1.

Anglická abeceda

A B C D
BrE BrE BrE BrE
/'eɪ/ /'bi:/ /'si:/ /'di:/
AmE AmE AmE AmE
/'eɪ/ /'bi:/ /'si:/ /'di:/

E F G H
BrE BrE BrE BrE
/'i:/ /'ef/ /'dʒi:/ /'eɪtʃ/
AmE AmE AmE AmE
/'i:/ /'ef/ /'dʒi:/ /'eɪtʃ/

I J K L
BrE BrE BrE BrE
/'aɪ/ /'dʒeɪ/ /'keɪ/ /'el/
AmE AmE AmE AmE
/'aɪ/ /'dʒeɪ/ /'keɪ/ /'el/

M N O P
BrE BrE BrE BrE
/'em/ /'en/ /'əʊ/ /'pi:/
AmE AmE AmE AmE
/'em/ /'en/ /'oʊ/ /'pi:/

Q R S T
BrE BrE BrE BrE
/'kju:/ /'ɑ:/ /'es/ /'ti:/
AmE AmE AmE AmE
/'kju:/ /'ɑ:r/ /'es/ /'ti:/
 U V W X
BrE BrE BrE BrE
/'ju:/ /'vi:/ /ˌdʌbl'ju:/ /'eks/
AmE AmE AmE AmE
/'ju:/ /'vi:/ /ˌdʌbl'ju:/ /'eks/

Y Z
BrE BrE
/'waɪ/ /'zed/
AmE AmE
/'waɪ/ /'zi:/

2. Čísla 0-9
Abychom mohli např. přečíst telefonní číslo, číslo pokoje v hotelu, poznávací značku auta apod., bude nutné znát, jak čteme
číslice od nuly do devíti. Zde je přehled:

0 1 2 3
BrE BrE BrE BrE
/'əʊ/ /'wʌn/ /'tu:/ /'θri:/
AmE AmE AmE AmE
/'zɪroʊ/ /'wʌn/ /'tu:/ /'θri:/

4 5 6 7
BrE BrE BrE BrE
/'fɔ:/ /'faɪv/ /'sɪks/ /'sevən/
AmE AmE AmE AmE
/'fɔ:r/ /'faɪv/ /'sɪks/ /'sevən/

8 9
BrE BrE
/'eɪt/ /'naɪn/
AmE AmE
/'eɪt/ /'naɪn/
Všimněte si zde především nuly. V rámci čtení telefonních čísel apod. ji zpravidla čteme stejně jako písmeno O/'əʊ/ ,
případně v americké angličtině jako zero/'zɪərəʊ/ .
Zde jsou čísla ještě jednou včetně jejich pravopisu:

0 oh/'əʊ/ / zero/'zɪərəʊ/

1 one/'wʌn/

2 two/'tu:/

3 three/'θri:/

4 four/'fɔ:/

5 five/'faɪv/

6 six/'sɪks/

7 seven/'sevən/

8 eight/'eɪt/

9 nine/'naɪn/
 3. Čísla 20-99


Znalost anglických čísel si rozšíříme na čísla od 20 do 99.

Nejprve budeme potřebovat celé desítky:

20 twenty/'twenti/

30 thirty/'θɜ:ti/

40 forty/'fɔ:ti/

50 fifty/'fɪfti/

60 sixty/'sɪksti/

70 seventy/'sev nti/ə

80 eighty/'eɪti/

90 ninety/'naɪnti/
Studenti si často pletou dvojice čísel 13 / 30, 14 / 40, apod. Je zde třeba dbát na přízvuk. U čísel 13–19 je přízvuk na
poslední slabice, tedy na -TEEN. U desítek 20–90 je vždy přízvuk na první slabice. Porovnejte např:

14/fɔ:'ti:n/ / 40/'fɔ:ti/
K desítkám přidáváme jednotky jednoduše:

21 twenty-one/ˌtwenti'wʌn/

22 twenty-two/ˌtwenti'tu:/

… …

35 thirty-five/ˌθɜ:ti'faɪv/

… …

99 ninety-nine/ˌnaɪnti'naɪn/
Jak vidíte, použijeme desítku, krátkou pomlčku (spojovník) a jednotku. Nikdy nespojujeme spojkou AND: twenty and one
 4. Čísla 20-99
Znalost anglických čísel si rozšíříme na čísla od 20 do 99.
Nejprve budeme potřebovat celé desítky:

20 twenty/'twenti/

30 thirty/'θɜ:ti/

40 forty/'fɔ:ti/

50 fifty/'fɪfti/

60 sixty/'sɪksti/

70 seventy/'sev nti/ə

80 eighty/'eɪti/

90 ninety/'naɪnti/
Studenti si často pletou dvojice čísel 13 / 30, 14 / 40, apod. Je zde třeba dbát na přízvuk. U čísel 13–19 je přízvuk na
poslední slabice, tedy na -TEEN. U desítek 20–90 je vždy přízvuk na první slabice. Porovnejte např:

14/fɔ:'ti:n/ / 40/'fɔ:ti/
K desítkám přidáváme jednotky jednoduše:

21 twenty-one/ˌtwenti'wʌn/

22 twenty-two/ˌtwenti'tu:/

… …

35 thirty-five/ˌθɜ:ti'faɪv/

… …

99 ninety-nine/ˌnaɪnti'naɪn/
Jak vidíte, použijeme desítku, krátkou pomlčku (spojovník) a jednotku. Nikdy nespojujeme spojkou AND: twenty and one

5. Pozdravy při setkání

Angličtina nemá přesný ekvivalent českého ‘dobrý den’ či německého ‘guten tag’ nebo španělského ‘buenos días’.
Nejpoužívanější pozdrav, který se používá jak v neformální, tak ve formální angličtině je:

hello/hə'ləʊ/
Pokud bychom chtěli být formálnější, lze jako ‘dobrý den,’ použít pozdravy se slovem GOOD:
good morning/ˌgʊd 'mɔ:nɪŋ/ – používá se ráno, dopoledne, většinou až do oběda (který může být klidně až např.
v jednu hodinu)
good afternoon/ˌgʊd ˌɑ:ftə'nu:n/ – používá se od oběda zhruba do večeře (přesný čas nelze samozřejmě určit).
good evening/ˌgʊd 'i:vnɪŋ/ – večer, zhruba od večeře dále

V hovorové angličtině se nejčastěji zdravíme:

hi/'haɪ/
hey/'heɪ/ – především v americké angličtině
POZOR: Pozdrav good day/ˌgʊd'deɪ/ není v angličtině moc běžný a nepoužívá se ve významu dobrý den, ale spíše
jako na shledanou při loučení.

6. Pozdravy při loučení

Univerzálním pozdravem pro loučení je BYE:

bye/'baɪ/ – někdy se zdvojuje a říká se bye bye/'baɪbaɪ/

goodbye/ˌgʊd'baɪ/ – tento pozdrav je formálnější
Loučíte-li se s přáteli, můžete říci SEE YOU LATER nebo jeho zkrácenou verzi SEE YOU:

see you later/ˌsi: ju: 'leɪtə/

see you/'si: jə/ – ještě více neformálně se píše jako SEE YA.
Než jdeme spát, loučíme se pozdravem GOOD NIGHT:

good night/ˌgʊd'naɪt/

7. Tykání / vykání
V angličtině neexistuje to, co např. v češtině, španělštině, němčině apod. – angličtina nerozlišuje tykání a vykání. Dokonce
zde není rozdíl mezi druhou osobou jednotného čísla (pro jednoho člověka) a druhou osobou množného čísla (pro více lidí).
Zájmeno you/'ju:/ např. označuje TEBE (kamaráde), VÁS (vážený pane), VÁS (děti moje) i VÁS (velevážené dámy).
thank you/'θæŋkˌju:/ – děkuji tobě i vám
your name/ˌjɔ:'neɪm/ – tvé jméno i vaše jméno
go/'gəʊ/ – běž ty i běžte vy
To, zda mluvíme s kamarádem či nadřízeným, můžeme rozlišit např. způsobem oslovení. Pro rodinu, příbuzné, přátele,
kolegy apod. používáme oslovení křestním jménem:

Jack, come here!

Where are you, Jack?
Naopak s lidmi, které neznáme, s nadřízenými, autoritami apod. používáme oslovení sir/'sɜ:/ či madam/'mædəm/ ,
případně titul + příjmení:
Sir, come here please.
Thank you, Mr. Smith.
 8. Jak se máš #1
V angličtině se velmi často setkáte s otázkou HOW ARE YOU (jak se máš/máte). Tato otázka patří spíš mezi zdvořilostní
fráze, než mezi otázky, pomocí kterých zjišťujeme nějakou informaci. Lidé se ptají, ale ve skutečnosti jim o to ani tak nejde,
moc je to nezajímá. Je to něco jako součást pozdravu.
Otázka tedy zní takto:

How are you?/'haʊˌɑ:'ju:/

Co se odpovědi týče, řekli jsme si, že je to spíše součást pozdravu, takže ani tak moc nejde o to, jak se ve skutečnosti máte.
Odpovídáme obvykle kladně. Podobně v češtině zdravíme lidi ‘dobrý den’ i když na něm třeba zrovna nic dobrého není.
Odpovídat tedy můžeme např. takto:

I'm fine, thanks.

Fine, thanks.
I'm fine.
I'm fine, thank you.
Místo fine/'faɪn/ můžeme použít také např. slova good/'gʊd/ (dobře), ok/əʊ'keɪ/ (v pohodě), great/'greɪt/
(skvěle) apod.
Když se Vás někdo zeptá, nezapomeňte zdvořilost vrátit a zeptat se také.

How are you? – Fine, how are you?

9. Oslovení Mr. / Mrs.

Chceme-li oslovit někoho formálně, používáme tituly:

Mr/'mɪstə/ pan + příjmení

Ms/'mɪz/ paní / slečna (nerozlišujeme) + příjmení

Mrs/'mɪsɪz/ paní + příjmení

Miss/'mɪs/ slečna + příjmení

Tyto tituly píšeme vždy s velkým písmenem na začátku. V americké angličtině jsou s tečkou (Mr. / Ms. / Mrs.), v britské
bez tečky (Mr / Ms / Mrs).
Měly by se vždy používat S PŘÍJMENÍM, popř. s celým jménem člověka (nikoliv pouze s křestním):
Miss Potter, Mr and Mrs Smith, Mr Peter Brown, Miss Shirley Hewes…
Mr Jack, Miss Susan…
POZOR: Nekombinují se s dalšími osloveními, jako např. v češtině pane doktore, pane učiteli, pane králi: Mr doctor, Mr
teacher, Mr king… Pouze v Americe je zvykem oslovovat prezidenta Mr. President, což je výjimka.
 10. Osobní zájmena - jednotné číslo
Nejprve se podívejte na přehled osobních zájmen pro jednotné číslo:

1. osoba I/'aɪ/ já

2. osoba you/'ju:/ ty / Vy

3. os. mužský r. he/'hi:/ on

3. os. ženský r. she/'ʃi:/ ona

3. os. střední r. it/'ɪt/ to, ono

Důležité poznámky:

 První osoba I/'aɪ/ se VŽDY píše velkým písmenem.

