1

2
KNIŽNÍ KLUB

3
4
 Přeložila Jana Jasová

PASSION
First published in the United States by Delacorte Press,
an imprint of Random House Children's Books,
a division of Random House, Inc., New York, 2010
Copyright © 2010 by Tinderbox LLC and Lauren Kate
Translation © Jana Jasová, 2011

ISBN 978-80-242-3239-3

5
 PRO M. A T.
- NEBESKÉ POSLY.

6
 PODĚKOVÁNÍ

Srdečný dík Wendy Loggiové, která předvídala tuhle bláznivou knihu a

jejíž příčetná podpora udržuje sérii při životě. Beverly Horowitzové za
její moudrost a styl. Michaelu Stearnsovi a Tedu Malawerovi za to, že
dávají věci do pohybu. Noreen Heritsové a Roshan Nozariové: moje
vděčnost vám všem se prohlubuje s každou novou knihu. A zvláštní díky
Kristě Vitolové, Barbaře Perrisové, Angele Carlinové, Judith Hautové
(sejdu se s vámi na té slavnosti v Little Rocku) - a Chipu Gibsonovi,
jehož Chipenomika vysvětluje, proč jsou všichni v Random House tak
fantasticky v pohodě.
A přátelům, které jsem si udělala po celém světě: Becky Stradwickové
a Lauren Bennettové (další Lauren Kateová!) ve Velké Británii, Rinovi
Balatbatovi a všem ostatním z National Book Store na Filipínách, celému
nadšenému týmu z Random House Australia a blízkým i vzdáleným
blogerům. Je mi ctí spolupracovat s vámi všemi.
A mé fantastické milující rodině se speciálním hlubokým díkem
Jordanovi, Hailey a Davidovi Franklinovým. Anně Careyové za ty
společné jízdy autem a mnohem víc. A OBLC, díky! A Jasonovi, který je
moje múza, můj svět a s nímž se všechno neustále zlepšuje.

7
Nepodaří-li se ti potkat mne hned,
neklesej na mysli.
Nejsem-li na jednom místě,
hledej na jiném.
Někde jsem a čekám na tebe.

Walt Whitman: Zpěv o mně

(v překladu Jiřího Koláře)

8
 PROLOG

ČERNÝ KŮŇ

LOUISVILLE, KENTUCKY • 27. LISTOPADU 2009

Práskl výstřel. Brána se prudce rozlétla a koňská kopyta zabušila do

dráhy. Znělo to jako burácení hromu.
„Už běží!“
Sophia Blissová si upravila širokou krempu svého klobouku
ozdobeného peřím. Byl v tlumeném odstínu fialové, měl sedmdesát
centimetrů v průměru a spadal z něj šifonový závojíček. Klobouk byl
dost velký, aby v něm vypadala jako správná dostihová nadšenkyně,
a natolik nenápadný, že k ní nepřitahoval nežádoucí pozornost.
Pro dnešní dostihy dostal kloboučník z Hilton Head objednávku
na tři speciální klobouky. Jeden, v máslově nažloutlé barvě, zakrýval
sněhobílé vlasy Lyriky Crispové, která seděla vedle slečny Sophie a
vychutnávala si sendvič s nakládaným hovězím. Další, slamáček v
barvě mořské pěny, zdobený širokou puntíkatou stuhou, spočíval na
hlavě Viviny Soleové, která seděla napravo od slečny Sophie v
klamně plaché póze. Ruce v bílých rukavičkách měla sepjaté v klíně.
„Nádherný den na dostihy,“ prohodila Lyrica. Ve svých sto
šestatřiceti letech byla nejmladší ze Starších Zhsmaelimů. Otřela si z
koutku úst hořčici. „Věříte, že jsem poprvé na závodišti?“

9
 „Psst,“ sykla Sophia. Lyrica je taková hlupačka. Dnes vůbec nešlo
o dostihy: bylo to tajné setkání velkých myslitelů. Ti ostatní se sice
zatím neukázali, ale co má být? Jistě tady někde jsou. Na tomhle
dokonale neutrálním místě, které si Sophia přečetla na pozvánce
vyražené zlatým písmem, kterou jí poslal neznámý odesílatel.
Ostatní pozvaní se jim jistě brzy odhalí a představí jim svůj plán
společného útoku. Už každou minutu. Sophia v to aspoň doufala.
„Krásný den a krásný sport,“ prohodila suše Vivina. „Škoda že nás
kůň tady neběhá v kruhu s těmi ostatními rocky, co, Sophie? Těžko
sázet na to, jak doběhne naše plnokrevná klisnička Lucinda.“
„Řekla jsem pššt,“ sykla Sophia. „Držte ty svoje přezíravé jazyky
za zuby. Špehové jsou všude kolem nás.“
„Jsi paranoidní“ prohlásila Vivina. Lyrica se pronikavě
zachichotala.
„Nic jiného než já vám nezbývá,“ odsekla Sophia.
Bývalo jich mnohem víc — čtyřiadvacet Starších na vrcholku
pyramidy Zhsmaelimů. Smrtelníci, nesmrtelní i pár věčných jako
Sophia. Osa vědění a vášně a víry s jediným jednotícím cílem:
obnovit svět tak, jaký býval před prvotním hříchem, v tom krátkém
nádherném čase před Pádem andělů. Ať už to dopadne jakkoli.
Tak to jasně stálo v úmluvě, kterou dali společně dohromady a
všichni podepsali: v dobrém i zlém.
Protože upřímně řečeno..., mohlo to dopadnout jakkoli.
Každá mince má dvě strany. Panna, nebo orel. Světlo, nebo tma.
Dobro, nebo...
A Sophia nemohla za to, že se ostatní Starší nepřipravili na obě
možnosti. Ale byl to kříž, který musela nést, když její bývalí
souputníci jeden po druhém odpadali a posílali zprávy odůvodňující
jejich zběhnutí. Vaše záměry jsou už příliš temné. Nebo: Mravní
zásady organizace upadly. Nebo: Starší se už silné odchýlili od
původní úmluvy. První smršť dopisů přišla, jak se dalo očekávat, do
týdne po incidentu s tou smrtelnou dívkou, Pennyweather. Zběhové

10
psali, že nemohou strpět smrt toho bezvýznamného dítěte. Jeden
nedomyšlený okamžik s dýkou, a Starší se rozprchli jako vyděšené
myši. Děsili se hněvu Stupnice.
Zbabělci.
Sophia se Stupnice nebála. Jejich úkolem bylo hlídat padlé, ne
spravedlivé. Trestat anděly jako Roland Sparks a Arriane Alterová.
Ti, kteří nezběhli z nebes, mohou trochu zakolísat. Zoufalé časy si o
něco takového prakticky říkají: Sophia začala skoro šilhat, když si
četla ty ustrašené výmluvy dezertujících Starších. Ale i kdyby si je
chtěla udržet — což nechtěla —, nemohla by s tím nic dělat.
Sophia Blissová, školní knihovnice, která bývala tajemnicí Rady
Starších Zhsmaelimů, se teď stala nejvyšší velitelkou v jejich
prořídlých řadách. Už jich zbylo jen dvanáct. A devíti z nich se
nedalo věřit.
Takže zbyly jen tyhle tři dámy v pastelových kloboucích, které si
vsadily na běžící rocky. A čekaly. Je žalostné, jak hluboko klesly.
Dostih skončil. Z reproduktoru, který praskal statickou
elektřinou, se ozvalo oznámení vítězů a vyhlášení sázek na další
závod. Diváci i opilci kolem nich bud propukli v jásot, nebo na
sedadlech sklouzli níž.
Po hliníkových schodech tribuny se k místům, kde seděly tři
Starší, vydala asi devatenáctiletá dívka s neuvěřitelně světlým
ohonem, v hnědém plášti a v tlustých slunečních brýlích.
Sophia strnula. Co ta tady dělá?
Bylo téměř nemožné pod brýlemi zjistit, kam se dívka kouká, a
Sophia se na ni ze všech sil snažila nezírat. Ne že by to něco
změnilo: ta dívka by ji stejně nemohla vidět. Byla slepá. Ale...
Vyhnankyně na Sophii krátce pokývla. No ovšem — tihle zoufalci
vidí planoucí lidskou duši. Ta Sophiina byla temná, ale její životní
síla o sobě stejně dávala vědět.

11
 Dívka se posadila do prázdné řady sedadel pod trojicí Starších.
Obličej měla otočený k závodišti a sledovala slepýma očima
pětidolarový sázkový tiket, který si nemohla přečíst.
„Dobrý den,“ pronesla monotónně Vyhnankyně. Neohlížela se.
„Vážně nechápu, co tady děláš,“ sykla slečna Sophia.
V Kentucky byl právě sychravý listopadový den, ale jí i tak na čele
vyrazil pot. „Když vaše oddíly nedokázaly přivést tu holku, naše
spolupráce skončila. Bez ohledu na to, co za nesmysly vám
nablábolil ten, který si říká Phillip.“ Sophia se naklonila k dívce a
nakrčila nos. „Všichni vědí, že Vyhnancům se nedá věřit...“
„Nejsme tady, abychom vyjednávali s vámi,“ pronesla dívka s
hlavou otočenou k dostihové dráze. „Byli jste pro nás jen způsob, jak
se dostat k Lucindě. Nemáme zájem na žádné ,spolupráci‘ s vámi.“
„Na vaší organizaci už dneska nikomu nezáleží.“ Mezi lavičkami
zaduněly kroky.
Chlapec byl vysoký a štíhlý, s vyholenou hlavou a v plášti, který
se podobal dívčinu. Jeho sluneční brýle vypadaly jako ten levný
druh, který mají v samoobsluze v regálech vedle baterií.
Phillip se posadil na lavičku vedle Lyriky Crispové. Stejně jako
dívka se při hovoru na ženy nedíval.
„Nepřekvapuje nás, že jste tady, Sophie.“ Posunul si brýle ke
špičce nosu, takže se odhalily jeho prázdné bílé oči. „Jen jsem
zklamaný, že jste necítila potřebu nám oznámit, že jste byly také
pozvány.“
Lyrica zalapala po dechu, když se zadívala do nekonečné bílé
prázdnoty pod slunečními brýlemi. Dokonce i Vivina ztratila svůj
předstíraný chlad a posunula se dál. V Sophii se všechno vařilo.
„Dostali jsme tohle.“ Vyhnankyně před nimi zvedla v prstech
zlatě lemovanou kartičku — stejnou pozvánku, jakou měla i Sophia.
Až na to, že text na té její byl zřejmě vyražený Braillovým písmem.
Sophia se naklonila, aby se o tom přesvědčila, ale v tu chvíli už
kartička zmizela v kapse dívčina hnědého pláště.

12
 „Poslouchejte, vy zmetci. Označila jsem vaše hvězdné střely
symbolem Starších. Pracujete pro mne...“
„Omyl,“ přerušil ji Phillip. „Vyhnanci nepracují pro nikoho. Jen
pro sebe.“
Sophia se dívala, jak albínský mladík vytahuje krk a předstírá, že
sleduje pohyb koní na dráze. Vždycky jí připadalo strašidelné, jak
Vyhnanci dovedou v jiných budit dojem, že vidí. I když všichni
věděli, že On většinu z nich pouhým pohybem prstu ranil slepotou.
„Škoda že jste se jí nedokázali zmocnit. Odvedli jste mizernou
práci.“ Sophia si uvědomila, že promluvila hlasitěji, než měla v
úmyslu. Postarší manželé, kteří kráčeli kolem hlavní tribuny, se po
ní zvědavě podívali. „Měli jsme postupovat společně,“ zavrčela.
„Uštvat ji — a vy jste selhali.“
„Na tom stejně nezáleží.“
„Co prosím?“
„Stejně bude ztracená. Takový byl povždy její osud. A Starší
budou dál tahat za nitky. To je zase váš osud.“
Sophia se na něj chtěla vrhnout, chytit ho za krk a škrtit, až by
mu ty bílé oči vylezly z důlků. Měla pocit, že si její dýka propaluje
cestu kabelkou z teletiny, která jí ležela v klíně. Kdyby to tak byla
hvězdná střela! Žena se začala zvedat z lavičky, když ji na místo
přimrazil hlas za nimi.
„Sednout, prosím!“ ozvalo se za nimi. „Vyzývám shromážděné ke
klidu.“
Ten hlas. Sophia okamžitě věděla, komu patří. Tak klidný, tak
autoritativní. Přezíravě ponižující. Tribuna se pod jeho náporem
rozechvěla.
Smrtelníci, kteří seděli poblíž, si ničeho nevšímali, ale Sophia
ucítila závan horkého vzduchu vzadu na krku. Ten závan jí projel
tělem a znehybnil ho. Nebyl to obyčejný strach: byla to ochromující
hrůza, z níž se jí kroutila střeva. Odváží se ohlédnout?

13
 Jen nejzazším koutkem oka zaznamenala muže v černém obleku
šitém na míru. Vlasy mu pod černým kloboukem nebyly vůbec vidět.
Tvář měl milou a přitažlivou, ale nijak nápadnou. Hladce oholená
brada, rovný nos a hnědé oči, které působily důvěrně známým
dojmem. Přesto ho Sophia ještě nikdy neviděla. Jen věděla, kdo to je.
Cítila to až do morku kostí.
„Kde je Cam?“ zeptal se hlas za nimi. „Dostal pozvánku.“
„Nejspíš si hraje na Boha v Hlasatelích. Spolu s ostatními,“
vyhrkla Lyrica. Sophia do ní šťouchla.
„Říkáš, že si hraje na Boha?“
Sophia horečně hledala slova, která by tohle šlápnutí vedle
zahladila. „Několik z nich následovalo Lucindu zpátky v čase,“
vyslovila konečně. „Včetně dvou nefilimů. Nevíme, kolik jich tam
dohromady je.“
„Mohu se zeptat,“ ozval se hlas ledově klidným tónem, „proč se ji
nikdo z vás nerozhodl následovat?“
Sophia namáhavě polkla. Snažila se nadechnout, i když ji
ochromila panika. „To jsme nemohli, my... nemáme dosud
schopnosti...“
„Vyhnanci se snaží o...,“ vyhrkla zároveň s ní slepá dívka.
„Ticho!“ zarazil je muž v černém. „Ušetřete mně svých trapných
výmluv. Už na nich nezáleží. Tak jako už nezáleží na vás.“
Skupinka ztichla. Děsivé bylo, že nikdo z nich netušil, jak muže
vzadu uspokojit. Když na ně konečně promluvil, jeho hlas zněl
mírněji. Pořád byl ale stejně smrtící. „Je toho tolik v sázce! Už
nemůžu nic nechat na náhodě.“
Odmlčel se.
Pak mírně dodal. „Nastal čas, abych vzal záležitosti do svých
rukou.“
Sophia přerývaně zalapala po dechu. Snažila se zamaskovat svou
hrůzu, ale nedokázala zabránit tomu, aby se její tělo netřáslo. On se

14
chce přímo zapojit? To byla ta nejstrašnější vyhlídka. Nedokázala si
představit, že by měla pracovat s ním...
„Vy se od toho držte dál,“ dodal. „To je všechno.“
„Ale...“ To slovo uniklo ze Sophiiných úst samo. Byla to nehoda.
Už ho nemohla vzít zpátky. Ale ta desetiletí práce. Všechny ty plány.
Její plány!
Následovalo dlouhé, ohlušující zavytí. Jako by během vteřiny
proběhlo celou dostihovou dráhou.
Sophia sebou škubla. Ten zvuk jako by se vnořil do ní, projel jí
pokožkou až k samému nitru její bytosti. Měla pocit, jako by se jí
srdce rozskočilo na kusy.
Lyrica i Vivina se k ní přitiskly a zakryly si dlaněmi uši. Dokonce i
Vyhnanci se roztřásli.
Právě když si Sophia pomyslela, že ten zvuk nikdy nepomine, že
to bude její smrt, řev ve zlomku vteřiny náhle ustal. Nahradilo ho
naprosté ticho, v němž by bylo slyšet i příslovečný špendlík.
Na chvíli.
Právě na tak dlouhou, aby se shromáždění stačili přesvědčit
pohledem, že dostihoví diváci na tribuně kolem nich nic neslyšeli.
Sophii se do ucha ozval jeho šepot:
„Tvoje úloha v tomhle podniku skončila. Neopovažuj se mi plést
do cesty.“
Dole zazněl další startovní výstřel. Široká brána se znovu
rozlétla. Ale teď zněl dusot koní po dráze jen jako tichounké
šepotání, jako jemný deštík dopadající na koruny stromů.
Než závodní koně proběhli startem, postava za trojicí Starších
zmizela. Zůstaly po ní jen uhlově černé otisky kopyt, vypálené do
dřevěné podlážky tribuny.

15
 KAPITOLA PRVNÍ

POD PALBOU

MOSKVA, SOVĚTSKÝ SVAZ • 15. ŘÍJNA 1941

Lucindo!
Výkřik k ní připlul mlžným oparem.
Vrať se!
Počkej!
Nevšímala si toho a pokračovala v chůzi. Její jméno se s ozvěnou
odráželo od stínových stěn Hlasatele a po dívčině kůži se šířily vlnky
horka. Byl to Danielův, nebo Camův hlas? Arrianin, nebo Gabbein?
Prosil ji Roland, aby se vrátila, nebo ji zapřísahal Miles?
Výkřiky bylo stále těžší rozeznat, až už je od sebe Luce
nerozlišila vůbec. Dobro, nebo zlo. Přítel, nebo nepřítel. Dřív to bylo
snadné, ale všechno se tak zkomplikovalo. Všechno, co dřív bylo
černé a bílé, teď splynulo v šedou.
Samozřejmě, obě strany se shodovaly na jednom: musejí ji
vytáhnout z Hlasatele. Aby ji ochránili. Tak to aspoň tvrdili.
Ale ne, díky.
Ne teď.
Teď, když zničili dvorek jejích rodičů a proměnili ho v další z
těch zaprášených bitevních polí. Luce si nedokázala představit

16
maminčin a tatínkův výraz bez toho, aby se jí chtělo se okamžitě
vrátit — ne že by snad věděla, jak se to v Hlasateli dělá. A pak... bylo
už pozdě. Cam se ji pokusil zabít. Nebo aspoň to, co za ni považoval.
A Miles ji zachránil, jenže ani to nebylo tak jednoduché. Jen dokázal
vytvořit její zrcadlový obraz, protože mu na ní záleželo až moc.
A Daniel? Záleželo mu na ní dost? To nedokázala říct.
V tu chvíli na konci, když k ní přišli Vyhnanci, zíral Daniel i
ostatní na Luce, jako by to byla ona, kdo něco dluží jim.
Jsi naše brána k nebesům, řekla jí ta Vyhnankyně. Naše cena. Co
tím myslela? Luce před pár týdny ještě neměla ani ponětí o tom, že
nějací Vyhnanci vůbec existují. A teď od ní něco chtěli — tak moc,
že kvůli tomu bojovali s Danielem. Musí to nějak souviset s jejím
prokletím, s tím, kvůli kterému se Luce zase a znovu reinkarnuje.
Ale co si ti Vyhnanci myslí, že pro ně ona může udělat?
Je snad odpověď pohřbená někde tady?
Žaludek se jí sevřel, když se propadala dál chladnou temnotou,
hluboko do propasti Hlasatele.
Luce...
Hlasy se vzdalovaly a utichaly. Brzy se proměnily v pouhý šepot.
Jako by to s ní vzdaly. Dokud...
Dokud se neozvaly hlasitěji. A zřetelněji.
Luce...
Ne. Ucpala si uši, aby je neslyšela.
Lucindo...
Lucy...
Lucie...
Lusko...
Byla jí zima a cítila se unavená a nechtěla je slyšet. Teď chtěla být
sama.
Lusko! Lusko! Lusko!
Její nohy s žuchnutím narazily na něco pevného.
Na něco hodně, hodně studeného.

17
 Stála na pevné zemi. Cítila, že už nepadá, i když kolem sebe
neviděla nic než temnou přikrývku. Zadívala se na svoje conversky.
A zalapala po dechu.
Její nohy vězely ve sněhu, který jí sahal až do půlky lýtek. Vlhký
chlad, na který byla zvyklá — ten stínový tunel, jímž putovala z
jejich zadního dvorku do minulosti, se změnil v něco jiného. V něco
bouřlivého a děsivého.
Když Luce prošla Hlasatelem poprvé — ze svého pokoje v
Pobřežní akademii do kasina v Las Vegas — byli s ní její přátelé,
Shelby a Miles. Na konci cesty narazili na překážku: temný závěs
mezi nimi a městem. Miles byl tehdy jediný, kdo si v knize přečetl
návod, jak postupovat, a začal rozhánět tmu krouživými pohyby, až
se nakonec tma odloupala a rozplynula. Luce si až teď uvědomila, že
Miles vždycky odstraňoval z cesty problémy.
Ale teď tu žádná překážka nebyla. Možná proto, že Luce
cestovala sama a Hlasatelem, jehož si přivolala vlastní vůlí. Ale
dostat se z něj ven bylo tak snadné..., až příliš. Jako by se temná
opona prostě rozhrnula.
Do Luce se opřel chladný poryv, který jí znehybnil kolena
mrazem. Zebra jí strnula a do očí se nahrnuly slzy, jak je šlehl ostrý
vichr.
Kde to je?
Luce už začala litovat, že tak zpanikařila a proskočila časem.
Ano, potřebovala utéct, a ano, chtěla odhalit svou minulost,
zachránit své bývalé já od vší té bolesti, porozumět tomu, jaká to
byla láska, která ji tehdy s Danielem spojovala.
Ale ne takhle. Kdy byla zmrzlá, opuštěná a naprosto nepři-
pravená na tohle..., ať už tohle bylo kdekoli a kdykoli.
Viděla teď před sebou zasněženou ulici i ocelově šedou oblohu
nad bílými budovami. Z dálky se ozývalo jakési rachocení. Nechtěla
myslet na to, co něco z toho znamená.
„Počkej,“ zašeptala Hlasateli.

18
 Stín se ospale pohupoval kousek od její ruky. Pokusila se ho
zachytit, ale Hlasatel jí vyklouzl a ucouvl od ní dál. Skočila po něm a
ucítila v prstech jeho vlhký chladný cípek...
Jenže v tu chvíli se Hlasatel rozpadl na maličké černé útržky a
spadl do sněhu. Kousíčky rychle bledly, a vzápětí byly pryč.
„Bezva,“ zamumlala Luce. „Co teď?“
V dálce před ní se úzká cesta stáčela doleva, ke křižovatce
ponořené ve stínech. Chodníčky po stranách byly zapadané sněhem,
který se někdo snažil odházet lopatou. Vytvořil tak podlouhlou
bariéru kolem dlouhých stěn bílých kamenných budov. Ty stavby
byly úchvatné, nepodobaly se ničemu, co kdy Luce viděla: několik
poschodí vysoké, a celá průčelí tvořily jasné bílé oblouky a zdobené
sloupy.
Všechna okna v nich byla temná. Luce měla pocit, že celé město
je ponořené do tmy. Jediné světlo vycházelo z osamělé plynové
lampy. Pokud už vyšel měsíc, byl ukrytý za temným povlakem
mračen. Na nebi znovu něco zarachotilo. Hrom?
Luce si objala rukama ramena. Byla jí strašná zima.
„Luško!“
Byl to ženský hlas, chraptivý a ostrý — hlas někoho, kdo byl celý
život zvyklý velet. Ale teď se taky trochu chvěl.
„Luško, ty holka jedna pitomá! Kde vězíš?!“
Teď se ozval blíž. To mluví na Luce? V tom hlase bylo ještě něco
podivného, co Luce nedokázala pojmenovat.
Když žena Vyklopýtala na roh ulice, dívka na ni vytřeštila oči a
pokusila se ji někam zařadit. Zena byla malá a trochu sehnutá,
mohlo jí být už tak k sedmdesáti. Bachraté šaty, které měla na sobě,
jako by jí byly až příliš velké. Vlasy měla schované pod tlustou
černou šálou. Když spatřila dívku, na obličeji se jí objevily
protichůdné emoce.
„Kde jsi byla?!“

19
 Luce se rozhlédla kolem, ale kromě nich na ulici nikdo nebyl.
Takže ta stařena mluví na ni.
„Jen tady,“ slyšela se odpovědět.
Rusky.
Přitiskla si dlaň na pusu. Tak tohle jí na tom ženině hlase při-
padalo divné — mluvila jazykem, který se Luce nikdy neučila! A
přece jí nejen rozuměla každé slovo, ale dokázala i odpovídat.
„Já tě zabiju!“ vyhrkla stařena a udýchaně se k Luce vrhla. Objala
ji.
Na tak křehkou stařenku měla nečekaně silné paže. Když
promrzlá Luce ucítila, jak se k ní tiskne horké tělo, byla to tak
intenzivní úleva, že se málem rozbrečela. Oplatila stařeně objetí.
„Babi...?“ zašeptala jí do ucha. Nějak věděla, že to tak je.
„Zrovna dneska přijdu z práce, a ty nikde!“ vybuchla žena. „A teď
tě najdu, jak tady stojíš na ulici jako náměsíčná! Kde je tvoje sestra?“
Na nebi se znovu ozvalo zarachocení. Rychle se blížilo k nim.
Luce se zachvěla a zavrtěla hlavou. Neznala odpověď.
„Aha,“ zabručela žena. „Zrovna teď bys neměla být tak bez-
starostná.“ Zamžourala na Luce a vzápětí ji od sebe odstrčila, aby si
ji mohla prohlédnout. „Panebože, co to máš na sobě?“
Luce se ošila, když babička z toho minulého života vytřeštila oči
na její džíny a přejela zkroucenými prsty po knoflíkách na její
flanelové košili. Pak chytila Luce za její krátký zacuchaný ohon.
„Někdy si říkám, jestli nejsi stejně bláznivá jako nebožtík tvůj táta,
ať je mu země lehká.“
„Já...“ Luce zadrkotaly zuby. „Já nevěděla, že bude taková zima.“
Stařena si odplivla do sněhu, jako by chtěla vyjádřit své
opovržení. Pak si stáhla kabát. „Vezmi si to, než umrzneš.“ Natáhla
kabát na Luce. Dívka měla tak zmrzlé prsty, že si sotva dokázala
zapnout knoflíky. Babička si pak stáhla z krku šálu a ovázala ji
vnučce kolem hlavy.

20
 Rachocení na obloze škublo s nimi oběma. Luce už věděla, že to
nehřmí. „Co je to?“ zašeptala.
Stařena na ni vytřeštila oči. „Válka,“ zamumlala. „Ty jsi se šaty
někde poztrácela i rozum, nebo co? Tak už pojď. Musíme jít.“
Když kráčely po zasněžené ulici, kde byly do dlažebních kostek
zasazené tramvajové koleje, Luce zjistila, že město není tak úplně
prázdné. Tu a tam parkovala u chodníků auta, ale občas se ze tmy
ozvalo ržání koní, zapřažených do kočárů, a jejich horký dech se na
mrazivém vzduchu měnil v páru. Po střechách budov se míhaly
siluety postav. Před nimi nějaký muž v otrhaném kabátu pomáhal
třem malým dětem vylézt poklopem ze sklepa.
Úzká ulice se na konci rozšiřovala a měnila v třídu s několika
jízdními pruhy, z níž bylo lépe vidět na město. Všechna auta, která
tu parkovala, byla vojenská. Vypadala starodávně, téměř absurdně,
jako exponáty ve válečném muzeu: džípy s plátěnou střechou a
mohutnými nárazníky, s tenkými volanty a dvířky, do nichž byl
vyražen sovětský symbol — srp a kladivo. Ale kromě Luce a její
babičky byla ulice úplně vylidněná. Všude panovalo strašidelné ticho
— až na to rachocení na obloze.
V dálce Luce zahlédla řeku a daleko za ní vysokou stavbu. I ve
tmě rozeznávala její důmyslně kroucené vížky a cibulovité kupole,
které jí připadaly zároveň důvěrně známé i tajemné. Chvíli jí trvalo,
než všechno zapadlo do sebe. Luceiným tělem projel záchvěv hrůzy.
Je v Moskvě.
A za války.
K šedé obloze se vznesl černý dým z míst, kde bylo město
zasaženo: nalevo od mohutné pevnosti Kreml, za ním, a pak znovu
napravo od něj. Ale ve městě se nebojovalo, nezdálo se, že by se do
něj dostala nepřátelská vojska. Jenže plameny, olizující zasažené
budovy, kovový pach války i zlosvěstná předzvěst ještě větších hrůz
byly svým způsobem daleko horší.

21
 Tohle bylo rozhodně to nejšílenější, co Luce v životě viděla — v
tomhle, a možná i ve všech minulých. Rodiče by ji zabili, kdyby
věděli, kde je. A Daniel už by s ní nejspíš nikdy nepromluvil.
Ale... co když už ani nebudou mít příležitost se na ni naštvat?
Může tu zahynout. Je ve válečné zóně.
Proč to udělala?
Protože musela. Bylo těžké vydolovat v sobě pod příkrovem
paniky špetku hrdosti. Ale někde tam určitě je.
Prošla časem. Sama. Na vzdálené místo do vzdálené doby, kterou
potřebovala pochopit. Tohle chtěla. Už měla dost toho, jak si ji
postrkují jako figurku po šachovnici.
Ale co má dělat teď?
Zrychlila krok a pevně stiskla babiččinu ruku. Zvláštní, že tahle
žena nemá ani ponětí o tom, čím si Luce prochází. Nemá ponětí,
kdo Luce je. A přece ji jen ona dokázala udržet v pohybu.
„Kam jdeme?“ vyhrkla Luce, když ji babiččina ruka nasměrovala
do další temné ulice. Ta už nebyla vydlážděná kočičími hlavami, ale
pokrytá kluzkým udusaným sněhem. Ten brzy promáčel Luceiny
tenisky, takže ji palce u nohou pálily mrazem.
„Jdeme pro tvou sestru,“ zavrčela stará žena. „Pro Kristinu, která
celé noci hloubí holýma rukama zákopy, abys ty mohla v klidu spát.
Že by ses už na ni nepamatovala?“
Zastavily se v naprosté tmě. Ulici neosvětlovala žádná lampa.
Luce několikrát zamrkala, aby se její oči přizpůsobily. Stály před
něčím, co vypadalo jako dlouhý příkop, táhnoucí se prostředkem
města.
V něm byla snad stovka lidí, všichni zachumlaní v teplém
oblečení. Někteří vyhazovali hlínu lopatami, jiní klečeli a hrabali
holýma rukama. Jiní strnule stáli a hleděli k obloze. Několik vojáků
odváželo vrzající kolečka a trakaře navršené hlínou a kameny na
konec ulice, kde z nich budovali barikádu. Jejich těla ukrývaly
dlouhé, vlněné vojenské kabáty, jejichž cípy jim poletovaly kolem

22
kolen. Ale tváře pod ocelovými přilbami byly stejně strhané jako
tváře civilistů. Luce pochopila, že tady pracují všichni společně:
vojáci, ženy i děti. Ti všichni měnili své město v pevnost, snažili se
udělat všechno, co se dá, aby až do poslední minuty udrželi
nepřátelské tanky z dosahu.
„Kristino!“ zavolala babička se stejnou směsicí obav a lásky, jako
když hledala Luce.
Téměř okamžitě se před nimi vynořila dívka. „Kde jste byly tak
dlouho?“
Byla vysoká a hubená, z ušanky jí tu a tam vykukovaly prameny
dlouhých černých vlasů. I v těch hadrech bylo znát, že je krásná.
Luce musela ztěžka polknout. Okamžitě poznala, že tahle dívka
patří k ní.
Připomínala jí Veru, sestru z jiného minulého života. Během těch
stovek let měla jistě stovky sester. Možná tisíc. A ty všechny si
prožily něco podobného. Sestry a bratři a rodiče a prarodiče, kteří
Luce milovali, a tak brzy ji ztratili. Nikdo z nich netušil, co se k nim
blíží. A ona je musela opustit, ponechat je napospas zármutku.
Třeba by to šlo nějak změnit. Usnadnit nějak těžký úděl těch,
kteří ji milovali. Třeba to patřilo k tomu, co Luce mohla udělat ve
svých minulých životech.
Ozval se mohutný výbuch, který se rozlehl městem. Tak blízko,
že země pod Luceinýma nohama se zachvěla a dívka měla pocit, že jí
snad praskl pravý ušní bubínek. Někde na rohu zavyly sirény
ohlašující poplach.
„Babuška...“ Kristina chytila stařenu za ruku. Vypadala, že má na
krajíčku. „Nacisti už jsou tady, viď?“
Němci. Luce poprvé sama projde časem — a musí se ocitnout
zrovna uprostřed druhé světové války. „Oni útočí na Moskvu?“
vyhrkla rozechvěle. „Dneska v noci?“
„Měly jsme odejít s ostatními,“ ozvala se hořce Kristina. „Jenže
teď už je pozdě.“

23
 „A opustit matku a otce a dědušku?“ Babička zavrtěla hlavou.
„Nechat je tady v hrobech samotné?“
„Myslíš, že budou radši, když se k nim na hřbitově brzo
přidáme?“ vyštěkla Kristina. Natáhla se po Luceině ruce. „Vědělas o
tom útoku? Ty a tvůj přítel kulak? Proto jsi dnes ráno nepřišla do
práce? Byla jsi s ním, co?“
O čem si Kristina myslí, že Luce měla vědět? S kým že měla být?
A s kým jiným než s Danielem?
Ovšem. Ta Luška je teď právě s ním. A ty dvě si Luce spletly s ní...
Hrud se jí sevřela. Kolik jí asi v tomhle životě zbývá času, než
umře? A co kdyby tu Lušku dokázala najít dřív, než se to stane?
„Luško!“
Babička i sestra na ni zíraly.
„Co to s ní dneska je?“ zamumlala Kristina.
„Tak už pojďte.“ Babička se zamračila. „Ten sklep nám věčně
otevřený nenechají.“
Nízko nad hlavami se jim ozval svist bojového letounu. Když se
na okamžik vynořil z mraků, na spodní straně jeho křídel se objevila
černá svastika. Luce se zachvěla. Vzápětí se město roztřáslo, jak na
něj dopadla další puma, a vzduch se naplnil štiplavým pachem. Ta
puma spadla někde blízko. A znovu..., země se jim pod nohama
otřásla dvěma masivními výbuchy.
V ulici vypukl zmatek. Lidé se zákopů se rozutekli do vedlejších
uliček. Někteří se hnali po schodech do stanice metra na rohu, aby
se před bombardováním ukryli tam. Jiní mizeli v temných dveřích
okolních domů.
O blok dál Luce spatřila pádící dívku ve svém věku. Měla
červenou čepici a dlouhý vlněný kabát. V běhu na okamžik obrátila
hlavu k nim, ale ten okamžik stačil, aby ji Luce poznala.
Byla to ona.
Luska.
Luce se vyškubla babušce. „Promiň. Musím jít.“

24
 Zhluboka se nadechla a rozběhla se ulicí přímo k místům, odkud
stoupal hustý kouř. K té části města, kde dopadaly bomby
„Zbláznila ses?“ zaječela Kristina. Ale ani ona, ani babuška za ní
neběžely. To by se musely zbláznit taky.
Luce skoro necítila promrzlé nohy, když se brodila vysokým
sněhem na chodníku. Když doběhla k rohu, za nějž viděla zahýbat
své minulé vtělení v červené čepici, zpomalila. Vzápětí se zajíkla.
Budova, která stála asi půl bloku před ní, se náhle propadla do
země. Z bílého kamení vyletoval černý popel. Z kráteru ve stěně
vyšlehly plameny.
Při explozi vylétly z budovy kusy něčeho rudého. Sníh kolem ní
pokrývaly rudé stříkance. Luce vylétl žaludek až do krku, ale vzápětí
jí došlo, že jsou to cáry červené látky.
V domě bylo nejspíš krejčovství. V ulici se válelo i několik silně
poškozených rolí látek. V zákopu ležela na boku hořící figurína.
Luce si musela zakrýt pusu babiččinou šálou, aby se nerozkašlala.
Všude, kam došlápla, byl sníh posetý střepy a úlomky kamenů.
Měla by se vrátit a najít babičku a sestru, jít se s nimi schovat do
krytu. Ale nemohla. Musí najít Lušku. Ještě nikdy se nedostala tak
blízko k nějakému ze svých minulých já. Luška by jí mohla pomoci
pochopit, proč je v tom posledním životě všechno jinak. Proč Cam
střelil její zrcadlový odraz hvězdným šípem a řekl přitom Danielovi:
„Tenhle konec pro ni byl lepší.“ Lepší než co?
Pomalu se otáčela, snažila se ve tmě zahlédnout záblesk červené
čepice.
Tamhle.
Dívka běžela k řece. Luce vystartovala za ní.
Obě běžely stejně rychle. Když se při zadunění dalšího výbuchu
Luce přikrčila, Luška se přikrčila taky, jako by napodobovala její
pohyby. A když se dostaly k řece a před nimi se objevilo město, obě
strnuly ve stejně nehybném postoji.
Padesát metrů před Luce začal její zrcadlový odraz vzlykat.

25
 Moskva hořela. Tolik míst bylo srovnáno se zemí. Luce se snažila
odhadnout, kolik životů dnes v tomhle městě vyhaslo, jenže všichni
ti lidé jí připadali vzdálení a neuchopitelní. Jako by si o tom jen četla
v učebnici dějepisu.
Dívka se dala znovu do běhu. Uháněla tak rychle, že by ji Luce
nemohla zastavit, ani kdyby chtěla. Obě se vyhýbaly obrovským
kráterům v dlážděné silnici. Běžely kolem hořících budov, zatímco
jim nad hlavami hvízdaly další bomby a ozývaly se hromové výbuchy
ve chvílích, kdy střely našly svůj cíl. Běžely kolem rozbitých a
převrácených vojenských aut, z nichž po stranách visely zčernalé
paže.
Vzápětí Luška zabočila doleva a Luce ji ztratila z očí.
V krvi jí pulzoval adrenalin. Luce uháněla, nohy jí dusaly po
zasněžené ulici. Takhle rychle lidé běhají, jen když jsou zoufalí.
Když je pohání něco důležitějšího než jejich vůle.
Luška mohla běžet jen za jediným cílem.
„Luško...“
Jeho hlas.
Kde je? Luce na okamžik zapomněla na své bývalé já, na tu
ruskou dívku, jíž už každou chvíli hrozila smrt, zapomněla na to, že
tenhle Daniel není její Daniel, ale...
Až na to, že samozřejmě byl.
On přece nikdy neumíral. Pořád byl tady. Vždycky byl její a ona
byla jeho. Nikdy netoužila po ničem jiném, než se mu schoulit do
náručí. Daniel bude vědět, co má dělat. Dokáže jí pomoct. Jak o tom
kdy mohla pochybovat?
Rozběhla se, jako by ji k sobě vábil jeho hlas. Jenže Daniela nikde
neviděla. Ani Lusku. Ve vzdálenosti jednoho bloku od řeky se nejistě
zastavila na opuštěné křižovatce.
Dech se jí zasekával v plicích. Hluboko v uších cítila chladnou,
tepající bolest. Do chodidel se jí zabodávaly ledové jehličky, takže
skoro nedokázala stát na jednom místě.

26
 Kudy se má dát teď?
Před ní bylo rozlehlé, prázdné prostranství plné suti, které od ní i
ulice oddělovalo lešení a kovový plot. Ale Luce i potmě viděla, že
tady bylo zbořeniště už dřív, nemělo ho na svědomí momentální
bombardování.
Nevypadalo to nijak zajímavě — jen jako ošklivý, opuštěný kout
města. Luce nevěděla, proč se před ním zastavila. Proč přestala
utíkat za zvukem Danielova hlasu...
Teprve když se přidržela plotu, zamrkala a zaostřila oči na cosi
zářivého.
Kostel. Ten prostor mezi rozestavěnými domy vyplňoval
majestátní bílý kostel. Jeho průčelí tvořila trojice mohutných bílých
oblouků. Vysoko k nebi mířilo pět zlatých vížek. A uvnitř, kam až
dohlédla, byly řady navoskovaných dřevěných lavic. Nad bílými
schůdky čněl oltář. A všechny stěny a vysoké klenuté stropy byly
pokryté nádhernými freskami. Všude na nich poletovali andělé.
Chrám Krista Spasitele.
Odkud to Luce ví? Jak to, že každičkou buňkou svého těla cítí, že
tohle zbořeniště bývalo majestátním chrámem?
Protože tady už před chvílí byla. Luce spatřila na plotě čerstvý
otisk dívčí ruky: i Luška se tady před chvilkou zastavila a o něčem
uvažovala, když se dívala na trosky kostela.
Luce uchopila kovový plot, zamrkala — a spatřila sama sebe
(nebo Lušku) jako děvčátko.
Seděla v jedné z lavic v bílých krajkových šatech. Na kůru hrdly
varhany, zatímco do chrámu se hrnuli věřící na bohoslužbu. Ten
hezký muž po její levici musel být otec, a žena vedle něj její
maminka. Pak tam byla babička, kterou už Luce znala, a Kristina.
Obé byly mladší a baculatější. Luce si vzpomněla, jak babička
mluvila o jejích mrtvých rodičích, ale tady vypadali oba tak živě.
Jako by se se všemi znali, srdečně se zdravili s lidmi, kteří procházeli
kolem jejich lavice. Luce pozorovala své tehdejší vtělení, které zase

27
pozorovalo otce, jak si potřásá rukou s jakýmsi pohledným
mladíkem. Ten se vzápětí naklonil do jejich lavice a usmál se na ni.
Měl ty nejkrásnější fialové oči na světě.
Luce znovu zamrkala, a vidina se rozplynula. Před ní bylo už zase
jen staveniště a trosky. A ona se třásla zimou. Cítila se osamělá. Na
druhém břehu řeky dopadla další bomba a země se roztřásla tak, až
to Luce srazilo na kolena. Zakryla si tvář rukama...
A uslyšela něčí tichý pláč. Zvedla oči, zamžourala do trosek a
uviděla ho.
„Danieli,“ zašeptala. Vypadal úplně stejně. Jako by vyzařoval
světlo, i v téhle mrazivé temnotě. Měl stejné plavé vlasy, jichž se
neustále toužila dotýkat, i fialově šedé oči, které jako by se zaklesly
do jejích. Tu nesmírně přitažlivou tvář, vysoké lícní kosti, dokonale
vykrojené rty. Srdce jí divoce tlouklo a musela křečovitě sevřít plot,
aby se za ním nerozběhla.
Protože Daniel nebyl sám.
Vedle něj stála Luška. Daniel ji utěšoval, hladil ji po tváři a
slíbával jí slzy z očí. Jejich paže byly propletené, hlavy se nakláněly k
sobě v nekonečném polibku. Vypadali tak ponoření do toho, čemu
se věnovali, jako by ani nevnímali, že jim země duní pod nohama
další explozí. Vypadali, jako by pro ně okolní svět přestal existovat
— jako by zbyli jen oni dva.
Mezi jejich těly nebyl žádný prostor. Nedalo se poznat, kde jeden
z nich končí a druhý začíná.
Lucinda ze sebe setřásla ochromení a vykročila k nim, po-
hybovala se přískoky od jedné hromady trosek ke druhé. Toužila jen
po jediném: dostat se blíž k Danielovi.
„Myslela jsem, že už tě nenajdu,“ slyšela své dávné vtělení.
„Vždycky se zase najdeme,“ odpověděl Daniel. Zvedl dívku ze
země a přitiskl ji k sobě pevněji. „Vždycky.“
„Hej, vy dva!“ přerušil je výkřik ze sousední budovy. „Jdete už?“

28
 Na druhé straně náměstí za zbořeništěm se v suterénu ka-
menného domu schovávala skupinka lidí. Luce tomu mladíkovi,
který to zakřičel, neviděla do tváře. Takže tam Daniel a Luška mířili.
Tohle byl jejich plán: chtěli se schovat před bombardováním spolu.
„Ano!“ zavolala Luška. Pak dodala k Danielovi: „Pojďme k nim.“
„Ne,“ odmítl příkře. Nervózně. Jak dobře tenhle tón Luce znala!
„Mimo ulici to bude bezpečnější. Copak jsme se tady nesetkali
kvůli tomu?“
Daniel se obrátil za sebe a jeho pohled ulpěl na místě, kde se
schovávala Luce. Když se obloha rozsvítila další rudozlatou explozí,
Luška zavřískla a skryla si tvář na Danielově hrudi. Takže Luce byla
jediná, kdo viděl jeho výraz.
Jako by na něm spočívalo něco těžkého. Něco mnohem těžšího
než strach z bomb.
Ach ne.
„Daniile!“ Mladík v blízké budově pro ně pořád ještě držel
otevřené dveře. „Luško! Daniile!“
Všichni ostatní už byli uvnitř.
V tu chvíli si Daniel natočil Lušku tak, že měla ucho u jeho rtů.
Luce ve svém úkrytu ve stínu bolestně toužila zjistit, co jí to tam
šeptá. Jestli jí říká něco z toho, co vždycky šeptal jí, když byla
rozčilená nebo nejistá. Zatoužila se k nim rozběhnout, odstrčit
Lušku — jenže nemohla. Někde v hloubi duše cítila, že to nesmí.
Soustředila se na Luščin výraz, jako by na tom závisel její život.
A možná závisel.
Zatímco „Daniil“ mluvil, Luska přikyvovala, a její tvář se měnila
ze zděšené v poklidnou, téměř mírumilovnou. Zavřela oči. Znovu
přikývla. Pak zaklonila hlavu a po jejích rtech se zvolna rozlil úsměv.
Úsměv?
Ale proč? Jak to? Jako by věděla, co se má stát...
Daniil ji držel v náručí a zaklonil ji dozadu. Nahnul se k ní, aby se
s ní spojil v dalším polibku, přitiskl pevně rty k jejím. Přejížděl jí

29
prsty po vlasech, po jejích bocích, jako by si vychutnával každý
centimetr jejího těla.
Bylo to tak vášnivé, že Luce zrudla, tak důvěrné, že nemohla
popadnout dech, tak nádherné, že nemohla odtrhnout oči. Ani na
vteřinu.
Ani když Luška zavřískla.
A vybuchla ve sloupci oslnivě bílého plamene.
Oheň byl jako z jiného světa, průsvitný a děsivým způsobem
elegantní, jako dlouhá hedvábná šála obtáčející její bledé tělo.
Obklopil Lušku, tryskal z ní a kolem ní, osvětloval její hořící
končetiny, které sebou škubaly a škubaly v příšerném tanci — a pak
přestaly. Daniil ji nepouštěl, ani když chytly i jeho šaty, ani když
musel podpírat celou tíhu jejího bezvládného těla, ani když plameny
polykaly její maso s odporným kyselým sykotem, ani když se její
pokožka změnila v černou a spálenou.
Teprve když plamen konečně uhasl — nakonec tak rychle, jako
když se sfoukne svíce — a už nebylo co držet, nezbylo nic než popel,
Daniil konečně spustil paže k bokům.
Luce ani v těch nejdivočejších snech, ve kterých si představovala,
jak se vrátí do svých minulých životů, nedokázala předvídat tohle: že
bude svědkem vlastní smrti. Ta skutečnost byla mnohem děsivější
než ty nejhorší noční můry, které ji kdy trýznily. Stála v chladném
sněhu jako paralyzovaná tím, co viděla, a její tělo se nedokázalo ani
pohnout.
Daniil ucouvl od spáleného těla, které se zhroutilo do sněhu, a
rozvzlykal se. Slzy, které mu prýštily z očí, si razily cestičky
umouněnými tvářemi — zčernalými tím, co zbylo po Lušce. Jeho
obličej byl zkřivený bolestí. Ruce se mu třásly. Luce připadaly holé a
velké a prázdné, i když to v ní vzbuzovalo podivnou žárlivost —
tyhle ruce patřily k Luščinu pasu, do jejích vlasů, k jejím tvářím. Co
se dá proboha dělat s rukama, když to jediné, po čem touží, tak
náhle a krutě zmizelo? Celá dívka s celým svým životem... zmizela.

30
 Bolest v jeho výrazu se zaryla do Luceina srdce a sevřela ho v
pěsti, jako by ji chtěla úplně vyždímat. K té vší bolesti a zmatku,
které cítila, se připojil ještě pohled na jeho bolest — a všechno bylo
o to horší.
Takhle se Daniel cítil v každém jejím životě.
Při každé její smrti.
Opakovalo se to znovu a znovu.
Luce se pletla, když si namlouvala, že Daniel je sobec. Vůbec to
nebylo tak, že by mu na tom nezáleželo. Záleželo mu na tom tolik,
že ho to ničilo. Luce jeho zahořklost i odtažitost nepřestávaly vadit,
ale náhle jim porozuměla. Miles ji možná miluje, ale jeho láska je s
Danielovou nesrovnatelná.
A nikdy to nebude totéž.
„Danieli!“ vykřikla. Opustila stíny a rozběhla se k němu.
Chtěla mu vrátit všechny ty polibky a objetí, kterými ho viděla
zahrnovat její bývalé já. Věděla, že to je špatné, že všechno je špatně.
Danielovy oči se rozšířily a na tváři se mu objevil výraz děsu.
„Co je to?“ pronesl zvolna. Obviňujícím tónem. Jako by právě
nenechal svou Lušku zemřít. Jako by to, že tady vidí Luce, bylo ještě
horší než se dívat, jak Luška umírá. Zvedl ruku zčernalou popelem a
namířil na ni prst. „Co se děje?“
Vidět na jeho tváři takový výraz při pohledu na ni jí trhalo srdce.
Zarazila se v běhu a zamrkala, aby se pokusila rozehnat slzy.
„Odpověz mu,“ ozvalo se ze stínů za chrámem. „Jak ses sem
dostala?“
Tenhle povýšený tón by Luce poznala kdekoli. Ani nemusela
zaostřit pohled, aby věděla, že ten mladík, který vyšel z krytu, je
Cam.
S tichým lupnutím a zatřepotáním, jako když se rozvinuje
obrovská vlajka, roztáhl křídla. Klenula se vysoko nad ním, takže
Cam vypadal ještě majestátněji a hrozivěji než jindy. Luce si

31
nemohla pomoct: musela na něj zírat. Jeho křídla odrážela do temné
ulice zlatavou záři.
Luce zamrkala, jak se snažila dát smysl tomu, co právě viděla.
Cam tu nebyl sám, ze stínů ulice už vystupovali další.
Gabbe. Roland. Molly. Arriane.
Byli tu všichni. Jejich křídla se klenula dopředu. Jako mihotavé
moře zlaté a stříbrné, jako oslepující jas v temném městě. Špičky
křídel se jim chvěly, jako by se andělé chystali k boji.
Luce pro jednou nádhera křídel ani naléhavost jejich pohledů
neoslňovala. Cítila jen znechucení.
„Vy se na to díváte pokaždé?“ vypravila ze sebe.
„Luško,“ ozvala se pevně Gabbe, „pověz nám, co se děje.“
V tu chvíli už k ní přiskočil ten, jemuž tu říkali Daniil. Chytil ji za
ramena a zatřásl s ní.
„Luško!“
„Nejsem Luška!“ vykřikla Luce. Odtáhla se od něj a ucouvla o
několik kroků dozadu.
Byla zděšená. Jak s tím můžou takhle žít? Neustále jen nečinně
přihlížet tomu, jak ona umírá?
To na ni bylo příliš. Nebyla na to připravená.
„Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se Daniil.
„Ona není ta, co myslíš,“ ozvala se Gabbe. „Luška je mrtvá. Tohle
je..., to je...“
„Kdo to je?“ vyhrkl Daniil. „Jak to, že tady stojí? Když...“
„Podívej se na její šaty. Určitě je to...“
„Drž zobák, Came, to je nesmysl!“ okřikla ho Arriane, ale i ona
vypadala vystrašeně — jako by se bála, že Luce je přesně tím, co měl
na jazyku Cam. Vzduchem projelo další zasvištění pumy, ozvala se
exploze a na domy v ulici za chrámem zapršela smršť střepin.
Dřevěné skladiště se vzňalo. Jenže andělé se nezajímali o válku,
která se odehrávala kolem nich, jen o ni. Mezi Luce a nimi bylo asi

32
šest metrů, a andělé se tvářili, že z ní mají stejný respekt jako ona z
nich. Nikdo z nich se nepokusil přiblížit.
Daniilův stín se v odlesku plamenů z hořící budovy prodloužil
směrem k ní. Luce se soustředila na to, aby ho přivolala. Dokáže to?
Přimhouřila oči, její svaly se napjaly. Pořád v tom byla tak
nemotorná. Nikdy přesně nevěděla, jak dostat stín do rukou.
Když se temný předmět chvějivě posunul až k ní, vyrazila.
Uchopila ho oběma rukama a začala tvarovat hmotu do koule, jak
jim to ukazovali její učitelé Steven a Francesca v těch prvních dnech,
když Luce nastoupila do Pobřežní akademie. Právě přivolaní
Hlasatelé měli vždycky neurčitý tvar a strukturu. Museli se nejdřív
opracovat. Teprve potom se mohli roztáhnout tak, aby vytvořili něco
jako plochou obrazovku. Pak se Hlasatel mohl změnit: v obraz
minulosti, nebo v bránu do ní.
Tenhle konkrétní působil lepkavě, ale Luce si s ním brzy
dokázala poradit a vtisknout mu tvar. Natáhla se do něj a otevřela
bránu.
Cítila, že už tady nemůže zůstat ani vteřinu. Měla poslání: najít
své já v jiné době ještě naživu a zjistit, o jaké ceně to mluvili
Vyhnanci. A nakonec vystopovat původ kletby, která je s Danielem
pronásledovala.
A zlomit ji.
Když ji andělé viděli manipulovat s Hlasatelem, zalapali po
dechu.
„Kdy ses to naučila?“ zašeptal Daniil.
Luce zavrtěla hlavou. Kdyby to začala vysvětlovat, jenom by ho
zmátla.
„Lucindo!“ To bylo poslední, co slyšela: jak na ni zavolal jejím
pravým jménem.
Zvláštní: dívala se tak upřeně do jeho utrápeného obličeje, a
stejně neviděla, jak se jeho rty pohybují. Jako by si s ní její mysl
pohrávala.

33
 „Lucindo!“ ozvalo se znovu zděšeně, ale to už se Luce vrhla po
hlavě do číhající temnoty.

34
 KAPITOLA DRUHÁ

SPADLÝ Z NEBE

MOSKVA, SOVĚTSKÝ SVAZ • 15. ŘÍJNA 1941

„Lucindo!“ vykřikl znovu Daniel, ale už bylo pozdě: v tom okamžiku

zmizela. Právě se vynořil v tom pustém zasněženém světě. Za sebou
ucítil záblesk světla i vlnu horka, ale dokázal se soustředit jen na
Luce. Vrhl se k ní tam, kde stála, na rohu temné ulice. Měla na sobě
něčí obrovský rozedraný kabát a vypadala v něm tak maličká. A
vyděšená. Daniel ji viděl, jak otevírá Hlasatele, a pak...
„Ne!“
Budovu za ním zasáhla bomba. Země se zachvěla, ulice se
vzepjala a rozprskla, do vzduchu vylétly střepy skla a oceli a betonu.
Vzápětí začaly pršet zpátky.
Pak se kolem rozhostilo smrtící ticho. Ale Daniel to téměř
nevnímal. Stál uprostřed trosek a nevěřícně vrtěl hlavou.
„Vrátila se ještě dál,“ zamumlal a setřásl si prach z ramenou.
„Vrátila se ještě dál,“ pronesl někdo další.
Ten hlas... byl to jeho hlas. Že by ozvěna?
Ne, na ozvěnu to bylo moc blízko. A na to, aby se to ozývalo v
jeho hlavě, to bylo až moc zřetelné.

35
 „Kdo to byl?“ Vydal se zpět k lešení a kovovému plotu, kde
předtím stála Luce.
Vzápětí se ozvala dvě zalapání po dechu.
Daniel se díval sám na sebe. Až na to, že to nebyl přesně on —
byla to jeho dřívější, ne tak cynická podoba. Ale z jaké doby? A kde
to byl?
„Nesahat!“ vykřikl na oba Daniely Cam. Byl oblečený jako
důstojník, měl vysoké holínky a vatovaný zelený kabát. Oči se mu
při pohledu na Daniela zablýskly.
Oba Daniely to k sobě bezděčně přitahovalo. Popošli blíž a
opatrně se obcházeli ve sněhu. Při Camově výkřiku oba ucouvli.
„Drž se ode mě dál,“ varoval starší Daniel mladšího. „Je to
nebezpečné.“
„To vím,“ vyštěkl mladší. „Myslíš, že to nevím?“ Už jen z té
blízkosti se mu svíraly útroby. „Už jsem tu byl. Já jsem ty.“
„Co chceš?“
„Já...“ Daniel se rozhlédl kolem, jako by se snažil zorientovat. Po
tisíci letech života, po tom, jak neustále miloval Luce a ztrácel ji, se
předivo jeho vzpomínek začínalo trhat. Ale tohle místo nebylo tak
vzdálené. Ještě si ho pamatoval...
Zničené město. Sníh na ulicích. Oheň na nebi.
Mohla to být kterákoli z těch stovek válek.
Ale tam...
To místo, kde začal tát sníh. Černý kráter v moři bílé. Daniel
klesl na kolena a dotkl se dlaní sněhu posypaného popelem. Zavřel
oči. A vzpomněl si přesně na tu chvíli, kdy mu zemřela v náručí.
Moskva 1941.
Takže tohle Luce dělá. Putuje do svých minulých životů. Doufá,
že se jí podaří porozumět.
Jenže její umírání nemělo žádnou pravidelnost, žádné příčiny.
Tohle Daniel věděl líp než kdo jiný.

36
 Byly některé životy, kdy se pro ni snažil vyšetřit trochu světla v
naději, že se tím něco změní. Někdy doufal, že ji tak dokáže udržet
naživu déle, i když to nikdy doopravdy nezabralo. A jindy — třeba
jako při tomhle obléhání Moskvy — se ji rozhodl poslat pryč
rychleji. Aby ji ušetřil trápení. Aby byl jeho polibek tím posledním,
co v tom životě pocítila.
A to byly životy, které vrhaly přes věčnost ty nejdelší stíny. Ty,
které vystupovaly zpoza jiných a přitahovaly Luceinu pozornost jako
magnet, když klopýtala Hlasateli do minulosti. Ty životy, ve kterých
jí odhalil, co musela vědět, i když věděl, že ji to zničí.
Jako její smrt v Moskvě. Pamatoval si ji moc dobře a cítil se jako
hlupák. Ta odvážná slova, která jí šeptal, ten hluboký polibek. Ten
blažený výraz v její tváři předtím, než zemřela. Nic se tím
nezměnilo. Její konec přišel stejně jako vždycky předtím.
A Daniel se po tom pokaždé cítil stejně: Opuštěný. Deprimovaný.
Prázdný. Zdeptaný. Neutěšitelný.
Gabbe popošla ke kruhu popela v místě, kde zemřela Luška, a
kopla do sněhu. Její opeřená křídla zářila do noci a její tělo
obklopovala mihotavá aura, když se sehnula. Plakala.
Ostatní se přisunuli za ní. Cam. Roland. Molly. Arriane.
A Daniil, ten dávný Daniil, obklopený jejich nesourodou
skupinkou.
„Jestli jsi tu proto, abys nás před něčím varoval,“ ozvala se
Arriane, „tak to vyklop a zmiz!“ Její průsvitná křídla se stočila
kupředu v téměř ochranitelském gestu. Vykročila před Daniila, který
trochu zezelenal.
Pro anděly bylo nedovolené a nepřirozené spojovat se se svými
předchozími vtěleními. Daniel si připadal neohrabaný a slabý. Jen
nevěděl, jestli je to proto, že si musel znovu prožít Luceinu smrt,
nebo proto, že se ocitl tak blízko svému dřívějšímu já.
„Varovat nás?“ zavrčela Molly a obešla ho v kruhu. „Proč by měl
Daniel Grigori uhnout ze své cesty jen proto, aby nás varoval?“

37
Dostala se až před něj a dráždivě mávla svými měděně zbarvenými
křídly. „Ne, já už vím, co má za lubem. Tenhle se už po staletí vrací
do minulosti. Pořád hledá. A pořád přichází pozdě.“
„Ne,“ zašeptal Daniel. To nemůže být pravda. Vyrazil do
minulosti za ní, aby ji našel. A najde ji.
„Ona se chce zeptat,“ ozval se Roland, „jak došlo k tomu, že ses
tu objevil? Odtamtud, odkud jsi přišel?“
„Málem jsem zapomněl!“ zasáhl Cam a masíroval si spánky.
„Honí Lucindu. Propadla se časem.“ Obrátil se k Danielovi a pozvedl
obočí. „Že bys protentokrát spolkl svou hrdost a požádal nás o
pomoc?“
„Nepotřebuju pomoc.“
„Mně to spíš připadá, že potřebuješ,“ zažertoval Cam. „Drž se od
toho dál,“ sykl na něj Daniel. „Stačí ty potíže, co nám naděláš
později.“
„Úžasné!“ zatleskal Cam. „Dáváš mi naději, že se mám nač těšit.“
„Hraješ nebezpečnou hru, Danieli,“ zamumlal Roland. „To já
vím.“
Cam se zlověstně rozesmál. „Takže jsme se přece jen dostali ke
konci hry, co?“
Gabbe polkla. „To znamená..., že něco je jinak?“
„Ona na to přišla!“ vyhrkla Arriane. „Otevřela Hlasatele, prošla
jím a je pořád naživu!“
Danielovy oči fialově zaplály. Odvrátil se od nich a otočil se k
troskám kostela, k místu, kde poprvé spatřil Lušku. „Nemůžu se tady
zdržet. Musím ji dohnat.“
„Pokud si vzpomínám, nikdy se ti to nepovede,“ pronesl mírně
Cam. „Minulost je už napsaná, brácho.“
„Tvoje minulost snad. Ale ne moje budoucnost.“ Daniel
nedokázal pořádně přemýšlet. Křídla ho v těle pálila, škubalo v nich
nedočkavostí rozvinout se. Luce byla pryč. Ulice vypadala prázdná.
Nebyl tu nikdo, na koho by musel brát ohled.

38
 Trhl rameny dozadu a se zašustěním křídla vypustil. Tak. Ta
lehkost..., nejhlubší svoboda. Teď dokázal přemýšlet mnohem
jasněji. Potřeboval jen samotu. Zůstat sám se sebou. Střelil
pohledem po druhém Danielovi a vyrazil vzhůru k obloze.
O chvíli později znovu uslyšel ten zvuk — totéž zasvištění
rozvinujících se křídel, mladších křídel, která stoupala ze země za
ním.
Jeho mladší já ho dohnalo v povětří. „Kam teď?“
V mlčenlivé domluvě se usadili na římse ve třetím poschodí
budovy poblíž Patriarchova rybníku, pod Luceiným oknem, odkud ji
tak často pozorovali ve spánku. Ta vzpomínka byla pro Daniila zcela
čerstvá, ale i Danielovi se ještě při vzdálené představě Luce
zachumlané tam uvnitř v pokrývkách nahrnulo do křídel horko.
Oba byli zasmušilí. V tomhle zničeném a vybombardovaném
městě bylo ironií, že Lucein dům ještě stál, kdežto ji osud neušetřil.
Oba dlouze mlčeli a snažili se tisknout křídla dozadu mezi lopatky,
aby se jimi ani náhodou nedotkli.
„Jak to pro ni vypadá v budoucnosti?“
Daniel si povzdychl. „Dobrá zpráva je, že v tom posledním životě
je něco jinak. Kletba se... pozměnila.“
„Jak?“ Daniil k němu vzhlédl a naděje, která vyšlehla z jeho očí,
vzápětí potemněla. „Chceš říct, že v tom současném životě ještě
neuzavřela úmluvu?“
„Myslíme si, že ne. Je to součást toho všeho. Jako by se objevila
skulina, která jí umožnila žít déle, než je obvyklý vyměřený čas...“
„Ale to je nebezpečné!“ vyhrkl Daniil horečně, vyslovil stejnou
obavu, která pronásledovala Daniela už od té poslední noci u Meče
& kříže, když mu došlo, že tentokrát je to jiné: „Mohla by zemřít a
už se nevrátit. Tak to může skončit. Každá maličkost ji teď
ohrožuje.“
„To vím.“

39
 Daniil se zarazil. Uklidnil se „Promiň. Ovšem že to víš. Ale...
otázkou je, jestli ona chápe, proč je ten poslední život jiný?“
Daniel se zadíval na své prázdné ruce. „Dostala se k ní jedna ze
Starších Zhsmaelimů a vyslýchala ji... ještě předtím, než Luce stačila
něco zjistit o své minulosti. Lucinda pochopila, že se všichni
soustředili na fakt, že není pokřtěná..., ale je toho ještě spousta, co
neví.“
Daniil popošel po římse a nakoukl do temného okna. „A ta
špatná zpráva?“
„Bojím se, že je i spousta toho, co nevím já. Nedokážu předvídat,
jaké následky bude mít její útěk zpět časem, pokud ji nenajdu a
nezastavím dřív, než bude pozdě.“
Dole v ulici zavyly sirény. Letecký poplach skončil. Rusové se
brzy vyhrnou do ulic a budou hledat ty, kdo přežili.
Daniel se snažil probírat útržky vzpomínek. Luce se vrátila
hlouběji do minulosti — ale do kterého života? Ostře se zadíval na své
dřívější já. „Ty si to taky pamatuješ, ne?“
„Že... se vrací?“
„Ano. Ale jak daleko?“ Oba promluvili zároveň, zatímco zírali na
temnou ulici.
„A kde se zastaví?“ pronesl příkře Daniel, když ucouvl od okraje
římsy. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Luce je teď jiná. Je...“
Téměř ji cítil. Cistou, zářící jako sluneční svit. „Něco zásadního se
posunulo. Konečně máme skutečnou šanci. A já... já ještě nikdy
necítil větší radost... a nebyl zoufalejší strachem.“ Když otevřel oči,
překvapilo ho, že Daniil přikývl. „Danieli?“
„Ano?“
„Nač čekáš?“ zeptal se Daniil s úsměvem. „Jdi za ní.“ Daniel
roztrhl stín, který se pohupoval pod římsou — Hlasatele —, a
vstoupil dovnitř.

40
 KAPITOLA TŘETÍ

NA ÚSTUPU

MILÁN, ITÁLIE • KVĚTNA 1918

Luce vyklopýtala z Hlasatele do rachotu kanonády. Sehnula se a

zacpala si uši.
Zemi roztřásly mohutné výbuchy. Jeden za druhým, a každý ještě
burácivější a víc ochromující než ten předchozí. Ten hřmot neměl
konce a nebylo před ním úniku.
Luce se vlekla burácející temnotou, choulila se do sebe, snažila se
chránit své tělo. Exploze jí duněly v hrudi, do očí i do úst jí
vyletovaly gejzíry hlíny.
To se stalo ještě předtím, než měla vůbec šanci zjistit, kde se to
ocitla. Při záblescích výbuchů zahlédla zvlněná políčka křižovaná
kanály a napůl zborcenými ploty. Ale když záře pohasla, Luce
zůstala zase slepá.
Granáty. Pořád vybuchovaly granáty.
V husté tmě o něco zakopla a spadla tváří na zem. Něco bylo
špatně.
Luce chtěla projít časem, dostat se pryč od Moskvy i od války.
Jenže nejspíš skončila tam, kde začala. Před tím ji varoval Roland —

41
říkal, že to je riziko cestování Hlasatelem. Jenže ona byla tak
tvrdohlavá, že ho nechtěla poslouchat.
Někdo zasténal. Někdo, na koho Luce upadla.
Zalapala po dechu a odtáhla se. Ucítila ostré bodnutí v boku, na
který dopadla. Ale když spatřila toho muže v blátě, zapomněla na
vlastní bolest.
Byl mladý, možná v jejím věku. Malý, s jemnými rysy a
ostýchavýma hnědýma očima. Byl bledý a dýchal rychle a povrchně.
Držel se za břicho špinavou rukou. A uniforma se mu pod dlaní
barvila temně rudou krví.
Luce nemohla odtrhnout pohled od jeho rány. „Neměla bych
tady být,“ zašeptala si pro sebe.
Chlapci se zachvěly rty a zkrvavená ruka se mu třásla, když se
nad hrudí pokřižoval. „Umřel jsem,“ hlesl s vykulenýma očima. „A ty
jsi anděl. Umřel jsem a přišel — jsem v nebi?“
Rozechvěle se po ní natáhl. Luce se chtělo vřískat a zvracet, ale
nakonec mu jen svými dlaněmi zakryla jeho ruce nad zející dírou v
břiše. Zemí i ležícím hochem zarachotila další exploze a mezi
Luceinými prsty vytryskla čerstvá krev.
„Jsem Giovanni,“ zašeptal mladík a zavřel oči. „Pomoz mi.
Prosím. Pomoz mi...“
Teprve v tu chvíli Luce došlo, že už není v Moskvě. Země pod ní
byla teplá. Už ne zasněžené dláždění, ale travnatá pláň, tu a tam
rozervaná krátery s hustou hnědou hlínou. Vzduch byl suchý a
prašný. A ten raněný mluvil italsky, ale bylo to stejné jako s ruštinou
— Luce mu rozuměla.
Její oči si pomalu přivykaly. V dálce viděla reflektory putující po
purpurových vrcholcích kopců. Noční obloha nad kopci byla posetá
bílými hvězdami. Luce se odvrátila. Nemohla se dívat na hvězdy,
aniž myslela na Daniela. A na něj zrovna teď myslet nechtěla. Ne
když tiskla ruce k břichu toho umírajícího chlapce.
Který ještě nebyl mrtvý.

42
 Jenom si to myslel.
Ne že by se mu divila. Když ho zasáhli, utrpěl zřejmě šok. A pak
ji zřejmě viděl vyjít z Hlasatele, z černého tunelu, který se
zničehonic objevil ve vzduchu. Muselo ho to pořádně vyděsit.
„Určitě budeš v pořádku,“ řekla chlapci dokonalou italštinou,
kterou se vždycky toužila naučit. Teď jí klouzala na jazyk naprosto
přirozeně. Také její hlas zněl měkčeji a hladčeji, než čekala. Kým asi
v tomhle životě byla?
Zadunění krycí palby ji přimělo nadskočit. Nekonečná, ohlušující
kanonáda, střely křižující oblohu a propalující se bíle do jejího
vidění. S výstřely se ozývaly i výkřiky v italštině. Pak dusot kroků.
Blížily se k nim.
„Ustupujeme,“ zamumlal chlapec. „To nevypadá dobře.“ Luce se
zahleděla směrem, odkud se blížil dusot vojáků, kteří se k nim hnali.
Poprvé si uvědomila, že tady není jen sama s raněným mladíkem.
Kolem nich leželo nejméně deset dalších raněných, sténajících,
roztřesených a krvácejících do černé hlíny. Uniformy měli roztrhané
a ušpiněné od střel, které je zřejmě zasáhly nečekaně. Vzduch byl
ztěžklý nasládlým pachem krve a hniloby, který zakrýval všechno.
Bylo to tak děsivé — Luce se musela kousnout do rtu, aby nezačala
vřískat.
Kolem ní se prohnal muž v důstojnické uniformě, ale vzápětí se
zastavil. „Co ta tady dělá? Tohle je bojová linie, tady není pro sestry
místo! Jako mrtvola nám už k ničemu nebudete, děvče. Tak aspoň
něco dělejte, když už jste tady! Potřebujeme rychle naložit raněné!“
A pokračoval v běhu dřív, než mu Luce stihla odpovědět.
Chlapcovy oči se začaly propadat a tělo se mu neovladatelně
roztřáslo. Luce se zoufale rozhlížela kolem po někom, kdo by jí
mohl pomoci.
Asi půl kilometru před ní byla úzká prašná cesta se dvěma
stařičkými náklaďáky a dvěma sanitními auty jako z muzea.

43
 „Hned se vrátím,“ slíbila Luce chlapci a přitiskla mu jeho dlaně
pevněji na ránu, aby zabránily krvácení. Když se od něj odtáhla,
raněný slabě zasténal.
Luce se rozběhla k náklaďákům a klopýtla o vlastní nohu, když
za ní dopadl na zem další šrapnel a půda se pod ní roztřásla.
Kolem korby jednoho z náklaďáků stála skupinka žen v bílých
uniformách. Ošetřovatelky. Ty budou vědět, co dělat, jak pomoct.
Ale když Luce doběhla blíž a spatřila jejich tváře, srdce jí pokleslo.
Byly to jen dívenky. Některé vypadaly sotva na čtrnáct. Uniformy na
nich připomínaly kostýmy na maškarní ples.
Pátrala v jejich tvářích a hledala tam své dřívější já. Musí přece
existovat nějaký důvod, proč vyšla z Hlasatele právě do tohohle
pekla. Ale žádná z dívek jí nebyla povědomá. Připadalo jí až
neskutečné, jak klidně a vyrovnaně se tvářily. Žádné z nich se ve
tváři nezračila stejná hrůza, o níž Luce věděla, že ji má vepsanou v
obličeji sama. Možná už toho z války zažily tolik, že na tohle byly
zvyklé.
„Voda,“ ozval se z náklaďáku starší ženský hlas. „Obvazy. Gáza.“
Zena rozdělovala zásoby dívkám, které je od ní přebíraly, aby se
pustily do práce v téhle polní pohotovosti. Za náklaďákem se už
řadili ranění vojáci, kteří čekali na ošetření. Jiné sem přinášeli. Luce
se postavila do fronty na lékařský materiál. Byla tma a nikdo se její
přítomnosti nedivil. Najednou to cítila, ten stres, který sálal z
mladičkých sester. Zřejmě byly vyškolené k tomu, aby před vojáky
zachovávaly klidnou tvář. Ale když se dívka před Luce natáhla do
vozu pro obvazy, ruce se jí třásly.
Kolem nich se rychle míhaly dvojice vojáků, kteří přinášeli
raněné — podpírali je v podpaží nebo nesli za ruce a nohy. Někteří z
raněných se vyptávali na bitvu a na to, jak těžké jsou jejich rány. Ale
ti vážně ranění neříkali nic, jen se kousali do rtů, aby potlačili
výkřiky. Takoví, které nosiči drželi v pase, protože jim granáty utrhly
jednu nebo obě nohy.

