Zdena Salivarová

Josef Škvorecký
Setkání v Torontu, s vraždou
spisy 26
Kapitola první, v níž se penzionovaný inspektor vrací do práce........ 5
Kapitola druhá, v níž si Anka nemůže dát pokoj,
i kdyby stokrát chtěla..................................................................... 18
Kapitola třetí, v níž se inspektoru Sinclairovi
potvrzuje staré podezření .............................................................. 22
Kapitola čtvrtá, v níž Anka znovu podlehne pokušení.................... 30
Kapitola pátá, v níž se objeví hezká žena a tři muži s knírkem ........ 34
Kapitola šestá, v níž si Anka leccos domýšlí ................................... 57
Kapitola sedmá, v níž inspektora inspirují
platinové vlasy a objeví se opožděná svědkyně ............................... 64
Kapitola osmá, v níž Anka vyrobí z Fiony krasavici ........................ 79
Kapitola devátá, v níž se Murphy zaplétá
a dr. Smola odkládá brýle .............................................................. 84
Kapitola desátá, v níž Sinclairovi volá inspektor
O’Cuffy z Los Angeles ................................................................... 96
Kapitola jedenáctá, v níž Anka dává dvě a dvě dohromady ............105
Kapitola dvanáctá, v níž skládačka začíná dávat smysl ..................111
Kapitola třináctá, v níž si Anka vzpomene na jednu maličkost.......126
Kapitola čtrnáctá, v níž elévka Mallowayová
složí u inspektora Sinclaira maturitu .............................................134
Kapitola patnáctá, v níž se inspektor Sinclair
o Miriam Mallowayové něco dozví a už nečeká .............................150
Kapitola šestnáctá, ve Winnipegu .................................................157
Kapitola sedmnáctá, Happy Ending .............................................163

Literární akademie
Literární akademie
Zdena Salivarová
Josef Škvorecký
Setkání v Torontu, s vraždou
spisy 26
© Zdena Salivarová and Josef Škvorecký, 2006
Copyright © Literární akademie, 2006
ISBN 80-86877-22-1
4 5
Kapitola první,
v níž se penzionovaný inspektor
vrací do práce
Mrtvá měla na sobě tmavomodrou barchetovou blůzu – infor-
maci o materiálu mi podala elévka Miriam – s naškrobeným
bílým límečkem z nějakého jiného materiálu. Jak zápasila s vra-
hem, levý cíp límečku se ohrnul a zčásti zakryl strangulační čáru,
která se táhla jako červené potvrzení smrti.
„Nač bys to odhad?“ obrátil jsem se na Freda Melvilla.
Daktyloskop si čáru prohlížel lupou, dlouho zkoumal ohr-
nutý límeček, pak odpověděl:
„Vypadá to na obyčejnej špagát. Kus prádelní šňůry, něco ta-
kovýho. Nenašli jste nic toho druhu?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Odnes si všechno s sebou. Opatrnej. Nic tu nezapomněl.“
Mlčky jsem ukázal na zaschlou krev na hřbetě ruky, kterou
právě seškraboval seržant s divným jménem Gunga Stewart Is-
lington. Ind to nebyl. Snad jeho matka četla Kiplinga. Neznal
jsem ho, přišel na oddělení, když já už byl pryč, a sám neměl do
penze daleko.
„Jo tohle!“ pravil Fred a obrátil se na seržanta. „Manikýru užs
udělal, Gungo?“
Seržant kývl:
„Pod nehtem na prostředníku zůstalo skoro půl inče kůže.
Musí to bejt parádní škrábanec.“
„Tady ji ovšem drápnul on.“ Fred ukázal na hřbet dívčiny
ruky.
„To jo,“ ušklíbl se Gunga. „Ale někde na těle bude pěkně pode-
psanej. Nejspíš na ksichtě. Půl inče kůže – musel si tam nalepit
flastr jako hrom.“
Fred hleděl na mrtvou dívku zadumaně. Pak řekl:
„Je to dost neobvyklý. Škrtil ji zepředu. Její autogram bude mít
na obličeji. Řek bych, že ho intimně znala. Asi ji obejmul a po-
vedlo se mu navlíknout jí špagát kolem krku.“ Znova pohlédl
na mrtvou tvář. Vyčníval z ní disproporční nos. „Obyčejně jde
škrtič zezadu. Oběť nic netuší, vrah jí hodí smyčku na krk, ona
instinktivně popadne provaz nebo kravatu, nebo čím to vrah
dělá, snaží se smyčky zbavit…“ Odmlčel se, pak zvedl obě ruce
s prsty zkřivenými jako drápy. „Prala se s ním jak kočka!“ Sehnul
se k mrtvé, maličko uvolnil zaťatou pěst, vytáhl z ní několik vy-
škubnutých vlasů a strčil je do ziplocku. „Jako ženská.“
„Na DNA bude materiálu habaděj,“ pravil Gunga.
„A co teprve jestli byli nahý?“ zasmála se Miriam.
Její trochu vřeštivý hlas mě pohladil proti srsti.
„A to von ji potom voblík?“ ušklíbl se Fred.
Miriam ohrnula nos a ignorovala ho.
———
Vzpomněl jsem si na svou bývalou podřízenou, na elévku, poz-
ději poručíka Shirley Churchovou, která si vzala syna starého
Bullocka, pokračovala v policejní kariéře, a teprve po čtvrtém
dítěti, druhé holčičce, opustila jako inspektorka službu. Nedo-
kázala jí však dát vale nadobro, opatřila si soukromou detektivní
licenci, načež se jí telefonní hovory zpětinásobily. K žádnému
příjmu to však nevedlo, protože případy manželské nevěry Shir-
ley zásadně odmítala. Marně čekala, a pokud vím, dosud čeká, že
jí zavolá manželka, které kdosi zavraždil muže – nebo naopak.
Kdykoli mi Shirley Bullocková podávala hlášení, stála v po-
zoru, a pokud chtěla něco říct, uváděla svá pozorování – větši-
nou velmi bystrá – zdvořilým: „Jestli smím poznamenat…“
Miriam Mallowayová skákala člověku do řeči, hlášení odbý-
vala s rukou v kapse, a jednou dokonce s cigaretou v ústech.
———
Když jsem se loučil, DNA se zrovna zavádělo. Do laboratoře
přijali novou sílu, čerstvého magistra z kriminologie na Toront-
ské univerzitě, mladíka jménem Desmond Clairman, který se
všemu idiotsky hihňal, ale svému povolání rozuměl. Z přiožralé
párty, kterou mi oddělení uspořádalo na rozloučenou a kde se
pilo, jsem tehdy odešel předčasně a střízlivý jsem odjel druhý
den ráno do Georgie k Moničce a k jejímu manželovi, reverendu
Micahu Ginsburgovi.
Monička mu říká Mickey. Po svatbě se stal kazatelem v Jižní
Karolíně, kvůli Moničce – aby byla nablízku rodičům – pak upro-
6 7
sil biskupa, aby ho přeložil do Scarborough v Torontu, ale první
kanadská zima mu šla tak na nervy, že se brzo po líbánkách pro-
měnil ve vzteklého a hádavého manžela a málem se s Moničkou
rozvedli. Naštěstí mu v Hazlehurstu v Georgii nabídla místní te-
levize třikrát týdně pořad v Biblické hodině. Vrátil se tedy s Mo-
ničkou na rodnou farmu ve Willacoochee v Georgii a metamor-
foval opět v milujícího manžílka, jakým pastor má být. Ve státech
Florida, Georgia a Jižní i Severní Karolína konkuruje nyní Mi-
cah Billymu Grahamovi a vypadá to, že jeho biblické meditace
převezmou stanice celostátní sítě. V poslední době přidal k zá-
zrakům v Káni Galilejské a vzkříšení Lazara i vědu a z kazatelny
horlivě propaguje cosi, čemu říká Inteligentní plán. Pokud tomu
rozumím, je to vědecká konkurence neodarwinistům, kteří proti
ní, nevím proč, zuby nehty bojují včetně soudních žalob a rušení
univerzitních kateder, kde někteří paleontologové Inteligentní
plán přednášeli. Nevím, jestli jsou takové spory ve vědeckých de-
batách běžné. Asi ano.
———
První dva měsíce na penzi jsem tedy strávil na faře svého zetě,
jehož hvězda na fundamentalistickém nebi rychle stoupala.
Krásný kraj jižní Georgie, kolem městečka stinné hájky stromů,
které jsem neznal, říčky plné odlehlých zákoutí, kde vlahá voda
zvala ke koupeli, i když člověk s sebou neměl plavky. Kromě
mnoha kostelů tam skoro stejně byly zastoupeny podniky v Mi-
cahových homiliích pravidelně zatracované – útulné jižanské
bary. Vzdor fundamentalistům, ovládajícím svatostánky, tam
šťastnou hodinku nikdy nezrušili, jako to udělali v pokrokové
Kanadě. Za cenu jednoho drinku od pěti do sedmi pořád nalé-
vali dva. Ne jako v Torontu.
Přes ty rajské poměry jsem po čase začínal trpět pocity pří-
slovečného hosta, který jako ryba třetí den atd. To už jsem na
pohostinné farmě úspěšného kazatele a milující dcery načínal
třetí měsíc. Nedalo se nic dělat. Rozloučil jsem se s plačící Mo-
ničkou a s jejím velebníčkem, jehož srdečný stisk ruky si nako-
nec vyžádal chirurgický zákrok na pohotovosti, a vrátil jsem se
do rušného a stále rostoucího Toronta.
Tam jsem najednou neměl co dělat.
 Někteří podobně postižení kolegové řešili ten problém neko-
nečnými partiemi šachu v klubu, ale to mi vždycky připadalo
jako plýtvání logickými schopnostmi mozku na nesmyslné po-
hyby pitomých figurek. Několikrát jsem se pokusil odjet na ryby
v jezerech na severu, jenže po letech skoro denního styku se suro-
vostmi velkoměsta jsem si vypěstoval odpor k napichování červů
na háčky a k vytahování háčků zabodnutých do pater živých ryb.
Prý je to nebolí – kdo však byl kdy rybou, aby to potvrdil?
Zbýval golf a detektivky.
Snažil jsem se a Monica, moje žena, chodila na golf se mnou.
Zřetelně nerada, ale abych měl pohyb. Abych měl pohyb, zaká-
zala mi rovněž používat golfmobily a najímat nosiče té spousty
nářadí, co je ke golfu potřeba. Klikaté procházky po kopcovitém
terénu s brašnou plnou holí na rameni mě však, mírně řečeno,
nezaujaly a nakonec, tentokrát k Moničině zřetelné úlevě, jsem
to vzdal.
Zbyly mi detektivky.
Ty mě zachránily. Asi proto, že jsem se držel klasiků. Očtené
svazky, zděděné po otci, mě vrhly zpět do mládí, kdy jsem bý-
val napomínán pro četbu pod lavicí, kterou mi učitelka často
zabavovala a vracela ji se zalepeným dopisem otci, z jehož tajné
zásoby jsem si ten literární kontraband vypůjčoval. Protože mě
moje řemeslo naučilo systematičnosti, začal jsem od Adama
– Vraždou v ulici Morgue. A stařičké tátovy detektivky mě za-
chránily před smrtí ukousáním. Protože se v nich o vraždách
psalo decentně a bez velkých detailů, příběhy z dřevních dob
žánru mi v ničem nepřipomínaly hnus skutečných zločinů, jaké
bývaly mým denním chlebem. A tak jsem četl a četl.
Systematicky jsem pokračoval cestou značenou jmény, která
připomínala zvláštní a specifickou nevinnost zašlých, třebaže
v mnoha ohledech rovněž krutých dob: Wilkie Collins, Charles
Dickens, Emile Gaboriau, Robert Barr, Gaston Leroux, Anna
Katharine Greenová, Mary Roberts Rinehartová, Jacques Fut-
relle, Arthur Conan Doyle. Když jsem dospěl k R. Austinu
Freemanovi, začal jsem se zabývat myšlenkou, že na stará
kolena sepíšu historii některých svých případů. Jak to pojme-
nuju, jsem zatím nevěděl. Napadl mě sice titul, ale brzo jsem si
uvědomil, že nepříliš lákavý a čtenáře neznalé Kanady značně
zavádějící:
8 9
Očima inspektora Královské jízdní policie.
Když jsem stál nad uškrcenou dívkou v Allan Street, pořád
jsem ještě nevěděl, jak jinak svůj zatím nenapsaný opus nazvat.
———
Uplynul víc než rok od mého odchodu z Oddělení vražd na
King Street West. Uhihňaný mladík v laboratoři, Desmond
Clairman, úctyhodně nabyl na důležitosti, Fred Melville na
něho žárlil a Oddělení vražd postihla nezvyklá pohroma: jed-
nadvacáté narozeniny sice hezké, jenže (mně) protivné elévky
Miriam Mallowayové.
Celý můj tým je šel oslavovat do nově otevřené japonské
restaurace Šibun, ale přecpali se tam syrovými rybami, dostali
z nich prudkou otravu a octli se v nemocnici. Až na Melvilla
a Gungu, patrně proto, že měli mimořádně dobrý žaludek, a na
oslavenkyni Miriam, která si místo syrové ryby dala ústřice a ne-
bylo jí nic.
A mě požádali, abych tak na čtrnáct dní zaskočil za inspektora
Bullocka, který v japonské hospodě dopadl nejhůř.
———
Stál jsem nad uškrcenou dívkou, která ani zaživa nemohla být
žádná krasavice a teď, s rudou čárou smrti kolem krku, podobala
se virtuálnímu strašidlu z hollywoodského hororu.
Rozhlédl jsem se po místnosti. U okna stál domovník a dok-
tor Jenkins vedle mrtvé si už balil fidlátka. K vraždě podle něho
došlo nejmíň dvanáct, spíš mnohem víc hodin před půl čtvrtou
odpoledne, kdy nám domovník zavolal. Rovnýma nohama jsem
spadl do svého starého světa, i když jsem v něm jenom zaskako-
val. Poprvé od idylické sezony ve Willacoochee jsem měl pocit,
že jsem naživu.
Zeptal jsem se:
„A vám večer telefonovala?“
„Jo,“ pravil domovník. „Už bylo půl sedmý, já byl utahanej
jak stará…,“ zarazil se, pohlédl na krásnou Miriam a přehodil
výhybku, což nebylo třeba: „… čokl, a neměl sem náladu hrabat
se v jejim hajzlu.“
 „Telefonovala vám včera večer?“
„Dyť to řikám! Dost pozdě večer.“
„Tak proč jste přišel až dnes v půl čtvrté odpoledne?“
„Měl sem i bez jejího hajzlu na dnešek fůru práce. Já nemám
na krku jenom barák tady na Allan Street, pane inspektor. Mám
eště tři takový. Jeden tady kousek dál, taky na Allan Street, a dva
na Prother Street. Dyž se ráno nevozvala, řek sem si, že si ten
hajzlík možná spravila sama, anebo se šla vy…,“ opět zavadil
pohledem o zrzavou policajtku a zbytečně se zarazil, „… anebo
si to šla vodbejt do sankér. Je – to je: byla tam zaměstnaná. Tak
sem šel na ty vostatní džoby.“
Znovu jsem se rozhlédl po obýváku. Zavražděná to tu udržo-
vala ve vzorném pořádku, převrácené křeslo u kávového stolku
nesvědčilo o nedbalosti, ale o zápase.
„Vona to byla dost protivná nájemnice,“ ozval se za mnou do-
movník. Rychle dodal: „I dyž vo mrtvejch a tak dále.“
„Hm,“ řekl jsem a opět jsem pohlédl na mrtvou. Byla dost při
těle, z mrtvého obličeje vyčníval téměř zrůdný nos. Ne orlí. Ne-
foremný výběžek, něco jako bachratá hruška, mezi drobnýma
očima blízko sebe, ve tváři do čtverce s náznakem knírku pod
tou masitou bambulí. V bradě hluboký důlek, jaký prý sluší mu-
žům. Jimmy Durante v sukních, napadlo mě. Chudák holka, jak
by určitě řekla moje přítelkyně…
Odvrátil jsem se od nebožky k oknu. Za ním červánky, teplý
večer indiánského léta, obloha nad řadou patrových a dvoupa-
trových domů růžová do ruda. Pak jsem přes domovníka sjel
pohledem k malému stolečku vedle televizoru. Na něm stál tele-
fon, pod telefonem zbrusu nový, velice sofistikovaný záznamník.
Ukázal jsem na přístroj elévce.
„Miriam, spusťte to!“
Elévka vytáhla ruku z kapsy a klátivým krokem přistoupila
ke stolku. Všichni zpozorněli. Z přístroje se ozval nejdřív bezvý-
razný mužský hlas, ohlašující čas záznamu: „Pondělí, sedmého
října, osmnáct nula pět,“ a potom hlas mladé ženské:
„Louiso, seš doma?“
Chvíli nic. Pak jiný ženský hlas:
„Bobbie?“
„No, já. Chtěla sem se tě jenom zeptat, jestli by sis nešla za-
tancovat?“
10
„Dneska nemůžu,“ pravil hlas zavražděné, protože to byla ona.
Jmenovala se Louise Smithová a měla podivnou výslovnost. Moje
prokletí? Pomyslel jsem si trpce, jenže trpkost se mísila s něčím tesk-
ným. Měl jsem silný dojem, že tu výslovnost, ten přízvuk znám.
Ne dojem. Věděl jsem to.
„Možná příští tejden,“ pokračoval hlas. „Budu ti to moct říct
zejtra ráno. Teď tu něco mám.“
Zavěsila. V přístroji cvaklo a hned nato znova, jak se vy-
pnul a opět zapnul, mechanické hlášení: „Pondělí, sedmého
října, devatenáct nula pět.“ Muž, který promluvil potom, pra-
vil chmurně: „Louise?“ Majitelka bytu však sluchátko nezvedla.
Volající opakoval ještě třikrát, s kratšími a kratšími přestávkami:
„Louise… Louise… Louise!“ Odpovědi se nedočkal a začal škem-
rat. Louise, nezlob se! Nezlob se! Já sem vůl! Louise! Prosím tě!“
Na dlouhou dobu se odmlčel a nato rádoby rozhodným tónem:
„Já přídu! Musim tě vidět! Louise! Miláčku! Já… já přídu! Já vim,
že seš doma!“ Opět pomlka, pak: „Louise, seš tam?“ Dlouhé
mlčení. Potom kategoricky. „Já du!“ a muž zavěsil.
Byla Louise doma a nechtěla mluvit s milencem, s nímž se
zřejmě pohádala? Pokusil jsem se představit si milence téhle mi-
lenky, a nepodařilo se mi to. Anebo byla milenka doma, ale už
mrtvá? Mezi tím, co volala Bobbie, a tímhle škemralem, jenže
možná nebezpečným škemralem, uplynula hodina. Za tu dobu
se mohlo leccos stát. Ale jestli byla doma a ještě živá, jenom s vo-
lajícím nechtěla mluvit – a jestli on k ní skutečně přišel, potom…
Názor doktora Jenkinse nevylučoval vraždu v kteroukoli dobu
po osmnáct nula pět v pondělí.
Obrátil jsem pozornost zpět k záznamníku. Neutrální hlas
mechanické nahrávky právě oznamoval: „Úterý, osmého října,
devět třicet.“ Naskočil ženský hlas, nikoli hlas Bobbie. Nemluvil
anglicky, nerozuměl jsem mu, ale už jsem to věděl jistě. Moje
líbezné prokletí. V minulosti mě zavedlo po mnoha nijak líbez-
ných stopách k policajtskému cíli. Anna Lomnická bude hlasu
na záznamníku nepochybně rozumět.
Potom už známý hlas, anglicky. Bobbie. „Louiso, kde seš? Je
deset pryč! Zavolej!“ Ozvala se ještě dvakrát, v jedenáct a v po-
ledne, kdy oznámila. „Jdu na oběd, Louiso. Prosím tě, zavolej! Já
nevím, jestli se ti něco nestalo…,“ odmlčela se. „Jestli nezavoláš
po vobědě – já snad…, já nevím…“
11
 Sotva záznam skončil, zazvonil telefon. Mrkl jsem na ho-
dinky, bylo za pět minut pět. Miriam pohotově, aniž na mě as-
poň pohlédla, zvedla sluchátko a houkla do něj hlasem zkušené
profesionálky. Ne policejní profesionálky:
„Halóóó??“
Natočila sluchátko směrem ke mně, přistoupil jsem těsně k ní.
Ucítil jsem vlezlou vůni santalového dřeva, což bylo ve službě
proti předpisům, ale už se ozval rozčilený mužský hlas a byl sly-
šet tak dobře, že snad volal na lesy:
„Louiso! Louise! Mně je to děsně líto! Strašně! Nezlob se!
Louiso! Já sem měl včera v hlavě! Já dyž se napiju, tak nevim, co
řikám, dyť mě už znáš! Louiso! Louise!“ zmlkl. Po chvilce: „Seš
tam, Louiso…? Louise…?“
Miriam na mě pohlédla zelenýma očima. Hodily se jí k zrza-
vým irským vlasům, ty se ale příliš nehodily pro policajtku. Byla
tou hřívou strašně nápadná. A voňavka ve službě…
Nebo snad, co jsem odešel do penze, zmírnili předpisy?
Zamračeně jsem přikývl.
Miriam pravila hlasem holek z Sherbourne Street, které jsem
tam při ranní procházce často potkával. Z kostela nešly.
„Kdo volá?“
Telefon mlčel. Volajícímu bylo asi trapné, že se shodil před cizí
ženskou. Miriam mlčení přerušila zase tím drze nevlídným hlasem:
„Louisie si vodskočila, pane… pane…? Jak se menujete? Já
sem její kámoška.“ Mlčení. Potom netrpělivě: „Tak mám něco
vyřídit nebo co…?“
V telefonu hlasité oddechování. Nato:
„Řekněte jí, že… že volal Jimmy. Vona… vona ví…“
Jimmy zavěsil.
Miriam zavěsila taky a já se na ni skoro obořil:
„Proč jste, proboha, mluvila jak holka z ulice?“
„To je přeci kamufláž, ne?“
„Kamufláž! Ten chlap se vás lek! Ten už se neozve!“ Osten-
tativně jsem obrátil oči ke stropu a hned jsem toho zalitoval.
Jakživ jsem nebyl na podřízené nevlídný. Holka je mi protivná,
nechová se, jak by měla. Jak jsem na to byl ve službě zvyklý.
Takhle předpisy určitě nezmínili!
Cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Je ze mě nerudný – je
ze mě…
12
Dědek!
Zaťal jsem zuby a řekl jsem odměřeně:
„No, aspoň víme, že se jmenuje Jimmy, že byl se zavražděnou
v intimním vztahu a že den před vraždou se mezi nimi něco stalo.
Patrně něco zaviněného alkoholem.“
Miriam se tvářila uraženě. Opět jsem se neovládl.
„A nevíte, že používat ve službě parfém se neshoduje – není
na místě?“
„Byla jsem včera v divadle a ta voňavka je děsně trvanlivá. Já
se ráno sprchovala snad hodinu! Asi je to houby platný, když
jste to cítil.“
„Kupte si něco, co nečpí jak…,“ zabručel jsem – a uvědomil
jsem si, že jsem zabručel. „Příště tím šetřte, když víte, že druhý
den máte službu.“
Okamžitě mi bylo trapně.
„To bych nesměla…,“ vylétlo z elévky vzpurně, ale přerušil ji
mechanický hlasatel: „Sedmnáct nula jedna…,“ potom podruhé
ženská, která mluvila jazykem mé přítelkyně. Dost rozdurděně
a brzo zavěsila.
———
Otevřenými dveřmi ložničky vedle zazněla za průčelní stěnou
televize. Nějaká talk show. Domy v téhle čtvrti zřejmě nestavěli
na staletí.
Užuž jsem se obrátil na Freda Melvilla, když se záznamník
znova zapnul a po mechanickém hlášení ještě jednou Bobbie:
„Je pět pryč, Louiso. Musím domů, k tobě dneska už nemůžu.
Zavolám ti ráno.“ Malá pauza, potom: „Mám strach, jestli se ti
něco nestalo.“ Hlas se nepatrně zatřásl. Z vedlejšího bytu slabě
zaburácel umělý smích diváků talk show. Obrátil jsem se na
Freda Melvilla:
„Zavolej soudci Tomkinsovi. Napíchnem linku.“ Pak jsem se
zeptal domovníka, který trpělivě stál v pozadí:
„Kdo bydlí vedle?“
„Ňáká Mortonová. To je tady nejstarší nájemnice. V tomhle ba-
ráku bydlí už dobrejch dvacet let. A už nejmíň deset je na vozejku.“
„Počkejte tady, půjdu tam sám,“ řekl jsem týmu. „Tolik poli-
cajtů by ji mohlo polekat.“
13
 „Já jsem hotov,“ pravil doktor Jenkins.
„Já ne,“ ozval se Fred, který právě otvíral skřínku s daktylo-
skopickým nářadím.
„Dobře. Doktore, děkuju.“ Krátce jsem se zamyslel, pak jako
důkaz sám pro sebe, že jsem pánem vlastní vůle: „Vy pojďte se
mnou, Miriam. Vás se nelekne.“
„Jen jestli,“ řekl uštěpačně Fred.
„Ty mně můžeš víš co?“ odsekla Miriam.
Domovník na ni překvapeně vyvalil oči a já musel napnout
vůli k prasknutí.
———
O příbytku staré paní vedle se sotva dalo říct to co o nebožce
Smithové. Na popis jejího pokoje by musel být někdo jako Dic-
kens, mým schopnostem se to vymykalo. V duchu jsem se zmohl
jenom na otřelou metaforu, jíž se charakterizuje obydlí prasat.
Paní Mortonová nám přijela otevřít na vozíku. Nebylo to
žádné moderní vozidlo pro pohybově postižené. Žádné baterie.
Jenom dvojité kolo po obou stranách sedadla, menší se nedotý-
kalo země a používalo se k ručnímu pohonu. Paní Mortonová
vzbuzovala na první pohled soucit. Seschlá, křehká, vyhublá
stařenka s vyšisovanýma očima za tlustými skly. Když jsem jí
ohleduplně oznámil, že její sousedku někdo zavraždil, odpově-
děla slabounkým, ale jasným hláskem a vůbec ne dojatě:
„To já vim.“
„Jak to, že to víte?“ obořila se na ni Miriam. Škublo to se mnou,
ovládl jsem se.
„Přeci sem si to domyslela. Krz tu stěnu je všecko slyšet. Ro-
zumět moc neni, ale vy ste dělali randál. Tady sou strašně tenký
stěny, nevim ani z čeho. Z cihel to nebude, slečno – nebo pani?“
„Policejní elév Mallowayová,“ pravila Miriam upjatě.
„Elév?“
„Ano. Policejní elév.“
Skočil jsem jim do řeči:
„Takže vy jste, paní Mortonová, možná slyšela, že se tady vedle
včera večer dělo něco mimořádného?“
„Aby ne, pane…?“
„Inspektor Sinclair.“
14
„…pane inspektor. Už sem spala, ale ten rambajz mě vzbudil.
Prali se tam. Totiž – to sem si myslela včera. Že se perou.“
„Nezaslechla jste, o čem mluvili?“ ozvala se Miriam téměř vý-
hrůžně.
„Dyť vám povidám, že se prali. Copak se při tom mluví? Jo,
slyšela sem ňáký hekání a – co člověk prostě slyší, dyž se vedle
perou – nebo taky třebas dělaj něco podobnýho. Jenže krz zeď
neni rozumět. Akorát je slyšet.“
Řekl jsem:
„Nějaké výkřiky jste neslyšela? Rány? Chroptění?“
„Výkřiky žádný. Něco bouchlo. A jako vzdechy, snad. Jenomže,
pane inspektor, tam se něco dost – no, podobnýho dálo už dost
dlouho. A skoro denně.“
„Někdo se tam pral?“ Miriam, tónem zlého policajta. To měla
možná ze školy. Jenže nechápala, že není výslech jako výslech.
„No – né zrovna pral, paní – elévko. Ale – abych tak řekla – no
vona tam ta slečna měla postel přiraženou až ke stěně.“ Od-
mlčela se, upřela vyšisované oči na mou elévku. „Víte přeci, co
myslim?“
„Aha,“ pravila Miriam a zarděla se. Nad svým překvapivě
dlouhým vedením.
„Je to tak,“ přisvědčila paní Mortonová. „Teďkon poslední do-
bou jenom večír. Ale eště donedávna taky vodpoledne. Mně to
– žejo, rozčilovalo. Dávám si vodpoledne šlofíka. Jenomže taky
mi to zas vrtalo hlavou, že. Vodpoledne i večír – dyť ta slečna
chodila do zaměstnání. No řekněte sama, slečno!“
Miriam však neřekla nic. Všiml jsem si velkého kalendáře
na stěně s obrázky kanadské přírody. Byly na něm nějaké zá-
znamy. Obrátil jsem se ke stařence, vyšisované oči se nyní upí-
raly na mě.
„Jo, jo,“ pravila paní Mortonová. „To víte, pane inspektor. Ne-
mám co dělat, na televízi furt čumět nejde, tak sem – no, měla
sem si snad zacpat uši? Co myslíte?“
Usmál jsem se.
„V našem zájmu jistě ne.“
„Viďte. Tak sem si to tadyhle zapisovala. Koukněte se.“ Paní
Mortonová předjela se židlí pod kalendář a jala se ukazovat hu-
beňoučkým prstem. „Tady: v půl vosmý a eště jednou ve tři čtvrtě
na devět, dycky dvakrát. A tadyhle…,“ zalistovala v kalendáři
15
nazpět. „Jo. Tadyhle to bylo naposled vodpoledne, v pátek. Ve ———
tři. A tady, v úterý, vodpoledne i večír. Večír třikrát.“
„Můžu si ten kalendář vypůjčit? Jenom na den na dva.“ „Bude to profesionál,“ uvítal mě Fred. „Uklidil po sobě jak vzorná
Paní Mortonová se zamyslela. hospodyňka.“
„No, doktor příde v pondělí – ale vrátit!“ skoro na mě vy- „Otisky veškeré žádné?“
křikla. „Nikde nic. Zřejmě utřel kliky, pelesti postele, všechno, na čem
„Nebojte se. Dám vám na něj potvrzení…“ se obyčejně něco najde. Sklenice, talíře, příbory čerstvě umytý,
„To se nevobtěžujte. Ale vrátit!“ byteček jako klícka.“ Podíval se na hodinky a vzdychl. „Projdu
Sundal jsem kalendář ze stěny a sroloval jsem jej do trubičky. to ještě jednou. Takže mám noční. Dobrou noc, inspektore!“
Miriam se pokusila uplatnit.
„Mluvit jste vedle nikoho neslyšela?“
Stařenka si ji změřila poloslepým pohledem a nevlídně pravila:
„Ale jó. Jenže dyť vám řikám, že krz stěnu neni rozumět. Ako-
rát je slyšet. Voni toho taky moc nenamluvili a mezitím – bylo
slyšet tamto, žejo. To víte,“ zamrkala na elévku. „Někdy mezi tim
taky možná šeptali. To neni slyšet vůbec.“
Miriam se honem zeptala:
„Ven vy se nedostanete, paní Mortonová?“
„Prosim vás, slečno! Venku bych se bála. Já mizerně vidim
a tady je na ulici pěknej provoz. Víte, kolik mám dioptrií? Rači
vám to neřeknu. Depak,“ zavrtěla hlavou. „Jenom vobčas vyjedu
v tomhle vehiklu na chodbu, tam se nic neděje, tak jezdim sem
tam, abych měla ňákej pohyb, a zpátky k televízi. Akorát – to
vás bude zajímat a vašeho bosse taky,“ stařenka zkřivila ústa do
lišáckého úsměvu. „Akorát včera sem tu večír natrefila na chlapa,
kerej vystoupil z vejtahu, zaťukal u sousedky, vona votevřela
a von zapad dovnitř.“
Pohlédla na nás vítězně.
„Víte, kolik bylo hodin?“ pravila Miriam zkoprněle.
„Už bylo tma,“ řekla stařenka. „Kolik hodin, nevim. Ale venku
už bylo tma.“
„Jak vypadal ten muž?“ zeptal jsem se.
„To vám taky nepovim. To víte, voči. Akorát že byl dost vyso-
kej, na sobě měl ňáký jako strakatý sako, a jak po mně blejsknul
vočima – nebo teda, votočil ke mně ksicht – tak se mi zdálo, že
pod nosem má knír. Nebo možná spíš knírek. Jako míval Clark
Gable. A snad byl taky hezkej. Frajer, víte? Z Balíkova. Ale jak
vypadal, až na to, že měl knírek jako Gable, anebo krátce a dobře
ňákej knír, to říct nemůžu. To víte, voči!“