 V angličtině netykáme a nevykáme, používáme jednotné you/'ju:/ pro formální i neformální oslovení.
 Angličtina nemá u podstatných jmen rody. Muži jsou rodu mužského he/'hi:/ , ženy rodu ženského she/'ʃi:/ a
vše neživotné je rodu středního. Tedy stůl je it/'ɪt/ , židle je it/'ɪt/ , okno je it/'ɪt/ .
 Zvířata, pokud se nejedná o domácí mazlíčky, jsou v angličtině také středního rodu.

11. Osobní zájmena - množné číslo

Osobní zájmena v jednotném čísle již známe. Nyní si jejich znalost rozšíříme o osobní zájmena v množném čísle. Je to
naštěstí jednoduché:

1. osoba we/'wi:/ my

2. osoba you/'ju:/ vy

3. osoba they/'ðeɪ/ oni, ony, ona

Všimněte si dvou důležitých věcí:

1. Zájmeno you/'ju:/ se používá ve druhé osobě v jednotném i množném čísle. Stejně tedy řekneme jednomu
člověku TY i více osobám VY. Na toto nerozlišování si obecně budete muset v angličtině zvyknout.
2. Ačkoliv v jednotném čísle rozlišujeme rod mužský, ženský a střední, v množném čísle nikoliv. Zájmeno they/'ðeɪ/
tedy použijeme pro muže, ženy i pro věci.
 12. Sloveso BÝT #1 – přítomný čas
Sloveso být má v přítomném čase v jednotném čísle tři tvary:

1. osoba I am/ˌaɪ'æm/ já jsem

2. osoba you are/ˌju:'ɑ:/ ty jsi

3. osoba he is/ˌhi:'ɪz/ on je

she is/ˌʃi:'ɪz/ ona je

it is/ˌɪt'ɪz/ ono (to) je

Sloveso ARE (jsi) se ve standardní britské angličtině vyslovuje pouze jako dlouhé Á, v americké angličtině a v mnoha dalších variantách se vyslovuje na konci R (a:r).

V češtině často vypouštíme podmět věty (např. Jsem učitel.), ale v angličtině musí podmět vždy být vyjádřený.

I am a teacher.
You are a student.
Nicholas Cage is an actor.
Avril Lavigne is from Canada.
It is a good film.

13. Sloveso BÝT #1 - zkrácené tvary

Jazyky jsou většinou velmi úsporné. Co člověk nemusí říkat, to neříká. Co si může zjednodušit, to si zjednoduší. V češtině
např. často vynecháváme osobní zájmena, jsou li jako podmět věty (musím, místo JÁ musím, šla místo ONA šla).
V angličtině se v rámci úspor používají tzv. stažené tvary.
Funguje to tak, že se sloveso spojí s podmětem a vypadne z něho samohláska, čímž bude celý výraz o slabiku kratší. Tam,
kde vypadla samohláska, se napíše tzv. apostrof.

osoba plný tvar stažený tvar

1. osoba I am/ˌaɪ'æm/ I'm/'aɪm/

2. osoba you are/ˌju:'ɑ:/ you're/'ju:ə/

3. osoba he is/ˌhi:'ɪz/ he's/'hi:z/

she is/ˌʃi:'ɪz/ she's/'ʃi:z/

it is/ˌɪt'ɪz/ it's/'ɪts/
Vidíte, že ze dvou slabik (každé slovo tu má jednu slabiku) je najednou jen jedna.

I'm happy.
You're next.
He's at home.
She's pretty.
It's easy.
John's a doctor.
Používání stažených tvarů je obzvláště v mluvené a neformální psané angličtině velmi důležité. Nesnažte se jim vyhýbat.
Rodilí mluvčí je používají a pokud byste na to nebyli zvyklí, mohlo by se stát, že jim nebudete rozumět.

14. Sloveso BÝT #2 - zápory

Zápor slovesa být tvoříme pomocí záporné částice not/'nɒt/ , kterou umístíme za sloveso: I am not , you are not
, he is not atd.
I zde ale používáme spíše stažené tvary. V první osobě se přidá NOT klasicky ke staženému tvaru I'm:

I am not a teacher. = I'm not a teacher.

I am not your mother. = I'm not your mother.
I am not stupid. = I'm not stupid.
Ve druhé a třetí osobě je zvykem zkracovat záporku not pomocí n't:

You are not an actor. = You aren't an actor.

He is not my friend. = He isn't my friend.
She is not old. = She isn't old.
It is not good. = It isn't good.
I zde je ale možnost použít první způsob zkracování:
you aren't = you're not
he isn't = he's not
she isn't = she's not
it isn't = it's not

15. Sloveso BÝT #3 - otázky ano/ne

Otázku se slovesem BÝT vytvoříme tak, že sloveso, které v oznamovacích větách následuje za podmětem, přesuneme před
podmět věty:

Další příklady otázek:

I am right. – Am I right?
You are a student. – Are you a student?
He is from Germany. – Is he from Germany?
She is seventeen. – Is she seventeen?
It is ready. – Is it ready?
John is home. – Is John home?
Sarah is married. – Is Sarah married?
Intonace je v otázkách ANO/NE stoupavá. Porovnejte:

He's from Germany. – intonace klesá

Is he from Germany? – intonace stoupá

16. Sloveso BÝT #3 - krátké odpovědi

Položí-li nám někdo otázku ano/ne, můžeme na ni odpovědět strohým yes/'jes/ či no/'nəʊ/ , ale to by mohlo někdy
působit poněkud nezdvořile. Proto v angličtině dáváme přednost tzv. krátkým odpovědím.
V kladné krátké odpovědi následuje za yes/'jes/ ještě osobní zájmeno a sloveso být:
Are you married? – Yes, I am.
Am I crazy? – Yes, you are.
Is your father home? – Yes, he is.
Is Karen pretty? – Yes, she is.
Is your name John? – Yes, it is.
Stažené tvary I'm / you're / he's / she's / it's se v krátkých odpovědích nepoužívají!

Místo spisovného YES můžeme použít i hovorové yeah/'jeə/ .

V záporných krátkých odpovědích použijeme no/'nəʊ/ , osobní zájmeno, sloveso být a přidáme záporku not/'nɒt/ a
na rozdíl od kladných vět použijeme stažený tvar:
Are you British? – No, I'm not. I'm Canadian.
Am I a good singer? – No, you're not. (= No, you aren't)
Is David Czech? – No, he isn't. (= No, he's not.)
Is your mom at work? – No, she isn't. (= No, she's not.)

17. Sloveso BÝT #3 - otázky wh-

Otázky doplňovací (kdo, co, kdy, jak, proč apod.) se tvoří stejně jako otázky zjišťovací, tedy i zde bude převrácený
slovosled podmětu a slovesa být – am I, are you, is he, is she, is it. Na začátku věty ale navíc použijeme tázací slůvko
či vazbu:

Who am I?
Where are you?
What is it?
Důležité tázací výrazy jsou např:

who/'hu:/ – kdo? – ptáme se na člověka

what/'wɒt/ – co? – ptáme se na věc
where/'weə/ – kde? kam? – ptáme se na místo
how/'haʊ/ – jak? – ptáme se na způsob
how old/ˌhaʊ'əʊld/ – jak starý? – ptáme se na věk
Sloveso být ve tvaru IS můžeme s tázacím výrazem spojit a použít stažený tvar:

What's your job?

Who's that girl?
Where's my phone?
How's your dad?
Intonace otázek doplňovacích nestoupá (jako je tomu u otázek ano/ne) ale klesá. Porovnejte:

Is he from Germany? – intonace stoupá

Where's my phone? – intonace klesá

18. Sloveso BÝT 4: Množné číslo

Abyste dokázali používat sloveso být v množném čísle, nemusíte se už učit nic nového. V množném čísle používáme
pro všechny osoby tvar ARE, který již znáte z druhé osoby jednotného čísla.

1. osoba we are/ˌwi:'ɑ:/ my jsme

2. osoba you are/ˌju:'ɑ:/ vy jste

3. osoba they are/ˌðeɪ'ɑ:/ oni / ony jsou

Příklady:

We are from the Czech Republic.

You are good students.
My parents are at work.
I v množném čísle dochází ke stahování (are se zkrátí na 're)

We're here!
You're the Smiths, right?
They're at work.
 19. Sloveso BÝT 4: Množné číslo v otázkách a
záporech
Co se týče otázek a záporů, platí zde stejné principy jako v jednotném čísle.
Zápor tvoříme přidáním částice NOT za sloveso, ve staženém tvaru je to potom AREN'T:

We aren't British.
You aren't bad students.
They aren't teachers.
John and Susie aren't married.
V otázce obrátíme slovosled, nejdříve tedy bude sloveso a potom teprve podmět (are we, are you, are they).

Oznamovací: They are English.

Tázací: Are they English?
Další příklady:

Are we there yet?

Are you okay?
Where are they from?

20. Přivlastňovací zájmena - jednotné číslo

Zde je přehled tzv. nesamostatných přivlastňovacích zájmen pro jednotné číslo.

1. osoba my/'maɪ/ můj

2. osoba your/'jɔ:/ tvůj / Váš

3. os. mužský r. his/'hɪz/ jeho

3. os. ženský r. her/'hɜ:/ její

3. os. střední r. its/'ɪts/ jeho

Říkáme jim ‘nesamostatná’, protože se vždy používají ve spojení s podstatným jménem:
my name, your dog, his car, her hair, its nose
Nelze je tedy použít např. když chceme říci, že to auto je moje:
The car is my.
Zde bychom museli použít tzv. ‘samostatná’ přivlastňovací zájmena.
 21. Přivlastňovací zájmena - množné číslo
Přivlastňovací zájmena v množném čísle (náš, váš, jejich) vypadají následovně:

1. osoba our/'aʊə/ náš

2. osoba your/'jɔ:/ váš

3. osoba their/'ðeə/ jejich

Pozor na rozdíl mezi přivlastňovacím their/'ðeə/ a staženým tvarem they're (= they are). Ve výslovnosti totiž mohou
někdy znít úplně stejně.
Už u jednotného čísla jsme si řekli, že se jedná o nesamostatná zájmena, tedy musí stát před podstatným jménem:
our house, your dog, their car
Nelze je tedy použít např. když chceme říci, že ten dům je náš:
The house is our.
Zde bychom museli použít tzv. ‘samostatná’ přivlastňovací zájmena.

22. Jména - otázka a odpověď

Na jméno se v angličtině zeptáme pomocí této otázky:

What's your name?

Tázací WHAT'S je vlastně zkrácené WHAT IS (jaké je), ale v praktickém jazyce (psaném i mluveném) se používá
výhradně stažená forma what's/'wɒts/ .
Odpovědět můžeme dvěma způsoby, buď jednoduše:

I'm Mark.
nebo složitěji:

My name's Mark.
Všimněte si, že opět používáme stažené tvary. Tedy místo I AM jsme použili I'm/'aɪm/ a místo MY NAME IS je tu my
name's /maɪ neɪmz/.