44
 „Voda.“ V Luceiných rukou se objevil džbán. „Obvazy. Gáza.“
Vrchní sestra rozdělovala materiál mechanicky a už se chtěla
sehnout pro další příděl, ale neudělala to. Přejela očima po Luce,
která si uvědomila, že má na sobě pořád ještě tlustý kabát Luščiny
babičky z Moskvy. Což bylo jen dobře, protože se pod ním aspoň
schovaly její džíny a košile ze současného života.
„Uniforma,“ dodala vrchní sestra stejně monotónním tónem a
přihodila k Luceině přídělu bílou zástěru a čepec, které měly na sobě
ostatní dívky.
Luce jí vděčně pokývla a pak se přikrčila za náklaďák, aby se
převlékla. Zástěra byla spíš podobná splývavému bílému rouchu,
které jí viselo až na zem, a byla silně cítit bělidlem. Luce se pokusila
setřít si z rukou krev toho raněného chlapce. Použila na to těžký
kabát, který pak zahodila za strom. Ale když si zapnula knoflíky
šatů, vyhrnula rukávy a uvázala pásek, její uniforma se rázem
pokryla rezavými skvrnami.
Luce popadla materiál a rozběhla se po silnici. Scéna, kterou
před sebou viděla, byla strašlivá. Ten důstojník měl pravdu. Bylo
tady snad sto mužů, kteří potřebovali pomoc. Luce se zadívala na
obvazy v rukou a hlavou jí prolétlo, co s nimi má dělat.
„Sestro!“ vykřikl muž, který dovlekl nosítka k zadní části
ambulance. „Sestro! Tenhle potřebuje ošetřit.“
Luce došlo, že mluví na ni. „Ach,“ hlesla slabě. „Já?“ Zamžourala
do sanitky, kde byla tma a přeplněno. V prostoru, který vypadal jako
určený pro dva pacienty, jich bylo šest. Ranění vojáci leželi na
nosítkách zavěšených po třech nad sebou po každé straně. Pro Luce
tam nebylo nikde místo, leda na podlaze.
Někdo ji odstrčil ke straně: nějaký voják, který přivlekl další
nosítka a položil je na poslední volné místo na podlážce. Raněný na
nich byl v bezvědomí, černé vlasy měl přilepené k obličeji.
„Tak honem,“ vyzval voják Luce. „Už se pojede.“

45
 Když se nepohnula, ukázal jí na dřevěnou stoličku, připevněnou
křížem provazem zevnitř ke dveřím sanitky. Voják se sklonil a spojil
ruce ve stupátko, aby pomohl Luce vyhoupnout se nahoru. Někde
blízko dopadl další granát. Luce nedokázala zadržet zavřísknutí,
které jí uniklo ze rtů.
Omluvně pohlédla na vojáka, zhluboka se nadechla a vyhoupla se
nahoru.
Když už seděla na malém sedátku, voják jí podal džbán s vodou,
obvazy a gázu. Pak začal zvenku zavírat dveře.
„Počkejte,“ hlesla Luce. „Co mám dělat?“
Muž se odmlčel. „Víte, jak dlouhá je cesta do Milána. Ovažte jim
rány, snažte se je udržet v klidu. Prostě dělejte, co můžete.“
A dveře se přibouchly i s Luce. Musela se držet stoličky, aby
nespadla a nepřistála svému pomocníkovi u nohou. V autě bylo
horko a dusno. Ohavně to tam páchlo. Jediné osvětlení poskytovala
lucerna, zavěšená na hřebíku v rohu. Jediné okénko měla Luce za
hlavou, na zadních dveřích ambulance. Netušila, co je s Giovannim,
tím chlapcem, který dostal kulku do břicha. Jestli ho ještě někdy
uvidí. Jestli ten nebožák přežije dnešní noc.
Motor naskočil. Auto sebou trhlo kupředu a rozjelo se. Voják na
horním lehátku vpravo začal sténat.
Když auto zrychlilo, Luce uslyšela zvuk, jako když něco
prosakuje. Teče. Naklonila se ze stoličky a zamžourala v příšeří,
nevalně osvětleném jedinou lucernou.
Byla to krev, která prosakovala plátnem vrchního lehátka vpravo
a kapala na raněného na prostředním závěsném lůžku. Ten měl
otevřené oči. Díval se, jak mu cizí krev crčí na hruď, ale sám byl tak
vážně raněn, že se nedokázal uhnout. Nevydal ani hlásku, aspoň do
chvíle, než se potůček krve změnil v příval.
Luce zasténala spolu s prostředním vojákem. Začala se škrábat ze
stoličky, ale neměla si kam stoupnout, ledaže by se rozkročila nad
raněným ležícím na nosítkách na podlaze. Opatrně mu položila

46
chodidla po stranách hrudníku. Jak sanita poskakovala po hrbolaté
cestě, Luce si přitáhla napjaté plátno z vrchní palandy a zastrkala
pod raněného hrst gázy. Ale během několika vteřin jí už krev zase
protékala mezi prsty.
„Pomoc!“ vykřikla na řidiče sanitky. Ani netušila, jestli ji vůbec
slyší.
„Copak se děje?“ houkl na ni řidič se silným místním přízvukem.
„Ten muž tady nahoře — hrozně krvácí. Bojím se, že umírá.“
„Všichni umíráme, krasavice,“ odpověděl řidič. Zdá se jí to, nebo
s ní opravdu teď flirtuje? O vteřinu později se otočil a zadíval se na
ni úzkým průzorem za svým sedadlem. „Helejte, mrzí mě to, ale nic
s tím nenadělám. Musím dostat do špitálu aspoň ty vostatní.“
Měl pravdu. Už bylo stejně pozdě. Když Luce ruku vytáhla, krev
začala zase stříkat — tak prudce, že jí to ani nepřipadalo možné.
Luce nevěděla, jak uklidnit toho chlapce na prostředním lehátku,
který třeštil oči a jehož rty zuřivě šeptaly Ave Maria. Proud krve z
horního lůžka mu stékal po bocích a vytvářel louže v místech, kde se
plátna lehátka dotýkaly jeho boky.
Luce zatoužila zavřít oči a zmizet. Prohlédnout stíny pod
lucernou, najít nějakého Hlasatele a dostat se s ním jinam. Kamkoli
jinam.
Třeba na tu skalnatou pláž u Pobřežní akademie. Kde s ní Daniel
tančil pod hvězdami a nad oceánem. Nebo v tom jezírku, kde je
tehdy v jednom z minulých životů zahlédla, jak se spolu koupou..., v
tom životě, kdy nosila žluté bikiny. Před touhle sanitkou by dala
přednost i škole Meče & kříže, dokonce i v těch nejdrsnějších
okamžicích, jako třeba té noci kdy se vydala na schůzku s Camem
do baru v mokřinách. Nebo když ho líbala. Brala by dokonce i
Moskvu. Tohle bylo horší. Něčemu takovému ještě nemusela čelit
nikdy.
Až na...

47
 Samozřejmě. Samozřejmě že musela. Něco jako tohle už musela
kdysi prožít. Proto tady skončila. Někde v tom válkou rozervaném
světě žila dívka, která měla brzy zemřít a vrátit se do života a
nakonec se stát jí. Tím si Luce byla jistá. Tehdy musela obvazovat
rány, roznášet pití a potlačovat nutkání zvracet. Pomyšlení na tu
dívku, která to všechno kdysi zvládla, dodalo Luce sílu.
Z proudu krve se stal zase potůček, který se potrhal na jednotlivé
kapky. Chlapec na prostředním lehátku omdlel, takže Luce byla
jediná, kdo hypnotizoval očima horní lůžko..., až kapky krve ustaly
definitivně.
Teprve pak vzala ručník, polila ho vodou a začala omývat
omdlelého chlapce uprostřed. Bylo to už dlouho, co se naposledy
koupal. Luce ho jemně omyla a vyměnila mu obvaz kolem hlavy.
Když přišel k sobě, dala mu napít. Jeho dech se zklidnil a hoch
přestal s hrůzou zvedat pohled nad sebe. Vypadal, jako by se
zklidnil.
Vlastně všichni ranění vypadali, jako by jim její péče přinášela
útěchu — dokonce i ten na podlaze, který vůbec neotevřel oči. Luce
omyla i tvář mrtvého mladíka na horním lehátku. Nedokázala to
vysvětlit. Jen chtěla i jemu přinést do duše mír.
Nedokázala nijak odhadnout, kolik času uběhlo. Luce věděla jen
to, že je tma a dusno, že ji bolí záda, vyschlo jí v krku a je vyčerpaná
— a že je na tom líp než kdokoli z těch mužů na lehátkách kolem ní.
Vojáka na spodním lehátku vlevo si nechala až nakonec. Měl
ošklivou ránu v krku a Luce se bála, že kdyby se ho pokusila
převázat, mohl by ztratit ještě víc krve. Snažila se pro něj udělat, co
se dá — seděla u něj, vlhčila mu houbou čelo, vymyla mu krev z
plavých vlasů. Pod vším tím blátem byl hezký..., moc hezký mladík.
Ale rozptylovala ji ta rána, která pod obvazem pořád krvácela.
Pokaždé, když se k tomu místu jen nepatrně přiblížila, voják vykřikl
bolestí.
„Neboj se,“ zašeptala mu. „To zvládneš.“

48
 „Já vím.“ Šepot, který mu unikl ze rtů, zněl tak tichounce a tak
neskutečně smutně, že si Luce ani nebyla jistá, jestli ho slyšela
správně. Až do té chvíle si myslela, že ji hoch ani nevnímá. Ale jako
by něco v jejím hlase proniklo až k jeho obluzenému mozku.
Jeho víčka se zatřepotala. Pomaloučku otevřel oči.
Byly fialové.
Džbán s vodou vyklouzl Luce z rukou.
Daniel.
Její první instinkt byl schoulit se k němu dolů, chytit ho do
náruče a zlíbat, předstírat, že ta rána vůbec není tak vážná, jak
vypadá.
Daniel při pohledu na ni vytřeštil oči. Ale vtom mu z rány na
krku znovu vytryskla krev a z tváře mu vyprchala všechna barva.
Luce neměla na vybranou. Musela ho položit zpátky.
„Pššt.“ Vtiskla mu ramena na lehátko a snažila se mu zabránit v
pohybu.
Raněný se pod jejíma rukama svíjel a při každém pohybu mu pod
obvazem vytryskl nový proud krve.
„Danieli, přestaň se se mnou prát,“ zaprosila zoufale Luce.
„Udělej to kvůli mně, ano?“
Zaklesli se do sebe dlouhým pohledem — a sanitka se prudce
zastavila. Zadní dveře se rozlétly. Dovnitř se nahrnul překvapivě
chladný čerstvý vzduch. Stáli v ulici, která byla tichá, ale i teď
uprostřed noci působila dojmem velkého města.
Milán. Tam říkal ten voják, že jedou, když jí pomáhal nastoupit.
Budou asi před nemocnicí v Miláně.
U dveří sanitky se objevili dva vojáci a začali zkušenými pohyby
vytahovat lehátka. Ranění se během několika okamžiků ocitli na
vozících a zmizeli. Vojáci Luce odstrčili, aby se dostali k Danielovu
lehátku. Jeho víčka se znovu zatřepotala a Luce měla pocit, že se
Daniel snaží zachytit její ruku. Dívala se za ním ze sanitky, dokud jí
nezmizel z očí. A pak se začala třást.

49
 „Jsi v pořádku?“ Do auta strčila hlavu nějaká dívka. Čistá a hezká,
s malými rudými rty a dlouhými černými vlasy stočenými do
nízkého uzlu. Ošetřovatelská uniforma jí seděla lépe než Luce a byla
tak neposkvrněná a naškrobená, až si Luce začala uvědomovat
všechny ty krvavé skvrny a cákance bláta na své.
Pokusila se postavit. Měla pocit, jako by se nechala přistihnout
při něčem zahanbujícím.
„Nic mi není,“ vyhrkla. „To jen...“
„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ přerušilo ji děvče. Tvář jí
posmutněla, když přejela pohledem po vnitřku sanitky. „Je vidět, že
tohle bylo hodně zlé.“
Luce zírala, jak dívka zvedla dovnitř vědro s vodou, vysoukala se
nahoru a ihned se dala do práce. Smývala krvavé fleky, drhla
podlahu a polévala ji zarůžovělou vodou, kterou vymetala zadními
dveřmi ven. Poskvrněná plátěná lůžka nahradila čistými, dolila plyn
do lampy. A přitom jí nemohlo být víc než třináct.
Luce se jí pokusila pomoct, ale dívka ji odehnala. „Jen si sedni.
Odpočívej. Zrovna tě sem přeložili, co?“
Luce váhavě přikývla.
„To ses z fronty vrátila úplně sama?“ Dívka přestala na chvíli
uklízet, a když se podívala na Luce, oříškové oči jí změkly soucitem.
Luce se nadechla k odpovědi, ale v puse měla tak sucho, že
nemohla mluvit. Jak to, že jí trvalo tak dlouho poznat, že se dívá na
své mladší já?
„Sama,“ vypravila ze sebe. „Byla jsem úplně sama.“
Dívka se na ni usmála. „Tak teď už nejsi. Tady v nemocnici je nás
hodně. Dávají k nám ty nejhodnější sestry. A nejhezčí pacienty. Což
ti určitě nebude vadit.“ Začala k ní natahovat ruku, ale pak si
uvědomila, jak ji má špinavou. Zachichotala se a popadla znova
mop. „Jsem Lucia.“
Já vím, vyhrkla málem Luce. „Já...“

50
 V hlavě měla prázdno. Pokusila se vymyslet nějaké jméno —
jakékoli věrohodné jméno. „Jsem Doree — Doria,“ vypravila ze sebe
nakonec. Maminčino jméno — skoro. „Víš, kam přijdou ti vojáci, co
jsme je přivezli?“
„Ale. Snad už nejseš do nějakého zamilovaná?“ zažertovala Lucia.
„Nové pacienty dávají do východního křídla na intenzivní péči.“
„Do východního křídla,“ opakovala si Luce.
„Ale ty musíš jít za slečnou Fierovou na sesternu. Ta tě za-
registruje a přidělí ti služby. Dělá všechno, a v úterý odpoledne to
dělá,“ Lucia ztišila hlas, zachichotala se a naklonila se k ní, „i s
doktorem!“
Luce na ni dokázala jen zírat. Zblízka bylo její minulé já tak
skutečné a živé. Byla to přesně taková dívka, s jakou by se Luce za
jiných okolností okamžitě spřátelila. Toužila se k ní přiblížit a
obejmout ji, ale bránil jí v tom nevysvětlitelný strach. Dokázala omýt
a ovázat rány sedmi polomrtvým vojákům — včetně své životní
lásky —, ale s Luciou byla strašně nejistá. Ta dívenka jí připadala
moc mladá, než aby mohla znát některá tajemství, za nimiž se Luce
do minulosti vydala — než aby mohla vědět o kletbě nebo o
Vyhnancích. Luce se bála, že kdyby začala mluvit o reinkarnaci nebo
o nebi, jenom by ji vyděsila. V očích té dívenky bylo něco tak
nevinného... Luce si byla jistá, že Lucia toho neví ani tolik jako ona.
Vyskočila ze sanitky a začala couvat do tmy.
„Ráda jsem tě poznala, Dorio!“ zavolala za ní Lucia.
Ale Luce už byla pryč.

Trvalo jí to, než nakoukla do šesti pokojů. Vyděsila tři vojáky a

převrhla jeden pojízdný stolek s léky, než ho konečně našla.

51
 Daniel ležel v pokoji ve východním křídle se dvěma dalšími
raněnými. Jeden z nich ležel nehybně a měl ovázaný celý obličej.
Další hlasitě chrápal a zpod polštáře mu vykukovala špatně ukrytá
láhev kořalky. Obě zlomené nohy měl zavěšené na dlahách.
Místnost byla holá a sterilní, ale jejím oknem bylo vidět na
širokou městskou třídu, lemovanou pomerančovníky.
Luce se zastavila u Danielovy postele a pozorovala ho, jak spí.
Najednou to před sebou viděla jako na plátně: ten způsob, jakým
tady rozkvetla jejich láska. Viděla Luciu, jak nosí raněnému jídlo.
Představovala si Daniela, jak se jí pomaličku otevírá... Než se
uzdravil, už byli nerozluční. To pomyšlení v ní probudilo žárlivost a
provinilost a zmatek, protože najednou nedokázala říct, jestli byla
jejich láska krásná, nebo to byl jen další příklad toho, jak hrozně
pomýlené to bylo.
Jestli byla v tomhle životě tak mladinká, když se poznali, tak před
sebou měli dlouhý vztah. Lucia s ním musela strávit celá léta, než se
to stalo. Než zemřela a reinkarnovala se v jiném životě. Musela si
představovat, že spolu zůstanou navěky.
I když nemohla ani tušit, jak dlouho to navěky znamená.
Ale Daniel ano. Ten to věděl. Jako vždycky.
Luce se svezla na kraj jeho postele, ale opatrně, aby ho ne-
vzbudila. Třeba nebyl vždycky tak uzavřený a nepřístupný. Viděla ho
tam v Moskvě, jak horečně něco šeptá Lušce okamžik před smrtí.
Možná že kdyby s ním mohla promluvit v tomhle životě, choval by
se k ní jinak než ten Daniel, kterého zná. Neskrýval by toho před ní
tolik. Třeba by jí pro změnu pověděl pravdu.
A ona by se pak mohla vrátit do přítomnosti, kde už by mezi
nimi nebyla žádná tajemství. To jediné opravdu chtěla: aby se spolu
mohli milovat upřímně. A aby kvůli tomu ona nemusela umírat.
Natáhla se a dotkla se jeho tváře. Nemohla se nabažit jeho
pokožky. Teď byl raněný, vyčerpaný a měl nejspíš otřes mozku, ale
jeho pleť byla hladká a horká..., a hlavně byla Danielova. Byl

52
nádherný jako vždycky. Ve spánku vypadal tak pokojně, že by ho
Luce dokázala hodiny pozorovat z různých úhlů, aniž by se začala
nudit. Byl pro ni dokonalý. Jeho rty byly tak půvabně tvarované.
Když po nich přejela prstem, byly tak hebké, že se k nim musela
sklonit a políbit ho. Ani se nepohnul.
Pokryla mu polibky čelist i tu stranu krku, která byla nezraněná,
a pokračovala přes klíční kost. Když se ho dotkla rty na pravém
rameni, na okamžik se zarazila nad bílou jizvičkou.
Pro někoho jiného to bylo téměř neviditelné, ale Luce věděla, že
tohle je místo, odkud se mu rozvinují křídla. Políbila ho na jizvu.
Bylo tak těžké vidět ho bezmocně ležet na nemocniční posteli, když
dobře věděla, čeho je schopen. Když kolem ní ovinul svá křídla, Luce
vždycky zapomínala na všechno kolem. Co by dala za to, kdyby je
teď mohla vidět, jak se rozvinují do té nesmírné bílé velkoleposti,
která jako by ukradla všechno světlo z místnosti! Položila mu hlavu
na rameno a ucítila, jak ji ta jizvička pálí do kůže.

S trhnutím se napřímila. Vůbec si neuvědomila, že usnula. Teď ji

probralo vrzání kol vozíku na dřevěné podlaze chodby.
Kolik je hodin? Oknem proudilo na bílé pokrývky na jeho posteli
sluneční světlo. Luce zakroutila rameny, aby se zbavila strnulosti.
Daniel pořád ještě spal.
Jizvička na jeho rameni vypadala v denním světle ještě bělejší.
Luce se zatoužila podívat i na jeho druhé rameno, jestli tam spatří
podobnou. Jenže to bylo omotané obvazem. Ale aspoň se zdálo, že
rána na krku už mu přestala krvácet.
Dveře se rozlétly a Luce sebou škubla.
Na prahu stála Lucia a nesla v rukou zakryté tácy. „Ach! Ty jsi
tady? Takže tihle už jídlo dostali?“

53
 Luce zrudla. „Ne, totiž — já...“
„Aha.“ Lucia se zatvářila šibalsky. „Tenhle výraz znám. Jsi do
některého z nich blázen, co?“ odložila tácy zpátky na vozík a
popošla k Luce. „Neboj, já to nikomu nepovím — pokud ti ho budu
moct schválit.“ Naklonila hlavu, aby se podívala na Daniela, a
dlouze, upřeně ho pozorovala. Nepohnula se, zdálo se, že ani
nedýchá.
Luce viděla, jak se dívčiny oči při prvním pohledu na Daniela v
tomhle životě rozšířily. Nedokázala popsat, co cítí. Porozumění.
Závist. Smutek. V tom pocitu bylo tohle všechno.
„Vypadá božsky,“ pronesla konečně Lucia, jako by se chtěla
rozbrečet. „Jak se jmenuje?“
„Daniel. Jmenuje se Daniel.“
„Daniel,“ opakovala mladší dívka. To slovo jí sklouzlo ze rtů jako
modlitba. „Jednou taky potkám takového muže. Jednou ze mě taky
budou všichni bláznit. Jako z tebe, Dorio.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Luce.
„O dva pokoje dál leží jeden nováček,“ odpověděla Lucia, aniž
spustila pohled z Daniela. „Jmenuje se Giovanni, víš?“
Lucia zavrtěla hlavou.
„Ten, co ho budou operovat. Popisoval mi tě. Pořád o tobě
mluví.“
„Aha, Giovanni.“ Ten hoch s ránou v břiše. „Jak je mu?“
„Snad líp.“ Lucia se usmála. „Neřeknu mu, že máš přítele.“
Zamrkala na starší dívku a ukázala na tácy s jídlem. „Nechám tě,
abys jim to rozdala sama, ano?“ Zamířila ke dveřím. „Hele, přijď za
mnou potom. Chci slyšet všechno o Danielovi a o tobě. Budeš mi to
celé vypravovat, viď?“
„Určitě,“ zalhala Luce a srdce jí trochu pokleslo.
Když znovu osaměla s Danielem, zmocnila se jí nervozita. Tam
na dvorku za jejich domem, po té bitvě s Vyhnanci, se Daniel tvářil

54
tak zděšeně, když vstoupila do Hlasatele. A v Moskvě taky. Kdo ví,
co udělá tenhle Daniel, až otevře oči a zjistí, odkud sem přišla?
Jestli někdy otevře oči.
Luce se znovu naklonila nad jeho postelí. Musí je přece otevřít,
ne? Andělé neumírají. Logicky to věděla, ale co... co když tím, že se
vrátila v čase, něco hrozně pokazila? Viděla tu klasickou sci-fi,
Návrat do budoucnosti. Všechny díly. A taky měla za sebou test z
kvantové fyziky. To, do čeho se pustila, znamenalo nejspíš zmatek v
časoprostorovém kontinuu. A její démonský učitel Steven Filmore,
učitel humanitních předmětů v Pobřežní akademii, říkal něco o
změnách času.
Ne že by Luce doopravdy chápala, co to znamená. Ale tušila, že
to může být něco moc špatného. Třeba jako vymazat celou svou
existenci. Nebo jako zabít svého andělského přítele.
V tu chvíli Luce zpanikařila. Chytila Daniela za ramena a zatřásla
s ním. Jen jemně a zlehka — koneckonců ranili ho v boji. Ale dost na
to, aby získala odpověď na to, co se okamžitě potřebovala dozvědět.
Hned teď.
„Danieli?“ zašeptala. „Danieli!“
Ano. Víčka se mu zachvěla. Luce konečně vydechla. Danielovy
oči se otevřely stejně pomalu jako včera v noci v sanitce. A když se
zaostřily na dívku před ním, stejně jako včera se vytřeštily. Pootevřel
rty. „Ty jsi... stará.“
Luce zrudla. „To teda nejsem,“ odsekla se smíchem. Tohle jí ještě
nikdo neřekl.
„Ale ano, jsi. Jsi stará.“ Daniel se zatvářil téměř zklamaně.
Promnul si čelo. „Totiž — jak dlouho jsem byl...?“
Luce to došlo: Lucia byla v tomhle životě o několik let mladší.
Jenže Daniel se s ní ještě nesetkal. Tak jak může vědět, jak má být
stará?

55
 „Nelam si s tím hlavu,“ vyhrkla. „Musím ti něco říct. Já — já
nejsem ta, kdo si myslíš, že jsem. Totiž, ehm, asi jsem to vždycky já,
ale tentokrát jsem přišla... ehm...“
Danielova tvář se křečovitě stáhla. „Ovšem. Prošla jsi sem
bránou.“
Přikývla. „Musela jsem.“
„Já zapomněl,“ zašeptal Daniel, což ji zmátlo ještě víc. „Z jak
vzdálené doby? Ne, neříkej mi to,“ mávl rychle rukou a odtáhl se na
posteli od ní, jako by se od ní mohl něčím nakazit. „Jak je to možné?
V té kletbě nejsou žádné skuliny. Tohle by se ti nemělo podařit.“
„Skuliny?“ opakovala Luce. „O čem to mluvíš? Potřebuju vědět...“
„S tím ti nesmím pomoct,“ přerušil ji a rozkašlal se. „Musíš to
zjistit sama. Taková jsou pravidla.“
„Dorio?“ Ve dveřích se objevila žena, kterou Luce nikdy předtím
neviděla: starší, plavovlasá a přísná. Na vlasech měla sponkami
upevněný bílý čepeček s červeným křížem, který seděl tak pevně,
jako by jí vyrůstal z hlavy. Luce nejdřív nedošlo, že ošetřovatelka
mluví na ni. „Jste Doria, ne? Ta nově přeložená z fronty?“
„Ano,“ potvrdila Luce.
„Musíme spolu vyplnit dokumenty,“ pronesla úsečně žena.
„Neposlali mi žádné vaše papíry. Ale nejdřív vás požádám o
laskavost.“
Luce přikývla. Tušila, že je v maléru, ale měla na starosti
důležitější věci než tuhle ženu a její dokumenty.
„Vojín Bruno jde na operaci,“ pronesla sestra.
„Aha.“ Luce se na ni snažila soustředit, ale toužila jen po jednom:
aby se mohla vrátit k hovoru s Danielem. Konečně se někam
dostávala! Měla pocit, že další zmatený dílek ze skládanky jejího
života leží nadosah!
„Vojín Giovanni Bruno,“ upřesnila sestra. „Chce, aby u jeho
operace asistovala ta sestra z fronty, která mu prý zachránila život.

56
Jeho anděl.“ Zena šlehla po Luce opovržlivým pohledem. „To děvče
na výpomoc mi řeklo, že jste to vy.“
„Ne, já jsem mu nezachránila život,“ vykoktala Luce.
„To je jedno. Záleží na tom, že on tomu věří.“ Přísná žena na
Luce pokývla. „Pojďte.“
Luce vstala z Danielovy postele. Nedíval se na ni, hleděl z okna.
Povzdychla si. „Musím s tebou mluvit,“ zašeptala, i když se jí jeho
oči vyhýbaly. „Vrátím se k tobě.“

Pomoc při operaci naštěstí nevyžadovala žádnou zvláštní

odbornost, jak se Luce obávala. Chtěli od ní jen to, aby držela
Giovanniho malou, měkkou dlaň, konejšivě mu šeptala, podávala
lékaři nástroje, na které si ukázal, a stačila odvracet oči pokaždé,
když se ponořil do krvavé změti Giovanniho obnažených střev.
Nakonec z nich vylovil zakrvácený úlomek šrapnelu. Pokud snad
doktor žasl nad její naprostou nezkušeností, nedal to nijak najevo.
Celé to trvalo sotva hodinu.
Jenže i hodina stačila, aby se vrátila k Danielově posteli — a našla
ji prázdnou.
Lucia na ní zrovna měnila povlečení. Když spatřila přicházet
starší dívku, vrhla se k ní. Luce měla pocit, že ji chce její mladší já
obejmout, ale místo toho se jí Lucia zhroutila k nohám.
„Co se stalo?“ vyhrkla Luce. „Kde je?“
„Nevím!“ vzlykla dívka. „Prostě nevím. Odešel, ale nevím kam.
Řekl mi, že ti mám vyřídit jeho sbohem.“
„Přece nemohl zmizet,“ zamumlala si ohromeně Luce. Ještě
neměli příležitost si pořádně promluvit...
Samozřejmě. A ani nebudou mít. Daniel věděl přesně, co dělá,
když odešel. Nechtěl jí povědět pravdu. Něco před ní tají. Co je to za
pravidla kletby, o kterých se zmínil? A co ty skuliny?

57
 Luciina tvář byla zarudlá a dívenka vyrážela mezi vzlyky: „Já vím,
že bych neměla brečet, ale... neumím to vysvětlit..., mám pocit, jako
by někdo umřel.“
Tenhle pocit Luce znala. Tohle měly společné: když Daniel
odešel, nic je nedokázalo utěšit. Luce sevřela ruce v pěst. Cítila vztek
i sklíčenost. „Nechovej se tak dětinsky,“ zavrčela Lucia.
Luce zamžikala, protože si nejdřív myslela, že dívka okřikuje ji.
Ale pak jí došlo, že Lucia plísní sama sebe. S povzdechem se
narovnala a pokusila se zaujmout ten vyrovnaný postoj, jaký u
ostatních sester pozorovala.
„Lucio.“ Sklonila se k dívce, aby ji objala, ale ta ucukla a močila se
k Danielově prázdné posteli. „Jsem v pořádku.“ Popošla k lůžku a
strhla z něj pomačkané prostěradlo. „Je jen jediná věc, kterou tady
můžeme ovládat, a to je naše práce. Tak
to vždycky říká sestra Fierová. To ostatní není v naší moci.“
To se sice pletla, ale Luce ji nehodlala opravovat. Spoustu toho
ještě nechápala, ale tohle ano: její život musí být v její moci. To ona
určuje svůj osud. Nějak. Ještě nepřišla na to jak, ale cítila, že řešení je
už blízko. Proč by jinak byla právě tady? A jak by jinak poznala, že
nastal čas jít dál?
Do nemocnice dopadalo okny dopolední slunce a pod skříňkou s
nástroji v rohu se táhl stín. Vypadal použitelně, ale
Luce si nebyla úplně jistá, jestli ho dokáže přivolat. Soustředila se
na něj a čekala, až ho uvidí co nejzřetelněji.
Tamhle. Spatřila, jak sebou mrskl. Potlačila nechutí, kterou při
tom stále ještě cítila, a natáhla se po něm.
Lucia se zatím skláněla nad postelí, natahovala čisté prostěradlo
a snažila se ze všech sil potlačit pláč.
Luce pracovala rychle, uhnětla Hlasatele do koule a pak ho
roztáhla do plochy rychleji, než se jí to povedlo kdy dřív.
Zadržela dech, vyslovila v duchu přání — a zmizela.

58
 KAPITOLA ČTVRTÁ

ČAS HOJÍ VŠECHNY RÁNY

MILÁN, ITÁLIE • 25. KVĚTNA 1918

Když Daniel vyrazil z Hlasatele, byl ve střehu a napjatý.

Neměl zkušenosti s tím, jak rychle určit neznámý čas a místo.
Nevěděl přesně, kde je ani co by měl dělat. Věděl jen to, že
přinejmenším jedna verze Luce bude někde tady poblíž. Bude ho
potřebovat.
Pokoj byl bílý. Bílé pokrývky na posteli před ním, bíle lemované
okno v rohu, jasně bílé sluneční paprsky, které sem jeho tabulkami
dopadaly. Chvíli panovalo všude ticho. Danielovi se z paměti
pomalu nořil šepot vzpomínek.
Milán.
Vrátil se do té nemocnice, kde ho tehdy ošetřovala během první
světové války smrtelníků. Tam na posteli v rohu leží Traverti, jeho
kumpán ze Salerna, který cestou do kantýny stoupl na minu. Měl
popálené a polámané obě nohy, ale dokázal být tak okouzlující, že
ho sestřičky potají zásobovaly lahvemi kořalky. Pořád Danielovi
vykládal vtipy. A tam na druhé straně je Max Porter, Brit s
popálenou tváří, který nikdy nevydal ani hlásku. Rozvřískal se teprve
ve chvíli, kdy mu sundali obvazy, a pak se zhroutil.

59
 Zrovna teď oba Danielovi spolupacienti odpočívali v hlubokém
morfiovém spánku.
Uprostřed pokoje stála postel, na níž ležel poté, co mu v bojích u
řeky Piavy prolétla krkem kulka. Byl to jen hloupý výstřel, jemuž
Daniel napochodoval přímo do dráhy. Jenže on se dal naverbovat jen
proto, že Lucia byla ošetřovatelka, takže nějak se museli setkat.
Když se teď dotkl krku, cítil stejnou bolest, jako by se to stalo včera.
Kdyby Daniel zůstal v nemocnici, dokud se mu rána úplně
nezahojí, lékaře by překvapila nepřítomnost jizvy. Dnes měl krk tak
hladký, jako by se mu nikdy nic nestalo.
Během těch dlouhých staletí života byl často raněn, zbitý, padal z
balkonů, utrpěl průstřely všech možných částí těla, mučili ho na
žhavém uhlí a vláčeli ulicemi mnoha měst. Ale při bližším pohledu
měl na kůži jen dvě nepatrné jizvičky: nad lopatkami, kde se mu
rozevírala křídla.
Takové měli všichni padlí andělé, když pobývali v lidských
tělech. Ty jizvy pro ně byly způsobem, jak se každý z nich mohl
ostatním prokázat.
S většinou ostatních ran si poradila jejich neuvěřitelná imunita a
nechala je zmizet beze stopy. Až na Arrianinu spáleninu na krku, to
už však byl jiný příběh. Ale Cam, a dokonce i Roland se pouštěli do
těch nejkrutějších bojů a rvaček. Samozřejmě se smrtelníky nikdy
neprohrávali, ale zřejmě rádi občas dostali trochu do těla. Avšak
během pár dní vypadali zase naprosto nedotčeně.
Pro Daniela byla tahle nepřítomnost jizev jen dalším důkazem
toho, že nemá svůj osud v rukou. Nic, co kdy udělal, po sobě
nezanechalo ani důlek. Tíha jeho zbytečnosti mu někdy připadala
drtivá — zvlášť když šlo o Luce.
Náhle si vzpomněl, jak ji tady uviděl. Tenkrát, v roce 1918. A
vzpomněl si, jak utekl z nemocnice.
Tohle byla ta jediná věc, která na něm dokázala zanechat jizvu —
na jeho srdci.

60
 Tehdy byl tak zmatený, když ji tu uviděl, stejně zmatený jako je
teď. V té době si myslel, že by smrtelnice jako Lucinda nic takového
dokázat nemohla: vydat se napříč časem, navštěvovat své staré já. A
že by i tak mohla dál zůstat naživu, teď už Daniel samozřejmě věděl,
že se něco v životě Lucindy Priceové změnilo. Ale co? Pro začátek
to, že neuzavřela úmluvu s nebem, ale bylo v tom něco víc...
Proč na to nedokáže přijít? Znal pravidla a obsah kletby, stejně
jako znal všechno ostatní. Tak proč mu zrovna tahle odpověď
uniká...
To Luce. Ona musela něco změnit na svých minulých vtěleních.
Při tom pomyšlení se mu srdce zatřepotalo. Muselo se to stát teď,
při jejím úprku Hlasateli. Samozřejmě: musela do něčeho zasáhnout,
aby tohle všechno umožnila. Ale kdy? Kde? Jak? Nic z toho Daniel
netušil.
Musí ji najít. Slíbil to, tak jako vždycky. Ale musí se taky
přesvědčit, jestli se jí podařilo udělat to, co musela. Provést tu
změnu v minulosti, k níž muselo dojít, aby tahle Lucinda Priceová
— jeho Luce — mohla žít.
Kdyby ji dokázal dohonit, třeba by jí mohl pomoci. Mohl by ji
nasměrovat k tomu okamžiku, v němž mohla zamíchat pravidly hry
a změnit je pro ně pro všechny. V Moskvě se těsně minuli, ale v
tomhle životě ji najde. Musí jen zjistit, proč se ocitla zrovna tady.
Vždycky to mělo důvod, něco, co vězelo hluboko v záhybech její
paměti...
Ach.
V křídlech ucítil pálení a zastyděl se. Ten život v Itálii pro ni
skončil tak hroznou a ohavnou smrtí. Jednou z nejhorších. Daniel se
nikdy nepřestal obviňovat za tu hrůzu, která provázela její tehdejší
odchod ze světa.
Ale k tomu došlo až roky poté, co se Daniel ocitl v téhle
místnosti. Tady v nemocnici se setkali poprvé, a Lucia byla tak
mladá a sladká, tak nevinná a rozkošná. Tady se do něj okamžitě a

61
naprosto zamilovala. Byla ještě moc mladá, než aby jí mohl dát
najevo svou lásku, ale nijak se jejímu poblouznění nebránil. Ráda se
ho chytala za ruku, když se spolu procházeli pod pomerančovníky
na Piazza della Repubblica. Ale když jí stiskl dlaň, vždycky zrudla. A
on se rozesmál — pobavilo ho, jak může být v jednu chvíli tak
troufalá, a vzápětí tak plachá. Říkala mu, že by se za něj jednou
chtěla provdat.
„Ty ses vrátil!“
Daniel se prudce obrátil. Neslyšel, že se za ním otvírají dveře.
Lucia nadskočila, když ho uviděla. Celá se rozzářila a v ústech se jí
objevily dvě rovné řady bílých zubů. Její krása mu skoro vyrazila
dech.
Jak to myslí, že se vrátil? Ach, právě tohle před Luce tajil, bál se,
aby ji nepřipravil o život předčasně. Neměl dovoleno jí cokoli
odhalit, na všechno musela přijít sama. Stačilo, aby jen na něco
narazil, a Lucinda by vybuchla v plamenech. Kdyby zůstal, mohla by
se ho začít vyptávat a možná by z něj vytáhla pravdu... Neodvažoval
se to riskovat.
Proto odsud jeho tehdejší vtělení uprchlo, teď už bude někde v
Bologni.
„Je ti dobře?“ zeptala se Lucia a vykročila k němu. „Vážně by sis
měl lehnout. Ta rána na krku...“ Natáhla ruku, aby se dotkla místa,
kde ho před devadesáti lety zasáhla střela. Dívka vykulila oči a
odtáhla se. Zavrtěla hlavou. „Myslela jsem..., přísahala bych...“
Začala si ovívat obličej chorobopisem, který nesla. Daniel ji chytil
za ruku a odvedl k prázdné posteli, na kterou ji usadil. „Prosím tě,“
začal vážně, „můžeš mi povědět, jestli tu nebyla dívka...“
Dívka, která vypadá jako ty.
„Doria?“ zeptala se Lucia. „Tvoje... přítelkyně? Ta s krátkými
vlasy a v legračních botách?“
„Ano,“ vydechl Daniel. „Můžeš mi ukázat, kde je? Je to naléhavé.“
Lucia zavrtěla hlavou. Nepřestávala mu zírat na krk.

62
 „Jak dlouho jsem tady byl?“ zeptal se Daniel.
„Jen jednu noc. Ty si to nepamatuješ?“
„Mám v tom zmatek,“ zalhal Daniel. „Asi jsem se uhodil do
hlavy.“
„Byl jsi moc těžce raněný,“ vypravila ze sebe Lucia. „Sestra
Fierová si myslela, že možná nevydržíš ani do rána, než přijde
doktor...“
„Aha.“ Rozpomněl se. „Máš pravdu.“
„Ale vydržel jsi a všichni jsme měli radost. Myslím, že Doria u
tebe seděla celou noc. To si pamatuješ?“
„Proč by to dělala?“ zeptal se ostře Daniel, až sebou Lucia trhla.
Ale samozřejmě. Samozřejmě že s ním zůstala. On by pro ni
udělal totéž.
Lucia vedle něj popotáhla. Vyděsil ji, když se ve skutečnosti
zlobil jen sám na sebe. Objal ji kolem ramen a měl pocit, jako by se
mu opravdu zatočila hlava. Jak snadné bylo se do ní zamilovat v
každém okamžiku její existence! Donutil se od ní odtáhnout, aby se
mohl soustředit.
„Víš, kde je teď?“
„Odešla.“ Lucia se nervózně kousla do rtu. „Když jsi zmizel, byla
hrozně rozrušená a někam se ztratila. Nevím, kde je teď.“
Takže už zase utekla. Co je to za hlupáka, že se potácí časem jako
opilec, kdežto Luce uhání?! Musí ji chytit. Možná by ji mohl
nasměrovat k tomu okamžiku, kdy by mohla všechno změnit. A pak
už by ji nikdy neopustil, nikdy by nedopustil, aby se jí něco stalo. Byl
by pořád s ní a miloval ji navždycky.
Zvedl se z postele. Když už byl u dveří, ta mladá dívka ho
dohonila a chytila za ruku.
„Kam jdeš?“
„Musím pryč.“
„Za ní?“
„Ano.“

63
 „Ale neměl bys nikam chodit.“ Její malá dlaň v jeho se polila.
„Doktoři říkali, že musíš odpočívat,“ pronesla měkce. „Nevím, co to
se mnou je..., ale mám pocit, že nesnesu, jestli zmizíš.“
Daniel se cítil hrozně. Přitáhl si její ruku k srdci. „Zase se
setkáme.“
„Ne.“ Lucia zavrtěla hlavou. „To říkali i můj otec a bratr..., a pak
šli do války a zabili je. Nemám už nikoho. Prosím, neodcházej.“
Tohle nedokázal snést. Ale jestli chce najít Luce, musí odejít.
Hned teď.
„Až bude po válce, zase se sejdeme. Pojedeš do Florencie a najdeš
mě v zahradách Boboli...“
„Cože?“
„Za palácem Pitti, na konci Pavouci uličky. Tam, kde kvetou
hortenzie. Tam mě hledej.“
„Ty máš určitě horečku. To je bláznovství!“
Daniel přikývl. Věděl, že je to šílené. Nenáviděl pomyšlení, že
nejde nijak změnit to, aby tuhle krásnou sladkou dívenku nepotkal
tak strašný osud. Musí se vydat do Florencie a jít do zahrad Boboli,
stejně jako on teď musí jít za Lucindou.
„Budu tam na tebe čekat. Věř tomu.“
Když ji políbil na čelo, její ramínka se začala otřásat vzlyky.
Daniel musel potlačit všechny svoje instinkty, když se k ní obrátil
zády a vyběhl ven najít Hlasatele, který by ho vzal ještě dál.

64
 KAPITOLA PÁTÁ

SEJÍT Z CESTY

HELSTON, ANGLIE • 18. ČERVNA 1854

Luce se řítila Hlasatelem jako autem, kterému nefungují brzdy.

Narážela do jeho stínových stěn a měla pocit, jako by ji někdo
strčil do toboganu. Netušila, kam se řítí, ani co tam najde, věděla
jen, že tenhle Hlasatel je mnohem užší a méně poddajný než ten
předchozí. Fičel jím ostrý vlhký vítr, který Luce poháněl tunelem
ještě rychleji.
V hrdle měla sucho a její tělo bylo vyčerpané nedostatkem
spánku: vlastně si zdřímla jen těch pár hodin v nemocnici. S každou
další zatáčkou chodby se cítila nejistější a osamělejší.
Co dělá v tomhle Hlasateli?
Zavřela oči a pokusila se soustředit na myšlenky o Danielovi: na
silný stisk jeho rukou, palčivou intenzitu jeho pohledu, na to, jak se
jeho výraz změnil, když ona vešla do místnosti. Na tu sladkou
útěchu pocitu, kdy ji měkce zahalila jeho křídla, kdy ji unášel výš a
výš, pryč od světa a jeho starostí.

65
 Jak byla hloupá, když od něj utekla! Tehdy v noci na jejich
dvorku jí vykročit do Hlasatele připadalo jako to jediné správné, co
se dá udělat. Ale proč? Proč to udělala? Jak jí taková hloupost vůbec
mohla připadat rozumná? A teď byla tak daleko od Daniela i od
všech, na kterých jí kdy záleželo. Daleko od všeho. A byla to jen její
chyba.
„Ty pitomce!“ vykřikla do tmy.
„Tak hele,“ ozvalo se vedle ní. Ten hlas byl chraplavý a ne-
otesaný, jako by vycházel od někoho hned vedle ní. „Bez urážek, jo?“
Luce strnula. V té naprosté temnotě Hlasatele přece nemůže být
nikdo jiný než ona. Ne? Asi má sluchové halucinace. Začala se
prodírat kupředu ještě rychleji.
„Co takhle trochu zpomalit?“
Zadržela dech. Ať to mluvil kdokoli, neznělo to tak, jako by k ní
mluvil skrz stín. Ne. Ten někdo byl tady uvnitř. S ní.
„Hej?“ zkusila to tázavě a namáhavě polkla.
Nic se neozvalo.
Bičující vichr v Hlasateli ještě zesílil, hučel jí v uších. Klopýtala
do tmy, vyděšenější a vyděšenější, až konečně hvízdání větru utichlo
a nahradilo ho něco jiného: jakýsi hřmot. Připomínalo to vzdálený
hukot vln.
Ne. To nejsou vlny, pomyslela si Luce. Je to stálejší. Je to
vodopád.
„Zpomal, povídám!“
Luce sebou škubla. Ten hlas zněl zezadu — a držel s ní krok, i
když skoro utíkala. Tentokrát zněl znechuceně.
„Když budeš pořád jen tak pobíhat minulostí, nic nezjistíš!“
„Kdo seš?“ vyhrkla Luce. „Co chceš? Au!“
Její tvář narazila do něčeho chladného a tvrdého. Uši jí naplňoval
hukot vodopádu. Byla už tak blízko, že cítila na obličeji drobounké
kapičky. „Kde to jsem?“

66
 „Jsi tady. Jsi... v Pauze. Slyšelas někdy o tom, že se má člověk
zastavit, aby si přivoněl k pivoňkám?“
„Snad k růžím.“ Luce zatápala kolem sebe ve tmě. Cítila
pronikavou vůni, která nebyla nepříjemná ani neznámá, jen
matoucí. Uvědomila si, že když pořád ještě nevystoupila z Hlasatele
do života, může to znamenat jen jedno...
Že je pořád uvnitř.
Byla naprostá tma, ale její oči si už začínaly zvykat. Tady Hlasatel
tvořil něco jako malou jeskyni. Kolem ní byly kamenné stěny a pod
nohama stejná kamenná podlaha, a ve stěně zela puklina, kterou
vytékal pramínek vody. Vodopád se ozýval někde vysoko nad ní.
A pod ní? Podlaha končila asi po deseti krocích — a pak už
nebylo nic, jen prázdnota. Stála na kamenné římse nad nicotou.
„Neměla jsem ponětí, že tohle jde,“ zašeptala Luce sama pro
sebe.
„Co?“ opáčil chraptivý hlas.
„Zastavit se v Hlasateli,“ odpověděla. Nemluvila k němu a pořád
ho ještě neviděla, a fakt, že tady uvízla s někým neznámým, stačil
dost na to, aby ji vyděsil. Ale místo toho cítila spíš ohromení a obdiv.
„Nevěděla jsem, že existujou takový místa. Místa v mezičase a
meziprostoru.“
Ozvalo se zahleněné odfrknutí. „To, co nevíš, by vydalo na
pořádnou bichli, holka. Myslím, že už ji možná někdo píše. Ale není
to ani tady, ani tam.“ Chraplavé zakašlání. „A mimochodem, mám
na mysli pivoňky, ne růže.“
„Kdo seš?“ Luce se posadila a opřela se zády o stěnu. Doufala, že
dotyčný si nevšimne, jak se jí třesou nohy.
„Kdo? Já?“ zeptal se hlas. „Jsem prostě... já. Jsem tady často.“
„Fajn, ale... co tady děláš?“
„No, víš..., jen se tak poflakuju.“ Neznámý si odkašlal. Znělo to,
jako by chtěl chrlit kameny. „Mám to tady rád. Je tady ticho a klid.

67
Některý Hlasatelé jsou spíš jako zoologická. Ale tvoji ne, Luce.
Aspoň zatím.“
„Jsem zmatená.“ A co víc: Luce byla vyděšená. Má s tím cizincem
vůbec mluvit? Odkud zná její jméno?
„Dalo by se říct, že jsem jen obyčejný náhodný pozorovatel. Ale
někdy taky naslouchám cestovatelům.“ Hlas se přiblížil a Luce se
zachvěla. „Jako teď tobě. Víš, jsem prostě poblíž, a cestovatelé někdy
potřebují ždibec rady. Bylas už u vodopádu? Je to klasa. Velice
malebný, jak už tak vodopády bývají.“ Luce zavrtěla hlavou. „Tys ale
říkal, že tohle je můj Hlasatel? Zpráva o mojí minulosti. Tak jak tady
můžeš bejt ty...“
„Dobře, dobře. Tak pardon!“ ozval se hlas dotčeně. „Ale můžu
vznést dotaz? Jestli jsou chodby ke tvý minulosti tak vzácný, proč
necháváš Hlasatele otevřený, aby do nich mohl skočit celý svět?
Hm? Proč si je nezamykáš?“
„Já jsem ne...“ Luce se zarazila. Neměla ponětí, že nechala něco
otevřené. Ani to, že si Hlasatele může zamykat.
Uslyšela tiché lupnutí — jako když někdo odhodí do kufru šaty
nebo boty. Ale pořád nikoho neviděla. „Vidím, že už tady nejsem
vítaným hostem. Nebudu tě okrádat o čas.“ Hlas jako by se najednou
zajíkl. Pak se z větší dálky ozvalo: „Sbohem.“ A hlas se vytratil do
tmy. V Hlasateli se znovu rozhostilo ticho, které rušilo jen žbluňkání
vody nahoře. A zoufalé údery Luceina srdce.
„Počkej!“ vykřikla.
„Jo?“ ozvalo se přímo u jejího ucha.
„Já tě nechtěla vyhánět,“ prohlásila. Z nějakého důvodu nechtěla,
aby se ten hlas ztratil. Možná proto..., že znal její jméno. Že s ní
mluvil. „Chtěla jsem jen zjistit..., kdo seš.“
„Sakra, jo!“ odvětil neznámý skoro radostně. „Můžeš mi říkat
třeba... Bill.“
„Bill,“ opakovala Luce. „Ty seš neviditelnej?“

68
 „Někdy. Ne vždycky. Rozhodně to není pravidlo. Proč? Chtěla
bys mě radši vidět?“
„Možná by to pak nebylo tak ujetý.“
„Nezáleží to taky na tom, jak vypadám?“
„Ehm...“
„Takže,“ hlas zněl, jako by se smál, „jak bys chtěla, abych
vypadal?“
„To nevím.“ Luce se rozpačitě zavrtěla. Levý bok měla vlhký od
spršek vodopádu. „To fakt záleží na mně? Jak vypadáš, když je to
prostě na tobě?“
„Je fůra možností. Ale ty bys nejspíš chtěla, abych začal s něčím
úhledným, je to tak?“
„Asi jo...“
„Fajn,“ zamumlal hlas. „Huminah huminah huminah hummm.“
„Co to děláš?“ zeptala se Luce.
„Nasazuju si obličej.“
Objevil se záblesk světla. Tak pronikavý, že kdyby Luce už
nestála zády u stěny, nejspíš by o kus ucouvla. Záblesk pobledl a
proměnil se v balonek chladného bílého světla. V jeho světle viděla
rozlehlou šedivou podlahu pod svýma nohama. I kamennou zeď za
sebou a kapky vody, které jí stříkaly do tváře. A ještě něco:
Na podlaze před ní stál maličký démonek — chrlič.
„Tá-dá!“ zatroubil.
Byl asi třicet centimetrů vysoký a přikrčený, s překříženýma
rukama a lokty opřenými o kolena. Jeho kůže měla barvu kamene,
ale když na ni zamával, viděla na jeho ruce svaly. Podobal se těm
soškám na konci okapů na gotických chrámech a katolických
kostelích. Nehty na nohou i rukou měl dlouhé a špičaté jako drápy.
Taky uši měl do špiček a ozdobené malými kamennými kroužky. Z
čela mu vyrůstaly dva rohovité výstupky, ale kožnaté a vrásčité.
Velká ústa měl sešpulená tak, že vypadal jako staré miminko.
„Ty jsi Bill?“ hlesla Luce.

69
 „Přesně tak. Bill.“
Tvor vypadal podivně, ale ne hrozivě. Luce ho obešla a všimla si
hřebenovitých obratlů, které mu vystupovaly ze zad. Taky mu tam
vyrůstal pár maličkých šedivých křidélek, složených tak, že jejich
špičky byly spojené.
„Co myslíš?“ ozval se chrliček.
„Bezva,“ odpověděla Luce dutě. Každý pohled na křídla — i na
tak zakrnělá, jako měl Bill — v ní probudil takový stesk po
Danielovi, až se jí z toho zkroutil žaludek.
Bill se vztyčil. Bylo zvláštní pozorovat, jak se jeho končetiny,
které vypadaly jako vytesané z kamene, pohybují jako z masa a kostí.
„Jestli se ti to nezdá, dokážu vypadat i líp,“ prohlásil a v dalším
záblesku bílého světla zmizel. „Vydrž, jo?“
Záblesk.
Před ní stál Daniel, zahalený zářivou aurou fialového světla. Jeho
svinutá křídla byla nádherná a mohutná, jako by ji lákala přistoupit
blíž. Natáhl k ní ruku a Luce zadržela dech. Věděla, že na tom, že se
tu ocitl, je něco divného, a že ona by měla dělat něco úplně jiného...,
jen si nemohla vzpomenout s kým a kde. Hlava se jí zatočila,
vzpomínky pomíchaly. Ale na ničem z toho nezáleželo. Daniel je
tady. Chtělo se jí rozbrečet se štěstím. Přistoupila k němu a chytila
ho za ruku.
„Tak přesně o takovou reakci jsem stál,“ prohlásil mírně.
„Cože?“ zašeptala Luce zmateně. Něco jí napovídalo, že by se
měla odtáhnout, ale Danielovy oči její zdráhavost odsunuly stranou.
Nechala se přitáhnout k němu. Nemyslela na nic, jen na to, že za
chvíli ochutná hebkost jeho rtů...
„Polib mě,“ ozval se Billův chraptivý hlas.
Luce zavřískla a odskočila od něj. Její mysl se vytrhla jako z
hlubokého spánku. Co se to stalo? Jak si mohla myslet, že tady vidí
Daniela, když...

70
 Bill. Obelstil ji. Vyškubla mu svou ruku, zatímco on se v záblesku
bílého světla proměnil na velikou, bradavičnatou ropuchu. Dvakrát
kvákl a přeskákal do pramínku vody, který tryskal ze zdi. Pak k
němu vystřelil jazyk.
Luce ztěžka oddychovala a snažila se nedat najevo, jak moc je
vykolejená. „Přestaň,“ vyhrkla ostře. „Buď zase chrlič. Prosím.“
„Jak si přeješ.“
Záblesk.
Zase to byl on, krčil se s rukama opřenýma o kolena. Jako z
kamene.
„Já si říkal, že třeba změníš názor.“
Luce se odvrátila. Styděla se, že ji démonek přiměl k takovému
chování, a měla zlost, protože Bill si to očividně užíval.
„Tak když jsme si to vysvětlili,“ Bill ji obešel tak, aby na něj
viděla, „co bys ráda věděla nejdřív?“
„Od tebe? Nic. Nechápu, co tady vůbec děláš.“
„Rozzlobil jsem tě,“ pronesl Bill a začal si praskat kamennými
prsty. „Promiň. Jen jsem si ověřoval tvůj vkus. Takže: líbí se ti Daniel
Grigori a hezoučcí malí chrliči. Nelíbí se ti žáby. Teď už mám jasno.
Už žádný zábavný výstupy.“ Roztáhl křidélka, vznesl se do vzduchu
a usadil se Luce na rameni. Byl těžký. „Můžu tě naučit pár triků,“
zašeptal jí do ucha.
„Žádný nepotřebuju.“
„Ale no tak. Vždyť ani nevíš, jak zamknout Hlasatele, aby se tam
nedostali zlí hoši. Copak nechceš vědět aspoň tohle?“ Luce se k
němu pootočila a nakrčila obočí. „Proč mi pomáháš?“
„Nejsi první, kdo se toulá minulostí, víš? A všichni potřebují
průvodce. Máš kliku, Luce, že jsem to já. Taky jsi mohla skončit se
starým Vergiliem...“
„Vergilius?“ Luce se v hlavě vynořila vzpomínka na dávnou
hodinu literatury. „To byl ten, co ved Danta do podsvětí?“

71
 „Přesně. Je jako v tý knížce — uspal by tě nudou. A my dva
nepůjdeme do devíti kruhů pekla.“ Chrliček pokrčil ramínky. „Není
na to správná sezóna.“
Luce si vybavila, co cítila, kdy pozorovala hořící Lušku v Moskvě.
I na tu bolest, která se jí zmocnila, když jí Lucia v milánské
nemocnici pověděla, že Daniel zmizel.
„Někdy mi to jako peklo připadá,“ namítla.
„To jen proto, že trvalo tak dlouho, než jsme se my dva
seznámili.“ Bill k ní natáhl svou drobnou kamennou tlapku. Luce se
zarazila. „A na který, ehm, straně seš ty?“
Bill hvízdnul. „To ti ještě nikdo nevysvětlil, že je to složitější? Že
hranici mezi ,dobrem‘ a ,zlem‘ smazaly tisíciletí svobodný vůle?“
„To vím, ale...“
„Hele, jestli ti to v něčem pomůže..., slyšelas někdy o Stupnici?“
Luce zavrtěla hlavou.
„Je to něco jako bezpečnostní kamery v Hlasatelích. Starají se o
to, aby se cestovatelé dostali tam, kam jdou. Členové Stupnice jsou
nestranní, takže nedrží ani s nebem, ani s peklem. Chápeš?“
„Jo,“ potvrdila Luce. „A ty seš ve Stupnici?“
Bill zamrkal. „Hele, už tam skoro jsme, a...“
„Jsme skoro kde?“
„V příštím životě, kam máš namířeno. V tom, co vrhá tenhle stín,
kde teď stojíme.“
Luce přejela dlaní po stěně, po níž stékal pramínek vody. „Tenhle
stín — Hlasatel — je jinej.“
„Pokud je, tak jen proto, že ty to tak chceš. Když si toužíš
odpočinout v jeskyni, objeví se pro tebe.“
„Ale já si nechtěla odpočinout.“
„Ne, ale potřebovalas to. To Hlasatel pozná. A kromě toho jsem
byl tady — a přál jsem si to za tebe.“ Chrlič pokrčil rameny.
Luce slyšela zvuk, jako by do sebe narážely dva kameny. „Uvnitř
Hlasatelů žádný místa nejsou. Je to nicota, temná ozvěna něčeho, co

72
se stalo v minulosti. Každý Hlasatel je jiný, a když jsou v nich
cestovatelé, stíny se přizpůsobí jejich potřebám.“
Na tom pomyšlení, že tyhle stíny Luceiny minulosti vědí líp než
ona, co chce nebo potřebuje, bylo něco šíleného. „Jak dlouho lidi
zůstávají vevnitř?“ zeptala se. „Dny? Tejdny?“
„Tady neexistuje čas. Ne tak, jak si ho představuješ. Uvnitř
Hlasatele čas neplyne. Ale stejně bys tady neměla zůstávat moc
dlouho. Mohla bys zapomenout, kam jdeš, ztratit se navždycky. Stal
by se z tebe váhavec. A to není o co stát. Hlasatel je brána,
nezapomínej, ne cíl.“
Luce si opřela čelo o vlhkou kamennou zeď. Nevěděla, co si má o
Billovi myslet. „Takže tohle je tvoje práce — dělat průvodce
cestovatelům jako já?“
„Jasně.“ Bill luskl prsty, až zasršely jiskřičky. „Tys na to kápla.“
„Jak se chrlič jako ty dostane k takový práci?“
„Hele, co je na tom? Já jsem na to náhodou hrdý.“
„Ne, já myslím, kdo tě najal?“
Bill se na chvíli zamyslel a mramorové oči se mu protočily v
důlcích. „Ber to jako dobrovolnickou aktivitu. Jsem prostě šikula,
pokud jde o cestování Hlasateli, to je všechno. Tak proč bych se o
svoje zkušenosti nepodělil?“ Obrátil k ní drobný obličejík a zamnul
si kamennou bradu. „Mimochodem, do kdy jdeme?“
„Do kdy?“ opakovala zmateně Luce.
„Ty nemáš ani páru, co?“ pleskl se do čela Bill. „Chceš mi říct, že
ses vrhla z přítomnosti bez nejmenšího ponětí, co děláš? Že je pro
tebe naprostou záhadou, jak skončíš a kdy?“
„A kde jsem to měla zjistit?“ odsekla Luce. „Nikdo mě to neučil!“
Bill se snesl z jejího ramene a začal pochodovat po římse. „Máš
pravdu, máš pravdu. Musíme se vrátit k základům.“ Zastavil se před
ní a založil si drobné pařátky v bok. „Takže co třeba tohle: co přesně
chceš?“

73
 „Chci... za Danielem,“ pronesla zvolna Luce. To nebylo všechno,
jenže nevěděla, jak to vysvětlit.
„Eh!“ Bill se zatvářil ještě víc pochybovačně, než jak se svým
mohutným obočím, kamennými rty a skobovitým nosem už
přirozeně vypadal. „Tvoje argumentace má jednu vadu na kráse, ó
vznešená. Když jsi utekla ze svý doby, Daniel stál vedle tebe. Nebo
ne?“
Luce sklouzla zády po stěně a posadila se. Tělem jí projela další
silná vlna lítosti. „Musela jsem pryč. Neřekl by mi nic o naší
minulosti. Musím to zjistit sama.“
Čekala, že jí to Bill začne vyvracet, ale on jen prohodil: „Takže jsi
na výpravě za poznáním.“
Luce se rty zvlnily nepatrným pousmáním. Líbilo se jí, jak to zní.
„Takže přece něco chceš. Vidíš?“ Bill tleskl. „Fajn, takže první, co
se musíš dozvědět: Hlasatelé, co se kolem tebe objevujou, se řídí
tím, co máš tady.“ Poklepal si drápky na maličkou hruď. „Jsou jako
žraloci, který k tobě přitahují tvé nejhlubší touhy.“
„Aha.“ Luce si vzpomínala na stíny v Pobřežní akademii. Už tam
se jí zdálo, jako by si konkrétní Hlasatel vybíral ji, a ne naopak.
„Takže když se natáhneš pro Hlasatele, co vypadá, jako by se
chvěl ve vzduchu před tebou a chtěl to sám, vstoupíš tam, kam se
touží dostat tvoje duše.“
„Takže ta dívka, kterou jsem byla v Moskvě a v Miláně... a v
dalších životech, který jsem zahlídla v Hlasatelích předtím, než jsem
se do nich naučila vstupovat — to bylo tak, že jsem je chtěla
navštívit?“
„Přesně,“ potvrdil Bill. „Jenže tys to nevěděla. Hlasatel to věděl za
tebe. To se zlepší, neboj. Brzo budeš umět vycítit, co vědí. Protože i
když ti to připadá zvláštní... Hlasatelé jsou tvojí součástí.“
Každý z těch chladných lepkavých stínů, kterých se dřív tak bála,
je její částí? To v Luce probudilo nečekané pocity. Vysvětlovalo by
to, proč od začátku cítila nutkání do nich vstupovat, i když ji to

74
děsilo. I když ji Roland varoval, že je to nebezpečné. I když na ni
Daniel zíral tak, jako by spáchala něco neodpustitelného. Hlasatelé jí
vždycky připadali jako otevřené dveře. Opravdu patří k ní?
Její minulost, kdysi tak neproniknutelná, se před ní náhle
rozevírala. Takže stačí jen vybrat ty správné dveře? Může spatřit,
kým byla, co k ní Daniela lákalo, proč byla jejich láska prokletá, jak
rostla a měnila se v čase..., a hlavně, to bylo nejdůležitější: jaká může
být v budoucnosti.
„Ted už jsme na cestě,“ ozval se Bill. „Ale když už teď víš, co s
Hlasateli dokážete, až do něj budeš vstupovat příště, musíš myslet
na to, co chceš. Ne na dobu ani místo: jen na to, čeho chceš tou
cestou dosáhnout.“
„Dobře.“ Luce se snažila uspořádat tu změť emocí v sobě do slov,
která by po vyslovení dávala nějaký smysl.
„Co to zkusit teď?“ navrhl Bill. „Cistě cvičně. Aspoň nám to
naznačí, co můžeme čekat. Mysli na to, co chceš.“
„Chci pochopit,“ pronesla pomalu Luce.
„Fajn,“ pochválil ji Bill. „Co dál?“
Tělem jí procházela nervózní energie, jako by se ocitla na pokraji
něčeho důležitého. „Chci zjistit, proč jsme s Danielem prokletí. A
chci tu kletbu zlomit. Chci, aby mě láska přestala zabíjet, abychom
konečně mohli zůstat spolu. Napořád.“
„Jejda, jejda, jejda!“ Bill začal mávat ručičkama jako chodec, který
se zoufale snaží přejít rušnou ulici. „Nejanči. Ta kletba, co o ní
mluvíš, to je sakra dlouhodobá záležitost. Ty a Daniel, to je prostě...,
já nevím, nemůžeš jen lusknout těma hezoučkýma prstíkama a
zlomit ji! Musíš postupovat od jednoho k druhýmu.“
„Tak jo,“ přikývla Luce. „Tak bych chtěla začít tím, že budu
poznávat svoje minulý vtělení. Dostat se k nim blízko a vidět, jak se
vztah s Danielem vyvíjel. Vidět, jestli to minulý já cítilo to samý, co
já teď.“

75
 Bill přikyvoval a na tváři se mu objevil podivný úsměv. Vzal ji za
ruku a odtáhl ji ke kraji římsy. „Myslím, že jsi připravená. Tak
jdeme.“
Jdeme? Ten chrlič půjde s ní? Ven z Hlasatele a do další
minulosti? Ne že by Luce nebyla vděčná za společnost. Ale toho
démonka sotva znala.
„Říkáš si, jestli mi můžeš věřit, co?“ ozval se Bill.
„Ne, já...“
„Chápu,“ přerušil ji a vznesl se do vzduchu před ní. „Musíš mně
přijít na chuť. Zvlášť po tý společnosti, se kterou se obvykle stýkáš.
Je pravda, že do andělů mám daleko.“ Odfrkl si. „Ale dokážu ti
pomoct, aby sis z týhle cesty něco odnesla. Můžeme uzavřít
smlouvu, jestli chceš. Když mě budeš mít po krk — stačí říct. Půjdu
si po svým.“ Natáhl k ní ručku s dlouhými drápy.
Luce se zachvěla. Billova tlapka byla popraskaná, protkaná
kamennými žílami a zčásti porostlá lišejníkem jako ruka prastaré
sochy. Stisknout ji bylo to poslední, co si přála. Ale jestli to neudělá,
jestli ho od sebe už teď zažene...
S ním se jí může podařit víc věcí než bez něj.
Pohlédla ke svým nohám. Krátká vlhká římsa končila tam, kde
Luce stála, a pod ní se rozevírala černá propast. Něco pod nohama
upoutalo její pohled. Zamihotání kamene, které ji přimělo zamrkat.
Země se pohybovala... měkla... houpala se.
Luce se otočila. Celá římsa za ní až ke skalní stěně se drolila.
Ucouvla, zapotácela se na okraji. Kamení pod ní sebou škublo, jak se
země trhala. Kolem ní mizela pevná půda, rychleji a rychleji, až Luce
za zády ucítila závan čerstvého vzduchu a vyskočila...
Chytila se pravičkou Billovy natažené tlapky. A potřásli si
rukama.
„Jak se dostaneme pryč?“ vyjekla Luce v hrůze, že se zřítí do
nedohledné propasti.

76
 „Následuj svoje srdce,“ vyzval ji klidně Bill. Oči mu zářily. „To tě
nesvede z cesty.“
Luce zavřela oči a představila si Daniela. Zmocnil se jí pocit
beztíže a zadržela dech. Když otevřela oči, vznášela se v temnotě
naplněné praskající statickou elektřinou. Kamenná jeskyně se zvedla
a proměnila se ve zlatý prstenec světla, který se rozprskl a zmizel.
Luce se ohlédla přes rameno. Billa viděla napravo vedle sebe.
„Co bylo to první, co jsem ti řekl?“ zeptal se.
Luce si vybavila jeho hlas, který slyšela celou tu dobu za sebou.
„Že mám zpomalit. A že když budu jen tak pobíhat minulostí, nic
nezjistím.“
„A?“
„To je přesně to, co jsem chtěla udělat. Něco zjistit. Jen jsem
nevěděla jak.“
„Asi proto jsi mě našla,“ zakřičel Bill do větru. Jeho šedivá
křidélka se zvedla, když uháněli povětřím. „A možná proto jsme
skončili právě... tady.“
Vítr ustal. Statická elektřina přestala praskat. Všechno ztichlo.
Luceiny nohy udeřily o zem. Měla pocit, jako by spadla z
houpačky do trávy. Byla venku z Hlasatele, někde ve světě. Vzduch
tady byl horký a trochu vlhký. Světlo kolem jí napovědělo, že se
stmívá.
Oba s Billem dopadli do husté, měkké, jasně zelené trávy, která
Luce sahala až k lýtkům. Tu a tam v ní svítily drobné červené kuličky
— lesní jahody. Před nimi stála řada břízek s bílými kmeny, lemující
hranici upraveného trávníku kolem panského sídla. Někde tam za
stromy se rýsoval rozlehlý dům.
Luce mezi kmeny viděla bílé schodiště, vedoucí k zadním dveřím
majestátního tudorovského sídla. Na severní straně lemovaly trávník
pečlivě ostříhané keře divokých žlutých růží, na východě vyplňovalo
prostor před kovovou bránou menší bludiště z živého plotu.
Uprostřed se rozkládala zeleninová zahrada plná rostlin, z níž

77
vyčnívaly fazole, plazící se vysoko po podpěrách. Pozemek půlila
oblázky vysypaná cestička, která vedla k bílé besídce.
Luce naskočila na rukou husí kůže. Mohlo za ni to místo. Měla
silný pocit, že tady už byla. Nešlo o normální déjà vu.
Dívala se na místo, které pro ni a Daniela znamenalo něco
důležitého. Napůl čekala, že je spolu rovnou uvidí, jak se tady
procházejí zavěšení jeden do druhého.
Ale i besídka byla prázdná, naplněná jen oranžovým světlem
zapadajícího slunce.
Někdo hvízdl. Luce nadskočila.
Bill.
Úplně zapomněla, že je tu s ní. Démonek se vznesl do vzduchu,
takže jejich hlavy byly na stejné úrovni. Mimo Hlasatele jí připadal
nějak odpudivější než uvnitř. Na světle byla jeho pokožka suchá a
šupinatá, a dost silně páchl plísní. Kolem hlavy mu bzučely mouchy.
Luce od něj trochu ucouvla. Vlastně si přála, aby se vrátil k tomu, že
bude neviditelný.
„Lepší než válečná zóna, ne?“ prohodil, zatímco pozoroval okolí.
„Jak víš, kde jsem byla předtím?“
„No...,“ Bill pokrčil ramínky, „já prostě věci vím.“
„Fajn, tak kde to teď jsme?“
„V Helstonu v Anglii...,“ přiložil si dráp k hlavě a soustředěně se
zamyslel, „podle vašeho počítání v roce 1854.“ Pak si přitiskl ruku k
hrudníčku. Vypadal jako skřítkovská verze školáka, který recituje
naučenou látku. „Ospalý městečko na jihu v okrese Cornwall,
založený chartou samotnýho krále Jana Bezzemka. Obilí je už dost
vysoký, takže je zřejmě půlka léta. Škoda že jsme propásli květen —
koná se tady slavnost bohyně Flory. Tomu bys nevěřila. Nebo možná
věřila — tvoje bývalý já na něm dva roky za sebou vyhrálo korunku
královny plesu. Otec byl boháč. Vyšvihl se obchodováním s mědí...“
„To zní úžasně,“ přerušila ho Luce a vydala se přes trávník. „Jdu
tam. Chci s ní mluvit.“

78
 „Počkej!“ Bill prolétl kolem ní, pak se stočil zpátky a zůstal viset
ve vzduchu jen kousek před jejím obličejem. „Co, v tomhle? To není
dobrý nápad.“
Objel prstíkem její postavu a ona pochopila, že mluví o jejím
oblečení. Na sobě měla pořád ještě uniformu italské sestry z první
světové války.
Bill jí nazdvihl bílou sukni a nakoukl pod ni. „Co máš na nohách?
Conversky, jo? To si snad děláš legraci, ne?“ Nespokojeně zamlaskal.
„Jak jsi mohla přežít tak dlouho beze mě...“
„Zvládla jsem to i sama, díky.“
„Jestli tady chceš chvíli zůstat, potřebuješ víc než to
jen ,zvládnout´.“ Bill se vrátil na úroveň jejích očí a třikrát ji obletěl.
Ale když se po něm rozhlížela, byl pryč.
Asi za vteřinu uslyšela jeho hlas, až na to, že teď přicházel z velké
dálky, až od domu. „Jo, Bille! To se ti povedlo!“
U domu se objevila šedá tečka a zvětšovala se, až zase ro-
zeznávala Billovu šedivou pomačkanou tvář. Letěl k ní s nějakým
balíkem v náručí.
Když se přiblížil, prostě jí škubl na boku se šaty. Uniforma
praskla ve švu a sklouzla z ní. Luce si stydlivě zakryla rukama tělo,
ale to už na ni shora začaly pršet spodničky. Nakonec na ni Bill
natáhl černé dlouhé šaty.
Chrlic kolem ní ještě chvíli poletoval jako starostlivá švadlena.
Zašněroval jí úzký korzet, až se jí ostré kostice zařezávaly do těla a
cítila se všechno, jen ne pohodlně. Na spodničkách bylo tolik taftu,
že Luce celá šustila, sotva jen trochu zafoukal větřík.
Už si chtěla pomyslet, že vypadá vážně jako dáma, když si všimla
bílé zástěrky kolem pasu. Ruka jí vylétla k hlavě a nahmatala bílou
čelenku.
„Já jsem komorná?“ vyhrkla.
„Jo, Einsteine, přesně tak.“

79
 Luce věděla, že se chová hloupě, ale cítila se trochu zklamaná. To
panství vypadalo tak vznešeně, zahrady tak udržovaně, a
uvědomovala si, že je na výpravě..., ale to se tady nemůže procházet
se slunečníkem jako viktoriánská dáma?
„Já myslela, že moje rodina je bohatá.“
„Rodina tvýho tehdejšího já — jo, ta byla nechutně bohatá.
Uvidíš, až ji poznáš. Nechává si říkat Lucinda a myslí si, že Luce je
absolutně příšerná a sprostá zpotvořenina, mimochodem.“ Bill se
štípl do nosu a natáhl ho nahoru. Pak se snobsky zachichotal. „Ona
je bohatá, ale ty, brouku, jsi jen prostá cestovatelka časem, která se
neumí chovat ve vyšší společnosti. Takže pokud nechceš vypadat
jako švadlenka z Manchesteru, která by ani neměla šanci si s
Lucindou promluvit, potřebuješ krytí. Jsi děvče z kuchyně. Služebná.
Vylévačka nočníků. Co si vybereš. Neboj, nebudu ti překážet. Umím
se zneviditelnit, než řekneš švec.“ Luce zasténala. „To mám
předstírat, že tady pracuju?“
„Ne.“ Bill protočil kamenné oči. „Jdi rovnou dovnitř a představ se
paní domu, lady Constanceový. Pověz jí, že se tví bývalí
zaměstnavatelé přestěhovali do Evropy a že si hledáš místo. Je to
odporná stará semetrika a bude chtít doporučení. Ale myslel jsem na
všechno: jedno máš v kapse zástěry.“
Luce vklouzla rukou do kapsy bílé bavlněné zástěrky a vytáhla z
ní silnou obálku. Ta byla zapečetěná rudým voskem. Když ji Luce
obrátila, přečetla si jméno nadepsané starodávným rukopisem
černým inkoustem. Lady Melville Constanceové. „Ty víš vážně
všechno, co?“
„Díky,“ uklonil se elegantně Bill. Když si uvědomil, že Luce už
vykročila k domu, rozletěl se před ni a mával křidélky tak horečně,
že se změnila ve dvě ocelově zbarvené šmouhy podél jeho těla.
To už minuli stromořadí břízek a vykročili na pečlivě upravený
trávník. Luce se chtěla vydat oblázkovou cestičkou k domu, ale

80
zarazila se, když zahlédla postavy v besídce. Muže a ženy, kteří
právě vykročili směrem k ní.
„Schovej se,“ šeptla. Ještě nebyla připravená, aby ji na Helstonu
někdo viděl. Zvlášť ne s Billem, který kolem ní poletoval jako
přerostlá masařka.
„Ty se schovej,“ opravil ji Bill. „To, že jsem pro tebe udělal
výjimku z neviditelnosti, ještě neznamená, že mě můžou vidět
ostatní smrtelníci. Jsem naprosto diskrétní chrlič. Jediné oči, které
mě můžou spatřit, jsou mimochodem — jejda.“ Billovo kamenné
obočí vyjelo vzhůru a démonek ze sebe vyrazil těžký povzdech.
„Mizím!“ oznámil a zaletěl mezi keříky rajských jablek.
Andělské, doplnila si v duchu Luce. Andělé jsou ty jediné další
bytosti, které tady můžou Billa vidět. Uhodla to i proto, že konečně
poznala muže, který se ženou kráčel jejím směrem a před nímž se
Bill tak rychle schoval. Luce vykukovala mezi pichlavými listy rajčat
a nedokázala od něj odtrhnout oči.
Z Daniela.
Zbytek zahrady se nořil do ticha. Ptáci už teď večer umlkli, takže
jediným zvukem bylo křupání dvou párů podrážek, pohybujících se
na cestičce. Danielovu postavu zalévaly poslední sluneční paprsky,
že vypadal jako obklopený zlatou svatozáří. Nakláněl se k ženě, s níž
se procházel, a něco jí říkal. A ta žena nebyla Luce.
Byla starší, než kolika let se Lucinda dožívala — rozhodně jí bylo
přes dvacet. A byla krásná — s dlouhými, hedvábnými tmavými
vlasy, které jí vykukovaly zpod slamáku. Její mušelínové šaty sahaly
až na zem a měly barvu rozkvetlých pampelišek. Vypadaly hodně
draze.
„Líbí se vám vůbec v naší malé vísce, pane Grigori?“ zeptala se
žena. Její hlas byl nosový a zřetelný, plný přirozeného sebevědomí.
„Možná až moc, Margaret.“ Lucein žaludek se sevřel žárlivostí,
když viděla, jak se Daniel na tu cizí ženu usmívá. „Skoro se mi ani

81
nechce věřit, že už jsem tady týden. Zdržel jsem se v Helstonu déle,
než jsem plánoval.“ Odmlčel se. „Všichni jste tu ke mně tak laskaví.“
Margaret zrudla a Luce vypěnila ještě víc. I když se červenala,
byla ta ženská krásná. „Všichni pochopitelně doufáme, že se Helston
objeví ve vašem díle,“ pronesla. „Matka je nadšená, že tu máme
umělce..., my všichni jsme nadšení.“
Luce popolezla za hradbou rajčat stejným směrem, jakým šla
dvojice, aby je mohla poslouchat. Za zeleninovými záhony se táhly
růžové keře; za nimi se přikrčila, opřela se dlaněmi o zem a čekala,
až k ní Daniel s Margaret dojdou.
Vtom zalapala po dechu. Zabodla si do palce trn a prst jí teď
krvácel.
Vysála si ranku a odtáhla ruku od sebe, aby jí krev nepokapala
zástěrku. Jenže než to všechno provedla a krvácení se zastavilo,
zjistila, že jí z konverzace těch dvou hodně uteklo. Zastavili se a
Margaret k Danielovi dychtivě vzhlédla. „Ptala jsem se, jestli se u nás
zdržíte do slavnosti slunovratu příští týden?“ Znělo to trochu
prosebně. „Matka z toho vždycky dělá velkou událost.“
Daniel zamumlal něco na souhlas a dodal, že by si to nenechal
ujít, ale vypadal, jako by ho něco rozptýlilo. Jeho oči bloudily po
trávníku, jako by vycítil Luce za růžovými keři.
Když přejel pohledem po místech, kde se krčila, jeho duhovky
zaplály tím nejintenzivnějším odstínem fialové.

