Studijní Opory 1. Ročník

OBSAH
DEMOGRAFIE A STATISTICKÁ ANALÝZA DAT........................................................4
Modul č. 1 Úvod do demografie...................................................................................................................... 6
Modul č. 2 Struktury obyvatelstva ................................................................................................................. 9
Modul č. 3 Porodnost, úmrtnost, stárnutí obyvatelstva ............................................................................... 13
Modul č. 4 Demografické údaje a jejich srovnatelnost ................................................................................ 17
Modul č. 5 Úmrtnostní tabulky, projekce obyvatelstva ............................................................................... 20
Modul č. 6 Úvod do statistiky, základní statistické pojmy ........................................................................... 23
Modul č. 7 Popisná statistika ........................................................................................................................ 26
Modul č. 8 Teorie pravděpodobnosti, náhodná veličina, testování hypotéz................................................. 31
Modul č. 9 Časové řady, indexní analýza ..................................................................................................... 33
ÚVOD DO TEORIÍ A METOD SOCIÁLNÍ PRÁCE ......................................................38

Modul č. 1 Sociální práce jako obor. Smysl, poslání, cíle a úrovně sociální práce ...................................... 40
Modul č. 2 Pomáhání a typy pomáhání ........................................................................................................ 42
Modul č. 3 Etika v sociální práci .................................................................................................................. 44
Modul č. 4 Zásady sociální práce.................................................................................................................. 47
Modul č. 5 Případová práce.......................................................................................................................... 48
Modul č. 6 Skupinová práce ......................................................................................................................... 49
Modul č.7 Sociální práce s komunitou.......................................................................................................... 52
PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI.........................................................................................55
Modul č. 1 Pojmosloví a metody psychologie osobnosti ............................................................................... 60
Modul č. 2 Temperament a konstituce ......................................................................................................... 63
Modul č. 3 Pojem vlastnosti .......................................................................................................................... 65
Modul č. 4 Dynamika a struktura osobnosti ................................................................................................ 67
Modul č. 5 Schopnosti a inteligence.............................................................................................................. 69
Modul č. 6 Motivace...................................................................................................................................... 70
Modul č. 7 Rysy osobnosti............................................................................................................................. 73
Modul č. 8 Vývoj osobnosti........................................................................................................................... 75
Modul č. 9 Teorie osobnosti .......................................................................................................................... 77
1
PSYCHOPATOLOGIE......................................................................................................85
Modul č. 1 Obecná psychiatrie ..................................................................................................................... 87
Modul č. 2 Speciální psychiatrie ................................................................................................................... 88
Modul č. 3 Obecná psychopatologie a diagnostika....................................................................................... 94
Modul č. 4 Nutkavá a fobická neuróza - porucha osobnosti ........................................................................ 97
Modul č. 5 Úzkostná a depresivní neuróza – porucha osobnosti ................................................................. 98
Modul č. 6 Hysterická (histrionská, konversní, disociativní) neuróza - porucha osobnosti ........................ 99
Modul č. 7 Strukturální – vývojové - poruchy osobnosti .......................................................................... 100
Modul č. 8 Anorexie a bulimie – poruchy příjmu potravy......................................................................... 102
Modul č. 9 Schizoidní a schizofrenní onemocnění ...................................................................................... 103
Modul č. 10 Stres a posttraumatická stresová porucha ............................................................................. 105
SOCIÁLNÍ POLITIKA....................................................................................................107
Modul č. 1 Základní terminologie............................................................................................................... 109
Modul č. 2 Geneze sociálně politického myšlení......................................................................................... 114
Modul č. 3 Modely sociální politiky............................................................................................................ 121
Modul č. 4 Subjekt sociální politiky........................................................................................................... 124
Modul č. 5 Předmět, funkce a objekt sociální politiky ............................................................................... 130
Modul č. 6 Cíle sociální politiky.................................................................................................................. 134
Modul č. 7 Nástroje sociální politiky .......................................................................................................... 138
PRÁCE S DĚTMI A RODINOU V SOCIÁLNÍ OBLASTI ...........................................145

Modul č. 1 Obecné pojmy ........................................................................................................................... 147
Modul č. 2 Historický vývoj rodiny ............................................................................................................ 152
Modul č. 3 Rodinná politika státu .............................................................................................................. 157
Modul č. 4 Rodinné vztahy, procesy, hodnoty............................................................................................ 160
Modul č. 5 Koncepty soudobých teorií rodiny............................................................................................ 168
Modul č. 6 Vývojový cyklus současné rodiny ............................................................................................. 171
ZÁKLADY FILOSOFIE PRO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY .........................................175

Modul č. 1 Vztah mýtu a filosofie, zrození filosofického myšlení............................................................... 179
Modul č. 2 Velké postavy řecké předsokratovské filosofie......................................................................... 181
2
Modul č. 3 Sókratés a velké filosofické školy: Akademie a Lykeion .......................................................... 188
Modul č. 4 Novověk a počátky novověké filosofie (základy novověkého racionalismu a novověkého

empirismu).......................................................................................................................................................... 196
Modul č. 5 Skepticismus a osvícenství ........................................................................................................ 199
Modul č. 6 Německá klasická filosofie ........................................................................................................ 200
Modul č. 7 Iracionální proudy ve filosofii a pozitivismus........................................................................... 201
Modul č. 8 Katolický modernismus a novotomismus ................................................................................. 202
Modul č. 9 Fenomenologie a marxismus..................................................................................................... 203
ZÁKLADY OBECNÉ PSYCHOLOGIE.........................................................................206

Modul č. 1 Základní pojmy obecné psychologie......................................................................................... 210
Modul č. 2 Čití a vnímání ........................................................................................................................... 213
Modul č. 3 Učení a paměť........................................................................................................................... 217
Modul č. 4 Imaginace a myšlení. Řešení problémů. ................................................................................... 225
Modul č. 5 Vědomí a spánek. Teorie inteligence. ....................................................................................... 231
Modul č. 6 Komunikace a řeč ..................................................................................................................... 235
Modul č. 7 Motivace. Exekutivní procesy. Vůle. ........................................................................................ 238
Modul č. 8 Emoce a agrese.......................................................................................................................... 241
ZÁKLADY OBECNÉ SOCIOLOGIE ............................................................................252
Modul č. 1 Vznik sociologie jako vědy........................................................................................................ 254
Modul č. 2 Sociologie jako teoretická disciplína......................................................................................... 255
Modul č. 3 Řád a konflikt ........................................................................................................................... 256
Modul č. 4 Jednání a struktura .................................................................................................................. 257
Modul č. 5 Rodina jako skupina a jako sociální instituce, socializace ....................................................... 259
Modul č. 6 Symbolický rozměr společenského života – kultura, národ, náboženství................................ 260
Modul č. 7 Sociálně kulturní nerovnosti..................................................................................................... 261
Modul č. 8 Sociálně ekonomické nerovnosti............................................................................................... 263
Modul č. 9 Problém institucionalizace moci ............................................................................................... 264
3
Demografie a statistická analýza dat
Studijní obor: Sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii
Studijní program: Sociální politika a sociální práce, kombinované studium
Autor textu: doc. Ing. Jitka Langhamrová,CSc.
Anotace
Cíl a obsah předmětu

Cílem kurzu je seznámit studenty se základními termíny a jednoduchými metodami, které se
běžně používají v demografii a statistice. Naučit se je správně interpretovat a používat dané
metody a ukazatele v praxi.
Kompetence studenta po absolvování předmětu

Po úspěšném absolvování předmětu (se) student:
- bude umět orientovat v základních pramenech dat, na stránkách ČSÚ najít potřebná
data
- správně používat a interpretovat jednoduché demografické a statistické ukazatele
a metody
- propojit si demografické a statistické údaje a využít je ve své praktické činnosti
- vyhodnotit v daném regionu možné důsledky spojené se stárnutím populace
Podmínky úspěšného absolvování předmětu

Student zakončí předmět úspěšným složením písemné zkoušky v průběhu zkouškového
období, příp. v jiném termínu dle domluvy. Písemná zkouška může být podle potřeby
doplněna i zkouškou ústní.
4
Obsah
Modul č. 1 Úvod do demografie

Modul č. 2 Struktury obyvatelstva
Modul č. 3 Porodnost, úmrtnost, stárnutí obyvatelstva
Modul č. 4 Demografické údaje a jejich srovnatelnost
Modul č. 5 Úmrtnostní tabulky, projekce obyvatelstva
Modul č. 6 Úvod do statistiky, základní statistické pojmy
Modul č. 7 Popisná statistika
Modul č. 8 Teorie pravděpodobnosti, náhodná veličina, testování hypotéz
Modul č. 9 Časové řady, indexní analýza
Pozn. Modul č .7, 8 a 9 jsou předmětem prezenční výuky . Během prezenční výuky studenti
dostanou řešené příklady k danému tématu. Seznámí se s možností vyhledávání údajů dané
problematiky na internetových stránkách ČSÚ.
5
Modul č. 1 Úvod do demografie
Klíčová slova: demografie, demografická statistika, demografická statika, demografická

dynamika, reprodukce obyvatelstva, pohyb přirozený, mechanický, sociální,
obyvatelstvo, trvale bydlící obyvatelstvo, přítomné obyvatelstvo, spádové obyvatelstvo,
počáteční, střední a koncový stav obyvatelstva, Český statistický úřad.
Základní demografické pojmy
Předmětem zkoumání demografie jsou populační jevy a procesy, tj. jevy a procesy
související s reprodukcí obyvatelstva. Reprodukci obyvatelstva můžeme chápat v užším
smyslu jako přirozenou obnovu obyvatelstva určitého území směnou generací prostřednictvím
úmrtnosti a porodnosti. Reprodukci obyvatelstva v širším smyslu chápeme jako celkovou
obnovu obyvatelstva určitého území, do které patří kromě úmrtnosti a porodnosti i stěhování
obyvatelstva. Při reprodukci obyvatelstva dochází ke změnám jeho stavu daného počtem,
strukturou a rozmístěním. Těmto změnám se říká pohyb obyvatelstva (měna). Rozlišujeme:
1. pohyb přirozený (přirozená obnova obyvatelstva na základě narozených a zemřelých)
2. pohyb mechanický (zahrnuje prosté přemísťování obyvatelstva, stěhování)
3. pohyb sociální (změny v sociální struktuře populace).
Demografie čerpá údaje z demografické statistiky (statistiky obyvatelstva).

Demografická statistika se dělí na demografickou statiku, která zkoumá stav obyvatelstva,
a demografickou dynamiku, která se věnuje pohybu obyvatelstva.
Demografie zkoumá obyvatelstvo. Termínem obyvatelstvo rozumíme obvykle soubor
osob žijících na určitém území (státu, kraje, okresu, obce, města apod.). Někdy se překrývá
s vymezením pojmu populace, což je soubor jedinců, mezi nimiž dochází k reprodukci.
V zásadě se obyvatelstvo může skládat z různých populací, etnik nebo národů. V praxi se
však většinou používá termínů obyvatelstvo a populace jako synonym. Demografická
statistika chápe zpravidla obyvatelstvo jako trvale bydlící, tj. soubor osob, které jsou
na daném území přihlášeny k trvalému pobytu a to bez ohledu na státní občanství. V současné
době se většina zemí přiklání k tomu, aby se sledovalo tzv. obvykle bydlící obyvatelstvo
(zahrnuje kromě osob, které mají na daném území trvalé bydliště také osoby, které se na
daném území obvykle zdržují za účelem zaměstnání, školy apod.). V demografii se můžeme
setkat s různě vymezenými kategoriemi obyvatelstva. Většinou se sleduje obyvatelstvo trvale
bydlící (to, které má daném území trvalé bydliště). Pro účely zjišťování potřeb dopravní
obslužnosti, zásobování apod. se zjišťuje obyvatelstvo přítomné (všichni, co v tzv. rozhodný
okamžik byli fyzicky přítomni na daném území). Často nás zajímá tzv. spádové obyvatelstvo
– vyjíždějící a dojíždějící do daného území. Pro různé účely se obyvatelstvo může vymezit
různě. Při srovnávání hodnot je třeba mít toto na zřeteli. Demografická statistika sleduje stav
obyvatelstva (počet obyvatel k určitému okamžiku), strukturu obyvatelstva (podle
demografických, sociálněekonomických a jiných charakteristik obyvatel nebo nositelů změn)
a pohyb obyvatelstva (přírůstek počtu obyvatel za sledované období narozením
a přistěhováním, úbytek počtu obyvatel za sledované období úmrtím nebo odstěhováním,
vzájemnou kompenzaci přírůstku, úbytku a její míru. V demografickém slova smyslu jsou za
součást pohybu obyvatelstva považovány také sňatky, rozvody a potraty). Stav obyvatelstva se
nejčastěji uvádí jako počáteční, střední nebo koncový.
6
Počáteční stav obyvatelstva je počet obyvatel daného území k počátku sledovaného
období, nejčastěji k počátku kalendářního roku, ale i pololetí, čtvrtletí, měsíce.
U kalendářního roku počáteční stav obyvatelstva udává počet obyvatel k 1. lednu, přesněji
o půlnoci mezi 31. prosincem předchozího a 1. lednem roku sledovaného. Počáteční stav
obyvatelstva je většinou (ne však vždy) totožný s koncovým stavem obyvatelstva předchozího
období. Někdy však tomu tak není. Například od 1. ledna mohou být uvedeny v platnost
územní reorganizace, kterými se změní území, a tedy i počet obyvatel obce, okresu nebo
kraje. Výjimečná situace nastává vždy při aplikaci výsledků sčítání lidu. Definitivní údaje
o počtu obyvatel k 1. lednu 2011 byly známy až po vydání definitivních výsledků sčítání lidu
k 26. březnu 2011, podle nichž se provedla zpětná bilance k 1. lednu. Údaje o počtu obyvatel
a o věkové struktuře k 1. lednu 2011 se proto liší od údajů o počtu obyvatel k 31. prosinci
2011, vycházejících ještě z bilance dle předchozího sčítání v roce 2001. Proto počáteční stav
obyvatelstva v roce 2011 se bude lišit od koncového stavu obyvatelstva v roce 2010.
Výsledky každého sčítání lidu se pochopitelně liší od počtů obyvatel zjištěných bilancí1
na základě předchozího sčítání, neboť každé sčítání i každá bilance obsahují určité – i když
poměrně malé – chyby. Koncový stav obyvatelstva ČR v roce 2010 (tj. stav k 31. prosinci
2010) činil 10 504 203. Tento stav byl výsledkem bilance obyvatelstva, založené
na výsledcích posledního předchozího sčítání lidu v roce 2001. Počáteční stav obyvatelstva
v roce 2011 (tj. stav k 1. lednu 2011) však činil 10 505 445, protože již vycházel z výsledků
sčítání lidu 2011. Není přitom rozhodující, že vlastní sčítání proběhlo až k 26. březnu 2011,
tedy až po datu, kterého se počáteční stav 2011 týkal. Pro výpočet počátečního stavu použil
Český statistický úřad (ČSÚ) zpětnou bilanci obyvatelstva za období od 1. ledna do
25. března 2011. Počáteční stav 2011 vycházel z definitivních výsledků sčítání. Protože tyto
definitivní výsledky byly publikovány až s určitým časovým odstupem, i datum vyhlášení
počátečního stavu obyvatelstva 2011 se opozdilo.
Koncový stav obyvatelstva je počet obyvatel daného území ke konci sledovaného
období. Tím je zpravidla kalendářní rok, může to však být kterékoli jiné určené období.
Koncový stav obyvatelstva je zpravidla – ne však vždy, jak je uvedeno u charakteristiky
počátečního stavu – současně počátečním stavem obyvatelstva následujícího období.
Střední stav obyvatelstva je dán počtem obyvatel daného území k okamžiku, který je
středem sledovaného období. Za střední stav obyvatelstva v kalendářním roce je v České
republice považován počet obyvatel daného území o půlnoci z 30. června na 1. července
sledovaného roku, za střední stav obyvatelstva v kalendářním pololetí nebo čtvrtletí je však
považován chronologický průměr počátečních, resp. koncových měsíčních stavů za dané
období.
Střední stav obyvatelstva je používán pro výpočet odvozených ukazatelů
demografické statistiky jako obecná míra úmrtnosti, obecná míra porodnosti, obecná míra
sňatečnosti apod.
Český statistický úřad publikuje střední a koncový stav obyvatelstva ČR v členění
podle krajů, okresů a měst v pramenných dílech demografické statistiky ČSÚ Demografická
ročenka ČR v roce… (dříve pod názvem Pohyb obyvatelstva ČR v roce…) a v publikacích
předběžných výsledků Stav a pohyb obyvatelstva ČR v roce… (v 1. čtvrtletí roku…,
v 1. pololetí roku…, v lednu až září roku…), dále vydává publikaci Věkové složení
obyvatelstva České republiky v roce… a Počet obyvatel v obcích České republiky
s promítnutím územních změn k ... .
Stav obyvatelstva se může sledovat dle potřeby k jakémukoli kalendářnímu datu,
např. k poslednímu datu, k jakému je stav obyvatelstva znám. Nejdůležitějším publikovaným
1
Bilancí se rozumí přičtení počtu narozených a přistěhovalých a odečtení počtu zemřelých a vystěhovalých od počátečního stavu
obyvatelstva.
7
stavem obyvatelstva je počet obyvatel zjištěný sčítáním lidu k datu sčítání. Na tento stav
navazuje tzv. intercenzální bilance obyvatelstva (bilance podle pohlaví a ročníku narození,
rozpracovaná až do úrovně obcí a bilance podle rodinného stavu), z níž plynou všechny údaje
o počtu a struktuře obyvatelstva mezi jednotlivými sčítáními.
Kontrolní otázky:
1. Co je předmětem demografie?
2. Co rozumíme reprodukcí obyvatelstva?
3. Jaké kategorie obyvatelstva rozeznáváme?
4. Co je to počáteční, střední, koncový stav obyvatelstva?
5. Kde naleznete údaje o počtu obyvatel?
Doporučená literatura
KOSCHIN, Felix.: Demografie poprvé. Praha, VŠE, 2000, ISBN 80-245-0859-1
LANGHAMROVÁ, J., KAČEROVÁ, E.: Demografie, materiály ke cvičením. Praha,

Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1224-2
LÖSTER, Tomáš, ŘEZANKOVÁ, Hana, LANGHAMROVÁ, Jitka.: Statistické metody

a demografie. 1. vyd. Praha : VŠEM, 2009. 297 s. ISBN 978-80-86730-43-1
ROUBÍČEK, V.: Základní problémy obecné a ekonomické demografie. Praha, VŠE, 2002,
ISBN 80-245-0288-7
http://www.czso.cz/
Demografie, revue pro výzkum populačního vývoje, dostupné na stránkách ČSÚ, ISSN 0011-
8265
8
Modul č. 2 Struktury obyvatelstva
Klíčová slova: struktury obyvatelstva, demografická struktura obyvatelstva, index

maskulinity, index feminity, mužská nadúmrtnost, věk přesný, věk dokončený,
biologické generace, ekonomické generace, průměrný věk, střední délka života, index
stáří, index závislosti, demografické okno.
Strukturou obyvatelstva rozumíme složení obyvatelstva podle různých

demografických, sociálních, případně geografických či ekonomických kategorií.
V publikacích ČSÚ se struktura uvádí v absolutních nebo v relativních číslech.
Za základní kritérium pro sledování struktury obyvatelstva je považován
v demografické statistice pohlaví a věk.
Dále se sledují jednotlivé ukazatele též dle

· rodinného stavu,
· národnosti,
· vzdělání,
· sociální skupiny,
· náboženského vyznání.
Struktura populace se podle těchto charakteristik a v různých kombinacích sleduje

v územním detailu a člení se na
· kraje,
· okresy,
· města,
· obce,
· výjimečně části obcí.
Pohlaví a věk a v podstatě i rodinný stav jsou jednoznačnými objektivními

charakteristikami jednotlivce, ostatní kritéria, s částečnou výjimkou státního občanství, jsou
deklaratorní a zjišťují se při sčítání lidu. Tak např. stupeň vzdělání osoby je zjišťován
dotazem při sčítání lidu a odpověď není konfrontována se školním vysvědčením nebo
vysokoškolským diplomem, náboženské vyznání má sčítaná osoba takové, které uvedla
ve sčítacím archu, také národnost se dnes určuje deklaratorně.
Pohlaví je první ze dvou základních demografických charakteristik každého jedince.
Je primárním třídícím znakem ve všech statistikách obyvatelstva, struktura obyvatelstva podle
pohlaví je nejčastěji publikovanou charakteristikou obyvatelstva každé územní jednotky.
Odvozeným ukazatelem struktury populace podle pohlaví je index maskulinity (počet
mužů připadající na 1 000 žen), případně index feminity (počet žen připadající na 1 000
mužů). Hodnoty obou indexů závisí na věku. Tento ukazatel má smysl např. při
charakteristice struktury narozených dětí nebo v souvislosti s věkovou strukturou. V ČR počet
chlapců z 1 000 narozených nepatrně kolísá kolem hodnoty 515, podíl dívek kolem konstanty
485, proto i index maskulinity (feminity) novorozenců se mění jen nepatrně. Podobně je tomu
ve všech evropských zemích.
9
Mezi narozenými převažují chlapci. Přibližně do 40 let věku je v generaci počet mužů
vyšší než počet žen. Vzhledem k tzv. mužské nadúmrtnosti (muži mají ve vyspělých zemích
ve všech věkových skupinách vyšší intenzitu úmrtnosti než ženy) se poměr četnosti pohlaví
s rostoucím věkem nejprve vyrovnává a ve starších věkových skupinách převažují ženy.
Převaha žen ve vyšších věkových skupinách je tak vysoká, že ve věku 85 a více let se počet
žen blíží trojnásobku počtu mužů. Ve vyspělých zemích je proto i v celkovém obyvatelstvu
vždy více žen než mužů. Naopak je tomu v rozvojových zemích. Obyvatelé těchto zemí
umírají v nižším věku než obyvatelé vyspělých zemí a starší věkové skupiny s převahou žen
jsou proto v rozvojových zemích málo zastoupeny. Navíc je zde i vysoká mateřská úmrtnost.
Proto v rozvojových zemích je v celém obyvatelstvu více mužů než žen.
Věk je po pohlaví druhou základní demografickou charakteristikou jednotlivce.
Věkem, stářím, ale také délkou trvání určitého jevu (ve smyslu délky trvání manželství
při rozvodu nebo při narození prvního dítěte, popř. dobou uplynulou od porodu předchozího
dítěte apod.) se v demografické statistice rozumí počet let vyjádřený celým číslem, případně
(navíc) počet měsíců nebo dní, jichž dosáhla osoba v okamžiku události (pohyb) nebo
v rozhodném okamžiku (stav ke dni…), nikoli tedy rozdíl letopočtů. V tomto pojetí je tedy
věk věkem dokončeným, věkem při posledních narozeninách. Osoba, narozená např. 1. srpna
1970, je za osobu ve věku 30 let považována až 1. srpna 2000, ještě 31. července 2000 je
považována za osobu ve věku 29 let.
Publikace demografické statistiky sledují obyvatelstvo podle jednotek věku (u věku
nad 100 let se v běžných statistických publikacích již jednotky věku neuvádějí, ale sumarizují
se do skupiny 100 a více let), dále podle pětiletých věkových skupin (vzhledem ke kojenecké
úmrtnosti se ve věkové skupině 0–4 let zpravidla publikují data odděleně za osoby ve věku
0 let a 1–4 let). Nejvyšší věkové skupiny se sumarizují nejčastěji do skupiny 85 a více let.
Obyvatelstvo můžeme také členit podle charakteristických věkových skupin především na tzv.
biologické generace (0–14, 15–49, 50+) a ekonomické generace (např. 0–14, 15–64, 65+),
přičemž věkové vymezení ekonomických generací není jednotné, druhá generace je totiž
vymezena věkem obvyklého zahájení ekonomické aktivity a věkem obvyklého odchodu do
důchodu. Často se používají rovněž generace dle tzv. kritických věků, např. etap vývoje dítěte
(0–2, 3–5, 6–14), či různých věkových skupin seniorů (60+, 65+, 85+, 100+).
Složení obyvatelstva podle věku nám umožňuje vypočítat průměrný věk, věkový
medián, modus věku.
Průměrný věk počítáme jako vážený průměr z tabulky rozdělení populace či nositelů
demografické události podle jednotek věku nebo věkových skupin, jako váhy zde vystupují
právě tyto četnosti v jednotlivých věkových skupinách.
K výsledku získanému výpočtem aritmetického průměru podle jednotek věku
se přičítá konstanta 0,5 roku. Je to nutné vzhledem k definování věku jako dokončeného věku.
Například osoba ve věku 30 let je osoba od data svých třicátých narozenin až do posledního
dne před jednatřicátými narozeninami. Věk třicetiletých, vyjádřený s přesností na den, se tedy
pohybuje od 30 let a žádného dne až do 30 let a 364 dnů. Proto za průměrný věk osob ve věku
30 let je považován věk 30,5 roku. Průměrný věk osob ve věku 0 let je tedy 0,5 roku, osob ve
věku 1 rok je 1,5 roku atd. (Analogicky postupujeme při výpočtu věkového průměru podle
širších věkových intervalů.)
V běžné praxi se často setkáváme s tím, že dochází k záměně a nepochopení termínu
průměrný věk a střední délka života. Proto je třeba si uvědomit a mít na zřeteli, že průměrný
věk obyvatel je průměrným věkem osob žijících a říká nám, jak je vlastně populace stará.
Střední délka života se uvádí v úmrtnostních tabulkách a je průměrným věkem zemřelých
ve stacionárním obyvatelstvu.
10
Medián věku je hodnota, která rozděluje celou populaci podle věku na dvě stejně
početné části. Udává nám věk, kterého již dosáhla právě polovina populace. Medián je
většinou nižší než průměrný věk. Je to způsobeno převážně pozitivní asymetričností věkového
rozložení. Pokud je medián věku vyšší než věkový průměr, je v populaci hodně starších osob.
Pro Českou republiku se u žen medián věku věkovému průměru přibližuje. Medián jako jeden
z ukazatelů střední hodnoty je méně ovlivněn případnými nepravidelnostmi ve věkovém
složení obyvatelstva. Lze ho vypočítat nebo kvalifikovaně odhadnout i u populací, u nichž
není známa podrobná věková struktura.
Modus věku je věk, kterého k danému datu dosáhlo nejvíce obyvatel v populaci. Je to
velice jednoduchý ukazatel vyjadřovaný většinou celým číslem. Používá se v rámci
podrobnějších demografických analýz jako opticky nejvýraznější indikátor změn charakteru
rozdělení obyvatel nebo nositelů demografických událostí podle věku. Například modus věku
matek při narození dítěte udává věk, ve kterém ženy nejčastěji rodí. Lze jej počítat buď
pro všechny narozené děti, nebo pro první dítě, druhé, třetí … dítě. Modus věku sňatků je věk,
kdy muži či ženy nejčastěji vstupují do manželství.
Struktura obyvatelstva podle věku neboli věková struktura (a zpravidla tříděná též
podle pohlaví) je výchozím uspořádáním demografických dat pro jakoukoli demografickou
analýzu. Dává analýze demografický obsah. Obyvatelstvo podle věku se třídí podle věkových
jednotek, nebo věkových skupin, nejčastěji pětiletých. Z věkové struktury se odvozují další
poměrné ukazatele, které si dále popíšeme.
Index stáří lze definovat jako poměr počtu starých osob a dětí v obyvatelstvu. Děti
jsou většinou vymezovány z biologického hlediska věkem 0 až 14 dokončených let, přičemž
hranice dětského věku je nesporná. Stáří bývá definováno různě. Pokud nahlížíme
na obyvatelstvo z pohledu biologických generací, je hranicí stáří věk 50 let. V souladu
s mezinárodními zvyklostmi se však v metodice ČSÚ přechází k hranici 60 nebo 65 let a to
bez rozdílu pohlaví. Index stáří se používá při mezinárodním srovnání věkové struktury
a stárnutí populace.
Index závislosti udává, kolik osob, včetně sebe sama, musí živit jedna osoba
v produktivním věku. Produktivní věk se volí tak, aby co nejlépe postihoval potenciál
ekonomicky aktivních. Dnes se obvykle za produktivní věk považuje interval 20-64
dokončených let. Nižší věk se nazývá předproduktivním, vyšší věk pak poproduktivním.
Za hraniční věky volí čísla dělitelné pěti, přestože mladí lidé, kteří své vzdělání ukončili
maturitou a dále ve vzdělávání nepokračují se stávají ekonomicky aktivními před 20.
narozeninami. Vysokoškoláci naopak zahajují ekonomickou aktivitu zpravidla až po 20. roce
věku. Ani důchodový věk u nás není 65 let. Někteří lidé však pokračují v ekonomické aktivitě
i po dosažení důchodového věku.
Index závislosti používáme, chceme-li zjistit jak je na tom populace z pohledu
tzv. ekonomických generací a jaký je poměr „živitelů“ (osob v tzv. produktivním věku)
a „závislých“. Dále lze počítat index závislosti mladých osob (poměr předproduktivních
k produktivním) a index závislosti starých osob (poproduktivní k produktivním). V literatuře
se můžeme setkat též s termíny zelené a šedé zatížení.
V současné době se také velmi často používá termín demografická dividenda,
demografické okno. Při přechodu z progresivní na regresivní věkovou strukturu (během
tzv. demografické revoluce) vzniká zákonitě „okno“, kdy zelené zatížení je nízké (plodnost
významně klesla), šedé zatížení je nízké (úmrtnost zatím významně neklesla) a podíl
produktivní populace roste. Definuje se zpravidla tak, že o demografickém okně hovoříme,
když index závislosti mladých je < 0,3 a index závislosti starých je < 0,15.
11
Kontrolní otázky:
1. Co rozumíme termínem demografická struktura obyvatelstva?
2. Objasněte termín průměrný věk, medián věku, modus věku.
3. Kde najdeme údaje o složení obyvatelstva z různých pohledů?
4. Jak jsou vymezeny tzv. biologické generace a jak tzv. ekonomické generace?
5. Co je to index stáří a index hospodářského zatížení?.
6. Objasněte termín demografická dividenda, demografické okno.

Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1224-2

a demografie. 1. vyd. Praha: VŠEM, 2009. 297 s. ISBN 978-80-86730-43-1
ISBN 80-245-0288-7
http://www.czso.cz/
8265
12
Modul č. 3 Porodnost, úmrtnost, stárnutí obyvatelstva
Klíčová slova: porodnost, plodnost, úhrnná plodnost, hrubá míra reprodukce, čistá míra
reprodukce, ukazatele úmrtnosti, kojenecká úmrtnost, střední délka života, délka života
ve zdraví, absolutní stárnutí obyvatelstva, relativní stárnutí obyvatelstva, demografická
revoluce.
Porodnost a plodnost
Pro hodnocení demografické situace používáme také ukazatele porodnosti a plodnosti.

Porodnost (obecná, někdy též nazývána hrubá míra porodnosti, natalita) nám říká, kolik dětí
se narodí v příslušném roce na 1 000 obyvatel středního stavu. Plodnost (obecná míra
plodnosti, fertilita) udává, kolik se narodí dětí na 1 000 žen v plodivém věku, tj. ve věku od
15 do 49 dokončených let.
Porodnost je v České republice na trvale velice nízké úrovni. Ukazatel, který se velmi
často v souvislosti s hodnocením její úrovně používá pro srovnávání v čase a prostoru je
tzv. úhrnná plodnost. Úhrnná plodnost je průměrný počet dětí, které by se narodily jedné ženě
za předpokladu dané neměnné plodnosti a nulové úmrtnosti do 50 let. Je to charakteristika
momentální plodnosti a nic nám neříká o tom, kolik dětí se v průměru narodí jedné ženě ze
současné populace. Počítá se na základě plodností roku zjišťování. Z ní se pak vypočítává
tzv. hrubá míra reprodukce, která nám udává, kolik děvčat se narodí jedné ženě za celé
plodivé období za předpokladu dané neměnné plodnosti a nulové úmrtnosti do 50 let. A čistá
míra reprodukce, která zjednodušeně řečeno znamená počet dívek narozených jedné ženě
a dožívajících se věku matky při porodu.
S ukazateli porodnosti a plodnosti souvisejí také ukazatele potratovosti, lze vypočítat
také tzv. úhrnnou potratovost. Úhrnná potratovost je průměrný počet potratů připadající
na jednu ženu za předpokladu dané neměnné potratovosti a nulové úmrtnosti do 50 let. Počítá
se na základě potratovostí roku zjišťování. Stejným způsobem je konstruována úhrnná umělá
potratovost (podle počtu umělých přerušení, interrupcí) a úhrnná samovolná potratovost
(podle počtu samovolných, spontánních potratů).
Zcela analogicky se dá zjišťovat tzv. úhrnná míra těhotenství.
Dochází k odkládání narození dítěte do vyššího věku, a také přibývá dětí narozených
mimo manželství. Plodnost je trvale pod záchovnou hranicí prosté reprodukce, což má
za následek další prohlubování stárnutí populace. I kdyby všechna těhotenství skončila
narozením živého dítěte, nestačí to v České republice na prostou reprodukci obyvatelstva
přirozenou měnou. Pro zachování prosté reprodukce obyvatelstva je potřeba, aby se na jednu
ženu narodila alespoň jedna dívka, která se dožije věku matky a bude mít více než 2 děti.
Úhrnná plodnost pro zajištění prosté reprodukce se uvádí 2,1-2,3 dítěte na jednu ženu za celé
plodivé období.
Úmrtnost, kojenecká úmrtnost a střední délka života
Při sledování úmrtnosti vycházíme z absolutního počtu zemřelých členěných dále

podle pohlaví, věku, příčin smrti apod. Kromě těchto absolutních ukazatelů, které nejsou
příliš vhodné ke srovnávání v čase a v prostoru, se využívají následující ukazatele.
Obecná (hrubá) míra úmrtnosti (mortalita), která nám udává počet zemřelých osob
v kalendářním roce připadající na 1 000 obyvatel středního stavu. Je to ukazatel závislý
13
na věkové struktuře obyvatelstva, proto není příliš vhodný pro srovnávání v čase ani
v prostoru. Chceme-li odstranit vliv věkové struktury, musíme použít metodu standardizace.
Specifické míry úmrtnosti jsou míry, které nám udávají počet zemřelých
v dokončeném věku x let na 1 000 obyvatel ve věku x. Pro srovnání je lze využít, ale
ukazatelů je mnoho. Veliká pozornost se věnuje úmrtnosti v prvním roce života – kojenecké
úmrtnosti.
Kojenecká úmrtnost udává počet zemřelých dětí do jednoho roku života připadající
na 1 000 živě narozených dětí v témže roce. Tento ukazatel se velmi často používá
v mezinárodním srovnání, je poměrně výstižným ukazatelem nejenom zdravotního stavu
populace, ale i zdravotnictví a životní úrovně daného státu.
Protože rozložení úmrtnosti v prvním roce života je nerovnoměrné (čím nižší věk, tím
vyšší úmrtnost), používají se pro úmrtnost v kojeneckém věku i další ukazatele.
Poporodní úmrtnost je počet dětí zemřelých během prvních dvou dnů života za jeden
kalendářní rok na 1 000 živě narozených.
Časná novorozenecká úmrtnost je počet dětí zemřelých během prvních šesti dnů
života za jeden kalendářní rok na 1 000 živě narozených.
Novorozenecká úmrtnost je počet dětí zemřelých během prvních 28 dnů života
za jeden kalendářní rok na 1 000 živě narozených.
Ponovorozenecká úmrtnost je počet dětí zemřelých od 29. dne života do jednoho roku
Součet hodnot novorozenecké a ponovorozenecké úmrtnosti dává hodnotu kojenecké
úmrtnosti.
Perinatální úmrtnost je počet mrtvě narozených a zemřelých během prvních šesti dnů
Nejpřesněji charakterizují úmrtnostní poměry tzv. úmrtnostní tabulky. Úmrtnostní
tabulky se sestavují zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Nejdůležitější charakteristikou, kterou
z nich získáme je střední délka života osoby v přesném věku x let. Ta nám říká, jak dlouho
bude v průměru ještě naživu osoba v přesném věku x let, za předpokladu, že by po celou dobu
jejího života platily stejné úmrtnostní poměry jako v roce, kdy jsme tabulky konstruovali.
Nejčastěji se setkáme s termínem střední délka života novorozence, což je průměrný počet let,
kterého by se dožil novorozenec při zachování současné úmrtnosti. Pro střední délku života se
používá i termín očekávaná délka života nebo naděje dožití.
Tento důležitý demografický ukazatel podává souhrnnou informaci o specifických
úmrtnostech podle věku a pohlaví. Kromě střední délky života při narození nás často zajímá
např. střední délka života ve věku 45 let (střední věk) a střední délka života ve věku 65 let
(důchodový věk).
V současné době se také používá ukazatel, který popisuje zdravotní stav populace ve
smyslu délky života prožité ve zdraví. Existuje řada definic tzv. délky života ve zdraví. Zajímá
nás, zda ve starších věcích lidé žijí déle bez či se zdravotními omezeními. Ukazatel se dává do
souvislosti s kvalitou života.
Střední délka života je charakteristika typu průměr, má tudíž všechny nevýhody
průměru (je výrazně ovlivněna kojeneckou úmrtností). Proto se někdy užívá charakteristika
typu medián, tzv. pravděpodobná délka života novorozence (je to věk, kterého by se při dané
úmrtnosti dožila právě polovina narozených), či typu modus, tzv. normální délka života (věk,
ve kterém lidé nejčastěji umírají).
Zvláštní pozornost věnuje statistika úmrtnosti podle příčin smrti, tzv. smrtnosti
(letalitě). Je to počet zemřelých na určitou příčinu smrti na 100 000 obyvatel. Nejčastější
třídou příčin smrti jsou nemoci oběhové soustavy. Více než polovina zemřelých zemře právě
14
na tuto příčinu smrti. Druhou nejčastější příčinou jsou zhoubné novotvary. Údaje o porodnosti
a úmrtnosti nalezneme na stránkách ČSÚ v části Obyvatelstvo, kde nalezneme publikaci
Demografická ročenka pro příslušný rok, který hledáme.
Stárnutí obyvatelstva
Z hlediska demografie rozlišujeme dva typy stárnutí populace. Tzv. absolutní stárnutí,
tj. stárnutí, které je způsobeno tím, že se zlepšují úmrtnostní poměry, snižuje se úmrtnost
a zvyšuje se střední délka života, roste počet starších osob v populaci. Druhým typem je
tzv. relativní stárnutí, které je způsobeno tím, že se snižuje porodnost a tím pádem klesá podíl
dětí a roste podíl starších osob v populaci. Oba typy stárnutí probíhají současně. Většina
vyspělých zemí demograficky stárne.
V České republice v současné době probíhají změny známé v ostatních vyspělých
zemích pod názvem druhá demografická revoluce. Je nepochybné, že radikální změny
v demografickém chování (strmý pokles porodnosti, snížení sňatečnosti, příznivý vývoj
úmrtnosti), ke kterým došlo v průběhu devadesátých let 20. století, dlouhodobě ovlivní
populační vývoj České republiky. Naše věková struktura bude stále více regresivní, stárnutí
obyvatelstva bude pokračovat, dále bude docházet k přirozenému úbytku obyvatelstva.
Stárnutí obyvatelstva se urychlilo v době, kdy se přesunují silné poválečné ročníky do
důchodového věku. Podíl starých lidí se bude zvyšovat a to nejen na úkor dětské složky, ale
i vzhledem ke středním věkovým skupinám. Budou růst nároky na ekonomicky aktivní
obyvatelstvo v oblasti daňového zatížení, mnohem větší pozornost se bude muset věnovat
konkrétní péči o staré občany. V této souvislosti si odborníci kladou řadu otázek: Je možno
tento vývoj nějak ovlivnit? Jakými kroky? Má stát provádět propopulační politiku? Někteří
odborníci si myslí, že problémy klesajícího počtu obyvatelstva, snižující se porodnosti
a stárnutí obyvatelstva vyřeší imigrace ze zahraničí. Její význam však v žádném případě nelze
přeceňovat. Nicméně postupně rostoucí význam ČR jako cílové imigrační země bude klást
nároky na připravenost státu v oblasti migrační politiky. Je třeba si uvědomit nejen přínosy,
které imigrace ze zahraničí pro hostitelskou zemi přináší, ale také četná rizika s ní spojená.
Proto je nutno tuto imigraci státem regulovat. Nepříznivé demografické trendy v poslední
době stále častěji otevírají diskuse o možnostech a o míře účasti státu na zlepšení postavení
mladých rodin, o podpoře pronatalitní politiky. Podle odborníků by se měly vytvářet lepší
podmínky pro vznik mladých rodin. Měla by být podpořena reprodukční funkce rodiny.
Rodinná politika či populační politika by se neměla zužovat jen na poskytování finanční
podpory rodinám s dětmi. Její komplexní pojetí předpokládá spolupráci vládních i nevládních
organizací v oblasti zaměstnanosti, bydlení, právní ochrany rodin s dětmi, zdravotní péče
o matky a děti, rovnost pracovních příležitostí mužů a žen.
To, že populace České republiky a většiny vyspělých zemí stárne, je skutečnost daná
demografickým vývojem v průběhu první i druhé demografické revoluce. Tak jak se zlepšují
životní podmínky obyvatelstva, prodlužuje se střední délka života, přibývá ve společnosti
starých lidí. Je třeba si uvědomit, že právě střední délka života je jedním z měřítek, kterým se
hodnotí vyspělost dané společnosti. Čím je země vyspělejší, tím má více prostředků, které
může investovat do zdravotnictví, prevence, na zlepšení životního prostředí apod. Smyslem
je, aby se lidé dožívali vysokého věku ve zdraví, aby ve stáří byli po co nejdelší dobu
soběstační. Starší věkové skupiny obyvatelstva mají své specifické potřeby nejen
ve zdravotnictví, bydlení, mají vzhledem k důchodovému věku jiný životní styl a potřeby.
Společnost bude tedy v budoucnu na tyto osoby vynakládat více prostředků v oblasti
důchodové, sociální, zdravotní, ale je třeba si znovu připomenout, že vyspělá společnost by se
15
měla o své staré spoluobčany postarat tak, aby jejich stáří bylo důstojné a dnešní mladí lidé by
si měli uvědomit skutečnost, že i oni se s největší pravděpodobností vyššího věku dožijí.
Kontrolní otázky:
1. Které ukazatele se používají při hodnocení statistiky narozených?
2. Objasněte termíny úhrnná plodnost, čistá míra reprodukce.
3. Jaké základní charakteristiky úmrtnosti znáte?
4. Objasněte termín stárnutí obyvatelstva.
5. Jaké důsledky s sebou demografické stárnutí přináší?

Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1224-2

ISBN 80-245-0288-7
http://www.czso.cz/
8265
16
Modul č. 4 Demografické údaje a jejich srovnatelnost
Klíčová slova: absolutní počet událostí, obecná míra, specifická míra, standardizace
přímá, standardizace nepřímá.
Demografická statistika sleduje populační jevy a procesy jako je porodnost, úmrtnost,

sňatečnost, rozvodovost, potratovost, migraci v dané populaci. Pro takováto zjišťování jsou
nezbytná data o každém individuálním případu narození, úmrtí, sňatku, rozvodu, potratu,
stěhování. Proto se musí za každou sledovanou událost vyplnit odpovídající hlášení. Data jsou
pak soustřeďována k centrálnímu zpracování systémem statistických hlášení, které jsou ze
zákona o státní statistické službě povinny podávat zpravodajské jednotky (pro demografickou
statistiku v ČR jsou to matriky, porodnice, ohlašovny pobytu, okresní úřadovny cizinecké
policie a krajské soudy) Českému statistickému úřadu.
Základní charakteristikou pohybu obyvatelstva je pro demografickou statistiku
absolutní počet narozených, zemřelých, sňatků, rozvodů, potratů, přistěhovalých,
vystěhovalých. Absolutní počty událostí se dále užívají pro výpočet bilance obyvatelstva.
Absolutní počty událostí nelze vždy použít pro srovnání populací v čase či prostoru.
Proto se pracuje i s relativními ukazateli. Základním ukazatelem je pak ukazatel hrubá
(obecná) míra a specifická míra (míra podle věku).
Obecná míra se v demografické statistice vypočítá jako počet demografických
událostí (sňatků, rozvodů, narození, potratů, zemřelých, stěhování), připadající na 1 000
obyvatel středního stavu. Ukazatele jsou v rámci srovnatelnosti údajů ČSÚ publikovány za
kalendářní rok. Pokud je vstupní údaj o počtu událostí znám pouze za kratší kalendářní období
(určitý počet dnů, týdnů, měsíců) nebo je čerpán z delšího časového období (několik roků), je
nutno střední stav obyvatelstva ve jmenovateli vynásobit délkou sledovaného období
vyjádřenou v letech. Jinou možností by bylo střední stav neupravovat a naopak výraz v čitateli
přepočítat na roční jeho vydělením délkou období v letech.
Specifické míry intenzity dané události podle věku vyjadřují počet demografických
událostí na 1 000 obyvatel středního stavu v konkrétním věku (tj. jednotce věku nebo věkové
skupině). Tyto míry se obvykle počítají odděleně pro obě pohlaví.
Obecná míra je váženým aritmetickým průměrem specifických měr, kde vahami je
počet obyvatel. Její výsledek je tudíž ovlivněn nejenom samotnou intenzitou příslušného
sledovaného jevu, ale také věkovou strukturou. Například obecná míra úmrtnosti a její
hodnota závisí nejenom na tom, jaká je ve sledované populaci úmrtnost v jednotlivých
věkových skupinách, ale také na počtu osob v jednotlivých věkových skupinách. Obecná míra
jako ukazatel není vhodná pro srovnávání více populací v čase a prostoru.
Věková struktura ovlivňuje tedy hodnotu obecné míry a obecná míra je tudíž
nevhodná pro srovnávání populací v čase i prostoru. Pokud chceme srovnávat populace mezi
sebou, musíme provést tzv. standardizaci. Smyslem standardizace je vyloučit vliv věkové
struktury ve všech srovnávaných populacích. Podle údajů, které máme k dispozici, lze
provádět přímou či nepřímou standardizaci.
Specifické míry a jejich úroveň se s věkem mění. Průměrnou úroveň intenzity těchto
jevů a procesů vyjadřují obecné míry intenzity (hrubé míry), které jsou váženými průměry
měr specifických. Obecné míry jsou však proto považovány za nevhodné a zkreslující pro
popis úrovně daného procesu, protože jsou značně závislé na věkové struktuře obyvatelstva.
Tyto míry můžeme používat v případě konstatování, kolik zemřelých připadá na l 000
obyvatel, kolik narozených připadá na 1 000 žen v plodivém věku, ale již není vhodné je
17
používat pro srovnávání úrovně sledovaného jevu v čase a prostoru. A to právě z toho
důvodu, že takto byť správně vypočítané ukazatele jsou ovlivněny nejenom samotnou
intenzitou zkoumaného jevu, ale také příznivou či nepříznivou věkovou strukturou dané
populace.
Jak již bylo uvedeno výše, intenzita řady demografických, ekonomických a sociálních
jevů je tedy úzce korelována s věkem: plodnost žen vrcholí ve třetí desítce let věku, nejvyšší
úmrtnost zastihuje člověka nejčastěji buď na samém prahu života, nebo až ve vyšším věku
na sklonku obvyklé životní kariéry, osoby na počátku aktivního věku mají největší
geografickou a někdy i sociální mobilitu, výkon a také výdělek u většiny profesí závisí
na věku, úroveň spotřeby a počet závislých osob se mění s věkem živitele atd. Specifické míry
intenzity těchto jevů a procesů mají tudíž různé hodnoty pro různé věkové skupiny.
Standardizace se nejčastěji používá při zkoumání plodnosti a úmrtnosti, dá se ovšem
aplikovat i na ostatní populační procesy jako sňatečnost, rozvodovost apod. Jejím smyslem je
nějakým jednoduchým způsobem očistit dané ukazatele od vlivu věkové struktury. Podle
toho, jaké máme k dispozici údaje, což je dáno i velikostí zkoumané populace, se volí vhodná
metoda standardizace. Přímá standardizace spočívá v aplikaci specifických měr pozorované
populace na věkové složení odpovídající standardní populaci. Tím přímo dostaneme
standardizovanou míru. Volba standardu je subjektivní, obvykle se volí jako standard jedna
ze srovnávaných populací, nadřazená populace apod. Nejsou-li známy specifické míry
u srovnávané populace nebo jsou-li či mohou-li být zatíženy velkými chybami, nelze anebo je
nevhodné přímou standardizaci provádět.
Metoda nepřímé standardizace spočívá v tom, že se aplikují specifické míry
u standardní populace na věkové složení srovnávané populace. Tím dostaneme
tzv. hypotetický počet událostí. Podíl skutečného a hypotetického počtu událostí se nazývá
srovnávací index. Srovnávací index nám říká, jak by se změnil počet událostí, kdyby věková
struktura zůstala stejná (jako ve srovnávané populaci) a změnily se jen specifické míry
událostí. Porovnává, jak se liší míra intenzity daného jevu v námi zkoumané populaci
od standardu. Standardizovanou míru pak dostaneme jako násobek tohoto indexu a obecné
míry ve standardní populaci.
Smyslem standardizace je vyloučit vliv skutečné věkové struktury ve všech
srovnávaných populacích.
Kontrolní otázky:
1. Co jsou to absolutní počty událostí a relativní počty událostí?
2. Jaký je rozdíl mezi obecnou (hrubou)mírou a specifickými měrami?
3. Je možné srovnávat absolutní počty událostí v čase a prostoru?
4. K čemu slouží metoda standardizace?
5. Co nám říká tzv. srovnávací index?

Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1224-2
18
ISBN 80-245-0288-7
http://www.czso.cz/
8265
19
Modul č. 5 Úmrtnostní tabulky, projekce obyvatelstva
Klíčová slova: úmrtnostní tabulky, střední délka života, délka života ve zdraví,
projekce obyvatelstva, extrapolace.
Tabulky úmrtnosti se vytvářejí na modelové populaci. Předpokládá se také, že se

úmrtnost nebude měnit, tj. že bude stejná jako v roce, kdy jsme tabulky vypočítali. Protože
jsou tabulky úmrtnosti vypočítány z modelu tzv. stacionárního obyvatelstva, nejsou výsledky
zatížené skutečnou věkovou strukturou.
Tabulky se počítají zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Východiskem pro výpočet
tabulek jsou úmrtnosti podle věku a pohlaví. Vypočítají se z nich postupně jednotlivé
biometrické míry, které se v tabulkách uvádějí. Pro nás je nejzajímavější a nejdůležitější
ukazatel střední délka života osoby x-leté (naděje dožití). Postup výpočtu tabulek úmrtnosti
je poměrně složitý a blíže je popsán v literatuře uvedené v seznamu publikací nebo také
v metodickém popisu na stránkách ČSÚ.
Střední délka života (naděje dožití) nám říká, jak dlouho v průměru ještě prožije osoba
právě x-letá za předpokladu, že se po celou dobu života nezmění řád vymírání. Střední délku
života zjišťujeme z úmrtnostních tabulek vždy pro x-letou osobu. Nelze od střední délky
života novorozence jednoduše odečíst prožitá léta a určit tak délku života osoby x-leté.
Úmrtnostní tabulky za Českou republiku, kraje i okresy naleznete na stránkách
Českého statistického úřadu. Také údaje o délce života prožité ve zdraví jsou na stránkách
Eurostatu a dostupná i na stránkách ČSÚ.
V některých letech se může stát, že zjistíte, že střední délka života při narození je
kratší nebo se jen mírně liší od střední délky života osoby jednoleté. Platí to především
pro starší tabulky a je to způsobeno tím, že střední délka života je charakteristika typů průměr
a je tudíž silně ovlivněna kojeneckou úmrtností. Proto i dnes nalezneme ve světě země, kde je
střední délka života při narození např. 40 let. Neznamená to, že by se zde lidé nedožívali
vyššího věku. Je zde vysoká kojenecká úmrtnost a ta sníží délku života při narození. Případu,
kdy je střední délka života při narození kratší, než délka života jednoleté osoby se říká
paradox střední délky života.
Za velmi významnou součást demografické statistiky se považují demografické
projekce. Demografickou projekcí rozumíme odhad budoucího vývoje věkové a pohlavní
struktury obyvatelstva. Projekce obyvatelstva se zpravidla využívají pro informaci, k jakému
populačnímu vývoji by vedla současná populační situace při neměnné úrovni úmrtnosti
a plodnosti, nebo se předpokládá určitý vývoj úmrtnosti, plodnosti. Projekce se vypočítávají
tzv. komponentní metodou bez migrace či s migrací. Zpravidla se výpočet provádí ve více
variantách (pesimistická, střední, optimistická). Projekce mohou být tzv. krátkodobé
(zpravidla do 10 let), střednědobé (od 11 do 25 let) a dlouhodobé (nad 25 let). Projekce
pravidelně publikuje ČSÚ až do úrovně okresů. Nezávisle na ČSÚ publikují projekce i další
instituce, zejména pak vysoké školy.
Projekce vycházející ze souboru osob již žijících jsou relativně spolehlivé, pokud
nejsou příliš dlouhé. Projekce s časovým horizontem nad 50 let ne vždy dokáží odhadnout,
jak bude vypadat populační chování příštích generací. V reálném populačním vývoji nastávají
zvraty, které nejsou předvídatelné v době výpočtu projekce.
Projekce mají velmi důležitou prognostickou funkci a jsou nezbytné například
pro rozhodování o budoucím důchodovém systému, zdravotním systému apod. Pokud
20
počítáme projekci, která má plnit prognostickou funkci, je třeba do ní zahrnout i migraci.
Migrace hraje významnou roli především u menších územních regionů. Migrace se odhaduje
dosti složitě, působí na ní řada činitelů (bytová situace, pracovní trh, atraktivita regionu aj.).
Vedle projekcí obyvatelstva se provádějí i projekce domácnostní a další tzv. odvozené
projekce obyvatelstva.
Populačními prognózami nazýváme perspektivní odhady budoucího vývoje počtu,
věkové a pohlavní struktury obyvatelstva nebo skupin obyvatelstva, např. domácností nebo
pracovních sil (tzv. odvozené prognózy). Jednodušší předpovědi vycházejí z extrapolačních
metod, složitější jsou založeny na projekcích demografické struktury obyvatelstva
(populačních projekcích).
Extrapolace vývoje určitého jevu je vždy založena na určitých výchozích údajích
o zkoumaném jevu (daných dosavadním stavem či vývojem) a na předpokladech o charakteru
a rychlosti očekávaných změn. Charakteru očekávaného vývoje musí odpovídat volená
extrapolační analytická funkce: lineární funkce (za předpokladu stálého absolutního přírůstku
či úbytku, tedy lineárního vývoje), dále exponenciální funkce (za předpokladu stálého
relativního přírůstku či úbytku, tedy exponenciálního vývoje), funkce kvadratická
(za předpokladu stálého růstu absolutního přírůstku či úbytku, ale poklesu relativního
přírůstku či úbytku), případně logistická funkce (za předpokladu, že přírůstek se bude neustále
snižovat až k nule a počet obyvatel nikdy nepřekročí určitou hranici).
Při aplikaci některé z uvedených funkcí se postupuje obvykle trojím způsobem:

· metodou nejmenších čtverců
· bodovou metodou (proložením zvolené analytické funkce počtem bodů
potřebných pro určení konstant)
· podmíněnou extrapolací (na základě vysloveného předpokladu o intenzitě růstu
daného jevu).
Populační projekce vycházejí ze skutečnosti, že různé generační (resp. věkové)
skupiny se vyvíjejí odlišným způsobem s ohledem na stávající věkovou strukturu a rozdíl
ve specifické úmrtnosti jednotlivých věkových skupin a generací. Po metodické stránce jsou
skutečnou projekcí věkové struktury obyvatelstva: věková struktura výchozího období je
generaci po generaci a rok po roce promítána na řadu let dopředu s přihlédnutím k redukcím
jednotlivých věkových skupin, které v budoucnu vyvolá předpokládaný řád vymírání. Bývají
často označovány jako komponentní projekce.
Obdobou či rozvedením této základní koncepce projekcí demografické struktury jsou
odvozené projekce speciálních struktur obyvatelstva, jejichž metodika z této základní
koncepce také vychází, i když musí navíc řešit některé specifické problémy. Jsou většinou
typem tzv. skeletových projekcí.
Odhady zemřelých v jednotlivých generačních skupinách se opírají o předpokládané
změny v úrovni specifických měr úmrtnosti. Soubory žijících, kteří na počátku období
projekce nebyli dosud naživu, se odhadují z odhadu narozených získaného z odhadů věkové
struktury rodivého kontingentu a předpokládané specifické míry plodnosti.
Český statistický úřad vypočítává a publikuje projekce obyvatelstva za celou Českou
republiku i za kraje. Poslední projekce za Českou republiku je od roku 2009 do roku 2065.
21
Kontrolní otázky:
1. Co jsou to tzv. úmrtnostní tabulky? Kde je najdeme?
2. Proč je střední délka života vhodným ukazatelem pro srovnávání v čase a prostoru?
3. Co rozumíme demografickou projekcí?
4. V jakých variantách se provádějí projekce obyvatelstva a proč?
5. Kde nalezneme nejnovější projekce obyvatelstva?

Oeconomica, 2008, ISBN 978-80-245-1224-2

ISBN 80-245-0288-7
http://www.czso.cz/
8265
22
Modul č. 6 Úvod do statistiky, základní statistické pojmy
Klíčová slova: statistická jednotka, statistický znak, statistický soubor, rozsah souboru,
statistické šetření, vyčerpávající statistické šetření, výběrové statistické šetření, tabulka
četností, absolutní četnost, relativní četnost, kumulativní četnost, charakteristiky prosté,
charakteristiky vážené.
Předmětem statistiky jsou hromadné jevy.

Statistická jednotka je prvek souboru, u něhož jsou sledovány různé vlastnosti.
Statistickými jednotkami mohou být například osoby, firmy, města, automobily, zvířata.
Statistický znak zachycuje určitou vlastnost statistické jednotky. Pokud je statistickou
jednotkou například člověk, jeho vlastností může být určitá hmotnost, výška, barva očí apod.
Statistický znak (proměnná) nabývá pro jednotlivé statistické jednotky určitých hodnot, které
se obvykle liší (někteří lidé se liší výškou, hmotností, atd.).
Statistický soubor je soubor tvořený ze statistických jednotek, u nichž se sledují stejné
statistické znaky. Rozlišujeme dva typy statistických souborů, a to základní soubor
(populace), což je soubor všech statistických jednotek, u nichž se statistikové zajímají
o hodnoty statistických proměnných, výběrový soubor, který obsahuje pouze část jednotek
základního souboru.
Rozsah souboru představuje počet statistických jednotek (prvků) ve statistickém
souboru. Bývá označován písmenem n.
Statistické proměnné bývají pro účely zpracování a analýzy hodnot různým způsobem
klasifikovány.
Statistické šetření znamená získávání hodnot proměnných u statistických jednotek,
které tvoří statistický soubor. Nejprve probíhá příprava statistického šetření, je třeba si ujasnit
otázky, které se týkají vymezení statistického souboru, statistických jednotek, statistických
znaků a způsobu zjišťování. Je třeba stanovit tzv. rozhodný okamžik (přesné datum
resp. období, ke kterému se provádí statistické šetření). Následně dochází k provedení
statistického šetření, kdy se postupuje na základě předem připravených metod a postupů.
Následuje zpracování a analýza údajů, vyhodnocení a publikace výsledků.
Podle rozsahu statistických jednotek zahrnutých do šetření je možné rozlišit dva
způsoby šetření. Tzv. vyčerpávající šetření – do šetření jsou zahrnuty (a tedy i prozkoumány)
všechny statistické jednotky základního souboru. Typickým příkladem tohoto způsobu šetření
je například sčítání lidu, domů a bytů, které Český statistický úřad (ČSÚ) uskutečňuje
v desetiletých intervalech. Sčítání lidu, domů a bytů bylo naposledy provedeno v roce 2011,
příští sčítání je plánováno v roce 2021. Toto šetření je však časově i finančně velmi náročné.
Proto se provádí také tzv. výběrové šetření a to se provádí se pouze u statistických jednotek
zahrnutých do výběrového souboru. Výhodou tohoto šetření jsou ve srovnání
s vyčerpávajícími šetřeními zejména nižší náklady na jeho provedení, menší časová náročnost
a snadnější a rychlejší kontrola správnosti získaných výsledků. Toto šetření však může být
zatíženo tzv. výběrovou chybu. Čím větší je však soubor, který zkoumáme, tím nižší je
výběrová chyba.
Symbol, který se používá pro sumaci hodnot, se značí Σ a symbol pro násobení se
značí P. Oba symboly mají jednak dolní a jednak horní mez k vyznačení počátku a konce
sčítání, resp. násobení.
23
Rozepsání výrazů, které obsahují symbol pro sumaci a násobení, stejně tak jako
využití těchto symbolů ke zkrácení rozepsaných hodnot, si ukážeme v řešených příkladech.
Výsledkem statistického šetření je většinou velké množství neuspořádaných čísel.
Zpracovat neuspořádané údaje získané ze statistického šetření můžeme pomocí tabulky
četností, číselných charakteristik, grafů.
Tabulka četností hodnot je jednoduchý a přehledný výstup zjištěných údajů. Obsahuje
kromě samotných variant hodnot (kategorií) sledované proměnné také různé druhy četností.
Počet kategorií, které budeme uvažovat v tabulce četností, označme písmenem k. Četnost
představuje frekvenci výskytu. Podle jednotek, ve kterých se tato frekvence uvádí, můžeme
rozlišovat dva druhy četností. Absolutní četnost udává, kolikrát se v daném souboru vyskytuje
i-tá kategorie sledované proměnné. Označme ji ni. Pro absolutní četnosti platí, že jejich součet
(přes všechny kategorie sledované proměnné) udává rozsah zkoumaného souboru, tj.
k
å ni = n
i =1 .
Relativní četnost udává podíl příslušné i-té kategorie sledované proměnné na celku.
Označme ji pi. Po vynásobení stem získáme informaci, kolik procent z celkového souboru
tvoří příslušná kategorie. Pro relativní četnosti platí, že jejich součet (přes všechny kategorie
sledované proměnné) je vždy jedna, tj.
n
pi = i
n ,
k
å pi = 1
i =1 .
V tabulce četností se vyskytují i tzv. kumulativní četnosti (absolutní i relativní), které
vznikají postupným načítáním příslušných četností (absolutních nebo relativních). Značí se
velkými písmeny. Kumulativní absolutní četnosti označíme Ni a kumulativní relativní četnosti
označíme Pi.
Obecné schéma tabulky četností
Četnost Kumulativní četnost

Kategorie
absolutní relativní absolutní relativní
proměnné
ni pi Ni Pi
x1 n1 p1 N1 = n1 P1 = p1
x2 n2 p2 N2 = n1 + n2 P2 = p1 + p2
x3 n3 p3 N3 = n1 + n2 + n3 P3 = p1 + p2 + p3
. . . . .
. . . . .
. . . . .
xk nk pk n 1
Σ n 1 x x
V souvislosti s tabulkou četností je vhodné vysvětlit rozdíl mezi souhrnnými

charakteristikami prostými a váženými.
Charakteristiky prosté se používají v případě, že hodnoty proměnné nejsou vyjádřeny
pomocí tabulky četností, tj. všechny varianty hodnot jsou uvedeny tolikrát, kolikrát se
v daném souboru vyskytují.
24
Charakteristiky vážené se používají v případě, že jsou hodnoty proměnné vyjádřeny
pomocí tabulky četností.
Kontrolní otázky:
1. Čím se zabývá statistika?
2. Objasněte termín statistický znak, statistický soubor, statistická jednotka?
3. Co je to absolutní, relativní a kumulativní četnost.
4. Jaký je rozdíl mezi charakteristikou prostou a váženou?
5. Jak se zpracovávají neuspořádané statistické údaje?
25
Modul č. 7 Popisná statistika
Klíčová slova: popisná statistika, míry polohy, míry variability, vlastnosti průměru,
vlastnosti rozptylu, míry šikmosti, míry špičatosti, grafy, histogram, polygon četností,
sloupcový graf, výsečový graf
Popisná statistika má za úkol charakterizovat soubor sledovaných hodnot z různých

hledisek. Lze k tomu využít souhrnné charakteristiky, tabulky a grafy rozdělení četností.
Souhrnné charakteristiky popisují polohu (úroveň) hodnot, charakteristiky variability popisují
měnlivost (proměnlivost) hodnot, šikmost popisuje nahuštěnost (koncentraci) malých
a velkých hodnot a špičatost popisuje koncentraci hodnot kolem průměru. Nejznámější
charakteristika polohy je aritmetický průměr. Výhodou průměru je jeho snadný výpočet,
jednoduchá interpretace, nevýhodou je jeho závislost na extrémních hodnotách. Typickým
příkladem je např. výpočet průměrné mzdy, kdy v souboru je jeden příjem extrémně vysoký
a významně to ovlivní výsledek tím, že zvýší průměrnou mzdu. V takových případech je
vhodné místo aritmetického průměru použít např. medián (hodnota prostřední jednotky
souboru uspořádaného podle velikosti). Někdy je vhodné použít modus, tj. nejčetnější hodnota
v souboru. Když chceme posuzovat, jak se hodnoty v souboru od sebe liší navzájem i jak se
liší od střední hodnoty, použijeme míry variability. Nejznámější charakteristika absolutní
variability je rozptyl (průměrná čtvercová odchylka hodnot od svého aritmetického průměru).
V případě souboru rozčleněného do podskupin, u nichž nejsou známy jednotlivé hodnoty,
ale jen charakteristiky, je třeba k výpočtu celkového rozptylu použít princip rozkladu
rozptylu. Nejznámější charakteristika relativní variability je variační koeficient, který
po vynásobení stem popisuje variabilitu v procentech. Tabulka četností přehledně
charakterizuje výskyt jednotlivých hodnot, resp. jejich intervalů sledované proměnné ve
statistickém souboru. Obsahuje absolutní, relativní a kumulativní četnosti. Graficky lze
znázornit rozdělení četností například pomocí histogramu nebo polygonu četností (intervalové
rozdělení), případně pomocí sloupcového grafu či výsečového grafu.
Charakteristiky polohy popisují soubor hodnot sledované proměnné z hlediska jejich
úrovně. K tomu nám mohou posloužit dvě skupiny charakteristik, a to tzv. střední hodnoty
a kvantily.
Střední hodnota se obvykle nachází mezi minimální a maximální hodnotou sledované
proměnné. Mezi střední hodnoty lze zařadit mnoho charakteristik. Nejznámější střední
hodnota je aritmetický průměr, dále geometrický průměr, harmonický průměr, modus,
medián.
Aritmetický průměr je součet hodnot dělený jejich počtem.
Pokud uvažujeme n hodnot proměnné X, které nejsou uspořádány do tabulky četností,
používáme tzv. prostý aritmetický průměr, který se počítá jako
n
å xi
i =1
x=
n .
Pokud uvažujeme n hodnot proměnné X, které jsou uspořádány do tabulky četností
a uvažujeme-li k kategorií nebo intervalů hodnot této proměnné, používáme tzv. vážený
aritmetický průměr. Při jeho výpočtu je třeba zohlednit, zda počítáme z absolutních četností,
relativních četností nebo z intervalového rozdělení četností, kde je každá hodnota zastoupena
středem intervalu, v němž se nachází:
26
k k
å xi ni å xiSTŘ ni
i =1 i =1
x= k
, x= k
,
å ni å ni
i =1 i =1
k k
x = å xi pi , x = å xiSTŘ pi ,
i =1 i =1
STŘ
kde xi je hodnota uprostřed i-tého intervalu.
Aritmetický průměr je nejčastěji používaný druh průměru, a proto si podrobněji
vysvětlíme jeho vlastnosti. Mezi výhody aritmetického průměru patří jeho jednoduchý
výpočet a snadná interpretace. Mezi jeho nevýhody patří vysoká citlivost na extrémní
(odlehlá) pozorování.
Vlastnosti aritmetického průměru
1. Jestliže ke každé hodnotě proměnné, jejíž aritmetický průměr počítáme, připočteme
stejnou nenulovou konstantu k, aritmetický průměr se o tuto konstantu zvýší:
x+k = x+k.
2. Aritmetický průměr konstanty je konstanta:
k=k.
3. Jestliže každou hodnotu proměnné, u které počítáme aritmetický průměr, vynásobíme
stejnou nenulovou konstantu k, aritmetický průměr se zvýší
k-násobně:
x×k = x ×k .
4. Součet odchylek hodnot proměnné a jejího aritmetického průměru je vždy nulový:
n
å ( xi - x ) = 0 .
i =1
5. Součet čtverců odchylek hodnot proměnné od jejího aritmetického průměru je

minimální:
n n
å ( xi - x ) 2 < å ( xi - a) 2 .
i =1 i =1
6. Aritmetický průměr součtu nebo rozdílu hodnot dvou proměnných je roven součtu
nebo rozdílu aritmetických průměrů těchto proměnných:
x± y= x ± y.
7. Jestliže všechny váhy (ni nebo pi) vynásobíme stejnou nenulovou konstantou k,
aritmetický průměr se nezmění.
27
Modus je nejčastěji se vyskytující kategorie sledované proměnné ve vztahu
k nejbližšímu okolí, tedy ta kategorie, jejíž četnost (absolutní nebo relativní) je maximální
vzhledem k nejbližšímu okolí. Označuje se x̂ .
Existují i rozdělení četností, které mají více než jednu modální hodnotu a nazývají se
vícemodální. K této skupině patří i rozdělení četností s dvěma mody a to označujeme jako
bimodální rozdělení četností.
P-procentní kvantil je hodnota, která rozdělí soubor na dvě části – na p % hodnot,
které jsou menší nebo rovny hodnotě p-procentního kvantilu a (100 – p) % hodnot, které jsou
x%
větší nebo rovny hodnotě p-procentního kvantilu. Označme p-procentní kvantil p .
50% kvantil (prostřední kvartil), který se nazývá medián. Je to hodnota prostřední
jednotky uspořádaného souboru hodnot podle velikosti (nebo aritmetický průměr dvou
prostředních jednotek v případě, je-li rozsah souboru sudé číslo). Patří mezi střední hodnoty.
Medián získává na svém významu například u souborů, ve kterých jsou obsaženy extrémní
hodnoty. Na rozdíl od aritmetického průměru není citlivý na odlehlá pozorování, protože není
funkcí všech hodnot souboru, ale je prostřední hodnotou bez ohledu na minimální
a maximální hodnotu.
Charakteristiky variability popisují soubor hodnot sledované proměnné z hlediska
jejich měnlivosti (proměnlivosti) hodnot.
Mezi míry absolutní variability je možné zařadit následující charakteristiky: variační
rozpětí, rozptyl, směrodatnou odchylku, různé jiné odchylky.
Variační rozpětí je definováno jako rozdíl mezi maximální a minimální hodnotou
sledované proměnné a označuje se písmenem R. Předností této charakteristiky je zejména její
jednoduchý výpočet. Mezi nevýhody této charakteristiky patří její značná závislost
na případné extrémní maximální nebo minimální hodnotě. Další nevýhodou je, že
necharakterizuje měnlivost hodnot uvnitř souboru.
R = xmax – xmin .
Rozptyl je definován jako aritmetický průměr čtverců odchylek hodnot sledované

proměnné od jejího aritmetického průměru. Rozptyl bývá označován s x2 . Tato charakteristika
je závislá na měnlivosti všech hodnot ve statistickém souboru a měří variabilitu kolem
aritmetického průměru. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších charakteristik variability, která
je v praxi často využívána.
Pokud uvažujeme n hodnot proměnné, které nejsou uspořádány do tabulky četností,
používáme rozptyl v prostém tvaru, tj.
n
å ( xi - x ) 2
i =1
s x2 =
n .
Pokud je n hodnot proměnné uspořádáno do tabulky četností a existuje-li k kategorií
sledované proměnné, využíváme rozptyl ve váženém tvaru. Při výpočtu rozptylu ve váženém
tvaru je třeba vzít v úvahu, zda-li počítáme z absolutních četností ni nebo relativních četností
pi, tj.
28
k
å ( xi - x ) 2 ni
i =1
s x2 = k
,
å ni
i =1
k
s x2 = å ( xi - x ) 2 pi
i =1 .
Ke zjištění hodnoty rozptylu lze užít i tzv. výpočtový tvar, podle kterého se rozptyl
počítá jako
2
n æ n ö
å xi2 ç å xi ÷
-ç ÷ ,
i =1 i =1
s x2 = x 2 - x 2 =
n ç n ÷
ç ÷
è ø
2
k æ k ö
å xi2 ni ç å xi ni ÷
-ç k ÷ ,
i =1 i =1
s x2 =x -x =
2 2
k ç ÷
å ni ç å ni ÷
i =1 è i =1 ø
2
k æk ö
s x2 =x -x =å
2 2
xi2 pi - çç å xi pi ÷÷ .
i =1 è i =1 ø
Vlastnosti rozptylu
1. Jestliže ke každé hodnotě proměnné, u níž počítáme rozptyl, připočteme stejnou
nenulovou konstantu k, rozptyl se nezmění:
s x2+ k = s x2 .
2. Rozptyl konstanty je nula:
s k2 = 0 .
3. Jestliže každou hodnotu proměnné, u které počítáme rozptyl, vynásobíme stejnou
nenulovou konstantu k, rozptyl se zvýší k2-násobně:
s x2×k = k 2 × s x2 .
4. Rozptyl součtu nebo rozdílu hodnot dvou nezávislých proměnných je roven vždy
součtu rozptylů těchto proměnných:
s x2± y = s x2 + s 2y .
29
Směrodatná odchylka je definována jako druhá odmocnina z rozptylu. Značí se s x
a počítá se podle vzorce
s x = s x2
.
Výhodou směrodatné odchylky je, že vychází ve stejných měrných jednotkách jako
zkoumaná proměnná a je velmi jednoduše interpretovatelná.
Míry relativní variability vyjadřují variabilitu pomocí bezrozměrného čísla, které po
vynásobení stem udává variabilitu v procentech. Konstruují se tak, že se charakteristika
absolutní variability dá do poměru s aritmetickým průměrem nebo mediánem.
Variační koeficient je definován jako podíl směrodatné odchylky a aritmetického
průměru sledované proměnné, tj.
s
vx = x
x .
Po vynásobení stem udává variabilitu v procentech.
Grafy představují jednu z nejjednodušších a nejsrozumitelnějších forem prezentace
údajů. Mezi nejčastěji využívané grafy patří histogram rozdělení četností, polygon rozdělení
četností, sloupcový graf, výsečový graf, krabičkový graf.
Kontrolní otázky:
1. Jaké znáte základní míry polohy ve statistice?
2. Které míry variability znáte?
3. K čemu lze využít vlastnosti průměru?
4. Jaké vlastnosti rozptylu znáte?
5. Jaké grafy se nejčastěji používají ve statistice?
30
Modul č. 8 Teorie pravděpodobnosti, náhodná veličina, testování hypotéz
Klíčová slova: náhoda, náhodný pokus, náhodný jev, klasická definice

pravděpodobnosti, statistická definice pravděpodobnosti
Náhodu můžeme definována jako souhrn vlivů, které způsobí, že nejsme schopni
s jistotou jednoznačně předpovědět výsledek náhodného pokusu.
Náhodný pokus je takový pokus, jehož výsledek je ovlivněn náhodou. Příkladem
náhodného pokusu může být hod kostkou.
Náhodným jevem rozumíme výsledek náhodného pokusu. Značíme jej velkými
písmeny z počátku abecedy (A, B, C,... ). Jako příklad náhodného jevu může uvést padnutí
jedničky na kostce, výskyt určité události či objevení vadného výrobku v určité sérii.
Náhodný jev buď nastane, nebo nenastane.
Existují dva speciální případy náhodných jevů:
· jev jistý (E) nastane při každém provedení náhodného pokusu, nastane vždy,
· jev nemožný (Æ - prázdná množina) nenastane nikdy.
Dalším případem náhodného jevu je jev opačný. Uvažujeme náhodný jev A. Opačným
jevem k jevu A je situace, kdy nenastane jev A. Opačný jev k jevu A označíme A a čteme
non A.
Pravděpodobnost náhodného jevu A je číslo, které vyjadřuje míru možnosti jeho
výskytu v náhodném pokusu. Pravděpodobnost náhodného jevu A značíme P (A).
Pro pravděpodobnost náhodného jevu A uvedeme některé vybrané axiomy (tvrzení,
o jejichž platnosti nepochybujeme).
1. Pravděpodobnost náhodného jevu je nezáporné číslo menší nebo rovno jedné:
0 £ P( A) £ 1 .
2. Pravděpodobnost jevu jistého je jedna:
P( E ) = 1 .
3. Pravděpodobnost jevu nemožného je nula:
P(Æ ) = 0 .
4. Pro pravděpodobnost jevu opačného platí:
P( A ) = 1 - P( A) .
Klasická definice pravděpodobnosti předpokládá stejnou možnost výskytu jevu

v každém z pokusů. Budeme uvažovat n nezávislých pokusů, ve kterých se jev A vyskytl
právě v m-krát. Pravděpodobnost jevu A se vypočítá podle vzorce:
m
P( A) = ,
n
kde m je počet jevů příznivých a n počet jevů možných.
31
Statistická definice pravděpodobnosti se používá v případě, nemáme splněn
předpoklad klasické definice pravděpodobnosti, tzn. stejná možnost výskytu všech jevů
v každém z pokusů.
m
P( A) » .
n
Testování statistických hypotéz je velmi důležitou součástí analýzy dat. Jde o postup,
s jehož pomocí ověřujeme platnost určitého tvrzení o základním souboru (celé populaci).
Při testování hypotéz stanovíme dvě hypotézy, testovanou (značíme H0) a alternativní
(značíme H1). Hypotéza H0 představuje tvrzení, jehož platnost chceme ověřit a hypotéza H1
toto tvrzení popírá.
Cílem testování hypotézy H0 je rozhodnutí, zda je či není možné tuto hypotézu
zamítnout vzhledem ke stanovené hypotéze H1.
Kontrolní otázky:
1. Objasněte termín náhoda, náhodný jev, náhodný pokus, jev jistý, jev nemožný.
2. Jakých hodnot může nabývat pravděpodobnost jevu?
3. Klasická definice pravděpodobnosti – objasněte kdy se používá .
4. Statistická definice pravděpodobnosti – objasněte kdy se používá.
5. Jaký je smysl testování hypotéz ve statistice?
32
Modul č. 9 Časové řady, indexní analýza
Klíčová slova: časová řada, trendová složka, sezónní složka, cyklická složka, náhodná
složka,
Časové řady
Při mnoha analýzách je nutné sledovat vývoj určitého ukazatele v čase. Na základě
poznání a pochopení tohoto ukazatele v minulosti můžeme usuzovat do budoucnosti.
Časovou řadu chápeme jako posloupnost hodnot sledovaného ukazatele, která je
jednoznačně uspořádána v čase.
Časové řady můžeme členit podle různých hledisek:
· podle rozhodného okamžiku:
o intervalové časové řady,
o okamžikové časové řady,
· podle periodicity zjišťování:
o krátkodobé časové řady,
o dlouhodobé časové řady,
Časovou řadu můžeme rozložit na jednotlivé složky.
Trendová složka (Tt) slouží k vyjádření dlouhodobé změny ve vývoji chování
sledovaného ukazatele.
Sezónní složka (St) představuje pravidelně se opakující výkyvy ve vývoji sledovaného
ukazatele vzhledem k trendu, které se vyskytují v krátkodobých časových řadách.
Cyklická složka (Ct) je kolísáním ve vývoji sledovaného ukazatele, které je
nepravidelné a vyskytuje se v dlouhodobých časových řadách
Náhodná složka (εt) představuje kolísání a výkyvy ve vývoji sledovaného ukazatele,
které nemají systematický charakter a pravidelnost a tudíž v něm nelze hledat zákonitosti.
Pokud chceme získat základní představu o časové řadě, použijeme popisné
charakteristiky. Mezi popisné charakteristiky lze zařadit různé druhy průměrů či míry
dynamiky.
Aritmetický průměr používáme k popisu intervalových časových řad. Určíme jím
průměrnou úroveň sledovaného ukazatele za celé období.
n
å yt
t =1
y=
n .
Prostý chronologický průměr používáme k popisu okamžikových časových řad,
u kterých máme stejnou vzdálenost mezi jednotlivými okamžiky pozorování.
n -1
y1 + y 2 y 2 + y 3 y + yn 1 1
y1 + å y t + y n
+ + ... + n-1
2 2 2 2 t =2 2
y= =
n -1 n -1 .
33
Vážený chronologický průměr používáme k popisu okamžikových časových řad,
u kterých máme vzdálenosti mezi jednotlivými okamžiky pozorování odlišné. Vzdálenost
mezi jednotlivými okamžiky budeme značit dt, kde t = 2, 3, ..., n.
y1 + y 2 y + y3 y + yn
d2 + 2 d 3 + ... + n-1 dn
y= 2 2 2 .
d 2 + d 3 + ... + d n
Absolutní přírůstek ( Dy t ) nám podává informaci o změně mezi obdobími. Absolutní

přírůstek je rozdíl mezi pozorováními.
Dy t = y t - y t -1 ,
kde t = 2, 3, ... , n.
Průměrný absolutní přírůstek ( D ) nám říká, jak se sledovaný ukazatel v průměru
měnil během celého období.
n
å Dy
t =2
t
y n - y1
D= = .
n -1 n -1
Koeficient růstu ( kt ) nám říká, jak se sledovaný ukazatel měnil v relativním vyjádření.
Koeficient růstu vypočítáme jako podíl dvou hodnot, nejčastěji sousedních.
y
kt = t ,
y t -1
kde t = 2, 3, ... , n.
Průměrný koeficient růstu ( k ) udává, jak se sledovaný ukazatel v průměru měnil
během celého období v relativním vyjádření. Průměrný koeficient růstu vypočítáme jako
geometrický průměr řady jednotlivých koeficientů růstu.
y
k = n -1 k 2 k 3 ...k n = n -1 n .
y1
Relativní přírůstek ( d t ) nás informuje o procentní změně sledovaného ukazatele mezi
dvěma okamžiky. Relativní přírůstek se vypočítá jako koeficient růstu zmenšený o jednotku
a vynásobený stem.
d t = kt - 1,
kde t =2, 3, ... , n.
Průměrný relativní přírůstek ( d ) nás informuje o procentní změně sledovaného
ukazatele za celé období. Vypočítáme ho jako průměrný koeficient růstu zmenšený o jednotku
a vynásobený stem.
d = k -1 .
Indexní analýza
Chceme-li sledovat změnu ukazatele, máme možnost vyjádřit dvěma způsoby. Buď ve
stejných měrných jednotkách, jako je sledovaný ukazatel, nebo v relativním vyjádření, tj.
v procentech. Podle toho, jakým způsobem vyjádříme změnu, rozlišujeme indexy a diference.
Srovnáváme-li v časové, je třeba odlišit běžné (zpravidla označujeme dolním indexem 1) a
základní období (zpravidla označujeme dolním indexem 0).
34
Index je bezrozměrné číslo, které vyjadřuje, jak se změnil sledovaný ukazatel mezi
dvěma obdobími, nebo porovnává ukazatel ve dvou místech srovnání v relativním vyjádření.
Index se počítá jako podíl dvou hodnot. Po vynásobení stem jej můžeme interpretovat jako
procentní změnu. Značí se I a zapisuje jako
ukazatel1
I= .
ukazatel 0
Při porovnávání jednotlivých ukazatelů se soustředíme na tři veličiny, kterým přiřadíme
věcný obsah (obecně lze porovnávat i jiné ukazatele). Označme cenu symbolem p, množství
(prodané, vyrobené) symbolem q a tržbu (resp. hodnotu výroby) symbolem Q. Je zřejmé, že
mezi uvedenými veličinami platí vztah
Q = p×q .
Při sledování vývoje ukazatele v čase je třeba zvolit, zda porovnáváme hodnoty ukazatele
mezi sebou, nebo zda je porovnáváme s jedním, předem zvoleným obdobím (základ).
Řetězový index je index, kde sledovaný ukazatel porovnáváme tak, že období, se kterým
srovnáváme, se podle nějakého předem stanoveného klíče mění. Nejčastěji mezi sebou
porovnáváme dvě sousední období. Ne vždy je však žádoucí porovnávat pouze sousední
hodnoty. Velmi často nás může zajímat srovnání stejných období s určitým časovým
posunem, například nás může zajímat, jaká byla úroveň prodeje sledovaného zboží v lednu
roku 2009 v porovnání s lednem roku 2008, stejně tak jako úroveň prodeje v únoru roku 2009
v porovnání s únorem roku 2008. V případě, že bychom porovnávali dvě sousední hodnoty
sledovaného ukazatele, tj. hodnotu ukazatele v čase t s hodnotou ukazatele v čase t − 1,
můžeme řetězový index vyjádřit následovně:
ukazatel t
I t / t -1 = .
ukazatel t -1
Pokud bychom porovnávali ukazatel sledovaný měsíčně se stejným měsícem předchozího
roku, můžeme řetězový index vyjádřit jako
ukazatel t
I t / t -12 = .
ukazatel t -12
Bazický index je index, kde všechny hodnoty sledovaného ukazatele porovnáváme s jedním,
předem zvoleným obdobím. Toto období nazýváme základ srovnání. Pokud bychom
například porovnávali hodnoty ukazatele v čase t s hodnotou ukazatele v roce 2000, můžeme
bazický index zapsat následovně:
ukazatel t
I t / 2000 = .
ukazatel 2000
35
Kontrolní otázky:
1 Co rozumíme pod termínem časová řada, jak je členíme, uveďte příklad?
2 Na jaké složky lze rozložit časovou řadu?
3 Jaké popisné charakteristiky časové řady znáte?
4 Co jsou to indexy, jaký je smysl indexní analýzy?
5 Objasněte termín bazický a řetězový index, uveďte příklad..
36
Doporučená literatura ke všem modulům (širší verze)
CYHELSKÝ L., KAHOUNOVÁ J., HINDLS R.: Elementární statistická analýza.

Management Press, Praha 1999.

Oeconomica, 2008 ISBN 978-80-245-1224-2

ISBN 80-245-0288-7.
http://www.czso.cz/
ČSÚ: Demografická příručka 2005
ČSÚ: Pohyb obyvatelstva v roce/Demografická ročenka ČR v roce…
ČSÚ: Populační vývoj České republiky v letech 1991,…,2008
ČSÚ : Statistická ročenka….
37
Úvod do teorií a metod sociální práce
Autor textu: Mgr. Miluše Baginská
Anotace
Cíl a obsah předmětu:

Cílem předmětu Úvod do teorií a metod sociální práce je poskytnout studentkám a studentům
teorii, která se týká historického přehledu vzniku oboru, etiky oboru a základních metod
sociální práce.
Kompetence studenta po absolvování předmětu:

Student/ka:
- umí vysvětlit, co je sociální práce;
- zná cíle a význam sociální práce;
- má přehled o vývoji sociální práce a vzdělávání v sociální práci;
- odlišuje specifika práce s jednotlivcem, skupinou a komunitou;
- vnímá důležitost etiky sociální práce.
38
Obsah
Modul č. 1 Sociální práce jako obor. Smysl, poslání, cíle a úrovně sociální práce
Modul č. 2 Pomáhání a typy pomáhání
Modul č. 3 Zásady sociální práce
Modul č. 4 Etika v sociální práci
Modul č. 5 Případová práce
Modul č. 6 Skupinová práce
Modul č. 7 Sociální práce s komunitou
39
Modul č. 1 Sociální práce jako obor. Smysl, poslání, cíle a úrovně sociální
práce
Klíčová slova: Sociální práce – smysl sociální práce – poslání sociální práce – cíle
sociální práce – úrovně sociální práce – pojetí sociální práce – cílová klientela.
1.1 Charakteristika sociální práce

Sociální práce je dle Matouška společenskovědní obor, který je zaměřen na zmírňování a
řešení sociálních problémů. Z hlediska sociálně-politického se opírá o princip sociální
solidarity. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám, komunitám
dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění. U klientů, kteří se již společensky uplatnit
nemohou, podporuje sociální práce co nejdůstojnější způsob života.
Sociální práce jako profese je vykonávána v návaznosti na jiné profese (psychologové,
právníci, policisté, pedagogové, představitelé státní správy a samosprávy).
1.2 Smysl a poslání sociální práce

Dle Úlehly jsou v sociální práci stěžejní tři opěrné body:
1) Klientovy způsoby – zde má Úlehla na mysli různé styly, způsoby chování, jednání,
myšlení, postoje, přání, názory, přesvědčení, které činí z člověka klienta. Klient je
tedy osoba, která potřebuje POMOC ve svých ZPŮSOBECH. Bez klientů by nebylo
sociální práce. Obecným důvodem, proč se člověk stane klientem, je, že se jeho
způsoby nesrovnávají s normami. Velmi často se nesrovnávají s normami, které klient
nosí v sobě samém.
2) Normy společnosti – zákony, předpisy, povinnosti a možnosti, které z nich vyplývají.
Jedná se o společenská pravidla, standardy, které představují přípustné hranice ve
vztazích mezi lidmi. Přikazují nebo zakazují jim určité chování pro konkrétní situaci.
Normy se dělí na čtyři kategorie: obyčeje, mravy, zákony a tabu.
3) Pracovníkova odbornost – třetím bodem, nutným k vyvážení a stabilizaci předchozích
dvou, je profesionalita sociálního pracovníka. Profesionalita, či odbornost, je UMĚNÍ
být prostředníkem mezi normami a klienty.
Posláním SP je dle Úlehly vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách, a
tím , co si přeje klient. Odborností sociálního pracovníka je pak umět být prostředníkem
mezi normami společnosti a předsvědčením klienta.
1.3 Pojetí sociální práce

Existuje dvojí pojetí SP:
· Sociální práce v širším smyslu = zkoumá širší oblast problémů (problém
s šikanou ve školství, problém se zneužíváním dětí a mládeže…)
· Sociální práce v užším smyslu = všímá si spíše individuálních poruch. Je to
specializovaná činnost, která směřuje k pomoci, nápravě u jedinců s jejich
40
specifickým problémem (agresivita u sedmáka, jejíž příčina je např. v nedostatku
času rodičů na něj, důsledkem jeho jednání a prožívání je šikana spolužáka).
1.4 Cílovou klientelou sociálního pracovníka jsou:
- klienti - jednotlivci, klienti a jejich rodiny
- přirozené skupiny (party mladistvých na sídlišti)
- umělé vytvořené skupiny (školní třídy, skupiny dětí, dospívajících či dospělých žijících
v ústavní péči či ve vězení)
- místní komunity (tzn. lidé žijící v jednom místě)
- organizace – sociální pracovník pracuje jako expert při přípravě některých zákonů,
vyhlášek, nebo v organizacích, které pomáhají organizacím, poskytujícím sociální služby
(supervize…)
1.5 Úrovně SP
Mikroúroveň
- na mikroúrovni pracuje profesionální sociální pracovník formou případové práce, resp.
vedení případu, tzn. individuální podporování klientovy schopnosti vyrovnat se
s problémy. Základní činností při práci s klientem je poradenství, nebo také case
management (vedení případu).
Střední úroveň
- na střední úrovni pracuje sociální pracovník s rodinami a malými skupinami.
Makroúroveň
- na makroúrovni pracuje sociální pracovník s velkými skupinami, s organizacemi a
komunitami, nebo působí na sféru veřejného mínění a politiky.
Kontrolní otázky:
1. Jak rozumíte pojmu „sociální uplatnění?“
2. Charakterizujte termín „příznivé sociální podmínky,“ o kterém jste se dočetli
v definici sociální práce.
3. Sociální práce se vztahuje k jiným vědám. Jak vypadá tato spolupráce s jinými vědními
obory v praxi?
4. Jak vypadá sociální práce v užším slova smyslu v běžném praktickém životě?
5. Co pokládáte za současné nejzávažnější sociální problémy?
6. Jaký je rozdíl mezi státem organizovaným a tradičním řešením sociálních problémů?
Matoušek, O.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003.
Matoušek, O.: Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001.
Řezníček, I.: Metody sociální práce. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000.
Úlehla, I.: Umění pomáhat. Praha: Slon, 1999.
Charvátová, D.: Metody sociální práce. Praha: SPN, 1990.
Krakešová, M.: Individuální sociální péče. Praha: 1946.
Novotná, V. Schimmerlingová, V.: Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha:
Univerzita Karlova, 1992.
41
Modul č. 2 Pomáhání a typy pomáhání
Klíčová slova: pomáhání – pomáhání na prvním stupni – pomáhání na druhém stupni -

pomáhání na třetím stupni – pomáhání na čtvrtém stupni – dovednosti sociálního
pracovníka - syndrom vyhoření – syndrom pomáhajících
2.1 Pomáhání a typy pomáhání (dle Matouška a Hartla)

Pomáhání na prvním stupni
Vykonávají jej profesionálové, kteří jsou schopní pomoci klientům zvládat jejich sociální a
emoční problémy (sociální pracovníci, psychiatři, psychologové).
Pomáhání na druhém stupni

Profesionálové, kteří jednají s klienty za ještě jiným účelem, než je pomoci jim v jejich
emočních a sociálních problémech – jedná se o poskytování lékařské, pastorační,
ošetřovatelské péče, nebo pedagogická, probační, právní pomoc. Jsou specialisty ve své
profesi, ale u jejich klientů se vyskytují i sociální a emoční problémy (pacienti, studenti..). Od
profesionálů se očekává, že jim budou schopni pomoci i v jejich náročné životní situaci,
v nesnázích, v krizi (lékaři, duchovní, sestry, učitelé, policisté, právníci...).
Ti nejlepší profesionálové pomáhají klientům zvládat jejich problémy holisticky, tedy jako
celek. Např. lékaři léčící chorobu, pomáhají klientům zvládnout strach před bolestivým
vyšetřením. Učitelé učí, a také dbají o emocionální a sociální rozvoj svých žáků a pomáhají
jim zvládat věkové úkoly a krize.
Autor Cowen (1982) je přesvědčen, že existují ještě pomáhající na třetím stupni. K nim patří
rozmanité profese pracující s lidmi (kadeřníci, barmani, manažeři...). Také oni se setkávají
s lidmi v nesnázích a v krizích. Lidé se jim svěřují se svými potížemi, oni jim mohou
poskytnout radu, naslouchají jim. Někdy se cítí jako interpersonální poradci a školení
pomocníci. V roli pomáhajícího na čtvrtém stupni se nachází každý, kdo se snažil pomoci
příbuznému, příteli, známému nebo neznámé osobě řešit nějaký problém (Matoušek, 2003, s.
52).
2.2 Nároky a rizika, které klade výkon profese na člověka. Syndrom vyhoření, syndrom
pomáhajících
2.2.1 Syndrom vyhoření

Je to soubor typických příznaků vznikající u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku
nezvládnutého pracovního stresu.
Syndrom vyhoření je vždy výslednicí interakce podmínek vytvořených organizací, pro niž
pracuji, a vlastních subjektivních očekávání, které jako pracovník mám.
Nejnáročnější může být práce s klienty, kteří jsou v určitém zařízení nedobrovolně (vězení,
výchovné ústavy), nebo nejsou pro účast v určitém programu dostatečně motivováni. Náročná
klientela jsou lidé s velmi vážnými postižením, umírající a klienti, jejichž chování je vzdáleno
sociální normě (osoby trpící akutní psychózou, sexuálními deviacemi), nebo se chovají
agresivně, jsou hyperkritičtí k pomáhajícímu, anebo zneužívají sociálních služeb.
42
2.2.2 Syndrom pomáhajících
Podle Schmidbauera (2000) je to specifická narcistická porucha, jejímž prostřednictvím
pracovník v pomáhající profesi řeší, většinou nevědomě, své rané trauma odmítnutého dítěte.
Trpí hladem po porozumění a po uznání. Pokud je pomáhající profese provozována bez
supervize, jen prohlubuje tuto nekončící a nenasytnou touhu po vděčnosti a obdivu.
Syndromem pomáhajících podle Schmidbauera netrpí jen jednotlivci, ale celé instituce –
pedagogické, zdravotnické, sociální. Jedinou dobrou cestou ke zlepšení této situace je
dlouhodobý a důkladný výcvik a po celou dobu výkonu pomáhající profese soustavná
supervize.
Kontrolní otázky:
1. Jaký je vztah mezi syndromem vyhořením a syndromem pomáhajících? Našli byste
nějaké společné znaky?
2. Kde se v některých jedincích bere potřeba pomáhat? S čím podle vás souvisí?
Úlehla, I.: Umění pomáhat. Praha: Slon, 1999.
Doplňující literatura
Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást pomáhající profese. Praha: Portál, 2000.
Matoušek, O.: Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001.
Novotná, V. Schimmerlongová, V.: Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha:
Schmidbauer, W.: Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000.
43
Modul č. 3 Etika v sociální práci
Klíčová slova - etika – morálka – hodnoty – roviny lidské praxe – etické teorie – etické
dilema – etický problém – principy etické práce s klientem – defenzivní přístup –
reflexivní přístup
3.1 Terminologie
Morálka (z latinského mos – původně vůle, potom mrav, předpis, zákon, vlastnost, charakter,
vnitřní podstata) je systém regulativů lidského jednání, který je založen na rozlišení správného
a nesprávného, schopnosti rozlišovat dobro a zlo a v těchto intencích jednat. Morálka má
individuální i sociální dimenzi – předpokládá se, že je to morálka, co udržuje společnost
pohromadě a umožňuje harmonickou spolupráci jejich členů.
Hodnoty vycházejí z morálky a lze je definovat jako vše, co považujeme za významné a
důležité. Jsou to normativní standardy, které mají vliv na naše rozhodnutí pro jednu
z možných alternativ jednání.
Etika (z řeckého éthos – mrav, zvyk, obyčej, charakter) je teorií morálky, vědou o morálce
jako stránce života společenského člověka, teorií o původu a podstatě morálního vědomí a
jednání. Z hlediska cíle je etika prakticky zaměřenou vědou. Cílem totiž není vědění pro
vědění, ale vědomější odpovědné jednání. Přesto zůstává etika v oblasti obecného, protože
není schopna poskytnout návod, jak jednat v jednotlivých případech.
Diskuse věnovaná etickým otázkám mj. pomáhá sociálním pracovníkům, aby se dokázali
orientovat v případě, kdy mají učinit rozhodnutí, které spadá do morálních dilemat a problémů
(př. osamělý klient senior – žít doma, nebo v domově důchodců? – otázka, kterou si mohu
klást: je z morálního hlediska dobré, nebo špatné působit na klientku, aby akceptovala život
v domově důchodců?).
Které otázky mohou sociálnímu pracovníkovi usnadnit jeho rozhodnutí:

Co je pro klienta dobrý a spokojený život? Jak je možné jej dosáhnout? (Mít na mysli dobrý
život klienta – uspokojení jeho potřeb, což je velmi individuální.)
3.2 Etický problém, etické dilema
Etický problém (+ -): vzniká v situaci, kdy je evidentní, jak by měl sociální pracovník
rozhodnout, ale toto rozhodnutí se mu osobně příčí. Je to taková situace, kdy se sociální
pracovník domnívá, že by se klientovi mělo dostat potřebné pomoci, ale nemůže mu ji
poskytnout, protože klient nesplňuje kritéria stanovená institucí, v níž pracovník působí.
Etické dilema (- - ): vzniká tehdy, cítí-li sociální pracovník, že stojí před dvěma a více stejně
nevhodnými možnostmi, které představují konflikt morálních principů (konflikt práva klienta
na sebeurčení a povinnosti ochránit zdraví klienta). Není přitom jasné, které rozhodnutí bude
přijatelnější.
V praxi je vše mnohem složitější: to, co pro jednoho bude technická otázka (dodržování
pravidel), pro druhého je to etický problém (má jasno, jak by měl rozhodnout, ale je těžké to
udělat), pro třetího je to dilema (zdá se mu, že přijatelné řešení neexistuje).
44
Co vše hraje roli při rozhodování? Mnoho aspektů – zkušenosti, mé vnímání situace, má
hierarchie hodnot, kontext, ve kterém se sociální práce provádí, zaměstnavatel, kolegové.
3.3 Etické teorie
V etice sociální práce se odrážíme nejčastěji od těchto teorií:
§ Teorie přirozeného zákona

§ Deontika (deontologie)
§ Utilitarismus
§ Antiopresivní teorie
Principy, jimiž se lze řídit při práci s individuálním klientem

(podle amerického katolického kněze Felixe Biesteka, který je formuloval koncem 50.let 20.
stol. – 1957).
1. Individualizace – uznání vlastní jedinečné kvality osobnosti klienta a z toho
vyplývající individuální přístup bez stereotypů a předsudků.
2. Vyjadřování pocitů – uznání klientovy potřeby volně vyjádřit své pocity, včetně
negativních.
3. Empatie – snažit se o vcítění do pocitů a situace klienta.
4. Akceptace – vnímat klienta takového, jaký je, včetně jeho silných a slabých stránek,
podporovat u klienta vědomí jeho vnitřní důstojnosti a hodnoty.
5. Nehodnotící postoj, nemoralizování – nepřipisovat klientovi vinu. Sociální pracovník
však může hodnotit klientovy postoje nebo jeho jednání, pokud to považuje za vhodné
z hlediska práce s klientem – tj. nehodnotím osobnost, ale jeho jednání, postoj.
6. Sebeurčení – respektovat právo a potřebu klienta se svobodně rozhodnout, vybírat si
mezi možnostmi.
7. Diskrétnost – zachování důvěrných informací o klientovi. Uvolnění diskrétních
informací – pokud je to potřeba – je nutné s klientem prodiskutovat.
Etický kodex
V ČR vznikla Společnost sociálních pracovníků (1990), v roce 1995 vydala etický kodex.
Etický kodex sociálních pracovníků vyjadřuje respekt ke klientům a jejich sebeurčení
především tím, že staví:
§ na jedinečnosti člověka;
§ na hodnotách lidských práv;
§ na potřebě seberealizace klienta;
§ na vedení klienta k vlastní zodpovědnosti;
§ na hledání možností, jak klienta zapojit do řešení jeho problému (viz. etický kodex).
3.4 Typologie přístupů k praxi podle Banksové
§ Angažovaný sociální pracovník

§ Radikální sociální pracovník
§ Byrokratický sociální pracovník (aneb neangažovaný sociální pracovník
§ Profesionální sociální pracovník
45
Do vztahu sociální pracovník – klient se promítá mnoho proměnných veličin, neboť sociální
pracovník vystupuje v několika rolích:
- Jako představitel státu, a tedy jako zástupce majoritní společnosti. Z tohoto postavení je
povinen řídit se přesně danými zákony a předpisy, a ve vztahu ke klientovi reprezentuje
„normalitu“.
- Jako „obhájce“ klienta. Ve vztahu klienta ke státu je zprostředkovatelem, který má
prosazovat klientovy nároky a zájmy.
- Jako arbitr z hlediska občanských práv klienta.
Kontrolní otázky:
1. Dokázali byste charakterizovat sociální problém a sociální dilema?
2. Zkuste pojmenovat z vlastního života a případně sociální praxe, zda jste se setkali
s nějakým sociálním problémem a dilematem, popište, o co šlo.
3. Jaké jsou role sociálních pracovníků?
4. Který přístup sociálního pracovníka je vám nejbližší a proč?
Goldmann, R. Cichá, M.: Etika zdravotní a sociální práce. Olomouc: UP, 2004.
46
Modul č. 4 Zásady sociální práce
Klíčová slova - nezávislost – antidiskriminační přístup – demokracie – lidská práva –

integrita klientů – sebeurčení – osobní odpovědnost
4.1 Zásady sociální práce

Od třicátých let minulého století byly činěny pokusy vytýčit pravidla sociální práce, ale teprve
v roce 1976 byl vypracován první ucelený kodex, který pak po dalších úpravách dospěl
k definitivnímu znění v roce 1992 ve Washingtonu, na světové konferenci o sociální práci. Na
této konferenci bylo vytyčeno 9 hlavních zásad sociální práce:
1. Nezávislost
2. Osvobození od represe a podřadných životních podmínek
3. Antidiskriminační přístup.
4. Demokracie a lidská práva.
5. Spoluúčast klientů.
6. Ochrana integrity klientů
7. Sebeurčení
8. Odpor proti násilí.
9. Osobní odpovědnost
Kontrolní otázky:
1. Kdy je dobrý čas ukončit s klientem vzájemnou spolupráci?
2. Popište konkrétní obraz konfliktu zájmů mezi sociální skupinou (klientem) a
majoritní většinovou společností.
3. Jak vypadá v praxi právo na sebeurčení klienta?
4. V čem spatřujete hlavní smysl existence zásad sociální práce?
Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást pomáhající profese. Praha: Portál, 2000.
47
Modul č. 5 Případová práce
5.1 Individuální práce s klientem

Případová práce rovná se zaměření na jedince, individuální práce s jedincem, což bývá
v sociální praxi často uplatňovaný přístup. Důležitou myšlenkou případové práce je
předpoklad, že cena jedince je nadřazena zájmům institucí nebo jakýmkoli hmotným
hodnotám.
5.2 Problémy, které může sociální pracovník řešit:
- poskytnutí psychické podpory klientovi, vyjádření zájmu;

- vyjádření problému, ventilace pocitů klienta;
- vyjádření názoru sociálního pracovníka, poskytnutí rady, nabídka vhodné služby,
pomoci;
- vyjádření zpětné vazby, zejména vztahy mezi prožitky klienta a tím, co se může dít
v jeho prostředí, okolí, vyjádření zpětné vazby na reakce klienta, jaké můžou mít vliv na
jeho sociální okolí, vyjádření zpětné vazby týkající se klientových motivů a klientova
osobního vývoje.
Sociální pracovník vypracovává individuální plán pro každého konkrétního klienta, ve

kterém zmiňuje služby, léčbu, kterou bude klient využívat spolu s plánem postupu (sociální
terapie), který bude ve vzájemné spolupráci s klientem následovat.
Kontrolní otázky:
1. Popište techniky aktivního naslouchání, které během kontaktu s klientem budete
realizovat.
2. Která forma tázání se je vhodnější během rozhovoru s klientem? Otevřené, či
uzavřené otázky? Kdy a proč?
Novotná, V. Schimmerlingová, V.: Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha:
48
Modul č. 6 Skupinová práce
Klíčová slova - skupina – dělení skupin – význam skupin – role ve skupině – skupinová
psychoterapie – fáze vývoje ve skupině
6.1 Skupinová práce
Člověk je tvor společenský (sociální) a je schopen existovat pouze jako člen skupiny a
většinou je členem několika skupin současně.
Co člověku dává skupina? Naplňuje jeho potřebu sdílet, spoluvytvářet, dávat, brát,
seberealizovat se ve vztazích, dorozumívat se, přijímat a cítit, že jsme přijímáni, potřebujeme
vzájemnost, aby zazněla naše jedinečnost. Jen ve skupině, v interakci s druhými, se učíme
naslouchat, vyjadřovat, tolerovat, respektovat, ale také se vymezovat a obhajovat to, co je pro
nás důležité. Učíme se rozumět sobě i druhým, hledat vhodná řešení konfliktů, učíme se, aby
naše osobní rozpory a zájmy nebyly v rozporu se zájmy skupiny, k níž patříme.
Skupinová práce (praxe)
- je to zásadní a nezastupitelná součást sociální práce. Jen skupina může poskytnout
některé možnosti, které individuální práce s klientem nabídnout nemůže. Jedná se o
skupinovou dynamiku, která aktivizuje energii, tvořivost a odvahu ke změně.
6.2 Význam skupiny
- nejsem ve své situaci sám/sama

- učit se od druhých novým vzorcům chování, sdílet jejich zkušenosti
- každý sebemenší úspěch jednoho člena je povzbuzením pro druhé
- získávání a překonávání komunikačních dovedností
- vzájemná pomoc, spolupráce, ohleduplnost a laskavost
- usměrnění, ale i podpora od druhých
- vzájemná informovanost
- společné hledání řešení je efektivnější
Pokud se sociální pracovník chce věnovat skupinové práci, neobejde se bez skupinového
sebezkušenostního výcviku. Smyslem výcviku je uvědomit si svá citlivá místa, dostat se do
kontaktu s nejdůležitějšími vlastními emočními traumaty a najít si pro ně pojmenování – aby
se tak zmenšila možnost, že si terapeut bude své vnitřní problémy odreagovávat na klientech,
a aby se budoucí terapeut naučil sám sebe reflektovat.
6.3 Dělení skupin

podle Browna (1986):
- homogenní (skupina drogově závislých, skupina týraných žen);

- úkolově zaměřené (řeší konkrétní problém);
- psychoterapeutické (podle teoretické orientace např. na gestap terapii, psychodynamické,
existenciální, nebo podle klientely – skupiny zaměřené pro klienty s chronickou psychózou,
klienty s dekompenzovanou neurózou, klienty se závislostí);
49
- svépomocné skupiny (vzájemná pomoc a podpora);
- skupiny pro výcvik lidských vztahů;
- skupiny zaměřené na dosažení sociálních cílů (práce s mládeží, s komunitou).
Ne každá práce se skupinou je terapeutická, přesto je skupinová psychoterapie

metodologickou základnou sociální skupinové práce.
6.4 Skupinová psychoterapie aneb potřeba skupinové dynamiky, tenze a koheze

Je to postup, který k léčebným účelům používá skupinovou dynamiku (tj. vztahy a interakce
mezi členy skupiny) (Kratochvíl, 1997).
Nastupuje ve chvíli, kdy je s člověkem něco v nepořádku a sám si s tím nedokáže pomoci.
Pro udržení skupinové dynamiky je důležité skupinu vést, a to buď skup. pracovníkem, nebo
členy skupiny. Skupina využívá také koheze a tenze. Koheze je soudržnost skupiny,
pospolitost a vzájemnost, vytváří atmosféru přátelství a bezpečí. Tenze je faktor dynamizující,
provokující ke změně, nutící členy skupiny pracovat i na nesnadných nebo nepříjemných
úkolech. Mezi kohezí a tenzí je potřeba udržet rovnováhu. Sílící tenze vede členy ke snahám
ze skupiny uniknout, výrazná koheze vede ke stagnaci skupiny.
6.5 Role ve skupině

Často zrcadlí role, které hrajeme v životě. Nejznámější popis rolí ve skupině přinesla
morenovská sociometrie (dva vůdci – jeden rozumný, spolehlivý, uznávaný pro své
schopnosti, druhý oblíbený a společenský - hvězda – a pak černá ovce, člověk nezajímavý,
málo přitažlivý a nesympatický).
Role dle Schindlera – alfa (vůdce), beta (expert), gama (pasivní člen), omega (okrajový člen)
a protivník „P“ jako symbolický reprezentant nepřátel.
Pravidla členství ve skupině

1. Mlčenlivost a důvěrnost
2. Otevřenost a upřímnost
3. Právo říci “stop“
4. Odpovědnost k sobě i k druhým
5. Dodržování organizačních pravidel
6.6 Fáze vývoje uzavřené skupiny (Yalom, 1999)
1. Orientace a závislost – skupina hledá svou strukturu a cíle, prožívá závislost na

terapeutovi a zabývá se skupinovými hranicemi.
2. Konflikt, dominance a revolta – probíhají boje o dominanci, o postavení ve skupině a
o role.
3. Rozvoj soudržnosti – nastává úsilí o harmonické vztahy a vzájemnou náklonnost.
Kratochvíl nazývá tuto etapu obdobím koheze a kooperace.
4. Zralá skupinová práce – po dosažení stability a pevné koheze skupina hlouběji
propracovává svá témata. Kratochvíl označuje tuto fázi jako cílevědomou činnost.
50
Kontrolní otázky:
1. Pro kterou klientelu je dle vašeho názoru vhodnější systematická individuální
práce, pro které klienty je vhodnější skupinová práce?
2. Co přináší jednotlivci skupina?
3. Co jednotlivci skupina bere?
4. Kteří klienti mohou být pro skupinou práci kontraindikováni?
5. Každá skupina si vytváří vlastní pravidla. Která pravidla pokládáte za velmi
důležitá?
Doplňující literatura
Brown, A.: Groupwork. Gower: Aldershot, 1986.

