Edited by Foxit PDF Editor

Copyright (c) by Foxit Software Company, 2004 - 2007

For Evaluation Only.
Stark Damien 3. - Propusť mě
Julie Kenner

1. kapitola
Děs mě vytrhl z hlubokého spánku. Zprudka jsem se posadila.
Místnost byla ponořená do tlumeného nazelenalého světla z
digitálního budíku, který oznamoval, že je právě po půlnoci. Sotva
jsem popadala dech, a i když jsem měla vytřeštěné oči, neviděla jsem
nic. Poslední závan téměř zapomenuté noční můry mnou projel jako
dotek rozervaného lemu přízračného pláště. Byl dost silný, aby mě
naplnil hrůzou, ale přitom tak neurčitý, že když jsem se ho pokusila
zachytit, zmizel jako mlha.
Netušila jsem, co mě tak vystrašilo. Věděla jsem jen to, že jsem
sama a že jsem vyděšená.
Sama?
Rychle jsem se otočila, převrátila se na posteli a sáhla vpravo. Ale
ještě dřív, než jsem se prsty dotkla chladného luxusního povlečení,
jsem věděla, že tam není.
I když jsem usnula v Damienově náruči, opět jsem se probudila
sama.
Přinejmenším jsem si však uvědomila původ té noční můry. Byl to
stejný strach, jejž jsem zažívala každý den a každou noc už po celé
týdny. Strach, který jsem se pokoušela skrýt pod umělým úsměvem,
když jsem sedávala den za dnem po Damienově boku, zatímco jeho
advokáti s ním probírali do nejmenších detailů podrobnosti jeho
obhajoby. Když společně procházeli záludnosti postupu při žalobě z
vraždy podle německých zákonů. Když ho doslova prosili, aby jim
pomohl vnést světlo do temných zákoutí svého dětství, protože dobře
věděli, stejně jako jsem to věděla já, že tato tajemství mohou
znamenat jeho záchranu.
Jenže Damien dál tvrdohlavě mlčel, a já jsem tak zůstávala ponořená
ve všudypřítomném strachu, že ho ztratím. Že mi ho vezmou.
A nebyl to jen strach. Zápasila jsem také s příšerným, vše
prostupujícím vědomím, které ve mně vzbuzovalo paniku, že na celém
zatraceném světě neexistuje jediná věc, již bych proti tomu mohla
udělat. Nic kromě toho, že budu čekat a doufat.
 Jenže já nerada čekám a taky jsem svou víru nikdy nevkládala jen do
pouhé naděje. Oddávat se naději je skoro totéž jako spoléhat na osud,
a obojí je pro moji povahu příliš vrtošivé.
Potřebovala jsem něco dělat, ale jediný, kdo něco dělat mohl, byl
Damien, a ten to zarputile odmítal.
A to bylo, myslím, ze všeho nejhorší. I když jsem totiž chápala
důvody jeho mlčení, nedokázala jsem v sobě zdusit sobeckou jiskru
hněvu. Protože v podstatě nejde jen o to, že by se Damien obětoval. Já
jsem taky oběť. Do prdele, oběti jsme oba.
Chyběl nám čas. Soud už měl začít za pár hodin, a pokud Damien
nezmění názor ohledně své obhajoby, je velmi pravděpodobné, že o
něj přijdu.
Pevně jsem sevřela víčka, abych se přiměla neplakat. I když se mi
podařilo zaplašit strach, hněv se ve mně zvedal jako živý tvor, až jsem
se obávala, že přes veškerou snahu ve mně vzkypí bez ohledu na
následky.
Ke všemu mi bylo jasné, že po všem tom přemáhání a potlačování
bude konečný výbuch o to brutálnější.
Když došlo k žalobě, Damien se mě snažil odsunout stranou v
domnění, že mě tím chrání. Jenže se mýlil - a já jsem letěla celou tu
dálku až sem do Německa, abych mu to řekla.
Teď už jsem tady více než tři týdny a za celou tu dobu nebylo dne,
kdy bych toho litovala. Neměla jsem pochyb, že to, co řekl, když mě
uviděl ve dveřích, je pravda - že mě miluje.
Ale ani toto vědomí nijak nezmenšovalo neblahé tušení, které uvnitř
mě stále rostlo. Zlou předtuchu, která sílila především v noci, když
jsem se probudila sama a věděla jsem, že se uchýlil k samotě a
skotské, zatímco já jsem ho toužila mít v náruči. Miluje mě, ano.
Jenže zároveň mám strach, že mě od sebe znovu odhání. Ne najednou,
ale postupně, po malých krocích.
Nic, kašlu na to.
Zvedla jsem se z chladivého pohodlí naší postele a postavila se. Byla
jsem nahá, a tak jsem se začala shánět po přepychovém bílém županu,
který poskytl Hotel Kempinski. Damien mi ho stáhl z ramen poté, co
jsme se spolu včera večer sprchovali, a já jsem ho nechala ležet tam,
kam spadl jako hebká kupka bavlny vedle postele.
To však neplatilo o pásku od županu, ten jsem musela vykutat zpod
zmuchlaných přikrývek. Sex s Damienem byl vždycky intenzivní, ale
jak se soud blížil, začal být ještě divočejší, ještě mocnější. Jako by
tím, že ovládal mě, Damien mohl ovládat i to, co mělo přijít.
Nepřítomně jsem si třela zápěstí. Žádné známky na nich nezůstaly,
ale to jen proto, že byl Damien opatrný. Totéž jsem však nemohla říct
o svém zadku, kde mě na kůži stále pálily stopy jeho dlaní. Obojí se
mi líbilo - jak přetrvávající štípání, tak vědomí, že potřebuje moji
podřízenost, stejně jako se mu já potřebuju oddat.
Nakonec jsem pásek našla zahrabaný v nohách postele. Dnes v noci
mi svazoval ruce za zády. Teď jsem si ho uvázala v pase a pořádně
utáhla. Po tom, jak dramaticky jsem se probudila, jsem si teď
vychutnávala luxusní pohodlí. I pokoj sám nyní působil uklidňujícím
dojmem. Každý detail zde byl doveden k dokonalosti. Každý kousek
dřeva byl perfektně vyleštěný, každá drobnost a umělecký kousek měl
své pečlivě vybrané místo. Teď mě však kouzlo pokoje nechávalo
pochopitelně chladnou.
Chtěla jsem jen najít Damiena.
Ložnice byla spojena s obrovskou šatnou a ohromnou koupelnou.
Rychle jsem nahlédla do obou dvou místností, i když jsem
nepředpokládala, že bych ho tam mohla najít. Pak jsem se vydala do
obývací části.
V rozlehlém prostoru se skvěle vyjímala pohodlná sedací souprava a
kulatý psací stůl, který teď pokrývaly stohy papírů a složek jak
Damienova byznysu, jejž nehodlal přestat řídit ani teď, když se svět
kolem nás rozpadal na kusy, tak různých právnických dokumentů,
které Damienovi nařídil prostudovat jeho obhájce Charles Maynard.
Nechala jsem župan ležet, kde jsem zrovna stála, a natáhla jsem si
na sebe vzorované pouzdrové šaty, které mi Damien večer svlékl a pak
je kavalírsky pohodil přes opěradlo křesla. Předtím jsme na několik
hodin unikli realitě tím, že jsme nakupovali na věhlasné mnichovské
třídě Maximilianstrasse, kde jsem si vybrala tolik bot a šatů, že bych si
mohla otevřít svůj vlastní butik.
Prohrábla jsem si prsty vlasy a zamířila jsem na druhou stranu
místnosti k baru, kde byl telefon. Ovládla jsem se a nezašla jsem do
koupelny vylepšit si nalíčení, které se mi určitě setřelo. Bylo to pro mě
náročnější, než to zní - mantru, že dáma nikdy nevyjde ven
neupravená, mi vtloukali do hlavy snad už od narození.
Jenže s Damienem po boku jsem se naučila dělat dlouhý nos na
mnohé strasti svého mládí a teď jsem se právě mnohem víc soustředila
na to, abych ho našla, než na to, že bych si měla čerstvě namalovat
pusu.
Vzala jsem sluchátko a zmáčkla nulu. Téměř okamžitě se na druhém
konci ozval hlas s typickým přízvukem. „Dobrý večer, slečno
Fairchildová.“
„Je v baru?“ Nemusela jsem vysvětlovat, koho mám na mysli.
„Je tam. Mám mu přinést telefon ke stolku?“
„Ne, to je v pořádku. Přijdu dolů.“
„Sehr gut. Můžu pro vás udělat ještě něco?“
„Ne, děkuju vám.“ Už jsem skoro položila sluchátko, když tu mě
napadlo, že něco přece ano. „Počkejte!“ zadržela jsem ho dřív, než
zavěsil, a pak jsem ho požádala o pomoc s mým plánem, jak odvést
Damienovu pozornost od jeho démonů.
Bez ohledu na stáří budovy a eleganci jejího interiéru se hotel pyšnil
moderním prostředím a já jsem se uvnitř jeho zdí cítila jako doma.
Netrpělivě jsem čekala, až přijede výtah, a když jsem konečně byla
uvnitř, připadala jsem si ještě netrpělivější. Zdálo se mi, že trvá celou
věčnost, než kabina sjede dolů, a když se dveře konečně otevřely a
objevila se okázalá hotelová hala, zamířila jsem rovnou do baru ve
staroanglickém stylu.
Byl sice pozdní večer v neděli, ale v baru Jahreszeiten bylo rušno.
Hloučku, shromážděnému kolem piána, tiše zpívala nějaká žena.
Nevěnovala jsem jí pozornost. Nepředpokládala jsem, že bych
Damiena objevila mezi posluchači.
Místo toho jsem se proplétala skrz dřevo a rudou kůži barového
interiéru. Odmítla jsem pomoc číšníka, který mě chtěl někam usadit.
Na okamžik jsem se bezmyšlenkovitě zastavila vedle plavovlasé ženy
zhruba v mém věku, která usrkávala šampaňské a smála se na muže,
jenž by mohl být jejím otcem, ale já bych se vsadila, že nebyl.
Pomalu jsem se otáčela a rozhlížela se kolem sebe po místnosti.
Damien nebyl v hloučku u piána a neseděl ani u baru. Nevyskytoval se
ani v jednom z červených kožených křesel, pravidelně rozestavěných
okolo stolků.
Začínala jsem mít obavy, že odešel dřív, než jsem přišla. Pak jsem
ale ukročila vlevo, a vtom jsem si uvědomila, že to, co jsem
považovala za pevnou zeď, je pouze optická iluze tvořená sloupem.
Teď jsem viděla i na zbytek místnosti, včetně plamenů šlehajících z
krbu ve zdi na opačné straně.
 U něj stálo malé dvojkřeslo a dvě židle. A ano, byl tam také Damien.
Vydechla jsem si úlevou tak obrovskou, že jsem málem musela
využít rameno té blondýny jako oporu. Damien seděl na jedné ze židlí
zády do místnosti a hleděl do ohně. Ramena měl rovná a dost široká,
že by na nich mohl udržet váhu celého světa. Přála jsem si, aby to
neměl zapotřebí.
Pohnula jsem se směrem k němu. Zvuky mých kroků tlumil hustý
koberec i šum okolního hovoru. Zastavila jsem se kousek za ním a
okamžitě jsem pocítila ono známé puzení, jaké se dostavilo vždy, když
jsem byla Damienovi nablízku. Zpěvačka teď broukala „Since I Fell
for You“ a hlas se nesl ostře a jasně přes celou místnost.
Její zpěv zněl tak tklivě, až jsem se bála, že ve mně spustí záplavu
slz jako reakci na všechen ten stres posledních několika týdnů.
Ne. Jsem tady proto, abych utěšila Damiena, z žádných jiných
důvodů, a tak jsem s novou rozhodností vykročila k němu. Když jsem
byla konečně až u něho, položila jsem mu ruku na rameno a sklonila
se, až jsem se rty dotkla jeho ucha. „Je tohle soukromý večírek, nebo
se může přidat, kdo chce?“
Úsměv jako odpověď jsem spíš slyšela, než viděla. „Záleží na tom,
kdo se ptá.“ Neotočil se ke mně obličejem, ale zvedl paži a natáhl dlaň
v mlčenlivém pozvání. Vložila jsem mu do ní svou ruku a on mě
jemně vedl kolem křesla, dokud jsem nestála přímo před ním. Znala
jsem každou črtu tváře tohoto muže. Každý úhel, každý rys. Znala
jsem jeho rty, jeho výrazy. I se zavřenýma očima bych dokázala vidět
ty jeho, potemnělé touhou i rozjasněné smíchem. Stačilo by mi
podívat se na jeho vlasy, zbarvené jako půlnoc, abych si vybavila
hebkost jejich hustých kudrn ve svých prstech. Nebylo na něm nic, co
by pro mě nebylo důvěrně známé, a přesto mě každý pohled na něj
zasáhl jako úder, rozechvívající mě silou, jež mě pokaždé dokázala
srazit na kolena.
Už na pohled byl úchvatný. Jenže to nebyl jen jeho vzhled, který tak
ohromoval. Šlo o celkový dojem. O sílu, sebedůvěru, hluboko
uloženou smyslnost, jež nemohl zapřít, i kdyby se sebevíc snažil.
„Damiene,“ zašeptala jsem, protože jsem se nemohla dočkat, až
ucítím jeho jméno na rtech.
Jeho široká, působivá ústa se rozšířila v pomalém úsměvu. Za ruku
si mě přitáhl na klín. Stehna měl pevná a vysportovaná. Dychtivě jsem
se usadila, ale nepřivinula jsem se k němu. Chtěla jsem sedět rovně,
abych mu viděla do tváře.
„Chceš o tom mluvit?“ Věděla jsem, co mi odpoví, ale přesto jsem
zatajila dech a v duchu se modlila, abych se tentokrát mýlila.
„Ne,“ odpověděl. „Jen tě chci objímat.“
Usmála jsem se, jako by jeho slova znamenala sladkou romantiku,
abych nedala najevo, jak moc mě z nich zamrazilo. Ano, toužila jsem
po jeho doteku. Ale chtěla jsem od tohoto muže víc.
Pohladila jsem ho po tváři. Od včerejška se neholil, a strniště vousů
pod mou dlaní bylo drsné. Účinek doteku mnou otřásl, hruď se mi
sevřela a dech zrychlil. Přijde někdy doba, kdy dokážu být v jeho
blízkosti, aniž bych po něm nezatoužila? Aniž bych neprahla cítit
dotek jeho kůže na své vlastní?
Nebyla to jen pouhá sexuální touha - to rozhodně ne. Bylo to vlastně
puzení. Jako by na něm závisel můj další život. Jako bychom byli
dvěma polovinami celku a ani jeden z nás nemohl přežít bez druhého.
S Damienem jsem byla šťastnější než kdykoliv předtím ve svém
životě. Ale zároveň jsem se cítila také mnohem zoufalejší. Protože
nyní jsem skutečně pochopila, co je to mít strach. Přiměla jsem se k
úsměvu, protože jsem skutečně nechtěla, aby Damien věděl, jak
strašně se děsím možnosti, že bych ho mohla ztratit. Bylo to marné,
Damien mě znal až příliš dobře.
„Jsi vyděšená,“ konstatoval a smutek, jenž mu zabarvil hlas, byl dost
silný, aby mě rozplakal.
„Jsi jediný člověk na světě, jemuž bych za nic nechtěl ublížit, a
stejně jsem ten, kvůli kterému máš oči plné strachu.“
„Ne,“ řekla jsem. „Vůbec nemám strach.“
„Lhářko,“ prohlásil něžně.
„Zapomínáš, že jsem tě viděla v akci, Damiene Starku. Zatraceně, jsi
jako přírodní síla. Nedokážou tě zadržet. Možná to o tobě ještě nevědí,
ale já ano. Však ty se z toho dostaneš. Půjdeš domů jako volný člověk.
Jinak to prostě dopadnout nemůže.“ Pronesla jsem ta slova, protože
jsem jim potřebovala uvěřit sama. Ale Damien měl pravdu: byla jsem
zoufale vyděšená.
Samozřejmě že mi z těch keců neuvěřil ani slovo. Jemně mi zastrčil
pramen vlasů za ucho. „Máš právo mít strach. Tohle je ten typ
případu, nad kterým každý prokurátor slintá blahem.“
„Bylo ti ale teprve čtrnáct,“ namítla jsem.
 „Proto mě také nebudou soudit jako dospělého.“
Zamračila jsem se. I když mu tehdy bylo pouhých čtrnáct let, přesto
mu hrozily desítky let vězení.
„Jenže ty jsi Merlea Richtera nezabil.“ To je nakonec na celé věci to
nejdůležitější.
Jeho výraz potemněl. „Pravda je ohebná záležitost, a jakmile vejdu
do soudní síně, pravdou se stane to, co řekne porota.“
„Pak se tedy musíš snažit, aby soudci poznali skutečnou pravdu.
Zatraceně, Damiene, ty jsi ho nezabil. Ale i kdybys ho zabil, pak jsou
tady přece polehčující okolnosti.“ Damien mi teprve nedávno řekl, co
se vlastně tehdy stalo. Rvali se, a když Richter spadl, Damien zůstal
stát a odmítl pomoci trenérovi, který ho tolik let zneužíval.
„Ach, Nikki.“ Přitáhl mě k sobě, vzal mě kolem pasu a přitiskl si mě
na klín s takovou rychlostí, že jsem až zalapala po dechu.
„Víš přece, že nemůžu udělat to, co ode mě žádáš.“
„Já přece nic nežádám,“ odpověděla jsem, ale moje slova zněla
planě, protože jsem od něj samozřejmě něco žádala. K čertu, nežádala,
žadonila jsem. Damien to věděl zatraceně dobře. A přesto moji prosbu
odmítal.
Vzplál ve mně hněv, ale než jsem stačila vybuchnout, jeho ústa se
přitiskla k mým. Polibek byl hluboký, drsný a stravující, až se ve mně
zvedla horká touha. Nezaplašila sice můj hněv ani strach, ale dokázala
je ztišit, a tak jsem se přitiskla blíž k němu a přála si nikdy nemuset
opustit bezpečí jeho náruče.
Tělo mu ztuhlo a džínsy se mu napjaly erekcí, která mě dráždila na
zadku. Nadzvedla jsem se a přitiskla se blíž. Líbala jsem ho víc a víc a
moc jsem si přála, abychom byli nahoře ve svém apartmá a ne ve
veřejném baru.
Po chvíli jsem se odtáhla a bez dechu hlesla: „Miluju tě.“
„Já vím,“ řekl, a třebaže jsem čekala na stejná slova od něj,
obdobného vyznání se mi nedostalo.
Trochu se mi sevřelo srdce, ale přiměla jsem se k úsměvu. K
takovému tomu druhu oslavného úsměvu, jako že „Hlavně, aby byl
všude na světě mír“. K takovému úsměvu, který je určen okolí, nikoliv
Damienovi.
Říkala jsem si, že je jenom unavený, ale vlastně jsem tomu nevěřila.
Damien Stark nikdy nedělal nic jen tak. I když jsem mu nemohla vidět
do hlavy, přece jsem ho znala dost dobře na to, abych mohla
odhadnout jeho pohnutky, a chtělo se mi vyskočit na nohy a řvát.
Chtělo se mi ho prosit, aby mě od sebe neodháněl. Měla jsem chuť na
něj ječet, že to chápu, že vím, že se mě snaží chránit, protože ví, že u
soudu může prohrát. Že ho ode mě můžou odtrhnout. Ale k čertu,
copak nevidí, jak mi ubližuje to všechno, co dělá?
Věřila jsem celým svým srdcem, že mě Damien miluje. Bála jsem se
však, že jen láska nestačí. Nestačí, když mě od sebe odhání v jakémsi
zvráceném pokusu, aby mě ochránil.
Proto se s ním nebudu dohadovat. Není to sice boj, který bych
mohla vyhrát, ale můžu tuhle hru hrát po svém.
S novým odhodláním jsem znovu nahodila plný výkon svého
úsměvu. Sklouzla jsem mu z klína a natáhla k němu ruku. „V deset
musíte být u soudu, pane Starku. Myslím, že byste měl raději jít se
mnou.“
S ustaraným výrazem vstal. „Chceš mi říct, že bych se měl trochu
vyspat?“
„Ne.“
Přejel po mně pohledem a moje tělo se zachvělo, jako by se mě
fyzicky dotkl. „Dobře,“ pronesl a to jediné slovo v sobě nejen
obsahovalo celý vesmír příslibů, ale zároveň obrousilo hranu
mrazivého strachu, kterého jsem byla plná.
Dovolila jsem koutku úst pohnout se v náznaku úsměvu.
„Ale to taky ne. Aspoň zatím ne.“
Zmatek v jeho tváři vyvolal na mých rtech skutečný úsměv. Damien
však neměl šanci se vyptávat, protože se k nám blížil manažer hotelu.
„Všechno je připraveno, slečno Fairchildová.“
Můj úsměv se rozšířil. „Děkuju vám. Vaše načasování je dokonalé.“
Vzala jsem za ruku toho zmateného muže, jehož jsem milovala, a
vedla jsem ho za správcem skrz halu až před hotel.
Tam, zaparkované vedle velice nadšeného zřízence, stálo třešňově
rudé lamborghini.
Damien se na mě otočil. „Co je to?“
„Půjčené. Napadlo mě, že by sis dnes v noci zasloužil trochu zábavy,
a dálnice A9 je jenom kousek odtud. Rychlé auto. Německá autobahn.
Řekla bych, že není tak těžké dát si to dohromady!“
„Kluci a jejich hračky?“
Ztlumila jsem hlas, aby správce nemohl nic zaslechnout. „Vzhledem
k tomu, že v pokoji už nějaké zajímavé hračky máme, mě napadlo, že
bys třeba ocenil změnu.“ Vedla jsem ho blíž, tam, kde stál zřízenec a
přidržoval otevřená dvířka.
„Myslím, že je velice citlivé, a vím, že se ti bude ohromně líbit
ovládat všechnu skrytou sílu.“
„Tak takové to je?“ zeptal se. Přejel mě pohledem shora dolů, a
tentokrát byl v jeho pohledu oheň. „Je to tak, přesně tohle mám rád.
Vnímavost. Sílu. Moc.“
„Já vím,“ řekla jsem. Vklouzla jsem na sedadlo pro spolujezdce a
přitom jsem ukázala větší než malé množství svého stehna.
Vteřinku nato se už Damien usadil za volant a nastartoval silný
motor.
„Když jedeš dost rychle, je to skoro stejné jako sex,“ poškádlila
jsem ho. A pak, protože jsem nedokázala odolat, jsem ještě dodala:
„No, přinejmenším to může být výjimečná předehra.“
„V tom případě, slečno Fairchildová,“ řekl s chlapeckým úšklebkem
na tváři, díky němuž to všechno stálo za to, „bych vám radil, abyste se
pevně držela.“

2. kapitola
I když už byla téměř nedělní půlnoc, v úzkých mnichovských
uličkách stále kypěl dopravní ruch. Pod kapotou lamborgini to
zaburácelo. Motor nervózně předl skrytou silou, která ho jako by
deptala nemožností osvobodit se a vzlétnout, stejně jako mě deptala
moje neschopnost zařídit záležitosti tak, aby dopadly pro Damiena
dobře.
Uhnízdila jsem se na rudém koženém sedadle a natočila se mírně
vlevo, abych se na něj mohla dívat. I přes dopravní zácpu, která mi
připadala nesnesitelná, zůstával Damien klidný a dokonale se ovládal.
Pravou rukou zlehka spočíval na řadicí páce a jemně ji svíral prsty.
Pomalu jsem se nadechla, když jsem si představila jeho dlaň na svém
nahém koleni. Co jsem se seznámila s Damienem, naučila jsem se
hodně používat fantazii. Upřímně řečeno, nemůžu říct, že by mi to
vadilo.
Levou rukou držel volant a i přes všechny ty sračky, v nichž teď
žijeme, vypadal uvolněně a plný sebedůvěry. Ze svého místa jsem ho
viděla z profilu - jeho ostře řezanou bradu, hluboko posazené oči i
úžasná ústa, teď zvlněná pouhým náznakem úsměvu.
 Neoholená tvář a rozcuchané vlasy v kombinaci s tlumeným světlem
uvnitř vozu mu propůjčovaly vzhled nebezpečného rebela. Pomyslela
jsem si, že je to vlastně pravda. Damien je skutečně pravý rebel. Žije
život pouze podle vlastních pravidel, nikoho jiného. Právě to patří k
vlastnostem, jež na něm miluju nejvíc. A právě to dělá celou věc ještě
těžší, zvlášť když vím, že kdyby se začal chovat jako slušný
obžalovaný, všechno by vypadalo jinak.
Na okamžik jsme zastavili na křižovatce, než na semaforu před námi
naskočila zelená. Přidal plyn a vzal zatáčku tak ostře, až jsem se
musela přidržet, abych nepřepadla do strany. Obrátil se, aby se na mě
podíval, a v očích neměl nic než čiré potěšení. Odměnila jsem ho
dychtivým úsměvem a aspoň na okamžik neexistovalo na světě nic, co
by nám mohlo ublížit. Byla tu jen volnost a radost a já jsem si přála,
aby to tak zůstalo. Abychom mohli jet dál a nikdy se nezastavit, jen
my dva, mířící do nekonečna.
I když jsem se utápěla v představách o tom, jak se ztratíme celému
světu, Damien zůstal nohama na zemi. Viděla jsem jeho napjaté svaly,
sílu, s níž ovládal vůz a vedl ho ulicemi. Přitom zkoušel hranice
možností jeho neuvěřitelného motoru ještě předtím, než jsme dojeli k
začátku autobahnu. Teprve tam, na volné dálnici, mu dovolil rozletět
se plnou rychlostí.
Polkla jsem a zavrtěla se na sedadle. Myslela jsem, že jen žertuju,
když jsem řekla, že řídit je stejné jako sex. Očividně jsem se mýlila.
„Usmíváš se,“ podotkl, aniž by se na mě podíval.
„Ano,“ přikývla jsem. „Protože jsi šťastný.“
„Jsem přece s tebou,“ odvětil. „Proč bych neměl být šťastný?“
„Jen pokračuj,“ prohodila jsem. „Lichocením se vždycky dostaneš
nejdál.”
„To taky doufám.“ Promluvil sotva polohlasem, ale bylo to více než
dost, aby moje tělo zareagovalo. Kůže mě začala pálit a vzadu na krku
pod vlasy se mi objevily kapky potu. Prsa mi ztěžkla, jako by
potřebovala podporu Damienových dlaní, a ztvrdlé bradavky se mi
vzrušeně otíraly o hedvábnou látku šatů.
Jeho slova mohla být prostá a nezáludná, ale také v sobě obsahovala
stovky významů. Koneckonců jsme oba věděli, že mě Damien nemůže
zavést nikam, kam bych sama nechtěla zajít.
 „Tak jsme tady,“ ozval se Damien a já jsem skoro poskočila nad tou
podivnou shodou mezi jeho slovy a svými myšlenkami. Probrala jsem
se a honem si uvědomila, že má na mysli, že jsme dorazili k A9.
Když na nájezdu dál zrychlil, odstředivá síla mě vtiskla do sedadla.
Zprudka jsem se nadechla, omámená rychlostí i mužem vedle sebe.
„Máš něco v plánu?“ zeptal se a přeřadil.
Mrkla jsem stranou a zjistila jsem, že ručička tachometru se blíží k
175 kilometrům v hodině.
„Já a plán?“
Pobaveně zvedl obočí. „Byl to přece tvůj nápad, pamatuješ? Myslel
jsem si, že máš v hlavě něco speciálního.“
„Nemám žádný plán,“ přiznala jsem. Skopla jsem lodičky a položila
si nohy na sedadlo.
„Nic než si s tebou pořádně vyrazit.“
„Takový plán se mi zamlouvá,“ souhlasil. „A taky přesně vím, kam
se chci dostat.“ Při těch slovech po mně hodil očima. V pohledu mu
jiskřilo tolik sladké prohnanosti, že jsem si nedokázala pomoci a
musela jsem se zasmát.
„Zvrhlíku,“ řekla jsem.
„Nápodobně,“ odsekl. Objala jsem si kolena a on natáhl ruku, aby
mohl bříšky prstů přejet po kotníkovém náramku z platiny a
smaragdů, dárku od něj, což měla být fyzická připomínka toho, že mu
patřím. Jako kdybych na to mohla někdy zapomenout.
Jeho dlaň se lehkým a smyslným pohybem posunula od náramku na
zadní stranu mého stehna. Nebylo to víc než jen pouhé pohlazení, ale
moje okamžitá reakce byla výmluvná. Projely mnou silné proudy
horka, jež se setkávaly mezi mýma nohama a soustřeďovaly v
bradavkách. Jak jednoduché je zapadnout do známých vzorců doteků
a slasti, potřeby a touhy. Bylo to, jako bych byla neustále vyhladovělá,
a on byl tou nejsladší ambrózií.
Vzrušení však až příliš brzy pominulo, protože Damien sáhl po rádiu
a přejížděl mezi stanicemi, až si konečně jednu vybral. Vnitřek auta
zaplnily tvrdé beaty techna. Znovu přeřadil a motor zařval, jak se
Damien proplétal slabým provozem kupředu.
Opřela jsem se, nechala rytmus rozechvívat celé své tělo, a přitom
jsem sledovala muže, který mě miloval. A kterého jsem milovala já.
Toho, jenž ke mně navždy patřil.
 Ta myšlenka ke mně přišla znenadání a já jsem se zamračila, protože
to nebyla pravda. Kdyby skutečně byl mým soukromým majetkem,
kdyby byl opravdu jen a jen můj, pak bych ho odtud mohla dostat.
Mohla bych ho zachránit. Mohla bych odstranit všechnu tuhle právní a
soudní příšernost.
Jenže jsem nemohla a tato nepopiratelná pravda se mi opět vkradla
pod kůži a změnila moje předchozí veselé a rozjařené rozpoložení v
cosi temného a zlověstného.
Otočila jsem se a zadívala se z okénka na své straně na linii stromů
ubíhajících nocí. Vystupovaly ze tmy pod září našich předních
reflektorů jako podivné tančící stíny. Otřásla jsem se, abych zaplašila
zlé znamení. Jako bychom mířili do podsvětí, ale jako by nás ani to
nedokázalo spasit před skličujícím vlivem současnosti.
Přála jsem si jet dál - zamířit na východ, kde za nějakých pět hodin
vyjde slunce. Přála jsem si vymáčknout z tohoto auta vše, co se dá, a
nikdy se nezastavit. Teď jsme byli ukrytí v bublině, v bezpečí před
oněmi temnými chmatajícími stíny. Ale ve chvíli, kdy zastavíme… ve
chvíli, kdy se obrátíme k návratu…
Ne. Zhluboka jsem se nadechla. Musím být silná. Ne kvůli sobě, ale
kvůli Damienovi. „Měli bychom se vrátit,“ ozvala jsem se, ale hlas mi
zněl tak tiše, že jsem si nebyla jistá, zda mě přes hudbu, naplňující
auto, vůbec mohl slyšet. Natáhla jsem ruku a otočila knoflíkem.
Zaplavilo nás náhlé ticho.
Damien stočil pohled ke mně. Sledovala jsem, jak se radost na jeho
tváři mění ve starostlivý výraz. Naše oči se setkaly. „Copak je?“
„Měli bychom se vrátit.“ Snažila jsem se mluvit hlasitě, ale můj hlas
byl stále nepřirozeně tichý, jako by mě uvnitř přemáhalo moje
skutečné přání. Přání, které ve mně tiše žadonilo, abych ho přiměla
ujíždět dál. „Musíš si odpočinout.“ Vyrážela jsem ze sebe slova,
namáhala hlas, aby zněl přirozeně. „Zítřek nám dá oběma pořádně
zabrat.“
„O to lepší důvod jet dál, dokud to půjde.“
Polkla jsem, hrdlo plné slz. „Damiene.“
Čekala jsem, že mi řekne něco uklidňujícího. Že mě ujistí, že
všechno bude zase v pořádku. Namísto toho mě jen pohladil po tváři.
Jeho pohyb opět vyslal horké vlny do celého mého těla a znovu mi
vehnal slzy do očí. Sevřela jsem pěsti a snažila se překonat touhu řvát,
která ve mně hrozila každou chvíli explodovat. Nesmím se tomu
poddat. Ne teď. K čertu, vlastně nikdy. Jestli Damiena ztratím, pak
můžu křičet. Ale dokud existuje nějaká jiná možnost, pak musím
věnovat každou vteřinu pouze a jedině tomu, že prostě budu s ním.
Přiměla jsem se k úsměvu, který působil takřka přirozeně, a otočila
jsem se k němu.
„Brzy tam budeme.“ Přišlápl plyn a vůz znovu zrychlil.
„Kam vlastně jedeme?“
„Na jedno místo, které chceš vidět.“
Můj výraz musel být zmatenější, než jsem si uvědomovala, protože
se lehce zasmál. „Neboj. Nikam neutíkáme.“
Zašklebila jsem se. Vlastně jsem si přála utéct.
Levou ruku nechal na volantu, ale pravou mi položil na koleno. Jeho
dotyk byl spíš majetnický než sexuální, jako by prostě jen potřeboval
vědět, že jsem tady. Opřela jsem si hlavu a zmítala se mezi touhou
oddat se pocitu z jeho prstů na svém těle a chutí se do něj pustit. Řvát
a ječet. Prosit a žadonit, aby se do prdele konečně začal hájit. Protože
Damien Stark přece není muž, který by se držel zpátky a nechal do
sebe jen tak mlátit. Není to muž, který by se smířil s porážkou. Není to
muž, který by ublížil ženě, kterou miluje.
A přesto právě tohle všechno teď dělal.
Myšlenky, divoké a nebezpečné, mi vířily hlavou. Světla velkoměsta
kolem mě zmizela a nezanechala za sebou nic než kilometry lesa
lemujícího dálnici. Motor běžel hladce a pozoruhodně tiše a já jsem
pocítila únavu. Ne pouze kvůli pokročilé hodině, ale kvůli všemu, co
se na mě ze všech stran valilo. Zavřela jsem oči a uvolnila se, ale pár
vteřin nato jsem se zase s trhnutím posadila. Uvědomila jsem si, že
vůz stojí a motor je vypnutý.
„Co je?“ Byla jsem zmatená, mysl jsem měla jako by plnou pavučin.
„Co se stalo?”
„Hezky sis schrupla,“ prozradil Damien.
Schrupla?
Zamračila jsem se. „Jak dlouho?“
„Skoro půl hodiny.“
To mě konečně úplně probralo. Posadila jsem se a rozhlédla kolem.
Zdálo se, že jsme na parkovišti před rustikální restaurací se spoustou
venkovních míst. Teď byla zavřená a prázdné piknikové stoly působily
spíš děsivě, než aby zvaly k posezení.
„Kde to jsme?“
 „Jezerní restaurant Kranzberger,“ odpověděl. Musela jsem vypadat
stejně zmateně, jako jsem si připadala, protože se usmál. „Tohle
bývalo jedno z mých nejoblíbenějších míst poblíž Mnichova. S
Alainem a Sofií jsme sem jezdili od chvíle, co byl Alaine dost starý na
to, aby mohl řídit. Později jsem sem jezdil sám. Mám na tohle místo
spousty vzpomínek,“ dodal se zvláštním tónem hlasu.
„Ale mají zavřeno,“ řekla jsem tupě.
„Však jsme sem nepřijeli kvůli jídlu,“ prozradil. Vystoupil, obešel
auto a otevřel mi dvířka dřív, než jsem se stačila vzpamatovat. Natáhl
ke mně ruku, aby mi pomohl, a já jsem poslušně vystoupila.
„Tak proč jsme sem přijeli?“
„Pojď se mnou.“
Zkoumala jsem jeho tvář, ale nedokázala jsem poznat, v jaké je
náladě. Vzal mě za ruku a vedl mě úzkou stezkou, jež se vinula mezi
vysokými listnatými stromy. Jejich zelené listí vypadalo teď v
měsíčním svitu černé a šedivé. Neuměla jsem si představit, kam to
vlastně jdeme, a když cesta zahnula, úplně jsem zalapala po dechu.
Přímo před námi se uprostřed divočiny rozkládalo jezero. Hladina se
třpytila svitem měsíce, který se jako obrovská koule odrážel tak, až se
zdálo, že bychom se do ní mohli ponořit a ukrást si ho pro sebe.
„To je nádhera,“ hlesla jsem.
„Vítá tě Kranzbergerské jezero. Strávili jsme tu spousty hodin,“
pokračoval. „Mohl jsem se posadit na břeh a naslouchat vodě, ptákům
a větru ve větvích. Mohl jsem zavřít oči a úplně se ztratit.“ Hleděl na
jezero, ale teď se otočil ke mně.
„Chtěl jsem ti to tu ukázat,“ řekl. Já jsem však slyšela ,omlouvám
se.‘
Polkla jsem, překonána city. „Děkuju ti.“
Zvedl naše spojené ruce a něžně mě políbil do dlaně. To gesto bylo
jemné, sladké a bolestivě romantické, a tak jsem se neubránila přání,
abychom tu mohli zůstat, ztraceni v mihotavém světle, skryti v
představě, že jsme sami na celém světě.
Tělem mi projel třes. Odvrátila jsem se. Propadla jsem tomuto muži
tak rychle, a teď se děsím, že ho ztratím. Děsím se, že nám vezmou
všechno to dobré, co jsme spolu zažili, bez ohledu na naši podělanou
minulost. Stiskla jsem rty, abych potlačila zmučený výkřik, protože
jediné, co jsem teď opravdu chtěla udělat, bylo křičet a řvát a ječet,
dokud Damien neudělá vše, co je potřeba, aby zvládl situaci a celá ta
hrůza byla konečně za námi.
Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem zůstala stát pevně jako skála,
protože jsem věděla, že sebemenší pohyb by mě mohl úplně rozhodit.
Cítila jsem se rozrušená, nejistá a nepředvídatelná. A výbuch byl právě
teď tou poslední věcí, kterou bychom oba dva potřebovali.
„Nikki.“ Moje jméno na jeho rtech zaznělo něžně. Pustil moji ruku a
postavil se za mě. Jeho dlaně mi sladce a teple stiskly ramena. Na
temeni jsem ucítila jemný dotek jeho rtů a pak lehký stisk, když mě
prsty pohladil po pažích, nahých v šatech bez rukávů.
„Ten první večer tehdy u Evelyn jsem tě naštval, pamatuješ? Měl
jsem tě nechat naštvanou, odejít pryč a nikdy se nevracet.“
V ústech mi vyschlo, hruď se mi sevřela. Nechtěla jsem to
poslouchat. Nechtělo se mi uvěřit, že by třeba jen v tom nejmenším
koutku duše se mnou raději nikdy nebyl - i kdyby tato představa byla
pouze odrazem jeho touhy mě chránit.
„Ne,“ řekla jsem. Bylo to jediné slovo, na něž jsem se zmohla, a
zaznělo drsně a přiškrceně.
Něžně mě otočil k sobě a pak mi přitiskl dlaň k tváři. „Rve mě to na
kusy, když v tvých očích vidím strach.“
Jeho slova byla jemná a něžná, ale zasáhla mě takovou silou, jako by
to byl kopanec do hrudníku. Odpověděla jsem tak, že to překvapilo
nás oba. Rozpřáhla jsem se a udeřila ho do tváře.
„Nech toho!“ zaječela jsem. Veškerá moje sebekontrola zmizela ve
víru divokých emocí. „Prostě toho do prdele už nechej! Ty myslíš, že
tím něco vyřešíš? Tím, že si budeš přát, abychom se nikdy nedali
dohromady? Zatraceně, Damiene, miluju tě, až to bolí, a ty mě chceš
chlácholit? Nepotřebuju, abys mě uklidňoval, já potřebuju, abys něco
dělal.“ Udeřila jsem ho oběma rukama do prsou. Jen jsem polkla, když
mě popadl za zápěstí a sevřel tak pevně, až mě stisk jeho rukou pálil
na kůži.
„Nikki.“ Jeho hlas teď nebyl uklidňující. Zněl drsně a nebezpečně a
mně bylo jasné, že jsem ho dohnala příliš daleko, ale bylo mi to fuk.
Pokud se mě týká, nemohla jsem ho zahnat dost daleko, protože právě
teď jsem potřebovala jediné - pořádně ho probrat. Probrat ho z té jeho
zatracené paličatosti a nějak mu vtlouct do hlavy, že jediný způsob,
kterým by se mohl zachránit - zachránit nás - je začít se hájit.
 „Strčí tě za mříže,“ pronesla jsem s důrazem na každé slabice.
„Prokrista, Damiene, jak to, že nejsi strachy podělaný až za ušima? Já
se bojím tak, že se mi ráno ani nechce vylézt z postele!“
Zíral na mě, jako bych z ničeho nic začala mluvit řecky. „Že se
nebojím?“ Hlas mu ztěžkl špatně skrývaným vztekem. Netušila jsem,
zda byl namířen na mě, nebo ne, ale rozhodně byl dost silný na to, aby
se Damien třásl. „Tak tohle si myslíš?“
Mimoděk jsem ustoupila o krok dozadu, ale hned mě zastavil.
Rukama mi sevřel paže, až se mi jeho prsty zarývaly do masa, a pevně
mě přidržel na místě. „Tohle si vážně myslíš? Ježíši Kriste, Nikki,
děsím se, že by mě mohli od tebe odtrhnout. Že bych se tě nemohl
dotýkat. Líbat tě. Slyšet tvůj smích, dívat se na tebe. Být s tebou.“
Jeho slova mě tak omámila, že jsem si ani neuvědomila, jak mě
zlehka strká dozadu. Teď jsem se tiskla ke stromu a skrz lehkou látku
šatů mě dřela drsná kůra. Damienovy dlaně mi majetnicky přejely po
pažích a pak se přesunuly k tělu, aby mi drsně sevřely prsa.
Zavzdychala jsem, jak mnou projela touha, horká a naléhavá. Naklonil
se blíž a rty se dotkl mé tváře. Pak mi přitiskl horká ústa k uchu.
„Dokázal bych se smířit se vším kromě toho, že bych tě měl ztratit.“
Dlaněmi sjel dolů, pak pomalu po stehnech nahoru a přitom s sebou
vzal tenkou látku sukně. „Že nemám strach?“ zašeptal, když vložil
dlaň do mého pohlaví. Prádlo nikdy nenosím, takže zlehka vklouzl
rukou rovnou dovnitř. Kousla jsem se do dolního rtu a byla jsem
vděčná, že mě pevně drží, protože se mi celé tělo v okamžiku
proměnilo v tekutý oheň.
„Jsem vyděšenější, než jsem kdy v životě byl,“ hlesl a pak se jeho
ústa přitiskla k mým a prsty se uvnitř mého těla začaly pohybovat ve
stejném rytmu jako jeho hluboké polibky. Na jeden nádherný,
požehnaný okamžik jsem se poddala jeho polibku, jeho objetí.
Zapomněla jsem, kde jsme a proč tu jsme. Byl tu jen Damien a
smyslné, uklidňující teplo jeho těla přitisknutého k mému.
Pak ale uvnitř mě cosi přeskočilo. Cosi, co překonalo i touhu a
zoufalou potřebu, která mi rozbušila tep a svírala pohlaví kolem jeho
prstů. Opřela jsem se mu rukama o hruď a odstrčila ho.
„Jak si můžeš dovolit mít strach? Zatraceně, Damiene, jak se
odvažuješ říkat, že se bojíš, že mě ztratíš, když by ses toho všeho
mohl zbavit? Mohlo by to být za námi. Mohl bys to skončit a mohli
bychom se vrátit domů.“
 Hleděl na mě a v jeho pohledu byl nekonečný smutek. „Ach,
miláčku. Kdybych tě mohl zbavit toho strachu, udělal bych to.“
„Kdybys mohl?“ zopakovala jsem po něm. „Ty ale můžeš, a taky to
dobře víš, a mě už příšerně štve, že s tím nechceš nic udělat.“
Řvala jsem na něj. Chovala jsem se jako ta nejhorší semetrika a
harpyje a nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem sama sebe. A k čertu, v
tu chvíli jsem nenáviděla taky Damiena.
Slzy se mi koulely po tvářích a cítila jsem, jak se mi podlamují
nohy. Málem jsem upadla, ale Damien mě stačil zachytit a opatrně mi
pomohl spustit se na kolena. Ironie mě však neopustila ani v tu chvíli:
Damien byl vždycky připravený mě zachytit. Aspoň jsem si to
myslela. Teď jsem si tím však přestávala být jistá a poprvé jsem si v
Damienově náručí připadala opuštěná.
„Uvažoval jsem nad tím.“ Jeho hlas byl tichý a vážný tak, jak jsem
u něj dosud nikdy neslyšela.
Ztuhla jsem. Netušila jsem, že bych někdy mohla naději vnímat tak
chladně a nepohnutě, ale bylo to tak.
„Uvažoval nad čím?“ zeptala jsem se opatrně.
Váhal tak dlouho, až jsem si začínala myslet, že neodpoví. Když
promluvil, slova z něj vycházela pomalu. „Toužil jsem po tobě hrozně
dlouho,“ prozradil. „A teď, když tě konečně mám, riskuju všechno, co
mezi námi je.“
Ano, chtělo se mi zaječet. Ano! Uvědomila jsem si, že zatínám prsty
do sypké, vlhké půdy, a přiměla jsem se uklidnit. Snažila jsem se
nepředvídat jeho další slova, abych se nepřipravila o naději.
„Nejsem přesvědčený, že odhalit to, co mi Richter provedl, by
představovalo řešení, jak si ty a Maynard a ostatní myslíte. Ale možná
bych to měl zkusit. Pokud by to mělo znamenat, že obvinění bude
staženo, pak bych měl možná obětovat tajemství, které jsem se po celý
svůj život snažil uchovat.“
Vnímala jsem hořkost v jeho hlase a toužila jsem ho vzít za ruku a
pevně ho držet. Přesto jsem to neudělala. Nehnula jsem se ani o
centimetr.
„Není přece hanba být obětí, že ne? Tak proč bych si měl dělat
hlavu z toho, že se celý svět dozví o všech těch hrozných zlých
věcech, co mi udělal? Proč by mělo vadit, jestli se bude v novinách
psát o temných nocích v mé ložnici? O ponižujících věcech, které mě
nutil dělat. O věcech, které jsem neřekl ani tobě. Věcech, které bych si
přál zapomenout.“
Pohlédl na mě, ale já jsem viděla jen těžké rysy a tvrdé linie jeho
tváře. „Pokud by to znamenalo, že pak za tebou budu moci přijít jako
volný člověk, neměl bych chtít vyřvat svůj příběh z okna? Neměl bych
se ho snažit všude vecpat? Do televize, do různých talk show, na první
stránky novin? Neměl bych ze svého soukromého pekla udělat zábavu
pro celý zatracený svět?“
Cosi studeného se dotklo mé tváře a já jsem zjistila, že pláču.
„Ne,“ zašeptala jsem. Nenáviděla jsem pravdu, kterou jsem právě
vyřkla. Jenže právě v tom ležel základ všeho, čím Damien byl.
Mužem, který žil podle vlastních zákonů, a to byl jeho pravý základ,
pro který jsem se do něj zamilovala. „Ani kvůli mně,“ prohlásila jsem.
„Ani kdybys musel jít do vězení.“
Stiskla jsem víčka, ale přes řasy mi vytryskly další slzy.
Bříškem palce mi přejel po tváři.
„Chápeš?“
„Ne,“ hlesla jsem, i když jsem chtěla vlastně říct ano, a hned jak
jsem otevřela oči, viděla jsem, že to ví.
Přimáčkl se ke mně, až se mi zrychlil dech. Vzlykla jsem, a když se
jeho ústa přisála k mým, pocítila jsem chuť slz. Polibek byl zprvu
něžný, jemný a sladký. Pak mě ale popadl jednou rukou vzadu za
hlavou, druhou mi zároveň obemkl kolem pasu a přitáhl si mě na klín.
Překvapením jsem zalapala po dechu a on toho hned využil.
Tvrdými ústy hledal můj jazyk a jeho polibky začaly být hlubší a
naléhavější. Zajela jsem prsty do hedvábí jeho vlasů a oddala se
smyslné pevnosti jeho rtů, divokosti jeho polibků.
Naše jazyky se setkaly, zuby narazily na sebe. Věděla jsem, že ráno
budu mít odřené rty, ale nedokázala jsem odolat těm polibkům, které
nás oba tak rozpalovaly.
Když se konečně odtáhl, ztěžka jsem dýchala. Pusu jsem měla
odřenou a nateklou. Ptala jsem se sama sebe, zda jsem se vůbec někdy
předtím takhle líbala, dokonce i s Damienem. A přesto jsem chtěla víc.
Natáhla jsem se k němu v němé výzvě, ale on mě chytil pevně za
bradu. Zůstala jsem v té nepohodlné pozici a zvedla jsem oči k němu.
„Jsi pro mě vším, Nikki. Musíš to vědět. Musíš tomu věřit.“
„Ano,“ zašeptala jsem. Viděla jsem, jak se otřásl a jak se mu pak
napjaly svaly, když si mě přitáhl blíž a přitiskl mě k sobě. Vznášela
jsem se v jeho náruči tak naplněná láskou k tomuto muži, že to až
skoro bolelo.
„Jsi pro mě vším,“ zopakoval. „Ale pokud nebudu upřímný k sobě,
nemůžu být upřímný ani k tobě.“
„Já vím,“ řekla jsem se rty přitisknutými k bavlněné látce jeho
košile. „Já to chápu.“ Zaklonila jsem hlavu a vzhlédla nahoru k jeho
očím. „Jenže to neznamená, že by to méně bolelo.“
„Tak mi dovol, abych to napravil.“ Odtáhl mě kousek od sebe,
naklonil se a políbil mě do koutku úst. „Tady to bolí?“
Zavrtěla jsem hlavou. Do očí se mi tlačily slzy, ale koutkem úst jsem
vyloudila slabý náznak úsměvu.
„Ne? Tak teda tady?“ Rty přejížděl po mé tváři, až jsem zatajila
dech, překonaná sladkostí jeho doteku.
„Ne,“ vypravila jsem ze sebe a můj úsměv už nebyl tak roztřesený.
Tentokrát se jeho rty zastavily u důlku na spodním okraji mého
hrdla. Zvrátila jsem hlavu dozadu, aby ke mně mohl lépe, a vnímala
jsem, jak se mi pod jeho rty divoce zrychlil dech.
„Tam to ale taky není,“ zašeptala jsem.
„Podvodnice,“ řekl. „Jak tě můžu políbit a napravit to, když ani
nevím, kde to je?“
„Hledej dál,“ poradila jsem mu.
„Však já nepřestanu,“ slíbil. Sklouzl rty níž a zastavil je u srdce,
které mi prudce bušilo v prsou.
„Tam ne, určitě,“ prohodil a pokračoval dál. Zasmála jsem se, ale
zvuk hned ustal. Nahradil ho drsný, smyslný výkřik, když se přitiskl
ústy k mému ňadru.
„Damiene!“
Podpíral mě pažemi zezadu a sál skrze hedvábnou látku nemožně
drahých šatů. Zuby mi škrábal o rozcitlivělé bradavky, až jsem se
prohnula, ponořená do zoufalého omámení slastí.
„Tady?“ zamumlal, aniž by odtrhl rty.
„Ano,“ vydechla jsem. „Ach, bože, ano.“
„Tím si nejsem jistý,“ prohodil, když se ze mě svezla jeho ústa.
„Radši se podívám.“
Jemně mě sundal z klína, položil do měkké trávy a posadil se nade
mě.
„Damiene,“ zamumlala jsem, „co to…“
 Umlčel mě prstem přiloženým k ústům. Pak se sklonil a jeho rty
znovu vyhledaly můj prs. Zasténala jsem rozkoší. „Však jsem ti to
říkal,“ prohlásil. „Políbím tě tam a hned to bude lepší.“
Teď se jeho rty sevřely kolem mého levého prsu a rukou uchopil ten
pravý. Bylo to, jako by jeho tělo vyzařovalo energii, která do mě
pronikala v každém bodě dotyku a vysílala dovnitř žhavé proudy. Z
jeho prstů sršely jiskry, pronikaly mými ňadry dál do těla, až jsem se
vzepjala nenasytnou touhou po něčem víc.
Až příliš brzy však přestal. Jeho ústa opustila můj prs a něžně mi
sjížděla dolů po těle a jeho rty a mou kůži nedělilo víc než jen tenká
vrstva hedvábí.
Ústy došel až k bříšku a zlehka mě kousal do pupíku. Rukama přejel
po šatech až k okraji a zvedl ho. Hebký materiál klouzal po mé kůži
stejně jako Damienovy rty směřující níž a níž. Jeho polibky, lehké
jako peříčko, putovaly po mém těle, po oblouku boku a pak jemně a
sladce přes ohanbí, než pokračovaly níž a pak ještě níž. Bezděčně
jsem se prohnula v zádech, protože se jeho jazyk hravě a letmo dotkl
klitorisu. Jen jsem zalapala po dechu, když se ústy, horkými a
náruživými, přisál k mému pohlaví.
Položil mi ruce na stehna a palci přejížděl po mých jizvách, až se
dotkl hebké kůže na nejvyšší části vnitřní strany stehen. Roztáhl mi
nohy, aby si mě pro sebe rozevřel. Chtělo se mi jít mu boky vstříc a
svíjet se slastí z jeho tolik intimního polibku, jenže mě pevně svíral a
držel přesně tam, kde mě chtěl mít. Zvedla jsem ruku k ústům a
zakousla se do měkkého místa pod kořenem palce. Hlava se mi
zmítala ze strany na stranu slastí, která ve mně stále sílila, jak
Damienova zkušená ústa a jazyk pomalu, pomalu, tak mučivě pomalu
zvyšovala sladké potěšení.
A pak všechno explodovalo a já jsem se vzepjala s otevřenými ústy.
Můj výkřik však ztišil Damien, který se na mě položil a spočíval na
mně celou svojí vahou. Přitiskl rty k mým ústům, a tak jsem mohla
ochutnat své vlastní vzrušení. Líbala jsem ho hluboce a hladově a
zasténala jsem na protest, když se ode mě odtáhl. Opřel se rukama o
měkkou půdu vedle mých boků a nadzvedl se, aby mi viděl do očí.
Sálal z nich žár, ale brzy se proměnil v hravost.
„Už je to lepší?“ zeptal se s domýšlivým úsměvem.
„Ach, ano,“ odvětila jsem a opřela jsem se o lokty, abych se mohla
posadit.
 „Ne,“ řekl. „Polož se.“
Zvedla jsem pobaveně obočí. „Jste hrozně náročný, pane Starku. Co
přesně ode mě chcete?“
„Chci tě nahou,“ oznámil a v tu chvíli byla všechna hravost pryč
stejně rychle, jako se objevila, a nahradil ji chtíč a žár tak silný, že
jsem opět celá zvlhla.
„Ach.“
Pomalu zvedl kraj mých šatů. Neprotestovala jsem. Prostě jsem se
jen nadzvedla, aby mi je mohl přetáhnout přes hlavu. Hodil je stranou
a sám si stáhl bílé tričko. Pak se jeho prsty vydaly ke knoflíkům na
jeho džínách.
„Teď tě ošukám, Nikki. Rovnou tady, na teplé zemi a pod širým
nebem. Zmocním se tě, ať to vidí celý vesmír, protože jsi navždycky
moje a vždycky budeš, ať už odtud půjdeme kamkoliv.“
„Ano,“ řekla jsem, ačkoliv jeho slova nebyla otázkou, jen pouhým
konstatováním. „Ach, ano.“
Rukama mi přejížděl po těle a jeho oči byly plné obdivu. Vždycky
jsem věděla, že jsem hezká, ale když se na mě díval Damien, připadala
jsem si víc než krásná. Připadala jsem si výjimečná.
Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho tváře, a sledovala jsem, jak
z jeho pohledu stále víc sálá vášeň. Zajela jsem mu prsty do vlasů,
popadla ho v týle a přitáhla si jeho rty ke svým. Náš polibek byl
hladový a divoký stejně jako stromy a pnoucí se rostliny. Přitiskla
jsem si ho blíž, nemohla jsem se ho nasytit. Hladil mě rukama, laskal
mi boky, dotýkal se mých ňader a vklouzl mi jimi mezi nohy. Když
zjistil, jak jsem vlhká, ozvěna jeho stenu mi pronikla celým tělem.
Vtom přerušil náš polibek a nadzvedl se na jedné ruce nade mě.
„Teď.“ Nečekal na moji odpověď, ale já už jsem stejně měla nohy
žádostivě roztažené. Nadzvedla jsem se v bocích, abych mu vyšla
vstříc, když do mě pronikl. Vykřikla jsem, ne bolestí, ale správností
toho všeho. Všechno bylo, jak mělo být, Damien a já jsme byli spolu.
Damien a já, pevně spojení proti celému světu.
Společně jsme se pohybovali, divoce a zběsile, a když ve mně
vybuchl orgasmus, uvědomila jsem si, že mám tvář zmáčenou slzami.
„Miláčku,“ zašeptal a přivinul si mě blíž.
„Ne, ne,“ namítla jsem. „To jen proto, že je to příliš silné, než abych
udržela city na uzdě.“
„Já vím,“ řekl a objal mě ještě pevněji. „Zlatíčko, já vím.“
 Nevím, jak dlouho jsme tam tak zůstali. Vím jen, že jsem se odtud
nikdy nechtěla hnout. Damien však až příliš brzy přejel dlaní po mé
nahé paži a políbil mě na lalůček ucha. „Jsi připravená vrátit se
zpátky?“
Samozřejmě že jsem nebyla. To nebudu nikdy. Jenže jsem věděla, že
Damien potřebuje moji sílu, stejně jako já potřebuju tu jeho. A tak
jsem prostě jen přikývla. Než jsem vstala, sebrala jsem ze země svoje
šaty a pak jsem k němu natáhla ruku.
„Jsem připravená,“ řekla jsem. „Pojďme.“

3. kapitola
Znovu a znovu jsem ve snu přepadala přes okraj budovy a řítila se
dolů, dolů, dolů. Damien se po mně natahoval, paže vzepjaté a tvář
zdivočelou, jak se mě snažil zachytit. Jenže marně. Uvízl kdesi nade
mnou a já jsem se nezadržitelně blížila k zemi, kde se rozbiju a
roztříštím na miliony kousků, a budu se modlit, aby Damien přišel a
zase mě dal dohromady. Není to ale možné. Protože to byl on, kdo mě
původně strčil přes okraj.
Probudila jsem se s křikem, přitisknutá k Damienovi, s pažemi
ovinutými kolem jeho těla. Ani pravidelný tlukot jeho srdce a něžná
slova mě nemohly utěšit, protože jsem už nedokázala říct, co je jen
noční můra a co skutečnost.
Přála jsem si jediné, aby to už skončilo, ale když jsme o dvě hodiny
později odcházeli z hotelu Kempinski - za cvakání a blýskání
fotoaparátů a pokřikování reportérů, kteří se ptali na dnes začínající
soudní proces - už jsem to vzala zpátky. Bála jsem se, že svým přáním
po konci bych si přivodila jen svoje vlastní zničení. Teď už jsem
chtěla, aby všechno to bláznění před začátkem procesu pokračovalo
dál. Chtěla jsem zůstat ukrytá v bezpečí hotelu, protože to
umožňovalo vyhnout se skutečnosti.
Od chvíle, kdy jsme se setkali, nás jako by obklopovala kouzelná
bublina. Ale brzy do ní začal pronikat skutečný svět. Moje matka, jež
přiletěla do Los Angeles jako bouře a rozbila křehký život, který jsem
si konečně pro sebe začala budovat. Paparazzi, kteří mě málem zničili,
když se dozvěděli, že jsem pózovala nahá výměnou za milion dolarů.
A nyní tenhle soud, který hrozil zničením všeho, co jsme si s
Damienem dokázali společně vytvořit.
 Neměla jsem v úmyslu Damiena opustit a byla jsem přesvědčená, že
ani Damien nemíní opustit mě. Přesto jsem se nedokázala zbavit
strachu, že bez ohledu na naše přání má s námi soud jiné plány.
Damien byl sice nejsilnějším člověkem, jakého jsem kdy poznala, ale
dokáže zvítězit nad celým světem?
Cesta trvala až příliš krátce, a tak jsme záhy dorazili k trestnímu
soudnímu dvoru. Sídlil tam mnichovský okresní soud, kde se měl
konat proces s Damienem. Hranatá moderní budova z bílého kamene a
skla mi připomínala federální soud v Los Angeles a zároveň Pavilon
Dorothy Chandlerové, kde se dříve udílely ceny Oscar. Vzhledem k
podívané, která se zde nyní měla odehrát, jsem volbu místa
považovala za přiměřenou.
Během několika posledních dní jsem tu už několikrát byla na
schůzkách s právními zástupci. Tehdy jsem se však netřásla. Dnes
jsem ale své chvění nedokázala ovládnout. Třes, pronikající až do
morku kostí, jako bych byla naskrz promrzlá. Jako bych se už nikdy
neměla zahřát.
Zhluboka jsem se nadechla a pohnula se ke dveřím vozu, které mi
přišel řidič otevřít. Damien mě však zarazil. Položil ruku na moji a
řekl tiše: „Počkej. Tady máš.“ Sundal si sako a přehodil mi ho přes
ramena.
Zavřela jsem oči - jen na okamžik. Jen tak dlouho, abych se v duchu
proklínala. Ksakru, Damien se přece teď neměl o mě starat. To já jsem
ho měla podporovat. Obrátila jsem se zpět do limuzíny, přitáhla si ho
k sobě a vtiskla mu na rty rychlý, pevný polibek. „Miluju tě,“
zašeptala jsem a doufala, že ta prostá slova řeknou všechno, co jsem
nevyslovila.
Upřeně se na mě zadíval. „Já vím,“ řekl. „A teď si vezmi to sako.“
Přikývla jsem. Porozuměla jsem jeho nevyslovenému poselství:
nikdy se o mě nepřestane starat, ať se děje cokoliv. Nechtěla jsem se s
ním o tom dohadovat, koneckonců jsem to cítila také tak.
Vystoupila jsem z auta a postavila se, k obličeji přilepený úsměv
veřejné Nikki. Obklopovali nás totiž reportéři zastupující média z
Evropy, Spojených států a dokonce i z Asie. Už jsem měla tak
natrénované skrývat skutečné pocity, že jsem určitě působila klidně a
sebevědomě. Uvnitř jsem však cítila pravý opak. Byla jsem vyděšená.
A podle toho, jak mi stiskl ruku, jsem poznala, že to Damien ví. Přála
jsem si, abych dokázala být silnější, ale nebylo to možné, a tak jsem se
s tím musela prostě smířit. Dokud to neskončí - ať tak nebo onak -
budu se pohybovat na hraně. A mohla jsem jen doufat, že na konci
dopadnu do Damienovy náruče a nespadnu na opačnou stranu, kde
bych skončila v propasti a sama.
„Herr Stark! Fräulein Fairchild! Nikki! Damiene!“
Hlasy zněly všude kolem nás, některé anglicky, jiné německy, další
francouzsky. Ozývaly se i další jazyky, ale ty jsem nerozeznala.
Tisk nás pronásledoval po celou dobu, co jsem přijela do Mnichova.
A ne pouze kvůli nadcházejícímu soudu. Ne, bulvární deníky se právě
tak dychtivě snažily rozebírat Damienův milostný život. Už přestaly
nekonečně rýpat - díkybohu - do mého obrazu nebo do peněz, které mi
Damien za něj zaplatil.
Zato ze svých archivů škodolibě vyhrabávaly a zveřejňovaly fotky
Damiena s nekonečným sledem jiných žen, které prošly jeho náručí.
Modelky. Herečky. Bohaté dědičky. Damien mi sám řekl, že spával s
množstvím žen. A také mi řekl, že pro něj žádná nic neznamenala. Že
pro něj existuju jenom já.
Sice jsem mu to věřila, ale přesto se mi nelíbilo, že jsem ty fotky
viděla všude v novinových stáncích, v televizi i na internetu.
V tu chvíli bych však byla ráda, kdyby jediným zájmem tisku o nás
bylo, s kým Damien spal. Ale to teď v centru jeho pozornosti nestálo.
Teď byl na válečné stezce a na pořadu dne byla vražda.
Teprve když jsme prošli vstupem a vkročili dovnitř budovy,
uvědomila jsem si, že jsem zapomněla dýchat. Podívala jsem se na
Damiena a zmohla se na mdlý úsměv. Potřásl hlavou. „Kdybych tě
mohl dneska nechat v hotelu, byl bych to udělal.“
„Radši bych umřela, než abych tady s tebou nebyla.“ Pomyslela
jsem si však, že být zde by mě mohlo zabít zrovna tak.
Chodby soudu byly plné pobíhajících advokátů a soudních zřízenců,
kteří spěchali za svými cíli. Skoro jsem je nevnímala. Upřímně řečeno
jsem nevnímala téměř nic, takže mě dost překvapilo, když mi
příslušník justiční stráže podal moji kabelku. Uvědomila jsem si, že
jsme prošli bezpečnostní kontrolou.
Pospíšil si k nám uhlazený muž něco přes padesát s vlasy v barvě
soli a pepře. Byl to Charles Maynard, advokát, který Damiena
zastupoval už od dob, kdy se v devíti letech objevil jako zázračné dítě
na tenisové scéně. Natáhl ruku k Damienovi a zároveň se podíval i na
mě. „Zdravím, Nikki. Moji lidé budou sedět v řadě hned za lavicí
svědků. Můžete se tam samozřejmě posadit také.“
Vděčně jsem kývla. Když už nemůžu být vedle Damiena, budu mu
alespoň nablízku.
„Než to začne, měli bychom si promluvit,“ pokračoval v řeči teď už
k Damienovi. Pak se podíval na mě. „Omluvíte nás?“
Chtělo se mi na protest zaječet, ale jen jsem přikývla. Radši jsem se
nepokoušela promluvit. Příliš jsem se bála, že by se mi třásl hlas, a tak
mě zradil.
Damien se natáhl a stiskl mi ruku. „Jdi dovnitř,“ řekl mi. „Za
chvilku se uvidíme.“
Znovu jsem přikývla na souhlas, ale nepohnula jsem se. Místo toho
jsem zůstala tupě stát na chodbě a Maynard zatím odvedl Damiena o
pár metrů dál ke dveřím, jimiž prošli do malého konferenčního sálku.
Jak už jsem věděla, měl sloužit Maynardově týmu během soudního
líčení. Stála jsem tam dál, nechtělo se mi projít těžkými dřevěnými
dveřmi do soudní síně. Snad jsem doufala, že když nevejdu dovnitř,
proces nikdy nezačne.
Pořád ještě jsem stála na místě a proklínala svoji vlastní hloupost,
když jsem si uvědomila, že jsem zaslechla odkudsi zezadu svoje
jméno, zkreslené ozvěnou na široké chodbě plné pospíchajících lidí.
Nejdřív mě napadlo, že se tak pokouší získat moji pozornost některý z
reportérů. Na tom hlase však bylo něco povědomého. Zamračila jsem
se, protože tady mě určitě nikdo…
Někdo ale přece ano. Ollie.
Uviděla jsem ho, hned jak jsem se otočila. Orlando McKee, kluk, se
kterým jsem vyrůstala a který vždycky býval jedním z mých
nejlepších přátel. Muž, který mi neustále opakoval, že Damien pro mě
představuje nebezpečí.
Muž, o němž se Damien domníval, že mě miluje.
Bývaly časy, kdy bych se k němu rozběhla, objala ho a vypovídala
se mu ze všech svých obav. Teď jsem však ani nevěděla, co cítím,
když ho tam vidím.
Stála jsem jako přimražená a on spěchal ke mně. Doběhl bez dechu
a s nataženou rukou. Když ale viděl, že pozdrav neopětuju, pomalu ji
zase spustil.
„Netušila jsem, že tu budeš,“ prohlásila jsem klidně.
 „Zkoušel jsem tě zastihnout ráno v hotelu Kempinski,“ řekl, „ale už
jsi byla pryč.“
„Mám mobil,“ poznamenala jsem.
Přikývl. „Já vím. Měl jsem zavolat. Bylo to na poslední chvíli.
Maynard zjistil, že jsem chodil do školy s jedním z junior advokátů z
úřadu státního zástupce, a tak chtěl, abych tu byl taky.“
„Na práva?“ Neuměla jsem si představit, proč by německý
prokurátor měl studovat práva ve Spojených státech. Zavrtěl hlavou.
„Na univerzitní přípravku. Svět je malej, co?“
„Damien ví, že jsi tady?“ Můj tón zněl chladně a odtažitě a byla
jsem si jistá, že Ollie ví proč. Kdyby si Damien vybíral osazenstvo
svého právnického týmu, Ollie by v něm určitě nebyl.
Ollie měl dost slušnosti, aby se zatvářil rozpačitě. „Ne,“ řekl a
prohrábl si rukou vlasy. Obvykle nepořádné vlny měl pečlivě sčesané
dozadu, ale teď si z nich uvolnil pár pramenů, které mu spadaly do
tváře a kolem brýlí, jaké kdysi nosil John Lennon. „Co jsem měl
Maynardovi říct?“ zeptal se. „Že mě tady Stark nechce? Kdybych mu
to takhle oznámil, musel bych taky vysvětlit proč. A pokud Stark
Maynardovi sám neřekl, že jsem ti prozradil důvěrné informace o
klientovi, pak nevidím důvod, abych mu to říkal já.“
„Mohl sis něco vymyslet,“ namítla jsem.
Zvolna kývl. „Mohl. Ale já už jsem na Starkově obhajobě pracoval v
Los Angeles. Věnoval jsem se tomu naplno víc než tři týdny. Nejsem
tady kvůli osobnímu spojení. Jsem tady, protože rozumím zákonům.
Můžu mu pomoct, Nikki. A ty víš stejně dobře jako já, že Damien
bude potřebovat všechnu pomoc, které se mu může dostat.“
Ovládla jsem se a nezeptala se, co tím myslel. Maynard věděl o
zneužívání v Damienově minulosti, v tom jsem měla naprosto jasno.
Domnívala jsem se však, že ne všichni z týmu to vědí také. Ví to tedy
Ollie? Udělalo se mi špatně, protože jsem věděla, jak silně si Damien
přeje, aby se tato část jeho minulosti nedostala na veřejnost. Nemohla
jsem se však zeptat, aniž bych to prozradila. Mohla jsem jedině
doufat, že důvodem, proč se Ollie neúčastní právě probíhající schůzky,
je to, že nepatří mezi vyvolené.
„Budeš sedět mezi poradci?“ zeptala jsem se. Ulevilo se mi, když
zavrtěl hlavou.
„Myslel jsem si, že si sednu s tebou. Jestli ti to nebude vadit.“
 „Nebude,“ potvrdila jsem. Mezi mnou a Olliem se toho hodně
změnilo, ale byl po mém boku vlastně při každé krizi v mém životě, a
tak mi připadalo správné, že se mnou bude i tentokrát.
Mile se usmál a zlehka mi položil ruku na rameno. Ve tváři měl však
napjatý výraz. „Jsi jinak v pořádku? Myslím jestli - však víš.“
„Ne,“ řekla jsem, ale nepodívala jsem se mu do očí. „Jsem v
pohodě.“ Nadechla jsem se a potlačila nutkání se rozplakat. Bylo mi
líto, že minuly dny, kdy jsem mohla Olliemu všechno říct. Že se každý
den probouzím s očekáváním, že budu muset bojovat s potřebou se
řezat, a každou noc žasnu, když uléhám do postele vedle Damiena a
uvědomím si, že se nutkání nedostavilo. Nebyla jsem „vyléčená“ -
věděla jsem, že nebudu nikdy. Vždycky budu toužit po bolesti, abych
našla klid. Vždycky mě aspoň trochu překvapí, když se mi povede
zdolat nějakou krizi, aniž bych si zabořila ostří do těla. Teď však mám
Damiena a toužím po něm. Po Damienovi, který pro mě funguje jako
pojistný ventil, takže už neobracím proti sobě nůž. Po Damienovi, s
nímž jsem vyrovnaná a v bezpečí.
A to byl, jak jsem věděla, další důvod, proč jsem se bála, že ho
ztratím.
„Nikki?“
„Fakt,“ řekla jsem a podívala se na něj. „Žádné břitvy, žádné nože.
Damien se o mě stará dobře.“
Viděla jsem, jak sebou trhl, a na okamžik jsem zalitovala svých slov.
Byla to však jen chvilková slabost. Ollie se k mému vztahu s
Damienem stavěl naprosto negativně, a i když jsem ho vždycky měla
ráda, nemohla jsem na to tak snadno zapomenout ani mu odpustit.
„To jsem rád,“ odpověděl formálním tónem. „Budeš v pořádku,
uvidíš. Ať se stane cokoliv, ty to zvládneš.“
Přikývla jsem, i když jsem si povšimla, že mluvil o mně a nikoliv o
Damienovi. Projel mnou podivný záblesk vzteku, smíšeného se
smutkem, vzbuzený prostou pravdou, že Ollie už nerozumí mým
potřebám. Kdyby jim rozuměl, pak by chápal, že bez Damiena v
pořádku nebudu. Už nikdy.
Mluvili jsme spolu na chodbě jen pár metrů od dvojitých dřevěných
dveří, které vedly do soudní síně. Ollie k nim vykročil a přidržel mi je,
abych mohla vstoupit. Zaváhala jsem jen krátce, jen co jsem se
podívala ke konferenčnímu sálu, kam odešli Damien s Maynardem.
Nikdo nevycházel, a tak jsem se zhluboka nadechla pro kuráž, přiměla
své nohy, aby se daly do pohybu, a prošla kolem Ollieho do soudní
síně, kde se mělo rozhodnout o dalším směru zbytku mého života.
I když galerie byla zaplněná reportéry, kteří se sjeli, aby spatřili
atrakci - Damiena Starka před soudem, hlavní prostor zůstal prázdný
až na jednoho muže v uniformě, zřejmě připraveného doprovodit tři
profesionální soudce a dva členy poroty do soudní síně, jakmile bude
soudní řízení moci začít.
Na rozdíl od soudních síní ve Spojených státech tam nebylo zábradlí
oddělující návštěvníky od žalobců. Ollie a já jsme prošli prostřední
uličkou k řadám sedadel za lavicí svědků. Hluk v síni přitom vzrostl,
jak si přítomní šeptali mezi sebou a posunovali se na svých místech,
aby na nás lépe viděli. I když jsem německy nerozuměla skoro ani
slovo, přece jenom jsem v šumu rozeznávala svoje a Damienovo
jméno. Soustředila jsem se na chůzi, abych se neobrátila a neudeřila
reportéra, který byl ke mně nejblíže. Abych na tu hordu nezařvala, že
to není žádné zábavné představení - tady jde o život člověka. O můj
život. O náš společný život.
Stála jsem pořád zády k davu, když se hluk ještě zvýšil. Obrátila
jsem se, jistá si tím, co uvidím, a také že ano. Dveře se otevřely a v
nich stanul Damien. Po boku měl Maynarda a pana Vogela, svého
hlavního německého poradce, ale ti dva pro mě nebyli ničím víc než
jen nezřetelnou šmouhou. Byl to Damien, koho jsem chtěla, Damien,
koho jsem viděla. A pak ke mně Damien vykročil s takovou
sebedůvěrou a odvahou, že mi zeslábla kolena.
Kamery v soudní síni přítomné nebyly, a tak když mě vzal do náruče
a políbil, věděla jsem, že tento okamžik zachycený na film nebude.
Stejně by mi bylo jedno, i kdyby byl. Objala jsem ho okolo krku,
přitiskla se k němu a snažila se neplakat. Musela jsem se donutit,
abych ho nechala jít, protože jsem se ho nemohla držet věčně.
Pustil mě a ustoupil dozadu. Pohledem se propaloval do mých očí a
jemně mi palcem přejel po rtech. „Miluju tě,“ zašeptala jsem a viděla
jsem, jak mi jeho dvoubarevné oči vracejí zpět moje slova. Jeho
úsměv byl však smutný.
Uhnul pohledem a já jsem si uvědomila, že se mi dívá přes rameno
na Ollieho. Jeho výraz byl nečitelný. Po chvilce kývl na pozdrav a pak
znovu obrátil svou pozornost na mě. Stiskl mi ruku a posadil se na
lavici obžalovaných vedle svých obhájců. Ti už prošli kolem něj a teď
otevírali své kufříky se spisy, vyndávali dokumenty a složky a další
náležitosti pro soudní práci.
Zhroutila jsem se na sedadlo, náhle úplně vyčerpaná. Ollie se usadil
vedle mě. Neříkal nic, ale porozuměla jsem jeho nevyslovené otázce a
obrátila jsem se k němu s chabým úsměvem. „Jsem v pohodě,“ řekla
jsem a on v odpověď přikývl.
Až příliš brzy vstoupili do soudní síně soudcové a proces byl
oficiálně zahájen.
Poté co soudce prošel úvodní záležitosti, vstal prokurátor a začal
mluvit. Německy sice nerozumím, ale přesto jsem si uměla představit,
co asi říkal. Vykreslil Damiena jako mladého, dychtivého, soupeřivého
sportovce. Ovšem nejenom jako sportovce. Damiena už od mládí
poháněla touha po úspěchu. Měl dobrou hlavu na obchod, vášnivě se
zajímal o vědu.
Jediné, co mu chybělo, byly peníze.
Ach, jistě, začal vyhrávat velké sumy v turnajích, ale stačí to snad
mladíkovi, který sní o založení impéria? A není to snad přesně to, co
nakonec dokázal? Není teď Damien Stark jedním z nejbohatších mužů
na této planetě?
A jak se mu to podařilo? Jakpak přišel ke svému prvnímu milionu?
Dal si snad jako mladík, který stále závodně hrál tenis, zaregistrovat
nějaký patent? Nebo přesvědčil svého otce - který mu jako
mladistvému spravoval jeho příjmy - aby investoval jeho tenisové
výhry?
Anebo zdědil ten první milion od svého trenéra? Který se o něj staral
a pečoval? Který ho dokonce dlouho dotoval?
A jak se Damien odvděčil za všechnu jeho pozornost a náklonnost?
Uviděl dolary - a Merlea Richtera zabil. Ten první milion byly krvavé
peníze, argumentoval žalobce. Krvavé peníze, za které teď musí Stark
zaplatit, jak si přeje německý lid.
Tak zněl ten příběh v jeho podání, a pokud by Damien nebyl ochoten
vypovídat pod přísahou, mohl by působit pravdivě, jak jsem se
obávala.
Zdálo se, že prokurátor bude mluvit věčně. Sledovala jsem tváře
soudců. Nevypadaly povzbudivě.
Když konečně skončil, zjistila jsem, že mi teče krev z kolen.
Nevzpomínala jsem si, že bych z kabelky vyndala pero, ale nejspíš
jsem to udělat musela, protože jsem se bodala jeho hrotem do masa.
 „Nikki?“ ozval se vedle mě ostře Ollieho hlas.
„Jsem v pohodě,“ vyjela jsem na něho. Olízla jsem si prst a pokusila
se smazat skvrny od krve a od inkoustu. Kdyby to Damien viděl,
strachoval by se o mě víc než o sebe.
Když mluvil soudce, viděla jsem, jak Maynard cosi šeptá panu
Voglovi, který měl pověst jednoho z nejlepších advokátů v Bavorsku,
a dokonce i v celém Německu. Byl to uhlazený, zkušený muž. Předtím
na mě udělal nejlepší dojem, ale nyní u soudu jsem nervozitou jako by
přišla o zrak. Posbíral si dokumenty a chystal se promluvit, ale vtom
dostal nejvyšší ze soudců od svého koncipienta jakýsi kus papíru.
Přečetl si ho, zachmuřil se, a aniž vstal, začal rychle jako kulomet
něco říkat německy. Tvrdě se zahleděl na žalobce a pak i na pana
Vogela. Maynard se obrátil k Damienovi a já jsem ze svého místa
mohla vidět jeho hluboké vrásky, jak se zamračil.
Neměla jsem ani ponětí, co se děje, a připadalo mi, že Damien je na
tom stejně. Otočil se na mě, jako by na sobě cítil moje myšlenky. Co
se děje? udělala jsem na něj, ale pouze zavrtěl hlavou, ne odmítavě,
ale jako výraz zmatku.
Soudcové na lavici vstali a ostatní členové poroty je následovali.
Vypadali dost nešťastně.
Vysoký soudce ukázal na pana Vogela a na prokurátora a řekl jim
opět něco německy. Ani tentokrát jsem nic nechápala, ale podle toho,
jak rychle za ním ti dva odešli těžkými dřevěnými dveřmi někam do
vnitřních prostor soudní budovy, jsem hádala, že se děje něco
vážného.
Napjaté okamžiky míjely. Maynard se naklonil k Damienovi a něco
mu řekl. Damien zavrtěl hlavou. Pozorovatelé v soudní síni se vrtěli a
mumlali a mně bylo jasné, že všechny oči z galerie se upírají jen na
Damiena. Sevřela jsem okraj sedadla, na němž jsem seděla. Měla jsem
strach, že pokud se nebudu držet, vyletím do kosmu. A zrovna tak
jsem se bála, že na dřevu zůstanou stopy po mých příliš silně zarytých
prstech.
Čas pro mě neměl význam, dokud se dveře znovu neotevřely. Vyšel
soudní zřízenec. Promluvil k dalšímu z německých advokátů, a ten se
pak naklonil a něco pošeptal Maynardovi. Pokoušela jsem se mu
odečítat ze rtů, ale samozřejmě marně. Viděla jsem, jak Charles ztuhl,
a moje vlastní tělo ztuhlo také. Charles sáhl na Damiena a vzal ho za
loket. Mluvil tiše, ale podařilo se mi zaslechnout slova: „Chtějí s námi
mluvit v kuloárech.“
Polkla jsem, a když Damien vstal, bez přemýšlení jsem po něm
vztáhla ruku. Neviděla jsem, že by se pohnul. Neviděla jsem, že by
udělal krok ke mně. Ale na zlomek vteřiny mě chytil za ruku. Bylo to,
jako by mnou projel elektrický proud. Stiskl mi prsty a naše pohledy
se setkaly.
Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale nevěděla jsem, co říct.
Byla jsem vyděšená, tak vyděšená. Nechtěla jsem však, aby to Damien
spatřil. Určitě to věděl, ale stejně jsem chtěla být silná. Potřebovala
jsem být tak silná, jak si o mně myslel.
A pak odešel pryč, zmizel za těžkými dřevěnými dveřmi do
soudcovy kanceláře. Odešel tam, kam jsem za ním nemohla, do světa,
jemuž jsem nerozuměla.
Věděla jsem jen, že soudní procesy obvykle nebývají takto
přerušené.
Viděla jsem jen přísné výrazy na tvářích soudců a sebeovládání v
očích Charlese Maynarda.
Věděla jsem jen, že mi chtějí Damiena vzít.
A cítila jsem pouze strach.