Ostatní osoby
V otázce tedy používáme přivlastňovací zájmeno YOUR. Analogicky můžeme pomocí dalších přivlastňovacích zájmen
vytvořit otázky pro další osoby:

What's my name?
What's his name?
What's her name?
Intonace v těchto otázkách klesá, stejně jako u dalších anglických otázek, na které nelze odpovědět ano/ne.
 23. Jména - křestní jméno a příjmení
Potřebujeme-li v otázkách rozlišit, zda se ptáme na křestní jméno nebo příjmení, budeme potřebovat následující výrazy:

křestní jméno = first name/'fɜ:stˌneɪm/

příjmení = last name/'lɑ:stˌneɪm/ (v americké angličtině) nebosurname/'sɜ:neɪm/ (v britské)
Již známou otázku WHAT'S YOUR NAME tedy můžeme doplnit takto:

What's your first name?

What's your last name? (americká angličtina)
What's your surname? (britská angličtina)
Jako odpověď můžeme použít jednu z následujících variant:

What's your last name? – Smith.

What's your last name? – It's Smith.
What's your last name? – My last name's Smith.

24. Hláskování
Protože se v angličtině slova obvykle čtou jinak než píší, je někdy nutné slovo přečíst po písmenech. Obzvláště to platí se
jménem, adresou apod. Je tedy nutné to brát jako velmi praktickou každodenní záležitost.

How do you spell that?

Pokud chcete, aby vám někdo něco vyhláskoval, použijeme otázku HOW DO YOU SPELL + co potřebujeme vyhláskovat:

How do you spell that?

Can you spell your name, please?
How do you spell this word?
How do you spell the word ‘cat’?
Odpověď může začínat na IT'S:

“How do you spell your name?” – “It's T-O-P-H-E-R.”

Je dobré písmena nějak seskupit – nejlépe do trojic a mezi každou trojicí udělat krátkou pauzu.
Nezapomeňte, že angličtina nemá písmeno CH, hláskujeme ho tedy jako C + H. Podobně jen těžko vyhláskujeme česká
písmenka s diakritikou. Ta je zvykem nahrazovat písmeny bez háčků a čárek.
Vyskytují-li se ve slově za sebou dvě stejná písmena, je v britské angličtině zvykem používat slůvko DOUBLE:
PP – double P /dʌbl pi:/
TT – double T /dʌbl ti:/
OO – double O /dʌbl əʊ/
V americké angličtině je zpravidla hláskujeme jako dvě stejná písmena za sebou.
 25. Zaměstnání - otázka a odpověď
Chcete-li se někoho zeptat, jaké je jeho zaměstnání, používáme tuto otázku:

What's your job?

Je zde tázací zájmeno what/'wɒt/ + sloveso být a to jeho tvar IS. WHAT a IS se ovšem zkracuje na what's/'wɒts/ .
Na tuto otázku běžně odpovídáme jednoduše, opět pomocí slovesa BÝT:

I'm a student.
I'm a teacher.

Otázky a odpovědi ve 3. osobě

Podobně jako pro první a druhou osobu vytvoříme otázky a odpovědi i pro osobu třetí:

What's his job? – He's an actor.

What's her job? – She's a nurse.

26. Neurčitý člen u zaměstnání

Říkáme-li, kdo má jaké zaměstnání, je velmi důležité před podstatným jménem vždy použít NEURČITÝ ČLEN. Ten může
mít dva tvary, a/'ə/ nebo an/'ən/ .
Tvar členu ‘A’ se používá před slovy, které ve výslovnosti začínají na souhlásku. Tedy např. A STUDENT, A TEACHER.

I'm a student.
My mother is a teacher.
I want to be a pilot.
Rihanna is a singer.
Tvar ‘AN’ používáme před slovy, které ve výslovnosti začínají na samohlásku, např. AN ACTOR, AN ENGINEER.

Julia Roberts is an actress.

Howard is an engineer.
Všimněte si, že člen se nevyslovuje nijak výrazně. Většinou se ve výslovnosti spojí se slovem před ním i slovem za ním.
Člen použijeme, i když je před názvem zaměstnání nějaké přídavné jméno:
Elton John is a famous British musician.
Tvar členu (a/an) se vždy řídí následující hláskou. Máme tedy např. an actor, ale a British actor.

27. Zaměstnání - slovní zásoba

actor/'æktə/ herec

actress/'æktrəs/ herečka

athlete/'æθli:t/ sportovec

doctor/'dɒktə/ lékař, doktor

driver/'draɪvə/ řidič

engineer/ˌendʒɪ'nɪə/ inženýr, technik, strojník

farmer/'fɑ:mə/ farmář, zemědělec

firefighter/'faɪəˌfaɪtə/ hasič, požárník

hairdresser/'heədresə/ kadeřník

journalist/'dʒɜ:nəlɪst/ novinář

manager/'mænɪdʒə/ manažer, ředitel

nurse/'nɜ:s/ zdravotní sestra

police officer/pə'li:s'ɒfɪsə/ policista

secretary/'sekrət ri/ ə sekretářka

shop assistant/ˌʃɒp ə'sɪst nt/

ə prodavač, prodavačka

singer/'sɪŋə/ zpěvák, zpěvačka

soldier/'səʊldʒə/ voják

student/'stju:d nt/ə student, školák

teacher/'ti:tʃə/ učitel

waiter/'weɪtə/ číšník
 waitress/'weɪtrɪs/ servírka, číšnice
Pouze dvě zaměstnání na tomto seznamu rozlišují, zda se jedná o muže či ženu:

actor – actress
waiter – waitress
Všechna ostatní se používají jak pro muže tak pro ženy, a to včetně nurse a secretary.

Místo police officer asi budete znát hovorovější cop/'kɒp/ .

28. Rod postatných jmen u zaměstnání

Anglická podstatná jména označující zaměstnání, funkce apod. často vůbec nerozlišují, zda se jedná o muže či ženu.

My mother is a teacher, my father is a teacher and I want to be a teacher, too.

Vidíte, že teacher/‘ti:tʃə/ může být učitel i učitelka. Podobně doctor/'dɒktə/ může být doktor
i doktorka, student/'stju:d nt/
ə
student i studentka, cop/'kɒp/ 'policajt’ i ‘policajtka’ atd.
Samozřejmě existují výjimky, ale není jich mnoho. Jsou to např.:

actor/'æktə/ actress/'æktrəs/

waiter/'weɪtə/ waitress/'weɪtrɪs/

sportsman/'spɔ:tsmən/ sportswoman/'spɔ:tsˌwʊmən/

policeman/pə'li:smən/ policewoman/pə'li:swʊmən/

headmaster/ˌhed'mɑ:stə/ headmistress/ˌhed'mɪstrɪs/
Pokud bychom nutně potřebovali rozlišit mezi učiteli a učitelkami, doktory a doktorkami apod., musíme k tomu použít jiné
prostředky.

I have a new English teacher. She's very nice.

We have a new teacher, Ms. Rodgers.
Some students prefer male teachers over female teachers.
V těchto větách je to patrné z kontextu, v prvním případě se to dovídáme ihned z následující věty, v druhém případě pohlaví
udává doplněné jméno a v tom posledním jsme přidali slova male/'meɪl/ a female/'fi:meɪl/ .
 29. Věk
Na věk se v angličtině ptáme otázkou How old are you?/ˌhaʊ'əʊld ə ju:/ , což je přesně v překladu ‘jak jsi starý?’
Odpovídá se velmi jednoduše pomocí slovesa BÝT. Jsou dvě možnosti, kratší a delší:

I'm 31.
I'm 31 years old.
Nesprávné jsou odpovědi I'm 31 years nebo I'm 31 old.
Nyní by neměl být problém vytvořit i otázky na další osoby a k nim i příslušné odpovědi:

How old am I? – You're 86.

How old is he? – He's 17.
How old is she? – She's three.
Dokonce se tak můžeme zeptat i na neživotné věci. Potom ale používáme tu delší variantu odpovědi.

How old is your car? – It's two years old.

Neznáme-li přesný věk, můžeme v odpovědi použít předložku about/ə'baʊt/ – okolo:
How old is Peter? – He's about 40.

30. Odkud jsi?

Dostanete-li se do konverzace s nějakým cizincem např. na dovolené, jistě jednou z prvních otázek bude, odkud jste:

Where are you from?/'weərə ju: frɒm/

Je zde použito tázací zájmeno where/'weə/ , kterým se vždy ptáme na místo (kde, kam, odkud, apod.). Všimněte si, že
otázka končí předložkou from/'frɒm/ (z, od). Na rozdíl od češtiny se tato předložka nepřidává před tázací slůvko
(KDE – ODkud), ale patří na konec věty.
Odpověď na tuto otázku vypadá např. následovně:

“Where are you from?” – “I'm from the Czech Republic.”

Je zde tedy podmět a sloveso BÝT (I am) a opět předložka from/'frɒm/ (z, od). Za tou může být země nebo město či
obec. Pokud řeknete, z jaké obce jste, možná bude dobré pro cizince určit, ve které zemi to je. Použijeme tedy
předložku in/'ɪn/ (v) a název země:
I'm from Prague in the Czech Republic.
Snadno nyní vytvoříme podobné otázky a odpovědi ve třetí osobě jednotného čísla:

Where is he from? – He's from Austria.

Where is she from? – She's from the USA.
Pokud vám někdo řekne, že je z nějakého místa, a vy nevíte, kde to je, můžete se zeptat pomocí otázky WHERE IS IT? (kde
to je?).

A: Where are you from?

B: I'm from Denver.
A: Where is it?
B: It's in Colorado.
 31. Státy
Zde je přehled několika důležitých států:

Australia/ɒ'streɪliə/ Austrálie

Austria/'ɔ:strɪə/ Rakousko

Canada/'kænədə/ Kanada

Czech Republic/'tʃek rɪ'pʌblɪk/ Česká republika

England/'ɪŋglənd/ Anglie

France/'frɑ:ns/ Francie

Germany/'dʒɜ:məni/ Německo

China/'tʃaɪnə/ Čína

Italy/'ɪtəli/ Itálie

Japan/dʒə'pæn/ Japonsko

Russia/'rʌʃə/ Rusko

Slovakia/sləʊ'vɑ:kiə/ Slovensko

Spain/'speɪn/ Španělsko

USA/'ju:'es'eɪ/ USA
V angličtině jsou všechna slova v názvu státu s velkým písmenem, tedy např. ve spojení Česká republika je v angličtině
velké C i velké R. Pouze předložky a členy píšeme obvykle s malým písmenem.
Před jednoslovnými názvy států (Italy, France, Spain, England atd.) se žádný člen nepoužívá. Před názvy víceslovnými,
v nichž je obsaženo podstatné jméno Republic, States, Union, Kingdom, Federation apod. (tedy slova, která označují typ
státního zřízení – republika, království, státy, federace, unie atd.), se píše člen určitý – the/'ðə/
the Czech Republic
the United States of America
Porovnejte: Ireland / the Republic of Ireland

32. Národnost
Při základním představování můžeme říci odkud jsme a nebo jaké jsme národnosti. Národnost se anglicky
řekne: nationality/næʃə'nælɪti/
Otázka potom zní:

What nationality are you?

