „méně nemoc-
né", „méně alergické" a navíc „tak intimní spojení s dítětem"
nic nepředčí. Šedesát procent Francouzek při odchodu z po-
rodnice kojí. Faktem je, že ne víc než několik týdnů. Stát si
klade za cíl dosáhnout úrovně sedmdesáti procent kojících
žen v roce 2010.
Vzpouzející se matky, pokládané za „nedostatečně infor-
mované", které nepřesvědčí vysvětlování, se snažíme nalákat
penězi. V roce 2003 zavedla jistá zdravotní pojišťovna v de-
partementu Morbihan „dávku pro kojící", na niž má nárok
matka, která vydrží kojit alespoň týden. Kdy se dočkáme od-
pisů z daní za kojení na plný úvazek? A proč by se nemohla
uzákonit peněžitá odměna za odmítnutí epidurální anestezie,
jelikož porod bez znecitlivění je přece „přirozenější" a prav-
děpodobně pro dítě „lepší"? Když jsem 'v porodnici vysvětlila,
že svůj prs dítěti v žádném případě dát nehodlám, sestra po
mně vrhla pohled plný opovržení a řekla mi, že tak je to špat-
ně; měsíc nato mé gynekolog obvinil z toho, že „odmítám
pouto" k dítěti. Nad ničemnicemi, které krmí z lahve, se sta-
huje smyčka a,co nevidět na ně budeme ukazovat prstem.

22
 Neboť krmit dítě z lahve znamená provinit se. Je to pro-
hřešek proti přirozenosti. Studie ukazují, že kojení nejčastěji
odmítají ženy s nižším vzděláním, které žijí mimo města;
právě ty si takzvanou „přirozenost" dopřávají každý den pl-
nými doušky, tak by si člověk myslel... Ale o jaké „přiro-
zenosti" tu vlastně mluvíme? Copak je na naší stravě, oble-
čení, mobilním telefonu, letadle a opalování v soláriích něco
přirozeného? Ale jděte! Chemie na nás útočí ze všech stran
a slovo „přirozený" mě dokáže vážně rozesmát. A i kdyby-
chom připustili, že kojení je pro dítě „lepší", jde nám snad
o to, aby se lidé dožívali sta let? Pravděpodobná délka života
nikdy nebyla tak dlouhá jako dnes, budeme se snad nazítří
muset dožívat ještě vyššího věku? Když si vzpomenu, v jak
zbědovaném stavu byl můj otec v devadesáti, nejsem si vůbec
jistá, že by se mi chtělo žít tak dlouho. A navíc nemám
v úmyslu přestat kouřit, čímž je řečeno vše...
Kojení je otroctví. Jednak bolí, a pak, už jste někdy viděli
poprsí kojící ženy? Není to nic vábného. Zničená popras-
kaná kůže na prsou, mléko ukapávající z bradavek... Navíc
matka musí být neustále k dispozici kojeňátku, k němuž je
bezvýhradně přikována. Bez milosti robotuje a odvádí daň,
a nemá při tom právo ani na skleničku nebo jedno malé pivo.
Alkohol je zakázán, dostane se do mléka... Ptala jsem se ka-
marádky, proč u všech čertů kojí, a ona mi káravě odsekla:
„To je moje osobní volba." Ani náhodou, čím dál víc je to ko-
lektivní donucení.

23
4. ZÁBAVA NEKONČÍ

Mít děti znamená upsat se bezpodmínečně a neodvolatelně.

Učinit takové rozhodnutí je tou nejtvrdší zatěžkávací zkouš-
ku pro nervy. Jakmile si to plně uvědomíte, následuje šok: ty
typické moderní choroby, jako deprese post-partum a man-
želské poporodní krize, jsou důsledky truchlení po vašem
dřívějším životě, se kterým se musíte rozloučit. Začínáte zjiš-
tovat, že se napříště budete muset vzdát dalších a dalších svo-
bod a neplánovaných akcí. Budete žít v čase někoho jiného,
v čase vašeho dítěte, v čase nemilosrdně rozporcovaném na
neměnné úseky, určované volnem vaší paní na hlídání, otevírací
hodinou v jeslích a školním rozvrhem. Uvádím pár do-
nedávna běžných radostí, z nichž se stanou vzácnosti, jak-
mile se uvážeme k dítěti:

- Spát celou noc (naprosto ojedinělé během prvních

měsíců).
- Ráno si přispat (obtížné až do věku osmi let, pro-
tože „špunt" vám přijde hopsat po břiše hned za roz
břesku).
- Na poslední chvíli se rozhodnout a jít třeba do
kina.
- Vrátit se domů po půlnoci (protože chůva musí
odejít; kdo se zdrží venku přes půlnoc, je nucen odvézt
ji domů nebo jí zaplatit taxi).
- Jít do muzea nebo na výstavu (děcka začnou po
pěti minutách vřískat).

24
- Cestovat za cílem méně pitomoučkým než moře,
pláž a dětské hřiště
- Odjet někam mimo dobu školních prázdnin (týká
se všech lidí s dětmi od pěti do osmnácti let).
- Dát si drink před večerním krmením (protože dá-
vat dítě spinkat připitá, to se nedělá).
- Kouřit před dětmi (to už je dnes zločin proti lid-
skosti).

25
5. MHD, FACHA, CAPARTI... DĚKUJI, NE!

Život s dětmi zevšední: vstáváte stále ve stejnou dobu, odve-

dete je do jeslí, ke kojné nebo do školy, pak jdete do práce,
večer se vrátíte domů a musíte koupat, kontrolovat úkoly,
připravit večeři a dát děti spát. A tak to jde den co den!*
Někteří trestanci bývají propouštěni na svobodu s bezpeč-
nostním náramkem, pomocí něhož je možno sledovat každý
jejich pohyb. Vy takový náramek ani nepotřebujete. To vaše
dítě je vaším obojkem. Vaše „dohledatelnost" je zajištěna.
V bývalém Sovětském svazu komunistický režim povoloval
některým privilegovaným jedincům vycestovat na Západ, ale
jejich děti musely zůstat jakó' záruka doma za železnou opo-
nou; dobrý způsob, jak zabránit lidem v emigraci. Hledejte
dítě, najdete rodiče. Jde po vás ve Francii policie? Díky va-
šemu dítku vás dostane bez nejmenších problémů. V pařížské
lidové čtvrti Belleville došlo k zatýkání lidí bez papírů před
školami, když šli vyzvednout své ratolesti. Sladká Francie, ráj
dětství...
Najdou se manželé, co zmizí pod záminkou, že jdou pro
cigarety, trestanci, co upláchnou hlídce, a staříci prchající
z domova důchodců; ovšem rodiče, kteří spolu bez výstrahy
vezmou roha, to se jen tak nevidí. Dobrý námět na film, nej-
sem si však jistá, zda by scénář na toto téma dostal grant od
Národního střediska kinematografie**.

*Éliette Abécassis v románu Un heureux événement (Šťastná událost)

popisuje, jaké peklo mateřství ve skutečnosti je: probdělé noci, konec svo-
body, tyranie každodennosti, nemožnost vzdálit se z domova.

26
 Právě nutnost být neustále přítomen dělá z rodičovství
vyčerpávající záležitost. Když jsem byla zaměstnaná na plný
úvazek a měla malé děti, čítala moje pracovní doba sedmde-
sát hodin týdně. Čtyřicet hodin v kanceláři plus třicet hodin
s dětmi. Navečer tři hodiny patlání se s miminem, a to pět-
krát týdně, plus sedm hodin v sobotu a totéž v neděli. Na-
štěstí jsem si v práci mohla trochu vydechnout, jinak by se
ten kolotoč nedal vydržet.
Je tomu pár let, co zmožení rodiče našli jisté řešení: stří-
davou péči. Dítě tráví týden u otce a pak týden u matky. Jde
o jakýsi rodinný poloviční úvazek. Má to ale háček, nutnou
podmínkou totiž je, aby se rodiče napřed rozvedli. To je však
jen detail ve srovnání s tím, čemu však unikne: nekonečné-
mu peklu domácích povinností, jedné horší než druhé. A po-
tom, za rovnost se zkrátka platí. K rovnému rozdělení po-
vinností může dojít jedině v případě, kdy se manželský pár
rozdělí.
Naivka namítne: „Ano, ale péče o děti není práce." Je-
nomže ona ve skutečnosti prací je: vychovávat děti znamená
podřídit se pevnému časovému rozvrhu, upsat se robotě; při-
náší to pot, slzy a zaručená trápení. V některých zemích mo-
hou odnynějška ženy započítávat čas strávený s dětmi do od-
pracovaných roků pro důchod. Kdyby péče o děti byla pří-
jemná a obohacující, našli by se jistě lidé, kteří by ji vykoná-
vali zadarmo; jenomže ona není. Nikdo se nebude starat
o vaše děti, pokud jej za to finančně neodměníte (kromě va-
šich vlastních rodičů, kteří si to nechají splatit jinak: ještě
o tom bude řeč). Dětská sestra, učitelka a paní na hlídání, ty
všechny musíte platit. Pravda, dost bídně - veškerá povolání

** Ještě menší šanci by měl u Evropské unie. Ta podporuje, volně cituji,

projekty „humanistické, podávající pozitivní obraz společnosti". To se mi
snad zdá: Passolini nebo Fassbinder by nikdy nedostali ani cent. Je pravda, že
netočili filmy pro mládež.

27
spojená s dětmi jsou znevažována, „dětští odborníci" jsou
vždycky placeni méně než ti, kdo pracují s dospělými. Nejsou
snad dětští psychologové v menší vážnosti než psychologové
dospělých a učitelky než odborní asistenti na univerzitě?
A proč? Protože na sebe berou strastiplný a nevděčný úkol.
Dítě, to není věru žádná radost.

28
6. NENECHTE SI UTÉCT PŘÁTELE

Je všeobecně známo, že láska oblbuje. Milenec, který bez pře-

stání mluví o své vyvolené, vypočítává její kvality a užívá nej-
různějších vznešených slov, by otrávil kdekoho. A podobně
je na tom rodič zaslepený obdivem k produktu svých útrob:
jen unavuje své okolí nesnesitelnou rodičovskou oddaností.
Právě o takovém rodiči se Courteline vyjádřil: „Jedním z nej-
snáze pozorovatelných účinků přítomnosti dítěte v domác-
nosti je to, že rodiče naprosto zhloupnou a dokonale zim-
becilní, zatímco bez něj by patrně byli jen obyčejnými hlu-
páky."
Malér začíná již v okamžiku, kdy rozesíláte oznámení
o narození: není tomu tak, že by Evelína a Jakub oznamovali
světu, že Toník přišel na svět, ale je to Toník, kdo dává na vě-
domost, že přišel k Evelíně a Kubovi. Okouzlený rodič roze-
sílá po internetu naaranžované rodinné fotografie a ukazuje
každému, kdo chce (a každému, kdo nechce), videonahrávky
svého dítka, jak se koupe nebo jak se dobývá do vánočních
dárků. Jezdí po světě se samolepkou „dítě v autě" na zadním
skle, což je jakýsi svatý obrázek naší doby, sloužící k odvrá-
cení pohromy jako nějáký magický amulet. Bere doslova
zdvořilostní otázky typu: „Jak se daří drobečkovi?" a vážně na
ně odpovídá, ač jsou míněny jen jako „Dobrý den". Neboť
zdětinštělý rodič se cítí povinen informovat celou planetu
o ohromujících pokrocích svých ratolestí („Oskar už chodí na
nočníček", „Alička už spinká celou noc", „Noe nakreslil nád-
herného sněhuláka, co vypadá opravdu jako sněhulák", „Vče-
ra Odyseus řekl tata kaka"`, „Milánek už je ve druhé třídě").
Není nic nudnějšího a omezenějšího než konverzace s ro-

29
dičem, jenž je uhranut tím, že dokázal stvořit lidskou bytůstku.
A proto jakmile se objeví dítě, mizí přátelé. Tak kupří-
kladu maličký začne dost brzy zvedat telefon, takže dovolat
se jeho rodičům je napříště problém: Jeníček (pokud to ale
není jeho sestřička Meliska) se postará o veleúčinnou filtraci
všech hovorů, které se netýkají přímo jeho osoby. Prostě za-
věsí, jakmile uslyší dospělý hlas, který nezná. Nanni Moretti
má ve svém filmu Milý deníčku na toto téma zábavnou scé-
nu: hlavní hrdina, který je již zcela zhnusený, přestane nako-
nec úplně komunikovat s přáteli. Další překážka úspěšně brá-
nící komunikaci je dětský hlásek kuňkající ze záznamníku,
že rodiče nejsou doma; dětíprostý přítel to chápe jako jasné
sdělení: moje dítě je pro mě důležitější než zbytek světa.
Jakýkoli dialog mezi novopečeným rodičem a bezdětným
člověkem je prakticky vyloučen, i když vzájemná útrpnost by
je mohla sblížit. Dětíprostý člověk pohlíží soucitně na nezá-
viděníhodný úděl rodiče („Chudák, uprostřed toho křiku
a plínek nemá ani minutu pro sebe"), zatímco rodiče zarmu-
cuje „osamělost" toho druhého („Chudák; v jeho věku nemá
dítě, to je ale tragédie!"). Šance na vzájemné porozumění je
předem ztracena, každý zúčastněný je přesvědčen o tom, že
ten druhý je ochuzen o všechno příjemné, co život přináší.
Na jedné straně společenské akce, zamilované víkendy, vy-
spávání až do oběda a výlety s kamarády, na druhé straně
Oskarovy plané neštovice, Leoškovy hodiny houslí, Matýs-
kovy domácí úkoly, paní na hlídání má zase zpoždění a v jes-
lích se stávkuje. Je to opravdu vyrovnaný zápas? Nechť to
posoudí laskavý čtenář sám.
Byli jste už někdy na návštěvě u mladých rodičů, kterým
dětičky přerůstají přes hlavu? Není nic děsivějšího. Když při-
jdete kolem osmé, dítka samozřejmě ještě nespí, hopsají po
celém bytě a řvou jak na lesy. Na poklidnou konverzaci s va-
šimi přáteli rovnou zapomeňte: roztomilí špuntíci běhají ko-

30
lem vás za šíleného křiku, provádějí všechny možné i ne-
možné blbosti, jen aby na sebe strhli pozornost, a pro jistotu
po vás házejí hračkami, abyste se nemohli jen tak vybavovat.
Zatímco rodiče se jim dlouze snaží vysvětlovat něco, co je
stejně nepřesvědčí („Zlatíčko, je deset hodin, měl bys jít do
postýlky, protože spánek je zdravý..."), hosté se musejí tvářit
příjemně a nedat najevo, jak je jim to nepříjemné. Po hodině
vytrvalého rámusení se návštěva musí hodně držet, aby ne-
zařvala: „Bud se zklidní, nebo odcházím!" Potom následuje
obřad ukládání do postýlky, ale uteče ještě dobrá hodina, než
ty malé obludky skutečně usnou. Rodiče se cítí povinni dát
dítěti najevo, že ho mají rádi, i když mu to předtím během
dne už několikrát řekli. Po celou tu dobu si host kouše nehty
a ptá se sám sebe, proč sakra nešel do toho kina... Když se
večer chýlí ke konci, úlevně si oddychne a (konečně!) si na
ulici zapálí cigaretu pro uklidnění. Během večera samozřej-
mě kouřit nemohl, to by dětičkám nedělalo dobře.
Představme si, že host, který právě odešel s cigaretou na
rtech, přijme pozvání na rodinný víkend. Čekají ho, upřím-
ně řečeno, zážitky věru nesnesitelné. Vřískot u stolu, brek
v noci, rozčílení rodiče, nábožné dodržování odpočinku po
obědě, zkrátka víkend v tahu. Ale hlavně se musí připravit na
to, že jako návštěva bude stále na druhé koleji, méně důležitý
než děti. Dostane na srozuměnou, že jeho blaho je rodičům
tak trochu ukradené. Navíc musí snášet různé ústrky a mrzu-
tosti - dveře do dětského pokoje po celou noc otevřené kvůli
horku, aby se drobeček náhodou neudusil, nemožnost dělat
to či ono, protože to dětičky znervózňuje, a tak dále. Mode-
lový pár, o němž zde píšeme (jakákoli podobnost se žijícími
osobami není náhodná), se jednoho dne ocitne zcela opuštěný
bez přátel, osaměle dožívající v předměstském domečku, kde
si přepočítává své důchodové body. Z té představy nám běhá
mráz po zádech: tak o tomhle je život, když máte děti?

31
7. NEBUDETE MLUVIT
JAKO PITOMEČCI BATOLECÍM JAZYKEM

Pro komunikaci s dětmi se používá speciální jazyk. Máte sku-

tečně chuť se ho učit? Vysvětlím vám jeho základy. Tato řeč
zrušila rozkazovací způsob a nahradila jej oznamovacím. Ne-
říká se: „Kamilko, řekni na shledanou a jdi spinkat", ale: „Ka-
milko, teď řekneš na shledanou a půjdeš spinkat". Rozšířené
je: Jed` se uklidníš", nebo spíše: „Uklidníme se", opakované
neustále dokola jako mantra, ve většině případů bez jakého-
koli účinku. Pokud si přeci jen vypomůžeme rozkazovacím
způsobem, je to se špatným pocitem a stejně se to snažíme
nějak obejít: „Udělej hačí" (místo: „Sedni si") je notoricky
známé. Obecně se k dítěti mluví v přítomném čase, je to jed-
nodušší, a budoucí postupně vymizí: „Tatínek je tu za chvíli",
„Zítra píšeš úkoly". Minulého času užijeme jen v ustálených
spojeních typu: „Magdičko, uklidila sis pokoj?" Dětský jazyk
je jednoduchá říkačka.
Dnes už není doba šišlání. Žádné fufu ňuňu, věty typu:
„Náš milášek má studeňoučké ručičky a nožičky" jsou vylou-
čené. Jsou příliš afektované. Navíc takový jazyk škodí vývoji
dítěte, které musí vstoupit rovnýma nohama do opravdovské
řeči, řeči dospělých. Proto je třeba na něj mluvit. O všem
a také o čemkoli. Neumím si představit nic legračnějšího než
matky vážně hovořící k dvoutýdenním pidižvíkům, kteří
z toho usínají: „Maminka-ti-dá-čistou-plínku-Kevine, hez-
ky-ses-vykakal, dostaneš-novou-plínku-a-půjdeme-se podí-
vat-za-babičkou, víš-za-babičkou, co-bydlí-v-tom-veli-kém
-domě, ve-velikánském-domě-u-nádraží..." Někdy to trvá

32
celé hodiny. Některé matky se nerozpakují pronášet podobné
proslovy na veřejnosti, a veřejnost se musí držet, aby se
z toho sama ne...
Později, když děti trochu povyrostou, můžete od rodičů
slyšet jiný druh vět: „Kasandro, když zapálíš kočičce kožich,
tak kočička umře, a ty určitě nechceš, aby umřela, že ne?"
a to vše velmi něžným hlasem, kterým se obrací na hnusného
spratka, jenž se prostě snaží utýrat sousedovu kočku (ta se ale
naštěstí dokáže ubránit). Jen žádné pohlavky a zvyšování
hlasu, je třeba užít taktiku přesvědčování. „Musí se mu to vy-
světlit", a nejlépe si k tomu kleknout aspoň na jedno koleno,
abyste se dostali na jeho úroveň a dítě se necítilo ponížené.
Rodiče se v dobré víře snaží vymyslet novou formu autority,
založené na přesvědčování spíše než na poslušnosti. Když oni
sami byli malí, něco takového ovšem neexistovalo. Kupodivu
v zaměstnání se děje totéž, autorita je nahrazena dialogem
a dialog komunikací.
Dítě na to odpovídajícím způsobem reaguje, takže pova-
žuje dospělého za idiota a příslušným způsobem s ním i mlu-
ví. Dětský hovor se jen hemží nesmyslnými otázkami typu:
„V bazénu, když se uvolníš, i když se ani nehneš, tak stejně
plaveš?" nebo „Chtěl bys, aby ti někdo píchnul do srdce straš-
ně bolavou injekci, která by tě proměnila ve strom?" Roky mi
trvalo, než jsem se svým ratolestem odvážila přiznat, že se mi
nechce odpovídat, naše doba to nepovoluje. Dnes je nepří-
pustné dítěti říct: „Bud zticha, přemýšlím o důležitých vě-
cech." Takže to vyřešíme tak, že je zkrátka neposloucháme;
moje děti mě proto mají za roztržitého člověka. A právem:
když na mě mluví, často při tom myslím na něco příjemného,
na knihy, co napíšu, na dovolenou, kterou strávím sama na
pohádkovém ostrově jen s tajemným neznámým, co tam ná-
hodou zabloudí, nebo na večer s kamarádkami a lahvinkou
beaujolais... zkrátka na okamžiky strávené bez nich.

