Professional Documents
Culture Documents
Attachment Mozek Jana Kovařovicová
Attachment Mozek Jana Kovařovicová
Co je to attachment?
Potřebuji
přebalit !
Uhodil
jsem se!
Je mi Pomoc!
zima!
Rodič potřebu
J. Timpson: A guide to attachment, str. 26, 2011 uspokojí
• Prvky attachmentového chování ze strany dítěte jsou vyhledávání tělesné
blízkosti pečovatele a emoční projevy jako pláč, křik, broukání, úsměv nebo
smích, dítě je tedy samo ve vyhledávání kontaktu aktivní
• Tyto projevy vyvolávají na straně pečovatele specifickou odpověď - hlazení,
kolébání, mazlení, krmení, mluvení, zpívání apod., tedy poskytnutí péče.
• Tato péče u dítěte odstraňuje úzkost, vyvolává pocit bezpečí a klidu a umožňuje
dítěti plně rozvíjet jeho intelektový a emoční potenciál.
Odpověď dospělého na chování dítěte je tedy klíčová, rozhoduje o tom,
zda se bezmocné dítě bude cítit v bezpečí nebo zda se bude bát :
Přestaň mě už
konečně
otravovat!
Nesnáším Nejsem k
tě! ničemu! Raději
Fyzické tresty jsem se neměl
narodit!
Zmiz do svého
pokoje! Já tě
naučím jak se
poslouchá!
J. Timpson: A guide to attachment, str. 54, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 50, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 52, 2011
Typy attachmentu :
B
L ODTAŽITÝ DEZORGANIZOVANÝ
Í ATTACHMENT ATTACHMENT
Z
K
O
S
T
ZDRAVÝ AMBIVALENTNÍ
ATTACHMENT ATTACHMENT
B E Z P E Č Í
Jak pečující osoba
Typ attachmentu Zastoupení v populaci Chování dítěte reaguje na chování Jak dítě vnímá chování
( USA) dítěte pečující osoby
Dezorganizovaný/ Nevyřešené
Nejistý ztráty a traumata
insecure Fearful/ Unresolved avoidant
/Desorganised
Úzkostný/ Ambivalentní/
Typy attachmentu Zahlcující
Ambivalent / Preoccupied
/Resistant/Anxious
Strange situation:
• Chování dítěte po odchodu matky
• Chování dítěte po návratu matky
Chování
dítěte po Protest proti separci: pláč, volaní,
odchodu hledání matky, přerušení hry
matky
Vyhýbání se kontaktu,
Chování
ignorování matky, chybí
dítěte při
tělesný kontakt, chybí oční
návratu
kontakt , dítě si drží od matky
matky
odstup
Chování dítěte po Extrémní protest při odchodu
odchodu matky matky, věší se na ní, panický pláč
• Rodič je pro dítě zdrojem ohrožení nebo ho není schopen před ohrožením
ochránit
• Rodič, který by měl být pro své dítě zdrojem bezpečí, je zároveň i zdrojem strachu.
Takový rodič může dítě zneužívat, je násilnický, má vážné psychické problémy,
zneužívá návykové látky nebo dítě těžce zanedbává.
• Dítě „řeší neřešitelné“. Instinktivně hledá u rodiče ochranu a bezpečí, ale zároveň
ví, že on zdrojem jeho ohrožení. Je zmatené a vyděšené, mohou se u něj časem
vyvinout závažné psychické poruchy.
• Podobný obraz se může vyvinout u dítěte, které muselo podstoupit opakované
bolestivé medicinské zákroky a hospitalizace, před kterými je rodiče nemohli
ochránit nebo u dětí, které se často stěhovaly z rodiny do rodiny a jejichž
pečovatelé se neustále střídali. I v takových případech dítě zůstalo samo se svým
strachem a se svou bolestí, která byla zahlcující a nezvladatelná. I takových dětí to
vede k těžkým afektivním poruchám, emocionálním problémům a poruchám
chování.