Podobně můžeme vytvořit otázky pro třetí osobu:

What nationality is he?

What nationality is she?
Místo této otázky lze použít také otázku:

What's your nationality?

Pro odpověď budeme potřebovat znát přídavné jméno označující danou národnost, např. Czech, American, English,
German apod. Dále nám už bude stačit jen znalost slovesa být:

I'm Czech.
He's Australian.

33. Státy a národnosti

K názvům důležitých států se naučíme i přídavná jména, která lze použít pro označení národnosti a často i jazyka, kterým se
v dané zemi mluví.

Australia Australian/ɒ'streɪliən/

Austria Austrian/'ɔ:strɪən/

Canada Canadian/kə'neɪdɪən/

Czech Republic Czech/'tʃek/

England English/'ɪŋglɪʃ/

France French/'frentʃ/

Germany German/'dʒɜ:mən/

China Chinese/tʃaɪ'ni:z/

Italy Italian/ɪ'tælɪən/

Japan Japanese/ˌdʒæpə'ni:z/

Russia Russian/'rʌʃ n/
ə

Slovakia Slovak/'sləʊvæk/

Spain Spanish/'spænɪʃ/

USA American/ə'merɪkən/
Všimněte si, že v angličtině je u těchto slov vždy velké písmeno.
U slov Chinese a Japanese nezapomínejte, že slovní přízvuk je na konci slova.
 34. Ženatý či svobodný
K základním osobním informacím patří i rodinný stav. K tomu tato základní přídavná jména:

married/'mærid/ ženatý / vdaná

single/'sɪŋg l/
ə svobodný/á

Případně by mohlo být i divorced/dɪ'vɔ:st/ (rozvedený/á) nebo widowed/'wɪdəʊd/ (ovdovělý/á)

Uvedená slovíčka se vypisují i např. ve formulářích do kolonky marital status/ˌmærɪtəl'steɪtəs/ (rodinný stav).
Pro otázku, je-li někdo ženatý/vdaná, použijeme otázku ANO/NE:

Are you married?

Is Sarah married?
Odpovídáme potom např. takto:

Are you married? – Yes, I am.

Is your brother married? – No, he's single.
 35. Množné číslo podstatných jmen
Množné číslo většiny podstatných jmen tvoříme velmi jednoduše a to koncovkou -S

a car/'kɑ:/ – two cars/'kɑ:z/

an apple/'æpəl/ – two apples/'æplz/
an actor/'æktə/ – two actors/'æktəz/
Tuto koncovku vyslovujeme většinou jako /z/. U slov, která končí na neznělou souhlásku, tedy /p t k f θ/, se vyslovuje
jako /s/:

a book/'bʊk/ – two books/'bʊks/

a cat/'kæt/ – two cats/'kæts/
a cup/'kʌp/ – two cups/'kʌps/
Vyslovit neznělou hlásku a za ní znělé /z/ by totiž snad ani nešlo.
Slova končící na -S, -X, -SH, -CH mají v množném čísle koncovku -es:

a bus/'bʌs/ – two buses/'bʌsɪz/

a box/'bɒks/ – two boxes/'bɒksɪz/
a watch/'wɒtʃ/ – two watches/'wɒtʃɪz/
U těchto slov (protože končí ve výslovnosti sykavkou) vyslovujeme koncovku jako /ɪz/.
U slov končících na -y, před kterým je souhláska, dochází v množném čísle k změkčení Y na I a následuje koncovka -ES:

a berry/'beri/ – two berries/'beriz/

a fly/'flaɪ/ – two flies/'flaɪz/
Toto neplatí tam, kde je před y samohláska, např. a play – two plays.
Některá slova (ale není jich mnoho) tvoří množné číslo nepravidelně. O těch se dozvíte později.

36. Množné číslo ve větách a spojeních

Množné číslo se v angličtině neprojevuje u přídavných jmen, pouze u podstatných.

a small book – two small books

a French film – two French films
a blue car – two blue cars
Ani přivlastňovací zájmeno se nezmění v závislosti na tom, zda je podstatné jméno v jednotném či množném čísle.

my dog – my dogs
V množném čísle se před podstatným jménem nedá použít neurčitý člen.

Jednotné číslo: He is a pilot.

Množné číslo: They're pilots.
Jednotné číslo: You're an angel!
Množné číslo: You're angels!
V jednotném čísle by byla chyba člen nepoužít, v množném se naopak neurčitý člen použít nesmí.

37. Členové rodiny 1

Podívejme se nyní na základní slovíčka pro členy rodiny.

Sourozenci
brother/'brʌðə/ bratr

sister/'sɪstə/ sestra
Společné označení pro bratry a sestry v angličtině sice existuje, ale obvykle se používá jen ve formální angličtině.

Rodiče
parent/'peərənt/ rodič

mother/'mʌðə/ matka

father/'fɑ:ðə/ otec

Děti o svých rodičích většinou mluví jako o mom/'mɒm/ (mamka) a dad/'dæd/ (taťka).

Děti
child/'tʃaɪld/ mn. č. children/'tʃɪldrən/ dítě

son/'sʌn/ syn

daughter/'dɔ:tə/ dcera
Podstatné jméno CHILD tvoří množné číslo nepravidelně:

one child – two children/'tʃɪldrən/

Manželé
husband/'hʌsbənd/ manžel

wife/'waɪf/ mn. č. wives/'waɪvz/ manželka

 38. Členové rodiny 2
Budeme potřebovat i další slova pro další členy rodiny.

Strýcové, tety apod.

uncle/'ʌŋkl/ strýc

aunt/'ɑ:nt/ teta

cousin/'kʌz n/ə bratranec nebo sestřenice

nephew/'nefju:/ synovec

niece/'ni:s/ neteř

Prarodiče a vnoučata
grandparent/'grænpeərənt/ prarodič, babička či dědeček

grandfather/'grænfɑ:ðə/ dědeček

grandmother/'grænmʌðə/ babička

grandchild/'græntʃaɪld/ vnouče, vnuk či vnučka

grandson/'grænsʌn/ vnuk

granddaughter/'grændɔ:tə/ vnučka

Přítel, přítelkyně
boyfriend/'bɔɪfrend/ přítel

girlfriend/'gɜ:lfrend/ přítelkyně
 39. Členové rodiny a přivlastňovací zájmena
V češtině jsme zvyklí říkat např. ‘sestře je sedmnáct’, ‘máma je učitelka’ apod. V angličtině je ale důležité před podstatné
jméno označující člena rodiny umístit ještě přivlastňovací zájmeno. Tato slova totiž vždy vyjadřují nějaký vztah mezi
dvěma lidmi. Jeden člověk totiž může být zároveň otec, syn, bratr, strýc apod., pokaždé ve vztahu s někým jiným. Proto
v angličtině neřekneme:

Sister is seventeen.
ale

My sister is seventeen.
To je důležité mít na paměti především v první osobě jednotného čísla. U ostatních osob používáme tato zájmena
i v češtině.

His parents are teachers.

Where are your children?
Před slovy MOTHER, FATHER, GRANDMOTHER, GRANDFATHER a ještě častěji před jejich neformálními
hovorovými ekvivalenty mom/'mɒm/ , dad/'dæd/ , grandma/'grænmɑ:/ , grandpa/'grænpɑ:/ se někdy
přivlastňovací zájmena nepoužívají a píší se s velkým písmenem. Dochází k tomu tehdy, když je děti používají spíše místo
jmen lidí v rodině:
Mom and Dad are at work.
K tomu často dochází při oslovení:

Where are you, Dad?

Grandma, are you ok?
Někdy je podstatné jméno označující člena rodiny součástí jména a ani tam přivlastňovací zájmeno nepoužijeme a i tam
budeme psát velké písmeno na začátku:

Mom is shopping with Grandma Abbie.

Uncle Lucas has a new job.

40. Sloveso MÍT

Pro vyjádření toho, že někdo něco má, použijeme anglické sloveso have/'hæv/ .
Jeho časování je poměrně jednoduché, budeme totiž pracovat pouze se dvěma jeho tvary, HAVE (všechny osoby kromě
třetí jednotného čísla) a HAS (pro třetí osobu jednotného čísla.

jednotné
číslo
1. osoba I have/'hæv/ já mám
2. osoba you have/'hæv/ ty máš
3. osoba he/she has/'hæz/ on / ona má
množné číslo
1. osoba we have/'hæv/ my máme
2. osoba you have/'hæv/ vy máte
oni / ony
3. osoba they have/'hæv/ mají
Pozor: Výslovnost izolovaného slovesa HAVE a HAS (jak vidíte v tabulce) je se samohláskou /æ/. Ve větě, kde za HAVE
a HAS něco následuje, se však výslovnost oslabuje. Oba tvary se potom vyslovují takto: /həv həz/.
I have a good job.
He has a new bike.
She has long hair.
My brother has a girlfriend.
We have a dog.
The Simpsons have three children.

41. Sloveso MÍT v otázce 'Máš?'

S otázkou a zápory je to u slovesa HAVE složitější. Prozatím se podíváme na otázku na druhou osobu, tedy “máš?” nebo
“máte?”

Základem těchto otázek bude spojení do you have/ˌdʊ ju: 'hæv/ .

Do you have a dog?
Do you have a girlfriend?
Do you have a car?
Chceme-li odpovědět krátce, odpovídáme Yes, I do nebo záporně No, I don't.

Do you have a minute? – Yes, I do.

Do you have a brother? – No, I don't.
Do you have a driver's license? – Yes, I do.
Do you have an iPod? – No, I don't.
Tak vypadá otázka ANO/NE. V otázkách doplňovacích předchází ještě nějaké tázací slůvko či fráze:

What do you have in your pocket?

How many dogs do you have?
Why do you have a gun?

42. A / ANY v otázkách

V otázkách se slovesem MÍT budeme potřebovat umět vyjádřit české ‘nějaký’ (tedy např. ve větě
‘máš nějaké sourozence’).
V jednotném čísle budeme před podstatným jménem používat neurčitý člen (a/an). Nezapomeňte, že před vyslovovanou
souhláskou používáme tvar a/'ə/ (a dog, a cat, a pet) a před vyslovovanou samohláskou tvar an/'ən/ (an uncle, an
apple).
Do you have a boyfriend?
Do you have a pet?
Do you have a job?
Do you have an uncle?
Použití takové otázky bez členu by bylo chybné!

Do you have job?

V množném čísle neurčitý člen použít nemůžeme. Místo toho budeme potřebovat slůvko any/'eni/ :
Do you have any brothers or sisters?
Do you have any questions?
Do you have any pets?
Do you have any kids?
V jednotném čísle zpravidla ANY nepoužíváme:

Do you have any brother?

