Hana Fenclová 2.

A
Dějiny počítačů

1. Dějiny počítačů
Dějiny počítačů zahrnují vývoj jak samotného hardware, tak jeho architektury a mají přímý vliv na
vývoj softwaru. První číslicové počítače byly vyrobeny ve 30. letech 20. století, avšak za jejich
vynálezce je přesto považován Charles Babbage, který již v 19. století vymyslel základní principy
fungování stroje pro řešení složitých výpočtů. Počítačů stále přibývá, jejich výkon roste a postupně
zasahují do nejrůznějších oblastí lidského života.[1]

2. Předchůdci
První zařízení, která se později vyvinula v dnešní počítače, byla velmi jednoduchá a byla založena na
mechanických principech. Vývoj probíhal až do poloviny 20. století ve dvou větvích: analogové
počítače a číslicové počítače. Analogové počítače modelovaly problém převedením do jeho
mechanické nebo elektrické analogie, číslicové pak jeho převedením na číselné hodnoty a jejich
numerickým zpracováním. S vývojem číslicové techniky během 2. poloviny 20. století analogové
počítače prakticky vymizely, používají se jen na specializovaná řešení.

3. Nultá generace
Za kalkulačky nulté generace jsou považovány elektromechanické počítače využívající většinou relé.
Pracovaly obvykle na kmitočtu okolo 100 Hz. Hybnou silou vývoje nulté generace se stala druhá
světová válka, kdy došlo k velkému pokroku souběžně v různých částech světa.

V říjnu 1939 sestavil americký profesor John V. Atanasoff elektronický počítač ABC (Atanasoff–Berry
computer), který sloužil k řešení lineárních rovnic v oblasti fyziky.

Roku 1943 zkonstruoval v Bletchley Park anglický inženýr Thomas H. Flowers (1905–1998) [1]
prototyp počítače určeného k lámání německých šifer, vytvářených šifrovacími stroji Enigma[zdroj?!]
a armádními dálnopisy (Schlüsselzusatz 40; SZ 40, pak T52; ve spojeneckém kódu FISH Sturgeon a
Tunny), který se nazýval Colossus Mark I. Používal vakuové elektronky a v následujícím roce byl
zprovozněn vylepšený Colossus Mark 2 pro rozluštění zprávy zašifrované přístrojem Lorenz cipher. [2]

V letech 1939–1944 pracoval ve Spojených státech na podobném projektu Howard Hathaway Aiken.
Oficiálně se projekt jmenoval Automatic Sequence Controlled Calculator (ASCC, česky automatický
sekvenčně řízený počítač), neformálně se nazýval Howard Mark I. Celý projekt financovala firma IBM
(International Business Machines), která vznikla sloučením bývalé Holleritovy společnosti Tabulating
Machine Company s několika dalšími a zabývala se do té doby zejména výrobou děrnoštítkových
strojů. Aikenův projekt počítacího stroje chápala jako demonstraci svých technických možností. Byl to
její první vstup do světa výpočetní techniky, ve kterém později ovládla více než polovinu světového
trhu. Byl ve světě znám spíše pod názvem Mark I. Počítač byl dodán v roce 1944 Harvardově
univerzitě v Cambridge (MA). Patnáct metrů dlouhé monstrum bylo poháněno elektromotorem o
výkonu 3,7 kW, který byl napojen na dlouhou hřídel zprostředkovávající pohon jednotlivých částí
počítače, který obsahoval 765 000 elektromechanických prvků. Program nesla děrná páska, jejíchž 24
stop bylo rozděleno do tří skupin po osmi (2 adresy + kód operace). Počítač pracoval v desítkové
soustavě s pevnou čárkou. Paměť měla dvě části – statickou, do které bylo možno před zahájením
výpočtu vložit až 60 dvacetičtyřmístných čísel, a dynamickou (operační) paměť tvořenou
elektromechanicky ovládanými kolečky. Do této paměti si mohl počítač zaznamenat a zpětně přečíst
dalších 72 čísel (23 místných). Zároveň zde probíhaly aritmetické operace sčítání a odčítání. Mark I
dovedl sečíst dvě čísla za 0,3 s, vynásobit je za 6 s a vypočítat např. hodnotu sinus daného úhlu
během jedné minuty. Americké námořnictvo ho využívalo k výpočtu balistických tabulek.

