Lanczová Lenka - Hvězda naděje

Hvězda Naděje
Lenka Lanczová
Nakladatelství: Víkend, 1994
1./ Šímovi
Ztichlým podvečerním sídlištěm se ozývaly dvojí spěšné kroky.
První stepovaly chodník v rytmu, kterým by se dala obejít
zeměkoule za hodinu, druhé zněly nepravidelným klapotem
podpatků po dlažbě.
"Viku! Víku! Slyšíš?!"
Podle kalendáře začíná podzim, ačkoliv počasí signalizuje
spíš příchod zimy, nedbá na to, čemu se říká babí léto,
vytrvale obšťastňuje rozmoklý povrch země novými proudy deště
se sněhem. Sníh začátkem října? Šílenost. Ulice vyhlížejí
neútulně, šedivě a nemocně. V tomhle městě tak vypadají devět
měsíců z dvanácti, bílá pokrývka se neudrží ani půl dne.
Rozsvítily se první pouliční lampy a vzápětí sychravou mrtvou
mlhu prosvětlovala spousta světelných bodů podél cestiček a
panelových domů.
Kluk s blond vlasy po ramena a s rukama v kapsách dospěl na
nároží hlavní třídy, zamířil k centru a kráčel dál bez
ohlédnutí.
"Viku! Počkej!" vykřikla dívka zoufale. Zastavila se. Nemohla
vystačit s dechem. Bez ohledu na nepřízeň počasí vyběhla jen v
odřených džínách a tílku. "Viku!" Zkusila se rozběhnout znovu,
ale po pěti krocích se zastavila, chytila se za bok, píchalo
ji, a zlostně křikla: "Ty pitomče! Stůj konečně!"
Několik náhodných chodců se po ní podívalo. Nevšímala si jich,
znovu se rozběhla za bratrem, který zaváhal, nicméně zpomalil
a posléze nerozhodně přešlapoval na místě.
Teprve když k němu došla, všiml si, že se jí na řasách a ve
vlasech třpytí drobounké kapičky deště.
"Seš slaboch," vydechla prudce. Nahá ramena se zachvěla
zimou. "Jestli myslíš, že trénuju kondiční běh, pleteš se."
"Nikdo se tě neprosí," odsekl ve snaze zachovat tvář, teď
pouhou masku.
"Utíkat z domu nemá úroveň," prohlásila. "Na co si hraješ,
proboha? Pojď, jdeme. Dostanu kvůli tobě zápal." Zkusila ho
vzít za paži a podivila se, že neodporuje.
"Chceš bundu?" nabídl jí rozpačitě.
Přijala ji. "Budeme mít zápal oba," pousmála se. "Polez. Znám
lepší způsoby jak strávit večer než mrznout v tyhle hnusárně."
Stále váhal. "Nemůžu... domů."
"Ne? A kam ses rozběhl? Nemáš ani floka a do osmnácti ti chybí
devět měsíců," vysmála se mu. "Přemejšlej, sakra."
"Za tátou," napadlo ho, ačkoliv neměl v úmyslu jít za
člověkem, který se od nich předevčírem odstěhoval. Vík jím
pohrdal, jenže v hádce se neovládl a z rozchodu obvinil mámu.
Pobaveně se rozesmála. "Prima. Určitě na tebe čeká! A ta jeho
křehulka teprve! Nebo by sis přál novou maminku? Uznej,
brácho, žvaníš nesmysly."
Podíval se do země. "Já vím," přiznal. Ta pokora ji
překvapila. Hádka s mámou ho musela sebrat! "Co mám dělat?
Nemůžu se vrátit a tvářit se jakoby nic!"
"To by fakt nešlo," uznala. "Omluvíš se."
"Ty ses zbláznila!" vybuchl.
"Ne. Bejt doma Roman, dostal jsi pár facek."
"Roman!" namítl pohrdavě. "Má k ní závazky, musí se jí
zastávat!"
"Divím se ti, fakt. Baví tě pořád někomu něco vyčítat?"
Chvíli si hleděli do očí. Cítil, jak mu dešťové kapky
kloužou po vlasech a padají na tvář i nos. Bylo mu zima,
od nohou nejvíc. Asi šlápl do kaluže, v levé botě mu
čvachtalo.
"Naštvala mě," pokusil se před sestrou o obhajobu.
"Nemám přej na nic jinýho než na holky a chlast. A blbej
tenis! Dlabu na učení a za pár maturuju. A má bejt?
Odma-turuju levou zadní. Přej blbej tenis! Copak je blbej?!"
Zvedla výsměšně obočí. "Tak proč v něm něco nedokážeš? Víš,
co stojí klub peněz, nediv sejí. Má strach. Nemůže ti věřit,
vždyť se flákáš a dál jak na krajskej žebříček nevylezeš.
Otecko říkal, že máš talent, s jakým se rodí jeden z milionu.
Do pytle, proč toho nevyužiješ?"
Hryzl se do rtu. Chtěl odpovědět, ale nenašel pádný
protiargument. To ho naštvalo a hlavně vytočilo.
"V Globusu jsem nebyl," začal o něčem jiném.
"Já vím. Jedna holka od nás tu hrůzu vyprávěla. Máš štěstí,
vyhnul ses pěknýmu maléru. Dosvědčím to."
Přes silnici přeběhla toulavá kočka, hubená, že by se jí dala
počítat žebra.
"Taťka mi aspoň věřil," řekl tiše.
"Copak taťka," ušklíbla se. "A na rovinu: Viku, všechno, co
jsi mámě vyčetl, jsi myslel vážně?"
Uhnul pohledem. "Ale ne," vzdal se.
"No proto. Už jsem se lekla, že ti přeskočilo. Máma za rozchod
nemůže. Naopak, snažila se udržet rodinu do poslední chvíle.
Obdivuju ji. Máš ponětí, co všechno mu musela tolerovat? A ty
jí vpálíš do očí - "
"Míso, přestaň," poprosil ji. "Tobě je fuk, že je pryč?"
Zaváhala. "Nevím. Nejsem mazánek, abych k němu vzhlížela jak k
modle. Asi mi nebude chybět."
"Vždyť je to táta," namítl zaskočeně.
"Neřekla bych, že se choval jako právej táta. A k mámě se jako
manžel nechoval vůbec. Akorát tobě nadržoval a s mazánkem se
vyblbnul, nic víc. Doma se vyskytoval minimálně. A když, tak
buzeroval."
Vik na ni hleděl překvapeně. Nikdy neměl čas přemýšlet, jestli
je u nich doma všechno ideální. Takovými hloupostmi
se nezatěžoval. Na matce visela celá domácnost, to jo, otec se
doma zdržoval málo, ale na Vika trpěl, ztratil v něm
důležitého spojence. Máminu stěžování se vždycky smál, Vik je
kluk, nemůže po něm chtít, aby sejí chytal za sukně. V Míšině
případě uvaloval na dceru klatbu domácího vězení, kontroloval
její příchody a odchody, u holky prý jde o čest, ne o to, aby
si užila mládí. Michaela si s ním až příliš často vjela do
vlasů. Nerozuměli si.
"Za ty hlody se musíš omluvit, pochop. Nadávat mámě do slepic
se nedá. Kdybychom ji doma vídali tak zřídka jako jeho, nevím,
kdo by hlídal Romanu. Stravovali bychom se v bufáči a žili ve
stáji."
"No jo," polkl, "ale jak se mám omluvit?" "Stačí jedním
slovem," usoudila. "To by nemělo bejt tak těžký, ne? A teď
pojď, Viku, je mi zima."
Nečekala, jak dopadne jeho vnitřní boj, zamířila nejkratší
cestou k domovu. Po několika krocích ji dohonil a až k
mamutímu bloku osmipatrového domu kráčeli mlčky. Michaela ho
nechala napospas víření myšlenek, z toho se musí vyhrabat sám,
řekla mu dost. Sama přemýšlela také. Skutečně ji otcův odchod
netížil, máma je slabá, nezvládne je. Nakonec, letos končí s
učením a za devět měsíců je plnoletá! Kdyby neprošvihla dva
roky na stejném gymplu, maturovala by zároveň s bráchou. Jo,
za blbost se platí. Vyšla z druháku a po prázdninách
přestoupila na učiliště, obor prodavač potravin.
Vik přidržel sestře dveře výtahu. Zalila je teplá suchá tma.
Budiž světlo, řekl Bůh, ovšem nepočítal s lidskou chátrou,
která ukradne každou žárovku. Slyšel, jak Míše drkotají zuby.
Několikrát se nadechl. První patro, druhé, třetí, čtvrté,
páté... Odhodlal se teprve v sedmém: "Utíkat z domova vážně
nemá vejšku." Říct pár slov chce někdy víc odvahy a síly než
zdolat Mount Everest.
8
Kabina drcla a zastavila v osmém, nejvyšším. Michaela se na
něho zazubila, otevřela dveře rohového bytu, plácla ho do zad
a oba vklouzli do vyhřáté chodby.
"Michalko? To jsi ty?" ozval se z ložnice mámin hlas.
Vik vyprovodil sestru pohledem až ke dveřím. Chvíli
přešlapoval na místě, pak zamířil k osvětlené kuchyni. Dostal
strašnou žízeň, sklonil se k ledničce a vytáhl krabici
vitamínového nápoje. Romanka seděla za stolem a lžící hloubila
v krupicové kaši hluboké tunely.
"Poslouchej, jsi čuník," oslovil ji poté, co část kaše
vybagrovala z talíře a slízala přímo z plastikového ubrusu.
"Sám jsi prase," opáčila. "Kdo nechal špinavý ponožky pod
polštářem? Babička se moc zlobila."
Záměrně ji přeslechl. "Na stole jsou bacily."
Zahleděla se z těsné blízkosti na ubrus a řekla vítězně: "Už
ne. Měli uhnout."
Kapituloval. "Co dělá babička, Romanko?"
Rozhlédla se po kuchyni. "Není tady."
Neztratil trpělivost. "A kde je?"
"Brečela a šla spinkat."
Vika bodlo u srdce. Vždyť se jen bránil... Nechtěl jí tolik
ublížit! "A kdo dá spát tebe?"
"Nikdo. Počkám na tatínka, víš?"
"Kde je?" vzpomněl si na nejstaršího ze čtyř sourozenců.
"V sauně. My taky chodíme s družinou do sauny," rozpovídala
se. "A do bazénu. Viku, víš, že jsem uplavala tisíc metrů?"
"Tisíc, jo? Pch," usmál se nepřítomně. V sedmnácti aby se
omlouval vlastní mámě! Usilovně přemýšlel, co by řekl, aniž by
se ponížil. Hledal vhodná slova, ale nic ho nenapadalo.
"Celej dětskej bazén, abys věděl!" hádala se.
"Brouzdaliště má s bídou pět," usměrnil ji.
"Tý vogo! Tolik!" zatvářila se spokojeně.
"Jsi dobrá," uznal.
Michaela vešla do tmavé ložnice. Tentokrát nejde na koberec,
nemusí si vymýšlet omluvy a pracně shánět alibi. Matka ležela
v manželské posteli, najednou nepochopitelně prázdné. Mají tu
s Romankou víc místa...
Otřela si oči kapesníkem. "Kam šel Viktor?"
Míša vycítila obavy. Ona se mu snad v duchu omlouvá! Nejdřív
od ní utekl muž, dva dny poté i syn. "Nikam. Je doma."
"Tys ho přivedla?" Matka žasla. Odedávna pozorovala, že ti dva
stojí při sobě. Konečně, u dvojčat nejde o nic neobvyklého.
Jsou si podobní. Je s nimi stejně potíží.
"Neměl kam jít." Michaela přistoupila k oknu a povy-táhla
roletu. Okenní tabule potřísněná dešťovými kapkami. Podzim.
Zas ten hnusnej oplzlej podzim.
"Měl." Matčin tón ztemněl. "Za... ním."
"Prosím tě." Okna sousedních bloků se snažila prosvětlit
mlhu. Londýn hadr! "Kdo ví, jak je v Itálii," uteklo jí.
"Cože?"
"Ale nic."
"Bože, je tohle nějakej život? Co já z něho mám? Roman mi
zůstal na krku i s dítětem, Vik vytluče Globus, ty se taháš s
kdejakým pobudou, jedině Monika je hodná..."
"Mami, Vik v Globusu nebyl. Čestně, vím to od spolužačky. Asi
ho shodili kluci. Všechno vidíš moc černě. O mě se neboj, já
se o sebe umím postarat." Zaváhala, má-li pokračovat dál. "A
Roman se ožení. Dávno chodí s takovou... holkou."
"Jen aby byla hodná. Roman se napálil už jednou, nezaslouží
si takovej osud. On ne. Ty a Vik jste darebáci, koledujete si,
vám se všechno jednou vrátí. Romanka potřebuje mámu, já ji
nenahradím, i kdybych se rozkrájela.
10
Kde vlastně je? Musím ji uložit... Řeknu Romanovi, aby tu
dívku v sobotu pozval. Upečeš koláč."
"Kdo? Já?"
"Posloucháš mě vůbec? Upečeš koláč. Sváteční."
"Snad Monika, ne? Já to neumím."
"Ty. Stejně nic neděláš, jen lítáš za klukama a čmáráš. Monika
se může udřít! Jsi starší a úplně levá."
"Mě to prostě nebaví," odsekla popuzeně.
"Baví nebaví, tyhle věci znát musíš. Všechno ti strčím až pod
nos, tím je to. S tebou si jednou chlap rafne."
"Vezmu si toho, kdo bude umět vařit," usmála se.
"Už na tebe čeká! Zítra upečeš buchtu a hotovo. Svátková vdává
dceru, slíbila jsem jí pomoct s výslužkou."
"No vidíš! Přineseš cukroví od nich."
"Michalko! Snad si nemyslíš, že bych si něco vzala? Zdena je
kamarádka... A vůbec. Ty máš přece ranní. Nebo jsi chtěla
někam jít?"
"Jak bych mohla. Páteční večery doma, to je moje."
Matka si nevšimla ironie. "Správně," pochválila ji. "Jen
nelundej, ve městě je nebezpečno. Ať někomu nenaletíš."
"Nejsem Roman." Zatáhla za provázek, roleta se zadrnčením
sjela. Spadla klec.
Vik na ni číhal. "Tak co?"
"Chce si promluvit s Romanem o nevěstě," ušklíbla se.
"Nech toho," řekl unaveně. "To mě nezajímá."
"Náhodou," namítla, "bojí se, aby byla Romaně dobrou mámou."
Nedodala, že poté, co bráchův objev zahlédla v baru Arkáda, je
tahle otázka na místě.
"Já teda žádnou mámu nechci," prohlásila jmenovaná.
"Poslyš, slečno, jak mi vysvětlíš, že máš kaši i v culíku?
Fofruj okamžitě do vany, nebo tě sežerou vosy."
Vik zastoupil sestře cestu. "Míso!" naléhal.
"Romčo, měli jste úlohu?" uvědomila si. Vzhledem
11
k bouřlivým událostem pochybovala, že by se malé někdo
věnoval.
"Takový blbý ďubky," mávla rukou. "Zobe, zobe slepička, zobe,
zobe zrníčka. Udělala jsem si to v družině." Protože uměla
číst i psát v pěti letech, její přístup k první třídě byl
víceméně ležérní. "Míso!" šílel Vik.
Zželelo sejí ho. "Ven, žes v Globusu nebyl. Jaká jsem?" I přes
sestřino ujištění se necítil právě nejlíp. Styděl se. Ač by se
k tomu nahlas nepřiznal, strašně se styděl. "Viktore..." Matku
jeho příchod zaskočil. "Chceš něco?" Překvapilo ho, jak
unavený má hlas. Nemocná stárnoucí žena s padesátkou na krku.
Stejně jako Michaelu ho napadlo, že takhle by teda dopadnout
nechtěl. Mládí v nenávratnu, co pěknýho ji ještě čeká? Radost
z vnoučat? Otřásl se.
Slova, která si dal před chvílí pracně dohromady, se mu
vykouřila. Raz, dva, tři... Člověk se musí někdy překonat!
"Promiň," zavrčel neochotně.
"Ty mně taky. Tomu udání jsem uvěřila," přistoupila na smír.
"Do Globusu chodíváš, ne?"
Posadil se na krajíček tátova lůžka. Bývalého. Teď zahřívá
jinou postel! A jinou ženu.
"Někdy jo," připustil. "Včera ne." Čekal, až se zeptá, kde
tedy strávil včerejší večer. Jolanu by máma možná považovala
za horší prohřešek než vytloukání vinárny Globus!
"Dobrá. Necháme toho." Posadila se a stiskla mu rameno. Pak ji
napadlo: "Kde jsi byl až do dvou, když ne tam?"
Ušklíbl se. Mohl si něco vymyslet, ale nechtělo se mu lhát.
Táta by ho nikdy nerozebíral! "Říkalas, že toho necháme,"
připomenul. "Sakra, jednáš se mnou jak s malým děckem."
"Jsi moje dítě a budeš jím, i když ti bude padesát. Viktore,
12
právě proto, že už nejsi malej, bojím se. Nechci, abys zdědil
jeho povahu. Nestálou a přelétavou. Máš děvče?"
"Mami, nech toho." Takhle by pracně vypocená omluva přišla
nazmar.
"Přiznej se, která coura tě uhnala?" Matčin hlas zněl
podrážděně. "Jsi v posledním ročníku, chceš na vysokou a - "
"V sedmnácti mám snad právo mít holku, ne?! Každej ji má!"
Nedodal, jak se s klukama předhánějí, kdo jich položí na
lopatky víc. Prostě soutěž, no. Lovci lebek.
"Neřeknu, kdybys měl jednu a s tou chodil, ale... Jste hloupí
a zvědaví. Podívej se na Romana, jak se mu zvědavost
nevyplatila. Viktore, jen máma to s tebou myslí nejlíp!"
"No jo," zahuhlal a prozíravě se zvedl. Od dveří se otočil:
"Tenis není blbej. Nevzdám se ho. V sobotu hraju důležitej
zápas," nadechl se, "a vyhraju ho."
V koupelně strčil hlavu přímo pod vodovod. Co ví o životě!
Celé dny kmitá od sporáku do práce. Všechno jí ušlo. I to, že
Vik je muž. Dospělej. Skoro! A svůj. Copak může za to, že ho
Jolana pozvala? Že byla doma sama? Že rozsvítila růžovou
lampičku a pustila sladaky? Měl odejít, když si sama stáhla
tričko? Mami, kde žiješ?
Do koupelny nakoukl Roman. "Co se děje? Tichá domácnost?"
"Klid po bouři," usmál se, teď už s nadhledem.
"Romana spí?"
"Jo. U tebe v obejváku."
"Proč ne s mámou? Zase Míša?"
"Ne, v nemilost jsem upadl já. Přej jsem vybílil Globus. Jenže
omyl, tentokrát jsem čistej jak lilie."
"Moc čistej ne," namítl Roman a píchl ho prstem pod klíční
kost. "Chytils skvrnitej tyfus? Která tě označkovala?"
13
Vida, cucflek. Jak pětikoruna. "On tě smích přejde, chlapče.
Máti chce pozvat tvoji nevěstu."
"Andreu?!" Roman vypadal poděšeně.
"Máš jich víc?" vysmál se mu Vik a zamířil do pokoje. Michaela
listovala v italském slovníku, Monika ležela na bidle nehnutě.
Ukázal ségře zdviženým prstem jedničku a shodil ze sebe džíny.
S blaženým pocitem zapadl do peřin. Panebože, málem dneska
usínal někde v parku nebo pod mostem! Sotva zhasl, připadalo
mu, že Moničina postel podezřele nadskakuje. Rozsvítil.
"Mončo, spíš?"
Nedočkal se odpovědi, zhasl a než usnul, umínil si, že musí
mámu vycvičit. Nehodlal v nejmenším omezovat svoje zájmy a
vycházky kvůli tátovi, který se tak nepochopitelně rychle
vypařil z jejich života.
Monika přemohla slzy a otřela si opuchlé oči do deky. Nemohla
by vysvětlit bráchovi ani nikomu jinému, proč je jí bídně, až
se jí kroutí vnitřnosti. Snad smutek, špatná nálada,
nenaplněná touha, obrovská lítost... Připadala si jako
nejubožejší a nejposlednější člověk na světě. Bude žít bez
táty?! Copak je to vůbec možné? Nemohla pochopit, jak mohou ti
dva bezstarostně oddychovat. Nenáviděla je zato.
Roman starosti měl. Pravda, odlišné. Rozchod rodičů
nepovažoval za tragickou událost, jsou dospělí, je to jejich
věc, koneckonců, ve svých pětadvaceti nahlížel na život z
jiného úhlu než o deset let mladší sestra, mazánek rodiny.
Matka chce poznat Andreu, pročež ho podrobila křížovému
výslechu. Neodpovídal právě ochotně. Jo, znají se dlouho, půl
roku určitě, jenže je tu jenže.
14
2./ Michaela
Budík zařinčel nemilosrdně v pět ráno, ale Moniky, Romany a
Víka se netýkal. Ti študáci se mají, pomyslela si Michaela při
pohledu na své sourozence zachumlané v přikrývkách.
Pátek. Jeden z těch hnusných, obyčejných, tuctových dní, jež
padnou v propasti času až na dno a zmizí v zapomnění. Aby
toho nebylo málo, leje jako z konve.
Mrkla na mapu teplé slunné země tvaru dámské kozačky, visící
nad jejím stolkem, a s představou, že se na Sicílii právě lidé
koupou, si k legínám navlékla na tričko dlouhý chlupatý svetr.
Ještě rychle nalíčit oči a loknout si čaje, víc nestíhá.
"Uhni," odstrčila Romana od botníku. Kde má, krucinál, druhou
kozačku?!
"Máš deštník?" volala za ní matka.
"Ne. Hoď mi ho, prosím tě," požádala ji. Výtah byl obsazen,
seběhla schody po svých a s mámou se srazila v přízemí.
Vystupovala právě z kabinky zdviže.
"Mohla jsi počkat," usmála se na ni.
Společně přešly silnici k zastávce autobusu. Nezbyl jí čas
roztáhnout deštník, v ohbí ulice se objevila dvojka. A
samozřejmě plná lidí i nejrůznějších pachů. Připadala si jako
v nevětrané prádelně, orosenými okny se nedalo prohlédnout.
Chytila se tyče a nevrle si změřila obtloustlou ženštinu,
která se o ni v každé zatáčce opřela. Na přechodu u nemocnice
musel řidič prudce zastavit a paní ji bolestivě přimáčkla k
tyči.
"Nemůžete dávat pozor?!" vyjela na ni.
Dáma zalapala po dechu. "Nechceš pár facek?"
Michaela se odvrátila. Tenhle typ lidí nesnáší ani v
prodejně. Bába sedící pod nimi se vmísila: "No jo, dnešní
15
mládež! Člověka sednout nepustí a ještě si otvírají na
chudáka ženskou hubu!"
Chudák ženská souhlasila a bác, přišpendlila Michaelu k tyči
jako motýla do sbírky. Dva kluci na sedačkách za nimi jejich
spor přivítali coby příjemné zpestření.
"Ta spodní je moje, ježibabo," procedila Míša skrz zuby. Paní
jí však rozuměla dobře a vřískla ze všech sil:
"Pane řidiči! Zastavte! Tenhle drzoun mě obtěžuje!"
"Chcete vystoupit, paninko?" pootočil se řidič přes davy
celkem nezúčastněně.
"Já?! Já jsem slušnej člověk a mám právo dojet až na konečnou,
když jsem si zaplatila lístek. Kdo ví, jestli ho má tahle
sprostá děvka!"
Michaela mrknutím oka zaregistrovala blížící se zastávku u
Energovodu. Dovolila si otevřít ventil zlosti, tím spíš, že tu
pitomou průkazku skutečně zapomněla doma. "Jdi se vycpat,
stará mrcho!"
Kluci vybuchli smíchy a paní ztuhla jako vosk. Ta chvíle Míše
stačila k pohodlnému vystoupení. Nemohla si dovolit kontrolu
jízdenek! Ťápla do kaluže. Fuj. Zatracenej déšť. Stiskla
tlačítko na vystřelovacím deštníku a zachránila tak svůj
splývavý účes z dlouhých vlasů. Spočítala si, že kvůli té
čarodějnici musí jít dvě stanice pěšky. Do háje, přijde pozdě,
mistrovka bude vyskakovat. Kdyby se aspoň umoudřilo počasí!
Ke komplexu budov obchodního domu dorazila přesně dvacet minut
po začátku pracovní doby učnic. Obešla ho a vklouzla do
odemčených dveří zadního traktu budovy A. Zavrtěla hlavou,
neboť ji jako potolikáté napadlo, který čert jí nakukal
zběhnout z gymplu právě sem! Ne že by bylo učení těžké, vůbec
ne, nevadilo jí, práce v prodejně se dala vydržet, ráda se
pohybuje mezi lidmi. Jak prohlásila kamarádka Patricie, kdyby
pořád někdo něco nechtěl, prodávání
16
by nemělo chybu. Míše vadila perspektiva prodavačky. Za blbost
se platí, o čemž se přesvědčila sama nejlépe.
"Šímová!" přivítala ji mistrová pobouřeně. Inteligentní1
Michaela byla ve svém ročníku o rok starší než spolužačky a
také nejchytřejší. Přesto se nestala oblíbenou žákyní. Spíš
naopak. Neposlouchala, byla drzá, vyzývavá, protestantská,
hlava třídy, organizátorka akcí, vůdčí osobnost a mezi děvčaty
nejoblíbenější kamarádka. Díky skvělé paměti na ni učitelé
nemohli, výborné známky ji zkrátka zachraňovaly.
"Pro vás neplatí začátek pracovní doby?!"
"Platí," souhlasila s mistrovou klidně. Může jí být ukradená,
Michaela se nenechala takovými maličkostmi otrávit. Stejně
sejí pomstila, na celou směnuji uklidila do výkupu lahví.
Uvnitř obchodního domu chodí děvčata v minisukních, ale ve
výkupu, jenž je v podchodu mezi blokem A a B, profukovala
špinavá mlha. Maličké topení v kumbálku nemohlo místnost
vyhřát. S povzdechem si natáhla erární kožíšek nevábné barvy,
doufám, že nedostanu blechy, napadlo ji. Jeden by nevěřil,
kolik lidí přijde za dopoledne vrátit prázdné láhve. A těch
dohadů! Litrové od coly jsou za čtyři, velké limonádové za tři
a malé za dvě. Jednomu dědečkovi vyplatila z vlastní kapsy
deset korun, protože nemohl pochopit, že láhve, které dovlekl,
nejsou zálohované.
V polední pauze přijel náklaďák. Jako obvykle, dědkovi se
nepodařilo dorazit včas a Michaela přišla o volnou půlhodinu.
"Máš to spočítaný?" zafuněl na ni řidič.
"Skoro."
"Jak to, skoro? Co tady celej den děláš?"
"Válím si šunky," prozradila mu. "A laskavě mi vykejte, nejsem
vaše dcera."
17
"Naštěstí! Moje holka by si nikdy nedovolila tolik co ty,
zvednul bych j í mandle!"
"Co byste nechtěl? Co byste všichni nechtěli? Umíte jen
kritizovat a trestat. Když je pozdě. Pch. Chcete toho po nás
tolik a sami nic. Prosím vás, tyhle pindy neberu."
Provokativně po ní všechno přepočítával ve snaze najít manko.
Na odpolední ji přišla vystřídat učnice z béčka.
"Taky za trest?" usmála se na ni Michaela chápavě. Předaly si
peníze, klíče i doklady. "Se měj, já padám."
"Všechno v pořádku, Šímová?" zastavila ji mistrová.
"Na sto procent," pochlubila se.
Mistrová si ji měřila. Těžko říct, co jí na téhle učnici
vadilo víc, jestli její chování, zástupy kluků, čekajících na
ni před prodejnou i školou, nebo asi půl kila chřestivých
řetízků a amuletů, jimiž chodila ověnčená, anebo chytré zelené
oči v nápadně půvabné tváři, jež jí připadaly drzé.
"Šímová!" řekla náhle přísně.
Michaela, už na odchodu, se zastavila: "Prosím?"
"Přála bych si, abyste mi sem nechodila zmalovaná."
Holky v šatně zvědavě umlkly. Ony máji stíny a růž, kdežto
spolužačka pouze načerněné řasy a linku.
"Já bych si přála jet k moři," odvětila Míša chladně.
Drápová zalapala po dechu, holky se rozřehtaly. "Jak jsem
řekla! A ty vlasy! Buď si je svážete, nebo vás ostříhám."
Michaela se nenechala zaskočit. "Na to nemáte právo, ale nešť,
ať je po vašem, příště si vezmu zmijovku."
"Nebuďte drzá!" vyjela na ni. Z výtky se stal kabaret.
"Ještě něco si přejete?"
Drápová vycítila pohrdání. "Zmizte!" zasyčela.
"Děkuji," zašveholila Míša. Pochopila, že nejde o namalované
oči či vlasy. Prostě si nesedí, no.
"Nechápu, co proti tobě má," utrousila Patricie a rozevřela
deštník. "A cedit nepřestane a nepřestane!"
18
"Je vadná," mávla Michaela bezstarostně rukou. Z maličkostí
si nikdy hlavu nedělala. "Víš, kde ji mám?"
"Třeba je nešťastná," mínila Soňa. "Starej jí zahejbá. Se
nedivím, kdo by s ní vydržel! Každej chlap by vzal kramle."
"Ty, Míso, co táta?" optala se Patricie spolužačky v
autobuse. "Vaši se rozváděj nebo co? Potkala jsem ho v našem
baráku, zírala jsem jak blázen. Bydlí u Oliny Hánový."
"Já vím. Je blbej. Až se probere, vrátí se. Uznej, najde si
ženskou o pětadvacet let mladší, s tříletým dítětem. Doma mu
vadila Romanka, nechtěl, aby mu říkala dědo. Asi si na dědka
nepřipadá. Blázen. Musel by bejt padlej na hlavu, kdyby u ní
zůstal. Zničila by ho. Co se hihňáš? Vem to čistě biologicky,
jo. Podle mýho odhadu se vrátí po Vánocích."
Rozloučily se. Soňa na ně ještě volala, ať nezapomenou večer
přijít. Patricie slíbila Míše píchnout s buchtou, aby mohla na
mejdan také.
3./ Monika
Vstala a s nelibostí pozorovala zarudlé oči. Zničí si zrak
docela! Opláchla si je studenou vodou a nasadila si brýle.
Vyplázla na sebe jazyk. Obludo! Nejradši by do všeho kopla.
Copak nestačí, že není hezká, musí být ještě slepá?
Vzbudila Romanu, ohřála pro obě snídani a neustále malou
pobízela ke spěchu. Neteř snad schválně zlobí a zdržuje!
"Drž, kruciš," rozčilovala se s ní při česání ohonu.
"A nebudu! Chci mít rozpuštěný vlasy. A chci a chci!"
"Podej mi sponky."
"Princezny nosí rozpuštěný vlasy!"
"Ty nejsi princezna, spíš čertice."
19
"Míša je taky nosí rozpuštěný!"
"Míša není princezna už teprve," ušklíbla se Monika. "Romano,
okamžitě mi podej sponku, nebo to na tebe řeknu."
Malá vytáhla z kapsy džínů berušku, nakvašeně ji své tetě
hodila a řekla zlomyslně: "Míša je krásná, klidně by mohla být
princeznou! Zlatovláskou. Ty seš šeredná a uža-lovaná!"