43. Jak se kdo má

Otázku How are you?/'haʊˌɑ:'ju:/ a odpovědi na ni můžeme adaptovat na případy, kdy se ptáme, jak se má někdo jiný.
Znáte-li již tvoření otázek se slovesem být, neměl by být pro vás problém zeptat se i na někoho třetího, např. takto:
How is your mother?
How are your grandparents?
V odpovědi samozřejmě můžeme použít širokou škálu výrazů. Zde jsou některé z nich:

fine/'faɪn/ v pořádku, dobře

okay/əʊ'keɪ/ v pořádku, dobře

alright/'ɔ:l'raɪt/ v pořádku, dobře

great/'greɪt/ skvěle

not too bad/ˌnɒt tu: 'bæd/ ujde to

so-so/ˌsəʊ'səʊ/ nic moc

44. Popis lidí: otázka

Chceme-li se zeptat, jak kdo vypadá, můžeme použít následující otázky:

What's he like?
Tato otázka se zpravidla používá pro celkový popis člověka (jaký je, jaký má charakter, jak vypadá), nikoliv jen vzhled.
Otázka pouze na vzhled zní What does he look like? , ale bez té se zatím obejdeme.
Uvedenou otázku What's he like? (=what is he like) můžeme adaptovat i na další osoby:
I have a daughter. – What's she like?
I have two sisters. – What are they like?
What's your brother like?
What are your parents like?
Na tento typ otázek můžeme odpovědět dvěma způsoby: Pomocí slovesa BÝT (am, is, are) řekneme jaký člověk je (je
vysoký, štíhlý, pohledný…) a sloveso MÍT (have, has) nám pomůže vyjádřit, co má (má dlouhé hnědé vlasy, má
modré oči…).

45. Popis lidí: jaký kdo je

Chceme-li říct, jaký někdo je, použijeme již důvěrně známé sloveso BÝT (am, is, are):

He's tall.
She's pretty.
Her parents are nice.
Abychom mohli někoho takto popsat, uvedeme si některá důležitá přídavná jména:
výška

tall/'tɔ:l/ vysoký

short/'ʃɔ:t/ malý (do výšky)

medium height/ˌmi:dɪəm'haɪt/ středně vysoký

věk

little/'lɪtl/ malý (o dítěti, spíše udává věk než velikost)

young/'jʌŋ/ mladý

old/'əʊld/ starý

middle-aged/'mɪd lˌeɪdʒd/
ə ve středním věku
postava

slim/'slɪm/ štíhlý

fat/'fæt/ tlustý

well-built/ˌwel'bɪlt/ urostlý
vzhled

good-looking/ˌgʊd'lʊkɪŋ/ pohledný

pretty/'prɪti/ pěkný, hezký (jen o ženách)

attractive/ə'træktɪv/ přitažlivý

ugly/'ʌgli/ ošklivý
povaha

nice/'naɪs/ milý, sympatický (povahou)

friendly/'frendli/ kamarádský, přátelský

Před tato přídavná jména můžeme ještě přidat příslovce quite/'kwaɪt/ (docela) nebo very/'veri/ (velmi):
She's quite pretty.
My grandmother is quite old.
His girlfriend is very attractive.
Mr. Miller isn't very friendly.

46. Popis lidí: co kdo má

Při popisu lidí narazíme také na vlasy, oči, vousy apod. Nyní budeme vytvářet věty se slovesem HAVE (have, has):

I have blue eyes.

My sister has long hair.
Budeme si nutně muset rozšířit slovní zásobu:

vlasy – hair/'heə/

long/'lɒŋ/ dlouhý

short/'ʃɔ:t/ krátký

dark/'dɑ:k/ tmavý

fair/'feə/ světlý

blond/'blɒnd/ blonďatý

black/'blæk/ černý

brown/'braʊn/ hnědý

red/'red/ zrzavý

grey/'greɪ/ šedivý

My kids have dark hair.

She has short blond hair.
Pozor, HAIR je v angličtině jednotné číslo. Česky říkáme vlasy jsou, anglicky hair is.

Her hair is long and black.

oči – eyes/'aɪz/

blue/'blu:/ modrý

brown/'braʊn/ hnědý

green/'gri:n/ zelený

She has pretty blue eyes.

vousy – beard/'bɪəd/
knírek – moustache/mə'stɑ:ʃ/
I vousy jsou v angličtině v jednotném čísle. U obou slov navíc ve větě se slovesem MÍT použijeme neurčitý člen:
My father has a mustache.
He has a long gray beard.

47. Přivlastňovací pád

Tzv. přivlastňovací pád (Petrův, matčin…) vytvoříme tak, že za podstatné jméno přidáme apostrof + S:

Peter's car/ˌpi:təz 'kɑ:/

a student's book/ə ˌstju:dənts 'bʊk/
my mother's name/maɪ ˌmʌðəz 'neɪm/
Patří-li nějaká věc více lidem, tvoří se přivlastňovací pád následovně. V množném čísle podstatných jmen (končící na -S) se
už nepřidává další -S, přidá se pouze apostrof:

my parents' house/maɪ ˌpeərənts 'haʊs/

Ve výslovnosti nerozeznáme, zda se jedná o přivlastňování jednomu nebo více lidem:

my brother's room/maɪ ˌbrʌðəz ‘ru:m/ – pokoj mého bratra

my brothers’ room/maɪ ˌbrʌðəz 'ru:m/ – pokoj mých bratrů
Jedná-li se o podstatné jméno, které v množném čísle -S nemá (množné číslo tvoří nepravidelně, např. child – children),
v přivlastňovacím pádu apostrof + s mít bude:

my children's room/maɪ ˌtʃɪldrənz 'ru:m/

POZOR: Apostrof + S také již známe jako stažený tvar slovesa IS. Zda se ale jedná o sloveso být a nebo přivlastňovací pád,
by nemělo být obtížnější rozeznat:

John's nice. – John je milý.

John's hair is short. – Johnovy vlasy jsou krátké.

48. Jak se kdo jmenuje - jednotné číslo

Otázky s přivlastňovacími zájmeny bychom již měli bezpečně znát:

What's your name? / What's his name? / What's her name?

Pokud ale nelze použít zájmeno a chceme se např. zeptat, jak se jmenuje něčí bratr, budeme muset použít přivlastňovací
pád. Otázka potom bude jaké je bratrovo jméno(bratrovo = brother's, tvého bratra = your brother's):

What's your brother's name?

What's your girlfriend's name?
What's Jack's last name?
Stejně tak použijeme přivlastňovací pád v oznamovacích větách.

My son's name is Mike and my daughter's name is Sue.

Stejně budeme hovořit i o zaměstnáních, telefonních číslech, národnostech apod.:

What's your father's job? – He's a taxi driver.

What's Jenny's phone number? – I don't know.
What's your teacher's nationality? – I think he's Australian.
 49. Jak se kdo jmenuje - množné číslo
Říkáme-li, jak se např. jmenují naše děti, či naši rodiče, je nutné použít ve větě množné číslo.
Vezměme si nejdříve větu v jednotném čísle:

His name is Mike.

V množném čísle, mluvíme-li o nějakých dvou lidech, bude věta vypadat takto:

Their names are Mike and Jack.

Je zde tedy podmět THEIR NAMES (jejich jména – v množném čísle je i podstatné jméno NAME) a za tím musí
následovat sloveso BÝT také v množném čísle (tedy ARE).
K otázce dojdeme podobně:

What's his name?

What are their names?
Ještě se vše může zkomplikovat tím, že nám nepostačí použít zájmeno THEIR, ale bude nutné vyjádřit na koho se ptáme.
Opět tedy použijeme přivlastňovací pád, tentokrát však v množném čísle:

Their names are Mike and Jack.

My brothers' names are Mike and Jack.
Použili jsme tedy přivlastňovací pád podstatného jména BROTHERS, který se tvoří pouhým přidáním apostrofu. Všimněte
si rozdílu v těchto větách:

My brother's name is Mike.

My brothers' names are Mike and Jack.
Otázky potom budou vypadat takto:

What are your parents' names?

What are your children's names?
What are your dogs' names?

50. Domácí mazlíčci - otázky a odpovědi

Kromě klasických členů rodiny tu často také jsou domácí mazlíčci. Anglicky pro ně máme slovo pet/'pet/ .
Do you have a pet?
I have a dog and two cats.
V jednotném čísle nezapomínejte v těchto otázkách i odpovědích používat neurčitý člen a.
Obecně jsou zvířata v angličtině středního rodu, tedy IT. Pokud je to ale člen naší rodiny, máme k němu nějaký osobní
vztah, má jméno apod., používá se mužský nebo ženský rod, tak, jak jsme v češtině zvyklí.

I have a dog. His name is Tramp.

I have a dog. Her name is Lady.
Pokud se ale jedná o nějaké cizí zvíře, nějaké, které neznáme, používáme obvykle střední rod:

He has a dog. It's big and black.

51. Alternativní otázka na jméno

Na jména lidí se již umíme zeptat (what's his/her name). Můžeme se tak zeptat i na jméno zvířete:

What's your dog's name?

What are your cats' names?
Druhá možnost, a u zvířat možná i častější, je použít vazbu be called/'bi:'kɔ:ld/ (jmenovat se). Sloveso BE (být) již
známe, takže by neměl být problém říct:
He's called Buddy. (= he is called)
She's called Bella.
My father's called Andrew.
My cats are called Smokey and Oliver.
Otázka potom vypadá takto:

What's he called?
What's your parrot called?
What are they called?
What are your hamsters called?
Ideální je tato vazba, mluvíme-li o názvech knih, filmů apod. Ty totiž nemají jméno ale spíše název:

The book is called The Alchemist.

What's the movie called?
POZOR: Častou chybou českých studentů je používání tázacího HOW (jak).

How What is your blog called?

52. Domácí mazlíčci - slovní zásoba

Podívejme se nyní na základní slovíčka pro domácí mazlíčky:

dog/'dɒg/ pes

cat/'kæt/ kočka

puppy/'pʌpi/ štěně

kitten/'kɪt n/
ə kotě

hamster/'hæmstə/ křeček

guinea pig/'gɪniˌpɪg/ morče

mouse/'maʊs/ myš

goldfish/'gəʊldˌfɪʃ/ zlatá rybka

turtle/'tɜ:tl/ želva (obvykle vodní)

parrot/'pærət/ papoušek
 snake/'sneɪk/ had

rabbit/'ræbɪt/ králík
Pozor, slova mouse a goldfish tvoří množné číslo nepravidelně:

one mouse – two mice/'maɪs/

one goldfish – two goldfish/'gəʊldˌfɪʃ/ (tvar je v jednotném i množném čísle stejný)
Aby bylo jasné, že se mluví o mazlíčcích, přidává se někdy před název zvířete slovo PET:

My friend has a pet rat.

He has a pet tarantula.