33
 Když povyrostou víc, je to ještě horší. Jejich slovník je ža-
lostně omezený, mluva sekaná a neobratná, v každé větě pět-
krát „vole" se rozumí samo sebou. Neustálé „prostě" a „hustej"
ukazuje prostotu jejich myšlenek: „Prostě jsem prostě řvala
do telefonu", „Ty vogo, to bylo hustý", „A vona prej, že se
picne, a von na ni, že jí to nežere", „To bylo cool, viděla jsem
ho a wow, chápeš?" „To jako prostě, když se jako to, tak jdeš
prostě do toho." Pokud v kavárně nebo v restauraci potkáte
člověka vyjadřujícího se podobným způsobem, ruku na srd-
ce, budete mít chuf dát se s ním do řeči? Určitě ne. Dialog
rodič-dítě je jako každodenní setkávání spolku pablbů.

34
8. S DÍTĚTEM KONČÍ HRA

Přestaňte si o dětech malovat idylické představy: vychovat

dítě je boj. A to nejen v přeneseném smyslu slova. Čím dál ví-
ce se setkáváme s případy rodičů, které jejich děti zbijí. Po
celé dlouhé roky budete čekat na to, až váš špuntík doroste
a jednu vám vrazí, a přitom jste mu neustále opakovali: „Bu-
deš se chovat slušně", „Nebudeš dávat špinavý kapesník na
stůl", „Při jídle se nemluví", „Uklidíš si pokoj", „Sebereš ty
posmrkané kapesníky", „Napíšeš si úkoly". Dítě zkouší, co si
může dovolit, a bude vás ničit až do úplného vyčerpání. Vy-
chovat jich víc, to je dvakrát, ne-li třikrát tak velká fuška, a to
především v rodinách, které založí dva rozvedení part-
neři. Ty dnes považujeme za „moderní rodiny", protože jejich
počet rapidně vzrůstá (ale to je jediný důvod, jinak na nich
nic moderního není). Žít v takové rodině pro ženu znamená
vychovat vlastní děti a k tomu ještě navíc děti někoho jiného,
tak proč rovnou nezorganizovat prázdninový tábor?
Nejhorší je, že dítě udělá přítrž všem požitkům. To je jeho
skrytá tvář. Věřte mi, v tomto oboru bude velice vynalézavé.
Onemocní, když se budete (konečně!) chystat si někam vy-
razit, a začne otravovat, když vám přátelé přijdou popřát
k narozeninám. Nesnese, abyste si pozvali na noc domů ně-
koho neznámého (nějakou neznámou), ostatně vy na to ani
nepomyslíte, nebudete přece riskovat, že z toho bude mít
„trauma". Navíc dokáže přesně odhadnout, kdy začít brečet,
aby to bylo právě ve chvíli, kdy s druhem (družkou) uléháte. To
za předpokladu, že spí ve svém pokojíčku, protože mnohé

35
děti spí v posteli s rodiči; dvanáct procent amerických rodičů*
přiznává, že spí v posteli s dítětem.
Pochybuji o tom, že jejich sexuální život je nějak zvlášť in-
tenzivní. Něžnosti jsou v háji, oči pro pláč mají.
Může být pro dítě ležící samotné v postýlce něco nesnesi-
telnějšího než představa, jak se jeho rodiče milují? Nemyslitelné!
Možná právě v tom tkví smysl mýtu, o němž píše Freud v knize
Totem a tabu**: synové zabíjejí otce, protože ten prostopášník si
užívá a tahá se s kdekterou, taková hanba!
Až do sedmdesátých let minulého století opláceli rodiče
dětem stejnou mincí: nespravedlivě a striktně kontrolovali jejich
sexuální život: žádný pohlavní styk před svatbou, žádné disco
před večerní modlitbou. Intimní život mladých, především dcer,
byl přísně střežen. Ve skutečnosti to nebyla žádná
nespravedlnost, ale obyčejné má dáti - dal: „Ty mě nenecháš žít
můj život, tak já ti přistřihnu křidélka." Byl to zkrátka souboj.
Omezování sexuálního života nelze vysvětlit jen strachem z
nechtěného početí. Před nějakými sty lety, v devatenáctém
století, rodiče spojili své síly s vychovateli a ruku v ruce bojovali
proti strašlivé metle lidstva: dětské masturbaci, která prý
podlamovala mladistvým zdraví a byla příčinou vyčerpání.
Dnes jen těžko chápeme, proč se společnost té doby tak strašlivě
bála onanie. Možné vysvětlení je docela banální: v jednom to
není dobré, ve dvou je to lepší. Podobně je tomu s klonováním,
tolik v médiích zatracovaným: klonování je pro rozmnožování
totéž, co je masturbace pro sexualitu. Uspokojit se sám a počít
dítě jen za pomoci svých vlastních genů je podobný problém a
vyvolává totéž pohoršení. Proč?
Protože není radno dělat sám to, co se dá (a má) dělat ve

*
Podle studie Národního institutu dětského zdraví a lidského rozvoje
(National Institute of Child Health and Human Development). Stále více
amerických rodičů vyhledává služby spánkových poradců, aby pomohli
odnaučit jejich děti spát v posteli s rodiči.

36
dvou. Dobrý způsob, jak rozmělnit individualitu v páru. In-
dividualita by, nedej bože, mohla přestat lpět na základech
společnosti, a to až do té míry, že by se snad, jaká hrůza, mohla
přestat rozmnožovat. Jak to souvisí s dítětem? V ochranitelské
rétorice, kterou společnost děti velebí, lze jen těžko nepoznat
skrytý rozkaz: „Drž pusu a krok!"
Od té doby, co bylo oznámeno první takzvané klonované dítě
hnutím Raelian, nepřestává tisk mluvit o„překročení všech pravidel o
experimentování s lidmi", o„nezvratném bezprecedentním kroku" a
o„hanebnosti, hrůzostrašném atentátu na veškerou etiku". Proč nás
vlastně tolik pobuřuje to, že dítě je klon své matky? Přiznejme si, že
jsme stejně všichni jen klony, a to ne svých rodičů, ale spíše klony
svého souseda nebo kolegy. Na programu už není jen „Milujte bliž-
ního svého", ale „Podobejte se bližnímu svému". Je to jako s rajčaty,
hrášky nebo bramborami: všechny musejí mít navlas stejné rozměry,
aby se vešly do konzervy.

** Uznávám, že můj výklad knihy Totem a tabu není zcela běžný. (Standardní
výklad uvádí, že Totem a tabu vysvětluje, že otcovražda a následná
kanibalská hostina nejenom daly podnět k zákazu incestu, ale zavedly pří-
buzenské vztahy založené na ose muž-žena. Navíc položily základ všem
náboženstvím, protože zabití otce a jeho následné pozření se v nich neustále
opakuje v různých symbolech.)

37
9. DÍTĚ ZABÍJÍ TOUHU

Dítě nemusí nutně udusit lásku, ale velmi často zadusí touhu.
Začne estetickým útokem na ženské tělo, které přinutí vypa-
dat po několik měsíců jako ohromné a neforemné vykrmené
zvíře. Není zbytí, žena je nucena oblékat se jako žok. Přes-
tože ze všech stran slýcháme, že těhotná žena je překrásná
jako rozkvetlá květina, já jsem v tomto ohledu hluboce skep-
tická. Jako těhotná jsem si s tím bubnem, co mi rostl pod po-
prsím, připadala ošklivá. Četná svědectví mých přítelkyň,
která se mi ve vhodných chvílích podařilo shromáždit, mě
utvrdila v tom, o čem se v časopisech jako Maminka nebo
Naše dítě moc často nepíše: mnoha mužům se možná jejich
těhotné partnerky nebo manželky líbí, ale to ještě nezna-
mená, že mají chuť se s nimi milovat.
S těhotenstvím většinou začíná dlouhý sexuální útlum. To
je ta špatná zpráva, a po ní, na rozdíl od některých anekdot,
nenásleduje žádná dobrá. Ne, odříkání neskončí s narozením
dítěte. Po episiotomii člověk na milování moc chuti nemá,
a pokud ano, stejně nemůže, protože to celé týdny bolí. Co to
je episiotomie? Slovník praví: „nastřižení hráze směrem
od zevních rodidel, používané při porodu". Aby bylo úplně jas-
no, milé dámy, je to řeznické rozseknutí nejintimnější partie
vaší bytosti, díky níž jinak pociťujete slast, i když naštěstí exi-
stují i jiné zóny. Lékařská obec tvrdí, že jde o neškodný zá-
krok; provádí se velice často, především u těch rodiček, jimž
hrozí zkázonosný císařský řez, což je skutečná operace. Epi-
siotomie by měla být menší zlo, něco jako Chirac hlavou státu
namísto Le Pena. Je to vážně důvod k radosti?

38
 Kdo by měl chuť na milování, když zrovna zbyde chvilka
mezi dvěma přebalováními, po nočním krmení z lahve nebo
když se vrátí z práce a čekají ho ještě tři hodiny práce doma?
Chuť na sex každého přejde uprostřed povyku peroucích se
usmrkanců. To platí dvojnásob, máte-li malý byt, děti bydlí
ve společném pokoji, a za tenkou stěnou je pokoj rodičů. Do-
vedete si snad představit něco jako Devět a půl týdne s dětmi
ve vedlejší místnosti? Horkost vášně okamžitě klesá o devět a
půl stupně, ať jsou aktéři sebevíc sexy. Sbohem, erotiko!

39
10. PARTNERSKÉMU ŽIVOTU JE ODZVONĚNO

Narodí se dítě a sexu a partnerskému životu můžete dát sbo-

hem, ty jsou s rodinným životem neslučitelné. Touha spojená
s překvapením, nepředvídanými situacemi a vynalézavostí
partnerů se smrskne na minimum, když máte dítě, neřkuli
dvě. S dětmi na klíně jste především rodič, mluví se o vás jako
o„mámě" nebo „tátovi". V první osobě přestanete existovat.
Svému dítěti budete říkat: „Mamince se nelíbí, když dáváš
hejly z nosu na stůl, Oskárku." Uvidíte, za pár let budete je-
nom „máma" a„táta", z nichž se za dvacet třicet let stanou dě-
deček Kuba a babička Evelína.
Znamená příchod dětí konec partnerského života? Ano,
většinou. Až budete mít děti, přestanete být svůdnou dívkou,
která si vyráží s kamarádkami a ráda dráždí svého milého, ani
vy už nebudete mladík plný života a sil, který vede bohém-
ský život a kašle na to, kolik má na účtu na konci měsíce.
Z Kuby a Evelíny se pravděpodobně stanou prarodiče, ale
nikde není psáno, že budou nutně žít společně. Statisticky
nemají moc šancí na to, aby zestárli bok po boku, protože vý-
chova dětí je úplně vysaje. Nebudou schopni uchovat si do-
statek síly jeden pro druhého. On v ní uvidí už jen matronu,
která vede domácnost, stará se o rozpočet a o děti, on pro ni
bude jen trochu nepřitažlivý tatík, domácí kutil, který občas
i něco uvaří. Z-Popelky se stane hospodyňka, z krásného
prince ropušák.
Když jsem pozorovala, jak se jiné páry okolo mě promě-
ňují v rodiče a úplně se novou rolí nechali pohltit, naivně
jsem si myslela, že se nechali chytit do pasti, ale že mně se to

40
stát nemůže. Omyl, stalo se mi totéž. Už se na sebe ani nepo-
dívám do zrcadla, chodím v botách bez podpatků, zapomí-
nám na kontaktní čočky (ty zatím usychají v pouzdře) a ku-
puji si nové šaty nanejvýš jednou za rok. Můj partner je pře-
devším otec mých dětí a valná část našich rozhovorů se točí
okolo nich. Pokud mě v restauraci osloví muž, v žádném pří-
padě mě nenapadne, že mě chce svádět, a pokud skutečně
chce, trvá mi dlouhé měsíce, než si toho vůbec všimnu.
Následkem toho se ve velkých městech každý druhý pár
rozvádí nebo odloučí, a týká se to především párů mladých.
Stále více dvojic se rozchází, když mají ještě docela malé děti,
začíná to skřípat okolo čtvrtého roku od narození prvního dí-
těte nebo záhy po narození druhého. Toužit, nebo plodit děti,
často je třeba rozhodnout se pro jedno, nebo pro druhé...

41
11. BÝT NEBO DĚLAT, TĚŽKÁ VOLBA

Po dlouhou dobu byl novorozenec přirovnáván k pouhému

trávicímu tubusu a byl pojímán velice zjednodušeně, v sou-
ladu s definicí, kterou razili porodníci ve dvacátém století:
„Novorozenec je výsledným a nevyhnutelným produktem
porodního sálu." Během necelých třiceti let se z něj stal dra-
hocenný předmět obdařený vlastním duchem. Mnozí psy-
chologové, někteří z nich světově proslulí, se usilovně snažili
vysvětlovat, že kojenci a děti nejsou jenom objekty, ale osob-
nosti, jejichž jedinečnost je nutno respektovat. To je sice
pravda, ovšem přináší to hluboké nedorozumění: rodiče si to
vyložili tak, že dítě je drahocenný poklad, ktery' je třeba opat-
rovat jako oko v hlavě. Všeho se mu musí dostat a nic mu
nesmí chybět. V potu tváře se snaží zahrnout ho vším mož-
ným a uspokojit všechny jeho potřeby, které v dobách minu-
lých vůbec neexistovaly. A uspokojovat potřeby dítěte je
štěstí. Ano, opakujte po mně: je to štěstí.
Navíc rodiče si v tomto aktu (pečování o děti) kompenzují
to, co sami v životě ztratili tím, že se stali rodiči. Na otázku:
„Co znamená být rodičem?" dnes už není jednoznačná odpo-
věd'. Donedávna byli rodiče táta a máma. Bylo to jednoduché.
V naší době přibývá dětí, které potřebují třetí osobu, aby se
vůbec mohly narodit: dárce spermatu namísto neplodného
manžela, dárkyni vajíčka namísto neplodné matky, či dokon-
ce náhradní matku, která zapůjčí dělohu a dítě donosí, aby
jiná žena mohla mít potomka, kterého počne se svým man-
želem nebo druhem. K početí dítěte je zapotřebí tří těl na-

42
místo dvou. Podobně je tomu tak - na společenské úrovni –
i s novými rodinami rozvedených partnerů: muž nebo žena,
co vychovává děti svého druha (družky), přispívá ke „stvo-
ření" jejich dítěte.
Kdo je rodič? Je žena, která porodí dítě po zavedení va-
jíčka jiné ženy, oplodněného jejím manželem, jeho „úplná"
matka? Je muž, ktery' souhlasil s oplodněním své družky sper-
matem anonymního dárce, „úplný" otec? To vše je strašlivě
komplikované. Jisté je jedno: čím je rodič sám nejasnější, tím
více důležitosti vkládáme do rodičovského poslání, protože
právě dítě je měřítkem rodinného štěstí. V dnešní době je
ono tím středem rodiny, kolem kterého se vše točí, a dospělí,
kteří tento drahocenný kapitál zhodnocují, ho obklopují
v různorodých seskupeních, jejichž obsazení se může měnit.
Ještě že existuje návěstidlo, svítící v temnotě jako maják, po-
dle kterého mohou všichni udržovat správný směr: „Mít děti
znamená dávat lásku," jak se vyjádřil novinář píšící pro časo-
pis Rodiče, periodikum pro rodiče bez identity. Láska, nic
než láska, je to tak jednoduché a uklidňující.

43
12. „DÍTĚ JE JAKÝSI OD PŘÍRODY KRUTÝ,
ZVRHLÝ TRPASLÍK" (MICHEL HOUELLEBECQ)

Základ naší běžné představy dítěte dal Jean-Jacques Rous-

seau. Tento autor, který se vlastních dětí zbavil a odložil je
v dětském domově, ve svém díle s patosem vyzdvihuje pro-
pojení dítěte a divocha. Jeden jako druhý jako by žili v bez-
prostřední jednotě s životem, v přímém spojení s pravdou,
v čistotě, kterou lidská civilizace dosud nenarušila.
Teď ale vážně. Dětská nevinnost, jak říkal už svatý Augus-
tin, spočívá ve slabosti jeho údů, nikoli v jeho záměrech. S dí-
tětem je to jako se psem, kdyby byl třikrát tak velký, bylo by
z něj divoké zvíře, váš největší nepřítel. Mnozí chlapečci
a mnohé holčičky při rozhovorech v televizi přiznali, že by si
přáli mít takovou sílu, aby mohli ztrestat své učitele, přeprat
kamarády, nebo dokonce zabíjet lidi, kteří mají větší autoritu,
tedy rodiče a profesory. To je námětem filmu Miláčku, zvětšil
jsem naše dítě: Roztržitý vědec se dopustí chyby v laboratoři
a následkem toho jeho dvouletý syn vyroste do výše několika
metrů a stane se postrachem celého okolí.
Vzpomeňte si na své dětství, vzpomeňte si na spolužáky,
jak se vám vysmívali, kradli vám svačinu a kuličky; kritizovali
oblečení nebo vám dávali najevo, že nejste dost „husťáci".
Dítě myslí jenom na to, jak ukrást hračku kamarádovi, jak ho
na veřejnosti ponížit a jednu mu vlepit. A pak jít žalovat do-
spělým, že mu někdo ublížil, protože se tak rádo nechá lito-
vat. Od přírody považuje samo sebe za obět, nikdy neuzná
zodpovědnost ani vinu. Četli jste Pána much? Tato poučná
kniha vypráví příběh dětí, které ztroskotají na pustém ostro-
vě a nakonec se navzájem pozabíjejí. To se čím dál častěji

44
skutečně stává, nezřídka přímo za vašimi humny. Koncem
roku 2006 zemřel v Meaux dvanáctiletý školák, protože ho
o rok mladší spolužáci ukopali k smrti. Pár měsíců před tím
tři spolužačky zmlátily třináctiletou Španělku tak, že jí naně-
kolikrát zlomily pravou nohu. Bože, odpusť nám naše dětství!
Dítě je dítěti vlkem. Chová se však jako nebezpečná škod-
ná i vůči dospělým. Cestovat vlakem ve společnosti malých
dětí je zkouška nervů: křik, limonáda na záclonkách, kopání
do sedadel. Jediný způsob, jak se vyhnout podobným nepří-
jemnostem, bývalo cestovat v kuřáckém vagonu, žel, ty už
neexistují. Navrhla bych Francouzské dráze, ať zavede speci-
ální jízdenky s přirážkou do vagonů, kam je dětem vstup za-
kázán. Byla by to zaručená politická sebevražda, ale jistý
úspěch. Ještě horší než cesta ve vlaku je bydlení v patře pod
rodinou s dětmi ve špatně izolovaném domě: to je hotový
atentát na vaše zdraví. Každý den vás už za rozbřesku bezo-
hledně budí řev, dupání a házení hraček po celém bytě.
Znám lidi, kteří se nakonec raději přestěhovali.
Stejně tak bydlení v blízkosti školy s sebou nese zaručené
nepříjemnosti. Uvádím malý příklad ze skutečného života,
nevyčerpatelného zdroje cenných informací. Neškodný pří-
pad, nestál by snad ani za řeč, ale ukazuje, jaké problémy
způsobují dětičky cestou ze školy. Rodiče obdrželi dopis to-
hoto znění: „Již po několik měsíců si lidé bydlící v blízkosti
místního lycea stěžují na nepříjemnosti způsobované ne-
zdvořilým chováním studentů, a to jak na veřejné cestě, tak
u soukromých budov. Dále se ukazuje, že zdrojem stížností
je i shlukování studentů po vyučování, jelikož někteří z nich
se dopouštějí přestupků proti slušnému chování (např. odha-
zování odpadků) a ničení veřejného či soukromého majetku."
Dobrá rada: až si budete kupovat byt, vyberte si raději něco
v blízkosti domova důchodců. A to i v případě, že děti máte,
alespoň vás nebude obtěžovat jekot těch ostatních.