Brown, T.M. Pullen, I.M. Scott, A. I. F.: Emergentní psychiatrie. Praha: Psychoanalytické
nakladatelství, 1992.
Kratochvíl, S.: Skupinová psychoterapie neuróz II. Praha: Avicenum, 1983.
Yalom, I. D.: Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999.
51
Modul č. 7 Sociální práce s komunitou
Klíčová slova - komunita - typologie komunit – komunitní psychiatrie – primární

prevence v komunitní psychiatrii – sekundární prevence v komunitní psychiatrii –
terciární prevence v komunitní psychiatrii – terapeutická komunita – zásady
v terapeutické komunitě – faktory v terapeutické komunitě
7.1 Komunita
Definice komunity dle Encyklopedického slovníku:
Sociologický pohled: souhrn osob, které žijí v určitém vymezeném prostoru, kde
vykonávají každodenní aktivity a obvykle tvoří autonomní jednotku (mají zpravidla
společný cíl – může, ale nemusí být společná cesta k jeho naplnění, smýšlení, pravidla,
která si spoluvytvořili, funguje na demokratickém principu).
Psychologický pohled: je to typ organizace, jednotka, společenství, kde jsou odstraněny

vztahy nadřízenosti a podřízenosti (např. mezi pacienty a zdravotníky), čímž se
dosahuje lepší komunikace a spolupráce.
Ve Velkém sociologickém slovníku najdeme tuto definici komunity: Za komunitu je

považována pospolitost (společenství) dané zvláštním typem vnitřních vazeb, a také
zařazením do širšího sociálního prostředí.
Typy komunit:
- místní,
- sídelní
- komunitní hnutí (ašrámy, kláštery, kibucy, hippies...).
- intencionální komunity (komunity současných let, propagující meditaci, duchovní
hodnoty, alternativní zemědělství a ekologii, mnohdy sklouzávající k sektářství)
- tradiční (existují po většinu doby. Jsou ohraničené prostorově, příbuzenskými vztahy,
vlastními zdroji, suverenitou uvnitř i vně komunity a společnou hodnotovou orientací
svých členů. Příkladem mohou být komunity umělecké, vědecké, profesní, zájmové.
7.2 Co je důležité pro vytvoření komunity?
§ ochota k soužití je rozhodující (co do ní každý člen vloží, to v komunitě bude)

§ důležité je, aby členové mezi sebou navázali vzájemné vztahy
§ předpokladem „dobré komunity“ je dobrá vzájemná komunikace
§ rozumět tomu, co v komunitě děláme a k čemu směřujeme
§ otevřenost, schopnost říkat, co si myslím, a snaha o to nebýt „v obalu“, tudíž být
zranitelný, jak jen mohu (tím dávám šanci, aby mi druzí pomohli a já mohl/a pomoci
jim.)
§ solidarita (místo soutěživosti)
52
§ diskuse (místo potřeby mít vždy pravdu)
§ prostor, kde lze uskutečňovat nabízení příležitosti a uplatňovat nápady
§ čas, který potřebuje komunita ke zvládání problémů, které činnost provázejí
§ materiál, nástroje a prostředky pro aktivity, které si komunita vytvoří, vymyslí, bude
realizovat
§ profesionály či dobrovolníky, kteří jsou schopni poradit, iniciovat činnost komunity
nebo ji podporovat svými radami, zkušenostmi apod.
Komunita je místo, kde člověk může získávat emocionální podporu, ocenění a praktickou
pomoc v každodenním životě.
7.3 Společnost a komunita
Jaký je rozdíl mezi společností a komunitou?

Za komunitu je považována jen určitá část společnosti a společenský život bezprostředně v ní
probíhající. Komunitu utváří skupinové rozhodování či sankce a vše, co vyjadřuje společnou
loajalitu a symbolizuje kolektivní určité skupiny obyvatel.
7.4 Typy komunit dle Hartla:
§ Sídelní (ekologická) komunita – poutem, které spojuje členy, je společné obývání

sociálně vymezeného fyzického prostoru.
§ Morální (psychická) komunita – účast je postavena na duchovních vazbách, jako jsou
původ, víra, hodnoty.
§ Terapeutické (léčebné) – zaměřené na pomoc lidem s problémy.
§ Výcvikové - zaměřené na sebepoznání, na nácvik nezbytných dovedností
(komunikačních, postojových…).
7.5 Komunitní psychiatrie
- zabývá se prevencí a léčením mentálních poruch a chorob, spolu s následnou rehabilitací

psychiatrických pacientů prostřednictvím připravených komunitních programů.
V přístupu k jednotlivci využívá bohatých zdrojů a možností, které skýtá komunita.
Komunitní psychiatrie je nazývána třetí revolucí v psychiatrii;
- k největšímu rozmachu KP dochází v 60. letech;
- komunitní péči tvoří účelný systém, který sdružuje všechny služby, jež mohou
napomáhat podpoře a rozvoji duševního zdraví členů komunity. Jedná se o 24 hodinovou
pohotovost, ambulantní služby, možnost rychlé hospitalizace, možnost částečné
hospitalizace, poradenská střediska;
- k profesím, které se na komunitní psychiatrické péči podílejí, patří psychiatři, sociální
pracovníci, pracovníci v sociálních službách, psychologové, zdravotní sestry,
ergoterapeuti, fyzioterapeuti, administrativa a další osoby, které provádějí pracovní
terapii, rekvalifikační programy;
- největší důraz se v systému klade na propojenost a návaznost poskytované péče.
7.6 Terapeutická komunita (dále jen TK)
TK v širším pojetí znamená specifickou formu organizace, specifickou v tom, že se ruší

autoritativní organizace (komunikace shora dolů) výměnou za otevřenou komunikaci všech
53
členů instituce (včetně pacientů) a jejich spolupodílení a spolurozhodování na léčbě. Pacienti
přestávají být pasivními členy a stávají se aktivní silou, která se podílí na vlastní léčbě.
Hlavní zásady v TK
- aktivní role každého člena komunity ve svém procesu uzdravení;
- snaha o vzájemné otevření se (ventilace strachu, hanby, křivdy, bolesti...);
- spoluúčast (stávám se aktivní ve své vlastní léčbě, ale i v léčbě ostatních v komunitě);
- ochota k soužití (schopnost navazovat vztahy, nepřítelem je „výlučnost“ – kdy si beru
jen pro sebe a nedávám – Skálovo „dej a ber“). Ochota k soužití znamená naprosté
přijetí odlišnosti;
- vzájemná komunikace;
- rovnoprávnost v rozhodování (členové se podílejí na řízení komunity);
- pospolitost (společná účast na činnostech komunity, vzájemné porozumění, pomoc,
kritika, zpětná vazba – opak izolace);
- permisivnost (akceptace a respekt k druhým, i když jejich chování vybočuje z normy.
Toto chování se neomlouvá, ale mluví se o něm, koriguje se a hledá se příčina, která
vede k náhledu na své jednání, náhled je prvním krokem ke změně chování).
Které faktory využívá TK

· sociální učení (učení, které se uskutečňuje přímou zkušeností v sociálních vztazích);
· konflikty (konflikty vznikají v každé komunitě, je potřeba, aby byly odhaleny a
ventilovány. Má-li ale komunita dobře fungovat, neměly by v ní existovat skryté
konflikty – neventilované konflikty);
· zpětná vazba (člověk dostává zpětnou vazbu o svém chování, o svých verbálních
projevech, gestech, mimice – jak působí na druhé lidi);
· sankce;
· chápavé a vlídné reakce (mnohdy je to poprvé, kdy člověk místo kritiky a odsouzení
zažívá pochopení);
· učení prostřednictvím zkušenosti (sebezkušenost, sebenáhled).
Kontrolní otázky:
1. Co mají společné všechny definice komunity?
2. Jaké typy komunity rozlišujeme?
3. Charakterizujte holistické pojetí komunitní práce.
4. Jaký je rozdíl mezi komunitním pracovníkem a komunitním aktivistou?
5. Jaké služby by měla komunitní práce nabízet?
6. Ve kterém okamžiku končí práce sociálního pracovníka v komunitě?
Hartl, P.: Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: Sociologické nakladatelství,

1997.
Hartl, P.: Komunitní práce. Driebergen: Hogeschool de Horst, 1993.
Hartl, P.: Úvod do práce s komunitami. Praha: Katedra sociální práce FF UK, 1992.
Matoušek O.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003.
Skála, J. Maťová, A. Hrodková, J. Homolková, J.: Bodovací systém a terapeutická komunita.
In: Čs. Psychiatrie, 1973.
Skála, J.: Psychoterapie v medicínské praxi. Praha: Avicenum, 1987.
54
Psychologie osobnosti
Autor textu: Mgr. Ondřej Bezdíček
Anotace
Cíl předmětu:
Osvojení strukturovaného pohledu na osobnost jakožto duševní jednotu člověka. Seznámení
se základními metodami psychologického poznávání jedince. Porozumění hlavním stránkám
duševního života z celostního hlediska jejich dynamiky, struktury a vývoje. Osvojení
důležitých poznatků o vztazích osobnosti, prostředí, těla a chování jedince. Seznámení
s možnostmi jejich uplatňování v praktické práci s lidmi.
Obsah předmětu:
1. Obor psychologie osobnosti, jeho předmět, cíle a uplatnění.
2. Východiska, zdroje a metody poznávání osobnosti; psychologické zkoušky, jejich druhy,
zásady konstrukce, ověřování a uplatňování.
3. Vztahový rozbor osobnosti - její dynamika, struktura, utváření a vývoj; hlavní způsoby
popisu a výkladu celku a dílčích stránek osobnosti.
4. Obsahový rozbor orientační stránky osobnosti – osobnostní proměnné v poznávání;
vybrané jevy, hypotézy a poznatky.
5. Obsahový rozbor motivační stránky osobnosti – osobnostní proměnné ve snažení; vybrané
jevy, hypotézy a poznatky.
6. Obsahový rozbor integrační stránky osobnosti – jevová a funkční stránka jáství a jáské
integrace duševního dění; vybrané jevy, hypotézy a poznatky.
7. Obsahový rozbor akční stránky osobnosti – jevová a funkční stránka konání; vybrané
jevy, hypotézy a poznatky.
8. Formální stránky projevu osobnosti – temperamentové ladění, výkonnostní předpoklady;
vybrané jevy, hypotézy a poznatky.
9. Vzájemné vazby a interakce osobnostních, organismických, existenciálních a vnějších
zdrojů, činitelů a dějů; vybrané jevy, hypotézy a poznatky.
10. Vybraná teoretická pojetí celku, popř. dílčích stránek, osobnosti – biopsychologická,
psychodynamická, behaviorální, humanistická, kognitivní, existenciální; vybrané pojmy,
hypotézy a praktická uplatnění.
Zkouška z předmětu:
Zkouška je ústní a sestává ze dvou úkolů:
1. Charakterizovat přístup jednoho z teoretických pojetí osobnosti podle vlastní volby. Vyložit
jeho hlavní pojmy, základní hypotézy o dynamice, struktuře a vývoji osobnosti a uvést
příklad, co ze zvoleného pojetí vyplývá pro praxi v některém z oborů aplikované psychologie
(zdravotní, pedagogické, pracovní atp.) - Pramenem k tomu může být Drapelova kniha
"Teorie osobnosti" nebo jiná odborná publikace, která o zvoleném pojetí pojednává
v obdobné šíři.
2. Pojednat o vylosovaném tématu z psychologie osobnosti v rozsahu, jaký mu byl věnován
v přednáškách a seminářích a v předepsané literatuře k tomuto kurzu. Charakterizovat význam
hlavních pojmů a poznatků či hypotéz na úrovních vymezení, vysvětlení a příkladů
z výzkumu nebo z praxe.
55
Zkušební témata:
1. Psychologické pojetí osobnosti
Vymezování osobnosti v psychologii, výklad zvolené definice. Přístupy k pojímání osobnosti:
nomotetický a idiografický, biofyzický a biosociální. Hlavní vztahové stránky studia lidské
osobnosti: dynamika, struktura, utváření a vývoj. Hlavní obsahové a formální kvality
osobnostního dění: orientace, motivace, akce, integrace, temperament, schopnosti.
2. Východiska a zdroje poznávání osobnosti
Cíle psychologie osobnosti a příklady jejího uplatnění. Pozorování a vyvozování
v psychologii: oblasti získávaných údajů, jazyky pozorování a teoretizování, vymezování
významu abstraktních pojmů. Hlavní druhy pozorování v psychologii osobnosti, jejich přínos
a problémy: podle zaměření (introspekce a extraspekce), podle navozování pozorovaných
jevů (nezasahující pozorování, experiment, testování), podle situace pozorování (přirozená a
umělá), podle způsobu měření (stupnice objektivní a posuzovací).
3. Metody poznávání osobnosti
Podstata a příklady užití postupů pozorování spontánního chování a jeho stop, výpovědi o
sobě v rozhovoru nebo v dotazníku, výkonu ve standardních osobnostních zkouškách, měření
tělesných znaků. Způsoby a příklady kvantifikace a psychologické interpretace výsledků
pozorování - objektivní, subjektivní, projektivní; jejich předpoklady, zvláštní možnosti a
meze. Příklady systematických chyb při objektivním měření a subjektivním posuzování.
4. Organismus a dynamika osobnosti
Hypotéza izomorfie stavů a dějů tělesných a duševních, jejich strukturovanosti. Příklady
jejího pozorování v souvislostech vybraných duševních jevů se stavem a činností některých
specializovaných součástí soustavy nervové, hormonální, imunitní. Důsledky pro
vysvětlování vzniku a podstaty některých duševních nebo tělesných poruch, popřípadě pro
pokusy o jejich nápravu.
5. Situace a dynamika osobnosti
Pojmy okolí, prostředí, situace. Poměr "situace" a "osobnosti" jako vysvětlujících zdrojů
stálosti a měnlivosti lidského chování. Argumenty výkladu situacionistického,
personologického, interakcionistického, jejich přínos a nedostatky. Pojmové propojení
osobnostních a situačních popisných pojmů. Metodologická předpojatost rozdílných
výzkumných strategií v tomto ohledu. Příklady reálné interakce jedince s prostředím.
6. Společenské vlivy a dynamika osobnosti
Pochody prožitkového ztotožňování s druhými, zvnitřňování sociálních vlivů, nápodoby a
sociálního učení vůbec. Osobnostní zdroje sociální percepce a sociálního ovlivnění.
Společenské zdroje utváření poznatků o světě, uspokojování motivů, sebepojetí, řešení
problémů a jejich zakódování v jazyce. Vzájemné vazby osobnosti, postavení ve skupině,
sociální role, sociální normy a sociálního chování.
7. Osobnostní dynamika orientačních dějů
Dynamika poznávání na různých úrovních vědomí. Vlivy podnětové situace a osobnostních
proměnných při řízení pozornosti, vnímání a oceňování, pamatování a představování, myšlení
a uvědomování. Aktuální členění „pole prožívání“ a jeho vnitřní a vnější činitele. Vlivy
poznávacího zakotvení, poznávacího stylu, stereotypů a obranného zkreslování na výsledek
poznávacích pochodů.
8. Osobnostní dynamika motivačních dějů
Pojem motivace a motivů, pohnutek a pobídek, prostředků a cílů, aktuálního vývoje
motivovanosti. Výklad motivace homeostatický, hédonický, činnostní, seberealizační. Úroveň
motivovanosti pudová a postojová. Pokusy o rozklad a o "výpočet" tendencí k motivovanému
chování z měr motivačních a orientačních proměnných.
9. Osobnostní dynamika frustrace a stresu
Pojmy deprivace, frustrace, frustrační tolerance a stresu. Hlavní druhy frustrujících překážek.
56
Typické způsoby reagování na frustraci. Hypotéza "frustrace - agrese"; nejčastější způsoby
vyrovnávání s překážkou a s agresivními popudy. Vliv frustračních zkušeností na zdravé či
poruchové utváření osobnosti. Povaha, zdroje a účinky stresu. Typické způsoby vyrovnávání
se stresem.
10. Osobnostní dynamika konfliktu a rozhodování
Pojetí a hlavní typy vnitřních konfliktů z hlediska motivů, prostředků a cílů. Poznatky o
motivačních "gradientech" konfliktních alternativ a o různých psychologických strategiích
řešení vnitřních konfliktů - "silovém", "obranném", "tvůrčím". Znaky "zdravého" a
"neurotického" řešení konfliktů a rozhodování. Vliv vnitřních konfliktů na zdravé či
poruchové utváření osobnosti.
11. Osobnostní dynamika konání
Hlavní úrovně řízení konkrétních činností; vlivy určující jejich vznik, průběh a změny.
Psychologická stránka volního, zvykového a impulzivního jednání. Dynamika vědomého
vstupu "já" do prožitkového pole volby konání. Pojmy „ideomotorického“ a "volního“ aktu.
Způsoby vyrovnávání s dalšími podněty a překážkami při volbě a při uskutečňování
mimovědomě nebo vědomě konané činnosti.
12. Dynamika jáství
Psychologické pojetí "já" podmětného a předmětného. Psychologická funkce činného "já"
v životě člověka, zdravá a nezdravá dynamika sebeuvědomování v průběhu činnosti.
Psychologická úloha trpného "já" (sebepojetí) v orientaci, motivaci a akci člověka. Hlavní
stránky sebepojetí, vliv jeho obsahu na hodnocení a sebehodnocení, na motivaci, na aspiraci a
na volbu praktického jednání. Obranné dynamismy "já", jejich povaha, úloha a důsledky.
13. Celkový popis struktury osobnosti
Popisné prvky struktury osobnosti: duševní funkce, duševní vlastnosti, motivy. Hlavní
způsoby popisu celkové struktury a jejich podoba: Vrstvy osobnosti, jejich nejčastější
uspořádání a vzájemné vztahy. Typy osobnosti "krajnostní" a "modální", příklady typologií
podle (sub)struktury osobnosti (např. Jung, Morfia, Spranger). Psychometricky vyvozené
soustavy vlastností, jejich příklady (např. podle Cattella či Eysencka, nebo „velká pětka“).
14. Osobnostní struktura orientace
Pojem a příklad "poznávacího stylu" (např. u Witkina, Holtzmana) nebo "pojmové struktury
osobnosti" (Kelly). Pojem schopnosti; rozlišení schopností v užším smyslu a dovedností;
aktuální a vývojové vztahy mezi nimi. Příklady schopnostních proměnných a způsoby jejich
měření. Pojem inteligence, hlavní názory na strukturu rozumových schopností, způsoby a
problémy měření úrovně rozumových schopností. Pojem, psychometrická povaha a
diagnostický význam inteligenčního kvocientu. Vztah úrovně schopností a aktuálního výkonu.
15. Osobnostní struktura motivace
Rozlišení pojmů "potřeba", "pud", "postoj", "cíl" a "sklon" a vztahy mezi nimi. Motivační
struktura osobnosti - vybraný příklad jejího obsahového vystižení (např. podle Cattella,
Learyho, Murrayho, Maslowa). Rozlišení motivů, sklonů a postojů; rozbor vybraného pojmu
motivační dispozice. Vztahy motivačních vlastností k situacím a jejich vztahy vůči sobě
navzájem.
16. Osobnostní struktura temperamentu
Pojetí temperamentu a temperamentových vlastností. Předpokládané zdroje temperamentu,
otázka jeho ovlivnitelnosti. Příklad a výklad celkové struktury temperamentu (např. podle
Heymanse a Viersmy, Eysencka, Kretschmera, Sheldona) ve vztahu ke klinické normě a
patologii.
17. Vývoj osobnosti
Povaha vývojových změn v osobnosti a hlavní oblasti jejich sledování v praxi. Obecné
členění průběhu vývoje osobnosti během života a hlavní znaky jednotlivých vývojových
údobí. Vývojová pojetí diferenciační a stadiální, jejich obecné předpoklady a způsoby
57
zjišťování. Příklady popisu a výkladu vývoje osobnostních struktur (např. u Lewina, Witkina;
Freuda, Eriksona, Piageta, Kohlberga).
18. Zdroje, činitelé a procesy utváření a vývoje osobnosti
Způsoby a problémy zkoumání úlohy dědičnosti, prostředí a sebeurčení. Pojetí vývojových
"kritických období". Povaha a vliv biologických a společenských zdrojů socializace a
poznatky o vlivu zrání a učení v různých složkách osobnosti. Hlavní druhy učení podílející se
na utváření a vývoji osobnosti.
Předepsané prameny:
Přednášky a semináře z psychologie osobnosti na PVŠPS.
Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2007.
Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal 2002.
Drapela, V. J.: Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál 1997.
Doporučená literatura:
Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Orbis 1972, nebo Bratislava, Psychologické a diagnost.testy
1982.
Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha: SPN, 1983.
Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti. Praha: Academia 1997, 1998.
58
Obsah
Modul č. 1 Pojmosloví a metody psychologie osobnosti

Modul č. 2 Temperament a konstituce
Modul č. 3 Pojem vlastnosti
Modul č. 4 Dynamika a struktura osobnosti
Modul č. 5 Schopnosti a inteligence
Modul č. 6 Motivace
Modul č. 7 Rysy osobnosti
Modul č. 8 Vývoj osobnosti
Modul č. 9 Teorie osobnosti
59
Modul č. 1 Pojmosloví a metody psychologie osobnosti
Klíčová slova - osobnost, osobitost, osobnostní vasnost/rys, metody
Pojem „osobnost“:
1. Osobitost: odlišnost jedince od jiných jedinců téhož věku, pohlaví, kultury. PO –
diferenciální psychologie.
2. Osobnost jako struktura celku psychiky: „Osobnost je člověk jako celek po stránce
duševní“ (Tardy, 1967).
Tento přístup člení psychiku na samostatné složky, každá má svou funkci a PO studuje
integraci/interakci těchto složek/funkcí.
Předmět psychologie osobnosti: Předmět PO tvoří psychika v 1. a 2. z uvedených významů
pojmu „osobnost“ (viz výše).
PO je jeden ze základních oborů studia (akademické) psychologie. Sousedí s mnoha dalšími
obory:
obecná ps.,
vývojová ps.,
sociální ps.,
ps. motivace,
ad. aplikovanými obory.
Historie výzkumu osobnosti

F. Galton: 1844 zal. Antropometrickou laboratoř („pro správné měření a vážení dětí a
dospělých a testování jejich schopností metodami moderní vědy“). Formuloval „index
korelace“ a předpoklad normálního rozdělení psychických procesů.
W. Wundt – po r. 1879 zavedení chronografu pro měření reakčních časů.
Historie výzkumu osobnosti
James McKeen Cattel: od r. 1890 razil pojem „mentální test“.
– zjišťuje, jak se jedinec odchyluje od průměru skupiny (tehdy „pravděpodobná chyba“).
Alfred Binet a Theophile Simon r. 1905 vydali první inteligenční test na žádost fr.
ministerstva školství, je možné na jeho základě odlišit slabomyslné děti od normálních.
Základní pojmy – proměnné a škály:

Proměnná: vznikne tehdy, když jev převedeme do binárního kódu (0 nebo 1). Jedná se o
soubory příznaků, které jsou seřazené dle určitých hledisek.
Škála: Stevensovo dělení škál

A) Nominální: číslo vystupuje jako jméno.
B) Ordinální: čísla označují pořadí lidí, > <.
C) Intervalová škála: můžeme + −, normální rozložení (μ, σ).
D) Poměrová škála: + −, > <, ×.
Metody nomotetické a idiografické (G. Allport, 1937):

A) Nomotetické: hledání obecných zákonitostí chování ve vztahu k jednotlivci.
Tvrzení nomotetická: použitelná za všech okolností.
B) Idiografické: zkoumají kvalitativní rozdíly mezi osobami, detailní biografie, způsoby
chování ad.
60
Tvrzení idiografická: použitelná pouze v určitém kontextu. 4 základní zdroje dat – „data jsou
vodítka (clues)“:
1. S data (self-judgments): požádáte osobu o sebehodnocení.
2. I data (informant): inf. od lidí, kteří danou osobu dobře znají.
3. L data (life): ověřitelná fakta ze života, která mohou mít psychologický význam.
4. B data (behaviour): pozorujte chování jedince, experiment, os. dotazníky (některé).
Data jsou „vodítka“: tvoří jako celek portrét/skládanku osobnosti jednice

1. S data: jednoduchá, známe se nejlépe, self verifikace × možná vám neřeknou, možná
nemohou říci.
2. I data: jsou posouzeními, dostatek informace, reálný svět, efekt očekávání × omezenost
informace časem, prostředím, omyly v percepci, ovlivnění.
3. L data: vysoký význam, psychologická relevance × multideterminace.
4. B data: přirozená (v reálném životě) nebo experiment nebo fyziologické metody (GSR,
PET, MRI ad.).
Metody PO:
Systematické pozorování
Je vedeno přesným záměrem:
A) předem si stanovíme seznam prvků, které chceme sledovat, např. projevy agresivity,
B) sledujeme každý objekt (např. dítě) stejnou dobu – zaznamenáváme aktivitu,
C) vybereme objekt dle frekvence znaku (nízké/vysoké), např. agresivity.
Pozorování – introspekce versus extraspekce: „hledění dovnitř“.

Výhody: bezprostřední přístup k ps. jevům, je namístě jako první, když je to možné.
Nevýhody: málo průkazná (N = 1) – behaviorismus, nízká reliabilita (psychické stavy se
mění).
Posuzovací škály
Bývají zpravidla pětibodové/sedmibodové stupnice, jsou závislé na schopnosti zobecnění u
posuzovatele (učitele, psychologa ad.), posuzovatel má možnost posoudit řadu jedinců z
homogenní skupiny (např. třídy), je možné jimi zkoumat nejrůznější osobnostní, pracovní
vlastnosti.
Analýza spontánních výtvorů a produktů činnosti: Deníky, obrazy, básně, dopisy, rukopis,
nákupní košík, odpadkový koš ad. Zachycují jedinečné charakteristiky probanda, při jejich
studiu dospějeme k hypotézám, které je třeba ověřit standardními technikami.
Psychologický interview – rozhovor: Nejpřirozenější a základní metoda PO, záměrem je se

dozvědět o potížích probanda.
Rozlišujeme rozhovor: diagnostický, psychoterapeutický nebo pedagogický, je produktivní
pouze tehdy, když je proband motivován (chce se dát poznat).
Psychologický dotazník: Standardizované interview v písemné podobě, lze administrovat

skupinově, poprvé použity za 1. světové války (výběr branců), později pro interindividuální
rozdíly, objektivnější odpovědi (oproti rozhovoru), protože se vyhneme subjektivnímu dojmu
pos.
Rozlišujeme: anamnestický, zájmový, osobnostní dotazník.
61
Výkonové testy: Úkolem probanda je odpovídat co nejpřesněji/ nejrychleji, řešit problémy
ad., staví na předp., že čím lepší výkon proband podá, tím lépe je schopen obstát v běžných
situacích.
Rozlišujeme: testy inteligenční, paměťové, pozornostní, vědomostní, speciálních schopností,

projektivní techniky.
Projektivní testy: jsou založeny na předkládání mnohoznačných, neurčitých podnětů (např.

skvrn), předp. že proband podnět doplní a zpracuje, přičemž se ukáže něco podstatného z jeho
osobnosti – něco, co by nebyl ochoten sdělit ze své osobnosti, „promítne“ (projekce) jako na
filmové plátno, patří sem: ROR, TAT, Asociační exp., kresba postavy, stromu, Hand test ad.
Psychofyziologické metody: Zaznamenáváme neurofyziol. koreláty psychických procesů.

Např. srdeční tep, dech, teplotu, kožně-galvanický odpor (GSR), oční pohyby, penilní
tumescenci, EP – v závislosti na prezentaci standard. kritických podnětů (verbálních,
obrazových aj.).
Patří sem i zobrazovací techniky mozku/smyslů/orgánů: MRI, CT, EEG, EMG, EOG,
SPECT, PET, ad.
Výzkumné techniky – „velká 5“

I) Klinické metody:
1. Pozorování
2. Rozhovor
3. Anamnesa
4. Analýza stop a výsledků činnosti
II) Testové metody: 5. Testy

A) Výkonové: testy intel., pam., spec. schopností
B) Osobnostní: dotazníky a inventáře,
C) Projektivní testy osobnosti,
D) Posuzovací stupnice
E) Objektivní testy osobnosti
Etika výzkumných technik: Má právo provádět pouze odborník (patřičné vzdělání – klinická
ps./personalistika/ped.), proband má právo na soukromí – zásadně nesdělujeme výsledky
vyšetření druhým osobám (ani příbuzným), nesmíme probanda diskriminovat na základě jeho
pohlaví, barvy pleti, činů, sex. orientace, původu ad.
Kontrolní otázky:
Otázka 1.–23. v Seznamu otázek ke zk.
Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2007, s. 11–55.
62
Modul č. 2 Temperament a konstituce
Klíčová slova - temperamentová vlastnost, konstituce, teorie temperamentu, charakter
Temperament: ozn. způsob citové i volní vzrušivosti, reaktivity a aktivity jedince – bez
ohledu na předmět či směr této aktivity.
Slouží pro ozn. celé skupiny vlastností ve smyslu individuálních rozdílů temp. kvalit.
Ozn. celkový styl prožívání a jednání, který souvisí s emočním stavem osobnosti.
Temperamentové vlastnosti: jsou vlastnosti relativně stálé, dané tělesnými vlastnostmi

(konstitucí). T. se projeví už v dětství a zůstává během života stálý.
Temperamentové vlastnosti:
A) celkové citové ladění (převládající náladu);
B) způsob citové/volní vzrušivosti, reaktivity a aktivity;
C) zahrnuje formální vlastnosti, nezávislé na obsahu vědomí a osobních sklonech.
Teorie temperamentu – antická

Rozlišujeme: A) Antickou (klasickou) a konstituční typologie: B) Kretschmerovu, C)
Sheldonovu teorii temperamentu.
A) Římský lékař Galenos (129–199 n. l.) popsal základní temp. vlastnosti. Nauku převzal od
řec. lékaře Hippokrata (460–370 př. n. l.). Interpretoval je jako funkci kvantitativních poměrů
mezi 4 zákl. „tělesnými šťávami“: krev (sangvinik), hlen (flegmatik), žluč (cholerik), černá
žluč (melancholik).
Kretschmerova (morfologická) typologie:

Ernst Kretschmer (1921) popsal souvislost mezi konstitucí těla, typem temp. a psychiatr.
onemocněním: popisuje 3 vyhraněné a 1 nevyhraněný tělesný typ a jejich souvislosti s typem
temp. a psychiatr. onemocněním.
Sheldonova konstituční typologie:

vychází ze studia zdravých osob – (vysokoškoláků). Za zákl. zdroj rozdílné tělesné konstituce
považuje rozdílné relace ve vývoji zárodečných blan: vejce – blastula – gastrula.
Jungova typologie osobnosti: považuje za centrum vědomí „Já“, má 4 zákl. funkce:
A) čití,
B) myšlení,
C) cit,
D) intuice.
Na úrovni vědomého „Já“ rozlišuje 2 základní zaměření psychické energie:

Introverse: zaměření ps. energie „dovnitř“,
Extraverse: zaměření ps. energie „ven“.
Jungova typologie osobnosti
Z toho vymezuje 8 typů osobnosti se specifickým vztahem ke skutečnosti:
63
A) Introvertně zaměřený: myšlenkový, citový, počitkový, intuitivní typ.
B) Extravertně zaměřený: myšlenkový, citový, počitkový, intuitivní typ.
Eysenckovo psychometricky založené pojetí temperamentu:

H. J. Eysenck (1916 –1997) dospěl na základě faktorové analýzy ke 3 zákl. nezávislým
temperamentovým vlastnostem:
A) Bipolárně koncipovaná dimenze „extraverse“ – „introverse“: nevymezuje ji jungovsky
(zaměření energie Já), ale jako způsob chování.
Introvert: má sklon k introspekci a uzavřenosti, orientuje se na blízký okruh přátel, cítí se lépe
mezi knihami než lidmi, své aktivity předem plánuje, je spolehlivý a stálý, kontroluje své city,
pojímá vše vážně.
Extravert: má sklon k bezstarostnosti, družnosti. Má mnoho (povrchnějších) přátelských

vztahů. Je pohotový, bezprostřední, méně spolehlivý, rychle zapomíná, má sklon k
impulzivitě.
B) Neuroticismus: jedná se spíše o kontinuální škálu psychické integrovanosti osobnosti ve

smyslu lability – stability.
Stabilita: citová stálost, psychická odolnost, vytrvalost.
Labilita: projevy neuroticismu – citová nestálost, přecitlivělost, nedostatek sebedůvěry, pocity
méněcennosti, prožitky úzkosti.
C) Psychoticismus: se zakládá na Kretschmerově i Jungově pojetí přechodu
temperamentových vlastností od normy k patologii
– určité temperamentové typy předurčují nositele k určitému druhu psychotického
onemocnění.
První dvě ve svých kombinacích vytvářejí temperamentové charakteristiky osobnosti shodné s
galénovskými typy.
– dotazník EPI.
Cloningerova teorie temperamentu:
Podle Cloningera je osobnost komplexní stupňovitý systém, který se skládá z
psychobiologických dimenzí temperamentu a charakteru. Obě jsou měřitelné dimenze a
umožňují posoudit rozdílnost mezi lidmi.
Osobnost má 4 dimenze, Cloninger ozn. jako temperamentové. Jsou pozorovatelné od raného
dětství, zahrnují nevědomé učení.
1. Novelty seeking („vyhledávání nového“): hereditární základna aktivace chování.
2. Harm avoidance („vyhýbání se nebezpečí“): hereditární základna útlumu chování.
3. Reward dependence („závislost na odměně“): hereditární základna pro sociálně citlivé
chování.
4. Persistence („odolnost“): měří odolnost, vytrvalost vs. unavitelnost a frustraci. Dotazník
TCI.
Kontrolní otázky:
64
Modul č. 3 Pojem vlastnosti
Klíčová slova - vlastnost/rys osobnosti, teorie rysů, struktura a dynamika osobnosti,

dědičnost versus prostředí
Pojem „vlastnost“ (rys, dimenze) v psychologii osobnosti:

− je něco, co lidi trvale charakterizuje, odlišuje od druhých nezávisle na situaci. Jedná se o
trvalé osobnostní dispozice a tvoří popisný prvek struktury osobnosti.
Pro vlastnosti psychické používáme termín – rys → rysová (vlastnostní) teorie osobnosti (trait
theory of personality).
Jedná se o pojem vysvětlující individuální rozdíly v chování a prožívání jedince.
Jedná se o hypotetické proměnné vyvozené (vysouzené) z pozorovaných projevů chování.
Pojem „vlastnost“ v psychologii osobnosti
Jak rozumíme rysu „přátelskost“ v PO?:

1. Předpokládáme různé stupně „přátelskosti“ – rozumíme pojmu v kvantitativním smyslu.
2. Sestavíme seznam situací, kde se projevuje, zkoumáme její frekvenci, intenzitu a
konzistenci v čase.
3. Rozlišujeme relevantnost dané vlastnosti pro popis osobnosti a její aktivaci v dané situaci.
Vztahy mezi vlastnostmi a jejich koherence.

Spor mezi situacionismem × dispozicionismem: je chování jednotlivce ovlivněno situací,
nebo osobností (vlastnostmi/dispozicemi)?
Os. dotazníky sestávají z položek, kt. se z části překrývají. Právě touto částí měří vlastnost, o
níž jde → korelace.
Za rozhodující pro přijetí předpokladu jednoty určité vlastnosti je souvýskyt (kovariace)

skupiny jejích vnějších znaků. Je zjišťován interindividuálním a intersituačním porovnáváním
vnějších projevů člověka.
Výzkumné strategie v psychologii osobnosti:

Vývojové projekty: zkoumání procesů, kt. se vyvíjí vzhledem k věku. Popisujeme jednotlivé
prvky os. struktury − dispozice/vlastnosti z hlediska rozdílového.
Kvantitativní vývojové změny: Věková křivka − věk je nezávislá proměnná a velikost daného
znaku závislá – získáme křivku vývojovou. Rozlišujeme křivky výkonnostní versus křivky os.
rysů.
B) Kvalitativní vývojové změny: snaží se popsat období typických změn/kritických bodů

(vznik/zánik a úbytek/přírůstek). Patří sem všechny teorie vývojových stadií.
Dědičnost a prostředí: Dědičné předpoklady pro psychické vlastnosti (zakódované v genech)

se v průběhu života rozvíjí v podobě zrání.
Koeficient dědivosti je pro různé psychické vlastnosti odlišný: např. IQ = 0,50, sociabilita =
0,25, impulsivita = 0,45.
65
Klasifikace individuálních rozdílů v psychologii osobnosti: Kolik je základních vlastností
osobnosti a které to jsou? → klasifikace/taxonomie vlastností. Řešení tohoto problému
umožnila faktorová analýza:
– východiskem je pojem korelace, např. mezi povídavostí a samotářstvím.
Provedeme další měření – vypočítáme všechny korelační vztahy mezi proměnnými a

dostaneme korelační matici. Klasifikace individuálních rozdílů v psychologii osobnosti
Korelace mezi proměnnými (měřenými vlastnostmi) zveme povrchové,

– faktorovou analýzou dospějeme k „x“ (většinou 3) faktorům (pramenným vlastnostem) a
dostaneme faktorovou matici.
Základní vlastnosti vznikají skládáním původně měřených povrchových vlastností.
– individuální rozdíly v povrchových vlastnostech jsou vysvětleny individuálními rozdíly v
pramenných vlastnostech.
N = 1 Jediný člověk jako předmět výzkumu: Jedná se o zkoumání člověka při individuálním
vyšetření (jednom, nebo několika). Chceme popsat souhru funkcí individua, interakci jeho
osobnostních vlastností, popsat jeho jedinečnost/osobnostní rovnici. Idiografický přístup.
Dynamika osobnosti: V prožívání a chování čl. se setkáváme především s proměnlivostí.

Prožívání a chování se mění dle toho, co se děje v okolí a v těle jedince.
Proměnlivost duševního života nazýváme – osobnostní dynamikou.

Zákonitosti tohoto dění z hlediska individuálně jednotícího jsou zkoumány jako dynamika
osobnosti.
Dynamika osobnosti – psychické procesy a stavy:

Psychické stavy: se dají postihnout okamžitými průřezy psychické činnosti jedince v čase.
Rozumíme jím přítomnou a přechodnou duševní kvalitu, např. nerozhodnost, smutek, hlad,
radost, spánek. Stav předpokládá určitou pohotovost k psychickým procesům.
Psychické procesy (děje/pochody): jsou v určitém stupni uzavřenou řadou změn, výsledek je
patrný v rozdílu mezi počátečním a konečným stavem. Jsou právě probíhající změnou.
Kontrolní otázky:
66
Modul č. 4 Dynamika a struktura osobnosti
Klíčová slova - dynamika osobnosti, struktura osobnosti, faktor, faktorová analýza,

typologie, taxonomie
Prvky osobnostní struktury – vlastnosti a vztahy mezi nimi. V chování a prožívání čl.
pozorujeme v různých situacích něco společného. Předpokládáme, že tyto zvláštnosti jsou
projevem trvalých osobnostních dispozic (vlastností).
Lidé se ve skladbě těchto dispozic liší. Tento dispoziční zdroj duševního dění nazýváme
strukturou osobnosti.
Struktura – jednotlivé prvky spjaté ve vzájemných vztazích.

Osobnostní dispozice lze rozdělit na:
A) Obecné vlastnosti – odvozené ze způsobů prožívání a chování člověka za určitých
podmínek.
B) Dispozice motivové – odvozené z pozorovaných cílů činnosti.
Popis struktury osobnosti má vystihnout, co je v psychickém životě osoby:

– stálé,
– nezávislé na proměnlivosti situací.
V každé situaci se může z osobnostní struktury projevit jen nějaká část, k jejímu celkovému
vystižení je třeba člověka pozorovat ve velkém počtu reprezentativních situací.
Celková struktura osobnosti: Kromě obsahu jednotlivých částí osobnosti je při popisu
osobnosti zapotřebí i zachycení jejich funkce v celku psychického dění.
Pro popis struktury osobnosti můžeme použít:
1. vrstvové,
2. typové,
3. faktorové soustavy.
Vrstvy osobnosti: Existuje řada „vrstvových“ pojetí osobnosti, např. Freudovo,

Pavlovovo, německých charakterologů – např. L. Klagese. Společným znakem různých pojetí
je sepětí různých úrovní osobnosti:
A) Vývojem: „vyšší“ vrstva osobnosti vyrůstá z „nižší“.
B) Řízením: jedna vrstva je „vedoucí“ vůči ostatním a určuje činnost druhé.
Typy osobnosti: Pojem „typu“: někteří lidé jsou si po duševní stránce výrazně podobní, a
zároveň se společnými znaky liší od jiných.
Tím lze jedince uspořádat do skupin a každou skupinu vystihnout určitým vzorcem
osobnostních vlastností. Tento vzorec je nazýván osobnostním typem.
Typologie: stanoví pravidla pro zařazování jedinců do typů.

Typologie osobnosti: Základním záměrem typologií je rozčlenit lidi do skupin podle
vlastností – podobně jako u živočišných druhů. Lze vyvodit dvě základní pojetí
psychologického typu:
67
1. Typ jako krajnost: čisté typové vzorce jsou v tomto případě krajní polohy jedince v
prostoru osobnostních vlastností.
2. Typ jako modus: čisté typové vzorce jsou vymezeny jako kombinace vlastností, které se v
populaci vyskytují nejčastěji.
Faktory osobnosti: Uplatnění požadavku

− objektivního pozorování,
− měření veškerých psychologických jevů a kontrolovaného
− vyvozování pojmů.
Prostředkem k výstavbě pojmové struktury osobnosti se stala korelační analýza.
Korelační koeficient: kolik pozorovaného společného výskytu zde musí být, abychom
uzavřeli, že přes rušivé okolnosti, tyto dva/více projevů chování představují vždy jediný rys?
Faktory osobnosti
Faktor: faktorově analytický přístup identifikuje
− skupiny proměnných, např. položky v testu, které vypadají podobně.
− vlastnost, která činí tyto věci podobnými, se nazývá faktor.
− jedná se o statistickou metodu redukci dat
− snaží se najít řád uprostřed zdánlivého chaosu
− pionýry faktorové analýzy v personologii byli:
R. Cattell: 16 PF (př. přátelskost, stabilita, inteligence, senzitivita, dominance ad.), H. J.

Eysenck: EPI (3 faktory).
Psychometrický přístup, faktorová analýza sestává z těchto kroků:
1. Výběr znaků
2. Hromadné měření znaků
3. Faktorová analýza prvního řádu
4. Faktorová analýza druhého řádu
5. Ověřování a uplatnění výsledků
Kontrolní otázky:
Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2007, s. 15passim, 121–148.
68
Modul č. 5 Schopnosti a inteligence
Klíčová slova - schopnost, inteligence, speciální schopnosti

Schopnosti:
A) Možnost dosáhnout v konkrétní činnosti jisté úrovně – osobního stropu – „aptitude“.
B) Dosažená aktuální úroveň psychických funkcí, znalostí, dovedností – „ability“.
V PO rozlišujeme schopnosti: rozumové (inteligence), paměťové, psychomotorické, tvořivé
ad.
Techniky diagnostiky schopností:
1. Studium schopností v přirozených podmínkách: vyučování, šachový turnaj, mat.
olympiáda, přehrávky v hud. škole, zázračné děti, mimořádná selhání ad.
2. Studium schopností ve standardních úkolových situacích – testy schopností:
A) usnadňují/umožňují kvantifikaci výkonu,
B) stimulují k činnostem, jejichž výsledky mají diagnostický význam.
Kvantifikace výkonu v testech schopností. Existují dvě cesty, jak výkon kvantifikovat:
A) Měření času: ke splnění určitého úkolu.
B) Správnost řešení: hodnotíme úplný zdar, částečný zdar, úplný nezdar.
Dále pracujeme se součtem, tzv. hrubý skór. Posléze vyjádříme vazbu k referenční skupině
pomocí směrodatné odchylky.
Příklad: kvantifikace výkonu v testech inteligence.
A) Pojem „mentální věk“. B) Pojem „IQ“. C) IQ = MV/FV × 100. D) Hrubý skór testu se
převede na IQ tak, že se příslušná hodnota najde v tabulce dle věkově/genderově příslušné
referenční skupiny.
Které proměnné sledujeme/mají dg. význam u schopností?
Primární - Kapacita: určitá úroveň provádění dané činnosti, která je relativně stálá.
Sekundární - Vzdělání: silně ovlivňuje testy, v nichž se uplaťňuje předchozí zkušenost.
Culture-fair tests: tzv. testy nezávislé na kultuře.
Klasifikace schopností v PO:
1. Inteligence: chápavost, nejčastěji zjišťujeme tzv. obecnou inteligenci – schopnost vyznat se
v nové situaci, kdy nevystačíme se zkušeností, schopnost nalézat rozdíly a podobnosti,
myslet v analogiích, deduktivně odvozovat čísla, řešit příklady, nacházet vztahy mezi slovy,
chápat abstraktní symboly, srovnávat předměty ad.
2. Tvořivost: Schopnost vymyslet něco nového, něco, co není v úloze předem dáno. Projevuje
se především bohatstvím a originalitou nápadů.
Divergentní/konvergentní myšlení a fluidní/krystalická inteligence
J. P. Guilford rozlišil pro popis inteligence 3 dimenze: obsah, operace, produkce.
Konvergentní/divergentní produkce je reakcí p. o. na soubor problémů. Př. Jaká je suma
vnitřních úhlů trojúhelníku?
Speciální schopnosti: Faktorovou analýzou byla identifikována řada nezávislých schopností, z
nichž některé jsou složkou obecné inteligence, jiné relativně samostatné:
Verbální schopnosti Numerická schopnost Paměťové schopnosti
Prostorová představivost Percepční pohotovost Psychomotorické tempo
Kontrolní otázky: Otázka 51.–59. v Seznamu otázek ke zk.
Doporučená literatura Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2007, s. 73–87.
69
Modul č. 6 Motivace
Klíčová slova - motiv, motivovanost, teorie motivů, incentiva, drive, zájmy, hodnoty,
postoje
Motivace: slovo odvozeno z lat. motus – pohyb: Jaké síly „hýbou“ chováním/prožíváním
jedince?
Činnost člověka je v každé chvíli výběrová (silná odezva na některé podněty a opomíjení
jiných).
Motivace: hypotetické hybné síly, vzbuzující zvlášť zaměřenou činnost jedince – snažení:
tíhnutí k činům určité intenzity, obsahu a cíle.
Dynamika motivace – motivovanost:

Motivovanost: vyplývá ze vztahu člověka a jeho okolí.
A) Je v podobě snah prožívána jako požadavek určitého dění v tomto vztahu – změny
výchozího stavu.
B) Je to zároveň síla směřující k uskutečnění tohoto stavu.
Dynamika motivace – motiv:

Motiv (pohnutka): základní obsahově rozlišitelná jednotka v působení čl. – okolí.
A) Právě působící síla („aktualizovaný motiv“) – prvek osobnostní dynamiky.
B) Dispozice k jejímu vzniku – prvek osobnostní struktury.
Dynamika motivace – motiv:

Motiv: přímý prožitek spontánního směřování a usilování o určitém obsahu a intenzitě.
Pokus o výpočet motivovanosti (Atkinson, 1964):

Ts = Ms × Ps × Is
Ts – Celková úroveň motivovanosti.

Ms – Intenzita vzbuzeného motivu.
Ps – Subj. pravděpodobnost, že bude dosaženo cíle.
Is – Pobídková hodnota dosažení sledovaného cíle.
Předmětná stránka motivace – cíle: Motivovaná činnost je prožívána jako činnost cílesměrná
– směřující k určitému „stavu světa“,
– dána čl. jako víceméně jasná představa (dosud neexistující) žádoucí skutečnosti.
Cíl: sledovaný a očekávaný stav věcí. Cíle si čl. volí na základě zkušeností s uspokojováním
potřeb.
Aspirační úroveň: stupeň objektivní náročnosti, kt. představuje jedincem zvolený cíl z
hlediska své náročnosti.
Vlastní aspirace vychází ze dvou druhů motivace (Lewin): touha po úspěchu a snaha vyhnout
se neúspěchu.
Hedónická stránka motivace: Pocity a emoce:
70
Prožitky hédonické povahy se vyznačují kvalitou libosti/nelibosti
– tato kvalita provází mnohé vjemy a představy a je prožívána jako důsledek i jako příčina
působících podnětů.
Tyto prožitky jsou základními silovými prvky motivace. Rozlišujeme:

A) tělesné pocity: jejich zdrojem jsou rozličné stavy těla
– žízeň, hlad, horko, sex. vzrušení ad. Jsou to vrozené odezvy na změny stavu těl. tkání, zákl.
kvalitou je slast a bolest.
B) emoce (city): Hédonické prožitky, působí jako dynamické spojky mezi podněty a
motivačními stavy:
– jsou vzbuzovány pro jedince významnými podněty.
Celková kvalita a intenzita emočního prožívání je zčásti dána jako vlastnost temperamentu.
Emoce slouží i jako podstatná složka motivace a poznávání.

Jejich fyziologický doprovod ukazuje na jejich fylogenetický původ mobilizátoru činnosti
organismu.
Formální popis emocí. Emoční prožitky mají tyto rozměry:
1. Hédonická kvalita v rozměru libost (přitahování) – nelibost (odpuzování),

2. intenzita emočního vzrušení,
3. časový průběh (vzhledem ke kvalitě a intenzitě),
4. intencionalita – vztaženost emoce k jejímu předmětu.
Dle účinku: zesilující–zeslabující, povrchní–hluboké.

Obsahový popis emocí, různá členění:
Strach: nelibá emoce, vzniká představou budoucího ohrožení.
Hněv: nelibá emoce, vzniká představou budoucí frustrace.
Náklonnost (láska): libá emoce vznikající představou budoucího uspokojení.
Úzkost: nelibý emoční stav, podobný strachu, ale bez uvědomovaného zdroje ohrožení.
Smutek: nelibý emoční stav, vzniká představou ztráty.
Radost: libý emoční stav, vzniká představou dosažení žádoucího cíle.
Struktura motivace: V prožívání motivů lze rozlišit určité stálé vzorce. Jejich stálost svědčí
pro existenci – motivačních dispozic. Podle jejich projevů v různých situacích vyvozujeme
jejich základní obsahové prvky. Měření těchto proměnných (prvků) pak umožňuje
předpovědět chování a prožívání určité osoby.
Prvky motivační struktury – projevy motivační struktury osobnosti rozlišujeme zhruba na 3

úrovních:
A) Jednotlivé motivy: dispozice ke vzbuzení aktuální motivační síly, vymezené cílovým
stavem jedince.
B) Jednotlivé postoje: seskupení více motivů vztažených společně k nějakému cíli.
C) Jednotlivé motivační vlastnosti: sklony k výskytu motivačním obsahem odlišných způsobů
chování a prožívání jedince.
Motivy – zpravidla rozlišujeme 2 úrovně původu dispozic motivů:

A) Vrozené (prvotní motivy):
– základní vrstva motivace těsně spjatá s biologickým programem uchování a rozvoje života.
71
– ozn. pud (angl. drive, něm. Trieb) nebo potřeba (need, Bedarf).
B) Odvozené (druhotné motivy): cílem je dosažení prostředku pro uspokojení motivů

prvotních.
Postoje: Jsou vysouzenou motivační dispozicí. Představuje pohotovost reagovat určitým

způsobem (s určitou intenzitou a směrem) na určitý motivačně závažný podnět.
Mají často značný stupeň osamostatnění a určitý stupeň stálosti. Zpravidla je jeden postoj
sycen více motivy zároveň.
V obecné třídě postojů se vyčleňují zejména zájmy a hodnoty.
Zájmy a hodnoty:
Zájmy: jsou postoje, jejichž předmětem je urč. činnost. Tato činnost jednotlivé motivy
sdružuje a uspokojuje.
Zájmů může být tolik, kolik je činností, které čl. přináší radost.
Hodnoty: lze pokládat za nejobecnější zájmy, nebo též za nejvlivnější postoje.

Hodnoty a osobnostní typologie:
Z hlediska dominance urč. hodnotové orientace lze sestavit osobní stupnice hodnot. Význam
tohoto konstruktu při výkladu motivační struktury vyplývá z typologií osobnosti zal. na
stupnici osobních hodnot:
„Cesty života“ C. Morrise (1956):

1. Dionýská: snaha splnit svá přítomná přání,
2. Prométheovská: snaha účinně zacházet se světem,
3. Buddhistická: snaha ovládat sám sebe.
Sprangerova typologie osobnosti: Spranger (1930) vytvořil soustavu „ideálních typů“ –

osobnostních vzorců příznačných pro jednu z hodnotových orientací:
1. Teoretický: cílem je hledání pravdy, hodnotou poznání.
2. Ekonomický: sebeuchování, užitečnost.
3. Estetický: harmonie, krása.
4. Sociální: konání dobra, láska.
5. Politický: ovládání druhých, moc.
6. Náboženský: sebepřesažení, jednota.
Motivační vlastnosti (sklony): Představují obecnější druh dispozic než postoje.

Daná vlastnost má povahu – universální směrové dispozice: Temperamentové vlastnosti →
Motivační vlastnosti → Postoje.
Motivační vlastnosti lze vztáhnout ke stupni, v němž se u člověka uplatňují jednotlivé motivy.
Kontrolní otázky:
72
Modul č. 7 Rysy osobnosti
Klíčová slova - rys osobnosti, faktor, osobnostní dotazník
Rysy osobnosti: Při vymezování rysů osobnosti chápeme předmět ps. osobnosti jako
osobitost.
Nejvýznamnější první, moderní, rozsáhlý výzkum osobnostních rysů provedli: R. Cattel
(1905–1998) a H. J. Eysenck (1916–1997).
Cattelových 16 P. F.: Pomocí faktorů se snaží vysvětlit co největší část osobnostní variability.
Povrchové rysy redukuje jejich faktorováním na rysy pramenné.
Povrchové rysy: adj. v jazyce pro ozn. os. vlastností, výsledky posuzovacích škál. Jsou
kombinací dvou/více pramenných rysů.
Pramenné rysy: projevují se v povrchových rysech. Administrací Dotazníku 16 PF lze popsat

osobnost jedince 16 bipolárními dimenzemi osobnosti. Profil lze porovnat s normativním
souborem z am. populace 10 261 dospělých.
Rozlišuje primární (16 P. F.) a globální faktory:

extraverze,
úzkostnost,
nezávislost,
zaměřenost,
sebekontrola.
Na základě jejich porovnání globálních s primárními lze sestavit osobnostní profil (zejména
pro zařazení do povolání). Kritika: R. Cattela – 16 PF − overextrakce faktorů, − příliš mnoho
faktorů, − primárně reprezentují ty faktory, které Cattel považuje za nejdůležitější.
Eysenckův model osobnosti:

− vychází při posouzení nejdůležitějších rysů osobnosti z biologie,
− nejdůležitější rysy osobnosti by měly být dědičné,
− asociovat s určitými oblastmi mozku a jejich fyziologií.
Eysenckův model osobnosti (P-E-N): Eysenck na základě faktorové analýzy rozlišil 2

základní faktory osobnosti (Dimensions of Personality, 1947):
A) Neuroticismus (N): tendence zakoušet negativní emoce, emocionální nestabilita.

B) Extraverzi (E): tendence mít radost z pozitivních událostí, zejména sociálních, být
obklopen lidmi.
C) Psychoticismus (versus síla supergega): dodán později v 70. letech, nemíněn
psychopatologicky (NE „psychotický“), nejhůře ukotven: kreativní, nesociální, málo
empatičtí.
Eysenckův model osobnosti (P-E-N):

Extraverze × introverze
Neuroticismus × stabilita – obě dimenze jsou statisticky nezávislé.
Na základě skórů v každé dimenzi lze lidi rozdělit do 4 typů:
73
Vysoké N a vysoké E = Cholerický typ,
Vysoké N a nízké E = Melancholický typ,
Nízké N a vysoké E = Sangvinický typ,
Nízké N a nízké E = Flegmatický typ.
Objev Velké pětky (Big Five)

− jestliže má něco význam/důležitost, tak pro to lidé vymysleli slovo. Lexikální hypotéza:
jestliže se jedná o něco významného v lidském životě, bude pro to existovat slovo, a pokud je
to universální vlastnost, bude to slovo i v jiných jazycích.
− tato hypotéza poskytuje cestu, jak přijít na nejdůlěžitější osobnostní rysy.
− Allport a Odbert (1936) vybrali 17953 deskriptivních výrazů → redukovali na 4500 →
Cattell na 35 → Donald Fiske (1949) vybral 22 rysů → McRae a Costa, 1987.
Dotazník NEO (Velká pětka, Costa & McCrae, 1985): Odvozen shlukovou analýzou škál 16
P. F. → došli ke 3 shlukům Catttelových primárních faktorů.
1. Neurotisicmus: sklon k obavám a strachu.

2. Extraverze: přátelská vřelost, radost z kontaktu.
3. Otevřenost ke zkušenosti: nechuť k rutině.
Zbývající dva dovodili na základě lexikálních studií:

4. Vstřícnost: sklon důvěřovat druhým.
5. Svědomitost: spolehlivá zodpovědnost.
MMPI (Hathaway & McKinley, 1943): Pův. verze sestává z 550 položek: od tvrzení k
tělesnému stavu k morálním a sociálním postojům. Hlavní škály jsou klinické – používají se
převážně v klinické psychologii. Zaměřuje se na určení osobnostních odchylek (abnormit).
Osobnostní rysy lze určit na základě 9 klinických škál: 1. Hypochondrie, 2. Deprese,

3. Psychopatie, 4. Hysterie, 5. Maskulinita – Feminita, 6. Paranoia, 7. Psychastenie,
8. Schizofrenie, 9. Hypomanie.
Kontrolní otázky:
74
Modul č. 8 Vývoj osobnosti
Klíčová slova - vývoj osobnosti, teorie vývoje
Kvantitativní a kvalitativní změny: Základní vliv na vývoj má zrání a působení okolí.
1. Kvalitativní:
A) absolutní – vznik a zánik duševní kvality,
B) relativní – přírůstek a úbytek.
2. Kvantitativní: základní proměnná vývojové ps. je věk (zrychlení, opoždění, odchylky).
Vývoj osobnosti během života – Big Five

– týká se stupně stability/proměnlivosti osobnosti během života,
– rank order stability (ROS, stabilita individuálních diferencí) → lidé mají tendenci uchovávat
své individuální rozdíly, např. extraverzi,
– ROS trvale stoupá s věkem .31 v dětství, .54 v adolescenci, .74 mezi 50 a 70 rokem života
→ osobnost se stabilizuje s věkem,
– osobnost se může měnit v intenzitě těchto individuálních diferencí → mean level of change,
– většina změn se v Big Five děje mezi 20−30 rokem života.
Freudovo psychoanalytické pojetí psychosexuálního vývoje: Struktura osobnostních

vlastností je určena vývojem během prvních 5 let života jedince. Vyrovnání jedince s
konflikty, dochází k nim v průběhu psychosexuálního vývoje mezi pudovými tendencemi a
požadavky okolí. Ústředním činitelem dynamiky a vývoje osobnosti je pohlavní pud, jeho
energetickou komponentu nazývá libido. Zráním je řízen orgánový „posun“ libida – různé
oblasti se stávají hlavním zdrojem orgánové slasti. Nerušenému uspokojování slasti vstupují
do cesty překážky společenského původu (rodiče) – pod hrozbou trestu je jedinec zvnitřňuje.
Prostřednictvím učení je jedinec zvnitřňuje a stávají se součástí jeho Nadjá. Každé ze stadií
má 3 aspekty:
A) Fyzické zaměření na určitou část těla,
– je tu soustředěna a uvolňována psychická energie.
B) Psychologické téma
– požadavky z vnějšího světa kladené společností na dítě.
C) Typ charakteru
– asociuje se s „fixací“ na určité stadium.
Výsledná stuktura os. vlastností je důsledkem toho, jak byl konflikt v jednotlivých stadiích
vyřešen (× výv. ustrnutí a fixace a regrese).
1. Orální stadium: do cca. 1 roku života.
2. Anální stadium: 1–2 rok.
3. Falické stadium: 3–5 rok.
4. Období latence: 6–12 rok.
5. Genitální stadium: od adolescence.
Erik Erikson (1902–1994): ortodoxní zastánce Freudovy teorie, nicméně řada nenápadných,
avšak velmi vlivných revizí jeho pojetí, např.: psychické konflikty se odehrávají nejen na
nevědomé úrovni, zdůrazňuje nikoliv fyzický posun libida v každé fázi vývoje, nýbrž sociální
konflikty → psychosociální teorie vývoje, vývoj se neomezuje na dětství → life-span
development.
75
Eriksonovo psychosociálního vývoje: Společenská stránka konfliktů je pro utváření osobnosti
důležitější než biologická. Pro každé vývojové stadium je příznačná určitá vývojová krize.
Obsahuje vždy konflikt s psychosociálním obsahem. První 4 stadia odpovídají Freudovým, E.
však předpokládá podstatné vývojové úkoly i v dospělosti.
Eriksonovo psychosociálního vývoje:
1. Důvěra proti nedůvěře: úkolem dítěte je získat základní důvěru v život a svět.
2. Autonomie proti studu a pochybám: úkolem dítěte je osvojit si sebedůvěru při rozhodování.
3. Iniciativa proti vině: úkolem je ustavit si základní postoj v oblasti zodpovědnosti za své
činy.
4. Výkonnost proti méněcennosti: cca. 6–12 rok, úkolem je osvojit si dovednosti a úspěšně
zacházet s předměty vnějšího světa.
5. Identita proti zmatení rolí: obd. dospívání, úkolem je ustavení pevného pojetí vlastního já,
svého úkolu ve světě.
6. Intimita proti osamělosti: obd. dospělosti, úkolem je dosažení schopnosti spojit se v
důvěrném citovém vztahu.
7. Generativita proti stagnaci: úkolem zralé dospělosti je přispívat druhým.
8. Integrita proti zoufalství: v obd. stáří je úkolem dospět k smysluplnosti vlastního života.
Výsledky řešení jádrového konfliktu jsou závislé na výsledcích stadií předchozích a

předurčují úspěšnost zvládnutí konfliktů v těch následujících.
Kohlbergovo pojetí mravního vývoje: L. Kohlberg (1964) rozpracoval své pojetí na základě
pojetí Piagetova. Předkládal dětem a dospělým krátké povídky a žádal od nich hodnocením
správnosti či nesprávnosti činů jednající osoby.
Rozlišil 3 základní vývojové úrovně, každou rozdělil na 2 stupně. Dosažení jednotlivých

stadií lze jen přibližně přiřadit k určitému věku.
Úroveň I. cca. do 7 let, II. do 13 let, III. stupeň 6 jen cca. 10 % jedinců > 16 let.
Kontrolní otázky:
76
Modul č. 9 Teorie osobnosti
Klíčová slova - teorie osobnosti, vrstvové, typologické, faktorové modely
Teorie osobnosti S. Freuda:

I. Úrovně vědomí:
A) Vědomí: vjemy, myšlenky, city, které si uvědomujeme.
B) Předvědomí: neuvědomované obsahy, které si lze přesunutím pozornosti uvědomit.
C) Nevědomí: obsahy, které si člověk neuvědomuje a jejichž přímý vstup do vědomí není
možný.
Rozhodující obsahy v duševním životě vznikají na úrovni nevědomí.
II. Složky osobnostní struktury:

A) Ono (id): tvoří je pudové procesy, řídí se principem slasti.
B) Já (ego): slouží testování reality a uspokojení často protichůdných nároků Ono a Nadjá.
C) Nadjá (superego): utváří zkušeností dítěte s vnější kontrolou (zpravidla rodičů).
Teorie osobnosti A. Adlera: stejný význam jako sexualita má pro Adlera tzv. cit sociální →
touha vztahovat se pozitivně a produktivně k druhým,
– každý z nás se v dětství cítil jako dítě v určitém ohledu méněcenný,
– snaha překonat tyto pocity motivuje chování i v dospělosti,
– snažíme se kompenzovat to, co byla naše nejslabší vlastnost → tzv. orgánová méněcennost
– např. kdo se cítil v dětství fysicky slabý, snaží se být v dospělosti silný (jedno zda byl/nebyl
silný),
– záleží na tom, co jedinec cítí.
Teorie osobnosti C. G. Junga:

– všichni lidé sdílí vrozené druhové vzpomínky,
– sídlí v nevědomí → kolektivní nevědomí,
– některé z nich nazývá archetypy → vrozené vzorce imaginace: matka země, hrdina, ďábel a
moudrý stařec,
– ve společnosti všichni nosíme masku → persona,
– do jisté míry je persona vždy falešná, protože část svého self si vždy chceme nechat pro
sebe,
– jako muži/ženy rozumíme ženám/mužům skrze filtr vlastní ženské/mužské stránky →
animus (idealizovaný obraz muže v mysli ženy/anima (vice versa).
Teorie osobnosti K. Horneyové: Neurotické chování pramení z poruch v mezilidských

vztazích.
Malé dítě má některé základní potřeby:
A) Dosažení emočního uspokojení.
B) Potřeba bezpečí.
Dospělé chování je často hnáno potřebou překonat bazální úzkost raného dětství:
strach, že zůstanu v hostilním světě sám. Pokud je péče rodičů v pořádku, vzniká bazální
důvěra (svět je bezpečné místo). Pokud je dítě zanedbáváno/odmítáno – vede to ke vzniku
bazální úzkosti. Pokus ji překonat může vést k tzv. neurotickým potřebám.
Rozlišuje 3 typy pohybu:
1. Pohyb k lidem: hledání ochrany u druhých.
2. Pohyb proti lidem: nutí ostatní lidi se podřizovat.
77
3. Pohyb od lidí: vyhledávání samoty psychické i fyzické.
Teorie objektních vztahů: M. Kleinová: největším zdrojem radosti, ale i strasti v našem
životě představují vztahy,
– emocionálně nejvýznamnější lidé se nazývají objekty,
– analýza interpersonálních vztahů → teorie objektních vztahů,
– klíčové: vztahovat se k druhým lidem můžeme pouze skrze jejich obrazy v naší mysli, tyto
obrazy však velmi často nesouvisí s realitou,
– nesoulad mezi obrazem objektu a realitou přináší problémy.
Teorie objektních vztahů: M. Kleinová – 4 základní témata:
A) každý vztah přináší slast/bolest = uspokojení/frustraci,
M. Kleinová: prvním objektem v životě dítěte je mateřský prs,
– prs → zdrojem výživy, tepla, slasti × není vždy k dispozici a plný,
B) mix lásky a nenávisti: významní lidé jsou pro nás zdrojem lásky, uspokojení, současně nás
mohou kritizovat a frustrovat.
C) rozdíl mezi částí milovaného objektu a celou osobou:
– co zajímá novorozence je prs matky, nikoliv matka.
D) psychika dítěte/dospělého je si těchto vztahů vědoma a ruší ji tyto protikladné pocity,
– např. dítě cítí hněv na matku (mléka není dost), závist (prs by chtělo samo), strach (ztratí
prs) apod.
– M. Kleinová pozorovala, že děti štěpí své objekty na špatnou a dobrou část:
Paranoidní pozice: děti si přejí zničit špatnou část, frustruje je.
Depresivní pozice: uctívají dobrou část, protože se bojí její ztráty.
Teorie objektních vztahů: D. Winnicott

D. Winnicott: děti si často vytvoří emocionální vztah k neživému objektu, např. vycpanému
zvířeti, hračce. Nazýval je: přechodné objekty
– pro přemostění fantazie a reality,
– udělují jim magická emocionální význam,
– doprovází je, když prs není přítomen, nepřístupný,
– umožňují překlenout období mezi péčí o ně a schopností se sám o sebe postarat,
– tyto objekty jsou vždy reálné a tu (pro dítě).
Falešné self: si nasazujeme, abychom obstáli v interpersonálních vztazích; smyslem
psychoterapie je minimalizovat diskrepanci mezi falešným a pravým self.
Teorie osobnosti behaviorismu:

– behaviorismus odmítl pojem osobnosti.
– odmítá pojetí popisných jednotek osobnosti bez zřetele k situaci: chování je funkcí situace,
– vymezuje os. „produkt soustavy zvyků“.
– tj. produkt učení: změna chování jako funkce zkušenosti.
A) Vrozená: vrozené odezvy na určité podněty (tj. nepodmíněné reflexy).

B) Získaná: nové spoje mezi odezvami a podněty
Rozlišuje instinkty a zvyky.
Teorie osobnosti J. Watsona:

– tzv. S-R koncepce osobnosti,
– osobnost jedince sestává z repertoáru naučených S-R odpovědí,
– vzorec S-R nemusí být u dané osoby koherentní,
– př. jedinec dominantní v práci, submisivní doma.
78
Kritika: nestuduje myšlení, motivaci; je založen většinou na výzkumu zvířat; opomíjí sociální
dimenzi učení, organismus je v exp. převážně pasivní.
Teorie osobnosti J. Dollarda a N. Millera:

– klíčovým termínem je tzv. hierarchie odezev:
– nejpravděpodobnějším chováním, které se spustí v dané chvíli, je chování na vrcholu
hierarchie odezev.
– př. nyní je na vrcholu Vaší hierarchie odezev čtení, nejníže je např. tancování.
– pokud však budu tancování odměňovat, postoupí výše v hierachii → odměny/tresty slouží
reorganizaci hierachie odezev.
– odklon od behaviorismu: učení mění uspořádání nepozorovatelné psychologické proměnné
– hierarchii odezev.
Teorie osobnosti J. Dollarda a N. Millera – neobehavioristické pojetí osobnosti: R = f(S,O)
Vzorec učení považují za výkladový rámec osobnosti:

1. Pud: podnět vybízející org. k činnosti.
2. Zpevnění: zeslabení (redukce) pudu.
3. Vodítko: podnět, který vyvolá odezvu jedince.
4. Odezva: podmínka, aby mohlo proběhnout osvojení vodítek na základě přítomného pudu a
následného zpevnění → hierarchie odezev.
Teorie osobnosti A. Bandury:

– přístupy k osobnosti založené na procesech učení lze rozdělit na behaviorismus a teorie
sociálního učení.
– teorie sociálního učení odmítá determinovanost jedince prostředím (klasický
behaviorismus),
– poukazuje na komplexní interakci osoby, prostředí a chování.
A) Učení pozorováním: jedinec pozoruje chování druhé osoby a mění své chování tímto
směrem.
B) Sebeúčinnost (self-efficacy): individuálně rozdílné přesvědčení, že jedinec může v kritické
situaci podat přiměřený výkon.
Teorie osobnosti K. Lewina: Rozpracoval teorii pole a interpersonálních vztahů:

A) Aktivity jedince probíhají uvnitř psychologického pole,
– (zahrnuje všechny minulé, současné a očekávané události).
B) Chápe životní prostor jako silové pole mezi jedincem a objekty v životním prostoru,
– vznikají síly psychologické povahy: některé objekty mají pozitivní (přitahují), jiné negativní
(odpuzují) valenci.
– čl. je motivován, aby udržoval v psychologickém poli rovnováhu. Je-li porušena, vzniká
tenze (potřeba),
– člověka přiměje k pohybu v psychologickém poli. Odstranění tenze přináší úlevu.
Rozpracoval teorii konfliktů.
Humanistické pojetí osobnosti C. Rogerse:

– vychází z přesvědčení, že člověk je vrozeně dobrý.
– egoistickým či agresivním se stává teprve v důsledku negativních zkušeností.
– čl. je od narození vybaven přirozenou sebeaktualizační tendencí,
– má vrozený regenerační mechanismus.
79
Příčinou neurotických poruch je konflikt mezi přirozeným hodnocením a hodnotovými soudy
převzatými od druhých.
– v psychoterapii by se měl terapeut chovat tak, aby klient zvýšil své sebehodnocení.
– měl by poskytovat klientovi tzv. nepodmíněné přijetí. To projevuje terapeut pomocí 3
proměnných:
1. Empatie: snaha podobně chápat jako klient.
2. Akceptování/vřelost: nepodmíněné přijetí.
3. Autenticita: terapeut se projevuje jako osoba, kt. nic neskrývá, nezastírá.
Teorie osobnosti R. Cloningera:

– podle Cloningera je osobnost komplexní stupňovitý systém
– skládá se z psychobiologických dimenzí temperamentu a charakteru
– obě jsou měřitelné dimenze a umožňují posoudit rozdílnost mezi lidmi
– osobnost má 4 dimenze,
– Cloninger označuje jako temperamentové
– jsou pozorovatelné od raného dětství, zahrnují nevědomé učení.
Teorie osobnosti R. Cloningera:
1. Novelty seeking („vyhledávání nového“): hereditární základna aktivace chování.
2. Harm avoidance („vyhýbání se nebezpečí“): hereditární základna útlumu chování.
3. Reward dependence („závislost na odměně“): hereditární základna pro sociálně citlivé
chování.
4. Persistence („odolnost“): měří odolnost, vytrvalost vs. unavitelnost a frustraci. Dotazník
TCI.
Charakter: je podle Cloningera formován prostředím a není v korelaci s temperamentem.

A) Cílesměrnost (Self-directedness, SD): schopnost jedince kontrolovat, regulovat a adaptovat
chování vzhledem k situaci.
B) Spolupráce (Cooperativeness, CO): důležitá ve skupinové práci.
C) Sebepřesažení (Self-transcendence, ST): tyto osoby charakterizuje skromnost, spokojenost,
trpělivost, naplněnost.
Kontrolní otázky:
Drapela, V. J.: Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál 1997.
Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Praha: Grada, 2007, s. 121passim, 124passim, 132passim,
138passim, 176passim.
80
Seznam cvičných otázek ke zkoušce z psychologie
osobnosti na PVŠPS
I
1. Jak chápeme v psychologii osobnosti pojem „osobnost“ – vymezte dva základní přístupy
k obsahu tohoto pojmu.
2. Vysvětlete co je cílem diferenciální psychologie.
3. Uveďte příklad nominální škály.
4. Kdy použijete pořadovou škálu?
5. Jaký je rozdíl mezi intervalovou a poměrovou škálou?
6. Jaký je rozdíl mezi nomotetickým a idiografickým přístupem ke studiu osobnosti? Uveďte,
jaký přístup zvolíte jako sociální pracovník při studiu malých sociálních skupin.
7. Co znamená „měření“ z hlediska nomotetického přístupu ke studiu osobnosti?
8. Vymezte pojem „proměnná“ z hlediska psychometrického přístupu ke studiu osobnosti.
9. Rozveďte metodu pozorování a uveďte podmínky, kdy ji použijete.
10. Srovnejte metodu pozorování a rozhovoru. Uveďte jejich výhody a nevýhody.
11. Uveďte, jaká omezení má metoda analýza spontánních produktů a výsledků činnosti.
12. Existuje rozdíl mezi analýzou spontánních „produktů“ a „výsledků“ činnosti?
13. Uveďte základní nevýhody posuzovacích škál. Uveďte základní chyby, kterých se při
posuzování můžete dopustit.
14. Rozlište dotazník a inventář. Vymezte rozdíly, výhody i nevýhody dotazníkových metod
oproti rozhovoru.
15. Jaká je základní výhoda/nevýhoda výkonových testů oproti dotazníkům?
16. Uveďte základní typy výkonových testů podle oblastí psychiky, které zkoumají.
17. Vymezte pojem „projekce“ a uveďte základní projektivní techniky.
18. Jaká je základní výhoda projektivních technik oproti dotazníkům?
19. Uveďte základní psychofyziologické metody a případy, kdy se využívají.
20. Proveďte základní souhrnné dělení klinických a testových metod v psychologii osobnosti.
21. Kdy se nejvíce využívá výsledků zobrazovacích metod?
22. Uveďte základní zobrazovací metody a vyberte si jednu a popište na obecné úrovni, jak
tato metoda funguje, snažte se popsat její výhody/nevýhody oproti jiným technikám.
23. Kdo má právo provádět výzkum základními metodami psychologie a jaké jsou etické
podmínky jejich užití?
II
24. Vymezte pojem temperament a popište jeho vztahy vzhledem k dalším složkám struktury
osobnosti.
25. Uveďte základní temperamentové vlastnosti.
26. Srovnejte antické pojetí temperamentu s Kretschmerovou a Sheldonovou konstituční
typologií.
27. Uveďte základní rozdíly mezi Sheldonovou a Kretschmerovou konstituční typologií.
28. Vymezte základní typy v Jungově typologii a přiřaďte se k jednomu z těchto typů. Uveďte
základní temperamentové vlastnosti své osobnosti, které Vás vedou k této klasifikaci.
29. Popište Eysenckovo pojetí temperamentu.
30. Popište a rozveďte jednotlivé části Cloningerovy teorie temperamentu.
81
III
31. Definujte pojem „vlastnost“ v psychologii osobnosti.

32. Vyberte si jednu vlastnost osobnosti, uveďte, jak byste ověřovali její nezávislost v čase a
nezávislost na typu situace a jak byste ji případně posléze ověřili psychometricky (pomocí
jakých metod psychologie osobnosti)?
33. Pomocí kterého statistického postupu ověřujeme vztahy mezi vlastnostmi a jejich
koherenci (soudržnost)? Co znamená, jestliže mi vyjde r = –0,7 mezi introverzí a přátelskostí?
Interpretujte nalezenou souvislost mezi těmito osobnostními vlastnostmi.
34. Jak byste zkoumali určitou osobnostní vlastnost, abyste mohli uzavřít, že se při
vyhodnocení výsledků nejedná pouze o vzorek chování jedince, které je z větší části vyvolané
pouze povahou situace či náhodnými vlivy?
35. Jaké jsou dva základní faktory, které mají vliv na psychologickou diferenciaci jedince?
Uveďte jejich vliv na výslednou úroveň inteligence daného jedince v dospělosti.
36. Existují rozdíly ve vývojových křivkách různých osobnostních vlastností? Srovnejte např.
vývojovou křivku pudového napětí, inteligence a citové zralosti. Jaké jsou mezi nimi
kvantitativní rozdíly?
37. Jaký je vliv dědičnosti a prostředí na rozvoj osobnostních vlastností? Je u všech vlastností
stejný?
38. Jak vysvětlíte, že koeficient dědivosti u sociability vychází zpravidla nižší než koeficient
dědivosti u inteligence?
39. Pomocí jaké metody můžeme provádět klasifikaci/taxonomii osobnostních vlastností?
40. Uveďte zjednodušený základní postup, jak se provádí faktorová analýza.
41. Kdy nelze provést faktorovou analýzu?
IV
42. Jaký je rozdíl mezi dynamikou a strukturou osobnosti?

43. Vymezte rozdíl mezi psychickými procesy a stavy. Uveďte příklad určitého psychického
procesu a stav a jeho vztah k dynamice osobnosti.
44. Vymezte pojem „struktury“ a v návaznosti na to pojem struktury osobnosti.
45. Co je předmětem výzkumu struktury osobnosti?
46. Vymezte vrstvové pojetí struktury a srovnejte ho s faktorovým pojetím.
47. Uveďte vrstvová pojetí struktury osobnosti, jedno z nich si vyberte a uveďte jeho základní
složky.
48. Vymezte základní typová pojetí v psychologii osobnosti. Vymezte pojem typu.
49. Srovnejte typové a vrstvové pojetí osobnosti, vyberte si jeden příklad typového pojetí a
uveďte jeho základní složky.
50. Jak dospějete k „faktorům osobnosti“, jaká základní metoda se používá pro popis faktorů
osobnosti a z jakých základních kroků sestává?
51. Vymezte pojem schopnosti v psychologii osobnosti a uveďte základní dělení schopností.
52. Jak máme možnosti kvantifikace výkonu, abychom mohli uzavřít, na jaké hladině se daná
schopnost u určitého jedince nachází?
82
53. Uveďte základní smysl studia schopností jedince – jakou informaci nám poskytuje např.
vedle studia jeho motivace, temperamentového založení ad.?
54. Uveďte základní příklad kvantifikace výkonu v testech inteligence?
55. Jaké další informace potřebujeme znát, jestliže daný jedinec má výkon v neverbálním
testu inteligence např. 84 IQ, abychom byli schopni tuto informaci začlenit do popisu jeho
osobnosti. Můžeme např. vyvodit, že tento jedinec není schopen rekvalifikace, nebo dalšího
studia?
56. Jaký vztah má IQ a tvořivosti, popište tento vztah na případu velmi tvořivého člověka,
např. Michelangela, Leonarda, Einsteina ad.
57. Rozlište fluidní a krystalické IQ a jejich vztah ke schopnostem jedince.
58. Rozlište konvergentní a divergentní myšlení a uveďte je do souvislosti s tvořivostí a
strukturou osobnosti.
59. Proč bychom se měli snažit, aby při použití testů byly minimalizovány faktory jako je
sociální prostředí, výchova, vzdělání a jaký vliv mají tyto faktory na interpretaci testů?
VI
60. Vymezte pojem motivace a rozlište „motivovanost“ a „motiv“.

61. Vymezte dva základní významy pojmu „motiv“.
62. Jaké základní proměnné mají silný vliv na úroveň naší motivovanosti dle modelu
Atkinsona?
63. Popište předmětnou stránku motivace.
64. Co je to „aspirační úroveň“ a jaký je rozdíl mezi motivovaností a aspirační úrovní?
65. Jakou základní kvalitou se vyznačují pocity a emoce a jakou roli hrají v motivaci jedince?
66. Jaké odlišujeme druhy pocitů a emocí?
67. Popište základní charakteristiky emočních prožitků.
68. Rozlište základní druhy emocí na základě jejich obsahu.
69. Jak byste charakterizovali motivační dispozice a jsou součástí struktur či dynamiky
osobnosti?
70. Jaké rozlišujeme dva typy motivů dle jejich původu, uveďte příklad pro každý typ.
71. Jak byste charakterizovali a odlišili „postoje“, „zájmy“ a „hodnoty“?
72. Popište jednotlivé hodnotové typy dle Sprangerovy typologie osobnosti.
73. Vymezte pojem „motivační vlastnosti“.
VII
74. Popište, jak se snažili vymezit pojem „rys osobnosti“ R. Cattel a H. J. Eysenck.
75. Popište rozdíl mezi povrchovými rysy a pramennými rysy v koncepci osobnosti R.
Cattela.
76. Popište všechny globální faktory v koncepci osobnosti 16 PF R. Cattela a uveďte alespoň
dva primární faktory. Proč porovnáváme globální a primární faktory?
77. Představte krátce Eysenckův model osobnosti a srovnejte ho s Cattelovým 16 PF.
78. Jak vznikla koncepce osobnosti Big Five Costy a McCrae?
79. Uveďte základní faktory koncepce Big Five.
80. Jaké omezení má použití koncepce 16 PF a Big Five v klinické psychologii?
81. Popište stručně dotazník MMPI a uveďte, jaká omezení má při použití na zdravé populaci.
83
VIII
82. Rozlište kvantitativní a kvalitativní změny ve vývoji, uveďte konkrétní příklad takových
změn.
83. Popište orální stadium: řekněte, jak dlouho přibližně trvá, centraci libida, fixaci v této fázi
(jak se projevuje) a srovnejte tuto fázi se stadiem análním.
84. Rozlište jednotlivá stadia Freudova pojetí psychosexuálního vývoje a popište pojmy
fixace, regrese a jejich vztah k jednotlivým stadiím.
85. Popište jednotlivá stadia Eriksonova pojetí psychosociálního vývoje.
86. Co je to jádrový konflikt v Eriksonově smyslu a jaký má význam pro ontogenetický vývoj
jedince?
87. Popište základní stadia Kohlbergova pojetí mravního vývoje. Na koho navazoval?
IX
88. Popište Fredovu teorii osobnosti a srovnejte ji s pojetím K. Horneyové. V čem se zásadně
odlišují?
89. Srovnejte Watsonovo pojetí osobnosti a pojetí Dollarda a Millera. V čem jsou základní
nedostatky klasického behavioristického pojetí osobnosti?
90. Vyložte neobehavioristické pojetí osobnosti a uveďte jeho rozdíly od klasického.
91. Popište teorii učení A. Bandury a její vztah k osobnosti.
92. Vyložte humanistické pojetí osobnosti u C. Rogerse. Shrňte základní nedostatky takového
pojetí.
93. Popište teorii pole a interpersonálních vztahů K. Lewina. Uveďte základní typy konfliktů,
které jedinec musí řešit. Uveďte její základní nedostatky.
94. Popište Cloningerovu teorii osobnosti a srovnejte ji s koncepcí Big Five.
84
Psychopatologie
Autor textu : MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D.
Anotace
Obsah předmětu
Obecná a speciální psychopatologie u neuróz, poruch osobnosti, psychosomatických chorob a
psychóz.
Obecná a speciální psychiatrie
Stručný výčet nemocí
Diagnostika psychických poruch osobnosti
Psychodynamické pojetí psychogenních onemocnění.
Úvod:
Klasická psychiatrie rozčleňuje psychické nemoci do tří kategorií:
Za prvé se jedná o psychické příznaky mozkových organických chorob jednak působením
zevních příčin, jako je poranění, intoxikace (sem patří z části i alkoholismus a toxikomanie),
infekce, jednak z vnitřních příčin, jako např. atrofie mozku s následnou demencí,
Alzheimerova choroba, epilepsie, narkolepsie a migréna, mozkové nádory, metabolické
poruchy.
Za druhé se jedná o převážně psychogenní poruchy vzniklé sice pod vlivem psychické
zátěže, rozhodující je však patologický, maladaptivní způsob zpracování takovéto stresové
situace.
Mezi oběma póly se nachází tzv. endogenní psychózy, zejména schizofrenie a endogenní
deprese, u kterých se předpokládá biochemická porucha mozkové činnosti, kde hrají roli jak
vrozené, dědičné dispozice, tak i psychická zátěž, jež změny v mozkové činnosti a
metabolismu může též způsobit.
85
Obsah
Modul č. 1 Obecná psychiatrie

Modul č. 2 Speciální psychiatrie
Modul č. 3 Obecná psychopatologie a diagnostika
Modul č. 4 Nutkavá a fobická neuróza - porucha osobnosti
Modul č. 5 Úzkostná a depresivní neuróza – porucha osobnosti
Modul č. 6 Hysterická (histrionská, konversní, disociativní) neuróza –
porucha osobnosti
Modul č. 7 Strukturální – vývojové - poruchy osobnosti
Modul č. 8 Anorexie a bulimie – poruchy příjmu potravy
Modul č. 9 Schizoidní a schizofrenní onemocnění
Modul č. 10 Stres a posttraumatická stressová porucha
86
Modul č. 1 Obecná psychiatrie
1. Poruchy vnímání
2. Poruhy pozornosti
3. Poruchy paměti
4. Poruchy myšlení
5. Poruchy řeči
6. Poruchy pudů
7. Poruchy emotivity
8. Poruchy vůle
9. Poruchy jednání
10. Poruchy vědomí
11. Poruchy osobnosti
Jednotlivé poruchy, které lze klasifikovat jako symptomy, se sdružují v syndromy, jednak na
základě toho, že určitá biochemická či organická porucha, např. narušení rovnováhy mezi
tvorbou serotoninu a dopaminu v mozku, vyvolá řadu typických reakcí, podobně je tomu při
postižení určité části mozku . Druhá možnost jak se sdružují symptomy v určitý syndrom
záleží v psychologické podmíněnosti. Tak depresivní nálada vede k poruše vůle a obé vyvolá
úzkost ze stupňující se poruchy koncentrace a výkonnosti což lze shrnout pod pojem
anxiozně-depresivního syndromu. Na ještě komplexnější úrovni se sdružují symptomy a
syndromy v typický obraz psychického onemocnění, např. u schizofrenie jde o poruchu
osobnosti (např. desintegraci, derealizaci), spojenou se ztrátou smyslu pro realitu a
propustností hranic mezi já a okolím, dále o poruchy vnímání (halucinace, depersonalizace) a
myšlení (paralogické, paranoidní či inkoherentní, typické jsou bludy, jindy autistické,
nevýpravné či ulpívavé myšlení), o poruchy řeči (např. neologizmy, slovní salát), o poruchu
pozornosti , vůle a jednání (např. stupor, pohybovou stereotypii a často o psychomotorický
neklid až o raptus), celkově jde o ztrátu rozpoznávat, orientovat se i se ovládat, tudíž o
nesvéprávnost.
87
Modul č. 2 Speciální psychiatrie
Na rozdíl od psychodynamického pojetí , ve kterém jde o psychologickou srozumitelnost

psychického onemocnění, předpokládají biologicky orientovaní psychiatři určitou
biochemickou (organickou) poruchu jež má za následek více méně typickou psychologickou
symptomatologii, kterou je třeba zevrubně popsat a jež vede na základě klinických studií na
zvířatech i na lidech k doporučení určité famakologické léčby. Jde tedy o popisný,
fenomenologický přístup ke klasifikaci psychických onemocnění.
V minulosti zde docházelo k mnoha omylům, např. již zmíněná schizofrenie byla považována
za (se jmenovala) dementia precox, tedy předčasnou demenci, tedy za nezvratný atrofický
proces v mozku, což bylo teprve na počátku 20 století vyvráceno. Bohužel, či bohudík
nemůžeme zkoumat in vivo biochemické či neuronální procesy v mozku, takže jsme odkázáni
na nepřímé důkazy, mnohdy jde o spekulace, např. pakliže ten a ten medikament, jenž (často
náhodně aplikovaný) normalizuje určité narušené psychické funkce u schizofrenie, tak z jeho
chemického složení usuzujme na biochemickou poruchu mozku.
Samozřejmě mají některá psychiatrická onemocnění prokázaný organický základ a patří

tudíž jak do péče psychiatra tak i neurologa. Právě zde se jedná o budoucí pole působnosti pro
sociální pracovníky, vychovatele i psychology, kteří aplikují psychologické testy zkoumající
stupeň narušení intelektu, paměti, pozornosti a výkonnosti a naopak zkoumají možnost využití
či zlepšení dosud nenarušených psychických funcí a posuzují zařaditelnost postižených
jedinců do rehabilitačního a dále do pracovního procesu či do speciálních zařízení.
Jde o mentální retardace (nutno znát jednotlivé formy a klinický obraz) a o atrofická
onemocnění mozku – o různé formy demence.
V důsledku stárnutí populace bude třeba stále více sociálních pracovníků zabývající se
problémem dementních klientů. Z toho důvodu o ní pojdnám šířeji.
Problematika a prevence stárnutí z neuro-psychologického hlediska.
Jak se vyrovnat se stále větším množstvím stále starších lidí ?

