Skripta Do Fyziky

27. 10.
2018 Skripta do fyziky: Úvod do fyziky
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
Return to: Studijní materi... 
1. Úvod do fyziky
Fyzika, z řeckého physis – příroda je soubor vědních oborů zkoumajících zákonitosti přírodních jevů. Z velké části
stojí na matematickém základu, který umožňuje de novat její vztahy, veličiny, jednotky a procesy. Na druhé straně
úzce navazuje na jiné přírodní vědy – chemii a biologii nebo astronomii.
K čemu mi to kdy bude?

Uchazeč o studium na lékařské nebo farmaceutické fakultě si často klade
otázku: „K čemu mi fyzika kdy bude?“ Je na místě hned na začátku kurzu
fyziky tuto otázku podrobně zodpovědět. I bez bližšího vysvětlování je jasné,
že lékař ani farmaceut není fyzik a nemusí tedy aktivně ovládat všechny
fyzikální rovnice a zákony. Mnoho aspektů těchto povolání ale s fyzikou a
jejími poznatky úzce souvisí – proto je velkou výhodou mít o těchto
poznatcích povědomí a rozumět jim.
Pro některé lékaře a vědce je ale naopak nutné mít i hlubší znalosti fyziky
(radiolog, optik, biochemik). Stručný výčet medicínských aplikací fyziky
uvádím zde:
Znalosti fyzikálních jednotek, jejich násobků a dílů využíváme ve všech

oblastech – např. objem krvinek určujeme ve femtolitrech, obsah
hemoglobinu v krvince zas v nanogramech
Radioaktivní rozpady využívá nukleární medicína k léčbě nádorových
onemocnění a v diagnostice; četné využití mají i ve výzkumných metodách
(radioaktivně značené protilátky)
Rentgenové záření a jeho vlastnosti využívá nejen radiologie, ale i jiné
profese. RTG a CT přístroje fungující na tomto principu jsou totiž nedílnou
součástí moderní diagnostiky
Znalost atomového jádra, zejména spinů je nutná k pochopení principu
přístroje magnetické rezonance (MRI) – zde je nutné znát i pojmy jako
supravodič a elektromagnet
Různé typy laserů se čím dál častěji využívají v oftalmologii, chirurgii, ale i
ve výzkumu
Akustika má svoje využití nejen v diagnostice a terapii postižení sluchu,
ale i v ultrazvukové diagnostice
Buňky naší sítnice umí přímo zachytit fotony jednotlivých vlnových délek
viditelného světla, což je podkladem zrakového vjemu; znalosti fotonů nám umožní tento mechanismus
pochopit
Optika je nejen základem diagnostiky a léčby refrakčních vad oka, ale i metod jako je světelná mikroskopie
Elektrický proud a jeho vlastnosti jsou základem diagnostických metod, jako je EKG nebo EEG. Známá
EKG křivka je prostým součtem vektorů získaných z jednotlivých elektrod; při jejím popisování to vždy musíme
brát v úvahu. Vedení proudu na úrovni buněk je základem funkce nervů a svalů
http://learning.mudrstart.cz/mod/book/view.php?id=77 1/6
27. 10. 2018 Díky znalostem fyziky taky zjistíme, proč lze elektrický
Skripta do fyziky:
proudÚvod do fyziky
někdy
použít v chirurgii, jindy při rehabilitaci a v jiné situaci může člověka
zabít
Teplo, jeho vznik a přenos vysvětlí mnoho na pohled nelogických
případů podchlazení, přehřátí, nebo popálenin; metody měření tělesné
teploty opět stojí na fyzikálních poznatcích
Hydrostatický tlak je
rozhodující pro tlak krve
člověka, jehož měření je denní
praxí téměř každého lékaře.
Změny tlaku v souvislosti
s osmotickými jevy, činností
srdce a hormonů nám umožní
mnoho nemocí diagnostikovat
a léčit
Změny tlaku a objemu a
proudění vzduchu nám
vysvětlují funkci a taky mnohé
poruchy dýchacího systému
Bernoulliho rovnice a rovnice
kontinuity nedílně souvisejí se srdcově-cévním systémem a krevním tlakem; stejně tak viskozita krve a tělních
tekutin
Difuze a osmóza jsou jevy do značné míry fyzikální – díky nim ale pochopíme biologickou a chemickou
podstatu buněčných membrán a dějů, které na nich probíhají
Tohle ale nejsou jediné důvody, proč fyziku studovat. Tato věda taky
podporuje logické myšlení, analytické schopnosti a dodává nám kompletní
náhled na živé organismy na všech úrovních. V neposlední řadě nám
rozšiřuje obzory a vědomosti a dává nám možnost stát se všeobecně
vzdělanými lidmi i nad rámec našeho studijního oboru. Během studia si
často uvědomíme, že si můžeme na úrovni popovídat nejen se studenty
přírodovědných oborů, ale například i se spolužáky z oborů technických.
Taková spolupráce je nevyhnutná k rozvoji nových objevů a k jejich aplikaci
do praxe – nové objevy a technologie totiž často nepřinesou lékaři, ale
technici nebo informatici. Naším úkolem tedy bude umět s nimi
komunikovat. A právě fyzika nám takovou možnost poskytuje.
Fyzika jako věda

Obory fyziky jsou četné a dělí se podle objektů zkoumání a úrovně pozorování. Pro naše studium bude významná
mechanika, termodynamika, molekulární fyzika, atomová a kvantová fyzika, jaderná (nukleární) fyzika, fyzika
elektromagnetismu a některé další obory.
Jednotlivé obory pak mají svou část:
teoretickou, která formuluje zákony, vztahy a de nice a určuje rozsah daného oboru;
experimentální, která se snaží platnost daných zákonů ověřit, resp. doplnit o nové poznatky;
aplikovanou, která poskytuje tyto poznatky pro praktické využití v nejrůznějších oborech, které zdánlivě nemusí
s fyzikou souviset.
Některé obory pak můžeme ještě dělit na obecnou a speciální část.
Aplikované fyzikální obory jsou četné a dodávají fyzice
27. 10. 2018 význam
Skripta i pro
do fyziky: Úvod do fyziky
každodenní život běžného člověka. Tyto obory využívají poznatky
teoretické a experimentální fyziky v praxi - od průmyslu, přes
laboratorní a medicínské aplikace, stavebnictví až po elektrotechniku
a informační technologie.
Mezioborové
vztahy fyziky
nám
umožňují při
studiu
našeho
oboru
využívat
právě
znalosti
fyziky a
získat tak
nový náhled
na studovanou problematiku. V biologii tedy můžeme
z fyzikálního hlediska vidět:
oko jako optický systém

mitochondrii jako galvanický článek
srdce jako mechanickou pumpu
nervový systém jako soubor elektrických vodičů
Dějiny fyziky
Problematice dějin fyziky se zde nebudeme věnovat dopodrobna. Jednotlivé významné objevy, důležitá jména
fyziků a historické milníky ve fyzice si podle potřeby uvedeme v příslušných kapitolách.
Úrovně pozorování ve fyzice

V chemii jsme byli zvyklí na pozorování světa na úrovni atomů a molekul; spodní hranicí byli elementární částice,
horní hranicí obsah zkumavky při pozorování roztoků. V biologii jsme začínali na úrovni molekul a na druhém konci
spektra bylo sledování organismu jako celku.
Fyzika má ale mnohem širší hranice a úrovně pozorování. V jaderné a kvantové fyzice například sledujeme i vnitřní
strukturu elementárních částic. Naopak, fyzikální zákony mají dopad i v obrovském měřítku astronomie – na úrovní
planet, galaxií i vesmíru jako celku. Při takových rozdílech se často nemohou uplatňovat všechny zákony plošně. Na
makroskopické úrovni s výhodou využíváme Newtonovskou mechaniku, ale na úrovni atomu pozorujeme dopady
mechaniky kvantové; Newtonovy zákony zde totiž nejsou dostačující.
Uvedeme si čtyři různé úrovně; z biologie a chemie už známe tři z nich (mimo subatomární) – zde budeme taky
pozorovat průnik těchto oborů. Interaktivní přehled všech úrovní viz také zde.
1. Subatomární úroveň popisuje děje na úrovni atomového jádra a vlastnosti tzv. subelementárních částic.
2. Atomární úroveň popisuje stavbu a vlastnosti atomu a vztahy mezi atomy v molekulách; tento pohled stojí na
hranici atomové fyziky a chemie. Rozměry se pohybují v pm až nm.
3. Molekulární úroveň popisuje vztahy mezi molekulami – chemické reakce a mezimolekulární interakce.
Rozměry se pohybují řádově v nm. (Na úrovni subcelulární a tkáňové, které jsme využívali v biologii se, ovšem,
27. 10. 2018 taky projevují pravidla fyziky (difuze, Brownův pohyb,
Skriptaosmotické
do fyziky: Úvod do Fyzika
jevy). fyziky jako taková je však nerozlišuje.)
4. Makroskopická úroveň, jiným slovem pohled „volným okem“, bude předmětem zájmu kinematiky a dynamiky,
ale např. i hydrostatiky.
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Úvod do fyziky
Řecká abeceda ve fyzice

Už v rámci chemie jsme přízvukovali důležitost řecké abecedy. Ve fyzice je její význam nesporný a jednotlivým
symbolům se nevyhne nikdo, kdo chce mít ve fyzice přehled. Proto si zde uvedeme tabulku s malými i velkými
řeckými písmeny, jejich názvy a ekvivalentem v latince. Ke každému symbolu je uveden i příklad využití ve fyzice.
Pozn.: Většina velkých písmen se nevyužívá kvůli podobnosti s latinskou abecedou. Jednotlivá využití v žádném
případě nejsou uvedena za účelem memorování ani proto, aby Vás vyděsila. Naopak, mají poukázat na význam
řeckých písmen a na fakt, že jejich znalost nám usnadní další studium.
Znaky Název Lat. Využití ve fyzice (příp. jiných oborech)

2+
Αα alfa a α-částice (jádro helia He ); koe cient roztažnosti α
Ββ beta b β-záření (β-částice, elektron nebo pozitron)
Γγ gama g γ-záření (γ-foton); povrchová koncentrace látky Γ

+ -
Δδ delta d Δ jako rozdíl nebo změna hodnoty; parciální náboj δ nebo δ
Εε epsilon e deformace ε
Ζζ zéta z, dz elektrokinetický ζ-potenciál (zeta-potenciál) v koloidní soustavě
Ηη éta é účinnost η; dynamická viskozita η
Θ θ; ϑ théta th (nevýznamné)
Ιι ióta i (nevýznamné)
Κκ kappa k Poissonova konstanta κ v termodynamice
Λλ lambda l vlnová délka λ
Μμ mý m předpona μ (mikro-); dipólový moment μ
Νν ný n kinematická viskozita ν; ν jako symbol pro neutrino
Ξξ ksí x součinitel (koe cient) valivého odporu ξ
Οο omikron o (nevýznamné, identické s latinským „o“)
Ππ pí p Ludolfovo číslo π; chemická vazba π; osmotický tlak Π
Ρρ ró r hustota ρ; rezistivita ρ (měrný elektrický odpor)

1
Σ σ; ς sigma s směrodatná odchylka σ; chemická σ-vazba; součet (suma) Σ
Ττ tau t střední doba života τ (u radioaktivních rozpadů)
Υυ ypsilon y (nevýznamné)
Φφ fí f elektrický potenciál φ (jiným typem písma se zapisuje φ)
Χχ chí ch elektronegativita Χ
Ψψ psí ps vlnová funkce ψ ve Schrodingerově rovnici
Ωω omega ó jednotka odporu Ohm Ω; úhlová frekvence ω
d/f2 je zvětšení okuláru
1 poslední symbol, tzv. „koncová sigma“ se v řečtině používá na konci slova
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Fyzikální veličiny a jednotky
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
2. Fyzikální veličiny a jednotky

Soustava SI, francouzsky Le Système International d'Unités vznikla ve Francii v roce 1960 na základě existujícího
systému „kilogram-metr-sekunda“. Je postavená na sedmi přesně de novaných základních jednotkách. Pro všechny
ostatní jednotky musí být de novaný vztah pro jejich odvození ze základních jednotek. Jedná se o tzv. odvozené
jednotky, s nimiž se budeme průběžně seznamovat. Násobky a díly všech jednotek musí být dekadické (v desítkové
soustavě), konkrétně jako třetí mocniny čísla 10. Každá třetí mocnina má svou násobnou předponu.
Mezinárodní úřad pro míry a váhy pravidelně vydává o ciální brožury s aktuálními de nicemi jednotek SI. Verze
z roku 2008 a aktualizace z roku 2014 jsou dostupné ke stažení zde.
Soustava SI
Z hlediska vztahu k SI dělíme jednotky na:
7 základních
2 doplňkové
odvozené jednotky
násobky a díly výšeuvedených jednotek
vedlejší jednotky akceptované SI
Základní jednotky
V minulosti se často užívali jednotky, které byly nespolehlivé a v různých
situacích měly různý rozměr (loket, míle). Jedním z úkolů soustavy SI je takovým situacím předejít. U odvozených
jednotek je to snadné – např. jeden metr čtvereční bude vždy plocha o rozměrech přesně 1x1m. Jak ale de novat
metr samotný?
Původní snahou bylo vytvoření spolehlivých prototypů – tzv. etalonů. Existuje tedy např. prototyp kilogramu odlitý
z platiny a iridia uložený ve Francii; každé měřící zařízení na světě bylo (a dodnes je) kalibrováno na hmotnost právě
tohoto kilogramu. Takový prototyp ale může podléhat různým vlivům, jinak řečeno – „není věčný“. Proto se dnes
snažíme de novat jednotky na základě neměnných vlastností přírody, zejména fyzikálních konstant. Jednotlivé
de nice mají zdánlivě šílené a nepraktické znění. Nesporným faktem ale 1je, že i za miliardu let, nebo ve zcela jiné
galaxii, by bylo možné takovou jednotku replikovat s naprostou přesností.
Metr; m – základní jednotka délky

1 metr je délka dráhy, kterou urazí světlo ve vakuu za 1/299 792 458 sekundy.
2
Kilogram ; kg - základní jednotka hmotnosti
1 kilogram je hmotnost mezinárodního prototypu kilogramu.
Sekunda; s – základní jednotka času

http://learning.mudrstart.cz/mod/book/view.php?id=77&chapterid=183 1/7
1 sekunda je doba trvání 9 192 631 770 period záření,
27. 10. 2018 odpovídající
Skripta do přechodu
fyziky: Fyzikální veličiny amezi dvěma hyperjemnými hladinami
jednotky
133
základního stavu atomu Cs.
Ampér; A – základní jednotka elektrického proudu
1 ampér je takový elektrický proud, který ve dvou přímých rovnoběžných vodičích o nekonečné délce a
−7
zanedbatelném průřezu vzájemně vzdálených ve vakuu jeden metr vyvolá mezi těmito vodiči sílu rovnou 2×10 N
na jeden metr délky.
Kelvin; K – základní jednotka termodynamické teploty

1 kelvin je 1/273,16 díl absolutní teploty trojného bodu vody.
Kandela; cd – základní jednotka svítivosti

3 12
1 kandela je svítivost zdroje, který v daném směru vysílá monochromatické záření s frekvencí 540×10 Hz, a jehož
zářivost v tomto směru je 1/683 W/sr.
Mol; mol – základní jednotka látkového množství

12
1 mol je látkové množství, obsahující
23
tolik částic, kolik je uhlíkových atomů v 12 g uhlíku C, tj.
(6,022 140 857 ± 0,000 000 074)×10 atomů.
Odvozené jednotky
Odvozené jednotky ve fyzice převažují. Tvoří se zásadně násobením nebo dělením jednotek základních. Každá
odvozená jednotka se tedy dá „rozložit“ na jednotky základní. Některé z těchto vztahů známe jako vzorce pro
výpočet příslušných veličin. Podrobný seznam včetně de nic viz zde.
Většinu potřebných odvozených jednotek a veličin si ukážeme v příslušných kapitolách. Zde si uvedeme pouze
4
několik příkladů :
Název jednotky Symbol Veličina Rozměr vyjádřen v základních

jednotkách SI
2 2
metr čtvereční m obsah m
3 3
metr krychlový m objem m
-1 -1
metr za sekundu m.s rychlost m.s
-1
hertz Hz frekvence s
-2
newton N síla kg.m.s
-1 -2
pascal Pa tlak kg.m .s
lumen lm světelný tok cd.sr
2 −3
watt W výkon m .kg·s
2 −3 −2
ohm Ω elektrický odpor m ·kg·s ·A
Doplňkové jednotky
Soustava SI má vedle základních a odvozených jednotek ještě dvě doplňkové jednotky, které považujeme za
bezrozměrné. Nověji se ale řadí k jednotkám odvozeným.
Radián; rad – jednotka rovinného úhlu

Jeden radián je úhel složený dvěma radiálními polopaprsky, které vytínají na kružnici oblouk stejné délky, jako má
-1
její poloměr. Uvádí se vztah pro jednotku rad = m.m
Steradián; sr – jednotka prostorového úhlu

Jeden steradián2 je -2
prostorový úhel, který vymezí ze středu na kouli o poloměru r plochu r². Uvádí se vztah pro
jednotku sr = m .m
Vedlejší jednotky akceptované SI

Jedná se o jednotky stejných veličin, jako výšeuvedené skupiny. Nejsou ale striktními dekadickými násobky nebo
díly, respektive nemají dostačující de nice. Díky jejich širokému užití jsou ale obecně akceptované a lze je dát do
souvislosti s výšeuvedenými jednotkami.
Typickými zástupci jsou pro:
hmotnost: tuna, atomová hmotnostní jednotka
čas: hodina, den
objem: litr
rovinný úhel: úhlový stupeň, úhlová minuta
obsah: hektar
Jednotky mimo soustavy SI