Jak dítě vidí samo Jak dítě vnímá Jak dítě vnímá O co se snaží Jaké má potřeby
Někdy vypadá sebe ostatní lidi okolní svět
zmateně, neví,
jak dosáhnout Nezasloužím si Lidé nejsou Svět je děsivý Nevím, kam Potřebuji pomoc
uspokojení lásku bezpeční směřovat, jsem ostatních, abych se
svých potřeb
zmatený mohl cítit v
bezpečí
Jsem špatné Lidé jsou děsiví Svět je
DÍTĚ nebezpečný
Depresivní, pasivní
MATKA nebo rozzlobené, s Nemám žádnou Lidé nejsou Svět mi Snažím se přežít Potřebuji citlivý,
děsivá nebo nízkou frustrační hodnotu důvěryhodní nepomůže, abych konzistentní a
vyděšená nebo tolerancí, necitlivé se v něm mohl cítit spolehlivý přístup
bez zájmu a a neempatické
Když je potřebuji, lépe lidí, kteří naplňují
pasivní
nejsou tu mé potřeby
Moje emoce mě Jsou nespolehliví Nením, kam se Snažím se nic Pomoc ostatních,
zcela zahlcují, je to ukrýt necítit nebo si abych se naučil
nad mé síly Nekonzistentní zkouším svou moc regulovat své
zabezpečit silou a pocity a chování
Nedá se ně agresí
spolehnout
Děsí mě
Nemám ve světě Nezajím je V celém světe Uzavřu se do sebe Pocit, že někam
své místo a nikdy neexistuje jediné nebo se pokusím patřím
ho nenajdu bezpečné místo okolí ovládnout
Děti v NRP jsou „děti se zkušeností“:
Mami, mám tě
rád! Neopouštěj
mě!
Vítáme tě u
nás!
To říká ten
pravý!
J. Timpson: A guide to attachment, str. 56, 2011 J. Timpson: A guide to attachment, str. 58, 2011
Destruktivní
Kontrolující
J. Timpson: A guide to attachment, str. 2, 2011 chování
Attachment lze „léčit“; tj. není neměnný.
Dobrou zprávou je, že těm z dětí, které se dostaly do péče v dobrých a bezpečných
rodinách lze pomoci; tj. že popisované změny jsou vratné. Nenastanou ale
samovolně, pouhou změnou prostředí a pečující osoby. K tomu, aby se dítě vzdalo
osvědčených taktik pro přežití, musíme vytvořit speciální, dostatečně bezpečný a
láskyplný prostor, protože běžná péče nestačí. Dítěti ublížili ve vztahu a jen vztahem
ho lze vyléčit.
Zároveň musíme podpořit pečující osoby, které dávají svou lásku a čas dětem, které
o to nestojí a mnohdy se aktivně brání.
To je prostor pro terapii poruch attachmentu, „léčba attachmentem“.
Terapie poruch attachmentu je cesta od minulosti do
současnosti:
„Práce s dětmi, o kterých mluvíme, není jednoduchá. Realita jejich starého světa,
jehož součástí bylo zanedbávání, týrání nebo zneužívání je zcela odlišná od nového
života v pěstounské nebo adoptivní rodině; „nic není jako dřív“. Stará realita stále
přetrvává v jejich myslích, v jejich vnímání světa, ve všech pocitech, přáních,
touhách a vzpomínkách. Přesto žít už musí v té nové. V minulosti nezůstává jen
jejich mysl, ale i jejich vnímání sama sebe a smyslu všeho, co je až doposud potkalo.
Jejich minulost je jako šelma, ukrytá ve stínu, připravená náhle zaútočit a kdykoli
uvrhnout dítě to pocitů hluboké hanby, zuřivého vzteku, děsu nebo zoufalství. Dítě
vnímá současnost skrze optiku toho, co bylo; tj. minulost může vnímání současných
událostí zkreslit, významově posunout nebo vést k jejich popření, protože snaha
integrovat nové události do již existujícího systému je přirozená.“
Daniel Hughes, Rodinná terapie poruch attachmentu, str. 228
Běžné výchovné postupy nepomáhají, k dětem s poruchami
attachmentu je zapotřebí najít speciální klíček:
Obětí
Tuto zkušenost lze
„přeučit“/ „vyléčit“, ale
pouze opakovanou
novou zkušeností, zcela Společně
odlišnou od té předchozí: trávený čas
Opravdová přátelství
Jasná
pravidla
J. Timpson: A guide to attachment, str. 80, 2011
Attachment v dospělosti:
Bojíte se opuštění?
Pravděpodobně má
dezorganizovaný typ
attachmentu.