4. kapitola
Ollie se přesunul k lavicím obhajoby a posadil se k ostatním členům
právního týmu. Bylo mi jasné, že se snaží zjistit, co se to děje, ale v
jeho nepřítomnosti jsem se cítila ještě víc ztracená. Už to byla víc než
hodina. Byla jsem osamělá a zoufale jsem toužila něco se dozvědět.
Poprvé od chvíle, co jsem přijela do Německa, jsem skutečně cítila, co
to znamená být v cizí zemi, protože jsem vůbec netušila, co se kolem
mě děje.
Nešlo však jen o jazyk. Fakt, že jsem nemluvila německy, jen dál
podtrhoval nepříjemný dojem. Němečtí právníci uměli všichni plynně
anglicky a já jsem slyšela, co říkají Olliemu. A říkali mu, že tomu ani
oni nerozumějí o nic víc než já. Všichni jsme vstoupili do říše za
zrcadlem a já se bála, že se za ním nachází něco ještě horšího, než
jsme očekávali.
Opřela jsem ruce o sedadlo a chystala se vstát. Přiměla jsem se však
zůstat sedět. Kdybych začala přecházet po sále, jen bych na sebe
připoutala pozornost, a už beztak jsem si všimla, kolik z lidí na galerii
na mě civí a šeptá si mezi sebou. Když tu nebyl Damien, byla jsem
tam místo něho já. Nebyla to role, která by mi za normálních okolností
nějak vadila, ale dnes jsem v centru zájmu být nechtěla.
Když už jsem si byla jistá, že se úplně zblázním, jestli uplyne třeba
jen jedna další minuta beze slov, otevřely se dveře soudcovy kanceláře
a celá skupina vyšla ven. Soudcové vyšli jako první a jejich výrazy
byly nečitelné. Další šel Maynard, za ním pan Vogel a na konci za
nimi kráčel Damien.
Nevím, proč jsem se postavila, ale když se můj pohled setkal s
Damienovým, už jsem byla na nohou. Ruce jsem měla zaťaté v pěst a
přitisknuté k sukni a beze zvuku jsem na něj křičela, ať mi poví, co se
stalo. On však mlčel, a třebaže jsem pátrala v jeho tváři, výraz mi nic
nenapověděl. Byl naprosto prázdný.
Vklouzl za stůl mezi poradce a byl tak jen pár metrů od místa, kde
jsem stála. Srdce mi pokleslo, protože se už na mě nepodíval, a zalila
mě ledová vlna strachu. Pak se pohnul a konečně opět vyhledal můj
pohled. Zaplašila jsem slzy.
Je to zlé, pomyslela jsem si. Ať je to cokoliv, musí to být velmi,
velmi zlé.
Damien odvrátil pohled a moje zlá předtucha ještě zesílila. Posadil
se mezi poradce obhajoby a já jsem se rovněž usadila na své místo.
Existoval pouze jediný svědek - správce - který ho viděl, jak se na
střeše dohaduje s Richterem, než spadl a zabil se. Mohl se objevit ještě
jiný svědek? Nedokázala jsem myslet na nic jiného a strach mě užíral
zevnitř.
Pak se vrátili soudcové na svou lavici a Ollie přešel na galerii.
Zatímco předsedající soudce procházel úvodními procedurami, Ollie
se přišel posadit vedle mě.
„Víš, co se děje?“ zašeptala jsem.
„Ne.“ Čelo měl svraštělé a vypadal stejně zmateně, jako jsem si
připadala já.
Vysoký soudce začal hovořit pomalou, pečlivou němčinou, a ačkoliv
pan Vogel, Maynard a Damien zůstali naprosto klidní, ostatní právníci
obhajoby se otáčeli a poposedávali. Ani oni nebyli zasvěcení do toho,
co bylo řečeno za zavřenými dveřmi, a podle mého neměli daleko k
explozi.
Za námi na galerii pozorovatelé začali šeptat. Pochmurná nálada,
která naplňovala prostor, se zvedla. Nechápala jsem, jak ani proč, ale
byla jsem si náhle jistá, že se odehrálo něco šokujícího. Šokujícího,
ale v dobrém slova smyslu.
Podívala jsem se na Ollieho, protože jsem se obávala, že si jenom
něco namlouvám, ale odpověděl mi pohledem a přitom zvedl ruku se
zkříženými prsty. V tu chvíli bych ho políbila. I když měl s Damienem
v minulosti neshody, právě teď stál na jeho straně. Na mojí straně.
A najednou soudce skončil, vstal a spolu s ostatními opustil jednací
síň. Když se za nimi zavřely dveře, soudní síň explodovala kakofonií
zvuků. Ozývaly se nadšené výkřiky, ale i bučení a pískot. Jeden z
advokátů se nade mnou konečně slitoval. Obrátil se a zadíval se na
mě. „Obvinění,“ pravil s tvrdým německým přízvukem. „Obvinění
bylo staženo.“
„Cože?“ řekla jsem hloupě.
„Je konec,“ zvolal Ollie a popadl mě do náruče. „Damien je volný a
může jít domů.“
Pustil mě a já jsem na něj jen hleděla, přimražená šokem. Bála jsem
se tomu uvěřit. Děsila jsem se, že jsem špatně slyšela a někdo mi
řekne, že jsem to špatně pochopila a že soudní proces začne každou
chvíli znovu.
Obrátila jsem se na Damiena, ale byl ke mně pořád zády. Před ním
stál nyní prokurátor a něco mu naléhavě říkal, ovšem tak potichu, že
jsem nerozeznávala slova. Maynard přistoupil k Damienovi a v téměř
otcovském gestu mu položil ruku na záda. „Je to pravda?“ zeptala
jsem se německého advokáta. „Myslíte to vážně?“
Zeširoka se usmál a pohled mu změkl porozuměním. „Je to pravda,“
přisvědčil. „O takových věcech my nežertujeme.“
„Ne, jistěže ne. Ale jak to? Myslím, jestli…,“ začala jsem, ale on už
se obrátil jinam, aby odpověděl na otázku jinému advokátovi. Pak
jsem uviděla, že žalobce už od Damiena odešel, a mě zachvátila vlna
čiré radosti, takže jsem dál nezkoumala, jak ani proč.
„Damiene,“ řekla jsem a můj hlas zněl lehce. Jeho jméno chutnalo
sladce na mých rtech a já jsem zatoužila zastavit čas a ten okamžik si
vychutnat. Tu jedinečnou chvíli, kdy jsem dostala zpět muže, o němž
jsem se domnívala, že je pro mě ztracený.
Pomalu se otáčel a já jsem se těšila, jak asi bude vypadat jeho tvář,
až ji uvidím. Jak mu budou radostí zářit oči, jak se jeho rysy zbaví
obav, jež je tížily od chvíle, kdy bylo vzneseno obvinění.
 Nic z toho jsem však nespatřila. Místo vřelosti jsem v jeho očích
viděla chlad. A na jeho výrazu nebylo nic radostného. Byl prázdný,
studený a zoufalý.
Zmateně jsem se zachmuřila, ale zvedla jsem se a spěchala k němu.
„Damiene,“ řekla jsem a natáhla ruce, abych ho chytila. Pevně mi
sevřel prsty, jako bych byla záchranným lanem v rozbouřených
vodách. „Ach, bože, Damiene. Je to za námi.“
„Ano,“ přisvědčil, ale hlas mu zněl drsně a z jeho tónu mě mrazilo.
„Je to pryč.“ Damien mě držel za ruku, ovšem po cestě do hotelu jen
mlčel. Říkala jsem si, že je nejspíš v naprostém šoku a ještě pořád
nemůže uvěřit tomu, že noční můra už skutečně pominula.
Byli jsme sami - advokáti se ještě zdrželi u soudu, aby se postarali o
všechny náležitosti, které jsou potřebné tehdy, když proces dospěje k
rozuzlení. Dohadovala jsem se, že pokud líčení skončí předčasně a
neočekávaně, mají práce ještě víc. Nechala jsem ticho plynout, dokud
jsme nezastavili před hotelem, ale pak už jsem ho nemohla dál snést.
„Damiene, skončilo to. Copak nejsi rád?“ Já sama jsem málem
vybuchla nadšením z vědomí, že Damien je volný a v bezpečí.
Podíval se na mě a na okamžik byl jeho výraz úplně prázdný. Pak se
mu ale tvář vyjasnila a on se usmál. Nebyl to kdovíjak veselý úsměv,
ale byl skutečný.
„Ano,“ řekl. „Co se toho týká, nemůžu být šťastnější.“
„Co se toho týká,“ zopakovala jsem zmateně po něm. „O co jiného
jde? Co se děje? Proč vlastně stáhli obvinění?“
V tu chvíli však zřízenec otevřel dvířka od vozu a Damien vystoupil.
Zamumlala jsem peprnou nadávku a vystoupila za ním. Damien mě
vzal za ruku a pomohl mi ven a propletl si prsty s mými. Tak jsme ušli
krátkou vzdálenost ke vchodu do hotelu.
Bouřlivá radost a zmatek mě tak pohltily, že mi chvíli trvalo, než
jsem si všimla okolí. Chodník lemovaly desítky reportérů a hotelový
personál musel vytvořit lidskou bariéru, abychom mohli projít.
Damien představoval před soudem za vraždu horkou novinku. Teď,
když byla žaloba stažena, šlo o ještě větší poprask. Hotelový zřízenec
nás přivítal se stohem zpráv, které jsem si od něj vzala já, protože
Damien vypadal, že je totálně bez zájmu. Byly to samé gratulace a
muž k nim přidal i svoje blahopřání. Damien mu zdvořile odpověděl,
poděkoval a hned zamířil k výtahu.
 „Myslela jsem, že bychom se mohli stavit v baru na drink,“
poznamenala jsem. Byla to lež. Vůbec jsem na to nemyslela. Jen jsem
z Damiena zkoušela vydolovat nějakou reakci, ale zároveň jsem se
nenáviděla za to, že vymýšlím scénáře, v nichž bych ho nutila k
aktivním rozhodnutím.
„Jdi napřed, jestli chceš.“
„Sama?“ Cítila jsem, jak mi z podpaží stékají po boku krůpěje potu.
Vzmáhala se ve mně panika.
„Ollie přijde za chvilku. Vsadím se, že bude celý šťastný, že si může
s tebou dát drink.“
„Nechci jít na drink s Olliem,“ řekla jsem a byla jsem na sebe pyšná,
že jsem dokázala udržet klidný hlas, ačkoliv se mi chtělo ječet.
Protože ten Damien, který by mě v klidu posadil během šťastné
hodinky do baru s Olliem McKeem, není tím Damienem, kterého jsem
znala a milovala.
Přistoupila jsem k němu blíž. „Damiene, prosím, pověz mi, co se
stalo.“
„Jenom potřebuju jít nahoru do pokoje.“ Kabina výtahu přijela a
Damien jakoby na důkaz vlastních slov okamžitě nastoupil.
Následovala jsem ho, a když jsem se mu podívala do tváře, zachmuřila
jsem se. Poprvé jsem si všimla, jak mu v linii vlasů vyvstávají
krupičky potu. Viděla jsem krví podlité oči a pleť bledou jako vosk.
„Ježíši, Damiene,“ řekla jsem a přiložila mu dlaň na čelo, zatímco
výtah svištěl nahoru k prezidentskému apartmá. Odtáhl se.
„Já nemám horečku.“
„Tak o co teda ksakru jde?“
Chvíli mlčel. Pak se jeho ramena zvedla a zase klesla, jak se
zhluboka nadechl. „Jsem jenom rozčilený.“
„Rozčilený?“ Slyšela jsem, jak zvyšuju hlas, a přinutila jsem se ho
zklidnit. „Protože stáhli obvinění?“
„Ne. Proto ne.“
Dveře výtahu se otevřely a já jsem za ním vyšla na chodbu. Zastavili
jsme se před dveřmi našeho apartmá.
„Tak proč?“ zeptala jsem se, když zastrkával kartu do zámku.
Mluvila jsem s nepřirozeným klidem. „Zatraceně, Damiene, mluv se
mnou. Řekni mi, co se dnes stalo.“
Světélko se rozsvítilo zeleně, dveře se otevřely a my jsme vešli do
apartmá. Nevím, jestli to byl jenom můj dojem, ale připadalo mi, že
kráčí nejistě, jako by se bál, že mu podlaha pod nohama zmizí.
Takového jsem ho ještě nikdy neviděla a začínal mě tím děsit.
Řekl sice, že je rozčilený, ale já jsem mu nevěřila. Když je Damien
rozčilený, vždycky vybuchne. Jeho pověstný vztek se vybije a on zase
získá kontrolu nad situací. K čertu, převezme kontrolu nade mnou.
Teď však vypadal, jako když mu všechen nadhled a sebeovládání
protéká jako písek mezi prsty. Tohle nebylo rozčilení - tohle bylo
zatraceně mnohem blíž ke kolapsu. A já jsem měla strašlivý, strašlivý
strach.
„Damiene,“ opakovala jsem. „Prosím.“
„Nikki…“
Strhl mě k sobě a já jsem málem vykřikla radostí, i když jsem byla
tak vylekaná. Ano, pomyslela jsem si. Líbej mě, dotýkej se mě, použij
mě. Dala bych mu všechno, co potřebuje. A on to věděl - k čertu se
vším, věděl to až moc dobře.
Ale neudělal nic. Nic, jen mi zabořil prsty do vlasů a pevně mě
svíral.
„Damiene.“ Jeho jméno ze mě vyletělo jakoby proti mé vůli. S
námahou jsem zvedla hlavu a pevně přitiskla rty k jeho ústům v
tvrdém polibku, po jakém mi tam zbydou modřiny. Odpověď přišla
okamžitě. Jeho ústa byla drsná a žádostivá a ruce na mém týle mi
tiskly hlavu k němu. Byl to brutální polibek. Divoký. Naše zuby se
srazily, až mi prokousl spodní ret. Ucítila jsem krev, ale nedbala jsem
na to. Naopak, cítila jsem se, jako bych létala, jako bych se vznesla
vášní obsaženou v jeho doteku, touhou, která se ho zmocnila.
Vnímala jsem jeho tvrdé tělo. Jednou rukou mě zespodu chytil za
zadek a tvrdě si mě přitlačil k sobě. Cítila jsem, jak mu tuhá erekce
napíná látku kalhot. Otřela jsem se o něj a téměř jsem se rozplynula
žhavou úlevou, která mě zevnitř rozpalovala. Už je to zase on,
pomyslela jsem si. Je to zase on.
Byla to však jen pouhá iluze, protože mě od sebe znenadání odstrčil.
Oči měl zdivočelé a ztracené a ztěžka dýchal. Sáhl za sebe, zachytil se
opěradla židle a odvrátil obličej stranou. Ale už bylo pozdě, už jsem
viděla příliš, a to, co jsem spatřila v jeho očích, byla hrůza.
Stála jsem jako zkamenělá, ne strachem, ale vědomím, že jsem teď
naprosto bezmocná. Odehnal mě od sebe a já jsem nevěděla, jak k
němu najít cestu zpátky.
 „Nedělej to,“ zašeptala jsem. Na nic jiného jsem se nezmohla a ještě
jsem se musela nutit, aby ta slova vůbec opustila moje rty.
Čekala jsem, že mě bude ignorovat, ale vzhlédl a já jsem jen
zalapala po dechu nad našedlou bledostí jeho kůže. Okamžitě jsem
přiskočila k němu. Přejela jsem mu dlaní po tváři. Pleť měl chladnou a
lepkavou.
„Zavolám hotelového lékaře.“
„Ne.“ Podíval se přímo na mě a v jeho jantarovém oku jsem viděla
bolest, zato to černé bylo prázdné a vzdálené jako noc. Přešel k
pohovce a posadil se s lokty opřenými o kolena a s hlavou zabořenou
v dlaních.
„Damiene, prosím. Nemůžeš mi říct, co se děje? Nemůžeš se mnou
mluvit?“
Ani se nepohnul. „Ne.“
To prosté slovo mnou projelo jako nůž, ne však rychle a úhledně
jako ostrá ocel, ale žhavě a drsně a brutálně. Jako zubaté ostří do
nepřipraveného masa. Můžu to udělat sama, pomyslela jsem si. Jen
jediný rychlý pohyb. Můžu to udělat a můžu se vrátit zpět k bolesti.
Zpět k Damienovi. Potřebuju záchytný bod. Potřebuju…
Ne!
Trhla jsem sebou a uhnula pohledem. Kdyby se na mě podíval,
nechtěla jsem, aby viděl směr, jakým se ubíraly moje myšlenky.
Nechtěla jsem, aby viděl, kolik úsilí mě stálo, abych se nepohnula.
Abych nevrazila do koupelny a nepopadla jeho hnědou koženou
soupravu na holení. Abych neodstranila vršek břitvy a nevyňala novou
čepelku, tak malou a přitom tak ostrou. Tak sladce vábivou…
Soustředila jsem se na dýchání, abych našla rovnováhu. Naučila
jsem se spoléhat na Damienovu sílu a teď jsem mohla jen žasnout, zda
toho ještě někdy budu schopná sama.
Pohnul se a položil se na záda na pohovku, ale oči měl otevřené.
Natáhl ke mně ruku. Šla jsem k němu a klekla si vedle něj. Pevně jsem
ho svírala a srdce mi bouřlivě překypovalo. Byla jsem vyděšená -
hrozně jsem se bála, že štěstí pomine a vesmír se promění a s ním se i
náš příběh změní z romance v tragédii.
„Miluju tě,“ řekla jsem téměř zoufale, ale vlastně jsem tím chtěla
říct ,děsíš mě‘.
Uchopil moji ruku a něžně mi ji políbil na klouby prstů. „Teď si
zdřímnu.“ Víčka mu ztěžkla.
 „Ano. Samozřejmě.“ Bylo to rozumné vysvětlení a já jsem po něm
skočila a pevně se ho držela. Koneckonců, včera v noci jsme toho moc
nenaspali, a navíc jsem věděla, že v poslední době vůbec špatně spal.
Věděla jsem to proto, že jsem také nespala dobře a pokaždé, když
jsem se vzbudila, byl buď také vzhůru a zíral do stropu, nebo se
převracel v posteli. Ztišil se vždycky jen tehdy, když mě pevně svíral
v náruči.
Ta vzpomínka mě konečně uklidnila. Sice jsem netušila, co se s
Damienem v tu chvíli děje, ale v srdci jsem přesto věděla, že mě
potřebuje stejně jako já jeho.
Vzala jsem ho za ruku a stiskla mu ji, než jsem ji pustila. Stáhla
jsem mu boty, pak jsem vzala deku a něžně jsem ho přikryla. Oči se
mu zavíraly a hruď se zvedala a klesala pravidelným dechem.
Po špičkách jsem se vykradla z místnosti a chtěla jsem odejít do
ložnice, ale vtom jsem zaslechla známé zabzučení jeho telefonu.
Zaklela jsem a odsprintovala zpátky k pohovce, protože jsem nechtěla,
aby ho telefon vzbudil. Ve vnitřní náprsní kapse jeho saka jsem našla
mobil a vytáhla ho ven. Číslo jsem neznala, ale zmáčkla jsem tlačítko,
abych mu mohla předat zprávu.
„Telefon Damiena Starka,“ ohlásila jsem se tiše a poodešla stranou,
abych ho nerušila. Zaslechla jsem cosi, co znělo jako ostré nadechnutí,
a dál nic. „Haló?“
A pak už se ozývalo jen mrtvé ticho zavěšeného volání. Mírně jsem
se zamračila, ale příliš pozornosti jsem tomu nevěnovala. Vypnula
jsem zvonění a nechala telefon ležet na psacím stole, kde ho pak mohl
snadno najít.
Odešla jsem do ložnice a svlékla si konzervativní kostým od
Chanela, v němž jsem byla u soudu. Převlékla jsem se do jasně
žlutých šatů v naději, že jejich veselá barva mi dokáže zlepšit náladu.
Perlový náhrdelník jsem si nechala. Přejela jsem po něm prsty, abych
si připomněla dotek Damienových rukou, když mi ho tehdy ráno
připínal kolem krku. Položila jsem se na postel, ale spánek nepřicházel
a moje nálada se také nezlepšila. Nakonec jsem to už nevydržela.
Musela jsem najít odpověď a napadl mě pouze jediný způsob, jak ji
získat. Vyndala jsem vlastní telefon a poslala textovku.
To jsem já, Nikki. Musím se s vámi setkat. Jste v hotelu? Mohu za
vámi přijít?
 Když jsem čekala na odpověď, zatajila jsem dech a doufala, že mi
odpoví a nebude jen prostě ignorovat moji prosbu. Uplynula dlouhá
doba, takže se mi už začalo zdát, že přesně to má v úmyslu. Pak
konečně přišla zpráva a já jsem vydechla úlevou.
Pokoj 315.
Sebrala jsem svoje věci a spěchala k výtahu. Chtěla jsem se k němu
dostat dřív, než si to rozmyslí. Stála jsem tam u přivolávacího tlačítka
a prstem neustále nervózně mačkala šipku dolů, i když světýlko už
stejně svítilo. Konečně kabina přijela. Uvnitř stála dvojice teenagerů.
Tiskli se k sobě, on měl ruku strčenou v zadní kapse jejích džínů a ona
zase naopak v jeho. Musela jsem se usmát, ale hned jsem se odvrátila
v obavě, že mě tento malý projev citů na veřejnosti rozpláče.
Vystoupila jsem dřív než oni, ve třetím patře. Na chvilku jsem se
zastavila, abych se trochu sebrala. Pak jsem se otočila a pospíchala
chodbou, až jsem se ocitla před dveřmi do apartmá 315. Zaklepala
jsem, čekala a vydechla úlevou, když Charles Maynard otevřel a uvedl
mě dovnitř.
„Díky, že jste byl ochoten se se mnou sejít,“ řekla jsem. „Damien je
- no, on teď spí.“ Byl to eufemismus pro „zhroutil se“ a bylo mi jasné,
že Maynard to ví.
Pokynul mi k pohovce. „Posaďte se. Dáte si něco k pití? Zrovna
jsem vešel do dveří, když jste poslala zprávu. Přemýšlel jsem, že si
objednám opožděný oběd.“
„Ne, děkuju,“ řekla jsem. Došel k baru a nalil si pořádnou dávku
skotské.
„Muselo se vám ulevit,“ nadhodil Maynard, což byla zřejmě ta
nejsměšnější věc, kterou mi kdy kdo řekl.
„No samozřejmě,“ vyjela jsem podrážděněji, než jsem zamýšlela.
Pohlédl na mě přes láhev skotské. „Omlouvám se, byla to zřejmě
ode mě povýšenost.“
Svěsila jsem ramena. „Přišla jsem, protože nechápu, co se stalo. A já
to musím vědět. Musím to vědět, protože Damien…“
Větu jsem však nedokázala dokončit. Nemohla jsem říct - dokonce
ani tomuto člověku, který ho znal od dětství - že onen neuskutečněný
soud Damiena z nějakého důvodu zničil.
Zároveň jsem ale nedokázala odejít. Maynard byl mojí jedinou
nadějí, že získám odpověď na svou otázku, a bez ní jsem odejít
nemohla.
 A tak jsem čekala. Jediným zvukem mezi námi bylo hučení
klimatizace. Bála jsem se, že mi Maynard nic neřekne a že pak budu
nucená vyprávět mu, jak Damien prošel hotelem jako zombie. Jak teď
leží na pohovce a spí. Že je v totálním šoku jako někdo, kdo právě
vyvázl z bitvy. Nechtěla jsem mu to říkat, protože mi to kdovíproč
připadalo, jako bych tím Damiena podváděla. Damien Stark není muž,
který ukazuje svou slabost, a to, že ji projevil přede mnou, bylo pouze
dalším důkazem, jak mi věří. Nemohla jsem jeho důvěru zklamat.
Jenže právě proto jsem teď byla neschopná slov, jež by dokázala
vysvětlit účel mojí návštěvy.
Maynard mi díkybohu pomohl.
„Je na hadry, jestli to dobře chápu?“
„Co se to tam vlastně stalo? Proč byl případ odvolán?“
Maynard se na mě chvíli díval a mně bylo jasné, že zvažuje, zda mi
odpoví, nebo ne.
„Prosím, Charlesi, musím to vědět.“
Uběhl další okamžik a pak přikývl. Jen jediný krátký pohyb hlavou
a všechno se změnilo. Bylo mi lehčeji. Dech se mi zklidnil. Naklonila
jsem se dopředu. Už mi bylo jedno, co mi vlastně řekne, jen jsem
prostě potřebovala slyšet pravdu.
„Soud obdržel fotografie a videonahrávky,“ prozradil Maynard.
„Došlo k tomu až po úvodních procedurách. Byl to důvod k té
uzavřené poradě. Jak žaloba, tak i obhajoba si mohly prohlédnout
obrázky. A ve světle tohoto důkazu se soud rozhodl obvinění
stáhnout.“
„Soud?“ podivila jsem se. „Myslela jsem si, že obvinění vždycky
záleží na prokurátorovi.“
„Prokurátor má ve Spojených státech široké pravomoci,“ vysvětlil
mi. „V Německu ne. Konečné rozhodnutí závisí na soudu, a jak
obžaloba, tak obhajoba pak přednesou krátká stanoviska, která
podpoří zamítnutí žaloby.“
Kývla jsem. Právnické detaily, kdo měl to právo, aby nechal
Damiena odejít, mě příliš nezaujaly. Mnohem víc mě zajímalo proč.
„No dobře,“ prohlásila jsem upjatě. „Tak mi povězte, co bylo na těch
fotografiích a nahrávkách.“
Maynard se zadíval na papíry na konferenčním stolku, pak po nich
sáhl a bezmyšlenkovitě je začal přerovnávat. „Přesně to, co Damien
nechtěl ve své výpovědi potvrdit. Záležitosti, které si přál uchovat
jako soukromé.“ Vzhlédl ke mně. „Nechtějte po mně, abych vám řekl
víc, Nikki. Už tím, co jsem vám prozradil teď, jsem překročil etické
hranice.“
„Chápu.“ Bylo těžké ze sebe vypravit to slovo přes hrdlo, v němž mi
seděl knedlík slz. Nemusela jsem vědět přesně, co je na těch fotkách,
ale dovedla jsem si to představit. A chápala jsem, proč pohled na ně
Damiena tak zničil.
Vstala jsem, protože v tu chvíli jsem už toužila jedině po tom, abych
se k němu mohla vrátit. Vzít ho do náruče, hladit ho a opakovat mu, že
všechno bude v pořádku. Že se to nikdo nedozví.
Vtom mě ale přepadla strašlivá myšlenka. „Hodlá soud tuto
záležitost zveřejnit?“
Maynard zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl rozhodně. „Damien dostal kopie
a soud nařídil spis zapečetit.“
„Dobrá.“ Udělala jsem krok ke dveřím. „Díky, že jste mi to řekl.“
„Dejte mu čas, Nikki. Byl to pro něj šok, ale vlastně se nic
nezměnilo. Na těch fotkách nebylo nic jiného než to, co už beztak
bylo v jeho minulosti.“
Přikývla jsem a srdce mi krvácelo pro chlapce, který musel prožít
takovou hrůzu. „Díky,“ řekla jsem ještě jednou. Pak jsem vyšla na
chodbu a zavřela za sebou dveře. Zhluboka jsem se nadechla a opřela
se o rám. Roztřásla jsem se a klesla k zemi, nohy mě už dál
nedokázaly unést. Položila jsem si čelo na kolena, objala si pažemi
nohy a dala se do pláče.
Žádný div, že se Damien zhroutil. Jediná věc, kterou si za nic na
světě nepřál zveřejnit, se objevila z ničeho nic jako meteorit na obloze
a praštila ho rovnou do hlavy. A ano, ty fotky jsou teď sice zapečetěné,
ale viděli je soudci a viděli je i právníci. A existuje někdo, kdo je
vlastní. A ten někdo má pořád jejich originály.
Do prdele.
Musela jsem jít za ním. Musela jsem ho obejmout a říct mu, že
všechno bude v pořádku. Zvedla jsem se a pomalu se vydala k výtahu.
Zmáčkla jsem šipku „nahoru“, abych ho přivolala a vyjela zpět do
apartmá, ale ihned jsem v duchu proklela vlastní sobectví. Já musím jít
za ním? Já ho potřebuju obejmout? To, co potřebuje Damien, je
odpočinek, sám mi to přece řekl. To, co chci já - co potřebuju - může
počkat.
 S téměř bolestnou brutalitou jsem zaryla prst do tlačítka „dolů“, ale
nedokázala jsem čekat. Musela jsem se hýbat, a když to nemohlo být k
Damienovi, musela jsem jít někam jinam. Pobíhala jsem po chodbě a
najednou jsem nevěděla, co dál. Na konci chodby jsem spatřila
osvětlenou značku schodiště. Rychle jsem k němu vyrazila a cestou
jsem skopla boty. Držela jsem je za podpatky v ruce a seběhla tři patra
dolů jen bosa. Bylo to příjemné - bylo to prima - a když jsem stanula
dole pod schodištěm, boty jsem si zase nazula a vyšla odtud do
hotelové haly.
Nevěděla jsem jistě, co vlastně chci dělat. Měla jsem za sebou
dlouhý den a byla jsem tak vyčerpaná, že slunce, svítící dovnitř okny
hotelu, mi připadalo jako nějaká anomálie. Bylo však teprve časné
odpoledne nádherného letního dne.
Zamířila jsem ke vchodu, ale zastavily mě vibrace telefonu. Vyrvala
jsem ho rychle z kabelky, protože jsem čekala, že to bude Damien.
Byla to textovka od Ollieho. Otoč se.
Poslechla jsem. Stál za mnou, jen pár metrů od vstupu do baru.
Zvedl ruku a zamával.
Bez ohledu na to, co mezi námi bylo, jsem se usmála a taky mu
zamávala. Zvedl telefon a začal psát další zprávu. O vteřinu později už
mi bzučel telefon.
Ahoj, lady. Můžu tě pozvat na drink?
Nemohla jsem si pomoci - musela jsem se zasmát. Je trochu brzo,
nemyslíš? napsala jsem, ale zpráva se neodeslala, protože se mi vybil
telefon. Ksakru. Zavzpomínala jsem a uvědomila si, že když jsme se
včera v noci vrátili, zapomněla jsem si ho dát do nabíječky.
Zvedla jsem ho nahoru, aby ho Ollie viděl, a pak jsem ho s
přehnaným gestem dvěma prsty spustila do kabelky, jako bych se
zbavovala něčeho bezcenného a poněkud nechutného. Pak jsem se
pustila za ním. Šel napřed, a když jsem k němu došla, právě se usadil
k baru. Barman hned přišel, přisunul Olliemu martini a přede mě
bourbon s ledem.
„Díky,“ řekla jsem oběma. „Stejně je ještě brzo.“
„Mně to tak nepřipadá,“ odpověděl. „Dneska teda ne.“
Usrkla jsem z drinku. „Ne,“ souhlasila jsem. „Dnes ne.“
Zamíchal si martini párátkem, na němž byla napíchnutá oliva. „Jsem
rád, že je Stark volný. Fakt že jo. Přísahám.“
 Prohlížela jsem si jeho obličej, protože jsem nechápala, kde se to v
něm vzalo. Ale bylo to jako jediná jasná jiskra přívětivosti v celém
tom podělaném dni, který nakonec tak neuvěřitelně skončil. A tak
jsem udělala to jediné, co se dalo - usmála jsem se a poděkovala mu.
„Myslel jsem si, že budete někde slavit,“ řekl.
„Damien spí.“
„Musí být vyčerpaný,“ řekl Ollie. „Já teda jsem. Byla to pěkně
divoká jízda.“
Tu společenskou konverzaci jsem už nemohla dál snést. „Víš to?“
zeptala jsem se. „Ty víš, proč stáhli obvinění?“
Dal hlavu na stranu a prohlížel si mě. „Opravdu chceš, abych tuhle
hranici překročil?“
Zauvažovala jsem nad tím. Nad tím, jak byl Damien vyřízený. V
minulosti jsem odmítala poslouchat, co Ollie o Damienovi tvrdil, ale
teď ne. Pokud se nedozvím, co přesně na těch fotografiích je,
zblázním se.
„Ano,“ odpověděla jsem rozhodně. „Chci to vědět.“
Hlasitě vydechl. „Ach, k čertu, Nikki. Já to nevím. Tentokrát ti
nemůžu říct vůbec nic. Je mi líto.“
Vlna podráždění, kterou jsem očekávala, se nedostavila. Místo ní mě
zaplavila vlna úlevy. Ať už na těch fotkách bylo cokoliv, nepřála jsem
si, aby to Ollie věděl. „To nevadí,“ řekla jsem a zavřela oči. „To
nevadí.“
Dlouze upil ze svého martini. „Takže co, nedala by sis ještě pozdní
oběd? Že bychom poseděli? Vymýšleli si rozhovory mezi lidmi u
jiných stolů?“
Můj úsměv byl roztřesený. Napůl se mi chtělo říct ano - zkusit to a
napravit všechno, co se mezi námi pokazilo. Ale na druhou stranu…
„Ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. „Nejsem na to ještě připravená.“
Svaly na čelisti mu na okamžik ztuhly. „Jasně,“ řekl. „Žádný
problém. Sejdeme se, až se vrátíme domů.“ Prsty bezmyšlenkovitě
přejížděl po okraji své sklenice s martini. „Jo, mluvila jsi už s Jamie?“
„Moc ne,“ přiznala jsem. „Měla jsem toho moc.“
„To teda jo. Řekla ti, že ji ten zmrd Raine dal vyhodit z té reklamy?“
Ramena mi poklesla. „Do prdele,“ zašeptala jsem. „Kdy?“
„Hned jak jsi odjela.“
„To mi neřekla.“ Bylo mi jasné, že mě nechtěla zatěžovat, když měl
Damien na krku soud, ale přesto jsem si připadala, že jsem svou
nejlepší přítelkyni pořádně zklamala. „No a jak to snáší? Chodí někam
na castingy? Má už něco jiného?“
„To nevím. Od té doby jsem ji neviděl. Radši se nevystavuju
pokušení.“ Ani se přitom na mě nepodíval.
„Jaképak pokušení?“ namítla jsem. „Pokud je Courtney pro tebe ta
pravá, žádné pokušení by být nemělo.“
„Je to vážně pravda?“ Tvrdě na mě pohlédl. „Nebo je to spíš takový
romantický mýtus?“
„Je to pravda,“ řekla jsem a v duchu jsem si vybavila obraz
Damiena. „Je to ta největší pravda na světě.“
„Třeba máš pravdu,“ připustil a mě zabolelo u srdce, protože taková
slova by neměla být vyslovena se smutkem. Ne, protože se měl brzy
ženit. Zavrtěl hlavou, jako by chtěl setřást pavučiny, a pak jedním
tahem dopil sklenici. „Půjdu se natáhnout, zavřu oči a nechám svět, ať
se točí dál. Co ty?“
Pomyslela jsem na Damiena. Jestli půjdu za ním, budu se ho chtít
dotýkat, i kdyby jen proto, abych se ujistila, že tam je a že je skutečný.
Jenže on potřebuje spát a v tuto chvíli je to to nejlepší, co bych mu
mohla dopřát.
„Já půjdu ven,“ prohlásila jsem „Nutně potřebuju nakupovací
terapii.“

5. kapitola
Vyšla jsem z hotelu, zahnula vlevo a pak bezcílně putovala po
elegantní ulici, po níž jsem tolikrát kráčela s Damienem. Stejně jako
Rodeo Drive v L. A. a Fifth Avenue v New Yorku i mnichovská
Maximilianstrasse žila svým vlastním rytmem, svým vlastním
tempem. A tak jako stejně proslulé ulice zároveň vyzařovala lesk
peněz. Minulý týden jsme se tu s Damienem procházeli ruku v ruce a
nakupovali. Tehdy byla tato ulice magickým místem, které dokázalo
zaplašit temný přízrak hrozícího soudu a poskytlo nám pár chvilek
světla, převázaného zářivě lesklou mašlí luxusu.
Dnes jsem se zoufale pokoušela vyvolat v sobě stejný pocit. Dovolit,
aby mi naleštěná mosazná držadla dveří a křišťálová skla
nazdobených výloh tak naplnila hlavu, až by v ní nezbylo místo pro
obavy. Jenže to nefungovalo. Ulice, jež poskytovala zábavu a fantazii,
když mě Damien držel za ruku, teď nebyla ničím víc než jen davem
prodírajících se a civících lidí, kteří do mě vráželi a strkali a pobíhali
po světě, v němž měli příliš mnoho času a příliš málo věcí na práci.
Zatraceně, měla bych slavit. K čertu, Damien by měl slavit.
Ušla jsem pár bloků, minula obchody Hugo Boss a Ralph Lauren a
Gucci, až jsem došla k malé galerii, kam jsme s Damienem nahlédli
třetí den mého pobytu v Mnichově. Její manažer, drobný usměvavý
mužík, mě okamžitě pozdravil. Vzhledem k tomu, jak nestydatě
flirtoval s Damienem a mě dokonale ignoroval, jsem byla překvapená,
že mě vůbec poznal. „Fräulein! Rád vás zase vidím. Ale jak to, že
neoslavujete? A kdepak je pan Stark? Moc mě potěšilo, že byl
propuštěn!“
„Děkuju vám,“ řekla jsem a neubránila se úsměvu nad jeho
nadšením. Doufala jsem, že tento druh reakce uvidím od Damiena.
„Teď spí. Má za sebou pár opravdu vyčerpávajících týdnů.“
Manažer chápavě přikývl. „A co bych vám mohl nabídnout?“ Když
jsem tam vstoupila, měla jsem přepnuto na autopilota, ale teď jsem se
probrala. Pochopila jsem, že jsem přišla s konkrétním úmyslem.
„Doručujete zboží, že ano?“
„Samozřejmě,“ odvětil a byl přitom natolik zdvořilý a dobře
vychovaný, že se nevysmál mému idiotskému dotazu.
„Chtěla bych se podívat na ty černobílé tisky,“ řekla jsem a ukázala
na místnost, kde jsme s Damienem strávili víc než hodinu
obdivováním nádherně provedených fotografií od místního
mnichovského fotografa.
Odjížděla jsem za Damienem do Německa v takovém spěchu, že
jsem si s sebou zapomněla vzít svůj vlastní foťák. I když se dalo těžko
čekat, že by se jednalo o výlet, z něhož si člověk přiveze spoustu fotek
jako suvenýr, přece jenom se naskytly okamžiky, kdy jsem litovala, že
ho nemám. Fotoaparát byl pro mě po celá léta maskotem. Nejdřív to
byl Nikon, který mi moje sestra Ashley darovala, když jsem byla v
prvním ročníku na vysoké. A nedávno se jím stala digitální Leica,
kterou mi Damien věnoval v Santa Barbaře. Úžasný dárek dokazoval,
jak mi tento muž rozumí - a jak moc mi chce udělat radost.
Teď jsem ale chtěla já potěšit Damiena. I když toho sám moc
nenafotil, přesto měl ohromný vkus na výsledné obrázky. Oba nás
ohromila úchvatná kompozice a nadpozemské světlo této fotografické
série. Zastavila jsem se před jedním obrázkem, který zachycoval
slunce zapadající za horský hřbet. Zdálo se, jako by z fotografie
vyzařovaly paprsky světla, a i přes hluboké stíny se na kamenné tváři
hor daly rozeznat všechny detaily. Bylo to nádherné a temné a
romantické a znepokojivé. Připomínalo mi to Damiena. Připomínalo
mi to chvíle, kdy mě pevně objímal a něžně mi šeptal, že mezi námi
dvěma slunce nikdy nezapadne.
Teď jsem mu tu fotku chtěla dát. Chtěla jsem, aby si ji pověsil v
ložnici svého domu v Malibu jako připomínku všeho, co mezi námi je.
Přála jsem si, aby nám oběma připomínala, že na konci každé tmy je
světlo a že mezi námi to bude pokračovat dál, ať se děje cokoliv. Přála
jsem si, aby mu ta fotografie za mě řekla miluju tě.
„Je to nádherný obrázek,“ pronesl za mými zády manažer. „Je to
limitovaná série.“
„Kolik stojí?“
Sdělil mi cenu a mě z ní skutečně málem trefila mrtvice. Jenže, ze
svého milionu jsem kromě poplatku za půjčení lamborghini neutratila
za zbytečnosti nic a kromě toho, tenhle obrázek nebyl žádná
zbytečnost. Otočila jsem se, znovu se na něj podívala a najednou mi
připadal mimořádně důležitý. Věděla jsem, že pokud ho nekoupím,
budu toho litovat pokaždé, když se podívám na stěny v domě v
Malibu a neuvidím ho tam.
Obrátila jsem se, abych se usmála na manažera, ale můj pohled
místo toho skončil u výlohy. Stála tam nějaká žena. Okraj klobouku se
jí dotýkal skla výkladu, jako by nakukovala dovnitř do galerie. Na tom
by v podstatě nebylo nic divného - koneckonců, lidé se často dívají
skrze výlohy - ale na jejím vzhledu mi bylo něco povědomého. Také
její postoj naznačoval, že se nedívá na vystavené fotografie, ale na mě.
Zachvěla jsem se, náhle nevysvětlitelně rozrušená.
„Fräulein?“
„Prosím? Ach, promiňte.“ Obrátila jsem se k manažerovi, ale oči se
mi otáčely po ženě. Odtrhla se od výlohy a pokračovala v cestě.
Vydechla jsem úlevou a v duchu jsem se otřásla. Připadala jsem si
směšně. Usmála jsem se na svého společníka. „Ano,“ řekla jsem
pevně. „Vezmu si ho.“
Manažer jen kývl hlavou ve zdvořilém souhlasu, ale mě okamžitě
napadlo, že uvnitř doslova skáče radostí, a musela jsem se tomu
pousmát.
„Autor bude tento víkend ve městě. Přála byste si, abych ho požádal,
aby vám a panu Starkovi fotografii podepsal?“
 „To by bylo báječné. Máte kus papíru?“
Samozřejmě měl, a tak zatímco páchal vážné škody na mojí platební
kartě, napsala jsem mu naši poštovní adresu a věnování, které jsem si
od umělce přála mít.
„Přeji krásný den, Fräulein,“ řekl mi na rozloučenou. „A řekněte
prosím panu Starkovi, jakou za něj mám radost.“
„Vyřídím,“ odvětila jsem a vyšla zpět na Maximilianstrasse. Ani ne
před hodinou mi tato úžasná třída připadala ponurá. Teď však bylo
všechno o něco zářivější. Pokračovala jsem v chůzi a teď už jsem si
víc všímala obchodů, kolem nichž jsem procházela. Zastavovala jsem
se před výlohami a prohlížela si kabelky a šaty a obleky pro Damiena.
Dvakrát se mi zdálo, že vidím ženu v klobouku, ale když jsem se
obrátila a podívala se pozorněji, nikoho jsem nespatřila. Zamračila
jsem se, protože nemám sklony vídat ženské přízraky, a tak jsem si
byla jistá, že nejde pouze o moje představy.
Velmi vážně jsem pochybovala, že jsem to skutečně já, o koho se
zajímá. Spíš bych se vsadila, že je to nějaká reportérka. A dobře ví, že
pokud mě bude sledovat dost dlouho, nakonec ji dovedu k Damienovi.
Říkala jsem si, že bych mohla nakráčet rovnou k ní a říct jí, že se mi
její pronásledování nelíbí, ale i když jsem sledovala tváře na ulici a
odrazy ve výlohách, už jsem ji znovu nespatřila.
Procházela jsem se po hlavní třídě a přilehlých ulicích skoro tři
hodiny, než jsem toho měla konečně dost. Věděla jsem, že Damien
potřebuje spát, ale zároveň jsem já potřebovala Damiena. Možná to
bylo sobecké, ano, ale ovládala jsem se tak dlouho, jak jsem jen
dokázala.
Byla jsem už skoro zpátky u hotelu, když jsem si vzpomněla na
malý butik, jehož jsme si s Damienem povšimli jednoho večera, když
jsme se vraceli z večeře. A tak jsem se rozhodla pro ještě jednu
zastávku před návratem. Prošla jsem kolem hotelu Kempinski,
zamávala na zřízence a spěchala přes ulici a o dva bloky níž k
Marilyn’s Lounge, obchodu s luxusním prádlem. Nevěděla jsem, zda
sexy prádélko pomůže Damienovi vytrhnout se z děsu, ale
pochybovala jsem, že by mu mohlo uškodit.
Když jsem došla k obchodu, zahlédla jsem záblesk vlasů černých
jako havran. Damien? Zaváhala jsem, pak jsem se postavila na špičky
a rozhlížela se přes hlavy davu na ulici, ale už jsem neviděla nic.
 Damien a ta neznámá žena se mi však usadili v hlavě a nemohla
jsem ze sebe setřást podivnou předtuchu. Zamračila jsem se. Připadala
jsem si jako blázen, a tak jsem vešla do dveří do Marilyn’s Lounge.
Hned se mě ujala štíhlá blondýna s kočičíma očima, a když jsem jí
řekla, že sháním svůdné prádlo na spaní, ve kterém nemíním spát,
usmála se zářivě bílým úsměvem. „Tak to jste na správném místě,
slečno Fairchildová.“
Přinutila jsem se nezareagovat. Už bych si opravdu měla zvyknout
na postavení celebrity.
Věnovala mi veškerou pozornost a nechala svou tmavovlasou
kolegyni pobíhat mezi půltuctem dalších žen, prohlížejících si ty malé
kousky saténu a krajek. Některé z nich měly výraz zájmu a
překvapení. Jiné se tvářily povzneseně jako pravé veteránky
svůdnického umění. Nejmladší z nich si přála výhradně bílé noční
košilky a já jsem v ní okamžitě rozpoznala nevěstu.
Neměla jsem však čas zaobírat se ostatními nakupujícími, protože
moje průvodkyně se ukázala jako přísná dozorkyně. Švihla
centimetrem a nařídila mi natáhnout ruce. Pak se mě dotýkala
mnohem intimněji, než kdokoliv jiný kromě Damiena za dlouhou
dobu. Změřila mi velikost podprsenky, kterou jsem už stejně znala, a
pak mě zavedla dál do obchodu. Nabízela mi košilky a k nim se hodící
podvazkové pásy provedené jako sukýnky, bodystocking, podprsenky
s otevřenými košíčky, roztomilé noční košilky, a dokonce i záplavu
retro spodního prádla, při němž jsem si připomněla Ritu
Hayworthovou a další klasické královny stříbrného plátna.
Když mě po čase konečně zavedla do zkušebních kabinek, které spíš
připomínaly malé hotelové pokoje, uvědomila jsem si, že zdaleka
nejsem tak zkušená v nakupování, jak jsem si o sobě vždycky myslela.
Úplně mě utahala. Pohled na kbelík s ledem, v němž se chladila
otevřená láhev šampaňského, mi tak přinesl úlevu i potěšení. Na
mramorovém stolku opodál čekaly také dvě křišťálové skleničky a
džbánek s pomerančovou šťávou. Džus měl být očividně úlevou při
extrémním poklesu krevního cukru po přílišné námaze. Šampaňské
zase mělo otevřít peněženku.
Nalila jsem si koktejl Mimosa ze šťávy a šampaňského - nakonec
peněženka se přece otevřela hned, jak jsem prošla dveřmi - a moje
osobní prodejní asistentka mezitím rozvěsila na tyč všechna negližé,
noční prádlo a svůdné košilky. Plátěný nákupní košík s monogramem
postavila na zem. Byl plný až po okraj něčeho, co se na první pohled
mohlo jevit jen jako pouhé útržky látky, ale ve skutečnosti se jednalo o
spousty sexy prádla.
A pokud by mě snad vyčerpalo neustálé oblékání a svlékání tak
dekadentního oblečení, mohla jsem si odpočinout na pohovce, která
vévodila zadní části tlumeně osvětlené místnosti.
Kdyby obchod s prádlem začal stagnovat, Marilyn’s Lounge by
prostě jen mohl začít pronajímat své zkušební kabinky jako luxusní
bydlení.
První obleček byl vytvořen z průsvitné černé látky tak hebké, že
jsem si připadala, jako bych na sobě měla obláček. Byl delší než
košilky v panenkovském stylu, takže mi sahal kousek nad půlku
stehen. Honosil se rozevlátou sukní a upnutým živůtkem, v němž moje
prsa - ne že by to potřebovala - vypadala ještě větší a vyzývavější.
Přidržela jsem si k tomu tangové kalhotky, abych si prohlédla efekt, a
musela jsem si přiznat, že se mi to líbí. I když jsem tím prakticky
porušila zásady dobrého chování, pokračovala jsem dál a tanga si
vyzkoušela. Proč by taky ne, vždyť jsem se už rozhodla, že si
soupravu koupím.
Tanga nebyla o mnoho víc než jen drobný trojúhelníček látky,
přidržovaný na místě pružnými černými pásky. Pomalu jsem se
otáčela a prohlížela se v trojdílném zrcadle jako pro hollywoodskou
hvězdu, které stálo v jednom rohu. Nevypadalo to vůbec špatně. Ale
důležitější bylo, že jsem si myslela, že bych se v tangách Damienovi
líbila - a že by se mu líbilo, až bych si je sundala.
Usmála jsem se a chtěla se začít soukat ze živůtku, abych mohla
vyzkoušet další soupravu, ale vtom prodavačka zaťukala na dveře.
„Objevila jsem ještě něco, co by se vám mohlo líbit. Můžu dál?“
„Jistě. Díky.“ Stáhla jsem si vršek, takže jsem byla úplně zakrytá -
aspoň tak, jak může přikrývat průhledná, hluboce vystřižená krátká
noční košilka - a dívala se, jak se dveře otevírají. Čekala jsem volánky
a krajky a satény. Místo toho jsem však uviděla Damiena.
„Ach!“
Oči mi upíral do tváře, to téměř černé jako by mi vidělo až do hloubi
srdce a to jantarové se na mě dívalo s tak něžnou omluvou, až jsem si
myslela, že se rozpláču. Vešel dovnitř a mně se zatočila hlava, jako by
z prostoru zmizel veškerý vzduch. „Napadlo mě, že bys třeba
potřebovala poradit,“ řekl a rty se mu zvlnily v mírném úsměvu.
 „Já - ano. To by bylo prima.“ Byla jsem tak zmatená, že jsem skoro
ani nemohla mluvit. Pohled mi zaletěl na prodavačku, která se jen
usmála, ztratila se a zavřela za sebou dveře. „Ehm, je dovolené, abys
tu byl?“
„Očividně ano.“ Udělal krok blíž ke mně, plný damienovské
arogance, kterou jsem tak dobře znala.
Usmála jsem se. Úlevou, vzrušením, radostí.
„Omlouvám se.“ Jeho prostá slova se zdála překypovat emocemi.
„Nemáš se za co omlouvat,“ odpověděla jsem. Jeho výraz se
nezměnil, ale v očích jsem mu viděla náznak úsměvu. Můj pocit úlevy
raketově vzrostl. „Jak jsi věděl, kde mě máš najít?“
Přiblížil se ještě víc a zastavil se jen pár centimetrů ode mě. Moje
tělo se jako by rozeznělo jen pouhou jeho blízkostí. Chtěla jsem se mu
vrhnout do náruče, ale ani jsem se nepohnula. Dnes to musí být
Damien, kdo udělá první krok.
„Přece jsem ti už říkal, že tě vždycky najdu.“ Jeho řeč byla hebká
jako hedvábí na mém těle a právě tak intimní. Napadlo mě, že se mu
asi zmínil zřízenec, že mě sem viděl vejít, ale to nakonec nebylo
důležité. Nic nebylo důležitější než touha, jež mu plála v očích. Byla
víc nebezpečná než nejdivočejší plamen, ale já jsem na to nedbala.
Naopak, toužila jsem po jeho žáru. Předtím v hotelu oheň pohasl, ale
teď se vrátil s desateronásobnou silou a já jsem netoužila po ničem víc
než ho nechat volně planout. Dovolit, aby nás oba pohltil a spálil na
uhlíky.
Pomalu přejel pohledem po mně a mém téměř neviditelném
oblečení. Nedotkl se mě, ale bylo to jedno. Kůže už mě stejně brněla a
drobné chloupky na pažích a vzadu na krku se mi zježily napětím,
které naplnilo místnost. Ještě dobře, že jsem si koupila ty spodní
kalhotky, protože jsem okamžitě zvlhla už jen z jeho pouhé blízkosti.
„Skončíme zase na prvních stránkách bulváru,“ zašeptala jsem.
Zavrtěl hlavou. „Když chci, umím být velmi přesvědčivý. Tahle
nikomu nic nepoví.“
„Fakt? Jak přesně přesvědčivý jste, pane Starku?“
„Přesvědčivý až do výše tisíc euro.“ V očích mu jiskřilo a přitom se
usmíval. „Zajistí nám soukromí. Nejen před tiskem, ale i před svou
vlastní zvědavostí. Samozřejmě,“ dodal, když po mně konečně sáhl,
„nejzajímavější otázka bude, co si asi prodavačka myslí, že se děje v
téhle malé soukromé místnosti?“
 „Určitě má velice živou představivost,“ prohodila jsem suše.
„Vážně?“ Zdálo se, že Damien tu možnost zvažuje. „Třeba si myslí,
že se tě takhle dotýkám,“ řekl a špičkou prstu pomalu přejel po křivce
mých ňader. Ostře jsem se nadechla a zápasila se změtí pocitů, které
mě hrozily přemoci. Střih noční košilky měl co nejvíc zvednout prsa, a
k tomu byla tak hluboce vystřižená, že se mi do ní skoro nevešla.
Těžce jsem dýchala, a to jen dál přispívalo k dojmu, že mi co nevidět
vypadnou z košíčků. Bradavky se mi drsně otíraly o látku, a když
Damien sjel rukama níž a chytil je mezi palce a ukazováčky, málem
jsem rozkoší vykřikla.
„Možná si ale představuje moje ústa na tvých ňadrech,“ zamumlal a
jeho rty mi zároveň poskytly účinnou ilustraci jeho slov.
„Třeba je ale ještě nemravnější a představuje si, jak ti rukou
přejíždím po bříšku a tvoje kůže se pod mými prsty jen chvěje, tvůj
dech je stále rychlejší a rychlejší a pak konečně moje ruka najde ten
malý kousek látky, co přidržuje kalhotky.“
Prst zlehka vklouzl pod šňůrku tang, až se mi zastavoval dech.
„Damiene.“ Jeho jméno neznělo jako slovo, bylo spíš vzdechem či
zaúpěním. Zatraceně, byla to výzva!
Ruku už měl u mě v kalhotkách a tou druhou mě podpíral v kříži,
protože bez jeho vytrvalé opory bych se určitě poroučela k zemi.
„Divila by se, kdybych strčil ruku hlouběji a prstem ti jemně přejížděl
po mokrých chloupcích. Ví vůbec, jak tvrdý máš poštěváček a jak jsi
nadržená?“
Tělo se mi otřáslo v tiché odpovědi.
Naklonil se dopředu. Prstem mi dál dráždil klitoris a rty se lehce
dotýkal mého ucha. „Ví, jak jsi vlhká a připravená? Ví, jak moc se
chceš se mnou udělat?“
Zároveň se svými slovy do mě strčil prst. Vykřikla jsem, prohnula se
a pevně jsem ho sevřela uvnitř svého těla. „Myslíš, že si to takhle
představuje?“ zeptal se hlasem, který působil stejně eroticky jako jeho
dotek. „Moje prsty v tobě, jak si s tebou hrají a přivádí tě o kousek
blíž k šílenství?“
Nemohla jsem odpovědět. Skoro jsem nedokázala ani myslet přes
elektrickou bouři, která ve mně rostla, natož abych dokázala
zformulovat slova. Byla jsem ztracená ve slasti z jeho doteků, ztracená
v naléhavém tlaku nevyhnutelného a bouřlivého vyvrcholení. Byla
jsem už blízko a Damienovy ruce na mém těle - jeho prst, který mě
dráždil - působily nádherně. Chtěla jsem tak zůstat, ztracená ve
smyslném opojení, ale zároveň jsem toužila je dál vystupňovat.
Toužila jsem vyvrcholit v Damienově náručí.
„Pojď, miláčku,“ vyzval mě. „Pojď a udělej se pro mě.“
Přitiskl ústa k mým, zároveň mi strčil prsty hlouběji dovnitř a ještě
silněji mi mačkal klitoris. Bylo to, jako by použil jakousi magickou
formuli, protože jsem ucítila, jak mnou prolétají horké jiskry orgasmu
tak prudké a divoké, až byl div, že jsem celá nevzplanula.
Pomalu ze mě vytáhl prsty a já jsem se neubránila zakňourání. „Tak
tohle si představovala?“ pošeptal mi. „Ta prodavačka, co ví, že se za
těmito dveřmi určitě děje něco nemravného?“
Zavrtěla jsem hlavou a přiměla neposlušná slova vrátit se zpět do
mých úst. „Kdepak,“ řekla jsem. „Ta si spíš představuje tvoje ruce na
sobě, ne na mně.“
„Že by?“ Povytáhl obočí, jako by mu tato možnost zatím vůbec
nepřišla na mysl. Musela jsem se zasmát. Damien moc dobře věděl,
jak působí na ženy. „No, představovat si může, co chce.“ Přitáhl si mě
blíž a pevně mě svíral. „Ty jsi pro mě jediná.“
„Ty pro mě taky,“ řekla jsem a v tu chvíli jsem si připadala jako
nejšťastnější dívka na zeměkouli. Damien je v bezpečí a hrůzy
dnešního odpoledne už zůstaly jen zlým snem. Nejdůležitější je, že
jsem v jeho náruči. Možná přijdou další průšvihy, ale to všechno může
počkat. V tuto chvíli jsem spokojená.
„Ovšem je tu ještě jedna drobnost, kterou musíme probrat,“ prohodil
Damien náhle přísným hlasem. Vzhlédla jsem, nevěděla jsem jistě,
jestli to myslí vážně nebo zda žertuje, ale jeho pohled nic
neprozrazoval. Vsunul prst pod elastickou šňůrku mých tang a zlehka
ji napnul. „Domnívám se, že jsme uzavřeli jistou dohodu, která mi
zajišťuje neomezený přístup, kdykoli a kdekoli se mi zachce.“
S námahou jsem zachovala stejně nepohnutý výraz jako on. „Pokud
se mi to, co se teď stalo, jen nezdálo, pak by bylo fér připomenout, že
tyhle kalhotky neomezovaly přístup ani v nejmenším.“
Ustoupila jsem dozadu a pak jsem špičkou ukazováčku zlehka
přejela po hebké kůži mezi podbřiškem a stehnem. Jemně jsem
pokračovala po okraji toho nepatrného trojúhelníčku látky. Vrhla jsem
na Damiena svůj nejsvůdnější pohled. „A kromě toho, jaký má smysl
dávat si pravidla, když je občas neporušíš?“
 „To je zajímavý názor.“ Prohlédl si mě odshora dolů a ta pomalá
prohlídka způsobila, že mě opět začalo brnět tělo. Pak se přesunul na
opačný konec šatny a dřepl si, aby si prohlédl obsah plátěného
nákupního košíku. Byl ke mně sice zády, ale ze strany jsem mohla
vidět, jak se mu pod napjatou látkou džínů rýsují svaly nohou. Látka
mu obepínala také zadek a mě napadlo, že bych se postavila za něj. Že
bych se sklonila, až bych se mu ústy otřela vzadu o krk, a jeho krátce
přistřižené vlasy nad okrajem límce by se dotkly mých rtů. Zlehka
jsem sevřela ruce a dovolila konečkům prstů přejíždět po svých
vlastních dlaních. Představovala jsem si přitom, jak ho beru za zadek,
ne pouze proto, abych udržela rovnováhu, ale z touhy se ho dotýkat. A
protože jsem ho chtěla vzrušit.
Polkla jsem, omámená svou fantazií, ale ještě jsem nebyla
připravená přijít blíž a proměnit ji ve skutečnost. Příliš jsem se těšila z
vlastního očekávání, nemluvě o dekadentním potěšení z pohledu na
Damienovo tělo, napínající ten úžasný, úžasný kus látky.
Zvedl ruku s krajkovými tangy, zavěšenými na prstu jako návnada.
„Zajímavé,“ prohodil a zopakoval postup. Vytáhl nákladnou změť
hedvábí a saténu tvořící kalhotky a podprsenky všech možných tvarů a
velikostí. Některé byly sotva viditelné. Některé měly tak hluboký
výstřih, že to hraničilo se zákonem. Z některých by mi prsa
překypovala přes okraj. Pokud by lesk v Damienových očích měl být
ukazatelem, pak některé byly opravdu zajímavé.
Vstal a na dvou vztyčených prstech se mu kývaly rudá tanga a ladící
červená push-upka. „Myslím, že je na čase pozměnit naši dohodu,
slečno Fairchildová. Třebaže oceňuju výhody neomezeného přístupu,
přesto musím připsat něco k dobru i potěšení z cesty, která k němu
vede.“ Natáhl ke mně volnou ruku. „Pojď sem,“ řekl a já jsem
poslušně přistoupila.
„Šla bych za tebou kamkoli,“ zašeptala jsem. „Udělala bych pro tebe
cokoliv. Víš to přece, že?“
S divokostí, již jsem nečekala, mě strhl k sobě a chytil mě do náruče.
Tiskli jsme se k sobě, prsa se mi opírala o jeho hruď.
A bradavky mi ztuhly. Na spoře oděném těle jsem cítila jeho žhavou
a tuhou erekci a k návalu potěšení z doteku se přidal ještě jeden větší.
Potěšení z vědomí, že mu patřím a on patří mně.
Sklonil hlavu, takže se jemně opíral o moje čelo, a zhluboka si
povzdechl. „Myslel jsem, že jsi odešla.“
 Zmateně jsem zamrkala. Odtáhla jsem se a počkala vteřinku, až
zvedne hlavu a podívá se mi do očí.
„Probudil jsem se a tys tam nebyla,“ řekl na vysvětlenou. „Mluvil
jsem s Charlesem a ten mi prozradil, že jsi u něj byla. Že ti pověděl o
fotkách a videu.“ Zavrtěl hlavou a nevesele se zasmál. „Myslel jsem,
že jsi z nich byla tak znechucená, žes mě opustila.“
Tvrdě jsem se na něj podívala. „Já jsem tě neopustila,“ pronesla
jsem pevným a vyrovnaným hlasem. „To tys mě nechal. Já jsem
zůstala.“ Polkla jsem a zahnala slzy deroucí se mi do očí. „Zůstala
jsem, protože jsem věděla, že se ke mně vrátíš.“
„Vždycky se k tobě vrátím,“ řekl a já jsem v těch prostých slovech
slyšela porozumění i omluvu.
Přikývla jsem a stiskla mu ruku. „Ty fotky jsem neviděla,“
prohlásila jsem. „Ale ať je na nich cokoliv, já tě nikdy neopustím.
Jenom jsem si myslela, že se potřebuješ vyspat.“ Pohlédla jsem
stranou, abych se vyhnula jeho pohledu. Protože slova, která jsem
nevyslovila, zněla příliš sobecky.
Myslela jsem si, že mě nepotřebuješ.
„Toužil jsem po tobě, Nikki,“ řekl jakoby v odpověď na moje
myšlenky. „Toužil jsem tě obejmout a svléknout donaha. Chtěl jsem tě
spoutat a dotýkat se tě na každém centimetru tvého těla. Toužil jsem
zabořit ti hlavu mezi nohy a přivést tě znovu a znovu téměř k vrcholu,
ale nedovolil bych ti se udělat.“
Polkla jsem. Náhle mi bylo velmi, velmi horko.
„Toužil jsem, abych ti každý tvůj pocit - každý záblesk rozkoše,
každou stopu bolesti - způsobil já. Toužil jsem tě píchat tak dlouho, až
bys prosila, abych přestal, a pak bych tě píchal ještě dál. Všechno, co
bys procítila, všechno, co bys chtěla, všechno, po čem bys zatoužila -
to všechno jsem chtěl ovládat svým dotekem, ve své posteli. Chtěl
jsem tě šukat, dokud by nezbylo nic než ty a já. Dokud by nezmizel
celý ten posraný svět kolem nás.“
„Tak proč jsi to neudělal?“ V ústech jsem měla sucho a musela jsem
se nutit, abych ze sebe vypravila slova.
Neodpověděl.
Přistoupila jsem blíž, ale musela jsem se prodírat hustým, energií
nabitým vzduchem, který vyplnil prostor mezi námi. „Ať už ode mě
chceš cokoliv, stačí, aby sis to prostě vzal. Ty to víš.“
 „Nemohl jsem,“ řekl drsně. „Nedokázal jsem snést, že bych tě držel
v náruči, když jsem měl před očima ty fotky.“
„Já - Ach.“ Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem neřekla nic. Jen
jsem mu položila hlavu na prsa, naslouchala tlukotu jeho srdce a
pravidelnému rytmu dechu.
Po chvilce znovu pokračoval. Hlas měl děsivě vyrovnaný. „Ty
obrázky jsou jako scény z hororu. Je na nich vidět, co Richter dělal a
jak to dělal. Ukazují ponížení a bolest a já ti je nikdy v životě nedám
do ruky. Nenechám tě podívat se ani na jeden. Představuj si, co chceš,
ale nechci, aby tě pravda o mé minulosti pronásledovala tak, jak
pronásledovala mě.“
„Dobře,“ řekla jsem, protože jsem ty fotky nechtěla vidět o nic víc,
než mi je on chtěl ukázat. Napřímila jsem se. „Ale Damiene, pokud ti
to pomůže, tak mi je ukaž. Já to zvládnu.“
„Ne,“ prohlásil a pomalu zavrtěl hlavou. „Nechci od tebe, abys to
zvládla. Je v nich hrůza mojí minulosti. Ale ty… ty jsi realitou mojí
přítomnosti. Jsi důkazem, že jsem přežil. Hračka za odměnu v krabici
se snídaňovými vločkami,“ dodal s nestydatým úšklebkem, ale ten
rychle opadl. „Doufám, že je nikdy neuvidíš.“
„Jak bych mohla?“
„Ten, kdo je poslal soudu jako důkaz, musí mít kopie.“ Hluchý tón
hlasu bez emocí mi prozradil, jak tuto prostou pravdu nenávidí.
„Ale ta osoba si je bude hlídat, ne? Chci tím říct, že ty obrázky sice
existují skoro dvě desetiletí, ale objevily se až teď, když ses dostal do
potíží.“
„Jak něco jednou vyjde na povrch, už se o tom podle mých
zkušeností bude vědět vždycky.“
Na to jsem neměla odpověď. „Máš nějakou představu, kdo to byl?“
„Ne.“ Odpověď přišla trošku příliš rychle.
„Nemůže být přece moc lidí, kteří věděli o…“ Odmlčela jsem se. I
když jsme mluvili o jeho zneužívání, nechtěla jsem to vyslovit nahlas.
„Co třeba tvůj otec? Hrozně se přece snažil, aby ses nedostal k
soudu.“ Jeremiahu Starkovi nešlo o Damienův krk, jen o jeho vlastní
blaho. Ve výsledku to však vyšlo nastejno.
„Je to možné,“ řekl Damien. Bylo jasné, že se o tom nechce bavit.
„Já bych ti jen přála, aby to pro tebe skončilo,“ pronesla jsem celá
šťastná, že alespoň pro teď můžu toto téma opustit. „Ty si zasloužíš
štěstí, Damiene.“
 „Ty také,“ odvětil a podíval se na mě s takovou naléhavostí, jako by
si snad na oplátku v duchu představil každou z mých jizev.
„Pak musíme být šťastní, že se nám povedlo najít jeden druhého,“
řekla jsem, protože jsem nechtěla myslet na minulost. Dalo mi příliš
práce se od ní oprostit. Zajímala mě jen budoucnost po Damienově
boku.
Přejel mi rukama po zádech a pak nadzvedl tenoučkou košilku, aby
mě mohl hladit po nahé kůži. Pomalé, žhavé doteky postupovaly dál a
dál, až jsem zatoužila servat ze sebe tu zatracenou věc a cítit jeho ruce
na každém centimetru svého těla.
„Víš, co bych teď chtěl?“ zamumlal.
„Nejspíš totéž co já,“ odpověděla jsem a vymanila se z jeho náruče.
„Jenže jsme pořád ve zkušební kabince.“
Přistoupil blíž a pohled mu potemněl. „Myslím, že už jsem ti
vysvětlil, kolik soukromí se dá koupit za tisíc euro.“
„Vysvětlil jsi mi to dobře,“ souhlasila jsem. „Ale máme před sebou
spoustu oslav. A ty si zasluhuješ něco lepšího než rychlý sex ve
zkušební kabině.“
„Já ale náhodou nechci rychlý sex.“
„Ale?“ podivila jsem se a nevinně ho vzala kolem krku. Přitiskla
jsem se k němu klínem a pomalu se o něj začala otírat línými,
mazlivými pohyby. „A co bys teda přesně chtěl?“
Jeho ruce mi zvolna sklouzly na zadek. Přidržel si mě, ale zároveň
mě k sobě pevně tiskl. Cítila jsem, jak mu džíny napíná erekce, žhavá
a naléhavá. „Tebe,“ řekl prostě. „Chci tě nahou, Nikki. Nahou a
nažhavenou a celou mokrou. Chci slyšet, jak sténáš. Zatraceně, chci
slyšet, jak prosíš. A slibuju ti, miláčku, že to nebude žádná rychlovka.“

6. kapitola
„Tady,“ oznámil, když jsme se vrátili do našeho apartmá. Ukázal
přitom na místo před oknem a já jsem k němu bez váhání došla.
Závěsy byly roztažené a z okna našeho pokoje v pátém patře hotelu
bylo vidět na Maximilianstrasse. „To je ono,“ pokračoval. „Chci se
dívat, jak za tebou ztmavne obloha a rozzáří se světla města. Chci
vidět, jak se ti na kůži odrazí západ slunce a do vlasů zasvítí zář
nočního života.“
Přistoupil ke mně, ztělesněná síla a moc a sebedůvěra, jež hraničila s
arogancí. Tohle nebyl muž, který měl za sebou týdny, kdy byl vydán
na milost německému soudnímu systému a svobodu získal až zásahem
kohosi neznámého. Ne, tohle byl muž, který dokázal vybudovat
vlastní impérium. Muž, který měl sílu porazit démony, jež jsem dnes
odpoledne zahlédla.
Podívala jsem se na něj. Teď už jsem necítila chlad vyvěrající z
děsivých stínů, které ho ode mě oddělovaly. Teď už tu byl pouze
Damien. Muž, jehož jsem znala - muž, po němž jsem šílela.
Tohle byl Damien, který převzal velení - který si prostě bral. A dnes
večer jsem chtěla jediné - aby si vzal mě.
Rozechvěla jsem se po celém těle, protože se ke mně blížil.
Nespouštěl ze mě oči. Sáhl po mně a konečky prstů mi přejel po hrdle.
Zlehka se dotkl perlového náhrdelníku, který jsem měla stále na sobě.
Byl to jen letmý kontakt, ale projel mnou jako exploze. Nadechla jsem
se, naklonila hlavu a natáhla krk, abych prodloužila pohlazení. Trhaně
jsem dýchala a kůži jsem měla jako v ohni. Na hrdle mi po jeho ruce
zůstala husí kůže, ale to už přejížděl prsty po lemu šatů na rameni. Pak
se znovu vrátil k rozcitlivělé pleti a hladil mě po holé paži.
Odtáhl ruku a mně se nad tou ztrátou chtělo plakat.
„Ano,“ řekl jakoby v odpověď na jakousi otázku, kterou znal jen on.
„Tak tě chci vidět. Stát nahou před celým světem. Chci se na tebe
dívat a vědět, že jsi moje.“
„Víš, že jsem.“ Moje slova byla tichá, spíš jen jako šepot.
„Řekni to,“ poručil.
„Jsem jen tvoje,“ hlesla jsem, protože to byla pravda, a navíc jsem
chápala, proč to chce slyšet. Znovu se ujímal vlády, jež mu byla
vyrvána, a bral si ji zpět skrze mě.
Sáhl na zip vzadu na mých šatech a pomalu s ním sjel dolů. Zvolna
mi stáhl šaty z ramen. Dopadly na zem jako žlutý kruh, podobný
okvětním plátkům květu. Zůstala jsem jen ve svém novém spodním
prádle - temně rudé podprsence s polovičními košíčky a tangách stejné
barvy. Damien si mě prohlížel odshora dolů a v očích se mu objevil
nezaměnitelný žár.
„Pojď se mnou.“ Vzal mě za ruku a přivedl mě o pár kroků blíž k
oknu. Sahalo skoro od podlahy až po strop. Stáli jsme teď těsně u něj.
Kdybych udělala ještě jeden krok, uhodila bych se nad kolenem o
okenní římsu. Damien stál za mnou s rukama položenýma na mých
ramenou a drsná látka jeho džínů mě chladila na holém pozadí. Dole
pod námi se doširoka rozkládal Mnichov.
 Damien mě pomalu objal rukama a rozepnul přední uzávěr
podprsenky. Stáhl mi ramínka a nechal ji spadnout na podlahu.
Instinktivně jsem se přikryla rukama. „Ne,“ řekl prostě. Sjel mi po
pažích k zápěstí a pevně mě přidržel, takže jsem musela nechat paže
dole.
„Ale jsme hned u okna,“ namítla jsem s pohledem na obchody a
kanceláře, které se tyčily kolem. „Okolo jsou samé domy.“
„Nikdo se nedívá. Sklo je zabarvené a ničím nesvítíme. Nikdo nás
nemůže vidět.“
Nepatrně jsem se uvolnila.
„Ale i kdyby nás mohli vidět…“ Odmlčel se a pustil mi ruce. Hladil
mě po těle a rukou putoval vzhůru, dokud nenašel můj prs s tuhou,
naběhlou pokožkou na dvorci. Bříškem palce mi drsně přejel přes
bradavku a já jsem se zajíkla hlubokou, dekadentní slastí. Druhá ruka
klouzala dolů, až se vkradla pod okraj kalhotek a přejela mi přes
mokré, přistižené ochlupení. Udělal ze svých prstů V a dráždil mě
uvnitř záhybů. Byl už tak mučivě blízko klitorisu, že se mi chtělo
křičet zoufalstvím a žadonit prosím, jen se mě dotkni.
„Co když jsem chtěl právě tohle?“ pošeptal mi. Přitiskl mi rty vzadu
na krk a pak jimi pokračoval v sérii polibků po páteři dolů, až jsem se
roztřásla pod vlivem jeho doteků. Slunce se přehouplo přes obzor a
svět venku se rychle nořil do tmy, takže se naše okno proměnilo v
zrcadlo. V odrazu jsem se setkala se svým vlastním pohledem. Viděla
jsem, že mi rysy zněžněly touhou.
„Co když jsem chtěl, abys byla nahá před celým světem, s nohama
roztaženýma, kundu zvlhlou jen pro mě?“ Stál za mnou a hladil mě po
křivce boků. Jeho dech mě dráždil na zádech stejně účinně, jako jeho
dekadentní slova dráždila moji obrazotvornost. Exhibicionismus nikdy
neměl místo v mých fantaziích, ale v tu chvíli jsem nemohla myslet na
nic jiného, než jak se mě Damien dotýká, jak mě Damien šuká. Ani za
mák jsem nedbala na okna, ať už zabarvená, nebo ne. Bylo mi jedno,
kdo nás vidí, chtěla jsem se jen vzdát Damienovu laskání. Jeho rukám
na mém těle, hlazení jeho jazyka, jeho péru hluboko ve mně.
„Damiene…,“ vyletělo ze mě.
„Vzrušuje tě to?“ zeptal se. Přitom pomalu vstal a otřel se o mě
celým tělem. Cítila jsem hrubý dotek látky jeho šatů. „Nevědět, kdo tě
může vidět, ale vědět, že tě takhle chci? Že chci, aby na nás shlížel
celý ten zatracený vesmír a věděl, že patříš mně, ať se děje, co se
děje?“ Položil si ruku na můj bok a zastrčil palec za šňůrku tang.
Druhou rukou mi přejel po bříšku a pak s ní znovu zajel dolů pod
trojúhelníček hedvábí.
Byla jsem zoufale mokrá a vzrušená téměř až k bolesti. V duchu
jsem ho prosila o dotek, ale ten ani tentokrát nepřišel. Místo něj jsem
uslyšela jen jeho slova. „Chci, abys mi to řekla, Nikki. Vzrušuje tě
to?“
Bože, a jak. Skoro jsem nemohla promluvit. „Jen pokračuj,“
vypravila jsem nakonec ze sebe. „Sáhni na mě a uvidíš sám.“
Ze zvuku jeho uchechtnutí jsem si představila jeho úsměv. Prsty mi
přejížděl po kůži, ale ještě pořád nezamířil dolů na jih. „Ne, dokud
neuslyším tvoji odpověď.“
„Ano, vydechla jsem.“
Rty měl zabořené v mých vlasech, a tak jsem vycítila, jak mu vlastní
slova rozechvívají celé tělo, když zašeptal: „Mě taky.“
Zavřela jsem oči a čekala na jeho dotek. Prahla jsem po něm. Ale
stále nepřicházel. Zato jsem ucítila zvuk jeho prstů na okraji mých
úplně nových tang - a pak tlak, jak je roztrhl v zadním švu. Zalapala
jsem po dechu - překvapením, ano, ale také vzrušením nad divokostí
jeho činu i závanem chladného vzduchu na svém provlhlém pohlaví,
protože Damien právě odhodil kalhotky pryč.
„Co to chceš…?“
„Pšššš,“ odpověděl. „Ohni se a dej ruce na okno. Ne, nedohaduj se.
Nádhera,“ dodal, když jsem ho uposlechla, a pak podtrhl svá slova
pohlazením mého teď už úplně holého zadku. „A teď roztáhni nohy, ať
na tebe můžu. Ach, bože, Nikki,“ zasténal. „Máš vůbec ponětí, jak
moc tě chci?“
„Vždyť mě máš.“
Klouzal mi dlaněmi vzhůru po bocích až k oblouku pasu. Přitiskl se
ke mně tělem, trup mi položil na záda a vzal do rukou má ňadra.
„Mám,“ potvrdil. „Ale ještě do tebe nepůjdu. Zatím ne.“
Zachvěla jsem se, napůl zoufalstvím a napůl dychtivým očekáváním.
Byla jsem tak rozpálená, tak připravená, a netušila jsem, co mám od
něj dál čekat nebo kam tím vším míří. Věděla jsem pouze to, kam chci
dojít.
Znovu se narovnal, obešel mě a postavil se po mém pravém boku,
pořád těsně u okna. „To se mi líbí,“ řekl a sáhl prstem na perlový
náhrdelník, který jsem stále měla jako jedinou věc na sobě. „Říká se,
že ústřice jsou silné afrodiziakum, ale podle mě jsou perly zrovna tak
vzrušující. Podle některých Kleopatra jednu perlu rozdrtila a vypila ji
rozpuštěnou ve víně, aby Marku Antoniovi připadala neodolatelná. Já
ale myslím, že lepší jsou jako ozdoba. A když už o tom mluvíme,
umím si představit ještě pár dalších ozdob, které bych na tobě rád
viděl.“
„Damiene…“ Odmlčela jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného
vyslovit než zoufalou prosbu.
„Zůstaň takhle,“ nařídil. „Ne aby ses sebe dotýkala. Ani nedávej
nohy k sobě. Uděláš se, až ti to dovolím, Nikki, ale ne dřív. Pokud
porušíš pravidla, tak ti garantuju, že se ti trest líbit nebude.“
Polkla jsem a přikývla. „Ale co chceš dělat?“ zavolala jsem, protože
zmizel v ložnici. Odpověď jsem nedostala, a tak jsem zklamaně
zavřela oči. Palčivě jsem si uvědomovala každý centimetr svého těla.
Vlhkost pod linií vlasů vzadu v týle. Drobné chloupky na kůži,
zelektrizovaně vztyčené v bouři, jejíž jméno je Damien. A nejvíc ze
všeho jsem si uvědomovala bolestné napětí v kundě. Nedotkla jsem se
tam, i když jsem po tom zoufale toužila. Jen jsem vnímala každé hnutí
svého těla, každý závan vzduchu. Cítila jsem, jak mi v pohlaví buší
tep a jak se mi touhou svírají svaly. Byla jsem ztělesněná touha - a
potřebovala jsem Damiena.
Byl pryč jen pár minut, ale mně to připadalo, jako bych tam čekala
celé hodiny, ztracená ve vlastních představách. Nahá žena na zářivém
pozadí, se snovým světem městských světel zářícím za ní. Byla jsem
jako jedna z těch žen na Blaineových obrazech, navždy zachycená
jeho štětcem ve stavu sexuálního vzrušení a neschopná dosáhnout
uspokojení.
Ne, pomyslela jsem si. Prosím, nedovol Damienovi, aby mě takhle
ničil.
Když se vrátil, držel něco v ruce. Položil to za mnou na stůl.
Neviděla jsem, co to je, ale zdálo se mi, jako bych zaslechla cinknutí
kovu o kov.
„Damiene?“ zeptala jsem se ostražitě. „Co to děláš?“
Přešel dopředu kolem mě, jemně mi sundal ruce ze skla a pomohl mi
narovnat se. Tvář mu ozářil pomalý úsměv a v jeho nádherných očích
jsem spatřila veselí i žár. Bylo mi jasné, co odpoví, ještě dřív než to
vyslovil.
„To, co chci, Nikki. Vždycky jenom to, co chci.“
 Olízla jsem si rty. „A to je co?“
„Přinést ti rozkoš.“ Obešel mě zezadu ke stolu a vrátil se s něčím v
ruce. „Pamatuješ si na tohle?“
Otevřel dlaň a ukázal stříbrný hadovitý řetízek spojený dvěma
kroužky, na kterých byly vždy dvě malé kovové kuličky. Ty se daly
roztáhnout, pak se objevil otvor a při stlačení se zase secvakly
dohromady. Byly to svorky na bradavky a já jsem se zachvěla při
vzpomínce na nádherně palčivá muka, smíšená se slastí.
Přejel palcem po mých bolestně vztyčených bradavkách. „Ach,
ano,“ řekl. „Vidím, že si pamatuješ docela dobře.“
Zasténala jsem, jak mi pomalu laskal prsa. „Jak to, že je máš tady?“
Uchechtl se. „Už je to skoro měsíc, Nikki. Řekl jsem Gregorymu, ať
mi zabalí a pošle pár věcí. Včetně toho malého koženého kufříku,
který jsem měl uložený v šatně.“
„Ach.“ Navlhčila jsem si rty. „To od tebe bylo velice prozíravé.“
„Jsem člověk, který rád plánuje dopředu.“ Uchopil moji bradavku
mezi palec a ukazováček a pevně stiskl. Zajíkla jsem se a vychutnala
si ten prudký pocit - slast hraničící s bolestí. Pevně sevřenými prsty
zakroutil tvrdým uzlíkem a já jsem se zakousla do rtu, jak ve mně
sršel elektrický výboj a mířil od prsou až do vlhké, tepající kundy.
„Damiene.“ Nebyla jsem si jistá, o co ho vlastně chci požádat.
Nedokázala jsem ani myslet, natož mluvit. Žila jsem jen touhou.
Chtěla jsem jen víc.
Zatraceně, chtěla jsem všechno.
Jakoby v odpověď na moje myšlenky Damien roztáhl zakulacené
konce kroužku a jemně mi je připnul. Stříbro se chladně stisklo kolem
mojí bradavky. Sevření bylo silnější než od Damiena a já jsem ostře
vtáhla vzduch, jak mě zprvu překvapila palčivá bolest. Brzy však
ustoupila a já jsem zasténala, jak mě prostoupil žár, když si moje tělo
přivyklo na dráždivá muka.
„Došli jsme spolu až sem, Nikki,“ zamumlal a připevnil i druhou
svorku. „Ale já tě vezmu ještě dál. Chci s tebou balancovat na hraně a
vidět tě doširoka otevřenou, dychtivou a divokou.“ Přerývaně jsem
dýchala. Naléhavě jsem si uvědomovala svá prsa a jeho dotek. A když
mi zajel rukou dolů mezi půlky a jeho prst konečně - konečně - nalezl
moji žhavou vlhkost a žádostivost, neubránila jsem se hlasitému
zasténání.
 „Chci ti dát všechno, Nikki,“ řekl a palcem mi zajel do análního
otvoru. Ucítila jsem vazkou kluzkost vlastního vzrušení. „Chci před
tebou rozestřít celý vesmír. A chci být ten, kdo tě tam postrčí, kdo tě
vystřelí do kosmu, až zapomeneš na všechno sebeovládání, na
všechny zábrany.“ Vnímala jsem sílící tlak a pak jsem zalapala po
dechu, protože mi do zadečku vklouzlo cosi malého a pěkně
klouzavého.
„A Nikki,“ pokračoval hlasem zhrublým vášní, „chci být ten, kdo tě
zničí a pak tě zase přivede zpět k životu.“
„Vždyť jsi,“ zašeptala jsem. Jeho slova mě rozjitřila stejně jako
změť pocitů, jež ve mně bouřily. „Ach, bože, Damiene, vždyť to víš.
Bez tebe jsem ztracená.“
Obrátil se ke mně, pohladil mě po tváři a pak mě s nečekanou
vřelostí přivinul k sobě. Vyjekla jsem, protože zdrsnělé a sevřené
bradavky se mi otřely o jeho tričko, ale umlčel mě dlouhým, takřka
násilným polibkem.
„Prosím,“ žadonila jsem, když mě zase pustil. Byla jsem bezmocná
a rozplývala jsem se touhou. Tlak na bradavkách ve mně vzbuzoval
návaly rozkoše, jež se mi šířily jakoby elektrickým obloukem do
všech koutů těla. Hříšné svorky mě naplňovaly a otevíraly, takže jsem
přecitlivěle vnímala každý pohyb i pocit.
„Prosíš o co?“ zašeptal. „Pověz mi, co chceš, Nikki.“
„Tebe, Damiene. Vždycky tebe - jenom tebe. Chci, aby ses mě
dotýkal.“ Sáhla jsem po něm a pěstmi mu bušila do hrudi. „Chci, abys
mě ojel, protože si nejsem vůbec jistá, jestli dokážu přežít, že bych tě
teď hned neměla v sobě.“
„Já to chci taky,“ řekl a já jsem vydechla úlevou. „Jenže budeme
muset podstoupit riziko tvého bezprostředního zániku,“ dodal s velmi
protřelým úšklebkem. „Protože teď mám v plánu něco jiného.“
***