Některé jednotky neodpovídají desítkové soustavě nebo je nelze odvodit ze vztahů pro jednotky SI. Nejsou touto
soustavou akceptované; někdy se označují jako mimosoustavové.
Typickými příklady jsou: kalorie, míle, libra, karát nebo unce.
Násobky a díly SI
Navzdory častému názoru nepatří násobky a díly ani k základním, ani k odvozeným jednotkám. Od obou těchto
skupin je ale lze odvodit. Vyjadřujeme je jako násobky nebo díly mocnin čísla deset. Přednost dáváme třetím
mocninám (posouváme o tři desetinná místa). Každý násobek má pak svou typickou předponu a symbol. Násobky a
díly, s nimiž se budeme setkávat, jsou shrnuty v tabulce:
Násobky a díly soustavy SI
n
10 Předpona Symbol Násobek Příklad
18
10 exa E 1000000000000000000 EB - exabajt
15
10 peta P 1000000000000000 PJ – petajoule
12
10 tera T 1000000000000 TW – terawatt
9
10 giga G 1000000000 GHz – gigahertz
6
10 mega M 1000000 MeV – megaelektronvolt
3
10 kilo k 1000 km – kilometr
2
10 hekto h 100 hPa – hektopascal
1
10 deka da 10 dag – dekagram
0
10 - - 1 m – metr
−1
10 deci d 0,1 dB – decibel
−2
10 centi c 0,01 cm – centimetr
−3
10 mili m 0,001 mm – milimetr
−6
10 mikro µ 0,000001 µA – mikroampér
−9
10 nano n 0,000000001 nT – nanotesla
−12
10 piko p 0,000000000001 pF – pikofarad
−15
10 femto f 0,000000000000001 fm – femtometr
−18
10 atto a 0,000000000000000001 as – attosekunda
Skaláry a vektory
Doteď jsme mluvili především o jednotkách. Je ale načase vyjádřit se i k úzce souvisejícím fyzikálním veličinám. Ty
lze rozdělit na skalární a vektorové.
Skalár
Skalár je veličina úplně de novaná číselnou hodnotou a rozměrem (jednotkou). Můžeme říct, že skalár má pouze
velikost. Příkladem skaláru je teplota, hmotnost, délka, čas, práce nebo výkon. Patří zde ale i práce, tlak, kapacita,
elektrické napětí nebo odpor.
Při počítání se skaláry nás nečekají žádná překvapení. Sčítáme, odečítáme, násobíme a dělíme je jako jiná čísla.
Vektor
Vektor potřebuje k úplné de nici mimo číselné hodnoty a rozměru ještě směr. Příklady vektorů jsou síla, rychlost
nebo zrychlení. Paří zde i magnetická indukce, hybnost, intenzita elektrického pole
Pokud vyjádříme vektorovou veličinu pouze číselnou hodnotou, jedná se o velikost (vektorové) veličiny. Velikost
-1
vektoru je pak už skalár. Např. velikost rychlosti letadla je v = 300m.s je správný zápis. Pokud chceme mluvit o
5
rychlosti letadla, musíme de novat i vektor rychlosti. Ten zobrazujeme geometricky orientovanou úsečkou . Při
zápisu máme dvě možnosti:
-1
nad symbol vektorové veličiny napsat šipku: = 300m.s
-1
napsat symbol vektorové veličiny tučnou kurzívou: a = 300m.s
-1
V některých situacích můžeme vidět vektor se zápornou hodnotou, např.: = -300m.s .
-1
Při výpočtech jej dáváme do absolutní hodnoty, čímž vyjádříme velikost vektoru: = 300m.s
Pro sčítání vektorů platí pravidlo

rovnoběžníku; jednotlivé složky jsou jeho
strany, výslednice je jeho uhlopříčkou.
Pravidla v jednotlivých situacích viz obrázek:
Součtem vektoru a skaláru vzniká

vektor. Součinem vektoru a skaláru vzniká
vektor. Vektorem nelze dělit – v daných
situacích využíváme pouze velikost vektorové
veličiny.
Skalární součin vektorů svírajících úhel
α: a.b = a.b.cosα
1 Předběžná verze nových de nicí základních jednotek z roku 2016 už např. nepočítá s prototypem kilogramu;
změní se i základní de nice pro sekundu, ampér, Kelvin a mol. Pro bližší informace viz také článek zde.
2 Pozor – kilogram, ač má předponu „kilo“ je základní jednotkou SI. Gram je pak dílčí jednotka, tisícina kilogramu
3 Název kandela pochází z latinského slova pro svíčku; 1 kandela taky přibližně odpovídá svítivosti obyčejné svíčky.
4 Není účelné se učit rozměry odvozených jednotek zpaměti; když jsme na takový rozměr v základních jednotkách
dotázáni, je vhodnější jednotku
2 rozložit postupně, podle vzorců, které známe
-2 pro danou veličinu. Např. pascal
nejprve rozložíme jako-1N/m-2 (známe vztah p=F/s) a N pak jako kg.m.s (známe vztah F=m.a). Po dosazení a
vykrácení získáme kg.m .s . Postupujeme tedy podobně jako při rozkladu čísel na prvočísla.
5 Jaký je rozdíl mezi šipkou a orientovanou úsečkou? Zatímco šipka je pouhým symbolem, orientovaná úsečka má
de novanou délku a směr.
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Atomová, jaderná, částicová a kvantová fyzika
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
3. Atomová, jaderná, částicová a kvantová

fyzika
I když mezi těmito pojmy existují značné rozdíly, probírají se často společně – jejich objekty zájmu se totiž nacházejí
zejména na atomární a subatomární úrovni. Část poznatků z těchto oborů si můžeme spojit s vědomostmi z chemie
(složení jádra atomu, vlastnosti elementárních částic). I proto je toto téma zdánlivě „nelogicky“ zařazeno do
programu první lekce.
V rámci studia těchto témat musíme brát v úvahu dva předpoklady: jednotlivé poznatky se značně vymykají našim
očekáváním a prakticky všechny vzorce a veličiny spolu úzce souvisí. Když nám tedy jednotlivé jevy a zákony
nedávají velký smysl hned po prvním přečtení, není to žádná ostuda. Po zopakování a odpovědění na příslušné
vzorové otázky by nám měli jednotlivé dílky skládanky do sebe hezky zapadnout.
Naše povídání započneme u fotonu – částice elektromagnetického vlnění. Poté se dozvíme, co všechno se může
stát, když se foton potká s atomem (a že toho bude hodně). Nakonec necháme foton fotonem a pustíme se do tajů
atomového jádra a radioaktivních rozpadů. Všechno si pak shrneme v tabulce popisující vlastnosti jednotlivých
elementárních částic.
Foton a jeho vlastnosti

V průběhu historie probíhali diskuze o tom, jestli je světlo vlna nebo částice. Dnes bereme v úvahu takzvaný
2
částicově-vlnový dualismus , tj. představu, že se světlo chová jako vlnění i jako částice. Částicí elektromagnetického
vlnění je foton.
Má několik pozoruhodných vlastností:

8
Ve vakuu se vždy pohybuje konstantní rychlostí c (rychlost světla c = 3.10 m/s)
Má nulovou klidovou hmotnost
Jedinou jeho variabilní vlastností je energie (a z ní přímo vycházející frekvence, vlnová délka a hybnost)
Foton proto často označujeme jako kvantum energie. Dá se říct, že foton není nic jiného než „energie samotná“.
Abychom de novali energii fotonu, musíme nejprve znát takzvanou Planckovu konstantu:
Poté si musíme uvědomit, že foton o různých energiích se pohybuje vždy stejnou rychlostí; rozdíl energie se ale
projeví na:
frekvenci f (přímo úměrně; fotony s vysokou E kmitají s velmi vysokou frekvencí)

vlnové délce λ (nepřímo úměrně; fotony s vysokou E mají velmi krátké vlnové délky)
Energie fotonu
Teď si už můžeme představit základní vztah pro energii fotonu:
Z rovnice jasně vyplývá, že f = c/λ. Planckova konstanta h i rychlost světla c jsou konstanty. Když tedy známe
frekvenci, vždy známe i vlnovou délku. Výraz h.f je ve fyzice hodně populární a často se používá jako synonymum
pro foton o dané frekvenci (energii).
Vlastnost fotonu Hodnota
Elektrický náboj 0
Spin 1 (fotony řadíme mezi bosony, viz dále)
Životnost neomezená (stabilní částice)
Klidová hmotnost 0
Hmotnost fotonu
3
Podle slavné Einsteinovy rovnice můžeme pro každý foton vypočítat hmotnost . Nejedná se ovšem o hmotnost
klidovou, vždy počítáme s fotonem o rychlosti světla c:
Za energii můžeme dosadit podle potřeby buď h.f nebo h.c/λ:
Hybnost fotonu
V klasické fyzice je veličina hybnost de novaná jako součin hmotnosti a rychlosti tělesa:
2
V kvantové fyzice budeme překvapivě postupovat stejně. Za hmotnost dosadíme E/c (viz výše); za rychlost
dosadíme rychlost světla c:
A za energii můžeme opět dosadit podle potřeby buď h.f nebo h.c/λ:
Uvedených rovnic je hodně a představa učit se je zpaměti je děsivá. Uvědomme si proto znovu, že i zde všechno se
vším souvisí. Po vyřešení několika příkladů se naučíme většinu těchto rovnic snadno odvodit.
Elektromagnetické vlnění
Po vyčerpávající promenádě rovnic se podíváme na fotony tak, jak je známe ze života – jako na jednotlivé typy
elektromagnetického vlnění. Měnící se energie bude mít dopad na jejich praktické využití. Jednotlivé typy si
uvedeme blíže; jejich popis a využití berte spíše jako doplňující informace.
Fotony rádiového záření mají nejnižší energii, a tedy největší vlnové délky (tisíce km až 1mm). Dělíme je často na
mnoho podtypů od velmi dlouhých vln, přes dlouhé, střední, krátké a velmi krátké vlny až po mikrovlny. Mají četné
využití v komunikaci, přenosu radiového a televizního signálu. Mikrovlny denně využíváme nejen k ohřívání
včerejšího obědu, ale i k přenosu životodárného Wi-Fi signálu (slangově „mikrovlnka“).
Jejich energie je příliš malá na to, aby měla negativní vliv na živé organismy. Pověry o nezdravém vlivu mobilního a
televizního signálu jsou tedy značně přehnané až mylné.
Infračervené záření (IR)

Infračervené záření má vlnové délky od 1mm po 760nm a tepelné
účinky. Je vyzařováno tělesy kolem pokojové teploty a někteří
živočichové tyto vlnové délky vidí. Podobně je lze detekovat tzv.
termokamerou – viz obrázek.
Viditelné světlo (IS)

Lidské oko zachytává světlo v rozsahu λ přibližně od 760 po 380nm (údaje se různí, hodnota je ale závislá i na
jednotlivci). Různým vlnovým délkám můžeme připisovat konkrétní barvy, viz obrázek. Největší vlnovou délku má
červená, nejnižší zas alová barva.
V rámci celého elektromagnetického spektra viditelné světlo zabírá jen malinký zlomek vlnových délek. Jeho
hlavním zdrojem je Slunce a tělesa odrážející sluneční světlo.
Ultra alové záření (UV)

UV fotony mají už vyšší energie než předešlé skupiny. Naše tělo může být velkými dávkami UV ohroženo, protože
jeho fotony mohou poškodit DNA v buňkách kůže a vyvolat nádorové onemocnění. Naše kůže se brání zmnožením
ochranného tmavého pigmentu po vystavení UV (opalování, solárium). Vlnové délky odpovídají rozsahu 380 až
10nm.
Rentgenové záření (RTG)

U RTG záření se pohybujeme na velmi vysokých hladinách energie, což má
velký vliv na jeho vlastnosti (viz dále vznik RTG a Comptonův jev). Jejich
vlnové délky jsou v rozsahu 10nm až 1pm.
RTG fotony jsou ve větší míře pohlcovány těžšími atomy. To umožňuje
využít je v zobrazovacích metodách. Naše kosti obsahují hodně vápníku,
který je podstatně těžší než ostatní atomy ve tkáních. Měkkými tkáněmi
naopak procházejí bez větší absorpce. Výsledkem (po dopadu na
fotogra ckou desku) je rentgenový snímek. Jeden z prvních snímků, ruka
paní Röntgenové, je uveden na obrázku vpravo.
Kvůli vysoké energii fotonů je zde ale nezanedbatelný vliv na důležité
molekuly, zejména DNA. Podobně jako UV (zde ale i v menších dávkách)
tedy mohou způsobovat nádorová onemocnění. V začátcích RTG
diagnostiky byla úmrtí v důsledku přehnaného vystavování se RTG častá.
Dnes je však díky modernizaci přístrojů a zákazu zbytečných vyšetření toto
riziko značně snížené.
Gama záření (γ)

Záření gama má velmi podobné vlastnosti jako RTG; jejich vlnové délky se částečně překrývají; u γ-záření je
λ<100pm. Rozdílem je ale způsob vzniku – gama fotony vznikají při jaderných rozpadech.
Záření gama, RTG (a taky jaderné záření α a β, viz dále) označujeme jako ionizující záření – mají dostatečnou energii
na to, aby vyrazili elektron z atomu (ionizovali ho).
Pojem tepelné záření

Všechna tělesa s teplotou >0K vyzařují nějaký typ elektromagnetického vlnění – nazýváme jej tepelné záření. Čím
nižší je teplota tělesa, tím nižší je energie daných fotonů.
tělesa blízké teplotě absolutní nuly vyzařují mikrovlny
většina těles kolem pokojové teploty (ale i Slunce) vyzařuje infračervené záření; to taky pociťujeme jako sálavé
teplo
velmi horká tělesa nebo elektrické výboje v plynu vyzařují UV-záření
Tepelné záření tedy není jenom infračervené!
Shrnutí typů elektromagnetického vlnění
Typ záření Vlnová délka λ [m] Zdroj (příklad) Využití (příklad)
6 -3
Rádiové 10 až 10 elektrické oscilátory Rádio, TV, Wi-Fi
-3 -9
Infračervené 10 až 760.10 tělesa o vyšší teplotě ohřívače, termokamery
-9 -9
Viditelné 760.10 až 380.10 tělesa o vyšší teplotě zrakový vjem
-9 -9
Ultra alové 380.10 až 10.10 elektrické výboje v plynu solária, sterilizace UV
-9 -12
Röntgenové 10.10 až 1.10 rentgenka diagnostika, výzkum
-12
Gama pod 100.10 radioaktivní zářiče terapeutické ozařování
Interakce fotonů s atomy

Vzpomeňme si na vlastnosti atomového obalu, které známe z chemie. Konkrétně si představme orbitaly, které mají
přesně de nované hladiny energie (kvantovými čísly n a l). Mluvili jsme o základním stavu atomu (elektrony jsou na
nejnižších možných hladinách) a stavu excitovaném.
K přechodu do excitovaného stavu potřebuje elektron obdržet energetický stimul – a není jím nic jiné, než kvantum
energie - foton. Excitovaný stav ale není stabilní – elektron okamžitě klesá z vyšších energetických stavů zpátky do
-
stavu základního – toto snížení energie se projeví vyzářením fotonu o přesně de nované vlnové délce. Poklesy e z
různých energetických stavů (orbitalů) daného atomu poskytují různé vlnové délky. Tak vznikají čárová emisní
spektra (viz obrázek níže). Uvedený popis využijeme u několika následujících jevů.
Fotoelektrický jev
Podstatou fotoelektrického jevu je ionizace
atomu způsobená dopadem fotonu o určité
energii (E = h.f) na tento atom. Energie tohoto fotonu se přemění na:
výstupnou práci Wv, tj. práci, která je nutná k „vymanění“ elektronu z přitažlivých sil jádra
kinetickou energii elektronu Ek ( ) kde je hmotnost elektronu
Uvádíme rovnici:
Foton tedy v průběhu fotoelektrického
27. 10. 2018 jevu
Skripta do fyziky: Atomová, jaderná, částicová a kvantová fyzika
zaniká. Čím větší je původní energie fotonu, tím
vyšší je i kinetické energie (a rychlost)
vyraženého elektronu. Musí být ale
přinejmenším rovna výstupné práci, aby
k fotoelektrickému jevu došlo.
Rozlišujeme fotoelektrický jev:

vnější, při němž elektrony opouští povrch tělesa (nejčastěji kovu)
vnitřní, při němž uvolněné elektrony zůstávají uvnitř tělesa a zvyšují jeho vodivost
Comptonův jev
Comptonův jev si můžeme představit jako „fotoelektrický jev s fotony vyššího kalibru“. Jejich energie je velmi vysoká
(jedná se o RTG nebo gama fotony). Po kontaktu s atomem se mění na:
výstupnou práci Wv
kinetickou energii elektronu Ek
energii sekundárního fotonu h.f2
Foton tedy v průběhu Comptonova jevu nezaniká. Část jeho energie byla ale spotřebována (Wv, Ek), takže energie (a
frekvence) výsledného fotonu bude nižší. Např. z původního γ-fotonu může vzniknout sekundární UV-foton.
Vznik rentgenového záření
S vlastnostmi RTG fotonů jsme se už obeznámili. Za zmínku ale stojí i mechanismus jejich vzniku. U fotoelektrického
a Comptonova jevu se měnila energie fotonu na energii elektronu. Teď tomu bude naopak.
5
Z katody rentgenky vyletí velmi rychlý elektron. Následně dopadá na povrch kovu (anody). Při nárazu ztrácí většinu
své kinetické energie. Intuice nám už správně říká, že tato energie jen tak někam nezmizí. Přemění se totiž na foton
tzv. brzdného RTG záření. Toto záření pokrývá různé vlnové délky – říkáme, že má spojité spektrum.
Diagram rentgenky; postavení pacienta a lmu při snímání
Druhým podtypem RTG záření je záření charakteristické. Vzniká za stejných okolností, ale jiným mechanismem.
Rychle letící elektron je schopen vyrazit elektrony i z nejnižších orbitalů (vrstva K, L). Toto volné místo musí být
samozřejmě ihned zaplněno – při poklesu elektronu na tuto úroveň se vyzáří foton. Ten má velkou energii díky
6
velkému energetickému rozdílu mezi vyššími a nejnižšími vrstvami. A jelikož je tento rozdíl přesně de nován , má
tento foton speci ckou vlnovou délku. Toto záření má tedy čárové spektrum.
Po spojení obou spekter získáme následující graf:
Laser
Poznatky kvantové fyziky využívá i takzvaný laser. Slovo pochází z anglické zkratky Light ampli cation by stimulated
emission of radiation, tj. zesílení světla stimulovanou emisí záření. Zařízení obsahuje atomy nebo molekuly
7
převážně v excitovaných stavech .
Tyto částice čekají na stimul k tomu, aby mohli „spadnout“ zpátky do základního stavu. Tímto stimulem je foton o
určité vlnové délce; při poklesu do základního stavu vyzáří další foton o stejné vlnové délce – máme tedy už dva
stejné fotony. Každý z těchto dvou fotonů pak může „shodit“ další elektrony v jiných atomech a vytvořit tak další
fotony – dochází tedy k řetězové reakci.
Abychom tyto fotony mohli využít, musíme je uzavřít mezi dvě zrcadla, z nichž je:
jedno běžné (odráží všechno záření)
druhé polopropustné (část záření odráží, část propustí ven)
Fotony hromadící se při řetězové reakci se tedy vždy na jednom konci odrazí, na druhém konci část z nich vyletí ven
(ale další část se odrazí zpátky).
Zrcadla musí být od sebe vzdálená na celočíselný násobek vlnové délky fotonu, aby bylo světlo takzvaně koherentní
– kmitalo ve stejném směru a se stejnou fází.
Základní vlastnosti laserového paprsku tedy jsou:

monochromatičnost - vlnové délky všech fotonů jsou stejné, světlo je tedy „jednobarevné“
koherence – souhlasnost směru a fáze fotonů
Zdá se vám, že je princip laseru složitý? Tato 1-minutová prezentace vám jej jistě pomůže pochopit.
Vlnové vlastnosti částic