16 17
Kapitola druhá,
v níž si Anka nemůže dát pokoj,
i kdyby stokrát chtěla
Sotva jsem ráno otevřela oči, sáhla jsem po novinách. To už je
taková moje adikce. Hrnek kafe, cigareta a noviny. I když máme
televizi a dnes už i internet. Nejlíp je mi u stolu v kuchyni s hrn-
kem kafe, cigaretou a novinami. Tony se diví, proč je stále před-
plácím. On si ráno pustí televizní zprávy, zběžně na ně koukne,
pak vzdychne, co je pořád ve světě hrůz, co je všude lumpů
a darebáků a podvodníků, válek a přírodních pohrom, pak to
vypne a jede do ordinace. Já si dávám na čas. Brouzdám v těch
stránkách a hlavně se mohu vracet, zjistit, co se děje na druhém
konci Kanady, sledovat různé nabídky a sejly a vystřihnout si,
co mě zaujme. Na rozdíl od Tonyho mám už na to čas. Už se
nehoním jako dřív. Od toho mám zaměstnance, i když někdy…
Ale jde to.
A tak, sotva jsem ráno otevřela noviny, zjistila jsem, že budu
asi mít zas o práci postaráno. I když tuhle práci nijak nevyhle-
dávám. Prostě mi spadne do klína.
„Na tohle se podívej, Tony,“ poklepala jsem na snímek v rub-
rice zločinu v Ontariu. Tony se znechuceně zašklebil, ale podí-
val se.
„To mi nic neříká, Anko,“ mrkl na malou fotku ženské tváře.
Louise Smith, zavražděna ve svém bytě v pondělí ve večerních hodinách.
Po pachateli se pátrá.
„To je přece Lojzka Šmídová, dcera kolegyně z Hygie. Taky
pak utekla. Ale dost dlouho po nás. Nepamatuješ se na ni?“
Tony zavrtěl hlavou.
„No jo. Ty si pamatuješ jenom ty hezký, viď?“ usmála jsem se.
„Chudák holka. Když se objevila tady v Torontě, přišla za mnou
na trvalou. Přistěhovala se z Winnipegu, kde načas zakotvila.
Tam prej chcípnul pes. Chodila si ke mně kupovat kosmetiku
a udržovat ondulaci. Taky si změnila jméno ze Šmídový na Smith
a z Aloisie na Louise. Řekla mi, že chce bejt Kanaďanka.“
Znova jsem se podívala na fotku v novinách.
Ano, je to ona. Lojzka. Takový obličej se hned tak nezapo-
mene. A žádná kosmetika mu bohužel nepomůže. Chudák Loj-
18
zina. Fotka byla civilní, z doby zaživa, ne snímek, jaký pořizují
policejní fotografové na místě činu. Jenže, pomyslela jsem si,
snad cynicky, na tom obličeji by nic zkazit nemohl ani policejní
fotograf.
Pod zprávou bylo ještě pár řádek: Policie pátrá po svědcích,
kteří zavražděnou v poslední době viděli, kde a s kým. V bytě se
nenašly žádné stopy po vloupání. Vrahem je patrně někdo, koho
znala.
Vzdychla jsem:
„Jaký štěstí asi v Kanadě hledala?“
„Anko,“ pravil Tony. „Jaký štěstí choděj český holky hledat do
ciziny? Najít prachatýho chlapa, chytit ho a už nepustit.“
„Ty seš ale cynik, Tony.“
Tony se opět zašklebil a vrátil se k svému Globe & Mail. Nešel
dnes do práce, musel připravit zprávu o nějakém svém výzkumu.
O jeho výzkumy jsem se dávno nezajímala, protože zprávy psal
lékařským mumbo-jumbem, kterému nebylo vůbec rozumět.
———
Něco mě na té smutné zprávě z novin ale zaujalo.
Lojzka ke mně do salonu přivedla před časem jinou Češku, He-
lenu McIntirovou. Prý kamarádka ještě z Prahy. Její pravý opak,
potvrzující to dost pochybné, jenom občas pravdivé pravidlo, že
hezká kamarádka si vybere ošklivou, aby líp vynikla. To Helena
neměla zapotřebí. Vynikala i bez sousedství Lojziny Šmídové.
Přírodní plavovláska s dokonalou pletí i bez nalíčení, od hodiny
by mohla dělat fotomodelku. Třeba i ve spodním prádle. Anebo
i bez.
Jak už to chodí, český lahůdkář, řezník, zubař, cestovní kance-
lář, a hlavně kadeřnice, to jsou informační střediska nás krajánků.
Můj salon není výjimka. Lidi si rádi povídají o sobě i o druhých.
Nejen Češi. Bez drbů by to nešlo nikde na světě.
Helena byla podivuhodně přímočará. S ošetřovatelským di-
plomem z Prahy, který si nostrifikovala poměrně bez potíží, pro-
tože v Kanadě je nedostatek ošetřovatelek, dostala na Lojzčinu
– tedy už Louisinu – radu místo v malé nemocnici Armády spásy
Bon Coeur. S pracovním povolením časově omezeným na dva
roky.
19
 „Jenže já se vracet nebudu, paní Lomnická. Leda na návštěvu.
Já se tu vdám. Za pracháče, pochopitelně. S láskou jsem si už
v Praze užila svý.“
———
„Ta její velká láska,“ řekla mi jednou Lojzka, „byla dost průšvih.
Já se nestačila divit. Za Helenou pálil kdekdo, moc cavyků s tím
nenadělala, však víte, co myslím, a najednou jí snad přeskočilo.
Zabouchla se. Ale opravdu, paní Anno. Zabouchla, a do žena-
týho s třema dětma a eště k tomu katolíka. On se pochopitelně
nechtěl rozvést, nebo ani nemoh, tak se Helena sbalila a odjela
do Kanady. No a tady se jí povedlo, za čím šla.“
Opravdu se jí to povedlo a docela jsem jí to přála. Dávno
než jí pracovní povolení vypršelo, chopila se Helena báječné
šance. Zalasovala, kde jinde než u nich v nemocnici, doktora
McIntira, šéflékaře, který se právě po několikaletém manželství
rozváděl.
„To má tak někdo štěstí,“ vzdychla tenkrát Lojzka. „Vidíte, a už
má bejby! Krásný zlatovlasý. Sice jim to taky trvalo skoro dva
roky, jenže all’s well that ends well, že ano, paní hraběnko? A navíc
ten její je zazobanec, k dědictví po rodičích zdědil teď po bez-
dětným strejčkovi dalších pár milionů, takže medicínu dělá už
jen pro zábavu.“
Myšlenky se mi vrátily k té nešťastné, nehezké, mrtvé Lojzině
Šmídové. Štěstí neměla v ničem. Se svým zevnějškem se snažila
dělat, co jenom šlo. Hezky se oblékala, česala, pěstovala, držela
dietu, a pořád byla stejně nepřitažlivá. To je slabé slovo.
„Co říkáte, paní Lomnická, co kdybych si dala udělat plastiku?
Že by mi srovnali ten můj frňák, vyhladili vrásky, eventuelně
zmenšili stehna a zvětšili prsa. Taky zuby bych si měla dát do
pořádku. Jenomže, žejo, za ten plat, co mám v laborce, pořídím
akorát těch pár šminek a něco málo na sebe.“
To, co Heleně, se jí samo sebou nepodařilo. Ani nemohlo.
Uvařila jsem si ještě jedno kafe a opět jsem se zadívala na tu
fotku. Někomu příroda nadělí, někomu ne.
Ani chlapa jí Pánbůh nedopřál.
Vzpomínala jsem, co mi o ní vyprávěla Helena. „V Praze byla
v jednom kuse zamilovaná, tak ob dva měsíce, vždycky do ji-
20
nýho. Jednou i do hrbatýho, a on ji odkop jako všichni před
ním. Jednou dokonce do – jak se jim říká – co jdou po holčičkách
hodně pod zákon?“
„Pederasti?“
„Nojo. Tak tohle byl pederast, a myslím že i buzík, a Lojzina
za ním lezla, jako kdyby to byl Apolón. No, on docela byl. Ale
když promluvil, každej hned věděl, na čem je. Znáte to? Takový
– jako kdyby se mazlil – prostě sotva otevřel hubu. Nakonec do-
stal za zneužití nezletilý pět let.“ Helena vzdychla. „A takovejch
bylo – nejmíň pět! Spíš víc.“
„Chudák holka,“ řekla jsem tenkrát. „I hrbatýho…,“ a Helena
mě přerušila:
„Kdyby jen hrbatýho. Jednou pálila za takovým křivonožcem,
kterej chodil vo dvou holích, a někdy dokonce jezdil na vozejku.
Ale byl to dramaturg v Tyláčku, víte, intelektuál z tý operety
v Nuslích. A ten, paní hraběnko, ten jí dokonce nakonec přef…,
myslím, s tím se, řekla bych, přeci jen vyspala. Vsadila bych se,
že jo, protože si od ní vypůjčil deset tisíc na věčnou oplátku.
Myslím, že kvůli tomu taky zdrhla.“
Ponořila jsem se do té vzpomínky, že jsem málem zapomněla,
kde jsem. Chudák, chudák holka. A kdo ji zbavil života a proč?
Vzdychla jsem, jako ve vzpomínce Helena, jenže jinak, zvedla
jsem se, dala jsem pusu Tonymu a odjela jsem do práce. Vlastně
na berňák.
Když jsem za sebou zavřela, zaslechla jsem ještě z obýváku
telefon, ale už jsem se nevracela. Bude to pro Tonyho. Jeho spo-
lubadatel s ním patrně chce něco konzultovat tím jejich mumbo-
-jumbem.
21
Kapitola třetí,
v níž se inspektoru Sinclairovi
potvrzuje staré podezření
Večer už jsem Anně nevolal. Nevím proč. Vím. Nemohl jsem
se k tomu odhodlat. Vzkazu cizí řečí jsem nerozuměl, jenomže
pro mě to cizí řeč nebyla. Nerozuměl jsem jí, jenom jsem ji znal.
Měl jsem mizernou noc. Myšlenky mi pořádaly honičku v hlavě.
Vzkaz známou, nesrozumitelnou řečí je pro případ vraždy v Al-
lan Street víc než důležitý. Než zavražděná Louise Smith přišla
do Kanady, jmenovala se asi nějak jinak. Má přízvuk, ten znám,
a ženská ze záznamníku, která se jí tou známou, avšak nesrozu-
mitelnou řečí nedovolala, volala zřejmě najisto. Ergo…
Podezření, že i v penzi mám stejně štěstí – nebo smůlu – na
lidi té známé řeči, v průběhu noci zesílilo.
Proč jsem Anně nezavolal? A znova vzpomínky. Na případy,
o nichž jsem napsal hlášení, jako bych vraha vypátral sám, ačko-
liv jsem věděl, že to bylo trochu jinak.
Že to bylo jinak.
Něco se ve mně vzpříčilo. Profesionální pýcha? Ani jeden, ani
jeden ten případ bez…
Polil mě stud a umínil jsem si, že to zítra napravím.
———
Ve středu ráno jsem jí zavolal, ale zvedl to její manžel.
„Dobrýtro, Tony. Anna není doma?“
„Před chvilkou odešla, Harolde,“ pravil Tony vesele a já měl,
jako vždycky – a jako vždycky absurdní – pocit provinění.
Hloupost, svědomí mám čisté. Za něžné city člověk nemůže.
Může jen za to, co s nimi udělá.
Jenže málo platné, kde vlastně v téhle věci začíná provinění?
A kde končí?
„Asi tak za čtvrt hodinky, možná dřív, bude v saloně na Yonge,“
řekl Tony tónem jako vždycky – od té doby, kdy se věc mezi námi
vyjasnila – přátelským. „Poslyš,“ pokračoval jen napůl vážně, „ty
ji chceš zase zatáhnout do nějakého svého krváku, přiznej se!“
„Potřebuju ji jako tlumočnici.“
22
„Nějaký krajánek zas někoho sejmul, co?“
„Nevím jestli krajánek. Jedna krajanka v případu nepochybně
figuruje.“
„Jak?“
„To se, doufám, dozvím, až mi tvoje žena přeloží vzkaz, který
nechala na záznamníku v bytě zavražděné.“
„Tak jí zavolej,“ pravil Tony lehkomyslně. „Ale prosím tě, Harolde,
zůstaň jen u toho tlumočení, jo? Dedukci si ponech pro sebe!“
Zasmál jsem se:
„Nemůžu zaručit, že pouze u tlumočení zůstane tvoje žena.
Přeju ti hezký den.“
———
Když uplynula asi tak ta čtvrthodinka, zavolal jsem z kanceláře
a ozvala se černá Beulah. Bosska prý musela na Daňový úřad. Se-
bral jsem tedy svůj nemocí poničený tým, zrzku Miriam a Freda
Melvilla, který, měl jsem dojem, se o ni mimoslužebně zajímá,
a ona je ve stadiu odmítání, a odjeli jsme do Bon Coeur. Ser-
žanta Gungu střevní problém konečně taky dostihl.
Cestou jsem uvažoval, že zbytek poničeného týmu mladého
Bullocka měli dočasně převelet jinam, spíš než mě vytrhovat
z četby detektivních klasiků. McCloskeymu přeci taky zrovna
marodí Daylipp a Dillinghamovi odešla minulý týden seržantka
Beatrice na mateřskou dovolenou.
Jenže vlastně… od mladého Bullocka je to hezké. Myslel to
dobře, a já…
Tomuhle případu musím přijít na kloub. Už abych osprave-
dlnil Bullockův přátelský dobrý úmysl.
———
Nemocnice Dobrého srdce byl supermoderní ústav, vystavěný
Armádou spásy z multimilionového odkazu jejich generála,
albertského olejáře, a jeho vdovy, která ve slušivé uniformě man-
želovy armády po nedělích celý život poctivě bušila do turec-
kého bubnu. Olejář neměl děti a vdova neměla nic na práci.
Asi před dvěma lety se v Bon Coeur začaly dělat testy DNA.
Dobrosrdečný institut v tom však předstihla Nemocnice hory Si-
23
naj a naše oddělení dočasně používalo jejích služeb. Než najali
Clairmana, toho čerstvého absolventa kriminologie Torontské
univerzity.
Šéflékařem v Bon Coeur byl úspěšný gynekolog McIntire, je-
hož jsem znal, protože moje žena Monica byla kdysi jeho paci-
entkou.
———
Zpráva o zavražděné laborantce se v Bon Coeur už rozkřikla.
Nemuseli jsme vysvětlovat, proč tu jsme. Dr. McIntire, vysoký
černovlasý chlapík, mě hlasitě pozdravil jako starého známého
a zavedl nás do laboratoře, kde nebožka Louise Smithová pra-
covala.
„Její smrt je pro nemocnici citelná ztráta,“ pravil důležitě. „Pa-
třila k nejlepším laborantkám, jaké jsem kdy kde měl. V Ženské
nemocnici na College Street – tam jsem začínal – se tehdy ovšem
testy DNA ještě nedělaly, ale stejně. Louise byla ve svém oboru
jednička.“
McIntire mluvil skoro jako velitel granátníků. Bylo ho slyšet
možná až ve sklepě. Když se tenkrát Monica vrátila z vyšetření,
řekla mi, že pacientkám je McIntire jistě nebezpečný, neboť je
to máčo jak hrom. Přede mnou si dával pozor, pravila, protože
ví, že můj manžel je detektiv.
McIntire otevřel dveře laboratoře, pokynul nám, abychom šli
dovnitř, a omluvil se, že má na pohotovosti neodkladnou ope-
raci.
V laboratoři vstal od pultu se zkumavkami statný blondýn
s polovičními brejličkami na nose a přes ty na mě pohlédl.
„Dr. Millwedding?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou.
„Ne, dr. Millwedding je na dovolené. Já jsem tu na stáži z Ev-
ropy. Dr. Smola.“
Přízvuk Anny Lomnické.
„Z Prahy?“ usmál jsem se kysele. Muž v brejličkách se zarazil,
ale hned se usmál taky, a přívětivě.
„Můj přízvuk, že, pane profesore Higginsi?“
Upjatě jsem pravil
„Inspektor Sinclair, Oddělení vražd, Královská jízdní policie.“
24
Kdo je profesor Higgins, jsem věděl, protože Monica si kou-
pila My Fair Lady s Audrey Hepburnovou na videu a pouštěla si
to snad každý týden. Řekl jsem:
„Nejsem sice ani zdaleka tak schopný, jako byl profesor Higgins,
ale mám zvláštní štěstí na vaše krajany, pane doktore.“
Tentokrát se kysele usmál dr. Smola.
„Máte také dobrý sluch. Zřejmě jdete kvůli té dívce. Ano, byla
to moje krajanka. A nebyla v tomhle špitále sama. Šéfova paní
manželka má přízvuk jenom o něco slabší než já.“
To jsem nevěděl. Paní McIntirová? V duchu jsem si udělal
poznámku. A zadoufal jsem, že do třetice všeho dobrého, a dost!
Už žádné krajany! Ujistil jsem se:
„Myslíte manželku pana primáře? Dr. McIntira?“
„Ano. A ta…,“ dr. Smola zaváhal, „…zavražděná byla její pří-
telkyně.“
„Louise Smith?“
Dr. Smola si sundal brejličky a začal si je čistit kusem lesklé
látky, který vytáhl z kapsy. Než mi odpověděl, ozvala se dívka
v bílém plášti vedle něj.
„Ona se tak nejmenovala, než imigrovala do Kanady. Měla
ale podobné jméno – nějak jako – Smidóva. To ,ova‘, říkala, je
ženská koncovka. Její otec se jmenoval pan Smid.“
„Šmíd,“ pravil dr. Smola a brejličky si zase nasadil.
Obrátil jsem se k němu.
„Vy jste ji znal už v Praze?“
„Ne. Až tady.“
Zaváhal jsem, jestli se mám zeptat. Jenže najednou se ozvala
Miriam, bohužel v roli zlé policajtky. Jak tohle střevo mohlo
v Akademii prospět? Hezká, ale – loupl jsem po ní očima, pro-
tože se na doktora Smolu obořila, jako kdyby byl důvodně po-
dezřelý z kanibalismu:
„A co paní McIntirová – tu jste v Praze taky neznal? Nebo
znal? Co?“
Zamračila se na chudáka stážistu jako černá noc duše. Pak si
všimla, že na ni hledím, zrudla jako včera v bytě paní Mortonové
a vzdorně pohodila hlavou.
Dr. Smola odpověděl tím zatraceným přízvukem, ale klidně:
„Tu jsem znal. Když jsem pracoval ve Všeobecné, dělala tam
zdravotní sestru.“
25
 Musel jsem si přiznat, že tohle není zbytečná informace.
Jenže kvůli ní si Miriam nepotřebovala hrát na policajtskou
Xantipu.
Pak mě napadlo: nepatří snad paní McIntirová k těm svým
bývalým kolegyním, které láska k trpícím bližním nemotivuje
v první řadě? Vždy jsem měl dojem, že v jejím oboru se vyskytují
často. Asi falešný dojem. Z populárních seriálů v televizi.
Zamrzelo mě, že jsem po elévce loupl očima. Je to přece sna-
živá, nezkušená mladá holka. Hned jsem si vzpomněl na jinou
takovou, stejně snaživou. Na Shirley Churchovou, kterou si vzal
mladý Bullock, nyní inspektor Bullock, můj nástupce. Tempus
fugit. Rád bych ji znova uviděl, jak přede mnou stojí ve vzorné
lati. V duchu jsem se musel usmát. A ona se určitě vrátí. Na-
konec pozná, že šámusování je příliš monotónní džob. Kdy se
jí poštěstí, aby v rámci honby za něčím nevěrným manželem
objevila subkontrabassaxofon? Když navíc manželské případy
odmítá? Ne, Shirley se určitě vrátí. Jenže to já budu v penzi už
deset let. Ne-li déle.
Jestli budu.
Obrátil jsem se ke snaživé elévce a pravil jsem vlídně:
„Pokračujte vy, Miriam.“
Nedůvěřivě po mně mrkla, usmál jsem se a otočil jsem se k la-
borantce. Za mnou se Miriam, v jedné ani v druhé roli, prostě
Miriam, zeptala dr. Smoly svým obvyklým a velmi lákavým hla-
sem: „Máte na ni – nějaké zvláštní – myslím zvláštní profesionální
vzpomínky?“
Důraz na to klást nemusela. Jinak O. K. Zeptal jsem se labo-
rantky:
„Jak se jmenujete, slečno?“
„Roberta McAllová.“ Taky hezká holka. V duchu jsem uviděl
včerejší zavražděnou. Nemohl být větší kontrast:
„Vy jste byly kolegyně?“
„Ano… byly… Byly jsme kamarádky…,“ vzlykla. Počkal jsem,
až se trochu ovládne. Její hlas jsem už znal z telefonu a rozuměl
jsem mu. Tázavě jsem jí pohlédl do uslzených očí.
„Na záznamníku jí včera dvakrát nechala vzkaz nějaká Bobbie?“
„Nojo, to jsem byla já. Kamarádky mi tak říkaj – Bobbie.“
Pokynul jsem očima Miriam. Pousmála se a řekla Smolovi:
„Zatím vám děkuji, pane doktore.“
26
Dr. Smola se uklonil.
„Můžu se na chvíli vzdálit?“ zeptal se zdvořile. „Musím si něco
vyřídit v osobním oddělení.“
„O. K., pane doktore,“ řekl jsem a člověk z Prahy odešel.
Kývl jsem na Miriam, aby se ujala laborantky, sedl jsem si ke
kartotéce na stole, na němž stála mosazná cedulka se jménem
Louise Smith. Prozatím jsem se však kartotékou nezabýval. Po-
slouchal jsem, jak si vede Miriam Mallowayová.
———
„Louise tu byla už přede mnou. Já jsem tenhle džob dostala
teprve loni, a to ona už tu málem rok pracovala,“ slyšel jsem
dívku jménem Bobbie a pro forma jsem vytáhl pár kartotéčních
lístků a položil je před sebe na stůl.
„Víte, kde byla zaměstnaná předtím?“ zeptala se Miriam.
„Někde prej ve Winnipegu. Ale když se tu zavedly testy DNA,
přijali ji k nám. Ona v tom měla mít zkušenosti z Prahy. Aspoň
mi to říkala.“
„Dr. McIntire ji velmi chválil…“
„Louise byla neuvěřitelná! Pracovala strašně rychle, vždycky
jsem ji obdivovala. Tady ji měl každý rád. Byla taková – milá
– a taky strašně šikovná. Uměla třeba stříhat vlasy…“
Ale! Pomyslel jsem si a neubránil jsem se soukromé asociaci.
Miriam se užasle zeptala:
„Uměla stříhat vlasy?“
„Uměla. Vy přeci víte, slečno…“
„Policejní elév Miriam Mallowayová.“ Zase přísně, nepříjemně,
policajtsky. Čertví proč.
„… vy jistě víte, jak jsou dámský kadeřníci drahý! To si člověk
z platu – člověk jako já – nemůže dovolit víckrát než… A tak
jsme se o tom bavily a ona se nabídla, že mě ostříhá. Myslela
jsem si, že si dělá legraci, jenže ona mi řekla, že její maminka
byla kadeřnice a naučila ji to.“
„Tak jste se dala ostříhat?“
„No, dala. A když mě potom viděl dr. McIntire, tak se zeptal,
v kterým saloně krásy mě tak vypěknili, a já mu řekla, že ten sa-
lon se jmenuje Louise Smith, a on se smál a dal se ostříhat taky.
Udělala mu krásnej účes. Jako má Bruce Springsteen. A pan
27
doktor Smola řek, že on by vlastně měl taky šetřit, je tu jen na
stáži, a Louisa ho pochválila, že má krásný vlasy, a udělala mu
ještě hezčí účes než panu primáři. À la John Travolta, víte?“
„Musela to být prvotřídní kadeřnice,“ pravila Miriam s nehra-
ným zájmem.
„To byla!“ pravila Bobbie McAllová a znova se rozvzlykala.
———
Obrátil jsem se k Louisině opuštěné kartotéce. Ve složkách byly
v průhledných ziplockových sáčcích zkumavky s krví, některé
byly prázdné. Na přečnívajících chlopních jména, někde jen ini-
ciály. Znal jsem takové kartotéky z Hory Sinaj. Ale tu mě opět
zaujal Miriamin výslech.
„… moje nejlepší kamarádka! Nejlepší! “ slyšel jsem vzlyknout
Bobbii. „Ještě minulej tejden jsme spolu byly tančit! Ona strašně
ráda chodila do klubu.“
„Chodily jste tam spolu často?“
Bobbie si utřela slzy a zajíkavě pravila:
„Spolu prvně. Dřív jsem párkrát byla s Fredem, v jiným klubu
– Fred byl můj boyfrend, ale rozešli jsme se a Louise viděla, jak mě to
vzalo – skoro po půl roce! Tak mě pozvala, abych si šla zatancovat
s ní, a s Louisou to bylo něco úplně jinýho než s Fredem. Strašně
se mi to líbilo. Louisa uměla fantastický figury! A znala ty muzi-
kanty…“
Zarazila se.
„Co jste chtěla říct?“ pravila vlídně Miriam.
„Já – jak jsem jí v pondělí volala. Večer, víte? To musela bejt
ještě naživu – tedy určitě byla, protože mi odpověděla. Řekla
jsem jí, jak se mi to s ní v tom klubu líbilo a jestli by se mnou
nešla zejtra zas, a ona že zejtra nemůže, až snad příští tejden.“
Zpozorněl jsem. To byl hovor zaznamenaný v šest hodin.
Miriam se zeptala:
„Kdy přesně jste tam šly?“
„Přesně? Ježíš – víte, že vám to nepovím? Ve středu nebo ve
čtvrtek. Vprostřed tejdne – ale přesně…“
„Snad si vzpomenete. Říkala jste, že znala ty muzikanty.“
„No – to jsem se – vyjádřila špatně. Znala jen jednoho. Hrál
na bicí a ona za ním o přestávce zašla a mluvili spolu – vlastně
28
celou tu přestávku. Tak jsem se jí pak zeptala, kdo to je, a ona
řekla, že je to kamarád z Winnipegu.“
Vstal jsem od kartotéky. Ta může zatím počkat. Miriamin
výslech mě zaujal. Snad že kladla otázky vrstevnici, přestala
hrát roli naučenou ve škole pro jiné situace. Přistoupil jsem k ní,
mrkla po mně a pořád jako Miriam se Bobbie zeptala:
„Pověděla vám, jak se ten muzikant jmenuje?“
Bobbie zavrtěla hlavou.
„To ne.“
„Jak se jmenovala ta skupina?“
„To taky nevím. Víte, já se o muzikanty moc nezajímala. Já
nejsem muzikální, to jenom že Fred chtěl pořád tancovat.“ Za-
chichotala se. „A přitom mu to šlo jako – vůbec mu to nešlo!“
„A který to byl klub, víte?“
Bobbie zrůžověla.
„Je to vostuda…,“ pak radostně: „Ale trefila bych tam! Je to
na Pelham Street!“
Položil jsem Miriam ruku na rameno, Miriam ustoupila stra-
nou a já převzal výslech:
„Jak ten drummer vypadal? Mohla byste ho popsat?“
Pohlédla na mě vyjeveně.
„No vostuda až do stratosféry – já si ho ani nevšimla!“
Zoranžověla do odstínu špatně tónované obrazovky.
„Asi se vám nelíbil,“ řekl jsem. „Škoda. Co se dá dělat. Ale pro
nás, slečno, nebude takový problém to zjistit.“
Vyslechli jsme ještě dvě ošetřovatelky a pak jsem požádal Mi-
riam, aby zjistila, jaké tančírny jsou na Pelham Street, a potom se
telefonicky zeptala Bobbie, ve které z nich s Louisou byly.
Miriam se zamyslela, až se jí mezi obočím udělala vráska.
„To tam mám jít? Pelhamka je pěkná lovosice.“
„Existuje telefonní seznam,“ řekl jsem nikoli nevlídně. „Žluté
stránky. Tam byste to měla najít. Bobbii řekněte, ať si ještě tro-
chu láme hlavu, jak se ta tančírna jmenuje – abyste se nemusela
příliš namáhat.“
„Ano,“ pravila Miriam, a čekal jsem, že na mě vyplázne jazyk.
Odešel jsem za hraběnkou.
29
Kapitola čtvrtá,
v níž Anka znovu podlehne pokušení
Harold se pohodlně usadil v křesle v mé kanceláři za korálko-
vým závěsem a řekl napůl vážně:
„Tony mě prosil, abych tě už do žádného případu netahal. Slí-
bil jsem mu to.“
„Sliby chyby,“ zasmála jsem se. „Bojí se, aby mi zas nějaký
lump, kterému bych šlápla na paty, neublížil. Ale nakonec, když
něco…, když spolu něco vyřešíme, je na mě pyšný.“
S Haroldem jsme už taková dvojka. Za ta léta, co nás svedla
dohromady vražda v našem domě na Sackville, jsme už několika
vrahounům překazili kariéru. Hm. Zajímavé je, trošku až nad-
přirozené, že v každém našem případu hráli prim krajánci. Jako
oběti nebo jako vrazi. Dneska zas.
Jasně za mnou přišel kvůli chudákovi Lojzce Šmídové. Ale
nezeptala jsem se ho. Až co řekne on.
„Inu, upřímně řečeno, Annie, já se bojím taky. Kdyby k ně-
čemu došlo, jsi bezbranná. Já mám aspoň pistoli.“
To máš, pomyslela jsem si. Jenomže ne vždycky, a kdy jsi z ní
vlastně vystřelil? Ani nevím. Abych zlehčila vážnost chvíle, řekla
jsem:
„Kdyby k něčemu došlo a já tu pistoli měla, stejně se netre-
fím.“
Ani se neusmál. Beulah rozhrnula závěs a postavila před něho
na stolek kafe. Udělala na něj oči, jak to umí jenom holky, jako
je ona. Harold nereagoval, Beulah hodila očkem po mně, oto-
čila se a prošla závěsem. Kroutila při tom boky, zase jak to umí
jen holky jako ona. Aspoň když jsem se o to jednou doma sama
pokoušela, čistě abych zjistila, jestli to umím, Tony zamžoural
přes svůj zubařský magazín a zeptal se mě, jestli jsem si nepod-
vrtla kotník.
Harold se zachmuřeně napil a vzdychl.
„Jak tě znám, tušíš, proč tě potřebuju. Ta zpráva v novinách
ti jistě neušla. Lítají v tom zase tví krajánci. Zatím jen jako oběť,
ale vím já…“
„Louise Smith?“ přerušila jsem ho. „Tvůj dojem je správný. Loj-
zina Šmídová. Přesně řečeno Aloisie.“
30
Pokusil se Lojzčino křestní jméno vyslovit, moc se mu to ne-
povedlo.
„Tak nějak,“ řekla jsem. „Ani jí nebylo třicet. Chodila sem ke
mně do salonu. A znala jsem její matku, pracovala se mnou před
lety v pražské Hygii. Dost divný název pro salon krásy, nemys-
líš? Ale kadeřnice to byla prvotřídní. Taky Aloisie Šmídová. Její
dcera se rychle chtěla stát Kanaďankou, tak si jméno trošku po-
změnila. Míň než jiné podobné Nové Kanaďanky…“
„Blíž ses s ní nestýkala?“ skočil mi Harold do řeči. „V jaké spo-
lečnosti se pohybovala mimo Bon Coeur? Chodila mezi Čechy?“
„To ti nepovím. Jenom že se kamarádila s nějakou Helenou
Martinů. Přivedla ji ke mně do salonu. Holka krásná jak z maga-
zínu, ošetřovatelka a krajanka. O jiných Češkách nevím. O žád-
ných mi aspoň nevyprávěla. A ta Helena Martinů se tu dobře
vdala. Možná že jejího muže znáš, je prý ve svém oboru dost
proslulý. Dr. McIntire.“
Harold kývl.
„Moniku před pár lety léčil. Ale to měl ještě jinou ženu. O té
vím jen, že se jmenovala Priscilla.“
„Taky moje zákaznice. Teď se jmenuje Connollyová.“ A potom
jsem Haroldovi pověděla to málo, co jsem o Lojzce sama věděla,
a to hodně, všecky ty drby, co na sebe ty dvě, Lojzka a Helena,
v mém saloně vykvákaly. Jako správné kamarádky se dovedly
pomlouvat jedna radost. Hned jsem si uvědomila, že sama bych
to neměla dělat, aby si Harold o mně neopravil dobré mínění,
a rychle jsem dodala: „To se ale v Čechách nejí tak horké. Tam
pomlouvá kdekdo kdekoho, každý ví o každém i to, co o sobě
neví ani on sám.“
Konečně se Harold pod vousy pousmál.
„Škoda že v Kanadě to není tak běžné. Ne že by se přítelkyně
nepomlouvaly, ale když mluví s policajtem, dostanou bohužel
obvykle záchvat diskrétnosti. Přitom z hlediska kriminalistiky se
z pomluv dá leccos vystopovat. Mě by například zajímalo…“
Rozhrnul se závěs a Beulah opět předvedla to, co se u mě To-
nymu jevilo jako úraz kotníku. Harold samozřejmě zmlkl a po-
díval se na mou černou krasavici.
„Ještě kafíčko?“ zeptala se ho – no prostě jak se umějí ptát je-
nom holky, jako je ona. A Harold na ni dokonce vycenil chrup,
což jsem ho jinak nikdy neviděla udělat.
31
 „Děkuji, Beulah,“ pravil hlasem skoro pocukrovaným a opět „Čau Lojzko. Helena. Jestli seš doma, tak to zvedni.“ Vteřinu
ukázal chrup – je dosud jeho. Ani jedna korunka v horní čelisti. ticho. „Kde sakra seš? Řikalas, že budeš doma!“ Zase vteřinu
To vím od Tonyho. ticho. „Tak já eště zavolám. Čau.“
Beulah učinila totéž. Ta k Tonymu nechodí a vsadila bych se, Druhý v pět třicet odpoledne.
že co je to korunka, ani neví. Potom zopakovala tu etudu pro „Čau Lojzko. Kde se zas touláš?“ Pauza. „Já ti po šestý volat
plné boky. nemůžu. Zavolej do šesti, nebo až zejtra po půl devátý. Čau.“
„Líbí se ti?“ zeptala jsem se Harolda, když za Beulah zachřestil Volající mi připadala pořádně naštvaná. Poslechla jsem si ji
korálkový závěs. ještě jednou a pak jsem všechno Haroldovi přeložila.
„Tobě ne?“ pravil s úsměvem a vrátil se k tématu: „Pokud jde A dala písemně.
o ty české drby – potřeboval bych vědět, s kým se zavražděná „Ta volající zní dost mladě, nezdá se ti? A taky má, což ty asi
stýkala tady a s kým v Čechách. Všechno, co se o ní v těchhle nerozpoznáš, zvláštní měkké sykavky. Ne vadu výslovnosti, nic
prostorách povídalo. Kdybych byl Čech, snad bych se i rozjel do takového. Spíš to zní půvabně… Jako bych to už někdy slyšela.
Prahy a dal se ostříhat v salonu Hygie, jen abych si tam nějaké ty Můžeš mi udělat kopii? Pokusím se o analýzu. Jako domácí úkol,
drby služebně vyslechl.“ neboj. Do zelí ti nepolezu.“
„Jenomže Hygie není unisex, je to zařízení čistě jen pro dámy, Ale už jsem věděla, že polezu a že už tak trochu vím kudy.
a to ty nejsi a nejsi Čech a česky neumíš.“
„Proto bych byl rád, kdybys mi v téhle oblasti trochu pomohla.
Ale jen trochu, Annie. Slíbil jsem Tonymu…“
„No dobře. Být tebou, radši bych moc neslibovala. Tak co po-
třebuješ?“
Atmosféra v mé kanceláři se změnila, Beulah se už neobjevila
a Harold sáhl do kapsy.
„Tady mám kopii z telefonního záznamníku v bytě Louisy
Smithové,“ řekl, vstal a přikročil k přehrávači, na němž jsem
občas zákazníkům v salonu pouštěla muziku poněkud lepší,
než lze koupit od Muzaka. Harold dal kazetu do přístroje
a stiskl knoflík.

———

Poslechla jsem si celý záznamník bez přerušení. Jazyk, kterému

Harold nemohl rozumět, byla samozřejmě čeština, v tom se ne-
spletl. A hlas zavražděné měl v angličtině přízvuk, jaký určitě
znal ode mě. Na to, aby mluvila k nerozeznání od rodilých Ka-
naďanů, přišla Lojzka Šmídová do Kanady pozdě. Ne jako dítě,
které nasaje jazyk cizí země, ani neví jak.
Vzkazy v češtině byly dva, oba stejným hlasem. První v devět
třicet ráno.