Podle zřízence našeho hotelu byl Club P1 jedním z nejoblíbenějších

nočních podniků v Mnichově. Byl obrovský a přeplněný a návštěvníci
byli stejně zářiví a uhlazení jako jeho moderní interiér. Vypadalo to
tam zajímavě a zábavně - ale v daném okamžiku mi nic nemohlo být
víc jedno. Moje tělo bylo příliš rozpálené, příliš rozdrážděné
Damienovým sladkým mučením.
 Už cesta tam byla dost hrozná, protože Damien trval na tom, abych
seděla s koleny od sebe a s dlaněmi položenými podle boků na hebké
kůži sedadla. Než jsme vyrazili, oblékl si mě do podprsenky bez
košíčků, takže prsa, stále spoutaná řetízkem, byla úplně vystavená.
Teď v limuzíně se mi otírala o černé hedvábí korálkového topu, až
jsem se z toho neustále vrtěla. A právě to pak vedlo ke všem možným
dalším pocitům, záchvěvům a pulzování, jež prolétávaly mým tělem.
Damien se usadil naproti mně, usrkával skotskou a díval se na mě s
tak syrovou vášní v očích, že jsem celou jízdu prožila ve stavu
permanentního neuspokojeného vzrušení.
Cesta byla díkybohu krátká, ale když jsme dojeli na místo, nepřála
jsem si nic víc než se zase vrátit zpátky do hotelu. Tanec a popíjení -
nic z toho pro mě nemělo žádný půvab. Chtěla jsem jedině Damienova
ústa na svém těle, jeho ruce na své holé kůži a jeho penis hluboko v
mém klíně.
Domnívala jsem se však, že to, co chci, naneštěstí hned tak
nedostanu. A tak jsem se nadechla a pokusila se soustředit bez ohledu
na smyslné opojení, v němž jsem neustále existovala.
„Celá záříš,“ řekl Damien a rty se mu zvlnily v sebevědomém
úsměvu.
„Že zářím?“ zopakovala jsem. „Ježíši, Damiene. Jsem prakticky
radioaktivní!“
„Mhm,“ zabručel a prohlédl si mě od hlavy k patě. „To právě
vidím.“ Posunul mě k jedné straně, takže jsem se zády opírala o
hladkou dřevěnou stěnu. Přitiskl vedle mě dlaně a naklonil se blíž.
„Jste v koncích, slečno Fairchildová?“
„Tak trochu.“ Zachytila jsem jeho vůni - whisky z jeho dechu a
silné, kořeněné pižmo jeho vzrušení - a ta na mě zafungovala jako
nejúčinnější afrodiziakum. Kromě blýskavého černého topu jsem na
sobě měla černou koženou minisukni, dlouhé punčochy, malinká
červená tanga a lodičky s velmi vysokými, velmi vyzývavými
podpatky. Ustoupila jsem krok od zdi, vytáhla se na podpatcích a
zachytila se kvůli rovnováze Damienových ramen. „Pořád se nemůžu
rozhodnout, jestli ti za to mám poděkovat,“ pošeptala jsem mu. „Nebo
jestli bych si měla vymyslet způsob, jak se pomstít.“
„I když jsem silně zaujat možností být ti vydán na milost a
nemilost,“ řekl, „oba víme, že jsi nadržená stejně jako já.“ Vzal mě
rukama kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Naše klíny se setkaly a já
jsem ucítila jeho erekci, tvrdě naléhající k mému břichu.
„To je pravda,“ souhlasila jsem a vklouzla rukou mezi naše těla,
abych mu aspoň přes džíny mohla pohladit ptáka. Kout, kde jsme stáli,
byl sice tmavý a zastrčený, ale já bych na něj sáhla, i kdybychom byli
přímo uprostřed tanečního parketu. Byla jsem zdrogovaná chtíčem a
vášeň mi dodala kuráž. A protože Damien moji ruku neodstrčil, věděla
jsem, že je na tom stejně.
„Jsem rozpálená a nadržená a pekelně vlhká,“ zamumlala jsem a
současně se svými slovy jsem pohybovala rukou. Cítila jsem, jak mu
tvrdne čím dál víc, a vědomí vlastní síly mě přimělo k úsměvu. „Víš,
co jsem si v limuzíně přála, Damiene? Chtěla jsem, aby sis přede mě
klekl. Chtěla jsem, abys mi přitom rukama roztáhl doširoka nohy, a
chtěla jsem cítit tvůj jazyk na klitorisu.“
Byl u mě tak blízko, že jsem slyšela, jak se mu zrychlil tep a mělce
dýchl. „Chtěla jsem vnímat, jak mi tuhnou bradavky, když zataháš za
ten řetízek, a jak se mi stáhne tělo kolem té věcičky, až bys mě přivedl
k vrcholu tak tvrdě a rychle, že bys mě sem do klubu musel přinést.“
„No do prdele,“ šeptl tak tiše, že jsem ho jen tak tak slyšela.
„Takže ano,“ pokračovala jsem, jako by nic neřekl. „Jsem
nažhavená.“ Pomalu jsem ho hladila po penisu, protože aspoň pro
danou chvíli jsem měla navrch nad Damienem Starkem. „Ale to, co
jsem chtěla, jsem nedostala. A proto, pane Starku, chci pomstu.“
„To je velmi rozumný argument, slečno Fairchildová.“
„Jsem hrdá na svoje výrazné analytické schopnosti.“
Ustoupil dozadu a oči mu potměšile zářily. Natáhl ke mně ruku.
„Pojď se mnou.“
„Kam půjdeme?“
„Pojď se mnou a uvidíš.“
Vedl mě skrz nacpaný klub plný krásných lidí, kteří se víc zajímali
sami o sebe než o nás. Byla jsem ráda. Nevypadali jsme jako Nikki a
Damien, jichž byli plné německé zprávy. Měla jsem na sobě běžné
oblečení jako každá druhá dívka v klubu a Damien také působil
obyčejně v džínách a lehkém saku přes tričko, nemluvě o dvoudenním
strništi na bradě. Ne že by se za námi pár hlav neotočilo, když jsme
procházeli, ale přičítala jsem to spíš Damienovu mimořádně dobrému
vzhledu než jeho postavení VIP miliardáře či muže, který právě o vlas
unikl obvinění z vraždy.
 Podle toho, co jsem viděla, se klub sestával ze dvou hlavních
místností. Obě naplňovaly jasné barvy a lesklé povrchy. Dýdžej
rozjížděl různorodé hudební mixy, především techno. Sice jsem tuhle
muziku moc neznala, ale dalo by se na ni báječně tancovat.
V tuhle chvíli však tanec rozhodně nebyl na pořadu. Damien mě
vedl k terase a vyšli jsme ven. Na moment jsem se zastavila, abych si
vychutnala celý pohled - svíčky, které svítily na hosty nadpřirozenou
září. Luxusní kožené pohovky a dvojsedačky, porůznu rozestavené po
terase. Některé byly umístěné do shluků a poskytovaly tak prostor pro
unavené tanečníky, aby si mohli dát v klidu drink a chytit druhý dech.
Jiné stály zvlášť, zastrčené v tmavších koutech, kde se mohli
objímat milenci a vychutnávat společně atmosféru.
Vyhazovači už u vstupu dávali jasně najevo, že do tohoto baru se
nedostane nikdo, kdo působí ošuměle, a tady pod hvězdami to bylo
ještě patrnější. Všechno jen zářilo, včetně Damiena a mě.
Jenže všechno, co jsem viděla, bylo pouze pozlátko, a já jsem věděla
lépe než kdokoliv jiný, jak zašle to pod takovým nablýskaným
povrchem může vypadat. Nemohla jsem si pomoci a hned jsem si
představila, jaké to tu asi bude ráno. Pohovky plné skvrn od rozlitého
pití. Nedopalky cigaret zašlápnuté na kamenné podlaze. Nadpozemsky
působící svíčky proměněné v nic než rozteklé hroudy vosku.
Nic není takové, jak se zdá. Klub, jeho hosté, ani Damien. A už
vůbec ne já.
Protáhli jsme se mezi dalšími návštěvníky k jednomu z dvojkřesel
pro zamilované, stojícímu v zasunutém tmavém rohu. Damien se
posadil a já jsem si chtěla sednout vedle něj. „Ne,“ řekl však a přitáhl
si mě na klín tak, že jsem mu seděla obkročmo na noze tváří k němu.
Tvrdé svaly jeho stehna lákavě zatlačily do tuhého uzlíku uvnitř mého
zadečku.
Vydechla jsem a ozvalo se i tiché ach, jak jsem si uvědomila slast,
jež mnou projela.
„Nějaký problém, slečno Fairchildová?“
Povytáhla jsem obočí a zavrtěla jsem se v bocích, abych se o něj
mohla otřít zadečkem, a dovolila tak rozpoutat požitkářskou bouři
uvnitř svého těla. A - pokud se dalo soudit podle Damienova výrazu -
můj tanec na klíně ho také málem přivedl k šílenství.
„Žádný problém, pane Starku,“ odvětila jsem tak upjatě, jak to jen
šlo, i když jsem tělo měla jako v ohni.
 „Prokrista, Nikki…“
Přitáhl si mě blíž. Seděla jsem na něm dál obkročmo, ale teď jsem
přes jeho džíny cítila erekci, tlačící se mi nad okrajem punčochy k
nahé kůži na stehně. Naše pohledy se setkaly a srdce se mi divoce
rozbušilo. Ústy drtil moje rty a já jsem zasténala. Jednou rukou mě
držel kolem pasu a přidržoval mě v kříži. Druhou mi strčil pod sukni,
prsty našel tenký proužek hedvábí tvořící tanga a začal jimi pomalu a
lehce kroužit, až jsem málem zešílela.
„Damiene,“ šeptla jsem. „Někdo nás uvidí.“
„Chci tě. Hned teď. Chci se dívat, jak exploduješ v mé náruči.“
„Ale…“ Rozhlédla jsem se kolem. Nezdálo se, že by nám někdo
věnoval pozornost, a kde má ruce, ve tmě vidět nebylo.
Kroutil prsty uvnitř mého těla a všechny protesty, které jsem snad
chtěla vznést, rázem odumřely. Palec mi tiskl ke stydké kosti, jako by
v ní byl ovladač k mému tělu, a já jsem zalapala po dechu, když mě
drsně strhl k sobě. „Teď,“ řekl a pak znovu: „Chci, aby ses udělala v
mé náruči.“
„Ano,“ souhlasila jsem, protože jsem už byla příliš zničená a příliš
odvázaná, než abych řekla něco jiného. V tu chvíli bych ho nechala, ať
mě třeba položí na taneční parket a ošuká rovnou tam za halasného
povzbuzování davu. To by ale nešlo a v hloubi duše jsem to věděla i
ve svém omámení vášní a chtíčem. Stále jsme existovali uvnitř naší
bubliny, ukrytí ve tmě, schovaní v koutě.
Ale Damien to potřeboval. Muž, který mi kdysi řekl, že sex na
veřejnosti neprovozuje. O ten však teď stejně nešlo. Damien jen prostě
potřeboval důkaz, že mu patřím. Že ho neopustím, i když jsem mluvila
s Maynardem. Že mě od něj démoni z jeho dětství neodpudili.
Potřeboval, abych se mu rozplynula v náruči stejně naléhavě, jako
jsem se já toužila mu odevzdat. Vědět, že ho mám zpátky - a že je
pořád můj.
„Ano,“ zopakovala jsem, protože to bylo jediné slovo, které jsem ze
sebe dokázala vypravit skrz směsici myšlenek a pocitů. „Ach, bože,
Damiene, prosím, ano.“
„Hodná holka,“ řekl a sjel rukou pryč z mých zad. Nejasně jsem si
uvědomila, že ji pak strčil k sobě do kapsy, ale tohle nebyla ta ruka,
která mě zajímala. Všechny moje myšlenky se totiž upíraly k té druhé,
jejíž prsty mě dráždily pod sukní, pohrávaly si s mým poštěváčkem a
nutily mě kousat se do rtů, abych se pod účinkem sílící slasti
nepohupovala dopředu a dozadu. Chtěla jsem vypadat jako dívka,
která jen tak sedí na klíně svému klukovi. A nikoliv jako žena těsně
před orgasmem, jaký ještě nikdy neprožila, který jí ten údajný kluk
přivodí pouhými prsty.
Jen dívka a pouhý letmý polibek. Jen dívka…
„Ach, bože!“ vyjekla jsem, ale můj výkřik zdusily Damienovy
pevně přitisknuté rty. Orgasmus mě zasáhl jako blesk - a nejen díky
účinné hře Damienových zkušených prstů, ale díky překvapujícím,
šokujícím a o rozum naprosto připravujícím vibracím té věci, kterou
do mě Damien předtím vsunul. Chtělo se mi ječet slastí, zmítat se a
nechat tu rozkoš působit znovu a znovu. Chtěla jsem, aby mě vír slasti
odnášel stále výš a výš. Jenže to nešlo - musela jsem být potichu a ani
se nehnout - a to jen dál zvyšovalo žár, který mě propaloval.
Příliš brzy - možná o mnoho hodin později - se mi vrátil rozum.
Srdce mi splašeně tlouklo v hrudním koši. Připadala jsem si, jako
bych právě uběhla kilometr. A když jsem si olízla rty, ucítila jsem
krev.
Otřela jsem si rty, jenže to nebyla moje krev. Vteřinku mi trvalo, než
jsem pochopila, že jsem kousla Damiena do spodního rtu. „Není ti
nic?“
„Miláčku, můžeš mě kousnout, kdy budeš chtít.“
„Ach, bože,“ hlesla jsem. „Ach, můj bože.“ A pak: „Neřekl jsi mi, že
to umí tohle.“
Vytáhl ruku z kapsy a ukázal dálkové ovládání k té věci. „Muž by si
měl uchovat pár překvapení.“
Spokojeně jsem si povzdechla a sklouzla z jeho klína. Schoulila
jsem se vedle něj na sedačku a nenápadně si upravila šaty. „Páni,“
řekla jsem. „To bylo ale parádně zvrhlé.“
Usmál se stejně hravě, jako vyzněla moje slova. „A je zvrhlost
fajn?“
„Jo,“ odpověděla jsem. „Zvrhlost je moc fajn.“
Objal mě a položil mi ruku na bok. Po chvilce se rty otřel o moje
ucho a já jsem se zachvěla pod tím dotekem, jemným jako závan
motýlích křídel. Hned jsem se však musela zasmát, protože jeho slova
zněla „vibruje ti zadek“.
Povytáhla jsem obočí. „To má být květnatý popis toho, co jste se
mnou právě prováděl, pane Starku?“
„Je to snad stížnost?“
 „V žádném případě,“ odpověděla jsem.
„To je dobře. Ale ne, to nebyl květnatý popis. Myslel jsem tvůj
telefon.“
Sakra. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Mobil jsem si nabila v
pokoji a pak jsem všechno kromě něj a svého pasu nechala v hotelu.
Damien si můj pas zastrčil do vnitřní kapsy od saka, ale telefon jsem
si dala do svojí zadní kapsy - přesně tam, kde měl teď Damien ruku.
Sáhl po něm a podal mi ho, ale když jsem chtěla hovor přijmout,
nikdo tam už nebyl.
„Muselo to spadnout do hlasové schránky,“ řekla jsem zamračeně.
Zatímco jsem čekala, až se objeví malá ikonka ohlašující příchozí
zprávu, podívala jsem se do seznamu hovorů. Volající číslo jsem
neznala. Protože zpráva pořád nepřicházela, usoudila jsem, že šlo o
omyl, a zastrčila jsem mobil zpět do kapsy. „Teď jsem si vzpomněla,“
řekla jsem Damienovi. „Někdo ti předtím volal. Zrovna když jsem
odcházela za Maynardem. Myslela jsem si, že by to mohl být někdo z
německých právníků, takže jsem to vzala, ale taky tam nikdo nebyl.
Zavolali ti pak znovu?“
Zavrtěl hlavou. „Nejspíš to nebylo nic důležitého,“ dodal, ale přesto
vytáhl svůj telefon a projel seznam hovorů. Všimla jsem si, jak se mu
okamžitě změnil výraz. Byl to jen krátký okamžik, a kdybych neznala
jeho obličej do tak podrobných detailů, možná bych si toho ani
nevšimla. A když se pak naše pohledy znovu setkaly, v jeho tváři už
nebyla ani stopa po nějakém překvapení či znepokojení.
Objala jsem se rukama kolem ramen, jak mě náhle zasáhl nečekaný
chlad. Damien si zase schovával svoje tajemství pro sebe.
„Kdo to byl?“ zeptala jsem se zlehka, ale odhodlaně. „Mělo to něco
společného se soudem nebo s těmi fotografiemi?“
„Ne.“ Odpověď přišla příliš brzy a příliš jasně. V jeho hlase se také
ozval odstup, který mě zneklidnil. Snažila jsem se sama přesvědčit, že
to je pouze zkreslením v dunícím prostoru klubu, ale vlastně jsem
tomu nevěřila.
„Chce se ti o tom mluvit?“ zeptala jsem se, což byla skutečně ta
nejpitomější otázka na světě. Kdyby chtěl, přece by neodpovídal
jednoslabičně.
„Nechci.“ Musel si však všimnout něčeho v mém výrazu, protože si
po chvilce povzdechl a lehce mě pohladil po tváři. „Přísahám. O nic
nejde.“
 Zachvěla jsem se. Ano, také touhou, ale tentokrát byla smíšená s
něčím dalším. Něčím temným. Myslela jsem si, že po to všem, co
jsme společně prožili, mezi námi nezůstanou žádná tajemství. Jenže se
objevily ty fotky. A teď ty telefonáty. A já jsem si uvědomila, jak ode
mě bylo bláhové těšit se představou, že Damienovy zdi skutečně
padly. Damien Stark měl v sobě mnoho vrstev. Pomalu a s radostí
jsem odhalovala jeho jádro, ale nemohla jsem popřít, že v ostatních
oblastech selhávám.
Damien mi stiskl ruku. „Netvař se tak ustaraně.“
Dokázala jsem vykouzlit vyzývavý úsměv. „Nemůžu si pomoct,“
prohodila jsem. „Nejsem sice žádná žárlivka, ale když ti volají staré
přítelkyně, aby tě znovu vtáhly do svých sítí…“ Žertovala jsem,
samozřejmě, a čekala jsem, že se zasměje, přitáhne si mě k sobě a
všechno napětí z něj opadne. Na jeho odpověď jsem připravená
nebyla.
„Když někdo volá, není to totéž, jako když hovor přijmu. To jsou
dvě různé věci.“
„Ach.“ Až doteď jsem byla přesvědčená, že hovor se skutečně týkal
soudu nebo odesílatele těch prokletých fotek, nebo možná dokonce
byznysu. Stará přítelkyně mi vůbec nepřišla na mysl. Určitě jsem
vypadala tak zaskočeně, jak jsem se cítila.
„Říkal jsem ti přece, že jsem spával s různými ženami. A pár z nich
by se do mého života určitě rádo vrátilo.“ Vstal, vzal mě za ruku a
vytáhl mě na nohy. Pak mě něžně políbil do dlaně. „Taky jsem ti ale
řekl, že s žádnou nešlo o nic vážného. Pro mě existuje jen jediná žena,
kterou chci.“
Nakrčila jsem obočí a pochybovačně se zahleděla na jeho mobil. „A
ony to vědí?“
„Já to vím,“ řekl. „A ty to víš taky.“
Okamžik bylo mezi námi pouze ticho. Ne, to není pravda. Když jde
o mě a o Damiena, nikdy není jen ticho. Je tam žár a napětí a žádost a
chtíč, řízené silami vesmíru, aby nás přitáhly k sobě. A jak bych já
mohla bojovat proti přírodním zákonům?
Přistoupila jsem k němu a vklouzla do jeho pohodlného objetí, kam
jsem patřila. „Chceš si zatančit?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ prohlásil tónem, který mě svým žárem rozechvěl po celém
těle. „Chci tě vzít do postele.“
7. kapitola
„Takže mě opravdu vezmeš do postele?“ zeptala jsem se, když jsme
na zadním sedadle limuzíny ujížděli po Prinzregenstrasse.
„Takový je můj současný plán,“ potvrdil. „Pokud ovšem nechceš
vznést nějakou námitku.“
„Námitku? Ne.“ Opírala jsem se o něj a prostor mezi námi sršel
smyslnou energií. Orgasmus, který jsem prožila v klubu, nijak
neotupil ostří touhy. Jako dobré víno před jídlem vlastně jen povzbudil
moji chuť. Byla jsem po něm mírně přiopilá a připravená na hlavní
chod. Blýskla jsem potměšilým úsměvem a přemístila se. Teď jsem
klečela na podlaze limuzíny s rukama položenýma na Damienových
stehnech. „Ale možná bych přece jenom měla jeden návrh na změnu.“
Prsty jsem spěšně zapracovala na knoflíku od poklopce jeho džínů.
„Nikki…“ V jeho hlase byl žár a pobavenost, ale i náznak varování.
„No copak? Hele, co je fér, to je fér. Nikdy jsi mě nevyprstoval v
klubu v Mnichově - až dodneška. A pokud se nemýlím, tak ani já jsem
tě ještě nevykouřila v jedoucí limuzíně v Mnichově. A tohle
opomenutí chci hned teď napravit.“
Vsunula jsem mu ruku do džínů a vychutnávala si jeho tiché
vzdechy při hlazení a dráždění, jak jsem se propracovávala k otvoru
ve slipech. Měl ho už nádherně tvrdého, takže stačilo jen trošku
zatáhnout a hned vyskočil ven, jako by byl nadšený nabízenými
možnostmi stejně jako já. Pomalu jsem sklonila hlavu a zároveň
zvedla oči. Sledovala jsem Damienovu tvář, zatímco jsem mu
zlehýnka přejížděla jazykem po žaludu. Viděla jsem, jak jím proběhlo
zachvění, a cosi se ve mně pohnulo. Chtíč, moc, majetnický pud.
Snaha ovládat. Věděla jsem, že Damien je posedlý touhou po kontrole.
A také jsem věděla, že ze všech lidí z jeho okolí jsem já jediná, komu
občas záměrně velení předá. V omezeném rozsahu, ano. Ale stejně
jsem si ty chvíle užívala.
Tohle byla jedna z nich.
„Dobrý bože, Nikki,“ promluvil sevřeným hlasem, „ty mě někdy
dokážeš zatraceně překvapit.“
Jen jsem se usmála. Toužila jsem ho ochutnávat, dotýkat se ho a nic
mě nemohlo zastavit, abych dosáhla přesně toho, co jsem chtěla.
Jemně jsem mu obemkla ptáka, který byl pod mojí dlaní jako hebká
ocel. Přitiskla jsem rty k jeho hlavě a vtáhla ji do úst. Dráždila jsem ho
jazykem a zároveň s hlazením rukou jsem po něm přejížděla ústy.
 Už předtím byl pořádně tvrdý, ale teď jsem cítila, jak jeho tělo dál
reaguje a tuhne. Slyšela jsem jeho tiché sténání. Cítila jsem, jak svírá
prsty v mých vlasech a pak napětí, vyplňující jeho tělo, jak byl stále
blíž a blíž, a přitom jsem věděla, že to s ním provádím já.
To vědomí mě povzbudilo. Pomyslela jsem na své předchozí obavy,
že se do naší dokonalé malé plastické bubliny vkrade skutečný svět a
zničí ji. V tu chvíli mi však tyto obavy přišly vzdálené na milion
kilometrů.
Projel jím poryv vášně a ve stejný okamžik jsem pocítila podobný
tlak v pohlaví, jak moje tělo odpovědělo na jeho touhu a na poznání,
že jsem ho přivedla až na samotný okraj. Zachvátil mě sexuální hlad,
vlastní vzrušení tak mocné, jako by mě hladily jeho prsty. Zavrtěla
jsem se, kroutila se v bocích, jak uvnitř ve mně rostla touha. Byla jsem
pyšná a spokojená a naplněná vědomím, že Damien je stejně
rozpálený jako já.
A pak přišel naprostý šok, když mě vzal kolem hrudníku a zvedl - a
hned zase posadil na sedadlo a položil si moje nohy na ramena.
„Co to…“ Ani jsem se neobtěžovala dokončit větu, protože jsem
přesně věděla, co chce udělat, a skutečně mi také hned dal za pravdu.
Naklonil se dopředu a zároveň se svým pohybem mě pohladil po
stehnech. Lízal mi jemnou kůži těsně vedle okraje tang.
Tělem mi proběhl třes. „Damiene,“ zaúpěla jsem. „Do prdele.“
„Jen drž.“ Jeho dech mě žhavě pálil do pohlaví. „Nehýbej se,“
nařídil. Hned se však přesvědčil, že ho v žádném případě nemůžu
poslechnout. Zároveň totiž zapnul vibrátor v mém zadečku a zuby
odtáhl tanga, takže mi přitom ještě dráždil klitoris.
Vykřikla jsem a prohnula se jak překvapením, tak téměř
nesnesitelnou slastí, jež mi vystřelovala do celého těla.
„Zlobíš,“ řekl Damien, vypnul vibrátor a chytil mě rukama za zadek.
„S tím budeme muset něco udělat.“
Zahlédla jsem prohnaný záblesk v jeho očích a jen jsem polkla. „Ani
se nehnu.“
„Pozdě,“ oznámil a vyndal ze mě tu věc, což mi jen způsobilo další
vlnu smyslných pocitů, jak se moje tělo sevřelo na protest. Usmál se,
zabalil ji do kapesníku a strčil si ji do kapsy. „Myslel jsem, že se ti
moje hračky líbí,“ prohodil. „Budu ale muset vymyslet další způsoby,
jak si hrát.“
 „Ach, bože, ano,“ vyhrkla jsem impulzivně, dychtivá po všem, s čím
přijde.
Přejel mi po těle dolů. Pak stáhl punčochu z levé nohy a zároveň s
tím mi na ni sázel drobné polibky, až došel k řemínku od boty.
„To by mělo jít dobře.“
Kousla jsem se do rtu, nevěděla jsem, co má za lubem. „Uvědom si,
že jestli mi zničíš boty, máš fakt průšvih.“
„I když se přitom uděláš?“ Pohladil mi nohu až ke klenbě, kde byly
lodičky vykrojené.
Zavřela jsem oči a pokoušela se sebrat myšlenky bez ohledu na jeho
útok na moji nově objevenou erotogenní zónu. „Některé věci jsou
stejně posvátné jako sex,“ řekla jsem. „A boty k nim patří.“
Zasmál se. „Zásah, slečno Fairchildová.“ Přitiskl rty tam, kde
předtím spočíval jeho palec, a já jsem se musela kousnout do rtu,
abych zůstala v klidu, jak mi poručil. „Budu něžný.“
Oči se mi rozšířily, když jsem spatřila, jak tahá za bezpečnostní pás
a omotává mi ho kolem kotníku. Zapnul přezku a pás utáhl. Pak na mě
vrhl samolibý úsměv. „Tak jednu bychom měli.“
Nevěděla jsem, co na to říct. A také jsem nemohla pohnout levou
nohou. „Damiene,“ spustila jsem, ale protestovat nemělo smysl. Už se
nedal zastavit. A pravda byla, že jsem ho ani zastavit nechtěla.
„Teď se podíváme, co bychom mohli provést s touhle.“ Vzpomněla
jsem si, že limuzína, v níž jsme jeli, je součástí flotily vozů Stark
International. V tu chvíli bez zaváhání sáhl do skrytého panelu v
podlaze. Otevřel ho a vyndal odtud bílou krabici s emblémem
červeného kříže.
Podepřela jsem se o lokty. „První pomoc? Co přesně chceš dělat?“
Samozřejmě jsem ho jen škádlila. No, víceméně.
Jeho pohled se střetl s mým. Zvolna sunul ruku nahoru po mém
stehně a pak mi sáhl mezi nohy. „Překvapit tě.“
Ach. Polkla jsem. Vážně jsem si myslela, že mám aspoň špetku
nadvlády? Všechna moc, kterou jsem nad ním měla, když jsme s
tímhle dobrodružstvím začali, byla pryč. Byla jsem Damienova a on si
se mnou mohl dělat, co se mu zachtělo. Ten prostý fakt mě vzrušoval
ještě víc.
„Polož se, miláčku. Polož se a důvěřuj mi.“
Poslechla jsem, protože jsem mu opravdu věřila. Sledovala jsem, jak
rozmotává pružné obinadlo a pak mi ho pečlivě ovíjí kolem kotníku
těsně pod platinovým a smaragdovým řetízkem. Konec obinadla
provlékl kolem nějaké části rámu sedadla, na kterou jsem neviděla, a
udělal na něm uzel. Pokusila jsem se nohou pohnout, ale nešlo to.
Byla jsem dokonale spoutaná. Byla jsem dokonale přístupná. A byla
jsem taky dokonale nažhavená.
„Damiene.“ Hlas jsem měla tichý a ztěžklý touhou. „Damiene,
prosím.“
„O co prosíš? Prosíš, abych se tě dotkl?“
Stačila představa jeho ruky na mém těle a už jsem se svíjela v
očekávání slasti. „Ano,“ řekla jsem. „Bože, ano. Dotýkej se mě. Píchej
mě. Prosím, Damiene, chci tě.“ Dnešek byl dlouhým dnem plným
dráždění a já už jsem překročila hranici zoufalství.
„Hmmm.“ Přesunul se, takže se zvedl z podlážky a usadil se na kraji
sedadla naproti tomu, kde jsem ležela s roztaženýma nohama. Natáhla
jsem k němu ruku, bažila jsem po jeho doteku na mém teď zcela
odhaleném pohlaví. Než jsem mu však stačila položit dlaň na stehno,
zavrtěl hlavou. „Ne. Ruce nad hlavu. Jo, takhle,“ dodal, když jsem je
natáhla, jak poručil.
Sáhl dopředu. Ruka se mu vznášela nad mými ňadry. Pod
korálkovým topem se mi vzdouvaly ztuhlé bradavky, rozcitlivělé ze
sevření svorek, jimiž je předtím ozdobil. Hryzla jsem se do spodního
rtu a toužila po jeho doteku. Aspoň kratičké pohlazení po prsou.
Něžné polaskání bradavky. Cokoliv, co by mi ulevilo od neúprosně
rostoucího tlaku.
Samozřejmě že mi to odepřel. Místo toho pohyboval váhající rukou
nad celým mým tělem od prsou, bříška, rozbolavělé kundy a pak po
celé délce nohou, až se mi kroutily dokonce i prsty na chodidlech v
marném pokusu přitáhnout ho blíž. Nefungovalo to. Vůbec se mě
nedotkl, jen klouzal nad vrstvou vzduchu, který mě pálil čím dál
žhavěji, jako bych byla uvězněná pod vyhřívanou elektrickou dekou,
zpod níž se nedalo uniknout a trochu se ochladit.
Dokonce ani klimatizace mi nezafoukala mezi nohy. Jediným
dotekem bylo lehké tření látky o moje pohlaví, způsobené pohybem
limuzíny a mým vlastním pulzem. Tepal tak rychle, že se mi s každým
úderem srdce zachvělo i oblečení.
Jeho hlas byl sotva víc než pouhé mumlání. „Tak mi pověz, Nikki,
jestlipak si umíš představit, jak se tě dotýkám špičkou prstu zevnitř na
stehně? Jak ti ztuhne tělo v odpověď na dotek, který není ani
pohlazení, ani polechtání?“
„Já - ano.“
Promluvila jsem tak tiše, až jsem pochybovala, že mě slyšel. Bylo to
ale jedno. Pokračoval dál. „Sexuální tanec, jako dotek peříčka na
tvých kalhotkách. Zastrčený prst, který je odsune stranou. A co pak,
Nikki? Jaký druh doteku bys chtěla potom?“
Neodpověděla jsem, protože se pohnul - ne mezi moje nohy, kde mi
teď pohlaví tepalo v odpověď na jeho smyslný tón a erotickou
podstatu jeho samotných slov, ale výš. Tak, že se pak dotýkal bokem
mojí hrudi. Zkušeně mi omotal nylonovou tkaninu dalšího
bezpečnostního pásu kolem zápěstí.
„Damiene, co to…“
Ale nemusela jsem pokračovat v otázce, protože už skončil a já jsem
přesně věděla, co udělal. Svázal mi ruce stejně jako nohy, takže jsem
byla úplně spoutaná a přivázaná k dlouhému koženému zadnímu
sedadlu limuzíny.
„Chceš to, Nikki? Chceš, abych tě ošukal?“
„Víš, že ano.“ Ovládala jsem hlas, i když se mi chtělo řvát - jo, jo,
zatraceně, jo.
Dal hlavu na stranu. „Copak to bylo?“ zeptal se a já jsem se skoro
rozbrečela frustrací.
„Ano,“ opravila jsem se. „Prosím, pane.“
Jeho úsměv byl pomalý a trochu moc sebevědomý. Přiblížil se a
vtom jsem spatřila, že drží malé nůžtičky na obvazy. Strčil je pod
okraj mých tang, dvakrát střihl a pak látku roztrhl.
Prohnula jsem se a zachvěla. Moje tělo tak prosilo stejně jako moje
slova.
„Prosím, Damiene. Prosím, šukej mě.“
„Věřte mi, slečno Fairchildová, na nic se netěším víc. Ale ne.
Myslím, že ne. Ještě ne.“
Skutečně jsem se rozvzlykala.
Sklonil se k mému uchu a pošeptal mi: „Co když ti řeknu, aby ses
hladila sama? Ach, jenže ty nemůžeš!“
Zatahala jsem za pás, jímž jsem měla spoutané ruce, ale nikam to
nevedlo. Mohla jsem se pohnout kousek doleva nebo doprava, ale
stejně jsem vlastně musela zůstat tak, jak mě přivázal.
 Sáhl dolů a zvedl mi okraj korálkového topu. Dokázal se přitom ani
nedotknout mojí kůže, i když jsem se vzepjala k jeho ruce, jako by se
moje tělo rozhodlo to zkusit, třebaže mozek věděl, že to bude marné.
Po chvilce mi top vytáhl úplně nahoru, takže se objevila krajková
podprsenka a hadovitý řetízek, spojující moje velice vztyčené
bradavky. Přejel prstem po řetízku, pak zlehka zatáhl a já jsem se opět
vzepjala, jak se mi tělem šířily elektrizující výboje mířící od prsou až
k pulzujícímu pohlaví.
„Ach, miláčku,“ zamumlal. „Miluju, jak jsi rozžhavená, jak reaguje
tvoje tělo. Tušíš, co to se mnou dělá, když vím, jak úplně se mi
odevzdáváš? Žádné překážky, žádné zábrany. Jsi jen moje. Abych se tě
dotýkal, abych tě pokoušel, abych tě dráždil.“
„Cokoliv si budete přát, pane Starku.“ Můj hlas zhrubl vášní.
„Cokoliv potřebujete.“
„To velmi rád slyším,“ odpověděl a odsunul se dál ode mě na
sedátko po straně limuzíny, kolmé k zadnímu sedadlu, kde jsem ležela
připoutaná. „Právě teď se na tebe chci jen dívat. Na to, jak ti září pleť.
Na kundu, naběhlou a mokrou a žadonící o můj dotek. Na tvoje
ztvrdlé bradavky a na to, jak se ti zvedají a klesají prsa, protože se
snažíš ovládat dech. Mám ho z tebe tvrdýho, Nikki. Tak zatraceně
tvrdýho, když tě tu vidím takhle ležet a čekat a přitom vím, že jsem ti
to způsobil já.“
Dokázala jsem jenom sténat. Slova nebyla možná, protože o
schopnost řeči mě připravila zběsilost pocitů, jež mnou prorážely.
Naklonil se a zmáčkl tlačítko pro telefon k řidiči. Zeptal se ho, jak
daleko to ještě máme k hotelu. Byli jsme od něj už jen pár bloků.
Nevěděla jsem, zda mám být ráda, nebo ne, když Damien řidiči
poručil, ať jezdí pořád dokola, dokud mu neřekne dost.
Pak zavěsil, usmál se na mě a nalil si panáka whisky s ledem. S
pohledem upřeným na můj obličej naklonil skleničku a dopřál si
pořádný, dlouhý doušek. Pak se i se skleničkou v ruce znovu přemístil
ke mně.
„Otevřít,“ zavelel.
Otevřela jsem ústa a on vytáhl kostku ledu. Držel ji mezi palcem a
dvěma prsty. Přejel mi s ní jemně po rtech a já jsem otevřela pusu víc
a vyplázla jazyk, abych ochutnala jemný alkohol. Bylo však už pozdě.
Damien totiž s ledem ucukl a držel mi kostku nad pupíkem. Spadly z
ní tři velké kapky a přistály na mém rozpáleném těle. Dojem byl tak
elektrizující, že jsem se prohnula v kříži, lapala po dechu a třásla se
žádostivostí. To pohnulo kapkami, takže se mi roztekly po kůži a
zanechávaly za sebou chladivou cestičku až ke stydké kosti. Chvěla
jsem se, moje touha byla jako hmatatelná věc.
Damien se mi zadíval do očí a pak zvolna - příliš zvolna, k čertu -
posunoval ledovou kostku mezi mým stehnem a citlivou kůží na
ohanbí. Trhla jsem sebou, nevím, zda ve snaze uniknout, protože jsem
víc už nedokázala unést, nebo zoufalstvím, jak jsem chtěla ještě víc.
Věděla jsem jen, že nemůžu uniknout. Byla jsem svázaná, připoutaná
a Damien si se mnou v tu chvíli mohl dělat, co chtěl.
„Ach, bože, Damiene, co to děláš?“
„Pokud to nedělám blbě, tak tě právě hodně, hodně vzrušuju. A, má
drahá,“ dodal a vhodil drobný střípek ledu, co zbyl, zpět do skleničky,
„mám dojem, že úspěšně.“
Vrátil se na svoje místo na sedadle a zmáčkl tlačítko interkomu.
„Ještě jednou kolem bloku,“ oznámil. „Pak nás můžete zavézt k
hotelu.“
Tehdy jsem si začala být jistá, že aspoň pro daný okamžik už to
nebude dál stupňovat. No, zatraceně.
„Chceš mě potrestat?“ zeptala jsem se. „Protože teď už fakt prosím.“
Zasmál se. „Potrestat tě? Já přece jenom následuju tvůj příklad.“
„Můj příklad?“ Nenapadalo mě, o čem to mluví.
Oči mu jiskřily pobavením. „Řekla jsi přece, žes mi ho ještě nikdy
nevykouřila v limuzíně jedoucí po Mnichově. Tak jsem si řekl, že ty
jsi ještě nikdy nebyla v limuzíně svázaná a napůl nahá. Ať v
Mnichově, nebo někde jinde. Nebo se snad pletu?“
„Nepleteš,“ řekla jsem. „Ale taky jsem ještě nebyla v Mnichově v
limuzíně ošukaná,“ dodala jsem dost nevrle. „To jsi ale, jak se zdá,
přehlédl.“
„To má být stížnost, slečno Fairchildová?“
„To tedy ano, zatraceně, pane Starku.“
„To víš, nejradši bych si tě takhle nechal napořád.“ Pohledem zvolna
putoval po každém centimetru mého těla. Jeho postupná prohlídka
zahrnula moje prsa, odhalené bříško a pak i moje pohlaví. Zachvěla
jsem se, protože svaly vaginy se mi sevřely, jak moc jsem ho
potřebovala. „Mohli bychom takhle cestovat autem po celé Evropě.
Byla bys roztažená vzadu v limuzíně a otevřená pro moje potěšení.“
 „Nebo bychom se okamžitě mohli vrátit do hotelu a tam bys sis se
mnou mohl hříšně užívat.“ Podívala jsem se na něj a usmála se. „Je to
na vás, pane Starku,“ řekla jsem a pozvedla spoutané ruce. „Ale
nakonec mě přece jenom budete muset rozvázat.“
***

Proběhli jsme hotelovou halou jako slepí a zamířili jsme rovnou k

výtahu. Nějakým kouzlem se otevřel okamžitě, jak jsme dorazili, jako
by sám hotel chápal, proč tak zoufale potřebujeme být už nahoře.
Kabinu jsme měli pouze pro sebe. Opřela jsem se o Damiena a
vychutnala si, s jakou samozřejmostí mě okamžitě vzal do náruče. V
tu chvíli se zdálo, že v našem světě se nemůže přihodit nic špatného.
Pak jsme dojeli do našeho poschodí, dveře se otevřely a my jsme
vystoupili. V ten okamžik mi začal vibrovat mobil a také se ozvalo
pípnutí příchozí zprávy. Zamračila jsem se. V duchu jsem si házela
mincí, zda to bude Ollie, nebo Jamie. Neměla jsem chuť si psát ani s
jedním z nich, ale můj telefon byl nastavený tak, že při každé zprávě
opakoval zvukový signál třikrát, abych nic neprošvihla. Což
znamenalo, že nakonec budu muset zprávu otevřít.
A tak jsem ji otevřela - a okamžitě jsem ztuhla. Stála jsem na chodbě
a jako přimražená zírala na text. Zpráva nepřišla od nikoho, koho bych
znala, číslo bylo neznámé. Zato její obsah už jsem dřív viděla: Děvko.
Couro. Kurvo.
Vzpomněla jsem si na anonymní dopis, který mi přišel do Stark
International, a roztřásla jsem se, jak mi po zádech přeběhl prst
neblahé předtuchy. Tehdy jsem si myslela, že dopis byl reakcí na to, že
jsem pózovala nahá a přijala za to peníze. Teď jsem si však začala
myslet, že v tom bylo něco jiného.
„Nikki?“ Damien se na mě otočil, čelo svraštělé obavami. „Co se
děje?“
Nechtěla jsem mu zprávu ukázat - nechtěla jsem porušit kouzelnou
bublinu našeho společného večera. Jenže se to už stejně stalo. A navíc
mi bylo jasné, že Damien to bude chtít vědět.
Beze slova jsem mu podala telefon. Celé tělo se mi sevřelo, jak jsem
očekávala výbuch, jenž hrozil v jeho pohledu.
„Už jsi někdy takovou zprávu dostala, nebo je to poprvé?“ Hlas měl
naprosto vyrovnaný, pevný a chladný.
 „Poprvé,“ řekla jsem prostě. Znovu jsem cítila tlak, jímž na nás
dolehla tíha okolního skutečného světa. Tenké sklo naší ochranné
bubliny začalo praskat. A já jsem nevěděla, co se stane, až tlak ještě
naroste a tyto drobné trhlinky povolí a prasknou. A bála jsem se, že se
to brzy dozvím.
Jen jsem doufala, že až k tomu dojde, dokážu odolat nutkání vzít
jeden ze střepů a zarýt si ho do vlastní hladké kůže.
Otřásla jsem se. „Prostě to jenom vymaž,“ prohlásila jsem
ochraptěle. „Ať je to pryč, v prdeli.“
„Ne. Musíme zjistit, odkud přišla.“
„Později,“ řekla jsem. „Prosím, Damiene. Nech to na potom. Nechci
na to teď myslet.“
Chvíli na mě upřeně hleděl, pak telefon vypnul a strčil si ho do
kapsy.
Založila jsem si ruce přes prsa.
„Věř mi, miláčku, dnes už ho nebudeš potřebovat.“
Neubránila jsem se vstřícnému úsměvu, zvlášť když vytáhl svůj
vlastní mobil a taky ho vypnul. „Tak a teď už budeme sami dva, jen ty
a já.“
„Tak to mám nejradši,“ řekla jsem, vzala Damiena za ruku a nechala
ho, aby si mě přitáhl zpět do ochranného kruhu svých paží. Vsunul
vstupní kartu do zámku a sledoval, jak signální světlo mění barvu z
červené na zelenou. Tělo se mi svíralo očekáváním. Čekala jsem
touhu a vášeň a Damienovy ruce na mém těle a jeho ptáka ve mně.
Čekala jsem, že opět vklouzneme do naší kouzelné fantazie, kde není
jiná realita než pouze my dva.
Ale když se dveře otevřely, pochopila jsem, že skutečný svět nás
může pronásledovat kamkoliv.
Protože přímo přede mnou - na pohovce, kde mě Damien tolikrát
šukal - seděla žena, o níž jsem si myslela, že už ji nikdy nespatřím.
Žena, kterou Damien měl v posteli.

8. kapitola
Carmela D’Amato byla vysoká, blond a tak úchvatně krásná, že to
skoro až bolelo. Nenáviděla jsem ji od prvního okamžiku, kdy jsem ji
před šesti lety poprvé spatřila a kdy si odvedla Damiena ode mě pryč.
Pravda je, že tehdy jsem neměla na Damiena žádný nárok, ale stejně
jsem měla tisíc chutí po ní vystartovat. Tehdy v Dallasu jsem se
účastnila soutěže krásy Miss tří okresů a tenisová hvězda Damien byl
porotcem. Neznala jsem ho, ale náhodně jsme se setkali u rautové
tabule. Uvažovala jsem u ní nad tím, zda se mi podaří sníst
cheesecake, aniž by si toho všimla moje matka. Myslela jsem si, že jde
jen o moje představy, ale už tehdy bylo naše pouto elektrizující. Byla
jsem z něj úplně bez dechu. Zatraceně, jsem z něj bez dechu pořád.
Už jen to, že jsem vedle něj stála a povídali jsme si, ve mně
vzbuzovalo dekadentní fantazie. Kdyby mi to nabídl, vzala bych ho za
ruku a utekla s ním a ani bych se neohlédla. Jenže mi nic takového
nenabídl. A neodešel se mnou, ale s Carmelou.
Nečekala jsem, že bych ji ještě někdy potkala.
Ovšem tehdy jsem ani nečekala, že bych kdy znovu potkala
Damiena. Kruh se očividně uzavřel.
Instinktivně jsem přistoupila o krok blíž k Damienovi. Natáhl ruku a
naše prsty se automaticky propletly.
Carmela blýskla očima na naše spojené ruce a já jsem potlačila
vítězný úsměv. Ha. Tady to máš, mrcho. Nebylo to ode mě nic
hezkého, ale zato to šlo od srdce.
„Co tady děláš?“ Damienův hlas zněl chladně a tělo měl napjaté.
Cítila jsem, jak se v něm převalují vlny podrážděnosti.
„Damie, drahoušku, nesmíš se zlobit.“ Protáhla se jako kočka a
sáhla po sklenici s vínem postavené vedle ní na stolečku. Upila a
tvářila se jako doma.
Měla jsem chuť vrazit jí facku.
„Jak ses k čertu dostala dovnitř?“ spustil Damien.
Vykulila oči a pak se podívala na mě. „Byli jsme v tomhle pokoji
spolu už tolikrát, že to vypadá, jako bych patřila do rodiny. Prostě
jsem jenom řekla jednomu chlapíkovi z pokojové služby, aby mě
pustil dovnitř.“
„Nenapadlo tě, že to toho člověka může stát zaměstnání?“
Zasmála se. „Proč by mělo? Řekla jsem si, že bychom mohli
společně oslavit tvoje vítězství. Copak jsi mě někdy vyhodil ze svého
pokoje, Damie? Kdypak jsi nebyl rád, že mě vidíš?“
„Teď,“ odpověděl.
Sledovala jsem její obličej, když jí to řekl, a žasla jsem, že se na
něm neobjevila žádná reakce. Ani nemrkla. Nebyla ani naštvaná, ani
ublížená.
 Jinými slovy, Carmela sem přišla a přesně přitom věděla, jakou hru
bude hrát. Ta zatracená mrcha.
„Vstaňte,“ řekla jsem jí. „Vstaňte a koukejte odtud vypadnout.“ To v
ní určitou reakci vzbudilo. Drobný, povýšený úsměv, který mě rozlítil
ještě víc.
Damien vedle mě mi stiskl ruku, ale neřekl nic. Nějakým způsobem
vytušil, že odteď je to můj boj.
„Vy jste Nichole, že?“ protáhla, ačkoliv bylo naprosto jasné, že
přesně ví, kdo jsem. „Vy jste ta holka, co mu padla do oka v Texasu na
té směšné soutěži.“
„Padlo na mě víc než jen jeho oko, Carlotto,“ řekla jsem a schválně
jsem jí přitom zkomolila jméno.
Přivřela oči. „Jste si jistá? Realita se málokdy potká s očekáváním.
Doufám, že jste připravená na den, kdy si konečně uvědomí, že nejste
žena, kterou by chtěl.“
Hodila jsem po ní svůj nejlepší soutěžní úsměv a s nejsladším
texaským přízvukem jsem pravila: „Zlatíčko, vy jste si to nějak
popletla. To se mnou chodí do postele. A vy jste ta, kterou nechce.“
Představila jsem si stadion plný lidí, jak vyskakují na nohy a tleskají.
„A teď odsud k čertu vypadněte.“
Z toho, jak šlehla očima po Damienovi, jsem poznala, že moje střela
zasáhla cíl. Jako by od něj čekala útěchu. Jenže Damien její spásou
nebyl. „Slyšela jsi,“ řekl. „Jdi.“
Na jeden nepříjemný okamžik jsem se domnívala, že se začne
dohadovat. Pak ale vstala. Se záměrnou pomalostí si naposledy usrkla
ze svého vína a přehodila si kabelku přes rameno. Zdálo se to jako
celá věčnost, ale nakonec přece jen odešla. Těžké dveře se za ní s
bouchnutím zavřely.
Otočila jsem se na Damiena. V očích jsem mu viděla vztek.
Rostoucí zuřivost. Podbarvovalo ji však ještě něco jiného. Lítost.
Omluva. Ne, pomyslela jsem si. Zatraceně, přece v žádném případě
nebude pro tu mrchu hledat nějakou omluvu!
„Nikki, já…“
„Co ty? Ty jsi nevěděl, že tady bude?“
„Dobře víš, že nevěděl.“ Jeho hlas byl tvrdý. Pevný.
„Myslíš si, že budu žárlit, když vím, že byly časy, kdy měla volný
přístup do tohoto apartmá?“ zeptala jsem se ještě tvrdším tónem.
Mířila jsem k pointě a byla jsem po čertech rozhodnutá k ní dojít.
Uvážlivě jsem naklonila hlavu. „Takže s kolika hotely po Evropě se
takhle důvěrně seznámila?“
„Zatraceně, Nikki.“
„S jedním? Se třemi? S pěti?“
Vyrazil ke mně a já jsem o stejnou vzdálenost ustoupila. A pak ještě
o kus, až jsem se zády dotkla jednoho ze sloupů, který odděloval
obývací prostor od kuchyně a jídelny. „Ošukal jsi ji tady? Hezky sis ji
opřel o zeď?“
„Co to do prdele děláš?“ Vztekem se mu zvýšil hlas a mně bylo
jasné, že jsem ho nejspíš zahnala příliš daleko.
„Co myslíš, že dělám?“
„Sereš mě,“ řekl a pak mě políbil tak tvrdě, až se mi nárazem jeho
rtů zvrátila hlava dozadu. Otevřela jsem ústa, abych se k němu přisála,
ovinula jsem ho nohou a omotala mu ruce kolem krku. Toužila jsem
po jeho tvrdém objetí. Toužila jsem ho cítit co nejblíže - cítit naše
spojení. Protože nic - ani Carmela, ani nikdo jiný - ho nedokáže zničit.
Drsně ode mě odtrhl rty. Pevně jsem ho však svírala a tiskla k sobě,
takže jsem na tváři cítila jeho dech, když promluvil. „Jsi jedinou
ženou v mém životě, Nikki.“
Ztěžka jsem dýchala a nespouštěla z něj oči. „Nemyslíš, že tohle
vím taky?“
Viděla jsem přesně ten okamžik, kdy si uvědomil, že si s ním hraju.
„Dokud tě s nějakou nenachytám v posteli,“ řekla jsem, „nepokoušej
se vymýšlet omluvy kvůli jiným ženským. Věřte, nebo ne, Damiene
Starku, ale já nežiju v dojmu, že jste složil slib cudnosti, než jste začal
spát se mnou.“
Prohlédl si mě od hlavy k patě a v očích mu zaplál nebezpečný žár.
„Copak?“ zeptala jsem se ostražitě.
„Myslím, moje drahá slečno Fairchildová, že jste velice blízko
vytouženému potrestání.“
„Ach.“ Vnímala jsem, jak se mi stáhlo tělo už při pouhé myšlence na
to, jak mi jeho dlaň tvrdě dopadá na zadek. Ale přesto…
Snažila jsem se udělat krok dozadu, ale bránil mi v tom sloup.
„Pročpak? Že jsem ti šlápla na kuří oko? To není moc fér.“
„Ne,“ souhlasil, „Ale kvůli tomu to není.“
„Tak proč?“
„Ty si vážně myslíš, že možnost najít jinou ženskou v naší posteli
patří do říše pravděpodobnosti?“
 „Ne,“ řekla jsem.
„No tak to vidíš.“
Zkřížila jsem ruce na prsou. „Ty přece víš, že tomu nevěřím a ani to
nemyslím vážně.“
„Vím,“ přikývl. „Ale řeknu ti jedno malé tajemství. Je to ten nejlepší
důvod, co mě napadl, abych tě teď ohnul a naplácal ti na zadek.“
Olízla jsem si rty. V pokoji se náhle udělalo horko a já jsem cítila,
jak mi korálky potu stékají vzadu po krku a mezi stehny. Sáhla jsem
dozadu a chytila se sloupu, abych se podepřela. „To je to, co chceš?“
Promluvila jsem klidně a vyrovnaně, bylo totiž zatraceně jisté, že to je
to, co chci já.
„Zrovna teď,“ řekl Damien, „to chci víc než cokoliv jiného.“
Bříškem palce mi zlehka objel linii brady. Zavřela jsem oči a nadechla
se. Najednou jsem se už nedokázala soustředit.
„Proč?“
„Znáš mě lépe než kdo jiný, Nikki. Ty víš proč.“
Věděla jsem to. Potřeboval mě tak, jak jsem já dřív potřebovala nůž
- jak jsem teď potřebovala jeho. V den, kdy ho zaskočily děsivé
fotografie z minulosti i návštěva bývalé přítelkyně, prostě potřeboval
vědět, že se mu naprosto odevzdávám. Že je to on, Damien, kdo
ovládá moji rozkoš třeba i tím, že ovládne moji bolest. Potřeboval
vědět, že mě může přivést až k této hranici. A potřeboval vědět, že já
to od něj chci.
A to byla pravda.
Všechno se dnes nějak zvrtlo. Nešlo jen o Carmelinu návštěvu v
našem apartmá, ale o všechno, co se ten den událo. Ollieho přítomnost
v Německu. Ty příšerné fotky. Damienova reakce na stažené obvinění
z vraždy.
Odehrálo se příliš mnoho zmatku, a ten mi bublal v hlavě tak moc,
že když to Damiena odrovnalo, zatoužila jsem cítit v dlani nůž.
Bojovala jsem s tím pocitem. Bojovala jsem a vyhrála. Nepotřebovala
jsem se pořezat, ale pořád jsem potřebovala Damiena. Nutně jsem ho
potřebovala. Potřebovala jsem na sobě mít jeho ruce a cítit nával
rozkoše doprovázené ostrým bodnutím bolesti. Potřebovala jsem se
vybít, abych se dala dohromady. Bezpečnostní ventil, který by
zabránil výbuchu.
Potřebovala jsem to - a stejně tak to potřeboval i Damien.
„Svlékni si sukni.“ Hlas měl napjatý.
 „Já…“
Zastavil mě rychlým zavrtěním hlavy. Pochopila jsem, že s
mluvením je už konec. Pokračujeme dál. Necháme za sebou soudní
proces a Carmelu i fotografie. Posíláme okolní svět do prdele a
vracíme se zpět do naší uzavřené bubliny, přesně tam, kde jsem chtěla
být.
„Tu sukni,“ zopakoval tónem, který nepřipouštěl námitky.
„Ano, pane,“ řekla jsem a jeho pomalý souhlasný úsměv po mně
sklouzl stejně intimně jako jeho ruka po mém pohlaví.
Pomalu jsem sáhla dozadu a rozepnula si zip na sukni. Sesoukala
jsem si ji přes boky a rukama ji pak stáhla níž, až se sesula na zem do
kroužku kolem mých nohou.
„Vystup z ní,“ přikázal Damien.
Poslechla jsem.
„A teď vršek. Stáhni si ho. Hoď ho pryč.“
Opět jsem poslechla. Na odhalené kůži jsem pocítila závan vzduchu.
Ten pocit byl ještě dráždivější díky citlivosti mých bradavek
sevřených svorkami a tíze prsou způsobené jen prostou minimální
vahou stříbrného řetízku. Zachvěla jsem se ne chladem, ale
očekáváním toho, co mělo přijít. Nevěděla jsem, co přesně má Damien
na mysli. Věděla jsem pouze, že to chci a že to bude nádhera.
Pozvedla jsem ruce k přednímu zapínání podprsenky, ale on zavrtěl
hlavou. „Ne. Udělám to sám.“ Přistoupil blíž a já jsem najednou skoro
nemohla dýchat, jako by vzduch byl hustý jako kapalina. Už jsem si
na to mohla zvyknout - na to, jak mě z něj brní tělo, jak se jeho
molekuly dají okamžitě do pohybu, jakmile je Damien blízko mě.
Měla bych už umět nadechnout se bez rozechvění, stát vedle něj bez
mdlob. Jenže to nešlo a bůh mi pomáhej, doufala jsem, že takový den
ani nikdy nenastane. Byla jsem v područí tohoto muže a nic jsem na
tom nechtěla měnit.
Rukama mi přejel po oblinách prsou a sňal mi z nich kroužky se
svorkami. Zajíkla jsem se, překvapená poryvem pocitů v bradavkách,
jenž se vyrovnal prvotnímu šoku, když mi je nasadil. Položil řetízek i
kroužky na bar a pak mi sundal podprsenku. Projel mnou záchvěv
slastného očekávání. Zavřela jsem oči. Čekala jsem jeho ústa, jeho
zuby, něžně drtící moje bradavky. Avšak ten sladký pocit nepřicházel.
Místo něj mi sjel dlaněmi po pažích a sevřel prsty kolem mých
zápěstí. Něžně mi zvedl ruce až nad hlavu. „Nech oči zavřené,“
pošeptal mi.
Okolo zápěstí se mi jemně ovinul satén, ale hned se utáhl a připevnil
mi tak ruku ke sloupu. „Co to chceš…“
„Pšššš,“ okřikl mě. O vteřinku později jsem pocítila stejné sevření i
na druhém zápěstí. Pokusila jsem se pohnout rukama, ale byly
svázané, a já jsem pochopila, že Damien použil moji podprsenku, aby
mě přivázal ke sloupu.
„To byl chytrý nápad,“ ozvala jsem se.
„Lákavý,“ opravil mě. „Můžu ti věřit, že se nebudeš koukat?“
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Hmmmm.“ Z jeho tónu jsem mohla soudit, že mi moc nevěří.
Otevřela jsem oči a zjistila, jak se na mě mračí. Nesměle jsem se
usmála, ale neřekl nic. Prostě se jen otočil a odešel do ložnice a nechal
mě tam připoutanou ke sloupu nahou, jen v punčochách, vysokých
podpatcích a staromódní šňůře perel kolem krku.
Obrátila jsem hlavu a pokusila se podívat, co dělá, ale neviděla jsem
nic. Naslouchala jsem, ovšem neslyšela jsem také nic.
Zavřela jsem oči a tiše se modlila, aby mě tam nenechal. Naneštěstí
jsem zatraceně dobře věděla, že takovou možnost nemůžu vyloučit.
„Damiene?“
Žádná odpověď.
„Pane Starku? Pane?“
Místnost stále zůstávala tichá. A já, osamocená a prakticky nahá,
jsem si mohla jen říkat, jak dlouho asi bude pryč. A také jsem musela
uvažovat, co asi nastane, až se vrátí. Měl to být můj trest, ale přitom
jsem věděla, že až konečně přijde odměna, bude ohromující.
„A to jsem si myslel, že budeš mít víc trpělivosti.“ Slyšela jsem hlas,
ale Damien nepřišel.
„A to jsem si myslela, že mě opícháš. Aspoň bys mi mohl naplácat.“
Nato vyšel z ložnice. Blížil se pevným a odhodlaným krokem se
vzpřímenými zády, na tváři výraz muže, který si je zatraceně dobře
vědom toho, že svět se točí tím směrem, kterým on poručí. Tolik moci
a síly a všechna teď byla soustředěná pouze na mě.
„Otrávená, slečno Fairchildová?“
„No, možná si připadám trošku podvedená,“ řekla jsem.
 „Slibuju, že až s vámi skončím, tak už si tak připadat nebudete,“
prohlásil s takovým žárem v hlase, až byl div, že jsem se na místě
nerozplynula a nevyklouzla ze svých pout jako rozpuštěné máslo.
„Při cestě limuzínou jsem tě nedostal tak daleko, jak by se mi líbilo.
Teď to však míním napravit. Pomalu a velice, velice důkladně.“
Měl něco v ruce a mně chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že je to
jedna z jeho kravat. „Máš otevřené oči,“ pokáral mě.
„Ach.“ S tím jsem mohla těžko polemizovat, protože jsem se právě
dívala přímo na něj.
„Zavři je,“ nařídil a já jsem poslechla. Cítila jsem pohlazení hedvábí
přes oči a pak zatáhnutí, jak mi zavázal kravatu vzadu na hlavě. Rty se
dotkl koutku mých úst. „Nádhera,“ řekl. Jeho rty se mi pak otřely o
ucho. „Všechno, co teď uslyšíš, všechno, co ucítíš, každý kousek slasti
i každý náznak bolesti, všechno přijde ode mě. Tak mi pověz, Nikki.
Vzrušuje tě to?“
„Víš, že ano.“
Přejel mi rty po krku a jeho jediné slovo se mi rozeznělo celým
tělem. „Proč?“
Polkla jsem. Takovou otázku jsem nečekala. „Protože - protože mě
znáš. Protože víš, co můžu snést. Ty víš, co chci. Znáš moje hranice,
Damiene. A protože je posunuješ.“
„Hodná holka.“
Natáhl ruku a prstem zlehka přeběhl kolem klíční kosti a pak po
šňůře perel. Nato mi náhrdelník sundal a já jsem zaslechla křehké cink
perly o perlu, jak šňůru sevřel v dlani a pak jí uchopil můj prs.
Zvrátila jsem hlavu dozadu a ostře vtáhla vzduch, protože mi začal
drobnými kroužky třít bradavku. Masíroval mě tvrdým, klouzavým
povrchem shluku perel. Pak pootevřel dlaň a nechal z ní náhrdelník
zvolna klouzat dolů. Lákavě se mi otíral o křivku ňader, o naběhlý
dvorec a tolik citlivou bradavku.
„Damiene,“ zamumlala jsem, když se mi koncem šňůry dotkl břicha.
Pečlivě dbal, aby je spouštěl postupně, takže se vždycky mojí kůže
dotkl pouze jediný hladký povrch. Byl to omamný pocit. Chladné
pohlazení perly a sladké očekávání, když jsem nevěděla, kam příště
dopadne.
Nadskočila jsem, když náhrdelník došel až k mému ohanbí.
Zakousla jsem se do spodního rtu, abych zůstala klidně stát.
„Mám je rozdrtit tak jako Kleopatra?“
 „Já afrodiziakum nepotřebuju,“ odsekla jsem zadýchaně.
„Ne, to rozhodně nepotřebuješ. Vidím, jak ti září pleť. Vůně tvého
vzrušení se mohu nadechnout. Když se tě dotknu, vím, že ze mě budeš
úplně mokrá. Že je to tak, Nikki?“
„Ach, bože, ano.“
„Dobrá.“ Z jeho hlasu bylo znát, že se usmívá. „A teď kvůli mně
roztáhni nohy.“
Udělala jsem to a okamžitě zasténala, protože šňůru protáhl mezi
mýma nohama a posouval ji tam a zpátky. Perly pokrylo moje vlastní
kluzké vzrušení. Každý dokonalý kamínek mi přejížděl přes klitoris,
až jsem z toho šílela. Působil přesně tam, kde jsem chtěla, ale zároveň
to pořád nebylo úplně ono. Pořád to nebylo dost. Nestoudně jsem se
svíjela, chtěla jsem víc. Zatraceně, chtěla jsem všechno.
„Ššš,“ konejšil mě Damien. Stál přímo přede mnou. Vytáhl šňůru a
já jsem na protest zafňukala. Pak jsem však ucítila, jak mě otevírá
hlazení jeho prstů.
„Ano,“ hlesla jsem. Potřebovala jsem ho mít už v sobě. Potřebovala
jsem se udělat, explodovat, uvolnit ten tlak, který mě připravoval o
rozum.
Pak jsem znovu uslyšela zachřestění perel v jeho dlani. Válel jimi po
mém zdivočelém pohlaví a mě se zmocnil žár, jak mě zaplavily
smyslné pocity. Byla jsem na hraně, zoufale vzrušená a připravená se
okamžitě rozplakat a třeba i žadonit. Nečekala jsem však, že mě
roztáhne a vsune mi perly dovnitř.
„Damiene! Co to…“
Umlčel mě polibkem. „Ticho,“ řekl. „A stůj klidně.“
A najednou byl pryč. Zůstala jsem tam nahá a odhalená a
neuspokojená, s pohlavím ztěžklým hroudou perel, vsunutých dovnitř.
Moje tělo zoufale prahlo po jeho doteku, v hlavě mi vířily další
možnosti.
„Damiene?“
Nejdřív jsem ho neslyšela. Pak jsem zezadu zaslechla tiché
zachrastění. Zatáhla jsem za pouto, které mi pevně svazovalo ruce nad
hlavou. Chtěla jsem si sundat pásku z očí. Chtěla jsem zase vidět.
Chtěla jsem Damiena.
Bylo to však marné a všechna moje snaha pouze způsobila, že mě
perly tlačily o to víc. Projely mnou slabé záchvěvy, ale nebyly dost
silné, aby mi přinesly výbuch, po němž jsem tak zoufale prahla.
Damien - k čertu s ním - mě přivedl na okraj a nechal mě tam.
A to, pomyslela jsem si, bylo součástí trestu, který mi slíbil.
Sloup, s nímž se teď tak důvěrně seznámil můj zadek, tvořil jakousi
demarkační čáru mezi obývacím prostorem apartmá a kuchyní.
Většinou jsme večer jídávali v restauracích nebo jsme si něco
objednali přes pokojovou službu, takže kuchyň pro nás byla pouze
místem, kde jsme skladovali víno a zmrzlinu - tu jsme si asi tak před
týdnem koupili jednou pozdě v noci. Kuchyň jsem zkontrolovala hned
první večer, co jsem přijela do Německa, a překvapilo mě, jak dobře je
vybavená.
Slyšela jsem, že se pohybuje, ale nedokázala jsem odhadnout, co
dělá. Ozvalo se bouchnutí dvířek. Zachrastění příborů. A pak
pravidelný rytmus Damienových kroků, jak se ke mně blížil. „Umíš si
představit, jak nádherně vypadáš?“ zeptal se. „Pleť ti září. Bradavky
máš ztvrdlé. Otvíráš rty, jako bys čekala na můj polibek.“
„Já čekám,“ vydechla jsem a byla jsem odměněna lehounkým
dotekem jeho rtů na svých. Lehounkým, ano, ale jak účinným. Jako
efekt motýlího křídla v teorii chaosu, kdy i ten nejmenší pohyb spustí
řetězovou reakci a rozešle žhavé jiskry, bzučící a poletující, skrz celé
moje tělo. Byl nádherně sladký, ale přesto nestačil.
„Otoč se,“ nařídil.
„Ehm…?“ Zatahala jsem, ale ruce jsem měla stále připoutané nad
hlavou ke sloupu.
„Překřiž zápěstí a obrať se,“ pokračoval. I když jsem o tom
pochybovala, podařilo se. Teď jsem stála zády k Damienovi a
obličejem ke sloupu, ale kvůli pásce přes oči jsem neviděla nic.
„Hodná holka. Teď se trochu skloň. To je ono,“ pochválil mě, když
jsem rukama sjela o kus níž. Musela jsem se přitom o kus odsunout od
sloupu, takže jsem skončila s trupem prakticky rovnoběžně s
podlahou. V té pozici se pohnuly i perly a já jsem se roztřeseně
nadechla.
Přejel mi dlaní po oblině zadku. Kousla jsem se do dolního rtu v
očekávání tvrdšího doteku. „Nádhera,“ zašeptal a sjel prsty níž. Byla
jsem velmi vlhká a velmi rozparáděná a jeho tichý sten uspokojení ve
mně vyvolal další chvění. Polkla jsem a čekala, až do mě zastrčí prsty,
ale místo toho ruku odsunul. Zjistila jsem, že pofňukávám a Damien
se směje.
 „Však se dočkáš. Nejdřív ale zkusím něco jiného. Nohy,“ nařídil a
lehce mi poklepal na vnitřní stranu stehen. „Víc od sebe.“
Znovu jsem uposlechla, i když se zachmuřeným obočím. To nebyla
jeho ruka, co se teď dotýkala mojí nohy, ale nebyla jsem si jistá, co…
„To je zajímavé, kolik vzrušujících věcí se dá najít v kuchyni,“
promluvil Damien a přerušil tak moje úvahy. „Tohle, například,
vypadá docela lákavě.“
Cítila jsem, jak se mi k zadečku jemně přitisklo cosi teplého a
plochého. Povrch to mělo hrubší, a tak jsem bezmyšlenkovitě natočila
hlavu, abych zjistila, co to může být.
„Obyčejná dřevěná kuchyňská lžíce,“ prozradil Damien v odpověď
na můj nevyslovený dotaz. „Kdo by to byl řekl, že dokáže být tak
dráždivá?“
Odstranil lžíci a já jsem pocítila závan chladného vzduchu. Ten však
okamžitě pominul. Zato ho nahradilo štípnutí, jak mě dřevem pleskl o
kůži. Vykřikla jsem, zadek mě pálil, ale Damien ho ihned ztišil pevně
přitisknutou dlaní. Ruka se však vzdálila příliš brzy. Plácnul mě znovu
- ne příliš silně, ale dost na to, aby mě v tom místě zasáhl milion
slastných štípanců.
Zazmítala jsem se, chtěla jsem víc. Chtěla jsem cítit bolest, abych se
zklidnila - a chtěla jsem Damiena, aby mě vynesl až ke hvězdám.
„To je ono, miláčku,“ řekl. „Celá záříš a zadek máš jako v ohni.“
Nemohla jsem mluvit. Jen jsem chtěla víc. Neočekávala jsem však
další ránu - ne na zadku, ale na pohlaví. Jeden lehký, přímý úder
spodní částí lžíce, jež se sotva dotkl mého poštěváčku. Stačil však, aby
ve mně roznítil drobné jiskry. Pak přišel další úder, tentokrát silnější, a
já jsem vykřikla, protože jsem se přiblížila zase o kus blíž k hranici.
Zahryzla jsem se do rtů v touze po další ráně - jen jedné. Jediné, která
by mě vystřelila dál.
Jenže místo dopadu dřeva se mi v pohlaví ocitly Damienovy prsty,
sahající po perlách. Vzepjala jsem se a vykřikla překvapením i úlevou,
když ze mě tahal perly a jedna drobná oblá kulička po druhé přejížděla
po mém rozdrážděném klitorisu. Každá perla mě rozžhavovala dál.
Každý milimetr mě hnal výš a výš po spirále slasti, až se mi z hrdla
vydral křik a tělo se mi vzpínalo a třáslo, jak nedokázalo unést sílu
vnitřní extáze, která se mi úplně vymkla kontrole.
„Ach, ano, miláčku. Ano…“
 A pak jsem zaslechla tiché žuchnutí, jak perly dopadly na podlahu, a
po něm šustění látky. Damien si svlékl džíny. Pohladil mi boky, pak
zadek a pak se do mě ponořily jeho prsty. Rozevíraly mě, připravovaly
si mě - i když to v této fázi už dávno nebylo potřeba.
Nadechla jsem se a zasténala rozkoší, když jsem na svých záhybech
pocítila tlak hlavy jeho penisu. Vyrazil dopředu a vstoupil hluboko do
mě, tak hluboko, až mi připadalo, že to snad nikdy neskončí a že se do
mě propadne.
Pustil moje boky, naklonil se dopředu a jednou rukou mě vzal za prs.
Prsty mi mačkal bradavku a tiskl mě k sobě v rytmu svých zásunů,
takže jsme se jako by ponořili do žhavých proudů, kypících a
spalujících.
Druhou rukou mě ovinul, aby nalezl můj až přespříliš rozcitlivělý
klitoris. Lehce se ho dotýkal, až jsem nevnímala nic než naprostou
slast. Byla tak pohlcující, že jsem úplně ztratila ponětí, odkud ty
pocity vycházejí, a věděla jsem jen tolik, že jsou tu. Proměnila jsem se
v čirou rozkoš. Ve ztělesněné napětí. Byla jsem Damienova.
Druhý orgasmus mě zasáhl se stejnou rychlostí. Byl jako výbuch a já
jsem vykřikla. Tělo se mi svíralo kolem něho a dotek jeho prstu na
klitorisu byl nyní tak intenzivní, že hraničil s bolestí. Damien však
neustával, vrážel do mě dál a dál a dál. Pak konečně přišlo i jeho
vyvrcholení a spolu s ním se stále chvělo a třáslo také moje tělo -
kdybych nebyla připoutaná ke sloupu, určitě bych se poroučela k
zemi.
„Damiene.“ Bylo to jediné, co jsem dokázala vyslovit. Víc nebylo
třeba.
„Pšššš.“ Rozvázal mi ruce, ale pásku z očí mi nesundal. Něžně mě
odnesl do ložnice a položil na postel.
„Chci tě vidět,“ řekla jsem, když mi začal pomalu sázet polibky
vzhůru po celém těle.
„Vidíš mě lépe než kdo jiný,“ řekl a jemně mi stáhl pásku z očí.
Otevřela jsem víčka a spatřila Damiena, jak se na mě shora usmívá a v
jeho tváři se odrážejí všechny moje vlastní pocity.
Políbil mě, něžně a hluboce, jako by si mě chtěl ústy označkovat.
„Jsem úplně zničená,“ řekla jsem s úsměvem. „Myslím, že už se
nikdy nebudu moct pohnout.“
„Ne? Tak to je zlé.“ Sjel níž a jemně mě hladil po těle pomocí prstů i
rtů. Když došel k jizvám na vnitřní straně stehen, palcem přejel po té
nejhorší a zvedl hlavu, aby se na mě podíval. Roztřeseně jsem se
nadechla, překonaná tím vším, co jsem mu spatřila odrážet se v očích.
Lásku, touhu, respekt. „To je fuk, jak jsi zničená,“ řekl. „Musím tě mít
znovu.“
„Vezmi si mě,“ řekla jsem. Naklonila jsem se a přitáhla si ho blíž ke
svému tělu. Přitom jsem roztáhla nohy a zvedla boky v tiché výzvě.
Pomalu do mě vstoupil, vyplnil mě celou a společně jsme se pak
pohybovali ve smyslném rytmu, z něhož se mi chtělo křičet slastí, jež
mě naplňovala.
Prohnula jsem se a přitáhla si jeho ústa, abych se s tímto mužem
úplně propojila. „Počkej,“ zaprosila jsem, když se naše rty odtrhly.
„Chci tě vidět pod sebou.“
Zvedl sice obočí, ale poslechl. Přesunula jsem se a posadila se na něj
na koníčka, čímž jsem si ho zasunula ještě hlouběji. Pak jsem se na
něm zvedala a klesala a jezdila na jeho péru, tvrdém jako ocel. Oči
jsem nechala otevřené a sledovala jsem jimi jeho tvář, tu nádhernou
tvář, v níž jsem už viděla tolik emocí - veselí a extázi, vztek a frustraci
a dál a dál a dál. Právě teď však vypadal pouze šťastně a ve mně se
zvedlo cosi, co snad mohla být pýcha. Damien Stark je komplikovaný
muž. A přesto jsem to já, co potřebuje nejvíc ze všeho.
Ale i přes moji blaženost ke mně najednou dolehla Carmelina slova
a zasáhla mě tím, jak přesně odrážela moje předchozí temné
myšlenky. Jak jednou skutečnost vystrčí hlavu, věci se vymknou
kontrole.
„Co se děje?“ zeptal se Damien a naléhavě se mi zadíval do obličeje.
Nechtěla jsem, aby mezi nás vstoupil temný mrak, ale také jsem před
ním nechtěla skrývat svoje obavy. Už proto, že byl jediný, kdo je
dokázal zaplašit.
„Taková blbost,“ řekla jsem. „Vzpomněla jsem si, co řekla Carmela.
O realitě.“
„Carmela je studená čubka. A jediná realita, kterou znám, jsi ty.
Neříkej mi, že o tom snad pochybuješ.“
„Nepochybuju,“ odvětila jsem důrazně. „Ale Damiene, kolem nás je
tolik zmatku. Já nechci žít jako v nějaké vymyšlené bublině. Jenže mi
připadá, že právě tak to je a že se nás skutečnost neustále pokouší
dostat. Soud. Pronásledování mailem a esemeskami. Tisk. A teď ještě
ke všemu tvoje bývalé přítelkyně.“
„Kašli na ně,“ řekl.
 „Damiene, já mluvím vážně.“
„To já taky,“ prohlásil a měl přitom tak naléhavý výraz, že jsem to u
něj ještě nikdy neviděla. „Den už končí, a teď jsme tu už jen my dva,
ty a já. Vytvoříme si svoji vlastní realitu. A nikdo nám ji nemůže vzít.“