S představou, že světlo je jak částice, tak vlna, jsme se už snad ztotožnili. Teď nás čeká pochopit ještě mnohem
šílenější představu – nejen světlo, všechno je jak částice, tak i vlna. Tento obecně platný částicově-vlnový dualismus
je vyjádřen spojením dvou rovnic (platných pro foton), které jsme už viděli výše:
Fyzik Louis de Broglie si ale řekl: „A proč jako by to mělo platit jen pro foton?!“ Místo rychlosti světla tedy dosadil
rychlost částice v a po úpravě získal rovnici pro de Broglieovu vlnovou délku:
Pro zopakování: p je hybnost částice (součin hmotnosti a rychlosti); h je Planckova konstanta.

S touto rovnicí se teď trochu „zahrajeme“. Dosadíme hodnotu hmotnosti a rychlosti pro různé částice a zjistíme
jejich vlnové délky. Pamatujme, že např. foton viditelného světla má vlnovou délku řádově v nm.
Rychle letící elektron (0,5c)
Rychle letící elektron má tedy vlnovou délku řádově v pikometrech.

Kilo mouky vržené rychlostí 1 m/s
Toto těžké těleso s nízkou rychlostí bude mít ohromně malou vlnovou délku. Při jeho velikosti je tento rozměr
naprosto zanedbatelný. Vidíme tedy, že zákony kvantové mechaniky by mohli platit i pro velká a pomalá tělesa.
Jejich dopad by byl ale natolik malý, že s nimi nepočítáme. Jako hranice, kdy tyto zákony platí, byla určena hmotnost
-28 -10
pod 10 kg a rozměry pod 10 m.
Heisenberguv princip neurčitosti

V klasické fyzice i v běžném životě jsme zvyklí na to, že všechno lze změřit a de novat. Např. auto se pohybuje
průměrnou rychlostí 80km/h a v každém okamžiku můžeme přesně de novat jeho polohu. V kvantové fyzice je
8
tomu ale jinak – byl proto popsán zdánlivě absurdní jev zvaný Heisenbergův princip (relace) neurčitosti :
kde je tzv. redukovaná Planckova konstanta.

Tato prapodivná nerovnice se nám snaží říct, že hybnost a polohu částice (nejčastěji elektronu) nelze de novat s
libovolnou přesností. Čím přesněji de nujeme její hybnost, tím méně přesně lze zjistit polohu (a naopak). A teď
pozor – tento fakt nevychází z naší neschopnosti nebo nepřesnosti měřidel. Vychází ze samotné „náhodné“ neboli
pravděpodobnostní podstaty těchto částic. I proto se v kvantově mechanickém modelu atomu počítá s
pravděpodobností výskytu elektronu v daném orbitalu.
Jádro atomu
O jádře atomu už víme mnoho z chemie. Je kladně nabité, skládá se z nukleonů (protonů a neutronů). Každé jádro
je de nováno protonovým9 číslem Z a nukleonovým číslem A. Jednotlivé chemické prvky jsou de novány číslem
protonovým; různé izotopy stejného prvku se liší počtem neutronů.
Nukleony - proton a neutron

Pro chemii byli nukleony nedělitelné. Fyzika je ale dělit dokáže; umí se podívat i „dovnitř“ takového nukleonu.
Skládají se ze tří menších částic – tzv. kvarků. Kvarky neexistují o samotě; spojuje je takzvaná silná jaderná
interakce; tu zprostředkují jiné částice – gluony (z angl. glue – lepidlo)
Proton
Proton má elementární kladný náboj a skládá se ze dvou
kvarků u a jednoho kvarku d. Jeho relativní atomová
hmotnost-27
činí 1,007, což odpovídá klidové hmotnosti 10
1,673.10 kg. Proton je stabilní částicí. Antičástice k
protonu se nazývá antiproton.
Neutron
Neutron je částice bez náboje; je o něco těžší než proton –
jeho relativní hmotnost
-27
činí 1,009, což odpovídá klidové
hmotnosti 1,675.10 kg. Kvarkové složení je ddu. Volný
neutron je nestabilní, rozpadá se za vzniku protonu (viz
dále). Jeho antičásticí je antineutron.
Klidová Relativní
Částice Symbol Náboj [C] Kvarky Antičástice
hmotnost [kg] hmotnost
+ -19 -27
Proton p 1,602.10 1,673.10 1,007 uud antiproton
0 -27
Neutron n 0 1,675.10 1,009 ddu antineutron
- - -19 -31 -4
Elektron e;β -1,602.10 9,109.10 5,49.10 - pozitron
Silná jaderná interakce (síla)

Mezi částicemi hmoty panují čtyři základní silové interakce, mající různé
vlastnosti – gravitační, elektromagnetická, slabá a silná. V rámci jádra nás
bude zajímat zejména poslední z nich.
Tato síla má nejmenší dosah ze všech – působí pouze na vzdálenosti
několika femtometrů. Je ale zároveň nejsilnější – mnohonásobně převáží
odpudivé síly mezi protony (viz obrázek). Je zodpovědná za soudržnost
kvarků, ale i protonů a neutronů v jádře.
Vazebná energie a hmotnostní schodek

jádra
Přišlo by nám logické, kdyby hmotnost jádra byla rovna součtu hmotností
protonů a neutronů. Jak jsme si ale už zvykli, není tomu tak.
Atom uhlíku má atomovou hmotnost 12,00. Součet hmotností jeho částic by ale vycházel na 12,01. Tento rozdíl
označujeme jako hmotnostní schodek (defekt) jádra B.
Co se tedy stalo s jednou setinou? Přeměnila na energii podle rovnice
Tuto energii označujeme jako vazebnou energii jádra Ej. Konkrétnější zápis rovnice by tedy vypadal:
WB je zde vazebná energie. Čím větší je hmotnostní schodek, tím větší je vazebná energie (a tím stabilnější je dané
jádro). Označení W (práce) používáme proto, že stejnou práci musíme vykonat, abychom rozštěpili atom na
nukleony.
Různé atomy mají velmi různý počet nukleonů; proto častěji využíváme jednotku přepočtenou na jeden nukleon;
dostaneme pak následující graf:
V grafu vidíme, že nejvyšší hmotnostní schodek (a tedy vazebnou energii) má železo. Je stabilní, jeho štěpením nelze
získat energii.
V jaderných elektrárnách získáváme energii štěpením uranu; efektivita je v porovnání s tepelnými elektrárnami
nesmírná. Ještě větší zisk energie (viz šipky) ale lze dosáhnout fúzí lehkých jader (vodík) na hélium (nebo těžší
prvky). Taková reakce probíhá v jádru Slunce, nebo při výbuchu vodíkové bomby. Pokud bude v budoucnu možné
takovou bouřlivou reakci regulovat a efektivně měnit na elektrickou energii, znamenalo by to jednoznačnou
energetickou revoluci.
Radioaktivita, zákon radioaktivní přeměny a poločas přeměny

V předchozích kapitolách jsme se dověděli jak o vlastnostech jádra, tak o některých typech záření. Tyto poznatky
teď aplikujeme při studiu radioaktivity.
Radioaktivita je spontánní emise záření z jádra, přičemž se mění složení jádra (mluvíme o RA rozpadu). Rozlišujeme
čtyři významné typy jaderného záření:
α (alfa-záření); proud jader helia
β- (beta-minus záření); proud elektronů
β+ (beta-plus záření); proud pozitronů
(gama záření); proud gama fotonů, jenž doprovází jiné typy záření
Různé typy RA rozpadu mají de novaný průběh; jsou provázené různými typy záření.
α - rozpad
Alfa-rozpad je spontánní emise α-částice z jádra. Zde je průběh zcela logický – výsledné jádro má o dva neutrony a
dva protony méně, než původní, viz příklad:
β - rozpad
Beta-minus rozpad je spojen s přeměnou neutronu. Tuto přeměnu zapisujeme jako:
Čteme: neutron se rozpadá za vzniku protonu, elektronu a antineutrina.
Samotný beta-minus rozpad jádra atomu je tedy spojen se vzrůstem počtu protonů na úkor počtu neutronů, což
vidíme na protonovém a (nezměněném) nukleonovém čísle, např.:
β + rozpad
Beta-plus rozpad je naopak spojen s přeměnou protonu na neutron:
Čteme: proton se rozpadá za vzniku neutronu, pozitronu (β+ částice) a neutrina (ν).
+
U samotného β rozpadu jádra bude tedy protonové číslo klesat o jednotku, viz příklad:
Pravidla RA rozpadů
Všimněme si, že výšeuvedené reakce splňují následující pravidla, zvaná zákony zachování:
Zákon zachování elektrického náboje Celkový náboj částic před a po rozpadu je stejný
Zákon zachování počtu nukleonů Celkový počet nukleonů před a po rozpadu je stejný
Zákon zachování hmotnosti a energie Celková hmotnost částic před a po reakci je stejná, s
výjimkou situací, kdy dochází k vzájemné přeměně hmoty a
2
energie (podle E=mc )
Zákon zachování hybnosti Vektorový součet hybnosti vytvořených částic je nulový
Zákon radioaktivní přeměny

Doteď jsme rozpady viděli jen na úrovni jednoho jádra. Zajímavé je pro nás ale i pozorování mnoha jader. To, kdy
se to-které jádro rozpadne, nelze zjistit a není nijak předem dáno – náhodné jádro zkrátka „střelí bez varování“.
Každý radioaktivní nuklid ale lze popsat takzvaným poločasem rozpadu T1/2, což je čas, za který se rozpadne přesně
polovina jader v nuklidu. Uveďme si příklad:
Máme 1000 atomů nuklidu, jehož poločas rozpadu je 24 hodin:
Po jednom poločasu máme 1/2, po dvou 1/4 a po třech 1/8 původního počtu. Obecný vzorec by tedy byl:
Takový výpočet by nám byl k ničemu, kdyby daný čas byl třeba 1 sekunda. Proto máme i přesnější vzorec
popisující zákon radioaktivní přeměny. Ten ale obsahuje ošklivé logaritmy. Než se na něj tedy podíváme, ukažme si
jednodušší příklad ze života:
Představte si, že máte v bance na účtu 100Kč; za vedení účtu platíte ročně 1% zůstatku. Po roce tedy máte 99Kč.
Teď se ale 1% bude počítat z nové hodnoty 99Kč. Postupem času vám tedy ubývá menší a menší suma. Teoreticky
tedy nikdy nezůstane na účtu nulový zůstatek.
-λt
V zákoně radioaktivní přeměny je situace podobná. Úbytek ale není de nován procentem, nýbrž výrazem e .
Počítá se tedy s tzv. přirozeným logaritmem, který vystihuje RA rozpad lépe než procenta. Rovnice zní:
11
kde N je výslední a N0 původní počet jader, e je základ přirozeného logaritmu, λ je rozpadová konstanta a t je
uběhlý čas.
Rozpadová konstanta není nic jiného než přepočítaný poločas rozpadu podle vzorce:
Poločas rozpadu je konstantou pro daný izotop. Nezávisí na tlaku, teplotě, počtu jader ani žádných jiných
12
podmínkách. Když je jednou izotop radioaktivní, nelze jeho rozpadu zabránit . Různé izotopy mají T1/2 od zlomků
milisekundy až po několik tisíc let. Poločas radioaktivního uhlíku (5 730 let) se např. využívá k velmi přesnému
určování věku organismů v archeologii (tzv. uhlíková metoda).
Jaderné reakce
Zopakujte si jaderné reakce a podívejte se na nádherné animace v lekci Crash course.
Zde se tato témata probírají v rámci chemie; náplň lekcí je ale stejná.
Elementární částice – rozdělení
27. 10. 2018 aAtomová,
Skripta do fyziky: základní
jaderná, vlastnosti (shrnutí)
částicová a kvantová fyzika
Fermiony
Fermiony jsou částice mající poločíselný spin (±1/2)
Patří zde:
Elementární částice:
leptony (elektron, mion, tauon, neutrina),
kvarky,
Baryony
nukleony:
proton
neutron
Bosony
Bosony (čteno bozony) jsou částice, které mají symetrickou vlnovou funkci a celočíselný spin.
Patří zde:
Elementární částice interakcí
foton, zprostředkující částice elektromagnetické síly
boson W a boson Z, částice slabé jaderné síly
gluony, částice zodpovědné za silnou jadernou sílu
Higgsův boson, částice Higgsova pole
Částice látky
mezony,
atomová jádra s celočíselným spinem, např.:
deuteron (jádro deuteria),
částice alfa (jádro helia-4),
1 Atomová, jaderná, resp. částicová fyzika
27. 10. 2018 popisují
Skripta příslušné
do fyziky: částice;
Atomová, kvantová
jaderná, částicováfyzika námfyzika
a kvantová říká, že na dané úrovni se
některé veličiny nemění spojitě (jako v klasické fyzice), ale po de novaných kvantech.
2 Tento fakt se bude týkat nejen fotonů, ale všech dalších částic. Můžeme je tedy popsat jak vlastnostmi částic
(poloha v prostoru, hybnost, kinetická energie) i vln (rozptyl, ohyb, interference)
3 Na pohybující se foton proto bude působit gravitace; může být proto např. pohlcen černou dírou, což je i důvod,
proč je tento objekt „černý“.
4 Mezi vysokoškolskými pedagogy koluje krutý kanadský žert týkající se vlastností UV. Profesor za slunečného dne
vyzve skupinu studentů čekajících v učebně na zkoušku, aby se „opalovali“. Každý, kdo poslechne a sedne si k oknu,
je ze zkoušky vyhozen, neboť běžné sklo nepropouští UV-záření.
5 Ve skutečnosti nejde zcela o „náraz“, ale spíše o rapidní zpomalení letícího elektronu odpudivým vlivem elektronů
v atomu kovu.
6 Je taky značně závislý na materiálu anody rentgenky; nejčastěji se jedná o wolfram.
7 Do tohoto stavu je uvedeme elektrickým výbojem, k němuž potřebujeme zdroj energie.
8 x je poloha částice, p je hybnost částice a je takzvaná redukovaná Planckova konstanta; Δ značí směrodatnou
odchylku, která má zde význam „nepřesnosti“.
9 V periodickém systému máme 118 prvků, spolu ale existuje až 300 stabilních a dalších 1000 nestabilních izotopů.
10 Antičástice (částice antihmoty) mají opačný náboj a spin než částice běžné hmoty. Antičástice nejsou schopné
existence za normálních podmínek
11 Kromě symbolu ale nemá nic společné s vlnovou délkou!
12 Naše planeta před miliardami let obsahovala i těžké prvky, které se zde dnes vyskytují jen ve stopovém množství
– většina atomů se totiž už rozpadla. Podobnému problému čelíme v medicíně, kde se využívají umělé izotopy s
krátkým poločasem rozpadu. Je tedy ideální použít je hned na místě výroby, neboť delší přeprava a skladování jsou
prakticky vyloučené. Z této problematiky si udělal legraci i jeden zákazník stránky Amazon, viz obrázek.
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Molekulová fyzika, kinetická teorie látek
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
4. Molekulová fyzika, kinetická teorie látek