32 33
Kapitola pátá,
v níž se objeví hezká žena
a tři muži s knírkem
Když jsem se vrátil do kanceláře, čekali na mě Miriam a Melville.
Skoro jsem se lekl Freda. Vypadal najednou jako herec z inzerátů
na lék proti průjmu. A v něčem jsem ty dva přerušil, protože
zmlkli. Pak mě Miriam informovala, že tančírna se jmenuje Rock
Kitchen a je na čísle 1254 Pelham Street.
„Dobře.“ Napadlo mě, že ji tam vlastně můžu poslat. Není
ještě tak pozdě a čeká mě patrně několik výslechů. Aspoň mi
zrzek nebude skákat do řeči. „Jděte na Pelham Street a zjistěte
– pamatujte si to: Která kapela tam hrála ve středu a ve čtvrtek
– vlastně zjistěte, které kapely tam hrály minulý týden a která
v který den. Slečna McAllová si není jistá, kdy s Louisou Smitho-
vou v tom klubu přesně byly. Možná že nebudou zrovna ochotní
poskytovat vám informace, ale musíte být všímavá a neústupná.
Taky se zeptejte manažera, kde je která kapela tento týden. Asi
to nebude vědět, ale jistě vám může a musí říct jména a telefony
jejich agentur. A opakuju: nedejte se odbýt. Jste policistka!“
Miriam přikyvovala, vypadalo to, že horlivě, dělala si i po-
známky.
„To máte práci na celý zbytek odpoledne. Vezměte si vůz in-
spektora Bullocka. Ale kladu vám na srdce: nezapínejte sirénu!“
„Proč?“
„Jezdíte moc zbrkle,“ řekl jsem.
Pohodila hlavou a zas jednou jsem měl dojem, že na mě vy-
plázne jazyk. Ale předpisově se otočila a zmizela.
———
Pohlédl jsem na Freda Melvilla, bledého do zelena, užuž jsem
se ho chtěl zeptat, jestli ho taky nedostihl ten virus, nebo co to
bylo, čím se můj starý tým nakazil v japonské hospodě. V po-
slední chvíli jsem to neudělal, věděl jsem, že by mu to asi nešlo
pod vousy. Místo toho jsem se ho zeptal, jestli se Jimmy, který
volal zavražděné Louise Smithové, chytil na napíchnutý telefon
v jejím bytě.
34
„Volal znova večer v sedm pět,“ pravil Fred a zvedl kazetu
s páskem. „Veřejný telefon číslo 786-5378.“
„Telefonoval z budky?“ řekl jsem zklamaně.
„Ano,“ kývl Fred a ušklíbl se. „Naštěstí budka stojí ve vesti-
bulu penzionu Riverside Studios na Ventura Avenue 781.“
„Ve West Endu? Jako Allan Street?“
„S Allan Street je ob jednu ulici paralelní.“
Vložil kazetu do přehrávače. Bezvýrazný hlas oznámil, že je
úterý, devatenáct nula pět, potom se ozval hlas muže jménem
Jimmy.
„Louiso! Proboha, proč nevoláš? Já se snad pomátnu! Louiso!“
Dlouhá pauza. „Anebo ne – já… já snad pudu k tobě! Musim…
ti to vysvětlit… Louiso!“ Ještě delší pauza, nato zuřivé – nebo
zoufalé? – „Louisó!!!“
Jimmy zavěsil.
Budem se muset podívat do Riverside Studios.
———
Cestou v autě jsem uvažoval. Domovníkovi Louisa volala v pon-
dělí v půl sedmé večer. Chvíli předtím jí telefonovala Bobbie
a chtěla jít znova tancovat. Louisa ji odbyla – možná až příští
tejden a poví jí to zejtra ráno. To byl poslední záznam jejich
rozhovorů v den vraždy.
V sedm nula pět – asi tou dobou, co paní Mortonová viděla
na chodbě frajera s knírkem – se poprvé ozval muž, o němž jsem
už věděl, že to byl Jimmy –, protože týž hlas pak zazněl v úterý
krátce před pátou, kdy telefon zvedla Miriam. V pondělí Louise
Jimmymu neodpověděla a on zakončil hovor výhrůžkou, že jde
k ní. Den nato, v úterý ráno, se první ohlásila Helena, kdeže
Louisa je? V půl desáté znovu, a zase žádná odpověď. Něco po
desáté, poprvé ten den. Bobbie, taky bez odpovědi. Pak ještě
v jedenáct a v poledne, se stejným výsledkem. Potom dlouho nic,
až v sedmnáct nula jedna naposled Helena. Hned po ní Bobbie,
a nakonec, v sedm nula pět večer, Jimmy, o němž jsem teď už
věděl, že bydlí v Riverside Studios. „Louiso! Proboha! Kde seš?
Já se snad pomátnu!“ Hrozbu z pondělního večera, že pojede
k Louise, asi nesplnil. Nebo splnil, jenže Louise ho nepustila
dovnitř. Možná proto, že už bylo po ní.
35
 V den vraždy viděla paní Mortonová za tmy jít do Louisina
bytu frajera s knírkem. „Za tmy“ znamená, že muselo být dost
po sedmé.
Jel Jimmy na Allan Street, anebo si to rozmyslel?
A jestli jel, co se tam stalo?
A telefonoval Jimmy den po vraždě proto, že večer v den vraždy
k Louise Smithové nešel, a nic tedy nevěděl, anebo proto, že věděl
všechno a chtěl si opatřit jakés takés alibi? Chatrné alibi na zá-
kladě úsudku, že vrah by přece v úterý odpoledne Louisu nevolal,
neboť mohl předpokládat, že tou dobou bude v bytě policie?
A věděl vrah, že Louise má záznamník?
———
Dorazili jsme, já a Fred Melville, k domu s důvěryhodným ná-
zvem na Ventura Avenue. Vystoupil jsem z vozu, Fred se hrabal
za mnou.
„Je ti dobře, Frede?“
„Moc…“
„Cože?“
„…moc ne.“
Pohlédl jsem na fasádu, visel na ní neonový nápis:
RIVERSIDE ST DIOS
Obrátil jsem se na Freda.
„Podívej, Frede. V tomhle stavu – já nevím…“
„Neboj se, Harolde. Nebudu se ti plíst do výslechu.“
„Nechceš se vrátit? Vůz mi může přivézt šofér.“
Fred rozhodně zavrtěl hlavou.
Přemlouvat ho nebudu. Do výslechu mi stejně nemluví, v tom
ohledu je pouze náhradník. Možná že se z nevolnosti vyspí. Po-
krčil jsem rameny a obrátil jsem se znova k fasádě s chybějícím
písmenem.
S newyorskou Riverside měl tenhle barák společného asi to-
lik, co má rváč Ventura s řecko-římským zápasem. Možná že tu
ulici pojmenovali po nějakém jiném Venturovi. Jenže já znám
jenom tu hvězdu televizních pseudozápasů, které se za souhlasu
obecenstva vydávají za volný styl.
Barák byl čtyřpatrový a neměl u vchodu obvyklý seznam par-
tají s tlačítky. Na dveřích se leskl pečlivě vycíděný mosazný štítek
36
s nápisem PENZION PRO SVOBODNÉ OSOBY. Politicky ko-
rektně to naznačovalo, že tu mohou nalézt přístřeší obě pohlaví.
Pod nablýskaným štítkem visačka VOLNÉ POKOJE. Otočil jsem
klikou vstupních dveří a zjistil jsem, že tlačítka nejsou potřeba.
Vstoupili jsme do osvětlené lobby s malým okýnkem pro vrát-
ného a s nápadně červenou telefonní budkou. Z té včera volal
Jimmy.
Na pultíku v okénku stál mechanický zvonek. Udeřil jsem na
něj dvakrát, potom potřetí, pěkně důrazně. Někde vrzly dveře
a v okýnku se objevila docela pěkná ženská s natáčkami ve vla-
sech a v zeleném triku ke krku a zeptala se lhostejně:
„Co si přejete?“
Vždy s úsměvem zde zřejmě neplatí. Za námi hřmotně vstou-
pili do baráku dva nájemníci a loudavě kráčeli k výtahu. Jeden
měl na sobě vytahané tvídové sako a k němu křiklavě brčálovou
kravatu, druhý byl v džínsech a v dřevorubecké bundě. River-
side Studios mají klientelu asi převážně z řad dělnické třídy.
Ukázal jsem ženské s natáčkami odznak, mrkla na něj
a hvízdla.
„Někdo vocuď něco proved?“ zeptala se najednou docela
vlídně a začala vytahovat natáčky z vlasů.
„Domníváme se, že někdo odsud zavraždil mladou ženu na
Allan Street.“
„Tu, co byla v novinách? To moh bejt jedině Kozlowski. Ten si
už vodseděl jedno znásilnění. Tu teda nezabil, ale…“
„Můžu vidět seznam nájemníků?“
Zahrabala někde pod okýnkem a s úsměvem mi podala pa-
pundeklovou desku, na které byly připínáčky upevněné karto-
téční lístky s ručně psanými jmény.
„Kozlowski je ve čtvrtym poschodí.“
Podíval jsem se na seznam. V každém poschodí s výjimkou
prvního a čtvrtého měli čtyři pokoje. Rozhlédl jsem se po
vstupní hale. V přízemí byl domovnický byt, označený mo-
saznou cedulkou PRIVÁT, naproti dveřím privátu visela vedle
telefonní budky černá tabule ROZVRH PRANÍ, na ní bíle na-
malované názvy dnů a křídou napsaná jména. Z druhé strany
budky jiná, korková tabule pro zprávy nájemníkům. Pod upo-
zorněním ŽÁDNÝ HLUK PO JEDENÁCTÉ HODINĚ! byl na-
pínáčky připíchnutý plakát, který oznamoval, že do Toronta
37
zavítal světoznámý kouzelník Shreve Bonnely z Londýna (An-
glie). Mág na portrétu nad oznámením vypadal trochu jako
Drákula.
Přečetl jsem jména napsaná křídou na Rozvrhu praní. Na za-
řízení tohohle druhu byla prádelna nečekaný luxus. Pak jsem se
vrátil k papundeklové desce.
4. posch. Jim Kozlowski – prázdný pokoj
3. posch. Barako Okada – I. Murphy – Jim Elefteriados – Manuel San-
tos
2. posch. Jim Strecha – Kim Lee – Portabella Sterling – Mary Simpson
Ve čtvrtém poschodí byl jeden pokoj nepronajmutý. Ve dvou byd-
lely ženské, ty jsem – prozatím – vyloučil. V přítomné době byli
tedy v riversideském penzionu nejmíň tři muži jménem Jim.
Uvažoval jsem o nájemnících podle jmen. Jim Strecha. Jazyk,
kde se vyskytovala taková jména, jsem znal, i když jsem mu ne-
rozuměl. Hraběnčin krajánek? V duchu jsem vzdychl a zkoumal
jsem dál. Kim Lee musí být Číňan. Co hledá Číňan mimo obrov-
ský China Town? Ostrakismus? Má snad pan Lee taky záznam
v rejstříku jako Kozlowski?
Barako Okada?
„Kdo je Barako Okada?“ zeptal jsem se pěkné domovnice.
Mezitím si stihla vyndat natáčky, zavrtěla hlavou a kolem nyní
vlídného obličeje se jí rozprostřela hříva bohatých, jenže dávno
nemytých vlasů, nazrzlých do měděna.
„Myslíte džob nebo rasu?“ zeptala se.
„Černoch?“
Kývla. Vlasy mohla mít opravdu nádherné, ale potřebovaly
někoho jako mou hraběnku.
„Africkej Kanaďan, má se řikat!“ pravila koketně.
„Máte přehled, paní…“
„Fiona O’Gradyová. A pani už jenom bejvalá. Vod minulýho
tejdne sem zase svobodná.“
„Myslíte rozvedená?“
Zašklebila se.
„Nojo. V daňovym formuláři bych nemohla zaškrtnout svo-
bodná. Ale v praktickym životě je to stejný jako svobodná, nebo
ne, pane inspektor?“
38
„Máte pravdu, ale slečna už nejste.“
„Nojo, to vlastně ne,“ pravila skoro smutně. Řekl jsem:
„Máte přehled, kteří nájemníci jsou momentálně doma, paní
O’Gradyová? Myslím pouze pány.“
„Pány, jo?“ ironicky se ušklíbla. „Teď tu kolem vás zrovna šli
dva. Kozlowski a Streča. Santose a Elefteriadose jejich boss na
ňákej čas vodložil, tak, řekla bych, chrápou. A Murphy asi taky
vyspává, ponivač má dneska noční za ňákýho kámoše.“
„Kdo z těch pánů nosí knírek?“
„Knírek?“
„Ano. Jako měl Clark Gable.“
„Gable?“
Na filmy pro pamětníky se zřejmě nedívá. Proč taky? Její ge-
nerace má jiné utahováky. Řekl jsem:
„Takový úzký knírek nad horním rtem.“
„Úzkej? Santos má takovej. Akorát že kolem huby takhle dólu,“
naznačila pirátský knír. „Pod nosem – to by moh bejt Streča. Jo
– a Kozlowski má vlastně taky knírek, jenže spíš jako ten – ten
náci – no ten s tou patkou do čela.“
Sic transit gloria mundi. A počítal jsem. Tři Jimové: Kozlowski,
Elefteriados, Streča. Takové či onaké ozdoby pod nosem mají
rovněž tři. Santos, Streča a Kozlowski. Zbývá I. Murphy.
„Paní O’Gradyová…“
„Fiono!“
„Paní Fiono. Proč má pan Murphy místo křestního jména je-
nom iniciálu? Všechny ostatní tu máte s křestním jménem?“
Fiona se zahihňala.
„Tak ste ho vyhmát, co? Von chce, aby mu všichni řikali jenom
Murphy. Jeho křestní méno nikdo nezná.“
„Budu se ho na něj muset zeptat.“
Fiona se zahihňala.
„Nebudete!“
„Já to ale potřebuju vědět.“
„Jenže jeho se nebudete muset ptát. Já to vim.“
„Vám to řekl?“
„Ne. Vim to z kostela. Zeptala sem se na to důstojnýho pána
Fergusona.“
„Jste katolička?“
„Co byste myslel?“ pravila hrdě a vytáhla ze záňadří křížek,
39
schovaný pod týšértkou ke krku. Týšértka potřebovala vyprat, ale
křížek se na ní zaleskl jako nový. „A Murphy se menuje Ireneus.“
Jméno jsem zaslechl snad kdysi v hodinách filosofie. Proč ho
Murphy tají? Zeptal jsem se:
„Co je na tom jménu špatného? Rozhodně je dnes origi-
nální.“
„Já sem vo tom mluvila s velebnym pánem. Řikal, že Mur-
phymu se kvůli tomu smály děti ve škole. I v nedělní škole. Jeho
máti byla věřicí, víte? Dala mu to méno podle ňakýho svatýho
biskupa, kterej žil málem v tý době co Kristuspán. A děti prej za
Murphym pokřikovaly ňáký nemravnosti.“
„Víte, co to bylo za nemravnosti?“
Fiona kývla a bez rozpaků vyklopila, co musela znát z jiného
zdroje, než byl velebný pán:
„Ireno, Ireno, poď se mnou na seno!“
Hm. Bůhví jak neblaze mohla zbožnost té paní poznamenat
dětství jejího syna. Možná na celý život. Ale nebudu se plést do
řemesla psychologům. Gauner je pro mě gauner. To vím aspoň
bezpečně.
Zeptal jsem se Fiony:
„Říkala jste, že má noční?“
„No má. Chcete si ho podat?“
„Chci ho vyslechnout.“
Fiona se mi vysmála do očí. „Já vim, co myslíte! Já vám ho
přivezu!“ a ochotně odběhla k výtahu.
Že by domovnice z Riversideských studií měla nějaké zku-
šenosti s výslechy? Nebo jen někde něco slyšela? Nevypadá na
někoho, kdo se dopustil tak těžkého zločinu, že by bylo nutné
si ho podat, aby se přiznal.
———
Výtah byl staromódní zařízení na kliku, kterou musel člověk ka-
binu zastavit přibližně na značce poschodí. Nezavíral se dveřmi,
ale zatahovací mříží. Fiona skočila dovnitř a zavolala na mě po-
směšně: „Vejslech, jo?“ Pak výmluvným gestem naznačila facko-
vání, zatáhla mříž a spustila lift.
Sotva zmizela, objevil se na schodech vyparáděný černovlasý
frajer s pirátským knírem a vedle něho tlusťoch v džínsech. Ten
40
pod nosem neměl nic. Je možné, že si paní Mortonová spletla
Santosovu bukanýrskou ozdobu s elegantním knírkem filmo-
vého idolu zašlých dob? Vidí asi špatně. Jak moc špatně?
Přistoupil jsem k oběma obyvatelům Riversideských studií
a kývl jsem na Freda, aby se připojil. V náhradní roli mého spo-
luvyšetřovatele byl očividně nesvůj. Byl zvyklý na svou labora-
toř, plnou nepěkných věcí.
Oba muži se zastavili a zírali na nás.
Uvažoval jsem: Fioně bude chvíli trvat, než vzbudí Mur-
phyho, připravujícího se na noční spánkem. Pak musí počkat, až
se Murphy oblíkne, a teprve potom ho přiveze dolů k výslechu.
V duchu jsem se musel usmát. Fiona ve mně probouzela dobrou
náladu. Čertví proč. Zatím si tedy podám tyhle dva.
Oslovil jsem muže s knírem:
„Pan Santos?“
Nedůvěřivý pohled, ale kývl hlavou.
Vytáhl jsem odznak, ukázal ho Santosovi, pak jeho kolegovi.
„Pan?“
„James Elefteriados,“ pravil tlusťoch. Takže jeden z Jimů je
tu. Jenomže má hlásek jako konipásek. Nepodobný hlasu v zá-
znamníku.
„Voč kráčí?“ zeptal se Santos nevlídně.
„Chci se vás obou na něco zeptat.“
„Proč?“
„Vyšetřujem vraždu Louisy Smithové z Allan Street. Odsud
z domu jí těsně před vraždou volal někdo, kdo se ohlásil jako
Jimmy. A u dveří zavražděné viděla sousedka před vraždou ele-
gantního muže s knírem.“
„Já se menuju Manuel,“ řekl Santos zachmuřeně. „Proč bych
se hlásil do telefonu jako Jimmy?“
Mluvil bez přízvuku, ale velice nevlídně.
„Nebyl byste první,“ řekl jsem. „Ženám se muži někdy před-
stavují falešným jménem…“
Santos mlčel.
„… a mají k tomu vždycky dobrý důvod.“
„Dyž už sem to někdy udělal,“ pravil Santos drze, „vymyslel
sem si španělský méno. Aby se mi netlouklo s přímenim.“
„Někdy si takoví muži mění i příjmení, pane Santos.“
Mlčel. Pokračoval jsem:
41
 „Popis muže, který ten večer vešel do bytu Louisy Smithové,
se na vás hodí velmi dobře.“
„Žádnou Louisu Smithovou sem neznal. A v žádnym baráku na
Allan Street sem v životě nebyl. Ani nevim, kde Allan Street je.“
„Za rohem,“ pravil jsem přátelsky. „Přejdete jednu ulici na jih,
a jste tam.“
Hlas, pokud jde o výslovnost a přízvuk, by mohl být ten z na-
píchnutého telefonu. Čistá kanadština. Jenže tohle byl frajer,
sebejistý, milenkám jistě nadřazený. Ne skoro neartikulovaný
prosebník o odpuštění. Na druhé straně frajer s knírkem to je.
Nebo aspoň s knírem. Paní Mortonová špatně vidí.
„Kde jste byl v pondělí večer, pane Santos? Tak od pěti odpo-
ledne do deseti večer?“
„Alibi, jo? To vám teda asi nedám. Čuměl sem na telku, usnul
jsem při tom, protože měli votravný programy, a vzbudil sem se,
skoro byla půlnoc. Sem momentálně bez práce.“
„Pamatujete se, co jste v televizi viděl?“
„Řek sem vám, že programy byly votrava a já sem brzo usnul.
Ňáký komédie, spíš k pláči než k smíchu. Akorát pouštěli ty
nahraný smíchy a ty mě serou. Ale kdo v tom hrál nebo jak se
menovali, to nevim. Dyž sem v práci, tak se na telku nedivám,
chodim do hospody.“
Alibi veškeré žádné.
Jimmy Elefteriados stál celou dobu v pozadí jako živá bublina.
Ani jeden z těch dvou nemá na tváři sebemenší škrábanec.
Co když, jak řekla Miriam, byli nahý? Hned jsem se v duchu
okřik za to faux pas.
Na DNA zatím postačí pár vlasů. Aspoň doufám. Měl bych se
na to zeptat Freda. Ne ovšem před dvěma kandidáty vraždy.
Ozval se opět Santos:
„Jezdim autobusem ze stanice na rohu Ventura a Davenport.
A vopakuju: Na Allan Street sem nikdy nebyl a žádnou Louisu
Smithovou neznám!“
Pravil jsem úředně:
„Máme k dispozici otisky vrahových prstů a vzorek DNA…“
„Čeho?“
„Vlasů,“ řekl jsem. „Nevinu dokážete velmi snadno. Stačí, když
nám poskytnete dva tři vlasy a otisk prstů.“
„Klidně!“ prohlásil Santos. „Právo na to nemáte, ale abyste
42
viděli, že se žádnýho takovýho vobvinění nebojim a nechci zdr-
žovat zbytečnejma řečma.“ Natáhl k nám obě ruce.
Bluf, anebo opravdu čisté svědomí?
Asi to druhé. Nedostatek alibi je známka, že mluví pravdu.
Poslouchal jsem pozorně Santosův nevlídný hlas. Ten by snad
odpovídal. Ta frajerská sebejistota? Přesto jsem ho podle před-
pisu upozornil, že nemusí mluvit a vždycky má právo zatelefo-
novat svému právníkovi.
„To určitě udělám. Abych na svou nevinnost eště doplatil!“
„Jak chcete.“
Pokrčil jsem rameny a pokynul Fredovi, aby se pustil do
práce. Byl zas o poznání bledší. Snad mi tu nezkolabuje. Zítra
mu zakážu chodit do služby.
———
Otočil jsem se k tlusťochovi, který to všechno mlčky a se zaka-
boněnou tváří nad dvěma podbradky sledoval.
„Co jste dělal vy v pondělí večer?“
„Sem taky momentálně na podpoře,“ pravil. „Čet sem si ko-
miksy. Pak sem šel spát.“
Ptát se ho, které, to asi nemá cenu, bude v tom druhu literár-
ního umění zběhlejší než já. Chvíli jsem mlčel, Elefteriados se
zdál nervózní. Zeptal jsem se:
„Vy jste Louisu Smithovou taky neznal?“
Nervozita rychle vyvolala ruměnec na ducatých tvářích.
„No – trochu znal. Prakticky ne. Teda – chci říct…“
Co chce říct, nesdělil. Zmatenost, trochu jako u majitele na-
píchnutého hlasu. Jenže tenhle konipásek? Jenom jsem ho uvedl
do rozpaků. Nezpanikařil.
Řekl jsem:
„Tak znal jste Smithovou, nebo neznal?“
„Né důvěrně, žejo. Ta druhá holka v laborce mi brala krev. Kvůli
cukru. A vona dělala vedle. Já sem si jí všim, ponivač, žejo…“
Mladíci jako Elefteriados si ženských obvykle jenom všímají.
I takových jako nebožka?
Spíš takových jako Bobbie, která mu brala krev. Mluvil sice
bez přízvuku a zmateně – ovšem ten tenorek… Elefteriados
sotva. Přesto jsem se zeptal:
43
 „Poněvadž proč?“
„No – vona – vona na mě udělala takovej – jako – kukuč.“ Utřel
si pot na čele. „Ale mně se nelíbila. Ten frňák – člověk by si vo
něj klidně moh vypíchnout voko.“
A zařehnil se.
———
Zahrčel výtah, zastavil a Fiona otevřela mříž. Z výtahu vystoupil
človíček snad metr pětapadesát, a jak vykročil k nám, bylo vidět,
že napadá na levou nohu. Pokynul jsem mu, aby počkal, a po-
kračoval jsem s Elefteriadosem. Jestli je – jako pan Santos, upo-
zornil jsem ho – ochotný svolit k odebrání otisků prstů a vzorků
pro DNA.
„To – se mi nechce…,“ pravil rozpačitě. „Nedávno v televízi
měli takovej případ – dóle v jůesej – byla to teda černá huba, ale
taky dělala DNA…“
Věděl jsem, o čem mluví. Černá laborantka, která…
„… a ta přivedla šest – nebo snad i sedum lidí málem na šibe-
nici, než – než jí vodkryli, že nemá ani žádnej kurs, ale ponivač
je černá…“
Skočil jsem mu do řeči:
„Toho se obávat nemusíte. Náš laborant je zkušený člověk a nic
takového se mu nikdy nestalo.“
Tlusťoch pořád váhal.
„To byla tamta taky. Já – bych přeci jenom rači brnknul ňákýmu
advokátovi…“
„Neblbni, čoveče,“ pravil Santos. „Víš, vo kolik tě lohne?“
To Elefteriadose zaskočilo. Nejistě se zeptal:
„Co – tak může chtít?“
„Obraťte se na právní poradnu,“ řekl jsem. „Ta je zadarmo.“
„Jenže stojí za kulový,“ poznamenal Santos.
Najednou se Elefteriados vzmužil a prohlásil jako před sou-
dem:
„Já sem nevinej! Mně se nemůže nic stát! Já pudu do tý po-
radny!“ Hláskem sice rozčileným, ale slavičím.
Santos si zaťukal na čelo a já oběma pokynul, že můžou jít.
Fred měl už otisky i vzorky v pytlíkách.
44
———
Obrátil jsem se k zakrslíkovi jménem Ireneus Murphy. Měl za-
traceně zlý pohled. Vražedný a velice defenzivní kukuč. Kom-
plex? Nedivil bych se. Zeptal jsem se ho, jestli znal Louisu Smi-
thovou.
„Ne.“ Hlas se mu nezachvěl, kůže v obličeji nic neprozradila.
Ale zvuk, témbr toho hlasu – může tenhle být ,Jimmy‘?“
Položil jsem mu kritickou otázku: je ochoten poskytnout po-
licii otisky prstů a materiál pro DNA?
Maličko zaváhal, zlým pohledem však neuhnul.
„Proč?“
„Z telefonu tamhle za vámi někdo Louise Smithové volal krátce
před tím, než ji někdo – možná on, možná někdo jiný – zavraždil.“
„Jo tak.“
Díval se na mě jako vrah, ale byl to vrah? Bůhví. Řekl:
„To klidně. Vohledně vraždy mám svědomí čistý.“
Vydržel jsem jeho vražedný pohled, dokud sám neuhnul
očima.
„Vy jste ji tedy neznal?“
Tentokrát neřekl ne. Mlčel. Dlouho. Pobídl jsem ho:
„Zavolat advokátovi nechcete?“
Zavrtěl hlavou.
Hlas by odpovídal. A říká si Jimmy, ačkoliv se jmenuje Ire-
neus. Nedivil jsem se mu, jenže v tomhle případě by asi byl udě-
lal líp, kdyby nějakou tu posměšnou poznámku riskoval.
V hlase se ozývala vzpurnost, snad i sebejistota.
Před policajtem. Před milenkou škemral. Taky neměl knírek.
Frajer, jakého – třeba mlhavě – viděla na chodbě paní Morto-
nová, to určitě nebyl. Velice pravděpodobně to však byl on, kdo
v pondělí večer – v den vraždy – volal Louise, a nedovolal se, po-
tom v úterý odpoledne, kdy se mu ozvala Louisina „kamarádka“,
sehraná Miriam Mallowayovou.
Došlo mu při té příležitosti, že v bytě je policie? Nedošlo?
I kdyby si oholil knírek, frajer, který šel navštívit Louisu, to
není.
„Ještě něco, pane Murphy,“ řekl jsem. „Co jste dělal v pondělí
večer mezi pátou a desátou?“
„Chcete alibi, jo? Bohužel.“
45
 „No, co jste dělal?“
„Vožral sem se ve svym pokoji. Já dost chlastám. To neni žádnej
zločin.“
„To máte pravdu,“ přikývl jsem a pomyslel jsem si, že v jeho
případě, při jeho zjevu, při jeho zjevném mindráku je to docela
věrohodné alibi.
Jenže tu jsou hovory, které tohohle nešťastníka nejspíš kvali-
fikují na majitele hlasu v telefonu.
Fešák s knírkem? To by paní Mortonové nestačil špatný zrak.
Musela by být slepá.
Pokynul jsem Fredovi a Murphy ochotně položil dlaň na po-
dušku s barvou.
———
Ohlédl jsem se na Fionu.
„Mám přivíst Kozlowskiho?“ zašeptala dychtivě. „Vsaďte se!
Chcete?“
„Že to je vrah?“
Přikývla.
Usmál jsem se. Na Fionu jsem se musel usmát. Na domovnici
vypadala příliš – mladě. Nebo byla příliš hezká. Kolik jí může
být? A proč na sebe tak nedbá?
„O kolik?“ zeptal jsem se.
„Vy, pane inspektor, vo tři stovky…“
„Máte nepřesné informace o policajtských platech,“ řekl jsem.
„Tak vo stovku!“
„A když prohrajete?“
„No – prachy já nemám. Ale dyž prohraju, tak pro vás něco
udělám. Co budete chtít.“
Ušklíbl jsem se.
„Jsem ženatý otec dvou dospělých dětí a dědeček.“
Fiona nečekaně zrudla.
„To sem nemyslela. A o mně ať vás nic takovýho nenapadne!
Ale – třeba že bych vám přišla uklidit. Nebo dyž ste dědeček,
mohla bych bejbysitovat vnoučata – nebo…“
„To by se možná hodilo mé snaše. Jenže, Fiono, moje postavení
mi takové sázky nedovoluje. Kdyby se to někdo dozvěděl a před
soudem se ukázalo, že pan Kozlowski to skutečně udělal, moh
46
by šikovný advokát chtít nový soud s tím, že já jako detektiv
přidělený k případu jsem měl finanční zájem na odsouzení pana
Kozlowskiho, a jsem tedy předpojatý, moje důkazy jsou nevěro-
hodné, je nutný nový proces bez mé účasti. A tak podobně.“
Fiona se udiveně zeptala:
„Kvůli stovce? Kvůli stovce že byste byl předpojatej?“
„Mluvím o šikovném advokátovi, ne o sobě. Nejde to, Fiono.
Přiveďte pana Kozlowskiho!“
„No dobře,“ pravila. „Já se stejně vsadim. Dyž to Kozlowski
nebude, něco pro vás udělám. Nebo pro vaši snachu.“
Otočila se a na velice pěkných nohou utíkala k výtahu.
———
Jim Kozlowski měl na levé tváři zaschlé škrábnutí.
Byl to statný člověk, hezký, a nebýt hitlerovské štětky pod no-
sem, dokonce sympatický. Tahle copyrightovaná hitleriáda se
přece paní Mortonové nemohla jevit jako gableovský knírek!
Znal jsem svědky, které špatný zrak ošálil mnohem hůř.
Kozlowski se zatvářil nevlídně a pohlédl mi zpříma do očí.
„To teda nevim, že bych tu Smithovou znal. Vy mi to chcete ho-
dit na krk, že jo? Protože sem si vodseděl – vy dobře víte, proč sem
byl v lochu. Ale to sem si vodseděl! A dostal sem za vyučenou!“
Hlas odpovídá, taky lidová kanadština, ani stopy po cizím
přízvuku. Nervozita, hned na začátku obvinění z předpojatosti
– a knírek, který stará paní Mortonová zahlédla v mlze třiceti di-
optrií.
To škrábnutí – je dost velké, dost hluboké, aby nám poskytlo
materiál, nad jehož množstvím by si liboval Fred Melville?
„Z ničeho vás neobviňujeme, pane Kozlowski,“ řekl jsem.
„Ale jmenujete se James a zavražděné odsud volal někdo, kdo se
představil jako Jimmy. Také odpovídáte popisu našeho svědka.“
Ukázal jsem mu na tvář. „Kdo vás škráb?“
„To mám vod holení.“
„Vy se holíte břitvou?“
Zamyslel se.
„Chcete mi naznačit, že sem Smithovou podříz?“
„Ne. Ale nějaký ,Jimmy‘ ji zardousil. Při tom ho poškrábala.“
Kozlowski se zarazil a mimovolně si sáhl na tvář. Zamračil se,
47
 chvilku se mu asi něco převalovalo v hlavě, pak se mi zas zpříma
podíval do očí.
„Tak koukněte, pane inspektor. Co já vim, tady v baráku sou
Jamesove eště dva. A já tu zavražděnou neznal. Přísahám!“ Ruka,
kterou k té právně neplatné přísaze zvedl, se mu ani nezachvěla.
„A nikomu sem netelefonoval. Taky si neřikám Jimmy. I kama-
rádi mi řikaj Jime. Voptejte se!“
„A ten škrábanec?“
Kozlowski nezrudl, jenom potemněl, a díky té nepatrné
změně hleděly na mě černé oči téměř uhrančivě. V některých
ohledech byl Kozlowski asi pěkný ďábel.
„Vod holení to neni, to ste uhod. Ale dybych vám řek, kdo mi
to udělal, vohrozil bych pověst jedný dámy, a to rači pudu zas
sedět.“
„Identitu té osoby nám prozrazovat nemusíte. Díky technic-
kému stavu dnešní kriminalistiky máte však velice jednodu-
chou možnost dokázat, že jste tu vraždu nespáchal, pane Koz-
lowski.“
Pořád zpříma do očí černých jako peklo. Řekl jsem:
„Dejte si dobrovolně sejmout otisky prstů a vzít vzorky pro
analýzu DNA.“
„Dobrovolně nikdy! DNA! Já to nedávno viděl v televízi! Jak
to DNA přivedlo na šibenici vosum nebo kolik nevinnejch lidí!“
Televizní odhalení nešikovné laborantky vylepšil pan Koz-
lowski vyšším počtem skutečně popravených obětí a mylným
údajem o způsobu trestu. O šibenici nešlo, jenže slang dosud
nevymyslel výraz pro smrticí injekci, anebo já ho zatím neslyšel.
Mimoto v Kanadě trest smrti už dávno není.
„Ten případ znám, pane Kozlowski,“ pravil jsem chladně. „Ale
packalka v laboratoři na šibenici nikoho nepřivedla, protože
američtí kolegové včas přišli na její nekvalifikovanost. Bude to
tedy dobrovolně, nebo nedobrovolně?“
Fiona za námi slyšitelně zatajila dech. Kozlowski se po ní
ohlédl, pak se podíval zpátky na mě a přímo do očí.
„Chci mluvit se svym advokátem. K tomu sem voprávněnej.“
„Dobře. Ale ještě mi řekněte, co jste dělal v pondělí večer mezi
pátou a desátou?“
Kozlowski mi pořád hleděl do očí a místo odpovědi jenom
ukázal na čerstvý šrám, jehož původkyni právě odmítl prozradit.
48
Ani já se nepřestával dívat přímo do ďábelských zřítelnic.
„Může dojít k situaci, pane Kozlowski, že si budete muset vy-
brat mezi dobrou pověstí té dámy a možná několika desetiletími
ve vězení.“
„Eště k ní nedošlo. Chci mluvit se svym advokátem!“
Mlčky jsem pokynul na telefonní budku a jenom jsem ho ještě
upozornil, aby se nevzdaloval z Toronta, dokud se případ nevy-
šetří. I teď muž s knírkem můj pohled vydržel. „Zatím můžete
jít.“
Kozlowski se otočil a zavřel se v telefonní budce.
Dostane snacha bejbysitra?
Fiona beze slova odběhla k výtahu.
———
Jima Strechu jsem si nechal na konec. Neměl jsem náladu na
dalšího českého lumpa. Poznal jsem už dost nepovedených pří-
slušníků hraběnčiny národnosti, ačkoliv předtím jsem o žádném
neměl tušení. Vlastně ani o jejím národě, a když, měl jsem dojem,
že prezidentem tam mají nějakého Tita nebo snad Tisa.
Vrzla výtahová mříž, objevil se Strecha, za ním Fiona, nějaká
změněná. Nepřemýšlel jsem proč a jak, neboť jsem okamžitě za-
žil zklamání.
Doufal jsem, že sotva pan Strecha otevře ústa, zbaví ho to
podezření. Znal jsem angličtinu hraběnčiných krajánků. Jenže
tenhle krajánek odpověděl na první otázku bez cizího přízvuku,
bez vzrušení a nikoli hlasem Jimmyho v napíchnutém telefonu.
Mluvil klidně, artikulovaně, angličtinou bezmála televizního
hlasatele. Pohledný chlap v tvídovém saku jako univerzitní pro-
fesor, i když měl křiklavě modrou kravatu a na ní hejno velice
růžových plameňáků. K stereotypu univerzitního profesora se
nehodila, zato k představě staré paní Mortonové o „frajerovi“
ano. A co hlavního, k té představě se perfektně hodil knírek, ja-
koby okopírovaný ze starých fotografií mužného krasavce z dáv-
ných filmů.
Dlouho jsem mlčel a hleděl na atypického krajánka. Nakonec
jsem si neodpustil otázku:
„Vy jste Čech, pane Stžecha?“ Zatracená souhláska mi samo-
zřejmě vyšla, jako kdybych šišlal.
49
 Strecha zavrtěl hlavou.
„Kanaďan čtvrté generace,“ pravil. „Můj pradědeček se přistě-
hoval z Rakouska-Uherska, z Čech – přesně řečeno utekl před
vojnou. Rakousko mělo tehdy nějaký konflikt s Prusy. Ale už
praděda si vzal Angličanku, děda taky, a moje matka je Ameri-
čanka, dívčím jménem Wallaceová. Děda češtinu jenom lámal,
můj otec česky neumí vůbec. Jako já. Takže mám jednoho čes-
kého praprarodiče, ale jinak…“ Pokrčil rameny, usmál se a požá-
dal o dovolení si zapálit. Mlčky jsem se díval, jak vyfukuje kouř
a skrze dým hledí na mě, snad ironicky.
To se mi možná jen zdálo. Na takovéhleho Čecha jsem nebyl
připravený.
Zeptal jsem se:
„Jaké máte povolání, pane Stžecha?“
Na pozadí plameňáků v hedvábném azuru jsem si všiml Fio-
nina pohledu, upřeného nikoli na mě, ale na krajánka. Pohledu,
jaký na takové holky prozradí, co z nich policajt nevytáhne.
„Účetní a daňový poradce. Tady bydlím jen přechodně…“
Strecha se ohlédl po Fioně. „Jen co najdu finančně únosný byt.
Ale byt. Ne doupě s prošlapaným kobercem.“
Mrkl jsem po zanedbané krásce, opět se nějak změnila, teď
však už mi svítalo, proč a jak. Strecha nasál z cigarety a podařilo
se mu udělat kroužek.
„Mám dostat místo u Strype a Riley,“ pravil. „To je velká účetní
firma dole ve městě.“
Podruhé mu kroužek nevyšel.
———
Sledoval jsem jeho pokusy mlčky. Ze všech potenciálních aktérů
tragédie Louisy Smithové tenhle vypadal nejnepravděpodob-
něji. Napadl mě titul starého filmu, Kráska a Zvíře, jenom na-
opak. Pěkný chlap a ta chudák laborantka, ten Jimmy Durante
v sukních. Tomu jsem nevěřil. Řekl jsem:
„Chápete, pane Stžecho, proč se vás vyptávám. Jmenujete se
Jim a zjevem přesně odpovídáte výpovědi našeho svědka.“
„Plně chápu, pane inspektore.“
„Mohu vědět, co jste dělal v pondělí večer mezi pátou a de-
sátou?“
50
Strecha mlčel. Uhnul jsem pohledem k Fioně v pozadí. Me-
tamorfóza pokračovala do temně rudé. Pohlédl jsem znova na
Strechu.
Odkašlal si a pravil trochu chraptivě:
„Na to bych teď nerad odpovídal, pane inspektore. Musel
bych se poradit…“
„S advokátem?“
„Ne,“ pravil tiše. „Prostě bych zatím na tohle nerad…“
Přerušil jsem ho:
„Nemohu vás nutit. Ale jistě nebudete nic namítat, když vás
požádám o otisky prstů a vzorky pro analýzu DNA.“
Strecha se usmál.
„To beze všeho. Pokud jde o otisky prstů, postačí však, když se
obrátíte na daktyloskopickou banku.“
„Skutečně?“
„Dopustil jsem se před časem – před třemi lety – nějakého
hříšku. Jakého, to vám snad nemusím vykládat tady. Dočtete se
o tom v rejstříku. A pokud jde o vzorek pro DNA – ta analýza se
tenkrát ještě nedělala – jsem vám k dispozici.“
V pozadí krásně červená Fiona otevřela ústa, a hned je zas
zavřela.
Otisky budou ovšem k ničemu. Místo činu jich vrah dokonale
zbavil. A vzdor staré kriminalistické zásadě nedat na zevnějšek,
měl jsem dojem, že nehrozí nebezpečí, že by se tenhle člověk
přiřadil k ostatním hraběnčiným krajánkům.
„Nevzdalujte se, prosím, z Toronta,“ řekl jsem.
„Ani nehodlám,“ pravil Strecha, otočil se a vykročil k výtahu.
Fiona mu poslala úsměv tak zářivý, že na ni řekl i zbytek toho,
o čem jsem si byl už zcela jist.
———
Něco mě napadlo.
Fionino zaměstnání se přece nehodilo k mladé Kanaďance.
Nebo je to předsudek?
„Paní Fiono!“
Otočila se ke mně trochu omámeně.
„Jedné věci nerozumím, paní Fiono. Proč dívka jako vy dělá
domovnici v – takovéhle – hm – ubytovně?“
51
 „Poněvač patří našim,“ řekla Fiona.
„Vaše matka tu…“
Fiona svěsila hlavu.
„Naši sou voba nemožný, pane inspektor. Upoutaný na lůžko,
jak se tomu správně řiká. A – ta ,ubytovna‘, jak ste tomu řek vy,
ta nevynáší tolik, abysme mohli platit sílu.“
„Vždyť máte volný jenom jeden pokoj?“
„Nojo. Ale to by nájemníci museli řádně platit. Santos a Ele-
fteriados sou už dva měsíce přechodně nezaměstnaný, tak zatim
bydlej na dluh.“
„Dejte jim výpověď!“
„To nejde. Naši by mi to nedovolili. A já bych to ani nedoká-
zala. My sme irský katolíci a bližnim se má pomáhat – jestli vám
to někdo někdy prozradil.“
Užasl jsem nad touhle bytostí snad z jiné doby, z jiného světa,
přitom tak neandělsky zanedbanou.
„Vy jim všem uklízíte?“
„Nojo. Dybych to nedělala, máme z – teda z ,ubytovny‘ prasečí
chlívek.“
Bytost z tohohle našeho světa? Z konce tohohle století? Hla-
vou mi proběhl nápad, snad dokonce křesťanský, jenže prová-
zený postranním úmyslem.
„Můžu vám něco říct? Možná se vás to dotkne.“
„Mě se hned tak něco nedotkne.“
„Tohle třeba ano.“
„Zkuste to!“ pravila, už opět vesele.
„Taková hezká mladá žena jako vy,“ schválně jsem ji sjel pohle-
dem od ulepené kštice přes pobryndaná ňadra pod týšértkou až
po rozčmachťané střevíce, „by měla o sebe víc dbát.“
„A to si myslíte, že se mě to dotkne, pane inspektor? To mi řikat
nemusíte. Já to vim.“
Zalesklo se jí v očích? Asi ano. Začal jsem nápad rozvíjet:
„Máte nádherné vlasy – ale potřebovaly by kadeřnici.“
„Víte, kolik kadeřnice chtěj? A vy ste se nechtěl vsadit ani vo
mizerný tři stovky!“
„Vysvětlil jsem vám proč, Fiono.“ Sáhl jsem do kapsy, z pe-
něženky jsem vytáhl navštívenku a na rub jsem napsal adresu
jednoho známého torontského salonu krásy, kam chodí i moje
žena. Kam si moje žena Monica kdysi šla dát umýt hlavu, protože
52
chtěla vidět, do koho jsem se to… A pak se s majitelkou docela
skamarádila. „Tady máte mou navštívenku a jděte zítra do toho-
hle salonu. Adresa je na rubu. Řekněte majitelce, paní Lomniky,
že vás posílám. A…,“ dodal jsem, „… doufám, že se neurazíte.“
Fiona zabrejlila na vizitku, pak na adresu na rubu a hlasitě
hvízdla.
„Daj mi tam kvůli vám slevu?“
„Určitě.“
Hleděla smutně na ten kousek papíru, vzdychla. „Stejně tam
nemůžu,“ vracela mi vizitku. „Ani se slevou. Jedině dyby to bylo
zadarmiko.“
„Bude to – gratis,“ ujistil jsem ji. „A jděte tam určitě. Všichni
ti chlapi tady se pak do vás zamilujou.“
Fiona se zašklebila a neřekla nic.
Stačí jeden.
To ale nevyslovila nahlas.
———
Cestou do kanceláře mi v autě řekl Fred:
„Nechci tě kritizovat, Harolde – ale neudělals chybu?“
„Chybu?“
„Že sis nepodal toho negra?“
Když jsme byli sami, Fred si nedával pozor na slovník. Neměl
předsudky, a proto si nedělal lingvistické násilí. A byl to nejlepší
daktyloskop, jakého jsem za léta služby u Kanadské jízdní po-
znal, a vůbec výborný chlap. Ale zeptal jsem se:
„Myslíš toho černocha?“
„Jo. Barako Okadu.“
„Proč jsem si ho měl podávat? Nemá ani knírek, ani se nejme-
nuje Jimmy…“ Už jak jsem to říkal, uvědomil jsem si, že jsem
skutečně udělal školáckou chybu.
„Jenže se nejmenuje ani Barako Okada. Nebo přesně řečeno,
na Baraku ho rodiče nepokřtili.“
Školáckou chybu. Místo vyšetřování bych měl krmit veverky
v Queen’s Parku.
„Asi máš pravdu.“
„A všim sis, kolik hezkejch negrů chodí s bílejma holkama
a nemusí to být zrovna filmový hvězdy?“
53
 Ve světě kolem nás platila politická korektnost, o takových
věcech se nemluvilo. A já asi opravdu udělal botu.
„Možná máš zase pravdu, Frede.“
„Jestli si chtěl tenhle tak zvanej Barako Okada nabrnknout
nějaký bílý maso, myslíš, že se představil jako Barako Okada?“
Chvíli jsme mlčeli.
„Já snad předčasně stárnu, Frede,“ vzdychl jsem.
Na to Fred neřekl nic. V obličeji už nebyl bledý, spíš do zelena.
———
Na stole v kanceláři na mě čekal pitevní nález dr. Jenkinse. Nic
jsem od něho nečekal – příčina smrti byla jasná na první po-
hled. A teď jsem se dočetl, že zavražděná byla v raném stadiu
těhotenství.
S kým, proboha! S Okadou? Má Fred Melville pravdu?
Mrkl jsem na hodinky, bylo skoro sedm. V laboratoři už nikdo
nebude. Ale doktor snad bude doma. Vytočil jsem jeho číslo, sdělil
jsem mu, že jsem právě přečetl pitevní zprávu, a zeptal jsem se:
„Doktore, je možné z tak málo vyvinutého fetusu dostat ma-
teriál na DNA?“
„Samozřejmě,“ pravil dr. Jenkins. „V laboratoři už maj vzorek.“
„Výborně. Ráno tam brnknu.“
„Pochybuju, že by sebou tak hodili. Taky je to trošku složitější
než testovat krev na bilirubin.“
„Zkusím to. Tak moc to zas nespěchá. Díky, doktore!“
Zavěsil jsem, poznamenal jsem si do zápisníku: Ráno volat
do laboratoře! Pak jsem se opřel v křesle, zapálil jsem si doutník
a uvelebil se, že si nechám projít hlavou dnešní galerii frajerů
i těch ostatních, abych si v tom udělal pořádek. Doutník se mi
v téhle funkci velice osvědčoval.
Jenže jsem si všiml nástěnného kalendáře staré paní Morto-
nové. Vypůjčil jsem si ho od ní, a teď mi ležel na stole.
———
Paní Mortonová si tam tužkou dělala poznámky. Týkaly se dvou
věcí v jejím životě zřejmě nad jiné důležitých, proto označených
třemi vykřičníky: kdy k ní přijde doktor z návštěvní služby,
54
a sousedčiny slyšitelné činnosti. Tyhle záznamy byly mnohem
častější. O zdroji činnosti nebylo pochyb.
Začal jsem od ledna. Hned první týden tam byla dvě akus-
tická pozorování, obě s časovým údajem. Ve světě staré paní se
dělo tak žalostně málo, že zvuky odvedle jí stály za komentáře.
16.15 – dneska si teda zadováděli! Nebo Dnes byli nějak rychle hotoví!
A jinde: Dneska nic! Ale byl u ní, protože mu boty vržou tak, že to slyším
i já. Něco hroznýho!
Tak a podobně zaznamenávala stařenka návštěvy Louisina
milence a potom, osmého března, nápadná novinka: Dneska byl
u ní večer! To se eště nestalo!! Nato dennodenně podobné záznamy,
až náhle: Odpoledne i večer!!! Devatenáctého března. Tahle dvojí
frekvence se opakovala s většími nebo menšími přestávkami, až
náhle přestala. Nato se milenci věnovali jeden druhému už je-
nom za soumraku.
Zapálil jsem si vyhaslý doutník. Povzbuzuje – aspoň u mě
– logické myšlení.
Louisa přece přes den pracovala v laboratoři, noční směny
neměla. Nebo měla? Udělal jsem si poznámku, že se na to musím
zeptat holky, co se jí tak líbilo s Louisou v tančírně.
Jestli noční šichty měla, daly by se odpolední zábavy vysvětlit.
Ale co dny, kdy se milování konalo odpoledne i večer?
Zamyslel jsem se.
Byly milenecké páry dva?
Zahalen kouřem, dumal jsem dál.
Dva.
Co to znamená?
Pak se mi v hlavě rozsvítilo.
Louisa půjčovala byt nějaké kamarádce!
Kamarádce, která se s milencem chtěla scházet v diskrétním
soukromí, ne v hotelu, kde jsou vrátní, recepční, číšníci, pokoj-
ské a spousta jiných svědků. A jít do hodinového hotelu jen na
odpoledne? Svobodní lidé bez závazků – proč ne? Jenomže
možná ne svobodní a se závazky? Svobodným by nevadili vrátní,
recepční, pokojské a jiní svědci.
Jestli se nemýlím, tady jde o zcela regulérní zahýbačku. Buď
on ženatý, nebo ona vdaná. Anebo oba se závazky.
A penzion na Allan Street zaměstnává pouze jednoho přepra-
covaného domovníka.
55
 Ještě chvíli jsem přemýšlel, napadlo mě něco, co jsem nechtěl
připustit. Nakonec jsem to však jako možnost uznal.
Bytem si Louisa mohla taky přivydělávat. Stěžovala si přece
hraběnce na plat nedostačující na příliš časté návštěvy v salonu
krásy, natož na plastickou operaci.
Zavolám hraběnce. Stejně ji musím varovat, že do jejího nóbl
salonu přijde Fiona.
56
Kapitola šestá,
v níž si Anka leccos domýšlí
Seděla jsem v kuchyni a čekala na Tonyho s večeří. Bude rád.
Dnes máme punč, což nemá nic společného s alkoholem. Recept
jsem vyčetla v monografii o Boženě Němcové. Oblíbený pokrm
šlechtické mládeže v Ratibořicích. Člověk by si představoval, že
šlechta papala pouze koroptvičky a křepeličky. Kdepak. Vařené
brambory omaštěné máslem, trocha hořčice, vejce naměkko, sůl,
pepř, a sama jsem přidala podmáslí a okurkový salát. Pěkně po-
česku. Pochoutka. Tony by ji mohl mít obden. Píchla jsem do
brambor, stáhla plamen a znovu jsem si pustila magnetofonový
pásek ze záznamníku zavražděné Louisy Smithové. Těch pár
českých vět, pořád dokola. Soustředěně jsem poslouchala:
„Čau, Lojzino. Jestli seš doma, tak to zvedni…“
Zvláštní měkká výslovnost sykavek. Nikoli vada. Nikoli šla-
pání na jazyk. A taky nepopiratelná pražská intonace. Na tohle
má ucho jen našinec.
Tony přišel právě včas. Vypnula jsem magnetofon, počkala, až si
punč namíchá podle svého gusta, a spustila jsem přístroj znovu:
„Čau, Lojzino. Jestli seš doma, tak to zvedni…“
„Hlas je mladej, nemyslíš?“ obrátila jsem se k Tonymu.
„Hlas ano, ale někdy…“ Tony se zamyslil. „Pamatuješ na mou
recepční Jolanu? Do telefonu zněla jak školačka. Mohla by vábit
pedofily. A bylo jí skoro šedesát.“
„A co ty sykavky? Slyšíš to?“
Ještě jednou jsem pustila pásek. Tony poslouchal, cpal do
sebe brambory s hořčicí a s vejci naměkko, polité podmáslím,
a něco ho napadlo.
Jenže z úplně jiné písničky.
„To mi připomíná sestřenici Hermínu. Ta měla podobný sy-
kavky. U ní to znělo docela roztomile.“
„Myslíš sestru hraběte Heinricha Schudenberga? Tu komtesu,
co ji nebylo vidět jinak než na koni? Prosím tě, ty přece nežijou
v Torontu. To bychom snad věděli!“
„To nežijou,“ řekl Tony a pak smutně zabrousil pryč od mého
případu do vzpomínky. „Hermína se po únoru zaučila v Tesle
a letovala rádia. A chudák Heinrich!“ To už se Tony propadl do
57
smutné minulosti. „Největší českej vlastenec, jakýho jsem mezi
aristos znal. Snad větší než Viktor Dyk. Měl jen jednu vadu:
neuměl česky. Ale když na něj nacisti tlačili, aby se prohlásil
za Němce, rezolutně odmít a chlapovi s pavoukem v klopě
prohlásil hrdě a česky: ,Ja som Čech jakožto kus dževa!‘ To
bylo jediný, co česky uměl, a to si ten idiom ještě zapamatoval
špatně.“
I ve mně to probudilo vzpomínky.
„Za to ho poslali do Oranienburgu?“ zeptala jsem se.
„Oficiálně samozřejmě ne. Gestapo mu prostě ,našlo‘ v psacím
stole revolver, dokonce nabitej.“
„Chudák,“ řekla jsem. „Bůhví jak v Oranienburgu skončil.“
„Neumřel v koncentráku. Vrátil se do Klučic na zámek, je-
nomže v posledním stadiu tubery. S tou se už nedalo nic dělat.
Umřel ani ne měsíc potom, co se vrátil k Hermínce.“
Tony se na chvilku odmlčel, ale vzpomínky ho držely pevně
a vyvolávaly asociace:
„To je asi ještě horší než umřít v koncentráku. Dožít se osvobo-
zení, dostat se domů, kde všichni kolem něho jásaj, a to jen aby
ho už žádnej jásot nezachránil, aby doma umřel.“
Mlčela jsem. Tony vstal a pravil:
„No nic. Je to už tak dávno, že to ani není pravda. Půjdu si
sednout vedle. V Lancetu je zajímavej článek o root canals, ten si
musím proštudovat.“ Vstal a dal mi pusu. „Ty taky neponocuj.
Stejně to nevidím rád, když zas fušuješ detektivům do řemesla.“
Usmála jsem se na něj. „Jenom jako odbornej poradce pro
jazykovědu!“ A pak jsem ho sledovala pohledem, jak zamířil do
obýváku, ale zarazil se. Tony. Jsme už spolu čtyřiatřicet let. Už
máme vdanou dceru, ta je teď velkokněžna Volkoffová. V Ka-
nadě tyhle tituly znějí skutečně jako anachronismus, třebas nám
tu vlastně vládne královna. Nebo aspoň ji máme na bankovkách.
Vzdychla jsem, moc mi Tony nepomohl, a vrátila jsem se k mag-
netofonu.
„Čau Lojzko. Kde se zas touláš…?“
Za mnou se ozval Tony:
„Už si dej pokoj, Anko. Co chceš vybádat?“ Mrkla jsem po něm,
sbíral ze stolu talíře. „Měkký sykavky má spousta lidí. Napří-
klad McIntirka. Ta mluví trochu podobně. Pokud hovoří česky.
V angličtině si spíš šlape na jazyk, ale tam to nevadí.“ Otočil se
58
a odnesl talíře do myčky. Vzpomněl si na svou denní povinnost.
Skoro pokaždé mi pomůže s nádobím. Můj Tony. Naskládal ta-
líře a příbory do myčky a jako pokaždé mi vytkl, že ji neumím
správně naložit. Že nejsem dobře organizovaná. Pak si vyndal
pivo z lednice a šel si sednout do obýváku študovat zajímavosti
o root canals a o implantaci zubů.
Zůstala jsem sedět v kuchyni a srovnávala jsem si věci v hlavě,
abych byla organizovaná.
Když se McIntirům nedávno narodil potomek, byli jsme na
křtinách. Doktor McIntire zářil štěstím. Po snad pětiletém bez-
dětném prvním manželství, v druhém ani ne po dvou letech, ta-
kový zázrak! Blonďaté bejby jak z reklamy. A Helena, kvetoucí
matka. Helena, česká krasavice, co udělala v Kanadě štěstí. Jak
mi to tenkrát řekla, tak to taky udělala: „Já se do Čech nevrátím,
leda na návštěvu. Tady se vdám za nějakýho pracháče.“ Helena,
Lojzčina kamarádka.
Kamarádka. A na křtiny ji nepozvala. Že by se rozkmotřily?
Vrátila jsem se k lingvistické povinnosti. Měkká výslovnost
„s“ málem jako „š“. Takhle mluvil Humphrey Bogart, napadlo
mě, a organizace v hlavě začala dostávat spád: „Já ti po šestý
volat nemůžu. Zavolej do šesti, nebo až zejtra po půl devátý.“
Proč nemohla volat po šestý? Proč až druhý den ráno po půl
devátý?
Inu, pracující manžel. I můj Tony se večer vrací domů kolem
šesté. A ráno vypadne po osmé, aby v devět byl na place.
Nojo. Ale proč by nemohla česká kamarádka české kamarádce
volat kdykoli a mluvit s ní česky, když by nechtěla, aby manžel
přeslechl, o čem hovoří?
I na to jsem měla odpověď.
Na té křticí párty se česky nemluvilo. Považuje se za nezpůsob,
aby krajané v anglické společnosti mluvili mezi sebou rodnou
řečí. V jedné chvíli jsem však při konverzaci s Helenou ujela
a řekla jsem jí pár slov naší společnou mateřštinou.
„Paní Lomnická, nehněvejte se, musíme mluvit jenom ang-
licky,“ napomenula mě. „Jinak by si lidi mysleli, že je pomlou-
váme. A McIntire je na to obzvlášť citlivej. Před ním česky s ni-
kým mluvit nesmím.“
Takže to bych měla v hlavě už zorganizované. A měkká vý-
slovnost?
59
 Užuž jsem se chystala zavolat Sinclaira, když zadrnčel telefon.
Extrasenzorická percepce. Pohlédla jsem na ukazatel čísel vola-
jících a zvedla jsem sluchátko:
„Harold?“
„Doufám, že se nebudeš zlobit, Annie,“ pravil hlas, který jsem
nemusela analyzovat, „že jsem se tě předem nedovolil. Tak tě
aspoň musím varovat.“
„Cos provedl, Harolde?“
„Posílám ti zákaznici, Annie. Docela pěkný děvče, ale je
poněkud zanedbaná. Nevím, jak se bude vyjímat v tvém nóbl
podniku. Něco s ní udělej, však budeš vědět. Účet bude na
mě.“
„To jako…,“ zarazila jsem se. Že by Harold na stará kolena…
„To jako je tajdův?“
„Prosím tě!“ pravil vesele. „Potřebuju, abys mi s ní pomohla.“
Pak mi vylíčil, jak ji potkal v nějakém penzionu, kde mezi ná-
jemníky jsou dva nebo tři podezřelí, že jeden z nich by mohl být
ten gauner, co zavraždil chudáka Lojzinu. „A jeden je černoch.
Barako Okada.“
„Černoch?“ zaváhala jsem. „Ty myslíš, že by Louise…?“
Na to hned neodpověděl.
„Odposlechem jsme zjistili, že někdo, kdo si říká Jimmy, měl
zřejmě s Louisou poměr…“
„Ale Barako Okada?“
„V tom penzionu se tři jmenujou Jimmy: Kozlowski, Elefteria-
dos a Stržekha. Ale mě napadlo…,“ odmlčel se, „… prostě jistě
sis všimla, že dnes dost černých mladíků chodí s běloškama, a ty
bělošky nejsou nutně krasavice.“
„No dobře, ale…“
„Samas mi říkala, že Louisa neměla moc na vybranou. A pak:
myslíš, že by se černošský frajer představil bílé holce takovým
jménem z džungle? Barako Okada? Tak se určitě nejmenuje. Pa-
matuješ na Cassiuse Claye, co se z něj stal Mohamed Ali?“
Připustila jsem, že to si pamatuju.
„Ale co v tom mám dělat já?“
„Annie,“ řekl mi – no, něžně. „Ty přece v angličtině nemáš
žádné vyjadřovací potíže a zamlklá nejseš. A umíš to se zákaz-
nicema. Tvoje salony jsou zdrojem všelijakých informací a dost
jich přijde vhod policajtovi, který to tak s ženskýma neumí.“
60
„Myslíš sebe?“ řekla jsem.
„Koho bys řekla?“
„S tebou, milý Harolde, to v tomhle oboru tak zlé není.“
„Ale ty jsi v tom oboru nesrovnatelně lepší, Annie. Prostě: po-
třebuju, abys z té holky – jmenuje se Fiona – vytáhla co nejvíc
informací o nájemnících Riverside Studios. Zejména o tom Oka-
dovi. Ale i o komkoli z těch ostatních.“
„Jakže se jmenujou?“
„Murphy a Kozlowski. Hlavně tyhle dva. Potom ten Stžekha.“
„Čech?“ vyjela jsem na něj.
„Ano,“ pravil skoro pokorně. „Ale ten je už prakticky mimo
podezření.“
„Konečně jeden krajánek mimo podezření!“ oddychla jsem si.
„A co kromě toho tahání rozumů z tvé přítelkyně…“
Přerušil mě, poněkud upjatě:
„Z uklízečky v penzionu, kde bydlí několik podezřelých.“
„Jo tak. Ten dobrý skutek ohledně její frizúry je vyšetřovatel-
ský trik.“
„Nejen to, Annie,“ pravil opět hlasem, jaký jsem znala a měla
ráda. „Až se uvidíme, povím ti, co o ní vím. Vlastně, řekl bych,
že ti to poví sama. Není zrovna mlčenlivá. A dej si s ní, prosím
tě, práci. Nejen jako se zdrojem informací. I po odborné stránce,
abych tak řek. Je to hezká holka, ale poněkud ušmudlaná. Po-
pelka. Ať prokoukne.“
„Hm,“ řekla jsem. „Že seš to ty. Ale už vidím Tonyho, jak se
raduje, že ti zas fušuju do řemesla, i když výhradně na tvou žá-
dost! Už ho vidím, jak je na mě zlej!“
„Tony na tebe nikdy není zlej,“ pravil Harold rezolutně. „A jak
to vypadá s tvou hlasovou analýzou?“
Byla jsem ráda, že odvedl řeč od námětu, který byl O. K., ale
přece jen jsem se ho radši nedotýkala.
„Mám jistou domněnku,“ řekla jsem. „Poslouchali jsme ten
hlas s Tonym a zdá se nám, že by mohl patřit jedné jeho sestře-
nici, jenže ta nepřipadá v úvahu. Nežije v Kanadě. Tonyho pak
napadlo, jestli by to nemohla být Helena McIntire. Jak jsem ti
o ní vyprávěla minule. S Louisou bývaly kamarádky, nevím jak
v poslední době před – tou vraždou. Když jsem se Louisy ptala
posledně, proč u mě Helena už tak dlouho nebyla, odvedla řeč
jinam. Nechtěla o ní mluvit.“
61
 Harold se zamyslil. Dlouho nic neříkal, až se konečně ze- Přemýšlela jsem dost dlouho přes půlnoc, až se objevil Tony,
ptal: rozespalý, v pyžamu.
„A co si myslíš ty? Je ten hlas na pásce Helena McIntirová?“ „Anko, pojď spát,“ řekl otráveně.
Usmála jsem se: Zvedla jsem se. Popelník přetékal. Tony to nenávidí.
„Chceš se vsadit? Dolar proti stovce?“ „Něco mě napadlo, Tony.“
Poděkoval mi. Bez komentáře. Ale Tony už spal.
„Až tě uvidím,“ pravil, „možná že ti něco řeknu. O Louise.“
„Nenapínej mě! Řekni mi to teď!“
„Takové věci nesděluji po telefonu,“ pravil služebním hlasem.
„A nemám to ještě ověřené.“
Zavěsil a já měla další náměty k přemýšlení.

———

Že Helena na křtiny pozvala jako jediné Čechy nás a ne taky

Lojzku, mě zarazilo. Když jsou to takové kamarádky. Jenomže
Helena sňatkem s váženým doktorem postoupila na společen-
ském žebříčku a nějaká škaredá laborantka by asi přílišnou ozdo-
bou její nynější společnosti nebyla. My s Tonym jsme se kvalifi-
kovali. Tony, ač Čech, je univerzitní profesor stomatologie, a tedy
McIntirův kolega. A já, při vší skromnosti, jsem kapitalistka. Ma-
jitelka pěti salonů krásy.
Jenže co to nakousl Harold, a pak mi to nedopověděl?
Už vidím, jak tahá informace z paní McIntirové a šilhá po
jejích nohách, kdysi nejkrásnějších v Praze a teď asi i v Torontě.
Jaké však mohla mít informace? Že byly s Lojzkou přítelkyně,
víme. Důvěrné? Jak dalece? Měly se rády, anebo je spíš sbližo-
vala společná zkušenost života za železnou oponou? O Heleni-
ných pletkách v minulosti mi toho Lojzka prozradila dost. I to,
jak se osudově zamilovala, a byl to karambol. Ale prozrazují na
sebe takové věci důvěrné přítelkyně? O síle jejich přátelství jsem
pochybovala. Lojzka by mi toho vyslepičila víc než dost. Tůhle
kamarádka. Prostě známá z Prahy. A Helena to tu zmákla podle
svého přání. Utekla zapomenout do Kanady a tady ulovila boha-
tého doktora. Lojzina mohla jedině závidět. Laborantka závislá
na měsíčním příjmu. Na plastiku nosu a jiné radosti jí nezbývalo.
A kamarádka měla prachů jako máku.
Co mi to chtěl Harold říct o Lojzce, co se neříká po tele-
fonu?

