Eugéne Ionesco – Plešatá zpěvačka

Životopis:
-Rumunsko-francouzský spisovatel a dramatik Eugéne Ionesco byl jedním z předních představitelů
žánru zvaného absurdní drama, které bývá spojováno především s 50. a 60. lety minulého století a
svými náměty je blízké existencialismu, filosofickému směru období po 2. světové válce, které je
charakterizováno jakýmsi pocitem absurdity, úzkosti ze ztráty hodnot a pocitem odcizení člověka ve
společnosti
- byl francouzský dramatik a básník rumunského původu, ačkoliv v některé literatuře se vyskytuje i
rumunský dramatik, žijící v Paříži. Jeden z hlavních představitelů absurdního dramatu

- Na jeho prvních dílech je patrný vliv dadaismu, kdy bojuje proti logice světa a řeči. Později Ionesco
došel k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná
vize světa. Svět se pro něj stal jakýmsi gigantickým strojem, který ničí člověka a z tohoto stavu je
jediným východiskem humor. To ho vedlo k tvorbě tzv. „antiher“ a absurdnímu dramatu. Tato díla je
třeba chápat jako memento proti osamění, ale i politické zvůli.

Díla:

Židle - 1952 V této hře je jeviště zaplněno prázdnými židlemi, na něž postupně usedají neviditelné
osoby. Jediní viditelní, Stařenka a Stařeček, s nimi vedou rozhovor. Hru uzavírá příchod Řečníka,
jehož úkolem má být předání Stařečkova poselství o smyslu života.

Král umírá - 1962

Jeux de Massacre - 1970 (v češtině se užívá velmi nepřesného překladu Hra o masakru)
Plešatá zpěvačka:

Zařazení:
Absurdní drama (antidrama)
- 50. léta
- kořeny v existencialismu – vyhledává konkrétní projevy absurdity v život
- člověk je osamocený, nerozumí světu kolem sebe
- nechápe význam věcí a děje
- svět postrádá smysl, dělá si s člověkem, co chce
- člověk se nedokáže dohovořit s ostatními lidmi – frázovitá sdělení
- návaznost na dadaismus

Charakteristika:
-Absurdní komedie v duchu učebnice anglické konverzace.
Klasik absurdního divadla Eugéne Ionesco napsal prý svou slavnou prvotinu Plešatá
zpěvačka tak, že se začal učit anglicky a k dialogům jeho komedie ho inspirovaly
konverzační texty z učebnice, plné nejrůznějších "pravých anglických" obratů, zato však zcela
bezduchých a bezobsažných. Odtud už pak vedl jen krok k postavám, kterým taková
konverzace naprosto stačí k životu. a ve které našel typické vyprázdněné dialogy dvou typických
anglických rodin Smithových a Martinových.
-Ionescova první hra z roku 1948 je také někdy zvána jako "tragédie jazyka" a jazyk je tu jakýmsi
- Plešatá zpěvačka = i titul je nesmyslný a nemá spojitost s dílem
- Plešatá zpěvačka (1948) – inspirace konverzační příručkou, lidé se frázemi nedokážou
domluvit, stereotyp
-obraz soudobé společnosti - uzavřený svět osamělosti, stereotyp - absurdita je životní pocit
bezmocného člověka - vše postrádá smysl
- mluví podle této učebnice, nevede se zde žádná smysluplná konverzace. Tato hra bývá hrána jako
komedie, občas i jako fraška, autor však tvrdí, že původní pocit, který ho vedl k napsání této hry bylo
spíše tragično než komično.

Forma: dialog

Žánr: absurdní drama - charakterizováno jako komedie, ale výchozí pocit není komický -
pocit odcizenosti, neznáma

Vypravěč: Není

Jazykový rozbor:
- konverzační příručka angličtiny - nepřirozené věty, absurdní rozhovory
- otřepané fráze a klišé, devalvace jazyka - ztrácí sdělovací funkci
- dialog je pseudodialogem - neschopnost dorozumět se
- nesmyslný text, absurdní rozhovory a nesouvisející věty, atd. použil v této hře - vznikla tzv. tragédie
řeči.