Tato otázka má jednak ekonomický a jednak zdravotně-sociální, psychologický a lidský
aspekt.Ty všechny spolu souvisí, neboť jak prevence předčasného stárnutí,tak i vhodný
přístup ke starým a často nemocným lidem zlepšují kvalitu jejich života a snižují náklady na
péči o ně.
Za tímto všeobecně akceptovaným faktem praxe značně zaostává.Tak např. jsou děti léčeny
dětskými lékaři, pediatry, avšak převážná čast lékařů ošetřující staré lidi žadnou
gerontologickou specializaci nemá, nehledě na to, že ani není specializovaným atestačním
oborem. V renomovaném britském časopise Lancet byla v tomto roce (2011) uveřejněna
statistika úmrtí starých lidí nad 80 let do 30 dnů po operaci. Z vyhodnocení zdravotních
podkladů vyplynulo, že v 1/3případů se dalo úmrtí zabránit pozornějším odebráním
88
anamnezy. Jednalo se často o multimorbidní pacienty s metabolickými poruchami, počínající
demencí a sníženou obranyschopností – což se projevilo v plné míře až po operační
zátěži.Vinu na jejich úmrtí měla i nedostatečná pooperační péče týkající se přijmu potravin,
zvl. tekutin, ošetřování dekubitů apod. O celkovém malém zájmu o staré lidi svědčí i chybění
údajů v lékařských zprávách o tom, zda se pacient dokáže o sebe postarat, zda může chodit –
jakoby to do medicinské péče nepatřilo.
Jiný výzkum prokázal, že pakliže je zohledněna u multimorbidních a dementních pacientů
psychologická a sociální stránka, sníží se nutnost následné psychosociální péče o polovinu.
Multimorbidita starých lidí, demence, Alzheimerova choroba a ve stáří častá obesita
z nečinnosti (více nežli polovina populace) bude vyžadovat stále více zdrojů, nebude-li se tím
naše společnost efektivněji zabývat.
Jak vypadá situace starého člověka z neuropsychologického pohledu ?

Oproti dřívějším názorům, jež panovaly ještě před 20 lety, nedochází automaticky s věkem
k ubývání neuronů v mozku a atrofii jeho kůry ; i mozek starých lidí je pozoruhodně
plastický a výkonný, schopen regenerace. Nejenom v dětství „konkurují“ neurony o přístup
k podnětům, a když ho najdou, tak se množí a vytváří nové synapse. Problémem u tudíž může
být leda motivace na straně starého člověka a podnětová chudoba panující v jeho okolí, ať již
ztrátou zaměstnání , úmrtím blizkých osob, osamocením, jistou roli hraje i úbytek fyzických a
psychických sil a možností s tím spojených. Na to by se měla prevence soustředit.
Ještě lépe vynikne tato problematika na pozadí biochemie mozku: i ve stáří se v mozku
produkuje dopamin, působek jenž podněcuje aktivitu a radost z ní. Toho se však vytváří více,
je-li mozek v činnosti – jde o pozitivní sebeposilující zpětnou vazbu: činnost podněcuje
tvorbu neurotropních hormonů, jež motivují k činnosti a které stimulují i růst neuronů a
tvorbu synapsí, což opět vede k získávání nových kompetencí a uspokojení z nich, tedy opět
k aktivitě. Proto je absurdní a frustrující zároveň, přejeme-li lidem odcházejícím do důchodu
„zasloužený odpočinek“ – tj. frustraci základní potřeby po aktivním životě. Právě naopak
bychom se měli postarat o to,aby tito lidé byli co nejdéle činní.
I ve stáří, např. během učení se cizímu jazyku se zvětšuje mozkový areál našeho řečového
centra, obdobně je to při pěstování hudby. Ubývání mozkových buněk je tudíž převážně
podmíněno nečinností následkem nedostatku motivace a inspirace a není tudíž kompenzováno
jejich novotvorbou.
Náš mozek je utvářen činností !

Zásada „use it or lose it“ platí nejenom pro tělesné funkce, svaly a kosti, nýbrž ještě více pro
funkce psychické a sociální aktivitu.
Tak bylo zjištěno pitvou mozků jeptišek v jednom náboženském řádu v USA, které se staraly
o psychicky i tělesně postižené děti a žily až do své smrti v dotyčném klášterním společenství,
že jich byla řada postižena Alzheimerovou chorobou aniž to kdo zpozoroval. Měli stále co
dělat a byly stále platnými a váženými členkami tohoto řádu.
V Evropě a USA, kde nastal generační rozpad rodiny, suplují nedostatečnou kognitivní a
sociální aktivitu „Memory kliniky“ či různé ambulantní programy kognitivního treningu. Sem
89
patří zajímavý poznatek kognitivních neuropsychologů. Ti prokázali, že je pravá hemisféra
odpovědná za učení se novým věcem (je např.aktivnější nežli levá u batolat), a když se něco
naučíme, je to převedeno jako hotový program do levé hemisféry.Ta je opět aktivnější u
starých lidí, je odolnější vůči stárnutí, opotřebení, atrofii. Tam si uchováváme naše
zkušenosti, tzv. recognition patterns, jejichž pomocí se ihned zorientujeme v nastávající
situaci.Vědci hovoří o „němých znalotech“, o intuitivním rozhodování, o mentální ekonomice
induktivního myšlení, kdy s jistou lehkostí, kterou lze nazvat i moudrostí (Goldberg)
intuitivně vezmeme v úvahu dosavadní zkušenosti a nalezneme optimální řešení či něco
pochopíme. Co se týče výše zmíněné snížené funkce pravé hemisféry, jež není tak funkčně
zdatná jako u mladých lidí, lze hovořit i o jisté výhodě, o prospěchu z útlumu tvorby
nadbytečných informací, šetření mentálních zdrojů. Proto je ekonomičtější u starých lidí
trenovat již naučené schopnosti a dovednosti. (Kromě toho je pravá hemisféra nositelkou
negativaních emocí.)
Nakonec se zamyslím nad otázkou, proč evoluce zapracovala na prodloužení života výrazně
nad generativní věk produkce potomků, resp. předávání genů.
Dle evoluční teorie se vyvíjeli zvířecí druhy adaptací na měnící se životní podmínky a způsob
života. V době přechodu od šimpanze k lidoopům a dále k homo sapiens se udála v jejich
způsobu života zajímavá změna: došlo k výrobě nástrojů a k učení se s nimi zacházet, tj.
vyvíjí se budoucí zkušební jednání v naší mysli. Zároveň se asi trojnásobně zvětšila stáda
lidoopů z 30 členné tlupy na až 100 členné společenství. To podnítilo rozvoj komunikace
a vznik řeči. To vše mělo za následek přibližně trojnásobné zvětšení mozku, zvláště obou
čelních hemisfér. Zatímco je zvířecí mozek specializován z 9/10 na vnímání a zpracování
podnětů z vnějšku a reagování na ně, slouží člověku 9/10 mozku k vnitřní komunikaci, ke
spojení různých mozkových areálů,čímž je umožněno nejenom uvažování, představovávní,
mentální reprezentace světa v naší psychice, ale i vytvoření sebevědomí, vlastní
intencionality, vědomí sebe sama a s tím související vědomou aktivitou včetně odpovědnosti
za své chování, sociální cítění atp.
Od té doby reaguje pravěký člověk na změny přírodních podmínek nikoli genetickým
přizpůsobením, resp. dalším vývojem mozku, nýbrž zasahováním do přírody, jejím
podmaňováním, což je daleko efektivnější a rychlejší. Příroda se musí přizpůsobit jemu,
vytváří svojí civilisaci a kulturu, ta se stává jeho mediem, ve kterém žije.
Zde lze nalézt odpověď na úvodní otázku: Starším lidem připadne důležitý úkol
předávat mladým lidem kulturní děditství, nashromážděnou zkušenost a moudrost.
Spíše aby nám byly staří lidé na obtíž – s čímž se často i sami identifikují – bychom měli
využít jejich potenciálu, jak se to v některých tzv. primitivních kulturách v minulosti dělo.
K tomu je samozřejmě třeba i to, aby si to samotní staří lidé uvědomovali a brali to jako
důležitý úkol ve stáří. Je třeba si uvědomit, že v druhé polovině života máme na světě jiný
úkol nežli v prvé polovině, kdy šlo o rozmach, obrácení se navenek – ve stáří jde spíš o
zamyšlení se nad svým životem, nad životem vůbec a ponechání prostoru nastupující generaci
s úkolem zúročení a předávání dosavdních znalostí a zkušeností. Jde o udržení toho cenného
naší evropské i české kultury, křesťanských hodnot atp.
90
Širokým polem působnosti sociálních pracovníků a psychologů jsou poruchy vyvolané
účinkem psychoaktivních látek , z nichž nejrozšířenější je alkoholismus. Zde je třeba znát
jeho formy: alfa coby problémové pití, využívajíce jeho antianxiozní účinek, snižující i pocity
viny či nepříjemnou odpovědnost a nutnost sebeovládání, beta alkoholizmus znamená
příležitostné pití –podobně jako kouření se jedná o společenský návyk, o přispůsobení se či
překlenutí rozpaků, gama alkoholizmus coby anglosaský typ rozšířený i u nás, u pijáků piva a
desilátů kde jde z různých důvodů o navození větší či menší opilosti, delta alkoholizmus častý
u pijáků vína ve Francii, jež často nevede ke zvyšování množství a k opilosti, často však
k jaternímu poškození, a konečně typ epsilon, kvartální episodické pití.
Jellinek rozeznává 4 vývojové fáze, stadia průběhu alkoholizmu, zvl. typické u jeho gama
formy:
1. Počáteční, příležitostné,
2. Varovné, pravidelné „pijáctví“
3. Rozhodné stadium, charakterizované zvýšenou konzumací i tolerancí a občasnou opilostí,
spojené s vznikem interpersonálních problémů či deliktů. Vznikla již závislost na alkohol,
s tendencí udržovat jeho stálou hladinu v krvi, jinak dochází k abstinenčním synptomům,
typické je ranní pití a
4. Konečné stadium charakterizované v důsledku poškození jater a mozku sníženou tolerancí
na alkohol, což má za následek, že i obvyklá konsumace vede k opilosti. Dochází
k neurologickým poruchám, např. k zánětům nervů a bolestem, k deliriu tremens, k fyzické i
psychické depravaci osobnosti.
Stoupající prevalenci vykazují závislosti na drogách, poskytující pocity štěstí či jiné zajímvé
zažitky (heroin, kokain, halucinogeny, syntetické drogy) či stavy uklidnění a jakési beztíže
(canabis, benzodiazepiny- do této skupininy patří i časté zneužívání léků proti bolestem,
úzkosti a depresi), v poslední době se rozmáhá zneužívání psychotropních stimulujích látek,
zvyšující vigilitu a výkonnost ( kofein, amfetamin, sem patří i některá anorektika).
Rozlišujeme psychickou a fyzickou závislost s různými poruchami osobnosti.

Jak již bylo naznačeno, může se jednat o úzkostnou a závislou (depresivní) poruchu
osobnosti a jakousi sebemedikaci, dále o emočně nestabilní až disociální poruchu, kdy např.
alkohol „rozpustí“ dosud účinné zábrany (např. u agrese) či nechá vymizet pocity
méněcennosti a vede k hypomanickému stavu zvýšeného sebevědomí až k velikáštví.
Léčba sleduje dva cíle : jednak jde odvykání, o zlepšování sebediscipliny, sebeřízení a vůle
jak na fyzické tak i na psychické úrovni, tak jak to zdůrazňoval nestor léčby alkoholizmu
Jaroslav Skála, jednak o psychoterapii ve smyslu uvědomění si toho, co alkohol či droga
nahražuje, čeho se nedostává, jaký problém pseudořeší a jak jej vyřešit vlastními silami – zde
se zdá nejúčinnější skupinová či rodinná terapie.
91
Tzv. sociální psychiatrie se stále více prosazuje nejen u výše zmíněných poruch a
onemocnění, nýbrž i u klasických „velkých psychoz“, schizofrenie a endogenní, resp
„velké“(major)deprese. Jde o onemocnění, u kterých se předpokládá biochemická porucha
v mozku, jež může být samozřejmě podmíněna psychickou zátěží. Jde o to, že tato často
chronifikující onemocnění vedou k částečné či úplné pracovní neschopnosti a proto půjde
psychologům i sociálním pracovníkům o funkční diagnostiku, o to, jaké psychické funkce
jsou intaktní či zlepšitelné, a jak tyto pacienty socializovat. Tímto tématem se budeme
zabývat v kapitole týkající se psychodynamiky schizofrenie a deprese.
Z psychiatrického hlediska je jádrovým příznakem schizofrenie kognitivní dysfunkce,

vlastně i porucha veškeré psychiky a osobnosti nemocného.
Rozlišujeme řadu klinických forem:
Paranoidní schizofrenie, velmi častá, charakterizovaná převážně hlucinacemi a bludy
pronásledování, poruhami myšlení a jednání.
Hebefenní schizofrenie – bizardní manýrizmus, karikující pubertální období.
Katatonní schizofrenie – v popředí jsou poruchy hybnosti, jak „vosková ohebnost“,
stereotypie či stupor, tak i raptus.
Simplexní schizofrenie, se spíše negativní symptomatologií, abulií, ztrátou zájmů, nečinností,
stažením se do sebe apod.
U psychotických poruch nálad rozeznáváme manickou, bipolární a depresivní poruchu.

Nejčastější je depresivní porucha různé intensity, jež se někdy dělí na endogenní, reaktivní a
neurotickou depresi, event. může jít i o dlouhodobou depresivní poruchu osobnosti. Typické
příznaky těžké deprese jsou:
Depresivní nálada, abnormní vzhledem k jedinci a nedpovídající jeho (normální)
psychosociální situaci, jež trvá více nežli dva týdny ve více méně stejné intenzitě nereagujíc
na zevní podněty. S tím je spojena ztráta zájmu a prožitku radosti. Ranní pesima. Porucha
spánku – ranní probouzení.
Podstatně snížené sebevědomí až k sebeobviňujícím ši anihilačním bludům.
Snížená energie a zvýšená únavnost, zpomalené psychomotorické tempo, někdy
melancholická agitovanost.
Ztráta chuti k jídlu, úbytek na váze, a ztráta libida.
U bipolární poruchy se střídají manické a depresivní fáze.
Samotná manická porucha je poměrně řídká a vyznačuje se povznesenou náladou, zvýšeným
sebevědomím, zrychleným myšlením až myšlenkovým tryskem, hyperaktivitou a ztrátou
odpovědnosti. To mívá za následek utrácení, neuvážené vrhnutí se do obchodování, do
milostných dobrodružství apod.
Deprese se často opakují, někdy i v souvislosti s roční dobu, s převahou na podzim. Odtud i
léčba světlem.
Podobně jako u schizofrenie se doporučuje kombinace farmakoterapie, psychoterapie a
socioterapie.
92
K behaviorálním poruchám patří poruchy spánku, sexuální dysfunkce a deviace, poruchy
chování v dětství a adolescenci.
O poruchách příjmu potravy, neurotických poruchách a poruchách osobnosti je pojednáno
v textu o psychodynamice psychogenních onemocnění.
Kontrolní otázky :
Etiopatogenese psychických onemocnění z psychiatrického hlediska.
Jaké formy schizofrenie znáte ?
Druhy alkoholové a drogové závislosti.
Poruchy intelektu a demence.
Pojednejte o depresi.
Doporučená literatura :
Svoboda, M. Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál, 2006.
Höschl, C.; Libiger, J.; Švestka, J. Psychiatrie. Praha: Tigis, 2002.
93
Modul č. 3 Obecná psychopatologie a diagnostika
Klíčová slova: struktura a dynamika osobnosti, diagnostika, terapie.
Diagnostický popis osobnosti – zvláště pak s psychogenním onemocněním – by měl

zahrnovat daný nezvládnutý konflikt či vývojový problém, následnou reakci a uspořádání
našeho „já“, včetně vývoje symptomů, i příslušný způsob nastolování vztahů.
Chronologické uspořádání: neurózy – psychosomatické poruchy – rané poruchy vývoje –
psychózy, má v sobě jistou logiku, gradaci.
Za prvé se jedná o stále křečovitější, stále násilnější snahu po udržení vztahu – samozřejmě
proto, že tento je pociťován jako stále více nejistější a závislejší od chování druhého. Tak se
pacient s hysterickou osobnostní strukturou bude snažit ovlivnit chování druhého
imponováním, zvyšováním vlastní atraktivity, děláním dojmu na okolí, který musí stále
stupňovat. Obsedantní neurotik se snaží udržet vztah mocí, kontrolou; emoce, jež by vztah
komplikovaly, eliminuje. Fobický, úzkostný pacient se všem těžkostem ve vztazích vyhýbá,
nenápadně se přizpůsobuje. Depresivní pacient je charakterizován závislostí, visí tedy na
druhém, neodvažuje se osamostatnění či projevů odporu, což opět zvyšuje pravděpodobnost
udržení vztahu. Mnozí psychosomatičtí pacienti prostě nevnímají komplikovanost
mezilidských vztahů, chovají se logicky až mechanicky, což může vyhovovat partnerům, kteří
kladou důraz na bezkonfliktnost a funkcionalitu. V náročnějších mezilidských situacích
onemocní tělesně, což může vyjadřovat jistou bezmocnost a stát se apelem na druhého, aby
stál při něm. Narcisticky strukturovaný jedinec považuje druhé za vykonavatele a
uspokojovatele vlastních potřeb a přání, k čemuž je přivede tu odzbrojující samozřejmostí
nároků na druhého, tu výbuchem narcistického vzteku v případě odporu. Borderline pacient si
přizpůsobuje druhé ještě více vlastnímu zjednodušenému schématu, buď je agresivní,
pohrůžkami ovládá, nebo idealizuje a nevidí možné disonance a konflikty. Konečně psychotik
se tohoto obtížného úkolu zcela vzdá, okolí mu připadá příliš hostilní či náročné, raději se
uchýlí do fantazie.
Jinými slovy lze říci, že je stále hůře snášena samostatnost druhých (objektů), jejich
nezávislost na sobě samých, odloučení, odmítnutí, frustrace.
Tím přicházíme k dalšímu diagnostickému kritériu posouzení tíže duševní poruchy, totiž síle
„já“, jeho diferenciaci, a tudíž i schopnosti zpracovávat a řešit různé, zvláště zátěžové situace.
Ty jsou redukovány na známé situace z dětství, resp. je reagováno stále jednodušším a
uniformějším způsobem. Neurotik potlačí nevhodné reakce – které by narušily jeho duševní
rovnováhu – do nevědomí, psychosomatik pak do tělesné sféry, narcista se povýší nad
frustrující část reality, kritikou pohrdá. Jedinec s psychickou organizací borderline si
komplexní realitu zjednoduší, rozštěpí na černo-bílou, buď je všechno dobré nebo špatné
a konečně psychotik se od frustrující reality odvrátí, vzdá se jakýchkoli pokusů o řešení. Jak
můžeme pozorovat, objektivita a realita stále více ustupuje subjektivitě, stále větší část reality
je vnímána buď zkresleně, či vůbec ne.
94
Stále méně je uznáváno, etablováno odlišení mezi sebou a okolím, mezi vlastními a cizími
pohnutkami. Konstituování „já“ i vnímání sebe sama versus okolí je podmíněno
uskutečněním separace z původního symbiotického vztahu (resp. vztahu s automatickým
uspokojováním potřeb). Toto jasné odlišení „já“ od „ne-já“, vnímání odlišnosti ostatních, trpí
již u psychosomatiků, kteří se citově domnívají, že jsou všichni lidé v podstatě stejní
(fenomén „reduplication“). Narcista, jak již bylo řečeno, považuje ostatní za prodloužení sebe
sama, u borderline-osobnosti odpovídá svět momentálnímu emočnímu stavu a psychotik
nerozlišuje fantazii a realitu.
Zatímco se neurotik snaží potlačovat, vytěsňovat, projikovat či emočně izolovat své emoční
reakce a tím chránit svou rovnováhu před neúnosnými konflikty, narcista, borderline pacient a
ještě více psychotik vnímají již v předpolí selektivně, či ignorují realitu. Neurotik se brání
proti průniku svého nevědomí do vědomí, psychotik proti průniku pro něj neúnosné reality –
oboje vyvolává typické symptomy.
Z hlediska sebepojetí a výstavby osobnosti (anglicky self, německy selbst) se jedná o stále
hrubší poruchu koherence sebe sama, vlastního sebeobrazu, o stále zřetelnější úzkost z
rozpadu vlastní osobnosti (tzv. psychotická úzkost) a o stále silnější kompenzační reakce na
tuto úzkost. Tak narcista vytváří reaktivně nabubřelé, velikášské „já“, u psychotiků
pozorujeme velikášské bludy. I neurotik bojuje koneckonců proti této úzkosti již oním
přehnaným jištěním si vztahů, neboť bezvztahovost (např. při deprivačních pokusech) vede k
rozvolnění osobnostní struktury. Člověk potřebuje neustále zpětné vazby, stimulace, snaží se
neustále dosahovat stavu optimálního napětí (tedy nikoli naprosté slasti a pohody), optimální
výměny (látkové, energetické, psychické) s okolím.
Z vývojově psychického hlediska se jedná o chronologii od tzv. konfliktní problematiky u
neuróz k defektní problematice vývoje a výstavby „já“ u psychosomatóz a časných poruch
osobnosti. Toto posouzení má zvláštní význam v psychoterapii, neboť vyřešení konfliktu či i
uvědomění a přijetí nevědomé části své vlastní osobnosti (svého reagování) lze dosáhnout i v
poměrně krátké době vhodnou metodou, zatímco deficity v oblasti výstavby vlastní osobnosti
lze dobudovat jen pozvolna, drobnou prací z obou stran. Zároveň se jedná u neurotiků o
problémy a konflikty na meziosobní úrovni, často v určité přirozené skupině (rodina, práce), u
psychotiků i časných poruch se zpravidla jedná o problémy v dyadě, ve vztahovosti vůbec.
Tak je třeba v diagnostickém rozboru uvést (dokonce na prvém místě), zda se jedná o
konfliktní patologii a jak příznaky souvisejí s kompromisním a interpersonálním řešením
konfliktu, či zda se jedná o vývojovou patologii, jež se projevuje defekty ve vztahovosti, a jak
jsou tyto defekty – též prostřednictvím příznaků – kompenzovány. Kompenzace tedy
neznamená řešení v užším slova smyslu, nýbrž jen reagování na něco, co chybí tak, aby to
nebylo sobě samotnému i ostatním nápadné. Zatímco jde v prvém případě o úzkost se nějak
rozhodnout, event. i o pocit viny v případě subjektivně chybného chování, jde v druhém
případě o vytěsnění pocitu studu, nedostatečnosti a nejistoty za něco, co se člověk nenaučil či
nezvládl. V prvém případě je vyvolávajícím momentem příznaků složitá a ambivalentní
situace, jejíž nepříjemnou část, a tudíž i konfliktnost, se pacient snaží potlačit – a druhou částí
zůstává i nadále v relativně harmonickém vztahu – zatímco v druhém případě je vyvolávající
situace charakterizována bezradností a následnou agresivitou i chaotickým chováním.
95
Z určitého hlediska se jedná buď o příliš rigidní osobnost, jež vytěsňuje vše co “nevejde”do
jejího sebekonceptu, a nebo o příliš rozvolněnou, chabě strukturovanou osobnost s deficitním
sebeřízením.
O jaké konflikty a jejich řešení (počínaje nejzralejší hysterickou neurózou, přes vývojové
deficity a jejich kompenzace u raných poruch, až po psychózu) se jedná, je tématem
psychodynamiky psychických onemocnění. U neuróz je charakteristickým řešením vyústění
ve formě příznaků jakychsi kompromisů protichůdných tendencí; sekundárně se pak neurotik
snaží chovat tak, aby se vyhnul situacím, jež jeho konflikt s odmítanými části jeho osobnosti
jitří.
Kontrolní otázky:
Jaký je rozdíl mezi neurotickými a strukturálními poruchami?
Jak vznikají neurotické symptomy?
Jaké jsou hlavní lidské motivace a proč lidé psychicky onemocní?
PONĚŠICKÝ, J. Neurózy , psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton,
2004.
SVOBODA, M. Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál, 2006.
Další odkazy:
BAŠTECKÁ, B. Základy klinické psychologie. Praha: Portál, 2001.
BAŠTECKÁ, B. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003.
PONĚŠICKÝ, J. Úvod do moderní psychoanalýzy. Praha: Triton, 2003.
96
Modul č. 4 Nutkavá a fobická neuróza - porucha osobnosti
Obsedantní, nutkavý neurotik stojí před dilematem, nakolik může připustit zvůli, násilí či
vzpouru a nakolik musí být poslušný, disciplinovaný – a jak toho (např. tvrdou
disciplinovaností i k ostatním nebo intrikováním) docílit. Symptomy vyjadřují buď více
impulsivní stranu konfliktu, např. nutkavé neslušné či rouhavé myšlenky v kostele, nutkavou
masturbaci, či onu úzkostnou stranu, např. nutkavé přesvědčování se, zda je zavřený plyn
(i zde je v pozadí impuls někoho otrávit či nechat byt vybuchnout), nutkavé mytí rukou (opět
jakési smývání něčeho nečistého, zakázaného) či různé magické praktiky, jako je počítání,
zaříkávání apod. V psychopatologii „všedního dne“ vídáme na jedné straně perfekcionismus,
avšak vždy i opak, např. nepořádek v příruční kabelce. Jindy se projeví skrytá agrese u
úředníka, jež svědomitou prohlídkou zavazadel způsobí, že zákazník zmešká odlet letadla..
Ještě horším příkladem byli svědomití a důkladní velitelé koncentračních táborů. Typická je
současná emoční izolace, to jest psychická obrana před emočním uvědoměním si toho oč jde.
Oproti hysterické poruše se naopak projeví obsahová stránka bez emočního doprovodu.
.
Fobickému pacientovi jde, spíše než o prosazení, o vzdálení se od objektu, který jej
zúzkostňuje, tuto úzkost řeší přesunem této problematiky jen na určité situace, tím spíše se v
jiných cítí volný, jindy i tam potřebuje nějakou jistotu ve smyslu doprovodného objektu
(talismanu, tablety, člověka). Typické je zde vyhýbání se konfliktům, zátěžím či nejistotě.
Poněkud širokým pojmem je stále častěji diagnostikovaná sociální fobie, s neustálým
strachem z devalvace a pocitem nedostačivosti, která však nesplňuje onu podmínku přesunu
např. na pavouky (arachnofobie), na kterou by byla obecná vztahová úzkost přesunuta.
Kontrolní otázky:
Jaký je typický vztahový modus u hysterické poruchy osobnosti?
Co rozumíte pod pojmem vytěsnění a konverse?
Co je tzv. oidipální komplex ?
PONĚŠICKÝ, J. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton,
2004.
Další odkazy:
97
Modul č. 5 Úzkostná a depresivní neuróza – porucha osobnosti
Klíčová slova: Nutkavá neuróza, obsese, kontrola, úzkost, strach, vyhýbání se, deprese,
zoufalství.
Na rozdíl od fobického pacienta je úzkostná porucha charakterizována úzkostí, jež se neváže

k žádné konkrétní situaci, či se generalizuje na všechny možné situace. Někdy se hovoří o
psychastenii, tj. celkové psychické slabosti. Takový pacient, trpí povšechnou sníženou
frustrační tolerancí, jindy jde o neurastenii, jsou-li v popředí tělesné vegetativní příznaky jako
pocení, tachykardie, kolísání krevního tlaku, zažívací potíže, bolesti hlavy atd. Je-li pacient na
tyto příznaky fixován a nechává se stale znovu vyšetřovat, hovoříme o hypochondrii. Konec
konců jde o úzkost ze vztahu, jednou více z odmítnutí, ponížení, opětné traumatizace, jindy o
opačný extrém, o přílišnou blízkost, že se mne ten druhý zmocní a já ztratím svojí
individualitu, svobodu. V poslední instanci jde o strach z nebytí, z ohrožení své psychické
existence či její části (sebevědomí, sebeúcty, vztahovosti) .
Depresivní pacient žije v neustálém konfliktu mezi nutností se přizpůsobit a nemožností
protestovat proti nedostatečným projevům lásky a zájmu okolí, neboť se obává, že si tím okolí
ještě více znepřátelí. Aby se vyhnul konfliktu, akceptuje plně chování druhých, identifikuje se
s nimi, čímž je i zavezme do sebe (inkorporuje) – což je akt agrese i harmonie zároveň.
Deprese je často definována jako patologická reakce na ztrátu, což lze chápat dvojím
způsobem: jako odmítnutí se s touto ztrátou smířit a za druhé – což s prvním souvisí, jako
nereagování na tuto ztrátu, potlačení jak zlosti tak i smutku. A tak platí obecně i další definice
psychogenně podmíněné deprese: je to zoufalý pokus přinutit své okolí, aby poskytlo dostatek
lásky, pozornosti či uznání, jistoty ve vztahu. Zklamání a s tím spojená zlost je potlačována z
obavy, že by toho pak dostal takový pacient od okolí ještě méně. Typickým negativním
afektem je zde závist, související s přesvědčením, že ostatní mají to co pacient potřebuje a
neposkytují to. Snaží se vzbudit v okolí soucit či špatné svědomí.
Kontrolní otázky:
Jaký smysl mají nutkavé příznaky ?
Jaký je typický vztahový modus u nutkavé poruchy osobnosti?
Čeho se nutkaví neurotici nejvíce obávají ?
Co je podstatou úzkosti, resp. basální úzkost ?
Jaký je vztah mezi úzkostí a depresí ?
Jak lze definovat psychodynamiku deprese?
2004.
Další odkazy:
98
Modul č. 6 Hysterická (histrionská, konversní, disociativní) neuróza -
porucha osobnosti
Klíčová slova: Hysterická neuróza, konverze, tělesné příznaky.
U hysterické, resp. oidipální problematiky jde o konflikt, zda je možno nejistotu vlastní
ženské či mužské role připustit (včetně kastrační úzkosti, podílu druhého pohlaví v sobě
samém atd.), či zda je nutno tuto roli neustále zviditelňovat, soupeřit, žárlit apod. Často jde o
rivalitní konflikty, potvrzování mužnosti silou, výkonem a úspěchem a tím i o potlačování
jakékoli slabosti či nedostačivosti. U žen se jedná spíše o soutěžení o krásu, jak známo i z
mnoha pohádek. Vyvolávající situace zde typických tělesných konversních příznaků bývá
neúspěch v zaměstnání či v partnerském vztahu, s tím související nesmíření se s úbytkem sil
během stárnutí. Konverze znamená zkratkovité přehrání této problematiky na jevišti těla.
Projeví se tak tělesně i emočně daný konflikt, chybí však náhled, porozumění. Obranný
mechanizmus vytěsnění do tělesné sféry chrání jedince před konfontací s jeho problémem a
zároveň jde o možnost abreakce, ventilace psychického napětí. Např. se chce dcera
emancipovat od matky a identifikuje se spíše s otcovou tendencí po separaci, avšak koknfliku
s matkou se chce vyhnout. Výsledkem je porucha hybnosti pravé dolní končetiny, kterou by
chtěla matku nakopnout, jakož i utéci z domova, v čemž jí brání strach.
Kontrolní otázky:
Vysvětlete pojem konverze.
Jaká témata bývají vytěsňována do tělesné sféry ?

2004.
99
Modul č. 7 Strukturální – vývojové - poruchy osobnosti
Klíčová slova: psychosomatika, tělesno, výrazovost, komunikace, vývojové poruchy,

narcismus, borderline.
Narcistovi zprostředkovává symbiotické spojení pocit jistoty, velikosti až omnipotence,

nemusí se zabývat prožíváním druhých a zabrání vynoření se vlastního pocitu nedostačivosti.
Oproti hysterickému pacientovi nevnímá druhého v jeho celistvosti, např. jako soupeře, a
reaguje tudíž na prohru jejím přehlížením, lhostejností a na odloučení daleko devalvací
partnera, avšak na hlubší úrovni ztrátou části sebe a své sebeceny a nikoli jen zraněním
(ponížením) v oblasti vlastní ženskostí či mužskostí. Typické jsou dvě vztahové pozice:
jednak tzv. velikášské já, kdy je druhému přisouzena role jakéhosi prodloužení vlastní
osobnosti, samozřejmého sluhy či obdivovatele, jednak se může narcista i slunit ve stínu
obdivované osobnosti. Situaci, kdy se to nedaří nastává dekompenzace, např. ve formě bolestí
v celém těle či abusu alkoholu.
Podobně i borderline pacient (hraniční porucha osobnosti) žádné osobní hranice nechce
uznávat, avšak z jiného důvodu, totiž proto, že se nenaučil ovládat své emoce a dále – že je
schopen vnímat vztahy jen černobíle. Tím je schopen, oproti narcistovi, snášet i onen
negativní vztah, ovšem za cenu nastolení nepřátelského vztahu (projektivní identifikace).
Chová se tudíž dle zásady: kdo není se mnou je proti mně. Tím si znepřátelňuje své okolí, což
jej znejišťuje a zvyšuje jeho agresivitu.
U psychosomatického onemocnění jde často o defekt, „bílé místo“ emočního prožívání či
symbolického (řečově-pojmového) projevu složitých situací, často spojených s disonancí až
hrozbou roztržky ve vztahu. Pacient se snaží o kompenzaci emočního vyjadřování jemu
vlastními možnostmi, často racionálním způsobem a tím znovu nastolit harmonii, a tak se
vyhnout pocitu nedostačivosti. Tito lidé často ani nevědí, že každý vztah je rozporuplný
a emocionální, odmítají komplikovanost duševního života, těžko se vžívají do druhých, chybí
bohatá fantazie, smysl pro umění – i když na druhé straně vnímají velice jemně poruchy ve
vztahu, avšak, jak již bylo řečeno, spíše na tělesné úrovni. V jistém smyslu se tudíž jedná o
vztahovost na velmi rané, tělesně-fyziologické úrovni, kde neexistuje jasná separace dvou
subjektů. O různé deficity v separaci, ohraničení a vytvoření vlastního „já“ vůči okolí se
jedná i u jiných časných poruch osobnosti.
Jindy jde spíše o vyhýbání se, o vytěsnění určité problematiky do tělesné sféry, jindy o
potlačení emoční složky afektivní reakce, citové odpovědi na určitou psychosociální situaci,
tím více se projeví tělesná komponenta potlačeného afektu, např. bušení srdce při vytěsnění
úzkosti. Hovoříme o somatizaci afektů.
100
Jak překonat dualismus těla a duše?
Jak si lze představit vznik psychogenních tělesných příznaků?
Proč přibývá psychosomatických onemocnění?
Jaký je důsledek narušeného psychického vývoje?
Jak lze charakterizovat hraniční (borderline)poruchu osobnosti?
Jak lze charakterizovat narcistickou poruchu osobnosti?
2004.
PONĚŠICKÝ, J.: Psychosomatické lékařství. Praha, PVŠPS, 2010.
Další odkazy:
101
Modul č. 8 Anorexie a bulimie – poruchy příjmu potravy
Klíčová slova: anorexie, bulimie, poruchy příjmu potravy, zneužití.
Také u anorexie je ohraničení vlastní osobnosti defektní, prožívané však spíše jako
neschopnost se bránit průniku ze strany okolí, čemuž odpovídá extrémní přizpůsobení – i v
oblasti přijímání potravy – a následné, křečovité separování, tendence k autarkii, nezávislosti,
i na jídle – symptomaticky pak k přehnané kontrole kalorické hodnoty předkládaného jídla či
k jeho zvracení. Pečlivě je kontrolována vlastní váha i tělesný objem, regulovaný nejen
přijmem či odmítáním jídla, nýbrž i extremním sportem, tancem apod., často i projímadly.
Zároveň se jedná o protest proti konzumní společnosti, u anorexie i proti dospělé
ženskosti, ženským tělesným tvarům – často coby následek sexuálního zneužití. Kolísání mezi
protestem a přizpůsobením je zřejmý i z pohledu často vyvolávající situaci v pubertě, kterou
bývá nadváha a s tím spojené posměšné poznámky vrstevníků či kritika rodičů, a tudíž přání
se připodobnit modelkám.
Další charakteristikou je odmítání ženskosti (často z důvodů jejího „pošlapání“ v důsledku
sexuálního zneužití), strach z objevení femininího tvaru vlastního těla, s tendencí zůstat
dítětem.
Z toho všeho vyplývá i snížené sebevědomí, někdy i jeho kompensování onou štíhlostí, či
hrdostí nad vlastní železnou vůli.
Dvacetkrát častěji onemocní dívky nežli chlapci, 10% pacientů umírá z důvodů
metabolického rozvratu při kachexii či následkem sebevraždy.
U bulimie se střídají záchvaty horečnatého jedení se zvracením. Bulimie bez zvracení,
vedoucí k adipositě, trpí již 50% obyvatelstva v Evropě a USA, což znamená velkou zátěž pro
zdravotnictví kvůli s ní spojeným chorobám.
Kontrolní otázky:
Jaký je nejčastější důvod k odmítání potravy ?
Charakterizujte anorektickou poruchu.
Jaký je psychodynamický rozdíl mezi anorexií a bulimií ?
Pojednejte o problematice obesity.
2004
PONĚŠICKÝ,J.: Psychosomatické lékařství. Praha, PVŠPS, 2010
SVOBODA, M. Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál, 2006
Další odkazy:
BAŠTECKÁ, B. Základy klinické psychologie. Praha: Portál, 2001
BAŠTECKÁ, B. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003
PONĚŠICKÝ, J. Úvod do moderní psychoanalýzy. Praha: Triton, 2003
102
Modul č. 9 Schizoidní a schizofrenní onemocnění
Klíčová slova: schizoidní porucha, psychotická úzkost, schizofrenie
Schizoidní jedinci se raději trvale stáhnou do sebe, aby se vyhnuli svým symbiotickým
přáním, spojeným s úzkostmi, s možností ztráty své svobody ale i rozpaků z neschopnosti
navazovat a udržovat (i vydržet) blízký vztah a z toho plynoucí frustrace, event. z
nezvládnutelné agrese. Zde, podobně jako u schizofrenie, se stává vyvolávající situací
dekompenzace blízký vztah, např. při prvním zamilování.
Prepsychotické osobnosti se naproti tomu pohybují v těsné blízkosti psychózy

(schizofrenie) stavu nerozlišení vnitřního života a reality, resp. hranic vlastní osobnosti vůči
okolí, v psychóze vše splývá dohromady a pacient si vytváří kompenzačně vlastní fantazijní
svět, v němž se zračí jeho přání, úzkosti i nebezpečí rozpadu jeho osobnosti (jeho cítění,
myšlení, názory, reprezentace světa atd.).Toto splynutí není jen výrazem slabosti vlastního já,
ale i obranou před subjektivně nesnesitelnou realitou, jež fúzí s jeho vnitřkem mizí. Zatímco
se neurotik obává svých vnitřních impulsů, toho co v něm dřímá, čemuž se snaží vyhnout,
vytěsnit z vědomí, dávajíce přednost žití v realitě, v povrchnosti která nedovolí se nad sebou
zamyslet, snaží se psychotik realitě uniknout. Vzdal se svých integrujících a řídících
schopností, daseinsanalytik by řekl, že se propadl do chaosu, prázdnoty, do samoty. Jedná se o
ony jáské funkce, jejichž funkční či strukturální deficity jsou charakteristické pro již zmíněné
časné poruchy včetně psychóz, zvláště pak o schopnosti:
1. Sebevnímání, introspekce, jejímž předpokladem je fungování sebepozorujícího „já“, jakož i

rozlišení sebe od okolí. Dalším stupněm je schopnost celostního sebevnímání, koherence
„já“, identita.
2. Schopnost obrany proti rušivým impulzům, tj. i schopnost koncentrace, samozřejmě i
schopnost zpracování a vyhodnocování vjemů, jejich regulace.
3. Sebeřízení včetně regulace vlastního sebeocenění, přijímání ocenění i kritiky, tj. reálné
sebeposuzování.
4. Reálné a celostní vnímání druhých včetně emočního vnímání (empatie).
5. Schopnost komunikace, tj. též výměny názorů, akceptace jinakosti.
6. Schopnost nastolování, udržení trvalých vztahů (tj. emočního obsazení reprezentace lidí,
světa) včetně schopnosti dodržovat mezilidská pravidla a schopnosti rozvázání vztahu. Zde
existuje plynulý přechod k fungování instance svědomí a odpovědnosti.
Diagnóza by tudíž měla obsahovat:

1. Vybavení, dysfunkce či defekty v oblasti jáských funkcí až po jejich ztrátu (časné poruchy,
strukturálně podmíněné psychosomatózy a psychózy), příslušné kompenzace.
2. Popsání konfliktu (jenž se vždy odehrává ve vztazích) s potlačením jeho nepřijatelné části.
Dle druhu obranného zpracování (vytěsnění, projekce, externalizace, štěpení atd.) a jakosti
103
nepřijatelných impulzů, nevědomých motivů a úzkostí klasifikujeme zvlášť neurózy a
psychodynamicky podmíněné psychosomatické poruchy.
3. Symptomatiku coby výraz strukturální patologie či kompromisu konfliktní patologie.
Možná, že by byl výstižnější popis osobnosti ve formě určité krajiny nebo formou
hudebního či básnického výrazu. Shora navrhovaný strukturálně-dynamický model osobnosti
má však kromě popisného aspektu i význam poukazující na podstatu poruchy a její
maladaptivní řešení, osvětluje i následnou vztahovost k okolí, tedy i k budoucímu terapeutovi
a poukazuje hlavně na to, kde a jak je možno pomoci. Poněvadž spíše ubývají klasické
neurózy s konfliktní psychopatologií na úkor těžších, strukturálních poruch, mění se i způsob
práce a sebepojetí psychoterapeuta – od archeologa (S. Freud), zabývajícího se dětstvím a
nevědomím pacienta, k architektovi, kterému leží více na srdci výstavba a stabilita osobnosti,
jakož i teplo a vůbec obyvatelnost „vlastního domu“, tj. sebe sama, v sousedství s ostatními
lidmi.
V psychoterapii druhé poloviny dvacátého století převažoval důraz na individuaci,
osvobození se od zábran a úzkostí vyvolané vnucováním subjektivity dospělých ve výchově
jež zabraňovala svobodnému zdravému vývoji a rozvoji osobnosti, seberealizaci. Šlo i o
jakousi revoltu proti příliš rigidním společenským normám, později proti tlaku trhu se mu
přizpůsobit. Takto”zdeformovaná” osobnost, odcizená od jejího “pravého já” (Winnicott) trpí
pocity prázdnoty a životem beze smyslu, jež příležitostně vyplňuje abusem alkoholu či drog.
Nyní se ukazuje, že naše tak ceněné svobodné a vědomé individuální Já se vyvíjí na bázi
původní a vrozené vztahovosti, intersubjektivity, jež bývá zvl. u oněch časných poruch
osobnosti vážně narušena. Jedná se o vytváření a regulaci intersubjektivního prostoru
(D.Stern), vcítění a dosahování porozumění, vzájemnosti a respektu. Vcítěním se do i
zrcadlením od ostatních se teprve vytváří naše já.
Kontrolní otázky:
Charakterizujte schizoidní osobnost.
Z čeho pramení úzkost u schizofrenie na rozdíl od neuróz ?
Jaké jsou léčebné zásady v přístupu ke schizofrenii ?
2004.
Další odkazy:
104
Modul č. 10 Stres a posttraumatická stresová porucha
Již S. Freud upozornil na to, že kýžený optimální stav (homeostáza) není stav absence napětí,
nirvány, naprosté uvolněnosti, jak se zprvu domníval, nýbrž stav optimálního napětí, čemuž
dnes říkáme eustres. Naproti tomu je tzv. distres nežádoucí, jde o chronickou zátěž vyžadující
extremní námahu jí zvládnout, jak na tělesné tak i psychické úrovni, což spolu úzce souvisí.
Při dloudobé zátěži se může stresová reakce zafixovat a vést k psychosomatickému
onemocnění. Jedná se o trvalou aktivaci osy Kůra mozková – emocionální centrum
limbického systému (amygdala) – hypothalamus a hypophysa – nadledvinky – vyplavení
hormonů adrenalinu, noradrenalinu a cortisolu, mající za následek aktivaci organismu
s připravenoszí na útok =odstranění zdroje stresu, či útěk. Tato vpodstatě biologické reakce
řízená nižšími mozkovými centry, převezme řízení homeostázy, neboť cortizol tlumí činnost
mozkové kůry a rozvolňuje synapse jak v ní, tak i v hippocampu, sídlu biografické paměti.
Proto je učení ,tj i řešení stressové situace pod velkým stressem sotva možné. Snahu vyřešit
nastalou situaci převezme tělo, a pakliže není útok či útěk možný, zbyde vysoký krevní tlak,
zrychlený tep, svalové napětí, jež může vést k bolestem a celkovému vyčerpání, depresi.
Jindy vyústí tento proces do stavu vyhoření (burn out) , únavového sydromu či do trvalých
bolestí úponu svalů, fibromyalgie či do kloubních bolestí, idiopatické arthritidy.
Trauma, tj. psychické trauma, je charakterizováno jak náhlostí a neočekaností, tak i
masivitou, kterou není schopen jedinec zpracovat. Je v situaci, kdy není ani útok ani útěk
možný, ani myslitelný. Dojde přesto k extremní aktivaci jak sympatiku (podobně jako při
stresu), tak i parasympatiku v hypothalamu, což vede k biologické reakci ztrnutí (freezing),
což je možno přirovnat k situaci v autě, kdy zároveň šlápneme na plyn a zatáhneme brzdu.
Příkladem může být přepadení či znásilnění. Pro takového člověka se zboří důvěra v lidi, ve
svět.
Další charakteristikou je naprostá opuštěnost, vydanost traumatické situaci, která je tak
nesnesitelná, že se obrací oběť o pomoc na pachatele.
Trauma vyvolávájí i přírodní katastrofy, automobilové havarie, letecká neštěstí a podobné
nezpracovatelné události. Většinu traumat člověk posléze přece jen zpracuje bez
psychoterapeutické pomoci. Často stačí poskytnout klid a bezpečí a později možnost o tom
hovořit.
Posttraumatická stresová porucha vzniká většinou následkem interpersonálních traumat,
která zůstanou nezpracována vězet v „horkém“ jádru amygdaly, které je neustále
„triggrovány“ podněty, které jsou asociovány s traumatickou situací, jako určitá podobnost
neznámého člověka s pachatelem,určitý pach či sluchový podnět, ale i hovor o prodělaném
traumatu, což má za následek znovuprožití onoho traumatu, tzv flash back. Traumatická
situace se neintegrovala do biografické paměti v hipokampu. Nejde jen o neschopnost tuto
situaci „strávit“, nýbrž se jedná i o aktivní obranu proti tomu, takže je mnohdy celé trauma
dostupné jen útržkovitě. K tomu přispívá i masivní vyplavování kortizolu, mající za následek
umírání pyramidových buněk v kůře mozkové i v hipokampu.
105
Klinicky se celkový stav vyznačuje střídáním neklidu (arousal) a stažení se (constriction),
panickými úzkostnými stavy či depresemi, derealizacemi, psychosomatickými příznaky,
poruchami přijmu potravy, časté je i propadnutí alkoholu či drogám, jak bylo pozorováno u
veteránů Vietnamské války.
Z uvedeného je patrné, že je nutno v terapii postupovat obezřetně, opatrně, pacient musí mít
celý postup terapie pod kontrolou a kdykoli si navodit stav bezpečí, konfrontace s traumatem
se děje pomalu, frakcionovaně.
Kontrolní otázky:
Charakterizujte distres.
Čím vzniká posttraumatická stresová porucha ?
Jaké zanechává příznaky?

2004.
PONĚŠICKÝ, J.: Psychosomatické lékařství. Praha, PVŠPS, 2010.
106
Sociální politika
Autor textu: PhDr. Kateřina Šámalová
Anotace

Cílem předmětu je seznámit studenty se základy oboru sociální politika a správa.
Kompetence studenta po absolvování předmětu

Po úspěšném absolvování předmětu student:
- rozumí a správně užívá základní pojmosloví,
- je schopen identifikovat milníky a vlivy ve vývoji a formování soudobého sociálně
politického myšlení,
- je seznámen s tradičními sociálně politickými přístupy (modely),
- v rámci konkrétních modelů sociální politiky se student spolehlivě orientuje v rolích
jednotlivých aktérů sociálně politického dění, rozlišuje i další prvky vztahů v sociální
politice včetně funkcí sociální politiky,
- je seznámen se základními způsoby financování nákladů na sociální politiku,
- rozlišuje jednotlivé nástroje užívané při řešení sociálních událostí občana,
- je seznámen s hlavními strategiemi řešení sociálních událostí prostřednictvím třech
základních pilířů sociální ochrany,
- je seznámen se základními principy řízení a organizace v oblasti výkonu sociálních
aktivit.
Podmínky úspěšného absolvování předmětu

Student zakončí předmět úspěšným složením písemné zkoušky v průběhu zkouškového
období, příp. v jiném termínu dle domluvy.
107
Obsah
Modul č. 1 Základní terminologie

Modul č. 2 Geneze sociálně politického myšlení
Modul č. 3 Modely sociální politiky
Modul č. 4 Subjekt sociální politiky
Modul č. 5 Předmět, funkce a objekt sociální politiky
Modul č. 6 Cíle sociálně politického úsilí
Modul č. 7 Nástroje sociální politiky a jejich systémy
Modul č. 8 Financování nákladů na sociální politiku
Modul č. 9 Pilíře sociální politiky
Modul č. 10 Sociální události a strategie jejich řešení
Modul č. 11 Organizace a řízení sociální politiky
Pozn. Modul č. 9 – 11 jsou předmětem prezenční výuky.
108
Modul č. 1 Základní terminologie
Klíčová slova: sociální politika – sociální správa – sociální zabezpečení a bezpečnost –

sociální ochrana – sociální pojištění – sociální podpora – sociální pomoc – záchranná
sociální síť – sociální smír – hmotná nouze – sociální nouze – životní minimum –
existenční minimum
V oblasti sociální politiky se setkáváme s poměrně květnatou terminologií tvořenou řadou

pojmů, které bývají velmi často zaměňovány. Každý pojem má však ryze specifickou
obsahovou náplň. Z tohoto důvodu je relevantní se základní terminologií spojenou se sociální
politikou detailněji zabývat.
1.1 Pojem sociální politika

Pojem sociální politika (angl. social policy) je velmi ambivalentní. U nás zdomácněl na
přelomu 19. a 20. století. Je složen z těchto dvou slov:
§ sociální (pochází z latiny)
- užíváme ve smyslu týkající se lidské společnosti a vztahů mezi lidmi, týkající se snahy
o zlepšování společenských poměrů, týkající se životních podmínek jednotlivce ve
vztahu ke společnosti a státu, jeho hmotného zabezpečení
§ politika (pochází z řečtiny)

- lze na něj nahlížet z řady zorných úhlů – jako na úsilí o udržení nebo změnu systému,
soubor činností nebo soubor politických nástrojů
- liší se i možnými pojetími – zejm. dynamické (politika jako úsilí o změnu) nebo
statické (integrita systémů)
Tomeš (2010) definuje sociální politiku následovně:

Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů ve svém
zájmu udržet nebo dosáhnout změny ve fungování nebo podpořit rozvoj svého či jiného
sociálního systému nebo soustavy nástrojů k realizaci své či jiné sociální politiky.
Výsledkem tohoto úsilí je činnost (fungování), rozvoj (zdokonalení) nebo změna
(transformace) systému vlastního nebo jiného nebo soustavy nástrojů. Projevuje se
rozhodováním (nebo nerozhodováním) a činností (nebo nečinností) sociálních subjektů.
Cíle sociální politiky mohou tak být tzv. introsystémové (zaměřené dovnitř systému) a
extrasystémové (zaměřené na jiný systém).
Pojem sociální politika se liší od pojmu sociální správa. Sociální správa jako věda se zabývá
způsoby, jak jsou lidé organizováni a jejich činnost strukturována a prováděna, aby sociální
dávky a služby byly poskytnuty co nejlépe (Tomeš, 2002).
1.2 Další pojmosloví

Sociální zabezpečení a sociální bezpečnost
Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky státu a prostředek k uskutečňování jejích
úkolů a cílů lze obecně chápat jako soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž
109
prostřednictvím a pomocí se předcházejí, zmírňují a odstraňují následky sociálních událostí
občanů.
Pojem sociální zabezpečení má blízko k pojmu sociální bezpečnost (fran. seguridad social,
angl. social security). Pojmy značí různost pojetí. Zabezpečení je úsilí (činnost) a bezpečnost
je výsledným stavem. Po druhé světové válce se pojem sociální bezpečnost rozšířil po celé
Evropě zejména po přijetí úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 102/1952, o sociální
bezpečnosti.
Podle ní sociální bezpečnost zahrnuje soustavy veřejnoprávních dávek, na které má občan
nárok ze zákona, a to pro případ: (a) ohrožení zdraví a v nemoci, (b) nezaměstnanosti, (c)
invalidity, (d) pracovního úrazu a nemoci z povolání, (e) stáří, (f) podpory rodiny a (g) ztráty
živitele.
Sociální ochrana
V evropských státech je občanům zaručeno právo na důstojné životní minimum, tedy na

zabezpečení i v případě, že nemají právní nárok na veřejnou dávku či službu. Sociální ochrana
tak zahrnuje všechny soustavy – veřejnoprávní i soukromoprávní, nárokové i nenárokové
(sociální pomoc). Sociální ochrana občanů zahrnuje rovněž systémy ochrany práce a
pracovních podmínek.
Systémově lze rozlišovat tři typy sociální ochrany:

1) preventivní
- zahrnuje všechny kontrolní mechanismy, kterými se předcházejí nebo zpomalují
procesy, které narušují integritu osobnosti
- lze rozlišovat obecnou (platí pro všechny) a adresnou (individuálně určená)
2) terapeutická
- zpravidla je adresná a váže se ke vzniklé sociální potřebě
- většinou se jedná o poskytnutí služby nebo dávky, a to v podobě nárokové
(obligatorní) či nenárokové (fakultativní)
3) rehabilitační a integrační ochrana

- novější odvětví sociální ochrany
- objektu (klientovi, skupině klientů) pomáhá setrvat nebo se znovu začlenit do
přirozeného sociálního prostředí a zachovat či obnovit jeho obvyklé činnosti, funkce a
role
Sociální pojištění
Jedná se o institucionalizovaný systém, ve kterém se občan sám – svou činností nebo někdo
jiný za občana povinně zajišťuje pro případ vzniku pojistné události – sociální události (občan
odvádí pojistné).
Je spravováno institucemi veřejnoprávního charakteru.
Jeho doplňkem mohou být i tzv. sociální fondy, které mohou mít dobrovolnou nebo povinnou
povahu. Ty jsou spravovány institucemi soukromoprávního charakteru. V České republice je
to například systém doplňkového penzijního připojištění.
110
Chronologicky podle vzniku se sociální pojištění dělí na devět základních systémů: úrazové,
nemocenské, zdravotní, p. v mateřství, p. ve stáří, p. invalidity, p. pozůstalých, p.
v nezaměstnanosti, rodinné přídavky.
Sociální podpora
Systém právních nároků občanů při vzniku předvídatelných sociálních událostí, a to bez jejich
finanční participace.
Je spravován institucemi veřejnoprávního charakteru.
Zakotvuje nárokové peněžité dávky. Cílovou skupinou bývají rodiny s dětmi. Dávky jsou
financovány ze státního rozpočtu.
Sociální pomoc
Nejstarší forma přerozdělování organizovaná státem ve prospěch osob, které to prokazatelně
potřebují.
Uplatňuje se v situacích, kdy ostatní zdroje, které mohly jedinci (rodině) pomoci, nejsou k
dispozici a jedinec není sám schopen obtížnou životní situaci překonat vlastními silami – ocitá
se ve stavech hmotné a sociální nouze.
Cílovými skupinami sociální pomoci bývají nejčastěji dlouhodobě nezaměstnaní, staří občané,
osoby se zdravotním postižením, standardní i rozvrácené rodiny nebo sociálně dezintegrovaní
občané.
Systém zakotvuje zpravidla nenárokové peněžité či věcné dávky nebo sociální služby. Nárok
na ně vzniká na základě úředního rozhodnutí. Systém je financován vícezdrojově a realizován
veřejnoprávními i soukromoprávními subjekty.
Systém sociální pomoci je individualizovaný, tzn., že je pro něj typické individuální

posuzování nároků a rovněž individuální forma a intenzita poskytnuté pomoci.
Záchranná sociální síť

Pojem zavedla Světová banka začátkem 80. let 20. stol. v souvislosti s ekonomickými
reformami v Latinské Americe a Asii. Vznikl jako produkt liberální představy, že sociální
ochrana má zajistit jen důstojnou minimální hranici životních potřeb a ponechat na iniciativě
jednotlivce, aby si zajistil vyšší standard.
Systémové uspořádání minimálních dávek sociálního pojištění, státní sociální podpory a

sociální pomoci takovým způsobem, aby žádný občan nebyl existenčně ohrožen v době
ekonomických reforem. Jde o to, aby v důsledku ekonomické transformace občan neklesl pod
hranici životního nebo existenčního minima.
111
Sociální smír
Tento pojem je užívaný v souvislosti se záchrannou sociální sítí.
Jedná se o stav bez sociálního napětí, který je zajištěn fungováním systému, který zachycuje
ty, kteří nejvíce trpí ekonomickými změnami.
Tento stav lze zajistit aktivní politikou zaměstnanosti, rozvojem systémů sociálního pojištění
a efektivní záchrannou sociální sítí.
Hmotná nouze
Jedná se o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a
majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě
přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a
vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Řešení představuje poskytování
věcných a peněžitých dávek.
Sociální nouze
Stav, kdy člověk není schopen uspokojovat své potřeby vlastními silami z jiných důvodů než
hmotných. Příčinami může být věk, zdravotní stav, vznik určité sociální události apod. Řešení
představuje poskytování sociálních služeb.
Životní a existenční minimum

Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb.
Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou
k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití.
Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu,
u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let.
Životní a existenční minimum je upraveno zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a

existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Částky životního a existenčního minima
platné od 1. 1. 2012 jsou stanoveny nařízením vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek
životního minima a existenčního minima.
Minimální příjem k zajištění základní životní úrovně a určitého minimálního standardu

garantuje i mezinárodní právo (Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o
hospodářských, sociálních a kulturních právech).
Životní a existenční minimum plní rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i jako
sociálně-ochranná veličina (v mezích Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
Zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Další
využití životního minima je například v soudní praxi pro stanovení alimentačních povinností,
v případě exekucí pro nezabavitelné částky apod.
Částky životního minima jsou dány tím, zda se jedná o jednotlivce, o druhou či další osobu v
domácnosti nebo o nezaopatřené dítě. Životní ani existenční minimum nezahrnují nezbytné
náklady na bydlení.
112
Kontrolní otázky:
6. Jak rozumíte definici pojmu sociální politika?
7. Jaký je rozdíl mezi sociálním zabezpečením a sociální ochranou?
8. Na jakých principech je postaveno sociální pojištění?
9. V jakých případech je aktivován systém sociální pomoci?
10. Jaké typy hraničních příjmů rozeznáváme? Čím je dána jejich výše?
Krebs, V. a kol.: Sociální politika, Aspi, a.s., Praha 2004
Koldinská, K.: Sociální správa, C. H. Beck, Praha 2007
Tomeš, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, Portál, Praha 2010
Tomeš, I. a kol.: Sociální správa, Portál, Praha 2002
Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu
Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi
113
Modul č. 2 Geneze sociálně politického myšlení
Klíčová slova: rodová solidarita – paternalismus – antický, středověký paternalismus –

neopaternalismus – křesťanská filantropie a chudinská péče – osvícenství – liberalismus
– svépomocná, dělnická solidarita – institucionalizovaná solidarita – geneze sociálního
pojištění – geneze sociálního státu
Existuje celá řada perspektiv, kterými lze nahlížet na vývoj sociálně politického myšlení a
institucí. Sociální politika je však především o solidaritě v její nejrůznější podobě, sloužící
nejrůznějším zájmům a účelům. Společenská solidarita posiluje sociální soudržnost
v sociálním systému. Vychází z porozumění pro jednotlivce nebo celek, jehož hlavním
obsahem je připravenost nést odpovědnost za společný úděl. Nejčastěji se společenská
solidarita projevuje jako snaha o vzájemnou lidskou pomoc a podporu. V předloženém textu
budeme proto postupovat z pohledu postupně rozvijících se forem solidarity a jejich nositelů.
Solidarita je jádrem soudobé sociální politiky evropských zemí. Je to vedle důstojnosti,
svobody a práv člověka jedna ze základních hodnot sociální Evropy. Solidarita, její cíle a
nástroje sociální politiky jsou vždy definovány konkrétním sociálním prostorem a časem.
Sociální politika se vyvíjela od rodinné a rodové solidarity přes pomoc poskytovanou chudým
lidem až po komplexní soustavy institucí moderních společností zabezpečujících nerušené
plnění základních lidských práv.
2.1 Rodová solidarita
Prvky společenské solidarity se rodily až po poslední době ledové (asi před 10 – 12 tisíci lety)
– v období neolitu, kdy se tlupy lovců začaly usazovat. Základním principem byla solidarita
mezi členy rodu. Hlavním cílem a úsilím jeho členů bylo uspokojování potřeb na úrovni
přežití.
Rod přiděloval svým členům práci dle jejich schopností, čemuž také odpovídal podíl na
požitcích. Patrná tak byla jistá forma zásluhovosti. Neexistovaly žádné speciální instituce
poskytující sociální ochranu.
2.2 Paternalismus
Paternalismus je označením pro autokratickou sociální politiku. Jeho základním rysem je
nadřazení vlády nad právo, což vede k nerovnému postavení člověka v hierarchicky
strukturované společnosti. Paternalismus se vyznačoval libovůlí mocných, kteří soustřeďovali
moc zákonodárnou, výkonnou a soudní ve svých rukou. Sledovali vlastní zájmy a podle nich
přidělovali „sociální dobro“ ostatním.
Na vrcholu hierarchických struktur stál „otec“ (náčelník, despota, feudál, diktátor) a
přiděloval role a prostředky všem, tedy i sociálně potřebným. Sociální instituce státu byly
nedílnou součástí přídělového systému.
Paternalistická péče se vyznačovala tím, že:
a) byla nedílnou součástí vládních struktur jako důležitý nástroj vlády k tlumení
sociálního napětí nebo prosazování určitého záměru,
b) vládní struktura určovala sociální potřeby,
c) vládní struktura systém spravovala a financovala.
114
Jistou podobou paternalismu je i filantropie, jejímž základem je altruismus. V moderním
pojetí filantropie znamená nezištnou pomoc poskytnutou druhému člověku.
Paternalismus v sociální politice se vyvíjel a měnil svůj obsah i formy. Raný paternalismus se
vyskytoval v přední Asii a severní Africe a byl despotický. Řekové a Římané (antický
paternalismus) ho v sociální politice obohatili o některé demokratické prvky. Středověký
paternalismus nesl všechny znaky feudální hierarchie, s výraznými křesťanskými prvky.
Neopaternalismus v sociální politice byl a je záludný (např. ideologie fašismu a komunismu),
místy značně krutý a schovávající se za „vládu lidu“.
2.2.1 Antický paternalismus a počátky solidarity
V antické společnosti, ač svou povahou paternalistické, nalezneme zárodky všech soustav a
nástrojů sociální politiky současné Evropy, zejména filantropie a vzájemnosti Antika
vytvořila první koncepce sociálních institucí, které na dlouhou dobu ovlivnily evropský
sociálně politický vývoj.
Paternalistická povaha antické společnosti spočívala v tom, že na bohatství se podílela jen
malá část svobodných občanů, kteří (byť demokratickými nástroji) vládli celé společnosti a
rozhodovali o blahu ostatních svobodných chudých i otroků.
Ideál svobodného občana ve svobodném státě se v antice stal východiskem sociální politiky.
Poskytovaná sociální ochrana byla typická tím, že dávky byly přidělovány, nevznikal na ně
nárok. Byly však zabudovány do systému vlády. Cílovou skupinou byli však pouze svobodní
občané.
Největším sociálním rizikem pro svobodné občany bylo zchudnutí a upadnutí do dlužního
otroctví. Proto byly první sociální reformy také zaměřeny na navrácení svobody dlužním
otrokům (Solónovy reformy). Objevují se také první sociální dávky, tzv. diety, které sloužily
jako sociální podpora chudým občanům, kteří ohrožovali stát. Ve starém Římě byli
nejohroženějšími občany svobodní řemeslníci. Zakládali proto spolky, tzv. kolegia, za účelem
vzájemné podpory v nemoci nebo v případě smrti. Tyto spolky postupně nabývaly velkého
vlivu, až byly podřízeny státnímu dozoru.
Antičtí myslitelé, a to zejména Sokrates, Platón a Aristoteles, podstatně ovlivnili vývoj a další
směřování sociálně politického myšlení. Významný přínos ve vývoji sociální ochrany měl
římský myslitel Seneca. Tvrdil, že stát může zákony a způsobem vlády zlepšit mravy a
sociální problémy. Prosazoval rovnost všech lidí. Říkal, že nestačí jen nedělat zle, ale je nutno
také konat pro dobro lidí.
2.2.2 Středověký paternalismus
S rozpadem antických říší zanikly instituce despotického a antického paternalismu. Hunové a
germánské kmeny, které se přestěhovaly do západní, střední a jižní Evropy, zničily Řím.
Z jejich rodových systémů vyrostlo rané feudální uspořádání, které bylo rozdrobeno na
naturálně hospodařící statky, jejichž vlastníci se rovně okrajově věnovali obchodu. Poddaní
jim odváděli část výtěžků z práce na svých poličkách, pracovali ale také i na panském.
Péče o práce neschopné se stala součástí lenních vztahů mezi pánem a jeho vazalem teprve
s přijetím křesťanství. Středověký paternalismus byl již ideologicky spjat s křesťanstvím, což
modifikovalo jeho obsah. Neomezená moc panovníka daná od Pána Boha byla okleštěna
křesťanskými ohledy, biblickým desaterem a vlivem křesťanských církví. Duchovní byli
zastoupeni i ve sněmech a orgánech feudálního státu.
115
Ve středověku se rodily myšlenkové proudy, které usilovali o nápravu sociálních křivd a
nabádaly krále, šlechtu a duchovní vrchnost k opatrnosti a rozumnému vládnutí. O naplnění
těchto záměrů se pokusila skupina myslitelů, kterou souhrnně označujeme jako utopisty.
Navazovali volně na Platona a pokoušeli se o formulaci spravedlivější občanské společnosti.
Středověký paternalismus byl nahrazen konstitučními monarchiemi.
2.2.3 Neopaternalismus
Neopaternalismus se od předešlých typů liší především tím, že místo zájmům šlechty a církví
slouží mocenským záměrům vládců. Jde o autokracii „ve jménu lidu“ a je zpravidla
ideologicky zdůvodňován. Neopaternalismus je často spojován s monarchismem,
anarchismem a fašismem. V tomto kontextu plnila sociální politiku pouze svou instrumentální
roli – byla prostředkem k dosažení jiného cíle.
Jako názorný příklad neopaternalismu může sloužit sociální politika v režimu Ludvíka
Napoleona (1848 – 1870), anarchismu, fašismu, nacionálním socialismu nebo komunismu.
2.3 Křesťanská filantropie a chudinská péče

Monoteistická náboženství – křesťanství i islám přicházejí s výzvou k filantropii. Pomoc
bližnímu je chápána jako ctnost. Pro sociální politiku a její genezi je důležitým přínosem
křesťanství etická dimenze křesťanské lásky jako lásky univerzální. Z lásky k Bohu má každý
milovat sebe i své bližní.
Základními znaky křesťanské filantropie je:
1) náhodnost nikoli systematičnost,
2) nejde o „otcovskou“ péči, ale sousedskou výpomoc,
3) pomoc není institucionalizovaná, ale je individualizovaná,
4) dobrovolnost.
Hlavní cílovou skupinou byli lidé bez pána, tedy ti, kteří vypadli ze systému lenních statků
(naturálního hospodaření) a ocitli se tak v nouzi. Hlavní sociální událostí byla tedy chudoba.
Pomoc byla poskytována zejména prostřednictvím nejrůznějších institucí typu útulků,
chudobinců, žebravých řádů a klášterů.
Ve 13. a 14. století dochází k velkému nárůstu chudoby a církev se může starat jen o ty
nejpotřebnější. Systém farní péče se hroutil (ve Francii již v 11. století). Chudí byli odkázáni
na almužnu a individuální žebrotu, stahovali se do měst, a tím život v nich ohrožovali. To se
stalo jedním z důvodů přesunu povinnosti pečovat o chudé a nemocné z církve na šlechtu a
obce. Veřejná intervence do sociálních záležitostí byla také v pozdním feudalismu vyvolána
dravostí a bezohledností rodící se industrializace.
Chudinská péče se tak stala předmětem zájmu úřední moci. Péče o chudé se také postupně
institucionalizovala – nejprve regulací žebroty, posléze spadala do správy obcí a stala se
atributem „domovského práva“. Časem se vyvinulo právo na pomoc v nouzi (chudinské
zákonodárství).
Významné dokumenty v péči o chudé:

§ Anglie: Alžbětin Kodex chudých (1597)
- byl první ucelenou legislativou chudinské péče
- první chudinská péče subvencovaná z veřejných prostředků (defacto z daní)
- církve nenesou hlavní odpovědnost v péči o chudé
116
- chudí byli děleni do tří skupin: práceschopní, práceneschopní a děti
§ Francie: Královský edikt zvaný Moulinský (1566)
- chudí musí být usídleni – pouhý pobyt chudého stačil k jeho nároku na dávku
- zřizují se ústavy pro chudé (Hospitál General, r. 1656), dílny pro výuku řemesel
§ Prusko:
- nejdříve velké restrikce chudoby, později se začaly zřizovat pracovní domy (17.
století) a každá obec byla povinna zřídit chudinskou pokladnu (1748), které byly
spravovány úřady a církví
- místo hmotné pomoci se později žebrákům poskytovala práce
§ Rakousko – Uhersko: Patent o tulácích a žebrácích (1661)
- chudí jsou rozdělováni na práceschopné a práceneschopné – podle toho museli
pracovat
- chudinskou péči vykonávaly obce
- přestože byly chudinské ústavy odkázány na dobrovolné příspěvky, byly již
veřejnoprávními institucemi, spravovali je tzv. otcové chudých (veřejní činitelé)
- r. 1781 – zrušení nevolnictví, chudinská péče spadá do kompetence obcí
V oblasti péče o chudé je postupně rozvíjena myšlenka, že veřejná chudinská péče má být
připoutána k obci a spjata s domovským právem (r. 1868 v Českých zemích). Každý občan
společně s křestním listem dostal také doklad o domovském právu (zrušeno až v komunismu).
Právní nárok na dávku byl tedy spjat s domovským právem v obci. Chudobu představoval
nedostatek příjmu a současně nemožnost výdělku a nedostatek osob povinných k jeho
zaopatření. Chudý byl povinen pro nárok na dávku prokázat svou potřebu. Dochází tak k
prohlášení chudinské správy za část veřejné obecní správy.
V 19. století se do popředí zájmu státu dostala kromě chudinské péče také péče o veřejné
zdraví a o základní školství.
2.4 Osvícenství a myšlenka přirozených lidských práv

Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 18. století, který znamenal
převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství je odmítavou reakcí na barokní religiozitu,
proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka: racionalismus, logiku a humanismus.
Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ
mj. dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.
Osvícenství přináší tedy učení o politických svobodách a nezadatelných právech člověka.
Stalo se tak základem všech moderních pojetí sociální politiky. Pro genezi moderní sociální
politiky je rozhodující změna obsahu vztahu mezi občanem a státem: od státu, který je
vládcem nad občanem ke státu, který je služebníkem garantujícím občanovi základní lidská
práva. Tento proces však byl velmi dlouhý a složitý.
2.5 Liberalismus a regulace

Ze středověké chudinské péče vyšlo moderní reziduální pojetí liberálního státu. Liberálové
vycházeli z přesvědčení, že sociální sféra je věcí občanů. Státní sociální péče byla
poskytována jen těm, u nichž selhala pomoc přirozených sociálních sítí. Rozvíjí se tedy
institucionalizovaná filantropie. Stát nepovažuje za svou povinnost starat se o lidi v nouzi.
117
Heslo liberálů je „nech činiti, nech býti“. Základy liberalismu formuloval v Anglii v 18.
století Adam Smith.
K nejvýznamnějším projevům liberalismu se řadí anglické chudinské zákonodárství nutící
tuláky pracovat. Chudí si tak museli svoji almužnu odpracovat. Tato koncepce silně ovlivnila
boj o alžbětinské reformy.
Hlavním přínosem liberalismu bylo zdůraznění rozdílu mezi veřejnou a soukromou sférou.
Starost o budoucnost byla osobní odpovědností každého člověka. Stát pečoval pouze o práce
neschopné bez jiného sociálního zajištění.
2.6 Počátky vzájemnosti

2.6.1 Svépomocná solidarita
Omezená liberální sociální ochrana podnítila vznik svépomocné solidarity. Rozvíjí se tak,
podobně jako v Římě, solidarita mezi občany, kteří mají podobný osud. Vznikají nejrůznější
profesní uskupení, jako byly cechy (mistrů, učňů, tovaryšů), gildy nebo hansy. Mezi
povinnosti cechu náležela vedle obrany společných zájmů politických a hospodářských i péče
o sirotky a vdovy po zemřelých členech (financovaná ze společných prostředků).
Horníci vytvářeli hornická bratrstva, která pracovala na vlastní účet a riziko.
2.6.2 Dělnická solidarita
Dělnické podpůrné spolky (tzv. friendly societies) vznikaly nejdříve v Anglii koncem 17.
století. Počet spolků se v 18. století rychle zvýšil a staly se respektovanou institucí. Koncem
18. století byl dokonce britským parlamentem přijat zákon na jejich ochranu. V roce 1911 se
dělnické podpůrné spolky staly nositeli státního nemocenského pojištění. V ostatních
evropských zemích vznikaly podpůrné dělnické spolky o desítky let později.
2.6.3 Institucionalizace dělnické solidarity
Se vznikem dělnických podpůrných celků se stává stále živější a přitažlivější myšlenka
povinného sociálního pojištění, za jejíž otce je považován Angličan Daniel Defoe.
Podmínkou pro institucionalizace bylo objevení zákonitostí pojistné matematiky a
úmrtnostních tabulek. Stalo se tak v 17. století. Myšlenku pojištění poprvé prezentoval
Benvenuto Straccha v 16. století. Georg Obrecht propracoval statistiky potřebné
k provozování pojištění osob.
Filozofickým základem principu přerozdělování se stal francouzský pozitivizmus, jehož
hlavním představitelem byl August Comte (1798–1857). Označil přerozdělování za přirozený
proces v různých lidských činnostech, který vytváří solidaritu. Na něho navázal Émile
Durkheim (1858–1917), který osvětlil roli solidarity v lidské společnosti a zdůraznil význam
kolektivismu pro lidské přežití.
2.7 Geneze sociálního pojištění

První korporativní soustavou sociálního pojištění byly hornické pokladny v Německu v 16.
století. Horníci jako první požadovali od svých zaměstnavatelů příspěvky do bratrských
pokladen.
Druhá cesta vedla přes povinné pojištění. Pod tlakem socialistických myšlenek (socialisté a
utopisté) museli liberálové připustit myšlenku povinného sociálního pojištění jako nástroje
prevence masové chudoby. Povinné pojištění mělo donutit občana k individuální
odpovědnosti za svoji budoucnost a nahradit tak státem financované chudinské podpory.
118
Původní sociální pojištění bylo na rozdíl od současnosti financované fondovou technikou
s osobními účty pojištěnců.
Jako první tuto myšlenku uskutečnil francouzský ministr Colbert a bylo to pojištění pro
námořníky. Za hlavní protagonisty sociálního pojištění jsou však považováni německý státní
Otto von Bismarck (1815–1888) a rakousko-uherský ministerský předseda Eduard Franz
Josef Taafe (1833–1895), který se nechal svým německým vzorem – Bismarckem při
zavádění sociálního pojištění inspirovat.
Od výše zmiňované institucionalizované solidarity se liší těmito znaky:
- stát vytváří institucionalizované struktury, jichž se občan musí účastnit,
- občan, resp. zaměstnavatel je povinen na financování těchto struktur přispět,
- občan získává právo na dávky, jejichž výše a podmínky nárokování jsou předem
definovány.
Nejstarším sociálním pojištěním bylo nemocenské pojištění (1881), následovalo pojištění
úrazové (1883), starobní a invalidní dělnické pojištění (1889). Nejmladšími odvětvími
sociálního pojištění je naopak pojištění v nezaměstnanosti a přídavky na děti.
Do evropského vývoje sociálního pojištění zasáhlo po první světové válce i Československo
svým zákonem o sociálním pojištění, který se stal pro mnohé státy vzorem.
2.9 Geneze sociálního státu

Prvky institucionálního pojetí solidarity (základy sociálního státu) se rodily po první světové
válce. V roce 1918 se do rozvrácených domovů vraceli demobilizovaní vojáci. Nejpočetnější
skupinou, která vyžadovala sociální ochranu, byli váleční veteráni, invalidé a pozůstalí
členové rodin padlých. Další ohroženou skupinou byli nezaměstnaní dělníci z válečného
průmyslu nebo nemajetní dělníci.
Lidé se bouřili a na to vlády evropských zemí reagovaly přijetím rozsáhlého pracovního a
sociálního zákonodárství. V roce 1919 byla založena Mezinárodní organizace práce. Vznikaly
tak prvky budoucího sociálního státu.
Reziduální a korporativní pojetí sociální politiky bylo vystřídáno institucionálním
(systémovým) pojetím, v němž jsou sociální politika a sociální instituce vnímány jako
nezbytná integrální součást společenského uspořádání. Pomáhají ostatním institucím (zejm.
rodině), aby neselhaly. Dávky nejsou pouhou náplastí na stav nouze, ale jsou součástí
rozdělování ve společnosti a občané na ně mají nezadatelná práva. Sociální stát svými
institucemi vytváří prostředí, ve kterém lidé mohou svá přirozená práva naplňovat. Teoretické
základy položili utopisté a socialisté (19. století).
V evropském pojetí je sociální stát o stejných příležitostech a dostupnosti základního
vzdělání, zdravotní péče, výdělečné činnosti a přiměřeného bydlení pro všechny obyvatele. Je
založen na solidaritě a redistribuci příjmů.
V Evropě se institucionální pojetí sociální politiky zrodilo v první polovině 20. století. Lord
John Maynard Keynes (1883–1946) formuloval v roce 1934 jeho finanční obsah. Tehdy
navrhl, aby daně byly využity k přerozdělování ve prospěch realizace sociální politiky. Na něj
pak navázala řada ekonomů, kteří vyvinuli modely redistribuce příjmů, což je ekonomický
základ sociálního státu.
Na pojetí Keynese navázal předseda státní komise parlamentu sir William Beveridge (1879–
1963) ve Velké Británii, když přišel v roce 1942 s návrhem na vytvoření národního sociálního
pojištění, které bylo založeno na třech principech:
119
- respekt k tradici, ale vyvinout nové řešení, které by znamenalo více než vylepšování
současného stavu,
- systémově sladit národní sociální pojištění s ostatními sociálními reformami,
- vyvinout moderní systém sociálního zabezpečení na základě kooperace státu a
jednotlivce.
Sociální reforma měla reagovat na pět základních společenských zel: nevědomost, nečinnost,
nemoc, potřeba, zanedbanost.
Národní sociální pojištění se vztahovalo na výdělečně činné i nečinné občany (pro ně byl
dobrovolný). Dávky byly poskytovány při všech sociálních událostech, a to jen v minimálním
rozsahu. Dávky byly financovány z pojistného, které platil občan, zaměstnavatel a garantoval
to stát. Realizace národního sociálního pojištění byla možná díky politice plné zaměstnanosti,
kterou navrhl Keynes.
Britský model inspiroval skandinávské státy a Nizozemsko. Princip institucionalizované
solidarity se stal základem francouzské vládní sociální politiky. Podobně jako Beveridge, také
Pierre Laroque koncem 40. let 20 století vypracoval francouzský model sociální politiky.
V našich podmínkách byl pro přijetí koncepce sociálního státu klíčový zákon o národním
pojištění (1948), který zahrnoval zásady univerzality, uniformity, rovnosti, adekvátnosti,
solidarity a společenské zodpovědnosti.
V takto široce pojatém reformním úsilí se zrcadlilo moderní pojetí nezadatelných lidských
práv, které bylo záhy vyjádřeno ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948). Stát je činěn
odpovědným za negramotnost, nezaměstnanost, nouzi, nemoc a sociální zanedbanost (sociální
dezintegraci) občanů a je povinen ve spolupráci s občany, kteří se nacházejí v této situaci,
usilovat o změnu tohoto nepříznivého stavu. Základní koncepcí sociálního státu je tedy
poskytnutí institucionálního rámce pro zachování lidských práv.
Kritika sociálního státu později vedla k renesanci liberálních myšlenek. Vzniká tak
neoliberalismus jako nové pojetí sociální politiky. Další informace k těmto tématům naleznete
v následujícím modulu.
Kontrolní otázky:
1. Jmenujte základní milníky ve formování společenské solidarity.
2. V čem spočíval přínos křesťanství ve formování sociálně politického myšlení?
3. Jaké dokumenty lze označit za revoluční v oblasti péče o chudé? V čem spočíval jejich
přínos?
4. Co bylo podnětem ke vzniku moderních forem sociálního pojištění?
5. Co je principem koncepce sociálního státu?
Koldinská, K.: Sociální právo, C. H. Beck, Praha 2007
Tomeš, I. a kol.: Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub, Praha 2001
120
Modul č. 3 Modely sociální politiky
Klíčová slova: paternalistické pojetí – liberální stát – korporativní pojetí – sociální stát –
neoliberalismus
V průběhu vývoje sociálně politického myšlení vykrystalizovaly různé přístupy k řešení

sociálních otázek. Jednotlivé přístupy – modely sociální politiky vycházejí z různých
myšlenkových konceptů, které jsou při tvorbě politických opatření využívány.
Jednotlivé země mohou reagovat na stejnou situaci odlišně a přidělovat tak prostředky podle
svých pravidel a zákonů. Různorodost také vyplývá z historického sociálně-kulturního
vývoje, osvědčených zkušeností, nebo národních specifik. Žádný z přístupů tak v praxi
neexistuje ve své ryzí podobě. Sociální politika každé země bývá kombinací několika modelů
dohromady.
Historicky se vyvinuly následující pojetí sociální politiky.
3.1 Paternalistické pojetí

Paternalistická péče se vyznačovala tím, že byla nedílnou součástí vládních struktur jako
důležitý nástroj vlády k tlumení sociální napětí nebo prosazování určitého záměru, vládní
struktura určovala sociální potřeby a systém spravovala a financovala.
Paternalistický stát tedy usiluje o státní monopolizaci sociální politiky, čili státem
kontrolované sociální dávky a služby, a o úplné vyloučení nestátních institucí.
Paternalistické pojetí se výrazně odrazilo např. v ideologii fašismu a komunismu. Bylo
prosazováno i v bývalém Československu. I zde se stát snažil proniknout do oblastí, které
občanská společnost svěřuje rodině či jiným nestátním institucím. Celá sociální politika se v
ČSSR odvíjela od zákonem přikázané plné zaměstnanosti.
3.2 Liberální stát

Liberální přístup vystřídal přístup paternalistický. Liberální pojetí sociální politiky se zakládá
se na tržní ekonomice, soukromém vlastnictví, svobodě jednotlivce, svobodném trhu práce a
rovnosti lidí. Produkuje tak chudobu pro lidi, kteří nejsou schopni se do tohoto systému
zařadit.
Liberálové vycházejí z přesvědčení, že sociální sféra je věcí občanů. Stát sociální péči
poskytuje jen těm, u nichž selhala pomoc přirozené podpůrné sociální sítě (zejm. rodina,
sousedství). Významným představitelem liberálně orientované sociální politiky byl Adam
Smith.
Odpovědnost za vzniklé sociální události a uspokojování sociálních potřeb je soukromou
záležitostí každého občana. Lidé jsou tedy povzbuzováni, aby se o sebe starali sami. Rozvíjí
se tak nejrůznější typy solidarity, přičemž míra státem řízené redistribuce je ze všech typů
nejnižší.
121
3.3 Korporativní pojetí
Korporativní model sociální politiky se vyvíjí v rámci liberálního pojetí státu. Hlavní
myšlenkou tohoto pojetí je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě
produktivity a výkonu. Je tedy vyzdvihována závislost mezi mírou uspokojení sociálních
potřeb a pracovními zásluhami. Míra řízené redistribuce je však vyšší než u liberálního pojetí
sociální politiky.
Tento model je založen na širší kooperaci občanů a nejčastěji také na aplikaci povinného
sociálního pojištění. Stát garantuje pouze základní společensky uznaná minima a vytváří
prostor pro působení nestátních subjektů.
3.4 Sociální stát (institucionální pojetí)

V rámci institucionálního pojetí sociální politiky, jsou sociální politika a sociální instituce
vnímány jako nezbytná integrální součást společenského, tedy i veřejnoprávního, uspořádání.
Pomáhají tak ostatním institucím, a to zejména rodině, aby neselhaly. Sociální potřeby lidí
v tomto pojetí jsou vnímány jako sociální práva.
Poskytované dávky představují integrální součást rozdělování ve společnosti a občané na ně
mají nezadatelné právo. Sociální stát (tzv. welfare state, stát blahobytu) vytváří prostředí, ve
kterém se občanská práva uspokojují. Jádrem sociálního státu je tzv. sociální občanství, které
má tři částí – občanská, politická a sociální práva. Teoretické základy položili utopisté a
socialisté v 19. století.
Sociální stát je velice náročný na ekonomické zdroje, vyžaduje proto značný rozsah
redistribucí. V tomto modelu stát pokrývá značný prostor sociální politiky a omezuje, někdy
až ruší, aktivity nestátních subjektů.
Rolí sociálního státu je především:
- zajišťovat prosperitu,
- omezovat chudobu,
- zajišťovat sociální rovnost,
- zajišťovat sociální integraci a zamezovat sociální exkluzi,
- zajišťovat sociální stabilitu,
- zajišťovat nezávislost jednotlivců.
Sociální stát má v praxi mnoho modifikací. Společnými rysy je:
- moc je demokraticky organizována (zákonodárství, státní správa),
- stát poskytuje sociální ochranu (předchází, mírní nebo překonává sociální
rizika,
- stát zajišťuje sociální služby pro všechny občany.
Existují dvě základní interpretace institucionálního pojetí sociální politiky – statická a

dynamická. Statické pojetí zvýrazňuje aspekty péče než integraci postiženého člověka do
standardních společenských struktur. Postrádá dynamické prvky rehabilitace, readaptace a
reintegrace. V dynamickém pojetí je sociální politika vnímána jako úsilí o vývoj nebo změnu
sociálních funkcí ve státě. Sociální politika je chápána jako proces stanovování principů a
priorit, na nich jsou programy péče postaveny.
Sociální stát žbyl v 80. a 90. letech vystaven silné kritice. Hovoří se o krizi sociálního státu.
Předmětem kritiky se stávají především rostoucí náklady (sociální stát je příliš drahý), jeho
nízká efektivita (těžkopádnost, nízká transparentnost) a legitimita sociální státu (sociální stát
122
je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy občanů). Může tak vznikat dojem, že koncepce
sociálního státu je v krizi, ale předmětem kritiky je spíš rozsah sociální ochrany hrazené
povinně státem nebo veřejnoprávními institucemi.
V poslední době se však v Evropě zvedají hlasy na obranu koncepce sociálního státu.
Požadují dodržování lidských práv a státních povinností. Návrhy na redukci sociální práv
vyvolávají ostré reakce, stávky a demonstrace. Pravicové vlády (Itálie, Francie, Německo)
nebyly příliš úspěšné při omezování sociálních výdajů. Summit Evropské unie v Lisabonu
v roce 2000 vyhlásil realizaci sociálních práv občanů za jeden z nosných programů své
politiky. Ústředním tématem je likvidace chudoby cestou omezování nezaměstnanosti jako
hlavního zdroje chudoby.
3.5 Neoliberalismus
Neoliberalismus vznikl jako reakce na příliš štědrý sociální stát v 70. letech 20. století.
Vyvinulo se úsilí zmenšovat sociální náklady státu a zdroje na ně diverzifikovat. Jeho
výraznou postavou se stala M. Thatcherová ve Velké Británii.
Stát má zaručovat jen nezbytné sociální podmínky práce a života a ostatní by mělo být
zabezpečeno soukromoprávními iniciativami ze soukromých prostředků. Záměrem
neoliberalistů bylo alespoň z části privatizovat sociální sféru (např. sociální služby), což by
mělo mít větší sociální efekt. Některé služby však nemůže poskytovat soukromý subjekt,
jelikož není schopen na sebe vzít rizika například v sociálním a zdravotním pojištění.
Zastánci neoliberalismu usilovali o zvýraznění úlohy soukromoprávního pojištění při
zabezpečení občanů a o rozvoj soukromoprávních penzijních fondů jako doplňku základních
systémů sociálního pojištění.
Výsledkem neoliberalistických myšlenek byla koncepce záchranné sociální sítě, která je
předpokladem úspěšné ekonomické reformy. Stát musí zajistit v první řadě ty, kteří nemají
sílu a schopnost postarat se sami o sebe.
Kontrolní otázky:
1. Jaké základní modely sociální politiky rozeznáváme?
2. Co je principem sociální ochrany poskytované korporativní sociální politikou?
3. Srovnejte paternalistické pojetí sociální politiky a liberální sociální politiku.
4. Srovnejte sociální politiku sociálního státu a liberální sociální politiku.
5. Co je neoliberalismus a na co jeho vznik reagoval?
Tomeš, I. a kol. Sociální správa, Portál, Praha 2002
123
Modul č. 4 Subjekt sociální politiky
Klíčová slova: subjekt sociální politiky – typy subjektů – stát jako subjekt sociální
politiky – obec jako subjekt sociální politiky – nestátní zisková organizace – nestátní
nezisková organizace – mezinárodní organizace
Sociální politika je procesem, který musí být někým iniciován a řízen. Má-li být tento proces
systematický a cílený, nemůže být výsledkem náhodného a živelného počinu. Musí být
výsledkem aktivity ustáleného seskupení lidí – sociálních subjektů.
Subjekt sociální politiky je aktérem sociální politiky, tzn., že ji rozvíjí a poskytuje. Sociálním
subjektem může být pouze formalizovaný sociální systém s definovanými strukturami a
chováním, jenž své potřeby a zájmy formuje a prosazuje sociální politikou.
Další vlastnosti subjektu:
- institucionalizovaný systém lidí, který je formálně vytvořen a organizován
- má určité formalizované struktury, které jsou hierarchicky uspořádány
- řídí se určitými normami, uplatňuje sankce
- lidé v nich zastávají určité role
- má definované cíle, pro které vznikl
Formalizace znamená, že subjekt obdržel od státu předepsanou autorizaci a je řádně

registrován podle platných právních předpisů. Tímto opatřením demokratické státy zajišťují
soulad mezi aktivitami subjektů sociální politiky a právním řádem. Představuje rovněž jistou
formu ochrany objektů sociální politiky.
Sociální systémy svou sociální politikou zpravidla prosazující určité zájmy. Ty mohou být
cílové nebo instrumentální. Za cílové se označují ty zájmy, pro něž daný sociální systém
vznikl (např. občanské sdružení). Za instrumentální jsou považovány cíle, které formulují a
případně realizují sociální programy proto, aby uskutečnily svůj skutečný zájem (např.
zaměstnavatel).
Jednotlivci nebo neformalizované skupiny osob mohou zastávat pouze roli objektu sociální
politiky, nátlakové skupiny nebo filantropů (příležitostně poskytujících dobrovolnou
výpomoc).
Typy sociálních subjektů:

1. veřejnoprávní
§ stát
§ obce, kraje
2. soukromoprávní
§ nestátní ziskové organizace
§ nestátní neziskové organizace
3. mezinárodní organizace
124
4.1 Veřejnoprávní subjekty sociální politiky
4.1.1 Stát jako subjekt sociální politiky

Nejvyšším stupněm formalizace sociálních systémů jsou formy ústavní – stát. Každý stát má
politickou moc a je definovaný územím a obyvatelstvem. Všechny ostatní subjekty se snaží
své sociálně politické cíle realizovat prostřednictvím státu nebo stát v jeho počínání
ovlivňovat. Svou sociální politikou integruje činnost ostatních subjektů k tomu určených.
Cíle sociální politiky státu:
- vytvářet podmínky pro stabilitu ve společnosti,
- regulovat sociální klima tlumením sociálního napětí,
- rozvojem sociálních činností stabilizovat poměry ve společnosti, aby lidé mohli
rozvíjet svůj potenciál.
Od ostatních sociálních subjektů se liší tím, že disponuje:
- rozhodovacími mechanismy – parlament, regionální samospráva a obecní
zastupitelstva, zajišťují promítnutí většinových zájmů společnosti do řídících sfér
- realizačními mechanismy – nástroje právní (legislativa), institucionální (instituce,
zařízení, které spravuje) a finanční (daně) povahy
- donucovacími mechanismy – za účelem respektování práva, soudní systém
- kontrolními mechanismy – státní kontrolní instituce, neformální a mezinárodní
kontrola
Role státu ve vztahu k občanovi:

- stát je povinen pomoci, tzn., že pomoc garantuje
- stát organizuje a poskytuje pomoc
- stát přerozděluje, tzn., že organizuje solidaritu
- stát kontroluje
Finance k realizaci sociální politiky stát získává především výběrem daní – přímých (daně
z příjmů právnických a fyzických osob) a nepřímých (např. DPH, z nemovitosti). Je oprávněn
vnucovat povinnou solidaritu a určovat jejich míru.
Mezi další veřejnoprávní korporace řadíme vedle krajů a obcí také tzv. oborové samosprávní
korporace (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna) a zájmové samosprávní korporace (např.
Lékařská komora). Zřizuje je stát pro naplnění některých svých specifických zájmů.
4.1.2 Obec jako subjekt sociální politiky

Demokratická správa je založena na občanském principu, tj. na principu občanské
samosprávy jednotlivých územních částí. V ČR je zavedeno dvoustupňové regionální
uspořádání na kraje a obce.
Obec je základní územně samosprávní celek. Je to typická a nejmenší samosprávná jednotka
státu. Je to veřejnoprávní korporace – má své občany, majetek, může zakládat právnické
osoby a organizační složky, má svůj znak a vlajku.
Obecní samospráva má dvě složky:
§ samostatná působnost
- obec usiluje o všestranný rozvoj svého území, uspokojuje potřeby lidí, a to v souladu
se zákonem a možnostmi obce
125
- výkon provádí rada obce a v rámci samostatné působnosti vydává vyhlášky obce
- kontrolu nad výkonem provádí MV ČR
§ přenesená působnost
- výkon státní správy ve věcech, které stanoví zákon
- výkon provádí obecní úřad a v rámci přenesené působnosti vydává nařízení obce
- kontrolu nad výkonem provádí příslušný krajský úřad
Obec je spravována:
a) zastupitelstvem obce, 5–55 volených členů, může ke své činnosti zřizovat výbory
(kontrolní a iniciativní orgány),
b) radou obce, 5 – 11 členů, starosta, místostarosta (místostarostové) a další členové rady
volení z řad členů zastupitelstva obce,
c) starostou, je volen zastupitelstvem z řad svých členů,
d) obecním úřadem, starosta, místostarosta (místostarostové), tajemník obecního úřadu,
je-li tato funkce zřízena, a zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu,
e) a zvláštními orgány obce.
Obec tedy vykonává sociální politiku v přenesené i samostatné působnosti. Naplňuje se tak
princip decentralizace – delegace odpovědnosti a pravomoci na obce. Obce jsou navíc
nejvhodnějším místem pro poskytování sociální pomoci a některých individuálně adresných
služeb. Hovoříme o tzv. principu subsidiarity – poskytnutí pomoci co nejblíže občanovi.
4.2 Soukromoprávní subjekty sociální politiky
4.2.1 Nestátní ziskové organizace