Attachment v dospělosti:
Bezpečný attachment Dítě přijímá, je otevřený Reaguje citlivě a je Potřeby dítěte jsou Bezpečný attachment
ke kladným i záporným důsledný uspokojené
emocím, které jeho dítě
vyjadřuje
Jejich vztah je
oboustranný
Vzorec attachmentu v Jaké má rodič Jakým způsobem Jaké potřeby svého Jaký styl attachmentu
dětství základní vzorce rodič reaguje na své dítěte neumí rodič pravděpodobně
chování ke svému dítě naplnit přenese na své dítě
dítěte
Vyhýbavý attachment Je zaměřený na druhé, Snaží se vyhnout nebo Naučit se vyjadřovat Vyhýbavý
ne na sebe minimalizovat negativní své pocity
emoce u svého dítěte
Vytvoření dostatečného
pocitu klidu a bezpečí,
aby dítě mohlo zkoumat
svět a učit se
• „Náš mozek a naše mysl pracují naplno jen v kontaktu s druhými lidmi. Někteří z
vědců, kteří se zabývají fungováním lidského mozku používají termín „dyadický
mozek“. Zjistili totiž, že lidský mozek se nejlépe vyvíjí a funguje pokud jsme s lidmi,
se kterými se cítíme být v bezpečí a z jejichž blízkosti se můžeme těšit. Vývoj
mozku malých dětí, jejich schopnost učit se rozumět sobě samému i světu okolo, je
přímo závislý na přítomnosti nebo nepřítomnosti blízké a bezpečné vztahové
osoby.“
Daniel Hughes, Rodinná terapie poruch attachmentu, str. 6
• Pokud dítě vyrůstá v dlouhotrvajícím stresu (komplexní vývojové trauma), jeho
mozek se vyvíjí jiným způsobem než u dětí, které vyrůstají s jednou blízkou a
bezpečnou vztahovou osobou; mozek vykazuje klavitativní a kvantitativní
odlišnosti, tj. tyto děti „myslí jiným mozkem“
Z pohledu fungování mozku, lze velmi zjednodušeně říct, že
jde o „tři mozky v jednom“:
Savčí/
emocionální
mozek
Plazí/ instinktivní
mozek
Instinktivní „plazí“ mozek
• Nejstarší část lidského mozku; společný s rybami,
obojživelníky a plazy
• Zahrnuje prodlouženou míchu,
Varolův most, střední mozek a mozeček
• Řídí primární funkce spojené se
základní fyziologií (dýchání,
srdeční tep, krevní tlak, spánek,
rovnováhu a další fce)
Emocionální „savčí“ mozek
• Emocionální mozek, tj. Limbický systém se objevil prvně u savců
• Díky tomuto mozku cítíme, co je a není příjemné, známe celou škálu emocí.
Limbický systém se také podílí na čichu, učení a paměti.
• Limbický systém zahrnuje části koncového mozku, mezimozku a středního mozku:
Limbická korová oblast:
cingulární a prefrontální kůra,
insula, bazální ganglia, amygdala a hypokampus
Limbické podkorové struktury:
thalamus a hypothalamus
„Lidský“ myslící mozek
Závity a zářezy laterální plochy hemisféry Závity a zářezy mediální plochy hemisféry
Podle Brodmanna je mozková kůra členěna na 11 okrsků (regio) a 52 oblastí (area), které jsou morfologicky i funkčně odlišné
Brodmannovy oblasti na laterální ploše hemisféry Brodmannovy oblasti na mediální ploše hemisféry.
„Sociální“ mozek
Corpus callosum
Prefrontální kůra
Insula
Hypothalamus
Mozeček
Hipokampus
Z pohledu fungování mozku, lze velmi zjednodušeně říct, že
využíváme 3 jazyky:
Naši reakci na stres regulují na základě pokynů z mozku dva systémy, vegetativní/
autonomní nervový systém a neuroendokrinní systém.
Vegetativní/ autonomní nervový systém a Polyvagální teorie:
Nervové cesty tohoto systému vedou po celém organismu a dělí se na dva podsystémy:
sympatikus
a parasympatikus
• Sympatický systém je
aktivátorem, která nás
připravuje na akci
• Parasympatický systém
nás zklidňuje a
reguluje naše emoce
Vegetativní/ autonomní nervový systém (ANS) je spolu zodpovědný za spouštění
základní obranné reakce: útok – únik - zamrznutí/strnutí/ „dělání se mrtvým“
2. nebezpečí Sympatikus
Dorzovagální
3. větev
ohrožení
parasympatiku
života
„starý vagus“
„SEMAFOR“
Model jednotlivých funkcí autonomního nervového systému (ANS) v závislosti na působení stresu
• podpora vnitřní
bezpečí Ventrovagální homeostázy
optimální
větev • podpora sociálního
aktivita
parasympatiku/ kontaktu /oční
„nový vagus“ kontakt, mimika, hlas)
• sociální hra
Neuroendokrinní systém a Kortizolová teorie :
• Mozek dítěte, které bylo trvale vystaveno stresu a tím i vysoké produkci
Kortizolu vykazuje ve své stavbě kvalitativní a kvantitativní odlišnosti, což
zvenku vidíme jako narušení chování dítěte a jeho schopnosti rozumět světu a
učit se (děti jsou úzkostné, depresivní, vzteklé a neschopné ovládnout své emoce,
špatně se zklidňují, mají poruchy pozornosti a učení).