62 63
Kapitola sedmá,
v níž inspektora inspirují
platinové vlasy a objeví se
opožděná svědkyně
Ráno telefonoval Fred. Z nemocnice. Syrové ryby ho dohonily.
„Počkejte na mě,“ řekl jsem Miriam, která u svého stolku četla
nějaký bulvár, a šel jsem do laboratoře zeptat se Desmonda Clair-
mana, jak rychle bude s analýzou hotov, že bych ji potřeboval
nejpozději pozítří. Veselý génius zařehtal a spustil přednášku
o izolaci vzorků od nebiologických kontaminantů, která se po-
stupně stávala čím dál nesrozumitelnější, až jsem ho přerušil:
„Nejdřív tedy mohu počítat s výsledky kdy?“
Clairman si položil ukazovák na špičku nosu, bleskově zapře-
mýšlel a řekl:
„Pokud nenastanou komplikace – dnes máme čtvrtek – ve čtvr-
tek…“
„Za týden?“
„Za čtrnáct dní, inspektore. Když nám to půjde mimořádně
dobře, o den dva dřív.“
Z penze si mě půjčili na čtrnáct dní. Výsledky dostanou až ti
uzdravení. Mladý Bullock a ostatní.
Uvědomil jsem si, že jsem pořád ještě policajt. Do morku
kostí. Za nic jsem se nechtěl s případem rozloučit.
„Poslyšte, doktore,“ oslovil jsem permanentně rozjařeného vě-
dátora důvěrně. „Test na paternitu – myslím obyčejný test, jaký se
dělal vždycky, už před DNA – na ten není potřeba tolik času?“
„Na ten ne. Můžete ho mít pozítří. Ale…,“ zařehtání. Jako by
v laboratoři měli koně. „… budem potřebovat krev toho pode-
zřelýho z otcovství.“
„Tu vám předal Melville. Včera mu ji odebral. Původně jste ji
měl použít pouze na profil DNA. Můžete ze vzorku udělat taky
paternitu? Myslím nejdřív?“
„Žádnej problém,“ pravil ekonomicky. „Ovšem, inspektore…,“
pohlédl na mě šibalsky, „snad se pamatujete, že tenhle starý test
dokáže jenom vyloučit, nikoli určit?“
„To znamená?“
64
„Kdo má bejt ten šťastný otec?“ Zařehtání. „Nebo nešťastný?“
„Snad Ireneus Murphy. Tomu Melville odebral krev.“
„A bude šťastný, jestli ho z otcovství vyloučíme?“
Bude? Sám jsem nevěděl.
Bude o podezření míň. Ale jak se mi před vnitřním zrakem
objevila ta groteskní, žalostná postava Irenea Murphyho, bude
možná o smutek víc. Hluboký smutek.
„Jestli ho vyloučíte,“ řekl jsem po chvilce, „neřeknu mu to.“
———
Zapadl jsem do Rejstříku a obklopen přístroji, jejichž ob-
sluhu jsem ovládal, pustil jsem se do díla. Strecha záznam
skutečně měl. Před třemi lety ho revize v podniku Brandon
Marsen Company usvědčila ze zpronevěry tří set dolarů, které
u soudu, od prvního výslechu do posledního, vysvětloval nut-
ností zaplatit činži, a dušoval se, že při první výplatě chtěl
peníze vrátit.
V mé praxi nebyl Strecha rozhodně první „zločinec“, který
si touhle metodou pomáhal udržet pověst solventního člověka
a jemuž se to patrně jednou dvakrát podařilo – dokud nepřišla
neohlášená revize. Jednou dvakrát třikrát peníze vrátil a u soudu
pak prohlašoval, jako mnozí zatím poctiví defraudanti před ním,
že by je byl dal do pokladny zpátky („zase“ neřekl: předchozí
„půjčky“ nepřiznal a na žádné mu nepřišli), nebýt náhlé revize.
Zkušený soudce ovšem předpokládal, že až si provinilec odsedí
první krátký trest, tajný hříšek bude opakovat, pomalu si zvykne
na štěstí, jednoho dne si vypůjčí sumu podstatně větší a s tou
zmizí v dálavách amerického kontinentu. Přidal mu proto k pů-
vodní výměře jednoho roku jeden navíc. Oba si trestanec od-
bručel a po vzorně stráveném pobytu v base dostal od vězeň-
ského psychologa dobrozdání, že nejsou námitky proti dalšímu
zaměstnání v Strechově oboru.
V duchu jsem si představil toho muže, oděného na rozdíl
od odžínovaných dělníků Riversideských studií slušně a úřed-
nicky, i když s plameňáky na kravatě. Co nevidět má dostat
místo u solidní torontské firmy a z Riversideských studií se ne-
pochybně přestěhuje někam do Glendale Circle nebo do po-
dobného sídliště, znějícího míň vznešeně, ale s líp vypadající
65
adresou na vizitce. A ožení se. Při vzpomínce na Fionu jsem se
musel usmát. Bůhví čím to, ale zanedbaná dívčina mi asocio-
vala dobrou náladu.
Poučen zkušeností a s odpovědností na krku bude Strecha,
doufejme, sekat dobrotu.
Taky si možná – poučen zkušeností – defraudaci příště líp
promyslí.
Kdoví.
Znova jsem si vzpomněl na ušmudlanou holku, které při po-
hledu na růžové plameňáky tak krásně zářily oči.
Z rejstříku jsem se už nevrátil do kanceláře, sjel jsem rovnou
do garáže. Teprve cestou v autě jsem si vzpomněl, že v kanceláři
na mě čeká Miriam a má mi podat hlášení, jak to bylo včera
v kanceláři tančírny Rock Kitchen.
Tak ať počká.
———
V jedenáct patnáct jsem zastavil v Rosedale před vilou milio-
náře dr. McIntira, jenž se baví medicínou. Elegantní stavba ve
stylu dvacátých let, porostlá břečťanem, z něhož na mě hleděla
okna sestavená z neprůhledných skleněných puklic, zalévaných
olovem. Za rohem vykukoval obrovský skleník zimní zahrady,
vpředu se do suterénu svažoval vjezd ke garáži nejmíň pro čtyři
vozy. Hlavnímu vchodu vévodil mramorový Aeskulapův had,
upevněný na balustrádě. Za ním slunce zlatilo panoramatická
okna druhého poschodí vily.
Otevřel mi sluha v lokajské vestě, dokonce černý. V novém
století nebývalý jev, svědčící o tom, že majitel a jeho lokaj se
neřídí módou politické korektnosti. Ukázal jsem muži ve vestě
služební odznak, černoch s dobře nacvičenou nehybnou tváří
mě dikcí ze starých filmů informoval, že madam najdu v dět-
ském pokoji, a vybídl mě – pořád bezpečně v roli – abych ho
následoval.
Stoupal jsem pomalu za ním po půlkruhovitém schodišti
s velikými originály údajně starých mistrů ve svěže zlatých rá-
mech. Nahoře lokaj otevřel jedny z několika intarzovaných dveří
a ohlásil mě zvučným hlasem, jako by přede mnou varoval:
„Pan inspektor Harold Sinclair od Kanadské jízdní policie.“
66
Byl bych rád věděl, jestli madam vevnitř přijala tu zprávu
stejně jako její lokaj, s obličejem hráče pokru. Věděl jsem, že
mladé ženy jejího zjevu a pro Kanaďany poněkud exotického
půvabu takovéhle manželské štěstí dokážou udělat často. Ovšem
za pouhý jeden rok v Bon Coeur? Helen McIntire, ne tak dávno,
jak jsem věděl od hraběnky, Helena Martinu s kroužkem nad ,u‘
ale umí házet lasem!
Když jsem vstoupil, nejevila nejmenší známky překvapení.
V dlouhých bílých kalhotách a v černožlutém topu, který, podle
módy, obnažoval břicho až pod znamení pupeční šňůry, stála
u růžové a zlaté kolíbky, kde z plných plic řval pokračovatel
rodu McIntirů. Bona v bílém se ho s malým úspěchem snažila
utišit.
„Půjdeme vedle, pane inspektore?“ zeptala se madam medo-
vým hlasem.
Přesto jsem okamžitě poznal hlas ze záznamníku.
———
„Vedle“ znamenalo rozlehlý obývací pokoj na dvojúrovňové pod-
laze s hlubokými klubovkami, s kávovými stolky z křišťálového
skla ve stylu snad art deco, s krbem v mramorovém rámu, zatím
bez ohně, a s likérníkem, který byl jen o něco lépe zásoben než
bar v mém oblíbeném Hotelu prince Edwarda.
Paní domu mi pokynula do jedné z těch klubovek, z nichž člo-
věk mého věku nedokáže vstát elegantně, nabídla mi občerstvení,
které jsem odmítl, a usedla naproti mně. Byla to plavovláska od
narození, nikoliv výtvor salonu krásy, jaké vyráběla moje hra-
běnka. Vlasy se jí přirozeně vlnily kolem obličeje, a ten si co do
krásy nezadal s žádným, co jsem jich v životě viděl. Ani s hvěz-
dami filmového plátna. Helen. Jméno ve spojení s tváří mi připo-
mnělo její dávnou jmenovkyni a její konvoj tisíce válečných lodí,
o níž jsme se učili v hodinách latiny, třebaže Římanka nebyla.
Začla sama:
„Manžel mě varoval, pane inspektore, že za mnou asi přijdete.
Je to kvůli Louise, že?“
„Varoval vás správně, paní McIntirová,“ přikývl jsem. „Je to
kvůli Louise Smithové. A důvod je ten, že jste jí den po vraždě
dvakrát volala.“
67
 Kývla, nezdálo se, že jsem ji překvapil.
„To souhlasí,“ pravila. „Měla jsem pro ni nějaké peníze a ona
věděla, že jí je ráno přinesu. Proto mě překvapilo, že nebyla
doma. Teď už ovšem vím…“
Na znamení smutku se odmlčela a sklopila oči.
Chvíli jsem ji ponechal ve vzpomínce, nebo co to bylo, a pak
jsem se zeptal:
„Vy jste byly přítelkyně?“
„Ano.“ Pomněnkové oči pozvedla ke mně, ve tváři žádný smu-
tek. „Už před lety v Praze.“
„Zmínila jste se o penězích…“
„To byla půjčka. Louisa, chudák – asi jste si toho všiml – měla
nos, který – no, nelíbil se jí. To jsem docela chápala. Nelíbil se
nikomu. Louisa si usmyslila, že si nos dá opravit plastickým
chirurgem. V tom, chápejte, nebyla žádná ješitnost, pane in-
spektore. Viděl jste ji…“ zarazila se. „Živou jste ji vlastně ne-
viděl…“
Vzdychla.
„Ale jste velmi zkušený, velice vážený kriminalista…“
Věru jsem chápal, že Louisa nepotřebovala změnit vizáž z dů-
vodů, jaké k tomu mají gangsteři. Ale odkud vzala Helena McIn-
tirová informaci o mé veleváženosti?
Přirozeně. Tahle kráska s vlasy, od nichž člověk těžko odtrhne
zrak, je zákaznice salonu U hraběnky. Hraběnka je její krajanka
a salony krásy jsou vždycky dobrým zdrojem zpráv o ženském
světě. To znamená o mužích. S příslušným přeháněním tím
i oním směrem.
„Viděl jsem ten nos, paní McIntirová.“
Mlčky přikývla.
„Na plastickou operaci Louisa potřebovala dvacet tisíc a obrá-
tila se na mě. Dvacet tisíc není právě málo, ale – rozhodla jsem
se, že jí vyhovím. Ani ne proto, že bychom byly nějaké zvláštní
kamarádky, ale protože si umím představit, co pro mladou ženu
znamená mít takový hendikep.“
„Bylo to od vás šlechetné,“ pravil jsem. K motivaci jejího chari-
tativního činu jsem však okamžitě začal být skeptický. Dvacet ti-
síc? McIntire je milionář. Podle obecně přijaté moudrosti se prý
člověk stane milionářem proto, že pečlivě zváží každý dolar.
Řekl jsem:
68
„Odpoledne jste slečně Smithové telefonovala znova a žádala
jste ji, aby vám zavolala zpátky buď před šestou, anebo až druhý
den ráno po půl deváté?“
„Protože jsem o půjčce nechtěla říkat manželovi.“
„Nesouhlasil by?“
„To nevím. Ale zařídil mi v bance konto, s kterým mohu volně
disponovat. Ovšem vyčerpat ho půjčkou přítelkyni málem do
dna… Prostě nebyla jsem si jistá, že by mu to udělalo radost.
Rozumíte mi?“
„Jistě. Je to přece jen pěkná suma.“
„O výšku půjčky by ani tak nešlo. Domnívám se ale, že volným
disponováním měl na mysli moje vlastní transakce. Nákupy, re-
staurace a podobně. Ne takovou štědrost vůči přítelkyni, která,
jak jsem vám, pane inspektore, řekla, nebyla zas mou nejlepší
přítelkyní.“
„Smím vědět, kdo je vaše nejlepší přítelkyně?“
Zarazila se. Chvíli jí to trvalo. Pak:
„Bohužel, ta zůstala v Praze. V Kanadě mám samozřejmě řadu
známých. Většinou pacientky mého muže, které zveme na par-
ties. Mám je docela ráda, ale…,“ zaváhala, „… nejsem tu ještě
dost dlouho, aby mi – kromě mého manžela – někdo opravdu
přirostl k srdci.“
Rozhlédl jsem se po pokoji, jemuž vévodil ten velmi dobře
zásobený domácí bar a dvě krajinomalby s nádherně kýčovitými
náměty, které se mi nějak nehodily k údajně starým mistrům ve
svěže zlatých rámech na schodišti. Krajinka nad barem znázor-
ňovala přístav s trojstěžníkem, odplouvajícím do nadpřirozeně
dokonalých červánků. Na té druhé, paní McIntirové za zády,
zlatovlasí pastýři pásli ovce podobné selatům. Snad dokonce
ve Svaté zemi, protože nad nimi zářila kometa natřená zlatem,
podle třpytu možná pravým. Pan doktor McIntire jistě rozumí
svému řemeslu, jestli však patří k umění znalým příslušníkům
svého stavu, není tak jisté.
Znovu jsem se rozhlédl. Po obou stranách baru se rozpro-
stírala křídla veliké knihovny s imponujícími řadami kožených
hřbetů. Doslova hřbetů. V jednom z mých posledních případů
před penzí ležel pod podobnou knihovnou zavražděný majitel.
Když jsem se pokusil jednu tu knihu v kožené vazbě vytáhnout,
jestli v ní není zastrčený nějaký dopis – majitelé takových kniho-
69
ven to v klasické literatuře měli ve zvyku –, vdova mě poučila, že
stejné knihovny, plné kožených hřbetů, lze objednat od nábyt-
kářské firmy Lemuel Chuzzlewitt v Maine.
Vstal jsem, poděkoval jsem krásce za vysvětlení, proč na pásku
Louisina záznamníku řekla, co řekla, a třebaže jsem se tomu brá-
nil, nedokázal jsem se vyhnout pohledu na ty nádherné plavé
vlasy od narození – a něco mě napadlo.
———
Cestou do města jsem si vzpomněl, že na mě v kanceláři čeká
Mallowayová s hlášením. Přidal jsem plyn.
Taky čekala. Když jsem vstoupil, zvedla oči od svého bulváru
a pravila nevrle:
„Kde jste byl tak dlouho? Mám pro vás…“
„Já vím. Hlášení o Rock Kitchen. Zdržel jsem se v laboratoři.
Doufám, že jste se nenudila,“ ukázal jsem na senzacechtivý plá-
tek na jejím stolku.
„O našem případu tu není ani řádka,“ pravila hořce.
„To je dobře. Kdyby za vámi přišel nějaký novinář, pošlete ho
ke mně.“
„Proč?“ zeptala se drze. Pohlédl jsem na ni s veškerou přís-
ností, jaké jsem byl schopen, což asi nebyla taková přísnost, aby
se lekla, a řekl jsem:
„Protože nechci vidět, co by stálo v novinách, kdybyste jim
poskytla informace vy!“
„Jaký bych jim mohla poskytnout, když jste mě včera nevzal
k výslechu!“
„Dal jsem vám rozkaz, a doufám, že teď uslyším hlášení.“
Miriam se opřela o opěradlo židle a podle svého zvyku s ru-
kou v kapse hlásila:
„Majitele jsem v Rock Kitchen nezastihla, pane inspektore,“
můj služební titul vyslovila jedovatě. „Jenom jeho manažera.
Takovýho mladíčka, znáte to, asi v mým věku. Nebo i míň. Jme-
nuje se Bob Branden. Měl na sobě džínsovou bundu a zelenej
hedvábnej šátek kolem krku, na nohou italský…“
„Referujete mi o módní přehlídce?“ Asi čte současné detek-
tivky. Ty si autoři taky pletou s recenzemi na pánskou módu ve
společenských rubrikách denního tisku.
70
„Ne. Chtěl jste vědět, která kapela hrála minulý týden ve středu
a ve čtvrtek v Rock Kitchen.“
„To jsem chtěl. Vědět, jak je oblečený manažer, není pro úspěch
vyšetřování nezbytně nutné, nemyslíte!?“ pravil jsem popuzeně.
Zrzavá elévka mi už zase lezla na nervy.
Nastavila mi uraženou tvář a pravila odměřeně:
„Celej tejden tam hráli Winnipeg Bees.“
„I ve středu a ve čtvrtek?“
„Celej tejden znamená i ve středu a ve čtvrtek.“
Užuž jsem chtěl Miriam říct, aby – ale vtom někdo zaklepal.
Aspoň jsem se na ni tedy zamračil, pokynul jí, aby s hlášením
zatím přestala, a zavolal jsem: „Dále!“
Do kanceláře vstoupila obtloustlá panička s kulatým obliče-
jem. Usmála se na mě, ve tvářích se jí udělaly dolíčky a úsměv
proměnil nijakou vizáž v hezký obličej ještě mladé matrony.
Mohlo jí být tak pětatřicet.
„Pan inspektor Sinclair?“
„K službám.“ Panička se nejistě podívala na Miriam, pohle-
dem se dotkla účesu barvy syrové mrkve a já rychle řekl: „To je
členka mého týmu Miriam Mallowayová.“
Slovo tým na ni zřejmě udělalo dojem. Pokynul jsem jí, aby si
sedla, a zeptal jsem se, co pro ni mohu udělat.
„Musíte prominout, že jdu teprve dnes, když se to stalo už
v pondělí. Manžel včera spěchal do práce a odnes noviny, takže
jsem se o tom dočetla až dnes ráno.“
„Myslíte vraždu Louisy Smithové?“
„Ano,“ přikývla. „Totiž já bydlím v tom samém domě na Allan
Street ve třetím poschodí a nad náma je už jenom čtvrtý a tam
jsou dva byty. V jednom bydlí stará paní Mortonová a v dru-
hém…“ Zaváhala.
Řekl jsem:
„V druhém bydlela zavražděná.“
„Ano. Louise Smithová. Že se jmenovala Smithová, to jsem
nevěděla. Až dneska z novin.“
„Víte o ní něco bližšího?“
„No – snad. Já totiž jela vejtahem s nějakým pánem, a když
jsem ve třetím poschodí vystoupila, ten pán jel dál. A dál už
bydlí jenom paní Mortonová a ta – ta nebožka. Smithová. K paní
Mortonový já občas chodím na kus řeči, ona je chudák sama, bez
71
příbuznejch, tak když něco dobrýho uvařím, donesu jí to tam
a chvíli se zdržím. A od ní vím, že k ní nechodí vůbec nikdo! Ona
si na to stěžuje. Má někde v Richmond Hillu vnuka, a to přece
není konec světa – a on se k ní jakživ nepřijde ani ukázat! Ani
na Vánoce! Loni jsme ji o Vánocích pozvali na krocana a ona se
rozpovídala, jak…“
Skočil jsem jí do řeči:
„O Louise Smithové?“
Panička se zarazila, začervenala se.
„Promiňte, pane inspektore! Já se vždycky zapovídám, a pak
nevím… Ne, o té ne. Jenom o svý rodině, a z tý zbejvá právě už
jen ten jeden vnuk, a ten se u ní neukáže, jak je rok dlouhej. Prak-
ticky k ní chodí jenom ta služba. Obědy na kolech. Znáte to?“
Přikývl jsem.
„A občas ještě domovník, když paní Mortonová potřebuje
něco spravit. Jinak nikdo! Takže…,“ panička se ke mně naklo-
nila, ztišila hlas a bez jakéhokoliv důvodu zašeptala: „takže ten
pán musel jet k tý – k tý vedle.“
„Uvažujete logicky, paní…“
„Cormanová. Deborah,“ řekla a ve tvářích se jí zase udělaly
ty dolíčky.
„Kdy to bylo, co jste jela výtahem s tím pánem? A jak vypa-
dal?“
„Minulej tejden. Nevím – snad ve středu. Jistě to nemůžu tvr-
dit.“ Opět se ke mně naklonila a opět šeptem: „Ale nebyl u ní
prvně!“
Vyvalila na mě majolikové oči.
„Tak?“
„Viděla jsem ho už jednou,“ šeptala. Potom se narovnala a po-
kračovala nahlas: „Tou dobou – to bylo už pěknejch pár měsíců
předtím – a řekla mi to potom paní Mortonová, k nám to slyšet
není – tak tenkrát prej k tý – nebožce někdo odpoledne často
docházel a – no, paní Mortonová slyšela, jak…“
„Já vím, co slyšela paní Mortonová,“ řekl jsem rychle. „Všimla
jste si, jak vypadal?“
Trochu zaváhala, pak spustila:
„Statnej člověk, vysokej. V obličeji – já nevím. Takovej – snad
nijakej. Jenže já si ho samozřejmě moc neprohlížela, aby si – něco
nemyslel. Vlasy spíš blond, ne zas moc.“
72
„Knírek neměl?“
„Knírek? To ne! Byl hladce vyholenej a voněl.“
Statný, vysoký, vonící člověk. Obličej vakuum. Zeptal jsem se:
„V kterou denní dobu to bylo, paní Cormanová?“
„Chvíli po třetí. Pracuju na půl úvazku, tak se vracím domů
v tu dobu.“
„A když jste ho tam před časem potkala, bylo to taky v tuhle
dobu?“
„Jo. Aspoň myslím. Ale jo. Večer to určitě nebylo.“
Přemýšlel jsem. Mezi třetí a čtvrtou. Pokud nešel ke staré paní
Mortonové, k níž nechodil nikdy nikdo. Louisa Smithová pra-
covala v laboratoři od devíti do pěti. A stará paní Mortonová
slýchala ty nezaměnitelné zvuky, o nichž paní Cormanové vy-
právěla, kolem třetí odpoledne.
Teprve odnedávna taky večer.
Všechno si zapisovala do kalendáře.
Kalendář leží u mě v kanceláři.
Řekl jsem:
„Neviděla jste někdy do čtvrtého poschodí jet taky hezkého
muže s gableovským knírkem?“
„To nikdy! Takovýho bych si určitě všimla líp! Vždycky se dívám
na filmy s Gablem, když je hrajou v televizi. Bohužel už dost má-
lokdy.“
Statný navoněný muž vágních rysů, trochu do blond, podle
paní Mortonové chodíval k Louise často. Pokud to byl spolupů-
vodce zvuků, zaznamenaných v kalendáři. Ale ve výtahu ho paní
Cormanová potkala jen dvakrát. A muž s frajerským knírkem, co
ho večer v den vraždy viděla paní Mortonová, bohužel poloslepá,
to nebyl.
„Děkuji vám, paní Cormanová,“ řekl jsem. „Poskytla jste nám
důležitou informaci. Nevzpomenete si ještě na něco?“
Panička jako sluníčko znovu zaváhala.
„Víte, pane inspektore…“
„Ano?“
„Já jsem ten den – tedy – ten den, co ji – co se to stalo – byla
odpoledne v biografu. Na představení v pět deset. Domů jsem
se dostala až po osmý a u vejtahu zrovna stál nějakej jinej chlap
a jel se mnou až do třetího poschodí. Tam já vystoupila, a on
taky jel dál! Jako ten druhej!“
73
 Nechala si tohle na konec kvůli dramatickému efektu? Anebo
si za těmi dolíčky nedovede srovnat myšlenky podle důležitosti?
Večer v den vraždy!
„A ten, pane inspektore, nejel do čtvrtýho patra taky prvně!“
Svoje trumfy si ovšem uměla srovnat správně.
„Ne?!!“ řekl jsem jakoby udiveně.
„Ve výtahu jsem na něj taky už jednou narazila. Kdy, nevím
přesně. Nějakej čas před – před tím osudným dnem.“ Naklonila
se ke mně a pro následující sdělení použila jevištní šepot:
„Jenže tenhle nebyl žádnej fešák s knírkem jako Clark Gable!“
Takže věděla, že to je důležitá informace. Proto si ji nechala, až…
„Ani ten vysokej pán, co jezdíval až nahoru. Tohle byl mrňous,
na levou nohu kulhal a čučel na mě jako…“
Zarazila se.
„Jak, paní Cormanová?“
„Ježiš! To mi tak ujelo – ale jak se říká…“
„Jak?“
„Jako vrah!“
———
Jako vrah…
Když paní Cormanová odešla, uvědomil jsem si, že opřena
o stěnu stojí v rohu Miriam.
„Kde jsme přestali?“ houkl jsem na ni.
„Že celej tejden znamená taky ve středu a ve čtvrtek,“ pravila
ironicky.
Opět jsem se musel držet, abych…
„To máte pravdu,“ přinutil jsem se ke klidu. „Celý týden tam
hrála jedna a táž kapela? Winnipeg Bees? Ano?“
Miriam polkla.
„Ano.“ Potom vyhýbavě: „To mi aspoň řek ten manažer.“
„A nevíte to tedy jistě?“
„No – řek mi to. A na stěně jim tam visel plakát. Winnipeg Bees.
Od soboty ten tejden předtím až do neděle minulej tejden.“
Zabručel jsem a usadil se ke stolu. Ležel na něm dosud ka-
lendář paní Mortonové. Podíval jsem se na Miriam, napadlo
mi, že vypadá provinile. Dokonce vyndala ruku z kapsy a stála
téměř v lati.
74
„No dobře. Zjistila jste, kde ti Bees vystupují tenhle týden?“
Horlivě pravila:
„Ano, pane inspektore. Zavolala jsem agenturu, číslo mi dal
ten manažer, je to firma Melwyn Douglas ve Winnipegu. Tam
mi řekli, že Bees jsou na turné v USA. Dnes by měli být v Los
Angeles v klubu Olympia, tam zůstanou tejden do čtrnáctýho.
Patnáctýho až sedmnáctýho hrajou v Long Beach v Trocaderu,
osmnáctýho a devatenáctýho budou v San Diegu, pak maj ně-
kolik kšeftů v Santa Barbaře v…“
„Výborně.“ Na hezké mladé ženské jsem se nedokázal dlouho
zlobit. „Tak poslouchejte, mám pro vás ještě jeden úkol.“
„Poslouchám!“ pravila. Dychtivě.
„Zjistěte mi, kolik stojí v Kanadě plastická operace nosu. Za-
volejte na OHIP, někdo vám to tam řekne.“
„Rozkaz,“ vysekla téměř předpisově. Pořád, aspoň se mi to
zdálo, měla provinilý výraz ve tváři. Když zmizela, dal jsem si
nohy na stůl a vnitřním zrakem jsem si vybavil přirozeně zlaté
vlasy paní McIntirové. Vytáhl jsem doutník a – než jsem si ho stačil
zapálit, vyskočil jsem z křesla a seběhl po schodech do garáže.
———
Bylo už pět pryč, když jsem dojel k nemocnici Bon Coeur. Vzal
jsem to po třech schodech do prvního poschodí, kde byla labora-
toř. Měl jsem štěstí. Bobbie McAllová si právě svlékala bílý plášť.
Uctivě mě pozdravila a zůstala stát.
„To jsem rád, že jsem vás ještě zastihl. Pracovala jste přes čas?“
zeptal jsem se vlídně.
„Tady se to stává. Jsme malá nemocnice…“
„V laboratoři nepracujete na směny? Nemáte někdy noční
službu?“
„Mám, ale až příští tejden. Musím ještě počkat na Bernici Sny-
derovou,“ podívala se na hodiny. „Už by tu měla bejt.“
„Náhrada za Louisu? Tak brzo?“
„Kdepak. Bernice je tu dýl než já. Na noční se střídáme.“
„Takže náhradu za Louisu ještě nemáte?“
Bobbie zavrtěla hlavou.
„Pan doktor McIntire hned tak někoho neveme. Dnes tu už
jedna byla a na zejtřek má pozvaný, myslím, čtyři.“
75
 Rozhlédl jsem se. Louisin opuštěný stůl stál mezi okny, na
něm ta hubená kartotéka.
„Takže zatím se můžete těšit na víc nočních služeb, než když
jste se střídaly tři.“
„Louisa noční nedělala, pane inspektore. Tu najali na analýzy
DNA. Běžnou krev a vůbec běžný testy většinou děláme my
s Bernicí.“
„Hm,“ odmlčel jsem se a vzpomněl jsem si na listy v kartotéce.
Některé se jmény, jiné jen s iniciálami. Řekl jsem: „Než Bernice
přijde, mohla byste se jít na něco podívat?“
Ochotně přikývla a vstala. Odešli jsme k Louisině stolu a já
vytáhl z kartotéky první obálku. Byla nadepsaná: Pan EUGENE
BALOON, pod jménem číslo Ontarijského zdravotního pojištění,
vevnitř průhledná ziplocková obálka se zapečetěnou zkumavkou
plnou krve. Položil jsem ji na stůl a listoval jsem dál v obálkách
seřazených podle abecedy. Skoro okamžitě jsem narazil na jednu,
kterou jsem minule přešel bez zamyšlení. Místo jména na ní stály
jen iniciály Bb. Žádné OHIPové číslo, žádná ziplocková obálka.
Jenom listy, zřejmě s výsledky analýzy, na nich malé obdélníčky
v různých vzorcích. Nevím proč, připomněly mi domino. Od-
ložil jsem ji vedle té se jménem EUGENE BALOON, hledal jsem
dál. ERICA BELL, žádný ziplock, listy s dominem. Ob dvě jsem
narazil na jinou zkumavku s krví v obálce. Potom tři jen s obdél-
níčky a další, nadepsaná místo jména pouze písmenem H. Uvnitř
domino. Nato další s plným jménem, MERMIONE LeGRAND,
a s číslem Ontarijského pojištění, v ziplocku zkumavka s krví.
Za ní obálka s iniciálou R, uvnitř výsledky analýzy a hned nato
opět plné jméno s číslem OHIPu, DOUGLAS MORTON, uvnitř
výsledky analýzy. Pak ještě jedna toliko s písmeny MM a s listy
pokrytými tím dominem. Pro úplnost: MELWYN NORWAY,
číslo OHIPu a ve zkumavce krev.
Pohlédl jsem na Bobbii.
Koukla na obálky, pak na mě, otázku v očích.
„Většinou jsou označené plným jménem pacienta,“ řekl jsem.
„Proč ale jsou na těchhle čtyřech jen iniciály? A proč v nich jsou
listy s analýzou, kdežto v některých s plným jménem pouze zku-
mavky s krví?“
Bobbie vzala obálku s označením MM, vytáhla záznamy
DNA, dlouho je studovala, zastrčila je dovnitř, sebrala obálku
76
MELWYN NORWAY , mrkla na zkumavku, pak dlouho listo-
vala dozadu, dopředu. Nakonec se ke mně obrátila.
„Já nevím. Ale ty, co na nich jsou jen jména se zkumavkou
a bez výsledků, ty ještě Louise neudělala. Ty s výsledkama už jo.
A ty s iniciálama, ty všechny maj výsledky hotový…“
Zahleděl jsem se do neurčita a zamyslel jsem se.
Ozval se Bobbiin hlas:
„Je to divný, pane inspektore. Louisa tu dělala výhradně naše
pacienty, a těm bereme jenom krev. My nejsme kriminalistická
laboratoř. Tam byste viděl vlasy a chlupy a zakrvácenou vatu
nebo kus hadru anebo uschlou krev, kterou policajti vyškrabali
zpod nehtů obětí a –, a semen… a tak.“ Zavrtěla hlavou. „Já si
to nedovedu vysvětlit.“
Ale já ano. To jsem Bobbii McAllové neřekl, jenom:
„Děkuju vám, slečno McAllová. Anebo vlastně – nezlobte se
– ještě něco…“
„Prosím?“
„Neuvažovala Louise, že si dá plasticky upravit nos? Měla ho
– vždyť víte…“
„Já vím, pane inspektore. Říkala, že si na operaci střádá. Plas-
tická chirurgie není na OHIP, pokud člověk nevystupuje na
veřejnosti jako herečky nebo politici a tak. A to Louisa nebyla.
Chudák…“
Bobbie McAllová zaslzela. Docela upřímně.
———
V kanceláři Miriam něco psala u mého stolu. Když jsem vstoupil,
vyskočila a vysvětlovala mi:
„Zrovna jsem tu pro vás chtěla nechat lístek. Zjistila jsem tu
cenu.“
„Cenu čeho?“
„Přece toho nosu. Myslím plastiky nosu.“
„Ach tak!“
Úplně jsem na to zapomněl. Penzista. V duchu s povzdych-
nutím jsem se usadil v křesle a Miriam mi podala lístek.
„Můžu už jít, pane inspektore? Já večer něco mám – naléha-
vého…“
Co asi? U Louisy bych nevěděl. U Miriam?
77
 Usmál jsem se na ni.
„Jistě. Neměl jsem vás nechat čekat bez vysvětlení.“
„To nic, pane inspektore!“
Otočila se a byla ta tam.
Něco naléhavého.
Vedle Miriamina lístku jsem na stůl položil ty čtyři obálky,
opatřené pouze iniciálami, které jsem si přinesl z laboratoře Bon
Coeur. Na lístku stálo: $ 5,000.00 – 8,000.00.
Louisa chtěla na paní McIntirové – na své kamarádce Heleně
– dvacet tisíc dolarů.
Pak jsem v otočném adresáři našel číslo O’Cuffyho v Los An-
geles. Tam měli o tři hodiny míň.
78
Kapitola osmá,
v níž Anka vyrobí z Fiony krasavici
Když se objevila, řekla jsem si na první pohled, že se u mě v sa-
lonu vyjímá jak utahaná pradlena odněkud z periferie. Cípatá
nabíraná sukně v pase na gumu, do ní zastrčená opraná blůza
neurčitých barev, na nohou hodně omšelé adidasky a do šediva
seprané, kdysi bílé ponožky. Ženské ve značkových oděvech,
pěstěné, vyvoněné, vymasírované a vypedikúrované – moje zá-
kaznice –, na ni udiveně, ale bez komentáře zíraly a pohledy jako
by říkaly „Co to je?“.
Já ale zachovala zdvořilou tvář. Harold mi holku popsal
přesně. Hezký obličej, vlasy dokonce – až se umyjí – krásné,
pod nevyžehlenou sukní pěkná postava. Inu mužský a detektiv
k tomu.
„Fiona?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Posaďte se, hned se vám
budu věnovat.“
Ještě jsem měla trochu práce na hlavě paní Vovsové, mé staré
klientky. Chodila ke mně dvakrát do měsíce hned od začátku mé
slavné kariéry, a tak byla svědkem rozkvětu salonu U hraběnky.
Za ta léta jsme se dost důvěrně poznaly, jak to bývá, vzájemné
svěřování odsud až posud, krajanský život, klípky, hovory o dě-
tech. Měla dvě dcery, kterým jsem ještě jako batolatům dělala
ofinku. Obě jsou dneska, díky chytré mamince, na univerzitě.
Paní Vovsová ovdověla, když holčičkám bylo pět a šest, sama
nepracovala a po manželovi nedostala moc velkou penzi. Tehdy
však byla ještě švarná a žádoucí, tak své vdovství a odpovědnost
za děti vyřešila prakticky. Odjela na Floridu a za dva měsíce na-
šla nového tatínka. Dobře situovaného vdovce v nejlepších le-
tech, což na Floridě znamená sedmdesát. „Tam si každej, komu
je pod osmdesát, připadá mladej,“ vyprávěla mi. „Samý vyšňo-
řený a bohatý vdovy a vdovci, který nevědí, co se zbytkem života
a s časem. Tak si užívají. Chodí tančit, dokonce mají soutěže ve
společenském tanci. A jak se krásně kroutěj! Baby ve flitrech, na
kotníčku zlatý řetízek, náušnice, náramky, načesané hlavičky. To
byste koukala, paní Anko! Tak jsem si tam taky jednoho vytan-
čila. To se nedalo nic dělat. Zalíbil se mi. Hezký člověk s nobles-
ním vystupováním. Já jemu asi taky. Po pár sessions toho taneč-
79
 ního bláznění jsme se, jak se to říká, sblížili. A co čert nechtěl
– anebo můj anděl strážný – vyklubal se z něj krajan – Slovák.
Najednou jsme měli hodně společného. Bylo nám spolu dobře.
On je architekt, vdovec bez dětí. Proto asi se mu moje malé holky
zalíbily. Prodal dům v Coloradu a přestěhoval se za námi do To-
ronta. Dům na Floridě si ponechal, každou zimu tam jezdíme,
a v Torontě koupil ještě jeden. Máme to tam jak na zámku. Dělá
mu to radost. Holky má rád.“
Měla štěstí.
Vzpomněla jsem si na Lojzinu, asi o čtvrt století mladší.
———
Za chvilku jsem paní Vovsovou dočesala a jako obvykle jsem ji
vybídla, ať se na sebe podívá do zrcadla. V něm jsme obě uviděly
Fionu, jak listuje v nedávném čísle magazínu People.
„To máte novou zákaznici?“ zeptala se paní Vovsová šeptem
a dost udiveně. Přikývla jsem. „No, ta vás potřebuje jako sůl.
A já bych zas potřebovala novou uklízečku. Ta moje mi umřela.
Nevíte o někom spolehlivém?“
Slíbila jsem, že se poptám, a pozvala jsem Fionu do křesla.
Podala mi Haroldovu navštívenku s jeho vzkazem na rubu.
„Pan inspektor povídal, že to za mě zatáhne.“
Mávla jsem rukou. „To je O. K.“
Fiona se zadívala do zrcadla a prohrábla si hřívu.
„Já fakt vypadám,“ zazubila se pěknými zuby. „Jenže, víte,
paní… paní…“
„Anna.“
„Paní Anno, když já celej den lítám jak hadr na holi. Musím se
starat vo barák, vo sedum bytů – no, vo sedum ne. Ve dvou sou
ženský a ty sou pořádnější. Ale chlapi? Hrůza!“
„Kolik jich tam máte?“
„V každým bytě jednoho. Pět. A to byste nevěřila, nejpořád-
nější z nich je ten černej.“
„Nemůžete najmout nějakou pomocnici?“
Fiona zavrtěla hlavou a hříva se jí bohatě rozprostřela kolem
hlavy. Byla to opravdu hezká holka.
„Kdepak,“ pravila a tiše zaluskala prsty, mezinárodní znamení,
že na to nejsou finance. „Já bych tohle nedělala, kdybych ne-
80
musela, ale mně to nedá. Nemohla bych se na to vykvajznout,
kvůli našim. Víte, voni ten barák koupili na dluh, dřeli se a dřeli,
až z tý skoro ruiny byl moc hezkej penzion, a spláceli a spláceli,
a když už všechno splatili, tak málem přišli vo život. Jeli si na
víkend užít do Algonquin Parku a zpátky už po svejch nepřišli.
Napadnul je grizzly. Voba je zmrzačil.“
„Oni tábořili ve volné přírodě?“
„Kdepak, v kempu. V trejleru. Jenže nechali na noc venku py-
tel se zásobama jídla, a když si na něj vzpomněli, medvěd už to
cupoval. Táta chtěl jídlo zachránit, máma mu šla pomoct, no
a grizzly udělal, co takový šelmy dělaj.“
„Oni se vydali do divočiny, a nevěděli, jak je to tu s medvědy?
To udělali to nejhorší, co mohli. Každé malé dítě to přece ví.“
„Voni mysleli, že když sou v kempu, za kterej si zaplatili, že sou
v bezpečí. Voni předtím nikde nebyli, jenom makali a slibovali
si, že až jednou – znáte to. Byl to jejich první vejlet vod svatby.
No tak teď seděj doma, táta v kolečkový židli a máma s jednou
rukou umělou. Ale ve svym, že jo? A já nevim, kam skočit dřív.“
„Najděte si nějakýho šikovnýho mužskýho. Aby měl autoritu
u nájemníků a pomohl vám.“
„To sem právě udělala a na ty konce se ani neptejte!“
Neptala jsem se, povídala dál sama od sebe.
„Nejdřív měl řeči, jak to spolu povedeme, a ani ne měsíc po
svatbě mě začal nutit, abysme penzion prodali. I za našima do-
lejzal a že najde výhodnýho kupce, já dostanu půl, voni půl. Jo,
a kam by šli? Někam do starobince, že jo? To bych jim v životě
nemohla udělat! Tak sme se hádali a von mě začal mlátit. Já sem,
paní Anno, měla monokly na vobou vočích non stop. Von se dost
napájel, víte? Ta polovina za barák by se mu hodila, a co by mi
asi z ní zbylo, že? Nakonec přestal chodit domů. Nabrnknul si
nějakou jinou, neřek jí, že je ženatej se mnou, a tu taky každou
chvíli ztřískal. Jednou tak, že jí vyrazil voko. Dostal sedum let
a já se rozvedla.“
Zmlkla. Taková story, možná všední, ale stejně smutná. Abych
jí zvedla náladu, řekla jsem:
„Máte pěkné zdravé vlasy, Fiono. Jenom to chce sestřihnout
do fazóny. Vám by slušely nakrátko.“
„Jak myslíte, paní Anno, mně je to fuk. Horší to určitě nebude.
Stejně vypadám.“
81
 „Nevypadáte. Ukažte ruce.“
Měla je pěkně zrasované. Přidáme ještě manikúru. Ať má Ha-
rold radost. Možná i nějaký hadřík na sebe. Jak to ale udělat,
aby se neurazila? Stejně mám doma hadrů, že nevím, co s nimi.
Mnohé mi šponují a já vyčkávám, až trochu zhubnu. Vyčkávám
ovšem už dost dlouho.
„Říkal mi pan inspektor, že se mu ten váš černý nájemník ne-
zdá.“
„Barako Okada? Vždyť vám povídám, ten je ze všech nejpo-
řádnější. Má práci u Forda jako modelář a chodí za Portabelou
z prvního patra. Velká krasavice, prodává v Bayi. Von k ní chodí
v noci, naši by to netrpěli, nechtěli mít z penzionu bordel. Ale já
vím, že se maj rádi a chtěj se vzít, jen co ho povýšej na formena.
A činži platí akorát, paní Anno. Kdepak Barako Okada.“
„Pak se panu inspektorovi nelíbí nějaký Murphy?“
„To je pošuk. Stydí se za svý méno – Ireneus. Tak si říká Jim.
Ale je neškodnej. Jedině že je velký prase, to vám povím. Čůrá
přes prkýnko! Nikdo mu neřek, že chlap si ho má zvednout, a sa-
motnýmu mu to nedošlo! Naštěstí nevaří a nesviní v kuchyňce.
Jí jenom fast food vod MacDonalda. Všude se u něj válej špinavý
kelímky a brčka, nevobtěžuje se dát to do smetí. No čuně.“
„Ten je z nich nejhorší?“
„No, nevím. Elefteriados se aspoň snaží, tuhle si umyl vokna.
Teda rozmazal po nich špínu, musela sem je umejt jako vždycky
sama. Manuel Santos je jinak hodnej, i když platí pomalu, ale
pořádek v bytě? Von si jedině myslí, že uklízí. Já bych tomu uklí-
zení neřekla. No a Kim Lee je Kim Lee. Sice Číňan, ty prej sou
pořádníčkové, ale tenhle je ukázkovej bordelář. Pracuje u něja-
kýho zelináře v China Townu. Byla ste někdy v China Townu?
Tak to znáte. Každej večer svinčík jak po zátopě. Krabice, shnilá
zelenina, vodpadky, všelijakej sajrajt a smrad. A Číňani furt flu-
saj. Prasata. Tam se Kim Lee naučil hygienu, víte? Ale nosí mi
zeleninu, když se zpozdí s nájemným. Copak tu si umeju. A je
zdvořilej, jak Číňani bejvaj.“
Postupně mě obeznámila s celým Riversidem, s historií všech
předků, se vším, co jsem jen naťukla. Čas ubíhal, práce na těch
po umytí překrásných vlasech, nazrzlých do bronzova, mi šla od
ruky. A konečně jsem ji vybídla, ať se podívá do zrcadla.
Učinila to, vyvalila oči, pak je zavřela a znovu je vykulila.
82
„Páni, to jsem já? To je pěkný,“ poslala si bělozubý úsměv.
Mně se taky líbila. Jen ještě to oblečení. Mohla bych jí něco
pěkného poslat po Haroldovi. Určitě ji to neurazí.
Otáčela hlavou ze strany na stranu, nemohla se vynadívat. Na-
stavila jsem jí ruční zrcadlo, aby se viděla taky zezadu.
„No ne. To mám na hlavě nejmíň padesátku, že jo?“
„Trošku víc,“ zasmála jsem se. „Poděkujte panu inspektorovi.
Ale ještě mi povězte…, taky se mu nezdá jeden, který je můj
krajan. Jim Střecha?“
Kousla se do rtu a zdálo se mi, že znejistěla.
„Jim? No – ten je sice dost… jako… takovej uzavřenej a…, ale…
mám ho vlastně ze všech nájemníků… ze všech je takovej… nej-
pořádnější…, moc si mě nevšímá, ale…“
„Teď si vás určitě všimne, nemyslíte?“ usmála jsem se do zrca-
dla.
Fiona najednou vyskočila, vysvlékla se z kadeřnické peleríny
a měla se k odchodu.
„Musím fofrem domu. Jim – Stžecha příde za chvíli z práce
a ještě nemá ustláno, já mu to dala vyvětrat.“ Znovu se prohlédla
ze všech stran. „Vopravdu myslíte, že si mě teďka všimne?“ do-
dala se smíchem. „Děkuju vám, paní Anno. A jestli chcete něco
vědět, já si myslim, že to moh udělat jedině Kozlowski. Vím, že
seděl za nějakej sexuální delikt, a na mě si taky dovolil. Dost
silně, ale – no, pak mě nechal na pokoji. Ví moc dobře, že by
s ním vostatní nájemníci zatočili. My sme vlastně taková rodina.
Von je v ní černá ovce.“ Zarazila se. „Tuhle nás Okada na pa-
mátku všechny vyfotil jako na školní tabló.“
„Ano? To bych ráda viděla.“
„Já vám to přinesu ukázat, chcete?“ Ještě jednou na sebe mrkla
v zrcadle. „Ale nejdřív řeknu Okadovi, aby mi udělal novou
fotku a nalepil ji tam místo tý starý. Ten bude koukat.“
Střecha doufám taky.
83
Kapitola devátá,
v níž se Murphy zaplétá
a dr. Smola odkládá brýle
Po rozhovoru s O’Cuffym jsem si ještě nalil a pak jsem usnul.
Probudil jsem se před půlnocí, a když jsem si konečně vzpomněl,
že nelovím ryby ve Willacoochee v Georgii, uvědomil jsem si
taky, že jsem už penzista. V čase aktivní služby jsem takhle brzo
večer neusínal, ačkoliv láhev Bourbonu na mě v šupleti čekala
od té doby, co mě povýšili na inspektora. Dávno před penzí.
Dal jsem si ještě panáka na dobrou noc a odjel jsem
domů.
V posteli mě dlouho pronásledovaly postavy mého záskoku.
Murphy, mrtvá Louisa, paní Mortonová, neznámý muž s knír-
kem à la Gable, Fiona. Taky Mallowayová, ta mi v polosnu v jed-
nom kuse skákala do řeči. Skutečně usnout jsem dokázal teprve
v pět ráno, ale zato jsem upadl do spánku tak tvrdého, že jsem
se probral až po desáté.
Monica byla dávno pryč. Obvyklý ranní hřích proti mému
zdraví, míchaná vajíčka se slaninou, mi připravila, jenže když
jsem zasedl ke stolu, byla z nich studená snídaně. Naházel jsem
vejce do sebe bez požitku, zapil to čtvrtlitrem kafe, ohřátým
v mikrovlnce, a uvažoval jsem nikoli o svém zdraví, ale o nájem-
nictvu Riversideských studií.
Tam jsem se taky po snídani rozjel.
———
Okýnko v recepci bylo zavřené, na moje klepání Fiona nerea-
govala. Asi po pátém pokusu jsem si vzpomněl, že jsem ji hodil
na krk Anně, takže je možná v salonu U hraběnky a penzion
nechala bez dozoru. Chvilku jsem váhal, jestli mám jet výtahem,
pak jsem se rozhodl kompenzovat trochu ranní hřích, a vydal
jsem se do druhého poschodí po svých.
Všechny čtyři garsonky měly na dveřích modré obdélníčky
z tvrdého papíru a na nich stejným písmem krasopisně vyvedená
jména, zřejmě práce jinak umolousané uklízečky. Zaťukal jsem
na dveře s cedulkou I. MURPHY, a nic se nestalo. Zaťukal jsem
84
silněji a ještě silněji, nakonec jsem na dveře policajtsky zabušil.
Ozval se ospalý hlas:
„Di do prdele, Fiono!“
„Fiona tu není, pane Murphy. Inspektor Sinclair. Pustíte mě
dovnitř?“
Skoro jsem slyšel, jak ho to vyvedlo z míry.
„Co zas chcete?“
„Musím se vás ještě na něco zeptat. V pondělí večer vás někdo
viděl v domě na Allan Street. Pamatujete se? Co tam zavraždili
Louise Smithovou.“
Ticho. Jak se asi Ireneus Murphy pokusí vylhat ze situace?
Za hodnou chvíli se ozvalo:
„Nevim, kdo mě tam měl vidět, ponivač já tam nebyl!“
„Svědkyně vás popsala přesně, pane Murphy.“
„To teda musela mít vlčí mlhu!“
„Lidé postižení tímhle neduhem obvykle nedovedou přesně
popsat, co viděli.“
Mlčení trvalo snad minutu, dvě. Přerušil jsem je.
„Minule jste mi řekl, že jste zavražděnou neznal. Byl jste tam
za nějakým jiným nájemníkem? A proč?“
Po velice dlouhé době:
„Moment.“
Čekal jsem. Chodbu bez oken osvětloval u stropu čínský lam-
pion. Dárek pana Lee? Konečně se dveře otevřely a v nich stanul
Ireneus Murphy v džínsech. Připadal mi menší než posledně, ale
hleděl na mě stejně zlým pohledem.
„Poďte dál,“ pravil velice nevlídně.
V pokoji měl skoro pořádek – Fiona by řekla „ne zas tak hrozný
nepořádek“ – až na džínsovou bundu, která snad původně visela
na opěradlu židle, a teď se válela na zemi. Jinak tu Fiona musela
uklízet dost nedávno, snad ještě včera.
Posadil se na židli za stolem, já naproti němu. Začal sám:
„Za nikym sem nešel! Chtěl sem si to tam vomrknout, ponivač
na baráku měli ceduli pokoj k pronajmutí.“
„Vy se chcete stěhovat?“
„Už mě to tady sere.“
„Proč?“
„Dva negři a jeden šikmovokej. Nemůžu je ani cejtit.“
Pomyslel jsem si, jestli to není naopak a že v pondělí večer
85
žádná cedulka na plně obsazeném domě ještě nevisela. Teprve
vražda jeden pokoj uvolnila, a to Murphy mohl vědět, jedině…
Řekl jsem:
„V pondělí někdo slečně Smithové volal z telefonu tady dole.
Představil se jako ,Jimmy‘.“
„Já – se nemenuju Jimmy.“
„To vím. Máte na dveřích iniciálu I. Znamená to Ian? Nebo
Ivan?“
„Něco takovýho,“ zavrčel. Bylo mi ho skoro líto. Za to zbožné
jméno se stydí, napadá na levou nohu, skoro každá ženská je
větší než on. Chodící komplex.
„Budu vás citovat,“ vzdychl jsem. „,Vohledně vraždy mám svě-
domí čistý.‘“
„Taky mám.“
„Ohledně čeho je nemáte čistý?“
„Mám je čistý!“
„Úplně čistý?“
„No samo. Vohledně vraždy úplně čistý!“
Rozuměl mi dokonale. Ale žádné vysvětlení ho zatím nena-
padlo.
„Pane Murphy,“ řekl jsem, „vy se jmenujete Ireneus. Ne Ian
nebo Ivan nebo něco takovýho. To jméno vám nevyhovuje, tak
si říkáte Jimmy a…“
Skočil mi do řeči.
„V tomhle baráku sou tři! Tři Jimove!“
„Ale svědkyně viděla v pondělí večer na Allan Street vás.
Není nesnadné si vás zapamatovat. Už jednou předtím jste
s ní jel výtahem. Ona vystupovala ve třetím poschodí, vy jste
pokračoval do čtvrtého. Ve čtvrtém poschodí bydlely tenkrát
jenom dvě dámy: stará paní Mortonová a zavražděná Louise
Smithová.“
Mlčení.
„K paní Mortonové jste nejel. Nebo jel?“
Moc dobře mi rozuměl. A já teprve teď pochopil frázi „pro-
bodnout očima“.
„Taky jsme zjistili,“ řekl jsem, „že až do té vraždy byl dům plně
obsazený. Žádné pokoje k pronajmutí.“
Odkašlal si, pak ještě jednou a pravil nepřátelsky:
„Kápnu božskou. S Louisou sem měl poměr,“ řekl téměř hrdě.
86
„Jel sem tenkrát k ní. Ne že bych si pamatoval, kdy to bylo, co
mě tam ta vaše svědkyně zmerčila prvně. Ale nikoho jinýho sem
v baráku neznal. Ale ten den, co Louisu někdo zabil, sem u ní
nebyl! Volal sem jí, to přiznávám. Pohádali sme se, vona truco-
vala a já sem byl zoufalej. Tak sem jí volal!“
„Dvakrát,“ poznamenal jsem.
„Jo. Jenže poprve to zvedla ňáká její kamarádka, kerou sem
neznal. Potom večer sem k ní přece jenom chtěl jít, ale…“
„Ale?“
„Vožral sem se.“
„V které hospodě?“
„V žádný hospodě. Doma.“
Rozhodl jsem se, že ho zatím nechám plavat. Dokud nepři-
jdou z laboratoře nálezy. A pak půjdu do tohohle baráku na
další návštěvu. Možná ale ne k Murphymu.
———
Z Allan Street jsem odjel k hraběnce do salonu. Byl jsem zvě-
dav, jestli ta hezká, ale zanedbaná domovnice z Riversideských
studií skutečně použila mou navštívenku. Anna mě zavedla do
kanceláře vzadu za salonem a tam jsem se dozvěděl, že ano, že
použila, a v hraběnčiných rukou že kráska zkrásněla. Odešla prý
ani ne před půlhodinou, „vstříc svým snům s novou nadějí“. Tak
to pravila hraběnka, jako by četla z milostného románu.
„Tím chceš říct co?“ zeptal jsem se.
„Že mojí zásluhou má teď větší šance v oboru, v němž se ob-
vykle uplatňují dívky jejího věku.“
To jsem přešel mlčením. V duchu mě napadlo, jestli si hra-
běnka na Fioně taky všimla toho, čeho jsem si všiml já. Jenže
se Strechou ji přece neviděla. Má však na tyhle věci mnohem
citlivější tykadla než já.
Taky se jí možná Fiona svěřila.
Z myšlenek mě vytrhl Annin hlas:
„Podle ní je ten černoch, Baraka, kterého, Harolde, podezíráš,
daleko nejspořádanější nájemník penzionu. Provozuje sice pod
střechou Riverside Studios mimomanželský sex s jednou nájem-
nicí, která se jmenuje Portabella Sterlingová, ale to mu Fiona
trpí, protože ji ujistil, že to dělá ve vší počestnosti a jenom čeká,
87
 až se stane foremanem. Pak bude následovat svatba v kostele. Ne
sice v katolickém, ale v kostele.“
„Ona mu to věří?“ pravil jsem pochybovačně.
„Na základě své zkušenosti s ženichem nemá důvod mu nevě-
řit. V jeho pokoji nemusí prý vůbec uklízet a činži Baraka platí
řádně. Pokud jde o tvoje další podezření, Harolde, že zdrojem
těch hlučných prostocviků v pokoji nebožky Louisy mohl být on
– o tom si dovoluju silně pochybovat. Louisu jsem znala, když
ještě byla naživu, a větší ošklivku bys hned tak nenašel. Porta-
bella je podle Fiony kráska jako z Chestera Himese.“
„Fiona čte Chestera Himese?“
„Ne. To jsem, jako sčetlá osoba, vylepšila já. Fiona řekla
,Kráska jako z Hollywoodu‘.“
Podle Chestera Himese možná ne, ale podle Freda Melvilla
černochům na ošklivosti bílých milenek houby záleží. Fred je
buď rasista, anebo má pravdu a černochy na bílých holkách mo-
tivuje něco jiného. Čert ví.
„Černá kráska,“ ušklíbl jsem se.
„Ale kráska. Fiona má akutní podezření na Jamese Koz-
lowskiho. Je to taky nájemník s knírkem, a ten sice nevypadá
jako gableovská ozdoba mužského horního rtu, jaks mi o ní vy-
právěl, ale blíží se jí nejvíc. A paní Mortonová, jak říkáš, nevy-
niká bystrozrakem.“
Možná, pomyslel jsem si a nahlas jsem řekl:
„O Murphym ti nepověděla nic?“
„Nic trestného,“ hraběnka se zasmála. „Čůrá prý přes pr-
kýnko. Nikdo ho nenaučil, že ho má zvednout, když jde na ma-
lou, a sám se nedovtípil. Ale pokud se pamatuju, v den vraždy
Louise volal.“
Přikývl jsem.
„Přiznal se mi, že s ní měl poměr.“ Chtěl jsem říct, že jako se
podle Melvilla černoch spokojí i s hrbatou, pokud je bílá, Louisa
se spokojila i s mrňavým, kulhavým, nevábným trpaslíkem, navíc
s hendikepem komického – aspoň pro dnešní mládež – křestního
jména, jen když to byl muž. Neřekl jsem to. Místo toho: „V den
vraždy jí prý ale jenom volal. Na Allan Street za ní nešel.“
„Alibi samozřejmě má?“
„Samozřejmě nemá. Takže já mám paradoxní sklon mu věřit.
Zatím počkám na výsledky z laboratoře.“
88
Hraběnka má na dveřích salonu zvonkohru, která hraje
Beethovenovo Pro Elišku. Když jsem to slyšel poprvé, pochválil
jsem jí hezkou melodii. Hned nato jsem se ztrapnil, protože se
mě zeptala, jestli vím, od koho to je, já zavrtěl hlavou a byl jsem
poučen. A právě v téhle chvíli se Beethoven ozval, hraběnka roz-
hrnula závěs, který dělí salon od kanceláře, a zvolala:
„Pojďte dál, Fiono!“
———
Do kanceláře vešla bílá ženská osoba, na jakou by si sebestatnější
černoch hned tak netrouf.
Podle Melvilla.
Do kanceláře vstoupilo hraběnčino umělecké dílo.
Pozdravila mě slovy „Jé, pan inspektor!“, obrátila se k hra-
běnce a horlivě zadrmolila:
„Já sem vám radši přinesla ty fotky hned, paní Anno! Tudle
sou!“
Podala jí fotoalbum, ozdobené na deskách večerní krajinou
s mořem a měsícem. Výtvarný vkus Riversideských studií, jaký
jsem spatřil i v domě pana doktora McIntira. Pod měsícem byl
nápis NAŠI MILÍ NÁJEMNÍCI v srdíčku z papírové krajky,
zřejmě vlastnoručně nalepené na plastikové desky.
Hraběnka nabídla Fioně židli a pokynula mi, abych si při-
sedl. K velkému prohlížení však nedošlo, protože album bylo,
až na pár prvních stránek, prázdné. Ostatní čekaly na nové ná-
jemníky.
Na těch prvních se zato leskly zvětšeniny, jaké my policajti
milujeme. Dají se z nich vyrobit tisíce naprosto zřetelných re-
produkcí, a když je vyvěsí na poštách, ti, co vraha třeba jenom
levým okem zahlédli, snadno ho poznají.
Vlastně to byl důkaz, že Fionini nájemníci se fotografa nebojí.
Protože jsou bezúhonní?
Anebo že jedna jejich fotka je už stejně u nás v archivu?
Pod každým blýskavým portrétem byl vlastnoruční podpis
zobrazeného. Přednost dala Fiona dámám, snad proto, že obě
bydlely v nejnižším poschodí. Pod černoškou, která skutečně
patřila do ranku královny ze Sáby, stálo pěkným, skoro kaligra-
fickým písmem Portabella L. Sterling. Fiona řekla:
89
 „Že je krásná, paní Anko?“
Hraběnka se obrátila na mě: „Co říkáš ty, Harolde?“ Uznale
jsem přikývl a Fiona otočila stránku a dychtivě se zeptala:
„A co byste řekla na tohohle?“
Byl to Barako Okada. Jeho autogram nebyl tak estetický jako
Portabellin, ale rozhodně nebyl negramotný. Baraka byl pěkný
kus světlehnědého chlapa, na jakého by si možná netroufla lec-
jaká bílá kráska. Vlastně spíš by se dlouho nerozmýšlela, před-
sudky nepředsudky.
„Hezkej chlap,“ pravila hraběnka.
„Dyť sem vám to říkala, paní Anko! Už mě chápete, žejo?“
Chápal jsem taky. Jak to u ženských bývá, Fiona byla srdcem
dohazovačka.
Hraběnka obrátila list nazpátek. Objevila se Mary Simpso-
nová, nic moc, řekla by moje snacha Nicole. Po ní přišel na řadu
Jim Strecha, Fiona mlčela. Následoval Číňan s podpisem čitel-
ným jenom v China Townu. „Taky pěkný čuně!“ poznamenala
Fiona a dospěli jsme do třetího patra. I. Murphy písmem ško-
láčka. Fionin komentář: „Vůbec největší čuňák v baráku!“ Po-
tom Jim Elefteriados, Manuel Santos, ty Fiona oba pochválila:
„Slušný nájemníci, i dyž do placení se nehrnou!“ Konečně Jim
Kozlowski, štětku na fotce si rozhodně nešlo splíst s elegantním
knírkem Rhetta Butlera. Snad ani v případě poloslepé stařenky.
Tentokrát Fiona oslovila mě:
„Jak sem vám řekla, pane inspektor, já bych sázela na tohohle!
Ten knírek sice fakt vypadá jako ten – toho nácka, ale jinak je to
švihák – a pěknej hajzl!“
Napadlo mě, jestli Fiona nemá k nenávistnému podezření ještě
jiný důvod než jenom Kozlowskiho trestní rejstřík. Řekl jsem:
„V úvahu sice přichází, naše svědkyně má skutečně velice
špatný zrak. Jenomže zavražděná znala ještě jiného šviháka a s ji-
ným knírkem.“
„Jó? Kerýho?“
„Ten u vás nebydlí. Nevím, jak se jmenuje. Zatím.“ S potě-
šením jsem pohlédl na mistrovské dílo své hraběnky. „Ale byl
nedávno v Torontu a hrál s kapelou Winnipeg Bees v tančírně
Rock Kitchen.“
„Tam sem jednou byla taky,“ pravila Fiona. „Už dávno. To si
mě eště Ben namlouval.“ Pohlédla na mě. „Ben byl muj manžel.
90
Tenkrát to na mě hrál jak virtuos na hacašprndu, musim říct. Ale
rokec tam měli černošskej.“ A k hraběnce: „Von je taky negr, ten
s tim knírkem?“
„Ne,“ řekl jsem. „Africký Kanaďan to není. Ale má knírek
přesně jako Clark Gable.“
„Jako kdo?“
Připomněl jsem jí:
„Ten, co hrál Rhetta Butlera v Severu proti Jihu.“
Velkofilm, který znají všechny generace. Nemýlil jsem se.
„Jo ten!“ vydechla Fiona, pak trošku zklamaně: „Takovej Koz-
lowski teda nemá. Gableovskej ne.“ Pak tvrdohlavě: „Třeba se ale
ta svědkyně vopravdu spletla. Dyž tak špatně vidí…“
„Na obličeje vidí dobře. A pamatuje si je,“ řekl jsem. „Půjčíte
mi to album, Fiono?“
Fiona na mě pohlédla nejistě, váhala, potom pravila přísně
a ve stylu své konverzace:
„Ale vrátit, jo? Pane inspektor!“
———
Ve čtyři odpoledne jsem vstoupil do laboratoře v Bon Coeur.
Bobbie zrovna zaváděla injekční stříkačku do žíly nějakému
postaršímu pacientovi. Seděl před ní na židli a měl gableovský
knírek. Nemohl jsem z něho odtrhnout zrak.
Krev pomalu plnila stříkačku. Bobbie ji vytáhla a poručila
postaršímu pacientovi, aby na žíle minutu držel kousek vaty. Pa-
cient se zeptal:
„Kdy budete mít výsledky?“
„Pozítří, pane Gable.“
Snad jsem usnul, snad se mi to zdá. Nezdá. Až na ten knírek
to Rhett Butler není.
„O. K.,“ pravil pacient, ignoroval Bobbiin rozkaz, zahodil vatu
do odpadkového koše, sebral z ramínka na stěně sako, určitě šité
na míru, oblékl si je a se slovy: „Na shledanou, slečno McAllová!“
odešel z laboratoře.
Knírek byla imitace nostalgického pamětníka.
Bobbie mě pozdravila milým úsměvem. Usmál jsem se taky.
„Ten pán se skutečně jmenuje Gable?“
„Ano.“ Tázavé oči. „Proč?“
91
 „Ale nic. Jenom že jsem jednoho s takovým knírkem znal. To
už je ale dávno.“
Bobbie přikývla.
„Takovej knírek se už moc nevidí. Ale měl ho ten – Rhett Butler.
Viděl jste, pane inspektore, Jih proti Severu?“
„V televizi,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti to byl v mládí, po King
Kongovi, můj největší filmový zážitek. „Víš, milá zlatá, ty mně
můžeš být ukradená!“ Verš z kategorie Být či nebýt. Pro mou
generaci. Snil jsem, že tohle jednou řeknu nějaké Marjorii. Po-
chopitelně jsem jí to neřekl nikdy. Řekla mi to ona, i když ne
doslova tak jako Rhett Butler Scarlett O’Harové.
„Já taky v televizi,“ řekla Bobbie, oči zastřené nadšením. „Ale
pak jsem si to koupila na DVD a hraju si to vždycky, když – když
– no prostě každou chvíli.“
Zatřásl jsem hlavou. Ano, Sic transit gloria mundi. Zbudou po
nich knírky, cynické bonmoty. Řekl jsem:
„Mám ještě prosbu, slečno McAllová.“
„Bobbie,“ pravila dotčeně.
„Promiňte, Bobbie.“ Vytáhl jsem z kapsy domina, nad nimiž
jsem včera večer po rozhovoru s O’Cuffym tvrdě usnul, a zeptal
jsem se: „Můžete mi říct, co tyhle vzorce, nebo co to je, zname-
nají? Kromě toho, že Louisa už s nimi byla hotová?“
Bobbie na ně jenom mrkla.
„Bohužel, pane inspektore. Tomuhle u nás rozuměla právě je-
nom chudák Louisa. A samozřejmě pan primář. DNA je takovej
jeho koníček. A protože on nemocnici dává každej rok hodně
tučnej šek a loni dal ještě jeden speciálně na placení laborantky
na DNA, pan generál Melwyn nic neřek a najala se Louisa.“
Zeptal jsem se:
„Vy máte něco společného s armádou?“
Bobbie se zasmála.
„Kdepak! Pan Melwyn je generál Armády spásy, který náš špi-
tál patří.“ Bobbie vzdychla. „No a tak se za Louisu teď najme
nějaká nová. Tak to na světě chodí,“ otřela si slzičku. „A tu novou
vybere pan primář…“
Vypadá to, že dr. McIntire si tu pomalu a nezákonně zřizuje
vlastní soukromou nemocnici. Neměl jsem ale čas o tom přemýš-
let, protože Bobbie pokračovala:
„Až tady tu novou budem mít, ta vám řekne, co ty vzorečky
92
znamenaj. Já tomu rozumím míň než vy, pane inspektore. Bu-
dete teda muset počkat. Leda že byste se zeptal…“
Otevřely se dveře a vešel expert na DNA, dr. Smola. Bobbie
na mě pohlédla a ukázala očima směrem k urostlému blondý-
novi.
Něco mi na něm bylo divné.
Rychle jsem zavzpomínal. No ovšem. Znal jsem ho s polovič-
níma brejličkama, co se člověk kouká častěji přes ně než skrze ně.
Pozdravil mě dost hlaholivě a já užuž vytahoval svá domina
z kapsy, v poslední chvíli jsem se však zarazil a strčil jsem hlavo-
lam zpátky. Bleskla mi hlavou Deborah Cormanová. Její popis
statného chlapa s vlasy do tmavoblond. Radši ne. Ne. Dr. Smola
těmhle rébusům rozumí patrně až příliš dobře. A taky si patrně
domyslí, že já, policajt na penzi, nic bližšího o nich nevím. Můžu
se spolehnout, že mi je přečte správně?
Statný chlap s vlasy do tmavoblond?
———
Vtom dr. Smola vytáhl poloviční brejličky z náprsní kapsy bílého
doktorského pláště, nasadil si je na nos, sebral ze stolu nějaké
lejstro a chystal se je číst.
Pozdravil jsem ho, nikoli hlaholivě, Bobbii jsem řekl: „Na
shledanou, Bobbie!“ a provázen jejím tázavým pohledem, ode-
bral jsem se spěšně na chodbu.
Tam jsem vrazil do doktora McIntira.
„Jako na zavolanou!“ zvolal primář. „Právě jsem vám chtěl
brnknout! Už jste o nebožce něco zjistili? Myslím, máte už po-
dezření na vraha? Nebo snad dokonce víte, kdo to udělal?“
———
V jeho kanceláři jsem dr. McIntira seznámil s některými pode-
zřelými i částečně podezřelými, a se všemi bez alibi. Nikoli se
všemi telefonáty v Louisině bytě v den vraždy i den nato. „Stop
máme víc než dost,“ řekl jsem. Přerušil mě otázkou:
„Nemyslíte, že je lepší mít stop spíš hodně než málo?“
„To je relativní, pane doktore. Čím víc stop, tím víc může pří-
pad mást. Stopy si někdy protiřečí.“
93
 Měl jsem cukání ukázat svá domina jemu. Podle Bobbie je
expert. A opět jsem to neudělal. Zeptal jsem se:
„Máte už za Louisu náhradu?“
Podrobně mi vyložil potíže, s jakými musí zápolit při hodno-
cení uchazeček. Samozřejmě mají všechny doporučení, podle
nichž jde vesměs o geniální vědátorky s přemnoha zásluhami
v předchozím zaměstnání.
„Nezávidím vám,“ řekl jsem. „A můžu se ještě na něco ze-
ptat?“
„Jistě. Pokud to budu vědět, velmi rád.“ Zasmál se. „Já na roz-
díl od některých mám o naší policii vysoké mínění, a kde můžu,
pomůžu.“
„V tomhle případě jistě můžete. Není to nic z vašeho oboru,
kterému já nerozumím, takže byste mi všechno musel dlouze vy-
kládat. Víte, jaké křestní jméno má váš stážista dr. Smola? Řekl
mi ho, když se představoval, ale já mu nerozuměl, a nechtěl jsem
se ptát…“
„Gregory,“ pravil primář McIntire.
„Fotograf tu byl nedávno. Pan dr. McIntire chce mít každý rok
nové fotografie. Zaměstnanci se mění – Kellyová.“ To nepatřilo
mně. Poslouchal jsem, jak hovoří s někým, kdo zná autora por-
trétních fotografií.
Položila telefon, napsala mi jeho adresu a světlo krásného
chrupu mě povzbudivě provázelo na cestu.
———
Cesta mě dovedla do ateliéru Images, odkud jsem si odnesl per-
fektní fotku statného doktora s vlasy do tmavoblond.
V kanceláři mě čekal vzkaz od hraběnky. Chce mě vidět, mám
zas přijít zítra k ní. Má pro mě něco zajímavého.
Já pro ni možná taky.