1
Hana Fenclová 2.A
Dějiny počítačů

Po úspěchu počítače Mark I začal Aiken pracovat na počítači Mark II. Toto zařízení bylo již čistě
reléové. Aritmetika pracovala v plovoucí čárce s desítkovými číslicemi, které byly dvojkově kódovány
pomocí čtyř relé. Operační paměť počítače mohla pojmout až 100 čísel s deseti platnými číslicemi.
Sčítání již trvalo pouze 0,125 s a násobení průměrně 0,25 s. Celý počítač obsahoval přibližně 13 000
relé. Počítač začal pracovat v roce 1947 a byl předán americkému námořnictvu.

Prvním počítačem vyrobeným v Československu byl SAPO (SAmočinný POčítač)[7][8], který byl
uveden do provozu v roce 1957. Obsahoval 7000 relé a 400 elektronek. Měl magnetickou bubnovou
paměť o kapacitě 1024 dvaatřicetibitových slov. Pracoval ve dvojkové soustavě s pohyblivou řádovou
čárkou. Tento počítač měl dvě zvláštnosti: první bylo, že byl pětiadresový neboli součástí každé
instrukce bylo 5 adres (2 operandy, výsledek a adresy skoků v případě kladného a záporného
výsledku) a druhou bylo, že se vlastně jednalo o tři shodné procesory, které pracovaly paralelně.
Výsledek každé operace z jednotlivých procesorů se mezi sebou porovnal a o výsledku se
rozhodovalo hlasováním. Pokud byl shodný alespoň ve dvou případech, byl považován za správný.
Pokud se ve všech třech případech lišil, operace se opakovala.

Počítač SAPO byl zkonstruován prof. A. Svobodou, Dr. Oblonským a jejich spolupracovníky v Ústavu
matematických strojů (pozdější Výzkumný ústav matematických strojů) a byl instalován v budově
ústavu na Loretánském náměstí. Tři roky po svém spuštění, v roce 1960, počítač SAPO shořel. Z
jiskřících releových kontaktů se vzňala loužička oleje, kterým se relé promazávala.

4. První generace (1945 až 1950)

První generace je charakteristická použitím elektronek[3] (tzv. elektronika) a v menší míře též ještě
relé (elektromechanika). Počítače byly poměrně neefektivní, velmi drahé, měly vysoký příkon, velkou
poruchovost a velmi nízkou výpočetní rychlost. Zpočátku byl program vytvářen na propojovacích
deskách, později byly využity děrné štítky a děrné pásky, které též sloužily spolu s řádkovými
tiskárnami k uchování výsledků. V té době neexistovaly ani operační systémy ani programovací jazyky
ani assemblery. Počítač se ovládal ze systémové konzole. Jeden tým lidí pracoval jako konstruktéři,

Obrázek 1 počítač ENIAC

operátoři i technici, jejichž úspěchem bylo ukončit výpočet bez poruchy počítače.[9]

5. Druhá generace (1951 až 1964)

Počítače druhé generace charakterizuje použití tranzistorů[3][11] (tzv. polovodičová elektronika),
které dovolily zlepšit všechny parametry počítačů (zmenšení rozměrů, zvýšení rychlosti a
spolehlivosti, snížení energetických nároků).