53. Domácí mazlíčci - popis

Podobně jako u otázek na popis člověka, i u zvířat použijeme vazbu be like/'bi:'laɪk/ :
I have a new dog. – What is it like?
What are your cats like?
V odpovědi můžeme použít množství nejrůznějších přídavných jmen včetně těch, která jsme zmiňovali již u popisu lidí, a
samozřejmě barev. Vhod nám přijdou např. i tato slovíčka:
Abychom mohli někoho takto popsat, uvedeme si některá důležitá přídavná jména:
velikost

big/'bɪg/ velký

small/'smɔ:l/ malý
věk

young/'jʌŋ/ mladý

old/'əʊld/ starý

new/'nju:/ nový
vzhled

cute/'kju:t/ roztomilý

Za zmínku stojí ještě slovo little/'lɪtl/ (malý), které může označovat věk i velikost a dokonce také vřelý vztah ke zvířeti
(něco jako česká zdrobnělina):
Oh, you are a cute little dog! (nemusí se jednat vyloženě o malého psa)

54. Použití více přídavných jmen

Pokud před podstatné jméno chceme umístit několik přídavných jmen, je důležité zvolit správné pořadí.
Pro popis lidí či domácích mazlíčků se nám budou hodit následující kategorie:
1. názor (nice, pretty, cute, friendly…)
2. velikost (long, tall, short, small, big…)
3. věk (old, young, new…)
4. barva (black, grey, white, blond…)

Před podstatným jménem budou právě v tomto pořadí. Ideální jsou dvě nebo nejvíce tři. Neoddělujeme je ani čárkou, ani
spojkou AND:

Sue has long blond hair.

Tom is a cute little cat.
Jack has big blue eyes.
She has nice long brown hair.
Výjimku tvoří např. kombinace barev (black and white apod.), kde spojku AND používáme:

We have a little black and white cat.

Pokud bychom dvě přídavná jména použili ne před podstatným jménem ale za slovesem, spojíme je také spojkou AND:

Her hair is long and brown.

55. Ukazovací zájmena 1 - toto

Při ukazování na něco, co máme u sebe, co je tady, používáme tato zájmena:

this/'ðɪs/ – jednotné číslo – toto je

these/'ði:z/ – množné číslo – toto jsou
Pozor na to, že v češtině běžně používáme jako ukazovací zájmeno tvar TOTO/TOHLE jak pro jednotné číslo, tak pro
množné. V angličtině se to však rozlišuje:

This is our house.

These are our dogs.
Díky těmto slovíčkům také dokážeme vytvořit poměrně běžné otázky:

What's this? – It's a hamster.

What are these? – My photos.
Všimněte si, že i zde se na rozdíl od češtiny liší otázka na jednotné a množné číslo.
Slovíčka THIS a THESE lze použít také před podstatným jménem ve významu tento, tato, tito, tyto apod.:

This song is for you.

These questions are easy.
 56. Ukazovací zájmena 2 - tamto
Již známe ukazovací zájmena, která se používají pro věci u mluvčího:

this/'ðɪs/ – jednotné číslo – toto je

these/'ði:z/ – množné číslo – toto jsou
Pro věci (či lidi), které se nachází jinde, “tam”, používáme tato dvě zájmena:

that/'ðæt/ – jednotné číslo – tamto je

those/'ðəʊz/ – množné číslo – tamto jsou
Opět tedy rozlišujeme jednotné a množné číslo:

That's my brother Jack.

Those are Jack's children.
I tato slova můžeme použít v otázkách:

What's that? – It's my phone.

What are those? – My comic books.

57. Kdo je kdo: představování

Chceme-li někomu někoho představit, používáme většinou ukazovací zájmena (this, that) a sloveso být:

Ukazujeme-li na někoho, kdo je TADY u nás, používáme zájmeno this/'ðɪs/ :

This is my friend Jim.
This is Jim's girlfriend.
Ukazujeme-li na někoho, kdo není tady u nás, je od nás vzdálený, používáme zájmeno that/'ðæt/ :
That's my sister, Karen.
That's our new teacher.
Všiměte si, že THAT IS se zkracuje na THAT'S. Oproti tomu THIS IS zkrátit nelze.

V množném čísle používáme obdobně zájmena these/'ði:z/ a those/'ðəʊz/ :

These are my parents, John and Susan Brown.
Those are my children, Lucy and Pete.
Chceme-li se na někoho zeptat, použijeme odpovídající ukazovací zájmena v otázkách. Jako tázací zájmeno použijeme
slůvko who/'hu:/ :
Who's this? – This is my son, Josh.
Who's that? – That's our new neighbor.
 58. Kdo je kdo: slovní zásoba
Nejčastěji asi budeme představovat své přátele či rodinu. Zde je však několik dalších slovíček, která označují další osoby,
o kterých často mluvíme a které je dobré umět pojmenovat:

friend/'frend/ kamarád / kamarádka

best friend/ˌbest'frend/ nejlepší kamarád / kamarádka

neighbour/'neɪbə/ soused / sousedka

classmate/'klɑ:sˌmeɪt/ spolužák / spolužačka (ze třídy)

schoolmate/'sku:lˌmeɪt/ spolužák / spolužačka (ze školy)

roommate/'ru:mˌmeɪt/ spolubydlící

teammate/'ti:mˌmeɪt/ spoluhráč (z týmu)

boss/'bɒs/ šéf / šéfová

colleague/'kɒli:g/ kolega / kolegyně

Místo friend se v hovorové britské či australské angličtině se setkáte se slovem mate/'meɪt/ v americké
např. buddy/'bʌdi/ .
Ženy a dívky pro své kamarádky používají slovo girlfriend/'gɜ:lfrend/ , i když toto slovo se jinak používá pro přítelkyně
v tom intimním smyslu.
A ještě několik vět, ve kterých se tato slovíčka objevují:

Martin is an old family friend.

This is my roommate Chuck. – Nice to meet you, Chuck.
Kate and I are best friends.
We have new neighbors. They're nice.
All my classmates are girls.
I'm friends with my boss and his wife.
My colleague is in the hospital.

59. Čteme telefonní čísla

V češtině je zvykem, že se telefonní čísla čtou jako dvojciferná či trojciferná čísla. V angličtině tomu tak není, telefonní
čísla vždy čteme po jednotlivých číslicích. Je však dobré je číst ve skupinkách po dvou, třech, nebo čtyřech a mezi každou
skupinkou udělat kratičkou pauzu.
Číslo 732 651 875 bychom tedy nahlas přečetli takto:
seven three two / six five one / eight seven five

Nulu v telefonních číslech vyslovujeme v britské angličtině jako oh/'əʊ/ , v americké jako zero/'zɪərəʊ/ .
Jsou-li za sebou dvě stejné číslice, v britské angličtině se vyslovují se slovíčkem double/'dʌbəl/ :
11 = double 1 /dʌbl wʌn/
22 = double 2 /dʌbl tu:/
Američan a Brit by tedy stejné telefonní číslo, např. 603 775 994, přečetli trochu jinak:
br.: six oh three / double seven five / double nine four
am.: six zero three / seven seven five / nine nine four
Možná si teď vzpomenete na Jamese Bonda, agenta 007 – double oh seven.
TIP: Projděte si adresář ve svém telefonu a zkuste si čísla přečíst nahlas.

60. Přítomný čas 1: kladné věty - I, you, we,

they
V předchozích lekcích jste se zatím podrobně seznámili se slovesy BÝT a MÍT. Nyní se podíváme na to, jak pracovat
s dalšími anglickými významovými slovesy v přítomném čase. Je to velmi jednoduché, protože ve všech osobách
s výjimkou třetí osoby jednotného čísla, mají slovesa jeden jediný tvar, a to ten, který naleznete ve slovníku jako
základní tvar.

Takto se např. časuje sloveso work/'wɜ:k/ :

1. os. jedn. I work pracuji

2. os. jedn. you work pracuješ

3. os. jedn. he/she works pracuje

1. os. množ. we work pracujeme

2. os. množ. you work pracujete

3. os. množ. they work pracují

Takto potom vypadají některá základní slovesa ve větách:

I work in Prague.
I live with my parents.
We live in the Czech Republic.
They are teachers. They work in a school in Prague.
I love my wife.
 61. Přítomný čas 2: kladné věty - he, she, it
Třetí osoba jednotného čísla je jediná osoba, kde mají anglická významová slovesa odlišný tvar. V tomto tvaru přibírají
koncovku -S (lives, works, goes, studies).

1. os. jedn. I work pracuji

2. os. jedn. you work pracuješ

3. os. jedn. he/she works pracuje

1. os. množ. we work pracujeme

2. os. množ. you work pracujete

3. os. množ. they work pracují

Na tuto koncovku je velmi důležité nezapomínat. Ačkoliv je anglické časování sloves v přítomném čase velmi jednoduché,
mnoho studentů (i pokročilých) neustále chybuje právě ve třetí osobě jednotného čísla.
Vzpomeňte si, že písmenem -S končí v této osobě i sloveso BÝT (is) i sloveso MÍT (has).

He lives in New York.

My dad loves my mom.
She goes to school.

62. Koncové -S ve třetí osobě

Při přidávání koncovky -S u sloves platí stejná pravopisná a výslovnostní pravidla, která jsme probírali v lekci věnované
množnému číslu podstatných jmen.

live – lives/'lɪvz/
love – loves/'lʌvz/
come – comes/'kʌmz/
Tuto koncovku vyslovujeme většinou jako /z/. U slov, která končí na neznělou souhlásku /p t k f θ/, se vyslovuje jako /s/:

speak – speaks/'spi:ks/
work – works/'wɜ:ks/
get – gets/'gets/
Vyslovit neznělou hlásku a za ní znělé /z/ by totiž snad ani nešlo.
Slova končící na -S, -X, -SH, -CH mají ve třetí osobě koncovku -es:

watch – watches/'wɒtʃɪz/
relax – relaxes/rɪ'læksɪz/
U těchto slov (protože končí ve výslovnosti sykavkou) vyslovujeme koncovku jako /ɪz/.
Koncovku ES přidáváme i u sloves končících na -O:
go – goes/'gəʊz/
do – does/'dʌz/
U slovesa DO si všimněte zvláštní výslovnosti /dʌz/.
U sloves končících na -y, před kterým je souhláska, dochází ve třetí osobě ke změně Y na I a následuje koncovka -ES:

study – studies/'stʌdiz/
fly – flies/'flaɪz/
Toto neplatí tam, kde je před y samohláska:

play – plays/'pleɪz/
enjoy – enjoys/ɪn'dʒɔɪz/

63. Kde bydlíme

Již známe jednoduchou frázi I'm from … (Jsem z …), u té ale není vždy jednoznačné, jestli odtamtud člověk jen pochází a
nebo tam opravdu bydlí. Proto přijde vhod sloveso live/'lɪv/ (bydlet) – a místní předložka in/'ɪn/ . Ve třetí osobě
jednotného čísla nezapomínejte na koncovku -S u slovesa.
I live in Prague.
Brad Pitt lives in Los Angeles.
My parents live in Venice in Italy.
Pokud chceme říct, odkud pocházíme, lze použít už zmiňovanou vazbu I'M FROM … a nebo využít další významové
sloveso come/'kʌm/ (pocházet) + předložku from/'frɒm/ (z, od).
I come from the Czech Republic.
Arnold comes from Austria.
My friend Kazuo comes from Tokyo in Japan.
Můžeme také říci s kým bydlíme, potom budeme potřebovat předložku with/'wɪð/ :
I live with my parents and my brother.
My sister lives with her husband in Providence.