"Zavři pusu, než ti jednu vlepím!" rozkřikla se na ni a do očí
jí vhrkly slzy. I ten malej zmetek má pravdu! Monika je
nejškaredější a nejnešťastnější ze všech, protože úplně
opuštěná a nemilovaná.
Sklonila se k botníku. Na kecky už není... Pohledem zavadila o
tátovy zimní kozačky. Táta! Zašimralo ji v nose a Monika
popotáhla. Jak ji mohl opustit! V početné rodině si připadala
jako Robinson. Mamka má svých starostí dost, trápí se, Roman
si žije svým životem & dvojčata? Darmo mluvit. Záviděli jí,
jak si s tátou rozumí, proto ji přezdili tak posměšně:
mazánek. Vikovi záleží jen na tenise a Míša je určitě ráda, že
má bez táty volnost. Ale co ona?! Nedovedla si život bez táty
představit. S kým bude chodit do kina a divadla a s kým hrát
šachy a povídat si o filmech... Jak ji mohl opustit! Jak ji
mohl podrazit... Míša řekla, zeje Monika blbá, když tátovu
proměnu nepozorovala dávno. Opravdu si ničeho nevšímala, měl
na ni jen méně času než dřív.
Vlekla Romanu po schodech smykem. Usmyslela si, že si vezme do
školy walkmana a poté, co jí ho Monika zatrhla, zdržovala,
pytlík s teplákovou soupravou za sebou táhla jako hračku a
vymetla jím každou kaluž.
Monika ji s opravdovou úlevou strčila za prosklené dveře
budovy školy. "Dobře se uč," popřála neteři a tvářila se, že
Romanin vyplazený jazyk nevidí.
I přes zdržení se jí podařilo vyšetřit půlhodinu. Potřebo-
20
vála si totiž něco zařídit, nebo spíš doufala, že zařídí.
Nevyřídila však nic. Když dojela městskou dopravou k budově
Komerční banky, zmocnila se jí nervozita. Co mu řekne? Čím ho
chce přesvědčit?
Zamotala se do chumlu lidí, aby ji neviděl vrátný. Monika
neumí jednat s lidmi, není prostořeká jako Míša, zakoktává se,
červená, připadá jí, že všichni koukají jen na ni a kritizují
ji, jak vypadá a co povídá. Vyjela do posledního patra a po
chvíli otálení nesměle zaklepala na dveře s cedulkou
Sekretariát. Ženský hlas ji zval dále.
"Dobrý den," dostala ze sebe. Nevěděla jak dál. Ze tri stolků
byl jeden neobsazený a od druhého si ji mění mladý muž.
Poťouchle, řekla by.
"Hledáš tátu?" pomohla jí mladá žena od třetího. "Ten si vzal
dovolenou."
"Aha. Dě-děkuji," zakoktala a chtěla rychle zmizet.
"Šéf jel na lepší," zasmál se mladý úředník s cigaretou. "Do
rodiny. Najdeš ho ve Chválovicích. Tebe nepozval?"
Monika bez pozdravu vyběhla a zastavila se až na ulici. Táta,
ten zrádce! Jede si s úplně cizí ženskou do rodiny a ji,
vlastní dceru, nechá zostouzet nějakým frajírkem!
Doloudala se pěšky k budově Obchodní akademie. Nevnímala
Kamilu, která stále cosi povídala. Cože? Odpoledne je aerobik?
Dobrá, zajde pro ni. Ne, nechce, aby Kamila přišla k nim.
Určitě by se dovtípila z atmosféry, co se děje. Celé dopoledne
strávila jako ve snách. Po vyučování si ji zavolala
angličtinářka Součková do kabinetu.
"Moniko, co je to s vámi? Jste jako vyměněná, nepřišla jste
ani na cvičení. Stalo se něco?"
"Ne... nic. Dneska přijdu," slíbila rychle.
"V souboru mi chybíte," usmála se na ni a po zaváhání dodala:
"Máte asi problémy doma, že? Uvědomte si, že
21
nejste jediné dítě, co trpí za rodiče. Je vám patnáct pryč,
berte to jinak... Rozumněji."
Monika se na ni ani nepodívala. Už i Součková ví, že ji táta
opustil! Ta ostuda, bože, taková potupa!!
Doma zastihla Mísu i její protivnou kamarádku Patricii, kterou
z duše nesnášela, je ještě horší než sestra.
"Pojď taky máknout!" volala na ni Michaela z kuchyně. To
určitě. Monika hodila tašku do kouta a zadívala se na fotku z
prázdnin, založenou pod skleněnou deskou na psacím stole.
Sjížděla s tátou Lužnici... Rozplakala se.
"Vy tady máte brigádu?" žasl Roman po návratu z práce. Dceři
nařídil převléct se do tepláků, jestli chce jít jezdit ven na
kole, napustil si vodu na holení a vesele si hvízdal. Monika
ho v té chvíli nenáviděla. Jsou tak bezstarostní a ona se
trápí! Přemohla se a šla se do kuchyně napít.
"Zíráš, co? Dneska makám jak černej," pochválila se Míša.
Monika mlčela. A jak ráda peče! Už pět let nemusí mamka ani
jedny Vánoce sáhnout na cukroví. Všechno dělá ona. Někdy
lituje, že se nešla učit cukrářkou.
"Ahoj," pozdravil přítomné Vik. "Co to tu voní?"
"Nečmuchej a vypal," odstrčila ho Míša od sporáku. "Nebo
počkej, potřebuju tě. Dokdy se zdržíš?" Nedělala si iluze, že
by bráška, který strávil dopoledne ve škole a tři hodiny na
tréninku, hodlal zabít páteční večer doma.
"Najím se a padám. Než přijde máti, beru roha. Proč?"
"Viku, vydrž hodinku a vypni troubu. Přesně za hodinu! Peče se
to zvolna a dlouho. Rozumíš? Opovaž se zapomenout."
"Hodinu? Za půl mám rande."
"Třicet minut počká, neboj," utěšila ho sestra. "Monča jde na
aerobik, zbejváš jedině ty. Leží ti na bedrech osud
zítřejších Romanových námluv, ne abys je zkonil buchtou."
"Co mám s tebou dělat," vzdychl odevzdaně.
22
"Máš bezva bráchu," řekla Patricie na chodbě. "Roman je taky
kořen, ale Vik větší. Dohoď mi ho..."
"Vik je hajzl," uzemnila ji Míša. "Zajeden blbej korálek do
náhrdelníku ti nestojí."
"Za jakej korálek?" nechápala.
"Ale, to je dlouhá historie," mávla Míša rukou. "Věř mi, Pat.
Znám bráchu. S ním bys to nevyhrála."
Monika se hlasitě vysmrkala. Na aerobik se jí nechtělo. Míša
je kráska, Roman kořen, Vik ještě větší... Jenom ona je
šeredná. Nejošklivější z celé rodiny. Nejškaredější na světě.
A nejpitomější, protože docela opuštěná!
Nemůže zůstat sama doma, zbláznila by se docela.
4./ Viktor
Na rande přiběhl o půldruhé hodiny později - a koláč spálil.
Chudák Míša, usoudil. Vysvětloval totiž Romaně, která přiběhla
celá rozčilená z lítačky, jeden důležitej chvat. Roman koupil
dceři k šestým narozeninám nové kolo, jež jí ostatní děti
braly. Chtěla naučit něco, čím by uchránila kolo i důstojnost.
Z bojového zápalu je vyrušil černý dým valící se z trouby.
Oblékl se a klusal k soše astronauta, jehož noha prvně stanula
na povrchu Měsíce. Lucka čekala. Ostatně, nepočítal s jinou
možností, byl si svými ctitelkami naprosto jist. Seděla na
mokré lavičce se zasněným výrazem. Přikradl se k ní zezadu a
přikryl jí dlaněmi oči. Polekaně sebou trhla, a jakmile ho
poznala, rozzářila se.
"Viku! Bála jsem se, že nepřijdeš!"
"Dřív jsem nemohl," omluvil se a zkušebně ji políbil. Ztvrdla,
nicméně se nebránila. Snadná kořist, usoudil spokojeně. Půjde
to. Znají se dva dny, co by chtěl víc.
23
"Mám takovou radost! Kam půjdeme, Viku? Do kina?"
Mrkl na zápěstí. Má pro ni dvě hodiny, pak chce jít za
klukama. Dvě hodiny je dost, jistě ji stihne přesvědčit o své
lásce.
"Kámoš mi půjčil klíče od bytu. Tady je zima."
Lucka se zachvěla. Sama s cizím klukem v bytě... Proč s cizím?
Vik je přece její! Podala mu ruku a nechala se jako ovečka
dovést až na místo. Kdyby si mohla vybrat, stačilo by jí
procházet se, poslouchat Vika a ukazovat ho celému světu.
Kluka, po kterém se otočí každá holka!
Vik přemýšlel, jestli se má zdržovat s kávou. No, uvařil ji.
Choval se jako doma, stáhl si přes hlavu svetr i tričko,
zapnul přehrávač kompaktů a pohodlně se natáhl na válendu. Po
očku svou společnici pozoroval. Seděla toporně a usrkávala
kafe. Pravý opak Jolany, Vik nestačil zírat, co s ním
prováděla za cviky.
Natáhl k ní ruku. Nenamáhal se vstát, poznal, že nemusí
usilovat ani v nejmenším. Lucka je jasná. Rozklepaně k němu
přistoupila, přisedla si na samý krajíček a nemotorně mu
oplácela polibky. Odhadoval, že se líbá prvně v životě.
Takovej zajíc! Svetřík si nechala stáhnout bez odporu, ale
když jí rozepnul zip u džínů, zastavila mu ruku.
No jo, drahoty. "Co je?" Otrávený tón ani nepotlačil.
"Já... Viku, víš, já... nechci."
"Ty mě nechceš? Nelíbím se ti?"
"Líbíš!" vyhrkla. "Chci, ale... ne dneska. Viku, budeme si
jenom povídat, vypravuj mi něco, to je lepší."
Předstíral, že se urazil. "Nemáš mě ráda," obvinil ji, odtáhl
se a rázně se oblékal. "Když mě nemáš ráda, rozejdeme se,"
navrhl.
Lucka se hryzla do rtu. "Viku, mám tě ráda! A jak!"
"Tak mi to dokaž!" poručil.
24
Rozmýšlela se dvě minuty. "Tak jo...," řekla tiše.
Už si tričko nevysvlékl, stáhl si jen džíny. Nalehl na ni.
Nechala všechno na něm, pevně zavřela víčka a otevřela je, až
když bylo po všem. Horce se leskly.
"Jsem jenom a úplně tvoje," vydechla.
Vik se oblékl. Už ji nepolíbil. Připadala mu hloupá a dětská a
červený korálek ho pranic netěšil. Ještě mu zbyla spousta
času, ale co tady! Popadl bundu: "Půjdeme. Kámoš se za chvilku
vrátí."
Chtěla se k němu přivinout, ale on ji odstrčil. Přej je jenom
a úplně jeho. Pch. Zprotivila se mu dokonale. Takových slípek
z řad fanynek, civících na něho jako na idol, mohl mít na
každém prstě deset. Doprovodil ji zpátky k Armstrongovi.
Rozhlédl se po obloze. Vyjasňuje se. Fakticky.
"Uvidíme se zítra?" přála si žádostivě při loučení.
"Zejtra hraju. V neděli nemůžu, pak taky ne. Zavolám ti."
"Dlouho bez tebe nevydržím!" zakvílela. "Máš moje číslo?"
"Jsi v seznamu, ne?"
"Jsem, ale... Viku, copak znáš moje příjmení?!"
Přemohl se, sehnul se pro pohozený obal od čokolády a Lucie mu
na něj tužkou na obočí načmárala několik číslic.
Vyhodil ho ještě dřív, než došel na sídliště. Vesele si
pohvizdoval.
5./ Roman
Cestou do centra města se zastavil v květinářství a koupil po
dlouhém rozhodování rudou růži. Nevěděl přesně, co Andree
řekne, snad doufal, že květinou vyjádří víc. Vyšlapal několik
podlaží starého činžáku a zazvonil
25
u vysokých dveří s mosaznou vizitkou Doc. E. Tůma. An-dreiny
rodiče viděl několikrát, proto si usilovně přál, aby se s nimi
tentokrát setkat nemusel. Připadalo mu, že se jim nezdá pro
jedinou dceru dost dobrý. Nechyběl jim u jeho jména titul,
spíš minimálně jedna nula za Romanovou výplatou.
Za dveřmi se ozvaly lehké kroky. Otevřela mu Andrea v županu,
právě se chystala do sprchy. "Tak brzy?" podivila se. "Kam s
tou kytkou? Snad mě nejdeš požádat o ruku?"
Políbil ji. Polonahá mu připadala víc žádoucí než jindy. A
taky krásnější. "Nesměj se mi. Žádám tě o ruku," šeptal.
"Spíš o tělo, ne?" smála se a uhýbala dotekům.
"O to hned, o ruku za deset minut. Andreo - "
"Počkej, počkej, rozmažeš mě," odstrčila ho. "Sex až později.
Něco pro tebe mám."
Notně vzrušen ji sledoval do obýváku. Padla na něho atmosféra
starého bytu, starožitného nábytku velké ceny, drahocenného
porcelánu a zpuchřelých názorů. Odložil si bundu na
příborník. Mírně při tom pokrčil háčkovanou krajku. Pobouřilo
ho, když Andrea neváhala vstát a urovnat ji.
"Maminčina práce," řekla omluvně, zaštrachala v zásuvce a
přistrčila k němu inzertní stránku nějakého časopisu. "Čti."
Přelétl očima tištěný text. "Prodám kozu. Značka březí."
"Tuhle, hlupáčku!" Ukazováček s fialově namalovaným pěstěným
nehtem se zabodl do propiskou zatrženého sloupce.
Romana víc zaujal výhled, jenž mu umožnil poodhrnutý cíp
županu. Žádostivě vyjel rukou po štíhlém stehnu.
"Sex až potom," zopakovala. "Čti."
"Pronajmu zavedenou restauraci v Moravském krasu."
"No?"
26
"Někdo pronajme hospodu," pokrčil rameny. "Krásně voníš -"
Zvedla oči v sloup. "Tohle přesně hledáme! Volala jsem tam.
Kousek od Macochy a krasových jeskyní! Romane, to je zlatej
důl. Víš, jaký tam se denně točí prachy? Skalní mlýn, cizinců
jako much, samí zápaďáci. Chlápek je ochot-nej s námi sepsat
smlouvu na pět let a pak ji prodloužit. Dostal mlejn v
restituci a neví, co s tím. Z horního patra by šel udělat
hotel a - "
Odtáhl prsty z jejího stehna. "To myslíš vážně?"
"Samosebou. Nebo sis myslel, že žertuju?" ušklíbla se,
vylovila cigaretu a nechala ho, aby jí připálil. O penězích a
o tom, kde by se dalo vydělat nejvíc, mluvila neustále. Ona i
její rodiče. Roman to bral jako řeči, které se vedou. "Naši
nám půjčí, něco mám, něco dodáš ty. Nevidím problém. Budeš ve
výčepu, já číšnice, do kuchyně najmeme dva tři kuchaře a
uvidíš, do roka jsme na svých a pak už se penízky jen posypou.
Nebaví mě dívat se, jak ostatní vydělávají ročně miliony.
Kolik jsi měl za loňskej rok, prosím tě? Na rozvážení limonád
ještě nikdo nezbohatl."
"Třeba nechci zbohatnout," namítl.
"Ne?" vysmála se mu. "A co chceš? Bejt chudej?"
"Proč chudej? Mně to stačí, jak je. Jsem spokojenej. Rád
jezdím, Andreo. Nechce se mi dělat pingla a čepovat Ger-mánům
pivo a klanět se až k zemi za každou marku spro-pitnýho."
"Prosím tě!" zamračila se. "Chápeš, co je tržní ekonomika?
Chce nechce jsou hloupý řeči." Odklepla šedivý sloupek
studeného popela.
Dlouhou dobu mlčeli. "Byli bychom pořád spolu," ovinula mu
ruce kolem krku. "To sis přece přál, ne?"
Podíval sejí do očí. "Vzala by sis mě k tomu mlejnu?"
Zasmála se. "Jsi staromódní, hlupáčku. Co je svatba?
27
Papír. Ten nepotřebujeme, ne? Je moderní žít na divoko. Nechce
se mi bejt ve třiadvaceti paničkou. Ještě bys mě nutil rodit
ti dětičky, ne? Hu, dej pokoj. Zkazila bych si postavu. Líbí
se ti moje postava, viď?" Vstala a nechala župan sklouznout po
hladkých ramenou až k nohám.
Mlčel. Pohled na ni ho vzrušil, ačkoliv na sex ztratil tu
pravou náladu. Věděla jak na něho. Pomaloučku, pole-houčku.
Musí mu dopřát čas. Když se mu posadila na klín a hryzla ho do
ucha, objal ji, uchopil do náruče a odnesl na postel.
"Počkej," zamumlala, "musíme sundat přehoz. To víš,
maminka..." Nenechal se pobízet dvakrát, měl sex rád a ona mu
ho ochotně dopřávala. Těsně před vyvrcholením se odtáhla.
"Andreo - " zachraptěl a snažil seji dostat zpátky.
"Co ten mlejn, hlupáčku?"
"Dobře," slíbil zastřeně. "Udělám, co budeš chtít."
6./ Monika
Výpon na špičky, dva, tři, výdech, výpon, dva, tři, výdech...
Monice se lepil pot na světlemodrý trikot. Cvičila, až se z ní
kouřilo. Snaží se, tolik se snaží! Už druhý měsíc, protože při
každé páteční podvečerní hodince aerobiku jsou přítomni kluci
z bikrosu, kteří chodí do velké tělocvičny posilovat. Skončí
dřív než děvčata, ale domů nejdou, postávají na galerce a
nenechají si ujít příležitost holky hodnotit. A kritizovat.
Součková je sice usměrňuje, ale kdepak kluci, pokřikují dál.
Ohnutý předklon, výpad. K druhé noze totéž.
Monika překonává sama sebe tím spíš, že při příchodu do
tělocvičny zahlédla i Martina, kluka z akademie, jenomže
28
z vyššího ročníku. Bez brýlí sice na galerku nedohlédne, ale
tuší ho tam. Martin se jí líbí. A přitom netuší, že se kvůli
němu nějaká Monika může ztrhat!
"Končíme, děvčata. Do úterka se rozmyslete. Jano, Báro,
Moniko, počítám s vámi," upozornila je Součková těsně před
rozchodem. Jmenovala mě, zajásala Monika v duchu. Cvičím
dobře. Jestli si toho všiml i Martin?! Kluci jim zatleskali,
samozřejmě pár průpovídek, hej, ty v tom červeným, přihlas
se, s tebou vyhrajou, pokřikovali na tlustou Ivanu, krásko,
čekám tě venku, jdem do kina, ta s tou mašlí je můj sen, má
přesný pohyby... Kráskou míní Nelu a mašli nosí Bára. Moniku
nejmenují. Také dobře, než by ji pomlouvali! Martin mlčí,
Matěj, brácha kamarádky Kamily, se řehtá jako kůň. Monika
spolužačce závidí. Vlastně závidí všem, sestrou počínaje a
Kamilou konče. Je hezčí, ve škole úspěšnější a co víc, má
bráchu, který chodí s Martinem na bikros, takže ten je u nich
doma pečený vařený.
"Přihlásíme se?" zeptala se Kamila v šatně. Součková navrhla,
že s několika šikovnými děvčaty nacvičí krátkou skladbu, něco
jako rockový balet, se kterým vystoupí na školní akademii a
případně i na majáles.
"Nevím," řekla Monika. Cvičení ji baví, rytmus cítí, jenže
vystupovat před cizími lidmi se příčí její nesmělé povaze.
Viděl by ji i Martin!
Před tělocvičnou postávalo v hloučku několik kluků. Musela
zaostřit oči, neboť brýle schovala do kapsy, aby ji nehyzdily.
Martina poznala, stál hned u dveří i s Matějem.
"Hejbni kostrou, ségra, jdeme domů. Musíš mi pomoct s
matikou," pobídl negalatně Matěj Kamilu.
"Jsem vysílená," šaškovala a jakoby padala do mdlob. Martin ji
pohotově zachytil. Protože Kamila ví, jak se Monice líbí, a
protože je Moničina nejlepší kamarádka, dodala: "Pojď, Moni,
máme kus cesty společnej."
29
Kluci se na ni podívali.
Monika zrudla. "No jo," vysoukala ze sebe a nesměle se
připojila. Hovorná holka! V duchu si nadávala. Vzmohla se na
dvě slova! Je nemožná, prostě nemožná, odepsaná. Oni zatím
vesele debatují o zítřejším dopoledni, kdy kluci pojedou
nějaký důležitý závod a samozřejmě ho vyhrají. Kamila
pochybovala o jejich vítězství, takže Martin nabídl:
"Přijď se mrknout. První dva věnce jsou naše. Ty taky, Moniko.
Jestli chceš..."
Překotně přikývla, aby zamaskovala neskonalou radost. Ví, jak
se jmenuje! Musí ho maličko zajímat, jinak by o její
přítomnost na závodech přece nestál! Ona, taková nevýrazná
ošklivá osoba. Kamila na ni povzbudivě mrkla.
"Přijdeme, ale jestli prohrajete, neztratíme s vámi jediný
slovo. Neznáme se k vám, jasný?"
Matěj se hádal, zlatý věnec je zaručeně jeho, Martin se
podíval na Moniku a beze slov se usmál.
"Ahoj, Moni. Zítra v devět zajdi!" rozloučila se s ní Kamila,
protože právě přijela dvojka, která jede do čtvrti Kaštany.
Monika musí počkat na osmičku.
Oba kluci se tlačí za Kamilou do dveří, hádají se o přednost,
kamarádka je nejrychlejší, z pošťuchování je salva smíchu,
konečně jsou všichni tři uvnitř osvětleného vozu. Monika je z
chodníku temné studené ulice závistivě pozoruje. Ani po ní
nevzdechnou! Ba ne, vzpomněli si. Matěj o ni zavadil pohledem
a zvedl dva prsty ke štítku pomyslné čepice. Martin nic,
teprve když se autobus rozjel, otočil se na osamělou Moniku,
krátce mávl rukou a usmál se.
Pozdravil! Pozdravil!! Ji, tu nemožnou pitomou holku, jak si v
duchu nadávala. Co si o ní pomyslí? No jo. Jediná dvě slůvka,
na víc prostě nemá.
Otřásla se zimou. Ulicí profukoval studený, málem
30
mrazivý vichr. Kdyby napadl sníh, jezdila by s Kamilou
lyžovat, v tomhle hnusném počasí se nedá dělat nic.
Naštěstí dojela domů brzy. Máma koupala Romanu, slyšela malou
brebentit a cákat. Jinak se nic nehýbalo. Všichni sourozenci
jsou v tahu. A táta... V šatníku, kam si věšela bundu,
pohladila dlaní tátův zimník. Nemohl odejít nadobro, to je
přece nesmysl, když tu má věci! A taky mámu. Romana. Mísu.
Vika. Románku. A hlavně ji, Moniku!!!
Utrhla si v ledničce nožičku párku. Chuť ji přešla dřív, než
se do ní zakousla. Zahuhlala přes dveře koupelny, zeji bolí
hlava a jde spát. Matka doporučila půlku acylcofínu.
Samozřejmě si ho nevzala. Popřála Romaně dobrou noc a zalezla
na horní palandu.
Tatí, zachvěla se. Připadalo jí, že byt, navzdory sálajícímu
topení, je studený a neútulný jako večerní ulice.
7./ Michaela
Soňa představovala sešlosti nové holky. Michaela dva kluky
znala, ostatní ne. Zkušeným okem odhadla, že mají pití asi na
týden. Vybrala si červený svařák, nehodlala se nalévat tvrdým
alkoholem jako Patricie, domů by ji museli odnést. Při pohledu
na chlebíčky jí zakručelo v břiše. Páni, kdy jedla naposledy?
Neváhala, nabrala si do každé ruky jeden, posadila se na
koberec pod okno a pozorovala hemžení kolem. Kluk s tmavým
culíkem ji sledoval.
"Co na mě vidíš?" zareagovala.
"Cpeš se jak po návratu z koncentráku," usmál se.
"Ty jsi tam byl?" usadila ho.
Počkal, až dojí, načež ji vyzval na ploužák. Proč ne,
usoudila. Nejprve se bavila docela slušně, v krátké chvíli se
seznámila osobně se všemi kluky, svařák ji rozehříval
31
zevnitř a tanec zvenčí. Teprve když ucítila, že má podezřele
lehké nohy a chuť vznést se někam k lustru a poletovat po
pokoji, řekla si dost a plácla sebou do křesla v rohu.
"Horko, co?" přisedl si Honza, ten s tím culíkem.
"Venku ne," namítla při pohledu na tmavý obdélník okna.
Vlastně věděla, proč mluví o teplotě.
"Mužem se jít zchladit," navrhl.
"Na zahradu?" zahrála si na naivku.
"Tam je moc velká kosa. Stačí vedle do pokoje."
"Vyznáš se tu," konstatovala.
"Ne... Teda, trošku," přiznal neochotně. Nalil koňskou dávku
vodky a vtíral se: "Na seznámení, Míso."
"Díky, známe se dost," odmítla. Alkohol by ji zbavil
soudnosti, rozumu i citu, ztratila by nad sebou kontrolu. A
ona nesnáší být loutkou, dovolit cizím lidem, aby s ní
manipulovali. Chce ji opít, chlapec.
V sousedním pokoji přistoupila k oknu. Zahrádka kolem Sonina
domku je něco jako oáza v poušti. Nebude trvat dlouho a
sídliště, nenasytný Otesánek, pohltí i ji. Ucítila za krkem
Honzův dech a vzápětí jeho dlaně na svých bocích.
"Na co myslíš?" zeptal se tiše.
"Jsou hvězdy," uvědomila si. "Hvězdy naděje. Přestalo pršet!
Konečně. Funguju totiž jako barometr, s tlakem mi klesá
nálada. A naopak. Támhle ta velká hvězda je pěkná, co?"
"Ty jsi hezčí," vnucoval se.
Nevnímala ho. "Jsem senzibil na počasí. Musím přežít do jara,
pak se uvidí..."
Prudce ji k sobě otočil a políbil. Několik vteřin mu tu radost
dopřála, načež se zklamaně odtáhla.
"Co je?" zeptal se dotčeně.
"Jste všichni stejní. Nemám zájem."
32
Zasmál se a nedbaje jejích protestů, popadl ji do náruče a
přenesl do manželského lože Soniných rodičů. Snažil se jí
dostat pod džíny.
"Vychladni, blonďáku," vyklouzla mu a knoflík superek zase
zapnula. "Sedíš si na uších? Nemám zájem."
"Proč? Nemůžeš... ze zdravotních důvodů?"
V přítmí pokoje se mu podívala do očí a pobaveně vyprskla.
"Ne, pane gynekologu, nemám menses."
"Jsi zlá." Honza změnil taktiku. "Jsem námořník. Zrovna jsem
přijel na dovolenku. Nedovedeš si představit, jak je to
dlouhý. Jsem sám, nemám holku, která by na mě čekala. A - "
"Námořník?" To ji zaujalo. "Na kterým moři?"
"No, teprve se učím," přiznal. "Zatím jen po řece, plavba
labsko-oderská, nejjiál jsem byl v Hamburku. Až po zkouškách.
Míso, jsi strašně pěkná. Chci si s tebou užít... Jsem dobrej,
určitě se ti to bude líbit. Potom spolu můžeme chodit. Psal
bych ti. Co říkáš?"
"Tak užít, hm. Ještě že neřekneš zašoustat." Mimoděk se
otřásla. "Ten tvůj postup je trochu opačnej, ne? Prvně postel,
pak romantika."
"Na romantiku není čas," odsekl nakvašeně. Chvíli seděl
mlčky. Pozorovala ho se zájmem, hádala, co vybalí tentokrát.
Sáhl do kapsy, vylovil prkenici, prohrábl bankovky a jednu jí
podal. Twenty dollars.
"Seš z lacinýho kraje." Zkoušela, kam až je ochoten jít.
Cosi zavrčel a vytáhl jinou. Fifty dollars. Spočítala, zejí
nabízí zhruba patnáct stovek. Tím by vydatně posílila své
úspory na dně zásuvky a moře by nebylo vzdáleným snem...
"One hundred dollars," prohlásila s přimhouřenýma očima.
33
"Ses zbláznila, ne? Za to bych mohl jít do bordelu a užít si s
profesionálkou!" rozzuřil se.
"Nebo na ulici. Najdou se i takové, co ti to udělají zadara,"
popíchla ho.
Prudce se nadechl, změřil si její postavu v upnutých džínách a
přiléhavém tričku, přidal k padesátce dvacku. "No?"
Seventy. Uslyšela šplouchání příboje a ucítila horké paprsky.
A to vše za trochu ochoty. Stačilo by tak málo. Maličko. Aby
prodala sama sebe.
"Jdi se vycpat. Neveksluju. Ani za pětikilo."
Dojala ho úplně. "Bojíš se! Hraješ si na královnu a nemáš na
to! Nejseš nakonec panna?"
"Jasně. Od narození. A ne a ne najít někoho, kdo by mě o to
připravil," vysmála se mu.
"Sakra, řekni mi, co vlastně chceš?"
"Uklidni se. Od tebe vůbec nic."
"Proč jsi sem se mnou šla?" Honza ji nechápal.
Zaváhala. "Sama nevím. Ze zvědavosti? Jestli už třeba konečně
natrefím na kluka, kterej by mě něčím zaujal, předvedl něco
jinýho než postel. Ale ty seš slabej průměr."
Přivřel oči do dvou škvírek. "Ty děvko!"
Čekala útok, suverénům jako on viděla do žaludku. Nejdřív se
jí podařilo uhnout, podruhé použila násilí. Nabrala ho kolenem
mezi nohy. "Pozdravuj námořníky," rozloučila se s tou
svíjející se hromádkou.
Společnost zírala na video. Ze záchodové mísy vylézaly stovky
a stovky krvežíznivých hlemýžďů, napadly dvojici milující se
na posteli, a po krátkém boji zvítězily. Ohlodaly milence na
kost. Ach, bože. Kdo by to do nevinných šnečků řekl? Míša
zavrtěla hlavou, popadla bundu, odmítla předstírat pohodu a
vytratila se.
Jasné nebe ji uklidnilo. Zítra vyrazí k řece, dlouho ji
34
neviděla. Řeku, stromy a domy kolem ní letos ještě v
podzimním sluníčku nemalovala. Těšila se předem.
8./ Monika
Matka vzbouřila celý byt už v sedm ráno.
"Nešílíš?" hrozila se Michaela při pohledu na hodinky. "V
sobotu jsem do devíti v tranzu."
"Okamžitě vylez!" nařídila jí máma stroze. "Jestli si myslíš,
že nevím, v kolik jsi včera přišla, tak se pleteš. Víno je z
tebe cítit ještě teď! Nestydíš se? A sypej do kuchyně, já tě
zapřáhnu. Musíš upéct novou buchtu."
"Ne!" zabědovala. "Proč?"
"Ještě se ptej i Koiáč je na uhel. Co sis nadrobila, to si
sníš. A pohyb!"
Michaela se podívala na spícího bratra s opovržením. Osel
jeden, není na něho spolehnutí, na co sáhne, zvorá.
"Ať ji upeče Monika. Je šikovnější."
"Jdu na bikros," zajistila si jmenovaná propustku.