———

Kráčel jsem zklamaně přízemní chodbou k východu, Gregory

se mi nehodilo do dedukce z hlavolamu, ale najednou mi něco
padlo do oka. Na stěně po pravici jsem spatřil velké fotografie
mužů a žen, pod každou jméno, všichni v bílých pláštích, všichni
doktoři. Mezi nimi i velká fotografie znalce z Prahy.
Statného chlapa do tmavoblond.
A bez brejliček.
Přistoupil jsem k recepci. Seděla v ní černá sestra s velikýma
očima.
„Sestro, víte, kdo fotografoval tamhle vaše lékaře?“ ukázal
jsem na stěnu.
Usmála se. Měla krásný chrup, jakým bývají obdařeny tyhle
dámy s pletí, která jim donedávna velice překážela v kariéře
a v životě vůbec.
„Můžu vám to zjistit, pane inspektore.“
Začínal jsem tu být známý jako falešný pětník. Sestra kamsi
telefonovala, a jak čekala, až někdo telefon zvedne, řekla mi přes
sluchátko:

94 95
Kapitola desátá,
v níž Sinclairovi volá inspektor
O’Cuffy z Los Angeles
„Kde jste byl celej den?“ přivítala mě Mallowayová.
„Jsou teprve čtyři pryč,“ řekl jsem, ale projelo to mnou jako
šok, že jsem ráno na Miriam zapomněl a jel jsem z domova rov-
nou do Riversideských studií, zatímco ona tu poslušně seděla.
Čtyři pryč!
„To je skoro celej den. Ráno jste nepřišel a nedal jste mi žádný
instrukce, co mám dělat.“
Měla pravdu. Třebaže – nebo protože – to byla moje vina,
zeptal jsem se jedovatě:
„A co jste tedy dělala?“
Miriam se zatvářila jako vzorná policajtka.
„Nechtěla jsem zahálet, pane inspektore. Čekala jsem na vás
do jedenácti, telefonovala jsem k vám domů, tam nikdo nebyl,
pak jsem si vzpomněla, že vaše paní chodí někdy do salonu
U hraběnky…,“ udělala pauzu a podívala se z okna.
To jsem jí přece neřek. Nebo řek? Někde to vyčmuchala.
„No a?“ zeptal jsem se skoro vztekle. „Co vám řekli v saloně?“
„Já jsem tam nedošla. Potkala jsem jednu kamarádku a zake-
cala jsem se s ní.“
„Takže jste nezahálela,“ pravil jsem zcela jedovatě.
„Víte, že ne?“
„To opravdu nevím!“
Proboha! Mluvím s tou holkou jako uražený otec.
„Ona se teď jmenuje Filomena O’Gradyová,“ pravila Miriam
vlídně, „ale ve škole se jí říkalo Fiona. Mullroneyová.“
Vzalo mi to dech, ale vtom mě vysvobodil telefon. Zvedl jsem
ho a v sluchátku se ozval hlas kolegy z Los Angeles s nemožným
přízvukem. Znal jsem ho z Policejní akademie, a věděl jsem, že
se narodil v Georgii, k policii ho vzali až v osmadvaceti, takže se
nikdy neodnaučil mluvit nosem.
„Buď zdráv, O’Cuffy,“ pozdravil jsem ho. „Tak co?“
Napjatě jsem čekal, co zjistil o hráči na bicí s gableovským
knírkem. Koutkem oka jsem ale spatřil, jak Miriam vstala, přešla
k mému stolu, sedla si na něj, naklonila se ke mně a drze na-
96
slouchá, co mi sděluje kolega ze Spojených států. Z vlasů barvy
mrkve, krásných a hustých, se opět linula vůně parfému, dnes
slabší, a taky voňavka byla jiná. Vysvětlil jsem si to tak, že na
má napomenutí přece jen dá, a užuž jsem jí chtěl rozkázat, ať
sesedne z psacího stolu a postaví se do – do pozoru. Nebo ať se
prostě postaví.
Samozřejmě nic takového jsem neudělal. Pocit viny. Aspoň
jsem se k ní otočil zády, sluchátko na uchu, aby tak dobře ne-
slyšela.
„Randál dělat umí,“ pravil O’Cuffy, „ale jestli tomu, co má
pod nosem, se dá říct gableovskej knírek, to pochybuju. A me-
nuje se Elvis Pratt. Pokavad je tak vopravdu pokřtěnej. Čech to,
počítám, nebude.“
„Jak vypadá ten jeho knírek?“
„Viděls někdy ňákej film vo puritánech?“
„Šarlatové písmeno?“
„No třeba. Pod nosem nic, zato ksicht fousama jako zarámo-
vanej.“
Definitivně zklamání.
„Ale s Louisou Smithovou mluvil?“
„Škoda žes mi neposlal fotku,“ řekl O’Cuffy. Neposlal, protože
umění posílat fotografie e-mailem jsem dosud nezvládl. „Ale řek
sem mu, jaks mě informoval, že ta holka má – nebo měla – frňák
jako Jimmy Durante. Čirou náhodou věděl, koho myslim. A za-
vrtěl hlavou přímo s vodporem.“
Najednou jsem si uvědomil, že informaci o kapele Winnipeg
Bees mám jenom od té holky, co mi sedí na stole a bezostyšně po-
slouchá. A že jsem si tuhle informaci neověřil. Polilo mě horko.
Jak jsem se mohl spolehnout na to pometlo. Trochu jsem se
v kancelářské židli pootočil a zašklebil jsem se na elévku. Na-
značila mi posunky hluchoněmých, že mi chce něco říct.
„Moment, Bille,“ houkl jsem do telefonu a přikryl dlaní slu-
chátko. „Slyšíte dobře?“ zeptal jsem se ironicky Mallowayové.
„Já mu tu fotku můžu poslat,“ pravila dychtivě dost hlasitým
šeptem. „Vím, jak se to dělá!“
Polila mě nová vlna horka víc než tropického. Chtěl jsem uště-
pačně říct, a neřekl: „Myslíte, že já ne?“ Mohla by mě chytit za
slovo. Penzista.
„Moje kolegyně ti ji může poslat, Bille,“ nabídl jsem O’Cuffymu.
97
 „Stačí, jaks mi holku popsal. Jimmy Durante.“
„Ale kdybys ty mi poslal fotku toho perkusionisty, máš můj dík.
Musím ještě něco zjistit,“ podíval jsem se významně na elévku.
„Mám dojem, že tu došlo k omylu.“
Miriam se narážka nedotkla. Aspoň ne viditelně. Pochopila
ji?
„Pošlu v momentě,“ řekl O’Cuffy. „Až na ten rám kolem ksichtu
neni na něm nic, co by jednomu uvízlo v paměti.“
„Kapela se skutečně jmenuje Winnipeg Bees?“
Miriam horlivě přikývla a trochu zrudla.
„Měli to napsaný na pozadí vopilejma písmenama,“ pravil
O’Cuffy.
„A minulý týden opravdu hráli v Torontu?“
Miriam znovu přikývla. Holka musí mít sluch jako netopýr.
„Jo,“ pravil O’Cuffy.
„V tančírně Rock Kitchen?“
„Podle zarámovanýho jo. V Rock Kitchen.“
Miriam přikývla několikrát a do třetice.
Podle zarámovanýho. To už jsem pojal podezření, že v kan-
celáři Rock Kitchen to nebylo doslova tak, jak mi nakukala.
O’Cuffyho informace je patrně spolehlivá. A Bobbie McAllová
si nepamatuje, jak Louisin bubeník vypadal. Ale že by si ne-
všimla ani fousaté svatozáře Otců poutníků?
„Tak mi pošli tu fotku,“ řekl jsem. „Máš můj dík.“
O’Cuffy zavěsil a já se otočil k počítači, zapnul ho a čekal na
slíbený portrét nepodezřelého podezřelého. Nic jsem si od něho
nesliboval, jenom pro úplnost.
„Poslyšte, Miriam,“ učinil jsem nový pokus oslovit zrzku jako
zlý nadřízený. „Povězte mi znova, jak to bylo v kanceláři Rock
Kitchen. S majitelem, říkáte, jste nemluvila?“
Elévce podezřele zahořely tváře. Tohle je zdroj mé jediné in-
formace?
„Nemluvila,“ vzdorovitě. „Nebyl tam. Byl tam jenom ten jeho
manažer nebo co, takovej mladíček s hedvábným šátkem…“
„Sartoriální referát mi podávat nemusíte!“
„Sarto…?“
Nejradši bych si byl dal facku. Může tahle irská růže znát
takové snobské slovo? Jsem proti ní zaujatý.
A mám proč. Hledat mě do salonu! Místo aby na mě čekala.
98
Tázavě na mě hleděla zelenýma očima a bylo mezi námi půl
století.
„Winnipeg Bees tam tedy hráli celý týden. To vám manažer
potvrdil?“
„Ano. I ve středu a ve čtvrtek!“
Pamatoval jsem se, proč mi tohle řekla poprvé, a něco mě na-
padlo. Vzpomínka na mé vlastní vyhrávání na tenoru před tím
půl stoletím. Ne v nějakém klubu. Na školních tancovačkách.
Ne s rockovou kapelou. S big bandem. A někdy se stalo…
„A nezeptala jste se – vás to asi nenapadlo – jestli ve středu
nebo ve čtvrtek neměli nějakou změnu v obsazení?“
Mezi nazrzlým obočím se udělala vráska.
„To jsem se teda zeptat měla,“ připustila skoro pokorně a sym-
bolicky se pěstičkou bouchla do čela. „Kdyby na bicí hrál někdo
jinej, to by mohlo vysvětlit…“
Na obrazovce se objevil O’Cuffyho vzkaz, nic než jméno, EL-
VIS P. PRATT, a že e-mail má přílohu. Kliknul jsem na ni, po
chvilce se vynořila tvář, jakou bych věru neuměl popsat. Jakýsi
obecný člověk bez identifikovatelných rysů, kromě starosvět-
ského orámování dosti řídkým vousem. Tenhle rám nanicovatého
obličeje na obrazovce vydal však jako identifikační pomůcka za
deset gableovských knírků. V životě jsem neviděl rockového mu-
zikanta takhle ozvláštněného. Jenže kolik rockových muzikantů,
ve skutečnosti nebo na fotografii, jsem vlastně viděl? Na kolik
jsem se podíval pořádně?
„Ránu teda má!“ komentovala nicneříkající vizáž Miriam.
„Viděla jste někdy tohle na rockerovi? Já v tom nemám takovou
praxi jako vy!“
Zavrtěla hlavou, usmála se na mě a mě to zahřálo. Nesmím na
ni být – je mezi námi víc než půlka lidského věku…
„To ne, pane inspektore. Drátujou si uši a nosej kroužky v obočí
a tak, dávaj se tetovat i – i kde to není vidět, ale takovouhle maš-
karu…,“ zarazila se. Potom užasle: „To není možný!“
„Co není?“
„Že by si takovýhleho ta žába z Bon Coeur, ta…“
„Bobbie?“
„Jo, ta! Že by byla tak – tak pitomá a nevšimla si takovýhleho
Frankensteina?“
Frankensteina. Ovšem. Nikoli Otce poutníka. Řekl jsem:
99
 „Taky se vám to zdá nemožné, Miriam?“
„Jedině že by měla třicet dioptrií. A ta McAllová ani nenosí
brejle.“
Mlčky jsem se zadíval na O’Cuffyho fotku. Skutečně. Nebýt
puritánského rámu, byl by to obličej bez zapamatovatelných
rysů.
„Máte číslo té tančírny, Miriam?“
Miriam vytáhla z náprsní kapsy elektronický diář – padesát let
mezi námi – vyťukala jméno a z obrazovky přečetla číslo. Zvedl
jsem telefon a do toho, ve srovnání s jejím vybavením předpo-
topního přístroje jsem vyťukal číslo, které mi řekla. Ozval se na-
míchnutý hlas, ani se neohlásil:
„Jo?“
„Pan Brandon?“
„Ten tu dneska neni. Co chcete?“
Představil jsem se a muž s namíchnutým hlasem, majitel tan-
čírny, rovněž zabručel představení, Jesse Graustein, a zeptal se
znova a zdvořileji:
„Co byste chtěl?“
Pak mi potvrdil, že celý minulý týden hráli v jeho podniku
Winnipeg Bees. Včetně neděle. Jak se jmenoval jejich drummer,
nevěděl. Znal pouze jméno agenta. Melwyn Douglas.
„Ještě něco,“ zarazil jsem ho, když chtěl už zřejmě zavěsit. „Ne-
měla ta kapela nějaké potíže s obsazením?“
„S obsazením? Jestli měla, je to jejich věc. Na ten kšeft měli
smlouvu, vodehráli ho, víc mě nezajímá. Eště něco?“
Už nic. Poděkoval jsem mu a zavěsil. Telefon zazvonil, zvedl
jsem znova sluchátko a uslyšel jsem radostný hlas mladého Bul-
locka:
„Harolde? Tak už mi ulejvka končí! Teď tu bylo doktor a mám
padáka!“
Mladý Bullock si liboval v idiomatice.
„To znamená, že v pondělí se vracíš?“
„Chceš, abych začal zařezávat hned? Myslel jsem, že si ještě
přes víkend dáchnu.“
Moje pohostinské vystoupení tedy v pondělí skončí. A od
případu budu muset odejít, aniž jsem zjistil, kdo zamordoval tu
nešťastnou holku. Donutil jsem se k veselému tónu:
„Dáchni si. Co kdyby sis přidal příští týden na doléčení?“
100
Do pondělí musím vědět, kdo zabil Louisu Smithovou. Ani
jednou za všechna leta své kariéry jsem nemusel odejít od roz-
dělaného případu.
Jenže já už mám po kariéře. Už jsem dostal zlaté hodinky.
Pouze hostuju.
„Doktor povídal, že už sem přeléčenej,“ slyšel jsem bujarý hlas
mladého Bullocka, někdejší oběti otravy syrovými rybami. „Už
se nemůžu dočkat, až zas budu ve službě. Co ta Smithová? Ještě
ji nemáš hotovou?“
„Ještě ne, ale neboj! Do pondělí bude ten gauner za katrem.“
S tímhle lehkomyslným slibem a slovem vypůjčeným z Bul-
lockova slovníku jsem zavěsil.
„Fakt?“ zeptala se Miriam s obdivem.
Vypůjčil jsem si zas její jednoslabičné slovo a oznámil jsem
jí, že teď jdeme za Bobbií McAllovou. Až uvidí Frankensteina,
snad si vzpomene.
———
A já si v autě vzpomněl, že Miriam Mallowayová se cestou do
Annina salonu zakecala s Fionou.
„O čem jste vlastně s Fionou mluvily, když jste se s ní, jak ří-
káte, zakecala?“
„Vy si myslíte, že jsme jen tak klábosily, žejo, pane inspektore?“
řekla docela přátelsky. „Ale náhodou já jsem ty klábosy vedla
cílevědomě tak, abych se něco dověděla o nájemníkách, co jste
je vyslýchali s Fredem.“
„Opravdu?“
„Kozlowski to nebyl!“ pravila důrazně.
„Proč to víte tak jistě?“
A tak mi pověděla, že se s Fionou od školních let neviděly, jak
jí bývalá spolužačka vylíčila své nepovedené manželství a co teď
dělá a jak jeden její nájemník se ji pokusil znásilnit…
„Kozlowski?“
„Právě. Vlez za ní až do sprchy v koupelně a vrh se na ni jak
gorila, ale ona ho praštila plechovkou od spreje, že se svalil na
zem a ještě brnknul zátylkem o komodu. To bejvá klasický ne-
chtěný zabití, jak nás učili v akademii.“
„Hlásila to?“
101
 „Kdepak! Dostala strach, že je po něm, tak ho křísila, až ho
vzkřísila. Vona je děsně útlocitná, víte? Dobrá katolička. Pak mu
ještě uvařila čaj a druhej den ho omluvila v práci.“
Potvrdilo se mi podezření, že za Fioninou jistotou o vině Koz-
lowskiho je něco osobního. Ale…
„Ale pifku na něj má. Proto vám ho tak vnucovala, pane in-
spektore. Jenže jí nevěřte. Chce ho jen postrašit. Trochu se mu
pomstít…“
„Snad by mu měla spíš odpustit, když je taková katolička?“
„Inu, pane inspektore, my katolíci jsme taky jenom lidi…,“
pravila filosoficky moje elévka.
———
Bobbie McAllová pracovala opět přes čas. Chytli jsme ji na od-
chodu.
Ale vzpomněla si.
„Tenhle to určitě nebyl. Určitě ne. Co to, prosím vás, má kolem
obličeje, pane inspektore? Toho bych si zaručeně všimla! To není
možný si tohohle nevšimnout!“
Bobbie se zamračila na fotografii a prudce zavrtěla hlavou – jak
se vyjádřil O’Cuffy o Elvisi Presleym Prattovi – málem s odpo-
rem.
S pocitem beznaděje jsem se zeptal:
„A byly jste určitě v Rock Kitchen? Nebyla to nějaká jiná tan-
čírna?“
„Určitě ne, pane inspektore. Tohle vím jistě!“
„A už jste si vzpomněla, který den minulý týden jste tam vlastně
šly tancovat?“
„Kterej den?“
Bobbie se jala počítat na prstech. Nevěděl jsem, co počítá.
„No vostuda!“ začervenala se. „Já vám teď nevím – ve čtvrtek
– nebo snad ve středu…“ Koukla na mě, uvědomil jsem si, že se
mimovolně mračím, a Bobbie mě honem ujistila:
„Buď ve čtvrtek, nebo ve středu! Docela jistě! Ráno jsem při-
šla pozdě do práce, a jak jsem spěchala, málem jsem sletěla ze
schodů. Bydlím v druhým poschodí, tak chodím dolů pěšky.
Než bych se ráno dočkala vejtahu…“
Zarazila se.
„Jenže, pane inspektore, já si teď nemůžu vybavit, jestli se mi
to stalo ve středu nebo ve čtvrtek. Anebo v úterý?“ zamyslila se.
„Ne! To spíš ve středu. Anebo ve čtvrtek?“
Zmlkla, koukla na mě bezradně.
Usmál jsem se na ni, ale než jsem stačil říct něco chlácholi-
vého, Miriam pravila ostře:
„Prosím vás, víte aspoň, jestli to bylo určitě minulej tejden?“
Bobbie na ni vrhla postrašený pohled.
„To – to – snad jistě!“
„Snad a jistě nejde dohromady. Chápete?“ pravila opovržlivě
Miriam.
Bobbie vystrašeně, ale energicky zakývala hlavou.
„To nejde. Máte pravdu. Myslím, že to určitě bylo minulej
tejden!“
Abych jí pomohl, skočil jsem Miriam do výslechu:
„Na sto procent?“
Laborantka na mě pohlédla vděčně. Zato Miriam ztuhla.
„Na sto procent, pane inspektore!“ řekla Bobbie a neodpustila
si šlehnout okem po elévce.
Holky! Vzdychl jsem v duchu.
Ale aspoň jedna jistota.
S velkým rozptylem.
———
„Nepůjdem ještě za tou Cormanovou?“ zeptala se na chodbě Miriam.
Vypadalo to, že jsem ji namíchl, když jsem jí skočil do řeči, a ona
nemohla svou oblíbenou roli zlé policajtky dohrát do konce.
„Půjdeme. Ale ještě s jinou fotkou.“
„Vy máte ještě jinou?“
„Ne toho bubeníka.“
„Nechcete mi to říct?“
„Zatím ne. Musím si ještě něco ověřit s jednou přítelkyní.“
„Přítelkyní, jo?“ pravila Miriam významně. „Myslíte tu kadeř-
nici od Hraběnky?“
Odkud se tohle probůh dozvěděla?
„Vy ji znáte?“
„Byla jsem tam, když jste se jednou prořek, že tam chodí vaše
žena.“