O nestátních ziskových organizacích hovoříme jako o tzv. II. sektoru (po státních institucích).
Tyto organizace zpravidla rozvíjejí sociální politiku vůči svým zaměstnancům. Dále platí
pojistné a mohou sponzorovat nestátní neziskové organizace.
Sociální politika podniku patří k podnikové kultuře a spoluvytváří image firmy a způsobuje
identifikaci zaměstnanců s ní.
Nicméně sociální činnost a poskytování sociálních služeb může být také podnikatelským
záměrem – tedy i v sociální oblasti lze podnikat.
Předmět zájmů zaměstnavatelů:

§ zlepšování pracovního prostředí (např. odpočinkové místnosti, kuchyňky, jídelny,
parky)
§ reprodukce pracovní síly (např. sport, příspěvky na dovolenou, navýšený dovolená)
§ zajišťování potřeb pracovníka (např. stravenky, mimořádná dovolená)
§ zajišťování zdravotní péče (např. firemní lékař, nasmlouvané zdravotnické zařízení)
§ podpora zájmových organizací (např. podpora seniorů dříve zaměstnaných u firmy)
§ zlepšování pracovních vztahů (např. pravidelné setkávání pracovníků, teambuilding
apod.)
126
4.2.2 Nestátní neziskové organizace
O nestátních neziskových organizacích hovoříme jako o tzv. III. sektoru. Jejich sociální
programy jsou cílem, nejen prostředkem k dosažení jiných zájmů (tzv. cílová povaha sociální
politiky).
Tyto organizace jsou nositelem občanské společnosti a posilují povědomí občanské
odpovědnosti, spoluodpovědnosti a solidarity. Dále prohlubují státní sociální politiku o etický
kontext moderního občanství, tzn., že v občanech kotví morální zásadu, že je normální a
přirozené si navzájem pomáhat. V neposlední řadě zefektivňují sociální činnosti zvýšením
jejich adresnosti a snižováním jejich nákladů.
Jejich financování je vícezdrojové, mohou generovat zisk, ale nesmějí ho použít k vlastnímu
obohacování (pouze dalšímu rozvoji).
Rysy nestátních neziskových organizací:

- pomáhají naplňovat veřejný zájem, stát jejich činnost reguluje
- prioritně realizují to, co je jinak pro stát či obec z řady důvodů obtížné
- vícezdrojové financování, v rozdílné míře jsou závislé na financování z veřejných
fondů
- pomáhají mapovat sociální problémy
- rozvíjejí princip subsidiarity (viz. výše)
- upevňují princip občanské společnosti
- podporují myšlenku, že solidaritu a pomoc potřebným je nutné chápat jako morální
závazek majoritní společnosti
- jejich výhodou je, že využívají obětavosti a nadšení dobrovolníků, aktivistů, činnost je
méně formální a levnější, dále mohou testovat nové způsoby práce s klienty, jejich
činnost je flexibilnější, rychleji se přizpůsobují měnícím se potřebám obyvatelstva a
pomoc je poskytována na bázi partnerství
- sehrávají roli poznávací, průkopnickou v různých oblastech života občana
Zdroje finančních prostředků

Schopnost nestátních neziskových organizací získat prostředky k činnosti svědčí o jejich
životaschopnosti. Pokud by byly financovány pouze od státu, jejich činnost by postrádala
jakýkoli smysl a naopak by vedla ke zvyšování odpovědnosti státu za tyto sociální činnosti.
Hlavními zdroji finančních prostředků jsou pro nestátní neziskové organizace členské
příspěvky, příjmy z vlastní činnosti, dary, výtěžky ze sbírek, sponzoring nebo granty.
Kontrola státem
Stát provádí kontrolu nad činností nestátních neziskových organizací. Tuto kontrolu může
realizovat následujícími mechanismy:
- licencováním (udělováním povolení k provozu činnosti)
- akreditací (ověřování způsobilosti poskytovat sociální služby)
- auditem (v organizacích, ve kterých se na poskytování činnosti podílí finančně)
Nejčastější typy nestátních neziskových organizací:

- občanská sdružení
- obecně prospěšné společnosti
127
- nadace a nadační fondy
- církve, náboženské skupiny a jejich účelová zařízení
- odbory, profesní a stavovské komory, družstva
- výrobní družstva
- spotřební a bytová družstva, zájmové organizace družstev profesních komor
- zájmová sdružení právnických osob
- sdružení bez právní subjektivity
4.3 Mezinárodní organizace jako subjekty sociální politiky

Mezinárodní organizace mohou být sociálními subjekty, pokud vstupují do konkrétních
sociálních vztahů, ať už jako vládní, tedy státní (např. Rada EU) nebo nestátní humanitární
organizace (např. Lékaři bez hranic).
Mezinárodní organizace:
§ jsou sdružením národních sociálních subjektů, a to charakteru vládního (např.
Evropská hospodářská a sociální rada OSN), či nevládního (např. Mezinárodní
asociace sociálního zabezpečení)
§ ovlivňují sociální normy a chování jednotlivých národních subjektů
§ monitorují sociální vztahy a provádění sociální politiky (např. Rada Evropy, Komise
OSN pro lidská práva)
§ napravují křivdy v provádění sociální politiky (např. soudní dvůr pro lidská práva
v Haagu)
Mezinárodní organizace mohou:

§ mít celosvětovou působnost (např. WHO) nebo regionální působnost (např. Rada
Evropy, Evropská unie);
§ být státního (vládního) charakteru (např. všechny mezinárodní organizace ze svazku
OSN) nebo může jít o nestátní (např. Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení),
případně odborové organizace
§ působit v celé oblasti sociální politiky (např. Mezinárodní organizace práce) nebo
pouze ve vybrané sféře (např. Evropská asociace sociálních pracovníků)
Úkolem mezinárodních organizací je především:

§ organizovat mezinárodní pomoc
§ harmonizovat sociálně politická úsilí jednotlivých států
§ budovat světové nebo regionální kontrolní mechanismy na ochranu lidských práv
4.3.1 Příklady mezinárodních organizací
§ Organizace spojených národů a její specializované agentury (1945)

- v sociální oblasti působí Hospodářské a sociální rady OSN, Rady pro lidská práva
OSN a Centra pro sociální rozvoj a humanitární záležitosti (sídlo ve Vídni)
- specializované agentury: Světová zdravotnická organizace, Organizace pro vzdělání,
vědu, kulturu; Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní organizace práce
(1919, připojena k OSN po 2. světové válce)
128
§ Rada Evropy (1949)
- sdružuje evropské země, splňující určitá kritéria – úsilí o jednotu Evropy, o ochranu
parlamentní demokracie, o dodržování lidských práv, o zlepšování životních
podmínek a respektování lidských hodnot
- v minulosti přijala například tyto významné úmluvy: Evropskou úmluvu o lidských
právech a základních svobodách (1951), Evropskou sociální chartu (1961), Evropský
kodex sociálního zabezpečení (1964)
§ Evropská unie
- směřuje k vytvoření hospodářské a měnové unie a harmonizaci zákonodárství
v hospodářské, sociální a politické oblasti, v oblasti životního prostředí
- pro oblast sociální politiky platí princip subsidiarity, což znamená, že správa oblasti je
kompetencí členského státu, nicméně EU stanovila pravidla pro zdravotní a sociální
zabezpečení a ochranu práce v souvislosti s volným pohybem pracovních sil
§ Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (1967)
§ Mezinárodní sdružení sociálních pracovníků
Kontrolní otázky:
1. Kdo může být subjektem sociální politiky a jaké musí mít vlastnosti?
2. Uveďte základní typy sociálních subjektů?
3. V čem spočívá unikátnost státu jako subjektu sociální politiky?
4. Jaký přínos mají nestátní neziskové organizace v poskytování sociální ochrany?
5. Jakou roli sehrávají mezinárodní organizace v sociální politice?
129
Modul č. 5 Předmět, funkce a objekt sociální politiky
Klíčová slova: předmět sociální politiky – sociální prevence – sociální zabezpečení –

sociální rehabilitace – funkce sociální politiky – objekt sociální politiky
Předmět a objekt jsou dalšími významnými prvky vztahů v sociální politice. Předmětem
zájmu minulého modulu byl subjekt, tedy ten, od něhož sociální politika směřuje, kdo je jejím
nositelem. Klíčovou znalostí je ovšem také to, co subjekt činí pro objekt (jedince, skupiny) –
komplementární stranu vztahů v sociální politice.
5.1 Předmět sociální politiky
Předmětem sociální politiky je to, co se má v sociálním systému, a nebo v sociální ochraně,

sociálním zabezpečení a jejich správě zachovat nebo změnit. Tedy nejčastěji jsou to činnosti
spojené s:
§ regulováním podmínek práce a života člověka (něco někomu nařídit nebo zakázat, tj.
vydávání závazných pravidel chování, vydávání povolení, příkazů a zákazů, s cílem,
aby člověk realizací svých práv a svobod nenarušoval práva a svobody jiných lidí)
§ organizováním spolupráce jedinců ve složitých sociálních procesech (sociální
management)
§ ochranou člověka před nepříznivými důsledky událostí v lidském životě, které člověk
neumí zvládnout vlastními silami a u nichž je sociální subjekt připraven pomoci
zmírnit nebo odstranit jejich příčiny, následky a průvodní jevy, a to poskytnutím rady,
dávky nebo služby
Předmět sociální politiky je definován cíli sociální politiky. S vývojem cílů se měnil předmět
sociální politiky – od filantropie přes poskytování péče, jíž se jen kompenzovaly zdravotní a
sociální ztráty se dospělo k tomu, že člověk v postmoderní společnosti potřebuje především
podporu k zachování svého statusu ve společnosti a k životu v jemu přirozeném prostředí.
Předmětem sociální politiky je proto solidarita v úsilí o přístup ke zdrojům, o jejich zachování
a rozvíjení jejich dostupnosti.
Charakter předmětu sociální politiky může být:

§ ochranný (tzv. sociální prevence)
§ zabezpečovací (tzv. sociální terapie)
§ restituční či rehabilitační (tzv. sociální rehabilitace, reintegrace)
Sociální prevence zahrnuje činnosti směřující k ochraně člověka v jeho přirozeném sociálním
prostředí před tím, aby z něho z nějakého důvodu nevypadl (úraz, nemoc z povolání), aby si
pro budoucnost vytvořil podmínky pro rozvoj v tomto svém přirozeném prostředí (zdravotní
prevence, vzdělání), a aby neztížil podmínky setrvání v pro něj přirozeném prostředí
(rekvalifikace, bydlení).
Sociální zabezpečení (terapie) zahrnuje činnosti související se sociálními událostmi, pro které
člověk vypadl ze svého přirozeného prostředí.
130
Sociální rehabilitace zahrnuje činnosti související s reintegrací člověka do jeho přirozeného
prostředí (návrat do zaměstnání, do rodinného prostředí apod.)
Úroveň sociální politiky se posuzuje také podle předmětu. Posuzuje se:
§ osobní rozsah sociální ochrany
§ věcný rozsah sociální ochrany
§ věcný obsah sociální ochrany
§ nástroje sociální ochrany, jejich volba i rozsah
Osobní rozsah určuje, komu je sociální ochrana, zabezpečení nebo služba určena.
Věcný rozsah sociální ochrany je definován spektrem sociálních událostí, při kterých je
sociální ochrana poskytována.
Věcný obsah sociální ochrany vyjadřuje úroveň sociální ochrany, kterou subjekty poskytují
při jednotlivých sociálních událostech.
Nástroje sociální ochrany představují konkrétní mechanismy, formy pomoci, které jsou
člověku poskytnuty v případě vzniku sociální události.
5.2 Funkce sociální politiky

Sociální politika plní v životě jedince a společnosti rozmanité funkce. Rozmanitost je
determinována především množstvím sociálních událostí, na které je sociální politika
směřována. Spektrum funkcí, které sociální politika zastává, vznikaly postupně a vyvíjely se
s ohledem na čas a konkrétní prostor, ve kterém jsou uplatňovány.
Nejčastěji se setkáváme s těmito typy funkcí:
§ ochranná
§ rozdělovací a přerozdělovací
§ homogenizační
§ stimulační
§ preventivní
Ochranná funkce sociální politiky patří k historicky nejstarším a tvoří tradiční a stabilní prvek
sociální politiky. Představují ji defacto formy pomoci a podpory poskytované člověku při
vzniku sociální události. V podstatě jde tedy o zmírnění či odstranění důsledků určitých
sociálních událostí. Ochrana společnosti plyne primárně z humanitních snah společnosti a
sekundárně z potřeby ochrany člověka jako pracovní síly.
Rozdělovací a přerozdělovací funkce naplňuje vlastní obsah prováděných opatření sociální
politiky. Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické činnosti
společnosti a jejím bohatství. Přerozdělováním se zmírňuje výchozí nerovné postavení lidí
v té míře, kterou společnost uznává za žádoucí. Tato funkce se uskutečňuje především
prostřednictvím daní a jiných transferů.
Rozdělovací funkcí je navíc třeba rozumět nejen rozdělování příjmů společnosti, ale i účelné
začleňování lidí do společnosti, rozdělování prostředků, podmínek a předpokladů sloužících
ke zdokonalování jejich života a k osobnostnímu rozvoji.
131
Kardinální otázkou je, jaká míra přerozdělení má být realizována. Příliš vysoká míra
přerozdělení oslabuje podněty k práci nebo jiné ekonomické činnosti, na druhou stranu její
nízká úroveň může oslabit stabilitu společnosti a její rozvojové možnosti.
Homogenizační funkce je považována za relativně novou funkci sociální politiky. Jejím
účelem je dosahování stejnorodosti v uspokojování základních životních potřeb. Nemá vést
k nivelizaci podmínek života lidí. Jde spíše o systematický proces vytváření a poskytování
stejných, rovných příležitostí a šancí.
Nejzřetelněji se homogenizační funkce projevuje např. v systému sociální pomoci
nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, jimž je příjem dorovnáván do hranice společensky
uznaného standardu. Tím jsou vytvářeny předpoklady pro zhruba stejnorodé možnosti
uspokojování základních životních potřeb.
Stimulační funkce si klade za cíl podporovat, podněcovat a vyvolávat žádoucí sociální jednání
jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Míní se jí i funkční
efekty sociální politiky podporující ekonomickou výkonnost, produktivitu a stabilitu, a tím i
prosperitu společnosti.
Preventivní funkce znamená předcházení nepříznivým sociálním událostem. Snahou je
zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře tomu, aby k nežádoucím sociálním situacím
nedocházelo. Tuto funkci více méně naplňují všechna odvětví sociální politiky.
Význam preventivní funkce v posledních letech neobyčejně sílí, protože moderní sociální
politika se zdaleka neomezuje pouze na ochranu a pomoc ve stavech nouze, ale znamená
prakticky rozsáhlou existenční prevenci orientovanou na zvládání životního stylu.
5.3 Objekt sociální politiky

Objektem sociální politiky jsou uživatelé, tedy ti, ke kterým sociální politika směřuje a kteří
z ní mají prospěch.
Objektem sociální politiky může být:
- jednotlivec
- rodina
- jiná sociální skupina
Jednotlivec je objektem sociální politiky buď pro svou:

- účast v systému (přihlásil se, platí pojistné)
- svou potřebu vzniklou v důsledku sociální události (je chudý, nemajetný,
nemocný)
Člověk jako objekt úsilí sociálně politického úsilí může být předmětem:
§ opečovávání – statická, pasivní péče, která pokud je nepřiměřeně velká, může člověka
uvěznit – riziko tzv. sociální pasti, tedy stav, který v člověku tlumí veškerou vlastní
snahu a motivaci řešit nepříznivou sociální situaci
§ stimulace – aktivizující role státní či obecní sociální politiky. Sociální instituce pouze
podporují vlastní úsilí člověka řešit problém, a teprve a jedině v případech, kdy vlastní
úsilí z objektivních důvodů selže, nastupuje péče nahrazující přirozené zdroje pomoci
člověka.
Rodina je objektem sociální politiky. Rozpadem velké rodiny se péče o potřebné členy rodiny
přesunula na obce a stát. V současnosti malá nukleární rodina není schopna se bez pomoci
132
starat o potřebné členy. Malá rodina může sociální politiku ovlivňovat, ale ne ji formovat a
uskutečňovat. V řadě systémů sociální pomoci se pomoc neposkytuje jednotlivci, ale rodině.
Za rodinu se považuje i soužití osob ve společné domácnosti.
Skupina může být objektem sociální politiky, je-li tak definována právem, statutem nestátní
organizace nebo jednotlivcem (donátorem či sponzorem). Členové skupin jsou zpravidla
identifikováni právním poměrem (pracovní smlouvou atp.) a/nebo příslušností k systému
(přihláškou).
V systémech sociální pomoci bývají skupiny identifikovány druhem potřeby, která se má

uspokojit (mateřství, nemoc, osiření atp.).
Skupina může být objektem sociální činnosti, ale také jejím subjektem – participuje na
rozhodování, správě, financování (v demokratických systémech). Skupiny navíc mohou
fungovat jako nátlaková uskupení.
Kontrolní otázky:
1. Co je předmět sociální politiky? Jakých forem může předmět nabývat?
2. Vyjmenujte funkce sociální politiky.
3. Co je principem stimulační funkce sociální politiky?
4. Kdo je objektem sociální politiky?
5. Může být rodina subjektem sociální politiky?
133
Modul č. 6 Cíle sociální politiky
Klíčová slova: znaky sociálně politických cílů – cílová a instrumentální sociální politika
– obecný cíl sociální politiky – naplňování lidských práv jako cíl sociální politiky –
geneze lidských práv – Všeobecná deklarace lidských práv – sociální práva člověka –
ostatní významné dokumenty o lidských právech
Cíle sociální politiky lze definovat jako normativní vymezení chtěné budoucnosti, tj. budoucí
podoby a charakteru sociální politiky.
Sociálně politické jsou charakterizovány těmito znaky:
- jsou společensky a historicky podmíněné, sledují zákonitosti společenského vývoje,
- reagují na potřeby příslušníků slabších sociálních vrstev a reflektují jejich zájmy,
- jsou výsledkem kompromisu mezi zájmy a potřebami společenských skupin a mírou
akceptovatelné solidarity,
- měly by být v potřebné míře konkretizovány (např. z hlediska času, formy, způsobu
řešení sociálních problémů, nákladovosti apod.),
- panuje shoda v základních sociálně politických cílech hlavních sociálních subjektů
(veřejnoprávních i soukromoprávních),
- plnění cílů se hodnotí dle míry uspokojování základních lidských práv.
Sociální politika může být pojímána jako cílová (tzv. systémová) nebo instrumentální.
Jsou-li sociální cíle a zájmy důvodem vzniku a rozvoje sociálního subjektu nebo smyslem
jeho existence, hovoříme o cílové sociální politice (např. sociální politika nestátního
neziskového subjektu). Jsou-li cíle subjektu jiné a jeho sociálně politické zájmy jsou
prostředkem k jejich dosažení, hovoříme o instrumentální povaze sociální politiky (např.
sociální politika ziskového nestátního subjektu).
Sociální systémy o své politice rozhodují cílevědomě. Živelná a náhodná rozhodnutí nelze
považovat za sociální politiku, i kdyby ve svých důsledcích působila déle než krátkodobě.
Cíle sociální politiky bývají deklarovány v sociálních programech, doktrínách a plánech. Ke
splnění programů se vypracovávají projekty.
V sociální politice jako systému, který se vyznačuje značnou složitostí, jde nutně vždy o
soustavu cílů, jimž je naplňován cíl obecný, který lze formulovat jako zdokonalování
životních podmínek lidí a rozvoj osobnosti člověka. Základním nástrojem naplňování tohoto
obecného cíle je vytváření takových společenských podmínek, které umožní nerušené
naplňování základních lidských práv a svobod, popř. jejich ochranu.
6.1 Naplňování lidských práv jako cíl sociální politiky

Teprve ve 20. století státy uznaly, že občan má právo na lidsky důstojný život. Posun v pojetí
spočívá v tom, že místo definování formy a obsahu povinnosti státu (popř. obce) se vychází
z přirozeného práva člověka, které stát musí uspokojovat – prvotní je tedy potřeba člověka,
forma a obsah pomoci jsou druhotné.
134
Lidská práva jsou odvozována od přirozené důstojnosti lidí a jsou považována za rovná a
nezcizitelná. Zajištění a realizace základních lidských práv a svobod je nadřazeným cílem
sociální politiky.
Základní lidská práva bývají zpravidla formulována a zakotvena v ústavách, ústavních
zákonech, v mezinárodních smlouvách či jiných dalších obecně závazných dokumentech.
Definovaným právům a svobodám jsou poskytovány ústavněprávní a mezinárodněprávní
záruky.
Ve 20. století dochází k uznání přirozeného práva člověka na důstojný život, které musí stát
naplňovat. Z daru se tak stává nárok. Cesta k formulování tohoto a ostatních práv byla velmi
dlouhá a složitá. Milníky na ní tvořily myšlenky řady významných osobností, které vyústily
v sepsání mnoha přelomových dokumentů:
§ Mojžíšovo desatero (Starý zákon) – první deklarace lidských práv (právo člověka na
život, právo na ochranu rodiny, uznání práva na soukromý majetek atd.)
§ Aristotelovo pojednání o spravedlnosti a ctnosti – vytvořilo první rámec pro rozvoj
přirozených lidských práv
§ Jindřich I. (1100 – 1135) poprvé uznal práva a obyčeje poddaných
§ r. 1215 – Magna Charta Libertatum – vyhlášení principu vlády práva – zákon je nad
panovníkovou vůlí – první krok k uznání přirozených práv člověka a omezení
panovníkova absolutismu
§ Hugo Grotius (1583 – 1645) – holandský právník, který jako první formuloval
přirozená práva člověka ve spisech Mare Liberum (1609) a De Iure Beli et Pacis
(1625), jeho názory se pravděpodobně odrazily v následujícím dokumentu
§ r. 1679 – Habeas Corpus Act (Anglie) – chránil osobní svobody občanů před soudem,
rozsudek není možný bez řádného soudu, právo na řádný soud a obhajobu
§ Thomas Hobbes (odmítání vrchnosti a deklarace práv na svobodu), Jean J. Rousseau
(idea společenské smlouvy – definice práv a svobod občana a státu), Immanuel Kant
(idea práva – rovnost před zákonem)
§ r. 1689 – Bill of Rights (Vilém Oranžský) – uznává petiční právo, uzákoňuje
náboženskou svobodu protestantů, uznává volební právo.
§ r. 1775 – Virginská deklarace (Severní Amerika): G. Washington vyhlásil právo
člověka zúčastňovat se věcí veřejných – základ přirozených práv politických, což
přispělo r. 1776 k vyhlášení nezávislosti a vytvoření Spojených států amerických
§ r. 1789 Deklarace lidských a občanských práv (Francie): svoboda slova,
shromažďování, vyznání, právo na existenci, r. 1794 byla deklarace doplněna o práva
sociální
§ r. Encyklika Rerum Novarum Lev XIII. – církev poskytla stanovisko k řešení sociální
otázky
6.2 Všeobecná deklarace lidských práv

V roce 1948 byla Organizací spojených národů přijata Všeobecná deklarace lidských práv.
Jde o první mezinárodní dokument uznávající nezadatelná lidská práva. Tento politický
dokument je považován za základní mezinárodní politický rámec pro veškerou veřejnoprávní
politiku včetně politiky sociální. Deklarace je výsledkem mezinárodního konsensu vítězných
135
států na konci druhé světové války. Východiskem bylo přesvědčení, že porušování základních
lidských práv bývá jedním ze zdrojů válek.
S myšlenkou na písemné vyjádření lidských práv přišel při zakládání OSN (1944) prezident
Roosevelt. Realizace se však už nedožil a o její vytvoření se posléze zasadila jeho žena.
Jelikož deklarace byla pouze politickým dokumentem, došlo v roce 1966 k vytvoření soustavy
závazků. Byly zpracovány pakty o ekonomických, sociálních a kulturních právech a o
právech občanských a politických; ty zajišťují kontrolu plnění definovaných práv. ČR oba
pakty ratifikovala.
Deklarace vychází z práva člověka na existenci, práva na důstojný život, základním
determinujícím právem je právo člověka na život. Deklarace obsahuje práva občanská (život,
rovnost, svoboda, ochrana osobnosti, soukromí), politická (právo být občanem státu, být
osobností, sdružovat se, svoboda pohybu), hospodářská (právo vlastnit majetek, právo na
práci), na vzdělání a kulturní prostor (vzdělání, účastnit se kulturního života, vědecké a
literární tvorby) a práva sociální.
Sociální práva občana jsou obsažená v článcích 22 – 25 Všeobecné deklarace lidských práv.
Jedná se o tato práva:
§ právo na práci
§ právo na uspokojivé pracovní podmínky
§ právo na přiměřenou životní úroveň
§ právo na rodinu
§ právo na sociální zabezpečení
§ právo na svobodu sdružování
6.3 Ostatní významné dokumenty o lidských právech

§ Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Rada Evropy, 1950)
- je zaměřena na občanská a politická práva, na sociální práva jen okrajově
§ Evropská sociální charta (Rada Evropy, 1961, revidována 1996)

- články se týkají práv realizovaných zejména ve sféře sociálního zabezpečení
§ Sociální charta (EU, 1989)

- vychází z Evropské sociální charty
- zaměřena na sociální práva v souvislosti se zaměstnáním
§ Úmluva o právech dítěte (OSN, 1989)

- právně závazný dokument k realizaci Deklarace práv dítěte (OSN, 1959)
- upravuje právo na život, na jméno, na státní příslušnost, znát své rodiče, zákaz
jakékoliv diskriminace, právo na spojení rodin, ochrana proti nezákonnému
přemísťování dětí do zahraničí, právo na rozvoj osobnosti a sociální práva dítěte
§ Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (OSN, 2007)

- postavena na předpokladu, že osoby se zdravotním postižením mají v některých
směrech potřebu zvláštní ochrany
- platí pro ně práva občanů podle paktů (viz výše) a navíc ještě zvláštní práva chránící je
jako osoby se zdravotním postižením
136
- k základním principům patří: nediskriminace, svoboda rozhodování, plná a účinná
účast ve společnosti, stejné příležitosti, dostupnost, rozvoj kapacit dětí se zdravotním
postižením
Kontrolní otázky:
1. Co je typické pro cíle sociální politiky?
2. Jaký je rozdíl mezi cílovou a instrumentální sociální politikou?
3. Co je prioritním, nadřazeným, cílem sociální politiky?
4. Stručně popište vývoj lidských práv.
5. Co jsou sociální práva člověka a kde najdeme jejich kotvení?
Všeobecná deklarace lidských práv (OSN, 1945)
137
Modul č. 7 Nástroje sociální politiky
Klíčová slova: definice – typologie nástrojů – typologie dávek – peněžité dávky – věcné
dávky – sociální služby – podmínky pro přiznání dávky
Sociální politika se realizuje pomocí nástrojů různého řádu. Nástroje sociální politiky lze
definovat jako prostředky, jimiž sociální subjekt (1) rozvíjí potenciál objektu, (2) řeší jeho
sociální události, nebo (3) pozitivně nebo negativně působí na jiné subjekty. Nástroje se
uplatňují v rámci právních vztahů, které vznikají mezi sociálním subjektem a objektem (příp.
jiným subjektem).
7.1 Typologie nástrojů sociální politiky

Sociálněpolitické záměry lze realizovat:
1. regulací – zavázáním sociálního subjektu/objektu příkazem, zákazem, aby se zdržel
nějaké činnosti, nebo něco konal ve prospěch jiného subjektu či objektu, nebo strpěl
chování jiného subjektu či objektu,
2. darováním – nebo jiným poskytováním věcného plnění či peněžitého plnění ve prospěch
objektu nebo jiného sociálního subjektu,
3. konáním – tj. poskytováním služby či jiné činnosti ve prospěch objektu či jiného subjektu,
4. nátlakem – politickým, ekonomickým, právním nebo fyzickým na objekt či jiný sociální
subjekt, aby přijal a uskutečňoval sociální zájmy, které jsou mu vnucovány.
Účel použití nástrojů v praxi může být ochranný (sociální prevence), zabezpečovací (sociální
terapie) nebo restituční (sociální rehabilitace, reintegrace).
Jednotlivé nástroje jsou samy o sobě málo účinné. Jejich účinnost se zvyšuje, pokud jsou
nástroje vzájemně sladěny a systémově uspořádány v jednotlivých úrovních. Toho se
dosahuje volbou nástrojů, sestavením nástrojů do soustav, hodnocením kvality sociální
ochrany a volbou poskytovatele.
7.2 Dávky
Dávkami rozumíme majetkové převody ve prospěch jiného, mohou to být peníze nebo věci.
Dávka v moderní demokratické společnosti je nástrojem povinné nebo dobrovolné
redistribuce prostředků ve prospěch těch, kdo jsou potřební a jejichž potřeby byly společensky
uznány.
Typologie sociálních dávek

§ peněžité dávky
§ věcné dávky
§ sociální služby
§ standardní dávky – jejich účelem je zachování dosaženého životního, resp. příjmového
standardu po dohodnutou dobu a na dohodnuté úrovni (např. dávky sociálního
pojištění)
138
§ absolutní dávky – jsou určeny k doplnění příjmu do určité hranice (např. dávky
v hmotné nouzi)
§ nárokové (obligatorní) dávky – dávky jsou poskytovány na základě splnění určité
zákonem stanovené podmínky, nárok vzniká ze zákona (např. dávky sociálního
pojištění)
§ nenárokové (fakultativní) dávky – dávky a jejich výše jsou přiznávány po
individuálním uvážení, nárok vzniká na základě úředního rozhodnutí (např. dávky
sociální pomoci)
Peněžité dávky
Peněžité dávky jsou obnosy vyplácené těm, kteří na ně mají nárok, jimž byly přiznány
úředním výrokem nebo jimž byly poskytnuty jako dar – zpravidla od nestátních subjektů.
Mohou být poskytnuty jako nenávratné plnění (tedy dávka) nebo jako návratná nebo
podmíněně návratná půjčka.
Peněžitá dávka může být jednorázová (např. porodné, pohřebné) nebo opakovaná – periodická
(poskytována měsíčně, ročně). Pro periodickou dávku je typické, že se poskytuje v
pravidelném časovém intervalu, za splnění stále stejných podmínek, v dané výši nebo výši
pravidelně valorizované. Důvod pro poskytování dávky musí být stále tentýž.
Indexací dávky rozumíme proces, při kterém dochází ke zvyšování hodnoty dávky podle růstu
cen tak, aby se zachovala její reálná hodnota. Valorizace znamená zhodnocení dávky, tedy
zvyšování reálné hodnoty peněžité dávky.
Věcné dávky
Obecně platí, že poskytnutí věcné dávky je nákladnější než vyplacení peněžité dávky, jelikož
zabezpečení jedince věcnou dávkou vyžaduje vytvoření složitějších institucionálních
podmínek. Věcné dávky jsou poskytnuty v těchto případech:
- je-li podezření, že by peníze nebyly užity na daný účel,
- příjemce ji nemůže z objektivních důvodů použít ke stanovenému účelu (nedostupnost
na trhu),
- věcné plnění lépe plní účel (potraviny za války).
Dávka může být poskytnuta jako jednorázová (např. výbava pro dítě, uhlí) nebo jako
opakovaná (např. doprava zdarma, učebnice).
Sociální služby
Sociální služba je definována jako činnost nebo soubor činností směřující k zajištění pomoci a
podpory osobám, jejichž účelem je sociální začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.
Problematika sociálních služeb je upravena Zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Sociální služby se dělí na:
§ sociální poradenství,
§ služby sociální péče,
§ služby sociální prevence.
139
Sociální služby mohou být poskytovány za plnou či částečnou úhradu nebo zcela bezplatně.
Služby mohou být poskytovány ve formě pobytové, ambulantní nebo terénní.
Cílem poskytování sociálních služeb je:
- podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uživatele,
- podporovat jeho návrat do jeho přirozeného sociálního prostředí, obnovení nebo
zachování původního životního stylu,
- rozvíjet schopnosti uživatelů služeb a umožnit jim vést samostatný život,
- snížit sociální a zdravotní rizika související se způsobem života uživatelů.
Podmínky pro přiznání sociálních dávek

Přiznání dávky předchází splnění třech typů podmínek:
§ věcné – věcnou podmínkou je vznik sociální události. Tato podmínka může být
prokázána listinou (např. sňatek, narození dítěte, úmrtí), svědeckým důkazem,
úředním sdělením (např. úřad práce), šetřením (např. šetření sociálního pracovníka,
lékaře).
§ systémové – systémovou podmínkou je příslušnost k sociálnímu systému (např.
občanství) nebo k soustavě, která dávku poskytuje. Tato podmínka musí být splněna v
okamžiku vzniku sociální události nebo podání žádosti o dávku nebo určitou dobu
před vznikem sociální události.
§ formální – osoba, která podává žádost o dávku, musí být procesně způsobilá, tedy
způsobilá k právním úkonům. Formální žádost musí být doplněna o všechny potřebné
náležitosti.
Problematika dávek a služeb plynoucí ze systémů sociální ochrany bude předmětem modulu
č. 10.
Kontrolní otázky:
1. Co je nástroj sociální politiky?
2. Uveďte příklady regulace jako nástroje sociální politiky.
3. Jaké typy sociálních dávek rozeznáváme?
4. Co je cílem poskytování sociálních služeb?
5. Jaké obecné podmínky musí být splněny pro přiznání dávky?
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
140
Modul č. 8 Financování nákladů na sociální politiku
Klíčová slova: náklady na sociální politiku – stát jako nositel nákladů – kraj/obec jako
nositel nákladů – zaměstnavatel jako nositel nákladů – sponzor jako nositel nákladů –
občan/účastník jako nositel nákladů – způsoby financování sociální politiky
Sociální činnosti (zahrnující úsilí preventivní, terapeutické a rehabilitační) mají náklady

dvojího druhu:
§ na činnost (vlastní dávky a služby, které získává jejich příjemce)
§ na správu potřebnou k této činnosti
- investice (do staveb a techniky) potřebné pro provoz činnosti
- náklady na vlastní operativní správu (mzdy, neinvestiční náklady, jiné materiální
náklady apod.)
Důležitý je podíl mezi náklady na činnost a správu. Tento poměr se liší podle druhu sociální
činnosti. Nejnižší je například u veřejného důchodového pojištění a nejvyšší u poskytování
sociálních služeb, jejichž zajištění vyžaduje náročné institucionální podmínky a lidský kapitál.
8.1 Nositelé nákladů na sociální ochranu
Náklady na sociální ochranu nese:

§ stát
§ samospráva (kraj, obec)
§ zaměstnavatel
§ sponzor
§ občan/účastník nějakého systému
8.1.1 Stát jako nositel nákladů

Stát kryje náklady na sociální politiku zejména z daní, svého majetku či jiných dalších příjmů.
Principielně rozlišujeme daně dvojího typu:

§ přímé
- daně z příjmu daňových poplatníků
- účelové daně (pojistné odváděné do systému sociální ochrany)
Oddělený výběr přímých a účelových daní má především psychologický efekt, jelikož plátce
ví, kolik platí na provoz státu a kolik na solidaritu. Nicméně oba typy daní jsou příjmem
státního rozpočtu. Soustředěný výběr daní je méně nákladný.
§ nepřímé
- DPH, spotřební daně, daně z provozu atd.
- významnější příjem státního rozpočtu než daně přímé
- stát často hradí rostoucí sociální náklady z nepřímých daní – lépe se tak rozkládá
solidarita mezi celé obyvatelstvo, jelikož nepřímé daně většinou platí lidé s vyššími
příjmy
141
8.1.2 Kraj/obec jako nositel nákladů
Kraj/obec získává prostředky k financování nákladů na sociální politiku zejména ze státního
rozpočtu, z poplatků (tzv. obecní poplatky – např. za domácí zvířectvo), z vlastní ekonomické
činnosti (např. technické služby) a z darů.
Prostředky ze státního rozpočtu získává jako prostředky přímo definované v určité rozpočtové
kapitole, nebo kraj/obec má podíl na příjmech státního rozpočtu nebo se může ucházet o grant
ze státního rozpočtu.
8.1.3 Zaměstnavatel jako nositel nákladů

Zaměstnavatelé mají zpravidla povinnost přispívat na pojištění svých zaměstnanců a hradit
některé náklady na sociální ochranu nařízenou státem (sociálně právní ochrana při práci
apod.). Vedle toho zaměstnavatelé mohou hradit náklady na řadu sociálních výhod
zaměstnancům ze svých zdrojů.
8.1.4 Sponzor
Sponzorem – dárcem se může stát fyzická nebo právnická osoba. Sponzorské dary jsou
hlavním příjmem pro nadace a občanská sdružení a někdy také pro obce. Fenomén veřejných
sbírek peněz či účelových věcí představuje pro dárce možnost prokázat svoji osobní
angažovanost a lidskou sounáležitost.
Nestátní neziskový sektor je také z velké míry závislý na získávání grantů a subvencí
z veřejnoprávních, příp. soukromoprávních fondů a nadací. Proto jsou neziskové organizace
nuceny věnovat otázce získávání peněz (fundraisingu) náležitou pozornost.
8.1.5 Občan/účastník jako nositel nákladů

Občan se účastní povinné solidarity – odvádí účelové daně do systému sociálního pojištění.
Rozlišujeme dvě základní formy redistribuce prostředků:
§ redistribuce v sociálním prostoru – občan odvádí pojistné a ve stejnou chvíli je
někomu jinému vyplaceno jako dávka
§ redistribuce v sociálním čase – občan odkládá část své spotřeby na pozdější dobu
(např. doplňkové penzijní připojištění)
Občan nebo právnická osoba jsou rovněž plátci daní. Mohou však přispívat na úhradu nákladů
na sociální činnosti i dobrovolně (sponzorství).
Uživatel sociální služby může nebo musí přispívat na náklady dané služby, a tím ji
spolufinancovat. Zákon stanoví pravidla, za kterých uživatel nemusí přispívat na službu.
8.2 Způsoby financování sociální politiky

V sociální politice se setkáváme s několika základními způsoby financování. Každý takový
způsob financování je pak typický pro jiný systém sociální ochrany.
§ rozpočtová technika – průběžné financování (tzv. metoda pay as you go)
142
- je založena na principu „průběhu“ finančních prostředků určitým systémem, který tyto
prostředky v podstatě „dopraví“ od jednoho subjektu (toho, kdo do systému
momentálně přispívá) ke druhému (tomu, který momentálně ze systému čerpá)
- přijaté příjmy jsou ve stejném období znovu rozdány (jedná se o tzv. redistribuci
v sociálním prostoru)
- výhoda spočívá v samoregulovatelnosti systému, která vyplývá z toho, že % ze mzdy,
odváděná jako pojistné, rostou se zvyšující se mzdou
- na start stačí takto financovanému systému malé náklady (zpočátku je málo dospělých
dávek) – jde však o dočasnou výhodu, peníze většinou v takovém systému nezbývají –
nelze je tedy ani investovat
- tato metoda je nákladná především pro plátce příspěvků, navíc je velmi citlivá na
změny ve věkovém složení účastníků, jejich vyšší věkový průměr a následný vyšší
počet vznikajících nároků na dávky vyvolává zvýšení příspěvků
- osou metody je rozpočet – bilancují se příjmy a výdaje pro každé finanční období
- rozpočet nemá být deficitní, musí být přesně a řádně připraven, musí být dosaženo
předpokládaných příjmů a náklady nesmějí být překročeny
§ fondová technika
- spočívá v tom, že se finanční prostředky střádají na osobním účtu pojištěnce a do té
doby, než pojištěnci vznikne nárok na čerpání dávek, jsou tyto prostředky
zhodnocovány bezpečným kapitálovým investováním fondu, který prostředky
spravuje
- tato forma financování se více blíží klasickému spoření prostředků se zhodnocením
bankou
- je zpočátku nákladnější, jelikož je nutné vynaložit větší administrativní výdaje
v souvislosti s investováním fondu a péčí o něj – nezbytné je tedy předem hodně
investovat
- výhodou této metody je, že zakladatelské organizaci umožňuje vytvořit dlouhodobě
disponibilní kapitál, který může používat pro svůj rozvoj, avšak hospodaří s ním
přísně odděleně od ostatního majetku
- nevýhodou tohoto způsobu financování je citlivost na aktuální ekonomickou situaci
§ dary
- jsou hlavním příjmem pro nestátní neziskové organizace
- jedná se například o organizaci veřejných sbírek, zasílání DMS, grantová řízení,
sponzoring apod.
- za účelem získání daru je nutné, aby nestátní nezisková organizace věnovala náležitou
pozornost účelu, na který chce finance použít, dále také efektivitě a úspornosti
navrhovaného řešení a v neposlední řadě profesionalitě přístupu
- je ověřeno, že občané rádi přispívají na konkrétní účely – na viditelné cíle, ohlas
veřejné sbírky lze tak považovat za test závažnosti konkrétního sociálního problému a
zájmu veřejnosti na jeho řešení
Financování ze státního rozpočtu

Státní rozpočet je velmi důležitým zdrojem financování sociální ochrany jako celku. Česká
republika k tomuto účelu vynakládá ročně cca 20% HDP a řadí se tak mezi evropské státy
s průměrnými sociálními výdaji.
143
Státní rozpočet financuje:
- sociální pojištění prostřednictvím garance systému a přeléváním finančních prostředků
přes státní rozpočet, jakož i přispíváním na penzijní připojištění
- státní sociální podporu, jež je plně hrazena ze státního rozpočtu
- sociální pomoc prostřednictvím krajských a obecních rozpočtů, ze kterých se hradí
dávky a částečně i služby poskytované z tohoto systému
Kontrolní otázky:
1. Jaké náklady mají sociální činnosti?
2. Z jakých zdrojů čerpá stát prostředky na krytí nákladů na sociální činnosti?
3. Jakými způsoby se účastní občan na krytí nákladů na sociální činnosti?
4. Jaký je rozdíl mezi redistribucí v sociálním čase a v sociálním prostoru?
5. Jaký je rozdíl mezi fondovou a průběžnou technikou financování?
Seznam základní studijní literatury

Tomeš, I. a kol. Sociální správa, Portál, Praha 2002
relevantní legislativa
Seznam doplňující studijní literatury
Keller, J.: Soumrak sociálního státu, Slon, Praha 2006

Munková, G. a kol.: Sociální politika v evropských zemích, Karolinum, Praha 2005
Potůček, M.: Sociální politika, Slon, Praha 1995
Tomeš, I.: Obory sociální politiky, Portál, Praha 2011
Tomeš, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, C. H. Beck, Praha 2003
Večeřa, M.: Sociální stát – východiska a přístupy, Slon, Praha 2001
odborná periodika
144
Práce s dětmi a rodinou v sociální oblasti
Autor textu: Mgr. Hana Masáková
Anotace

Cílem předmětu je osvojit si základní orientaci v oblasti profesionální práce s dětmi a rodinou,
jež tvoří základní jednotku společnosti. Předmět se soustředí především na profesionální práci
sociálních pracovníků s rodinou – za tím účelem je velký prostor věnován klinickým rodinám,
náhradní výchovné péči (rodinné i ústavní) a práci s etnicky odlišnými rodinami. Pro
dostatečný teoretický podklad, na který bude možno navázat i příklady z praxe, se studenti
v rámci předmětu seznámí s obecnými pojmy vztahujícími se k rodinné problematice.
Historický exkurz si klade za cíl poukázat na souvislosti mezi minulostí a současností.
Předmět se věnuje také výkladu rodinných vztahů, procesů, hodnot, rituálů k čemuž se
vztahuje i výklad vývojového cyklu rodiny. Student by měl také získat vybrané základní
informace o legislativních pramenech, které upravují rodinné právo a o sociální politice státu
ve vztahu k rodině. Předmět si klade za cíl informovat o základních sociálních událostech
spojených s rodinou a o sociálních službách, které jsou na problematiku dětí a rodin
zaměřeny.
Po absolvování předmětu by měl student znát základní informace o historickém vývoji rodiny,
rodinných vztazích, procesech a hodnotách, vývojovém cyklu rodiny, měl by se orientovat
v rodinné politice v České republice a v základních zákonných normách vztahujících se
k rodinné problematice. Student má být schopen popsat základní funkce rodiny a znát
odborné pojmy týkající se rodiny a profesionální práce s rodinou. Student by se měl
orientovat v problematice tzv. klinických rodin, možností profesionální práce s nimi a
v problematice náhradní rodinné a náhradní ústavní péče na území České republiky.
Podmínky pro úspěšné zakončení studia: Absolvování prezenční výuky zakončené
samostatnou prací a prezentací praktické kazuistiky klinické rodiny využívající systém
sociálních služeb.
145
Obsah
Modul č. 1 Obecné pojmy

Modul č. 2 Historie rodiny
Modul č. 3 Rodinná politika státu
Modul č. 4 Rodinné vztahy, procesy, hodnoty
Modul č. 5 Soudobé teorie rodiny
Modul č. 6 Vývojový cyklus rodiny
Modul č. 7 Profesionální práce s rodinou; sanace rodiny
Modul č. 8 Sociální služby pro rodiny a děti
Modul č. 9 Klinické rodiny
Modul č. 10 Etnicky odlišné rodiny a profesionální práce s nimi, ústavní péče o děti -
cizince
Modul č. 11 Náhradní rodinná péče; ústavní péče o děti a mládež
Pozn.: modul č. 7 – modul č. 11 bude odpřednášen v rámci prezenční výuky
146
Modul č. 1 Obecné pojmy
Klíčová slova - Dítě/nezletilý; Děti bez domova; Děti na ulici; Domácnost; Domácí násilí;
Domov; Dyadická vývojová psychoterapie; Genogram; Krizová intervence; Kult matky;
Manželství; Mladiství; Náhradní výchovná péče; Návštěva v rodině; Nejlepší zájem dítěte;
Orgán sociálně-právní ochrany dětí; Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy;
Práce s rodinou v domácím prostředí; Raná péče; Rekonstruovaná rodina; Rodičovská
dovolená; Rodičovská zodpovědnost; Rodičovské dítě; Rodina; Rodina klinická; Rodinná
politika; Rodinná terapie; Sanace rodiny; Sociálně-právní ochrana dětí; Střídavá péče;
Syndrom týraného a zanedbávaného dítěte; Syndrom zavrženého rodiče; Šetření v rodině;
Terapeutické rodičovství
Dítě/nezletilý – nedospělá osoba, člověk mladší 18 let, s omezenou způsobilostí k právním

úkonům. „Zájmy dítěte jsou chráněny zákony a dalšími předpisy.“ (Matoušek, 2003)
Děti bez domova/děti ulice – děti, které žijí dlouhodobě na ulici, v opuštěných budovách,
živící se žebráním, krádežemi, prostitucí atp. Nechodí do školy, s rodinou se buď nestýkají,
nebo je kontakt s rodinou velmi sporadický. Rodina se o tyto děti neumí postarat. Může se
jednat o děti na útěku z ústavních zařízení. Některé tyto děti jsou závislé na drogách, mají
zdravotní problémy pramenící z nevhodné a nedostatečné výživy, životosprávy. Představují
velmi rizikovou skupinu.
Děti na ulici – děti, které mají kontakt s rodinami, ale rodiny o ně neprojevují dostatečný
zájem a neposkytují jim dostatečnou péči – často se jedná jen o přístřeší a stravu. Děti
z důvodu nezájmu rodiny tráví většinu času na ulici, na sídlištích atp. Zanedbávají školu, mají
horší školní výsledky. V rodinách se často objevují psychické, sociální a zdravotní potíže.
Domácnost – „Obydlený prostor a lidé, kteří v něm žijí a hospodaří.“ (Matoušek, 2003) Pro
sociální politiku státu je domácnost základní rezidenční a ekonomická jednotka, která je
tvořena buď nukleární rodinou (rodiče a děti) nebo rozšířenou rodinou (další generace), a
která v případě potřeby poskytuje zázemí jedincům v nepříznivé sociální situaci. Domácnost
může tvořit i jednotlivec. Pro některé sociální dávky je považována za domácnost jednotka,
která spolu žije a hospodaří. Podle Matouška (2003) je možno domácnost posuzovat z těchto
hledisek:
Bytová domácnost – tradiční jednotka demografických průzkumů, jde o byt a jeho obyvatele.
Bytové domácnosti se mohou skládat z hospodařících domácností a ty zase z jedné nebo více
cenzových domácností. Hospodařící domácnost – je soubor osob žijících společně v jednom
bytě a společně hradících náklady na bydlení, stravování, vybavení bytu aj. Cenzová
domácnost – je konstrukt pro nejmenší skupiny osob spojených bydlením, hospodařením a
příbuzenskými vztahy. Tyto domácnosti se dělí na úplné rodinné, neúplné rodinné, vícečlenné
nerodinné a domácnosti jednotlivců. Tento pojem se používá od sčítání lidu v roce 1991.
Domácí násilí – násilné chování mezi dospělými členy domácnosti. Oběťmi jsou častěji ženy,
mohou však být i muži. Násilné projevy zahrnují zesměšňování, ponižování, nadávky,
výhrůžky, fyzické napadání (bití, kopání, pálení, škrcení), omezování osobní svobody,
pronásledování, obtěžování, omezování přístupu k ekonomickým zdrojům, ničení majetku,
vynucování sexuálního styku, omezování kontaktu s dítětem. Od roku 2007 je domácí násilí
v České republice upraveno v trestním zákoně jako trestný čin.
Dyadická vývojová psychoterapie – jedná se o rodinnou terapii specializovanou na péči o děti
s poruchami attachmentu a s komplexním vývojovým traumatem. Jedná se o děti, které
prožily rané trauma, předčasný porod – dlouhodobý pobyt v inkubátorech, děti opuštěné,
zanechané v kojeneckých ústavech, děti týrané, zanedbávané a zneužívané. Tyto děti velmi
147
často potřebují bezpečnou náhradní rodinu a náhradní rodiny potřebují specializované
odborníky. ( http://natama.cz/?sid=52/)
Genogram – technika, pomocí které se graficky znázorňují rodinné vztahy. Pro osoby a typy
vztahů mezi nimi se používají různé symboly. Genogram může zahrnovat i širší vazby členů
rodiny na přátele nebo instituce aj. Pracovník, který používá renogram jako pomůcku při práci
s jednotlivcem nebo rodinou může poměrně rychle získat vhled do struktury rodinných
vztahů. Genogram může konstruovat jednotlivec nebo rodina dohromady.
Krizová intervence – jedná se o rychlou odbornou metodu práce s člověkem, který se ocitl
v krizové situaci. Za krizi označujeme jakoukoliv situaci, kterou člověk neumí zvládnout
vlastními silami za pomoci obvyklých vyrovnávacích strategií. Klient takovou situaci prožívá
jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Kvalifikovaná pomoc by měla vycházet z hodnocení
toho, co bylo příčinou krize, z posouzení současného stavu a z toho, jak se na aktuální krizi
klient adaptoval. Cílem krizové intervence je posílení klientových schopností, usnadnit mu
komunikaci, umožnit náhled na problém, pomoci mu vyjádřit emoce, posílit sebedůvěru,
aktivovat zdroje podpory v okolí a podpořit účelná řešení problému. Krizová intervence se
odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek. Krizová
intervence se poskytuje ve formě ambulantní, telefonické, on-line, terénní, při krátkodobém
pobytu v krizovém centru.
Kult matky – výraz, který je používán v souvislosti s předsudkem, že matka je po rozvodu
vždy vhodnější pečovatel a vychovatel dítěte. V České republice je v současnosti svěřováno
do péče matky po rozvodu 90 % dětí a pouze 8 % dětí otcům.
Manželství – svazek mezi mužem a ženou, který je legitimován náboženstvím nebo právem.
V České republice je manželství upraveno zákonem č. 94/1963, o rodině. Tradičním účelem
manželství je založení rodiny. V postindustriálním období se dostává do popředí
psychologický účel manželství – stabilizace vztahu. V současné době roste věk vstupu do
prvního manželství, přibývá dobrovolně bezdětných párů, roste počet rozvodů manželství.
Roste také počet nesezdaných soužití. V České republice může uzavřít manželství jen osoba
zletilá, případně nezletilá, ve věku minimálně 16 let, se souhlasem soudu. Manželství zaniká
rozvodem nebo úmrtím.
Mladiství – osoby ve věku 15 – 18 let – podle platného práva v České republice. Jedná se o
osoby, které jsou trestně odpovědné, ale při ukládání trestu (opatření), se bere ohled na jejich
věk.
Náhradní výchovná péče – jedná se o všechny formy náhradní péče o děti, které nemají
vlastní funkční rodinné zázemí. Náhradní výchovná péče má dvě formy – ústavní péči a
náhradní rodinnou péči. Ústavní péče je zajišťována zařízeními spadajícími pod resort
Ministerstva zdravotnictví ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Ústavní péče má tedy roztříštěnou legislativu, počet dětí
v ústavní péči v České republice dlouhodobě stagnuje. Náhradní rodinná péče zahrnuje tyto
státem garantované formy: osvojení (adopce), pěstounská péče, opatrovnictví, poručenství.
Nejlepší zájem dítěte - obecný pojem, který byl použit v Úmluvě o právech dítěte OSN. Je
tak označeno hledisko, které by mělo být upřednostňováno při jakémkoliv rozhodování o
dítěti. V praxi to znamená, že by ve všech případech, kdy je to možné, měla být situace
posuzována „očima dítěte.“
Orgán sociálně-právní ochrany dětí - státní orgán, který je od roku 2003 součástí obecního
úřadu s rozšířenou působností. Sociální pracovníci působící na tomto oddělení mj. zastupují
děti ve funkci opatrovníka při soudních jednáních o úpravě poměrů dítěte, při rozhodování o
návrhu na náhradní výchovnou péči, při určování otcovství aj. Pravomoci OSPOD: Podávají
návrhy k soudu na omezení, zbavení nebo pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti,
návrhy na nařízení, prodloužení nebo zrušení ústavní výchovy, na vydání rozhodnutí o splnění
podmínek nezájmu rodičů, podávají návrhy na vydání usnesení o předběžném opatření
148
v případech, kdy se dítě ocitlo bez jakékoliv péče, nebo když je život či příznivý vývoj dítěte
ohrožen, vykonávají funkci opatrovníka a poručníka, zprostředkovávají osvojení a svěřování
dětí do pěstounské péče, rozhodují o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů (pěstounů),
poskytují poradenství budoucím osvojitelům a pěstounům.
Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy – Instituce poskytující profesionální
poradenskou pomoc v příbuzenských vztazích. Poskytuje služby partnerům před vstupem do
manželství, manželům a rodinám, rozvodové poradenství, porozvodovou terapii. Obvykle
dochází ke 2 – 4 konzultacím, někdy je však třeba delší terapeutický program, některé
poradny poskytují specializované poradenství pro adoptivní rodiče a pěstouny.
Práce s rodinou v domácím prostředí - jednorázové nebo soustavné působení na rodinu
prostřednictvím odborného pracovníka v domácím prostředí rodiny. Užívá se jako jedna
z forem sanace rodiny. Cílem je zaměřit se na zdroje změn a na posilování dovedností přímo
v prostředí, které je pro rodinu přirozené. Rodina je navíc ušetřena docházení do instituce.
Pracovník může lépe využívat neformální a neautoritativní postoje, navíc získává množství
informací, které by mimo domácnost nezískal. Využívá se např. u rodin, do kterých se
narodilo postižené dítě, u rodin, kde se vyskytuje duševní nemoc, objevují se násilné sklony,
závislosti, výchovné problémy. Tento způsob práce je v podstatě návratem k postupům, se
kterými sociální práce začínala – jednalo se o „církevní iniciativu tzv. přátelských
návštěvníků, což byly v Anglii na sklonku 19. stol. většinou ženy z vyšších a středních
společenských vrstev, navštěvující nejchudší rodiny z farnosti v jejich domovech.“
(Matoušek, 2003)
Raná péče – soubor sociálních, zdravotních, psychologických služeb. Poskytuje se
předškolním dětem, které mají smyslový, fyzický nebo mentální handicap, či jsou jinak
ohrožené na svém vývoji. Péče se ideálně odehrává v domácím prostředí rodin, zahrnuje péči
o děti i o rodiče, kteří jsou současně vzděláváni v poskytování vhodné péče svým dětem.
Rodiče jsou tedy klienty, ale současně členy pečujícího týmu o dítě. Cílem rané péče je
předcházet negativním následkům postižení (tzv. druhotnému postižení), podpora všech
schopností dítěte, podpora kompetencí rodiny a integrace dětí.
Rekonstruovaná rodina – rodina, ve které jeden z rodičů je biologickým rodičem dítěte a
druhý nikoliv, případně mají oba rodiče děti z předchozích vztahů, které nejsou pokrevními
sourozenci. Přináší komplikace ve vyjasňování kompetencí, hranic a loajality.
Rodičovská dovolená – nárok na pracovní volno, které vzniká rodiči, jež řádně celodenně
pečuje o dítě až do 3 let věku dítěte. Po dobu rodičovské dovolené pobírá rodič tzv.
rodičovský příspěvek, což je dávka státní sociální podpory. Rodičovskou dovolenou může
uplatnit matka i otec dítěte. Rodičovské dovolené obvykle předchází tzv. mateřská dovolená,
která trvá 28 týdnů, lze ji zahájit 6 – 8 týdnů před porodem, matka dostává dávku
z nemocenského pojištění – peněžitou pomoc v mateřství. Zaměstnavatel je povinen po
skončení rodičovské dovolené zajistit rodiči návrat na stejné pracoviště na srovnatelnou
pracovní pozici.
Rodičovská zodpovědnost – souhrn práv a povinností rodičů při péči o nezletilé dítě
zahrnující péči o zdraví, tělesný, rozumový, citový a mravní vývoj. Při výkonu uvedených
práv a povinností jsou rodiče povinni chránit zájmy dítěte, vykonávat nad ním dohled a
používat takových výchovných prostředků, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte, ohroženo
jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Rodiče jsou také povinni dítě
zastupovat a spravovat jeho jmění.
Rodičovské dítě – dítě, které je nuceno přebírat role a odpovědnosti dospělých členů rodiny
z důvodů jejich selhávání. Dítě např. vydělává peníze, stará se o domácnost, pečuje o mladší
sourozence, poskytuje emocionální podporu dospělému rodiči atp.
Rodina – v užším, tradičním pojetí se jedná o skupinu lidí, která je spojena pouty pokrevního
příbuzenství nebo právních svazků. V širším pojetí, se za rodinu začíná považovat i skupina
149
lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti. V některé fázi svého
vývoje obvykle rodina sdílí společnou domácnost. Rozlišujeme rodinu: nukleární – rodina
dvougenerační a rozšířenou – rodina zahrnuje více než dvě generace; orientační – ta rodina,
do které se člověk narodí, prokreační – ta rodina, kterou člověk založí sňatkem nebo tím, že
má děti. Rodina je konzervativní instituce. Během novověku však řadu svých funkcí (výkon
práva, vzdělávání dětí, ekonomické zajišťování členů rodiny) předala státu a sama se stala na
státu závislejší. Jejími hlavními soudobými funkcemi jsou i nadále výchova dětí
a emocionální podpora.
Rodina klinická – rodina, která vykazuje potíže, z důvodu jichž je v kontaktu s některou
pomáhající nebo represivní institucí. Např. rodina s týraným, zanedbávaným dítětem,
s týraným dospělým, s postiženým členem rodiny, s duševním onemocněním, rodina
s mladistvým delikventem, se členem rodiny vykazujícím některou ze závislostí.
Rodinná politika – součást veřejné politiky státu. Jsou to všechna politická opatření
podporující rodiny – pojištění, daně, dávky, placená dovolená pro rodiče pečující o dítě,
ochrana pracovního místa pečujícího rodiče, služby poskytované rodinám. Do rodinné
politiky patří i tzv. populační politika, podpora bytové výstavby, dostupnost a kvalita
zdravotní péče, možnost pracovat na zkrácený úvazek.
Rodinná terapie – psychoterapie rodiny zaměřená především na komunikaci v rodině, definice
rolí v rodině, odpovědností, hranic. Cílem je i náhled na potřeby jednotlivých členů rodiny,
zvýšení empatie a ohledů na potřeby jednotlivých členů rodiny. Lze pracovat i s tzv.
nevědomými očekáváními členů rodiny a tradicemi v rodině. Rodinnou terapii je možno
provádět s jednotlivci, párem, s částí rodiny nebo s celou rodinou.
Sanace rodiny – postupy, které podporují fungování rodiny a jsou protipólem postupů, jež
vyčleňují některého člena rodiny z důvodu toho, že je ohrožen nebo sám ohrožuje. Probíhá
buď v domácím prostředí rodiny, nebo ve specializovaných institucích, které poskytují služby
rodinám.
Sociálně-právní ochrana dětí – zaměřuje se na děti, jejichž vychovatelé nemohou či nechtějí
plnit výchovné povinnosti, a na děti, které utíkají z domova, vedou nemravný nebo zahálčivý
život nebo na kterých byl spáchán trestný čin. Je upravena zákonem č. 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí. Orgány sociálně-právní ochrany jsou obecní úřady obcí
s rozšířenou působností, obce v samostatné působnosti, Úřad pro mezinárodně-právní ochranu
dětí, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky a další fyzické a právnické osoby,
které jsou výkonem SPOD pověřeny krajským úřadem.
Střídavá péče – Péče po rozvodu nebo odloučení rodičů dítěte, při níž se rodiče střídají v péči
o dítě. Délka intervalu střídání je buď určena soudem nebo se na ní rodiče dohodnou. Střídavá
péče brání odcizení mezi dítětem a rodičem, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, klade však
vysoké nároky na schopnost rodičů spolupracovat na výchově a péči o dítě. Nevýhodou také
je, že dítě přijde o stabilní domov. Dítě by mělo mít i při střídavé péči možnost navštěvovat
stejnou školu, stejné volnočasové aktivity a stýkat se se stejnými vrstevníky.
Syndrom týraného a zanedbávaného dítěte – Child Abuse and Neglect (CAN) – český překlad
je nepřesný – Týráním jsou všechny formy ubližování dítěti včetně nezabránění ubližování
dítěti. Jedná se o fyzické týrání, psychické týrání, sexuální zneužívání a zanedbávání.
Syndrom zavrženého rodiče – termín R. A. Gardnera – Syndrom zavrženého rodiče se
nejčastěji vyskytuje po rozvodu, kdy se jeden z partnerů snaží se svým traumatem z rozpadu
vztahu vyrovnat tím, že promítá všechnu vinu do druhého partnera, který je neoprávněně
kritizován. Hovoříme o tzv. programujícím rodiči, který dítě angažuje jako svého spojence
proti druhému rodiči a indoktrinuje ho natolik, že dítě samo začne přistupovat k druhému
rodiči jako k zavrženíhodnému jedinci.
Šetření v rodině – zákon o sociálně-právní ochraně dětí umožňuje zaměstnancům státních
institucí navštěvovat dítě a jeho rodinu v domácnosti, v případě, že je to v zájmu dítěte, a že
150
pro to existují oprávněné důvody. Při šetření v rodině může pracovník pořizovat obrazové
a zvukové záznamy. Rodiče mají povinnost s orgánem sociálně-právní ochrany dětí
spolupracovat. Orgán sociálně-právní ochrany vede dokumentaci, do které mají rodiče na
základě písemné žádosti, pokud to není v rozporu se zájmem dítěte, nahlédnout.
Terapeutické rodičovství - jeho cílem je přestavba negativního vnitřního modelu dítěte na
pozitivní. Poskytuje dětem možnost získání korektivní zkušenosti v rodinném prostředí
láskyplné péče a zaceluje mezery ve vývoji dítěte. V současnosti je trend takto označovat
vyškolené náhradní rodiče, u nichž s ohledem na předchozí psychosociální zátěž dětí nestačí
tzv. dostatečně dobré rodičovství. „Jako dostatečně dobré rodičovství je možné označit
takový výkon rodičovské role či rolí, který dětem zajišťuje postačující podmínky pro vývoj. To
znamená, že rodič naplňuje základní potřeby dítěte a dítě neohrožuje“ (Matoušek, Pazlarová,
2010, s. 18).
Kontrolní otázky:
1) Co označuje pojem domácnost a jaké rozlišujeme typy domácnosti?
2) Definujte pojem nejlepší zájem dítěte.
3) Co označuje pojem sociálně-právní ochrana dětí, které státní orgány ji poskytují a
jaké jsou jejich základní činnosti.
4) Definujte pojem terapeutické rodičovství.
Hartl. P., Hartlová, H. (2000).: Psychologický slovník. Portál, Praha. 776 s. ISBN 80-7178-
303-X.
Matoušek, O. (2003): Slovník sociální práce. Portál, Praha. 288 s. ISBN 80-7178-549-0.
Matoušek, O., Pazlarová, H. (2012): Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. Portál, Praha. 184
s. ISBN 978-80-7367-739-8.
Vodáčková, D. a kol. (2002): Krizová intervence. Portál, Praha. 544 s. ISBN 80-7178-696-9.
Zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
http://natama.cz/?sid=52/
151
Modul č. 2 Historický vývoj rodiny
Klíčová slova - Klan; Neolitická revoluce; Matriarchát; Kult ženy; Rod; Polis; Oikos;
Snachočenstvo; Stav; Ženská emancipace; Trendy moderní rodiny; Psychosociální
moratorium.
2. 1 Pravěk
Od mladší doby kamenné se objevuje člověk současného typu. Je známo, že tento člověk žil
ve skupinách, které byly pokrevně spřízněné. Svůj původ odvozovali od společného
mytického předka, hovoříme tedy o společnosti klanové (Matoušek, 2003).
„Klan sdílí stejný náboženský kult, obývá společné teritorium, má vnitřní i vnější ekonomické
vazby, uplatňuje pravidla dovolující a zakazující jisté sňatky.“ (Matoušek, 2003)
Existuje předpoklad, že role a práce byly ve skupině rozdělené podle pohlaví, věku a
společenského postavení. Skupiny se živily lovem, který měli na starost muži a sběračstvím,
které připadlo ženám. Předpokládá se, že rodiny existovaly již v době kamenné, jakožto
nejmenší jednotky společnosti, které byly schopné se uživit a snadno přesouvat za obživou.
Přibližně mezi desátým až osmým tisíciletím se lidé v oblasti Středozemního moře přestávali
přesouvat za potravou a začali se usazovat na jednom místě, kde zkoušeli pěstovat plodiny a
později chovat zvířata pro svou obživu. Hovoříme o tzv. neolitické revoluci.
Maria Gimbutas, archeoložka z USA (in Matoušek, 2003) tvrdí, že: „ nálezy z jihovýchodní
Evropy a z Blízkého východu dokládají existenci usedlé neolitické kultury, která byla
postavena na ženských hodnotách. Nejvyšším božstvem byla Velká Matka.“ Hovoříme o tzv.
kultu ženy nebo kultu ženského principu, který se projevoval tím, že rození dětí a péče o ně,
bylo posvátným. Ženy se věnovaly pěstování plodin, výrobou keramiky, předení, tkaní,
výrobou potravin. Lov měl jen doplňující význam. Majetek se pravděpodobně dědil po ženské
linii. V této kultuře se nevedly války.
Tato kultura byla postupně vytlačena kulturou mužskou, která byla více agresivní, válečnická.
Tyto změny přicházely z euroasijského kontinentu. Kultura spíše mužská, maskulinní se ve
vyspělém světě udržela do současné doby. Její rozvoj souvisel s rozvojem vojenství, řemesel,
obchodu.
Po neolitické revoluci, která probíhala přibližně v letech 8000 před naším letopočtem,
v souvislosti s usídlením rodin na jednom místě, kde se obhospodařovala půda, rozvíjela
řemesla a obchod. Společnost se začala diferencovat podle majetku, vedoucí postavení ve
společnosti získával muž, rostl počet dětí v rodinách, stoupal počet obyvatel.
2.2 Starověké Řecko a Řím
2.2.1 Řecko
V Řecké společnosti, v době 8. a 7. století př. n. l. (tzv. doba předklasická) byl základní
organizační jednotkou společnosti rod (genos). „Rod byl soubor rodin, jejichž muži
odvozovali svůj původ od společného předka, uctívali ho a používali jeho jméno.“ (Matoušek,
2003) V čele rodu stál král, který byl jeho představitelem, nejvyšším politikem a soudcem.
Neměl však hospodářské pravomoci.
Rodina v té době již byla patriarchální, ženy však měly poměrně velkou volnost. Ženy se
staraly o domácnost, muži měli svobodu v toleranci konkubín. V případě, že legitimní
manželka neporodila syna, mohl muž uznat svého levobočka za legitimního potomka. Ženich
152
byl dívce vybrán otcem na základě soutěží pro nápadníky. Muži se také neženili z lásky, ale
proto, aby měli mužského pokračovatele. Manžel mohl později svou ženu tzv. zapudit.
V takovém případě jí vracel věno, které dostala od svého otce. Narozené dítě mohlo být otcem
zavrženo, pokud na něm shledal nějakou viditelnou vadu.
Zakládaly se městské státy, polis. Většinu obyvatel tvořily ženy, děti a otroci. Za svobodné a
plnoprávné občany byli považováni pouze muži a těch žila v polis menšina.Závazná
rozhodnutí v polis činil sněm všech svobodných občanů. Menší jednotky ve společnosti byly
kmeny, ty se dále dělily na menší jednotky. Nejmenší jednotkou byly oikos. Oikos znamenal
obydlí s půdou, zvířectvem, otroky, členy rodiny. Lze je vzdáleně přirovnat k našemu pojmu
„domácnost“.
V době klasické rostla v řecké společnosti podřízenost ženy. Ženy měly vyhrazené prostory
v obydlí, samostatně téměř nevycházely, vzdělávaly se minimálně, pečovaly o domácnost.
Muž naopak doma pobýval málo, příliš se ženou nekomunikoval, počet sexuálních styků
s manželkou doporučoval mužům zákonodárce, aby bylo zajištěno narození mužského
pokračovatele. Muži nadále měli tolerovaný styk s konkubínami, i s jinochy. Sňatky byly
domluvené otcem ženicha a otcem nevěsty. Muž se mohl se ženou rozvést kvůli ženině nevěře
nebo neplodnosti. Žena se mohla rozvést kvůli špatnému zacházení nebo bití mužem,
k rozvodu však musel dát souhlas státní úředník. Žena potřebovala souhlas manžela k potratu,
který byl povolen. Děti, které rodiny nechtěly, byly odkládány do různých nádob na veřejných
místech. Ten, kdo dítě nalezl, mohl si z něj udělat otroka, případně mohlo být dítě uznáno
jako vlastní mužem bezdětné ženy. Dítě mohlo být dáno i jako zástava při zadlužení.
2.2.2 Řím
Přibližně v roce 450 př. n. l. Římané sestavovali svůj první právní kodex – Dvanáct desek.
V něm prohlásili, že rodina je „základní jednotkou společnosti.“ (Matoušek, 2003).
Ve starém Římě se rozlišovaly dva druhy sňatků. Prvním byl sňatek přísný – dívka přecházela
přímo z péče otce do péče manžela. Druhým byl sňatek volný – dívka i po svatbě zůstávala
v péči otce.
Chudé ženy pracovaly jako švadleny, porodní báby, kojné, kadeřnice, písařky, vychovatelky.
Majetné ženy mohly spravovat svůj majetek samostatně. Ženy v Římě mohly pracovat
dokonce i jako lékařky nebo v politické sféře.
Od konce římské republiky a nástupu císařství, zanikly staré formy uzavírání sňatků. Jako
důsledek dlouhého válčení docházelo k pustnutí mravů a tradičních rodinných forem.
Augustem byly vydány zákony, které měly upevnit tradiční rodinná pouta. Mužům se
ukládala povinnost uzavřít sňatek, byly zvýhodňovány rodiny s dětmi, potíralo se cizoložství.
Tyto zákony však neměly velký účinek.
2.3 Středověk
Nové podoby evropské společnosti se po pádu starého Říma objevovaly nejprve na území
Francie a Německa. Odtud se nové vlivy šířily dále do Evropy. Na naše území přicházely tyto
vlivy s velkým zpožděním, k rozvoji došlo až v době Lucemburků.
Slované na naše území přišli přibližně okolo 5. století n. l. Lidé žili v malých vesnicích a
v hradištích. Živili se především zemědělstvím, které bylo mnohem podstatnější než řemeslná
výroba. Převažovalo pěstování plodin nad chovem dobytka. Lidé často zažívali hlad, bojovali
s častými epidemiemi chorob.
Rodiny byly patriarchální, bylo tolerováno mnohoženství, které si však mohli dovolit pouze
mocní a majetní muži. U Východních Slovanů bylo doloženo soužití ženy s více muži,
většinou bratry. Matoušek (1997) uvádí, že existovalo také tzv. „snachočenstvo“ – sňatek
153
fakticky vykonaný a sexuálně konzumovaný otcem ženicha, do doby, kdy byl syn dospělý.
V době jarních oslav plodnosti přírody, byly dovolen sexuální styky všech se všemi. Sňatky
byly domluveny otcem dívky, panenství nebylo pro sňatek vyžadováno. Po svatbě však již
byla vyžadována věrnost žen. U mužů byly tolerovány konkubíny.
Společnost byla čím dál více ovlivněna křesťanstvím. Vyvíjela se ve společnost stavovskou –
šlechta, duchovní, kupci a měšťané, venkované. Venkovanů byla většina a dělili se na
venkovany svobodné a poddané. Každý stav měl jiný životní styl a také jiný typ rodiny.
U šlechty o vhodnosti sňatku rozhodovaly zájmy rodiny, které byly určeny zájmy o spojení
dynastií a území. Měšťané také spojovali rodiny podle majetkových zájmů, rozhodoval otec
rodiny.
Od 11. století na našem území zavírala sňatky křesťanská církev. Typické bylo soužití více
generací rodiny, venkovské rodiny byly většinou větší, manželství se uzavírala dříve než ve
městech, kde se čekalo do doby, než bude muž ekonomicky soběstačný. Na venkově byla
naopak snaha o včasné početí potomků a tím obohacení rodiny o pracovní síly. S rodinami žili
pomocní pracovníci, učni, tovaryši. Dětství trvalo jen do přibližně 8 let, bylo velmi krátké,
pak se již děti zapojovaly do práce nebo odcházely do učení. Běžné byly druhé sňatky
ovdovělých s příbuzným zemřelého. Pokračuje podřízená role ženy, nadřazenost muže, silná
oddělenost jejich rolí, poměrně vysoká necitlivost k narozeným dětem. Rodina je především
jednotkou společenskou a výrobní.
Ve 13. století na naše území přišel vliv německého práva, které umožňovalo dědit pozemky.
Dědil většinou nejstarší syn. Dědictví ženy musela schválit vrchnost. Vrchnost také
schvalovala uzavření sňatku poddaných venkovanů. Tuto nutnost zrušil až Josef II. v roce
1781 Patentem o zrušení nevolnictví.
2.4 Novověk
V období novověku se začíná zesilovat zájem o rodinu, děti a jejich práva. Vzniká tlak
významných osobností na to, aby se zvýšil zájem státu o rodinu a pomoc rodinám. Především
ve Francii a v Anglii se rozvíjejí také hnutí za ženskou emancipaci – snahou je docílit rovnosti
mezi ženami a muži, právo na svobodnou volbu manžela, založenou na citové náklonnosti.
Od 18. století se začíná vlivem průmyslového rozvoje, stěhování rodin do měst, vyšší
zaměstnanosti žen a větší ženské samostatnosti, snižovat počet dětí v rodinách. O počtu dětí
v rodině se začíná přemýšlet a plánovat. Začíná se zvyšovat soukromí rodiny, více se hledí na
uspokojování citových potřeb. Vliv rodiny na dítě se zmenšuje v souvislosti se zavedením
povinné školní docházky, v důsledku které se dítě začalo po velkou část dne pohybovat mimo
rodinu. Výchovná funkce rodiny je tedy nejsilnější u malých dětí, poté klesá.
Na přelomu 19.a 20. století roste zaměstnanost žen, i v průmyslu. Na práci v průmyslu jsou
často najímány i děti. Role v rodině však nadále zůstávají stejné, žena nadále pečuje o celou
domácnost, vznikla jí tedy dvojnásobná zátěž, která není kompenzována žádnými výhodami.
To „vedlo k většímu tlaku ženských hnutí na zrovnoprávnění žen a také v rodinách vyvolávalo
větši napětí“. (Matoušek, 2003). Omezuje se patriarchální model rodiny, protože muž již
nadále není jediným živitelem a jeho význam a jedinečné postavení tak klesá. Postupně se
zmenšuje rozdíl mezi muži a ženami. Ženy se postupně vyvazují z nadřazenosti mužů. Tyto
změny jsou samozřejmě zřetelnější ve městech. Sňatky jsou čím dál častěji motivovány
citovou náklonností, souhlas rodičů se sňatkem se začíná stávat jen formální potřebou. Spolu
s rostoucím bohatstvím a životní úrovní se snižují rozdíly mezi jednotlivými vrstvami ve
společnosti. Lidé se osvobozují od vlivu vrchnosti i církve.
154
Rodina přestává být především výrobní jednotkou, ale stává se místem pro uspokojování
citových potřeb. Předávání kulturních hodnot je v daleko vyšší míře na škole, než v minulosti.
Vzdělání se také stává významnou hodnotou, kterou může rodina dítěti předat.
2. 5 Současná západní rodina
V současné západní rodině se klade velký důraz na uspokojování individuálních potřeb a

prosazení se na trhu práce. Zaznamenávány jsou tyto trendy moderní rodiny:
§ Zvyšuje se věk vstupu do prvního manželství.
§ Zvyšuje se věk prvního porodu.
§ Zvyšuje se počet nesezdaných soužití.
§ Zvyšuje se rozvodovost.
§ Snižuje se počet dětí v rodině.
§ Zvyšuje se počet dobrovolně bezdětných párů.
§ Snižuje se ochota po rozvodu znovu vstupovat do manželství a mít další děti.
§ Zvyšuje se počet rodin, které tvoří jiné osoby než ve tradičním složení: muž, žena a
jejich děti.
§ Prodlužuje se doba, po kterou žijí děti a rodiče společně (platí pro Evropu, nikoliv pro
USA).
§ Prodlužuje se období tzv. psychosociálního moratoria, což je období, kdy již dospělé
dítě nadále odkládá přijetí svých dospělých rolí a zodpovědnosti. Nebuduje vlastní
domácnost, rodinu, kariéru, ale cestuje, prodlužuje studium, studuje v zahraničí,
pracuje pouze brigádně, krátkodobě atp.
V současnosti má v západní civilizaci rodina zejména tyto funkce:
§ „podporování socializace – vychovávání dětí,
§ vztahovou podporu dospělých lidí,
§ ekonomickou podporu všech členů“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 13 - 14).
„V obou prvních funkcích patrně nebude rodina zastupitelná nikdy. Od starověku až do

současnosti bylo podniknuto mnoho pokusů vychovávat děti v jiném než v rodinném prostředí,
tyto pokusy ukázaly nenahraditelnost rodiny“ (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 14)
Vymezení pojmu rodina v současné době není snadné. Existuje řada definic, které pojímají
rodinu jako tradiční manželský svazek muže a ženy, ve kterém se narodily děti. Současně
některá širší pojetí, považují za rodinu jakoukoliv skupinu osob, která se jako rodina definuje.
Právní řád České republiky žádnou legální definici rodiny neobsahuje. V naší kultuře se za
rodinu stále považuje především společenství založené manželstvím nebo společným soužitím
muže a ženy a jejich dětí.
Současné rodiny jsou zakládány především proto, aby uspokojovaly citové potřeby jejich
členů. Dřívější odpovědnosti a funkce rodiny jsou stále více předávány odborným institucím
(vzdělávacím, zdravotnickým, sociálním). Dítě je v současné době zejména investicí citovou,
nikoliv nutností, z důvodu postarání se o rodiče, pracovní síly atp. Rodina je tedy dnes
založena především na citových vazbách, což je příčinou křehkosti rodiny a vysokého rizika
jejího rozpadu. Proto zpětně musí růst role státu, který musí chránit děti i ostatní členy pro
případ rozpadu nebo nefunkčnosti rodiny.
V posledních letech některé rodiny vykazují snahu o znovunavrácení významných rolí rodině,
namísto státu. Opět se vracejí porody doma, ženy se chtějí samy rozhodnout o podobě a
155
průběhu svého porodu, ženy se společně sdružují za účelem pečování o děti namísto jejich
svěřování institucím, vznikají tzv. domácí hospice dovolující starému členu rodiny zemřít
v domácím prostředí, pečovatelské služby, s jejichž pomocí je možné se v domácím prostředí
postarat o staré či nemocné členy rodiny atp.
Roste zaměstnanost a soběstačnost žen. Ženy bývají stále přetížené dvěma rolemi, které jim
náleží – zaměstnaná žena, jeden ze dvou živitelů rodiny a současně hlavní pečovatel v rodině.
Mužská role se rozmělňuje, protože jako živitel již muž není nutný a přitom stále ještě
významněji nepřebírá některé funkce v domácnosti. Aktuálně se zvyšuje tlak žen na vstřícné
podmínky zaměstnavatelů tak, aby jim bylo umožněno plnohodnotně pečovat o své děti,
domácnost i být zaměstnaná. Ženy usilují o vytvoření vyššího počtu pracovních míst na
zkrácené úvazky, o vznik firemních mateřských škol, jeslí atp.
Kontrolní otázky:
1) Vysvětlete pojem kult ženy, zařaďte ho do správného období a rozlište ho ve vztahu
k pojmu kult matky.
2) Popište postavení ženy ve starém Řecku a Římě.

3) Co označuje pojem snachočenstvo?
4) Ve kterém období se rodina poprvé stává především místem pro uspokojování citových
potřeb?
5) Popište trendy, které se objevují ve vývoji současných západních rodin.
Matoušek, O. (2003): Rodina jako instituce a vztahová síť. Sociologické nakladatelství,
Praha. 161 s. ISBN 80-86429-19-9.
Matoušek, O. a kol. (2003): Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha. 384 s. ISBN 80-
7178-548-2.
Matoušek, O., Pazlarová, H. (2012): Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. Portál, Praha. 184
s. ISBN 978-80-7367-739-8.
Kovařík, J. a kol. (2004): Náhradní rodinná péče v praxi. Portál, Praha. 167 s. ISBN 80-7178-
957-7.
Kol. autorů (2005): Děti a jejich problémy, sborník studií. Sdružení Linka bezpečí. 141 s.
ISBN 80-239-4482-7.
156
Modul č. 3 Rodinná politika státu
Klíčová slova - Social welfare; Principy sociální rodinné politiky; Mateřství; Rodičovství a
rodina; Výchova a výživa dětí v rodině; Ochrana dětí a žen v rodině i mimo ni; Pomoc při
ztrátě živitele.
3. 1 Historie
Tomeš (2001) uvádí, že ochrana dětí patří k nejstarším směrům sociální ochrany, který je
známý již od dávnověku.
„Zárodky aktivní sociální politiky jsou v Evropě patrné již na přelomu středověku a
novověku, kdy byly v širším měřítku zakládány instituce poskytující péči lidem, kterým jejich
rodina potřebnou péči poskytnout nedokázala nebo nechtěla.“ (Matoušek, 2003) Jednalo se o
církevní zařízení, jako např. sirotčince, starobince, chudobince. Přibližně od 16. století začaly
tyto funkce přebírat obce, které k tomu byly nuceny i zákonem. Poprvé byla tato povinnost
starat se o své obyvatele dána tzv. domovským právem.
Od druhé poloviny 19. století se začaly rodinám a jejím handicapovaným členům poskytovat
také státní dávky. V 80. letech 19. století se v Německu za vlády Bismarca prosadilo povinné
sociální pojištění občanů, z něhož se pak platily příspěvky. Brzy na to bylo v Německu
zavedeno i zdravotní pojištění.
Sociální politika státu, která měla sloužit jako pomoc rodině se nejprve vyvíjela jako
„doplněk ke mzdě, resp. jako sociální mzda.“ (Tomeš, 2001) Takto původně vznikala
v Německu a dodnes se s tímto pojetím lze setkat v některých zemích mimo Evropu.
Ve 30. letech 20. století se ve Francii začali zaměřovat v rámci rodinné sociální politiky na
cíle vedoucí ke zvýšení porodnosti (tzv. pronatalitní cíle). Po druhé světové válce většina
Evropských zemí (kromě Francie) pronatalitní zabezpečování rodin opustila a začala
preferovat pojetí sociální péče, v odborné literatuře známý jako přístup „social welfare.“
„Social welfare“ se uskutečňuje zpravidla prostřednictvím sociálního pojištění, zdravotního
pojištění, státní sociální podporou, sociální pomocí a sociálními službami. Zahrnuje
zabezpečení peněžními a věcnými dávkami a službami. Social welfare spočívá v:
§ „Donucení subjektů něco konat (povinné pojištění);
§ Vlastní činnosti (podpory, pomoc, či služby);
§ Podpoře činnosti jiných subjektů (iniciativy spolků, církví, jednotlivců, nevládních
neziskových organizací).“ (Tomeš, 2001, s. 23)
3.2 Současná sociální politika na pomoc rodině
V současné době lze rodinnou politiku ve většině Evropských zemí označit jako komplexní,
neboť zahrnuje věcné i finanční dávky, sociální služby, i opatření, která chrání život a sociální
situaci rodin. Dle Tomeše (2001) se sociální politika na pomoc rodině většinou zaměřuje na:
1) Mateřství;
2) Rodičovství a rodinu;
3) Výchovu a výživu dětí v rodině;
4) Ochranu dětí a žen v rodině i mimo ni;
5) Pomoc při ztrátě živitele.
Rozeznáváme následující principy sociální politiky na pomoc rodině:
Občanský, univerzální - převažuje v anglosaském a skandinávském modelu (Švédsko, Velká
Británie). Tento princip poskytuje stejnou podporu všem občanům a rodinám. Investice do
157
dětí je považována za nejlepší prevenci proti chudobě, nevzdělanosti a sociálnímu
nezačlenění.
Korporativní, pojišťovací (Belgie, Itálie, Německo). V rámci tohoto principu existuje
povinnost být sociálně pojištěn, přičemž se rozlišuje mezi osobami aktivně pracujícími a
osobami, které nejsou na trhu práce aktivní.
Solidární (Francie). Tento princip je orientován na populační politiku.
Liberální (USA). Tento princip je zaměřen na cílené dávky pro chudé lidi bez majetku.
Zdravotní a nemocenské programy neexistují. Rozsah sociálního zabezpečení je velmi
omezený.
Důvodem pro vznik sociální politiky na pomoc rodině je, že „potřeby rodiny vznikají
zpravidla dříve, než si lidé mohou na krytí těchto potřeb našetřit.“ (Tomeš, 2003, s. 133)
3.2.1 Mateřství
Sociální událostí není těhotenství, porod a mateřství, což jsou přirozené fyziologické procesy
a období v životě ženy. Sociální událostí jsou až potřeby, které v souvislosti s těhotenstvím,
porodem, šestinedělím a mateřstvím vznikají. Jedná se o pracovní, sociální a zdravotní
situace, které mohou přinášet ekonomické a zdravotní komplikace. Žena navíc potřebuje
zvýšenou pomoc a péči, zvýšenou lékařskou péči. Na ženu jsou v souvislosti s těhotenstvím,
porodem a mateřstvím kladeny vysoké nároky z hlediska zdravotního i ekonomického.
Sociální události spojené s mateřstvím tedy jsou:
§ Náklady na zdravotní péči;
§ Ztráta příjmu;
§ Zvýšené náklady spojené s novým členem rodiny.
3.2.2 Rodičovství
Sociální událostí opět není rodičovství samo o sobě, ale situace, které spolu se zakládáním
rodiny souvisejí – nedostatek bytu a jeho zařízení nebo nedostatek peněz na pořízení
vhodného bydlení. V rámci ranného rodičovství také většinou jeden z rodičů nemá nárok na
mzdu nebo jsou jeho příjmy výrazně omezeny. Proto je třeba rodiče finančně podporovat.
Současná sociální politika klade stále větší míru zodpovědnosti za průběh mateřské a
rodičovské dovolené na matky, resp. otce samotné. Tyto snahy se projevují např. v možnosti
rozvrhnout si časový průběh rodičovské dovolené do 3 let, aniž by tato lhůta ovlivnila
celkovou výši podpory od státu.
3.2.3 Výchova v rodině

Sociální událostí není dětství samo o sobě, ale zvýšení nákladů rodiny na ošacení, výživu,
bydlení.
Sociální události spojené s výchovou dítěte v rodině jsou:
§ Výživa dítěte;
§ Preventivní a léčebná péče;
§ Vzdělání a výchova;
§ Životní start dítěte.
3.2.4 Náhradní péče o dítě

Rodinná péče o dítě může selhat krátkodobě (onemocnění rodičů) nebo dlouhodobě (zánik
rodiny, selhání rodičů). Dětem je pak potřeba zajistit náhradní péči. Ta je zpravidla sociální
událostí, která vyžaduje společenskou a finanční pomoc.
Náhradní rodinnou péči lze vytvořit:
§ Osvojením nebo svěřením dítěte do pěstounské péče;
§ Poručenstvím s péčí;
158
§ Svěřením dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče.
Ústavní péči ve zdravotnických, školských či sociálních zařízeních nelze považovat za
náhradní rodinnou péči. Aktuálně probíhají legislativní snahy o omezení ústavní péče o děti a
mládež a naopak o posílení profesionální péče o děti v rodinách.
3.2.5 Ostatní pomoc rodinám

Jedná se např. o pomoc rodinám s bydlením, přídavky na děti pro nízkopříjmové rodiny,
příplatky pro děti k začátku školního roku, příplatky na hlídání dítěte, dávky k úhradě nákladů
spojených se zvýšenou péčí o zdravotně postižené děti.
Záleží vždy na tradici, ekonomických možnostech a cílích rodinné politiky každého státu,
kterou pomoc rodinám poskytuje.
3.2.6 Ochrana dětí a mládeže

Sociálně-právní ochrana dětí je na našem území zaznamenávána od 19. století, kdy se začali
ochraňovat sirotci. Na počátku 20. stol. byl v Rakousku – Uhersku vytvořen fond, který
podporoval chudé a sirotky. Tyto fondy byly spravovány okresními soudy. Později soudy také
vykonávaly dozor nad dětmi v cizí péči v souvislosti s poručnictvím. V roce 1921 vznikla
v ČSR povinnost vykonávat dozor i nad dětmi nemanželskými. V roce 1947 vznikly na
okresních národních výborech odbory péče o děti. V 50. letech tato činnost přešla na
úřadovny ochrany mládeže při soudech. V roce 1963 byl přijat zákon o rodině, čímž se
upravila i možnost zásahu státních orgánů do vztahů mezi rodiči a dětmi. Od roku 1969
převzaly tyto úkoly orgány sociální péče o mládež. Aktuálně jsou státními orgány
zabývajícími se ochranou dětí orgány sociálně-právní ochrany dětí v obcích s rozšířenou
působností. Sociální událostí je potřeba ochrany a péče o děti opuštěné, osiřelé, týrané,
zneužívané a zanedbávané. V České republice platí zákon o sociálně-právní ochraně dětí,
zákon o rodině a Úmluva o právech dítěte.
3.2.7 Ochrana žen proti násilí

Jedná se o ochranu žen proti fyzickému a sexuálnímu násilí. V České republice již ochranu
žen i jiných obětí domácího násilí, stejně tak jako obětí jiné formy násilí upravuje zákoník
práce a trestní zákoník.
3.2.8 Ztráta živitele smrtí

Sociální událostí je ekonomické ohrožení rodiny způsobené smrtí živitele. Vzniknou
mimořádné jednorázové náklady spojené s pohřbem a vyřízením pozůstalosti a poklesne
životní úroveň rodiny. Ekonomické ohrožení tak může být jednorázové, krátkodobé či
dlouhodobé, které již může být spojeno s ohrožením sociální existence pozůstalé rodiny.
Kontrolní otázky:
1) Vysvětlete pojem social welfare.
2) Na které oblasti se zaměřuje rodinná sociální politika?
3) Jaké rozlišujeme principy rodinné politiky?
4) Jmenujte sociální události spojené s výchovou dětí v rodině.
Použitá literatura:
Praha. 161 s. ISBN 80-86429-19-9.
Matoušek, O. a kol. (2007): Sociální služby. Portál, Praha. 184 s. ISBN 978-80-7367-310-9.
Tomeš, I. (2001): Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost. Socioklub. Praha. 263 s.
ISBN 80-86484-00-9.
159
Modul č. 4 Rodinné vztahy, procesy, hodnoty
Klíčová slova - rodina; nukleární rodina; rozšířená rodina; orientační rodina; prokreační
rodina; sociální síť rodiny; rodinné paradigma; modelování; osobní autonomie; rodinné
spojenectví; psychická deprivace; dvojná vazba; komunikační deviace; interakční
komplexita; definice sebe; pseudovzájemnost; pseudohostilita; triangulace; mezigenerační
hranice; perverzní triangl; komunikační stereotypy; rodinné mýty; rodinné subsystémy;
nediferencovaná masa rodinných já; rodičovské dítě; rodinný kodex; rodinný poklad;
rodinné legendy; rodinné rituály; rodinná teritorialita.
4. 1 Rodinné vztahy
Pokud hovoříme o rodině, většina lidí si představí tzv. „úplnou nukleární rodinu – totiž otce,
matku a jejich děti.“ (Matoušek, 2003) Takové rodiny však podle Matouška (2003) tvoří
v současné době pouhou třetinu všech rodin. Ostatní rodiny tvoří jednotlivci, žijící sami,
jednotliví rodiče vychovávající děti, bezdětné páry, či jednotlivci několika generací, kteří jsou
příbuzní, netvoří však kompletní rodinu. Podle některých současných definic, však lze i tato
soužití považovat za rodiny. Oproti nukleárním rodinám rozlišujeme také rodiny rozšířené,
tzn. vícegenerační. Vícegenerační rodinná soužití jsou stále méně častá.
Rozlišujeme rodinu orientační, tedy tu, do které se člověk narodí a ze které odchází založit
svou novou rodinu. Tuto nově sňatkem nebo soužitím založenou rodinu označujeme za rodinu
prokreační.
Dnes již rodina nepředstavuje výrobní nebo spotřební společenství. Nebývá již ani
společenstvím podpůrným, převažuje silná míra individuality uprostřed rodiny. Není ani
považována za společenství osudové, neboť právní řád i tolerance společnosti celkem snadno
umožňují rozvod manželů. Přesto však rodina stále tvoří společenství. Naplnění toho, co je
společné, je odlišné a v každé rodině to může být vnímáno jinak. Může se jednat o společné
bydlení, společné hospodaření, společné trávení volného času aj.
Rodina je nejstarší společenskou institucí. Existuje mnoho pohledů na to, co rodina vlastně je.
Matějček (1994) uvádí, že z psychologických výzkumů dětí vyplývá, že vnější znaky rodiny
pro dítě nejsou příliš důležité. Dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu rodičovsky
chovají. Dítě pro svůj zdravý duševní a charakterový vývoj potřebuje stálé a citově příznivé
prostředí, které ho přijímá. Občasné rodinné konflikty a nedorozumění, napětí v rodině, umí
dítě poměrně dobře zvládat, pokud má dítě zakořeněnou hlubokou zkušenost, že se jeho lidé
mají rádi, a že se jedná pouze o momentální zlost, nikoliv o trvalou nesnášenlivost.
4.1.1 Sociální síť rodiny

Rodina má vazby na širší okolí. To, jak je rodina na své sociální okolí napojena, ovlivňuje
výchovu dítěte. Toto sociální okolí se nazývá „sociální sítí rodiny“. Sociální síť rodiny je
koalice rodin na sobě závislých, do níž se někdy počítají ještě nepříbuzní lidé (přátelé, známí,
profesionálové v odborných institucích pracujících s rodinami.) (Matoušek, 2003) Sociální síť
rodiny ovlivňuje sociální kontakty, styky, závažná rozhodnutí v rodině.
Podle Kabeleho (in Matoušek, 2003) se podpůrná síť rodiny zhušťuje v době narození dětí.
Nejvýznamnější roli hrají nejbližší příbuzní rodiny. Velikost a kvalita sociální sítě rodiny
svědčí o míře adaptace rodiny na zátěžovou situaci v rodině (vážné onemocnění, narození
dítěte s handicapem, rozvod v rodině.) Snáze se s takovými situacemi vyrovnává ten, komu se
podaří udržet kontakty s dostatečným množstvím příbuzných osob.
160
4. 1.2 Rodinné paradigma
Rodinné paradigma je termínem pro označení rodinných přesvědčení o koncepci sociální
reality (Matoušek, 2003). Jedná se o předpoklady každé rodiny, které vysvětlují sociální
prostředí.
Reiss (in Matoušek, 2003) rozlišuje tři dimenze rodinného paradigmatu:
1) Konfigurace – vyjadřuje, jak moc rodina vnímá své prostředí jako přehledné,
strukturované, předpověditelné, jako moc se v ní objevují pravidelnosti.
2) Koordinace – vyjadřuje, jak se rodina vnímá v rámci svého sociálního prostředí.
Vyjadřuje sebepojetí rodiny.
3) Uzavřenost – vyjadřuje rovnováhu mezi uchováváním rodinných tradic a současně
otevřeností rodiny přijímat nové zkušenosti.
Představa rodiny o vlastním sociálním okolí je spojena s představou o místě, kde rodina žije.
Tato celková představa je označována jako „mapa.“ (Matoušek, 2003) Mapa ukládá, kdo a
kam může chodit, kde je vhodné či nevhodné být vidět, která místa jsou nebezpečná apod.
4.1.3 Výchova dětí v rodině