45
13. DÍTĚ JE NEJVĚTŠÍ OPICE

Nikdo se neopičí tolik jako dítě. To je normální. Napodobuje

dospělé, trochu starší děcka nebo stejně staré kamarády, jimž
něco závidí. Stráví celé dětství tím, že touží být někým ji-
ným, aby bylo „oblíbené". Teprve když si všimne, že stárne,
pochopí, že vyrůst není cíl sám o sobě, jenže v tu chvílí už je
dětství v tahu a je pozdě na to, aby svoje prozření mohlo ně-
jak využít. Samo se sebou není spokojené, neustále si přeje
být někým jiným. Má strach, že se mu ostatní budou smát, že
na něj budou ukazovat prstem, že zkritizují jeho svetr nebo
brašnu. Proto dělá všechno navlas stejně jako jeho spolužáci.
Aby si dodalo sebedůvěry, nosí stejné ponožky, píše do stej-
ných sešitů, mluví stejným způsobem. Dětství je předlouhá
neuróza, protože trpět neurózou znamená neustále se přizpů-
sobovat tomu, co od vás, podle vašeho názoru, ostatní očeká-
vají. Často se dětská neuróza nikdy nevyléčí, ale postupně se
vyvine v neurózu dospělých.
Dítě nesnese, aby se odlišovalo, a přijímá velice těžce,
když se jeho rodiče nějak odchylují od průměru. Mé děti mi
vysvětlily, že nepřichází v úvahu, aby je spolužáci viděli
v našem starém omláceném Peugeotu 205. Nechtějí, aby na
ně tatínek čekal před školou v děravých šortkách. Nechápou,
jak můžu podstatnou část života strávit v bytě, nedojde jim,
že doma píšu a přijímám pacienty, a ten mladší už dávno ka-
marádům se zahanbením vysvětlil, že „maminka nemá prá-
ci". To maminky jiných dětí odcházejí z domu každý den ve
stejnou dobu a na určitou hodinu se musejí dostavit do kan-
celáře, což je důkazem toho, že opravdu pracují, přestože ni-

46
kdo nikdy přesně neví, co taková „kancelářnice" vlastně vy-
tváří.
Děti nemají přesné ponětí o tom, co to práce vlastně je,
mnohé z nich si myslí, že je to jako škola, tedy povinná do-
cházka a hloupí nadřízení. Práce jejich rodičů je pro ně zcela
abstraktní pojem. Až dítka vyrostou, budou dostatečně zralá
na to, aby se sama nechala najmout na nějaké zbytečné a ne-
zajímavé místo. Už od nejútlejšího věku společnost žádá slepé
dodržování pravidel a disciplíny, jesle a školy nejsou nic ji-
ného než stavební kameny obrovského aparátu určeného ke
kontrole těl a lidí, který je naším světem. Není žádný pod-
statný rozdíl mezi mateřskou školou a nadnárodní firmou,
školka „dohlíží" na dítě a podnik na dospělého. Dítě si asi
představuje, že to je normální. Pěkný teplý domeček, přesný
časový rozvrh, jídelna, kamarádi. Liliputánský sen.

47
14. S DÍTĚTEM JE HLUBOKO DO KAPSY

Dítě stojí majlant. Je to jeden z nejdražších nákupů, jaké prů-

měrný konzument udělá za celý život. Vyjádřeno v penězích,
je dražší než nejnovější luxusní vůz, než okružní plavba ko-
lem světa, než dvoupokojový byt v Paříži. A nejhorší na tom
je, že celková částka může během let dále vzrůstat. Jistě, stát
vám pomůže, pod ochrannou rukou sociální správy rozdává
různé podpory (ale pozor, ne vždy na ně máte právo), dále
pak příspěvek při nástupu školní docházky, středoškolské
a vysokoškolské stipendium... To jsou ovšem částky zcela za-
nedbatelné v porovnání s tím, co za své dítě skutečně vydá-
te.
Dítě je třeba živit, šatit, ubytovat, hlídat, platit mu školní
pomůcky a (nebo) studium a to vše po dobu osmnácti až pě-
tadvaceti let, někdy dokonce třiceti. Víme, že to představuje
20 až 30 % výdělku, ale je zarážející, že nevíme, o jakou sumu
přesně jde. Přitom ve Francii je statistiků habaděj, dokonce
jsou lidé, kteří se vytvářením statistik živí, například celá
Nejvyšší rada pro obyvatelstvo a rodinu (Haut Conseil de la
population et de la famille). Ve skutečnosti je to spolek spik-
lenců v čele s propagátory vyšší porodnosti, tedy ideology
přesvědčenými o tom, že Francie nutně potřebuje mimina,
a to naše ryzí francouzská, aby tato příkladná země přežila
a nezakrněla. Joěl-Yves Le Bigot, předseda Institutu pro dítě
(Institut de 1'enfant), prohlašuje: „Všichni, kdo se zamýšlejí
nad demografickou situací v naší zemi, potvrzují, že je vý-
hodnější, aby Francouzi nevěděli, kolik skutečně stojí výcho-

48
va dětí, jinak by jich měli ještě méně." Všechno nám zatajují, nic
nám neřeknou.
Tajemství šťastného rodičovství spočívá samozřejmě v pe-
nězích, neboť peníze umožní občas utéci z nepřetržitých ga-
lejí, které s sebou nese povolání rodiče. V ženských časopi-
sech se Angelina Jolie, Sharon Stone, Madonna, Nicole Kidman
či Laeticia Hallyday ukazují jako šťastné matky a všech-
ny nadšeně prohlašují, že mateřství je pro ně to nejdůležitější na
světě. Muži dělají totéž: otcovství odhalilo v Johny Dep-
povi netušené hloubky a Tom Cruise si celý život přál být
otcem. Všechno je ovšem daleko snazší, máte-li na to lidi: pa-
ní na hlídání, která u vás přespí, když jdete za zábavou,
chůvu, která dá dítěti najíst, když jdete na večeři s kámoškou,
studentku na psaní úkolů. To je nezbytné minimum pro sne-
sitelné rodičovství.
Přestaňte snít, vážení, patříte k nižší nebo střední třídě
(ono je to čím dál tím víc jedno a totéž). Budete muset všech-
no zastat sami. Ať budete chtít nebo ne, s dítětem se naučíte
nejrůznější povolání, bude z vás dětská sestra, hlídač, bavič,
učitel, kuchař, policajt, řidič, ošetřovatel, psycholog a vý-
chovný poradce. V neposlední řadě také herec, protože dítě
je ideálním publikem pro každého, kdo chce hrát roli rodiče
- a to nejméně do puberty. Na jednoho člověka je to hodně:
je vskutku překvapivé, že matky rodin, vytrénované k při-
způsobivosti a schopnosti zvládnout kdeco, mají na trhu práce
tak malou tržní hodnotu... Už jste někdy viděli zaměst-
navatele, který přijal matku nad čtyřicet pět? Toť jistý důkaz, že
je cosi shnilého v království lidských zdrojů.

49
15. IDEÁLNÍ SPOJENEC KAPITALISMU

Konzumovat a konzumovat, to je pilíř rodičovství. Je třeba se

vybavit neuvěřitelným množstvím předmětů, aby se z člověka
stal rodič hodný toho jména. Dětská postýlka, ohrádka,
koš na přenášení, fusak, autosedačka, hluboký kočárek, sklá-
dací kočárek, nepromokavý potah na kočárek, přenášeč klo-
kanka, plínky, oblečky, ohřívač na lahvičky, sterilizátor du-
dlíku, dětská výživa, osušky, kapesníčky... Některé z těchto
předmětů jsou jen ukázky sofistikované techniky, efektní
a zcela zbytečné: například moderní kočárek*.
Poslední modely se jmenují Vigour, Aéroport, Carrera;
v nabídce jsou jednak se šesti a jednak s osmi kolečky (o prů-
měru 27,3 centimetru), mají nafukovací pneumatiky, přední
diskovou brzdu a zadní parkovací brzdu, ergonomická ří-
dítka a tak dále. Malý zázrak. Ovšem také dvakrát tak těžký,
je velmi obtížné dostat ho do metra. K přepravě takového
monstra musíte mít auto, nejlépe velké auto, samozřejmě
s airbagy kvůli větší bezpečnosti. Každý přesun je stěhování
obrovské hory kufrů a tašek, děsivá noční můra se vším všu-
dy.
Je to drahé, ale to je jen začátek, neboť dítě jí a znečišťuje
se, čili potřebujete také pračku, sušičku a myčku. Potřebujete
i přemíru plenek na jedno použití (šest až sedm denně po do-
bu dvou až tří let). Ty jsou mimochodem skutečnou katastro-
fou pro životní prostředí, protože nejsou recyklovatelné.

*
Viz článek Catherine Milletové La poussette surdimensionnée (Pře-
dimenzovaný kočárek) v časopise Le Nouvel Observateur z 15. března 2007.
50
 Jelikož drobeček zabírá místo, koupíte byt, kde má svůj vlast-
ní pokoj, v naději, že tam nebude tak na obtíž. Je třeba ho
i šatit, existuje dětská móda, již se nejoddanější rodiče snaží
sledovat a za tím účelem nakupují ve specializovaných znač-
kových prodejnách. Nesčíslné články v ženských časopisech
a magazínech vám pomáhají při výběru dětského oblečení
stejně drahého jako móda pro dospělé. Miláček je nosí jen tři
měsíce, potažmo je neoblékne vůbec, ale co na tom?
Dítě přinutí rodiče spotřebovat tolik, kolik samo spotře-
buje. Je hlavním terčem reklamy. Čím je věc novější, čím je
třpytivější, tím víc se mu líbí. Už jako úplně malé se neobejde
bez gameboye, v osmi letech má svůj první „kompjůtr", tech-
nika pro něj není žádné tajemství. Ve dvanácti letech nutně
potřebuje MP3, aby se mělo s čím blýsknout ve škole o pře-
stávce. Tím to však nekončí, útočí multifunkční digitální fo-
toaparát. A samozřejmě mobil. Podle jedné britské studie jej
vlastní dvě třetiny dětí ve věku od šesti do třinácti let. K če-
mu ho mají? Jistý odborník na dětský marketing (bezpochy-
by vzrušující řemeslo) to komentuje: „Děti chtějí mobil,
i když jej pak používají jen sporadicky, snad pouze k tomu,
aby volaly domů." Aby volaly domů? Cožpak pro děti a ro-
diče není úžasně úlevné, když spolu chvíli nemusejí mluvit?
Děcka mají děsný vkus: ošklivé boty podivných barev, jejichž
výrobce se inspiroval nejnovější a nejmodernější videohrou,
oblečky podle nejapného televizního seriálu, karty Yu-Gi-
Oh! nebo Duel Masters, panenky Diddl, vítejte v království
ošklivosti!
To vše pro rodiče znamená vyhozené peníze, čas ztracený
nakupováním konin a tisíce nekonečných hodin v práci, kam
chodí proto, aby splatili byt a měli kam ty blbosti uskladnit.
Nic naplat, jinak to nejde, každý dětský pokoj vypadá jako
černokněžníkova jeskyně, kde číhají kupy hraček vršících se
až ke stropu, neuvěřitelná skrumáž oblečků, nikdy neotevře-

51
ných krabic a tuny rozbitých hejblátek vyšlých z módy nebo
upadlých v nemilost. V království konzumního zboží je dítě
ve svém živlu. Dítě je nadějí kapitalismu, chce stále víc a více
věcí, více nerecyklovatelných hračiček, více nahraditelných
věciček, které rychle zastarávají, ale dají se donekonečna
v různých obměnách obnovovat... to je ono, právě to kapi-
talismus nejvíc potřebuje. Dokud budou na světě děti, absur-
distán, v němž žijeme, má budoucnost jistou. Ne tak lidský
druh, ale to už je jiná kapitola.

52
16. ZABAVIT HO, TO JE OŘÍŠEK

Před pár lety v Británii vyšlo mistrovské dílko 101 způsob,

jak využít mrtvou kočku, plod typického anglického suchého
humoru. Najít sto jeden způsob, jak využít živé dítě, vyžaduje
daleko větší dávku představivosti. Kdysi si děti hrály na ulici
nebo na jakémkoli volném prostranství a zabavily se hrou
mezi sebou, dnes všechna taková místa zabrala auta. A také
únosci a zloději dětí, kteří číhají na každé křižovatce, jak jsou
o tom mnozí vyplašení rodiče přesvědčeni. Nějaké „jdi si hrát
ven" dnes nepřipadá v úvahu, jedině že by to znamenalo hrát
si sám v zahrádce na předměstí. Z vlastní zkušenosti vím, že
to nebývá nejoblíbenější zábava. Dítě je tedy uvězněné doma,
jako ve vyprávění Borise Viana Srdcerváč, kde matka posedlá
strachem nakonec zavře své děti do klece, aby se jim něco ne-
stalo.
Novodobý kapitalismus vzal dětem prostor, kde si odne-
paměti hrály a experimentovaly, a nabídl jim místo toho
předměty. Volný prostor byl zadarmo, za věci se platí, s tím
nic nenaděláte. Nejdříve přišla televize, dítě na ni může zírat
po celé hodiny a nechat si vymývat mozek. Zdánlivě bez-
pečná zábava, ale ublížit si při ní může. Střední a vyšší třídy
se televizi brání, protože vědí, že dítě z toho blbne (a vyroste
z něj člověk s vypatlaným mozkem, kterému už není po-
moci). Rodiče z vyšších tříd dávají přednost dokonalejšímu
náčiní (Gameboy nebo PlayStation). Děti po nich šílí, i když
ve skutečnosti nejsou o nic lepší; ale mít je, to je něco! Ať žije
high-tech baby-sitting.
Největší satisfakce pro rodiče je udělat všechno pro to, aby

53
se jejich dětem dostalo inteligentní zábavy. Je s tím třeba za-
čít velice brzy, sotva je dítku pár měsíců. K tomu účelu jsou
tu kurzy plavání pro kojence, které spočívají v tom, že od vě-
ku čtyř měsíců jsou děťátka namáčena do teploučké (a prav-
děpodobně pročůrané) vody; je to ohromně v módě, tak moc,
že v Paříži je třeba dítě přihlásit ještě před jeho narozením.
K čemu to je? Nemám tušení. Internetové stránky hlásají:
„Dítě se učí samostatnosti, a to v podnětném prostředí, které
stimuluje jeho psychomotorický vývoj. Pro mnohé děti před-
stavuje bazén skvělou příležitost, jak navázat kontakt s oko-
lím. Socializace v útlém věku přispívá ke schopnosti navazo-
vat a rozvíjet kvalitní vztahy v dospělosti." Samostatnost,
rozvíjení, socializace: klíčová slova úspěšné výchovy. Vše se
tedy rozhoduje v několika týdnech věku. Když nepřihlásíte
děti na kojenecké plavání, nevyroste z nich nic kloudného,
to si zapamatujte.
Později budete muset zapsat vaše děti do mnoha mimo-
školních kroužků, z čehož většinou vyplývá nutnost vodit je
tam a chodit je vyzvedávat. Takový nabitý rozvrh jedenácti-
letého Toníka může vypadat například takto: pondělí 17:30
až 18:00 kytara, úterý 17:15 až 18:30 házená, čtvrtek 18:00 až
19:30 zpěv, pátek 17:15 až 18:30 znovu házená. Každou dru-
hou sobotu zkouška s dětským orchestrem. Má tento vyčer-
pávající maraton sloužit k tomu, aby zaměstnal děti, nebo
spíše aby utahal rodiče, kteří ho musejí vodit sem a tam?
Takzvané inteligentní činnosti jsou takové, které napo-
máhají dítěti rozvíjet dovednosti a zvyšovat výkon ve škole,
aby byl později lépe připraven pro trh práce. Do této katego-
rie náleží například šachy a zpěv. Rodiče též mohou zvolit
nějakou tvůrčí zábavu, jako kreslení nebo divadelní kroužek,
krásný nástroj k získávání sociálního sebevědomí. Vše pro
„rozvoj", to neustále omílané slovo, zaručený klíč k osobní-
mu růstu. Osvědčené recepty, jak jej dosáhnout, nepochybně

54
vedou ke štěstí. Sport naučí dítě soutěživosti a smyslu pro ko-
lektiv, a to vše se mu bude moc hodit později v zaměstnání.
Pozor, hrozí přetížení. Má snad dítko časový rozvrh hod-
ný manažera podniku? Jen tak dál, pokud bude mít v životě
takový úspěch, jak rodiče doufají, tak jako tak se jím stane.
Začne si zvykat od dětství: žádný promrhaný čas, ani jedna
„prázdná" minuta, kdy třeba kouká na padající déšť. To je
předzvěst života, toho opravdového, vítězného života, pro-
tože winners jsou velice zaneprázdněni, zatímco loosers chy-
tají lelky. Nicméně právě oni jsou předvojem moderní doby:
jednoho krásného dne na světě nebude už vůbec žádná práce
a nebude do čeho píchnout, všichni budou na dovolené,
v důchodu nebo na mateřské. Toho dne už budou pracovat
jenom rodiče... na výchově svých dětí.

55
17. RODIČOVSTVÍ JE OTROČINA

Býti rodičem znamená trmácet se po křížové cestě s mnoha

zastaveními. Nemusíte padnout pod tíhou břemene úplně na
všech, ale vězte, že některým se nevyhnete. Uvádím ty nej-
horší:

- Eurodisney, vesnička debilních animací, kde

vládnou mizerně placení lidé převlečení za kachny.

- Obří akvárium, kde jsou ryby, vypadající jako

z umělé hmoty, cvičené k tomu, aby jedna za druhou
postupně vyskakovaly z vodních nádrží smrdících
chlórem.

- Hypermarket v sobotu dopoledne, kdy musíte

udělat nákup na celý týden (přičemž Rudolfek vříská
jak na lesy a Alexandra chce koupit všechny blbosti
kolem dokola, lízátko ve tvaru srdce, konzervu fazolí
s překvapením uvnitř, dortík s plyšovým medvídkem,
extra křupavé brambůrky a tak dále).

- Místní pokálený parčík s několika stromy, jediné

místo, kde si městské děti mohou hrát. Aspoň o víken-
du tam prostě musíte, protože dítě je jako pes, je nesne-
sitelné, pokud s ním nejdete ven. Rodič obvykle used-
ne na lavičku, čeká a čeká (dlouho předlouho) a v zimě
tam přimrzne. Většinou se vybaví novinami nebo kni-
hou, aby unikl podívané, která se před ním odvíjí: há-
zení písku do očí, podrážení nohou, vyřizování účtů,
pustošení květinových záhonů, rasistické nadávky -
56
přehlídce úpadkovosti lidské společnosti zkrátka vůbec
nic nechybí.
- Předměstský domek se zahrádkou, čili přirozené
útočiště a ideální prostředí běžné předměstské rodiny.
Slavná americká feministka Betty Friedanová život zde
popisuje jako „komfortní koncentrační tábor".
- McDonald. Nabízí odpornou tučnou stravu v laci-
ných umakartových kulisách, ovšem přidává k ní hrač-
ky za odměnu. Gastronomický ráj pro děti, očistec pro
rodiče. Jediná výhoda: netrvá to moc dlouho.
- Tropický aquapark, nevkusná parodie na pláž,
spočívající v tom, že vás zavřou do přehřáté koule s ký
čovitými palmami.
- Safari, „zoo ve volné přírodě", dokonale ilustrující
pravidlo „jezdit kolem dokola a nic nevidět". Jediné, co
můžete pozorovat, jsou bezradní turisté uvěznění
v autech.
- Filmy pro děti, jeden ubožejší než druhý: Bořek
stavitel, Tři malá prasátka, Harry Potter, Doba ledová,
Pocahontas, Želvy Ninjové III...
- Dovolená v čase školních prázdnin, otravná
k uzoufání: dopravní zácpy, přecpaná parkoviště, pře
lidněné pláže, nepohodlné ubytování, za které platíte
majlant a musíte je objednat půl roku dopředu. Odřou
vás ještě víc, pokud je tam dětský koutek nebo program
pro děti...
- A zejména hrůza hrůz: Vánoce. Armády rodičů se
ženou do obchodů nakupovat další a další hračky, stále
novější, hlasitější, módnější, a to vše s jediným cílem:
dokázat si, že jsou dobří rodiče. Což je nekonečný úkol,

57
koupit si čisté svědomí je totiž právě tak drahé, jak málo
příležitostí k tomu běžný život nabízí. Je třeba
zvěčnit pomocí kamery onen jedinečný (a vzácný) mo
ment, kdy se dítko rozbalující dárky pod stromečkem
zatváří nadšeně a trochu vyjeveně. To vyžaduje nemalý
um, neboť dítě se topí v moři zbytečných a drahých
hraček a je vbrzku přesyceno (pravděpodobně by ho
víc bavilo zalézt někam na zahradu a trhat pavoukům
nožičky). Obřad rozbalování dárků musí být nafilmo-
ván od začátku do konce, a to každý rok znovu, aby ne
byla ztracena ani vteřinka. Sledovat celý film v kuse
trvá mnoho hodin a celé divadlo podává krásný obraz
kapitalismu: stále víc a více věcí, které však nepřinášejí
větší uspokojení.

58
18. NEVĚŘTE TOMU,
IDEÁLNÍ DÍTĚ NEEXISTUJE!

Krásná, poetická, ideální, taková je naše představa o dítěti.