Jelikož už máme za sebou blok chemie, nebudou pro nás informace o molekulách a jejich vlastnostech žádnou
novinkou. Pro zopakování si ale uvedeme základní veličiny, konstanty a jejich rozměry a dáme je do souvislosti
s poznatky molekulární fyziky. Doplníme je o několik nových informací, které pak později spojíme např.
v termodynamice.
Vycházíme z několika předpokladů:
Látky všech skupenství se skládají z částic, mezi nimiž jsou mezery. Tyto částice konají neuspořádaný (náhodný)
pohyb.
1
V existenci tohoto pohybu tkví existence tepla . Teplo je navíc přímo úměrné rychlosti pohybu částic.
K ohřátí jedné částice plynu o 1 Kelvin musíme dodat teplo (Boltzmannova konstanta). Po
přepočítání na 1 mol získáme univerzální plynovou konstantu R
Částice plynu zaujímají za daných podmínek vždy stejný objem ( při 0°C, 101kPa).
De nice veličin jako látkové množství, molární hmotnost sice budeme využívat; jelikož je ale důvěrně známe
z chemie, nejsou zde dále vysvětlovány.
Tabulka – shrnutí významných konstant:

2
Avogadrova konstanta Počet částic v molu látky
Objem 1 molu ideálního plynu

Molární objem ideálního plynu
(0°C, 101kPa)
Teplo nutné k ohřátí 1 částice

Boltzmannova konstanta
plynu o 1 kelvin
Teplo nutné k ohřátí 1 molu

Univerzální plynová konstanta
plynu o 1 kelvin
Termodynamika
Části termodynamiky, které nás budou zajímat, se zabývají zejména procesy probíhajícími v ideálním plynu. Nejprve
si uvedeme základní pojmy a zákony, až pak se seznámíme s jednotlivými ději.
Stavové veličiny
U termodynamických soustav často popisujeme
27. 10. 2018 jejich
Skripta do stav,
fyziky: k čemuž
Molekulová využíváme
fyzika, kinetická stavové veličiny. Jsou jimi teplota,
teorie látek
3
tlak, objem, látkové množství, vnitřní energie . U stavových veličin lze říct, že soustava „má“ teplotu, tlak, objem
apod. U veličin popisujících děje tohle slovo nelze použít (soustava koná práci, působí silou apod.)
Představme si, že se díváme na běžící proces a „zastavíme čas“. Pokud lze danou veličinu i tak de novat, jedná se o
veličinu stavovou.
Základní pojmy
Izolovaná soustava s okolím nevyměňuje částice ani energii.
Rovnovážný stav je stav, v němž se stavové veličiny (teplota, tlak, objem) nemění. Každá izolovaná soustava po
určitém čase dosáhne rovnovážného stavu, pokud není ovlivňována okolními tělesy.
Termodynamický děj je jakákoliv změna stavu soustavy, tj. změna stavových veličin.
Vnitřní energie U – představme si, že máme 1kg dřeva. Ten můžeme spálit, čímž získáme teplo – odkaď se ale toto
teplo vzalo? Přeměnilo se z vnitřní energie. Po shoření na uhel je tedy vnitřní energie tohoto systému o tolik nižší,
4
kolik tepla se uvolnilo. Není ale nulová (i dřevěné uhlí nakonec lze spalovat dál).
Termodynamická teplota T je pro naši potřebu jednoduše „teplota v kelvinech“. Velikost kelvinu je rovná velikosti
°C. Stupnice je ale posunuta tak, že 0K odpovídá teplotě absolutní nuly, tj. -273,15°C. Jednotka je de nována podle
trojného bodu vody - teplotě, při níž se voda vyskytuje ve všech skupenstvích.
Absolutní nula
Trojný bod vody
Přenos tepla mezi dvěma tělesy o různé teplotě může probíhat:
vedením - částice si předávají kinetickou energii přímými nárazy; ve všech skupenstvích
prouděním – částice se promíchávají; v kapalném a plynném skupenství
zářením – přenosem elektromagnetického vlnění, a to nejen infračerveného; probíhá i ve vakuu
Termodynamické zákony
Níže uvedené zákony bychom si měli osvojit a uvědomit si jejich dopad. U některých z nich budeme taky počítat
s jejich matematickým vyjádřením. Ke všem zákonům existuje několik de nic, popisujících stejný fakt různými slovy.
Jsou uvedeny v odrážkách.
První termodynamický zákon

Je aplikací zákona zachování energie (energie nevzniká ani nezaniká, pouze se mění na jiné druhy energie)
v termodynamice.
Celkové množství energie izolované soustavy je konstantní.
Nelze sestrojit stroj, který by trvale vykonával mechanickou práci, aniž by spotřebovával odpovídající množství
energie jiného druhu.
kde je změna vnitřní energie, W je práce a Q je teplo. Jedná se o tři základní formy energie, jimiž popisujeme
soustavu a děje v ní probíhající.
Druhý termodynamický zákon

Teplo nemůže při styku dvou těles různých teplot samovolně přecházet z tělesa chladnějšího na těleso teplejší.
Nelze sestrojit periodicky pracující tepelný stroj, který by trvale konal práci pouze tím, že by ochlazoval jedno
5
těleso, aniž by docházelo k odpovídající změně v okolí .
Nelze sestrojit perpetuum mobile druhého druhu.

kde je změna entropie, tj. neuspořádanosti systému.
Třetí termodynamický zákon

Při teplotě absolutní nuly je entropie čisté pevné nebo kapalné
látky rovna nule. Tuto teplotu nelze dosáhnout; lze se k ní ale
neomezeně přiblížit.
Jinak řečeno, celková entropie se vždy zvyšuje. Vesmír jako

celek už od svého vzniku směřuje k „entropickému vyhoření“. Aplikace ale často přesahuje hranice fyziky a
využijeme ji i v běžném životě – např. je lehčí si v pokoji udělat nepořádek, než si jej uklidit.
Ideální plyn
U ideálního plynu předpokládáme, že částice mají zanedbatelné rozměry a stejnou hmotnost, neustále se pohybují
tepelným pohybem a navzájem na sebe silově nepůsobí. Celkovou vnitřní energii ideálního plynu tedy považujeme
za rovnou součtu kinetických energií všech částic. Z newtonovské dynamiky známe vztah pro Ek:
Různé částice mají v daném okamžiku různou rychlost. Jelikož jich je v soustavě hodně, můžeme z jednotlivých
rychlostí udělat aritmetický průměr a získáme střední kvadratickou rychlost v . Byl odvozen vztah pro tuto rychlost:
k
Po dosazení získáme vztah pro kinetickou energii jedné částice:
Vidíme, že jediná proměnná je teplota. Uvědomme si, že teplo není v podstatě nic jiné než pohyb částic. Tlak
působící na stěnu nádoby zase není nic jiného než souhrn sil, jimiž do ní částice narážejí. Zjednodušeně – čím větší
teplota, tím rychlejší jsou nárazy částic a tím vyšší je tlak v soustavě.
Jestli Vám množství textu a rovnic už přijde únavné, podívejte se na videozáznam nositele Nobelovy ceny za fyziku
Richarda Feynmana ze série Fun to imagine, kde vysvětluje vznik tepla pohybem částic. Nakonec sami posuďte,
jestli je tento vědec oprávněně označován studenty jako „The Great Explainer“.
Stavová rovnice ideálního plynu

Už výše jsme popsali tzv. stavové veličiny. Teď si uvedeme rovnici, která pro nás bude naprosto klíčová – je to
stavová rovnice ideálního plynu, která popisuje, v jakém vzájemném vztahu tyto veličiny jsou. Obecně platná
rovnice zní:
3
kde p je tlak [Pa], V je objem [dm ]
A pro děj, kdy se nemění látkové množství (tj. skoro všechny dále uvedené děje), platí:
Mějme tyto rovnice před očima při čtení následujících odstavců.
Termodynamické procesy (děje) v ideálním plynu

Jednotlivé děje dělíme podle veličiny, která zůstává konstantní. Průběh zapisujeme do tlakově-objemového neboli
pV diagramu. Děj si obvykle představujeme jako válec naplněný plynem a uzavřený pohyblivým pístem. K válci je
připojen ohřívač a chladič.
Když se
systém
vrátí
(libovolným způsobem) do původního rovnovážného stavu (původní tlak a objem), jedná se o kruhový děj (viz obr.)
V pV diagramu lze vždy vyjádřit plochu pod křivkou – ta se rovná vykonané práci W. Z de nice:
Plyn koná práci, jestli se objem zvětšuje
Práci koná okolí na plynu, jestli se objem zmenšuje
Zvětšování objemu označujeme slovem expanze (rozpínání), zmenšování objemu slovem komprese (stlačování).
Izobarický děj
U izobarického děje zůstává tlak konstantní. Když se tedy zvýší teplota, musí se zvětšit
objem a opačně. Můžeme si to představit tak, že válec necháme nad ohřívačem a pístu
umožníme volný pohyb. Téměř stejný děj pozorujeme v kuchyni, když nám vroucí voda
nadzvedává pokličku hrnce.
Záznam na pV diagramu je rovnoběžka s osou x – tzv. izobara. Práce je znázorněna

plochou pod touto čárou – lze ji snadno vypočítat jako součin tlaku a změny objemu.
Izochorický děj
U izochorického děje je konstantní objem. Když tedy zvýšíme tlak, roste vždy i teplota a obráceně. Představme si
situaci jako ohřívání utěsněného (tlakového) hrnce – stoupá v něm tlak i teplota.
Záznam na pV diagramu je rovnoběžka s osou y nazývaná izochora. Jelikož se nemění objem, soustava nekoná
objemovou práci! Plocha pod izochorou je nulová.
Izotermický děj
U izotermického děje je konstantní teplota. Mění se tlak i objem,
na pV diagramu tedy získáváme křivku zvanou izoterma.
Jak vlastně dosáhneme, aby byla teplota během celého procesu

konstantní? Musíme zabezpečit, aby proces běžel dost pomalu
nato, aby stíhal postupně odevzdávat teplo chladiči.
Adiabatický děj
Adiabatický děj bývá pro nás nejsložitější na pochopení. Žádná ze stavových veličin při
něm není konstantní. De nicí tohoto děje je, že se při něm nevyměňuje teplo s okolím.
Teplota se ale měnit může – vždy proporcionálně s objemem a tlakem. Křivku tohoto děje
nazýváme adiabata – je podobná jako izoterma, ale strmější.
Jak zde dosáhnout, aby se teplo s okolím nevyměňovalo? Jednak musíme soustavu tepelně
izolovat, jednak musí děj probíhat velmi rychle – teplo se pak nestihne vyměnit s okolím.
Carnotův cyklus
Carnotův cyklus je ideální variantou kruhového děje; skládá se z expanze (izotermický a adiabatický děj) a
z komprese (další izotermický a adiabatický děj)
Shrnutí procesů v ideálním plynu
Zde jsou uvedeny taky názvy zákonů platících pro jednotlivé děje (např. platící pro izotermický děj se někdy nazývá
Boyle-Mariottův zákon). Přebrané z učebnice Fyzika v kostce.
Fázové změny (změny skupenství)

Při studiu fázových změn neboli změn skupenství nás zajímají tři skupenství – pevné, kapalné a plynné. Platí několik
poznatků:
Přechod z pevného skupenství do kapalného (tání) a opačně (tuhnutí) se vyskytuje vždy při de nované teplotě,
která je shodná pro oba směry
Přechod do plynného skupenství, ať už z kapalného (vypařování) či pevného (sublimace) se vyskytuje do jisté

míry za všech teplot.
7
Při zvýšeném tlaku zaujme látka takové skupenství, které má u ní nejvyšší hustotu (u H2O je to kapalná voda, u
8
většiny ostatních látek je to pevné skupenství ).
Přídavek rozpustné látky (soli) nutí látku existovat spíše v kapalném skupenství. Sůl hodně „touží být
rozpuštěná“, a to jí umožní pouze kapalina. Bod tání tedy klesá a bod varu stoupá.
9
9
27. 10. 2018 Entropie stoupá ve směru pevná látkaSkripta do fyziky:
=> kapalina =>Molekulová
plyn . Při fyzika,
přeměně kinetická teorie látek s vyšší entropií musíme
na skupenství
dodat skupenské teplo, aby se proměnila bez změny teploty, viz příklady dále.
Teď si postupně uvedeme všechny situace, které se mohou vyskytnout:
10
Tání a tuhnutí
Uveďme si příklad s táním ledu a tuhnutím vody.
Led roztaje při teplotě 0°C. Aby roztál, musí přijmout skupenské teplo. Představme si to tak, že musíme trochu
„postrčit“ jeho molekuly, abychom narušili jejich uspořádanost.
Voda tuhne taky při 0°C. Aby zmrzla, musí odevzdat skupenské teplo stejné velikosti, jako musel přijmout led
při tání. Odebráním tepla molekulám „vezmeme snahu se tolik vrtět“, čímž nabydou nižší entropie.
Nejčastěji počítáme s tzv. měrným skupenským teplem, přepočítaným na 1kg látky. Pro H O za normálního tlaku se
2
jedná o 334 kJ/kg. Dodáním nebo odebráním tohoto tepla se nemění teplota!
Situaci můžeme ještě ovlivňovat změnami tlaku:
Máme led o teplotě 0°C; když na něj budeme působit zvýšeným tlakem, roztaje.
Naopak, u vody o teplotě 0°C tlak snížíme a ona ztuhne. Stále je ale nutné odevzdat skupenské teplo (resp. u
ledu jej odebrat)
Tak jej lze ovlivnit rozpuštěnými látkami:
Máme led o teplotě -5°C. Promícháme jej se solí a on roztaje (to je taky důvod, proč se solí silnice). V důsledku
tání musí ovšem odevzdat skupenské teplo. Viz také experiment.
Vypařování a kondenzace
Vypařování probíhá na povrchu kapaliny za všech teplot. Při tzv. teplotě varu ale dochází k vypařování ve všech
místech jejího objemu. Všechno další dodané teplo (např. plamenem sporáku) se mění na teplo skupenské). Pára
má pak stejnou teplotu jako je teplota varu. Tlak má opět vliv:
Při vyšším tlaku je teplota varu vysoká
Při nízkém tlaku teplota varu klesá (např. při vysokohorské expedici si vaříte oběd při 95°C)
Množství páry, které se může v nádobě nacházet, je omezené. Říkáme, že pára je nasycená. V předpovědi počasí se
tohle uvádí jako relativní vlhkost vzduchu. U nasycené páry je relativní vlhkost 100%; při dalším zvýšení vlhkosti by
už pára kondenzovala.
I při vypařování je nutno dodávat tekutině skupenské teplo. Toto je taky způsob, jakým se ochlazujeme při pocení.
Teplo z našeho těla je odevzdáno vypařující se vodě. Těkavé látky, jako je alkohol nebo menthol, mají větší tendenci
se vypařovat, takže nám doslova „kradou“ skupenské teplo – proto mentholová žvýkačka nebo zubní pasta chladí;
taky voda po holení s alkoholem má chladivý účinek.
Sublimace a desublimace
Jev sublimace a desublimace nám často přijde hodně abstraktní a nepochopitelný. Ve skutečnosti se s nimi ale
setkáváme po celou zimu, kdy jsou teploty pod bodem mrazu. Víme, že v teplotách < 0°C se H2O vyskytuje jako led
a jako vodní pára. Tato skupenství v sebe mohou přecházet:
Při schnutí zmrzlého prádla se „vypařuje led“ – odborně řečeno dochází k sublimaci.
Námraza vzniká tak, že vodní pára desublimuje – prochází z plynného skupenství do pevného.
Nakonec se podívejme na malý přehled jevů při přenosu tepla, z jazykového hlediska:
Dodáváme soustavě teplo = soustava teplo přijímá (tím ochlazuje sebe i okolí)
Odebíráme soustavě teplo = soustava teplo odevzdává (tím ohřívá sebe i okolí)
Povrchové jevy
Molekuly kapaliny na sebe navzájem působí přitažlivou silou. Nastávají dvě základní situace:
u molekul, které jsou uvnitř, působí tyto síly stejně ze všech stran, výslednice je nulová
11
u molekul na povrchu kapaliny působí molekuly jen zevnitř, výslednice tedy směřuje dovnitř
Jelikož povrchové molekuly „chtějí jít dovnitř“ a zároveň vnitřní molekuly „nechtějí jít ven“, dochází k jakési obecné
snaze molekul tlačit se do středu tělesa (např. kapky). To je taky důvodem, proč taková tělesa zaujímají tvar koule –
ten má totiž při daném objemu nejmenší povrch. Z makroskopického hlediska se tento jev někdy připodobňuje k
jakési „pružné bláně“ na povrchu kapaliny. Díky tomu lze např. vodní hladinu položit špendlík, aniž by se ponořil.
Představme si, že uvedenou „snahu“ molekul zmenšovat povrch kapky využijeme tak, že je přinutíme zaujmout
větší plochu (mírně roztlačíme kapku prstem). Ta se pak znovu vrátí do původního kulatého tvaru, k čemuž využije
svou povrchovou energii.
Ještě lépe je tento jev pozorovatelný u mýdlové blány – ta má taky tendenci minimalizovat svůj povrch. Když mírně
foukneme do bublifuku, blána se ihned znovu smrští (obr. vpravo).
Kdybychom měli bublifuk tvaru čtverce, jehož jedna strana by byla volně pohyblivá, mohli bychom pozorovat, že
tato strana je vtahována smršťující se blánou (obr. vpravo). Působící síla se mění v závislosti na délce pohyblivé
strany. Takto získáme vztah pro novou veličinu, povrchové napětí σ:
Povrchové napětí se tedy rovná podílu povrchové síly F a délky

l okraje blány, na níž působí. Má různé hodnoty pro různé
kapaliny. Povrchové napětí navíc klesá s teplotou; lze jej taky
snižovat působením povrchově aktivních látek (tenzidů) – mezi
12
ně patří mýdla, saponáty, ale i složky žluči .
Styk kapaliny se stěnou

nádoby
Povrchové napětí se může projevovat i ve styku se stěnou nádoby. Uvedli jsme, že v kapce jsou povrchové molekuly
„taženy dovnitř“. Některé materiály nádoby ale vykazují vůči kapalině stejné chování – „táhnou molekuly kapaliny
k sobě“. Mohou nastat tři situace:
Stěna nádoby k sobě táhne molekuly víc, než samotná kapalina (a) – kapalina „leze“ po stěně. Říkáme, že smáčí
stěnu nádoby.
Kapalina táhne své molekuly dovnitř větší silou, než stěna nádoby (b) – kapalina stěně „uhýbá“. Říkáme, že
nesmáčí stěnu nádoby.
Obě síly jsou stejné (c) – kapalina vytváří rovnou hladinu
Ve skutečnosti záleží na kombinaci kapaliny a materiálu nádoby:
Kapilarita
Zahnutí povrchu kapaliny, které jsme viděli výše, vyvolává přídatný tlak v kapalině:
čím víc se povrch zahýbá (obr. b), tím víc se chtějí molekuly „tlačit“ dovnitř; tlak je vyšší
čím víc povrch „leze“ po stěně (obr. a), molekuly se snaží spíše dostat ven; tlak je nižší
Označujeme ho kapilární tlak pk. Jeho důsledky lze nejlépe pozorovat v tenkých trubičkách (kapilárách) ponořených
do kapaliny. Platí pro něj vztah:
kde σ je povrchové napětí; r je poloměr kapiláry.
Pozn.: pro tlak uvnitř duté mýdlové bubliny platí:
Proč je v čitateli u kapilárního tlaku uvedeno 2σ a u tlaku uvnitř bubliny 4σ? Je to jednoduché – bublina je dutá - má
dva povrchy (vnitřní a vnější), takže hned dvě vrstvy molekul se touží dostat dovnitř. Tím tedy zvyšují tlak uvnitř.
V rovnovážném stavu se kapilární tlak rovná tlaku hydrostatickému:
Po odvození získáme vztah pro výšku sloupce v kapiláře:
Kapilární elevace
Vzestup hladiny v kapiláře oproti volné hladině nazýváme
elevace. Vyskytuje se u smáčivých kapalin; povrch je dutý (má
tvar tzv. menisku). Příklad – voda ve skle.
Kapilární deprese
Pokles hladiny v kapiláře oproti volné hladině se nazývá kapilární
deprese. Pozorujeme ji u nesmáčivých kapalin; její povrch je
vypouklý – má tvar kulového vrchlíku. Příklad – rtuť ve skle.
Spojme si tedy výše uvedené vzorce a tuhle stručnou teorii.