Pokusy potkanech
• USA 2012 (Joan Lubyová) : Souvislost mezi typem attachmentu v dětství a velikostí
hipokampu: Studie srovnávající 90 dětí, které byly vystaveny různé kvalitě péče svých
matek. Studie potvrdila souvislost mezi rodičovským postojem založeným na
podporováním dítěte od raného dětství a zvýšením objemu hipokampu mezi sedmi a
třinácti lety. Zanedbávání vede ke snížení objemu hipokampu u dítěte.
• USA 2010 (Jamie Hanson univerzita ve Wisconsinu): Studie 72 dětí z nichž 31 zažilo ve
svém dětství fyzické násilí (bití, kopání) a 41 fyzické násilí nikdy nezažilo. Mozek
týraných dětí měl menší objem a vyskytovali se u nich poruchy chování, poruchy
příjmu potravin a deprese.
Centra „sociálního mozku“ zasažená
chronickým stresem v prvním měsících a
letech života
Základních 5 systémů fungování sociálního mozku, které jsou
ovlivněny vhodnou/nevhodnou péčí v raném věku
Amygdala
Amygdala
PAG
2. Plní implicitní/ emoční/ nevědomá/ před jazyková paměť uloženou v Amygdale
množstvím děsivých vzpomínek = „strach zanechává stopy“.
K těmto vzpomínkám nemáme volný přístup, spouští se na základě nenápadné
podobnosti s minulou situací, vynoří se zčistajasna, zcela mimo kontext reality
nového prostředí = amygdala se stává hypersenzitivní.
3. Systém stresové reakce
HPA
osa
• Systém stresové odezvy je okruh mezi mozkem a tělem, které spouští stresové
hormony jako kortizol, šíří tyto látky po celém těle a odesílá je zpět do mozku, aby
došlo k mobilizaci pro vypořádání se se stresorem.
• Anatomie tohoto systému začíná uprostřed mozku, v části hypotalamu, který
uvolňuje kortikoliberin (CRH) regulujících hypofýzu. Hypofýza uvolňuje
kortikotropin (ACTH) aktivující nadledvinky, kde se produkuje kortizol, adrenalin a
noradrenalin. Tyto hormony se vyplaví ve velkém množství do krve a spolu s ní
jdou zpět do mozku.
• Použijeme-li první písmena z těchto tří regionů (hypotalamus, hypofýza,
nadledvinky), získáme název osy HPA (hypothalamus, pituarity, adrenal).
Problém přichází tehdy, když
dochází k chronické aktivaci
stresového systému a když je
tento systém příliš snadno
uváděn do chodu a těžko se
vypíná.
U dětí, které jsou na počátku
života vystavované
nezvladatelnému množství
stresu, jenž je navíc způsoben
pečujícími, hrozí riziko
vytvoření tohoto typu
chronické reaktivity
• Hyperaktivita HTP osy v prvních letech života vede u dětí k závažným poruchám chování:
Kortizol v omezeném množství pomáhá zvýšit hladinu glukózy v krvi a stres zklidňovat. Vysoká
hladina kortizolu vede k pocitům bezmoci, smutku, nedostatku odvahy a velké nejistoty. Dítě s
vysokou hladinou kortizolu se cítí neustále ohrožené a je úzkostné, je inhibováno,
paralyzováno, nedokáže překonat sebemenší překážku.
Jak už víme, Kortizol ve vyšším množství je pro mozek toxický, rovněž vede k rozvoji
autoimunitních a chronických onemocnění.
Adrenalin a Noradrenalin hrají důležitou úlohu v lidské náladě. Když je hladina těchto látek
normální, jsme plni energie a radosti ze života. Pokud je hladiny vysoká, propadáme úzkosti
nebo hněvu. Jsme zaplaveni pocitem strachu a naše tělo je připravené kdykoli zaútočit,
prchnout nebo se stáhnout.
4. Systém přepínání mezi systémem sociální interakce a
systémem obrany, tj. klíče ke spouštění obranných reakcí
„Horká místa“ („hot spots“), která výlučně a selektivně odpovídají na stresovou zátěž.
Systém přepínání řídí proces přesunu či přepínání mezi systémem sociální interakce
a systémem sebe-obrany v závislosti na tom, jak náš mozek vyhodnocuje ohrožení či
bezpečí během interakce s lidmi.