82
 KAPITOLA ŠESTÁ

DÍVKA V BÍLÉM

HELSTON, ANGLIE • 18. ČERVNA 1854

Když Daniel dorazil do Helstonu, zuřil.

Tohle místo poznal ihned, jakmile ho Hlasatel vyplivl na břehu
jezera Loe. Jeho hladina byla klidná a odrážely se v ní narůžovělé
chuchvalce večerních mračen. Danielovo náhlé zjevení vyděsilo
párek ledňáčků, takže se vznesli nad pole s jetelem a usadili se na
stromě u silnice. Daniel věděl, kam ta cesta vede: do městečka, kde
kdysi strávil léto s Lucindou.
Pohled na svěží zelenou trávu kolem se dotkl citlivého místa v
jeho nitru. Daniel se tolik snažil zavírat za sebou každé dveře k
jejich minulosti, protože se tolik snažil přenést přes každou z
Lucindiných děsivých smrtí. Někdy to bylo těžší než v ostatních
případech. Samotného ho překvapilo, jak jasně si vybavuje všechny
podrobnosti z jejich společných chvil v jižní Anglii.
Ale teď tady nebyl na prázdninách. Nepřijel se sem zamilovat do
krásné dcery obchodníka s mědí. Byl tady, aby zabránil jedné
neklidné dívce ponořit se natolik do temných okamžiků její
minulosti, že by ji to mohlo stát život. Byl tady, aby jí pomohl zlomit
jejich kletbu jednou provždy

83
 Vykročil na dlouhou cestu k městečku.
V Helstonu panoval horký, ospalý letní podvečer. Dámy v
kloboučcích a šatech lemovaných krajkami se procházely v ulicích
zavěšené do mužů v lehkých oblecích. Dvojice se zastavovaly před
výklady obchodů a tiše hovořily nebo se dávaly do řeči se sousedy.
Lidé postávali na nárožích a dlouhé minuty se obřadně loučili.
Všechno na těch lidech, od jejich mluvy po způsob chůze, bylo
tak dráždivě zpomalené. Daniel se nemohl cítit víc jiný než oni.
Jeho křídla skrytá pod kabátem pulsovala netrpělivostí, když se
proplétal mezi chodci. Znal místo, o němž věděl, že tam bezpečně
najde Lucindu: večer chodívala do besídky v zadní zahradě jeho
patrona, hned jak se začalo šeřit. Ale kde má hledat Luce, tu, která
pobíhala Hlasateli sem a tam, tu, kterou najít potřeboval — to
netušil. Ani nevěděl, jak to zjistit.
Ty druhé dva životy, které Luce navštívila, Daniel chápal. Ve
velkém schématu jejich minulosti to byly... anomálie. Životy, v nichž
se Lucinda těsně před smrtí přiblížila odhalení pravdy o jejich
prokletí. Ale Daniel nedokázal pochopit, proč ji její Hlasatel přivedl
zrovna sem.
Helston byl pro ně tak mírumilovnou dobou. V tomhle životě se
jejich láska vyvíjela pomalu, přirozeně. I její smrt byla soukromá —
nebyl u toho nikdo, jen oni dva. Když Gabbe jednou mluvila o
Lucindině konci v Helstonu, použila slovo úctyhodný. Touhle smrtí
aspoň trpěli jen oni dva.
Ne, Luceina výprava do tohohle života se nedala nijak vysvětlit.
Což znamenalo, že v Helstonu může být kdekoli.
„No ne, pan Grigori!“ rozlehl se ulicí vzrušený hlas. „To je ale
báječné překvapení, vidět vás tady ve městě!“
Před Danielem se zastavila plavovlasá žena v modrých vzo-
rovaných šatech. Zaskočila ho. Za ruku se jí držel zavalitý pihovatý
chlapec, asi osmiletý, který se v krémově zbarveném saku se skvrnou
pod límečkem tvářil zoufale.

84
 Danielovi vzápětí svitlo: paní Holcombeová a její syn Edward,
chudák bez nadání, jemuž Daniel během několika trýznivých týdnů
v Helstonu dával lekce kreslení.
„Nazdar, Edwarde.“ Sklonil se k tlouštíkovi, aby mu potřásl
rukou, a pak se uklonil jeho matce. „Paní Holcombeová.“
Daniel až dosud vůbec nepřemýšlel nad oděvem, v němž cestoval
napříč staletími. Bylo mu jedno, co si lidé na ulici pomyslí o jeho
moderních šedých kalhotách, nebo jestli střih jeho bílé košile působí
ve srovnání s košilemi mužů v městečku divně. Ale jestli se bude
setkávat s lidmi, které v Helstonu před dvěma stovkami let znával, v
oblečení, v němž vyrazil před dvěma dny na Díkůvzdání k Luceiným
rodičům, mohlo by se o tom začít mluvit.
A Daniel k sobě nechtěl poutat pozornost. Nic se nesmělo stavět
do cesty jeho úsilí najít Luce. Bude si muset najít něco jiného, co si
obleče. Ne že by si toho Holcombeovi všimli. Daniel se naštěstí
strefil do doby, kdy ho lidé stejně brali jako „výstředního“ malíře.
„Edwarde, ukaž panu Grigorimu, co ti maminka zrovna koupila,“
zavelela paní Holcombeová a uhladila synovy nepoddajné vlasy.
Hoch neochotně vytáhl z vaku malířskou soupravu. Pět
skleněných kalíšků s barvami a dlouhý červený štětec s dřevěnou
rukojetí.
Daniel se o nákupu vyjádřil pochvalně, přidal několik lichotek —
jaké má Edward štěstí, že o jeho talent někdo tak láskyplně pečuje
— a snažil se nedávat najevo svou netrpělivost, když se nenápadně
rozhlížel kolem a hledal záminku k úniku.
„Edward je tak nadané dítě,“ přikyvovala paní Holcombeová a
chopila se Danielovy paže. „Potíž je v tom, že mu vaše hodiny
kreslení nepřipadají příliš vzrušující, jak se dá od chlapce v jeho
věku čekat. Tak mě napadlo, že kdyby zkusil malování opravdovými
barvami, mohl by se opravdu projevit... jako umělec..., vy mě jistě
chápete, pane Grigori?“

85
 „Ano, ano, ovšem,“ odvětil rychle Daniel. „Dejte mu cokoli, co v
něm vzbudí touhu malovat. To je báječný nápad...“
Tělem se mu rozlil chlad a slova mu uvízla v krku.
Z hostince na protější straně ulice vyšel Cam.
Daniel se na okamžik dusil vzteky. Řekl jim snad jasně, že jejich
pomoc nepotřebuje. Prsty se mu zaťaly v pěsti, když vykročil přes
ulici ke Camovi, aby mu připomněl...
Ale ovšem. Tohle je Cam z helstonské éry! A při pohledu na něj
bylo jasné, že si to v hejskovských pruhovaných kalhotách a
viktoriánské čapce báječně užívá. Černé vlasy měl dlouhé a splývaly
mu ve vlnách na ramena. Opíral se o dveře hostince a žertoval s
trojicí dalších mužů.
Teď si ze stříbrné tabatěrky vyndal doutník. Daniela si zatím
nevšiml. Až k tomu dojde, smích ho přejde. Cam už od začátku
putoval Hlasateli víc než jiní padlí andělé. Byl odborník, jakým
Daniel nikdy nebude. To byla výhoda těch, kteří se přidali k
Luciferovi: talent cestovat stíny času.
Jeden pohled bude viktoriánskému Camovi stačit, aby mu došlo,
že jeho rival je anachronismus.
Bytost, která nepatří do téhle doby.
A Camovi dojde, že se tady chystá něco velkého. Pak už se ho
Daniel nezbaví.
„Jste velkorysý, pane Grigori!“ zavrněla paní Holcombeová, která
Daniela pořád ještě držela za rukáv.
Cam se začal otáčet jeho směrem.
„Ale vůbec ne!“ vyrazil překotně Daniel. „A teď mě prosím
omluvte,“ opatrně sundal její ruku ze své paže, „musím — si jít
koupit nové šaty.“
Rychle se uklonil a vystartoval ke dveřím nejbližšího obchodu.
„Pane Grigori...,“ paní Holcombeová to skoro vykřikla.

86
 Daniel jí v duchu proklel a předstíral hluchotu, což ji přimělo k
ještě hlasitějšímu výkřiku. „Ale to je dámská švadlena, pane Grigori!“
přiložila si dlaně k ústům.
Daniel už byl uvnitř a skleněné dveře za ním zapadly. Zvonek
nad nimi hlasitě zacinkal. Snad se tady může schovat aspoň na pár
minut. Doufal, že ho Cam nezahlédl a neslyšel povykování
Edwardovy matky.
Obchod byl tichý a voněl levandulí. Dřevěná podlaha byla
ošlapaná. Stěny lemovaly až ke stropu police s barevnými rolemi
látek. Daniel spustil přes okénko ve dveřích krajkovou záclonku, aby
ho nebylo vidět z ulice. Když se otočil, zachytil v zrcadle obraz další
osoby v obchodě.
Musel potlačit chuť zasténat úlevou.
Našel ji.
Luce si zkoušela dlouhé mušelínové šaty. Kolem krku se
upevňovaly žlutou mašlí, která zvýrazňovala nádherně oříškovou
barvu jejích očí. Vlasy měla sčesané ke straně a upevněné sponkou s
korálkovou květinou. Zabývala se právě tím, jak jí nabírané rukávy
splývají z ramen, a prohlížela se v zrcadle před sebou z nejrůznějších
úhlů. Daniela okouzlovaly všechny.
Nechtělo se mu udělat nic jiného než tam dál stát a navěky ji
obdivovat, ale vzpamatoval se. Vydal se za ní a popadl ji za ruku.
„Tak to už by stačilo.“ I při těch příkrých slovech si uvědomoval
hebkost její pokožky. Naposledy se jí dotkl tu noc na jejich dvorku,
kdy už si myslel, že ho o ni Vyhnanci připravili. „Máš vůbec ponětí,
jak hrozně jsi mě vyděsila? Tady to pro tebe samotnou není
bezpečné.“
Luce se nenaštvala, jak čekal, a nezačala se s ním hádat. Místo
toho zavřískla a prudce ho pleskla po tváři.
Nebyla to Luce. Byla to Lucinda.

87
 A co hůř: Lucinda ještě předtím, než se v tomhle životě setkali.
Nejspíš zrovna přijela s rodinou z Londýna. Měli se spolu potkat až
na slavnosti letního slunovratu u Constanceových.
To všechno mu napověděl šok v Lucindině tváři.
„Kolikátého je?“ vyhrkl zoufale.
Ta dívka si o něm musela myslet, že je blázen. Předtím byl tak
zaslepený láskou, že si vůbec nevšiml rozdílů mezi dívkou, kterou už
ztratil, a tou, kterou musel zachránit.
„Omlouvám se,“ zašeptal. Tohle bylo přesně to, proč nezvládal
putování staletími. Proč byl tak strašným anachronismem. Dokázaly
ho rozptýlit takové maličkosti: jeden dotek její hebké pokožky.
Jeden pohled do jejích oříškových očí. Vdechnutí vůně pudru z jejích
vlasů. Mísení jejich dechu v dusném krejčovství.
Lucinda sebou škubla, když se zadívala na jeho tvář. Na místě,
kam mu vlepila facku, zůstal rudý otisk její dlaně. Její oči se
přesunuly, zabodly se do jeho — a on cítil, jak se mu svírá srdce.
Rozevřela trochu růžové rty, naklonila hlavu ke straně. Dívala se na
něj jako zamilovaná žena.
Ne.
Mělo se to stát jinak. Stalo se to jinak. Neměli se setkat dřív než
na té slavnosti. Ať si Daniel proklínal jejich osud sebevíc, nemůže
narušovat životy, které Lucinda žila předtím. Ty životy, které ji
vracely k němu.
Pokusil se zatvářit tak lhostejně a podmračeně, jak dokázal.
Založil si ruce na prsou, ucouvl, aby zvětšil vzdálenost mezi nimi, a
díval se všude kolem, jen ne tam, kam se dívat toužil. Ne na ni.
„Já se omlouvám,“ hlesla Lucinda a přitiskla si ruku na srdce.
„Nevím, co to do mě vjelo. Nikdy jsem nic takového neudělala...“
Daniel se s ní nechtěl hádat. Nemohl namítat, že ho v minulých
životech uhodila už tolikrát, že si o tom Arriane vedla záznamy ve
svém kroužkovém bloku s obrázkem kočičky.

88
 „Zmýlil jsem se,“ pronesl rychle. „Spletl jsem si vás — s někým
jiným.“ Už takhle se vmísil do minulosti až příliš — nejdřív s Luciou
v Miláně a teď tady. Začal couvat.
„Počkejte.“ Natáhla se po něm. Její oči byly kouzelné tůně
oříškového světla, které ho lákaly do svých hlubin. „Mám pocit, jako
bychom se už odněkud znali, jen si nemůžu vzpomenout...“
„To asi ne, bohužel.“
Přešel ke dveřím a nazdvihl krajkovou záclonku, aby se podíval,
jestli je Cam ještě venku. Byl. Stál zády ke krejčovství a dělal
vzrušená gesta, jak vyprávěl nějaký vymyšlený příběh, v němž byl
bezpochyby hlavním hrdinou. Ale při sebemenším vyrušení se mohl
otočit — a pak by byl Daniel ztracen.
„Prosím, pane — počkejte.“ Lucinda k němu chvatně popošla.
„Kdo jste? Vážně si myslím, že vás znám. Prosím. Neodcházejte.“
Bude to muset riskovat a prchnout na ulici. S Lucindou zůstat
nemůže. Ne, když se začala chovat takhle. Když se zamilovala do
jeho špatné verze. Tenhle život už přece prožil, a takhle to nebylo.
Proto musí pryč.
Daniela drtilo, když musel Lucindu ignorovat, otáčet se k ní
zády, zatímco všechno v něm křičelo, aby se obrátil a chytil ji do
náruče, aby ochutnal teplo jejích rtů a poddal se čarovné síle její
lásky.
Rozrazil dveře krámku a vyřítil se na ulici, běžel v západu slunce,
běžel co nejrychleji. Bylo mu jedno, co na to řeknou lidé z městečka.
Utíkal, aby zchladil ten žár, který se mu rozléval v křídlech.

89
 KAPITOLA SEDMÁ

SLUNOVRAT

HELSTON, ANGLIE • 21. ČERVNA 1854

Luceiny ruce byly zarudlé, spařené a rozbolavělé.

Byla na panství Constanceových v Helstonu už tři dny a zatím
nedělala nic jiného, než umývala nekonečné hory talířů. Pracovala
od východu do západu slunce, drhla talíře a mísy a omáčníky a pluky
stříbrných příborů, dokud její nová šéfka slečna McGovernová večer
nenechala pro kuchyňský personál přinést jídlo: žalostný pokrm se
skládal ze studeného masa, kousků suchého sýra a pár tvrdých
rohlíčků. Po večeři se Luce vždycky zhroutila do bezesného
nekonečného spánku v podkrovní komůrce, o kterou se dělila s
Henriettou, další kuchyňskou pomocnicí. Byla to prsatá dívka s
předkusem a slámově světlými vlasy, která přišla do Helstonu z
Penzance.
Množství práce v kuchyni bylo nepředstavitelné.
Jak může jedna domácnost našpinit tolik nádobí, že to zaměstná
dvě dívky nepřetržitě dvanáct hodin? Ale hory ušpiněných talířů
přicházely neustále a slečna McGovernová dohlížela svýma
nesmlouvavýma korálkovýma očima na Lucein škopek. Ve středu už
celé panství bzučelo jako v úle nedočkavostí před večerní slavností,

90
ale pro Luce to znamenalo jen nádobí navíc. Zírala otupěle do vědra
s mastnou vodou, plného dalších talířů.
„Tohle jsem zrovna v plánu neměla,“ zamumlala k Billovi, který
posedával na okraji kredence vedle jejího škopku. Pořád si nemohla
zvyknout na to, že je v kuchyni jediná, kdo ho vidí. Znervózňovalo ji,
když přelétával nad hlavami ostatních sloužících a vykládal jedovaté
vtipy, které slyšela jen ona a kterým se kromě Billa nikdo nesmál.
„Vy děcka z příštího tisíciletí nemáte žádnou pracovní morálku,“
poznamenal teď. „A mimochodem, ne tak nahlas.“
Luce vysunula bojovně čelist. „Kdyby mi tohle drhnutí talířů od
tuřínový polívky mohlo nějak pomoct pochopit mou minulost, měla
bych takovou pracovní morálku, že by se ti z toho zatočila hlava. Ale
tohle je k ničemu.“ Máchla po Billovi velkou kovovou pánví s
držadlem mastným od vepřového sádla. „Nemluvě o tom, že je to
nechutný.“
Luce chápala, že její rozčilení nijak nesouvisí s talíři. Nejspíš
mluví jako rozmazlený spratek. Ale od chvíle, co přišla do tohohle
domu, se ještě skoro nedostala ze suterénu. Helstonského Daniela
viděla jen jednou, tehdy u besídky, a kde je její minulé vtělení, o tom
neměla ani ponětí. Připadala si osamělá a nepokojná a deprimovaná
tak, jak se necítila už od těch prvních dní ve škole Meče & kříže —
předtím, než měla Daniela, než měla někoho, na koho se mohla
spolehnout.
Jenže to ona sama opustila Daniela, Milese a Shelby, Arriane a
Gabby, Callie a svoje rodiče — a kvůli čemu? Aby se stala děvečkou v
kuchyni? Ne, aby rozluštila tu kletbu. Ani nevěděla, jestli je vůbec
možné, aby něco takového dokázala. No tak ať si Bill myslí, že je
ufňukaná. Co s tím může dělat? Připadalo jí, že už moc nechybí k
tomu, aby se zhroutila.
„Nenávidím tuhle práci. Nenávidím tohle místo. Nenávidím tu
jejich pitomou slavnost slunovratu a tohle pitomý bažantí suflé...“

91
 „Na dnešní slavnosti bude Lucinda,“ ozval se náhle Bill. Jeho hlas
zněl tak klidně, až ji to dráždilo. „A ta náhodou bažantí suflé
zbožňuje.“ Popoletěl kousek, posadil se na kraj stolu v přípravně a
zakroutil hlavou ve znepokojujícím úhlu 360 stupňů, aby se ujistil,
že jsou sami.
„Lucinda bude tady?“ Luce upustila mastnou pánev i kartáč do
škopku. „Promluvím si s ní. Dostanu se z kuchyně a promluvím s
ní.“
Bill přikývl, jako by to tak celou dobu plánoval. „Jen nezapomínej
na svý postavení. Kdyby na tebe na školním večírku vybafla nějaká
tvoje budoucí verze...“
„Stejně bych to chtěla vědět,“ namítla Luce. „Ať by mi chtěla říct
cokoli. Umřela bych, abych to mohla zjistit.“
„Hm. Tak jo.“ Bill pokrčil rameny. „Ty jo. Lucinda ne. To ti
zaručuju.“
„To je nesmysl.“ Luce zavrtěla hlavou. „Vždyť ona je... já.“
„Blbost. Je to tvoje verze, kterou vychovali jiní rodiče v jiném
světě. Máte stejnou duši, ale ona není ty. Ani jako ty. Uvidíš.“
Záhadně se zašklebil. „Prostě bud opatrná.“ Bill střelil pohledem ke
dveřím do velké kuchyně, které se rozletěly. „Tvař se, že makáš,
Luce!“
Ponořil si nohy do jejího škopku a spokojeně si povzdychl, právě
když se v kuchyni objevila slečna McGovernová a táhla za loket
Henriettu. Vypočítávala jí chody pro večerní pohoštění.
„A po nakládaných švestkách přijdou...“
Luce na druhé straně přípravny šeptla Billovi: „Ten rozhovor
jsme ještě neskončili.“
Chrlic jí kamennou nožkou šplouchl na zástěru. „Můžu ti
poradit, abys při práci přestala žvanit se svými neviditelnými ka-
marády? Nebo si o tobě budou lidi myslet, že máš o kolečko víc.“

92
 „Začínám si to myslet sama,“ zamumlala Luce a narovnala se.
Věděla, že teď se s Billem dál dohadovat nemůže, aspoň dokud zase
nebudou sami.
„Očekávám, že to dnes večer s Myrtle dokonale zvládnete!“
vyštěkla slečna McGovernová hlasitě na Henriettu.
Myrtle. Tohle jméno jí Bill vymyslel. Tak to stálo v Luceině
doporučení.
„Ano, slečno,“ odpověděla dutě Luce.
„Ano, slečno!“ vyhrkla dychtivě Henrietta, ale nebyla v tom
žádná jízlivost. Byla pořád nadšená a pořád dobře naložená. Luce ji
měla ráda — pokud dokázala přestat myslet na to, že by se
Henrietta nutně potřebovala vykoupat.
Když slečna McGovernová vyšla z přípravny a obě dívky osaměly,
Henrietta se vyhoupla na stůl vedle Luce a komíhala nohama v
černých šněrovacích botkách sem a tam. Netušila, že vedle ní sedí
Bill a napodobuje její pohyby.
„Máš ráda švestky?“ Dívka vylovila z kapes zástěrky dvě
namodralé koule a jednu z nich Luce podala. Luce na ní měla
nejradši to, že Henrietta nikdy nedělala nic, pokud s nimi nebyla v
místnosti jejich velitelka. Obě se zakously do ovoce a zašklebily se,
když jim trpce sladká šťáva smáčela rty.
„Měla jsem předtím pocit, jako bych tě tady slyšela s někým
mluvit,“ ozvala se Henrietta. Nazdvihla obočí. „Máš nápadníka,
Myrtle? Ale prosím tě, neříkej mi, že je to štolba Harry! Ne ten
prevít!“
V tu chvíli se dveře opět rozlétly, takže obě dívky nadskočily,
chvatně spolkly zbytek ovoce a začaly horlivě předstírat práci.
Luce čekala, že to bude slečna McGovernová, ale strnula, když
spatřila dvě dívky v nádherných podobných šatech z bílého hedvábí,
které se smíchem vpadly do kuchyně a při honičce vřískaly.
Jedna z nich byla Arriane.

93
 Ta druhá — Luce chvíli trvalo, než si ji zařadila — byla
Annabelle. Ta krásná zrzka, se kterou se Luce seznámila u Meče &
kříže o Dni rodičů. Arriane ji tehdy představila jako svou sestru.
Sestřičky.
Henrietta klopila oči ke škopku, jako by honička v kuchyni byla
normální panskou zábavou nebo jako by se ona sama mohla dostat
do maléru, kdyby dala najevo, že obě dívky vidí. Ty si rozhodně
nevšímaly ani jí, ani Luce. Jako by jim služebné splývaly se
špinavými hrnci a pánvemi.
Jinak by snad tak nevyváděly. Když probíhaly kolem stolu na
přípravu těsta, Arriane nabrala hrst mouky a hodila ji Annabelle do
očí.
Ta se nejdřív zatvářila rozzuřeně, ale vzápětí se rozesmála ještě
divočeji než předtím, nabrala hrst mouky a mrskla ji po Arriane.
Obě lapaly po dechu a svíjely se smíchy, když proběhly zadními
dvířky ven — do předzahrádky, z níž se šlo do velké zahrady, kde
svítilo slunce, a kde už byl možná Daniel a kam je Luce tak toužila
následovat, až jí z toho bylo špatně. Ale nevěděla, jak by to dopadlo,
kdyby se odvážila za nimi. Cítila by šok nebo stud, úžas nebo
zoufalství?
Její myšlenky se jí asi odrážely ve tváři, protože Henrietta se k ní
naklonila a chápavě zašeptala: „Tahle cháska přijela včera z
Londýna. Jsou to něčí sestřenice a dorazily na slavnost slunovratu.“
Přešla ke stolu na pečení. „Málem tím svým vyváděním zničily
jahodový koláč. Ach, to musí být něco, když je člověk bohatý. Třeba
nás to čeká v příštím životě, co, Myrtle?“
„Ha ha,“ vynutila ze sebe Luce.
„Musím jít bohužel prostírat,“ prohodila Henrietta a nabrala si do
baculaté růžové náruče stoh porcelánu. „Co kdybys tady zatím
připravila nějakou mouku na házení — pro všechny případy, kdyby
se ty dvě chtěly vrátit?“ Zamrkala na Luce, otevřela si nohou dveře
dokořán a zmizela v hale.

94
 Na jejím místě se objevil někdo jiný: chlapec v livreji sluhy, tvář
zakrytou nákladem potravin. Odložil je na stůl vedle Luce.
Když spatřila jeho obličej, zalapala po dechu. Ale po spatření
Arriane už aspoň byla připravená.
„Rolande!“
Trhnul sebou, vzhlédl k ní — a vzápětí se vzpamatoval. Vykročil
k ní a třeštil pohled na její šaty. Ukázal na její zástěrku. „Proč jste se
takhle vystrojila?“
Luce si zatahala za mašli na zástěrce, aby si ji rozvázala. „Nejsem
ta, co myslíš, že jsem.“
Roland se zastavil před ní a zíral na ni, natočil hlavu trochu
doprava, pak doleva. „No, každopádně jste věrná kopie jedné dívky,
kterou znám. Ale odkdy se Biscoeovi špiní prací v přípravně?“
„Biscoeovi?“
Roland zvedl pobaveně obočí. „Aha, chápu. Hrajete si, že jste
někdo jiný. Jak si říkáte?“
„Myrtle,“ odpověděla utrápeně Luce.
„A nejste ta Lucinda Biscoeová, které jsem před dvěma dny
servíroval na terase kdoulový koláč?“
„Ne.“ Luce nevěděla, co má říct, aby ho přesvědčila. Obrátila se k
Billovi, aby jí s tím pomohl, ale ten se někam ztratil. No samozřejmě.
Roland by ho jako padlý anděl mohl vidět.
„Co by asi řekl pan Biscoe, kdyby viděl svou dceru tady, s rukama
ve škopku špíny?“ usmál se Roland. „Ten by asi koukal, kdybych mu
o tom pověděl!“
„Rolande, to není tak...“
„Proč se tady před nimi schováváte?“ Roland ukázal bradou do
zahrady.
Tiché zarachocení mezi nádobím Luce napovědělo, kde se ukrývá
Bill. Zřejmě k ní tak vysílal nějaký signál, ale neměla ponětí jaký. Asi
aby zavřela pusu. Ale co chce dělat? Chce vyletět a ucpat jí ji sám?
Na Rolandově čele vyrašily kapičky potu. „Jsme tu sami,

95
 Lucindo?“
„Rozhodně.“
Danielův přítel naklonil hlavu na stranu. „Já to tak necítím.“ Jak
to, že dokázal vycítit Billa, když Arriane ani Annabelle si ničeho
nevšimly?
„Poslyš, já vážně nejsem ta holka, co myslíš,“ vyhrkla Luce.
„Teda... jsem Lucinda, ale... přišla jsem sem z budoucnosti..., těžko
se to vysvětluje, promiň.“ Zhluboka se nadechla. „Narodila jsem se v
Thunderboltu v Georgii... v roce 1992.“
„Ach.“ Roland ohromeně polkl. „Dobře.“ Zavřel oči a začal zvolna
pronášet: a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník
zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky.“ Ta slova zněla
záhadně, ale Roland je recitoval tak procítěně, jako by si vybavoval
text ze svého oblíbeného starého blues. Z nějaké písně podobné té,
kterou tehdy zpíval při karaoke na večírku u Meče & kříže. V tu
chvíli se podobal tomu Rolandovi, jehož znala. Jako by na chvíli
vyklouzl ze svého viktoriánského kostýmu.
Ale na těch slovech bylo něco zvláštního. Luce si je odněkud
vybavovala. „Co to je?“ zeptala se. „Co to znamená?“
V příborníku to znovu zarachotilo, tentokrát hlasitěji. „Nic.“
Roland otevřel oči a vrátil se do role uhlazeného viktoriánského
sluhy. Jeho ruce byly velké a plné mozolů a svaly měl větší, než jak si
ho pamatovala. Oblečení se mu k tmavé kůži lepilo potem. Vypadal
unaveně a na Luce dolehl těžký smutek.
„Ty tady děláš sluhu?“ zeptala se. „Arriane a ostatní tady jen
pobíhají, a ty musíš pracovat? To je proto, že...“
„Že jsem černoch?“ doplnil ji Roland. Díval se jí do očí tak
dlouho, dokud rozpačitě neuhnula. „Nedělej si se mnou hlavu,
Lucindo. Už jsem vytrpěl horší věci než opovržení smrtelníků. A
kromě toho..., můj den ještě přijde.“

96
 „Bude to lepší,“ hlesla, i když cítila, že každá její útěcha musí znít
banálně a otřepaně. Napadlo ji, jestli je vůbec pravda, co mu tady
tvrdí. „Lidi dovedou být příšerní.“
„Jistě. Nesmíme si s tím moc lámat hlavu, co?“ Roland se na ni
usmál. „A co tě přivedlo zpátky sem, má milá? Ví to Daniel? A
Cam?“
„Cam je tady taky?“ Luce by to asi nemělo překvapit. Jenže
překvapilo.
„Jestli dobře počítám, tak někdy teď dorazil do města.“
S tím si teď Luce hlavu dělat nechtěla. „Daniel to neví, zatím,“
připustila. „Ale potřebuju ho najít, a taky Lucindu. Musím zjistit...“
„Hele,“ Roland od ní ucouvl, málem jako by byla radioaktivní, a
zvedl ruce. „Dneska jsme se neviděli. Nemluvili jsme spolu. Ale
nemůžeš prostě jít za Danielem...“
„Já vím,“ povzdychla si. „Bude vysilovat.“
„Vyšilovat?“ opakoval Roland nezvyklé slůvko. Jeho výslovnost ji
málem rozesmála. „Jestli máš na mysli, že by se mohl zamilovat do
tohohle tvého já,“ ukázal na ni, „tak ano. To je opravdu nebezpečné.
Ty jsi tady jen jako turistka.“
„Fajn, tak jsem turistka. Ale potřebuju s nima mluvit.“
„Ne, to nejde. Nepatříš do tohohle života.“
„Nechci do něj patřit. Jen chci vědět proč...“
„Tvůj pobyt tady je nebezpečný — pro tebe, pro ně, pro všechno.
Chápeš to?“
Luce to nechápala. Jak by mohla být nebezpečná? „Já tady nechci
zůstat. Chci jen pochopit, proč se nám tohle s Danielem pořád
děje..., totiž tamté Lucindě a Danielovi...“
„To je přesně to, co mám na mysli.“ Roland si přejel dlaní po tváři
a tvrdě se na ni zadíval. „Poslouchej mě: můžeš je pozorovat z dálky.
Můžeš na ně, já nevím, třeba koukat oknem. Pokud si budeš pořád
uvědomovat, že tady ti nic nepatří. Nemůžeš si tu nic brát.“
„Ale proč s nima nemůžu prostě promluvit?!“

97
 Roland se vrátil ke dveřím a pevně je za sebou zavřel. Když se k
ní otočil, tvářil se vážně. „Lucindo, je možné udělat něco, čím bys
změnila svou minulost. Něco, co by se šířilo časem jako vlnka a
přepisovalo ho, takže ty, budoucí Lucinda, se změníš taky.“
„Tak budu opatrná...“
„Opatrnost je nesmysl. Jsi tady jako slon v porcelánu lásky.
Nemůžeš se nijak dozvědět, co všechno jsi rozbila a jak moc vzácné
to bylo. Nebude ti jasné, co přesně jsi změnila. Nenajdeš žádné
cedule s nápisy jestli chceš být princezna, ZABOČ DOLEVA, JESTLI
CHCEŠ DÁL MÝT NÁDOBÍ, ZABOČ DOLEVA.“
„Ale no tak, Rolande. Nemyslíš, že mám trochu ušlechtilejší cíl
než se stát princeznou?“ namítla ostře Luce.
„Odvažuju se hádat — je tady jistá kletba, kterou chceš zrušit?“
Luce na něj zamrkala. Najednou si připadala hloupá.
„Tak jo — hodně štěstí!“ Roland se srdečně rozesmál. „Ale i
kdyby se ti to podařilo, tak to nepoznáš, má milá. Ten okamžik,
který změní tvou minulost — ta událost proběhne tak, jako vždycky.
A všechno, co přijde po něm, bude jako vždycky. Čas za sebou
zametá. A ty jsi jeho součástí, takže nebudeš vědět, v čem je rozdíl.“
„Musím to poznat,“ namítla Luce. Doufala, že když to vysloví
nahlas, promění to v pravdu. „Určitě bych aspoň cítila...“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Roland. „Ale především, než bys stačila
udělat něco správného, pokřivila bys budoucnost — protože kdyby
tě Daniel poznal, zamiloval by se do tebe, a ne do té snobské
nanynky Lucindy Biscoeové.“
„Tak se musím sejít s ní. Musím zjistit, proč se ti dva milují...“
„Zaplést se se svým minulým já by bylo ještě horší, Lucindo,“
zavrtěl hlavou Roland. „Daniel si aspoň uvědomuje rizika a může se
chovat opatrně, hlídat se, aby nějak drasticky nezměnil čas. Ale
Lucinda Biscoeová? Ta nemá o ničem ani tušení.“
„To neměla nikdy žádná z nás,“ pronesla Luce s knedlíkem v
krku.

98
 „Téhle dívce už moc času nezbývá. Nech ji, ať si ho prožije s
Danielem. Nech ji, ať je šťastná. Jestli vstoupíš do jejího světa a něco
se pro ni změní, změní se to i pro tebe. A mohla by to být ta
nejnešťastnější změna.“
Roland mluvil jako milejší, méně sarkastické vtělení Billa. Ale
Luce už nechtěla poslouchat o tom všem, co nesmí a nemůže a
neměla by. Chtěla si jen promluvit se svým bývalým já...
„Co kdyby Lucinda měla víc času?“ ozvala se. „Co kdyby...“
„To je nemožné. Jestli můžeš něco změnit, tak jedině uspíšit její
smrt. Rozhovorem s Lucindou nic nezměníš. Jenom vyvoláš zmatek
ve svých minulých životech, stejně jako v tom současném.“
„Můj současný život není nijak zmatený. A dokážu to dát do
pořádku. Musím.“
„Předpokládám, že zbývá jen přihlížet. Život Lucindy Biscoeové
je už dopsán, ale tvůj konec ještě ne.“ Roland si oprášil ruce o
kalhoty. „Možná že je nějaká změna, kterou můžeš zapracovat do
svého života, do toho velkolepého tvého a Danielova příběhu. Ale
neuděláš ji tady.“
Luce cítila, jak se jí rty samy vzdorovitě špulí, ale Rolandův výraz
najednou změkl.
„Podívej,“ ozval se, „aspoň já jsem rád, že jsi tady.“
„Fakt?“
„Nikdo jiný ti to neřekne, ale všichni ti držíme palce. Nevím, co
tě sem přivedlo nebo jak je to vůbec možné. Ale myslím, že je to
dobré znamení.“ Prohlížel si ji tak důkladně, až si začala připadat
směšně. „Dostala ses sama k sobě, vid’?“
„Já nevím,“ hlesla Luce. „Asi ano. Zatím se to jen snažím
pochopit.“
„Dobře.“
Z haly se ozvaly hlasy, takže Roland se od ní rychle odtáhl a
popošel ke dveřím. „Uvidíme se večer,“ prohodil záhadně, odemkl a
vyklouzl na chodbu.

99
 Sotva zmizel, dvířka příborníku se rozlétla a bouchla Luce do
nohy. Bill vyletěl ven a hlasitě lapal po dechu, jako by ho celou dobu
zadržoval.
„Nejradši bych ti zakroutil krkem!“ zasyčel na ni.
„Nevím, proč se tady tak svíjíš. Vždyť stejně normálně
nedejcháš.“
„Pro znázornění! Abych ti předvedl, kolik námahy mě stálo
dostat tě sem, zamaskovat tě tady — a ty se sama vyzradíš prvnímu
chlapovi, co sem napochoduje!“
Luce protočila panenky. „Roland s tím nebude nic dělat. Je fajn.“
„Ách, je tak fááájn,“ opičil se po ní Bill. „Je tak chytrý. Tak úžasný
— tak proč ti neřekl to, co vím já — o tom, že se nemusíš držet dál
od své minulosti? O tom, že se můžeš dostat...“ dramaticky se
odmlčel, „...do ní?“
Luce se k němu naklonila. „O čem to mluvíš?“
Bill si založil ruce na hrudníčku a zamlaskal svým kamenným
jazykem. „Už nic neřeknu.“
„Bille!“ zaprosila dívka.
„Aspoň prozatím. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dneska večer.“

Před soumrakem si Luce dopřála svou první pauzu na Helstonu.

Těsně před večeří přišla do kuchyně slečna McGovernová a
oznámila, že sloužící vpředu v domě potřebují pár pomocných
rukou. Luce a Henrietta, které byly mezi kuchyňským personálem
nejmladší a které nejvíc toužily uvidět slavnost, se okamžitě
přihlásily jako dobrovolnice.
„Dobrá, dobrá,“ pokývala na ně slečna McGovernová a její pohled
se zastavil na Henriettiných mastných vlasech. „Za předpokladu, že
se vykoupete. Obě. Páchnete cibulí.“

100
 „Ano, slečno,“ odpověděly dívky jednohlasně, ale sotva velitelka
odešla, Henrietta se obrátila k Luce: „Koupat se? A riskovat, že mi
zatím na slavnosti snědí všechny nakládané švestky? Ta ženská je
blázen!“
Luce se zasmála, ale když si nalévala horkou vodu do kulaté kádě
vedle sklepa, byla celá vzrušená. Musela si do ní sice nanosit vodu ve
vědrech z kamen, ale dostala i luxusní mýdlové vločky, aby se
vydrbala..., a taky se nemohla dočkat chvíle, až spatří Lucindu. Uvidí
taky Daniela? Henrietta jí na slavnost půjčila svoje rezervní čisté
šaty. V osm hodin večer začali proutěnou branou na severním okraji
panství přijíždět první hosté.
Když Luce z okna v přední hale sledovala tu karavanu
osvětlených kočárů, které přijížděly a zastavovaly v zatáčce na konci
příjezdové cesty, zachvěla se. V hale sídla to bzučelo vzrušenou
aktivitou. Sloužící pobíhali sem a tam, jen Luce stála nehybně. Cítila
to: chvění v hrudi, které jí napovídalo, že Daniel je blízko.
Dům vypadal nádherně. Slečna McGovernová po něm Luce
krátce provedla ten den, kdy ji jako „Myrtle“ přijali do služby, ale teď
by ho ve světle tolika lustrů se svíčkami ani nepoznala. Jako by
vstoupila do nějakého výpravného historického filmu. Vchod
lemovaly vázy s fialovými liliemi, sametem potažené pohovky byly
odsunuté ke stěnám vyzdobeným květinovými tapetami, aby hosté
měli dost místa.
Ti přicházeli předními dveřmi ve dvojicích a trojicích, staří jako
bělovlasá lady Constanceová i mladí jako Luce. Zeny v bílých letních
pláštích s rozjásanýma očima dělaly pukrlata, muži v tmavých
oblecích s vestami se ukláněli. Mezi nimi se proplétali sloužící v
livrejích a nabízeli hostům jiskřící křišťálové poháry se šampaňským.
Luce našla Henriettu poblíž dveří do hlavního plesového sálu,
který vypadal jako rozkvetlá louka: všude se přelévaly pestrobarevné
róby, organtýnové, tylové i hedvábné, s nápadnými šerpami. Mladé

101
dívky měly k zápěstím upevněné svazečky živých květin, takže dům
voněl jako samo léto.
Henriettiným úkolem bylo odebírat dámám při vstupu šály a
kabelky. Luce měla rozdávat taneční pořádky — malé, přepychově
vyhlížející knížečky s vyraženým erbem rodiny lady Constanceové
na přední straně a názvy všech skladeb uvnitř.
„Kde jsou muži?“ zašeptala Luce Henriettě.
„Ty se nezdáš!“ odfrkla pobaveně její spolutrpitelka. „V kuřáckém
salonku, samozřejmě.“ Trhla hlavou doleva, kde se užší chodba
ztrácela ve stínech. „A jestli chceš něco vědět, tak snad budou mít
dost rozumu na to, aby tam zůstali až do večeře. Kdo by taky chtěl
pořád poslouchat o válce na Krymu a podobné řeči? Tyhle dámy ne,
a my dvě rozhodně taky ne, Myrtle.“ Vtom Henriettina tenká obočí
povyjela vzhůru, když ukázala francouzským oknem vedle. „Ale asi
jsem je pomluvila. Aspoň jeden tomu unikl.“
Luce se otočila. V místnosti plné žen stál jediný muž. Byl k nim
zády, neodhaloval nic víc než hladkou hřívu temných vlasů a dlouhý
frak. Hovořil s plavovlasou ženou v něžných, starorůžových
plesových šatech. Její náušnice s démantovými přívěsky zajiskřily,
když pohodila hlavou — a její oči se setkaly s Luceiným pohledem.
Gabbe.
Krásná andělská dívka několikrát zamrkala, jako by se snažila
rozhodnout, jestli Luce není zjevení. Pak mírně naklonila hlavu k
muži, vedle něhož stála, jako by mu dávala nějaké znamení. Ještě
než se otočil, Luce rozeznala jeho ostrý, čistý profil.
Cam.
Luce zalapala po dechu a upustila všechny taneční pořádky.
Sehnula se a neohrabaně je začala sbírat ze země. Pak je nacpala do
ruky Henriettě a rozběhla se pryč.
„Myrtle!“ volala na ni zmatená služebná.
„Hned jsem zpátky!“ sykla Luce a vyřítila se po dlouhém točitém
schodišti nahoru dřív, než Henrietta stačila něco odpovědět.

102
 Slečna McGovernová ji vyhodí, jen co zjistí, že Luce opustila
přidělené stanoviště — a že ušpinila její drahocenné knížečky. Ale to
byl asi tak nejmenší z Luceiných momentálních problémů. Nebyla
připravená na to, že se uvidí s Gabbe. Aspoň ne ve chvíli, kdy se tak
soustředila jen na to, aby našla Lucindu.
A do Camovy blízkosti se už vůbec netoužila dostat. Ani ve své
době, ani v jiných. Cukla sebou, když si vzpomněla jak tehdy v noci
namířil hvězdný šíp na postavu, kterou považoval za Luce. Tehdy,
když si Vyhnanci odnášeli její zrcadlový odraz k nebi.
Kdyby tu tak byl Daniel...
Jenže nebyl. Luce mohla jen doufat, že na ni bude čekat — a
nebude moc rozzuřený —, až si ona konečně poradí s tím, proč se
vydala do minulosti, a vrátí se zase domů. Do současnosti.
Na vrcholku schodiště vběhla do prvního pokoje, který zahlédla.
Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně, aby se pokusila chytit dech.
Byla sama v rozlehlém saloně. Byla to půvabná místnost s
měkkou pohovkou v barvě slonové kosti a dvěma koženými křesílky,
před nimiž stálo naleštěné cembalo. Tři vysoká okna na západní
stěně zakrývaly temně rudé závěsy. A v krbu praskal oheň.
Stěna před Luce byla celá pokrytá policemi s knihami, jedna řada
tlustých svazků v kůži za druhou, od podlahy až ke stropu. Ty
nejvyšší byly tak dosažitelné jen z pojízdného žebříčku, který se dal
posunovat po policích.
V rohu stál stojan. Luce jako by něco lákalo, aby k němu šla blíž.
Předtím ještě nikdy nebyla v poschodí domu Constanceových, a
přece... první krok po tlustém perském koberci jako by pošimral
něco v její paměti a napověděl jí, že tohle všechno už přece kdysi
viděla...
Daniel. Luce si vybavila jeho konverzaci v zahradě s tou
Margaret. Bavili se o jeho malování. Vydělával si na živobytí jako
malíř. Ten stojan v rohu je určitě jeho — tady pracoval...
Vykročila tím směrem. Chtěla ten obraz vidět.

103
 Sotva se k němu přiblížila, trojice hlasů ji přiměla téměř
nadskočit leknutím.
Ozývaly se přímo za dveřmi.
Luce strnula. Dívala se, jak se klika pohybuje. Někdo ji tiskl
zvenčí. Neměla na vybranou. Rychle vklouzla za rudý sametový
závěs.
Slyšela zašustění taftu, bouchnutí dveří, výdech. A potom sérii
chichotání. Luce si ucpala dlaní pusu a nepatrně se naklonila, aby
mohla zamžourat ze závěsu ven.
Helstonská Lucinda stála asi deset kroků od ní. Na sobě měla
fantastické bílé šaty s hedvábným měkkým živůtkem a odhalenými
korzetovými zády. Tmavé vlasy měla upevněné vysoko na hlavě v
umně uspořádaných lokýnkách. Na bledé kůži jí zářil diamantový
náhrdelník, který jí dodával tak královské vzezření, že to Luce
pořádně zaskočilo.
Její minulé vtělení bylo to nejelegantnější stvoření, jaké kdy
viděla.
„Ty dneska úplně záříš, Lucindo,“ ozval se mírný hlas.
„Že by se za tebou zase stavil Thomas?“
Luce zahlédla ty další dvě dívky. Jedna byla Margaret, starší dcera
lady Costanceové, ta, která se procházela s Danielem v zahradě. Ta
druhá jí byla tak podobná, že to musela být Margaretina mladší
sestra. Ta vypadala asi tak v Lucindině věku a dobírala si ji, jako to
dělají dobré kamarádky.
A měly pravdu — Lucinda zářila. Určitě kvůli Danielovi.
Dívka se usadila na slonovinové polštáře pohovky a povzdychla si
tak, jak to Luce nikdy nedělala — melodramatickým povzdechem,
jehož cílem je upoutat pozornost. Luce okamžitě pochopila, že Bill
měl pravdu: její minulé vtělení se jí vůbec v ničem nepodobá.
„Thomas?“ opakovala znechuceně. „Vždyť jeho otec je obyčejný
dřevař...“

104
 „To není!“ vykřikla mladší ze sester. „Je to neobyčejný dřevař!
Neobyčejně bohatý!“
„To je jedno, Amelie,“ odvětila Lucinda a urovnala si sukni kolem
útlých kotníků. „Pořád jen dřevař. Prakticky patří k pracující třídě.“
Margaret se posadila na druhý kraj pohovky. „Ale když ti Thomas
minulý týden přivezl z Londýna ten klobouk, tak ti to tolik
nevadilo.“
„No, věci se mění. Ale ten klobouk je vážně sladký.“ Luce se
trochu zamračila. „Jenže stejně..., musím říct otci, aby ho k nám už
nepouštěl...“
Na chvíli se odmlčela a její podmračený obličej ozdobil zasněný
úsměv. Začala si pobrukovat. Obě přítelkyně na ni nevěřícně zíraly,
když si tiše prozpěvovala, hladila krajku na šálu a zírala z okna, jen
kousek od míst, kde se ukrývala Luce.
„Co to do ní vjelo?“ zeptala se Amelia hlasitým šepotem sestry.
Margaret se ušklíbla. „Radši se zeptej kdo.“
Lucinda vyskočila a přešla k oknu, takže Luce se rychle ponořila
hlouběji pod závěs. Tváře jí hořely, když jen pár centimetrů od sebe
slyšela pobrukování Lucindy Briscoeové. Pak se ozvaly kroky, když
se dívka vydala zpátky. Melodie umlkla.
Luce se odvážila vykouknout. Lucinda se zastavila před stojanem
a uhranutě hleděla na nedokončený obraz.
„Co je to?“ zvedla výtvor ze stojanu a ukázala ho kamarádkám.
Luce na něj moc dobře neviděla, ale připadal jí celkem obyčejný.
Nějaký květinový motiv.
„To maloval pan Grigori,“ ozvala se Margaret. „Když sem přijel,
maloval opravdu úžasně, ale v poslední době jako by nebyl ve své
kůži. Pořád skicuje jen pivoňky.“ Pokrčila rameny. „Umělci, no. Jsou
prostě divní.“
„Ale tenhle je tak hezký, Lucindo!“ vyhrkla Amelia a chytila
přítelkyni za ruku. „Musíme ti ho dneska večer představit. Má tak

105
krásné blond vlasy, a oči..., ty jeho oči! Člověk před nimi zrovna
roztaje!“
„Když Lucinda ohrnuje nos nad Thomasem Kenningtonem i s
těmi jeho balíky peněz, pochybuju, že by jí byl dost dobrý obyčejný
malíř,“ ozvala se ostře Margaret. Její tón Luce napověděl, že
blondýnka si na Daniela myslí sama.
„Rozhodně se s ním ráda seznámím,“ prohlásila Lucinda a vrátila
se k tichému pobrukování.
Luce zadržela dech. Takže Lucinda ho ještě nepotkala? Jak je to
možné — vždyť je na první pohled tak zamilovaná!
„Tak už pojďte,“ Amelia zatahala Lucindu za ruku. „Zmeškáme
půlku slavnosti, když tady budeme takhle klábosit.“ Luce měla pocit,
že musí něco udělat. Ale co? Podle toho, co říkali Bill a Roland,
nebylo možné, aby své minulé já nějak zachránila. Nebezpečné bylo
se o to i jen pokoušet. I kdyby se jí to nějak podařilo, ty Lucindy,
které by přišly na svět v životech po tomhle, by byly nějak
proměněné. I ona sama by byla jiná. Nebo ještě hůř...
Nebyla by vůbec.
Ale třeba existuje nějaký způsob, jak by Lucindu mohla aspoň
varovat. Aby do toho vztahu nenapochodovala už úplně zaslepená
láskou. Aby nezemřela jako pouhý pěšák na šachovnici prastarého
prokletí, bez špetky pochopení. Dívky už byly skoro u dveří, když
Luce sebrala odvahu a vyšla zpoza závěsu. „Lucindo!“
Její minulé já se prudce obrátilo. Když dívka spatřila Lucein úbor
služebné, přimhouřila zlostně oči. „Tys nás špehovala?“
V očích se jí neobjevila ani jiskřička poznání. Zvláštní: Roland si
je předtím v kuchyni popletl, ale samotnou Lucindu vůbec
nenapadlo, že má s tou služkou něco společného. Co
Roland viděl, a tahle nafoukaná slečinka ne? Luce se zhluboka
nadechla a donutila se pokračovat ve svém chatrném plánu. „Ne...,
nešpehovala,“ zakoktala. „Potřebuju s tebou mluvit.“ Lucinda se
zasmála a podívala se na své přítelkyně. „Asi jsem špatně slyšela?“

106
 „Nemáte dole rozdávat taneční pořádky?“ zeptala se Margaret
Luce. „Matka nebude ráda, až zjistí, že zanedbáváte své povinnosti.
Jak se jmenujete?“
„Lucinda.“ Luce popošla blíž k trojici a ztišila hlas. „Musím vám
něco povědět o tom malíři. O panu Grigorim.“ Lucinda se na ni
zadívala, a mezi oběma dívkami cosi přeskočilo. „Běžte napřed,“
pobídla sestry Constanceovy. „Za chvilku jsem dole.“
Sestry si vyměnily zmatené pohledy, ale bylo jasné, že Lucinda je
v téhle skupince vůdcem. Její kamarádky mlčky vyšly na chodbu.
Luce za nimi zavřela dveře.
„Co je to tak důležitého?“ zeptala se Lucinda. Vzápětí se
prozradila úsměvem, který se jí objevil na rtech. „Ptal se na mě?“
„Nezačínej si s ním nic,“ vyhrkla Luce. „Až se s ním dneska
seznámíš, bude se ti líbit. Budeš mít chuť se do něj zamilovat.
Nedělej to.“ Luce se cítila hrozně, že musí Daniela pomlouvat, ale
byla to jediná možnost, jak mohla svou předchůdkyni zachránit.
Lucinda Biscoeová se ušklíbla a obrátila se k odchodu. „Znala
jsem jednu dívku z — z Derbyshiru,“ vymýšlela si rychle Luce, „a ta
o něm vyprávěla hrozné věci. Ublížil už spoustě děvčat. On je...
vždycky je... zničí.“
Z Lucindiných růžových rtů unikl šokovaný vzdech. „Jak se
opovažuješ mluvit takhle s dámou? Kdo si myslíš, že jsi? Jestli se mi
ten umělec líbí, nebo ne, to je jen moje věc.“ Namířila na Luce
ukazováček. „Že jsi do něj zamilovaná sama, ty jedna sobecká
pomlouvačná mrcho?!“
„Ne!“ Luce sebou trhla, jako by dostala facku.
Bill ji už varoval, že Lucinda je úplně jiná, ale přece nemohla být
jen takhle arogantní? Jinak by se do ní snad Daniel nezamiloval? A
jak by jinak mohla sdílet s Luce stejnou duši? Někde hlouběji musí
být něco, co je dvě spojuje.
Ale Lucinda se naklonila k cembalu a rychle na jeho víku napsala
pár vět na kus papíru. Narovnala se, přeložila list a podala ho Luce.

107
 „Nezmíním se lady Constanceové o tvé drzosti,“ pronesla
povýšeně a svrchu Luce pozorovala, „pokud doručíš tento dopis
panu Grigorimu. Nezapomeň — je to tvá jediná šance, jak si můžeš
udržet místo.“ O vteřinu později už z ní byla jen bílá silueta plující
chodbou ke schodišti zpátky na slavnost. Luce otevřela psaníčko.

Vážený pane Grigori,

od chvíle, kdy jsme na sebe náhodou narazili v onom krejčovském
krámku, na vás neustále myslím. Mohl byste se prosím se mnou sejít v
zahradní besídce v devět hodin dnes večer? Budu tam čekat.
Navždy vaše Lucinda Biscoeová

Luce roztrhala dopis na kousky a hodila je do ohně v krbu. Jestli

to Danielovi nepředá, Lucinda bude v besídce sama.
Luce se tam za ní může vypravit a znovu ji varovat.
Rozběhla se do chodby a rychle se po schodišti pro služebnictvo
dostala do přízemí do kuchyně. Proletěla kolem kuchařek, pekařek i
Henrietty.
„Kvůli tobě jsme obě v maléru, Myrtle!“ vykřikla na ni přítelkyně,
ale Luce se už řítila ze dveří ven.
Večerní vzduch byl studený a suchý, chladil ji na tvářích, když
utíkala. Bylo už skoro devět hodin, ale slunce na západní straně
panství ještě otálelo nad hradbou stromů. Luce utíkala po cestičce
zalité narůžovělými stíny, kolem přerostlé zahrady a směrem k
sladké vůni růží. Kolem bludiště z živého plotu.
Její pohled dopadl na místo, kde Vyklopýtala z Hlasatele do
tohoto života. Nohy jí nesly dál k prázdné besídce. Právě se chystala
zastavit, když ji někdo chytil za paži.
Obrátila se.
A dívala se přímo na Daniela.
Lehký vánek mu čechral plavé vlasy nad čelem. Ve formálním
večerním obleku, kde mu z kapsičky visel řetízek zlatých hodinek a

108
ke klopě měl připevněnou brož ve tvaru bílé pivoňky, vypadal ještě
úchvatněji, než jak si ho pamatovala. Jeho pokožka byla čistá a ve
světle zapadajícího slunce slabě zářila. Na rtech mu pohrával
nepatrný úsměv. Jeho oči při pohledu na ni zahořely fialovou
barvou.
Z úst jí unikl tichý povzdech. Zatoužila naklonit se ještě blíž k
němu a přitisknout své rty na jeho. Obejmout ho kolem těla a
nahmatat ta místa na jeho širokých ramenou, odkud se mu
rozvinovala křídla. Chtěla zapomenout na to, proč sem přišla, a
jenom ho držet v náručí, nechat se držet od něj... Žádná slova
nemohla dostatečně vyjádřit to, jak moc jí chyběl.
Ne. Tohle se týká Lucindy.
Daniel, její Daniel, je teď daleko. Bylo pro ni těžké představit si,
co právě teď dělá nebo na co myslí. A ještě těžší bylo představit si
jejich opětovné shledání, až tohle všechno skončí. Ale nepatřilo to
snad taky k její výpravě? Zjistit tolik o minulosti, aby mohla být v
současnosti doopravdy s Danielem?
„Neměl bys být tady,“ řekla zmateně helstonskému Danielovi,
protože on přece nemohl vědět, že tady na něj chtěla čekat
helstonská Lucinda? Jenže tu byl. Jako by jejich setkání nic na světě
nemohlo zabránit. Jako by je to k sobě táhlo bez ohledu na všechno
ostatní.
Danielův smích zněl stejně jako ten, na který byla Luce zvyklá,
jako ten, který slyšela tehdy u Meče & kříže, když ji
políbil. Tenhle smích milovala. Ale tenhle Daniel ji doopravdy
neznal. Nevěděl, kdo Luce je, odkud přišla, ani oč se snaží.
„Ty bys tady taky neměla být,“ namítl. „Nejdřív jsme spolu měli
tančit uvnitř a potom, až se líp poznáme, jsem tě měl vzít na
procházku při měsíčku. Ale slunce ještě nezapadlo. Což znamená, že
nás ještě uvnitř čeká spousta tancování.“ Natáhl k ní ruku. „Jmenuji
se Daniel Grigori.“

109
 Vůbec si nevšiml, že Luce má na sobě černé šaty služebných, ne
plesovou róbu. Ani že se nechová jako slušně vychovaná vznešená
dívka. Sice ji sotva uviděl, ale i on byl oslepený láskou..., stejně jako
Lucinda.
Když to teď Luce viděla v novém světle, připadalo jí, že začíná
vnímat jejich vztah v nečekaně ostrých obrysech. Byl nádherný, ale
taky tragicky zkratkovitý. Šlo vůbec o to, že Lucinda milovala
Daniela a on ji, nebo šlo hlavně o cyklus, který jim nebylo dovoleno
prolomit?
„To nejsem já,“ řekla mu smutně.
Vzal ji za ruku a Luce trochu roztála.
„Samozřejmě že jsi,“ zašeptal. „Vždycky jsi to ty.“
„Ne,“ namítla Luce. „K ní to není fér, ty se k ní nechováš fér. A
kromě toho, Danieli... ona je zlá.“
„O čem to mluvíš?“ Díval se na ni, jako by se nemohl roz-
hodnout, jestli ji má brát vážně, nebo se tomu zasmát.
Luce koutkem oka spatřila postavu, která k nim kráčela od
zadních dveří domu.
Lucinda.
Jde na schůzku s Danielem. Jde sem dřív. Psala v devět hodin, na
tom lístečku, který Luce roztrhala a zahodila do ohně.
Luce se rozbušilo srdce. Lucinda ji tady nesmí zastihnout. Ale
cítila, že ještě Daniela nedokáže opustit.
„Proč ji miluješ?“ vyhrkla chvatně. „Co tě nutí, aby ses do ní
zamilovával, Danieli?“
Daniel jí položil ruku na rameno. Ten dotek byl nádherný.
„Počkej,“ zarazil ji. „Zrovna jsme se seznámili, ale jestli tě to zajímá,
můžu ti odpřisáhnout, že nejsem do nikoho zamilovaný, leda...“
„Co tady děláš, služko?“ Lucinda už ji zahlédla, a podle tónu
jejího hlasu z toho nebyla zrovna nadšená. Přidržela si šaty, rozběhla
se k besídce a nadávala přitom na sukni, na rozměklou půdu, na
Luce. „Cos udělala s mým dopisem, holka?!“

110
 „T-ta dívka, co sem jde,“ vykoktala Luce, „jsem já — svým
způsobem. Ty nás miluješ, a já potřebuju pochopit...“
Daniel se obrátil k Lucindě — k té, kterou miloval —, kterou měl
milovat v tomto životě, teď už jí viděl jasně do tváře. Viděl, že jsou
obě stejné.
Když se otočil zpátky k Luce, ruka na jejím rameni se mu
rozklepala. „To jsi ty, ta druhá. Jak to? Jak jsi to udělala?“
„Hej! Holka!“ Lucinda si už všimla, kde má Daniel položenou
dlaň. Její obličej zkrabatěl. „Já to věděla!“ zavřískla a přidala do
běhu. „Dej od něj pracky pryč, ty děvko!“
Luce cítila, jak ji zalévá vlna paniky. Neměla na vybranou: musí
utéct. Ale ne hned. Dotkla se Danielovy tváře. „Je to láska, co nás
svádí dohromady? Nebo jen kletba?“
„Je to láska,“ zašeptal. „Copak to nevíš?“
Vymanila se z jeho sevření a dala se na útěk, horečně klopýtala
přes trávník, proběhla hájkem bílých břízek a řítila se k vysokým
stromům, kde se vynořila z Hlasatele. Nohy se jí zamotaly a zakopla,
upadla přímo na obličej. Všechno ji bolelo. A byla šílená. Zuřila. Na
Lucindu, jak se může chovat tak ohavně. Na Daniela, že se pokaždé
tak bezhlavě zamiluje. Na vlastní bezmoc udělat cokoli, čím by to
všechno nějak změnila. Zabušila pěstmi do země a zoufale zasténala.
„No tak, no tak.“ Malá kamenná ruka ji pohladila po zádech.
Luce ucukla. „Nech mě, Bille.“
„Hele, to bylo vážně odvážný. Tentokrát jsi vážně vyběhla na
zteč. Ale...,“ Bill pokrčil ramínky, „je po všem.“
Luce se posadila a zamračila se na něj. Jeho samolibý výraz ji
málem ponoukl, aby se vrátila k Lucindě a pověděla jí, co si o ní
doopravdy myslí — a co už na ni čeká za prvním bukem. „Ne,“
zamumlala a zvedla se. „Není po všem.“
Bill ji strhl zpátky na zem. Na tak maličkého démonka měl
překvapivou sílu. „Ale no tak. Pojď, vrátíme se do Hlasatele.“

111
 Luce se otočila tam, kam jí Bill ukazoval. Ani si nevšimla, že hned
před ní se vznáší velká černá brána. Z jejího plesnivého pachu se
dívce zvedal žaludek.
„Ne.“
„Jo,“ namítl Bill.
„To tys mi říkal, abych zpomalila.“
„Hele, jestli dovolíš, já ti to stručně shrnu. V tomhle životě jsi
mrcha a Danielovi je to jedno. To je romance jak vyšitá, co? Pár
týdnů se ti dvoří, proběhne nějaký to vyměňování kytek. Pak ten
super polibek, a prásk. Jasný? Nic jinýho tady neuvidíš.“
„Ty to nechápeš.“
„Co? Já nechápu, že viktoriánci jsou škrobený jako čistý
prostěradla a nudný jako oloupaná tapeta? Hele, jestli se chceš
toulat minulostí, tak si aspoň vyber nějakou, která za to stojí.
Nějakou hitovku.“
Luce neustoupila. „Je nějakej způsob, jak pro mě můžeš bejt taky
neviditelnej?“
„Hele, mám tě do toho Hlasatele nacpat jako kočku do
přepravky? Mazej!“
„Musím vidět, jestli miluje opravdu mě, ne nějakou představu o
mně, kterou v něm vzbuzuje ta kletba. Musím cítit, že nás k sobě
táhne něco silnějšího. Něco skutečnýho.“
Bill se posadil na trávu vedle Luce. Pak jako by si to rozmyslel a
vylezl jí na klín. Nejdřív ho chtěla shodit. Kolem hlavy mu bzučely
mouchy. Ale když k ní zvedl kamenné oči, vypadaly upřímně.
„Holka, jestli Daniel miluje opravdu tebe, to je to poslední, co by
ti mělo dělat starosti. Jste ty pitomý spřízněný duse. To podle vás to
rčení vzniklo. Nemusíš tady trčet, abys to zjistila. Tak je to v každým
vašem životě.“
„Co?“
„Chceš vidět pravou lásku?“
Přikývla.

112
 „Tak pojď.“ Bill ji vytáhl na nohy. Hlasatel, který visel ve vzduchu
před nimi, začal nabývat nový tvar, až trochu připomínal rozevřené
chlopně stanu. Bill foukl do vzduchu, zahákl drápek za neviditelnou
závoru a zatahal. Z Hlasatele se stal padací most, který se pomalu
spouštěl. Když byl vodorovně, Luce za ním spatřila dlouhou temnou
chodbu.
Otočila se k Danielovi a Lucindě, ale neviděla je — jen jejich
obrysy, barvy jejich oblečení, které splývaly dohromady.
Bill pokynul volnou rukou do nitra Hlasatele. „Ať už jsi uvnitř.“
A tak ho poslechla.

113
 KAPITOLA OSMÁ

POHLED Z VÝŠIN

HELSTON, ANGLIE • 26. ČERVENCE 1854

Danielovy šaty byly vybělené sluncem a tváře měl obalené pískem,

když se probudil na opuštěném cornwallském pobřeží. Snad to byl
den, snad týden nebo měsíc, co byl tady venku a sám se toulal u
moře. Všechen čas trávil tím, že se trýznil za svou chybu.
Protože to s Lucindou v krejčovském krámku bylo tak vážné
pochybení, že ho v nitru spalovaly výčitky pokaždé, když na to jen
pomyslel.
A myslel na to pořád. Nemohl s tím přestat.
Její růžové rty, když prosily: Vážně si myslím, že vás znám.
Prosím, neodcházejte.
Bylo to tak sladké. Tak smrtící.
Proč to nemohlo být jinak? Proč se nemohl trefit někam do-
prostřed jejich námluv, aby to vypadalo nedůležitě? Ale první se-
tkání! Lucinda Biscoeová poprvé viděla jeho — toho nesprávného.
Mohl tak všechno ohrozit. Mohl pokřivit budoucnost tak strašně, že
jeho Luce už je možná mrtvá, nebo změněná k nepoznání...

114
 Ale ne. Kdyby to tak bylo, z jeho paměti by zmizela vzpomínka
na ni. Čas by za sebou všechno uhladil a on by ničeho nelitoval,
protože jeho Luce by byla jiná.
Takže jeho minulé já asi reagovalo na Lucindu Biscoeovou tak, že
se tahle chyba smazala. Vlastně si už nepamatoval, jak to mezi nimi
začalo..., jen to, jak to skončilo. Ale na tom nezáleží. Nepřiblížil se
ke svému minulému já, aby ho varoval, ze strachu, že by mohl zase
narazit na Lucindu a napáchat ještě víc škod. Mohl se jen stáhnout
do ústraní a snažit se to přečkat.
Na věčnost byl zvyklý. Ale tohle bylo peklo.
Daniel ztratil pojem o čase, nechal ho smýt oceánem, který
narážel na pobřeží. Aspoň na chvíli.
Mohl by pokračovat ve své honbě za Luce, vstoupit do Hlasatele
a následovat ji do dalšího života, který navštívila. Ale z nějakého
důvodu zůstal vězet v Helstonu a čekal, až skončí život Lucindy
Biscoeové.
Když se ten večer probudil a zadíval se na oblohu pokrytou
purpurovými mraky, vycítil to. Léto se lámalo v půli. Dnes v noci
Lucinda zemře. Otřel si písek z tváří a v zatažených křídlech ucítil
podivnou něhu. Srdce se mu s každým úderem svíralo.
Čas se nachyloval.
Lucinda ještě nezemře — až po západu slunce.
Jeho dřívější já je teď o samotě v saloně Constanceových.
Naposledy kreslí Lucindu Biscoeovou. Za dveřmi má zavazadla,
prázdná jako vždycky, až na kožené pouzdro s tužkami, několik
náčrtníků, vlastní knihu o Strážcích a náhradní boty. Vážně chtěl
ráno odplout. Taková lež.
V okamžicích, které předcházely dívčině smrti, k sobě Daniel
býval upřímný jen zřídka. Vždycky se příliš ztrácel ve své lásce.
Vždycky si něco namlouval, opíjel se její přítomností a ztrácel ponětí
o tom, co se musí stát.

115
 Přesně si pamatoval na její konec v Helstonu: pořád ještě sám
sobě popíral, že ta dívka umře ve chvíli, kdy ji přitiskne zády k
rudému sametovému závěsu a zlíbá ji do bezvědomí.
A pak proklínal osud, udělal pořádnou scénu. Dodnes cítil tu
bolest, jako by mu vypálila cejch do kůže teprve včera. A pamatoval
si to navštívení.
Stál sám na břehu, nechal si vodou líbat nohy a čekal na úsvit.
Zavřel oči, roztáhl paže a dovolil křídlům, aby vyrazila z úkrytů.
Klenula se za ním, pohupovala se ve větru a dávala mu pocit beztíže,
který mu aspoň na chvíli dodával vyrovnanost. Viděl jejich jas, který
se třpytil ve vlnách. Viděl, jak mohutný a mocný s nimi vypadá.
Někdy, když byl nejzoufalejší, odmítal nechat křídla rozvinout.
Byl to trest, který si na sebe sám uvalil. Ta hluboká úleva, citelný,
hmatatelný pocit svobody, který mu křídla poskytovala, mu připadal
falešný. Jako by utíkal od skutečnosti s pomocí drogy. Ale dnes v
noci si tu úlevu dopřál.
Pokrčil kolena a vznesl se do povětří.
Pár metrů nad mořem se otočil zády k hladině a roztáhl pod
sebou křídla jako obrovský mihotavý surf.
Klouzal nad oceánem, s každým úderem křídel napínal svaly,
vznášel se nad vlnami, až se jejich tyrkysová barva proměnila v
ledově modrou. Pak se ponořil do vody. Jeho křídla zahřívala
chladné vlny a vytvářela kolem něj fialový kruh.
Plavání Daniel miloval. Chlad vody, nečekané záškuby proudu,
synchronní soulad oceánu s měsícem. Tohle byla jedna z
pozemských slastí, které skutečně chápal. A nejvíc ze všeho miloval
plavat s Lucindou.
S každým záběrem křídel si představoval, že je tady s ním, klouže
jako už tolikrát předtím elegantně po vodní hladině zalité teplou
mihotavou září.

116
 Když měsíc svítil vysoko na nebi a Daniel byl někde u pobřeží
Reykjavíku, vystřelil z vody. Přímo vzhůru, mával křídly tak prudce,
že tím zaháněl všechen chlad.
Vítr ho šlehal z boků a během vteřinky ho osušil, zatímco Daniel
se vznášel výš a výš do povětří. Proletěl tlustou vrstvou mraků. Pak
se vrátil a začal znovu plout pod širou hvězdnatou oblohou.
Jeho křídla zabírala volně, dlouze, silná láskou a hrůzou a
myšlenkami na ni čeřila vodu pod ním tak, že se moře třpytilo jako
diamantové. Daniel nabral ohromnou rychlost, takže za chvíli už byl
u Faerských ostrovů a pustil se přes Irské moře. Proplul St. George
Channel a nakonec se vrátil k Helstonu.
Jak to bylo proti přírodě, sledovat smrt dívky, kterou miloval!
Ale Daniel se musel soustředit za tuhle chvíli a za tuhle bolest.
Musel myslet na všechny Lucindy, které přijdou po té, co tuhle
konkrétní obětuje — a na tu, kterou se snažil dohonit, na poslední
Luce, která by mohla ukončit ten prokletý cyklus.
Lucindina smrt dnešní noci byla jedinou šancí, jak by oni dva
mohli vyhrát.
Když se Daniel dostal k sídlu Constanceovych, dům byl temný.
Vzduch byl ještě cítit letním horkem. Ani vánek se nepohnul.
Daniel přitáhl křídla k tělu a zpomalil své přistání na jižním
okraji panství. Viděl bílou stříšku besídky i strašidelně působící
zahrady. Tady vedla měsícem zalitá cestička z oblázků, po níž
musela ona před chvílí projít, když se vykradla ze sousedního domu
svého otce poté, co všichni usnuli. Přes noční košili měla přehozený
dlouhý tmavý plášť. Ve spěchu a touze Daniela spatřit úplně
zapomněla na stud i cudnost.
A tamhle — světlo v salonu z jediného lustru, to světlo, které ji k
němu přilákalo. Závěsy byly trochu roztažené. Dost na to, aby
Daniel mohl bez rizika nakouknout dovnitř.
Dosedl na okno salonu v patře velkého domu a nechal svá křídla
lehce třepotat. Připadal si jako špeh.

117
 Je ona už tam? Pomalu vydechl, nabral vzduch do křídel a
přitiskl tvář k oknu.
V salonu byl jen Daniel, který v rohu zuřivě skicoval do
náčrtníku. Jeho minulé já vypadalo vyčerpaně a zoufale. Vybavoval si
ten pocit — jak sledoval tikot nástěnných hodin a čekal na ni, až
každou chvíli vrazí do dveří. A jak ho překvapilo, když k němu
přistoupila tak tiše, jakoby zpoza závěsu.
Překvapilo ho to i teď.
Její krása předčila i jeho nejbláznivější představy — dnes v noci,
stejně jako kdykoli jindy. Tváře měla zarudlé láskou, již cítila, ale
které nerozuměla. Dlouhé černé vlasy se jí rozpletly ze silného copu.
Ta úžasná jemnost její noční košile, která jí splývala kolem dokonalé
pokožky jako pavučinka.
Teprve v tu chvíli jeho staré já vyskočilo a obrátilo se k ní. Když
spatřil tu krásu před sebou, tvář se mu stáhla bolestí.
Kdyby Daniel za oknem mohl něco udělat, aby sám sobě pomohl
projít tímhle vším, pak by to udělal. Ale mohl si jen odečítat ze rtů.
Co tady děláš?
Luce k němu popošla blíž a tváře jí zrudly ještě víc. Oba se
pohybovali jako magnety, přitahovala je k sobě síla větší než jejich
vlastní, a vzápětí zase odpuzovala.
Daniel venku trpěl.
Nemohl se na to dívat. Musel se dívat.
To, jak se k sobě nakláněli — nejdřív obezřetně, ale jakmile se
jeho pokožka dotkla její, jejich pohyby se ihned změnily: v hladové,
vášnivé. A ještě se ani nelíbali, jen mluvili. Když se jejich rty téměř
dotýkaly, tak jako jejich duše, kolem nich se vytvořila planoucí,
jasná, doběla rozpálená aura, kterou si ani jeden neuvědomoval.
Daniel to ještě nikdy nepozoroval zvenčí.
O tohle Luce šlo? O vizuální důkaz toho, jak opravdová je jejich
láska? Pro Daniela byla tahle láska stejně skutečná jako jeho křídla.