Kompozice textu: chronologická

Překlad: z francouzského originálu La cantatrice chauve přeložil Ivan Zmatlík

Hlavní myšlenka:
- ústřední téma - prázdnota, nicota, nuda - vyplňovány nesmyslnou konverzací = tragédie řeči

Hlavní postavy:
- postavy jsou jakoby zmanipulované, upadlé do nicoty, chybí psychologická motivace, pocity
úzkosti (vliv existencialismu), dvě typické anglické rodiny Smithových a Martinových.

Obsah:
- děj se odehrává v jedné místnosti a ve skutečnosti se nic zásadního neděje - minimalizace
V obydlí manželů Smithových se v devět hodin rozehrává "antihra" Eugéna Ionesca, která nechá tyto
středostavovské Angličany konverzovat o ničem, ačkoliv jejich rozhovor ještě na začátku dává trochu
smyslu.
Pan a Paní Smithovi jsou po večeři, žena mluví o všem možném, zatímco muž čte noviny a
nezúčastněně pomlaskává do rytmu odbíjejících hodin. Nebo vysloví nějakou ironickou odpověď, aby
manželce dokázal svou rozumovou převahu. Pak se jejich hovor přesune k rodině, kde zemřel Bobby
Watson. Problémem je, že všichni, ať jsou to osoby mužského nebo ženského pohlaví, se jmenují
Bobby Watson a nejde je rozeznat ani podle zaměstnání, protože všichni pracují jako obchodní
cestující. V jejich malé hádce je vyruší služebná Máry vracející se z kina, aby jim oznámila, že venku
již hodiny čekají manželé Martinovi, kteří se neodvážili vstoupit bez vyzvání služebné. Proto Smithovi
odchází do jiného pokoje se převléknout a na scénu vstupuje nový manželský pár.
Pan a Paní Martinovi si k sobě sednou a započnou konverzaci. Protože se ještě "neznají", každý
nadhazuje otázku, kdy ke svému překvapení ("Jak je to zvláštní a jaká shoda! Já také bydlím v pátém
poschodí v bytě číslo 8") zjišťují, že bydlí ve stejném bytě, oba mají dvouletou dceru Alici a dokonce
přijeli stejným vlakem, přesto si jeden druhého nepamatují. Když se tedy konečně jako manželé
potkají, obejmou se a usnou si v objetí. Jako by situace nebyla již tak dost absurdní, přijde na scénu
Máry, obeznámí nás s fakty, že pan Martin není Donald, paní Martinová není Alžběta, tudíž ani nejsou
manželé, a že Máry je ve skutečnosti Sherlock Holmes.
Pak se konečně oba manželské páry sejdou, a aby skončili s trapným mlčením a
obviňováním, začnou si povídat příhody. Když se k nim pak ještě přidá požárník hledající oheň, který
tu jistě musí být nebo alespoň bude, vznikne kroužek osob mluvících zaujatě o ničem. Po požárníkově
odchodu se navíc Smithovi a Martinovi začnou přebíjet slovními spojeními plnými nonsensů, vulgarit,
prostě hloupostí, což vyústí v náhlou tmu. Když se rozsvítí, vidíme před sebou pouze Martinovi, kteří
začínají rozhovor stejně jako Smithovi na začátku.

● francouzské jednoaktové absurdní drama ?

Existencialismus = (někdy chybně existencionalismus) je filosofický a umělecký směr, který vznikl
po první světové válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským
představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se
existencialismus stal velice populární i módní filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění
myšlenek tohoto směru.

Vlastní názor:
Hra se mi dobře četla, ale obsahově to bylo zmatené, ale chtěla byhc tuhle hru vidět v divadle mohlo
by to být zajimavé.