Počítače byly dosud spíše unikátní konstrukce, užívané na univerzitách a v základním výzkumu k
řešení úloh s velkými nároky na výpočty na poměrně omezeném objemu dat. Ve druhé generaci
pronikají do běžného života, například do obchodu, administrativy, komunikací nebo skladování dat,

2
Hana Fenclová 2.A
Dějiny počítačů

kde se vyžaduje poměrně jednoduché zpracování na velmi velkých objemech dat. Důraz se tedy
přesouvá na kapacity pamětí, snadnou obsluhu, spolehlivost a rentabilitu. V komerční oblasti byla
přirozeně snaha o co nejlepší využití počítače, proto vznikaly první dávkové systémy. Veliký počet
velmi různých úloh se zavádí do počítače pomocí děrné pásky, štítků nebo magnetické pásky a
zpracovávají jedna za druhou. Vznikla servisní střediska, která pronajímala počítače po dobu vykonání
programu. Vznikly první Operační systémy, které provoz co možná automatizují a optimalizují, užívají
se jazyky symbolických adres a vznikají první "vyšší" programovací jazyky (COBOL, FORTRAN, ALGOL
atd.), které lze používat na různých počítačích a které programování i ladění usnadňují.[9]

Obrázek 2počítač UNIVAC

6. Třetí generace (1965 až 1980)

Třetí generace je charakteristická použitím integrovaných obvodů[3][12] (tzv. polovodičová
elektronika). S postupem času roste počet tranzistorů v integrovaném obvodu (zvyšuje se integrace).
V této době byl výkon počítače úměrný druhé mocnině jeho ceny, takže se vyplatilo koupit co
nejvýkonnější počítač a poté prodávat jeho strojový čas. Majitelé požadovali maximalizaci využití
počítače, proto se objevilo multiprogramování[3] – zatímco jeden program čeká na dokončení I/O
operace, je procesorem zpracovávána druhá úloha. S tím úzce souvisí zavedení pojmu proces, který
označuje prováděný program a zahrnuje kromě něj i dynamicky se měnící data. Objevuje se první
podpora multitaskingu, kdy se programy vykonávané procesorem střídají, takže jsou zdánlivě
zpracovávány najednou. Tento pokrok umožňuje zavedení interaktivních systémů (počítač v reálném
čase reaguje na požadavky uživatele). Kromě velkých střediskových počítačů (mainframe, tzv. sálový
počítač) se objevují i první minipočítače a mikropočítače.[9]

3
Hana Fenclová 2.A
Dějiny počítačů

Nejznámějšími počítači třetí generace byla řada počítačů IBM 360 (od roku 1965) s různým výkonem,
od modelu 360/20 až po největší model 360/90, které měly téměř shodný soubor instrukcí, takže

Obrázek 3 IBM system 360

mohly používat shodný software. Počítače mohly pracovat jak s pevnou, tak také proměnnou délkou
operandů (dat). Znamenaly skutečný průlom počítačů do praktického a komerčního využití a vyráběly
se v tisícových sériích. Řadu 360 napodobila i řada jiných výrobců, v komunistických zemích se od
roku 1969 vyráběly pod označením EC resp. JSEP, československého počítače EC 1021, vyvinutého ve
VÚMS, se vyrobilo téměř 400 kusů.

7. Budoucnost
Další generace zatím nejsou známy a není jisté, jakým směrem se bude vývoj ubírat. Už delší dobu se
experimentuje s počítači na jiném fyzikálním základu. Probíhají pokusy s fotonovými počítači a na
kvantových počítačích se intenzivně pracuje.

8. Zdroje
Dějiny počítačů. In: Wikipedia [online]. 2022, 01.12.2022. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_po%C4%8D%C3%ADta%C4%8D%C5%AF

4
Hana Fenclová 2.A
Dějiny počítačů

9. Obsah
1. Dějiny počítačů...............................................................................................................................1
2. Předchůdci......................................................................................................................................1
3. Nultá generace...............................................................................................................................1
4. První generace (1945 až 1950).......................................................................................................2
5. Druhá generace (1951 až 1964)......................................................................................................2
6. Třetí generace (1965 až 1980)........................................................................................................3
7. Budoucnost....................................................................................................................................4
8. Zdroje.............................................................................................................................................4