118
Ale pro Luce to muselo být jiné. Ona neměla přístup k nádheře
jejich lásky. Jen k jejímu žhnoucímu konci.
Každý okamžik byl jako naprosté zjevení.
Položil si tvář na sklo a povzdechl si. Jeho minulé já uvnitř právě
kapitulovalo, ztrácelo své odhodlání, které bylo stejně od počátku
jen šarádou. Sbalil si zavazadla..., ale odejít musela Lucinda.
Teď ji ten uvnitř vzal do náruče, a Daniel i přes okno cítil
hutnou, sladkou vůni její kůže. Záviděl sám sobě, že ji líbá na krk,
přejíždí jí rukama po zádech..., jeho touha byla tak prudká, že by
snad vrazil oknem do salonu, kdyby se ze všech sil neovládal.
Protáhni to trochu! chtělo se mu vykřiknout na sebe. Ať to trvá
déle. Ještě jeden polibek. Jeden sladký dotek, než se místnost
zachvěje a Hlasatelé začnou vířit kolem.
Sklo u jeho tváře bylo horké, teď se to stane.
Chtěl zavřít oči, ale nemohl. Lucinda se v náručí svého mi-
lovaného zavrtěla a tvář se jí stáhla bolestí. Vzhlédla ke stropu a oči
se jí při pohledu na vířící stíny rozšířily. Napůl se v nich zrodilo
poznání čehosi, s čím si nevěděla rady.
Zavřískla.
A proměnila se v hořící věž.
S Danielem v salonu to mrštilo o zeď. Upadl a zůstal ležet
schoulený, jako pouhý obrys muže. Zabořil tvář do perského
koberce a roztřásl se.
Daniel zvenčí to sledoval s hrůzou a ohromením jako ještě nikdy
předtím. Viděl, jak oheň šplhá po stěnách a stoupá ke stropu. Pak
zasyčel jako připalující se omastek — a zmizel. Po Lucindě nezůstalo
ani stopy.
Zázrak. Daniela brněla každá část těla. Kdyby tohle představení
jeho minulé já tak nezničilo, určitě by se mu Lucindina smrt taky
zdála úžasná.

119
 Starý Daniel se pomalu zvedl. Ústa měl otevřená a křídla mu
trčela z černého kabátce, zabírala skoro celou místnost. Zvedl pěst k
nebi a zaúpěl.
Daniel za oknem to už nemohl vydržet. Udeřil křídlem do okna a
na zem zapršely střepy. Pak se protáhl rozeklaným otvorem.
„Co tam děláš?“ užaslo jeho minulé já. Po tvářích mu tekly slzy.
Když měli oba roztažená křídla, ani v rozlehlém saloně pro ně téměř
nebylo dost místa. Oba zatáhli ramena co nejdál, aby se navzájem
nedotkli. Věděli, jaké nebezpečí při doteku hrozí.
„Díval jsem se,“ přiznal nový Daniel.
„Ty ses — cože? Ty ses vrátil, aby ses podíval na tohle?“ Jeho
minulé já mávlo křídlem kolem sebe. Hloubka jeho zoufalství byla
bolestně zřejmá.
„Muselo se to stát, Danieli.“
„Nekrm mě touhle lží. Ani to nezkoušej. Vrátil ses, aby sis zase
nechal radit od Cama?“
„Ne!“ téměř na něj zakřičel Daniel. „Poslouchej: nastane čas, a
nebude to za tak dlouho, kdy dostaneme šanci tuhle hru změnit.
Něco se změnilo. Věci jsou teď jinak. Budeme mít příležitost
zabránit tomu, aby se tohle pořád opakovalo. Lucinda bude konečně
moci...“
„Prolomit cyklus?“ zašeptalo jeho minulé já.
„Ano.“ Daniel začínal mít pocit, jako by se mu trochu točila
hlava. V téhle místnosti jich bylo o jednoho víc. Byl čas odejít.
„Chvíli to ještě potrvá,“ sdělil sám sobě, než se obrátil k oknu. „Ale
neztrácej naději.“
A vyklouzl otevřeným oknem. Vlastní slova — neztrácej naději —
se mu ozývala v mysli, když se rozlétl oblohou a ponořil se hluboko
do stínů noci.

120
 KAPITOLA DEVÁTÁ

ZTRACENÝ RÁJ

TAHITI, FRANCOUZSKÁ POLYNESIE • 11. PROSINCE 1775

Luce zjistila, že je na vrcholku hrubého dřevěného trámu.

Zapraskal a trochu se naklonil doleva, pak zapraskal znovu a
naklonil se doprava. Jeho kolébání bylo vytrvalé a nepřetržité, jako
by byl upevněný k nějakému kyvadlu.
Horký vítr jí vmetl vlasy do tváře a sfoukl jí kuchyňský čepeček.
Kůl se pod ní znovu zakymácel a nohy jí podklouzly. Nalehla na
hrubé dřevo a podařilo se jí ho obejmout a přitisknout se k němu
dřív, než spadne...
Kde to je? Před sebou viděla nekonečnou modř širé oblohy.
Temnější tam, kde se rýsoval obzor. Pohlédla dolů.
Byla neskutečně vysoko.
Dlouhý vlhký kůl pod ní byl nesmírně dlouhý a končil na dřevěné
ploše. Ach. Byl to stěžeň. Luce seděla na vrcholku stěžně velké
plachetnice.
Velké ztroskotané plachetnice u černého pobřeží ostrova.
Její příď se rozbila o hromadu ostrých lávových kamenů,
které ji posypaly černým prachem. Hlavní plachta byla potrhaná
a kousky zahnědlého plátna poletovaly ve vzduchu kolem Luce. V

121
nose cítila elektrizující vůni, jako mívá příroda ráno po velké noční
bouři. Ale loď vypadala tak rozbitá, jako by tady uvízla už před lety.
Pokaždé, když vlny zalily černé pobřeží, skulinami mezi kameny
vystřikovala voda do výšky několika metrů. Vlny pohupovaly vrakem
— i s Luce na jeho stěžni — tak divoce, až se jí z toho zvedal
žaludek.
Jak se má dostat dolů? A ke břehu?
„Ale! Podívejme se, kdo to tady sedí jako ptáček na bidýlku!“
přehlušil hukot vln Billův hlas. Chrlic se objevil na druhém konci
zničené paluby a kráčel po ní s roztaženýma ručičkama, jako by na
stěžni balancoval on.
„Kde to jsme?“ Luce byla tak nervózní, že se bála pohnout. Bill se
zhluboka nadechl. „Copak to necítíš? Severní pobřeží Tahiti!“
Poskočil směrem k Luce, vykopl pokrčenýma nohama a zatleskal si u
ucha. „Není to ráj?“
„Asi budu zvracet.“
„Nesmysl. Mořská nemoc se dá překonat.“
„Jak jsme se sem...“ Luce se rozhlédla kolem, jestli neuvidí
Hlasatele. Ale nikde nebyl ani nejmenší stín, jen nekonečná modř
pusté oblohy.
„O logistiku se starám já. Ber to tak, že jsem tvůj průvodce z
cestovky. A ty jsi na prázdninách!“
„My nejsme na prázdninách, Bille.“
„Že ne? Já myslel, že jedeme na Velkou cestu za láskou.“ Promnul
si čelo a z hlavy se mu sneslo několik kamenných šupinek. „Že bych
to pochopil špatně?“
„Kde jsou Lucinda a Daniel?“
„No tak, nechvátej.“ Bill vyletěl nahoru k Luce. „Co takhle nejdřív
trochu historie?“
Luce ho ignorovala a přitiskla se ke stěžni. Pravou nohou
nahmatala jednu z příček, které z něj čněly.
„Nechceš ani pomocnou ruku?“

122
 Luce zadržela dech a snažila se nedívat dolů, když jí noha po
kluzkém dřevě potřetí uklouzla. Nakonec nasucho polkla a natáhla
se po Billově kamenné tlapce s drápy, kterou k ní natahoval.
Když ji sevřela, Bill ji přitáhl k sobě a strhl ji ze stěžně. Luce
vyjekla, když ji do tváře šlehl vítr a nazdvihl jí dlouhé sukně až k
pasu. Zavřela oči a čekala, že se zřítí na prohnilou palubu tam dole.
Ale nezřítila.
Uslyšela zašustění a ucítila, jak se jejího těla zmocnil vzduch.
Otevřela oči. Bill vedle ní mával horlivě křídly, aby do nich nabíral
vzduch. Jednou rukou nadlehčoval její váhu a snášel ji opatrně na
břeh. Byl to skoro zázrak — chrlič vypadal tak maličký, a co všechno
uměl! Luce se uvolnila. Měla pocit, jako by se pro ni už létání stávalo
samozřejmostí.
Daniel. Jak se ocitla volná ve vzduchu, celé tělo ji zabolelo
touhou po něm. Slyšet jeho hlas, ochutnat jeho rty — Luce
nedokázala myslet na nic jiného. Co by dala za to, kdyby se mohla
zase ocitnout v jeho náručí!
Ten Daniel, na kterého narazila v Helstonu, byl sice šťastný, že ji
vidí..., ale doopravdy ji neznal. Ne tak, jako její Daniel. Kde je zrovna
teď?
„Je ti líp?“ zajímal se Bill.
„Proč jsme tady?“ zeptala se Luce, když klouzala nad vodou. Ta
byla tak průzračná, že dívka viděla pod hladinou velká hejna ryb,
která lehce proplouvala kolem pobřeží.
„Vidíš tu palmu?“ Bill ukázal drápkem před sebe. „Tu nejvyšší,
třetí od písčiny?“
Luce přimhouřila oči a přikývla.
„Tam tvůj otec — ten z tohohle života — postavil chýši. Nejhezčí
chýši na pláži!“ Bill si odkašlal. „No, vlastně jedinou chýši na pláži.
Britové tuhle stranu ostrova zatím neobjevili. Takže když tvůj tatík
rybaří, máte s Danielem pláž jen pro sebe.“
„Daniel a já tady... žijeme spolu?“

123
 Bill se ruku v ruce s Luce přiblížil ke břehu elegantním stylem
dvojice tanečníků tančících pas de deux. Luce byla vděčná — a
trochu šokovaná —, že ji démonek dokázal tak hladce dostat ze
stěžně na zem. Ale sotva ucítila pevnou půdu pod nohama, vytrhla
mu ruku a otřela si dlaň do zástěry.
Kolem to vypadalo nádherně. Křišťálově čistá voda narážela na
podivný černý písek. K pobřeží se skláněly palmy a citroníky. Za
stromy se země zvedala do kopců, kde se z mlhy nořil deštný prales.
Na úbočích hor zurčely vodopády. Vítr tady dole už nebyl prudký,
jen příjemně svěží a plný ibiškové vůně. Ale bylo těžké představit si,
jak tady člověk tráví prázdniny. Natož celý život.
„Ty jsi tady žila,“ opravil ji Bill. Vydal se pískem podél břehu a
zanechával za sebou drobné stopy s dlouhými otisky drápů. „Tvůj
táta a všech těch asi deset domorodců, co bydleli tak blízko, že sem
mohli doplout kanoí, ti říkali..., no, znělo to jako Lulu.“
Luce ho rychle dohonila. Musela si přidržovat všechny ty vrstvy
helstonského oblečení služebných, aby se na ně nenabalily vrstvy
písku, teď se zastavila a zamračila.
„Co je?“ popíchl ji Bill. „Podle mě to zní úžasně. Lulu. Lulu-lulu-
lulu...“
„Přestaň.“
„Každopádně Daniel byl něco jako divoký objevitel. Tu loď
tam...,“ Bill pokývl bradičkou na ztroskotanou plachetnici, „tu
ukradl ze soukromý flotily Jiřího Třetího. Ale kapitánu Blighovi a
jeho vzbouřený posádce trvalo ještě pár let, než tady Daniela
vystopovali, a mezitím... vždyť víš.“
Luce polkla. Mezitím Daniel nejspíš někam zmizel, protože jeho
Lulu už byla dávno mrtvá.
Došli až k mezeře mezi palmami. Tam se do oceánu vlévala řeka
a ještě předtím vytvářela malé vnitrozemské jezírko sladké vody.
Luce přešla po několika plochých kamenech k němu.

124
 Pod spodničkami se potila. Napadlo ji, že by je ze sebe mohla
shodit a ponořit se do moře.
„Kolik času budu mít s Lulu?“ zeptala se. „Než se to stane?"
Bill rozhodil ruce. „Já myslel, že potřebuješ vidět jen důkaz toho,
že tvoje láska s Danielem je opravdová.“
„To potřebuju.“
„Takže na to ti bude stačit deset minut.“
Vykročili po pěšince lemované orchidejemi, která vedla na další
panenskou pláž. Poblíž světle modré vodní hladiny stála na kůlech
chatrč s doškovou střechou. Za ní se ve větru nakláněly palmy.
Bill poletoval nad jejím ramenem a pak se vznesl výš. „Koukni se
na ni pořádně!“ ukázal na palmu.
Luce užasle pozorovala, jak se z palmového listí v koruně nad
chvějícím se kmenem vynořují dvě chodidla. Vzápětí se objevila
dívka, která na sobě měla jen palmovou sukýnku a obrovský
květinový věnec kolem krku. Nejdřív shodila na pláž čtyři ježaté
hnědé kokosy, než sama obratně slezla po kmeni dolů.
Vlasy měla dlouhé a rozpuštěné a v jejich lesklých pramenech se
odrážely sluneční paprsky. Luce věděla dobře, jaký je to pocit — jak
ji vlasy šimrají na pažích, jak se pohupují až k jejímu pasu. Pokožka
Lulu byla zlatavě snědá — takhle se Luce nikdy neopálila, ani když
trávila celé prázdniny v babiččině chatce na pláži v Biloxi — a paže i
nohy měla pokryté geometrickými vzorci tetování. Byl to někdo
naprosto neznámý — a zároveň to nepochybně byla Lucinda.
„Páni,“ vydechla Luce a vzápětí se zajíkla, když ji Bill strhl do
úkrytu za keř obsypaný purpurovými květy. „Hej — co to děláš?“
„Doprovázím tě na bezpečnější vyhlídku,“ odvětil Bill tónem
cestovního průvodce a vytáhl ji za sebou do vzduchu, až proletěli
baldachýnem listí. Jakmile se vynořili mezi větvemi, posadil ji
vysoko do rozsochy a rozhrnul pod nimi listy, aby Luce viděla dobře
na celou pláž.
„Lulu!“

125
 Ten hlas jí projel kůží a zabodl se jí přímo do srdce. Danielův
hlas. Volá na ni. Chce ji. Potřebuje ji. Luce se obrátila za zvukem.
Ani si neuvědomila, že se zvedá z větve, jako by mohla kráčet
korunami stromů, jako by mohla letět přímo k němu — ale Bill ji
chňapl za loket.
„Přesně proto jsem tě odnesl na tuhle dokonalou rozhlednu. On
nemluví s tebou. Mluví s ní.“
„Aha,“ hlesla Luce. „No ovšem. Jasně.“
Po černé pláži utíkala ta dívka s ořechy. Lulu. A proti ní běžel
Daniel.
Byl bez košile, nádherně opálený a svalnatý. Na sobě měl jen
ustřižené námořnické kalhoty s otřepanými konci. Kůže se mu leskla
po koupání, třpytily se na ní kapičky svědčící o tom, že se právě
vynořil z moře. Jeho bosé nohy dopadaly do písku. Luce záviděla
vodě, záviděla písku. Záviděla všemu, co se mohlo dotýkat Daniela,
zatímco ona vězela na tom stromě. A nejvíc ze všeho záviděla svému
tehdejšímu já.
Daniel, který běžel k Lulu, vypadal šťastnější než v pozdějších
životech. A mnohem přirozenější, než si ho Luce kdy pamatovala.
Chtělo se jí z toho brečet.
Ti dva doběhli k sobě. Lulu ho objala a on s ní zatočil ve
vzduchu. Pak ji postavil na zem a pokryl jí tváře polibky, líbal jí
konečky prstů a předloktí, značkoval si cestičku až k jejím
ramenům, krku, rtům.
Bill se opřel zády o Luce. „Probuď mě, až se dostanou k něčemu
zajímavějšímu,“ pronesl se zívnutím.
„Čuně!“ Nejradši by ho pleskla, ale nechtěla se ho dotknout.
„Já myslel k tetování, ty jedna nestydo. To mě zajímá, chápeš?“
Když se Luce zadívala zase na pláž, spatřila Lulu, jak vede
Daniela ke spletené rohoži, která ležela v písku nedaleko chatrče.
Daniel vytáhl z opasku mačetu a rozsekl jeden z ořechů. Po několika
seknutích odklopil vrchní část kokosu a spodní podal Lulu. Ta se

126
žíznivě napila a mléko jí stékalo z koutků úst. Daniel ji tam líbal tak
dlouho, až byla zase čistá.
„Nevím, o jakým tetování mluvíš, oni se jen...,“ Luce se zarazila,
když se její minulé já vydalo do chýše. Lulu se po chvíli vrátila a
nesla balíček omotaný palmovými listy. Když ho rozbalila, objevil se
nástroj, který vypadal jako dřevěný hřeben. Jeho zuby se leskly na
slunci, ostré jako jehly. Daniel se natáhl na rohož a díval se, jak Lulu
noří hroty do mělké škeble naplněné černým práškem.
Dívka Daniela rychle políbila a začala.
Nejdřív mu přitiskla hřeben k hrudní kosti. Opakovala ty pohyby,
tiskla ho rychleji a rychleji, a pokaždé, když nástroj odtáhla, v
Danielově pokožce zůstávaly stopy černého tetování. Luce začala
rozeznávat vzor: podobal se náprsnímu krunýři se šachovnicovým
vzorem. Luce byla v tetovacím salonu jen jednou, s Callie v New
Hampshiru, když si její kamarádka chtěla nechat udělat malý růžový
obrázek na boku. Trvalo to sotva minutu a Callie celou dobu
naříkala. Kdežto Daniel ležel bez hnutí, nevydal ani hlásku a
nespouštěl oči z Lulu. Trvalo to dost dlouho a Luce cítila, jak jí po
zádech v kříži stéká pot, když to sledovala.
„No? To je něco, ne?“ šťouchl do ní Bill. „Nesliboval jsem ti snad,
že ti ukážu, jak se milovali?“
„No jo, vypadají zamilovaně.“ Luce pokrčila rameny. „Jenže...“
„Jenže co? Máš vůbec ponětí, jak moc to bolí? Koukni na toho
chlapa. Tváří se, jako by ho jen ovíval větříček.“
Luce zamžourala z větve dolů. „To má být nějaká lekce? Bolest
rovná se láska?“
„To mi řekni ty,“ vyzval ji Bill. „Asi tě to překvapí, ale dámy mi u
dveří zrovna nestojí frontu.“
„Chci říct — kdybych si vytetovala na ruku Danielovo jméno,
znamenalo by to, že ho miluju víc, než když to neudělám?“
„Je to symbol, Luce.“ Bill si chraptivě povzdychl. „Ty to bereš moc
doslova. Mysli na to takhle: Daniel je první hezký chlap, kterého

127
Lulu potkala. Do chvíle, než ho tady vlny vyplavily na pobřeží, znala
jen svého otce a pár tlustých domorodců.“
„Jako Miranda,“ hlesla Luce, když si vzpomněla na Shake-
spearovu Bouři, kterou četla ve škole.
„Ách, jak jsme vzdělaný!“ protáhl posměšně Bill. „Jo, jsou
Ferdinand a Miranda: hezký mladík, který ztroskotal u pobřeží
jejího ostrova...“
„Takže pro Lulu to samozřejmě byla láska na první pohled,“
zamumlala Luce. Právě toho se bála: stejná bezmyšlenkovitá,
automatická láska, která ji zarazila v Helstonu.
„Přesně,“ potvrdil Bill. „Ta holka neměla na vybranou, musela se
do něj zamilovat. Ale zajímavý je, jak je to s Danielem. Vidíš,
nemusel ji učit vyrábět plachtu z proutí, ani si získávat důvěru jejího
otce tím, že mu nažene do sítí hejna ryb, ani za cé...,“ Bill ukázal na
milence na pláži, „si nechat bolestivě potetovat celý tělo, jak je na to
ona zvyklá. Jemu úplně stačilo se tady ukázat a Lulu by ho milovala
stejně.“
„Ale on to dělá, protože...,“ Luce začala přemýšlet nahlas,
„...protože si chce zasloužit její lásku. Jinak by jen zneužíval výhody,
kterou mu poskytuje kletba. Protože bez ohledu na to, v jakém
kruhu ti dva uvízli..., jeho láska je skutečná.“
Tak proč se pořád necítí dostatečně přesvědčená?
Daniel se na pláži posadil. Položil Lulu ruce na ramena a něžně ji
políbil. Hrudník mu po tetování krvácel, ale nikdo z nich si toho
nevšímal. Jejich rty se rozdělily. Nespouštěli ze sebe oči.
„Chci pryč,“ oznámila náhle Luce Billovi.
„Vážně?“ Chrlic se na větvi užasle napřímil, jako by to nečekal.
„Ano, vážně. Už vím, co jsem chtěla vědět, a jsem připravená jít
dál. Hned teď.“ Pokusila se vztyčit, ale větev se pod její tíhou
zakymácela.
„Ehm, tak jo,“ souhlasil Bill a natáhl se k ní, aby ji přidržel. „A
kam?“

128
 „To nevím, ale honem.“ Slunce za nimi zapadalo a stíny obou
milenců na písku se prodlužovaly. „Prosím. Chci si zachovat aspoň
jednu hezkou vzpomínku. Nechci se dívat, jak Lulu umírá.“
Billova tvářička dostala zmatený výraz, ale nic nenamítal.
Luce už nedokázala déle čekat. Zavřela oči a nechala svou touhu,
aby si sama přivolala Hlasatele. Když otevřela oči, spatřila stín, jak se
chvěje pod sousední palmou. Soustředila se a veškerou silou vůle ho
začala přivolávat k sobě, až se Hlasatel rozkmital.
„Tak pojď,“ procedila skrz zuby.
Hlasatel se konečně vymanil ze stromu a přilétl přímo před ni.
„Hlavně se zklidni,“ napomenul ji Bill, který posedával o větev
výš. „Zoufalství a cestování Hlasatelema se nemá míchat. Je to jako
nakládaný okurky a čokoláda.“
Luce na něj zůstala zírat.
„Chci říct: nebuď tak zoufalá, abys zapomněla na to, co chceš.“
„Chci pryč,“ odsekla, ale nedařilo se jí vytvarovat stín do
správného tvaru, ať se snažila sebevíc. Nedívala se na milence na
pláži, ale stejně cítila, jak se k nim z nebe stahuje temnota. A nebyly
to dešťové mraky. „Pomůžeš mi, Bille?“
Chrlic si povzdychl, hrábl pro temnou hmotu do vzduchu a
přitáhl si ji k sobě. „Ale uvědom si, že je to tvůj stín. Já ho zpracuju,
ale je to tvůj Hlasatel a tvoje minulost.“
Luce přikývla.
„To znamená, že ty nemáš ponětí, kam tě dovede, a já za to
nenesu žádnou odpovědnost.“
Znovu přikývla.
„Tak dobře.“ Bill mnul hmotu, až ztmavla a vytvořila černé
kolečko, které démonek otevřel drápem jako knoflíkem u dveří. Z
tunelu zavanul pach plísně, tak pronikavý, až se z toho Luce
rozkašlala.
„Jo, taky to cejtím,“ zabručel Bill. „Tenhle je pořádně starý.“
Pokynul Luce před sebe. „Dámy mají přednost.“

129
 PRUSKO • 7. LEDNA 1758

Luce přistála na nose sněhová vločka.

A další a další, a ještě další, až jich bylo plno všude kolem a celý
svět se proměnil v bílo a chlad. Vydechla do něj dlouhý obláček
dechu, který se hned srazil v páru.
Nějak věděla, že skončí tady, i když pořád netušila, kde to „tady“
přesně je. Věděla jen, že odpolední obloha je zatažená sněhovou
bouří, že jí sníh promáčí černé kožené boty, že se jí mráz zakusuje
do prstů a studí ji až do morku kostí.
Šla na vlastní pohřeb.
Vycítila to v okamžiku, kdy vypadla z posledního Hlasatele. Ten
blížící se chlad, nelítostnou sněhovou pokrývku. Zjistila, že stojí u
brány hřbitova. Všechno bylo zachumelené. Za ní se táhla cesta
lemovaná stromořadím, holé větve se vypínaly k obloze. A před ní se
zvedalo mírné návrší, plné zachumelených pahorků hrobů a
náhrobků i křížů, které trčely ze sněhu jako rozeklané bílé zuby.
Někdo za ní nevěřícně hvízdl. „Víš jistě, že tohle zvládneš?“ Bill.
Znělo to udýchaně, jako by za ní celou cestu utíkal.
„Ano.“ Rty se jí chvěly. Neotočila se. Cítila, jak Bill popolétl k
jejímu rameni.
„Hej!“ zahalekal. Držel před sebou tmavý norkový kožich. „Říkal
jsem si, že ti tady asi bude kosa.“
„Kde jsi ho...“
„Stáhnul jsem ho z jedný panímandy, co šla tamhle domů z trhu.
Ale neboj, ona nezmrzne — má přírodní zateplení!“
„Bille!“
„Hele, potřebovalas ho.“ Chrlic pokrčil ramínky. „Tak si ho užij.“

130
 Hodil jí kožich na ramena a ona se do něj zahalila. Kabát byl
neuvěřitelně měkký a teplý. Zalila ji vlna vděčnosti. Natáhla se a
stiskla Billův pařátek. Už jí bylo jedno, že je lepkavý a studený.
„No jo,“ zabručel démonek a stiskl jí prsty. Luce ucítila, jak se jí z
nich do těla rozlévá horko. Ale vzápětí to pominulo a Billovy prsty
byly jen kamenné a chladné. Chrlic se nervózně nadechl. „Koukej —
jsme v Prusku, někdy v půlce osmnáctýho století. Bydlíš ve vesničce
na břehu řeky Handel — je to tam moc hezký.“ Odkašlal si a flusl na
zem pořádný plivanec, než dodal: „Totiž, chtěl jsem říct bydlelas. teď
seš, no...“
„Bille?“ Zaklonila hlavu, aby se podívala na démonka, který se jí
usadil na rameni. „To je dobrý,“ ujistila ho tiše. „Nemusíš mi to
vysvětlovat. Nech mě to prostě... víš, cítit.“
„To bude asi nejlepší.“
Když se Luce vydala k hřbitovní bráně, Bill se zdržel kus za ní.
Usadil se na lišejníkem pokrytou hrobku a začal drtit v drápcích
zvětralý povrch kamene. Luce si přehodila přes hlavu šálu, kterou
vytáhla z rukávu kožichu. Nechtěla, aby jí bylo vidět do tváře.
O kus dál před nimi byli truchlící, zahalení v černém a mlčenliví,
tiskli se k sobě, aby se trochu zahřáli. Vypadali tak jako jediné
ztělesnění zármutku. Až na jednu osobu, která stála za nimi a kus
stranou. A skláněla prostovlasou plavou hlavu.
Nikdo nemluvil. Nikdo se na Daniela nedíval. Luce nedokázala
poznat, jestli mu to vadí, nebo jestli dává přednost samotě.
Než se dostala blíž ke shromážděným, pohřeb se nachýlil ke
konci. Viděla jméno, vytesané do plochého šedého náhrobku:
Lucinda Müllerová. Uplakaný dvanáctiletý chlapec s tmavými
vlasy a bledou pletí pomáhal otci — jejímu otci v tomhle životě? —
vysypat do jámy první lopatu hlíny.
Tihle lidé museli být v minulosti její příbuzní. Museli ji milovat.
Ženy i děti v davu hlasitě plakaly. Lucinda Müllerová pro ně musela
být důležitá. Možná pro ně znamenala všechno.

131
 Ale Lucinda Priceová tyhle lidi neznala. Cítila se bezohledná a
necitelná, když si uvědomila, že pro ni vůbec nic neznamenají, i
když se dívala na jejich tváře svraštělé bolestí. Jediný, na kom jí
vážně záleželo, byl Daniel. Jedině o něj jí šlo, k němu se toužila
rozběhnout. Musela se co nejvíc ovládat, aby to neudělala.
On neplakal. Dokonce se ani nedíval na hrob jako ostatní. Ruce
měl sepjaté, ale hleděl někam před sebe — ne do nebe, jen do dálky.
V jednu chvíli byly jeho oči fialové, v další šedé.
Když se rodina vystřídala v házení hlíny lopatou a zakryli čerstvý
rov květinami, pozůstalí se začali po skupinkách rozcházet. Mířili
cestou mezi stromořadím ze hřbitova. Bylo po všem.
Zůstal tu jen Daniel. Stejně nehybný jako mrtví v okolních
hrobech.
Luce se od něj držela dál, krčila se za čtvercovým mauzoleem o
pár hrobů od něj. Sledovala, co Daniel udělá.
Zešeřilo se. Na hřbitově zůstali sami. Daniel klesl na kolena vedle
Lucindina hrobu. Sníh zasypával všechno kolem, padal Luce za
límec, velké vločky se jí zachycovaly na řasách a smáčely jí špičku
nosu. Vykoukla za hrobkou a její tělo se napjalo.
Přestane se teď Daniel ovládat? Začne rozhrabovat zmrzlou hlínu
a bušit do pomníku, až už mu nezbudou v očích žádné slzy, které by
mohl vyplakat? Přece nemůže být tak klidný, jak vypadá. To bylo
nemožné — jistě je to jen maska. Ale Daniel si hrobu nevšímal.
Ležel vedle něj na boku ve sněhu a oči měl zavřené.
Luce na něj zůstala zírat. Byl tak klidný, tak krásný. Víčka měl
zavřená a vypadal absolutně vyrovnaně. Cítila se napůl omámená
láskou, napůl zmatená, a stála tak nehybně několik minut, než si
musela začít třít paže a poskakovat, protože se do ní dala zima.
„Co to dělá?“ zašeptala.
Bill se objevil za ní a obletěl jí ramena. „Podle mě spí.“
„Ale proč? Já nevěděla, že andělé potřebujou spát...“

132
 „Potřeba není to pravý slovo. Můžou spát, když se na to cítí. Když
jsi umřela, Daniel vždycky prospal celý dny.“ Bill škubl hlavičkou,
jako by si vzpomněl na něco nepříjemného. „No, vždycky ne.
Většinou. Jednoho asi dost ztrhá, když přijde o toho, koho miluje.
Můžeš mu to snad vyčítat?“
„T-tak trochu,“ zadrkotala zuby Luce. „To já vždycky shořím.“
„A on vždycky zůstane sám. Takže nám zbývá ta prastará otázka
— co je horší?“
„Ale on ani nevypadá smutně. Celej pohřeb se tvářil znuděně. Já
na jeho místě bych... bych...“
„Ty bys co?“
Luce vykročila ke svému hrobu a nejistě se zastavila kousek od
něj. Pod čerstvou hromádkou hlíny a květin ležela její rakev.
Její rakev.
Z toho pomyšlení ji zamrazilo na páteři. Klesla na kolena a
přiložila dlaně k hlíně. Byla vlhká a tmavá a zmrzlá. Luce zatlačila a
ponořila ruce dovnitř. Okamžitě cítila, jak se jí do nich zakousl
mráz, ale bylo jí to jedno, vítala tu bolest. Chtěla, aby tohle udělal
Daniel, aby on cítil její tělo pod zemí. Aby šílel z toho, jak moc ji
chce zpátky — jak ji chce držet živou ve své náruči.
Ale on jenom spal, tak tvrdě, že ani neměl zdání, že ona klečí
vedle něj. Chtěla se ho dotknout, probudit ho, ale pořád nevěděla,
co by mu řekla, kdyby otevřel oči.
Místo toho zuřivě dolovala prsty v čerstvém hrobě, dokud
všechny květiny, které tam předtím pozůstalí položili, neležely
polámané kolem, dokud se ten krásný norkový kožich neušpinil a
její ruce nepokrývala hlína. Luce hrabala a hrabala, odhazovala
zeminu stranou a snažila se dosáhnout hlouběji, až ke svému
minulému já. Toužila s ním pocítit nějaké spojení.
Její prsty konečně narazily na něco tvrdého: víko rakve. Zavřela
oči a čekala na ten záblesk, který zažila v Moskvě, na ten příval

133
vzpomínek, které ji zavalily, sotva se dotkla brány opuštěného
kostela. Tam cítila Luščin život.
Ale tady... nic.
Jen prázdnota. Osamělost. A duté vytí větru.
A Daniel. Spící, nedosažitelný.
Posadila se na paty a vzlykla. O té dívce, která zemřela, nevěděla
vůbec nic. A cítila, že už se o ní nic nedozví.
„No, no,“ zabroukal na ni tiše Bill z jejího ramene. „Ty nejseš tam
dole, chápeš?“
„Cože?“
„No tak, mysli. Po tom všem z tebe zbylo sotva pár vloček popela
— pokud vůbec něco. Ne žádný tělo, které by se dalo pohřbít, Luce.“
„Aha. To shořelo. Jasně. Ale proč potom...?“ zeptala se sama sebe,
ale vzápětí zmlkla. „Moje rodina. To oni si to přáli.“
„Jsou to přísný luteráni,“ přikývl Bill. „Každý Müller tady má na
tomhle hřbitově svůj hrob. Takže tvoje minulý vtělení taky. Tam
vevnitř nic není. Teda, něco jo. Tvoje oblíbený šaty. Panenka. Tvoje
bible. A takovýhle věci.“
Luce polkla. Není divu, že uvnitř cítila takovou prázdnotu. „Tak
proto Daniel..., proto se nedíval na hrob.“
„Jedině on chápe, že tvoje duše je jinde. Zůstal tady, protože
tohle místo mu pomáhá udržet vzpomínky na tebe.“ Bill slétl tak
nízko k andělovi, až mávání jeho křídel pocuchalo Danielovi vlasy.
Luce chrliče málem odstrčila. „Bude se snažit spát, dokud se tvoje
duše někde neusadí. Dokud nenajdeš svou další inkarnaci.“
„Jak dlouho to trvá?“
„Někdy vteřiny, někdy roky. Ale celý léta on nikdy nespí. I když
by asi rád.“
Daniel se na zemi pohnul a Luce nadskočila.
Zavrtěl se pod svou sněhovou pokrývkou a z úst mu unikl sten.
„Co se stalo?“ vyhrkla Luce. Svezla se na kolena a chtěla se
Daniela dotknout.

134
 „Nebuď ho!“ zarazil ji Bill. „Jeho spánek je samá noční můra, ale
pořád je to pro něj lepší, než kdyby byl teď vzhůru. Než se tvoje duše
usadí v dalším těle, jeho celá existence je pro něj mučivý utrpení.“
Luce byla rozpolcená — na jedné straně toužila utišit Danielovu
bolest, na druhé se snažila chápat, že probuzení by pro něj bylo ještě
trýznivější.
„Jak jsem říkal, občas ho trápí něco jako nespavost... a to je pak
fakt zajímavý. Jenže to bys vidět nechtěla. Ne.“
„Chtěla,“ namítla Luce a odtáhla se. „Co se děje pak?“
Bill škubl hlavičkou, jako by ho přistihla při něčem zahanbujícím.
„Ehm, no, víš..., často jsou v tu dobu kolem něj ostatní padlí andělé a
snaží se ho utěšovat.“
„To jsem viděla v Moskvě. Ale tys měl na mysli něco jinýho. Že
dělá něco, o čem mi nechceš povědět. Co se děje, když Daniel...“
„Ty životy bys vidět nechtěla, Luce. Tuhle jeho stránku...“
„Ale i tahle jeho stránka mě miluje, ne? I kdyby byla temná nebo
zlá nebo zahanbující, chci ji poznat. Jinak pořád nepochopím, co to
pro něj všechno znamená.“
Bill si povzdechl. „Ty na mě koukáš, jako bys potřebovala moje
povolení. Ale tvoje minulost patří tobě.“
Luce už vyskočila a rozhlížela se po hřbitově, až zahlédla malý
stín, který se natahoval zezadu z jejího náhrobku. To. To je on. Luce
samotnou udivila jistota, s jakou to poznala. To se jí nikdy předtím
nestalo.
Tenhle stín na první dojem vypadal úplně stejně jako ty, které se
neobratně pokoušela přivolávat v lesích u Pobřežní akademie. Ale
tentokrát Luce ve stínu sama něco viděla. Ne snad nějaké místo,
které by ukazovalo na určitý cíl. Ale podivnou stříbřitou záři, která
naznačovala, že tenhle Hlasatel vezme její duši tam, kam potřebuje.
Volal na ni.
A ona odpověděla, zalovila v sobě a nechala tu záři, aby k ní
Hlasatele přivedla.

135
 Temný obrys se zvedl ze zasněžené země, a jak se k ní
přibližoval, nabíral tvar. Byl temně černý, chladnější než sníh, který
se snášel kolem ní, a letěl k Luce jako černý list papíru poháněný
větrem. Natáhla se pro něj zmrzlými, popraskanými prsty a začala
ho roztahovat do šíře. Z jeho nitra zavanul známý plesnivý pach.
Brána už byla dost široká i vysoká, než si Luce uvědomila, že
zapomíná dýchat.
„Už se ti to fakt daří,“ pochválil ji Bill. V hlase mu zazněl zvláštní
osten, ale Luce neměla čas se nad tím zamyslet.
Nechtěla marnit čas ani tím, že se bude cítit hrdá — i když v
duchu věděla, že kdyby tady byli Shelby nebo Miles, už by spustili
nadšené ovace. Tohle bylo to bezkonkurenčně nejlepší přivolání,
jaké sama dokázala.
Ale oni tu nebyli. Luce byla sama a musela udělat jen jediné:
přesunout se do dalšího života, kde uvidí víc z příběhu Lucindy a
Daniela. Bude se do něj vpíjet tak dlouho, až jí to všechno začne
dávat smysl. Zašátrala po lepkavém povrchu Hlasatele a hledala
kliku nebo knoflík, nějakou cestu dovnitř. Stín se po chvíli se
zapraskáním rozevřel.
Luce se zhluboka nadechla a houkla na Billa. „Tak jdeš, nebo co?“
Chrlič jí vyskočil na rameno a popadl ji za klopy kožichu, jako by
držel uzdu koni. Společně pak vstoupili dovnitř.

LHASA, TIBET • 30. DUBNA 1740

Luce zalapala po dechu.

Vyšla ze tmy Hlasatele do vířící rychle se pohybující mlhy.
Vzduch byl řídký a chladný, každé nadechnutí ji pálilo v plicích.
Měla pocit, že nemůže popadnout dech. Bílý nápor mlhy jí odfoukl

136
vlasy dozadu, putoval jí po pažích, prokousal se vlhce jejím
oblečením a zmizel.
V tu chvíli zjistila, že stojí na okraji nejvyššího útesu, jaký kdy
viděla. Zapotácela se a ucouvla. Shodila přitom nohou kamínek, a z
jeho pádu se jí zatočila hlava. Dokutálel se k okraji římsy, přepadl
přes něj a letěl přímo do nicoty.
Znovu zalapala po dechu, tentokrát hrůzou z výšek.
„Dýchej,“ napomínal ji Bill. „Spousta lidí tady omdlí panickým
strachem, že nebudou mít dost kyslíku, spíš než proto, že by neměli
dost kyslíku.“
Luce poslechla. Opatrně vdechla — a trochu se jí ulevilo. Spustila
si špinavý kožich z ramen a nastavila tvář sluníčku. Ale na ten
pohled si ještě nezvykla.
Pod útesem, na němž stála, se rozprostíralo údolí a v něm stály
maličké domky a táhla se rýžová políčka. Na druhé straně se zvedaly
dvě obrovské hory, jejichž vrcholky se ztrácely v mracích.
Přímo do úbočí jedné z těch hor byl vytesaný úžasný palác.
Majestátní bílé stěny zakrývaly prohnuté temně rudé střechy. Stěny
zdobilo z vnějšku víc schodišť, než by Luce dokázala spočítat. Palác
vypadal jako z nějaké prastaré orientální pohádky.
„Co je to za místo? To jsme v Číně?“
„Jestli tady zůstaneme stát dost dlouho, tak budeme,“ odpověděl
záhadně Bill. „Ale momentálně je to Tibet. Ať žije dalajláma. A
tamhleto je jeho kvartýr.“ Ukázal na protější palác. „Nóbl, co?“
Ale Luce nesledovala jeho prst. Odněkud zblízka uslyšela smích a
otočila se, aby zjistila, odkud to vychází.
Vlastní smích. Mírný, šťastný smích, jakým se nikdy nesmála
dřív, než potkala Daniela.
Konečně zahlédla dvě postavy o kus dál na útesu. Bude muset
přelézt přes pár balvanů, aby se dostala blíž, ale to snad nebude tak
těžké. V zabláceném kožichu se přikrčila a začala se opatrně plazit
sněhem za tím zvukem.

137
 „Hej, bacha!“ Bill ji chytil za límec. „Vidíš tady snad něco, kde se
můžeme schovat?“
Luce se rozhlédla po holé krajině. Všude byly jen skály a prázdný
prostor. Nic, co by posloužilo jako skrýš — ani před větrem ne.
„Tady už nic neroste, brouku. A ty jsi malá, ale ne neviditelná.
Musíš zůstat tady.“
„Ale odsud nic nevidím...“
„V kapse kabátu,“ přerušil ji Bill. „A není zač.“
Luce Zašátrala v kapse norkového kožichu, který měla na sobě na
pohřbu v Prusku, a vytáhla z něj úplně nové, draze vyhlížející
divadelní kukátko. Nezdržovala se s tím, že by Billa vyslýchala, kde
ho vzal. Prostě ho přiložila k očím a pokusila se zaostřit.
Tam.
Ti dva stáli tvářemi k sobě, několik kroků od sebe. Její tehdejší
vtělení mělo vlasy dětsky stažené do drdůlku a na sobě růžové lněné
šaty, které připomínaly rozkvetlou orchidej. Vypadala tak mladá a
nevinná. Usmívala se na Daniela a pohupovala se na patách, jako by
byla nervózní. Visela na něm pohledem, sledovala každý jeho pohyb
s nesmírnou pozorností. Daniel ji pozoroval škádlivě. V náručí držel
kulaté bílé pivoňky a podával jí jeden květ za druhým. Dívka se
pokaždé hlasitě rozesmála.
Když je Luce pozorovala divadelním kukátkem, všimla si, že se
jejich ruce vůbec nedotýkají, že ti dva si od sebe udržují určitý
odstup. Proč? užasla nad tím.
V těch jiných životech, v nichž je pozorovala, viděla tolik vášně a
touhy. Ale tady to bylo jiné. Luceino tělo se začalo chvět iracionální
nedočkavostí, aby se ti dva aspoň jednou dotkli. Jen nepatrný fyzický
kontakt..., když už to nemůže udělat sama, tak snad to její minulé
já...
Ale oni jen tak stáli a pak se začali obcházet v kruzích. Nikdy se k
sobě nedostali blíž. Ale ani dál.
Vítr k Luce tu a tam zanesl jejich smích.

138
 „No?“ ozval se Bill. Pokoušel se vměstnat svůj kamenný obličejík
vedle Luceina a nakouknout do dalekohledu. „Co se děje?“
„Jen si povídají. Flirtujou jako cizinci, ale zároveň to vypadá, že se
už dobře znají. Nechápu to.“
„No tak na to nejdou tak zhurta. Co je na tom špatnýho?"
pohoršil se Bill. „Dnešní mládež jde zas na věc až moc hrr. Bum,
bumm a je po všem.“
„Nic na tom není špatnýho, já jen...,“ Luce se zarazila.
Její předchůdkyně se svezla na kolena. Začala se kolíbat dopředu
a dozadu, držela si nejdřív hlavu, pak srdce. Přes Danielovu tvář
přelétl zděšený výraz. V bílé haleně a kalhotách vypadal tak strnule
jako socha. Zavrtěl hlavou, zvrátil ji k nebi, a Luce mu četla ze rtů:
Ne, ne, ne!
Dívčiny oříškové oči vypadaly divoce, jako by ji něco po sedlo.
Mezi horami se rozlehl její srdcervoucí výkřik. Daniel padl na zem a
zakryl si tvář. Natáhl se k ní, ale jeho ruka zůstala viset ve vzduchu,
aniž se jí dotkl. Jeho tělo se schoulilo a roztřáslo. Odvrátil se od
dívky.
Takže se na ni dívala jedině Luce, když se tělo mladé Tibeťanky
náhle proměnilo v ohnivý sloup. Tak rychle.
Nad Danielem se vznášel štiplavý dým. On měl zavřené oči, ale
jeho tvář se leskla slzami. Vypadal stejně zoufale jako pokaždé, když
ji viděl umírat. Ale tentokrát vypadal navíc v šoku. Něco bylo jinak.
Něco bylo špatně.
Když Daniel Luce vyprávěl o jejich kletbě poprvé, řekl jí.
že v některých životech kletbu vyvolal jediný polibek. Někdy ji
zabilo i něco mnohem nevinnějšího — jediný dotek.
Oni se nedotýkali. Luce se na ně dívala celou dobu. Daniel byl tak
opatrný, aby se k ní ani nepřiblížil. Myslel si snad, že se s ní bude
moci těšit déle, když si odepře horkost jejich objetí? Myslel snad, že
se mu podaří obelstít kletbu, když se dívce bude fyzicky vyhýbat?
„Vůbec se jí nedotkl,“ zašeptala.

139
 „Měl by se stydět,“ prohodil Bill.
Nikdy, za celou dobu, co tuhle dívku znal, se jí ani nedotkl. A teď
bude muset znovu čekat a nebude tušit, jestli příště bude něco jinak.
Jak mohl tváří v tvář něčemu takovému vůbec doufat? Nic tady
nedávalo smysl.
„Když se jí nedotkl, co spustilo její smrt?“ Luce se otočila k
Billovi, který naklonil hlavu ke straně a zadíval se do nebe.
„Ty hory,“ zamumlal. „Nádhera!“
„Ty něco víš!“ vyhrkla Luce. „Co je to?“
Chrlic pokrčil ramínky. „Nic nevím. Teda nic, co bych ti moh
říct.“
Údolím se rozlehl děsivý, osamělý výkřik. Zvuk Danielova
utrpení se násobil a vracel, jako by stovky Danielů vykřikovaly
společně. Luce si znovu přiložila k obličeji divadelní kukátko a
viděla ho, jak šlehá pivoňkami do země.
„Musím k němu!“ vyhrkla.
„Už je pozdě," zarazil ji Bill. „Tady to máme.“
Daniel ucouvl z okraje útesu. Luce bušilo srdce strachem z toho,
co se její milovaný chystá udělat. Rozhodně se neukládal ke spánku.
Rozběhl se, nabral nelidskou rychlost, odrazil se od okraje skály — a
skočil.
Luce čekala, až se mu rozvinou křídla. Očekávala to tiché
lupnutí, těšila se, až je uvidí zářící a zachycující vzduch v jejich
majestátní velkoleposti. Už několikrát ho takhle viděla odlétat a v tu
chvíli se jí vždycky zarylo do srdce vědomí, jak moc ho miluje.
Ale Danielova křídla se neobjevila. Přepadl přes útes jako
obyčejný mladík.
A padal jako obyčejný člověk.
Luce vyrazila zděšený, drásající výkřik, až jí Bill připlácl na pusu
svou špinavou kamennou dlaničku. Odstrčila ho, popolezla po
kolenou ke kraji skály a naklonila se dolů.

140
 Daniel pořád padal. Bylo to vysoko. Luce se dívala, jak se jeho
tělo stále zmenšuje.
„Přece roztáhne křídla, ne?“ vyhrkla. „Přece mu dojde, že jinak
bude padat, než...“
Nedokázala to ani vyslovit.
„Ne,“ ozval se Bill.
„Ale...“
„Rozbije se na kusy o zem tam dole, tisíc metrů pod námi,“
pronesl ponuře. „Zláme si všechny kosti. Ale neboj se, nezabije se.
Jen si bude přát, aby se zabil.“ Otočil se k ní a povzdychl si. „Už věříš
jeho lásce?“
„Ano,“ zašeptala Luce. V tu chvíli nechtěla nic jiného než se z
toho útesu vrhnout za ním. Taková byla zase její láska. Jenže tím by
ničemu nepomohla.
„Byli tak opatrní,“ pronesla napjatým hlasem. „Oba jsme viděli,
co se stalo, Bille — nic. Ona byla tak nevinná. Tak proč musela
umřít?“
Bill vyprskl smíchy. „Ty si myslíš, že o ní všechno víš, co? Jen
proto, žes ji tři minuty v horách šmírovala?“
„Já?! Tys mi dal to kukátko... ach!“ Luce strnula. Vzpomněla si,
jak se v očích jejího minulého vtělení objevil ten podivný výraz. Jako
by se dívka změnila — jen na okamžik, těsně před koncem. A Luce
náhle pochopila. „To, co ji tentokrát zabilo, jsem nemohla vidět
kukátkem, protože...“
Bill si protáhl drápy. Cekal, až Luce dokončí větu. „...protože to
bylo v ní.“
Chrlic hlasitě zatleskal. „Myslím, že teď už jsi připravená.“
„Na co?“
„Pamatuješ, co jsem ti říkal v Helstonu? Když jsi mluvila s
Rolandem?“
„Jak mi říkal, že je nebezpečný dostat se blízko mejm minulejm
já?“

141
 „Nemůžeš ten příběh přepsat, Luce. Nemůžeš změnit vypravěče.
Můžeš jen...“
„Já vím. Pozměnit budoucnost. Já nechci měnit minulost. Musím
zjistit, co se děje..., proč pořád umírám. Myslela jsem si, že je to
kvůli polibku nebo doteku, kvůli něčemu fyzickýmu. Ale teď mi
přijde, že to je složitější.“
Bill vytáhl zpod jejích nohou stín, jako když toreador vytáhne
rudý šátek před býkem. Okraje stínu se stříbřitě leskly. „Jsi
připravená vložit si duši do úst? Jsi připravená na tři D?“
„Jsem.“ Luce otevřela Hlasatele a obrnila se proti slanému větru,
který z něj fičel. „Počkat,“ obrátila se na Billa. „Jaký tři D?“
„Technika budoucnosti, zlato,“ odvětil démonek.
Luce se na něj zamračila.
„No jo, jsou na to vznešenější termíny. Vstoupit..., přimknout
se..., ale tři D zní jako větší legrace.“ Bill vykročil do tunelu a
přivolával ji ohnutým ukazováčkem. „Věř mi. Bude se ti to líbit.“

142
 KAPITOLA DESÁTÁ

PROPAST

LHASA, TIBET • 30. DUBNA 1740

Daniel dopadl nohama na zem a dal se do běhu.

Vichr mu lomcoval tělem. Slunce ho hřálo na kůži. Běžel a běžel,
i když neměl ponětí, kam vlastně. Vyřítil se z Hlasatele bez nejmenší
představy. Připadalo mu, že je tady správně, a přece jako by ho něco
hlodalo v paměti. Něco bylo špatně.
Jeho křídla.
Nemá je. Ne, samozřejmě — byla pořád na svém místě, ale necítil
nutnost je použít, nebyla v něm ta palčivá touha po letu. Místo
důvěrně známé touhy kroužit nebem ho něco pudilo k zemi.
Na povrch jeho mysli se začala vynořovat vzpomínka. Blíží se k
něčemu bolestnému, něčemu nebezpečnému. Zaostřil oči na prostor
před sebou...
Neviděl ale nic než řídký vzduch.
Vtom upadl na záda. Nohy mu uklouzly po kameni, paže vyletěly
do vzduchu a tělo se zastavilo jen kousek před hranou
nebezpečného útesu.
Zadržel dech, překulil se opatrně k okraji a nakoukl dolů.

143
 Propast pod ním vypadala strašidelně povědomě. Daniel se opřel
o dlaně a kolena a mžoural do temnoty pod sebou. Je ještě tam dole?
Přivedl ho sem Hlasatel předtím, než se to stalo, nebo potom?
Proto se mu křídla nechtěla rozevřít. Pamatovala si agonii
tehdejšího života a zůstala schovaná.
Tibet. Země, kde ji zabila jen jeho slova. V tomhle životě Lucindu
vychovali k naprosté cudnosti, takže se ho nikdy nedotkla. Daniel
sice toužil ucítit její pokožku na své, ale respektoval její přání. V
duchu tajně doufal, že její cudnost by mohla být klíčem k tomu, jak
obelstít kletbu. Jaký byl hlupák! Dotek nebyl tou rozbuškou. Šlo o
něco mnohem hlubšího.
A teď tu byl zpátky, na místě, kde ho její smrt uvrhla do
takového zoufalství, že se s tou bolestí pokusil skoncovat.
Jako by to vůbec šlo.
Celou cestu dolů věděl, že se mu to nepodaří. Sebevražda je
luxusem smrtelníků, který andělům zůstává odepřený.
Jeho tělo se při té vzpomínce roztřáslo. Nejen představou těch
roztříštěných kostí, nebo jak měl pokožku samou černou modřinu.
Ne... děsilo ho to, co přišlo potom. Ležel tam celé týdny, jeho tělo
uvízlo v temné škvíře mezi dvěma balvany. Občas nabyl vědomí, ale
jeho myslí tak zmítalo zoufalství, že nebyl schopen myslet ani na
Lucindu. Nebyl schopen myslet na nic.
A o to právě šlo.
Ale jak už to u andělů bývá, jeho tělo se uzdravovalo mnohem
rychleji a kompletněji, než to kdy dokázala jeho duše.
Kosti mu srůstaly. Rány se zacelovaly v úhledné jizvy, které brzy
zmizí úplně. Jeho poraněné orgány se uzdravovaly. A až příliš brzy
mu v hrudi zase bilo zdravé, silné srdce.
Našla ho tady Gabbe, asi po měsíci. Pomohla mu vylézt z
prolákliny, upevnila mu na křídla dlahy a odnesla ho pryč. Donutila
ho přísahat, že už to nikdy neudělá. Donutila ho přísahat, že nikdy
nepřestane doufat.

144
 A teď byl zase tady. Postavil se a ještě jednou nakoukl přes okraj.
„Ne, prosím! Panebože, nedělej to! Neskákej dolů, jen to ne!“
Ale nebyla to Gabbe. Tenhle hlas překypoval jízlivostí. Daniel
dobře věděl, komu patří, ještě než se otočil.
Cam se opíral o hromadu vysokých černých balvanů. Na
bezbarvou skálu pod sebou rozložil barevný modlitební kobereček s
vetkanými nitkami v karmínové a okrové barvě. V ruce držel pečené
stehno z jaka a ukousl si z něj pořádné sousto šlachovitého masa.
„Anebo co, sakra?“ Pokrčil rameny. „Klidně skoč. Jdi do toho.
Nechceš, abych od tebe Luce vyřídil poslední pozdrav?“
„Kde je?“ Daniel vyrazil k němu a ruce se mu zatínaly v pěsti.
Patří tenhle Cam do tamtoho života? Nebo je to anachronismus jako
on sám, který se vrátil v čase stejně jako Daniel?
Cam zahodil jačí maso před okraj skály, postavil se a otřel si
mastné ruce do džínů. Anachronismus, usoudil Daniel.
„Právě jsi ji minul. Už zase. Proč ti to trvalo tak dlouho?“ Cam k
němu natáhl talířek s navršeným jídlem. „Nechceš si dát knedlíček?
Jsou boží.“
Daniel mu talíř vyrazil z ruky. „Proč jsi ji nezadržel?!“ On sám se
dostal na Tahiti, do Pruska a teď sem do Tibetu — a všechno mu
netrvalo ani tak dlouho, než by smrtelník přešel ulici. Vždycky cítil,
že je k Luce blízko — a ona mu stále unikala. Jak to, že má pořád
takový náskok?
„Tvrdils, že mou pomoc nepotřebuješ.“
„Ale viděls ji?“ naléhal Daniel.
Cam přikývl.
„A ona tebe?“
Zavrtění.
„Dobře.“ Daniel si prohlížel holé úbočí a snažil se představit si na
něm Luce. Rozhlédl se kolem, hledal nějaké stopy, ale nic neviděl.
Jen šedou zemi, černé kameny, řezavý vichr a žádné známky života.
Připadalo mu to jako nejopuštěnější místo na světě.

145
 „Co se stalo?“ upřel na Cama vyzývavý pohled. „Co dělala?“ Cam
ho obešel v opatrném půlkruhu. „Ona má na rozdíl od objektu své
náklonnosti výtečný smysl pro načasování. Dorazila právě včas, aby
mohla sledovat svou působivou smrt — v téhle velkolepé přírodní
scenérii to byla jedna z nejlepších, to musíš uznat i ty. Ne?“
Daniel od něj odtrhl pohled.
„Kde jsem to skončil? Aha, její působivá smrt... už vím! Luce tady
zůstala tak dlouho, aby viděla, jak se vrháš z útesu a zapomeneš
roztáhnout křídla.“
Daniel svěsil hlavu.
„Ale moc podrobně to nezkoumala.“
Daniel chytil Cama pod krkem. „To ti mám uvěřit, že jsi ji jen
pozoroval? Nemluvil jsi s ní? Nezjistil jsi, kam se chystá teď?
Nezkusils ji zastavit?“
Cam zabručel a vykroutil se z jeho sevření. „Nebyl jsem u ní. Než
jsem se tam dostal, byla už pryč. A dovol mi zopakovat, žes o mou
pomoc nestál.“
„A nestojím. Drž se od ní dál. Já to zvládnu.“
Cam se zachechtal a svalil se na modlitební kobereček. Nohy
zkřížil pod sebou. „Jde o to, Danieli...,“ nasypal si do úst hrst
sušených bobulí, „...i kdybych věřil, že to zvládneš sám, čemuž na
základě dosavadních zkušeností nevěřím,“ zahrozil na něj prstem,
„nejde jen o tebe. Luce hledají všichni.“
„Co to znamená, všichni?“
„Když jsi tu noc po boji s Vyhnanci vyrazil za ní, myslíš, že jsme
tam zůstali sedět a dali si partičku kanasty? Gabbe, Roland, Molly,
Arriane i ti dva nefilimští pitomci, všichni ji pořád hledají.“
„Tys je nechal?!“
„Nejsem ničí strážce, bratře.“
„Neříkej mi tak,“ odsekl Daniel. „Nemůžu tomu uvěřit. Proč to
dělají? Je to moje zodpovědnost...“

146
 „Svobodná vůle,“ pokrčil rameny Cam. „V poslední době je to
docela hit.“
Danielova křídla sebou palčivě, bezmocně škubla. Co může dělat
s tím, že se teď historií potuluje asi deset anachronismů? Ostatní
padlí andělé si aspoň uvědomují, jak jsou dějiny křehké, ale Miles a
Shelby? Jsou to ještě děti. Nebudou opatrní. Netuší, na co si dávat
pozor. Kvůli Luce můžou všechno zničit. Můžou zničit i samotnou
Luce.
Ne. Daniel nedopustí, aby se k ní dostali dřív než on. Jenže...
Camovi se to taky podařilo.
„Jak ti mám věřit, že se do toho nebudeš míchat?“ zeptal se
zelenookého démona. Snažil se nedávat najevo, jak zoufale se cítí.
Cam protočil panenky. „Protože víš, že já vím, jak je vměšování
nebezpečné. Naše konečné cíle se možná liší, ale oba potřebujeme,
aby z toho Luce vyšla živá.“
„Poslouchej mě, Came. teď je všechno v sázce.“
„Nemusíš mě školit. Vím to dobře i bez tebe. Nejsi sám, kdo v
tom vězí po uši tak dlouho.“
„Já... mám strach,“ připustil Daniel. „Jestli Luce změní minulost
až moc...“
„...změní se to, jaká bude, až se vrátí do přítomnosti.“ doplnil ho
Cam. „Ano. Toho se taky bojím.“
Daniel zavřel oči. „To by znamenalo, že šance, že by Luce zlomila
tu kletbu...“
„...by byla v háji.“
Daniel se zadíval na Cama. Už dávno spolu nemluvili takhle —
jako skuteční bratři. „Byla sama? Víš jistě, že se k ní nikdo z
ostatních zatím nedostal?“
Cam se na chvíli zadíval někam skrz Daniela, na vrcholek hory za
nimi. Vypadala tak opuštěně, jako se cítil sám Daniel. Postřehl
Camovo zaváhání a po zádech mu přejel mráz.
„Nikdo z nich se k ní nedostal,“ odpověděl konečně Cam.

147
 „Víš to jistě?“
„Já jsem ten, kdo ji viděl. A ty ten, co neumí chodit včas. A
nakonec je to tvoje vina, že je Luce tady v minulosti.“
„To není pravda. Já jí Hlasatele neukázal.“
Cam se hořce zasmál. „Nemyslel jsem Hlasatele, pitomce. Myslel
jsem, že ona je přesvědčená, že jde pořád jen o tebe a o ni. O vaši
hloupou mileneckou hádku.“
„Jde o mě a o ni,“ namítl napjatě Daniel. Měl chuť popadnout
balvan nad Camovou hlavou a praštit ho s ním po hlavě.
„Lháři.“ Cam se zvedl a z jeho zelených očí vyšlehl vztek. „Jde o
mnohem víc a ty to víš.“ Škubl rameny dozadu a rozvinul mohutná
mramorovaná křídla. Naplnila vzduch zlatavou nádherou, takže na
okamžik zastínila i slunce. Když se naklonila k Danielovi, dotčeně
ucouvl. „Radši bys ji měl najít dřív — ty, nebo někdo jiný —, než do
toho vstoupí a přepíše celou naši historii. A udělá ze mě, z tebe, z
toho všeho...,“ Cam máchl rukou kolem sebe, „...nepotřebné
rekvizity.“
Daniel zavrčel a rozvinul svá stříbřitě bílá křídla. Cítil, jak se nad
ním natahují výš a výš, jak se chvějí blízkostí těch Camových.
Najednou mu bylo tepleji. A měl pocit, že to dokáže.
„Já to zvládnu...,“ začal, ale to už se Cam odrazil, vystartoval od
jejich hádky a skopl přes okraj útesu lavinu kamínků a hlíny. Daniel
si zaclonil oči proti slunci a díval se, jak zlatá křídla ve spirálách
stoupají k nebi. A pak byla náhle pryč.

148
 KAPITOLA JEDENÁCTÁ

COUP DE FOUDRE

VERSAILLES, FRANCIE • 14. ÚNORA 1723

Šplouch.
Luce se vynořila z Hlasatele pod vodou.
Otevřela oči, ale horká voda s mýdlem ji do nich tak záštípala, že
je rychle zase zavřela. Těžké oblečení táhlo Luce pod hladinu, takže
ze sebe shodila kožich. Když se z něj vymotala, kopla silně nohama.
Plíce ji bolely nedostatkem vzduchu.
Vynořila se. Byla jen pár centimetrů pod hladinou.
Užasle zalapala po dechu. Její nohy nahmataly dno, postavila se.
Vytřela si vodu z očí. Byla ve vaně.
Rozhodně v té největší, jakou kdy viděla. Připomínala spíš malý
bazének. Měla tvar ledvinky a byla z toho nejjemnějšího porcelánu.
Nádoba stála uprostřed rozlehlé místnosti, která připomínala sál v
galerii nebo muzeu. Vysoké stropy pokrývaly fresky s portréty nějaké
tmavovlasé rodiny, která vypadala královsky. Každou postavu zdobil
řetěz zlatých růží a mezi nimi poletovali cherubínci a vytrubovali
cosi k nebi. U každé stěny — které byly pokryté tapetami s
nádhernými tyrkysovými, růžovými a zlatými vzory — stála vysoká,
ručně vyřezávaná šatní skříň.

149
 Luce se ponořila zpátky do vany. Kde je teď? Přejela rukama po
hladině a rozdělila napěněnou vrstvu bublinek jako z koupelové
pěny. Vedle ní vyplavala houba velikosti menšího polštáře a Luce
došlo, že se nemyla už od Helstonu. Cítila se špinavá. Popadla
houbu a vydrbala si obličej. Pak si začala stahovat ostatní šaty.
Všechny ty vodou nasáklé svršky položila na okraj vany.
V tu chvíli vyletěl z vany Bill a zůstal třepotat křidélky kousek
nad hladinou. Z míst, odkud se vynořil, zůstala voda zakalená
kamennou špínou.
„Bille!“ vyjekla Luce. „Můžeš mi dopřát chvilku soukromí?!“
Chrlic si vytřel z očí mýdlo. „Ty se tady ještě cachtáš?“
„A příště bys mě mohl varovat, že se vynořím pod vodou!“ vytkla
mu Luce.
„Já tě varoval!“ Bill se vyhoupl na okraj vany a hopkal po něm, až
se ocitl na úrovni Luceina obličeje. „Zrovna když jsme vyletěli z
Hlasatele. Ale tys mě už neslyšela, protože jsi byla pod vodou.“
„Tak to mi fakt pomohlo. Dík.“
„Potřebovala ses vykoupat,“ namítl klidně démonek. „Tohle bude
tvůj velký večer.“
„Proč? Co se stane?“
„Prý co se stane!“ Bill ji chytil za rameno. „Jenom ten největší ples
od chvíle, co král Slunce zaklepal bačkorama! Sice ho pořádá ten
jeho pubertální pravnuk, ale co? Nebude snad v tom nejkrásnějším
sále ve Versailles — a nebudou tam úplné všichni?!“
Luce pokrčila rameny. Znělo to pohádkově, ale to s ní přece
nemá nic společného.
„Vysvětlím ti to,“ slíbil Bill. „Budou tam úplně všichni včetně Lys
Virgily. Princezny savojské. Tak co? Už ti to naskakuje?“
„Hm,“ zabručela Luce a opřela si hlavu o okraj vany. „Tak to pro
ni asi bude velký večer. Ale co mám dělat já, když budou všichni na
bále?“
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal...“

150
 Klika u dveří koupelny se pohnula. Bill na ni vytřeštil oči a
vyhrkl: „Pokračování příště.“
Když se dveře otevřely, přidržel si svůj kamenný nos a ponořil se
pod hladinu. Luce ho pod vodou odkopla na druhou stranu. Bill se
vynořil, zamračil se na ni a lehl si na hladinu na záda, jako by plaval
znak.
Hezká dívka s tmavě plavými kudrlinkami, která v dlouhých
červených šatech vstoupila dovnitř, sice neviděla Billa, ale Luce ano.
Když zahlédla hlavu ve vaně, ucouvla.
„Ach, princezno Lys — promiňte!“ vyhrkla francouzsky. „Řekli
mi, že tady už nikdo není. Já — já tady připravila lázeň pro
princeznu Jelizavetu,“ ukázala na vanu, „a zrovna jsem chtěla
povědět jejím dvorním dámám, že mohou jít sem nahoru!“
„No...,“ Luce si namáhala hlavu, aby ze sebe vydolovala co
nejpanovačnější odpověď, „tak sem nikoho neposílejte. Tohle je má
komnata a já se chci vykoupat v klidu.“
„Prosím tisíckrát za prominutí,“ špitla komorná a hluboce se
uklonila.
„Nic se nestalo,“ ozvala se rychle Luce, když viděla dívčino
zřejmé zoufalství. „Asi došlo k nějakému nedorozumění.“ Komorná
udělala pukrle a začala zavírat dveře. Bill vystrčil hlavu s růžky nad
hladinu a zašeptal: „Šaty!“
„Počkejte!“ vykřikla Luce za komornou, která zase pomalu
otevřela. „Potřebuju vaši pomoc. Můžete mi přinést šaty a obléknout
mě na ples?“
„A co vaše dvorní dámy, Výsosti? Slečna Agatha nebo Eloise...“
„Ne, ne,“ přerušila ji horečně Luce. „Dámy a já, my jsme se...
neshodly.“ Snažila se mluvit co nejméně, aby se neprozradila.
„Vybraly mi ty, ehm, nejhroznější šaty, tak jsem je poslala pryč.
Tenhle ples je důležitý, chápete.“
„Jistě, Výsosti.“
„Najdete mi něco vy?“ Luce ukázala na skříně.

151
 „J-já? Vy chcete, abych vám něco vybrala?“
„Nikdo jiný tady není, nemyslíte?“ opáčila chladně Luce. Doufala,
že jí něco z těch věcí bude sedět — a bude se na ples aspoň trochu
hodit. „Jak se jmenujete?“
„Anne-Marie, Výsosti.“
„Výborně.“ Luce se v sobě pokusila vydolovat něco z chování
helstonské Lucindy. Nebo něco ze Shelbyina přístupu já-vím-
všechno-nejlíp. „Tak pojďte na to, Anne-Marie. Nechci přijít kvůli
vaší pomalosti jako poslední. Takže buďte od té dobroty a pomozte
mi.“

O deset minut později stála Luce před obrovským trojitým

zrcadlem a obdivovala střih prvních šatů, které pro ni Anne-Marie
vylovila ze skříně. Šaty byly z vrstveného černého taftu, s úzkým
pasem, od něhož se rozšiřovaly do elegantního zvonu. Vlasy jí
komorná vyčesala nahoru, zamotala a nacpala pod bílou paruku s
důmyslnými kudrlinkami. Tvář jí svítila nánosem pudru a růže. Na
sobě měla tolik spodního prádla, že s ním byla tak o dvacet kilo
těžší. Jak se ženy v něčem takovém mohly vůbec hýbat? Natož pak
tancovat?
Když jí Anne-Marie utáhla korzet, Luce zalapala po dechu.
V paruce vypadala tak o pět let starší. A byla si jistá, že ještě
nikdy neměla takový žlábek mezi ňadry. V žádném ze životů.
Na chvilku si dovolila zapomenout na nervozitu z toho, jestli se
setká se svým princeznovským vtělením, jestli najde Daniela, jestli
neudělá z jejich lásky ještě větší zmatek — a zkusila se cítit jako
každá dívka, která má před sebou ples: dýchání se přeceňuje a šaty
na ní vypadaly úchvatně.

152
 „Jste připravená, Výsosti,“ zašeptala obdivně Anne-Marie.
„Dovolíte, abych už šla?“
Sotva za sebou komorná zavřela, z vody se vynořil Bill a rozstříkl
po místnosti mýdlové bublinky. Přeletěl ke skříni a usadil se na
tyrkysovém sedátku. Ukázal na Luceino roucho, na její paruku a
znova na šaty. „Ólala. Bomba.“
„A tos neviděl moje boty.“ Luce si zvedla lem sukně a odhalila
špičaté, smaragdově zelené střevíčky vykládané jadeitovými
kytičkami. Ladily se smaragdově zelenou krajkou, která lemovala
výstřih jejích šatů. Byly to ty nejúžasnější boty, které kdy viděla —
natož pak na vlastních nohou.
„Ách... velmi rokokové,“ protáhl Bill.
„Takže — vážně to mám udělat? Mám jít dolů a předstírat, že
jsem...“
„Ne předstírat,“ přerušil ji Bill. „Tohle všechno jsi ty — včetně
toho žlábku. Je to tvoje.“
„Budu předstírat, že jsem to neslyšela.“ Luce na něj mrkla. „Takže
půjdu dolů a budu já... nebo co. Ale co až se objeví moje tehdejší já?
Nic o ní nevím. Mám...“
„Vem ji za ruku,“ doporučil jí záhadně Bill. „To ji uchvátí, uvidíš.“
Bill tím na něco narážel, ale Luce to pořád nechápala. A pak si
vzpomněla na jeho slova, než vešli do toho posledního Hlasatele.
„Řekni mi něco o tom tři D.“
„Aha.“ Bill předstíral, že se ve vzduchu opírá o neviditelnou
stěnu. Křídla mu zaškubala a přeletěl k ní. „Víš o tom, že některý ty
věci, který jsou až moc ujetý v našem světě, dokázal starý dobrý svět
normálně pojmenovat? Třeba to, co s tebou dělá, když tě Daniel
dlouze políbí, nebo to teplo, který se ti šíří tělem, když on roztáhne
křídla a rozlítne se do noci...“
„Přestaň.“ Luce bezděčně vylétly ruce k hrudi. Neexistovala
žádná slova, která by vystihovala, co v ní Daniel probouzel. Bill si z
ní utahuje. Ale to neznamenalo, že by v ní jeho slova nevyvolávala

153
pronikavou bolest nad tím, že jsou s Danielem tak dlouho
odloučení.
„A tři D je totéž. Musíš to prostě zažít, abys to pochopila.“ Sotva
jí Bill otevřel dveře, dolehly k ní zvuky vzdáleného orchestru i
zdvořilé mumlání početného davu, který se přeléval po parketu.
Cítila, jako by ji něco táhlo dolů. Možná tam je Daniel. Možná Lys.
Bill se uklonil. „Až po vás, princezno.“
Vydala se za hlukem po dvoukřídlém zlaceném schodišti. Hudba
sílila každým krokem. Když Luce procházela z jedné prázdné galerie
na druhou, ucítila lahodnou vůni pečeného masa, dušených jablek a
gratinovaných brambor. A voňavky — tolik, že jí to málem
připravilo o dech. Potlačila kašel.
„Nejsi teď ráda, že jsem tě donutil vykoupat se?“ zeptal se Bill.
„Aspoň o jednu lahvičku eau de smrádek, která udělá díru do ozónu,
míň.“
Luce neodpověděla. Vstoupila do dlouhé Zrcadlové síně a před
sebou spatřila dvojici žen a jednoho muže, jak míří k plesovému
sálu. Zenu nešly: pluly. Jejich žluté a modré šaty klouzaly po
podlaze. Muž uprostřed je obě vedl. Pod dlouhým stříbrným
kabátcem měl nabíranou bílou košili a jeho podpatky byly skoro
stejně vysoké jako ty Luceiny. Všichni měli paruky ještě o půl metru
vyšší než Luce — a i ta její byla obrovská a vážila tunu. Luce se cítila
neohrabaně, když jí sukně při chůzi je tak poletovala ze strany na
stranu.
Trojice se k ní otočila a všichni přimhouřili opovržlivě oči, jako
by okamžitě poznali, že Luce nevyrostla v prostředí vznešených
plesů.
„Nevšímej si jich,“ zamumlal Bill. „Snobi se najdou v každý době.
A co? Stejně na tebe nakonec nemají.“
Luce přikývla a dohonila trojici, která prošla několika zr-
cadlovými dveřmi do plesového sálu. Nádherného. Do sálu všech
sálů.