OFC
AMYGDALA
Obranné reakce:
KRÁTKÝ PAG útěk, útok, zamrznutí
OKRUH
STRACHU Rychlost aktivace
50 milisekund
5. systém sociální bolesti a jejího tlumení, tj. vnitřní
mechanismy vyrovnávání se s nezájmem
„SOCIÁLNÍ APATIE“:
Tyto děti pro své bezpečí musí potlačit touhu po blízkosti a to jim
způsobuje další bolest. Naučily se jí potlačit (cingulární kůra, opioidy) ale
otupení bolesti je současně zbavuje možnosti napojit se na druhé a být
empatičtí.
Léčba:
Jedením z hlavních cílů terapie zaměřené na attachment je tedy utišit vysoce
citlivé okruhy středního mozku, „přesvědčit“ amygdalu dítěte, že blízkost lidí je
bezpečná. Léčba musí zasáhnout systém sociálního přepínání a přesunout jeho
vychýlení k obrannému systému směrem k sociálnímu systému interakce, aby
dítěti usnadnila spíše se vztahovat, než se vztahům vyhýbat a „odpojovat se“.
Oxytocin/ „hormon lásky“
• „Slepota vůči bezpečí“ je silná tendence přehlížet signály bezpečí ve svém okolí, protože
pozornost je nadměrně zaměřená výlučně na signály ohrožení.
• Neurologický mechanismus tohoto jevu je daný propojením amygdaly se superior colliculus.
• Superior colliculus, uložené v blízkosti amygdaly ve středním mozku pod thalamem, ovládá
automatické odpovědi mozku. Okruh mezi amygdalou a superior colliculus je systém, který
nám umožňuje náhle přesunout pozornost k hlasitému, neočekávanému zvuku nebo
k rychlým pohybům na periferii našeho horizontu vidění, tj. k detekovanému potenciálnímu
nebezpečí. U dětí, které byly vystaveny chronickému stresu je tento okruh, stejně jako
amyglala samotná, „hyperaktivní“, tj. děti mají tendenci rychle přesunout svou pozornost
k vnímanému nebezpečí, přičemž si přestávají všímat všech dalších signálů, které ukazují na
bezpečí a mohly by je uklidnit.
B. Slepota vůči bezpečí
• „Slepota vůči bezpečí“ je silná tendence přehlížet signály bezpečí ve svém okolí, protože
pozornost je nadměrně zaměřená výlučně na signály ohrožení.
• Neurologický mechanismus tohoto jevu je daný propojením amygdaly se superior colliculus.
• Superior colliculus, uložené v blízkosti amygdaly ve středním mozku pod thalamem, ovládá
automatické odpovědi mozku. Okruh mezi amygdalou a superior colliculus je systém, který
nám umožňuje náhle přesunout pozornost k hlasitému, neočekávanému zvuku nebo
k rychlým pohybům na periferii našeho horizontu vidění, tj. k detekovanému potenciálnímu
nebezpečí. U dětí, které byly vystaveny chronickému stresu je tento okruh, stejně jako
amyglala samotná, „hyperaktivní“, tj. děti mají tendenci rychle přesunout svou pozornost
k vnímanému nebezpečí, přičemž si přestávají všímat všech dalších signálů, které ukazují na
bezpečí a mohly by je uklidnit.
C. Nadměrná potřeba kontroly
Zatímco děti s dobrými zkušenostmi mají důvěru ve své pečovatele a jeho schopnosti,
děti se špatnými zkušenosti vědí, že se o sebe musí starat samy:
• Tyto děti se naučily nepropást žádnou příležitostí, aby získaly, co potřebují nebo co
chtějí a berou si to často samy; tj. „kradou“
• Často trvají na okamžitém uspokojení potřeb; nevěří, že se na ně dospělí později
„nevykašle“
• Upřednostňují věci před vztahy, protože věci nezpůsobují bolest jako lidské vztahy.
Neurohormonálním mechanismem tohoto jevu je hormon Dopamin.
Dopamin/ „hormon odměny“
• Pokud blízkost pečující osoby vyvolává bolest ale zároveň je pečující osoba zdrojem
základních potřeb pro přežití (mít co jíst, kde spát, mít co na sebe) musí dítě rozvinout
takovou strategii reflexivního fungování ve vztahu k pečovateli, která mu umožňuje
částečné přiblížení se pro naplnění těchto potřeb a zároveň ho chrání před prožívání
bolesti z nezájmu a odmítání.
• Potlačování bolesti z odmítání vede dále k potlačování sociálních emocí, které by normálně
pomáhaly dítěti udržovat milující pouto s pečovatelem.