102 103
 Kdy mi proboha před tou holkou tohle ulítlo?
„Doufám, že jste byla spokojená?“ Dal jsem si záležet na těžké
ironii.
„Moc,“ pravila Miriam. „Holičky si obvykle s mejma vlasama
nevědí rady. Tahle…,“ usmála se, „… vaše přítelkyně je ve svým
oboru přeborník.“
Holičky! To řekla schválně. Tak jsem se opět stáhl do málem
viktoriánsky škrobené upjatosti a řekl jsem:
„Pro dnešek už vás nepotřebuju.“
„A co mám dělat?“ Zelené oči zasvítily výsměšně.
„Promyslete si znova celý případ. Třeba vás něco užitečného
napadne.“
„A vy si půjdete něco ověřit k přítelkyni?“
Smála se na mě už vyloženě drze. V té chvíli jsem ji nenávi-
děl.
Ale ne. Je to mladá policajtka, mezi námi je půl století, její
svět a můj svět – a hraběnka…
„Ano. Ke své drahé přítelkyni, slečno Mallowayová!“ prohlásil
jsem pevně, odešel jsem k autu a nechal jsem Miriam stát na
chodníku.
Ke své drahé přítelkyni hraběnce Anně Lomnické. Snad má
pro mě něco zajímavého.
V zrcátku jsem viděl, jak se zrzavá holka za mnou vyloženě
zubí.
104
Kapitola jedenáctá,
v níž Anka dává dvě a dvě
dohromady
V pátek odpoledne jsem s Isabelou kontrolovala stav kosmetic-
kých přípravků. Co nového objednat, co přiobjednat, co vyřa-
dit jako prošlé, čeho ubývá nejvíc a s čím se plýtvá. Plýtvá se
dost. Někdy si připadám jako socialistický podnik. Co je pod-
nikové, jako by bylo zadarmo. Zejména voda a elektřina. A ty
účty! Inventura k mému uklidnění potvrdila aspoň to, že oproti
dřívějšku se žádné voňavky ani šminky neztrácejí. Na Vánoce
dostávají holky výslužku, každá košíček kosmetiky, čímž se jim
snažím umenšit pokušení sem tam něco čmajznout. Holky musí
dobře vypadat, aby dělaly firmě reklamu, takže na nich nešetřím.
Pořídila jsem jim slušivé pracovní oblečení, bleděmodré, zelen-
kavé, žlutavé, s emblémem firmy Countess. Jsme tu skoro jako
v nějakém sanatoriu. Kategorie s pěti hvězdičkami. Možná tro-
chu snobárna, kterou však neodmítám. Chodit do salonu Coun-
tess je už pomalu status symbol, jako to za dávných časů bývalo
u nás doma. Kdo šil u Rosenbauma nebo u Podolské, byl třída.
V Torontu se taky rozkřiklo, že jsem opravdová hraběnka, a na
to se tady, v zemi pohledné královny, pořád letí. Česká klientela
bude U hraběnky brzo v menšině.
Když jsme skončily s inventurou, sedla jsem si do křesla a roz-
hlédla se s uspokojením po saloně. Je to rozdíl proti té malé
zastrčené oficíně na Yongu, kde tohle všecko vzniklo. Co lid-
ských příběhů jsem za ta léta vyslechla. Mohla bych psát ro-
mány. Jeden, moc zajímavý, se mi právě odvíjí před očima. Jak
asi dopadne?
Zazvonil telefon:
„Promiň, Annie, že na tvůj vzkaz odpovídám tak pozdě. Na-
stala tu nějaká nová komplikace…“
„Nevadí, já jsem tady ažůr. Chceš přijít k nám?“
———
Na to, že čelil nějaké nové komplikaci, vypadal docela pohledně.
Prošedivělé vlasy, pěkný sestřih. Je to zvláštní, jak někteří chlapi
105
stárnou do krásy. Jako by jim příroda chtěla dát ještě jednu šanci.
Dědeček Harold. Babička Anna. A kolem nás batolata našich
batolat.
Ale na čele se mu udělala vráska. Měl starosti.
„Tak povídej!“ Když se usadil v ušáku, snad opravdu vzdychl.
Definitivně starosti. Přistrčila jsem mu pod nos stoleček s kávou
a s koňakem, sama jsem si sedla do křesla proti němu a nalila si
skleničku. Přiťukli jsme si.
Zeptala jsem se:
„Říká ti něco jméno Connolly?“
Pokrčil rameny.
„V telefonním seznamu je jich několik stránek.“
„Tenhle Connolly je daňový poradce. Má velkou kancelář ve
Scarborough. A velkou klientelu. Jeho žena Priscilla ke mně
chodí každý čtvrtek na údržbu. Hezká, ještě mladá, tak šesta-
dvacet, sedmadvacet.“
„A co jako má být s tím Connollym?“
„S ním ani ne. Ale ona ke mně chodí už asi dva roky, a já
myslela, že o ní všecko vím. Pokaždé mluvila o manželovi, kam
spolu jezdí na dovolenou, jaký mají dům a bazén a saunu, co
manžel rád jí a do jakých restaurací chodí a podobně, jak se
tak u kadeřnice povídá. Potom, loni v zimě, se mi svěřila, že
je v očekávání, a manžela, restaurace, dům a bazén nahradilo
bejby v jejím lůně. Manžel Lewis se ukázal jako mimořádně sta-
rostlivý budoucí otec. Nejdřív mu doktoři museli zjistit, jestli je
dítě zdravé, jestli mu nehrozí nějaká vrozená vada – a kdybys je
viděl, Connollyová jako Marilyn Monroe, Connolly jako Brad
Pitt, párek ukázkového zdraví…“
„Znal jsem takové a taky jsem znal některé jejich děti. Ukázkové
zdraví po rodičích nezdědily,“ poznamenal ponuře Harold.
„Já taky vím o několika podobných případech. Jenže pak si
Connolly vzpomněl, že nějaké jeho vzdálené sestřenici se naro-
dilo děťátko postižené spinou bifidou…“
„Čím?“ přerušil mě Harold už ne skepticky.
„Dítě je od pasu dolů ochrnuté a navíc neovládá přirozené tě-
lesné funkce. Hrůza.“
Kývl:
„Chudáci rodiče!“
„A chudák dítě. Ale u Connollyů to dopadlo dobře. Děťátku
106
nic takového nehrozilo. Takže nakonec se Connolly chtěl ještě
přesvědčit, jestli se může těšit na dceru, anebo jestli se bude
muset spokojit se synem.“
Harold se usmál.
„Vidím, že módní trendy ti neunikají,“ řekla jsem. „Aspoň ne
v tomhle oboru. Porodník Connollyho ujistil, že bohužel bude
mít syna. Ale pan Connolly je hodný člověk a přímo ideální
manžel. Taky je trošku přílišný optimista, protože do dětského
pokoje už pořídil růžové tapety, a teď je honem musel vymě-
nit za bleděmodré. Ale Priscilla ho nepotřebovala konejšit ze
zklamání. Narodil se kluk jako buk a od té doby se tu mluví
jen o malém Lewiskovi, o pyšném Lewisovi, o dětských nedu-
zích, jimž Lewisek úspěšně čelí, až včera se v saloně objevila paní
Phillippová s novou dcerou a Priscilla Connollyová mi zašep-
tala: ,Prosím vás, to jsem nevěděla: její manžel je Afričan?’ Ona
paní Phillippová je tak bílá, že se ani na Floridě neopálí, a dcerka
je černá, ale opravdu černá. Phillippovi totiž dlouho nemohli
mít děti, tak adoptovali nemluvně z Ugandy. Jsou prý štěstím
bez sebe, černý dítě se má k světu – a teď poslouchej, Harolde!
Connollyová mi skočila do řeči: ,Tak o tom taky něco vím. Mys-
lím, jaké to je, když manželé ne a ne mít děti. Já jsem se poprvé
vdala v osmnácti, ale štěstím bez sebe jsem nebyla ani chvíli. Tři
roky jsme se o to pokoušeli, pak mě manžel osobně vyšetřil, on
je gynekolog, dost uznávaný, a potom mě začal honit po kapaci-
tách v New Yorku, v Chicagu, dokonce až do Hollywoodu jsem
musela letět za nějakým Japoncem. Z našeho manželství zbylo
jen chození po lékařských celebritách, úplně jsme se s mužem
odcizili, a nakonec, jak jinak – rozvod. Rok nato jsem se znovu
vdala a vidíte, dneska mám už skoro dvouletého syna.‘“
Tady jsem udělala dramatickou pauzu. Po ní jsem řekla:
„A teď hádej, Harolde, kdo byl ten její první manžel, co ji honil
za gynekologama až do Tramtárie?“
Viděla jsem, že mu svítá, a tak jsem nečekala, až uhodne.
„No ano. Doktor McIntire! Primář v Bon Coeur.“
Zatvářila jsem se vítězně a hleděla jsem na Harolda. Zamračil
se, ale to proto, že se zamyslel. Tak jsem mu pomohla.
„Podle Priscilly Connollyové je McIntire sice vyhlášený gy-
nekolog, ale taky strašnej mačo. Svou ženu považoval jen za
nástroj na udržení rodu. Žádala ho, aby se dal vyšetřit taky on.
107
To rezolutně odmítl, prohlásil, že on je normální chlap, a když
se nedala odbýt a naléhala, tvrdil, že už se vyšetřil sám. Há-
dali se, byla s ním čím dál nešťastnější. Ona byla vinna! Jako je
podle takových superchlapů ženská vždycky! No a vidíš. Rok
po rozvodu si vzala toho daňovýho magnáta a najednou byla
v tom.“
Triumfálně jsem pohlédla na Harolda. Zareagoval nějak za-
myšleně.
„To se může stát,“ řekl. „Jedna moje sestřenice taky ne a ne mít
dítě. Rozhodli se s manželem k adopci, a sotva jim v agentuře
přiklepli pihatého Irčánka, sestřenka otěhotněla. Gynekolog
tvrdí, že neschopnost otěhotnět byla psychologická záležitost.
Toužila po dítěti, ale byla v nepřetržité tenzi, a když se konečně
stala matkou, byť jen adoptivní, spadl jí kámen ze srdce, uvol-
nila se a byla, jak říkáš ty, Annie, v tom. Tohle může být případ
Connollyové. Říkala jsi, že byla s McIntirem nešťastná, v neu-
stálém napětí, po rozvodu napětí pominulo, a všechno šlo jak
po másle.“
Budu snad muset zrevidovat příběh, který se mi odvíjel
v hlavě? Třeba má Harold pravdu.
A třeba nemá. Já na tuhle americkou psychologii moc nedám.
A najednou, logicky, mi přišla na mysl jiná zákaznice a byla jsem
zvědavá, s jakou psychoanalýzou Harold vyrukuje teď.
„A že McIntirovým už taky Pánbůh požehnal, Harolde, to
víš?“
Jenom pokrčil rameny.
„Já to věděla. Byla jsem dokonce na party pro to miminko.
Ale Priscilla mi to tenkrát řekla jako novinku. Jednou přišla na
údržbu a povídá: Co byste tomu řekla, paní Lomnická! Moje
následkyně je s McIntirem teprve rok a půl, a už chodí v šatech
z toho nóbl závodu pro nastávající matky v Yorkvillu! Se mnou
se mu to nepovedlo ani za pět let, s Helenou cobydup.“
A vítězně jsem mu pohlédla do očí.
Zachoval se jako ten kardinál při procesech svatořečení. Vzpo-
mněla jsem si, jak když z blahoslavené Anežky České udělal pol-
ský papež světici, Tony poznamenal:
„Před tou vzornou kandidátkou byl bez argumentů. Takže ďá-
bel prohrál na celé čáře.“
„Jak to myslíš: ďábel prohrál?“
108
Tony mi vysvětlil, že zmíněný kardinál se ze všech sil snaží do-
kázat, že žádný ze zázraků potřebných k svatořečení se neudál.
Proto má oficiální titul Ďáblův advokát. Advocatus diaboli.
„Podle toho, cos mi vyprávěla o rozhovorech s Helenou, byl
její postoj vůči manželství čistě utilitární,“ začal můj advocatus
diaboli. Ale nějak zamyšleně.
„To byl. Rozhodně podle toho, co mi jednou řekla úplně na
rovinu. ,Do Čech se nevrátím, leda na návštěvu. A tady se vdám
za pracháče!‘ A lapla McIntira.“
„Takže v jejím případě žádný důvod ke stresům nebyl…,“ usou-
dil zamyšleně. „Byla to dobře promyšlená povinná manželská
láska, která s otěhotněním počítala, dokonce s ním kalkulovala.
Dítě pro ni byl jen nástroj, jak se udržet v bavlnce.“
———
Přemýšlela jsem. Opravdu si ta dvě početí a předtím tu neplod-
nost vysvětluje Harold jednoduše stresem? Najednou se mi to
nezdálo. Harold přece taky má zatraceně malý sklon k psycho-
logizování.
Pohlédla jsem na něj. Dobře promyšlená láska?
„Myslím, že ne, Harolde,“ řekla jsem tiše. „Spíš šlo o strašně
zlomené srdce. Ano, jako mladičká holka s leckým. Jenže
v průběhu tý teenagerský parforsní honby se šíleně zabouchla.
To vím od nebožky Louisy. A zrovna do katolíka a ženatého
a s třemi dětmi! Jak se tomu říká anglicky? Clintonův zá-
kon?“
„Murphyho zákon,“ opravil mě Harold. „Podle psychologů je
láska stavem chemického blázince v organismu.“
Stav chemického blázince v organismu?
Dávná vzpomínka, strašně dávná. Seděla jsem v noci na scho-
dech před naším domem na Sackville Street a v ložnici v domě
ležela mrtvá kamarádka z Prahy, přímo klinický případ toho che-
mického blázince. A před schody tenkrát zastavilo auto a z něho
vyskočil detektiv. Inspektor Královské kanadské jízdní policie
Harold Sinclair.
Najednou inspektor tiše, pro sebe, řekl:
„Láska je divná čarodějka.“
Vida! Pamatuje si moje pořekadla.
109
 Už je to dávno, pradávno. I my jsme měli namále, Harolde.
Jenže na ten všemocný chemický blázinec v organismu moc ne-
věřím. Spíš na divnou čarodějku. Ale její kouzla jsme zvládli.
Kdybychom nezvládli, kdoví jestli bychom dnes byli kamarádi.
———
Dolila jsem koňak. Podívala jsem se z okna. Venku už byla noc.
Na nebi svítil měsíc, ale táhly přes něj mraky. Asi bude pršet.
Harold dopil svou skleničku a zvedl se k odchodu. Vypadal
najednou spokojeně a nějak divně svěží.
„Kde je vlastně Tony?“ zeptal se.
„Jel na přednášku do Windsoru. Vrátí se až zítra.“
Harold kývl, vykročil a ve dveřích se zastavil, sáhl do náprsní
kapsy, obrátil se a podal mi fotografii. Byl na ní statný muž
s vlasy do tmavoblond.
„Jmenuje se Gregory,“ řekl.
„Ale kdo to je?“
„Dr. Zmola. Gregory Zmola.“
„Zmola?“
„Ano. Gregory Zmola.“
Je tohle příčina jeho starostí?
„Můžeš mi to hláskovat?“
„G,“ pravil Harold a já ho přerušila:
„Nene! Já myslím příjmení.“
„S-M-O-L-A, Gregory.“
„Řehoř Smola,“ pravila jsem zamyšleně.
„Jak? Žehož?“
„Ř jako v ,trip‘, jenže spíš jako ,třip‘.“
„Trip,“ opakoval. „Tak teď mi to hláskuj ty, Ann!“
„R s háčkem – E – H – O – R s háčkem.“
„R s háčkem…,“ pravil Harold spokojeně a najednou se vyjas-
nil a zazářil jak večernice.
110
Kapitola dvanáctá,
v níž skládačka začíná dávat smysl
Ráno, snad poprvé od chvíle, co jsem převzal tu vraždu v Allan
Street, jsem vstal v ucházející náladě. Díly skládačky do sebe
začínaly zapadat. Jméno, které mi hraběnka spellovala ve své
mateřštině, jako by nad případem sklenulo most.
Scházelo hypotézu zpevnit tvrdými fakty.
Zazvonil telefon. Zvedl jsem ho, ve sluchátku lákavý hlásek
mé elévky, a protože jsem měl tu ucházející náladu, zapomněl
jsem na dívčinu včerejší drzou ironii.
„Já dneska nepřijdu, pane inspektore. Je mi líto.“
Lekl jsem se.
„Proboha! Vás taky dostihla ta – ale vždyť vy jste jedla
ústřice?“
„To ne. Po týhle stránce je mi dobře. Ale mám ženskej den.“
„Cože?“
„Mě to vždycky strašně sklátí. Vod rána – no je mi v jednom
kuse zle…“
Jestli tou náladou, nevím, ale zažil jsem pocit málem otcov-
ství: Miriamky mi začalo být líto.
„Tak to zůstaňte doma. Uvařte si čaj…“
„Já budu přemejšlet,“ řekla. „A tamto mě nikdy nebere dýl než
den. Zejtra jsem fit a ráno mě máte ve službě!“
Přemejšlet? O čem taková holka doma přemejšlí? Zeptal jsem se:
„Budete přemejšlet?“
„Budu. Včera jste mi dal rozkaz, že si mám promyslet znova ce-
lej případ. Mám na to až do zejtřka, tak mě asi něco napadne.“
Vyloženě otcovský pocit.
„Radši si pořádně odpočiňte, Miriam. A zítra na shledanou…,“
zarazil jsem se. „A když vám bude dobře, přijďte, ale až odpo-
ledne. Dopoledne…,“ zaváhal jsem, protože jsem měl smluve-
nou schůzku u Prince Edwarda s hraběnkou, „dopoledne něco
mám.“
Miriam si dobře povšimla mého zaváhání.
„Aha, něco máte!“ řekla a zaznělo to zas ironicky. O schůzce
s hraběnkou přece ale určitě nevěděla. Její mozek prostě pracuje
tímhle způsobem. Ženský den!
111
 Najednou vyjekla, že jsem se lekl.
„Ježiš! Nezlobte se! Já na to zapomněla jak na smrt! Jak jsem
na vás včera čekala, volala vaše paní. Z Georgie!“
———
V autě mnou zmítal vztek a výčitky svědomí. Nejdřív mě na-
padlo, že telefonní vzkaz od Moniky je další dobře načasovaná
zrzčina ironie. Ale Moničin telefonát si přece nemohla vymyslet.
To bych si snadno ověřil. A já Monice slíbil, že jí zavolám, a za-
pomněl jsem na to.
Musím jí zavolat, jen co se vrátím do kanceláře.
Ujížděl jsem na Allan Street, pomalu jsem se uklidňoval a při-
nutil jsem se myslet na případ. Nálada se mi pomalu vracela.
Je to přece jenom mladá holka. Hlavu má plnou mé přítelkyně,
kterou si v duchu dává do uvozovek, místo aby – aby, zatraceně,
plnila můj rozkaz.
Nálada se zotavovala. Na vedlejším sedadle leželo Fionino
album, do něho jsem založil portrét ze studia Images. To by
měl být jeden z faktů, v nichž se most ukotví. Pocit, že se pravda
začíná rýsovat, mi náladu prudce zvýšil, ulice mizely před očima
a místo řady domů, zlátnoucích v zapadajícím slunci, jsem vi-
děl zlaté vlasy krásky mezi kýči, pak hraběnčino umělecké dílo.
I zrzku, o níž jsem si nebyl jist, jestli ji mám rád, nebo je mi pro-
tivná. Hraběnku, divnou čarodějku. Domina, vzorečky děrných
štítků, Bb, MM, R, H, nad nimiž jsem bezvýsledně strávil tolik
času, jenže teď snad konečně, konečně…
Zastavil jsem před domem, kde se to stalo.
———
S albem pod paží jsem vyjel výtahem do třetího poschodí, zazvonil
u dveří s cedulkou Cedric a Deborah Cormanovi a čekal jsem. Za-
zvonil jsem podruhé, potřetí. Nic. Obrátil jsem se a jel jsem dolů.
Hlavním vchodem právě spěchal domovník, ověšený kože-
nými brašnami s nástroji opravářského řemesla. U pasu se mu
houpal veliký svazek klíčů.
„Promiňte na okamžik, pane…,“ uvědomil jsem si, že jméno
neznám.
112
„Cantville. Chcete něco?“
Moc ochotně to neznělo.
„Jenom jestli víte, kde je zaměstnaná paní Cormanová z tře-
tího poschodí.“
„To náhodou vim. Ve Zprostředkovatelně práce na Brewery
Street. Eště něco? Musim letět na Chestnut Street. Někomu se
tam posral hajzl.“
V autě jsem uvažoval o antropomorfičnosti lidového slovníku.
———
Zprostředkovatelna práce byla moderní škatule beze všech
ozdob, jaké se v Torontě stavěly v šedesátých letech, v raných
dobách blahobytu. Lidé ospale sedící ve velké čekárně v sed-
mém poschodí, kam mě poslal úředník ve foyeru, by žádné
ozdoby stejně neocenili. Obvyklá směsice takzvaných etniků,
to jest čerstvých imigrantů, většinou ještě ustrojených podle
nějaké vzdálené módy nebo náboženského příkazu. Míň znát
to bylo u mužů, vesměs v hodně opotřebovaných džínsech.
Mladé Pákistánky představovaly kompromis mezi odlehlým
náboženstvím, naznačeným hlavou zabalenou v šátku až po oči,
a statutem Nových Kanaďanů, to jest džínsami podobně opo-
třebovanými, jaké na sobě měli jejich partneři. Vedle černoši,
v Ontariu ozvláštnění hlasitou francouzskou hádkou, patrně
uprchlíci z Haiti. Drobné ženušky snad z Filipín, snad z Ma-
lajska, možná z Číny nebo z Vietnamu. Moje bělošské oči to
nedokázaly rozeznat. Skupinka dělníků mluvících rusky – nebo
ukrajinsky? Portugalské uklízečky s objemnými taškami. Skoro
kompletní reprezentace Nového kanadského národa. Sem tam
nějaký starší muž, podle byrokratické terminologie kavkazské
rasy, jenž s věkem ztratil kvalifikaci a s ní i job. Kanaďan.
Na průčelní stěně za řadami čekatelů visela veliká reprodukce
chmurné a větrné, ale smutně krásné kanadské krajiny. Prošel
jsem kolem obrazu a vedlejšími dveřmi do jiné místnosti, kde se
kanadská reprezentace změnila, zúžila. U počítačů tam seděly
elegantně oblečené ženy s pěstěnými účesy a prsty s pestroba-
revnými nehty klapaly do kláves. Po jisté době takového úsilí jim
na obrazovce vyskočil údaj o možném zaměstnání pro nějakého
ospalého žadatele v džínsech.
113
 Paní Cormanovou jsem spatřil hned. Seděla ve třetí řadě na
kraji, dívala se soustředěně na obrazovku, ale když jsem se při-
blížil, všimla si mě, ve tvářích se jí okamžitě udělaly dolíčky a ra-
dostně zvolala:
„Pane inspektore! Co mi nesete?“
Jestli měla radost, nebo se jen řídila vžitým, leč z módy vy-
cházejícím heslem Vždy s úsměvem, těžko říct. Vypadalo to do-
konale.
„Tohle vám nesu, paní Cormanová.“ Položil jsem na odkládací
plošinku vedle počítače Fionino album a vytáhl jsem z něho fo-
toportrét z ateliéru Images.
„Jejej!“ vykřikla paní Cormanová. „No to je přeci ten pán, co
jsem ho několikrát viděla jet do čtvrtýho poschodí! Hezkej člo-
věk! A urostlej! Akorát mu moc nepadlo sako. Trochu se do něj
spravil.“
První tvrdý fakt, pomyslel jsem si a řekl jsem:
„Výborně, paní Cormanová! Pomohla jste mi.“ Pak jsem Fio-
nino album otevřel a ukázal jí muže s knírkem, toho pána se zá-
znamem v trestním rejstříku, Jima Kozlowského. Deborah Cor-
manová si fotografii pečlivě prohlížela: najednou se mě zmocnily
pochyby, jestli jsem posledně měl tak chválit její postřeh, pro-
tože teď se možná bude snažit trochu příliš úsilovně.
Zkoumala fotku dlouho, poctivost zvítězila.
Zavrtěla hlavou:
„Toho neznám, pane inspektore. U nás v domě jsem ho nikdy
neviděla. Neříkám, že tam nebyl nebo i nebydlí,“ pravila rychle,
„ale já ho neviděla. Víte, jak to je. Nájemníci se moc neznaj, ne-
navštěvujou se. Já akorát občas zajdu k starý paní Mortonový,
když…“
„… uvaříte něco dobrýho. Já vím, máte soucit s osamělými
starými lidmi, paní Cormanová,“ řekl jsem. „A teď si pozorně
prohlídněte tohohle pána!“
Otevřel jsem Fionino album na stránce s fotografií rozesmáté
Fiony a rozcuchané Fiony, držící se v podpaží s naprosto neroze-
smátým Ireneem Murphym. Barako Okada zatím nestihl pořídit
nové snímečky.
„Hezká holka,“ pravila paní Cormanová. „Takový vlasy bych
chtěla mít. Ale ona si jich moc neváží. Nemyla si je možná mě-
síc!“
114
Řekl jsem:
„Odhadla jste ji přesně. Nechcete k nám? Byl by z vás asi
dobrý detektiv!“
Rozesmála se na celé kolo, a když nával veselí zvládla, řekla:
„Manžel by mi to nedovolil!“
„Myslíte? Proč?“
„Byla bych celej den mezi samejma chlapama jako – jako jste
vy!“
Patrně si nemohla honem vzpomenout na nějaký konkrétní
příklad nebezpečného mužství, tak uvedla ten, který tu byl, ať
už byl, jaký byl.
„V Oddělení vražd máme už dvě ženy,“ usmál jsem se. „Tři
– jedna je na mateřské dovolené. Ale na téhle fotografii mě zajímá
ten pán, ne ta zanedbaná krasavice.“
„Pán?“ Svraštila čelo, dolíčky zmizely. Po chvilce se zas ob-
jevily. „Ale vždyť toho taky znám! To je přece ten prcek, co jel
do čtvrtýho patra ten den –,“ pohlédla na mě zděšeně, „co tam
zavraždili sousedku starý paní Mortonový…“
———
Paní Mortonovou jsem zastihl v kolečkové židli, jezdila sem tam
po chodbě před svým bytem. Pozdravil jsem ji:
„Dobrý den. Obdivuju vás, s jakou vervou se tu proháníte!
Abyste si neublížila!“
„Taky byste se proháněl s vervou, dybyste pro svý zdraví ne-
moh dělat nic jinýho než drandit v týhle pitomý trojkolce! A vo
mě se nebojte! Mám balanc.“
Zastavila povoz a já jí ukázal fotku dr. Smoly bez brejliček.
Zamhouřila oči, ale zavrtěla hlavou. Stejně tak nad fotkou Mur-
phyho a Fiony. Jenom nad obrázkem Fiony s Kozlowským se
zamyslela.
„Tenhle by to snad moh bejt,“ pravila nejistě. „Jenomže
těžko.“
„Proč těžko?“
„To víte, zrak už nemám vostříží. To bejvalo. Ale ten knírek, to
má bejt, jako ho měl Gable? To sem vám minule řekla? Vidíte!
Protože dneska mi připadá spíš jako…“
Chvilku jsem počkal, potom:
115
 „Jako kdo?“
„Ale ne. Takovej snad Hitler nenosil. Nebo nosil? Dyž já mám
voči vopravdu na draka.“
Zamračila se a zmlkla.
„Tak zlé to není, paní Mortonová. A děkuji vám.“ Měl jsem se
k odchodu.
„Počkejte, pane inspektor!“
Otočil jsem se.
„Jak vo tom přemejšlim – já teda vidim asi jako krtek na slunci,
to je pravda, ale jak ste povídal, tak zlý to se mnou zas neni. Já
sem jako holka byla do Clarka Gabla udělaná. Jedinej jeho film
sem nevynechala! Co nevynechala! Na každej sem šla nejmíň
třikrát! I víckrát. Na Jih proti Severu vosumkrát! A dyž se dívám
na ty vaše fotky…“
Zavrtěla hlavou, umlkla. Chvíli jsem ji nechal, ať vzpomíná,
až si vzpomene. Potom jsem se tiše zeptal:
„Co vidíte, paní Mortonová?“
Škubla sebou, jako bych ji vytrhl z hluboké meditace.
„Co? No ten knírek! Ten chlap, co tu byl, ten takovej měl! Ne
jako tenhle,“ ukázala na Kozlowského. „Tamten měl vopravdo-
vej knírek! Jako Clark Gable!“
A jako by se omlouvala:
„Jedině že k němu měl pejzy. Ty Gable nenosil!“
Skutečně? Zavzpomínal jsem, kolikrát a kde jsem krasavce ze
Sunset Boulevardu viděl.
„Kromě, samo sebou, historickejch filmů ze starejch dob,“ pra-
vila paní Mortonová.
———
V přízemí v Riverside Studios jsem našel Fionu, jak pucuje velké
zrcadlo, které pověsila přes tabuli s informacemi pro nájemníky.
Neviděla mě, zaujata tím, co se nořilo z mlhy zrcadla. Počkal
jsem a Fiona se zálibně zakoukala do matné plochy zašlého skla.
Po delší době vzdychla a otočila se, aby se prohlédla i zezadu,
všimla si mě, zrozpačitěla a pravila:
„Žeru sama sebe, pane inspektor. Nedivte se. Ta vaše známá
nebo přítelkyně je ale tip top! Já už zapomněla, jak můžu taky
vypadat! Podívejte, co mi dala.“ Natřásla si pěknou skládanou
116
sukni a bělostnou blůzičku s načechranými rukávy. „A to ještě
není všecko. Mám teď šatiček plnou skříň.“
„Vypadáte jako filmová hvězda.“
„Nelichoťte mi, pane inspektor. Na to si stačim sama. Můžu
pro vás eště něco udělat?“
Podal jsem jí fotoalbum.
„Už jste udělala dost. Děkuji vám. Jste zlato.“
„Jo. Kočičí,“ pravila Fiona.
Políbil jsem ji na tvář a v dobré náladě, v jaké jsem už dlouho
nebyl, jsem odjel do Bon Coeur.
———
V laboratoři pracovala Bobbie McAllová pořád sama. Přísným
sítem dr. McIntira propadly zřejmě dosud všechny kandidátky
jeho soukromého pododdělení.
„Pořád nevíte, co znamenají ty zkratky, Bobbie?“ zeptal jsem se.
„Myslíte na listech z Louisiny kartotéky?“
„Ano. H, R, Bb, NN?“
Zavrtěla hlavou.
„To se budete muset zeptat, až pan primář McIntire některou
veme na milost.“ Pohodila hlavou směrem vzhůru, kde měl kan-
celář hlavní lékař toho milosrdného špitálu a v ní patrně na po-
títku další znalkyni tajemství DNA.
„Můžu si ty listy vypůjčit? Ukážu je specialistovi u nás.“
„Na policii?“
„V naší forenzní laboratoři.“
„Klidně,“ pravila Bobbie. „A řeknete mi pak, co ste se dově-
děl?“
„To víte že ano, Bobbie.“
Přistoupil jsem k Louisině opuštěné kartotéce, vytáhl jsem z ní
ty čtyři listy a strčil je do obálky, kterých měla Louise zásobu v šup-
líku.
———
Dr. Smola seděl ve své kanceláři, něco četl, na nose poloviční
brejličky. Přes ně se na mě nyní podíval, sundal si je z nosu a str-
čil je do náprsní kapsy bílého pláště.
117
 „Můžu na chvíli?“ zeptal jsem se.
Pokynul mi na křeslo před psacím stolem, posadil jsem se.
Snad to je hezký člověk. V tom jsem se nikdy nevyznal a k po-
souzení jsem používal elévku Miriam, před ní Shirley, která se
po čtvrtém dítěti rozhodla dělat šámuse.
Snad to byl teda hezký muž. Mně se zdál v obličeji příliš ma-
sitý, málem odulý. Poznamenala ho milostná krize? Nebo kato-
lické svědomí?
Možná chlast.
„Pane doktore Zmolo,“ pravil jsem pomalu. „Chodíte ještě po-
řád na Allan Street?“
Vytáhl obočí, ale pigmentem prosákla krev, kůže se zbarvila
do růžova.
„Allan…?“
„Street. Allan Street. Tam, co zavraždili vaši laborantku Louisu
Smithovou.“
„Ach tak,“ pravil jako v románě. „Už jsem tam – nebyl jsem
tam – už dávno…“
Pozoroval jsem prohlubující se dermatologický jev na masité
tváři.
„Chodil jste tam za Louisou?“
Mlčel. Byl příliš inteligentní, aby zbrkle zatloukal.
„Byl jsem za ní – snad jednou – dvakrát…“
„Byla to vaše milenka?“
„Jak vás to napadlo, pane – inspektore!“
„Pitvou se zjistilo, že byla těhotná.“
Dermatologie ho zrazovala, ale věděl jsem, že v jiném směru,
než naznačovalo Louisino minibejby. Lousin homunculus. Fe-
tus. Ten živý předmět, o němž se odborníci pořád ještě nedo-
hodli, jestli je to člověk, nebo ne.
„Byl jsem u ní párkrát na drink. Jsme – byli jsme, jak asi víte
– krajané.“
Přikývl jsem.
„Chodíval jste tam odpoledne, kdy Louisa musela být v labo-
ratoři. Vás jako hosta pracovní doba patrně neváže do té míry
jako řadovou laborantku.“
Na to nepoznamenal nic.
„Domů se Louise sotvakdy dostala před šestou. Pracovní doba
jí končila v pět.“
118
Zase nic.
„A vy jste na Allan Street chodíval ve tři.“
Nic. Zhluboka se nadýchl. Byl to inteligentní člověk, pomys-
lil si, že mám jeho příchody a patrně i odchody přesně zjištěné.
A že Louisinu nepřítomnost v pracovní době si mohu zjistit,
kdyby se rozhodl hrát na tuhle strunu. Nadýchl se, řekl:
„O. K. Nechodil jsem tam za Louisou. Půjčovala mi někdy na
odpoledne byt.“
„Kdo tam chodil za vámi, neprozradíte?“
Zavrtěl hlavou.
„Ani u soudu? Pod přísahou?“
„Víte, že za Louisou jsem tam nechodil.“
Pohlédl mi zpříma do očí. Měl v nich smutek, nějaké provinění.
Ale ne vraždu.
„Vy jste ženatý? Máte děti?“
Svěsil hlavu.
„Byl jsem ženatý – a před Bohem pořád jsem. Ale rozvedl jsem
se s manželkou u civilních úřadů.“
„A děti?“
„Zůstaly s manželkou.“
Hlavu nechal svěšenou, i tak z něho vyzařoval smutek. Ty oči
jsem si zapamatoval. Oči muže, který jednomu člověku zasadil
ránu do srdce, aby s jiným člověkem byl šťastný.
Jenže s tím člověkem nemohl být ani ženatý.
———
Opět jsem zastavil před vilou v Rosedale, za jejímiž neprůhled-
nými okny, kulatými puklicemi zalitými olovem v krásně zele-
ném břečťanu, rozsvítili. Černý lokaj mě opět zavedl do pokoje
s likérníkem a s ukázkovými kýči ve zlatých rámech, opět jsem
pohlédl do pomněnkových očí platinové krásky.
„Ty peníze, paní McIntirová, to nebyla půjčka, že ne?“
„O čem mluvíte, pane inspektore?“ pravila líně. Přemýšlela, co
mi říct.
„Peníze, které jste dala Louise Smithové ze svého soukromého
konta na chirurgickou opravu nosu.“
Mlčela, hleděla mi přes rameno. Kam, jsem nevěděl.
„Za tu sumu, paní McIntirová, by dobrý chirurg vyrobil nos
119
hodný filmové hvězdy. V Kanadě stojí taková operace osm až „Murphyho vyloučit nelze. Jenomže,“ Clairman se zajíkl smí-
deset tisíc dolarů, a vy jste jí půjčila dvacet.“ chem, „že šťastný otec je Murphy, nelze ani potvrdit. Budete
Mlčela. – hehe – muset vypátrat, komu všemu nebožka dala!“
„Louisa přenechávala na odpoledne byt dr. Smolovi a ten se Clairmanova rozjařenost byla trochu moc i pro můj cynismus.
tam scházel s nějakou dámou.“ Pokračoval:
To s ní maličko trhlo. Mlčela, pak jsem opět uviděl po- „Pak těm šťastným odeberem vzorky, vyloučíme ty, co půjdou
mněnky. vyloučit, a ten, co vyloučit nepůjde, bude ten nejšťastnější! He-
„Máte pravdu, pane inspektore. Nebyla to půjčka. Slíbil jste mi hehe! Nebo nejnešťastnější! Jedním slovem tatínek!“
posledně, že se to můj manžel nedozví. Pořád ten slib platí?“ Musel jsem počkat, až Clairmana přejdou křeče smíchu, a pak
„Pokud nezasáhne soud,“ řekl jsem. „Zatím nevidím důvod, jsem mu chladně oznámil:
proč by měl zasahovat.“ „Mám pro vás další práci.“
„Teď, když je Louisa mrtvá,“ pravila kráska pomalu, „žádný „Skvělý!“
důvod už neexistuje.“ „Tady to,“ položil jsem před něho na stůl první list z Louisiny
Pokusil jsem se opět spatřit pomněnky, nezdařilo se mi to. kartotéky, „je označeno MM. Tohle je pod šifrou Bb, tady to je
„Ona vás vydírala. Mám pravdu?“ H a tohle R.“ Ušklíbl jsem se. „R jako Gregory.“
Přikývla. „Snad G?“ Hehehe.
„Tajně vzala všem vzorky DNA. Řekla mi, ať si to rozmyslím. „Ne. R jako Žehož. To Bb je zřejmě bejby. Pokuste se zjistit,
Buď – anebo. Buď bylo těch dvacet tisíc.“ jestli tohle bejby má tady v tom,“ ukázal jsem na ostatní Loui-
Anebo… siny listy, „tatínka nebo maminku. Ale kdybyste si mohl pospíšit,
Vstal jsem, poděkoval jsem paní McIntirové a zanechal jsem doktore. Dost to spěchá. Přesně řečeno: Spěchá to moc!“
ji mezi kýči a likérníkem. Víc už jsem od ní nepotřeboval. Ujistil Zanechal jsem ho ve výborné náladě. I mně se nálada neustále
jsem ji, že slib platí, odešel jsem z jejího krásného domu, kde lepšila a odjel jsem za otcem dítěte.
štěstí zřejmě doma nebylo, a odjel jsem večerním Torontem do
kanceláře. ———
Druhý tvrdý fakt.
Murphy, pořád stejně zakaboněný, seděl přede mnou na židli ve
——— svém bezmála uklizeném pokoji. Na mě vybylo místo jenom na
pelesti postele. Murphy kouřil, zapaloval si druhou cigaretu od
Vyťukal jsem číslo laboratoře. špačka první, prostředník a ukazovák měl zbarvené do odstínu
Chvíli nic, nato zařehtání. khaki.
„Laboratoř!“ „Nevim, proč ste tady,“ odsekl na mou otázku. „Už prve sem
Přinutil jsem se ke klidu. vám řek všecko, co vim.“
„Pracujete přesčas, doktore.“ „Možná ano, možná ne. Mě dnes zajímá jedna věc, o které
Hehe! prý nevíte. A prý jste o ní nevěděl ani při prvním výslechu.
„Workoholismus, inspektore!“ Jestli ovšem lžete, a víte, o čem mluvím, máte perfektní motiv
Rozběhl jsem se do laboratoře. k vraždě.“
Ale nejdřív jsem z náprsní kapsy vytáhl Louisina domina. „Bych rád věděl, vo čom mluvíte!“
Zatím jsem mu to neprozradil. Pokračoval jsem:
——— „Taky vám nikdo není schopen potvrdit alibi.“