"Nebudu se s vámi dohadovat. V minutě si ustelete, jedna skočí
nakoupit, druhá upeče bábovku, ta je rychlá."
Monika vstala docela ochotně. Dojde na nákup, spočítala si,
zejí tolik času nezabere. Míša zacloumala Vikem.
"Ty pitomo, příště si vezmi tílko!" prohlásila, když zahlédla
temně rudou skvrnu na jeho hrudníku.
"Máti mě viděla?" zívl Vik a podrbal se ve vlasech.
"Kryla jsem tě vlastním tělem, moulo. Za uši ti dám já! Co ta
zatracená buchta? Můžeš mi říct, proč jsi jelito?"
"Míso, fakt, já... Nejsem holt na pečení," vymlouval se. Pak
mrkl na hodinky, vzpomněl si, že dneska hraje veledůležitý
zápas, a vylítl. Reprezentuje sebe i klub v národní třídě!
Přestože spěchal, nezapomněl si na červenobílou
35
úctyhodně dlouhou šňůrku zavěšenou nad postelí navléknout
další korálek. Červený za Lucku, kterou už se vší
pravděpodobností v životě neuvidí. Červený znamená pannu, bílý
ostatní. Až mu půjde náhrdelník obtočit kolem krku, bude ho
nosit jako talisman. Obě sestry ho pozorovaly s nechutí.
Michaela zakroutila hlavou a otázala se:
"Která chuděra to má za sebou tentokrát?"
"Lucie. Jedna slípka. Nemá bejt blbá," usoudil Vik, čímž
známost uzavřel. Míša se rozhořčila nad jeho morálkou, Vik
odporoval, takže se dohady zvrtly v ostrou debatu.
Monika je neposlouchala. Těšila se na závody. Martin ji přece
pozval! Podařilo sejí sice už po osmé opustit byt, ale
naládují zkazila sousedka na chodbě.
"Dobrej, dobrej, Moničko," opětovala nasládle pozdrav. "Jdeš
ven, Moničko?"
"Ano."
"Máš recht, dneska je docela hezky," souhlasila s ní a hned
dodala z jiného soudku: "Co tatínek, Moničko? Neodjel na
služební cestu?"
Monika si ji nenávistně změřila. Poznala, že sousedka ví, jak
se věci mají. Kdekdo ví, že je táta opustil. Předstírá falešný
úsměv ve snaze vydolovat z ní podrobnosti.
"Má hodně práce."
"To má, to určitě má," blýskla jedubaba zlatým zubem v
pobaveném úsměvu. "Příjemný práce, co?"
Monika utekla po schodech dolů. Musela na to myslet, ještě
když zvonila u Norbertů. Přišel jí otevřít sám pán domu ve
vysoké kuchařské čepici a se sladkým krémem až na brýlích.
"Nazdar, studentko," přivítal ji. "Račte vstoupit, Kamila se
zrovna chystá. Nelekni se toho bince. Chceš mi pomoct?"
Monika s úžasem hleděla, jak zručně zdobí vysoký, dvakrát
promazaný dort. Kamarádčina otce znala málo,
36
vždycky se s ním potkala ve dveřích, zdál se jí přísný a
uzavřený. Na sladké polevě rozkvetl celý záhon různobarevných
kytiček. S přemáháním polkla.
"Hotovo," hlásila kamarádka. "Táti, letíme na rozjížďky."
"A co nádobí? Snad ho nechceš nechat na mně?"
"Vezmu za tebe večerní, no tak, taťuldo," žadonila.
"Padej, vyděračko," natřel ji utěrkou.
"Díky!" křikla vděčně a ukořistila řízek a kus chleba.
"Nesnídala jsem," svěřila se Monice na ulici.
"Maminka není doma?" zeptala se jí Monika zaraženě.
"Je. Spí. V sobotu a v neděli vaří táta. Dneska navíc dělá
dort, protože se všeobecně očekává bráchovo vítězství." Kamila
se cpala jako protržená husa ještě v autobuse, až jí zaskočilo
a ona se divoce rozkašlala.
Monice šla na nervy. "Seš nemožná!"
"Co ti je, Mončo?" podívala se na ni Kamila.
Nic nevysvětlovala. Nebylo by co. Jenom pocit... Vnitřní pocit
bolesti a svírání útrob a závisti. Závidí Kamile tátu!
Celkovou domácí pohodu!!
Rozladění ji nepřešlo ani na závodech, protože Kamila vesele
debatovala s vojáky, kteří pomáhali pořadatelům dělat rozhodčí
na bodovaných úsecích. Monika stála po jejím boku jako chudá
příbuzná. Nevzmohla se na jedinou pořádnou větu! A Kamile se
pusa nezastaví, kluci se na ni usmívají, laškují s ní, s
jedním absíkem si dokonce smluvila rande.
Matěj závod skutečně vyhrál. Martin obsadil páté místo v
krajském přeboru. Obě čekaly, až kluci ze sebe smyjí bahno.
"Půjdeš na tu schůzku?" zeptala se Monika trpce.
"Byl docela hezkej, co?" usmála se Kamila samolibě. "Možná jo.
Kde jsou ti dva? No konečně! Hip - hip - hip - hurá! Sláva
vítězům, čest poraženým!"
37
Matěj dorazil ozdobený zlatým věncem, Martin se rozpačitě
usmíval. "Vybouchl jsem," řekl Monice.
Ze závodů nic neměla, protože si nevzala brýle, o nichž je
přesvědčená, že jí nesluší, takže na trať nedohlédla.
"Pátý místo z tolika je úspěch. Blahopřeju," vykoktala.
"Na dvanáctce jsem nakoupil zbytečný trestný body. Kvůli tomu
pitomci přede mnou! Rozjezdil bahno a já uklouzl," rozčiloval
se při líčení závodu a povídání mu vydrželo celou cestu k
autobusu. Moniku mrzelo, že se jim do toho Kamila stále plete.
"Půjdeme Monču doprovodit, ona je samotinká, nás je víc,
nebude se bát vlka nic," nabídla však kamarádka nezištně a
mrkla na spolužačku. Ta si pomyslela, zeje Kamila světová, ví
o její touze po Martinově blízkosti a pomáhá jí-
"Tady bydlíš?" zvedl Martin oči na panelák, před kterým se
zastavili. "Pěkná králíkárna. Mě by tohle prostředí ubíjelo.
Tebe neničí?"
Pokrčila rameny. Bydlí tu od narození, neví, jak se žije
kupříkladu v řadovém domku v Kaštanech.
"Musíš už domů?" zeptal sejí náhle.
Monika zatajila dech. Třeba ji někam pozve! Než stačila
odpovědět, že vlastně nikam nespěchá, ozvala se Kamila:
"Já bych tady měla špatný sny. Bála bych se, že se barák
zhroutí a zasype mě. Nebo začne hořet jako v tom filmu - "
"Myslíš Skleněný peklo?" chytil se Martin a zapomněl, nač se
ptal, protože směrem k Monice dodal: "Tak čau."
"Se měj," popřál jí i Matěj a postrkoval sestru i kamaráda
zpátky na silnici, jelikož právě přijížděla dvojka. Kamila
zachraňovala situaci: "Zajdi zítra, Mončo! V jednu, jo?"
"Přijdu," slíbila hlasitě. Třeba se Martin dovtípí a půjde na
smluvenou hodinu k Norbertům také...
Je prima mít fajn kamarádku. Je prima mít kolem sebe
38
přátele. Je primaí mít někoho, kdo se na člověka usměje, když
doma je to takové... divné.
9./ Šímovi
"Slézáte se jako švábi na pivo," přivítala Moniku máma,
protože se vrátila právě k obědu. "Kde je Vik? Kudy lítá?"
"Má zápas," připomněla jí Michaela jemně. "Ráno trénuje,
fandí klukům, sám se zapotí od tří."
"Kvůli sportu si zkazí zdraví," hudrala nespokojeně.
"Sedmnáctiletej kluk musí především pravidelně jíst a ne se
honit jako blázen. K ničemu to nevede. Klub je moc drahej -"
"Vik dneska vyhraje," pravila Michaela přesvědčeně. "A táta
jasně řekl, že mu ho bude platit dál."
Matka sklopila hlavu do talíře a Monika se zachvěla. Nevěřícně
se podívala na sestru. Míša je tak otrlá, že jí vůbec rozpad
rodiny nevadí! Proč jím ona, Monika, tolik trpí?!
Roman napomenul dceru, aby jedla pořádně a přestala z písmen v
polévce skládat své jméno, a podotkl: "Dneska hrají o postup
do ligy. Kdyby zmákli Hradec, mají ji v kapse."
Matka ho poslouchala na půl ucha. Tenis ji nezajímal, a
přestože se mu syn se střídavými úspěchy i neúspěchy věnoval
od první třídy, nepřirostl jí k srdci. Viděla v něm jen honění
se po kurtech. "On je nevytrhne," usoudila. "Flink je to. Na
všechno kašle. Zajímají ho jen děvky a chlast."
"Prosím tě," vyhrkla Míša pobouřeně. "Hraje skvěle. Kdyby se
pořádně soustředil a trénoval, je jednička. Křivdíš mu. Zajímá
ho víc věcí..." Zahlédla Moničin
39
pohled a vzpomněla si stejně jako ona na Vikův náhrdelník.
Zmlkla.
"Aby ses ho nezastávala. Zrovna ty."
"Vik má doopravdy formu," přisadil si Roman a vlepil Romance
záhlavec, když zahlédl řádku písmen vysázených na ubruse.
"Romna Šímová. Chybí ti a, jestli ti to nevadí. Odpoledne je
Vik nasazenej jako největší perla klubu."
"Hm," uzavřela máma debatu na téma sport. "Holky, umyjete
nádobí. Moniko, nenimrej se, musíme rychle uklidit."
"Já ne," ozvala se Michaela rychle. "Makala jsem celý
dopoledne. Monika lítala, je na řadě. Jdu ven."
"Kam máš namířeno?"
"K řece. Nekreslila jsem ani nepamatuju."
"Naposledy minulou neděli. Ty nejsi na Andreu zvědavá?"
Míša se podívala na Romana, ale ten uhnul očima. "Já ji od
vidění znám."
Sbalila si desky, čisté papíry a uhel. Počasí za oknem
slibovalo příjemné odpoledne. Rozhodla se bundu nechat doma,
přes hlavu přetáhla tlustý svetr a do vlasů píchla obruč.
V chodbě zařinčel telefon. Monika u dřezu v kuchyni poskočila
v očekávání. Možná volá Martin! Nebo Kamila se vzkazem? Martin
přece bydlí hned vedle! Utřela si ruce a spěchala k přístroji.
"Prosím?" zavolala s nadějí.
"Míso, to jsi ty?" řekl mladý mužský hlas.
"Já ji zavolám," vzdychla a šla pro svou úspěšnou sestru. Proč
jí nezavolá prvně v životě nějaký kluk a neřekne: Moniko?
Matka dohlížela na nejstaršího syna. Džíny nepovažovala za
nejvhodnější oděv pro dnešní den.
"Vážně nechceš Románku s sebou?"
40
Roman se ošil. "Ne, dneska ne."
"Slíbil jsi mi jít do zoo, tatí," připomněla mu dcera.
"Romanko, zítra, jo? Slibuju."
"Slibuješ pořád a pořád nic," ušklíbla se.
"Tatínek ti přivede jednu hodnou tetu," těšila ji babička.
"Já žádnou tetu nechci! Mám dvě: Mísu a Moniku. Chci jít do
zoo. S tátou," dupla si malá.
Monika utřela nádobí a zavřela se do pokojíku s knížkou.
Dívčí románek, četba, kterou Michaela považuje za slabomyslnou
a Vik za pitomou. Monika je nechápe. Vik, když už něco čte,
pak brožury o sportu, nic víc, a Míša sice leží v knížkách
věčně, ovšem v docela jiných. Miluje Moraviu, Remarqua,
Simmela, Sienkiewicze, Huga. Monice tyhle knížky nahánějí
husí kůži.
Andrea mrkla do zrcátka. "Jak vypadám?"
"Skvěle. Jako vždycky," ujistil ji Roman. "Mámy se neboj, ona
je dobrá. Nejradši by mě viděla ženatýho."
"Já jí to vymluvím," mávla rukou a krvavě rudou rtěnkou si
přimalovala rty. Z cukrárny za rohem vyběhl asi devítiletý
klučík s kornoutem, a protože se otáčel po kamarádech, nechtě
do Andrey vrazil. Staly se při tom dvě věci. Jednak mu upadla
tříbarevná pochoutka na dlažbu chodníku, jednak Andree ujela
ruka a protáhla si rtěnkou ústa do klaunov-ského úsměvu. "Ty
debile! Nemůžeš dávat pozor? Podívej se!" křikla a pláč,
uštědřila mu mohutný lepanec. Chtěla mu vlepit ještě jeden,
ale Roman ji zadržel.
"Počkej, vždyť se nic nestalo," utěšoval ji, kapesníkem
očistil Andreinu tvář, zalovil v kapse a klukovi, co hleděl s
posmrkáváním na rozplesklou zmrzlinu, strčil kovovou
desetikorunu.
Celý obličej se mu rozzářil. "Děkuju, pane!"
Díval se, jak pádí zpátky do cukrárny. Ta nefalšovaná radost v
něm vyvolala pěkný pocit.
41
"Smradi zatracený," ulevovala si Andrea.
"Volal mi kámoš," vzpomněl si. "Měl bych možnost sehnat byt v
centru, dva plus jedna. Co tomu říkáš?"
"Prosím tě, nač? Budeme bydlet na hospodě. Nebo tys snad na
Skalní mlejn zapomněl?"
"Ne, nezapomněl. Jen jsem myslel, kdybychom tam nešli - "
"Ale hlupáčku," řekla konejšivě. "Já mám pro tebe lepší
novinku. Táti domluvil na odpoledne setkání s Heinrichem, s
tím jeho přítelem. Kdyby se nám podařilo získat ho pro Skalní
mlejn jako podílníka, to by bylo skvělý, nemyslíš?"
Roman pokrčil rameny. Do toho podniku se mu nechtělo. Ačkoliv
se Andrea střetnutí s jeho mámou nebála, bál se ho on.
"Andreo, smím tě o něco poprosit?"
"O cokoliv, miláčku. Kvůli Heinrichovi?"
"Ne. Kvůli mámě. Nezapaluj si u nás. Mamka je v tomhle
staromódní, u nás nekouříme nikdo, víš?"
Andrea se urazila. "Koukám, že jste staromódní všichni!
Myslela jsem, kdovíco mi neřekneš, a ty..."
Tvářila se povýšeně ještě v chodbě, kde ji Roman představoval
matce i sestrám. Mísu zdržel telefonní rozhovor a při pohledu
na Andreu se rozhodla vyčkat. Mámu půvabná dívka v synově
doprovodu překvapila, nicméně se vzpamatovala a pozvala ji na
kávu.
"Tohle je Romanka," ukázal na svou dceru. "Romí, pojď podat
Andree ruku."
Malá stála ve dveřích a nehnula brvou. Roman ji prozíravě
nenutil, nechtěl vyvolat skandál. "Co jí říkáš?"
"Je rozmazlená," usoudila Andrea, sáhla do kabelky pro
cigarety, zachytila Romanův pohled a s povzdechem je zase
vrátila. Na začátku známosti jí řekl, že je rozvedený
42
a má dceru. Andreu to sice neodradilo, ale ani nijak
nezaujalo.
Matka naservírovala vonící kávu i olejovou bábovku, která se
Michaele povedla. Andrea si kvůli linii nevzala jediný kousek.
Chvíli se debatovalo o ničem, načež se Andrea rozpovídala o
báječném nápadu pronajmout Skalní mlýn jako o hotové věci.
Roman mlčky poslouchal, máma hleděla z jednoho na druhého.
"Ani ses mi nepochlubil," oslovila syna.
"On je to takovej váhávej hlupáček," pohladila ho Andrea po
hladce oholené tváři. "Neumí si spočítat, kolik nám to ponese.
Ještě mi dá za pravdu."
"Možná se tam peníze vydělají, což o to..."
"Možná? Určitě, paní Šímová," tvrdila Andrea. "Táti to
propočítal. Prvního listopadu to rozjedeme. Do dvou let jsme
milionáři."
"Prvního listopadu... A kdy se vezmete? Moc času není."
Andrea se zasmála. "Minimálně deset let," usoudila.
"Chcete spolu žít jen tak? Na psí knížku?" Matka se zhrozila.
"Povedete spolu podnik jako dva cizí lidé? A co Romanka?
Nebude tam mít daleko do školy?"
Andrea se zatvářila nechápavě. "Jak - tam?"
"Ten Skalní mlýn je někde v krasu, v divočině, ne?"
"Na hlavní turistické trase," ujistila ji Andrea, odkašlala si
a dodala: "Holka zůstane tady u vás, nám by překážela. Budeme
mít dost starostí kolem podniku."
Ticho ostře přerušil zvonek u dveří. Monika šla otevřít,
rozlícená dáma se přes ni prodrala až do obýváku a nedbaje na
návštěvu spustila: "Dobrý den. Pane Šíma, podívejte se na
našeho Lukáška! Vidíte?"
Roman užasle zíral na kluka o hlavu vyššího než Romanka,
kterého zdobil obrovský fialový monokl. "Vidím. A co?"
43
"Takhle ho zřídila vaše dcera!" rozčilovala se paní.
Roman se otočil po Romance, která se snažila schovat za
křeslo. "Romano, ty jsi ho zbila?" optal se šokované.
"Bral mi kolo," našpulila pusu malá.
"Udělalas mu to nebo ne?!"
"Bral mi kolo," opakovala zarputile. "Vik říkal, že si nesmím
nic nechat líbit!"
"Vidíte? Vidíte? Vychováváte si pěknýho lotra," triumfovala
sousedka. "Doufám, že ji náležitě potrestáte."
Po jejím odchodu nastalo ticho. První se probrala babička.
"Romanko, čím jsi ho uhodila?"
"Pěstí. Vik mi ukázal jak."
"To se přece nesmí! Romanko, ublížila jsi mu."
"Do kolikátý třídy chodí?" vzmohl se Roman.
"Do čtvrtý," hlásila dcera.
"Jak ji potrestáš?" podívala se máma na Romana s obavou.
"Nijak. Ten kluk musí bejt pěknej blbec," usoudil.
Andrea se nudila, jejich problémy ji nezajímaly.
"Pospěš," pobídla Romana. "Táti na nás čeká."
Roman se na ni podíval. "Jdu s Romanou do zoo. Chceš jít s
námi?"
Máma se překvapeně nadechla, Romanka zajásala a Andrea se
urazila. "Jak myslíš," prohlásila suše. "Promluvím s
Heinrichem sama."
Rozloučili se poněkud křečovitě, Roman ji nemusel doprovázet,
docent Šmída čekal s vozem před panelákem.
"Teda, Romane," popadla matka dech. "Nechci se vám do ničeho
plést, nevím, co ti mám říct. Je hezká, to ano, ale..."
Michaela si zašněrovala botky a se svým hodnocením takové
drahoty nedělala: "Poslyš, brácho, nejsi tyjí za vola?"
44
10./Viktor
Hlavní hala zela z velké části prázdnotou. Jen tu a tam sedělo
pár nadšených tenisových příznivců. Nebylo divu, čtyřhry mužů
se hrály v poledních hodinách, navíc souběžně se čtyřhrami
dívek v druhé hale.
Fanoušci Vikovi starosti nedělali. Věděl, že do tří, než
nastoupí on, se hala zaplní. Možná úplně. Patřil k elitě a byl
si vědom, že jeho jméno nenechává fandy chladné. A Kořínek z
Hradce, s nímž se utká, je jednička. Ještě vloni si lebedil na
výsluní v první lize a Vik nepochyboval, že se bude snažit
dostat za každou cenu zpátky. Oni se drží celá léta pouze v
národní, teď mají šanci.
Kořínek mu v podstatě starosti nedělal. Vik seděl v první řadě
mezi lidmi z oddílu s bradou položenou na skrčených kolenou a
zamyšleně pozoroval utkání.
Chtěl vyhrát. Cítil se ve formě, celý tenhle rok odváděl
skvělé výkony. Kdyby vyhrál, mají v kapse devadesát procent!
(Musí vyhrát. Kvůli mámě, Míše i fanouškům, kteří mu věří,
sázejí na něho a přijdou se podívat. Po dopoledním tréninku
odpočíval, dost času se pořádně rozehřát a rozcvičit.
"Iveta je strašně slabá," prohlásil Petr vedle něho
rozčileně. Vikovi se zdála slabá i Tereza, ale nehádal se.
Obě holky uznával coby průměrné tenistky, jako ženy se mu
nelíbily vůbec. Dneska se jim nedařilo.
"Je to na tobě. Máš trému?" zeptal se Vika v šatně o něco
později trenér přezdívaný Otecko. "Ten kluk je víc než dobrej,
ale já ti poradím: musíš bejt lepší. Rozumíš?"
"Máček," nechal se slyšet Vik.
Trenér se k němu sklonil a masíroval mu svalnaté nohy
vypracované sportem. "Nepodceňuj ho, kamaráde. Dokázal
45
toho víc než ty. Kdyby ses víc snažil, sakra kluku, takovej
talent! A nedisciplinovanej lenoch k pohledám."
Vík pokrčil rameny. Tenis ho baví, ano, jenomže život se mu
zdá až příliš krátký na to, aby ho nevychutnal i jinak. Po
světě běhá tolik krásných holek! Máje přenechat jiným?
Otecko ho náhle uchopil za bradu a pátravě se mu podíval do
očí. "V kolik jsi šelspát?"
"V deset, tuším."
"Neřekl jsem ti v osm?! Uvědomuješ si, jak moc na tomhle
zápase záleží?" Bezmocně vzdychl. "Ty holky tě zničí. Ne abys
zase udělal v Galaxii večer ostudu! Děvčat z Hradce si
nevšímej, jasný?"
"Nebudu," slíbil. "Dobře jsem se díval. Jsou ošklivý."
"A co ta Pražanda?"
"Ta byla pěkná," vzpomněl si. "Já radši fanynky..."
Do dveří nakoukla dívenka v bílých legínách a ostře červeném
svetru, při pohledu na trenéra zrozpačitěla, ale přece jen se
vymáčkla: "Viku, nemůžeš na moment?"
"Nemůže!" zahřměl Otecko. "Umíš číst? Jo? A jak to, že sis
nepřečetla cedulku? Vstup zakázán! Tak sypej!"
Vik nereagoval. Za Simonu má už dávno bílý korálek, vic ho
nezajímá. Raději se šel rozcvičit. Poskakoval na místě ještě
před nástupem do haly, nechtěl vychladnout.
"Netrémuj," radil mu trenér. "Nepouštěj ho k síti. Hodně útoč.
Umí prohazovat, u sítě je silnější než na základně. Musíš být
rychlejší než on, nutit ho se bránit, jinak seš vyřízenej. Tak
- a teď se ukaž."
Rozhlas ho zavolal do haly, která aplaudovala. Vítají mě,
pomyslel si spokojeně a mrkl na Kořínka. Je trapnej, usoudil.
Nesnášel frajery, co nosili bílé návleky. Sám měl bílou jediné
čelenku, kterou si stáhl delší vlasy. Natřel si dlaně křídou.
Koutkem oka zhodnotil situaci v hledišti. No jasně, samí
známí, kluci a holky z gymplu, fandové, dokonce
46
i profesor matiky. Spousty holek, upírajících na něho oči.
Cítil se skvěle. V úspěchu, slávě a obdivu plave jako ryba.
Kořínek podával jako první. A bodoval. První gam vyhrál
hladce. Náhoda, usoudil Vik a při jeho podání se mu povedla
dvě esa za sebou. Hala zajásala. Obě svá podání vyhrál a v
pátém gamu prorazil soupeřovo. První sada už byla jeho.
"Dobrý, Viku, dobrý," šeptal mu Otecko v krátké pauze. Příliš
ho nevnímal, lokal hltavě čistou vodu z plastikové láhve a
letmo mrkl po Mukách z oddílu. Drželi mu palce. Opětoval jim
škleb, když vtom zaregistroval nádhernou holku v první řadě.
Vypadala jako indiánská princezna se svými dlouhými havraními
vlasy, koženou čelenkou s korálky, hnědýma očima, koženou
sukní a koženým sáčkem s ozdobným třepením. Tak hezkou holku
snad v životě neviděl. Zaskočen tím zjištěním se na ni usmál.
Trochu překvapeně mu odpověděla stejným způsobem.
Napadlo ho, že by ho těšilo mít její skalp ve své sbírce,
jenomže neměl čas o tom déle dumat. Hrál tenis. A prohrával.
Ve druhé sadě se mu nedařilo, Kořínek naháněl ztracené body,
příliš často útočil a honil Vika ze strany na stranu. Některé
míčky se prostě vrátit nedaly. Prohrál 4 : 6.
Musí vyhrát! Musí! Máma by byla na koni a Míša by se mu
vysmála, dokázal by, jakej je lempl... A ta holka, ta
indiánská princezna, by si ho ani nevšimla! Musí vyhrát i
kvůli ní, umínil si. Jak to říkal trenér? Nenech se ukolíbat,
útoč, nepouštěj ho k síti, buď o zlomek vteřiny rychlejší.
Třetí sada zabíračka. Strašná. Rvali se jako lvi, Kořínek vedl
a Vik vyrovnával. O fous! Shoda, výhoda, shoda, výhoda, stále
dokola. Srovnat skóre se mu podařilo teprve za stavu 6 : 6,
ale od vítězství ho dělilo ještě hodně potu. Hala řičela,
jásala, hvízdala, burácela.
Vyhrál. V tiebreaku 12 : 10.
47
Podal soupeři ruku, na propocené tričko navlékl bundu a
připadal si jako zmlácený klackem. Vytrhl se klukům, kteří mu
chtěli blahopřát a nosit ho na ramenou, oběhl Otecka a tlačil
se skrz zástupy lidí k východu. Malý náskok získal přes bufet
a šatny sportovců. Ani tak si nebyl jist, jestli ji neminul,
čekal na schodišti a nestačil odhánět dotěrné fanynky. Konečně
zahlédl dlouhé vlasy a opálenou tvář.
"Ahoj," usmál se na ni.
"My se známe?" podivila se hlasem, který mu přišel hnědý.
"Jasně," přesvědčoval ji. "Neříkej, že jsi fandila Kořínkovi
z Hradce. Jsi přece místní..."
"Jsem," zčervenala. "A ty jsi namyšlenej."
"Ne," opravil ji. "Já jsem Vik."
Vzdala slovní potyčku. "Dobrý. Nikola Hornová."
"Viku! Viku!" hulákal Petr z galerie. "Pohni!"
"Jsem na roztrhání," vzdychl. "Niki, večer tě čekám v Galaxii.
A těším se předem."
"Ale já nevím - " namítla. "Rozmyslím se."
"Ale já vím," ujistil ji, rozběhl se zpátky, zaváhal, proti
své vůli se otočil a zahulákal: "Prosím!"
Pokrčila rameny.
Páni, málem se ho to dotklo! Každá druhá by letěla bez
přemýšlení, jen kdyby kývl malíčkem.
11./ Monika
Znechuceně zaklapla knihu. Vydej se do krajiny snů s tím, kdo
tě nezklame. Blbost. Najednou jí připadá, že to, co <
prožívají hrdinky na papíře, je na hony vzdálené realitě.
48
Přitom i realita může být... přinejmenším lákavá. Monika
nestojí o milionáře či ředitele banky. Vůbec ne. Stačil by
jí...
Za oknem svítilo mdlé sluníčko. Kam jít? Všichni tři
sourozenci v trapu, matka se zavřela v obýváku, Monika nemá
chuť ji rušit, nechce se jí poslouchat mudrování o Andree,
Míša maluje v přírodě, Vik se potí na tenise. A ona? Sedí doma
jako jeptiška. Vždyť život má tolik lákavých barev! Najednou
nemá stání, nic ji nebaví.
Přehodila přes sebe rozepnutou bundu a tiše se vykradla z
bytu. Sjede za Kamilou, proberou dopolední závody, možná...
možná se u Norbertů potká s Martinem. Proč ne? Třeba se mu
také nechce sedět v sobotním podvečeru doma.
Vystoupila z autobusu v Kaštanech před nákupním střediskem.
Brýle si zastrčila do kapsy. Kamila ji zná, ale Martin neví,
že si musí hyzdit obličej dioptrickými skly.
Otevřel jí Matěj. První naděje, že je doma s Martinem, záhy
vyprchala, protože řekl: "Ahoj, Mončo. Máš smůlu, nikdo tu
není, já jsem taky na odchodu. Mám Kamile něco vyřídit?"
"Ne, vlastně ne. Kde je?"
"Šla se cournout."
"Sama?" Monika mu dost dobře nerozuměla. Kamila by považovala
sólovou vycházku za trestuhodné mrhání časem! Kdyby ji
donutili ke společné akci rodiče, nebo si vyrazily spolu, ale
sama? Co když šla ke mně, napadlo ji. Minuly se!
Matěj zrozpačitěl. "Sama ne."
"A s kým?" užasla. Pak ji napadlo: s tím vojákem!
"Zeptej se jí," vyhnul se přímé odpovědi.
"Hm. Tak ahoj," rozloučila se. Určitě šla na rande s tím
vojákem z dopoledne, ačkoliv házela ramena. Anebo má snad
jinou kamarádku? Proto Matěj váhal s odpovědí! Kamila je
falešná, vyrazila si s Nelou nebo protivnou Bárou!
49
Do odjezdu autobusu jí zbývalo pár minut času, zamířila do
parku pod školkou. Procházela se pomalu, docela se jí v tichu
podvečera zalíbilo, pod botami jí šustilo spadané listí.
Nasadila si brýle a zkusila dohlédnout na hodiny ve věži
blízkého kostelíku. Možná ukazují něco po šesté, však je mezi
mohutnými duby šero. Měla by se vrátit, mockrát slyšela o
případech znásilnění v městských parcích. Dostala strach,
zvlášť když ty děti, co opodál drandily na skateboardech,
odjely.
Na lavičce pod rozložitým staletým stromem zahlédla postavu.
Lekla se. Násilník! Ale ne, není sám, spíš kluk s holkou.
Dvojice milenců, usmála se v duchu. Užuž myslela, zeji chce
někdo přepadnout. Pch, zrovna ji!
Chtěla se vrátit, aby ty dva nerušila, když ji napadlo, že
bundu toho děvčete zná. Takovou přece nosí Kamila! Přemohla
ji zvědavost. S kým se tu kamarádka objímá? Že by vojáčkovi
neodolala? Opatrně našlapovala mezi listím, aby se k milencům
dostala co nejblíž.
Konečně kluk, sedící k Monice zády, dívku pustil a ona si
rukou upravila rozcuchané vlasy. Jenže...!
"Moniko!" křikla Kamila, která ji v tu chvíli také zahlédla.
Kluk se otočil a v Monice by se krve nedořezal. Do očí jí
vhrkly slzy, zaštípalo ji v nose a brada se jí roztřásla. "Ty
nás špehuješ!" obvinila ji Kamila rozezleně.
Martin, protože Kamilu líbal právě on, se otočil, aby zakryl
rozpaky. Cítil se trapně za holku, která se před nimi
rozplakala.
"Teda ty seš...," odfrkla Kamila opovržlivě. "Styďse!"
Monika se konečně probrala, ovládla strnulé svaly a zdřevěnělé
nohy a prudce se rozběhla z parku. Stejně nemohla
nezaslechnout Martina, který Kamile řekl: "Vy-bodni se na ni,
je ubohá!"