Dítě ztělesňuje sen o jakýchsi ztracených zlatých časech,
které však, jako ostatně žádné jiné zlaté časy, nikdy neexisto-
valy. Filmy typu Slavíci v kleci (8,5 milionu návštěvníků) ne-
bo vysílání jako Le Pensionnat de Chavagnes (Internát
v Chavagnes) (6 milionů televizních diváků) hrají na tuto
strunu a jsou vlezlé hned dvakrát: vydělávají jednak na no-
stalgii po dobách minulých a jednak na stesku po dětství. Je-
likož dítě přitahuje diváka, televize jej zneužívá jako alibi pro
vysílání těch nejnemožnějších pořadů. Jmenujme například
Téléthon, určený pro geneticky postižené děti, svátek šle-
chetných citů, který staví na odiv lidskou velkomyslnost. De-
monstruje titánské úsilí nashromáždit co největší množství
peněz v rekordním čase. Co by člověk neudělal pro nemocná
dítka, že? Výsledkem je nevkusný a ubohý tyátr, ale je to ve
jménu dítěte, není-liž pravda?
Dětství se kupodivu stalo ideálem, po němž touží dospělí
bez životní perspektivy. Už dávno neplatí, že děti sní o svo-
bodě v dospělosti, jak to zdůrazňuje Benoit Duteurtre v ro-
mánu La Petite Fille et la Cigarette (Děvčátko a cigareta),
nýbrž dospělí sní o dětství jako o ideální zemi, do které se už
nikdy nevrátí. Jedině snad v televizi. Co ukazují reality show
typu Big Brother (a jim podobné) jiného než dospělé, kteří se
dobrovolně ocitají v jakýchsi školách, aby se učili zpívat, tan-
čit, spát ve společných ložnicích, hádat se a následně se ve-

59
řejně omlouvat? Televize zbožňuje děti, i když to jsou jen do-
spělí, co si na ně hrají.
Po dětech velice baží i (nesprávně označované) zprávy. Ty
se přímo vyžívají v informování o odporných činech pácha-
ných na dětech. Pohřešované nebo zavražděné děti jsou pra-
videlně první informací hlavních večerních zpráv. Veřejnost
si to zřejmě žádá. Francie zbožňovala malého Gregoryho, je-
hož vraždou, která nebyla nikdy objasněna, nás média krmila
po celé měsíce, či dokonce roky, to byl ten správný nervák!
Skoro to vypadalo, jako by se mezi rokem 1986, kdy k vraž-
dě došlo, a rokem 1989, kdy padla berlínská zeď, vůbec nic
jiného neudálo. Pár let nato si naštěstí veřejné mínění (nebo
novináři, někdy je obtížné rozeznat slepici od vejce) mohlo
zgustnout na případu hrůzných vražd Belgičana Dutrouxe. V
poslední době si média oblíbila osud dětí doktora Godarda,
které zmizely na moři a našla se z nich jen jedna lebka. Nad-
chli jsme se pro Natašu Kampuschovou, Rakušanku, která
byla unesena v deseti letech a následně osm let vězněna. Roz-
hořčili jsme se nad Veronikou Courjaultovou, Francouzkou,
jejíž dvě děti byly nalezeny v Soulu zmrazené v její ledničce,
a úplně jsme se otřásli před Němkou, která zabila devět svých
novorozeňat a pak zahrabala jejich mrtvoly do květináčů.
Tyhle Médey moderní doby nás nutně morbidně fascinují.
Krutá vražda vlastního dítěte, perverzní vrah malých dětí,
toho je schopna jen naprostá zrůda! Ale u nás doma je všech-
no v pořádku, díky za optání, naše dětičky „jen kvetou" a ro-
diče jsou „vyrovnaní".

60
19. VAŠE DÍTĚ VÁS ZARUČENĚ ZKLAME

Dítě, toť sladká odplata. Rozmnožujeme se, abychom si vy-

nahradili na dětech, co se nám nepodařilo. Jsme přesvědčeni,
že je dokážeme uchránit před omyly, jejichž oběťmi - jak si
myslíme - jsme se sami stali. A pochopitelně se dopustíme ji-
ných, a třeba mnohem „vážnějších". Ve snaze neopakovat
chyby svých rodičů se matky snaží stát lepšími, a tak se roz-
hodly, že svým nadaným dětičkám budou „naslouchat". To je
jejich poslání. A je to fuška!
V nesmírném množství rodin panuje přesvědčení, že prá-
vě jejich ratolest je nadprůměrně inteligentní, a tak jí musí
nechat změřit IQ, jakmile dosáhne čtyř let, poté investují čas
a peníze do nesnadného úkolu najít výjimečně dobrou školu,
která by budoucímu Einsteinovi umožnila prokázat jeho
schopnosti. Jak se pozná „předčasně vyspělé" dítě? Podle mí-
nění jeho rodičů je to jednoduché: „Nudí se ve škole". Vzhle-
dem k množství děcek, která se ve škole otravují, by člověk
mohl dojít k závěru, že Francie je země vyvolená a každý
druhý usmrkanec je génius. Rodiče, kteří se svým nadpřiro-
zeně nadaným dítkem procestují denně spoustu času mezi
domovem a často značně vzdálenou školou pro vyvolené,
jsou k politování. Ale ono si prostě zaslouží jen to nejlepší,
že? Co bychom neudělali pro to, abychom povzbudili takové
nadání? A co bychom neudělali pro to, abychom jeho pro-
střednictvím „uspěli"?
Přitom pediatr Winnicott upozorňoval: dítě potřebuje
především „dostatečně dobrou" matku, ne méně, ne více...
Dobrá matka musí umět netlačit příliš na pilu, a to je právě

61
obtížné. Netlačit na pilu, to znamená smířit se s tím, že její dítě
není ideální. Neboť žádné dítě není ideální a vždycky své
rodiče zklame, a to tím více, čím ideálněji si ho vysnili. Má
podprůměrné známky? Hned tu máme zklamané rodiče, při-
nucené trochu slevit z představy o úžasně nadaném miláč-
kovi. Nejlegračnější je pozorovat rodiče kdysi nadšené
„schopnostmi" svého potomka, kteří si (se skřípěním zubů)
musejí přiznat, že jejich dnes dvacetiletý potomek u maturity
prošel jen s odřenýma ušima a pokračuje ve studiích na po-
pelářské nástavbě nebo na nižší odborné škole se specializací
na důlní vozíky... Jaká hanba pro toho (či tu), kdo měl (měla)
všechny charakteristické znaky génia.
A co teprve později, když se ukáže, že ze zlatíčka nevy-
rostl samostatný, flexibilní a zodpovědný člověk, ale naopak
tvor nezralý a zkažený? To bude teprve ta pravá potupa! Po-
kud nepracuje, je odsouzen k nekonečnému volnému času,
což je prokletí chudých, a nikoho už nebude vůbec zajímat.
A představme si, že takové dítě, vychované v nejctnostnější,
nejzábavnější, nejpluralističtější a nejdobročinnější moder-
nosti, vyroste ve stvoření antidemokratické, antievropské
a antipokrokové! To se ale stát nemůže, jelikož volební míst-
nosti jsou ve Francii umístěny ve školách a dělají tak kampaň
pro zářnou budoucnost. Ale může být ještě hůř, může z něj
být terorista. Ne, to je nepředstavitelné, aby si někdo tak pěk-
ně zapojený do tak povedeného modelu společnosti přál její
záhubu.

62
20. JAKÁ HRŮZA, STÁT SE MAMINOU!

Mamina je matka rodiny, která je především... matkou rodiny.

Jistě, chodí do práce, ale to jenom z ekonomických dů-vodů a
také proto, že role „matky v domácnosti na celý život" není
vůbec nic veselého. Její vlastní matka je toho důkazem. Matka
maminy byla celý život ženou v domácnosti na plný úvazek a
věnovala celý život potomkům, neustále jim omí- lajíc, jaké pro
ně přináší oběti a jak se musela vzdát něčeho moc důležitého a
obohacujícího, totiž práce. Moje generace čtyřicátnic byla
většinou vychovávána tímto typem žen, které zasvětily tělo i
duši domácnosti a výchově dětí a jsou naprosto frustrované
prázdnotou svého bytí. Chronická únava, samo- ta,
nespokojenost, přejídání a posedlost vlastními dětmi; většinou
obézní, nafouknuté v nevzhledných elastických podvazkových
pásech, takové harpyje byly naše matky. To ma- mina se
zapřisáhla, že dopadne líp.
A přece se prakticky nic nezměnilo, nejdůležitější náplní
jejího života jsou děti. Typická mamina má jejich fotku vy-
stavenou na pracovním stole v kanceláři a další v peněžence,
a moc ráda se jimi chlubí. Ve středu nepracuje, protože musí
zorganizovat četné aktivity svých dětí, jednoho dovést na
oslavu narozenin a druhého na karate. Má tendenci ochutná-
vat jídla, která vaří, a při tom sní o tom, jak začne držet dietu,
a k tomu pije minerálku. Nemá si moc o čem povídat, protože
téměř celý víkend stráví s Leničkou, Matouškem a Tomáš-
kem. Pokud ji někdo zkusí vtáhnout do trochu zajímavé kon-
verzace s lidmi, kteří nemají děti, hned odbočí a začne o pro-
spěchu svého syna, uměleckém nadání své dcery či úrovni

63
různých škol na západním předměstí. Zkrátka, mnoho lidí
před ní prchá, vlastně prakticky všichni kromě ostatních ma-
min, které dobře vědí, že dítě je svaté a žádá oběti a absolutní
sebeobětování.
Dovolenou si vybírá v době školních prázdnin, a ty jsou
ve Francii dlouhé - deset dnů na Dušičky, čtrnáct dní na Vá-
noce, čtrnáct dní v únoru, čtrnáct dní na Velikonoce a dva
měsíce v létě. Takřka čtyři měsíce, během nichž je třeba buď
obětovat vlastní mzdu a být doma, nebo poslat děti k babičce
či na tábor. Pokaždé je to malý zázrak, když se to podaří
nějak zařídit. Naštěstí se díky pětatřicetihodinovému pracov-
nímu týdnu dokáže nějak „zorganizovat" a být častěji doma.
Tato přemíra školních prázdnin a jejich nepřehlédnutelné
následky na francouzskou pracovní morálku vysvětlují, proč
si cizinci myslívají, že Francouzi nic nedělají. Pravda je, že
během školních prázdnin mnoho „kancelářníků" v zaměst-
nání nenajdete. Není snadné najít „okénko" pro schůzi mezi
Vánocemi a Novým rokem, během prázdnin v únoru, okolo
Velikonoc, v srpnu a okolo Dušiček. No a co? Globalizace
snad počká, ne?

64
21. RODIČ PŘEDEVŠÍM? DĚKUJU PĚKNĚ

Ať je žena ředitelkou firmy, prodává miliony cédéček nebo

má nesmírně vzrušující povolání, očekává se od ní, že bude
prohlašovat, že její děti jsou pro ni prioritou. Čím dál tím více
je i muž nucen zdůrazňovat, jak skvělé je být rodičem. Před-
stavme si dva nejvážnější kandidáty na prezidentské křeslo,
Ségoléne Royalovou a Nicolase Sarkozyho, jak přiznávají, že
jejich politická kariéra je pro ně to nejdůležitější. A přece, po-
díváme-li se na časový rozvrh některy' ch našich politiků
a političek, na rodinu jim moc času nezbývá... Rodinné po-
měry dalšího prezidentského kandidáta Francoise Bayroua
popisoval deník Le Monde následovně: „Šest dětí a žena Éli-
sabeth, která je sama vychovávala v Bordéres, zatímco Francois
dělal v Paříži politiku." Žádné starosti, ale nádherný
obrázek otce rodiny, pěkně vystřižený pro volební kampaň
a pěkně zahraný, to se ti, Francois, skutečně moc povedlo!
Žádný z francouzských prezidentů nebyl bezdětný. Ani
v cizině mnoho takových není, a ti childfree, jako německá
kancléřka Angela Merkelová, jsou zářné výjimky. Rodina je
pro volební kampaň evidentní plus, jehož kandidáti hojně
využívají a zveřejňují příkladné rodinné fotografie ve všech
médiích. Začal s tím prezident Kennedy* v šedesátých letech.

*
Byl to opravdový génius komunikace s veřejností. Někdy si kladu
otázku, zda i jeho pozoruhodnou smrt nezrežírovali prezidentovi poradci.
Výborný způsob, jak přesvědčit svět, že to byl velký státník, jemuž hrozily
síly zla, a to i přes nezdařenou invazi v Zátoce sviní a americký zásah ve
Vietnamu.

65
 Dodnes si ho pamatujeme, jak sedí za stolem v Bílém do-
mě a jeho synek si pod stolem hraje. Zkrátka a dobře dítě pro-
dává, funguje jako billboard s nápisem: „Na mého tatínka
(maminku) se můžete spolehnout, důvěřujte mu (jí) a zvolte
ho (ji). Jelikož má děti, porozumí vašim problémům."
Těžko si dokážeme představit, že by mediálně známá
osobnost prohlásila: „Práce je pro mě priorita, od čeho tu jsou
chůvy." To by byl základní omyl, který by dotyčnou celeb-
ritu mohl stát kariéru. Matka především, potom kariéra, na-
posled žena, to je vítězné schéma. Nesnažte se míchat s po-
řadím hodnot, to se nedělá. Modelka Adriana Sklenaříková-
Karembeu upřímně prohlásila, co jí zdravý rozum velel:
„Z dětí mám trochu strach. Bojím se, že je nezvládnu a že ne-
budu schopná vyvarovat se chyb svých rodičů", a tím si za-
vařila na pěkné nepříjemnosti.
Přitom má pravdu. Každá mamina je potenciálně špatná
matka a má výčitky svědomí. Samotný fakt, že někdo zplodí
dítě, či spíše, že ho chtěl zplodit, je pramenem děsivého po-
citu viny. „Stvořila jsem lidskou bytost a jsem za ni zodpo-
vědná", to je přímo nesnesitelná tíha. Každá máma se bojí, že
je krkavčí matka: nikdy neudělala vše, co mohla, nestará se
dost dobře o děti, málo se jim věnuje, nedokáže dostatečně
naslouchat, nenavařila dost dobré domácí stravy a málo dbá
na vyvážený jídelníček. Ne, nikdy není dost dobrá, jelikož
její vlastní matka (a všechny feministky) do ní vtloukala, že
musí přece pracovat, a tak je drcena mezi dvěma mlýnskými
kameny práce doma a zaměstnání. Obviňuje se. Provinila se,
protože se vrací z práce vyčerpaná, protože večer nezpívá
ukolébavky, protože po dvou hodinách s uřvaným mrnětem
se nervově sesypala, protože se jí uleví, když nechá děti ráno
v jeslích, provinila se, protože má radost, když děti odjedou
na školu v přírodě. Málem by se začala svým harantům
omlouvat. Omlouvat za to, že neví, co to vlastně je „dobrá

66
matka", omlouvat za to, že se nechtěně podobá maceše ze
Sněhurky a sedmi trpaslíků.
Co znamená přát si dítě? Ví někdo vůbec, co si vlastně přeje,
když si přeje dítě? Chceme jeho dobro? Psychoanalýza
nás učí, že neexistuje nic destruktivnějšího než chtít něčí
dobro, protože si do druhého promítáme své vlastní dobro,
a navíc jej jednoho dne necháme zaplatit za to naše slavné
dobro, které se mu snažíme vnutit. A konečně, chtít za kaž-
dou cenu „dobro" pro bližního je destruktivní i proto, že žád-
ný rodič není ve skutečnosti schopen toho, co by chtěl pro
své potomky. Když Marie Bonaparteová žádala Sigmunda
Freuda, aby jí poradil, jak má vychovávat své děti, on jí ro-
zumně odpověděl: „Jakkoli chcete, v každém případě to bude
špatně."
Kdysi, totiž ještě před několika málo desetiletími, byl pří-
chod dítěte chápán jako dílo osudu, což sice nebylo úplně
ideální, ale alespoň to zbavovalo rodiče příliš tíživé zodpo-
vědnosti. Pozor, to netruchlím po starých dobrých časech,
které jsem nezažila, ale je pravda, že dnes máme tendenci si
dělat více starostí a někdy i přehnaně chránit děcko, které
jsme si přáli. Všeobecné rozšíření antikoncepce mělo podle
autorů známé knihy Špekonomie (Freakonomics) překvapu-
jící účinky: snížila kriminalitu v New Yorku. Protože chtěné
děti se podle všeho snadněji integrují do společnosti než ty
nechtěné. Odtud je jen krok k myšlence, že velký kapitál
podporuje antikoncepční metody proto, aby v plodech plá-
novaného rodičovství získal snáze ovladatelnou a poslušnou
pracovní sílu...

67
22. ODBORNÍKŮM NA DĚTI VSTUP ZAKÁZÁN

K výchově dítěte je každopádně třeba odborníků. Sociální

pracovník, pediatr, logoped, psycholog, prostě úplná medi-
cínská kolonizace rodiny. Jak se jen bez nich naši prarodiče
mohli obejít? Náš svět je posedlý fyzickými, morálními a se-
xuálními problémy dětí. Malá vsuvka: Všimněme si, že para-
lely podobného přesunu zodpovědnosti z rodičů na jiné oso-
by lze vidět v celé společnosti. Že to spolu nesouvisí? Omyl!
Jedním ze základních pilířů našeho světa je to, že jsme zava-
lováni věděním, kterému nerozumíme, a takzvaní odborníci
předstírají, že se v něm vyznají.
Rodina je pod terapeutickým dohledem a neustálou kon-
trolou státu. Terapeutové jsou od toho, aby vám otravovali
život jako každý, kdo předstírá, že vám pomáhá. Existují také
proto, aby vám vysvětlili, co společnost od vás rodičů očeká-
vá, a očekává toho hodně. Dokonce tak moc, že bude pomalu
potřeba vrátit se znovu do školy, abyste se naučili své řemes-
lo. Ne, to není vtip, Ségoléne Royalová to velice vážně obha-
jovala: „V situaci, kdy přibývá nepokojů a násilností, je nutné
zavést určitý systém vzdělávání zavazující rodiče k povinné-
mu navštěvování kurzů pro rodiče," prohlásila*.
Než budou rodičovská školení zavedena, zde je několik
úkolů pro vás, drazí rodičové: Sluší se, abyste měli autoritu,
zároveň však musíte vést s dítětem dialog. Je třeba věnovat
dítěti desítky hodin týdně, zároveň se ovšem sluší, aby oba
partneři měli placenou práci, to aby děťátko nebylo „dušeno"

*
V Bondy, 31. května 2006, www.lefigaro.fr
68
přílišnou péčí, většinou mateřskou. (To platí především ve
Francii, například v Německu panuje názor, že ženy s ma-
lými dětmi by neměly pracovat.) Je nesmírně důležité, abyste
se změnili ve ctnostné alter ego, starající se o blaho svého
dítka a o to, aby respektovalo morální hodnoty. Abyste byli
vyrovnaní a zodpovědní. Pevní a zásadoví. Musíte mít otev-
řeného ducha a povzbuzovat dětskou zvídavost. Musíte být
vším a zároveň opakem toho, čímkoli i vším ostatním. Co je
cílem? Tzv. „strukturované" dítě, to znamená držené dosta-
tečně zkrátka. Ideálem je dítko dostatečně disciplinované,
které chápe, kde jsou meze, což v překladu znamená: rodiči
naučené poslouchat, aby pak bylo pro ostatní lépe ovlada-
telné.
Celá tato armáda odborníků je pěkně upovídaná. Pedia-
trie, psychologie a pedagogika se zabývají otázkami dětství
a jejich rady se dostávají k rodičům prostřednictvím rozsáhlé
popularizační literatury. Jakkoli intelektuálně omezená tato
literatura bývá, nakladatelé ji vítají s otevřenou náručí. Je
fakt, že čím větší blbost, tím víc vydělává. Na žebříčku nej-
blbějších knih je mezi prvními dílo 100 nápadů, jak zvýšit in-
teligenci vašeho dítěte, jehož autora ze slušnosti zatajíme.
Některá dílka jsou skutečné bestsellery, jako opusy plodné
autorky Edwige Antierové Čekat dnes dítě, Moje dítě spí
dobře, Jak rozvíjet schopnosti dítěte, které dokonce vytlačily
z vedoucích pozic klasická díla Laurence Pernouda. Dezori-
entované maminy studují takové spisky nesmírně soustře-
děně a do hloubky, aby našly recepty na správnou výchovu.
Správná mamina chce být duševně i tělesně na úrovni, ne-
bude přece jednat podle vlastních názorů a pocitů, ale podle
vzoru (dosti nejasného) takzvané dobré matky. Když má do-
jem, že všechny ty dobře míněné rady nikam nevedou, zapne
televizi a kouká na Super chůvu na šestém programu. To je seriál,
který ve Francii sleduje pět milionů diváků a jehož

69
hlavní protagonistkou je „výjimečná chůva, která vnáší pořá-
dek do rodin, kde chybí autorita a hrozí rozklad". Řečeno ji-
nými slovy, praktická cvičení pro zničené rodiče, jak zkrotit
nezvladatelné andílky*.
„Odborníci" na dětství jsou takoví rodinní guruové, kteří
dokážou účinně šířit různé nové módní trendy ve výchově či
výživě. Kde se berou, to nikdo neví. Některé z nich jsou sku-
tečně kuriózní. Vzpomínám si, že když se před dvanácti lety
narodila moje dcera, bylo třeba kojeneckou stravu „diverzi-
fikovat". Už jste se někdy pokoušeli vpravit lžičku rozvaře-
ného špenátu, pomerančové šťávy nebo šlehaného bílku do
několikatýdenního mimina? Je to zhola nemožné, ale v polo-
vině devadesátých let jste to prostě museli zkusit, protože
jinak byla v sázce vyvážená výživa vašeho dítka. Neřešitelný
problém, který nutně končil nervovým záchvatem. Za něko-
lik let bylo ale všechno jinak a vítr se otočil, neboť si někdo
všiml, že začne-li se s různorodou výživou příliš brzy, vyvolává
to u našich robátek alergie, a najednou se po rodičích
přestaly žádat hrdinské výkony na poli stravování. Všechno
podléhá módě; způsob, jak ukládat miminka, jak je přebalo-
vat, jaký kočárek používat. Věda o dětech dosud úplně nedo-
zrála. Naši odborníci se v tom, zdá se, plácají jak nudle
v bandě, přestože se tváří úžasně důležitě. Má se vylévat s va-
ničkou i dítě? Na to si raději odpovězte sami.