Při výchově dětí se většina lidí učí tzv. za pochodu, metodou „pokus a omyl.“ „Nic neprokáže
lépe nedostatky rodičů než výchova dítěte.“ (Satirová, 1994) Rodiče, kterým se líbilo, jakým
způsobem vychovávali jejich rodiče je osobně, budou pravděpodobně chtít své děti
vychovávat stejně. Ti, kdo naopak se svou výchovou spokojeni nebyli, budou chtít výchovu
svých dětí dělat jinak.
Měnit modely z vlastní minulosti je však velmi těžké. Ve výchově dětí se uplatňuje tzv.
„modelování“ (Satirová, 1994). To, co člověk ve svém dětství prožíval každodenně, se stalo
součástí jeho života, ať už to byly příjemné, či nepříjemné aspekty života. Prožitek z dětství
se stane zvykem, modelem. Naše kultura velmi zdůrazňuje vliv rodičovské péče na utváření
povahy dítěte a vliv rodiny na duševní vyrovnanost dospělého člověka.
Stále větší role se také přikládá otcům. Význam otce v rodině se mění v souvislosti se
společenským vývojem. Tradiční pojetí otcovství zahrnovalo čtyři hlavní role. Otec byl
ochráncem a pečovatelem, výchovnou autoritou, hlavou rodiny a živitelem. Všechny tyto role
ztratily v posledních dvou stoletích svou důležitost. Současní otcové jsou aktivnější v péči o
dítě a v jeho výchově.
Výchova dětí v naší kultuře byla ještě počátkem novověku velmi autoritativní, necitlivá. Děti
z majetnějších rodin byly dávány kojným a ponechávaly se mimo rodinu do věku 2- 3 let. Bití
bylo běžným výchovným prostředkem, schvalována byla řádná disciplína. Od 18. století se
začaly objevovat ojedinělé tendence vyzývající k láskyplné výchově, v 19. století se tyto
tendence rozšiřovaly a 20. století se již zcela prosadily. V úplně posledních letech se začínají
ozývat odborníci varující naopak před přílišnou demokracií ve výchově dítěte.
Rodina je první sociální skupinou, modelem společnosti, kde si dítě osvojuje tzv. „hranice
osobní autonomie“ (Matoušek, 2003). Dítě se učí jak prosazovat vlastní zájmy, jaké způsoby
jsou dovolené, přijatelné, jaká jsou pravidla, hranice, meze.
4.1.4 Rodinná spojenectví

Za primární rodinné spojenectví je považován vztah matky s dítětem. Ten vzniká již v době
těhotenství. Příchod dítěte do rodiny vyžaduje maximální přizpůsobivost partnerů. Lidé, kteří
dosáhli vlastní rovnováhy a rovnováhy ve vztahu, se budou změnám přizpůsobovat snáze.
Dobře fungující rodina je založena na pevném spojenectví mezi mužem a ženou. V kontaktu
s rodiči a se sourozenci si dítě osvojuje společenské role a vzorce chování. Jestliže je
161
spojenectví mezi rodičem a dítětem silnější než mezi mužem a ženou, dítěti se dostává větší
vztahové moci, než jaká mu přísluší. „Generace rodičů a generace dětí má být oddělena
hranicí, která má mít jistou propustnost.“ (Matoušek, 2003) Příliš málo propustná hranice
generaci dětí a generaci rodičů příliš odděluje, děti pak nevnímají potřebnou jistotu a podporu.
Příliš propustná hranice dělá z rodiny směs jednotlivců, kde nejsou jasné kompetence,
pravomoci, zodpovědnosti a pravidla.
Nejvýznamnější rodinné spojenectví vzniká mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví.
Hovoříme o tzv. spojenectví rodovém. Toto spojenectví je pro dítě důležité především
z důvodu učení se své sexuální a společenské role. Dítě se učí nápodobou, s rodičem se
identifikuje. Děti i rodiče jsou na uzavření tohoto spojenectví „naprogramováni.“ Matoušek
(2003) uvádí, že podle výzkumů otcové věnují více pozornosti synům, matky dcerám. Děti do
konce prvního roku věku věnují více pozornosti matkám, poté věnují více pozornosti rodiči
stejného pohlaví.
Dalším důležitým spojenectvím je spojenectví mezi dětmi. Děti se v něm učí vztahům ve
vrstevnické skupině, solidaritě, umění se prosadit, formuje roli partnera, kterou bude později
zastávat vůči ostatním životním partnerům – přátelům, kolegům, životním partnerům.
Prvorozené děti bývají více orientované na svět dospělých, bývají více citlivé, svědomité,
vážné. Druhorozené děti snáze vycházejí s vrstevníky, jsou více společenské, veselé,
bezstarostnější než děti prvorozené. Více se vztahy mezi sourozenci a jejich vlivu na život
jednotlivce zabývají tzv. sourozenecké konstelace.
Dítě, které nemá možnost uzavřít alespoň s jedním rodičem nebo jinou pečující osobou pevné
spojenectví, se považuje za deprivované. Psychickou deprivací se vyznačují zejména děti
umístěné v ústavní péči. Psychickou deprivací se zabývala Pražská škola vývojové
psychologie a psychické deprivace, založena v 60. letech Matějčkem, Langmaierem,
Kovaříkem. Psychicky deprivované dítě se opožďuje ve vývoji řeči, intelektu, sociálních
dovedností. Dlouhodobá deprivace má celoživotní následky.
I dospělý člověk je nadále formován rodinou, ve které žije. Rodina mu sytí potřebu intimity a
blízkosti, určuje mu hranici osobní autonomie, obstarává mu sociální kontakty. Ve funkční
rodině existuje vztah vzájemné závislosti a spolupráce, která funguje bez přísného počítání a
očekávání přesné rovnosti v tom, co pro sebe jednotliví členové dělají. Současně však
v rodinném životě existují skryté žárlivosti, výčitky, pocity nevděku. Pokud se tyto problémy
neřeší, mohou kumulovat a výsledkem mohou být zásadně narušené vztahy v rodině (např.
nenávist mezi sourozenci).
„Rodina je pro člověka sice zázemím a útočištěm, ale je to také aréna, v níž bojující
gladiátoři možná utrpí mnohem bolestivější a nezhojitelnější rány, než jsou ty, které jim
uštědří okolní svět.“ (Murphy, 1998)
4. 2 Rodinné procesy
Mezi dvěma světovými válkami vznikl zájem o společenské vědy a tím i zájem těchto věd o
rodinu. Proto se hledal pojmový rámec, který by byl schopen popsat podstatné rodinné
vlastnosti a jevy, které se v rodinách odehrávají, neboť dosavadní pojmový rámec vycházející
z příbuzných společenských věd, sociologie, psychologie, medicíny, nebyl dostačující. Vznikl
tzv. systémový pojmový model. „Systém musí být vůči svému okolí ohraničen, aby se v něm
nerozpustil. Zároveň musí se svým okolím komunikovat, aby nezanikl.“ (Matoušek, 2003)
Rodinu lze také označit za systém, který spolu musí komunikovat, neboť se v něm vytvářejí
vztahy, členové rodiny jsou na sobě závislí. Současně musí být ohraničen vůči svému okolí,
162
aby nedocházelo k narušení rodinného prostředí, ale současně, aby rodina byla přiměřeně
propustná podnětům zvnějšku.
4. 2. 1 Interakce
Komunikace v rodině se odehrává prostřednictvím řeči, tedy slov, dále způsobem řeči, tedy
tzv. paraverbálními prostředky (dikcí, tónem, hlasitostí) a také prostřednictvím řeči těla.
Hovoříme zejména o mimice – výrazem obličeje, gestice – pohyby paží a jiných částí těla,
haptice – dotyků a proxemice – prostorové vzdálenosti. Komunikace je proces, který lze dělit
na jednotlivé úseky, které mají své začátky a konce. V komunikaci bývají patrné komunikační
vzorce, tedy ustálené nebo obvyklé průběhy jednotlivých interakcí. Podle Satirové (1994) je
komunikace proces, do kterého vkládáme svá těla, své hodnoty, svá očekávání, své smyslové
orgány, schopnost mluvit a své mozky. Veškerá komunikace, kterou využíváme, je získána.
Do 5 let věku získáváme většinu základních zkušeností s komunikací.
Při komunikaci s dítětem je zvláště důležité věnovat se i postavení těla a dalším tělesným
projevům. Dítě, se kterým je komunikováno shora si uchovává i do dospělosti dojem, že je
malé celý život. Důležitý je i oční kontakt pro zacílení pozornosti na člena rodiny. Pro dítě je
opět důležitý oční kontakt na stejné rovině.
Rozlišujeme tzv. obsahovou stánku komunikace a vztahovou stránku komunikace. Vztahový
aspekt komunikace je nejlépe patrný z paraverbálních a tělesných projevů v komunikaci.
Obsahový aspekt a vztahový aspekt komunikace může být buď v souladu nebo v rozporu. Je-
li v rozporu, obvykle vyznívá jinak obsah sdělení a projev, který při tomto sdělení člověk
zaujímá. Např. říká něco nepříjemného a při tom se usmívá, přičemž obvykle si člověk své
dvojí sdělení neuvědomuje. Pokud se takovýto nesoulad objevuje, hovoříme o tzv. „dvojné
vazbě“ (Matoušek, 2003). Psychicky zdravý člověk obvykle dokáže takovouto dvojnou vazbu
rozpoznat a vybrat si z ní pro sebe zprávu jednoznačnou. Pro dítě je však taková komunikace
nesrozumitelná, neumí se v ní vyznat, neboť ještě nemá dostatek zkušeností se sociálními
kontakty.
„Komunikační deviace“ (Wynne a Singer in Matoušek, 2003) označuje takovou komunikaci,
která je nejasná, rozbíhavá, „nedrží tvar“ ani ohnisko zájmu a pozornosti. V rodině pak
v důsledku takovéto nekonzistentní komunikace nefungují ani stabilní vztahy. Takováto
forma komunikace se objevuje např. v rodinách se schizofrenními pacienty, ale i v jiných
rodinách, kde komunikační a vztahový rámec není funkční. Může docházet k tzv. „chaotické
interakci“, kdy každý mluví, co chce, jak chce a kdy chce nebo k tzv. „hypersynchronní
interakci“, která probíhá tak, se jeden snaží úzkostlivě přizpůsobit druhému. (Matoušek, 2003)
Ke komunikaci v rodině patří i vyjadřování emocí. Vyjadřování emocí je vhodné v přiměřené,
nikoliv extrémní míře. V rodinách, kde dochází k velkému vyjadřování emocí dochází
k vysoké citové angažovanosti, ale současně k vysoké kritičnosti vlastních členů i okolí.
Nízká emoční angažovanost vede k tomu, že komunikace je nezajímavá, příliš vysoká může
naopak zatěžovat a vyvolávat silné emoční reakce.
Podle Satirové (1994) dochází ke čtyřem základním modelům, kterými členové rodiny reagují
na stres. Obvykle se členové rodiny cítí situací ohroženi Jedná se o:
163
§ Usmiřování (placating) – snaha usmířit se, aby se druhý nerozčílil;
§ Obviňování (blaming) – snaha obvinit druhého, aby ho ten považoval za silnějšího;
§ Vypočítávání (computing) – snaha stavět se k hrozbě tak, jako by byla neškodná a
snaha své sebehodnocení schovat za intelektuální pojmy a „velká slova“;
§ Rušení (distracting) – snaha hrozbu ignorovat a chovat se, jako by neexistovala.
Pojem „interakční komplexita“ (Ricci a Selvini-Palazzoliová in Matoušek, 2003) vyjadřuje jev,
kdy komunikace v rodině (nebo i v jiné skupině) zahrnuje více osob, než je osob komunikaci
přítomných. Všichni členové rodiny spolu již prožili různé situace, znají společné osoby.
V takovém případě je nezbytné, aby pro srozumitelnost komunikace bylo zcela jasné, koho se
daná komunikace týká a aby účastníci komunikaci vnímali v celém jejím rozsahu, nikoliv jen
v omezené části.
V rámci komunikace s okolím každý člověk nabízí tzv. „definici sebe.“ Tato definice může
být:
§ potvrzena;
§ nepotvrzena (tj. ignorována);
§ odmítnuta;
§ potvrzena zdánlivě (adresát sdělení nerozumí nebo mu rozumět nechce).
V rodinách, které poskytují falešný souhlas s definicemi sebe sama, aby tak udržely dojem
harmonie, se objevuje tzv. „pseudovzájemnost.“ (Wynne in Matoušek, 2003)
Pseudovzájemností se rodina vyhýbá konfliktům a současně se rodina vyhýbá uznání
individualit jednotlivců. Opak pseudovzájemnosti označil Wynne (in Matoušek, 2003) jako
„pseudohostilitu,“ kterou se členové rodiny brání sblížení, které by je mohlo ohrožovat.
V každé komunikaci mohou být bez ohledu na počet mluvčích obsažena v podstatě jen tři
stanoviska podle toho, jak spolu účastníci komunikace souhlasí, či nesouhlasí a jak společně
uzavírají koalice. Hovoříme o tzv. „triangulaci.“ Do tvorby triangulačních koalic by nemělo
být vtahováno dítě coby spojenec některého z rodičů. Pro funkčnost rodiny je důležité, aby
existovala „mezigenerační hranice.“ Pakliže existují triangulace, které nabourávají
mezigenerační hranici, hovoříme o tzv. „perverzním trianglu.“ (Matoušek, 2003)
V rodinách se vytvářejí tzv. „komunikační stereotypy.“ Tyto komunikační stereotypy mohou

komunikaci v rodině buď usnadňovat – to je obvykle ve funkčních rodinách nebo fungují jako
zástupné řešení, které nevede k žádné změně – to bývá v rodinách nefunkčních. Takové
stereotypy, které nevedou k řešení problémů se označují jako „rodinné mýty.“ Rodinný
mýtus poskytuje rodině alibi, proč není možná žádná změna, poskytuje vysvětlení. Rodinný
mýtus může sloužit také k tomu, aby rodina nemohla postupovat ve vývojových stadiích.
(Matoušek, 2003)
Hodnotíme-li rodinné interakce, pak posuzujeme (Riskin, Fauncová in Matoušek 2003):
§ Jasnost – nakolik je komunikace jasná, či nejasná;

§ Téma – jak téma odpovídá kontextu komunikace, jak navazuje, jak si osoby do tématu
vstupují;
§ Svěřování – jak svěřování mluvčího, tak svěřování vyžadované mluvčím;
§ Souhlas – jednoznačný, či nejednoznačný;
§ Vzájemné vztahy – negativní, pozitivní, neutrální.
164
Rodiny mívají vlastní slovník. Komunikace v rodinách také funguje v určitém rytmu, který
vychází z osobních nároků členů rodiny.
4. 2. 2 Struktura rodiny
Rodina je systém, který si dále vytváří podsystémy vázané na různé účely. Jednotlivci se
v rodině spojují z různých důvodů – dělají zásadní rozhodnutí, sdílejí společné zájmy,
hodnoty, definují se jako generace, jako příslušníci stejného pohlaví atp. Jednotlivec současně
patří do několika rodinných podsystémů.
Rodina má tyto podsystémy: jednotlivce, dyády (manželé, rodiče) a větší skupiny
(sourozenci). Subsystém manželů a rodičů je vhodné odlišovat, ač je obvykle tvořen stejnými
osobami. Manželský podsystém má být spojenectví muže a ženy, ke kterému dítě nemá mít
přístup. Rodičovský podsystém by naopak měl být dítěti přístupný, samozřejmě s jasně
nastavenými hranicemi.
Teorií rodinných subsystémů se zabýval S. Minuchin. Definoval hranice subsystému jako
„pravidla, která určují, kdo a jak může být v rodinném podsystému zahrnut.“ (Matoušek,
2003)
Subsystémy jsou odděleny hranicemi, které mají různou propustnost. Propustnost hranic
jednotlivých rodinných subsystémů může být:
§ Optimální – optimální propustností hranic se vyznačuje funkční rodina. Znamená to,
že rodina má ve všech subsystémech hranice jasné a za jasných podmínek
překročitelné.
§ Nízká – tedy nepropustná, někdy také označená jako rigidní hranice není funkční,
neboť znemožňuje komunikaci mezi podsystémy, což vede k dělení rodiny na
jednotlivce, kteří spolu soupeří nebo se ignorují.
§ Vysoká – vede k nejasné (difúzní) hranici. Znejasnění hranic může vést ke stavu, který
Bowen (in Matoušek, 2003) označil jako „nediferencovanou masu rodinných já.“
Dochází k prolnutí a znejasnění rodinných kompetencí, nikdo není za nic odpovědný,
všichni mluví do všeho, aniž by to vedlo k jasnému rozhodnutí.
Dítě, které je zahrnuto do rodičovského podsystému a funguje vůči svým sourozencům
z pozice spíše rodičovské a vůči rodičům z pozice partnerské, označil Minuchin jako tzv.
„rodičovské dítě.“ (Matoušek, 2003) To se stává v rodinách, kde je přítomno hodně dětí nebo
v rodinách, kde je jeden či oba rodiče velmi vytíženi prací, jsou handicapováni, nemocní,
závislí atp. Dochází k omezení nebo selhávání výkonu jejich rodičovských rolí. Může se
jednat o dočasné opatření (např. v důsledku nemoci rodiče). V případě, že se jedná o
dlouhodobý, či trvalý jev, jedná se o vážný problém, neboť dítěti je přiřčena zodpovědnost,
která přesahuje jeho vývojové možnosti.
K prolomení generačních hranic může docházet i v širší rodině. Dochází k uzavírání různých
koalic mezi různými členy rodiny, např. se vzdáleným příbuzným. Hovoří se pak o tzv.
„externě integrované“ rodině. (Matoušek, 2003)
Hranice existuje také mezi rodinou a jejím sociálním okolím, i tyto hranice by měly být
optimálně propustné. Nepropustná hranice rodiny vůči svému sociálnímu okolí vede
k odmítání vlivů vnější společnosti. Příliš propustná hranice naopak vede ke ztrátě autonomie
rodiny a nezávislosti.
165
4. 3 Rodinné hodnoty
Zprostředkování základních hodnot je jedním z úkolů, které se rodině přisuzují. Rakouský

profesor sociologie Rudolf Richter v roce 1995 na zasedání Rakouské společnosti pro
interdisciplinární výzkum rodiny zařadil „hodnoty, světové názory a postoje, základní
struktury jednání, které se předávají z generace na generaci mezi kulturní transfery.“
(Richter, 1995, in Perner, 2000) Obecná teorie socializace říká, že primární socializace
v dětství a rodině pokládá světonázorové základy, které se při sekundární socializaci ve škole
a v povolání, již významně nemění.
Rodina si vytváří své hodnoty. I v rámci stejné kultury se mohou rodinné hodnoty lišit. D.
Reiss (in Matoušek, 2003) pro soubor rodinných etických norem používá výraz „rodinný
kodex.“ Rodinný kodex je jakýmsi skladem zkušeností, které každá rodina nashromáždila
v minulosti. Protože jsou tím rodině tyto zkušenosti k dispozici, je rodinný kodex současně
vodítkem, které reguluje rodinné chování.
Rodinný kodex tak určuje co se má dělat a kdy a jak se to má dělat, může se stát až jakousi
ideologií rodiny. Tyto hodnoty, které si rodina předává, bývají např. podkladem pro výchovu
dětí v rodině.
Rodinný kodex si rodina připomíná hmotnými památkami - předměty, které připomínají
předchozí generace. Tyto památky obvykle bývají součástí tzv. „rodinného pokladu.“
Rodinným pokladem mohou být různé předměty, kterým se v rodině přisuzuje skutečná či
emocionální hodnota (šperky, mince, knihy atp.)
Rodinný kodex bývá také připomínán prostřednictvím tzv. „rodinných legend.“ Rodinné
legendy hovoří o situacích, ve kterých došlo k nějakému konfliktu hodnot a jak byl takový
konflikt řešen a vyřešen, případně, jaké byly následky tohoto konfliktu.
Na rodinné legendy se mohou vázat i tzv. „rodinné pověry“ (již zmíněné rodinné mýty). Tyto
pověry, mýty jsou konstrukce, kterými rodiny zachovávají konflikty v nevyřešeném stavu.
Současně odůvodňují, proč k řešení není možné dojít a tím je „ospravedlňují.“
4. 4 Rodinné rituály
Rodinné činnosti se často opakují. Tím, že se vykonávají stále stejným způsobem, kterému
všichni členové rodiny rozumějí a jsou s ním seznámeni, každý člen vnímá srozumitelně svoji
úlohu v dané činnosti, dochází k jejich ritualizaci. V případě, že se role jednotlivých členů
v činnosti mění, existují pravidla, která určují, jak a v jakém rozsahu se role mění a komu
přináleží.
Rituály provázejí již základní události, jako je např. příchod člena rodiny do domácnosti atp.
Pravděpodobně nejvýznamnějšími rituály jsou oslavy významných událostí, svátků,
narozenin, svátků sezónních. Tyto oslavy bývají provázeny mnoha tradičními úkony, které na
sebe navazují a mají své významy. Bývají také provázeny různými symboly. Symboly a
tradice se dědí mezi generacemi. Nově zakládané rodiny je buď přejímají, nebo si vytvářejí
tradice a symboly nové, vycházející z tradic a symbolů obou orientačních rodin.
Každodenním rituálem všedního dne, bývají společná jídla. Společné jídlo rodiny je
významným rituálem, jehož nenásilné dodržování svědčí o rodinné integritě.
Ukládání zejména malých dětí ke spánku bývá také provázeno ritualizovaným chováním.
Obvykle bývá jasné, co se od kterého rodiče očekává, jaký má který rodič úkoly.
Společné trávení volného času, společné zájmy také mohou mít charakter ritualizovaných
událostí.
Ritualizaci podle Matouška (2003) podléhá i sexualita dlouholetých partnerů – předehra, ze
které je patrný úmysl jednoho z partnerů, samotný akt, odmítnutí sexuálního styku.
166
4. 5 Rodinná teritorialita
Teritorium každé rodiny je její území – její byt, dům. Práh domova slouží k tomu, aby
reguloval sociální kontakty s ostatními lidmi, kteří nejsou členy rodiny.
Rodinné obydlí bývá rozděleno na prostory, které jsou veřejnosti přístupnější a méně
přístupné. Veřejnějším prostorem obvykle bývá obývací pokoj, či kuchyně, méně veřejnými
bývají ložnice, koupelny. Uspořádání obydlí se musí vypořádávat s potřebou soukromí
jednotlivých členů rodiny a současně s potřebou vzájemnosti.
Úroveň bydlení a představy o tom, jak má ideální bydlení vypadat se historicky vyvíjí a mění.
Styl bydlení je dán místními podmínkami a ekonomickými podmínkami každé rodiny. Dům
či byt je vizitkou rodiny, svědčí o jejích hodnotách.
Výzkum týkající se sociologie rodiny poukazuje na to, že obvykle největší pokoj v obydlí
bývá zařízen jako obývací pokoj, který je zároveň nejveřejnějším prostorem obydlí.
U mnoha rodin lze hovořit o tzv. dvojím bydlení – to jsou rodiny, které vlastní chaty a
chalupy, které také mají rozčleněny podle účelu místností, o které se starají a existují pravidla
pro jejich obývání a využívání. Často toto dvojí bydlení mají rodiny, které žijí ve městech,
kompenzují si tím nedostatek pobytu v přírodě.
Existují rodiny tzv. „teritoriálně rigidní“ (Matoušek, 2003), které nemění uspořádání svého
obydlí ani při přechodu z jedné vývojové fáze do druhé (např. odchod dospělých dětí
z domova). Existují také rodiny, které naopak mění strukturu rodiny v závislosti na
momentálním stavu. Stabilita prostředí pravděpodobně svědčí o stabilitě psychické.
Děti si tvoří vazbu na domov již kolem šestého roku věku.
Kontrolní otázky:
1) Definujte pojmy: nukleární rodina, rozšířená rodina, orientační rodina, prokreakční
rodina.
2) Co označuje pojem sociální síť rodiny?
3) Vysvětlete pojem rodinné paradigma a jmenujte a definujte jeho dimenze.
4) Co označuje pojem dvojná vazba?
5) Vysvětlete, jak probíhá komunikace označována za komunikační deviaci. K jakým
interakcím dochází?
6) Jak reagují členové rodiny na stres podle Virginie Satirové?
7) Definujte pojmy: pseudovzájemnost, pseudohostilita, triangulace, pervezní triangl.
8) Definujte pojmy: rodinný kodex, rodinné mýty, rodinné legendy, rodinný poklad.
9) Popište rodinu jako systém, který tvoří subsystémy s hranicemi mezi nimi. Jak
rozlišujeme propustnost mezi těmito hranicemi?
10) K čemu slouží teritorium rodiny?
Lewis, D. (1998): Tajná řeč těla. East Publishing, Praha. 230 s. ISBN 80-7219-004-0.
Matějček, Z. (1994): O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Portál, Praha. 98 s. ISBN 80-85282-83-6.
Matoušek, O. (2003): Rodina jako instituce a vztahová síť. Sociologické nakladatelství, Praha. 161 s. ISBN 80-
86429-19-9.
Matoušek, O. a kol.(2003): Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha. 384 s. ISBN 80-7178-548-2.
Murphy, R.F. (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Sociologické nakladatelství, Praha. 267 s. ISBN
80-85850-53-2.
Pernerová, R.A. (2000): Tabu v rodinné komunikaci. Portál, Praha. 168 s. ISBN 80-7178-363-3.
Satirová, V. (1994): Kniha o rodině. Práh, Praha. 350 s. ISBN 80-901325-0-2.
167
Modul č. 5 Koncepty soudobých teorií rodiny
Klíčová slova - Psychoanalýza; Sociální práce; Psychologizující pohled na rodinu;

Sociální diagnóza; Studie komunikace; Hnutí rodinné terapie; Rodinná terapie; Změna
prvního řádu; Změna druhého řádu; Strukturální rodinná terapie; Vícegenerační rodinná
terapie.
Pro profesionální práci s rodinou je potřeba osvojit si teorii i následnou praxi v dlouhodobých
systematických výcvicích. V historii probíhal vývoj teorií rodiny, který ovlivnil pomáhající
profese věnující se profesionální práci s rodinou.
5.1 Psychoanalýza
Psychoanalýza byla na počátku systematického zájmu o rodinu a vliv rodiny na jedince.
Psychoanalýza zdůrazňovala vliv rodiny na dítě v nejrannějším období.
Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, zdůrazňoval především významnost erotické
vazby mezi dítětem a rodičem opačného pohlaví.
Jeho následovník, Alfred Adler, se zaměřil především na vztahy mezi sourozenci.
5. 2 Sociální práce
Přibližně ve stejné době, kdy se rozvíjela psychoanalýza, se začala rozvíjet sociální práce jako
samostatný obor s vlastními metodami a odbornými pojmy.
Primárně se sociální práce věnovala chudým rodinám. Sociální práce se zaměřovala na příjmy
rodin, hospodaření s nimi a také zjišťování a řešení abnormalit u rodičů a dětí.
Sociální pracovnice byly dobrovolnice, které navštěvovaly rodiny v jejich domácnostech a
snažily se s rodinami řešit jejich obtíže v jejich přirozeném prostředí.
První vzdělávací programy pro sociální pracovnice vznikaly na počátku 20. století. Sociální
pracovnice se v nich, kromě jiného učily metodiku domácích návštěv. Tato metodika
doporučovala návštěvy v přirozeném prostředí rodin, kde je možné vidět přirozené procesy a
komunikaci v rodině, mezi manžely a rodiči a dětmi. Doporučovalo se také hovořit současně
s oběma manželi, aby bylo možno získat představu o jejich interakcích a pohledu na problémy
z obou stran.
Toto hledisko můžeme označit za tzv. sociologizující, neboť vysvětluje dynamiku rodinných
procesů na základě postavení rodiny ve společnosti. Toto hledisko postupně sláblo.
Americká asociace sociálních pracovníků definovala dle Zastrowa (in Matoušek a kol., 2008)
následující cíle sociální práce:
§ podpořit klienta řešit problém,
§ zprostředkovat mu kontakt na potřebné zdroje, služby a příležitosti,
§ napomáhat k efektivními fungování systémů podpory klientů,
§ rozvíjet sociální politiku.
5. 3 Psychologizující pohled na rodinu

Psychologizující pohled na rodinu nahrazoval přibližně od 20. let 20. století výše zmíněný
sociologizující pohled na rodinu.
V pomáhajících profesích se začal výrazně přijímat názor, že dítě a jeho osobnostní
charakteristika je určována především klimatem, které je přítomno v rodině, a že psychická
stabilita dospělého jedince je úzce spojena se stabilitou jejich rodiny. Jako významný faktor
začala být také považována napojenost rodiny na mimorodinné zdroje, na sociální síť rodiny.
Objevila se myšlenka, že k úzdravě jedince je nutné léčení celého rodinného systému. Tato
myšlenka se dokonce stává hlavním doporučovaným postupem v sociální práci. Jednou
168
z prvních propagátorek této teorie byla Mary Richmond, která se o ní zmiňuje v knize
Sociální diagnóza (1917).
5. 4 Studie komunikace
Sociální psychologové se začali zabývat studiemi komunikace v malých, uměle vytvořených
skupinách a ve skupinách přirozených. Významný vliv na tyto studie měla teorie sociálního
pole Kurta Lewina. Britský, posléze americký biolog a antropolog Gregory Bateson, jeden
ze zakladatelů rodinné terapie, se v polovině 20. století začal zabývat výzkumem komunikace
mezi muži a ženami u tichomořských národů. Zaměřoval se zejména na způsob komunikace
v malých skupinách. Jeho vliv lze zaznamenat až do 80. let 20. století. Prvním typem
komunikačního vzorce, který byl spojován s psychickou poruchou byla tzv. dvojná vazba,
která označuje situaci, kdy obsah sdělení není totožný s jeho formou. V 50. letech 20. století
se v USA soudilo, že dvojná vazba je jednou z příčin onemocnění dítěte schizofrenií. Od této
teorie bylo následně upuštěno a teoretici se začali přiklánět k novému pojetí změny: změna
prvního řádu a změna druhého řádu. Změna prvního řádu označuje změnu, která nastane
v rámci jedné systémové úrovně (např. alkoholik přestane krátkodobě pít po ostré hádce
v rodině). Změna druhého řádu označuje změnu, která nastane v systémové úrovni, na úrovni
rodinných vztahů. Norbert Wiener, americký zakladatel kybernetiky, jako oboru, se zabýval
komunikací v technických systémech i v systému člověk – stroj.
Rakouský filozof a biolog, jeden ze zakladatelů obecné teorie systémů, Karl Ludwig von
Bertalanffy, vytvořil systémovou teorii, která stála na pomezí přírodních a duchovních věd.
5. 5 Hnutí rodinné terapie

Nové iniciativy, zabývající se vzájemnými interakcemi jednotlivých členů rodiny byly
shrnovány pod obecný název hnutí rodinné terapie. Přičemž vědomé i nevědomé motivační
síly, které prosazovali psychoanalytici, nebyly považovány za podstatné.
Poprvé byla rodinná terapie prakticky aplikována při psychoterapeutické léčbě rodin, kde dítě
trpělo schizofrenií.
Průkopnickou práci s rodinami s mladistvými delikventy odvedl Salvador Minuchin.
Minuchin také vytvořil výcvikový program pro afroamerické obyvatele Filadelfie. Tento
výcvikový program obyvatele kvalifikoval jako rodinné terapeuty, kteří byli schopni pracovat
se svojí komunitou. Pozornost se odvracela od klinické práce s jednotlivými rodinami k řešení
vážných sociálních problémů.
Podle Matouška (1999), kromě psychoanalytické rodinné terapie a behaviorální rodinné
terapie, kterým není možno přikládat významnější vliv, existují pouze dva vlivné směry
rodinné terapie. Jedná se o strukturální rodinnou terapii a vícegenerační rodinnou terapii.
1) Strukturální rodinná terapie tvrdí, že základem pro zdravě fungující rodinu jsou jasně
definované hranice mezi generacemi a srozumitelná hierarchie vyplývající z autority
rodičů. Terapeut by se měl nejprve na rodinu napojit, osvojit si její styl a poté teprve
usilovat o změnu. Člen rodiny, který je nejslabší, postižen nějakou tělesnou nebo
duševní poruchou, bývá označen za tzv. „nositele příznaku.“ Zakladatelem strukturální
rodinné terapie je již zmíněný Salvador Minuchin.
2) Vícegenerační rodinná terapie se zabývá rodinnými mýty a legendami, které bývají
propojovány s pravidly, které určují současné chování členů rodiny. Mýty a legendy,
které rodině neprospívají, bývají přirovnávány k neurotickým projevům jednotlivce.
Mohou blokovat řešení rodinných konfliktů.
Rodinná terapie se od konce 60. let 20. století využívá při práci s rodinami, v nichž má jeden
nebo více členů nejrůznější závažné problémy. Prognóza vývoje rodiny a terapeutické
postupy se čím dál více odvozují z charakteristik celé rodiny, než z charakteristik jednotlivců.
169
Matoušek (1999) popisuje, podle kterých znaků lze rozlišovat, kdy se má terapie zabývat
rodinou a kdy jednotlivcem. Za základní kritéria zvolil:
§ atmosféru rodiny;
§ komunikaci v rodině;
§ zvládání provozu domácnosti;
§ postoj k dětem.
Jednotlivá kritéria popsal ve škále od písmene A do písmene C, kdy A je znakem typickým
pro dobře fungující rodiny, B pro rodiny, které by měly uvažovat o terapeutické pomoci a C
označuje stav těžko napravitelný.
Jako vhodní kandidáti pro rodinou terapii jsou označovány rodiny, které jsou
charakterizovány následujícími principy:
Atmosféra rodiny: Nedůvěra, očekávání nepříjemností, příliš mnoho kritiky. Objevují se
koalice, které nerespektují generační hranici (např. matka a dítě proti otci). Rozdělení
odpovědností není zcela zřetelné.
Komunikace v rodině: Neurčitá, obsahující mnoho nedorozumění, vykazuje vysokou
stereotypii při sdělování i řešení problémů. Někteří členové se vzájemné komunikace
zúčastňují minimálně nebo je přítomen jeden člen, který chce svými názory komunikaci
ovládnout.
Zvládání provozu domácnosti: Chod domácnosti není hladký, existuje mnoho dohadů okolo
domácích prací, rodiče se neshodují v požadavcích na děti a v pokynech směrem k nim,
pravidla okolo chodu domácnosti nejsou uplatňována důsledně.
Postoj k dětem: Rodiče nemají jednotné názory na jednotlivé děti, každý upřednostňuje
některé dítě, případně je vůči některému dítěti zvýšeně kritický. Rodiče nevytváří jasné
normy, kterými by se děti měly ve svém chování řídit. Děti jsou vystavovány neustálé kritice
nebo naopak jsou nekriticky zbožňovány. Projevy vzdoru jsou u dětí buď naprosto
potlačovány nebo se jim nechává naprosto volný průchod. Děti bývají svědky nebo dokonce
aktivními účastníky rodičovských sporů.
Pro zahájení a uskutečnění rodinné terapie je však potřeba, aby s ní oba dospělí a nejlépe i
děti souhlasili. Rodinná terapie bývá také využívána jako doplněk k terapii jednotlivce. Někdy
dochází k situaci, že z terapie zaměřené na rodinu někteří členové odpadnou a dále se
pokračuje v individuální terapii. Snáze se k rodinné terapii získávají ženy než muži,
pravděpodobně proto, že ženy vnímají rodinu více jako svoji záležitost.
Kontrolní otázky:
1) Jmenujte jednotlivé koncepty soudobých teorií rodiny.
2) Jak se vyvíjela sociální práce s rodinami?
3) Popište, co znamená změna prvního řádu a změna druhého řádu a která teorie se jí
zabývá?
4) Popište východiska strukturální rodinné terapie a vícegenerační rodinné terapie.
5) Definujte rodinu, která by měla vyhledat odbornou pomoc v podobě rodinné terapie.
Matoušek, O. (1999) Potřebujete psychoterapii? Portál, Praha. 136 s. ISBN 80-7178-314-5.
Matoušek, O. a kol.(2003): Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha. 384 s. ISBN 80-
7178-548-2.
Matoušek, O. a kol. (2008): Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha. ISBN 80-7367-002-
X.
Satirová, V. (1994): Kniha o rodině. Práh, Praha. 350 s. ISBN 80-901325-0-2.
170
Modul č. 6 Vývojový cyklus současné rodiny
Klíčová slova - Volba partnera; Sňatek; Orientační rodina; Prokreační rodina; Rodina
s předškolními dětmi; Vazbové chování; Ambivalentní vazba; Vyhýbavá vazba;
Dezorganizovaná vazba; Rodina se školními a dospívajícími dětmi; Rodina ve fázi
opuštěného hnízda.
Vývojový cyklus současné tzv. euroamerické rodiny vykazuje některé charakteristické prvky,
které můžeme oddělit podle významných událostí provázejících rodinu v jednotlivých
etapách.
6. 1 Volba partnera a sňatek
6. 1. 1 Volba partnera
Volba partnera bývá ovlivněna očekáváními, která někdy představují až konkrétní ideální
představu o partnerovi/partnerce. Ne všechny tyto představy se však při faktické volbě
partnera uplatní.
Jak uvádí Matoušek (2003), mezikulturní studie zabývající se očekáváními, které hrají roli při
volbě partnera, ukazují, že muži kladou mezi nejpodstatnější hodnoty u partnerky vzhled a
mládí. Ženy naopak očekávají, že muž bude o pár let starší a ekonomicky zajištěný. Mladá
žena dává větší naději na zdravé potomky, starší, ekonomicky zajištěný muž zase dává naději
na prosperitu rodiny.
Obvykle se přitahují lidé, kteří jsou si podobní v sociálních i psychologických
charakteristikách. Většinou také bývá volen partner stejné rasy, stejné sociální vrstvy,
stejného náboženského vyznání. V našem kulturním prostředí hraje hlavní roli při volbě
partnera zamilovanost, což je období, kdy si partnera idealizujeme, vnímáme pouze to, co
chceme.Tato zamilovanost trvá obvykle několik měsíců, až jeden rok, poté se partner začíná
hodnotit realističtěji.
Při volbě partnera hrají roli vědomá i nevědomá očekávání – tam mohou hrát roli např.
rodičovské modely jako ideální či odstrašující partner. Neuvědomovaná očekávání se mohou
spojovat do tzv. „tajné dohody.“ Tajná dohoda určuje, jaký má partner být a koho má
nahradit. Tato tajná dohoda vyplývá na povrch obvykle až tehdy, kdy jeden z partnerů začne
tuto dohodu porušovat. Tím se může stát i partnerem nepřijatelným.
Stanislav Kratochvíl definuje očekávání žen a mužů vůči partnerovi. Jedná se o očekávání,
která se nejčastěji objevují při manželské terapii.
Očekávání žen:
6. 1. 2 Sňatek
Sňatek bývá považován za významnou událost. Proto se dodnes pojí se sňatkem řada rituálů,
které se v různých podobách, podle krajových a rodinných zvyklostí dochovaly. Do pojetí
sňatku se promítá i hodnotová orientace rodin. To, jak si novomanželé zorganizují svatbu a
její průběh podle svých představ, svědčí o míře jejich autonomie, kterou si začínají
prosazovat.
Ve srovnání s minulostí lze říci, že sňatky již nebývají domluvené, ale partneři se vybírají
sami. Souhlas rodičů s partnerem je však nadále významným faktorem přispívajícím ke
spokojenosti manželství. Formální námluvy se již příliš nepraktikují. Právní postavení muže i
171
ženy je stejné. Dávají se svatební dary, které si v současné době snoubenci často sami vybírají
a rodiny poté kupují dary podle jimi vytvořeného seznamu.
Holmes a Rahe (in Vodáčková, 2002) vytvořili v 60. letech 20. století studii životních událostí,
která pomáhá odhadovat míru zátěže a ohrožení člověka v určitých časových obdobích.
Sňatek podle nich patří mezi deset nejvíce zátěžových situací.
6. 2 Orientační a prokreační rodina
Orientační rodina je rodina, ze které přicházejí oba mladí partneři, jedná se o rodinu původní.
Prokreační rodina je ta, kterou společně vytvářejí. Sňatkem vzniká spojení tradic z těchto
dvou rodin. Prokreační rodina si tvoří tradice svoje, většinou je nutné vést dialog vedoucí ke
vzájemnému kompromisu.
Rovněž se přejímají modely interakcí, rozdělení moci, způsob zacházení s emocemi, způsob
zacházení s konflikty.
V orientační rodině je dítě ovlivňováno i svojí sourozeneckou pozicí. Výhodné je, když má
partner z původní rodiny zkušenost se sourozencem opačného pohlaví.
6. 3 Rodina s předškolním dítětem
Vztah rodičů k dítěti vzniká ještě před porodem. Rodičovské chování se u lidí objevuje
poměrně brzy – již přibližně od 8 let věku. V současné době se opět navracejí šetrné přístupy
k porodu, dbá se na to, aby dítě nebylo po porodu oddělováno od matky, podporuje se co
nejčasnější vzájemný kontakt. Rovněž se podporuje i včasný kontakt dítěte s otcem, což
začíná již jeho přítomností u porodu.
Po porodu je dítě pojmenováno. Pokud dítě není v rodině oslovováno svým jménem nebo
přezdívkou, svědčí to o její nefunkčnosti. Pro vývoj sexuální role je vhodné, aby přezdívka
dítěte byla v souladu s jeho pohlavím.
Rodiče věnují více pozornosti dítěti stejného pohlaví. Matky poskytují více pozornosti
dcerám, otcové synům. U dítěte se projevuje preference rodiče stejného pohlaví přibližně
kolem jednoho roku věku.
Vrozeným základem pevné vazby mezi členy rodiny je tzv. „vazbové chování.“ Studiem
vazby se mimo jiných zabýval John Bowlby. Jestliže rodič nedokáže přiměřeně reagovat na
dětskou potřebu bezpečí, dítě si nevytvoří postoj základní důvěry. Svoji neuspokojenou
potřebu vazby zdůrazňuje buď zesilováním emočních projevů – pak hovoříme o tzv.
ambivalentní vazbě. Dítě také může svoji potřebu potlačovat a stavět se do role nezávislého
jedince – pak hovoříme o tzv. vyhýbavé vazbě. Může se také vyvinout chaotická reakce na
rodiče, střídají se projevy potřeby blízkosti rodiče a jeho odmítání – hovoříme o tzv.
dezorganizované vazbě. Kvalitu vazby lze předpovědět podle postoje matky k ještě
nenarozenému dítěti. Vazbu také může ovlivnit komplikovaný porod, separace po porodu,
nemoc dítěte, nemoc matky.
Narozením dítěte se ztrácí výlučná intimita rodičů. Matka se orientuje především na dítě.
Režim v rodině určuje novorozenec a i následně malé dítě.
Mladá rodina musí regulovat míru péče o dítě od ostatních příbuzných. Druhé dítě přináší
další vyšší nároky na matku, která je vázána k domovu, je jí znemožněno věnovat se své
profesi. Otec stojí před nutností rodinu ekonomicky zajistit.
172
Následně dítě začíná navštěvovat první kolektivní zařízení – mateřskou školu. V souvislosti
s nástupem do mateřské školy se poprvé testuje, jak funkční je psychologická výbava dítěte,
jak se osvědčí v mimorodinném prostředí.
Období po narození prvního dítěte, případně druhého dítěte, bývá označováno jako období
první manželské krize.
6. 4 Rodina se školními a dospívajícími dětmi
Atmosféru v rodině v tomto období silně ovlivňují školní výsledky dětí, které bývají v mnoha
rodinách nadhodnocovány.
Děti jsou obecně nejčastější příčinou napětí v rodině. Těchto tenzí přibývá s dospíváním dětí
a jejich osamostatňováním.
Dětem se začínají profilovat vlastní zájmy, které bývají mnohdy ovlivňovány rodinnými
trendy. Funkční rodina by měla vykazovat alespoň některé společné činnosti ve volném čase.
V adolescenci se nejdůležitější skupinou dítěte stává skupina vrstevnická, rodina ustupuje do
pozadí. Dítě hledá vlastní totožnost. Objevují se také první partnerské vztahy. Uspět v těchto
vztazích je často důležitější než přijetí rodiny. Objevuje se tzv. černo-bílé vidění světa, velká
kritičnost vůči rodičům i ostatním dospělým lidem.
6. 5 Rodina ve fázi „opuštěného hnízda“
Do popředí zájmu se u rodičů dostává zpět profese a vlastní zájmy. Manželé se mohou zpět
vrátit k některým aktivitám, které pro ně v období, kdy na nich byly děti závislé, byly
nemožné nebo si jich mohli dopřát jen velmi omezeně. Některé aktivity však již bývají
omezeny zdravotním stavem.
Mohou se objevit odlišnosti v hodnotové orientaci, které dosud, v zájmu péče o děti, byly
potlačovány. V důsledku toho dochází k manželské krizi. Manželskou krizi může vyvolat také
tzv. „panika zavírajících se dveří.“ Jedná se o představu, že již končí všechny příležitosti
k navázání vztahů, k možnosti něco nového prožít. Proto stárnoucí partneři navazují nové
vztahy.
Stárnoucí rodiče přijímají svoji novou roli prarodičů. Vztah mezi prarodiči a vnoučaty
obsahuje méně napětí než vztah mezi rodiči a dětmi. Vývoj rodiny obvykle končí vdovstvím,
neboť podle demografických ukazatelů muži umírají dříve než ženy.
Kontrolní otázky:
1) Čím bývá ovlivněna volba partnera?
2)Kdo se zabýval studiem vazbového chování? Jaké neuspokojivé vazby rozlišujeme?
3)Jaké procesy se odehrávají v rodině ve fázi „opuštěného hnízda?“
Praha. 161 s. ISBN 80-86429-19-9.
Říčan, P. (1989): Cesta životem. Panorama, Praha. 440 s. ISBN 80-7038-078-0.
Vodáčková, D. (2002): Krizová intervence. Portál, Praha. 543 s. ISBN 80-7178-696-9.
173
Seznam základní studijní literatury:
Barnardová, M. (2011): Drogová závislost a rodina. Triton, Praha. 208 s. ISBN 978-80-7387-386-
8.
Bechyňová, V., Konvičková, M. (2008): Sanace rodiny. Portál, Praha. 152 s. ISBN 978-80-7367-
392-5.
Chvátalová, H. (2012): Jak se žije dětem s postižením. Portál, Praha. 184 s. ISBN 978-80-262-
0054-3.
Kovařík, J. a kol. (2004): Náhradní rodinná péče v praxi. Portál, Praha. 167 s. ISBN 80-7178-957-
7.
Matoušek, O. (2003): Rodina jako instituce a vztahová síť. Sociologické nakladatelství, Praha.
161 s. ISBN 80-86429-19-9.
Matoušek, O. (2003): Slovník sociální práce. Portál, Praha. 288 s. ISBN 80-7178-549-0.
Matoušek, O. a kol.(2005): Sociální práce v praxi. Portál, Praha. 352 s. ISBN 80-7367-002-X.
Matoušek, O. a kol. (2007): Sociální služby. Portál, Praha. 184 s. ISBN 978-80-7367-310-9.
Matoušek, O., Pazlarová, H. (2012): Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. Portál, Praha. 184 s.
ISBN 978-80-7367-739-8.
Navrátil, P. (2003): Romové v české společnosti. Portál, Praha. 224 s. ISBN 80-7178-741-8.
Ühlinger,C., Tschui, M. (2009): Když někdo blízký pije. Portál, Praha. 144 s. ISBN 978-80-7367-
610-0.
Zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, Zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí
www.natama.cz, www.nahradnirodina.cz
Seznam doplňující studijní literatury:

Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol. (1995): Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě,
Grada, Praha. 245 s. ISBN 80-7169-192-5.
Hartl, P., Hartlová, H. (2000): Psychologický slovník. Portál, Praha. 776 s. ISBN 80-7178-303-X.
Kol. autorů (1999): Romové v České republice. Socioklub, Praha. 558 s. ISBN 80-902260-7-8.
Matějček, Z. (1994): O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Portál, Praha. 98 s. ISBN 80-85282-
83-6.
Matoušek, O. (1999) Potřebujete psychoterapii? Portál, Praha. 136 s. ISBN 80-7178-314-5.
Matoušek, O., Matoušková, A. (2011): Mládež a delikvence. Portál, Praha. 344 s. ISBN 978-80-
7367-825-8.
Matoušek, O. a kol. (2001): Základy sociální práce. Portál, Praha. 312 s. ISBN 80-7178-473-7.
Pernerová, R.A. (2000): Tabu v rodinné komunikaci. Portál, Praha. 168 s. ISBN 80-7178-363-3.
Rákoczyová, M., Trbola, R. (2009): Sociální integrace přistěhovalců v České republice. SLON,
Praha. 309 s. ISBN 978-80-7419-023-0.
Škoviera, A. (2007): Dilemata náhradní výchovy. Portál, Praha. 144 s. ISBN 978-80-7367-318-5.
Ševčík, D, Špatenková N. (2011): Domácí násilí. Portál, Praha. 192 s. ISBN 978-80-7367-690-2.
Vodáčková, D. (2002): Krizová intervence. Portál, Praha. 544 s. ISBN 80-7178-696-9.
Woitzová Geringer, J. (1998): Dospělé děti alkoholiků. Columbus, Praha. 180 s. ISBN 80-85928-
73-6.
Zezulová, D. (2012): Pěstounská péče a adopce. Portál, Praha. 200 s. ISBN 978-80-262-0065-9.
174
Základy filosofie pro sociální pracovníky
Autor textu: doc. PhDr. Jaroslav Koťa
Anotace
Úvod do filosofie slouží seznámení se základy antické filosofie a posléze s obratem, kterým
byla zahájena novověká filosofie subjektivity u R. Descarta. Kurs je završen seznámením
s klíčovými tématy a představiteli novověké filosofie, německé klasické filosofie a filosofie
konce 19. a počátku 20. století. Cílem předmětu je osvojit si základní orientaci v oblasti
filosofie, která tvoří obecný úvod do humanitního vysokoškolského vzdělání.
V průběhu dějin se z filosofie postupně vydělovaly jednotlivé vědní obory, které se stále
opírají o filosofické metodologické základy. A právě ty bývají nejen předmětem odborných
analýz, ale i sporů, protože z těchto obecných základů vyrůstá veškeré vědění.
Předpoklady filosofického poznání
K čemu je sociálním pracovníkům filosofie? Jako všichni lidé pracující v oblasti humanitních
věd, tak i sociální pracovníci se zamýšlejí nad smyslem lidského života, nad otázkami bytí,
podstaty člověka, světa a přírody, pojetí dějin, umění, nad vztahem mezi poznáním a
jednáním, problémem hodnot apod.
Pro výuku filosofie je otázkou, o jaké základy se tato výuka opírá, zda bude probíhat jako
historický či jako systematický úvod. G. W. F. Hegel byl přesvědčen, že filosofii lze pěstovat
především v její historické podobě, neboť je to disciplína vytvářená v průběhu dějin tak, že
generace myslitelů navazovaly jedna na druhou a rozvíjely postupně motivy, tvořící základní
osy evropského myšlení. 2 Historický náhled na filosofii otevírá schopnost porozumět jejím
nejvýraznějším etapám, ukazuje, jak se proměňovala témata a řešení klíčových otázek
výkladu světa, jeho poznání, problémy etiky, společnosti či logiky.
Tématika filosofie je neobyčejně rozsáhlá, až se zdá některým lidem nepřehledná, protože
obsahuje tak rozsáhlý soubor textů, že je nelze během jednoho života pročíst. Ale tak je tomu
dnes již v každém vyspělejším oboru lidského vědění. Navíc jsme konfrontováni s otázkou,
zda úvod do filosofie má být naukovou záležitostí či spíše otevření cesty, která jedince
přivede k vlastnímu filosofování, k rozvíjení schopnosti uchopit problém, formulovat
smysluplné otázky či se dotázat na skryté předpoklady, o něž se řešení celé řady problémů
světa a lidského bytí opírá.
První otázkou při vstupu do studia filosofie je, zda nezačít systematickým úvodem, který
2
srovnej k tomu HEGEL, G.W. F. Úvod k dějinám filosofie. Praha: Rovnost, 1952.
175
zpravidla obsahuje nástin základních pojmů a problémů z oblasti filosofického myšlení.
Takovým úvodem býval pro studující filosofie či humanitních věd úvod od Oswalda Külpeho
či našeho Josefa Tvrdého či méně známého M. J. Skácela. Po listopadu 1989 se mezeru
v pojmosloví pokusil zaplnit Úvod do filosofie od Arno Arnzebachera. Na druhou stranu se
lze ptát, zda nezačít například textem od Břetislava Fajkuse Filosofie a metodologie vědy či
Jaroslavy Peškové a Ladislavy Schückové Já, člověk… Jak dělat vědu o člověku dnes a zítra,
které obsahují výklad vztahu mezi filosofií a vědou a jsou modernizovanými úvody do
metodologie vědy z filosofického hlediska. Tyto texty lze zvláště doporučit těm, kteří neprošli
výukou metodologie věd a filosofie v průběhu středoškolského vzdělávání.
O. Külpe začal výkladem co je filosofie, jak se dělí, věnoval pozornost otázkám filosofických
disciplín, nauk jako jsou metafyzika, noetika a logika, dále pak přírodní filosofie,
psychologie, etika a filosofie práva, estetika, filosofie náboženství a dějin. V kapitole o
filosofických směrech probral jejich dělení, otázky noetických směrů, mezi něž zařadil
racionalismus, empirismus a kriticismus (transcendentalismus), dogmatismus, skepticismus,
positivismus a kriticismus, idealismus, realismus a fenomenalismus. Pod metafysické směry
zařadil singularismus a pluralismus, materialismus, spiritualismus, dualismus, monismus,
mechanismus a teologii, optimismus a pesimismus, determinismus a indeterminismus,
teologické směry, psychologické směry, názory o původu mravnosti, otázky morálky rozumu
a citu, individualismus a universalismus, subjektivismus a objektivismus. Celou knihu uzavírá
kapitolou o úkolech a systému filosofie.3 Podobně se pokusil vystavět úvod do filosofických
studií Josef Tvrdý, který začal kapitolou co je filosofie, probral po kapitolách otázky noetiky
(tedy teorie poznání, gnoseologie a epistemologie), pravdy, metody ve vztahu k teorii
poznání, otázky apriorismus a aposteriorismu, realismu, fenomenalismu a idealismu
(transcendentalismu). Následovala kapitola o přírodní filosofii, dále pak o filosofii hodnot,
mravnosti, dějin. Filosofie společnosti, státu a práva, filosofie umění, náboženství a pojednání
uzavírá kapitola o metafysice. 4 Oba uvedené úvody jsou poznamenány dobou vzniku,
Külpeho vyšel v r. 1929, Tvrdého pozitivisticky přesný a výstižný vyšel z pozůstalosti v r.
1947.
Anzenbacherův Úvod do filosofie vyšel původně ve Vídni v roce 1985 a obsahuje uvedení do
otázky co je filosofie, poté se věnuje odlišení filosofie od věd a ideologie, obsahuje stručné
ukázky z dějin filosofie, popisuje filosofické směry dvacátého století. Další kapitoly jsou
věnovány otázkám skutečnosti, možnosti, transcendentáliím, přírodě, času, teleologii, dále
problematice poznání, logiky, otázce člověka, dějinnosti, společnosti, vztahu těla a duše.
Následuje oddíl zasvěcený etice, svědomí, normám a sociální etice, filosofii práva; poté
následuje oddíl o Bohu a o vztahu víry a filosofie. Anzenbacherův úvod je silně poznamenán
novotomismem, tedy náboženským přesvědčením autora, který podle něj přitesává řadu
3
KÜLPE, Oswald Úvod do filosofie. Praha: Melantrich, 1929
4
TVRDÝ, Josef Úvod do filosofie. Brno: Komenium, 1947.
176
formulací a problémů, které předkládá čtenáři.5 Pokud studující dokáže o každém z uvedeném
pojmů vést úvahu či jej alespoň stručně definovat, pak uvedené obecné úvody směle
přeskočit.
Úvod do metodologie věd a filosofie od Břetislava Fajkuse je zaměřen na filosofické aspekty
vědy, ale pro jedince, kterým dělá problém konstrukce definic, metodologie vědy a otázky
vědeckého poznání je neocenitelným obecným vstupem do světa vědeckého přístupu ke
skutečnosti. Publikace je věnována vývoji filosofie a vědy ve XX. století, falzifikační teorii K.
R. Poppera, logicko-rekonstrukcionistickému pojetí vědy, historickým a holistickým
koncepcím vývoje vědy u A. S. Kuhna, metodologii vědeckých výzkumných programů u I.
Lakatose, novým koncepcím ve filosofii vědy (T. Shapers, T. Nicklese, C. C. van Fraussen,
R.N. Giere), sociologickému obratu ve filosofii vědy a postmodernismu. Kapitola o
problémech, tendencích a perspektivách je věnována problémům realismu, problematice
vědeckého poznání, tématu pravdy ve vědě, sociálnímu učení a kulturní evoluci, hodnotám a
etickým zásadám a vědecké racionalitě.
Publikace Jaroslavy Peškové a Ladislavy Schückové Já, člověk… Jak dělat vědu o člověku
dnes a zítra je výborným úvodem do filosofie a vědy pro nefilosofy pracující v humanitních
oborech. Uvádí čtenáře do světa vědění, vysvětluje, proč je i dnes zapotřebí filosofie, ukazuje,
kdo jsme, odkud přicházíme, jaký je svět člověka, táže se po vztahu k technice, tematizuje
vědy o minulosti a historickém vědomí v dnešní době. Je tu otevřen problém pojetí dějin
v dějinách lidské kultury, hledání sebe sama, otázky umění a vztah umění a vědy. 6
Jeden z novějších pokusů spojit systematický úvod s historickým představuje publikace Ivana
Blechy s jednoduchým názvem Filosofie, která věnuje jednotlivé kapitoly otázce co je
filosofie, problému bytí, problematice poznání, problému člověka a současné filosofii. Hutný,
místy téměř slovníkový text se pokouší čtenáře přivést na cestu filosofických úvah; je
věnován převážně tématice bytí, poznání a člověka jako takového. Současně obsahuje
rozsáhlejší historické nástiny s poukazy, jak byly ty či ony problémy řešeny v průběhu dějin.7
5
ANZENBACHER, Arno Úvod do filosofie. Praha: SPN, 1990. ISBN 80-04-25414-4
6
PEŠKOVÁ, Jaroslava; SCHÜCKOVÁ, Ladislava Já člověk… Jak dělat vědu o člověku dnes a zítra. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-21766-
4
7
BLECHA, Ivan Filosofie. (4. opravené vydání) Olomouc: nakl. Olomouc, 2004. ISBN 80-7182-147-0
177
Obsah
Modul č. 1 Vztah mýtu a filosofie, zrození filosofického myšlení

Modul č. 2 Velké postavy řecké předsokratovské filosofie
Modul č. 3 Sókratés a velké filosofické školy: Akademie a Lykeion
Modul č. 4 Novověk a počátky novověké filosofie (základy novověkého racionalismu a
novověkého empirismu)
Modul č. 5 Skepticismus a osvícenství
Modul č. 6 Německá klasická filosofie

Modul č. 7 Iracionální proudy ve filosofii a pozitivismus
Modul č. 8 Katolický modernismus a novotomismus
Modul č. 9 Fenomenologie a marxismus
178
Modul č. 1 Vztah mýtu a filosofie, zrození filosofického myšlení
Počátky filosofického myšlení hrají významnou roli v pochopení, co je filosofie. Odpověď na

otázku „co je to – filosofie“? stojí před každým filosofujícím. Tato otázka mířící k tomu, co
byly počátky filosofie, přitom tato otázka byla již zodpovězena předchozím vývojem. Než
však vstoupíme do filosofie, je třeba se ptát na prefilosofický způsob uvažování a tematizaci
světa, která se odehrávala v mýtu. Snahy deklasovat mýtus v období positivismu se koncem
devatenáctého a počátkem dvacátého století proměnily ve snahy vykládat mýtus vědecky. Ale
i tyto způsoby výkladu nakonec nedokázaly adekvátně vyložit, co je pro mýtus
charakteristické.
V průběhu dvacátého století postupně sílily snahy popsat a uchopit mýtus tak, aby bylo
možné postihnout jeho specifické rysy – od zvláštního pojetí časovosti, bytí, mravních otázek
včetně tematizace dobra a zla v lidském životě. Mýty v původní podobě předkládaly a
zpřítomňovaly posluchačům archetypální příběhy ve velmi silné podobě, ukazovaly i vztah
člověka k bohům – a bohů k mýtickým hrdinům. Tvrdíme-li, že v moderně lidstvo spělo
prudce k sekularizaci, pak prázdnotu vzniklou tím, že bohové opustili náš svět, lidé zaplňují
intenzivním studiem mýtických příběhů.8
To, čemu filosofie věnovala zvýšenou pozornost, byl vznik nového typu racionality, která se
začala vynořovat ve světě, v němž lidé ještě věřili ve své bohy a tradované mýtické příběhy.
Ale cesta od mýtu k logu znamenala řadu zásadních proměn v přístupu ke světu, včetně
položení základů evropských věd a vědění vůbec.
Mýtus je principiálně neteoretický. Odolává snaze jej vyložit prostřednictvím přesnějšího
pojmového myšlení. Badatelé, kteří prošli vědeckým školením, mýtus buď zavrhovali, nebo
se jej pokoušeli zmocnit prostřednictvím vědecké interpretace, usilovali odhalit, co se skrývá
za alegorickými výklady mýtických příběhů. Což je technika, kterou znali již stoici. Podle
vlivné positivistické tradice mýtus značil klamný výklad, sebeklam, samočinně se vynořující
představy, mínění a zvěsti, protože positivisté pojímali mýtus pouze v pokleslém významu a
považovali jej za zakrnělou formu duchovního života. Přitom snaha analyzovat mýtus
vědecky je stále ještě nejlepší způsob, jak mýtus úspěšně zničit.
Zrození filosofie: Thales (624 - 548, 545) a Milétská škola

Thales bývá sice ještě přiřazován k tzv. sedmi mudrcům, ale Aristotelem byl současně
8
GRAVES, Robert Řecké mýty I. II. díl. (překlad Jiří Hanuš) Praha: Odeon, 1982.
179
označen za prvního z filosofů. Od něj bylo toto označení dále přebíráno a tradováno.
Milétská škola postavila jako základní otázku světa - otázku pralátky, která by mohla být
považována za původce všeho jsoucího, počátku - ARCHÉ. Za tuto pralátku Thales
považoval vodu (HYDÓR). Voda má schopnost stávat se pevnou jako zem (led) i plynem
(pára). Protože u Thaleta vše pochází z vody, vše má v sobě i její základní vlastnost - pohyb -
život. Učení těchto myslitelů se nazývá HYLOZOISMEM (HYLÉ - látka, ZÓÉ - život).
Objevuje se zde již odlišný úhel pohledu, než v mytologických výkladech, protože v novém
výkladu je ponechána stranou celá homérská mytologie a bohové, dění začíná být vykládáno
abstraktně…
Anaximandros (610 - 545)
Anaximandros, další z Milétské školy, odmítl konkrétní látku - vodu jako pralátku, ale nazval
ji APEIRON HYDÓR9 - což je jakási prvotní vlhkost (PROTON HYDOR). Z ní vznikají
všechny věci, celý svět. Na počátku bylo APEIRON - tj. neomezené, nesmrtelné a nehynoucí.
A vše, co z něj vzniklo, se nakonec do tohoto neomezeného stavu musí vrátit. Značné spory
dodnes probíhají kolem prvního dochovaného filosofického zlomku, který je považován za
autentický. V tomto zlomku se říká: "A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle
nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem (ALLEOIS) platí pokutu a trest podle určení
času." (Zl. B. 1. ze Simplikia).10
Někdy se uvádí, že u Anaximandra lze nalézt zárodečnou formu descendenční teorie. Podle ní
člověk pochází z jiných živočichů - a to z ryb. "Lidé se nejprve zrodili a vyrostli uvnitř ryb tak
jako žraloci, a když se stali schopnými, aby si sami pomáhali, tehdy vystoupili a zmocnili se
země" (Zl. A. 30. Z Plútarcha). Teorie o tom, že první živočichové se zrodili ve vlhku, tvoří
zárodek moderní hypotézy o zrodu života kdesi na břehu oceánu.
Anaximénés (585 - 524)
Anaximénés, další z velkých Miléťanů, vyhlásil za počátek APEIROS AÉR - neomezený
vzduch, nekonečný velikostí, všeobsáhlý, neomezený. Zředěním vznikl oheň, zhuštěním pak
vítr, mraky, voda, země, kameny. I bohové vznikli z této pralátky.
9
řecká slova se v novějších filosofických textech přepisují velkými písmeny latinské abecedy.
10
Zlomky A u předsokratovských myslitelů jsou tzv. zprávy z druhé ruky, kdy máme zachovány poznámky o některých z prvních myslitelů,
zlomky B jsou ty, které jsou považovány za přímé citace čili autentické výroky filosofů.
180
Modul č. 2 Velké postavy řecké předsokratovské filosofie
Hérakleitos z Efesu (540 - 480)

Hérakleitos byl již ve starověku nazýván SKOTEINOS - temný. Hledal, tak jako Miléťané,
odpověď na otázku, z čeho pocházejí (všechny) věci, co je jejich základním principem. A za
prvopočátek a pralátku stanovil oheň (PÝR): "Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z
bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a
hasnoucím podle míry" (Zl. B. 30. Z Klementa a Plútarcha). Nejvýznamnějším počinem
Hérakleitovým bylo, že do řešení otázky, co toto vše jest a co jest znamená, vnesl nový termín
- a tím byl LOGOS. LOGOS - to je značně obtížný výraz, i když se zdá, že jej zcela snadno
můžeme přeložit jako řeč. Ale v jakém smyslu řeč? Hérakleitos vždy hovořil o logu
mnohoznačně - a tím tento termín značně zproblematizoval. Naznačoval, že myslící se
vyznačují tím, že mají stejné myšlenkové obsahy, mají na mysli totéž. U Hérakleita se
objevuje vedle pojetí logu celá řada důležitých motivů: zárodky antické dialektiky, myšlení v
konkrétních relacích, ale i jakýsi nástin pudu smrti či hry, kterou si s námi hraje čas.
Parmenidés – zastavitel pohybu a hlasatel jediného jsoucího

Parmenidés (540, 515 – 456, 449 př.n.l.) je zakladatelem elejské školy. Jeho učení bývá
považováno za jednu z nejtěžších hádanek předsokratické filosofie; je možná temnější než
Hérakleitos. Zřejmě se zasloužil o zavedení filosofického sloganu jsoucno, které se u něj
proměňuje ze slovesného tvaru v podstatné jméno na základě negace předcházejících
vyprávění o světě. Lze říci, že jeho pojetí jsoucího (bytí) je výsostná abstrakce, která již nikdy
nebyla v dějinách filosofie překonána.
Parmenidés byl filosofem, který si uvědomil naléhavost řešení základní otázky po tom, co
jest. Uvědomil si, že vše spadá do mohutného celku, který naopak nepatří k žádné věci. Celek
- Bytí samo - není něco, co by bylo přilepeno k jednotlivinám jako nějaká jejich kvalita či
vlastnost, není to ani deštník nad věcmi. Ale od jednotlivých věcí nelze bytí odpreparovat či
na jejich základě vyspekulovat. Bytí, patřičnost celku, je zároveň tím, co do tohoto celku staví
každou jednotlivou věc.
Pýthagorás ze Samu (580 - 500)

Pýthagorás, filosof a náboženský myslitel, pocházel z ionského ostrova Samu. Emigroval do
jihoitalského Krotónu, kde (kolem r. 550 př. n. l.) založil spolek či sdružení myslitelů
181
pěstujících filosofii a náboženství. Společenství mělo zřejmě také výrazné politické ambice.11
Po několik desetiletí hráli pýthagorejci významnou úlohu v životě jižní Itálie. Diogenés
Laertios uvádí, že Pýthagorás byl také první, kdo se namísto SOFOS pojmenoval výrazem
FILOSOFOS - milovník moudrosti. To vykládá jako výraz skromnosti, neboť Pýthagorás
tímto označením vyslovoval, že není vlastníkem moudrosti, ale usiluje o ni s vědomím, že jde
o nedosažitelný cíl.
O pythagorejské filosofii se někdy uvádí, že byla založena na THEÓRIA (diváctví), které
bylo ztotožňován s hledáním pravdy. Další zprávy naznačují, že Pýthagorás byl nejen
kontemplativním myslitelem, ale také energickým organizátorem duchovního, mravního a
politického života. Mladší pythagorejská generace ze sebe vydala řadu výrazných osobností,
které se zapsali do dějin řecké vědy: a) soudí se, že v polovině pátého století došli k většině
výsledků, které byly uvedeny v soustavu Euklidem v I., II., VII., a IX. Knize jeho Základů, b)
botanik Menestor se stal zakladatelem této vědy, c) Pýthagorovi se připisuje, že jitřenka a
večernice jsou totéž těleso, jakož i to, že měsíc dostává své světlo od Slunce, d) Fyzik Xuthos
obhajoval existenci prázdného prostoru, e) hudebník Damón, učitel a přítel Periklův, uvažoval
o vlivu hudby na duši člověka a na lidskou zdatnost, nejen soukromou, ale i politickou (na
spravedlnost DIKAIOSYNÉ), f) proslulý pythagorejec Alkmaion byl jedním z prvních, kdo
prováděli pitvy a rozvinul učení o tělesné harmonii, která je podmínkou zdraví, g) Filolaos z
Krotónu se zabýval harmonií v hudbě a propracoval matematické učení o proporcích, h)
učitelem slavného Perikla byl pýthagorejec Pythoklied, ch) pythagorejská nauka o číslech
inspirovala mnohé slavné antické matematiky, i) Archytas z Tarentu (žijící ve 4. století)
vynikal v matematice, geometrii, astronomii a mechanice a byl významným státníkem - byl
sedmkrát zvolen stratégem, který byl obezřetný, udatný a nikdy nebyl poražen, j)
pythagorejské nauky jsou považovány za základ pozdější alchymie a pozdější hermetici,
účastnící se výstavby katedrál, podle vzorů pythagorovců ustanovovali tajné spolky.
Poznání bylo u pythagorejců spjato se soustavou náboženského očišťování, což předpokládá,
že za tímto konáním muselo stát nějaké učení o životní katarsi. To vše činí pýthagorejskou
nauku značně neobvyklou, neboť tvoří překvapivý kontrast k řecké životní uvolněnosti. Další
zvláštností školy byla výrazná spjatost s orfismem. Z něj byla převzata nauka o převtělování
11
BOUZEK, J. - KRATOCHVÍL, Z. Řeč umění a archaické filosofie. Praha: Hermann a synové 1995;
LAERTIOS, Diogénes Životopisy, názory a výroky proslulých filosofů. Praha, ČSAV 1964; FARRINGTON, B.
Věda ve starém Řecku a její význam pro nás. Od Thaleta k Aristotelovi. Brno: Rovnost, 1950; HEGEL, Georg
Fridrich Wilhelm Dějiny filosofie I. Praha: ČSAV, 1961; Patočka, Jan Nejstarší řecká filosofie. Filosofie v
předklasickém údobí před sofistikou a Sókratem. Přednášky z antické filosofie. Praha, Vyšehrad 1996;
PORFÝRIOS - JAMBLICH - KRATOCHVÍL, Z. - BOR, D. Ž.: Pýthagorás ze Samu. Praha, Trigon 1999;
Zlomky předsokratovských myslitelů (překlad K. Svoboda). Praha, ČSAV 1962.
182
duší a byla rozpracována tak, že byla provázána s rytmem světa. I samotné převtělování bylo
pojímáno jako součást tohoto rytmu. Duše prochází živými bytostmi v určité době, podle
určitého rytmu a podle přesných zákonů.
Pythagorejci samotní postupovali podle principu, že vše, co se chová jako číslo, jest samo
číslem. Nebo jinak: chovají-li se dvě věci k sobě jako dvě čísla, pak jsou samy pouze
zahalenými čísly. Někteří z pythagorejců v pozdějších generacích (jak referuje Aristotelés)
považovali věci ne za čísla samotná, ale za jejich nápodobu.12. Celá pythagorejská teorie čísel
byla něčím více, než matematikou - byla všeobecnou fyzikou. Čísla pro ně sloužila k
zachycení kvalit.
Na jednu stranu měli pythagorejští badatelé blízko k mýtu, na straně druhé v antickém světě
představovali prototyp svobodných badatelů. Zaměřili se na exaktní vědy a jejich přesnost
našla výraz v matematice, astronomii a akustice. Pýthagorejství je pozoruhodné tím, jak
usiluje o to, aby jedinec dbal sám na sebe a pokusil se uskutečnit svůj život jako mravní, ale
současně zkázněné umělecké dílo.
Empedoklés z Akragantu (484, 483 - 424, 423)

Empedokleovi jsou připisovány dvě rozsáhlé básně: KATHARMOI (Očištění) a PERI
FYSEÓS (O přírodě). Z nich se zachovalo poměrně velké množství zlomků - uvádí se, že z
původních 5 000 veršů máme zachováno asi 450. Tento počet přinejmenším svědčí o tom, že
byl v antice s oblibou opisován a citován. Empedoklés byl zřejmě první, kdo si uvědomil
podstatný rozpor, který existuje mezi předmětným poznáním a nepředmětným porozuměním
vlastnímu životnímu osudu a poslání. Teprve, když myslitel uchopí celou přírodu, seznámí se
s jejími zákonitostmi, může dospět k vědomí, že mu bylo svěřeno poslání vyšší bytosti, která
je tomuto světu nadřazena. Podle Empedokla existují minimálně 4 nevzniklé látky, které jsou
v básni Peri fyseos uvedeny jako 4 prvky (STOICHEIA) - a z nich pohybem (slučováním a
rozlučováním, míšením a odlučováním) je vyložen vznik světa. Všechno co je, vyrůstá z
těchto 4 prvků - a my jsme účastni viděného. Ale kořeny jsou nezjevné. Jsou to TESSARA
PANTÓN RIZOMÁTA - nezjevné kořeny všeho. Čtyři živly jsou věčné, nezničitelné,
kvalitativně odlišné: oheň je horký, země studená, vzduch suchý, voda vlhká. Dokonce i barvy
představují kvality těchto živlů: bílá patří ohni, žlutá zemi, červená vzduchu, černá vodě. Svět
je ovládán dvojím principem: na straně jedné lze nalézt pasivní látky, kořeny RIZÓMATA,
ale na druhé straně Láska a Svár střídavě získávají převahu a způsobují pohyb. Pohyb je
vyvoláván vnějším působením dvou proti sobě postavených principů: přitažlivosti a
12
"Pythagorejci říkají, že věci jsou tím, že se podobají číslům" (Zl. B 12 z Aristotela).
183
odpudivosti. Myslitel alegoricky tyto hybné principy označil jako Lásku a Svár.
Empedoklés popisoval proces vnímání jako přijímání stejného stejným: zemí vnímáme zemi,
vodu vodou, lásku láskou, svár svárem. A to znamená, že můžeme vnímat pouze to, čím sami
nějak jsme, pro co v sobě máme orgán. Platí-li v teorii vnímání, že podobné je vnímáno
podobným, pak lidská mysl, která v sobě neobsahuje žádný Svár, bude nejen dokonale činná,
ale bude i celý kosmos vnímat jako zbavený Sváru a ovládaný Láskou. Jinými slovy: taková
očištěná mysl nahlédne myslící jednotu jako podobnou čistému bytí. Duše, která je svárlivá,
naplněná nenávistí a závistí tak bude ve světě nacházet především působení sváru. Naladění
vůči světu není jenom pomíjivá záležitost každodennosti, ale má ontologický dopad: svět se
člověku ukazuje v té podobě, jakou má duši. Proto také pouze ti, kteří jsou naplněni Láskou,
mohou proniknout k podstatnému, k plnému bytí, zatímco nenávistní zahlédnou jen okrajové
a nepodstatné záležitosti - o čemž svědčí nejen nenávist v duši, ale dočasné vítězství nenávisti
i v jejich projevech. Nenávistní, či Svárliví jsou účastni pádu světa, zatímco ti, kteří jsou
naplněni Láskou, pracují pro její příští návrat - a tím pro dokonalost světa. Člověk se nemá
zabývat věcmi nízkými, ubohými a špinavými, protože si pošpiní i svou duši.
Anaxagorás z Klazomen (500, 497 - 428)

Anaxagorás prohlašoval, že vznikání a zanikání jsou pouhá zdání, protože ve skutečnosti je
směšování a rozlučování. To se netýká živlů jako u Empedokla, ale částic základních látek,
které nazýval "semeny věcí" (SPERMATA CHRÉMATÓN). Tyto částice lze do nekonečna
rozdělovat, čímž mohou vnikat stále menší a menší částečky, látkově ovšem stejné. Řečeno
jinak: kdyby se oddělil jakýkoliv díl, zůstal by látkově týž. Proto Aristotelés označil
Anaxagorovova SPERMATA CHRÉMATON výrazem HOMOIOMERIE (homoios = stejný,
meros = část, díl). "Anaxagorás pokládá prvky za stejnorodé (stejnodílné) věci, jako kost,
maso, míchu a z ostatního to, čeho část má stejné jméno s celkem."13 V nauce Anaximadrově
Aristotelés viděl vrchol fyzické nauky. HOMOIOMERIE nejsou žádné abstraktní částice
(jako Demokritovy atomy), ale sama příroda obsahuje zvláštnosti a jednotlivosti. Proto se
jedná o konkrétní částice. Každá látka v sobě obsahuje veškeré ostatní věci - vodu, vzduch,
kosti. Například voda v sobě obsahuje maso, kosti atd. Tím je myslitel obrácen k problému
nekonečné mnohotvárnosti principů a k otázce: co je na věci smyslově vnímatelné. A to, co je
vnímatelné, je výsledek nahromadění množství stejno-dílných částic, přičemž jeden druh
získal převahu. 14 Vznik věci je vždy umožněn tím, že dochází ke spojení částic, které byly
13
Zl 59 a 46 z Aristotela.
14
srv. k tomu: HEGEL, G. W. F Dějiny filosofie, I. Praha: ČSAV, 1961, s. 289.
184
původně rozptýlené v počátečním chaosu. V látkovém chaosu není nic uchopitelné pro
přílišnou malost, neboť to, co je příliš malé, se vymyká lidskému měřítku. Pod hranicí
vnímatelného přitom může existovat značný rezervoár různého, tím pádem i možnost změny.
Platí také, že teprve, když do chaosu malých částic zasáhne jednotící princip, princip
shromažďování a míšení, dochází současně k sjednocování stejnorodých elementárních částic,
které se odehrává proti původnímu chaosu. Aby vznikl kosmos, bylo zapotřebí, aby došlo k
sjednocení "semen" budoucích věcí. Anaxagorás se domníval, že k tomu bylo zapotřebí
působení principu, který chápe vše i mimo lidská měřítka, který je schopen pochopit i
bezrozměrno, protože je sám bezrozměrný.15 A takovým principem je NÚS - rozum, duch,
který reprezentuje princip chápání, porozumění světu před jeho vznikem i po tomto vzniku.
Tento duch je současně představován jako kosmologicky činná síla, síla sjednocující zárodky,
která způsobuje, že to, co je rozpoznané jako podobné se navzájem slučuje a umožňuje tak
vznik věcí i světa v lidském měřítku, světa, kde nejsou již jen zárodky či semena věcí, ale i
věci samotné. Anaxagorovo pojetí NÚS bylo pokusem o vydělení aktivního principu, který
pořádá pasivní materii. NÚS, poté co se objevil a počal působit, byl vlastně vládnoucí či řídící
princip všeho utváření věcného světa. S Anaxagorou přišla do významného kulturního a
obchodního centra řeckého života - do Athén - filosofie. Filosofie se do té doby rozvíjela v
ionských obcích a na jihu Itálie. Filosofie, kterou Anaxagorás přinesl do Athén byla
provozována jako ryzí THEORIÁ, jako diváctví, pozorování, patření. Anaxagorás dal teorii
nové poslání: má se stát takovým pozorováním, které povede k výkladu věcí, uspořádání světa
a kosmu.
Leukippos (přibližně 500 - 440. př. n. l.) a Démokritos – antický atomismus

Leukippos a Démokritos byli sice současníky Sókrata, ale jsou zařazováni mezi
"předsokratiky", neboť jejich atomistická teorie představuje poslední originální teoretickou
spekulaci. V protikladu k eleatům Leukippos uznával nekonečné množství jsoucen - a nazýval
je atomy. Atomy jsou věčné, nehybné, neměnné, nedělitelné. Mají čistě kvantitativní
charakteristiky a neomezené množství tvarů. Věci vznikají jejich spojováním a rozlučováním.
Démokritos převzal Leukippovo učení o složení jsoucna. Hovoří o pohybu a nutnosti v
souvislosti s plnem a prázdnem. Jsoucen je nekonečné množství. Jednotlivá jsoucna nelze
dále dělit (řezat) a jsou nazvána atomy. Atomy jsou ve věčném pohybu. Bez pohybu by
nemohl existovat celý systém. Protože pohyb umožňuje vznikání věcí. Pohyb je vlastní
atomům. A nemá smysl se tázat po jeho zdroji či původu. Je to čistě mechanický pohyb,
15
Zlomek B 12
185
pohyb neměnných atomů. Ale vše se v něm stále děje podle nutnosti (ANANKÉ) a to
vylučuje náhodu. Nutnost tak ovládá veškerý pohyb.16
Démokritos tvrdil, že existuje bytí i nebytí, tj. atomy a prázdno - a pokusil se překonat
protiklad mezi pojmovým myšlením a smyslovým vnímáním. Rozeznával dva druhy poznání:
pravé (GNÉSIE GNÓME), které je rozumové - a temné (SKOTIÉ GNÓMÉ), smyslové
vnímání. Pravdivým předmětem poznání jsou totiž atomy. A jejich velikost, poloha,
uspořádání a schopnost na sebe tlakem a nárazem působit - to jsou pravdivé kvality těles.
Takové vlastnosti jako kvality - totiž barva, sladkost, chuť, hořkost, teplo, chladno aj. jsou ve
skutečnosti pouze míněním. Neboť ve skutečnosti jsou jen atomy a prázdno. Tím Démokritos
naznačil velmi důležitou záležitost, že vztah mezi skutečnými vlastnostmi věcí a poznáním
není přímý, ale zprostředkovaný. V základě Démokritovy etiky je tvrzení, že nejvyšším
dobrem je spokojenost (EUTHÝMIÁ), tj. dobrá mysl. Prostředkem k dosažení dobré mysli je
rozum, moudrost. Spokojenost je stav harmonie, klidu duše. Té je dosaženo uměřeností.
Protože i rozkoše, když překročí pravou míru, zvrhnou se ve svůj protiklad.
Sofisté: Protágorás, Georgias

Sofista (SOFISTÉS) znamenal původně totéž co SOFOS - mudrc, moudrý člověk. Záhy však
nabyl významu "učitel moudrosti", protože sofisté především vyučovali - ať již v soukromí, či
na veřejných prostranstvích. Sofisté se stali příslušníky nového povolání - stali se prvními
profesionálními učiteli v řeckých obcích a nositeli obecné vzdělanosti, které bylo orientováno
k praktickému využití ve veřejném životě, v politickém rokování a v soudní polemice. Sofisté
učili své žáky myslit, mluvit a jednat. Teprve později nabylo označení "sofista" hanlivý
přídech - a to v okamžiku, kdy si vzdělaní Řekové začali uvědomovat, že se dostávají do
konfrontace s něčím dosud nevídaným - a tím byl nejen novátorský přístup k výpovědi o světě
- ale i s čímsi relativizujícím a vše zpochybňujícím.
Jejich vystoupení bývá považováno za jakousi řeckou variantu osvícenství. Sofisté promýšleli
metody logické argumentace, do popředí zájmu vynesli otázky řečnické teorie i praxe a učili
tzv. "eristiku" - umění dovést spor k žádanému výsledku či zvítězit nad konkrétním
protivníkem. Eristika se rozvíjela především v oblasti advokátní a politické praxe. Za tzv.
"věk sofistů", při veškeré neurčitosti a proměnách výrazu sofista, lze vymezit období zhruba
mezi lety 450 a 400 let př. n. l. V tomto období byli "sofisté" především učitelé řečnického
umění, kteří toto umění vyučovali profesionálně a přivedli je k určité dokonalosti a rozkvětu.
16
Srv. k tomu: Zl 45 a násl.
186
Jako "sofistu" bylo také možné označit kohokoliv dalšího, kdo se zabýval podobnými
intelektuálními činnostmi a byl jim blízký svými názory.
V galerii první generace významných sofistů se na prvním místě nachází Prótagoras z Abdér
(488 - 411), z něhož bývá často citován výrok, že umí "slabší důvod činit silnějším".17 To
bývá někdy interpretováno tak, že nezáleží na pravdě, ale na síle či obratnosti našeho
přesvědčování protivníka. Tento výklad však není zcela korektní, protože výrok naopak
ukazuje, že si Prótagoras uvědomoval objektivní základ pravdy. Porozuměl mu ale hlouběji v
tom, že ne každá argumentace přispívá k odhalení pravdy - zvláště tehdy ne, když je
nekorektní, osobnostně zaujatá a vychází jen a jen z jakéhosi nezdůvodnitelného přesvědčení.
Prótagoras vystupoval jako veřejně činný učitel, ale byl vypovězen z Athén pro svůj spis,
který byl prý jako bezbožný veřejně spálen z rozkazu státu. Tento spis začínal větou: "O
bozích nevím, ani zda jsou, ani zda nejsou, neboť mnohé okolnosti brání tomuto poznání - jak
záhadnost samotného předmětu, tak i to, že život lidí je krátký." Prótagoras uvažoval asi takto:
nemůžeme hovořit o bozích, protože jsme krátkověcí. Abychom mohli poznat božské, museli
bychom se sami stát bohy. Diogénes Laertios uvádí, že "Prótagoras první říkal, že jsou o
každé věci dva výklady navzájem protivné". 18 Tento výrok ilustruje, co muselo děsit svou
dvojakostí a snad i morální opovážlivostí.
Gorgias (483 - 375) přišel do Athén ze sicilských Leontin. Až do dnešních dob ohromují jeho
tři zásady ze spisu nazvaného provokativně O nejsoucím čili o přírodě. První říká, že "nic
není", druhá: "je-li i něco, nemůže to člověk poznat", třetí: "lze-li to poznat, nelze to přece
bližnímu sdělit a jemu to vyložit."19 Za argumentací spjaté s první zásadou "nic není" je
zřejmě ukryta důležitější myšlenka, než jen umělá obhajoba nějaké slovní hříčky. Od dob
eleatů se otevírala sféra filosofování jako zvláštní způsob tematizace vztahu ke jsoucímu a k
bytí vůbec. Celá stávající filosofie vykazuje závažné nedostatky. Proto výrok "nic není"
zřetelně nevede k nihilismu, ale spíše znamená, že nic z toho, co bylo dosud objeveno, neplatí
nevyvratitelně. Platí-li, tak pouze podmíněně a nedostatečně.
Sofisté zasahovali svými úvahami i do oblasti státovědy. Dle Prótagory stát vznikl
shromážděním lidí a je spojením slabých proti silným, obranou proti bezprávnému jednání.
Gorgias to doplnil tezí, že je třeba, aby silní obnovili vládu přirozeného zákona. Tehdejší spor
o povahu státu byl založen otázkou, zda existuje FYSEI (od přírody) či NOMOI, THESEI
(zákonem či ustanovením). Gorgias uvedený spor řešil asi takto: stát vznikl ustanovením, ale
mění se v přirozený stav vítězstvím silnějšího nad slabšími. K jeho učení se hlásil i
Trasymachos (známý z Platónovy Ústavy), který tvrdil, že spravedlivé není nic jiného, než
prospěch silnějšího.
17
Zlomek A 21 a B 6 z Aristotela.
18
Zlomek B 6.
19
K tomu existuje podrobný komentář ke každému ze tří uvedených bodů od Sexta Empirika.
187
Modul č. 3 Sókratés a velké filosofické školy: Akademie a Lykeion
Sókratés (470, 469 - 399)

O Sókratovi nelze přednášet ani psát, protože jde o muže, který za filosofii zaplatil nejvyšší
možnou cenu. V jeho osobě se setkáváme s myslitelem, který patří mezi největší postavy
evropských dějin. Vše, o čem učil, známe od jiných - od Platóna, Xenofóna, Aristotela a
spisovatele komédií - Aristofana. Podle Platóna se zdá, že Sókratés stál u kořenů toho, co
tvoří filosofii. V tomto smyslu také Platón podtrhoval jeho výjimečnost, ale jeho dílem
prostupuje autorská stylizace. Postupně mu vkládá do úst stále více vlastních názorů a
myšlenek. Xenofón je podezříván z toho, že byl autorem bez invence, někdy i z toho, že
vůbec nebyl v Athénách a zapsal teprve po letech vyprávění z druhé ruky, aniž by měl
jakýkoliv smysl pro filosofii. Aristofanés jako dramatik odkázal posměšné vylíčení
zlomyslného sofisty. Olof Gidon tuto situaci charakterizoval výrokem: o Sókratovi můžeme
prohlásit bezpečně jen to, že o něm nic nevíme bezpečně.
Ze Sókratova filosofování se připomíná teze „vím, že nic nevím“. Při rozhovorech se
spoluobčany zkoumal sebe sama i jiné, které pokládal za moudré. Výsledek jej překvapil,
neboť Sókratés zjistil, že „ani jeden, ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale on se při svém
20
nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že něco vím".
Myslitel zaměřil zcela vědomě pozornost na otázky lidského života, na člověka a jeho
jednání. Do centra jeho pozornosti se dostaly etické otázky: "co je zbožné a co je bezbožné, co
je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé a co nespravedlivé".21 Člověk a jeho vědění jsou
neoddělitelné od spravedlivých skutků a jiných projevů ctnosti (ARETÉ). Filosofem, podle
Sókrata, nemůže být nikdo, kdo má znalosti a je moudrý, ale postrádá ve svém životě
ctnosti.22 Sókratés byl také kritikem mechanického pojetí demokracie. Vadil mu politický
systém, který se nedokáže zeptat na své předpoklady. Demokracie je považována za cosi
samozřejmého, ale ve skutečnosti bývají její zastánci konzervativní a provádějí ji neodborně.
Proto je odsouzena k postupnému zániku. Významný je jeho vklad do péče o lidskou duši. Je
zapotřebí, aby se obrátila k sobě samé a aby se člověk začal zabývat svým posláním. Je třeba
dosáhnout toho, aby se lidé přestali starat o to, co je závislé na něčem jiném - ale mají se umět
postarat sami o sebe. Na vlastní duši všechno závisí. I to, co je vnější - co tvoří politickou
sféru.
20
Obrana Sókrata, 21a (Veškeré Platónovy a Aristotelovy texty jsou jednotně očíslovány, takže v kterémkoliv
překladu by se měly pasáže označené čísly stran původního vydání shodovat.)
21
Xenofón Vzpomínky na Sókrata I.., 1, 15.
22
"Všechna znalost, je-li odloučena od spravedlnosti, projevuje se jako ošemetnost a ne jako moudrost"
(Menexos 247a).
188
Sókratés byl pro Platóna inspirací v tom, že v něm přivedl k životu víru v duchovní obsah
života: V to, co není odvoditelné z přírody, z tázání po fyzikální povaze světa. Ale inspirace
odkazem velkého učitele mu umožnila porozumět tomu, že je třeba zkoumat metafyzický ráz
posledního životního jádra.
Platón (429 - 384)

Platón patřil mezi Sokratovy žáky; svým dílem se stal se jednou z největších světodějných
postav. Jeho filosofie zásadním způsobem ovlivnila veškerou okcidentální vzdělanost; někdy
se hovoří o tom, že celá evropská filosofie je vlastně soubor komentářů k jeho dílu.
Chtěl se původně věnovat státnickým záležitostem, ale ve dvaceti letech uslyšel Sókrata,
k němuž jej přivedl jeho otec - a zůstal jeho žákem po osm let. Po Sókratově smrti cestoval a
zabýval se studiem matematiky a filosofie. Po návratu do Athén se stal učitelem v Akademii.
Ve všeobecné úctě se Platón dožil 81 let a zemřel r. 348 př. n. l. v den svých narozenin.
Platónovo dílo máme zachováno v řadě dialogů, které představují svrchované umělecké dílo
starověké filosofie. Jisté komplikace přináší to, že nemáme k dispozici některé texty –
především ztracený spis O dobru. Interpretaci komplikuje i to, že Platón psal dílo v podobě
dialogů, kde nemluví sám, ale nechává hovořit nejrůznější účastníky – Sókrata a mnoho
dalších postav. Jako úvod do jeho filosofie lze začít u podobenství o slunci a o jeskyni.23 Tato
podobenství naznačují, jak Platón rozuměl otázce dobra či idejí. Přičemž zcela jistě
nejslavnější je podobenství o jeskyni. Svět uvnitř jeskyně je alegorickým obrazem
smyslového světa, svět venku má představit zpodobnění Dobra. Celé podobenství je
symbolické a naznačuje, že je třeba, aby člověk prošel vnitřní proměnou, aby odtrhl zrak od
smyslových věcí a naučil se rozumem pojímat ideje. Sókratés přivedl Platóna k nutnosti
hledat Dobro a to znamenalo obrátit pozornost myšlení k vymezování pojmů. Definování se
přece vztahuje na jiné věci, než jsou ty, které vnímáme smysly, protože výměr měnících se
věcí je nemožný. A tyto jiné věci, na které se vztahuje definování – nazval ideje. Všechny
smyslové věci jsou podle těchto idejí jen nazývány – a věci mají svou jsoucností účast na
idejích. Platónovi v zásadě nešlo o to se doptat, co je ta či ona jednotlivá věc. Ptal se po
poznání krásna, spravedlnosti, zbožnosti. Idea ani nevzniká, ani nezaniká, ani se nezvětšuje,
ani se nezmenšuje, ani jí neubývá, ani se nemění. Idea je vskutku a v pravdě, její jsoucnost je
dokonalá. Jediné určení ideje je, že jest.24 Platónský dualismus vede k tomu, že idea nemá
časové ani logické určení (tak jako rozdíl mezi nebem a zemí, protože pojmy “nahoře” a
23
Tato klíčová podobenství jsou uvedena v VI. a VII. knize Ústavy.
24
V Timaiu je řečeno, že idea nemá ani časové určení; 38 a.
189
“dole” mají vždy jen alegorický význam). Každá idea je současně jedinečná představitelka
jisté obecniny.
Ve Faidonu Sókratés dokazuje, že naše vědění není nic jiného než rozpomínání
(ANAMNÉSIS). Pohotovost chápat neznámé dojmy je přece důkazem o preexistenci duše.
Faidros se stal jedním z největších a nejslavnějších mýtů o zkušenosti duše před vstupem do
těla. Ale pouze v třech dialozích ze středního období (Faidon, Menon a Faidros) se objevuje
hypotéza o anamnésis, v pozdějších dialozích již hypotézu o anamnésis nenajdeme. To, jak
Platón dospěl k idejím a jak jim rozuměl, to se dosud nikomu nepodařilo vysvětlit.
Duchovnost v platonismu znamená, že milovník moudrosti nemůže být milovníkem těla. Zde
se zakládá jedno z významných pojetí duchovního asketismu. Podstatným momentem
Platónova učení je teorie separovaných idejí, na které bylo koncentrováno jeho celoživotní
badatelské úsilí. Jako se Platón pokoušel vyložit tento problém pomocí alegorických a
symbolických přirovnání, tak Patočka přirovnává záhadu separace idejí (CHÓRISMU)
k tajemství svobody.
Idea má nepochybně i jakousi „odpředmětňující moc”. Platón si uvědomoval, že pravá

jsoucnost - tedy ideje - jsou tím, co jedince nejen orientuje ve světě, ale vytváří i specifickou
duchovní realitu. Zanechal potomkům otevřenou otázku, jak vlastně ideje pojímat. Na druhé
straně lze říci, že celá Platónova filosofie idejí je provázána s filosofií péče o duši…
Aristotelés (384-322)
Platónův žák Aristotelés patří k nejvýznamnějším postavám z dějin filosofie. Jeho obrovský
záběr badatelský vedl i k položení základů celé řady vědních oborů. Narodil se r. 384 ve
Stageiře na Chalkidice v Thrákii (dnes: severní Řecko) a nikdy se zcela nesžil s Athénami.
Zůstal v nich tím, čemu se říkalo MÉTIKOS - usedlý přistěhovalec. Zemřel okolo r.322 na
Chalkidě - po útěku z Athén.
Pocházel z lékařské rodiny, což zřejmě ovlivnilo jeho pohled na člověka i svět. Jako mladík
přišel do Athén a po dvacet let se účastnil práce v Platónově Akademii, kde se důkladně
seznámil nejen s učením Platóna, ale celé řady dalších filosofů. Po cestách jej makedonský
král Filip, který násilně sjednotil Řecko, povolal na svůj dvůr, aby převzal výchovu jeho syna
Alexandra (později nazývaného Alexandrem Velikým). Když se Alexandr (r. 355) ujal vlády,
Aristotelés se vrátil do Athén a otevřel si v nich vlastní filosofickou školu v dějinách filosofie
známou pod jménem Lykeion. Aristotelés ve škole založil nejen velkou knihovnu, ale i
přírodovědné sbírky rostlin a zvířat z celého, tehdy známého, světa. Pro srovnávací účely
190
pořídil také sbírku všech tehdy známých ústav z řeckých obcí - udává se, že jich bylo v Lyceu
analyzováno 158.
Základní vydání, kterého se stále držíme při třídění Aristotelových textů, je vydání
Immanuela Bekkera (Berlín 1831). Podle něj je vydání Aristotelových spisů následující: 1)
spisy logické (Kategorie, O vyjadřování, První analytiky, Druhé analytiky, Topiky, O
sofistických důkazech), 2) spisy fyzické (přírodně filosofické a přírodovědné: Fyziky, O nebi,
O vzniku a zániku, Metereologika, Zkoumání o zvířatech, O vzniku zvířat, O pohybu zvířat,
O chůzi zvířat, O duši - tzv. Malé přírodovědné spisy - Parva naturalia. Lékařské spisy se
nezachovaly; 3) spisy filosofické (metafyzické; řec. TA META TA FYSIKA), 4) spisy etické
(Etika Eudémova, Etika Nikomachova), 5) spisy politické (Politika, 1890 objevená Ústava
Athénská), 6) rétorické (Rétorika), 7) uměnovědné (Poietika). Z množství děl zůstala pro nás
zachována zhruba jedna čtvrtina textů. Aristotelés bývá v dějinách filosofie označován za
velkého systematika, úsilí po systematizaci lidského poznání jej učinilo zakladatelem mnoha
vědních oborů (dnes se na něj odvolává biologie, psychologie, sociologie, politologie,
ekonomie, logika, teorie dramatu a další.). Hegel řekl, že "žádná doba nezrodila člověka,
25
který byl roven Aristotelovi", současně se však ostře ohradil proti tomu, aby byl Aristotelés
špatně vykládán jako jakýsi realista po Platónovi idealistovi. "Ve skutečnosti stojí Aristotelés
nad Platónem, pokud jde o spekulativní hloubku."26
Aristotelova filosofie prošla složitým vývojem a několika fázemi. Ještě z prostředí akademie
převzal teorii čtyř prvků (oheň, vzduch, voda, země) a ty se kombinovaly v základních
fysikálních protikladech: vlhko, sucho, teplo, chlad. Vedle látkových podstat přijal i existenci
podstat nemateriálních. Tvrdil, že vedle přímočarého ohybu nahoru a dolů, dopředu a dozadu,
doleva a doprava, existuje ještě pohyb sedmý, pohyb dokonalý, tj. kruhový pohyb.A pro tento
druh pohybu určil přirozeného nositele - a tím byl pátý prvek (PÉMTON STOICHEION),
který je jediný schopný dokonalého kruhového pohybu - a je to látka nadměsíčních sfér, látka
všech hvězd, věčná a neproměnná. A tímto pátým prvkem byl AITHÉR, jehož existence byla
popřena až astronomií 16. století. V druhé myslitelské fázi Aristotelés ukazoval, že vjem
obsahuje, co lze vnímat a vědomí obsahuje, co lze poznat a vědět. Předmět vědění není něco
nezávislého na reálně existujících předmětech. Vnímání je přijímání smyslových tvarů do
smyslových orgánů - a tím do duše. Proces myšlení je přijímáním myslitelných reálných tvarů
do duše. Předměty myšlení jako myslitelné tvary nemají samostatné bytí mimo vnímatelná
tělesa. Smysl je vlastně schopnost přijmout tvary toho, co lze vnímat - a rozum je schopnost
25
Hegel, G. W. F. Dějiny filosofie. II, Praha: ČSAV, 1965, s.193.
26
tamtéž, s. 194.
191
přijmout tvary všeho, co lze myslit. A na tom je založeno slavné dělení na první a druhé
podstaty v 5. kapitole spisku Kategorie: podstaty vnímané smysly jsou první, kdežto reálné
druhy a rody jsou druhými podstatami. "Podstatou v nejvlastnějším, prvním a hlavním, smyslu
je něco takového jako určitý člověk, určitý kůň... druhými podstatami jsou druhové tvary,
druhy a jejich rody..", člověk, živočich - to se nazývá druhými podstatami. Tradice přisoudila
reálnou existenci prvním podstatám, druhé podstaty byly pochopeny čistě jako pojmy.
První a druhé období jsou význačné i tím, že se do centra pozornosti dostával vztah
jedinečného a obecného. Řešení tohoto vztahu bylo posléze nastíněno v VII. knize Metafyzik.
Zde se objevuje učení o látce a tvaru. Aristotelés spěl k položení otázky: co tvoří celkovou
podstatu. A tak se mu reálnou podstatou nakonec stává třetí podstata, jednota látky a tvaru
(HÉ TRITÉ ÚSIÁ). Látka přece není nic samostatně existujícího. Je spíše filosofickým
pojmem, postihujícím jenom jednu stránku předmětů. Podobně tvar (EIDOS) není nic reálně
samostatně existujícího. Představuje rovněž abstrakci všech vztahů při odpovědi na otázku TI
ESTIN (co jest - věc). Každá věc, je podle Aristotela, reálnou jednotou látky HYLÉ a tvaru
EIDOS, jedinečného a obecného, možného a skutečného, pasivního a aktivního, neurčitého a
určujícího. Každé něco je jednotou látky a tvaru, ale nikoli trvalou, protože každá věc je věcí
vzniklou. Tím se do problematiky podstat dostal problém dění.
Pro studující humanitních věd jako je psychologie, sociální práce či pedagogika je vhodné si
prostudovat především spis O duši (PERI PSYCHÉ), Metafyziku a Etiku Nikomachovu. Platón
a Aristotelés byli myslitelé, u nichž se technicky ustanovil pojem "filosofie". Vznik
moudrosti (SOFIÁ) Aristotelés vykládal z původu filosofování, které provozovali první
filosofové. Ti se divili a proto se jejich údiv stal základem filosofického přístupu ke světu.
THAUMAZEIN, údiv zakládal tradici filosofie jako zvláštního typu bezzájmového zření.
Výběr pramenů a literatury:
Antická filosofie, kultura a věda
COULANGES, F. de Antická obec. Praha: Paseka, 1998.