Monika si nejprve myslela, že tohle je její poslední den.
50
Umře. Musí zemřít! Takovou hanbu a pokoření nemůže
Brečela tak dlouho, až jí došly slzy. Jak by se jí asi
Michaela vysmála, kdyby ji zahlédla takhle vyřízenou a
zuboženou. Doufala, ona, taková průměrně ošklivá holka!
Myslela, že si Martin všimne právě jí.
Bolelo ji z toho všeho na prsou. Hlava třeštila. Kolem žaludku
cítila křečovité stahy. Co bude dělat? Komu se svěří? Možná
táta by ji pochopil...
A Monika nemá ani tátu, který je pro Kamilu naprostou
samozřejmostí.
12./ Roman
Procházel se zamračeně po zoologické zahradě. Romanka vesele
hopkala kolem a nemohla se nabažit pocitu, že má tátu po
dlouhé době sama pro sebe celé odpoledne.
"Podíváme se prvně na opičky, jo, táti?" plánovala.
"Hm."
"A potom na tygry a lvy a do slonince," vypočítávala.
"Hm."
"A nesmíme zapomenout na vemblouda."
"Velblouda," opravil ji mechanicky. Romana se odmlčela,
jednotvárná konverzace ji omrzela. Za velbloudí ohradou našla
rozptýlení v pony ringu, jak se říkalo atrakci s poníky. Roman
jí zaplatil svezení a trpělivě čekal, až se vy dovádí.
"Romanko, tam ne," varoval dceru před zdlouhavou obchůzkou
kolem nekonečných výběhů koz, kamzíků a lam. "Jdeme radši na
opičky."
U vřeštících a po zavěšených lanech šplhajících opic dlouho
nevydrželi. Romana si držela nos a vyběhla z pavilonu
51
na čerstvý vzduch už po pěti minutách. "Teda," usoudila,
"vopice jsou hezký, ale smradlavý. Ty tam měly smradu, vid*?"
"Jak ve vopičárně," pousmál se Roman a nechal se zavést do
oddělení tlustokožců. Obrovský hroch se s požitkem válel v
hromadě bahna, což mu zřejmě malá záviděla, protože ji od té
podívané nemohl odtrhnout. Takhle by se válel v penězích...
Při pohledu na tři tučňáky si představil sebe v černém kvádru
s bílou košilí a motýlkem u krku a zavrtěl hlavou.
Lední medvěd si ve svém betonovém království pohazoval za
ohlušujícího rachotu s prázdnou bečkou od piva. Běhal by do
sklepa narážet jeden sud za druhým.
Romaně se ze všeho nejvíc líbí sloni, opřela se o nízkou zídku
za vykachlíčkovaným příkopem s páchnoucí vodou a okouzleně
obdivovala své miláčky. Byli tu čtyři, tři velcí a asi
dvouleté slůně, všichni uvázaní za zadní nohu silným řetězem.
Ti tři se se svým osudem asi dávno smířili, dívali se
nepřítomným pohledem před sebe a pohupovali se sem a tam.
Slůně se škubalo, natahovalo, občas zvedlo chobot a žalostně
zatroubilo. Díval se na velkého slona s účastí. Takhle by
dopadl. Nesvobodný, spoutaný.
"Táti?" zvedla k němu Romana hlavu. "To je jejich dítě?"
zeptala se, a když kývl, pokračovala: "A ono nesmí k
tatínkovi? To je asi smutný, viď? Já bych byla smutná."
Pohladil ji po vlasech. Zdědila po něm barvu, špinavě blond,
jako mají všichni jeho sourozenci, i tmavomodré oči. Míša s
Víkem jsou zelenoocí, ale Romanka je celá on.
"Neboj, já tě nikdy neodstrčím," řekl.
Romana se zatvářila spokojeně a hned začala o něčem jiném:
"Táti, ale ten chobot, to je věc, viď?"
Nestačil odpovědět, kdosi do něho vrazil a šlápl mu na nohu.
"Promiňte," omluvila se mu vzápětí uplakaná
52
dívka s líčidly rozmazanými po celé tváři. Utírala si hřbetem
ruky nos a snažila se dostat co nejdříve ven. U východu se
postavila do klidnějšího koutku, prošacovala kapsy zelené
sportovní sukně i bezového saka a znovu šmudlala oči rukama.
"Takovej chobot bych si přála," rozplývala se Romanka.
"Ukaž," přitáhl si ji k sobě a z její bundy vytáhl malý dětský
kapesník s barevným potiskem, popošel k dívce a trochu nejistě
jí ho nabídl. "Jestli chceš..."
Podívala se na něho skrz slzy překvapeně. Nejdřív si myslela,
že se vtírá, chtěla odmítnout, ale něco v jeho tváři ji
zaujalo. Nevypadal jako dotěrný puberťák či svůdník.
"Díky. Jsem příšerná, nenosím kapesníky. Vypadám, co?"
"Strašidelně," přiznal.
Navzdory zoufalé náladě se pousmála. "Díky za lichotku."
"Moc ti to nejde. Počkej." Sám uchopil malý kapesníček a jemně
jí stíral barvu řasenky smíšenou se slzami. "No, hned je to
lepší," uznal překvapeně. "Přímo parádní."
"Vezmu ho vyprat," slíbila a do mokrého hadříku se hlučně
vysmrkala.
"Tatí, tatí, podívej!" Romančin hlas zněl rozčileně. "Ten
velkej slon čůrá, vidíš? Jé, a kaká! Tý vogo, to je hovno!"
Romanovi málem zaskočilo, uplakaná dívka se neudržela a proti
své vůli vybuchla smíchy.
"Proboha, kam na takový slova chodíš?!" děsil se Roman. "Kdo
tě učí takhle mluvit?"
"Vik," odpověděla pohotově. (
"To snad není pravda. Nemůžeš mluvit slušně?"
Romana našpulila pusu. "Táti, takovýmu hov... takový veliký
placce přece nemůžu říkat bobek."
Roman si vyměnil pohled s dívkou a tentokrát se rozesmáli
oba. Trapas je sblížil.
"Dcerka?" optala se ho se zájmem.
53
"Víc jak šest let," vzdychl. "A je to čím dál horší."
Romanu jeho rozpoložení nezajímalo. "Tatí, víš, cos mi slíbil?
Zmrzlinu. Sliby se musí plnit."
Roman směrem k dívce pokrčil omluvně rameny. "Sliby se mají
plnit. Nechcete jít na zmrzku s námi? Pokud vám nevadí
Romančiny výrazy..."
Usmála se. "Ne. Vadí mi maminka, co na vás doma čeká. Strašně
nerada bych se zase někomu pletla do života."
Podíval se na ni se zájmem. "Zase?"
S hořkostí kývla.
"Tak to můžeme jít klidně na trojitou zmrzlinu. Doma nás čeká
leda babička," vysvětlil Roman.
"V tom případě...," pohodila rameny s výrazem naprosté
kapitulace. "Nejsem nalíčená a vypadám strašidelně... Proč?"
"Třeba proto, že máš krásný tmavý vlasy. A oči jako srnka,
bezbranný a vlhký." Roman se zarazil. "A že jsi úplně normami
a nechceš ze mě udělat pingla ve Skalním mlýně."
"Nerozumím tomu," přiznala s úsměvem. "Myslím, že to nevadí.
Normální taky nejsem, protože jsem se zahazovala s někým, kdo
mi lhal a zneužíval toho. Já jsem Marcela."
"Roman. A tohle je Romanka, která si přeje sloní chobot."
"K Vánocům, tatí," potvrdila s vážnou tvářičkou malá.
Ve třech se vydali otestovat mražené výrobky ve stánku s
občerstvením. Cestou míjeli klec, v níž král zvířat
vychutnával odpolední siestu, natažený jak dlouhý, tak
široký, jednu tlapu přehozenou přes lvici ležící vedle. Roman
se na něho podíval a byl rád, že mu tu pohodu nemusí závidět.
Navzdory všemu mu bylo příjemně. Teď to věděl jasně. Válet se
v penězích vůbec nemusí znamenat být šťastný.
54
13./ Michaela
Od řeky se vrátila až navečer. Prochladlá, ale docela
spokojená. Snažila se uhlem zachytit atmosféru řeky za
podzimního sluníčka i večerní mlhy. Spoustu papírů zkazila,
jeden však považovala za zdařilý.
Přemýšlela, jestli jít na rande s Markem či nikoliv. Do
telefonu mu po dlouhém přemlouvání setkání slíbila, přispěl k
tomu hlavně fakt, že jí přivezl mušli, kterou si tolik přála,
ale stejně váhala. Bude se s ní chtít vyspat. Co jiného! Po
velké první lásce se zoufalým koncem korunovaným vyhazovem z
gymnázia experimentovala, střídala kluky a hledala někoho
trošičku podobného Tomášovi, až s hrůzou zjistila, že jsou
všichni kluci na jedno kopyto a že ona se neumí zamilovat.
Marek má proti těm ostatním jedno plus - rozumí malování.
Seznámili se nad skicákem, kdy jí docela sprostě zkritizoval
krajinu nad sídlištěm. Věděla sama, že se jí nepodařilo věrně
zachytit naducané bouřkové mraky, jenže nekreslí pro
veřejnost, pouze pro vlastní pocit uspokojení. Marek ji vzal
na výstavu amatérských malířů a ona uznala, že s hodnocením
měl pravdu. Musí se ještě moc učit.
Před domem potkala vymrzlou sestru, opuchlou, oči zapadlé pod
zarudlými víčky. "Ty vypadáš," řekla rovnou.
"Starej se o sebe!" vyjela na ni Monika zle.
"Jsi jak pytel blech," usoudila Míša. "Děje se něco?"
Matka usoudila, že děje, spráskla ruce a zahnala Moniku do
postele s teploměrem a horkým čajem. Rýma sejí spustila
okamžitě, rtuť vyšplhala na třicet osm.
"Ráno přece jedeme k babičce," lamentovala máma. »Pro jablka.
No, ty máš po výletě. Pojedeme samy, Michalko, s Romankou.
Možná donutíme i Víka."
Míša div neskákala radostí. Dokonale zabitá neděle!
55
Napustila si nejprve plnou vanu, bohatě si dopřála
pomerančovou pěnu a s učebnicí v ruce se na půl hodinky
uklidila do vody. Písnička - la canzone, socha - la statua,
sochařství - la scultura, malba - la pittura, umění - 1 arte,
obrazárna - la galleria ďarte...
Prohlásila, že jde za bráchou do Galaxie oslavit vítězství.
Kdyby prohrál, jistě by dávno přišel.
"Jdi," souhlasila matka. "Chovej se slušně a v deset vás chci
mít oba doma, rozumíš?"
Michaela zakroutila hlavou. Už vidí bráchu, jak se hrne! V
autobuse ji obtěžoval vysoký kluk z rovníkové Afriky. Cenil na
ni bělostné tesáky a špulil odulé rty. Vystoupil kvůli ní na
téže zastávce. Docela se bála. "Věděla, že musí proběhnout
ulicí kolem plotu autobazaru, kde nesvítí moc lamp a nechodí
příliš lidí. A pak, jestli na ni Marek nečeká, je ztracená! U
bazaru se na ni skutečně vrhl a Míše dalo spoustu práce mu
utéct. Ještě že chodím na volejbal, pomyslela si celá říčná.
Marek na ni u Vesmíru čekal.
"Hurá!" prohlásil, jakmile ji uviděl. "Málem jsem to vzdal.
Ahoj, krásko. Ty jsi čím dál hezčí..."
"Ahoj. Nenamáhej se," uklidnila ho. Černoch ji dohnal, a
jakmile zjistil, že není sama, zařadil zpátečku. "Jdeme do
kina?"
"Ne. Dávaj blbost. Strašně dlouho jsem tě neviděl, Míso. Celý
tři tejdny! Chtělo by to si sednout a pokecat, ne?"
S povzdechem odtrhla oči od lákavého titulku Žhavé výstřely 2
a výsměšně podotkla: "Vidíme se podruhé v životě."
"Musíme dohnat, o co jsme za tu dobu přišli," usoudil.
Tehdy musel hned po té výstavě odjet coby dálkový řidič do
Řecka. Michaela na něm oceňovala, že ji nevlekl do postele
hned první večer. Tak tedy druhý?
"Čili?"
56
"Zvu tě na dobrý kafčo s prima hudbou a špičkovou obsluhou, k
tomu vodku s džusem při svíčkách," lákal ji.
"Nenapínej. Kde chceš tohle všechno splašit?"
"Nech se překvapit."
Věděla, že si ji vede k sobě domů. Svezli se načerno tři
stanice tramvají. "Kde vystoupíme?" provokovala. "U Evropy?
Nebo Globusu? Nebo u Crystalu? U Galaxie?"
"Koukám, místní podniky máš v malíčku," podotkl. "Lokál, kam
tě zvu, docela určitě neznáš. Nejlepší italský kapucino umím
uvařit jen já," řekl a po očku se podíval, jak s ní tenhle
fakt zamává. "Tu mušli jsem totiž zapomněl doma," dodal.
Usmála se. "Aha. Vyjasníme si pojmy. Nic víc nenabízíš?"
"Sebe, krásko," zazubil se. "Když budeš chtít."
Souhlasila. "Beru tě za slovo. Chci si povídat, pít kafe a
třeba i tu vodku."
Asi hodinu úmluvu dodržel. Uvařil sladkou silnou kávu v
legračně malých šálcích, přiťukli si džusem střihnutým vodkou,
Michala seděla na gauči s koleny u brady a se zájmem
poslouchala jeho zážitky z cest. Víc než Řecko ji zajímala
Itálie, kterou pouze projížděl, v Anconě se nalodil i s
kamionem na loď. Velká lastura pocházela odtud. Míša si ji co
chvíli přiložila k uchu, aby slyšela šumění, tolik podobné
mořskému příboji. Maře Adriatico.
Jenže pak to Marek zkazil. "Strašně jsem se na tebe těšil,"
řekl a vyměnil křeslo, v němž dosud seděl, za gauč v její
blízkosti. "Italky jsou pěkný, ale mně se líbej blondýny.
Dlouhovlasý blondýnky se zelenýma očima..."
Překvapilo ho, že přestala komunikovat. Upřeně na něho hleděla
a on nevěděl, co si o tom myslet.
"Jsi krásná holka." Přisedl si ještě blíž a objal ji.
Uhnula mu a pohled stočila na lampičku s otočným
57
stínítkem. Po stěnách pokoje plavaly červené a modré a zelené
rybičky.
"Chci tě..." Dotkl se rukou napjatého trička na jejích prsou,
až amulety zacinkaly. Pozvedl skleničku: "Na nás."
Jedna červená rybička měla dlouhou ploutev a příčné černé
pruhy. La pesce rosso.
Odtrhla oči od barevné podívané a řekla studeně: "Mám se
vysvléct hned, nebo až po přípitku?"
Tón mu vyrazil dech. "Počkej, co blbneš, já nemyslel - "
"Ne? A na co ses teda tak těšil?"
"Až se sejdeme, pokecáme a - " nevěděl jak pokračovat.
"Povalíš mě naznak," doplnila ho posměšně. "Za mušli díky, ale
pokud je podmíněná tím, jestli ti dám, nech si ji. Cos
sliboval? Nabídl jsi mi sebe. Když budu chtít."
Namíchla ho. Holka o tolik mladší a mluví s ním jako s
usmrkánkem! "Proč nechceš?"
"Proč bych měla chtít?"
Překvapila ho. "No, proč, proč... Milovat se je lidský."
"A není to vždycky," doplnila s odporem říkanku. "Ad prý
milovat! Nech si ty hlody, proboha. Milovat se širokej pojem,
ty do něho zahrnuješ jenom sex. Taky navlíkáš korálky, nebo si
děláš zářezy na futro?"
Nestačil žasnout. "Jaký korálky? Jaký zářezy?"
"Sportovní disciplína. Jmenuje se sex. Nebo milovat, jak
chceš. Za holku jeden zářez. Jako Američani ve Vietnamu, ti si
taky zaznamenávali každou oběť. AIDS je všude, ale když si
vezmeme kondom, nemůže se nic stát, ne? Nejlepší, léčba je
prevence. Sex v igelitových rukavičkách. Milovati se je
lidský! A přitom myslíš na prachobyčejný zvířecí páření!
Nechce se mi s tebou vyspat, protože by to neměloíj nic
společnýho s láskou a milováním. Je mi ze všeho> na zvracení.
Každej jenom kšeftuje a lidi se obelhávají
58
slovíčky. Milovat se! Můj bože, pitomá postel je snad to
poslední! Jdu domů, Marku."
Zíral na ni s otevřenou pusou. Teprve když sáhla po kožené
bundě, procitl. "Neblázni, Míso!" Chytil ji za ruku.
"Přece mě nebudeš nutit násilím," řekla mrazivě.
Pustil ji, vstal a omluvně pokrčil rameny. "Zvoral jsem to,
sorry. Tu mušli si samozřejmě vezmi, neblázni. Smažeme to,
doprovodím tě. Myslel jsem, že jsi jiná..."
Kysele se usmála. Takhle ji hodnotí na první pohled kdekdo!
"Velký prsa klamou. Smazat to můžeme, ale nechoď se mnou.
Chci být sama. Sbohem, Marku."
Měla štěstí, podařilo se jí doběhnout osmičku. Když se opřela
o dveře jejich paneláku, uvědomila si, že zase drobně mží.
Nerozpoznala by však, které kapky na jejím obličeji má na
svědomí podzimní plískanice a které chutnají slaně. Na
odreagování znala recept. Zalezla si do postele se
Zvěrolékařem a pro veselé, smutné a hlavně lidské příhody
venkovského veterináře zapomněla na svět. Zvlášť když jí do
ucha šumělo z mušle Jadranské moře.
14./Viktor
Seděl za stolem v hlučící vinárně a dopřával si colu s rumem.
Bavil se výborně, s většinou hostů se znal, tu si popovídal s
tím, tu s oním, připili si, ahoj, byl jsi dobrej, Viku, válíš,
jsi jednička... Líbilo se mu to, na slávu a obdiv si člověk
zvykne víc než lehce. Přistoupila k němu cizí dívka a řekla:
"Dáš mi podpis?" Zadíval se na ni pozorně. Husté zrzavé vlasy
jí padaly do očí, měla je až k pasu. Vůbec nevypadala špatně
ani v obličeji, ani po těle, které na první pohled křičelo do
světa, že se vyzná.
59
"Kam, krásko?"
"Kam chceš," usmála se tajuplně. Sousední tři židle obsadili
kluci, Vik si ji přitáhl blíž a posadil na klín.
Její přání ho zaujalo. "Fakticky kam chci?"
"Přesně. Napijeme se?"
Přiťukli si a políbili se na seznámení. Vikovi sice ušlo její
jméno, ne však ochota, s jakou si nechala strčit jazyk do úst.
Polibek nebyl marnej, usoudil. A dalo by se s ní podniknout
jistě mnohem víc! Na rozdíl od Nikoly, která mu dala košem.
Dovolila si nepřijít!! Zrzka ho vyzvala na ploužák. Maličko se
motal.
Při otočce zahlédl dlouhé nohy v minisukni poblíž vchodu.
Zpozorněl, vší silou zaostřil, pustil svou společnici a
rozběhl se za mizejícím přeludem ven. Dohonil ji o dva domy
dál. Zásluhou studeného vzduchu a drobného deště se mu dařilo
uvažovat za pomoci mozku.
"Přece jsi přišla, to je senzace," chytal ji kolem krku.
"Pusť! Jsi opilej! A já stejně zase jdu," vytrhla se mu.
"Proč? Pořád jsem tě čekal a..."
"Vidím, jak jsi čekal. Jdi čekat stejným stylem dál."
"O čem mluvíš?" nechápal. "Nedělej drahoty, no tak."
"Jdi si za tou zrzavou buchtou!" prskla.
"Prosím tě, taková šlapka. Přišla sama, vůbec ji neznám."
"Nebudu vám dělat křena," rozhodla se, vyškubla se mi a spěšně
odcházela. S námahou ji dohonil.
"Nikolo, jestli nechceš jít do Galaxie, dobře. Můžeme
cournout. Je krásně," zazubil se na ni a její váhání ujistilo
o dobrém konci. Zkusil ji políbit.
Koupil facku, až málem vzal druhou o stěnu domu.' "S kým si mě
pleteš?" vykřikla rozčileně. "Koukám, že> znáš jenom šlapky!
Narazil jsi, nemíním se zahazovat
60
s děvkařem, navíc nalitým! Proč mě nenapadlo hned, že žiješ z
obdivu pitomých ochotných nanynek?"
Dlouho se za ní díval. Potom si odplivl. Usoudil, že není
odkázaný na nějakou netýkavku, a vrátil se do tepla vinárny.
"Co bude s tím podpisem, Viki?" vtírala se zrzka.
"Nejsem Viki," zavrčel, nicméně její zájem mu dělal dobře.
Kopačky od Nikoly ho nemůžou rozházet, i když vypadala jako
indiánská princezna. "Jdeme." Vzal dívku za ruku a odvedl ji
chodbou spojující Galaxii se sportovním domem do šatny. Zamkl
za nimi dveře.
"Rozsviť," přála si. Místnost ozařovalo pouze matné světlo
jedné pouliční lampy zvenčí.
"Umím se podepsat i potmě," odsekl. Nikola ho mrzela mnohem
víc, než si chtěl připustit. Ty skvělé vlasy... A oči! V
okamžiku, kdy svlékl zrzce košili, si uvědomil důležitou
skutečnost. Na tenise seděla v první řadě! Musela dostat
volňáska od některého z kluků v oddíle. Vzpomněl si, zeji u
východu potkal s holkou, kterou dřív vídal s Liborem.
"Jsi zamrznul nebo co?" připomněla se mu obdivovatelka.
Připadalo mu najednou trapné ztrácet čas. "Necháme toho."
"Nejsi vadnej?" urazila se. "Nebo máš ze mě strach?"
"Z tebe?" usmál se pobaveně.
"Jasně. Neboj, zaučím tě, ty srabe," provokovala.
"Jak chceš. Nepostavíš se na nohy," ušklíbl se, protože se
dotkla jeho mužnosti.
Spěchal tolik, že ho dokonce ani netěšil fakt dalšího,
tentokrát bílého korálku do náhrdelníku. Po pěti minutách J>
vysypal polosvlečenou ze šatny, klusal si opláchnout "lávu pod
vodovod a vymámil z Libora adresu jeho dívky. Před Galaxií
nastartoval motorku.
Zaváhal. Je víc než deset hodin, ke všemu má vypito, helmu
zapomněl v šatně. Pak mávl rukou, nasedl a vyrazil.
61
Liborovu dívku našel na první pokus. Naštěstí trávila! večer s
rodiči u televizoru, nevěřil by, že takové holky vůbec
existují, svěřila mu, kde její kamarádka bydlí. Nechápala, co
jí může chtít tak důležitého pozdě v noci!
Rozhodl se jet končiny Na Bídě omrknout. Možná m\i pomůže
náhoda a setká se s Nikolou ještě dnes, stát se může věcí!
V tom se nesekl. Náhoda sehrála roli mnohem větší, než si
naplánoval. Projel třídou Míru a za nádražím se vydal podél
sanatoria Zelený vrch směrem na periferii města. V jedné tiché
jednosměrné uličce přidal příliš plyn, a když si uvědomil, že
silnice náhle končí, podél zadní zdi pivo-1 varu zatáčí doleva
o devadesát stupňů, bylo pozdě. Snažil se zabrzdit a řídítka
strhl vlevo, přesto však havárii neušel. Ozvalo se řinčení
kovu, motorka očesávala omítku, setrvačná síla ho vyhodila ze
sedla a gumovala s ním kus zdi. Vykřikl bolestí, cítil, jak
padá, padá někam do černé hloubky. Nestačil si uvědomit
strach. Kolem se rozhostilo nekonečno.
Ticho rušilo jen několik zvuků, protože ulička nebyla
obydlená, zadní trakt pivovaru a tovární sklad nábytku v noci
nikdo nenavštěvoval. Kočka líně zamňoukala, kocour jí ze
sousední střechy odpověděl, z dálky sem zaznívalo cinkáni
tramvaje a hučení aut na hlavni třídě. S pomalu; utichajícím
vrzáním se dotočilo přední kolo havarovaného; motocyklu.
15./ Roman
Kráčel tmavou ulicí a nenamáhal se doběhnout na zastávkuj
autobusu, nespěchal, chtěl být sám. Nechápal, co se děje,!
chtěl původně Marcele pomoct, byla mu víc než sympatická'
62
a přišlo mu nespravedlivé, aby se trápila a smutnila po
rozchodu s někým, kdo si její lásku nezasloužil. Cítil, že
kinem, do kterého ji doprovodil, pomohl nejen jí, ale i sobě.
Ve stříbrném přítmí sálu našel dávno ztracenou pohodu, klid.
Marcela koupila dva lístky na dnešní večer pro sebe i svého
nebožtíka, to ještě netušila, že ho v zoo pošle k vodě.
Nechat propadnout padesát kaček? Hloupost. Přijít o skvělou
parodii Žhavé výstřely? Šílenost. Dát někomu kopačky ve
sloninci? Realita. Zůstat sama? Nesmysl, nesmysl!!
V kině Vesmír našel sám sebe.
"Usměj se," požádal Marcelu, když ji doprovázel přes půl města
pěšky. Na rozdíl od jejího bývalého šamstra neměl auto, ale
nezdálo se, že by to byla tělesná vada. "Jsi hrozně hezká,
když se směješ."
"Hrozně?" lekla se.
"Beru zpátky. Moc," opravil se. Komedie, z níž je bolelo
smíchy břicho, bylo přesně to, co oba potřebovali. Vysmát se
starostem.
"Víš, jakou mívám ránu na fotkách? A fotky jsou prý obraz
duše. Podívej, náhodou tu jednu mám," zalovila v kabelce a
podala mu snímek pohlednicového formátu, na kterém se v
barvách křenila do sluníčka. Roman na fotografii mrkl pod
lampou, ale víc ho zaujal muž vedle ní, svalnatý elegán s
pěstěným knírem.
"Náhodou ji máš u sebe?" zopakoval.
Kývla. "Náhodou. Zapomněla jsem ji odpoledne spálit s tím
ostatním. Ukaž," vzala snímek a rázně ho přetrhla.
"Neukvapuj se, třeba to půjde vrátit," řekl zkusmo.
"To teda nepůjde!" odpověděla se záští. "Romane, já Nejsem
chudinka, abych sloužila jako rozptýlení ženáčům. Hnusila bych
se sama sobě! Dovedeš si představit, že on má rodinu, dvě malé
děti a klidně... klidně lhal celý rok
63
mně i manželce? Přetvařoval se? Jel se mnou na dovol nou a
přitom... týden předtím byl na stejném místě s nou! Jsem
puritán, odsuzuju nevěru, manželskou nejví a dozvím se, že mě
zatáhl do tak ubohý špíny!" Obě půl fotky vyhodila do koše.
Roman se díval, jak Marcelina roční známost mizí me odpadky.
Kam se vytratila láska, energie, kterou do vztáhl investovali?
Kam se ztrácejí lásky, o nichž si myslíme, jsou osudové?
Nevyčítal tátovi odchod. Jistě, má povinnosti k jehoj třem
nezletilým sourozencům, nejen vyživovací, ale jinakj chápal,
že žít s někým ze zvyku, soucitu či povinnosti musí ubíjet.
Máma je vynikající ženská, zasloužila si lepšího. Možná jim
bude oběma takhle lépe. Život je strašně krátký na to, aby se
promrhal.
Sehnul se a vylovil z koše půlku fotky. Tu s Marcelou. Viděla
ho, otevřela pusu - a zaseji mlčky zavřela. Neřekla slůvko,
ani když ji zastrčil do kapsy džínové bundy.
Až na Bídu mlčeli. Marcela se zastavila před zrezivěl brankou
vedoucí do zahrady s bujnými, částečně opadá nými keři a
stromy. Dole uprostřed té divočiny stála sta; vilka.
"Tady bydlím," řekla.
"Musí se tu žít pěkně," usoudil. "V klidu."
Jako v odpověď se ozval klapot střevíčků po liduprázdní ulici.
Oba se podívali na dívku v minisukni, která směre: k Marcele
cosi zahuhlala a chtěla zmizet v noční zahradě.
"Počkej," zarazila ji Marcela. "Představím vás."
Sestra však neprojevila patřičný zájem, pohodila hlava a
vymluvila se, prý spěchá. Romanovi neušlo, zeje urousa-ná,
promoklá a má rozmazané oči. Marcela si toho všim také.
"Dneska je asi den rozchodů," prohlásila s povzdeche:
64
"Dnešek už naštěstí skoro končí. Zítra to bude lepší."
Podívala se mu do očí. "Díky, Romane. Díky tobě je to lepší už
dnes. Kdybych tě nepoznala, možná bych se otrávila nebo
provedla jinou pitomost. A přitom... Najednou se mi celý ten
rok jeví jako zbytečnej. Jsem tak ráda, že jsem tě potkala.
Jsem ráda, že jsi."
"Já taky," přiznal opravdově. Všiml si jejího pohledu na levé
zápěstí. "Zdržuju tě? Spěcháš?"
"V pět vstávám, sloužím denní, nedělní dvanáctku, a jakmile se
pořádně nevyspím, jsem nemožná," usmála se. "Tím tě ale
nevyháním - "
"Já vím. Už běžím."
Oba se zasmáli.
"Kde děláš?" zajímalo ho.
"V nemocnici. Na dětským. A ty?"
"Rozvážím limonády a piva. Blbý, co?"
"Tebe to nebaví?"
"Právě že baví," řekl zamyšleně.
"Tak v čem je teda problém?" nechápala.
Podíval se na ni. "V ničem. Máš pravdu."
Dobrou noc si popřáli docela kamarádsky. Díval se za ní, jak
sbíhá pěšinkou k domovním dveřím, rozsvěcuje u vchodu, otáčí
se a mává mu. Oplatil jí, ačkoliv si nebyl jist, zda ho v té
tmě může vidět. Předpokládala, že tam stále stojí. A
předpokládala správně.
Došel pěšky až domů. Ve výtahu tma. Panebože, tady až jednou
bude svítit žárovka, tak to bude událost. Tiše odemkl byt a
vrazil do postavy v bílém hábitu.
"Fuj!" Málem si odplivl. Poznal matku v noční košili. »Co tu
strašíš?"
"Myslela jsem, že jde ten holomek. Romane, dojdi pro něho.
Michaelu prý neposlechl. Na tebe dá! Je tolik hodin!"
"Mami, Vikovi není čtrnáct. Nech ho. Copak přijde
65
poprvé domů pozdě? Vyhrál a oslavuje, co je na tom k
nepochopení?"
"Chci, aby jel s námi k babičce. Monika zůstane doma, má
horečku. Autobus odjíždí ve čtyři ráno. Nestačí se vyspat.
Jo," vzpomněla si, "třikrát ti volala Andrea. Prý jí máš
zavolat, třeba o půlnoci. Tys nebyl s ní?"
"Nebyl."
Máma tomu nerozuměla. "Ani jí nezatelefonuješ?"
Zavrtěl hlavou. Jak to Marcela řekla? Den rozchodů?
"Děláš dobře?" zkusila ještě. "Víš, co vlastně chceš?"
"Mami, teď to konečně vím přesně. Pingl ze mě nebude."
Zahlédl v pokoji světlo, Michaela stále četla Zvěrolékaře.
"Fakticky jsi mluvila s Vikem?"