9. kapitola
Když jsme druhý den ráno sjížděli dolů výtahem s poslíčkem a
vozíkem plným naložených zavazadel, pořád jsem se otáčela.
Nemohla jsem setřást pocit, že jsem něco zapomněla.
„Ten pokoj máme pronajatý neustále,“ řekl Damien. „Jestli jsi tam
něco nechala, hotel nám to pošle.“
„To apartmá je tvoje?“ Nevěděla jsem, proč mě to překvapilo.
Koneckonců Damien přece vlastní většinu známého vesmíru. A už
jsem přece věděla, že pro klienty, kteří přijedou do Los Angeles, si
permanentně drží apartmá v hotelu Century Plaza.
„Vzhledem k počtu klientů, kteří navštíví zdejší sídlo Stark
International, se ty náklady vyplatí.“ Hovořil nedbale, jako by nebylo
nic divného na tom, že si na tři sta pětašedesát dní v roce pronajímá
jedno z nejdražších apartmá v jednom z nejdražších hotelů v Evropě.
„Pokud pokojská něco najde, ředitel hotelu nám dá vědět. Nedělej si
starosti.“
Přikývla jsem, ale přesto jsem doufala, že to nebude potřeba. Hned
pak jsem se však v duchu praštila do hlavy, protože jsem si konečně
vzpomněla, co postrádám. „Můj mobil,“ řekla jsem. „Musíme se
vrátit.“ Snažila jsem si vybavit, kde jsem ho nechala, ale na nic jsem
nemohla přijít. Že by zůstal v nabíječce na baru?
„Pořád ho mám já,“ uklidnil mě Damien a hned ho vytáhl z kožené
brašny přes rameno, která mu nahrazovala aktovku.
„Ach.“ Žaludek se mi nepříjemně kroutil. Úplně jsem zapomněla na
zprávu, která mi včera přišla, a vzpomínka na ni mě nijak zvlášť
nepotěšila. „Podařilo se ti už něco zjistit?“
„Zatím ne. Předal jsem to svým lidem. Doufám, že než se vrátíme
zpátky do Spojených států, už budou něco mít. Zatím tu zprávu ale
nemaž.“
„Dobře,“ souhlasila jsem, i když jsem nebyla nijak nadšená, že na
mě vykoukne to číslo pokaždé, když otevřu v mobilu zprávy.
Damien mi ho nabil, proto teď stačilo, abych stiskla knoflík a
telefon ožil, takže jsem si mohla zkontrolovat zprávy, maily a
hlasovou schránku. Nečekala jsem, že by toho bylo moc - Ollie byl
tady a věděl, že budu na cestách - ale mohla se ozvat Jamie nebo
Evelyn nebo Blaine, obzvlášť jestli k nim už dorazila novinka, že
Damienův případ byl zrušen.
Samozřejmě, dostala jsem emocemi překypující esemesku od Jamie,
která se sestávala z ikonek balonků, konfet a tuctu smajlíků,
následovaných zkratkou pro nemůžu se dočkat, až tě uvidím a dalším
trsem balonků. Zakroutila jsem očima nad takovými hloupostmi, ale
popravdě řečeno jsem se usmívala. Odepsala jsem jí, že se taky
nemůžu dočkat, až ji uvidím.
Evelyn a Blaine nechali hlasovou zprávu. Říkali, jak se těší na náš
návrat a že mám za oba Damiena obejmout. „A klidně mu vraž ode mě
i hubičku,“ dodala Evelyn.
Dostala jsem taky dva e-maily. První byl od mojí matky, a už jak
jsem ho viděla, hned jsem sebou trhla. Konečně jsem dosáhla ve svém
životě bodu, kdy jsem se necítila pod neustálým tlakem z její
nadvlády. Věděla jsem, že mail můžu prostě vymazat a připsat si tak
vítězství zdravého rozumu. To by ale bylo přece jen příliš. Raději jsem
zprávu přesunula do archivní složky. Jednou si ho přečtu nebo ho
vymažu, dnes se můžu chlubit jedině tím vítězstvím, že jsem to nějak
zvládla.
Druhý mail byl příjemnější. Přišel od Lisy, ženy, se kterou jsem se
seznámila teprve nedávno, ale doufala jsem, že se stane pevnou
součástí kolonky „přátelé“. Prolétla jsem zprávu a musela se usmát.
„Dobré zprávy?“ zeptal se Damien.
„Snad jo. Je to od Lisy.“ Chtěla jsem vyprávět dál, ale to už jsme
dojeli do haly. Vystoupila jsem z kabiny do otevřeného prostoru a
vtom jsem uviděla Ollieho. Opíral se o zeď a byl zabraný do živého
rozhovoru s hezkou hnědovláskou. Zpozorněla jsem, okamžitě plná
obav. Ollie se totiž konečně zasnoubil se svou přítelkyní Courtney, s
níž se opakovaně rozcházeli a zase dávali dohromady, ale ani pak z něj
nebyl nijak oddaný snoubenec, což dokázal třeba jeho nedávný
postelový úlet s Jamie.
Trošku jsem se uklidnila, když se dívka pohnula a já jsem jí uviděla
do obličeje. Patřila k právní firmě Bender, Twain&McGuire a párkrát
jsem se s ní setkala v průběhu příprav na soudní proces. V duchu jsem
si řekla, že jsou s Olliem jen dobří kolegové, ale nahlas ze mě
vyletělo: „A sakra,“ protože ho právě důvěrně pohladila po paži na
rozloučenou, než se vydala k výtahům.
„Promluv si s ním až později,“ řekl Damien. Uvědomila jsem si, že
mě sledoval, jak já sleduju Ollieho. „Nejdřív by ses měla uklidnit.“ Už
jsem mu chtěla odpovědět, že se vůbec nechci uklidnit a že mám tisíc
chutí toho ošousta pořádně seřvat. Jenže jsem věděla, že Damien má
pravdu. Teď na to nebyl vhodný čas. A tak jsem šla vedle Damiena dál
za poslíčkem s našimi zavazadly.
Plány mi však zkřížil sám Ollie. Zjevně si neuvědomil, co jsem
právě viděla, a rozběhl se k nám. „Nikki,“ zvolal a popadl mě do
náruče. „Vy už dneska odjíždíte?“
„Ano,“ řekla jsem. Zaznělo to úsečně a já jsem zatraceně věděla, že
si toho Ollie všimne. Na to mě znal příliš dobře.
„Jasně.“ Zastrčil si ruku do kapsy. „Takže se uvidíme na druhé
straně oceánu?“
„Určitě,“ řekla jsem. „Zajdeme na drink.“
„Jo, jasně, fajn.“
Mezi námi viselo těžké ticho, nepříjemné a plné stínů minulosti.
Musela jsem zavzpomínat na ne tak vzdálené doby, kdy jsme nemohli
přestat s mluvením, kdykoliv jsme byli někde pohromadě. A chraň
pánbůh, když jsme zašli na drink. Pokaždé jsme úplně zapomněli na
čas a odcházeli z baru až tehdy, když nás personál vyhodil, protože už
potřeboval podnik zavřít.
Ale to už teď byly jen hezké vzpomínky v ničem se nepodobající
ostré, nebezpečné skutečnosti, která nyní vyplňovala prostor mezi
námi. Natáhla jsem ruku k Damienovi a on mi ji sevřel a dodal mi tak
sílu ještě dřív, než bych ho o ni musela požádat.
Zdálo se mi, že Olliemu v očích problesklo cosi jako lítost. Pak se
však obrátil k Damienovi. „Ještě jednou gratuluju, chlape. Jsem fakt
rád, že to dopadlo dobře.“
„Vážím si toho,“ odpověděl Damien. „A díky za pomoc, byla to
dobrá práce.“ Hlas mu zněl napjatě, ale byla v něm zároveň upřímnost
a já jsem za to byla ráda. Nečekala jsem sice zázraky, ovšem zároveň
mi bylo jasné, že pokud Damien a Ollie nenajdou způsob, jak spolu
vyjít, pak moje přátelství s Olliem nemá nejmenší šanci na nápravu.
Rozloučili jsme se a pokračovali ven ke stanovišti zřízence. „Že
bych si to jenom představovala?“ řekla jsem Damienovi, jakmile jsme
byli bezpečně z doslechu. Měla jsem na mysli tu dívku, samozřejmě, a
bylo vidět, že Damien sleduje tok mých myšlenek. Chtěla bych věřit,
že to bylo ve vší nevinnosti, ale kolem těch dvou se vznášela
jednoznačná atmosféra flirtu. Byla jsem přesvědčená, že kdybych
někdy večer zašla za Olliem do pokoje na drink, určitě bych ho tam
nenašla samotného.
„To víš, že ne,“ odpověděl Damien, „a jednou na to doplatí. Třeba
ne s touhle dívkou, ale stejně ho jednou dostihne realita, i když si žije
ve světě fantazií.“
„Já vím,“ řekla jsem. „Ollie byl vždycky mistr v popírání
skutečnosti.“
Limuzína předjela, zřízenec mi otevřel dveře a poslíček odešel k
zadní části vozu, aby do kufru naložil všechna naše zavazadla.
Damien se ještě zdržel, aby předal personálu spropitné, ale já jsem už
nastoupila dovnitř. Přemýšlela jsem o tom, co řekl o realitě, protože to
byla pravda. Realita nakonec dostihne každého. Jedinou otázkou
zůstává, zda to člověk dokáže přežít, až k tomu dojde?
Když Damien také nastoupil, hned jsem poznala, že přesně ví, na co
myslím, protože jeho výraz zněžněl. Posadil se vedle mě a mlčky mě
vzal za ruku. Nepromluvil, dokud jsme neopustili městské ulice a
nevyrazili po dálnici A9 k letišti. Přestávka v rozhovoru ničemu
nevadila, protože jsem přesně věděla, co má na mysli, když znovu
navázal a prostě řekl: „Jsou různé reality, Nikki. Ty a já patříme k sobě
a spolu dokážeme překonat všechno, co nás v životě potká.“
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se neptat. V krku mě však
tlačily otázky a toužily dostat se ven: Jsi si jistý? Překonáme to?
Dokážeme skutečně přežít, až naše bublina praskne?
Damien pokračoval dál. Buď ignoroval, nebo skutečně nevnímal
moje nevyslovené myšlenky, jejichž pravdivost mi připadala zjevná
jako slon v pokoji. „Ollie měl šanci mít totéž co my. Něco
výjimečného. Jenže se bál a teď si sám ničí svoje štěstí.“ Natáhl se a
pohladil mě hřbetem ruky po tváři. To gesto bylo tak sladké, až jsem si
myslela, že se jistě rozpláču. „Já se nebojím,“ řekl. „Tohohle ne. A ty
taky ne.“
Přikývla jsem, protože měl pravdu. Pořád sice existovala spousta
věcí, kterých jsem se děsila, ale být s Damienem k nim rozhodně
nepatřilo.
„Co Lisa psala?“ zeptal se mě a já jsem znovu musela obdivovat, jak
chápavý ten muž je. Nebála jsem se sice zůstat s Damienem, ale přesto
jsem stále měla návaly strachu, pokud se jednalo o rozjezd mého
vlastního podnikání. A Lisa jako obchodní konzultantka by nebyla
pouze přítelkyně, ale rovněž potencionální spolupracovnice.
„Říkala, že jeden z jejích klientů se stěhuje do Bostonu a s velkou
slevou by pronajal prostory v Sherman Oaks.“
„To je skvělá zpráva,“ usmál se Damien.
„Snad,“ řekla jsem. „Pořád si ale nejsem jistá, jestli je opravdu
potřebuju.“ Moje začínající firma byla mezi mnou a Damienem během
pobytu v Německu častým námětem rozhovorů. Jednak jsem skutečně
chtěla slyšet jeho názory - koneckonců, od koho bych si měla nechat v
byznysu radit než od miliardáře, který se sám vypracoval? - a jednak
nám debaty o mých podnikatelských dobrodružstvích umožňovaly
nemyslet na soudní proces. Damien byl přesvědčený, že bych měla
začít, pronajmout si někde kancelář a fungovat jako designer aplikací
pro menší firmy a přitom pracovat i na větších projektech. Uznávala
jsem jeho stanovisko, to však neznamenalo, že bych nebyla nervózní.
„Prostě by ses s ní měla sejít a probrat možnosti spolupráce. Je
chytrá a schopná, má dobrou pověst a solidní základnu klientů. Mohla
by ti pomoct.“
Udělala jsem na něj obličej, ale bylo mi jasné, že má pravdu. Věděla
jsem to, protože jsme už tuhle debatu jednou absolvovali, když mi
řekl, že dal Lisu svými lidmi prověřit. Jen tak, aby se ujistil, zda je v
pořádku. Odpověděla jsem mu několika vybranými nadávkami a řekla
mu, že si své záležitosti dokážu obstarat sama. Na to mi řekl, že bych
mu měla spíš poděkovat, že se mi snaží ulehčit.
Večer pak skončil společnou koupelí při svíčkách, ale to
neznamenalo, že bych nebyla naštvaná.
Hlavní však bylo, že jsem měla Lisu prostě ráda. Zjistila jsem to,
když jsem si s ní povídala. Byla jsem tehdy v Los Angeles teprve
krátce a toužila jsem rozšířit malý kroužek přátel, které se mi po
přistěhování do města podařilo shromáždit. A tak jsem se rozhodla a
odepsala jí na mail, že se s ní moc ráda sejdu. Pak jsem hodila mobil
do kabelky a snažila se nedýchat příliš zrychleně.
Damien se rozesmál. „Udělala jsi dobře,“ řekl. „Dokonce tě za to
vezmu na oběd, abychom to oslavili. Co bys řekla rybě s hranolky?“
„Ryba s hranolky?“
„Musím se cestou stavit v Londýně.“
„Chápu. Kvůli Sofii?“
 „Vadí ti to?“
„Samozřejmě že ne.“ Nevěděla jsem o Sofii o moc víc, než jen že
měla svízelné dětství a že ona, Damien a jeho kamarád Alaine si byli
hodně blízcí v časech, kdy hrál tenis. Slyšela jsem také, že měla před
nedávnem nějaké problémy a že Damien byl rozčarovaný z její
neschopnosti vyhrabat se ze sraček, jak to sám popsal.
Věděla jsem také, že byla první ženou, se kterou se vyspal, ale že
teď už byli dlouho pouze přátelé.
„Je v pořádku?“ zeptala jsem se.
„To nevím,“ řekl a zajel si rukou do vlasů. „Už se zase někam
ztratila.“ Zatvářil se ztrápeně, ale sáhl po mé ruce a já jsem mu ji
pevně stiskla.
„Cokoliv budeš potřebovat,“ připomněla jsem mu. „Kdykoliv a
kdekoliv.“
***

V Londýně jsem nikdy nebyla a musím říct, že jsem z něj ani při této
cestě neviděla moc. Z Damienova soukromého letadla jsme jeli
limuzínou rovnou k němu do kanceláře. Během jízdy jsem sledovala
dopravní ruch a davy lidí a budovy, které byly mnohem starší než
cokoliv, co máme v Los Angeles nebo v Texasu. Tower Bridge ani
Buckinghamský palác jsem však neviděla, a dokonce ani žádnou
britskou popovou hvězdu. Svým způsobem jsem za to byla ráda. Tohle
nebyl žádný prázdninový výlet. Ovšem na druhou stranu kdo ví, kdy
se sem zase podívám?
Dorazili jsme do londýnské centrály Stark International. Sídlila v
obchodní čtvrti Canary Wharf a Damienova firma zaujímala polovinu
osmatřicátého patra. Budova byla zvenku ultramoderní, stejně jako
vnitřní vybavení a nábytek. Damien strávil většinu času našeho
krátkého letu vedle mě a organizoval plán, jak nalézt Sofii. Já jsem si
zatím připravovala poznámky k aplikaci pro chytré telefony, nad níž
jsem uvažovala. Taky jsem napsala maily Jamie a Evelyn, v nichž
jsem jim sdělila, že jsme na cestě domů, a také jsem se zmínila, že -
páni - vážně zvažuju, že si pronajmu kancelář.
Teď jsem byla sama. Stála jsem u okna a lenivě se dívala ven do
šedivého, pochmurně zataženého dne. Rozeznávala jsem Temži, ale
nic dalšího vidět moc nebylo, a dokonce ani slavná řeka mě nijak
zvlášť neuchvátila. V hlavě se mi převalovaly a vířily různé myšlenky,
ještě když se Damien vrátil do své kanceláře. Doprovázely ho dvě
schopně vypadající ženy. Nesly si elektronické tablety a důležitě o
něčem diskutovaly.
Jednu z nich, tu vlevo, poslal pryč a pokračoval v rozhovoru s tou
druhou. Bylo jí hodně přes padesát, byla vysoká a štíhlá a působila
nesmírně zdatně. Už předtím mi ji představil jako paní Ivesovou, svou
stálou londýnskou asistentku. Připadalo mi, že k jejím přednostním
úkolům patřilo fungovat jako spojka mezi Damienem a léčebným
zařízením, kde Sofie pobývala.
Nějak mi nebylo jasné, proč se na Sofiino duševní zdraví
vynakládají tak ohromné prostředky. Chápala jsem, že jde o přítelkyni,
ale pokud jsem věděla, ostatním svým přátelům Damien asistentky
nepřidělil.
„Dejte mi vědět, jakmile se vám podaří spojit s Alainem,“ řekl jí.
Alaine teď působil jako šéfkuchař v Los Angeles, a protože si byli v
mládí blízcí, Damien doufal, že by o ní mohl něco vědět. Pak
přistoupil ke svému stolu a zahleděl se na úhlednou hromádku papírů.
„A když už jsem tady v městě, přineste mi návrhy k projektu
Newton.“
„Zajisté, pane Starku.“ Na odchodu se ještě zastavila a kývla ke
mně. „Bylo mi potěšením se s vámi seznámit, slečno Fairchildová. Je
mi líto, že k našemu setkání nedošlo za příznivějších okolností.“
„Také jsem vás ráda poznala,“ odpověděla jsem. Zůstala jsem u
okna, dokud se za ní nezavřely dveře, a pak jsem došla k Damienovi.
„Něco nového?“
„Bohužel ne. Odhlásila se z poslední léčebny už před týdnem a od té
doby o ní nikdo neslyšel.“
„Ach. To je mi líto.“
Zašklebil se. „Není to poprvé, ale obvykle se vždycky po pár dnech
zase objeví u sebe v bytě v St. Albans, opilá nebo zfetovaná, jak zákon
káže, a připravená jít znovu na odvykačku.“
„Kolik jí je let?“
„Devětadvacet. Je o rok mladší než já.“
Přikývla jsem a uvažovala nad informací. „A do léčebny chodí
dobrovolně? Myslím jako, jestli ji tam posílá soud?“
„Někdy si říkám, že by to tak bylo jednodušší,“ prohlásil prudce.
„Ale ne, je tam dobrovolně.“
 „Chápu,“ řekla jsem, ovšem pochopitelně jsem nechápala. Jeho stůl
byl stejně velký jako koupelna v bytě, který jsem sdílela s Jamie, celý
z chromu a skla a nablýskaného týkového dřeva. Vyskočila jsem si na
něj a houpala nohama a přitom jsem přemítala o tom, co mi řekl - a o
tom, co neřekl. „Chápu, že si děláš starosti, že se jí něco stalo,“
prohlásila jsem. „Nerozumím ale proč. Je přece dospělá a z léčebny
mohla svobodně odejít. Možná se prostě jen rozhodla, že chce
cestovat. Zastavit se někde u jiných přátel. Říkali přece, že už byla
skoro vyléčená. Třeba si jen chtěla dokázat, že umí být střízlivá i bez
pomoci.“
Čekala jsem, že se rozzlobí. Že mi řekne - a oprávněně - že o té
dívce vůbec nic nevím. Místo toho však vážně zauvažoval nad mými
slovy.
„Možné by to bylo,“ připustil Damien. „Ale co bys dělala ty, kdybys
z ničeho nic nemohla najít Jamie?“
Vzhledem k tomu, že něco takového se odehrálo zrovna před
nedávnem, musel vědět přesně, co bych dělala. Úplně jsem šílela.
„Máte bod, pane Starku.“
„Je tu ale ještě jeden důvod,“ pokračoval. Mluvil uvolněně a
nenuceně se také pohyboval, když přešel k oknu, kde jsem před pár
okamžiky stála já. Postavila jsem se vedle něj a oba jsme se zadívali
na průmyslovou část města. Nebyl to však výhled, co přitáhlo moji
pozornost. Byl to odraz Damienovy tváře ve skle. Jeho hlas a chování
sice byly bezstarostné, ale jeho výraz ne.
Neříkala jsem nic, a tak po chvíli pokračoval. „Měli jsme spolu
dohodu. Já zaplatím účet a ona dokončí léčbu. Nemám rád, když
někdo porušuje moje podmínky.“
Přikývla jsem. Jak jsem Damiena znala, to, co řekl, dokonale sedělo.
Nechápala jsem jedinou věc - proč. I když jsem si byla úplně jistá, že
mě odbude, přece jen jsem to vyslovila nahlas.
„Proč platíš léčení ty? A nejenom teď. Už se to přece stalo víckrát,
ne?“
Ticho, které se rozhostilo po mojí otázce, působilo mimořádně
tíživě. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě tu jeho váhu na sobě unesu.
Když konečně promluvil, jeho slova byla tichá, ale byla v nich i
drsnost, jíž jsem nerozuměla. „Za Sofii budu platit všechno, dokud na
to budu mít peníze.“
 Moje otázka zněla opět „proč“ - a vyletěla mi ze rtů dřív, než jsem si
to stačila rozmyslet.
Teď jsem se dívala přímo na něj a nikoliv na jeho odraz. Damien
však dál zíral skrz sklo a já se musela ptát, zda vidí město, nebo svoji
minulost. Jsem to já, kdo stojí vedle něj? Nebo je to Sofie?
Zatnula jsem ruce do pěstí, protože jsem nechtěla žárlit na ducha, ale
přesto jsem cítila, jak ve mně klíčí drobná semínka žárlivosti.
Damien mi stále neodpověděl na moji otázku. Pomyslela jsem si, že
jsem snad zašla až příliš daleko. Pak ale konečně promluvil a mě
obešla chladná hrůza až do morku kostí kvůli Damienovi a kvůli té
nevinné dívce, která byla jeho přítelkyní.
„Je to Richterova dcera,“ odpověděl Damien. „A on jí nenechal ani
vindru.“ Trvalo mi aspoň minutu, než jsem plně pochopila, co mi
právě řekl.
„Sofie je Richterova dcera, ale on odkázal všechny svoje peníze
tobě?“
„Ano,“ potvrdil Damien.
„Tak proto se o ni stále staráš? Proč jí ale nedáš připsat nějaké
peníze rovnou?“
„To není možné,“ odpověděl. „Už proto, že s ní byly problémy už
tehdy. Je sice skvělá, ale také hrozně impulzivní a často dělá špatná
rozhodnutí. Proto jsem pro ni založil fond. Může z něj čerpat peníze
pro své potřeby. Taky jsem jí koupil byt. A platím jí léčení. Výsledkem
je, že je naživu a má nějaký majetek, protože jsem jí nedal hotové
peníze. Kdybych jí je dal, nejspíš by zemřela na předávkování. Prostě
by je mohla propít, profetovat nebo prošňupat.“
Přikývla jsem, protože to všechno náhle dávalo smysl.
„Pravda však je, že bych jí pomáhal, i kdyby nebylo onoho
dědictví.“ Poprvé od chvíle, co začal mluvit, se otočil tváří ke mně.
„Sofie věděla, co mi její otec dělal. Její přátelství mi pomohlo udržet
si zdravý rozum.“
„Ach, bože.“ Nevěděla jsem, jestli zaslechl moje slova i přes ruku,
kterou jsem si přitiskla k ústům. Docela určitě ale mohl vidět děs - a
také smutek - v mých očích. „Takže věděla, jaký netvor byl její otec.“
„Věděla,“ řekl. „A přežili jsme to spolu. Nakonec jsem to celé
vlastně zvládl lépe než ona. Ale k čertu, Nikki, ona mi pomohla.“
Přikyvovala jsem a slzy mi stékaly po tvářích. „Alaine také?“
 Damien zavrtěl hlavou. „Ten nevěděl nic. Samozřejmě si cením jeho
přátelství. Ale můj vztah se Sofií je mnohem hlubší.“ Vzala jsem ho za
ruku a pevně ji stiskla. Malé zelené klíčky seschly a odumřely. Tady
nebyl prostor pro žárlivost. Teď už jsem chtěla tu ženu najít stejně
zoufale jako Damien. Tu ubohou holku, která se s Damienem podělila
o tu trochu síly, již měla, a která si prožila svoje vlastní peklo tím, že
věděla, že jí v žilách koluje netvorova krev.
„Ty ji najdeš,“ řekla jsem. „Copak jsi vždycky nezískal všechno, co
jsi chtěl?“
To mu na rtech vykouzlilo náznak úsměvu, jak jsem doufala. Vzal
mě do náruče a pevně mě přivinul k sobě.
„Soudní proces pro ni musel znamenat peklo,“ řekla jsem. „Kvůli
otci i kvůli tobě.“ Tiskla jsem se tváří k jeho hrudi a jeho odpověď tak
zněla poněkud dunivě.
„Vůbec jsme o tom nemluvili. Nerada myslela na to, že Merle
Richter byl její otec. Vlastně jsem s ní mluvil pár hodin předtím, než
jsi přiletěla do Německa. Myslel jsem, že o tom začne. Ale vůbec se o
tom nezmínila.“
Nevěděla jsem, co na to říct, a tak se mi ulevilo, když se z domácího
telefonu ozval hlas. Paní Ivesová Damienovi oznamovala, že má na
lince videohovor s Alainem, a ptala se, zda si přeje, aby mu ho
přepnula na nástěnnou obrazovku.
Damien jí řekl, aby to udělala, a dekorativní zrcadlo na opačné
straně místnosti se okamžitě zakalilo a pak zmodralo. Potom jsem v
něm najednou spatřila Alaineův obličej.
„Damiene,“ ozval se. „Byl jsem strašně rád, když jsem se dozvěděl o
stažení žaloby.“
„Díky. Pamatuješ si na Nikki?“
„Samozřejmě. Je mi potěšením vás zase vidět, Nikki. Doufám, že
příště už to bude osobně a se sklenkou mého nejlepšího vína.“
„To bych byla ráda.“ Když jsem se s Alainem setkala, nedokázala
jsem správně zařadit jeho přízvuk. Mezitím mi Damien řekl, že vyrostl
ve Švýcarsku. To sice nebyl akcent, který bych rozpoznala snadno, ale
když jsem ho teď poslouchala, vnímala jsem vliv francouzštiny i
němčiny.
„Omlouvám se, že jsi mě nezastihl, když jsi volal předtím. Z tvojí
zprávy jsem pochopil, že se jedná o Sofii?“
 „Zase se ztratila,“ prozradil Damien. „Před pár dny odešla z léčebny
a zdrhla. Nemůžu ji najít a napadlo mě, jestli se snad neozvala tobě.“
„To máš tedy štěstí, příteli,“ odpověděl Alaine. „Já totiž náhodou
vím úplně přesně, kde zrovna je.“
Vyhledala jsem Damienův pohled a spatřila v něm úlevný záblesk.
„Kde?“
„V Šanghaji.“
„V Šanghaji?“ Nevěřícně zvýšil hlas. „Proč tam? Kdy jsi s ní
mluvil?“
Alaine svraštil obočí. „Před třemi - ne, čtyřmi dny. Pamatuješ si na
Davida, toho bubeníka, co s ním před pár lety chodila? Jeho kapela
tam dostala na týden kšeft. Říkala, že s nimi možná pojede i do
Chicaga, jestli kapele vyjde další práce, jak doufá.“
Damien si tiskl prsty ke spánku. Jeho výraz byl zvláštní směsicí
něhy a starostlivosti. Byl to otcovský výraz, takový, jaký bych u něho
ráda viděla, kdyby si jednoho dne dělal starosti o naše děti.
Naše děti? Ztuhla jsem, ale překvapením, ne strachem. Myšlenka
přišla samovolně, ale nebyla děsivá. Naopak, působila konejšivě, jako
by se mi podařilo zahlédnout střípek budoucnosti, a byla to
budoucnost s Damienem a rodinou.
„Ona volala tobě?“ zeptal se Damien Alainea. „Snažil jsem se jí
dovolat na mobil, ale ozvala se jenom hlasová schránka.“
„Byl to videohovor,“ odpověděl. „Ptal jsem se jí, jestli s tebou
mluvila, ale prý tě nechtěla otravovat během soudu. Jsem překvapený,
že se ti neozvala aspoň teď, když už je po něm, ale jak Sofii znám,
určitě se nedívala na zprávy.“
„Mohl by ses s ní spojit přes profil, který použila?“
Viděla jsem, jak se změnil směr Alaineova pohledu, jako by si
prohlížel něco na monitoru svého počítače. „Myslím, že jo. Vydrž.“
Na obrazovce zůstal Alaineův obraz, ale v rohu se navíc objevil menší
box. Byla to momentka dívky s ježatými černými vlasy, na koncích
obarvenými na rudo. Uši měla několikrát propíchnuté piercingem z
malých stříbrných náušnic. Skřítkovská tvář byla malá a sladká a pleť
měla nepřirozeně bledou. Hluboké hnědé oči jí rámovaly linky černé
jako uhel. Jediným barevným zábleskem byly rty, široké a plné a
zářící krvavě rudou rtěnkou. Její věk se dal jen těžko uhodnout.
Damien mi sice řekl, že Sofii je skoro třicet, ale mně připadala sotva
na dvacet.
 Nevěděla jsem ale, jak starý ten obrázek je.
„Myslím, že by to mělo stačit,“ řekl Alaine, ale hned dodal:
„Zatracená holka.“
Vteřinu mi trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Pak jsem však
uviděla červené x, které se jako vodoznak objevilo přes její fotku. „Co
to znamená?“ zeptala jsem se.
„Zrušila svůj profil,“ vysvětlil mi Damien. „Nemáš na ni jiné číslo?“
„Jiné než na mobil? Ne.“ Koutky Alaineových rtů se zachmuřeně
stočily dolů. „Přísahám, že skoro nikdy nevím, co se jí děje v hlavě.
Ale slíbila, že se ozve, až skončí v Šanghaji, a dá mi vědět, kam
pojedou potom.“
„Řekni jí, ať mi taky zavolá. A vůbec, dej mi vědět, až se ozve.“
„Jasně. Damiene, nedělej si starosti. Ona se objeví. Vždycky to tak
bylo. A oba víme, že má neklidnou duši.“
„Spíš narušenou duši,“ konstatoval Damien.
„To máme všichni, ne?“ prohodil Alaine a v očích mu zajiskřilo,
protože očividně nechápal zásadní pravdu, jež byla obsažena v jeho
slovech.
Jakmile obrazovka pohasla, Damien zavolal zpět paní Ivesovou a
předal jí seznam instrukcí. Patřilo k nim i vyhledání složky o Davidovi
a vystopování jeho současné kapely v Šanghaji. Udělala si pečlivé
poznámky a slíbila, že ho okamžitě kontaktuje, jakmile získá nějaké
informace. Když odešla, Damien mě objal.
„Jak se cítíš?“
„Jsem frustrovaný,“ odpověděl. „Ale jinak v pohodě.“
Viděla jsem, že má do tváře vryté obavy, ale když se na mě podíval a
usmál, všechno z ní spadlo.
„Děkuju,“ řekl.
„Za co?“
„Za všechno.“
V odpověď jsem se usmála tak zeširoka, že to skoro až bolelo.
„Kdykoliv, pane Starku.“
„Myslím, že toho tady víc neudělám,“ řekl. „Ty jsi nikdy v Londýně
nebyla, že ne? Chtěla bys tady zůstat přes noc? Mohli bychom jít
nakupovat do Harrod’s. Zajít si do divadla ve West Endu. Podívat se
na pár pamětihodností.“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Chci být jenom s tebou. Chci prostě jet
domů.“
 „A to je další důvod, proč se k sobě tak skvěle hodíme,“ řekl
Damien. „Já totiž chci přesně to samé.“

10. kapitola
„Vítejte na palubě, pane Starku a slečno Fairchildová. Dali byste si
skleničku šampaňského?“
„Ano, děkuju,“ řekla jsem a vděčně přijala sklenku. Damien a já
jsme se pohodlně usadili v hlubokých kožených křeslech. Před námi
stál naleštěný stolek a stejně blýskavé dřevo zdobilo celý interiér
rozlehlé kabiny. Sedadla byla tak komfortní, že bych je klidně mohla
mít i doma. Letuška, vysoká a štíhlá, měla spoustu vysoko vyčesaných
kudrlin v účesu, který působil roztomile a přitom profesionálně.
Usrkla jsem šampaňského, povzdychla si a musela uznat, že na
miliardářském životním stylu přece jenom něco je.
„Co se stalo s tím druhým letadlem?“ zeptala jsem se Damiena. Z
Mnichova do Londýna jsme přiletěli malým tryskáčem podobným
tomu, který měl ve svém hangáru v Santa Monice. Ve srovnání s
tímhle však jeho komfort bledl.
„Tohle je Lear Bombardier Global 8000,“ vysvětlil. „Poletíme přes
Atlantik, víš? Nemluvě o tom, že pak musíme překonat i území skoro
celých Spojených států. Řekl bych, že v takovém případě je lepší
použít letadlo, které má dostatečnou kapacitu pohonných hmot. A
navíc je lepší pracovat ve skutečné kanceláři. A spát ve skutečné
posteli,“ dodal a přitom mi lehce přejel po stehnu, až jsem se zachvěla.
„Tahle věc má i kancelář a postel?“
„Postel je v salonku,“ řekl.
„Páni.“ Ráda bych vstala a šla se podívat, ale letuška už nás
požádala, abychom si zapnuli bezpečnostní pásy, protože letoun
popojížděl k ranveji.
Postavila se ke sklopnému sedátku a říkala něco do sluchátek,
pravděpodobně mluvila s pilotem. Po chvilce hovor ukončila a přišla k
nám. „Pane Starku, máte zde telefonický hovor od pana Maynarda.
Pokoušel se vám dovolat na mobil, ale spojení se očividně nezdařilo.
Když zjistil, že jste v letadle, zavolal na kontrolní věž a požádal,
abychom pro vás přijali zprávu. Máte mu zavolat, hned jak to bude
možné.“
„Můžeme zastavit, než budeme na ranveji?“
„Jistě, pane.“
 „Zavolám mu hned,“ rozhodl se Damien a vytáhl z kapsy mobil.
Seděla jsem vedle a trochu podmračeně sledovala, jak se snaží spojit s
Charlesem. Neuměla jsem si představit, proč může Maynard volat - je
snad možné, že by soud změnil názor? Je to vůbec přípustné?
Pozorovala jsem Damienův obličej, ale jeho výraz mi nic
neprozradil. Tvářil se naprosto neutrálně a naprosto nečitelně. Byl to
výraz z obchodní porady určený k tomu, aby nic neukázal před
konkurencí - nebo přede mnou.
Po chvilce Damien vstal. Natáhla jsem k němu ruku, ale nevzal mě
za ni. Dokonce se na mě ani nepodíval. Zašel na konec letadla a
zmizel tam, kde byla kancelář, jak jsem předpokládala.
Snažila jsem se zabrat do své knihy, ale bylo to nemožné. Četla jsem
jednu stránku pořád dokola aspoň dvanáctkrát, než se Damien
konečně vrátil. Kývl na letušku, ta dala pokyn do pilotní kabiny, a
jakmile si Damien zapnul bezpečnostní pás, už jsme byli opět
připraveni ke startu.
„Co se stalo?“
„Nic, kvůli čemu by sis měla dělat starosti.“ Pořád měl na tváři onu
bezvýraznou obchodní masku a mně se sevřelo srdce, jako by ho
stiskla nějaká obří pěst.
„Já si je ale dělám. Charles by nevolal na věž, kdyby to nebylo
důležité.“
Usmál se, ale jeho úsměv mi připadal násilný, protože v očích jsem
mu neviděla odpovídající veselí. „Máš pravdu. To by nevolal.“
„Tak co se tedy děje?“
„Došlo k nějakému nepředvídanému vývoji v některých
záležitostech, které vyžadovaly můj okamžitý zásah.“ Hlas mu zněl
klidně a slova naprosto přesvědčivě. Já jsem mu ale nevěřila ani slovo.
„Neodháněj mě zase, Damiene.“
„Neodháním tě,“ řekl pevně. „Všechno se přece netýká nás dvou.“
Ztuhla jsem, osten v jeho slovech zapůsobil stejně jako úder do
tváře. „Chápu.“ Založila jsem si prstem místo v knize, kterou jsem
měla na klíně. „No, nevadí.“
„Nikki…“ Jeho hlas už nezněl tak chladně.
Naklonila jsem hlavu a podívala se na něj, ovšem také s nasazenou
maskou. „To je v pohodě,“ prohlásila jsem.
Zahleděl se na mě a přitom se zdálo, že jeho téměř černé oko do mě
vidí tak hluboko, až se mi z toho málem zatočila hlava. Dívala jsem se
mu do očí, dokud jsem to vydržela, ale pak jsem pohled musela
odvrátit. Jinak by totiž jasně prohlédl, že vím, že jsou to od něj jenom
kecy. Jen jsem nechápala, proč to dělá.
Odvrátila jsem hlavu a ostentativně se zadívala z okénka. Letadlo
nabíralo rychlost a připravovalo se na blížící se vzestup. Když zatáhlo
podvozek, napadlo mě, že jsme dosáhli bodu, odkud není návratu, já a
Damien. Stejně jako letadlo i my musíme buď pokračovat dál, nebo
přijde krach.
Jiná možnost neexistuje.
A když jsem se podívala vedle sebe na Damiena skloněného nad
rozloženými papíry a s maskou tajemství a strachu na tváři, nemohla
jsem si pomoct a začala jsem se hrozně, hrozně bát.
***

Seděla jsem s překříženýma nohama na úzké posteli v salonku a

cítila se prázdná. Vzala jsem si s sebou prázdnou skleničku od
šampaňského a teď jsem ji držela jako kolík - jednou dlaní za dno,
druhou za okraj, s křehkou stopkou mezi oběma rukama.
Bylo by to tak jednoduché, pomyslela jsem si. Stačilo by jedno
zmáčknutí. Jeden rychlý pohyb a - křup.
Jediná vteřina, možná ještě méně, a měla bych v ruce stopku se
zubatým okrajem, ostrým jako nůž.
Mohla jsem sedět v tureckém sedu, protože jsem si vykasala sukni a
pod látkou, pevně napjatou přes stehna, byla vidět poničená tkáň na
vnitřní straně mých stehen. Představovala jsem si, jak střepem
přejíždím po rozšklebené linii nejhorší jizvy. Představovala jsem si
bolest, kdybych přitiskla ostří k jemnému masu. Úlevu, kdybych jím
zaryla dovnitř, kůže by povolila a strašlivý tlak na mých prsou by
konečně ustoupil, jako když se otevře ventil a všechno napětí, jež mě
tížilo, by se konečně vyvalilo ven.
Chtěla jsem to - bože, chtěla jsem to.
Ne.
Pevně jsem stiskla víčka a zoufale zatoužila po Damienově ruce.
Jenže tady nebyl, byla jsem tu pouze já sama, a vůbec jsem nevěděla,
jestli to zvládnu.
Pomalu jsem si přejela okrouhlým krajem skleničky po stehně.
Jedno křupnutí - jen trochu zatlačit…
Ne, ne, zatraceně, ne.
 Já to nechci udělat, a tak jsem sklenku zvedla a chystala se ji odhodit
někam daleko, ale vyrušilo mě zaklepání na dveře. Provinile jsem
vyskočila. Nečekala jsem, že by to byl Damien - ten se vrátil do své
kanceláře v letadle, jakmile jsme před dvěma hodinami dosáhli letové
výšky, a od té doby jsem ho neviděla. Myslela jsem, že to bude Katie,
letuška, která mi slíbila, že mě vzbudí, až se bude podávat večeře.
„Nemám hlad,“ zavolala jsem na ni. „Ještě si trochu přispím.“
Dveře se však přesto otevřely a stál tam on. Damien.
A já jsem pořád svírala tu zatracenou skleničku.
Posunula jsem se, takže jsem teď seděla s nohama nataženýma a
zády k naleštěnému dřevěnému obložení. Sklenku jsem nedbale
odložila na nedaleký stolek a jen jsem doufala, že Damien neodhalí
temný směr, jímž se vydaly moje myšlenky.
Stál ve dveřích tak dlouho, až jsem se bála, že neřekne ani slovo.
Obličej měl tvrdý, oči smutné. „Měla jsi mě seřvat za ty kecy,“ řekl
konečně a já jsem si dovolila slabounký záchvěv úlevy. Nevšiml si
sklenky, neuvědomil si, na co jsem myslela. „Samozřejmě že se to
týká nás,“ pokračoval. „V mém životě není nic, co by se netýkalo nás
dvou. Copak by to bylo možné, když se můj svět točí jen kolem tebe?“
„Nech toho,“ řekla jsem, stále ještě rozhozená a podrážděná.
„Nesnaž se utéct od tématu tím, že mě budeš krmit romantickými
frázemi.“
Viděla jsem, jak se mu v očích objevily jiskry vzteku. Třemi
dlouhými kroky přešel salonek dřív, než se za ním dveře s klapnutím
zavřely.
„Frázemi?“ opakoval tvrdým tónem. „Ježíši, Nikki, chceš mi snad
říct, že nevíš, co pro mě znamenáš?“ Natáhl ruku, aby se mě dotkl, ale
zastavil se jen pár centimetrů od mého obličeje. „Neříkám ti to snad
každý den, co jsme spolu?“
Cítila jsem, jak z něj vyzařuje žár. Divoká vášeň. Smyslná potřeba.
Zavřela jsem oči a roztřeseně se nadechla, protože se mi v odpověď
začala bouřit krev. Ach, ano, věděla jsem, co ke mně cítí, cítila jsem
totiž totéž. Ožívala jsem v jeho náruči. Ztrácela jsem samu sebe, když
jsem v něm nebyla. Znamenal pro mě všechno.
A právě proto jsem byla tak tvrdě odhodlaná bojovat.
Zvolna jsem otevřela oči, naklonila hlavu a zadívala se na něj. „Já
vím,“ řekla jsem. „Ale to teď není důležité. Maynard ti nevolal kvůli
cenám na burze nebo kvůli korporátnímu logu tvojí firmy nebo co
mají dneska k obědu v té tvé zatracené Stark Tower.“
Zíral na mě, jako bych se právě zbláznila, a možná to byla i tak
trochu pravda. Ale k čertu, potřebovala jsem, aby to pochopil.
„Nejsme siamská dvojčata, Damiene. Všechno se netýká jen nás
dvou. A to je prima. K čertu, to je dobře. Nechci tě připravit o
samostatnost o nic víc než ty mě. Jenže já znám tvůj obličej do
nejposlednější linky a vím, kdy se ti v očích objeví stíny. Tak se
nesnaž zlehčit něco, co nám může ublížit, tím, že se budeš tvářit, jako
by šlo o nějakou malou nepříjemnost, kvůli které stačí přehodit večeři
domluvenou na příští čtvrtek.“
Zadíval se na mě s povytaženým obočím. „No,“ ozval se a v tom
obyčejném slově bylo obsažené jak překvapení, tak uznání.
Po chvilce udělal onen poslední krok, který nás ještě dělil, a posadil
se vedle mě na postel. Uchopil moji ruku a konečkem prstu mi jemně
přejížděl po kůži. Neříkal však nic a mezi námi těžce viselo ticho
naplněné otázkami i nadějí.
Připomněla jsem si, co mě napadlo, když jsme startovali - že se buď
společně posuneme dál, nebo že dojde ke krachu. Nakonec jsem to už
nevydržela. Natáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři. „Miluju tě,“
řekla jsem, i když mi ta věta připadala pro moje hrdlo příliš velká.
„Nikki.“ Moje jméno zaznělo, jako kdyby si ho vyrval ze rtů. Když
si mě přitáhl blíž a pevně objal, zavřela jsem oči a toužila - ne, musela
- slyšet jeho předchozí slova. Už dlouho mi neřekl, že mě miluje, už
od prvního týdne, co jsem přijela do Německa. Už od doby, co se
připravoval soudní proces a právníci ho varovali, že pokud nebude
vypovídat, riskuje vězení a celou budoucnost.
Teď jsem je však potřebovala slyšet. Zoufale jsem potřebovala slyšet
ta dvě malá slůvka. Ne proto, že bych pochybovala, zda mě Damien
miluje, ale proto, že jsem nemohla setřást strach, že se stále víc
blížíme ke srážce s reálným světem. A ta dvě slova jsou naším
jediným štítem, až naše ochranná zářivá bublina praskne. Neřekl však
nic. Jen mě objímal a jeho ruce mě pevně svíraly, jako by byly jedinou
ochranou, kterou potřebuju.
Když promluvil, jeho slova mě překvapila. „Tisk je celý říčný a
naznačuje, že jsem někoho podplatil, aby soud stáhl žalobu.“
Ztuhla jsem a odtáhla se, abych mu viděla do obličeje. „Ti zasraní
zmetci.“
 Koutek úst se mu nadzvedl. „Naprosto souhlasím s tvým popisem,
ale pravda je taková, že jsem vlastně obviněný z něčeho horšího.“
Vyhledala jsem pohledem jeho tvář, ale nenašla jsem v ní nic ze svého
vlastního vzteku. Pokud ho něco štvalo, pak to určitě nebylo toto
směšné obvinění. To vlastně jen patřilo k věci.
„Fajn,“ řekla jsem. „Pokračuj.“
„Žalobci a soudcové očividně nebyli tím nařčením nijak nadšení.
Prokuratura vydala oficiální prohlášení, že žaloba proti mně byla
stažena na základě dodatečného důkazu, který soud obdržel.“
Vzhledem k tomu, že přesně tak to také bylo, jsem pořád ještě
neviděla, v čem je problém. Neřekla jsem však nic a spokojila se s
čekáním.
„Tisk teď tlačí, že by ten důkaz chtěl vidět.“
Ach…
Silně jsem mu stiskla ruku. „Damiene, to je…“ Odmlčela jsem se,
protože jsem nevěděla, co říct. Příšerné? Vzpomněla jsem si, jak byl
po soudu zničený, a pokusila se představit si to milionkrát horší,
kdyby ty fotky měl vidět celý zatracený svět. Hruď se mi sevřela a
kůže mě začala pálit jen z pouhého pomyšlení. Ani jsem si neuměla
představit, jak asi musí být Damienovi - natož jak by ho zničilo
zveřejnění fotografií.
Nadechla jsem se a pokusila se znovu promluvit: „K tomu určitě
nedojde. Důkazy jsou přece zapečetěné, ne? Co na to řekl Maynard?“
Jen jsem tak něco blábolila, ale o právu, natož o právu v Německu,
jsem nevěděla nic. Má tisk právo vidět důkazy? Vydá soud nebo
obžaloba fotky, aby obhájili svou vlastní reputaci?
„Vogel na tom dělá a Charles zůstal v Mnichově, aby s ním
spolupracoval. Je optimistický, ale zatím je příliš brzy, abych dělal
nějaké závěry.“
„Chápu.“ Chtěla jsem mu říct, že to určitě dobře dopadne, ale
nedokázala jsem přenést tu lež přes rty. Protože jestli se ty fotky
zveřejní, zničí ho to. A ano, Damien je silný a vím, že to překoná, ale
stejně jako řezné rány na mých stehnech, tyhle jizvy už nikdy nezmizí.
Část jeho osobnosti zemře a nic už nebude stejné jako předtím.
„Je mi líto, že jsem ti ublížil,“ řekl a pohladil mě bříškem palce po
rtech.
Otevřela jsem ústa a vtáhla ho dovnitř. Pak jsem zavřela oči a
užívala si jeho chuť. „Nebyl jsi to snad ty, kdo mi řekl, že bolest a
vášeň chodí ruku v ruce?“ zamumlala jsem, když jsem ho konečně
pustila.
Sledovala jsem, jak mu potemněl pohled. Jen jsem zalapala po
dechu, když mě položil na úzkou postel. Touha - horká a těžká - mnou
projela takovou silou a prudkostí, že se mi z toho až zatočila hlava.
Chtěla jsem ho - chtěla jsem cítit jeho ruce na prsou a na sobě jeho
tělo. Potřebovala jsem mít jeho jazyk v ústech a v sobě jeho ptáka.
Potřebovala jsem cítit pouto, které nás spojuje. Potřebovala jsem mu
podlehnout, koupat se v něm.
Potřebovala jsem cítit, co už jsem stejně věděla - že Damien je můj a
že já jsem a navždy budu jeho.
Pevně mě chytil za zápěstí a hodil mi natažené ruce za hlavu. Svíral
mě tvrdě, až jsem sebou škubla bolestí, jak mi jeho stisk kroutil kůži.
Pak jsem vykřikla znovu, když mi přes bavlněnou košili drsně hnětl
ňadra. „Líbí se ti to?“ zeptal se.
„Ano, ach, bože, ano.“
Sklonil hlavu k mým prsům a sál je přes košili. Pak mi je vytáhl z
podprsenky a posadil se obkročmo na mě. Těžce jsem dýchala,
nemohla jsem se pohnout, protože si mě přidržoval rukama a tiskl ústa
k obnaženému prsu. Vtáhl bradavku mezi rty a cucal ji tak silně, že
jsem se prohnula a vykřikla, protože mě do ní kousl. Jeho zuby tahaly
tvrději než malý stříbrný řetízek včera v noci.
Odtáhl se, ale bradavku nepustil, a já jsem se znovu vzepjala. Chtěla
jsem víc - chtěla jsem to smyslné kousnutí, to svůdné žahnutí.
„Pověz mi, co bys chtěla,“ vyzval mě.
„Tebe,“ řekla jsem. „Chci tě.“
„Zatraceně, Nikki,“ zavrčel. „Na to se tě neptám. Řekni mi, co
chceš.“
V tu chvíli mi to došlo - samozřejmě že si všiml skleničky.
Samozřejmě že věděl, na co myslím. Damien to věděl, k čertu, on
přece vždycky ví všechno.
„Chci tebe,“ zopakovala jsem chraptivě. „Nic jiného. Nechtěla jsem
do udělat, přísahám. Myslela jsem na to, ale nechtěla jsem to udělat.“
„Ach, miláčku.“ Přitiskl ústa k mým a začal mě líbat, divoce a
hladově a s takovou horlivostí, že jsem cítila, jak oba podléháme
omámení. Hladil mě po těle a já jsem se svíjela pod jeho dotyky,
všechny smysly v jednom ohni. „Je mi to líto,“ řekl. „To já jsem ti to
udělal a je mi to strašně líto.“
 „Ne,“ odpověděla jsem. „To já, jenom já. A ty jsi ten, kdo mi dodává
sílu. Ach, bože, Damiene, prosím,“ dodala jsem, protože jsem
nedokázala vnímat jeho ruce na svém těle a zároveň při tom vést
takový rozhovor. „Teď, prosím. Musím tě mít teď hned.“
„Nikki.“ Moje jméno na jeho rtech zaznělo jako óda. Prsty přitom
ponořil hluboko do mojí vlhkostí tekoucí kundy. „Ach, miláčku.“
Vyrazila jsem boky a narážela na jeho ruku, jež mě stále pevně
svírala. I když jsem ještě před chvílí byla uražená a rozzlobená,
všechno to teď úplně vyprchalo. Tohle byl Damien, muž, jehož jsem
milovala. Muž, jehož jsem potřebovala a chtěla jsem ho mít v sobě.
Chtěla jsem, aby se mě dotýkal. Chtěla jsem - ach, bože, prostě jsem
ho chtěla.
Na chvilku mě pustil, aby si mohl rozepnout kalhoty a vyndat ptáka.
Natáhla jsem krk a sykla, když jsem ho zahlédla, velkého a tvrdého.
Natáhla jsem ruku, prsty mě svědily, abych se ho mohla dotknout.
„Ne,“ řekl a já jsem se musela zakousnout do spodního rtu, abych
potlačila zklamaný výkřik. Poslechla jsem však a nechala ruce
natažené za hlavou.
„Rychle,“ žadonila jsem. Roztáhla jsem nohy v zoufalé touze. Byla
jsem jako tekutý plamen. Jako ztělesněná poživačnost. Byla jsem chtíč
a potřeba a vášeň.
A pak byl nade mnou, jeho rty na mých, divoké a vlhké stejně jako
hlava jeho penisu, klouzající po mém pohlaví a krutě mě dráždící, aniž
by do mě vnikla.
Prohnula jsem se a svíjela, prosila jsem ho svým tělem, a když to
nepomohlo, chytila jsem do zubů jeho spodní ret a žadonila: „Teď,
Damiene, hned mě opíchej.“
A pak jsem zasténala, když do mě tvrdě vrazil. Sukni jsem měla
omotanou kolem pasu, tenký proužek tang odsunutý k jedné straně.
Podpíral se jednou rukou položenou vedle našich propojených těl. Tu
druhou měl propletenou s mými prsty nahoře za mou hlavou.
Letadlo zrovna narazilo na vzduchovou kapsu a já jsem vykřikla
leknutím i rozkoší, jak jsme okamžik padali volným pádem. Když
jsme pak znovu nabrali výšku, pohyb způsobil, že do mě Damien
pronikl ještě hlouběji. Chtěla jsem mít volné ruce - chtěla jsem ho
popadnout za zadek a pořádně si ho do sebe vmáčknout - ale jeho
sevření mi volnost nedopřálo. Přerušil polibek, a jak nade mnou
balancoval, zadíval se mi hluboko do očí. Naše těla se dotýkala pouze
v místech, kde mi jeho ruka objímala zápěstí, a tam, kde se jeho úd tak
nádherně pohyboval dovnitř a ven.
„To je ono, miláčku,“ řekl a s každým zásunem byl hloub a hloub a s
každým pohybem se mi přitom otíral o klitoris. „Chci se ti dívat do
obličeje, až se uděláš. Chci vědět, až tě přivedu na hranu, a pak chci
přes ni přejít zároveň s tebou.“
„Tak pojď,“ vyzval mě a ve mně se zvedla bouře jako barevný
gejzír. „Tak pojď, miláčku - ach, ano,“ sténal, když moje tělo kolem
něj dospělo k výbuchu. Zachvátil mě orgasmus, z něhož jsem se
prohnula a křičela a svíjela prostopášným zoufalstvím. Nevěděla jsem,
zda se pokouším uniknout přívalu pocitů nebo zda se ho snažím
přimět, aby pokračoval. Věděla jsem jen tolik, že Damien nepřestává
přirážet a že se svaly mého pohlaví neustále křečovitě tisknou kolem
něj, že zatínám nehty do přehozu na posteli a prohýbám se a snažím se
dýchat a…
„Ach, bože,“ vykřikla jsem, když mnou projel konečný, divoký
proud elektřiny, a pár vteřin nato dosáhl vyvrcholení i Damien. Ležela
jsem zchvácená a ochablá na posteli. I když se mi zavírala víčka,
nemohla jsem přijít o tu radost spatřit výraz čirého smyslného
uspokojení, pohrávajícího na jeho tváři. Pak se na mě usmál s výrazem
tak něžným, že jsem nedokázala myslet na nic jiného než jak se
schoulit do jeho náruče. Jakoby v odpověď na moje myšlenky se
položil ke mně a rukou, jež mě ještě před pár minutami tak tvrdě
svírala, mě začal jemně hladit po paži.
„Vítej v Mílovém klubu,“ řekl a propukl v smích.
Překulila jsem se blíž a uhnízdila se vedle něho, nasycená a
uspokojená a šťastná. „Ty jsi to, co potřebuju, Damiene. Ty jsi
všechno, co potřebuju.“
Úplně jsem se tomuto muži vzdala a v tu chvíli jsem znovu cítila,
jak je to správné. Sex byl mezi mnou a Damienem stejně potřebný
jako rozhovor. Byl naší metodou objevů. Naším sdílením důvěry. A
naším naprostým odevzdáním.
Jako by mi, když ne slovy, tak svým tělem, říkal „miluju tě“.
Vznášela jsem se v polospánku, ale vtom mě Damienova slova
rychle přivedla k sobě. „Na tom, jak se německý soud rozhodne,
nakonec nezáleží. I tak je velmi pravděpodobné, že se ty fotky
dostanou na veřejnost.“
 V hlase neměl žádné emoce a to mě vyděsilo víc než cokoliv jiného.
Nepohnula jsem se. Leželi jsme spolu jako dvě lžičky, já zády k jeho
hrudi a s jeho rukou přehozenou kolem mého pasu. Nechala jsem oči
zavřené, jako by tak mohla jeho věta být méně pravděpodobná. „Proč
to říkáš?“
„Myslím, že to, co jsi řekla předtím, byla pravda,“ uvažoval. „Za
těmi poslanými fotkami je nejspíš můj otec.“
„Damiene, ne.“ Překulila jsem se k němu - musela jsem na něj vidět.
„Ty si to doopravdy myslíš?“
„Dává to smysl. Kdybych šel do vězení, vyschl by mu jeho výhodný
pramen.“ Damienův otec dokázal, že moje matka působila sladce a
roztomile jako velikonoční zajíček, ale Damien toho muže i přesto dál
finančně podporoval.
„I kdybys měl pravdu, pouze se tím vysvětluje fakt, jak se ty fotky
dostaly k soudu. Ale proč si, pro všechno na světě, myslíš, že by je
nechal zveřejnit?“
Zamnul prsty o sebe v náznaku peněz.
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem stále nic nechápala.
„Bulvár. Internetové stránky. Takzvané nové sítě. Ti všichni by za ně
dali spoustu peněz, pokud by byli přesvědčení, že to přiláká reklamu
nebo zvýší prodejnost.“
„Do prdele,“ řekla jsem, protože měl pravdu a bylo to tak pěkně
výstižné. „Ale třeba to on nebyl.“
„Třeba ne.“ Bylo však vidět, že tomu stejně nevěří.
„Co budeš dělat?“
„Pořád o tom přemýšlím,“ pronesl a v hlase mu přitom zazněl
nebezpečný tón.
Vtiskl mi polibek na čelo.
Zhluboka jsem se nadechla a v duchu si přála, abych mu mohla
nějak pomoct, ovšem přitom jsem věděla, že to není možné. „Jak
dlouho bude ještě trvat, než budeme doma?“ Napůl jsem si přála, aby
letadlo přistálo hned teď. Ale napůl jsem taky toužila zůstat ve
vzduchu třeba napořád.
„Ještě pár hodin,“ odpověděl a bezmyšlenkovitě mě hladil po holé
paži pohybem lehkým jak pírko a sladce svůdným zároveň. „Jenže my
neletíme domů. Ne rovnou.“
„Že ne? A kam teda letíme?“
 „Na jedno z mých oblíbených míst,“ řekl a políbil mě do vlasů.
„Určitě se ti bude líbit.“

11. kapitola
Úzká horská silnička se tak klikatila a kroutila, až se mi začínalo
dělat zle od žaludku. Bylo už pozdě, ale úplněk vrhal svou záři na
tyčící se borovice, které rostly podél kraje silnice tak hustě, jako
bychom projížděli tunelem. Seděli jsme v džípu Grand Cherokee,
který někdo z Damienových zaměstnanců přistavil na letiště Ontario,
které se nalézá kousek od San Bernardina. Bylo to nejméně sportovní
auto, jaké jsem Damiena viděla řídit, ale přesto vypadal naprosto
spokojeně. Vlastně bych si ani nevybavila situaci, kdy by Damien byl
nějak nesvůj. Jeho chladná sebedůvěra mu umožňovala zvládnout
každou situaci. V duchu jsem se bavila představou, kdyby se z
důležité ředitelské porady najednou ocitl na víkendovém kurzu přežití.
„Ty se zubíš,“ řekl.
„Představuju si tě v bederní roušce a s oštěpem v ruce,“ přiznala
jsem. „Damien Stark, vůdce kmene.“
„Prosím tě, řekni mi, že pro nás neplánuješ takovou akci,“ pronesl.
„Jedině že by to byl víkend, kde bys byla v kožešinové sukýnce ve
stylu Raquel Welchové.“
„Ani tak by se ti to nelíbilo,“ zažertovala jsem. „Víš přece, že v
pravěku ženy musely vařit!“
„Dobrý postřeh,“ prohlásil s prohnaným úsměvem. Nebrala jsem to
jako urážku. Oba jsme věděli, že mé kuchařské schopnosti strmě
klesají, jakmile překročí pokyn „sejměte plastové víčko a ohřívejte pět
minut v mikrovlnné troubě“.
„Už tam budeme?“ Řekl mi jen, že mě ještě chce někam vzít, než se
vrátíme do L. A. Kromě toho jsem už ale nevěděla vůbec nic.
„Hned za tou zatáčkou.“ Džíp zahnul vpravo, stromy se na okamžik
rozestoupily a já jsem zahlédla hladinu jezera Arrowhead, třpytící se v
měsíčním svitu jako diamant. V horách nad San Bernardinem jsem
byla pouze jedenkrát, když jsem kdysi přijela o Vánocích navštívit
Jamie. Ten rok začalo brzy sněžit, a tak jsme si půjčily auto se
zimními pneumatikami a pomalu jsme se plahočily nahoru až k hoře
Big Bear. Nakonec jsme ani jedna na lyže nevlezly, jen jsme si užívaly
pohodu v horské chatě, popíjely u krbu irskou kávu a koukaly se na
všechny ty chlápky v upnutých lyžařských kalhotách.
 Po pár dalších zatáčkách výhled na jezero zase zmizel. Už jsem
úplně ztratila orientaci, ale bylo vidět, že Damien přesně ví, kam jet.
Neřekl mi však vůbec nic. Mohla jsem sice tušit, že míříme do
nějakého horského střediska, ale netušila jsem, zda to budou lázně,
hotel, dům nějakých přátel, či další nemovitost, která Damienovi patří.
Paprsek světel z předních reflektorů ozářil dřevěnou tabulku
označující soukromou cestu. Damien na ni zabočil a pak jsme ujížděli
ještě strmější a užší cestou vzhůru. Stromy po obou stranách silničky
se přiblížily ještě víc k džípu a já jsem si v té tmě začínala připadat tak
trochu klaustrofobicky. Pak jsme konečně přejeli hřeben a před námi
se otevřel pohled na alpský zámeček, usazený pod tyčícími se
borovicemi. Byla to úchvatná stavba s dřevěnými šindeli a
kamennými komíny, jejíž úhly a věžičky vzbuzovaly dojem, že jsme
vůbec neodjeli z Bavorska. Nebo jsme možná po cestě domů někde
špatně odbočili a skončili ve Švýcarsku.
U tepané železné brány Damien zpomalil, stáhl okénko a vyťukal
kód, čímž zničil veškeré iluze o tom, že toto extravagantní místo je
snad hotel nebo penzion nebo lázeňský dům.
„To je tvoje?“
Projel s džípem skrz pomalu se otevírající bránu. „Chtěl jsem mít
nějaké místo, kam můžu vypadnout na víkend. Něco, kam se dá zajet
na poslední chvíli. Něco trochu bokem.“
„Palm Springs se ti nelíbí? A tvůj hotel v Santa Barbaře je moc
daleko?“
„Dům v Palm Springs je na golfovém hřišti,“ řekl, „ale já golf moc
nemusím. Takže ho částečně využívají moji zaměstnanci jako bonus k
platu. A co se týká Santa Barbary, je to sice výjimečné místo, ale chlap
chce být někdy sám. Nebo ne sám,“ řekl, natáhl se a stiskl mi ruku.
Pobaveně jsem stisk opětovala. „Znáš takové ty počítačové aplikace,
se kterými si umístíš malou vlaječku na mapu ve všech městech, kde
jsi už žil nebo kde máš své facebookové přátele a tak?“
„Jasně.“
„Budeme něco takového potřebovat na všechny tvoje nemovitosti!“
Úsměv, jímž mi odpověděl, byl plný sebevědomí. „Tak to jsem pro.
A pak je můžeme začít navštěvovat jednu po druhé. Zatím jsem jich
ještě moc pořádně nepokřtil.“
„Že by? No dobře. Tak můžeme začít zrovna s tvým domem v
Arrowhead,“ řekla jsem. „A třeba hned dnes večer.“
 „Neumím si představit lepší způsob, jak strávit noc. Nebo ráno.
Nebo odpoledne.“
Znovu jsem se podívala na mohutnou stavbu a usmála se. „To je
obrovský dům. Řekněme, že tady pokřtíme všechny místnosti, než se
přesuneme na jiné místo. Jak dlouho nám to může trvat? Rok?“
„Vždyť to tu není zas tak velké,“ namítl. „Jenom necelých devět set
čtverečních metrů.“
„Takže vlastně takové úsporné bydlení,“ konstatovala jsem s
kamennou tváří.
„Přes tisíc metrů, když teda počítáš i domek pro hosty,“ pokračoval
a ukázal k menšímu domu, který byl s hlavní budovou spojen krytou
chodbou. „Bydlí tam domovník s manželkou. Řekl jsem jim, že to
bude jen odpočinkový a naprosto neformální víkend, takže se
postaráme sami o sebe.“
„To zní dobře. Už si potřebuju oddechnout.“
„Na pozemku je bazén, vířivka, venkovní gril a přístup k horským
stezkám, které udržují místní úřady. Je tady taky,“ dodal se záludným
úsměvem, „spousta ohromně pohodlných postelí. Záleží na tom, jaký
druh relaxace si vybereš.“
„Jsem děsně přizpůsobivá,“ prozradila jsem. „Postel… horká
lázeň… dokud nebudu muset relaxovat sama, budu úplně spokojená
holka.“
„Miluju způsob, jak přemýšlíš.“ Vypnul motor džípu a obrátil se ke
mně. „To ale není jediný důvod, proč jsme sem přijeli,“ prohlásil
vážně. „Uvažoval jsem nad tím, co jsi řekla. O tom, že nás skutečnost
zastihne nepřipravené. A tak jsem si říkal, že by bylo pro nás oba
dobré si pomalu začít zvykat na skutečný svět.“
„Můžeme to vzít tak pomalu, jak jen budeš chtít,“ slíbila jsem.
„Neuslyšíš ode mě žádné stížnosti.“ Pak jsem si však vzpomněla na
svoje plány a zazubila se. „Až na to, že v pátek ráno musím být zpět v
L. A. Mám se sejít s Lisou, chce mi ukázat ten pronájem.“
„V pořádku. Takže pátkem začne náš návrat do reality. Bude to
smutný, truchlivý den.“
„Ani náhodou,“ namítla jsem. „Ty si totiž nahodíš na hlavu tu svoji
soupravu na bluetooth a začneš chystat nějakou novou smlouvu ještě
dřív, než projdeme těmito dveřmi, a moc dobře to víš.“
„Kdepak,“ řekl se známým zablýsknutím v oku. „Až projdeme
těmito dveřmi, mám úplně jiné plány.“
 „Doopravdy? Vsadila bych se, že uhodnu jaké.“ A musím přiznat, že
jsem se na ně těšila. Když jde o Damiena, těším se úplně na všechno.
Vystoupili jsme z auta a prošli po širokém dřevěném můstku k
mohutným vstupním dveřím. Zdržela jsem se vzadu, než Damien
otevřel, ale jakmile jsem vstoupila na zápraží, okamžitě ke mně dolehl
velice hlasitý a velice známý křik - Jamie.
Za ní visel přes celou vstupní halu velký bílý transparent a všude se
vznášely heliem naplněné balonky, které narážely do stropu. Podívala
jsem se na Damiena a viděla jsem, že je stejně překvapený jako já.
„Tys to nevěděl?“ zeptala jsem se, než se Jamie ke mně vrhla a
popadla mě do pevného objetí.
„O Jamie ano,“ stačil mi říct Damien, ale to už Jamie přesunula
svoje objetí na něj. „Nenapadlo mě nic lepšího, čím bych ti usnadnil
návrat do skutečnosti, než že jsem pozval Jamie sem. Ona je tak
skutečná, jak to jenom jde.“
Nemohla jsem si pomoct a musela se zasmát, obzvlášť když na něj
za to Jamie vyplázla jazyk.
„Ale o té výzdobě jsem neměl tušení.“
„Ach, prosím,“ zvolala Jamie. „Je to na oslavu. Transparenty,
balonky, jídlo, pití.“ Obrátila se opět na mě, oči vykulené, jako by
právě vstoupila do nebe. „Nevěřila bys, jak je to tu skvěle zásobené.“
Naklonila jsem hlavu ke straně a prohnaně se ušklíbla na Damiena.
„To je celý on,“ řekla jsem. „Výstřednost je formou umění.“
„Ale jdi,“ namítl a zlehka mě plácl přes zadek. Pak mě vzal kolem
pasu a přímo před očima mojí nejlepší kamarádky mi uštědřil polibek,
z něhož se mi podlamovala kolena. „K čertu s realitou,“ pošeptal mi,
když mě zase pustil. „Chci zůstat v naší bublině co nejdéle.“
Ano, pomyslela jsem si a přitiskla se zády k jeho hrudi a pevně se
přichytila paží, jimiž mě zezadu objal. To já taky.
***

„A kam přesně pojedeme?“ zeptal se mě Damien ze sedadla

spolujezdce našeho džípu.
„To je překvapení,“ odbyla jsem ho. „Teď radši mlč, než nás zabiju.“
Nebyla jsem zvyklá řídit tak velký vůz, zvlášť na úzkých, klikatých
cestách. Jenže překvapení, které jsme s Jamie přichystaly, by nebylo
překvapením, kdybychom Damienovi řekly, kam pojedeme.
 Podezíravě mě pozoroval. „Bude to pěkné překvapení, jako že tě
budu moct pomalu svlékat? Nebo nějaké špatné překvapení?“
„Ach. Panebože,“ ozvala se Jamie ze zadního sedadla. „Já se tady
asi rovnou rozteču.“
Potlačila jsem úsměv a zadívala se na Damiena. „Existuje nějaké
překvapení, ve kterém neskončím nahá a které by nespadalo do tvojí
definice špatných překvapení?“
„Ani náhodou,“ řekl a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak si Jamie
zakryla rukama uši.
Zasmála jsem se. „Tak to jsme nejspíš v pěkném průšvihu.“
Opřel se v sedadle dozadu a natáhl nohy v takovém úhlu, aby si mě
mohl podrobně prohlížet, a založil si ruce za hlavou. Působil hříšně
uvolněně a pekelně sexy. „No dobře,“ protáhl zvolna. „Tak mi to
povězte.“
„Řekni mu to ty,“ vybídla jsem Jamie. „Byl to tvůj nápad.“
„Objevily jsme bar v Crestline, kde je dneska karaoke,“ vyhrkla.
„Opravdu?“ prohlásil nevzrušeně.
Vlastně ho objevila Jamie, ale já jsem nadšeně souhlasila, že se tam
vypravíme. Po zprávách, které Damien v letadle dostal, jsem si řekla,
že se budu řídit teorií čím víc zábavy, tím lépe. Lépe řečeno, tak jsem
si to představovala. Teď už jsem si tak jistá nebyla. Přes všechno, co
už jsem se o Damienu Starkovi dozvěděla, jsem stále nedokázala
rozluštit jeho výraz.
„Chceš mi zazpívat serenádu?“ zeptal se.
„Ne-e.“
„Zazpíváš serenádu pro Jamie?“
„Dvakrát ne-e.“
„Chápu,“ pronesl.
Můj úsměv poněkud opadl. S Jamie a Olliem jsme si vždycky v
karaoke barech ohromně užívali a pokaždé nám to vylepšilo náladu po
špatném týdnu. Jenže Damien není ani Jamie, ani Ollie, ani já a
vzhledem k jeho současnému kamennému výrazu bylo víc než
pravděpodobné, že jsem se v odhadu zábavy pro dnešní večer hrubě
zmýlila.
Vyhledala jsem Jamiin pohled v zrcátku a viděla jsem, jak zlehka
pokrčila rameny.
Už jsem chtěla prohlásit, že jsem si jenom dělala legraci a že ve
skutečnosti jedeme do pětihvězdičkové restaurace, kde se budeme
bavit o teorii byznysu a cenách na burze, ale vtom mu cuklo v
koutcích úst a oči mu zajiskřily. Úsměv se zvolna rozšiřoval. „A to
jsem si myslel, že mě miluješ,“ řekl.
Málem jsem se zhroutila úlevou. „Miluju.“
„Takže si myslíš, že zpívání blbých písniček ze sedmdesátých let na
veřejnosti je dobrý způsob, jak to dokázat?“
Zrovna jsem zastavila na stopce, proto jsem využila příležitosti a
podívala se na něj. „Vysmíváte se mi, pane Starku?“
„V žádném případě,“ odvětil, ale oči mu vesele tančily.
„Hmmm. Zrovna jsem skutečně přemýšlela, jak zní texty k songům
od Krysí smečky se Sumatrou, ale klidně se pustím i do blbých
sedmdesátek, jestli to chceš. Jsem víc než svolná ke kompromisu.“
Nasadil velice hříšný výraz. „To rád slyším, slečno Fairchildová.“
„Tamhle to je,“ ozvala se Jamie ze zadního sedadla. Ukazovala na
jasně osvětlenou budovu na konci ulice. „Jsme tady, díkybohu za to.
Už tady začalo být trochu moc horko.“
Spolkla jsem ostřejší odpověď. Pokud se mě týká, s Damienem
nemůže být nikdy dost horko.
Jestli bylo v džípu vedro, pak to nebylo nic ve srovnání s barem.
Uvnitř bylo narváno, zakouřeno a tak dusno, že jsem se okamžitě cítila
ulepená. Ale upřímně řečeno, právě to bylo součástí jeho kouzla. Když
jsme prošli dvojitými dřevěnými dveřmi do tmavého interiéru, z
Damienova souhlasného výrazu jsem mohla usoudit, že je stejného
názoru.
„Rozhodně to tady má atmosféru,“ řekl a s rukama lehce
položenýma na mých zádech pozoroval místnost.
„Co tenhle stůl?“ navrhla Jamie. S Damienem jsme ji následovali na
druhou stranu ke stolu pro čtyři poblíž pódia. „Objednej mi něco, z
čeho budu veselá,“ prohodila Jamie a zmizela na dámské toaletě.
Karaoke už bylo v plném proudu. Když jsme se usadili, nějaký
chlapík, podobný plyšovému medvědovi a s dřevorubeckým
plnovousem, zrovna hlasitě vyřvával „I Will Survive“ od Glorie
Gaynorové s nemenší energií, jakou do songu vkládala sama autorka.
Poněkud jsem se sesula na židli a v rozpacích jsem si soucitně
zakryla pusu.
Damien si toho všiml a rozesmál se. „Nemáš chuť vyskočit a pustit
se taky do zpěvu?“
„Ne,“ přiznala jsem. „V tuhle chvíli netoužím po bolesti.“
 Zdálo se mi, že Damien ví, že jen vtipkuju, ale přesto se mi s hlavou
ke straně pozorně zadíval do tváře. Protočila jsem panenky, vzala ho
za ruku a důkladně stiskla. „Promiň,“ řekla jsem. „O takových věcech
bych neměla žertovat.“
„Vtipy mi nevadí,“ odpověděl, „pokud zase tobě nebude vadit, když
se nad nimi zamyslím, abych si mohl být jistý, že za nimi není nějaký
skrytý význam.“
Odvrátila jsem hlavu, abych se nemusela setkat s jeho pohledem.
Musela jsem pomyslet na to, jak jsem v letadle byla blízko toho, že
rozbiju tu zatracenou skleničku a vrazím si ostrou hranu střepu do
masa na svém stehně.
Nakonec jsem to ale neudělala. A fakt, že oba dva víme o tomto
mém vítězství, mi dodal sílu znovu se obrátit a pohledět mu přímo do
očí a čekat, že v jeho tváři spatřím výčitky. Byla tam však pouze láska.
„Vždycky si o tebe budu dělat starosti,“ řekl měkce. „To se nedá
nijak vypnout ani zastavit. Ty jsi to, co pro mě na světě znamená
nejvíc, ale oba víme, že jsem tě už víckrát málem zlomil. Tak se na mě
zlob, jestli chceš, ale neříkej mi, abych si nedělal starosti nebo tě
nehlídal. To bych nemohl. Prostě nemůžu.“
Pomalu jsem se usmála. „To se nemělo týkat mojí bolesti,“ řekla
jsem zlehka, protože jsem se snažila vrátit večeru jeho původní
atmosféru. „To se mělo týkat bolesti všech těch lidí tady, kdybych
vylezla na pódium.“
„Ach, jenže ty tam stejně půjdeš,“ řekl a ďábelsky se přitom
zašklebil.
„Mmm, ne. V žádném případě.“
„Mmm.“ Vstal a chvíli se na mě díval. Pak přikývl.
„Tak dobře,“ souhlasil. „Nemusíš chodit na pódium,“ řekl, sklonil se
a políbil mě na tvář.
S úlevou jsem si oddechla, ale vtom přistoupil k chlápkovi, který
program moderoval. Po páteři se mi rozběhly drobné prstíky děsu,
když jsem viděla, jak moderátor vyvalil oči. Pak přikývl a začal si
něco vyťukávat do svého přístroje. To už Damien stál na scéně. Hruď
se mi stáhla a najednou jsem měla drobný problém s dýcháním.
Damien však nevypadal vůbec nervózně. Stál tam před obrazovkou,
na níž se začal blikavě objevovat nějaký text, a shora na něj zářily
reflektory. Na sobě měl džíny a ležérní lněnou košili a já se neubránila
pomyšlení, že je to nejvíc sexy chlap v celém baru. A že je celý můj.
 Poklepal na mikrofon a tiché lup, které se rozlehlo barem, mě skoro
přimělo vyskočit. Zavrtěla jsem se na židli. Zahlédla jsem, jak se
Jamie spěšně vrací z toalety a oči má tak rozšířené, jak jsem nejspíš
měla i já.
Damien se na pódiu zadíval do davu. Vypadal stejně klidně a
sebevědomě, jako by byl ve své kanceláři a měl předvést prezentaci
klientovi. „Měl jsem v plánu zazpívat ‚Don’t Go Breaking My Heart‘
od Eltona Johna a Kiki Dee, ale měl jsem problém, jak zařídit, aby to
byl duet.“ Cítila jsem, jak se oči návštěvníků baru otáčejí po mně.
Nebylo těžké mě najít, zvlášť díky Jamiinu hurónskému smíchu a
prstům, kterými na mě namířila, jako by střílela. Chytila jsem se za
čelo a sklopila hlavu, abych skryla svůj ruměnec. Nevěděla jsem jistě,
jestli se mám bavit, nebo být na Damiena příšerně naštvaná.
Zase jednou jsem si pořádně naběhla. Možná to původně byl Jamiin
nápad, ale já jsem se ho hned chytla. Měla jsem vědět, že Damien si
dokáže najít způsob, jak to obrátit ve svůj prospěch. Nadechla jsem se,
spustila ruku z čela a opřela se o židli. Damien zatím mluvil dál.
„Takže jsem se rozhodl zazpívat serenádu.“ Podíval se přímo na mě.
„Pro tebe, miláčku.“
Utřela jsem si slzy, které mi vytryskly, a vrhla na něj roztřesený,
šťastný úsměv. Začala hrát hudba a já, fanoušek velkých orchestrů a
Krysí smečky, jsem okamžitě poznala, o jakou píseň jde. Slzy, které
jsem si právě setřela, mi hned vytryskly znovu, když Damien začal
broukat text k „You’re Nobody Till Somebody Loves You“ od Deana
Martina. Jeho hlas nebyl dokonalý, ale zněl silně a přesně a okamžitě
si získal publikum.
S mikrofonem v ruce pak seskočil z pódia a šel k našemu stolu. Jeho
hlas naplňoval místnost a nesl se i nad tleskání a hvízdání hostů, kteří
byli nadšení z každé vteřiny takového představení. Půlka z nich držela
chytré telefony a bylo jasné, že druhý den toho bude plný internet. A
když ke mně Damien natáhl ruku, najednou mi na tom už nezáleželo.
Uchopila jsem ji a svět zmizel kamsi pryč. Očaroval mě a na jednu
krátkou divokou vteřinu jsem si pomyslela, že „Witchcraft“ od Franka
Sinatry by se hodila víc, protože jsem byla naprosto okouzlená.
Ani nevím, jak se to seběhlo, ale najednou jsem stála, Damien na mě
upíral oči a všechno ostatní v celém baru někam odletělo. Byl tu jen
Damien a hudba a já. Zpíval, jako by to myslel doopravdy, a já jsem se
pod účinkem slov slavné písně z jeho úst celá rozplynula.
 Pak to všechno skončilo a já jsem plakala a dav aplaudoval. Damien
mě vzal do náruče a já jsem si jen napůl uvědomovala potlesk, blesky
fotoaparátů a pochvalné výkřiky. Nic z toho totiž nebylo důležité.
Záleželo mi jedině na Damienovi.
Viděla jsem, jak se Jamie vedle nás rozechvěle usmívá. Pohled měla
posmutnělý, ale šťastný. „Je to poklad,“ pošeptala mi.
Přikývla jsem na souhlas a přitiskla se pevně k Damienovi. Já vím,
pomyslela jsem si. Já to vím.