154
 Nemohla si pomoct: zastavila se a zašeptala: „Tý jo.“
Byl to majestátní prostor. Z klenutého stropu visely desítky
lustrů, které se třpytily jasně bílými svícemi. Tam, kde stěny
netvořily zrcadla, byly plochy pozlacené. Parket vypadal, že se táhne
až někam do sousedního města, a lemovaly ho dlouhé stoly pokryté
bílými ubrusy a prostřené nádhernými porcelánovými soupravami.
Byly tam mísy koláčků a dortíků i vysoké křišťálové poháry s rudým
vínem. Ze stovek temně rudých váz kolem stolů voněly bílé narcisy.
Na druhé straně místnosti se řadil zástup nádherně oblečených
mladých žen. Bylo jich asi deset, stály společně, šeptaly si a smály se
za velkými zlatými dveřmi.
Další dav se řadil vedle obrovské křišťálové mísy s punčem vedle
orchestru. Luce si nalila sklenici.
„Promiňte?“ zeptala se dvojice žen před sebou, s bílými
kudrlinkami umně vyčesanými do výšky. „Na co se tam řadí ty
dívky?“
„Přece aby potěšily krále.“ Jedna z dam se zachichotala. „Tyhle
demoiselle doufají, že by ho mohly potěšit až k sňatku.“
K sňatku? Vždyť vypadaly tak mladě. A Luce náhle začala svědit a
pálit pokožka. Došlo jí to: v té řadě stála i Lys.
Luce zalapala po dechu a začala si mladé ženy prohlížet. Tady
byla třetí v řadě, nádherně oblečená v dlouhé černé róbě, která se
jen nepatrně lišila od Luceiných šatů. Její ramena byla pokrytá
černou sametovou pelerínou, její oči se nikdy neodtrhly od země.
Nesmála se s ostatními dívkami. Vypadala podobně zoufale jako
sama Luce.
„Bille?“ zašeptala Luce.
Ale démonek vyletěl před její obličej a přitiskl si kamenný prstík
k silným kamenným rtům. „Jenom blázni mluví s neviditelnými
chrliči!“ sykl. „A blázni nechodí na bály. Buď zticha.“
„Ale co...“
„Pssst.“

155
 Co tři D?
Luce se zhluboka nadechla. Billův poslední příkaz zněl, aby vzala
Lys za ruku...
Vydala se přes sál a vyhýbala se číšníkům s tácy, kteří nabízeli
foie gras a chambord. Málem narazila do dívky vedle Lys, která se
před ni snažila dostat předstíráním, že si šeptá něco s přítelkyní.
„Promiňte,“ oslovila Luce Lys. Její předchůdkyně vykulila oči a
pootevřela rty. Ze rtů jí unikl zmatený zvuk.
Ale Luce už na její reakci nečekala. Sáhla dolů a popadla ji za
ruku. Princeznina dlaň zapadla do její jako kousek puzzle do
skládanky. Luce ji sevřela.
V tu chvíli jí žaludek klesl mezi kolena, asi jako když sjela z
prvního kopce na horské dráze. Kůže se jí začala chvět a zmocnil se
jí mátožný pocit, skoro na omdlení. Cítila, jak se jí chvějí očí víčka,
ale jakýsi instinkt jí napovídal, aby se Lysiny ruky pevně držela.
Zamrkala, princezna zamrkala, a když to udělaly obě zároveň,
Luce najednou spatřila sama sebe Lysinýma očima... a pak...
Pak už před sebou nikoho neviděla.
„Ach!“ vyjekla. Její hlas zněl jako vždycky. Podívala se na svoje
ruce. I ty vypadaly jako vždycky. Zašátrala a dotkla se své tváře,
vlasů, paruky. To všechno jí připadalo stejné jako dřív. Ale něco...
něco se změnilo.
Zvedla si lem šatů a zamžourala na svoje boty.
Byly fuchsiové. S podpatky ve tvaru diamantu a elegantní
stříbrnou stužkou ovázanou kolem kotníků.
Co to udělala?
A pak jí došlo, co Bill myslel tím svým „tři D“.
Vstoupila do Lysina těla.
Zděšeně se rozhlédla kolem, ale všechny dívky kolem ní
znehybněly. Vlastně znehybněl celý sál, až na ni. Jako by někdo
stiskl tlačítko PAUZA.
„Vidíš?“ Billův hlas ji zahřál na uchu. „Že se to nedá popsat?“

156
 „Co se stalo, Bille?“ vyjekla.
„Zrovna teď nic moc. Musel jsem tady tomu mejdanu šlápnout
na brzdy pro případ, že bys začala moc vyvádět. Ale jak se budeš ve
tři D cítit pohodlně, hned zase spustím děj.“
„Takže... teď mě nikdo nevidí?“ zeptala se Luce a zamávala rukou
před obličejem hezké brunetky, která stála před Lys. Dívka ani
nemrkla. Její tvář byla strnulá a měla otevřená ústa.
„Nikdo.“ Bill zamlaskal u ucha postaršího muže, který znehybněl
se soustem hlemýždě, které držel ve dvou prstech těsně před ústy.
„Dokud nelusknu prsty.“
Luce zhluboka vydechla, teď byla víc než kdy předtím vděčná, že
jí Bill pomáhá. Potřebovala pár minut na to, aby si zvykla, že je — že
opravdu je...
„Já jsem ve svým minulým vtělení,“ pronesla.
„Jo.“
„A kde jsem já? Kde je moje tělo?“
„Někde tam vevnitř.“ Poklepal jí na klíční kost. „A zase vyskočíš
ven, až... no, až bude ta pravá chvíle. Ale prozatím jsi splynula se
svým minulým já. Vklouzla jsi do něj, jako když želva najde prázdný
krunýř. Až na to, že tenhle nebyl prázdný. Když jsi v Lysině těle,
vaše duše se prolínají, takže to máš all inclusive — máš její
vzpomínky, její city, její chování..., což je pro tebe fakt klika. Ale
pochopitelně se musíš potýkat i s jejími nedostatky. Tahle, pokud si
vzpomínám, často mluvila dřív, než myslela..., takže bacha na to.“
„Úžasné,“ zašeptala Luce. „Takže jestli dokážu najít Daniela,
budu k němu cítit přesně to, co ona.“
„Asi jo, ale uvědom si, až lusknu prsty, že Lysin taneční pořádek
Daniela rozhodně vepsanýho nemá. Tohle není zrovna jeho
prostředí, a pochybuju, že by stráže pustily do sálu obyčejného
štolbu.“

157
 To bylo Luce jedno. Obyčejný stájník, nebo ne, ona si ho najde.
Už se nemohla dočkat. V Lysině těle ho bude moct držet, možná
dokonce i políbit. Nedočkavost s ní téměř cloumala.
„Hej?“ Bill ji píchl tvrdým prstem do spánku. „Už jsi připravená?
Jdi do toho, zjisti, co potřebuješ, a až bude vhodná chvíle, tak vem
nohy na ramena — jestli víš, co tím myslím.“
Luce přikývla. Uhladila si Lysiny černé šaty a zvedla hlavu. „Spusť
to.“
„Kamera..., akce.“ Bill luskl prsty.
Slavnost se na chvíli zadrhla jako poškrábaná gramodeska.
Vzápětí každá nedopověděná slabika, každý závan parfému ve
vzduchu, každá kapička punče klouzající do hrdla ověšeného
perlami, každá nota zahraná orchestrem zapadla na své místo,
uhladila se a všechno pokračovalo, jako by se vůbec nic nestalo.
Změnilo se jen jediné: Luce. Na její mysl jako by najednou
zaútočilo tisíce slov a představ. Rozlehlé stavení s doškovou střechou
uprostřed Alp. Kaštanový hnědák Gauche. Vůně lesních jahod. Jediná
pivoňka s dlouhým stonkem, položená na jejím polštáři. A Daniel.
Daniel. Daniel. Vracející se s těžkými vědry vody, zavěšenými na konci
tyče, kterou měl položenou na ramenou. Hřebelcující hned ráno
Gauche, aby si na něm Lys mohla vyjet. Když šlo o drobné pozornosti,
nebylo nic, co by Daniel pro Lys neudělal, i když byl neustále v plné
práci ve stájích jejího otce. Jeho fialové oči si ji našly všude. Daniel v
jejích snech, v jejím srdci, v jejím náručí. Bylo to podobné jako
Luščiny vzpomínky v tu chvíli, kdy se v Moskvě dotkla brány kostela
— ale tyhle byly silnější, pohlcující, omamující. Byly její součástí.
Daniel je tady. Přijel s jejich průvodem, je ve stájích nebo v křídle
pro služebnictvo. A ona ho najde.
Něco ji zašimralo na krku. Nadskočila.
„To jsem jen já,“ Bill proletěl nad jejím pláštíkem. „Vedeš si
skvěle.“

158
 Dva komorníci otevřeli velké zlaté dveře v čele sálu a dívky v
zástupu před Luce se rozechvěly vzrušením. Pak se v sále rozhostilo
ticho. Luce horečně hledala příležitost, jak vyklouznout ven a najít
Daniela.
„Soustřeď se, Luce,“ ozval se Bill, jako by jí četl myšlenky. „Za
chvíli budeš muset splnit svou povinnost.“
Smyčcový orchestr spustil barokní tóny Ballet de Jeunesse a
všichni v sále přesunuli pozornost na jedno místo. Luce sledovala
jejich zraky a zalapala po dechu: poznala toho muže, který stál na
prahu a sledoval shromážděné jedním okem. Přes to druhé měl
pásku.
Byl to vévoda de Bourbon, králův bratranec.
Vysoký a hubený muž, vyzáblý jako fazolový šlahoun za sucha.
Jeho modrý sametový oblek se slézovou šerpou, ladící se slézovými
punčochami na hubených lýtkách, na něm visel. Jeho silně
napudrovaná paruka i mléčně bílý obličej působily odpudivě.
Luce nepoznala vévodu proto, že by viděla jeho portrét v nějaké
historické knize. Na to ho znala až moc dobře. Věděla o něm
všechno. Jak si dvorní dámy vykládají ošklivé vtípky o velikosti
vévodova „žezla“. O tom, jak přišel o oko — byla to nehoda na lovu,
k němuž se připojil jen proto, aby potěšil krále. A věděla i to, že
vévoda se chystá poslat dívky, které předvybral jako vhodný materiál
ke sňatku s dvanáctiletým králem, aby se odebraly za Jeho
Veličenstvem.
A Luce — ne, Lys — byla v tom výběru vévodovou favoritkou. To
byl ten důvod, proč cítila tu tíhu v hrudi: nemůže se provdat za
krále, protože miluje Daniela. Milovala ho vášnivě už celé roky.
Jenže Daniel byl v tomhle životě sluha, takže museli svou
náklonnost skrývat. Luce cítila Lysin ochromující strach: jestli dnes
večer upoutá královu pozornost, jejím nadějím na život s Danielem
bude navždy konec.

159
 Bill ji varoval, že prožitek tři D může být hodně intenzivní. Ale
neexistovalo nic, co by Luce připravilo na takový nával emocí.
Najednou chápala, proč si král hledá ženu, i když už byl oficiálně
zasnoubený. Poznávala polovinu z těch tváří, které se před ní
vynořovaly, znala jejich příběhy, věděla, kdo z nich jí teď závidí.
Věděla, jak stát v těsně sešněrovaném korzetu tak, aby přece jen
mohla dýchat. A podle toho zkušeného oka, kterým si měřila
tanečníky, věděla, že Lys trénovali od malička v tanci.
Byl to zvláštní pocit, vězet v Lysině těle. Jako by Luce byla
zároveň duch i ten, koho posedl.
Orchestr dospěl ke konci písně a muž vedle dveří předstoupil
před vévodu s rozbaleným svitkem. Hlasitě ohlásil: „Princezna Lys
Savojská.“
Luce zvedla hlavu s větší elegancí a sebevědomím, než čekala, a
přijala ruku mladého muže ve světle zeleném kabátci, který se před
ní vynořil, aby ji doprovodil do králových komnat.
Když se Luce ocitla v pastelově modrém pokoji, snažila se ze
všech sil nezírat na krále. Vysoká šedivá paruka mu směšně čněla
nad špičatým drobným obličejíkem. Jeho bleděmodré oči klouzaly
po řadě princezen a vévodkyň, krásných a vybraně oblečených.
Tvářil se jako člověk, jemuž odpírají potravu a který sleduje vepře v
ohradě.
Ten uhrovitý kluk na trůně byl ještě dítě.
Ludvík XV. získal korunu už v pěti letech a podle poslední vůle
jeho praděda ho zasnoubili se španělskou infantkou. Ale ta byla ještě
batole. Byl to svazek uzavřený v pekle. Mladý král byl navíc křehký a
stále nemocný. Nepředpokládalo se, že bude žít dost dlouho na to,
aby mohl zplodit dědice se španělskou princeznou — a navíc i ta
mohla zemřít dřív, než dosáhne plodného věku. A tak si král hledal
choť, která by mu mohla povít syna co nejdřív. Což vysvětlovalo
velkolepý ples i dychtivost dívek, které v řadě čekaly na své štěstí.

160
 Luce si pohrávala s krajkou na šatech a cítila se směšně. Ostatní
dívky se tvářily tak trpělivě. Možná se opravdu toužily provdat za
toho dvanáctiletého puberťáka s akné, i když Luce nechápala, jak je
to možné. Všechny byly tak elegantní, tak krásné. Od ruské
princezny Jelizavety v safírově zeleném sametovém rouchu a s
límcem z králičí kožešinky až po polskou Marii s knoflíkovým
nosíkem a plnými rty, které jí dodávaly zvláštní přitažlivost. Ty
všechny se dívaly na mladého krále s očima plnýma naděje.
Jenže ten zíral přímo na Luce. A pak na ni mrkl. Z toho gesta se jí
sevřely útroby.
„Vy, madam.“ Ukázal na ni prstem. „Přiveďte mi ji blíž, vévodo.“
Vévoda se vynořil vedle ní a lehce ji postrčil do ramene dlouhými
ledovými prsty. „Představte se, Výsosti,“ sykl na ni. „Tohle je vaše
životní příležitost.“
Luce v duchu zasténala, ale vlády se ujala Lys. Doplula elegantně
před krále, vysekla mu dokonalou poklonu a natáhla k němu ruku,
aby ji mohl políbit. Tohle od ní očekávala její rodina.
„Tloustnete?“ vybafl král na Luce a přejížděl očima její korzetem
stažený pas. „Líbí se mi, jak vypadá teď,“ oznámil vévodovi. „Ale
nechtěl bych, aby ztloustla.“
Kdyby Lys byla Luce, pověděla by tomu arogantnímu spratkovi
od plic, co si myslí o jeho nepřitažlivém zevnějšku. Ale Lys
zachovala naprostou rozvahu a odpověděla: „Doufám, že by ve mně
Jeho Veličenstvo nacházelo trvalé potěšení pro můj vzhled i mou
povahu.“
„Ovšem,“ zapředl vévoda a obešel Luce v kruhu. „Jsem si jistý,
Vaše Veličenstvo, že pokud byste si přál, dvorní lékař by princezně
naordinoval dietu.“
„Co štvanice?“ vybafl král.
„Vaše Veličenstvo,“ zasáhl vévoda, „to se pro královnu nehodí.
Máte spoustu jiných společníků na lov, například mne...“

161
 „Můj otec je výtečný lovec,“ ozvala se Luce. Hlava se jí točila, jak
marně hledala něco — cokoli — co by jí pomohlo vyváznout z téhle
situace.
„Takže bych si vzal radši vašeho otce? Ha ha ha!“ zažertoval král.
„A protože vím, jak Vaše Veličenstvo miluje zbraně,“ pokračovala
neochvějně zdvořilým tónem Luce, „přivezla jsem pro něj dárek —
otcovu nejcennější loveckou ručnici. Chtěl, abych vám ji dnes večer
předala, ale nebyla jsem si jistá, jestli budu mít to potěšení se s
Vaším Veličenstvem setkat.“
To už upoutala královu pozornost. Poposedl na kraji trůnu. „Jak
vypadá? Má pažbu vykládanou diamanty?“
„Její... pažba je ručně vyřezávaná z třešňového dřeva,“ pronesla
Luce a dál opakovala detaily, kterými ji zásoboval Bill, který se
usadil vedle krále na trůně. „Vyrobil ji... vyrobil...“
„Co by na něj tak udělalo dojem?“ přemítal nahlas Bill. „Vyrobil ji
slavný ruský puškař, který pracoval pro samotného cara.“ Bill se
natáhl k talířku se sladkostmi, který držel král na klíně, a jednu si
strčil do pusy. „A, tohle vypadá dobře.“
Luce zopakovala jeho větu a dodala: „Pokud Vaše Veličenstvo
dovolí, přinesla bych mu ji neprodleně ze svých komnat...“
„Může ji přinést sluha zítra ráno,“ přerušil ji vévoda.
„Chci tu pušku vidět hned.“ Když Ludvík vzdorovitě zkřížil ruce
na prsou, vypadal ještě mladší, než doopravdy byl.
„Prosím.“ Luce se obrátila na vévodu. „Nesmírně ráda bych Jeho
Veličenstvo potěšila osobně.“
„Běžte, madam.“ Ludvík luskl prsty na znamení, že ji propouští.
Luce se chtěla otočit na podpatku a rozběhnout se pryč, ale Lys
byla moudřejší: ke králi se člověk nikdy neotáčí zády. Uklonila se a
pomalu couvala z místnosti. Chovala se přitom vznešeně, plula
pozadu po podlaze, jako by ani neměla nohy. Ale jen do chvíle, než
se dostala za zrcadlové dveře.
Pak se rozběhla.

162
 Přes plesový sál, kolem elegantních tanečníků a orchestru, řítila
se z jedné pastelově vymalované místnosti do další, uháněla kolem
zírajícím dam a nabručených pánů, po parketové podlaze i po
měkkých peršanech, až světlo začínalo blednout a hosté prořídli.
Konečně se ocitla před prosklenými dveřmi, které vedly ven.
Rozrazila je a snažila se nadechovat tak, aby se i do jejích korzetem
stažených plic dostal nějaký vzduch. Vyšla na obrovský balkon z
bílého mramoru, který se táhl kolem celého prvního poschodí
paláce.
Noc byla plná hvězd. Luce netoužila po ničem jiném, než se
ocitnout v Danielově náručí a letět s ním směrem k nim. Kdyby tak
byl s ní, kdyby ji vzal pryč od toho všeho...
„Co tady děláš?“
Prudce se obrátila. Přicházel k ní. Stál uprostřed balkonu v
prostých šatech stájníka a vypadal zmateně, polekaně a zoufale.
Vypadal beznadějně zamilovaný.
„Danieli!“ rozběhla se k němu. On vykročil k ní a jeho fialové oči
se rozzářily. S úsměvem rozevřel náruč. Když se konečně dotkli a
Luce ho objala, měla pocit, že snad samým štěstím vybuchne.
Ale nevybuchla.
Pořád tam stála, hlavu zabořenou do jeho nádherného širokého
hrudníku. Jako by se vrátila domů. Jeho paže ji pevně objímaly,
spočívaly jí v pase. Přitáhl si ji tak blízko, jak jen to bylo možné.
Cítila jeho dech a nadechovala se čerstvé vůně slámy, kterou byl cítit
jeho krk. Políbila ho — nejdřív pod levé ucho, pak pod čelist,
pokrývala ho drobnými něžnými polibky, až se dostala k jeho rtům.
Ty se pod jejími pootevřely. Jejich polibek se prodlužoval, naplněný
láskou, která jako by tryskala z hlubin její duše.
Po chvíli se od něj odtáhla a zadívala se mu do očí. „Tolik jsi mi
chyběl.“
Daniel se zasmál. „Ty mně taky, celé ty dlouhé... tři hodiny.“

163
 Luce mu přejela rukou po hedvábných plavých vlasech. „Jenom
jsem potřebovala trochu vzduchu. A najít tebe.“ Silně ho k sobě
přitiskla.
Daniel se na ni ustaraně zadíval. „Asi bychom tu neměli být, Lys.
Začnou tě hledat.“
„To je mi jedno. Nechci jít zpátky. A toho spratka si nikdy
nevezmu. Nevezmu si nikoho — jedině tebe.“
„Pssst.“ Daniel sebou škubl a pak ji pohladil po tváři. „Někdo by
tě mohl slyšet. Lidé už přišli o hlavu za menší prohřešky.“
„Někdo už vás slyšel,“ ozvalo se ode dveří. Stál v nich vévoda de
Bourbon s pažemi zkříženými na prsou, a při pohledu na Lys v
náručí obyčejného sluhy se opovržlivě usmíval. „Myslím, že tohle by
měl slyšet král.“ Vzápětí se ztratil v paláci.
Luceino srdce se rozběhlo, poháněné Lysinými obavami stejně
jako vlastním děsem. Co když zrovna změnila dějiny? Co když se teď
Lysin život bude odvíjet jinak, než by měl?
Jenže to Luce nemůže vědět, ne? To se jí přece snažil povědět
Roland. Ať už udělá jakoukoli změnu, ty změny se stanou hned
součástí toho, co se bude dít potom. Ale Luce je pořád tady. Takže
jestli změnila historii tím, že dala králi kopačky, pak to Lucindu
Priceovou v jednadvacátém století nijak neovlivnilo.
Když promluvila na Daniela, její hlas zněl vyrovnaně. „Je mi
jedno, jestli mě dá vévoda zabít. Radši umřu, než bych se tě vzdala.“
Zalila ji vlna horka, tak silná, až se Luce zapotácela. „Ach,“
zašeptala a přitiskla si dlaň k čelu. Okamžitě to rozeznala: bylo to
jako něco, co už viděla tisíckrát, ale ještě nikdy tomu nevěnovala
pozornost.
„Lys,“ zašeptal Daniel. „Ty víš, co se stane?“
„Ano,“ hlesla.
„A víš, že budu až do konce s tebou.“ Danielovy oči se zabořily do
jejích, plné něhy a starostí. Nelhal jí. Nikdy by jí nelhal. A nikdy
nebude. To teď věděla, viděla to. Odhalil jí jen tolik, aby ji udržel

164
naživu o pár chvil déle, jen aby naznačil všechno to, co se už Luce
začala dozvídat sama.
„Ano.“ Zavřela oči. „Ale je toho tolik, čemu ještě nerozumím.
Nevím, jak tomu mám zabránit. Nevím, jak mám tu kletbu
prolomit.“
Daniel se usmál, ale v očích se mu zaleskly slzy.
Luce se nebála. Cítila se volná. Svobodnější než kdykoli předtím.
V její paměti se začalo cosi odhalovat. Jako by se to nořilo z mlhy
uvnitř její hlavy. Jediný polibek od Daniela otevře dveře, osvobodí ji
od nechtěného manželství s tím rozmazleným spratkem, z klece
tohoto těla. Tohle tělo ve skutečnosti není ona. Je to jen skořápka,
součást trestu. Takže smrt tohohle těla není vůbec tragédie. Jen
konec kapitoly. Nádherné, nezbytné uvolnění.
Na schodech za nimi se ozvaly kroky. Vévoda si přiváděl posily.
Daniel jí stiskl ramena.
„Lys, poslouchej mě...“
„Polib mě,“ zaprosila. Danielova tvář se změnila, jako by už nic
jiného slyšet nemusel. Zvedl ji ze země a přitiskl k sobě. Jejím tělem
procházely vlny pronikavého horka, když ho líbala silněji a silněji,
nechávala se tím naprosto pohltit. Prohnula záda a zaklonila hlavu k
obloze, líbala ho, až byla úplně bez sebe. Až se temné stíny začaly
slétat a vířit nad ní, až zatemnily hvězdy na nebi. Obsidiánová
symfonie. Ale za tím bylo světlo. Luce poprvé v životě ucítila, jak tím
vším probleskuje světlo.
Bylo to nesmírně nádherné.
Nastal čas odejít.
Až bude vhodná chvíle, vem nohy na ramena, nabádal ji Bill.
Dokud je ještě naživu.
Jenže zatím ještě nemohla odejít. Ne, dokud bylo všechno tak
horké a rozkošné. Dokud ji Daniel líbal, omámený vášní. Otevřela
oči a barva jeho vlasů a tváře a noci zaplály jasnějším, nádhernějším,
pronikavějším světlem.

165
 To světlo vycházelo hluboko z Luce.
S každým polibkem se její tělo dostávalo blíž k tomu světlu. To
byl ten jediný správný způsob, jak se dostat zpátky k Danielovi. Z
jednoho pozemského života do dalšího. Luce by ráda zemřela třeba
tisíckrát, jen kdyby to znamenalo, že tam na druhé straně bude s
ním.
„Zůstaň se mnou,“ zaprosil.
Zasténala. Po tvářích jí stékaly slzy. Rty jí rozdělil nepatrný
úsměv.
„Co je?“ vyhrkl Daniel. Ale nepřestával ji líbat. „Lys?“
„Je v tom... tolik lásky,“ zašeptala a otevřela oči právě ve chvíli,
kdy jí v hrudi vzplál oheň. Do noci vybuchl prudký proud světla,
který vystřelil vzhůru k obloze. Srazil Daniela na kolena a vystřelil
Luce daleko od Lysiny smrti, do temnoty, kde vládl mrazivý chlad a
kde nebylo nic vidět. Zmocnila se jí prudká závrať.
A pak: drobounký záblesk světla.
Před ní se objevil Billův obličejík, vznášel se před Luce s
ustaraným výrazem. Ležela na břiše na něčem plochém. Dotkla se
hladkého kamene pod sebou. Slyšela, jak někde blízko crčí voda.
Cítila studený, plesnivě páchnoucí vzduch. Byla uvnitř Hlasatele.
„Tys mě vyděsila,“ prohlásil Bill. „Nevěděl jsem, jestli... teda, když
umřela, netušil jsem, jak... teda..., jestli jsi tam nezůstala uvíznutá...“
Zavrtěl hlavou, jako by chtěl ty myšlenky zaplašit.
Pokusila se postavit, ale nohy se jí podlamovaly a všechno kolem
bylo tak chladné. Posadila se se zkříženýma nohama ke kamenné
stěně. Už zase měla svoje šaty se smaragdovou krajkou. A v rohu
stály její smaragdové střevíčky. Bill jí je asi zul, když... když Lys...
Luce tomu pořád nemohla uvěřit.
„Zažila jsem věci, Bille..., takový, co jsem nikdy předtím netušila.“
„Jako co?“
„Jako že byla šťastná, když umírala. Bylo to jako... vytržení. Tak
nádherný.“ Myšlenky jí uháněly. „Věděla jsem, že on tam na mě na

166
druhé straně čeká, že jen unikám před něčím špatným a
depresivním. Že naše láska vydrží vzdorovat i smrti, vydrží všechno.
Bylo to nádherný.“
„Nádherně nebezpečný,“ opravil ji Bill. „Už to nikdy nedělej, jo?“
„Copak to nechápeš? Vždycky, když v přítomnosti opustím
Daniela, je to ta nejlepší věc, co se mi stane. A...“
Ale vtom se Bill ztratil ve tmě. Luce slyšela crčení vodopádu. O
chvíli později se ozval zvuk, jako když se vaří voda. Když se Bill zase
objevil, nesl jí čaj. Držel v tlapkách malý kovový tácek s konvičkou a
podal Luce kouřící šálek.
„Odkud to máš?“ podivila se.
„Říkal jsem, abys to už nikdy nedělala, jasný?“
Ale Luce byla až příliš ponořená v myšlenkách, než aby ho
doopravdy poslouchala. Tohle byl okamžik, kdy se dostala nejblíž
skutečnému pochopení. Může podstoupit tohle tři D, nebo jak tomu
Bill říká — přimknutí? — znova. Může sledovat své životy až do
konce, jeden za druhým proti proudu času — až k tomu jedinému,
kde zjistí, proč se to všechno děje.
A pak prolomí kletbu.

167
 KAPITOLA DVANÁCTÁ

VĚZEŇ

PAŘÍŽ, FRANCIE • I. PROSINCE 1723

Daniel zaklel.
Hlasatel ho vyklopil na lůžku z vlhké, plesnivé slámy. Přetočil se
na bok a zvedl se, opřel se zády o kamennou stěnu. Ze stropu mu na
hlavu dopadaly studené, mastné kapky, ale kolem nebylo dost
světla, aby zjistil, kde je.
Proti němu zelo holé okno, vytesané do stěny a široké jen tolik,
že by jím snad protáhl ven pěst. Otvorem proudil dovnitř paprsek
měsíčního světla, ale i chladný noční vzduch, který způsoboval, že
teplota v místnosti se blížila nule.
Daniel viděl, jak se po zemi cely hemží krysy. Cítil, jak se
plesnivá sláma pod jeho nohama hýbe jejich tělíčky. Cítil jejich zuby,
jak se zakusují do jeho kožených bot. Nemohl skoro ani dýchat, jak
odporný byl pach jejich výkalů. Vykopl a uslyšel zapištění. Našel si
pod nohama pevné místo, trochu se rozkročil a přidřepl si.
„Máš zpoždění.“
Hlas vedle něj způsobil, že sebou Daniel prudce trhl.
Předtím bezstarostně předpokládal, že je sám. Ten hlas zněl
ochraptěle a šepotavě, ale byl mu nějak povědomý.

168
 Ozvalo se kovové zaskřípění, jako by někdo táhl po podlaze cosi
kovového. Daniel strnul, když se z temnoty vyklonil černý obrys.
Postava se přešourala k šedavě bledému světlu pod oknem a on
mohl konečně aspoň zhruba rozeznat její rysy.
Byla to jeho vlastní tvář.
Už zapomněl na tuhle celu, na tenhle trest. Tak tady tenkrát
skončil.
Tehdejší Daniel vypadal v mnoha směrech stejně jako ten
pozdější: měl stejný nos i ústa, stejnou vzdálenost mezi šedýma
očima. Vlasy měl rozcuchanější a mastnější, ale stejně světle plavé. A
přece vězeň Daniel vypadal jinak. Tvář měl strhanou a bledou, čelo
pokryté špínou. Jeho tělo bylo vyzáblé, pokožka pokrytá potem.
Tohle s ním dělala její nepřítomnost. Ano, měl okovy trestance
— ale skutečným vězením byl jeho pocit viny.
Ted si to všechno vybavil. Tu návštěvu jeho budoucího já i jejich
frustrující, zahořklý rozhovor. V Paříži. V Bastille. Kam ho nechaly
zavřít stráže vévody de Bourbon, když Lys zmizela z Versailles. V
Danielově životě byla i jiná vězení a jiné krutosti, ale nelítostnost
tehdejšího ročního pobytu v Bastille byla snad nejtěžší zkouškou,
jakou mu osud přichystal.
Částečně — ale ne úplně — to souviselo s nespravedlností jeho
obvinění. Vinili ho z její vraždy.
Ale...
Pokud je Daniel už zavřený tady v Bastille, znamená to, že Lys je
už mrtvá. Takže Luce už sem přišla... a odešla.
Jeho minulé já mělo pravdu. Přišel pozdě.
„Počkej,“ oslovil vyzáblého vězně a popošel k němu, ale ne tak
blízko, aby se mohli dotknout. „Jak jsi mohl vědět, že se tady
objevím?“
Zaskřípění koule tažené po podlaze znamenalo, že se jeho
předchůdce opírá o stěnu. „Nejsi jediný, kdo ji sem přišel hledat.“
Daniela zapálilo v křídlech. Horko mu olízlo lopatky. „Cam.“

169
 „Ne, to nebyl Cam,“ namítl vězeň. „Byly to dvě děti.“
„Shelby?“ Danielovy prsty se sevřely v pěst. Udeřil do kamenné
podlahy „A ten druhý... Miles. Víš to jistě? Ti nefilimové byli tady?“
„Asi před měsícem,“ prohodil jeho dvojník. Ukázal na stěnu za
sebou, do které byly vyryté jakési zářezy. „Snažil jsem se počítat dny,
ale víš, jak to chodí. Čas je tak legrační veličina. Jako by se od
člověka odtahoval.“
„Vzpomínám si.“ Daniel se zachvěl. „Ale ti nefilimové..., mluvil jsi
s nimi?“
Pátral v paměti po střípkách vzpomínek, které tam zůstaly po
jeho uvěznění..., vzpomínek na dívku a chlapce. Vždycky si myslel,
že to byly jen přeludy zrozené z jeho smutku, další iluze, které ho
pronásledovaly, když ona zemřela a on znovu osaměl.
„Jen chvilku,“ odvětil starší Daniel unaveně a odtažitě.
„Nezajímali se o mě.“
„To je dobře.“
„Jakmile zjistili, že je mrtvá, měli nesmírně naspěch.“ Jeho šedé
oči byly znepokojivě pronikavé. „Tomu my dva rozumíme, co?“
„Kam šli?“
„Nevím.“ Na vězňově hubené tváři se objevil vynucený úsměv. „A
myslím, že oni to nevěděli taky. Dalo se to poznat z toho, jak dlouho
jim trvalo otevřít Hlasatele. Vypadali jako pěkný párek nešiků.“
Daniel zjistil, že se skoro směje.
„To není k smíchu,“ okřiklo ho jeho starší já. „Jim na ní záleží.“
Ale Daniel necítil k nefilimům žádnou náklonnost. „Pro nás
všechny znamenají tihle dva hrozbu. Mohli by zničit...“ Zavřel oči.
„Nemají ponětí, co všechno by mohli zničit.“
„Proč ji nemůžeš chytit, Danieli?“ Jeho minulé já se hořce
zasmálo. „Vídáme se celé tisíciletí... a pamatuju si, že jsi ji pořád
honil. A nikdy nedohonil.“
„Já... nevím.“ Ta slova uvízla Danielovi v krku, a za nimi se rodil
dlouhý vzlyk. Rozechvěle ho potlačil. „Nemůžu se k ní dostat. Jako

170
bych věčně přicházel o jeden úder srdce pozdě. Jako by něco nebo
někdo nechtěl, abychom se setkali.“
„Tvůj Hlasatel tě ale přece vždycky zavede tam, kam potřebuješ.“
„Potřebuju být s ní.“
„Třeba Hlasatelé vědí líp než ty, co potřebuješ.“
„Cože?“
„Třeba bys ji neměl chtít zastavit.“ Vězeň neklidně zarachotil
okovy. „Už jenom tím, že ona je schopná cestovat sama časem, se
všechno od základů mění. Třeba ji nemáš dohonit dřív, než se jí
podaří provést změnu původní kletby.“
„Ale...“ Daniel najednou nevěděl, co říct. V hrudi se mu rodil
vzlyk. Srdce mu rvaly na kusy pocity hanby a smutku. „Ona mě
potřebuje. Každá vteřina znamená ztrátu věčnosti. Jestli Lucinda
udělá chybný krok, všechno bude ztraceno. Pořád ještě může změnit
minulost a... vymazat se ze světa.“
„Ale takové už prostě bývá riziko, nemyslíš? Vsadíš všechno na tu
nejbláhovější naději.“ Minulý Daniel k němu natáhl ruku, jako by ho
chtěl poplácat po rameni. Oba hladověli po lidském doteku. Ale
současný Daniel na poslední chvíli ucukl.
Jeho minulé vtělení si povzdechlo. „Co když jsi ty, Danieli, ten,
kdo musí změnit minulost? A nemůžeš ji dohonit dřív, než uděláš tu
změnu, která prolomí kletbu i se všemi skulinami?“
„To je nesmysl,“ Daniel si odfrkl. „Podívej se na mě. Podívej se na
sebe. Bez ní jsme zničení. Když nejsme s Lucindou, jsme nic.
Neexistuje žádný důvod, proč by ji moje duše nechtěla co nejrychleji
najít.“
Daniel už odsud toužil zmizet. Ale něco v něm ještě hlodalo.
„Proč mi nenabídneš, že by ses ke mně přidal?“ ozval se nakonec.
„Samozřejmě bych tě odmítl..., ale on se v některých jiných
životech... snažil přidat ke mně. Tak proč ty ne?“
Po odsouzencově noze se vyšplhala krysa a začala očichávat
zakrvavené okovy kolem jeho kotníků.

171
 „Jednou jsem unikl,“ pronesl tiše vězeň. „Vzpomínáš?“
„Ano,“ odpověděl Daniel. „Ty... my... jsme utekli hned na
začátku. Šli jsme přímo do Savojska.“ Zadíval se do okénka, v němž
jako by měsíční světlo poskytovalo uvězněným klamnou naději.
„Proč jsme tam šli? Měli jsme vědět, že to je past.“ Vězeň se opřel o
stěnu a zarachotil řetězy. „Neměli jsme na vybranou. Bylo to místo,
kde jsme k ní byli nejblíž.“ Přerývaně se nadechl. „Je to tak těžké,
když je Lucinda mezi životy. Vždycky mám pocit, že už nemůžu dál.
Byl jsem rád, že vévoda můj útěk předvídal a zjistil, kam jsem šel.
Cekal na mě v Savojsku, u tabule mého pána, i s vojáky. Cekali tam,
aby mě odvlekli zpátky.“
Daniel si to vybavoval. „Ten trest mi připadal jako něco, co jsem
si zasloužil.“
„Danieli.“ Vězňova ztrhaná tvář vypadala, jako by dostala
elektrickou ránu. Náhle zase ožila — aspoň jeho oči. Zaplály fialovou
barvou. „Myslím, že jsem na to přišel. Vezmi si příklad z vévody!“
Daniel si olízl rty. „Co prosím?“
„Říkáš, že už se za ní honíš tolik životů. Udělej to, jako to vévoda
udělal s námi. Předvídej, kde bude příště. Nehoň ji. Běž tam napřed.
A čekej na ni.“
„Ale já nevím, kam ji její Hlasatelé vedou.“
„Samozřejmě že to víš,“ ujistilo ho minulé já. „Musíš si to trochu
vybavovat. Možná ji nedokážeš sledovat krok za krokem, ale víš, kde
skončí — tam, kde to všechno začalo.“
Mezi oběma Daniely se rozhostilo tiché pochopení. Daniel přejel
dlaněmi po stěně pod oknem a přivolal Hlasatele.
V přítmí ho sice neviděl, ale cítil, jak se stín pohybuje směrem k
němu. Uchopil ho a začal obratně zpracovávat. Hlasatel mu připadal
stejně skleslý, jako byl on sám. „Máš pravdu,“ pronesl, když škubl
bránou. „Je jedno místo, kam se Lucinda rozhodně vydá.“
„Ano.“

172
 „A tys měl poslechnout vlastní rozum a zmizet odtud,“ poradil
Daniel zachmuřeně svému dvojníkovi. „Jinak tady shniješ.“
„Tělesná bolest mi aspoň umožní zapomenout na tu duševní,“
prohlásil bývalý Daniel. „Ne. Přeju ti hodně štěstí, ale já odsud zatím
neodejdu. Aspoň do chvíle, než se Lucinda usadí v další inkarnaci.“
Danielovi se na zádech zježila křídla. Snažil se srovnat si v hlavě
letopočty, vzpomínky a životy, ale všechno se mu vracelo k jediné
neodbytné myšlence. „Už by se měla usazovat. Právě teď. Při početí.
Ty to necítíš?“
„Ach,“ hlesl tiše jeho předchůdce. Zavřel oči. „Já už sám nevím,
co vlastně cítím,“ povzdychl si ztěžka. „Život je taková noční můra.“
„Ne, není. Už nebude. Já ji najdu. Vykoupím nás oba!“ vykřikl
Daniel. Už se nemohl dočkat, až se odsud dostane, a zoufale skočil
do další díry v čase.

173
 KAPITOLA TŘINÁCTÁ

RÁNY OSUDU

LONDÝN, ANGLIE • 29. ČERVNA 1613

Luce něco zakřupalo pod nohama.

Zvedla si lem černých plesových šatů. Pod ní ležela vrstva
ořechových skořápek, tak silná, až se jí do nich bořily celé podpatky
jejích smaragdových střevíčků.
Stála za hlučícím davem. Skoro všichni kolem ní byli oblečení do
tlumených tónů, hnědé nebo šedé. Zeny měly dlouhé šaty s
volánkovými živůtky a širokými manžetami na konci zvonových
rukávců. Muž byli v úzkých kalhotách a z ramen jim visely široké
pláštíky. Někteří měli ploché vlněné čapky. Luce ještě nikdy
nevystoupila z Hlasatele uprostřed tak početného shromáždění, ale
teď byla tady — v přeplněném divadle. Bylo to úžasné. A úžasně
hlasité.
„Bacha!“ Bill ji popadl za límec sametové pláštěnky a škubl s ní
dozadu. Přitiskl ji k dřevěnému zábradlí schodiště.
Vzápětí se kolem nich přehnali dva umounění kluci v
bezstarostné honičce a srazili na zem trojici žen, která jim stála v
cestě. Zeny si navzájem pomáhaly zpátky na nohy

174
 a vykřikovaly nadávky na chlapce, kteří se na ně křenili přes
rameno, ale ani nezpomalili.
„Příště,“ zahulákal jí Bill do ucha tak, že si přiložil ruce k puse,
„se pokus nasměrovat svoje ctěný kroky časem na ně jaký — já
nevím — klidnější místo? Jak ti mám v tomhle davu sehnat narychlo
kostým?“
„Jasně, Bille, budu na tom pracovat.“ Luce uhnula, proto že kluci,
kteří se tam honili, se už zase řítili zpátky. „Kde to jsme?“
„S vaším dovolením, mylady, přímo v Globe.“ Bill se maličko
uklonil.
„V divadle Globe?“ Luce ucukla, když žena před ní odhodila přes
rameno ohryzané krůtí stehno. „V Shakespearově?“
„No, ten tvrdí, že se odebral na odpočinek. Znáš tyhle umělce.
Jsou tak náladoví.“ Bill přeletěl nízko nad zem, zdvihl lem její sukně
a začal si pobrukovat.
„Tady se hrál Othello,“ hlesla Luce. Chvíli jí trvalo, než se s tou
informací dokázala vyrovnat. „Bouře. Romeo a Julie. Stojíme na
místě, kde vznikly všechny ty úžasný hry.“
„Vlastně stojíš ve skořápkách.“
„Proč všechno tak zlehčuješ? Vždyť to je tak úžasný!“
„Promiň, já si neuvědomil, že se potřebuješ chvíli kořit bardovi.“
Pronesl to přiškrceně, protože si pusou přidržoval jehlu. Luce pořád
cítila popotahování za lem šatů. „Ted stůj klidně.“
„Au!“ vyjekla Luce, když ji jehla bodla do kolene. „Co to děláš?“
„Odanachronizovávám tě. Tyhle davy si zaplatily, aby viděly
bláznivý představení, ale jen na jevišti.“ Bill pracoval rychle, skládal
sukni jejích versailleských šatů do záhybu a skladů nabíraných na
bocích. Zahodil její paruku a rozcuchal jí vlasy. Pak se zadíval na
sametovou pláštěnku na jejích ramenou. Potom za ni škubl, plivl si
do dlaní, chvíli jimi
hnětl měkkou látku a nakonec ji naaranžoval kolem dívčina krku
jako jakobínský límec.

175
 „Tohle je fakt nechutný, Bille.“
„Bud zticha,“ okřikl ji. „Příště mi musíš dát víc prostoru pro
kreativitu, chápeš? Myslíš, že rád improvizuju? Ani náhodou.“ Škubl
hlavou k lidem okolo. „Většina je naštěstí tak opilá, že si vůbec
nevšimli dívky, která najednou vystoupila ze stínů tamhle vzadu.“
Bill měl pravdu. Nikdo se na ně nedíval. Všichni se mačkali, aby
viděli líp na jeviště. Byl to jen stupínek pár metrů nad zemí. Luce
byla tak daleko vzadu, že skoro nic neviděla.
„Tak už honem!“ vykřikl nějaký kluk vedle ní. „Nebudeme tady
čekat celej den!“
Nad davem visely tři řady galerie a pak už nic: okrouhlé divadlo
nemělo střechu, takže jím byla vidět obloha, světle modrá jako
holubí vejce. Luce se rozhlížela kolem a hledala své tehdejší já. A
Daniela.
„Jsme na slavnostním otevření Globe,“ hlesla. Vzpomněla si na
Danielova slova u Meče & kříže. „Daniel mi říkal, že jsme tam byli.“
„Jasně, tam jsi byla? potvrdil jízlivě Bill. „Před čtrnácti lety.
Sedělas na ramenou svému staršímu bratrovi. Přišli jste se sem
podívat na Julia Caesara, celá rodina.“
Bill zůstat viset ve vzduchu kousek před ní. To, co provedl s její
pláštěnkou, bylo sice odporné, ale ten improvizovaný límec
kupodivu opravdu držel. Luce tak skoro připomínala podobně
oblečené dámy na galeriích nahoře.
„A Daniel?“ zeptala se.
„Daniel byl komediant...“
„No dovol!“
„Tak se dřív říkalo hercům.“ Bill protočil panenky. „Zrovna
začínal a jeho výkon byl pro všechny ostatní naprosto
zapomenutelný. Ale tříletá Lucinda...“ Bill pokrčil rameny.
„Tebe to uchvátilo. Od té doby jsi umírala touhou stát jednou na
jevišti. A dneska přišla tvoje chvíle.“
„Já jsem herečka?“

176
 Ne. To její kamarádka Callie chtěla být herečka, ale Luce po tom
netoužila. Během posledního pololetí na přípravce v Doveru Callie
na Luce naléhala, aby s ní zkoušela Naše město. Obě to zkoušely celé
týdny před publikem. Luce měla jen jeden řádek textu, ale Callie
svým podáním Emily Webové všechny strhla. Luce ji pozorovala ze
zákulisí a byla na svou kamarádku hrdá. Callie by dala všechno na
světě, aby se mohla na chvíli ocitnout ve starém Globe. Natožpak
stát na jevišti!
Ale pak si Luce vybavila Calliin bledý obličej, když viděla bitvu
andělů proti Vyhnancům. Co se s Callie stalo, když Luce zmizela? A
jak by Luce mohla jí nebo svým rodičům vysvětlit, co se stalo? Jak
jim to vysvětlí, jestli se k nim ještě někdy vrátí?
Protože Luce teď věděla jedno: nevrátí se do svého starého
života, dokud nepřijde na to, jak to má všechno zarazit. Dokud
nepřijde na to, jak zrušit kletbu, která je s Danielem odsuzovala
neustále opakovat životy osudem stíhaných milenců.
Zřejmě je tady v tom divadle z nějakého důvodu. Zavedla ji sem
její duše. Ale proč?
Protlačila se davem až k okraji hlediště, odkud viděla lépe na
jeviště. Jeho dřevěná podlaha byla zakrytá nějakou zelenou látkou,
která měla vypadat jako tráva. Na každé straně stálo na stráži
obrovské dělo a stěnu vzadu lemovaly květináče s pomerančovníky.
Nedaleko Luce začínalo dřevěné schodiště, po několika schodech
zakryté závěsem, které se spíš podobalo žebříku: vzpomněla si z
hodin herecké přípravy, na které chodila s Callie, že vedlo do šaten,
kde se herci převlékali.
„Počkej!“ houkl na ni Bill, když se vydala ke schodišti.
Za závěsem byla malá přeplněná místnost, bez oken a špatně
osvětlená. Luce minula stohy rukopisů, otevřené skříně s kostýmy,
lesklou masku lví hlavy a hromadu zlatých a sametových kabátců.
Pak strnula: několik herců tam stálo v různém stadiu oblékání.
Chlapci v porozepnutých ženských šatech, muži, kteří si šněrovali

177
vysoké kožené boty. Herci měli naštěstí tolik práce s pudrováním
obličejů a horečným opakováním rolí, že si jí nevšimli. V místnosti
se tak vznášely úryvky hry, které se navzájem přehlušovaly.
Než si Luce stačil někdo všimnout, Bill přilétl před ni a zatlačil ji
do jedné ze skříní. Šaty se kolem ní uzavřely.
„Co to děláš?“ šeptla.
„Dovol, abych ti něco připomněl: jsi herečka v dobách, kdy žádný
herečky nebyly.“ Bill se zamračil. „Takže do herecký šatny jako žena
nesmíš. Ne že by tě to nějak omezovalo..., tvoje tehdejší já bylo
pěkně vynalézavý. Dokázala jsi pořádně riskovat, jen abys dostala
roli ve hře Všechno je pravda.“
„Všechno je pravda?“ opakovala, zmateně Luce. Doufala, že půjde
o nějaký titul, který zná. Škoda. Vykoukla ze skříně do šatny.
„Ty ji znáš jako Jindřicha VIII.,“ dodal Bill a vtáhl ji za límec
zpátky. „Ale poslouchej: chceš hádat, kvůli čemu tvoje tehdejší já
lhalo a podvádělo a přestrojovalo se, aby dostalo roli...“
„Daniel.“
Právě vešel do šatny. Nechal za sebou otevřené dveře na dvůr a
za jeho zády se dovnitř nahrnulo letní slunce. Daniel šel sám, četl si
text, který měl v ruce, a skoro si nevšímal ostatních herců. Vypadal
jinak než v jiných životech. Blond vlasy měl dlouhé a trochu vlnité,
stažené v týle černou páskou. Měl ostříhanou bradku, jen o trochu
tmavší než vlasy.
Luce se jí zatoužila dotknout. Pohladit ho po tváři a dotknout se
těch vousů, a pak přejet na krk a na další části jeho těla. Bílou košili
měl rozepnutou, takže byly vidět svaly na jeho hrudi. Černé kalhoty
měl pytlovité, dole zastrkané do vysokých holínek.
Když se přiblížil, Luce se rozbušilo srdce. Řev davu kamsi zmizel.
Pach starého potu z kostýmů se rozplynul. Zbyl jen zvuk jejího
dechu a jeho kroků, které se k ní blížily. Vystoupila ze skříně.
Daniel ji uviděl a jeho šedé oči zaplály fialovou barvou.
Překvapeně se usmál.

178
 Luce se už nedokázala udržet. Vrhla se k němu, zapomněla na
Billa, na ostatní herce, na své minulé já, které mohlo být kdekoli
poblíž..., ta dívka, k níž tenhle Daniel opravdu patřil. Luce
zapomněla na všechno — jen ne na svou touhu ho obejmout.
Daniel ji zlehka objal kolem pasu a rychle ji vedl na druhou
stranu za velikou skříň, kde byli skrytí před pohledy herců. Luce se
dotkla zezadu jeho krku a tělem jí projel slastný pocit. Zavřela oči a
ucítila, jak se Danielovy rty lehoulince dotýkají jejích... Až moc
jemně. Cekala, že v jeho polibku bude víc touhy. A tak čekala. A
čekala.
Povytáhla se k němu na špičky, zaklonila krk, aby se Daniel
dostal lépe k jejím rtům. Potřebovala, aby jí jeho polibek připomněl,
proč tohle všechno podniká, proč se ztrácí ve svých minulých já a
proč se dívá, jak zase a znova umírá. Kvůli němu, kvůli nim. Kvůli
jejich lásce.
Když se ho dotkla, připomnělo jí to zase Versailles. Chtěla mu
poděkovat, že ji zachránil před manželstvím s králem. A naléhat na
něj, aby si už nikdy neubližoval tak jako v Tibetu. Chtěla se ho
zeptat, o čem se mu zdálo, když v Prusku usnul u jejího hrobu.
Chtěla se dozvědět, co řekl Lušce těsně předtím, než zemřela tu
příšernou noc v Moskvě. Chtěla na něj vychrlit svou lásku, chtěla se
rozplakat a říct mu, že každou vteřinu všech životů, kterou tráví bez
něj, jí hrozně chybí.
Ale o tom s tímhle Danielem mluvit nemohla. Jemu se nic z toho
ještě nestalo. A navíc ji pokládal za Lucindu z téhle doby, za dívku,
která nezná nic z toho, co zjistila Luce. Neexistovala slova, jimiž by
se s ním mohla domluvit.
Jedině svým polibkem mu mohla dát najevo, že mu rozumí.
Ale Daniel ji nelíbal tak, jak si přála. Čím víc se k němu tiskla,
tím víc se od ní odtahoval.
A nakonec ji úplně odstrčil. Držel ji jen za ruce, jako by všechno
ostatní bylo nebezpečné.

179
 „Lady.“ Políbil ji na konečky prstů. „Smím se odvážit naznačit, že
vaše láska vás nabádá k nepatřičnému chování?“
„Nepatřičnému?“ Luce zrudla.
Daniel ji krátce objal, ale nějak nervózně. „Drahá Lucindo, nesmí
tě tady najít takhle ustrojenou.“ Přejel po ní očima. „Co je to za šaty?
Kde máš kostým?“ Sáhl do skříně a začal probírat ramínka.
Pak si rychle rozšněroval boty a s žuchnutím je odhodil na zem.
Luce se snažila na něj nezírat, když si stáhl i kalhoty. Pod nimi měl
jen krátké šedivé spodky, které toho už na představivosti moc
neponechávaly.
Luce zrudly tváře. Daniel si rychle rozepínal bílou košili.
Vyklouzl z ní a odhalil svou hrud v plné kráse. Luce zadržela dech,
teď už zbývala jen rozevřená křídla. Daniel byl tak dokonale
nádherný — a zřejmě neměl ani ponětí, co to s ní dělá, když se vedle
ní jen tak postaví ve spodním prádle.
Zalapala po dechu. „To je tady tak horko?“
„Prosím, vezmi si to, než ti donesu kostým!“ Hodil na ni svoje
oblečení. „A honem, než tě někdo uvidí.“ Vystartoval ke skříni v
rohu a začal se jí prohrabovat. Nakonec vytáhl zlatozelené roucho,
další bílou košili a krátké zelené kalhoty. Začal se oblékat — zřejmě
jeho kostým, usoudila Luce —, zatímco ona sbírala jeho odložené
oblečení.
Luce si pamatovala, že té komorné ve Versailles trvalo půl
hodiny, než ji do těch šatů napasovala. Měly všude vespod tolik
stužek a tkanic a háčků. Z toho se jen tak nedostane..., pokud si chce
zachovat aspoň trochu důstojnosti.
„Tohle je, ehm, nový kostým.“ Natáhla černou látku sukně.
„Myslela jsem, že na moji postavu se to hodí.“
Luce za sebou uslyšela kroky, ale než se stačila otočit, Daniel ji
chytil za ruku a vtáhl ji do hluboké skříně vedle. Byla nacpaná věcmi
a tmavá... a bylo báječné ocitnout se tak blízko u něj. Přitáhl dveře,

180
aby skříň co nejvíc přivřel. Stál těsně vedle ní a ve vší té zlaté a
zelené nádheře vypadal jako král.
Nazdvihl obočí. „Odkud to máš? Copak tvoje Anna Boleynová
zrovna spadla z Měsíce?“ zasmál se. „Já ji vždycky měl za holku z
Wiltshiru.“
Luceina mysl uháněla jako o překot. Tak ona hraje Annu
Boleynovou? Tuhle hru nikdy nečetla, ale Danielův kostým
naznačoval, že on bude Jindřich VIII.
„Pan Shakespeare — ehm, Will — myslel, že by bylo dobré...“
„Aha, tak Will myslel?“ Daniel na ni zamrkal. Nevěřil jí ani slovo,
ale zřejmě mu na tom nezáleželo. Bylo to zvláštní zjištění: mohla
říkat a dělat cokoli, a Danielovi to pořád připadalo okouzlující. „Ty
jsi trochu blázínek, co, Lucindo?“
„Ehm — já...“
Pohladil ji hřbetem ruky po tváři. „Zbožňuju tě.“
„Já tebe taky.“ Tohle prohlášení jí po všech těch lžích, co si pro
něj teď navymýšlela, připadalo konečně jako čistá pravda. Bylo to
jako vypustit dlouho zadržovaný dech. „Víš, hodně jsem přemýšlela,
a chtěla jsem ti říct, že... že...“
„Ano?“
„Že k tobě cítím něco... hlubšího než zbožňování.“ Položila dlaň
na jeho hruď, tam, kde mu bilo srdce. „Věřím ti. Věřím naší lásce,
teď už vím, jak je silná a jak je krásná.“ Luce věděla, že nemůže
vyslovit to, co měla doopravdy na mysli. Pro Daniela byla jinou verzí
sebe, z jiné doby, a kdyby zjistil, kdo je a odkud přišla, okamžitě by
se od ní odtáhl a poslal ji pryč. Ale když bude pečlivě volit slova,
třeba jí Daniel porozumí. „Já vím, že to možná občas vypadá, jako
bych — jako bych zapomínala, co pro mě znamenáš, a co já pro
tebe, ale hluboko v duši... to vím. Vím, že je nám souzeno být spolu.
Miluju tě, Danieli.“
Daniel se zatvářil šokovaně. „Ty mě miluješ?“

181
 „Samozřejmě.“ Luce se málem rozesmála, jak přirozené jí to
připadalo, ale pak se vzpamatovala: nemá ponětí, v jaké fázi jejich
vztahu sem dorazila. Třeba si tihle dva zatím vyměňovali jen
ostýchavé pohledy
Danielova hrud se prudce zvedla a klesla. Jeho spodní ret se začal
chvět. „Chci, abys se mnou utekla,“ pronesl. V jeho hlase zazněl
zoufalý podtón.
Luce se chtělo vykřiknout „Ano!“, ale něco jí v tom bránilo. Bylo
tak snadné ztrácet rozum, když se jejich těla tak pevně tiskla k sobě,
až cítila, jako by teplo z jeho pokožky přecházelo do její i přes vrstvy
látek. Cítila tlukot jeho srdce. V tu chvíli měla pocit, že mu může
povědět cokoli: od toho, jak nádherné bylo umírat ve Versailles v
jeho náručí, i jak strašlivé je pro ni znát hloubku jeho utrpení. Ale
zarazila se: dívka, kterou znával v tomhle životě, o takových věcech
nemluví, nic o nich neví. A Daniel taky ne. Takže když konečně
otevřela pusu, zaváhala.
Daniel jí přitiskl prst na rty. „Počkej. Neprotestuj. Dovol mi
požádat tě o to, jak se patří. Už zakrátko, má lásko.“
Vykoukl mezerou ve dveřích k oponě. Z jeviště se ozývaly hlasy, z
hlediště jásot a potlesk. Luce si ani neuvědomila, že hra už začala.
„Ted bude můj výstup. Uvidíme se brzy.“ Daniel ji políbil na čelo
a rozběhl se na jeviště.
Luce se chtěla rozběhnout za ním, ale před skříní se právě
zastavily dvě postavy.
Dveře se pootevřely ještě víc a dovnitř vletěl Bill. „Už v tom
začínáš umět chodit,“ prohlásil a žuchl na vak se starými parukami.
„Kde ses schovával?“
„Co, já? Nikde. Kde bych se schovával?“ ušklíbl se. „Hele, ten
nápad s tím novým kostýmem, to byl geniální tah.“ Zvedl malou
pěstičku, jako by si s ní chtěl plácnout.
Pořád při setkáních s Danielem zapomínala, že se Bill ochomýtá
někde poblíž.

182
 „To mě tady vážně necháš takhle trčet?“ Bill pomalu spustil ruku
dolů.
Luce si ho nevšímala. Cítila na hrudi podivnou tíseň.
Nezapomínala na to zoufalství v Danielově hlase, když ji žádal, aby s
ním utekla. Jak to myslel?
„Dneska večer umřu. Viď, Bille?“
„No...“ Chrlič před ní uhnul pohledem. „Ano.“
Luce ztěžka polkla. „Kde je Lucinda? Potřebuju se do ní dostat,
abych pochopila tenhle život.“ Rozrazila dveře, ale Bill ji za šerpu
přidržel ve skříni.
„Počkej, holka. Tři D není každodenní zábava. Mysli na to jako
na speciální bonbónek.“ Našpulil rty. „Co si myslíš, že tady zjistíš?“
„Od čeho potřebuje Lucinda utéct,“ pronesla samozřejmým
tónem Luce. „Před čím ji chce Daniel zachránit? Je zasnoubená s
někým jiným? Žije s krutým strýcem? Jsou v králově nemilosti?“
„Ech. Ehm.“ Bill se podrbal na holé hlavě. Znělo to, jako když
přejede nehet po tabuli. „Zřejmě jsem se někde dopustil
pedagogickýho přehmatu. Ty si myslíš, že tvoje smrt má pokaždý
důvod?“
„A nemá?“ Luce cítila, jak ji zaplavuje zklamání.
„Totiž — ne že by byla bezdůvodná, ale...“
„Ale když jsem umírala v Lys, cítila jsem..., ona cítila, že ji ten
oheň osvobozuje. Byla šťastná, protože provdat se za krále by pro ni
znamenalo žít ve lži. A Daniel ji zachránil — tím, že ji zabil.“
„Zlato, tak tohle si myslíš? Ze umíráš, aby ses nemusela špatně
provdat, nebo tak něco?“
Luce stiskla víčka, protože cítila, že ji pod nimi pálí slzy. „Určitě
je to něco takovýho. Určitě. Jinak by to bylo nesmyslný.“
„Není to nesmyslný,“ prohlásil Bill. „Existuje důvod, proč umíráš.
Ale není tak jednoduchý. Nesmíš čekat, že to hned pochopíš.“
Luce zoufale zaúpěla a bezmocně udeřila pěstí do stěny skříně.

183
 „Vidím, že tě to pořádně nakoplo,“ ozval se Bill. „Zkusila sis tři D
a začala si myslet, žes tak odhalila všechna tajemství vesmíru. Ale to
není tak snadný ani tak prostý. Musíš počítat s chaosem. Musíš ho
vítat. Pořád se musíš snažit zjistit toho v každým životě co nejvíc. A
možná to nakonec někam povede. Třeba skončíš s Danielem..., nebo
usoudíš, že v životě je toho víc než jen...“
Vyrušilo je zašustění. Luce vykoukla ze skříně.
Těsně před nimi stál asi padesátiletý muž s prošedivělou bradkou
a vystouplým bříškem a bavil se s nějakým hercem. Šeptali si. Když
se herec otočil trochu stranou, světlo z jeviště dopadlo na jeho profil
a Luce zalapala po dechu: drobný nosík, malé rty poprášené
růžovým práškem. Černá paruka, z níž vzadu splývalo několik
pramenů na záda. A nádherné zlaté šaty.
Byla to Lucinda, oblečená v kostýmu Anny Boleynové a
připravená vyjít na jeviště.
Luce se posunula ke dveřím skříně. Byla nervózní a zaražená, ale
zvláštním způsobem i povzbuzená. Jestli je pravda, co říkal Bill, pak
už nezbývá moc času.
„Bille?“ šeptla. „Potřebuju, abys zmáčkl tu pauzu, abych mohla...“
„Pssst!“ zarazil ji Bill tak rozhodně, až Luce pochopila, že
tentokrát je na to sama. Bude muset počat, až ten muž odejde, aby
se dostala k Lucindě.
Herečka se nečekaně obrátila a zamířila ke skříni, kde se Luce
schovávala. Sáhla dovnitř. Její ruka šátrala po zlatém plášti, který
visel vedle Luceina ramene. Luce se nadechla, zatajila dech a chytila
Lucindinu ruku.
Ta zalapala po dechu a rozrazila dveře dokořán. Vytřeštila oči,
zadívala se na Luce a v jejím pohledu se zachvělo cosi jako
nevysvětlitelné porozumění. Podlaha pod nimi se zhoupla. Luce se
zatočila hlava, zavřela oči a cítila, jak její duše výstupu je z těla.
Chvíli se viděla zvenčí: ty podivné, Billem upravené šaty i syrový

184
strach v očích. Ta ruka v její byla tak měkká, tak jemná, že ji skoro
ani necítila.
Mrkla, Lucinda mrkla, a pak už Luce žádnou ruku necítila.
Podívala se na ni: dlaň měla prázdnou. Stala se dívkou, kterou před
okamžikem svírala. Rychle popadla plášť a upevnila si ho na ramena.
Jediný muž, který s ní byl v šatně, byl ten, který si s ní před chvílí
šeptal. William Shakespeare. Luce věděla, kdo je to. Znala ho. Byli
přátelé, všichni tři: Lucinda, Daniel i William. Jedno letní odpoledne
vzal Daniel Lucindu na návštěvu za Willem do jeho domova ve
Stratfordu. Před soumrakem seděli v jeho knihovně. Daniel u okna
skicoval, zatímco William Lucindu zpovídal, chrlil na ni otázku za
otázkou a zuřivě si dělal poznámky: kdy poprvé viděla Daniela, co k
němu cítí, kdy ji napadlo, že by ho mohla milovat.
Shakespeare byl kromě Daniela jediný, kdo znal tajemství její
pravé identity, jejího pohlaví. Věděl také o lásce, která dva jeho
herce pojila. Držel to v tajnosti, a Lucinda na oplátku zase nikomu
neprozradila, že Will bude dnes večer v Globe. Všichni ostatní v
souboru se domnívali, že je ve Stratfordu, že už definitivně předal
otěže vedení divadla panu Fletcherovi. Ale Will se tu ukázal
inkognito, aby zhlédl dnešní premiéru.
Když se k němu dívka vrátila, dramatik do ní zabodl pronikavý
pohled. „Jsi jiná.“
„Ne, jsem pořád... ehm...“ Ucítila na ramenou lehkou tíhu
brokátu. „Totiž, ano. Našla jsem plášť.“
„Tak plášť?“ Will se usmál a zamrkal na ni. „Sluší ti.“
Pak jí položil ruku na rameno, tak jako vždycky, když jí dával
instrukce, jak má hrát. „Poslouchej: tvůj příběh tady zná každý. V
téhle scéně se jen ukážeš a moc toho nenamluvíš. Ale nezapomínej:
Anna Boleynová je vycházející hvězda dvora. Každý sází na tvůj
osud.“ Polkl. „A nezapomeň se po replice správně postavit. Musíš
stát vlevo na kraji, když začne tanec.“

185
 Luce cítila, jak jí hlavou běží slova role. Cekala tam, až je bude
potřebovat. Až vystoupí na jeviště před všechny ty diváky. Byla
připravená.
Publikum se znovu roztleskalo. Kolem Luce se vyhrnuli na
pódium další herci a zaplnili ho. Shakespeare někam vyklouzl. Luce
viděla Daniela na protější straně jeviště. Tyčil se nad ostatními herci
a vypadal královsky i neskutečně krásně.
Nastal čas, aby vyšla i ona. Tohle byl začátek slavnosti na panství
lorda Wolseye, kde si král nasadí důmyslnou masku, než požádá
Annu o tanec. Pak spolu tančí a zamilují se do sebe. Má to být
začátek jejich milostného vztahu, který všechno změní.
Začátek.
Ale pro Daniela to vůbec nebyl začátek.
Jenže pro Lucindu — stejně jako pro postavu, kterou hrála — byl
vztah k Danielovi láskou na první pohled. Když ho spatřila poprvé,
připadalo jí, jako by to byla první skutečná věc, která se jí v životě
stala, stejně jako se to přihodilo Luce u Meče & kříže. Její svět náhle
nabyl význam, jaký předtím nikdy neměl.
Luce nemohla uvěřit, kolik diváků se v Globe shromáždilo. Byli
natlačení skoro až na jevišti a první z nich na něm měli položené
lokty. Byli tak blízko herců. Luce je cítila. Slyšela jejich dech.
A přece byla záhadným způsobem klidná, dokonce plná energie.
Jako by namísto paniky naopak ožívala.
V plesové scéně byla Luceina Anna Boleynová obklopená
dvorními dámami. Téměř ji rozesmálo, jak komicky její „dámy“
vypadaly. Výrazné ohryzky pubertálních chlapců byly ve světle
luceren víc než zřetelné. V podpaží ženských šatů se jim tvořila kola
potu. Na druhé straně jeviště stál Daniel a jeho „dvůr“. Nespouštěl z
ní oči a ve tváři měl vepsanou lásku k ní. Luce hrála svou roli bez
většího úsilí, vrhala na Daniela obdivné pohledy, aby vzbudila jeho
zájem — i pozornost publika. Dokonce zaimprovizovala a odhrnula

186
si z šíje dlouhé vlasy, jako by chtěla naznačit, co tuhle ženu jednou
čeká.
K Luce přistoupili dva herci, kteří představovali šlechtice — lorda
Sandse a lorda Wolseye.
„Dívky, jste smutné. Páni, čí je to vina?“ 1
zahřměl hlas lorda
Wolseye, hostitele a zároveň padoucha. Herec, který ho
představoval, měl opravdu skvělé vystupování.
Obrátil se a přejel pohledem Luce.
Ta strnula.
Lorda Wolseye hrál Cam.
Nemohla vykřiknout, zaklít ani utéct, teď byla profesionální
herečka, takže zůstala chladná a obrátila se k lordu Sandsovi, který
se smíchem pronášel svou repliku.
„Červeného vína. Ještě jim málo stouplo do hlavy.“
Když měla Lucinda odpovědět, tělo se jí roztřáslo a střelila
pohledem po Danielovi. Jeho fialové oči zmírnily nervozitu, kterou
cítila. On jí věřil.
„Pane, jste rozpustilý,“ pronesla Luce nahlas koketním,
pronikavým tónem.
Vtom Daniel přistoupil blíž a ozval se zvuk trubek i dunění
bubnu. Začal tanec. Daniel ji vzal za ruku. Když mluvil, mluvil k ní,
ne k publiku jako ostatní herci.
„Líbezná ruka, jaké rovno není. Kráso, teprve teď tě poznávám,
pronesl. Jako by ta slova napsal někdo pro ně.
Když tančili, Daniel z ní celou dobu nespouštěl zrak. Jeho oči
byly křišťálově čisté a z toho, jak na Luce ulpívaly, jí bušilo srdce.
Věděla, že ji vždycky miloval, ale teprve teď, při tom ranci na jevišti
před publikem, jako by doopravdy pochopila, co to znamená.
Znamenalo to, že když ho v každém životě viděla poprvé, Daniel
už byl do ní zamilovaný. Vždycky předtím. A ona se do něj vždycky

1
citace z Jindřicha VIII. uvedeny v překladu Jiřího Joska

187
musela zamilovat sama. Netlačil na ni, nepřemlouval ji. Pokaždé si ji
musel získat znova.
Danielova láska k ní byla jako dlouhá bystřina. Nejčistší podoba
láska, ještě průzračnější než ta její k němu. Jeho láska prýštila bez
přestávky. Luceinu pokaždé vymazala smrt, ale Danielova stále sílila
a rostla, celou věčnost. Jak silná je teď? Po stovkách životů plných
lásky, naskládaných na sobě? To bylo téměř víc, než si Luce
dokázala představit.
Tolik ji miloval, a přece musel každý život zase a znova čekat, až
ho ona v lásce dožene.
Celou dobu spolu tančili společně s ostatními herci, měnili strany
jeviště, pohybovali se zepředu dozadu s čím dál větší elegancí,
dlouhými vyšperkovanými otočkami, až se k nim přidali všichni na
jevišti.
Ke konci scény, i když to nebylo ve scénáři, i když Cam stál vedle
a bedlivě je sledoval, stiskla Luce Danielovi ruku a přitáhla si ho pod
jeden květináč s pomerančovníkem. Díval se na ni, jako by byla
šílená, a začal ji táhnout na značku, kterou jim předepisovala tahle
scéna. „Co to děláš?“ šeptl jí.
Pochyboval o ní už předtím, když se mu v zákulisí pokoušela
svěřit se svými myšlenkami. Musí ho přimět, aby v ni věřil. Zvlášť
jestli Lucinda dnes v noci zemře — pochopení hloubky její lásky pro
něj může znamenat hrozně moc. Pomůže mu to nést to břemeno,
milovat ji další a další stovky let, vydržet všechnu tu bolest a trápení,
jichž byla svědkem, až do současnosti.
Luce věděla, že to není ve scénáři, ale to ji nezastavilo. Přitáhla
Daniela k sobě a políbila ho.
Cekala, že ji zarazí, ale místo toho ji chytil do náruče a polibek jí
vrátil. Tvrdě a vášnivě reagoval na ten její, s takovou prudkostí, až
měla pocit, že letí, i když si uvědomovala, že její nohy jsou přilepené
k zemi.

188
 Publikum na okamžik ztichlo. Pak se ozval pokřik a posměšky.
Někdo hodil po Danielovi botu, ale ten si toho nevšímal. Jeho
polibky říkaly Luce, že jí věří, že chápe hloubku její lásky, ale ona si
chtěla být absolutně jistá.
„Vždycky tě budu milovat, Danieli.“ Jenže to jí teď nepřipadalo
správné — nepřipadalo jí to dostatečné. Musí dosáhnout toho, aby jí
rozuměl — a jestli tím změní dějiny, kašle na to. „Vždycky si vyberu
tebe.“ Ano, to bylo to slovo. „V každém dalším životě si vyberu tebe,
jako ty sis vybral mě. Navždycky.“
Jejich rty se rozdělily. Uvěřil jí? Věděl už to? Byla to volba,
dlouhodobá, hluboce zakořeněná volba, která přesahovala všeho,
čeho byla Luce schopná. Stálo za ní něco mocnějšího než ona. Něco
krásného a...
Nad hlavou jí začaly vířit stíny. Tělem jí projela vlna horka, která
vyvolala křeč a s ní i zoufalou touhu po uvolnění, o němž věděla, že
už je blízko.
Z Danielových očí vyšlehla bolest. „Ne,“ zašeptal. „Prosím,
neopouštěj mě ještě.“
Zvláštní, jak je to oba vždycky zaskočilo.
Když její tělo vybuchlo a rozhořelo se, ozvala se dělová rána —
ale Luce si nebyla jistá, jestli se jí to jenom nezdálo. Oči jí zastřel jas
a vzápětí vyletěla z Lucindina těla do vzduchu a do temnoty.
„Ne!“ vykřikla, když se kolem ní sevřely stěny Hlasatele.
Příliš pozdě.
„Co máš zase za problém?“ zeptal se Bill.
„Nebyla jsem ještě připravená. Vím, že Lucinda musela zemřít,
ale já — prostě...“ Cítila, že už téměř začíná cosi chápat — cosi o
rozhodnutí milovat Daniela. Jenže teď tohle všechno, co se odehrálo
v těch posledních okamžicích s Danielem, skončilo v plamenech
spolu s tělem jejího tehdejšího já.
„Moc k vidění tam už nebylo,“ ujistil ji Bill. „Jen obvyklá požární
rutina — kouř, plameny, vřískající lidi, co se řítí k východu, ti méně

189
šťastní padají těm šťastnějším pod nohy..., umíš si to představit, ne?
Celý Globe shořel do základů.“
„Cože?“ vyhrkla Luce a udělalo se jí nevolno. „Tak Globe shořel
kvůli mně?“ Jestli zapálila nejslavnější divadlo světa, nemělo by to
mít v dějinách nějakou odezvu?
„Ale ale, jen se tou svou důležitostí nezalkni. Shořel by stejně —
kdybys to nebyla ty, mohlo by za to dělo, co vystřelilo na špatnou
stranu.“
„Tady už nejde jen o mě a Daniela, ale tolik lidí...“
„Hele, matko Terezo, to je mi najednou starostí. Tu noc nikdo
neumřel..., kromě tebe. Dokonce se nikdo ani nezranil. Pamatuješ
na toho opilce, co na tebe povykoval ze třetí řady? Tomu tam
shořely kalhoty, a to bylo asi tak největší neštěstí. Tak co? Je ti líp?“
„Ne. Vlastně... vůbec ne.“
„A co tohle: nejseš tady proto, aby sis přidávala další polínka na
svou hranici viny. Ani abys měnila minulost. Máš scénář, znáš svoje
výstupy. A odchody ze scény.“
„Nebyla jsem ještě připravená odejít ze scény.“
„Proč ne? Mimochodem, ta hra Jindřich VIII. byla stejně
propadák.“
„Chtěla jsem dát Danielovi naději. Chtěla jsem, aby věděl, že si
vždycky vyberu jeho, vždycky ho budu milovat. Jenže Lucinda
umřela dřív, než jsem se stačila přesvědčit, jestli mi Daniel rozumí.“
Luce zavřela oči. „Jeho polovina kletby je mnohem horší než moje.“
„To je dobrý, Luce!“
„Jak, dobrý? Podle mýho je to strašný!“
„Ne, já myslím ten malý klenot, co sis odnesla — ,achich,
Danielovo utrpení je rozhodně větší než moje´. To ses naučila ne? A
čím víc tomu budeš rozumět, tím víc se dostaneš ke kořenům
kletby, a tím je pravděpodobnější, že z toho najdeš cestu ven.
Sleduješ mě?“
„Hmm. Ale já... já nevím.“

190
 „Já vím. Tak už pojď, teď tě čekají větší role.“
Danielova část kletby je horší. To teď Luce viděla úplně jasně. Ale
co to znamená? Necítila se o nic blíž tomu, že by mohla něco
podniknout s kletbou. Tahle odpověď se jí vyhýbala. Ale věděla, že v
jednom má Bill pravdu: v tomhle životě už toho víc udělat nemohla.
Teď mohla jen jedno: pokračovat ve výpravách do minulosti.

191
 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

PUSTINA

STŘEDNÍ GRÓNSKO • ZIMA IIOO

Když Daniel vystoupil z tunelu, obloha byla temná. Brána sebou za

ním škubala jako potrhaný závěs, než se pod tmavomodrým nočním
nebem rozpadla na kusy.
Po těle mu přejel mráz. Na první pohled se zdálo, jako by kolem
nebylo vůbec nic. Nic než chladná arktická noc, která vypadala, jako
by měla trvat věčně, a na jejímž konci snad měl čekat nepatrný
střípek dne.
Ted už si vzpomněl: tyhle fjordy byly místem, kde se on i další
padlí andělé scházeli. Pustá temnota a krutý mráz, dva dny chůze od
nejbližšího lidského osídlení v Brattahlíő. Ale tady ji nenajde. Tahle
země nikdy nebyla součástí Lucindiny minulosti, takže sem ji její
Hlasatelé nikdy přivést nemohli.
Jen Daniela. A ostatní.
Zachvěl se, když se vydal přes zasněžený fjord k teplé záři na
obzoru. Sedm z nich tam postávalo kolem jasně oranžového ohně. Z
dálky vypadal kruh jejich křídel jako obrovská svatozář nad sněhem.
Daniel nemusel počítat jejich zářící obrysy, aby zjistil, kdo z nich
tam všechno je.