120 121
 „To je ta věc?“
„Ne. Ale vypovídal jste, že večer v den vraždy jste u Louisy
Smithové nebyl. Spolehlivá svědkyně vás viděla večer v den
vraždy jet výtahem do čtvrtého poschodí.“
„To řiká vona. Já řikám, že měla vlčí mlhu.“
„Nebyla sama,“ zavrtěl jsem hlavou, ačkoliv byla. „A vy jste mi
jako alibi uvedl, že jste se sám doma opíjel. Čtete detektivky?“
„Někdy. Moc ne.“
„Ale že ,sám doma‘ není žádné alibi, to víte?“
„Nemůžu si pomoct. Byl sem sám doma a vožral sem se!“
„Proč?“
„Pohádali sme se.“
„Proč?“
„Už nevim. Co Louisu někdo vodkrouh, myslim jen na ní. Už
si ani nedovedu představit, že bysme se někdy hádali.“
Nedíval se mi do očí. Od druhé cigarety si zapálil třetí. Špačka
hodil na zem.
Mohlo být pro tohohle chudáka Louisino těhotenství podně-
tem k vraždě?
Připadalo mi to jako nesmysl. Mnohem spíš by měl radost.
Řekl jsem:
„Nehádali jste se snad kvůli tomu, co vám Louisa ten den svě-
řila?“
Poprvé se mi podíval do očí a v nich jsem přečetl nehraný
úžas.
„Co – mi měla svěřit?“
Třetí cigareta skončila na podlaze dřív, než ji vykouřil do po-
loviny, a už hulil čtvrtou.
„Vzpomeňte si!“
„Sakra – nic mi nesvěřila! Kdo vám co nabulíkoval?“
„Pitevní nález,“ pravil jsem chladně. „Ten nikomu nic nena-
bulíkuje.“
„Voni ji pitvali?“ pravil s nefalšovanou hrůzou v hlase.
„Byla obětí vraždy. Zákon nařizuje pitvu. Musí se zjistit přesná
příčina smrti.“
„Přeci von jí…,“ zarazil se. „V novinách přeci psali, že byla
uškrcená!“
„Podle zevních stop ano. Ale jedině pitvou se to potvrdilo
mimo veškerou pochybnost.“
122
„Voni ji pitvali!“ pravil zoufalým polohlasem. Pak mlčel. Po
chvíli jsem pokračoval:
„Vypověděl jste, že večer v den vraždy jste u Louisy nebyl. My
máme svědky, kteří vás v té době viděli na chodbě před Louisi-
ným bytem. Na záznamníku jsme našli váš hlas a říkáte tam, že
za Louisou půjdete.“
„Pak sem si to rozmyslel!“
„A ožral jste se.“
„Jo. Vožral.“
„Povím vám proč. Protože Louisa byla těhotná.“
Šok. Nepředstíraný úžas v očích se pomalu proměňoval v ne-
návist.
„Já ho zabiju!“
„Koho?“
„Co ji křís! S kym – s kym mi nasazovala parohy!“
Murphy vyskočil ze židle a zaťal pěsti.
„Klid, pane Murphy,“ řekl jsem. „Nikdo vám parohy nenasa-
zoval.“ A opět jsem zalhal, nebo možná řekl pravdu. Zatím jsem
o tom s Clairmanem nemluvil: „Rozbor DNA prokázal, že dítě
bylo vaše.“
„Co?“
Záchvaty protichůdných nálad ho přemohly. Řekl nechápavě:
„Moje?“
„Nehádali jste se právě kvůli tomuhle?“ zeptal jsem se chladně.
„Že Louise chtěla potrat, a vy ne?“
Murphy zbledl, sedl si a najednou se rozbrečel. Přes ta dlouhá
léta na oddělení vražd, jaká člověka opatří policajtskou hroší
kůží, mi ho bylo líto. Kulhavý, hrbatý, mrňavý a Ireneus. Otec
nenarozeného dítěte.
„Pane Murphy,“ pravil jsem jako laskavý policajt. „Byl jste ten
večer za Louisou? V telefonu jste říkal, že k ní půjdete?“
Chvíli mu trvalo, než se ovládl.
„Já – vám to teda povim, pane inspektor. Byl sem tam. Vona
ležela na zemi, a dyž sem si k ní klek, poznal sem, že nedejchá.
Na krku měla modřiny, tak sem hned věděl, že jí někdo uškr-
til. A utek sem, pane inspektor! Já vim, že sem měl zavolat vás,
ale popad mě strach! Dyby strach. Děs! Tak sem utek a pak
sem se doma dovopravdy vožral. To je pravda!“ A dodal! „Svatá
pravda!“
123
 „Den nato jste Louise opět volal, ačkoliv jste tedy věděl, co se
stalo. Proč?“
Pohlédl na mě, úpěnlivě, zoufale, bez naděje. Věděl jsem, že
to tak bylo.
„To sem si chtěl – vopatřit alibi,“ řekl Murphy.
———
Jel jsem zpátky do kanceláře. Byla už noc. V kanceláři jsem se
uvelebil v křesle, zapálil si doutník, z tajné zásuvky jsem vytáhl
Jacka Danielse a projevil jsem sám k sobě štědrost.
Dým brzo naplnil kancelář příjemnou mlhou – i když ani
Miriam, ani její předchůdkyni nevoněl. Urovnával jsem si v té
aromaterapii, co vím.
A dobrá nálada se počala měnit v něco…
Přinutil jsem se k rekapitulaci.
———
V Louisině bytě se odpoledne víc než před rokem začali scházet
milenci.
Milenkou sotva byla Louise, protože té pracovní doba končila
v pět a domů se nemohla dostat dřív než kolem šesté.
Odpoledne viděla paní Cormanová ve výtahu několikrát
dr. Smolu.
Dr. McIntire se s první manželkou Priscillou po pěti letech
bezdětného manželství rozvedl a v druhém manželství, s Hele-
nou, žil bez žádoucího výsledku skoro dva roky.
Sotva se Priscilla provdala za Connollyho, přišla do jiného
stavu.
Sotva se v Torontu objevil dr. Smola, přišla do jiného stavu
Helena.
Už delší čas se Louise ve svém bytě scházela večer s Mur-
phym.
Večer v den vraždy viděla paní Mortonová na chodbě před
svým bytem frajera s knírkem.
Kozlowski to podle paní Mortonové nebyl.
V den vraždy k večeru viděla paní Cormanová jet ve výtahu
do čtvrtého poschodí Murphyho.
124
Murphy zcela jistě nemohl být frajer s gableovským knírkem.
V Rock Kitchen viděla Bobbie Louisu mluvit s bubeníkem
Winnipeg Bees.
Bubeník Winnipeg Bees, jehož fotografii mi poslal O’Cuffy,
to podle Bobbie určitě nebyl.
Zástupce majitele té tančírny Bob Brandon potvrdil Miriam,
že Winnipeg Bees hráli v jeho podniku po celou kritickou dobu.
Tedy i ve středu a ve čtvrtek.
Majitel Jesse Grautstein to telefonicky potvrdil i mně.
———
Nasál jsem dým, spolkl jsem půl skleničky zlatého nápoje.
Co mi řekla kráska mezi kýči ve zlatých rámech?
Buď – anebo.
Buď bylo těch dvacet tisíc.
Anebo…
Kdo je proboha drummer s gableovským knírkem?
Není to jenom halucinace poloslepé stařenky?
———
Vzdor bourbonu a doutníku mi nálada klesla na nulu.
Namísto vraha se mi v honbě za vrahem podařilo odhalit
manželskou nevěru.
A z hlubin vědomí se mi vynořil verš z trosek mé sbírky latin-
ských citátů:
Difficile est satiram non scribere.
Pak jsem se vrátil k bourbonu a napodobil jsem Irenea Mur-
phyho. Když jsem se po půlnoci probudil, byla láhev prázdná
a já jsem si pro jistotu vzal taxíka, abych se dostal domů.
Monica byla naštěstí na návštěvě u mladých v Georgii. A já jí
zase zapomněl zavolat.
125
Kapitola třináctá,
v níž si Anka vzpomene
na jednu maličkost
V životě jsem Harolda neviděla v tak hluboké depresi, jako když
se objevil, se zpožděním, na pozdní snídani u Prince Edwarda.
Bledý, nevyspalý a nesdílný. Ani mě pořádně nepozdravil, a sotva
dosedl, mávl na číšníka a poručil si dvojitý manhattan. Pocho-
pila jsem, že chce homeopaticky léčit opici, která koukala z toho
strhaného obličeje. Pak se ponořil do mlčení.
Nevěděla jsem, jak na něj. Tohle jsem s ním ještě nezažila, a tak
jsem mlčela taky a domýšlela jsem si, co je za tou černou nála-
dou.
Číšník u Prince Edwarda byl pořád týž. S tváří hráče pokru
nám přinášel koktejly už leta. Snad si myslel, že jsme manželé.
Nebo možná taky tajní hříšníci. Kdoví. Anebo si nemyslel vůbec
nic.
Jako by se tu zastavil čas. Stejná dekorace, stejná křesla na
stejných místech, stejný číšník. A my dva u stejného stolku, jako
vždycky. Jako před lety, spojováni společným zájmem a přá-
telstvím. A mou posedlostí přicházet na kloub zločinu. Těch
kloubů jsme už rozřešili pět. A já si teď lámala hlavu nad pří-
padem Harold.
Konečně se Harold rozhovořil, hlasem člověka, který jako by
se loučil – snad se životem. A vyklopil mi příběh svého úspěš-
ného pátrání – po čem? Svítalo mi. Harold je přece starý detektiv
Královské kanadské jízdní policie, a co se mu stalo, je tragédie.
A v pondělí se vrátí do služby mladý Bullock, poděkuje mu a po-
šle ho domů číst staré detektivky.
Pro Harolda by tohle byl nesnesitelný konec. Musím mu po-
moct. Musím!
Abych ho zatím aspoň povzbudila, pravila jsem se strojenou
veselostí:
„Takže Helena a pan doktor Smola. Stará láska, asi věčná
navzdory kotrmelcům osudu,“ zasmála jsem se. „Ta divná ča-
rodějka.“
Tentokrát Harolda moje pořekadlo nijak nerozjařilo. Jak by
taky mohlo.
126
„Louisa jim byt půjčovala,“ pravil ponuře.
Zmohla jsem se na:
„Inu, byly to staré kamarádky. Už z Prahy.“
Harold se divně zašklebil.
„Ty si myslíš, že to bylo z kamarádství?“
„A nebylo?“
Opět se kysele ušklíbl, a když promluvil, měl hlas jako umí-
ráček:
„Když se Heleně narodilo dítě,“ pravil, „Louise si uvědomila,
že objevila zlatý důl, a chopila se příležitosti. Asi to měla v sobě.
Snad ze zoufalství, a ty víš, Annie, proč byla zoufalá. Prostě za-
čala Helenu vydírat.“
Nevěděla jsem, co říct, abych chudáku Haroldovi zahnala
z duše ten splín. Tak jsem kecla:
„Ale jak mohla Louise dokázat, co se dálo v jejím bytě?“
Harold se na mě podíval se smutnou výčitkou v očích. Zkla-
mala jsem ho a krev se mi hrnula do tváře.
„Nebyla před soudem,“ pravil. „Manžel jako McIntire, který
si myslí, že mu Helena dala vytouženého mužského potomka,
nepotřebuje soudní důkaz. Louisa dobře věděla, že stačí pode-
zření, a Helena to věděla taky. A že pouhé podezření by snadno
mohlo zničit její zatím tak úspěšně splněný manželský plán.“
Odmlčel se a po chvilce dodal:
„Mimoto se Louisa pojistila.“
„Pojistila?“
„Byla přece specialistka na tu novou vědu. DNA. Vyrobila čtyři
DNA profily a výsledky dala do obálek ve své soukromé karto-
téce. V jedné, označené ,Bb‘, je kadeř jemných zlatých vlásků.
V obálce ,R‘ pár hrubších mužských vlasů, sebraných patrně
z pracovního pláště doktora, který se jmenuje Ržehož.“
Pohlédl na mě, jestli mu schválím výslovnost. Kývla jsem.
„Řehoř.“
„Obálka ,H‘ je Helena,“ pokračoval, „a ,MM‘ Michael McIntire.“
„Takže otcem McIntirova syna je…“
Harold smutně kývl, rvalo mi to srdce.
„Dal jsem Louisiny výsledky přezkoušet našemu znalci,“ řekl.
„Zatím jeho nález ještě nemám. Ale už ho vlastně nepotřebuju.
Stačí stará dobrá dedukce. Jestli dobrá v kriminalistickém
smyslu…“
127
 Pohlédl na mě, v očích všechny smutky světa.
„Tenhle případ jsem vyřešil, Annie,“ řekl. „Jenomže nejsem
šámus. O tohle řešení mě nikdo nežádal. Je to jenom vedlejší
produkt něčeho mnohem horšího, s čím to vůbec, ale vůbec ne-
souvisí.“
A potom mi pověděl o kapele Winnipeg Bees, o jejím bube-
níkovi, jehož fotka, kterou mu poslal kolega z Los Angeles, se
v nejmenším nepodobá muži, s nímž, podle svědkyně, Louisa
hovořila v klubu Rock Kitchen.
To byl podle jiné svědkyně, která ho viděla večer v den vraždy
přede dveřmi Louisina bytu, hejsek s knírkem, jakým kdysi pro-
slul Clark Gable.
———
Cestou domů na mě Haroldova černá nálada padla taky. Pře-
mýšlela jsem, lámala si hlavu, jak bych svému starému příteli
pomohla. Jenže co jsem věděla o tom skutečném příběhu, ne
o drbech, které mi svěřovaly dvě holky v mé oficíně? Tak jsem
přemýšlela, ale už ne o otci Helenina dítěte, ale o bubeníkovi
z Winnipeg Bees, protože už jsem věděla, že Haroldův smrtelný
smutek nezažene nic jiného, než když ho spolu najdeme.
Protože to je s největší pravděpodobností Louisin vrah.
Pak mi něco začalo vrtat hlavou.
———
Byla sobota, dlouhý víkend, normálně v saloně pilný pracovní
den, ale dnes jeden z přečetných kanadských svátků – matek,
otců, práce, míru, atd., atd. –, a proto volno. Zaměstnanci všude,
i v mém saloně, je tvrdě dodržují.
A pořád mi něco vrtalo hlavou. Nějaké vyprávění. Vyprávění.
U mě v saloně. Čekající dámy si tu čtou v magazínech, které
kvůli nim odebírám, aby se měly čím zaobírat. Moc se nezaobí-
rají. Často je pozoruji v zrcadle. Listují, listují, nečtou. Koukají
se na graficky perfektně provedené obrázky a fotografie zamě-
nitelných krásek, reklam na všecko, od kosmetiky – prošla jsem
korálkovým závěsem a postavila jsem na kafe – od kosmetiky po
všechno ostatní: šaty, likéry, šperky, boty, auta, bytové doplňky.
128
Zmocnil se mě proud vědomí, seděla jsem v křesle v kanceláři za
závěsem, čekala, až se kafe uvaří, proud vědomí jako v té básni,
jenomže v mé Temži plovaly novinky z oboru líčidel, parfémů,
všelijakých šminek, maskár, kuchyňských přístrojů, které člo-
věka, když si je za nekřesťanské peníze pořídí, po použití pře-
svědčí, že starými metodami má vejce rozšlehané, maso umleté,
zeleninu posekanou, cibuli obyčejným nožem na obyčejném
prkýnku na jemno rozkrájenou a tak dále vlastně rychleji, než
když použije ta high-tech zařízení. Prkýnko se opláchne jedna
dvě, ale omýt všemožné plastové nádobky, elektrické sekáčky,
míchačky, kuchyňské roboty, atd., atd., je zaměstnání aspoň na
hodinu a pak člověk stejně neví, kde tu kuchyňskou techniku
uskladnit, protože do normální kuchyně se obvykle nevejde.
Proud vědomí. Byla jsem jako na trní. Brouk v hlavě. Tu hlavu
jsem si lámala. A zase dámy, jak nečtou, jak koukají jenom na
obrázky, dámy utopené v záplavě křídových fotografií elegant-
ních hospodyněk, obklopených lesklým chromem mechanizace.
Chodí těch magazínů požehnaně, některé předplácím, většinu
posílají zadarmo, výrobní náklady zaplatí inzerce. Mezi vší tou
nádherou taky všelijak amatérsky vyvedené letáčky, které rozná-
šejí dobrovolníci anebo nepatrně placení bezdomovci. Ohlašují
garážový výprodej, zázračnou akupunkturu, kurzy jógy nebo
přírodní léčby, výstavu malovánek dětí mateřské školky, nabízejí
ohlídání pejsků – proud vědomí – osázení záhonků a zalévání
květin v době nepřítomnosti majitelů domu, uklizení garáže,
odvoz haraburdí, odklízení listí nebo sněhu, otevření nové re-
staurace, mytí oken, čištění okapů atd., atd., volejte číslo, užuž
mi proud vědomí přinášel, co jsem hledala…
Vtom mě z blahého očekávání vyrušila melodie mé beethove-
novské zvonkohry a já se lekla. Zapomněla jsem zamknout dveře.
Koho sem čerti… Chystala jsem se opatrně rozhrnout korálkový
závěs, jenže neohlášení zákazníci mě předešli.
A já si musela sednout a honem zase vstát.
———
Vstoupila Fiona ve zbrusu nových šatech, rozhodně ne dárku
ode mě ani od Honest Edy, a – James Strecha! Fiona držela pod
paží trubičku srolovaného papíru a mně hlavou bleskly hadříky,
129
částečně už dost vyšlé z módy, které jsem té milé holce věnovala
a ještě hodlala věnovat.
„Dobrý den, paní Anno,“ pravila Fiona skoro obřadně a Jim
Strecha rovněž zahučel dobrý den, jenomže mě oslovil jako paní
Lomniky.
Zmohla jsem se na:
„Fiono! Vám to sluší!“
„Děkuji,“ pravila Fiona a dodala, jako by se omlouvala: „Jim
dostal to místo,“ a pohlédla – no, zamilovaně jako ve filmu – na
účetního. Zřejmě už svého účetního.
Na okamžik jsem zapomněla na svůj naléhavý úkol a zalila mě
vlna kuplířského blaha.
„To je milé překvapení! Co vás sem přivádí?“ řekla jsem s úsmě-
vem.
Fiona zrozpačitěla.
„Víte, paní Anno,“ pravila, „já sem měla dojem, že jsem tu
rockovou kapelu někde viděla. Ne že bych chodila tancovat, ale
někde na plakátě.“
Hned jsem natáhla uši. Návštěva má tedy pragmatický důvod,
možná velmi užitečný. Zadívala jsem se na vyfintěnou conevidět
nevěstu a místo ní se mi ve vnitřním zraku objevila strhaná tvář
mého drahého přítele.
Fiona pokračovala:
„Tak jsem si lámala hlavu, až sem na to přišla. Von ten plakát
visel připíchnutej pod tim kouzelníkem z Anglie u nás v lobby.
Dyž tehdy přišel nějakej jeho kouzelnickej poskok, měla sem
hrozně naspěch, a místo abych ten rokec sundala, jenom sem přes
něj připíchla plakát toho světoznámýho Shreva Bonnelyho.“
Nervy napjaté jak struny. Třeba nebudu muset pátrat po tom
nesvatém grálu někde mezi těmi časopisy, letáky, všemi těmi pa-
píry dobrými jen na vyhazov. Až na jeden!
Fiona rozbalila trubičku srolovaného papíru a objevil se pes-
trobarevný plakát s hlavičkou WINNIPEG BEES . Plakát byl
velký a pod řvavými písmeny hleděly na mě fotografie šesti členů
kapely ověnčených hejnem zlatých včel, fotografie dostatečných
rozměrů, aby byli snadno k poznání. Pod každou podobenkou
byl příslušný nástroj, který muž na fotce ovládal, někdy možná
jen přibližně. Přelétla jsem očima ty podivné nástroje, keyboard,
lead guitar, bass guitar, percussion, a zvedla jsem zrak k muži,
130
který v kapele dělal rámus. Okamžik zklamání, a to už Fiona
mluvila, jako by se omlouvala:
„Myslela sem si, že vám to bude k něčemu dobrý, paní Anno.
Anebo panu inspektorovi. Jenže von ten, co hraje na bicí, žádnej
frajer neni a knír sice má, ale ne pod nosem.“
Zírala jsem na mladíka za baterií bicích nástrojů. Vypadal jako
Frankenstein v jednom starém filmu, který jsem kdysi viděla v te-
levizi v retrospektivním pořadu Sobota večer v kině.
Byl to nepochybně ten mladík, co mi o něm Harold vyprávěl.
Mladík s černou svatozáří kolem obličeje, jehož fotku Haroldovi
poslal kolega z Los Angeles. Elvis P. – tj. Presley – zřejmě syn
nějaké fanynky – Pratt. Ne mysteriózní frajer s knírkem holly-
woodského idolu paní a dívek z Anno dazumal.
Paradoxně mě to povzbudilo a začaly mě svrbět prsty.
———
Uvařila jsem kafe, rozdala hrníčky, jedním uchem jsem vyslechla
další Fioniny smutné omluvy, ale pak radostnou zvěst. Týkala se
samozřejmě svatby, které už nic nestojí v cestě, a tak bude brzo
– kdy, to jsem okamžitě zapomněla, protože jsem z hlavy nedoká-
zala vyhnat ty potištěné papíry, kterých v rohu oficíny celý štos
čeká na vyhození, jenomže i uklízečky drží svátek hošanů. Nebo
svobodných matek, nebo čí. Přikyvovala jsem, přitakávala, při-
jímala jsem pozvání, pro pana chotě taky, duchem u té hromady
reklamních časopisů, projevovala jsem nadšení, gratulovala, ob-
jímala Fionu a tiskla ruku Jimu Střechovi a byla jsem jako na ve-
lice ostrém trní, aby už ti dva vypadli, ačkoliv za jiných okolností
bych s nima mileráda strávila hezké sobotní odpoledne.
Naštěstí ani Fiona a Střecha o mou společnost dnes dvakrát
nestáli. Zcela jasně chtěli být jinde a dělat něco jiného. Jenže
Fiona měla příliš vyvinutý smysl pro odpovědnost, takže napřed
musela s Winnipeg Bees ke mně, i když v té kapele na bubny
bubnoval filmový Frankenstein.
———
Konečně se odporoučeli a já běžela ke své hromadě a zahrabala
jsem se do ní jako krtek. Magazíny, noviny, letáky, co je chud-
131
ším podnikatelům za bakšiš roznášejí bezdomovci. Zmocnila se
mě horečka. Mezi magazíny něčí zapomenuté brejle, papírové
ubrousky se stopami růže na rty, žurnály, magazíny, katalogy.
A pak, po necelé čtvrthodince na trní, jsem našla, co jsem hle-
dala! Leták o vystoupení winnipegského bandu!
Kromě docela zdařilých snímků zalidněného tanečního par-
ketu byla na letáku taky méně zdařilá fotografie pětičlenné
kapely se jmény hudebníků dole. Obličeje byly jakžtakž roze-
znatelné. Bude tohle stačit špatně vidící svědkyni?
Jako předtím, zaostřila jsem už bohužel poněkud dalekozraké
oči na jména pod skupinovou fotkou. Kevin Bloom, keyboard,
Lanny Rosicky, lead guitar a tak dále až k percussion a jméno.
Jim Hardin.
Jméno bylo němé.
Snad ale promluví.
Rozhodla jsem se, že se rozjedu za Haroldem, ačkoliv je svá-
tek. Věděla jsem, že je sám doma a bude patrně v kanceláři. Pro
policii svátky neplatí a mají tam jistě nějaký zvětšovák, budou
umět ten miniaturní obličej zvětšit a okopírovat. Jim Hardin.
Jméno pořád mlčelo.
Sebrala jsem plakátek, pak mě něco napadlo a stopila jsem
i roličku, kterou tu nechala Fiona, seběhla jsem na parkoviště,
sedla jsem do auta a v horečce vzrušení jsem ujížděla na King
Street West. Uvědomila jsem si, že v tom fofru jsem Haroldovi
nezatelefonovala.
———
Ale měla jsem samozřejmě pravdu. Harold seděl ve své kanceláři
ponořen zřejmě do černých – ne, jak říkají Angličani, do hnědých
– myšlenek. Byl napůl neviditelný za hustým mrakem smrdutého
nebo voňavého – jak kdo má jaký nos – dýmu, ale pořád vypadal
jako včera. Bledý, unavený, smutňoučký. Když mě spatřil, poku-
sil se schovat do šuplete sklenici po okraj plnou tekutiny, která
vypadala jako – ale samozřejmě nebyla – zředěný med.
Taky vyskočil a zdálo se mi, že má radost.
„Annie!“
„Tady se podívej!“ triumfálně jsem položila plakátek na Harol-
dův stůl, přesně tam, kde předtím měl whisky. Zvedl ho – už taky
132
začíná být dalekozraký! Podržel si ho na délku paže, přelétl jej
pohledem, když si přečetl jméno bubeníka, svraštil obočí, podí-
val se na mě, neřekl nic.
„Tak co tomu říkáš? Co?“ dorážela jsem.
„Anno,“ pravil vážně. „Podívala ses na něj pořádně?“
„Jistě. Jmenuje se Jim Hardin. Jestli se tak jmenuje!“
„Nemyslím perkusionistu. Na ten plakátek, jestli ses podívala
pořádně?“
„To víš, že ano!“ ušklíbla jsem se, „pořád vidím líp než ta tvoje
svědkyně a Jim Hardin na frajera s knírkem à la Gable vypadá.
Až to dáš zvětšit, bude to ještě zřejmější.“
Harold přikývl a pravil:
„Přečetla sis datum?“
Polilo mě horko. V tom nadšení jsem číslice jen přelétla, tak
jsem se podívala pořádně – nojo. Byl to gig na jeden večer. Za-
hořely mi tváře. A ne v Rock Kitchen, nýbrž v Orion Hall ně-
kde v Etobikoke. Polil mě pot, přečetla jsem si, pořádně, jméno
kapely.
Nojo.
WINNIPEG BE A N S!
Připadala jsem si jako hořící keř. Harold se na mě usmál.
„Ale právě tohle jsem hledal, Annie!“ pravil a obličej nějak
ztratil tu strhanost, jako by se vyžehlil, a na mě z něho hleděly
Haroldovy oči a v nich naděje.
Mě polilo štěstí a musela jsem dát Haroldovi pusu na tvář.
133
Kapitola čtrnáctá,
v níž elévka Mallowayová složí
u inspektora Sinclaira maturitu
To už se mi hodně dávno nestalo, aby hraběnka přišla ke mně
do kanceláře.
„Měla jsem takovou radost, když jsem ten plakátek našla! Ta-
kovou, že ti ho přinesu a ty že…“
„Zatknu vraha,“ skočil jsem jí do řeči. Zase rozhodující stopu
našla… Ale proč ne. Spadla ze mě včerejší a dnešní chandra.
Kromě tváře s knírkem tu sice nic nesouhlasí, jenže co jsem vytkl
polovážně Miriam, musím teď udělat já. Dedukce je na mně.
„Kdes ten leták objevila, Annie? Posaď se!“
Anna se hluboce nadýchla, sedla si, pohlédla přísně na pla-
kátek na stole.
„Tadys měl whisky!“
Mlčky jsem vytáhl plnou sklenici ze šuplíku a ještě jednu,
prázdnou. Pak jsem z té plné ulil polovinu zlatavého nápoje do
prázdné sklenice a podal ji hraběnce.
„Tak na zdraví!“ řekl jsem.
„A ještě na něco. Fiona se bude vdávat!“
Připili jsme sobě i jim.
„Stžekha?“
„Taky by ses to už měl naučit vyslovovat správně, Harolde,“
pravila vyčítavě hraběnka. „Ano. Jim Střecha. A na tenhle pla-
kátek jsem přišla vlastně díky jim.“
Pak mi pověděla o pátrání v haldě reklamních magazínů,
z něhož se vynořil tak dlouho hledaný knírek.
Jenže se špatným datem. A s jinou kapelou.
„A nesrovnalost v datech a ve jméně kapely ti v tom vzrušení
unikly,“ řekl jsem, ačkoliv jsem nechtěl, ironicky.
Anka se zamračila.
„Tak se podívej, prosím tě, taky na tohle!“ pravila, rozbalila ro-
ličku a roztáhla přede mnou plakát. Rychle jsem přečetl jméno,
WINNIPEG BEES a data, která odpovídala minulému týdnu.
„Ano, byli tam celej tejden,“ slyšel jsem v duchu Miriam. „V úterý
nebo ve středu taky?“ – „Celej tejden znamená i v úterý a ve
středu!“ Horko mě však už nepolévalo.
134
„Tohleto tam viselo celou tu dobu, cos tam vyslýchal lidi, kteří
s vraždou nemají nic společného, i když nějaké nepravosti jistě
páchali taky,“ říkala Anna ironicky. „Celou tu dobu to viselo na
nástěnce v lobby v Riverside Studios. A tys kvůli tomu musel
zverbovat losangeleskou policii. A kde je na tomhle nějaký bu-
beník s knírkem?“
Držela plakát mezi sebou a mnou.
„A celou dobu sis toho nevšiml!“
Nevšiml? Vzpomínal jsem.
„Anno, na tu nástěnku jsem se díval. Ale tohle tam nebylo…“
„Protože přes to byl připíchnutý nějaký kouzelník z Anglie!“
„Tak jak jsem měl…“
„Měl ses podívat pořádně! Víš přeci, že na takové nástěnky se
připíchávají věci jedna přes druhou. A ty místo toho…“
Vrzly dveře a vstoupila Miriam.
———
Pohled na ni mě potěšil.
„Už je vám dobře, Miriam? Ale nemusela jste chodit! Je svá-
tek,“ pravil jsem laskavě, až na mě Anna překvapeně pohlédla.
„Něco jsem vám musela říct, pane inspektore,“ pravila elévka.
Zamyšleně? Provinile? Pak k hraběnce: „Dobrý den, paní
Anno!“
„Výsledek včerejšího přemýšlení?“ řekl jsem s úsměvem. Ale
Miriam se neusmála.
„To taky. Ale hlavně, jak jsem byla v Rock Kitchen.“ Zašilhala
po hraběnce.
Zřejmě mi chtěla něco sdělit, ale nevěděla, jestli může před
hraběnkou. Protože si nebyla jistá, jak to mezi mnou a Annou
je, a že to je asi nějaká nepřístojnost. Měl jsem na ni kvůli tomu
vztek, ale už mě přešel. Už jsem se jí nedivil. V našem světě jsme
my dva byli patrně rarita.
Anna pochopila, že překáží, věděla, že ne mně, a promluvila
tónem, jakým asi hraběnky mluví, když jsou na svém zámku. As-
poň jsem si to tak představoval, protože jinou hraběnku jsem
neznal a moje zámek dávno neměla.
„Vidím, že máte plné ruce práce,“ pravila moje hraběnka. „Ne-
budu tu tedy překážet!“
135
 A s nosem vzhůru – teprve teď jsem se přesvědčil, že se tak
odejít opravdu dá – odešla z mé kanceláře. Zavládlo ticho.
Přerušila je Miriam:
„Vy jste ji urazil?“
„Prosím vás! Měli jsme jenom – menší výměnu názorů…“
„Aha!“ pravila Miriam tak, že to citoslovce naplnila význa-
mem, který mě namíchl. Obořil jsem se tedy na svou zrzavou
elévku:
„Tak co vás to napadlo v Rock Kitchen!? Doufám něco důle-
žitého!“
„Já nevím, ale…“
„Ale co?“
Pořád jsem musel myslet na Annu, zářící štěstím, že mi při-
nesla tu stopu, ten skleněný klíč k mému poslednímu případu.
Pak na dvě skleničky nedopité whisky, na hraběnku, která se ne-
mohla pořádně pokochat zadostučiněním ze svého objevu kvůli
téhle Mallowayové.
Miriam těkala očima po desce mého psacího stolu a zastavila
se na hraběnčině letáku.
„A hele!!“ ujelo jí jako dítěti.
Trochu jsem se zastyděl, ale přesto jsem se na ni utrhl:
„Hele co?“
Irské oči těkaly dál, až spočinuly na mně. Ne drze jako ob-
vykle. Pokorně.
„Pane inspektore, já – já jsem zanedbala svou povinnost…“
„Jakou povinnost?“
„Neřekla jsem vám všechno.“
„Co všechno?“ Už jsem se na ni zas nemohl zlobit, protože mě
začalo zajímat, co mi zatajila.
„Měla jsem rozkaz…,“ pravila způsobem, jehož výběr slov
neodpovídal jejímu obvyklému repertoáru, „sdělit vám celý ob-
sah konverzace, kterou jsem měla v kanceláři Rock Kitchen se
zástupcem majitele Bobem Brendonem. Ten jsem vám sdělila,
jenže něco jsem vynechala.“
„To jste neměla,“ pravil jsem smířlivě.
„Já vím. Ale když – víte, já jsem to nevěděla jistě. Všimla jsem
si, že Brendon má na stole plakátek nějakýho bandu, tak jsem ten
plakátek zvedla a on mi ho vyškub z ruky a zmačkal ho a zahodil
do koše a skoro na mě zařval, co eště chci, že von nemá čas. Ale
136
já se ho ještě zeptala, co to je za kapelu na tom plakátku, a on řek,
že mu to tam nějakej agent nechal, že prej ani neví kdo, ale že ty
Winnipeg Bees, co jsem se na ně už třikrát ptala, skutečně hráli
minulej tejden v jejich klubu, a ano, celej tejden, vod soboty až
do neděle a – no, prakticky mě vyhodil.“
„Vy jako policistka jste se nechala vyhodit?“
„No nenechala. Ale viděla jsem, že má plný ruce práce – nebo
aspoň to tak vypadalo, a taky mi vrtal hlavou ten plakátek, co
ho zmačkal, tak jsem odešla sama.“
„To jste tedy neměla, Miriam. Jaká kapela byla na tom pla-
kátku, jste neviděla?“
„Viděla jsem jenom, že je to letáček nějaký kapely. Ale…“
„Mělo vám být podezřelé, že plakátek zmačkal. Měla jste na-
léhat…“
„Já vím, pane inspektore. Udělala jsem blbost.“
„Hloupost jste udělala, Miriam!“
„Ale když jsem se teď podívala na ten letáček, co máte ležet
na stole, pane inspektore…,“ znova ty irské oči, najednou bez
ironie, „tak jsem si všimla, že ten bubeník má takovej tenkej
knírek, jako…“
„Počkejte! A na tom zmačkaném letáčku jste si bubeníka ne-
všimla?“
„No právě,“ pravila ta vlastně sympatická dívka. „Když jsem
uviděla váš plakátek, tak mi blesklo, že ten na tamtom plakátku
měl vlastně snad taky možná takovej knírek.“
———
Zazvonil telefon, zvedl jsem ho. Ohlásil se Clairman.
„Mám pro vás ten výsledek, inspektore! Na ten jste si moh skoro
počkat. Je to naprosto jednoznačný případ!“ Řval do telefonu
tak býčím hlasem, že jsem si musel sluchátko dát kousek dál od
ucha, aby mi nezalehlo, a Clairmanův hlas a hned nato řehot se
zcela jasně nesl až k uším Miriamky Mallowayové. Samozřejmě
zpozorněla.
Řekl jsem:
„Škoda. Asi jsem si měl počkat. Ušetřilo by mi to práci.“
„To vám Bůh řek, inspektore!“ Když přemohl řehot, pravil:
„Otcem vašeho vzorku Bb je R. Jako Gregory – jak jste to vy-
137
slovoval vy!“ Záchvat koňského chování. „Můžete mi říct, jestli
papínek bude rád, nebo nerad?“
———
V autě se Miriam zeptala:
„Co to Clairman povídal? O nějakým papínkovi?“
„To se netýká našeho případu.“
„Ne? Tak proč jste mu dal ty vzorky? To byly ty z Louisiny
kartotéky, že?“
Jak to zjistila? Patrně šla za Bobbií místo znova na Allan Street.
Musel jsem v duchu přiznat, že z Miriam přeci jenom bude asi
detektiv. Drzá je na to dost.
„Byla to falešná stopa,“ řekl jsem a v obličeji mě zahřálo. Ne-
hodlal jsem jí teď vysvětlovat své kriminologické faux pas. „Až
zatknem vraha, pak vám o tom povím.“ V nějak upravené verzi,
ale to jsem jí neřekl.
Zmlkla, ne na dlouho.
„Jedem do Rock Kitchen?“ zeptala se.
„Ne. Nejdřív do Bon Coeur.“
Mlčela.
„Musíme mít jistotu, že je to on,“ pravil jsem. „Aspoň dva očité
svědky. Aspoň. Teprve potom se podíváme na pana Boba Bren-
dona a na letáček, co zmačkal, a proč ho zmačkal.“
„Ten už v koši nebude,“ řekla Miriam. „Jestli ho nespálil sám,
vyhodily ho v noci uklízečky.“
Pak jsme mlčeli celou cestu až do Bon Coeur.
Cestou jsem si vzpomněl, že je sobota. A svátek. Bobbie ve
službě nebude.
A v pondělí se vrátí mladý Bullock.
Tak jsme jeli dál. V lobby seděla zase ta černá dáma s krás-
ným chrupem a od ní jsme dostali adresu slečny McAllové.
72 Hocken Avenue.
———
Zastavili jsme před starým třípatrovým domem s nesměle vyve-
denými štukami jakéhosi výjevu z mytologie patrně indiánské,
nebo možná římské. Štukatér umístil na štít mytologického vá-
138
lečníka svoje jméno: Primo Rossini. Ze štítku u zvonku jsem zjis-
til, že laborantka bydlí v druhém poschodí, a protože někdo šel
zrovna dovnitř, svezli jsme se s ním. Do druhého patra jsme vy-
šli pěšky a zazvonili jsme u dveří s vizitkou ROBERTA McALL,
B. S . Dveřmi zněl jakýsi hlučný rock, vizitka Bobbiina mládí.
Čekali jsme jenom chvilku. Někdo ztišil stereo, Bobbie nám
otevřela v županu a starosvětsky zrudla, ne kvůli oblečení. Přes
její rameno jsem uviděl prostřený stůl se svícnem a třemi rozža-
tými svícemi, za nimi tvář vousatého ďábla. Ale to mohlo být
těmi svíčkami.
„Jé, dobrý večer, pane inspektore!“ pozdravila mě Bobbie.
„Omlouvám se,“ nechtě jsem jí znovu pohlédl přes rameno.
Vousáč byl v tričku bez rukávů, co měl jinak na sobě, jsem přes
Bobbii neviděl. Ale zaznamenal jsem, že při Bobbiině oslovení
sebou slabě škubl. „Budu vás vyrušovat jenom chvilku. Je to ale
velice nutné.“
Bobbie mi pokynula, abych šel dovnitř, a představila mi vou-
sáče, který k tomu vstal, takže jsem zjistil, že kromě trička má na
sobě ještě boxerské šortky.
„Můj – přítel pan Starr,“ pravila Bobbie. „Pan Sinclair a – a…“
„Ahoj, Ringo!“ pravila Miriam.
Šlehl jsem po ní pohledem, ale tvářila se normálně, jenom se
zvědavě rozhlížela po místnosti a dveřmi do pokoje, kde ti dva
slavili spolu, svým způsobem, svátek hošanů.
Bobbie se otočila k Ringovi.
„Vy se znáte?“ Nešlo to jinak než se slabým podezřením.
„Von se kamarádil s nějakejma holkama z naší školy,“ pravila
lhostejně Miriam.
„Ahoj, Miri,“ pravil Ringo Starr bez viditelných rozpaků, že
před spolužačkou stojí v boxerských šortkách. Možná že tak ne-
stál prvně. Bobbiino podezření…
Ale ne. Podal jsem mladíkovi s překvapivým jménem ruku
a Bobbie pravila, jako by se omlouvala:
„Ona jeho matka byla jako holka zamilovaná do Beatles.“
Jako paní Prattová, i když ta ne do anglických bardů. Protože
jsem byl starý, znova, po bůhvíkolikáté, napadlo mě, jaké moje
generace měla krátké mládí. Naše muzika trvala ani ne dvacet let.
Muzika téhle generace je na světě už… Pak jsem v duchu dodal:
asi proto, že není tak těžké ji hrát. A to jsem myslel vážně.
139
 Vrátil jsem se do přítomné chvíle.
„Chci vám jenom ukázat…,“ vytáhl jsem z kapsy hraběnčin
leták, „tady tohle. Poznáte na té fotografii někoho?“
Bobbie si vzala letáček, mrkla na něj a řekla:
„Vy myslíte, jestli poznám toho s tím knírkem, že?“
„Podívejte se na něj ještě jednou.“
„No jestli chcete, pane inspektore,“ mrkla znova na plakátek.
„Je to on. Já se na něj tenkrát v tom klubu moc pozorně nedívala,
ale spíš to on je, než není. Skoro jistě je to ten bubeník, co se
s ním o přestávce Louise bavila.“
„Winnipeg Beans,“ ozval se najednou Ringo Starr. „Ty znám.
Žádnej zázrak. Mám tam kamaráda, tadyhle toho.“ Dotkl se uka-
zovákem jednoho z kytaristů. „Glen Campbell.“
„A tohohle neznáte?“ ukázal jsem na bubeníka.
„Toho taky. Dobrej drummer, jenže pěknej rváč. V Los Angeles
se popral s policajtem a kapela ho musela vybejlovat.“
„Jak to víte?“ zeptal jsem se.
„Vyprávěl mi to Glen. A nebylo to prej prvně. Ve Frisku zas
někomu rozbil nos, jenomže to nebyl policajt, tak to k soudu
nešlo.“
„No asi je to on!“ řekla Bobbie znejistělým hlasem.
Pohlédl jsem na ni, stála v předklonu, nosem se málem dotý-
kala plakátku na stole. „Když teď Ringo řek, že je to rváč – měl
by to bejt ten, co s ním Louise mluvila. Mně se na něm hned něco
nelíbilo! Jenom jsem nevěděla co. Ale bude to on!“
Zamyslela se a potom:
„Chudák Louise,“ po tváři jí stekla slzička. „Vždyť ona na něj
jenom koukala. Proč ji vraždil?“
Sebral jsem plakátek, ale zůstal jsem stát. Otočil jsem se znova
k Bobbii.
„Nepoznala byste ještě některého jiného muzikanta z té ka-
pely?“
Zřejmě jsem ji uvedl do rozpaků. Zarazila se, zavrtěla hlavou
a mrkla dozadu na mladíka v boxerských šortkách.
„Co s tim děláš tajnosti, Bobbie?“ houkl od stolu Ringo Starr.
„Ale mlč, Ringo!“ a ke mně rozpačitě: „No, jeden tam vypadal
trochu jako Brad Pitt.“
„Který?“
Ukázala prstem na mladíka s basovou kytarou.
140
„No! Na tohos čuměla místo na tu Louisu s drummerem. Dyťs
mi to sama řekla!“
„To se mě už nemaj hezký chlapi líbit, Ringo?“
„Ale jo. Jenomže vocať pocať.“
„Ani nevim, jak se jmenuje!“
Viděl jsem, že se výslech hrozí změnit v něco, do čeho mi zase
nic není, tak jsem rychle řekl:
„Omlouvám se, že jsem rušil. Ale velice jste nám pomohli.
Oba.“
„Sem nevěděl, že ses dala k chlupatejm, Miri,“ zahučel na roz-
loučenou Ringo Starr.
Koutkem oka jsem postřehl, že Miriam vyplázla na mladíka
v boxerských šortkách jazyk. Konečně! K jejím zrzavým vlasům
se to hodilo.
K policajtce ovšem ne.
———
„Já s ním nic neměla,“ ohradila se potom v autě Miriam.
„A kdyby, Miriam,“ řekl jsem, „není to proti předpisům.“
„Já jen abyste si nemyslel. Von jenom v jednom kuse vobej-
doval kolem naší školy. Některá to řekla školníkovi a von ho
vyrazil.“
„Za – jak tomu říkáte – vobejdování?“
„No – von taky holky vobtěžoval. My jsme byly dívčí škola.
Katolická. Svatýho Patrika. Chodily jsme tam s Fionou.“
„Tam se nosí školní uniformy, ne? Zelené kostkované sukně?“
Mrkla po mně.
„Nosí,“ pravila. „S krátkou sukýnkou. Ringo byl jako všichni
zvědavej, co máme pod ní. Tak se pokoušel sukni některejm hol-
kám zvednout…“
Před mnoha lety jsem se taky ze školy vracel kolem proudu
dívek z podobného učiliště a proviňoval jsem se stejnou zvěda-
vostí.
„Tak jsem mu jednou sama ukázala,“ slyšel jsem Miriamku,
„že jsme pod nima voblečený slušně, a vod tý doby si mě pama-
tuje.“
Nezeptal jsem se, co teda vlastně pod těma sukénkama nosily,
ale když po mně znova – a zlomyslně – mrkla, řekla mi to sama:
141
 „Nosily jsme pod nima kostkovaný šortky, ale hodně krátký.
Některý holky si je eště zkracovaly, takže jim byly vidět nohy
ňáký tři stopy nad kolena.“
Zmlkla, následovala dlouhá pauza. Měl jsem dobrý pocit, že
jsem se nezachoval jako chlípný stařec. Miriam otevřela okno
na své straně a vítr mi pod nos zavál slabou vůni proti předpi-
sům. Vlastně možná už ne. Tempora mutantur. Ale my jsme lidi,
neměníme se.
„Kam jedem teď, pane inspektore?“ zeptala se Miriam.
„Do Allan Street. Za starou paní Mortonovou ve čtvrtém po-
schodí. Ta je korunní svědek.“
Pomyslel jsem si, jak donedávna byla korunní svědek paní
Cormanová na téže adrese. Korunní svědek mého faux pas. Jeli
jsme dál a dlouho opět mlčky. Potom se Miriam tiše zeptala:
„Vy máte děti, pane inspektore?“
„Mám. Dvě. Dceru Moniku a syna Johnnyho.“
Kratší mlčení.
„Dcera je vdaná?“
„Je. V Georgii. Vzala si televizního kazatele.“
„Aha,“ mlčení. Pak:
„A Johnny?“
„Ten má už dvě děti. A manželku Nikol.“
„Aha.“
„Nikol je Češka. Víte, kdo to jsou Češi?“
„Vaše přítelkyně je Češka,“ pravila pohotově. „Taky je voprav-
dová hraběnka. Nemá to na saloně jenom pro reklamu. A její
manžel je profesor zubů – jestli se to tak říká.“
Mlčení. Miriam je ale informovaná! A proč?
„Jak to víte?“
„Dala jsem se tam učesat. On je to v Trónu docela slavnej
salon. A polovina zákaznic tam s vaší přítelkyní mluvila jejím
jazykem. Tak mi ta černá, Beulah, řekla, že je šéfka opravdu
aristo a že ty dámy s ní mluvěj česky. Dřív se jim prej říkalo Bo-
hemians, tak si je pletli s cikánama.“ Zmlkla. „Těm se teď musí
říkat Romové.“
„A víte, jak se lidově říká, když se člověk na někoho dopálí?“
pravil jsem, ne však už vztekle.
„Vím. Proč byste se měl dopálit?“ zasmála se.
„Protože jste příliš zvědavá!“
142
„Nejsem,“ pravila Miriam. „Jenom mě lidi zajímaj.“ Zelenými
zřítelnicemi mi zamířila přímo do očí. „To je přeci pro detektiva
dobrá vlastnost? Učili nás to v Akademii!“ To řekla jakoby ne-
vinně, ale zcela nevinné to nebylo. „A taky mi Beulah pověděla,“
pokračovala, „že vaše přítelkyně má dceru, a ta je prej jediná
velkovévodkyně na světě, která umí na saxofon. Prej výborně.“
Řekl jsem:
„Vidím, že domácí práci o mé rodině a přátelích jste udělala na
jedničku. Co kdybych se teď vyptal já vás?“
„To by nebylo tak zajímavý. Irčanů je všude plno.“
„Mě by například zajímalo, jestli máte boyfrenda a čím je?
Jestli něčím je.“
„Momentálně nemám. Ten poslední nebyl k ničemu.“
Zastavili jsme před Allen Street a konverzaci, která i mě za-
čala zajímat, jsem musel odložit na příště. Vlastně o té holce nic
nevím. Stárnu. Jsem v penzi. Ztrácím zájem o spolupracovníky.
Dokonce, ano, i o mladé policajtky.
Ba ne. Neztrácím. Zrzavá Irčanka se zelenýma očima ve mně
zájem znova probudila.
A jako bych omládl.
———
Paní Mortonová byla zrovna na projížďce chodbou.
„Deset metrů tam a deset zpátky, pane inspektore!“ pozdravila
nás vítězně. „Cvičím si aspoň svaly na rukou, dyž už nemůžu na
nohou. Už máte toho vrahouna?“
Zavrtěl jsem hlavou. Miriam odtlačila křeslo s paní Morto-
novou přes chodbu k oknu a ukázala jí leták neslavné kapely
Winnipeg Beans. Paní Mortonová si nasadila brejličky a dlouho
si prohlížela všechny obličeje, jeden po druhém. Znovu a znovu
se prstem i pohledem vracela k jedné tváři.
Pak vzhlédla ke mně.
„Ať mě pámbů netrestá, to je von! Já ho vidím jako dneska.
Šel chodbou, já se zrovna posilovala těch deset metrů k vejtahu,
von z něj vystoupil a pozdravil, řek ,good evening‘ a uklonil
se. Ale řek to jinak než my tady. Řek to jako ,gut ívnink‘. Pak
zaklepal u Louisy na dveře, ona mu otevřela a něco brebentili.
Sluch já mám dobrej, ale tomu brebentění sem nerozuměla. Pak
143
vlez za ní dovnitř.“ Obrátila se ke mně a vztyčila dva prsty jako
k přísaze. „Ale je to von, ať mě pámbů netrestá! Ten knírek! Ten
vobličej! Já ho viděla zblízka, jako vidím teď vás, paní…“
„Mallowayová,“ řekla Miriam.
———
„Mallowayová,“ řekl jsem v autě. „Identitu muže, který je s nej-
větší pravděpodobností vrah, potvrzují dvě svědkyně: jedna
jako pravděpodobnost, druhá jako jistotu.“
„Pojedem ho zatknout?“ zeptala se Miriam dychtivě.
„Ano. Předtím však musíme zjistit dvě věci. Víte které?“
Znejistěla, ne nadlouho.
„Kde je?“ řekla. „Zavoláme toho agenta ve Winnipegu, protože
kapela je taky z Winnipegu, toho Melwyna Douglase, a ten nám
zjistí, kde teď hrajou. A ta druhá věc…,“ pohlédla na mě. „Mys-
líte, že abysme jeli ještě jednou do Rock Kitchen, a – jenže…“
„Taky jste se na tom zmačkaném letáku nepodívala na data, že
ne, Mallowayová?“
„Já jsem…“
„Dívala jste se jenom na obličeje. Jako moje – přítelkyně. Hle-
dala jste chlapa s knírkem.“
„Nojo,“ přikývla Miriam, rozbalila na klíně plakátek a mrkla
na něj. „Nojo – data nesouhlasej!“
„Přesně tak, Miriam,“ pravil jsem a zahnuli jsme na Yonge
Street a po ní na jih směrem k ulici mnoha rockových klubů.
———
Tak jsem řekl:
„Budete teď u mě muset složit zkoušku, Mallowayová.“
„Říkal jste mi vždycky Miriam.“
„Teď jsme ale u zkoušky.“
Miriam se nafoukla.
„No tak se ptejte! Dyž myslíte.“
„Ptát se nebudu. Zopakuju vám situaci a ptát se budete vy.
Toho Boba Brendona.“
Podíval jsem se z okna, ještě mám čas. Začal jsem přednášet
jako monsieur Poirot na konci svých detektivek:
144
„V klubu Rock Kitchen se Louise dala o přestávce do hovoru
s mužem, který hrál na bicí. Toho jsme nyní identifikovali jako
perkusionistu kapely Winnipeg Beans. Jenže minulý týden,
celý týden, hrála v klubu jiná winnipegská kapela, Winnipeg
Bees. Jejího bubeníka známe taky. Je na fotografii, kterou nám
poslala policie z Los Angeles, a je taky na plakátě, co visel
v penzionu Riverside Studios, překryt tím kouzelníkem z An-
glie. Stejné dvě svědkyně, které poznaly bubeníka Winnipeg
Beans jako muže, s nímž v Rock Kitchen mluvila Louise, pro-
hlašují, že bubeník Winnipeg Bees, který v klubu hrál, když tam
byla Louise s Bobbií, nebyl ten mladý muž, s nímž Louise o pře-
stávce hovořila.“
Odmlčel jsem se. Miriam po mně koukla, zeptala se:
„Z toho ho mám zkoušet?“
„Ano. Provedete s ním policejní výslech. Když vám to nepůjde,
uděláme z něj křížový.“
„Mně to pude,“ znova se nafoukla Miriamka. „Uvidíte, pane
inspektore!“
———
Kancelář Jesse Grausteina, majitele té zřejmě proslulé tančírny,
působila spíš dojmem sídla promotéra třetiřadých boxerů. Pří-
zemní dřevěný barák stál mezi dvěma třípatrovými domy z čer-
vených cihel, ověšenými poutači hospody v přízemí, nazvané
Třetí stupeň, a parukáře, v jehož výkladní skříni byla vyrovnaná
řada ženských hlaviček bez obličejů, ale s prvotřídními hřívami
snad skutečných a rozhodně pěstěných vlasů.
Z chodníku se dveřmi s mosazným nápisem KANCELÁŘ ve-
šlo rovnou před psací stůl pana Grausteina. Jenže Miriam ho
pozdravila:
„Dobrý den, pane Brendon.“
Brendon na ni pohlédl jako na výběrčího dluhů.
„Ste tu zas?“ pravil s odporem.
„Zjistila…,“ moje elévka se opravila, „zjistily se jisté diskre-
pance.“
„Co?“
„Nesrovnalosti. Vy jste mě informoval, že minulý týden od
soboty do neděle tu hrál band nazvaný Winnipeg Bees. Ale my
145
máme dvěma svědky potvrzeno, že tu ve skutečnosti hráli Win-
nipeg Beans.“
Brendon mlčky ukázal na plakát, který mu za zády visel na
stěně. Přesná kopie Fionina plakátu, utopeného pod návěstím
britského mága, jenže teď odhaleného.
ROCK KITCHEN
UVÁDÍ
WINNIPEG BEES
Sobota 12. září – neděle 20. září
Miriam, rovněž mlčky, vytáhla z kapsy světelné ukazovátko, jaké
já jsem nikdy nevlastnil, a jeho zářící bod umístila přímo na nos
muže, pod nímž stálo ELVIS P. PRATT , percussion.
Brendon se chvíli díval na takto ozvláštněný snímek, pak po-
krčil rameny.
„A co má bejt?“
„Tenhle pán nesouhlasí s tím pánem, kterého identifikovaly
naše svědkyně jako muže, který hrál ve vašem klubu minulý tý-
den,“ zářící bod přejel nápisem ROCK KITCHEN, „když tam
účinkovala tato kapela.“ Bod obkroužkoval WINNIPEG BEES
a usadil se znova na nose muže, jenž mi pro změnu připomněl
Lincolna, ovšem v podání herce z němého filmu.
Brendon se ušklíbl.
„Říkala jste předtím svědci, teď říkáte svědkyně,“ pravil zlomy-
slně. „Byli to teda snad čtyři svědci různého pohlaví?“
Miriam zachovala tvář hráče pokru.
„Nikoliv. Byly to dvě ženy, ne dva páry různého pohlaví.“
„Hm,“ ušklíbl se zástupce majitele se zvýšenou ironií. „Ne-
byly snad ty ženský den předtím taky v Orionu, hned naproti
Rock Kitchen? Tam tehdy hráli sólovej gig Winnipeg Beans. Ale
chápu, že těm dámám uvízl v paměti spíš jejich bubeník než ten
z Winnipeg Bees, který má, řekněme, zdaleka ne tak sexy vizáž
jako Jim Hardin.“
Miriam se nafoukla a užuž chtěla Brendonovi říct něco, čím
by patrně vypadla z role, tak jsem zahájil křížový výslech.
„Policistka Mallowayová, pane Brendone, netvrdila, že obě
svědkyně byly ve vaší nebo v té druhé tančírně. Obě však iden-
tifikovaly drummera Winnipeg Beans. Jedna ho viděla ve vašem
146
klubu a na fotografii, druhá na fotografii a v domě, kde došlo
k vraždě dívky, která s ním tady v Rock Kitchen, podle první
svědkyně, mluvila.“
Brendon strnul, otevřel ústa, pak chabě poznamenal:
„Tomu – nerozumím.“
Nechal jsem ho chvíli beze slov, pak jsem řekl:
„Řekl jsem to poněkud komplikovaně, ale vy mi rozumíte.“
„Nerozumím,“ pravil tvrdohlavě.
„Dám vám příklad. Když se stane, že některý člen kapely
onemocní, nezaskočí za něj člen jiné kapely, který má zrovna
volno?“
„Jo to. Nic takovýho se tady nestalo. Winnipeg Bees to celý
vodehráli bez jedinýho záskoku!“
„Bez jediného záskoku? Jste si tím jist?“
Otočil jsem se k Miriam. Viděl jsem, že ta na rozdíl od Bren-
dona porozuměla, ačkoliv jsem větu poněkud zamotal. Vlastně
ne: rozuměli mi oba, jenže pro Miriam z toho plynuly jiné ná-
sledky než pro zástupce pana Jesse Grausteina.
„Miriam,“ řekl jsem jenom. Zrzavá dívka přistoupila k plakátu,
rozsvítila ukazovátko a zářivý bod namířila na nos hráče s baso-
vou kytarou. Bod zazářil mimořádně dobře, protože…
„Řekl byste, pane Brendone,“ pravila Miriam policajtsky, „že
tento muzikant se podobá Bradu Pittovi?“
„No – možná,“ skoro zakoktal zástupce, „… počkejte, podle
toho, kdo je Brad Pitt?“
„Vy ho neznáte?“ Zrzavá obočí vylétla vysoko nad zelené zří-
telnice.
„Nejsem si jistej – ale – mně se nezdá, že by se mu…“
„Viďte? A proč se mu nepodobá?“
„No – prostě… Tenhle to bejt nemůže…“
„Máte pravdu,“ pravila Miriam a znova namířila zářící bod
na nos baskytaristy. „Tento baskytarista je Afroameričan, kdežto
naší svědkyni se líbil baskytarista, který je Kavkazan. A vy,“ pro-
bodla Brendona pohledem, „jste říkal, že k žádnému záskoku
tu nedošlo!“
Zástupce majitele zbledl a povolil si límeček.
Miriam s vítězstvím v zelených panenkách pohlédla na mě.
———
147
„Sehrála jste to výtečně,“ zašeptal jsem do růžového ouška své Miriam se velice zřetelně ušklíbla a pravila:
policajtky. „Tak teď ať mluví!“ „Takže něco z té pětinásobné sumy šlo do kapes Beansů, vět-
„Mluvte!“ vyzvala Brendona Miriam. šina do kapes Bees a asi dost hodně do vaší vlastní kapsy!“
„No – ale prosím vás, pane – pane…“ „Moc ne,“ Brendon svěsil hlavu. „Jenom taková vlastně – pro-
„Inspektor Sinclair.“ vize.“
„Pane inspektore a – a…“
„Policejní elév Mallowayová.“
„Prosím vás!“ Brendon skutečně sepjal ruce. „Nedošlo k žád-
nému trestnému činu. Jenom – voni Bees dostali takovou na-
bídku – že nešla vodmítnout…“
„Proč?“ Miriam přísně a policajtsky.
Brendon se otočil k ní.
„Znáte, slečno…“
„Policejní elév Mallowayová!!“
„Pardon! Znáte…,“ Brendon začal hlavu obracet střídavě
ke mně a k Miriam, „…pana Winstona Broadbenta od Broad-
bent…“
„Co si vzal Muriel Shearerovou?“ skočila mu do řeči Miriam.
Znal jsem bilionáře Broadbenta, jemuž patřily uranové doly
u Elliot Lake, ale neměl jsem tušení, kdo je Muriel Shearerová.
U Miriam to bylo asi naopak. Později jsem se dozvěděl, že tomu
bylo přesně tak. Muriel Shearerová byla, prý, a zřejmě je, slavná
popzpěvačka.
„Pan Broadbent trval na tom, že jim na svatbě musí hrát Bees,“
zajíkal se Brendon. „Vono to bylo zrovna ve středu. Nabízel jim
sumu…“
„Kolik?“ vyštěkla Miriam, až se Brendon lekl.
„No – bylo to pětkrát tolik, co maj tady v Rock Kitchen. A boss
pan Graustein nebyl zrovna v Torontě, čekali jsme ho až v neděli
– a Beans to pondělí zrovna skončili hraní v Orionu, tak mi na-
padlo – voni sou to mí kamarádi, myslím Bees…“
„Prostě jste řek Winnipeg Beans o záskok?“
„Ano,“ pravil Brendon pokorně. „Prosím vás, nezmiňujte se
o tom panu Grausteinovi. K žádnýmu protizákonnýmu činu
nedošlo – voni sou to mí kamarádi – všichni s tím souhla-
sili…“
„Obecenstvo taky?“ Miriam.
„No – těm sem to vysvětlil – k vobecný spokojenosti, pro-
sím…“