"Ne," přiznala se. "Nepráskni mě. Nešla jsem do Galaxie."
Roman se tedy pro klid v rodině vydal bratra hledat. V Galaxii
se slavilo naplno, leč Vik nikde. Jediné, co vystopoval, byla
zrzavá kočka, která se s bráchou údajně viděla naposledy v
šatně. Spolkl otázku, co tam spolu dělali.
V prázdné pasáži mu nabídla své levné a prý kvalitní služby
pohledná děvka. S diky ji odmítl.
Rozhodl se, že Vika zbije, jakmile se mu dostane do ruky.
16./Viktor
Pomalu otvíral oči. Dlouho mu trvalo, než se rozkoukal a
uvědomil si, kde je, proč leží na zemi, pálí ho tvář a brní
hlava, žaludek plave na vodě, kolik může být hodin a co tady
ksakru vlastně dělá.
Levou rukou se dotkl obličeje, něco mu stékalo do očí. Krev!
Docela se vyděsil. Jeho krev! Chtěl se postav^ na nohy, pomoci
si i druhou rukou, ale jen s ní pohni
66
zařval. Chvíli trvalo, než se bolest usadila a žluté prskavky
pod zavřenými víčky ztratily jas. Nechápavě zíral na pravou
dlaň mrtvě visící na zdeformovaném zápěstí.
Opřel se o levý loket a pomaloučku vstával. S heknutím se mu
podařilo postavit se na nohy, ale příšerná bolest ho odhodila
stranou, přimáčkla na zeď, až mu z očí vytryskly slzy a
žaludek ucítil v krku. Opřel se zdravou rukou a zvracel.
Potom se podíval na motorku, na její zbytky. Zrasoval ji
pěkně. Sám ji jednou rukou domů nedotlači. S nadlidským
úsilím a bolestivým vypětím ji odtáhl za děravý plot skladiště
nábytku.
Zvracel ještě třikrát. V hlavě se mu přesypávaly sem a tam
tuny kamení, tvář štiplavě pálila, čelo bolelo, neustále se mu
obracel žaludek. To všechno se dalo snést. Jakmile jen zavadil
o zraněnou ruku, šel do kolen. Při sebemenším pohybu ze
zápěstí vystřelovala pronikavě ostrá, nelidská a nesnesitelná
bolest do celého těla.
Musí dojít domů. Musí. Prostě musí!
Zdravou rukou se přidržoval zdí domů, klopýtal a odpočíval.
Nadešel si pěší zónou přes centrum, ale i tak mu cesta trvala
nekonečně dlouho. Lidé, které potkával, mu nevěnovali
pozornost. Naopak, když se u sloupku autobusové zastávky
zhroutil, kdosi z chodců poznamenal: "Podívejte, zase nějakej
ožrala!" Nikdo mu nepomohl. Nikdo. Snad aby se nenamočil do
nepříjemností, anebo si v té tmě nevšimli. Vik se snažil
vyhýbat se přímému osvětlení pouličních lamp.
Jedinou spásu viděl v dosažení domova. Táta mu pomůže... Má
pro něho pochopení. A motorku odveze domů. Má tolik známých,
jistě nebude problém zajistit opravu. Vik si na ni pracně
vydělal!
Sídliště mu snad prvně v životě připadalo jako ráj, útočiště.
Matka bude vysilovat, ale hlavně zeje doma. Doma!
67
Překonal se a došel až ke vchodu. Dusil v sobě vzlyky. Padl do
výtahu a po hmatu stiskl poslední tlačítko. U dveří bytu se
opřel o zvonek. Neměl sílu vytáhnout klíč, spíš se snažil
uklidnit žaludek.
Spícího Romana přivedlo nepřetržité zvonění málem k
zběsilosti. Usnul v jednu, před čtvrtou ho matka budila, aby
mu oznámila, že se Vik nevrátil. Slíbil ho potrestat,
rozespale políbil úžasně čilou Románku, která se těšila k
prababičce, a spal. Pár minut, odhadoval, než se ozvalo úděsné
zvonění, pronikající i pod polštář, kam schoval hlavu. Musí
otevřít, jinak se z toho zcvokne.
V chodbě se srazil s vyděšenou Monikou.
Vika napadlo, že táta už přece doma nebydlí, nezastihne ho a
nemůže mu pomoct a asi ani nebude chtít. Zhroutil se bolestí a
omdlel.
"Co se děje?" šeptala Monika vystrašeně.
"Nevím!" Prudce otevřel dveře a strnul při pohledu na
zkrvaveného bráchu zkrouceného na rohožce. Monika vykřikla.
Roman se probral, popadl Vika pod paží, dovlekl ho do kuchyně,
složil na židli, okřikl hysterickou Moniku a letěl namočit
ručník. Poručil sestře, aby Vika přidržovala, a opatrně mu
otíral obličej. Zjistil, že má roztržené celé čelo těsně pod
vlasy a sedřenou tvář, ale jinak nic hrozného, rány už ani
nekrvácely. Utíkal ručník ještě dvakrál vymáchat. Studená voda
vykonala své. Vik otevřel oči| a zanaříkal.
"Ty pitomče," řekl Roman s úlevou. "Kdo tě tak zřídil?! Do
čeho ses to namočil? Máš štěstí, že mamka odjela.-] Co ti je?"
"Nic, jen ruka. A ta stojí za to," vydechl a zašklebili se
bolestí. Roman i Monika si teprve teď všimli zdeformo-j váné
promodralé pravačky. Roman se dotkl prstem Vikoví zápěstí.
68
"Zabiju tě!" zařval. "Ještě jednou a zabiju tě!"
"Uvidíš, jak ti s ní zacvičí doktor," podotkl Roman věcně.
"Zavolám sanitku, seš jak hrdina od Stalingradu."
Vik, ležicí horní polovinou těla na stole, nereagoval. Monika
ho s účastí pohladila po vlasech slepených krvi. Zvedl k ní
oči. "Kde je Míša?"
"U babičky," řekla trpce. Michaela ho zajímá, ne ona!
"Za chvilku přijedou," oznámil mu Roman. "Kdo ti rozbil hubu?"
"Vyflákal jsem se na mašině."
Roman se rozzuřil. "Idiote! Jak si můžeš sednout na motorku,
když chlastáš?! Smrdíš jak hospodskej povaleč! Nejradši bych
tě..." Zmlkl. Vik vypadal zuboženě.
"Určitě vykecám, že jsem řídil," řekl tiše. "Nikdo mě neviděl.
Něco si vymyslím. Romane, zajdi mi pro mašinu." Vysvětlil
bráchovi, kam ubohé zbytky motocyklu ukryl.
"Ty seš přece takovej kretén," vzdychl Roman. "Máš po tenise.
Zrovna v době, kdy jde o postup..."
"Pokud vím, jsem levák. Pravou nepotřebuju! Do měsíce jsem v
pořádku," odsekl Vik. "Pomoz mi... na záchod. Je mi zle,
strašně zle."
Vypotácel se z toalety zelený jak sedma. Kdyby ho Roman
nepodpíral, neudržel by rovnováhu. Určitě mám otřes mozku,
pomyslel si, když nastupoval do sanitky. Pérování vozu mu
působilo hotová muka. V nemocnici se na hadrové nohy
nepostavil vůbec. Podlomily se mu, uhodil se do zraněného
zápěstí a omdlel jako špalek.
Probral se na sále. Snažil se ze všech sil potlačit nutkání
zvracet, protože se kolem něho točily dvě sestry a mladá
doktorka. "Nejdřív ho sešijeme, potom rentgen a sádrovna,"
rozhodla se po vyšetření. "Vnitřní zranění nemá. Zavolejte na
chirurgii, ať mu připraví lůžko."
69
Překvapeně otevřel oči, zavřené mu pomáhaly potlačoval slzy,
jež mu do nich vháněla bolest. "Nemůžu tady zůstat."
"Ale?" usmála se na něho laskavě. "Pročpak?"
"Musím trénovat, hraju tenis..."
"Nejprve vás musíme dát dohromady, člověče. S o sem mozku se
trénovat nedá."
Pomohly mu do křesla. Ztrácel orientaci, padal vlevo.
"Musíte se svléct," pravila sestřička rozpačitě. Vik s zou
mrkl na zmrzačenou ruku vězící ve svetru a bundě.
"To nepůjde!" děsil se.
"Musí. Prvně zdravou ruku, tak, hlavu. No vidíte - "
Neviděl. Omdlel, sotva mu o pravičku zavadil Ve snách
absolvoval šití čela. Dvanáct stehů! Díky boh nechodí na
ježka, jizvu schová pod hřívou. Obvázali h jako invalidu.
"Včera jsem viděla váš zápas," přiznala se sestřička,] která
ho odvážela na rentgen. "Hrajete výborně."
Vik nebyl schopen vnímat nic jiného kromě tělesného utrpení.
Rentgenu se děsil předem. A oprávněně. Sestra ho uložila na
stůl a jakýsi doktor mu ruku přitiskl na kovovou destičku.
Zavyl jako pes.
"Něco vydržet musíte," prohlásil.
Něco! Paži mu fotili ze tří stran. Nedýchat, dýchat, hotovo.
Pot z něho jen lil. Cítil se slabý, vyčerpaný, nem houcí,
nedokázal se ani sám posadit. Síly ho opouštěl Netušil, že
nejhorší ho teprve čeká.
"Zřídil jste se pěkně," předvedla mu lékařka sníme dobité
paže. "Jednoduchá fraktura a vykloubené zápěstí Kloub je
nepoškozený, sroste vám to dobře. Musím ruku povytáhnout z
kloubní jamky a vložit do správné polohy. Vydržíte se nehýbat?
Nerada bych vám to napravovala nadvakrát."
S malou dušičkou sledoval, jak si zavolala na pomoc j
70
další dva doktory. Připadal si jako ve středověké mučírně, a
když chirurg prudce trhl zápěstím, před očima mu vybuchla
světlice.
Probral se až po akci. Chvěl se neovládnutelným třasem jako
osikový list. Další snímkování. Modlil se, aby ho nezavolali
na další lámání v kole. Naštěstí ne! Sádrovnu zvládl.
Naposledy zvracel těsně před tím, než ho sestřička dovezla a
uložila do postele na pokoji číslo 13. Spolkl pár tablet,
dostal injekci na utišení bolesti.
"Prospěte se. Spánek posiluje," poradila mu.
Podezíral ji ze sadistických sklonů. Jak může spát, když mu v
těle cuká každičký nerv, bolest probíjí paží až k rameni a
musí stále polykat, aby nevyvrhl prázdný žaludek!
17./ Monika
Hlavou se jí honily zmatené myšlenky. Táta, Kamila s Martinem,
zkrvavený Vik. Litovala bráchu, a přitom ho nenáviděla. Proč
ho zajímalo, kde je Michaela? Ve chvíli, kdy trpěl bolestí,
chtěl mít u sebe právě ji. Neptal se na mámu, zapomněl na
tátu, sháněl se po svém dvojčeti. Copak ona, Monika, pro něho
nic neznamená? Ne. Ani táta, který tnu nadržoval, platil
tenisový klub, povoloval až za únosnou míru! Kdyby táta
neodešel, tohle by se nestalo. S jeho odchodem se z rodiny
vypařila jistota.
"Vika si nechali v nemocnici," oznámil jí před polednem Roman.
"Má otřes mozku, proto mu bylo blivno. Mamka bude mít radost.
Moniko, lež, přinesu ti oběd do postele. Potom skočím za
Vikem, jestli něco nepotřebuje."
Nedodal, že brácha leží v nemocnici, kde pracuje Marcela, a on
tedy spojí příjemné s užitečným.
71
Počkala, až se za ním zavřou dveře. Obědu se ani nedotkla,
vyskočila, naházela na sebe džíny, svetr a lehkou bundu,
protože jí připadalo, že se venku oteplilo. Brýle nechala na
poličce. Dostala nápad. Bláznivý, to ano, domnivala se však,
že jde o jedinou možnost. A poslední! Spočítala peníze. Nic
moc. Po zaváhání si vypůjčila z Vikovy skrýše padesátku.
V jízdním řádu neuměla číst. Nevyznala se na nádraží, bez
brýlí se těžko orientovala a nedohlédla na všechny vývěsní
tabulky. Odvážila se zaklepat na okénko s nápisem Informace.
Prý má štěstí, autobus do Chválovic pojede z osmnáctky za tři
čtvrtě hodiny. Bláhově doufala, že tam potká tátu. Jak mohou
být Chválovice velké? Díra po granátu, nic víc. Musí mu říct,
co všechno se za těch pár dní stalo. Táta ji pochopí. Vrátí
se. Musí! Vikovo zranění je argument, který ho k tomu donutí.
Vždyť je to jejich táta!
Teprve po hodinovém kodrcání v autobuse a téměř dvouhodinovém
bloudění městečkem pochopila svou naivitu. Chválovice zase tak
maličké nebyly, procourala spoustu ulic a uliček, ale nikde
nezahlédla ani tátova eskorta, natož snad jeho samotného. Může
garážovat někde v zahradě, a vůbec, třeba je dávno zpátky. Jak
je hloupá!
Co dál? Pohled na hodinky ji polekal. Za chvíli se setmí! Musí
se vrátit, bojí se tmy, tím spíš v cizím městečku daleko od
domova. Za každou cenu se musí vrátit dřív než máma s Mísou a
Romankou.
Přemohla ostych a starší ženy na nádražíčku se zeptala na
spoj. Odpověď ji šokovala. Autobus moc často nejezdí, v neděli
výjimečně, a poslední, kterým se dopravují učnij a študáci na
internáty, odjel ve čtyři. Další pojede v ráno.
Byla zoufalá. Co si počne?! Zbývala jediná možnost stopovat. V
životě na žádné auto nemávla, četla a slyšel
72
tolik odstrašujících případů o znásilněných a zavražděných
stopařkách... Musela riskovat, pokud nechtěla ve Chválovicích
nocovat. A to tedy rozhodně nechtěla. Vydala se na výpadovku
směrem, kterým přijela. Zjistila, že tahle trasa ke vší smůle
mezi frekventované nepatří. Usmyslela si totiž, že stopne
pouze auto, v němž pojede muž a žena. Samotného chlápka nikdy!
Zrada. Bez brýlí do kabin aut prostě neviděla. Těch pár vozů,
které přefrčely kolem, se zastavit neodvážila. Jak se jí
ulevilo, když vedle ní zastavil fiatek s mladou řidičkou, aniž
by mávala!
"Nechceš svézt?" zavolala na ni.
"Moc ráda!" vyhrkla. "Zachránila jste mi život..."
"Ale jdi," smála se žena, načež se jí Monika svěřila s cílem
své cesty a bylo po legraci. "Tam nejedu, je to daleko. Hodím
tě na poloviční cestu do Nížan, na hlavní trase do Mikulova.
Někdo ti jistě zastaví."
V Nížanech ji přešla odvaha docela. Stála na silnici, po které
svištělo jedno auto za druhým s rozsvícenými světly. Setmělo
se. Nejraději by brečela! Neúprosně ubíhající čas ji nutil
jednat. Několikrát se rozpočítala a odhodlaně zamávala pravou
paží. V minutě zaskřípěly brzdy a Monika hleděla do tváře
plešounka středních let. Zčervenala rozpaky.
"Sedej, rusalko," pobídl ji. "Lip mi uteče cesta a neusnu. S
mladou krásnou holkou jezdím rád."
"Jedete na Mikulov?" V jejím hlase zněla hysterie.
"Na Mikulov? Blázníš? Stojíš na opačný straně silnice, děvče.
Nashle!"
Ulevilo se jí, když se svou károu zmizel. Přesně takhle si
představuje násilníky a úchyláky.
Raz, dva, tři... Mávla podruhé. Málem ji urazilo, když
73
šest aut projelo bez zastavení. Mísu by vzal každý! A Míša by
si s každým sedla, ušklíbla se v duchu.
Sedmý vůz přibrzdil. Mladý vlasatý kluk s čelenkou v orvaném
džínovém oblečení.
"Pohni kostrou," pobídl ji z okénka, když viděl, jak váhá.
Nechápala, proč nastoupila, s dušičkou sevřenou strachy. Bála
se ho na první pohled, ale zároveň ji jaksi přitahoval.
Odvážila se a po očku si ho prohlédla. Tak pěkného kluka snad
ještě nepotkala! Určitě má na tmavých vlasech spadajících
hluboko pod ramena trvalou. Kam se na něho hrabe Martin!
Odvážila se promluvit až za hodnou dobu. Osmělila se, neboť si
jí vůbec nevšímal, sledoval jen cestu.
"Děkuju vám."
Ani tentokrát se na ni nepodíval, kývl.
"Proč mi vykáš?"
Zaraženě pokrčila rameny. "Neznám vás."
"No a? Snad nejsem starej kořen, co? Ty štěně..." Za víc mu
nestála.
Ve tmě před sebou zahlédla kromě žlutých a bílých bludiček
patníků i červená koncová světla kolony stojících aut. Vzápětí
málem proletěla předním sklem, protože kluk nečekaně dupl na
brzdu. Nechápala, co se děje, strhl vůz na jakousi polní
cestu, padla na dveře a uhodila se do hlavy. Jeli po špatně
udržované komunikaci temným lesem plnou rychlostí, poskakovali
po hrbolech a výmolech ze strany na stranu.
"Kam jedeme?!" vykřikla vyděšeně.
Maličko zmírnil a stále pokukoval do zpětného zrcátka. "Jedem
jinudy. Poldové dělali prohlídky. Spěchám."
Vykodrcali se na silnici sice asfaltovou, ale vedoucí stále
lesem. Monika, strachy bez sebe, si uvědomila, že tu nejezdí
žádná auta.
74
"Zastavte mi!"
"Nešibe ti? Se mě bojíš nebo co? Radši se drž, trošku přidám,
mám napilno."
Monika s rozšířenými zorničkami sledovala příšernou jízdu jako
na splašeném kolotoči, jemuž se utrhla sedačka. Na mokré
silnici dostali smyk.
Padla na dveře, potom ucítila jeho těžké tělo, oba se
překulili na strop a dopadli zpět na sedadla. Motor stále
řval. Uslyšela tříštění skla. Zaječela hrůzou. Vybourali se!
"Do prdele!" zaklel kluk a vypnul klíček zapalování. Byli
přimáčknutí jeden na druhého, auto se po dvou kotrmelcích
zastavilo na levém boku. "Je ti něco? Slyšíš?!"
"Nne... nnne," vykoktala. Brada sejí třásla.
"Vylez. Dělej! Mohlo by to bouchnout!"
V nejvyšší panice se vysoukala vytlučeným čelním oknem.
Ohromeně zírala na vysoký sráz, ze kterého se skutáleli. I v
té tmě viděla, jak zmasakrovali karosérii auta. Mohli
dopadnout jako Vik nebo i hůř! Kluk vylezl hned za ní.
"Bérem roha. Pohni, zdrháme!"
Nevěřícně se na něho podívala. "Ale co auto? Není vaše?"
"Je bráchy. Poběž, musíme se rychle dostat do města, abych to
mohl říct bráchovi."
"Policii volat nebudete?"
"Nejsi pitomá?!" osopil se na ni. "Sakra, říkám jasně, musím
za bráchou. Nehodlám tady čumět do rána."
S úžasem hleděla, jak se šplhá na silnici. Nerozhodně
Přešlápla. A co ona?! Nakonec, auto je jejich rodiny, nebude
"lít zbytečné oplétačky, když zmizí! Spěchá možná víc než °n.
Uvědomila si, jak ji bolí naražené tělo. Měli vlastně štěstí!
Neobratně se pokusila vylézt do srázu. Co si počne? Kudy má
jít? On ji tady nechal!!
75
Nenechal. Čekal na ni. Podal jí ruku a pomohl vyhoupnout se na
vozovku. Už se ho nebála. Jsou spojenci. Uvědomila si, že
nepustil její dlaň, ani když se rozběhli. Nemluvili. Utíkali.
Když nemohla, zpomalil a kráčeli udýchaně vedle sebe. Myslela,
že nedojde, navíc když kolem jelo náhodou auto, zatáhl ji do
tmy příkopu.
Konečně, konečně se rozsvětlilo. První domky, pouliční lampy.
Zvolnili krok, ale zastavili se teprve na první stanici
městské dopravy.
"Trefíš domů?" zeptal sejí.
Podívala se mu do tváře, na bradě mu promodrávala pořádná
modřina. Kývla.
"Opovaž se někomu něco vyžvanit. Auto je bráchovo, ale on
neví, že jsem si ho půjčil. Byly by zbytečný nepříjemnosti."
"Jasný," souhlasila odevzdaně.
Teprve nyní uvolnil její prsty ze svých. Mrkl na ni a náhle se
usmál. Krásné se usmál. Monice poskočilo srdce. Nikdy se na ni
žádný kluk neusmál tímhle způsobem. Ani Martin, ten blbeček.
"Měj se," řekl a zmizel za rohem.
Domů se dostala poměrně snadno. Naštěstí první z rodiny. S
obrovskou úlevou ulehla do postele. Nevěděla, jestli se jí
tenhle pochybný výlet nezdál. A nezdál sejí ten kluk...?
18./Símovi
Cvakl zámek a ve dveřích pokoje se objevil Roman. "Jak je?"
volal na ni už z chodby.
"Dobře," broukla nejistě. Na celém těle měla četné boule a
podlitiny, díky bohu ne na viditelných místech. Bála se však,
že brácha pozná, jak je vyděšená a dodatečně se jí po prožitém
šoku třesou ruce.
76
"K doktorce zítra nejdeš? Výležela ses?"
"Hm."
"Stačí Vik, co? Kdy přijedou ženský, nevíš?"
Podívala se na hodinky. "V deset. Co Vik?"
Pokrčil rameny. "Zkouší jako pes, ale přej je to normální.
Patří mu to. Až uvidí táta motorku, klepne ho pepka." Co mu
dalo práce trosky odvléct přes půl města! Pak ho napadlo, že
táta tady není a že ho nejspíš vůbec nebude zajímat, co se
stalo.
Totéž napadlo i Moniku. Proto jela za tátou, aby mu domluvila,
řekla, jak moc ho všichni potřebují; přestože jeho manželství
s mámou nepatřilo mezi ideální, pořád skýtalo jistotu a
střechu nad hlavou pro všechny děti.
"Jdu jim naproti, potáhnou se s ovocem," rozhodl se. "Připrav
zatím něco k jídlu, určitě jim bodne."
Uvědomila si, jak obrovský má hlad! Jedla naposledy ráno, ale
kvůli divokým událostem si na jídlo ani nevzpomněla.
Roman tu novinku matce neřekl. Alespoň ne hned na nádraží.
Vlekl dvě obrovské tašky hrušek a jablek, Michaela nesla spící
Románku, máma zbytek zavazadel, hlavou se mu honily vzpomínky
na Marcelu i na nechutnou hádku s Andreou.
Máma mluvila a mluvila. Co babička a děda, jaké neduhy babičku
trápí a jaké mají u nich počasí. Romanovi ty řeči šly jedním
uchem sem a druhým ven. Michaele také. Přála si být doma,
natáhnout se... Celého výletu měla po krk. Dvě dlouhé cesty za
jeden den, ranní vstávání a řeči, řeči, reci. Mluvilo se o
tátovi, samozřejmě. Utekl od rodiny. Odstěhoval se k nějaké
mladé fuchtli. Vykašlal se na výchovu dětí.
"Kde je Vik?" vzpomněla si máma v bytě. "Už spí?" »Nevím,"
odvětila Monika a klidila se za sestrou do ložnice,
77
aby jí pomohla uložit neteř. Matka vytušila problémy a vběhla
ještě v kabátu do pokojíku. Nechápavě hleděla na synovu
netknutou válendu.
"Romane! Vik se nevrátil nebo co?!"
"Vrátil, jasně," chlácholil ji, a když zachytil mámin
vyděšený výraz, dodal rychle: "Je v nemocnici. Zlomil si
ruku."
Michaela přišla blíž, aby ho lip slyšela.
"Cože?!" Máma se vyjevila strachy. "Na tenise? Co se mu stalo?
Je v bezvědomí? Proč neleží doma?"
"Nešil. Zlomil si ruku. Tady," ukázal nad své zápěstí.
"Nechali si ho v nemocnici, protože má k tomu otřes mozku. Je
v pořádku, byl jsem za ním. A včera vyhrál," dodal, jako by
tahle informace byla nejdůležitější.
"Pořád říkám, že se na tenise uhoní a zmrzačí!"
"Na tenise se mu to nestalo," řekl Roman. "Spadl ze schodů na
pěší zóně nad sídlištěm. Měl smůlu, no."
Michaela se na bratra podívala značně nedůvěřivě, a protože
uhnul očima, dovtípila se, že lže. Vik není nemehlo.
"Darebák jeden!" rozčilila se matka. "Je celý po tátovi,
frajer a nespolehlivý lump, jde z ostudy do ostudy a - "
"Táta takovej není," ozvala se náhle Monika popuzeně.
"A jakej je?" ušklíbla se Míša, nicméně na matčinu adresu
dodala: "Nech tátu na pokoji, celej den slyším jen o něm. Už
se mi zvedá kufr. Děláš z něho zločince první třídy! Chudák
Vik, může bejt rád, že zůstal v nemocnici, kdyby měl
poslouchat tvoje výčitky, utekl by taky."
"Jen se jich zastávej!" rozkřikla se na ni máma rozezleně.
"Vrána k vráně sedá!"
Michaela se nechtěla hádat, natož na téma, které jí není
příjemné. A táta darebák je, nehodlá se ho zastávat. Vika se
zastat musela. Prostě musela. Vik je... dvojče.
78
"Míša má pravdu!" vybuchla Monika, červená rozčilením. "Táta
utekl kvůli tobě, mami!" Přeskočil jí hlas, musela si
odkašlat. "Měl právo na vlastní koníčky, mrzelo tě, že nesedí
s tebou doma, pořád jsi mu vyčítala a vyčítala!"
Roman si vyměnil pohled s Michaelou a máma polkla. Stála tam
sama proti celé rodině.
"Moniko!" varoval Roman sestru.
"Je to pravda! A je!" vykřikovala hystericky.
"Drž hubu, huso," podotkla Míša polohlasně, protože viděla,
jak Moničino obvinění s mámou zamávalo.
"Táta by byl s námi rád, kdyby mamka - "
"Moniko, vzpamatuj se!" zasáhl Roman. "Ještě slovo!"
"Všichni jste stejní! Proti taťkovi! Ty i Míša i Vik! A máma -
" Nedořekla, protože ji Roman uhodil. Koupila lehkou facku,
nevěřícně se na něho podívala, obličej jí stáhla křeč a s
hlasitým pláčem utekla do pokojíčku.
V máminých očích se objevily slzy. Zavřela se v kuchyni.
Roman se chytil za hlavu. "Tohle není normální domácnost!
Odjedete si, a já lítám jak hadr na holi. Nejdřív ten pitomec
Vik, dělám tady zdravotního bratra, nevyspím se, teď Monika.
Jsem jenom člověk a mám jedny nervy! Můžeš mi říct, proč jsi
začala provokovat? Nebo těm Moniči-ným žvástům věříš?"
Michaela otráveně pohodila hlavou. "Vlezte mi na záda."
Roman stál chvíli sám v chodbičce, pak vzdychl a zamířil za
mámou. Nesnášel slzy, tím méně její.
Horní palanda patrové postele se otřásala mohutnými vzlyky.
"Jsi blbá kráva, Moniko," oznámila jí Michaela zlostně.
"Nestarej se o mě!"
"Nebudu, můj čas je příliš drahej. Akorát mě zajímá, toerej
čert ti nakukal říkat takový pindy mámě do očí. Jestli si
myslíš, že je táta čestnej chlap, kterej nemohl
79
výčitky a podezírání, lituju tě, protože nic nechápeš a
nejspíš žiješ s klapkama na očích i uších."
"Já vím, proč to říkáš!" Monika se vyhrabala zpod deky. "Jsi
ráda, že je pryč. Můžeš si lítat, mamka tě neuhlídá. A Vik
taky! Ale brát od táty prachy se nestydí."
"Ty pubertální naivko, tobě nedošlo, že táta krom svých zálib,
na který právo měl, pěstoval hobby pro ženáče a fotra od čtyř
dětí nevhodný?"
"Našel si jinou, protože nemohl s mámou vydržet!"
"Jsi dobře vyhrabaná. Máma mě naštvala, pustila se do Vika
jako do největšího vyvrhela. Poslouchala jsem o tátovi celej
den, s kolika babama mámu podváděl za těch pětadvacet let, co
jsou spolu. Být na jejím místě, vykopala bych ho už dávno,
nenechala bych se ponižovat nevěrou a kvůli dětem, kvůli tobě,
ty bloude, trpět, aby ti nebrala domov a iluzi hodnýho tatínka
a maminky. Dařilo se jim oblafnout tě na dlouho, co?"
"Lžeš!"
"Jdi se bodnout, Moniko. Ještě něco ti povím. I když se to zdá
neuvěřitelný, myslím, že ho má máma pořád ráda. Přes to
všechno!"
Za napjaté atmosféry ulehla i ona. Páni, ta úleva! Cítila se
vyčerpaná, fyzicky a hlavně psychicky. Tohle není domov, spíš
pakárna. Už aby se vyučila a odešla. Vdávat se nebude. Nejspíš
nikdy, všichni jí připadají stejní, zoufale ubozí.
V mysli si vybavila jednu tvář. Nebyla jí protivná, naopak,
cítila zvláštní vzrušení. Znovu se ocitla v autobuse. Seděla u
okna a tupě zírala ven. Na dálnici byla v nedělním večeru
zácpa, nepřetržité šňůry aut v obou pruzích mířily do města. V
tom vedlejším je předjížděl jiný dálkař. Najednou zahlédla
kluka u okna, chviličku, co se autobusy kodrcaly vedle sebe,
se dívali jeden na druhého. Líbil se jí, zíral
80
na ni tmavohnědýma očima zpod tmavých vlasů. Jeho autobus
však zrychlil, kluk se na ni usmál, zvedl ruku, aby jí
zamával, načež zmizel v nenávratnu. Přišlo jí líto, že už ho
víckrát neuvidí, že se spolu nesejdou u Vesmíru. A vůbec.
Blbne na kvadrát. Stejně by ji určitě hned pozval k sobě domů
a choval by se jako ti před ním, kteří postel považují za
nejvyšší životní metu.
19./ Michaela
[Probudila se s nepříjemným pocitem. Pondělí, musí vstát. Z
nedostatku spánku ji maličko bolela hlava. V noci se jí zdálo
o klukovi z autobusu, takový růžový rozjásaný sen, drnčení
budíku ji tvrdě přeneslo do skutečnosti. Nejraději by do všeho
kopla!
S Monikou nepromluvila jediné slovo. Sestra chodila kolem s
opuchlými víčky a nosem nahoru. Trhni si nohou, popřála jí v
duchu. Ke všemu Romana pálila jako rozžhavená kamínka.
"Co tě bolí?" vyzvídala na neteři.
"Hlava a nohy a všechno," žalovala malá zvadle. Pryč byl její
elán a aktivita, Míša na první pohled poznala, zeje nemocná.
Zrovna tenhle týden, kdy ji vodí do školy ona! Zdržela se
hledáním teploměru, samozřejmě bezvýsledným, naposledy ho
měla Monika, ta kráva. Nestačila se ani namalovat a už táhla
Romanu na polikliniku. Ke všemu dětská poradna po ránu
přeplněná kašlajícími a prskajícími dětmi s maminkami.