192
 Nikdo z andělů si jeho tichého příchodu nevšiml. Všichni drželi v
ruce pro každý případ jednu hvězdnou střelu, ale myšlenka na
vetřelce u jejich setkání byla tak nepravděpodobná, že nešlo o
reálnou hrozbu. Kromě toho byli příliš pohlcení hádkou, než aby si
povšimli anachronismu, který se přikrčil za velkým balvanem a
naslouchal.
„To je ztráta času,“ rozeznal Daniel ze všeho nejdřív Gabbein
hlas. „Takhle se nikam nedostaneme.“
Její trpělivost už byla napnutá k prasknutí. Na začátku války
trvala její vzpoura jen zlomek vteřiny ve srovnání s Danielovou a její
oddanost vlastní straně byla hluboce zakořeněná, teď už se vrátila,
byla zase v Boží milosti, a Danielovo váhání jako by zpochybňovalo
všechno, čemu věří. Když procházela kolem ohně, táhla špičky
obrovských bílých křídel za sebou.
„To ty jsi svolala tohle setkání,“ připomněl jí tichý hlas. „A teď ho
chceš zrušit?“ Roland seděl na krátké černé kládě kousek od místa,
kde se Daniel krčil za kamenem. Rolandovy vlasy byly tehdy dlouhé
a rozcuchané. V odlescích ohně se zatřpytil jeho temný profil i jeho
zlatě mramorovaná křídla.
A právě v tu chvíli si Daniel vzpomněl.
„Svolala jsem tohle setkání kvůli nim.“ Gabbe se zastavila a
ukázala křídlem tam, kde na opačné straně ohně než Roland seděli
tvářemi proti sobě dva andělé.
Arrianina průsvitná křídla byla protentokrát nehybná, tiše se
klenula nad jejími rameny V bezbarvé noci vypadalo jejich mihotání
jako fosforeskující, ale všechno ostatní — od Arrianiných tmavých
vlasů stažených do uzlu až po její bledé bezkrevné rty — působilo
trýznivě pochmurně a melancholicky.
Anděl vedle ní vypadal také zasmušile. Annabelle zírala
prázdným pohledem do noci. Její křídla byla tmavě stříbrná, s téměř
cínovým odstínem. Svalnatá a široká křídla se ochranitelsky zvedala

193
nad ní i Arrianne v protektorském oblouku. Daniel už ji dávno
neviděl.
Gabbe přešla k nim, zastavila se za jejich zády a podívala se přes
oheň na druhou stranu: tam, kde posedávali Roland, Molly a Cam.
Ti dva se dělili o otrhanou deku, kterou měli přehozenou přes záda a
která jim zakrývala křídla. Démoni se na rozdíl od andělů třásli
zimou.
„Nečekali jsme, že se vaše strana dnes zúčastní,“ ozvala se Gabbe.
„A nejsme zrovna šťastní, že vás tu vidíme.“
„Tak máme polínko v ohni,“ namítla ostře Molly.
„Ne tak jako my,“ ujistila ji Arriane. „K vám se Daniel nikdy
nepřidá.“
Kdyby si Daniel nevzpomněl, kde tehdy před tisícem let seděl,
snadno by své tehdejší já přehlédl. Byl sám, sám uprostřed kruhu, na
druhé straně ohniště než balvan, za kterým se teď krčil jako vetřelec.
Daniel se za balvanem trochu posunul, aby měl lepší výhled.
Křídla minulého Daniela nad ním visela jako bílé plachty, tiché
jako noc kolem. Zatímco ostatní se o něm bavili, jako by tu nebyl,
Daniel se choval, jako by byl na světě sám. Hodil do plamenů hrst
sněhu a díval se, jak hmota syčí a mění se v páru.
„Ale ne, vážně?“ ušklíbla se Molly. „A nechtěla bys nám vysvětlit,
proč se v každém životě přiklání blíž a blíž k naší straně? Proč
vždycky předvádí ten komický výstup s proklínáním Boha, když
Lucinda vybuchne? Pochybuju, že se to tam nahoře bere pozitivně.“
„On trpí!“ vykřikla na Molly Annabelle. „Ale tomu bys ty
nerozuměla — ty nevíš, jak někoho milovat.“ Vyskočila a zamířila k
Danielovi, křídla přitom táhla za sebou. Ona ho konečně oslovila
přímo. „To je jen chvilkové zatmění. My všichni víme, že tvoje duše
je čistá. Jestli si chceš konečně vybrat stranu, vyber si nás, Danieli —
jestli někdy...“
„Ne.“

194
 Úsečná konečnost jeho odpovědi Annabelle zarazila, stejně jako
by na ni namířil zbraň. Jeho tehdejší já se nedívalo na nikoho z nich.
Daniel si dobře vzpomínal, co se na tomhle shromáždění stalo, a
zachvěl se hrůzou ze vzpomínky, která se pro něj později stala tabu.
„Jestli se nechceš dát k nim,“ ozval se Roland, „tak co k nám?
Pokud vím, tak není žádné horší peklo než to, ve kterém se ocitáš
pokaždé, když ji ztratíš.“
„Ale Rolande — to je dost laciná fráze!“ okřikla ho Arriane. „A ani
to nemyslíš vážně. Ty nevěříš...“ Mávla rukou. „Říkáš to, jen abys mě
provokoval.“
Gabbe, která stála za ní, jí položila ruku na rameno. Špičky jejich
křídel se dotkly a mezi nimi vyšlehlo stříbrné světlo. „Arriane chce
říct, že peklo není nikdy lepší možnost. Bez ohledu na to, jak hrozná
je Danielova bolest. Pro Daniela existuje jen jedno místo. Pro nás
pro všechny. Víte přece, jak kajícní jsou teď Vyhnanci?“
„Ušetři nás toho kázání, bud tak laskava,“ vyštěkla Molly. „Možná
že tady někoho to tvoje vymývání mozků baví, ale mě ne, a řekla
bych, že Daniela taky ne.“
Andělé a démoni k němu obrátili společné zraky, jako by byli
stále ještě součástí jediné armády. Sedm párů křídel zaplálo zlatavě
stříbřitou září. Sedm duší, které znal tak dobře jako svou vlastní.
I Daniel za kamenem měl pocit, jako by se dusil. Vzpomínal si na
tu chvíli: tolik na něj naléhali. Právě když byl tak oslabený svým
zlomeným srdcem. Gabbein požadavek, aby se zase přidal na stranu
nebes, chápal jako útok. Stejně jako Rolandův, aby se přidal k peklu.
Daniel znovu ucítil v ústech tvar toho slova, které se mu na jazyku
převalovalo jako podivný duch: ne.
Když se krčil za balvanem, zmocnila se ho plíživá nevolnost, když
si uvědomil další věc. Tohle ne... nemyslel to vážně. Vlastně už měl
na jazyku ano.
Tohle byla ta noc, kdy to málem vzdal.

195
 Ted ho zapálilo v ramenou. Naléhavá potřeba roztáhnout křídla
ho téměř srazila na kolena. Jeho vnitřnosti se zkroutily hrůzou. To
pokušení ho tak přemáhalo, že musel bojovat ze všech sil, aby ho
potlačil.
V kruhu kolem ohně se jeho minulé já zadívalo na Cama.
„Dneska jsi nezvykle zamlklý.“
Cam mu hned neodpověděl. „Co chceš, abych říkal?“
„Kdysi jsi na tom byl stejně. Ty víš...“
„A co chceš, abych říkal?!“
Daniel se nadechl. „Něco okouzlujícího a přesvědčivého.“
„Nebo něco podlého a hnusného,“ odfrkla si Annabelle. Všichni
čekali. Danielovi se chtělo vyrazit zpoza balvanu a odvést své minulé
já pryč. Ale to nemůže. Jeho Hlasatel ho sem přivedl z nějakého
důvodu. Musí si tou hrůzou projít ještě jednou.
„Jsi v pasti,“ pronesl konečně Cam. „Myslíš si, že když to mělo
začátek, a když jsi teď někde uprostřed, musí to mít i konec. Ale náš
svět se neřídí teologií. Je to chaos.“
„Náš svět není totéž jako váš svět...,“ začala Gabbe.
„Z tohohle cyklu se ven nikdy nedostaneš, Danieli,“ pokračoval
Cam. „Ona ho přerušit nemůže, a ty taky ne. Vyber si nebe nebo
peklo — mně je to celkem jedno a myslím, že tobě taky. Stejně na
tom nezáleží...“
„Tak dost!“ přerušil ho Gabbein hlas. „Záleží na tom. Když se
Daniel vrátí tam, kam patří, pak Lucinda — Lucinda...“
Ale nemohla pokračovat. Kdyby to vyslovila, bylo by to rouhání,
a toho se nemohla dopustit. Klesla na kolena do sněhu.
Daniel se za balvanem díval, jak Daniel podává Gabbe ruku a
pomáhá jí vstát. Před očima se mu odehrávalo to, co si teď tak
přesně vybavoval:
Nahlédl do její duše a viděl její jasný plamen. Ohlédl se za sebe,
kolem ohně, a přejížděl očima po ostatních — Camovi a Rolandovi,

196
Arriane a Annabelle, dokonce i Molly — a myslel na to, jak už je to
dlouho, co je všechny zatáhl do své epické tragédie.
A kvůli čemu?
Kvůli Lucindě. Kvůli rozhodnutí, které oni dva kdysi dávno
učinili, a činili ho znovu a znovu: povýšili svou lásku nad všechno
ostatní.
Tu noc ve fjordech byla její duše mezi inkarnacemi, právě
vypuzená ze starého těla. Co kdyby ji přestal vyhledávat? Daniel byl
unavený, vyčerpaný do morku kostí. Ani nevěděl, jestli dokáže ještě
něco cítit.
Když Daniel sledoval svůj tehdejší zápas, když cítil, jak se blíží
jeho absolutní zhroucení, pochopil, co musí udělat. Bylo to
nebezpečné. Zakázané. Ale naprosto nezbytné. Teď konečně
pochopil, proč ho jeho příští já přivedlo do téhle trýznivé dlouhé
noci: aby mu dodalo sílu, aby udrželo jeho čistotu.
V tom klíčovém okamžiku své minulosti byl oslabený. A příští
Daniel nesměl dovolit, aby se ta slabost šířila napříč staletími, aby
zničila jeho i Lucindiny šance.
Když si opakoval, co se tu noc před devíti sty lety odehrálo, cítil,
že to musí napravit. Tím, že přepíše... ne, že přemůže svou minulost.
Přimknutí.
To byla jediná možnost.
Zatáhl ramena dozadu a vypustil rozechvělá křídla do tmy. Cítil,
jak zachytila vítr. Nad jeho hlavou zbarvila nebe polární záře. Byla
tak jasná, že by oslepila smrtelníka. A objevila se tam tak nečekaně,
že rozhodně upoutala pozornost sedmi rozhádaných andělů.
Z druhé strany balvanu se ozvaly vzrušené výkřiky a šramot, jak
se jejich křídla přibližovala k sobě.
Daniel vystřelil ze země a řítil se vzduchem. Vylétl zpoza balvanu
právě ve chvíli, kdy se proti němu rozletěl Cam. Minuli se jen o
vlásek, ale Daniel pokračoval v letu. Vrhnul se na své staré já tak
prudce, jak mu diktovala jeho láska k Luce.

197
 Tehdejší Daniel ucukl a napřáhl ruce před sebe, jako by ho chtěl
varovat.
Všichni andělé znali riziko přimknutí. Když se dvě různá vtělení
spojila, bylo téměř nemožné osvobodit se od své minulé podoby,
oddělit zase dva životy od sebe. Ale Daniel věděl, že se mu to už v
minulosti stalo, a přežil. Musel to udělat.
Dělal to, aby pomohl Luce.
Složil křídla k sobě a vrhl se na své staré já tak prudce, že by ho
rozdrtil — kdyby ho tehdejší tělo nepohltilo. Otřásl se, jeho minulé
já se otřáslo taky. Daniel zavřel oči, aby překonal ten podivný, ostrý
pocit nevolnosti, která mu procházela tělem. Jako by se řítil z kopce,
nezadržitelně a šíleně. Nemohl to nijak zarazit: jen čekat, až
dopadne na dno.
Pak se najednou všechno zastavilo.
Daniel otevřel oči a slyšel jen vlastní dech. Cítil se unavený, ale
bdělý. Ostatní na něj zírali. Netušil, jestli mají ponětí, co se právě
stalo. Všichni se tvářili, jako by se k němu báli přiblížit, dokonce na
něj i promluvit.
Roztáhl křídla a obletěl kruh andělů a démonů, zaklonil přitom
hlavu k obloze. „Volím svou lásku k Lucindě!“ vykřikl k nebi i k
zemi, ke všem andělům tady i k těm, kteří tu nebyli. Vykřikl to k
duši, kterou miloval ze všeho nejvíc, ať byla kdekoli. „Potvrzuji své
rozhodnutí: volím lásku k Lucindě! Vyzdvihuji ji nad všechno
ostatní! A budu to dělat až do konce.“

198
 KAPITOLA PATNÁCTÁ

OBĚŤ

CHICHÉN ITZÁ, STŘEDNÍ AMERIKA • 5. OBDOBÍ WAYEB

(ASI 20. PROSINCE 555 N. L.)

Hlasatel Luce vyplivl do úmorně horkého dne. Země pod jejíma

nohama byla vyprahlá, popraskaná a pokrytá suchými stébly trávy.
Modrá obloha bez mráčku se táhla do nedohledna. Dokonce i vítr
působil žíznivě.
Luce se zastavila uprostřed pole, ohraničeného ze tří stran
podivnou vysokou zdí. Zdálky to vypadalo jako obrovská korálková
mozaika. Jednotlivé „korálky“ měly různý tvar, nebyly to přesně
koule, a zbarvené byly v odstínech od slonovinové až po světle
hnědou. Tu a tam mezi nimi zely praskliny, které propouštěly světlo
z druhé strany zdi.
Po nebi kroužilo v nepokojných kruzích několik supů. Nikdo jiný
kolem nebyl. Vítr se jí horce proháněl ve vlasech a byl cítit jako...
Nedokázala to přesně pojmenovat, ale bylo to jako aroma kovu nebo
rzi.
Plesové šaty, které měla na sobě už od Versailles, nasákly potem.
Páchly kouřem a popelem a potem, udeřilo ji to do nosu pokaždé,
když se nadechla. Musí je svléknout. Začala bojovat s krajkovými
stužkami a háčky. Hodila by se jí pomocná ruka — i kamenná.

199
 Kde je vůbec Bill? Pořád někam mizel. Luce měla nějak pocit, že
chrlič má nějaké vlastní poslání a že si ji musí nacpat do okének ve
svém rozvrhu.
Bojovala se šaty, zatahala za zelenou stužku u límce a v chůzi
rozepínala háčky. Aspoň že na ni nikdo nekouká. Nakonec si klekla
a vyprostila se ze všech vrstev látek, přetáhla si sukně přes hlavu.
Když se jenom v tenké bavlněné spodničce posadila na paty,
uvědomila si, jak moc je unavená. Jak dlouho už nespala? Klopýtala
ke stínu zdi, její chodidla šustila v suché trávě. Napadlo ji, že by si
tam mohla chvíli lehnout a zdřímnout.
Víčka jí klesala. Je tak unavená.
Pak najednou s trhnutím otevřela oči. A naskočila jí husí kůže.
Hlavy.
Konečně jí došlo, z čeho je ta stěna. Ta palisáda, která jí zdálky
připadala tak nevinná, byla tvořená řadami usekaných lidských hlav.
Luce potlačila výkřik. Najednou dokázala pojmenovat ten pach,
který k ní nesl vítr: byl to pach rozkladu a krve, pach zahnívajícího
lidského masa.
Úpatí palisády tvořily sluncem i větrem vybělené lebky. Hlavy v
horních řadách vypadaly ještě čerstvě — pořád připomínaly lidské
hlavy, protože na nich zůstaly i hřívy černých vlasů, které působily
skoro nedotčeně. Nejděsivější byly hlavy uprostřed, ze kterých se už
odlupovala vrchní vrstva kůže a odhalovala zaschlé zkrvavené maso
a kosti, takže to vypadalo jako něco mezi člověkem a příšerou.
Všechny Zachovalé hlavy měly vytřeštěný výraz, bud zuřivostí, nebo
hrůzou.
Luce začala klopýtat zpátky, toužila se nadechnout vzduchu,
který nebude tak páchnout hnilobou, ale nic takového kolem
nenacházela.
„Není to tak krutý, jak to vypadá.“
Zděšeně se otočila. Jen Bill.
„Kdes byl? Kde to jsme?“

200
 „Je to vlastně velká čest, skončit takhle na kůlu,“ prohlásil Bill a
vydal se k nejnižší řadě lebek. Zadíval se jedné z nich přímo do očí.
„Všechny tyhle nevinný ovečky šly rovnou do nebe. Přesně to, po
čem všichni věřící touží.“
„Jak jsi mě tady mohl nechat samotnou s těma...“
„Ale no tak! Mrtví nekoušou.“ Po očku si ji prohlížel. „Co sis to
udělala se šatama?“
„Je horko,“ pokrčila rameny Luce.
Dlouze si povzdychl. „Tak se mě zeptej ještě jednou, kde jsem
byl, a tentokrát prosím bez toho vyčítavýho tónu.“
Luce se ušklíbla. Billovo občasné mizení ji trochu štvalo. Ale teď
stál tady s kamennými tlapkami za zády. Na tváři měl ten
nejnevinnější úsměv. Povzdychla si. „Tak jo. Kdes byl?“
„Nakupovat!“ Bill potměšile roztáhl křídla a ukázal jí světle
hnědou zavinovací sukni, která mu visela na špičce jednoho křídla, a
krátkou tuniku stejné barvy, kterou měl pověšenou na druhém
křídle. „A teď to nejlepší — tradá!“ zatroubil a vytáhl zpoza zad bílý
náhrdelník. Z kostí.
Luce si od něj vzala tuniku a sukni, ale nad náhrdelníkem mávla
rukou. Kostí už viděla dost. „Ne, díky.“
„Chceš splynout s okolím? Tak si to vezmi.“
Luce potlačila znechucení a přetáhla si náhrdelník přes hlavu.
Naleštěné kousky kostí byly navlečené na něčem, co připomínalo
strunu. Náhrdelník byl dlouhý a těžký... a jak musela Luce připustit,
docela hezký.
„A tohle,“ ozval se Bill a podal jí čelenku, „přijde myslím do
vlasů.“
„Kdes to všechno vzal?“ zeptala se užasle.
„Je to tvoje. Teda ne tvoje jako Lucindy Priceové, ale tvoje v
širším kosmickým smyslu. Patřilo ti to v tomhle životě. Totiž patřilo
to Ix Cuat.“
„Ix co?“

201
 „Ix Cuat. V tomhle životě ses jmenovala ,Malý had‘.“ Bill se díval,
jak se Luceina tvář mění. „Když v mayský kultuře někoho
pojmenovali ,had‘, bylo to projevem něhy. Svým způsobem.“
„Asi jako bylo ctí nechat si napíchnout hlavu na kůl?“
Bill protočil kamenné panenky. „Nebuď tak etnocentrická. To
znamená — přestaň si myslet, že tvoje kultura je nadřazená jiným.“
„Já vím, co to znamená,“ odsekla mu Luce a pokusila se uvázat si
čelenku přes mastné vlasy „Ale já se nenadřazuju. Jen mi nepřipadá,
že mít hlavu napíchnutou na kůlu je taková bomba.“ Povětřím se k
nim doneslo vzdálené zavibrování, jako by kdosi v dálce bušil do
bubnů.
„To by přesné řekla Ix Cuat! Vždycky jsi byla trochu v opozici.“
„Jak to myslíš?“
„Hele, ty ses — teda Ix Cuat — narodila během Wayebu, to je pět
zvláštních dní na konci mayského roku. Lidi jsou ohledně těch dní
dost pověrčivý, protože jim nepasujou do kalendáře. Něco jako
přestupný dny. Narodit se o Wayebu neznamená zrovna štěstí, takže
nikoho nepřekvapilo, když se z tebe stala stará panna.“
„Stará panna?“ podivila se Luce. „Já myslela, že jsem se nikdy
nedožila víc než sedmnácti... přibližně.“
„Jenže sedmnáct v Chichén Itzá znamená stáří,“ zasmál se Bill a
se šuměním křidélek ji obletěl. „Jinak máš pravdu, dřív jsi to nikdy
nedotáhla daleko za sedmnáctý narozeniny. Je trochu záhada, proč
jsi to v životě Lucindy Priceový vydržela tak dlouho.“
„Podle Daniela proto, že jsem nebyla pokřtěná.“ teď už si Luce
byla jistá, že slyší bubny — a blížily se k ní. „Ale jak na tom může
záležet? Vsadím se, že zrovna tahle Ix Ca-něco taky nebyla pokřtěná
—“
Bill mávl tlapkou. „Křest je jen jeden z výrazů pro svátost nebo
smlouvu tvý duše s bohem. Každá víra má něco podobnýho -
křesťanství, židovství, islám, dokonce i mayský náboženství, který
sem za chvíli napochoduje,“ pokývl směrem ke zvuku bubnů, který

202
už zněl tak hlasitě, až se Luce divila, kde se může schovávat,
„všechno to jsou posvátný obřady, v nichž se bytost zaváže
oddaností k bohu.“
„Takže v tom současným životě v Thunderboltu jsem ještě
neumřela proto, že mě naši nedali pokřtít?“
„Ne. Ve tvým současným životě tě chtěli zabít, protože tě rodiče
nedali pokřtít,“ opravil ji Bill. „A naživu jsi proto..., hm, to vlastně
nikdo neví.“
Ale musí to mít nějaký důvod. Třeba je to ta skulina, o které
Daniel mluvil v nemocnici v Miláně. Ale on ani nechápal, jak je
možné, že Luce cestuje Hlasateli. Luce s každým dalším
navštíveným životem cítila, jak do její skládanky zapadají další
kousky..., ale pořád ještě to nebylo všechno.
„Kde je vesnice?“ zeptala se. „Kde jsou lidi? A kde je Daniel?“
Bubny už zněly tak blízko, že musela skoro křičet.
„Jsou na druhý straně tzompantlis,“ odpověděl nenuceně Bill.
„Hele — to musíš vidět!“
Mezerou mezi lebkami byly vidět barvy tanečníků. Bill popohnal
Luce ke konci zdi a naznačil jí, aby se podívala.
Za hrůznou zdí pochodovala snad celá mayská civilizace. Dlouhý
zástup lidí, kteří tančili a dupali nohama do široké ušlapané cesty
kolem hřbitova. Měli hedvábné černé vlasy a kaštanově snědou
pokožku. Byli tam tříleté děti i lidé tak staří, že se jejich věk vzpíral
odhadům. Všichni byli plní života, nádherní a podivní. Na sobě toho
měli jen málo — vydělané zvířecí kůže, které pokrývaly jen to
nejnutnější, ale odhalovaly početná tetování. Také tváře měli
Mayové pomalované. Na jejich tělech se objevovaly dokonalé
pestrobarevné obrazce — ptáci, slunce i geometrické vzory jim
pokrývali paže, záda i hrudníky.
V dálce bylo vidět budovy: pravidelnou mříž domů z vyběleného
kamene i shluk menších chatrčí s doškovými střechami. Za nimi
začínala džungle, ale listí na stromech bylo zažloutlé a suché.

203
 Zástup se blížil. Z jeho živosti a horečnosti tance se Luce zatočila
hlava. „Tak honem!“ zakřičel na ni Bill a postrčil ji k Mayům.
„Cože? Mám jít tam? Za nima?“
„Užijeme si!“ zakřičel Bill a vzlétl výš. „Přece umíš tancovat, ne?“
Luce se obezřetně připojila na konec průvodu, který teď mířil k
místům, která vypadala jako tržiště: úzkému pruhu půdy
zaplněnému proutěnými koši a mísami plnými zboží na prodej. Byla
tam černá hrbolatá avokáda, tmavě rudé klasy kukuřice, svazečky
sušených bylinek a spousta dalších věcí, které Luce nepoznávala.
Otáčela hlavu sem a tam, aby toho viděla co nejvíc, ale nemohla se
zastavovat. Dav se jako řeka valil dál.
Mayové zaplnili cestu, která se klikatila a vedla na širokou
planinu. Hluk tance a bubnů umlkl a všude se rozhostilo strašidelné
ticho. Shromáždění si teď mezi sebou jen polohlasně mumlali.
Musely jich tady být stovky. Luce se na naléhání Billových drápků
svezla na kolena jako ostatní lidé kolem a stejně jako oni zvedla
hlavu k nebi.
Za tržištěm stála budova, která se zvedala výš než ostatní: příkrá
pyramida z bílého kamení. Ze dvou stran, které Luce viděla, se
uprostřed zvedalo příkré schodiště, které končilo nahoře, u
čtvercové stavby, která sahala do výše jednoposchodového domu a
byla rudě a modře pomalovaná. Luce přeběhl po zádech mráz —
zčásti to bylo poznání, zčásti nevysvětlitelná hrůza.
Tuhle pyramidu už viděla. Ale v tom obrázkovém atlase byl
mayský chrám v troskách, teď ne, teď vypadal nově a velkolepě.
Na čtvercové římse na vrcholku pyramidy stála řada mužů s
dřevěnými bubny potaženými zvířecími kůžemi. Jejich snědé tváře
byly pomalované rudou, žlutou a modrou, takže vypadaly jako
masky. Jejich bubny jednohlasně duněly, rychleji a rychleji, až se ze
dveří patrové stavby za nimi kdosi vynořil.
Muž byl vyšší než bubeníci. Na hlavě měl vysoký klobouk z
bílého a červeného peří a celou tvář pomalovanou klikyháky. Krk,

204
zápěstí, kotníky a ušní lalůčky mu zdobily šperky z kostí, podobné
tomu náhrdelníku, který dal Bill Luce. Něco nesl dlouhou tyč
ozdobenou malovaným peřím a lesklými bílými střípky. Tyč končila
něčím stříbřitým.
Když se vysoký muž obrátil tváří k lidem, dav jakoby kouzlem
ztichl.
„Kdo to je?“ hlesla Luce. „A co to dělá?“
„Je to náčelník kmene, Zotz. Hubeňour, co? Tvůj lid to v poslední
době neměl lehký. Už tři sta šedesát čtyři dni nepršelo. Ne že by si
to zrovna počítali na tom kamenným kalendáři,“ ukázal na šedivou
tabuli pokrytou stovkami černých čárek.
Celý rok ani kapka vláhy? Luce téměř cítila žízeň, která svírala
hrdla lidí v davu. „Oni umírají,“ hlesla.
„Doufají, že ne,“ odpověděl Bill. „A máš to zajistit ty a pár dalších
nešťastníků. Daniel taky, ale ten má jen bezvýznamnější úlohu.
Chaat je už velmi hladový, takže všichni musejí přiložit ruku k dílu.“
„Chaat?“
„Bůh deště. Mayové chovají absurdní víru, že pomstychtivý bůh
má nejradši lidskou krev. Chápeš už, kam mířím?“
„Lidská oběť,“ pronesla Luce zvolna.
„Jo. Tohle je pro ně začátek dlouhýho dne, a na jeho konci
přibudou na zdi další lebky Vzrušující představa, co?“
„A kde je Lucinda? Teda — Ix Cuat?“
Bill ukázal na chrám. „Je zavřená tamhle a s ní další budoucí
oběti. Cekají, až skončí hra s míčem.“
„Hra?“
„Na to teď dav čeká. Víš, kmenový vůdce rád pořádá před
obětováním hry.“ Bill si odkašlal a zatáhl křídla za lopatky. „Je to
něco mezi basketem a ragby. Každý tým má jen dva hráče a míč váží
snad tunu. Ti, co prohrajou, přijdou o hlavy a jejich krev nakrmí
Chaata.“

205
 „Na nádvoří!“ zahřměl Zotz z vrcholku chrámu. Mayské slovo
zaznělo podivně hrdelně, ale Luce mu pořád ještě dobře rozuměla.
Přemítala, co asi cítí Ix Cuat, když je zavřená tam někde za Zotzem.
Z davu se vznesl jásot. Mayové se zvedli z pokleku a jako jeden
muž se rozběhli k velkému kamennému amfiteátru na opačné straně
pláně. Bylo to obdélníkové, hliněné pole obklopené terasovitými
kamennými lavičkami.
„Aha — tamhle je náš hoch!“ ukázal Bill, když se blížili ke
stadionu.
Před čelem davu běžel štíhlý svalnatý mladík zády k Luce. Vlasy
měl tmavě hnědé a lesklé, ramena opálená a pomalovaná
propletenými černorudými pásy. Když se natočil trochu vlevo, Luce
na okamžik zahlédla jeho profil. Tenhle mladík neměl nic
společného s tím Danielem, kterého opustila na zadním dvorku
rodičů. A přece...
„Daniel!“ vyhekla Luce. „Vypadá...“
„Jinak, a přece úplně stejně?“ napověděl jí Bill.
„Ano.“
„Protože poznáváš jeho duši. Bez ohledu na to, jak vy dva
vypadáte zvnějšku, vždycky rozpoznáte duši toho druhého.“ Luce až
dosud nedošlo, jak je pozoruhodné, že Daniela v každém životě
znovu pozná. Takže její duše si najde tu jeho. „To je... krásný.“
Bill se podrbal drápem na předloktí. „Když myslíš.“
„Říkals, že Daniel hraje nějakou roli v tom obětování. To jako, že
je hráč s míčem?“ zeptala se Luce a natahovala krk, když Daniel
zmizel uvnitř amfiteátru.
„To je,“ potvrdil Bill. „Bude následovat rozkošný obřad,“ zvedl
trochu kamenné obočí, „při kterém vítězové převádějí oběti do
dalšího života.“
„Vítězové je zabíjejí?“ zeptala se tiše Luce.
Oba sledovali, jak dav plní amfiteátr. Zevnitř se ozývalo
bubnování. Hra už asi měla začít.

206
 „Nezabíjejí. Není to obyčejné usmrcení. Obětují je. Nejdřív jim
useknou hlavy. Ty pak přijdou tamhle.“ Bill ukázal za sebe na
palisádu. „Těla se pak hodí do smradlavý — pardon, posvátný —
vápencový jámy v džungli.“ Odfrkl si. „Osobně teda netuším, jak by
něco takovýho mohlo vyvolat déšť — ale kdo jsem, abych to soudil?“
„A vyhraje Daniel, nebo prohraje?“ zeptala se Luce. Jenže
odpověď znala dřív, než ji chrlič vyslovil.
„Chápu, že představa, jak ti Daniel usekne hlavu, není zrovna
vrchol romantiky. Ale co je v tom za rozdíl, jestli tě zabije ohněm,
nebo mečem?“
„To by Daniel neudělal.“
Bill slétl až k jejímu obličeji. „Že ne?“
Hra začala mohutným řevem z amfiteátru. Luce se chtělo
rozběhnout se tam, k Danielovi, a chytit ho do náručí. Povědět mu
to, co jí ještě v Globe připadalo předčasné: že teď rozumí všemu, čím
si on prochází, jen aby mohl být s ní. A že jeho oběti v ní probouzejí
ještě větší oddanost jejich lásce. „Měla bych jít za ním,“ ozvala se.
Ale ještě tu byla Ix Cuat. Uvězněná nahoře v pyramidě, kde čeká
na svou smrt. Dívka, která by mohla mít tu cennou informaci, která
Luce ještě schází k prolomení kletby.
Zaváhala. Jednou nohou nakročila k amfiteátru, druhou k
pyramidě.
„Tak kam to bude?“ zažertoval Bill. Usmíval se až nějak moc
zeširoka.
Luce se dala do běhu. Směrem k pyramidě.
„Dobrá volba!“ zavolal za ní chrlič a zamával křidélky, aby ji
dohnal.
Pyramida se tyčila nad ní. Malovaný chrám, ten, o němž Bill
tvrdil, že je v něm Ix Cuat, byl až na vrcholu. Připadalo jí to stejně
vzdálené, jako by byl mezi hvězdami. A měla takovou žízeň. Hrdlo ji
bolelo touhou po vodě, žhavá země ji pálila do chodidel. Bylo to,
jako by stál v plamenech celý svět.

207
 „Tohle místo je hrozně posvátný,“ bručel jí do ucha Bill. „Ten
chrám postavili na starým chrámu, co vzniknul na místě
předchozího chrámu, a tak dál. Všechny byly orientovaný tak, aby
zaznamenávaly jarní a podzimní rovnodennost. V tyhle dva dny je
při západu slunce vidět stín hada, jak se plazí po schodech severního
schodiště. Dobrý, ne?“
Luce na něj jen sykla a začala šplhat do schodů.
„Mayové byli geniální. Už v týhle etapě vývoje předpověděli
konec světa na rok 2012.“ Bill se dramaticky zasmál. „Ale to se teprve
ukáže.“
Když se Luce dostala blíž k vrcholu, Bill znovu slétl k ní.
„Hele, poslouchej,“ začal. „Až tentokrát půjdeš do tři D...“
„Psst,“ okřikla ho Luce.
„Tady mě nikdo neslyší, jen ty!“
„Přesně. Psst!“ Vystoupila na další schod pyramidy a napřímila
se. Byla na horní římse. Přitiskla se tělem k horkému kameni
chrámové stěny, několik centimetrů od otevřených dveří. Někdo
uvnitř zpíval.
„Udělal bych to hned,“ ozval se Bill. „Dokud jsou stráže v
amfiteátru.“
Luce se připlížila ke dveřím a nakoukla dovnitř.
Slunce, které dveřmi svítilo dovnitř, dopadalo na velký kamenný
trůn uprostřed místnosti. Trůn byl ve tvaru jaguára, natřený rudou
barvou a s jadeitem vykládanými skvrnami. Nalevo stála velká socha,
která se s rukou na břiše předkláněla. Obklopovaly ji kamenné
olejové lampy, v nichž se mihotaly hořící plamínky. Jinak už byly
uvnitř jen tři dívky, svázáné k sobě provazem za zápěstí. Choulily se
v rohu.
Luce zalapala po dechu a hlavy dívek sebou škubly. Všechny byly
hezké, s tmavými vlasy zapletenými do copů a nefritovými
náušnicemi. Ta nalevo měla nejtmavší kůži. Ta napravo celé paže
pomalované temně modrými vlnovkami. A ta uprostřed... byla Luce.

208
 Ix Cuat vypadala drobná, s jemnými rysy. Chodidla měla špinavá
a rty rozpraskané. Ze všech tří vyděšených ubožáček měla
nejdivočejší pohled.
„Na co čekáš?“ pobídl Luce Bill, který se usadil na hlavě sochy.
„Neuvidí mě?“ zašeptala Luce s křečovitě zaťatými zuby. Když
předtím vstupovala do svých minulých já, byla s nimi buď sama,
nebo Bill zastavil čas, aby jí pomohl. Co si pomyslí ty druhé dvě
dívky, když ji uvidí vcházet do Ix Cuat?
„Tyhle chudinky už jsou napůl šílené z toho, že byly vybrané jako
oběti. Jestli začnou vykřikovat nějaké nesmysly, kolik lidí myslíš, že
je bude poslouchat?“ Bill předstíral, že počítá na prstech. „Přesně.
Ani jeden. Nikdo se sem ani nepřijde podívat.“
„Kdo jsi?“ zeptala se jedna z dívek vyděšeně.
Luce jí nedokázala odpovědět. Když přistoupila k Ix Cuat, oči její
předchůdkyně se naplnily děsem. Ale vzápětí se dívka vymrštila a
rychle spoutanýma rukama popadla Luce, která se hrozně lekla, za
ruce. Její dlaně byly horké, měkké a roztřesené.
Začala něco říkat, Ix Cuat začala prosit...
Odnes mě pryč.
Luce to slyšela v hlavě, když se země pod nimi zachvěla a
všechno se začalo mihotat. Viděla Ix Cuat, dívku, která se narodila
ve smolných dnech a která nevěděla nic o Hlasatelích — ale která
svírala Luce tak, jako by to byla její spása. A viděla sama sebe zvenčí,
jak vypadá — unavená, hladová a otrhaná a drsná. A taky nějak
starší. A silnější.
Pak se svět zase usadil.
Bill z hlavy sochy někam zmizel, ale Luce se nemohla pohnout,
aby se po něm podívala. Zápěstí měla svázaná a pomalovaná černým
obětním tetováním, teď si uvědomila, že má spoutané i kotníky
nohou. Ne že by na tom nějak moc záleželo — strach ji poutal
mnohem silněji, než by mohl nějaký provaz. Tohle nebylo jako
předtím, když se dostala do nějakého minulého vtělení. Ix Cuat

209
věděla, co k ní přichází. Smrt. A nezdálo se, že by ji vítala tak, jako
Lys ve Versailles.
Spoluzajatkyně se od Ix Cuat odtáhly, ale to mohly jen o pár
centimetrů. Ta s tmavou pletí, Hanhau, plakala. Druhá s modře
pomalovanýma rukama, Ghanan, se modlila. Všechny tři se bály
smrti.
„Posedl tě cizí duch!“ vyhrkla Hanhau mezi vzlyky. „Znečistíš
oběť!“
Ghanan nedokázala ani promluvit.
Luce si jich snažila nevšímat. Cítila, jak se jí zmocňuje
ochromující strach Ix Cuat. Něco jí běželo v hlavě... modlitba. Ale ne
očistná modlitba před obětováním. Ne. Ix Cuat se modlila za
Daniela.
Luce věděla, že při pomyšlení na něj jí rudne kůže a srdce bije
rychleji. Ix Cuat ho milovala celý život — ale jen z dálky. Daniel žil o
pár domů dál než její rodina. Někdy její matce prodával na tržišti
avokáda. Ix Cuat už léta sbírala odvahu s ním promluvit. A teď ji
mučilo vědomí, že Daniel je v amfiteátru a účastní se míčové hry.
Modlila se, aby prohrál. Jejím jediným přáním bylo, aby nemusela
zemřít jeho rukou.
„Bille?“ zašeptala Luce.
Chrlic vlétl dveřmi chrámu zpátky dovnitř. „Už je po všem! Dav
míří k cenote. To je ta krasová jáma plná vody, kde probíhá
obětování. Zotz a vítězové hry jdou sem nahoru, aby vás doprovodili
na obřad.“
Když se hlasy davu vzdálily, Luce se roztřásla. Na schodech se
ozvaly kroky. Daniel už bude každou chvíli tady.
Dveře zaplnily tři stíny. Náčelník Zotz s rudým a bílým
chocholem na hlavě vstoupil jako první. Žádná z dívek se
nepohnula: ochromeně hleděly na dlouhý ozdobený oštěp v jeho
pravici. Na špičce měl nabodnutou lidskou hlavu s vykulenýma
šilhajícíma očima. Z krku jí kapala krev.

210
 Luce se podívala stranou a její oči se setkaly s pohledem
svalnatého muže, který vešel do chrámu za náčelníkem. Také on
nesl hlavu nabodnutou na oštěpu. Tahle aspoň měla zavřené oči a na
plných mrtvých rtech se udržel slabý náznak úsměvu.
„Tak tihle prohráli,“ prohodil Bill a rozletěl se k hlavám, aby je
prozkoumal zblízka. „Tak co, nejsi teď ráda, že Danielovo družstvo
vyhrálo? Hlavně díky tomuhle chlapíkovi.“ Poklepal drápem na
svalnaté rameno druhého Maye, i když ten to nemohl cítit. A pak se
zase rozlétl ke dveřím.
Když do chrámu konečně vstoupil Daniel, měl svěšenou hlavu.
Jeho ruce byly prázdné. Hrudník měl obnažený, takže Luce dobře
viděla jeho snědou pleť. A vlasy měl tady tmavé. Také jeho postoj byl
strnulejší, než jak si ho Luce zvykla vídat. Všechno — od způsobu,
jakým svaly jeho břicha přecházely ve svaly hrudníku, až po ruce,
které mu ochable visely podél těla — bylo úplně jiné. Jenže vypadal
pořád úchvatně, byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla..., i
když se v ničem nepodobal tomu mladíkovi, jehož Luce znala.
Ale když k ní vzhlédl, jeho oči zaplály stejným odstínem fialové
jako vždycky.
„Ach,“ hlesla a škubla pouty, jako by se zoufale pokoušela
vymanit z příběhu, v němž v tomhle životě uvízli, uniknout všem
těm lebkám a suchu a obětování. Kdyby ho tak mohla chytit a držet
navěky...
Daniel lehce zavrtěl hlavou. Jeho oči se upíraly na ni a zářily, jeho
pohled ji konejšil. Jako by jí napovídal, že se nemá čeho bát.
Zotz pokynul levou rukou dívkám, aby vstaly, pak krátce pokývl a
celá skupinka prošla severními dveřmi chrámu.
Hanhau šla první vedle Zotze, Luce za ní a průvod uzavírala
Ghanan. Provaz, kterým byly spoutané, visel natolik volně, že mohly
dělat krátké kroky a mít ruce podél těla. Daniel srovnal krok s Luce
a třetí muž kráčel vedle Ghanan.

211
 Danielovy konečky prstů kratince přejely po Luceině zápěstí. Ix
Cuat se při tom doteku zachvěla.
Venku za chrámovými dveřmi čekali na římse čtyři bubeníci.
Přidali se zezadu k procesí a vyluzovali na své nástroje stejný
rytmus, jaký Luce uslyšela, když vstoupila do tohoto života.
Skupinka pomalu sestupovala po schodech z pyramidy. Luce se
soustředila na chůzi. Měla spíš pocit, jako by se nechala unášet
proudem, než že by vědomě kladla jednu nohu před druhou. Když
dorazili k úpatí pyramidy, vydali se širokou prašnou cestou, která
vedla k její smrti.
Slyšela jen bubny, dokud se k ní Daniel nenaklonil a nezašeptal:
„Zachráním tě.“
Cosi hluboko v Ix Cuat se jásavě vzneslo. To bylo vůbec poprvé,
co na ni Daniel v tomhle životě promluvil.
„Jak?“ špitla a naklonila se k němu. Celé tělo ji bolelo touhou po
tom, aby ji odsud Daniel vysvobodil, aby roztáhl křídla a odnesl ji
pryč.
„Neboj se.“ Jeho konečky prstů našly její a lehce po nich přejely.
„Slibuju, že se o tebe postarám.“
V očích ji zaštípaly slzy. Půda ji pořád pálila do chodidel a pořád
kráčela k místu, kde měla Ix Cuat zemřít. Ale Luce se poprvé od
chvíle, kdy se ocitla v tomhle životě, přestala bát.
Cesta vedla mezi stromy do džungle. Bubeníci přestali hrát. Luce
zaslechla melodické hlasy lidí, kteří už čekali shromáždění kolem
propasti. Zpívali píseň přivolávající déšť, píseň, s níž Ix Cuat
vyrůstala. Druhé dvě dívky se rozechvělými hlásky tiše přidaly ke
zpěvu.
Luce si vzpomněla na ta slova, která jí Ix Cuat řekla, než se jejich
těla spojila. Odnes mé pryč! Vykřikla její duše. Odnes mé pryč!
Náhle se zastavili.
Hluboko ve vyschlé džungli se cesta před nimi otevřela a objevila
se hluboká krasová propast naplněná vodou. Kolem ní stáli s

212
rozjasněnýma, dychtivýma očima Mayové. Stovky lidí. Přestali
zpívat. Okamžik, na nějž čekali, konečně nadešel.
Propast byla z vápencového kamene, porostlého lišejníkem,
hluboká a plná jasně zelené vody. Ix Cuat tu nebyla poprvé — zažila
tady už dvanáct podobných obětování. V nehybné vodě pod nimi
tlely ostatky stovek lidí, kteří se měli dostat přímo do nebe. Jenže
Luce v tu chvíli pochopila, že Ix Cuat ničemu takovému nevěří.
Její rodina stála blízko okraje propasti. Matka, otec, dvě mladší
sestry, obě s miminky v náručí. Oni tomu věřili — tomuhle obřadu,
který je připraví o dceru a zlomí jim srdce. Milovali ji, ale mysleli si o
ní, že nosí smůlu. A tohle pro ni byl ten nejlepší způsob, jak se
vykoupit.
Před dívkami se objevil muž s mezerou v zubech a dovedl je před
Zotze, který zaujal výsostné postavení u kraje propasti. Náčelník
hleděl do zelené vody. Pak zavřel oči a začal znovu zpívat. Jeho lid i
bubeníci se k němu přidali.
Bezzubý popošel mezi Luce a Ghanan a namířil sekyrkou na
provaz, který je k sobě poutal. Luce sebou škubla a provaz povolil.
Pořád měla spoutaná zápěstí, ale její nohy už byly spojené jen s
Hanhau vpravo. Ghanan zamířila k Zotzovi.
Dívka se pohupovala sem tam a monotónně zpívala. Zezadu jí po
krku stékal pot.
Když se Zotz začal modlit k bohu deště, Daniel se naklonil k Luce
a sykl: „Nedívej se.“
A tak Luce upřela oči na Daniela a on na ni. Lidé kolem cenote
zadrželi dech. Danielův parťák ze hry hekl a zvedl sekeru. Luce
slyšela, jak její ostří zasvištělo vzduchem, a pak žuchnutí, když
useknutá hlava Ghanan dopadla na zem.
Dav zaburácel: ozývala se slova díků pro Ghanan, modlitby za to,
aby její duše přešla přímo do nebe, i dychtivé prosby o déšť.

213
 Jak si ti lidé můžou myslet, že zabití nevinné dívky vyřeší jejich
problémy? Takhle to obvykle říkal Bill, ale teď ho tu nikde neviděla.
Měl ve zvyku se někam ztratit, jakmile se na scéně objevil Daniel.
Luce nechtěla vědět, co se stalo s hlavou Ghanan. Vzápětí
uslyšela hlasité šplouchnutí a pochopila, že její tělo už dosáhlo místa
věčného odpočinku.
Bezzubý muž se objevil znovu a přesekl provaz mezi Ix Cuat a
Hanhau. Luce se roztřásla, když s ní zamířil před náčelníka. Kameny
ji ostře bodaly do bosých nohou. Nakoukla přes okraj do propasti.
Cítila, jak se jí zvedá žaludek, ale vtom se vedle ní objevil Daniel, a
hned se cítila líp. Pokynul jí, aby se otočila k Zotzovi.
Náčelník se na ni zářivě usmál a odhalil dva topasy, zasazené
mezi předními zuby. Zanotoval zpěvavou modlitbu, aby ji Chaat
přijal a aby za to jejich společenství obdaroval mnoha měsíci
vydatného deště.
Ne, pomyslela si Luce. To je všechno špatně. Odnes mě pryč!
vykřikla v duchu na Daniela. Obrátil se k ní, skoro jako by ji slyšel.
Bezzubý muž očistil kusem zvířecí kůže Ghananinu krev ze
sekery. Pak zbraň obřadně předal Danielovi, který se obrátil a
postavil se proti Luce. Tvář měl strhanou, jako by ho tíha sekery
táhla k zemi. Jeho sevřené rty byly úplně bílé. Nespouštěl z dívky své
fialové oči.
Dav ztichl. Zadržel dech. Ve stromech šustil horký vítr a sekyra
se leskla na slunci. Luce cítila, že se blíží konec, ale proč? Proč ji sem
její duše zatáhla? Co mohla zjistit o své minulosti nebo o kletbě, tím,
že si nechá useknout hlavu?
Daniel upustil sekyru na zem.
„Co to děláš?“ hlesla Luce.
Daniel neodpovídal. Zatáhl ramena dozadu, obrátil tvář
k obloze a rozhodil ruce. Zotz chtěl zasáhnout a přistoupil k
němu, ale sotva se dotkl jeho ramene, zaječel, jako by se popálil.
A pak...

214
 Z Danielových zad se rozvinula bílá křídla. Když vyrazila z ramen
do stran a rozklenula se v celé své majestátnosti nad sežehnutou
hnědou zemí, dvacet nejbližších Mayů s úlekem ucouvlo.
Přes propast se vznesly výkřiky:
„Co je zač?“
„Ten hoch má křídla!“
„To je bůh! Poslal ho Chaat!“
Luce se zaškubala v provazech, které ji poutaly za kotníky.
Potřebovala se k Danielovi rozběhnout. Snažila se k němu aspoň
šourat, až najednou...
Až se najednou nedokázala vůbec pohnout.
Bělost Danielových křídel byla až nesnesitelná. Až na to, že teď
to nebyla jeho křídla, co zářilo, byl to... celý Daniel. Jeho tělo
vypadalo, jako by spolkl slunce.
Vzduch se naplnil hudbou. Ne hudbou, ale jediným melodickým
akordem. Ohlušujícím a nekonečným, jásavým a děsivým.
Luce už ho někde slyšela... Na hřbitově Meče & kříže, tu poslední
noc jejího pobytu v polepšovně. Tu noc, kdy Daniel bojoval s
Camem a Luce nedovolili přihlížet. Tu noc, kdy ji a Penn slečna
Sophia nalákala do bývalé kaple, kdy Penn zemřela a nic už nikdy
nebylo jako dřív. I tehdy to začalo tímhle tónem, který jako by
vycházel z Daniela. Zářil tak pronikavě a jeho tělo opravdu vibrovalo
melodií.
Luce se zapotácela. Nedokázala od něj odtrhnout oči. Její kůže se
dotkla horká vlna.
Kdosi za ní vykřikl. A následoval další a další výkřik, jako by
vřískal celý sbor zděšených hlasů.
Něco hořelo. Bylo to cítit nakysle a dusivě a Luce se z toho
okamžitě zvedl žaludek. Koutkem oka zahlédla ohnivou explozi z
místa, kde stál před chvílí Zotz. Ten výbuch ji srazil dozadu a ona se
odvrátila od zářícího Daniela. Kašlala, jak se nadechla kyselého
kouře a do úst jí vletěl černý popílek.

215
 Hanhau byla pryč a na místě, kde stála, zbyl jen černý flek
spálené země. Bezzubý muž si zakrýval tvář, jak se snažil nedívat na
Daniela. Ale bylo to neodolatelné... Luce viděla, jak bezzubý rozevírá
prsty, mžourá mezi nimi — a vzápětí vybuchuje v ohnivém sloupu.
Mayové kolem cenote zírali na Daniela, a ten pohled je stál život
— jeden po druhém vybuchovali. Brzy džungli zachvátily plameny,
které spolykaly všechny kolem kromě Luce.
„Ix Cuat!“ vykřikl Daniel a natáhl se po ní.
Z jeho záře ji bolely oči, ale i když měla pocit, že se každou chvíli
zadusí, vypravila ze sebe: „Jsi nádherný.“
„Nedívej se na mě,“ zaprosil. „Když smrtelník spatří andělovu
pravou podobu, tak... Vidělas, co se stalo s ostatními. Nemůžu tě
nechat, abys mě zase tak brzy opustila. Vždycky je to tak brzy...“
„Jsem pořád tady,“ ujistila ho Luce.
„Jsi tady...“ Daniel plakal. „Vidíš mě? Vidíš mě doopravdy?“
„Vidím tě.“
A na zlomek vteřiny ho opravdu spatřila. Její pohled se pročistil.
Jeho záře byla pořád ještě pronikavá, ale už ne tak oslepující. Viděla
jeho duši. Rozpálenou doběla, neposkvrněnou, která vypadala — to
se nedalo vyjádřit jinak — jako Daniel. Bylo to jako návrat domů.
Luceiným tělem projela vlna nesmírné radosti. Kdesi vzadu v mysli
se jí rozezvonilo poznání. Takhle už ho někdy viděla.
Nebo ne?
Zatímco se její mozek snažil vylovit z minulosti ten okamžik,
který neuměla úplně pojmenovat, jeho záře ji začala pohlcovat.
„Ne!“ vykřikla, když ucítila, jak se jejího srdce zmocňuje oheň a
její tělo se osvobozuje.

„No?“ Do uší jí zaskřípal Billův kamenný hlas.

216
 Ležela opřená o chladnou kamennou stěnu uvnitř dalšího z
Hlasatelů, polapená v chladném mezičasí, kde bylo tak těžké se
něčeho přidržet. Luce se zoufale snažila vybavit si, jak Daniel tam
venku vypadal — vybavit si nádheru celé jeho odhalené duše —, ale
to nešlo. Už jí unikal. Stalo se to vůbec?
Luce zavřela oči a snažila se vybavit si přesně, jak vypadal. Ale
scházela jí slova, kterými by to mohla pojmenovat. Cítila jen to
neuvěřitelné, radostné spojení s ním.
„Viděla jsem ho.“
„Koho, Daniela? Já taky. Ten chlápek upustil sekeru, místo
aby ji použil. To byla chyba. Velká chyba.“
„Ne, já viděla... opravdu jeho. Jeho pravý já.“ Luce se zatřásl
hlas. „Bylo tak nádherný.“
„Jo tohle.“ Bill pohrdavě zavrtěl hlavou.
„Poznala jsem ho. Myslím, že už jsem ho tak viděla předtím.“
„To pochybuju.“ Bill si odkašlal. „Tohle bylo poprvý a na-
posledy, cos ho mohla takhle vidět. Vidělas ho — a umřela. To se
stane, když smrtelník spatří andělovu nespoutanou nádheru.
Okamžitě zemře. Andělská krása ho spálí.“
„Ne, tak to nebylo.“
„Vidělas, co se stalo všem ostatním. Puf — a byli pryč.“ Bill se
usadil vedle ní a poplácal ji po koleni. „Proč myslíš, že Mayové
pak začali provádět oběti prostřednictvím ohně? Sousední kmeny
objevily ohořelé ostatky a musely si to nějak vysvětlit.“
„Ano, ti lidé hned shořeli, ale já vydržela...“
„O kolik dýl? O pár vteřin? Než ses k němu obrátila? Gratuluju.“
„To se pleteš. A já vím, že už jsem ho tak viděla.“
„Jeho křídla, to možná jo. Ale kdyby Daniel odhodil svůj lidský
převlek a odhalil svý andělský já — to by tě hned zabilo.“
„Ne,“ namítla Luce. Zamyslela se. „Ty chceš říct, že Daniel mi
nikdy nemůže ukázat, kým je?“
„Ne, pokud nechce, abys shořela a s tebou všichni kolem tebe,“

217
pokrčil ramínky Bill. „Proč si myslíš, že si dává pokaždý tak pozor
na ty polibky? Jeho pravý já vždycky vyšlehne, když se vy dva
rozvášníte.“
Luce měla pocit, že za chvíli omdlí. „Tak proto někdy uhořím,
když se políbíme?“
„Co takhle potlesk tady pro dámu, lidičky?“ zeptal se Bill
cirkusovým tónem.
„Ale co ty jiný životy, kdy jsem umřela, než jsme se políbili...“
„Než jsi vůbec stačila zjistit, co je to žár vášně?“
„Zmlkni.“
„Ale vážně. Kolikrát ještě budeš muset sledovat stejný příběh,
než ti dojde, že se nic nikdy nezmění?“
„Něco se změnilo,“ namítla Luce. „Proto jsem tady a proto pořád
žiju. Kdybych ho ještě mohla uvidět — doopravdy jeho — myslím,
že bych to zvládla.“
„Ty to nechápeš!“ okřikl ji Bill zvýšeným hlasem. „Pořád o tom
mluvíš v termínech smrtelníků.“ Když se rozčilil, od pusy mu
vyletovaly kapičky slin. „Tohle je na tebe moc velký. Prostě to
nezvládneš!“
„Proč se najednou tak rozčiluješ?“
„Proto! Proto.“ Bill začal pochodovat po římse kolem ní a skřípal
zuby. „Poslouchej mě: Daniel jednou uklouznul, odhalil se, ale
víckrát už to neudělá. Nikdy. Bylo to pro něj poučení. A ty by ses
měla taky poučit: lidská bytost nemůže koukat na andělovu
skutečnou tvář, aby ji to nestálo život.“
Luce se od něj odvrátila. I ona byla čím dál rozčilenější. Třeba se
Daniel po tomhle životě v Chichén Itzá změnil, začal být v
budoucnu opatrnější. Ale co předtím?
Vstala, popošla k okraji římsy v Hlasateli a zadívala se do
nekonečné temnoty, která se nad ní rozprostírala.
Bill obletěl její hlavu, jako by se ji pokoušel zahnat zpátky. „Já
vím, na co myslíš, ale to nemůže skončit jinak než zklamáním.“

218
Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal: „Nebo i hůř.“
Ale nic z toho, co jí Bill řekne, ji nemohlo zastavit. Jestli existoval
dřívější Daniel, který se víc hlídal, pak ho Luce najde.

219
 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

BRATŘI

JERUZALÉM, IZRAEL • 27. NISSANU 2760

(ASI I. DUBNA I000 PŘ. N. L.)

Daniel nebyl ve své kůži.

Pořád ještě byl spojen s tělem, do něhož vstoupil u temných
grónských fjordů. Když vyletěl z Hlasatele, snažil se zpomalit, ale
nabral až moc velkou rychlost. Vyletěl ven, řítil se tmou a pak se
začal kutálet po kamenité zemi, až jeho hlava narazila na něco
tvrdého. Teprve pak znehybněl.
To spojení s jeho minulým já byla velká chyba. Nejjednodušší
způsob, jak rozdělit dvě různá vtělení, bylo zabít tělo. Jakmile se
duše vysvobodila z jeho klece, byla volná. Jenže Daniel se zabít
nemohl. Ledaže by měl...
Hvězdnou střelu.
Tam v Grónsku popadl jednu, která ležela vedle ohně. Gabbe ji s
sebou nosila jako symbolickou ochranu, ale nikdy by ji nenapadlo,
že Daniel se přimkne ke svému starému já a ukradne ji.
Vážně si myslel, že stačí, aby si stříbrnou špičkou přejel po hrudi,
a jeho duše se rozštěpí? Že tak pošle své staré já zpátky časem?
Byl to ale hlupák.

220
 Ne. Nejspíš by mu ujela ruka, a místo aby vysvobodil svou duši,
mohl by ji nešťastnou náhodou skutečně zabít. Jeho bezduché
nesmrtelné tělo by pak muselo věčně kráčet ve svém lidském
převleku světem, hledalo by svou duši a nakonec by se přimklo k té
druhé nejbližší: k Luceině. Pronásledoval by ji až do její smrti, a
možná i po ní.
Daniel potřeboval pomocníka. Což bylo nemožné. Zasténal a
přetočil se na záda. Zamžoural pak do jasného slunce nad svou
hlavou.
„Vidíš?“ pronesl hlas nad ním. „Já ti říkala, že jsme na správným
místě.“
„Nechápu, jak může bejt tohle...,“ další hlas, tentokrát chlapecký,
„...nějakej důkaz, že to děláme správně.“
„Ale no tak, Milesi. Přece kvůli tomu, že tě Daniel štve,
nepropásneme šanci najít Luce. On o ní určitě ví.“
Hlasy se přiblížily. Daniel otevřel oči a proti slunci zamžoural na
paži, která se k němu napřáhla.
„Nazdar. Nepotřebuješ pomoct se vstáváním?“
Shelby. Luceina kamarádka z Pobřežní akademie.
A Miles. Ten, co se s ním Luce líbala.
„Co tady vy dva děláte?“ vyštěkl Daniel a ignoroval Shelbyinu
nabízenou ruku. Promnul si čelo a otočil se za sebe. Už viděl, nač
narazil — na šedivý kmen olivovníku.
„Co asi tak myslíš? Hledáme Luce.“ Shelby se zadívala na Daniela
a nakrčila nos. „Co je to s tebou?“
„Nic.“ Daniel se pokusil postavit, ale byl tak omámený že se zase
složil k zemi. Přimknutí — a hlavně to, že zatáhl své minulé já do
dalšího života — s ním pořádně zamávalo. Cítil své staré já uvnitř,
jak sebou zmítá a buší pěstmi na své vězení, jak si odírá svou duši.
Věděl, že nefilimové dokážou vycítit, že se mu stalo něco
nevýslovného. „Vraťte se domů, vetřelci. Čí

221
 Hlasatel vás sem dovedl? Víte, do jakého maléru se můžete
dostat?!“
V tu chvíli se mu před obličejem zalesklo něco stříbrného.
„Vem nás za Luce.“ Miles mířil stříbrným šípem na Danielův krk.
Oči mu zakrýval okraj baseballové čapky, ale ústa měl zkroucená v
nervózní grimase.
Daniel se zatvářil ohromeně. „Vy... vy máte hvězdnou střelu...“
„Milesi!“ zašeptala rozčileně Shelby. „Co s tím krámem sakra
děláš?“
Matná hlavice šípu se zachvěla. Miles byl očividně nervózní.
„Zůstalo to ležet na dvorku, když zmizeli Vyhnanci,“ řekl Danielovi.
„Cam jeden sebral, a v tom zmatku si nikdo nevšiml, že já si taky
vzal jeden. Tys vyrazil za Luce, a my vyrazili za tebou.“ Obrátil se k
Shelby. „Napadlo mě, že by se to mohlo hodit. K sebeobraně.“
„Ne abys ho zabil!“ vyštěkla na spolužáka Shelby. „Idiote.“
„Nech ho,“ pronesl omámeně Daniel a posadil se. „To
nic.“
Hlava se mu točila, myšlenky vířily. Jaké jsou šance? Tohle
předtím viděl jen jednou. S přimykáním žádné zkušenosti neměl.
Ale jeho minulé já se zuřivě kroutilo uvnitř. Takhle to dlouho
nevydrží. Existovalo jen jedno řešení: a to držel v ruce Miles.
Ale jak má toho kluka přesvědčit, aby ho napadl, aniž mu bude
muset všechno vysvětlovat? A může věřit nefilimovi?
Ucouvl, až se jeho ramena opřela o kmen olivovníku, a pak se
začal pomalu zvedat, klouzal po něm zády vzhůru. Ukázal Milesovi
prázdné ruce, aby Lucein ctitel věděl, že se nemá čeho bát. „Měls
šerm?“
„Cože?“ vyhrkl zmateně Miles.
„Na Pobřežní akademii. Měls hodiny šermu, nebo ne?“
„Ty jsme měli všichni. Bylo to dost k ničemu a moc mi to nešlo,
ale...“

222
 Víc už Daniel slyšet nepotřeboval. „En garde!“ vykřikl a vytál
ukryty šíp jako kord.
Miles vytřeštil oči a okamžitě zvedl svůj šíp.
„Do hajzlu,“ zavrčela Shelby a ucouvla od nich. „Hele, kluci, ale
fakt — nechte toho!“
Hvězdné střely byly kratší než kordy, ale o něco delší než běžné
šípy. Byly lehounké jako pírko, ale tvrdé jako diamant. Pokud budou
Daniel a Miles hodně, hodně opatrní, můžou z toho vyváznout živí.
A Daniel se s Milesovou pomocí snad odkáže osvobodit od svého
minulého já.
Sekl hvězdnou střelou do vzduchu a vydal se proti nefilimovi.
Miles zareagoval, jak se učil, odrazil jeho střelu. Když se šípy ve
vzduchu střetly, neozvalo se zazvonění, jaké provázelo dotek kordů.
Místo toho to mohutně zadunělo. Rána se rozlehla celým údolím a
země pod nohama protivníků se zachvěla.
„Tvoje výuka šermu přece jen k něčemu byla,“ ujistil Daniel
Milese, zatímco držel svou zbraň zkříženou s chlapcovou. „Připravila
tě na okamžik, jako je tenhle.“
„Na okamžik,“ zafuněl Miles, když znovu zaútočil a znovu se v
povětří střetl s Danielovým šípem, „jako tenhle?“
Jejich paže strnuly. Hvězdné střely vytvořily nehybné X.
„Potřebuju, abys mě osvobodil od mého dřívějšího vtělení, k
němuž jsem přimkl svou duši,“ odpověděl prostě Daniel.
„Co to...,“ zamumlala Shelby opodál.
Po Milesově tváři přelétl zmatený výraz a jeho ruka se zachvěla.
Zbraň mu vypadla a zaduněla o zem. Miles se zajíkl a vrhl se pro ni.
Vzápětí se zděšeně obrátil k Danielovi.
„Já na tebe nechci útočit,“ ujistil ho Daniel. „Potřebuju, abys ty
zaútočil na mě.“ Podařilo se mu na soupeře vyzývavě zamrkat. „No
tak. Do toho. Ty víš, že to chceš. Tohle chceš už dlouho.“

223
 Miles vyrazil. Tentokrát držel hvězdnou střelu spíš jako oštěp.
Daniel na to byl připravený, přikrčil se, otočil ke straně a švihem
vyrazil svým šípem proti Milesovu.
Znovu se zaklesli. Daniel mířil na Milesovo rameno, využíval
svou sílu, aby udržel nefilima od sebe. Miles mířil špičkou šípu na
Danielovo srdce.
„Chceš mi pomoct?“ zeptal se Daniel.
„Co z toho budu mít?“ vyštěkl chlapec.
Daniel se na chvíli zamyslel. „Luceino štěstí,“ odpověděl nakonec
prostě.
Miles neřekl ano. Ale neřekl ani ne.
„Takže teď,“ Danielovi se trochu zachvěl hlas, „přejedeš velice
opatrně špičkou šípu po mém hrudníku, přesně uprostřed, shora
dolů. Nesmíš mi probodnout kůži, jinak mě zabiješ.“
Miles se potil. Tvář měl bílou. Střelil očima po Shelby.
„Udělej to,“ zašeptala dívka.
Hvězdná střela se zachvěla. Všechno měl teď v rukou tenhle
nefilim. Matná hlavice šípu se dotkla Danielovy hrudní kosti a
pomalu klouzala dolů.
„Ježiši,“ vyjekla zděšeně Shelby. „On taje.“
Daniel cítil, jak se mu z kostí zvedá jedna vrstva kůže. Jeho
minulé já se oddělovalo. Jed odloučení mu proudil žilami, bořil se
hluboko do vláken jeho křídel. Ta bolest byla tak krutá, až se mu z
toho chtělo zvracet, vzlínala v něm jako přílivová vlna. Jeho vidění se
zahalilo mračnem, v uších mu zvonilo. Upustil šíp na zem. Vzápětí
ucítil, jako by do něj cosi mohutně narazilo. Chladný závan
vzduchu. Dlouhé zarachocení, dvojí zadunění, a pak...
Danielovo vidění se rozmlžilo. Zvonění ustalo. Cítil lehkost a
prostotu.
Cítil svobodu.
Miles ležel na zemi před ním a ztěžka oddychoval. Hvězdná
střela, kterou měl v ruce Daniel, zmizela. Anděl se otočil a zahlédl za

224
sebou stát přelud svého minulého já, šedý a mihotavý, s uhlově
černýma očima a zuby, a s hvězdnou střelou v ruce. Jeho profil se v
horkém vzduchu chvěl jako špatně naladěný televizní obraz.
„Omlouvám se,“ řekl Daniel, natáhl se a uchopil své minulé já v
místech, kde mu vyrůstala křídla. Když svůj stín zvedl ze země, cítil
se slabý a u konce s dechem. Zoufale nahmatal okraje brány
Hlasatele, jímž přicestovali oba Danielové před rozdělením. „Tvůj
čas přijde,“ ujistil se.
A vrazil své minulé já do Hlasatele.
Díval se, jak se otvor v horkém vzduchu chvěje. Jeho druhé tělo
vydalo hvízdavý zvuk, když vklopýtalo mimo čas, jako by padalo z
útesu. Vzápětí se Hlasatel roztrhal na kousíčky a zmizel.
„Co se to sakra dělo?“ zeptala se Shelby, která pomáhala Milesovi
na nohy.
Nefilimský chlapec byl bledý jako smrt. Třeštil oči na svoje ruce,
které obracel dlaněmi vzhůru, jako by je ještě nikdy neviděl.
Daniel se k němu otočil. „Děkuju ti.“
Chlapcovy modré oči vypadaly zároveň zděšeně i dychtivě —
jako by z Daniela toužil vytáhnout do nejmenších podrobností, co se
zrovna stalo, ale zároveň nechtěl dát najevo svoje vzrušení. I Shelby
došla slova, což se stávalo jen zřídka.
Daniel Milesem až dosud opovrhoval. A Shelby, která prakticky
dovedla Vyhnance k Luce, ho dráždila. Ale v tu chvíli pod
olivovníkem pochopil, proč se s nimi Luce přátelí. A byl za to
vděčný.
V dálce se ozval zvuk rohu. Miles a Shelby nadskočili.
Byl to šofar, posvátný beraní roh, který vydával dlouhý nosový
zvuk. Často se využíval jako signál začátku obřadů a slavností.
Daniel se až do té chvíle nestačil pořádně rozhlédnout, aby zjistil,
kde právě je.
Všichni tři stáli v potrhaném stínu olivovníku na kraji nízkého
pahorku. Kopec se před nimi svažoval do širokého, plochého údolí,

225
porostlého zahnědlou trávou, kterou nikdy nesekala lidská ruka.
Uprostřed údolí se táhl úzký pruh zeleně kolem říčky, na jejíchž
březích rozkvétaly luční květiny.
Na východním břehu řeky se k sobě choulila skupinka stanů.
Stály kolem čtvercové budovy z bílého kamene, s mřížkovou
dřevěnou střechou. To bučení šofaru muselo přicházet z chrámu.
Do dveří chrámu vcházel zástup žen v dlouhých barevných
pláštích, které jim splývaly ke kotníkům, a další ženy zase vycházely
ven. Nosily hliněné džbány a bronzové podnosy s jídlem, jako by
chystaly nějakou slavnost.
„Ach,“ vydechl Daniel s hlubokou melancholií probuzené
vzpomínky.
„Co je?“ zeptala se Shelby
Daniel se přidržel kapuce Shelbyiny mikiny s maskovacím
vzorem. „Jestli tady hledáte Lucindu, tak ji nenajdete. Zemřela před
měsícem.“
Miles vypadal, jako by se dávil.
„On myslí tu tehdejší Lucindu,“ připomněla mu Shelby. „Ne naši
Luce. Že jo?“
„Vaše Luce — moje Luce — tady taky není. Tohle místo nikdy
nepoznala, takže ji sem Hlasatel nemohl zavést. Ale to ani ten váš.“
Shelby a Miles si vyměnili pohledy. „Říkals, že hledáš Luce,“
ozvala se Shelby. „Ale jestli tady nikdy nebyla, tak co tady děláš?“
Daniel se zadíval skrz ně, do údolí. „Nedokončená záležitost.“
„Kdo je to?“ zeptal se Miles a ukázal na ženu v dlouhé bílé říze.
Byla vysoká a štíhlá, se zrzavými vlasy, které jí jiskřily na slunci. Její
šaty měly hluboký výstřih, v němž byla vidět její zlatavá pokožka.
Něco si tiše a něžně prozpěvovala — škádlivou píseň, která k nim
zalétala jen v útržcích.
„To je Lilith,“ pronesl zvolna Daniel. „Má se dneska vdávat.“

226
 Miles vykročil po cestičce, která vedla z pahorku do údolí a k
chrámu, jenž stál desítky metrů pod nimi. Zastavil se na začátku
svahu, jako by chtěl mít lepší výhled.
„Milesi, počkej!“ okřikla ho Shelby a popoběhla za ním. „Tohle
není jako ve Vegas. Tohle je nějaká jiná... úplně jiná doba, sakra.
Nemůžeš se vrhnout tam dolů jen proto, že vidíš hezkou holku.“
Otočila se k Danielovi, jako by ho žádala o pomoc.
„Buďte opatrní,“ vyzval je Daniel. „Jděte přikrčení, aby vás
skrývala tráva. A když se zastavím, zastavte se taky.“
Trojice se obezřetně vydala klikatou stezkou z kopce a zastavila
se vedle břehu, o kus dál po proudu od chrámu. Všechny stany byly
ozdobené věnci z blatouchů a žlutých kasií. Teď už byli na doslech
od Lilith a dalších dívek, které chystaly svatbu. Dívky se smály a
připojovaly se k nevěstinu zpěvu, zatímco jí zaplétaly dlouhé zrzavé
vlasy do bohatého copu, který jí obtočily kolem hlavy.
Shelby se obrátila k Milesovi: „Nepodobá se trochu naší Lilith z
Pobřežní akademie?“
„Ne,“ odpověděl okamžitě Miles. Chvíli si dívku prohlížel. „No,
trošku možná. To je divný.“
„O tý ti asi Luce nic neříkala,“ prohodila Shelby k Danielovi. „Je
to děsná mrcha.“
„To dává smysl,“ ozval se Daniel. „Vaše Lilith možná pochází ze
stejného pokolení zlých žen. Jejich pramáti byla Adamova první
žena Lilith.“
„Adam měl víc manželek?“ podivila se Shelby. „A co Eva?“
„Lilith byla jeho ženou před Evou.“
„Před Evou? To je blbost.“
Daniel zavrtěl hlavou. „Nebyli manželé dlouho, když ho Lilith
opustila. Adamovi to zlomilo srdce, ale nakonec potkal Evu. Jenže
Lilith mu nikdy nezapomněla, že ji nahradil. Chodila pak po zemi a
proklínala potomky, které Adam s Evou zplodili. A její potomci...