FARRINGTON, B. Věda ve starém Řecku a její význam pro nás. Od Thaleta k Aristotelovi. I.
dí, Brno: Rovnost, 1950.
FARRINGTON, B. Věda ve starém Řecku a její význam pro nás. Od Theofrasta po Galena.
II. díl. Brno: Rovnost, 1951.
FROLÍKOVÁ, A. Politická kultura klasického Řecka. Praha: nakl. ČSAV (edice Studie č.
23), 1990.
LAERTIOS DÍOGENÉS Životy, názory a výroky proslulých filosofů. (překlad A. Kolář)
Pelhřimov, Nová tiskárna 1995.
192
MACHOVEC, D. Dějiny antické filosofie. Praha: H + H, 1998.
MARTIN, G. Úvod do všeobecné metafyziky. Praha: Rezek, 1974.
Od Aristotela po Plotina. (edice: Antológie z diel filozofov) Bratislava: Epocha, 1972.
Predsokratici a Platón. (edice: Antológie z diel filozofov) Bratislava: Epocha, 1970.
RÜEGG, W. Antike Geistwelt. Eine Sammlung klassischer Texte. Zürich Artemis-Verlag-AG
1964.
STAVĚL, J. Antická psychologie. Praha: SPN, 1970.
ŠÍLENY, T. – HEJZLAR, G. Život v antickém Řecku. V. vydání. Praha: nákl. Jednota čs.
filologů, 1947.
TRESMONTANT, C. Bible a antická tradice. Praha: Vyšehrad, 1970.
Předsokratovská filosofie
Encyklopedie antiky. Praha, Academia 1973.

BOUZEK, J. – KRATOCHVÍL, Z. Řeč umění a archaické filosofie. Praha: Hermann a
synové, 1995.
Demokritos a iní grécki atomisti. Bratislava: Nakladatelstvo Slovenskej akadémie vied a
umení, 1952.
EMPEDOKLÉS Očistná píseň. O podstatě světa. Praha: nakl. Jan Pohořelý, 1944.
KRATOCHVÍL, Z. – BOUZEK, J. Od mýtu k logu. Praha: Hermann a synové, 1994.
HÉRAKLEITOS Z EFESU Řeč o povaze bytí. (překlad a komentář Z. Kratochvíl a Š. Kosík).
Praha: Hermann a synové, 1993.
HESIODOS Báseň rolnická. Praha: společnost přátel antické kultury, 1926.
HESIODOS Práce a dni. Brno: Rovnost, 1950.
HESIODOS Železný věk. PRAHA: ODEON, 1976.
HUSSEY, E. Presokratici. Praha: Rezek, 1997.
KESSIDI, F. CH. Od mýtu k logu. Praha: Pravda – Svoboda, 1976.
Mýtus, epos a logos. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu (edice PomFil sv. 2), 1991.
Pýthagorás. Praha: Trigon, 1999.
ROLLAND, R. Empedokles z Akragantu. Praha: Symposion (1946?).
Řečtí atomisté. Praha: Svoboda (Antická knihovna sv. 43), 1980.
ŠPAŇÁR, J. Herakleitos z Efezu. Bratislava: Tatran, 1985.
Zlomky předsokratovských myslitelů. (překlad K. Svoboda) Praha: nakl. ČAV 1962.
Zlomky předsokratovských myslitelů. (překlad prof. K. Svoboda, sestavili: M. Sobotka a M.
Machovec) Praha: učební text FF UK – SPN, 1988.
Zlomky starořeckých atomistů. (Překlad K. Svoboda). Praha: Státní nakladatelství politické
literatury, 1953.
Sókratés – Platón
Dialog, vědění, orientace. K raným Platónovým dialogům. Praha: Institut pro středoevropskou
kulturu (edice PomFil sv. 3), 1992.
GAWLIK, L. Umělecká tvorba a estetické vnímání u Platóna. Praha: Universita Karlova –
Acta Univesitatis Carolinae Philosophia et Historica – Monographia LVI., 1974.
Idea a třetí muž. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu (edice PomFil sv. 14), 1993.
Idea, hypotéza a otázka. K Platónově teorii idejí. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu
(edice PomFil sv. 1), 1991.
193
KESSIDI, F. Ch. Sókratés. Praha: Svoboda, 1980.
NOVOTNÝ, F. O Platonovi. díl I. Praha: J. Leichter, 1948.
NOVOTNÝ, F. O Platonovi. díl II. Praha: J. Leichter, 1948.
NOVOTNÝ, F. O Platonovi. díl III. Praha: J. Leichter, 1948.
Novotný, F. O Platónovi. IV. Druhý život. Praha: Academia, 1970.
PATOČKA, J. Sókratés. Přednášky z antické filosofie. Praha: SPN, 1991.
PATOČKA, J. Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha: SPN, 1992.
PLATÓN Prótagoras. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1992.
PLATÓN Euthydémos, Menon. Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1992,
PLATÓN Georgias. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1992.
PLATÓN Symposion. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993.
PLATÓN Faidros. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993.
PLATÓN Kratylos. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994.
PLATÓN Filébos. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994.
PLATÓN Faidón. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994.
PLATÓN Euthyfrón – Obrana Sókrata – Kritón. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a
politiku, 1994.
PLATÓN Charmidés – Lachés – Lysis – Theagés. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu
a politiku, 1995.
PLATÓN Theaitétos. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995.
PLATÓN Politikos. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995
PLATÓN Sofistés. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995.
PLATÓN Parmenidés. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
PLATÓN Hippias Větší – Hippias Menší – Ion – Menexenos. Praha: Institut pro
středoevropskou kulturu a politiku 1996.
PLATÓN Listy. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
PLATÓN Alkibiadés I. – Alkibiadés II. Hipparchos – Milovníci. Praha: Institut pro
středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
PLATÓN Timaios – Kritias. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
PLATÓN Ústava. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996.
PLATÓN Epinomís – Minós – Kleitofón – Pseudoplatonika – Epigramy. Praha: Institut pro
středoevropskou kulturu a politiku, 1997.
PLATÓN Zákony. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1997.
WYLLER, E. A. Pozdní Platón. Tübingenské přednášky 1965. Praha: Rezek, 1996.
XENOFÓN Vzpomínky na Sókrata. Praha: Svoboda (Antická knihovna sv. 15), 1972.
Aristotelés
ARISTOTELÉS Člověk a příroda. (překlad A. Kříž) (Antická knihovna sv. 52) Praha:
Svoboda, 1984.
ARISTOTELÉS Etika Níkomachova. (překlad A. Kříž) Praha: Rezek, 1996.
ARISTOTELÉS Fyzika. (překlad A. Kříž). Praha: Rezek, 1996.
ARISTOTELES Kategorie. Organon I. (překlad A. Kříž) Praha: Academia, 1958.
ARISTOTELES Metafyzika. (překlad A. Kříž) Praha: J. Leichter, 1946.
ARISTOTELÉS O duši. (překlad A. Kříž) Praha, Rezek 1996.
Aristoteles O člověku. (Ze spisů A. vybral a zčeštil F. Stiebitz) Praha: nákladem
Anthropologického ústavu Karlovy univrsity, 1936.
ARISTOTELES O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava: Pravda, 1985.
194
ARISTOTELES O sofistických důkazech. Organon VI. (překlad A. Kříž) Praha: Academia,
1978.
ARISTOTELES O vyjadřování. Organon II. (překlad A. Kříž) Praha: nakl. ČSAV, 1959.
ARISTOTELES Poetika. (předmluva Ignat Autman, překlad a doslov Julie Nováková) Praha:
Orbis 1964.
ARISTOTELES Politika. (překlad A. Kříž) Praha: nakl. J. Leichter, 1939.
ARISTOTELES První analytiky. Organon III. (překlad A. Kříž) Praha: ČSAV, 1951.
ARISTOTELES Druhé analytiky. Organon IV. (překlad A. Kříž) Praha: ČSAV, 1962.
ARISTOTELÉS Rétorika. (překlad A. Kříž) Praha: J. Leichter, 1948.
ARISTOTELES Topiky. Organon V. (překlad A. Kříž) Praha: Academia, 1975.
ARYSTOTELES O ruchu zvierat – O poruzszaniu sie przsetrzennym zwierzat. Vršava: PWN,
1975.
BERKA, K. Aristoteles. Praha: Orbis, 1966.
Jednotliviny a individuální formy. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu (edice PomFil
sv. 12), 1993.
PATOČKA, J. Aristotelés. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1994.
PATOČKA, J. Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. (Studie z dějin filosofie od Aristotela k
Hegelovi). Praha: ČAV, 1964.
Spravedlnost jako zdatnost. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu (edice PomFil sv. 5.),
1996.
Od peripatetické školy do zániku antické společnosti
LAERTIOS Diogenés Život a učení filosofa Epikura. Praha: Rovnost, 1952.

EPIKÚROS, P. S. Myšlenky o štěstí a mravnosti. (Antická knihovna – prémie 1970) Praha:
Svoboda, 1970.
EPIKUROS O štastnom živote. Bratislava: Pravda, 1989.
EPIKTÉTOS Rukojeť. Rozpravy. (Antická knihovna sv. 10) Praha: Svoboda, 1972.
MARCUS AURELIUS Antoninus Hovory k sobě. (Antická knihovna sv. 1) Praha: Svoboda,
1969.
PLINIUS STARŠÍ Kapitoly o přírodě. (Antická knihovna sv. 19) Praha: Svoboda, 1974.
PLOTIN Enneady. (překlad J. Hrůša) Praha: nakl. J. Hendrich, 1938.
PLOTÍNOS O klidu. (V 4 (7) - překlad P. Rezek) Praha: Rezek, 1997.
PLOTÍNOS Dvě pojednání o kráse. (16 (1) – překlad P. Rezek) Praha: Rezek, 1994.
PLOTÍNOS Věčnost, čas a duch. (V 9 – překlad P. Rezek) Praha: Rezek, 1995.
PLOTÍNOS Sestry duše. (IV. 2 (4) – překlad P. Rezek) Praha: Rezek, 1995.
RIST, J. M. Stoická filosofie. Praha: OIKOYMENTH, 1998.
SENECA, L. A. O klidu duševním a jiné dialogy. Praha: nakl. B. Hendrich, 1939.
SENECA, L. A. O dobrodiních. (Antická knihovna sv. 63) Praha: Svoboda, 1980.
SENECA, L. A. Výbor z listů Luciliovi. (Antická knihovna sv. 4) Praha: Svoboda, 1969.
SENECA, L. A. Útěchy. Praha: Odeon, 1977.
SEXTUS EMPIRICUS Základy pyrrhonskej skepsy. Bratislava: Pravda, 1984.
THEOFRASTOS Povahopisy. (překlad A. Kolář). Praha: nakl. Gustav Volenský, 1925.
Zlomky starých stoikov. Bratislava: Pravda, 1983.
195
Modul č. 4 Novověk a počátky novověké filosofie (základy novověkého
racionalismu a novověkého empirismu)
Rok 1453, v němž Turci dobyli Cařihrad, je označován za konec středověku a počátek
novověku. Předehrou k proměně světa byl nejen postupný úpadek scholastiky, ale i rozklad
středověké jednoty pod vlivem nových ideových proudů (averroismus, terminismus a
mystické směry). Po pádu Cařihradu část řeckých učenců utekla do Itálie, kde inspirovali
vznik hnutí označovaného za renesanční humanismus. V 16. století na renesanční a humanitní
výboje navázala reformace, která nejen rozvolnila organizaci církve, ale vyhlašovala volnost
ve víře a v lidském jednání. Filosofie se v té době osamostatňuje ve svébytnou disciplinu,
v níž nejde o to pouze traktovat osvědčené pravdy a držet se kanonických textů, ale
filosofování se stává potřebou celé řady lidí: státníků, lékařů, řemeslníků, kleriků,
obchodníků, řemeslníků, ale i vojáků. Vedle latiny se prosazují národní jazyky a namísto
velkých sum se objevují stručné a svižné esejistické úvahy na nejrůznější témata.
V Itálii dochází k obnově platonismu a posléze novoplatonismu (G.G. Plethon 1355-1450;
mnich Bessarion (1403-1472); Marsilius Ficinus (1433-1499) Jean Pico de Mirandola (1463-
1499); v Německu jej šířil Jan Reuchlin (1455-1522) a ve Francii De Serres. Návrat k
aristotelismu prosazovali Georgios Scholarios Gennadios (+1464) Theodor Gaza (+1478) a
Georgios Trapezuntský. Podle Alesandra z Afrodisie vykládali Aristotela Petrus Pomponatius
(1462-1524). Śimon Porta, Julius Scalinger, Španěl Jan Giotto Vernias a Anes de Sepilveda.
Podle Averroa jej vykládali tzv. averoisté: Alexander Achillini, Nicoleto Vernias, Augustin
Niphus a Antonius Zimarra. O zprostředkování mezi dvěma proudy aristoteliků se pokusili
Jakub Zabarella, František Piccolomini, Cesar Cremonius, Lucius Vanini a Alexander
Caesalpinus. Objevovali se i nezávislí vykladači Aristotela, došlo k obnově stoické filosofie a
byla přeložena řada řeckých klasiků.
Nástup renesance sebou přinesl obdiv k přírodě a snahy odhalit její vnitřní řád, proniknout k
jejímu tajemství. Objevují se jak spekulativní úvahy, tak snahy o empirickou cestu.
Pozorování rozvíjel například Leonardo da Vinci (1452-1519), který představoval myslitele
s neobyčejně širokým záběrem. Mikuláš Koperník (1473-1543) vydal slavné dílo De
revolucionibus orbium coelestium libri VI.; Jan Kepler (1571-1630) stanovil zákony oběhu
těles. Na ně navázal Galieo Galilei (1564-1642) domýšlející filosofické důsledky nových
objevů, ale i metodologii nového vědeckého přístupu ke světu. Objevují se i mystické proudy,
pokusy o pěstování magie, alchymie, astrologie, ale i medicíny. Rozvíjí se právní a sociální
filosofie inspirovaná v základech studiem Řeků a Římanů. Nicolo Maccchiavelli (1469-1527)
vydal slavný spis Vladař (Il principe); Jean Bodin (1530-1596) text o republice, Thomas
Morus (1480-1536) pojednání pod názvem Utopie, Jean Althusius (1557-1638) projektuje
společnost na základě smlouvy, právník Hugo Grotius (1583-1645) sepsal pojednání o
přirozeném a pozitivním právu. Představiteli renesanční skepse se stali Michel de Montaigne
196
(1533-1592), Pierre de Charon (1511-1603) a Francisco Sanchez (1562-1632).
Nástup novověkého racionalismu: R. Descartes, B. Pascal, B. Spinoza a W. Leibniz
Studium cartesiánské filosofie je úvodem do nové metodologie vědy a racionalistické
novověké filosofie. Obrat ve filosofii znamená, že Descartes postavil jako protipól
předmětných realit sféru lidského myšlení, v níž se od té doby začíná rozhodovat o otázkách
poznání, vztahu k Bohu i ke světu. Descartes popsal terén subjektivity, v němž naše mysl
postupuje metodicky a disponuje idejemi; jeho filosofování znamenalo radikální rozchod se
středověkým pojetím. Cartesianismus po zpochybnění všeho, co lze zpochybnit, vyšel z teze
cogito ergo sum a ukázal, že za pravdivé lze považovat pouze to, co mysl pojímá jasně a
zřetelně (clare et distincte). I když za přelomové dílo bývá považována Rozprava o metodě,
celek Descartovy filosofie daleko lépe vystihují Úvahy o první filosofii či Principy filosofie.
Cartesianismus pojetím myšlení jakožto res cogitans připravil nejen cestu novověkým teoriím
poznání, ale pojetím světa jako res extensa připravil i půdu pro matematizaci universa, která
se stala základem moderní úspěšné přírodovědy. Bez porozumění obratu, který Descartes
přinesl do filosofie lze jen těžko pochopit její další novověký vývoj.
Další z racionalistů je Blaise Pascal (1623-1662), kterého nejvíce proslavilo jeho dílo pod
názvem Myšlenky (Pensées sur la religion). Do panteistické podoby domyslel Descartovo dílo
Baruch (Benedikt) Spinoza (1622-1677). Jeho hlavní spisy jsou Renati Descartes principia
more geometrico-demonstranda, Traktát theologicko-politický (Tractatus theologico-
politicus) a Etika (Ethika more geometrico demonstranda). Zvláště etika představuje poměrně
náročné dílo, protože jsou v ní vyloženy základy spinozovské metafyziky a etiky, ale celá je
psaná po vzoru učebnic geometrie. K nejgeniálnějším racionalistům patří zcela jistě Gottfried
Wilhelm Leibniz (1646-1716), který sepsal řadu spisků a obrovské množství korespondence,
do níž uložil řadu svých filosofických názorů. Dal podnět k založení berlínské Akademie věd
a byl jejím prvním předsedou. Zasahoval do celé řady oborů: objevil diferenciální počet, psal
historické studie, usiloval o spojení církví a světový mír mezi národy, sepsal řadu
filosofických, politických a teologických úvah. Vytvořil teorii monad, jakýchsi metafyzických
jednotek, které mají individuální podobu; svět si pak lze představit jako soustavu monad.
Leibnizovo učení uspořádal do soustavy jeho žák Christian Wolff (1679-1754), jehož texty
(Philosophia racionalis sive Logica, Phiolosophia prima sive Ontologia, Cosmologia
generalis, Psychologia empirica, Psychologia racionalis, Theologia naturalis, Philosophia
practika universalis, Ius naturae, Ius gentium, Philosophia moralis, Oeconomia) sloužily jako
základ kompletního filosofického kursu. Jeho texty se staly základními učebnicemi a těšily se
značné popularitě. K těmto textům Alexandr Baumgarten (1714-1762) přidal traktát o kráse a
umění nazvaný Aesthetica, což se posléze ujalo jako název pro filosofické úvahy o kráse a
umění vůbec. Ve Francii Leibnizovy nauky uspořádal Charles Bonet (1720-1793) v textech
Essai de Psychologie a Essai analytique sur les facultés de ĺáme.
Nástup novověkého empirismu: F. Bacon, T. Hobbes, J. Locke a J. J. Rousseau
Empirici zdůraznili význam zkušenostních prvků v lidském poznání a za zdroj poznatků
197
vyhlásili smyslové poznání. Zakladatelem novověkého empirismu se stal Francis Bacon
(1562-1626), který od krále Jakuba I. obdržel titul lorda a barona z Verulamu. Vedle právních
úvah napsal rozsáhlejší spis Instauratio magna, z něhož vyšly dva díly: De dignite et
augmentis scientiarum (angl. 1605, lat. 1623) a Novum organum scientiarum (1620), přičemž
první je výklad o potřebě třídění věd, v druhém je popis nové metody vědeckého bádání, která
se stala inspirací pro celý novověký vědecký svět. Bacon byl často přeceňován, ale je
skutečností, že nastínil nové cesty, cíle a podněty pro přírodovědná studia. V dějinách
filosofie se připomíná i jeho pojetí rušivých a ateoretických prvků v poznání – tzv. nauka o
idolech. Baconův žák a přítel Thomas Hobbes (1588-1679) přenesl přírodovědné metody do
etiky a politiky. Z jeho textů se nejvíce čtou Elelementa philosophiae de cive (1642), O lidské
přirozenosti (Human nature z r. 1650), slavný politický spis Leviathan (1651), O tělese (De
corpore z r. 1655), O člověku (De homine z r. 1658). Vývoj raného empirismu završil John
Locke (1632-1704) v hlavním spise An esay concerning human understanding, v němž popřel
nejen cartesiánské učení o vrozených ideách, ale razil i slavnou tezi: nic není v rozumu, co
neprošlo bránou smyslů (nihil est in intellectu, quod non fuerit in sense). Lockův
sensualismus vedl k popření substancí, čímž výrazně ovlivnil další vývoj filosofie
v anglosaské oblasti. V oblasti náboženské a politické byl rozhodným odpůrcem absolutismu
a položil základy moderního liberálního státu v knize Dvojí úvahy o vládě. George Berkeley
(1685-1753) navázal na filosofii J. Locka a vytvořil systém subjektivního idealismu.
Proslavily jej jeho New theory of vision a Threatise of human knowledge (1710).
Empirismus ve Francii byl modifikován do proudu s mnoha naturalistickými a
materialistickými prvky. Jedním z nejrozvratnějších myslitelů byl Francois Arouet známý pod
pseudonymem Voltaire (1694-1778), který se věnoval intenzivní protináboženské
propagandě. Na Locka navázal ve státovědních úvahách Charles Secondat de Montesquieu
(1689-1755). Proti novověkému kulturnímu a morálnímu vývoji protestoval Jean Jacques
Rousseau (1712-1778). Jeho texty O původu nerovnosti, Společenská smlouva, Emil čili o
vychovávání, Nová Heloisa se čtou jako základní texty v politologii a pedagogice;
psychology zajímá autobiografická analýza Vyznání a pozdní Dumy samotářského chodce.
Rousseau bývá často špatně interpretován jako hlasatel návratu k přírodě, což je špatné
pochopení jeho učení o lidské přirozenosti a nutnosti o ní pečovat.
Na J. Locka navázal i radikální senzualista Etienne Bonnot Condilac (1715-1780) v textech
Essai sur lórigine des connaissances des animaux, Traité des systems, Traisté des animatur.
Ten pak inspiroval jednoho z nejhrubších materialistů ve Francii - lékaře a filosofa De La
Metrie (1709-1751) v textech Historie naturrelle de láme, Člověk stroj (L´hoimme machine)
a Člověk rostlina (L´homme plante“). De La Metrie patřil k encyklopedistům, k nimž náležel
i deista a pozdější ateista Denis Diderot (1713-1784) či matematik dÁlembert navazující na
Lockův sensualismus. Materialismus se snažili do důsledků dovést i baron von Holbach
(1723-1789) a Clauide Helvetius (1715-1771), podobně jako lékař Pierre de Cabanis
či Destutt de Tracy.
198
Modul č. 5 Skepticismus a osvícenství
Skepticismus D. Huma
Jedním z nejradikálnějších představitelů skepticismu byl David Hume (1711-1776),
odmítající po Lockově vzoru veškerou metafysiku a vysmívající se i hloubání o podstatě
jsoucna či o ontologických záhadách. Hume odmítal i tradiční pojetí kauzality jako pouhou
formu víry (belief). Úkolem vědy není hloubání, ale popis jevů. Hume měl vliv na pozdější
pozitivismus a pragmatismus, byl jím výrazně ovlivněn i následující vývoj psychologie.
Domýšlením empirismu do nejzazších důsledků odkryl slabá místa tohoto filosofického
směru. Kant později prohlásil, že jej probral z dogmatického spánku, čímž mínil to, že jej
donutil znovu důkladně promyslet veškeré základy poznání ve vědě a ve filosofii. Humův
přítel Adam Smith (1723-1790) se stal zakladatelem politické ekonomie textem Úvahy o
přirozenosti a příčinách bohatství národů (1776), což je jeden ze základních pramenů
moderního liberalismu a teorie kapitalismu. Humova filosofie vyvolala obrovský odpor u
Thomase Reida (1710-1796) a jeho stoupenců v tzv. skotské škole v Anglii, Americe i
Francii.
Osvícenské hnutí
Nový racionalismus Descarta a jeho stoupenců, jakož i vliv Bacona a empiristů podnítily
v 18. století hnutí směřující k ostré negaci tradičních hodnot. Tzv. humanisté kladli do středu
člověka, vyhlašovali, že svět patří jim, ale měli na něj rozvratný vliv a nedovedli by jej ani
řádně spravovat, natož řídit. Ironizovali duchovní základy světa, zesměšňovali církve a
zákony, vyhlašovali snášenlivost, ale v praxi byli prudce nesnášenliví. Na ně pak navázali
myslitelé vyhlašující program osvícenství. Francouzská osvícenská filosofie spěla rychle
k sensualismu, materialismu a atesismu. Materialistickou psychologii pěstoval Destutt de
Tracy a lékař Cabanis (1757-1808). V Německu osvícenské ideje šířil Fridrich Nicolai (1733-
1811), Samuel Reimarus a Gothold Ephraim Lessing (1729-1781), který do Německa přinesl
Spinozovy ideje a vyvolal velkou diskusi o jeho filosofii, což ovlivnilo další vývoj
filosofování v Německu vůbec. Myšlenku vývoje národů a citového náboženství razil Johan
Gotfried Herder (1744-1803), který ovlivnil i naše národní probuzení a byl jedním z mála
čtených německých filosofů, protože psal pozitivně o Slovanech. K osvícencům v Německu
bývají řazeni i Goethe a Schiller, jakož i filantropista Johan Berhhard Basedow (1723-1790) a
hlasatel nové náboženské pedagogiky Johan Heinrich Pestalozzi (1746-1827). Osvícenství
mělo ohlas v Polsku, v českých zemích, ale i v Itálii a celé řadě dalších zemí. V Itálii
Giovanni Battista Vico (1668-1744) se stal jedním z výrazných inspirátorů novodobé
historické vědy. Nejproslulejší z českých osvícenců byli zřejmě Josef Dobrovský a Bernard
Bolzano.
199
Modul č. 6 Německá klasická filosofie
V době, kdy se ostře rozevírají nůžky mezi novověkým racionalismem na straně jedné a
empirismem na straně druhé, ujímá se nejen zprostředkovatelské mise Immanuel Kant (1742-
1804), ale stává se i tvůrcem vlastní osobité filosofie tzv. kriticismu či transcendentální
filosofie. Klíčová filosofická díla představují Kritika čistého rozumu (1781 a přepracované
vydání 1787), Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti, které znamenají obrat v teorii
poznání, v pojetí morálky a v estetickém souzení. K základním dílům lze přidat i
Prolegomena ke každé příští metafyzice, která se bude moci stát vědou, což je dodatečně
napsaný úvod do kritické filosofie; dále pak Základy metafyziky mravů, kde je formulována
druhá verze tzv. kategorického imperativu. Bez pochopení Kanta nelze porozumět dalšímu
vývoji novověké filosofie, ani myšlenkovým proudům XX. století - včetně fenomenologie.
Johann Gottlieb Fichte (1760-1814) radikalizoval Kantovské motivy a vytvořil filosofii jáství,
která se stala základem jeho pojetí lidské svobody a národního uvědomění. Důrazem na
aktivitu si vysloužil označení filosof tzv. činné stránky. Poměrně složitým filosofickým
vývojem v několika etapách prošel Friedrich Wilhelm Schelling (1775-1854), který od
subjektivního idealismu dospěl až k idealismu objektivnímu; v umění pak hlásal filosofii
absolutní identity já a ne-já, ducha a přírody, reálna a ideálního. Umění podává v názoru to,
co filosofie vykládá abstraktně. V dalších fázích lze u Schellinga najít i stádia mysticismu.
Vedle Kanta se nejvlivnějším a nejvýraznějším filosofem stal Georg Wilhelm Friedrich Hegel
(1770-1831), který byl nejen výrazným systematikem, ale vytvořil mohutnou a ucelenou
filosofickou soustavu, vycházející z priority lidského ducha, který prochází vývojem a spěje
k absolutnu, k ideji. Vývoj probíhá podle schématu, jež může filosof rekonstruovat.
Fenomenologie ducha je vědou o tom, jak prostřednictvím ideje duch směřuje ke svobodě a
k uvědomění sebe sama. Vedle ideje vývoje Hegel obsáhl celou řadu oborů a jeho dílo je
neobyčejně rozsáhlé – a to jak motivy, tak celkovým encyklopedickým záběrem.
Hegel inspiroval tzv. hegelovskou pravici, která se snažila jeho učení smířit s křesťanstvím;
k levicovému hnutí navazujícím na hegelovské motivy vývoje patřili D. F. Strauss, Bruno
Bauer, kritik křesťanství Ludvig Feuerbach, ale i teoretici socialismu a komunismu Karel
Marx a Fridrich Engels, konec konců i extrémní individualista Max Stirner. Řadu motivů
hegelianismu později zneužilo jak komunistické a bolševické hnutí, tak fašismus a německý
národní socialismus. Představitelé německé klasické filosofie bývají řazeni k tzv.
romantickému hnutí, kam bývá zařazován i Fridrich Schlegel (1772-1829) a zakladatel
novověkého pojetí hermeneutiky Friedrich Ernst Schleiermacher (1768-1834).
200
Modul č. 7 Iracionální proudy ve filosofii a pozitivismus
Volně inspirován Kantem a východním filosoficko-náboženským myšlením, vytvořil svou

filosofii Arthur Schopenhauer (1788-1860) ve spisech Svět jako vůle a představa (Welt als
Wille und Vorstelung (1819), Die beiden Grundprobleme der Ethik (1841) a Parerga and
Paralipomena (1851). Schopenhauerovo pojetí vůle jakožto principu světa a věcí převzal
Friedrich Nietzsche (1844-1900). Nietzsche prošel nejméně třemi vývojovými etapami,
mnohé texty jsou poznamenány náladami, excentrismem a kritickými postoji k vývoji
evropské civilizace. I když jeho texty jsou oblíbenou četbou začátečníků a amatérů ve
filosofii; je obvykle obtížné jeho dílo interpretovat jako celek, neboť Nietzsche byl
myslitelem kriticky analyzující celý vývoj evropského náboženství a filosofie.
Kritikem Hegelova pojetí objektivního ducha se stal dánský myslitel Søren Kierkegaard
(1813-1855), který byl ve dvacátém století jmenován praotcem existencionalismu. Na něj
později navázal slavný theolog Karl Barth, u nás se k němu ideově blížil Josef Hromádka.
Zakladatelem širokého hnutí, pro něž se ustálil název positivismus, založil Auguste Comte
(1798-1857) ve svém spisu Cours de philosophie positive (6. svazků v letech 1830-1942),
v němž se současně stal zakladatelem sociologie. Filosofie pro něj byla jen souborem
vědeckého poznání, cílem pozitivních věd je poznávat skutečnost. Úkolem nové vědy o
společnosti – sociologie – má být takové studium vývoje, aby bylo zabráněno větším
společenským otřesům jaký představovala Velká francouzská revoluce. Positivismus se stal
jedním z nejvlivnějších filosofických proudů a lze u něj odlišit tři vývojové etapy: první vlnu
orientovanou společensky představoval A. Comte, H. Spencer a J. S. Mill; druhou
pozitivistickou vlnu představoval empiriokritismus přírodovědců Richarda Avenaria (1843-
1896) a Ernsta Macha (1838-1916), 3); třetí vlnu orientovanou na pojetí jazyka vědy začíná
vídeňským kroužkem a nachází pokračování v lipsko-lovaňské či varšavské škole, později u
myslitelů jako B. Russel či L. Wittgenstein.
Zakladatelem duchovních věd (Geistwissenschaften) se stal odpůrce pozitivismu, hlasatel
filosofie kultury a tvůrce hermeneutického konceptu filosofie života Wilhelm Dilthey (1833-
1911). Filosofickým proudem navazujícím na evropský pozitivismus se stal americký
pragmatismus, k němuž dal podnět Charles Sanders Peirce (1839-1914). Jeho šiřitelem a
programátorem se stal Wiliam James (1843-1910), který pragmatismus označil za novou
metodu směřující k radikálnímu empirismu. V pedagogice variantu pragmatismu pod názvem
instrumentalismus proslavil John Dewey (1859-1952), který zasáhl do celé řady oborů –
filosofie, pedagogiky, sociologie, politologie, ale i psychologie. Na konci 19. a počátkem 20.
století přinesl nové podněty pro spirituální filosofii a filosofii svobody Henri Bergson (1859-
1941).
201
Modul č. 8 Katolický modernismus a novotomismus
Bergsonův žák Edouard Le Roy (1870-1954) se pokusil o vytvoření nové theologie založené
na intuici. Jeho učení podnítilo tzv. modernismus, který si získal celou řadu stoupenců. Papež
Pius X. tento myšlenkový proud odsoudil encyklikou Pascendi dominici gregis a Royovy
texty byly dány na index zakázaných knih. Již anglikánský duchovní John Henry Newman
(1801-1890) se sdružil se skupinou bohoslovců, aby zahájili boj proti liberalismu, který
obviňovali z náboženského úpadku a rozvratu ve společnosti. Intenzivní studium
středověkých textů jej přivedlo zpět ke katolicismu a pokusil se vyložit psychologicky
duševní postupy a ukazoval, že náboženská víra vyžaduje celého duchovního člověka.
Podobně horlivě psal Wiliam George Ward ve spisu Philosophy of Theism a lord James
Babouf v celé řadě textů.
V Rusku se v 19. století formovalo tzv. slavjanofilské hnutí, jehož nejvýraznějším
představitelem se stal Vladimír Sergejevič Solovjev (1853-1900). V jeho duchu pak
pokračovali ruští emigranti: Nikolaj Alexejevič Berďajev, Nikolaj Onufrijevič Loskij, P.
Florentskij, Sergěj Bulgakov, Lev Platonovič Karsavin, Semjon Ludvikovič Frank, Sergěj F.
Hessen, F. Stopun a další. Po rozdělení Polska v r. 1830 se zformovalo hnutí tzv. mesianismu
vyhlašující, že polský národ má zvláštní poslání ve světě a proto musí hodně vytrpět. Andrej
Toviaňski (1799-1878) hlásal, že Polsko trpí za viny, ale láskou k nepřátelům vyvolá posléze
obrození všeho lidstva. K tomuto hnutí se pak přidala řada myslitelů prosazujících
mesianistické vize.
V 19. století se prudce prohloubila krize katolické církve. I když se několik myslitelů pokusilo
o obnovu scholastiky, tyto snahy nebyly příliš úspěšné. Rozmach novoscholastiky nastal až
po vydání encykliky papeže Lva XIII. z r. 1879 Aeterni Patris, kterou papež doporučil
studium scholastické filosofie, především pak sv. Tomáše Akvinského.
202
Modul č. 9 Fenomenologie a marxismus
Podobně jako na počátku 19. století v Praze, tak ovlivnil ideový život v Berlíně Adolf
Trendelenburg (1802-1872) zabývající se etikou, logikou a úvahami o mravnosti. Z jeho žáků
a následovníků vynikli především Franz Brentano, Otto Wilmann, Georg von Hettling, Rudolf
Eucken, Friedrich Ueberweg a další. Na Masarykovo doporučení se žákem F. Brentana stal i
mladý Edmund Husserl (1859-1938) - pozdější zakladatel fenomenologie. Husserlova
fenomenologie měla obrovský vliv na řadu filosofů nejen v Německu, v Americe, Francii,
Polsku, Rusku, ale i v českých zemích. Do etiky a náboženské filosofie fenomenologickou
metodu zkusil uvést Max Scheler (1874-1928), který se stal zakladatelem tzv. sociologie
vědění. Na Husserlovu fenomenologii navázal Martin Heidegger (1889-1976), který vytvořil
vlastní koncept fenomenologie.
Mezi válkami se vedle positivismu v českých zemích počaly objevovat i první marxistické
texty. Marxismus nebyl v 19. století zařazován mezi filosofické směry, ale tvořil jakýsi
vedlejší myšlenkový proud spojovaný s ekonomickou teorií socialismu a komunismu. Zájem
o studium marxismu stoupl po revoluci v Rusku v r. 1917. U nás jeden z prvních zájemců o
důkladné studium socialistických idejí byl T. G. Masaryk, který si uvědomoval, že
budoucnost Evropy bude ovlivňovat nejen Rusko, ale především řešení sociální otázky.
Výběr z literatury ke studiu novověké filosofie
SOBOTKA, M.; ZNOJ, M.; MOURAL, J. Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela.
Praha: FÚ AV ČR, 1993.
TRETERA, I. Nástin dějin evropského myšlení. (Od Thaleta k Rousseauovi). Praha: COWI,
1996.
TRETERA, I. Dějiny filozofie I. II. skripta FF UK, Praha: SPN, 1981, 1986.
TVRDÝ, J. Vývoj filosofického myšlení evropského. Brno: Osvět. Knihk. Jana Kajše, 1923.
TVRDÝ, J. Úvod do filosofie. Praha: nakl. B. Kočí, 1926.
TVRDÝ, J. Systematický úvod do filosofie. Bratislava: akc. tiskárna Universum, 1937.
Antológia z diel filozofov. Humanismus a renesance. Bratislava: vyd. Politickej literatury,
1966.
Antológia z diel filozofov. Novoveká racionalistická filozofia. Bratislava: Epocha, 1970.
Antológia z diel filozofov. Novoveka empirická a osvietenská filozofia. Bratislava: vyd.
Politickej literatúry, 1967.
Antológia z diel filozofov. Pragmatizmus, realizmus, fenomenológia, existencionalismus.
Bratislava: Epocha, 1969.
Antológia z diel filozofov. Pozitivismus, voluntarismus, novokantovstvo. Bratislava: nakl.
Politickej literatúry, 1967.
203
Antológia z diel filozofov. Logický empirizmus a filozofia prírodných vied. vyd. Politickej
literatúry, 1968.
Antológia z diel filozofov. Marxisticko-leninská filozofia. Bratislava: Pravda, 1977.
PRAMENY:
BACON, F. Nové organon. Praha: nákladem České akademie věd a umění, 1922.
BERGSON, H. Vývoj tvořivý. Praha: J. Leichter, 1919.
BERGSON, H. Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Praha: J. Leichter, 1936.
BERGSON, H. Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí. Praha: Samcovo
knihkupectví, 1947.
BERKELEY, G. Pojednání o základech lidského poznání. Praha: Svoboda, 1995.
CONDILLAC, E. B. de Esej o původu lidského poznání. Praha: Academia, 1974.
DESCARTES, R. Rozprava o metodě jak správně vésti svůj rozum. Praha: J. Leichter, 1933.
DESCARTES, R. Princípy filozofie. Bratislava: Pravda, 1986.
DESCARTES, R. Úvahy o první filosofii. Praha: Svoboda,1970.
DESCARTES, R. Meditationes de prima philosophia. Meditace o první filosofii. Praha:
OIKOYMENH, 2001.
DESCARTES, R. Regulae ad directionem ingenii. Pravidla pro vedení rozumu. Praha:
OIKOYMENH, 2000.
DILTHEY, W. Život a dejinné vedomie. Bratislava: Pravda, 1980.
FEUERBACH, L. Podstata křesťanství. Praha: SNPL, 1954.
FEUERBACH, L. Zásady filosofie budoucnosti a jiné filosofické práce. Praha: ČAV, 1959.
FICHTE, J. G. Pojem vzdělance. Praha: Svoboda, 1971.
FICHTE, J. G. Výber z díla. Bratislava: Pravda, 1981.
HEGEL, G. W. F. Estetika I. II. Praha: Odeon, 1966.
HEGEL, G. W. F. Dějiny filosofie I. Praha: ČAV, 1961.
HEGEL, G. W. F. Dějiny filosofie II. Praha: ČAV, 1965.
HEGEL, G. W. F. Dějiny filosofie III. Praha: Academia, 1974.
HEGEL, G. W. F. Fenomenologie ducha. Praha: ČAV, 1960.
HEIDEGGER, M. Kant a problém metafyziky. Praha: Filosofia, 2004.
HEIDEGGER, M. Co je metafyzika? Praha: OIKOYMENH, 1993.
HEIDEGGER, M. Básnicky bydlí tak člověk. Praha: OIKOYMENH, 1993.
HEIDEGGER, M. Konec filosofie a úkol myšlení. Praha: OIKOYMENH, 1993
HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 1996
HOBBES, T. Leviathan neboli o podstatě zřízení a moci státu církevního a občanského.
Praha: Melantrich, 1941.
HOBBES, T. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1988.
HOLBACH, P. H. D. Společenský systém neboli Přirozené zásady morálky a politiky s
kritickým pojednáním o vlivu na mravy. Praha: NČAV, 1960.
HOLBACH, P. H. D. Zdravý rozum neboli přirozené představy v protikladu k představám
nadpřirozeným. Praha: SNPL, 1959.
HUME, D. Zkoumání lidského rozumu. Praha: Svoboda, 1972.
HUME, D. Zkoumání o zásadách mravnosti a Zkoumání o rozumu lidském. Praha: J. Leichter,
1899.
HUSSERL, E. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. skripta FF UK, Praha:
SPN, 1970.
HUSSERL, E. Idea fenomenologie. Praha: OIKOYMENH, 2001.
HUSSERL, E. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha: Academia,
1972.
JAMES, W. Druhy náboženské zkušenosti. Praha: Melantrich, 1930.
204
JAMES, W. Pragmatism. Nové jméno pro staré způsoby myšlení. Populární přednášky o
filosofii. Praha: J. Leichter, 1918.
KANT, I. Základy k metafysice mravů. Prah: J. Leichter, 1910.
KANT, I. Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975.
KANT, I. Kritika praktického rozumu. Praha: J. Leichter, 1944.
KANT, I. Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Praha:
Svoboda, 1972.
KANT, I. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1976.
KANT, I. Kritika čistého rozumu. Praha: OIKOYMENH, 2001.
KIERKEGAARD, S. Okamžik. Praha: J. Leichter, 1911.
KIERKEGAARD, S. Nemoc k smrti. Mnichov: Opus Bonum, 1981.
KIERKEGAARD, S. Bázeň a chvění. Nemoc k smrti. Praha: Svoboda, 1993.
KIERKEGAARD, S. Filosofické drobty aneb Drobátko filosofie. Olomouc: Votobia, 1997.
KIERKEGAARD, S. Současnost. (Edice Váhy) Praha : Mladá fronta, 1969.
LEIBNIZ, G. W. Nové úvahy o lidské soudnosti od auktora systému předzjednané harmonie.
Praha: ČAV aU, 1932.
LEIBNIZ, G. W. Monadologie a jiné práce. Praha: Svoboda, 1982.
LOCKE, J. Dvě pojednání o vládě. Praha: nakl. ČSAV, 1965.
LOCKE, J. Esej o lidském rozumu. Praha: Svoboda, 1984.
MILL, J. S. O svobodě. I. II. Praha: J. Otto, ?.
MILL, J. S. O individualitě. Praha: J. Pospíšil, 1881.
NIETZSCHE, F. Filosofie v tragickém období Řeků. Olomouc: Votobia, 1994.
NIETZSCHE, F. Nečasové úvahy I. II. (Edice Váhy) Praha : Mladá fronta, 1992.
PASCAL, B. Myšlenky. Praha: Odeon, 1973.
ROUSSEAU, J. J. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha: Svoboda, 1949.
ROUSSEAu, J. J. Emil čili o vychování. Olomouc: nakl. R. Promberga, 1926.
ROUSSEAU, J. J. Vyznání. Praha: Odeon, 1978.
ROUSSEAU, J. J. Rozpravy. Praha: Svoboda, 1989.
SCHELER, M. Místo člověka v kosmu. Praha: Academia, 1968.
SCHELER, M. Řád lásky. (Edice Váhy) Praha : Vyšehrad, 1971.
SCHELLING, F. W. J. Drobné spisy a fragmenty. Praha: Vyšehrad, 2004.
SCHELLING, F. W. J. Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících
předmětů. Praha: FÚ AV ČR, 1992.
SCHELLING, F. W. J. Výbor z díla. Praha: Svoboda, 1977.
SCHELLING, F. W. J. Věky světa. Kniha první. Minulost. Praha: OIKOYMENH, 2002.
SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa I. II. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998.
SPINOZA, B. Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu. Praha: ČAVaU, 1932.
SPINOZA, B. Etika. Praha: Svoboda, 1977.
SPINOZA, B. Metafyzické myšlenky. Praha: Filosofia, 2000
205
Základy obecné psychologie
Autor textu: Mgr. Ondřej Bezdíček
Anotace
Získání základní orientace v současném psychologickém pojímání, zkoumání a poznání
hlavních duševních funkcí člověka – poznávacích, citových, snahových, výkonových –
v souvislosti s vnitřními a vnějšími podmínkami jejich buzení a průběhu.
Podmínky ke složení zkoušky:
Zkouška je ústní a k úspěšnému absolvování se vyžaduje kvalitní zodpovězení dvou
vylosovaných zkušebních témat v rozsahu, jaký jim byl věnován v přednáškách a seminářích
a v předepsané literatuře. Student má za úkol zejména vyložit význam hlavních pojmů a
poznatků či hypotéz na úrovni vymezení, popisu, vysvětlení a příkladů jejich uplatnění
z výzkumu nebo z praxe.
1. Předmět obecné psychologie
Vyložte vymezování předmětu psychologie v jeho různých tradičních a současných pojetích.
Vymezte předmět obecné psychologie vůči předmětům dalších teoretických oborů
psychologie a vysvětlete obecný popisný a výkladový vzorec („paradigma“) současné
psychologie.
2. Hlavní přístupy k psychologii člověka
Charakterizujte a porovnejte navzájem alespoň čtyři z popsaných hlavních metodologických
přístupů ke studiu duševního života: strukturalismus, funkcionalismus, reflexologie,
behaviorismus, neobehaviorismus, tvarová psychologie, hlubinná psychologie,
neopsychoanalýza, humanistická psychologie, transcendentální psychologie, teorie zpracování
informací, neuropsychologický konexionismus, kognitivní psychologie.
3. Vědomí
Popište jevovou povahu vědomí z hlediska stupně jeho bdělosti a z hlediska stupně
uvědoměnosti jeho obsahů s příklady jeho různých úrovní v těchto ohledech. Charakterizujte
a po jevové a funkční stránce navzájem porovnejte stavy „normálního bdění“, „normálního
spánku a snění“ a vybraný stav „změněného vědomí“.
4. Pozornost
Vymezte pojem a funkci bezděčné a volní pozornosti ve vztahu k úrovni a k jevové skladbě
stavu vědomí. Popište hlavní vnitřní a vnější činitele, které ovlivňují vznik a kvalitu,
popřípadě změny ve stavech bezděčné a volní pozornosti. Uveďte příklad využití ovlivňování
stavu a zaměření pozornosti v psychologické praxi.
5. Čití
Popište hlavní modality smyslového čití, druhy energie působící na jejich receptory a základní
kvality tam vznikajících počitků. Vyložte pojem absolutních a rozdílových „prahů“
smyslového čití a u vybrané smyslové modality charakterizujte přibližně vztah mezi
intenzitou fyzické stimulace a subjektivního počitku, popřípadě jeho změn adaptací.
6. Vnímání
Vymezte pojmy „vnímání“ a „vjem“ a odlište je od pojmů „čití“ a „počitek. Popište pochody
selekce, organizace a interpretace vjemů v průběhu vnímání pomocí příkladů zjištěných
206
psychologických zákonitostí. Uveďte příklad konkrétního využití poznatků psychologie
vnímání v praxi.
7. Představování
Popište hlavní druhy představ podle prožitkového obsahu, živosti a jejich odlišnosti od vjemů
v normálních a v patologických stavech vědomí. Vyložte předpokládané základní úlohy
představování v prožívání a chování člověka a objasněte pojem „ideomotorická akce“.
Uveďte alespoň po jedné možnosti diagnostického a terapeutického využití představ.
8. Paměť
Popište třístupňový model paměti, charakterizujte dění na jeho jednotlivých stupních
podobou, rozsahem a trváním paměťových stop v nich. Charakterizujte hlavní odlišnosti mezi
vnímanou skutečností a pamětní vzpomínkou na ni a uveďte aspoň některé činitele, které na
to mají vliv.
9. Pamatování a zapomínání
Uveďte, jakými postupy se zkoumá výkonnost paměti a průběh zapomínání. Popište hlavní
činitele, které usnadňují a které znesnadňují pamětní vštěpování a vybavování vnímaných
podnětů – uspořádání a rozdělování učiva, útlumy a interference v učení – a některou
praktickou metodu zlepšování výkonnosti pamatování.
10. Učení
Vymezte pojem „učení“, rozlište navzájem jednoduché druhy učení – habituaci, senzibilizaci,
vtiskání, podmiňování – a uveďte hlavní známé principy, jimiž se učení řídí. Uveďte příklad
spontánního výskytu nebo úmyslného uplatnění každého z těchto druhů učení v životě nebo
v psychologické práci.
11. Podmiňování
Popište složky a průběh „klasického“ (respondentního) a „instrumentálního“ (operantního)
podmiňování a ilustrujte je příklady. Vymezte a ilustrujte příklady úkazy „vyhasínání“ a
„spontánní obnovení“ naučené odezvy a úkazy „generalizace“ a „diskriminace“ při
podmiňování. Zvolte si a popište některý z užívaných „rozvrhů zpevňování“ a některé z jeho
praktických uplatnění.
12. Kognitivní učení a učení pozorováním
Popište a ilustrujte příklady podobu kognitivního učení v pojmech „vhledu“ a „latentního
učení“ a podobu učení pozorováním v pojmech „nápodoby vzoru“ a „zástupného
podmiňování“. Uveďte příklad spontánního výskytu nebo úmyslného uplatnění každého
z těchto druhů učení v životě nebo v psychologické práci.
13. Myšlení
Vymezte pojem „myšlení“ a vyložte úlohu myšlení v duševním dění a v jednání člověka.
Uveďte a vyložte některý z postupů zkoumání myšlení. Vyložte hypotézu „podvojného
kódování“ prvků užívaných myšlením. Rozlište mezi myšlením „konvergentním“ a
„divergentním“ a uveďte některé vnější a vnitřní podmínky přispívající k rozvoji tvořivého
myšlení a některé, které mu brání.
14. Utváření a funkce pojmů a jazyka
Vymezte pojem „pojmu“ a vysvětlete, jakými způsoby utváření pojmů probíhá a jaké funkce
pojmová soustava v životě jedince plní. Uveďte příklad, jak lze u člověka zkoumat tvorbu
pojmů, anebo zjišťovat skladbu již vytvořené pojmové soustavy. Vymezte pojem a vyložte
úlohu jazyka v poznávání světa a v myšlení.
15. Řešení problémů
Popište obecný postup „řešení problému“ a rozlište jeho různá stadia a jeho různé strategie.
207
Uveďte typické psychologické překážky při řešení problémů a ilustrujte je příklady. Uveďte a
vyložte některý z postupů zkoumání řešení problémů u člověka a praktické uplatnění nácviku
řešení problémů v některé oblasti lidské praxe – v psychoterapii, výcviku pracovních
dovedností apod.
16. Teorie motivace
Vymezte pojem „motivace“ a rozlište hlavní složky motivačního dění ve vztahu k činnosti
člověka. Vyložte podstatu alespoň dvou biologických a dvou psychologických obecných
teorií motivace. Rozlište „intrinsickou“, „extrinsickou“ a „ztracenou“ motivaci činnosti a
uveďte možné pochody, popř. způsoby a praktické důsledky proměny jedné z nich v jinou.
17. Motivy a jejich uspokojování
Uveďte, popřípadě ilustrujte příklady, hlavní třídy lidských motivů a jejich zdroje. Popište
obecně nebo pomocí příkladů, které vnější a které vnitřní činitele se podílejí na aktualizaci
určitého motivu a na jeho uplatnění v chování. Vyložte obvyklý průběh a okolnosti jeho
uspokojování nebo frustrace vzbuzeného motivu.
18. Teorie emocí
Vymezte pojem „emoce“ a vyložte úlohu emočního prožívání v řízení tělesných dějů a
chování. Zvolte si a vyložte základní hypotézy alespoň tří obecných teorií aktuálního vzniku,
průběhu a prospěšných nebo škodlivých účinků emocí v životě člověka – například
„periferní“, „centrální“, „kognitivně-fyziologické“, „instinktové“.
19. Emoce
Porovnejte introspektivní, behaviorální a fyziologické vymezování lidských emocí a jejich
úlohy v duševním dění. Uveďte hlavní stránky a účinky zvolených emocí v životě jedince a
ilustrujte je příkladem. Charakterizujte vnitřní a vnější podmínky rozhodující o aktuálním
vzniku a průběhu citového prožívání a projevu a způsoby, jak se výskyt a kvalita emocí
zjišťuje a měří.
20. Rozhodovací stadium volního jednání
Popište hlavní body průběhu „rozhodovacího“ stadia volní činnosti, zejména podobu a řešení
vnitřních motivačních konfliktů, popřípadě typické poruchy či překážky v něm, a úkaz
„volního aktu“. Zvolte si a vyložte alespoň jedno teoretické pojetí rozhodování a volby činu.
21. Realizační stadium volního jednání
Rozlište navzájem chování volní, zvykové a impulzivní; popište možnosti jejich vzniku,
průběhu a vzájemné proměny. Vymezte pojetí „volní činnosti“ a uveďte alespoň dva
psychologické nebo fyziologické teoretické výklady „volního chování“. Popište jeho typický
průběh a některé vnitřní či vnější podmínky a vlivy, které přispívají k jeho úspěšnému
završení nebo naopak k jeho selhání.
Doporučená literaura:
Ø Přednášky z obecné psychologie na PVŠPS (Studijni opora).
Ø Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia 2004.
Další doporučená literatura:
Ø Atkinsonová, R. L. et al.: Psychologie. Praha: Victoria 1996 (1. vyd.); Portál 2003 (2.
vyd.).
Ø Říčan, P.: Psychologie. Příručka pro studenty. Praha: Portál 2005.
208
Obsah
Modul č. 1 Základní pojmy obecné psychologie

Modul č. 2 Čití a vnímání
Modul č. 3 Učení a paměť
Modul č. 4 Imaginace a myšlení. Řešení problémů
Modul č. 5 Vědomí a spánek. Teorie inteligence
Modul č. 6 Komunikace a řeč
Modul č. 7 Motivace. Exekutivní procesy. Vůle
Modul č. 8 Emoce a agrese
209
Modul č. 1 Základní pojmy obecné psychologie
Klíčová slova - psychika, psychický obsah, proces, stav, mentální reprezentace
Definice psychologie:
Je věda o chování a prožívání, o vědomých i mimovědomých oblastech lidské psychiky.
Cíle psychologie
Klade si 4 obecné cíle:
A) popsat, vysvětlit a předvídat chování a duševní pochody;
B) dosažené znalosti užívat ke zvyšování lidské spokojenosti a zdraví.
Předmět psychologie
Existuje několik základních přístupů:
Každý definuje předmět psychologie odlišným způsobem.
Základní přístupy:
A) biologický,
B) behaviorální,
C) psychoanalytický,
D) kognitivní,
E) fenomenologický.
Biologický přístup
Považuje za předmět studia psychologie neurobiologické procesy, studium mozku, hledá
souvislosti mezi psychickými jevy a jejich neurobiologickými koreláty např. neuronální
aktivitou, hormonální regulací.
Behaviorální přístup
Předmětem studia je chování, zakladatelem směru je John Watson, pokus pozvednout
psychologii na přírodní vědu, vyloučil z předmětu studia prožívání, vyloučil metodu
introspekce, pozitivistický ideál vědy.
Psychoanalytický přístup
Mnohé projevy našeho chování jsou důsledkem nevědomých procesů, psychickému dění
vládne determinismus – každý psychický jev má svoji příčinu, zakladatelem byl Sigmund
Freud (1896), obohatila výzkum psychiky (výklad snů, přeřeknutí, vtipu, dětské sexuality,
sexuální orientace ad.).
Kognitivní přístup
Předm. studia jsou poznávací procesy, chápou se jako procesy zpracování informací, vznikl v
60. letech v USA – opozice behaviorismu, pracoval s počítačovou metaforou, studium
mentální reprezentace, zakladateli byli G. A. Miller (1956), N. Chomsky (1957), H. A. Simon
(1972) ad.
210
Fenomenologický přístup
Předmětem studia je prožívání, zaměřuje se výhradně na individuální, subjektivní zkušenost.
Směry: humanistická psychologie – zdůrazňuje kvality, které člověka odlišují od zvířat,
potřeba sebeaktualizace.
Neurovědy
kognitivní psychologie, kognitivní neuropsychologie, kognitivní věda (teorie umělé
inteligence, komputační modelování, konekcionistické sítě), zobrazovací metody,
neuroanatomie a neuropatologie, biochemie (transmiterové systémy), kognitivní neurologie.
Dělení psychologických oborů

1. Základní psychologické obory:
obecná psychologie,
vývojová psychologie,
sociální psychologie,
psychologie osobnosti,
neuropsychologie.
2. Obory aplikované (praktické):
klinická psychologie,
poradenská psychologie,
psychologie práce,
forenzní psychologie,
vojenská psychologie.
3. Speciální psychologické disciplíny:
psychodiagnostika,
psychometrie,
psycholingvistika, sociolingvistika,
psychopatologie,
diferenciální psychologie,
farmakopsychologie,
matematická psychologie.
Základní pojmy obecné psychologie

1. Psychika: systém/struktura organizace psychických jevů, kvalitativně/kvantitativně odlišná
od somatického.
S. Freud zavedl pojem mentální aparát, obsahuje mentální (a) reprezentace tělesných procesů
a (b) reprezentace vnější reality.
Kognitivní psychologie pracuje s počítačovou metaforou: (hardware – nervový a hormonální
systém, software – psychické procesy).
Psychické obsahy: nejrůznější psychické prožitky, uvědomujeme si je např. vjemy, představy,
myšlenky, fantazie.
Mnohé se nenacházejí ve vědomí,
→ dlouhodobá paměť,
→ přesun do ohniska pozornosti.
211
Psychické procesy: souhrn operací, který vede ke vzniku psychických obsahů.
Jmenujte psychický proces a odpovídající obsah!
Dělí se zhruba do 3 skupin:

A) poznávací (kognitivní),
B) emocionální,
C) motivační a volní.
Základní pojmy
Psychický stav: stálejší než psychické procesy, podmínkou aktuálních psychických aktivit,
zejména nálady, rozlišujeme psychické stavy:
a) trvalé (optimismus)
b) přechodné (deprese).
Ovlivňuje psychické procesy pozitivně i negativně.
Prožívání: nepřetržitý tok psychických obsahů. Má 3 stránky:

poznávací,
citovou (emocionální),
motivační.
Uskutečňuje se v různých stupních od jasného po temné. Předmětem prožívání je jak vnější
svět, tak stav vlastního těla a mysli – sebereflexe.
Základní pojmy
Chování: jakákoliv aktivita živých bytostí, kterou můžeme pozorovat, měřit.
Druhy chování:
(a) reakce – jednoduché, často vrozené formy chování např. reflexy, instinkty,
(b) jednání – aktivita směřující k urč. cíli, řízená vědomím,
(c) výraz – mimovolní projev prožívání.
Dělení: molekulární a molární, verbální a neverbální.

Mentální reprezentace (M. Sedláková): finální výsledek kódování informací, předmětem
výzkumu kognitivní psychologie.
Prostředky znázornění jsou obraz a slovo.
Rozlišujeme:
elementární a smíšené formy mentální reprezentace,
vnějšího a vnitřního světa,
dispoziční a aktuální (M. Sedláková),
I., II., III. a n-tého řádu.
Kontrolní otázky:
Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia 2004, s. 15–53.
212
Modul č. 2 Čití a vnímání
Klíčová slova - počitek, vjem, Weber-Fechnerův zákon, Stevensův zákon, gestaltismus
Sensorické procesy (čití): Nejjednodušší úroveň psychických procesů.

W. Wundt (* 1879, Lipsko) rozlišoval mezi čitím a vnímáním.
Počitky – považoval za dále nedělitelné. Uveďte příklad!
Vjemy – jsou výsledkem kombinace několika počitků. Uveďte příklad!
Čití a vnímání
Chápeme jako rozdíl mezi úrovní poznávacích procesů:
A) Čití: (→ transdukce) proces získávání syrových informací z vnitřního i vnějšího prostředí
(nervových signálů).
– nižší poznávací proces.
B) Vnímání: je už zpracování těchto informací.
– vyšší poznávací proces
Čití probíhá ve smyslových orgánech (sensorech).

Složení: receptor, dostředivý nerv a příslušné centrum v mozku.
Citlivost ke změnám vnějšího či vnitřního prostředí: základní vlastnost smyslových orgánů.
Neuroanatomie: Sluch
sluchové vjemy dosáhnou vědomí, pouze když jsou zpracovány příslušnou kortikální areou:
→ primární sluchový cortex (PAC)
→ sekundární sluchový cortex (SAC)
– lese PAC vedou ke korové hluchotě (ztráta vědomí o zvucích), schopnost reflexivně
reagovat na zvuk však zůstává zachována, PAC je v temporálním laloku tzv. gyri temporales
transversi (Brodmannova area 41 − Heschlovy závity, 42, (22) − Wernickeovo centrum).
AC je u člověka centrem sluchu, vnímání řeči a hudby, AC je organizován tonotopicky –

určité buňky v AC jsou citlivé na různé frekvence.
PAC provádí vnímání a analýzu zvuku (bez interpretace)
SAC provádí smysluplné spojení zvuků do slov a vět (interpretace).
Lese SAC (Wernickeova centra) se označuje jako sensorická afázie: lese SAC v dominantní
hemisféře, porucha zpracování (porozumění slovům a větám), jedinci mohou do určité míry
opakovat, ale nerozumí obsahu, většinou plynulá řeč s neologismy, normální větná melodie,
narušení větné syntaxe, omezení schopnosti interpretovat jiné zvuky souvisící s řečí, např.
zaklapnutí dveří v nedominantní hemisféře narušení zpracování hudby (i větná melodie,
intonace).
Neuroanatomie: zrak: korové centrum zraku (primární zraková kůra, PVC) se nachází v
okcipitálním laloku, v Brodmannově arey 17, funkce spočívá ve zpracování statických a
pohybujících se objektů a v rozpoznávání objektů,
Sekundární zraková kůra (SVC), Brodmannova area 18 a 19, obepíná PVC, sekundárně
zpracovává visuální informace.
Lese zrakového cortexu: podle velikosti a laterality lese PVC může vést až ke korové slepotě:
– jedinec zpracovává vizuální podněty, ale nedorazí do vědomí, lese SVC nemá za důsledek
výpadky zrakového pole, ale ztrátu schopnosti viděné − přiřadit a rozpoznat → vizuální
agnosie, např. neschopnost rozpoznat obličeje, barvy a předměty.
213
Poruchy vnímání
A) Refrakční vady: myopie, hypermetropie, astigmatismus.
B) Barvová slepota: červeno-zelená.
C) Slepota pro pohyb, hloubku, tváře (prosopagnosie).
D) Poruchy sluchu: nedoslýchavost, tinnitus až hluchota.
Karl Lashley a hypotéza ekvipotenciality a princip „masové akce“

K. S. Lashley (1890−1958) formuloval okolo roku 1950: A) Hypotéza ekvipotenciality:
pokud jsou některé části mozku zraněné, zbylé části mohou převzít jejich funkci.
B) Princip „masové akce“: při učení se novému v mnoha druzích učení pracuje mozková kůra
jako celek,
→ konekcionismus versus lokalizace (Broca, Wernicke) psychických funkcí.
Podnětové prahy
Změna vnějšího či vnitřního prostředí je podnět (stimulus): změny fyzikální nebo
biochemické povahy. Receptivita sensorů má své meze (prahové hodnoty) – podnětové prahy.
Existují absolutní podnětové prahy, vztah mezi stimulem a počitkem zkoumá psychofyzika,
zakladateli E. H. Weber a Th. Fechner, 1860.
Absolutní podnětové prahy
Dolní podnětový práh: nejnižší intenzita podnětu, která vede ke vzniku určitého počitku.
Horní podnětový práh: nejvyšší intenzita podnětu, na kterou smysly reagují vznikem počitku
příslušné intenzity.
Rozdílový práh: nejmenší rozdíl mezi dvěma intenzitami podnětu, který vede ke vzniku dvou
rozlišitelných počitků.
Weberův zákon
Postřehl, že při určitém zvýšení intenzity podnětu registruje senzor změnu (differentielle
Wahrnehmbarkeitsschwelle, JND).
Velikost rozdílového prahu závisí na intenzitě standardního výchozího podnětu.
Čím je intenzita výchozího podnětu vyšší, tím je rozdílový práh větší.
Při vyšších intenzitách podnětů je rozlišovací schopnost smyslových orgánů nižší. Uveďte př.!
Weberův zákon
Weberův zákon:
k = ΔI / I
k – Weberova konstanta,
ΔI – rozdílový práh (nárůst intenzity podnětu o vnímaný rozdíl),
I – intenzita standardního podnětu.
Weberova konstanta − k má u různých smysl. orgánů různou intenzitu (např. u chuti musí
koncentrace stoupnout o 10−20 %).
Weber-Fechnerův zákon: vztah mezi podnětem a počitkem je logaritmický.

Intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu.
Sensoricky vnímaná intenzita podnětu (vjem) stoupá řadou aritmetickou, zatímco fyzikální
intenzita podnětu řadou geometrickou.
214
Založen na exp., kdy probandovi byly dány dva téměř identické podněty, např. dvě hmotnosti.
Testovalo se, zda mezi nimi rozpoznají rozdíl. Př. proband cítí, že 110 g je těžší než 100 g,
pak cítí, že 1100 g je více než 1000 g.
Weber-Fechnerův zákon: R = k × log (I/I0)
R – intenzita počitku,
k – Weberova konstanta,
I – (fyzikální) intenzita podnětu,
I0 – intenzita výchozího podnětu.
Stevensův zákon
S. Stevens navrhl jinou metodu konstrukce psychofyzikálních škál – metodu přímého odhadu:
Jeho metoda vyžaduje od probandů, aby svým vjemům přisuzovali přímo čísla (magnitude
estimation).
Např. prezentace světelného podnětu určité intenzity, byla mu přisouzena např. 10. Potom byl
prezentován světelný podnět jiné intenzity, pokud byl probandem vnímán jako dvakrát silný,
byla mu přisouzena 20.
S = kIb
S – síla sensorického vjemu

I – fyzikální intenzita podnětu
k – konstanta (jiná než ve Fechnerově zákoně), b – exponent různý pro různé smyslové
dimenze
Smyslová adaptace a transdukce: Působí-li na senzor podnět delší dobu, pak se jeho citlivost
snižuje – dochází k adaptaci (př. čich versus bolest).
Transdukce: převod fyzikálního podnětu do podoby nervových impulzů (→ čití → percepce).
Intenzita – kódována množstvím podnětů převedených do nervových impulzů.
Vnímání (percepce)
– procesy, jimiž jsou informace získané smyslovými orgány přeměněny na prožitky (objektů,
chutí, zvuků).
Základní fakta o vnímání:

A) vnímání se nemusíme učit, ale je nutná určitá stimulace, aby se uskutečnilo.
B) má své limity,
C) je selektivní,
D) odkazuje na distální nikoliv proximální stimulus,
E) vyžaduje čas,
F) není zcela věrohodné,
G) vyžaduje paměť i vnitřní reprezentace,
H) je ovlivněno kontextem.
215
Teorie vnímání (percepce)
Percepční organizace: percepční segregace – které části přicházející informace přináležejí k
sobě a tvoří celky.
Gestaltismus: primární je vnímání celků.
Max Wertheimer (1880–1943): „Celek je rozdílný od sumy jeho částí.“ → princip totality
(versus W. Wundt)
→ princip psychofyzického isomorfismu: existuje korelace mezi vědomou zkušeností a
mozkovou aktivitou. Další představitelé: K. Koffka, W. Köhler, K. Lewin.
Gestaltismus
Percepční zákony (gestaltismus): podle nich organizujeme percepční pole.
Zaměřené na vizuální percepci.
Centrace: soustředění na jednu část zorného pole – figuru (vnímáme ji jako ostře ohraničenou,
máme pocit, že je blíže než pozadí) → vydělení figury od pozadí.
Zákon dobrého tvaru (pregnantnosti): „Mezi množstvím z geometrického hlediska

přípustných organizací pozorovatel zvolí alternativu nesoucí nejlepší, nejjednodušší a
nejstabilnější tvar.“ (Koffka, 1935)
Principy gestaltismu
A) Emergence: (pouze deskripce) ve vizuální percepci vyvstane vjem (percept) ze shluku
částí.
B) Reifikace: vizuální vjem obsahuje více prostorové informace než sensorické podněty, na
nichž je založen.
C) Multistabilita: tendence u vizuálních vjemů založených na ambiguitě oscilovat mezi
jednou druhou interpretací.
D) Invariance: vlastnost vjemu, kde jednoduché geometrické obrazce jsou rozpoznány
nezávisle na změně měřítka, rotaci, nasvícení.
Percepční zákony – gestaltismus, všechny vychází ze zákonu pregnantnosti:

Zákon společného osudu: elementy se stejným směrem pohybu vidíme jako celek.
Zákon proximity (blízkosti): sklon přiřazovat k sobě prvky zorného pole blízko u sebe.
Zákon kontinuity: shlukujeme prvky, k jejichž spojení je zapotřebí nejméně změn.
Zákon podobnosti: k percepčnímu soustředění dojde u prvků navzájem si podobných na
základě formy, barvy, jasu, velikosti.
Kritika gestaltismu: většina principů percepční organizace se týká pouze statických a

dvojrozměrných podnětů, spoléhal na metodu introspekce, předpokládají formy percepční
organizace, aniž by objasnili formy percepčního učení, předpokládali zpracování informace
ve směru vzestupném (bottom-up) → předpokládá to nulový vliv znalostí (top-down) o
objektech na segmentování vnímané informace.
Kontrolní otázky:
216
Modul č. 3 Učení a paměť
Klíčová slova - mechanismy učení, subsystémy paměti, model zaměřené pozornosti D.

Broadbenta, Atkinson-Shiffrinův model krátkodobé paměti, Baddeley-Hitchův model
pracovní paměti
Pozornost
W. James (1890): „Mysl se zmocňuje jednoho z několika simultánních běhů myšlenek […] v
čisté a jasné podobě. Jejím základem je zaměření, koncentrace vědomí“.
Mentální proces, jeho funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací (filtr).
A) Bezděčná pozornost
B) Zaměřená pozornost
C) Rozdělená pozornost
Vědomí – bdělost a jasnost, kóma

Anatomický základ aktivace (arousal) tvoří ARAS: (ascendentní aktivační systém retikulární
formace).
– má četné projekce do cortexu, oboustranné lese ARAS vedou k poruše vědomí: kontinuum
bdělosti (vigility) pokračuje
– plné vědomí: má různé stupně jasnosti (lucidity),
– somnolence: dá se lehce probrat, zpomalený,
– sopor: reaguje pouze na bolestivé podněty,
– koma: nereaguje ani na bolestivé podněty.
Rozlišujeme:
– fyziologické snížení arousal (spánek)
– patologické (následek nádoru, krvácení, edému apod.)
Vigilita jako předpoklad vyšších psychických funkcí (pozornosti).
Z funkčního hlediska lze považovat za oddělení korových oblastí od ARAS (vědomí od
vigility) tzv.: Apalický syndrom (vegetativní stav)
– normální funkce mozkového kmene (dýchání, krevní oběh, spánek a bdění),
– postižení převážně neocortexu
– spontánně se nepohybují, pouze zřídka,
– primitivní reflexy zachovalé (žvýkání, polykání),
– zachovalá bdělost, ale bez přístupu k vyšším psychickým funkcím (bdělost bez vědomí).
Pozornost
A) Bezděčná: základem je orientačně-pátrací reflex (I. P. Pavlov). Reflexivní chování
umožňuje, aby se jedinec dobře orientoval a pohyboval v prostředí.
Vyvolávají ji podněty:
– nové,
– měnící se,
– spojené s nebezpečím,
– velmi intenzivní,
– nezvyklé, kontrastující s okolím.
B) Zaměřená: má následující charakteristiky
– výběrovost (selektivita),
– soustředěnost (koncentrace),
217
– rozdělování (distribuce),
– rozsah (kapacita),
– stálost (stabilita),
– oscilace,
– fluktuace
C) Zaměřená sluchová a zraková pozornost:
– zpracovává pouze jeden vstup
D) Zaměřená pozornost:
– zpracovává všechny vstupy
E) Rozdělená pozornost:
– snažíme se při ní sledovat dva úkoly najednou, např. udržovat konverzaci a řídit auto.
Broadbentův model pozornosti a ultrakrátké paměti (1958)
– první model zaměřené sluchové pozornosti.
Ohnisko pozornosti je složeno ze čtyř částí:

A) sensorický záznamník,
B) selektivní filtr s posunovacím kanálem s omezenou kapacitou,
C) detekční aparát,
D) ultrakrátkodobá paměť.
Colin Cherry (1953): „cocktail party“

– sluchová informace měla být stínována (opakována nahlas),
– druhá sluchová informace byla prezentována do druhého ucha,
– posluchači vnímali velmi málo z významu informace, zatímco fyzikální charakteristiky
(čistý tón) byly detekovány téměř vždy.
Závěr: nestínované informaci se nedostává téměř žádného zpracování.
Broadbentova teorie pozornosti

D. Broadbent (1958) vykládal výsledky Cherryho následovně:
– dva podněty zasáhnou sensorický zásobník paralelně,
– jeden ze vstupů projde filtrem na základě svých fyzikálních charakteristik, druhý uvízne ve
filtru pro pozdější zpracování,
– filtr zamezuje přetížení limitované kapacity,
– nesledovaný podnět je vždy zamítnut v rané fázi zpracování (nulové zpracování významu
podnětu).
Nedostatky Broadbentovy teorie
Allport et al (1972): stupeň podobnosti mezi informacemi má významný vliv na nestínovanou
informaci.
– sluchově prezentovaný vzkaz kombinovaný se sluchově prezentovanými slovy měl za
následek chabou paměť pro slova,
– stínování kombinované s prezentací obrázků však mělo za následek 90% správnost paměti
pro obrázky,
Moray (1959): prezentujeme-li vlastní jméno subjektu do nestínovaného ucha, přibližně 1/3
subjektů je identifikuje.
Model pozornosti A. Treismanové

A. Treisman (1960): informace v nestínovaném uchu může „prolomit“ (v 6 % případů) filtr a
být zpracována vs. Broadbent,
218
– navrhla teorii pozornosti, kdy filtr zesiluje nebo zeslabuje analýzu nesledované/nestínované
informace.
– analýza postupuje hierarchicky od fyzikálních vodítek, přes sylabické dělení, slova,
gramatické struktury a význam → zúžení (filtr) je flexibilnější,
– pokud kapacita k analýze nestínované informace není dostatečná, není vpuštěna do vyšších
úrovní zpracování.
Model pozornosti Deutschových

Deutsch a Deutschová (1963): všechny podněty jsou zpracovány,
– nejvýznamnější podněty určují odpověď,
– oproti teorii Treismanové kladou místo zúžení dále ve zpracování informace → teorie
pozdní selekce
– Treisman a Geffen (1967): subjekty stínovaly jednu ze sluchových informací a měli
klepnout, když slyšeli cílové slovo v každé z informací:
– dle Deutschových by neměl být žádný rozdíl v detekci obou informací, avšak byl 87 % vs.
8 % ve stínovaném oproti nestínovanému.
Zaměřená vizuální pozornost

Corbetta a Shulman (2002): existují dva základní pozornostní systémy:
1. Voluntární, endogenní, na cíl zaměřený, top-down
2. Involuntární, exogenní, hnaný podněty, bottom-up
1. Jeho fungování je ovlivněno očekáváními, znalostmi a aktuálním cílem chování,

− dorsální fronto-parietální síť
− pomáhá při predikci lokace, pohybu charakteristik přicházejících visuálních stimulů.
2. Aktivuje se při neočekávaných a potenciálně významných stimulech (např. plameny pod

dveřmi místnosti)
− má „průlomovou“ funkci, dovede přesměrovat vizuální pozornost od svého aktuálního
ohniska,
− systém je lokalizován v pravé hemisféře ventrální fronto-parietální sítě,
− systémy 1. a 2. jsou propojené
Učení a paměť
Chování lze rozdělit na:
A) vrozené,
B) naučené.
Učení je relativně stálá změna chování.
Rozlišujeme různé typy učení. Typy učení:

1. Habituace,
2. Senzitizace,
3. Imprinting,
4. Podmiňování,
5. Hra,
6. Napodobování,
7. Učení vhledem,
8. Observační učení,
9. Tradice.
219
Habituace, senzitizace, imprinting
A) Habituace: „Naučit se neodpovídat“. Snížení intenzity odpovědi na podnět po jeho
opakované prezentaci.
B) Senzitizace: opak habituace, i nepatrný podnět vyvolá velmi silnou reakci.
C) Imprinting (vtištění): forma obligatorního učení.
Jedinec „fixuje“ základní vzorce svého chování během rané fáze vývoje tzv. kritické periody:
13-16 hodin u hus.
Př. imprinting matky, domova, míry agresivity, zpěvu, sex. partnera.
Podmiňování
A) Klasické podmiňování: Exp. I. P. Pavlova se psy.
UCS – Nepodmíněný podnět (př. jídlo),
UCR – Nepodmíněná reakce (př. slinění),
CS – Podmíněný podnět (př. tón),
CR – Podmíněná reakce (př. slinění).
Před podmiňováním: CS → bez reakce

UCS → UCR
Po podmiňování:
CS → CR
Klasické podmiňování
B) Vyhasínání (extinkce) podmiňování: pokud nedochází k prezentaci CS bez UCS.
Podmiňování u člověka: případ malého Alberta („Little Albert experiment“). → C)
Generalizace podnětu: tón definovaný výškou jako CS,
UCS – slabý el. šok, UCR – kožně-galvanická reakce (GSR),
v testové fázi došlo k variaci výšky tónu,
posléze tón podobné výšky vyvolá GSR (schopnost naučit se odpovídat na podobné podněty
stejně).
„Little Albert“ experiment, generalizace podnětu (Watson, 1920)

Tento experiment měl následující výsledky:
1. Zavedení hlasitého zvuku (UCS) vyvolalo přirozenou odpověď (strach, UCR): UCS →
UCR.
2. Zavedení krysy (neutrální podnět, CS) párované s hlasitým zvukem (UCS) vedlo ke strachu
(UCR): CS + UCS → UCR.
3. Opakované prezentace krysy s hlukem vedly (CS) k vyvolání strachu (CR):
CS → CR.
Diskriminace podnětu
Organismus se učí reagovat pouze na určité podněty a jiné ignoruje.
Např. psi byli krmeni pouze po zaznění tónu „c“. U jiných tónů ke krmení nedocházelo.
Salivační reakce se po několika opakováních objevovala pouze u tónu „c“.
Klasické podmiňování u lidí

Drogové závislosti: jejich vznik lze částečně vysvětlit klasickým podmiňováním:
UCS (etanol) → UCR (myorelaxace, ztráta úzkosti)
CS (chuť alkoholu, prostředí) → CR (ztráta úzkosti)
Fobie (strachy): obavy z objektů /situací, jejichž intenzita překračuje rozsah skutečného
ohrožení.
220
UCS (život ohrožující situace) → UCR (strach)
CS (výtah) → CR (klaustrofobie).
Instrumentální podmiňování (E. L. Thorndike, 1911):

Zvířata ve volném prostředí při řešení problémů projevují chování „pokus a omyl“ (trial-and-
error learning).
Zákon efektu: pro posílení vazby mezi S–R je důležitý následek. Vazba S–R se posílí, jestliže
reakce vede ke snížení napětí (uspokojení). Akty chování vedoucí k uspokojení se vyskytnou
později s vyšší pravděpodobností než ty, které nevedou k uspokojení.
Mezi situací a impulsy organismu k akci existují asociace (asociace NENÍ spojnicí mezi
jedním a druhým elementem vědomí)!
Edward Lee Thorndike: Animal Intelligence (1911): The Law of Effect is that: Of several
responses made to the same situation, those which are accompanied or closely followed by
satisfaction to the animal will, other things being equal, be more firmly connected with the
situation, so that, when it recurs, they will be more likely to recur; those which are
accompanied or closely followed by discomfort to the animal will, other things being equal,
have their connections with that situation weakened, so that, when it recurs, they will be less
likely to occur. The greater the satisfaction or discomfort, the greater the strengthening or
weakening of the bond.
Operantní podmiňování (Skinner, 1938)

Rozlišuje: A) Vyvolané reakce: např. slinění vyvolané CS.
B) Vysílané reakce: spontánní pohyby kočky v uzavřeném prostoru (operanty).
Operanty: spontánní akty chování, které mohou mít pozitivní nebo negativní následky.
A) Respondentní chování: na určitý podnět je vykonána vrozená reakce.
B) Operantní chování: spontánně se vyskytující chování, které není nutně vázáno na podnět.
Operantní podmiňování
Skinnerův box: průhledná skříňka, na jejíž boční straně se nacházela páčka, potkan stlačí
páčku, do krmítka spadne potrava.
Rozlišuje 2 obecné důsledky chování:
A) Posílení (zpevnění)
Pozitivní posílení: určitý projev chování je odměněn něčím, co vyvolává příjemné pocity.
Negativní posílení: důsledky jsou kladné tím, že vedou k zastavení nepříjemných podnětů.
B) Trest: nepříjemný důsledek chování, který snižuje pravděpodobnost jeho dalšího výskytu.
Operantní podmiňování
Je spojení určitého druhu chování s určitým důsledkem.
Posílení: podnět zvyšující pravděpodobnost výskytu určitého chování. Může být pozitivní ×
negativní. Rozlišujeme posílení:
Primární: vztahují se na elementární potřeby (hlad),
Sekundární: kdysi neutrální podněty se pojí s primárními,
Terciární: pojí se s mnoha primárními a sekundárními posilovači.
Latentní učení (Edward C. Tolman)

Účelný behaviorismus: organismy se postupně důkladně seznamují s prostředím, v němž žijí.
Kognitivní faktory hrají důležitou úlohu. U skupiny C se po podání potravy procházení
221
bludištěm rapidně zrychlilo. Rychle dohnaly první skupinu A. Krysy ze skupiny C si
vytvořily kognitivní mapu bludiště v prvních dnech bez podávání potravy.
Observační učení (A. Bandura, sociálně-kognitivní teorie učení):

Učení se neděje pouze přímou zkušeností, ale i zástupně pomocí pozorování a zástupného
zpevňování. Vztahuje se pouze na homo sapiens.
Bandurův experiment (1965): prezentace filmu dětem s agresivním modelem (dospělou
osobou). Model je za své chování – a) odměněn, b) potrestán, c) bez následků.
Navazuje fáze: 1. Pozoruje se chování dětí k hračkám.
2. Imitační chování se posiluje.
Výsledek: chování je závislé na typu odměny modelu, chlapci se liší od dívek v agresivním
chování, nezávislé na posílení.
Učení „vhledem“(W. Köhler, 1917):

Vhled: podstatou je vnímání nových vztahů a souvislostí v dané problémové situaci. U
Sultána nevznikal postupně posilováním jednotlivých aktů chování, k novému uspořádání
prvků docházelo spontánně, jednorázově, vhled se tedy liší od metody pokus-omyl
(Thorndike).
Lidská (humánní) paměť

schopnost zaznamenávat životní zkušenosti,
schopnost uchovávat informace pro další psychické aktivity (pojetí kognitivní psychologie).
× Paměť subhumánní: NEDISPONUJE (Tulving, 2002)
1. Pocitem subjektivního času (schopnost cestovat v čase do minulosti).
2. Autonoetickým vědomím.
3. Self.
Fáze a mechanismy paměti

1. Zakódování (vštípení),
2. Retence (uchování),
3. Vybavení: bezděčné nebo záměrné:
3. A) reprodukce,
3. B) rekognice.
Subsystémy paměti
Paměť si lze představit jako obrovskou zásobárnu informací sestávající z různých subsystémů
s odlišnými charakteristikami:
Dle časového zpracování:
A) sensorická (ultrakrátkodobá) paměť,
B) krátkodobá a pracovní paměť,
C) dlouhodobá paměť.
Sensorická paměť
Informace je ve vědomí podržena v nezměněné podobě (kopie vjemu).
Přetrvá tak dlouho, dokud není utříděna, zpracována, nepotřebné je zapomenuto (decay).
Rozlišujeme echoickou a ikonickou paměť.
Krátkodobá paměť - Poprvé zkoumal H. Ebbinghaus (1885):
popsal tvar křivky učení, křivky zapomínání, doba memorování nesmyslných slabik se
zvyšuje s rostoucím počtem slabik, průběžné učení je efektivnější než masivní nácvik v
jednom bloku, další cvičení (i po dosažení kriteria) zvyšuje retenci.
222
Millerovo magické číslo 7 ± 2 (1956)
Konečný rozsah bezprostřední paměti je roven 7 ± 2 položek (chunks – slabik, slov, čísel
apod.)
Př. Opakujte – Rozsah popředu
1) 7-4-9, 8-1-6
2) 3-8-6-1, 5-9-7-2
3) 4-9-5-7-2, 8-6-1-2-4
4) 6-1-8-5-3-7, 4-8-5-6-9-2
5) 6-3-8-5-2-7-1
5-8-3-6-8-3-4
6) 4-9-2-7-5-3-6-1
3-8-2-4-8-5-1-7
7) 8-2-3-1-6-4-8-1-9
8-5-6-4-1-2-8-3-9
Atkinson-Shiffrinův modální model paměti (1968)

Funkcí KP je být zásobníkem mezi sensorickým registrem a DP pomocí opakování
(rehearsal).KP se chová jako procesor, informace jím prochází v různých etapách, dokud se
nestanou trvalou součástí DP. Pracovní paměť (model A. Baddeleye a G. Hitche, 1974):
časově limitovaný paměťový systém pro udržování a manipulaci s informacemi během
kratších časových úseků např. sčítání, odečítání tzv. mentální aritmetika.
Model pracovní paměti sestává ze 4 komponent:

a) centrální exekutivy,
b) fonologické smyčky,
c) visuoprostorového náčrtníku
d) episodického zásobníku.
Fonologická smyčka (PL) - Je zodpovědná za udržování verbální auditivní informace.

A) Efekt fonologické podobnosti,
B) Efekt slovní délky,
C) Efekt artikulačního potlačení.
Vizuoprostorový zásobník
Udržuje vizuální informace po krátkou dobu, aby se s nimi dalo manipulovat.
R. Logie rozlišuje:
A) Zraková vyrovnávací paměť (visual cache): pasivní uchování informace o tvaru a barvě
např. stíny barev.
B) Vnitřní zapisovatel (inner scribe): uchovává informace o prostoru a pohybu např. mapu
stezek mezi místy.
Epizodický zásobník: integruje informace z různých zdrojů do jedné komplexní struktury

(epizody).
Integruje odlišné kódy PL a VS do vícedimenzionální reprezentace.
Je omezen limitovanou kapacitou systému pozornosti.
223
Centrální exekutivaje řídící a kontrolní systém PL, VS a EB. Zajišťuje zejména exekutivní
funkce:
A) zaměření pozornosti,
B) přesun pozornosti,
C) aktivaci položek v rámci LTS.
Dlouhodobá paměť
zásobárna informací, které by mohly být permanentní, trvá asi 30 min, než je informace
převedena z KP do DP a vytvoří se pamětní stopa – tzv. konsolidace paměťových stop,
do DP ukládáme nejen podněty, které prošly našimi smysly, ale také záměry – psychické
obsahy pramenící z vnitřních zdrojů, myšlenky, sny ad., paměťové stopy bývají posíleny
během spánku, rozhodující je REM-fáze,do DP lze uložit všechny psychické obsahy, které
prošly naším vědomím, většina se ukládá bezděčně, některé záměrně, při ukládání do DP se
používají 2 postupy: sémantické opakování a memorování (drill).
Subsystémy dlouhodobé paměti

Terry Winograd (1975) a L. Squire rozlišili paměť: procedurální a deklarativní.
E. Tulving (1972): deklarativní paměť rozdělil na – epizodickou (kde, kdy, co) a sémantickou
(tesaurus organizovaných vědomostí).
E. Claparède, Graf a Schacter (1985): explicitní (vědomé vybavení předchozích zkušeností) a
implicitní (výkon je facilitován bez vědomého vybavení).
(Brown a Kulik): autobiografická a „flashbulb memory“ zábleskové vzpomínky
retrospektivní × prospektivní paměť.
Zapomínání a jeho příčiny

1. Teorie rozpadu paměťových stop (decay).
2. Teorie interference.
3. Teorie motivovaného zapomínání a vytěsnění (represe).
4. Teorie ztráty vodítek (cue) a klíčů.
Poruchy paměti
Amnesie:
A) retrográdní,
B) anterográdní,
C) dětská.
× Hypermnesie.
Kontrolní otázky:
224
Modul č. 4 Imaginace a myšlení. Řešení problémů.
Klíčová slova - představa, imagen, logogen, řešení problému, heuristika, algoritmus
Imaginace (obrazotvornost) a fantasie: Výzkum představ patřil mezi hlavní témata

asocianismu (v 18. a 19. století).
Představy patří mezi psychické obsahy, které lze zkoumat především introspekcí.
Představa je obraz předmětu/děje ve vědomí, když tento není vnímán, je oslabenou kopií
vjemu se všemi smyslovými modalitami objektu.
Asocianistická škola – počátky (Aristoteles, 384–322):

Paměť: uspořádaná sekvence myšlenek (pohybů).
Jestliže sekvence byla prožívána s malou proměnlivostí, pak jsou provázané myšlenky
spojeny pevnou vazbou
Dělí představy na: a) pamětní, b) fantazijní.

Představy uložené v paměti se vybavují do vědomí na základě 3 asociačních zákonů
(Aristoteles):
i) podobnosti,
ii) kontrastu,
iii) dotyku (kontiguity) v čase a prostoru.
Imaginace a asocianismus (David Hartley, 1705–1757):

Vjemy: je založeno na vibracích v nervovém systému.
Asociace: je založena pouze na kontiguitě ve smyslu bezprostřední následnosti nebo

souběžnosti.
– realizuje se mezi: vjemy a idejemi, idejemi a idejemi, vjemy nebo idejemi a pohyby.
A) Asociace na základě (následnosti) sukcese: vytváří sekvenci myšlenek v čase.

B) Asociace na základě (souběžnosti) simultaneity: vytváří komplexní ideje kombinací
jednoduchých nebo je zjednodušují.
Asocianismus (D. Hume, 1711–1776)

Rozlišoval: Imprese (vjemy): bezprostřední výsledek smyslové zkušenosti. Ideje (představy):
otisky impresí, liší se od nich menším stupněm živosti.
Pomocí paměti a fantasie je možné jednoduché ideje kombinovat ve složené na základě

asociačních zákonů.
Imaginace a fantasie
Pamětní představy: obraz předmětu nebo děje, který se objevuje ve vědomí, když ten není
vnímán.
Fantasijní představy: obrazy událostí, které jsme nikdy neprožili, vztah k předchozím vjemům
není patrný.
– pramení hlavně z vnitřních zdrojů mentálního dění
225
Využívá různé fantasijní procesy:
– zvětšování a zmenšování objektů
– aglutinace: spojení několika relativně samostatných představ
Funkce imaginace
A) Vytváření mentálních reprezentací vnějšího světa.
B) Schopnost oddělit se od vnější reality.
C) Nabídnout alternativu k realitě.
D) Vazba na uspokojování primárních i sekundárních potřeb.
E) Poznávací funkce imaginace (kognitivní).
Fantazie
psychický proces, vede ke vzniku představ, které nikdy nejsou reprodukcí dříve poznaného,
vždy je v nich něco přidáno/pozměněno.
– čerpá ze zásoby paměťových představ, které volně kombinuje → představy paměťové ×
fantazijní
Rozlišujeme: konstrukční fantazii a rekonstrukční fantazii.
Imaginace a psychoanalysa:
S. Freud se jím zabýval v topografickém modelu psychiky.
Představy: vnější reprezentace světa.
– vybavujeme do vědomí z dlouhodobé paměti, ta sídlí v předvědomí
Fantazijní představy: považuje za pudové deriváty (lze je vyjádřit slovy na rozdíl od
pudových přání),
– vznikají transformací pudových impulzů pomocí cenzury,
Nevědomé fantazie: nepodaří se jim proniknout do vědomí, ale mohou nepřímo ovlivňovat
chování.
Psychoanalytické pojetí fantazie a imaginace

Sublimace: předvědomí je schopné zpracovat pudové deriváty do podoby hudební, malířské
aj. tvorby.
– schopnost „sublimovat pudovou energii“ se rozvíjí zejména v období latence (ca. od 6 let do
puberty),
– sublimace využívá zejména energetické komponenty pudových impulzů,
– obsah tvůrčího produktu nese stopy původního pudového přání, které je tím „uspokojeno“,
– sublimace má velký kulturní význam.
Pojetí fantazie a imaginace u C. G. Junga

Nejhlubší vrstvu osobnosti nazývá kolektivní nevědomí.
– je v ní uložená dosavadní zkušenost lidstva v podobě archetypů – vrozené vzorce
imaginace.
– kolektivní nevědomí je dědičné.
Archetyp: formy bez obsahu, apriori daná možnost představy,

– existuje tolik archetypů, kolik je typických situací v životě.
Symbol – vizuální představa, která může být nositelem řady nevědomých významů, témat,
týkajících se životních dějů např. vodopád, uschlý strom, běh slunce po obloze, had ad.
226
Kognitivní přístup k imaginaci
Imaginace je psychická funkce, vytváří reprezentaci vnějšího světa prostřednictvím zobrazení.
Zkoumá představy jako mentální reprezentace vnějšího světa, se kterými lze provádět určité
manipulace:
− scanning (prohlížení představ),
− mentální rotace představ,
− transformace představ.
Teorie dvojího kódování Allana Paivio

Předpokládá existenci dvou nezávislých symbolických systémů:
a) verbální,
b) imaginativní (neverbální).
Jakmile podněty projdou sensorickým zpracováním, jsou v lidské mysli znázorněny ve slovní
nebo imaginativní podobě. Psychika má dva způsoby reprezentace vnější reality:
a) obraz (logogen): slouží ke zpracování jazykově zpracovaných informací.

b) slovo (imagen): slouží ke zpracování neverbálních podnětů.
Logogeny: obsahují informace potřebné k užívání slov, jsou asociačně propojeny, fungují
sériově (posloupně).
Imageny: obsahují informace k vytváření představ pro různé smyslové modality,
pracují paralelně.
Referenční spojení: obousměrné vazby mezi verbálním a imaginativním systémem,

oba systémy jsou propojeny.
Konkrétní slova jsou kódována verbálně i imaginativně, abstraktní pouze verbálně (Paivio,
1965).
Imaginace v pojetí analogové školy

Výzkumem i. se zabývala analogová škola (Stephen Kosslyn).
Představy se s předměty v základních rysech shodují, jsou tedy analogií objektů.
Imaginaci proto chápou jako analogovou kognitivní funkci.
V mozku existují 2 systémy pro vizuální mentální reprezentace:
KDE: parietální laloky, informace o prostorovém umístění předmětů → vizuální prostorová

představivost.
CO: temporální laloky, rozpoznání druhu a kategorie vnímaného předmětu → vizuální
objektová představivost.
Scanning, rotace, transformace představ

Při vzniku vizuálních představ se aktivují obdobné oblasti mozku jako při zrakovém vnímání
za nepřítomnosti zrakových podnětů.
Scanning: existuje lineární vztah mezi vzdáleností dvou objektů a časem potřebným k
imaginárnímu přemístění.
Rotace (Roger Shepard, 1971): čím větší je úhel mentální rotace, tím déle trvá vyřešení úlohy.
227
Transformace: otáčení, měnění, kombinace vizuálních představ.
Opozice školy lingvistů, opozice proti analogové škole: lingvisté – imaginace je okrajový
fenomén, doprovází formy jazykového vyjádření.
Představitelé: Zenon Pylyshyn, John Anderson, Jerry Fodor.
Základní formou mentálních reprezentací jsou propozice.
Propozice: elementární myšlenky (soudy u Aristotela), vyjadřujeme je ve verbálním kódu,

psychickému dění dominuje jazykové vyjádření.
Imaginace a řešení problémů: imaginace je psychická funkce, napomáhá při řešení obtížných
problémů, př. F. Kekulé a objev chemické struktury benzenu, A. Einstein a formulování teorie
relativity.
Problém:
situace, v níž známe cíl, ale ne prostředky, které vedou k jeho dosažení
×
Úkol: známe prostředky, opakuje se.
Struktura benzenu: Friedrich August von Stradonitz Kekulé: Nejrozšířenější je verze, že

Kekulé navrhnul strukturu poté, co se mu zdál sen o hadovi chytající vlastní ocas.
Vyjadřuje velice pěkně skutečnost, že benzen je cyklický, má rovinné uspořádání všech
atomů, i to, že všechny vazby C—H jsou víceméně rovnocenné.
Řešení problémů
T. Ribot (1839–1916) poprvé popsal etapy řešení problému:
A) příprava,
B) inkubace,
C) osvícení,
D) ověření.
Řešení problémových situací ovlivňuje řada faktorů:

1) úroveň porozumění problému,
2) dřívější zkušenosti.
Řešení problémů: (Allen Newell a Herb Simon): Human Problem Solving (1972): teorie
problémového prostoru.
Řešení problému ≈ explorace různých cest k cíli, př. cesta bludištěm
Navrhli objektivní strukturu řešení problému: lze popsat jako posloupnost stavů
A) Počáteční stav
B) Přechodné stavy
C) Cílový stav
V jakémkoliv stavu může existovat řada různých operátorů a každý generuje mnoho
alternativních stavů. Teorie problémového prostoru: problémový prostor popisuje abstraktní
strukturu problému, lidé při řešení problémů procházejí podobnými stavy znalostí ve své
228
mysli, prohledávají mentální prostor z výchozího stavu, dokud nedosáhnou cílového stavu
znalostí, kroky v prostoru se uskutečňují pomocí mentálních operátorů, lidé používají své
znalosti a různé heuristické metody, všechny tyto procesy mají omezení pracovní paměti a
rychlosti.
Myšlení: nejsložitější poznávací proces, vnitřní mentální proces zpracování a využívání

informací, úzce souvisí s inteligencí, probíhá ve vědomí, v pracovní paměti: s různými
psychickými obsahy (představy, pojmy ad.) provádíme → myšlenkové operace (J. Piaget):
účelná mentální manipulace s mentálními obsahy zaměřená na řešení problémů, např.
abstrakce, zobecnění ad., probíhají velmi rychle.
Myšlení
při řešení obtížných problémů hrají významnou roli mimovědomé oblasti psychiky
(inkubace).
– může být bezcílné (kontemplativní), ale většinou je zaměřené.
Aristoteles zavedl v Logice několik termínů:
Pojem: lze hierarchicky uspořádat dle obecnosti.