*
Funguje také jako výborná antikoncepce. Zhlédnete-li jeden díl, otřese to
vaší „touhou po dítěti" na dalších šest měsíců.
70
23. RODINA, JAKÁ HRŮZA!

Láska, přívětivost, spontánní chvíle, taková by měla být at-

mosféra rodiny jako útočiště. Oáza bezpečí ve veřejném pro-
storu, stále více ovládaném neosobní mašinerií trhu. Ideali-
zovaný a velebený rodinný život, ostrov autentičnosti, kde se
„osobnost" může svobodně projevit - toť obrázek právě tak
pravdivý jako televizní reklama. Moderní rodina, jejímž zá-
kladem je dítě, je ve skutečnosti sama sobě žalářem. Rodina,
toť především hádky pod vánočním stromečkem, bolestné
„minuty pravdy" s tchyní, o které jste se vůbec neprosili, ne-
návist a zloby udržované po několik generací, ostudná ro-
dinná tajemství, o nichž se nikdo neodváží mluvit nahlas, ale
jejichž tíhu nesou všichni. Není bez zajímavosti, že většina
vražd a pedofilních zločinů se odehraje v rámci rodiny. Kaž-
dá rodina je pěkně zamotané klubko zmijí.
Neurózy a psychózy, tady máte dveře otevřené! Vztahy
mezi rodiči a dětmi nebývají žádná idylka. Není v nich jen
láska, ale i nenávist, zatrpklost a žárlivost, tedy city, o nichž
se nemluví, protože to není dobře. A přece tam jsou, pro pří-
klady nemusíme chodit daleko. Psychoanalýza o tom řekla
své. Freud vysvětlil, že chlapeček chce zabít otce, aby se
mohl vyspat s matkou. Jak lépe vyjádřit lásku a něhu? Winni-
cot uvádí sedmnáct důvodů, proč matka může nenávidět své
dítě: je nebezpečné jejímu tělu, je překážkou pro její osobní
život, zraňuje její ňadra, chová se k ní přezíravě, nutí ji pod-
robit se jeho zákonu, často ji zklame a frustruje... Od před-
stavy sladkého mateřství jsme na hony vzdáleni. Pokud máte
děti, budete se muset s těmito vnitřními konflikty nějak vy-

71
rovnat. Mnozí si je raději nepřipustí, vytěsní je, což je patrně
podstata blaženého rodičovství. Získají tím děti něco? Není
to tak jisté, protože jednou bude někdo v tom či onom článku
genealogického řetězce muset zaplatit účet*.
Ale zpátky k vaší rodině. Té se ani s dítětem nezbavíte. Je
to paradoxní, neboť nepořídili jste si dítě právě proto, abyste
rodičům splatili dluh za to, že vám „dali" život? Zdálo by se,
že jste si konečně kvit... ale nejste. To by bylo moc jednodu-
ché. Rodiče a tchán s tchyní vám budou vysvětlovat zásady
správné výchovy a zahrnovat vás směšnými radami, o něž se
neprosíte. To však není nic proti nepřímým výčitkám, naráž-
kám a výchovným lekcím, které k vám promlouvají jasnou
řečí: nejste dost dobří rodiče, nezvládáte to, váš potomek ne-
vzkvétá. Josífek se občas počůrá do postýlky, Alexík má ek-
zém, Isadora nemá ráda učitele matematiky? To je vaše chy-
ba! Je to všechno proto, že jste se přestěhovali v polovině ro-
ku, pracujete příliš nebo ne dost, Isadoře se věnujete víc než
Alexíkovi nebo naopak; je to všechno proto, že v dětství jste
žárlili na astmatického bratříčka, byli jste zamilovaní do
vlastní sestry nebo jste sbírali známky.
Psychologizování zasáhlo všechny rodiny, většina mamin
je hrdá na to, že má doma na poličce pár knížek od Doltové
(jimiž se jen tak tak prokousala), a jejich obsah si vykládá po
svém. Užívá psychologickou hantýrku zjednodušenou do ja-
kéhosi rodinného esperanta. „Má oidipa" (jako se říká napří-
klad „má plyny" apod.) znamená, že klučík má záchvat lásky
k mamince a ta je ze svého maličkého ctitele celá rozkocha-
ná. Spojení „má kastrační matku" se užívá výhradně při po-
pisu situace v jiných rodinách, jejichž matky jsou nesne-
sitelné; nikdy se netýká vlastní rodiny. „Má anální období"

*
Právě k tomu slouží psychoanalýza: pomáhat druhým, aby zaplatili účet.
Jistě, něco to stojí.
72
v překladu zní: „Hraje si s vlastními hovínky, je to nechutné,
ale docela normální."
Nejsmutnější ze všeho je, že spadnete do jámy, kterou si
sami vykopete. Jelikož vaši rodiče (nebo rodiče partnera) bý-
vají někdy nadšenými dobrovolníky ochotnými trávit s dět-
mi spoustu času a zajišťují vám neplacený baby-sitting, bez
reptání přijmete (ale ano, věřte mi), co vám nadiktují, při-
jmete jejich moudrosti, poučování a rádoby psychologické
úvahy. Člověk se cítí méně provinile, když nechá děcko u ro-
diny, než když ho svěří slečně na hlídání. Ta námezdná ni-
čemnice se občas hodí, protože vypomůže, když je třeba, ale
vaše robátka nemá ráda, dělá to přece pro peníze. V obou pří-
padech zbavit se dětí na pár hodin nebo dní představuje ra-
dostné povyražení, za něž se tak či onak platí. Ovšem pozor,
ne vždy je cena zaplacená penězi tou nejvyšší..

73
24. NEZAMRZNĚTE V DĚTSTVÍ

Mládí diktuje vkus. Touha vypadat mladě je jako nezadrži-

telná lavina. Mnohé matky se snaží oblékat stejně jako jejich
pubertální dcery. Krátký svetřík s pupíkem venku. Vkus dětí
se stává vkusem všech. Kdysi se holčičky snažívaly napodobit
maminku a oblékaly se jako dámy, dnes maminky napodo-
bují dcery a oblékají se jako malé uličnice. Svůdná tajemná
žena, jak ji kdysi ztělesňovaly filmové hvězdy, byla ideálem
v dobách minulých. Proč si dnes módní návrháři dávají tako-
vou práci, aby oblékli skutečnou ženu, když už jí žena sama
nechce být? Modelky jsou čím dál tím mladší; je fakt, že je-
dině dětství je sexy, dospělost ne. Brzo se možná dočkáme
toho, že modelkami se budou stávat „preadolescentní" dívky,
nebot s touto novou sémantickou kategorií se dětství samo
o sobě zkracuje a končí čím dál tím dříve, už okolo deseti let.
Pozor, potom hrozí, že projde lhůta.
Vše, co je určeno pro děti, se stává předmětem nábožného
uctívání, jako například překvapení ve vajíčku Kinder Sur-
prise, nad nimiž dospělým planou oči sběratelskou vášní. Ta-
kové věcičky se, jak se zdá, už vystavují i v muzeích: puzzle,
figurky, autíčka, skládací roboti, postavičky, které koulejí
očima nebo vyplazují jazyk... Ano, zlatíčko, to je umění.
V každém případě je to byznys, okolo něhož se točí odbor-
níci, sběratelé, galeristé, spekulanti a dokonce... padělatelé*.

*
Zajímavé povolání, ne? Představte si navštívenku s titulem „Padělatel
hraček Kinder", to je veselejší než vtip o policajtech.

74
 Dospělí milují výrobky pro děti a jistou část z nich si při-
vlastní k vlastnímu použití: nábytek pro panenky, kapesní
motorky. A vyrábějí miniaturní napodobeniny úplně všeho:
kapesní vysavač, miniaturní kadeřnictví, dětský vinný sklí-
pek, pivní sudy Heineken XXS. Co je malé, to je hezké. Nej-
větší sen dospělého? Žít v dětském pokoji svůj extra-small ži-
vot. Jednu výhodu by to mělo: kdo zdětinští, nemusí se starat
o vlastní děti, protože je nemá.
Dětský vkus ovlivňuje všechno ostatní. Obzvláště to platí
pro knihy. Ve Francii mají Nové Mikulášovy průšvihy
ohromný úspěch, dosud 650 000 prodaných výtisků prvního
svazku, který vyšel v roce 2004. Jednou z nejprodávanějších
knih na světě je Harry Potter. Aby člověk nebyl mimo, je tře-
ba znát poslední díl, a v případě nutnosti o něm být schopen
zasvěceně rozprávět. Kdo nečetl Harryho Pottera, je naprosto
out. Je třeba uznat, že „fenomén Harry Potter" (učeně ko-
mentovaný přehršlí psychologů, sociologů a filozofů) je ales-
poň dost čestný na to, aby se vydával za to, čím skutečně je,
to znamená za čtení pro mládež. Knížky pro děti jsou vý-
nosné, takže v knihkupectví nacházíme celá oddělení „lite-
ratury pro mládež". Můžeme se vsadit, že jich bude stále
přibývat: proč by se člověk měl otravovat s náročnými lite-
rárními díly? „Literatura pro mládež" je nádherný oxymóron,
protimluv spojující dva navzájem si protiřečící pojmy. Ne,
Kafka, Shakespeare, Proust nebo Cervantes skutečně nena-
psali nic pro čtenáře mladší dvanácti let.
Móda mládí je nakažlivá. Čím dál více knih pro dospělé se
podobá... literatuře pro mládež. Mezi skvosty literatury-pro-
mládež-určené-pro-dospělé patří například Antikrista Amé-
lie Nothombové, příběh dvou úplně-rozdílných-kamarádek,
z nichž jedna na druhou žárlí jako čert, a Oskara růžová paní
Erica Emmanuela Schmitta, v níž jde o moc nemocné dítě,
které se setká s tajemnou dámou. Pro čtenáře od deseti let,

75
Oskar možná už od osmi. To je nesmírně užitečné, společen-
ská funkce četby tohoto typu je poskytnout dospělému, který
nic nečte, iluzi, že alespoň posbíral drobečky jakési kultury.
Alexandre Jardin došel ještě dále: v knize Zebra se obrací na
dítě, které dříme v každém dospělém. Jeho dílko Les Coloriés
(Obarvení) potom ukazuje celou šíři jeho talentu. Jako fan-
tastický objev zde opěvuje dítě-krále, vyzdvihuje spontán-
nost mládí, přirozenou absenci zábran a jeho nevinnost. Vy-
zývá nás k tomu, abychom v sobě probudili „tu nejryzejší
část" nás samých, údajně potlačenou „civilizací dospělých".
Dětinskosti, bud pozdravena...

76
25. MŮJ SYN, MŮJ BOJ

Rodina je kolektivní egoismus. Egoismus skupiny, která ničí

individualitu. Není, jak někdy slýcháváme, produktem roz-
vinutého individualismu. Často prezentujeme vývoj posled-
ních staletí jako triumf svobody nad různými formami spo-
lečenského útlaku, mezi něž počítáme i rodinu. Kde je ovšem
individualismus, když partnerská dvojice směruje veškerou
energii k výchově dětí? V současném vývoji našeho chování
naopak zaznamenáváme nebývalý vzestup rodinného cítění.
Rodina vše opanuje, a to na úkor společenských vztahů, přá-
tel, sousedů... Rodina vítězí, a to není dobré znamení. Ztě-
lesňuje „uzavřenou identitu", jak to nazývají média. Historik
Philippe Ariěs to vyjadřuje následovně: „Rodinné vědomí,
třídní vědomí a možná i rasové vědomí se jeví jako projevy
téže netolerance k rozdílnosti, téže snahy o uniformitu." Že
by rodina byla základní buňkou Le Penovy ultrapravicové
Národní fronty?
Žijeme ve společnosti podobné mraveništi, kde pracovat
a plodit děti je nejvyšším cílem lidského bytí. Práce je opium
lidstva, mají být děti jeho útěchou? Společnost, ve které se
život omezuje na vydělávání na živobytí a na rozmnožování,
je společnost bez budoucnosti - protože je to společnost beze
snů. Pořídit si dítě je nejlepší prostředek, jak se vyhnout otáz-
ce po smyslu života, poněvadž vše se točí okolo něj - dítě je
tou nejlepší náhražkou hledání smyslu existence. Můj syn,
můj boj, zpíval Daniel Balavoine, to je sice hezké, pokud však
nemáte žádné další bitvy, váš život bude pěkně omezený. Fi-
lozof Kojéve prohlašoval: „Zvíře se vymezuje tím, že spotře-

77
buje všechny své existenční možnosti na rozmnožování."
Dnes nejsou mnozí rodiče příliš vzdáleni zvířecí úrovni.
Vyřešíme-li otázku po smyslu života tím, že se rozmno-
žíme, přenášíme tuto otázku na příští generaci. Cožpak vy-
hnout se odpovědi nebo se o to alespoň nepokoušet není vr-
chol zbabělosti? Neznamená to snad přesunout na potomky
tíživé břemeno? Zbabělost dospělých, kteří to vzdali, není
pro naše zlatíčka věru moc inspirativní. Jednoho krásného
dne, a ten přijde velmi brzy, bude dítě soudit své rodiče, a ne-
bude to patrně nijak shovívavý verdikt, zvláště pro ty z nás,
kdo prožili blbý a nanicovatý život. Žít nanicovatým životem
znamená přežívat coby servilní zaměstnanec, který nemá nic
lepšího na práci než rozvíjet své duševno, cítit a naplno pro-
žívat své emoce, nořit se do orientální moudrosti, věnovat se
joggingu nebo chodit na pěší túry, aby se dobře cítil ve svém
těle, učit se znovuobjevovat „autentické" vztahy ke svým
bližním, „překonávat strach z radosti".
Milí spoluobčané, můžete klidně spát, vše je naštěstí pod
kontrolou: dnešní mladí nejsou tak udatní, jako byli osmaše-
desátníci. Ani je nenapadne jít hulákat do ulic a vytrubovat,
že jsme jim předali svět, který stojí za bačkoru, chtít účtovat
a destabilizovat pořádek v zemi, aby se pomstili. Veškeré své
síly totiž věnují tomu..., aby se začlenili do společnosti.

78
26. S DÍTĚTEM JE KONEC VŠEM SNŮM MLÁDÍ

Po dlouhá staletí byl vyvíjen silný tlak na rodiče, aby zůstá-

vali jako pár spolu a vychovali potomstvo, které si udělali.
Pokládalo se za správné, aby se oba vzdali svých osobních
ambicí, a společně napřeli síly do výchovy dětí. Dnes, kdy vě-
ty typu „obětoval jsem se pro vás" zní teatrálně a nepřesvěd-
čivě, si rodiče vymysleli modernější verze: „Pro tebe jsem se
vzdal svých největších snů. Abys byl šťastný. Aby ses mohl
rozvíjet. Pro tvé vzdělání. Abys mohl později studovat." For-
ma se mění, pokrytectví zůstává. Ti, kdo děti nemají, se občas
udivují nad tou spoustou obětí páchaných pro potomky, kteří
o ně přece vůbec nestojí. Dostává se jim odpovědi: „Ty tomu
nemůžeš rozumět, nemáš děti."
Parafrázujme Célina, namísto „láska je nekonečno podle
pudla" můžeme říci „dítě je nesmrtelnost podle ovce". Ne, dí-
tě není budoucnost dospělého. To je jen další lež, kterou pro
nás vymyslela společnost, abychom drželi ústa a krok, a for-
mulovala ji takto: Vaše děti uspějí tam, kde vy jste selhali,
dáme jim k tomu prostředky díky škole a sociální podpoře,
tady to máte garantované černé na bílém. Ráj teprve přijde,
ten nebude ještě dnes. Štěstí je pro děti a ne pro vás. Zatímco
budete čekat na světlé zítřky vašich ratolestí, držte ústa
a krok. Co je víc? „Mé dítě toho jednou dosáhne", nebo „Já to
chci teď a tady"? O tom by se dalo diskutovat!
Od rodičů, kteří obětovali život dětem, často slýcháme:
„Nemohl jsem jinak, musím vychovávat děti." Nemůžu se
vzdát otravné práce, protože mám děti: krásná výmluva. „Ne-
mohl jsem si splnit své sny, musel jsem živit děti." Zní to

79
strašně, nezdá se vám? Kdysi v dětství mi matka říkávala:
„Kvůli tobě nemůžu odejít od otce." Uvědomila jsem si, že to
byla jen záminka, ve skutečnosti raději zůstala doma, otravo-
vala otce a nechala se otravovat od něj. Někteří lidé jsou
zkrátka raději nešťastní ve dvou než šťastní sami.
Děti jsou často dobrou výmluvou k tomu, abychom se pře-
dem vzdali, aniž se alespoň o něco pokusíme. Z toho plyne
ponaučení: neděláme-li v životě to, co opravdu chceme, nic
na světě to neomlouvá. Ani práce, ani rodina, ani vlast.

80
27. CHTÍT PRO DĚTI JEN TO NEJLEPŠÍ
- TOMU SE NEUBRÁNÍTE

Štěstí, které přejeme a slibujeme dětem, je zapeklitá věc. Pře-

devším nikdo neví, co to štěstí vlastně je. Je to hmotný bla-
hobyt? Společenský úspěch? Mejdany a smilnění? Každý ať
odpoví, jak umí, odpověď stejně nikdo nezná. Štěstí se obje-
vilo za Francouzské a americké revoluce, a je dokonce zakot-
veno jako právo v americké ústavě. „Štěstí, pojem pro Evropu
nový," říkal Saint-Just. Jisté je, že je výplodem demokracie
a masového způsobu života a že všichni jsou přesvědčeni
o tom, že mají právo na svůj díl koláče. V našem nejistém
světě, o kterém tak rádi mluví futurologové, je normální žít
v přítomnosti a hledět si vlastního štěstíčka. To alespoň Mi-
chel Onfray radí mnoha svým čtenářům.
Všeobecné rozšíření práva na štěstí šlo ruku v ruce s eko-
nomickým rozvojem: všichni jsme si mysleli, že budoucnost
bude světlejší než dnešek. Slibovat dětem štěstí je však dnes
hodně nefér. Nebudu vám zpívat smutnou písničku o stavu
naší planety, ovšem nemáme se z čeho radovat. Ozonová dí-
ra, globální oteplování, vyčerpané vodní a lesní zdroje, to je
realita, tak jsme dopadli. Dopadly jste hlavně vy, budoucí ge-
nerace, protože vy za to zaplatíte. Předáváme vám prohnilé
žezlo, nějak si s tím poraďte a koukejte poděkovat: vaši rodiče
dělali všechno pro to, abyste byli šťastní. Jistě, změnit svět se
nijak zvlášť nesnažili, měli moc práce s vyměňováním vašich
plínek.
Rodiče se něco nahoní, aby zajistili dětem štěstí! Štěstí.
Rodiče ho ve skutečnosti dětem neslibují, ale přímo ho od

81
nich vyžadují. „Bud' šťastný!" je krutý a nestydatý rozkaz,
hodný Freudova „nadjá", které udílí rozkazy a zároveň nutí
k radosti. Už sama radost, „užívání si" jsou podezřelé: v kapi-
talistickém systému každá svoboda pokaždé vyústí v totéž, ve
všeobecnou povinnost radovat se. „Užívej života, užij si, sy-
nu!" je výzva k pádu do nalíčené pasti. Zároveň totiž rodič
říká: „Nedělej tohle, nedělej tamto, hlavně dělej rodičům ra--
dost." Pokud se někdo dušuje, že chce jen a jen vaše štěstí,
dejte si pozor, protože se určitě bude cítit v právu vám kázat,
radit a nutit vás dělat to, co nechcete. Právě proto je výchova
snažení odsouzené k nezdaru za všech okolností, jelikož chtít
něčí dobro nebo štěstí dokáže napáchat pěknou paseku. Štěs-
tí? Ne, děkuji, nenamáhejte se, já si nedám.

82
28. NESEDNĚTE DĚCKU NA LEP

Co dělat s dítětem? Všichni ho opěvují a nikdo ho nechce.