227
někdy jsou zpočátku dobří, ale nakonec... no, jablko nepadne daleko
od stromu.“
„To je teda zmatek,“ zamumlal Miles. Vypadal, jako by ho pohled
na krásnou zrzku hypnotizoval.
„Hele, chceš říct, že ta Lilith Cloutová, co mi v devátý třídě
podpálila vlasy, je vážně pekelná stvůra? Takže jsem udělala dobře,
když jsem proti ní použila vúdú?“
„Asi ano,“ pokrčil rameny Daniel.
„Konečně zadostiučinění.“ Shelby se rozesmála. „Proč se o
tomhle neučíme v angeologii?“
„Psst.“ Miles ukázal k chrámu. Lilith nechala dívky, aby
dokončily přípravy k jejímu sňatku (spletly girlandu ze žlutých a
bílých poupat nad vchodem do chrámu a zavěsily na nízké větve
okolních dubů stužky s malými stříbrnými zvonky) a vydala se k
řece. Kráčela k místu, kde se ukrývali Daniel, Shelby a Miles.
Dívka nesla kytici bílých lilií. Když došla k řece, otrhala pár
poupat a hodila je na hladinu. Pořád si ještě tiše prozpěvovala. Pak
se vydala podél břehu směrem k severu, k velkému starému
rohovníku, jehož větve se skláněly k vodě.
Pod stromem seděl chlapec a zíral do proudu. Dlouhé pokrčené
nohy si objímal paží a tiskl je k hrudi. Druhou rukou házel do vody
žabky. V opáleném obličeji mu jiskřily zelené oči. Tmavé vlasy měl
trochu pocuchané a mokré z nedávné koupele.
„Panebože, to je...“ Danielova dlaň se přitiskla na Shelbyina ústa
dřív, než dívka stačila vykřiknout.
Téhle chvíle se bál. „Ano, je to Cam, ale ne ten, kterého znáte.
Jsme tisíce let zpátky v minulosti.“
Miles přimhouřil oči. „Ale i tenkrát byl zloduch.“
„Ne,“ omítl Daniel. „Nebyl.“
„Cože?“ podivila se Shelby.
„Byly doby, kdy jsme všichni patřili k jedné rodině. Cam byl můj
bratr. Nebyl zlý..., tehdy ještě ne. A možná není ani teď.“

228
 Fyzicky byl jediný rozdíl mezi Camem, jehož znali Miles a
Shelby, a tímhle chlapcem z dávné minulosti jedině v absenci
spáleného tetování na krku, které dostal od Satana, když se přidal k
peklu. Jinak Cam vypadal úplně stejně jako teď.
Až na tu starostmi zbrázděnou tvář. Takový výraz u něj Daniel už
tisíce let neviděl. Možná naposledy v tomhle okamžiku.
Lilith se zastavila za ním a objala ho rukama kolem krku tak, že
mu její dlaně spočívaly na srdci. Cam se ani neohlédl a zakryl její
ruce svýma. Oba spokojeně zavřeli oči.
„Tohle vypadá dost důvěrně,“ ozvala se šeptem Shelby. „Neměli
bysme... no, připadám si fakt divně.“
„Tak běž pryč,“ pronesl zvolna Daniel. „A bud opatrná...“
Umlkl. Ke Camovi a Lilith někdo kráčel.
Mladý muž byl vysoký a opálený, oblečený v dlouhém bílém
rouchu. V ruce nesl stočený pergamen. Plavou hlavu měl sklopenou,
ale byl to očividně Daniel.
„Já nikam nejdu.“ Miles upíral oči na Danielovo minulé já.
„Počkat, já myslela, že jsme ho zrovna nacpali do Hlasatele?“
Shelby se zatvářila zmateně.
„To bylo moje pozdější já,“ vysvětlil jí Daniel.
„Prej pozdější já!“ Shelby si odfrkla. „Kolik Danielů se tady
potuluje?“
„Tamten byl z doby dva tisíce let od tohohle okamžiku, což je
zároveň minus tisíc let od naší současnosti. Neměl tady co dělat.“
„My jsme teď tři tisíce let v minulosti?“ zeptal se Miles.
„Ano. A vy tady taky nemáte co dělat.“ Daniel se na něj zamračil.
„Ale tamta moje minulá verze,“ ukázal na bíle oděného mladíka,
který právě přistoupil ke Camovi a Lilith, „ta sem patří.“
Lilith na druhém břehu se usmála. „Bud zdráv, Dani!“
Dívali se, jak si Dani kleká vedle dvojice a rozbaluje svitek.
Daniel si vzpomínal: byla to svatební smlouva. Celou ji tehdy sepsal

229
v aramejštině. On měl také vést obřad. Cam ho o to požádal už před
několika měsíci.
Lilith a Cam si pročítali dokument. Tak se k sobě hodili,
vzpomněl si Daniel. Ona mu skládala písně a trávila hodiny trháním
lučního kvítí, které mu vetkala do šatů. A on jí dával všechno.
Naslouchal jejím snům, uměl ji rozesmát, když byla smutná. Oba
byli temperamentní, a když se hádali, slyšel to celý kmen. Ale žádný
z nich v sobě neměl ani zárodek té temnoty, která je pohltila, když
se rozdělili.
„A co tohle tady?“ Lilith ukázala na jednu řádku. „Tady se píše, že
budeme oddáni u řeky. Ale ty víš, že chci mít obřad v chrámu,
Came.“
Cam a Daniel si vyměnili pohledy a Cam se natáhl po nevěstině
ruce. „Lásko, už jsem ti říkal, že to nemůžu.“
Lilithin hlas povyskočil. „Ty si mě odmítáš vzít před tváří boží?
Ale moje rodina jiný sňatek neuzná! Proč?!“
„Jejda,“ šeptla Shelby na druhé straně řeky. „Už vidím, k čemu to
spěje. Cam se nemůže oženit v chrámu, nemůže tam ani strčit nos,
protože...“
Miles ji tiše doplnil: „Protože kdyby padlý anděl vstoupil do boží
svatyně...“
„Shořela by v plamenech,“ dokončila Shelby.
Nefilimové měli pravdu, ale Daniela překvapilo, jak silné
zoufalství se ho zmocnilo. Cam miloval Lilith a ona jeho. Měli šanci
udělat z jejich lásky něco smysluplného, a pokud šlo o Daniela —
tak k čertu se vším ostatním. Proč Lilith tolik trvala na tom, že chce
mít svatbu v chrámu? Proč jí Cam svoje odmítnutí nějak věrohodně
nevysvětlil?
„Tam nevstoupím.“ Cam se otočil směrem, kde byl vidět bílý
chrám.
Lilith vypadala, že má na krajíčku. „Tak mě nemiluješ.“

230
 „Miluju tě víc, než bych sám považoval za možné. Ale to na věci
nic nemění.“
Lilith se zmocnil hněv. Cítila snad, že v Camově odmítnutí se
skrývá víc, než jen pouhé odepření jejího přání? To si Daniel
nemyslel. Dívka zaťala ruce v pěst a vyrazila dlouhé, pronikavé
zavřísknutí.
Její výkřik jako by otřásl celou zemí. Popadla Cama za zápěstí a
přitiskla ho zády ke stromu. Ten se ani nebránil.
„Moje babička tě nikdy neměla ráda.“ Ruce, kterými Lilith Cama
držela, se jí třásly. „Vždycky o tobě říkala strašné věci a já tě pořád
bránila. Teď to vidím. Ve tvých očích i ve tvé duši.“ Zabodla do něj
pohled. „Přiznej to.“
„Co mám přiznat?“ zeptal se zděšeně Cam.
„Že jsi zlý člověk. Že jsi — ty víš co.“
Bylo zřejmé, že to sama Lilith neví. Znala jen střípky z klepů,
které se o něm mezi lidmi šířily — že je zlo, čaroděj, že provádí
magii. Chtěla slyšet pravdu od něj.
Daniel věděl, že Cam by se Lilith mohl přiznat, ale neudělá to.
Obával se toho.
„Nejsem takový, jak o mně vykládají, Lilith,“ ozval se. „Nejsem
zlo.“
Daniel věděl, že to je pravda, ale znělo to jako lež. Cam byl teď
na pokraji toho nejhoršího rozhodnutí, jaké kdy udělal. Tenhle
okamžik mu zlomil srdce a pustil do něj pozdější temnotu.
„Lilith,“ zaprosil Dani a odtáhl dívčiny ruce od Camova krku, „on
není...“
„Nepleť se do toho,“ varoval ho Cam. „Stejně to nemůžeš
napravit.“
„To nemůže. Je po všem!“ Lilith ho pustila a Cam spadl po zádech
na zem. Dívka popadla manželskou smlouvu a hodila ji do řeky.
Pergamen se pomalu zatočil v proudu a začal klesat ke dnu.
„Doufám, že budu žít tisíc let a budu mít tisíc dcer, aby vždycky

231
existovala nějaká žena, která bude proklínat tvoje jméno!“ Plivla mu
do tváře a rozběhla se k chrámu. Bílé šaty za ní vlály jako plachta.
Camova tvář byla stejně bělostná jako dívčina říza. Natáhl se po
Danielově nabízené ruce, aby mohl vstát. „Máš hvězdnou střelu,
Dani?“
„Ne.“ Daniho hlas se zachvěl. „Nemluv takhle. Zase ji získáš,
nebo...“
„Byl jsem blázen, když jsem si myslel, že můžu milovat
smrtelnici!“
„Měls jí to povědět,“ namítl Dani.
„Povědět? Co se mi stalo — nám všem? Povědět jí o Pádu a všem
ostatním?“ Cam se naklonil k Danimu. „Možná má Lilith pravdu.
Slyšel jsi to: celá vesnice mě má za démona. I když nepoužijí tenhle
výraz.“
„Nic o tobě nevědí.“
Cam se od něj odvrátil. „Celou dobu jsem se to snažil popírat,
Dani. Ale láska je beznadějná.“
„Není.“
„Je. Pro duše jako my. Uvidíš sám. Možná to vydržíš déle než já,
ale uvidíš sám. Oba si nakonec budeme muset zvolit.“
„Ne.“
„To byl rychlý protest, bratře.“ Cam sevřel Daniho rameno.
„Začínám si o tebe dělat starosti. Přemýšlel jsi už o tom..., přejít na
druhou stranu?“
Dani se mu vytrhl. „Přemýšlím jen o ní. Počítám vteřiny, kdy
budeme zase spolu. Vybral jsem si ji, a ona si vybrala mě.“
„Tak osamělý...“
„To není osamělost,“ namítl prudce Dani. „To je láska. Stejná
láska, po jaké toužíš i ty...“
„Mluvil jsem o sobě. Nejsem tak ušlechtilý jako ty. Bojím se, že
jednoho dne nastane změna.“
„Ne.“ Dani přistoupil ke Camovi. „To bys neudělal.“

232
 Ten od něho ucouvl a odplivl si. „Všichni nemáme to štěstí, že by
nám kletba zajistila věčnou lásku.“
Daniel si vzpomněl, jak ho ta bezmocná urážka rozzuřila. Ale
stejně neměl právo vyslovit to, co vyslovil: „Tak si jdi. Nikomu
chybět nebudeš.“
Cam zatáhl ramena a jeho křídla vystřelila nad hlavu. Roztáhl je
do stran a nabral do nich závan horkého vzduchu, který zalétl až k
Danielovi, Shelby a Milesovi na druhém břehu. Všichni vzhlédli.
Camova křídla, byla mohutná a zářící a...
„Počkat,“ zašeptala užasle Shelby, „nejsou zlatý!“
Miles zamžikal. „Jak je to možný?“
Samozřejmě že to nefilimy zmátlo. Rozdíl v zabarvení křídel byl
stejně jasný jako rozdíl v barvě pleti: zlatá měli démoni, stříbrná
nebo bílá všichni ostatní. A o Camovi věděli, že je démon. Daniel teď
neměl náladu těm dvěma vysvětlovat, proč jsou Camova křídla čistě
bílá, zářící jako démanty, jiskřivá jako zasněžená krajina v paprscích
slunce.
Ten dávný Cam ještě nepřešel na druhou stranu. Ale už měl
nakročeno.
Ten den ztratila Lilith svého milého a Daniel ztratil bratra. Od
onoho dne z nich byli nepřátelé. Mohl ho Daniel zastavit? Co kdyby
se od něj neodvrátil a nerozevřel vlastní křídla jako štít, jak se teď
pozoroval?
Měl něco udělat. Celé tělo ho bolelo touhou vyrazit z úkrytu v
keřích a zastavit Cama — aspoň teď. Jak jiné by všechno mohlo být!
Camova a Daniho křídla tehdy ještě neměla ono mučivé
magnetické puzení, které je k sobě později bezděčně nachylovalo. V
tu chvíli je k sobě táhlo a zároveň odpuzovalo jen jedno: tvrdohlavé
lpění na svém názoru, odvěká sourozenecká rivalita.
Oba andělé se odlepili od země zároveň, ale každý se rozlétl na
jinou stranu. Dani zamířil po nebi k východu, Cam k západu. Trojice

233
anachronismů v křoví tak byla jediná, kdo mohl pozorovat, jak se do
Camových křídel zakousla zlatá záře. Bylo to jako oslepující záblesk.

234
 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

VYRYTÉ DO KOSTÍ

JIN, ČÍNA • QUING MING (PŘIBLIŽNĚ 4. DUBNA IO46 PŘ. N. L.)

Na konci tunelu Hlasatele čekal oslepující jas. Políbil její pokožku

jako slunce brzy ráno v domě jejích rodičů v Georgii.
Luce se k němu vrhla.
Nespoutaná nádhera. Tak Bill nazval Danielovu planoucí duši.
Pouhý pohled na Danielovo pravé já poslal celé mayské společenství
během chvilky do plamenů. Včetně Ix Cuat, Luceina minulého
vtělení.
Ale bylo v tom ještě něco.
Ten okamžik těsně před smrtí, když se Luce cítila Danielovi blíž
než kdy předtím. Bylo jí jedno, co tvrdí Bill: ona věděla, že
Danielovu duši poznává. Musí ji vidět znova. Třeba to půjde tak, aby
to přežila. Musí se o to aspoň pokusit.
Vyletěla z Hlasatele do chladné prázdnoty rozlehlé ložnice.
Místnost byla aspoň desetkrát větší než jakákoli z těch, které
Luce kdy viděla, a všechno v ní působilo rozmařile. Podlahu tvořil
hladký mramor pokrytý koberci z celých zvířecích kůží. Jedna z
kožešin měla i Zachovalou tygří hlavu. Štítovou doškovou střechu
podepíraly čtyři sloupy ze spleteného bambusu. Blízko otevřeného

235
okna stála obrovská postel s nebesy a pokrývkami ze zlatozeleného
hedvábí.
Na okenní římse stál maličký dalekohled. Luce ho zvedla,
roztáhla závěs a vykoukla ven. Když si přiložila dalekohled k očím,
byl na omak těžký a chladný.
Ocitla se uprostřed velkého města obehnaného hradbami. Stála
asi na úrovni druhého poschodí a pod sebou viděla kamenný
labyrint uliček se stavbami z proutí a hlíny. Vzduch tu byl horký a
voněl po třešňových květech. Po modré obloze letěli dva barevní
ptáci.
Luce se obrátila k Billovi. „Kde to jsme?“ Tohle místo ji připadalo
stejně cizí jako svět Mayů a stejně vzdálené v čase.
Bill pokrčil ramínky a otevřel pusu, aby jí odpověděl, ale
„Psst,“ šeptla Luce.
Vzlyk.
Někdo tady tiše, tlumeně plakal. Luce se soustředila na to, odkud
zvuk vychází. Uslyšela ho znovu, za klenutým obloukem v protilehlé
části místnosti.
Luce se bosky vydala po kamenné podlaze k oblouku. Vzlykot
jako by ji za sebou vábil a volal. Úzký chodníček se otevíral do další
prostorné komnaty. Tahle byla bez oken a s nízkým stropem, jen
matně osvětlená desítkami bronzových lampiček.
Uprostřed rozeznala malý kamenný bazének a lakovaný stolek
plný nádobek s voňavými oleji, které dodávaly celé místnosti
kořeněnou a teplou vůni. V rohu místnosti stála ohromná zelená
skříň. Do jejích dveří byli vyrytí tři draci, kteří se na Luce potměšile
usmívali, jako by věděli něco, co ona neví.
A uprostřed ležela na zemi mrtvola.
Než Luce stačila rozeznat něco dalšího, spatřila, jak se k ní
přibližuje jasně bílé světlo. Byla to ta záře, kterou viděla z tunelu
Hlasatele.
„Co je to?“ zeptala se Billa.

236
 „Ehm... ty to vidíš?“ podivil se chrlič. „To je tvoje duše. Další
způsob, jak můžeš rozeznat svoje minulý vtělení, když vypadají
fyzicky jinak než ty.“ Odmlčel se. „Ty sis toho předtím nevšimla?“
„Podle mě to vidím prvně.“
„Jo!“ vyrazil radostně Bill. „To je dobrá zpráva. Děláme pokroky.“
Luce si najednou připadala vyčerpaná a prázdná. „Já myslela, že
je to Daniel.“
Bill si odkašlal, jako by měl něco na jazyku, ale nechal si to pro
sebe. Záře se na jeden úder srdce rozjasnila ještě víc, ale vzápětí
potemněla tak náhle, že Luceiným očím chvíli trvalo, než si na to
přivykly.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí hrubě jakýsi hlas.
Tam, kde bylo předtím světlo, stála hezká, asi sedmnáctiletá
Číňanka — příliš mladá a příliš elegantní, než aby ji člověk čekal nad
mrtvolou.
K pasu jí visely tmavé husté vlasy, které kontrastovaly s jejím
dlouhým bílým hedvábným rouchem. Vypadala sice líbezně, ale
zároveň odhodlaně.
„To jsi ty,“ hučel Luce do ucha Bill. „Jmenuješ se Lu Sin a bydlíš
na předměstí města Jin. Jsme na konci vlády dynastie Sang, něco
přes tisíc let před naším letopočtem, kdyby sis chtěla dělat
poznámky.“
Luce nejspíš musela Lu Sin připadat jako divoška, když tu stála v
šatech ze zvířecí kůže a s kostěným náhrdelníkem na krku, vlasy
zacuchané a slepené. Kdy se na sebe naposledy podívala do zrcadla,
koupala se? A taky... mluví s neviditelným chrličem.
Ale zase... Lu Sin tady drží stráž u mrtvého a dívá se na ni s tím
svým výrazem nehraj-si-se-mnou, což taky vypadalo trochu
bláznivě.
Ach bože. Luce si nevšimla nože s tyrkysovou rukojetí vedle
mrtvoly. Ani kaluže krve na mramorové podlaze.
„Co mám...,“ ohlédla se po Billovi.

237
 „Ty!“ vyštěkla na ni Lu Sin překvapivě silným hlasem. „Pomoz mi
ukrýt tělo.“
Mrtvý měl vlasy na spáncích bílé. Vypadal tak na šedesátníka, ale
pod složitě vyšívanými a barevnými šaty a pláštěm měl ukryté štíhlé,
svalnaté tělo.
„Já, ehm — nemyslím, že...“
„Jakmile zjistí, že král je mrtvý, budeme mrtvé i my dvě.“
„Cože?“ vyjekla Luce. „I já?“
„Ty, já a většina lidí v tomhle paláci. Jak jinak by našli tisíc
obětních těl, která se musejí pohřbít spolu s ním?“ Dívka si otřela
oči štíhlými prsty plnými prstenů. „Tak pomůžeš mi, nebo ne?“
Luce se na pokyn Číňanky ujala králových nohou, zatímco Lu Sin
ho vzala v podpaží. „Ten král...,“ Luce vycházela z úst stará slova z
období Sang, jako by jimi mluvila odjakživa, „on... byl...“
„Není to tak, jak to vypadá.“ Číňanka hekla pod tíhou mužova
těla. Král byl těžší, než na první pohled vypadal. „Nezabila jsem ho.
Aspoň ne...“ Odmlčela se. „Ne fyzicky Byl mrtvý, už když jsem přišla
sem.“ Ušklíbla se. „Bodl se do srdce. Vždycky jsem tvrdila, že žádné
nemá, ale teď mi dokázal můj omyl.“
Luce se podívala na muže. Jedno oko měl otevřené, rty
zkroucené. Vypadal, jako by opouštěl tento svět v utrpení. „Byl to
tvůj otec?“
Když dovlekly tělo k obrovské zelené skříni, Lu Sin ji nohou
otevřela, ucouvla a hodila polovinu těla dovnitř.“
„Měl to být můj manžel,“ pronesla chladně. „A byl by strašný.
Předkové našemu sňatku požehnali, ale já nechtěla. Člověk chce
zažít trochu romantiky — nestojím o bohaté staré ženichy.“ Zadívala
se na Luce, která pomalu položila královy nohy na dno skříně. „Z
jakých končin jsi to sem přišla, že se k vám ještě nedonesla zvěst o
králově zasnoubení?“ všimla si Luceiných mayských šatů a dotkla se
lemu její krátké hnědé sukénky. „Najali tě, abys vystupovala na
svatební hostině. Jsi tanečnice? Nebo kejklířka?“

238
 „To přesně ne.“ Luce ucítila, jak jí zrudly tváře, když si sukni
popotáhla níž. „Hele, to tělo tady nemůžeme nechat. Někdo ho
najde. Je to přece král, ne? A tady je všude krev.“ Lu Sin sáhla do
dračí skříně a vylovila z ní kus rudého hedvábí. Byly to krásné šaty s
maličkými černými květy vyšitými kolem výstřihu. Ale Lu Sin se
nerozpakovala použít roucho jako hadr na podlahu. Vzápětí vylovila
druhé, modré šaty, a hodila je po Luce, aby jí pomohla.
„Tak jo,“ hekla Luce konečně. „Ale co ten nůž?“ Ukázala na
bronzovou dýku, pokrytou až po jílec královou krví.
Lu Sin vmžiku schovala dýku do záhybů svých šatů. Pak se
podívala na Luce, jako by chtěla říct: Ještě něco?
„Co je to tamhle?“ Luce ukázala na něco, co připomínalo malý
želví krunýř. Všimla si, že to vypadlo králi z ruky, když ho vlekly ke
skříni.
Lu Sin se svezla na kolena, odhodila zakrvácené šaty a popadla
krunýř. „Věštecká kost,“ hlesla. „Ta je důležitější než deset králů.“
„Co to je?“
„Jsou v ní odpovědi bohů.“
Luce přistoupila blíž a klekla si, aby viděla, co její předchůdkyni
tak uchvátilo. Opravdu to byl želví krunýř, ale maličký a naleštěný a
hladký. Když se Luce naklonila blíž, viděla malované čínské znaky,
které dokázala snadno přečíst:
Je mi Lu Sin věrná, nebo miluje jiného?
V dívčiných očích se objevily slzy, které prolomily chladné
sebeovládání, jež dávala najevo před Luce. „Ptal se předků,“ šeptla a
zavřela oči. „Museli mu povědět o mé zradě. Já — nemohla jsem si
pomoct.“
Daniel. Určitě mluví o Danielovi. O tajné lásce, kterou před
králem skrývala. Ale asi ne dost dobře.
Luce pro Lu Sin zabolelo srdce. Chápala každou buňkou svého
těla, co hezounká Číňanky cítí. Sdílely spolu lásku, o jakou je

239
nemohl připravit žádný král, jakou nemohl nikdo uhasit. Lásku
mocnější než příroda.
Chytila Lu Sin do náruče.
A ucítila, jak se země pod nimi propadá.
Tohle nechtěla! Ale žaludek už se jí svíral, vidění se rozmazávalo,
spatřila se zvenku, viděla tu divokou a cizí osobu, křečovitě se držela
svého starého já..., pak se místnost přestala točit a Luce byla sama. V
jedné ruce měla věšteckou kost. Bylo dokonáno. Proměnila se v Lu
Sin.
„Jen si na tři minuty odskočím, a ty už jsi zase ve tři D?“ ozval se
Bill, který se rozmrzele vrátil. „To si chudák chrlič už ani nemůže
pochutnat na šálku jasmínovýho čaje, aby si jeho svěřenkyně zatím
nezačala kopat hrob? Napadlo tě vůbec, co by se asi stalo, kdyby teď
na dveře zaklepala stráž?“
Do bambusových dveří vedlejší, hlavní ložnice, někdo zabušil.
Luce nadskočila.
Bill si složil tlapky na hrudi. „My o vlku...“ Vtom vyrazil přehnaně
pronikavým, afektovaným hláskem: „Ach Bille, pomoz mi! Co mám
dělat? Vůbec mě nenapadlo se tě zeptat, než jsem se dostala do téhle
příšerné situace, ale... Bille!“
Ale Luce si ho nevšímala. V mozku se jí vynořovaly věci, které
věděla Lu Sin: že tenhle den nebude jen dnem sebevraždy jednoho
bláznivého krále, ale také dnem, kdy se střetnou dvě velké armády.
A tohle zabušení na dveře? To přicházejí královi rádci, aby ho
odvedli do války. Král měl stát v bitvě v čele svých vojsk.
Jenže král je mrtvý, nacpaný ve skříni.
A Luce je v těle Lu Sin, polapená v pasti králových soukromých
komnat. Jestli ji tady najdou...
„Králi Sangu!“ ozvalo se za dveřmi spolu s dalšími údery na dveře.
„Čekáme na tvoje rozkazy!“
Luce stála v rouchu Lu Sin úplně nehybně. Král Sang už není.
Jeho sebevražda zanechala dynastii bez panovníka, chrámy bez

240
velekněze a armádu bez generála — před bitvou, která byla pro
dynastii životně důležitá.
„Tomu se říká blbě načasovaná smrt,“ prohodil Bill.
„Co mám dělat?“ Luce se obrátila ke skříni s draky a zamžourala
na krále. Jeho krk byl ohnutý v nepřirozeném úhlu a krev na prsou
mu zasychala v temně hnědé skvrně. Když byl naživu, Lu Sin ho
nenáviděla. Luce už věděla, že ty předtím prolévané slzy nepatřily
skonu tohoto muže, ale strachu o osud dívčiny lásky. Dea.
Ještě před třemi týdny žila Lu Sin na statku své rodiny u břehů
řeky Chuang. Král tehdy projížděl údolím ve svém zářícím kočáru a
spatřil Lu Sin žít proso. Okamžitě se mu zalíbila. Den poté zaklepali
u jejich dveří dva vojáci. Dívka musela opustit domov i rodinu. A
musela opustit hezkého mladého rybáře ze sousední vesnice, který
se jmenoval De.
Než si král Lu Sin povolal, De jí ukázal, jak rybaří s pomocí svých
dvou ochočených kormoránů: uvázal jim kolem krku volně
provázky, aby mohli chytit rybu, ale nemohli ji spolknout. Když Lu
Sin pozorovala, jak De jemně vytahuje ryby z legračních ptačích
krků, okamžitě se do něj zamilovala. Jenže hned další ráno mu
musela dát sbohem. Navždycky.
Aspoň si to myslela.
Od té chvíle už devatenáctkrát zapadlo slunce, a sedmkrát od té
doby, kdy Lu Sin dostala z domova špatné zprávy: De a pár dalších
chlapců ze sousedství utekli, aby se přidali k armádě rebelů, a brzy
potom přišli hledat dezertéry královi muži.
A teď je král mrtvý. Jeho lidé jistě nebudou mít s dívkou
slitování. A ona už nikdy nenajde Dea. Nikdy se znovu nespojí s
Danielem.
Ledaže by rádci nezjistili, že král je mrtev.
Ve skříni byla spousta barevných šatů, ale jedna věc upoutala
Lucein pohled především: velká vyřezávaná přilba. Byla těžká a
vyrobená z tlustých kožených pásků, které byly pevně přišité k sobě.

241
Vpředu měla našitý kovový plát s vyrytým obrázkem draka chrlícího
oheň. Drak bylo královo znamení podle roku jeho narození.
Bill se rozlétl k ní. „Co to děláš s tou královou přilbou?“ Luce si ji
nasadila na hlavu a zastrkala si černé vlasy pod ni. Pak škubla
dveřmi skříně a nervózně procházela věci v ní.
„Totéž, co budu dělat s královou výzbrojí,“ odsekla, když si
nabrala plnou náruč jednotlivých kousků. Široké kožené kalhoty,
drátěné rukavice, kožené boty, které jí budou velké, ale nějak to
musí zvládnout, bronzový prsní krunýř, vyrobeny z kovových plátů,
které se navzájem překrývaly. A tuniku, na jejímž předním díle byl
vyšitý stejný černý drak chrlící oheň. Bylo nelehké pochopit, jak
někdo může v tak těžkém odění bojovat, ale Lu Sin věděla, že král ve
skutečnosti nebojuje: jen vede armádu a sedí přitom na válečném
povoze.
„Není čas to upravovat!“ varoval ji Bill v panice. „A takhle v tom
nemůžeš jít!“
„Proč ne? Sedí mi to. Teda skoro.“ Lu Sin si ohrnula vršek kalhot,
aby si je mohla pevně převázat páskem.
Poblíž kamenného bazénku našla hrubé zrcadlo z naleštěného
cínu v bambusovém rámu. Její tvář úplně proměnila helmice a její
tělo vypadalo ve zbroji mohutnější.
Luce zamířila ze šatny do ložnice.
„Počkej!“ vykřikl za ní Bill. „Co jim chceš říct o králi?“ Luce se
obrátila k Billovi a nazdvihla si přilbu tak, aby jí viděl do očí. „Já
jsem král.“
Bill zamrkal, a tentokrát se ani nezmohl na odpověď.
Luce ucítila nával odhodlání. Uvědomila si, že tohle přestrojení
za velitele armády je přesně to, co by udělala Lu Sin. De tam jako
prostý voják bude jistě v přední linii. A ona si ho najde.
Na dveře znovu někdo zabušil. „Veličenstvo, Čchouova armáda
už postupuje. Potřebujeme vás!“

242
 „Králi Sangu, někdo s vámi mluví.“ Billův hlas se změnil: byl
hluboký, chraplavý a zaburácel místností tak, až se Luce lekla. Ale
neškubla sebou, aby se na něj otočila. Místo toho odsunula
bronzovou závoru na bambusových dveřích.
Za nimi stála trojice mužů v pestrobarevných žlutočervených
válečnických šatech. Obezřetně ji pozdravili. Lu Sin věděla, že jsou
to tři královi nejbližší rádci: Chu s drobnými zuby a přimhouřenýma
žlutýma očima. Čchuej, nejvyšší z nich, s širokými rameny a
divokým pohledem. A pak Chuang, nejmladší a nejlaskavější z
rádců.
„Král už se oblékl do války,“ pronesl překvapeně Chuang a
zamžoural přes její rameno do ložnice. „Veličenstvo dnes vypadá
nějak... jinak.“
Luce strnula. Co má na to říct? Nikdy neslyšela hlas mrtvého
krále. A jako herečka byla prostě mizerná.
„Ano,“ souhlasil Chu. „Velmi odpočinutě.“
Luce si nenápadně vydechla úlevou a škrobeně přikývla. Dávala
si pozor, aby se jí helma na hlavě neposunula.
Trojice mužů jí pokynula, aby se vydala mramorovou halou s
nimi. Chuang a Chu ji obstoupili a tlumenými hlasy jí začali vykládat
o pokleslé morálce vojska. Čchuej šel přímo za ní, což ji
zneklidňovalo nejvíc.
Palác se táhl snad donekonečna: vysoké stropy, které se bíle
leskly, v každém ohybu chodby socha z jadeitu nebo onyxu, na
zdech visela zrcadla v cínových rámech. Když konečně překročili
poslední práh a vyšli do šedého dne, Luce zahlédla v dálce rudý
válečný vůz, a kolena pod ní málem podklesla hrůzou.
Musí v tomhle životě najít Daniela..., ale jít do bitvy ji děsilo.
Před vozem se jí rádci uklonili a políbili jí ruku v drátěné
rukavici. Luce byla vděčná za to, že ji má, ale stejně jim ruku spěšně
vyškubla, aby si nevšimli, jak je malá. Chuang jí podal kopí s

243
dlouhou dřevěnou rukojetí a mohutným hrotem. „Vaše zbraň,
Veličenstvo.“
Málem tu tíhu upustila.
„Teď vás vezmou na obhlídku přední linie,“ řekl. „My po jedeme
za vámi a setkáme se zase tady u jízdy.“
Luce se obrátila k vozu. Byla to vlastně jen dřevěná plošinka na
dvou velkých kolech a s dlouhou ojí, do níž byli zapřažení dva silní
vraníci. Vůz byl z červeně lakovaného dřeva a bylo v něm místo k
sezení nebo stání tak pro tři osoby. Kolem plošinky visela kožená
markýza se závěsy, které se během bitvy odstranily Teď, ale visely
zatažené, aby dodávaly panovníkovi trochu soukromí.
Luce nastoupila na vůz, zatáhla za sebou závěsy a posadila se na
dřevěné sedátko potažené tygří kůží. Vozka s řídkým knírem se ujal
opratí. Vedle něj se vyšplhal nějaký voják se skloněnou hlavou a
sekerou v ruce. Ozvalo se prásknutí bičem, koně se dali do klusu a
ona cítila, jak se kola pod ní otáčejí.
Když projížděli pod vysokou strohou bránou paláce, Luce viděla
škvírou v závěsech, jak se mlhou prodírá slunce a dopadá na
rozlehlou travnatou pláň na západě. Země tu byla krásná, ale Luce
cítila příliš silnou nervozitu, než aby ji dokázala obdivovat.
„Bille,“ zašeptala. „Pomůžeš mi?“
Nic.
„Bille?“
Vyhlédla ven, ale jen tím upoutala pozornost toho vojáka se
sekerou, který byl asi královým bodyguardem. „Veličenstvo, prosím,
pro vaši bezpečnost.“ Naznačil jí, aby si závěsy zase zatáhla.
Luce zasténala a opřela se zpět o sedátko ve voze. Dlážděné ulice
města už nechali za sebou, vůz teď poskakoval po kamenech. S Luce
to házelo ze strany na stranu. Jako by jela na horské dráze. Zabořila
prsty do polstrování z tygří kůže.
Bill nechtěl, aby se do tohohle pouštěla. Chce jí snad dát lekci
tím, že se vypaří, zrovna když ho Luce nejvíc potřebuje?

244
 Kolena jí poskakovala s každým otřesem. Neměla naprosto
žádnou představu, kde by mohla najít Dea. Jestli jí strážný nedovolí
vykukovat ven, k čemu jí bude, že se dostane do přední linie?
Jenže:
Kdysi, před tisíci let, sedělo její minulé já v tomhle voze
přestrojené za mrtvého krále. Luce to cítila. I kdyby se nespojila se
svou předchůdkyní, Lu Sin měla přesně tohle v úmyslu.
Bez pomoci nějakého zlomyslného chrliče. A co bylo ještě
důležitější, bez znalosti všech těch věcí, které se Luce během své
pouti minulostí naučila. V Chichén Itzá viděla Danielovu planoucí
duši. Vnímala a konečně i pochopila hloubku jeho prokletí v
Londýně. Viděla ho, jak se v sebevražedném pokusu vrhá do
propasti v Tibetu. Zažila, jak ji zachránil před nešťastným
manželstvím ve Versailles. Dívala se, jak se stočil do spánku vedle
jejího hrobu v pruské vesnici, jako by byl očarovaný. Viděla ho, jak
propadá její duši i tehdy, když se v Helstonu chovala jako nanicovatá
snobka. V Miláně se dotýkala jizev po jeho křídlech a pochopila,
čeho se musel kvůli ní vzdát. Viděla jeho zmučený výraz, když o ni
přišel v Moskvě, stejné zoufalství, které mu bylo souzeno znovu a
znovu prožívat.
Luce mu to dlužila: musí najít způsob, jak prolomit kletbu.
Vůz se s trhnutím zastavil a Luce málem vyletěla ze sedadla.
Zvenčí slyšela dusot koňských kopyt. Což bylo zvláštní, protože
králův kočár stál.
Takže přijížděl někdo jiný.
Luce uslyšela třesk kovu a dlouhé, bolestné zaúpění. Vůz sebou
prudce trhl a na zem dopadlo něco těžkého.
Ozval se další třeskot mečů, ostrý výkřik, další žuchnutí. Luce
rozechvěle rozhrnula kožené závěsy, jen na nepatrnou škvírku.
Spatřila na zemi vedle ležet toho strážce se sekyrou.
Králův kočár přepadl nepřítel.
Cizí ruka rozhrnula závěs před ní a cizí bojovník zvedl meč.

245
 Luce si nemohla pomoci. Zavřískla.
Meč se zachvěl ve vzduchu — a v tu chvíli Luce zalil pocit horka,
úlevy, proudil jí žilami, chlácholil zjitřené nervy a zpomaloval tlukot
jejího srdce.
Ten bojovník proti ní byl De.
Černou helmici měl nasazenou na dlouhých černých vlasech, ale
nezakrývala mu tvář. Z olivově snědé pokožky zářily jeho fialové oči.
Vypadal zároveň zmateně i plný naděje. Ruku s mečem měl
zvednutou, ale jako by cítil, že nemá udeřit. Luce si rychle strhla
přilbici a odhodila ji na sedátko vedle.
Její černé vlasy se v kaskádách vyhrnuly ven, splývaly jí po zádech
k pasu, vlnily se po bronzovém prsním plátu. Oči se jí naplnily
slzami, takže špatně viděla.
„Lu Sin?“ De ji k sobě prudce přitáhl. Otřel se nosem o její a ona
se přitiskla tváří k jeho. Cítila teplo, bezpečí. De jako by se nemohl
přestat usmívat. Dívka zvedla hlavu a políbila ho na dokonale
vykrojené rty. Odpověděl na její polibek hladově a Luce si
vychutnávala každou báječnou chvilku. Cítila tíhu jeho pevného těla
a přála si, aby mezi nimi nebylo tolik kovové výstroje.
„Ty jsi ta poslední, koho bych tady čekal,“ pronesl vroucně De.
„Mohla bych říct totéž,“ hlesla. „Co tady děláš?“
„Připojil jsem se k Čchouově armádě. Přísahal jsem, že zabiju
krále a přivedu tě zpátky.“
„Král je — ale na tom už nezáleží,“ zašeptala Luce. Políbila ho na
tváře a na oční víčka. Držela ho pevně kolem krku.
„Nezáleží na ničem,“ souhlasil De. „Jen na tom, že my dva jsme
spolu.“
Luce si vzpomněla na jeho zářící duši v Chichén Itzá. Na to, jak
ho viděla v těch jiných životech, ve vzdálených krajích a vzdálených
dobách — a jak se vždycky znovu ujistila v tom, jak moc ho miluje.
Pouto mezi nimi bylo nezničitelné: to bylo zřejmé z toho, jak se na

246
sebe dívali, jak dokázali poznat, co si ten druhý myslí, z toho, jak se
jen spolu dokázali cítit celiství.
Ale jak by mohla zapomenout na tu kletbu, která je už tisíce let
stíhá? Na to, s jakým cílem se vydala na tuhle výpravu? Došla až moc
daleko, než aby mohla zapomenout na překážky, které jí neustále
brání, aby mohla být s Danielem doopravdy.
Zatím ji každý z životů něco naučil. I tenhle život má jistě nějaký
klíč. Kdyby jen věděla, jak ho najít!
„Dostali jsme zprávu, že král přijede na obhlídku přední linie,“
vysvětloval De. „Vzbouřenci naplánovali přepadení kavalérie ze
zálohy.“
„Kavalérie jede za mnou,“ vzpomněla si Lu Sin na Chuangovy
pokyny. „Budou tu každou chvíli.“
Daniel přikývl. „A až dorazí, vzbouřenci budou čekat, že budu
bojovat po jejich boku.“
Luce zamrkala. Už dvakrát viděla Daniela bojovat, a pokaždé to
skončilo něčím, co radši nechtěla vidět. „A co mám dělat, až ty...“
„Nepůjdu bojovat, Lu Sin.“
„Cože?“
„Tohle není naše válka. Nikdy nebyla. Můžeme bojovat v bitvě
druhých lidí, nebo můžeme udělat to, co vždycky: zvolit si jeden
druhého a povýšit to nad všechno ostatní. Rozumíš mi, jak to
myslím?“
„Ano,“ zašeptala. Lu Sin by možná nepochopila hlubší smysl jeho
slov, ale Luce si byla jistá, že mu rozumí. Daniel ji miluje, ona miluje
jeho, a volí si, že zůstanou spolu.
„Ale nenechají nás vyváznout tak snadno. Rebelové by mě za
dezerci zabili.“ Nasadil Luce přilbici na hlavu. „Budeš si z toho
muset vybojovat cestu sama.“
„Cože?“ zašeptala stěží slyšitelně. „Já bojovat neumím. Tohle
skoro ani neuzvednu,“ ukázala na kopí. „Nedokážu...“
„Ano,“ přerušil ji a dodal s hlubokým přesvědčením: „Dokážeš.“

247
 Kočár se naplnil světlem. Luce na okamžik napadlo, že tohle je ta
chvíle, kdy Lu Sin vybuchne a shoří, kdy její duše bude vypuzena do
stínů.
Ale k tomu nedošlo. Ta záře vycházela z Deovy hrudi. Byl to svit
jeho duše. Ne tak silný a pronikavý jako u mayské propasti, ale bral
ji za srdce stejně. Luce si vzpomněla, jak zářila její duše, když poprvé
uviděla Lu Sin. Možná se učí vidět svět takový, jaký opravdu je.
Možná teď odpadávají všechny iluze.
„Tak dobře,“ pronesla a nacpala si dlouhé vlasy pod přilbu. „Tak
jdeme na to.“
Rozhrnuli závěsy a zůstali stát na plošině vozu. Před nimi za
okrajem kopce čekalo asi dvacet vzbouřenců na koních na to, až
bude králův vůz v jejich moci. Všichni měli prosté rolnické šaty,
hnědé kalhoty a špinavé hrubé haleny. Na štítech byl vidět obraz
krysy, symbolu Čchouovy armády. Očividně čekali na Deův pokyn.
Z údolí se ozval dusot koňských kopyt. Luce došlo, že tam je celá
Sangova armáda, žíznící po krvi. Slyšela je zpívat starou bojovou
píseň, kterou se Lu Sin naučila hned, sotva začala chodit.
A věděla, že za jejich zády se brzy objeví rádci s kavalérií, kteří
dorazí na schůzku s králem. Dorazí do léčky, čeká je krveprolití. A
Luce s Danielem odsud musí vyváznout dřív, než to všechno
vypukne.
„Sleduj mě,“ zamumlal De. „Namíříme si to k vrcholkům na
západě a pojedeme tak daleko od bitvy, jak nás naši koně donesou.“
Vypřáhl z povozu jednoho z vraníků a přidržel ho Luce. Bylo to
nádherné, mohutné zvíře s lesklou srstí a bílou skvrnou ve tvaru
diamantu na hrudi. De pomohl Luce do sedla na jeho hřbet a podal
jí do jedné ruky králův oštěp, do druhé samostříl. Luce ještě nikdy
nevystřelila — a Lu Sin jen jednou, když chtěla odehnat rysa od
kolébky své malé sestřičky. Ale zbraň jí připadala lehká a nějak
věděla, že kdyby na to přišlo, dokázala by ji použít.

248
 De se na ni usmál a hvízdl na svého koně. Krásná osedlaná klisna
přiběhla až k němu a on se vyhoupl do sedla.
„De, co to děláš?“ vykřikl nechápavý hlas ze vzbouřenecké linie.
„Měl jsi krále zabít! Ne ho posadit na koně!“
„Ano! Zabij krále!“
„Král je mrtev!“ vykřikla svým dívčím hlasem Luce a umlčela tak
protestující. Zírali s údivem, kdo to promluvil zpod královy přilby.
Rebelové strnule stáli a nevěděli, jestli proti ní mají pozvednout
zbraně.
De popojel k ní a vzal její ruce do svých. Ty jeho byly teplejší a
silnější a konejšivější než cokoli, co dosud cítila.
„Ať se stane cokoli, miluju tě. Pro naši lásku udělám cokoli.“
„Já taky,“ hlesla Luce.
De vyrazil bojový výkřik a jejich koně vyrazili šíleným tryskem
vpřed. Luce kuše málem vypadla z ruky, jak se vrhla po otěžích.
Vojáci vzbouřenců začali povykovat.
„Zrádci!“
„Lu Sin!“ Deův hlas přehlušil i ty nejzuřivější výkřiky. „Jeď!“ Zvedl
paži a ukázal k pahorkům na západě.
Její kůň se řítil tak rychle, že nedokázala vidět jasně. Svět se
míhal kolem ní v jediném děsivém svistu. Za nimi se pustila
skupinka rebelů, kopyta jejich koní dusala do země, jako by se
blížilo zemětřesení.
Než se jeden ze vzbouřenců přiblížil k Deovi, Luce zapomněla, že
má v ruce samostříl. Teď ho bez obtíží zvedla, i když nevěděla, jak se
s ním zachází. Věděla jen jedno: musí zasáhnout toho, kdo ohrožuje
jejího milého.
Ted.
Vypustila šíp. K jejímu úžasu střela srazila rebela z koně na zem.
Když se v děsu ohlédla, spatřila mrtvého vojáka se svým šípem,
trčícím z jeho hrudi.
„Jeď dál!“ zařval De.

249
 Luce ztěžka polkla a nechala koně, aby ji vedl. Něco se stalo.
Měla pocit, jako by v sedle byla najednou lehčí, jako by ji gravitace
přestávala poutat. Jako by ji prostoupila Danielova víra v ni. Dokáže
to. Uteče s ním. Vypustila z kuše další střelu, a pak znovu a znovu.
Nemířila na nikoho přímo, leda v sebeobraně, ale kolem nich bylo
tolik nepřátel, že jí pomalu začaly docházet šípy. Už měla dva
poslední.
„De!“ vykřikla.
Visel polovinou těla ze sedla, jak dorážel sekyrou na jednoho
Sangova vojáka. Jeho křídla nebylo vidět, ale jako by je měl
roztažená: vznášel se napůl ve vzduchu, a přece se oháněl zbraní se
smrtící přesností. Zabíjel své nepřátele rychle a tak, aby umírali
okamžitě, aby byl jejich odchod ze světa co nejméně bolestivý.
„De!“ vykřikla Luce hlasitěji.
Při zvuku jejího hlasu sebou škubl a obrátil se k ní. Luce se
naklonila v sedle k němu a ukazovala mu téměř prázdný samostříl.
Hodil po ní zahnutou šavli.
Luce ji chytila v letu za jílec. Zbraň jí v ruce připadala podivně
přirozená. Pak si vzpomněla: lekce šermu v Pobřežní akademii. Ten
první zápas, ve kterém porazila nafoukanou a protivnou Lilith, která
šermovala snad od školky.
Určitě to dokáže i teď.
V tu chvíli se nejbližší voják odrazil ze sedla a dopadl na jejího
koně. Jeho náhlá váha způsobila, že vraník klopýtl a Luce zaječela.
Ale muž se o chvíli později válel pod kopyty zvířete s prořízlým
hrdlem a ostří Luceiny šavle se lesklo jeho čerstvou krví.
V hrudi ucítila horko. Celé tělo jako by jí vibrovalo. Pobídla koně
koleny k větší rychlosti, pádila dál a dál, až...
Až celý svět zbělel.
A vzápětí zčernal.
A nakonec zaplál těmi nejzářivějšími barvami.

250
 Zvedla ruku, aby si před tím jasem zakryla oči, ale nevycházel z
vnějšku. Kůň pod ní pořád uháněl, v ruce stále svírala šavli
zbrocenou krví, pořád se rozháněla a sekala napravo nalevo.
Nepřátelé jí dál padali k nohám.
Ale zároveň jako by tady už nebyla. Před jejím pohledem se
míhala změť obrázků, které musely patřit do vzpomínek Lu Sin. A
pak i těch, které Lu Sin rozhodně nepatřily.
Viděla Daniela, jak se nad ní sklání v prostých rolnických
šatech... A vzápětí Daniela s obnaženým hrudníkem a dlouhými
plavými vlasy... a pak najednou v rytířské přilbě se zvednutým
hledím, aby ji mohl políbit..., ale než to stačil udělat, proměnil se v
toho Daniela ze současnosti, jehož opustila v Thunderboltu na
dvorku rodičů, když vkročila do prvního z Hlasatelů.
To byl ten Daniel, kterého všude hledá, uvědomila si. Natáhla se
po něm, vykřikla jeho jméno, ale vtom se už zase změnil. A znova.
Viděla víc Danielů, než vůbec považovala za možné, každý z nich byl
ještě úchvatnější než ten předtím. Měnili se jeden v druhého, jako se
střídají noty v dlouhé melodii, a každý obraz se chvěl a proměňoval
v jasu z oblohy. Křivka jeho nosu, linie brady, odstín jeho pokožky,
tvar rtů, to všechno se vlnilo a rozostřovalo, neustále měnilo. Až na
jeho oči.
Jeho fialové oči zůstávaly stále stejné. Pronásledovaly ji, skrývaly
něco strašného, něco, čemu dosud nerozuměla. Čemu nechtěla
porozumět.
Strach?
V těch vidinách byla hrůza v Danielových očích tak velká, že se
Luce navzdory jejich kráse téměř chtěla odvrátit. Čeho se bytost tak
mocná jako Daniel mohla tolik děsit?
Jen jediného: Luceiny smrti.
Prožívala montáž svých umírání, znovu a znovu a znovu, viděla
je Danielovýma očima. Na tohle se dívaly přes propast času. Tak
vypadaly těsně předtím, než její tělo pozřely plameny. Tenhle strach

251
už u něj viděla. A nenáviděla ho, protože to znamenalo, že jejich čas
se naplnil. A teď ho viděla v každé z jeho podob. Strach přicházející
z nekonečného počtu míst a z nekonečně mnoha dob. A Luce
najednou věděla, že je v tom víc:
Nebojí se o ni. Nebojí se toho, že Luce kráčí vstříc temnotě
dalšího umírání. Nebojí se proto, že ji možná čeká bolest.
Daniel se bojí jí.
„Lu Sin!“ zahřměl z bitevního pole jeho hlas. Za tou změtí vidin
ho stále vnímala. Byl to jediné, co viděla ostře, jinak všechno
zalévala ta bílá záře. Kolem ní i všechno v ní. Spaluje ji její láska k
Danielovi? Je to její vášeň, ne jeho, co ji pokaždé zničí?
„Ne!“ natáhl k ní ruku. Ale už bylo pozdě.

Hlava ji bolela. Nechtělo se jí otvírat oči.

Bill se vrátil, do zad ji studila skála, už zase ležela v temné kapse
času. Někde v dálce bylo slyšet zurčení vodopádu a jeho spršky jí
chladily rozpálené tváře.
„Nakonec sis tam vedla dobře,“ prohodil Bill.
„Neříkej to tak zklamaně,“ zabručela Luce. „Co takhle vysvětlení,
kam ses tak najednou ztratil?“
„To nejde.“ Bill si vtáhl silné rty do pusy, aby jí ukázal, jak je má
zapečetěné.
„Proč ne?“
„To je osobní.“
„Kvůli Danielovi?“ zeptala se Luce. „Protože on tě může vidět, že
jo? A ty z nějakýho důvodu nechceš, aby věděl, že mi pomáháš.“
Bill si odfrkl. „Nemám na starosti jen tebe, Luce. Mám taky jiný
povinnosti. A v poslední době mi připadáš dost samostatná. Možná
už je načase dát si vale, vypustit tě do světa na vlastní pěst. K čemu

252
bys mě sakra ještě mohla potřebovat?"
Luce byla příliš vyčerpaná, než aby mu dokázala zalichotit, a
příliš otřesená tím, co právě viděla. „Je to beznadějný.“ Billova
uraženost okamžitě vyšuměla, jako když se vypustí balon. „Jak to
myslíš?“
„Když umírám, není to kvůli něčemu, co dělá Daniel. Je to kvůli
tomu, co se děje ve mně. Možná to vyvolává jeho láska, ale — je to
moje chyba. Asi je to součást kletby, ale já pořád nemám ponětí, co
to znamená. Vím jen, že jsem už tolikrát viděla výraz jeho očí před
smrtí — a vždycky je v něm totéž.“ Bill naklonil hlavu. „Zatím.“
„To kvůli mně je zoufalej,“ prohlásila. „Místo abych ho dělala
šťastným. Jestli to se mnou ještě nevzdal, tak by měl. Už mu to
nemůžu dál dělat.“
Svěsila hlavu do dlaní.
„Luce?“ Bill se jí snesl na koleno. V jeho hlase byla zase ta
zvláštní něha, které si všimla, když se seznámili. „Ty chceš s tou
nekonečnou šarádou přestat? Kvůli Danielovi?“
Luce se na něj podívala a otřela si oči. „Myslíš jako, aby si tím
nemusel znova procházet? A můžu v tom já něco udělat?“
„Když se přimkneš ke svýmu minulýmu tělu, v každým z těch
životů nastane chvíli před smrtí okamžik, kdy se tvoje duše a ty dvě
těla, tehdejší a dnešní, rozdělí. Děje se to ve zlomku vteřiny.“
Luce zamžikala. „Myslím, že to vždycky cítím. V tu chvíli, kdy mi
dojde, že umírám — těsně než se to stane doopravdy?“
„Přesně. Souvisí to s tím, jak se tvoje dva životy rozplítají. A v
tom zlomku okamžiku můžeš dostat svou prokletou duši ze svýho
současnýho těla. Jako by sis ji vyřízla. V důsledku by to znamenalo,
že se zbavíš toho otravnýho elementu reinkarnace, kterej souvisí s
tou kletbou.“
„Ale já myslela, že už jsem stejně na konci cyklu, že teď už se
nikdy nereinkarnuju. Kvůli tomu, že nejsem pokřtěná a že jsem
nikdy...“

253
 „Na tom nezáleží. Stejně musíš ten cyklus absolvovat až do
konce. Což znamená, že až se vrátíš do svýho současnýho života,
můžeš každou chvíli umřít kvůli...“
„Kvůli svý lásce k Danielovi.“
„Jo, tak nějak,“ přikývl Bill. „Ehm... ale jen pokud nezlomíš pouto
se svou minulostí.“
„Takže když se budu odtrhávat od svýho minulýho já, ta holka
stejně umře jako vždycky...“
„A tebe to vyhodí z těla jako vždycky předtím. Jenže tentokrát
tam necháš zemřít i svou duši. A to tělo, do kterýho se vrátíš, tohle
tělo,“ Bill jí poklepal na rameno, „bude od tý chvíle žít mimo kletbu,
která nad tebou jinak visela už od úsvitu času.“
„Takže už nebudu umírat v sedmnácti?“
„Ledaže bys skočila z okna nebo se posadila do auta k vrahovi
nebo spolykala prášky na spaní nebo...“
„Jo, chápu,“ přerušila ho Luce. „Ale ne kdyby mě Daniel...“
Snažila se ze všech sil ovládnout svůj hlas. „Ne kdyby mě Daniel
políbil a já... nebo...“
„Nejde o to, co by udělal Daniel.“ Bill se na ni odhodlaně zadíval.
„Už tě to k němu nepotáhne. Posuneš se v životě dál. Nejspíš se
vdáš za nějakýho hodnýho troubu a budeš mít dvanáct dětí.“
„Ne.“
„Ty a Daniel se osvobodíte od kletby, kterou tak nenávidíš.
Budeš volná. Slyšíš? Budeš moct jít dál a být taky šťastná. I Daniel.
Copak ty nechceš, aby byl šťastný?“
„Ale my s Danielem...“
„Už nebude žádný my. Je to tvrdý, jo, chápu. Ale vem si to
takhle: už ho nebudeš muset zraňovat. Měla bys konečně vyrůst,
Luce. Život toho nabízí víc než jen pubertální vášeň.“ Luce otevřela
pusu, ale nechtěla slyšet svůj hlas. Život bez Daniela jí připadal
nepředstavitelný. Ale to bylo i pomyšlení, že by se vrátila do svýho
současnýho života, byla s Danielem a čekala, až ji kletba sprovodí ze

254
světa nadobro. Opravdu se snažila zlomit tu kletbu, ale odpověď se
jí stále vyhýbala. Třeba to má být právě takhle. Teď jí to připadá
strašné, ale kdyby se vrátila do svého života a vzpomínky na
Daniela ji úplně opustily, nepostrádala by ho. A on zase ji. Možná to
tak bude lepší. Pro ně oba.
Ale ne. Jsou spřízněné duše. A Daniel toho do jejího života
přivedl víc než jen lásku. Taky Arriane, Rolanda a Gabbe. Dokonce i
Cama. To díky nim zjistila spoustu věcí o sobě — co chce, co
nechce, jak obstát sama před sebou. Dospěla, stal se z ní lepší
člověk. Bez Daniela by nikdy nepřišla do Pobřežní akademie, nikdy
by nenašla opravdové kamarády, jako jsou Shelby a Miles. Byla by
pořád u Meče & kříže? Kde by vůbec byla? Kým by byla?
Mohla by být jednou šťastná i bez něj? Zamilovat se do někoho
jiného? Na to nedokázala ani pomyslet. Život bez Daniela jí připadal
bezbarvý a pochmurný — až na ten jediný jasný bod, kolem něhož
se teď neustále točily její úvahy:
Že už by mu nikdy nemusela ublížit.
„Řekněme, že bych o tom fakt uvažovala,“ zamumlala téměř
neslyšitelně. „Jen abych to důkladně promyslela. Jak by se to vůbec
dalo udělat?“
Bill sáhl za sebe a pomalu uvolnil z řemínku na zádech, kterého
si Luce předtím nevšimla, něco dlouhého a stříbrného. Podržel jí
před očima matný šíp s plochou stříbrnou hlavicí, který okamžitě
poznala.
Pak se usmál. „Už jsi někdy viděla hvězdnou střelu?“

255
 KAPITOLA OSMNÁCTÁ

ŠPATNÝM SMĚREM

JERUZALÉM, IZRAEL • 27. NISSANU 2760

Takže ty se na toho kluka doopravdy nezlobíš?“ zeptala se Shelby

Daniela.
Seděli na zarostlém břehu říčky ve starém Jeruzalémě a dívali se
k obzoru, kde se před chvílí rozdělily cesty dvou padlých andělů. Na
obloze, kde byl předtím Cam, ještě zůstal odlesk zlatavého světla a
vzduch tím směrem trochu páchl po shnilých vejcích.
„Samozřejmě že ne.“ Daniel si ponořil ruku do chladné vody.
Křídla i duši měl ještě rozpálené z pohledu na Cama, který si právě
zvolil. Jak jednoduché to vypadalo. Jak snadné a rychlé. A všechno
jen kvůli zlomenému srdci.
„To jenom, že když Luce přišla na to tvý příměří s Camem, byla z
toho tak zničená. My jsme to vůbec nechápali.“ Shelby střelila očima
po Milesovi. „Že ne?“
„Mysleli jsme si, že před ní něco tajíš.“ Miles si sundal baseballku
a podrbal se na hlavě. „Mysleli jsme, že Cam je prostě čirý zlo.“
Shelby zaťala prsty jako drápy. „Příííšera.“
„Je málo úplně čirých duší,“ prohodil Daniel. „V nebi, v pekle i na
zemi.“ Odvrátil se k východu, k obloze, kde za sebou Daniho
roztažená křídla zanechala stříbřitý poprašek, teď už tam nebylo nic.

256
 „Promiň,“ prohodila Shelby, „ale stejně mi pořád připadá divný
myslet na vás jako na bratry.“
„Byli jsme rodina.“
„Jo, ale to už je strašně dávno.“
„Myslíš, že když se někdo chová pár tisíc let jistým způsobem,
musí se tak chovat už navěky?“ Daniel zavrtěl hlavou. „Všechno se
vyvíjí. Na úsvitu času jsem byl s Camem. A přivítám s ním i jeho
konec.“
Shelbyina obočí nevěřícně vylétla vzhůru. „Ty myslíš, že se Cam
zase vrátí? Jako že se zase přidá na stranu světla?“
Daniel se začal zvedat. „Nic není neměnné.“
„Ani tvoje láska k Luce?“ popíchl ho Miles.
Daniel ztuhl. „I ta se mění. Stejně jako Luce. Po téhle zkušenosti
bude jiná. Jenom doufám...“ Podíval se na Milese, který dál seděl na
břehu, a došlo mu, že už k chlapci necítí nenávist. Tihle nefilimové
se mu svým potrhlým způsobem opravdu snaží pomoct.
Teď poprvé však mohl Daniel ve vší upřímnosti prohlásit, že už
žádnou pomoc nepotřebuje: veškerou, která mu byla přínosem
během cest z jednoho minulého života do dalšího, už dostal, teď
konečně byl připraven Luce dostihnout.
Tak na co tady ještě čeká?
„Je načase, abyste se vy dva vrátili domů,“ prohlásil a pomohl na
nohy nejdřív Shelby a pak i Milesovi.
„Ne,“ namítla Shelby a natáhla se k Milesovi, který jí stiskl ruku.
„Slíbili jsme to: že se nevrátíme dřív, než zjistíme, že je Luce...“
„To už nebude dlouho trvat,“ přerušil ji Daniel. „Myslím, že vím,
kde ji najdu. A tam vy dva nemůžete.“
„Pojď, Shel.“ Miles už začal roztahovat stín, který předtím visel
pod olivovníkem. Ten se mu kroutil a svíjel pod rukama a chvíli
vypadal nemotorně, jako pokažený hliněný džbán na hrnčířském
kole. Ale vzápětí ho Miles ovládl a před nimi se objevila pohodlná,
široká brána. Lehce ji otevřel a pokynul Shelby, aby vešla před ním.

257
 „Jde ti to čím dál líp,“ pochválil ho Daniel a přivolal si vlastního
Hlasatele, který se schovával ve stínu jeho těla. Teď se chvěl před
ním.
Protože nefilimy sem nepřivedly vlastní zážitky, budou muset
přeskakovat z Hlasatele do Hlasatele, aby se dostali do své doby.
Nebude to snadné a Daniel jim tu cestu nezáviděl. A přece záviděl:
protože se vraceli domů.
„Danieli.“ Shelby vykoukla z Hlasatele. Její tělo vypadalo
pokroucené a zamlžené, jak už se ztrácelo ve stínech. „Zlom vaz.“
Zamávala mu, Miles taky, a oba vešli do tunelu. Stín se nad nimi
zavřel a smrskl se v tečku, která se vzápětí vypařila.
To už ale Daniel neviděl. Byl už na cestě.

Zakousl se do něj chladný vítr.

Spěchal chodbou tak rychle jako nikdy předtím. Chvátal na místo
a do času, kam by nikdy nevěřil, že se někdy vrátí.
„Hej!“ ozvalo se za ním chraplavě a dutě, jako by ten hlas
vycházel z místa těsně vedle. „Zpomal, jo?“
Daniel sebou trhl. „Kdo jsi?“ křikl do temnoty. „Ukaž se!“
Když se před ním nic neobjevilo, Daniel roztáhl svá bílá křídla —
aby zastrašil vetřelce ve svém Hlasateli i aby zbrzdil svůj úprk.
Křídla zalila tunel svou září a Daniel ucítil, jak napětí v něm trochu
povolilo.
Jeho plně roztažená křídla zabírala celý prostor chodby. Konečky
perutí byly tak citlivé na dotek, že když se otřely o stěny Hlasatele,
zmocnil se Daniela klaustrofobický pocit.
Ve tmě před ním se pomalu zhmotnila postava.
Nejdřív křídla — maličká a pavučinkově jemná. Pak bezbarvá
postava, v níž jen s obtížemi dokázal rozeznat malého bledého

258
andílka, který stál v jeho Hlasateli. Daniel ho neznal. Rysy ne-
známého byly jemné a nevinné, skoro dětské. Plavé vlasy mu padaly
do očí, jak mu je cuchal závan větru, který v úzkém tunelu
způsobovalo pulsování Danielových křídel. Andílek vypadal velice
mladě, ale byl samozřejmě stejně starý jako oni všichni.
„Kdo jsi?“ zeptal se Daniel. „Jak ses sem dostal? Patříš ke
Stupnici?“
„Ano.“ Andělův hlas byl v kontrastu s jeho zjevem hluboký. Tvor
si sáhl za záda a Daniela napadlo, že tam něco schovává, možná
nějakou past, jaké tihle andělé používají. Ale on se jen obrátil a
ukázal Danielovi jizvu na krku. Znak se sedmi špicemi. „Jsem ze
Stupnice,“ dodal chraptivým, zahleněným hlasem. „Rád bych s tebou
mluvil.“
Daniel zaskřípěl zuby. Stupnice musela vědět, že on nemá jejich
všetečné šťourání do cizích věcí v lásce. Ale nezáleželo na tom, jak
moc nesnášel jejich výstřední způsoby, jimiž se snažili dostrkat
padlé anděly k jedné straně: stejně musel respektovat jejich
požadavky. Na tomhle andělovi bylo něco zvláštního, ale kdo jiný
než člen Stupnice by si našel cestu do jeho Hlasatele?
„Spěchám.“
Anděl přikývl, jako by to věděl. „Hledáš Lucindu?“
„Ano.“ Daniel se zamračil a vzápětí dodal: „A — nepotřebuju
pomoc.“
„Potřebuješ,“ opravil ho anděl. „Přešel jsi východ,“ ukázal za sebe
k bočnímu tunelu, který Daniel před chvílí minul. „Je právě tamhle.“
„Ne...“
„Ano.“ Anděl vycenil v úsměvu řady drobných špičatých zoubků.
„Cekáme a sledujeme. Vidíme, kdo cestuje Hlasateli a kam míří.“
„Netušil jsem, že k povinnostem Stupnice patří patroly v
Hlasatelích.“
„Netušíš toho ještě hodně. Naše hlídka zachytila její stopu. Teď
už bude venku. Musíš jít za ní.“

259
 Daniel strnul. Andělé ze Stupnice byli jediní, kteří dokázali
vnímat to, co se děje uvnitř Hlasatelů. Bylo možné, že její členové
opravdu Luce viděli.
„Proč bys mi měl chtít pomáhat?“
„Ach, Danieli.“ Anděl se zamračil. „Lucinda je součástí našeho
osudu. Chceme, abys ji našel. Chceme, aby ses podřídil své
přirozenosti...“
„A abych se podřídil nebi,“ zavrčel Daniel.
„Jedno po druhém.“ Andílek složil křídla za záda a popoletěl
tunelem. Povětřím se nesl jeho hluboký hlas: „Jestli ji chceš dohonit,
jsem tady, abych ti ukázal cestu. Vím, kde jsou styčné body. Můžu
otevřít bránu mezi tkáněmi minulosti.“ Tiše dodal: „Bez dalších
podmínek.“
Daniel se nedokázal rozhodnout. Stupnice pro něj byla už od
Války na nebesích jen nepříjemnou osinou. Ale jejich motivy byly
aspoň průhledné. Stupnice chtěla, aby se Daniel přidal k nebi. Tak
to prostě bylo. Tušil, že pokud ho můžou dovést za Luce, dělají to s
tímhle cílem.
Ale ten malý má možná pravdu. Jedno po druhém. Teď záleží
jedině na Luce.
Složil křídla k bokům a cítil, jak se jeho tělo pohybuje temnotou.
Když svého průvodce dohonil, zarazil se.
Andílek mu ukázal křídlem: „Lucinda vyšla tudy.“
Stezka plná stínů kolmo navazovala na tu, po níž se Daniel
ubíral. Nevypadala ani správně, ani nesprávně.
„Jestli je to ono, máš to u mě,“ ozval se Daniel. „Jestli ne, najdu si
tě.“
Anděl mlčel.
A tak Daniel vyrazil, aniž se ohlédl. Cítil v křídlech mokrý vítr,
cítil, jako by ho znovu poháněl a zrychloval proud a unášel s sebou,
a slyšel — někde daleko za sebou — tichounkou slupku smíchu.

260
 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

SMRTELNÁ SMYČKA

MEMFIS, EGYPT • PERET - „DOBA SETÍ“

(PODZIM, ASI 3IOO PŘ. N. L.)

„Hej, ty,“ uslyšela Luce, sotva přestoupila práh Hlasatele. „Dám si

víno. Na podnose. A přived mi psy. Ne — lvy. Anebo obojí.“
Vešla do rozlehlé bílé místnosti s alabastrovými stěnami a
tlustými sloupy, které podpíraly majestátní strop. Ve vzduchu se
vznášela slabá vůně pečeného masa.
Místnost byla prázdná, až na stupínek na vzdálenějším konci,
potažený antilopími kůžemi. Na něm stál obrovský trůn vyřezaný z
mramoru, vystlaný smaragdově zelenými naducanými polštáři.
Zezadu ho zdobil jakýsi znak z propletených sloních klů.
A muž na trůně, s černě orámovanýma očima, holou svalnatou
hrudí, pozlacenými zuby, rukama plnýma prstenů a vyčesanými
ebenovými vlasy, mluvil na ni. Odvrátil se od písaře s tenkými rty a v
modré říze, který držel v ruce svitek z papyru, a oba upřeli pohled
na dívku.
Luce si odkašlala.
„Ano, faraone,“ sykl jí do ucha Bill. „Prostě to řekni.“
„Ano, faraone!“ zakřičela přes rozlehlý sál Luce.
„Super,“ pochválil ji Bill. „A teď zdrhej!“

261
 Luce vyběhla dveřmi ve stínech a zjistila, že stojí na vnitřním
nádvoří, které obklopovalo nehybné jezírko. Vzduch tady byl
chladný, ale slunce pálilo ostošest a pražilo na lotosové květy, které
vyrůstaly z květináčů lemujících chodníček. Nádvoří bylo obrovské,
ale Luce a Bill se na něm pohybovali úplně sami. Působilo to trochu
strašidelně.
„Nepřijde ti na tomhle místě něco divnýho?“ Luce se držela
blízko stěny „Toho faraona vůbec nepřekvapilo, že jsem se tam
vynořila odnikud.“
„Je moc vznešený, než aby si všímal toho, co lidi doopravdy
dělají,“ vysvětloval Bill. „Zahlídnul tě koutkem oka a usoudil, že se
tam objevil někdo, koho může komandovat. To je všechno. Taky to
vysvětluje, proč mu bylo jedno, že máš na sobě čínský bojový šaty z
doby, která nastane až za dva tisíce let.“ Bill luskl kamennými prsty
a ukázal do výklenku v rohu nádvoří. „Vmáčkni se tam, ani se nehni,
a já ti splaším něco, co je v tomhle roce víc à la mode.“
Než ze sebe Luce stačila strhat zbroj krále Sanga, Bill se vrátil s
prostou bílou egyptskou řízou. Pomohl Luce z posledních čínských
svršků a přetáhl jí róbu přes hlavu. Byla upevněná na jednom rameni
a převázaná v pase, odkud se zužovala v úzkou sukni končící kousek
nad kotníky.
„Nezapomnělas na něco?“ zeptal se podivně důrazně. „Ach.“ Luce
se sehnula k hromadě čínských šatů, aby z ní vylovila hvězdnou
střelu. Když ji držela v ruce, šíp jí připadal mnohem těžší než
předtím.
„Nedotýkej se špičky!“ vyhrkl Bill a zabalil konec šípu do látky.
„Ještě ne.“
„Já myslela, že to může ublížit jen andělům.“ Luce naklonila
hlavu ke straně, když si vybavila bitvu s Vyhnanci a to, jak šíp škrábl
Callie do paže, ale nenechal tam ani malou ranku. Ale taky to, jak na
ni Daniel křičel, aby se držela mimo dostřel.

262
 „Ten, kdo ti to řek, ti nepověděl celou pravdu,“ ozval se Bill.
„Může ublížit jen nesmrtelným. A ty v sobě máš něco nesmrtelnýho
— svou prokletou duši. A tu s tímhle hodláš zabít, že jo. Aby tvoje
smrtelná duše Lucindy Priceové mohla vést normální život.“
„Jestli to udělám,“ zamumlala Luce a zastrčila si šíp obalený
kusem čínského hedvábí pod šaty. „Zatím jsem se nerozhodla...“
„Já myslel, že jsme se domluvili.“ Bill polkl. „Hvězdný střely jsou
hodně vzácný Nedával bych ti ji, kdybych...“
„Nejdřív musíme najít Lajlu.“
Zneklidňující nebylo jen strašidelné ticho v paláci, ale i napětí
mezi Luce a Billem. Od chvíle, kdy jí dal hvězdnou střelu, jako by
byli na sebe navzájem naježení.
Bill se chraplavě nadechl. „Tak jo. Starověký Egypt. Raný
dynastický období v hlavním městě Memfidě — první pád Memfis.
Dostali jsme se pořádně daleko — asi tak pět tisíc let zpátky od časů,
kdy svět zkrášlila svou velkolepou přítomností Lucinda Priceová.“
Luce protočila panenky. „Kde je moje tehdejší já?“
„Proč se vůbec obtěžuju s dějepisným výkladem?“ oslovil Bill
pomyslné publikum. „Chce vědět jen to, kde je její předchůdkyně.
Taková sebestřednost je vážně nechutná.“
Luce zkřížila paže na prsou. „Kdybys chtěl zabít vlastní duši, taky
by sis to přál mít rychle za sebou. Než si to stačíš rozmyslet.“
„Takže už ses rozhodla?“ zeptal se Bill trochu udýchaně. „Ale no
tak, Luce. Tohle je náš poslední výlet. Myslím, že bys chtěla znát
podrobnosti — už kvůli starým časům, co? Tvůj život tady byl vážně
romantika na druhou.“ Snesl se jí na rameno. Očividně se ho
zmocnila vypravěčská nálada. „Bylas otrokyně jménem Lajla.
Osamělá palácová otrokyně – nikdy ses nedostala mimo jeho zdi. Až
sem jednoho dne napochodoval nový velitel armády, a to byl —
hádej kdo!“
Když Luce vykročila z výklenku po břehu jezírka, Bill se držel u
jejího levého ramene.

263
 „Ty a odvážný Donkor, zkráceně Don, jste se do sebe zamilovali,
a všechno je báječný až na jednu drobnou krutou maličkost: Don je
zasnoubený s faraonovou dcerou Auset, což je mimochodem pěkná
mrcha. Tak co? Připadá ti to dostatečně dramatický?“
Luce si povzdychla. Vždycky existovala nějaká komplikace. Což
je o důvod víc, proč s tím skoncovat. Daniel by neměl být připoutaný
k něčímu smrtelnému tělu, chycený v pasti nekonečného
smrtelného dramatu beze smyslu, jen proto, aby mohl být s Luce. To
vůči němu nebylo fér. Trpěl už tak dlouho. Možná by s tím vážně
měla skoncovat. Najít Lajlu a spojit se s jejím tělem. Pak jí Bill
vysvětlí, jak má zabít svou nesmrtelnou duši, a ona dá Danielovi
svobodu.
Zasmušile kráčela kolem nádvoří. Když zabočila na cestičku,
která vedla kolem jezírka, zápěstí jí obemkly něčí prsty.
„A mám tě!“ Dívka, která Luce chytila, byla štíhlá a svalnatá, s
vášnivými dramatickými rysy pod vrstvami líčidel.
V uších jí viselo aspoň deset zlatých kruhů a taky kolem krku
měla silný zlatý náhrdelník zdobený drahokamy.
Faraonova dcera.
„Já...“ nadechla se Luce.
„Neopovažuj se nic říkat!“ vyštěkla Auset. „Ten tvůj ubohý hlas
mi trhá ušní bubínky. Stráž!“
Objevil se obr s dlouhými vlasy staženými do ohonu, jehož
předloktí byla silnější než Luceina stehna. V ruce držel dlouhý oštěp
s měděným ostřím.
„Zavři ji!“ vyštěkla Auset.
„Ano, Výsosti!“ zahulákal voják. „A proč, Výsosti?“
Ta otázka vyvolala zlostný záblesk v dívčiných očích. „Krádež.
Ukradla mi něco, co mi patřilo!“
„Hned ji odvedu do vězení a ohlásím to radě.“

264
 „To už jsme udělali,“ zavrčela Auset, „a přece je zase volná! Jako
had, který se zbaví okovů a protáhne se mřížemi! Musíš ji zavřít
někam, odkud nikdy neuteče.“
„Budu ji osobně střežit...“
„Ne, to nestačí.“ Po Ausetině tváři se mihl zlověstný výraz.
„Nechci tu holku už nikdy vidět. Hod ji do dědečkovy hrobky.“
„Ale Výsosti, jen velekněz smí...“
„Jistě, Kafele,“ přerušila ho s úsměvem Auset. „Nevstupuj tam,
jen ji tam hoď a zajisti dveře. Až velekněz přijde večer vykonat
obřad uzamčení hrobky, najde ji uvnitř jako vykradačku hrobů — a
pak ji potrestá tak, jak si ta zlodějka zaslouží.“ Princezna se
naklonila k ní a zasyčela: „Brzy zjistíš, co se stane s těmi, kteří chtějí
okrást panovnickou rodinu.“
Don. Ta Auset asi myslí, že jí Lajla chtěla ukrást jejího Dona.
Luce bylo jedno, jestli ji někam zavřou a zahodí klíč, ale nejdřív se
musí sejít s Lajlou. Jak by jinak mohla osvobodit Daniela? Bill
křižoval vzduch sem a tam, přemítal a poklepával si drápem do
kamenného rtu.
Strážný vytáhl z vaku u pasu kovové řetězy a upevnil je Luce
kolem zápěstí.
„Postarám se o to!“ slíbil hromově princezně a škubl řetězem, aby
popohnal Luce za sebou.
„Bille!“ zašeptala horečně. „Musíš mi pomoct!“
„Něco vymyslíme!“ slíbil jí chrlič, zatímco ji strážný vlekl přes
nádvoří. Zabočili do temné chodby, kde stála socha Auset v
nadživotní velikosti. Vypadala zachmuřeně a krásně.
Když se Kafel obrátil, aby zjistil, proč jeho zajatkyně mluví sama
se sebou, dlouhý ohon ho šlehl přes tvář. Luce to vnuklo nápad.
Obr netušil, co se na něj chystá. Luce zvedla spoutané ruce a
prudce ho zatahala za vlasy, zaryla mu prsty do lebky. Obr užasle
hekl a zapotácel se dozadu. Ze škrábanců na hlavě mu

265
 tekla krev do očí. V tu chvíli mu Luce ostře vrazila loket do
žaludku.
Strážný se předklonil v pase, zasténal a oštěp mu vypadl z ruky.
„Můžeš mi sundat ty okovy?“ sykla Luce na Billa.
Chrlič nazdvihl obočí, do želez se zabodl krátký černý záblesk a
řetěz se rozštěpil. Luce sice pálila kůže v místech, kam blesk dopadl,
ale byla volná.
„Sakra.“ Vděčně se zadívala na svá holá zápěstí. Pak popadla
oštěp ze země a otočila se, aby ho přitiskla ke Kafelovu krku.
„Vždycky krok před tebou, Luce,“ pochlubil se chrlič. Dívka se
otočila a spatřila strážce ležet na zádech, se spoutanýma rukama,
upevněnýma řetězem kolem kamenného kotníku Ausetiny sochy.
Bill si oprášil ruce. „Týmová práce.“ Zadíval se na bílou tvář obra.
„Musíme sebou hodit. Za chvíli se probere a začne hulákat. Pojď za
mnou.“
Vedl ji rychle temnou chodbou, pak po krátkém pískovcovém
schodišti a přes osvětlenou halu s malými olejovými lampami,
kterou lemovaly hliněné sochy jestřábů a hrochů. Proti nim se
vynořila dvojice stráží, ale než stačili Luce zahlédnout, Bill ji vrazil
do dveří zakrytých rákosovým závěsem.
Luce zjistila, že stojí v ložnici. K nízkému stropu se zvedaly
sloupy, vyřezávané tak, aby působily jako svitky papyru. Pod
otevřeným oknem bylo dřevěné křeslo zdobené ebonitem. Naproti
němu stála úzká postel vyřezávaná ze dřeva a pomalovaná tolika
zlatými lístky, že to vypadalo, jako by zářila.
„Co teď?“ hlesla Luce. Přitiskla se ke stěně pro případ, že by
někdo z chodby nakoukl dovnitř. „Kde to jsme?“
„To je velitelova ložnice.“
Než si Luce stačila srovnat v hlavě, že tím velitelem myslí Bill
Daniela, rákosový závěs se rozhrnul a dovnitř vešla žena.
Luce se zachvěla.