Kategorie: pojmy nejvyšší obecnosti.
Soud: spojení nejméně dvou pojmů. Subjekt a predikát.
Úsudek: premisy a konkluze. Sylogismus.
Důkaz: zřetězení správných úsudků.
Myšlení – Würzburská škola (O. Külpe): myšlenkové operace jsou tzv. nenázorné akty
vědomí – zejména abstraktní myšlení může probíhat bez představ.
Behaviorismus (J. Watson): myšlení je tiché mluvení, je to druh chování, projevuje se

neviditelnými pohyby hlasivek.
Kognitivismus: myšlení jsou vnitřní operace s mentálními reprezentacemi a složenými

formami mentálních reprezentací → výzkum umělé inteligence.
Myšlení – pojetí Jeana Piageta

rozlišil v rámci ontogenetického vývoje fáze vývoje myšlení:
1. Sensomotorické stadium (0–2 roky)

2. Předoperační stadium (2–6)
3. Stadium konkrétních operací (7–11)
4. Stadium formálních operací (12–ad.)
Utváření pojmů
Slovo je nositelem významu →
abstraktního
konkrétního.
Aristoteles třídil pojmy dle obecnosti (čím je pojem obecnější, tím je větší jeho rozsah
/extenze/).
229
Lze rozlišit pojmy:
a) zkušenostní (výzkumy E. Roschové) → teorie prototypů,

b) logické (Aristoteles).
Usuzování (formální): k usuzování používáme myšlenkové operace (J. Piaget)

a) logické (pravdivé/nepravdivé soudy),
b) heuristické (vhodné/nevhodné).
Logické operace:
Indukce: postup od jednotlivého k obecnému, jádrem →
A) abstrakce: vyčlenění podstatných vlastností jevů
B) generalizace (zobecnění): pátráme po obecném pravidlu pro určitou skupinu jevů.
Dedukce: z obecného prav. vyvodíme záv. o jednotlivém
Komparace (srovnání): zjišťování podobností a rozdílů
Analýza: rozklad celku na části.
Syntéza – všechny jsou nezbytné pro utváření pojmů.
Rozhodování – heuristické myšlenkové postupy (A. Tversky a D. Kahneman)

Rozhodování: proces výběru mezi několika možnostmi. Faktory: Subjektivní užitek a
pravděpodobnost
Nejsou přísně logické, jsou zkrácené, vedou k určitému závěru, aniž by se vyhodnocovaly
všechny možnosti. Heuristické postupy se používají hlavně v běžném životě.
Tím se liší od algoritmů – systematický vzorec usuzování, vyhodnocuje všechny možnosti. Př.
Anagram ŠMY.
A. Tversky a D. Kahneman (Judgment under Uncertainty, Heuristics and Biases, Science,

1974): lidé se neřídí v běžném životě pouze logickými pravidly.
Rozhodování – druhy heuristických myšlenkových postupů

1. Etapovité řešení problémů: srovnání výchozího a cílového stavu.
2. Usuzování na základě analogie: v medicíně.
3. Typické reprezentativní příklady (representativness heuristic):
– přisuzujeme událostem, které jsou reprezentativní/typické pro určitou třídu, vyšší
pravděpodobnost výskytu.
4. Strategie založená na dostupných informacích (availability heuristic):
– události odhadují podle toho, jak snadno/obtížně získají související informace z LTM,
– dostupnost se může zakládat též na četnosti výskytu.
Kontrolní otázky:
230
Modul č. 5 Vědomí a spánek. Teorie inteligence.
Klíčová slova - vigilita a lucidita, REM, nonREM, krystalická a fluidní inteligence,

normální rozdělení, inteligenční test, teorie inteligence
Vědomí a paměť: Pouze některé formy paměti jsou doprovázeny bdělým uvědomováním si
(awareness). Jedinec si je něčeho vědom, pokud je na podnět schopen zareagovat verbálně či
neverbálně nebo volně (M. Moscovitch).
Vědomé vzpomínání je součástí tradičních testů paměti na reprodukci či rekognici. Není

součástí testů implicitní paměti.
Vědomí a explicitní paměť: rozlišuj alertness (vigilita) × awareness (lucidita)! Je inherentní

vlastností paměťové stopy (M. Moscovitch) → epifenomén epizodické paměti,
Je strukturálně vázáno na hippocampus. Při vyhledávání je nalezena vědomá paměťová stopa,

která je kódována i s ostatními aspekty zažívané události.
Vědomí a explicitní paměť:

A) Procesuální teorie: disociace v testech explicitní a implicitní paměti vzniká proto, že se na
ní účastní dva odlišné procesy.
Explicitní – sémantické versus Implicitní – percepční zpracování informace.
B) Systémové teorie: odlišný výkon v testech paměti je dán odlišnými typy paměťových
systémů. Liší se funkcí i strukturou.
Vědomí a spánek: Spánek řadíme mezi změněné stavy vědomí (hypnóza, alkoholové stavy,
meditace), je provázen značným snížením psychické aktivity, psychika je jakoby „odpojena“
od vnějšího světa, i ve spánku probíhají různé psychické aktivity (např. plány – kdy se
chceme probudit), je navozován pons Varoli mozkového kmene.
Vědomí a spánek: Utlumení sensorického aparátu není úplné – v pohotovosti zůstává sluch,
jsme schopni vnímat podněty spojené s nebezpečím.
REM-fázi (pod zavřenými víčky dochází k rychlému pohybu bulv) spánku objevili N.
Kleitman a E. Aserinsky 1953 v Chicagu (pomocí EEG a EOG). Spánek se rozvíjí v cyklech
REM a NREM fází trvajících 90–120 min.
Bdělý stav a spánek: V REM-fázi je mysl aktivní a tělo neaktivní → (ztráta svalového tonu,
ale zvyšuje se krevní tlak, penilní tumescence), zpravidla se objevuje snění. REM-fáze se v
průběhu snění prodlužuje (1–9, 2–19, 3–24, 4–28 min), REM-fázi prospíme ca. 20 % spánku,
tj. 1,5–2 h.
Vzpomínka na sen je lepší v době ranní.
Bdělý stav a spánek: REM-fáze má zásadní význam pro udržení psychické rovnováhy a
zdraví. Výzkum se spánkovou deprivací prováděl W. C. Dement – působila potíže s
231
koncentrací, po delší deprivaci – fobie, halucinace ad. poruchy. Spánek a sny přispívají ke
konsolidaci údajů v dlouhodobé paměti a mají úlohu v myšlení.
Polysomnografie: EEG, EOG, EMG a aktivita svalů. Analýza průběhu vln EEG – spánek
sestává z 5 stádií od bdělosti po hluboký spánek (poprvé popsány Alfredem L. Loomisem,
1937):
1) N1 – Usínání: alfa vlny, frekvence 8−13 Hz (bdělý stav), se stávají nepravidelnými,

amplituda se snižuje do theta vln 4−7 Hz (somnolence), pokles srdeční aktivity, svalové
uvolnění, hypnagogické halucinace, myoklonus.
2) N2 – Lehký spánek, vyskytují se spánková vřeténka, krátké úseky vln s frekvencí 12–16
Hz, jejich amplituda klesá a narůstá (K komplex), mizí vědomí o externím prostředí, 45−55 %
celkového spánku, pokles svalové aktivity.
3) N3 − Hluboký spánek: Převládají delta vlny (0,4–4 Hz), přechodová fáze do 4 stádia. V
této fázi se objevují noční můry, pomočování, somnambulismus, mluvení ze spánku.
4) N4 − Hluboký spánek: delta vlny tvoří více než 50 % vln, nejhlubší fáze spánku (spolu se
stádiem 3), pokles krevního tlaku, snížení srdeční frekvence, ochabení svalového tonu. Možné
parasomnie: noční děsy, enuréza, somnambulismus, mluvení ze spaní.
5) REM-fáze: 20−25 % celkového spánku, svalová atonie.
Cyklický průběh spánku: (N1-N2-N3-N4) NREM → REM.
Inteligence a teorie inteligence: H. J. Eysenck: i. je jako elektřina, je snadné ji měřit, těžké

definovat.
D. Wechsler: je celková kapacita jedince cílevědomě jednat, racionálně myslet a efektivně

zacházet se svým prostředím.
Pojem inteligence: je psychologický konstrukt k označení kvality poznávacích schopností,

úrovně myšlení jednotlivých lidí. Na počátku byla chápána jako globální schopnost.
Teorie inteligence (Ch. Spearman, 1904): A) Faktorově analytický přístup: inteligenci tvoří
obecný faktor „g“ a řada specifických faktorů „s“.
Faktory si lze představit jako mentální struktury,

„g“: ovlivňuje výsledek všech úloh, vlastní všem jedincům v různé míře, úroveň obecné
inteligence,
„s“: omezený rozsah, týká se speciálního nadání.
Teorie inteligence (Louis L. Thurstone): inteligenci tvoří 7 vzájemně nezávislých faktorů

namísto všeobecného inteligenčního kvocientu.
1. verbální porozumění (v): práce s pojmy,

2. slovní plynulost (m): způsobilost tvořit slova,
3. numerické výpočty (n): řešení početních úloh,
4. prostorový faktor (s): představování si plochy a předmětů,
5. paměť (m): reprodukce událostí ze zkušenosti,
6. percepční rychlost (t): rychlost mentálních operací,
7. usuzování (r): schopnost najít pravidlo.
232
Teorie inteligence (R. Cattel, 1965): Navázal na Donalda O. Hebba – vrozený kognitivní
potenciál versus aktuální úroveň kognitivních schopností, zvyšuje se až do dospělosti, pak
postupně klesá.
Raymond Cattel: rozdělil „g“ faktor na:

A) Fluidní schopnost: obecná schopnost usuzovat a chápat vztahy, založena na genetických
předpokladech.
B) Krystalizovaná schopnost: je na ní soustředěno vzdělávání, zvyšuje se kumulací a
využíváním zkušeností.
Teorie inteligence (P. Guilford): zavedl
A) divergentního myšlení (tvořivé, málo ohraničený cíl),
B) konvergentního myšlení (hledání správné odpovědi v úloze, má pouze jedno řešení).
Zavedl trojrozměrný model inteligence ze 120 schopností,

obdoba Mendělejevovy tabulky prvků.
Třídí intelektové schopnosti na:

1. Procesy: intelektové operace,
2. Obsahy: s nimiž se operuje,
3. Výsledky: výsledky procesů na kterémkoliv materiálu.
Teorie inteligence (P. Guilford):

1. Procesy: Poznávání, paměť, konvergentní a divergentní myšlení, hodnocení.
2. Obsahy: Konkrétní, symbolický, sémantický materiál a materiál týkající se chování.
3. Výsledky: Jedinečné, třídy, systémy, transformace, implikace, vztahové myšlení.
Kognitivní přístup k inteligenci: pokouší se porozumět inteligenci v termínech, zpracování

informací, probíhají při různých aktivitách, např. jaké mentální procesy probíhají v mysli při
řešení jednotlivých úloh v testech, jaká je rychlost těchto procesů, které mentální reprezentace
se v nich využívají?
Hlavní představitel: Robert Sternberg

1) Teorie komponent: intelektuální výkon je založen na společných operacích komponent a
metakomponent i.
2) Implicitní teorie i.: jaký je význam i. v praktickém životě?
3) Triadická teorie i.: komponentový, kreativní a kontextový typ inteligence.
Teorie komponent R. Sternberga

A) Komponenty: relativně elementární mentální operace, např. kódování podnětů, uchování
informací v STS, srovnání mentálních reprezentací ad.
B) Metakomponenty: jsou složitější procesy vyššího řádu, probíhají při plánování operací a
analýze problémů.
C) Prováděcí komponenty: procesy uskutečňující plány metakomponent.
D) Komponenty pro získávání nových informací: při učení.
E) Retenční komponenty
F) Transferové komponenty
233
Implicitní teorie inteligence R. Sternberga
Šlo o popsání prototypu inteligentního člověka: soubor názorů, postojů a přesvědčení, nemusí
být uvědomované. Shlukují se kolem pojmu i. a používáme je při posuzování i. jiných lidí.
Výsledky: A) Verbální schopnosti, B) schopnost řešit problémy, C) praktická i.
Triadická teorie inteligence R. Sternberga

A) Komponentový typ inteligence: je příkladem, který měří inteligenční testy.
B) Kreativní typ inteligence: umí efektivně zvládat situace a nacházet řešení.
C) Kontextový typ inteligence: mají dobré výsledky a vyberou si výzkum, který má dobrou
platnost.
Vícečetná teorie inteligence

H. Gardner (1983): Frames of Mind – existuje 7 nezávislých druhů inteligence:
1. Lingvistická,
2. Logicko-matematická,
3. Prostorová,
4. Muzikální,
5. Tělesně pohybová,
6. Intrapersonální,
7. Interpersonální.
Transkulturální výzkum inteligence: Mají příslušníci jiných kultur podobnou implicitní teorii
i.?
Existuje velký rozdíl mezi obyvateli: Austrálie (lingvistická inteligence) a Číny (důraz na
přesnost myšlení). U afrických kmenů je velký důraz na sociální dovednosti.
Emocionální a sociální inteligence

Emocionální inteligence: „Schopnost monitorovat vlastní emoce, pocity i emoce druhých,
rozeznávat je a využívat k organizaci vlastního myšlení a jednání.“ (P. Salovey, J. D. Mayer,
1990).
Masové rozšíření: D. Goleman (1995).
Sociální inteligence: od r. 1920 razil E. L. Thorndike: „schopnost rozumět a vést muže i ženy
tak, aby jednali rozumně v mezilidských vztazích“.
Totožná s Gardnerovou interpersonální inteligencí.
Kontrolní otázky:
234
Modul č. 6 Komunikace a řeč
Klíčová slova - arbitrárnost, linearita, jazykový hodnota, jazykový znak, symbol, model
řečové produkce, porozumění, čtení, psaní
Model komunikace (Shannon a Weaver, 1949):

X (vysílač) → přenášený signál → kanál komunikace (zdroj hluku) → přijatý signál → Y
(přijímač)
Signál: diskrétní jednotky měřitelné v bitech informace (př. Morseova abeceda, tanec včel
apod.).
×
Význam (J. S. Mill):
Denotát: třída objektů, které daným slovem označujeme.
Konotát: emocionálně zabarvené asociace spojené s denotátem.
Intenze versus extenze pojmu.
Předmět obecné jazykovědy (F. de Saussure)

1. Řeč (langage): je jako celek různorodá, náleží současně fyzické, fyziologické a psychické
oblasti, jednotlivci i společnosti.
2. Jazyk (langue): princip klasifikace, sociální část řeči, systém znaků, spočívá na dohodě
mezi členy společnosti.
3. Mluva (parole): skutečné mluvení, individuální akt jedince.
Jazykové universalie (C. F. Hockett): generativita, strukturovanost, arbitrárnost, dynamičnost.
Pojetí jazykového znaku (F. de Saussure)

1. Arbitrárnost: spojení mezi představou a akustickou realizací není podmíněné.
Př. r Baum – strom – a tree je konvenční.
2. Linearita: jazykové znaky jsou vyslovovány za sebou.
3. Jazyková hodnota: znak získává svoji hodnotu v systému znaků teprve ve vztahu ke
znakům dalším. Uveďte příklad synonym!
Struktura jazyka – jazykové roviny: fonetika, morfologie, slovotvorba, lexikologie, syntax,
sémantika, pragmatika, textová gramatika.
Myšlení a řeč, osvojování řeči:

1. Monistické teorie: myšlení a řeč je víceméně totéž (m. je tiché mluvení a řeč je hlasité
myšlení – zakladatel J. Watson × případ H. Kellerové.
Naučit se mateřský jazyk je největší intelektuální výkon během našeho života.
2. Teorie imitace: děti se učí mateřskému jazyku imitací řečového chování svých rodičů.
Teorie osvojování řeči
3. Teorie vrozených dispozic (N. Chomsky): jazyky mají podobnou strukturu a k tomu, aby si
dítě osvojilo jazyk, není zapotřebí žádné formální učení
– geneticky dané predispozice se mateřskou řečí oživí a začnou fungovat.
4. Teorie závislosti vývoje řeči na vývoji myšlení (J. Piaget): vývoj myšlení v raném dětství je
o krok dopředu před vývojem řeči, řeč myšlení jen doprovází.
Princip objektní stálosti: objekty existují, i když nejsou v zorném poli, ca. 1,5 → rozvoj
symbolické funkce.
235
Osvojování řeči
1. Fonologický vývoj: v 6–8 týdnu začnou kojenci vokalizovat.
– v 6–9 měs. začíná kanonické žvatlání (přítomnost skutečných slabik), začátky prozodie
(přízvuk, intonace).
– před nebo po prvním roce produkují první slova, v 18 měsíci dosahují hranice 50 slov.
– dále se nová slova učí rychleji než dříve a okolo 6–7 let dosahují dospělé úrovně.
2. Lexikální vývoj: první slovo okolo 1 roku bývá vázáno kontextově (vzhledem k jednání,
ne jako znak pro označení předmětu)
– 50 slovní hranice je charakterizována overextenzemi, převahou podst. jmen (značky pro
předměty) oproti slovesům
– po 18 měs. dochází k lexikálnímu spurtu, do 6 let si osvojí cca. 8 000 slov.
Osvojování řeči
3. Syntaktický vývoj: mezi 18–24 měsícem dojde k překročení jednoslovných promluv a
začíná osvojování gramatiky
– 2-, 3-, 4slovné promluvy bývají slovosledně správné, v oznamovacím způsobu s málo členy,
spojkami, předl (tzv. telegrafický styl).
– následuje rozvoj různých typů vět (otázky a negace), používání pomocných sloves,
komplexní věty se objevují od 2,5 roku, jejich aktivní používání okolo 4 let.
Produkce řeči (W. Levelt, 1999):

1. Konceptualizace: aktivace lexikálního konceptu.
2. Selekce a kódování: výběr lemmatu z mentálního lexikonu, morfologické, fonologické a
fonetické kódování.
3. Artikulace: motorická reakce, pohyb mluvidel následovaný akustickou vlnou (fonace).
Porozumění řeči:
Parsing: analýza/přiřazení gramatické (syntaktické) struktury dané větě posluchačem.
– studium větných ambiguit: „They are flying planes.“
– parsing probíhá velmi rychle (ms)
– modely jedné či dvou rovin (syntax – sémantika).
Pragmatika: doslovný význam věty nemusí být totožný s míněným (intendovaným)
významem věty (ironie ad. rétorické prostředky).
Garden-path model (Frazier a Rayner, 1982) – porozumění řeči

– „lead up somebody up the garden path“
– na začátku je pouze jedna syntaktická struktura připsána
– význam v ní není obsažen
– je vybrána nejjednodušší syntaktická struktura
– dva obecné principy: minimal attachment a late closure
Př. Minimal attachment:
The girl knew the answer by heart. × The girl knew the answer was wrong.
Late closure: „Since Jay always jogs a mile seems like a short distance“.
Čtení
Balota et al. (1999): obsahuje několik druhů zpracování informací:
Ortografii (pravopis a hláskování slov)
Fonologii (znalost o zvukové realizaci slov)
Slovní význam
Syntax
Pragmatiku
236
Psaní: zahrnuje vyhledávání a organizaci informace uložené v LTM a je propojené s
komplexními myšlenkovými procesy. Kellog, 1994: „myšlení a psaní jsou jako dvojčata
mentálního života“.
– 3 základní procesy:
A) Proces plánování: vytvoření myšlenek a jejich organizace do písemného plánu, ca. 30 %.
B) Generace věty: převod písemného plánu do motorické realizace (psaní věty), ca. 50 %.
C) Revize: vyhodnocení napsaného, ca. 20 %.
237
Modul č. 7 Motivace. Exekutivní procesy. Vůle.
Klíčová slova - motiv, motivace, motivovanost, teorie motivů, volní procesy a stavy,
exekutivní procesy, dysexekutivní syndrom
Motivace: Pojem pochází z lat. movere (hýbat se) – co hýbe chováním?

Def.: příčina chování, zahajuje a zaměřuje chování k určitému cíli, ovlivňuje intenzitu
chování, ukončuje a zastavuje chování.
2 přístupy:
A) Studuje motivy jako vnitřní pohnutky.
B) Snaží se zjistit, jaké vnější podněty mohou naše chování ovlivňovat – označuje incentivy
(posilovače).
A) Teorie instinktů: Chování je řízeno instinkty – vrozené a geneticky dané tendence provádět
určité aktivity nebo reagovat určitým způsobem. Navazuje na Darwinovu teorii.
Předpokládá, že hlavně chování zvířat je instinktivní povahy: výběr partnera, sex. chování,
péče o mláďata, obrana teritoria, získávání potravy.
Zastávali ji W. James a W. McDougall.
A) Teorie instinktů (K. Lorenz): Je součástí etologického přístupu ke zkoumání zvířat.

Etologie chápe chování jako víceméně vrozenou reakci na určitý významný podnětový
vzorec. Chování instinktivní povahy je někdy velmi složité (včely, mravenci).
B) Teorie pudů (S. Freud): Pud chápe jako hraniční pojem mezi somatickým a psychickým.
Jsou to z těla vycházející a do psychiky mířící popudy – jejich reprezentace mnohdy
nedosáhnou vědomé úrovně, přesto mohou ovlivňovat chování. Pudy považoval za základní
dynamický prvek psychiky a požadavek na práci mentálního aparátu. Za zdroj veškeré lidské
energie – za základní považoval pud sexuální (jeho energetickou složku ozn. libido).
C) Teorie drivů (C. Hull a W. Cannon): Vychází z principu homeostázy – tendence všech
živých organismů udržovat vnitřní biochemické hodnoty na konstantní úrovni. Nejsou-li biol.
potřeby udržovány, vznikne odchylka (potřeba) a její mentální reprezentací je drive.
Př.: Nemám-li den přísun vody, drivem je žízeň. Redukce drivu je provázena příjemnými
pocity. Objekty, které to umožnily se stávají incentivami.
Rozlišuje: A) Primární a B) Sekundární drivy.
D) Teorie optimální úrovně aktivace (Lindsley, 1951): Předpokládá, že veškeré chování org.
směřuje k udržení optimální aktivační úrovně. Exp. se sensorickou aktivací prokázaly, že čl.
potřebuje urč. úroveň aktivace pro normální chování. Optimální úroveň aktivace je řízena
retikulární formací mozkového kmene. Vztah mezi aktivací a výkonem se řídí Yerkes-
Dodsonovým zákonem.
E) Teorie protikladných procesů (R. Solomon): Týká se emocionálně vysoce vzrušivých
aktivit. Pro všechny emoc. zkušenosti existuje protikladný emoční zážitek, což umožňuje
zachování motivační a emoční rovnováhy – čl. je motivován udržovat stálý emoční stav.
Intenzita počáteční emoce se snižuje, zatímco protikladná reakce zůstává relativně stálá.
Př. po příjemné intoxikaci alkoholem nastává kocovina.
F) Teorie potřeb (A. Maslow): Potřebu chápe jako psychický fenomén, tedy jako motiv.
Potřeby jsou vědomé i nevědomé a na jejich naplnění závisí pocit psych. rovnováhy, štěstí,
smysluplnosti života.
238
Rozlišuje potřeby (hierarchie/stupnice potřeb):
A) deficientní
B) being – sebekatualizační, růstové.
G) Teorie potřeb H. Murrayho
Murray rozlišuje potřeby

A) biologické povahy
B) psychologické povahy.
Ad B): NACH (need achievement): potřeba úspěchu ve výkonových situacích, potřeba
překonávat překážky a uplatnit své schopnosti.
Rozlišil dalších 21 potřeb: p. afiliace, agrese, autonomie, exhibice, ad.
Tvůrce TAT (Tématicko apercepční test).

A) Vyhýbání se neúspěchu: vyvíjí se u lidí, kteří byli v dětství za své neúspěchy trestáni, ve
výkonových situacích prožívají silnou úzkost, a proto se jim vyhýbají.
B) Sebeúčinnost (A. Bandura): opakované zážitky úspěchu vedou k tomu, že součástí
sebepojetí se stane přesvědčení o vlastní úspěšnosti a schopnosti efektivně jednat
(sebeúčinnost pozitivně ovlivňuje výkonnost).
Exekutivní funkce (M. Lezaková): Chování lze rozdělit na 3 funkční systémy:

A) Kognice (kognitivní funkce – zpracování informací).
B) Emocionalita (cítění a motivace).
C) Exekutivní funkce: jak se chování jedince projevuje navenek.
Exekutivní funkce: sestávají ze schopností, které umožňují samostatné, úspěšné a účelné
chování. Narušení exekutivních funkcí se projeví:
narušené kapacitě začít aktivitu,
zmenšené motivaci (anergie),
problémech v plánování a provádění sekvencí aktivit, sloužících pro záměrné chování,
v seberegulaci (adaptaci) a sebemonitorování.
Narušení frontálních laloků (zejména prefrontálního cortexu) se na funkční úrovni nazývá

dysexekutivní syndrom.
Exekutivní procesy:
START → neschopnost iniciovat odpověď → apatie (frontální a mesiální lese)
↓
MAINTAIN → neschopnost udržet průběh činnosti → (lese thalamu)
↓
STOP → neschopnost zastavit odpověď/činnost → stereotypie v chování, iterace v jazyce
↓
SHIFT/INHIBIT → neschopnost upravit odpověď → perseverace v činnosti
Případ Phinease Gage (1848): Phineasi Gagovi ocelová tyč prorazila lebku pod levou lícní
kostí a prošla směrem nahoru → lese orbitofrontálního a prefrontálního cortexu a postižení
levého oka. Jeho myšlení, vnímání, řečové schopnosti, motorika nebyly poškozeny. Z
klidného a veselého chlapíka se stal netrpělivý, prchlivý muž neschopný činit rozhodnutí a
plánovat svou budoucnost.
239
Vůle (konace, chtění):
Behaviorismus: redukoval vůli na vnější motivaci a procesy učení (F. B. Skinner).
John Eccles: volní kontrola probíhá na mnoha hierarchických úrovních: jednoduché reflexy,
spinální, supraspinální, cerebellární, cerebrální.
Motorická jednotka: volní kontrola je vedena motorickým cortexem (Brodmanova area 4) a

pyramidálním traktem.
Definice vůle (M. Brichcín)

Kdy vůle působí: novorozenec je víceméně impulzivní tvor (chce okamžitě uspokojit své
potřeby) versus dospělý (dokáže odložit uspokojování svých potřeb pro dosažení
vzdálenějších/nadosobních cílů).
Def.: schopnost člověka vědomě řídit vlastní psychickou činnost a jejím prostřednictvím
regulovat průběh vlastní interakce se sociálním prostředím, aktivitu efektorů (mluvidla ad.),
některé vnitřní stavy organismu (únava, negativní emoce, slábnoucí motivace).
Volní vlastnosti a procesy:

A) Volní vlastnosti: Strukturálně funkční a obsahově vztahové charakteristiky psychiky,
relativně stálým způsobem spoluurčují průběh volních procesů, vázány na vlastnosti CNS,
např. odolnost, energičnost, rozvážnost.
B) Volní procesy: Uplatňují se zejména při těchto řídících funkcích: zapojování zvoleného
cíle do nadřazených osobních cílů, sebeovládání, zapojování volního úsilí ke zvýšení aktivace
organismu, vyčleňování dílčích cílů k dosažení cíle hlavního ad.
Kontrolní otázky:
240
Modul č. 8 Emoce a agrese.
Klíčová slova - emoce, cit, afekt, teorie emocí, agrese, teorie konfliktu
Pojem „emoce“: V anglosaské psychologii pojem emoce předpokládá 5 složek:

1. Podnětová situace: příslušnou emoci vyvolává či subjektivní hodnocení.
2. Negativně/pozitivně zabarvený vědomý zážitek. W. Wundt rozlišil:
libost × nelibost,
napětí × uvolnění,
vzrušení × uklidnění.
Pojem „emoce“
3. Tento zážitek jsme schopni popsat slovy.
4. Fyziologický doprovod.
5. Obličejová exprese emočních prožitků, útok, útěk.
Fyziologický základ emocí

A) Talamus: třídí informace ze smyslů (Talamo-cortico-talamický okruh), hraje důležitou
úlohu při spánku a bdění a souvisí se základním emočním laděním.
B) Hypotalamus: udržuje homeostázu (teplotu, hlad, žízeň), řídí cirkadiánní cykly, endokrinní
aktivitu včetně reakcí na neznámé a stresové situace. Stimulací určitého centra v hypothalamu
lze vyvolat hrubý vztek stejně jako pocity libosti.
C) Dřeň nadledvin: obsahuje neurosekreční buňky, produkují dva hormony:
adrenalin – zvyšuje sílu srdečního svalu, vyvolává rozšíření svalových cév,
noradrenalin: zúžení cév, oba zvyšují odbourávání tuků a glykogenu.
D) Sympatikus: iniciuje odpověď útok-útěk, jejich součástí jsou adrenalin a noradrenalin
(jsou produkovány zakončením sympatických vláken).
E) Limbický systém: amygdala, hippocampus, gyrus cinguli, fornix, talamus a hypotalamus.
Zajišťuje vyšší kontrolu některých forem instinktivního chování, je řízeno hypotalamem a
mozkovým kmenem.
Ad E) Amygdala: modifikuje i nejprudší vášně, agresi, vztek tak, aby odpovídaly okolnostem
soužití s okolím. Je centrem většiny citových prožitků, pokud jsou přeťaty její dráhy, vzniká
neschopnost posuzovat citový význam událostí, tzv. afektivní slepota.
Fyziologický základ emocí: Amygdala: Joseph LeDoux objevil význam amygdaly, je

propojena s hippocampem, dovede spustit některé emoce, dříve než dojde k jejich uvědomění.
– emoční centra jsou schopna pracovat nezávisle na neocortexu.
Hippocampus si pamatuje především fakta, amygdala citový význam zážitků.
Amygdala: má primární propojení s primitivními čichovými centry (bulbus olfactorius),

poškození spojů (s posteriorním septem) vede k hypersexualitě a ztrátě agresivity, ablace
amygdaly vede k ovlivnění reakcí strachu a zpracování obličejové exprese strachu,
amygdalotomie vede k efektu „zkrotnutí“, ztrátě schopnosti diskriminovat mezi
emocionálními podněty, bilaterální lese a. vede k poškození schopnosti interpretovat faciální
expresi emocí, nevede k amnestické poruše (poruše retence), avšak naučený materiál je více
závislý na kontextu, dysfunkce amygdaly je jednou z částí výkladu autismu.
Emoční zkušenost: se projevuje ve 3 dimenzích

vztek × strach,
vysoká × nízká aktivace,
241
příjemnost × nepříjemnost.
Dimenze vztek × strach souvisí s produkcí adrenalinu (vyšší produkce při strachu) a
noradrenalinu a testosteronu (při hněvu).
Úroveň aktivity (arousal) řídí mozkový kmen (ARAS).
Druhy emocí
V evropské psychologii se rozlišují emoce × city:
Emoce: primární, vázané na biologické vybavení.
City: složitější, výsledkem soc. učení, vztahují se k lidem, objektům:
Ad A) 1. Primární emoce: objevují se v raném dětství, úzký vztah k sebezáchovným motivům,

vyvolávají je jednoduché situace.
2. E. vztahující se k sebehodnocení: prožitky úspěchu/neúspěchu, studu, křivdy.
3. E. vztahující se na druhé osoby: soucit, závist, láska, nenávist.
Ad B) City estetické: pocit krásy, vznešeného, tragického.
Nálady: trvalejší stavy slabší emoční aktivity, dávají celé činnosti emoční zabarvení.
Afekt: v psychiatrické lit. se jedná o silnou, bouřlivě probíhající emoci, projevující se

zúžením vědomí, oslabením kontroly, mohutným vegetativním doprovodem, častá bývá
retrográdní amnesie na toto chování.
V psychoanalýze: kvanta psychické energie, mohou se vázat na pamětní stopy, představy,

nevědomé fantazie. Afekt může být kompletně nevědomý, teprve dosáhne-li vědomí, bývá
prožíván jako emoce.
Etologická teorie emocí: Navazuje na Ch. Darwina (1872): lidská emocionální exprese má
stejné kořeny jako emocionální exprese u zvířat. Emoce se vyvinuly v procesu evoluce stejně
jako tělesné vlastnosti: usnadňují přežití tím, že usnadňují dorozumění s ostatními příslušníky
téhož druhu, mají tedy evoluční význam.
Evoluční původ emocí lze dokázat na základě srovnávacích studií vyšších živočišných druhů
s lidmi.
Etologická teorie emocí definuje emoce: vrozené vzorce mimického, gestikulačního,

zvukového chování, usnadňují vnitrodruhovou komunikaci.
Prapůvodní komponentou je emocionální exprese, libé prožitky, kognitivní interpretace

vznikly z evolučního hlediska teprve nedávno.
Etologická teorie emocí: Tomkins, Isard, Eckman: transkulturální výzkum emocí (v 70.–80.
letech). Existuje specifická obličejová exprese pro emoce
– štěstí, překvapení, úzkosti, strachu, hněvu, smutku, odporu
– výraz těchto emocí je u lidí v nejrůznějších kulturách shodný.
Objevují se u slepých, hluchých, dětí i vyšších živočišných druhů. Existuje transkulturální
shoda v rozpoznání.
James-Langeova teorie emocí (JLTE) → akademické teorie emocí: zabývají se základním

vztahem mezi složkami emocí:
242
podnětovou situací,
jejich kognitivní reprezentací,
emocionálními prožitky,
fyziologickou odezvou
a chováním.
James-Langeova teorie emocí: Emoce jsou výsledkem percepce tělesných změn vyvolaných
emocionálním podnětem. Informace o podnětu putuje senzitivními nervovými drahami do
talamu, odtud do hypotalamu, ten zahájí fyziolologickou reakci, vnitřní receptory tyto změny
zaregistrují a informace o nich putují do mozkové kůry, kde vznikne emocionální prožitek:
„Bojíme se, protože se třeseme.“
Cannon-Bardova teorie emocí: Talamická teorie emocí: informace o emocionálním podnětu

putuje nejprve do talamu a ostud je paralelně odeslána do mozkové kůry, kde vznikne
emocionální prožitek a do hypotalamu, ten zahájí fyziologickou reakci. Emocionální a
fyziologický doprovod jsou dvě nezávislé souběžně probíhající reakce.
Kritika JLTE teorie emocí W. Cannona: zvířata s přeťatými nervovými drahami si uchovala
emocionální reakce; fyziologické odezvy doprovázející různé reakce jsou si velmi podobné.
Kognitivní teorie emocí: se pokouší odpovědět, zda myšlení a řeč mohou ovlivnit emoční
prožívání.
Teorie kognitivního hodnocení R. Lazaruse: Předpokládá, že emoční prožitek vzniká tak, že

nejprve vnímáme podnět, posuzujeme jeho význam, pokud vnímáme situaci jako významnou,
vznikne emoční prožitek, ta spustí fyziologický doprovod, a to vede k určitému emočnímu
chování.
Psychoanalytické pojetí emocí: Za základní komponentu citového života považuje Freud

afekt, což je širší pojem než emoce.
Afekt: kvantum psychické energie, na které se vážou fantazijní představy – mají svou ideovou
a energetickou komponentu. Afekty směřují k vybití, uvolnění.
Je-li kvantum psychické energie v psychickém aparátu příliš velké, je to provázeno nelibými
pocity, zatímco libost vzniká při vybití pudové energie.
Funkce emocí v životě

a) Regulace úrovně fyziologické aktivity: hormonální a autonomní systém regulují úroveň
fyziologické aktivace, je potřebná pro přizpůsobení se prostředí.
b) Emoce plní signální funkci: předem nás upozorňují, co je dobré udělat a čeho je lepší se
vyvarovat.
c) Emoce plní funkci kontrolního zpětnovazebného systému: průběžně nás informují o
výsledcích svých aktivit.
d) Cílem lidského chování je vyvolání určitého libého stavu – emoce představují cílový stav.
Agrese
Def.: Behaviorální projev negativně emočně zabarvených stavů – zlosti, vzteku.
243
Objevuje-li se bez těchto emocí, pak mluvíme o instrumentální agresi.
Agrese je chování, při kterém: jedinec ničí jinou osobu, objekt, sebe sama, nebo brání sebe
sama, jinou osobu, objekt před zničením.
Neurofyziologické struktury agresivního chování: Centra, regulující agresivní chování, jsou v
hypotalamu a v limbickém systému.
U psů drážděním jednoho centra v hypotalamu docílíme rudého vzteku (nekoordinovaný,
zuřivý), další centrum chladně zabíjí.
Amygdala: tlumí agresivní projevy tak, aby odpovídaly proměnlivým okolnostem prostředí.
Lidské agresivní chování je silně modifikováno produkcí testosteronu.
Etologické pojetí agrese K. Lorenze: Navazuje na Ch. Darwina – agresivita je účelná

biologická reakce, napomáhá přežití jedince i druhu. V živočišné říši slouží k získávání
potravy, obraně teritoria, mláďat, získání sexuálního partnera.
K. Lorenz (Takzvané zlo, 1963): agresivní chování všech tvorů je instinktivní povahy. Násilí
vedlo k přežití nejsilnějších jedinců. Protože agresivní chování umožňovalo lepší adaptaci,
vyvinula se tendence chovat se agresivně.
Rozlišil A) Vnitrodruhovou agresi,

B) Vnědruhovou agresi – lovecké chování.
U ptáků a savců se vyvinuly inhibiční mechanismy, působí tak, že nedochází k přímému
souboji, ale má podobu rituálu, chrání před zabitím:
A) udržování distance,
B) některé sociální projevy např. vzájemná úprava zevnějšku,
C) čich tlumí agresivní projevy vnitrodruhové agrese.
Člověk disponuje rovněž inhibičními mechanismy, nemohou se projevit, protože vyvinul

zbraně, působící na velkou vzdálenost.
Psychoanalytické pojetí agrese: Ve 20. letech zavádí S. Freud dualistickou koncepci: Erós
(pud lásky) × Thanatos (pud smrti). Agresi považoval za projev ve službách sebezáchovy, je-
li mařeno uspokojování libidinózních potřeb. Společnost vyvíjí proti agresivním projevům
stejnou obranu jako proti sexuálním (rodiče trestají děti za tyto činy). U chlapců by v rodině
měl neutralizovat agresivitu otec. Nepovede-li se to, může to vést např. k vandalismu apod.
Frustrační teorie agrese: Dollard a Miller: Frustrace a agrese (1939). Pokus o syntézu teorie
učení s psychoanalýzou.
Frustračně-agresivní hypotéza: každá agrese je výsledkem frustrace, ta se objevuje při blokaci
určité cílové reakce.
Agrese je vrozená reakce, projevuje se za specifických okolností – kdy není uspokojena určitá
potřeba.
Přesun agrese: často není namířena proti osobě, jež je její příčinou (např. šéf), předmět agrese
se označí jako „obětní beránek“.
Teorie sociálního učení a agrese: Odmítají názor, že agrese je vrozená a předpokládá, že
agresivní chování je naučené. A. Bandura – zkoumal formy imitace a posilování, modelové
učení (pozorováním modelu). 60. léta – experiment s dětmi v mateřské škole: frekvence
agresivního chování je nejvyšší, je-li model za své chování:
244
1. odměněn (!),
2. model bez posílení,
3. model potrestaný za agresivní chování, nebo neagresivní chování – tehdy děti projevovaly
nejmenší agresi.
Pojetí agrese u E. Fromma (neopsychoanalýza): Agresivní chování má svůj biologický základ,

který se dá socializací široce modifikovat.
Mezi sociální faktory počítá: chudobu, přelidnění, předsudky vůči minoritám, agresivní
chování davu.
Velmi často je příčinou hněvu a agrese situace, kdy se jedinec domnívá, že ho někdo podrazil,
ohrožuje jeho sebeúctu, společenské postavení.
Konflikty (střet zájmů) lze rozdělit:
A) Intrapsychické: probíhají uvnitř psychiky,
B) Interpersonální: mezi 2 osobami,
C) Skupinové: vnitroskupinové a meziskupinové.
Teorie konfliktu K. Lewina: v podnětovém poli jsme vystaveni podnětům, některé se

prosazují a motivují naše chování,
avšak mohou působit i podněty, které vyvolají neslučitelné motivy.
Typy konfliktů:
A) Apetence × apetence: soupeří spolu dva přitažlivé cíle,
B) averze × averze: nutnost volit mezi dvěma nepřitažlivými možnostmi,
C) apetence × averze: ambivalentní konflikt, dosažení nějakého cíle bude mít nepříjemné
následky.
Kontrolní otázky:
245
Seznam cvičných otázek ke zkoušce z obecné psychologie na
PVŠPS
1. Vymezte, co zkoumá psychologie.
2. Jaké si klade psychologie čtyři obecné cíle?
3. Vymezte předmět zkoumání obecné psychologie.
4. Jaké základní přístupy používá obecná psychologie při výzkumu psychiky?
5. Co považuje za předmět studia psychologie biologický přístup?
6. Co považuje za předmět studia psychologie fenomenologický přístup?
7. Co považuje za předmět studia psychologie kognitivní přístup?
8. Co považuje za předmět studia psychologie genderový přístup?
9. Co považuje za předmět studia psychologie behaviorální přístup?
10. Co považuje za předmět studia psychologie psychoanalytický přístup?
11. Vymezte předmět psychologie dle Aristotela, R. Descartesa, W. Jamese a L. Squira.
12. Kdo je zakladatelem psychologie jako akademické disciplíny? Kdy a kde působil?
13. Uveďte základní disciplíny akademické psychologie (min. čtyři) a řekněte, co zkoumají.
14. Uveďte disciplíny aplikované psychologie (min. pět) a řekněte, co zkoumají.
15. Uveďte speciální disciplíny psychologie (min. čtyři) a řekněte, co zkoumají.
16. Vymezte pojmy: psychika, psychická funkce, psychický obsah, psychické procesy a jejich
základní druhy, psychický stav, prožívání, chování a jeho druhy, mentální reprezentace a
její druhy.
17. Uveďte rozdíl mezi pojmy dispozičními a aktuálními.
18. Uveďte příklad psychické funkce, odpovídajícího psychického obsahu a odpovídajícího
psychického procesu.
19. Vymezte rozdíl mezi čitím a vnímáním.
20. Vymezte pojem počitek a uveďte příklad.
21. Vymezte pojem vjem a uveďte příklad.
22. Popište stručně biologickou strukturu smyslových orgánů (zraku, sluchu, hmatu, čichu a
chuti).
23. Uveďte, kdo je tvůrcem nauky o pěti smyslech a jak tyto jednotlivé smysly popsal a
rozdělil.
24. Kdo první objevil podnětové prahy?
25. Co je podnětový práh?
26. Co je horní a dolní podnětový práh?
27. Co je rozdílový práh?
28. Co říká Weberův zákon? Uveďte příklad, kdy se uplatní Weberův zákon.
29. Vymezte Weber-Fechnerův zákon a uveďte příklad.
30. Představte stručně experiment, na němž je Weber-Fechnerův zákon založen.
31. Co je smyslová adaptace? Které smysly adaptují nejrychleji a které nejpomaleji?
32. Co znamená transdukce podnětu?
33. Jak vymezuje vnímání gestaltismus? Uveďte základní představitele gestaltismu. Kdo byl
Max Wertheimer?
34. Uveďte gestaltistické zákony vnímání (min. čtyři) a jejich příklady.
35. Co je centrace?
36. Co znamenají pojmy figura a pozadí?
246
37. Uveďte monokulární vodítka a příklady, jak se projevují ve visuální percepci.
38. Uveďte binokulární vodítka a příklady, jak se projevují ve visuální percepci.
39. Co je φ fenomén? Kdo jej objevil? Uveďte jeho základní průmyslové využití.
40. Co je indukovaný pohyb?
41. Jaké rozlišujeme základní druhy vnímání času?
42. Co je apercepce? Uveďte příklad apercepce.
43. Uveďte dva základní experimenty o individuálních rozdílech v percepci.
44. Jaké rozlišujeme zvláštní stavy vnímání?
45. Vymezte pojmy eidetismus, synestézie, smyslový klam, paobraz, vize, pareidolie a uveďte
příklad.
46. Jaké základní poruchy vnímání rozlišujeme?
47. Kdy vzniká zvýšená/snížená vnímavost?
48. Co je halucinace?
49. Co znamenají pojmy invariant, percepční systémy, ekologické vnímání v teorii vnímání J.
Gibsona?
50. Vymezte pojem pozornost.
51. Co je bezděčná pozornost?
52. Co je záměrná pozornost? Uveďte její základní charakteristiky a příklady jejich projevů
v lidském vnímání.
53. Popište Broadbentův model pozornosti a uveďte jeho základní předpoklady, jak je
informace zpracována při vstupu do smyslového receptoru.
54. V jakém vztahu je Broadbentův model pozornosti k ultrakrátkodobé paměti?
55. Vymezte pojem učení na obecné úrovni.
56. Uveďte základní mechanismy učení (min. šest mechanismů) a ke každému uveďte
příklad.
57. Popište mechanismy habituace a senzitizace a uveďte příklad.
58. Popište mechanismus imprintingu (vtištění), kdo ho objevil, a uveďte příklad.
59. Uveďte základní experiment I. P. Pavlova a jeho objev klasického podmiňování.
60. Co je to vyhasínání v klasickém podmiňování?
61. Co je to podmiňování druhého řádu v klasickém podmiňování?
62. Popište generalizaci a diskriminaci v klasickém podmiňování, uveďte příklad.
63. Popište experiment o učení vhledem, uveďte, kdo ho objevil.
64. Vymezte zákon efektu u instrumentálního podmiňování.
65. Popište Skinnerův box a vymezte operantní podmiňování.
66. Popište Bandurův experiment a mechanismus observačního učení.
67. Vymezte pojem lidské paměti.
68. Popište základní fáze paměti.
69. Popište druhy vybavení.
70. Uveďte jednotlivé subsystémy paměti a jejich operační charakteristiky.
71. Popište subsystém sensorické (ultrakrátké) paměti.
72. Popište časové charakteristiky (temporální gradienty) pro subsystémy ikonické a echoické
paměti.
73. Jak vymezuje pojem „představy“ asocianismus?
74. Jak vymezuje pojem „představy“ psychoanalýza?
75. Jaká je rozdíl mezi fantazií a představivostí?
76. Jaký je rozdíl mezi konstrukční a rekonstrukční fantazií?
247
77. Rozveďte pojem sublimace v psychoanalýze a uveďte příklad.
78. Co je to kolektivní nevědomí dle C. G. Junga?
79. Jak C. G. Jung vymezuje pojem „symbol“?
80. Popište kognitivní přístup k imaginaci.
81. Jak vykládala imaginaci/představivost analogová škola?
82. Uveďte stanovisko školy lingvistů a kritizujte analogovou školu z jejich pohledu.
83. Vysvětlete teorii dvojího kódování (dual code theory) Allana Paivio.
84. Jaký je rozdíl mezi problémem a úkolem?
85. Popište etapy řešení problému dle T. Ribota.
86. Vymezte pojem „myšlení“.
87. Jaký je vztah mezi myšlením a inteligencí?
88. Popište základní pojmy myšlení dle Aristotela a vymezte jejich obsah, uveďte příklad u
každého z těchto pojmů.
89. Jak pojímal myšlenkové procesy O. Külpe (Würzburská škola)?
90. Co je myšlení v pojetí klasického behaviorismu J. Watsona?
91. Uveďte základní argumenty proti behavioristické koncepci myšlenkových procesů.
92. Jak vymezuje myšlení kognitivní psychologie?
93. Uveďte základní stadia vývoje myšlení dle J. Piageta a vymezte je chronologicky.
94. K jakým kognitivním změnám dochází u dětí během sensomotorického stadia?
95. K jakým kognitivním změnám dochází u dětí během předoperačního stadia?
96. K jakým kognitivním změnám dochází u dětí během stadia konkrétních operací?
97. K jakým kognitivním změnám dochází u dětí během stadia formálních operací?
98. Vymezte pojem „intenze“ a „extenze“ pojmu?
99. Uveďte argumenty E. Roschové proti Aristotelově kategorizaci pojmů.
100. Uveďte základní myšlenkové operace.
101. Jak se liší logické a heuristické myšlenkové postupy?
102. Kdo byl základním průkopníkem výzkumu heuristických postupů a v jakém oboru
zkoumal jejich využití?
103. Kdy používáme heuristické postupy?
104. Uveďte druhy heuristických postupů a uveďte příklad, kdy je používáme.
105. Jaký je vztah vědomí a paměti dle M. Moscovitche?
106. Na jaké neuroanatomické struktury jsou vědomí a explicitní paměť vázány?
107. Jak odlišíte spánek od bdělého vědomí?
108. Vysvětlete REM-fázi probíhající při spánku.
109. Pomocí jakých metod se REM-fáze zkoumá a kdo ji objevil?
110. Jaký význam má REM-fáze pro náš bdělý život?
111. Jak působí spánková deprivace na naší psychiku?
112. Kdo zkoumal spánkovou deprivaci jako první?
113. Kdy se používá spánková deprivace?
114. Jaký je význam spánku pro paměťové procesy a myšlení?
115. Popište 5 stádií spánku na základě vln EEG.
116. Definujte pojmový konstrukt „inteligence“ dle D. Wechslera.
117. Vymezte pojem inteligence z hlediska obecné psychologie.
118. Jak souvisí myšlenkové procesy a inteligence?
119. Co je faktorověanalytický přístup ke studiu inteligence a kdo byl jeho průkopníkem?
120. Co je to „g“ a „s“ faktor dle Ch. Spearmana?
248
121. Kdo byl oponentem Ch. Spearmana a proč?
122. Uveďte argumenty ve prospěch Spearmanovy koncepce.
123. Kolik nezávislých faktorů L. Thurstone vymezil, uveďte je.
124. Jak rozdělil R. Cattel obecný „g“ faktor a čí koncepce jej k tomu podnítila?
125. Uveďte příklad úkolu velmi závislého na fluidní a nezávislého na krystalizované
inteligenci a naopak.
126. Uveďte příklad úkolu, kdy používáme divergentní a kdy konvergentní myšlení? Kdo
toto rozlišení zavedl?
127. Charakterizujte přístup kognitivní psychologie k inteligenci. Kdo je jeho hlavním
představitelem?
128. Uveďte základní předpoklady teorie komponent a alespoň základní komponenty
podílející se na inteligenčních procesech.
129. Z jakého předpokladu vychází implicitní teorie inteligence? Uveďte její výsledky.
130. Uveďte jednotlivé typy triadické teorie inteligence, uveďte příklad takových typů
inteligence z Vašeho života.
131. Kdo je autorem vícečetné teorie inteligence a na jakých předpokladech se zakládá?
132. Uveďte jednotlivé nezávislé druhy inteligence dle vícečetné teorie inteligence.
133. Existují transkulturální rozdíly v pojetí inteligence?
134. Popište základní model komunikace dle Shannona a Weavera.
135. Vymezte řeč, jazyk, mluvu v pojetí F. de Saussura a popište jejich vzájemné vztahy.
136. Co je to arbitrárnost jazykového znaku?
137. Co je to linearita jazykového znaku?
138. Co je to jazyková hodnota znaku?
139. Popište předpoklady monistické teorie při osvojování jazyka dle J. Watsona.
140. Uveďte základní argumenty proti monistickým teoriím.
141. Vysvětlete teorii imitace při osvojování jazyka a uveďte příklad, kdy k imitaci
dochází.
142. Uveďte základní argumenty proti teorii imitace při osvojování jazyka.
143. Uveďte základní předpoklady teorie vrozených dispozic N. Chomského.
144. Jaký je základní argument pro teorii závislosti vývoje řeči na vývoji myšlení od J.
Piageta?
145. Uveďte základní chronologické dělení fonologického vývoje při osvojování řeči.
146. Jestliže se dítě nedovede kanonicky žvatlat (reduplikace a přítomnost skutečných
slabik), jaké důsledky z toho vyplývají pro dítě?
147. Uveďte základní dělení lexikálního vývoje.
148. Kdy přibližně (+ − 4 měsíce) dítě řekne první slovo?
149. Od kdy dochází k tzv. lexikálnímu spurtu?
150. Proč je hranice 50 slov charakterizována overextenzemi a jak dlouho přibližně trvá?
151. Kolik slov si děti přibližně osvojí do 6 let? Jaký je přibližný slovní rozsah u dospělého
jedince?
152. Uveďte základní hranice syntaktického vývoje?
153. Kdy obvykle dochází k překročení jednoslovných promluv u dětí?
154. Od kdy se objevují komplexní věty u dětí a kdy je začínají aktivně používat?
155. Existují kulturní rozdíly v osvojování řeči?
156. Uveďte tři základní roviny produkce řeči/slova dle modelu W. Levelta.
157. Vymezte pojem „motiv“ z hlediska obecné psychologie.
249
158. Uveďte dva základní přístupy ke studiu motivů v obecné psychologii.
159. Vyložte Darwinovu teorii instinktů v rámci teorií motivace.
160. Kdo zastával v psychologii teorii instinktů. Kritizujte teorii instinktů a uveďte její
základní nedostatky pro teorii lidské motivace.
161. Vyložte Freudovu teorii pudů v rámci teorií motivace.
162. Vyložte Cannon/Hullovu teorii drivů v rámci teorií motivace.
163. Jaký je rozdíl mezi primárními a sekundárními drivy?
164. Vyložte Lindsleyho teorii optimální úrovně aktivace v rámci teorií motivace.
165. Formulujte Yerkes-Dodsonův zákon. Uveďte příklad, kdy se setkáme s jeho vlivem na
psychiku.
166. Vyložte Solomonovu teorii protikladných procesů. Uveďte příklad, kdy se tato teorie
projeví.
167. Vyložte Maslowovu teorii potřeb.
168. Popište Maslowovu hierarchii potřeb.
169. Jak spolu souvisí deficientní a being potřeby?
170. Co znamená potřeba sebeaktualizace a čím se liší od deficientních potřeb?
171. Vyložte teorii potřeb H. Murrayho.
172. Co je potřeba NACH (need achievement)?
173. Uveďte základní samostatné motivy.
174. Popište Bandurův koncept „sebeúčinnosti“.
175. Jaké tři funkční systémy lze rozdělit chování dle Lezakové?
176. Co jsou to exekutivní funkce?
177. Jak nejčastěji dojde ke vzniku dysexekutivního syndromu? Popište případ Phinease
Gage a změnu jeho osobnosti.
178. Jaké základní přístupy existují k teoriím vůle? Uveďte stanovisko introspektivního
přístupu, ale i stanovisko Skinnerovo a Ecclesovo.
179. Jakou definici vůle podává M. Brichcín
180. Existují volní procesy i u dětí?
181. Popište a rozlište volní vlastnosti a volní procesy. Uveďte situaci, kdy se silně uplatní
volní procesy.
182. Popište pět složek pojmu „emoce“, jak ho chápeme v anglosaské psychologické
tradici.
183. Které neuroanatomické struktury slouží jako fyziologický základ emocí?
184. Uveďte základní neuroanatomické struktury limbického systému (minimálně dvě).
185. Jaká je funkce amygdaly v regulaci emočních procesů?
186. Jaká je funkce hippocampu v regulaci emočních procesů a jaký je vztah amygdaly a
hippocampu?
187. V jakých základních dimenzích se projevuje emoční zkušenost?
188. Vymezte rozdíl mezi emocemi a city.
189. Jaké základní druhy emocí rozeznáváme?
190. Co znamená pojem „nálada“ v obecné psychologii?
191. Co znamená pojem „afekt“ v psychiatrii?
192. Co znamená pojem „afekt“ v psychoanalýze?
193. Rozveďte etologickou teorii emocí. Kdo je jejím předchůdcem a kdo ji rozvinul?
194. Co zjistil transkulturální výzkum emocí. Potvrdil předpoklady etologické teorie
emocí?
250
195. Uveďte základní emoce, pro něž existuje specifická obličejová exprese.
196. Uveďte tři základní akademické teorie emocí.
197. Rozveďte James-Langeovu teorii emocí.
198. Uveďte základní argumenty Cannonovy kritiky James-Langeovy teorie emocí.
199. Rozveďte Cannon-Bardovu teorii emocí.
200. Uveďte základní argumenty pro kritiku Cannon-Bardovy teorie emocí, které hovoří ve
prospěch James-Langeovy teorie emocí.
201. Popište přístup kognitivní psychologie k teoriím emocí.
202. Rozveďte teorii kognitivního hodnocení R. Lazaruse.
203. Popište psychoanalytický výklad emocí, zaměřte se na pojem „afekt“.
204. Uveďte základní funkce emocí pro náš psychický život a s příklady.
205. Jak obecná psychologie vymezuje pojem „agrese“?
206. Kdy dochází k instrumentální agresi?
207. Jaké neuroanatomické struktury se účastní na regulaci agresivního chování?
208. Jaká je souvislost mezi produkcí testosteronu a lidským agresivním chováním?
209. Vyložte etologické pojetí agrese od K. Lorenze.
210. Co jsou to inhibiční mechanismy u agrese a čemu brání?
211. Kdy dochází u člověka k eliminaci inhibičních mechanismů?
212. Uveďte základní inhibiční mechanismy u agrese. Uveďte příklad takových
mechanismů z živočišné říše.
213. Vyložte psychoanalytické pojetí agrese.
214. Vyložte frustrační teorii agrese. Kdo ji vyvinul?
215. Vyložte frustračně-agresivní hypotézu a uveďte příklad.
216. Kdy dochází k přesunu agrese? Kdo bývá nejčastější obětí takovéhoto přesunu agrese?
Uveďte příklad.
217. Vyložte pojetí agrese v rámci teorií sociálního učení.
218. Popište Bandurův experiment s dětmi v mateřské škole a jeho výsledky. Uveďte
praktická opatření, která z tohoto experimentu vyplývají, pokud chceme snížit frekvenci
agresivního chování u dětí z hlediska teorie sociálního učení?
219. Vyložte neopsychoanalytické pojetí agrese E. Fromma.
220. Vyložte základní typy konfliktů.
221. Popište teorii konfliktu K. Lewina.
222. Který z typů konfliktů je nejtěžší z hlediska rozhodování? Uveďte příklad situace, kdy
k tomuto konfliktu dojde.
251
Základy obecné sociologie
Autor textu: Doc. RNDr. Milan Tuček, CSc.
Anotace
Kurz seznámí studenty se základními sociologickými pojmy, základními přístupy,

koncepty (včetně ústředních postav sociologické teorie), s jejími možnostmi i omezeními.
Kombinuje historizující přístup, v němž v hrubých rysech sleduje, jak se obor vyvíjel od
svých počátků do současnosti, s přístupem tematickým, zaměřeným na klíčové oblasti
sociologického zkoumání.cíl předmětu, student po absolvování kurzu bude mít základní
představu o předmětu sociologie, bude se orientovat v hlavních trendech a problémech
sociologie. Cílem je porozumění sociologickému přístupu ve zkoumání soudobé
společnosti, schopnost smysluplně sociologicky pojímat sociální problémy a mít
představu o tom, jak lze k sociologickým problémům přistupovat z pozic různých
paradigmat.
252
Obsah
Modul č. 1: Vznik sociologie jako vědy.
Modul č. 2. Sociologie jako teoretická disciplina.
Modul č. 3. Řád a konflikt.
Modul č. 4. Jednání a struktura.
Modul č. 5. Rodina jako skupina a jako sociální instituce.
Modul č. 6. Symbolický rozměr společenského života – kultura, národ, náboženství.
Modul č. 7 Sociálně kulturní nerovnosti.
Modul č. 8 Sociálně ekonomické nerovnosti.
Modul č. 9 Problém institucionalizace moci
253
Modul č. 1 Vznik sociologie jako vědy
Klíčová slova:
Tradiční a moderní společnost, průmyslová revoluce, sociálním jednání, skupiny,
instituce, společnost
Výkladová část
1.1 Vznik sociologie Základem pro pochopení sociologie jako vědy jsou historické okolnosti
jejího vzniku, a pojetí vztahu tradiční a moderní společnosti. Sociologie vzniká v období krize
společnosti – průmyslové revoluce, politických revolucí, jako byla francouzská revoluce,
pauperismu, rozkladu tradičního způsobu života, zpochybnění role náboženství ve vysvětlení
toho, jak je utvořená společnost.
1.1 Karel Marx Přínos Marxovy teorie pro sociologii, jeho pojetí společnosti v pojmech
základny a nástavby, společensko-ekonomická formace, pokus o vymezení velkých
historických epoch, dialektika výrobních sil a vztahů. Hlavní důvod, proč je Marx
významným sociologem, je jeho pojetí třídy a třídního boje: sociologizace konceptu,. Výrobní
síly – reprezentovány progresivní silou, výrobní vztahy konzervativní silou hájící své pozice.
Vědecky produktivní využití Marxovy teorie v klasickém a současném sociologickém
diskursu. Např. fenomén zbožního fetišismu, kritika byrokracie, pojetí ideologie.
1.2 Emile Durkheim Durkheim má zásluhu na definitivním ustanovení sociologie jako
samostatné vědní disciplíny. Studuje především zdroje, na nichž je založená integrita
sociálního řádu (sociální fakta), snaží se určit síly, které fungování tohoto řádu regulují.
Podstatným je také jeho příspěvek ke zkoumání krizových jevů – koncept anomie. Zdrojem
sociálního řádu je, že sociální objekty jsou vybaveny symbolickou dimenzí, tj. významem a
hodnotou, které jsou nezávislé na objektivních vlastnostech a mají sakrální charakter.
1.3 Max Weber Nejvýznamnější sociolog, autor nejvýznamnějšího díla Protestantská etika a
duch kapitalismu. Hlavním tématem jeho prací je proces racionalizace jako přechod od
hodnotově racionálního k účelově racionálnímu jednání a pojetí náboženství jako
racionalizace životního stylu. Weber je také zakladatelem sociologického pojetí moci a
panství, sociologie města.
Kontrolní otázky:
- Kdy vzniká sociologie jako vědní disciplína a jaké byly důvody jejího vzniku?
- Které osobnosti se počítají mezi „otce“ zakladatele?
- Jaký byl přínos Karla Marxe?
- V čem spočívá význam Emila Durkheima?
- Čím se zabýval ve svém díle Max Weber a jaký je jeho význam v dějinách disciplíny?

GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999 (kapitola 1).
KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004 (kapitola 1,
3, 6 a 7).
Weber, M. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998
Durkheim, E. Sociologie a filozofie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998
254
Modul č. 2 Sociologie jako teoretická disciplína
Klíčová slova:
Teoretický pluralismus, pozitivistické paradigma, strukturalistické paradigma,
interpretativní paradigma, sociologické školy
1.1 Sociologie jako multiparadigmatická věda Sociologie byla vždy vědou, která neexistuje
jinak než ve střetávání škol, paradigmat a směrů. V zásadě existují tři následující paradigmata:
1. pozitivistické paradigma (společnost jako chování, exaktní věda, závazná
metodologie)
2. strukturalistické paradigma (společnost jako struktura)
3. interpretativní paradigma (společnost jako jednání, sebeprezentace, vyjednávání).
Jednotlivá paradigmata jsou navzájem nekompatibilní, jednotlivé i základní sociologické
pojmy jsou pochopitelné pouze v rámci určitého přístupu. Poznání v sociologii nemá
kumulativní charakter.
1.2 Vymezení sociologických škol Stručné vymezení základních sociologických škol probíhá
jednak na základě jejich přiřazení k paradigmatům, jednak pomocí hlavních používaných
pojmů:
Každá teorie má vlastní jazyk, který jí imunizuje proti kritice, je obtížný pro jejich
srovnávání, znesnadňuje její pochopení. Každá teorie „vidí“ jiná fakta, každá teorie odpovídá
sice faktům, ale jen do určité míry. Lze se pouze ptát, která teorie odpovídá jakým faktům a
která teorie je v tom úspěšnější.
Pozitivistické paradigma:
· klasický behaviorismus
· teorie sociální směny
Strukturalistické paradigma:
· strukturální funkcionalismus
· teorie sociálního konfliktu
· kritická teorie
Interpretativní paradigma:
· fenomenologická sociologie
· symbolický interakcionismus
· dramaturgická sociologie.
1.3 Základní pojmy Základními pojmy sociologie jsou společnost, komunita, hierarchie,
autorita, moc, třída, status, organizace, individuum, moc, posvátné, racionalizace, skupina,
sociální sítě. Je třeba ukázat, jak se tyto pojmy spojují do jednotlivých sociologických teorií,
konstruující různá pojetí společnosti.
Kontrolní otázky:
- Co je to vědecké paradigma, vědecká škola a vědecký smě?
- V čem spočívá multiparadigmatičnost sociologie
- Pojmenujte základní sociologické školy a vysvětlete jejich paradigmatická ukotvení.
- Vysvětlete klíčové pojmy, které užívá současná sociologie.
Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996 (vybraná
hesla).
255
Modul č. 3 Řád a konflikt
Klíčová slova:
Řád, struktura, sociální systém, stabilita, normy, hodnoty, komplexita, konflikt, elita,
odcizení, totalita
1.1 Společnost jako řád
Pojetí společnosti jako řádu je založeno na představě, že společnost drží pohromadě pomocí
strukturálních souvislostí založených na hlubší „skutečnosti“, vyjadřované jako latentní
struktura. Obvykle je hledán nějaký obecný princip, který soudržnost společnosti zajišťuje:
např. sdílené hodnoty a normy (Parsons) nebo redukce komplexity (Luhmann). V prvním
případě lze sociální řád vyložit společně sdílenými normami: kvalita sociálního řádu je dána
mírou sdílených hodnot a norem.
1.2 Společnost jako konflikt
Pojetí společnosti jako konfliktu je založeno jednak na liberální představě rozdílných zájmů
sociálních skupin s důrazem na roli dominace a moci (Mills, Dahrendorf), jednak na Marxově
pojetí společnosti jako společnosti třídní (Frankfurtská škola).
Kontrolní otázky:
- Jak rozumíte pojmu „společenský řád“, uveďte příklady společenských řádů.
- Jaká jsou základní východiska konfliktního pojetí společnosti a které významné osobnosti
toto konfliktní pojetí reprezentují.

ŠUBRT, J. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Sociologické teorie druhé
poloviny 20. století, 2001. Praha: ISV nakladatelství (portréty Talcotta Parsonse, Niklase
Luhmanna, Ralfa Dahrendorfa)
hesla).

ŠUBRT J. (ed.). Talcott Parsons a jeho přínos soudobé sociologické teorii. Praha: Karolinum,
2006
PARSONS, T. Společnosti: Vývojové a srovnávací hodnocení. Praha: Svoboda, 1971
(kapitola 2)
LUHMANN, N. Sociální systémy. Nárys obecné teorie. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury (CDK), 2006
DAHRENDORF, R. Moderný sociálny konflikt. Esej o politike slobody. Bratislava: Archa
1991
ADORNO, T. W., HORKHEIMER, M. Dialektika osvícenství. Praha: OIKOYMENH, 2009
256
Modul č. 4 Jednání a struktura
Klíčová slova:
Jednání, interakce, každodenní život, intersubjektivita, subjektivní smysl, interpretace,
reciprocita perspektiv, indexikalita, labelling.
1.1 Interpretativní sociologie Označení několika koncepcí v sociologii, jimž je společný
předpoklad, že sociální skutečnost není objektivně dána, ale je předmětem nezbytné a neustálé
interpretace, protože má vnitřní smysl. Interpretativní sociologie staví na představě, že
společnost není založená na daných strukturách, ale že se staví „zdola“, v procesech interakce,
v jednotlivých subjektivních interpretacích individuí. Abstrakce, jako normy, hodnoty,
postoje, jsou podle ní mýty a v realitě jim nic neodpovídá. Proti „studené“ „nepravé“,
bezcitné, objektivistické vědě klade důraz na bezprostřední prožitek, na časovost.
Sociologická metoda nemůže být vystavena na metodě přírodních věd. K interpretativní
sociologii patří fenomenologická sociologie, etnometodologie, symbolický interakcionismus a
dramaturgická sociologie.
1.2 Fenomenologická sociologie je založena na představě, že vnější svět lze zkoumat pouze
prostřednictvím toho, co si vědomí o něm vytvoří. Každodenní svět je nepřekročitelným
kontextem našeho jednání, je vytvářen jednak naší zkušeností, jednak komunikací s ostatními
účastníky na bázi společných významů. Má tyto základní charakteristiky:
1. je založen na přirozeném postoji,
2. na vzájemném předpokladu, že ve stejném světě žijí jiní lidé,
3. vyžaduje specifické vědění,
4. je světem neustálé interpretace,
5. jedinci mají pragmatický vztah ke skutečnosti.
Typizace jsou možné díky „zásobě vědění“, „příručnímu balíku vědění“.
1.3 Etnometodologie V principu jde o zkoumání každodenních praktik jako praktik sociální
interakce a o rozbor metod, jichž lidé požívají k tomu, aby porozuměli světu, v němž žijí, a
aby mu dali smysl, tj. aby jej učinili z hlediska svých praktických cílů racionálním. Tři
základní etnometodologické termíny jsou:
· reflexivita – popisem situace jí dáváme význam, naše interpretace je součástí situace,
· sdělitelnost – obrácení vztahu mezi smysluplností a sdělitelností,
· indexikalita – každé jednání je určeno situací, v níž se odehrává.
1.4 Symbolický interakcionismus je směrem, zdůrazňujícím především symbolické
zprostředkování sociální interakce. Chování v procesu komunikace je v něm analyzováno
jako směna významů. Zkoumá společenskou skutečnost ze způsobů, jimiž účastníci interakce
vykládají a vymezují situace, v nichž se nacházejí. Základním předpokladem je, že lidé
jednají vůči sociálním objektům podle toho, jaký jim připisují význam. Veškeré sociální
objekty jsou vlastně produktem symbolické interakce.
Kontrolní otázky:
- V čem spočívá protiklad mezi jednáním a strukturou?
- Co je charakteristické pro interpretativní sociologii a jaké směry k ní patří.
- Vysvětlete rozdíly a shody mezi jednotlivými směry.
257
ŠUBRT, J. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Sociologické teorie druhé
poloviny 20. století, Praha: ISV nakladatelství, 2001 (portréty Ervina Goffmana, Alfreda
Schütze)
hesla).
ŠUBRT, J. a kolektiv. Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání). Praha: Karolinum,
2008 (příspěvky Martina Horvátha, Evy Sanigové, Jany Šilhanové a Idy Kaiserové)
BERGER, P. L., LUCKMANN, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologie vědění.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2001
NOHEJL, M. Lebenswelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze. Pojednání o
východiscích fenomenologické sociologie. Praha, Sociologické nakladatelství 2001
258
Modul č. 5 Rodina jako skupina a jako sociální instituce, socializace
Klíčová slova:
Primární skupina, nukleární rodina, příbuzenství, socializace, výchova, rozvoj
osobnosti, dospívání, domácnost
1.1 Rodina jako skupina
je původní a nejdůležitější sociální skupina, jejíž funkcí je reprodukce lidského rodu,
výchova, resp. socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorů. Sociologie se zabývá
rodinou primárně vývojově a jejím postavením v sociální struktuře. Zkoumá její variabilitu, tj.
proměnu její velikosti, vnitřního členění i vazeb navenek. Základem jsou rodinné role, v n
uchy se uskutečňují užší rodinné vztahy. Vedle nukleární rodiny je sociologicky významná
i tzv. širší rodina, která se prakticky kryje s širším okruhem příbuzenství.
1.2. Rodina jako sociální instituce
je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Ze
sociologického hlediska je společnost souborem rodin, i třídní struktura společnosti se
zkoumá jako struktura rodin, které jsou svým postavením ve společnosti a statusem blízké.
Rodiny vytvářejí sociální, ekonomický a kulturní kapitál jedince, které ovlivňují mobilitní
dráhu jejích příslušníků, zvláště pak potomstva.
1.3 Socializace
Označení procesu, v němž je individuum začleňováno do sociální skupiny a společnosti
a přijímá normy této skupiny nebo společnosti. Významná je zvláště ve funkcionalistickém
paradigmatu: individuum jako držitel určité pozice přijímá normy, které jsou vázány na rolová
očekávání: tato jsou vázána na 1. získané schopnosti; 2. hodnoty, které patří skupině (nejen
racionálně, ale i emocionálně), 3. vzorce chování. Agenty socializace jsou všechny
společenské instituce, které zprostředkovávají normy, cíle, hodnoty atd.
Zásadně lze socializaci omezit na dobu nedospělosti, ale socializace probíhá celý život
(empiricky se tvrdí, že plná socializace po 30 roce života: spojené se zaměstnáním), závislé na
kultuře a na historické epoše).
Kontrolní otázky:
- Jak sociologie pojímá rodinu a na které oblasti se zaměřuje?
- Co tvoří jednotlivé kapitály rodiny a jak tyto kapitály vytvářejí status rodiny.
- Jaký je význam rodiny v reprodukci sociálních nerovností společnosti?
- Co je socializace a jak probíhá?
- Které sociální instituce se podílejí na socializaci individua a jaký je jejich vzájemný
vztah?
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006
MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002

DE SINGLY, F. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999
SULLEROTOVÁ, E. Krize rodiny. Praha: Karolinum, 1998
TUČEK M. a kol., Česká rodina v transformaci - stratifikace, dělba rolí a hodnotové
orientace. Praha: Sociologický ústav AV ČR
NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Akademia, 2000, s. 57-80
259
Modul č. 6 Symbolický rozměr společenského života – kultura, národ,
náboženství
Klíčová slova:
Artefakty, normy, hodnoty, enkulturace, kulturní vzorce, nacionalismus, řeč, tradice,
dějiny
1.1 Kultura Obecně lze rozlišit dvě základní pojetí kultury: První, axiologické pojetí má své
kořeny v antice, dílech renesančních humanistů a německých osvícenců, německé klasické
filosofii. Kultura je považována především za třídu věcí a jevů humanizujících a kultivujících
člověka. Druhé pojetí kultury se utváří v antropologii, sociologii, etnografii, psychologii a v
mnoha dalších vědních disciplínách. Kulturu neboli civilizaci je vymezena jako složitý celek,
který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti, které
si člověk osvojil jako člen společnosti. Antropologické pojetí nemá hodnotící význam.
1.2 Národ Za národ je považována skupina lidí, kteří sdílí některé důležité statky, jako je řeč,
původ, kultura, tradice. Jenže ve skutečnosti se moderní národy nevytvářely z těchto prvků,
ale z nacionalismu. Nacionalismus je politický princip, který říká, že politické a národní
jednotky mají být totožné. Národy jsou výsledky lidského přesvědčení: člověk dělá národ,
nikoliv naopak.
1.3 Náboženství Náboženství ze sociologického hlediska je zkoumání toho, jak lidé vyjadřují
své přesvědčení o posvátnu jednáním, které je spojuje s jinými lidmi a tak vytváří náboženské
instituce. Sociologie náboženství vychází z předpokladu, že náboženství a církev jsou vtěleny
do nenáboženských společenských procesů. Zpětně existuje vliv náboženství na společnost:
svátky, pojetí člověka, pojetí důstojnosti apod. A konečně početné sociální procesy mají
v poslední instanci náboženský charakter v nejširším slova smyslu.
Kontrolní otázky:
- Vysvětlete dvě pojetí kultury v sociologii_
- Jak vymezuje sociologie národ. Vysvětlete pojmy národní identita, patriotismus,
nacionalismus.
- Co je obsahem multikulturalismu a jak se projevuje v současné společnosti?
- Jak vymezuje sociologie náboženství.
- Jaký je vztah mezi modernizací a religiozitou?
LUŽNÝ, D., NEŠPOR, Z. Sociologie náboženství. Praha: Portál, 2007
GELLNER, A. Národy a nacionalismus. Praha: naklad. Josef Hříbal, 2.vydání, 1993
PETRUSEK, M. Století extrémů a kýče. K vývoji a proměnám sociologie kultury a umění ve
20. století. Sociologický časopis, 2004, roč. 40, č. 1-2, s. 11-35
BAYER, I., ŠAFR, J., VOJTÍŠKOVÁ, K. Přístupy k sociologickému zkoumání kultury a
stratifikace. STUDIE CESES – Teoretik 2007/03 (kapitola Ivo Bayera)
VÁCLAVÍK, D. Sociologie nových náboženských hnutí. Brno: Masarykova univerzita, 2007
HAVELKA, M. Max Weber a počátky sociologie náboženství, Úvodní studie in: Max Weber,
Sociologie náboženství, Praha: Vyšehrad, 1998, str. 8 - 120
HOBSBAWM E. J. Národy a nacionalismus od roku 1780. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury (CDK), 2000
260
Modul č. 7 Sociálně kulturní nerovnosti
Klíčová slova:
Rod, etnikum, věk, zdravotní stav, sexuální orientace, sociální vyloučení, exkluze,
diskriminace
1.1 Sociálně kulturní nerovnosti
(také symbolické nerovnosti) jsou ukotveny v hodnotovém systému společnosti a plynou
z hodnocení vlastností a předpokladů různých kategorií lidí. Pozornost sociologie se přesouvá
od vertikálních nerovností pojímaných v tradičních termínech sociální stratifikace („nahoře“
versus „dole“ neboli bohatství/moc versus chudoba/bezmoc či privilegia versus deprivace s
akcentem na redistribuci) k nerovnostem horizontálním („uvnitř“ versus „vně“ či separace
versus participace s akcentem na začleňování a integraci).
Konflikty mezi různými kulturními a etnickými skupinami
Uprchlíci a přistěhovalci – legální i ilegální migrace do Evropy, etnická heterogenita
jednotlivých (národních) států
Etnicita=kulturní praktiky a názory = etnické skupiny (odlišnost v jazyku, dějinách, původu,
náboženství, zvycích, hodnotách, životním stylu)
Menšinové etnikum (od jiných menšin se liší skupinovou solidarita a sounáležitost) x majorita
Sociální vyloučení
Etnocentrismus (nedůvěra k těm druhým, sklon hodnotit jejich kultur měřítkem své vlastní)
Xenofobie
Předsudky a diskriminace
Stereotypy – kategorie, jež slouží k utřídění našich zkušeností: někdy jsou příliš rigidní, navíc
vycházejí ze špatných či nedostatečných informací
Modely řešení:
Asimilace – opuštění původních tradic a zvyků a přizpůsobení chování majoritní společnosti
Tavící kotel (USA) – tradice přistěhovalců nejsou potlačeny tradicemi dominantními, ale
mísí se s nimi, takže se vyvíjejí nové kulturní vzorce
Kulturní pluralismus – subkultury jsou rovnocenné = multikulturalismus
Čtyři základní typy postojů a chování vůči menšinám podle Mertona (1949) citováno
podle Giddens, Sociologie, Argo 1999.
Neochvějný liberál: bez předsudků, odmítá se podílet na diskriminaci, i když mu to přináší
osobní riziko
Přizpůsobivý liberál: bez předsudků, ale odmítá „plavat proti proudu“, pokud by na to měl
doplácet.
Opatrný rasista: má sice předsudky, ale zákonné tlaky nebo vlastní zájem (např. obchodní)
ho vedou k tomu, aby se choval rovnostářsky
Aktivní rasista: pociťuje silné předsudky vůči jiným etnickým skupinám a skutečně je
diskriminuje
1.2 Exkuze a inkluze
Sociální exkluzí může být tradičně souhrnně označována celá řada konkrétních mechanismů
(a důsledků jejich působení), s nimiž se v jejich různorodých formách setkáváme snad ve
všech (časově či prostorově určených) společnostech. V současnosti je ovšem sociální
exkluze chápána většinou naopak jako ohrožení integrity a sociální koheze dané kolektivity a
zpochybnění společné identity jejích členů.
261
I když inkluze (začleňování) není v pravém slova smyslu protikladem exkluze, nelze je od
sebe oddělit. Cílem agendy sociálního začleňování je překonat exkluzi, jakožto důsledek
selhání jednoho nebo více společnost integrujících společenských systémů.
Kontrolní otázky:
- Které nerovnosti řadí sociologie mezi kulturní nerovnosti?
- Jaký je vztah mezi stratifikací a kulturními nerovnostmi?
- Co znamená sociální exkluze. Uveďte příklady exkludovaných skupin v české společnosti.
- Jaké procesy a faktory vedou k sociální okluzi?
- S jakými problémy se setkávají praktiky sociální inkluze. Uveďte příklady z české
společnosti.

GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 2005 (kapitola 9)
MAREŠ, P., SIROVÁTKA, T. Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začlenování (inkluze)
– koncepty, diskurz, agenda. In: Sociologický časopis, 2008, roč. 44, č. 2: 271–294
Mareš, P. Ondřej Hofírek, O. (Eds.) Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze. Sborník
z konference. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 2007
Hirt, T., Jakoubek, M. (Eds.). "Romové" v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006
262
Modul č. 8 Sociálně ekonomické nerovnosti
Klíčová slova: mobilita, sociální stratifikace, nerovnosti, sociální diferenciace, vrstvy

(strata), status, třída
1.1 Nerovnosti Princip sociálního uspořádání, kde jednotlivci a sociální skupiny nemají
stejný podíl na hmotném bohatství. Nerovnosti existovaly ve všech vyspělejších historických
společnostech (odhlédneme-li od některých nejprimitivnějších kultur). Nerovnosti vedou
k víceméně hierarchickému uspořádání společnosti, jednotlivé skupiny se podle typu
společnosti (principu, na němž jsou nerovnosti založeny) a podle jejich charakteru nazývají
kasty, stavy, třídy, vrstvy). Sociální nerovnosti se stávají sociologickým problémem, jestliže
existuje představa o jejich nespravedlnosti, a to protože se nepodaří je přijatelně ospravedlnit
(legitimizovat) Stává se to buď proto, že není všeobecně přijat princip, podle něhož vznikají,
nebo proto, že reálná rozdíly v bohatství (nebo moci) překračují hranice, společností (nebo
jejími částmi) přijatelné.
1.2 Sociální stratifikace V širším smyslu je sociální stratifikace výsledkem sociálních
nerovností. V užším smyslu je hierarchickým uspořádáním lidí podle tří dimenzí distribuční
nerovnosti (nerovnoměrného rozdělení): materiální zdroje, moc a prestiž. Skupiny lidí, které
mají zhruba stejné postavení v těchto dimenzích nazýváme společenské vrstvy (strata).
V teorii rozeznáváme dva přístupy: jeden, založený na třídním pojetí odvozený od Marxe,
druhů, založený na statusovém pojetí odvozený od Webera. V teorii je stratifikace spontánně
vzniklý řád, který pomáhá distribuovat lidi na pozice odpovídající jejich schopnostem, tento
trend, který je v praxi vždy deformován, hlavně nerovnostmi v distribuci příležitostí.
1.3 Sociální mobilita je pohybem jedinců a skupin z jednoho socio-ekonomického postavení
do druhého. Ti, kteří v tomto pohybu získávají, se nazývají vzestupně mobilní; kdo se
pohybuje v opačném směru, je sestupně mobilní. Kromě toho rozlišujeme individuální, kdy
mění své sociální postavení jedinci, a skupinovou mobilitu, kdy mají vzestupnou či sestupnou
mobilitu celé sociální skupiny (tato druhá varianta je sociologicky významnější).
Sociologicky významné je i rozlišování mezi intragenerační mobilitou: vzestup či sestup
jedince na sociálním žebříčku, a mobilitou intergenerační: sociální vzestup či pokles dětí vůči
jejich rodičům nebo prarodičům.Vysoká míra sociální mobility je spojována s typem otevřené
společnosti, zatímco nízká se společností uzavřenou.
Kontrolní otázky:
- Které nerovnosti tradičně vytvářejí stratifikaci společnosti?
- Vysvětlete rozdíl mezi stratifikací a třídním uspořádáním společnosti.
- Jaké mobilní procesy je možné rozlišit?
- Jak souvisí míra otevřenosti společnosti s mobilitou.
- Je současná česká společnosti spíše otevřená, nebo uzavřená? Uveďte konkrétní
argumenty pro vaše hodnocení.
GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 2005 (kapitola 10)
ŠUBRT, J. a kolektiv. Soudobá sociologie II (Teorie sociálního jednání). Praha: Karolinum,
2008 (příspěvek Jadwigy Šanderové)
KATRNÁK, T. Odsouzeni k manuální práci. Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině.
Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 2008
ŠAFR, J. (ed.) a kolektiv. Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní
teoretické perspektivy studia sociální stratifikace. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
263
Modul č. 9 Problém institucionalizace moci
Klíčová slova:
Moc, panství, legitimita, typy panství, organizace, vládní aparát
1.1 Moc
V pojmu moc chaos v teorii, každý používá termín v souvislostech, které mu vyhovují, každý
pod termínem moc rozumí něco jiného. Často směšován s pojmy autorita, vliv, donucení,
násilí. Jednou jsou používány jako synonyma, jindy se vymezují odlišně, jindy dokonce jako
protiklady.
Předpokladem moci jsou asymetrické vztahy mezi sociálními aktéry. Dynamika mocenských
procesů není odvoditelná z druhů nástrojů moci, ale ze sociálních vztahů: sociální vztahy jsou
zdrojem moci. Moc jako sociologická kategorie není operacionalizovatelná, není empiricky
kvantifikovatelná. Není nic bezprostředně viditelného. Je primárně vztahovou veličinou, tj.
může existovat pouze ve vztahu dvou nebo více sociálních subjektů (osob či skupin), a nikoliv
vlastností. Rozeznáváme moc jako „power to“ (schopnost, dělat něco, co jinak nejde; potenci)
a jako „power over“ (kontrolu, schopnost omezovat druhé)
Rozlišujeme 2 stupně moci:
1. stupeň: přímá moc, podle Maxe Webera „moc znamená šanci prosadit v sociálním vztahu
vlastní vůli i proti odporu, nezávisle na tom, v čem tato šance spočívá“ Z toho plyne, že moc
je pro Webera amorfním pojmem, protože „všechny myslitelné konstelace mohou někoho
přivést do pozice, v níž je schopen prosadit svou vůli“. Víceméně se jedná pouze o viditelné
případy moci, kdy rozhodnutí mají pozitivní nebo negativní následky pro jiné.
2. stupeň: kontrolní moc, „non-decision“; kontrola konkrétní sociální situace a jednajících
s cílem, znemožnit určité aktivity nebo nepřipustit určité problémy. Znamená to, že určité
činnosti se zdají nelegitimní, nepřípustní atd. Jedná se nikoliv o kontrolu vůle sociálních
aktérů, ale o kontrolu společenského kontextu, otevírání a uzavírání určitých možností a
koridorů jednání, o strukturování sociálních situací, vliv na individuální přesvědčení, na vzory
chování a na definici individuálních nebo skupinových zájmů.
V návaznosti na Talcotta Parsonse můžeme donucení, vliv, autoritu a přitažlivost cílů
považovat za formy mocenského působení.
1.2 Panství
S pojmem moci souvisí i pojem panství. Je jedním z nejproblematičtějších pojmů sociologie,
do sociologie zavedený Weberem: „Šance najít pro rozkaz určitého obsahu poslušnost u určité
vymezené skupiny lidí“. Nejedná se tedy o jakoukoliv šanci na prosazení, ale o autoritu, která
je založena na vůli poslouchat.
Panství je legitimní moc, je trvalým vztahem a má historický charakter. Znamená to, že
existující ve všech historických útvarech, ale její charakter je v každém sociálním systému
jiný. V návaznosti na Webera rozeznáváme tradiční, charismatické a moderní typy panství.
Kontrolní otázky:
- Jaké jsou sociologické koncepty moci?
- Co je obsahem pojmu „panství“, kdo jej do sociologie zavedl, jaké je jeho využití při
rozborech současné společnosti?
264
- Vysvětlete pojem mocenský elita. Co se rozumí pod cirkulací elit. Jak dochází k výměně
mocenských elit? Jaké je složení a původ současné české mocenské elity.

KELLER, J. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství 1998 (s. 83-89, 158-163)
GIDDENS, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999 (kapitola 13).
DAHL, R. A. Demokracie a její kritici. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995.
DAHL, R.A. O demokracii. Průvodce pro občany. Praha: Portál, 2001
BACHARACH, P., BARATZ, M. Two Faces of Power. In: American Political Science
Review, 1962, 56, s. 947-952
Weber, M. Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen: Mohr Siebeck, 2001 (existuje anglický
překlad: Economy and Society: An Outline of Interpretive Sociology, Berkeley: University of
California Press, 1978) (kapitola I., § 16 a kapitola III, § 1-4)
265
Ukázky a výběr ze sociologických šetření a textů
DATOVÉ ARGUMENTACE PROBLEMATIKY ETNICKÝCH VZTAHŮ, VZTAHŮ

K MENŠINÁM, RASISMU, SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ.
(Příklad využití dat ze sociologických šetření na společensky závažnou problematiku)
1. Co vyváří sociální napětí
Budu Vám nyní číst různé rozdíly ve společnosti a Vy mi, prosím, řekněte, zda a jaké
sociální napětí podle Vás vytvářejí? (v %, průměr)
(1=vedou k hlubokým sociálním napětím, 2=vedou k méně závažným sociálním napětím, 3=téměř
nevytvářejí sociální napětí, 4=vůbec nevytvářejí soc. napětí)
"1" "4" 1.f 2.f 3.f 4.f
hluboké žádné
1. Bohatství 1,77 39,5 1,9 ,74
2. Národnost, rasa 1,85 34,0 2,4 ,71
3. Řídící funkce 2,02 21,8 2,2 ,73
4. Podnikání 2,04 23,7 3,0 ,74
5. Bydlení 2,12 21,3 4,8 ,37 ,47
6. Politická orientace 2,21 20,8 6,2 ,31 ,62
7. Nezaměstnanost 2,34 15,3 7,8 ,37 ,34 ,39
8. Velikost bydliště 2,39 13,8 10,7 ,76
9. Generace 2,45 10,0 8,7 ,68
10. Zdraví 2,53 12,0 12,4 ,70
11. Odvětví 2,57 8,6 13,2 ,39 ,55
12. Vzdělání 2,58 6,8 11,2 ,51 ,36
13. Úplnost rodiny 2,65 7,3 14,5 ,74
14. Region 2,69 6,5 16,1 ,80
15. Náboženství 2,83 8,2 24,8 ,68
16. Rod (gender) 2,99 3,9 29,9 ,66
15,9 15,3 12,4 9,8
Zdroj: Výzkum sociální soudržnosti 2003, SOÚ AV ČR, N=1820
Výzkum 2006
1 2 3 4 průměr 2003
Rozdíly mezi bohatými, středně zámožnými a 40,3 40,2 16,7 2,9 1,82 1,77
chudými
Rozdíly podle národnostní a rasové příslušnosti 30,0 46,2 20,0 3,8 1,97 1,85
Rozdíly mezi podnikateli, samostatně činnými a 23,8 45,8 25,6 4,6 2,11 2,04
zaměstnanci
Rozdíly mezi zaměstnanými a nezaměstnanými 22,8 42,6 28,3 6,4 2,19 2,34
Rozdíly v politicko-ideových orientacích 21,1 45,0 26,8 7,1 2,20 2,21
Rozdíly mezi lidmi s kvalitním a špatným bydlením 20,3 44,9 29,5 5,4 2,20 2,12
266
Rozdíly mezi lidmi žijícími v Praze, ve městech a na 22,8 38,3 29,6 9,3 2,25 2,39
venkově
Rozdíly mezi generacemi 12,3 44,3 33,9 9,5 2,41 2,45
Rozdíly mezi lidmi s různou úrovní vzdělání 10,9 43,7 37,1 8,3 2,43 2,58
Rozdíly mezi zdravými a trvale nemocnými 12,3 37,6 38,8 11,3 2,50 2,53
Rozdíly mezi muži a ženami 5,1 32,1 38,4 24,4 2,82 2,99
Zdroj: Sociální a kulturní soudržnost 2006, náhodný výběr, N=3648, realizace výzkumu
STEM
Výsledek faktorové analýzy 2006 (2 faktory, vyčerpáno 52% celkové variance, rotace
Varimax)
1. faktor (meritokratické, (ne)zásluhové? rozdíly): bohatí x chudí, podnikatelé x zaměstnanci,

politicko-ideové rozdíly, rozdíly národnostní a rasové
2. faktor (askriptivní? rozdíly): muži x ženy, mladí x staří, zdraví x nemocní

V obou faktorech skóruje: zaměstnaní x nezaměstnaní, vzdělanostní rozdíly, město x venkov,
rozdíly v bydlení
Faktory sociálního napětí nejsou výrazněji diferencované ani podle socio-demografických

znaků, ani podle politických orientací.
2."Co vytváří svornou, soudržnou společnost?"