12. kapitola
Z baru jsme se vrátili pozdě, ale chladný noční vzduch a Damienovo
terasovité patio byly příliš svůdné, než abychom odolali. Patio
poskytovalo výhled na pečlivě udržovaný trávník, který se táhl až k
soukromému přístavu, a na klidnou hladinu jezera. Obloha byla čistá a
zářil na ní měsíc v úplňku. Odrážel se na plachtách a trupech různých
lodí lemujících břeh a dodával tak záchvěv tlumených barev tomu, co
by jinak zůstalo jen našedlým výjevem.
Jamie si okamžitě vyskočila na velké lehátko. Na její žádost, abych
jí objednala něco, po čem bude veselá, servírka navrhla ochucenou
vodku, a tak se teď Jamie vznášela v mlze způsobené alkoholem s
příchutí šlehačky. Podívala jsem se na Damiena a pak jsem zašla do
domu pro perlivou vodu pro nás všechny. Když jsem se vrátila, Jamie
si broukala melodii „Come Josephine, In My Flying Machine“ a
dívala se na hvězdy. Damien pobaveně přihlížel ze svého místa vedle
na dvojkřesle.
Podívali jsme se na sebe. „Jamie miluje Titanik,“ řekla jsem na
vysvětlenou.
„Doufám, že to neznamená, že se utopíš,“ řekl na to k Jamie.
Jen se usmála a pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, jsem šťastná. Je to tu
skvělý. Vy všichni jste naprosto skvělí!“ Nadzvedla se na loktech.
„Třeba bychom měli vyrazit do klubu.“
„Bezva nápad,“ odpověděl Damien a já jsem jen zírala s otevřenou
pusou. „Ale já mám ještě lepší. Co kdybychom zůstali tady?“
Namířila na něj prstem „Jo. Jo.“ Pak se podívala na mě. „Ten je tak
chytrej. A taky hezkej,“ dodala tím nejhlasitějším divadelním šepotem
na celém světě.
„Já vím,“ řekla jsem. Trošku jsem se za svoji přítelkyni styděla, ale
také mě to bavilo.
 Zamžourala na Damiena. „Vsadím se, že bych ti naklepla zadek v
pokeru,“ prohodila.
Damien se na mě zvesela zašklebil. „Můžu snad odmítnout
takovouhle výzvu?“
„Je fakt dobrá,“ varovala jsem ho. S ní a s Olliem jsme strávili
hraním pokeru spoustu večerů. Pochopitelně je lepší za střízliva.“
Jamiin úsměv byl trochu nakřivo. „Třeba jsem střízlivá. Třeba takhle
jenom blafuju.“
Po čtyřech rozdáních a pěti tažených kartách to však opravdu
začínalo vypadat, že Jamie je skutečně střízlivá. Já jsem neuvěřitelně
prohrávala, Damien si nevedl o moc lépe, zato Jamie před sebou měla
pořádnou hromádku žetonů.
„Musím ti říct, žes mě úplně připravil o iluze,“ prohodila k
Damienovi. „Vůbec nevím, jestli můžu zůstat pod jednou střechou s
chlapem, co prohrává v pokeru.“
„Jenže já prohrávám se šarmem,“ opáčil.
Zvedla ruce jakoby v gestu „co se dá dělat“.
„Já jsem ale tak úžasná,“ protáhla. „Neříkej, že jsem tě nevarovala.“
Damien se opřel pohodlně o malé dvojkřeslo, o něž jsme se spolu
dělili. Natáhl nohy dopředu a karty odložil obrázkem dolů na malý
skleněný stolek. „Musíte si obě uvědomit, že poker je hra, která se v
průběhu mění. Nezáleží jen na tom, jaké karty držíte v ruce.“
Jamie a já jsme si vyměnily pohledy a ona se pak znovu zadívala na
Damiena.
„Jinými slovy, tys mě zkoušel.“
Povytáhla jsem obočí. „To bych mu neradila,“ pronesla jsem
povýšeně.
Všichni jsme se zasmáli, ale Jamie odhodila karty a plácla sebou
naznak na lehátko. „Jo, takže teď už se bavte sami, protože já nejspíš
odpadnu.“
Čekala jsem, že řekne ještě něco, ale dál už jsem slyšela jen tiché
pochrupování.
„Jamie?“ řekla jsem hloupě.
„Ta je v limbu,“ poznamenal Damien.
„To je tou vodkou se šlehačkovou příchutí,“ řekla jsem. „Je to
vyloženě nebezpečná věc.“
„Mám ji odnést dovnitř?“
 Přemýšlela jsem, že jí jenom přinesu deku a nechám ji spát venku,
ale pak jsem si řekla, že jí bude lépe v pořádné posteli a s normální
přikrývkou a bez slunce, které by se jí hned po ránu zabodlo do
obličeje. „Uneseš ji?“
„Je lehoučká,“ odpověděl. „Myslím, že to zvládnu.“ Zvedl ji snadno
a ona se k němu schoulila. V jeho náruči vypadala jako malá holčička.
Podržela jsem mu dveře, aby mohl projít. Vtom se Jamie na chviličku
probrala a ospale se na něj usmála. Čekala jsem, že řekne něco
vtipného a typicky jamieovského. Srdce se mi však sevřelo, když jsem
uslyšela její tiché: „Ty jsi pro ni ten nejlepší. Víš to, že jo?“
„Ona je pro mě taky ta nejlepší,“ odpověděl Damien a mně se srdce
sevřelo ještě o kousek víc.
„To jsem právě myslela,“ řekla ještě Jamie a pak zase odpadla,
ztracená ve šlehačkovo-vodkovém omámení.
Chvíli jsem ještě postála na zápraží a láskyplně jsem se za nimi
dívala, než jsem zavřela dveře. Ať byla Jamie zbouraná, jak chtěla,
pořád to byla moje nejlepší přítelkyně a ve chvílích, jako byla tato,
jsem si znovu uvědomovala proč.
„Takže, slečno Fairchildová, teď mi povězte,“ prohlásil Damien,
když jsem ho následovala do obytného prostoru. „Kolik vodky se
šlehačkou jste měla vy?“
„Na mě je moc sladká,“ vysvětlila jsem mu. „Zato jsem si ale dala
pár panáků Macallanu.“
„Fakt? To muselo pořádně zvýšit účet v baru!“
Postoupila jsem o krok k němu a vychutnávala jsem si, jak z naší
blízkosti začíná houstnout vzduch. „No, třeba bys ty peníze mohl
vyhrát zpátky v pokeru!“
„To je zajímavá nabídka,“ řekl. „Navrhuju malý dodatek.“
Naklonila jsem hlavu. „Chcete vyjednávat, pane Starku?“
„Pochopitelně.“ Udělal další krok. Už byl přímo u mě, tak blízko, že
bych se mu otřela ňadry o hruď, i kdybych neudělala nic víc, než se
jen nadechla. Naklonil se dopředu, až se rty téměř dotýkal mého ucha.
Ještě pořád jsme se jeden druhého nedotkli, ale když promluvil, z jeho
dechu mi přebíhal mráz po zádech. „Svlékací poker, slečno
Fairchildová.“
Žár v jeho hlase se vyrovnal ohni v jeho pohledu a já jsem se začala
rozplývat. Taková vyhlídka však byla příliš lákavá, než abych ji
promarnila, a tak jsem mu vyzývavě oplatila pohled. Rty mi zvlnil
úsměv, protože jsem spatřila, jak mu erekce dělá bouli na džínech.
Pomalu jsem zvedla oči a podívala se na něj. Jeho pohled žhnul.
Naklonil hlavu, jako by chtěl říct „ach, ano“.
Polkla jsem. „Dobrá, pane Starku,“ řekla jsem, otočila jsem se a
zamířila do ložnice. Zastavila jsem se ve dveřích a usmála se. „Připrav
se, že skončíš nahý.“
Moje výhrůžka se však ukázala nakonec lichou, protože po dvaceti
minutách jsem už přišla o žabky, lehký svetřík, který mě měl chránit
před chladem táhnoucím se od jezera a také o tričko. Zůstala jsem jen
v krátké růžové sukni, světle fialových tangách a ladící podprsence s
polovičními košíčky. Byla tak hluboce vykrojená, že mi důkladně
ztopořené bradavky napínaly ozdobnou krajku, která lemovala horní
okraj miniaturních košíčků.
Damien byl však pořád úplně oblečený.
„Nepodvádíš náhodou?“
„Obvykle ne. Ale když jde o to, abych tě viděl nahou, pak jsem v
obrovském pokušení.“
„Vida!“ Namířila jsem na něj přísně prst.
Zasmál se. „Naštěstí mě před problémem zachránila tvoje nezřízená
konzumace skotské. Nehrajete zrovna nejlépe, slečno Fairchildová.“
Zvedla jsem obočí. „Nenapadlo tě, že to na tebe jen tak hraju?“
„Opravdu? No, to je velmi zajímavá informace.“ Kývl ke kartám,
které jsem držela v ruce. „Tak se podívejme, co máš.“
Vyložila jsem karty na stůl a cítila jsem se namyšleně. „Dva krále a
eso.“
„To není špatné,“ řekl. „Horší je, že já mám ty další tři esa.“
„To snad ne,“ ohradila jsem se, ale když vyložil karty, opravdu na
mě zamrkala tři esa, dvě červená a jedno černé.
„Shoď to,“ vybídl mě.
Sáhla jsem na přední zapínání podprsenky.
„Ach, to ne,“ řekl a zakýval na mě prstem. „Sukni. Pomůžu ti se
zipem.“
Zamračila jsem se, ale poslechla. Obrátila jsem se a přidřepla, aby k
němu mohl. Přitiskl mi dlaň ke kůži a objel mi s ní pas. Druhou rukou
pomalu táhl za zip. „Nahoru,“ poručil a já jsem se zvedla na kolena,
zavřela oči a snažila se nechvět, když mi sukni zvolna svlékal. Prsty
přitom přejížděl neuvěřitelně pomalu po každém kousku nahé kůže,
jež se přitom objevila. „No vidíš,“ řekl a já jsem se otočila, vykročila
ze spadlé sukně a pak si znovu sedla.
Teď už jsem byla oblečená pouze do malinké podprsenky a ještě
menších kalhotek. V pokoji bylo chladno - dveře do soukromého patia
jsme nechali otevřené - ale kůži jsem měla rozpálenou. „Rozdáváš,“
řekla jsem a snažila se přitom ovládat dech, protože při každém
nádechu se mi prsa zvedla a zase klesla a s každým tím pohybem se
mi bradavky třely o krajku. Z toho pocitu jsem začínala šílet. Byl
drsný a dráždivý a já jsem si nemohla pomoct a musela myslet na
lehké štípnutí Damienových zubů, něžné naléhavé sání jeho úst a teplo
jeho rukou, když mi bral prsa do dlaní. A na neústupný tlak ptáka,
když se ke mně tiskl celým tělem.
„Nikki.“
„Copak?“ Trhla jsem hlavou, jak ke mně dolehla skutečnost. Podle
toho, jak se na mě díval, Damien nejspíš přesně věděl, na co jsem
myslela.
„Tvoje karty.“
Podívala jsem se a zjistila, že už rozdal. „Ach. Jasně.“ Viděla jsem,
jak mu cuká v koutku úst. „Co je?“ chtěla jsem vědět.
„Neřekl jsem ani slovo,“ bránil se. „Ale kdybych měl něco říct, bylo
by to, že se máš přesunout.“
Naklonila jsem hlavu. „Přesunout?“ Seděla jsem na patách s koleny
i stehny u sebe.
„Sedni si na zadek. Do tureckého sedu.“
„Já - Proč?“
„Protože na tebe chci vidět,“ řekl.
Svraštila jsem obočí. „To má být součást hry, pane Starku?“
„Od teď ano. Chci vidět, jak jsi vlhká. Chci vědět, jak moc tě
vzrušuje sedět naproti mně, pomalu přicházet o každý kousek oblečení
a být pro mě stále víc a víc otevřená. A celou tu dobu přitom vědět, že
brzo - velmi brzo - ti ho tam strčím.“
„Ach.“ Srdce mi poskočilo v prsou a byla jsem si jistá, že Damien
mi musel vidět na krku tepot mého pulzu.
„A teď, Nikki,“ řekl, „víš, jaká jsou pravidla.“
„To je příkaz, pane Starku?“ Cítila jsem, jak mám naběhlé pohlaví a
že jsem zoufale mokrá. Musel to vědět, ale brzo to měl navíc ještě také
vidět.
„To každopádně.“
 „Takže jestli neposlechnu, budu potrestaná?“
Rty se mu zvlnily. „Myslím, že trest, který jsem na dnešek připravil,
by se ti moc nelíbil.“
„Ne? Proč? Co uděláš?“ Dokázala jsem si představit štípnutí jeho
dlaně na svém zadku. Vzrušení z devítiocasé kočky na svém pohlaví.
Snažila jsem se přijít na to, jakou nemravnost asi vymyslel, ale mozek
mi v tu chvíli nepracoval moc dobře. Byla jsem roztoužená a
nažhavená, a ne jenom kvůli skotské a tomu, že jsem byla napůl nahá.
Bylo to kvůli Damienovi. Kvůli tomu, co se mnou prováděl. Kvůli
tomu, že jsem ho chtěla hned a teď. „Co uděláš?“ zeptala jsem se ještě
jednou.
„Spíš co neudělám,“ řekl a v tu chvíli jsem pochopila. Neposlechnu,
a on na mě ani nesáhne.
„To bys ale potrestal nás oba,“ připomněla jsem mu.
„Pravidla jsou pravidla,“ odvětil. „A já dokážu být velmi silný, když
chci. Ale jestli si myslíš, že jenom blafuju…,“ dodal a podíval se
jakoby pro dokreslení do karet.
Došlo mi to. Celý večer jsem prohrávala v pokeru. Doopravdy chci
prohrát i v tomhle?
Nechci. Přemístila jsem se tedy tak, že jsem měla nohy natažené
před sebou. Pomalu jsem je pak pokrčila a roztáhla, až jsem seděla v
tureckém sedu a před ním se doširoka otevřelo moje pohlaví. Nemohla
jsem teď nic skrývat a pravda byla, že jsem vlastně ani nechtěla.
Sledovala jsem směr Damienova pohledu k mokré skvrně na mých
tangách, výmluvném důkazu, jak moc jsem byla vlhká - jak jsem byla
touhou po něm neuvěřitelně prosáklá. Pomalu jsem zvedla oči k jeho
pohledu. Spatřila jsem tam žár a pocítila jsem známou moc. Damien je
sice ten, kdo určuje pravidla, ale já zase můžu zařídit, že ze mě bude
šílet.
Opřela jsem se o ruce na podlaze a trochu se prohnula. „Ten výhled
se mi líbí,“ řekl Damien. „Rád se dívám, jak moc mě chceš. Jak jsi ze
mě vlhká.“
„Opravdu jsem?“ zeptala jsem se nevinně. Přenesla jsem váhu na
jednu ruku a tu druhou zvedla. Přeběhla jsem prsty vzhůru po stehně a
pak se jimi zlehka dotkla hedvábí tang.
„Ježíši, Nikki,“ ozval se přerývaně Damien. Neměla jsem však
slitování. Přejela jsem špičkami prstů po okraji tang. Naklonila jsem
hlavu a zadívala se Damienovi do očí. A pak, se záměrnou pomalostí,
jsem vklouzla prstem pod ten kousek látky a do své tolik vlhké a tolik
naběhlé kundy. Z návalu slasti jsem až zalapala po dechu a tělem mi
projel záchvěv jako předzvěst exploze, která měla přijít.
A pak, s Damienovýma očima stále upřenýma na mě, jsem si strčila
prst do úst a ochutnala svoje vlastní vzrušení. „Ano,“ zamumlala jsem.
„Máš pravdu. Jsem z tebe fakt, fakt hodně mokrá.“
„Seru na poker,“ vykřikl Damien. Přehodil ruku přes přikrývku,
pustil karty na zem a sáhl po mně. Chytil mě za stehno a táhl mě k
sobě. Jeho pohyb mě připravil o rovnováhu a já jsem přepadla dozadu,
takže jsem skončila na zádech a s nohama doširoka roztaženýma.
Damien klečel mezi nimi.
„Uznáváte výsledek, pane Starku?“ zeptala jsem se hlasem plným
smíchu.
„Ano,“ potvrdil.
Zvedla jsem se na loktech. „To znamená, že jste prohrál.“
„Ne,“ řekl a položil se na mě. Dvěma prsty mi pak rozepnul uzávěr
na podprsence. „Ujišťuju tě, že to znamená, že jsem vyhrál.“
Přitiskl ústa k mému prsu a přitom sjel rukou dolů, aby se přes
promočené hedvábí dotkl mého klitorisu. Pocity, které se mě
zmocnily, byly neuvěřitelně nádherné. Jako příval jisker, vyvěrající z
jeho ruky a úst, a já jsem se vzepjala, omámená divokou bouří, již ve
mně Damien vyvolal.
„Mýlíte se, pane Starku,“ vyrazila jsem ze sebe, dokud jsem ještě
měla dost síly na mluvení. „Dnes jsme vyhráli oba.“
***

Probudila jsem se do nádherného rána. Muž vedle mě. Sluneční

paprsky, zářící do ložnice otevřenými dveřmi, které vedou na
soukromé nádvoří. Lehký vánek, přicházejí od jezera. Vůně borovic
a…
Zamračila jsem se a ještě jednou se důkladně nadechla. Co to jenom
cítím za pach?
„Damiene, vzbuď se,“ zatřásla jsem mu ramenem. „Buď jsme
doopravdy propálili postel, nebo někde něco hoří.“
Okamžitě se probral. Sebral z podlahy džíny a už letěl ze dveří.
Oblékla jsem si župan a spěchala za ním tak blízko, že jsem do něj
málem vrazila, když se zastavil v otevřených dveřích. „To nehoří,“
řekl. Teď, když jsem zápach už cítila lépe, jsem s ním musela
souhlasit. Byl to až odporně sladký pach, jako když se o Vánocích
dělají doma karamely a přichytí se na dně pánve.
„Myslím, že už vím, co to je,“ řekla jsem a vydala se do kuchyně.
Našla jsem tam Jamie zběsile obracející na plotýnce palačinky.
Podívala se na nás a zatvářila se napůl vyjeveně a napůl kajícně.
„Pardon! Chtěla jsem připravit snídani, ale…“ Ukázala na sporák a
kuchyňskou linku, jako by víc říkat ani nemusela.
Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. „Netušila jsem, že by se
palačinky měly servírovat na černo,“ prohlásila jsem s kamennou
tváří.
Hodila po mně utěrkou. „Jen jsem měla trošku potíže, jak do nich
vmíchat čokoládové hoblinky.“
Damien si nalil šálek kávy a opřel se o linku. „Jak se říká,
nejdůležitější je úmysl. Takže ti, doufám, nebude vadit, když si budu
jenom myslet, že jsem je snědl.“
Jamie se zazubila a dívala se z jednoho na druhého. „No bezva. Jsem
ztracená v horách se dvěma komedianty.“
„Vybrala sis to sama,“ konstatoval Damien hlasem, jako by řešil
nějaký problém na firemní poradě. „Buď to tu uklidíme a začneme
znovu, nebo vás, dámy, raději někam pozvu na snídani.“
„Čokoládové hoblinky už došly,“ poznamenala Jamie. Popadla talíř
s připálenými ovály, které se vůbec nepodobaly palačinkám, a hodila
je do koše. „Dejte mi patnáct minut, než se osprchuju a obleču.“
Nakonec to trvalo půl hodiny, než jsme se vypravili. Damien totiž
udělal chybu, protože nám řekl, že tam nejenom dělají báječné vafle,
ale že ta restaurace je přímo v Arrowhead Village, což je nákupní
středisko jak s normálními obchody, tak s luxusními outlety. A
samozřejmě ani Jamie, ani já bychom nemohly pořádně nakupovat,
kdybychom nebyly pořádně oblečené.
Damien byl přirozeně připravený během pěti minut. Oblékl si
vyšisované džíny, obyčejné bavlněné tričko a na něj lněnou košili s
krátkými rukávy. Vlasy měl neurčitě rozcuchané, jako by stál ve větru.
Vypadal zatraceně sexy - přesně jako chlápek, co zrovna vyskočil z
reklamy na pánskou kolínskou.
„Tomu to teda sekne,“ hlesla Jamie se záměrně lascivním zábleskem
v oku.
„To jo,“ řekla jsem. Postavila jsem se mezi ně a zavěsila se do nich.
„A je můj.“
 Do vesnice to bylo, co by kamenem dohodil. Protože jsme však
kamenem neházeli, museli jsme se prodrat klikatými, spletitými
uzounkými uličkami a trvalo nám to skoro půl hodiny. Vůbec mi to
nevadilo. Městečko bylo kouzelné, samé domy se zkosenou střechou,
schoulené pod horskými úbočími, a plné nádherných výhledů, z nichž
se tajil dech. Leželo přímo u jezera, takže technicky vzato jsme sem
mohli dojet některým ze člunů kotvících v Damienově přístavu. Sama
restaurace s názvem Belgian Waffle Works byla těsně u vody. Měla
velkou terasu s venkovním posezením. Když jsme vcházeli, zachytila
jsem vůni dozlatova upečeného křupavého těstíčka a zhluboka jsem se
jí nadechla.
„To je lepší než ode mě,“ přiznala Jamie. „Ale hele, stejně byste mi
měli poděkovat. Kdybych totálně nezkazila snídani, neměli bychom
nakupovací ráno.“
„Jsme ti opravdu hluboce vděční,“ řekl Damien a vzal mě kolem
pasu.
O třicet minut později jsem cítila ještě větší vděčnost, protože jsme
nejen seděli na terase s výhledem na vodu, ale před sebou jsme každý
měli talíř přetékající obrovskými vaflemi, vajíčky a takovou spoustou
slaniny, že by se jí nakrmila malá armáda.
„Upadnu do jídelního kómatu,“ protestovala jsem.
„To shodíme, až budeme chodit po obchodech,“ ubezpečila mě
Jamie. Se širokým úsměvem se obrátila k Damienovi. „Víš, ty jsi
vážně úžasný. Moc děkuju, žes mě sem pozval. Mám za sebou
příšerný týden.“
„Kdykoliv mi bude potěšením,“ řekl, pak se naklonil a lehce ji
políbil na tvář.
Jamie se začala žertovně ovívat rukou, až mě rozesmála.
„Vydržte, vy dva.“ Vytáhla jsem svůj iPhone a mávla na ně rukou, ať
si přistrčí židle víc k sobě, a udělala jsem pár fotek. „Ráda bych si
vyfotila i výhled, ale z telefonu to není ono.“
„Však se sem ještě určitě vrátíme,“ ujistil mě Damien.
„Nebo bys mohl koupit nový foťák,“ řekla Jamie. „A vůbec, měla
bys mít jeden v každém z jeho domů. Což by zajistilo, že by Leica
prostě nikdy nemohla zkrachovat, že?“
„To není špatný nápad,“ prohodil Damien s žertovným zábleskem v
očích. „Líbí se mi představa, jak se takhle zabydluješ ve všech mých
nemovitostech. Zatraceně, líbí se mi představa, jak jsi ve všech mých
nemovitostech nahá.“
Tváře mi zahořely a s rozšířenýma očima jsem bleskla pohledem po
Jamie, která vyjekla a opřela se o židli.
„Nemůžete si vy dva dát někdy pokoj?“ zeptala se.
„V žádném případě,“ odpověděl Damien a pak mě překvapil,
protože si mě přitáhl a dal mi polibek, z něhož mi slábla kolena.
„Bože,“ vyjekla Jamie. „Hrozně žárlím. Nemáš náhodou bratra?“
„Bohužel ne.“
„Toho jsem se bála,“ pokývala Jamie hlavou. Damien si posunul
židli blíž ke mně a položil mi ruku na ramena. Opřela jsem se o něj a
přála si, aby všechno bylo vždycky tak příjemné a klidné.
„Vím, že to zní děsně hloupě, ale vy dva máte hrozný štěstí, víte
to?“
„Ano,“ řekl Damien upřímně. „Víme to.“
„To je dobře,“ podotkla a zhluboka si vzdychla. „K čertu, tohle jsem
ale potřebovala.“
„Proč jsi mi neřekla, že tě vyhodili z té reklamy?“ zeptala jsem se.
Pokrčila rameny a zatvářila se rozpačitě. „Měla jsi toho trochu moc,
a stejně bys s tím nemohla nic dělat, obzvlášť ne z Německa.“ Jamie si
nedávno vybrali do mezinárodní reklamy, ale než došlo k natáčení,
začala chodit s kolegou, s nímž v ní měla hrát. Byla to vycházející
hvězda jménem Bryan Raine. Když to mezi nimi skončilo, Raine se
očividně rozhodl, že totéž si zaslouží i Jamiina reklamní kariéra.
„Já bych s tím ale něco udělat mohl,“ připomněl se Damien.
Rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, už tak jsi mi pomohl, vždyť díky
tobě jsem ten kšeft vůbec získala. To už úplně stačilo. Stejně mi
zaplatili - museli, protože tak byla sepsaná smlouva - takže jsem v
pohodě. Jen se musím dát zase trochu dohromady.“
„Ty to zvládneš,“ řekl Damien.
Jamie se natáhla přes stůl a chytila nás oba za ruce.
„Díky, doopravdy.“
„Není zač,“ usmála jsem se. „Víš, že tě máme rádi, že jo?“
„Kdo by ji nemiloval,“ prohodila Jamie s tak rošťáckým úsměvem,
že jsem hned věděla, že ranní smutek už je pryč.
Než mě pustila, ještě mi pořádně ruku stiskla. „Víte, že na nás lidi už
zírají?“
 Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že má pravdu. Ne všichni,
ale přece jenom dost lidí, kteří s námi seděli na terase, provinile
odvraceli pohled, když jsem se na ně podívala. „To patří k věci,“
prohlásila jsem a ukázala hlavou k Damienovi.
„No, to bude poprvé, co o mně bude psát bulvár,“ řekla Jamie.
„Takže to už jsem asi fakt slavná i bez té pitomé reklamy.“
„Jak to myslíš?“
„Damien Stark ve švédské trojce, samozřejmě. Zítra to bude po
celém internetu, nezdá se ti?“
Zakryla jsem si obličej dlaní. „Ježíši, Jamie, myslíš, že bys to mohla
říct ještě trochu hlasitěji? Teda lépe řečeno, nemohla bys toho
nechat?“
„Jen si dělám srandu,“ ohradila se a znala jsem ji tak dobře, že jsem
věděla, že je to pravda. Zachytila jsem Damienův pohled a všimla si,
jak neznatelně zavrtěl hlavou. Pochopila jsem - naznačoval mi, abych
mlčela. Jamie si může myslet, že je to jenom legrace, ale ona nežije
pod neustálým dohledem paparazzi jako Damien. Nebo koneckonců
já. Záleží na tom, kdo nás tři uvidí pohromadě, ale ten nesmysl, o
němž se právě zmínila, se rozhodně nevymyká říši pravděpodobnosti.
No bezva. Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že si s tím nebudu
dělat starosti.
„Dala bych si ještě jedno kafe,“ řekla jsem, protože to jednak byla
pravda a protože jsem chtěla změnit téma. „A pak už bude čas vyrazit
na nákupy.“

13. kapitola
„Líbí se mi ten azurový,“ řekla jsem Jamie, která váhala mezi
jedním batůžkem z klasicky hnědé kůže a druhým, který byl obarvený
na odstín letní oblohy.
„Není moc křiklavý?“
„Pro tebe? Pro tebe není nic příliš křiklavé.“
Ušklíbla se, ale ten hnědý odložila. „Ok. Sice bych neměla, ale
vezmu si ho. Víš co, zrovna jsem dostala zaplaceno. A zasloužím si,
abych si z té zatracené reklamy odnesla aspoň jednu pěknou věc.“
Souhlasila jsem, a tak jsem jí to nevymlouvala. Znala jsem Jamie už
dlouho a nákupní terapie s ní byla vždycky náročná.
Byla jsem ve speciálním obchodě s koženými výrobky. Damien mě
samozřejmě hned začal škádlit ohledně erotických možností skrytých
v kolekci pásků visících v pánském oddělení. Pak ale odešel ven
vyřídit si telefon a já jsem se rozhodla ho najít. Zamávala jsem na
Jamie, která čekala u pokladny na zaplacení, a vyšla jsem ven. Chvíli
mi trvalo, než jsem ho objevila, ale konečně jsem ho zahlédla. Seděl
na lavičce u trávníku, kam se usadili také nějací utahaní rodiče se
svými dětmi. Když si mě všiml, zvedl ruku a ukázal na sluchátko,
které měl v uchu. Přikývla jsem a tiše se posadila vedle něj a těšila se
z pozdního letního odpoledne.
„Ne,“ říkal právě Damien. „Musíte mě chápat. To je pro mě naprostá
priorita. Chci, abyste všechno prošli jako pod mikroskopem. Zjistěte
všechno, co se dá. Sledujte každou stopu, prolezte každou myší díru.
Je to jasné? Dobře. Zavolejte mi za pár hodin, jak to vypadá. Ano, už
za pár hodin. Správně. Tak to bychom měli vyřízenou jednu věc. A co
ten vjezd? Nedalo by se to nějak uspíšit? No, konečně aspoň nějaká
dobrá zpráva. Zítra ať je to hotové a zajistěte, ať mají všichni přístup.
V pořádku. Ano. Zavoláme si později.“ Ukončil hovor, podíval se na
mě a rty se mu zvlnily do automatického úsměvu. Kdybych ho
neznala tak dobře, věřila bych, že se jednalo jen o běžnou obchodní
záležitost. Jenže já jsem ho dobře znala, a tak jsem také dobře viděla
stíny obav v jeho očích.
„Nějaké problémy?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Jen obvyklé posuny v běhu vesmíru. Posledních pár
týdnů jsem byl trochu mimo. Mezitím se některé záležitosti nějak
zamotaly.“
„To teda nechápu jak,“ prohodila jsem. „Vždyť sis v hotelu založil
úplnou centrálu!“
„O nic nejde,“ opakoval, ale já jsem věděla své.
„Máš starosti,“ řekla jsem.
Už jsem na něm viděla, jak se to chystá popřít, a uvažovala jsem,
zda mu mám připomenout naši rozmluvu v letadle. Pak si to zřejmě
sám rozmyslel. „To mám.“
„Tak to už vím, že nejde o byznys. S byznysem si starosti neděláš.
Prostě ho děláš,“ dodala jsem v odpověď na jeho tázavý pohled.
„Netušil jsem, že jsem tak průhledný.“
„Jenom pro mě,“ vysvětlila jsem. „Co se tedy děje, Damiene? Jde o
Sofii? Nebo o ty fotky? Stalo se něco?“
Opřel se o opěradlo a obrátil tvář vzhůru k obloze. Po chvilce sáhl
po slunečních brýlích, které měl zaháknuté za okrajem trička, a
nasadil si je. „Je tu pár věcí, o které se musím postarat,“ řekl a otočil
se tak, že byl nyní tváří ke mně. „Byznys, se kterým si podle tebe
nedělám starosti, si přece jenom žádá moji pozornost.“
„Chápu,“ řekla jsem mu, i když jsem mu spíš měla vynadat za
takové kecy.
„A ano,“ dodal tiše, „taky si dělám starosti o Sofii.“
Tentokrát jsem věděla, že mluví pravdu. A taky mi bylo jasné, že to
má být omluva.
„Však ji najdeš. Řekneš mi, až se dozvíš něco nového?“
Odpověď přišla okamžitě. „Samozřejmě.“
Hruď se mi sevřela a najednou jsem si uvědomila, že zadržuju dech.
V tu chvíli jsem pochopila, kolik se toho skrývalo v jedné jednoduché
otázce.
Nemůžeš mi říct, co se děje? doprošovala jsem se v Německu.
Nemůžeš se mnou mluvit? Ne, odpověděl mi tehdy.
Dnes ale řekl ano.
Opřela jsem se o něj a oddychla si, když mě hned vzal kolem ramen.
Užívala jsem si úlevu i vědomí, že aspoň pro tuto chvíli se můžu cítit
v bezpečí a chráněná.
Brzy za námi přiběhla i Jamie s nákupní taškou v ruce. „Tak co, už
tě ty nákupy zmohly?“
„Obávám se, že se budu muset vrátit,“ řekl. „Ale vy dvě můžete
nakupovat dál.“
„Já ne. Jedině kdybys chtěla ty,“ podívala se Jamie na mě. Zavrtěla
jsem však hlavou, taky už jsem měla nakupování dost. „Dala bych si
vířivku,“ zasnila se.
„Mě napadlo ještě něco lepšího,“ ozval se Damien. Pak zmáčkl
tlačítko na mobilu. „Sylvie, mohla byste se spojit s Adrianou?
Mrkněte se, jestli by mohla teď odpoledne poslat někoho pro slečnu
Fairchildovou a slečnu Archerovou do domu v Arrowheadu. Ano,
přesně tak. Za hodinu. Zavolejte mi nebo pošlete textovku, až budete
něco vědět. Fajn. Budu zpět v pátek.“
Jamie na mě vrhla pohled, který jasně říkal co to má kruci znamenat,
což jsem hlasitě přetlumočila Damienovi jako: „O co jde?“
„Řekl jsem si, že by se vám dvěma mohla líbit masáž v patiu,“
usmál se a Jamie mě hned nadšeně plácla do dlaně.
„Ty jsi vážně úžasný,“ řekla Damienovi.
Podíval se mým směrem. „Říkají to o mně.“
***

Když jsme se vrátili zpátky do domu, Damien nám připomněl, že ve

skříni v Jamiině pokoji pro hosty najdeme plavky a že nám pak ukáže,
jak se zachází s vířivkou. „Vezměte si z ledničky, na co budete mít
chuť,“ dodal, „včetně šampaňského.“ Natáhla jsem se k němu, vzala
ho za ruku a propletla si s ním prsty. Chtěla jsem zůstat s ním, ale
zároveň mi bylo jasné, že nám s Jamie dává prostor, abychom si užily
jedna druhé, k čemuž jsme neměly příležitost už hezky dlouhou dobu.
„Ne abys moc pracoval,“ řekla jsem.
„Ne abys moc vyváděla,“ opáčil.
„Ani ve snu.“
Popravdě řečeno, nevyváděla jsem vůbec. Právě naopak. Myslím, že
jsem ještě nikdy za celý svůj život nebyla tak líná. Ostatně jsem
přesvědčená, že mytologie se mýlí. Horko není v pekle, ale v nebi. Je
tam horko, mokro a plno trysek, které dokážou odplavit z těla všechno
napětí.
Jamie si lebedila s rukama roztaženýma a se zakloněnou hlavou.
„Ani nevíš, jak už jsem to potřebovala. A ještě k tomu masáž! Něco ti
řeknu. Bůh existuje a jmenuje se Damien.“
Zvedla hlavu na tak dlouho, aby na mě mohla spiklenecky mrknout.
„Fakt, Nik. Já toho tvýho kluka úplně miluju.“
„Jo,“ řekla jsem. „Já taky.“
O pár hodin později, když jsme si vychutnaly vířivku i masáž do
poslední kapky, jsem se utahaná jako kotě natáhla na lehátko vedle
Jamie. Myslela jsem si, že si budu číst, ale to by bylo moc práce, a tak
jsem jen zavřela oči a užívala si požehnání naprostého uvolnění.
Tak mě také našel Damien, když se po práci znovu vynořil ze své
jeskyně. „Ahoj,“ zašeptal a pohladil mě prsty po rameni. „Jakpak ses
měla?“
Vzhlédla jsem vzhůru k tomu neuvěřitelnému muži, který se na mě
seshora usmíval. „Kolik je hodin?“
„Už bylo šest,“ odpověděl, což mě konečně přimělo pořádně otevřít
oči. Sáhla jsem po telefonu a zjistila, že má pravdu - a že jsem tedy
podřimovala víc než hodinu.
„To nevadí,“ řekl. „Umím si to představit, jak ses měla. A závidím.“
 „Můžeš se k nám přidat,“ navrhla jsem a šťouchla do Jamie. Usnula
totiž stejně jako já. Na rozdíl ode mě se však obrátila na břicho a
začala tiše pochrupovat do polštáře.
Jak se ukázalo, Damien objednal večeři z místní restaurace, takže
jsme si tak mohli vybrat z množství sendvičů, polévek a salátů. Měli
jsme je uždibovat při filmu, jehož sledování Damien naplánoval.
„Řekl jsem si, že si dopřeju nějaký ten prostoj,“ prohlásil. „Doufám,
že vám nebude vadit, když se k vám přidám?“
„Myslím, že to přežijeme,“ odpověděla jsem a zlehka ho líbla na rty.
„Díky,“ dodala jsem. „Jamie to potřebovala. A já taky.“
***

Čtvrtek začal skoro stejně jako středa, ačkoliv v tomhle kole se

Jamie povedlo vytvořit palačinky, které se palačinkám skutečně
podobaly. Jedli jsme je v patiu spolu s čerstvě vymačkanou
pomerančovou šťávou, a když jsem se rozhlédla po sluncem prozářené
hladině jezera, nemohla jsem si pomoct a zatoužila tam zůstat
napořád.
„Mám skoro chuť zavolat Lise a přehodit pondělní schůzku.“
„Jo, ach, prosím,“ zvolala Jamie.
Podívala jsem se na Damiena, ale jeho tvář zůstala bez výrazu a
nenabídla mi tak žádnou pomoc při rozhodování.
„Ne,“ řekla jsem konečně. „Potřebuju se podívat na ty prostory a
taky si chci promluvit s Lisou.“
„Máte se sejít v deset?“ zeptal se Damien, a když jsem přikývla,
pokračoval: „Odjedeme zítra ráno. Edward tě bude čekat před apartmá
a odveze tě limuzínou až na místo.“
„Hm, radši ne. Jeďme raději dřív, abys mě stačil zavézt ke mně
domů.“
„Mám hned po ránu jednání.“
„Tak mě může hodit domů Edward.“
„To je ztráta času,“ řekl Damien. „Obléct se můžeš už tady a pak jet
rovnou na schůzku. Pak se sejdeme a všechno mi povyprávíš.“
„Ne,“ odmítla jsem.
„Zatraceně, Nikki…“
„Ne.“ Zvedla jsem ruku. „Nevím, co se děje, ale něco určitě ano. A
měl bys mi to honem říct.“
 Jamie vstala. „Hele, najednou mě popadla potřeba jít si přerovnat
kufr.“
Ani jsem se neobtěžovala kývnout, jak jsem byla soustředěná na
Damiena. Ten však setrval v kamenném tichu.
„Nedělej to, Damiene. Ať tentokrát skrýváš jakékoliv tajemství, týká
se mě. A oba to zatraceně dobře víme.“
Podrbal se u kořene nosu a na obličeji mu bylo vidět, jak je ustaraný.
„Máš zničené auto,“ prozradil konečně tichým a bezvýrazným tónem.
Ne jako odraz slabosti, ale jako projev někoho, kdo se ze všech sil
snaží udržet svůj hněv na uzdě.
„Řekni to ještě jednou,“ požádala jsem ho připitoměle.
„Někdo ti polil celé auto barvou,“ pokračoval. „To je otrava, ale dá
se to řešit. Jenže někdo taky vypáčil zámek a nacpal ti dovnitř syrovou
rybu. Vážně pochybuju, že se ten pach dá někdy odstranit.“
„Já…“ Zavřela jsem pusu. Nemohla jsem pokračovat. Neměla jsem
absolutně žádnou představu, co bych měla říct. „Jak to víš?“
Ztěžka si povzdechl. „Už nějakou dobu jsem si dělal starosti o
bezpečnost tvého bytu.“
„Vždyť jsi tam nechal nainstalovat poplašné zařízení,“ připomněla
jsem mu. Po první anonymní zprávě se zeptal Jamie, zda by jí to
nevadilo. Jamie není idiot, takže samozřejmě souhlasila, a zatímco
jsme byli v Německu, Damienovi hoši z ochranky namontovali do
bytu bezpečnostní systém.
„Zřejmě to nestačí. Dohodl jsem se se správou budovy, že nechám
namontovat bezpečnostní bránu k parkovišti a k vstupní hale. Před
dvěma dny moji lidé objevili tvoje auto. Nemusím snad říkat, že jsem
nařídil zrychlit práce, aby zabezpečení bylo kompletní.“
Vzpomněla jsem si, jak se při telefonování během nákupů zmínil o
bráně. „Řekl jsi mi, že se ten hovor týkal Sofie,“ podotkla jsem.
„Ne. Řekl jsem, že se týkal věcí, které musím vyřešit. A že mám
starosti o Sofii.“
„K čertu, Damiene, nechytej mě za slovo. Ty schválně mlžíš. Proč?“
„Protože ještě nechci propíchnout tvoji bublinu. Především proto, že
jsem tě sem vzal, abys mohla uniknout před realitou ještě o pár dní
víc.“
„Já…“ Chtělo se mi na něj začít ječet, že takový průser přede mnou
přece nemůže skrývat. A že mě nemůže ani posadit na zadní sedadlo
limuzíny a čekat, že mi tím zajistí bezpečnost.
 Nakonec jsem to neudělala. Protože mi to došlo. Pravda je, že mi to
říct měl - k čertu, takovému tématu se přece vyhnout nemohl. Ale
vlastně mi tak chtěl dopřát ještě pár dní klidu.
„Fajn,“ promluvila jsem konečně. „Odpouštím ti, žes mi o tom
neřekl. Ale s Edwardem nepojedu.“
„Pojedeš,“ prohlásil Damien pevně. „Nemůžu tě ochránit před vším,
ale rozhodně tě ochráním před vším, co můžu.“
„Na to zapomeň. Znám svoje auto jako své boty. Dám ho
dohromady.“
„Starou belu. Tvoje auto je moc staré, aby se do něj dalo umístit
slušné zabezpečení, ten smrad z něj taky nezmizí a ostatně mlelo z
posledního už předtím. Sama jsi mi to řekla. A kromě toho,“ dodal už
klidněji, „stejně jsem svým lidem už řekl, aby ho prodali na náhradní
díly.“
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Děláš si ze mě srandu? Ne,“
zavrtěla jsem hlavou. „V žádném případě. To auto pro mě má citovou
hodnotu. Nenechám ho rozebrat na díly. A vůbec, co si to o sobě
myslíš?“ Doopravdy jsem si říkala, co si to ksakru dovoluje.
„Já bych umřel, kdyby se ti něco stalo,“ řekl. Byl klidný jako
hladina jezera za námi a jeho vyrovnanost tváří v tvář mému vzteku
mě ještě víc rozzuřila.
„Ty mi chceš prostě řídit život. A rozpitvat auto.“
„Jestli si to auto chceš nechat, fajn. Nechej si ho. Zaparkujeme ho ve
Stark Tower. Můžeš si ho nechat na věky, mně je to fuk. Ale koupím ti
nové auto a s pořádným alarmem a zabezpečením, GPS a
vyhledávacím systémem proti ukradení a veškerými těmi zatracenými
dalšími bezpečnostními zařízeními, které můj technický tým vymyslí.“
Nekřičel, ale skoro to tak vypadalo.
„Jako že ty ho koupíš?“
„Samozřejmě.“
„To ani náhodou.“
„Nehádej se kvůli tomu se mnou, Nikki. Jde přece o tvoji
bezpečnost. Chceš si nechat hondu, tak si ji nechej. Jestli chceš, dám
ten zatracenej krám pozlatit a postavím ho do vestibulu. Ale jezdit
budeš s novým autem.“
„Fajn,“ souhlasila jsem. Honda mě už dlouho zlobila na každé
křižovatce. A ano, mám k ní sentimentální vztah, ale ne, nemusím si
nechat auto, které smrdí rybinou. Damien ho může dát pryč - ne že
bych mu to takhle chtěla říct. Aspoň ne teď.
Ale v žádném případě mi nebude kupovat nové auto, a tohle mu tedy
řeknu. „Pořídím si ho sama,“ oznámila jsem. „Jestli chceš jít se mnou
a poradit mi, budu ráda. Ale šek podepíšu já.“
„V pořádku,“ přikývl. „Ovšem dokud ho nebudeš mít, bude tě vozit
Edward.“
„Ach, to ne,“ řekla jsem. „Jestli to mám udělat, uděláme to hned
dnes.“
„Dnes?“
„Na Desáté ulici jsou přece autosalony všude odshora až dolů, ne?
Tak pojeďme domů už teď, a ne až zítra ráno. Koupím si auto po
cestě.“
Zíral na mě se zvláštním výrazem, jako by hledal nějaký další
argument, ale nemohl na žádný přijít. Zmocnil se mě z toho lehký
pocit vítězství. Většině lidí se nad Damienem Starkem v debatě vyhrát
nepovede.
„Dobře,“ řekl konečně. „Zabal si. Můžeme odjet, kdykoliv řekneš.“
Kývla jsem a vstala, abych si šla posbírat věci. Na okamžik jsem
zaváhala a podívala se na něj.
„Ještě něco?“ Jeho výraz byl nečitelný.
„Jen že děkuju,“ pronesla jsem a sledovala, jak se mu rysy mění v
cosi, co bych nejspíš nazvala úlevou.
„Znamená to, že se teda nezlobíš?“
„Ale jo, jsem děsně naštvaná. Jenže jsem pochopila, jak to myslíš.“
Založila jsem si ruce na prsou. „Ale, Damiene, už to příště nedělej.“
Rty se mu zvlnily v líném úsměvu. „Slíbit ti nic nemůžu. Když jde o
tvoji bezpečnost, není moc prostoru pro polovičatá řešení.“
Jen jsem potřásla hlavou. V téhle bitvě jsem nemohla nikdy vyhrát,
ale vzhledem k okolnostem to tak zřejmě bylo v pořádku.“
„Jamie asi bude zklamaná,“ připomněla jsem a ještě jednou se
zastavila na cestě z místnosti. „Myslím, že se těšila, že tu zůstaneme
ještě jednu noc.“
„Může tu zůstat až do konce víkendu, jestli bude chtít,“ navrhl
Damien. „Vezmeme si džíp, ale v garáži je i další auto. Nechám jí
klíčky. Umí řídit bez automatické převodovky?“
„Jo,“ odpověděla jsem. „Umí. Co je to za auto?“
„Ferrari,“ řekl.
 Rozesmála jsem se na celé kolo.
„Co je?“
„Nic,“ řekla jsem. „Až na to, že jste zatraceně skvělej chlap,
Damiene Starku.“
***

Kolem čtvrtečního oběda jsem měla novou lásku. I když nikdo a nic
nemohl v mém životě nahradit Damiena Starka, v době, kdy jsme se
vrátili zpět do L. A. v mém zbrusu novém lesklém červeném
kabrioletu Mini Cooper, byla jsem naprosto a dokonale zamilovaná.
„Doufám, že nejsi žárlivý typ,“ řekla jsem Damienovi a láskyplně
pohladila kůží potažený volant. „Protože se mi zdá, že já a cooper
jsme nerozdělitelní.“
„Zajímavé,“ podotkl s pokřiveným úsměvem. „Možná jsem teda
neměl džíp nechat vyzvednout jednomu ze svých asistentů. Myslím
jako, že jestli jste vy dva chtěli být sami…“
„Je mi jasné, že to musí znít děsně přelétavě,“ prohodila jsem
rozjařeně. „Ale to víš, když člověka zasáhne pravá láska… No, prostě,
musí se s tím nějak vyrovnat.“
„Jo,“ řekl a pohlédl na mě se známým žárem v očích. „To tedy
musí.“
Odvrátila jsem oči od řízení, abych se na něj mohla vesele usmát.
Byli jsme už téměř u mého bytu, projížděli jsme po Ventura
Boulevard. Zahnula jsem na Laurel Canon a pak pokračovala dál
rovně až ke křižovatce s ulicí, která vedla k domu, v němž jsem sdílela
byt s Jamie.
„Užíváte si jízdu, slečno Fairchildová?“
Přejela jsem dlaní po palubní desce cooperu. „Prosila bych trošku
ohledů, pane Starku. Teprve se poznáváme.“
„Budu muset coopera vyzvat na souboj za úsvitu,“ uvažoval
Damien. „Já se o tebe nemíním dělit! Chci tě celou jenom pro sebe.“
„Vážně? Musím přiznat, že to zní dobře.“
„To se mi ulevilo, že to slyším.“
„Pamatuješ si, jak jsem řekla o lamborghini, že je to skoro jako
milostná předehra?“
„To ještě uteče hodně času, než na to zapomenu, slečno
Fairchildová.“
„Tak pro tohle autíčko to platí taky.“
 „Až tak?“ prohodil. „Musím se přiznat, že mě nikdy nenapadlo
považovat coopera za sexy. Roztomilý každopádně. Nápadný určitě
taky. Ale sexy, to si nejsem jistý.“
„Nedotýkej se cooperova ega,“ řekla jsem. „Kromě toho nejde o
vzhled. To je otázka síly.“
„Že by?“
„Cítíš to?“ zeptala jsem se, když jsem přehodila rychlost. Byla jsem
pyšná, když jsem přijížděla v cooperovi ke kopci na Mulholland Drive
a nemusela jsem se bát, že se nerozjedu. „Síla,“ opakovala jsem. „A
odolnost. To jsou důležité vlastnosti. U auta.“
„Souhlasím na sto procent,“ řekl. „Schopnost reakce. Vstřícnost.“
„Přesně jak říkám, samé vlastnosti, které člověka nažhaví. Ergo, je
to předehra.“
Zabočila jsem vpravo a zrychlila. Cooper snadno zvládal proslulé
zatáčky na Mulholland Drive.
„A co nažhaví tebe?“
Nechtěla jsem skončit v kotrmelcích pod kopcem, a tak jsem se na
něj nepodívala. „Ty,“ řekla jsem jenom.
Chvíli neříkal nic, ale cítila jsem na sobě tíhu jeho pohledu. Pak
promluvil, hlas drsný a naléhavý. „Zajeď ke straně.“
„Cože?“ Projeli jsme zatáčkou a před sebou měli rovný úsek silnice,
takže jsem si dovolila střelit po něm rychlým pohledem.
„Tady,“ řekl a ukázal k pozemku plnému smetí nad údolím. Byl to
ten druh místa, co si fotí turisté a puberťáci se tam jezdí zašívat.
„Zajeď ke straně a zastav.“
Udělala jsem, jak mi řekl. „Co to proboha…,“ začala jsem, když
jsem vypnula motor.
Ani jsem však nemohla dokončit otázku, protože jeho rty byly náhle
na mých ústech a jeho ruka mě vzadu za krkem táhla dopředu. Otevřel
ústa. Žhavá. Naléhavá. Panovačná. Zasténala jsem a nahnula se
dopředu, jak jsem toužila cítit jeho tělo na svém - a vtom jsem vyjekla
bolestí, jak mě řadicí páka dloubla do břicha.
„Koukám, že cooper žárlí,“ řekl Damien s pokřiveným úsměvem.
„Jsi v pořádku?“
V hlavě mi probíhal monolog velice barvitých nadávek, ale jen jsem
kývla.
 „Zůstaň na místě,“ nařídil mi. Pak si otevřel dvířka a vystoupil.
Přešel na moji stranu auta a otevřel dvířka i mně. Natáhl ke mně ruku.
Uchopila jsem ji a dovolila, aby mi pomohl na nohy.
„Myslela jsem, že jsem rozhodila atmosféru,“ prohodila jsem.
Otočil se, takže jsme teď oba stáli tváří k údolí a před námi se
otevíralo panorama světel, rozesetých po přikrývce noci. „Ne,“ řekl.
„Jen jsi ji trochu změnila. Ale co jiného než romantika by nás mohlo
čekat, když se vznášíme nad nocí plnou hvězd?“
„Romantika, pane Starku?“ poškádlila jsem ho. „Takže žádný žhavý
a zpocený sex na zadním sedadle mrňavého autíčka?“
„Romantika,“ zopakoval s takovou opravdovostí, že jsem se musela
opřít o bok auta, abych se udržela na nohou.
„Damiene…,“ ozvala jsem se tiše, hlas překypující emocemi.
„Já vím.“ Něžně mě pohladil konečky prstů po tváři. „Zavři oči.“
Poslechla jsem se rty mírně pootevřenými. Dotkl se mých vlasů,
pohladil mě po zádech. A pak jsem ucítila dotek jeho rtů na spánku,
jemný jako pohyb motýlích křídel, a potom u koutku oka. Usmála
jsem se, ne pouze pro něžnost okamžiku, ale taky proto, že mě hladil
tak jemně, až to šimralo. A pak se jeho ústa přitiskla k mým s tak
bolestivou něhou, že mi až vstoupily slzy do očí.
„Ahoj,“ řekl, když mě přestal líbat. Vzal mě za bradu a hranou palce
mi přejel pod okem, aby setřel uniklou slzu. „Tohle nedělej.“ Oči měl
tak plné lásky, že jsem se v nich málem utopila.
Ovinula jsem kolem něj paže a povzdechla si, když mě také objal.
„Miluju tě,“ řekla jsem, ale tak tiše, že mě snad ani nemohl slyšet.
Bylo to však jedno. V tu chvíli slova nebyla potřeba. V tu chvíli jsme
potřebovali jen jeden druhého.

14. kapitola
Jak Damien řekl, náš dům se prakticky proměnil v pevnost.
Parkoviště dostalo zabezpečovací bránu a neustále ho sledovaly
monitorovací kamery. Zastavila jsem u bezpečnostního zařízení,
projela kartou, kterou mi Damien podal, a sledovala, jak elektroničtí
skřítci otvírají tu masivní věc. Šlo to hladce, a tak jsme byli uvnitř
takřka okamžitě.
„Vypadá to dobře,“ řekla jsem. I když mi připadalo, že mě zbytečně
rozmazluje, oceňovala jsem všechno, co dělal, aby mě ochránil.
Dokonce jsem pochopila, že to nemusí stačit. Že si o mě dál dělá
starosti. A fakt, že jsem zvítězila při dohadování ohledně Edwarda
jako řidiče, zůstal pro Damiena bolavým místem.
„To ano,“ souhlasil. „Jenže mně záleží víc na účinnosti než na
pouhém vzhledu.“ Otočil se v autě a podíval se zpátky k bráně.
„Někdo by ji mohl úplně snadno přelézt.“
Pohlédla jsem na bránu zpětným zrcátkem. „Možná Spiderman, ale
normální člověk ne.“
„Ty mříže se dají využít jako žebřík.“ Vyťukal si něco do mobilu.
„Tohle je typický model brány k soukromému pozemku. Většinou
slouží jen k tomu účelu, aby odradila cizí lidi od parkovaní v daném
prostoru. Prostě jen taková zábrana. Já chci ale víc.“
„Komu jsi…“
„Ryanovi. To je šéf mojí ostrahy. Chci, aby se na to co nejdřív
podíval.“
Zvedla jsem oči a pak zajela na své parkovací místo. Ucítila jsem
lítostivé bodnutí, že tam nestojí moje honda, ale brzy to přešlo.
Koneckonců není úplně pryč. Jen stojí v garážích ve Stark Tower,
dokud se nerozhodnu, co s ní dál.
Počítala jsem, že budu mít přecpanou poštovní schránku, a tak jsme
vyšli z parkoviště brankou pro pěší a po chodníku se vydali k
hlavnímu vchodu. Damien mi vezl kufr a já jsem se vlekla s taškou v
ruce. Než jsem odjela do Německa, vstup do domu byl jen poněkud
ošuntělým výklenkem s poštovními schránkami na jedné straně a se
schodištěm na druhé. Teď ji však chránila masivní, ale vkusná železná
vrata. Prostor navíc prošel celkovou proměnou. Bylo tam nově
vymalováno a na zemi stály velké květináče s kvetoucími rostlinami, a
dokonce i jezírko.
„To ty?“ zeptala jsem se Damiena.
Neřekl nic. Jen natáhl ruku pro klíč a vybral poštu ze schránky.
Následovala jsem ho po schodech, trochu pobavená a zároveň trochu
podrážděná.
U vstupních dveří to bylo více méně totéž, přičemž ono „více“
představoval další zámek k těm dvěma, které jsme tam dosud měly.
Tázavě jsem pohlédla na Damiena.
„Lepší,“ utrousil, protože už vyťukával další textovku. Bylo mi ale
jasné, že „lepší“ neznamená „dost dobré“. Na Ryana očividně čekal
rušný pátek.
 Uvnitř bytu to vypadalo stejně jako dřív včetně velké kovové
postele, která vévodila obývacímu pokoji, a bílé kočky, která splývala
s kupou polštářů na gauči. Paní Mňau Mňau při našem příchodu
zvedla hlavu, vstala, protáhla se a šikovně seskočila na zem. Čekala
jsem, že si přijde pro podrbání a pomazlení, ale místo toho na mě
jenom zamrkala velkýma, obviňujícíma očima. Pak se otočila a
pomalu odešla do zadní části bytu s ocasem vysoko zdviženým a
zadkem vystrčeným do vzduchu. Vyťapala po schodech, zabočila do
Jamiina pokoje a zmizela.
„Mám dojem, že ti pěkně vynadala,“ podotkl Damien pobaveně.
„Aspoň že vypadá, že je dobře nakrmená.“ Jamie mi řekla, že
požádala Kevina, našeho milého, ale poněkud ulítnutého souseda, aby
kočku krmil. Vzhledem k tomu, že jsem se občas podivovala, jak se
Kevin zvládne postarat sám o sebe, nemohla jsem říct, že bych byla
úplně nadšená z jejího výběru kočičího hlídání.
Pustila jsem tašku na zem a poštu hodila na postel. „Nemůžu uvěřit,
že ji tady nechala,“ řekla jsem, i když jsem tomu ve skutečnosti uvěřit
klidně mohla. Kdyby bylo na Jamie, postel by se stala permanentním
příslušenstvím obýváku, stejně jako hromada oblečení na zemi před
její skříní nebo vědecký pokus, který nepochybně bujel v ledničce,
protože jsem tady nebyla a neprovedla každých pár dní v bytě detox.
Damien postavil kufr vedle mojí tašky. Otevřela jsem ho a
zachmuřeně do něj hleděla. Tuhle část cestování doopravdy nesnáším.
Kufr byl plný a já jsem se vůbec netěšila, že z něj budu muset všechno
přebrat - co je na vyprání, co stačí pověsit, co budu muset vyžehlit.
Rozhodla jsem se zavazadla nevšímat, vrhla jsem se na léty
prověřenou metodu prokrastinace a začala jsem probírat poštu. Účty,
účty, reklamy, časopisy. Zatímco jsem se tomu věnovala, Damien
slídil po bytě a prověřoval nově zabudovaná čidla pohybu a další
vychytávky, které sem nainstalovali jeho lidé.
Když se vrátil z ložnice, zrovna jsem si všimla jednoho dopisu, který
vykukoval z kupky. Moji pozornost upoutala uvedená zpáteční adresa
- Stark International. Usmála jsem se a podívala se na Damiena a
čekala, že po mně hodí vědoucným pohledem. Byl však zaujatý svým
mobilem, vyťukával odpověď na další textovku, která mu pípla před
chvílí.
Nechtělo se mi čekat, a tak jsem vsunula prst pod chlopeň obálky a
otevřela ji. Přitom jsem si všimla, že Damien vrátil mobil do kapsy,
což jsem brala jako znamení, že už konečně skončil. Pomyslela jsem
si, že se Ryanovi muselo ulevit.
Vytáhla jsem z obálky jediný list papíru a rozložila ho.
Čekala jsem smyslná slůvka a dekadentní návrhy. Z toho, co jsem si
přečetla, mi však ztuhla krev v žilách. JEHO MINULOST TĚ BUDE
POŘÁD PRONÁSLEDOVAT.
Zalapala jsem po dechu a upustila papír na zem.
„Nikki?“ Damien chtěl ke mně okamžitě přiskočit, ale předtím stál
na opačné straně postele. Přelezl ji a objal mě kolem ramen. „Co se
děje?“
Zhluboka jsem se nadechla a přiměla se vzpamatovat. Někdo po
mně jde - nejdřív ta esemeska, pak moje auto a teď tohle. Ale byl to
pouhý kus papíru. Jenom zatracený papír. Vkradl se do mě záchvěv
strachu, avšak zahnala jsem ho. Já se s tím vypořádám. Já to zvládnu.
„Nikki.“
„Podívej.“ Ukázala jsem k podlaze a sklouzla z postele, abych papír
zvedla, ale Damien byl rychlejší. Sebral ho dřív, než jsem to stihla já.
Držel papír mezi dvěma prsty, až mu jejich špičky zbělaly úsilím.
Podívala jsem se na vzkaz blíž, jako bych snad očekávala, že z něj na
mě vyskočí nějaká stopa. Ale na papíru nebylo nic jiného než ona
slova, která vypadala, jako by je někdo naklepal na staromódním
psacím stroji.
„Kde jsi to vzala?“ Jeho hlas byl tichý a vyrovnaný. Ukázala jsem
na obálku, která dosud ležela na posteli, a Damien ji obrátil s pomocí
vedle ležícího katalogu. Viděla jsem, jak se změnil jeho výraz, když
spatřil zpáteční adresu. „Zkurvysyn,“ zavrčel a pak udeřil tak silně do
čela postele, až se celá ta věc zatřásla.
Počkala jsem chvíli a pak jsem se vyrovnaným hlasem zeptala: „Je
to někdo, kdo má přístup k tvému dopisnímu papíru?“
„Ne,“ odpověděl. „Ten hajzl jenom chce, aby sis myslela, že to
přišlo od nás. Podívej se zblízka - ale nedotýkej se toho,“ upozornil
mě, když jsem se naklonila nad papír.
„Je to natištěné normální laserovou tiskárnou. Naše obálky jsou
profesionálně ražené. Kurva.“ Prohrábl si rukama vlasy a nadechl se,
pak zaměřil pohled na mě. „Jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě,“ odpověděla jsem popravdě. „Nejdřív jsem se
vyděsila, ale bylo to pouze šokem. Fakt,“ dodala jsem, protože na mě
dál zkoumavě hleděl a v očích mu byla vidět starost. „Teď už jsem v
pořádku. Doopravdy. Jsem vlastně víc naštvaná než vylekaná.“
Zvolna přikývl, jako by zvažoval pravdivost mých slov. „Tak
dobře,“ řekl. „Podej mi mikrotenový sáček. Ráno to v něm předám
Ryanovi.“
Odběhla jsem do kuchyně. Trošku mě překvapilo, že nevolá Ryanovi
okamžitě. Ale vzhledem k tomu, že vzkaz přišel běžnou poštou, nebyl
čas na celé věci zjevně tím nejdůležitějším.
Když jsem se vrátila s pytlíkem, Damien přecházel po pokoji sem a
tam. Přistoupil ke mně, vzal si sáček a použil okraj svojí košile, aby
strčil dopis i obálku dovnitř. Hodil ji na postel, pak se otočil a objal
mě. „Omlouvám se,“ řekl po chvilce.
Odtáhla jsem se jen tolik, abych mu viděla do obličeje. „A za co,
zatraceně? Ty mi přece neposíláš hnusné vzkazy, ani mi necpeš ryby
do auta.“
„To sice ne,“ odpověděl, „jenže je očividné, že jsem ten důvod, proč
se ti to děje.“
„To ale není nic nového.“ Oba jsme věděli, že bez Damiena bych
rozhodně nebyla tak zajímavá, abych na sebe přitáhla pozornost médií
nebo podobného pronásledovatele. Pokud to však měla být cena za to,
že s ním mohu být, pak jsem byla ochotná zaplatit.
„Ne. To asi není.“ Na moment se odmlčel a pak pokračoval. „Chtěl
bych, aby ses přestěhovala ke mně.“
Ach. Udělala jsem krok dozadu a sedla si zase na kraj postele.
Nemůžu popřít, že jsem taková slova už nějakou dobu chtěla slyšet.
Ano, věděla jsem, že na tomto muži stále ulpívají stíny jeho minulosti
- že existují tajemství, která mi možná nikdy nesvěří. Ale už jsme toho
společně zvládli tolik a být s ním mi připadalo jedině správné. Většinu
rán jsem se už probouzela v jeho náruči, ale ve dnech, kdy jsme spali
odděleně, jsem se cítila opuštěná.
Už předtím se občas objevily náznaky, že chce, abych se
přestěhovala k němu, ale teď to poprvé řekl přímo. Za jiných okolností
by mi srdce poskočilo radostí. Ale když jsem se podívala na plastový
sáček s tím odporným dopisem, pocítila jsem jedině chlad.
Pomalu jsem zvedla hlavu a zadívala se na Damiena. Tvářil se
odhodlaně a profesionálně. Byla to tvář byznysmena, a nikoli milence,
a na jazyk mi rychle skočila odpověď. „Ne.“
„Cože?“
 Vstala jsem. S Damienem Starkem bylo vždycky obtížné zvítězit v
bitvě vůle a mně bylo předem jasné, že to zvládnu jen těžko. „Řekla
jsem ne.“
„No?“ Hlas mu zněl tiše a ostře jako nůž. „Zatraceně, Nikki, do
prdele, proč ne?“
Musela jsem se nutit, abych zůstala odhodlaná. Protože ve
skutečnosti jsem s ním chtěla začít bydlet. K čertu, nikdy bych ho
nechtěla opustit. Ale ne takhle. „Chceš se mnou žít, protože mě
miluješ, nebo proto, že mě tak chceš ochránit?“
Chvíli studoval můj obličej a pak vztekle zavrtěl hlavou, což mě,
upřímně řečeno, dost namíchlo. „Chci tě mít u sebe, Nikki. A
zatraceně, ty to přece chceš taky.“
To jsem popřít nemohla, a tak jsem raději mlčela. Ticho je někdy
nejlepší strategie.
„Kurva,“ zaklel víc pro sebe než ke mně.
Ukázala jsem na dopis. „I když je to hnus, podstatou však je, že
dopis mi nemůže ublížit, Damiene, a byt je teď také bezpečný. Zařídili
to přece tvoji vlastní lidé. Nebo si snad mám myslet, že bezpečnostní
tým Stark International odvádí podřadnou práci?“
„Všechno, co vlastním, musí odpovídat určitým očekáváním.“ Za
řeči došel až ke mně a zdálo se, že z něj síla vyzařuje v naléhavých
vlnách. Byla bych přísahala, že podívat se pozorně, určitě bych
uviděla roj elektronů rozletujících se do okolí s každým jeho krokem.
Naklonila jsem hlavu: „Jsem snad součástí vašeho majetku, pane
Starku?“
Zastavil se těsně u mě. I když jsem byla rozhodnutá nepovolit,
zjistila jsem, že mám co dělat, abych dýchala. „Myslím, že spolu
máme určitou dohodu,“ řekl a přejel mi konečkem prstu zlehka po
klíční kosti. Rozevřela jsem rty a nohy mi zeslábly. Dobře věděl, jaký
to na mě má vliv, pacholek jeden, a já jsem neodolala a poddala se mu.
Spršce drobných jisker, které mi vyzařovaly do těla. Tomu hlubokému
a naléhavému toužení mezi stehny. Ostře jsem nasála vzduch a
zamumlala jediné slovo: „Damiene.“
„Máme jistá pravidla, pamatuješ?“ Zdálo se mi, že v jeho tónu
zaznívá úsměv jako výraz muže, který si myslí, že vyhrál.
„Jsi moje, Nikki. Kdykoliv a jakkoliv budu chtít. A kdekoliv,“ dodal
a uchopil do ruky můj prs. Stiskl mi bradavku mezi palcem a
ukazováčkem tak silně, až jsem zalapala po dechu ze směsi bolesti a
rozkoše, která mi projela tělem až rovnou do pohlaví. „A já tě chci mít
vedle sebe.“
„Jsem s tebou pořád,“ řekla jsem, i když jsem měla co dělat, abych
ze sebe vůbec vypravila nějaké slovo. Otevřela jsem oči. Tělo mi
zachvátil žár a zoufale prahlo po jeho doteku. Toužila jsem cítit na
sobě jeho ruce. Toužila jsem mít v sobě jeho ptáka. Byla jsem jeho a
chtěla jsem se mu vzdát rovnou na místě. Nechat ho, ať si mě vezme,
jakkoliv chce.
To všechno jsem chtěla - ale zároveň jsem také toužila vyhrát tuto
bitvu. A tak jsem se nadechla a promluvila, pomalu a pevně. „Ovšem
stěhovat se k tobě nebudu.“
Popadl mě za ruku a strhl mě k sobě. „Zatraceně, Nikki, tohle není
hra.“
Povytáhla jsem obočí. „Že není, pane?“
Viděla jsem, jak sebou cukl. Pak jsem ucítila trhnutí paží, jak mě
pustil a odkráčel ode mě dál.
Vydechla jsem a zalitovala svého okamžiku jedovatosti. „Damiene,
já jsem v pohodě.“ Mluvila jsem jemně, ale odhodlaně. „Z toho
vzkazu mám sice nervy, ale je to jenom hloupý dopis. V bytě nikdo
není. Chci říct, proboha, vždyť jsi tady z toho udělal úplnou pevnost.
Tak se na to vykašli, jo?“
„Leda houby,“ vyjel na mě. „Chci, abys byla v bezpečí. Nesmí se ti
nic stát. Nechci tě ztratit jako…“ Odmlčel se a já jsem na něj pouze
zůstala zírat.
„Co? Zatraceně, Damiene, tohle všechno je kvůli Sofii? Ty si myslíš,
že to, že zmizela, má něco společného s tebou?“
„Nemám tušení, proč zmizela,“ odpověděl.
„A začíná ti z toho hrabat. Přitom mi vůbec nic neřekneš, ksakru.“
Chtěla jsem mít porozumění, opravdu chtěla. Pochopila jsem, jak se
tou situací užírá. Jeho přítelkyně kamsi zmizela a mě pronásleduje
nějaký debil. A jakýsi potencionálně zlovolný dobrodinec zařídil
stažení žaloby pro něj tím nejhorším možným způsobem. Damien se
teď snažil ovládnout situaci, ale všechno mu nějak proklouzávalo
mezi prsty. Chápala jsem to, skutečně chápala.
Ale na věci se vůbec nic nezměnilo.
„Nehádej se o tom se mnou, Nikki.“
„K čertu, jo, budu se hádat. Proč ses vůbec obtěžoval s těmi branami
kolem našeho domu, když nevěříš, že by byly něco platné? Chápej,
mně se nelíbí dostávat sprosté vzkazy o nic víc než tobě, ale podle
toho, co víme, ten dopis mohl být odeslaný třeba z Antarktidy.“
Přikráčel ke mně, ztělesněná síla, moc a chladná mužnost. Natáhl
ruku a prstem mě pohladil po tváři. Jeho dotekem se ve mně zvedla
sprška jisker. „Nemám rád, když mi někdo vzdoruje,“ řekl.
Nadechla jsem se, odhodlaná nepovolit a neustoupit. „A já zase
nemám ráda, když mi někdo šéfuje.“ Přesunula jsem nohu, abych
přizpůsobila postoj svému mentálnímu rozpoložení. „V tomhle
nevyhraješ, Damiene. Musíš se s tím vyrovnat.“
Prstem mi obkresloval linii krku až k okraji trička. „Máš představu,
jak se teď cítím frustrovaný?“
Zachvěla jsem se, z lehkého tlaku jeho doteku mi tělem vířily
všemožné dekadentní přísliby. „Vím, co děláš,“ řekla jsem roztřeseně.
„Nebude to fungovat.“
„Že ne?“
Zavřela jsem oči a roztřásla jsem se, když špičkou prstu objel křivku
mého prsu. „Já se nevzdám.“
Ruka mu vklouzla za tričko a přitáhl mě k sobě. „Chci, abys byla v
bezpečí,“ zamumlal. Zatímco si mě jednou rukou přidržoval u sebe,
druhou mě vzal kolem pasu. Jemně mě tlačil dozadu, až jsem ucítila
okraj postele. Tělo mě mravenčilo, jak jsem si uvědomovala jeho
blízkost, ale bylo v tom i cosi nového. Byl to Damien, jakého jsem
znala, ale přitom v jeho dotecích bylo cosi, co jsem ještě nepocítila.
Jeho bezostyšný přístup mě vzrušoval, mezi stehny mě brnělo a v
kundě mi temně pulzovala krev, žhavá po jeho dotyku.
„Chtěl bych ti tam strčit ruku,“ zamumlal a vklouzl mi rukou na
pohlaví, jako by chtěl dokreslit svá slova. Pak jsem jen zalapala po
dechu, když sevření využil k tomu, aby mě zvedl na postel. Tlak palce
na stydké kosti a dlaně na pohlaví byl tak intenzivní, až mnou projel
třes jako předzvěst exploze, která měla teprve přijít.
Položil mě na postel, jednou rukou mě krouživými pohyby hladil po
ohanbí a druhou mě chytil za prs. Zasténala jsem a vyrazila mu boky
vstříc. Přitom jsem se prohnula v zádech, abych zvýšila tlak jeho ruky
na mojí rozcitlivělé bradavce. „Víš, jak jsi mluvila o té ochranné
bublině? Chtěl bych tě do ní zavřít. Za každou cenu,“ řekl. „Vůbec
nemůžeš vědět, jak moc tě potřebuju.“
„Vím.“ Nebyla jsem si jistá, jak to, že jsem ze sebe dokázala
vymáčknout nějaké slovo. Ať už jsme spolu hráli jakoukoliv hru, už
dávno jsem s ní souhlasila. Může ode mě žádat cokoliv a vždycky to
dostane. A v tu chvíli jsem nechtěla nic jiného než jeho dotyk.
Lehké zavrtění hlavou bylo i přes žár v jeho očích téměř známkou
hravosti. „Je to příliš velké a příliš silné. Není žádný začátek a žádný
konec, nic, s čím bych mohl poměřit délku a šíři toho, co k tobě cítím.
Stačí, abych se na tebe podíval, a nemůžu uvěřit, že bych přežil takový
nápor citů.“
„Říkáš to, jako by to skoro bolelo.“ Moje slova zněla lehce, jemně
škádlivě.
„Ty i já víme lépe než kdo jiný, že bolest a slast spolu chodí ruku v
ruce. Vášeň, Nikki, vzpomínáš? A s tebou mě naplňuje.“
Polkla jsem, překonaná jak jeho slovy, tak naléhavostí, s níž je
pronášel.
„Chci tě mít u sebe. Hýčkat tě a chránit. Být ti tak blízko, že bez
tebe bych byl ztracený. Chci tě vzít do postele a dívat se, jak se ti
napne kůže pod mými prsty, jak se tvé tělo probouzí pod mým
dotykem. Chci tě líbat úplně všude, až se ztratíš v záplavě rozkoše a
nebudeš ani vědět, kde končíš a kde začínám já. Chci tě svázat a
píchat tak dlouho, až nebude pochyb, že jsi opravdu moje. Chci si tě
obléct a vzít někam ven, abych tě mohl všem ukázat, tu nádhernou,
dokonalou ženu, plnou života. Všechno, co jsem vybudoval? Všechny
moje firmy? Všechny moje miliardy? V porovnání s tebou nemají
žádnou cenu.“
Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale umlčel mě prstem, zlehka
přiloženým k mým rtům. „Takže ne, Nikki. Nehodlám riskovat tvoji
bezpečnost. Nechci se už dál dohadovat. Nechci, abys mi musela dál
vzdorovat. Nemusíš se ke mně stěhovat. To je v pohodě. Já se
přestěhuju k tobě.“
„Počkej.“ Zavrtěla jsem se a pokusila se nadzvednout na loktech.
Ještě jsem se vznášela ve smyslném opojení a nebyla jsem si jistá,
jestli jsem ho dobře slyšela. „Cože?“
„Slyšela jsi mě. Konec tématu.“
„Damiene, já…“
Jeho ruka stále spočívala v mém klíně, ale teď prstem odhrnul okraj
kalhotek a strčil mi ho dovnitř. Zvrátila jsem hlavu dozadu a zasténala,
jen aby mě hned umlčel jeho tvrdý, nelítostný polibek. „Teď tě svážu a
žádné řeči, žádné námitky. Je ti to jasné?“
 Jen jsem bezmocně přikývla. Mezi nohama se mi sbírala touha v
tekuté podobě a dokazovala, jak jsem rozpálená a nadržená. Bradavky
mi ztuhly a kůže se mi chvěla už jen z pouhého tlaku okolního
vzduchu.
„Ale nejdřív tě chci mít nahou.“ Vyndal ruku z mého klína a já jsem
litovala té ztráty kontaktu. Pak uchopil okraj trička a strhl ho ze mě.
Přejel prsty po podprsence a já jsem zavzdychala nad slastným
pocitem, když vklouzl pod ni a dotkl se místa, kde se prs vzpínal do
košíčku. „To se mi líbí,“ řekl tiše. „Myslím, že ti ji necháme. A teď se
obrať,“ dodal a rukou naznačil jak. „Na lokty a na kolena.“
Povytáhla jsem obočí a on mě plácl po zadku.
„Otoč se,“ zopakoval.
Byla jsem v pokušení mu opět vzdorovat, už jen pro potěšení z
dalšího plesknutí, ale bála jsem se, že by tu lest snadno prohlédl a
změnil povahu trestu v méně fyzickou záležitost. Jako třeba, že by se
mě vůbec nedotkl. A to bylo něco, co bych nevydržela. A tak jsem
poslechla. Rozepnul mi zip na sukni, stáhl mi ji z boků a vzal přitom i
spodní kalhotky.
„Nádhera,“ prohlásil a hladil mě dlaní po zadku. „Teď si polož hlavu
na matraci, ale zadek nechej nahoře.“ Přejel mi po stehnech a přiměl
mě dát nohy od sebe a položit ruce mezi stehna. „Ach, ano, miláčku.“
V jeho hlase jsem slyšela žár a zvlhla jsem z toho ještě víc.
„Chci, abys vystrčila zadek a nastavila kundu. Teď tě ošukám,
Nikki. Ojedu tě tak, až se ztratíme jeden v druhém. Až nás celé
spolkne vesmír. Udělám tě víc a tvrději, než jsi kdy zažila, miláčku, a
budu cítit každý záchvěv, každou křeč, až tebou projede orgasmus.
Protože tě budu pevně držet a budu hluboko v tobě. A Nikki, nikdy tě
nepustím.“
O zadek se mi otřely jeho džíny a cítila jsem, jak se látka napíná nad
jeho erekcí. Nahnul se na mě, pohladil mě po zádech a pak se jeho rty
dotkly okraje mého ucha. „Můžeš buď mlčet, nebo říkat ,Ano, pane‘.
Jiná možnost neexistuje.“
Tělo jsem měla jako v ohni, v kundě mi cukalo a svaly se svíraly v
touze po naplnění. Věděla jsem, že právě tohle Damien potřebuje.
Potřebuje mě mít pod sebou, teplou a pevnou a jistou. A ano,
submisivní. Odevzdanou. Úplně. Dobrovolně. Zatraceně, třeba i
zoufale.
„Ano, pane,“ řekla jsem. Na nic jiného jsem se nezmohla.
 Neviděla jsem mu do obličeje, ale zato jsem slyšela pýchu v jeho
hlase, když řekl prostě jen: „Dobře.“
Očekávala jsem jeho dotek, ale nechal mě na posteli a nařídil, abych
se nehýbala. Sklouzl dolů a klekl si k mému kufru. Tvář jsem sice
měla natočenou stejným směrem, ale ze svého úhlu pohledu jsem
nemohla vidět, co tam dělá. Chtěla jsem se pohnout, ale znovu jsem se
bála riskovat potrestání. Nebo spíš jsem nechtěla riskovat nesprávný
druh potrestání.
Brzy vstal a já jsem spatřila, že z kufru vyndal nové dlouhé
punčochy, které jsme koupili v Marilyn’s Lounge.
„Co s nimi chceš dělat?“ zeptala jsem se, ale neodpověděl mi. Jen
mi jednu punčochu protáhl pod paží a nohou a přivázal mi předloktí k
lýtku. Obešel postel a totéž udělal i s mojí druhou rukou a nohou.
Zaprotestovala jsem, že tak zničí úplně nový pár punčoch.
Zasmál se. „Ale pro dobrý účel,“ řekl. „Věř mi. Ten pohled je
úžasný.“
Mohla jsem si jen představit, co viděl. Byla jsem na posteli, ramena
a tvář přitisknutou k hebkému ložnímu prádlu. Paže jsem měla
otočené dozadu a připoutané k lýtkům. Zadek jsem měla vystrčený do
vzduchu a roztažené nohy Damineovy poskytovaly dobrý výhled na
moje velice zvlhlé, velice chtivé pohlaví.
„Chci na tebe vidět,“ žadonila jsem. „Prosím, Damiene, chci, abys
byl taky nahý.“
„To že bys chtěla?“ Vstal a postavil se tak, že jsem na něj viděla, a
pak mě mučil, s jak bolestnou pomalostí začal odkládat oblečení.
Svalnatou hruď mu zdobila sprška mužného porostu, v němž jsem se
tak ráda probírala prsty. Teď mě úplně svrběly, když jsem si
představila, jaké by bylo dotýkat se ho na horké kůži a tvrdých svalech
břicha. Tenis sice nehrál profesionálně už mnoho let, ale přesto na
něm nebylo nic měkkého. Ať v obleku za tisíc dolarů, nebo v džínech
za padesát, pořád působil jako ztělesněný sex a síla a smyslnost.
Jako by věděl, že z něho šílím, zastrčil si palec za pásek kalhot.
Viděla jsem, jak mu erekce napíná džínovou látku, a mně začalo v těle
pulzovat jen z pouhého vědomí, že Damien je vzrušený stejně jako já.
Bradavky jsem měla ztuhlé a vztyčené, že se mi až téměř bolestivě
otíraly o hrubou krajku podprsenky. Klín jsem měla tak promočený, že
když jsem se důkladně nadechla, mohla jsem zachytit vůni vlastního
vzrušení.
 Tiše jsem zakňourala, oči upřené na Damiena.
Pomalu si stáhl džíny. Sklouzly mu z úzkých boků, a když jsem
pohledem sledovala mizející cestičku chlupů, která se dole rozšiřovala
kolem kořene penisu, v duchu jsem ho tiše proklínala. Chtěla jsem si
na něj sáhnout. Zatraceně, chtěla jsem mu ho kouřit. Ale byla jsem v
pasti. V pasti a nažhavená a tak strašně chtivá.
Teď už byl nahý. Úd, obrovský a horký, měl úplně ztopořený a moje
pohlaví se sevřelo dychtivým očekáváním. Vrátil se zpět k posteli.
Cítila jsem, jak se prohnula matrace, když se postavil za mě. Vnímala
jsem teplo jeho rukou na bocích, a když špičkou ptáka přejel po
mezeře mezi půlkami, musela jsem se zakousnout do přikrývky, abych
se zklidnila, protože mnou projelo zachvění až do morku kostí. Ještě
ne orgasmus, ale už tak blízko, že jsem balancovala na hraně
zoufalství.
„To je ono, miláčku,“ řekl a pohladil mě dlaněmi po zádech, zatímco
mi nepřestával celou délkou penisu dráždit anální otvor.
Kůži jsem měla rozpálenou a v žilách mi žhavě tepala krev. Vnímala
jsem pulz na hrdle, na spáncích i na svých ztěžklých, naběhlých
ňadrech. Ze všeho nejvíc se mi však krev, bušící a dráždivá, navalila
do pohlaví. Rozdychtila mě ještě víc, takže jsem nestydatě zavrtěla
zadkem a zaprosila Damiena, ať si mě rovnou vezme.
„Ještě ne,“ zašeptal a já jsem měla co dělat, abych neječela
zklamáním. Přitiskl se blíž a hlas mu zazněl jako tichá, smyslná
výzva. „Pamatuješ si, co jsi mi jednou řekla? Že máš moc hezký
vibrátor?“
Všechna krev, jež mi doteď tepala v kundě, se mi nyní vrazila do
tváře.
Vzhledem k tomu všemu, co už jsem s Damienem prováděla -
nemluvě o tom, co prováděl on mně - jsem nechápala, proč by ve mně
měl fakt, že vlastním vibrátor, vztyčit prapory cudnosti, ale stalo se.
„Nikki?“ Polaskal mi dlaněmi zadek a pak zajel rukou níž, aby mě
pohladil v klíně. Pomalu do mě zastrčil jeden prst, pak druhý. Moje
tělo lačně odpovědělo, svaly vaginy se mi sevřely kolem nich, boky
přirážely, dech byl rychlý a mělký. A pak náhle jeho ruka byla pryč a
nezůstalo nic. Jen elektrické napětí, jež jsem cítila vždy, když byl
Damien blízko. Jenže pominul dotek, a tak jsem zavřela oči a
zafňukala zklamáním.
 Za zády se mi ozval jeho tichý smích. Nepochybovala jsem, že si
umí představit míru mého rozladění. „Chceš, abych se tě dotkl, Nikki?
Abych tě hladil? Abych ti strčil prsty do kundy? Chceš, abych ti
roztáhl klín a vrazil ti ho tam? Aby se naše těla společně pohybovala,
abych ti hladil a dráždil poštěváček, až to v nás obou bouchne?“
Kousala jsem se do spodního rtu v odhodlání, že mu nahlas
neodpovím. Však zatraceně dobře věděl, že to všechno chci.
„Tak mi to řekni, miláčku. Jen mi řekni, kde je.“
„V šuplíku,“ vypravila jsem ze sebe. „V šuplíku u nočního stolku.“
Okamžitě byl zpátky a v ruce držel malý růžový vibrátor. Zapnul ho,
uslyšela jsem známé bzučení a pak pocítila dekadentní vibrování, jak
mi jím přejížděl mezi půlkami, podél páteře a vzadu po stehně.
Pomalu mi s ním klouzal po pohlaví a já jsem zavřela oči a nechala
slast pronikat svým tělem. „Jak jsi ho používala?“ zeptal se. „Dráždila
sis klitoris? Byl pak tvrdý a horký a připravený? Nebo takhle?“
vyptával se dál a přitom mi ho snadno vsunul do tolik zvlhlého
pohlaví. „Nebo radši obojí?“ Přepnul hračku na pomalý chod, ale
použil ji v takovém úhlu, že mi při každém posunutí hranou třela
klitoris. Vibrace mě rozechvěly, ale netrvaly tak dlouho, aby mi
dovolily se udělat.
„Já - ne,“ řekla jsem, ačkoliv jsem si stěží pamatovala, na co se mě
to vůbec ptal.
Zasunul vibrátor hluboko do mě a přidržel ho tam. Kousla jsem se
do rtu, jak se kdesi ve mně v hloubce vzmáhala slast a začala se v
pomalých, líných vlnách valit mým tělem. „Nemám rád, když mi říkáš
ne,“ prohlásil.
„Pokud má být tohle trest, tak bych to měla asi říkat častěji.“
„Mmm.“ Vlastně to ani nebylo slovo, ale přesto v sobě neslo
všechny možné přísliby - a tresty. Pak jsem ucítila, jak mi druhou
rukou, zvlhčenou lubrikantem, vniká mezi půlky. Neubránila jsem se
návalu touhy a obav, jež mě zaplavily.
„Damiene,“ hlesla jsem. „Co chceš dělat?“
„Ošukat tě,“ odpověděl a dráždil mi otvor v zadku prstem dobře
namazaným lubrikantem. Pomalu mi ho roztahoval ve shodném rytmu
s pohyby vibrátoru uvnitř vaginy. Ucítila jsem hlavu penisu, pak tlak a
bodnutí nádherné bolesti, jak pronikl dovnitř. Chvíli počkal, aby se
moje tělo stačilo přizpůsobit jeho mohutnosti. Tomu, jak mě sladce a
dokonale vyplnil. Byla jsem před ním úplně obnažená, úplně k
dispozici a úplně vzrušená.
Pomalu začal přirážet, zásuny přizpůsobil pohybům vibrátoru.
Každé proniknutí, hlubší a hlubší, mě čím dál víc vyplňovalo a
dráždilo. Zároveň s tím mi třel klitoris a druhou rukou mě přitom
pevně přidržoval za boky. „Jsi tak horká,“ řekl. „Tak vlhká a tak
úžasně úzká.“
„Tvrději,“ požádala jsem, protože jsem chtěla, aby mě vzal ještě dál
- až na samý okraj. „Víc.“
Podle tichého, zvířecího zasténání jsem poznala, že ho moje slova
vzrušila ještě víc.
A pak mě definitivně opustil rozum. Bušil do mě, až se mi ramena
skoro bolestivě třela o povlečení. Nemohla jsem už vůbec myslet -
nemohla jsem se soustředit, nedokázala jsem pobrat tolik rozkoše.
Patřila jsem Damienovi, byla jsem tu pouze pro něj, k použití, jakého
se mu zlíbí. Tato jednoduchá myšlenka bylo to jediné, co mi
vyplňovalo hlavu, když mi jeho ruce sevřely boky ještě pevněji a
tvrdě, skoro násilně ho do mě vrazil.
Pak mě zasáhly záchvěvy jeho těla a s nimi jsem i já došla až na
hranu. Slast a bolest a žádost a chtíč se slily kdesi v hloubi v jedno a
vystřelily mě vzhůru do vesmíru s Damienovým jménem na rtech.
Když křeče ustaly, jemně mě rozvázal a hladil mě po těle, aby se mi
uvolnily ztuhlé svaly a zahřála kůže. Kdo ví, jak se stalo, že jsem
skončila na zádech, Damien se skláněl nade mnou s výrazem nesmírné
něhy ve tváři a jeho prsty hravě přebíhaly po mojí kůži.
Téměř jsem mohla ochutnat jeho sílu a moc a cítila jsem se v teple,
v bezpečí a milovaná, jako by se nás nic na světě nemohlo dotknout.
Nic nám nemohlo ublížit.
Ale sotva se mi ta myšlenka vylíhla v hlavě, noční ticho roztrhl třesk
tříštícího se skla - a po něm rozlícený řev velice rozhořčené kočky.