64. Kde pracujeme

Dalším slovesem, které se naučíme používat, je sloveso work/'wɜ:k/ – pracovat. Podobně jako v případě slovesa live
použijeme WORK a předložku in/'ɪn/ (v).
I work in Prague.
Nyní můžeme přidat i místo, kde člověk pracuje:

in an office/'ɒfɪs/
in a store/'stɔ:/ – americká angličtina
in a shop/'ʃɒp/ – britská angličtina
in a factory/'fæktəri/
in a school/'sku:l/
in a restaurant/'restərɒnt/
Věty tedy můžeme vytvořit např. takto:

I'm a teacher. I work in a school in Prague.

He works in an office in Sydney.
Se slovesem WORK se pojí také předložka for/'fə/ , říkáme-li, pro jakou společnost člověk pracuje:
He works for Microsoft.
I work for a computer company in London.
Sloveso WORK můžeme ale také použít ve větách, kde říkáme, jaké je naše zaměstnání. Potom potřebujeme
předložku as/'əz/ (jako).
I work as a teacher in Prague.
She works as a waitress in a restaurant in New York.

65. Kam chodíme do školy

Pro chození do školy se nám bude hodit sloveso go/'gəʊ/ a předložka to/'tʊ/ .
I go to school in London.
My brother is a student. He goes to school in Germany.
We go to school together.
Chceme-li říct, kde nebo co studujeme, můžeme také použít sloveso study/'stʌdi/ :
She studies in New York.
I study art.
S názvy škol používáme nejčastěji vazbu s předložkou at/'æt/ :
Jenna is a student at Harvard University.
Martin studies law at Berkeley.
 66. Přítomný čas 3: záporné věty - I, you, we,
they
Na rozdíl od slovesa BÝT, kde lze zápor vytvořit pouhým přidáním záporky NOT (is not, are not…), u přítomného času
významových sloves to bude o něco složitější. Zápornou částici NOT totiž nelze přidat za sloveso:

I live not in Prague.

He works not here.
Zápor NOT však použít musíme, a když tedy nejde přidat k významovému slovesu věty, musíme využít pomocné sloveso a
to sloveso do/'dʊ/ . K tomu už záporku NOT snadno přidáme, a vytvoříme tak slůvko don't/'dəʊnt/ . To bude ve větě
stát před významovým slovesem.
I don't live in Prague.
I don't understand.
I don't know.
I don't work on Sundays.
My children don't go to school.

67. Přítomný čas 4: záporné věty - he, she it

Ve třetí osobě jednotného čísla se v kladných větách používá u sloves koncovka -S. Tak tomu bude i v případě záporných
vět. Tuto koncovku ale nebude mít významové sloveso ale pomocné DO. Přidáme koncovku -es a vznikne nám
tvar does/'dʌz/. K tomu navíc přidáme zápornou částici NOT a vytvoříme tak slovo doesn't/'dʌznt/. To bude stát před
významovým slovesem:

Mark doesn't live here.

She doesn't love you.
Bruce doesn't have kids.
POZOR: Jak vidíte na příkladech výše, významové sloveso již nemá koncovku -s:

Mark doesn't lives here.

She doesn't loves you.

68. Přítomný čas 5: otázky - I, you, we, they

Otázka se slovesem být se tvoří tzv. inverzí – převrátíme slovosled podmětu a slovesa (I am → am I, he is → is he…)
U významových sloves to ale takto nejde.

Abychom inverzi mohli vytvořit, bude opět nutné použít pomocné sloveso do/'dʊ/ , které již známe z předcházející lekce
o záporných větách. Sloveso DO se tedy místo významového slovesa umístí před podmět, a hlavní sloveso potom zůstane
na svém místě.
You speak English. – Do you speak English?
They go to work. – Do they go to work?
Your parents live here. – Do your parents live here?
We have beer. – Do we have beer?
Takto se tedy tvoří otázky ANO/NE (otázky zjišťovací). Pokud bychom chtěli vytvořit otázku doplňovací (kde, kdy,
proč…), bude na začátku věty stát navíc tázací slůvko:

Where do they live?

How do you spell that?
What do you want?
When do you start work?

69. Přítomný čas 6: otázky - he, she it

Pro otázky v přítomném čase používáme pomocné sloveso do/'dʊ/ . Ve třetí osobě navíc toto pomocné sloveso přijme
koncovku pro třetí osobu -S a vznikne tak tvar does/'dʌz/. Významové sloveso už koncovku -S mít nebude.
She speaks English. – Does she speaks English?
He goes to work. – Does he goes to work?
Jednoduše, -s charakteristické pro třetí osobu je v celé větě jen jednou – buď u významového slovesa (v kladných
oznamovacích větách) a nebo u pomocného slovesa DO (v otázkách a záporech).

Does your son speak German?

What does he do?
Where does he work?
Where does your mother work?

70. Přítomný čas 7: krátké odpovědi

Na otázky ano/ne odpovídáme nejčastěji pomocí tzv. krátkých odpovědí. Pokud bychom pouze odsekli ‘yes’ nebo ‘no’,
mohla by naše odpověď znít hrubě a nezdvořile. V češtině na otázky ano/ne odpovídáme většinou tak, že použijeme celé
sloveso:

Jsi tu? – Ano, jsem.

Máš sestru? – Ano, mám.
Bydlíš tady? – Ne, nebydlím.
V angličtině je to trochu jinak. Významová slovesa jako go, live, work, speak, come, love, like, want apod. takto osamoceně
stát nemohou.

Do you live here? – Yes, I live.

Do they work on weekends? – Yes, they work.
Do I look good? – Yes, you look.
Místo nich opět použijeme pomocné sloveso DO (v kladných odpovědích) nebo DON'T (v záporech):

Do you live here?

Yes, I do. / No, I don't.
Do they work on weekends?
Yes, they do. / No, they don't.
Do I look good?
Yes, you do. / No, you don't.
Ve třetí osobě jednotného čísla místo DO bude tvar DOES / DOESN'T:
Does he love you?
Yes, he does. / No, he doesn't.

71. Jakými jazyky mluvíme

Jednou z prvních otázek, se kterou se v angličtině jistě setkáte, je otázka na to, zda dotyčný umí anglicky:

Do you speak English?

Klíčové je tu sloveso speak/'spi:k/ , které používáme ve významu mluvit nějakým jazykem nebo umět nějaký jazyk:
I speak English and Russian.
Sorry, I don't speak French.
Jazyk (řeč) se anglicky řekne language/'læŋgwɪdʒ/ . Pro cizí jazyk používáme spojení foreign/'fɒrən/ language.
He speaks five languages. Do you speak any foreign languages?
Když se vás někdo zeptá, zda umíte anglicky, můžete jednoduše odpovědět YES, I DOnebo NO, I DON'T. Pokud ale
nechcete, aby vaše odpověď byla ‘černobílá’, můžete odpovědět např. takto:

Do you speak English? – Yes, a little.

= I speak a little English.
Do you speak French? – Not very well.
= I don't speak French very well.

72. Jazyky (vocabulary)

Prostudujte si následující přehled, který obsahuje jazyky, se kterými se jistě často setkáte. Všimněte si, že v angličtině (na
rozdíl od češtiny) se jazyky a další slova vytvořená z názvu států píší vždy s velkým písmenem na začátku.

ZEMĚ JAZYK

USA, Britain, Australia, Canada… English/'ɪŋglɪʃ/

Germany, Austria… German/'dʒɜ:mən/

Spain, Mexico… Spanish/'spænɪʃ/

The Czech Republic Czech/'tʃek/

Portugal, Brazil Portuguese/ˌpɔ:tʃə'gi:z/

Italy Italian/ɪ'tæliən/

China Chinese/tʃaɪ'ni:z/
 France French/'frentʃ/

Japan Japanese/ˌdʒæpə'ni:z/

Russia Russian/'rʌʃ n/
ə

Slovakia Slovak/'sləʊvæk/

Greece Greek/'gri:k/

Poland Polish/'pəʊlɪʃ/

Hungary Hungarian/hʌŋ'gærɪən/

Egypt, Saudi Arabia, Iraq, Tunisia… Arabic/'ærəbɪk/

Možná si všimnete, že slova označující jazyk se shodují se slovy označující národnost. Slovo SPANISH tedy
je španělština (jazyk) a španělský (přídavné jméno, národnost).

Pablo is Spanish.
Julio speaks Spanish.
Madrid is a Spanish city.

73. Časové údaje #1 - celá hodina

Jedná-li se o celou hodinu, budeme potřebovat slovíčko o'clock/ə'klɒk/ . Použijeme ho za číslovkou takto:
1:00 – one o'clock/ˌwʌn ə'klɒk/
5:00 – five o'clock/ˌfaɪv ə'klɒk/
11:00 – eleven o'clock/ɪ'levn ə'klɒk/
V angličtině se nepoužívá čtyřiadvacetihodinový systém! Pokud chceme rozlišit, zda je např. pět hodin ráno či odpoledne,
používáme zkratky am/ˌeɪ'em/ (před polednem) či pm/ˌpi:'em/ (po poledni). Přidáme-li k časovému údaji tuto
zkratku, slovíčko o'clock vypustíme:
1:00 PM – one PM/'wʌn ˌpi:'em/
5:00 AM – five AM/'faɪv ˌeɪ'em/
11:00 PM – eleven PM/ɪ'levn ˌpi:'em/
Zkratkám AM/PM se můžeme vyhnout tak, že za časový údaj přidáme následující spojení:

in the morning/ɪn ðə 'mɔ:nɪŋ/ – ráno / dopoledne

in the afternoon/ˌɪn ði: ˌɑ:ftə'nu:n/ – odpoledne
in the evening/ˌɪn ði: 'i:vnɪŋ/ – večer
at night/æt'naɪt/ – v noci
Celý časový údaj by pak vypadal takto:

1:00 PM – one o'clock in the afternoon/'wʌn ə'klɒk ɪn ði: ˌɑ:ftə'nu:n/

5:00 AM – five o'clock in the morning/'faɪv ə'klɒk ɪn ðə 'mɔ:nɪŋ/
11:00 PM – eleven o'clock at night/ɪ'levn ə'klɒk ət'naɪt/
Slůvko o'clock zde můžeme vynechat.

74. Časové údaje #2 - hodiny a minuty

Složitější časové údaje lze číst digitálně, tedy jako dvě čísla za sebou, první označuje hodiny, druhé minuty. Místo
složitého čtvrt na šest tedy můžeme jednoduše říci pět patnáct. Slůvko o'clock se u takto čteného údaje nepoužívá.