(Pořadí, 11 položek)
Průměr 1. místo 11.
místo
1. Důvěra mezi lidmi 3,55 31,2% 1,8
2. Pocit sociální spravedlnosti 4,74 12,8% 1,9

3. Zákony a jejich respektování 4,77 15,0 2,8
4. Možnost seberealizace pro většinu lidí 5,57 7,5 3,4

5. Společně sdílené hodnoty 6,05 6,6 6,2
6. Pocit národní sounáležitosti 6,48 5,9 9,5

7. Většinový souhlas se společenským 6,59 7,5 10,4
systémem
8. Podpora demokratického systému 6,69 3,8 11,0
9. Malé rozdíly v životní úrovni 6,87 5,5 19,3
10. Společně sdílená představa o budoucnosti 6,88 3,1 9,4
11. Sociální vyjednávání (dialog) 7,93 1,3 23,3

267
Důvěru uvedlo na 1-3 místě 59,5% respondentů
Souvislost se socio-demografickými charakteristikami je vesměs malá, výrazně se projevuje

levopravá orientace a preference politického programu. Levicově orientovaní kladou důraz na
sociální spravedlnost, na malé rozdíly v životní úrovni, pravicově orientovaní zdůrazňují
zákonnost a možnost seberealizace. Střed klade o trochu větší důraz na důvěru, společně
sdílené hodnoty.
Důvěra ve vybraných zemích z výzkum EVS 2008: (Většině lidí se dá důvěřovat/člověk

musí být velmi ostražitý)
Většině se dá věřit Většině se dá věřit

Česko 30,1 Německo 38,8
Slovensko 12,6 Francie 27,2
Polsko 27,6 Finsko 64,7
Maďarsko 21,2 Holandsko 61,7
Rakousko 36,8 Švýcarsko 55,4
Zdroj: Výzkum evropských hodnot 2008
3. Jak je to s národnostmi?
(xenofobie?)
(1=životní partner, 2=přítel, 3=spolupracovník, 4=soused, 5=známý, 6=nebydlel v
sousedství, 7 bydle v jiné zemi)
"7" v jiné zemi Faktorová analýza
Slováci 2,21 1,9 ,72 (2)
Američané 2,64 5,4 ,73 (2)
Němci 3,12 5,3 ,78 (2)
Židé 3,30 6,5 ,72 (2)
Černoši 4,33 14,6 ,56 (1), 50 (2),
Vietnamci 4,60 16,1 ,75 (1), 31 (2)
Rusové 4,82 20,6 ,85 (1)
Arabové 4,92 23,3 ,69 (1), 36 (2)
Ukrajinci 5,01 23,6 ,80 (1)
Rómové 5,74 36,6 ,81 (1)
64,9% variance
1. faktor (vztah k Němcům...): výrazně závisí na věku (starší lidé více negativní), vzdělání
(lidé s nižším vzděláním více negativní), na celkové spokojenosti (nespokojení lidé výrazně
negativní)
2. faktor (vztah k Rómům, Rusům, Ukrajincům, ...): Výrazně negativní reakce byla zjištěna u
příznivců programu národního a vlasteneckého, výrazně pozitivní u radikálů až anarchistů.
Jinak názor není příliš diferencován.
268
Průměrná míra sociální exkluze a xenofobie v Evropě (% odpovědí „nechtěl by mít za
sousedy“)
1999 2008
Evropa ČR Evropa ČR
Lidé užívající drogy 68,5 73,3 70,5 70,2
Těžcí alkoholici 60,1 75,5 60,7 67,4
Lidé s kriminální minulostí 52,0 63,9 56,3 64,7
Rómové 39,4 39,9 39,0 56,9
Citově nevyrovnaní lidé 36,7 18,8 41,7 24,2
Pravicoví extrémisté 36,4 28,9 32,7 37,7
Homosexuálové 35,4 19,7 40,4 23,3
Levicoví extrémisté 32,1 30,8 29,5 34,8
Lidé, kteří mají AIDS 31,3 20,6 36,6 40,1
Muslimové 18,4 15,2 24,1 30,7
Přistěhovalci / cizí dělníci 15,3 19,4 20,3 30,6
Židé 12,9 4,4 15,8 11,9
Lidé odlišné rasy 12,4 9,8 26,6 22,4
Velmi početné rodiny 10,3 8,6 13,8 20,2
Zdroj: Výzkum evropských hodnot 1999, náhodné pravděpodobností výběry, velikost národních souborů 1200-
1800 respondentů, Výzkum evropských hodnot 2008
Mira sociální xenofobie („Nechtěl bych mít za sousedy“) v jednotlivých zemích, které se
zúčastnily výzkumu EVS 2008 (% uvedených skupin)
Lidé odlišné Imigranty/cizí Muslimy Židy Rómy N

rasy dělníky
Albánie 36,6 31,3 28,5 37,2 41,0 1534
Azerbajdžán 28,4 28,6 31,2 43,0 1505
Rakousko 17,5 23,2 30,9 17,3 31,5 1510
Arménie 42,1 36,2 37,7 35,4 38,1 1500
Belgie 5,4 6,2 14,5 3,9 26,2 1509
Bosna Herceg. 14,3 14,5 13,0 15,2 21,7 1512
Bulharsko 21,2 18,1 19,5 14,9 49,5 1500
Bělorusko 18,2 27,2 24,7 20,1 57,9 1500
Kypr 16,8 24,4 36,0 25,1 46,3 1000
Severní Kypr 56,4 53,9 73,2 48,7 43,6 500
Česko 22,4 30,6 30,7 11,9 56,9 1821
Dánsko 4,7 6,8 13,1 2,1 38,4 1507
Estonsko 24,6 32,3 33,9 22,3 45,4 1518
Finsko 9,1 16,0 23,4 4,9 50,7 1134
Francie 3,4 4,3 7,6 2,4 25,5 1501
Gruzie 22,7 27,8 38,9 17,5 33,5 1500
Německo 4,6 11,6 26,2 6,2 27,2 2075
Řecko 10,1 15,4 16,9 12,2 37,3 1498
Maďarsko 9,0 15,2 11,0 6,4 38,7 1513
Irsko 10,9 14,1 22,7 10,9 50,1 1013
Litva 14,0 20,9 28,6 9,8 41,2 1506
269
Lotyšsko 14,6 28,6 47,0 28,3 68,7 1500
Lucembursko 12,3 13,3 16,8 12,7 24,1 1610
Malta 25,6 34,1 31,6 20,8 32,2 1500
Moldávie 19,5 19,7 36,2 22,2 48,2 1551
Černá Hora 12,8 11,3 12,7 15,1 20,5 1516
Holandsko 11,1 15,4 18,9 8,0 30,2 1554
Polsko 12,2 17,5 25,1 17,9 33,4 1510
Portugalsko 12,3 7,9 14,8 12,6 44,5 1553
Rumunsko 20,8 20,9 22,9 18,9 45,6 1489
Rusko 15,8 32,4 20,8 13,7 54,3 1504
Srbsko 20,0 22,7 27,0 17,6 24,0 1512
Slovensko 15,4 16,6 23,1 12,5 51,2 1509
Slovinsko 28,9 28,5 29,3 28,2 39,1 1366
Španělsko 4,0 4,2 12,9 2,5 26,1 1500
Švýcarsko 3,0 3,7 11,5 5,3 22,3 1272
Ukrajina 9,8 18,2 24,0 11,4 53,4 1507
Severní Irsko 7,9 21,2 20,5 8,1 55,2 500
Kosovo 29,3 35,7 19,6 22,5 26,1 1601
26,6 20,3 24,1 15,8 39,0 56210
Mira sociální xenofobie („Nechtěl bych mít za sousedy“) ve vybraných zemích (%

uvedených skupin)
Lidé odlišné Imigranty/cizí Muslimy Židy Rómy N

rasy dělníky
Česko 22,4 30,6 30,7 11,9 56,9 1821
Slovensko 15,4 16,6 23,1 12,5 51,2 1509
Polsko 12,2 17,5 25,1 17,9 33,4 1510
Maďarsko 9,0 15,2 11,0 6,4 38,7 1513
Rakousko 17,5 23,2 30,9 17,3 31,5 1510
Německo 4,6 11,6 26,2 6,2 27,2 2075
Francie 3,4 4,3 7,6 2,4 25,5 1501

Finsko 9,1 16,0 23,4 4,9 50,7 1134
Holandsko 11,1 15,4 18,9 8,0 30,2 1554
Švýcarsko 3,0 3,7 11,5 5,3 22,3 1272
Postoje k přistěhovalcům
a. Berou Čechům (……) práci/ neberou Čechům (…) práci

b. Narušují kulturní život země
c. Zhoršují problémy s kriminalitou
d. Zatěžují sociální systém země
e. Jejich počet se v budoucnosti stane pro společnost hrozbou
270
f. Pro větší blaho společnosti je lepší, když si udržují své typické zvyky a tradice/přijmou
zvyky a tradice dané země
Měřeno 10-ti bodovou škálou (1=krajní souhlas……..10 = krajní nesouhlas)
Postoje k přistěhovalcům ve vybraných zemích (% odpovědí 1,2,3/% odpovědí 8,9,10)
práce kultura krimi sociál hrozba multikult

Česko 37/19 27/29 53/9 46/13 44/12 25/25
Slovensko 39/16 20/44 45/12 49/10 44/12 25/32
Rakousko 42/20 43/19 60/10 60/10 47/17 27/35

Německo 39/18 32/23 59/8 61/9 40/18 31/25
Francie 17/40 22/38 21/32 34/21 29/24 17/36
Finsko 21/38 14/54 46/12 38/13 31/24 10/43

Holandsko 18/24 20/29 37/9 28/13 28/17 10/34
Švýcarsko 18/36 19/33 49/10 42/13 25/25 13/34
Postoje k přistěhovalcům ve vybraných zemích – odpověď na otázku: „V zemi je dnes

příliš mnoho přistěhovalců“ (%)
Rozhodně Souhlasím Ani souhlas, Nesouhlasím Rozhodně

souhlasím ani nesouhlasím
nesouhlas
Česko 15,3 31,2 29,2 19,3 5,0
Slovensko 4,6 16,3 34,6 24,2 20,2
Rakousko 27,8 36,7 19,6 10,3 5,7

Německo 19,0 35,2 23,8 15,7 6,3
Francie 17,7 27,5 23,1 16,7 15,0
Finsko 14,8 18,4 30,6 22,3 13,8

Holandsko 10,9 30,0 20,0 29,5 6,6
Švýcarsko 12,7 33,1 19,2 27,5 7,4
4. Jak je to s problémovými skupinami? Sociální exkluze
(1=přítel, 2=spolupracovník, 3=soused, 4=známý, 5=nebydlel v sousedství, 6= bydle v jiné

zemi)
průměr "6" v jiné zemi Faktorová analýza
Chudí lidé 2,00 1,1 ,85 (1)
Nezaměstnaní 2,14 2,0 ,72 (1)
Nábožní lidé 2,24 2,1 ,77 (1)
Komunisté 2,29 11,1 ,56 (1)*
Homosexuálové 3,18 8,5 ,53 (1)*
271
Bezdomovci 4,00 10,8 ,43 (1), 0,47 (2)*
Prostitutky 4,13 17,5 ,66 (2)
Anarchisté 4,48 5,4 ,70 (2)
Mafiáni 5,20 57,7 ,75 (2)
Skinheadi 5,21 54,0 ,81 (2)
53,0% variance
*nízká komunalita - je to jiný rozměr
2. faktor (sociálně patologické skupiny) - podmíněnost věkem, pohlavím, levo-pravou
orientací
Míra exkluze vybraných sociálně problémových skupin (v %)

(1=přítel, 2=spolupracovník, 3=soused, 4=známý, 5=nebydlel v sousedství, 6= bydle v jiné
zemi)
1 2 3 4 5 6
Bezdomovci 6,8 6,4 16,4 45,7 17,4 7,3
Homosexuálové 22,6 23,5 20,5 19,3 7,8 6,4
Chudí lidé 39,1 28,0 21,9 7,9 2,1 1,0
Nezaměstnaní 45,1 25,5 18,8 7,5 2,1 1,0
Zdroj: Sociální a kulturní soudržnost 2006
5. Nezaslouženě zvýhodněné a nezvýhodněné skupiny
Existence skupin
Nezaslouženě zvýhodněné Vytlačené na okraj společnosti
Určitě ano 49,6 Určitě ano 17,6
Spíše ano 27,2 Spíše ano 36,8
Spíše ne 19,1 Spíše ne 37,4
Určitě ne 4,1 Určitě ne 8,2
Spontánně jmenované skupiny

Nezaslouženě zvýhodněné Vytlačené na okraj společnosti
Politici 21,9 Rómové 17,5
Rómové 15,1 Bezdomovci 10,0
Politici a profese typu bankéř, 14,5 Nezaměstnaní 5,8
ředitel, sudce
Politici, vláda, úředníci 12,0Chudí 3,3
Bohatí 3,3Zdravotně postižení a invalidé 2,5
Poslanci, senátoři 3,0Důchodci 2,4
Bývalá nomenklatura 1,3Staří 2,0
Vysocí úředníci 1,2Nízká kvalifikace 1,1
Mnohodětné a neúplné rodiny 0,9
Tuneláři 1,2 Chudí, nezam., bezdomovci 6,7
Nezaměstnaní 1,0 Nezam., bezdomov., Rómové, 10,2
Různé další kombinace 16,1
uvedených skupin
Mimo schéma 10,9 Mimo schéma 8,1
272
6. Co pomáhá posilovat soudržnost (explicitně)
(1 rozhodně pomáhá, 2 spíše pomáhá, 3 ani ano, ani ne, 4 spíše nepomáhá, 5 rozhodně
nepomáhá)
Ano 1.f 2.f 3.f 4.f
Posilování rodiny 1,81 81,9 ,43 ,39
Dodržování zákonů 1,90 77,3 ,74
Růst vzdělanosti 1,94 79,8 ,62
Sociální jistoty 1,96 77,4 ,70
Bezpečnost 1,97 75,9 ,59
Zvyšování úrovně sociální péče 1,99 77,8 ,75
Rozvoj občanských práv a svobod 2,02 73,7 ,66
Ekonomický růst 2,04 73,6 ,68
Snižování nezaměstnanosti 2,05 73,8 ,64
Snižování sociálních rozdílů 2,14 69,7 ,74
Posilování národního uvědomění 2,31 61,2 ,73

Životní prostředí 2,32 60,8 ,49
Společné hodnoty 2,38 57,6 ,36 ,33
Spoluúčast na řízení věcí veřejných 2,41 57,9 ,67
Podpora kultury a umění 2,46 52,6 ,74 ,31
Soužití majority a minorit 2,51 50,8 ,52
Kultivace médií 2,51 49,9 ,53
Podpora duchovního rozvoje 2,53 51,1 ,47 ,53
Podpora občanských iniciativ 2,58 47,2 ,36 ,44
Rozvoj politické kultury 2,69 44,0 ,53
Náboženskost 3,11 24,9 ,80

18,6 13,9 12,3 10,2
Vzdělání Rozvoj Soc. Kultura Levice / Rozvoj Soc. Kultura

státu politika pravice státu politika
Základní ,15 -,07 ,09 Levice ,16 -,23 ,14
Vyučení ,05 -,07 ,04 ,05 -,18 ,12
Maturita -,08 ,04 -,05 ,02 -,04 -,01
Vysoká škola -,25 ,26 -,16 -,01 ,10 -,10
Pravice -,26 ,29 -,07
273
7. Co pomáhá posilovat soudržnost (implicitně)
(K čemu by se měly vést děti, 14 položek seřaďte podle důležitosti,1=nejdůležitější)
1.f 2.f 3.f 4.f 5.f
Pracovitost 3,43 ,41 ,58
Pocit odpovědnosti 4,04 ,81
Ohleduplnost 6,80 -,57

Snaha uplatnit své schopnosti 6,84 ,64
Nesobeckost 7,20 -,68
Šetrnost, skromnost 7,50 -,45 ,61
Zásadovost 7,60 -,83
Otevřený vztah k lidem 7,95 -,74

Tolerance a respekt k 8,07 -,51 -,60
odlišnostem
Schopnost navazovat kontakty 8,16 ,39 -,56 -,32
Schopnost vyznat se 8,28 ,44 ,43
Prosazovaní vlastních názorů 9,19 ,57

Snaha vyniknout 9,63 ,56 -,42
Soutěživost 10,19 -,51 ,31 ,42
Procento vyčerpané variance 18,8 10,4 9,2 9,0 8,9
NEJSME SPOLEČNOST, ANEB NEJSME HODNI SVÉHO JMÉNA

(dialog Golda a Liebermana z knížky Josepha Hellera Gold za všechny peníze, str. 286,
Odeon, Praha 1983, překlad M. Žantovský)
" Co myslíš tím "hodni svého jména"? Co to má vůbec znamenat? Co má znamenat ten celý
nesmysl se jmény? (L).
"Kromě idiomatické hodnoty té metafory mám pocit, že jméno je jedna z těch sdílených věcí,
které u skupiny rodin z určité oblasti vyvolávají onen druh soudržnosti, který běžně nazýváme
společností." (G).
"Musíš mít, Bruci, na paměti, že máme vysoce vzdělané, velice intelektuální a politicky
angažované čtenářstvo, které je vždy výborně informované a které prostě nepochopí, co máš
na mysli, když řekneš "hodni svého jména". Nazveme to "Nejsme společnost, aneb Nechybějí
nám ty základní sdílené věci, které skupině rodin v dané geografické oblasti dodávají onen
druh soudržnosti, který nám umožňuje nazývat tuto skupinu společností?". To vyjadřuje skoro
všechno, ne? Soudržnost funguje úplně fantasticky. Teď tam můžeme dát spoustu sexu a
vynechat jména" (L.)
následuje dialog Golda s Ralphem (str. 288)
"Soudržnost?" vykřikl Ralph tónem bolestného překvapení. "Co je to za slovo, soudržnost?
On je blázen, Bruci. Nesmíš ho to nechat zničit." (R.)
"Měl pocit, že jména jsou moc složitá" (G.)
"Neví, co dělá. Soudržnost není k ničemu. Není prostě hoden svého jména" (R)
Poznámka: Gold je profesor sociologie, Lieberman je nakladatel, Ralph je vysoce postavený

činitel ve Washingtonu
274
KAPITÁL BEZ PRÁCE. SOCIÁLNÍ REKONSTRUKCE ŽIVOTA
(kapitola z knihy Ralfa Dahrendorfa Hledání nového řádu)
Říše svobody
Ve třetím díle Kapitálu – tedy nikoli v idealistických spisech svého mládí – napsal Karel
Marx několik pozoruhodných vět ke svém starém tématu práce. Přesněji řečeno píše zde o
„nadpráci“, tedy o oné části dělníkova výkonu, který jde k dobru kapitalistovi. Proto tato
nadpráce (jak Marx věří) už v kapitalistickém systému jednoduše není pouhou pracovní
dobou, nýbrž je intenzívním pracovním výkonem, vyšší produktivitou:
„Skutečné bohatství společnosti a možnost trvalého rozšiřování jejího reprodukčního procesu
tedy nezávisí na délce nadpráce, nýbrž na její produktivitě a na více či méně dostačujících
podmínkách výroby, v nichž se uskutečňuje. Říše svobody počíná ve skutečnosti tam, kde
končí práce, která je určena bídou a vnější účelností; s ohledem na povahu věci leží tedy
svoboda vně vlastní materiální produkce. Tak, jako musí divoch zápasit s přírodou, aby
uspokojil své potřeby a udržoval a reprodukoval svůj život, tak to samé musí také
civilizovaný člověk, a musí to ve všech formách společenskosti a za všech možných způsobů
produkce. S vývojem civilizovaného člověka se tak rozšiřuje říše přírodní nutnosti, poněvadž
se rozšiřuje říše potřeb; ale současně se rozvíjejí i výrobní síly, které tyto potřeby uspokojují.
Svoboda může v této oblasti spočívat pouze v tom, že zespolečenštěný člověk, asociovaní
výrobci, budou svou látkovou výměnu s přírodou racionálně regulovat, že ji přivedou pod
svou společenskou kontrolu, namísto aby ji nechali ovládnout nějakou slepou silou; že ji
uskuteční s minimem sil a za podmínek, jež jsou pro lidskou přirozenost nejdůstojnější a
nejadekvátnější. Ale přese všechno to zůstává sférou nutnosti. Až za ní počíná takový rozvoj
lidských sil, který je sebeúčelem, pravá říše svobody; ta však může plně rozkvést jen na oné
říši nutnosti jako na svém základě. Zkrácení pracovního dne je zde základní podmínkou.“27/
Lakonická poslední věta je téměř šokující; na vysoký let myšlenek přímo navazuje praktický
svět. Vzdor poněkud komplikované řeči je Marxova základní myšlenka dostatečně jasná. Svět
práce je vždycky říší nutnosti. Dá se lidsky utvářet, zůstává ale světem „povinnosti“ a útlaku.
Kapitalismus dovoluje enormně stupňovat pracovní produktivitu, výkon vytvořený prací. Na
konec méně práce vytváří větší výkon, takže pracovní doba může být zkrácena., aniž tím trpí
„produkce“ (jak to Marx dobově označuje), tedy to, čemu se dnes říká „output“ (výstup), a
tím hrubý sociální produkt. Tím se otevírá „pravá říše svobody“. Lidé získávají čas, aby
(jazykem mladého Marxe z Německé ideologie) „činili dnes to, zítra ono, ráno lovili,
odpoledne rybařili, večer pěstovali dobytek, po jídle kritizovali co se jim chce; a to aniž by se
stali lovci, pastýři anebo kritiky“28/.
To jsou myšlenkové figury, které se dodnes uchovaly; ba staly se přímo obecným statkem.
Pracovat se musí, ze všech důvodů – aby se získaly prostředky pro život, aby se udržel
v chodu hospodářský proces,, aby se s pomocí daní financovaly veřejné služby, aby se
vytvářela sociální identita. Ale to, co musí být, je jen částí života; důležitějším se stává stále
více jeho druhá část, čím může být. Po práci počíná volný čas, potěšení. A tak jsme krok za
krokem postoupili od společnosti práce do společnosti volného času a dále ke společnosti
zábavy. Říše svobody porazila říši nutnosti … .
Toto je v každém případě aplikací Marxe, která ovládá životní pocit i běžný jazyk
kapitalistického světa. V následujícím však budu argumentovat, že v těchto běžných, ale i
chytlavých představách mnohé nesouhlasí. Společnost práce nebyla nedávným vývojem
pouze redukována, nýbrž podkopána. Společnost vědění, o níž se mnozí domnívají, že na
27
Karl Marx, Das Kapitál. Kritik politischen Ekonomie, díl II: Der Gesamtprozess der
kapitalistischen Produktion, Ullstein: Frankfurt am Main 1971, str. 765 a násl.
28
Karl Marx/Friedrich Engels, Die Deutsche Ideologie, Dietz:Berlin, 1957, str. 30.
275
společnost práce navazuje, se ukazuje právě jako společnost vědomé eliminace moderního
světa práce. Za tím se skrývá jeden dosud nepochopený paradox; námezdní práce a kapitál už
nejsou navzájem neodlučitelně propojeny, nýbrž kapitál se rozmnožuje i bez práce většiny.
Tím se práce stává tématem sociální kontroly, tedy z povahy věci nikoli nesvobodou
zakotvenou v říši nutnosti, a proto nástrojem panství.
A řešení všech těchto hádanek? Existují náznaky odpovědi, u Hanah Arendtové, u Roberta
Heilbronera, ale i ty jsou neuspokojivé. Uspokojivá odpověď se především musí distancovat
od Marxovského odlišení obou říší. Svoboda je nedělitelná; panuje ve všech sférách lidské
životní činnosti, anebo je ve všech ohrožena.
Když ve společnosti práce dochází práce

To je pro přednášku závažné téma. Avšak v kontextu této řady přednášek k politice svobody
ve světě bez opor centrální. Kde začít? „Zkracování pracovní doby je základní podmínkou“.
Jestliže se nějaký Marxův požadavek v průběhu stoleté od vydání Kapitálu už zcela rozložil,
pak tento. Dnes si sotva kdo ještě vzpomene, jak revoluční byl kdysi požadavek 48
hodinového pracovního týdne, a také po osmihodinovém pracovním dnu. Zborcení pracovní
doby, pracovního dne, pracovního týdne, pracovního roku i produktivního období života
dosáhl dramatických rozměrů a také – dramatických důsledků.
Pokud shrnu bohaté výzkumy k tomuto tématu do několika jednoduchých vět, pak je jim třeba
předeslat dvojí. Obecné shrnutí především neplatí všude. V žádném případě neplatí v
takzvaných rozvojových zemích; důležité diference ale existují také ve světě rozvinutém.
Japonsko a Velká Britanie skýtají naprosto jiný obraz než kontinentální Evropa. Především
ale ve vyšší míře než ostatní svět OECD jsou společností práce Spojené státy. To vede
k obezřetnosti ve dvojím ohledu. Ani zde ani nikde jinde se v mých analýzách nepředpokládá,
že vývoj může běžet pouze jedním směrem. Neexistuje žádná historická nutnost, jíž bychom
byli bezbranně vydáni; všecko může ve skutečnosti probíhat také zcela jinak než jak tomu
bylo v posledním století.
Teď ovšem o oněch dramatických změnách, jež se na produktivním období života, na
pracovním roce a na pracovních vztazích dají odčítat, neexistují žádné pochyby:
Co se týče produktivního období života, tak podstatné prodloužení životních očekávání
probíhalo ruku v ruce s jeho právě tak podstatným zkrácením. Rozšíření šancí na vzdělání
znamená, že vstup do produktivního údobí nastává u mnohých docela pozdě, v průměru sotva
dříve než ve 20. letech. Současně je institut pensionování mnohonásobně doplňován
předčasnými penzemi; v mnoha zemích jsou nanejvýš jen 50% lidí mezi 55 – 64 lety
pracovně činní, o starších ani nemluvě. Přiřadíme-li k tomu velkoryse definované postižené a
ostatní nepracující, tak z toho vyplyne průměrná doba produktivního života kolem 35 let při
očekávání stáří života něco přes 70 let.
V důsledku vývoje se postupně kratším stal také pracovní rok. Pětidenní pracovní
týden znamená, že většina nepracuje 104 dnů. Veřejné svátky k tomu ještě přičítají kolem
jednoho tuctu dalších dnů. Zákonné nebo smluvní nároky na dovolenou dosahují u většiny 30.
dnů. Jeden nebo dva útoky chřipky či jiné nemoci se už skoro staly částí normálního
pracovního roku. Tak pro práci nezůstává více než polovina dnů v roce.
Pracovní dny (a pracovní týden) se právě tak zkrátily. To je závažné obzvláště tam,
kde denní práce počíná dříve a probíhá koncentrovaně, kde tedy není rozložena na celý den.
Říše nutnosti – pokud vůbec existuje – se tedy masivně srazila. Jako takové platí toto
zevšeobecnění jistě jen pro menšinu. Přesto však je možné z toho vyvozovat, že práce
v povolání určuje jen něco více než polovinu lidského života a v této době vždy jen půl roku a
v něm opět jen polovinu bdělé doby.
276
K tomu je třeba připojit změny v pracovních vztazích. „Normální pracovní vztahy“, jak to
nazývá Meinhard Miegel29/, tedy smlouvy na celodenní práci pro neurčitou dobu, jsou sice
stále ještě nejčastější formou pracovní činnosti; ale již dnes má více než polovina pracovně
činných jiný pracovní vztah. Práce na částečný úvazek, samostatná práce (včetně „zdánlivé
samostatnosti“), zkrácený úvazek, dobrovolná nezaměstnanost a mísení různých forem práce
(především pro ženy se rozvinulo s úžasnou fantasií) stále více určují obraz.
Kde tedy zůstala říše nutnosti? Hannah Arendtová hovořila jako první o „společnosti práce,
… ve které práce dochází“30/. Odtud se odvíjí řada formulací, až po knihu Jeremy Rifkina The
End of Works31/. (Nejsem na tom zcela bez viny, když jsem na Bamberském Sociologickém
kongresu 1982 měl přednášku s titulem „Když ve společnosti práce dochází práce“32/.) Tato
teze v pozadí podobných analýz je v jistém smyslu pokračováním Marxových analýz
stupňování produktivity za současného zkracování pracovního dne. Vyostřeno do krajnosti to
znamená, že s technickými prostředky se práce většiny stane téměř nadbytečnou pro vytváření
lidového blahobytu.
Ekonomové se s touto tezí nesmířili. Dílem s oprávněným poukazem, že je toho přese
všechno ještě dost udělat, dílem kvůli starosti o jejich teorie růstu, inflace a zaměstnanosti,
které si dělají legraci z konce práce. Dávám kritikům z ekonomické sféry za pravdu potud, že
teze o konci práce může vést k omylům. I pak, když se na normy vázané pracovní vtahy
stanou menšinovým fenoménem, bude stále ještě existovat dost prostoru pro lidskou činnost.
V nejširším smyslu tohoto pojmu nám tedy práce nedojde. Na své hranice ale asi naráží
společnost práce. Způsob a množství disponibilní práce už nedostačuje, aby strukturovaly
společnosti. Tím také práce ztrácí svou sílu ke strukturování individuálního života. Už není
realistické, aby se vycházelo z toho, že příprava na práci, výkon práce, zotavení z práce pro
další práci a důchod jako zasloužená odměna za život naplněný prací jsou konstruktivními
elementy našeho života. Tím mění sociální instituce svůj charakter i svůj význam.
Počíná to velmi konkrétními věcmi, které zajímají také ekonomy. Už měření produktivity
jako produktivity práce ztrácí postupně svůj smysl, navíc by se mohlo stát, že v budoucnosti
budou vyžadovány právě ony jednoduché služby, které téměř nedovolují žádné stupňování
produkce, kdežto produktivita technizované produkce spotřebních statků se vystupňuje do
krajnosti. Naše daňové systémy ještě stále spočívají na ústřední roli daně ze mzdy a příjmu,
ačkoli jsou příjmy za práci stále méně relevantní. Že vlastní zdroj stupňování produkce, totiž
kapitál, není signifikantně zdaňován, ze v žádném případě nedá udržet natrvalo, jestliže
chceme mít veřejnou infrastrukturu, která rovnoměrně stimuluje práci i volný čas.
Ostatní sociálněekonomické důsledky konce společnosti práce nejsou tak dramatické.
Vzdělání musí být něčím více než přípravou na činnost v povolání; je nastavením člověka na
komplexní život s dlouhými fázemi sebezodpovědnosti. Volný čas během pracovního života
žádá připravenost a schopnost vlastní iniciativy. Anebo ho chceme zcela přenechat
29
Komission für Zukunfstsfragen der Freistaaten Bayer und Sachsen [Meinhard Miegel],
Erwerbstätigkeit und Arbeitslosigkeit in Deutschland. Entwicklung, Ursachen und
Masnahmen. Díl I: Entwicklung von Erwerbstätigkeit und Arbeitslosigkeit in Deutschland
und Andersen frühindustrialisierten Ländern, Bonn, 1996, str. 11.
30
Hannah Arendt, Vita aktiva oder Vom tätigen Leben, Piper: München/Zürich, 8. vyd. 1996,
str. 13, srv. také kap. 16.
31
Jeremy Rifkin, Das Ende der Arbeit und ihre Zukunft, Campus: Frankfurt am Main, 4. vyd.
1996.
32
Ralf Dahrendorf, Wenn der Arbeitsgesellschaft die Arbeit ausgeht, in: Joachim Mattes (Hg.)
Krise der Arbeitsgesellschaft? Verhandlungen des 21. Deutaschen Soziologentages in
Bamberg 1982, Campus: Frankfurt/New York 1983, str. 25 – 37.
277
elektronickým mediím a cestovním kancelářím? Velké téma dvaceti, třiceti let po (často
předčasném) odchodu z práce právem zaměstnává nejen postižené. Dokonce nezaměstnanost
mění svoji tvář. Ona sama je přece produktem společnosti práce; sociální historici, třeba
Alexander Keyssar ukázali, jak vznikala v souvislosti s odpojováním pracovních míst –
továren – od ostatního života. Co ale znamená nezaměstnanost, jestliže společnost práce ztrácí
svou určující sílu?33/
To není jedinou otevřenou otázkou. Je faktem, že ještě nevíme, co vlastně dává strukturu
individuálnímu i pospolitému životu, když už to nečiní pracovní činnost a na normy vázané
pracovní vztahy.
Společnost vědění, nebo meritokracie?

Na tuto otázku existuje pár odpovědí, které uspokojují jen zčásti. Rozšířenou je především
teze, že od dob industriální revoluce se společnost práce pohybuje směrem ke společnosti
vědění. Meinhard Miegel tuto tezi rozvíjel s obezřetností sociálního ekonoma; anglosaští
autoři jsou méně opatrní. Pro Manuela Castellse na příklad je nová ekonomie informací
řešením všech klasických problémů tříd a jejich bojů, nerovnosti vůbec, dokonce i panství.
Informační ekonomie je základnou pro network society (společnost sítí), v níž jak sociální
struktury tak také identitu osoby určují propojení okruhů a nikoli panství . Informace je tedy
novou produktivní silou, a sice nikoli jako používaný nástroj, nýbrž jako zdroj nové
informace34/.
Antony Giddens sdílí bez omezení globalizační optimismus této pozice. „Marx se domníval,
že by dělnická třída mohla pohřbít kapitalismus, ale ukázalo se, že kapitalismus pohřbil
dělnickou třídu“. Na místo starých tříd vstoupila šance univerzální informace. „Informace a
vědění jsou nyní mediem produkce, která nahradila mnoho druhů ruční práce“. Giddens to
říká v rozhovoru s obezřetným ekonomem Willem Huntonem, který právem nevěřena velký
skok kupředu. Nedá se proto také svést Giddensovou chválou „nové ekonomie“: „Jak známo,
je zapsaná hodnota Microsoftu nepatrná ve srovnání s tržní hodnotou celého podniku“35/.
Nebude dlouho trvat, až ono „je“ této veselé vědy bude muset být nahrazeno slovem „bylo“.
Další krok ve chvále společnosti vědění je přirozeně trvání na významu vzdělání. Instituce
vzdělání a výchovy jsou pro posílení produktivity informací bezpochyby centrální. Především
ve Velké Británii se v této souvislosti stalo heslem ale i žádoucím cílem slovo
„meritokracie“. Průkopníci meritokracie v New Labour ovšem opět přehlédli dějiny, v tomto
případě v roce 1958 poprvé uveřejněnou knihu svého starého kolegy z Labour Michaela
Younga o “Vzestupu meritokracie“36/.Youngova kniha byla dystopií, tedy negativní utopií à
la Orwell nebo Huxley. Ve vymyšlené perspektivě roku 2033 autor líčí imaginární vývoj
k meritokracie těch, kteří spojují talent a výkon. Meritokrati zde nahrazují aristokraty a
gerontokraty, mocné prostřednictvím původu či silou stáří, a vše se zdá být v nejlepším
pořádku, dokud nedojde k choulostivému objevu, že ne všichni jsou na palubě meritokracie a
že kromě toho není možné vše vyřešit meritokratickými prostředky. „Lidé nejsou nakonec
pozoruhodní rovností, nýbrž nerovností svých talentů“. 37/ A tak uvnitř meritokracie záhy
33
Alexander Keyssar, Out of Work. The first century of unemployment in Massachusetts,
Cambridge University Press: Cambridge 1986.
34
Manuel Castells, Der Aufstieg der Netzwerkgesellschaft, 1. díl trilogie Das
Infromationszeitalter, Leske+Budrich: Opladen 2001.
35
Will Hunton/Antony Giddens (vyd.) Die Zukunft des globalem Kapitalismus, Campus:
Frankfurt/New York, 2001, str. 12 – 67.
36
Michael Young, The Rise of the Meritocracy, Thames &Hudson:London 1958, zejm, str.
92.
37
Tamtéž.
278
vzniknou dvě třídy. Zouny hovoří o útvarech jako by to byly útvary vojenské. Je zde
pionýrský útvar, který sestává z těch, kteří meritokracie nedorostli. Činí všechny ruční práce,
které vyžadující jisté schopnosti a které jsou především nepostradatelné. Pak existují ti, kteří
nestačí ani na pionýrský útvar. Ti tvoří Home Help Corps, útvar pomocníků v domácnosti pro
zcela osobní služby, které jinak nechce nikdo vykonávat a ale bez nichž to nicméně nejde.
Young sleduje tuto novou třídní společnost od jejího ustrnutí až po revoluci. Tuto knihu, jejíž
základní tezi jiní autoři vylíčili bez negativní utopie, se vyplatí číst. Adair Turner, naprosto
praktický ekonom, nemá vůbec žádnou averzi vůči společnosti vědění nebo meritokracii, ale
nemá ani žádná přehnaná očekávání. Spíše rozlišuje mezi novou high-tech a starou high-touch
ekonomikou, tedy mezi rozvinutými technologiemi informačního světa a dobrými starými
službami, do nichž se člověk musí zapojit a dotýkat se věci i lidí. Mohlo by se také hovořit o
obrazovkové ekonomii a dotykové ekonomii. „Nová ekonomie tedy není jednoduše high-tech
či určována věděním. Je směsicí high-tech a high-touch, řídkého vzduchu a uchopitelně
reálného, toho, co je určeno věděním a prostými starými povoláními, která musí být
vykonávána.“38/ Tak nové, připojuje k tomu Turner, to prostě není.
Při přesnějším pohledu tedy společnost vědění nevyplňuje prázdnotu anomie,již za sebou
zanechala rozpadlá společnost práce. Jistě, vznikají činnosti, které spočívají na vystupňované
míře vědění, v každém případě na zacházení s informacemi. Jedná se ostatně o mnoho povolá
ní, pro které neplatí zevšeobecnění o zkracování pracovního dne. Meritokratičtí mistři
společnosti vědění pracují dlouhé hodiny, šest nebo i sedm dní v týdnu, často bez dovolené,
ovšem jen několik roků, dokud jejich vědění nezastará a jejich energie se nevyčerpá. Pro
ostatní v dotykovém světě má práce především ten problém, že jim nedává uspokojení (a
často ani odpovídající mzdu), které hledají. Je tedy ještě naprosto otevřené, zda společnost
vědění může být efektivní nástupkyní společnosti práce, a jistě také, že ve formě meritokracie
musí vést k novým napětím, které budou špatně sloužit životním šancím co největšího počtu.
Pouze kapitál
Kniha Adair Turnera, z níž jsem právě citoval, má v angličtině titul Just Capital. Jde o
politickou ekonomii svobody, nebo, jak autor sám v podtitulu říká, o „liberální ekonomii“.
Tím nemá Turner na mysli právě ekonomii takzvaného čistého kapitalismu. Spíše jeho
základní teze zní, že existuje velký prostor pro hru variant kapitalismu, než připouští naivní
teorie globalizace. Všichni nemusí sledovat americký anebo i jeden jedinečný evropský
model, aby obstáli na globálních trzích. Také nacionální politika má více opcí než chtějí vidět
stoupenci nevyhnutelných globálních tlaků. I zde jako i jinde znamená svoboda rozmanitost.
Titul knihy, Just Capital, je dvojsmyslný („spravedlivý kapitál“, resp. „pouze kapitál“).
Kapitalismus může být spravedlivý; to je jeden význam. Druhy mezitím vyslovuje, že je zde
pouze ještě kapitál. To bych chtěl rozvíjet ještě kousek dál svým vlastním, tj. nikoli
Turnerovým způsobem. Myšlenka, že kapitál a práce patří nerozlučně dohromady, doprovází
všechny teorie kapitalismu od Adama Smitha a Karla Marxe až po Johna Maynarda Keynese
a za něj. Adam Smith ukazuje do detailu, jak zlepšení životních podmínek všech vyžaduje
alianci tvorby kapitálu a produktivní práce. Neproduktivní práce (jež ostatně upomíná na
Turnerovu high –touch či dotykovou práci) má svůj sociální užitek, jako taková ale nevede
k rostoucímu blahobytu. Marx zdůrazňuje stejné okolnosti v polemickém obratu. „Existence
jedné třídy, která nevlastní nic než pracovní schopnost, je nutným předpokladem kapitálu“39/.
Kapitál je ovšem také předpokladem životních možností dělníka. Keynes to všechno převádí
na makrorovinu a hledá cesty k zajištění plné zaměstnanosti prostřednictvím viditelné ruky
38
Adair Turner, Just Cupital. The Liberal Ekonomy, Macmillan: London 2001, 2. kapitola.
39
Karel Marx, Lohnarbeit und Kapital, in: Karl Marx/Friedrich Engels, Ausgewählte
Schriften in zwei Bänden, sv. I, Dietz: Berlin 1959, str. 59 – 92, zde: str. 78.
279
státu, poněvadž bez plné zaměstnanosti počíná nebezpečná destabilizace. Proto byl Keynes
nazýván zachráncem kapitalismu.
Pro high-tech kapitalismus období globalizace je toto všechno důležité v jen velmi omezené
míře. Dokonce i plná zaměstnanost ztrácí svůj starý význam. Jedna třetina práceschopných
v právním smyslu už není dále zaměstnána, aniž je ve starém chápání slova nezaměstnaná.
Dokonce nezaměstnaní nacházejí nejrůznější východiska, od obratného využívání statní
podpory přes černou práci až k práci v rodině. Politici ale používají ještě jazyk staré
společnosti práce, s ní už ale není možné získat žádné volby. Pro high-tech ekonomiku a její
růst je většina práceschopných nepostradatelná.
To neznamená, že by mohli žít zcela mimo pracovní trh. Globální třída, která dosáhla
bohatství na vlnách nových technologií, potřebuje všude pomocníky a zřízence. Mnozí z nich,
jak armáda zaměstnanců IT (informačních technologií) v téměř všech institucích se v každém
případě dá popsat jako produktivně činní. Mnozí jiní slouží spíše komfortu, když už ne přímo
potěšení, šofér, služebný personál, kapitán soukromé jachty se svou posádkou, učitel golfu.
K tomu pak přistupují mnozí v průkopnických útvarech, především ale pomocníci
v domácnosti. Od bezpečnostních sil až po opatrovatele, od klempířů po zahradníky až po
vychovatelky v mateřských školkách a po zdravotní sestry.
Takzvaná společnost služeb se už dávno stala matoucím popisem situace. Obsahuje sféru
high-tech i high touch. Banky a pojišťovny patří k prvnímu osobní služby k druhému. Pro růst
ekonomiky je nutné jen to první. V tomto světě se kapitál téměř osamostatnil; práce a
námezdní práce vůbec jsou stále méně nutné. Práce se osamostatnila ve světě dotýkání. Fixní
kapitál, dokonce i stroje hrají jen omezenou roli. To ale znamená, že pro budoucnost
kapitalismu se velká část práce – a pracujících – staly zbytečnými. Kapitál bez práce je
myslitelný, ba dokonce skutečný v mnohonásobně větší blízkosti. Totéž platí pro práci bez
kapitálu.
Takovou práci bez kapitálu člověk může mít, ale obejde se i bez ní. Útvary pomocníků
v domácnosti jsou principiálně postradatelné. Domácí zaměstnanci už leckde vůbec neexistují
(anebo například – což je téma, ke kterému je třeba se ještě vrátit – jako téměř otroci, ilegální
imigranti bez pasu). V Americe si lidé rádi nechají domů přinést pizzu, očistit boty a umýt
auto; v Evropě si většina pizzu donese sama, po cestě vjede do automyčky a co se děje
s botami, zůstává nejasné. Ve srovnání s USA vykazují nižší stav zaměstnanosti i evropské
trhy Do-It-Yourself.
Tak vzniká zvláštní odpojení námezdní práce a kapitálu. Už prostě není pravdou, že existence
třídy, která nic nevlastní než svou pracovní sílu, je nutným předpokladem kapitálu.
Pro kapitál a jeho často mysteriózní rozmnožování platí spíše to, co s oblibou tvrdí advokáti
společnosti vědění. „V novém, na informace orientovaném vývoji leží pramen produktivity
v technologiích rozvoje vědění, ve zpracování informací a v komunikaci symbolů.“40/ Jde
navíc o cumulative feedback loop (kumulativní zpětnou smyčku), to znamená o použití vědění
produkujícího prostředky pro další rozvoj vědění. Nejsem si jist, že si takovéto procesy
dovedu dobře představit, je ale zřejmé, že sítě, které to pohánějí, jsou něčím jiným než starým
osudovým zřetězením námezdní práce a kapitálu.
K tomu je však třeba stále znovu dodávat, že v nejlepším případě se zde jedná jen o polovinu
příběhu. Kapitál bez práce znamená také práci bez kapitálu. A ta ale společnosti fixované na
informace a technologie nejen že poklesá zpět do primitivních forem činnosti, ale také
závislostí, než jak je znala rozvinutá industriální společnost. Informační kapitalismus vytváří
rozštěpený svět.
40
Castells, str. 17.
280
Práce jako sociální kontrola
Pokusíme-li se, převést podobná zevšeobecnění i abstrakce zpět na půdu reality, tak nás
napadne dvojí. Jednak, že svět práce, který je pro tuto analýzu příznačný, sám dostal onen
mozaikovitý charakter záplatování (patchwork). Starý svět práce se svými jasnými
strukturami – vzděláním, prací, volným časem a důchodem – je pro většinu už jen
vzpomínkou, ale vzpomínky přežívají. To platí pro motivy mladých lidí právě tak jako
daňový systém a sociální struktury. Společnost sítí Manuela Castella je prozatím útvarem
akademické fantasie, přičemž totéž platí také pro občanskou práci ve světoobčanské
společnosti Ulricha Becka.41/ Meinhard Miegel je skutečnosti blíže se svou poněkud drzou
doměnkou, že většina lidí (on říká: většina Němců) netouží ani tak po pevném pracovním
místě, a když je mají, tak za každou cenu usilují, aby se práce, která se s ním spojena, byla co
nejmenší42/.
Jinou nápadnou skutečností je, že práce ve veřejném, ba i v politickém diskurzu stále více
zaujímá zvláštní roli. Podniky radostně oznamují, že by v Saarsku nebo v severním Walesu
vytvořily 400 nových pracovních míst, jako by to byl cíl jejich podnikání. (Když pak o
několik let později pracovní místa a mnohdy i služby odbourávají, aby zvýšily zisky, dělají
hluku méně.) Politici trvají s téměř podezřelou emfází na úmyslu, dát práci všem. Zvláště
nápadné je to u hlasatelů „třetí cesty“, kteří stále ještě zdůrazňují centrální roli práce. Přitom
je často v popředí nutná rovnováha práv a povinností. Tonny Giddens hovoří o „nejvyšším
motivu nové politiky“: … žádná práva bez odpovědností“. 43/
Top je zdánlivě samozřejmá, přesto však nebezpečná a především iliberální teze. Existují
práva, a existují povinnosti a zodpovědnost. Občan, citoyen či citizen, má obojí. Obojí je ale
samostatné. Svoboda mínění nesmí být učiněna závislou na platbě daní, a volební právo na
ochotě k sousedské pomoci. Proto je pro svobodu tak ničivá politika, která trvá na tom, že
nezaměstnaní nemají dostat žádnou podporu, jestliže aktivně nehledají práci, a navíc, že ani
postižení nebo mladé matky nesmí nárokovat státní pomoc, pokud nepracují.
Anthony Giddens, jehož jsem zde opakovaně citoval, je si změn ve světě práce dobře vědom;
hovoří sám (i když v uvozovkách) o světě „za společností práce“. Avšak New Labor a
zastánci „nového středu“ jsou přímo posedlí nutností práce. Práce je pro ně první občanskou
povinností. Když to člověk poslouchá, tak zjišťuje, že práce ve smyslu činnosti v povolání je
zde nejen zdrojem přijmu, sociální identity a hospodářského růstu, nýbrž nástrojem sociální
kontroly. Bez práce pro všechny se svět stane naprosto labilním. Jen když jsou všichni
v práci, je možné, držet společnost pohromadě a kontrolovat ji.
Úplně nepochopitelnou tato představa není. Mladí mužové bez práce se stali jedním
z nejnebezpečnějších elementů moderních společností. Mají sklon ke všem možným
fundamentalismům až po takové, které jim nabízejí mučednickou smrt. Jsou všude
zodpovědní za většinu obtížných provinění a zločinů, které dávají sílu volání po právu a řádu.
Na to, že by bylo dobré, když by dělali něco smysluplného, není žádných pochyb. Ale právě:
něco, co oni sami považují za smysluplné. Práce jako nucené opatření otázku bezuzdných
mladých mužů neřeší. Dokonce ani vojenská povinnost – tam, kde ještě existuje- takto
nepůsobí.
Vykolejená společnost práce znepokojuje jen ty, kteří vládnou. Po té, co byla oslavena rodina,
obec i církev byl svět práce poslední oporou. Bylo by však podivuhodnou převrácením tezí,
z nichž jsem v těchto přednáškách vycházel, jestliže by se říše nutnosti měla použít takříkajíc
41
Srv. Ulrich Beck, Die Zukunft von Arbeit und Demokratie, Suhrkamp, Frankfurt AM Main,
2000; Schöne neue Arbeitswelt: Welbürgergesellschaft, Campus, Frankfurt/New York,
2000.
42
Srv. poznámku č. 3.
43
Antony Giddens: Where now for New Labour? Polity Press: Cambridge, 2002, str. 11 a 79.
281
jako zbraň pro omezení říše svobody.Tlak pracovat je jako každý nátlak krokem k nesvobodě.
Nesmíme zapomenout na cynismus motta, které stálo na branami nacistických koncentračních
a vyhlazovacích táborů: „Práce osvobozuje“ (Arbeit macht frei).
Pravá říše svobody

Kdo až dosud sledoval má pozorování, mé analýzy i pochyby, se bude ptát, kam tato cesta
může vést. Tato cesta je cestou myšlenek, ale tím vždy také cestou životních konstrukcí
realných lidí v reálném světě. Cíl je kromě toho jasný; nazývá se svoboda. Ale jaká svoboda?
A jak jí můžeme dosáhnout?
Kritika Marxovy na první pohled tak plausibilního rozlišení se týká „odpojení“ obou říší a
v tom především přitakání podstatně nesvobodné říše práce. Vzestup i sestup společnosti
práce nám otevírá jiné šance. Mnoho autorů se pokoušelo tyto šance určit. Tři z nich jsou
přitom hodné zmínky, poněvadž jejich omyly ukazují cestu k odpovědi. Všechny tři se
zabývaly – podobně jako já zde – společností práce, které práce dochází.
O Hannah Arendtové zde už byla řeč. „Počíná svou analýzu odlišením tří druhů lidské
činnosti, které nazývá „prací“, „zhotovováním“ a „jednáním“ (Tyto pojmy jsou v anglickém
originálu ještě více matoucí: labour, work a action.) Práce zajišťuje přežívání; zhotovování
vytváří trvalé produkty; jednání – pro Hannah Arendtovou především politické jednání –
„vytváří podmínky pro kontinuitu generací, pro paměť a tím i pro dějiny“/44.
Z definicí je jasné, že Arendtová předpokládá hierarchii činností. V tom následuje Aristotela,
jakkoli jeho vita activa interpretuje extenzivněji a o vita contenplativa překvapivě hovoří
teprve až na úplném konci knihy. Zatímco u Aristotela je v jeho odlišení implikována třídní
struktura – otroci musí pracovat, aby svobodní mohli přemýšlet – shledává Hanah Arendtová
v posledních dvou stoletích přibývající osvobození od práce a zhotovování (labour a work) u
všech. Tím jsou lidé uvolněni pro vita aktiva, tedy pro občanskou činnost v politickém
společenství. Mohou se koncentrovat na utváření veřejných záležitostí.
Marxovské odlišení tak zůstává v jádru zachováno. To platí také pro Ulricha Becka, avšak ten
argumentuje v mnohem těsnější návaznosti na skutečný vývoj společnosti. Zdůrazňuje
„průlom diskontinuálního, vločkovitě utvářeného a informálního do západních bastionů plné
zaměstnanosti“. To je podle něj umožněno prekérním vývojem, který nedovoluje, „objevit
nedostatek námezdní práce jako blahobyt v oblasti času“. A navíc: Antitezí ke společnosti
práce je posílení politické společnosti individuí, aktivní občanské společnosti oproti
pracovnímu místu.“ Vedle námezdní práce tak vzniká to, co Beck rád nazývá „občanská
práce“ a co je „zdrojem alternativních aktivit a identit“45/.
Takto Beck spojuje Karla Marxe a Hanah Arendtovou. Setrvává u rozdělení říší a ve
vločkovité povaze jednoho vidí šanci pro druhé, říše svobody pro veřejnou politickou činnost.
Toto mimořádné postavení politička je asi do značné míry německou nadějí. (Proniká také
diskurzívní etikou Jürgena Habermase.) Co si s tím může normální občan počít, to zůstává
nerozhodnuto. Ale především: i Beck hledá svobodu zcela jinde, v každém případě mimo
společnost práce.
Třetí relevantní autor, politický – spíše by se mělo říci: filosofický ekonom Robert Heibroner,
se vydal jinou cestou. V mimořádně subtilním malém spise (původně se jednalo o přednášku)
se zabývá pracovním aktem (The Act of Work). Kapitalismus odstranil brutální závislost
pracovníků, majícíi podobu nevolnictví, prostřednictví pracovní smlouvy, které se uzavírá na
pracovním trhu, objímajícím celek společnosti. Jistě se nejednalo o „persfektní“ či
„přirozenou svobodu“ ve smyslu Adama Smitha; nutnost, nalézt si zaměstnání, vždycky ještě
znamenalo závislost a „nadpráci“. Současn kapitalismus spustil proces, ve kterém se
44
Arendt, str. 16 a 18.
45
Stejně jako v poznámce 14.
282
závislost pracujících postupně snižuje, čímž se mění i jejich motivy. Ti pak pracují, aby se
osvědčili, aby měli úspěch. Zde je jistě viditelnou „lákavá vize světa bez práce“ ale
realističtější je jiný náhled: nikoli společnost bez usilování a snažení, nýbrž společnost bez
podrobujícího usilování, bez snažení v podrobenosti“46. „Svět bez práce je fantasie a k tomu
nebezpečná fantasie“. Svět bez panství a podřízeností je naproti tomu představitelný. „Může
se ale práce, první a asi nejzákladnější forma sociální podřízenosti, stát první a snad nejvíce
emancipující formou sociální odpovědnosti?“ Také v této Heilbroinerově analýze jsou
rozeznatelné stoipy Ahrendtové a Becka. Sami o sobě rozhodující, dospělí lidé, kteří utvářejí
společnost, kteří posilují své nejlepší možnosti jsou vizí i pro Heilbronera. Přesto je však jeho
východisko v jenom rozhodujícím ohledu jiné. Odpovědi, jak říká, nacházíme pouze
„prostřednictvím zápasu o vytvoření nějaké možné svobody v rámci práce - ale nikoli
osvobozením od ní“. 47
Může být, že rozklad společnosti práce byl jen přechodnou nadějí. Stále znova je třeba
připomínat, že v dějinách neexistuje žádný nutný pokrok. Může tomu ale být také tak, že
vznikly nové možnosti pro lidské utváření života, které přinejmenším dovolují, aby se
uváděly příklady reálně vzniklé svobody. V této souvislosti si cením pojmu činnost. Svoboda
je živá jako činnost, totiž jako autonomní, sebeurčující jednání. Avšak takováto činnost
nepočíná ve volném čase nebo vůbec mimo sféru práce, nýbrž v práci samé. To, co nazýváme
prací, totiž práce s cílem vydělat si, je pak částí kontinuálního procesu činnosti, ke které patří
právě tak zkušenosti ze vzdělání a ze spojení s druhými, a to za všemi možnými účely, jako
koníčky a činnosti ve volném čase (přičemž oba tyto termíny pochází z doby, v níž se už
jednota životní činnosti ztratila).
Život jako činnost – to není žádný prázdný ideál. Určitým způsobem jde o znovuzískání
dřívějších forem života na enormně vystupňované úrovni blahobytu, a to bez minulých, často
brutálních závislostí. Mohlo by tomu ostatně být také tak, že ženy, které svůj život konstruují
jako jedinou činnost v rozmanitých dimenzích, to shledají snazším než muži. Dokonce však
nechybí příklady mladých mužů, kteří svobodně spojují přípravu na povolání se sportem,
dechovou hudbu s přátelstvím a dokonce i trochu s politikou. Konec společnosti práce tedy
není koncem práce, a už vůbec ne koncem činností; že se ale stává počátkem společnosti
svobodných činností, to není samo sebou, nýbrž vyžaduje naše plné úsilí.
46
Robert L. Heilbronner, The Act of Work, Library of Congress: Washington 1985, str. 22.
47
C.d. str. 24.
283
SOCIÁLNÍ STRUKTURA SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI
Zkrácený text úvodní kapitoly z knihy Machonin, Tuček a kol. Transformace české
společnost, SLON, 1996
Uvedení do problematiky
Kterákoli soudobá státně organizovaná společnost je historicky ustáleným souborem lidí
žijících v určitých přírodních a kulturně civilizačních podmínkách a ve vzájemných vztazích.
Z tohoto hlediska často mluvíme o (komplexním) společenském ('societal') systému a jeho
struktuře. Naše kniha je však napsána sociology a chce tedy čtenáři něco říci především o
sociální ('social') struktuře, jež je jen jednou stránkou struktury společenské.
Na tomto místě musíme předeslat několik základních vysvětlivek k pojmům, jichž při
zkoumání sociální struktury užíváme. Rozsah textu nedovoluje analýzy přístupů různých
sociologických teorií k základním pojmům a podrobnější argumentaci pro zvolený výklad
základních pojmů; další text však jejich stručné vymezení vyžaduje. Následující poznámky
tedy nemají charakter soustavného a všestranného teoretického pojednání. Jejich účelem je
spíše zavedení relativně jednotné konvence, v jejímž duchu se s níže uvedenými pojmy v
dalším textu pracuje. Podrobnější informaci o různých přístupech k těmto pojmům, podstatně
doplňující naše stručné úvodní vysvětlení, může čtenář získat v českém jazyce ve Velkém
sociologickém slovníku. Ze starší české literatury o problematice sociálního systému a
struktury pojednává originální strukturalistické dílo [Fischer 1967], u nás daleko méně známé
než mnohokrát citované a v této souvislosti bohatě využívané spisy Marxovy a Parsonsovy.
Stručný výklad pojmu sociální struktura a ostatních pojmů s ním spjatých v dikci konce
šedesátých let podává Machonin [Machonin 1969: 17-48]. V nejdůležitějších bodech výkladu
pojmového aparátu odkazujeme navíc na významnější přehledová nebo průkopnická díla, v
nichž lze získat podrobnější informaci, a to včetně spisů cizojazyčných.
Sociální struktura je podstatnou stránkou každého fungujícího sociálního systému, tedy
každé víceméně ustálené společnosti s relativně stabilizovanými prvky (popř. subsystémy).
Sociální strukturou rozumíme, trochu zjednodušeně řečeno, právě vztahy mezi a) základními
prvky sociálního systému, jimiž jsou sociální jednotky, tj. především jednotliví lidé; b) jeho
subsystémy, tj. různými skupinami lidí, k nimž společenské jednotky přináležejí, popř.
institucemi těmito skupinami vytvářenými; c) jakož i společností jako celkem a institucemi,
které ji tak či onak reprezentují. (K charakteristice institucí se v dalším vrátíme.) Vztahy
vytvářející strukturu jsou relativně ustálené a lze je považovat za charakteristické pro danou
společnost nebo širší skupinu (typ) společností v dané historické etapě. Některé malé skupiny
lidí - máme tu na mysli rodinné nebo společně hospodařící domácnosti- se při zkoumání
určitého aspektu sociální struktury mohou také považovat za jednotky neboli základní prvky
sociálního systému, podobně jako v jiných, častějších, analýzách, jednotliví lidé. V této knize
věnujeme pozornost jak vztahům, do nichž vstupují přímo jednotlivci, tak v jisté míře i
vztahům, jichž se zúčastňují spíše domácnosti. I ty nejustálenější a nejcharakterističtější
vztahy vznikají výměnou činností (interakcemi) velkého počtu lidí, kteří nikdy nesmýšlejí ani
se nechovají naprosto shodně, uniformně. Proto naše výpovědi o sociální struktuře budou mít
pouze pravděpodobnostní povahu.
Mezi společenské skupiny v širokém slova smyslu řadíme ty nejmenší, v nichž se lidé
setkávají tváří v tvář, jako je rodina, společně hospodařící domácnost, pracovní tým,
sousedské společenství domácností, skupiny lidí trávících společně volný čas apod., tedy
skupiny, vytvářející sociální mikrosystémy. Patří k nim však také skupiny na vyšších stupních
agregace, jejichž příslušníci nemusejí nutně mezi sebou přímo komunikovat, avšak mají jisté
společné charakteristiky ('znaky') a z nich vyplývající potřeby a zájmy, které prostřednictvím
svých zástupců nebo jmenovaných vedoucích, popř. určitých institucí, realizují. Příkladem
mohou být domácnosti obývající tutéž obec či její část, zaměstnanci téhož podniku či závodu,
členové téhož spolku nebo jiné asociace atp. Tento typ seskupení vytváří střední úroveň
strukturace společnosti, sociální mezostrukturu. Konečně mezi skupiny spoluutvářející
sociální strukturu můžeme v jistém smyslu počítat i ještě volnější agregáty nebo kategorie lidí
284
spjaté společnými charakteristikami , které patrně dávají vznik některým společným potřebám
a zájmům, mohou, ale také nemusejí vést ke společným aktivitám a vytváření odpovídajících
institucí. Příkladem jsou demografické kategorie obyvatelstva podle pohlaví nebo věku, lidé
různých národností, domácnosti nebo jednotlivci obývající město či venkov nebo různé
velikostní skupiny obcí, jednotlivci nebo hospodařící domácnosti různé příjmové úrovně,
společenské třídy nebo vrstvy, lidé manuálně a nemanuálně pracující a mnohé jiné sociální
kategorie. Tyto širší a volnější agregáty či kategorie jsou vrcholovými stavebními kameny
sociální makrostruktury, tj. celospolečenské úrovně sociální struktury. Právě
makrostrukturální problematika nás bude v této knize zajímat nejvíce. Avšak společenské
jednotky, jednotlivci, nebo společně hospodařící domácnosti, budou pro nás základním
zdrojem informací o tom, v jakých podmínkách lidé žijí, jak se chovají a jaké jsou jejich
postoje ke zkoumaným sociálním jevům. Z poznatků o reprezentativních, náhodně vybraných
souborech jednotlivců, popř. domácností, budeme vyvozovat závěry o více či méně
pravděpodobných charakteristikách, postojích a chování širších sociálních seskupení, zejména
tříd, vrstev a agregátů jim podobných (např. tzv. inkonzistantních statusových seskupení, o
nichž se zmíníme v dalším).
Předpokladem vzniku a existence i jednou z charakteristik každé sociální struktury je
diferenciace společnosti na široká uskupení, větších skupin na skupiny nižšího řádu a
mikroskupin na jednotlivce či domácnosti. Současně její fungování vyžaduje jistou míru
integrace, spojování nejnižších jednotek ve skupiny, těch v širší uskupení a posléze širších
skupin ve společnost jako celek. V empiricky založené analytické práci, jako je naše,
přirozeně převládá důraz na rozrůznění, diferenciaci, její popis a vysvětlení. Zřetel k
integračním mechanismům však je při zkoumání fungování systému a perspektiv vývoje jeho
struktury rovněž velmi důležitý. Struktura, v níž sociální diferenciace překročí únosnou míru,
podléhá zpravidla desintegraci, není schopna úspěšného fungování ani reformy. Do
podobných situací se však dostávají, jak svědčí nedávná naše zkušenost, i takové
(rovnostářské) společnosti, v nichž některé funkcionálně nezbytné sociální diference, např. ty,
jež podporují pracovní motivaci jednotlivců a skupin, klesnou pod únosnou mez.
Relativně ustálené struktury zpravidla fungují na základě interakcemi vytvářených vztahů,
tedy vzájemného působení celku společnosti, sociálních skupin a jednotlivců či domácností,
po určitou dobu bez podstatnějších změn. Již v procesu tohoto běžného denního fungování
sociálních systémů, v němž se existující sociální vztahy víceméně obnovují, reprodukují, tím
spíše pak v procesu hlubších změn reformního nebo revolučního typu, dochází k postupným
nebo rychlejším kvalitativním, tj. strukturálním proměnám sociálních systémů. Na základě
kvalitativních změn se sociální systémy vyvíjejí. Tzv. postkomunistická sociální
transformace, jíž se v knize zabýváme, je nepochybně příkladem dosti hluboké strukturální
přeměny sociálního systému, čili skutečné sociální změny. (K teoriím sociální změny a jejich
kritice viz přehlednou studii [Boudon 1984].)
Již samotné fungování sociálního systému na dané strukturální úrovni vyžaduje od
společenských jednotek kromě víceméně stabilního setrvávání v sociálních skupinách také
nezbytnou míru sociální mobility, tj. pohybu z jedněch sociálních skupin do druhých. Bez
sociální mobility části obyvatelstva je např. nemyslitelná generační obměna a s ní spjatá
sociální reprodukce společnosti, tím méně pak kvantitativní změna např. v odvětvové
struktuře apod. V období strukturálních přeměn se obvykle intenzita mobility zvyšuje, neboť
jejím prostřednictvím se právě kvalitativní změny uskutečňují.
Sociální vztahy jsou vlastně ustálenými interakcemi lidí. Jakmile se však "výměna činností"
v dané epoše vývoje do jisté míry opravdu ustálí a s jistou pravidelností opakuje, stávají se -
zpravidla institucionalizované - sociální vztahy objektivní skutečností, výrazně ovlivňující
subjektivní postoje a chování jednotlivců, domácností i sociálních skupin. Aktivitou lidí se
sociální vztahy neustále obnovují a dílčím způsobem nebo i zásadně proměňují. Říkáme, že
lidé a sociální skupiny, popř. i jednotlivé sociální instituce jsou aktéry zabezpečujícími svými
postoji a chováním fungování i změnu sociálních systémů.(K problematice aktérů viz zásadní
285
dílo [Touraine 1984].) Stálé napětí mezi objektivní a subjektivní stránkou sociální struktury je
zdrojem sociální změny.
Společenské jednotky (jednotlivci nebo domácnosti) a skupiny lidí, které spolu dlouhodobě
žijí, vytvářejí v procesu interakce jisté ustálené regulativy chování a jejich soustavy, jakož i
jim odpovídající organizační struktury, působící buď v měřítku určité sociální skupiny, nebo,
jak tomu často bývá v současnosti, v měřítku té které národní nebo státně uspořádané
společnosti, někdy i v měřítku nadnárodním. Těmto organizačním a regulativním soustavám
se obvykle v sociologii říká instituce.
Mezi instituce patří např. stát a jeho subsystémy, jakými je třeba soudnictví, výkonná moc
nebo vláda, dále politické strany, zastupitelské a správní orgány sídel, podnikové
managementy, hromadné sdělovací prostředky, společenské asociace čili dobrovolná
sdružení, také však manželství, rodina, vzdělávací systém, podnik, město, církve.
(Sociologický pojem instituce je poněkud širší než běžně používané označení určitého
zařízení, organizační jednotky apod.) Instituce zpravidla v té či oné míře vyjadřují potřeby a
zájmy společnosti nebo určitých skupin a jako jejich reprezentanti tedy vstupují aktivně do
utváření, fungování i vývoje sociální struktury. I ony jsou současně objektivně existujícími
sociálními jevy, jsou, podobně jako sociální skupiny, s nimiž jsou ostatně velmi těsně spjaty,
subsystémy sociálního systému, a také subjektivními aktéry proměn sociální struktury.
Vztahy mezi lidmi se utvářejí jejich interakcemi v různých druzích činností, jimiž se
uskutečňují základní životní procesy. Tyto konkrétní činnosti vtiskují svůj ráz sociálním
vztahům převládajícím v jednotlivých sférách života společnosti. Mluvíme proto o vztazích
vznikajících při prostorovém soužití lidí, např. o vztazích regionálních nebo sídelních; o
vztazích určených biologickými danostmi forem soužití lidského rodu, především o vztazích
sociálně demografických; o vztazích ekonomických vznikajících v procesu výroby,
poskytování služeb, směny a hospodaření vůbec; o vztazích organizačně institucionálních,
především politických a právních; o vztazích duchovní povahy, např. sociálně
psychologických, hodnotových, morálních, ideologických a pod. Vztahy utvářející sociální
strukturu, čili sociální vztahy ve vlastním slova smyslu, vztahy skupinotvorné a více či méně
institucionalizované, však nemusejí být a většinou ani nebývají jednoznačně spojeny jen s
jednou z právě připomenutých sfér činnosti. Zpravidla se do vztahu jednotlivců nebo
domácností ke skupině a skupiny k jiným skupinám a ke společnosti jako celku promítnou v
té či oné míře všechny nebo téměř všechny vztahy utvářené v jednotlivých sférách, zejména
prostorové, demografické, ekonomické, politické i duchovní.
Studium sociální struktury musí přihlížet ke všem těmto specifickým vrstvám utváření
sociálních vztahů, zkoumá a vysvětluje však jiný, tj. souhrnný, skupinotvorný a víceméně
institucionalizovaný řez společenskou skutečností. Sociální struktura v sociologickém pojetí
není tedy pouze jednou ze specifických dílčích struktur, jakými jsou struktura sociálně
geografická, sociálně demografická, ekonomická, politická, duchovní apod., jimiž se zabývají
speciální společenské vědy, nýbrž představuje souhrnnou rovinu sociálních vztahů jako
takových. Při její charakteristice přihlížíme ovšem i k vzájemným vztahům dílčích sfér
společenského života, které sociální strukturu spoluvytvářejí, např. mezi politikou,
ekonomikou a duchovním životem.
Vztahy mezi různými sociálními skupinami lze charakterizovat také jejich orientací
vzhledem k vertikální a horizontální dimenzi sociální diferenciace. O vertikální sociální
diferenciaci, nebo také sociální hierarchii mluvíme tehdy, jestliže pozice jednotlivce nebo
místo skupiny ve společnosti lze změřit ve srovnání s pozicemi nebo místy jiných na stupnici
(škále) "nahoře - dole", "výše - níže", "lépe - hůře" apod. Vertikálně od sebe odlišné pozice
jednotlivců se označují jako sociální status. Mezi lidmi s odlišnými statusy nebo mezi
sociálními skupinami různě situovanými ve vertikální sociální diferenciaci vznikají vztahy
sociální nerovnosti. Jedni mohou být např. vzdělanější, bohatší, mocnější, vykonávat
kvalifikovanější práce, žít kulturnějším způsobem života; jiní se pohybují spíše na opačných
pólech nižší vzdělanosti, materiálního nedostatku, bezmoci, nekvalifikované práce, méně
kulturního způsobu života. A ovšem mnozí zaujímají v těchto ohledech postavení někde mezi
286
oběma póly Pokud se různé příznaky nerovnosti u týchž jednotlivců do jisté míry spojí a
ustálí, vede to ke vzniku skupin, jimž říkáme sociální třídy, vrstvy, statusové skupiny, stavy,
kasty a pod. Pohyby mezi vertikálně odlišnými kategoriemi nebo sociálními skupinami
označujeme jako vertikální mobilitu. Právě vertikální dimenze sociální diferenciace a jí
odpovídající mobilita, v nichž se zpravidla nejzřetelněji zračí charakter sociální struktury v
dané epoše a jež se nejvíce proměňuje v období strukturálních změn, bude hlavním
předmětem našeho zájmu.
Stranou pozornosti však nemůžeme nechat ani různost postavení lidí a sociálních skupin v
dimenzích, které nezakládají sociální nerovnosti samy o sobě. Některé z těchto spíše
horizontálně orientovaných diferenciací mohou utváření nerovností nepřímo ovlivňovat nebo
se za změněných podmínek ve vztahy vertikální diferenciace proměnit. Jde např. o sociální
rozdíly mezi obyvateli různých typů sídel, městských částí nebo regionů, mezi pohlavími,
generacemi, domácnostmi s různou demografickou strukturou, pracovníky různých odvětví
apod. Jimi se musíme v našich podmínkách zabývat jako faktory, které vertikální diferenciaci
společnosti ovlivňují, podílejí se v té či oné míře na jejím utváření. (Při soudobém etnickém
složení české společnosti sociální rozdíly různých etnických, popř. rasových minorit a
českého národa hrají z hlediska makrostrukturálního výzkumu pouze okrajovou úlohu, i když
v jiných souvislostech mají nepopiratelnou důležitost.) Rovněž tak stěhování mezi sídly různé
velikosti a charakteru nebo pohyb mezi různými národohospodářskými odvětvími, popř.
profesemi nese s sebou často i mobilitu vertikální.
Česká společnost v současnosti prožívá dosti hlubokou, kvalitativní proměnu sociální
struktury. Obvykle říkáme, že, podobně jako některé jiné evropské země, prochází od konce
roku 1989 tzv. postkomunistickou transformací. Značná část ekonomů a někteří sociologové
jsou toho názoru, že jde v podstatě o předem daný přechod od totalitární a netržní
(distributivní) společnosti státně socialistického (sovětského) typu k vyspělé demokratické a
liberální společnosti blízké soudobým vyspělým západním společnostem. Podtrhují současně,
že jde svým způsobem o návrat ke kapitalistickému, tj. třídnímu uspořádání, jež bylo pro
českou společnost (tehdy se silnou německou a polskou menšinou), popř. pro celou
národnostně ještě komplikovanější společnost československou, typické před druhou světovou
válkou. [Kabele 1992] Dosavadní vývoj v České republice dává tomuto předpokladu v
mnohém za pravdu. Zkušenost jiných zemí procházejících postkomunistickým vývojem i
mnohá fakta z minulosti i současnosti, týkající se naší země, svědčí však o tom, že bezmála
šedesát let historického vývoje od počátku druhé světové války, především pak padesát let
vývoje uvnitř mezinárodního systému ovlivňovaného Sovětským svazem, uvnitř země pak
převážně již na bázi státně socialistického systému 'vedeného' komunistickou stranou, hluboce
poznamenala naši republiku i všechny země, které jsou v obdobné situaci, velmi významnými
přeměnami všech aspektů společenské struktury. V důsledku toho 'přechod' od tak dlouhé
komunistické 'mezihry' (s předchozí sociální devastací české společnosti, kterou způsobila
německá okupace) k obnovení kapitalistických poměrů není rozhodně jednoduchou záležitostí
s předem zaručeným výsledkem. Proto obdobně jako další sociologové - viz např. [Stark
1992; Offe 1992; Rychard 1993] - dáváme přednost charakteristice sociální změny, která se u
nás odehrává, nikoli jako poměrně jednoduchému přechodu, nýbrž jako složité a dlouhodobé
strukturální transformaci. Její časový průběh, formy realizace i závěrečné vyústění nelze dnes
ještě stanovit s naprostou přesností, nýbrž pouze s jistou mírou pravděpodobnosti. V tomto
smyslu se hlásíme k myšlence 'pravděpodobnostního evolucionismu', který proti autorům
odmítajícím vývojové změny vyzdvihl autor významné studie [Lenski 1976]
Základní směr probíhající sociální transformace je ovšem do značné míry dán zamítavou
reakcí účastníků politických přeměn z listopadu 1989, známých pod označením 'sametová
revoluce', na předchozí stav společnosti, jakož i bezprostředními směry transformace, k nimž
tento politický převrat dal impuls. V naší knize vycházíme z určení sociální struktury
středoevropského státního socialismu jako funkcionálního sepětí dvou principů sociálního
uspořádání: totalitarianismu a antimeritokratického, tj. protivýkonového a protizásluhového,
svou formou zpravidla netržního rozdělování ekonomických statků (s výraznými rysy
287
rovnostářství), tedy z očividného faktu dlouhodobého potlačení jak demokracie, tak výkonové
stimulace v české společnosti. Sociologicky vzato jde o funkcionální propojení extrémní
sociální nerovnosti v oblasti mocensko-politické s extrémním rovnostářstvím v distribuci
materiálních i duchovních kompenzací výkonu pracovně profesních rolí. Nepochybně
existovavší materiální privilegia pro vládnoucí nomenklaturu - tedy projev jisté nerovnosti v
distribuci - považujeme za atribut moci, který byl dílem rovnostářské společnosti vnucován,
dílem však také tolerován vrstvami, jež na uměle udržovaném rovnostářství profitovaly.
Vzhledem k nízké kvalifikovanosti a slabé výkonnosti nomenklatury pak tento fenomén ještě
více podtrhoval antimeritokratický charakter systému. Naším výchozím tvrzením je, že státně
socialistický typ sociálního uspořádání se (vedle řady mezinárodních příčin, především vedle
porážky sovětského bloku ve studené válce) oběma svými sociálními aspekty stal
nejvýznamnější příčinou zhroucení komunistického politického systému v Evropě koncem
osmdesátých let. Blíže viz [Machonin 1993].
Z toho vyplývá, že základní impuls vývoje, který byl zahájen listopadovou změnou moci,
směřoval ke společnosti demokratické, založené na tržních vztazích a zajišťující distribuci
odpovídající co možná ekonomickým výkonům. Přirozeným vzorem pro změny v tomto
směru byly vyspělé demokratické země Západu, ovšem se svou typickou relativní
rozmanitostí politických poměrů i sociálně ekonomických systémů v širokém pásmu od
krajně konzervativní Velké Británie ke krajně sociálně reformnímu Švédsku. Od počátku bylo
rovněž zřejmé, že ani vliv sociálních sil, zainteresovaných na uchování rovnostářského
uspořádání na jedné straně a silného vlivu státu na společnost na straně druhé, nebude malý.
Dalo se očekávat, že 'dědictví komunismu' svým působením bude přímo nebo nepřímo
modifikovat nastoupenou cestu, zvláště proto, že některé sociální skupiny jsou na jeho
udržování zainteresovány. Vyloučit se nedal ani vliv radikálních protidemokratických sil
různého zabarvení, navazujících na totalitární návyky minulosti.
Otázka, kterou si v knize klademe, zní: co se na takto zhruba vymezeném poli vývojových
možností skutečně stalo, jak se sociální struktura v České republice po roce 1989 proměnila,
jaké výhledy tyto proměny otevírají pro dohlednou budoucnost. Takový je vlastní předmět
našeho zkoumání a výkladu. Jeho pojednáním chceme ve smyslu subkapitoly 0.1. přispět k
sociologickému osvětlení těch naléhavých otázek, které si právem klade česká veřejnost.
Třídy a vrstvy
Vertikální sociální diferenciace (tj. diferenciace podle sociálního statusu) a s ní spjatá
sociální nerovnost je nepochybně příznačným rysem přinejmenším všech moderních
společností; vyskytovala se dokonce i v jedné z nejrovnostářštějších mezi nimi, jíž bylo
Československo po druhé světové válce až do počátku devadesátých let. Za sociologicky
významné charakteristiky vertikální sociální diferenciace se nejčastěji považují: úroveň
dosaženého vzdělání jako nejdůležitějšího typu zvládnutí informace, zaměstnanecký status
čili profesionální postavení, mocenské postavení s krajními póly moci a bezmoci, příjem, ať
už naturální či peněžní, majetek podle objemu nebo vlastnického vztahu k němu (přičemž
vlastnění a nevlastnění reprezentují dva krajní póly možné diferenciace), spotřební (životní)
úroveň s krajními póly bohatství a chudoby, včetně míry vybavení domácností předměty
dlouhodobé spotřeby, a nakonec životní styl (např. z hlediska kulturní úrovně trávení
mimopracovní doby). V odlišných společenských podmínkách, než jsou naše, se mohou stát
dílčími statusovými dimenzemi nebo indikátory i diferenciace, které my považujeme spíše za
horizontální, např. obytné okolí, národnostní nebo rasová příslušnost, příslušnost k politické
straně s mocenským monopolem, pohlaví, věk, náboženství, apod.
Těmto objektivně daným hierarchiím mohou více nebo méně odpovídat hierarchie
subjektivního sebezařazení sociálních jednotek do odpovídajících škál, podle nichž si lze
učinit obraz, do jaké míry objektivní nerovnosti ovlivnily vědomí a následně i chování lidí.
Obdobné subjektivně založené hierarchie mohou vznikat z hodnocení jiných - typickým
příkladem tu je hierarchie prestiže povolání, tj. vážnosti, jíž se jednotlivé profese ve
288
společnosti těší nebo stupeň důvěryhodnosti osob či institucí, známý z výzkumů veřejného
mínění. Prestižní hierarchie však nabývá i objektivního významu, jednak proto, že představuje
jakýsi druh morální kompenzace za výkon zaměstnanecké role, do jisté míry fungující
obdobně jako kompenzace příjmová, jednak proto, že její pomocí lze nepřímo měřit i
vertikální diferenciaci zaměstnání.
Při zkoumání vertikální diferenciace nejprve zpravidla zjišťujeme rozložení sociálních
jednotek, tj. jednotlivců nebo také společně hospodařících domácností či rodin podle vyššího,
popř. nižšího postavení na každé z uvedených nebo obdobných dimenzí, tedy podle dílčího,
parciálního statusu. Tu nás zajímá především rozsah zjištěných nerovností, např. ve srovnání s
odlišnou historickou situací téže společnosti, nebo ve srovnání s jinými společnostmi.
Ještě plodnější je všimnout si vedle rozsahu nerovnosti i celkového tvaru rozložení populace
na stupních škály. Při analýze společností na podobném stupni vývoje jako je Česká republika
se setkáváme poměrně často s několika typickými uspořádáními sociálních nerovností.
Graf 1. Schématické znázornění několika typů vertikální sociální diferenciace při 6

statusových kategoriích
N a h oř e
XXXX XXX XX X X X
XXXX XXXXX XXXX XXX XXX X
XXXX XXXXXXX XXXXX XXXXX XXX
XXXXXX
XXXX XXXXXXX XXXXXX XXXXXXX XXXXXXX XXX
XX XX
XXXX XXXXX XXXXX
XXXXXX XXXXXXX XXXXXXXX
X
XXXX XXX XXXX XXXXX XXXXXXXX XXXXXXXXXX
XX X
Rovnom Normální Graduální Graduální Pyramida Příkrá pyramida
ěrné „jablko“ „ovál“ „hruška“
D o l e
Zatímco s rozložením rovnoměrným nebo normálním (třeba ve tvaru jablka), popř. s

rozložením ve tvaru pyramidy se můžeme setkat spíše v různých představách o ideálním
uspořádání společnosti, je graduální, stupňovité rozložení ve tvaru oválu nebo hrušky zcela
reálnou možností tvaru vzdělanostní, profesionální nebo i příjmové hierarchie a příkré
uspořádání pravidlem při zjišťovaných hierarchiích moci, někdy pak i majetku.
Z hlediska sociologického i prakticky společenského je ovšem nejzajímavější zkoumat
postavení jednotlivce nebo domácnosti na škálách několika vertikálních diferenciací
současně. Pak se můžeme setkat s dvěma modelovými možnostmi. Při jedné z nich si
postavení např. jednotlivce na těch nejdůležitějších škálách, jako jsou vzdělání a kvalifikace,
postavení v zaměstnání, mocenské (např. řídící) postavení, příjem a majetek, i životní styl
mohou víceméně vzájemně odpovídat. Pak je sociální status jednotlivce konzistentní. V
takovém případě se zpravidla ani subjektivní hierarchie sebezařazení nebo prestiže neliší
přespříliš od souladných hierarchií objektivních: lidé si v takových podmínkách často své
sociální pozice s jistou mírou přesnosti uvědomují.
289
Pokud statusová konzistence ve společnosti převládá, znamená to, že se v ní objevují jako
určující páteř sociální hierarchie relativně konzistentní statusové skupiny, jakými jsou např.
sociální vrstvy neboli strata - pak mluvíme o společnosti stratifikované, rozvrstvené - nebo
sociální třídy - pak máme co činit se společností třídně uspořádanou.
Je historickým faktem, že problematika vertikální diferenciace společnosti, sociálních
nerovností byla pro sociologii objevena především prostřednictvím pojmů 'třída', 'třídní
struktura', které z francouzské historiografie převzal K. Marx a učinil je základem své
sociologizující ekonomické teorie i historických a politologických analýz. Nezávisle na
Marxovi a daleko později americká empirická sociologie začala měřit vertikální rozdíly
sociálního statusu pomocí nejrůznějších indikátorů a vyvinula tomu odpovídající pojmový
aparát v teorii stratifikace. Dodatečnou argumentaci ve prospěch tohoto pojetí našla v díle M.
Webera, který ve zřejmé polemice s Marxem pojem třídy jednak vyhradil pro zkoumání
diferenciace ekonomických pozic na trhu, jednak jej zrelativizoval a zpluralizoval v množinu
možných ekonomických tříd. Vedle takto pojaté představy o třídě výslovně jako ústřední
sociologický koncept zkonstruoval svůj 'Stand', který američtí sociologové patrně poprávu
překládají nikoli jako synonymum středověkého 'stavu', nýbrž jako ekvivalent anglické
'status-group' (statusové skupiny). [Weber 1964: 223-229; Bendix 1969: 85-87] Kromě
specifické společenské úcty, které takto pojatá sociální vrstva požívá, je jejím základním
charakteristickým rysem rovněž určitá výchova a vzdělání, prestiž původu nebo povolání,
jakož i životní styl. Tím Weber nepochybně ještě před K. Davisem, Parsonsem a Barberem
teoreticky zdůvodnil smysluplnost stratifikačních výzkumů jako vážné alternativy třídního
pohledu na společnost.
Dualismus pohledu na vertikální sociální diferenciaci soudobých společností skrze kategorie
třídní a stratifikační zůstává příznačným rysem i soudobého sociologického myšlení. Na jedné
straně se úspěšně uplatňuje 'výzkum dosahování statusu' se svým stratifikačním teoretickým
zázemím, jehož vliv se ze severoamerických univerzit (Treiman, Hauser aj.) rozšiřuje i do
ostatních částí světa. Současně se rozvinula téměř permanentní diskuse o konceptu třídy a
jeho smysluplnosti (viz její stručnou rekapitulaci v [Šanderová 1995]) a byla vypracována a v
řadě případů v empirickém výzkumu uplatněna celá řada obměn třídního přístupu k soudobé
společnosti (viz např. práce E. O. Wrighta, J. H. Goldthorpa, A. Giddense, G. Marshalla, F.
Parkina a dalších; v českém jazyce o nich stručně referuje [Šanderová 1992]). Po zjevném
ústupu významu těch marxistických koncepcí, které absolutizovaly význam vlastnictví
výrobních prostředků v tom smyslu, že se pokoušely do 'dělnické třídy' zahrnout podstatnou
část nemanuálních zaměstnanců, se vykrystalizovaly třídní přístupy spíše neomarxistické
[Wright 1985], akcentující kromě vlastnictví i managerské disponování ekonomickými zdroji,
popř. kvalifikaci. Jiné třídní koncepce bývají považovány za spíše neoweberiánské
[Goldthorpe 1980]. Ty kladou důraz zvláště na diferencovanou kvalifikovanost práce, rozdíly
mezi manuální a nemanuální, zemědělskou a mimozemědělskou prací. Oba tyto přístupy mají
kromě rozdílností i celou řadu sbližujících rysů a fakticky znamenají určitý kompromis
umožňující rozumné použití vytvořených kategorizací v empirickém výzkumu, jímž se oba
posledně jmenovaní autoři a jejich spolupracovníci intenzivně zabývají. V obou těchto a v
některých dalších schématech jsou třídy operacionalizovány nikoli jako dichotomické a
polárně protikladné kategorie, nýbrž jako skupiny víceméně stupňovitě uspořádané, při čemž
mezi nejvzdálenějšími póly kategorizací se objevují třídní uskupení středového charakteru.
Patří k nim jak tradiční střední třídy, jakými jsou 'maloburžoazie' a svobodná povolání, tak
středové skupiny zaměstnanecké, odlišující se navzájem podle kvalifikace a postavení v
řízení. Tato graduální členitost zmíněné 'třídní' klasifikace přibližuje schématům
stratifikačním.
Podle našeho názoru rozdíl mezi stratifikací a třídním uspořádáním spočívá v tom, že v
prvém případě máme na mysli spíše graduální, povlovnou diferenciaci většího počtu
jednotlivých, relativně otevřených stupňů sociální hierarchie s mnoha vzájemnými přechody,
mj. mobilitními, kdežto v druhém případě hierarchii s příkřejším, méně prostupným,
stabilnějším uspořádáním do menšího počtu předem teoreticky definovatelných skupin. Horní
290
a dolní třída v takové hierarchii představují zpravidla dva relativně příkře rozrůzněné póly,
připomínajíce, zvláště v pracích neomarxistů, původní Marxovu dichotomii buržoazie a
proletariátu, či, obecněji, vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Při stratifikaci bývá určující
osou sociálního uspořádání v soudobých společnostech zejména dosažené vzdělání,
kvalifikace a pracovní postavení, kterému zpravidla více či méně odpovídají pracovní příjmy,
popř. životní úroveň a životní styl. Jde tedy o nejčastěji o diferenciaci výkonové, popř.
meritokratické povahy. (Meritokracií zde i v dalším textu rozumíme princip diferencující
sociální postavení lidí podle vzdělání, kvalifikace a výkonu. Srv. [Young 1966].)
Pokud jde o třídní uspořádání, může být jeho určující osou, způsobující právě onu
neprostupnost a polární vyhrocení buď diferenciace vlastnicko-majetková - zdůrazněná
především Marxem, jeho předchůdci a následovníky - nebo mocenská, zdůrazněná např ve
významném a dnes málo připomínaném díle [Dahrendorf 1959] s ústředními pojmy autority a
panství, vztaženými jak k politické, tak k ekonomické sféře. Jsou to ty dvě vertikální
diferenciace, u nichž jsme hned na počátku připomenuli jejich specifickou tendenci k
polárnímu vyhrocování a vytváření strnulých hranice mezi lidmi. Mocenský aspekt byl
rozhodující rovněž pro vznik 'nové třídy', která podle autora její teorie ovládla státně
socialistický systém. [Djilas 1957] Sociologové pokračující v tradici M. Webera
charakterizují třídy poměrně komplexně a s menším důrazem na protikladnost vztahů mezi
krajními póly. V každém případě je podle našeho názoru konstitutivním příznakem třídy
jakési předem dané privilegium, jež může, avšak také nemusí být získáno předchozím úsilím,
výkonem. Může být důsledkem monopolní majetkové pozice původně získané nejrůznějšími
protředky a předávané dědictvím (s většími či menšími omezeními, např. ve formě dědické
daně) a nejen udržováno, nýbrž i dále rozmnožováno (rovněž s většími či menšími omezeními
ve formě majetkových a příjmových daní). Může však také být důsledkem násilného převzetí
moci nebo nelegálního potlačení demokracie po volebním vítězství té či oné politické strany.
Může se dokonce, ve specifických sociokulturních podmínkách, opírat o archaická privilegia
rodová, etnická, rasová, demografická (privilegovanost mužů nebo seniorů).
V stabilizovaných vyspělých moderních společnostech se podle našeho názoru a) spíše
meritokratické stratifikační struktury a b) třídní uspořádání, založené na vlastnicko-
majetkovém, ev. široce pojatém principu panství, zpravidla nevylučují, nýbrž vzájemně
doplňují a prostupují, představujíce dva aspekty empiricky daných sociálních nerovností Lidé
se tedy k významnějšímu sociálnímu postavení nejčastěji dostávají zčásti v důsledku
zděděných majetkových privilegií, částečně v důsledku nabytého vzdělání, kvalifikace a
prokázané výkonnosti. Přesto i v těchto společnostech čas od času vznikají závažné diskuse
mezi sociology o funkčnost nebo nefunkčnost (v běžném jazyce vyjádřeno: o zdůvodněnost a
spravedlivost či jejich opak) toho či onoho rozsahu těch či oněch sociálních, nejčastěji
příjmových a majetkových diferenciací. (Nejdůležitější z nich proběhla v USA ve čtyřicátých
letech, a od těch dob se její motivy neustále objevují jak v sociologii, tak v praktické politice,
a jsou zřejmě aktuální i pro současnou situaci v postkomunistických zemích. Viz [Tumin
1966; Davis, Moore 1966]. Tyto diskuse mají své analogie i v politice: odhlédneme-li od
beztak slábnoucích extrémistických populistických sil, soupeří ve vyspělých demokratických
státech o vládní moc, nebo ji také sdílejí, nejčastěji liberální a/nebo konzervativní síly,
podporující spíše třídně vlastnický princip diferenciace, a síly sociálně reformní, kladoucí
důraz na sociální spravedlnost ve smyslu rovnosti příležitostí a na funkčnost nerovností
kvalifikačních a výkonových. V historické praxi střídavé, na sebe navazující, nebo také
koaliční působení těchto dvou proudů výrazně podpořilo komplementaritu obou principů v
reálném společenském životě.
Složitější to mají ty společnosti, v nichž časté politické a sociální zvraty extrémního
charakteru vytvořily situace, v nichž převládl opak statusové konzistence, tj. statusová
inkonzistence. (K této problematice a s ní spjaté problematice multidimenzionálního
sociálního statusu viz např. [Lenski 1954, 1966; Wesolowski 1968; Machonin 1969, Kólósi
1984, Róbert 1990].) Všichni ze zkušeností státně socialistické společnosti známe křiklavé a
přitom typické případy jednotlivců s mimořádnými mocenskými a příjmovými privilegii a
291
současně s nedostatečným vzděláním a odborností, a naopak osob vysoké odbornosti, přitom
však prakticky bezmocných a relativně málo placených. Známe však také běžný důsledek
příjmové nivelizace, jímž byly značné relativní mzdové preference výkonu méně
kvalifikovaných, zvláště manuálních, prací vůči složitějším odborným pracím nemanuálním.
Důležitou součástí teorie jevu, kterým se zabýváme, je i mnohokrát prokázaný předpoklad, že
lidé statusově inkonzistentní mají sklon k radikálnímu chování buď ve smyslu konzervativním
při obhajobě nezasloužených privilegií, nebo naopak ve smyslu revolučním nebo vyhraněně
reformním při prosazování svých nároků vůči privilegovaným vrstvám. Sklon k vyhraněné
obhajobě svých zájmů mají ovšem i horní a dolní konzistentní třídy.
Současná situace postkomunistických společností na jejich pouti k demokratické tržní
společnosti co možná výkonového zaměření některé staré problémy aktualizuje. Na jedné
straně ponechává jistý prostor pozůstatkům rovnostářství a populismu, jakož i stále se
obnovujícím tendencím k byrokraticko-etatistickému (nikoli již vysloveně totalitárnímu)
řešení existujících obtíží, to vše s průvodními rysy statusové inkozistence. Na druhé straně
narůstá nová sociální diferenciace, kolísající mezi meritokratismem a třídním uspořádáním.
Možnou budoucností je buď stagnace a částečný návrat k minulosti ve formě etatisticko-
rovnostářského systému nebo překonávání jejich pozůstatků a rozvoj nové sociální
diferenciace s prosazením principů buď spíše meritokratických, nebo spíše třídních, popř.,
posléze, kombinace obojích. Naší úlohou je podat co možná objektivní zprávu o důsledcích
těchto reálně probíhajících střetů ve stavu a tendencích vývoje sociální struktury naší země.
Pokud se závěry této zprávy nebudou zdát všem dosti jednoznačné, není to důsledek našeho
pochybení. Příčinou je především objektivní nevyhraněnost poměrů, odpovídající jistému
stadiu dosud neukončené transformace.
Za této situace, tak odlišné od poměrů v západních společnostech, nemůžeme plně
spolehnout na teoretické a metodologické instrumentárium vyvinuté soudobou sociologií pro
studium tamějších poměrů.
Odkazy
Alan, J., Machonin, P. (Eds.) 1992. Jak se rodí sociologický výzkum. K problémům výzkumu
transformace sociální struktury československé společnosti. Praha: Karolinum.
Bendix, R. 1969. Max Weber. An Intellectual Portrait. London: Methuen.
Boudon, R. 1984. La place du désordre. Critique des théories du changement social. Paris:
Presses Universitaires de France.
Dahrendorf, R. 1957. Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft.
Stuttgart.
Davis, K., Moore, W.E. 1966. "Some principles of Stratification". In Bendix, R., Lipset, S. M.
(Eds.) Class, Status and Power. New York.
Erikson, R., Goldthorpe, J. H. 1992. The Constant Flux. A Study of Class Mobility in
Industrial Societies. Oxford: Clarendon Press.
Fischer, J. L. 1967. "Obecné teoretické a metodologické úvahy z knihy Krize demokracie".
Sociologický časopis 3: 12-22.
Ganzeboom, H., De Graaf, P.M., Treiman, D. J. 1992. "A Standard International Socio-
Economic Index of Occupational Status". Social Science Research 21: 1-56.
Goldthorpe, J. H. 1980. Social Mobility and Class Structure in Modern Britain. Oxford:
Clarendon Press.
Hankiss, E. 1988. "The Second Society: Is There an Alternative Model Emerging in
Contemporary Hungary?" Social Research 55: 13-42.
Kabele, J. 1992. "Československo na cestě od kapitalismu ke kapitalismu". Sociologický
časopis 28: 4-21
Kólósi, T. 1984. Status and Stratification. In Andorka, R., Kólósi, T. (Eds.) Stratification and
Inequalities. Budapest: ISS.
292
Lenski, G. 1954. "Status Crystallization: A Non-Vertical Dimension of Social Status".
American Sociological Review 19: 405-414.
Lenski, G. 1966. Power and Privilege. New York.
Lenski, G. 1976. "History and Social Change". American Journal of Sociology 82: 548-564.
Machonin, P. 1993. "The Social Structure of Soviet-Type Societies, its Collapse and Legacy".
Czech Sociological Review 1: 231-249.
Machonin, P. (Ed.) 1969. Československá společnost. Sociologická analýza sociální
stratifikace. Bratislava: Epocha.
Malý sociologický slovník 1970. Praha: Svoboda.
Možný, I. 1991. Proč tak snadno...Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha : SLON.
Offe, C. 1992. "Postcommunist Hungary: After 'Ironical Freedom', Another Immune
Reaction?" Contemporary Sociology 21: 304-306.
Róbert, P. 1990. "Status Inconsistency Theory and Social Mobility Analysis. Hungarian
Evidence." In Peschar, J. L. (Ed.) Social Reproduction in Eastern and Western Europe.
Groningen: OMO.
Rychard, A. 1993. "Society in Transformation". Sisyphus 2 (IX): 59-70.
Stark, D. 1992. "The Great Transformation? Social Change in Eastern Europe".
Contemporary Sociology. 21: 299-304.
Šanderová, J. 1992. "Třídní pojetí sociální struktury v současné západní literatuře". In: Alan,
J., Machonin, P. (Eds.) Jak se rodí empirický výzkum. Praha : Karolinum.
Šanderová, J. 1995. "Nesnáze s pojmem společenská třída (Na okraj jedné diskuse)".
Sociologický časopis 31: 61-75.
Touraine, A. 1984. Le retour de l'acteur. Essai de sociologie. Paris: Fayard.
Treiman, D. J. 1977. Occupational Prestige in Comparative Perspective. New York: The
Academic Press.
Tuček, M., Machonin, P. 1993. "Prestiž povolání v České republice v roce 1992".
Sociologický časopis 29:367-382.
Tumin, 1966. "Some principles of Stratification. A Critical Analysis." In Bendix, R., Lipset,
S. M. (Eds.) Class, Status and Power. New York.
Weber, M. 1964. Wirtschaft und Gesellschaft 1. Berlin: Kiepenheurer und Witsch.
Wesolowski, W. 1968. Třídy, vrstvy a moc. Praha: Svoboda.
Wright, E. O. 1985. Classes. London: New Left Books.
Young, M. 1967. The Rise of the Meritocracy 1870-2033. An Essay on Education and
Equality. Baltimore: Penguin Book.
293

Studijní Opory 1. Ročník

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Studijní Opory 1. Ročník

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Studijní Opory 1. Ročník

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

OBSAH

DEMOGRAFIE A STATISTICKÁ ANALÝZA DAT........................................................4

Modul č. 1 Úvod do demografie...................................................................................................................... 6

Modul č. 2 Struktury obyvatelstva ................................................................................................................. 9

Modul č. 3 Porodnost, úmrtnost, stárnutí obyvatelstva ............................................................................... 13

Modul č. 4 Demografické údaje a jejich srovnatelnost ................................................................................ 17

Modul č. 5 Úmrtnostní tabulky, projekce obyvatelstva ............................................................................... 20

Modul č. 6 Úvod do statistiky, základní statistické pojmy ........................................................................... 23

Modul č. 7 Popisná statistika ........................................................................................................................ 26

Modul č. 8 Teorie pravděpodobnosti, náhodná veličina, testování hypotéz................................................. 31

Modul č. 9 Časové řady, indexní analýza ..................................................................................................... 33

ÚVOD DO TEORIÍ A METOD SOCIÁLNÍ PRÁCE ......................................................38

Modul č. 2 Pomáhání a typy pomáhání ........................................................................................................ 42

Modul č. 3 Etika v sociální práci .................................................................................................................. 44

Modul č. 4 Zásady sociální práce.................................................................................................................. 47

Modul č. 5 Případová práce.......................................................................................................................... 48

Modul č. 6 Skupinová práce ......................................................................................................................... 49

Modul č.7 Sociální práce s komunitou.......................................................................................................... 52

Modul č. 2 Temperament a konstituce ......................................................................................................... 63

Modul č. 3 Pojem vlastnosti .......................................................................................................................... 65

Modul č. 4 Dynamika a struktura osobnosti ................................................................................................ 67

Modul č. 5 Schopnosti a inteligence.............................................................................................................. 69

Modul č. 7 Rysy osobnosti............................................................................................................................. 73

Modul č. 8 Vývoj osobnosti........................................................................................................................... 75

Modul č. 9 Teorie osobnosti .......................................................................................................................... 77

Modul č. 1 Obecná psychiatrie ..................................................................................................................... 87

Modul č. 2 Speciální psychiatrie ................................................................................................................... 88

Modul č. 3 Obecná psychopatologie a diagnostika....................................................................................... 94

Modul č. 4 Nutkavá a fobická neuróza - porucha osobnosti ........................................................................ 97

Modul č. 5 Úzkostná a depresivní neuróza – porucha osobnosti ................................................................. 98

Modul č. 6 Hysterická (histrionská, konversní, disociativní) neuróza - porucha osobnosti ........................ 99

Modul č. 7 Strukturální – vývojové - poruchy osobnosti .......................................................................... 100

Modul č. 8 Anorexie a bulimie – poruchy příjmu potravy......................................................................... 102

Modul č. 9 Schizoidní a schizofrenní onemocnění ...................................................................................... 103

Modul č. 10 Stres a posttraumatická stresová porucha ............................................................................. 105

Modul č. 2 Geneze sociálně politického myšlení......................................................................................... 114

Modul č. 3 Modely sociální politiky............................................................................................................ 121

Modul č. 4 Subjekt sociální politiky........................................................................................................... 124

Modul č. 5 Předmět, funkce a objekt sociální politiky ............................................................................... 130

Modul č. 6 Cíle sociální politiky.................................................................................................................. 134

Modul č. 7 Nástroje sociální politiky .......................................................................................................... 138

PRÁCE S DĚTMI A RODINOU V SOCIÁLNÍ OBLASTI ...........................................145

Modul č. 2 Historický vývoj rodiny ............................................................................................................ 152

Modul č. 3 Rodinná politika státu .............................................................................................................. 157

Modul č. 4 Rodinné vztahy, procesy, hodnoty............................................................................................ 160

Modul č. 5 Koncepty soudobých teorií rodiny............................................................................................ 168

Modul č. 6 Vývojový cyklus současné rodiny ............................................................................................. 171

ZÁKLADY FILOSOFIE PRO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY .........................................175

Modul č. 2 Velké postavy řecké předsokratovské filosofie......................................................................... 181

Modul č. 4 Novověk a počátky novověké filosofie (základy novověkého racionalismu a novověkého

Modul č. 5 Skepticismus a osvícenství ........................................................................................................ 199

Modul č. 6 Německá klasická filosofie ........................................................................................................ 200

Modul č. 7 Iracionální proudy ve filosofii a pozitivismus........................................................................... 201

Modul č. 8 Katolický modernismus a novotomismus ................................................................................. 202

Modul č. 9 Fenomenologie a marxismus..................................................................................................... 203

ZÁKLADY OBECNÉ PSYCHOLOGIE.........................................................................206

Modul č. 2 Čití a vnímání ........................................................................................................................... 213

Modul č. 3 Učení a paměť........................................................................................................................... 217

Modul č. 4 Imaginace a myšlení. Řešení problémů. ................................................................................... 225