Většinou měly propustku, Michaela ne- Přijde pozdě do školy.
No a co? Výčitky si nedělala, ^rápová se na hlavu nepostaví. A
jestli, je to její problém.
Nechala napsat Romanovi ošetřování a z automat
81
ve vestibulu rovnou brnkla k němu do práce. Za jak dlouho se
jim ovšem podaří vzkaz vyřídit, je ve hvězdách.
Uložila nezvykle zamlklou Románku do postele, uvařila jí čaj a
pudink, který má jindy tak ráda,, a stihla jí přečíst Prince
Bajaju, než konečně brácha dorazil. Předala knihu jako
štafetu.
"Mám kvůli tobě tři neomluvený hodiny," vyčetla mu.
"Kdybys měla kvůli tomu ve škole zle, zajdu tam," slíbil. "Jo,
Míso! Vik chtěl, abych odpoledne přišel. Skoč tam ty."
"Jestli mi vyjde čas," zavrčela neurčitě. Momentálně měla
rodinných příslušníků plné zuby a přála si být jedi-náčkem.
Zaklepala na dveře třídy 3. F, nečekala na vyzvání, rovnou
vešla. Zarazila se při pohledu na Drápovou, stojící u okna,
ředitele za stolkem a dva cizí muže vedle něho.
"Brýden," pozdravila všechny najednou. Zamířila ke svému místu
vedle Patricie, nehodlala se před tou sešlostí ztrapňovat
omluvenkou, tím spíš, že žádnou nemá.
Ztrapnil ji sám ředitel. Nechal řečnění s oběma muži a
zahřměl: "Šímová, už jste se vyspala? Mohla byste nám laskavě
sdělit, co bylo pro vás důležitějšího než škola?"
Práskla taškou vedle židličky, podívala se na rozčilenou Pat,
která jí cosi signalizovala, opřela se dlaněmi o desku stolu a
řekla nevzrušeně: "Byla jsem s neteří u lékaře."
"Slyšel jsem už spoustu výmluv, ale tuhle ještě neznám. Proč
ne rovnou se sourozencem?" vysmíval se ředitel.
"Protože sourozenci jsou na rozdíl od neteře dospělí."
Třída se zahihňala, ředitel zrudl. "Neteř je sirotek?"
Rozhodla se ho nezklamat. "Ano, prosím. Poloviční."
Spolužáci se zasmáli ještě hlasitěji než poprvé.
"Děláte si ze mě legraci?!" zahřměl.
Měla všeho akorát. "Má jen tátu, její rodiče se rozvedli.
82
Moji se budou rozvádět zanedlouho. Rozchází se každé třetí
manželství. Nemyslím, že to je až taková legrace."
Ředitel si nebyl jist, zda nejde o promyšlenou provokaci,
chvíli si učnici měřil, načež se podíval na Drápovou.
"Šímová, no," řekla mu s povzdechem. "Co můžeme čekat."
Míša si ji nenávistně změřila. V tom povzdechu bylo všechno,
my víme svoje, taková rodinka, jablko nepadne daleko od
stromu!
"Za neomluvené hodiny vás taky nemusíme pustit ke zkouškám,"
připomněl jí. "Za to vás vyloučili už jednou."
"Já si je omluvím," ujistila ho.
"Doufám!" zařval, načež si vzpomněl, že nejsou ve třídě sami,
a otočil se k mužům. Michaela ho víc neposlouchala, posadila
se, opřela se zády o tvrdé opěradlo a nehtem rýpala do desky
stolu. Nestojí tenhle život za starou belu? V noci se toulá
rosou ruku v ruce s tím neznámým klukem a ve dne se musí
omlouvat zabedněncům...
"Víš, co jsou zač?" šeptla Patricie a kývla bradou k tabuli.
"Jsou z televize! Všechny nás první hodinu nahnali do
tělocvičny, pustili hudbu a my musely tancovat. Vybírají si
holky do nějakýho seriálu pro mládež!"
Michaelu tohle sdělení nijak neohromilo. Bylo jí vlastně úplně
ukradené. "Pat, nepřišlo ti někdy, že je všechno blbý? Že
žijeme zbytečně? Abysme tu vydejchvávaly vzduch a nakonec
umřely? Že jsou lži kecy o tom, když člověk něco opravdu chce,
že se mu to splní, jestliže se snaží? Je to kamufláž!
Odmalička nás všichni oblbujou a Člověk nejvíc sám sebe."
>,Co šílíš?" nechápala ji. "Si vstala levou nohou, co?"
Míša si utřela slzy, jenomže za nimi se tlačily další a
další...
83
"Šímová!" všiml si jí ředitel a vypěnil. "Přijdete si málem v
poledne a ještě vyrušujete? Co je vám? Pláčete?"
Vytáhla kapesník a hlučně se vysmrkala. "Není mi dobře."
Rozhodl se jí zbavit: "Berková, doprovoďte ji hned teď na
vzduch!"
Obě vypadly ze třídy, než by řekl švec. "Míso, představ si,
kdybysme hrály ve filmu!" fantazírovala Patricie.
"Abych musela předstírat ještě něco navíc?" ušklíbla se.
Ani ne za půl hodiny ji a Snížkovou ze druháku volal školní
rozhlas na kobereček. Do pytle, ať jde do háje. Po její
přítomnosti však netoužil ředitel, nýbrž ti dva cizáci. Jí i
Simoně strčili do ruky kus papíru s textem, který se mají do
zítra naučit zpaměti a přijít v osm ráno do kulturního domu
na konkurs.
"Jste přesně typ, jaký hledáme," tvrdil jí ten vousatý.
"Krásná, jemná, dlouhovlasá, přirozená, půvabná i bez
líčidel, drzá a vyzývavá, osobnost na první pohled.
Přijdete?"
Chtěla odmítnout, protože ji tou drzostí urazil, ale pak si
vzpomněla, že zítra mají psát písemku z technologie. Může si
vybrat, co se chce učit, jestli pár slov z papíru nebo
sáhodlouhé a nudné litanie z učebnice. "No, možná," kývla.
"Výborně. Omluvenku vám napíšeme, nebojte se," zazubil se na
ni.
"Já se nebojím," ujistila ho. Aspoň ne blbostí, jako jsou
přízemní starosti kupříkladu s omluvenkou. Obává se docela
jiných věcí! Hned na chodbě mrkla do textu. "Chci s tebou vodu
pít, chleba jíst, postel ti stlát a společně do ní uléhat,
chci ti vařit i ponožky prát, s tebou se milovat." Pch, jak
předpokládala, něco tak stupidního dlouho nečetla. A oni si
myslí, že takhle mluví dnešní mládež! Ulít se z písemky
naprosto legálně, navzdory snaze drahé Drápové, dávalo celé
akci smysl.
84
"To asi bude film," nechala se totiž mistrová slyšet, "když do
něho potřebují takové typy!"
Holky jí dokonce záviděly!
"Dámy, je to jen blbej konkurz a vy děláte, jako kdybych už
podepsala smlouvu s Hollywoodem." Zmuchlala papír do kapsy,
čímž pokládala záležitost za uzavřenou. Nehodlala ztrácet čas
debatami o ničem, hned po vyučování spěchala do nemocnice. V
pondělí sice nejsou návštěvy, ale podařilo se jí proklouznout
přes bránu celkem snadno. Z orientační tabule se dozvěděla,
kde hledat chirurgii. Nazula si návleky a vyjela výtahem do
čtvrtého patra, nedbala zákazu vstupu na lůžkové oddělení,
obezřetně se rozhlédla a proklouzla na mužskou část. Konečně
Vika objevila.
"Ty vypadáš," podotkla uznale místo pozdravu. Ležel na posteli
s čelem v obvazech a s tváří potaženou krvavým zatvrdlým
příškvarkem. Zaklepala na sádru a dodala: "Doufám, že mi
nechceš věšet na nos bulíky, kterak jsi spadl ze schodů."
"Boural jsem," přiznal tiše. Připadal si slabý jako moucha,
nespal už spoifctu hodin, proskučel celou neděli, sestřina
návštěva ho však těšila a on cítil, jak mu její přítomnost
vlévá do žil optimismus.
"Ty seš přece vůl!" Zvedla oči v sloup. "A máš se?"
"Jak na dovolený," zašklebil se. Bolelo ho celé tělo, knihy
pod očima svědčily o velké únavě a celkovém vyčerpání.
"Na tohle se neumírá," prohlásila věcně. "Děkuj osudu, moulo,
že tě tvůj anděl strážnej nenechal zabít." Navzdory tónu,
kterým mluvila, se mu náhle povzbudivě prohrábla ve vlasech a
lehce ho pohladila po nesedřené tváři. "Mít dvojče blbce je
lepší než nemít žádný."
Zakřenil se na ni. "Díky, Míso. Co máti?" sondoval.
85
Pohodila hlavou, neměla chuť reprodukovat noční dohady.
"Normál. Znáš ji. Potřebuješ něco? Prachy nebo jídlo?"
"Ne, nemůžu jíst, hodil bych šavli, léčí mě hladovkou. Míso,
splaš mi dopisáky. Aspoň jeden... a známku."
Vikovo přání ji udivilo. "Hned, nebo stačí zítra?"
"Hned," řekl a dodal sotva slyšitelně: "Prosím tě."
Někdo ho musel vyměnit, napadlo ji. "Dobrý. Za chvil jsem
zpátky," slíbila a vydala se hledat kantýnu. Objevil: ji v
přízemí, koupila dopisní papíry, propisku, dvě známi; dva
džusy a čokoládu. Z Milky může zvracet jedině šil nec! Tolik
peněz do něho investovala, zavrtěla nevěřícní hlavou.
"Jsi zlato," usmál se na ni vděčně.
"Konečně sis to uvědomil," zažertovala, protože Vik byl stále
smutný jako želva.
"Míso," zkusil to ještě jednou. "Rozsekal jsem calif^ na
cucky. Zajdi někam do servisu a zeptej se, jestli by s tím
dalo něco dělat, chápeš, je to svým způsobem uniká nechci ho
vyhodit do šrotu. California tři sta šedesát, dávn se
nevyrábí, těžko na ni co seženu. Možná táta by mohl - "
"Do servisu zajdu," slíbila, "ale za tátou ne. Jestli ch za
ním jít žebrat ty, počkej, až se uzdravíš. Já ne."
Odevzdaně kývl. "Jen mě napadlo... Blbej nápad, co'
"Dost," usoudila.
"Zkus ty servisy," kapituloval. "Já bych... se ho dopn šovat
taky nešel. Míso, díky za návštěvu. A za všechno.*
Usoudila, že ho něco trápí. Něco, s čím se musí dat sám.
Rozloučila se a slíbila, že se brzy ukáže.
86
20./ Monika
Horečně přemýšlela. Co si s Kamilou řeknou? Bála se setkání s
kamarádkou a školu oddalovala, jak mohla. S kamarádkou?
Nesmysl. Kamila je zmije. Falešnice. Předstírala, že Monice
pomáhá, a zatím uháněla Martina pro sebe. Monika si
uvědomovala, že setkání s Kamilou nebude nejpříjemnější, a
když si vzpomněla na Martina, kterého možná potká o přestávce
na chodbě, polil ji studený pot. Propadne se hanbou! Proč se
jenom v parku neovládla?! Dovolila, aby ti dva viděli její
bezmoc, zranitelnost! Je ubohá, řekl Martin.
Ať se dívala na problém z které strany chtěla, vycházelo jí
jediné řešení: nejít do školy. Aspoň ne dnes, do zítra možná
otevřená rána v duši závadné a přebolí. Na co se vymluví?
Teplota, kterou jí v sobotu matka naměřila, se od té doby
neukázala, kdepak chřipka, byla nervového původu!
Courala se tedy ulicemi. Záměrně v jiné čtvrti, aby nemohla
potkat někoho ze spolužáků či dokonce, nedej bože, profesorů.
Dopoledne se vleklo neskutečně pomalu. Před polednem si
zaskočila do automatu na vlašák s rohlíkem, zabila tím
půlhodinu, ale do půl čtvrté podle pondělního rozvrhu zbývala
celá řada hodin. Večer nemůže ani na aerobik, to dá rozum.
Součkovou by jistě zajímalo, s čím stůně. Navíc by potkala
Kamilu i Martina v houfu kluků, kdyby na ni pokřikoval, ostudu
by nepřežila! Má po všem, uvědomila si hořce. Do školy chodit
musí, s aerobikem končí, ačkoliv ji bavil. Mohla se přihlásit
k nacvičování baletního Představení na školní akademii...
Rozhodla se zpříjemnit si život a zamířila do cukrárny U
Bílého koníčka. Poručila si pohár Fantazie a dvě rakvičky Se
šlehačkou, světobol se musí osladit, přebít jeho odporně
87
horkou pachuť. Posadila se k oknu, šťourala se lžící ve
šlehačce s čokoládou bez valné chuti a pozorovala poklidné
hemžení. Obtěžovala ji zbloudilá vosa, která zřejmě zaspala
dobu. Několikrát se po ní ohnala, ale ona se stále vracela.
Jako její starosti! Teprve když ji srazila na okno, dala
pokoj, zamotala se do záclony. Monika se podívala ven. Z
potrhaných špinavých mraků se nesměle klubalo sluníčko. Prý se
má oteplit, povídali, že mu hráli. Co může člověk touhle dobou
od počasí chtít za zázraky? Vloni jela s tátou zavírat
Lužnici!
Vosa se vymanila ze zajetí a s bzučením odletěla za pult, kde
drze ochutnávala šlehačkové dorty. Monika si připadala jako
ona, poutník bez cíle a domova. Hodiny pod klenbou stropu
unyle odpočítávaly čas. Ještě ho tolik přebývalo! Nakonec,
proč se vlastně těší domů? S mámou nemluví, s Mísou také ne,
Roman ji včera dokonce uhodil. Pro pravdu se každý zlobí a
Monika je o té své skálopevně přesvědčená.
Zahlédla vejít asi padesátiletého muže přírodně světlých vlasů
s vysokou sportovní postavou, oblečeného do šedého obleku s
proužkem a černými ohrnutými manžetami. Neviděla mu do tváře,
byla si však absolutně jistá jeho totožností. Sledovala ho,
jak si objednává dva ananasové řezy a nechává si je zabalit.
Zaplatil, odmítl drobné, cosi řekl, mladá prodavačka se
potěšené usmála, a otočil se k odchodu.
Monika na tenhle okamžik čekala. Uviděl ji.
"Táti!" zavolala potěšené a ukázala na volnou židli.
Nejistě mrkl na hodinky. "Nazdar, Mord, nemám moc času. Jsem v
práci, odskočil jsem si..."
"Na chviličku," škemrala. Posadil se a jí neušlo, že se
rozhlédl kolem. "Taťko, stalo se tolik věcí, povím ti - "
"Jindy, Moni, vážně se nemůžu zdržet."
"Půjdu s tebou," navrhla.
88
"Ne, to nejde," odbyl ji rychle.
Zamračila se. Odmítl ji kvůli té ženě, s níž žije, kvůli té
sekretářce! Monika celá povadla a radost z náhodného setkání
z ní vyprchala.
Všiml si její proměny, vzdychl, odhodlaně vybalil jeden kousek
z papíru, zakousl se do něho a řekl plnými ústy: "Tak teda
povídej. Mám pět minut."
Chuť svěřovat se ji přešla. Věnuje jí pět minut, té své běhně
celý život, a myslí si, kdovíjak ji nepoctí?
"Vlastně nic nevím."
"Ne? Něco jsi mi chtěla, ne?" divil se.
"Už nic," řekla škrobeně. Dívala se, jak hltá zákusek. A
druhý. Potrpěl si na sladké, máma, sama diabetička, mu týden
co týden pekla koláče, buchty či řezy, později ji vystřídala
ona sama. Teď si táta musí zákusky kupovat. Proč mu je neupeče
ta jeho fíflena? V duchu se ušklíbla.
"Moni, neblázni," řekl rozpačitě a znovu mrkl na hodinky.
Chtěl projevit dobrou vůli. "Co je nového? Co Vik? A Míša?"
"Normálně," odsekla. Neřekne mu ani slovo! Jsou pořád jeho
dětmi, musí na to přijít sám, musí se vrátit a zeptat se sám
od sebe. Tedy, pokud o ně stojí...
Zachytil v jejím tónu křeč. "Moniko, musíš být rozumná. Jsi už
velká, málem dospělá ženská. A jaká kočka."
Zachmuřila se. ještě víc. Táta ví dobře, jakými mindráky trpí!
Svěřovala se mu mockrát! Asi zapomněl...
"Nepotřebuješ něco?" řekl do tíživého ticha. "Peníze? Ne?
Opravdu? No, tak já jdu, pozdravuj doma, Vika, Mísu, Romana a
Románku. Jakou má máma směnu?"
"Ranní. Proč?" vyhrkla s nadějí.
"Něco si potřebuju zařídit," řekl vyhýbavě. "Jdeš taky?"
"Ne."
"Tak ahoj," řekl a vstal. Neodpověděla. Dusila v sobě
89
tuny zloby, nenávisti a bezmoci. Od východu se vrátil a dodal
tiše s pocitem viny: "Kdybys cokoliv potřebovala, Moniko,
najdeš mě v Jiráskově dvě stě patnáct, přímo nad kulturním
střediskem ve třetím patře."
Nezřetelně kývla. Rozloučil se podruhé a spěšně bez ohlédnutí
odešel. Dívala se za ním z okna. Je jako cizí člověk! Málem by
nevěřila, že s ním strávila tolik pěkných chvil... Táta, její
táta... Vůbec ho nenapadlo se zeptat, co tady Monika dělá,
proč není ve škole. Třeba by mu potom řekla, co ji trápí. A o
Vikovi...
Včerejší výlet se jí jevil jako naprostá pitomost. Přála si
tátu potkat a říct mu tolik věcí, domluvit se s ním, poprosit
ho, aby se vrátil. Myslela si, že by ji poslechl!
Jak je naivní, ubohá, blbá, dětinská. A opuštěná. Sama.
Zoufale sama v tomhle obrovském městě s více než sto tisíci
obyvateli. Kdyby se svěřila se svými nápady Míše, sestra se
neudrží smíchy. Michaela není citově založená jako ona,
naopak, sestra je otrlá, je ráda, že se táty zbavila.
V jednom se však Míša nespletla. Táta není takový kladný
hrdina, jak o něm sama prohlašovala. Za noční hádku s mamkou
se prudce zastyděla.
21./Viktor
Tupě zíral do stropu. Po další probděné noci se cítil jako
zpráskaný pes. Bez vzduchu člověk vydrží pár minut, bez vody
možná tři dny. Jak je to se spánkem?
Pootočil hlavu k oknu. Obyčejné úterní ráno, mlha jako mléko.
Nebo spíš kouř, lepící se na okenní tabuli. Teprve zítra mu
dovolí vstát. Kéž by bylo zítra! K smrti nenáviděl mísu,
kterou mu nosily sestry.
Myslel na Mísu, jestli zajde do servisu. Vzpomínal
90
na kluky z oddílu, přemýšlel o trenérovi. Musí mít ohromnou
radost z Vikova vysazení. Sádru mu nechají dobře tři týdny,
plus čtrnáct dní na rehabilitaci... Pro oba zbývající zápasy v
národní třídě je jednoduše odepsaný.
Nejvíc myslel na Nikolu. Večer jí zkoušel napsat dopis, ale
nedařilo se mu. Vždycky ze sebe vysoukal nejvýše dvě věty.
Ubohost. Možná až ho pustí, tak...
"Vizita," oznámil pacient z vedlejší postele, který se
přišoural o berlích a rychle se ukládal, aby to neschytal.
"Mají s sebou berušky. A pěkný!" zamrkal na něho ještě. Vik se
nevzrušoval, nenamáhal si upravit propocené vlasy. Dá se do
pořádku zítra, těší se pod sprchu, musí se oholit a smýt ze
sebe špínu, pot i zaschlou krev.
"Dobrý den, přátelé, jakpak se vede?" zahlaholil familiárně
doktor, který se supěním vtlačil do pokoje ohromné bříško. Za
ním vešla přísná sestra a nakonec vcupital houf pěti
mladičkých sestřiček, studentek zdravotky v oslnivě bílých
zástěrkách a čepcích.
Vík na jednu z nich vytřeštil oči. Dívka, jejíž černé
rozpuštěné vlasy ostře kontrastovaly s bílou nažehlenou
uniformou, v tomhle úboru indiánskou princeznu připomínala jen
vzdáleně. Přesto ji poznal. A ona jeho také. Ostatní se
hihňaly, cosi si šuškaly a zvědavě si prohlížely pacienty.
Vík z ní nespustil oči. Věděla, zeji pozoruje, znervózněla
natolik, že při čtení pacientova jména se zakoktala, na
jednoduchou otázku doktora Vogla nedokázala odpovědět.
Zčervenala až za ušima, postel u okna se snažila ignorovat.
Průvod k ní dorazil naposledy. Kamarádka bez pře-reknutí
přečetla Vikovo jméno i diagnózu s léčebnými aPlikacemi.
"Co hlava? Zvracel jste včera?"
»Ne, jsem v pořádku. Ruku cítím dost, hlavně v noci."
"Milý příteli, copak víme, co je dost a co ne?" usmál se.
91
Vik se zamračil. Vogla nic nebolí! "Potřebuju vstát."
Mrkl do chorobopisu. "Zítra. Hornová, podejte mu mísu.'
"Mísu nechci!" zaprotestoval rychle. "Špatně se mi leží,
potřebuju se vysprchovat."
"Hornová - Hornová, ženská, slyšíte mě vůbec? Co je to dneska
s vámi? Omyjete pacienta a upravíte mu lůžko."
"Hned?" pípla.
"Chcete čekat do rána? Zítra se umyje sám!"
Přikývla a spěchala pro žínku, umývadlo s vodou a ručník.
Doktor zatím pokračoval ve vizitě v sousedním pokoji. Vika
zklamalo, když se Nikola vrátila v doprovodu starší sestry,
patrně profesorky odborného výcviku. Bez jediného slova mu
rozepla pyžamo a omyla sportem vypracovaný hrudník a paže.
Vik, který ji celou dobu upřeně pozoroval, si všiml, jak se jí
chvějí ruce. Napadlo ho, jestli ho bude chtít umýt také pod
spodním dílem pyžama, ale Nikola tuhle možnost zřejmě
vyloučila předem. Oblékla ho a tenkým hlasem požádala, zda by
se nemohl posadit, aby mu urovnala lůžko.
"Pokud vám ušlo, Hornová," zabouřila sestra, "pacient je po
otřesu mozku. Nesmí se hýbat!"
Nadzvedla ho naučeným hmatem. Nepomohl jí, veškerou tíhu
nechal na ní, tahala ho jako bezvládnou hmotu. Její blízkost
ho vzrušovala. Cítil jemnou vůni, její dech na své tváři a
řetízek, jenž Nikole vyklouzl z výstřihu, ho polechtal na
nose. Poté mu urovnala věci na stolečku, aniž o něho zavadila
pohledem. Vik viděl, že bude co nevidět s úkolem hotová.
"Sestři, prosím vás, ve stolku mám papíry, vyhoďte je. Sám
nesmím ke koši a jsou mi k ničemu."
Neznatelně přikývla, otevřela plechovou zásuvku a vytáhla na
světlo načaté dopisní papíry. Do očí ji praštilo oslovení,
zčervenala ještě víc a několik papírů jí vypadlo
92
z rukou. Snesly se na žluté linoleum s kroužením ladně jako
ptáci. Profesorka významně vzdychla.
"Promiňte, já nerada!" vyhrkla zdeptaně. Vik tušil, že vymázla
z pokoje s obrovskou úlevou. Na laškovnou připomínku jiného
pacienta, že chce také umýt, vůbec nezareagovala.
"Taky bych si dal říct, kdyby o mě pečoval takovej anděl,"
poznamenal kluk z postele uprostřed. "Krásná kočka. Jen na
mísu bych před ní šel těžko."
Vik, hledící na zavřené dveře, řekl s přesvědčením: "Určitě
se vrátí."
Čekal hodinu. Druhou. Třetí. Před obědem začal ztrácet naději,
tak dlouho praxe nemůže trvat! Copak ji nezajímá? Když si
začínal zoufat, objevila se ve dveřích. Pokoj napětím ztichl.
Váhavě došla k Vikovi a položila mu na stolek deset čistých
obálek.
"Měla jsi je vyhodit," řekl jí s úsměvem.
"Byla by jich škoda. Třeba je budeš chtít někomu poslat."
"Nebudu. Už ne," ujistil ji.
Chvíli se na sebe dívali mlčky, první prolomila bariéru
Nikola: "Co se ti stalo, Viku?"
"Spadl jsem ze schodů," použil oficiální verzi. Chodbou se
neslo volání z jídelny, oba spolupacienti zarachtali
dřevěnými berlemi a hrnuli se z pokoje. Vik jim v duchu
děkoval.
"Ze schodů?" nechápala.
"Tak to stojí v protokolu," pokrčil rameny. "Svěřím ti
taJemství. Vymázl jsem se na motorce, ale nesmíš mě udat."
"Kdy?" užasla. "Mluvili jsme spolu v sobotu v noci a - "
"Přesně o té sobotě mluvím," ujistil ji. "Kousek od Bídy."
Musela si jeho slova přebrat. "Počkej! Tys jel za mnou?!"
93
"Chtěl jsem tě vidět. Jsi první holka, která mi dala košem,"
zazubil se na ni.
"Jo tak. Něco jako bílá vrána, jo?"
"Samosebou. Nechtěl jsem o ten unikát přijít... Ba ne, žvaním.
Mrzelo mě to, chtěl jsem se ti omluvit."
Přešlápla z nohy na nohu. "Proč jsi nedopsal žádnej z těch
dopisů? Začínaly docela hezky..."
"Nerad píšu," vysvětlil. "Chci ti všechno říct ústně."
"Co všechno?" chytila ho za slovo.
"Třeba... že bych se s tebou rád sešel, až mě pustí."
"A dál?"
"Líbíš se mi, Nikolo."
"Ještě něco jsi mi chtěl?"
"Bál jsem se, že jsem tě ztratil a víc tě nepotkám. Míša, to
je ségra, věří, že každej člověk má svůj osud a v něm přesně
vymezenej počet setkání, náhod, možností, šancí. Chápeš? Nedá
se dvakrát vstoupit do jedny řeky. Představ si, kdybych to
prošvihl! Asi bych se šel utopit."
Zatvářila se značně skepticky. "Kecáš, Viku. Ty nejsi kluk pro
jednu holku. A aby ses kvůli ní vraždil, to teprve ne."
"Boduješ. Vraždit se může jen idiot, ale v tom ostatním mi
křivdíš. Mluvím vážně. Nevěříš mi?"
"Ne."
"Ani maličko?"
"Ne."
"Za zkoušku nic nedáš," přemlouval ji. "Časem se uvidí."
"To právě nevím," řekla zadumaně. "Časem by mohlo být pozdě.
Jak mám vědět, že nelžeš?"
V očích mu blýsklo. Přestože se bránila, věděl, že ji má tam,
kde ji chtěl mít. "Risk je zisk. Niki, vždycky se lhát nedá. A
já jsem ještě nikdy holce neřekl tolik pravdy najednou jako
právě teď!"
94
22./ Michaela
Meteorologové se zase jednou pěkně sekli, na dnešek slibovali
oteplení, odpoledne prý dvaadvacet stupňů! Šarlatáni.
Kvůli konkurzu si na sobě dala záležet. Pečlivě se nalíčila,
už ráno si umyla a vyfoukala vlasy, oblékla si černou koženou
mini, zelené vzorované punčochy a tlustý zelený svetr. Do
vlasů černou mašli. Prima, debilek jak vyšitý.
"Máš rande?" všiml si jí Roman, který připravoval dceři čaj s
medem. Míša nepovažovala za nutné se konkurzem chlubit,
nepočítala s kariérou ve filmu, nechtěla hrát, hodlala se ulít
z písemky, nic víc. Udělá vše, aby ji nevybrali.
Pohodila hlavou. Prý rande! Má tolik kluků a na chození
nikoho. Tenhle fakt s ní otřásl. Copak je odepsaná?! Ne, jenže
ona si chození představuje jinak než ti kluci, co ji zvou na
rande. Do maličké kabelky strčila občanku, hřebí-nek a rtěnku,
víc nepotřebuje. Ani ten přitroublý text, zná ho zpaměti.
Courala se zamlženými ulicemi co noha nohu mine. Všichni někam
spěchají, ona kráčí lážo plážo. Připadala si vytržená z
běžného života, líbilo se jí to, dívala se upachtěným lidičkám
do tváří a litovala je. Sama si zařídí život jinak, bez stresu
a shonu.
Před kulturním střediskem přešlapoval u zábradlí pořádný houf
dívek. Prohlédla si je. Filmaři nemají špatný vkus, usoudila.
Přihrnula se k ní Simona.
"Panebože, já mám trému! Určitě mě nevyberou!"
"Chceš bejt slavná?" zajímalo Michaelu.
"A ne? Hrát ve filmu, holky by praskly závistí! Co já bych za
to dala, třeba se tam jen mihnout, nemusím mít hned hlavní
roli, stačí nějaká maličká, rozumíš, aby mě známí poznali,"
svěřovala se jí. "Ty snad nechceš?"
..Ne," odvětila. Chce dělat jen to, co ji baví. Nechce se
honit za slávou a penězi, přetvařovat se, nutit se. Lituje
95
človíčky, kteří by pro titul a prachy prodali sami sebe.
Lituje i Simonu, která se třese jako sulc na sebemenší štěk.
Náhle se Míše zazdálo, že zahlédla povědomou postavu s tmavými
vlasy na druhé straně silnice.
"Kam letíš? Už je osm!" křičela na ni Simona.
Nedbala. V botách na jehlových podpatcích se jí utíkalo
špatně, nechtěla však kluka ztratit z dohledu. Nastoupil u
květinářství do prvního vozu tramvaje. S vypětím sil doběhla
k poslednímu, divoce oddychovala a lepila se těsně na okno,
aby neprošvihla, kde kluk vystoupí.
"Nejsi tady sama!" obořil se na ni sedící muž, jemuž přejela
po obličeji její kabelka. Chtěla se mu omluvit, když si všimla
těhotné ženy, kymácející se nad ním z druhé strany.
"Ty taky ne." Změnila taktiku, na omluvu zapomněla.
"Cože? Nedovolil jsem ti tykání!"
Nenechala se vytočit. "Já tobě taky ne."
"Tohle je morálka! Co vás v těch školách učí, co?"
"To bys koukal," ušklíbla se. "Bejt tebou, o morálce pomlčím.
Proč tu ženu nepustíte sednout, člověče? Kecnout si na zadek a
hlásat moudra dovede každej křupan."
Pár lidí se zasmálo, někdo se pohoršoval. Nad ní, ne nad ním.
Nevšímala si jich, zahlédla hnědou bundu na výstupním ostrůvku
a na poslední chvíli vyskočila. Bunda plavala í v proudu
šinoucím se po hlavní třídě. Přidala do kroku, aby jí
nezmizel. Konečně zvolnil a vešel do prodejny Barvy laky.
Předstírala, že ji zajímá zboží za výlohou, přičemž *
přemítala, co udělá, až vyjde. Co mu řekne? Že za ním letí
jako pitomá? Že ho zahlédla v neděli v autobuse a jeho oči ji
straší i ve snu?
Rozhodla se zahrát to na náhodu. Když vycházel ze dveří,
hrnula se bezohledně dovnitř. Museli se srazit.