Přiznejme si, strávit celé roky doma a starat se o děti je pěkná
otrava. Na rozdíl od skandinávských zemí se ve Francii ne-
dělá nic pro to, aby mamina mohla vzít děti s sebou do res-
taurace nebo do kina. Žije klášterní život v rytmu plínek,
koupání a papání. Velice brzy mamina pozná, že péče o dítě
je daleko únavnější než zaměstnání. Je tedy chytřejší, pokud
je to jen trochu možné, vrátit se do práce a aspoň předstírat
pracovní činnost. Člověk alespoň může celý den v klidu se-
dět, v polední pauze si zajít do posilovny, dáchnout si u ka-
fíčka, mailovat nebo dvě hodiny nerušeně klábosit s kama-
rádkami po telefonu. Mám tušení, že právě proto se tolik žen
vrací po mateřské do práce. Pracující žena - toť evropská nor-
ma. Mluvím zde o ženách, protože v naší společnosti je to
stále ještě žena, kdo zastává takřka všechny práce spojené
s výchovou dětí. Muži jsou bud chytřejší, nebo línější a vždy-
cky se z toho dokázali nějak vyvléct.
Pracovat, dobře, ale děti musí někdo hlídat. Jak sladit do-
hromady dítě a váš rozvrh? Hlídání doma je drahé. Ejhle pro-
blém! Není tak snadné miláčka někam upíchnout. Věřte
nebo ne, všechny jesle, školky a školy mají plně obsazeno
právě ve chvíli, kdy potřebujete, aby se někdo místo vás po-
staral o vaše dítko. Především je třeba všechno naplánovat
s předstihem, protože jak brzy zjistíte, poptávka převyšuje
nabídku. Bylo to tak již za mého dětství, ale to se ještě mohlo
zdát, že na vině je baby-boom, dnes je to věc systému. To
platí od jeslí, přes lyžařské zájezdy pro mládež organizované

83
podnikovým výborem až po filmovou akademii. Trable po-
kračují i v dospělosti - nikde není volné místo (což vysvět-
luje, proč každý, kdo nějaké místo má, se ho drží zuby neh-
ty). Není místo ani pro bezdomovce, zřejmě ne náhodou byly
všechny lavičky z veřejných míst odstraněny. Běžte to zkusit
o dům dál. Takže až sedmdesát procent dětí do tří let zůstává
doma v péči matky.
Kterak získat místo v jeslích (praktický návod): zaútočit
na obecní úřad a uvolit se vyplnit neuvěřitelně podrobné -
ne-li přímo drzé - dotazníky. „Kolik vyděláváte? Kolik vydě-
lává váš partner? Vy nejste vdaná? Dosažené vzdělání? Za-
městnání? Obvyklý pracovní rozvrh? Vlastníte byt nebo jste
nájemce? Kolik má váš byt místností? Kolik lidí v něm žije?
Žijí v okolí příbuzní? Zdravotní stav?" A což teprve ezoteric-
ké otázky typu: „Rodinný koeficient?"
Hotový policejní výslech. Ovšem co by člověk neudělal
pro to, aby se na dobu od osmi ráno do šesti večer zbavil kaž-
dodenního břemene?
Obtíže neustávají ani v následující etapě, v době školní
docházky. Škola je povinná, ale dostat dítě do školy není tak
jednoduché. Stejně jako v jeslích nejsou místa, jelikož „stav
je naplněn", „jste na pořadníku", to byste museli mít jó štěstí,
aby vám ho letos vzali. A především narazíte, chcete-li dítko
dostat do „dobré" školy - což někdy jednoduše znamená do
té nejméně špatné z celého okolí. Ve čtvrtích, jimž se cudně
říká „smíšené" (tedy chudé), si rodič musí vybrat, zda být do-
brým rodičem nebo dobrým občanem.
Většinou se rozhodne pro první volbu. Protože ve Francii
nemáte možnost zvolit si pro dítě školu, musíte na to jít okli-
kou, abyste své šance přece jen zvýšili. Ovšem nesmíte to dě-
lat příliš okatě. Je třeba značné dávky trpělivosti, taktu,
uhlazenosti, několika návštěv ředitele, někdy falešné adresy
a trochu nepoctivosti, chcete-li se vyhnout škole, které by

84
nikdo ze sousedů své potomky nesvěřil ani za nic. Je to tak,
škola je třídicí stroj, který uděluje společenská privilegia, kte-
rá prohlubují rozdíly mezi třídami, a přitom pokrytecky pro-
paguje rovnost. Rovnost, volnost, bratrství, ale jenom mezi
námi kámoši. Republikánské elitářství je další krásný proti-
mluv: existují na jedné straně školy elitní či elitářské a na
straně druhé školy „republikánské" (které přijímají každého),
ale nepřijímají stejné žáky. Šup s tebou do boudy, děcko, ale
ne do ledajaké.

85
29. ŠKOLA JE DISCIPLINÁRNÍ TÁBOR,
S NÍMŽ MUSÍTE UZAVŘÍT PAKT O NEÚTOČENÍ

Dítě stráví valnou část svého času ve škole. Tam se „sociali-

zuje", říkávají rodiče, což znamená, že i když se nic nenaučí,
alespoň si hraje s kamarády. A přece škola není místem
upřímného kamarádství nebo svobodného vyjádření: nao-
pak, je říší společenské kontroly. Počínaje šestým rokem
věku, kdy je konec s mateřinkou a kdy začínají vážné věci,
přichází skutečně i konec legrace. Koncem 17. století bylo
nastoleno to, čemu říkáme disciplína a řád. Všichni blázni,
chudáci, prostitutky a děti (které až do té doby žily mezi do-
spělými) byli podrobeni procesu uzavírání do vyhrazených
prostor. Karanténa pro děti se jmenuje škola, kolej, gymná-
zium.
Škola je místem drezury a indoktrinace. Je projektována
pro běžné dítě, ne příliš inteligentní a ne zas úplně pitomé,
a hlavně nevybočující z průměru. Pro děti formované podle
šablony, které se naučí číst právě toho roku, kdy se to po nich
žádá, a ne až rok nato. Pro ty, kdo bez řečí píší hloupé domácí
úkoly a nikdy se nezeptají proč. Škola je dobrá k tomu, aby
vycvičila lidi pro práci, tzn. pro rutinní činnost, která nevy-
žaduje žádné zvláštní odborné nebo intelektuální schopnosti.
Průmyslová společnost potřebuje národ rezignovaných ome-
zenců, smířených s tím, že budou vykonávat nezajímavou
práci a hledat uspokojení jen v čase určeném zábavě. Pro ta-
kový život je škola ideální vstupní halou.
V tomto donucovacím středisku vládne učitel, či přesněji
učitelka, což je obvykle osoba, které se, když byla malá, ve

86
škole nelíbilo, jinak by se jistě byla lépe učila a posléze měla
i zajímavější a lépe placenou práci. Účou ze základky je tedy
často zatrpklá osoba zformátovaná šerednou hatmatilkou pe-
dagogické fakulty či různých ústavů pro výchovu učitelů.
Obyčejnému míčku se tam neřekne jinak než „poskakující
referenční objekt" a žák je „vyučovaný". Absolventi „peďá-
ku" užívají nesrozumitelná slova, jako například „didaktický
trojúhelník". Dokáží hbitě odhalit jakoukoli úchylku, s obli-
bou posílají co možná nejvíce svých žáků do péče logopedů
a psychologů, a tím část své práce hází na někoho jiného.
Právě s nimi bude rodič nucen uzavřít pakt o neútočení, a to
nebývá tak jednoduché.
Je jasné, že dítě z toho musí být pořádně zmatené: škola
funguje na zcela opačném základě než rodina, která hlásá
rozvoj dítěte. Nepříjemnou práci, kterou rodiče neodvedou,
za ně musí udělat škola a společnost. Škola postaví dítka do
latě, a pokud některé vyčnívá, pokárán bude rodič, což je
první stadium před vyloučením dítěte. Jednou mě jeden uči-
tel pěkně přidusil na školním dvoře mezi sochou státního
majestátu a kupou dřevěných školních lavic. Je to prý moje
chyba, že můj syn nedává ve škole pozor, pere se o přestávce
a zapomíná doma pomůcky. Neplním dobře svou rodičov-
skou úlohu. Měla jsem pocit, jako bych stála tváří v tvář vy-
šetřujícímu soudci. Neodvážila jsem se ani hlesnout a musela
se tvářit utrápeně, tak jsem se třásla strachy, aby můj syn
nebyl vyloučen. Tak jsem se bála, že budu muset znenadání
uprostřed školního roku hledat soukromou školu, kam by ho
vzali... Je to tak těžké, být rodičem školáka. A zvláště školáka
„atypického", tedy takového, který nepasuje do žádné ška-
tulky. Zdá se, že takových je čím dál tím víc.
Pokud se škole nepodaří srovnat dítě do latě, ujme se toho
společnost, tentokrát donucovacími prostředky. Nicolas Sar-
kozy, ještě jako ministr vnitra v roce 2005, zanesl do svého

87
návrhu zákona o prevenci zločinnosti princip „včasného od-
halování problémového chování" u nejmladších, které by po-
zději „mohlo vést ke kriminálnímu chování" mladistvých. Co
to znamená? Že v každém „nenormálním" (asociálním, ne-
klidném...) dítěti dřímá potenciální zločinec a že společnost
mu musí zatnout tipec hned na začátku. Paranoia ve službách
prevence, nemyslíte? Šílený nápad opírající se o zprávu Stát-
ního ústavu zdravotnictví a lékařského výzkumu: ať žije
věda, věrná spojenkyně univerzálního policejního dohledu!
Díky petici s názvem „Žádné trojky z chování pro tříleté děti"
a díky tomu, že Národní poradní výbor pro etiku návrh to-
hoto zákona odsoudil, byl smeten do koše. Tón však byl
udán.
Dá se opravdu říci, že Západ, a Francie především, skon-
covaly se všemi zákazy z minulosti?
Ale kdeže! Nářky nad takzvaným „laxismem"* a nad ško-
dami způsobenými květnem 1968 nejsou na místě. Naopak,
právě kvůli nedostatku hravosti, pružnosti a snad i jisté míry
nepořádku je v naší společnosti nedýchatelno. Osoby, které
nelze zaškatulkovat, jsou napřed odsunuty, potom sankcio-
novány a nakonec ponechány svému osudu. Právě toho jsme
svědky v některých předměstských čtvrtích: povaleči, od-
prejskni! Nebo si naraž kapuci, jak se praví v písni stejného
jména, ať nemusíme koukat na tvou špinavou držku. Ať žije
francouzský model integrace, jemuž se daří dezintegrovat
každého, kdo není integrován.

*
Příliš tolerantní, nebezpečně shovívavý a morálně indiferentní postoj,
relativizující a nemoralizující pohled. (Pozn. vyd.)

88
30. DÍTĚ JE TŘEBA VYCHOVAT,
ALE K ČEMU?

Od šesti let si človíček nosí ze školy domácí úkoly. Úkoly, do

nichž se mu vůbec nechce, a tak ho zastoupíme. Gramatická
cvičení psaná pedagogickým žargonem, „autodiktáty", plytké
básně k naučení nazpaměť, zkrátka spoustu věcí, které zatíží
už tak dost nabitý rozvrh... rodičů. Navíc vše, čemu dítě ve
škole nerozumělo, mu musí být doma znovu vysvětleno. Há-
dejte, kdo se v tom vymáchá a ujme se všech úkolů? Většinou
mamina. Nezbývá než doufat, že si odjakživa přála být uči-
telkou, protože v této roli stráví mnoho dlouhých hodin
každý týden až do věku, kdy její potomek bude „samostatný",
což může nastat velice pozdě. Leckteré dítě dokáže svou ne-
ochotou maminu rozčílit natolik, že raději napíše všechny
úkoly sama, je to rychlejší.
Byly večery, kdy mi trvalo hodinu a půl prokousat se přes
všechny úlohy. Přitom moje děti chodily do školy spadající
do tzv. zóny přednostního vzdělávání (v překladu do školy
pro chudé), kde, pokud mám správné informace, pedago-
gický sbor nemá na žáky takové nároky jako ve výběrových
školách v lepších čtvrtích. Po celá léta jim pomáhat s domá-
cími úkoly byla neuvěřitelná fuška. Musím přiznat, že jako
dítě jsem nesnášela školu, že neustálé vysvětlování mě deptá
a že nerada opakuji totéž pořád dokola. Se synem a dcerou
jsem měla dojem, že pokaždé znovu opakuji všechny nenávi-
děné ročníky, až jednoho krásného dne, kdy jsem byla na
konci svých sil, jsem se konečně vzbouřila a řekla jim: „Milé
děti, poraďte si samy, a staň se, co má se stát!" Jejich školní

89
prospěch je stejně průměrný jako předtím, alespoň jsem se
však přestala dřít na neúrodném poli vědění.
Průšvih s domácími úkoly má dvě roviny: za prvé, písem-
né domácí úlohy jsou na prvním stupni základních škol teo-
reticky zakázané, ovšem učitelé dělají, jako by to nevěděli,
asi proto, aby si připadali důležitější. Za druhé, je evidentní,
že úkoly jsou přitěžujícím faktorem podporujícím sociální
a kulturní rozdělení společnosti, protože jedině takové děti,
s nimiž jeden rodič zůstane doma (nebo zaplatí za někoho,
kdo ho zastoupí), to dokáží zvládnout. Jak můžou rodiče při-
stoupit na takovou hrůzu? Protože mají dojem, že je to pro
děti „dobré", že se tak „naučí věci" užitečné pro budoucnost.
Zpočátku jsem si naivně myslela, že jen malá skupinka podi-
vínů přijala bez reptání povinnost každodenně se proměňo-
vat v domácího učitele. Až po několika letech jsem si všimla, že
ve skutečnosti celá Francie je zachvácena stejným virem
„starých dobrých metod" z dědečkových časů: debaty o syla-
bickém vyučování*, návratu k uniformám, nekonečné žvanění
o iniciativnosti a výkonu, zpochybňování smíšených tříd.
Kdy dojde na husí brk a mlácení pravítkem přes prsty?
Škola sama ovšem nestačí na to, aby dovedla dítě k osví-
ceným výšinám vědění. Každý rodič ze středních vrstev, který
se bere vážně, si myslí, že dítě musí číst, a tak se trápí zásadní
otázkou: „Jak mám své dítě donutit k tomu, aby četlo?" Je to
skutečná výzva, protože na tom závisí osobní vývoj jeho
drahouška, rozvoj jeho inteligence, rozlet jeho představivosti.
Směšná podívaná: různí národovečtí konzervativci,
zcela nevzdělaní, schopní při nejlepší vůli přelouskat
jednu knihu za rok (a neptejte se jakou), vychvalují na všech-

*Jde o vyučovací metodu čtení po slabikách, která vychází z programu

B.A.BA, na rozdíl od tzv. globální metody, užívané ve školách od roku 1968.
90
ny strany důležitost čtení. A svým ratolestem znovu a znovu
vštěpují polozapomenutou poučku, která v dnešním světě,
kde instalatér vydělává víc než průměrný praktický lékař
nebo advokát, samozřejmě dávno neplatí: „Když se budeš dobře
učit, budeš mít v životě dobrou práci."
Ve skutečnosti je čtení největším nepřítelem úspěchu. Jde
o absolutní nedorozumění: z dětí, které opravdu rády čtou,
se stanou divní pomatenci, sama jsem toho zářným příkla-
dem. Když jsem byla malá, nic kromě čtení mě nezajímalo,
ani škola, ani hudba, ani procházky, ani prázdniny. Výsledek:
jsem asociální a„neschopná týmové práce". Skutečná čtenář-
ská vášeň činí tedy lidi neschopné vykonávat rozumnou čin-
nost? Já vím, trochu přeháním, ze skutečně zanícených čte-
nářů vyrůstá podproletariát inteligence, asistenti v redak-
cích, knihovníci nebo občasní přispěvatelé do místního plát-
ku, ve všech případech špatně placení a bez prestiže. V každém
případě jsou to lidé převzdělaní a tudíž nevhodní pro
všechny práce, které jim trh práce nabízí. Pro tyto navěky
zatrpklé jedince jsou firemní schůze hotová muka, „realizace
projektů" ubíjející otročina, rozhovor s nadřízeným manaže-
rem střet dvou nesmiřitelných světů. Na tyto deklasované
pošetilce narazíte zatím všude, a přesto jsou odsouzeni k zá-
niku, protože mladí čtou čím dál tím méně. Zejména ti, co
vyjdou z„prestižních" škol, univerzit a podobně. Kam to spě-
jeme? Elita národa knihy ani kulturu nepotřebuje, odstup,
Satane!

91
31. CHRAŇTE SE BLAHOSKLONNÉ
NESTRANNOSTI

Ze všech stran nám vtloukají do hlavy, že dítě je osobnost. Tuto

představu nám vnutili psychologové. Napřed Freud, první, kdo
dal v praxi slovo dítěti (malému Hansovi), po něm Doltová,
Winnicott... a nešlo o žádnou idylku. Jestliže dokázali
naslouchat malému děcku, bylo to dost riskantní a nebezpečné,
neboť tito průkopníci byli připraveni poslouchat i nepříjemná
slova. Nemálo dnešních vychovatelů je přesvědčeno, že
komunikace s dítětem slouží jen jednomu cíli, a to začlenit ho do
světa, zařídit, aby se „cítilo dobře" a aby se „vyjádřilo". Zkrátka
řeč, již užívají a které naslouchají, je čistě dekorativní, nemá
žádný účinek a nevede zhola k ničemu. Má stejnou funkci jako
komunikace v podniku: s přesvědčivým úsměvem prodat zajíce
v pytli.
Navíc má i funkci instrumentální. Co je cílem? Pokusit se
přinutit děti poslouchat. To není snadné, jelikož rodiče přestali
dětem cokoli přikazovat. Aby si udrželi zbytek autority, zkoušejí
ty nejdůvtipnější prostředky. Nikdy neřeknou Eliáškovi nebo
Uršulce „ne", protože obecně platí, že „ne" už je dnes tabu.
Stejně tak vám šéf neřekne „ne", ale „možná", bankéř si
„prostuduje váš spis" a nakonec neochotně a s lítostí, čistě proto,
že na odpovědi trváte, procedí mezi zuby: „Domnívám se, že to
žel nebude možné." Na světě už není vůbec nic, co by se
vzpouzelo a říkalo ne. Všechno jsme viděli, vše prozkoumali, od
nejvzdálenějších planet po nejskrytější části těla. Dokonce jsme
osvětlili průběh reprodukce. Touhy a nevědomí ještě ne, ale
neurologie směle postupuje vpřed. Existuje dnes ještě vůbec
někdo, kdo může říci „ne"? Možná terorista. I když tomu

92
nestačí říci ne, rovnou přidá „nasrat"...
Být „dobrým" rodičem v tom smyslu, jak to chápe dnešní
společnost, znamená třeba být nestranný. Vaše dítko si chce
vyvěsit v pokojíčku škaredý plagát skupiny Megadeath? Sbírá
samolepky Diddl a lepí je úplně všude? Jedlo by pořád to samé,
odmítá zeleninu a jeho oblíbená potrava je hamburger a
hranolky u McDonalda? Nesmíte hnout brvou a chraňte se
vyslovit jakýkoli hodnotící názor, to by mohlo vaše dítko
„traumatizovat". Všechno se může, dítě musí dostat možnost
„najít svůj prostor". Dnes nemůžete jen tak vypustit z úst:
„Ukliď si ten rozkrámovanej pokoj, zatím tady rozhoduju já,
protože platím činži" nebo: „Co je to tu za kýče? Komu se líbí
takový blbosti, nemůže bejt krev mý krve, ty geny musely
cestou zmutovat". Rodič, stejně jako manažer, musí zůstat
klidný za všech okolností a prokázat schopnost naslouchat.
A především žádné fyzické tresty, uhodit dítě je dnes ne-
představitelné. Ve Skandinávii jsou tělesné tresty v rodinách
přímo zakázané. Kniha Le Bébé de Monsieur Laurent (Mimino
pana Laurenta), kde si plodný a zlomyslný muž jménem Topor
představuje absurdní komický příběh mimina přibitého na
dveře, by dnes pravděpodobně nemohla spatřit světlo světa
(ostatně nebyla nikdy znovu vydaná). Pokud jde -o mě,
přiznávám, že jsem jednou nafackovala synovi (nedokážu totiž
zacházet s kladivem). jsem si vědoma toho, že tyto řádky by
mohly šokovat citlivé čtenáře a že se vystavuji riziku rozhořčené
reakce Ligy na ochranu práv dětí. Stalo se to takhle: můj syn
pobíhal sem a tam po městské knihovně a řval přitom jak na
lesy, vyrušoval všechny okolo a nechtěl poslechnout, když jsem
ho napomínala. Tak jsem mu dala pár facek. A běda! Nedaleko
stojící dáma mi v dobrém úmyslu začala vysvětlovat, že bít děti
je nestvůrné. Když jsem jí poradila, d se stará o sebe, pohrozila
mi, že zavolá policii. Mít děti znamená vydat se všanc úřadům a
veřejnému mínění.