15. kapitola
Kámen, který proletěl oknem se záclonou kousek od vstupních dveří
do bytu, byl celý natřený černou barvou pouze s výjimkou pěti
velkých písmen, která někdo nastříkal přes šablonu na jeho hladký
povrch: COURO
Stála jsem na půl metru od té věci, nohy jen v žabkách, a chvěla
jsem se po celém těle. Tohle už nebyl jen list papíru. To už bylo něco
víc. Tohle překročilo hranici a já jsem si zaryla nehty do dlaní. Náhle
jsem si totiž uvědomila, jak křehký byl můj předchozí pocit klidu.
Kámen na podlaze mě jako by provokoval, ale přesto jsem se ho
nedotkla. Ne proto, že by ho policie chtěla určitě prověřit kvůli
otiskům prstů, ale kvůli nejistě pověrčivému pocitu, že kdybych to
udělala, mohlo by se z něj na mě přenést něco hrozného. Jako kdyby
na sobě nesl nějaké zamoření, jež se dokáže vkrást do mého světa, a
nejlepší věc, co bych mohla udělat, je utéct od něj co nejdál.
To by bylo samozřejmě to poslední, co bych potřebovala.
Potřebovala jsem bojovat.
Jenže jak k čertu bojovat proti něčemu, co ani nevidíte?
Místo odpovědi na tuto otázku ke mně přistoupil Damien, uvolnil mi
zaťatou pěst a propletl si se mnou prsty. Pevně jsem se ho držela a
nechala jeho klid prostupovat i do mě. Nadávky, kameny, pomluvy -
všechno to dokážu vydržet, když bude se mnou.
V tu chvíli byl na telefonu s šéfem svého bezpečnostního týmu.
Policii jsme už zavolali, ale Damien to v žádném případě nemínil
nechat na ní. Dokončil hovor, zavěsil a obrátil se na mě s pohledem
ostrým jako laser.
Zvedl naše propletené ruce. „Jsi v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla jsem a pak ještě jednou zopakovala pro
zdůraznění. „Ano, jsem v pohodě. Teď jsem v pohodě.“
Vyhledal očima můj pohled, jako by se snažil najít skrytý význam
mých slov. Chvíli jsem nechápala, co ho zlobí. Pak jsem si uvědomila,
že stojím v hromádce rozbitého skla. Zavřela jsem oči. Předtím jsem
se soustředila jenom na kámen. A na to, že mě Damien drží za ruku.
Kdyby to však neudělal, určitě bych pocítila ono známé nutkání a
všechny ty střepy kolem mě by byly pouze třpytivým pokušením.
„Jsem v pohodě,“ zopakovala jsem pevně a stiskla mu ruku. „Mám
tebe.“
„To máš,“ přisvědčil. Pohled měl sice něžný, ale tón jeho slov byl
věcný. „Dávám ti na výběr, Malibu nebo apartmá ve městě. Ale dokud
nechytí toho, kdo to udělal, budeš bydlet u mě. A tohle téma je pro
další debatu uzavřeno.“
Protože nejsem idiot, jen jsem přikývla na souhlas. To, co jsem řekla
předtím, jsem myslela vážně, ale tato událost zkrátka překročila
hranice a představovala skutečné ohrožení. A já jsem nehodlala
riskovat své bezpečí kvůli vlastní pýše.
 „Radši bych bydlela v Malibu,“ přiznala jsem. „Jenže tam není
nábytek.“ Než jsme odjeli do Německa, dům byl sotva dostavěný, a
těch pár kousků vybavení, které si Damien vypůjčil pro večírek na
počest Blainea a odhalení mého portrétu, se už nejspíš vrátilo někam
do velkoobchodu, odkud pocházelo.
Pokynul směrem k posteli. „Nechám ji odvézt zase zpátky,“
prohodil. „A pověřím Sylvii, aby opatřila dostatek nábytku pro zbytek
domu, ať se tam dá normálně bydlet.“ Přitáhl si mě blíž a zlehka mě
políbil. „Pomalu se tam zařídíme, a až někde objevíme kousky, co se
nám budou líbit, ty půjčené věci nakopeme do zadku.“
Protočila jsem panenky, ale neubránila jsem se přitom úsměvu.
Málem jsem se rozplynula, když tehdy Damien řekl, že by chtěl,
abychom dům v Malibu zařizovali společně. Teď jsem o to nechtěla
přijít jen proto, že po mně nějaký kretén hází kameny. Damien tomu
samozřejmě porozuměl, aniž bych mu to musela říct.
„Co uděláme s Jamie?“ zeptal se. „Půjde bydlet s námi, nebo jí
zařídíme hotel?“
Vklouzla jsem mu do náruče, náhle dojatá a vděčná a tak plná lásky
k tomuto muži, že jsem si nebyla jistá, zda se dokážu sama udržet na
nohou. „Děkuju ti,“ zašeptala jsem. „Jak Jamie znám, určitě by moc
ráda bydlela v Malibu.“
„Řeknu Sylvii, aby jí poslala klíč a bezpečnostní kód do
Arrowheadu a aby sem někoho vyslala zabalit Jamiiny věci. Až se
vrátí, může přijet rovnou do Malibu.“
„Děkuju ti,“ řekla jsem znovu.
„Co bys potřebovala dál?“ Vymanila jsem se z jeho náruče a šla si
sednout na pohovku. „Nemohl bys nějak zařídit, aby to všechno
skončilo?“
„Přál bych si to umět,“ řekl a plácl sebou vedle mě.
Pravda byla, že jsem byla vyděšená. Nechtěla jsem to však přiznat.
Věděla jsem, že Damien by si to dával za vinu. Jeho vina to však
samozřejmě nebyla. Ta čest patřila nějaké psychopatické mrše -
protože jsem si byla naprosto jistá, že se jedná o ženu - která se
rozhodla udělat si terč z mého zadku velikosti osm.
„Třeba je to Carmela,“ nadhodila jsem.
„To není její styl,“ namítl, ale hned dodal: „Ale moji lidé si ji
každopádně proklepnou.“
 „Ty mě z toho chceš vynechat.“ Nemínila jsem to jako obvinění, jen
jako prosté konstatování faktu. Ale upřímně řečeno, nechtělo se mi na
to ani myslet. Jenže teď už mě od reality neodděloval ani Atlantický
oceán, ani celá západní Evropa a ani personál hotelu Kempinski. Teď
už jsem věděla, že kdokoliv mě pronásleduje, je přímo tady, a pokud
to nevezmu v úvahu - pokud se nezastavím, nezamyslím a nezačnu si
chránit záda - nebudu o nic lepší než ty hloupé holky v hororech, co se
vydají po schodech nahoru ve strašidelných domech, ačkoliv dobře
vědí, že tam na ně číhá vrah.
Tohle je realita, pomyslela jsem si. A ať se mi to líbí, nebo ne,
vetřela se do našich životů.
„Nevidím důvod, proč bych tě měl nechat namočit se v těch
sračkách, když zatím nic nevíme.“
Naklonila jsem hlavu. „Už mě zase chceš chránit.“
„Ano,“ souhlasil. „A jak už jsem ti detailně vysvětlil, nemíním s tím
přestat. Máte s tím nějaký problém, slečno Fairchildová?“
„Pouze když mě z toho budeš vynechávat,“ řekla jsem. „Takže co
všechno jsi mi zatajil?“
„Nic moc,“ odpověděl a hlas mu zněl frustrovaně už jen z tohoto
prostého faktu.
„Začněme u toho obrazu. Podařilo se ti něco zjistit o tom, kdo
prozradil, že jsem modelem byla já? Nebo že jsi mi za to tolik
zaplatil? Protože právě v té době přišel ten první dopis, takže bych
řekla, že moc nepřeháním, když si tipnu, že se jedná o tutéž osobu.“
„Náhodou s tebou souhlasím,“ řekl. „A krátká odpověď na tvoji
otázku zní ne, nenašli jsme nikoho.“
„A jaká by byla delší odpověď?“
„Musíš počkat.“ Ukázal k rozbitému oknu, za nímž bylo vidět dva
přicházející muže. „To jsou moji lidé.“
Otevřeli jsme jim dveře, ale dovnitř jít nechtěli, dokud nepřijede
policie. Vyšli znovu ven pročesat okolí, vytáhnout údaje z nově
nainstalované kamery a zkrátka udělat všechno to, co tihle chlapci od
bezpečnosti dělávají, když vyšetřují nějaký případ.
„Co ta delší odpověď?“ připomněla jsem se, jakmile odešli.
„Pár stop jsme objevili. Arnold - to je vyšetřovatel, kterého si platím
- se nedávno dostal k záznamům z nahrávek z bezpečnostní kamery u
bankomatu ve Fairfaxu.“
Zavrtěla jsem hlavou - vůbec nic jsem nechápala.
 „Ten bankomat je náhodou naproti přes ulici od kavárny, kde si náš
neohrožený reportér dával schůzky se svými zdroji informací.“
„Páni,“ hlesla jsem ohromeně. Damien už před časem zjistil, který
reportér tehdy případ zveřejnil, jenže ten odmítl prozradit svůj zdroj.
„Bude to ještě nějakou dobu trvat. Kamera zabírá jen určitý úhel, ale
Arnold je přesvědčený, že ví, jak ze záznamu vytáhnout to, co se dělo
v pozadí.“
„To chce jistě čas,“ souhlasila jsem. „Zvlášť když vlastně nevíme,
který den se tam ten reportér se svým zdrojem setkal.“
„Bohužel máš pravdu,“ potvrdil Damien. „Ale představu zhruba
máme, takže nakonec bude Arnold moct ze záznamu vytisknout fotky.
Až mi je dá, třeba na nich bude někdo, koho poznám.“
„Neměla bych se pak na ně taky podívat?“
„To bys měla,“ řekl. „Je tady šance, že ten, kdo to dělá, se nějakým
způsobem hodlá dostat na kobylku mně. Už jsem pověřil Ryana a jeho
kluky, aby si proklepli pár lidí, s nimiž chystám nějaké sporné
obchody,“ dodal s odkazem na svůj bezpečnostní tým.
„Jako že by tě zneklidnili tím, že budou obtěžovat tvoji přítelkyni, a
ty pak budeš měkčí při jednání?“
„Něco takového.“
„Možná je to ale úplně jinak,“ namítla jsem. „Spal jsi s tolika
ženami, Damiene. A že jsi to s nimi nemyslel vážně, ještě neznamená,
že to ony nemyslely vážně s tebou. Některá z nich by klidně mohla
žárlit.“
„Souhlasím. Po téhle stopě jdeme samozřejmě taky.“
„Co ten anonymní dopis, který přišel do Stark Tower? A ten další, co
mi přišel v Mnichově?“
„Zatím nic,“ přiznal Damien. „Ale nevzdáváme to.“ Podíval se na
hodinky, pak vytáhl mobil a někam zavolal.
„Něco nového?“ zeptal se a zamračil se, když mu osoba na druhém
konci odpověděla. „Dobrý nápad,“ řekl nakonec. „To by pro nás
mohlo být dobré.“
„Mluvil jsem s Ryanem,“ vysvětlil mi, když dotelefonoval. „Kamery
u vchodu a garáže zachytily našeho pachatele. Vysoký, hubený. Celý
zahalený v černé mikině s kapucí a v černých brýlích. Hlavu měl nebo
měla svěšenou, ale Ethan soudí podle způsobu chůze, že se jedná o
muže, nejspíš teenagera.“
„Teenagera? Ale…“
 „Soudím, že si ho někdo najal. Náš pachatel se mohl potloukat
kolem obchodu na rohu a oslovit nějakého kluka, jestli si nechce
vydělat pár babek.“
„Ach.“ Znělo to rozumně.
„Naštěstí jsou kamery i v obchodech. Třeba budeme mít štěstí.“
Přikývla jsem. Mohlo to vyjít, ale moc jsem od toho nečekala.
„Přidělím ti někoho z bezpečnostního týmu.“
Vztyčila jsem hlavu. „To teda ne. Nehodlám žít pod dohledem.“
„Je to nezbytné.“
„Ty přece taky nemáš za zadkem tajného agenta.“
Být s Damienem a přijmout do svého života rozumná bezpečnostní
opatření byla jedna věc. Ale žít pod skleněnou koulí jako nějaký
politik nebo celebrita by bylo zase něco úplně jiného.
„Mám k dispozici celý tým, kdykoliv ho potřebuju. Ale u mě nic
nenaznačuje, že bych byl v nebezpečí.“
Chtěla jsem namítnout, že já přece také nejsem v nebezpečí. Protože
jsem však právě před chvílí souhlasila, že se kvůli hozenému kameni
přestěhuju k Damienovi, nechtěla jsem teď couvnout. I když jsem
netoužila po tom, aby mě nějaký chlápek v černém obleku a se
sluchátkem v uchu sledoval na každém kroku, zároveň jsem se
nechtěla chovat v tomto ohledu jako blbec.
„Nikki,“ oslovil mě něžně. „Myslíš, že bych přežil, kdyby se ti něco
stalo?“
Zatajila jsem dech. Dobře jsem věděla, jak mu je. Kdyby se něco
stalo Damienovi, určitě bych se zhroutila a umřela.
„Tak dobře,“ řekla jsem. „Ale ať se kolem mě pořád nemotá a není
moc vidět. Jestli mi však chceš přidělit někoho, kdo se bude držet
kolem mojí nové kanceláře, pokud si ji skutečně pronajmu, nebudu nic
namítat. Myslím, že už stejně máš přístup k tomu sledovacímu
zařízení, co jsme nechali namontovat do auta.“
„Dostanu se do něj,“ řekl. „Ale ne úplně snadno. Radši bych měl
něco, čím se dá monitorovat přímo.“
„Dohodnuto,“ přikývla jsem.
„A tvůj telefon.“
Zamračila jsem se. „Co s mým telefonem?“
„Chtěl bych mít možnost tě přes něj sledovat. Existují aplikace,
které to umožňují. Nainstaluju ti ji.“
„To říkáš jen tak? Žádné ,mami, prosím, mohl bych‘?“
 „Ne,“ odpověděl a natáhl ruku pro můj mobil.
Podala jsem mu ho.
Stáhl z internetu příslušnou aplikaci, chvíli si hrál s nastavením a
nakonec mi ho vrátil.
Pak vytáhl ze zadní kapsy svůj telefon a provedl s ním totéž. O
chvíli později můj mobil zazvonil. Podívala jsem se na něj, otevřela
novou aplikaci a uviděla červený bod, který ukazoval, že Damien je
přímo tady v mém bytě. „Takhle mě nikdy neztratíš.“
„Ach.“ Pevně jsem sevřela svůj telefon, stále ještě teplý od jeho
dlaně, a náhle jsem vůbec nevěděla, co říct. Snad to bylo stresem z
celého večera, možná z hormonů, ale z nějakého důvodu mi
nainstalování sledovací aplikace do mého mobilu připadalo jako ta
nejromantičtější věc na světě. „Děkuju ti,“ zašeptala jsem.
„Nikdy tě neopustím, Nikki,“ řekl, vzal mě za ruku a přitáhl si mě
blíž.
„Nikdy bych ti neodpustila, kdybys to udělal.“
***

Další den ráno jsem ohromeně stála a sledovala Lisu, která mi s

rozpřaženýma rukama ukazovala nevelký kancelářský prostor. „Tak
co?“ zeptala se. Byla drobná, ale tak rozhodná, že se stejně zdálo, jako
by vyplňovala celý prostor. „Co myslíte?“
„Moc se mi tu líbí,“ přiznala jsem. Místnosti byly už zařízené a bylo
vidět, že majitel firmy Granite Investment Strategies měl výtečný
vkus. Psací stůl byl dost velký, aby se na něm dalo rozložit několik
rozpracovaných projektů najednou, a nejen to. Zároveň byl také
elegantní a moderní a s nápadem, i když přitom neztratil punc
profesionality. Stěny byly sice holé, ale to se dalo snadno napravit.
Bonusem bylo dvojkřeslo. Kancelář nebyla velká, takže by pro
návštěvníky zřejmě stačily dvě tvarované plastové židle. Ale původní
nájemce dokázal prostor dobře zvládnout, a tak malá pohovka,
umístěná na opačné straně, místnost hezky doplňovala, místo aby ji
zahlcovala.
„Můžete to tu mít okamžitě,“ připomněla Lisa. „Můj klient na to
dost pospíchá.“
Poklepala jsem prsty na povrch stolu. Byla jsem v pokušení. Zatím
jsem se sice nerozhodla, zda si prostor opravdu pronajmu, ale teď,
když jsem stála v kanceláři, kde bych mohla mít na dveřích své jméno,
musela jsem si přiznat, že mě to hodně láká.
Vsunula jsem ruku do kapsy a přejela špičkami prstů po hraně jedné
z vizitek, které mi ráno daroval Damien. Nikki L. Fairchildová,
generální ředitelka, Fairchild Development. Když jsem krabičku
otevřela, zasmála jsem se, i když skrz slzy. Ne proto, že jsem se do
toho konečně pustila, ale protože jsem Damienovi viděla na očích, jak
je na mě pyšný.
Napadlo mě, že musel začínat vlastně skoro stejně; koneckonců
přece nevyskočil jako bohyně Athéna v plné zbroji Diovi z hlavy s
tenisovou raketou v jedné ruce a se Stark Tower v druhé. Ne, začínal v
malém měřítku a sám se postupně vypracoval až k postavení
multimilionáře. Usmála jsem se. Ta představa mě zvláštně uklidnila.
„Je to skvělá příležitost,“ připomněla Lisa.
„Já vím,“ odvětila jsem upřímně. Vzhledem k okolnostem byly
podmínky pronájmu výjimečně výhodné. Navíc budova poskytovala
mimořádné bezpečnostní podmínky, jak zjistil Damien po pár
telefonátech včera v noci, když odjela policie. Nájemci museli mít
vstupní kartu a zákazníci se dostali dovnitř pouze přes recepční, kteří
zároveň sloužili jako vrátní a zajišťovali tak dvanácti nájemcům
spojení s venkovním světem.
Ještě lepší bylo, že budova stála nedaleko centra Sherman Oaks
Galleria, kam se dalo pohodlně dojít pěšky. Kdybych měla v práci
špatný den, mohla bych se utěšit nakupováním. A kdybych měla
naopak úspěšný den, mohla bych nakupováním slavit.
Zhoupla jsem se na podpatcích a snažila se rozhodnout. Ne, tak to
nebylo. Tu kancelář jsem chtěla. Zároveň mě to však trochu děsilo -
bylo to jako skočit z letadla bez padáku. Až na to, že já jsem vlastně
padák měla. Jeho jméno bylo Damien a já jsem věděla, že mě vždycky
zachrání.
„Možná bych mohla pracovat z domova,“ řekla jsem nepřesvědčivě.
„Nepochybně,“ přisvědčila Lisa. „Mám spoustu klientů, kteří to tak
dělají. Většina začínajících firem se rozjíždí z domova.“
Překvapeně jsem se na ni podívala, nečekala jsem tolik pochopení.
„Ale co ta vaše spolubydlící?“ zeptala se. „Jamie, že ano? Říkala
jste, že je herečka? Má stálou práci? Myslím, jestli pravidelně hraje v
nějakém seriálu?“
 „Ne, ale co to s tím má - Ach. Pravda.“ Jamie mě sice vždycky ve
všem podporovala, ale zároveň je to taky moje nejlepší kamarádka a je
pořádně upovídaná. Kdybych se snažila programovat a jí by se chtělo
klábosit o chlapech nebo o šatech nebo o tom, zda si má nechat udělat
na zadku nové tetování, jen těžko bych se mohla soustředit na práci. A
nájem za tuto kancelář byl opravdu nízký.
„Připravila jsem vám návrh,“ řekla Lisa a vytáhla z kufříku koženou
složku. Byl na ní monogram ze začátečních písmen mého jména -
NLF. Přistoupila ke mně a já jsem ji otevřela, trošku zaskočená tím
vším, co pro mě dělá.
Uvnitř složky jsem našla návrh na propojení sítě žen v oboru
technologií a zábavy. „Ve městě jsou přinejmenším dva tucty
organizací zaměřených na ženy v technických oborech,“ vysvětlovala.
„Nemohla byste si přát lepší způsob, jak oslovit potencionální
obchodní partnery nebo zákazníky. Co se týká kontaktů do zábavního
průmyslu, tam už toho tolik není, ale vy jste teď v kurzu, ať se vám to
líbí, nebo ne. Toho můžete také využít.“
Nevěděla jsem, zda mám chuť zpeněžit svůj poněkud nevítaný status
celebrity, ale s jejím názorem jsem musela souhlasit.
Prolétla pár stránek složky a ukázala mi hrubý odhad zisků a ztrát,
do nichž byly zahrnuty i náklady na kancelářské prostory a
předpoklady příjmů, zakládající se na průzkumech trhu s aplikacemi.
Potěšilo mě, když jsem viděla, že některé z aplikací, které už byly
uvedeny na trh, si vedou nadprůměrně dobře.
„Nastínila jsem to dost opatrně,“ řekla. „Ale jak můžete vidět,
očekávám, že do půl roku byste mohla být spolehlivě v plusových
číslech. Veškerý startovní kapitál, který byste si vytáhla ze svých
úspor, by se vám tak plně vrátil.“
Užasle jsme listovala jejím návrhem dál. „Liso, to je úžasné. Muselo
vám to trvat hrozně dlouho, než jste to připravila, a já…“
Zaváhala jsem. Chtěla jsem říct, že nejsem její klient, ale připadalo
mi, že by to vyznělo hrubě.
Lisa však musela pochopit, co mám na mysli, protože se rozesmála.
„Přítelkyni ráda pomůžu,“ řekla. „Dokonce, i když se sotva známe,
protože jsme se daly dohromady za tak bláznivých okolností.“
Musela jsem se taky usmát. Měla pravdu. Objektivně řečeno jsme se
skutečně sotva znaly. Lisa však patřila k tomu druhu lidí, s nimiž jsem
si od začátku sedla. Byla jsem vděčná, že se se mnou pustila do řeči,
když jsem tehdy ještě pracovala pro Bruce, a že se ode mě neodvrátila,
když mě vyhodil a strhl se tanec s paparazzi.
„Ne že bych byla tak úplně nezištná,“ dodala se zábleskem v očích.
„Doufám v úžasné reference.“ Vtom jí zazvonil telefon. Podívala se
na displej a zvedla ukazováček. „Musím to vzít,“ řekla. „Dejte mi
chvilku a zatím se tu porozhlédněte.“
Přikývla jsem a odešla jsem se složkou k jednoduchému oknu na
jedné straně kanceláře. Bylo dost velké, takže propouštělo dostatek
světla, aby místnost působila vzdušně a přívětivě. Podívala jsem se
ven a zjistila, že je z něj vidět na Ventura Boulevard. Naklonila jsem
se, až jsem se hlavou skoro dotkla skla, ale z tohoto úhlu nákupní
centrum Galleria vidět nebylo. Zato jsem však zahlédla černý sedan,
zaparkovaný na protější straně ulice. Byl mi povědomý, ale trvalo mi
jen vteřinu, než jsem si uvědomila, kde jsem ho viděla předtím - bylo
to dnes ráno na ulici před mým bytem.
Kluci od bezpečnosti.
Vzpomněla jsem si na ochrannou bublinu, po níž jsem tak zoufale
prahla, ale přitom jsem věděla, že už praskla. Možná to byla od
začátku jenom iluze. Každopádně teď jsme s Damienem žili ve
skutečném světě. A upřímně řečeno, nemohla jsem popřít, že po
událostech minulé noci jsem byla docela ráda, že mi někdo kryje záda.
Z myšlenek mě vytrhlo ostré zazvonění mého mobilu. Vytáhla jsem
ho z kabelky a ztuhla, když jsem uviděla, kdo to volá - Giselle
Reynardová. No to je radost.
Uvažovala jsem, že nechám hovor spadnout do hlasové schránky.
Giselle rozhodně nepatřila na můj seznam nejoblíbenějších lidí.
Nejenže jsem nedávno zjistila, že před několika lety chodila s
Damienem, ale také jsem se dozvěděla, že to byla ona, kdo Bruceovi -
svému manželovi, který byl náhodou v té době zrovna mým šéfem -
prozradila, že já jsem ta dívka na erotickém obrazu, který nyní vévodil
jedné zdi v Damienově domě v Malibu. Vlastně mi jí teď ale bylo
docela líto. Věděla jsem, že s Brucem procházejí nepříjemným
rozvodem. A také jsem věděla, že cítí vinu za to, že prozradila moje
tajemství.
Jako majitelce galerie, která se s akty setkávala neustále, jí prostě
nedošlo, že to tajemství by pro mě mohlo být důležité. Kromě toho byl
Damien jedním z jejích nejvýznamnějších klientů, takže bych se s ní
nepochybně musela v budoucnu společensky stýkat.
 Takže ano, hovor jsem přijala. „Giselle,“ pozdravila jsem ji zvesela.
„Co pro vás můžu udělat?“
„Vlastně jsem doufala, že budu moci udělat něco já pro vás.“ Její
tón byl lehký a bezstarostný, jako bychom klábosily někde na
koktejlu.
„Ach. Ehm, jak to?“
Zasmála se. „Omlouvám se. To nebylo moc jasné, že? Ale zrovna za
mnou byla v galerii Evelyn a zmínila se, že uvažujete o pronájmu
kancelářských prostor. Napadlo mě, že bych se na ně mohla mrknout s
vámi a poskytnout vám nějaké nápady, jak to tam vylepšit. Třeba bych
vám mohla zapůjčit pár pláten, ať je to tam trochu barevné.“
Zamračila jsem se. Netušila jsem, proč by něco takového chtěla
udělat. „To je od vás neuvěřitelně milé, ale já budu mít na zdech
nejspíš jenom bílé tabule.“
„Aha. Chápu.“
Na opačné straně místnosti už Lisa mezitím dokončila telefonní
hovor a teď na mě signalizovala: „To je v pohodě. Můžete si to tady
zařídit podle svého.“
„Chtěla jsem vám to jen nabídnout.“ Giselle se na okamžik
odmlčela. „Pravda je, že jsem se vám neomluvila za to, co se stalo, a
tak jsem si myslela, že bych mohla začít právě tímhle.“
No do prdele.
„Poslechněte,“ pokračovala a rozjařený tón v hlase byl teď pryč,
vystřídaný něčím opravdovějším. „Vím, že jsme to spolu vzaly za
špatný konec. Blaine je dobrý přítel i klient a úplně vás zbožňuje. A
ani nemusím říkat, jak moc vás zbožňuje Damien. Cítím se příšerně,
že jsem vám ublížila svojí hloupostí.“
„Cením si toho,“ řekla jsem. A pak, protože bych opravdu měla mít
jednu zeď, která by nebyla pokrytá tabulemi s kódy, jsem dodala: „Co
takhle dneska odpoledne? Třeba kolem čtvrté?“
Dychtivě souhlasila, a když jsem potom zavěsila, viděla jsem, že se
Lisa na mě dívá se směsicí obdivu a pobavení.
„Takže,“ řekla jsem s úšklebkem. „Ty prostory jsou tedy k mání
okamžitě?“
Zasmála se. „Pořád jsme ještě nestihly to společné kafe. Tak hele,
tady na rohu je kavárna Starbucks. Projdeme tady ty papíry a pak si
dáme slavnostní latté.“
 A z ničeho nic jsem měla vlastní kancelář. Ještě jsem nebyla úplný
Damien Stark, ale už jsem se mu začala blížit.

16. kapitola
Generálnímu řediteli Stark International
Generální ředitelka Fairchild Development navrhuje na dnešní večer
schůzku za účelem prodiskutování možné shody zájmů.

Lisa odešla pro kávu a já jsem si mezitím zkontrolovala zprávu a

zmáčkla „odeslat“. Odpověď jsem dostala skoro okamžitě.

Generální ředitelce Fairchild Development

Těším se na všechny shody zájmů, které máte na mysli.
P. S. Gratuluju k nové kanceláři

Usmála jsem se a už jsem se chtěla zeptat, jak ví, že ji mám, když se

dveře kavárny Starbucks otevřely a dovnitř vešel vyzáblý chlapík se
sluchátky v uších. Nesl vázu plnou kopretin a dalších lučních květin.
Srdce mi poskočilo, protože jsem si byla naprosto a úplně jistá, že jsou
pro mě. Nevím, jak Damien zjistil, že jsem si najala prostory, ani jak
věděl, kde mě najít. Ale to byl celý on a podle mě měl oči prostě
všude.
Chlapík s kyticí se rozhlížel po kavárně a pak se jeho pohled zastavil
u mě. V tu chvíli se už na mě upíraly všechny oči. Chlapík se podíval
na kus papíru a přivlnil se ke mně. „Nikki Fairchildová?“ zeptal se
trochu moc nahlas, zřejmě aby slyšel sám sebe přes to, co mu znělo v
uších.
„Děkuju vám,“ řekla jsem, když přede mě položil kytici a odkráčel a
přitom sebou poškubával v rytmu hudby, jež mu řvala do sluchátek.
Ostatní zákazníci kolem mě se krátce usmáli a pak se věnovali svým
vlastním záležitostem. Jedna dívka, o pár let starší než já, se
skřítkovským obličejem a úžasnými kaštanovými kudrnami, na mě
zasignalizovala nádhera a pak se zase vrátila ke scénáři, který měla
otevřený na stole před sebou. Naprosto jsem s ní souhlasila.
„Páni,“ prohlásila Lisa, když se vrátila ke stolu.
„S Damienem člověk říká ,páni‘ každou chvilku,“ prohodila jsem s
úsměvem. Vytáhla jsem z kytice kartičku a usmála jsem se ještě víc,
když jsem si ji přečetla.
 Dnes večer Ti předvedu, jak mě vzrušuje žena, která má svou vlastní
firmu. Do té doby na mě mysli a představuj si, jak se tě dotýkám. D

„Takže když už jsem teď rozhlásila po půlce světa, že mám

kancelář,“ řekla jsem, „měly bychom se vrhnout na ty papíry.“ Pak
jsme strávily další hodinu nad podmínkami nájmu a také nad
některými základními podnikatelskými informacemi, které Lisa svým
klientům poskytovala. Doporučila mi pár právníků, kteří by mi mohli
poradit se zápisem do obchodního rejstříku, ale také připustila, že
bych se prostě mohla jenom zeptat Damiena.
„Nechci být hrubá,“ řekla, „ale máte v posteli široko daleko nejlepší
zdroj obchodních informací, jaký můžete mít. Využijte toho.“
„Ach, přesně to mám v úmyslu,“ odpověděla jsem se spikleneckým
pomrkáváním, takže jsme se obě daly do smíchu. Jo, pomyslela jsem
si, s Lisou začínáme být kamarádky.
Jako by chtěla zdůraznit totéž, řekla mi, že restaurace o dva domy
vedle mívá při happy hour úžasné nabídky. „Nechtěla byste to příští
týden vyzkoušet? Mohla byste mi povyprávět, jak se vám vedlo
prvních pár dní na vlastní noze. Jo, a vezměte s sebou i svou
spolubydlící a pokecáme taky o chlapech. Jsem sice zasnoubená, ale
to neznamená, že se nesmím bavit.“
Zasmála jsem se. „Domluveno.“
„Skvělé.“ Vstala a zavěsila si kufřík přes rameno. „Musím jít na
schůzku s klientem. Budete se vracet, nebo tady ještě zůstanete?“
„Dopiju si kafe a udělám si nějaké poznámky, dokud to mám
všechno čerstvě v hlavě,“ prohlásila jsem a ukázala na složku. Neřekla
jsem jí, že docela vážně uvažuju o tom, že si dám ještě jednu kávu,
než se vrátím zpátky do kanceláře. Včera v noci jsem toho moc
nenaspala, v dobrém i ve špatném smyslu toho slova.
Když odešla, přisunula jsem si židli blíž ke stolku, aby se dalo lépe
procházet mezerou mezi mým a sousedním stolem. Přitom jsem
zachytila pohled tmavovlasé ženy, jíž jsem si všimla už předtím.
Označila si stránku ve svém scénáři a zároveň se dívala mým směrem.
Nepokrytě mě sledovala tmavýma očima. Znepokojeně jsem se
zavrtěla, odvrátila se a pokusila se zabrat do složky, která ležela
otevřená přede mnou.
 Za chvilku jsem uslyšela, jak naproti mně skřípe židle o podlahu.
Když jsem vzhlédla, spatřila jsem tu ženu, jak si sedá k mému stolku.
„Vážně vás nechci moc otravovat,“ promluvila rázným precizním
tónem, který mi připomněl severovýchod a přípravné kurzy na
univerzitách. „Ale hrozně mě to rozčiluje. Vím, že vás odněkud znám,
a nemůžu si vzpomenout odkud.“
„Omlouvám se,“ odpověděla jsem. „Nevzpomínám si.“ Nechtěla
jsem jí ani říkat, že se s něčím takovým setkávám každou chvíli.
Patřilo to k mojí nové pověsti Zlaté dívky bulváru.
„Jste si jistá? Jste mi tak povědomá. Já jsem Monika, mimochodem.
Monika Kartsová.“ S nadějí se na mě zadívala. „Tak co, nic vám to
neříká?“
„Bohužel,“ odpověděla jsem. Začala jsem si sbírat svoje věci, na
tváři úsměv zdvořilé Nikki. Moje matka mě skoro celé dětství mučila,
ale zároveň mi do hlavy nacpala zásady slušného chování. „Já mám
prostě asi takový druh obličeje,“ prohodila jsem s úsměvem. „Ale ráda
jsem si s vámi popovídala.“
„Ále, sakra,“ protáhla. „Můj agent mi pořád říká, že na to jdu moc
zostra.“ Odsunula židli a vykročila zpět ke svému stolku. „Omlouvám
se, jestli jsem vás otravovala. Nemusíte odcházet. Stejně se musím
vrátit ke scénáři. Konkurz je už dnes odpoledne.“
„Nevyštvala jste mě,“ zalhala jsem. „Jen se už musím vrátit do své
kanceláře.“ Jak jsem to řekla, projel mnou záchvěv radosti. Moje
kancelář. No, nezní to vážně skvěle? „Hodně štěstí při konkurzu,“
dodala jsem ještě, zatímco jsem si sbírala věci. Samotnou mě
překvapilo, že jsem to myslela upřímně. Dívka byla živá a
temperamentní a trochu mi připomínala Jamie. A kromě toho jsem
byla fakt v dobré náladě.
Protože jsem si nesla kytici, rozhodla jsem se nedat si další kávu s
sebou. Už jsem byla skoro u dveří, když na mě Monika zavolala.
„Jamie Archerová.“
Obrátila jsem se. „Vy znáte Jamie?“
„Nebyly jste spolu asi tak před měsícem v baru Rooftop? Na jednom
z večírků Garretha Todda?“
„Jo,“ řekla jsem.
„No a já taky!“ Řekla to s takovým nadšením, jako bychom zjistily,
že jsme na univerzitě patřily obě ke stejnému dívčímu spolku.
„Vy jste tedy Jamiina kamarádka?“
 Mávla rukou na protest. „Skoro ji neznám. Ale jednou jsme byly
spolu na stejném konkurzu a pak si ji pamatuju z večírku. A vás taky.
Ale myslím, že si vás ještě víc pamatuju z novin.“
„Bezva,“ podotkla jsem suše.
„To, co o vás psali, byla sprosťárna,“ řekla přesvědčivě. „Kromě té
části o reality show. Jestli jste skutečně dostala takovou nabídku, měla
byste ji vzít, vydělat co nejvíc peněz a pak je všechny poslat do
prdele.“
Zasmála jsem se. Nechtěla jsem se sice účastnit žádné reality show,
ale poslat je všechny do prdele znělo jako báječný plán.
Zazvonil mi mobil, takže jsem odložila květiny na bar, abych ho
mohla vylovit z kabelky.
Monika zaťukala prstem na svůj scénář. „Radši se zase budu učit.
Ale jsem ráda, že jsem na to přišla. Třeba se zase uvidíme. Chodím
sem docela často.“
„Určitě,“ řekla jsem a přijala hovor.
„Haló, Texasanko? Už jsi hrdou majitelkou firmy?“
„Evelyn! Vydrž chviličku.“ Zamávala jsem na Moniku na
rozloučenou, strčila si mobil pod bradu a sebrala kytici. Dveře jsem si
otevřela bokem a pokračovala dál po širokém chodníku zpátky ke své
kanceláři. „Věřila bys tomu?“ zeptala jsem se Evelyn. „Připadám si
úplně dospělá!“
„Jsem na tebe hrdá,“ odpověděla. „A rozhodně to nemyslím nějak
povýšeně.“
„V tom případě ti děkuju.“ Ve skutečnosti jsem se nad jejími slovy
dmula pýchou. Evelyn Dodgeovou jsem si zamilovala od první chvíle,
co jsem se s ní seznámila. Byla drsná, nemluvila hlouposti a vždycky
říkala, co si myslí. Hrozně jsem se jí chtěla podobat, až budu opravdu
dospělá.
„Tak mi pověz, jaké to tam je.“
Všechno jsem jí do detailu popsala a pak jsem se zmínila, že tam za
mnou má přijít Giselle, abychom si popovídaly o umění. „Za to se ti
nejspíš musím omluvit,“ prohlásila. „Vím, že ji v poslední době
zrovna nemusíš, ale ona vypadá, že moc stojí o to, aby to napravila.“
„Ne, ne,“ řekla jsem „To je v pohodě. Už na ni nežárlím a vím, že se
cítí špatně kvůli tomu, co se stalo.“ Upřímně řečeno jsem si říkala, zda
pravdu o nahém obrazu neřekla ještě někomu jinému, kdo to pak
vyslepičil novinářům. Se svou teorií jsem se však Evelyn nesvěřila.
Obávala jsem se, že by to poslala zas dál ke Giselle. A pokud to byla
pravda, neviděla jsem smysl v tom, že by se kvůli tomu měla cítit ještě
hůř než teď.
„Tak kdy mi to tam ukážeš?“ zeptala se Evelyn.
„To? Ty myslíš tu kancelář?“
„Teď jsi tam, ne?“
„Na cestě ze Starbucks.“
„Dobrá. Dej mi adresu. Jsem poblíž. Budu tam hned.“
Přijela ani ne za dvacet minut. Výkonná ostraha budovy ji ohlásila a
hned nato už vrazila do mojí kanceláře. „To není špatný,“ řekla a
rozhlédla se kolem sebe. „Vůbec to není špatný.“
„Víš co? Já do tebe vidím,“ podotkla jsem. „Vůbec nepadá v úvahu,
že bys byla někde poblíž. Ty a v Sherman Oaks? Lituju, ale tomu
neuvěřím.“
„To jsi mě dostala,“ řekla s veselým úšklebkem. „Ne, pravda je, že
jsem měla schůzku s jedním přítelem režisérem, který celý den natáčel
nějaké dodatečné záběry v Universal Studios. Ale přišla bych za tebou
tak jako tak. Musíme probrat nějaký kšeft, Texasanko, a já rozhodně
nemíním připustit, aby mě někdo předběhl a stal se tvým úplně prvním
klientem.“
„V tom případě,“ prohlásila jsem a usadila se za svým stolem, „si
vezmi židli a pojďme si o tom promluvit.“
Skončily jsme v nedalekém lahůdkářství, kde jsme strávily celé dvě
hodiny klábosením a jídlem a - aspoň v Evelynině případě -
popíjením.
„Dneska jsem mluvila s Charliem,“ řekla a nabodla si kousek
tvarohového koláče, který jsme si společně objednaly jako dezert.
„Nemohla jsem z něj dostat, proč ještě pořád zůstává v Mnichově.
Zato se ale zmínil, že Sofie je zase někde na útěku.“ Podrážděně
potřásla hlavou. „Přísahám, že je div, že ta holka nepřipravila
Damiena o rozum už dávno.“
„Takže ona byla vždycky taková?“
„Jo, to teda jo. Chytrá jako opice, to tedy byla. Ve spoustě ohledů mi
připomínala tebe. Jenže nemá tvoji kuráž, nikdy neměla výdrž a radši
utíkala, než by o něco bojovala.“
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Kuráž? Výdrž? Copak Evelyn netuší,
s kým tady sedí?
 „Nezkoušej to na mě,“ řekla Evelyn a zkoumavě se na mě zadívala.
„Ty přežiješ všechno, Texasanko, a obě to víme. Nikdy nekecám svým
klientům a už vůbec ne svým přátelům. A je zatraceně skvělé, že máš
takovou výdrž. Protože s tím naším klukem by nikdo jiný nevydržel
víc než týden.“
Usmála jsem se tomu. A vlastně i tomu ostatnímu, co řekla. Čím víc
jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že má vlastně
pravdu. Ano, potkaly mě příšerné věci, ale pokaždé jsem se s nimi
nějak poprala. A většinou jsem dokonce vyhrála.
„Můžu ti předem říct, co se stane, až se konečně zase někde objeví.
Damien za ní poletí do Londýna, aby se ujistil, že je v pořádku, a pak
ji dá do nějaké další léčebny. A tisk začne spekulovat, že Damien Sofii
opustil kvůli tobě. Nebo naopak.“
„Opustil ji? Vždyť přece spolu nejsou? Damien mi řekl, že spolu nic
neměli od doby, co byli ještě děti.“
„Copak se tisk někdy obtěžuje s tím, co je pravda? Kdykoliv se
spolu někde objevili, londýnské noviny z toho pokaždé udělaly skoro
zasnoubení. Teď to může být ještě zajímavější, protože v tom hraješ
roli taky ty.“
„Zajímavé není to slovo, které bych zvolila,“ odvětila jsem suše.
„Když už je nedokážeš zastavit, tak je nechej, ať tě aspoň pobaví,“
poradila mi. A musela jsem přiznat, že je to nejspíš dobrá rada.
„Když už mluvíme o spekulacích,“ pokračovala, „šíří se drby, že se
vracím k práci agentky.“
„A je to tak?“
„K čertu, vůbec ne,“ řekla a vydala přitom zvuk, který byl něčím
mezi smíchem a posupným odfrknutím. „Ale moje bývalá firma na mě
tlačí, rádi by mě dostali zase zpátky ke stolu a k telefonu. A víš co?
Kdo ví. Jestli přijdou s pořádnou nabídkou, třeba si to rozmyslím. Ale
zrovna teď se jenom bavím tím, že sleduju, jak kolem poletují a
probírají potenciální projekty. Jako ten tvůj,“ dodala s prohnaným
úšklebkem.
„Můj? Jaký můj projekt?“
„Popadni příležitost za pačesy, Texasanko. Spousta producentů
jenom slintá, aby tě dostali do reality show. A další aspoň půltucet
společností by tě chtělo získat na podporu svých výrobků. Chtěla by
ses stát tváří řady mejkapů? Takhle bych ti to mohla zařídit,“ řekla a
luskla přitom prsty.
 Jenom jsem potřásla hlavou. „Tohle je vážně divné město.“
Evelyn si odfrkla. „To teda jo, k čertu.“
„Jestli hledají jenom tvář, řekni jim, ať se kouknou na Jamie. Já sice
vypadám líp ve skutečnosti než ve filmu, ale Jamie se pro kameru
přímo narodila.“
„Dobrá připomínka, Texasanko.“ Ode mě to původně měl být vtip,
ale Evelyn to možná vzala doslova.
Když pak odjela zpátky do Malibu, vrátila jsem se zpět do
kanceláře, pořád ještě celá rozjařená sladkým dezertem a klábosením.
Prostudovala jsem si portfolio Blaineových prací, které mi nechala, a
udělala jsem si pár poznámek k aplikaci, již si ode mě přála vytvořit.
Chtěla jsem udělat něco mimořádného - něco, co by nabízelo víc
možností než jen jako katalog - a tak jsem byla natolik pohlcená
svými nápady, že jsem nevnímala čas. Probral mě až telefon a v něm
hlas recepční oznamující, že v hale čeká paní Reynardová.
„Ach, správně. Pošlete ji ke mně.“ Když vstoupila, zůstala jsem
sedět - koneckonců, šéf jsem tam byla já - a přivítala ji svým
úsměvem profesionální Nikki. Další výhoda mého příšerného dětství -
byla jsem skvěle zběhlá ve skrývání skutečných pocitů pod roušku
úsměvů, dokonale nacvičených pro soutěže krásy. Proto jsem si mohla
být jistá, že Giselle nepozná, že jsem vůči ní pořád plná podezření.
Drobná semínka žárlivosti zůstala jen těsně pod povrchem a mohla
kdykoliv znovu vyrazit, kdyby řekla něco špatného nebo se na
Damiena podívala i s tou nejmenší známkou zájmu.
Popravdě řečeno, nechtěla jsem být podezíravá ani žárlit. Takové
dívky jsem neměla ráda a nechtěla jsem k nim ani patřit. Jenže jsem
nedokázala jen tak zahnat ze své mysli jednoduchý fakt, že Giselle s
Damienem chodila - a že u Damiena „chodit“ obvykle znamenalo
„píchat“.
„Nikki!“ zatrylkovala hned ve dveřích a já jsem se přiměla ještě
zvýšit výkon svého úsměvu. Giselle mi připomínala Audrey
Hepburnovou - svým účesem, svou postavou, svým držením těla.
Obvykle se nedám od druhých žen zastrašit, ale v případě Giselle jsem
si připadala mimo hru - a musela jsem si přiznat, že je to velká chyba.
Pokud si všimla mojí váhavosti, byla natolik laskavá, že se o ničem
nezmínila. Raději se zaměřila na místnost. Očima přebíhala po holých
stěnách a po nábytku a pak se teprve podívala na mě. „Je to skvělý
prostor,“ řekla. „Malý, ale vzdušný a s dobrou polohou. Ta béžová
barva na stěnách je ohavná, takže nejdřív ze všeho ji změníme. Pak na
ně rozvěsíme nějaké obrazy. Ne moc. Nejspíš jeden velký, aby
místnost vycentroval, a pak kvůli rovnováze ještě pár menších. Mám v
hlavě několik malířů - portfolio přinesu příště, až sem půjdu. A taky
nějaké vzorky barev. Něco barevného, ale aby to působilo
profesionálně. Možná světle žlutá,“ dodala spíš pro sebe.
Rozhlédla jsem se a pokusila si představit stěny se žlutým nátěrem.
Musela jsem uznat, že by to mohlo vypadat pěkně.
Giselle si zřejmě uvědomila, že se dala příliš strhnout, a tak ke mně
vyslala desetitisícimegawattový úsměv. „Ještě jednou díky, že jste mi
dovolila se do toho pustit.“
„Jasně,“ řekla jsem. „Ale budu upřímná. Nájem tady není vysoký,
ovšem stejně je to víc, než jsem plánovala vydat během svého prvního
roku na vlastních nohách. Takže nevím, jestli si budu moci dovolit
ještě další výdaje na vybavení.“
Elegantně se usadila na jednu z plastových židlí pro hosty. „Ne. Ne.
To jsme si nerozuměly. Tohle je na mě. Aspoň ten první rok. Pak se
rozhodnete, zda si budete chtít plátna ponechat. Buď si je budete moci
koupit, nebo spolu probereme leasing. A co se týká vymalování, tahle
místnost je malá jako krabice od bot - bez urážky - a navíc si jsem
jistá, že tu správnou barvu mám stejně ve skladu.“
Naklonila jsem hlavu a pokoušela se to všechno nějak pobrat.
„Giselle, já vím, že jste mě nechtěla naštvat, když jste Bruceovi řekla
o tom portrétu. Pokud jste mi byla něco dlužná, pak jedině omluvu, a
to už jste udělala.“ Nezmínila jsem se o Damienovi ani o svých
drobných bodnutích žárlivosti. Kromě toho, že s ním kdysi něco měla,
neudělala nic, co by mohlo probudit tu malou zelenookou stvůru.
„Vážím si toho, skutečně vážím. Ale já to chci udělat. Vím, jak vás
pronásleduje tisk, a pořád si musím připomínat, že je to možná taky
moje vina.“
Posadila jsem se zpříma. „Jak to myslíte?“
„No, očividně jsem nepřemýšlela. Co když to Bruce někomu řekl?
Co když jsem to řekla někomu dalšímu a ani si to nepamatuju? Co
když někdo zaslechl náš rozhovor?“
Její slova jako by jen potvrzovala moje předchozí myšlenky. „I
kdyby se to všechno stalo, už je to pryč. A upřímně, Giselle, ne že
bych chtěla strkat nos do vašich záležitostí, ale opravdu si můžete
dovolit pracovat zadarmo?“
 Poprvé za celou dobu její výraz ztratil něco z nadšení nad setkáním s
dlouho postrádanou přítelkyní a já jsem poznala, že jsem trefila do
černého. Jen mi nebylo jasné, jestli jsem nepřekročila hranici. Už jsem
se chtěla omluvit a říct jí, že to rozhodně není moje věc a že jestli chce
pracovat zadarmo, pak jen do toho, ale než jsem měla šanci promluvit,
ozvala se sama.
„Faktem je, že jenom provozování galerie mě neuživí. Vím, že
Damien ani Evelyn o mně drby neroznášejí, ale ostatní lidé ano, takže
jste nepochybně už slyšela, že můj rozvod není, no, zrovna příjemný.“
Odmlčela se a já jsem se usmála a zamumlala pár vhodných
soustrastných slov.
„Na chlapy si dávejte pozor,“ řekla temně. „Šukejte s nimi, ale
nevěřte jim. Ani jednomu.“ Ostře na mě pohlédla. „To jsem se měla
naučit už předtím, než jsem si vzala Bruce. Zatraceně přesně to totiž
sedí na všechny předchozí muže v mém životě. Na všechny,“ dodala.
„Já bych tak žít nemohla,“ prohlásila jsem chladně. Nebyla jsem si
jistá, jestli se chce tvářit jako mrcha anebo jestli to má být jako „mezi
námi děvčaty“, ale bylo mi to jedno. Nechtěla jsem myslet na to, že
chodila s Damienem, a už vůbec ne se s ní o tom bavit. A zatraceně
jistě jsem věděla také to, že nechci slyšet, proč bych mu neměla věřit.
Vydechla a trochu se shrbila, takže teď už nevypadala jako jedna z
těch zářivých lidí, jichž je plné L. A., ale spíš jako obyčejná uštvaná
ženská.
„Omlouvám se. Jsem asi moc zahořklá. Podstatné je, že si potřebuju
zvýšit příjmy, a tak jsem se znovu pustila do designérské práce. A
když budu dělat vaši kancelář, může mi to, myslím, pomoci. Nechci
být hrubá, ale mít přítelkyni Damiena Starka na seznamu klientů by
určitě mému byznysu prospělo.“
Kupodivu jsem se hned cítila lépe. S Giselle jsem se nijak zvlášť
netoužila přátelit a ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že ani ona
ve mně nehledá nejlepší kámošku. Podnikání, to je však něco jiného.
Jestli tedy chce vybavit moji kancelář, aby se pomohla prosadit se
svým talentem, pak pokud jde o mě, je to úplně v pořádku a užitek z
toho budeme mít obě. Obzvlášť pokud většinu své práce může
provádět, když já v kanceláři nebudu.
„Tak dobře,“ řekla jsem. „Jsme dohodnuté.“
 „To je báječné.“ Její zářivý úsměv se znovu vrátil a zaplašil tak
poraženecký vzhled. „Dám si to dohromady a pak vám zavolám.
Zatím se držte a dejte za mě Damienovi pusu,“ dodala a zvedla se.
Odšustila pak z mojí kanceláře a já jsem se za ní pobaveně dívala.
Po chvilce jsem nad tím pokrčila rameny. Pokud chce hrát nějaké hry,
já se do nich vtáhnout nenechám. A pokud se mi to jenom zdálo - no,
tím spíš si toho nemám všímat.
Další hodinu jsem se pak věnovala poznámkám pro chystanou
aplikaci pro Blainea, až už jsem toho měla dost. Za oknem se slunce
klonilo k západu a já jsem ještě nemluvila s Damienem. Zkusila jsem
mu zavolat do kanceláře, ale Sylvia mi sdělila, že má pořád ještě
schůzky. „Byl to hrozný den,“ řekla. „Jak přijel zpátky, všichni
vyžadují jeho pozornost.“ Musela jsem se usmát. Tomu jsem
rozuměla.
„Brzy už ale bude končit,“ pokračovala. „Mám mu vyřídit, aby vám
zavolal?“
Řekla jsem jí, aby se neobtěžovala, a pak jsem přepnula v telefonu
na zprávy a poslala mu textovku:

Generálnímu řediteli Stark International od generální ředitelky

Fairchild Development: Ohledně mojí předchozí nabídky k setkání.
Vejde se vám do kalendáře na dnešní večer?

Nečekala jsem rychlou odpověď, a tak mě překvapilo, když mi

telefon pípnul takřka okamžitě. Myslím, že to tam dokážu vmáčknout.
Skoro se mi pletly prsty, když jsem vyťukávala svou odpověď. Budu
tam hned.
Ne. Já přijedu za tebou. Mám plány s tvojí novou kanceláří…
Usmála jsem se, plná očekávání, a říkala si, jak to asi přežiju od teď
až do doby, kdy přijde.
S vidinou Damienova brzkého příjezdu v hlavě jsem se už
nedokázala soustředit na práci, a tak jsem opustila uměleckou aplikaci
pro Evelyn a rozhodla se projít si maily a promazat poštu. Udělala
jsem tu chybu, že jsem otevřela e-mail, který mi poslala matka, když
jsem byla v Mnichově. Ten, ve kterém mi sdělovala, že bych opravdu
měla zapracovat na svých osobních vlastnostech, neboť ignorování
jejích telefonátů a mailů je prostě hrubost a že takhle mě určitě
nevychovala. Vidím, že ten tvůj momentální zástoj byl obžalován z
vraždy, psala. Doufám, že to znamená, že si přestaneš hrát na
milosrdnou sestru a nebudeš řešit jeho problémy. Je to prostě ztráta
času a existují spousty jiných vhodných mužů. Upřímně, Nichole,
jakmile jednou překročíš hranici deseti milionů, jsou všichni muži
jeden jako druhý. Mysli na to. A zavolej mi. Líbá matka.
Chtěla jsem to vymazat. V tu chvíli jsem to chtěla vymazat ještě víc,
než jsem chtěla dýchat. Nechtěla jsem na tu ženskou ani pomyslet.
Nikdy sice přímo neponořila nůž do mého masa, ale bez jakýchkoliv
pochybností nesla za jizvy na mých stehnech stejnou odpovědnost
jako já. Chtěla jsem ten e-mail vymazat a dokázat si, že jsem se přes
to přenesla.
Chtěla jsem… ale nějak jsem to nedokázala.
Kurva.
Udeřila jsem do notebooku a bylo mi úplně jedno, jestli jsem si
zavřela některý ze svých programů.
„První den se nevyvedl?“
Vzhlédla jsem a uviděla Damiena, opírajícího se o dveře. Měl na
sobě oblek do kanceláře, šedivý a šitý na míru, k němu bílou košili a
temně rudou kravatu a před celým světem vypadal jako ztělesněná
nálož hříchu. „Teď už ne,“ řekla jsem. „Jak ses dostal dovnitř?“
„Vaše recepční zřejmě čte noviny. Věděla, že patříme k sobě.“
Opřela jsem se o opěrátko a pozorovala ho. „Opravdu patříme?“
Vešel do kanceláře a zavřel za sebou. Chvíli mlčel a pak významně
zamkl dveře. „Ano.“
„Tak jo,“ řekla jsem a vnímala, jak teplota mezi námi stoupá. „To je
moc dobře, že to vím.“
„Za tím stolem působíte velice autoritativně, slečno Fairchildová,“
poznamenal a rozhlédl se po malé kanceláři. „Takže tady vznikají ta
kouzla?“
Usmála jsem se. Všechny zbytky chmur, které snad po sobě mohl
zanechat matčin e-mail, byly rázem pryč. „Je to tu docela hezké, ne?“
„Je to nádherné,“ řekl. „Jsem na tebe moc pyšný. Pověz mi o všem,
co jsi během svého prvního dne prožila.“
Povyprávěla jsem mu o pronájmu a o Giselle. Slyšela jsem, jak mám
hlas rozjařený nadšením, že mi začíná nové dobrodružství. A viděla
jsem, jak se moje štěstí odráží v Damienově úsměvu. „Už mám
dokonce i prvního klienta,“ pochlubila jsem se a pak jsem mu
pověděla o Evelynině aplikaci pro Blainea.
 „Ty jsi úžasná,“ prohlásil Damien.
„Je to prima. Měl jsi pravdu,“ odpověděla jsem. „Odrazila jsem se,
skočila a je to báječné.“
„Já jsem to věděl,“ řekl a pak snížil hlas, aby dodal, „myslel jsem na
tebe celý den.“ Přitom kráčel ke mně. Místnost byla malá, takže mu
netrvalo dlouho, než došel k mému stolu.
„Představoval jsem si tě tak, jak jsi byla včera v noci.“
„Ach.“ Polkla jsem, protože teplota v místnosti opět stoupla.
„Pak jsem si tě představoval tady. Nahou a svázanou a připravenou
na mě. Roztouženou.“ Obešel stůl a nespouštěl přitom oči z mojí
tváře. Cítila jsem, jak mi na krku pulzuje tepna, a začalo se mi hůř
dýchat.
„Já - Ach. Ano.“
„Je to omamné, víš.“
Trošku jsem se zavrtěla na židli. Pokud se mě týkalo, pak to byl
Damienův hlas, který byl omamný. „Ehm, a co?“
V očích mu blýskalo žárem a veselím, když se naklonil a opřel se
oběma dlaněmi o můj stůl. „Vědět, že dokážu dostat na kolena tak
silnou ženu, jako jsi ty. Ženu, která má svou vlastní firmu, svou vlastní
říši. Vědět, že zvlhne jen z mých slov. Že jí z mého hlasu ztvrdnou
bradavky a začne svědit klitoris. Že jí můžu zvednout sukni, přehnout
ji přes její vlastní stůl a nasekat jí na ten dokonale bílý zadek, až bude
červeně zářit. A pak, až vůně vzrušení pokryje stůl a naplní místnost, ji
můžu ošukat, až se udělá tak tvrdě, že bude křičet o slitování.“
„Ach, bože, Damiene…“ Krev mi bušila v žilách a chvěla jsem se
po celém těle.
„Vstaň, Nikki. Přejdi k oknu.“
Poslechla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě nohy unesou.
Prohlédl si mě od hlavy k patě. Červené lodičky s vysokými podpatky,
přiléhavou sukni a hedvábnou halenku pod lehkým letním sáčkem.
Posadil se na jednu z židlí pro hosty, ale celou dobu se mi díval přímo
do očí.
„Sundej si sako.“
Svlékla jsem ho a pověsila na opěradlo své židle u stolu.
„Teď sukni.“
V jeho hlase byla výzva a já jsem věděla, že čeká, že začnu
protestovat. Že mu řeknu, že je to moje kancelář a že jen pár metrů od
dveří sedí recepční. Neudělala jsem to. Přesně tohle jsem totiž chtěla,
stejně jako on. A tak jsem sáhla dozadu, zatáhla za zip a nechala sukni
spadnout na podlahu. Objevila se červená tanga.
Neřekl nic, ale bylo vidět, jak mu v pohledu doutná žár. Moje tělo
odpovědělo okamžitě. Pohlaví mi cukalo, bradavky se vztyčily a tvrdě
se otíraly o krajkovou podprsenku. „No, pane Starku,“ prohodila jsem,
zatímco jsem se k němu blížila, „co byste ode mě chtěl teď?“
Odpovědí mi byl úsměv jako pomalé pohlazení a mnou projel nával
touhy jako pěna na písčitém pobřeží. „Stop,“ řekl, když jsem byla od
něj tak metr a půl.
Zastavila jsem se, srdce mi bušilo očekáváním.
Vztyčil prst a zatočil jím. Zvedla jsem oči, ale udělala jsem krok
dopředu, otočila se jako modelka na předváděcím molu a pak ještě
jednou, abych se mu předvedla ze všech tři sta pětašedesáti stupňů.
Položila jsem si ruku na vystrčený bok a dala hlavu na stranu. „Líbí se
vám, co vidíte?“
„Ach, ano,“ řekl. Opřel se o židli, ale uvolněné držení těla
usvědčovalo ze lži napětí ve tváři i v ramenou, stejně jako pevně
sevřená ústa. Přejel po mně pohledem a já jsem polkla. Palčivě jsem si
uvědomovala reakce svého těla. Stejné jako vždy, když jsem byla v
blízkosti tohoto muže. Žádný div, že vždycky říkal, že celá zářím.
Damien byl jako spínač, který mě pokaždé spolehlivě nastartoval.
Tanga už byla mezi nohama provlhlá a z jejich tlaku jsem byla ještě
víc vzrušená. Netoužila jsem ale po doteku kalhotek, toužila jsem po
Damienovi. Ten se však ani nepohnul. Ruce mu spočívaly na opěrkách
té nepohodlné židle a očima zkoumal každý centimetr mého těla.
Pohled se mu zastavil na malém trojúhelníčku látky.
„Dej nohy od sebe - to je moje holka! A teď tak chvíli zůstaň.“
Naskočila mi husí kůže, jako by moje tělo očekávalo jeho dotyk a
protestovalo, že necítí jeho ruce na sobě a jeho ptáka hluboko uvnitř.
Pak jeho pohled zabloudil ještě níž. Nepohnula jsem se, i když jsem
věděla, na co se dívá. Jizvy. Ještě před nedávnem bych se schoulila na
podlaze a plakala, kdyby se na mě někdo díval tak pozorně. Zatraceně,
přesně to jsem přece udělala, když se Damien podíval poprvé. Občas
mě udivovalo, jak rychle se s Damienem proměnil můj svět. A ne
pouze můj svět, ale já. Stal se mojí oporou. Něčím, čeho se můžu
zachytit, když hluboko v sobě hledám sílu, o níž jsem ani netušila, že
ji mám.
 Damien však kupodivu vždycky věděl, že tam je. A co víc, věřil, že
ji v sobě dokážu najít.
Vždycky ve mně viděl víc. Ne pouhou královnu krásy. Ne pouze
moje jizvy. Viděl mě celou a bylo úplně jedno, jestli jsem zrovna na
sobě měla kalhotky a vysoké podpatky, nebo nejluxusnější večerní
róbu, on mě vždycky viděl obnaženou.
Kdysi dávno by mě taková myšlenka děsila. Dnes jsem z ní čerpala
útěchu.
Teď však nebyla vhodná chvíle na hluboké zamyšlení a já jsem ani
nechtěla přemýšlet o jizvách nebo síle nebo bitvách, které jsme
vybojovali.
Chtěla jsem jedině Damiena. A chtěla jsem ho hned.
Troufale jsem postoupila blíž k němu.
„Ne,“ řekl. „Stop.“
„Stop?“
Svraštil obočí.
Naklonila jsem hlavu ke straně na znamení, že jsem pochopila, a
zvedla obočí. „Ano, pane.“
„Hodná holka. A teď roztáhni nohy, jenom kousek. To je ono,“
pochválil mě, když jsem to udělala. „Zůstaň takhle.“
Byla jsem od něj půl druhého metru a ztěžka jsem dýchala. Damien
seděl na židli, takže měl oči zhruba ve výšce rudého kousku látky,
který mi stěží zakrýval klín.
Pomalu zvedl pohled. „Něco bych si přál,“ řekl.
Rozechvěly mě vlny vzrušení, protože já jsem si to přála taky.
Chtěla jsem mít Damiena v sobě. Chtěla jsem mít jeho ptáka v puse, v
kundě.
Chtěla jsem, aby mi něco šeptal, aby se se mnou miloval slovy, tím
neobyčejným způsobem, který uměl pouze on. Chtěla jsem, aby mě
šukal tak tvrdě a hluboko, až bych křičela tou výjimečnou slastí, jež je
zahalena v bolesti.
A ze všeho nejvíc jsem chtěla, aby se mě dotýkal.
Udělala jsem krok, že půjdu blíž k němu, ale zastavil mě jediným
zavrtěním hlavy. Byl to zázrak, že jsem se zoufalstvím nerozplakala.
„Tohle ne,“ řekl.
Polkla jsem, najednou znejistělá. „A co tedy?“
„Chci se dívat.“
 „Damiene…“ Už jsem se před ním sama sebe dotýkala i dřív, ale ne
takhle. Ne jako představení. Polkla jsem. Byla jsem sice v rozpacích,
ale nemohla jsem popřít, že jsem byla zároveň také pořádně vzrušená.
„Zavři oči,“ nařídil.
„Proč?“
„Protože to říkám.“
Zavřela jsem oči.
„Hodná holka. Teď si sundej halenku. Svlékej si ji pomalu. Vezmi ji
za okraj a drž a přitom ji táhni prsty nahoru. To je ono, přesně takhle.“
Udělala jsem, jak mi řekl. Zatímco jsem si svlékala hedvábnou
blůzku, snažila jsem se pravidelně dýchat. Nebylo to jednoduché,
cítila jsem, jak se mi s každým nadechnutím cuká kůže na břiše pod
intimním dotykem mých vlastních prstů.
„Představuj si, že jsem to já,“ řekl. „Že jsou to moje ruce, které ti
svlékají halenku. Moje ruce, co tě chytí za prsa a stáhnou košíček
podprsenky dolů, až ti vylezou horem. To je ono,“ řekl, když jsem
udělala, co mi řekl, a stáhla si podprsenku, aby mi vykoukla prsa a
bradavky.
„Cítíš, jak se tě dotýkám? Jak tě tahám za bradavky? Jak tě prsty
hladím po dvorcích?“
Prsa jsem měla nalitá a ztěžklá a bradavky ztuhlé touhou. Jemně
jsem se za ně zatahala a hned jsem pocítila i příslušné škubnutí v
pohlaví, že jsem se až zajíkla.
„Damiene…“
„Já vím, miláčku. Cítíš to, viď? Cítíš, jak ti tepe v pohlaví. Jak máš
tvrdý klitoris.“
„Ano.“
„Už jsme to takhle dělali, vzpomínáš? Při naší první společné noci.
Tys byla na zadním sedadle mojí limuzíny a já kilometry daleko na
telefonu a měl jsem ho tak tvrdýho, že jsem myslel, že vybuchne.“
Přikývla jsem. Patřilo to k mým nejživějším vzpomínkám. Byla
jsem opilá a omámená chtíčem, ale byla jsem sama a mohla jsem si
namlouvat, že míra mého vzrušení je pouze mým tajemstvím.
Teď jsem však neměla jak skrýt, jak moc jsem nažhavená. I když to
byl Damien, který mě vídal i ve chvílích nejvyššího roztoužení,
nejvyšší žádostivosti, vždycky jsem otvírala své tělo jen pro něj. Teď
jsem však prahla po svém vlastním dotyku. Po svém dotyku a jeho
slovech. Připadala jsem si nemravně. Bezhlavě. A bůh mi pomoz,
přála jsem si, abych tak působila i na něj. Chtěla jsem se hladit, dokud
se neudělám přímo před ním, a až budu, otevřít oči a vidět na jeho
tváři odraz svojí vášně.
„Tehdy jsem se nemohl těšit z pohledu. Teď si to chci užít.“
„Ano. Ano.“ Bylo to jediné slovo, na něž jsem se zmohla. Bylo to
jediné slovo, které jsem měla v hlavě.
„Sjeď rukou dolů. Dej si na čas, miláčku. Máš tak úžasně hebkou
kůži a já chci, abys to cítila. Aby ses jí dotkla.“
Opět jsem poslechla. Levou ruku jsem nechala na prsou, skoro jako
by to byla moje opora. Roztaženou dlaní pravé ruky jsem sjížděla po
bříšku a přes pánev, až jsem prsty zajela pod okraj tang. Kousla jsem
se do spodního rtu. Rukou jsem vklouzla dovnitř a zasténala, když
jsem se prsty dotkla klitorisu a pak pokračovala dál k jemné, kluzké
tkáni.
„Otevři oči,“ poručil Damien. „Dívej se na mě a přitom se hlaď.“
„Já…“ Slova mi však odumřela na rtech, když jsem otevřela oči a
spatřila jeho tvář - ten bezostyšný žár v jeho očích, zrudlý obličej.
Ruce měl položené na opěrkách židle a svíral je tak pevně, až mu
zbělely klouby na prstech. A ptáka pod přiléhavými kalhotami měl tak
tvrdého, až jsem se bála, že mu prasknou ve švech.
„Ojeď mě,“ zašeptala jsem. „Oba víme, že to chceš.“
„Víc než cokoliv jiného,“ řekl, když jsme se do sebe zaklesli
pohledem. Už jen z tohoto pouhého spojení ve mně vybuchly jiskry a
vzrostl žár, jak jsem čekala na jeho dotyk. „Ale ne,“ řekl a mně se z
toho chtělo plakat. „Tohle se týká tebe. Chci, abys to cítila taky.“
„Co mám cítit?“
„Slast, kterou si beru z tvého těla,“ pronesl prostě. „Chci se dívat.
Chci se utopit v pohledu na tebe.“ Na dokreslení svých slov po mně
pomalu přejížděl očima. „Nepřestávej, miláčku. Zastrč si prsty
dovnitř. Dráždi si klitoris. Nech mě, ať to vidím. Nech mě se dívat, jak
se ti vlní kůže, když budeš těsně před vyvrcholením. Chci vidět každé
nadechnutí, každý záchvěv. To, jak zatínáš zuby do spodního rtu. Jak
se ti před orgasmem zbarví pleť doruda a jak se ti v očích objeví ten
vyšukaný výraz, když se uděláš.“
Byla jsem tak nažhavená a tak mokrá, že jsem udělala, co řekl.
Tvrdě jsem si vsouvala prsty do vaginy a pak zlehka dráždila
poštěváček. Byla jsem opilá chtíčem, že jsem musela sundat ruku z
prsu a chytit se okraje stolu, abych neupadla.
 „Ach, bože, Nikki. Víš, jak mě ten pohled na tebe vzrušuje? Jak
jsem z tebe rozpálený? A to jsem teprve začal vypočítávat to všechno,
z čeho se skládáš. Jsem tebou posedlý.“
„Ano,“ zašeptala jsem. „Ach, ano.“
Ostré zvonění mého mobilu naplnilo místnost, až jsem nadskočila.
„Nepřestávej,“ poručil. „Prostě to ignoruj.“
Pokračovala jsem, příliš ponořená do smyslného oparu, než abych
dbala o něco tak obyčejného, jako je telefon. V rytmu jeho zvonění
jsem se svíjela v bocích a nepřestala jsem, ani když ustalo. Zaslechla
jsem píp, ohlašující hlasovou schránku, a po něm zabzučení esemesky.
Zvládla jsem nutkání vyhodit mobil z okna.
„Nemysli na to, miláčku. Jenom tohle. Jenom my dva. Jsi už tak
blízko, Nikki. Bože, vidím ti to na obličeji, na tom, jak se ti rozevírají
rty. Představ si, že máš na kundě moje ústa a že tě jazykem hladím a
vychutnávám. Miláčku, chutnáš nádherně.“
Zakňourala jsem. Byla jsem už tak blízko, ale přece ještě ne úplně.
Boky jsem se třela o svoji vlastní dlaň. Brzy, brzy, tak úžasně br…
„Slečno Fairchildová?“
Z interkomu zaburácel hlas recepční. Vyskočila jsem, připadala jsem
si provinile a odhaleně, a Damien dokonce zaklel.
„Nevšímej si toho,“ zavrčel, ale hlas zněl dál, aniž mohl slyšet naši
stranu rozhovoru.
„Mám na lince asistentku pana Starka,“ pokračovala recepční a mně
se po zádech rozběhly studené prsty strachu. „Sháněla se po vás slečna
Archerová. Obávám se, že měla nehodu.“

17. kapitola
Pustila jsem se Damienovy ruky a vrazila do Jamiina malého
pokojíku ve třetím patře nemocnice v San Bernardinu. Vydechla jsem
úlevou, protože právě seděla na posteli a dívala se v televizi na
Sponge Boba. Na levé tváři jí vyvstávala ošklivá modřina a čelo měla
zavázané bílým obvazem, ale jinak vypadala v pořádku. Poprvé od
chvíle, kdy nám Sylvia zavolala, jsem se volněji nadechla.
„Omlouvám se!“ zvolala ve vteřině, kdy nás uviděla. „Hrozně,
hrozně moc se omlouvám.“
„Jsi v pořádku?“ Díky Damienovu vrtulníku nám netrvalo dlouho se
sem dostat, ale já jsem si přesto po celou dobu letu představovala
nejhorší možnosti. Teď jsem přiběhla k ní a cukla sebou, když jsem
viděla modřiny, jež jí pokrývaly jednu paži a mizely pod nemocničním
županem.
„Jsem pomlácená, ale jinak v pohodě. Vážně. Ale - chci říct - ach,
do prdele.“ Podívala se Damienovým směrem. „Ach, bože, Damiene.
Ferrari je na mraky. Totálně jsem ho zrušila.“
„Hlavně že nemáš žádné vážně zranění,“ řekl a postavil se vedle mě.
Propletl si prsty s mými a druhou rukou uchopil Jamiinu dlaň. „To je
jediné důležité.“
„Co je s tím druhým řidičem?“ zeptala jsem se.
„Nic, bourala jsem jenom já,“ řekla tak ztrápeně, jak jsem ji ještě
nikdy neslyšela mluvit. „Jsem fakt strašný břídil.“
Moc jsem se snažila, abych se nerozplakala. „To tedy nejsi a moc
dobře to víš. Byla to prostě nehoda,“ řekla jsem, ale Jamie zavrtěla
hlavou a vyhnula se mému pohledu.
Zamračila jsem se a podívala se na Damiena, který se tvářil nejméně
stejně ustaraně jako já.
„Tak mi pověz, co se stalo,“ vybídla jsem ji jemně. Posadila jsem se
na kraj postele a Damien si přitáhl židli. Dala jsem si nohu na
čalouněné sedadlo vedle něj a on položil ruku na můj kotník, těsně
pod platinový a smaragdový řetízek. Pohlédla jsem na něj a pocítila
jsem vděčnost za jeho sílu. Velmi se mi ulevilo, že tam byl se mnou.
Jamie posmrkla a pak si hřbetem ruky utřela nos. „Jela jsem dolů z
hor a řekla si, že si někde užiju happy hour,” začala. „Měla jsem to
pitomý úžasný auto, tak jsem si říkala, proč ne, že jo. No a pak jsem
potkala toho kluka a byl naprosto k sežrání.“ Podívala se na Damiena
a omluvně pokrčila rameny.
„Mám jít ven?“
Vykulila oči. „Ne! Myslím, že si zasloužíš vědět, jak jsem ti totálně
zničila auto. A ne, že by mě nepředcházela moje pověst, viď?“
Damien raději moudře mlčel.
„Tak dál,“ pobídla jsem ji.
„No, přeskočila nějaká ta jiskra, že jo. Nezašukala jsem si s nikým
už hroznou dobu, naposledy s Rainem - teda kromě Douglase, ale to
bylo jenom jednou,“ připomněla našeho stále nadrženého souseda.
„Čestně,“ dodala a zvedla ruku v přísaze. „Za tu dobu, co jste byli v
Německu, jsem byla prakticky jako jeptiška. No, prostě, ten kluk
potřeboval odvézt domů a já jsem mu ráda vyhověla, protože, no, proč
by ne. Až potud to bylo skvělý. A to potom taky,“ dodala a podívala se
na Damiena.
Pochopila jsem. A Damien to určitě pochopil taky. Prostě se s tím
klukem vyspala. S naprosto cizím člověkem. Teď ale nebyla vhodná
doba na další přednášky, a tak jsem spolkla svoje připomínky a raději
jen řekla: „Pokračuj.“
„Takže si tam tak ležím, jo? A je to fajn. Myslím jako, že on je fajn.
Nebo jsem si to aspoň myslela. Dokud mu vedle postele nezazvonil
budík. Zvedl se a začal si natahovat oblečení.“
Zachytila jsem Damienův pohled. Nelíbilo se mi, kam se Jamiino
vyprávění ubíralo, a předem mi bylo jasné, že to muselo špatně
skončit.
„Tak jsem se ho zeptala, proč se obléká, a on na mě vyjel, ať sebou
hodím. Protože jeho manželka - manželka, do prdele - bude za chvíli
doma a já odtud musím co nejdřív vystřelit.“
„Ach, Jamie…“
„Já vím, já vím. Věř mi, že to vím. Ale v tu chvíli jsem byla prostě
naštvaná. A taky jsem dostala strach, protože mi řekl, že jeho žena je u
policie. Mně to fakt připadá jako nějakej zatracenej film týdne nebo
co.“
Zhluboka se nadechla. „Tak jsem sebou hodila, že jo. Pořád do mě
hučel, ať sebou víc pohnu, a fakt se začal chovat jako totální zmetek.
A přísahám, že kdyby nešlo o ženskou, co nosí zbraň, tak bych si tam
na ni počkala a řekla jí, jak jí ten její zkurvenej manžílek zanáší. Ale
nemínila jsem se dát zastřelit a on na mě v tu chvíli už prakticky řval.“
„A ta jeho žena nějak způsobila tu nehodu?“
Jamie zavrtěla hlavou. „Myslíš něčím jiným, než že mířila domů a já
jsem se jí děsně bála? Ne. Ale vyrazila jsem od něj a po ulici jela k
odbočce, abych se dostala zpátky na hlavní silnici. Byla jsem
rozrušená a vím, že jsem jela rychleji, než jsem měla a - Ach.
Damiene, mě to tak strašně, ale strašně mrzí. Ale tak to bylo. Prostě
jsem jela moc rychle. Ne že bych jela bezhlavě, přísahám bohu. Ale
když jsem zahnula za roh, to druhé auto zrovna vyjíždělo. Nemohli si
to naplánovat líp, ani kdyby se snažili. Prostě to bylo, jako by tam na
mě čekali, až přijedu, což je pitomost, jasně, ale zkrátka to byl den
blbec. Takže jsem zatočila, ale ztratila kontrolu a nabořila to do
obrovského kamenného plotu, který označoval konec pozemku.
Airbagy sice odvedly svou práci, ale stejně jsem se stihla praštit do
hlavy.“ Přitiskla si prsty k obvazu na čele. „Ani nevím, o co jsem se to
bouchla.“
Ramena se jí nadzvedla a zase klesla, jak se zhluboka nadechla.
„Takže takhle se to stalo. Celé to byla jedině moje chyba. Byla jsem
naštvaná a jela jsem moc rychle a všechno se to stalo jenom proto, že
jsem roztáhla nohy nějakýmu zasranýmu cizímu chlapovi, kterýmu šlo
jenom o rychlej pich, zatímco jeho žena někde chytala padouchy.“
Věděla jsem, že chce, abych ji utěšovala. Abych jí řekla, že to vůbec
nebyla její chyba. A že se samozřejmě taková nehoda může přihodit
každému.
Jenže Jamie šukala s kdekým už příliš dlouho, ačkoliv jsem ji já i
spousta jiných lidí varovala, že to musí skončit nějakým průšvihem.
Nechtěla jsem jí říct „vždyť jsem ti to povídala“, ale taky jsem jí
nehodlala namlouvat, že o nic moc nejde a že se to může stát
komukoliv.
„Strašně jsi mě vylekala, Jamesi,“ prohlásila jsem nakonec a cítila,
jak mi do očí opět vstoupily slzy. „Co bych si počala, kdy se ti něco
stalo?“
Jamie měla štěstí - to je základní, výchozí předpoklad a naprostá
pravda. Pár centimetrů jiným směrem, pár kilometrů v hodině navíc,
trocha oleje na silnici - jen malá změna situace a všechno mohlo
dopadnout mnohem, mnohem hůř.
Otřásla jsem se, směr mých myšlenek mě zneklidnil. Pochopila
jsem, že bych ztrátu své přítelkyně neunesla. Pochopila jsem i to, že
kdyby skutečně došlo k nejhoršímu, zatoužila bych po tvrdém ostří
oceli - kdyby se mnou nebyl Damien, obrátila bych se k noži.
Nervózně jsem sevřela ruce, až se mi nehty zaryly do dlaní. Damien
stisk nad kotníkem zesílil.
Vzdychla jsem a vychutnávala si naše propojení. Pro danou chvíli
mi stačilo.
Když přišla sestra změřit Jamiiny hodnoty, Damien vyšel na chodbu
najít někoho, kdo by jí přinesl polštář a deku navíc. V pokoji byla
příšerně nepohodlná židle zastrčená pod příšerně nepohodlným
lůžkem, a právě tam jsem měla v noci spát, stočená vedla Damienova
boku.
Nehledě na nepohodlnou postel a návštěvy sester, které nás budily
zhruba každé tři hodiny, jsem se cítila osvěžená, když mě druhý den
ráno probudila vůně silné, poněkud připálené kávy.
 „Nektar pro bohy,“ prohodil Damien a strčil mi do dychtivě
natažené ruky pohárek z pěnové hmoty. Usrkla jsem, zašklebila se a
ještě jednou se pořádně napila.
„Bohové zřejmě dneska ráno nejsou moc vybíraví,“ řekla jsem.
Zlehka mě líbnul na rty. „Edward určitě někde rád zastaví na latté.“
Nechápavě jsem se zamračila. „Proč je tady Edward?“
„Pošlu vás s Jamie domů limuzínou.“
„Copak my nepojedeme s tebou?“ Zaslechla jsem plačtivý tón svého
hlasu a okamžitě jsem si přála, abych to mohla vzít zpátky. Ano, byla
sice sobota, ale ten muž musel řídit svou říši a už byl od ní vzdálený
příliš dlouho. „Promiň,“ hlesla jsem. „Vím, že máš práci.“
„Mám nějaké věci, o které se musím postarat,“ řekl a něco v jeho
hlase upoutalo moji pozornost. „Musím zajet do San Diega,“ dodal,
protože si zřejmě všiml mého zamračení.
„Ach.“ Jeho otec bydlel v San Diegu, a tak jsem pochopila, že
Damien hodlá zjistit, zda to byl on, kdo soudu poslal ony fotografie.
Ten výlet jsem mu nezáviděla. Moje matka sice možná z rodičovské
výchovy propadla, ale Jeremiah Stark ani nechodil na hodiny. „Vrať se
brzo,“ řekla jsem mu, i když jsem se mu chtěla vrhnout kolem krku a
bezpečně ho objímat. Nechtěla jsem vidět, jak mu bude srdce krvácet
ještě víc než teď. Ale zároveň jsem se v duchu tiše radovala. Mohl mi
přece klidně namluvit, že má obchodní schůzku, ale přesto mi řekl
pravdu. „Miluju tě.“
Vzal mě za bradu a přitáhl si mě, aby mě mohl políbit. „Nedělej si
starosti. Budu v pohodě.“
Kývla jsem a jen jsem zoufale doufala, že má pravdu.
Protože kolečka nemocniční rutiny nepracují nikdy moc rychle,
trvalo celé dvě hodiny, než jsme se s Jamie konečně usadily do
limuzíny. „Když si dám koktejl, dáš mi přednášku?“ zeptala se Jamie.
„Já jsem ti žádné přednášky nedávala,“ odpověděla jsem popuzeně.
„Naprosto žádné! Pokud vím, pití nepatří k tvým problémům, Jamesi.“
„Máš pravdu,“ řekla, nalila dvě skleničky a jednu podala mně.
Neměla jsem zrovna náladu, ale stejně jsem si vzala. Solidarita mezi
nejlepšími kámoškami a tak. „Já nemám problémy s pitím, já mám
problémy se šukáním.“
Sice jsem souhlasila, ale moudře jsem zůstala zticha a jen si usrkla
ze svého koktejlu. Jamie je jednak dobrý pozorovatel a také mě dobře
zná, takže moje mlčení se neminulo účinkem. Pokrčila rameny. „Já
vím,“ řekla. „Všechno mi to říkáš už dlouho.“
„Já jenom nechci, aby se ti něco stalo,“ podotkla jsem. „Měla jsi
štěstí, Jamesi. Ale mohlo to dopadnout hůř.“
Vyhnula se mému pohledu. Nepřekvapilo mě to. Jamie se občas nad
sebou zamyslela, ale dlouhé úvahy nepatřily k jejím silným stránkám.
Ale aspoň v ní něco uvízlo.
„Volala jsem Olliemu,“ pokračovala. Zamrkala jsem překvapením
nad náhlou změnou kurzu. „Chci něco udělat s těmi šukacími
problémy,“ prozradila na vysvětlenou. „Volala jsem mu, když mě
Raine dal vyhodit z té reklamy.“
„Ach, Jamie,“ ozvala jsem se. „Vždyť jsi mi něco slíbila. A vůbec,
on mi to slíbil taky. Řekl mi, že už spolu nic nemáte.“
„Moment. Ty jsi s ním mluvila? Kdy?“
„Přijel do Německa,“ odpověděla jsem. „Poslala ho tam jejich firma,
aby jim pomohl při soudním procesu. Tys to nevěděla?“
Zavrtěla hlavou. „Neviděla jsem se s ním. Od… No, od té doby, co
byl tehdy u nás.“
„Tys mu zavolala.“ To nebylo konstatování. Bylo to obvinění. K
čertu, bylo to prokletí.
„Potřebovala jsem si s někým popovídat a on je chlápek, co je první
na řadě.“
„A spala jsi s ním?“ Byla jsem naštvaná. Doopravdy naštvaná.
Nejen proto, že to udělali, ale také proto, že mi Ollie lhal.
„Nespala! Přísahám!“ Zvedla ruku. „Ale táhlo nás to k sobě, víš?“
Ulevilo se mi, ale byla to slabá útěcha. „Je přece zasnoubený, Jamie.
A je to blázen.“
„Ohledně toho prvního, to vím. A co se týká druhého, to jsem já
taky. Třeba k sobě prostě patříme.“
„Jako přátelé, to ano. Jako milenci ale ne.“ Už z pouhé představy
jsem se otřásla. Nechala jsem si v hlavě proběhnout příběh jejich
vztahu a ten rozhodně nepatřil k žádné z Evelyniných romantických
komedií.
„Já vím,“ řekla. „Fakt, že jo. Byla bys na mě hrdá. K ničemu vážně
nedošlo.“
„Že bych na tebe byla hrdá?“ zopakovala jsem, protože jsem v jejích
slovech zaslechla i to, co mi radši z opatrnosti neřekla. Že kdyby to
bylo pouze na Olliem, k něčemu by došlo. Tuhle část tedy ze svého
vyprávění vynechal.
„Ty to nechápeš,“ pokračovala. „Nespala jsem s Olliem. A to jsem
doopravdy chtěla, protože mě vyhodili z reklamy a připadala jsem si
jako hadr na podlahu a no, však víš. Ale neudělala jsem to - a myslím,
že to znamená, že se dávám zase dohromady.“ Nadechla se. „A pak
jdu a vyspím se s nějakým debilem a zruším Damienovo ferrari.“
Já používám ostří zaryté do vlastního masa, abych se vyrovnala se
skutečností, ale Jamie používá muže. Z odstupu sice moje metoda
působí jako nebezpečnější, ale někdy si tím nebývám jistá. Roky jsem
sledovala, jak Jamie její náhodné postelové známosti ničí. Teď jsem se
bála, že vidím jiný druh nebezpečí. „Podstatné je, že o tebe mám
strach.“
„Já vím,“ řekla prostě. „To já mám taky.“
Chvíli jsme pak obě mlčely a já už jsem si myslela, že jsme téma
opustily. Potom ale Jamie skrčila kolena a objala si je. „Uvažuju, že
bych se vrátila do Texasu.“
Spadla mi čelist a doslova jsem nebyla schopná slova. Ze všech
věcí, které by mi bývala mohla říct, mě tohle vůbec nenapadlo.
„Nemůžu si dovolit platit dál náš byt. Takže si budeš muset najít
jinou spolubydlící. Pokud se teda nenastěhuješ k Damienovi. Když jo,
tak bych byt prodala. Ceny na trhu jdou teď nahoru. Vydělala bych na
tom a mohla bych si pak koupit byt v Dallasu a ještě by mi zbyla
nějaká hotovost, abych mohla Damienovi zaplatit aspoň část škody za
to jeho zničené auto. Říkám si, že bych z bytu mohla zaplatit aspoň
poklice na kola, co myslíš?“
„Počkej, zadrž. Co tě to napadlo? Ty přece Dallas nenávidíš.
Vždycky jsi to tam nenáviděla.“
„Koukni se na mě, Nik. Jsem blázen. Po šukání s filmovými
hvězdami jsem se vrhla na šukání cizích lidí. Ale ve skutečnosti tak
ničím jenom sama sebe.“
„Nemůžu nesouhlasit,“ odvětila jsem stroze. „Ale když se
odstěhuješ do Dallasu, krom místa na mapě se nic nezmění.“
„Třeba by to stačilo. Třeba je tady příliš mnoho vzruchů. Zbytečně
moc pokušení.“
Chtěla jsem jí říct, že nemá pravdu, ale nebyla jsem si jistá, jestli to
tak třeba doopravdy není. Věděla jsem jen tolik, že nechci, aby se
odstěhovala dva a půl tisíce kilometrů daleko. Jenže to, co jsem chtěla
a nechtěla já, a to, co Jamie skutečně potřebovala, byly dvě naprosto
odlišné záležitosti. „Hlavně si to pořádně rozmysli, než provedeš něco
zbrklého,“ řekla jsem konečně.
Naše pohledy se setkaly a obě jsme se daly do smíchu nad ironií
mých slov. „To by mě ani nenapadlo,“ prohlásila a rozesmály jsme se
ještě víc.
Pak už jsme vážné téma nechaly být a zbytek cesty jsme strávily
posloucháním muziky, prozpěvováním s Taylor Swiftovou a
popíjením koktejlů mimosa. Protože koneckonců člověk nemá nikdy
dost vitaminu C.
„Víš, že jsme vlastně nakonec slavné?“ zeptala se Jamie, když se
před námi na obzoru objevilo panoráma L. A.
„Jak to?“
„Nebo spíš já. Damien byl slavný vždycky a ty sis taky užila
pozornosti tisku. Ale koukni se na tohle.“ Vyhrabala z kabelky telefon
a podala mi ho. „Udělala jsem si screenshoty všech těch věcí, co jsem
našla na internetu. Jen se koukni na moje fotky.“
Podívala jsem se. Tam, proložené fotkami absolutně úžasného
chlápka, jsem našla pravé snímky sebe, Damiena a Jamie na nákupech
v Lake Arrowhead. Na jiných jsme jedli, povídali si, smáli se. Na
jednom z nich nás Damien dokonce objímal kolem pasu. Jamie mi
nakukovala přes rameno a poklepala na displej. „Tahle je na Twitteru
úplně všude,“ poznamenala. „Nevím, jestli je to tím, že je Damien
slavný, nebo proto, že je známý proutník, ale ta fotka se rozhodně šíří
jako virus.“
„Třeba je to kvůli tobě,“ podotkla jsem. Fotograf zachytil Jamie, jak
se směje, oči jí svítí a vlasy září. Tu dívku na fotce - krásnou a plnou
života - jsem dobře znala, ale nemohla jsem se ubránit strachu, jestli
tento její obrázek je stejná Jamie, jako sedí vedle mě. Potlučená, plná
modřin a nejistá, kam má jít dál.
Když jsme dorazily do Malibu, Jamie přitiskla dlaně na okénko a
zírala ven s obočím svraštělým zmatkem. Pak se obrátila ke mně.
„Tohle není Studio City,“ podotkla, jako bych to byla já, kdo se spletl.
„Budeš bydlet u Damiena v domě v Malibu.“
Zvedla obočí a záludně se usmála. „Já jsem si sice s tou švédskou
trojkou dělala legraci, ale jestli je to pro Damiena důležité…“
Přikryla jsem si uši rukama. „Nemůžu tě ani poslouchat,“ opakovala
jsem pořád dokola, dokud nepřestala a nezačala se smát.
 „Ale fakt,“ řekla, „proč mám bydlet v Malibu? Jestli to má být trest
za to, že jsem mu zničila ferrari, tak se naprosto mine cílem.“
„Není to trest,“ odpověděla jsem. „Je to pragmatismus.“ Pověděla
jsem jí o vhozeném kameni a o zprávách, které jsem dostala od
nějakého pronásledovatele.
Když jsem skončila, vyvalila na mě oči. „Páni. Ale aspoň se nebudeš
muset otravovat s tou svou povedenou matinkou. Můžeš mi
poděkovat, že jsem tě toho zbavila.“
„Ty jsi mluvila s mojí matkou? Jak? Kdy?“ Neměla jsem ponětí, o
čem to hovoří. Nenazvala bych sice matku přímo svým nejhorším
nepřítelem, ale rozhodně jsem s Jamie soucítila.
„Zavolala mi asi tak před týdnem, přesně v obvyklém Elizabeth
Fairchildovském podrážděném stylu, mohla bych dodat - řekla mi, že
když jsem teda ta tvoje nejlepší kamarádka, jestli bych ti, prosím
pěkně, mohla vyřídit vzkaz. Podle všeho - jejími slovy, nikoliv mými -
jsi citově rozrušená, ohromená svým novým bohatým a panovačným
přítelem a pak už pořád jenom mluvila o tom, jak jí nebereš hovory a
neodpovídáš na maily.“
„Do prdele,“ zaklela jsem. „Promiň.“
„Ne, to je v pohodě. Když volala, byla jsem zrovna naštvaná na
svoji matku kvůli nějaké pitomosti, už teď ani nevím, o co šlo. Ale
když jsem si promluvila s tvojí mámou, byla jsem radostí bez sebe, že
mám takovou rodinu!“
„Díky,“ odsekla jsem suše. „Hned mi je líp.“
Jen se ušklíbla. „No, každopádně bych řekla, že se naštvala, když jsi
za ní někoho poslala pro všechny ty svoje staré fotky a pak jsi jí
nebrala telefon. Já bych jí ho taky nebrala, Nik, ale proč jsi, pro
všechno na světě, někomu řekla, aby šel za tvou matkou kvůli starým
fotkám? Koho tak moc nesnášíš, žes ho poslala za ní?“
„Nikoho jsem neposlala,“ řekla jsem a po zádech mi přeběhly
drobné prsty strachu, až jsem se zachvěla.
„Třeba o nic nejde,“ prohodila Jamie, když mi na tváři spatřila
obavy. „Nejspíš to byl jenom nějaký reportér. Někdo, kdo dává
dohromady článek o dívce, která sbalila Damiena Starka.“
To mě kupodivu nijak neuklidnilo.
Naklonila hlavu a namířila na mě prstem. „A od teď vstupujeme do
bezproblémové zóny. Až do večera nic jiného než písek a příboj a
margarity.“ Napřáhla ke mně ruku. „Dohodnuto?“
 „Dohodnuto,“ souhlasila jsem, protože mi to znělo náramně dobře.