"Promiň," řekla omluvně a zvedla k němu pokorný pol
96
V tu ránu pohasla. Bože, honí přes celé město někoho docela
jiného! Tomuhle bylo o pár pátků víc, samozřejmě jí odpustil a
snažil se o bližší kontakt. Neposlouchala ho, zamířila pryč.
Ztěžka se posadila na první lavičku. Ty krávo, otitulovala se,
jsi úplně pitomá. Konkurs v pytli, omluvenka také. Jak se z
toho ve škole vykroutí, je ve hvězdách!
Najednou měla spoustu volného času. Mlha, která se svou
kvalitou jistě vyrovnala londýnské, se konečně rozplynula, z
protrhaných mraků vykukovalo nesmělé říjnové sluníčko.
Procházela se ulicemi s vygumovanou mozkovnou. Rozhodla se
udělat si svátek ve všední den, dopřát si nějakou radost.
Nejprve zašla do prodejny Megahit a po krátkém výběru si
poručila cédéčko Johna Williamse. Dlouhou část dopoledne
strávila na výstavě obrazů výtvarného sdružení
malířu-amatérů. Účel světí prostředky, pohled na umění v ní
zapudil myšlenky na přelud i vlastní hloupost a hlavně jí
zvedl náladu.
V jednu usoudila, zeje z nejhoršího venku, a š docela pěkným
pocitem se vydala k domovu. Z písemky se ulila, o nic víc
nejde. Večer se skočí rozptýlit na volejbal a bude fit.
Vzpomněla si na slib daný Vikovi, s dobrou vůli vlezla do čtyř
telefonních budek, než našla jednu se zachovalým seznamem, v
němž si vybrala adresu autoservisu nedaleko sídliště.
V opravně se patrně důsledně dodržovala polední pauza. Nejen
že vrátnice zela prázdnotou, ale ani v hale nikoho nenašla.
Rozčililo ji to, takový bordel! Procházela pracovišti, nikdo
by si nevšiml, kdyby něco štípla, kdyby °djela třeba s tímhle
lesklým Audi 100.
Najednou uviděla nohy v botaskách a džínách, které vykukovaly
zpod jednoho vozu. Zaklepala na karosérii: "Haló, je někdo
doma?"
97
Nohy se skrčily a jejich majitel vyjel na lehátku s kolečky.
Michaela prudce zamžikala, protože si nebyla jistá, zda ji
nešálí zrak. Iluze, představy, kouzla a čáry. Náhoda jak v
blbým filmu!
Zpod auta se vynořil hnědooký kluk z autobusu a neméně
překvapeně si ji měřil ze své pozice. Tušila, že musí mít
pěkný výhled, nicméně kluk toho nezneužil, rychle se hrabal na
nohy. "Ahoj," řekl, když se postavil. Poznal ji stoprocentně.
"Ahoj. Nevíš, kde najdu šéfa domu otevřených dveří?"
Pochopil její narážku a usmál se. "Dneska nikde. Je to můj
táta," prozradil. "Já ti pomoct nemůžu?"
"Pokud seženeš součástky na califa, pak jo."
"Ty ho máš?" V očích mu bleskl obdiv.
"Brácha. Teda měl, než ho tuhle v noci zrušil."
"Hodně? Co potřebuje?"
Zaváhala, motorku po havárce neviděla. "Nejspíš všechno.
Soudím podle toho, jak vypadá. Tedy bráška."
Přemýšlel. "Tady není tutově nic, ale dám ti tip. V sobotu
budou odpoledne závody motokár vzadu Na Slalomu. Po nich bývá
burza, mezi nadšenci se sežene leccos."
"Já se v tom nevyznám," zkusila nenápadně nahodit háček.
"Brácha nemůže, leží v nemocnici."
Reagoval tak, jak doufala. "Pomůžu ti," nabídl se. "Zajímá tě
motorismus? Motokáry, obsah sto devadesát kubíků, lítají
stoosmdesátkou v hodině," agitoval se zápalem.
"Ty tam budeš?"
"Jezdím za AMK. Přijď, takovou akci si nenech ujít. Ixtos
sezóna pomalu končí, náhodou se jede krajskej přebor u nás.
Můžu se na tebe těšit? Sejdeme se tam, závody jsou v jednu."
"Uvidím," řekla váhavě, aby si nemyslel, že...
Najednou nebylo o čem mluvit. "Musím jít." Zamířila
98
k východu a on ji šel doprovodit kolem prázdné kukaně
vrátného. "Máte tu pěknej nepořádek," ukázala bradou.
"Co chceš, bez šéfa...," zazubil se.
"Napsal Svatopluk," doplnila ho a oba se zasmáli.
"V sobotu," ujišťoval se, načež si vzpomněl: "Ptej se po
Danovi, zná mě tam každej."
"Michaela," představila se a podala mu ruku. Trochu neobratně
ji uchopil a ještě neobratněji Mísu líbí na tvář.
"Na tykání," dodal s rozpaky.
"Ahoj, Dane." Na posledním úsměvu si dala záležet. Cítila jeho
oči v zádech. Byla pořádný kus od brány autoservisu, když na
ni ještě jednou volal, zeji v sobotu určitě čeká.
Tenhle den nebyl marnej, usoudila s hlubokým uspokojením.
23./ Símovi
Zvonek u dveří se pronikavě rozdrnčel, Roman odhodil dálkový
ovladač na gauč a klokaními skoky pádil do chodby. Nepřál si,
aby hluk vzbudil Romanu, právě když mu usnula při čtení
pohádky. Možná ji víc zmohl Romanův přednes než teplota a
celková malátnost.
"No sláva!" řekla mu na uvítanou Andrea a hrnula se dál jako
velká voda. "Něco na sebe hoď a jedeme."
"Nemůžu," namítl. "Romanka stůně, nikdo jinej není doma."
"Nejsou jí tři, aby chvíli nevydržela sama, ne?" řekla
netrpělivě, plácla sebou do křesla, vyštrachala z kabelky
krabičku marlborek a zapálila si. Labužnicky vydechla kouř,
načež si všimla, zeji pozoruje od dveří. "Nestůj jako sloup,
proboha!" řekla podrážděně. "Stačí, že jsem v neděli
99
musela všechno vyřizovat sama. Tomu chlapíkovi se nabídky jen
hrnou, musíme jednat a ne koukat!"
Místo předpokládaného cvalu se rozvážně usadil proti ní. Než
stačila zaprotestovat, řekl: "Andreo, promejšlel jsem ten tvůj
plán ze všech stran a konečně jsem si jistej..."
"Neříkala jsem ti to?" zvedla oči v sloup. "To to trvalo.
Každej druhej by na tvým místě dávno jednal. Doba přeje
odvážnejm, doma za pecí ještě nikdo nezbohatnul. Do dvou let
máme peněz jako želez, hlupáčku."
V neděli mu vyčetla jeho váhání a otitulovala ho poněkud
tvrdšími výrazy, než je hlupáček. Díval se na ni jakoby cizíma
očima, jiným pohledem. Byla stále tak krásná a dokonalá jako
dřív, skvěle střižené vlasy, maličko šikmé oči, které dodávaly
jejímu obličeji zvláštní orientální půvab, malý nos, plná ústa
a rovnoměrně modelovaná postava. Přemýšlel, jak to, že na ni
nezírá s oddaným okouzlením jako dřív, kdy rostl do závratných
výšek, že právě jemu patří, on ji smí vést kolem pasu a čekat
na ni celé hodiny a milovat se s ní... Milovat se. Hlavně
milovat.
"Co je? Spadl jsi z višně?" všimla si jeho výrazu.
"Andreo, tys mě nepochopila. Nechci dělat pingla a - "
"Jsi paličatý děcko," prskla, vdechla kouř a řekla
chlácho-livě: "Prosím, hlupáčku, budeš teda správce, pingla si
najmeme, do baru si stoupnu já. Postaráš se o zásobování - "
"Nechci se starat o zásobování," přerušil ji.
"Romane," zamračila se. "Nedělej ze sebe moulu. Copak nevidíš
dopředu? Neumíš si spočítat, jaká je to investice?"
Dveře se otevřely a do pokoje nakoukla Romana s horečnatě
lesklýma očima a červenými tvářemi, kterou probudil hluk.
"Romanko! Běž do postýlky, takhle nachladneš," pobídl ji.
"Já tam nechci být sama, táti," zaprosila.
"Počkej chviličku, přijdu," domlouval jí.
100
"Tatínku, pojď hned, prosím!" drkotala v zimnici.
Roman vyskočil a směrem k Andree řekl: "Promiň na moment."
Andrea ztratila trpělivost. "Proboha, nemůžeš ji poslat
pryč?!" rozkřikla se na něho. "Tady jde o otázku další
existence a ty si budeš hrát na hodnýho tatíčka!"
Uchopil dceru do náruče a s naprosto vážnou tváří odpověděl:
"Já si na něho nehraju, chápeš? Nezlob se, ale jet s tebou
nemůžu, vidíš, má horečku a není jí dobře. A taky - "
"To je krámů s harantem. Kdy teda pojedeme?!"
"Kdybys mě nechala domluvit, dozvěděla by ses, že já nikdy.
Nechci dělat pingla ani správce, nechci tam jet, nechci se
stěhovat, brát Romaně tátu, když už nemá mámu, zkrátka a
dobře, ten pitoměj mlejn nechci vůbec."
Zalapala po dechu, konečně ji umlčel. Rozhodnost se jí vrátila
po deseti vteřinách. "To ale znamená konec, hochu," oznámila
mu ledově.
Pokrčil rameny.
Prudce típla zbytek cigarety, vstala, popadla kabelku a u
dveří se naposledy otočila: "Víc mi k tomu neřekneš?"
"Musíš si najít jinýho hlupáčka, Andreo."
"Toho budeš litovat ty, ne já!" prskla a třískla dveřmi.
Romančiny ruce se mu ovinuly kolem krku. "Ta teta nebyla
hodná, viď?"
"Ne," souhlasil s ní a podivil se, jak zůstal po rozchodu
klidný, dokonce jako by se mu ulevilo! "Rychle do pelechu!"
"Přečteš mi pohádku, táti? Táti, prosím, táti..."
"Mám nápad, Romanko. Zavoláme jiný tetě, hodnější, aby ti
přišla přečíst pohádku, co říkáš?"
"Marcele?" dovtípila se malá a nadšeně kývla. "Prima!"
Vrhl se na telefon, štěstí mu přálo, zastihl Marcelu doma a po
troše koktání apeloval na svědomí zdravotní sestry, Tománka je
nemocná a potřebuje kvalifikovanou péči...
101
Marcela se smála, nicméně přišla a po hodině sejí podařilo
nemožné: teplota klesla a malá usnula podruhé.
Roman uvařil kafe, sedli si s ním do obýváku, chvíli plácali o
všem a o ničem, načež přiznal: "Nejen Romana potřebovala
pomoc. Díky, Marcelo."
"Za co?" nechápala.
"No... že jsi," řekl rozpačitě. A pak se políbili.
Tak je zastihla matka s Monikou a Mísou, které se právě
vrátily z návštěvy v nemocnici, vůbec je neslyšeli vejít do
bytu. Byl z toho malý trapas, velké překvapení, nové
představování a hlavně hodně veselí, přinejmenším Michaela se
bratrovými rozpaky výborně bavila.
"Ta před ní byla hezčí," řekla Monika v pokojíku.
Michaela ji vyvedla z omylu. "No jo, děvenko, jenže ty
posuzuješ krásu venkovní."
Monika pokrčila rameny. Neměla náladu pouštět se do
filozofických sporů. Už třetí den procourala po městě,
jednoduše se neodvážila jít do školy. Co si počne zítra?!
Copak může chodit do smrti za školu? Uvědomila si, jak velkého
přestupku proti řádu obchodní akademie se dopouští, a bála se
toho.
Michaelu na rozdíl od sestry těšil život, nemohla se dočkat
soboty, překypovala energií a aktivitou. Podle všeho jsou
dvojčata spojená pupeční šňůrou i po více než sedmnácti
letech, protože v nemocnici bráchu nepoznávala. Sršel vtipem i
optimismem, spřádal růžové plány do budoucna a náladu mu
nemohla zkazit ani zlomená ruka, která už v sádrovém obvazu
nebolela, ani sešité čelo, tím méně matčiny řeči. I ta se dnes
překonávala, téměř nic mu nevyčítala.
"Mončo, tebe něco štve? Co je s tebou?" řekla Michaela sdílně.
"Nic!" odsekla sestra a zadívala se na svůj obraz v zrcadle.
102
Obrýlené stvoření s pršákem posetým pihami. Kdepak hvězda,
tuctovka, buchta, navíc podle Martina ubohá, za-mindrákovaná,
zakomplexovaná osoba. Jak by se mohla svěřit Míše s vizáží
princezny Zlatovlásky?
Ta ji upřeně pozorovala a nečekaně řekla: "Tak proč se sebou
něco neuděláš?"
Monika sebou trhla. "A co asi?!"
"Jestli tvoje puberťácký výkyvy nálady závisí na zrcadle, dalo
by se tomu odpomoct, ne?"
"Jak, ty chytrá?! Jsem škaredá, nejošklivější ve třídě!"
"Přeháníš," zasmála se pobaveně. "Například ta tvoje kamarádka
je mnohem horší."
"Myslíš Kamilu?" Monika se naježila záští. "Jsi vedle. Divila
by ses, jaký má úspěchy."
"Tobě patrně nedošlo, že úspěchy jsou z devadesáti procent
podmíněny něčím docela jiným, než je krása. Vzhled dělá hodně,
ale zdaleka ne všechno. Mnohem víc záleží na chování, na tvým
image, na duši. Pokud tě žere vizáž, zkus se namalovat, změnit
účes. Nepřerušuj mě, zvedne ti to sebevědomí."
Chtěla odmítnout, ale pak usoudila, že něco na sestřině řeči
být může. Nechala se od Míši téměř profesionálně nalíčit,
vytrhat přebytečné obočí pinzetou a nůžkami zušlechtit účes.
Je fakt, že ofina na debilka a vlasy jak vodník nedělají z
člověka vampa, aspoň ne v necelých šestnácti.
"Máš hrozně jemný vlasy. Trochu řídký, neškleb se, to se dá
zkamuflovat kupříkladu trvalou. Na druhou stranu jsi čistá
blondýnka, víc než my ostatní, v tom je tvé plus. Zkus Pro
začátek copánky a uvidíš."
Poslechla, a když si je večer rozpletla, nevěřícně hleděla na
holku v zrcadle. Prokoukla doopravdy, anebo v ní sesuny řeči
vyvolaly pocit sebedůvěry?
103
"Ty už taky začínáš blbnout?" vzdychla máma.
Nedala se tím odradit. Vypadá takhle starší, vůbec ne
dětinská, dokonce trochu přitažlivá a málem zajímavá...
Michaela si napsala úkol z angličtiny, kam dobrovolně každé
čtvrteční odpoledne dochází, vypočítala matiku, našpr-tala se
několik nových italských slovíček, moře - il maře, slunce - il
sole, pláž - la spiaggia, přítel -1 amico, milenec
- 1 amante, polibek - il bacio, milovat - amare, zamilovat se
- innamorare, slovesa vyčasovala ve všech osobách i časech a
procvičila v různých větách, odmítla civět na televizní
inscenaci pro mládež, která ji lákala asi jako dušená mrkev,
kterou k smrti nerada. Všechny tyhle poučné hry s hlubokým
podtextem ji pobuřují, připadají jí vylhané a vyumělkované.
Dělají z nás debilky! Vlezla si do postele s Egypťanem
Sinuhetem a záhy pro ni přestal okolní svět existovat.
Monika si k televizoru sedla ráda. Snad na chvíli zapomene na
těžké dilema - jít do školy, či nejít? Hamlet měl rozhodování
lehčí!
Přetrpěla celou hru, vydržela i aktuality ze světa, ač ji
politické dění za mák nezajímalo, zůstala i na mimořádnou
relaci, v níž žádal jakýsi major občany o pomoc při pátrání
všeho druhu. Tohle ji zaujalo, se zájmem sledovala popis
vraha, který v Praze zneužil a uškrtil dvě dvanáctileté
dívenky, podívala se na fotografii mrtvé ženy, jejíž zohavené
tělo našel houbař v lese pod hromadou chvojí u obce Hladová,
politovala rodiče pětiletého chlapečka, jenž se jim ztratil.
Nakonec major ukázal fotografii vybouraného červeného vozu
Fiat Panda, který spočíval na boku ve strouze, a řekl, že
neznámý pachatel vozidlo odcizil v neděli v Břeclavi a ještě
týž večer s ním havaroval. Policie má podezření, že v
souvislosti s tím byl spáchán v Břeclavi závažný trestný čin.
Pokud někdo z diváků zná
104
podrobnosti k uvedeným případům, nechť to sdělí policistům v
Praze či kdekoliv ve svém bydlišti. Polkla. Tohle nečekala ani
ve snu! Co má dělat?!
24./ Monika
Trápení s Martinem a Kamilou náhle pozbylo důležitosti,
připadalo jí směšné. Dnes nemohla jít do školy z jiného
důvodu. Procházela se městem s hlavou plnou zmatku, dokonce ji
neutěšil ani fakt, že se po ní několik kluků podívalo, což se
jindy nestávalo. Ráno se namalovala, copánky držely tvar
jemných vlasů i přes noc, Monika však na svůj vzhled snad
poprvé od třinácti let, kdy jí začalo záležet na tom, jak
vypadá, nemyslela.
Neměla by zvednout sluchátko v některé telefonní budce a říct,
co ví? Pak od nápadu upustila. Co vlastně ví? Auto řídil hezký
vlasatý kluk v džínách a čelence. Neví, jak se jmenoval,
zapletla by se do vyšetřování, vyslýchali by ji, vyptávali se.
Představila si tu ostudu doma i ve škole, musela by s barvou
ven, prozradit jim důvod výletu do Chvá-lovic. Jakmile si
spočítala pro a proti, mlčení zvítězilo nad svědomím naprosto
jasně. A pak... příčilo se jí žalovat na tak hezkého kluka.
Kluka, který ji jako první v dosavadním životě vedl celou
cestu za ruku. Krásně se na ni usmál! Možná mu nepřipadala
ošklivá...
Lámala si hlavu, co se skrývá za slovy v souvislosti s krádeží
byl spáchán závažný trestný čin. Jestli auto štípl, je to sice
ohavné, ale pokud provedl něco víc... Možná kryje vraha?!
Nesmysl, okřikla se. ON by nevraždil.
Kdyby se mohla někomu svěřit, poradit se, co má dělat. Jenže
komu? Mámě každopádně ne, ještě jí nezapomněla, jak ji v
neděli napadla svým obviněním z tátova odchodu.
105
Neomluvila se jí, přestože si už tolik jistá svou pravdou
nebyla. Mámě se nesvěřovala nikdy. Míše také ne, vysmála by se
jí. Bráchové jsou kluci a kamarádku žádnou nemá. A táta? Její
táta, se kterým si rozuměla nejvíc na celém světě?
Zaváhala. V pondělí ji rozzlobil nezájmem a spěchem, ale to
neznamená, že ho hned zatratí. Tehdy o nic nešlo.
Přetrpěla čas do tří hodin a teprve potom se vydala hledat dům
podle adresy, kterou jí sdělil v cukrárně. Prý kdyby něco
potřebovala... Dnes potřebuje poradit, ulevit si. Nedá se nic
dělat, musí překonat svou averzi vůči té štětce, kvůli níž se
vybodl na rodinu. S tlukoucím srdcem zazvonila u dveří s
číslem 215 nad kanceláří předprodeje vstupenek.
Otevřel jí osobně. "Moniko?" podivil se upřímně. "Kde se tady
bereš? Stalo se něco doma?"
Při slově doma zadoufala. Necítí se doma v tomhle ponurém
hnusném začouzeném činžáku v neméně odpudivé ulici. Zároveň jí
neušlo, že se ohlédl zpátky do bytu. Bojí se snad?!
"Musím s tebou mluvit," řekla na rovinu.
"Hned?" znejistěl. "Sejdeme se třeba zítra v cukrárně..."
Nehodlala si nechat vzít jedinečnou příležitost. "Táti, musím
s tebou mluvit dneska."
Vycítil naléhání v jejím hlase a s povzdechem ji pozval
dovnitř. Spořádaně si vyzula boty. Z prosklených dveří
vykoukla dlouhovlasá žena, spíš dívka, a za ní malé dítě. Na
Moničin pozdrav neodpověděla, chladně si ji změřila a obrátila
se na tátu. "Co tu chce?"
"Olinko, tohle je Monika, dcera," vysvětlil málem bázlivě a
rychle Moniku postrkoval do druhých dveří. V honosném
obývacím pokoji jí nabídl křeslo. "Co si dáš? Limču, nebo
čaj?"
106
"Nic," odmítla. "Nebudu tě zdržovat, potřebuju jenom poradit,
co mám dělat. Nechoď nikam, táti!"
"Přinesu ti colu, tu máš přece ráda," usmál se. Něco si přece
jen zapamatoval, pomyslela si trpce. Z kuchyně zaslechla
Olinčin podrážděný hlas: "Co chce?"
"Nevím, je to dcera, měj strpení," konejšil ji.
"Chceš mi říct, že za tebou budou tvoje děti lézt až sem?
Nezbláznil ses? Přišla pro prachy, chce z tebe tahat peníze,
co? Snad ses se starou domluvil na alimentech..."
"Olinko, tiše, uslyší nás," šeptal táta polohlasně.
Monika zrudla jako krocan. Prudce vstala, v chodbě popadla
boty a vykradla se z bytu. Na kuchyňské dveře, za kterými
Olinka peskovala neposlušného milence, vyplázla jazyk.
Seběhla z patra do přízemí a pouze vědomí, že má namalované
oči, ji přimělo k tomu, aby se nerozplakala. Táta je ubožák.
Slaboch. Cukruje na takovou štěknu, fuj. Bože, táta, její
táta, ten senzační chlap skáče podle pískání té fúrie.
Potřebovala přijít na jiné myšlenky, zamířila proto do
obchodního domu na nároží dvou hlavních tříd. Dřív ji bavilo
chodit a prohlížet si zboží, které si nikdy nekoupí. Rozepnula
si knoflík u košile, měla pocit, že se zadusí. Nastoupila s
davem lidí na pohyblivé schody. Baba před ní příšerně voněla
lacinou kolínskou. Zvedla oči k druhému eskalátoru jedoucímu
směrem dolů. A ztuhla.
Ten kluk s červeným šátkem převázaným přes čelo... Poznala ho
okamžitě, přestože místo v džínách vězel v ko-zeném oblečení s
mnoha řetězy a ozdobnými cvočky.
Vyměnili si krátký pohled plný překvapení.
Najednou ztratila zájem procházet se po obchodním do-"té.
Chvíli neurčitě přešlapovala na místě, načež sjela dolů.
107
Bude už dávno pryč, jistě ví, že ho hledají. Monika je svědek!
Stál však před hlavním vchodem s cigaretou v puse. Vypadalo
to, že na ni čeká. "Ahoj," pozdravil ji suverénně.
"Ahoj," vypotila ze sebe.
"Máš čas? Mužem někam zajít," navrhl a ona proti své vůli
přikývla. První kluk, který ji pozval! Navíc tak hezký kluk!!
Kráčeli vedle sebe a Monice nijak nevadilo, že se po nich
dívají. Svým ohozem poutal pozornost.
"Třeba sem?" ukázal na lítačky do restaurace U Královny.
Nechala se omámeně zavést k volnému stolku pro dva. Kluk se
pozdravil s několika hosty. Asi je oblíbený, usoudila.
"Dáš si pivo?"
"Ne," vzmohla se na odpor. "Nechutná mi. Je hořký."
"Jednou vodku a jednu dvanáctku," objednal tedy.
V životě alkohol nepila! Při pohledu na panáka čiré tekutiny
jí bylo všelijak. Kluk do sebe vyklopil půllitr naráz, hluboce
si oddychl a poručil si další.
"Ani jsem si v autě nevšiml, jak jsi pěkná," řekl potom.
Neskonale ji potěšil, nicméně musela změnit téma: "To auto
bylo bráchovo?"
"Jo," střelil po ní pohledem. "Jenže ten vůl nevěděl, že si ho
beru, a ohlásil krádež. Neřekl jsem mu, kdo ho rozsekal,
nejsem idiot. Někdo podobnou pandou přejel děcko a ujel. Já to
nebyl, tak proč bych se do toho měl namáčet? Doufám, že jsi
nikomu nic nevykecala."
"Ne!" ujistila ho s obrovskou úlevou. Jak je všechno
jednoduché! A ona málem... "Vůbec tě neznám."
"Škoda, ne?"
"Že jsem nic neřekla?"
"Že se neznáme," vysvětlil. "Máme nejvyšší čas se poznat. A
pij, proč sedíš na suchu? Chceš mě urazit? No proto!"
Překonala veškeré zábrany a kopla do sebe vodku. Kluk
108
se upřímně zasmál, když viděl, jak se otřásá odporem, a mávl
na číšníka, aby jim přinesl rovnou dvě. Marně se bránila,
umlčel ji slovy: "Na seznámení. Já jsem Vil."
"Monika," představila se. "Vil jako Viliam?"
"Ne. Vil jako Vilém. Pro přátele," přiťukl si s ní. Vypila
skleničku na jedno nadýchnutí a ani se nestačila zakřenit,
protože se k ní nahnul přes stůl, až shodil vázu se
slaměn-kami, a políbil ji na tykání. Zastavil se jí dech.
Políbil ji doopravdy, žádná školácká pusa!
Pak mrkl na hodinky. "Do hajzlu, musím letět. Moniko, zajdi v
sobotu večer do knajpy pod zámkem. Víš, kde to je? Do Zámecký,
takovej skvělej pajzl. Budu tě čekat."
Dívala se, jak platí účet, a společně vyšli ven. Dvojitá vodka
v ní vyvolala příjemně lehký pocit bezstarostnosti.
"Pozejtří večer," připomněl jí, načež ji objal a políbil
podruhé.
Stála ještě dlouho na místě a nevěřícně zírala. Město se jí
vůbec nezdálo šedivé a ztracené, když v něm žije tolik lidí!
Stačí se jen potkat s tím pravým. Ona potkala Vila. Viléma.
Krásného kluka, co ji dvakrát políbil jazykem.
Olízla si rty. Ještě před chviličkou ji svíral... Martin je
proti Vilémovi takhle maličký, jako blecha, úplný parazit.
Nech si ho, Kamilo, klídek, Monika ti o něj nestojí. Má mnohem
lepšího! Zítra může jít do školy. V duchu přemýšlela, jakou
výmluvu si připraví na sobotní večer.
25./ Roman
yl použité nádobí po večeři. S pohvizdováním zamířil ~°
koupelny. Ve dveřích se srazil s Vikem, kterého odpore
propustili do domácího ošetřování. Velkou část dne
109
strávil samozřejmě mimo dům, na kurtech a taky... Romanův
spokojený výraz ho rozčilil: "Uhni," zavrčel.
"Nerváku," vysmál se mu. "Poslyš, nechtěl jsi zůstat v
nemocnici? Mají tam pěkný sestřičky, co?"
Vik se nenamáhal s odpovědí, místo toho raději pomohl Romance
vymodelovat z kaštanů několik zvířátek.
Roman se oholil, vycházkově oblékl a zahalil koupelnu do
oblaku pánské vůně. Prohlížel se v zrcadle tak důkladně, až
Michaela, která ho tam překvapila, vyprskla smíchy.
"Vypadáš dobře," zubila se. "Kdy budeš mít pohřeb?"
"Bledá závist," nenechal se vyprovokovat. "Vidíš před sebou
prototyp úspěšnýho mladýho muže, sestřičko."
"Když si zastrčíš košili, co ti vzadu vylézá z džin, budeš
ještě navíc fešák," poradila mu potutelně.
S převahou nacpal podolek do kalhot, rukama si pročísl vlasy a
s lehkým prozpěvováním zamířil k telefonu, aby vytočil pět
čísel. "Dva, tři, nula, jedna, jedna," předříkával si.
V ložnici zaharašily rozsypané kaštany, jak Vik prudce vylétl,
několika přískoky vběhl do chodby a prstem na vidlici
přerušil hovor.
"Nepřeskočilo ti?" zeptal se ho Roman užasle.
"Cos točil?!"
"Dvě stě třicet jedenáct. Proč?"
"Takhle to je!" Vik se hrdě otočil a za sekundu za ním s
třísknutím zapadly dveře pokoje.
"Chápeš ho?" otočil se Roman na Mísu.
Pokrčila rameny. "Třeba ji zná...," hádala.
"Proboha! Jen to ne!" zděsil se opravdově. Zaváhal. "Musím se
jí zeptat osobně." Zavěsil sluchátko, rozloučil se s Romankou,
popadl bundu a utíkal až na Bídu poklusem.
Teprve před starší vilou utopenou v hromadách shrabaného
listí se zarazil. Marceliny rodiče nezná, neví, jak by se jim
měl představit, jestli jsou podobní Andreiným, tě
110
noha. Zkusil zapískat. Jako puberťák! V tmavé zahradě si
připadal hloupě. Třeba Marcelu zhypnotizuje pohledem do jejího
okna, zadoufal, a ona se podívá ven. Po chvíli soustředění s
lítostí uznal, že tenhle dar postrádá.
Písek na cestičce příšerně vrzal, násobil zvuk jeho kroků.
Znovu se podíval do prvního patra. Kdyby se vyšvihl na stříšku
arkýře, stačilo by přešplhat asi dva metry po římse a
přeskočit nízké zábradlí na balkoně. Dlouho nepřemýšlel a
náhlý nápad proměnil ve skutečnost.
Se zatajeným dechem nakoukl do osvětlených dveří. Pokoj však
zel prázdnotou. Zkusil stisknout kliku. Povolila. Vysoký
koberec tlumil veškerý zvuk a otočné křeslo, do kterého zapadl
jak do mechu, bylo pohodlné. Marcela bude zírat! Když zaslechl
z chodby bytu kroky, dokonce se s křeslem otočil, aby ji
překvapil ještě víc.
Dokonale skryt za vysokým opěradlem chvíli vyčkával. Slyšel,
jak Marcela štrachá ve skříni, potom smrká a pouští si
magnetofon. Do hudby skupiny Shalom zavrzala péra gauče.
Přišla jeho chvíle. Teď. S pusou od ucha k uchu otočil celým
křeslem, aby se dostal do jejího zorného úhlu. Tma-vovlasá
dívka prudce vyskočila a užuž nabírala dech k poplašenému
výkřiku. Romanovi k němu také moc nechybělo. "Počkej!"
zarazil ji. "Neboj se. Chtěl jsem překvapit Marcelu... Ty jsi
sestra, viď?"
Zhluboka si oddechla a s neskrývanou úlevou se skácela zpátky
na pohovku. Uvědomila si, zeje jen v tričku a kalhotkách,
načež skrčila nohy pod sebe. Vzpomněla si, kde ho viděla. No
jistě, sestřin nový objev!
"Mám z tebe šok," přiznala. "Chybí ti jen maska a upíří zuby.
Marcela má pokoj vedle."
Znovu se omlouval. Měla červené oči a popotahovala. "První
dveře vlevo," vypakovala ho.
111
Musel se pousmát. Vyvádí vylomeniny jak malej kluk, fakticky.
Vyšel na chodbu a sahal na kliku dveří vedlejšího pokoje, když
se za ním ozvalo: "Haló, mladíku!"
Toporně se otočil po hlase a hleděl na statného muže s kulatým
bříškem. "Dobrý den. Marcela je doma?"