93
32. VŽDY S ÚSMĚVEM

Vždy usměvavý, veselý a spokojený. I když prší, když vás

někde šikanují a když vám umře nejmilejší strýček. Je to jako
v práci: kdo je v kontaktu se zákazníky, musí neustále překy-
povat nadšením (v tomto bodě má Francie stále co dohánět
a člověk neví, zda se z toho radovat, nebo si naříkat).
Doma je to stejné. Rodiče slyší pořád dokolečka, že musejí
„probouzet“ svá dítka od nejútlejšího věku. Je třeba s ním
rozmlouvat, vykřikovat „Bravo", když začne žvatlat, hrát si
s ním, od kolébky mu číst knížky, zpívat ukolébavky, dělat paci-
paci, udělat z každého oběda „příjemnou společnou chvilku",
vyjadřovat radost a zájem nad každým krknutím a nad každou
pokakanou plínkou. Aby člověk mohl podávat takový výkon
každý den, musí být bud úplně vypatlaný, nebo se nacpat
prozakem. Budou děti chytřejší, když se budou celé dny dívat
na to, jak ze sebe rodiče dělají kašpary? Pochybuji. Možná z toho
naopak úplně zblbnou. Není to klíč k vysvětlení, proč dochází
k široce přetřásanému „snížení úrovně" školáků, které trápí
pedagogy již od... starověku?
Až drobeček povyroste, bude třeba jít mu příkladem. Chovat
se příkladně den co den ale není jen tak. Cpát se houskami
s nutellou na kanapi u televize, kouřit trávu cestou z práce či
vyzunknout v posteli lahvinku něčeho dobrého (nebo špatného)
není právě výchovná podívaná pro dětská očička. Válet se doma
s mastnými vlasy ve špinavém županu také není příklad
vhodný následování, který by v dítěti podporoval rozvoj
odpovědnosti a pozitivního přístupu k životu. Co by z něj
v takovém prostředí vyrostlo? Rozbrečet se před ním, protože
Jolana vás podrazila, nebo že vám o fous uniklo povýšení, též

94
není radno. Nemluvě o hádkách s drahou polovičkou,
doprovázených řevem a výčitkami - takové prostředí udělá
z vašeho potomka přinejmenším povaleče, ne-li alkoholika či
zločince.
Vůbec nejtěžší je konverzovat s ním na téma lidské spo-
lečnosti, do níž právě vkročil. V každém případě je třeba se o to
pokusit. Musíte s ním promluvit o„hodnotách" (cti,
ohleduplnosti, dodržování dohod), i když to jsou právě hod-
noty, které je třeba především nerespektovat, aby se člověk
v dnešní společnosti, založené na soutěživosti a rivalitě, vůbec
někam dostal. Je zapotřebí mu náležitě vysvětlit rovnost mezi
mužem a ženou a koupit mu nějaké antisexistické hračky
(panenky pro kluky, malého chemika pro dívky, knížku pro děti
očištěnou od předsudků z dob minulých), a to přesto, že doma
ve skutečnosti žádná rovnost není. Nezapomeňte, že rodiče jsou
missi dominici, vyslanci ze země dobra. Poslové z království
zvaného anoano. Konformismus a moralismus jsou podmínkou.
Odstup a skepse nejsou vítané. Jste od přírody pesimisté, máte
občas depku? Ptáte se po smyslu života, přemýšlíte o významu
slova „demokracie" a o„emancipačních hodnotách republiky"?
Pak na sobě musíte zapracovat a tuhle nebezpečnou negativitu
zapudit. Když má člověk děti, musí se změnit, za všech
okolností se přinutit vést vhodný přátelský rozhovor, hovořit
jako občan. Uhlazeně. Nezaujatě. Chápavě. Jako v televizi.
Vydávat ze sebe sladkou píseň opentlenou pozitivními slovy
(jako politici). To společnost od rodičů očekává, ač mnozí
takovou zátěž neunesou. Pokud si po přečtení této knihy stále
přejete být rodiči, měli byste hned začít s tréninkem před
zrcadlem, protože, vážení rodiče, bude to fuška. Doporučuji
absolvovat herecký kurs, nejlépe s rodičovskou specializací: „Jak
vypadat dobře před dětmi a předat jim pozitivní obrázek
společnosti, v níž žijí." Být rodičem není dětská hra, ale
profesionální herectví.

95
33. MATEŘSTVÍ JE PAST

Kult dítěte je pro ženy velkou zátěží. Moderní žena by měla

správně být matkou, zaměstnanou ženou a partnerkou. Je po-
kud možno štíhlá. Přiznejme si, že to není málo. Navíc ženy
zastanou 80 procent domácích prací. Před školami vídáme
především ženy, stejně jako na rodičovských schůzkách
a u doktora, když má děcko kašel nebo plané neštovice. Ma-
teřství pro většinu žen znamená vracet se brzy domů a starat se
o děti, neúčastnit se schůzí po sedmé hodině večerní, kde padají
důležitá rozhodnutí (všechny schůze, kde padají zásadní
rozhodnutí, se konají po sedmé večer), odmítat (nebo vůbec
nežádat) zajímavá pracovní místa s pohyblivou pracovní
dobou...
Pokud ženy hrály až donedávna tak malou roli v kulturní
historii lidstva, bylo to jednoduše proto, že na ně někdo hodil
špinavou práci, totiž v bolestech porodit a vychovávat dro-
botinu. Až do dvacátého století bylo mezi spisovateli, malíři,
muzikanty a vynálezci jen mizivé množství žen. Děti pro ně
byly pravděpodobně náhražkou: „stvořit" lidskou bytost mohlo
být vnímáno jako ekvivalent umělecké tvorby. Náhražka, nebo
z nouze ctnost? Mateřská „tvorba" je přístupná prakticky všem
ženám. Dokonalá demokracie dělohy. Některé ženy volily pro
sebevyjádření náročnější prostředky: Hannah Arendtová,
Simone Weilová, Marguerite Yourcenarová nebo Simone de
Beauvoirová děti neměly. Pro Beauvoirovou to byla volba, byla
totiž přesvědčená, že nelze být zároveň intelektuálkou a dobrou
matkou. V knize Druhé pohlaví označila mateřství za překážku
transcendence.

96
 Dá se vůbec vymyslet něco nového při utírání zadků, krmení
a zkoušení násobilky? Nutno uznat, že plnění úmorných
a otupujících úkolů vyplývajících z mateřství je pořádnou
brzdou pro vzlet tvořivého ducha. Jsou ženy opravdu oběťmi
nespravedlivého, muži vnuceného řádu, anebo oběťmi svých
vlastních dětí, které poskytují vhodnou výmluvu
a ospravedlnění toho, že nic netvoří a ničeho nedosáhnou? Já to
nerozlousknu, jen občas popouštím uzdu své fantazii: kdo ví,
čím bych se byla stala, kdybych neměla děti, a nebyla tak
spoutaná hlídáním, nakupováním a vařením pro svá robátka?
Musím přiznat, že čekám jen na jedno: až moje děti odmaturují,
abych pak měla víc času na své tvůrčí experimenty. To mi bude
padesát. A potom, až budu velká, konečně začnu žít.

97
34. BÝT MATKOU,
ANEBO ÚSPĚŠNOU ŽENOU?

Pracující matky jsou dnes v Evropě v převaze, to je možná

pokrok, ale rozhodně ne úspěch, jelikož jen málo z nich něčeho
v práci dosáhne, a to vzdor sociální politice, která pomáhá
rodinám s dětmi. Francouzské ženě samozřejmě závidí celý svět
(jesle, státní příspěvky, velkorysá mateřská...), rozdíl mezi platy
mužů a žen je však stále v průměru 27 procent. Stát se matkou
znamená přicházet o peníze. V ten čas, který mamina stráví
s dětmi, vařením, luxováním a vyprávěním přiblblých pohádek,
nemůže pracovat. Podle slov jedné ekonomky ženy kvůli
výchově dětí přijdou během celé své pracovní kariéry celkem
o 100 000 až 150 000 euro.
Jestliže ve Francii 80 procent žen pracuje, pak jen 30 procent
z nich zastává vyšší posty. Situace je sice trochu lepší než
v Německu a hlavně v Itálii, ale horší než ve Velké Británii
a především ve Spojených státech. Znáte hodně žen, které jsou
generálními ředitelkami podniků, šéfredaktorkami, po-
slankyněmi? Pověstný „skleněný strop" jim zabraňuje postoupit
výš na zodpovědná místa, a ta přece jen mají jednu výhodu: čím
výše jste v hierarchii, tím méně idiotů je nad vámi. Nelze se
divit, že životopisy „úspěšných" žen pokaždé zmiňují, kolik dětí
měly. Právě tolik měly překážek, které musely zdolat, aby byl
jejich život alespoň trochu zajímavý. je to trochu jako běžet
maraton s pětikilovým závažím (na potomka) na nohách.
Ne náhodou tolik matek volí často neperspektivní práci na
půl úvazku bez naděje na postup. Celých 31 procent žen pracuje

98
dnes na částečný úvazek. Ty, které jsou zaměstnané, pracují na
ne příliš kvalifikovaných postech ve veřejném sektoru, nejlépe
ve školství,, což bývají špatně placené džoby, při nichž však
zbývá čas na plnění rodičovských povinností. Trh práce ženám
radí: „Tvá práce, pravda, není nic extra, ale zato máš čas na děti,
tak co si stěžuješ?" Pokud jde o ženy s nižším vzděláním,
finanční poradci jim v dobrém úmyslu bez obalu doporučují,
aby trh práce opustily.
Nevyprávějte mi o„moderních tatíncích", kteří se více za-
pojují do domácích prací než předchozí generace mužů. Ano,
umějí vyměnit plínku a podat láhev s bumbáním. Tím však
neobětují kariéru. Chcete důkaz? Když se muž stane otcem,
zvýší své pracovní vytížení a tráví v práci více času než předtím
- zcela naopak, než je tomu u žen.. Studie ukazují, že muži, kteří
udělají oslnivou kariéru, bývají často otcové rodin s mnoha
dětmi, zatímco nejúspěšnější ženy jsou většinou bezdětné. Není
pochyb o tom, že děti jsou katalyzátory kariéry pro muže
a koule na noze pro ženy. Jeden důkaz: v Zapaterově španělské
vládě bylo v roce 2007 osm mužů a osm žen, muži měli
dohromady čtyřiadvacet dětí, ženy celkem sedm. (Ujištujeme
laskavého čtenáře, že v žádném případě nejde o početní úlohu
pro děti školou povinné.) Chcete rovnost mužů a žen? Začněte
tím, že nebudete mít děti.

99
35. PŘIJDE DÍTĚ, ZMIZÍ OTEC

Otcové už nejsou, co bývali. Otec dávno není tvor obdařený

božským právem, který nastoluje v rodině zákony, a každý před
ním našlapuje po špičkách. Kdo ví, co se s takovým otcem stalo,
zmizel někam do ilegality ruku v ruce se stachanovcem, o němž
už také nějakou dobu nemáme žádné zprávy. Dnešní otec je
většinou (polo)plešatý strejda okolo čtyřicítky, dobrosrdečný,
trochu rozčarovaný ze stavu světa a ze sebe samého. Když se
večer vrátí z práce domů, nerad vypráví, jaký měl den, protože
děti ho stejně nepustí ke slovu a v práci se tak jako tak nudí.
Mnozí sociologové a psychologové hojně komentují zánik
otce a úpadek autority. Ve skutečnosti nevymizel otec, jen jeho
mocné slovo, schopné s ostatními pohnout a vnutit jim svou
vůli, si sbalilo kufry a pláchlo. Ale to neznamená, že žijeme
v nějaké „permisivní" společnosti, která nic nezakazuje, právě
naopak, poslušnost je nám však vnucována procesy, ne
osobami. Americký filozof Christopher Lasch předběhl svou
dobu, když v sedmdesátých letech minulého století charak-
terizoval současnost jako „otcovství bez otce": postavit se otci
dnes není možné, protože otcové chtějí být otevření a jsou cool,
ale odmítají zaujmout pozici člověka s autoritou a určovat
pravidla. Zároveň však otcovství vzkvétá, a to díky sociálnímu
státu, ochrannému sociálnímu systému a rádoby laskavé
byrokracii. Například ve velkých podnicích už nikdo nevysloví
přímou výtku, ale očekává se od vás, že si sami uložíte, co od
vás organizace očekává. Tak se veškerá moc stává naprosto

100
neosobní a již není třeba žádné autority, která by nutila lidi
k poslušnosti. Stroj pracuje docela sám. Mazané, že?
Otcové vymřeli, zůstal jen rodič. A ani ten není to co dřív.
Když se muž stane otcem, musí počítat s tím, že jeho místo se
zredukuje na minimum. Muž dnes nerozhoduje o tom, že bude
otcem. Před padesáti lety to byl muž, kdo udělal ženu matkou,
někdy proti její vůli. Dnes se poměr sil obrátil, mateřství je
dobrovolné, nikoli však otcovství. Muž musí být připuštěn, aby
se mohl stát otcem. Dnes o všem, co se týká dětí, často rozhoduje
žena: zda mají přijít na svět nebo ne, jak budou vychovávány,
jak se budou jmenovat. Žena už nedrží muže za koule, ale za
břicho - to svoje.
Zatímco rozvedený otec ve jménu rovnosti válčí se soudem,
který mu bere právo na děti, jeho manželka bojuje za
rovnoměrné rozdělení břemene domácnosti a rodičovských
závazků. Je to nespravedlivé? Ano, věru je. Ovšem skutečná
rovnost mezi pohlavími je pravděpodobně pouhopouhá
chiméra. Koneckonců, jelikož právě na ženy padá téměř veškerá
tíha domácích prací, je docela logické, že budou rozhodovat, ne?
Kdo pracuje, nechť rozhoduje. Kdyby tato logika platila ve světě
práce a v politice, svět by vypadal docela jinak.

101
36. DNEŠNÍ DÍTĚ MUSÍ BÝT PERFEKTNÍ:
VÍTEJTE V IDEÁLNÍM SVĚTĚ

Být rodičem znamená dbát na zdraví potomků. Děti se dnes těší

dobrému zdraví, možná díky neustálému dohledu, jemuž jsou
podrobeny. Tuberkulóza či cholera úplně zmizely. Dětská
úmrtnost dosáhla nejnižší úrovně v historii. A přesto jsme se
nikdy tak strašně neobávali o jejich život. Mnozí rodiče
navštěvují pediatry a zaplavují čekárny pohotovostí kvůli každé
banální ry'mě. Velké metly lidstva byly vymýceny, ale objevily
se jiné. Během posledních dvaceti let se vyrojily nové choroby
nejrůznějšího druhu, od nespavosti přes problémy citového
rozvoje po alergie, poruchy řeči, obezitu, fobii ze školy...
Prokletím rodičů je tzv. hyperaktivní dítě, což je nedávno
vynalezená diagnóza. Ještě před pár lety se mluvilo prostě
o nesnesitelném dítěti. Hyperaktivní dítko se (a potažmo i své
okolí) halasně probouzí za úsvitu, během dne dělá jednu
lumpárnu za druhou, bez přestání povídá, huláká a pokřikuje.
Hyperaktivní dítě nás zneklidňuje, a to tím spíše, že je jen těžko
k rozeznání od jiného dítěte. Je stejné jako běžné dítě, jenomže
horší. Jenom horší. Právě pro to „jenom" je život s ním
nesnesitelný. Některé děti mají více vad najednou. Při zvláštní
nepřízni osudu se pohlavní buňky spojí tak, že se dočkáte dítka
hyperaktivního a navíc třeba obézního.
Aby se dítě vyhnulo nemocem, je třeba je chránit před ním
samým. Proto mu musíte vážným a zodpovědným hlasem
vysvětlit všechno, co se dá. Přesvědčit ho, aby jedlo fazole
a rajčata, a ne jenom pizzy pokapané kečupem a hamburgery.

102
Znám rodiče, kteří si rvou vlasy na hlavě, protože jejich děťátko
„nejí" (a přece žije, tak jak to dělá?). Jelikož ho nelze nutit, to už
se dneska nedělá, je třeba rozvinout všechen svůj diplomatický
talent a takt, obrnit se trpělivostí a občas do něj nepozorovaně
nasoukat kousek zeleniny nebo ovoce.
Rodič většinou ví, jak na to - trochu hrozí a trochu pře-
svědčuje, neboť mnozí lidé, politikové, manažeři a někteří lékaři
s ním jednají stejným způsobem. Dospělý je přece ne-
zodpovědné dítě obklopené hygienickými, dobročinnými,
humanitárními a ochranitelskými programy. Je nutno jej vy-
chovávat, zakazovat mu cigarety a vysvětlovat zhoubné účinky
alkoholu... je to pro jeho dobro a pro blaho společnosti.
K vychování občana je zapotřebí pedagogiky. Jedině pedagogika
může zvítězit nad demagogií. Mají nás za děti? Jakmile slyším
slovo pedagogika, otvírá se mi kudla (v mém případě pero)
v kapse. Pedagogika je umění, jak někoho oblbnout, aniž si toho
všimne.
Dítko musí být zdravé, začleněné do skupiny, navyklé na
školu. Je pod obrovským tlakem. Musí nějak vynahradit vše, co
od vás dostává, všechny hračky, všechen ten čas s ním strávený,
všechny naděje do něj vkládané. Za to všechno zaplatí, a draze!
Aby se zhodnotila přemíra starostlivé péče, jíž je předmětem,
musí být dítě výkonné (psychicky a fyzicky). Proto musí chodit
k logopedovi, když mu nejde čtení, k ortodontistovi, má-li křivé
zuby, k odborníkům na výživu, aby zhublo, a k psychologovi,
pokud se dobře „nerozvíjí". Jedině dítě, od něhož nikdo nic moc
nečeká (to byl můj případ, ale neznamená to, že by moji rodiče
byli krkavci), si v dospělosti uvědomí a ocení obrovskou
svobodu, které se mu tak dostává: at udělá cokoli, nikoho
nezklame.
Chcete mít jistotu, že budete mít zcela zdravého potomka,
jenž bude připraven navlékat jako perly na provázek čtyřicet

103
dva roky pilné práce, které mu dají právo na jedinou svobodu
pracujícího člověka, totiž na důchod? Díky rozvoji genetiky
můžete využít předimplantační diagnostiky (jinak nazývané
DPI, neboť nemá-li výraz svoji zkratku nebo akronym, ztrácí na
významu a je jako vyřazený z oběhu). Jedná se o genetickou
analýzu, která už během těhotenství nebo ještě před ním odhalí,
zda je embryo nositelem určitých chorob a dědičných deformací.
K čemu to slouží? Mít zdravé děti, připravené fungovat dlouho
jako baterka Duracell. To vám garantujeme! Dítě s defektem?
Odstranit! Anomálie? Možná někde existují, ale ne u nás. Dnes
by byl Mozart, jelikož pravděpodobně trpěl Touretteovým
syndromem*, považován za postiženého, který není hoden
života. Ve Francii prozatím žije čtyřiatřicet dětí, které před
narozením prošly DPI, ale jistě jich bude stále víc a více. Jednoho
dne budou všechny děti bez chybičky, žádné nemoci, žádná
rakovina, schizofrenie, deprese. Bude jejich život také bez vady?
A co svět, v němž budou žít, i ten bude bezvadný? Vážně o tom
pochybuji...

*
Tourettův syndrom nebo syndrom Gilles de la Tourette patří mezi poruchy
hybnosti charakterizovanými motorickými a vokálními tiky. Syndrom bývá spojen
s různými poruchami chování. (Pozn. vyd.)
104
37. POZOR, NEBEZPEČNÉ DÍTĚ!