V lekci týkající se mechaniky kapalin budeme mít uveden
poznatek, že hydrostatický tlak je v rámci dané hloubky ve všech
bodech stejný. Kapilární jevy ale poněkud mění situaci pro
tekutinu uvnitř kapiláry:
U kapilární elevace tlak klesá – tekutina v nádobě má tedy

vyšší (hydrostatický) tlak, díky němuž vytlačuje sloupec
kapiláry do výšky h. Lze si taky znovu představit, že smáčivá
kapalina „šplhá“ po stěnách kapiláry.
U kapilární deprese tlak roste – tekutina v nádobě má nižší hydrostatický tlak. V porovnání s kapilárou zde tedy
působí podtlak, který táhne tekutinu v kapiláře dolů. Nesmáčivá kapalina tedy klesá o hodnotu h.
Pružnost
V některých situacích nás zajímá, jak reaguje těleso (zpravidla tyč) na natažení – tj. sílu působící podél její osy.
Konkrétně počítáme s relativním prodloužením tyče za působení normálového napětí. Počítáme s následujícími
veličinami a jednotkami:
Veličina Vztah Jednotka De nice
2 2
Průřez tyče S m ; cm
Deformující síla F N
Relativní prodloužení % Říká nám, do jaké míry (v %) se tyč prodlouží
-2 Jedná se o tlak působící na průřez tyče; závisí

Normálové napětí N.m = Pa
na působící síle a průřezu S.
Youngův modul pružnosti v tahu je konstantou

Modul pružnosti Pa pro daný materiál; je to poměr normálového
napětí a jím vyvolané deformace
Významná pro nás bude znalost Hookova zákona, který říká, že normálové napětí je přímo úměrné relativnímu
prodloužení:
Při výpočtech se setkáváme s velkými čísly – je to logické, neboť i tyč o malém průměru musíme natahovat
obrovskou silou, aby se prodloužila např. o 0,1%. Hodnoty modulu pružnosti se často uvádí v GPa,
2
působící
2
síla
dosahuje hodnoty několika kN. Musíme si proto dávat pozor na exponenty a taky na přepočet cm na m u průřezu
tyče.
Jestli chcete své vědomosti otestovat efektivním interaktivním způsobem a zároveň používat vzorové otázky z LF
MU, zkuste se podívat na tyto ash kartičky na stránce quizlet.com.
1 Jinými slovy, při teplotě absolutní nuly (0K, -273,15°C) ustává

12 tepelný pohyb částic.
2 Je de nována jako tolik částic, kolik je atomů v 12g uhlíku C.
3 Mohli bychom zde řadit i hmotnost, počet částic, hustotu a entropii.
4 Vnitřní energie je hodně obecný pojem. U příkladu se dřevem byla uložena ve formě energie chemických vazeb;
může se ale jednat o potenciální energii, energii elastickou apod.)
5 Když necháme běžet ledničku s otevřenými dvířky, teplota v místnosti nebude klesat, ale stoupat (za předpokladu
že její účinnost je menší než 100%).
6 κ je tzv. Poissonova konstanta, pro ideální plyn s jednoatomovými molekulami má hodnotu 5/3 (bezrozměrná)
7 Molekuly se snaží jak kdyby „ustoupit“ působícímu tlaku – zaujmout co nejmenší prostor.
8 Kvůli anomálii vody má led nižší hustotu jako kapalná voda (ledová kra plave). U většiny látek je to naopak.
9 Entropie je „neuspořádanost“. Pevná látka je často krásně uspořádaná do krystalické mřížky; v plynu se naopak
molekuly pohybují náhodným (neuspořádaným) tepelným pohybem.
10 U kovů používáme pojem tavení.
11 Můžeme si představit, že všechny molekuly na povrchu chtějí jít dovnitř, respektive jsou taženy dnu.
12 U všech těchto příkladů je principem funkce „rozbití“ větších kapének mastných nečistot, resp. tuku z potravy.
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Mechanika hmotných bodů a pevných těles
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
5. Mechanika hmotných bodů a pevných těles
Kinematika
Pohyby podle zrychlení:
Rovnoměrný (a=0)
Rovnoměrně zrychlený (a=konst.≠0)
Nerovnoměrný (a≠konst.)
Podle tvaru trajektorie:
Přímočarý: směr okamžité rychlosti je konstantní
Křivočarý směr okamžité rychlosti je tečnou k trajektorii v daném bodě.
Kinematika hmotných bodů – vzorce pro základní pohyby

Rovnoměrný přímočarý pohyb
Rovnoměrně zrychlený (zpomalený) pohyb
Příkladem je volný pád; zde platí analogicky:
Skládání pohybů
Často nás budou zajímat složené pohyby, jako např. vrhy. Zde si vždy musíme uvědomit platnost principu
nezávislosti pohybů:
Příkladem může být vystřelená kulka Bořičích mýtů
Složený pohyb Z jakých pohybů se skládá Vzájemná orientace pohybů
Vodorovný vrh rovnoměrný přímočarý + volný pád kolmo na sebe
Vrh svislý vzhůru rovnoměrný přímočarý + volný pád proti sobě
Vrh svislý dolů rovnoměrný přímočarý + volný pád v souhlasném směru
Vrh šikmý rovnoměrný přímočarý + volný pád pod úhlem α (lze dále rozložit)
Vrh šikmý rovnoměrný přímočarý + vrh svislý vzhůru kolmo na sebe

(jiná de nice)
Pohyby po kružnici
U pohybů po kružnici nás zajímá nejen samotná (absolutní) rychlost pohybu, ale i rychlost úhlová. To samé platí i
pro jiné veličiny, z nichž nám stačí jen některé:
Rovnoměrný pohyb hmotného bodu po kružnici
Tento pohyb nás zajímá u mnoha otázek (zejména 44-54)
Platí pro něj:
Zapamatujme si zejména:
přepočet mezi frekvencí a periodou
vztah pro úhlovou rychlost
vztah pro přepočet rychlosti a úhlové rychlosti v=r.
vztah pro dostředivé zrychlení
Dynamika
Dynamika studuje příčiny pohybu těles; jejím základem jsou tři Newtonovy pohybové zákony:
Newtonovy pohybové zákony

1. Zákon setrvačnosti: Jestliže na těleso nepůsobí žádné vnější síly nebo výslednice sil je nulová, pak těleso
setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu.
2. Zákon síly: Jestliže na těleso působí síla, pak se těleso pohybuje se zrychlením, které je přímo úměrné působící
síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa.
Impuls síly je zde změna hybnosti vyvolaná působením dané síly.
3. Zákon akce a reakce: Jestliže těleso 1 působí silou na těleso 2, pak také těleso 2 působí na těleso 1 stejně
velkou opačně orientovanou silou. Síly současně vznikají a zanikají.
Zajímat nás bude i zákon zachování hybnosti:
Celková hybnost izolované soustavy těles se nemění.
Smykové tření
V zákonu setrvačnosti je uvedeno, že platí, jestli na těleso nepůsobí žádné vnější síly. V reálném světě ale tyto síly
působí, a jednou z nejvýznamnějších je třecí síla.
Představme si, že posouváme těleso po podložce silou F. Proti naší síle (v opačném směru) působí třecí síla Ft:
Zde tedy vidíme hezky aplikovaný zákonSkripta
27. 10. 2018 setrvačnosti
do fyziky:– Mechanika
jestli je F+hmotných
Ft=0, těleso
bodů azůstává
pevnýchvtěles
klidu nebo rovnoměrném
přímočarém pohybu.
Dostředivá síla
Dostředivá síla nás zajímá u pohybu po kružnici; už jsme viděli
vztah pro dostředivé zrychlení ad. Tato síla je součinem hmotnosti
tělesa a tohoto zrychlení:
Mechanická práce a energie
1
Práce je skalární veličina de novaná jako součin síly a dráhy, podél níž působí :
Pro mechanickou energii platí zákon zachování mechanické energie:

2
Jestliže těleso nepodléhá účinkům okolí , pak součet jeho kinetické a potenciální energie zůstává stálý.
Na jednotlivé typy mechanické energie se podíváme blíže:
Kinetická (pohybová) energie

Tato energie charakterizuje pohybový stav tělesa vůči vztažné soustavě. Je de nována jako:
Potenciální (polohová) energie
Tato energie spočívá v poloze tělesa a v „možnosti“ přeměnit se v energii kinetickou – o to větší, čím výše se těleso
nachází, a čím je těžší:
Platí tedy, že:
Např. během volného pádu těleso ztrácí potenciální energii a nabývá stejně velkou energii kinetickou.
Výkon, příkon a účinnost

Často nás zajímá schopnost stroje vykonávat danou práci za určitý čas. Tuto veličinu označujeme jako výkon; lze jej
vyjádřit i jinými způsoby:
Jednotkou je 1 Watt [W]=J/s; po jednoduché úpravě pochopíme, proč se Joule někdy označuje jako „wattsekunda“.
Příkon (P0) popisuje „odběr energie“ strojem z okolí (zdroje); při účinnosti 100% je shodný s výkonem.
Účinnost vyjadřuje, jaký podíl dodané energie se přemění na požadovanou práci – jedná se tedy o poměr výkonu a
příkonu. Účinnost je bezrozměrná veličina udávaná v procentech.
Srážky těles
Při srážkách těles platí zákon zachování hybnosti a zákon zachování kinetické energie.
Pružný náraz
Tělesa se po srážce od sebe odrazí
Nepružný náraz
Tělesa splynou v jedno těleso s hmotností m1 + m2
Gravitační pole
Na všechna tělesa v gravitačním poli Země působí gravitační síla. Jejím zdrojem jsou všechny hmotné objekty a pro
toto vzájemné působení platí Newtonův gravitační zákon:
Newtonův gravitační zákon

Každá dvě tělesa o hmotnostech m1 a m2 na sebe působí gravitační silou přímo úměrnou hmotnostem těles a
nepřímo úměrnou čtverci jejich vzdálenosti.
−11 3 -1 -2
Součinitelem je gravitační konstanta κ (nebo G) = 6,67×10 m ·kg ·s .
Aby zákon platil přesně, tělesa musí být ve tvaru koule; gravitační pole musíme považovat za homogenní (stejné
gravitační zrychlení ve všech místech)
Intenzita gravitačního pole

Pro porovnání silového působení v různých místech gravitačního pole zavádíme veličinu Intenzita gravitačního pole
K:
Platí tedy, že Fg=K.m; taky Fg=m.g
Složené pohyby těles v homogenním tíhovém

poli Země (vrhy)
Jednoduchý pohyb jsme měli reprezentovaný volným pádem; uvedeme si vztahy, které pro něj platí
Volný pád
Jedná se o pohyb rovnoměrně zrychlený; rychlost tedy počítáme jako součin zrychlení g a času t.
Dráhu s volného pádu označujeme jako h (výška). Zajímat nás budou vztahy mezi rychlostí a výškou, z níž těleso
padá:
Vrh svislý vzhůru
Lze říct, že vrh svislý vzhůru se skládá ze dvou „navzájem opačných“ pohybů:
rovnoměrně zpomalený pohyb vzhůru
rovnoměrně zrychlený pohyb dolů (volný pád)
Oba pohyby trvají stejně dlouhou dobu! Z toho můžeme odvodit, že počáteční rychlost vrhu musí být stejná jako
konečná rychlost dopadu.
Díky mnoha blízkým souvislostem s volným pádem můžeme využívat několik stejných vzorců. Musíme ale brát
v úvahu nenulovou počáteční rychlost v0.
Vrh svislý dolů

U svislého vrhu dolů jsme udělili tělesu zrychlení jednak my, jednak tíhové pole Země. Proto místo záporných
znamének, která jsme využívali výše, zde budeme sčítávat:
Vrh vodorovný
Až doteď jsme se pohybovali pouze v jednom rozměru (nahoru-dolů), tj. po ose y. Teď přidáme i pohyb dopředu-
dozadu (osa x). Abychom si zjednodušili orientaci v osách a směrech, často využíváme označení:
y pro výšku (předtím h)
x pro vzdálenost ve vodorovném směru
vx a vy pro „složku rychlosti ve směru x, resp. y“
U vodorovného vrhu jsme tělesu udělili zrychlení ve vodorovném směru (rovnoběžně se zemským povrchem).
Kdyby nepůsobila tíhová síla, pohybovalo by se donekonečna (podle zákona setrvačnosti). Fg ale působí; dá se říct,
že v jejím důsledku v ose y dochází k volnému pádu. Pohyby tedy sledujeme, jakoby probíhali nezávisle na sebe, ale
ve stejné době.
Vrh šikmý
Vrh šikmý je nejsložitější situací, s níž se zde setkáme. Jedná se o kombinaci tří pohybů:
vrh svislý vzhůru, tj.:
rovnoměrně zpomalený pohyb vzhůru (první polovina doby)
volný pád (druhá polovina doby)
rovnoměrný přímočarý pohyb po ose x
Pozn.: mohli bychom vycházet i z reálnějšího rozdělení – rovnoměrný pohyb pod úhlem α a volný pád. Zde bychom
ale museli počítat s goniometrickými funkcemi a situace by se zbytečně komplikovala. Díky několika logickým
úvahám budeme schopni odpovědět na všechny otázky v podkladech i bez počítání s úhly.
Když známe celkový čas pohybu, můžeme zjistit čas pohybu vzhůru a čas „pádu“ (vždy 1/2)
Když známe čas pádu, umíme dopočítat výšku y (stejný vzorec jako u volného pádu)
Když známe celkovou vzdálenost na ose x, víme, že během poloviny této dráhy těleso stoupalo, během druhé
poloviny klesalo
Uvedené informace nám umožní dopočítat např. počáteční rychlost v ose x a y, ale i energii spotřebovanou při
vrhu (celkovou, nebo zvlášť v ose x a y)
Mechanika tuhého tělesa