18. kapitola
Moje margaritami inspirované sny byly divoce erotické. Horká ústa,
přisátá k mému prsu. Silné ruce, hladící mi roztažené nohy a putující v
jednoznačném odhodlání vzhůru, až se dva palce dotknou mého
naběhlého a nedočkavého pohlaví. Otevřela jsem oči, ale nikoho jsem
neviděla. Byl tu jen dotek jeho ruky a pohlazení jeho rtů a - ach,
prosím - jeho tvrdý a dlouhý pták ve mně.
Bezhlasně jsem ve snu vykřikla jeho jméno, ale Damien se
neobjevil. Byl tam jen ten dotek. Ten tlak. To naléhavé tření těla o
tělo, rostoucí žár a stále silnější vůně vzrušení. Ztrácela jsem se v něm.
Ztrácela jsem se ve smyslném opojení, jež mě obklopovalo. Byl to
Damien - vždycky jedině Damien - ale když jsem po něm sáhla, moje
ruce nahmataly pokaždé jenom vzduch.
A pak najednou jsem na prsou ucítila ruce a mezi nohama žhavou
tvrdou hlavu penisu. Vykřikla jsem, když do mě vnikl a pokračoval v
pravidelném, ale zběsilém tempu. Znovu a znovu do mě bušil s
divokostí, která nás oba nesla výš a výš v divokém tanci
nebezpečného spojení. Srdce v prsou mi poskakovalo a tělo se
prohýbalo slastí. Využíval je, bušil do mě, jeho zásuny byly tak
mocné, že byl div, že jsem z bouřlivé intenzity jeho šukání až
neomdlela.
Moje tělo se roztřáslo, když ho plnou silou zasáhl orgasmus, a já
jsem po něm sáhla, abych si ho přitáhla blíž, i když jsem věděla, že v
tomto snovém světě zůstane jen přeludem a že nahmatám pouze
vzduch.
Mýlila jsem se však. Moje prsty našly rozpálenou kůži a pevné
svaly.
Damien.
Otevřela jsem oči a uviděla, jak se nade mnou sklání a ostře mi hledí
do tváře. Pták v mém klíně mu změkl a oba jsme těžce dýchali. Cítila
jsem se nádherně živá. Dobře ošukaná a zbožňovaná. Zároveň jsem
však viděla zuřivost v jeho očích a cosi, co se nebezpečně podobalo
lítosti.
Chtělo se mi vztáhnout ruku a vymést to z jeho tváře.
„Zneužil jsem tě,“ řekl a hlas měl stejně napjatý jako svaly na hrudi.
 „Ano,“ odpověděla jsem a objala ho kolem krku. Nadzvedla jsem se
a přisála se k jeho ústům v tak hluboce smyslném polibku, až se mi v
klíně pohnul jeho úd. Táhla jsem ho dolů, přála jsem si mít ho
přitisknutého k sobě a ne vztyčeného nade mnou a pevně ho držet.
„Bože, ano.“ Objala jsem ho nohama a přidržela si ho tam. Dotek jeho
kůže žhnul a naše těla zůstávala spojená.
Když jsem se mu znovu podívala do očí, viděla jsem, že bouře
utichla. Nevěděla jsem, co se mezi Damienem a jeho otcem přihodilo,
ale chápala jsem, že mu to ublížilo a že jsem to byla já, za kým pak
přišel. Že to bylo moje tělo a můj dotek, co mu pomohlo vyrovnat se s
jeho démony.
Tiskla jsem ho k sobě a neustále jsem žasla, že máme jeden nad
druhým takovou moc. Že jsme si navzájem balzámem na naše duše.
Naplňovalo mě to pokorou. A ano, také mě to děsilo. Protože jak
bychom mohli přežít, kdybychom někdy ztratili jeden druhého?
Usnula jsem v jeho objetí, ale když jsem se vzbudila, byla jsem v
pokoji sama. Posadila jsem se a rozhlédla kolem. I když jsem v tomto
domě strávila už tolik času, dnes to bylo poprvé, co jsem spala v
hlavní ložnici. Kovová postel, na níž jsem seděla, dřív stála v
otevřeném prostoru ve třetím patře, ale Damien se očividně rozhodl
pro tradičnější pojetí, když ji opět přestěhoval zpět do svého domu.
Kromě postele však už v pokoji nebyl žádný další nábytek. A taky
žádný Damien.
Zamračila jsem se a vylezla z postele. Byla ještě tma, a když jsem
vyhrabala z kabelky mobil, zaúpěla jsem, protože nebylo ještě ani pět
hodin ráno.
Chtěla jsem padnout zpátky do postele, ale bylo mi jasné, že je to
nesmysl. Potřebovala jsem Damiena. A říkala jsem si, že on mě
potřebuje také.
Na podlaze ležela jeho košile, a tak jsem si ji oblékla. Dům byl
obrovský, ale měla jsem válečný plán. Nejdřív jsem se vypravila do
knihovny, což bylo mezipatro, které se prakticky vznášelo pod třetím
poschodím. Bylo do ní vidět z masivního mramorového schodiště, ale
přístupná byla pouze tajným výtahem nebo po schodech schovaných
za dveřmi, vedoucími z obslužných prostorů. Světla byla ztlumená a
vytvářela stíny na policích z třešňového dřeva i na skleněných
vitrínách. V nich byly vystaveny některé předměty z Damienova
dětství, kterých si cenil a jež si chtěl uchovat. Prostor byl naplněn
vzpomínkami, jak příjemnými, tak i hořkosladkými. Damien tam však
nebyl.
Pokračovala jsem dolů přes kuchyň profesionálních rozměrů do
tělocvičny, která zabírala většinu rozlohy severního křídla domu.
Naklonila jsem hlavu, naslouchala jsem, zda neuslyším údery
Damienových pěstí o boxovací pytel nebo chrastění závaží na
cvičebních strojích. Neozvalo se však nic. Pouze ticho, které se táhlo
jakoby do nekonečna.
Damien nebyl ani v bazénu, a když jsem znepokojeně stála na
dlaždicovém obložení, začínala jsem se bát, že úplně odešel z domu a
vydal se do své kanceláře ve městě. Pak mě napadlo, že jsem ještě
nezašla do hlavní koupelny. Kdyby mi chtěl nechat vzkaz, bylo by to
nejpříhodnější místo.
Už jsem se chtěla obrátit a jít to zjistit. Navíc jsem si uvědomila, že i
kdyby tam žádný vzkaz nebyl, můžu si aspoň vzít telefon a poslat mu
textovku. Zastavila jsem se však, když jsem vpravo uviděla tlumenou
záři světel.
Zadívala jsem se na ně a snažila si vybavit v hlavě plán pozemku.
Přibližně tím směrem ležela Damienova garáž - masivní podzemní
bunkr, nad nímž by zaslintal i Batman - ovšem já jsem si byla skoro
jistá, že se nachází dál. Jestli tedy světlo nevychází z garáže, co to
tedy může být? Když jsme se před odjezdem do Německa procházeli
po upravených stezkách, nic dalšího zde nebylo. Nic kromě oceánu v
dálce a upraveného prostoru, kde Damien uvažoval o vybudování
tenisového kurtu.
Ztuhla jsem.
Určitě by ne…
Rozběhla jsem se tím směrem, a když jsem byla blíž, uslyšela jsem
zvláštní zvuky. Věděla jsem, že jsem ho našla.
Z pohledu jsem usoudila, že kurt byl dokončený teprve před
nedávnem. Síť byla úplně nová, ani se na ní nestačily podepsat vlivy
počasí. Také povrch byl takřka netknutý. Nahrávací stroj pálil míčky
na Damiena jeden za druhým a jasně zářil pod sloupy s reflektory, jež
na celý prostor vrhaly nažloutlé světlo.
A uprostřed toho všeho byl Damien.
Zatajila jsem dech, uchvácená pohledem na něj. Neměl na sobě nic
než šortky a hruď se mu leskla lehkým povlakem potu. Svaly na
pažích a nohou měl pevné, a když vyrazil kupředu, mávl raketou a
odpálil míček, pohyboval se s lehkostí a silou divokého zvířete.
Ztělesňoval sílu a poezii, ušlechtilost a dokonalost a já jsem cítila, jak
se mi tělo svírá v odpověď na krásu, jejíž jméno je Damien.
Věděla jsem ale, že k tomu všemu je ještě také zlomený. Dívala
jsem se na něj dál a srdce se mi svíralo. Znovu a znovu vybíhal a
odpaloval, nohy se pohybovaly v dokonalém rytmu, tělo pracovalo na
maximum. Na obličeji se mu neodrážely žádné emoce - žádný
sebevědomý úsměv, když trefil míček - jen čiré soustředění, jako by
šlo o pokání, a ne o potěšení.
Vedle kurtu stálo ve stínu lehátko. Bezmyšlenkovitě jsem se na něj
posadila, hypnotizovaná pohledem na Damiena.
Nevím, jak dlouho se strojem bojoval. Vím jen, že když na něj
přestal chrlit míčky, hlasitě zaklel a mrštil raketou. Překvapeně jsem
vyjekla. Damien se otočil ke mně a v jeho výrazu se mísil šok a obavy.
„Nechtěla jsem tě vyrušit,“ řekla jsem tiše. Zvedla jsem se z lehátka
a vyšla na kurt - a tím také na světlo. „Omlouvám se. Neměla jsem tu
být.“
„Ne.“ Slovo znělo drsně. „Jsem rád, že jsi tu.“ Vzal mě za ruku a
přitáhl si mě blíž a mě sladce zaplavila úleva.
„Neřekl jsi mi, že ses rozhodl nechat zbudovat kurt.“
„Nemohl jsem odolat, když jsi mě pokoušela představou, jak na
sobě máš kraťounké tenisové šaty.“ Mluvil zlehka, ale slova
nedokázala zaplašit stíny v jeho očích. „Měl jsem tu na to lidi ještě
předtím, než jsem odjel do Německa.“
„To jsem ráda.“ Usmála jsem se a opravdu jsem byla upřímně
šťastná. Tenis byl součástí jeho života po dlouhou dobu, ale Richter
mu z něj ukradl všechnu radost, a tak od doby, kdy přestal s turnaji,
Damien nehrál. Těšilo mě, že teď našel cestu zpět k tomu, co měl dřív
tolik rád.
Moje štěstí však bylo zkalené bouří, kterou jsem viděla v
Damienových očích, když se mě jen před pár hodinami tak divoce
zmocnil. A zuřivost stejné bouře jsem spatřila také nyní, kdy útočil na
proud míčků.
„Byl to tvůj otec?“ zeptala jsem se jemně. „Byl to on, kdo poslal
soudu ty fotky?“
Viděla jsem, jak mu přes tvář opět přelétl stín. Obrátil se a vedl mě k
okraji kurtu a já jsem se bála, že mi nechce odpovědět. Nezamířili
jsme však po stezce zpět do domu. Místo toho mě zavedl k lehátku,
kde jsem před chvílí seděla. Natáhl se na něj a poklepal na místo vedle
sebe. Lehla jsem si na bok a podepřela se o loket, abych mohla
sledovat při řeči jeho výraz. Trvalo však dlouho, než začal vyprávět,
až jsem si začínala myslet, že jsem se mýlila v důvodu, proč mě sem
přivedl.
Už jsem mu chtěla navrhnout, že pokud máme jít spát, pak bude pro
ten účel postel v domě mnohem pohodlnější volbou, když tu se pohnul
a zadíval se na mě.
„Myslím, že to otec nebyl,“ řekl. „Zdálo se, že ho to doopravdy
zaskočilo, když jsem ho s nimi konfrontoval.“
„Ach.“ Svraštila jsem obočí zmatkem i obavami. „Takže nemáš
žádný nápad, kdo by to mohl být?“ To by totiž vysvětlovalo vztek,
který jsem mu viděla v očích.
„Ne,“ přiznal. Bylo ticho. Pak dodal: „Mám obavy ohledně Sofie.“
Nechápala jsem změnu tématu. „Já to vím, ale však ona se objeví.
Jestli dělá fanynku kapele v Šanghaji, nejspíš není…“
„Obávám se, že je na útěku,“ pronesl Damien prostě. „Obávám se,
že ji někdo pronásleduje.“ Pohladil mě po tváři a pohledem se
propaloval do mých očí.
„Ach, bože,“ vyhrkla jsem v náhlém pochopení. „Ty myslíš, že se tě
někdo pokouší dostat přes ženy, které miluješ. Mě. Sofii.“
„Myslím, že to je možné.“ Přetřel si rukou obličej a prohrábl vlasy.
„Myslím, že možností je víc. Jistě vím jen tolik, že ty zatracené fotky
byly mojí spásou, ať se mi to líbí, nebo nelíbí.“
„To je pravda,“ souhlasila jsem.
„A pořád nevím, kdo to byl nebo proč to udělal, což mě vede k
myšlence, že si se mou někdo pohrává. A že se nakonec přihlásí, a až
to bude, že ode mě bude něco chtít. Na oplátku.“
Chtěla jsem něco namítnout, ale to, co říkal, znělo rozumně.
Posadila jsem se a přitáhla si kolena k hrudi. „Ale jak to souvisí s tím,
že se Sofie ztratila?“
I ve tmě jsem si všimla, jak přede mnou utekl pohledem.
„Damiene?“ naléhala jsem. „Co jsi mi neřekl?“
Slyšela jsem, jak se nadechl. „Richter ji zneužíval taky.“ Znělo to
obyčejně, věcně, ale mě zamrazilo až do morku kostí.
„Ach.“
 Bez odmlky pokračoval. „Pokud existují moje fotky, nepochybně
existují i fotky její. Kdosi mi je poslal - sice prostřednictvím soudu,
ale pořád mně. Co když ten někdo udělal totéž i jí?“
Zachvěla jsem se. Uvědomila jsem si, jak ty fotografie zničily
Damiena, muže s takovou silou, že mě naplňovala posvátným úžasem.
Jak by asi zapůsobily na křehkou dívku? „Nezavolala by ti ale v
takovém případě? Cožpak nejsi ten, ke komu by se obrátila pro
pomoc?“
„To nevím. O Sofii se dá říct hodně věcí, ale předvídatelnost k nim
nepatří. Jednou zmizela na půl roku. Ukázalo se, že píchala s nějakým
maníkem, který vyráběl falešné pasy, a protože nejsem schopen nalézt
žádný důkaz, že opustila Velkou Británii pod svým vlastním jménem,
vůbec bych se nedivil, kdyby se s ním dala zase dohromady. Je chytrá
a nebojácná. Žije na ulici, takže kdyby cítila, že se musí někde
schovat, dokáže zmizet líp než kdokoliv jiný. Ale nejdůležitější je, že
je tak mazaná, že se umí dokonale propadnout do země.“
„Chápu, že ji máš rád, a taky chápu, že není kdovíjak stálá, a chápu,
že si proto děláš starosti. Ale Damiene,“ řekla jsem jemně, „je přece
dospělá. A bez ohledu na vaši minulost ty za ni neneseš žádnou
odpovědnost.“
„Možná ne, ale mně to tak připadá.“
Nemohla jsem si pomoct a chápavě jsem přikývla. Koneckonců ani
já nenesu odpovědnost za Jamie. Povzdechla jsem si a natáhla se vedle
Damiena. Políbil mě na čelo a propletl si se mnou prsty. Po chvilce
zmáčkl knoflík na dálkovém ovládání a světla nad kurtem pohasla.
Zůstali jsme ve tmě, rušené jen něžným svitem hvězdné přikrývky,
doširoka rozestřené na obloze vysoko nad námi.

19. kapitola
Po sobotních dramatech byla neděle dnem, jaký bych si chtěla zavřít
do krabičky a nosit si ho stále s sebou pro případ potřeby. Celou dobu
jsme dělali všechno a nic. Dokonce i Damien vypnul a na chvíli
opustil úsilí najít Sofii nebo mého pronásledovatele nebo toho, kdo
poslal soudu fotografie, a přešel spolu se mnou a s Jamie do čistě
vegetativního stavu.
Jamie a já jsme se kolem oběda zvedly, že si uděláme procházku po
pláži. Damien se k nám nepřidal s odůvodněním, že se příliš ponořil
do četby románu Já, robot od Asimova. Vzhledem k jeho lásce ke
science fiction jsem nepochybovala, že ho kniha opravdu chytla, ale
taky jsem věděla, že důvodem, proč s námi nejde, je fakt, že jsem ho o
to požádala. Potřebovala jsem totiž nějaký čas, abych s Jamie mohla
probrat její prohlášení, že uvažuje o přestěhování zpátky do Texasu.
Když jsme pak byly skutečně venku a kolem nás bylo jen slunce a
příboj, nějak jsem pořád nemohla najít tu pravou chvíli. A tak jsme
vlastně jen klábosily o ničem a procházely se po Damienově pozemku
kolem oceánu a pak severně nahoru po pláži k našemu nejbližšímu
sousedovi. Byl vysoký, svalnatý a kůže v barvě kávy se mu leskla
mořskou vodou. Zamával na nás, když vycházel z vody se surfovacím
prknem na rameni. Myslela jsem, že Jamie trefí infarkt, když ho
uviděla.
„Kdo to byl?“ zeptala jsem se jí šeptem, když jsme se obrátily a
vracely se domů.
„To byl Eli Jones. Loni dostal Oscara za nejlepšího herce ve vedlejší
roli.“ Zavrtěla hlavou. „Ty jsi vážně nemožná.“
„To jo,“ řekla jsem. A protože jsem pochybovala, že najdu lepší
příležitost ke změně tématu, dodala jsem: „Kdyby ses odstěhovala
zpátky do Texasu, bylo by těžké soustředit se na další hereckou
kariéru.“
Pokrčila rameny. „No, obě víme, že to vlastně žádná pořádná kariéra
není. Rozhodně se nedá říct, že bych vzala L. A. útokem.“
Obě jsme šly bosky a Jamie teď kopla do vody, až se kolem
rozstříkly kapky. Na okamžik se zatřpytily na slunci a pak rychle
spadly, znovu ztracené v převalujících se vodách oceánu. Musela jsem
myslet na Jamie, přála jsem jí víc než patnáct minut slávy a obávala
jsem se, že můj nedostatek nadšení nad jejím stěhováním se víc týká
mě než toho, co je pro Jamie nejlepší.
„Ať se rozhodneš jakkoliv,“ řekla jsem pevně, „víš, že tě budu
vždycky podporovat.“
Přešly jsme pláž a vlekly jsme se po stezce nahoru zpátky do
Damienova domu. Vtom mi zazvonil mobil. Měla jsem ho zastrčený v
kapse od froté koupacího pláště, a když jsem ho vyndala, překvapilo
mě, že se na displeji objevilo jméno Courtney.
„Ahoj, Courtney. Co se děje?“ Courtney byla Ollieho snoubenka a
znaly jsme se už léta, i když ne tak dobře, jak bych si přála, protože
byla z pracovních důvodů neustále na cestách. Byla ale moc milá a
upřímná a já jsem byla přesvědčená, že Ollieho skutečně miluje. Měla
jsem ho taky moc ráda, ale vůbec se mi nelíbilo, jak jí zahýbá. I když
Ollie u mě stál na žebříčku přátelství výš než ona, nemohla jsem si
pomoct a říkala jsem si, že by si Courtney zasloužila někoho lepšího.
Jamie se zastavila vedle mě s vyvalenýma očima. Co se děje?
udělala na mě, ale musela jsem jen pokrčit rameny.
„Ollie a já bychom chtěli vědět, jestli máte s Damienem v úterý
večer čas. A Jamie taky. Je tam teď s tebou? Ollie říkal, že tento týden
bydlí s vámi?“
Ostře jsem se na Jamie podívala. Neřekla mi, že pověděla Olliemu,
kam se přestěhovala. Neměla bych být podezíravá - koneckonců byli
přátelé už předtím, než se spolu vyspali, a doufejme, že jimi zůstanou i
potom - ale nemohla jsem se ubránit nervozitě.
„Jo,“ řekla jsem a tvrdě pohlédla na Jamie, jejíž zaražený výraz ještě
přispíval k mému neklidu. „Je tady. A co se má v úterý dít?“
„Nic mimořádného. Ale tenhle týden nemám tolik cestování a už
jsme se všichni strašně dlouho neviděli. Řekla jsem Olliemu, že
bychom si mohli všichni vyjít do Westerfield’s. Znáš to tam, ne? Je to
ve West Hollywoodu.“
„Znám to,“ přitakala jsem suše. Bar Westerfield’s byl jednou z
mnoha Damienových nemovitostí.
„Takže byste mohli přijít?“
Na jednu stranu jsem chtěla odmítnout, protože jsem se moc bála, že
dojde k nějakému dramatu. Z větší části jsem však stále doufala, že se
já, Ollie a Jamie zase můžeme vrátit k tomu, jaké to mezi námi bývalo
dřív. „Jasně,“ řekla jsem konečně. „Budeme tam.“
***

Až do večera jsme se pak povalovali u bazénu, procházeli po pláži a

hrály fotbálek ve společenské místnosti, o níž jsem dosud nevěděla, že
v domě je. Taky jsme se dívali na první dvě bondovky se Seanem
Connerym a cpali se přitom popcornem.
Jamie navrhla, že bychom si k večeři mohli opéct buřty na ohni a
pak si udělat marshmallows zapečené se sušenkami a čokoládou. Byly
plné kalorií, lepkavé a slaďoučké, a když jsem pak ležela vedle
Damiena a olizovala mu zbytky čokolády z prstů, říkala jsem si, že
bych takový život nejraději vedla napořád.
Samozřejmě to nešlo, ale na těch pár hodin jsem se těšila z
posvátnosti života uvnitř bubliny.
 Skončil však příliš brzy. V deset zavolala Damienovi Sylvia, že má
konferenční hovor s jedním z dodavatelů z Tokia. Zlehka mě políbil a
odešel dovnitř hovor přijmout. Dívala jsem se za ním, jak odchází,
usrkávala jsem whisky a s potěšením jsem pozorovala jeho zadek v
oblíbených ošoupaných džínech. Jak jsem si všimla, Jamie ten pohled
rovněž ocenila. Když se naše oči setkaly, jen se vesele ušklíbla. „No
co? Jako by sis nevšimla, že je sexy!“
„Věř mi,“ prohlásila jsem a natáhla se, abych si ulomila další
čtvereček čokolády. „Vím to moc dobře.“
„Chceš udělat další?“ zeptala se Jamie a přisunula ke mně pytlík
marshmallows.
„Ne. Jenom čokoládu.“
„Jsi v pohodě?“
Podívala jsem se na ni. „Čokoláda nemusí být vždycky znakem
hluboké citové krize.“
„Fajn. To ráda slyším.“
Položila jsem čokoládu a náhle jsem zostražitěla. „Proč?“
„Jen tak.“ Zvedla ruku, jako by chtěla zastavit můj nevyslovený
protest. „Vážně, zrovna jsem uvažovala, jak je to s tím
pronásledováním. Ne že bych nebyla doopravdy nadšená z toho, že
můžu být tady,“ dodala spěšně. „Ale stejně, ráda jsem ve svém.“
„To chápu,“ řekla jsem. „Ale myslím, že Damienovi lidi z ochranky
ani policie ještě nezjistili nic nového.“
„Damien z toho musí šílet.“
„To ano.“ Připustila jsem. „Jednak z toho a pak kvůli tomu, jak stále
hledá Sofii.“
„Koho?“
Uvědomila jsem si, že jsem ještě Jamie o Sofii nic neřekla, a tak
jsem jí v kostce podala celý příběh. Zmínila jsem se však jen o tom, že
jde o Damienovu přítelkyni z dob, kdy hrál tenis, že je trošku bláznivá
a teď zmizela. Že sice nejspíš odjela jako fanynka s jednou kapelou na
turné, ale dokud se to nepotvrdí, Damien si dělá starosti.
„A ty nežárlíš?“ zeptala se Jamie.
Zvedla jsem obočí. „Chceš tím říct, že bych měla?“
„Bývalá přítelkyně, a teď je přímo posedlý, aby ji znovu našel? Do
háje, z toho bych se teda osypala.“
„Díky,“ odvětila jsem suše. „Moc si cením takových řečí, to člověka
vždycky povzbudí.“
 „Ale no tak, už mockrát jsme si řekly, že k nikomu nemám tak
blízko jako k tobě.“
„Už jsem si myslela, že sis mě spletla s někým, kdo se neřeže,“ řekla
jsem.
Vrhla na mě nejvážnější pohled, jaký jsem kdy u Jamie viděla.
„Já jsem si zase myslela, že ty sis spletla sama sebe s někým, kdo se
řeže.“
Chvíli jsem byla zticha a neodpověděla a přitom se snažila podívat
se na sebe Jamiiným pohledem. Je to opravdu tak, že jsem se dala
dohromady? Možná že ne úplně, ale přesto jsem to zvládala docela
dobře. A za to všechno vděčím Damienovi.
Připomněla jsem si, kolikrát jsem už byla blízko pádu a jak mě
Damien pokaždé zachytil - a přála jsem Jamie, aby našla také někoho
takového. Někoho, kdo ji bude chápat a nedá se odradit jejími
výstřelky. Někoho, kdo nehledá jen kámošku na píchání nebo
záležitost na jednu noc. Někoho, kdo ji bude milovat.
„Copak?“ řekla a zírala na mě přivřenýma očima. Jen jsem zavrtěla
hlavou.
Sáhla po čokoládě a odlomila si dva čtverečky. Pak je přiklopila na
marshmallow a ani se nenamáhala, aby si je rozpekla nad ohněm.
Prostě si jen ukousla s očima zavřenýma v téměř orgastické slasti.
„Zatraceně, já tu čokoládu miluju.“
Vstala jsem. „Jdu do postele, než toho sním ještě víc. Chceš, abych
tě ráno vzbudila? Budu vstávat brzo, jdu do kanceláře.“ Ta slova byla
téměř stejně lahodná jako čokoláda. Mám kancelář. Svoji vlastní
kancelář. Vážně, nezní to skvěle?
„Jestli mě vzbudíš, zabiju tě,“ pohrozila. „A teď si jdi.“ Zamávala na
mě v královském gestu. „Když nemůžu mít sex, aspoň dojím tu
čokoládu.“
Když si Damien přišel lehnout, už jsem spala, a jakmile jsem se
vzbudila, už byl zase pryč. Matně jsem si vzpomínala na jeden
okamžik během noci, kdy jsem se hřála v teple jeho objetí, ale celkově
jsem si připadala opuštěná. Až do chvíle, kdy jsem v koupelně našla
vzkaz slibující mi na večer něco lákavého - a možná dokonce i večeři.
Cooper se magicky objevil před domem v Malibu a já jsem si mohla
pouze představovat, že ho sem přivezl některý z Damienových
služebných duchů, zatímco jsme my dva byli s Jamie v nemocnici. Ať
se tu vzal, jak se vzal, byla jsem za to vděčná, celá šťastná jsem
vklouzla za volant a zamířila na dlouhou cestu do Sherman Oaks.
Měla jsem hlad, můj obvyklý hrnek kávy na cestu mi toho rána
nestačil. Damien mi jednou ukázal místní pekárnu s nejlepšími
croissanty na světě a vzhledem k tomu, že jsem si do své kanceláře
mohla přijít, kdy jsem chtěla, rozhodla jsem se trochu si zajet.
Upper Crust byl sice podnik s obsluhou až do auta, ale já jsem
přesto raději zastavila a zašla si dovnitř. Myslela jsem si, že si dám jen
obyčejný croissant, ale víc než ochotně jsem podlehla svodům tak
dekadentních věcí, jako byl čokoládový šnek nebo lepkavá mastná
skořicová rolka, z nichž doslova kapala cukrová poleva. Jak se
ukázalo, nakonec mě dostalo jablko v županu. Když jsem pak platila
za ně a za extra velkou kávu latté, zacinkal malý zvoneček na dveřích
a dovnitř vešla Lisa.
Zvedla jsem ruku, že zamávám, ale hned jsem ji zase spustila. Lisa
se totiž vedla za ruku s mužem, jehož jsem znala - s Prestonem
Rhodesem, šéfem oddělení akvizic ve Stark Applied Technology.
Chvíli jsem si myslela, že je to jen jedna z těch Velkých Úžasných
Náhod. Pak jsem ale spatřila, jak se Preston usmívá na pozdrav a jak
se Lisa ušklíbá.
No, do prdele.
„Tak to byl Damien,“ prohlásila jsem a můj vztek rostl, jak všechny
dílky skládačky zapadly do sebe. „Tehdy při prvním setkání v
Burbanku jste mě neoslovila, protože jsem byla nová v Innovative,“
obvinila jsem ji. „Udělala jste to proto, že vám to Damien řekl.“ Byla
jsem pyšná, že jsem dokázala promluvit vyrovnaným hlasem, ale
podle toho, jak Preston těkal očima z jedné na druhou a pak se vytratil,
jsem zřejmě nebyla tak klidná, jak jsem si myslela.
„Ne, tak to nebylo,“ namítla Lisa.
Naklonila jsem hlavu ke straně. „Takže on vám neřekl, abyste za
mnou přišla?“
„No, to ano,“ připustila. „Vlastně to tak bylo.“ Na rozdíl ode mě byl
její hlas skutečně klidný. Dokonale vyrovnaný a dokonale rozumný.
Což mě, přirozeně, dožralo ještě víc.
Překřížila jsem si ruce na prsou a zírala na ni.
„Řekl mi, že uvažujete o tom, že se pustíte do vlastního podnikání.
Že už máte na trhu nějaké úspěšné aplikace pro chytré telefony a že
teď pracujete na vývoji dalších aplikací pro webové stránky, které by
se mohly na trhu taky skvěle uplatnit.“
 „A?“
„A taky mi řekl, že si jako podnikatelka moc nevěříte.“
„Takže se domníval, že když nebudu poslouchat jeho, třeba budu
poslouchat vás?“ Ve finančních záležitostech jsem sice Damienovy
rady vyhledávala, ale ohledně byznysu jsem stále váhala požádat ho o
pomoc. Také jsem dlouho váhala založit si svůj podnik, dokud jsem
necítila jistotu, že vím, co dělat. Lisa pak představovala dokonalý
most mezi mými nejistotami a mými potřebami, což však jen znovu
dokazovalo, jak dobře mě Damien zná - a také že si stále střeží svá
tajemství a zpovzdálí tahá za nitky.
Vzpomněla jsem si, jak mi řekl, že si Lisu dal prověřit. K čertu s
ním! Nemusel si ji dávat prověřit - vždyť ji znal. Zatraceně, přece byla
zasnoubená s jedním z jeho předních zaměstnanců.
„Omlouvám se,“ hlesla Lisa. „Požádal mě, abych vám to neříkala,
ale pravda je, že po našem prvním setkání v Burbanku jsem na to ani
nepomyslela.“
Vydechla jsem. „Upřímně řečeno, na vás se nezlobím.“
Povzdechla si, profesionální slupka náhle odpadla a já jsem spatřila
jádro ženy, kterou jsem začínala znát - ženy, o níž jsem se domnívala,
že se stane mojí přítelkyní. „No tak, Nikki, vždyť přece víte, jaké city
k vám Damien chová. On vás nechtěl oklamat - chtěl vám jenom
pomoci.“
„Pomohl by mi do blázince,“ řekla jsem a Lisa se rozesmála.
„Opravdu se omlouvám.“ Její výraz byl upřímně kajícný. „Tak co,
pořád ještě platí, že si spolu někdy vyjdeme na drink?“
„Určitě,“ řekla jsem, protože ať jsem byla na Damiena jakkoliv
naštvaná - a v tu chvíli jsem byla opravdu pořádně - nechtěla jsem
poničit rodící se přátelství s Lisou. „Zítra se mám náhodou sejít s pár
známými ve Westerfield’s. Co kdybyste vy dva šli s námi?“
„Myslíte to vážně?“
„Jasně,“ potvrdila jsem přesvědčivě.
„To bych moc ráda,“ odpověděla Lisa. „Pošlete mi textovku co a
jak?“
„Určitě,“ slíbila jsem.
„A Damiena moc nesprdněte,“ dodala. V tomhle bodě jsem jí však
nic slíbit nemohla.
Spotřebovala jsem všechnu svoji vůli, abych nezatelefonovala
Damienovi rovnou po cestě. Věděla jsem, že si o celém tom nesmyslu
s Lisou budeme muset promluvit, ale promluvíme si osobně a až
trochu vychladnu - a až se rozhodnu, co mu chci říct a jak přesně mu
to chci říct. Damien umí pokaždé nějak odvést pozornost a já jsem to
tentokrát nemínila připustit.
Po cestě mi zavolala Giselle, a tak jsme se dohodly, že se sejdeme v
kanceláři a probereme paletu barev, které vybrala. Když jsem vyjela
na dálnici, hned jsem viděla, že s dopravou bude problém. Netušila
jsem, kdy Giselle vyjela z Malibu, ale bylo pravděpodobné, že měla
třicet minut náskok, a tak jsem zavolala do své kanceláře a požádala
recepční - jejíž jméno jsem mezitím zapomněla - aby ji pustila dovnitř,
pokud dorazí přede mnou.
Jak se ukázalo, doprava nebyla jen problém, byla přímo zuřivě
pekelný problém, a tak mi trvalo dobře přes hodinu, než jsem se z
Upper Crust v Malibu dostala do kanceláře v Sherman Oaks. Než jsem
tam dojela, zlikvidovala jsem kávu i jablko v županu. Zaparkovala
jsem tedy coopera a došla si do Starbucks doplnit kofein.
„Jak dopadl konkurz?“ zeptala jsem se Moniky, která už tam seděla.
Zachmuřila se a ukázala palcem dolů. Udělala jsem pár vhodných
soucitných zvuků a šla jsem se postavit do fronty na kávu. Vzala jsem
si čerstvé latté pro sebe, a protože jsem byla v docela dobré náladě,
přidala jsem ještě jednu černou kávu a řekla obsluze, ať mi k tomu
zabalí do pytlíku taky kelímek se smetanou a cukr. Pak jsem to
všechno odnesla chlapíkovi z ochranky, který se za mnou táhl už z
Malibu a teď seděl ve svém autě na krytém parkovišti před budovou
kanceláře. „Musíte se nudit k smrti,“ řekla jsem mu. „Ale fakt si toho
vážím.“
Poděkoval, řekl mi, že se jmenuje Tony, a ujistil mě, že se ani v
nejmenším nenudí. Moc jsem mu nevěřila, ale ocenila jsem jeho lež.
Nepřekvapilo mě, že když jsem dorazila do kanceláře, Giselle už
tam byla. Co mě však udivilo, byly široké pásy barvy natřené na
stěnách. Zřejmě mi překvapení viděla na obličeji, protože se jí
rozšířily oči a okamžitě se začala omlouvat. „Je mnohem snazší vybrat
nátěr, když se nejdřív vyzkouší na zdi. Ty vzorníky dávají jen
přibližnou představu.“
„Ne, to je v pořádku, fakt. Líbí se mi ta modrá,“ dodala jsem a
ukázala na skvrnu nebesky modré barvy, kterou nanesla vedle okna.
„Pro mě je to taky jeden z favoritů,“ řekla. Podívala se na hodinky.
„Vím, že máte hodně práce, tak mě nechte dokončit ty barvy a zítra
bych přišla s nějakými obrazy, abyste si z nich mohla vybrat. Taky mi
povíte, jaká z barev vám sedí.“
Ochotně jsem souhlasila, ačkoliv jsem netušila, jak moc dokážou
barvy sedět. Podle mě byla modrá dobrá. Ale Giselle byla očividně
rozhodnutá udělat z výběru proces, a jestli to pro ni bylo důležité - a já
bych z toho měla čerstvě vymalovanou kancelář - klidně jí to
umožním.
Zrovna když jsem zapnula notebook, zazvonil mi mobil. Byla to
Jamie, která volala, aby se mi vysmála, že si užívá na pláži, zatímco já
otročím nad rozžhavenou klávesnicí.
„Ne že bych radši netočila nějakou reklamu,“ dodala. „Ale jsem
zastáncem názoru, že sklenice je napůl plná, a ne napůl prázdná.“
Zasmála jsem se. „To ráda slyším. A, Jamesi,“ řekla jsem, „to, že je
pláž soukromá, ještě neznamená, že na ni není vidět, chápeš?“
„Takže žádné surfování nahá?“
„Dokonce ani bez podprsenky,“ řekla jsem s úsměvem.
„Řekni tomu svýmu chlapíkovi, že dneska večer udělám večeři.
Můžeme tomu říkat činže. Co bys chtěla?“
„Já budu spokojená se vším,“ odpověděla jsem. „A jestli budeš chtít
jít na nákup, požádej Edwarda, ať tě zaveze do obchodu.“ Zachmuřila
jsem se, uvědomila jsem si, jak snadno mi instrukce splývají ze rtů.
Edward koneckonců nebyl můj zaměstnanec, ale já se přitom úplně
klidně stavím do role paní domu.
Musela jsem přiznat, že se mi to líbilo - i když jsem byla pořád ještě
na Damiena naštvaná.
„To byla moje kamarádka Jamie,“ vysvětlila jsem Giselle, když jsem
zavěsila, i když se neptala. „Dneska si dává veget v domě v Malibu.“
„To zní dobře.“
Rozhlédla jsem se po své kanceláři a zaplavil mě pocit pýchy a
štěstí. „Možná,“ řekla jsem. „Ale tady je to taky fajn.“
„Mám radost za vás,“ pronesla Giselle. „A obdivuju, jak rychle jste
si dokázala udělat jméno.“
Nechápavě jsem se zamračila.
„Ten článek v dnešním Business Journal,“ pokračovala, jako by se
tím všechno vyjasnilo. „O té aplikaci, kterou připravujete pro Blainea.
Myslím, že je skvělé, jak se vám podařilo obrátit všechnu tu hnusnou
pozornost tisku kvůli portrétu a využít ji k propagaci svého nového
podnikání.“
 „Já jsem ale Journal nekontaktovala,“ namítla jsem.
„Ach.“ Zamračila se. „Tak to musela být Evelyn nebo Blaine.
Každopádně je to ale skvělá reklama.“
Skvělá možná. Ale zároveň také divná. Jakmile Giselle odjela, vzala
jsem telefon a zavolala Evelyn, abych se jí zeptala, zda vydala
prohlášení pro tisk. Pokud ano, nevadilo by mi to, i když bych byla
raději, kdybych se o tom dozvěděla předem. Už kvůli tomu, že bych si
článek okopírovala do svého památníku.
Než jsem stihla vyťukat číslo, zavolala recepční, že mi přišla
zásilka. Otevřela jsem dveře a za nimi stál poslíček s velkou krabicí
čokolád. Pobaveně jsem je převzala a přečetla si vzkaz. Odpuštění a
čokoláda se k sobě hodí.
Po rtech mi přejel křivý úsměv. Damien očividně mluvil s
Prestonem Rhodesem.
Uvažovala jsem, že mu zavolám, ale rozhodla jsem se počkat. Udělá
mu jedině dobře, když se trochu potrápí.
Přesně o deset minut později dorazila další zásilka. Dárkový koš s
jemnými likéry, v jejichž středu trůnila obrovská láhev Macallan
whisky. Ten muž mě znal dobře. Podívala jsem se na kartičku a
musela jsem se zasmát nahlas. Nejlépe se zapomíná s alkoholem.
Bylo to sice zábavné, ale já jsem si dál pěstovala svoji podrážděnost.
Přesto jsem nemohla popřít, že ostří mého hněvu se už poněkud
otupilo.
Když mi ohlásili další zásilku, už jsem vlastně čekala za dveřmi.
Otevřela jsem a zalapala po dechu, protože za nimi stál Damien
osobně. Držel igelitovou nákupní tašku a jedinou rudou růži.
V očích jsem mu viděla omluvu i pobavení a musela jsem přemoci
známé cukání, jež mě nutilo vzít od něj balíček a vrhnout se mu do
náruče.
Uvědomila jsem si, že už jsme tam takhle stáli příliš dlouho, když si
odkašlal. „Můžu dál?“
Pokud bych v jeho hlasu zaslechla sebemenší náznak smíchu, byla
bych mu zabouchla dveře před nosem. Ale hlas mu zněl klidně a
zdvořile a nehledě na žertovnou povahu jeho dárků bylo jasné, že ví,
že tentokrát se na něj zlobím doopravdy.
„Na chvilku,“ řekla jsem. „Mám moc práce.“
Ustoupila jsem stranou. Vešel dovnitř a přitom se o mě zlehka otřel
paží. Pocítila jsem rozechvění, které ve mně Damienova přítomnost
vždycky vzbuzovala, a tiše jsem si vzdychla. Jestli mě slyšel, nedal to
nijak najevo. Prostě jen vkráčel do mojí kanceláře, položil tašku a
podal mi růži. „Omlouvám se.“
Zavrtěla jsem hlavou a zírala jsem na něj, nohy rozkročené a ruce v
bok, totálně rozčilená. „Jste velice chytrý muž, Damiene Starku. Proto
vůbec nechápu, jak to, že si nedokážete vtlouct do hlavy, jak mě
takové hlouposti štvou. Je jedna věc - a to velice otravná - říct Lise,
aby se se mnou seznámila a pomohla mi. Ale druhá věc je lhát mi, že
sis ji nechal prověřit.“
„Já jsem si ji nechal prověřit,“ namítl. „Jenom o trochu dřív.“
„Ty víš, jak to myslím,“ odpověděla jsem.
„Vím,“ přiznal. Přikročil blíž a vzduch mezi námi zhoustl.
Ustoupila jsem o krok dozadu. „Zatraceně, Damiene. Nemůžeš
přece dělat takové věci.“
„Budeš ignorovat její rady? Chceš se jí zbavit?“
„Ne. Je to moje přítelkyně. I bez tebe,“ dodala jsem. „Ne kvůli tobě.
A nezkoušej mi tvrdit, že je jedno, co jsi provedl, když jsme se
nakonec stejně spřátelily.“
„Já ten rozdíl chápu,“ potvrdil vážně. „Ale když jde o tebe, často
bývám zaslepený, Nikki.“
„Ach, vážně? To je ale romantické!“ Založila jsem si ruce na prsou.
„Tak se toho zbav.“
Zasmál se a najednou, dřív než jsem stačila uhnout, byl těsně u mě.
Vzal mě rukama kolem pasu a přitáhl mě k sobě, až jsem se k němu
pevně tiskla klínem. Ucítila jsem, že má erekci, a vlastně jsem na něj
chtěla být naštvaná, že mu stojí, když se na něj zlobím. Jenže to nešlo.
Protože jsem byla taky vzrušená. Tělo mě svrbělo a tálo v jeho objetí.
Zatraceně, vždyť jsem z něj byla vlhká už od chvíle, co vešel do
kanceláře. „Můžeš mě ošukat,“ řekla jsem bez dechu, „ale stejně se na
tebe budu zlobit.“
Přitiskl svá ústa k mým v tom druhu polibku, z něhož by roztála
prostě každá. „To zní lákavě,“ řekl. Pak mě pustil, udělal dva kroky
dozadu a zase se ke mně vrátil s igelitovou nákupní taškou. „To je pro
tebe.“
Ostražitě jsem ji přijala a nahlédla dovnitř. Byla plná balicího
papíru, a když jsem ho odstranila, objevila se krabička ve tvaru psí
boudy. Zmateně jsem na něj pohlédla, krabičku vytáhla a otevřela ji.
Uvnitř byl tucet sušenek ve tvaru psích kostí a každá na sobě měla
stříbrnou polevou napsáno Omlouvám se.
„Tak dobře,“ ušklíbla jsem se. „Oficiálně tě propouštím ze psí
boudy. Děkuju za sušenky,“ dodala jsem. „A už to příště nedělej.“
„Budu se snažit,“ řekl. „Ale radši nic slibovat nebudu.“
Musela jsem se zasmát. Tohle byla jedna ze slabůstek ve vztahu s
mužem, jako byl Damien Stark. Ale důležitější než fakt, že mě pěkně
naštval, byla skutečnost, že jsme o tom dokázali mluvit. Bylo to jako
světlo ve tmě. Jako zacelená bublina. Protože čím pevnější je naše
pouto, tím déle dokáže odolávat světu.
„Díky, že jsi přišel,“ řekla jsem. „Mohl jsi počkat a promluvit si se
mnou až večer.“
„Ne,“ odvětil prostě. „To jsem nemohl.“
„Dáme si oběd?“
„Bohužel si ho musím odepřít.“
„Škoda, ale já vlastně taky. Mám dneska šílený fofr. Chápu ale, že ty
to máš horší, když musíš řídit vesmír.“
„Můj vesmír zahrnuje jenom nás dva.“
Nejdřív jsem si pomyslela, že chce být romantický. Pak jsem si však
všimla tvrdých linií na jeho obličeji. Odložila jsem krabičku a posadila
se kraj stolu. „Ty ses něco dozvěděl. Máš dobré nebo špatné zprávy?“
„Vlastně tak trochu obojí.“
„Fajn. Tak mi nejdřív řekni tu dobrou.“
„Soud zamítl návrh na zveřejnění těch fotek.“
„Damiene,“ zajásala jsem. „To je báječné.“
„To je,“ souhlasil. „Ale tisk není blbý. Výsledkem totiž je, že se teď
pokoušejí najít zadní dvířka a pokusit se o totéž, co já - především
zjistit, kdo je soudu jako důkaz poslal.“
„Zjistil jsi něco nového?“
Zaváhal, pak přikývl. „O fotkách ne. Ale o tom, kdo prozradil tvůj
portrét. Ukázalo se, že kamera na bankomatu byla velice užitečná.“
„Vážně? To je skvělé. Kdo to je?“
„Ještě si to potřebuju potvrdit,“ řekl. „Nech mě, ať to ověřím, a pak
ti to všechno povím.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. Byla jsem však zklamaná, že mi to nechce
povědět rovnou, i když se věc teprve vyšetřuje. Chtěla jsem na něj
přitlačit, ale hned jsem si to rozmyslela. Měla jsem totiž pocit, že jeho
málomluvnost nevyvěrá z touhy skrývat tajemství. Spíš šlo o
Damienovou typickou potřebu mít nad vším kontrolu. Nad svým
byznysem. Nad informacemi. A, pomyslela jsem si s pohledem na
krabičku ve tvaru psí boudy, taky nade mnou.
Zabzučel domácí telefon. „Slečno Fairchildová, máte tady další
zásilku. Můžu to poslat dál?“
Jistě.“ Pohlédla jsem na Damiena, ale zvedl ruce v námitce.
„Tentokrát s tím nemám nic společného. Přísahám!“
Samozřejmě jsem mu nevěřila. Ovšem jen do chvíle, než jsem si od
kurýra převzala obálku a spatřila Damienovu tvář. „Počkej, já to
otevřu,“ pravil příkře.
Obešel mě chlad. Nepatrná váha obyčejné papírové obálky mi náhle
ztěžkla v ruce. „Ty myslíš…“
„Nevím.“ Sáhl po ní. „Ale hned to zjistím.“
Podala jsem mu obálku a zlobila jsem se přitom sama na sebe, že
jsem neměla dost kuráže, abych ji otevřela sama. Zároveň jsem cítila
ohromnou vděčnost, že je tu Damien se mnou. Vzal obálku do
kapesníku a pak na ni použil malý kapesní nožík z přívěsku od klíčů.
Nařízl ji z protilehlých rohů, takže se otevřela a on nahlédl dovnitř.
„Ne,“ řekla jsem odhodlaně. „Chci to taky vidět.“
Výraz měl sevřený, a tak jsem čekala, že řekne ne. Ale potom
přikývl. Přistoupila jsem k němu a pak Damien nad stolem obrátil
obálku vzhůru nohama, takže se její obsah rozlétl po naleštěném
povrchu.
Šest fotografií. Já ve školce. Já s korunkou na své úplně první
soutěži krásy s prstýnkovitými kadeřemi. Já, já, já, já.
A na každé z těch fotografií byl můj obličej přeškrtnutý červenou
tužkou, zarytou do papíru fotek tak silně, až se z nich oloupala emulze
a zanechala na jeho místě sérii rozeklaných rudých X. Mezi fotkami
byl zamíchaný list papíru. Tiskací písmena, vystřižená z novinových
titulků a nalepená na list papíru: VŮBEC NEEXISTUJEŠ.
Zírala jsem na to všechno a byla jsem překvapená, že v místnosti je
ticho. Překvapená, že nekřičím, protože tohle bylo opravdu zlé. Ale
svět byl tichý jako smrt. K čertu, svět vlastně vypadal jako smrt.
Žádné zvuky. Žádné barvy. Žádné světlo.
Všechno bylo šedivé. Dokonce i ta rudá X vybledla do šedi. A
šedivá místnost se začala měnit v čerň. Temnou, inkoustovou čerň, jež
mě obklopovala, zahalovala a táhla mě níž, níž, níž…
Nikki!
 Nikki!
Ucítila jsem ostré štípnutí na tváři. „Nikki!“
„Damiene.“ Byl to můj hlas, ale zněl děsivě vzdáleně. Zvedla jsem
ruku a dotkla se obličeje.
„Promiň,“ řekl, ale tvářil se víc ustaraně než omluvně. „Omdlela
jsi.“
„Já - Cože?“ Zničeně jsem se posadila a uvědomila si, že jsem se
nějakým způsobem ocitla na dvojkřesle. Zaměřila jsem pohled na
Damiena. „Omdlela jsem?“
Neomdlela jsem už léta. Už od vysoké, kdy mě omylem zavřeli v
šatně. Tmavé uzavřené prostory mě děsily vždycky, a tak jsem
omdlela.
„Není divu,“ prohlásil Damien, který opět přesně četl v mojí tváři.
Ty fotky. Moje fotky.
Otřásla jsem se. Kdokoliv to udělal, patřil do mého okolí. Tohle
nebyly jen hnusné vzkazy. Tohle mířilo přímo na mě. A pokud
neexistuju už teď, jak to asi může skončit?
Nadechla jsem se a pokusila uklidnit kulometně rychlý tep svého
srdce. Posadila jsem se zpříma, ruce na stehnech. Sukně se mi trochu
vykasala a já jsem svírala dlaně na holé kůži nad koleny. Zatínala jsem
do ní nehty hlouběji a hlouběji, aby mě bolest pomohla vymanit se z
mlhy, jež mě obklopila.
Zhluboka jsem dýchala. „Moje matka,“ řekla jsem. „Ať to udělal
kdokoliv, dostal je od mé matky.“
Damien, který se posadil vedle mě, mi vzal jednu ruku a pevně ji
sevřel. Provinile jsem odtáhla i druhou.
„Od tvé matky?“ zeptal se. „O čem to mluvíš?“
Odvyprávěla jsem mu Jamiin rozhovor se svou matkou.
„To je dobré,“ řekl Damien. Pustil moji ruku, aby mohl napsat do
mobilu esemesku. „To je důležitá informace,“ dodal, protože jsem se
zřejmě musela tvářit nechápavě. „Je to potvrzené spojení. Pošlu Ryana
promluvit si s tvojí matkou. Řekl bych, že bude úspěšnější než já, aby
ji přiměl ke spolupráci.“
Kývla jsem, pak jsem natočila krk a podívala se na stůl. Nic na něm
nebylo. „Kam jsi…“
„Dal jsem je pryč.“ Jeho hlas byl stejně jemný jako ruka, která
znovu odtáhla moje prsty ze stehna. Trhla jsem sebou, ani jsem si
neuvědomila, že jsem začala znovu, ale viděla jsem malé červené
srpky v místech, kde jsem si zaryla nehty do masa.
„Já…“ Odvrátila jsem pohled stranou. Byla jsem příliš průhledná a
moje jizvy byly příliš viditelné. Zoufale jsem si přála, abych neměla
potřebu bolesti, ale měla jsem ji. Já přece existuju, zatraceně. A jestli
mám mít aspoň nějakou šanci, že se dám zase dohromady, zoufale ji
potřebuju.
„Řekni mi,“ pronesl jemně. „Řekni mi, co potřebuješ.“
Podívala jsem se dolů na blednoucí srpky. „Ty víš,“ odpověděla
jsem tichým hlasem.
„Vím, miláčku.“ Sklouzl ze sedačky a klekl si na podlahu. Položil
mi ruce na kolena a jemně mi dal nohy od sebe. „Chceš, abych se tě
dotýkal.“ Jeho hlas byl stejně něžný jako dotek jeho palců na vnitřní
straně mých stehen. „Chceš, abych tě píchal. Chceš cítit štípnutí mojí
dlaně na zadku a pálení provazu, utaženého kolem zápěstí.“
Jeho slova mě hypnotizovala. Sklouzla po mně jako teplá voda,
svůdná, leč nebezpečná. Tak hluboká, že bych se v ní mohla utopit.
„Chceš vnímat bolest - a pak ji v sobě proměnit.“ Rukama mi drsně
přejel po stehnech a vyhrnul mi tak sukni nad boky, až se objevil bílý
krajkový trojúhelník zakrývající mi klín.
Dech se mi zrychlil a palčivě jsem si uvědomovala svoje tělo.
Způsob, jak se mi hrubé uzlíkovité čalounění zarývá do stehen. Žár,
který se mě zmocnil, a rozléval se ve žhavých vlnách od Damienovy
ruky do pohlaví, do ňader, do bradavek. Prohnula jsem se v zádech a
přisunula jsem se blíž. Chtěla jsem na těle cítit jeho ruce, K čertu,
prostě jsem jen chtěla něco cítit. Chtěla jsem se vybít, ale přesto jsem
zároveň chtěla právě tohle. Jeho dotek. Jeho slova. Jeho pomalé
laskání a pak ostrý šleh bolesti smíšené se slastí, o níž jsem věděla, že
přijde.
Popadl lem mojí halenky a jediným rychlým, divokým pohybem mi
ji přetáhl přes hlavu. Slyšela jsem sama sebe, jak sténám, a cítila jsem,
jak mi prsa tuhnou chtíčem a svaly pohlaví se svírají touhou.
Damien odhodil halenku pryč. Jednou rukou mě popadl za boky a
vytáhl mi tak sukni až k pasu. Tou druhou mě začal dráždit přes
krajkové kalhotky. Třel mě a hladil skrz jemnou látku a já jsem v
nestydaté, zhýralé žádosti roztáhla nohy ještě víc.
 Chtěla jsem to rychle a tvrdě. Chtěla jsem cítit bolest - použít ji jako
lano, po němž přejdu zase zpět. Chtěla jsem to - a Damien to určitě
chápal.
Prsty mi klouzal po nahé kůži po obou stranách tang, tak blízko
pohlaví a klitorisu - aniž by se mě skutečně dotkl - že se mé zoufalství
téměř stalo bolestí, po níž jsem tolik toužila, jak věděl. Přejel rukou od
boků k prsům, přes podprsenku mě štípl do bradavky a zároveň
odsunul kalhotky ke straně, aby hluboko do mě zasunul tři prsty.
Dýchala jsem přerývaně a začala se svíjet. Už jsem nechtěla nic
jiného než jeho. A hned. Ach, prosím, hned.
„Chceš bolest, protože ti dává sílu všechno překonat - znovu se
zvednout a poslat svět do prdele. Je to dar, Nikki - to rudě žhavé
bodnutí. A já budu ten, kdo ti ho poskytne.“
Vytáhl mi prsty z klína, zvedl mě do náruče, jako bych nic nevážila,
a přenesl mě ke stolu. Postavil mě vedle něj a nařídil, ať se ohnu.
Poslechla jsem. Vytažená sukně, zmuchlaná nad mými boky, mi
poskytovala ochranu před ostrou hranou stolu.
Postavil se ke straně. Dívala jsem se, jak z džínů vytáhl pásek.
Kousla jsem se do spodního rtu a představovala si pocit, až se kůže
dotkne mého zadku. Toužila jsem po jeho dlani, ale tohle - ach, ano,
uměla jsem si to představit. Ránu a štípnutí, narůstající smyslný pocit.
A tak jsem zavřela oči, pevně se chytla a nechala bolest působit na své
nitro.
„Tohle jsi chtěla?“ zeptal se a z jeho tónu jsem poznala, že to
neočekával. Ale Damien byl velice přizpůsobivý. Viděla jsem jeho
hlavu a jak vytáhl obočí. Pak se pomalu usmál a přikývl. Přesunul se
za mě a jednou rukou mě krouživě hladil po zádech. „Užiješ si i mojí
ruky, protože bych nevydržel se tě nedotknout. Ale jestli jsi chtěla
právě tohle…“
Podtrhl svá slova švihnutím přes zadek a já jsem vykřikla
překvapením i slastí. Nádherně to pálilo. Zahryzla jsem se do
spodního rtu a pak zasténala rozkoší, když mi dlaní třel citlivé místo.
Pak přišlo další šlehnutí, pak další a s každým jsem byla víc a víc
vlhká. Představovala jsem si, jak mi rudne zadek, jak ho Damienova
velká ruka jemně svírá a jak její hlazení zahání všechnu zbývající
bolest, kterou jsem nemohla pojmout a vstřebat.
„Tohle jsi potřebovala?“ zeptal se po čtyřech úderech. Stál za mnou,
kalhoty ani slipy už neměl. Položil mi dlaně na půlky, celou délkou
ztopořeného penisu mi zajel mezi nohy a dráždil mi poštěváček.
„Chceš víc? Pověz mi to, Nikki. Chci slyšet, co potřebuješ.“ Hlas měl
vzrušením ochraptělý a mně bylo jasné, že to potřebuje tak jako já. A
to vědomí mě rozpálilo ještě víc.
„Tebe,“ řekla jsem, nadzvedla zadek a víc roztáhla nohy. Chytila
jsem se za okraje stolu a povzdychla si nad sladkostí pocitu, když mi
prsa tvrdě drtila stolní deska. „Strč ho tam. Honem. Rovnou tady na
mém stole. A pořádně. Prosím, Damiene, pořádně mě ošukej.“
„Ach, miláčku.“ Vnikl do mě a přidržel si mě oběma rukama za
boky, abychom mohli oba přirážet. Bušil do mě dál a dál, používal mě,
bral si mě. Cítila jsem, jak se ve mně chystá vyvrcholení, a pevně jsem
sevřela víčka, abych ho oddálila. Měl ho tak tvrdého a byl tak hluboko
a já jsem toužila jedině po tom, aby to nikdy nepřestalo. Cítila jsem ho
všude. S každým zásunem se mi zmuchlaná látka otírala o klitoris.
Ztrácela jsem se ve smyslné pavučině, až jsem ucítila, jak se Damien
roztřásl. Poznala jsem, že už je blízko, a tak jsem nechala pocity
plynout, abych - ach, bože, ano - vyvrcholila zároveň s ním. Pevně
jsem ho svírala v sobě a ždímala z něj rozkoš do poslední kapky.
A pak, ukojená a se zrychleným dechem, jsem si se stenem
hlubokého uspokojení položila hlavu na stůl.
Damien se přitiskl na mě. Nevím, jak dlouho jsme tam tak zůstali.
Pak mě vzal do náruče a odnesl mě zpět na dvojkřeslo, posadil si mě
na klín a zabalil mě do svého saka.
Přitulila jsem se blíž a zvedla hlavu, abych se na něj mohla podívat.
Teď jsem stála už jen o Damiena, a ne o bolest a nádherná, téměř
zázračná věc byla, že on to chápal. Zatraceně, on to chápal lépe než já.
Osamělá slza se mi skutálela po tváři, kde ji setřel bříškem palce. V
očích měl vepsaný otazník. „Potřebuju tě, Damiene - bože, potřebuju
tě a ty to víš lépe než já. Ale připadám si tak sobecká. Takže…“
Povytáhl obočí, ovšem něžně se přitom usmíval. „Máš snad dojem,
že já tebe nepotřebuju, Nikki?“
„Já - ne. Ale já…“ Zmateně jsem se odmlčela. Protože pravda byla,
že předtím jsem se právě toho bála, ale pak, když to vyslovil nahlas,
jsem si připadala hloupě. Vzpomněla jsem si, jak se mi svěřil ten
večer, kdy podlehl přívalu tenisových míčků. A na to, že kdykoliv mě
svazoval a ovládal, hledal vlastně protiklad ke světu, který divoce vířil
kolem něj. Přinášeli jsme útěchu jeden druhému a já jsem to věděla.
Viděla jsem to. Avšak jsem stále nedokázala potlačit strach, že i když
mě Damien zoufale chce, přesto mě nepotřebuje tak jako já jeho. Že
mě nemiluje tak šíleně, jako já miluju jeho.
Zajel mi prsty do vlasů. „Pamatuješ si, co jsem ti řekl v Mnichově?
Že se tě nechci dotýkat, když mám před očima ty fotky?“
Jestli si to pamatuju? Jak bych mohla zapomenout? Odpověděla
jsem však pouze: „Samozřejmě.“
„Nebylo to úplně přesné.“
„Ach.“ Nevěděla jsem, co jiného říct, a tak jsem prostě jen
vyčkávala.
„Obrázky sem nebo tam - ty vzpomínky mám pořád v hlavě.
Nedokážu se jich zbavit. Nikdy jsem to nedokázal. Ale s tebou je
dokážu snést.“ Tvrdě se na mě zadíval. Jeho syrové emoce se mi
zadíraly do hloubi duše. „To ty mi dodáváš sílu. Jestli já pomáhám
tobě, tak ty jsi tím, co mi dává pevný bod. Pokaždé, když se tě dotknu,
pokaždé když ti ho tam pořádně strčím - Nikki, copak to nevidíš? Jsi
můj talisman, a kdybych tě neměl, bych byl ztracený.“
„Damiene,“ hlesla jsem, protože jsem potřebovala slyšet jeho jméno.
Byla jsem tak plná jeho slov, že jsem úplně praskala ve švech. Ale
chtěla jsem si je pevně podržet v sobě, protože pro mě byla
nejcennější na světě.
Neměla jsem důvod nevěřit jeho slovům, že jsem pevným bodem
jeho vesmíru. Zároveň jsem si však uvědomovala, že i když si to
myslí, přece jsem neměla sílu mu pomoci, když se před ním v
Německu otevírala propast.
Z toho pomyšlení jsem se otřásla a přitiskla jsem se k němu těsněji.
Ty fotografie byly totiž stále na světě. A měly sílu zničit muže, jehož
jsem milovala.

20. kapitola
V úterý ráno jsem měla pocit, že už zase držím svůj život pevně v
rukou.
Damien a já jsme v pondělí u mě v kanceláři nezůstali. Tam mě sice
objímal, šukal a znovu mi pomohl nalézt sama sebe, ale nebylo to
místo, kde jsem chtěla být, a tak mě vzal do apartmá ve věži, jeho
podkrovního bytu v nejvyšším patře Stark Tower. Po cestě
zatelefonoval Ryanovi a instruoval ho, aby zajel do domu v Malibu a
prověřil jeho bezpečnost a zkontroloval Jamie.
 V podkroví mě uložil do vany se sklenicí vína. Vínem a sýrem mě
hýčkal také v posteli. Utěšoval mě starými filmy a pak se se mnou
miloval tak něžně a sladce, až moje tělo zpívalo, a když pak přišlo
ráno, byla jsem znovu ochotná dát světu další šanci.
Nezavírala jsem však oči před realitou, a to byl důvod, proč mě do
práce vezl Edward, který nepracoval pouze jako Damienův řidič, ale
taky jako člen bezpečnostního týmu. A ujistil Damiena, že mě osobně
doprovodí až do kanceláře.
Přesně proto se zarazil, když jsem mu řekla, že bych nejdřív chtěla
zastavit ve Starbucks.
„Slečno Fairchildová, tam nemají obsluhu do vozu.“
„Prostě zaparkujte před vchodem. Nebude to trvat ani pět minut.“
Zástěna oddělující řidiče nebyla spuštěná, a tak jsem ve zpětném
zrcátku zahlédla, jak se zamračil.
Naklonila jsem hlavu a zamračila se na něho taky. „Copak si
opravdu myslíte, že na mě někdo číhá v záloze v kavárně?“
„Myslím, že když je někdo schopný získat od vaší matky fotografie,
je taky schopný vás pozorovat, zjistit vaše zvyky a být velmi, velmi
trpělivý.“
S tím se nedalo polemizovat, a tak jsem mu řekla, ať jde tedy
dovnitř se mnou, a pro povzbuzení jsem nabídla, že mu také koupím
kávu.
Stáli jsme ve frontě a klábosili o Zdroji - nové audioknize, kterou
zrovna hltal - když se dveře otevřely a dovnitř vešla Monika.
Zamávala a přiběhla ke mně. „Doufala jsem, že vás tu dneska potkám.
Chtěla jsem vám říct, ať je ignorujete. Těm hajzlům jde jenom o
peníze.“
Pohlédla jsem na Edwarda. Neměla jsem tušení, o čem to Monika
mluví. Podle výrazu Edwardovy tváře jsem však uhodla, že on to ví.
„O co jde?“ zeptala jsem se nejdřív Moniky a pak Edwarda.
„Vy jste to neviděla? Bylo to dnes ráno na jedné z těch bulvárních
stránek,“ řekla Monika. „Nejspíš se to pak rozletělo po celém
vesmíru.“
„A co to bylo?“ opakovala jsem pomalu a jasně.
Edward sáhl do své tašky přes rameno a vytáhl odtud iPad. Párkrát
do něho ťuknul a pak mi ho podal. „Pan Stark se domníval, že by bylo
lepší vás s tím dnes neobtěžovat.“
 „Ach, skutečně?“ Podívala jsem se na monitor a žaludek se mi
sevřel. Jo, pomyslela jsem si. Bez toho bych mohla žít.
Článek začínal fotkou Jamie, jak se v miniaturních bikinkách
prochází po pláži. V něm byl vložený rámeček s fotkou Damienova
domu v Malibu společně s textem, který měl průměrnému čtenáři
pomoci pochopit, že Jamie je v Malibu a užívá si v domě miliardáře
Damiena Starka.