Dítě je nebezpečné. Jednoho dne můžete zjistit, že jste trestně

stíháni a přijdete o svobodu (nutno přiznat, že už tak jen
relativní). Neboť ten nevinný tvoreček je schopen dobrovolně
udat své rodiče a bez skrupulí je vydat napospas soudnictví.
Vzpomeňme si, že v totalitních režimech jsou děti mezi prvními,
koho systém podchytí. Malí dobří komunisté, kteří udali rodiče
tajné policii, protože se ideologicky pomýlili, jsou toho
dokladem. Totéž v malém se děje i ve Francii. V Outreau,
ospalém městečku na severu (kde není mnoho zábavy, to je
třeba přiznat), bylo v roce 2001 zatčeno a uvězněno osmnáct
osob na základě udání jejich dětí. Všichni strávili jeden až tři
roky ve vězení, jeden z nich spáchal sebevraždu. Později se
ukázalo, že šlo o justiční omyl: děťátka lhala. Lžím uvěřili
neschopní znalci i nekompetentní soudci.
Takový případ člověka nejprve pobouří a potom vyděsí.
Vždyť totéž by se mohlo stát každému z nás, milí rodičové, také
vás z toho mrazí v zádech? Ostatně něco podobného se málem
stalo jednomu mému příteli: jeho třináctiletá dcera, když se
jednou špatně probudila a neměla zrovna dobrou náladu, ve
škole vykládala, že ji otec přivázal k posteli. Vložila se do toho
policie, rodiče byli předvoláni a vyslýcháni a trvalo několik
měsíců, než soud uznal jejich nevinu. Nutno dodat, že v roce
1997 Ségoléne Royalová z pozice ministryně školství nabádala
vedení škol, aby nikdy nezpochybňovala stížnosti dětí, které se
prohlásí za zneužívané.
Proč je slovu dítěte dávána větší váha než slovu dospělého?
Protože říká pravdu, je potenciální obětí a je tedy nutně nevinné.
Nejsme daleko od mýtu původní čistoty. Také pro to, že je

105
sedmým divem světa v očích svých rodičů, přesvědčených, že
kolem něj brousí nejeden dospělý s nekalým úmyslem spáchat
na něm strašlivý sexuální zločin. Zdalipak by Nabokovův
ohnivý román Lolita mohl vyjít i dnes? Těžko. Celý svět se třese
před násilníkem dětí, který ztělesňuje absolutní zlo, před kterým
blednou i zvěrstva páchaná oddíly SS. Ztělesněním zabijáka-
násilníka dětí v celé jeho odpornosti je Marc Dutroux, netvor,
jenž má na svědomí mnoho vražd a znásilnění. Všimněme si
příčinné souvislosti: Kdyby nebylo případu Dutrouxe, nedošlo
by k případu v Outreau. Ve jménu prevence a v obavě, že
v každém dospělém dřímá Dutroux, šup se všemi dospělými
preventivně do lochu!
Není ani potřeba, aby vás vlastní dítě udalo. Stačí ho jen
vyfotit a už riskujete soudní proces. Třikrát běda výtvarným
umělcům! V roce 2005 byl holandský výtvarník Kiki Lamers
odsouzen k osmi měsícům vězení a pokutě 5000 euro za to, že
vyfotil vlastní děti nahé, a jejich snímky použil pro vlastní
výtvarná díla. Ochrana dítěte ospravedlňuje trest. V roce 2006
byl ředitel Akademie výtvarných umění v Paříži Henry-Claude
Cousseau vyšetřován za to, že šest let předtím uspořádal
výstavu Považováni za nevinné: současné umění a dětství. Co bylo
násilného, pornografického či nedůstojného na této přehlídce
toho nejlepšího ze současné výtvarné scény, kterou představují
Christian Boltanski, Jeff Koons, Cindy Shermanová a další?
Annette Messagerová rozpoutala běsnění samozvaných obhájců
dětí dílem nazvaným Les en fants aux yeux rayé (Děti
s přeškrtanýma očima), které ukazuje fotky dětí z novin, jejichž oči
jsou přeškrtané propiskou. Nemám slov. Co je na tom tak
vážného, inspektore? Vypadá to, že jednoho dne snímky
z ultrazvuku vytlačí porno fotky a lidé si je budou tajně
vyměňovat pod stolem. V jádru věci jsou založeny na tomtéž:
Vše až na kost musí být odhaleno, nesmí zbýt žádné tajemství.

106
38. PROČ SE DŘÍT
PRO BUDOUCÍHO OUTSIDERA?

Dítě budete mít na krku celá desetiletí. Potomek je břímě, jen

těžko se jej budete zbavovat. Přátelská rada: chcete-li si někoho
vydržovat, vezměte si domů raději gigola. Je to příjemnější
a aspoň víte, za co platíte. Namítnete, že za dvacet let bude svět
vůči mladým přívětivější. To ovšem není moc pravděpodobné,
za poslední dvě desetiletí se všechno jen zhoršilo.
Dovolte intelektuální vsuvku: dítě představuje známý objekt
a (objekt malé a) psychoanalytika Jacquesa Lacana, jenž je
objektem krásným a zároveň odpad(k)em. Kdysi mělo něco
z obojího. Po dlouhou dobu bylo pokládáno za parazita, ne vždy
bylo chtěné, a jeho existence byla nejistá. Vzpomeňme, jakou
cenu přisuzuje Montaigne v Esejích svým dětem, které téměř
všechny zemřely v útlém věku. Montaigne v podstatě říká:
„Dávám přednost krásné knize před dítětem." Je pravda, že
každý novorozenec vzchází z přání svých rodičů a že po velmi
dlouhou dobu zůstává parazitem své rodiny či kmene. Dnes je
dítě výhradně krásným objektem. To však není pro dítě žádná
výhra, neboť mladý člověk, v nějž nevyhnutelně jednou vyroste,
je předurčen k tomu, že se stane odpadem společnosti, zkrátka
outsiderem. Ani se od něj neočekává, aby přinášel do světa něco
nového, úkolem mladých je jen potvrdit, že mládí je pohádka.
Chápeme mnohé celebrity, které odmítají dospět, v čele
s Michaelem Jacksonem, mladé rebely Brada Pitta nebo Johnyho
Deppa.
Hýčkané dítě se tedy nutně stane mladým mužem nebo

107
ženou odsunutým nebo odsunutou na vedlejší kolej. Společnost
miluje jeho krásu, jeho mládí, jeho svěžest: vzácný předměte,
bud krásným a drž ústa! Žije v přebohatém světě, přetěžkém
světě, kde již všechno dávno bylo, vše bylo vyzkoušeno: cítí, že
není chtěn jakožto subjekt. Jelikož Evropa už nevede války
a nemá kolonie, což byly tradiční možnosti úniku pro
zahálčivou mládež, dnešním mladým nezbývá nic jiného než si
točit palci a čekat na lepší zítřky. Jistě, mají právo na sex, čehož
nebývalo až do konce šedesátých let - připomeňme, že květen
1968 odstartoval tím, že se chlapci dožadovali přístupu na dívčí
koleje. Užívat si, to ano, ale nesmí je ani napadnout se
k čemukoli vyjadřovat, a už vůbec ne se snažit mluvit o nutnosti
společenských změn.
Francie, příkladná země, která miluje dětství, je velice ne-
přívětivá vůči mládeži, jejíž vyhlídky jsou masová nezaměst-
nanost, nevýhodné pracovní smlouvy a skromné příbytky
nejméně do třiceti let. Ve věkové kategorii dvaceti- až pěta-
dvacetiletých pracuje jen jeden člověk ze čtyř, a ti, jimž se
podařilo se „začlenit", nesou na svých bedrech všechnu „fle-
xibilitu", kterou Francouzi za žádnou cenu nechtějí: 87 procent
mladých lidí pracuje na základě jednostranně výhodných smluv
uzavíraných na dobu určitou, mají tedy neperspektivní práci. Ač
mají více diplomů, jsou tito baby-loosers, kteří jsou chudší, než
byli jejich rodiče v jejich věku, přítěží pro státní pokladnu
vyplácející příspěvky v nezaměstnanosti, potenciálními zločinci
anebo v lepším případě sociálními outsidery.
Systém potřebuje jedince bez minulosti, bez silné nebo
vyhraněné identity, žijící banálními střípky přítomnosti. Vaše
kvítko, budoucí nezaměstnaný, bude žít ze dne na den život bez
ideálů, bez cíle a s jediným snem -„začlenit se". Pojmy jako
bezpečí, jistota, rozhodování o vlastním životě budou pro něj
cizí slova a zapomene i jejich význam. Nebude mít žádný důvod
existence. Rychle, čím dál rychleji... rovnou do popelnice. Bude
obrazem dnešního stylu života, kde nic nemá trvat a z věcí, které
108
jsou dnes důležité a nepostradatelné, budou zítra odpadky. V
nejistotě zítřka, v úzkosti z budoucnosti se bude muset
protloukat bez znalosti nejasných pravidel ve společnosti, která
je ještě naschvál zamotává. Už neexistuje žádný návod pro
člověka, který si chce najít svou cestu: pokud máte děti,
nebudete mít co jim předat, žádnou radu, žádné how to, žádné
smysluplné „jak na to". Nikoho nemůže překvapit, že výskyt
depresí u mladých dospělých se v posledních dvanácti letech
zdvojnásobil*.
De Gaulle říkával, že stáří znamená krach či ztroskotání,
dnes totéž platí o mládí.

*
Dle průzkumu Nadace Josepha Rowntree, citovaného v deníkuThe
Guardian 27. listopadu 2002, John Carvel: Depression on the rise among young.
109
39. NA SVĚTĚ JE UŽ TAK MOC DĚTÍ

Přespříliš věcí, přespříliš kaváren, obchodů, druhů celozrnného

biochleba, lidí. Na světě žije šest a půl miliardy lidských jedinců,
v roce 2030 se světová populace přiblíží osmi miliardám. Právě
ti nejchudší z nich mají nejvíc dětí, míra porodnosti
v (takzvaných) rozvinutých zemích klesla pod magickou hranici
2,1 dítěte na ženu, považovanou za úroveň populace s nulovým
přírůstkem.
A přitom planeta není přelidněná: kdyby se veškeré oby-
vatelstvo Indie a Číny spojilo a přesunulo do Severní Ameriky,
stále by nebyla hustěji zalidněná než Belgie, Holandsko nebo
Anglie. Problém je v tom, že planeta je příliš znečištěná.
Relativně malá početná populace bohatých zemí spotřebuje dvě
třetiny veškeré využitelné energie. Ve skutečnosti není na zemi
příliš mnoho lidí, ale příliš mnoho bohatých.
My, darmožrouti zeměkoule, konzumujeme stále více. Je
skutečně rozumné mít děti, které budou konzumovat ještě víc,
vždy na úkor těch nejchudších? Naše děti nikdo nepotřebuje,
neboť my i naši potomci jsme rozmazlené děti planety, která se
řítí rovnou do záhuby. Mít děti je tedy nemorální, pokud žijeme
v Evropě nebo v Americe: pořizovat si děti přináší jen stále více
promrhaných a čím dál vzácnějších zdrojů a stále větší žízeň po
ropě ve jménu stále rozmařilejšího způsobu života, den ode dne
rozmarnějšího a ničivějšího pro životní prostředí.
Mít dítě v bohaté zemi je čin nehodný dobrého občana. Stát
by měl podporovat ty, kdo se rozhodnou děti nemít. Menší
nezaměstnanost, menší zácpy, méně válek. Představme si na

110
okamžik Francii s populací o několik milionů menší: méně
plynů způsobujících skleníkový efekt, méně front na pronájem
předražených bytů, menší víkendové zácpy na západní dálnici,
méně lidí srocujících se před kinem ve frontách na film Borat,
kratší čekací doby na operace... skutečné eldorádo.
Některé evropské země se chovají inteligentněji a neroz-
množují se tak horlivě. Podle prognóz bude v roce 2050 žít
v Německu jen třiasedmdesát milionů lidí (namísto dnešních
osmdesáti), v Itálii padesát milionů (místo dnešních osmapa-
desáti), ve Španělsku pětatřicet (místo dnešních čtyřiceti). Máte
chuť navštívit mešitu v Cordóbě, aniž by vás zavalila horda
turistů, nebo prohlédnout si Sixtinskou kapli pěkně v klidu?
V budoucnosti to bude možné. Chovejme se také tak. Pokusme
se snižovat porodnost: Bezdětnost je cíl, jehož můžeme
dosáhnout jedině společným úsilím: dávejme si společně pozor,
nechť ani jediná spermie nedoputuje k vajíčku!

111
40. IGNORUJTE DESATERO
SMĚŠNÝCH PŘIKÁZÁNÍ „DOBRÉHO" RODIČE

- Tvé dítě je důležitější než ty sám, než tvé plány, než tvůj
partner, než všechny ostatní děti, než všichni živí či mrtví
dospělí, než společnost, v níž žiješ.

- Musíš mu předávat krásné „hodnoty" (tolerance k bližnímu

svému, čest), které nikdo nerespektuje, které nejsou nic platné
k tomu, aby se člověk začlenil do společnosti nebo aby vydělával
peníze - naopak, jsou tomu spíše na překážku.

- Musíš usilovat o jeho dobro; nikdo sice neví, co to je, ale

ono to možná jednou bude vědět, když se budeš hodně dřít. Že
dnešní mladí nevypadají nijak šťastně? To proto, že se jejich
rodiče dostatečně nesnaží, v tom to všechno vězí.

- Musíš se všemožně činit, aby dítě mělo neustále co dělat a

aby jeho aktivity byly co nejrůznorodější. Je to velká fuška, ale
musíš ji podstoupit, abys své dítě povzbudil a„stimuloval jeho
vývoj".

- Musíš mu být příkladem. Žádná tráva, žádný chlast, žádné

orgie. Žádné oplzlosti, žádné neslušné vtipy. V ideálním případě
ani žádné slzy, hádky ani smutek, tomu se však občas nevyhneš.

- Budeš chránit své dítě před nebezpečenstvími, která na něj

všude číhají, protože je potenciální obětí. Ať udělá cokoli, není
za to zodpovědné ani není vinno. Vždy mluví pravdu.

- Musíš naučit své dítě přizpůsobovat se, být v pohybu, být

112
pružný, „flexibilní" a poddajný v neustále se měnícím světě.
Nezapomeň, že jednoho dne bude především turistou.

- Nevztáhneš na něj ruku. Nebudeš ho trestat ani šikanovat.

O to se postará škola a společnost, ty už si ho samy zatlučou do
škatulek.

- Budeš s ním hovořit (co nejvíc) a budeš mu vysvětlovat

(cokoli a všechno možné).

- Budeš pozitivní. Budeš mu popisovat svět, v němž bude žít,

až vyroste, svět občanský, pluralistický, globalizovaný,
odsuzující jakoukoli diskriminaci. A dítě bude mít chuf vyrůst.
Ale ne zas moc rychle, protože jediný a opravdový ráj je přece
jenom dětství...

113
 ZÁVĚR
Dítě? Děkuji, nechci.

Žádné děti, děkuji, raději ne. Snížení porodnosti je naše jediná

naděje. Milé dámy, budoucnost naší země leží na vás. Poslední
svoboda je zvolit „raději ne". jako Bartleby, podvratný hrdina
Hermanna Melvilla, který šířil svou neochotou na pracovišti
zmatek. Zjevně neměl děti.
„Raději ne" je vzorec negativního myšlení a rozvratné po-
chybnosti. Je východiskem pro všechny, kdo nejsou tak naivní,
aby si mysleli, že mohou nabídnout nějaká řešení, nebo tak
cyničtí, aby přesvědčovali ostatní, že nějaké mají. Je standartou
všech, kdo si kladou otázku, proč by měl člověk s nadšením
a dobrým pocitem přitakávat stále omílané lži o nejlepším světě,
který je nám prezentován jako vyústění mnoha století lidského
pokroku.
Mít děti? Pracovat? Dívat se na televizní noviny? Přispívat
k ekonomické soutěži? Děkuji, raději ne. Nemám zájem.
I vy se můžete rozhodnout pro „raději ne". Radějineisté
všech zemí, bratři a sestry v boji, zůstaňme rozpojeni, zůstaňme
skeptičtí, a - pokud možno - navěky bez potomků!

114
 BIBLIOGRAFIE

Éliette Abécassis, Un heureux événement, Albin Michel, 2005.

David Abiker, Le Musée de 1'homme, Michalon, 2005.
Philippe Ariés, L'enfant et la vie familiale sous 1'Ancien Régime,
Seuil, 1973.
Zygmunt Bauman, Vies perdues, La modernité et ses exclus,
Payot, 2006.
Marie Darrieussecq, Le Bébé, POL, 2005.
Éric Dussert, Comme des enfants, L' áge pédophile du capitalisme,
Anabet, 2006.
Benoit Duteurtre, La Petite Fifle et la Cigarette, Fayard, 2005.
Michel Houellebecq, La Possibilité d'une ile, Fayard, 2005
(česky Možnost ostrova, Odeon, 2007).
Marcela Iacub, L'Empire du ventre, Fayard, 2004.
Christopher Lasch, Le Complexe de Narcisse, Robert Laffont,
1981; Les Femmes et la Vie ordinaire, Climats, 2006.
Steven D. Levitt, Stephen Dubner, Freakonomics, Denoél, 2006
(česky Freakonomics aneb špekonomie, Alfa publishing, 2006).
Philippe Muray, Moderne contre moderne, Exorcismes spirituels

116
IV, Les Belles Lettres, 2005.
Aldo Naouri, Les péres et les méres, Odile Jacob, 2004.
Paul Reboux, Trop d'enfants? Denoel 11951.
Richard Sennett, Les Tyrannies de 1 intimité, Seuil, 1979.
Lionel Shriver, We Need to Talk about Kevin, Serpent's Tail,
Londýn, 2005.
Judith Warner, Perfect Madness, Motherhood in The Age
ofAnxiety, Riverhead Books, 2005.
Donald Winnicott, De la pédiatrie á la psychanalyse, Payot,
1969.
Le Monde 2, „Ils sont heureux sans enfant", Pascale Krémer,
17. prosince 2005.
Savoirs et clinique, Revue de psychanalyste, č. 1, „L'Enfant -
Objet", Érés, březen 2002.

117
 OBSAH
PŘEDMLUVA 6
ÚVOD 8

1. „TOUHA PO DÍTĚTI“ JAKO NEJVYŠŠÍ AMBICE? 18

2. POROD JE UTRPENÍ 20
3. AŤ SE NESTANETE CHODÍCÍ LAHVÍ S MLÉKEM 22
4. ZÁBAVA NEKONČÍ 24
5. MHD, FACHA, CAPARTI... DĚKUJI, NE! 26
6. NENECHTE SI UTÉCT PŘÁTELE 29
7. NEBUDETE MLUVIT
JAKO PITOMEČCI BATOLECÍM JAZYKEM 32
8. S DÍTĚTEM KONČÍ HRA 35
9. DÍTĚ ZABÍJÍ TOUHU 38
10. PARTNERSKÉMU ŽIVOTU JE ODZVONĚNO 40
11. BÝT NEBO DĚLAT, TĚŽKÁ VOLBA 42
12. „DÍTĚ JE JAKÝSI OD PŘÍRODY KRUTÝ,
ZVRHLÝ TRPASLÍK" (MICHEL HOUELLEBECQ) 44
13. DÍTĚ JE NEJVĚTŠÍ OPICE 46
14. S DÍTĚTEM JE HLUBOKO DO KAPSY 48
15. IDEÁLNÍ SPOJENEC KAPITALISMU 50
16. ZABAVIT HO, TO JE OŘÍŠEK 53
17. RODIČOVSTVÍ JE OTROČINA 56
18. NEVĚŘTE TOMU, IDEÁLNÍ DÍTĚ NEEXISTUJE! 59
19. VAŠE DÍTĚ VÁS ZARUČENĚ ZKLAME 61
20. JAKÁ HRŮZA, STÁT SE MAMINOU! 63
21. RODIČ PŘEDEVŠÍM? DĚKUJU PĚKNĚ 65
22. ODBORNÍKŮM NA DĚTI VSTUP ZAKÁZÁN 68
118
23. RODINA, JAKÁ HRŮZA! 71
24. NEZAMRZNĚTE V DĚTSTVÍ 74
25. MŮJ SYN, MŮJ BOJ 77
26. S DÍTĚTEM JE KONEC VŠEM SNŮM MLÁDÍ 79
27. CHTÍT PRO DĚTI JEN TO NEJLEPŠÍ -
TOMU SE NEUBRÁNÍTE 81
28. NESEDNĚTE DĚCKU NA LEP 83
29. ŠKOLA JE DISCIPLINÁRNÍ TÁBOR,
S NÍMŽ MUSÍTE UZAVŘÍT PAKT O NEÚTOČENÍ 86
30. DÍTĚ JE TŘEBA VYCHOVAT, LE K ČEMU? 89
31. CHRAŇTE SE BLAHOSKLONNÉ NESTRANNOSTI 92
32. VŽDY S ÚSMĚVEM 94
33. MATEŘSTVÍ JE PAST 96
34. BÝT MATKOU,ANEBO ÚSPĚŠNOU ŽENOU? 98
35. PŘIJDE DÍTĚ, ZMIZÍ OTEC 100
36. DNEŠNÍ DÍTĚ MUSÍ BÝT PERFEKTNÍ:
VÍTEJTE V IDEÁLNÍM SVĚTĚ 102
37. POZOR, NEBEZPEČNÉ DÍTĚ! 105
38. PROČ SE DŘÍT PRO BUDOUCÍHO OUTSIDERA? 107
39. NA SVĚTĚ JE UŽ TAK MOC DĚTÍ 110
40. IGNORUJTE DESATERO
SMĚŠNÝCH PŘIKÁZÁNÍ „DOBRÉHO" RODIČE 112

ZÁVĚR 114
BIBLIOGRAFIE 116

119
 Connie Maierová
40 DŮVODŮ, PROČ NEMÍT DĚTI

Z francouzského originálu No Kid – Quarante raisons de ne pas

avoir d´enfants, vydaného nakladatelstvím
Michalon v Paříži roku 2007,
přeložila Irena Janovcová.
Sazba, grafická úprava a obálka Rybka Publishers.
Vydalo nakladatelství Rybka Publishers,
V Jirchážích 6, 110 00, v Praze počátkem jara 2008.

www.rybkapub.cz