Doteď jsme považovali tělesa za hmotné body – zanedbávali jsme jejich rozměry. To si ale nemůžeme dovolit
v několika následujících případech.
Moment síly
Význam to bude mít u otáčivých pohybů – rotace kolem osy. Zde nás zajímá veličina moment síly:
3
Moment síly je de nován jako vektorový součin síly F a vzdálenosti jejího působiště od osy otáčení . Vektorová
přímka leží v ose otáčení. Platí zde pravidlo pravé ruky:
Položíme-li pravou ruku na obvod tělesa tak, aby prsty ukazovaly směr otáčení, vztyčený palec ukazuje směr
momentu síly.
Trochu líp nám tuto těžce představitelnou
27. 10. 2018 veličinu
Skripta přiblíží
do fyziky: příkladhmotných
Mechanika ze života: Držíme
bodů v pravé
a pevných těles ruce šroubovák, nímž
působíme na šroub otáčivou silou. Její směr je určen prsty pravé ruky, palec pak ukazuje směr momentu hybnosti.
Momentová věta
Otáčivý účinek několika sil působících na tuhé těleso se ruší, je-li součet jejich momentů vzhledem k ose otáčení
nulový.
Tj. kdyby měl náš šroubovák ještě druhou rukojeť na opačné straně, a někdo by na ní působil stejnou silou do
opačné strany, šroubovák jako celek by se neotáčel (překvapivě).
Jednoduché stroje
Pro potřeby přijímaček si musíme uvědomit zejména to, že žádný stroj nám z fyzikálního hlediska nešetří práci W.
Stroj umožňuje použít menší sílu na větší dráze. Šetříme tedy sílu, ne práci!
Základními
4
zástupci jsou páka, kladka a nakloněná rovina. Nás zpravidla zajímá podmínka rovnováhy u jednotlivých
strojů .
Dvojzvratná páka
Příkladem této páky je houpačka nebo nůžky, ale i naše kosti spojené klouby. Podmínkou rovnováhy je, aby byly síly
v rovnováze, to platí, když:
U houpačky můžeme dosadit tíhovou sílu Fg=m.g; obě strany rovnice pak vydělíme konstantou g:
Pevná kladka
Zde měníme pouze směr působení síly; velikost síly zůstává stejná.
1 V případě, že směr působení síly není souhlasný se směrem pohybu tělesa, přidáváme do součinu cos úhlu α.
2 V některých otázkách je vysloveně určeno, že těleso podléhá vlivům okolí (např. třecí síly); tehdy počítáme
s obecnějším zákonem zachování energie, tj.: „celková energie izolované soustavy je konstantní“.
3 Tuto vzdálenost označujeme jako rameno síly d; jedná se o součin síly a sinu úhlu, jenž svírá s osou otáčení
(ideálně 90°, proto např. maticový klíč držíme pod tímto úhlem ฀ sin=1). Rameno síly má rozměr [m].
4 Při rovnováze je výslednice působících sil rovná nule. Platí tedy zákon setrvačnosti – co bylo v klidu, zůstává v klidu
(vyvážená houpačka); co se pohybovalo rovnoměrně přímočaře, bude se tak pohybovat nadále (kbelík vytahovaný
ze studny konstantní rychlostí).
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Mechanika kapalin a plynů
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
6. Mechanika kapalin a plynů

Kapaliny a plyny označujeme společným názvem tekutiny. Tato jejich společná vlastnost (tekutost) nám říká, že se
vyznačují nestálým tvarem, přizpůsobujícím se nádobě. Některé vlastnosti kapalin a plynů budou ale značně
odlišné:
Kapalná tělesa zachovávají stejný objem (jsou nestlačitelné), působením tíhové síly vytvářejí volnou hladinu
Plynná tělesa nemají stálý objem ani tvar – tyto vlastnosti jsou dány tvarem a objemem nádoby; jsou značně
stlačitelné.
Při výpočtech často vycházíme ze zjednodušujícího modelu – ideální kapaliny, ideálního plynu:
Ideální kapalina je dokonale tekutá (má nulové vnitřní tření) a je naprosto nestlačitelná
Ideální plyn je naopak dokonale stlačitelný; rovněž se vyznačuje dokonalou tekutostí
Pro děje probíhající v kapalinách a plynech platí speci cká pravidla, která si v dalších kapitolách shrneme
prostřednictvím příslušných fyzikálních zákonů v slovné formě i ve formě rovnic. Mechaniku kapalin a plynů
budeme dělit na:
hydrostatiku a aerostatiku (těleso je v klidu)
hydrodynamiku a aerodynamiku (dochází k makroskopickému pohybu částic tělesa)
Hydrostatika a aerostatika
Pro popis stavu tekutého tělesa (kapaliny nebo plynu) je naprosto
klíčovou veličinou tlak. Je de nován jako podíl velikosti síly a plochy,
na níž tato síla působ; jednotkou je Pascal:
Tlak měříme tzv. manometry; nejjednoduším manometrem je

trubice tvaru U naplněná kapalinou, kde jeden její konec napojíme
na zdroj tlaku, ve druhé se pak bude měnit výška kapalinového
sloupce. Jiný typ, kovový manometr nazýváme též aneroid.
Tlak bývá v tekutinách vyvolán dvojím způsobem – vnější silou a

tíhovou silou. O vlivu vnější síly hovoří Pascalův zákon, o tíhové síle
budeme mluvit v souvislosti s hydrostatickým tlakem.
Pascalův zákon
Když foukneme do balónu, všechny jeho stěny se roztánou stejně; to samé by platilo při naplnění balónu vodou.
Tahle představa nám pomůže pochopit fakt, že tlak vyvolaný vnější silou, která působí na tekuté těleso v uzavřené
nádobě je ve všech částech tělesa stejný. Nezávisí na tvaru, objemu ani hustotě tělesa. Toto je zároveň znění
Pacalova zákona, jenž matematicky zapisujeme: Skripta do fyziky: Mechanika kapalin a plynů
27. 10. 2018
Na tomto principu
fungují hydraulická
1
zařízení – spojené
válcové nádoby uzavřené
písty o různém průřezu;
při silovém působení na
menší píst je větší píst
vytlačován mnohem větší
silou. Působící síly jsou
ve stejném poměru jako
obsahy průřezů pístů.
Hydrostatický
tlak
Tíhovou sílu působící na
kapalinu označujeme jako hydrostiatická tlaková síla. Vztah pro její výpočet zní:
Tato síla působí na dno i stěny nádoby a taky na ponořená tělesa. Pozor – nezávísí na celkovém objemu a tvaru
tělesa. Tomuto faktu říkáme hydrostatické paradoxon.
Tlak vyvolaný touto silou nazýváme hydrostatický. Vztah

pro jeho výpočet můžeme snadno odvodit ze základního
vztahu pro tlak:
Vidíme tedy, že hydrostatický tlak je přímo úměrně závislý

na výšce sloupce h (nebo hloubce měření pod volnou
hladinou), na hustotě kapaliny ρ i na tíhovém zrychlení g.
Není stejný ve všech místech tekutého tělesa. Místa se
stejným hydrostatickým tlakem se nacházejí ve stejné hloubce a nazýváme je hladiny. Volná hladina odpovídá
nulovému hydrostatickému tlaku.
Závislost Tlak vyvolaný vnější silou Hydrostatický tlak
Na ploše S závisí nepřímo úměrně nezávisí
Na hustotě kapaliny nezávisí závisí přímo úměrně
Na tíhovém zrychlení g nezávisí závisí přímo úměrně
Na místě měření h nezavisí závisí přímo úměrně
Atmosférický tlak
Atmosférický tlak je tlak vzduchu vyvolaný tíhovou sílou působící na částice vzduchu v atmosféře. Tuto sílu
označujeme atmosférická tlaková síla FA. Problematika je sice značně podobná tlaku hydrostatickému, ale musíme
brát v úvahu, že atmosférický tlak se bude měnit s nadmořskou výškou, neboť se mění i hustota vzduchu ρ.
Atmosférický tlak můžeme měřit barometrem na základě tzv. Toricelliho pokusu, viz dále.
Změny atmosférického tlaku mají za následek změny počasí; naopak, měřením a předpověděním těchto změn
můžeme změny počasí odhadovat. Pro tyto potřeby byl zvolen tzv. normální atmosférický tlak:
pn = 1013,25hPa = 760 Torr = 760mmHg

2
Jako vidíme, používají se zde různé jednotky . Jednotkou SI je Pascal, používáme ale zejména hPa a kPa. 1 Torr
odpovídá 1mm rtuťového sloupce na rtuťovém barometru.
Vztlaková síla
Vztlaková síla Fvz je síla nadlehčující každé těleso ponořené do kapaliny (nebo plynu). Směr jejího vektoru je kolmo
nahoru. Její existence vychází z faktu, že v různých hladinách („hloubkách“) působí na ponořené těleso různé síly.
Vztlaková síla je rozdílem těchto sil:
Po dosazení za Fh (viz výše) získáme:
A plocha S vynásobená rozdílem výšky (h -h ) nám dá objem:

2 1
kde V je objem tělesa a zároveň objem vytlačené kapaliny; ρ je hustota kapaliny a g je tíhové zrychlení. Tento děj
popisuje Archimedův zákon:
Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost se rovná tíze kapaliny stejného
objemu, jako je objem ponořeného tělesa.
Vztlaková síla tedy přímo úměrně závisí na objemu

tělesa, hustotě kapaliny a tíhovém zrychlení. Nezávisí
vůbec na hustotě, tvaru nebo hmotnosti tělesa.
Bude těleso plovat?

Na ponořená tělesa působí dvě síly opačného směru:
Tíhová síla Fg=m.g
Vztlaková síla Fvz=V.ρ.g
Výslednice těchto sil závisí na tom, která z nich je větší. O

tom, jestli bude těleso plovat, vznášet se, nebo klesat ke
dnu rozhoduje výlučně rozdíl hustoty tělesa a kapaliny.
To můžeme odvodit z rovnic pro uvedené síly:
Tíhová síla Fg Vztlaková síla Fvz
Fg=m.g Fvz=V.ρ.g
Fg=ρt.V.g (hustota tělesa x objem tělesa) Fvz=V.ρk.g
Objem tělesa a objem vytlačené kapaliny je stejný;
27. 10. 2018 tíhové
Skripta zrychlení
do fyziky: je konstantní.
Mechanika Jediným rozdílem je tedy hustota
kapalin a plynů
tělesa, respektive kapaliny. Mohou nastat tři případy:
ρt > ρk; Fg>Fvz; těleso klesá ke dnu
ρt = ρk; Fg=Fvz; těleso se volně vznáší
ρt < ρk; Fg<Fvz; těleso plove na volné hladině
U třetí situace tedy část tělesa vyčníhá nad hladinu. To, o jakou část se jedná, můžeme zjistit z jednoduché rovnice;
poměr objemu ponořené části tělesa k celému objemu tělesa je stejný jako poměr hustoty tělesa a kapaliny:
Hydrodynamika a aerodynamika
Teď nás čeká pohled na jevy, které nastávají při proudění kapalin a plynů. Částice plynů a kapalin se pohybují
neustále; pokud ale makroskopicky převáží pohyb v jednom směru, mluvíme o proudění.
Ustálené (stacionární) proudění je jakýmsi ekvivalentem rovnoměrného pohybu. U takového proudění lze popsat
rychlost a směr pohybu částic gra cky pomocí tzv. proudnic. Proudnice je myšlená čára, jejíž tečna v libovolném
bodě má směr vektoru okamžité rychlosti. Každým bodem může procházet jen jedna proudnice (nekříží se).
Dále rozlišujeme proudění laminární a turbulentní. U laminárního proudění platí výšeuvedený popis proudnic;3
jednotlivé proudnice jsou u něj rovnoběžné. U reálných kapalin se vyskytuje zejména při nízkých rychlostech . U
turbulentního proudění se proudnice navzájem promíchavají; dochází ke vzniku vírů, rychlosti částic nejsou
konstantní. Dochází k němu zejména při vyšších rychlostech proudění.
My se bueme věnovat zejména stacionárnímu laminárnímu proudění ideální kapaliny, pro nějž bude platit
následující popis.
De nujeme si veličinu objemový průtok QV:
Objemový tok (průtok) odpovídá objemu vody, jenž proteče daným

průřezem trubice za 1 sekundu. U kapalin a plynů jej měříme
vodoměry, respektive plynoměry.
Rovnice spojitosti toku (rovnice kontinuity)

Berme do úvahy fakt, že kapalina je nestlačitelná, a nemůže se tedy v žádném místě trubice hromadit. Proto
každým průřezem trubice proteče za stejný čas stejný objem tekutiny. Matematicky vyjádřeno:
Po úpravě můžeme vyjádřit i poměr rychlostí a průřezů:
Rychlosti průtoku jsou tedy v obráceném poměru oproti průřezům trubice v daném místě. Menší průřez odpovídá
vyšší rychlosti a obráceně.
Z běžného života můžeme aplikaci rovnice kontinuity vidět u injekční stříkačky, ale i u složitějších situací jako je
krevní oběh.
Bernoulliho rovnice
V proudící kapalině není v téže hloubce vždy stejný tlak. Z obecného hlediska by hydrostatický tlak popisoval pouze
potenciální energii kapaliny Ep; proudící kapalina ale disponuje i energií kinetickou, Ek.
Zákon zachování mechanické energie nám říka, že součet Ep a Ek zůstává vždy konstantní:
2
Kinetická energie odpovídá vztahu Ek=1/2m.v . Po dosazení:
A jelikož hmotnost kapaliny si můžeme rozložit na součin hustoty a objemu:
A po vydělení obou členů objemem V:
Vydělením rovnice objemem jsme v podstatě dospěli k obecné rovnici, kde objem V=1l (jednotkový objem). Toto je
základní varianta Bernoulliho rovnice. Ta je vlastně speciální aplikací zákona zachování energie u kapalin proudících
ve vodorovných trubicích. Její znění je:
Součet kinetické a potenciální energie kapaliny o jednotkovém objemu je ve všech místech vodorovné trubice
konstantní.
Tato rovnice má několik důsledků, které si ukážeme na trubici o měnícím se průřezu:
Začneme známými fakty:
Při zmenšení průřezu trubice stoupá rychlost proudění ( )
Při zrychlení proudění stoupá kinetická energie ( )

27. 10. 2018 Při stoupající Ek musí klesat potenciální energie
Skripta
Epdo
( fyziky: Mechanika kapalin) a plynů
Teď si uvědomme několik nových fakt, znázorněných ve výšeuvedeném obrázku:
Výška sloupce v manometrické trubici je ovlivňována pouze potenciální energií (tedy tlakem), nikoliv energií
kinetickou
V pomalu proudící kapalině bude tlak vyšší (p1) než v rychle proudící kapalině (p2)
U velmi rychle proudící kapaliny může být tlak natolik nízký, že manometrická trubice bude dokonce nasávat
4
vzduch; to je podstatou hydrodynamického paradoxa .
Stejný jev můžeme pozorovat u proudících plynů (aerodynamické paradoxon) – při fouknutí mezi dva listy papíru
(stoupá rychlost proudění vzduchu) mezi nimi klesá tlak a v důsledku toho se listy přibližují.
Rychlost kapaliny vytékající z nádoby

Představme si nádobu s kapalinou v klidu, na níž nepůsobí žádný vnější tlak. Tento tlak odpovídá potenciální energii
podle rovnice Ep=p.V. Jelikož je kapalina v klidu, všechna její mechanická energie odpovídá energii potenciální:
Teď si představme, že v blízkosti podstavy nádoby uděláme

otvor. Kapalina začne vytékat – fyzikálně řečeno,
potenciální energie se začne přeměňovat na kinetickou:
A po úpravě získáme hodnotu rychlosti v:
Rychlost vytékající kapaliny tedy závisí přímoúměrně na druhé odmocnině výšky sloupce a druhé odmocnině
tíhového zrychlení. Vyšší rychlostí vytéká kapalina z otvoru, který je blízko u dna.
Proudění reálných kapalin a plynů
Reálná kapalina na rozdíl od ideální postrádá dokonalou
tekutost a stlačitelnost. Mezi částicemi dochází k vnitřnímu
tření, které má úzkou souvislost s veličinou zvanou viskozita
(vazkost).
V důsledku vnitřního tření jsou vnější vrstvy kapaliny (v

kontaktu se stěnou trubice) nejvíce bržděné. Ve středu
trubice se kapalina pohybuje nejrychleji, viz obrázek vpravo.
Uvedené proudnice odpovídají laminárnímu proudění; u
proudění turbulentního dochází ke vzniku vírů; nelze jej
znázornit proudnicemi.
Obtékání těles reálnými kapalinami a plyny

Různá tělesa kladou proudící kapalině (plynu) různý odpor. Závisí to na jejich tvaru, konkrétně na tvaru průřezu
kolmého na směr proudění. Platí vztah:
kde C je součinitel odporu, konstantní pro daný tvar tělesa; ρ je hustota prostředí (vzduchu, kapaliny) a S je obsah
průřezu tělesa kolmého ke směru pohybu.
Na všech těchto veličinách závisí odporová síla přímo úměrně. Čím je tedy součinitel odporu nižší, tím nižší odpor
klade těleso proudícímu vzduchu; říkáme, že má aerodynamický tvar. Nejvíce aerodynamický je tvar kapky, pro nějž
C=0,03.
Situaci vztlaku letícího letadla můžeme vysvětlit spojením obtékání těles a Bernoulliho rovnice. Křídlo je tvarováno
tak, že:
nad křídlem proudí vzduch rychleji – Ek je vyšší, Ep (a zároveň tlak) je nižší
pod křídlem proudí vzduch pomaleji – Ek je nižší, Ep (a tlak) je vyšší
V důsledku toho bude letadlo při pohybu tlačeno více nahoru, než dolů.
1 Na stejném principu fungují pneumatická zařízení, která jsou plněná plynem.