STARK UŽ NEMÁ NIC S NIKKI? Miliardář Damien Stark - který,

jak mnozí věří, si nedávno zaplatil zrušení žaloby z vraždy - uložil
podle našich zdrojů k ledu žhavou romanci s misskou Nikki
Fairchildovou a dal se dohromady s její spolubydlící Jamie
Archerovou, budoucí filmovou hvězdou, již jsme donedávna vídali
ruku v ruce (a kdoví co dalšího) s lamačem dámských srdcí Bryanem
Rainem. Náš zdroj z blízkého okolí tvrdí, že Archerová byla nedávno
hospitalizována po dopravní nehodě, při níž skončila na jednotce
intenzivní péče a jedno ze Starkových nákladných ferrari na
vrakovišti. A přesto pořád bydlí u Starka? Tak copak tomu říkáte,
lidičky? To přece musí být láska.
Ale je to od Starka fér, že dal Fairchildové kopačky? Nebo tento král
výstřednosti žádá výstřednost i od svých žen? Podle zasvěcených
pozorovatelů jsou totiž Archerová s Fairchildovou dlouholeté milenky.
Je to pravda? Nevíme, ale fotky na Twitteru ukazují tuto trojici v až
příliš důvěrných situacích v Lake Arrowhead, kde má Stark své horské
hnízdečko lásky.
„Tohle,“ řekla jsem a podala iPad zpět Edwardovi, „je snůška
blábolů. Ale Jamie bude potěšená, koneckonců o ní píšou jako o
budoucí filmové hvězdě.“
„Takže vy nejste naštvaná?“ podivila se Monika.
Zavrtěla jsem hlavou. „Dráždí mě to. Mám plné zuby toho, jak se
můj osobní život propírá v tisku, ale tenhle článek? Je to taková
kravina, že je to k smíchu.“
„No, tak to se mi fakt ulevilo,“ řekla Monika. „Jasně, hned jsem si
říkala, že je to blbost, ale stejně mě to dostalo. Mám za sebou ošklivý
rozchod,“ dodala.
„To je mi líto.“
 „Dlouhou dobu byl do mě celý žhavý, ale najednou zjistil, že miluje
někoho jiného. Ti chlapi,“ dodala a mrkla na Edwarda s drobným
napjatým úsměvem.
„To muselo bolet.“ Pokusila jsem si představit, kdyby mě Damien
odkopl kvůli někomu jinému, ale tenhle obrázek jsem si v hlavě prostě
vyvolat nedokázala.
„No, to jo,“ řekla. „Bylo to, jako by někdo vzal nůž a rozřezal mi
srdce na kusy. Ale už jsem v pohodě,“ podotkla s povzdechem. „To,
co bylo mezi námi, bylo doopravdy mimořádné. A ta holka? To je
jenom takový úlet. Jen na chvilku. On se ke mně určitě vrátí. Já to
vím.“
Chtěla jsem jí poradit, aby se radši přes rozchod přenesla, ale
nakonec jsem se jen usmála a řekla: „Opravdu doufám, že máte
pravdu.“
Koupila jsem Edwardovi latté a on mě pak doprovodil do kanceláře.
„Až vás usadíme dovnitř, hned přivezu limuzínu,“ prohlásil a šel se
mnou do budovy i skrz recepci. Jakmile jsem se posadila, zmizel,
zřejmě aby zaparkoval limuzínu na parkovišti a pustil si svoji
audioknihu, dokud nebudu chtít odejít.
Když jsem byla v kanceláři posledně, byla jsem poctěna zásilkou
fotek, kde jsem měla přeškrtaný obličej. Ale i s tou představou před
očima se mi přece jenom podařilo udělat kus práce, a tak jsem byla
docela pyšná na sebe i na svou výkonnost. Vtom mi zavolala Giselle,
že mi dnes nemůže přijít ukázat vzorky.
„Nevadí. Stejně odtud chci za pár hodin vypadnout.“ Večer jsem si
chtěla vyrazit do baru Westerfield’s a už jsem byla domluvená s Jamie,
že budeme společně meditovat nad naším šatníkem, než si konečně
vybereme ten správný model. Spolu s ochucenou vodkou, kterou při
tom bezpochyby budeme popíjet, to bude skvělá zábava. „Je všechno
v pořádku?“ zeptala jsem se Giselle.
„Lepší to být nemůže,“ zatrylkovala. „Zrovna mi přichází klient.
Jeden z mých nejlepších.“
„Radši buďte opatrná na to, co říkáte. Damien by nebyl moc
nadšený, kdyby se dozvěděl, že jste ho vyšoupla z horní příčky
žebříčku.“
Nastala pauza a pak se ozvala ztišeným hlasem. „Upřímně řečeno,
tím klientem je právě Damien. Ale slibte mi, že mu neřeknete ani
slovo. Mám takový pocit, že chce koupit nějaký obraz pro vaši
kancelář.“
Potěšeně jsem se zasmála. „Fakt? Slibuju, že budu překvapená.“
Ještě jsem se usmívala, když mi Damien zatelefonoval. „Ahoj,“
řekla jsem. „Zrovna jsem chtěla vyrazit zpátky do Malibu, abych se
připravila na dnešní večer. Dáme si večeři někde venku, nebo mám
podplatit Jamie, aby něco uvařila?“
„Vy dvě byste si mohly zajít do své oblíbené restaurace - na můj
účet - a v klubu bychom se sešli až potom.“
„Moc práce?“
„Jednání. Mám pocit, že se to potáhne dost dlouho.“
„Ale? Kde budeš? Mohla bych poslat Edwarda, ať tě vyzvedne, až
skončíš.“
Snažila jsem se z něj něco vylákat, samozřejmě, ale Damien nic
neprozradil.
„Jen si, holky, užijte,“ prohlásil pevně. „Ovšem zase ne tak moc.
Aspoň do té doby, než tam budu taky. A Nikki,“ dodal, „už jsem
mluvil s manažerem o zajištění bezpečnosti v klubu. Trošku tam
utáhnou šrouby. Budou tě sledovat.“
„V pořádku,“ řekla jsem. Stejně jsem něco takového čekala.
„A posílám do klubu Ryana. Chci, aby tam s tebou byl, dokud
nedorazím já.“
Hned jsem si připadala provinile. „Chudák kluk. Určitě měl svůj
vlastní život, a teď musí honit moje příšery.“
„Nic na světě mu neudělá takovou radost, jako když sejme příšeru,“
prozradil Damien. „A protože ho za to tak dobře platím, baví ho to
ještě mnohem víc. Věř mi, Ryana vůbec litovat nemusíš.“
Zasmála jsem se. „Tak jo. Ale, Damiene? Prosím, přijeď brzo.“
***

Ve Westerfield’s byl hluk a zábava, kterou obstarávali nejlepší

barmani a dýdžejové ve městě. S Olliem a Jamie jsme to společně
zjistili už předtím, než mi Damien vstoupil do života. Od té doby jsme
tu už párkrát byli, a tak když jsme s Jamie přicházely, vyhazovač,
který střežil vchod pro VIP hosty, mi mírně zasalutoval. Edward nás
doprovodil ke dveřím, ale dovnitř s námi už nešel a místo toho se
vrátil do limuzíny.
 Měla jsem na sobě přiléhavou stříbrnou sukni, k tomu se hodící top
a stříbrné boty s deseticentimetrovými podpatky. Jamie byla naopak
celá v černém, což na ní působilo nezvykle elegantně. Střih jejích šatů
však nahradil účinek, jehož Jamie jinak dosahovala barvami. Byly
prakticky úplně bez zad až skoro k dolíčkům na zadku. Živůtek
přidržoval pár volných černých šňůr, zkřížených přes lopatky. Kdyby
někdo vzal nůžky a střihl, šaty by jí spadly. Obě jsme vypadaly sexy,
pokud to o sobě tak můžu říct.
„Sluší vám to, slečno Fairchildová,“ prohlásil vyhazovač, když jsme
procházely kolem něho. „Pořádně jim to nandejte, slečno Archerová.“
„Kvůli tomu Damiena miluju,“ prohodila Jamie, když jsme vešly do
exkluzivní haly. „Zaměstnává personál, co umí fakt lézt do zadku.“
Zasmála jsem se.
Došly jsme ke dveřím, jež vedly do veřejné části klubu. Ze stínu se
vynořil Ryan a přidal se k nám. Zdvořile nás pozdravil, ale viděla
jsem, jak se mu na tváři objevil náznak úsměvu, když kývl na Jamie.
A pokud mě nešálila hra světel, viděla jsem na jejích rtech odezvu v
podobě vstřícného úsměvu. V hlavě mi začaly bzučet obavy jako
neodbytný komár. Zatahala jsem za jednu z černých šňůr, jež
křižovaly Jamiina záda, abych ji zastavila.
„Co se děje?“ podivila se.
„To jsem se právě chtěla zeptat.“ Střelila jsem pohledem po
Ryanovi, a dokonce i v tlumeném světle jsem viděla, jak jí zrudly
tváře. Vzpomněla jsem si, že Ryan včera večer šel do domu prověřit
jeho bezpečnost, a musela jsem si přikrýt pusu, abych nevyjekla.
„Neříkej mi, že jsi s ním spala,“ zasyčela jsem na ni, když jsem si už
byla jistá, že nevybouchnu.
„Přísahám bohu,“ řekla. „Jen jsme si povídali. A on je dokonalý
gentleman. Udělala jsem mu vajíčka.“
„Cože jsi mu udělala?“
Zvedla ramena. „Přišel ve spěchu kvůli tomu poplachu ohledně tebe
a těch fotek. A nestačil se najíst. Tak jsem mu udělala vajíčka. A on
řekl, že mu doopravdy chutnala. Příště mu zkusím udělat vafle. No
co?“ zeptala se po chvíli a ostře mi zírala do tváře.
Uvědomila jsem si, že jsem já zírala na ni, trochu potěšeně a trochu
bezradně. „Nic,“ odpověděla jsem. „Jenom - jenom jsem ráda, že mu
ta tvoje vajíčka chutnala.“
„Tak hele. Co by mu na nich nemělo chutnat?“
 Nečekala odpověď, jen po mně přes rameno hodila úšklebek a
popoběhla, aby ho dohonila. Taky jsem si pospíšila, ale musela jsem
zpomalit, protože jsem slyšela, že mi zvoní mobil. Vytáhla jsem ho ze
své mrňavé kabelky a viděla, že je to textovka od Giselle. Dychtivě
jsem ji otevřela, doufala jsem, že to bude tajná zpráva o obrazu, který
pro mě Damien koupil. Místo toho jsem však zírala na slova, která
jako by napsala v hieroglyfech.
Moc se omlouvám. Opravdu jsem to chtěla odčinit. Nějak se mi to
vymklo z rukou.
Přečetla jsem si zprávu znovu, ale ani napodruhé mi nedávala větší
smysl než napoprvé. Zmáčkla jsem tlačítko, že jí zavolám zpět, ale
hovor spadl rovnou do hlasové schránky.
„Děje se něco?“ zeptala se Jamie, když jsem ji dohnala.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Povím ti to později.“ V klubu byl
příliš velký hluk, než aby se tam dalo mluvit, a stejně jsem vlastně nic
nevěděla.
Už jsme byly v hlavním prostoru, jen pár metrů od tanečního
parketu. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila, jak nám z opačné strany
mávají Ollie a Courtney. Už jsem věděla, že Lisa nakonec nepřijde;
nechala mi zprávu v hlasové schránce, že musí kvůli byznysu odjet do
Sacramenta, ale zároveň slíbila, že si co nejdřív vybere náhradu.
Jamie s Ryanem se dostali ke Courtney a Olliemu dřív než já. Šla
jsem pomalu a očima jsem v baru pátrala po Damienovi, ale nikde
jsem ho neviděla.
„Ahoj, Courtney!“ Doopravdy moc ráda jsem ji viděla a nadšeně
jsem ji popadla do náruče. Pozdrav s Olliem byl sice více nucený, ale
na parketu jsme se odvázali. Pokud mezi námi byly nějaké problémy,
taneční rytmus jim stačil obrousit hrany.
„Podívej, Nik,“ promluvil Ollie, když jsme se asi po půl hodině
pokoušeli chytit dech při jednom pomalejším kousku. „Mohli bychom
si promluvit?“
Zarazila jsem se, protože jsem se domnívala, že pro dnešní večer
jsme všechny záležitosti uložili k ledu.
Ollie si však zřejmě mojí reakce nevšiml. Naklonil se blíž, abych ho
dobře slyšela. „Jen jsem se chtěl omluvit. Myslím jako za bolest, co
jsem ti způsobil ohledně Starka.“
Ustoupila jsem, abych mu viděla do obličeje - a taky aby on mohl
vidět moje překvapení.
 Zhluboka se nadechl. „Vím o těch fotkách, Nik. Nikomu nepřeju
takovou minulost.“
V klubu bylo vedro, ale mě najednou obešla zima. „On tvoji lítost
nepotřebuje.“
„A taky ji nemá. Já jenom - Já nevím. Asi chci jenom říct, že vím,
jakýma sračkama jsi musela projít jako dítě, a tak teď chápu, s čím
musí žít on.“
Byla jsem napjatá, ale neřekla jsem nic. Bylo mi jasné, že ještě
neskončil.
„Stark sice nikdy nebude patřit na můj seznam nejoblíbenějších lidí,
ale viděl jsem vás pohromadě, hlavně v Německu. A myslím, že jste
jeden pro druhého jako stvoření.“
Polkla jsem a led v mých žilách se proměnil v knedlík v krku, jak se
mi do očí tlačily slzy. „To jsme.“
Nesměle se usmál. „Takže takhle. To je moje omluva. Nechci tvrdit,
že ho budu zvát na drinky a chlapský pokec, ale, no…“
Vylétla ze mě bublina úlevného smíchu. „Díky,“ zašeptala jsem.
„Nešla bys na drink?“
„Ne,“ řekla jsem. „Zůstaň tu a ještě si se mnou trochu zatancuj.“
Ušklíbl se a znovu jsme se poddali hudbě. Nemohla jsem říct, jestli
jsme se úplně usmířili, ale každopádně to mezi námi bylo po dlouhé
době zase lepší a já jsem měla ohledně Ollieho lehčí srdce.
Po čtyřech dalších písních už jsem dostala chuť na drink, takže když
přišla Courtney a navrhla nám to, dychtivě jsme šli s ní. Ollieho si ale
cestou odchytil kdosi, koho znal z práce, a tak jsme s Courtney
skončily u baru jen ve dvou. Řekla jsem barmanovi, aby naše drinky
připsal k Damienovu účtu, a on okamžitě souhlasil. Pochopila jsem, že
Damien nejenom instruoval personál, aby se postaral o naše
občerstvení, ale že mě také všichni dokážou vizuálně identifikovat.
Hlídali mě. Chránili. I když mi připadalo trochu divné, že jsem tak
ostře sledovaná, nemohla jsem popřít, že jsem se cítila bezpečněji.
Ovšem skutečné bezpečí jsem mohla cítit, až by přišel Damien a já
bych mu mohla vklouznout do náruče.
„Jak to vypadá s tím večírkem na rozloučenou se svobodou?“
zeptala jsem se Courtney, zatímco jsme čekaly na drinky. Musela jsem
řvát, aby mě bylo vůbec slyšet, a bylo mi jasné, že zítra nebudu moct
vůbec mluvit.
„Myslím, že není v plánu,“ odpověděla.
 „Proč?“ Čekala jsem, že mi poví něco o tom, jak má příšerně
nacpaný plán služebních cest. Jenže Courtney jen ukázala bradou k
tanečnímu parketu, kde se Jamie s rukama nad hlavou natřásala v
bocích proti Ryanovi a Olliemu.
„Asi bych ji měla nenávidět,“ řekla Courtney bez stopy zášti a mě z
toho znovu polil chlad.
„Co to říkáš, Courtney?“ zeptala jsem se a v duchu se modlila,
abych neměla pravdu.
Viděla jsem, jak se jí hruď zvedla a zase klesla. „Nechci si ho vzít,“
pokračovala. „Nechci být žena, kterou její manžel podvádí, a nechci se
vdát jen proto, že jsme spolu už tak dlouho. Nemůžu to udělat sama
sobě. Zatraceně, nemůžu to udělat ani jemu. Za rok bychom se topili v
problémech a za dva byli rozvedení.“
„Ach.“ Pokusila jsem se polknout, ale měla jsem příliš vyschlo v
ústech. To, co řekla, mě šokovalo a cítila jsem lítost s Olliem, který se
brzy dozví, že je konec, a tím to bylo všechno ještě horší. Ale na
druhou stranu jsem byla ráda. Sice mě těšilo, že se to mezi námi
dvěma zlepšilo, ale s Courtney to skutečně podělal a to, co o něm
řekla, byla do puntíku pravda. „Kdy mu to řekneš?“
„Brzy, možná dnes večer. Jenom čekám, až dostanu odvahu.“
Pokrčila rameny. „Ne že bych ho neměla ráda. Jenom…“ Odmlčela se,
jako by vlastně nevěděla, jak to říct.
„Nedělej si starosti,“ řekla jsem a stiskla jí ruku. „Věř mi, já to vím.“
Vypila jsem příliš mnoho drinků a odtancovala příliš mnoho tanců,
než do klubu konečně dorazil Damien. Hlavy se otáčely a dav se
rozestoupil jako vždycky, ale on kráčel rovnou ke mně.
Hypnotizovaně jsem sledovala, jak se blíží přes parket, a vlastně jsem
nemohla uvěřit, že všechna jeho síla a krása patří mně. Že ze všech
lidí v celém klubu jsem to jedině já, kdo ho viděl nahého. Jen já jsem
cítila jeho žhavá ústa na své kůži. Jen já jsem vykřikla, když vnikl
hluboko do mého těla.
Vzal mě do náruče a tvrdě mě políbil. Přitiskla jsem se k němu. Byla
jsem ve stavu na pomezí mezi opilostí a únavou a vnímala jsem každý
tón hudby, jež mi zněla v celém těle. Potila jsem se námahou, kůži
jsem měla lepkavou a šaty se na mě lepily. Vytáhla jsem se na špičky a
přitiskla rty k jeho uchu. „Chci tě. Hned.“
Nijak jsem nepřeháněla, zoufale jsem po něm toužila. Byli jsme
však na parketu, takže jsem těžko mohla očekávat, že se mi moje přání
splní. Proto mě překvapilo, když mi sevřel paži a vedl mě do zadní
části klubu, kde mě vtiskl do malého výtahu, který přivolal pomocí
elektronické karty.
I když jsem byla pod vlivem, nemohla jsem si nevšimnout strnulosti
jeho tváře. Tvrdého výrazu jeho očí. Nemluvě o tom, že mi vlastně
ještě neřekl ani slovo.
„Damiene? Co se děje?“
Výtah zastavil a ocitli jsme se v kanceláři. Celá jedna stěna byla
prosklená a já jsem si vzpomněla, že jsem ji vlastně viděla zespodu.
Tvořilo ji reflexní sklo a byla obklopená reflektory, takže když se
někdo podíval nahoru, viděl jen rozmazané odrazy tanečníků,
obestřené září barevných světel.
Ale odtud seshora jsme měli na klub dokonale jasný výhled.
A právě k té zdi mě Damien dotlačil, až jsem se zády dotýkala skla.
Pod námi se svíjeli tanečníci a my jsme už neměli kam jít dál.
Žár v jeho očích byl jednoznačný a já jsem v odpověď pocítila
známé nutkání v podbřišku. Nevěděla jsem, co se stalo, ani proč to teď
potřebuje, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Patřila jsem mu a mohl si
mě vzít, jakkoliv chtěl.
A chtěl to drsně.
Vyhrnul mi sukni a strhl ze mě kalhotky, až jsem zalapala po dechu.
Zvedl mě za stehno a ovinul si moji nohu kolem sebe, takže jsem byla
úplně odhalená. Zachvěla jsem se, když jsem na rozpáleném pohlaví
ucítila závan chladného vzduchu, ale tření jeho džínů, když si mě
přitáhl blíž, mě celou úplně roztřáslo.
Erekce mu napínala džíny a já jsem zakroužila boky, abych se otřela
o jeho ptáka, skrytého pod látkou. Toužila jsem ho mít v sobě, cítit,
jak mě vyplňuje.
Naše pohledy se setkaly. Damien mlčel, ale chtíč, který jsem mu
viděla ve tváři, byl stejně silný jako můj.
Doslova jsem se mu vrhla na knoflíky od poklopce a uchváceně
sledovala, jak mu odtud vyskočil. Chtěla jsem se ho dotknout, hladit
ho, ale neměla jsem čas. Damien si mě přidržel za boky, nadzvedl a
nabodl mě na sebe tak tvrdě a rychle, že jsem nemohla ani vykřiknout.
Pohyb nás oba posunul dozadu, až jsem zády narazila do skla. Na
okamžik jsem si myslela, že jím propadneme a skutálíme se dolů na
taneční parket, stále spojení a uprostřed soulože, a celý svět se na nás
bude dívat. Z té představy jsem zvlhla ještě víc.
 Díval se mi přímo do očí a přirážel stále mocněji. Viděla jsem na
něm, že se blíží k vrcholu, a tak jsem ho ovinula nohou ještě silněji,
abych ho vtáhla hlouběji, až bude blízko.
Zachvěl se, stále hluboko ve mně, a já jsem sáhla mezi nás. Prsty
jsem mu třela ptáka a zároveň si hladila poštěváček, rychleji a rychleji,
až jsem se udělala i já a moje svaly se sevřely kolem jeho údu a
ždímaly z něj poslední vlny orgasmu, který námi oběma stále otřásal.
Konečně jsme se zhroutili na podlahu v jednom propletenci našich
šatů i končetin a těžce jsme dýchali.
Když jsme se opět dokázali pohnout, nadzvedla jsem se na lokti a
podívala se na něj. „Chceš mi teď říct, proč to celé bylo?“ zeptala
jsem se jemně.
Vztáhl ruku a vzal mi obličej do dlaní. Palcem mě zlehka pohladil
po bradě. „Nikdo nebude jebat s tím, co patří mně.“
Nechápavě jsem se zamračila. „Co má být tvoje? To myslíš mě?“
Neodpověděl, ale temná naléhavost jeho pohledu mi řekla, co jsem
chtěla vědět.
„Co se stalo?“
„Před chvílí jsem navštívil Giselle. Už s ní pracovat nebudeš.“
Jeho slova mě zvedla do sedu. „Co to kruci má znamenat?“
Vzpomněla jsem si na její textovku. „Zatraceně, Damiene, přestaň
mluvit v hádankách a řekni mi, co se to děje.“
Nadzvedl boky, aby si mohl upravit oblečení. Pak vstal.
Vyškrábala jsem se taky a šla jsem za ním zpět ke skleněné stěně.
„Na tom záznamu z bankomatu to byla ona. Udeřil jsem na ni a ona
přiznala, že prozradila pravdu o portrétu. Potřebovala získat peníze,
aby udržela svůj podnik v chodu i po rozchodu s Brucem. Taky
prodala příběh o Jamie a ferrari, nemluvě o tom nesmyslu s naším
malým hnízdečkem lásky v Malibu.“
„Cože? Ne.“ Ale už když jsem to vyslovila, vzpomněla jsem si, jak
se tvářila, když jsem jí řekla, že Jamie teď bydlí v Malibu. A
připomněla jsem si také, jak se přiznala, že má po rozvodu finanční
potíže.
Nejvíc ze všeho jsem však myslela na tu textovku. Pochopila jsem,
že to bylo doznání. Doznání a omluva.
„Ale o tom článku v Business Journalu mi řekla sama.“
„Kamufláž,“ zasyčel. „Nejdřív ty nesmysly zpeněžila a pak ti o tom
řekla. Obě jste byly překvapené a ona tak vypadala nevinně.“
 Hlava se mi točila. „Počkej chvilku. Tys ji vyhodil? Dělala moje zdi
v mojí kanceláři. Pokud by ji měl někdo vyhazovat, měla bych to být
já.
„Říkám ti,“ zopakoval. „Nikdo nebude jebat s tím, co patří mně.“ V
hlase mu znělo ostří, které jsem u něj moc často neslýchala. Ostří, jež
mi připomnělo, že ano, Damien má i své nebezpečné stránky.
Bezohlednost, která mu umožňovala vyhrávat zápas za zápasem v
tenisu během mladých let a pak se prodrat na přední příčku firemního
žebříčku, aniž by se zapotil. Skutečně nebyl mužem, s nímž by se
někomu vyplatilo vyjebat.
To však neměnilo nic na věci, že to nebyl on, s kým chtěla Giselle
vyjebat. Články se sice týkaly nás obou, ale byla jsem to já, komu se
vetřela do kanceláře i do života.
Damien pozoroval můj výraz a zjevně viděl, jak se ve mně zvedá
hněv. „Je to vyřízené,“ zahučel. „Je konec.“
„Jak je to vyřízené?“
„Vysvětlil jsem jí, že moji právníci jsou víc než schopni vytáhnout
na ni mnohostranné obvinění za pomluvy a narušování soukromí.
Giselle je svou podstatou byznysmanka, takže pochopila, že proti ní
můžu vést soudní spory třeba donekonečna a že ona jen těžko najde
advokáta, jehož hodinová sazba by ji nezruinovala. Stanovili jsme si
podmínky.“
„Jaký druh podmínek?“
„Převede všechna práva, název firmy i zisky ze svých galerií na mě.
Přestěhuje se na Floridu. A dostane dobré odstupné.“
Přitiskla jsem dlaně na sklo, jako by jeho chlad dokázal ztišit můj
vztek. „Nemusíš za mě bojovat moje bitvy, Damiene.“
„Já tě miluju, Nikki. Vždycky za tebe budu bojovat.“
Jeho slova byla těžká svým významem a naplněná vášní. Přimrazila
mě na místo a připravila mě o dech. „Ty mě miluješ,“ zopakovala
jsem stupidně.
Koutek jeho úst se zvedl. „Šíleně.“
Polkla jsem knedlík, který mi v krku vytvořily slzy. „Neřekl jsi to,“
hlesla jsem. „Už celé týdny.“
Zavřel oči, jako by ho moje slova ranila, když je však znovu otevřel,
neviděla jsem v nich bolest, ale lásku. Natáhl ke mně ruce a přitáhl si
mě blíž. Opřela jsem se o něj a vdechovala smíšenou vůni mýdla a
sexu. Stoupala mi do hlavy a já jsem zatoužila se v ní ztratit. Navždy
si uchovat tu chvíli.
„Miluju tě, Nikki,“ prohlásil znovu. „Říkám ti to každým dotykem,
každým pohledem, každým nadechnutím. Miluju tě. Miluju tě tak, až
to bolí.“
„Já taky.“ Zlehýnka jsem ho políbila na rty a setkala jsem se s jeho
úsměvem.
„Nemůžeš mě přece chránit před vším, Damiene. A už vůbec mě
nemůžeš ochránit tím, že přede mnou budeš skrývat skutečnost. Měl
jsi mi o Giselle říct. K čertu, kdo ví, co všechno přede mnou skrýváš
dál. Prostě s tím přestaň, jo? Tím mě nechráníš, tím mě jenom štveš.“
„Tak dobře,“ řekl nevzrušeně. Myslela jsem, že tím skončil, ale hned
pokračoval dál. „Ty fotky poslala Sofie.“
Musela jsem si jeho slova znovu přehřát v hlavě, protože to, co řekl,
přece vůbec nedávalo smyl. „Ty fotky v Německu. Soudu je tedy
poslala Sofie? Nechápu. Proč? Jak to víš? Ty jsi s ní mluvil?“
Poodešel od skleněné stěny ke středu místnosti. Začal přecházet sem
a tam, ne jako člověk, který řeší nějaký problém, ale jako ten, kdo už
odpověď zná, a nemá z ní žádnou radost.
„Objevil jsem nesrovnalosti na jednom z otcových účtů. Menší
částky odcházely na konto, k němuž jsem neměl přístup. Celkem to
bylo víc než sto tisíc dolarů a včera jsem se dozvěděl, že ty peníze
byly převedené na Sofii.“
Neptala jsem se ho, jak to všechno ví, když neměl přístup k tomu
účtu. Nepochybovala jsem, že Damien Stark si dokázal zajistit přístup
k veškerým informacím, za které byl ochoten zaplatit.
„Proč tvůj otec poslal Sofii tolik peněz?“
„Zaplatil jí za svědectví,“ odpověděl. „Chtěl, aby vypovídala o
zneužívání - ze stejného důvodu, jako jsi chtěla, abych vypovídal i já.
Jenže nevěděl o těch fotkách. Musela je najít mezi Richterovými
věcmi. Vzala je, poslala je soudu a vyčkávala. Když se ujistila, že
zabraly, použila ty peníze a vypařila se z Evropy.“
„Jak to všechno víš?“
„Když jsem se dozvěděl o těch ulitých penězích, jel jsem si znovu
promluvit s drahým papínkem. Řekl mi to.“
„A tys mu věřil?“
„Věřil.“
 Pomalu jsem přikývla a snažila si to všechno srovnat v hlavě. „Ví,
kde teď Sofie je?“
„Říká, že ne, a než se zeptáš, rovnou ti řeknu, že mu věřím i tohle.
Sofie nikdy mého otce moc nemusela. Umím si představit, že si od něj
vzala prachy. Ale nevěřím, že by byli jinak v kontaktu.“
„Dobrá,“ přikývla jsem zvolna. „Chápu, že si o ni pořád děláš
starosti, ale to taky znamená, že se stále bojíš, že by se ty obrázky
mohly objevit v bulváru. Ale Sofie by je přece nezveřejnila, ne?“
„Ne,“ pronesl naléhavěji, než jsem očekávala. „Jsem si jistý, že by
nikdy nikomu nedovolila se na ně ani podívat.“
„Takže to je dobrá zpráva,“ pronesla jsem. „Nakonec ji najdeš -
vždyť se přece vždycky nakonec objevila, ne?“
„To ano, a dokonce už jsem našel nějakou stopu. Objevil jsem
Davida a jeho kapelu. Zrovna přiletěli ze Šanghaje do Chicaga. Mluvil
jsem s Davidem po telefonu. Řekl mi, že se se Sofií neviděli, ale já mu
nevěřím. Myslím, že rozhovor tváří v tvář mu pomůže vylepšit
paměť.“
„Kdy odjíždíš?“
„Zítra ráno,“ odpověděl.
Přestal chodit sem a tam a konečně se zastavil. Šla jsem k němu a
vzala ho za ruce. „Jak dlouho budeš pryč?“
„Jestli budu mít štěstí? Tak to bych byl zpátky před večeří.“
„A jestli mít štěstí nebudeš?“
„Doufejme, že budu.“

21. kapitola
Jamie si chtěla vzít nějaké věci z našeho bytu, a proto jela se mnou a
s Edwardem. Podle plánu mě měl odvézt do kanceláře, pak zajet s
Jamie do bytu a potom ji odvézt zpátky do Malibu. Teprve potom se
měl vrátit do Sherman Oaks a tam na mě počkat. Slíbila jsem, že
zatímco bude pryč, zůstanu v kanceláři, bezpečně střežená recepční
dole v budově.
Trošku překombinované, to ano, ale protože jsme pořád ještě
nevěděli, kdo posílal ty výhrůžné esemesky, Damien trval na tom, že
si nechám ochranku, a já jsem s tím souhlasila. Vlastně jsem si tolik
přála, abych od toho všeho měla pokoj, že bych zřejmě souhlasila
odstěhovat se na rok do Antarktidy. Kdyby to Damien navrhl, byla
bych okamžitě pro.
 Cestou jsme se zastavili ve Starbucks, sice hlavně pro kávu, ale také
proto, že jsem chtěla představit Monice Jamie. Zrovna tam však
nebyla, a tak jsme si vzaly svá latté a zamířily ke mně do kanceláře.
Počkala jsem, až Jamie dokončila obhlídku, což jí zabralo asi tak
dvanáct vteřin, a pak jsem absolvovala její nadšené objetí a výkřiky:
„Jsem na tebe tak hrdá!“
„Jestli se Damien do večera z Chicaga nevrátí, nechtěla by sis pustit
nějaký film?“ zeptala jsem se jí, když se chystala k odchodu.
„Určitě,“ souhlasila. „A co když se vrátí?“
Prohnaně jsem se zašklebila. „V tom případě bych měla jiný plán.“
Jamie jen zvedla oči a odešla. Usadila jsem se za svým psacím
stolem a během asi deseti minut jsem prošla maily a zvládla otravnou
administrativu. Pak jsem dopilovala programování jedné ze svých
zábavných aplikací a znovu si ji projela. Potom jsem se vrhla na
webovou aplikaci, kterou jsem měla rozdělanou. Šlo o multiplatformní
poznámkový systém pro sdílení více uživateli. Damien ode mě chtěl
koupit licenci pro Stark International, až dokončím beta testování.
Byla jsem tak pohlcená prací, že jsem úplně nadskočila, když mi
zabzučel telefon. „Ano?“ vyštěkla jsem.
„Přišla za vámi Monika Kartsová.“
„Ach.“ Vyrušení mě dost podráždilo. Moniku jsem nikdy neviděla
mimo kavárnu a připadalo mi podivné, že přišla bez ohlášení. Na
druhou stranu jsem ale ve městě ještě neznala tolik lidí a Monika se mi
docela zamlouvala. Damien byl mimo město, takže jsem mohla
pracovat déle a dohnat tak ztracený čas. „Řekněte jí, ať jde dál.“
„Tady se mi ale líbí!“ zvolala hned, jak vpadla do dveří. „Vaše
vlastní kancelář. To je nádhera.“
„Děje se něco? Je všechno v pořádku?“
„Ach, to víte. Nechtěla jsem vám sem jen tak vpadnout, jako byste
neměla nic lepšího na práci. Fakt ne. Ale nechala jsem si udělat tyhle
portréty a hrozně jsem vám je chtěla dneska ukázat, ale ráno jsem vás
ve Starbucks neviděla. Nevadí vám to?“
Neubránila jsem se úsměvu. Její nadšení bylo nakažlivé. „Vůbec
ne.“
Plácla sebou do židle proti mému stolu a podala mi obálku. „Jen do
toho. Mrkněte se na ně.“
 Zamračila jsem se, protože její hlas zněl najednou nějak jinak. To,
co mi předtím připadalo jako přízvuk ze severovýchodu a z přípravek
na univerzitu, teď působilo mnohem víc jako britský akcent.
Moje úvahy nad jejím hlasem však definitivně zmizely, když jsem
vytáhla první fotografii. Nebyl to portrét, a když jsem ji držela ve
dvou prstech, tělo se mi proměnilo v kus ledu a málem jsem se
pozvracela.
„Je úžasný, viďte? Ale to vy už beztak určitě víte, že? No, jen jděte
dál. Vyndejte si je všechny.“
Ruce se mi třásly. Uvědomila jsem si, že pořád držím obálku i fotku.
Trhla jsem sebou a upustila je, jako by pálily.
Dopadly obrázkem nahoru, a i když jsem se snažila na ně nedívat,
nedokázala jsem vypudit z hlavy to, co už jsem spatřila. Damien. Tak
v jedenácti nebo dvanácti letech. A dívka s odvrácenou tváří, zřejmě o
něco mladší. Bylo toho víc, ale nechtěla jsem na to myslet. Už tak
bylo dost hrozné mít v hlavě obrázky těch dětí s těly spojenými v
perverzní nápodobě dospělého aktu. Hračky a kůže a pomůcky, o
nichž by žádné dítě nemělo ani vědět, že existují, natož je používat.
A nechtěla jsem myslet ani na zrcadlo, které viselo nad postelí a
odráželo podobu muže za objektivem - dospělého muže, nahého a s
erekcí, s jednou rukou na penisu a s fotoaparátem v druhé. Richtera.
„Řekla jsem, ať je vyndáte všechny.“ Hlas měla chladný a zdálo se,
že přichází z velké dálky. Konečně jsem pochopila, že jsem v šoku, ale
nevěděla jsem, co s tím mám dělat.
Protože jsem se nehýbala, sáhla po obálce a vysypala z ní na můj
stůl aspoň dvanáct dalších fotek. „Existuje taky videonahrávka. Ale o
tu se teď nemusíme starat.“
Snažila jsem se nedívat, ale nemohla jsem nevidět, že i ostatní fotky
jsou podobné. Každá mi však připadala ještě zvrácenější než ta
předchozí.
Naklonila se přes stůl a poklepala na kupku obrázků. „On je můj,“
řekla. „Vždycky byl můj.“
„Váš,“ opakovala jsem stupidně, jak jsem se snažila vymanit z té
podivné mlhy, jež mě obklopovala. „Vy jste Sofie.“
Opřela se znovu o židli a kývla na souhlas. „Velmi správně.“
„A na těch fotkách jste vy?“
Přikývla znovu.
 Zdálo se mi, že se kolem mě všechno zpomalilo. Palčivě jsem si
uvědomovala vzduch i svůj dech. Každý drobný pohyb a každý
drobný zvuk. Všechno to bylo ohlušující a cizí a já jsem z toho
děsivého snu chtěla uniknout.
Damien mi řekl, že nechce, abych ty fotky někdy viděla. I když mi
krvácelo srdce pro chlapce, kterým býval a jemuž ukradli dětství,
musela jsem s ní souhlasit. Nechtěla jsem ty fotky mít ve své kanceláři
a už vůbec ne ve své hlavě. „Proč mi to ukazujete?“ zeptala jsem se.
„Protože musíte pochopit, že je můj. Vy pro něj neexistujete. Vůbec
neexistujete. On se kvůli mně obětoval. Kvůli mně i zabil.“
Zmateně jsem na ni hleděla. „Zabil kvůli vám?“
Zamrkala obrovskýma hnědýma očima. „Mého otce,“ pravila
nevzrušeně. „Damien ho zabil, aby mě chránil. Zeptejte se ho sama,
jestli mi nevěříte. Před tím neutečete, Nikki. Jste dost chytrá. Měla
byste to vědět.“
„Jak jste mi doručila ten první vzkaz? Ten, co přišel ještě před
zahájením soudu a měl poštovní razítko z Los Angeles?“
Její úsměv přišel pozvolna, ale stále se rozšiřoval. „Vidíte? Věděla
jsem, že jste chytrá. Mám přátele po celém světě. Něco pošlu. Řeknu
jim, ať to hodí do schránky. Jednoduché.“
„Ty kecy o Jamie a baru Rooftop. Byla to pravda?“
„Kromě toho, že jsem herečka? Ne. Na místech, kde jsem žila, se
naučíte trpělivosti. Umím čekat a sledovat a plánovat.“ A pak naprosto
překvapivě vyhrkla: „Víte, on mi o vás řekl.“
Jen jsem seděla, zírala na ni a pokoušela se uvažovat. Pokoušela
jsem se vymyslet, jak se odtud dostat dřív, než rozbuška, která v té
dívce doutná, dojde ke svému konci a obě nás spálí výbuch.
„Hm, ano, je to tak,“ pokračovala bez přerušení. „Nedávno se na mě
přijel podívat. Celou tu dálku až do Londýna. Řekl mi, že se seznámil
s někým, kdo taky prožil bolest. Kdo se řezal a pak s tím přestal.
Neřekl mi, že ten zatracený on je ve skutečnosti ona, ani že jste to vy,
ale to už nebylo zas tak těžké si domyslet.“
Mozek mi pracoval příliš pomalu. Přece musí být nějaký způsob, jak
se z toho dostat ven, pomyslela jsem si, ale odpověď se skrývala v
jakési temné, neproniknutelné mlze.
Utrhla si zatržený nehet a koutky úst se jí zamračeně stočily dolů.
„To už jsem vás předtím samozřejmě viděla v bulváru a byla jsem na
něj pěkně naštvaná. Další holka do postele, říkala jsem si. Další holka,
ale stejně chce pořád jenom mě. Pak mi ale řekl o tom řezání, a v tu
chvíli jsem to pochopila. Teď měl důvod, proč šukat s nějakou jinou
ženskou.“ Podívala se přímo na mě a oči jí jasně zazářily. „Měl vás
jako příklad pro mě. Myslel si, že jsem taky plná strachu z toho, co
dělal můj táta, ale to se spletl. Já jsem to zvládla.“ Pokrčila rameny.
„Nic víc pro něj neznamenáte. Jste prostě jen kámen, co mi leží v
cestě. Příklad pro mě, abych věděla, jak se dát dohromady, abych
mohla být zase s ním. On mě miluje. Vždycky mě miloval. A byla
jsem tu první. Takže mi musíte uhnout z cesty.“
Uhnout? To slovo mě nejdřív zmátlo, ale pak jsem si s trhnutím
uvědomila, že nepřišla, aby mi ublížila. Ne, hrála docela jinou hru.
„Vy chcete, abych se rozešla s Damienem.“ Promluvila jsem
nevzrušeně, ale uvnitř jsem jásala. S tím už se dá něco dělat. Můžu
předstírat, že souhlasím. Můžu z toho vyváznout. Dostat se pryč od ní,
utéct do Stark Tower. Damien se z Chicaga brzy vrátí a už bude vědět,
co dělat. Jak ji zvládnout.
„Ne,“ řekla. „To vy se s ním chcete rozejít. Protože víte, že když to
neuděláte, předám fotky tisku a to ho zničí. Copak není právě tohle
láska, Nikki? Copak nechcete chránit toho, koho milujete? Tak jak
Damie chránil mě před mým otcem.“
Opět se mě zmocnil chlad, který už před chvílí začal opadat. „Přece
byste ty fotky nezveřejnila.“
Pokrčila rameny. „Proč by ne? Nikdo by přece nehádal, že jsem to
na nich já. Rozpoznatelný je jenom Damien.“
„Proč ne?“ zopakovala jsem. „Protože tady sedíte a vyprávíte mi, jak
ho milujete. A tohle by ho totálně zničilo.“
Zavrtěla hlavou. „Vy ho ničíte. Vy mu bráníte být se mnou. Pokud
neodejdete, nebudu mít jinou možnost. Copak to nevidíte?“
Zhluboka se nadechla a pak rozjařeně prohlásila: „No, myslím, že
půjdu.“ Vstala, pak ukázala bradou na stůl a rozházené fotky. „Můžete
si je nechat. Jako suvenýr. Jo, a na tohle jsem zapomněla.“ Sáhla do
tašky a vyndala malý kožený kufřík. „Chápu, že je to pro vás těžká
situace, opravdu vás chápu. Třeba vám tohle pomůže.“ Položila kufřík
na okraj stolu a hodila si tašku přes rameno. „A ať vás ani nenapadne
volat ochranku. Pamatujete, jak jsem se zmínila o přátelích? Řekla
jsem jim, že když se brzy neukážu nebo budu zatčená nebo provedete
nějakou jinou pitomost, ať ty fotky zveřejní.“ Znovu po mně blýskla
tím svým úsměvem. „Nic osobního. Jen to chci mít z krku.“
 A pak vyrazila ze dveří a nechala mě sedět přimraženou za stolem a
zírat na sbírku fotografií, které měly sílu zničit muže, jehož jsem
milovala. Zmrzla jsem, říkala jsem si. Proto se nemůžu hýbat. Proto je
mi taková zima, tak zatracená zima.
Ale já jsem se nechtěla pohnout. Chtěla jsem tam sedět navěky.
Nechtěla jsem vidět okolní svět tam venku za dveřmi své kanceláře. Je
zničený. Pustina. Nevlídná a opuštěná.
Jak by ještě mohlo něco existovat teď, když bublina konečně praskla
a noční můry se slétají?
Nechtěla jsem se dívat, a přece jsem se neovládla a podívala se dolů
na fotku, která ležela v hromádce nahoře. Damien. Jeho hezkou tvář
zkřivila grimasa, která mohla být stejně tak bolestí jako slastí. Dívka,
nohy doširoka roztažené, hlavu zvrácenou, prohnutá v karikatuře
vášně. Nedala se rozpoznat, ale nepochybovala jsem, že je to Sofie.
On je můj. Kvůli mně zabil. Je můj.
S divokostí, která mě samotnou překvapila, jsem vyskočila na nohy
a zároveň máchla rukou, až fotky, papíry a tužky odlétly ze stolu přes
celou místnost. Zůstal tam jen malý kufřík na rohu. Kůže zářila v
paprscích odpoledního slunce pronikajícího okny. Světlo z odrazů
projíždějících aut vytvářelo pomrkávající vzor na nevinně
vyhlížejícím kufříku. Zhypnotizovaně jsem na něj hleděla, jako by ty
záblesky světla znamenaly nějakou zprávu. Jako by mě volaly, vábily
blíž, pokoušely mě, ať setrvám v tomto novém pekle, do něhož jsem
spadla.
Popadla jsem kufřík a uslyšela jsem podivný zvuk. Pochopila jsem,
že jsou to moje vlastní vzlyky. Napůl jsem nechtěla nic vědět, ale ta
druhá polovina ve mně byla příliš zvědavá, než aby se nechala odbýt.
Rozepnula jsem zip - a v hrůze hleděla na blyštivou sadu starožitných
skalpelů.
Projela mnou vlna vděku tak mohutná, že mě málem porazila. Ano,
pomyslela jsem si. Díkybohu, ano.
Pak se mi vrátil zdravý rozum a já jsem v děsu ucouvla. Opřela jsem
se o zeď a uvědomila si, že kufřík stále držím v ruce.
Udělej to.
Sevřela jsem ho pevněji a zadívala se na ostré nože.
Potřebuju to udělat. Potřebuju to.
Pomalu, jako náměsíčná, jsem se vrátila k židli. Sedla jsem si.
Roztáhla jsem nohy. Vyhrnula si sukni.
 A pak jsem přitiskla špičku blýskavého, nádherného ostří ke svému
stehnu. Ostře jsem vtáhla doušek vzduchu, protože pod špičkou
skalpelu okamžitě vyskočila krůpěj krve. Fascinovaně jsem se na ni
dívala a zachvěla se. Nechtěla jsem ještě říznout, ale nůž byl tak ostrý,
tak dokonalý, že stačil dotek, aby se vyřinula krev. A co teď? Rychlý
tah přes zápěstí? Pomalý, promyšlený řez? Obojí mě sladce vábilo.
Obojí by zmírnilo vír ledu a strachu, který ve mně kypěl.
Udělej to.
Udělej to, udělej to, udělej to.
Přitlačila jsem silněji a cítila, jak se studená ocel noří do teplého
masa. V extázi jsem zasténala - a pak mrštila skalpel přes celou
místnost a malým prostorem se nesl můj výkřik „ne“. Skalpel doletěl
až ke zdi a tam s neuspokojivým kovovým cink dopadl na zem.
Chytila jsem kufřík a odhodila ho také, pak jsem vyskočila na nohy,
kopla do židle, vyrvala zásuvku a udeřila pěstí do zdi. Toužila jsem
zničit to místo, sebe, všechno. Toužila jsem se ztratit v chaosu.
Toužila jsem po bolesti.
Toužila jsem uniknout. Toužila jsem po Damienovi. Ach, drahý
bože, toužila jsem po Damienovi. A pak jsem se zhroutila na podlahu,
schoulila se do klubíčka a rozplakala se. Když jsem vyšla z kanceláře,
Edward se ještě z Malibu nevrátil, a tak jsem si zavolala taxi. Vyšla
jsem ven do jasného slunečního svitu, překvapená, že svět se dál otáčí
kolem své osy a lidé dál vedou své každodenní životy. Copak
nechápou, že kolečka se přestala točit?
Jako náměsíčná jsem dojela do Stark Tower. Prošla jsem vchodem z
ulice a jako ve snu jsem zamířila skrz elegantní halu k
bezpečnostnímu pultu. Proplula jsem kolem ostrahy a zaslechla, jak na
mě Joe volá: „Slečno Fairchildová, jste v pořádku? Vypadáte nějak
nesvá.“
Byla jsem opravdu velmi nesvá, ale nemínila jsem se zdržovat tím,
že bych to Joeovi vyprávěla.
Už jsem měla vlastní vstupní kartu. Použila jsem ji, abych si
přivolala Damienův soukromý výtah. Vyjela jsem nahoru a neměla
jsem v hlavě nic jiného než skočit do jeho postele a spát, dokud se
nevrátí z Chicaga. Chtěla jsem mu být nablízku aspoň o chvilku déle.
Vdechovat jeho vůni.
Chtěla jsem si ho vrýt do paměti, protože jsem se musela obětovat,
abych ho zachránila.
 Promýšlela jsem to posledních několik hodin a neviděla jsem jinou
cestu. Nemohla jsem mu říct o Sofiiných výhrůžkách. Kdybych mu to
řekla, mohl by ji nechat, aby to udělala. Nechal by ji skutečně ty fotky
zveřejnit v představě, že mě tím nějak chrání. Ale já jsem s ním byla v
Německu a viděla jsem, jak se zhroutil. A teď, když jsem ty fotky
spatřila na vlastní oči, jsem si byla naprosto jistá, že kdyby se objevily
v bulváru, definitivně by ho to zničilo. Při každém pohledu na mě by
si připomněl, proč došlo k takové invazi do jeho života. I kdyby se mu
z nevyhnutelného pádu nakonec podařilo se vyhrabat, otevřela by se
mezi námi propast. A já jsem chtěla odejít raději hned, než abych
sledovala, jak se náš vztah hroutí pod tíhou něčeho tak odporného,
jako byly ty fotky.
Mohla jsem jít sice na policii, ale čemu by to pomohlo? Jen by se
tak o fotografiích dozvědělo ještě víc lidí a zvýšilo by se tak riziko, že
se dostanou na veřejnost.
I kdybych mu o tom řekla, tak co? Mohl by Sofii přesvědčit, aby je
nezveřejňovala? Možná. Jenže pak by musel žít s hrozbou visící nad
svou hlavou po zbytek života, a to bych nepřála ani jemu, ani nám.
A mohl by se ji pokusit obvinit? Nebo by mohl prostě přejít do
protiútoku a dělat všechno, co je potřeba, aby hrozbu odstranil? Pokud
Sofie mluvila pravdu, Damien Richtera zabil, aby ji chránil. Mohl by
teď zničit Sofii, aby zachránil sám sebe? Mě? Náš vztah?
Skutečně jsem nevěděla. A byla jsem opravdu vyděšená.
Musím udělat, co je třeba. Musím to skončit. A pak se musím
pokusit to nějak přežít.
Výtah doklouzal nahoru a zastavil. Rychle jsem si otřela slzy, jež mi
vytryskly, čistě jen pro případ, že by v apartmá byl nějaký personál.
Dveře se otevřely a já jsem vešla. Pohodila jsem kabelku na sedátko
pod květinovým aranžmá a pokračovala do obývacího pokoje.
V okamžiku, kdy jsem tam vešla, jsem strnula. Na podlaze seděl
Damien a z vyztužené přepravní krabice opatrně vytahoval obrázek v
rámečku. „No ahoj,“ řekl se širokým úsměvem na uvítanou.
„Koukám, že jsem dneska dostal hned dva dárky.“
Sykla jsem. Obrázek jsem poznala i podle maličkého růžku, který
vykukoval z obalu. Byla to černobílá fotografie hor při západu slunce
a já jsem ztuhle sledovala, jak ji vytahuje ven, nadšeně si ji prohlíží a
pak si čte věnování na zadní straně, úhledně natištěné nad autorovým
podpisem: Damienovi. Ať slunce naší lásky nikdy nezapadne. Navždy
Tvá Nikki.
Měla jsem co dělat, abych nepropukla v pláč.
„Je to nádherné,“ řekl mi. Opřel obrázek o opěradlo gauče a se
svraštělým čelem přistoupil ke mně. „Děje se něco?“
„Jak bylo v Chicagu?“ zeptala jsem se, abych oddálila to, co muselo
přijít.
„Dobře.“ Vzal mě za ruku a vedl mě ke gauči. „Povedlo se mi
přimět Davida k rozhovoru tváří v tvář - a přiznal, že Sofie nemůže
být sama. Má tolik problémů a s těmi jejími léky…“ Odmlčel se.
Neřekla jsem mu, že to vím. A že na sto procent souhlasím.
„David ji nechal bydlet u sebe tady v L. A. Už tu ale není - to jsem si
zjistil - ale aspoň znám jméno, které teď používá, takže je to jenom
otázka času.“
„Jaké je to jméno?“ zeptala jsem se.
„Monika Kartsová. Příjmení je přesmyčka,“ řekl.
„Já vím. Chvíli mi to trvalo, ale přišla jsem na to.“
„Jak to, chvíli? Vždyť jsem ti to zrovna pověděl.“
„Ne,“ pokračovala jsem. „Řekla mi to sama. Už ji nějakou dobu
znám. Seznámily jsme se jen tak náhodou. Jako s někým, s kým si
popovídáš u kafe ve Starbucks poblíž mojí kanceláře.“
Vyskočil na nohy, ale chytila jsem ho za ruku a stáhla zpět na gauč.
„Počkej. Potřebuju ti něco říct a potřebuju to říct rychle. Proto jsem
sem přišla, a tak prosím, prosím, nech mě to udělat, ano?“
Viděla jsem, jak se mu v očích objevily obavy, a lámalo mi to srdce.
Ale řekla jsem si, že nemám na výběr. Probrala jsem veškeré možnosti
a prostě jsem neviděla žádnou jinou cestu, jak Damiena nezničit.
Až doteď mě chránil. Tentokrát jsem to byla já, kdo dělal vše, co
bylo v jeho silách, aby ho zachránil.
Nadechla jsem se, jednak kvůli odvaze, ale i proto, abych zmírnila
třes svého těla. Žaludek se mi divoce kroutil, až jsem se bála, že budu
zvracet. Musím to zvládnout, musím to udělat.
Musím. Představila jsem si skalpel, pevně sevřený v prstech, a pak, s
hořkou ironií, jsem ještě pevněji sevřela Damienovu ruku, abych
překonala touhu po jeho ostří. Po bolesti.
„Já už takhle dál nemůžu,“ vypravila jsem konečně ze sebe.
„Nemůžu žít se všemi těmi tajemstvími, polopravdami a mlžením.“
 Viděla jsem mu na očích, jaký to je pro něj šok a bolest, a srdce se
mi sevřelo.
Velmi pomalu a velmi pečlivě pronesl: „O čem to mluvíš?“
„O Sofii. Byla na těch fotkách s tebou a tys mi to neřekl. Richter vás
zneužíval oba společně a tys mi to neřekl. A Richtera jsi zabil,
Damiene. Zabil jsi ho, abys ji ochránil.“ Nedívala jsem se na něj.
Nechtěla jsem, aby poznal, že ho za to vlastně neobviňuju.
„Všechno, co jsem ti o té noci řekl, byla pravda,“ namítl. Slyšela
jsem, jak úzkostlivě se ovládá. Ještě kousek a napjatá struna praskne.
„Jen jsem vynechal důvod, proč jsme se porvali.“
„Sofii.“
„Chtěl ji začít prodávat.“ Slova zněla drsně jako smirkový papír.
„Ten zkurvysyn chtěl dělat pasáka vlastní dceři.“
„Já vím.“ Mluvila jsem klidně, i když mi zledovatěla krev v žilách.
„Ale to nemění - nic to nemění.“ Přála jsem si, aby mi shora přilétlo
nějaké řešení. Magická bublina, která by nás pohltila a odnesla nás
pryč. Ovšem žádná se neobjevila. Byla tu pouze chladná, drsná
skutečnost. „Myslela jsem to vážně. Nemůžu - já už nemůžu takhle
pokračovat.“
Cítila jsem, jak na mě doléhá vlastní lež. Popadla jsem ji a zahalila
se do ní jako do pláště. Protože jsem tu lež potřebovala. Tato lež měla
moc zachránit Damiena, i když mě zároveň rvala na kusy. „Nemůžu
žít s vědomím, že se pořád objevují nová a nová tajemství, ukrytá
kdesi pod povrchem,“ pokračovala jsem předem připravenými slovy.
„Nemůžu už dál předstírat, že mi nevadí všechna ta temná místa.“
„Nikki.“ Hlas měl sevřený a zdrženlivý, ale zaslechla jsem v něm
náznak paniky a srdce se mi sevřelo. Toužila jsem po jediném -
obejmout ho. Toužila jsem cítit, jak mě objímá.
Vstala jsem. Bála jsem se, že když odtud co nejrychleji nevypadnu,
zhroutím se. Ale nemohla jsem riskovat Damienovo zničení. Zvlášť
když jsem byla jediná, kdo ho mohl zachránit. „Musím jít. Já - je mi to
líto.“
Otočila jsem se a spěchala k výtahu, ale nenechal mě odejít. Chytil
mě za loket a táhl zpátky. „Zatraceně, Damiene, nech mě jít.“
„Musíme si promluvit.“ Šok, který ho před chvílí zachvátil, už
opadl, a náhle se začal měnit. Za bolestí, zármutkem a zmatkem jsem
mu v očích viděla, jak se v něm zvedá hněv a hrozí každým
okamžikem vybuchnout.
 „Není o čem mluvit. S tebou jsou všude samá tajemství. Všechno je
nějak pochybné. Všechno je jenom hra. Ta záležitost se Sofií. Ta
blbost, cos provedl s Lisou.“ Vyslovit tato slova bylo lehké i těžké
zároveň. Lehké, protože byla vlastně pravdivá. A těžké, protože mě
sice jeho tajemství a temná místa přiváděla k šílenství, ale naučila
jsem se je přijímat jako součást muže, jehož jsem milovala. A teď
jsem je ohýbala, otáčela a kroutila, abych si vytvořila únikovou cestu.
Jenže jsem musela. Jen jsem si potřebovala připomenout, že musím.
„K čertu, Nikki, nemůžeš sem vtrhnout a všechno to na mě vybalit a
čekat, že jen pokrčím rameny a bude mezi námi konec. Miluju tě.
Nenechám tě odtud jen tak odejít.“ Poraněnýma očima pátral v mojí
tváři a já jsem věděla, že musím vypadnout. Že musím utéct dřív, než
pochopí pravdu ukrytou pod horou lží.
„Já tě taky miluju,“ řekla jsem, protože to byla jediná skutečně
pravdivá věc, kterou jsem vyslovila za celou tu dobu, co jsem sem
přišla. „Jenže někdy jen samotná láska nestačí.“
Viděla jsem v jeho tváři šok, a tak jsem se obrátila a znovu
pospíchala k výtahu. Tentokrát za mnou neběžel a já jsem nevěděla,
jestli se mi ulevilo nebo jestli mi to zlomilo srdce.
Nastoupila jsem, bradu vysoko zdviženou, oči doširoka rozevřené a
suché. A pak, těsně předtím, než se dveře výtahu zavřely, jsem viděla,
jak Damien padl na kolena a jeho tvář se proměnila v masku bolesti a
hrůzy a ztráty.
Sklouzla jsem po naleštěné stěně a konečně se poddala smutku.

22. kapitola
Sofiiny skalpely jsem si nechala a pokaždé, když Damien zavolal,
jsem v ruce pevně stiskla oválnou rukojeť toho největšího, abych se
ovládla a hovor nepřijala. Abych si připomněla, že mu nesmím zavolat
zpátky, ať toužím sebevíc po jeho hlase, po jeho doteku. A pak, v
tichu, které nastalo, když telefon přestal zvonit, jsem hleděla na
blýskavé ostří a divila se, proč jsem to neudělala. Proč jsem prostě
nepoužila jeho hrotu a nezbavila se všech těch hnusných sraček, které
ve mně divoce kypěly.
Nutkání jsem však přemohla. Donutila jsem se neříznout.
Ale už jsem nevěděla, proč se tak přemáhám, a zoufale jsem se bála,
že mi dojdou síly a že jednoho dne přitlačím ostří ke své kůži, že
ucítím tlak povolujícího masa a že nakonec podlehnu. Bála jsem se, že
to tak musí dopadnout, protože neexistuje jiný způsob, jak přežít bez
Damiena.
Do kanceláře jsem nechodila už víc než dva týdny. Zpočátku mi
Damien volával pětkrát denně. Pak už to byly jen čtyři telefonáty,
později tři. Teď už hovory ustaly úplně a vábení skalpelu bylo čím dál
mocnější.
Věděla jsem, že Jamie a Ollie se o mě strachují. Poznat to
nevyžadovalo žádné mimořádné intelektuální vzepětí, protože mi to
oba také řekli.
„Potřebuješ jít ven,“ řekla mi jednou odpoledne Jamie. Ležela jsem
na posteli a tupě zírala na všechny výstřižky z novin a další památky,
které jsem si schraňovala do Damienova alba. „Aspoň na roh. Aspoň
na drink.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Zatraceně, Nicholasi, mám o tebe starost.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni, a když jsem to udělala,
spatřila jsem svůj odraz. Tvář jsem měla šedivou a pod očima kruhy.
Neumyté vlasy mi zplihle visely kolem obličeje. Skoro jsem se
nepoznávala. „Já mám o sebe taky starost,“ řekla jsem.
„Ježíši, Nik.“ Slyšela jsem v jejím hlase strach. Přišla ke mně a
posadila se na postel vedle mě. „Ty mě vážně děsíš. Nevím, co mám
dělat. Pověz mi, co bys potřebovala.“
Jenže to nešlo. Protože to, co jsem potřebovala, jsem mít nemohla.
To, co jsem potřebovala, byl Damien.
„Udělala jsi to správně,“ řekla jemně. Pověděla jsem jí i Olliemu
popravdě, co jsem provedla a proč jsem to skončila. Už jsem to
tajemství dál nedokázala snášet. Evelyn jsem o našem rozchodu
neřekla, ale určitě se tu novinku dozvěděla i tak. Nebrala jsem jí
telefony, příliš jsem se bála, co by mi na to řekla.
„Ale, Nik,“ pokračovala Jamie, „teď už je na čase, aby ses z toho
dostala.“
„Potřebuju jenom čas,“ vypravila jsem ze sebe. „Čas léčí, ne?“
„Já nevím,“ zašeptala. „Myslela jsem si to, ale teď prostě nevím.“
Nevěděla jsem, kolik dní už uplynulo, když ke mně do pokoje vrazil
Ollie a tvářil se pochmurně. „Tak pojď,“ řekl, vzal mě za ruku a vytáhl
mě na nohy.
„Co to…“
„Půjdeme se projít.“
 „Ne.“ Ucukla jsem rukou.
„Zatraceně, jo.“ Z poličky v mém šatníku vyndal baseballovou
čepici, narazil mi ji na hlavu a táhl mě ke dveřím.
„Jdeme do kavárny na roh. Na zmrzlinu. A jestli budu muset, třeba
tě tam donesu.“
Už jsem stála a přikývla jsem. Nechtěla jsem vyjít do venkovního
světa, ale taky jsem se nechtěla dohadovat. A třeba mi to pomůže, i
když jsem tomu vlastně nevěřila.
„Podělala jsi to, Nikki,“ řekl mi, když jsme se ocitli na chodníku.
Nepodívala jsem se na něj. Nechtěla jsem to slyšet. Věděla jsem, že
jsem udělala správnou věc, to vědomí pro mě bylo stejnou pravdou
jako slunce, které na nás teď shora pražilo. Tato pravda byla jedinou
věcí, jež mi pomáhala přežít.
„Víš, já jsem ho viděl.“
Tohle konečně vzbudilo moji pozornost.
„Včera jsem šel s Maynardem k němu domů. Propásl už spoustu
schůzek, a přitom bylo potřeba řešit nějaké záležitosti. Něco podepsat.
Život i byznys jde dál. Ale, Nikki, Damien se ani nehnul. Je z něj
troska. Kruci, řekl bych, že je na tom snad ještě hůř než ty.“
S hlavu skloněnou jsem šlapala dál, ale každý krok mě bolel. Každá
vteřina, kdy jsem ubližovala Damienovi, ubližovala i mně. „Nechci to
poslouchat,“ zašeptala jsem.
„Jenom s ním promluv. Zajdi za ním. Ježíši, Nikki, poper se s tím.“
Tohle mě zastavilo. Otočilo k němu. Vzbudilo vztek, který dokázal
potlačit bolest. „Zatraceně, Ollie, copak to nechápeš? Já se s tím peru.
Rvu se každý den, abych za ním neběžela. Peru se s tím, protože ho
miluju. A protože ho miluju, nechci ho vidět rozervaného na kusy.
Viděl jsi, jak na tom byl v Německu, a to o těch fotkách vědělo jenom
pár lidí. Pokud by se dostaly do světa, byl by úplně zničený.“
„Jenže, Nik,“ namítl pochmurně, „to on už stejně je.“
***

Dalšího dne ráno jsem vzala telefon. Ollieho slova na mě

zapůsobila. Temný mrak mě tížil už příliš dlouho. Vábení skalpelu
bylo příliš sladké.
Už jsem to nemohla dál snést.
„Stark International.“ Byl to Sylviin hlas, jasný a silný.
 „Já - ach - musela jsem asi zmáčknout nesprávné tlačítko. Chtěla
jsem volat Damienovi na mobil.“
„Slečno Fairchildová.“ Její hlas ztratil věcně úřední tón. Zněl teď
jemně a možná i trochu smutně. „Přesměroval si hovory do
kanceláře.“
„Aha. Kde je? Zavolám mu přímo do domu nebo do apartmá.“ Když
už jsem sebrala odvahu, byla jsem odhodlaná se mu dovolat. Nevěděla
jsem, co mu přesně chci říct - ještě jsem nad tím nepřemýšlela - ale
věděla jsem, že s ním potřebuju mluvit. Že potřebuju slyšet jeho hlas.
„Je mi líto, slečno Fairchildová, ale já nevím, kde je. Včera odjel a
nenechal ani adresu, ani číslo. Řekl, že odjíždí ze země. Řekl, že
potřebuje čas.“
Zavřela jsem oči a klesla na postel. „Chápu. Když se - kdyby se
ozval, řekla byste mu, aby mi zavolal?“
„Samozřejmě,“ slíbila. „To bych mu řekla jako první.“
V týdnech, které následovaly, jsem se stala posedlá bulvárem.
Projížděla jsem webové stránky, Twitter, Facebook a všechno možné,
na co jsem přišla, abych objevila nějakou informaci o Damienovi.
Nenašla jsem nic. Nic kromě dohadů o příčinách našeho rozchodu.
Nenašla jsem nic ani o Sofii, a tak jsem nevěděla, jestli ji Damien
objevil a odvezl do Londýna nebo zda je ještě v L. A. Protože jsem
Damiena znala, bylo mi jasné, že spolu nejsou. Stejně jsem si však
nemohla pomoct a dělala jsem si starosti, co by Sofie mohla provést,
až její zoufalství z toho, že se jí nepovedlo získat Damiena zpět,
dosáhne kritické hodnoty.
Když však přišel další sobotní večer, Jamie se rozhodla vytáhnout
mě z mých chmur. „Popcorn a Jezinky a bezinky,“ řekla a
autoritativně ukázala na gauč. „Já udělám popcorn a ty zatím připrav
film.“
Nedohadovala jsem se. Začala jsem se prohrabávat košíkem s
dévédéčky a pustila televizi. Zrovna tam běžely místní zprávy. Už
jsem chtěla zasunout disk do přehrávače, když jsem ztuhla.
Přes celou obrazovku se objevila Damienova tvář a pak rozmazané
kopie oněch příšerných fotek, jež jsem až příliš dobře znala.
Uvědomila jsem si, že jsem si rukou zakryla ústa, a na okamžik jsem
dostala strach, že budu zvracet. Vstala jsem, chvíli přecházela sem a
tam a pak jsem si zase sedla. Musela jsem něco udělat - cokoliv - ale
nevěděla jsem co.
 „Ach, bože.“ To promluvila Jamie, která za mými zády zrovna vešla
do obývacího pokoje.
Otočila jsem se a podívala se na ni. „Nemůžu uvěřit, že to
doopravdy udělala. Nemůžu uvěřit, že ta mrcha ty fotky nakonec
stejně poslala do novin.“
„Damien musí být v hrozném stavu.“
Přikývla jsem a vytáhla telefon.
„Myslela jsem, že tady není,“ připomněla Jamie.
Neposlouchala jsem ji. Zkřížila jsem prsty a modlila se, aby už
neměl přesměrované hovory.
Ale zvedla to paní Petersová, Damienova víkendová asistentka.
„Je mi velice líto, slečno Fairchildová. Neslyšeli jsme o něm už
několik týdnů.“
„Ale ty zprávy - on - je ve městě?“
Slyšela jsem, jak jí změkl hlas, když řekla: „Já nevím. Sama bych
byla ráda, kdybych to věděla.“
„Můžeš udělat ještě něco?“ zeptala se Jamie, když jsem domluvila.
„Já nevím, já nevím.“ Přecházela jsem po obýváku a prsty jsem si
prohrabovala vlasy, jak jsem se snažila vymyslet, kde by mohl být.
Musela jsem ho najít. Uměla jsem si představit, jak je zničený, a
nedokázala jsem snést představu, že vším tím utrpením prochází sám.
A pak jsem si náhle vzpomněla. Popadla jsem telefon a otočila se na
Jamie. „Je to v pohodě,“ vyjekla jsem. „Už vím, jak ho najít.“
***

Potíž se sledováním pomocí telefonní aplikace spočívá v tom, že

nedokáže zúžit oblast s nalezeným objektem na alespoň přibližně
rozumnou velikost. Právě proto jsem naslepo bloudila kolem přístavu
v Santa Monice. Byla jsem šťastná - tak šťastná - že je Damien zpátky
v L. A. Ale zároveň jsem byla zoufalá, že ho přesto nemůžu najít.
Myslela jsem si, že by třeba mohl být u Ferrisova obřího kola, kam
mě jednou také vzal, ale když jsem tam přišla, Damien tam nebyl.
Vlekla jsem se celou tu dálku až na konec přístavu, prohlížela každý
malý obchůdek, obešla jsem všechny stánky a atrakce.
Nemohla jsem ho najít.
Zničeně jsem si zula žabky a plahočila se po pláži, ale ani po čtvrt
hodině jsem nebyla blíž tomu, abych ho našla. Střihla jsem to kolmo
přes pláž od pobřeží k parkovišti a chtěla se znovu vydat jižním
směrem, ale tentokrát právě přes parkoviště. Ven si vyjelo jen několik
lidí, takže prostor byl málo zaplněný, ale zato jsem měla dobrý
přehled. Z dálky jsem pátrala po jeho postavě, způsobu chůze, po
havraní černi jeho vlasů.
Neviděla jsem ho.
Ale viděla jsem jeho džíp.
Aspoň jsem si myslela, že je to on, a tak jsem se s tichou modlitbou
na rtech rozběhla přes asfaltovou plochu k černému džípu Grand
Cherokee, zaparkovanému o samotě v rohu. Přitiskla jsem obličej k
okénku, abych viděla dovnitř, a srdce mi poskočilo. Bylo to
Damienovo auto, určitě; přímo na palubní desce ležel jeho mobil. Teď
už mi zbývalo jen si sednout a čekat.
Trvalo celou hodinu, než se vrátil. Viděla jsem, jak přichází od
pláže. Ve vybledlých džínech a obyčejném bílém tričku vypadal
neuvěřitelně sexy. Poznala jsem okamžik, kdy mě spatřil. Jeho
vyrovnaný krok zakolísal a Damien se zastavil. Ve tmě a na tu
vzdálenost jsem mu neviděla do očí, ale věděla jsem, že se dívá na mě.
A pak se vydal znovu kupředu stejnými dlouhými kroky, jen tentokrát
o něco rychleji, jako by teď měl konečně kam jít.
Prošel skrz kužel světla vrhaný sloupem osvětlení. Na obličeji jsem
mu viděla vyčerpání a ještě něco dalšího. Něco horšího.
Narovnala jsem se. Chtělo se mi rozběhnout k němu, ale ovládla
jsem se, chtěla jsem se na něj ještě dívat. Pohled na něj a na to, jak se
pohybuje, mi chyběl. K čertu, chyběl mi celý.
A pak byl konečně tady, přímo přede mnou, a jeho tvář byla samá
tvrdá linie a ostrý úhel. Černé oko bylo temné a plné obvinění,
jantarové hledělo lhostejně. Zajíkla jsem se, najednou jsem dostala
strach. Srdce se mi rozbušilo a pak jsem vykřikla, protože mě hrubě
popadl za ruku a smýkl mnou k sobě. Jeho ústa tvrdě dopadla na moje
rty a rukama mě bolestivě svíral za paže. Polibek byl divoký a drsný.
Jako výzva i obvinění najednou. Drtil moje ústa, zuby se střetly,
ochutnala jsem krev. A pak mě odstrčil tak zprudka, že jsem zády
narazila do džípu. „Tys odešla,“ řekl. „Zatraceně, Nikki, tys mě
opustila.“
Slzy mi kanuly po tvářích. Otevřela jsem pusu, abych mu to
vysvětlila - abych mu řekla, že jsem to musela udělat, že jsem neměla
na výběr, ale vtom mě znovu přitiskl k sobě. Jen tentokrát bylo jeho
objetí něžné a jeho ústa, plná touhy, mě zkoumala a ochutnávala, jako
by nemohl docela uvěřit, že jsem skutečná. „Nikki,“ řekl, když se ode
mě odtrhl. „Nikki, ach, bože, Nikki.“
Přitiskla jsem se k němu, zajela mu rukou do vlasů a znovu ho
začala líbat. Nemohla jsem se ho nasytit. Rukama mi sjel po těle a
otevřel ústa. Naše jazyky se setkaly. Nikdy jsem se ho nemohla
nabažit a vše, po čem jsem toužila, byla tato chvíle, toto setkání.
Toužila jsem padnout k zemi na asfalt a svléknout ho rovnou tam
donaha a v tu jedinou chvíli jsem vůbec nevěděla, jak jsem bez něho
mohla přežít.
Vtom mi to došlo - já jsem nepřežila. Byla jsem jako náměsíčná, ale
ve skutečnosti jsem nežila. Protože jak bych mohla doopravdy zůstat
naživu bez Damiena?
„Je mi to líto,“ hlesla jsem, když jsme se konečně od sebe odtrhli.
„Je mi to strašně líto, že to udělala. Nevěřila jsem, že to opravdu
udělá. Řekla, že když se s tebou rozejdu…“ Odmlčela jsem se.
Neměla jsem v úmyslu mu o tom povědět.
„Já vím,“ odpověděl rozhodně. „Ollie mi to řekl. Řekl mi, cos
udělala, a řekl mi taky, proč jsi to udělala.“
Nevěděla jsem jistě, jestli bych Olliemu za to radši nafackovala,
nebo ho políbila, ale moje rozpaky brzy zmizely pod Damienovými
dotyky. Pohladil mě rukou po tváři a jeho důvěrně známý dotyk
rozžhavil nervová zakončení v celém mém těle. „Jsi zatracený blázen,
Nikki Fairchildová. A já tě bláznivě miluju.“
Spolkla jsem slzy a přitiskla se k němu ještě úžeji. Vychutnávala
jsem si jeho blízkost i to, jak jsem se s ním cítila.
Rukama mi sjel po zádech až k opraným bermudám, které jsem měla
na sobě, a pak vzadu po stehnech. Zasténala jsem, dychtila jsem po
intimnějším spojení.
„Myslím, že bychom měli radši jít do auta.“ Odemkl vůz a vlezli
jsme dovnitř. Zadní sedadla byla odstraněná a prostor vyplňovala
matrace. Pobaveně jsem se na Damiena podívala. „Jako že jsi drsoň?“
„Nechtěl jsem luxus. Bydlel jsem po různých motelech, spal jsem v
autě. Byl jsem i všude možně po Evropě, ale nemůžu říct, že bych z ní
něco viděl.“
Polkla jsem. Ollie měl pravdu. Damien byl stejně zničený a
zlomený, jako jsem byla já.
„Dneska jsem chtěl zajet do pouště. Že přespím pod hvězdami.
Myslel jsem, že to třeba pomůže.“ Ukázal na střechu. Nevěděla jsem,
jestli patří ke standardní výbavě, nebo jde o miliardářskou
vychytávku, ale džíp měl vzadu obrovské střešní okno.
„Nepomohlo by to,“ řekla jsem. Věděla jsem to, protože mně
nepomohlo nic. Nic kromě Damiena.
„Ne,“ souhlasil. „Nepomohlo.“ Přejížděl po mně očima a váhavě ke
mně vztáhl ruku. „Dobrý bože, Nikki. Jsi skutečná?“
Mohla jsem jedině přikývnout, protože kdybych se pokusila
promluvit, určitě bych začala zase plakat.
„Díkybohu, žes mě našla.“ Stáhl mě k sobě dolů. Připadala jsem si,
jako bych byla znovu na střední škole, a musela jsem přiznat, že se mi
to vlastně líbilo.
„Hledala jsem tě několik hodin,“ vypravila jsem ze sebe konečně.
„Hned po tom, co jsem viděla zprávy. Jsi v pořádku?“ Pohladila jsem
ho po tváři a čekala jsem, že bude mít tutéž lepkavou a chladnou
pokožku jako tehdy v Německu. Ale ten Damien, který byl teď přede
mnou, vypadal stejně skvěle a zdravě jako jindy - a navíc ještě
neuvěřitelně šťastně.
„Teď už jo,“ potvrdil.
„Nechápu, proč ty fotky zveřejnila.“
„To nebyla ona,“ řekl Damien. „To jsem udělal já.“
Posadila jsem se a zírala na něj s otevřenou pusou. „Ty? Ale - ale
proč?“
„Protože jsem neměl jinou možnost.“ Znovu mě položil a přisunul
se blíž. Propletl si se mnou nohy a objal mě kolem pasu. Přitulila jsem
se k němu a položila si mu hlavu na prsa. Toužila jsem mu být co
nejblíž. „Bez tebe jsem byl na umření, a když mi Ollie řekl o tvém
rozhodnutí, došlo mi, že se musím rozhodnout taky.“
„Ale ty fotky - byla to přece záležitost, proti které jsi celou tu dobu
bojoval. Zneužívání bylo přece důvodem, proč jsi nevypovídal ani
před soudem. Byl bys raději šel do vězení, než aby to vyšlo najevo.“
„To je pravda,“ přiznal. „Jenže já jsem arogantní fracek a nikdy jsem
skutečně nevěřil, že by mě porota odsoudila. Myslím, že jsem nevěřil
ani tomu, že bych tě mohl ztratit.“ Přejel mi palcem podél brady.
„Jenže jsem tě ztratil tak jako tak, Nikki. Proto jsem se musel
rozhodnout. A je pravda, že to zvládám docela dobře. Nemůžu to sice
nazvat ideální situací, když je můj soukromý život obsahem
novinových úvodníků a různých talk show, ale přežiju to. A rozhodl
jsem se sám. Nebylo to z donucení, protože by mi právníci řekli, že
potřebuju podklad pro obhajobu, ale skutečné, poctivé rozhodnutí, při
kterém jsem zvážil, co mám a čeho se bojím, vedle toho, co chci.“
Zavrtěla jsem hlavou, nechápala jsem.
„Chci říct, že existuje pouze jediná věc, která mě mohla zničit víc
než ty fotky - a která mě skutečně zničila - a tou je, kdybych tě ztratil.
A tak jsem dal na misku vah svoji minulost proti vyhlídce do
budoucnosti.“ Zlehka mě políbil. „A budoucnost zvítězila.“
Můj úsměv byl chabý. „Omlouvám se za to, co jsem ti řekla. O
tajemstvích a temných místech. Chtěla jsem, abys uvěřil, že se s tebou
skutečně rozcházím.“
„Měla jsi pravdu,“ přikývl.
„Ne, aspoň ne úplně. Ale nebudeme se o tom dohadovat. Vím moc
dobře, že nezačneš přiznávat svá tajemství jen proto, že jsem nad
tebou vyhrála v debatě.“
Něžně se usmál. „Máš bod.“ Očima se mi vpíjel do obličeje a na
rtech mu pohrával lehký úsměv.
„Copak?“ zeptala jsem se konečně.
„Jsem prostě jenom šťastný, žes mě našla.“ Zamračil se. „Jak jsi mě
vlastně našla?“
Dopřála jsem si drobný samolibý úsměv. „Zlatíčko, já tě najdu přece
vždycky.“
„To moc rád slyším,“ prohlásil. Prstem putoval po mojí paži, nahé v
tílku. Příliš jsem dychtila najít Damiena, než abych se zdržovala
převlékáním z ošuntělého oblečení. Aspoň jsem se včera donutila dát
si sprchu, takže jsem nebyla úplně nechutná. Jeho ruka změnila směr.
Položila se na můj prs a palec se zlehka otíral o bradavku. S každým
jemným zataháním mi projel žhavý proud elektřiny skrz břicho až
dolů do pohlaví.
Jako by byl zvědavý, jak na mě působí jeho dotyk, Damien posunul
ruku níž a z prsu ji přes tílko přemístil ke šňůře od šortek. „Chci vědět
všechno, co jsi dělala v těch týdnech, kdy jsme byli od sebe. Nechci
mít pocit, že jsme propásli okamžiky našeho společného života. Ale,
Nikki, teď je mi to úplně fuk. Jediné, co chci teď, je mít tě nahou a
připravenou na mě.“
Vyhledala jsem jeho oči, chvilku jsem vyčkávala a pak jsem si stáhla
tílko. Podprsenka byla součástí tílka, a tak jsem teď byla do pasu nahá.
„O ten zbytek se už můžeš postarat sám,“ řekla jsem, přiložila dlaň na
jeho ruku a obě spojené jsem vsunula do svých bermud.
 Neměla jsem kalhotky, a tak jsem nadskočila rozkoší, když se jeho
prsty dotkly klitorisu a pak vklouzly do mě.
„Myslím, že mě chcete, slečno Fairchildová.“
„Zoufale,“ řekla jsem a spěšně ze sebe rvala bermudy.
Nahá jsem se položila naznak a on si lehl na mě. „Nechej si tričko,“
pošeptala jsem mu, zatímco moje prsty zápasily se zipem jeho džínů.
„Vypadáš v něm jako sexy rebel.“
Zasmál se. „Já jsem sexy rebel. Myslel jsem, že to víš.“
Stáhl si džíny a zlehka mi vtiskl něžný polibek na rty. Pak mě jemně
kousl do spodního rtu. Vzal ho do zubů a lehce táhl a pak sjel ústy
dolů po hrdle, přes křivku prsou a konečně se přisál k bradavce. Vtáhl
ji dovnitř a dráždil jazykem, zatímco mi rukou zajel mezi stehna a ve
stejném rytmu mi třel klitoris.
„Chybělo mi, jak chutnáš,“ zamumlal. „Chybělo mi, jak vlhneš pod
mojí rukou. Jak se chvěješ, když jsi vzrušená. Chci se dívat, jak po
mně toužíš, a chci vidět, jak se uděláš. Chci tě svázat a nasekat ti na
zadek, abys věděla, že jsi jenom moje a že už mě nikdy nesmíš
opustit. Ale teď, miláčku, už chci jenom být v tobě.“ Nadzvedl se a
pak už jsem cítila žalud jeho penisu, tlačící na moje pohlaví, a viděla
žár slasti v jeho očích. „Teď tě ošukám, Nikki.“ Jeho tichá slova zněla
jako smyslné zavrčení. „Tvrdě a hluboko a velice důkladně.“
„Ano,“ vydechla jsem. „Ach, prosím, ano.“ Roztáhla jsem nohy.
Byla jsem už tak vlhká a tak zoufale jsem po něm prahla, že do mě
vnikl jediným dlouhým zásunem. Ležela jsem na zádech, chytila jsem
se ho za zadek a cítila, jak do mě Damienovy úzké boky a silné svaly
buší, silněji a silněji, až se ze mě stala jen kupka smyslných pocitů. Až
jsem si přála pouze vyletět do vesmíru a vzít si Damiena s sebou.
Orgasmus mě překvapil. Přišel tak rychle a bouřlivě, že jsem
vykřikla, když mnou otřásl. Vnímala jsem, jak se moje tělo hladově
stahuje kolem něho, a pak sladké napětí a tlak jeho vlastního
vyvrcholení, než se ukojený zhroutil vedle mě.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Já vím,“ odpověděla jsem. Rozhlédla jsem se po vnitřku džípu a
neubránila jsem se úsměvu. Opřela jsem se o loket a zadívala se mu
do nádherné tváře a do ospalých očí, v nichž se stále zračily stopy
milování. „Kolik že to vlastníte miliard, pane Starku? A to jsme to
dělali na zadním sedadle v džípu. To je teda trapas.“
 Hodil po mně tím svým sexy úsměvem, ze kterého jsem pokaždé
zase znovu zvlhla. „Miliardy ať jdou do prdele, slečno Fairchildová.
Jediné, na čem mi záleží, jste vy.“

23. kapitola
„Chci, abys věděla, že nejsem smutná,“ řekla Jamie, zatímco
stěhováci vlekli můj prádelník z ložnice ke vstupním dveřím. Dnes
měli odvézt zbytek mých věcí do Malibu a já jsem se měla oficiálně
nastěhovat k Damienovi. I když jsem si právě tohle přála ze všeho
nejvíc, přece jen jsem měla lehce svíravý pocit kolem žaludku.
Naštěstí byl však jen mírný a vlastně příjemný a já jsem si ho dokonce
užívala.
„Jsem děsně nadšená kvůli nám oběma,“ dodala. „Ale ty jsi určitě
ještě víc.“ Jamie byt pronajala na příštích šest měsíců. Rozhodla se, že
nápad s návratem do Texasu sice není od věci, ale že ještě není
připravená to v L. A. úplně vzdát. A tak chtěla odjet ke svým rodičům,
aby si tam, jak sama řekla, „promyslela svoje srágory“. Pak se snad
vrátí zpátky. Pokud ne, byt prodá. Ale aspoň se nemusela rozhodnout
hned.
Pevně jsem držela Damiena za ruku. „Nebudu říkat, že mi budeš
chybět,“ usmála jsem se na ni. „Protože ty se vrátíš. Jsem si jistá.“
„Kdyby nic jiného, tak se k vám přivalím na týden do Malibu.“
„Kdykoliv budeš chtít,“ potvrdil Damien.
Podívala se na hodinky. „Musím si jít vyzvednout auto,“ oznámila.
„Nechala jsem ho v opravně na rohu kvůli výměně oleje a tak vůbec.
Fakt bych nerada uvízla někde v El Pasu.“
„Večer mi zavolej,“ řekla jsem jí, když jsme se objaly. Zamrkala
jsem. Nechtěla jsem se rozbrečet, ale bála jsem se, že to stejně
nezvládnu.
„Jasně, sakra, zavolám.“
Objala také Damiena, a jakmile byla pryč, obrátila jsem se k němu s
podivnou směsicí štěstí a melancholie, které se ve mně svářely. „Tak
můžeme jít taky. Nechci se poflakovat po svém prázdném pokoji a
propadat nostalgii.“
„Není přece prázdný,“ připomněl mi a kývl směrem k mojí posteli.
„Nechám ji tady,“ řekla jsem. V Damienových domech budu těžko
potřebovat postel a Jamie byt pronajala zařízený, takže jsem si byla
jistá, že podnájemníkovi to určitě vadit nebude. „Nemyslím postel,“
řekl. „Myslím ten balík, co na ní leží.“
Podívala jsem se pořádně a teprve teď jsem si všimla, že na bílé
pokrývce leží plochá bílá krabice. Dívala jsem se střídavě na ni a na
Damiena. „Co to je?“
„Můžu ti jedině poradit, aby sis trochu zariskovala a rozbalila to.“
„Vtipné,“ podotkla jsem, ale pospíšila jsem si k balíku. Otevřela
jsem ho a uvnitř byla složená mapa Evropy. Na místě Londýna a
Mnichova už byly připevněné malé barevné nálepky.
„Postavil jsem se realitě čelem a řekl jí, ať jde k čertu,“ prohlásil
Damien. „Takže teď, myslím, můžeme klidně zase vklouznout do té
naší bubliny. Jeden měsíc. Evropa. Limuzína. Pětihvězdičkové hotely.
A ty.“
„A budeme si dělat, co chceme a kdykoliv to chceme?“ zeptala jsem
se šťastně.
Usmál se pomalým, dekadentním úsměvem. „Ach, miláčku, ty mě
tak dobře znáš.“
„Nemůžu se dočkat,“ řekla jsem.
„Ještě se tam asi tak za dva měsíce můžeme jednou vrátit,“
pokračoval. „Teď si ale můžu vzít volno jen na měsíc, jestli chci
stihnout ten galavečer.“
„Samozřejmě,“ přikývla jsem. První benefiční akce Starkovy dětské
nadace se měla konat už za pět týdnů. Byla to nejnovější Damienova
charitativní organizace, jejímž primárním posláním bylo pomáhat
zneužívaným dětem pomocí terapie her a sportů.
„Jenom na kontinent?“
Damien přikývl. Znamenalo to, že do Velké Británie nepojedeme.
Nepřekvapilo mě to. Nevadilo by mi, kdybych Sofii už nikdy znovu
neviděla, a on se také nechystal se s ní setkat. Mimochodem, její
cvokař by mu to zřejmě stejně nedovolil. Sofie se předávkovala na
střeše Richterova tenisového centra ve West Hollywoodu asi dva
měsíce poté, co Damien zveřejnil příběh o svém zneužívání. Kvůli
tomuto načasování, a protože přitom dobře věděla, že ji zavčas najdou,
se psychiatr domníval, že jde o volání o pomoc. Soud jak v Británii,
tak v Kalifornii s jeho rozhodnutím souhlasil, takže Sofie skončila v
léčebně, tentokrát však se soudním rozhodnutím. Předpokládala jsem,
že ji někdy později Damien bude chtít zase vidět. Zatím ji alespoň dál
podporoval finančně. Nemohla jsem se mu divit, měli přece jenom
společnou minulost, třebaže pokřivenou.
„Taky bych strávil pár dní v Německu,“ řekl Damien, aby nějak
zaplašil britský přízrak, který se dál vznášel v místnosti. „Moc jsme to
tam prozkoumat nestihli. A když už mluvíme o Německu,“ pokračoval
a vyndal přitom z kapsy malou krabičku. „Tohle jsem ti koupil ještě
předtím, než začal soud. Chtěl jsem ti to dát hned, jak jsem byl
zproštěn viny, ale nějak jsem to nestihl.“
„Můžu to otevřít?“
„Samozřejmě,“ řekl se zvláštním zablýsknutím v očích.
Otevřela jsem krabičku a viděla, že je v ní ještě jedna menší,
sametová. Srdce se mi sevřelo a všude po kůži mě začalo mravenčit.
Řekla jsem si, že nesmím předbíhat událostem, a vyndala jsem
sametovou krabičku ven. Zvedla jsem přiklopené víčko a zalapala po
dechu, protože uvnitř se zatřpytil briliant zasazený v platině.
Kolena mi zeslábla a byla jsem ráda, že se můžu opřít o rám dveří.
„Damiene,“ zašeptala jsem se strachem, že v tomto prostě nádherném
prstenu vidím něco víc. Třeba je to pouze další krásný dárek. „Ty jsi
ho koupil už před procesem?“
„Říkal jsem ti,“ pronesl něžně, „že jsem doopravdy nevěřil, že bych
prohrál. Ani soud. Ani tebe. Teď už ale vím, že člověk nesmí nic
považovat za jisté.“
Jeho slova stále ještě visela ve vzduchu, když poklekl na jedno
koleno. Vzal mě za ruku a mě zamrazilo. Cítila jsem, jak se mi stahují
svaly na obličeji, ale zarazila jsem je - byla jsem prostě příliš
vyděšená, než abych se usmívala.
„Na světě existuje pouze jediná žena, která mě dostala na kolena.
Povězte mi tedy, slečno Fairchildová, zda mi prokážete tu největší
čest? Stanete se mojí ženou?“
Můj úsměv se rozšiřoval, až konečně volně propukl ve velkolepě
šťastný smích.
Zářila jsem na něj, na muže, jehož jsem milovala. Vzala jsem ho za
ruce, vytáhla na nohy, vzala do náruče a pronesla jediné slovo, které
jsem dokázala vyslovit, jediné, na němž záleželo:
„Ano.“