• Základní sociální emoce jsou empatie, výčitky a vina.
G. Pocity hanby/ studu
• Děti často prožívají trvalý pocit hanby. Stud je přirozená emoce, kterou prožívají
všechny malé děti. Díky dobré péči rodičů se během 2 - 3 roku života dítěte
promění v pocity viny = proces socializace. Když však prožitky hanby nejsou
efektivně koregulovány dospělým pečovatelem, pak se hanba může stát toxickou
emocí, která je extrémně dysregulující.
4. Rodič opraví vztah; 1. Dítě se chová nežádoucím
tj. vezme dítě do Nežádoucí způsobem = „Zlobí“
náručí, dá mu pusu, chování
pohladí ho. Učí ho tím, dítěte
že: „Náš vztah není
ohrožen, já tě jen učím
správnému chování“ =
„NEJDE O TEBE, ALE 2.Rodič dá dítěti limit = „NE!"
JDE O TVOJE
CHOVÁNÍ!“ a tím se
pocit hanby drží na Opravení Vymezení
Já jsem dobrý
velmi nízké úrovni. vztahu hranice
Děti si tedy
instinktivně začnou
vybírat to chování,
které si přeje rodič, a
vyhýbají se chování, 3. Dítě cítí hanbu = „Jsem špatný!“ „NE“
které vede k pocitu vyvolává pocit hanby i u zdravých batolat.
hanby = začíná své Když batole slyší „NE“ ustane v činnosti,
chování regulovat. Reakce sklopí oči a zmlkne, „stydí se“, rozpláče se,
studu někdy je pocit hanby tak nesnesitelný, že
jde do vzteku, křičí, praští sebou o zem.
HANBA je hodnocení mé osoby VINA je hodnocení mého chování
= hanba mi říká, že jsem špatný člověk, nemám = vina mi říká, že jsem někoho svým chováním
žádnou cenu, jsem hloupý, úplně k ničemu, poškodil a je mi to líto
nezasloužím si ničí lásku
je to bolestné a proto už o tom nechci slyšet, vede mě k tomu, abych svůj čin napravil
stane se ze mě „tvrďák“, nic mě nerozhodí =
snažím se pocitu hanby, který mě bolí, vyhnout
Hanba je původně součástí lidského vývoje = socializační emoce; pokud jde vývoj správným
směrem, mění se ve vinu a dochází k vytvoření empatie
Stud/ hanba je nepříjemná emoce a děti se ji snaží rychle zbavit.
1. Základní reakcí na bolestivý pocit hanby je snaha NECÍTIT = „Je mi to fuk!“
Pokud ale dítě konfrontujeme s jeho proviněním a trváme na limitech, objeví se
další obranné mechanismy:
2. LEŽ = „To není pravda!“ „Já jsem to neudělal!“ „Vymýšlíš si!“
3. SVALOVÁNÍ VINY NA DRUHÉHO = „Může za to on!“ „Provokoval mě!“ „Já to za to
nemůžu!“
4. MINIMALIZACE = „Ten s tím nadělá!“ „Vždyť to nic nebylo!“ „Snad se tolik
nestalo!“
5. VZTEK = „Nenávidím tě!“ „Jsi hnusný!“ „Zabiju tě!“
H. Potlačení empatie
• Ve chvíli, kdy děti začínají své chování regulovat, začnou si pozvolna všímat toho, jaké má
jejich chování vliv na lidi a svět okolo = začne se vyvíjet empatie. Empatie tedy vývojově
následuje po vytvoření pocitů viny.
• Empatie se také pojí se schopností cítit svou vlastní bolest, takže když dítě blokuje své vlastní
utrpení, aby se vyhnulo chronické bolesti ze zanedbávání, může rovněž blokovat schopnost
reagovat na utrpení ostatních.
• Z pohledu neuropsychologie je empatie propojená s okruhem pro zpracovávání bolesti, tj.
okruhu mezi Insulou, částí neokortexu a ACC
Insula
I. Potlačování zvědavosti a zájmu
• Děti se mohou začít zajímat o své okolí jen pokud se cítí dostatečně bezpečné; tj. být zvídavý,
zkoumat okolní svět učit se mu rozumět a porozumět sobě i ostatním lidem je způsob
bezpečného vztahování se ke světu.
• Dítě vystavené chronickému stresu, věnuje svou pozornost snaze se ochránit, ostatní
ustupuje do pozadí.