2 Starší jednotka atmosféra (at) odpovídá přibližně 100kPa, respektive hydrostatickému tlaku 10m vodního sloupce.
Velmi podobný nebo stejný rozměr má jednotka 1 bar. Obě přibližně odpovídají pn.
3 Všimněte si charakteru proudu vody tekoucí z kohoutku při mírném a při maximálním proudu.
4 Na principu takhle vzniklého podtlaku funguje vývěva, ale taky rozprašovač.
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Kmitavý pohyb a oscilátor
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
7. Kmitavý pohyb a oscilátor

V souvislosti s kmitavým pohybem budeme uvádět různé příklady, které na
spolu zdánlivě moc nesouvisí – matematické kyvadlo, pružinový oscilátor
nebo kulička na „U-rampě“. Jedno mají ale přeci společné – během svého
pohybu opakovaně kopírují stejnou trajektorii a procházejí stejnými body, viz
obrázky.
Úvod
Popisovat tyto pohyby stejnými rovnicemi jako u jednoduchých pohybů by nebylo snadné. My ale pro zjednodušení
výpočtů využíváme představu, že si všechny tyto pohyby „převedeme“ na pohyb po kružnici. U tohoto pohybu pak
sledujeme fázový posun ϕ [rad], který odpovídá kmitavému pohybu.
Představme si těleso konající rovnoměrný pohyb po kružnici (tj. konstantní

rychlostí). Místo toho, abychom se na něj dívali zepředu, se ale podívejme
zboku – teď se nám zdá, jak kdyby se těleso pohybovalo pouze nahoru a
dolů (viz obrázek níže). Takhle jsme si vlastně přenesli pohyb na osu y, na níž
vidíme měnící se výchylku. Ta se mění pravidelně podle funkce sinus –
závislost výchylky na čase tvoří sinusoidu (modrá linie):
Tenhle
úkon nám
umožnil
zavést do
pohybu
oscilátoru
úhel φ a
spolu s ním
funkce sin
a cos, které
nám
pomohou vykonat několik klíčových výpočtů (vysvětlení goniometrických funkcí
viz příloha). Obrázek pečlivě nastudujte a zkuste zjistit, jaké hodnoty φ a sin φ
odpovídají různým polohám oscilátoru.
Základní pojmy
Rovnovážná poloha „klidová“ poloha kmitajícího tělesa; kmitající těleso touto polohou periodicky
prochází
Amplituda ym maximální výchylka oscilátoru na ose y; rozlišujeme kladnou a zápornou
Okamžitá výchylka y výchylka na ose y v libovolném pozorovaném čase t
1
Fázový posun ϕ změna výchylky vyjádřena v radiánech
Kmit pohyb vykonaný při absolvování celého cyklu; na konci kmitu je těleso ve
stejné poloze v jaké bylo na začátku (ϕ = 2π rad)
Kyv polovina kmitu; těleso se nachází v opačné fázi (ϕ = π rad)
Perioda T Doba jednoho kmitu vyjádřena v sekundách
Frekvence f Počet kmitů za sekundu
Kinematika a dynamika kmitavého pohybu

U všech příkladů pracujeme s netlumeným pohybem – zanedbáváme tření a odpor vzduchu, těleso tedy může
kmitat donekonečna. Všechny tyto pohyby budou rovněž harmonické, tj. jejich vlastnosti (rychlost, zrychlení,
výchylka) se budou periodicky měnit podle funkce sin nebo cos.
Každý z nás už alespoň jednou zažil úchvatnou jízdu na „vikingské lodi“ (nestyďte se to přiznat). Ta nám rovněž
může posloužit pro popis a představu měnících se veličin:
Amplituda
V maximální
2
výchylce je na malý okamžik rychlost rovna nule. Hned poté ale začneme zrychlovat s maximálním
zrychlením . Jelikož je rychlost nulová, bude nulová i kinetická energie. Naopak, potenciální energie bude
3
maximální .
Rovnovážná poloha
V rovnovážné poloze je výchylka nulová; rychlost je ale maximální; zrychlení je zde na malý okamžik rovno nule (v
dalším okamžiku začne nabývat opačný směr – budeme zpomalovat). Všechna potenciální energie se proměnila
v kinetickou, takže Ek = max. a Ep = 0.
Určení okamžité výchylky y
Pro výpočet výchylky y v čase t platí vztah:
kde ym je hodnota amplitudy, ω je

-1
úhlová rychlost v rad.s a t je čas
V případě, že počáteční výchylka ϕ0 nebyla nulová (např. začínali jsme pohyb ve výchylce π/4 rad), platí obdobná
rovnice:
Výpočet mechanické energie

Zde využijeme vzorce, které známe z minulé lekce; uplatňuje se zde zákon zachování mechanické energie:
Perioda kyvadla
Pro výpočet periody matematického kyvadla musíme znát délku závěsu a tíhové zrychlení:
[s]
Perioda tedy:
roste s druhou odmocninou délky závěsu;
klesá s druhou odmocninou převrácené hodnoty g.
Pozor – hmotnost závaží ani počáteční výchylka nemají na periodu vliv!
Rychlost, úhlová frekvence a zrychlení

Tyto vzorečky pro nás nebudou natolik důležité, jako výše uvedené. Nicméně uvedeme si základní z nich:
-1
Úhlová rychlost (frekvence) [rad.s ]
-1
Okamžitá rychlost [m.s ]
-2
Zrychlení [m.s ]
1 Každý z těchto pohybů v podstatě převádíme na pohyb po kružnici.

2 Všimněme si, že tento pohyb nelze řadit mezi rovnoměrné ani rovnoměrně zrychlené – rychlosti i
zrychlení se totiž mění v čase.
3 Platí zákon zachování mechanické energie: Ep + Ek = konst.
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Akustika
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
8. Akustika
Akustika se zabývá mechanickým vlněním, jeho vlastnostmi a šířením; v užším smyslu se zabývá i vnímáním zvuku
naším sluchem. Mechanické vlnění vzniká v pružném látkovém prostředí a jeho podstatou je kmitání jednotlivých
částic tohoto prostředí (molekul vzduchu, vody, oceli). Šíření vlny je spojeno s přenosem energie od zdroje k cíli, ale
jednotlivé částice si relativně přesně zachovávají svou polohu. Ve vakuu se žádné mechanické vlnění nešíří.
Typy mechanického vlnění

Mechanické vlnění dělíme podle dvou základních hledisek:
Podle směrové orientace kmitů:
příčné, kdy částice kmitají kolmo na směr postupujícího vlnění
podélné, kdy částice kmitají rovnoběžně se směrem postupujícího vlnění; jedná se v podstatě o periodické
zhušťování a zřeďování částic prostředí
K příčnému vlnění dochází typicky v pevných látkách, respektive na hladině kapaliny; nikdy ne v plynech.
K podélnému vlnění může docházet ve všech skupenstvích.
Podle schopnosti vlnění postupovat prostředím:
postupné, kdy se vlnění může šířit teoreticky neomezeně
stojaté, kdy je vlnění limitováno na určitý prostor (např. délku struny)
Postupné podélné vlnění je např. šíření zvuku ve vzduchu, nebo tlaková vlna v jakémkoliv prostředí. U stojatého
vlnění se popisují „dvě vlnění postupující proti sobě“, což je způsobeno nějakou limitací postupu vlnění dál (např.
konec struny, stěna nádoby). Vlnění se pak jakoby „vrací“ zpátky v důsledku zákona zachování energie.
Pro přehled jednotlivých kombinací uveďme tabulku:
Příčné Podélné
Postupné vlny na moři zvuk ve vzduchu, tlaková vlna
Stojaté struna kytary, vlny v kbelíku membrána étna, hrtan, fouknutí ponad hrdlo lahve
bubnu
Frekvence vlnění
Jednou ze základních veličin charakterizujících mechanické vlnění je jeho frekvence. Podle frekvence dělíme vlnění
na:
27. 10. 2018 Infrazvuk (0-16 Hz) Skripta do fyziky: Akustika
Zvuk (16-20 000 Hz)
Ultrazvuk (>20 000 Hz)
Každé frekvenci odpovídá určitá vlnová délka podle vzorce:
1
Rychlost v je přitom konstantní pro všechny typy mechanického vlnění . V suchém vzduchu, při teplotě 15°C a
normálním tlaku má rychlost zvuku hodnotu:
Tato rychlost je nezávislá na frekvenci vlnění; je tedy stejná pro infrazvuk, zvuk i ultrazvuk.
2
Rychlost šíření zvuku v různých skupenstvích (i v různých látkách) je značně odlišná . Obecně ale platí:
rychlost v pevné látce > v kapalině > v plynu
Zvuk pokrývá frekvence slyšitelné pro zdravé lidské ucho. Nejlépe slyšitelné jsou frekvence kolem 1000 Hz.
To, jak vypadá tlaková vlna a jak rychle se šíří zvuk můžeme vidět na tomto
Intenzita zvuku a hladina intenzity zvuku

Už víme, že vlnění je nositelem energie. Vlnění dopadající na plochu tělesa S tedy vykonává každou sekundu určitou
práci (přičemž práce konaná za čas je výkon P). Takto de nujeme intenzitu zvuku I, kterou lze rovněž označit jako
„plošný (akustický) výkon“:
2
[W/m ]
Při měření intenzity zvuku ale narážíme na problém – její hodnoty se mění v obrovských rozmezích - někdy až o 13
3
řádů. V takové situaci nám pomůže nová veličina – hladina intenzity zvuku L, která využívá logaritmickou stupnici –
změna intenzity o 1 řád (10x) odpovídá změně hladiny intenzity o 1 bel.
-12 -2
kde I je intenzita daného zvuku; I0 je referenční intenzita odpovídající prahu slyšení (I0 = 10 W.m )
Jedná se o bezrozměrnou veličinu; jednotka 1 bel odpovídá intenzitě zvuku 10x větší, než je referenční hladina. Pro
zajímavost – když byla tato veličina zaváděna, u mnoha dobrovolníků se hledala nejnižší intenzita zvuku, jakou byli
schopni zachytit sluchem. Tak vznikla hodnota I0 a proto je taky hranice slyšitelnosti rovna 0 dB.
Všimněte si, jak se s koncentrací protonů mění pH; pozorujte, jak se s intenzitou zvuku I mění hladina intenzity
zvuku L:
+ -2
[H ] I [W.m ]
pH -12 -2 L [B] L [dB]
[mol/l] (I0=10 W.m )
-13
10 -1 10 -1 -10
-12
1 0 10 0 0
-11
0,1 1 10 1 10
-10
0,01 2 10 2 20
27. 10. 2018 -9 Skripta do fyziky: Akustika
0,001 3 10 3 30
-8
0,0001 4 10 4 40
Intenzita zvuku při běžném rozhovoru je 100 000-násobně vyšší (6 B, tj. 60 dB) než při hranici slyšitelnosti. Jinak
řečeno, jsme schopni slyšet i zvuky o 100 000-krát nižší intenzitě, než je běžný rozhovor. Hranice bolesti je udávána
jako 130 dB (13 B), což je ještě milionkrát vyšší intenzita než u uváděného hovoru. Právě kvůli tak obrovským
rozdílům byla pro tuto veličinu zvolena logaritmická stupnice.
-13 2
Tak jako pH, i decibely mohou jít do záporných hodnot. Např. při intenzitě zvuku 10 W/m je hladina intenzity
zvuku -1 B, tj. -10 dB
Doplňkové informace
Další (ale pro nás o něco méně významnou) veličinou je akustický tlak. Lze jej vyjádřit v Pa, jako rozdíl oproti tlaku
atmosférickému. Taky souvisí s hladinou intenzity zvuku.
Z termodynamického hlediska šíření zvuku odpovídá adiabatickému ději.
Ohyb jakéhokoliv vlnění má za následek, že se toto vlnění umí dostat i za překážku. Velké vlnové délky zvuku mu
umožňují výrazný ohyb (zvuky bez problémů slyšíme i za rohem). Světlo (elektromagnetické vlnění) má mnohem
kratší vlnové délky, ohyb je tedy méně výrazný (můžeme jej ale pozorovat jako tzv. polostín). Výpočty ohledně
ohybu vlnění jsou nad rámec přijímacích zkoušek.
Složené zvuky
Zvuky kolem nás se zřídka skládají pouze z jedné frekvence. Většina hudebních zvuků patří mezi složené –
prostředím se zároveň šíří vícero různých frekvencí; u tónu rozlišujeme:
základní frekvenci
4
vyšší harmonické frekvence
Tyto frekvence se skládají (tzv. superpozice) za vzniku složeného tónu:
Vidíme zde základní frekvenci (2 celé vlny) a vyšší harmonickou frekvenci (32 vlnek).
Ne všechny složené zvuky ale lze zapsat takhle hezkým grafem. Dělíme je proto na:
periodické zvuky (hudební zvuky, tóny)
harmonické tóny - patří sem a tóny hudebních nástrojů
neharmonické tóny, např. samohlásky
neperiodické zvuky (šumy a hluky), patří sem i souhlásky
Časové diagramy samohlásek a, e, i
1 za dané teploty a tlaku, v konkrétním prostředí

2 V oceli až 5000 m/s; ve vodě 1500m/s; ve vzduchu uvedených 340 m/s.
3 Vzpomeňte
27. 10. 2018 si, jak jsme v chemii určovali hodnotu Skripta
pH – jednalo
do fyziky: se rovněž o dekadický logaritmus; viz taky
Akustika
tabulka
4 Tyto dodávají tónu barvu – díky nim rozlišíme zvuk hudebních nástrojů nebo hlasy různých lidí
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Optika
kurz FYZIKY
Skripta do fyziky
9. Optika
Optika je část fyziky zabývající se světlem, jeho šířením, vlastnostmi, ale z velké části i optickými soustavami jako
jsou čočky a zrcadla. My se v rámci této kapitoly na chvíli vrátíme k tématu první lekce, kde jsme viděli různé
frekvence a vlnové délky světla a rovněž přeměnu energie fotonů. Pak se budeme zabývat geometrickou optikou,
která nám umožní díky několika jednoduchým pravidlům narýsovat průběh paprsků po průchodu čočkou nebo po
odrazu od zrcadla. Po geometrické optice si přiblížíme vlnové vlastnosti světla a některé jejich důsledky – zjistíme
např., proč olejová skvrna hraje duhovými barvami i to, jak funguje hologra e. Nakonec se seznámíme
s fotometrickými a radiometrickými veličinami, které kvanti kují mnoho vlastností světla, zejména jeho energii.
Světlo jako elektromagnetické vlnění

Světlo popisujeme jako postupné příčné elektromagnetické vlnění.
V první lekci jsme mezi elektromagnetické vlnění řadili rádiové vlny, infračervené záření, viditelné světlo, ultra alové
záření, rentgenové záření a záření gama. Optika se ale zabývá zejména tzv. optickým zářením, které zahrnuje
vlnové délky od 1000 po 100 nm:
infračervené záření (1000 – 760 nm)
viditelné světlo (760 – 380 nm)

1
ultra alové záření (380 – 100 nm )
Připomeňme si rovnici pro energii fotonů:
Díky této rovnici víme, že:
IR záření má při nejdelších vlnových délkách nejnižší energii a frekvenci
UV má naopak při nejkratší vlnové délce nejvyšší energii a frekvenci
Podívejme se ještě na vlnové délky a frekvence odpovídající některým barvám viditelného světla:
Barva Vlnová délka λ Frekvence
15
(ultra alové) 100 nm 3,0.10 Hz
14
alová 400 nm 7,5.10 Hz
14
zelená (nejlépe viditelná) 555 nm 5,4.10 Hz
14
červená 740 nm 4,1.10 Hz
27. 10. 2018 Skripta do fyziky: Optika 14
(infračervené) 1000 nm 3,0.10 Hz
A zde se můžeme podívat i na kompletní viditelné spektrum:
Foton může při průchodu prostředím ztrácet část energie, což se nutně projeví:
prodloužením vlnové délky λ
poklesem frekvence f
Např. z ultra alového záření se tedy může stát viditelné i infračervené záření; nikdy ne opačně!
Geometrická optika
Geometrická optika se zabývá šířením paprsků světla v různých optických prostředích. Vyznačuje se bohatým
slovníkem pojmů, které si teď přiblížíme.
Optické prostředí je prostředí, v němž se šíří světlo. Průhledným optickým prostředím světlo prochází bez rozptylu;
v průsvitném prostředí se částečně rozptyluje; neprůhledné prostředí světlo nepropouští. Jestli má optické
prostředí ve všech místech stejné vlastnosti, označujeme ho jako homogenní.
Zdroje světla popisujeme dvěma zjednodušenými

2
modely – bodový a rovinný zdroj . Ze zdroje se světlo šíří
stejnoměrně všemi směry v takzvaných vlnoplochách – ty
si můžeme představit obdobně jako tlakové vlny, které
jsme viděli na videu v předchozí kapitole. Mohou být
rovinné (z rovinného zdroje) nebo kulové (z bodového
zdroje), viz obrázek:
Paprsek je přímka kolmá na vlnoplochu, udávající směr

šíření světla. Při průchodu
3
prostředím se paprsky
navzájem nijak neovlivňují .
Odraz a lom světla

Paprsek dopadající na rozhraní dvou optických prostředí se částečně odráží do původního prostředí, částečně láme
do cílového prostředí. Dochází tedy k odrazu a lomu světla.
Pro odraz světla platí zákon odrazu:
„Velikost úhlu odrazu α se rovná velikosti úhlu dopadu α‘. Odražený paprsek zůstává v rovině dopadu.“
Uvedené úhly svírají paprsky s kolmicí dopadu k, viz obrázek.
27. 10. 2018 Skripta doPro kolmý
fyziky: Optika
dopad paprsku se tedy úhel α = 0°, ne 90°!
Situace je tedy jednoduchá, vždy víme, že α = α‘. U lomu světla je situace

složitější – musíme počítat s indexy lomu prostředí n.
Prostředí Index lomu
vakuum 1
vzduch a plyny při 1

normálním tlaku
led 1,31
voda 1,33
minerální olej 1,6
sklo 1,5-1,7
diamant 2,42
Lom světla a index lomu