5:15/'faɪv fɪf'ti:n/ (five fifteen)

9:30/'naɪn 'θɜ:ti/ (nine thirty)
10:45/'ten ˌfɔ:ti'faɪv/ (ten forty-five)
V angličtině existuje i způsob čtení podobný českému čtvrt na šest, půl desáté, tři čtvrtě na jedenáct, ale ten zní v dnešní
době poměrně formálně a jako začátečníci se bez něho zatím obejdete.
Obdobně budeme číst i další údaje:

3:13/ˌθri: θɜ:'ti:n/ (three thirteen)

9:22/'naɪn ˌtwenti'tu:/ (nine twenty-two)
8:56/'eɪt ˌfɪfti'sɪks/ (eight fifty-six)
Je-li minutový údaj menší než deset, čteme ho s oh/'əʊ/ (nula):
7:01/'sevən ˌəʊ 'wʌn/ (seven oh one)
12:05/'twelv ˌəʊ 'faɪv/ (twelve oh five)
Pro rozlišení času před polednem a po poledni opět používáme zkratky am/ˌeɪ'em/ a pm/ˌpi:'em/ .

75. Kolik je hodin?

Chceme-li se zeptat, kolik je hodin, můžeme použít jednu z následujících otázek:

What's the time?

What's the time, please?
What time is it?
Všimněte si, že slovo please/'pli:z/ se přidává na konec věty. V češtině ho lze umístit na začátek věty (Prosím Vás,
kolik je hodin.) nebo doprostřed (Kolik je prosím Vás hodin.) V angličtině patří na konec.
Odpověď bude začínat na it is, samozřejmě zkrácené na it's.

It's 2 o'clock.
It's 12:15.
Celá jednoduchá konverzace pak může vypadat takto:

What's the time? – It's 5 o'clock.

What time is it? – It's nine o'clock.
What time is it, mom? – 7:30.
Vidíte, že v poslední větě je v odpovědi it's vynecháno. To je v neformální angličtině zcela běžné.

76. V kolik hodin co děláme

Chceme-li říci, v kolik hodin někdo něco dělá, používáme časovou předložku at/'æt/ .
I start work at eight.
The kids leave home at 7:30.
My brother has football practice at 5 pm.
V žádném případě nelze v těchto větách použít předložku in/'ɪn/ !
Pokud potřebujeme vyjádřit, že se něco děje přibližně v nějaký čas, bude se hodit předložka about/ə'baʊt/ . Ta se ve
větách určujících čas zpravidla přidává k již přítomné předložce at.
I get home at about five.
Otázky ‘v kolik hodin’ budou začínat tázacím what time/ˌwɒt'taɪm/ . U otázek s významovými slovesy nezapomeňte na
pomocná slovesa do / does.
What time is the party?
What time do you start work?
What time do the kids leave home?
What time does your brother get up?

77. Obvykle, často, občas, nikdy

Frekvenci ‘jak často’ něco děláme můžeme vyjádřit pomocí několika užitečných příslovcí:

always/'ɔ:lweɪz/ – stále, vždy

usually/'ju:ʒəli/ – obvykle, obyčejně
often/'ɒfn/ – často
sometimes/'sʌmtaɪmz/ – někdy, občas
Slovíčka jsou seřazena dle toho, jakou frekvenci vyjadřují (ALWAYS – něco se děje vždy, pořád / SOMETIMES – něco se
neděje moc často, jen někdy).
Ve větě je jejich místo před významovým slovesem:

I usually get up at seven.

I sometimes work from home.
My wife often reads in the evening.
What time do you usually go to bed?
Je-li slovesem ve větě sloveso BÝT, příslovce nepatří před, ale až za sloveso:

Her husband is always at work.

NIKOLIV: Her husband always is at work.
Delší příslovečná určení frekvence či času patří až na konec věty:

I watch TV every day.

78. Nikdy v záporných větách

Budeme-li chtít použít frekvenční příslovce never/'nevə/ , musíme si dát pozor na jednu důležitou zásadu. V angličtině
se v jedné záporné větě používá jen jedno záporné slovo. V češtině tedy řekneme např. nikdy nespí, což jsou dva zápory.
Použijeme-li tedy v angličtině slovo never, sloveso už bude kladné!
The city never sleeps.
Klasický zápor by obsahoval doesn't sleep (nespí).
Podívejte se na další příklady:

I never go to work at weekends. – nikdy nechodím

Try it. You never know. – nikdy nevíš
She never relaxes. – nikdy si neodpočine
My husband never talks to me. – nikdy si nepovídá

79. Dny v týdnu

Toto jsou anglické dny v týdnu:

Monday/'mʌndeɪ/ pondělí

Tuesday/'tju:zdeɪ/ úterý

Wednesday/'wensdeɪ/ středa

Thursday/'θɜ:zdeɪ/ čtvrtek

Friday/'fraɪdeɪ/ pátek

Saturday/'sætədeɪ/ sobota

Sunday/'sʌndeɪ/ neděle
Názvy dní se v angličtině vždy píší s velkým písmenem na začátku.

Se dny se pojí předložka on/'ɒn/ .

Do we have English on Monday?
Chceme-li říci, co obvykle nějaký den děláme, používáme název dne většinou v množném čísle. Říkáme totiž ne to, co se
stane např. teď ve středu, ale co se děje každou středu (nejen jednu). Místo toho bychom mohli použít slůvko every/'evri/
.
My grandmother goes to church on Sundays. = every Sunday
My dad works late on Thursdays. = every Thursday
Mluvíme-li o dnech v týdnu, vhod ještě přijdou slova weekday/'wi:kdeɪ/ (pracovní dny) a weekend/ˌwi:'kend/
(víkend).
I go to bed early on weekdays.
My parents never work on weekends. (v britské angličtině at weekends)

80. Denní aktivity

Abychom mohli vyjádřit, co v průběhu dne děláme, bude se nám hodit množství sloves či vazeb. Zde jsou některé základní
z nich:
 get up/ˌget'ʌp/ vstávat

get dressed/ˌget'drest/ obléknout se

have breakfast/ˌhæv'brekfəst/ snídat, nasnídat se

go to work/'gəʊ tʊ 'wɜ:k/ jít / jet do práce

go to school/'gəʊ tʊ 'sku:l/ jít / jet do školy

start work/ˌstɑ:t'wɜ:k/ začínat v práci, začít pracovat

have lunch/ˌhæv'lʌntʃ/ obědvat, naobědvat se

leave work/ˌli:v'wɜ:k/ odejít z práce, jít z práce

get home/ˌget'həʊm/ přijít domů, vrátit se domů

have dinner/ˌhæv'dɪnə/ večeřet, navečeřet se

go out/ˌgəʊ'aʊt/ jít ven, vyjít si (např. do restaurace apod.)

take a shower/'teɪkə'ʃaʊə/ dát si sprchu (have a shower v brit. ang.)

go to bed/'gəʊ tʊ 'bed/ jít spát, jít do postele

81. Sloveso HAVE

Sloveso have/'hæv/ má v angličtině několik různých způsobů použití.
Základním významem tohoto slovesa je ‘mít – vlastnit’

You have a new laptop? Nice!

My uncle doesn't have any kids.
I don't have time for breakfast.
Sloveso HAVE také používáme, když si dáme nějaké denní jídlo – breakfast/'brekfəst/ , lunch/'lʌntʃ/ , dinner/'dɪnə/
. Celou vazbu pak můžeme překládat jedním slovem – snídat, obědvat, večeřet. V těchto vazbách nepoužíváme před
podstatným jménem člen (have a breakfast).
I have lunch at about 1 pm.
What time do you usually have dinner?
Lze ho použít i s jakýmkoliv konkrétním jídlem nebo pitím:

I usually have a cup of coffee and go to work.

Have a Coke.
V britské angličtině se setkáte také se spojením have a shower/'hævə'ʃaʊə/ (sprchovat se) a have a bath/'hævə'bɑ:θ/ .
V americké angličtině ale v těchto dvou případech používají místo HAVE sloveso take/'teɪk/ .
Postupně se budete setkávat i s dalšími případy použití slovesa HAVE.
 82. Sloveso GET
Sloveso get/‘get/ má základní význam 'dostat, získat’, ale setkáte se s ním v mnoha dalších významech a spojeních.
V některých případech se jedná o pevné spojení, které přeložíme do češtiny jedním slovem. Jedná se např. o get up/ˌget'ʌp/
(vstávat z postele) a get dressed/ˌget'drest/ (obléknout se):
Get dressed, it's time to go.
My dogs get up at 5 am.
GET také může vyjadřovat, že někdo někam dorazí, přijde, přijede. Je to např.:

get back/ˌget'bæk/ (vrátit se domů apod.)

get home/ˌget'həʊm/ (přijít / přijet domů)
get to work (přijít / přijet do práce)
get to school (přijít / přijet do školy)
Pozor, nepleťte se slovesem GO.

go to work (jít do práce) x get to work (přijít do práce)

Sloveso GET má desítky dalších způsobů použití. S novými se budete setkávat v průběhu učení angličtiny neustále.

83. Mít / nemít rád

Sloveso like/'laɪk/ vyjadřuje, že někdo má něco rád, něco se mu líbí, něco ho baví apod.
I like sports.
My brother likes snowboarding.
We like pop music.
Pozor, podmětem je vždy člověk, kterému se něco líbí, kdo má něco rád, a za slovesem následuje předmět, což je to
(člověk nebo věc), co se mu líbí, co má rád. V češtině můžeme říct:
Mám rád hudbu. – podmět jsem já
Líbí se mi hudba. – podmět je hudba
V angličtině musí být podmět člověk, tedy já, a předmětem je hudba.

I like music.
Music likes me. – to by znamenalo, že hudba má ráda mě.
Zápor se vytvoří již známým způsobem pomocí don't:

I don't like sports.

My brother doesn't like snowboarding.
We don't like pop music.

84. Milovat / nenávidět

To, že máme či nemáme něco rádi, můžeme vyjádřit také poněkud silnějšími slovíčky.

Sloveso love/'lʌv/ vyjadřuje, že něco máme hodně rádi, že to milujeme:

I love my job.
I love winter!
He loves his wife.
My children love pizza.
Sloveso hate/'heɪt/ naopak používáme, když něco nesnášíme či nenávidíme:
I hate my job.
I hate winter!
He hates his mother-in-law.
My children hate school.

85. Pádová osobní zájmena

Osobní zájmena I, you, he, she, it… byste již znát měli. Ta se používají vždy jako podmět věty (kdo, co?). Pokud budete
chtít osobní zájmeno použít jako předmět věty, budete potřebovat znát tzv. pádová či předmětová (protože v angličtině
pády jako v češtině nemáme) osobní zájmena. Zde je jejich přehled:
jednotné č.

I me/'mi:/ mě, mne, mi…

you you/'ju:/ tě, tebe, ti…

he him/'hɪm/ ho, jemu…

she her/'hɜ:/ ji, jí…

it it/'ɪt/ to, tomu, jemu…

množné č.

we us/'ʌs/ nás, nám…

you you/'ju:/ vás, vám, vámi…

they them/'ðem/ je, jim, nimi…

Všimněte si, že IT a YOU mají tvary stejné.
Takto vypadají předmětová zájmena ve větách:

Come with me.

I love you.
He's not very friendly. I don't like him.
Amy is pretty. I like her.
Do you like techno? – No, I hate it.
I think our teacher hates us.
My favorite band is U2. – Really? I don't like them very much. (je jako kapelu, kterou tvoří několik lidí)