J. Únik do fantazie
svět
vztah
„Objímání kaktusu“
• Schopnost rodiče rozvinout a udržovat laskavý postoj vůči dítěti je nejdůležitější faktor, který
ovlivňuje léčení zablokované důvěry. Rodiče, kteří jsou schopni odolávat přirozené tendenci
reagovat defenzivním způsobem na obranný postoj dítěte mají nejvyšší pravděpodobnost, že
budou úspěšní.
• Rodiče dětí se zablokovanou důvěrou časem čelí stejnému problému jako jejich děti. Začnou
se chránit před chronickou bolestí, kterou způsobuje trvalé odmítání ze strany dítěte,
protože být rodičem dětí se zablokovanou důvěrou bolí.
• Obranné stavy mysli brání v procesu péče, protože potřeba pečování a empatie k dítěti a
prožívání bolesti z odmítání dítětem aktivuje velmi podobnou oblast mozku. Potlačování
bolesti z omítání pomocí opioidů bohužel rovněž tlumí schopnost empatie vůči dítěti stejně
jako schopnost individuální péče.
• Ve stavu zablokované péče jsou tedy schopnosti rodiče starat se potlačené a dočasně „mimo
provoz“.
Příznaky zablokované péče:
A. Beru si chování dítěte osobně
• Rodiče mají silnou tendenci brát si reakce svých dětí, jež na ně míří, osobně.
Nechápou, že defenzivní reakce není osobní, ale přehnaná, zobecňující,
nerozlišující odezva, která hází dospělého do jednoho pytle se všemi předchozími
dospělými, kteří s dítětem zacházeli špatně.
• Z pohledu neurobiologie je „braní si věcí osobně“ spojeno s aktivací limbického
systému, a vyřazením vyšších regionů mozku, které jsou schopné sebereflexe,
zejména PFC, který nám pomáhá poodstoupit od naší bezprostřední zkušenosti a
získat tak lepší perspektivu.
B. Vnitřní rozpory a pocity selhání
• Rodiče často prožívají vnitřní konflikt mezi osobním reagováním na dětskou
nedůvěru a vlastním úsilím být milujícími rodiči.
• Když se zablokovaná důvěra dítěte setká se zablokovanou péči rodiče, vztah mezi
rodičem a dítětem se dostane do situace, kdy se oba vzájemně brání a posilují
schopnosti své sebeobrany. Rodič se zablokovanou péčí má tendenci sklouznout
do módu přežívání. Obvykle si je vědom svého stavu, ale protože nezná jeho
příčiny, může to vnímat jako osobní selhání.
C. Vůlí to překonat nejde
• Část rodičů, si je vědoma toho, že by měla být laskavá a přijímající, aby se s ní dítě cítilo v
bezpečí.
• Tj. z pohledu neurologie se snaží vysílat jasné, jednoznačné a konzistentní poselství
bezpečí –zejména ve formě neverbální komunikace – do limbického systému dítěte, tj. do
okruhu rychlého vyhodnocování, který dítě využívá, aby zjistilo, jaká je úroveň bezpečí
v přítomnosti pečovatele.
• Nicméně, ve chvíli, kdy se již u rodiče spustil proces blokování péče a on se z posledních
sil ještě snaží, aby mu nepodlehl, dostávají se jeho verbální a neverbální projevy do
rozporu a je nepravděpodobné, že by jeho snaha měla potřebný, uklidňující či tlumící
efekt.
• Jde o mikro výrazy, které sice jen na velmi krátkou dobu, ale přesto znepokojujícím
způsobem vyjadřují zklamání, zlost nebo strach a uniknou rodiči nevědomě, nedokáže
svou vůlí ovládnout a přes velkou snahu, často z posledních sil nemají žádoucí efekt.
Co pomáhá?
A. Udržovat vzájemné vyladění
• Nachází-li se rodič v tomto vyladěném stavu mysli a mozku, je pravděpodobné, že se strach
dítěte sníží a troufne si přiblížit se a opustí svůj defenzivní postoj.
• Dochází tak ke vzniku dyády vzájemné vyladěnosti, která je v protikladu ke vzájemným
obranným postojům.
Z pohledu neurologie je centrem vzájemného PFC a ACC, přičemž je-li PFC aktivní, amygdala
se zklidňuje .
B. Nejdřív myslet a poté jednat
• Klíčovým aspektem dobrého rodičovství je schopnost odstupu od napjatých, emocionálních
interakcí s dítětem, které ovládá amygdala a vstoupení do pomalejšího, hlubšího
mentálního procesu sebereflexe, který umožňuje zaměřit se na kvalitu vztahu s dítětem.
• Pokud ovládá naše chování amygdala, sebereflexe není možná, protože doslova ztrácíme
schopnost myslet.