148 149
Kapitola patnáctá,
v níž se inspektor Sinclair
o Miriam Mallowayové
něco dozví a už nečeká
„Kam to jedeme, pane inspektore?“ chtěla vědět Miriam s jistým
podezřením.
„Někam, kde to znáte.“
Ujížděli jsme po Yongu na sever, ale King Street jsme nechali
za sebou. Pokračovali jsme dál a teď jsem se zeptal já:
„Miriam, už několikrát jsem se vás na to chtěl zeptat…“
„Na co, pane inspektore?“ V hlase pořád podezření.
„Proč jste vlastně šla k policii?“
Miriam se zakabonila a mlčela.
„Jestli nechcete, nechte si to pro sebe,“ řekl jsem.
„Ale já vám to klidně řeknu, jenomže…“
Zelené irské oči pod zrzavou hřívou irských vlasů.
„Jenomže co?“
„Když ono se to týká hlavně vás.“
To jsem slyšel nerad, ale zachoval jsem vlídnou tvář.
„Samozřejmě že se to týká mě. Jsem přechodně váš velitel.“
„To jste.“ Miriam se na mě přestala dívat, po chvilce řekla a hle-
děla rovně před sebe. Před námi pomalu míjela sváteční Yonge
Street.
„Vy si myslíte, že se k policejní službě nehodím,“ pravila Mi-
riam trpce. „Nezlobte se, ale já vím, že si to myslíte.“
Seděla vedle mě napjatá jak struna. Vypadala strašně mladě.
„Sloužíte teprve pár měsíců. Já jsem už hezkých pár měsíců
v penzi. Mám moc zkušeností na to, abych po tom týdnu, co vás
znám, vyslovoval tak kategorický soud.“
„Nojo,“ hřbetem ruky si otřela něco na obličeji. Slzu? Inu,
děvče, tvrdej polda nejsi. Ale jsi chytrá. Brendona jsi vyšachovala
jak z učebnice. Zeptal jsem se:
„Co vás tedy přivedlo k policii?“
„Ále,“ konečně se slabounce usmála. „Tradice. Nejmladší kluk
šel vždycky k policii. Už od prapradědy.“
„Kluk?
150
„No právě. A naši měli jen holky. Sedm. Pak doktor mámě
další děti zakázal. Tak jsem jako nejmladší zůstala já.“
„Ale kluk…“
Skočila mi do řeči:
„Znáte ty starý fotografie, pane inspektore? Myslím, jak chla-
pečky strojili do holčičích šatů, dokud nešli do školy?“
Kývl jsem. Vzpomněl jsem si na takové fotky. Na jedné byl
dokonce Hemingway, který v mém mládí platil za vzor drsného
chlapa.
„Tak se mnou to dělali taky, jenomže opačně.“
Zelené irské oči, smutné, ale s malým světýlkem humoru v pa-
nence.
„Strojili vás jako kluka?“
„Nojo. A stříhali. Na ježka. Přestali, teprve když to udělalo
ostudu po celým sousedstvu. Kluk, kterej si hraje s panenkou!
Tak mi nejdřív vzali panenku, já jsem brečela, a služka od Mc-
Mortonů, to byli naši sousedi, se nade mnou slitovala a dala mi
panenku jejich Lydie. Tu mi naši taky vzali a dali mi medvídka
Teddyho. Jako že s tím si hrajou kluci i holky. Jenže Lydie byla
moje nejlepší kamarádka a měla panenek pět, tajně mi jednu
věnovala, já si ji skovala do prádelního hrnce a hrála jsem si s ní,
když naši nebyli doma. Ale paní McMortonová mě viděla a do-
šla si na mámu. Jestli prej ten váš chlapeček není ňákej divnej,
paní Mallowayová? Tak si mě máma podala a já jsem řekla, že
medvídek tu panenku sežral, ale já že si s ním stejně budu hrát.
To jste měl vidět!“
V duchu jsem se musel usmát. Dnes by to asi stálo nějaké stu-
dentce za dizertačku. Rodiče, kteří se pokoušejí z holčičky vy-
chovat tomboye, možná dokonce změnit její pozdější tak zvanou
sexuální volbu. Nikdy jsem nic takového neslyšel. Řekl jsem:
„Bylo to málo platné, Miriam, že? Z vás nešlo udělat nic než
ženskou.“
„Nojo. Nepovedlo se jim to. Ale když já mám tátu tak strašně
ráda, tak jsem mu chtěla udělat radost!“
Ovládal jsem se, marně. Rozesmál jsem se na celé kolo.
„Nesmějte se mi, pane inspektore! Naši se pak radili s panem
farářem, a když jsem jim řekla, že půjdu za policajtku, najednou
mi to začali rozmlouvat, že prej když nechci, tak že nemusím.
Tradice že je nejmladší kluk, a Pánbůh že jim žádnýho kluka
151
 nedal, a tak dál, pořád dokola. Jenže já si postavila hlavu, po-
něvadž jsem na tátovi poznala, že by byl rád, kdybych šla na
policajtku, i když to neříká.“
Přestal jsem se chechtat, oba jsme chvíli mlčeli.
Potom Miriam velice hořce pravila:
„Tak mě vzali na policejní akademii, a vy si teď myslíte, že se na
policejní službu nehodím. Já to vím. Já to na vás vidím.“
„Nic nevidíte, Miriam,“ řekl jsem s hlubokým přesvědčením.
„Sem tam jste udělala nějakou tu botu. To se stává každému za-
čátečníkovi. Už jste někdy zažila střelbu?“
„To ne. Jenom na střelnici.“
„Dočkáte se. Každý policajt se dočká. Křest ohněm, jako se
to říká o vojácích. A bude z vás dobrá policajtka, ačkoli žádný
tomboy. Nic takového. Z vás ne.“
Zahnul jsem prudce k chodníku a zastavil jsem.
„Kam to jedeme?“ zeptala se zrzavá dívka vedle mě.
„Vždyť tu nejste prvně, Miriam,“ a ukázal jsem na firmu pod-
niku, který měl ve výkladní skříni krásnou kytici růží.
Nad ní stálo:
BEAUTY SALON COUNTESS
———
„Tohle je,“ automaticky jsem začal představovat Miriamku, ale
hned jsem si vzpomněl. „Ale vždyť ji znáš, Annie.“
„Dobrý den, slečno Mallowayová,“ řekla Anna. „Učesat se
dnes asi nejdete, že?“ mrkla po mně, připadalo mi, že tázavě.
„To ne,“ řekl jsem rychle a trochu zlomyslně jsem dodal: „Leda
že by se ti při tom líp poslouchalo.“
„Nejdu, paní Lomniky!“ zaprotestovala Miriam. „Ani nemám
umytou hlavu!“
„Tak ji umejeme, ne?“ pravila Anna energicky a usmála se na
Miriamku. „Už to opravdu potřebujete, slečno! Taková hezká
mladá žena!“ a usadila zdráhavou policajtku do křesla.
Vzpomněl jsem si na jinou mladou ženu, která v tom křesle
prodělala hotovou metamorfózu. S Miriam to takový zázrak ne-
bude. Hraběnce jde jenom práce líp od ruky, když poslouchá.
Jako všechny – jak jednou schválně řekla Miriam – holičky.
„Tak povídej, Harolde,“ vyzvala mě Annie a pustila se do díla.
152
———
Povídal jsem tedy. O tom, co jsem si zapamatoval z hraběnčina
vyprávění o dvou dívkách, jedné krásné, druhé s nosem Jimmyho
Duranta, která se domnívala, že zář z krásy její kamarádky, nebo
spíš jen společnice, dopadne i na ni. Nepadla, dál se neúspěšně
pokoušela upoutat pozornost mladých mužů, hezkých, méně
hezkých, všelijakých, a když potom poslední objekt té touhy
nebo vášně, nebo co to bylo, zavřeli do vězení, rozhodla se opus-
tit zemi a snad, snad…
O něco později ji následovala její společnice nebo možná i ka-
marádka – z jiného důvodu. Měla zlomené srdce, a jak se to krás-
ným mladým ženám někdy stává, jít přes všechny překážky za
hlasem svého zlomeného srdce neměla v úmyslu, ale předností,
které jí dala příroda, využít chtěla.
Voda v chromovaném umyvadle šplouchala a Miriam ani ne-
dutala. Anna jí zkušenýma rukama pracovala v irské hřívě. Byli
jsme v oficíně sami, zněl tu jenom můj hlas a občasné houkání
svátečního provozu na předlouhé hlavní tepně našeho krásného
města. A tak jsem vyprávěl, jak tragicky skončila cesta té kama-
rádky s nosem Jimmyho Duranta, a jak já vyšetřoval a pátral
a sbíral vzorky vlasů pro doktora Clairmana v laboratoři a šel
jsem po stopě divného ruchu v Louisině bytě v době, kdy Louisa
byla v Bon Coeur v práci, přišel jsem tomu na kloub a zbytečně
jsem utratil spoustu času, to jsem si aspoň myslel, že zbytečně, jak
jsem pak s pomocí Clairmana pochopil nebezpečný význam šifry
v Louisině soukromé kartotéce, nebezpečný pro Louisu, ale zjis-
til jsem jenom, kdo je otcem jejího dítěte, které se nenarodilo.
Šplouchání vody se proměnilo v slabý ševel sušicí helmy, z níž
na mě napjatě hleděla podivně holá tvář Miriam Mallowayové.
Zvýšil jsem hlas, protože hraběnka taky natahovala uši. A vyprá-
věl jsem, jak nešťastná kamarádka dostala nápad, protože šťastná
kamarádka se scházela v jejím bytě s člověkem, jenž jí kdysi
v Praze zlomil srdce a byl katolík a zachoval se jako Huckleberry
Finn, opustil manželku s dětmi, přes všechny překážky odjel za
hlasem svého srdce do laskavé a daleké země.
To všechno nešťastná kamarádka věděla a dostala nápad a ná-
pad se osvědčil. Z dvaceti tisíc snadno mohla zaplatit plastic-
kému chirurgovi a ještě by jí zbylo…
153
 Potom náhodou v klubu Rock Kitchen zjistila, že hráč na bicí,
který si říká Jim Hardin, je vlastně Josef Hruška z Prahy, a vě-
děla, proč strávil pět let v pražské káznici, a napadlo ji, že ho
má v hrsti. S krásnou kamarádkou se jí i to podařilo. Poručila
si o deset tisíc víc, než by musela zaplatit za operaci svého nosu,
o němž si vsugerovala, že jedině ten stojí štěstí v cestě. Helena
ani okem nemrkla.
A najednou štěstí, anebo co si možná myslela, že je štěstí,
Louisu potkalo samo od sebe. Mladý muž byl sice pod míru,
hluboce pod míru, taky kulhal a chodil divně nahrbený, ale byl
to muž. Takže s ním počala dítě. A protože věděla, že usvědče-
ným a trestaným pederastům žádná vláda nevystaví pas, a ne-
byla hloupá a věděla taky, že existuje černý obchod s osobními
doklady a že z Hrušky se stal Hardin, měla pederasta, který ji
kdysi hodil přes palubu, rovněž v hrsti. Aspoň si to myslela.
Zmýlila se a jako pro mnoho stejně kalkulujících před ní i pro ni
všechno dopadlo jinak. Nos Jimmyho Duranta jí zůstal, zůstalo
jí i dvacet tisíc, jenom život…
Skončil jsem vyprávění.
„Chudák Louisa Šmídová,“ vzdychla hraběnka, a pustila se do
Miriaminých vlasů hřebenem. Irské oči hleděly na mě. Miriam
se ozvala:
„Kdyby byla stihla dát si udělat ten nos, byla by přeci docela
– celkem hezká, že, pane inspektore?“
Mlčeli jsme. V zrzavých vlasech tiše praskaly jiskřičky. Hra-
běnka opět vzdychla:
„Inu, láska je divná čarodějka. A někdy spíš čarodějnice.“
„To jste řekla hezky, paní – hraběnko!“ odvážila se Miriam. „A
to jste si vymyslela?“
Hraběnka zavrtěla hlavou.
„Říkávalo se to v Praze,“ řekla. „A je to vlastně taková – pa-
rafráze z jednoho římského básníka. Aspoň myslím. Ne, Ha-
rolde?“
Použil jsem děravé vědomosti z dávných studentských dob.
„Snad z Horácia. Nevím. A nevím, jestli je to parafráze. Pře-
klad to rozhodně není, ale má to podobný smysl.“
„Měls přece latinu, Harolde. Jak je to latinsky?“
Kývl jsem. Anna zavřela oči a vzpomínala. Latinu jsem měl.
Lety se mi rozpadla jako trosky starého hradu. Každá taková
154
troska bylo jedno rčení, jeden verš anebo úryvek bůhvíjakého
textu, jak mi bůhvíproč uvízl v palici. Ranam dissecui et preparavi
eam in tabula in qua erat machina electrica. Tohle se mi vlepilo do pa-
měti, když nám pan profesor Sullivan citoval Galvaniho zprávu
o pokusech s elektřinou, mám dojem že třecí: Rozpitval jsem
žábu a připravil ji na desku, na níž byl elektrický stroj. Někdy ko-
lem poloviny osmnáctého století. Profesor nám tím dokazoval,
že mrtvá latina žije dávno poté, co Řím a jeho civilizace vzaly za
své. Že v mnoha vědních oborech trvá dodnes.
No, Darwin latinsky uměl určitě líp než já. Jeho lingua latina
byla zámek, ne rozbořený hrad jako ta moje. Ale své opus magnum
napsal anglicky.
„Sic visum Veneri,“ zazněl mi vzpomínkou něčí hlas, „cui placet
impares formas atque animos sub iuga aenea saevo mittere cum ioco.“
Byla to jedna z trosek starého hradu, kterou jsem zaslechl
v hodinách našeho latináře, pana Sully (to si jen tak říkal, jme-
noval se William) Sullivana, autora – v akademických kruzích
kdysi dost známé – knihy Cippi Augusti Aetati. O římských ná-
hrobních kamenech z doby císaře Augusta. Tu bohužel napsal
latinou přesahující schopnosti dokonce i primuse naší jedenác-
tiletky Augustuse Barnarda.
Vzpomínkou na dávného učitele zazněl hraběnčin alt:
„To je ono! Já samozřejmě latinsky neumím, ale jako holka
jsem si to opsala z knihy Filosofie lásky, myslím od Schopen-
hauera. Smysl to má prostě ten, že láska je tajemství, které zná
jen Venera.“
„Venuše,“ opravil jsem svou přítelkyni. A zarecitoval jsem ně-
kdejší vlastnoruční překlad: „Tak zlíbilo se Venuši, jež krutě žer-
tujíc, ráda spojuje bronzovými pouty těla a duše vůbec se k sobě
nehodící.“
Hraběnka na mě hleděla přátelsky. Jak jinak, po tolika letech?
Miriam se ozvala:
„Hezká básnička. Ale vono se to moc nehodí na tenhle náš
případ. Ta nosatá holka a ten kulhavej mrňous? S tim Venuše
neměla nic společnýho. Ty dva se hledali. A nebejt toho jejího
hloupýho nápadu vydřít prachy z Heleny a pak z toho bube-
níka, žádnou plastiku nepotřebovala a měla by děcko.“
———
155
 To nás umlčelo. Snad promluvil hlas jiné generace, která už
na Venuši ani nevěří. Spíš na pilulku.
Mlčeli jsme dlouho. Nakonec pravila hraběnka trochu roz-
zlobeně:
„Louisa byla chudák. Ani ta Venuše si s ní nedokázala zažer-
tovat. Zlomila jí vaz pomocí úchyláka, kterému se líbily holky
jenom pod dvanáct let, a Louisa na tu jeho…,“ hraběnka se
ušklíbla, „sexuální preferenci nepřišla, teprve až ho zavřeli.“
Nové mlčení.
Miriam se vysoukala z křesla a začala se prohlížet v zrcadle.
Ne zrovna metamorfóza, ale prokoukla. Byla to hezká holka,
ze které rodiče chtěli udělat kluka, a nepodařilo se to. Sic visum
Veneri. Koho tomuhle dítěti asi přidělí ta zlomyslná bohyně?
Odkašlal jsem si, prolomil jsem tu ženskou náladu.
„Miriam!“ zavolal jsem na holku v zrcadle. „Zítra v pět letíme
do Winnipegu!“
Otočila se, ženská nálada se na zlomek vteřiny vrátila, jak se
krásně zavlnily bronzové vlasy.
„Vodpoledne?“ zeptala se.
„Ráno, samozřejmě,“ pravil jsem svým policejním hlasem.
„Musíme si pospíšit, aby ptáček neulít. Stejně to už týden rozbí-
rají v novinách a ty on jistě pilně čte.“
„Miriam letí s tebou?“ zeptala se hraběnka.
„Samozřejmě,“ řekl jsem a usmál jsem se na svou přítelkyni.
„Dnes u mě velice úspěšně složila maturitu z křížového výsle-
chu.“
156
Kapitola šestnáctá,
ve Winnipegu
Mezi roztrhanými mraky bylo už vidět manitobská pole, farmy
daleko od sebe, potoky. Přemýšlel jsem o své společnici. Seděla
vedle mě s nosem přilepeným na okýnko letadla a divil jsem se,
proč jsem ji včera v hraběnčině oficíně v duchu nazval dítětem.
Letadlem zacloumala turbulence přicházejícího podzimu,
Miriam bez hnutí hleděla do hlubiny na zemi polí a jezer.
„Byla jste už někdy v Manitobě, Miriam?“
Zavrtěla hlavou.
„Já nebyla nikde, pane inspektore. U nás se moc necestovalo.“
Vzpomněl jsem si, jak mi připadala drzá, protivná, chovala
se, jak já na to nebyl zvyklý, a proto jsem ji neustále káral. Jak
jsem ji neznal.
Vydržela s nosem na okýnku, ještě když se letadlo propadlo
a pod námi se objevil Winnipeg, a dál do chvíle, kdy se z repro-
duktorů ozvalo, abychom se připoutali. Přivázala se a opět nos
na okýnku, dokud letoun dosti tvrdě nedosedl na zem, a pořád,
až jsme konečně zastavili u hlavní budovy. Pak se ke mně otočila
a řekla:
„To bylo krásný!“
———
Na letišti na nás čekal seržant Berry, kterého jsem trochu znal
ještě z dob služby. Znal, ale bezmála nepoznal, neboť Berry
značně vyrostl do šířky.
Naštěstí on poznal mě.
„Pane inspektore! To už je let, co jsme se neviděli!“ Valil se ke
mně s napřaženou rukou. „Co vás k nám přivádí?“
„Co myslíte,“ vycenil jsem na Berryho zuby, protože mě ta fráze
podráždila. Neděle, služební let, a co prý nás sem přivádí!
Berry se zarazil.
„Já myslel, že jste už v důchodu?“
Vysvětlil jsem mu kalamitu, která postihla oddělení, a před-
stavil jsem mu svou elévku.
„Miriam Mallowayová.“
157
 Berry přejel dívku pohledem od hlavy k patě, pak se rozzářil
a tiskl Miriam ruku tak srdečně a tak dlouho, že ji musela vypros-
tit silou. Oslněný mou kráskou zeptal se Berry znova radostně:
„Co vás přivádí do Winnipegu?“
„Co myslíte, seržante?“ opakoval jsem už vztekle.
Berry konečně pochopil, že jde o byznys, a zavedl nás na
parkoviště. Nasedli jsme do policejního vozu, já vedle Berryho
a Miriam vzadu. Berry nastartoval, rozjeli jsme se a seržant se ke
mně naklonil a zeptal se šeptem:
„To je dcera starýho Mallowaye?“
„Vy se na něj pamatujete?“
„Nojo! Měl doma děvčinec. Tahle je myslim nejmladší. Asi
patnáctá.“
„Sedmá,“ opravil jsem ho. Naklonil se ještě blíž a zašeptal mi
do ucha:
„Lesba?“
„Co vás to napadlo?“
„Já jen, že když sem ji znal, vypadala jako kluk. Taky ji tak
strojili.“
Zamračil jsem se, ohlédl se na Miriam, která měla opět nos na
skle a zírala na ubíhající domky winnipegského předměstí. Ve
vlasech se jí třpytil odlesk vycházejícího slunce.
„Tohle, seržante, nešiřte. Jestli je Miriam lesba, já jsem papež.“
Berry zmlkl.
„Miriam je policistka, a prvotřídní. Případ, který jsme sem při-
jeli dodělat, vyřešila z poloviny ona.“
———
Blížili jsme se ulicí Concourse k domu, kde sídlila agentura
Melwyna Douglase. Něco mě napadlo, otočil jsem se:
„Kdyby něco, držte se za mnou, Miriam.“
„Kdyby – myslíte?“
Usmál jsem se na ni.
„Křest ohněm!“ Nemyslel jsem to vážně. Nebo jen asi tak z de-
seti procent. „Hardin má pověst rváče a bude asi mít pistoli.“
Koutkem oka jsem zahlédl, že Miriam vytáhla svou zbraň
z pouzdra a odjistila ji. Neřekl jsem nic.
158
———
Dům na Concourse nebyla žádná mramorová záležitost, v jakých,
dle obecného povědomí, mají rockové agentury kanceláře. Mě
už trochu poučilo sídlo pana Grausteina, majitele Rock Kitchen.
Douglasova firma sídlila rovněž v omšelém baráku, jakoby sem
přestěhovaném z Holandska: uzounká fasáda, dost široká tak
na jeden stísněný pokoj. V přízemí obchůdek se starožitnostmi,
ve výkladu židle s dírou v pleteném sedadle a hudební nástroj,
který mě upoutal, protože ho člověk často nevidí. Můj starý
zájem, ještě z dob neslavné kariéry tenorsaxofonisty. Anglický
roh, zřejmě kdysi hojně používaný, protože mu chyběly klapky
a ohnutý náustek byl promáčknutý.
Vedle výkladu dvoje uzounké dveře, na jedněch cedule:
KONCERTNÍ AGENTURA MELWYNA DOUGLASE.
Vešli jsme jimi na schody a Berry se musel protáhnout bokem.
Po schodech podobných spíš žebříku jsme vystoupili do dru-
hého poschodí. Já, za mnou Miriam a nakonec, pořád bokem,
Berry. Za otevřenými dveřmi agentury jsem spatřil mladíčka,
snad ještě školou povinného.
„Potřebuju mluvit s panem Melwynem Douglasem,“ řekl jsem
a ukázal jsem mladíčkovi odznak. Nijak se nezalekl.
„Já vim, fotr mi o vás řikal. Sem tu kvůli vám,“ pravil nabru-
čeně. Rodič mu zřejmě udělal čáru přes nedělní plány. „Fotr mu-
sel narychlo do Lesbridge, došlo tam k vejtržnostem a punkove
vytloukli vokna.“
Vyslovil jsem politování a požádal jsem ho o adresu Jima Har-
dina. Kupodivu ji mladík vysypal z rukávu. Nic mě nenapadlo,
ale obrátil jsem se na Berryho:
„Znáte Bedford Street, seržante?“
„Jo. Tam sem zamlada míval službu. Prošlapal sem tam pěk-
nejch pár bot. Řek bych, že se tam nic moc nezměnilo. Je to taková
čtvrt, pane inspektore, kde by žádnej z nás bydlet nechtěl.“
———
V autě cestou do té neobyvatelné čtvrti se ke mně naklonil a řekl
tiše:
„Všim ste si?“
159
 „Čeho?“
„Nojo, vy ste se k němu ve dvéřích vobrátil zády, ale já musel
krz dvéře bokem. Tak sem to viděl.“
„Co?“
„Eště sme nebyli venku, a von už šáh po telefonu!“ Odvrátil
oči z vozovky a významně je na mě vykulil.
Mladíček. Rock. Hardin? Asociace naskočily. Otočil jsem se
k Miriam.
„Miriam, nezapomeňte! Kdyby něco, držte se za mnou!“
„Vy fakt myslíte, pane inspektore…?“
„Nic nemyslím. Ale jistota je jistota.“
———
Winnipeg je hezké město, aspoň tam, kam se chodí dívat turisti.
Na Bedford Street, dlouhé ulici na předměstí, byla pozoruhodná
pouze všeobecná sešlost a neobvyklá špína. Před domky parko-
vala auta, zakoupená ze čtvrté ruky, většinou koráby s ploutvemi
vzadu, jaké se líbily Američanům v dobách, kdy se z Evropy
dovážely jen bentleye a rolls-royce, nejvýš pár přepychových
peugeotů. Sledoval jsem domovní čísla, která většinou chyběla,
takže jsem si je musel domýšlet, a protože jsem se přepočítal,
nečekaně zachovalá cedule domku číslo 1273 mi z ničehož nic
vyskočila před očima. Zahlédl jsem už jen odřené džíny muže,
nastupujícího do jednoho takového korábu před domem. Než
za sebou zaklapl dvířka, podíval se na mě oknem, které se mu
buď nepodařilo vytáhnout, nebo bylo rozbité a nezasklené, a já
to spatřil.
Knírek jako ukradený velké hvězdě dávných let.
A na levé tváři čerstvý flastr.
Výsledek analýzy DNA jsem už definitivně nepotřeboval.
„Vidíte? Varoval ho, smrad!“ zabručel Berry, šlápl na plyn
a octli jsme se ve filmové honičce.
———
Koráb vyvinul překvapující rychlost. Prosvištěli jsme předlou-
hou Bedford Street a zahnuli na dálnici, rovnou jako pravítko.
Sto, sto dvacet, sto čtyřicet kilometrů, Berry valil oči na lesklou
160
přímku nataženou k horizontu mezi lány polí. Jim Hardin rych-
lost vyšrouboval na sto padesát. Čekal jsem, kdy v korábu něco
praskne. O přední sklo se nám zabíjel všemožný užitečný hmyz
těchhle polí, rozplácával se na krvavé flákance, Berry zapnul
stěrače a za chvíli jsme měli výhled pokrytý krvavou a zahněd-
lou mázdrou. Stáhl jsem automatikou okno, sundal si klobouk
a vystrčil hlavu ven. Všiml jsem si, že Miriamina zrzavá palice
už taky ční do větru. Lány kolem nás ubíhaly, nějaký hmyz se mi
rozplácl na čele, setřel jsem ho rukou a zavolal jsem na Miriam,
aby se schovala. Něco na mě zavolala, nerozuměl jsem. Zařval
jsem na ni dozadu:
„Je to rozkaz!“ a zrzavá kebulka se poslušně zatáhla.
Najednou koráb před námi dostal smyk, nebo se pokusil za-
hnout na pole. Prostě sjel z dálnice. Berry brzdil. Zůstali jsme
stát asi dvacet metrů za místem, kde Hardinovo vozidlo vyjelo
z dálnice.
A tam se zastavilo. Hardin se zuřivě snažil přinutit koráb
k jízdě, tiskl zapalování, motor však neposlouchal.
Vyskočil jsem z auta, Miriam za mnou a rozběhli jsme se k za-
kotvenému korábu. Pak mě Miriam dostihla, běžela mi po boku.
Zařval jsem:
„Za mě!“
Disciplinovaně se zařadila, v obličeji napětí z první takovéhle
zkušenosti. Postřehl jsem, že vytahuje pistoli.
Sám jsem ji vytáhl taky. Křest ohněm? Najednou jsem nechtěl,
aby k němu došlo. Snad se Hardin pokusí jenom utýct nebo se
bude bránit beze zbraně a postačí rána pažbou do hlavy. Jenom
ne ten nebezpečný křest! Ta mladá holka, co měla být kluk. Bylo
by jí strašná škoda. A přes napětí, které mi sevřelo srdce, ačkoliv
jsem takovéhle situace zažil mnohokrát, jsem pocítil, že se mi
do očí derou slzy. Jako kdyby ta zrzavá irská holka byla moje
Miriam. Moje první dcera, kterou jsme s Monikou ztratili, dřív
než se narodila.
Za mnou se náhle ozval výkřik. Mrkl jsem tam, na pokraji
posečeného pole ležel, doslova širší než delší, seržant Berry. Po-
kusil se vstát, a s bolestným heknutím spadl zpátky na zadek.
Zařval:
„Noha je v pr… čudu!“
A z auta, asi deset metrů před námi, vylezl Hardin.
161
 Přesně ten z plakátu Winnipeg Beans. Ozvláštňující knírek
si ani neoholil.
A v ruce pistoli.
———
Zařval jsem na něj obvyklou formuli: odhodit zbraň a ruce
vzhůru! Jenže on se rozhodl riskovat všechno.
Ne život. Takové kreatury ho v Kanadě neriskují. Ale možná
zbytek života v base.
Od boku se mu zablesklo a za sebou jsem uslyšel další hek-
nutí, tentokrát ještě bolestnější.
V běhu jsem zmáčkl spoušť, a stalo se, co se stává, sice velmi
zřídka, ale stává, a podle zákona schválnosti, zrovna když to člo-
věk nejmíň, vlastně vůbec nepotřebuje. Zbraň mi selhala.
Hardin, jemuž se zřejmě nic takového nepřihodilo, zvedl pis-
toli, a jak to znal z filmu, podepřel si ruku se zbraní druhou ru-
kou a já spatřil černou tečku ústí, z něhož tak často kouká smrt.
Dosavadní život mi před očima neproběhl, ale zmocnila se
mě strašná lítost. Neuvědomil jsem si nad čím. A vzápětí mi to
pověděl kolt devítka, který mi štěkl za zády.
Jim Hardin sebou škubl a pistole mu vyletěla z ruky. Pak za-
kopl, poroučel se na zem a zůstal ležet na břiše.
Obrátil jsem se k Miriam.
Stála s kouřící pistolí v ruce, irské pihy výrazně vystouplé z bí-
lého obličeje, vyjevené zelené oči.
„Mířila jsem mu na ruku, pane inspektore!“ pravila udiveně.
„A trefila jsem se!“
Zasmál jsem se na ni.
„Děkuju vám, Mallowayová,“ pravil jsem dojatě a podal jsem
Miriamce ruku. Chvíli nevěděla, co udělat s pistolí, pak ji strčila
do pouzdra. Pocítil jsem drobnou ruku mladé ženské ve své pen-
zionované dlani, stiskl jsem ji s velkou vděčností. Miriam se ve
tvářích udělaly dolíčky.
„Teď mu ještě nasaďte klepeta, Miriam!“ pravil jsem vlídně. Je
to můj život a tvůj křest ohněm, děvče, řekl jsem v duchu. Pro
větší efekt bys snad měla omdlít.
Jenže Miriam neomdlela. Byla to policajtka po dlouhé genea-
logické linii.
162
Kapitola sedmnáctá,
Happy Ending
„Cože?“ užasla jsem.
„Ano. Od včerejška jsem partnerem firmy Shirley Bullocková
& Harold Sinclair, Soukromé vyšetřování,“ pravil vážně Harold.
„Nemáš už vrahů dost?“ zeptal se Tony. „A Anka se ode dneška
rozhodně musí věnovat výhradně svým salonům! Z jejího krimi-
nalistického ochotničení nic nekouká. Ani dolar, a přitom jde
často o krk nebo aspoň o nohu v sádře.“
Tony narážel na seržanta Berryho, kterého před týdnem ve
Winnipegu trefil do holeně podvrtnuté nohy špatný střelec
a vrah Jim Hardin. Alias Josef Hruška.
„Soukromí detektivové vyšetřují vraždy jenom v detektiv-
kách,“ pravil Harold a vzdychl. „A já zjistil, co zjišťuje zřejmě
hodně penzistů, když opouštějí povolání, které měli zároveň
jako koníčka. V penzi se nudí a jenom čekají na smrt. Tu takové
čekání popožene.“
„Nebuď morbidní, Harolde,“ řekla jsem. „Ale když teda budeš
soukromý šámus, nepomůžu ti ani za honorář. Špiclovat vdané
paničky postižené stavem chemického blázince v organismu?
Pěkně děkuju!“
Harold se jenom usmál.
„V tomhle s tebou Shirley naprosto souhlasí, Annie. Takové
případy odmítáme. Naše specializace jsou únosy dětí.“
„V téhle specializaci o krk nejde?“ pravil Tony. „Silně pochy-
buju. Já…“
Přerušil nás majestátní, ale rozplizlý zvuk varhan. Do uličky
mezi lavicemi vstoupila Fiona v bílém, samozřejmě znova vy-
fešákovaná v mém salonu. Sbor irských zpěváků – aspoň jsem
je tak odhadovala podle hlasů zdrsnělých whisky – ne zrovna
nejčistěji, o to však slavnostněji zapěl:
Here comes the bride,
All dressed in white!
Za nevěstou v bílém se objevila družička v bledězeleném a za-
kopla si o sukni. Nebyla na dlouhé sukně zvyklá.
163
 Naklonila jsem se k Haroldovi.
„Kdo je to? Odněkud ji znám.“
„Můj strážný anděl,“ pravil Harold smrtelně vážně. „A přeci
tvoje zákaznice.“

———

Seděli jsme v sanrůmu, který jsme si nedávno dali zřídit na bývalé

a neužitečné terase. Pozdně večerní slunce dopadalo na veliký
javor dole na dvorečku. Uvědomila jsem si, že tenhle gigantický
strom vyrostl z malého keříčku se třemi podvyživenými lístky,
který se sám nějak uchytil na záhonku, lemujícím náš dvoreček.
Bylo mi ho líto vytrhnout, a teď to mám. Za těch třicet let – tři-
cet let? No ano. Za těch třicet let vyrostl z neduživého keříčku
strom-obr. Jeho kořeny nám dokonale poničily dlaždice, jimiž
jsme, rovněž před mnoha lety, dali vydláždit dvoreček, protože
předtím jsme tam měli neduživý a olysalý trávník.
Třicet let. Hruška-Hardin dostal doživotí za vraždu Louisy
Šmídové-Smithové, s možností podmínečného propuštění po
třiceti letech.
Vzdychla jsem. Trojice hostů se zvedla k odchodu, políbily jsme
se s Monikou, potom obzvlášť vřele s novopečenou seržantkou
Miriam Mallowayovou. Na můj dýchánek se převlékla do květo-
vaných šatů, které jí neseděly, ale zato zářila, jako by měla vlasy
z bronzu. Pak jsem stiskla ruku svému starému příteli inspektoru
Haroldovi, nyní hodlajícímu strávit penzi ve stopách muže z Ba-
ker Street. Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha. Musela jsem
se zasmát, ale bylo třeba vyprovodit hosty přede dveře, a když se
rozjeli ve staré fordce, zamávali jsme jim na rozloučenou.
Potom jsem s Tonym odešla do obýváku a dali jsme si oba
nightcup.
Bylo mi teskno, skoro smutno.
A vzpomněla jsem si, co mi do ucha zašeptal Harold.
„Až to napíšu,“ slyšela jsem ho v duchu, „bude se to jmenovat:
Očima dámské kadeřnice aneb Nejúspěšnější případy inspek-
tora Harolda Sinclaira od Královské jízdní policie.“
Už mi nebylo smutno.
více o studiu na Literární akademii najdete na www.lit-akad.cz

Toronto, L. P. 2005–2006

164 165
Spisy Josefa Škvoreckého
svazek 26
řídí redakční rada – Vladimír Justl,
Václav Krištof, Michal Přibáň, Michael Špirit

Josef Škvorecký a Zdena Salivarová

Setkání v Torontu, s vraždou

vydala Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), s.r.o.,

Na Pankráci 54, 140 00 Praha 4, www.lit-akad.cz roku 2006
jako svou 30. publikaci

vydání první

odpovědní redaktoři Jaroslava Hájková a Michal Přibáň

grafická úprava Petr Babák (Laboratoř)
sazba a zlom Tereza Šerá (Laboratoř)
tisk ??????????

ISBN 80-86877-22-1

166