266
 Lajla na sobě měla úplně stejné bílé šaty jako Luce. Černé vlasy
měla hladké a lesklé a za jedním uchem jí svítila bílá pivoňka.
Luce s těžkým smutkem sledovala, jak Lajla přistupuje k
dřevěnému stolu a dolévá do lampy olej z nádobky, kterou přinesla
na černém podnose. Tohle byl poslední z životů, který Luce
navštívila. Až se rozdělí s tímhle tělem, s její nesmrtelnou duší bude
konec.
Když se Lajla vydala naplnit lampu vedle postele, všimla si Luce.
„Buď pozdravena,“ pronesla mírným, zastřeným hlasem. „Hledáš
někoho?“ Černé linky kolem jejích očí vypadaly mnohem přirozeněji
než Ausetino nalíčení.
„Ano, hledám.“ Luce se rozhodla neztrácet čas. Ale sotva se
natáhla po Lajlině zápěstí, Egypťanka se zadívala přes její rameno ke
dveřím a ve tváři se jí objevil úlek. „Kdo je to?“
Když se Luce otočila, viděla jen Billa. Vykulila oči úžasem.
„Ty ho vidíš?“ vyhrkla na Lajlu.
„Ale houby!“ vykřikl Bill. „Mluví o těch krocích, co dusají v
chodbě. Radši si pospěš, Luce.“
Luce se prudce otočila ke svému minulému já a popadla ho za
horkou ruku. Převrhla přitom nádobku s olejem, kterou Lajla držela
na podnose. Ta sebou škubla a pokusila se jí vytrhnout, ale pak se to
stalo.
Pocit, že se někam řítí, a svírání žaludku už byly pro Luce téměř
důvěrné známé. Místnost zavířila a jediné, nač se dokázala
soustředit, byla dívka naproti ní. Její inkoustově černé vlasy a oči se
zlatými tečkami, zrůžovělé tváře. Luce mátožně zamrkala, Lajla
taky, a ještě jednou...
Země se přestala točit. Luce se podívala na svoje ruce. Na Lajliny
ruce. Třásly se.
Bill zmizel. Ale měl pravdu: chodbou se někdo řítil.

267
 Sehnula se pro nádobku s olejem a obrátila se k posteli, aby
dolila lampu. Jestli ji tady má někdo uvidět, tak musí vypadat, jako
by jen dělala svou práci.
Kroky se zastavily. Po jejích pažích přejela horká bříška prstů, k
jejím zádům se přitiskla pevná hrud. Daniel. Cítila jeho záři, ani se
nemusela obracet. Zavřela oči. Jeho paže ji objaly kolem pasu. Jeho
měkké rty putovaly po jejím krku, až se jí zastavily pod uchem.
„Tak jsem tě našel,“ zašeptal.
Pomalu se v jeho náruči obrátila. Ten pohled jí vzal dech. Pořád
to byl Daniel, ale jeho pokožka tady měla tmavě čokoládovou barvu
a černé vlnité vlasy měl ostříhané nakrátko. Na sobě měl jen krátkou
bederní roušku, kožené sandály a stříbrný kroužek kolem krku. Jeho
hluboké fialové oči šťastně přejížděly po její postavě.
On a Lajla do sebe byli hluboce zamilovaní.
Položila si tvář na jeho a počítala údery srdce. Je to naposledy, co
tohle dělá? Naposledy, kdy se tiskne k jeho srdci? Chtěla udělat tu
správnou věc — chtěla to udělat pro Daniela. Ale jen pomyšlení na
to ji bolelo. Vždyť ho miluje! Jestli ji tahle cesta něco naučila, pak to,
že opravdu hluboce miluje Daniela Grigoriho. Nepřipadalo jí fér, že
ji okolnosti nutí k takovému rozhodnutí.
Jenže je tady.
Ve starověkém Egyptě.
S Danielem. Naposledy. Aby ho od sebe osvobodila.
Když ji Daniel políbil do vlasů, do očí jí vhrkly slzy.
„Nevěděl jsem, jestli budeme mít příležitost se rozloučit,“ ozval
se Daniel. „Dnes odpoledne odcházím do války v Núbii.“
Když Luce zvedla hlavu, vzal její uplakané tváře ze strany do
dlaní. „Lajlo, vrátím se před sklizní. Neplač, prosím. Uteče to jako
nic, a zase budeš pod rouškou noci chodit do mé ložnice s mísou
granátových jablek jako vždycky. Slibuju.“
Luce se zhluboka nadechla. „Sbohem.“

268
 „Ne sbohem — nashledanou.“ Jeho tvář zvážněla. „Zatím
nashledanou. Řekni to.“
Zavrtěla hlavou. „Sbohem, má lásko. Sbohem.“
Rákosový závěs se rozdělil. Lajla a Don od sebe odskočili.
Místnost se zaplnila strážemi s namířenými oštěpy. Vedl je Kafel s
rozhněvanou tváří. „Chyťte tu holku,“ zavrčel a ukázal na Luce.
„Co se děje?“ vykřikl Daniel na stráže, které obklopily Luce a
nasadily jí znovu okovy. „Přestaňte! Je to můj rozkaz! Sundejte jí to!“
„Ne, veliteli,“ zarazil ho Kafel. „Jsme tady na faraonův rozkaz.
Musíš to chápat: když není šťastná faraonova dcera, není šťastný ani
panovník.“
Vzápětí už popohnali Lajlu z místnosti. Slyšela, jak za ní Don
křičí: „Přijdu si pro tebe, Lajlo! Já si tě najdu!“
Věděla, že ano. Takhle to přece bylo vždycky, ne? Setkali se, pak
se dostali do potíží, a on se objevil a zachránil ji. A tak to šlo pořád
dál, napříč věčností: vždycky v poslední chvíli přilétl anděl a
zachránil ji. Ani na to nechtěla myslet.
Ale tentokrát, až se k ní dostane, na něj Luce bude čekat s
hvězdnou střelou. Z toho pomyšlení jí útrobami projela hlodavá
bolest. Do očí jí znovu vhrkly slzy, ale potlačila je. Aspoň se stihli
rozloučit.
Stráže ji popoháněly před sebou nekonečným bludištěm chodeb,
až se najednou ocitla venku, v oslepujícím žáru slunce. Tam ji vedli
ulicemi dlážděnými hrubým kamením, pod monumentálním
obloukem brány a kolem nízkých pískovcových domků i naplaveni
nových polí v okolí města. Skupina mířila k obrovskému zlatému
kopci.
Teprve když přišli blíž, Luce zjistila, že to je dílo lidských rukou.
Nekropole, pomyslela si ve chvíli, kdy Lajlin mozek začala zamlžovat
hrůza. Každý Egypťan věděl, že tohle je hrobka posledního
zesnulého faraona Meniho. K místům, kde spočívala těla panovníků,
neměl přístup nikdo kromě nejvyšších kněží... a dalších mrtvých.

269
Tohle místo bylo chráněno kletbami a kouzly: některá měla pomoci
odvést mrtvé do příštího života, jiná zahánět živé. Dokonce i strážní,
kteří ji tam vedli, v blízkosti hrobky znervózněli.
Brzy vstoupili do pyramidy, vystavěné z pálených hliněných
cihel. Vojáci zůstali venku kromě dvou nejmohutnějších. Kafel byl
jeden z nich: strčil Luce do temného vchodu a vlekl ji dolů po ještě
temnějším schodišti. Druhý voják šel za nimi a svítil jim pochodní
na cestu.
Světlo tančilo po stěnách, pomalovaných nejrůznějšími hi-
eroglyfy. Lajla tu a tam zachytila pohledem modlitby k Tait, bohyni
tkalcovství, které ji žádaly, aby pomohla udržet faraonovu duši na
cestě na onen svět pohromadě.
Každých několik kroků narazili na falešné dveře, kamenné
prohlubně ve zdi. Luce si uvědomila, že některé z nich kdysi vedly k
místům posledního odpočinku někoho z královské rodiny, ale teď
byly zazděné tak, aby tam už nikdo ze smrtelníků nemohl vstoupit.
Čím se nořili hlouběji do pyramidy, tím tam bylo chladněji. Tma
stále houstla a vzduch byl cítit slabým odérem smrti. Když dorazili k
jediným otevřeným dveřím na konci chodby strážný s pochodní
odmítl jít dál („Nenechám se kvůli nějaké otrokyni proklít bohy!“),
takže to zůstalo na Kafelovi. Odsunul kamennou petlici, která jistila
dveře, a ven se vyvalil čpavý octový zápach.
„Myslíš, že odsud můžeš uniknout?“ ušklíbl se na Luce, když jí
sundal řetězy ze zápěstí a strčil ji dovnitř.
„Ano,“ zašeptala Luce sama pro sebe, když se za ní kamenné
dveře přibouchly a závora dosedla na místo. „Doufám.“
Ocitla se sama v naprosté temnotě. Do kůže se jí zakousl chlad.
Vtom něco zapraskalo, jako křísnutí kamene o kámen, a
uprostřed místnosti se rozsvítilo světélko. Zářilo mezi Billovými
kamennými dlaněmi.

270
 „Hej, hej.“ Chrlic přeletěl ke stěně a rychle přesunul ohnivou
kouli z rukou do purpurově a zeleně pomalované kamenné lampy.
„Dlouho jsme se neviděli.“
Když se Luceiny oči přizpůsobily tmě, ze všeho nejdřív spatřila
nápis na stěně. Byl namalovaný stejnými hieroglyfy jako ty v chodbě,
ale tentokrát to byla modlitba za faraona: „Nechť se tvé tělo
nerozpadne. Nechť ho mine zkáza. Nechť se odebere mezi nehynoucí
hvězdy.“ Byly tu truhlice, které nešly zavřít, protože přetékaly
zlatými mincemi a jiskřícími drahokamy. Kolem Luce stálo nesmírné
množství obelisků a oči na ni upíralo nejméně deset
nabalzamovaných koček.
Pohřební komnata byla obrovská. Luce obešla velikou postel i
stolek s umývači mi a kosmetickými přípravky. Byla tam také votivní
deska s dvouhlavým hadem. Jeho propletené krky tvořily dutinu v
kameni, v níž byl kruh s jasně modrým okem.
Bill Luce pozoroval. „Má dohlížet na člověka na onom světě.“
Sám seděl na hlavě podivuhodně živě vyhlížející sochy minulého
faraona. Lajlina mysl Luce napověděla, že socha zobrazuje faraonovu
„ka“ duši, a střeží hrobku, která je za touhle komnatou a v níž leží
mumifikované faraonovo tělo. Ve vápencovém sarkofágu spočívají
dřevěné rakve a v nejmenší z nich leží faraon.
„Dávej bacha,“ napomenul Luce Bill. Ani si neuvědomila, že
položila dlaň na dřevěnou truhličku. „V tom jsou jeho vnitřnosti.“
Luce polekaně ucukla a zpod šatů jí vyklouzla hvězdná střela.
Když ji zvedla, dřík ji zahřál do dlaně. „Bude tohle fakt fungovat?“
„Jestli mě budeš poslouchat a uděláš to tak, jak říkám,“ odsekl
Bill. „Hele, duše je přesně uprostřed tvý bytosti. Aby ses k ní dostala,
musíš si přejet špičkou šípu přesně středem hrudi a přesně v tu
pravou chvíli — až tě Daniel políbí a ty budeš cítit, že už máš
vybuchnout. Pak ty jako Lucinda Priceová vystřelíš ze svýho
minulýho já jako obvykle, ale tvoje prokletá duše zůstane v Lajlině
těle a shoří s ním.“

271
 „To... já se bojím.“
„Neboj. Je to lehčí než se zbavit slepýho střeva. A obejdeš se bez
toho stejně jako bez apendixu.“ Bill se zadíval na svoje holé
kamenné zápěstí. „Podle mých hodinek by tady měl Don být už
každou chvíli.“
Luce si přidržela šíp tak, aby jí špička mířila na prsa. Pod prsty ji
šimraly dokola vyražené vzory v dříku. Ruce se jí nervózně chvěly.
„Ted se uklidni!“ Billův hlas se vzdaloval.
Luce se ho snažila poslechnout, ale srdce jí bušilo tak silně, až ji
to ohlušovalo. Musí to udělat. Musí. Pro Daniela. Musí ho osvobodit
z trestu, který podstupuje jen kvůli ní.
„Až k tomu dojde, musíš to udělat rychlejc, jinak tě Daniel určitě
zastaví. Jedno rychlý trhnutí středem hrudi — ucítíš, jako by se něco
uvolnilo, pak závan chladu a — bum!“
„Lajlo!“ Do hrobky se vřítil Don, ale dveře za ním zůstávaly
zavřené na petlici. Jak se sem dostal?
Hvězdná střela jí vypadla z ruky a zazvonila o zem. Luce se
rychle shýbla a zastrčila ji pod šaty. Bill zmizel. Ale Don-Daniel byl
přesně tam, kde ho chtěla mít.
„Co tady děláš?“ Hlas se jí zlomil samým napětím, aby to
vyslovila co možná ohromeně.
Ale on si toho nevšímal. Rozběhl se k ní a objal ji. „Zachraňuju ti
život.“
„Jak ses dostal dovnitř?“
„S tím si nelam hlavu. Žádný smrtelník a žádná stavba se
nemůžou postavit do cesty lásce, jako je ta naše. Já si tě najdu
vždycky.“
V objetí jeho nahých paží se Luce vždycky hned cítila ukolébaná,
ale to teď nesměla dopustit. Její srdce bylo rozervané a chladné. Ten
pocit čirého štěstí, absolutní důvěry, každý z těch sladkých pocitů,
které v ní Daniel dokázal v každém ze životů probudit, ji teď jenom
mučily.

272
 „Neboj se,“ zašeptal jí. „Povím ti, lásko, co se stane po tomhle
životě. Vrátíš se, zase se narodíš. Tvoje znovuzrození bude krásné a
skutečné. Budeš se ke mně vracet, zase a znovu...“
Světlo v lampě zablikalo, takže se zdálo, jako by jeho fialové oči
jiskřily. Jeho tělo bylo tak horké, když se k ní tisklo.
„Ale budu zase a znova umírat.“
„Co?“ Zaklonil hlavu. Jeho fyzická podoba tady byla tak cizí, ale
tenhle výraz znala Luce až moc dobře: ten zmatený obdiv, když
vyslovila něco, co nečekal nebo čemu nerozuměl. „Jak můžeš... ne,
nic. Na tom nezáleží. Záleží jen na tom, že budeme zase spolu.
Vždycky se navzájem najdeme, vždycky se do sebe zamilujeme, bez
ohledu na všechno ostatní. Nikdy tě neopustím.“
Luce klesla na kolena na kamenný schod. Skryla si obličej v
dlaních. „Já nechápu, jak to můžeš vydržet. Znova a znova, stejný
smutek...“
Zvedl ji k sobě. „Stejné vytržení...“
„Stejný oheň, který zabíjí...“
„Stejná vášeň, která ho znovu roznítí. Ty to nevíš. Nemůžeš si
pamatovat, jak nádherné...“
„Viděla jsem to. Vím to.“
Teď si získala jeho pozornost. Vypadal, jako by nevěřil, jestli jí
má věřit, nebo ne, ale aspoň ji poslouchal.
„Co když není naděje, že se něco změní?“ zeptala se.
„Je jen jediná naděje. Jednoho dne to přežiješ. Tahle absolutní
pravda je to jediné, co mě drží nad vodou. Nikdy na to nepřestanu
čekat. I kdyby to mělo trvat navěky.“ Setřel jí z očí prstem slzy.
„Budu tě milovat celým svým srdcem, v každém životě, v každé
smrti. Nenechám se spoutat ničím, jen svou láskou k tobě.“
„Ale je to tak těžké. Copak pro tebe to není těžké? Nikdy tě
nenapadlo, co kdyby...“
„Naše láska ten temný cyklus jednoho dne přemůže. A kvůli
tomu to za to všechno stojí.“

273
 Luce vzhlédla a viděla v jeho zářících očích jen lásku. Věřil tomu,
co jí říkal. Nezáleželo mu na tom, že sám bude znova a znova trpět.
Bude si razit cestu životem, zas a zas ji ztrácet, poháněný jedinou
nadějí, že jednoho dne to tak neskončí. Věděl, co mu osud chystá,
ale snažil se a bude se snažit s tím bojovat. Vždycky se bude snažit.
Jeho oddanost jí a jejich lásce se Luce dotkla kdesi hluboko,
dotkla se té části její bytosti, která si myslela, že už to vzdala.
Pořád ještě se chtěla hádat: tenhle Daniel nevěděl, co se na ně
všechno řítí. Kolik slz budou oba muset vyplakat. Nevěděl, že ona ho
viděla ve chvílích jeho nejhlubšího zoufalství. Že pochopila, co s ním
bolest nad její smrtí dělá.
A přece...
Luce to věděla. A v tom byl ten největší rozdíl na světě.
Danielovy propasti zoufalství ji dál děsily, ale věci se změnily.
Celou dobu se cítila spojená s jejich láskou, ale teď už věděla, jak ji
ochránit. Viděla jejich lásku z tolika různých úhlů. Chápala ji tak, jak
by ji nikdy nenapadlo, že jí porozumí. Jestli Daniel někdy zakolísá,
ona ho může podržet.
A jak na to se naučila přímo od toho nejlepšího: od něj. Teď tady
stála, chystala se zbavit své nesmrtelné duše, chystala se ukončit
jejich lásku navždycky..., a stačilo pět minut s ním, aby ji to přivedlo
k rozumu.
Někteří lidé stráví celý život tím, že podobnou lásku hledají.
Luce ji měla.
Budoucnost pro ni neměla žádné bud, anebo. Žádné hvězdné
střely Jen Daniela. Jejího Daniela, kterého nechala na dvorku za
domem rodičů v Thunderboltu. Musí jít.
„Polib mě,“ zašeptala.
Posadil se na schody a rozevřel kolena tak, aby se mezi ně vešla.
Přiklekla k němu a obrátila tvář k jeho. Jejich čela se dotkla. Pak
konečky jejich nosů.

274
 Daniel ji vzal za ruce. Jako by jí chtěl něco říct, jenže nedokázal
najít ta správná slova.
„Prosím,“ zašeptala a přiblížila rty k jeho. „Polib mě a osvoboď
mě.“
Daniel se k ní sklonil, zvedl si ji do náruče a položil ji na klín, aby
ji mohl sevřít v náručí. Jeho rty našly její. Chutnaly sladce jako
nektar. Zasténala, když jejím tělem projel hluboký proud radosti,
který se zmocnil každé její buňky. Lajlina smrt se blížila, to Luce
věděla. Ale snad ještě nikdy se necítila bezpečnější nebo víc naživu,
než když ji Daniel takhle držel.
Chytila ho rukama kolem krku. Cítila pevné šlachy ramenou i ty
drobné jizvičky, které skrývaly jeho křídla. Jeho ruce jí přejížděly po
zádech, nabíraly její hladké černé vlasy. Každý dotek byla extáze.
Každý polibek tak nádherný a vroucí, že se jí z toho točila hlava.
„Zůstaň se mnou,“ zaprosil. Svaly v jeho obličeji se napjaly a začal
jí líbat hladověji... zoufaleji.
Nejspíš cítil, jak se Luceino tělo rozehřívá. Horko jí stoupalo z
nitra k pokožce, šířilo se její hrudí, barvilo jí tváře. Oči se jí zaleskly
slzami a políbila ho ještě horoucněji. Už tolikrát si tím prošla, ale
tohle bylo z nějakého důvodu jiné.
Daniel s hlasitým zasvištěním roztáhl křídla a pak je ochra-
nitelsky složil kolem ní, vytvořil pro ně kolébku z měkkého
bělostného peří, která jejich těla pevně tiskla k sobě.
„Věříš tomu?“ zašeptala Luce. „Že to jednou přežiju?“
„Celým svým srdcem a duší,“ odpověděl Daniel, vzal její obličej
do dlaní a objal ji křídly ještě těsněji. „Budu na tebe čekat, i kdyby to
mělo trvat nekonečně dlouho. Budu tě milovat každou vteřinu času,
který je před námi.“
Luce už pohlcovalo horko. Vykřikla bolestí a zazmítala se v jeho
náručí. Muselo ho to pálit stejně, ale nepustil ji.

275
 Přišla ta pravá chvíle. Chvíle na to, aby vytáhla šíp ze záňadří a
udělala to, k čemu ho měla. Ale ona to nikdy nevzdá. Ne s Danielem.
Ne teď, když ví, že on to za žádnou cenu nevzdá s ní.
Na kůži jí naskákaly puchýře. Pálilo to tak příšerně, že sebou
dokázala jen bezmocně škubat.
A vřískat bolestí.
Lajla vybuchla, plameny pohlcovaly její tělo, a Luce cítila, jak se
její tělo a duše rozplétá, jak hledá možnost úniku od toho děsivého
žáru. Ohnivý sloup sahal výš a výš, mohutněl, až zaplnil celou
místnost, celý svět, a Lajla přestala existovat.

Luce čekala tmu a našla světlo.

Kde je Hlasatel? Je možné, že by uvízla v Lajle?
Kolem ní šlehal oheň. Neuhasínal, šířil se. Plameny polykaly víc a
víc temnoty, sahaly až k obloze, jako by hořela sama noc, a žhavá
rudozlatá záře bylo to jediné, co Luce dokázala vidět.
Pokaždé předtím, když její minulé já umíralo, se Luce zároveň s
tím přesunula do Hlasatele. Teď bylo něco jinak. Něco ji nutilo
vnímat věci, které nebyly ve skutečnosti možné.
Třeba hořící křídla.
„Danieli!“ vykřikla. Viděla jeho křídla, jak víří v ohni, ale nehoří
— jako by sama byla z plamenů. Jinak vnímala jen jeho bělmo a
fialové duhovky. „Danieli?!“
Oheň se valil temnotou jako obrovská vlna oceánem. Narazil na
neviditelné pobřeží a zuřivě omýval Luce, šplouchal na její tělo, valil
se jí přes hlavu a řítil se dál, za ni.
Pak se ozvalo rychlé zasyčení, jako by někdo sfoukl svíčku, a
všechno zčernalo.

276
 Přes její tělo se přehnal chladný vítr. Naskočila jí husí kůže. Luce
si objala tělo, přitáhla kolena k sobě a užasle jí došlo, že pod sebou
nemá žádnou zemi. Ne že by přímo letěla..., spíš se pohupovala v
prostoru. Tahle temnota nepatřila do Hlasatele. Luce nepoužila
hvězdnou střelu, takže to znamená, že... umřela?
Dostala strach. Nevěděla, kde je. Jen to, že je sama.
Ne. Byl tu ještě někdo. Ozvalo se zaskřípění... a rozsvítilo se
tlumené šedé světlo.
„Bille!“ vykřikla Luce při pohledu na chrliče. Tolik se jí ulevilo, že
se začala smát. „Ach, díkybohu, já už myslela, že jsem — že jsem —
to je jedno.“ Zhluboka se nadechla. „Nemohla jsem to udělat.
Nemohla jsem zabít svou duši. Vymyslím něco jinýho, jak zlomit tu
kletbu. Daniel a já — my se nemůžeme vzdát jeden druhýho.“
Bill k ní letěl z dálky a kličkoval vzduchem. Čím blíž byl, tím
větší jí připadal, stále rostl a rostl, už se ničím nepodobal tomu
maličkému chrliči, který ji doprovázel. Když už byl desetkrát větší
než původní Bill, začala skutečná metamorfóza: Za rameny mu
vybuchl pár silných, uhlově černých křídel, které roztrhaly původní
kamenná křidélka na kousky. Vrásky na jeho čele se prohloubily a
šířily po celém těle, až najednou vypadal děsivě scvrkle a staře.
Drápy na jeho nohou a rukou vyrostly, byly ostřejší a žlutější.
Zableskly se v temnotě, jako by švihl břitvou. Jeho hrud se
nadmula a objevily se na ní dlouhé, kudrnaté černé chlupy.
Luce potlačila výkřik, který se jí rodil v hrdle. Dařilo se jí to až do
chvíle, než její pohled sklouzl k Billovým kamenným šedým očím.
Pod zakalenou šedou mlhou z nich pronikavě zářila ohnivě rudá
barva.
Teprve pak Luce zaječela.
„Vždycky sis volila špatně.“ Billův hlas byl burácivý, hluboký a
chraplavý. Jako by se neozýval v Luceiných uších, ale přímo v její
duši.
„Ty jsi...“ Luce nedokázala větu dokončit.

277
 „Ten zlosyn?“ Bill se zachechtal. „Překvapeníííí!“ Protáhl to tak
dlouze, až Luce čekala, že se rozkašle, ale neudělal to.
„Ale vždyť..., tolik jsi mě toho naučil. Pomáhal jsi mi přijít na to...
Proč bys... jak — celou tu dobu?!“
„Obelstil jsem tě. To je můj styl, milá Lucindo.“
Tolik k Billovi přilnula, i když byl tak odporný a drzý. Svěřovala
se mu, naslouchala mu, a málem zabila svou duši, protože jí to
našeptával. Ta myšlenka jí prudce projela myslí. Málem ztratila
navždy Daniela — kvůli Billovi. Až na to, že tohle žádný Bill není...
Ani žádný obyčejný démon. Ani jako Steven, nebo Cam – i v těch
nejhorších okamžicích.
Tohle bylo ztělesnění Zla.
A celou dobu byl s ní. Celou dobu jí dýchal na krk.
Pokusila se od něj odvrátit, ale jeho temnota byla všude. Bylo to,
jako by letěla po noční obloze, ale všechny hvězdy byly neskutečně
daleko. A po Zemi nikde ani památky. Kolem byly jen tmavší skvrny
černoty, vířící propasti. Tu a tam se objevil paprsek světla jako maják
naděje, ale to vzápětí zase pohaslo.
„Kde to jsme?“ vyhrkla Luce.
Satan nad bezvýznamností její otázky jen ohrnul nos. „V Nicotě,“
zavrčel. Jeho hlas se už v ničem nepodobal důvěrně známému
hlásku jejího kamenného průvodce. „V temném srdci Nicoty
uprostřed Všehomíra. Tady není ani nebe, ani peklo, ani země. Je to
místo nejtemnějšího průchodu. Jenže to tvůj mozeček v tomhle
stadiu existence stejně nedokáže pochopit, takže ti to zřejmě
připadá...,“ rudé oči se podivně vyboulily, „...děsivé.“
„A co ty záblesky světla?“ zeptala se Luce, která nechtěla dát
najevo, jak moc jí to ve skutečnosti nahání hrůzu, teď už viděla
nejméně čtyři jasné výšlehy světla, které se zjevilo odnikud a zase se
ztratilo v temných hlubinách.
„Aha, tohle.“ Satan se zadíval, jak se jedno z těch světel nad
Luceiným ramenem rozsvěcuje a zase zhasíná. „To tudy prolétají

278
andělé. A démoni. Docela rušná noc, co? Všichni pořád někam
spěchají.“
„Ano.“ Luce čekala na další záblesk, a když se objevil a vrhl na ni
stín, chňapla po něm a pokusila se uchopit Hlasatele dřív, než světlo
zhasne. „Jako já.“
Hlasatel se v její ruce tak rychle zvětšil, byl tak těžký a působil
tak naléhavým dojmem, až si myslela, že to zvládla.
Místo toho ucítila, jak se jí do boků zaťaly drápy. Satan držel její
tělo v jediném mastném pařátu. „Ještě jsem se s tebou nerozloučil,“
zašeptal jí tak, až se z toho celá rozechvěla. „Docela jsem si tě v
poslední době oblíbil, víš? Ne, počkej, tak to není. Oblíbil jsem si tě
už dávno.“
Luce nechala stín vyklouznout do Nicoty.
„A jak už to v lásce chodí, chci tě mít u sebe nablízku..., zvlášť
teď, abys mi nekazila moje plány. Už zase.“
„Konečně rada, co mám dělat,“ odsekla Luce a pokusila se
odtáhnout od jeho doteků. Ale bylo to k ničemu. Sevřel ji pevněji,
tak, až jí málem zapraskaly kosti.
„Vždycky jsi v sobě měla oheň. To já miluju.“ Usmál se. Vypadalo
to příšerně. „Ale co kdyby ta jiskra zůstala uvnitř, hm? Někdo prostě
nemá v lásce kliku.“
„Nemluv se mnou o lásce!“ vyštěkla Luce. „Nevěřím tomu, že
jsem vůbec mohla poslouchat něco, co vypadlo z tvý kamenný pusy.
Ty nevíš o lásce vůbec nic!“
„Tohle už jsem slyšel. A náhodou o lásce něco vím: třeba že ty si
o té svojí myslíš, že je větší než nebe a peklo a osud a všechno mezi
tím. Ale to se pleteš. Tvoje láska k Danielovi Grigorimu je naprosto
bezvýznamná. Není to nic?
Jeho výkřik zaburácel prostorem a odfoukl Luceiny vlasy dozadu.
Zalapala po dechu a pokusila se odseknout: „Říkej si, co chceš.
Miluju Daniela a vždycky ho budu milovat. A tebe se to vůbec
netýká.“

279
 Satan si ji zvedl k rudým očím a zabodl do ní svůj ostrý dráp na
ukazováčku. „Já vím, že ho miluješ. Že jsi do něj blázen. Tak mi
řekni proč.“
„Proč?“
„Proč. Proč jeho? Vyjádři to slovy. Vysvětli to tak, abych to
pochopil. Procítil. Třeba mě to dojme.“
„Má to milion důvodů. Prostě je to tak.“
Satan vycenil zuby a jeho smích zněl tak, jako by v jeho těle
vrčelo tisíc psů. „To byla zkouška. A neuspěla jsi v ní, ale není to
tvoje chyba. To je ten nešťastný vedlejší efekt kletby, která tě
provází. Už se nemůžeš sama rozhodovat.“
„To není pravda. Jestli si vzpomínáš, tak jsem právě udělala dost
zásadní rozhodnutí: nezabít svou duši.“
To ho rozzuřilo. Poznala to z toho, jak se mu rozšířily nozdry. Jak
zvedl ruku a zaťal ji v pěst, jak udeřil do klenby, až se v otvoru
objevila hvězdnatá obloha a světlo se řinulo dovnitř, jako by někdo
stiskl vypínač. Ale mlčel. Dlouze zíral do noci.
Luce se mihla hlavou děsivá myšlenka. „Nebo jsi mi taky lhal? Co
by se ve skutečnosti stalo, kdybych použila hvězdný šíp?“ Zachvěla
se při pomyšlení, jak blízko k tomu měla. „Proč ti o to šlo? Abych
konečně vypadla z obrazu a ty ses mohl dostat k Danielovi? To proto
jsi vždycky zmizel, když se měl objevit? Protože by se na tebe vrhl
a...“
Satan se rozchechtal a jeho smích zastřel hvězdy. „Ty myslíš, že
já se bojím Daniela Grigoriho? Tak to si ho stavíš hodně vysoko!
Pověz mi, jaké lži ti vykládal o svém velkolepém postavení v nebi?“
„Lhář jsi ty!“ zavrčela Luce. „Od chvíle, co jsme se potkali, jsi mi
jenom lhal. Není divu, že tebou všichni opovrhují!“
„To není opovržení. Je to strach, a to je rozdíl. Součástí strachu je
závist. Možná tomu nevěříš, ale mnozí touží mít moc, jakou vládnu
já. Mnozí mě... zbožňují.“
„Máš pravdu. Nevěřím ti.“

280
 „Protože toho nevíš dost. O ničem. Vzal jsem tě na cestu tvou
minulostí, ukázal ti nanicovatost tvých životů a doufal, že se v tobě
probudí pravda. Ale ty místo toho jen pořád blábolíš. Daniel! Chci
Daniela!“
Pustil ji z drápů a ona začala padat tmou. Zastavila se teprve ve
chvíli, kdy se na ni zamračil, jako by ji chtěl pohledem přišpendlit na
místo. Obešel ji v kruhu, ruce za zády, křídla složená na bocích a
hlavu zvrácenou vzhůru. „Odsud vidíš všechno, co se vidět dá. Z
dálky, pravda, ale všechno — všechny světy a životy a mnohem,
mnohem víc..., to, co smrtelníci svým chabým uvažováním
nedokážou vůbec obsáhnout. Jen se podívej.“
Zvedla hlavu, a nad ní to vypadalo jinak než před chvilkou.
Nekonečná hvězdná pláň se táhla všemi směry a temnota noci v záři
hvězd bledla, takže bylo vidět spíš světlo než tmu. „To je krása.“
„A bude to tabula rasa,“ ušklíbl se zlověstně Satan. „Tahle hra mě
už unavila.“
„Pro tebe je to hra?“
„Pro něj!“ Máchl rukou k nebi a za ní zůstala ve vzduchu temná
čára. „A já to odmítám uznat jen kvůli kosmické rovnováze. Protože
naše strany jsou vyrovnané.“
„Rovnováha? Ty myslíš to, že počet padlých andělů, kteří se
přidali k tobě, a těch, co se přidali k...“
„Nevyslovuj to. Ke Druhému. Ale ano, je to tak. Momentálně
panuje rovnováha a...“
„A zbývá jeden anděl, který si zatím nezvolil stranu.“ Luce si
vzpomněla na to, co jí vykládala Arriane tehdy v Las Vegas.
„Hmm. Až na to, že tentokrát to neponechám náhodě. S tím
hvězdným šípem to bylo trochu krátkozraké, uznávám, ale napravím
to. Přemýšlím, Plánuju. Kuju pikle, zatímco ty a Grigori jste se
osahávali jako sedmáci za tabulí. Snažím se, aby mi můj příští plán
už nikdo nepřekazil.

281
 Chystám se udělat restart. Smazat tabuli. Přeskočit tisíciletí,
které vedla k tomu životu, který se vymkl schématu, k Lucindě
Priceové,“ odfrkl si, „a začít znova. A tentokrát budu hrát
promyšleněji. Tentokrát vyhraju.“
„Co to znamená, smazat tabuli?“
„Čas je jako školní tabule, Lucindo. Všechno, co je v něm
vepsáno, se dá snadno smazat. Je to trochu drastické, ano. Znamená
to zahodit pár tisíc let. Pro ty, kterých se to týká, to bude trochu
krok zpátky, ale co — dá se snad hrstka ztracených tisíciletí
srovnávat s konceptem věčnosti?“
„Jak to chceš udělat?“ vyhrkla. Věděla, že Satan cítí její třas.
„Znamená to vrátit se na začátek. K Pádu. Kdy jsme všichni byli
vypuzeni z nebe, protože jsme se odvážili mít svobodnou vůli.
Mluvím o první velké nespravedlnosti.“
„Zase ta stará písnička?“ ozvala se Luce, ale on ji neposlouchal,
soustředil se na podrobnosti svého plánu.
„Ty a ten únavný Grigori pojedete se mnou. Tvůj miláček už je
vlastně na cestě.“
„Proč by Daniel...“
„Ukázal jsem mu cestu, pochopitelně, teď už jen stačí dostat se
tam včas, abych viděl, až andělé začnou padat na zemi. To ale bude
krásná chvilka.“
„Kdy začnou padat? Jak dlouho to trvalo?“
„Devět dní, tvrdí se,“ zamumlal Satan. „Ale nám, kteří jsme byli
vyhoštěni, to připadalo jako věčnost. Ty ses na to svých přátel nikdy
nezeptala? Cama. Rolanda. Arriane. Ani tvého milovaného Daniela?
Všichni tam byli.“
„A když uvidíš, jak se to stalo, tak co?“
„Tak udělám něco nečekaného. Víš co?“ Ušklíbl se a oči mu rudě
zaplály.
„To nevím,“ odpověděla mírně. „Zabiješ Daniela?“

282
 „Nezabiju. Chytím. Chytím nás všechny. Otevřu Hlasatele jako
velkou záchrannou síť, upevním ho k okrajům času. Pak se přimknu
ke své staré duši a odnesu s sebou celou tu andělskou bandu do
přítomnosti. Dokonce i ty odporné.“
„A co pak?“
„Co pak? Začneme znova od začátku. Protože Pád je začátek.
Není to součást historie: je to počátek dějin. A to, co se stalo
předtím? To už nebude existovat.“
„Předtím? Ty myslíš jako starověký Egypt?“
„Žádný nebyl.“
„Čína? Versailles? Las Vegas?“
„Nic, nic, nic. Ale nejde jen o tebe a tvého miláčka, ty jedna
sobecká naivko. Jde taky o Římskou říši a toho takzvaného Syna
Druhého. Jde o celý vzestup toho hnisajícího boláku, lidstva, z
bahna temnoty, aby mohlo proměnit v žumpu celý svět. Jde o
všechno, co se kdy stalo, a co zmizí tím drobným poskočením po
hladině času. Jako když hodíš do vody žabku.“
„Ale nemůžeš přece... vygumovat minulost!“
„Ovšemže můžu. Jako když si zkracuješ pásek u sukně.
Musíš odstřihnout kus látky a sešít dva kusy zase tak, jako by ten
odstřižený kus nikdy neexistoval. Začneme znova. Celý cyklus se
bude opakovat a já budu mít další šanci zlákat důležité duše. Jako
třeba...“
„Jeho nikdy nedostaneš. Daniel se k tobě nikdy nepřidá.“
Neudělal to nikdy za těch pět tisíc let, kdy ho mohla pozorovat. Ať
se ho snažili zabíjet a odpírali mu jeho lásku, nikdy si nezvolil
stranu. A i kdyby někdy zakolísal, bude mít ji, aby ho podpořila.
Luce věděla, že je dost silná, aby dokázala Daniela podpírat. Tak
jako on podpíral ji.
„Můžeš smazat tabuli, kolikrát chceš,“ prohlásila. „Nic se tím
nezmění.“

283
 „Ach.“ Zasmál se tak, jako by mu za ni bylo trapně — hlubokým,
děsivým řehotem. „Ovšemže změní. Všechno se změní. Mám ti to
vypočítat?“ Zvedl před obličej své dlouhé žluté drápy. „Za prvé,
Daniel a Cam budou zase bratři, tak jako v prvních dnech po Pádu.
To oceníš, ne? Za druhé: nebudou žádní nefilimové. Andělé nestráví
žádný čas potulováním po zemi a plozením parchantů se smrtelníky,
takže svým kamarádíčkům ze školy můžeš dát sbohem.“
„Ne...“
Satan luskl drápy. „Ach, a ještě na něco jsem zapomněl: tvoje
minulost s Danielem? Smazaná. Všechno, co jsi zjistila na té své
dětinské výpravě, to, co jsi mi tak dychtivě hlásila, že ses naučila — s
tím se taky rozluč.“
„Ne! To nemůžeš udělat!“
Ještě jednou po ní přejel svým chladným pohledem. „Ale zlato —
už jsem s tím skoro hotový.“ Zakdákal smíchy a jeho řehot byl jako
lavina času a prostoru, která se na ně valila. Luce se zachvěla a
přikrčila a pokusila se mu vykroutit, ale on si ji neurvale strčil pod
své odporné křídlo. Potom už neviděla nic a cítila jen závany větru,
které se do nich opíraly, a pak výbuch horka a nakonec nezničitelný
chlad, který sestoupil na její duši.

284
 KAPITOLA DVACÁTÁ

KONEC CESTY

NEBESKÁ BRÁNA • PÁD

Samozřejmě. Bylo jen jediné místo, kde ji může najít.

Tu první. Na začátku.
Daniel klopýtal do prvního života. Byl ochoten čekat tam tak
dlouho, dokud se Luce neobjeví taky. A pak ji vezme do náruče a
pošeptá jí do ucha: Konečné jsem té nasel. A už té nikdy nenechám
odejít.
Vystoupil ze stínů a strnul v oslepujícím jasu.
Ne. Tohle nebyl jeho cíl.
Cítil vůni ambrosií, viděl opalizující oblohu. Kosmický proud
tvrdého světla. Jeho duše sebou škubla při pohledu na ty vlny bílých
obláčků, které narážely na černého Hlasatele... a v dálce se ozývala
melodie o třech tónech, která se nedala přeslechnout, hrála tiše a
nekonečně. Hudba Trůnu věčného Vládce, vyluzovaná pouhým
zářícím světlem.
Ne. Ne. Ne!
Tady nemá co dělat. Chtěl přece najít Lucindu v jejím prvním
pozemském vtělení. Tak jak mohl pro všechno na světě skončit
právě tady?

285
 Jeho křídla se instinktivně rozvinula. Působilo to jinak než na
zemi: ne jako úlevné osvobození, ale pohyb tak běžný, jako je pro
smrtelníka dýchání. Daniel věděl, že září, ale ne tak, jak někdy zářil
pod světlem měsíce ve smrtelném světě. Jeho záře tady nebyla
ničím, co by musel skrývat, ani ničím, co by chtěl ukazovat. Prostě
existovala.
Tak dávno už nebyl doma.
Přitahovalo ho to, tak jako všechny láká vůně domova: borovice a
domácí koláčky, sladký letní déšť nebo závan otcových doutníků,
jako to, co lidem připomíná kořeny. Byla to mocná síla. Proto se jí
Daniel už šest tisíc let vyhýbal.
Ted byl zpátky — a ne z vlastní vůle.
Ten cherubín!
Ten maličký bledý andílek v jeho Hlasateli. Ten ho obelstil.
Danielova křídla znehybněla. Na tom andělovi nebylo něco v
pořádku. Jeho znak Stupnice byl příliš čerstvý. Byl tak zarudlý, jako
by mu ho do krku někdo vyrazil teprve nedávno...
Daniel se chytil do pasti. A teď musí rychle pryč. Bez ohledu na
všechno.
Povětří. Tady nahoře byli pořád v povětří. Vznášeli se a klouzali
tím nejčistším vzduchem... Daniel roztáhl křídla a cítil, jak se mlha
nad ním rozptyluje. Vznášel se nad perlovými lesy, nad Sadem
poznání, zakroužil nad Mýtinou života. Minul saténově bílé jezero i
úpatí stříbřitě zářivých nebeských hor.
Strávil tady tolik šťastných chvil.
Ne.
Tohle musí zůstat pohřbené v zákoutích jeho mysli, teď není čas
na nostalgii.
Zpomalil, když se dostal k Palouku Trůnu. Vypadal stejně, jak si
ho pamatoval: zářivě bílá plocha naducaných mračen, vedoucí ke
středobodu toho všeho. Sám Trůn byl omamně jasný, vydával ze
sebe žár čirého dobra, který byl tak pronikavý, že se do něj

286
nedokázali dívat dokonce ani andělé. Nikdo se nemohl dostat tak
blízko, aby spatřil Stvořitele sedícího na Trůně a zahaleného jasem.
Takže obvyklá zkratka, kdy se osobě i stolci říkalo souhrnným
názvem Trůn, byla v tomto případě výstižná.
Danielův pohled sklouzl po stříbrných obloucích, které Trůn
obklopovaly. Každý z nich byl označen symbolem jednoho
archanděla. Tady přebývali, tady se modlili, navštěvovali, svolávali a
vyřizovali poselství Trůnu.
Tam v tom lesklém oltáři v horním rohu napravo od Trůnu bylo
jeho místo. Bylo tam tak dlouho, jak dlouho existoval Trůn.
Ale teď tam stálo jen sedm oltářů. Bývalo jich osm.
Počkat...
Daniel zamrkal. Věděl, že prošel nebeskou bránou, ale netušil
přesně kdy. To bylo podstatné. V takovéhle nerovnováze byl Trůn
jen jednou, nakrátko: tehdy, když Lucifer vyhlásil své plány, ale ještě
předtím, než si oni byli nuceni vybrat stranu.
Daniel vstoupil do nebe v tom zlomku okamžiku po Luciferově
zradě, ale před Pádem.
Nastala velká roztržka, během níž si andělé volili nebe, nebo
peklo, během níž se Lucifer před jejich očima měnil v Satana, a
mocná ruka Trůnu smetla vzpurné anděly z nebes a nechala je padat
k zemi.
Daniela to táhlo blíž k Palouku. Harmonická melodie se tady
ozývala hlasitěji, jako by ji vyzpěvoval andělský chór. Palouk zářil
přítomností těch nejjasnějších duší. Jeho minulé já tam bylo taky, a
svítilo tak, že ho Daniel nedokázal dobře rozeznat. Ale vzpomínal si,
že Lucifer dostal svolení shromáždit svůj dvůr kolem jeho stříbrného
oltáře, který byl přemístěn na druhou stranu Palouku. Stál přímo
proti Trůnu, i když zdaleka nedosahoval jeho výšin. Ostatní andělé
se shlukli uprostřed Palouku před Trůnem.
Tohle setkání bylo poslední předtím, než došlo k narušení
jednoty a nebe přišlo o polovinu duší. Daniel se tehdy divil, jak to

287
Trůn vůbec mohl dopustit. Myslel si snad Ten, jenž je vševědoucí, že
Luciferův odpor skončí jeho pokořením, že se k němu žádní andělé
nepřidají? Ale jak by se Trůn mohl tak mýlit?
Gabbe o tomhle setkání často mluvila a vybavovala si ho
překvapivě zřetelně, ale Daniel si toho pamatoval jen málo. Jen
nepatrný, konejšivý dotek jediného křídla, které se k němu natáhlo v
gestu solidarity. Dotek, který ho ujišťoval: Nejsi sám.
Může si teď troufnout a zvednout k tomu křídlu zrak?
Možná se na tom setkání mohli zachovat jinak, a možná by na ně
pak kletba nedopadla s takovou tvrdostí. Daniel si se zachvěním,
které sahalo až do nitra jeho bytosti, uvědomil, že by mohl tuhle
past proměnit ve svou výhodu.
Samozřejmě! Někdo musí kletbu přesměrovat tak, aby z ní pro
Lucindu existovala možnost úniku. Daniel se celou dobu honil jen
za ní. Předpokládal, že to musí být ona, kdo kletbu prolomí. Že
někde na tom svém bezhlavém úprku minulostí narazí na skulinu...
Ale možná že to celou dobu leželo na něm.
A teď je tady. Může to udělat. V jistém smyslu to už musel
udělat. Za důsledky tohoto činu se honil napříč tisíciletími. To, co
učiní tady, na samém začátku, proběhne jako vlnka všemi jejími
příštími životy. Věci konečně začaly dávat smysl.
Musel to být on, kdo zmírnil kletbu. Kdo umožnil Lucindě přežít
a cestovat minulostí. A muselo to začít právě tady. U něj.
Sestoupil na bílá oblaka a vydal se podél jejich zářícího okraje.
Byly tam stovky a tisíce andělů, tváře plné obav. Když mezi ně
Daniel vklouzl, jejich světlo ho téměř oslepovalo. Nikdo si nevšiml,
že tam Daniel nepatří: na to byli přítomní andělé příliš napjatí a
neklidní.
„Čas se naplnil, Lucifere!“ zahřmělo z Trůnu. To byl ten hlas, jenž
daroval Danielovi nesmrtelnost a všechno, co s tím souvisí. „Takové
je vskutku tvé přání?“

288
 „Nechci to jen pro sebe, ale pro všechny anděly,“ odvětil Lucifer.
„Každý si zaslouží svobodnou vůli, nejen smrtelníci, které
pozorujeme shora.“ Lucifer, zářící jasněji než Jitřenka na ranním
nebi, se teď obrátil k andělům: „Hranice na Palouku byla vytyčena,
teď máte právo si zvolit.“
První nebeský písař, který stál vedle Trůnu v mihotavém žáru,
začal vyvolávat jména. Začal s těmi nejníže postavenými anděly,
jichž bylo sedm tisíc osm set dvanáct.
„Geliel!“ vykřikl písař. „Poslední z dvaceti osmi andělů, kteří
vládnou sídlům měsíce.“
Ano. Takhle to začalo.
Písař předčítal seznam pod opalizující oblohou. Chabril, anděl
druhé hodiny noční, si vybral Lucifera. Tiel, anděl severního větru,
volil nebe, stejně jako strážce dětských postýlek Padiel, nebo Gadal,
patron magických obřadů nad nemocnými. Někteří z andělů své
rozhodnutí doprovázeli dlouhými proslovy, jiní řekli stěží pár slov.
Daniel čtení seznamu moc nesledoval. Potřeboval najít svoje minulé
já. A kromě toho stejně věděl, jak kdo skončí.
Procházel mezi shromážděnými a byl vděčný za to, že celá
procedura trvá tak dlouho. Musí najít své já dřív, než se vztyčí nad
všemi ostatními a pronese ta naivní slova, za která až dodnes pykal.
Na Palouku došlo k jakémusi rozruchu: šepot, světelné záblesky,
tiché zarachocení hromu. Daniel neslyšel jméno, které padlo, ani
neviděl anděla, který měl volit. Protlačil se mezi shromážděnými
kupředu, aby měl lepší výhled.
Roland. To on stál před trůnem. „Se vší úctou, nejsem ještě
připraven se rozhodnout.“ Díval se k Trůnu, ale ukázal na Lucifera.
„Ty dnes ztrácíš syna a my všichni bratra. A ne jednoho, jak se zdá,
budou ho následovat mnozí. Prosím, nenuť nás tak lehce k tak
temnému rozhodnutí. Nedopusť, aby se naše rodina rozpadla.“
Danielovi pohled na Rolanda, anděla poezie a hudby, jeho bratra
a dobrého přítele, trhal srdce.

289
 „Mýlíš se, Rolande!“ zahřměl Trůn. „A tím, že se mi vzpouzíš, sis
již zvolil. Přivítej ho na své straně, Lucifere!“
„Ne!“ vykřikla Arriane a rozletěla se do středu jasu, vedle
Rolanda. „Prosím, dej mu jen čas, aby si ujasnil, co jeho rozhodnutí
znamená!“
„Rozhodnutí již padlo,“ odvětil pochmurně Trůn. „Já vidím, co je
v jeho duši, bez ohledu na slova — a on se již rozhodl.“
O Danielovu duši se otřela jiná. Horoucí a nádherná. Okamžitě ji
poznal.
Cam.
„Co jsi zač?“ zašeptal Cam. Okamžitě vycítil, že s tímhle
Danielem není něco v pořádku. Jenže andělovi, který dosud
neopustil nebe a neměl ponětí, co se chystá, nemohl Daniel v
žádném případě vysvětlit, kdo je.
„Bratře, jen klid,“ zaprosil. „To jsem já.“
Cam ho chytil za paži. „To chápu, i když vidím, že zároveň to
nejsi ty.“ Zamračeně zavrtěl hlavou. „Věřím ti, že to má nějaký
důvod. Prosím — můžeš nějak zabránit tomu, co se tu děje?“
„Daniel,“ vyvolal písař. „Anděl tichých pozorovatelů a strážců
zvaný Grigori.“
Ne. Ještě ne. Ještě nevymyslel, co by měl říct, co dělat. Daniel se
protlačil mezi zářivými dušemi kolem, ale už bylo pozdě. Jeho
tehdejší já se postavilo. Ten dávný Daniel se ale nedíval ani na Trůn,
ani na Lucifera. Současný Daniel si vzpomněl, že se tehdy díval na
ni.
„Se vší úctou, tohle neudělám. Nezvolím si Luciferovu stranu, a
nezvolím si ani stranu nebes.“
Z hrdel andělů, Lucifera i z Trůnu se vznesl ohromující křik.
„Místo toho si volím lásku — věc, na kterou všichni zapomínáte.
Volím si lásku a válku nechám vám. Děláš chybu, když jsi na nás
tohle uvalil,“ pronesl Daniel k Luciferovi. Pak se obrátil k Trůnu.

290
„Všechno, co je dobré na nebi i na zemi, se zrodilo z lásky. Válka
není správná. Není dobrá. Láska je to jediné, co stojí za boj.“
„Mé dítě,“ ozval se z Trůnu sytý, vyrovnaný hlas, „ty to nechápeš.
Má pevnost přece pramení z lásky — z lásky ke všem mým
stvořením.“
„Ne,“ namítl mírně Daniel. „Příčinou téhle války je pýcha. Vyžeň
mě, jestli to jinak nejde. Jestli je to můj osud, podřídím se tomu. Ale
ne tobě.“
Luciferův smích zazněl jako říhnutí. „Máš odvahu boha, anděli,
ale mozek dospívajícího smrtelníka. A tvůj trest bude trestem pro
vzpurné dítě.“ Mávl rukou. „Má strana tě odmítá.“
„On již učinil rozhodnutí opustit nebesa,“ ozval se zklamaný hlas
z Trůnu. „Stejně jako u všech svých dětí vidím i do jeho duše. Jen
nevím, co se s tebou stane, Danieli. Ani s tvou láskou.“
„Nikdy ji nezíská!“ vybuchl Lucifer.
„Navrhuješ něco, Lucifere?“ zeptal se Trůn.
„Je třeba z něj udělat exemplární případ,“ zavrčel Pán odpadlíků.
„Copak to nevidíš? Ta láska, o níž hovoří, znamená zkázu!“ Lucifer
se zašklebil, když viděl, jak semínka jeho zla úspěšně bují. „Ať tedy
zničí ty, kdo milují, a ne nás všechny! Ať ona zemře!“
Andělé kolem zalapali po dechu. Tohle bylo neslýchané — ta
poslední věc, na niž by pomysleli.
„Ať zemře pokaždý, a nejen to,“ pokračoval zlověstně Lucifer a z
hlasu mu odkapávala pomstychtivost. „Ať nikdy nedospěje, ať umírá
znovu a znovu a znovu — pokaždý, když si vzpomene na tvé
rozhodnutí. Tak nikdy nebudete moct být spolu. To bude její trest. A
ty, Danieli...“
„To stačí,“ přerušil ho Trůn. „Pokud si Daniel bude stát za svým
rozhodnutím, ten trest, který navrhuješ, Lucifere, bude dostatečný.“
Nastala dlouhá, napjatá odmlka. „Pochopte: nepřeji si uvalit žal na
žádné ze svých dětí, ale Lucifer má pravdu. Je třeba vytvořit
odstrašující příklad.“

291
 To byla ta chvíle, kdy se to muselo stát. Tohle byla Danielova
šance prolomit kletbu. Odvážně se rozlétl přes Palouk, až stanul bok
po boku se svým tehdejším já. Nastal čas všechno změnit. Přepsat
minulost.
„Co je to za zdvojení?“ zavrčel Lucifer. Jeho oči, které teprve
nedávno získaly rudý odstín, se na oba Daniely přimhouřily.
Skupinka andělů, kteří prodlévali nejblíž, zmateně ucouvla. Jeho
tehdejší já na něj užasle hledělo. „Proč jsi tady?“ zašeptalo.
Daniel nečekal na to, až ho začnou zpovídat i ostatní. Nečekal, až
se ohromený Lucifer posadí, ani až se Trůn vzpamatuje z úžasu.
„Přišel jsem z budoucnosti. Z doby, kdy už váš trest trvá tisíce
let...“
Mezi anděly zavládl téměř hmatatelný zmatek, který byl patrný z
horka, jež vyzařovaly jejich duše. Něco takového nikdo z nich
nedokázal pochopit. Daniel neviděl na Trůn, takže netušil, jaký
dopad mělo jeho zjevení tam. Ale Luciferova duše zaplála zuřivostí.
Daniel se donutil pokračovat:
„Přišel jsem žádat o shovívavost. Jestliže musíme být potrestáni
— a Pane, já tvé rozhodnutí nijak nezpochybňuji — pak si prosím
aspoň vzpomeň, že jedním z hlavních rysů tvé moci je milosrdenství,
jež je nekonečné a nevyzpytatelné a před nímž se všichni skláníme s
pokorou.“
„Milosrdenství?“ vykřikl Lucifer. „Po takovéhle zradě? Lituje
aspoň tvé budoucí já svého rozhodnutí?“
Daniel zavrtěl hlavou. „Má duše je stará, ale mé srdce mladé,“
prohlásil s pohledem na svého předchůdce, který se tvářil
zaskočeně. Zabodl pohled do jeho milující duše, nádherné
a planoucí. „Nemůžu být nikým jiným, než kým jsem, a učinil
jsem volbu pro všechny svoje dny. A dostojím jí.“
„Je rozhodnuto,“ pronesli jednohlasně oba Danielové.
„A trest byl vyměřen!“ zahřměl Trůn.

292
 Velké světlo se zachvělo a zavládla dlouhá chvíle naprostého
ticha. Daniel přemítal, jestli bylo vůbec moudré sem přijít a
vystoupit tu.
Teprve posléze se z Trůnu ozval dodatek: „Ale vyhovujeme tvé
prosbě o milosrdenství.“
„Ne! vykřikl Lucifer. „On neškodí jenom nebi!“
„Ticho!“ zaburácel hlas z Trůnu a s každým dalším slovem stále
sílil. Působil ale unaveně, utrápeně a méně jistě, než si Daniel kdy
dokázal představit. „Jestliže její duše jednoho dne nebude obtížena
svátostí křtu, který by zvolil stranu za ni, nechť ta žena dospěje a
zvolí si sama. Tak může předurčenému trestu uniknout. A toto její
rozhodnutí bude poslední zkouškou té lásky, kterou ty, Danieli,
stavíš nad práva nebes a rodiny: její volba bude znamenat tvou
spásu, nebo definitivně zpečetí tvůj trest. To je vše, co můžeš čekat.“
Daniel se uklonil, a jeho minulé já se uklonilo s ním.
„Tohle nedovolím!“ vykřikl Lucifer. „Oni nesmí nikdy, nikdy
„Dokonáno jest!“ zahřměl hlas z Trůnu, jako by zásoby jeho
milosrdenství byly nadobro vyčerpány. „Nestrpím, aby mi někdo
odporoval a oponoval mi! Vězte, vy všichni, kdož jste zvolili špatně
nebo si nezvolili vůbec: brány nebes jsou pro vás uzavřeny!“
Něco se zamihotalo. A to nejjasnější světlo náhle uhaslo.
Nebesa potemněla a zachvátil je chlad.
Andělé zalapali po dechu a zachvěli se. Přitiskli se blíž k sobě.
A pak: ticho.
Nikdo se nepohnul. Nikdo nemluvil.
To, co se stalo pak, bylo nepředstavitelné i pro Daniela, který už
to jednou viděl.
Nebe pod nimi se zachvělo a velké bílé jezero začalo přetékat.
Bílá voda se valila a řinula všude. Sad poznání a Mýtina života
zmizely ve vlnách a celé nebe se otřásalo tak, jak se třásli sami
andělé.

293
 Z Trůnu vyšlehl stříbrný blesk a udeřil do východního konce
Palouku. Pokrývka z mraků se v těch místech zbarvila černě a
proměnila se v temnou jámu zoufalství, jež se otevřela přímo pod
Luciferem. On i andělé kolem něj se s bezmocnou zuřivostí propadli
dolů a zmizeli.
Také andělé, kteří se ještě nerozhodli, ztratili své místo v
nebeském schématu: začali klouzat k propasti. Mezi nimi byla
Gabbe, a také Cam a Arriane. Ti všichni byli tak blízcí Danielovu
srdci, ty všechny s sebou jeho volba strhla. Daniel viděl i své minulé
já, jak se s očima rozšířenýma děsem řítí k černé díře v nebesích a
mizí.
Ani teď nemohl udělat nic, aby tomu zabránil.
Věděl, že padlé anděly čeká devět dní prázdnoty, než urazí
vzdálenost mezi nebem a zemí. Devět dní: tak dlouho si nemohl
dovolit čekat. Musí hledat Luce. Vrhl se k propasti.
Na okraji Nicoty se zadíval dolů a zahlédl jiskřičku světla,
mnohem dál, než si šlo vůbec představit. Nebyl to anděl, ale tvor s
černými křídly, který nepadal, ale vznášel se vzhůru k němu. Jak je
tohle možné?
Před chvílí viděl Lucifera během Soudu tady v nebi. Padl jako
první a měl už by být kdesi dole. A přece ten tvor, co stoupal výš,
nebyl nikdo jiný než on. Danielovy oči se rychle zaostřily a křídla ho
pálila touhou vyrazit, když si uvědomil, že ten tvor někoho nese pod
křídlem.
„Lucindo!“ vykřikl. V tu chvíli ji tvor upustil.
Danielův svět se zastavil.
Už neviděl, kam se Lucifer rozletěl potom, protože se střemhlav
vrhl oblohou za Luce. Zář její duše byla tak jasná, tak důvěrně
známá. Letěl kupředu s křídly přitisknutými k tělu, řítil se tak
rychle, jak jen mohl, svět kolem se změnil v rozmazanou šmouhu.
Natáhl paže a...
Chytil ji do náruče.

294
 Okamžitě rozevřel křídla, aby kolem ní vytvořil ochranný štít.
Luce vypadala nejdřív užasle, jako by se probudila z hrozného snu.
Dívala se mu přímo do očí a pak prudce vydechla. Dotkla se jeho
tváře, přejela mu prsty tam, kde mu vyrůstala ze zad křídla.
„Konečně,“ vdechl do jejích úst, když našel její rty.
„Tys mě našel,“ zašeptala.
„Jako vždycky.“
Pod nimi padali andělé a jejich záře osvětlovala nebe jako tisíce
hvězd. Jako by je všechny přitahovala k sobě neviditelná síla, drželi
se jeden druhého, zatímco se vzdalovali nebesům. Bylo to tragické,
vzbuzovalo to posvátnou bázeň. Na okamžik jako by všichni bzučeli
a zářili v dokonalé jednotě. Když se Daniel a Luce dívali, z nebe
vyšlehl černý blesk a obtočil masu padajících těl.
A pak všechno kromě Daniela a Luce potemnělo. Jako by všichni
andělé v jediné chvíli propadli černou kapsou oblohy.

295
 EPILOG

NIC VÍC NEŽ TOHLE

SAVANNAH, GEORGIA * 27. LISTOPADU 2009

Byl to poslední Hlasatel, do něhož chtěla Luce na hodně, hodně

dlouho vstoupit. Když před ní Daniel otevřel stín, vrhaný
nevysvětlitelným rozjasněním hvězd na té podivné cizí obloze, Luce
se ani neohlédla. Přidržela se pevně jeho ruky a zaplavila ji úleva.
Teď je s Danielem. Kamkoli půjdou, s ním to bude domov.
„Počkej,“ ozval se, než se Luce ponořila do stínu.
„Co je?“
Jeho rty se dotkly její klíční kosti. Luce se prohnula, objala ho
kolem krku a přitáhla si ho blíž. Jejich zuby cvakly o sebe, jeho jazyk
našel její. Dokud tak zůstali, Luce měla pocit, že nepotřebuje dýchat.
Do toho polibku uzamkli vzdálenou minulost. Do polibku, na
nějž tak dlouho čekali a který byl tak vášnivý, až se s Luce všechno
točilo. Byl to polibek, o němž většina lidí sní celý život. Tohle byla
duše, již Luce hledala od chvíle, kdy opustila dvorek v
Thunderboltu. A byli spolu i ve chvíli, kdy s ní Daniel vyklouzl z
Hlasatele na pokojně plující stříbrný mrak.
„Ještě,“ hlesla Luce, když se od ní odtáhl. Byli tak vysoko, že sotva
viděla, co je pod nimi. Měsícem zalitý oceán. Drobné bílé vlnky,
narážející na potemnělé pobřeží.

296
 Daniel se rozesmál a přitáhl si ji blíž. Vypadal, jako by se
nedokázal přestat usmívat. Jeho tělo dokonale zapadalo do záhybů
jejího těla. Čím víc se líbali, tím si byla Luce jistější, že tohohle se
nikdy nenabaží. Byl jen nepatrný rozdíl — a zároveň ten největší
rozdíl na světě — mezi Danielem, jehož potkávala v minulých
životech, a Danielem, který tiskl své rty na její právě teď. Luce mu
konečně mohla polibky vracet bez pochybností o sobě nebo o jejich
lásce. Cítila v sobě nespoutané štěstí. A když si pomyslí, že to málem
vzdala!
Začala na ni doléhat skutečnost. Vždyť neuspěla. Nepodařilo se jí
vykonat to, co chtěla, nezlomila tu kletbu. A nechala se obelstít...
samotným Satanem.
Nechtěla se přestat líbat. Ale vzala Danielův horký obličej do
dlaní, zadívala se do jeho fialových očí a snažila se z něj načerpat
sílu.
„Promiň,“ zašeptala. „Že jsem tak utekla.“
„Neomlouvej se,“ zarazil ji s naprostou upřímností. „Musela jsi jít.
Bylo to psáno v osudu: muselo se to stát.“ Znovu se usmál. „Udělali
jsme, co bylo třeba, Lucindo.“
Tělem jí projel horký šíp, z něhož se jí zatočila hlava. „Už jsem si
začala myslet, že tě nikdy neuvidím.“
„Kolikrát jsem ti slíbil, že si tě vždycky najdu?“ namítl Daniel.
Otočil si ji tak, aby se zády opírala o jeho hruď. Políbil ji do týla,
objal pažemi její trup — jejich letecké postavení — a odstartoval.
Létání s Danielem se Luce taky nikdy nenabaží. Roztáhl bílá
křídla proti obloze a pohyboval s nimi proti půlnoční tmě. Letěl s
nepředstavitelnou elegancí. Luce zvlhlo čelo a nos kapkami z mraků,
zatímco Danielovy paže ji pevně objímaly, takže se cítila v bezpečí.
Tak, jako už hodně dlouho ne.
„Podívej,“ ozval se Daniel a natáhl trochu krk. „Měsíc.“ Jeho
prstenec vypadal tak blízko a tak veliký, že by se ho Luce mohla
skoro dotknout.

297
 Při letu vzduchem nevydávali skoro žádný zvuk. Luce se
zhluboka nadechla a užasle otevřela oči. Tenhle vzduch zná! Bylo to
slané pobřežní ovzduší Georgie. Je... doma. Slzy ji zaštípaly v očích,
když si vzpomněla na maminku, na tátu, na jejich pudla Andrewa.
Jak dlouho se s nimi neviděla? A jaké to bude, až se teď vrátí?
„Letíme k nám?“ zeptala se.
„Nejdřív se musíš vyspat. Pokud jde o tvé rodiče, jsi venku jen pár
hodin. Je půlnoc po Díkůvzdání. Zajdeme tam hned ráno, jak si
odpočineš.“
Měl pravdu: teď se vyspí a vydá se tam ráno. Ale jestli ji Daniel
nebere domů, kam tedy letí?
Blížili se ke korunám stromů. Tenké špičky borovic se po-
hybovaly ve větru. Liduprázdné písečné pobřeží se pod nimi jiskřilo.
Blížili se k malému ostrůvku nedaleko od břehu. Tybee. Tady byla
tolikrát jako dítě...
...a taky nedávno... v malé dřevěné chatce se špičatou střechou,
kde se kouřilo z komína. Měla červené dveře s tabulkami ze skla,
zamlženého slanými skvrnami. Na půdičce malé okno. Chatka
vypadala tak povědomě, ale Luce byla v poslední době na tolika
místech, že teprve když stanula na měkké zemi, došlo jí, že v téhle
chatě strávila pár dní po svém útěku z Meče & kříže.
Potom, co jí Daniel poprvé pověděl o jejich společné minulosti.
Po té strašné bitvě na hřbitově, po tom, co se ta laskavá knihovnice
slečna Sophia proměnila v monstrum a zavraždila Luceinu
kamarádku Penn. Po tom, co jí andělé vysvětlili, že její život je v
nebezpečí. Ano, tady spala ty tři šílené noci.
„Tady si můžeme odpočinout,“ prohlásil Daniel. „Pro padlé
anděly je tady bezpečno. Po světě máme asi deset takových útočišť.“
Luce se sice cítila vzrušená vyhlídkou, že se konečně vyspí — a
Daniel bude pořád s ní! —, ale něco v ní pořád ještě hlodalo.

298
 „Musím ti něco říct.“ Na cestičce před chatou se k němu obrátila.
Z borovice s houkáním slétla sova a na pobřeží šplouchala voda, ale
jinak byl ostrov tichý.
„Já vím.“
„Ty víš?“
„Viděl jsem ho.“ Danielovy oči se zatáhly bouřkově šedou.
„Obelstil tě, ne?“
„Ano!“ Luce zrudla hanbou.
„Jak dlouho s tebou byl?“ Daniel se nervózně ošil, jako by
potlačoval žárlivost.
„Dlouho.“ Luce zamrkala. „Ale to není to nejhorší..., plánuje něco
strašnýho.“
„To on vždycky,“ zamumlal Daniel.
„Ne, tohle je vážný.“ V Danielově náruči si opřela dlaně o jeho
hruď. „Říkal, že chce smazat tabuli.“
Daniel ji pevně chytil kolem pasu. „Že chce co?“
„Nerozuměla jsem všemu — ale povídal, že se chce vrátit k Pádu,
otevřít Hlasatele a vzít všechny padající anděly sem do přítomnosti.
Že chce...“
„Vymazat čas mezi tím. Vymazat naši existenci,“ pronesl
ochraptěle Daniel.
„Jo.“
„Ne.“ Popadl ji za ruku a táhl ji k chatě. „Tady ne. Pořád za námi
někdo slídí. Sophia. Vyhnanci. Všichni. Pojď dovnitř, tam je to
bezpečné. Musíš mi zopakovat všechno, co ti řekl, Luce, úplně
všechno.“
Daniel škubnutím otevřel červené dřevěné dveře a zajistil je za
nimi závorou. O chvíli později, než stačili cokoli udělat, se kolem
každého z nich obtočila jedna silná paže a sevřela je v medvědím
objetí.
„Jste v bezpečí.“ Ten hlas překypoval ulehčením.

299
 Cam. Otočila hlavu a spatřila démona oblečeného v černém, což
byla jejich „školní uniforma“ u Meče & kříže. Masivní zlatá křídla
měl složená mezi lopatkami. Házela odlesky světla na stěny chatky.
Pokožku měl bledou a vypadal ztrhaně. Jen oči mu zářily jako
smaragdy.
„Jsme zpátky,“ odpověděl obezřetně Daniel a poplácal Cama po
rameni. „S tím bezpečím bych si nebyl tak jistý.“ Camovy oči nejistě
přejely po Luce. Proč je tady? pomyslela si. A proč se Daniel tváří tak
šťastně, že ho vidí?
Daniel ji odvedl k proutěnému houpacímu křeslu vedle krbu a
ukázal jí, aby si sedla. Zhroutila se do křesla. Daniel se usadil na jeho
područce a paži obtočil kolem opěradla.
Tuhle chatku si pamatovala: byla útulná, vyhřátá, voněla skořicí.
V rohu stálo úzké plátěné lehátko, na němž tenkrát spala, teď bylo
pečlivě ustlané. Na půdičku nad přízemní místností vedl krátký
žebřík. Z trámu visela zelená lampa. „Jak jsi věděl, že máš jít sem?“
zeptal se Daniel Cama. „Roland dneska ráno četl v Hlasatelích.
Myslel, že byste se mohli vrátit — a že se začalo dít něco dalšího.“
Cam pozoroval Daniela. „Něco, co ovlivní nás všechny.“
„Jestli je to tak, jak říká Luce, pak tomu nikdo z nás nemůže čelit
sám.“
Cam Luce pokývl. „Já vím. Ostatní jsou už na cestě. Dovolil jsem
si jim vzkázat.“
Právě v tu chvíli zarachotila okenice. Daniel i Cam vyletěli na
nohy.
„To jsme jen my!“ zahalekala Arriane. „Plus dva nefilimové, takže
cestujeme asi jako hokejový tým.“
Silný záblesk světla — zlatého a stříbrného — rozechvěl celou
chatu. Luce vyskočila právě včas, aby spatřila Arriane, Rolanda,
Gabbe, Molly a Annabelle, kterou viděla naposledy v Helstonu. Ti
všichni se zvolna snášeli shora z trámů, s roztaženými křídly. Ta

300
společně zářila množstvím barev: černou a zlatou, bílou a stříbrnou.
Barvy křídel určovaly jejich rozdílné strany. Ale tady byli společně.
O chvíli později slezli po žebříku Shelby a Miles. Pořád měli na
sobě oblečení z večeře na oslavu Díkůvzdání — Shelby zelený svetr,
Miles džíny a kšiltovku —, i když Luce připadalo, že od té doby
uběhla už celá věčnost.
Luce měla pocit, že sní. Bylo tak báječné vidět všechny ty dů-
věrně známé tváře, o nichž pochybovala, že je ještě někdy spatří.
Scházeli tady snad jen její rodiče a Callie. Ale i ty brzo uvidí.
Nejdřív Arriane a pak všichni ostatní se nahrnuli kolem ní, aby ji
objali. Dokonce i Annabelle, kterou Luce sotva znala. A dokonce i
Molly.
A všichni se začali překřikovat...
Annabelle, která přitom mrkala víčky s růžovými stíny: „Kdy jste
se vrátili? Musíte nám toho tolik povídat!“ Gabbe, která políbila
Luce na tvář: „Doufám, že jste byli opatrní... a že jste zjistili, co jste
potřebovali.“ A Arriane: „Přinesli jste nám něco z výletu?“ Shelby,
bez dechu: „Hledali jsme tě snad všude. Viď, Milesi?“ A Roland:
„Bezva, že jste se vrátili domů celí, lidi.“ Daniel je všechny utišil
vážností svého hlasu: „Kdo sem přivedl ty nefilimy?“
„Já,“ odsekla Molly a objala Shelby a Milese kolem ramen. „Máš
snad něco proti tomu?“
Daniel přejel pohledem po Luceiných přátelích z Pobřežní
akademie. Než měla čas se jich zastat, jeho koutky se zvlnily v
úsměvu, a Daniel prohlásil: „Výborně. Každá pomocná ruka se bude
hodit. A teď si všichni sedněte.“

301
 „To Lucifer nemyslí vážně,“ ozval se Cam ohromeně. „To je jen
zoufalství z bezvýchodnosti. Přece by — nejspíš chtěl, aby Luce
věřila, že...“
„Myslí,“ přerušil ho Roland.
Rozložili se kolem ohně, zatímco Luce a Daniel zůstali v
houpacím křesle. Gabbe v kuchyni vyčarovala párky, marshmallow a
horkou čokoládu, takže jim před krbem naservírovala celé
pohoštění.
„Radši by začal znova, než by ztratil svou hrdost," přidala se
Molly. „A pak, on tím vygumováním minulosti nemá co ztratit.“
Miles upustil párek. Jeho talíř zarachotil na dřevěné podlaze.
„Neznamenalo by to, že Shelby a já — že přestaneme existovat? A co
Luce?“
Nikdo mu neodpověděl. Luce si zahanbeně uvědomovala svůj
neandělský původ. Po ramenou se jí rozlilo horko.
„Ale jestli už to udělal, jak to, že tady jsme?“ zeptala se Shelby.
„Protože andělé ještě nedokončili pád,“ odvětil Daniel. „Až se to
stane, už ho nic nezastaví.“
„Takže máme...“ Arriane v duchu počítala. „Devět dní.“
„Danieli?“ ozvala se Gabbe. „Řekni nám, co máme dělat.“
„Tady se dá udělat jen jedna věc,“ pronesl zvolna Daniel. Všechna
křídla v chatě se k němu vyčkávavě obrátila. „Musíme dostat
všechny tam, kam andělé poprvé dopadli.“
„A to je kde?“ zeptal se Miles.
Dlouho nikdo nepromluvil.
„Těžko říct,“ ozval se konečně Daniel. „Stalo se to už tak dávno, a
tenkrát jsme zemi vůbec neznali. Ale...,“ podíval se na Cama,
„...máme prostředky, jak to zjistit.“
Cam tiše hvízdl. Že by v tom zazněl strach?
„Devět dnů na zjištění místa Pádu není moc,“ prohodila Gabbe.
„Natožpak na zastavení Lucifera, pokud to zjistíme a dostaneme se
tam včas.“

302
 „Musíme to zkusit,“ pronesla Luce. Sama sebe svou sebejistotou
překvapila.
Daniel si prohlížel shromážděné anděly, takzvané démony i
nefilimy. Jeho pohled objal všechny přítomné — jeho rodinu.
„Jdeme do toho společně? Všichni?“ Nakonec se jeho pohled zastavil
u Luce.
Ta si neuměla představit, co jim zítřek přinese, ale přitiskla se k
němu a odpověděla: „Vždycky.“

303
 VYTRŽENÍ
Lauren Kateová

Z anglického originálu Passion,

vydaného nakladatelstvím Delacorte Press
v New Yorku roku 2011,
přeložila Jana Jašová
Redigovala Daniela Řezníčková
Obálku podle návrhu Angely Carlino
s použitím ilustrace Fernandy Brussi Gonḉalves a Rebeccy Roeske
zhotovila Kateřina Stárková
Vydala Euromedia Group, k. s. - Knižní klub
v Praze roku 2011 jako svou 5950. publikaci
Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 304
Sazbu zhotovil TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha
Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první
Pro čtenáře od 12 let

ISBN 978-80-242-3239-3

Naše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5
Zelena linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246
objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví
www.bux.cz

304
305