• Schopnost reflexe je klíčovým prvkem proto, aby rodiče byli schopni upřednostnit vzájemné
spojení před výchovou, které se zaměřuje hlavně na korekci dětského chování a obsahuje
neustálé napomínání a kárání a jde přímo proti pocitu bezpečí a přijetí, který je pro děti
léčivý.
C. Přijmout dítě s jeho dobrými i špatnými stránkami na základě porozumění jeho historii
• Rodiče musí porozumět tomu, že „zlobivá část“ dítěte, ta části, kterou dítě samo často
označuje jako zlou nebo dokonce odpornou, je ve skutečnosti jen obrannou strategií, která
mu umožnila přežít v často nelidských poměrech; že to není něco, co je potřeba potlačit, ale
že je to jeho součástí, která je pochopitelná a hodna lásky.
• Pokud si rodiče osvojí vstřícný, empatický a laskavý přístup k „bouřlivé části“ dítěte
nastartují tím proces, který pomáhá dítěti integrovat jeho rozdílné části, vytvářet zdravý
sebeobraz, pocit, že je v pořádku tak jak je a kým je a cítit se bezpečně se všemi pocity a
vnitřními stavy.
D. Držet limity způsobem, který nepouští obranné reakce
• Děti s poruchami attachmentu udělali s dospělými špatnou zkušenost. Pamatují si, že pokud
nad nimi měli dospělí moc, zneužili ji. Naučily se bránit se autoritě rodiče, neumí se na ni
spoléhat, odmítají respektovat hranice a limity.
• Vychovávat takové dítě znamená, odnaučit ho základní životní strategii, která mu umožnila
přežít. Rodič tedy musí udržet hranice, aniž by dítě ohrozil nebo zahanbil.
Léčba
„ Změna trajektorie vývoje je možná vždy, když dojde k nahromadění
dostatečného množství nové, positivní zkušenosti, tj. když síla nové zkušenosti
nutí mozek k reorganizaci staré zkušenosti skrze novou optiku.“ Timmer and
Urquiza (2014)
„Ve chvíle, kdy se povede osvobodit se ze sevření strachu, objeví se přirozená
touha po vztahu.“ Fisher (2014)
Léčebný proces funguje tehdy, když se dospělí vztahují k dítěti takovým
způsobem, který „přesvědčí“ jeho mozek, že se nyní nachází v bezpečném
prostředí s důvěryhodnými lidmi.
Z pohledu neuropsychologie je cílem terapie:
1. Deaktivace „krátkého okruhu strachu“ a reverzní učení
2. „Zhojení strachu“, tj. práce s traumatickými zážitky
3. „Přehodnocení strachu“, tj. schopnost ponořit se do svého vnitřního světa
a přehodnotit staré zážitky
1. Deaktivace „krátkého okruhu strachu“ a reverzní učení
• Reverzní učení, v našem případě schopnost dítěte přiblížit se k pečovateli místo toho, aby
se mu vyhnulo nebo na něj zaútočilo, vyžaduje aktivaci vývojově vyšších oblastí mozku
dítěte, obzvláště prefrontálního kortexu (PFC)
• Aby dítě vůbec mělo čas porovnat minulé a současné zkušenosti je nutné zabrždění staré
reakce strachu, tj. „krátkého okruhu“ strachu cingulárním kortexem (ACC) a s hipokampem.
2. „Zhojení strachu“, tj. práce s traumatickými zážitky
• Meaney ovšem ověřil, že tyto změny nejsou nevratné. Pokud mládě svěříme jiné
matce, která o něj bude dobře pečovat, u mláděte dojde k resilienci a vyvíjí se dále
normálně.
• Jak je to možné? Dobrá péče aktivuje jiný gen BDNF, který produkuje bílkoviny
mající zásadní význam pro rozvoj mozku a jeho plasticity, protože ovlivňuje
množení, přežití a diferenciaci neuronů a jejich spojů.
• Meaney poté zkoumal gen NRC31 u celkem 36 zemřelých, z nichž 12 osob, které spáchaly
sebevraždu mělo v anamnéze týrání v dětství, 12 osob, které spáchaly rovněž sebevraždu
týrání nezažilo a poslední kontrolní skupina 12 osob zemřela na nemoc nebo při nehodě a
rovněž nezažila týrání.
• Zjistil, že u všech osob, které nezažily týrání, bez ohledu na způsob jejich smrti nedošlo k
epigenetické změně genu NRC31. U osob, které týráním prošly byla změna zjištěna.
• Tato studie prokázala , že špatné zacházení v dětství snižuje expresi genů podílejících se na
reakci na stres.