8 -1
Není pro nás novinkou, že světlo se ve vakuu (a ve vzduchu) šíří rychlostí c = 3.10 m.s . Světlo se ale v optických
prostředích šíří značně pomaleji. Byla proto zavedena veličina absolutní index lomu, která dává do poměru rychlost
světla ve vakuu a v daném prostředí:
Jedná se o bezrozměrnou veličinu, která je pro dané prostředí konstantní; je vždy větší nebo rovna 1. Prostředí
s vyšším indexem lomu označujeme jako opticky hustší, s nižším n naopak jako opticky řidší (pro bližší představu viz
tabulka).
Zákon lomu světla nazývaný i Snellův zákon de nuje úhel lomu podle úhlu dopadu a indexů lomu obou prostředí:
nebo po úpravě:
Slovně lze Snellův zákon de novat následovně:
„Poměr sinů úhlu dopadu a lomu je pro určitá dvě prostředí stálý a rovný poměru velikosti rychlosti vlnění v
jednotlivých prostředích.“
Ze zákona vyplývají dva významné důsledky (viz taky obrázky vpravo):
Při průchodu paprsku z opticky řidšího do opticky hustšího prostředí (n1 < n2) dochází k lomu ke kolmici (např.
ze vzduchu do skla/vody/rohovky)
27. 10. 2018 Při průchodu paprsku z opticky hustšího do opticky Skripta
řidšíhodoprostředí
fyziky: Optika
(n1 >
n2) dochází k lomu od kolmice (např. ze skla/vody do vzduchu)
Mezní úhel a absolutní (totální) odraz
Když se podíváme na lom od kolmice, vidíme, že úhel lomu β je větší než úhle dopadu α. Chytrého studenta možná
napadne, že při určitém úhlu α je už úhel lomu 90° a světlo se tedy neláme. Tuto hodnotu úhlu α nazýváme mezní
úhel αm. Při úhlu dopadu rovném nebo větším než αm dochází k úplnému (totálnímu) odrazu světla.
Totální odraz světla využíváme např. při vláknové optice (mj. optický internet). Procházející světlo se odráží od stěn
vlákna. Je nám ale jasné, že toto vlákno pak nesmí být příliš zahnuté – jinak by se paprsky lámaly. Jev lze využít i při
konstrukci odrazných hranolů. Pro rozhraní běžného skla a vzduchu je αm rovno 42°. Na principu měření mezního
úhlu jsou založeny refraktometry – přístroje měřící index lomu.
Pozor – totální odraz možno dosáhnout výlučně při lomu od kolmice, tj. při průchodu paprsku z opticky hustšího do
řidšího prostředí. Při lomu ke kolmici žádný mezní úhel neexistuje.
Optické soustavy
Zrcadla
Zrcadla podle tvaru re exní plochy dělíme na rovinná, dutá a vypouklá. Pro potřeby přijímaček nás zajímají pouze
rovinná zrcadla.
Čočky
V našich příkladech máme uvedené tenké čočky; jejich tloušťku nemusíme brát v úvahu.
Základní pojmy:
Označení Název Popis
o optická osa čočky přímka procházející optickým středem i oběma

ohnisky
Paraxiální paprsky Paprsky běžící v blízkosti optické osy
O Optický střed čočky
Předmětový prostor světlo odsaď vstupuje do čočky
Obrazový prostor světlo zde vystupuje z čočky
F Předmětové ohnisko u spojky skutečné, u rozptylky neskutečné
F‘ Obrazové ohnisko u spojky skutečné, u rozptylky neskutečné
f Předmětová ohnisková vzdálenost vzdálenost │OF│
f‘ Obrazová ohnisková vzdálenost vzdálenost │OF‘│
3 základní paprsky:
1. Paprsek probíhající rovnoběžně s optickou osou se láme do

ohniska
2. Paprsek probíhající ohniskem se láme rovnoběžně s optickou

osou
3. Paprsek probíhající optickým středem čočky nemění svůj směr
Rozptylka má vždy obraz neskutečný, přímý, zmenšený; vždy je mezi

optickým středem a obrazovým ohniskem
Spojka dává různé obrazy podle polohy předmětu:
předmět je dál než ohnisko – vždy skutečný, převrácený
dál než 2f – zmenšený
ve vzdálenosti 2f – stejně veliký
mezi 2f a f - zvětšený
předmět je blíž než ohnisko – neskutečný, přímý, zvětšený
-1
Optická mohutnost čočky [D = m ]
Zobrazovací rovnice čočky
Příčné zvětšení čočky
Zvětšení mikroskopu:
Δ je optický interval mikroskopu (vzdálenost obrazového ohniska objektivu od předmětového ohniska okuláru)
f1 je ohnisková vzdálenost objektivu
d je konvenční zraková vzdálenost (d = 25 cm)
f2 je ohnisková vzdálenost okuláru
Δ/f1 je zvětšení objektivu
d/ f2 je zvětšení okuláru
Pro bližší popis optických soustav viz:
Zobrazení čočkami
Stránka dr. Vaščáka, podkapitola XII - optika
Multimediální encyklopedie fyziky - zobrazení optickými soustavami
Vlnové vlastnosti světla

Doteď jsme si situaci zjednodušovali tím, že jsme paprskySkripta
27. 10. 2018 považovali za Optika
do fyziky: přímky. Teď ale musíme počítat i s vlnovými
vlastnostmi světla. Upozorňuji, že část informací v této podkapitole může být nadbytečná.
Interference (skládání) světla

V souvislosti s interferencí si musíme de novat pojem optická dráha l. Jedná se o dráhu, kterou by světlo v daném
prostředí urazilo, kdyby se pohybovalo rychlostí světla ve vakuu c. Vypočítáme ji jako součin indexu lomu prostředí
a geometrické dráhy s:
4
V místech, kde se různá vlnění setkávají, dochází k jejich skládání (interferenci) .
V případě, že dvě vlny jsou ve stejné fázi (obě dosahují kladnou amplitudu ve stejném místě), skládají se –
výsledná intenzita je větší
Jestli jsou v opačné fázi (když jedno vlnění dosahuje kladnou amplitudu, druhé dosahuje zápornou), je výsledné
vlnění nulové
U světla lze tyto jevy pozorovat zejména u velmi tenkých vrstev optického prostředí, protože jeho vlnové délky jsou
5
velmi krátké – na delších vzdálenostech často nelze paprsky považovat za koherentní (jsou např. rozbíhavé) .
Příklad si uvedeme na vrstvičce nafty na vodě; pro zjednodušení použijeme pouze červené paprsky (700 nm):
část rovnoběžných paprsků se odrazí na horním povrchu skvrny
druhá část projde až na dno skvrny a odrazí se od něj
pokud byla v daném místě tloušťka vrstvy (přesněji optická dráha l paprsku) celočíselným násobkem
vlnové délky, např. 1 400 nm, bude druhý paprsek běžet rovnoběžně s prvním a bude ve stejné fázi; vlnění
se budou sčítat a vznikne světlý pás (interferenční maximum)
v jiném místě zas byla optická dráha l rovna poločíselnému násobku λ (např. 1 050 nebo 1 750 nm), druhý
paprsek bude rovnoběžný s prvním, ale v opačné fázi; vlnění se navzájem odečítají a vznikne tmavý pás
(interferenční minimum)
Proč tedy v běžném životě nevidíme světlé pásy, ale spíše duhové vzory? Na skvrnu totiž dopadá bílé světlo; různé
barvy jsou jeho složkami a mají různé vlnové délky. Jejich interferenční maxima (světlé pásy) se proto vyskytují nad
různými tloušťkami skvrny.
Další příklady:
barevné mýdlové bubliny
Newtonovy kroužky
Youngův pokus
rozklad bílého světla na optické mřížce
Newtonovy kroužky vznikají na tzv. Newtonových sklech (obr.

vpravo nahoru) – velká ploskovypuklá čočka položená na
planparalelní desce (skleněná deska s přesně rovnoběžnými plochami). Různě tlusté vrstvy vzduchu mezi čočkou a
deskou vytvářejí díky interferenci duhové kroužky.
Youngův pokus vychází z ozáření dvou desek; jedna s malým otvorem, druhá se dvěma otvory. V určité vzdálenosti
od obou desek je stínítko, na němž vznikají interferenční obrazce.
Hologra e
Běžná fotogra e zachytává a zaznamenává barvu a intenzitu paprsků odražených od předmětů. Hologra e ale
navíc zaznamenává i fázi odražených paprsků – činí tak díky porovnávání těchto paprsků s referenčním paprskem o
známé fázi. To umožní zaznamenat interferenční maxima a minima, jejichž rekonstrukcí lze zpětně získat obraz,
který je (pro pozorovatele) totožný s reálným obrazem předmětu.
Polarizace světla
Světlo je jako elektromagnetické vlnění de nováno i intenzitou elektrického pole E, což je vektorová veličina. Tento
vektor je kolmý na směr šíření světla – jeho orientace je ale u běžného světla náhodná (nepolarizované světlo).
Různými metodami (dvojlom, polarizátor, odraz pod polarizačním úhlem) můžeme světlo polarizovat. Význam
polarizovaného světla už známe z chemie (opticky aktivní látky a zjišťování jejich koncentrace).
S pojmem polarizace souvisí i tzv. dvojlom, k němuž dochází v opticky anizotropních materiálech (materiály, v nichž
se světlo šíří různě rychle v závislosti na směru) – příkladem jsou minerály se speci ckou krystalovou mřížkou, např.
islandský vápenec, viz animace.
Fotometrické a radiometrické veličiny

Kolem světla a elektromagnetického vlnění se točí překvapivě mnoho různých veličin. Někdy nás zajímají vlastnosti
zdroje světla, jindy například množství světla dopadajícího na danou plochu. Základní rozdělení je uvedeno už
v nadpisu kapitoly:
6
radiometrické veličiny speci kují jakékoliv elektromagnetické vlnění (od radiových vln po γ-záření ); popisují
přenášenou energii
fotometrické veličiny speci kují výlučně viditelné světlo; popisují účinek světelné energie na lidské oko
Při osvětlení pracovního stolu Vás tedy nejspíš bude zajímat nějaká fotometrická veličina; naopak, při vyšetření CT
veličina radiometrická. Jinak je ale mnoho těchto veličin velmi podobných a jejich jednotky často mají stejný rozměr.
Zářivý tok a světelný tok
Tyto veličiny vyjadřují výkon zdroje záření. Světelný tok je de nován jako součin svítivosti a prostorového úhlu, do
7
něhož světlo vyzařuje. Lze jej taky de novat stejně jako výkon (energie, resp. práce za čas). Platí tedy vztahy :
φ = Es/t [J/s = W]
φ = I. Ω [cd.sr = lm]
Jednotkou je lumen, přičemž 1 lm = 1,464 mW při světle o vlnové délce 555 nm, tj. při zeleném světle, na nějž jsou
tyčinky naší sítnice nejcitlivější.
Prostorový úhel
Prostorový úhel Ω [sr] je úhel, do něhož je světlo vyzařováno (např. kužel baterky; prostorový úhel celé koule je
roven 4π sr.
Svítivost
Svítivost je základní
8
veličinou SI a charakterizuje zdroj světla. De nujeme ji jako podíl světelného toku a
prostorového úhlu , do něhož světlo vyzařuje:
I = φ/Ω [W/sr = cd]
Svítivost jedné kandely odpovídá svítivosti běžné svíčky (candle); vyzařuje světlo výkonem 1W do prostorového úhlu
1 sr. Má tedy celkový výkon 4π W.
Osvětlení
Osvětlení je de nováno jako světelný tok dopadající na plochu osvětleného tělesa:
2
E = φ/A [lm/m = lx]
2
E = I.cosα/r
Jednotkou je lux, který odpovídá 1 lumenu na metr čtvereční

9
osvětlené plochy. Jinou de nicí je – zdroj o svítivosti
1cd dává objektu ve vzdálenosti 1m kolmé osvětlení 1 lx . Pro čtení potřebujeme osvětlení asi 100 lx, chirurg u
operací až 1000 lx; za slunného dne odpovídá osvětlení exteriéru až 100 000 lx.
Osvit (expozice)
Zejména ve fotogra i nás zajímá nejen, jak je objekt osvětlen, ale i po jakou dobu. I proto vznikla veličina osvit
de novaná jako součin osvětlení a doby, po kterou světlo dopadá:
H = E.t [lx.s]
Jednotkou je luxsekunda.
Tabulka pro přehled – fotometrické a radiometrické veličiny
Fotometrická veličina Vztah a jednotka Poznámka
Světelná energie Es [J] světelná energie fotonů vysílaná zdrojem
φ = Es/t [J/s=W]
Světelný tok φ světelný výkon zdroje; 1 lm = 1,464 mW
φ =I. Ω [cd.sr=lm]
Prostorový úhel Ω [sr] prostorový úhel, do něhož světlo vyzařuje
Svítivost I=φ/Ω [W/sr=cd] základní fyzikální veličina
2
E = φ/A [lm/m =lx] týká se plochy ozářeného tělesa A; pro čtení
Osvětlení E 2
E=I.cosα/r potřebujeme 100 lx, u operací až 1000 lx
Osvit (expozice) H H=E.t [lx.s] osvětlení objektu po danou dobu
Radiometrická veličina Vztah a jednotka Poznámka
Zářivá energie Qe [J] energie fotonů vysílaná zdrojem
Zářivý tok φe φe= Qe/t [J/s=W] světelný výkon zdroje
2
Intenzita vyzařování Me Me = φe/S [W/m ] týká se plochy zdroje S
2
Intenzita ozařování Ee Ee = φe/A [W/m ] týká se plochy ozářeného tělesa A
http://www.converter.cz/prevody/svetelny-tok.htm
http://www.gymhol.cz/projekt/fyzika/05_cocky/05_cocky.htm
http://www.vascak.cz/?p=2192&language=cz#demo
http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/471-zobrazovani-optickymi-soustavami
1 spektrum UV sahá až po 10nm – vlnové délky pod 100nm už ale neřadíme pod optické záření; rovněž IR spektrum
by sahalo až po 1mm
2 U bodového zdroje zanedbáváme rozměry – zejména při malých vzdálenostech (svíčka nebo žárovka v místnosti).
Při velkých vzdálenostech jsou úhly mezi paprsky zanedbatelné, tyto zdroje tedy popisujeme jako rovinné (Slunce
při pohledu ze Země).
3 V geometrické optice zanedbáváme vlnové jevy, např. interferenci – později uvidíme, že za určitých situací se
paprsky ovlivňovat mohou.
4 To samé platí i pro vlnění mechanické – aplikaci jsme viděli u složených tónů, např. samohlásek.
5 Koherence zúčastněných vlnění je základním předpokladem pro interferenci.
6 V užším smyslu pak popisují tzv. optické záření (100nm - 1000µm), tj. část UV, celé VIS a část IR záření.
7 Když počítáme podle prvního vzorce, získáme výsledek ve wattech; podle druhého vzorce v lumenech!
8 např. kužel baterky; prostorový úhel celé koule odpovídá 4π sr
9 Ve druhém uvedeném vzorci je v čitateli výraz cosα. Ten je pro kolmé osvětlení (úhel 0°) roven 1.

Skripta Do Fyziky

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Skripta Do Fyziky

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

27. 10.

2018 Skripta do fyziky: Úvod do fyziky

K čemu mi to kdy bude?

Znalosti fyzikálních jednotek, jejich násobků a dílů využíváme ve všech

Fyzika jako věda

Jednotlivé obory pak mají svou část:

Některé obory pak můžeme ještě dělit na obecnou a speciální část.

oko jako optický systém

Úrovně pozorování ve fyzice

Řecká abeceda ve fyzice

Znaky Název Lat. Využití ve fyzice (příp. jiných oborech)

Ββ beta b β-záření (β-částice, elektron nebo pozitron)

Γγ gama g γ-záření (γ-foton); povrchová koncentrace látky Γ

Ζζ zéta z, dz elektrokinetický ζ-potenciál (zeta-potenciál) v koloidní soustavě

Ηη éta é účinnost η; dynamická viskozita η

Κκ kappa k Poissonova konstanta κ v termodynamice

Λλ lambda l vlnová délka λ

Μμ mý m předpona μ (mikro-); dipólový moment μ

Νν ný n kinematická viskozita ν; ν jako symbol pro neutrino

Ξξ ksí x součinitel (koe cient) valivého odporu ξ

Οο omikron o (nevýznamné, identické s latinským „o“)

Ππ pí p Ludolfovo číslo π; chemická vazba π; osmotický tlak Π

Ρρ ró r hustota ρ; rezistivita ρ (měrný elektrický odpor)

Ττ tau t střední doba života τ (u radioaktivních rozpadů)

Φφ fí f elektrický potenciál φ (jiným typem písma se zapisuje φ)

Ψψ psí ps vlnová funkce ψ ve Schrodingerově rovnici

Ωω omega ó jednotka odporu Ohm Ω; úhlová frekvence ω

d/f2 je zvětšení okuláru

1 poslední symbol, tzv. „koncová sigma“ se v řečtině používá na konci slova

Return to: Studijní materi... 

2. Fyzikální veličiny a jednotky

násobky a díly výšeuvedených jednotek

vedlejší jednotky akceptované SI

Metr; m – základní jednotka délky

Sekunda; s – základní jednotka času

Kelvin; K – základní jednotka termodynamické teploty

Kandela; cd – základní jednotka svítivosti

Mol; mol – základní jednotka látkového množství

Název jednotky Symbol Veličina Rozměr vyjádřen v základních

lumen lm světelný tok cd.sr

Radián; rad – jednotka rovinného úhlu

Steradián; sr – jednotka prostorového úhlu

Vedlejší jednotky akceptované SI

Typickými zástupci jsou pro:

hmotnost: tuna, atomová hmotnostní jednotka

čas: hodina, den

rovinný úhel: úhlový stupeň, úhlová minuta

Jednotky mimo soustavy SI

Typickými příklady jsou: kalorie, míle, libra, karát nebo unce.

Násobky a díly soustavy SI

Pro sčítání vektorů platí pravidlo

Součtem vektoru a skaláru vzniká

Skalární součin vektorů svírajících úhel

Return to: Studijní materi... 

3. Atomová, jaderná, částicová a kvantová

Foton a jeho vlastnosti

Má několik pozoruhodných vlastností:

frekvenci f (přímo úměrně; fotony s vysokou E kmitají s velmi vysokou frekvencí)

Vlastnost fotonu Hodnota

Spin 1 (fotony řadíme mezi bosony, viz dále)

Životnost neomezená (stabilní částice)

Za energii můžeme dosadit podle potřeby buď h.f nebo h.c/λ:

Infračervené záření (IR)