Situace vyzněla tak komicky, až se pán domu zakuckal.
"Poslyšte, kde se tady berete? Střídáte obě moje dcery?"
"Ne, jistěže ne," vykoktal a z rozpaků by si mohl postavit
boudu. "Přišel jsem za Marcelou. Spletl jsem se."
Pomohla mu právě jmenovaná, zaslechla povědomý hlas a
otevřela. Nevěděla, co se děje, nicméně zachytila Romanovo SOS
a už je představovala: "Tohle je Roman, táti. Romane, můj
taťulda."
"To mi došlo," přiznal se. "Dobrý den. Roman Šíma."
"Moc mě těší." Pan Horn skutečně vypadal nejen pobaveně, ale
i potěšené. "A Romane, příště radši dveřmi."
Marcela v pokoji vybuchla smíchy. "Kudy jsi přišel?!"
"Ani se neptej," utřel si zpocené čelo. Vyprávěl jí události
posledních minut a ona se mohla potrhat.
"Našich se bát nemusíš," ujistila ho. "U nás můžeš zazvonit
kdykoliv. Vědí o tobě. Všechno."
Zvážněl. "Co - všechno?"
"Všechno, co o tobě vím já," upřesnila. "Netvař se tak
vyděšeně. Maminka je slepá, Romane. Přišla o zrak při nehodě
před deseti lety. U nás se všechno říká, rozumíš, je slepá,
ale ne hluchá. Dívá se hmatem a svět kolem sebe vnímá sluchem.
Jinak by se s tím nevyrovnala, cítila by se vyřazená. Ségra se
nesvěřuje, je hrdá á uzavřená, ale my s taťkou nemáme
tajnosti."
"Připadala mi ubrečená," vzpomněl si.
"Možná. Chodí s nějakým klukem, víc nevím, ale asi to nemá
jednoduchý. Bulí celý odpoledne a neřekne ani slovo.
"Ty, Marcelo?" Zaváhal. "Vaši vědí i o Romaně?"
112
"O Romance jsem jim vyprávěla ze všeho nejdřív," usmála se.
"Ten zážitek ze zoo byl tutovej, fakt. Proč se tak díváš? Mít
dítě z prvního manželství není tělesná vada ani ostuda, ne?
Líbí se mi, jak moc ji máš rád. Chtěla bych mít kupu dětí a
všem udělat krásnej a bezpečnej domov. Vztahy mezi lidmi jsou
nejdůležitější. Pokud se mohou jeden o druhého opřít, cítit
jistotu a zázemí, třeba jako se spoléhá maminka na tátu, pak
nějaké děti navíc nemohou vadit."
Zamyšleně ji pozoroval. "Soudíš lidi podle spolehlivosti?
"Ano. To mi připadá hlavní," přiznala.
"A jak se ti v tomhle světle jevím já?"
Podívala se mu do očí. "Znám tě hrozně málo, Romane, ale...
řekla bych, že ano."
Uznání ho potěšilo. "Natolik, abych tě směl políbit?"
Přikývla očima, ale Roman souhlas viděl. Vyčetl ho z jejího
postoje. A hlavně ho využil. A ne jednou!
26./ Viktor
Celý den neměl náladu a rozhovor s Romanem mu vyloženě dodal.
Vik by nejradši vraždil! Ještě se mu nestalo, aby... Mohl by
vyrazit za klukama z oddílu do Galaxie, nějaká ochotná děvenka
se najde vždycky, nebude se muset namáhat ani shazovat!
Nechápal se. Nechtělo se mu. Navzdory své společenské povaze
prudce zatoužil po kousku soukromí, což byl v malém bytě
neřešitelný problém. V kuchyni hospodařila toatka, Monika
civěla v obýváku na televizi, ložnici obý-Vala Romanka se
svými kaštanovými zrůdami, v pokojíku ležela Míša na koberci,
ruce rozpažené do kříže a se zavřenýma očima poslouchala
zvláštní hudbu.
113
"Proboha, co tu blbneš?" zavrčel nevrle. "Dala ses na vážnou
muziku nebo co?" Ještě nedořekl a bylo mu jasné, že šlápl
vedle. Ta hudba byla všechno, jen ne vážná, ovšem taky ne
rocková. Zněly v ní žestě a smyčce i trubky a bubny, něco mu
vzdáleně připomínala. Zkrátka, byla divná, usoudil.
"Viku, nepřišlo ti někdy, zeje člověk strašně nedokona-lej a v
poměru k vesmíru zanedbatelnej piditvor?" položila mu záludnou
otázku. "Můžeš mi vysvětlit, proč lidi..."
"Ne, jen ne filozofii!" přerušil ji rychle.
Poznal, že se v úvahách blíží k rovině, v níž se pohybovat
nechtěl. Neměl náladu dumat nad smyslem života a budoucností
lidstva.
"Máš blbou náladu a asi myslíš, že se proto zboří svět. Vidíš
jen sebe, ten svůj nepatrnej ubohej problém."
"Míso!" okřikl ji. "Mám k tý náladě mnohem pádnější důvody!"
"Ty bych ráda znala," pravila s převahou. "Nechala tě holka,
co jinýho. Fakticky, problém na úrovni."
Prudce se posadil a zle si ji změřil. Dobrý pocit vyvolaný tou
skvělou muzikou odvál vztek. "Tomu nerozumíš!"
"Ach tak," zazubila se. "My, blbci z učiliště..."
Zatnul zuby. "Tak jsem to nemyslel," odsekl. Věděl, že v
sestře přetrvává mindrák z vyhazovu i po dvou letech.
"Podívej, když chodím s holkou, tak si myslím, že bych i u ní
měl bejt na prvním místě, ne? Udělat si na mě čas je její
povinnost!"
Podívala se na něho s nepochopením. "Povinnost? Promiň* Viku,
ale jestli si pleteš chození s povinností, tě pic."
"Nikdy mi žádná košem nedala! Přej nemůže na rande, protože
musí pomoct tátovi na zahradě. Kecy!"
"Proč kecy?"
114
Sekl po sestře ostrým pohledem. "Rande by měla mít na prvním
místě, pak teprve to ostatní, ne?"
"Rande s tebou," uchichtla se pobaveně. "Ty si fandíš,
frajere. Hele, něco ti řeknu. S klukem jako ty bych vůbec
nechodila. Seš sobec. Ona má třeba tu stupnici maličko jinou
než ty, na prvním místě povinnosti a pak láska. Třeba na
rozdíl od tebe musí doma pomáhat, víš?"
"Nech si ty svoje rozbory, jo!" urazil se. "A v tomhle případě
seš vedle. Neudělala si na mě čas, protože chodí s Romanem.
Volal jí."
"Cože? Jak se ten tvůj objev jmenuje?"
"Nikola."
Michaela se rozesmála. "Viku, seš blbej, jak daleko vidíš.
Nejsme jediní sourozenci na světě!"
Zapálilo mu ve vteřině, popadl bundu, v chodbě botasky a bral
schody po třech. Večer jezdí autobusy městské dopravy mizerně,
skočil raději do sousedního vchodu k Petrovi, aby ho požádal o
odvoz.
"Mám návštěvu," vykrucoval se. "Tereza si dala říct..."
"Tereza z oddílu?!" uchichtl se. "Ošklivější už neznáš?"
Petr pohodil rameny. Holky se na něho nelepí jako na Vika, co
mu bude vykládat! Raději souhlasil. Teprve když se oba usadili
do fiatka, odpověděl: "Ona je docela... hezká. Svým způsobem."
"Jo, jestli ti imponuje předkus," smál se mu.
"Nemá v hlavě vykradeno, jak mívají tvoje krásky," odsekl.
Vik se pousmál a myslel si své. Všechny jeho holky měly jedno
společné - musely být pěkné. O nic víc se nezajímal. Petr si
náhrdelník nepořizuje, co by na něj asi věšel!
"Radši na mě počkej," požádal kamaráda u plotu nad Cestičkou
svažující se zahradou ke staré vilce. Seběhl k do-
115
movním dveřím a rázně zazvonil. Otevřel mu asi padesátiletý
muž v županu, podle všeho pan Horn. Vik mu vyzývavý pohled
opětoval, vycítil, že přichází nevhod. Nikolinu otci se
skutečně nezdál, tím spíš, když si vlasatého kluka v dží-nách
na kolenou roztrhaných a kožené bundě navlečené na nahém těle
představil ve společnosti mladší dcery. Dobrý dojem na něho
neučinilo ani Vikovo chování. "Dobrej. Zavolejte mi Nikolu,"
řekl. "Ať pohne."
Její otec ho však převezl. "Račte dál, mladíku. Mám rád dceru
pod dohledem. Nebo se bojíte?"
Vikovi se rychle vrátilo sebevědomí: "Já? A čeho?"
Horn ho zavedl do patra a ukázal na dveře. "Prosím."
Bez zaklepání vstoupil, aby se zbavil jeho pohledu. Dědek
vlezlá, usoudil. Nikola seděla ve vysokém křesle zády ke
dveřím. Jeho příchodu si nevšimla, pokojem zněla známá skladba
Bon soir, mademoisselle Paris. Přistoupil k malému magnetofonu
a přístroj vypnul. "Shalom se mi nelíbí," řekl užaslé Nikole.
Všiml si, že má uplakané oči, a nálada se mu hned zlepšila.
Tohle ji snad odnaučí dávat mu košem!
"Kde se tu bereš?!" vzpamatovala se, odskočila ke skříni a
rychle si natáhla sukni. "Co chceš?"
Rozhodl se být milý. "Omluvit se ti. Jsem vůl, Niki."
Chtěla si hrát na uraženou, ale nedařilo se jí držet
nepřístupnou masku, tím spíš, když si před ní dřepl a hleděl
jí do očí. Je jiný než kluci, které znala. Zvyklý na úspěch.
Pohladil ji po vlasech. Protože se nehýbala, odvážil se víc.
Objal ji a krátce políbil. Zkusmo, co tomu bude říkat.
Nebránila se.
"Jsi lump, Viku," řekla posléze a opřela si hlavu o jeho
rameno. "A já pitomá nána."
"Přeháníš," zasmál se. "Musím jít, venku čeká kámoš. Niki,
zajdi zítra na kurty, budu tam."
116
Chtěla namítnout, že v neděli se musí podívat na učení, když
dnes kvůli práci na zahradě nemohla, ale raději mlčela. Podívá
se na něj večer, nemůže kazit usmíření.
"Představím tě našim," navrhla.
"Ses zbláznila, ne?"
"Proč?" zarazila se. "Chtějí znát všechny mé přátele..."
"Mě vynech, Niki," rozmlouval jí ten nápad. "Nemám nejmenší
chuť dělat ze sebe blbánka. Ještě se nebereme," zažertoval.
Nenaléhala, ale jeho přístup ji zmátl. Na chodbě potkali
Romana s Marcelou, představila ho tedy sestře.
"My dva se seznamovat nemusíme," prohlásil Roman užasle.
"Známe se. Bohužel dost dlouho. Nevěřím vlastním očím!" Divil
se tomu ještě v setmělé zahradě. "Ty chodíš sNikolou?"
"Vypadá to tak," usmál se Vik spokojeně. "Nelíbí se ti?"
"Je krásná, o to nejde. Jen... je mi jí líto."
"Dovol!" zatvářil se dotčeně. "Nechápu důvod."
"Ostatní pouštíš k vodě?" odpověděl Roman otázkou. "Chceš bejt
věrnej? Na jak dlouho?"
Vik se po něm ohnal zasádrovanou paží, ve které ho píchlo, až
se mu zajiskřilo před očima a musel se chytit plotu.
Roman se pro něho vrátil. "Je ti něco? Výčitky svědomí?"
"Jsem dobrej," vzchopil se.
"Víku, už kvůli Marcele, Nikolaje slušná a hodná holka."
"Jo, bude skvělá," zazubil se. "Jen co si ji vycvičím."
27./ Michaela
Z nudy dokonce pomáhala matce a Monice s vařením, ale
I
spálila cibulku, byla z kuchyně vykázána.
117
Zkoušela si číst, jenomže romány, které ji zajímaly, už
přečetla a včera si zapomněla dojít do knihovny pro novou
duševní stravu. Sáhla do Moničiny knihovničky a u jednoho
sešitového vydání se skutečně pobavila. Kateřina, zvaná Kim,
se na prázdninách u babičky zamilovala do bohatého doktora,
který byl zasnoubený. Dokonce se vetřela i na jejich zásnubní
maškarní ples, převlečená k nepoznání, povedlo se jí tančit s
ním a zaujmout ho natolik, že se o půlnoci k ženitbě
nevyjádřil. Když dospěla k místu, v němž se ukázalo, že Petr
nemá doktorát z medicíny, nýbrž je profesorem - a ejhle,
právě třídním milé divošky, zalykala se smíchy. Nepotřebovala
číst dál, aby se dozvěděla, jak kniha dopadne. No jistě, Kim
zanechala gymnázia, neb pro dívku neni potřebná maturita, když
ji čekají povinnosti manželky a matky.
Zašklebila se. Možná v době Kimina mládí v roce raz dva!
Dneska je situace podstatně jiná a Míša by se v tomhle směru
nejradši neviděla.
V televizi opakovali úchvatný americký seriál pro mládež, o
němž se ve škole často diskutovalo a na kterém ji uchvátil
leda představitel hlavní role, fešák Luke Pery, načež se ho za
deset minut nabažila a televizi vypnula. Asi je dobře, že
konkurz zmeškala. Co kdyby musela hrát v něčem podobném!
Pustila si asi popadesáté cédéčko a raději nalistovala
učebnici pro samouky. Když je třeba ukrátit si dlouhou chvíli,
pak něčím pořádným, co ji ke všemu baví. Například překladem:
L Italia si estende su una penisola. II Po attraversa la
pianura padaná. L Etna si trova nell isola di Sicilia...
Hned po obědě se nalíčila a s výběrem oblečení si dala
tentokrát záležet. Nesmí být každopádně konfekční! Rozhodla
se pro bílou košili s červenými proužky dobře o tři
118
čísla větší, černou koženou mini a černé pučochy, k tomu všemu
červené kotníkové boty, které si zavázala jednou tkaničkou
oslnivě bílou a druhou černou. Bundu nepotřebuje, dneska je
venku opravdu krásné, téměř letní počasí. A amulety, jistě.
"No ty vypadáš," usoudila máma. "Jsi jak strašák!"
Nemínila rozebírat odlišné názory na oblékání, reagovala
nevzrušeným úsměvem a raději zmizela. Do areálu
motoristických sportů se dostala poměrně snadno, už zdálky
slyšela hřmění motorů, připomínající ve zmenšené míře závody F
1. Pořadatelé z ni vymámili dvacku. Hrůza, s bídou jí zbude
na colu. Proplétala se davem diváků a nevěděla, kam má
vlastně jít. Přece nezamíří pod téměř holé kaštany k depu,
připadala by si nemožně, kdyby se tam vetřela a civěla na Dana
jako telátko. Pozval ji na závody, ne na rande. Uvidíme, možná
se z toho časem něco vyklube, možná taky ne. Uměla stát nohama
na zemi.
Nakonec, Dan o závodech mluvil jako o velké události, ať z
nich tedy něco vidí. Stoupla si do co nejvýhodnější pozice a
se zájmem sledovala závodníky v maličkých kárách
připomínajících dětské hračky, kteří se řítili kolem velkou
rychlostí a kličkovali slalomem mezi rozloženými pneumatikami.
Kdyby nejezdili tak rychle, přišel by jí závod směšný.
Hlas z amplionu jmenoval vítěze v prvním kole kategorie do 50
kubických centimetrů. Slunce pořádně připalovalo, jazyk se jí
lepil na patro, rozhodla se zajít si na limonádu. U tří kiosků
nekonečné zástupy lidí. No páni! Přemýšlela, jestli je žízeň
opravdu tak veliká, jak sejí zdálo, nesnášela dost dobře
čekání na cokoliv a čas strávený ve frontách Považovala za
zabitý tím nejpitomějším způsobem.
Ze zadního vchodu kiosku vyšel kluk oblečený pouze v krátkých
černých elasťácích, čepičce a kožených spor-
119
tovních botách. Vlekl bednu limonád. Dívala se, jak mu na
opáleném těle námahou nabíhají svaly. Usmála se ještě dřív,
než se otočil a zahlédl ji. S potěšením zaregistrovala jeho
široký úsměv.
"Ahoj, Michaelo," zdravil ji nahlas a postavil bednu na zem.
"Už jsem se bál, že vůbec nepřijdeš."
"Jsem tady přes dva závody. Ahoj, Dane."
"Za chvilku pojedou jedničky," sliboval. "To je právej fofr.
Stojíš na limču? Pojď se mnou do boxu, mám jich dost."
"Ale ne pro mě," namítla.
"I pro tebe," oponoval. "Počítal jsem s tebou. Teda, spíš si
přál, abys přišla. Představím ti kluky..."
"Ne, díky, zatím ne. Budu se dívat odtud," odmítla.
"Fakt?" posmutněl, ale víc nedotíral. Asi vycítil její
rozpaky, ještě se neznají navzájem, natož s dalšími kluky...
Trhl sebou, když hlas v amplionu oznamoval druhé kolo, které
zahájí motokáry nejvyšších kubatur. "Musím letět! Michaelo, já
si tě za chvilku tady někde najdu," slíbil. Vytáhl z basy
jednu láhev, zručně ji otevřel o hranu a podal ji Míše. Za
moment už jeho čepička zmizela v davu.
Stoupla si poblíž závodní dráhy a zamyšleně popíjela colu.
Zatím to vypadá nadějně, usoudila. Ze snění ji vytrhl hlas,
jenž ohlašoval jména závodníků. Číslo 63, hlásil, Daniel
Marek. Zpozorněla. Víc Danielů jistě jejich stáj nemá. Pánové,
myslela, že dělá technika, poskoka, a on zatím závodí!
Závody ji v tu chvíli maximálně zajímaly, hlavně poté, co
kolem profrčel s číslem 63 pilot v černé kožené kombinéze se
žlutými proužky na ramenou a žluté helmě. Vede si dobře,
usoudila laicky, držel se mezi prvními třemi. Motokáry jely
celkem deset kol, už po druhém se roztáhly po celé závodní
dráze. Propadla atmosféře a fandila jako
120
ostatní. V jedné zatáčce se Danovi podařilo předjet desítku
před sebou, takže skončil na druhém místě.
Vyhledal ji vzápětí. Měl po dva závody volno, potom ho čekala
ještě jedna jízda. I v ní se mu podařilo motokáru číslo 10
předjet.
"Jsi dobrej," pochválila ho, když k ní přiběhl.
"Moc ne," namítl nespokojeně. "Ten s třináctkou zajel třikrát
jako první. Je lepší. A má bezvadnou káru."
Něco na jeho slovech bylo, i v poslední exhibiční rozjíž-dce
vyhrálo číslo 13, Dan dojel tradičně druhý. Michaelu bolely
ruce, jak moc mu tleskala, když na stupínku vítězů dostal
stříbrný věnec, obálku s peněžní výhrou a kytičku. Seskočil
dolů a nezamířil do depa, nýbrž i s věncem na krku mezi
diváky. Michaela, vyznamenaná jeho přízní, lehce zčervenala.
"Ta je pro tebe," podal jí nádhernou růži.
"Díky, ale..."
"Za fandění," usmál se nesmlouvavě. "Teď se mnou do depa
musíš, chceme se přece podívat po těch součástkách, ne?"
Málem se zeptala jakých. Prozradila by se, přitom ji ráno Vik
nabádal, aby nezapomněla. V depu se kolem motokáry s číslem 63
motala spousta kluků, mužů i dětí, kromě Dana za stejný oddíl
závodili ještě čtyři v různých kategoriích. Pohled na Mísu si
nenechal ujít žádný, zvlášť Filip, kterého jí představil coby
svého bráchu. Dan se převlékl do džínů a trika, a přestože se
na Michaelu každou chvíli usmál, neměl na ni čas. Musel
pomáhat s nakládáním motokáry za vozík připojený k vínovému
Fordu Mondeo. Když se chtěla nepozorovaně vytratit, dohonil ji
a dovedl zpátky. Než skončili, kolem se vyprázdnilo. Na burze
potom Dan splnil svůj slib a Míša žasla, kolik známých mezi
příznivci Motorismu má.
121
"Jestli zajedu dobře i příští sobotu v Brně, nejhůř na třetím
místě, dostanu se z krajského přeboru na republiku. Jinak budu
mít pro letošek pohov, protože závod přebory uzavírá. Musel
bych na jaře začínat znovu, víš, odjezdit povinná kola v
okrese i kraji," vysvětloval se zaujetím. "Jela bys do Brna se
mnou?"
V očích jí blýsklo. "Shánět součástky?"
Zasmál se. "Ne, ty jsme sehnali. Myslím na výlet. Fandit mi.
Přál bych si toho dost, co?"
Než se stačila vyjádřit, zavolal na ně chlapík z fordu, aby
nasedli, vezme je do města. Filip si hověl na sedadle vedle
řidiče, a když se Michaela zdráhala, že pojede autobusem,
vystoupil a s Danem ji do auta málem donesli.
"Nemůžu obtěžovat cizí lidi!" namítala.
Dan si k ní přisedl dozadu, vesele se usmál a povídá: "Proč
cizí? Tohle je táta, Filipa už znáš. Tebe představovat
nemusím, řekl jsem jim, že možná přijdeš na závody." Ještě než
se stačila probrat z ohromení, naklonil se k jejímu uchu a
dodal: "Ba ne, řekl jsem, že přijdeš určitě. Strašně mi na tom
záleželo."
Vyměnili si telefonní čísla a stihli si domluvit zítřejšího
Romea a Julii v městském divadle.
28./ Monika
Ve škole si připadala nad věcí, Kamile nevěnovala jediný
pohled, dokonce si od ní provokativně odsedla do poslední
prázdné lavice, pouze s obavami podstrčila profesorce omluvný
list s máminým padělaným podpisem. Patří však mezi vzorné
studentky, třídní nenapadlo podezírat ji ze záškoláctví.
"Mončo!" zavolala na ni na chodbě Bára z béčka.
122
poučková s tebou počítá v sestavě, nacvičujeme krom pondělka
a čtvrtka i v sobotu od pěti odpoledne. Musíš přijít, ty dvě
hodiny lehce doženeš."
Kývla, aby měla pokoj. Určitě! I kdyby mohla, do tělocvičny
víckrát nevkročí. Na Martina a celou tu sebranku není za mák
zvědavá! Konečně, stejně nemůže. Musí jít za Vilem! Má rande!!
Úplně se těmi slovy opíjela. První rande v životě.
Setkání s Martinem ji však neminulo. Zahlédla ho v jídelně,
ale to už bylo pozdě, aby se otočila a zmizela. Navíc si sedl
s kluky ze třídy kousek od ní, změřil si ji s pohrdavým
úsměvem a cosi vykládal. Kluci se jako na povel rozesmáli a
otočili se na Moniku. Zrudla. Blbec!!!
Jak si kdy mohla myslet, že Martin je nejsprávnější kluk na
světě? Ubožák je on a ne ona. Jen blbeček dokáže shazovat
holku partě kamarádů. Copak je Monika takový kripl, aby se jí
všichni posmívali? Není. Za pár hodin na ni bude čekat Vilém,
kluk starší a třikrát hezčí než Martin. Kamilka by olízla
všech deset!
Vykoupala se a vlasy zapletla do uzoučkých copánků. Do líčení
se pustila záhy odpoledne, tušila, že to bude pro netrénovanou
ruku těžký úkol.
"Dneska dávají něco s Redfordem, toho máš ráda," oznámila jí
máma, která v dobrém úmyslu začala na Moniku mluvit první. V
sobotním podvečeru se cítila osamocená. Z celé rodiny zbyla
doma pouze Monika, Roman šel s Marcelou a Romankou na
kouzelnickou show do Studia X a dvojčata sobotní večery u
televize zásadně netráví.
"Jdu do kina," oznámila jí Monika bez zájmu. Nenechala ty se
nalákat, i kdyby hrál Tom Cruise, její idol. Zasunula zástrčku
fénu do sítě a vysoušela tenké ocásky.
"Do kina?"
"S Kamilou," zalhala bez uzardění.
123
"Myslela jsem, že bychom si mohly sednout a popovídat Jindy
není klid," nabídla matka.
Monika se na ni překvapeně podívala. Nesvěřovala sejí nikdy!
Tátovi ano, ale ten... jistě tráví večer jinak než u televize.
Možná ve Chválovicích. No a? Moniku by taková blbost, jako
jet za ním, dneska už vůbec nenapadla. Není totiž sama, půjde
si raději popovídat s Vilémem! Proč by si měla kazit vysněný
večer s mámou, nakonec by sejí musela omluvit, byla na ni
přece sprostá.
"Kamila koupila lístky," prohlásila.
Máma ji pozorovala. "Nějak na sebe dbáš," neodpustila si.
"Není mi sedm," odsekla a odložila brýle. "Ahoj."
"Moniko? V deset doma."
"No jo," zahuhlala nespokojeně. "Míša může do půlnoci!"
Matku přešla chuť na film, chvíli přecházela z pokoje do
pokoje, nakonec spolkla prášky na spaní a zalehla dřív než
Michaela, která snad poprvé po dvou letech přišla domů v
sobotu už před sedmou. Ta si na televizi ani nevzpomněla,
namazala si tlustě chleba hořčicí a zalezla do pokojíku, kde
vydržela tři hodiny nad skicákem.
Monika zatím přešlapovala před rozsvícenými hlučnými okny
restaurace Zámecká v podhradí. Nemohla se odhodlat vejít
dovnitř. Sama v životě v hospodě nebyla, jedině s tátou, když
jeli na výlet a zašli se najíst či napít. A táta vybíral
každopádně lepší podniky než čtvrtou cenovou skupinu.
Spoléhala na náhodu. Třeba Vilém vyjde ven... Když se stále
nic nedělo, odvážila se až na špinavou chodbu, kde příšerně
páchly záchody, čpěl cigaretový kouř a zkyslý pivní pach.
Pořád se kolem někdo coural, samí muži, na toalety, ven,
dovnitř. A všichni ji okukovali, což jí nebylo příjemné.
Přestože se na ni usmívali, uhýbala očima
124
a jednou vyběhla až na ulici, když ji jakýsi opilec chtěl
objemout.
Konečně vyšel vykonat svou potřebu Vilém. "Čau, Moniko,"
pozdravil ji všedně, jako by počítal, že tu bude stát. "Běž
dál, sedíme vzadu v salonku."
Samozřejmě na něho počkala. Vyšel a ještě si zapínal zip.
Protože stále otálela, uchopil ji za ruku. Nebránila se. Vilém
je tak otevřený, myslela si a docela ji mrzelo, že v malém
kumbálu za výčepem, kde nebylo přes kouř málem vidět, její
ruku zase pustil.
"Tohle je Monika," představil ji partě kluků a jedné dívce,
která tam seděla a svorně jako kluci třímala v ruce půllitr s
pivem. Monika si nejdřív nebyla jistá, jestli to není také
kluk, protože ti byli vyholení na punk, anebo naopak vlasatí
jako ona. Teprve když se dívka napřímila, zahlédla obrovská
prsa a zařadila ji mezi ženské. Vilém přinesl Monice z výčepu
židli a pokynul, aby se posadila vedle něho.
Prohlížela si partu víc než nejistě a bázlivě. Hlučně se
bavili, padala sprostá slova, až se červenala, a jí si
nevšímali. Vilém jí koupil pivo a ťukl si s ní "na
křemenáče".
"A do dna," upozornil ji kluk po její pravici.
"Jedeme, všichni!" zvolal jiný, ostatní povstali a třískali
dny půllitrů, až pivo šplíchalo, Monice dokonce na nové džíny
a bílou fáčovou košili. Nedbala, spíš jí dělalo starosti, Jak
odporně hořký nápoj spořádá. Přemohla se a s námahou ho
spolykala. Vil před ni okamžitě postavil další pivo. Kluk,
jemuž přezdívali Salám, objednal všem malou zelenu. Ta Monice
celkem chutnala, voněla peprmintem. Najednou se dívala na
partu jinak. Po druhém pivu se smála v jednom kuse. Jsou fajn!
A jaká je s nimi legrace, každopádně lepší než s Redfordem.
Trochu ji zaráželo jejich
125
chování k Evě, jediné dívce, mluvili s ní hrubě a přezdívali
jí odporným slovem, ale holka zůstala klidná.
"Saláme, udělej bábovku," škemrala nevzrušeně.
"Čuchanou," doplnil ji Vil.
Salám uchopil plný půllitr piva a vylil si ho na hlavu. Pivo
mu stékalo až na džínovou bundu a on si za mohutného aplausu
čuchal mokré vlasy.
Potom přišli další dva kluci, přivlekli obrovský magnetofon s
barevnou hudbou a kumbálem otřásala heavy metalová hudba
skupiny Accept. Když se Monika, která se připojila k Evě,
vrátila ze záchodu, neměla si kam sednout. Vilém si ji rázně
posadil na klín, žádný problém.
Jeho blízkost ji hřála i vzrušovala. A což teprve, když ji
políbil! Nejdříve ucukávala, nechtěla důvěrnosti před
ostatními, ale on se nedal, a pak, nikoho tím nepohoršovali.
Naopak, parta si jich nevšímala, a jak Monika zjistila, Eva,
sedící na klíně Chobotoví, si dovolovala mnohem víc.
I přes vynikající náladu si v jedenáct vzpomněla na mámu.
Vilém ji nechtěl pustit, večer prý teprve začíná, líbal ji,
když zrovna nic nevykládal nebo nepil pivo, což sice nebylo
moc často, ale Monika se přesto vznášela v sedmém nebi. Po
dlouhém dohadování se zvedl, prý půjde s ní.
"Vile, snad nejdeš domů?" zareagovali kluci. "Tak brzy?!"
Výmluvným gestem ukázal na Moniku. Rázem se dovtípili.
"Hodně štěstí," popřál mu Salám. "Takový štěně bych si taky
dal říct..."
Monika se nadechla studeného vzduchu. Přestože bylo odpoledne
nádherně, cítila, že přituhlo. Trošku se jí točila hlava, ale
nevšímala si toho. Byla absolutně šťastná. Vilém ji na každém
desátém kroku zastavoval a divoce líbal-Všechno v ní zvonilo
stříbrnými zvonky napjatého očeká-
126
vání. Některé polibky vyloženě bolely, usoudila, že drsnost k
lásce prostě patří.
U jednoho starého činžáku v temném zákoutí ulice ji silou
přitiskl na vrata, přilepil se na ni a žádostivě ji líbal.
"Chci tě, Moniko...," šeptal horečně. "Vezmi mě k sobě domů."
"Nemůžu!" vyhrkla polekaně. "Je tam mamka!"
"Mám tě rád," vedl svou mezi polibky. "Musím tě mít ještě
dneska! Moniko, tak tady, opřeš se o popelnici..."
"Ne, Vile, strašně spěchám, dneska to nejde!" bránila se.
"Jestli mě máš ráda, pět minut tě nezabije," vydíral ji.
"Mám, moc, ale prosím tě, tady ne... Musím!"
Pustil ji. "Fakt ne?"
"Jindy, Vile," smlouvala s obavami, zda se neurazil.
"Zejtra v Zámecký," navrhl.
"V neděli se večer ven nedostanu," vzdychla. "Chodím na
akademii, musím se učit. Až příští pátek, dřív to nejde."
"Mám vydržet celej tejden?" namítl nespokojeně.
"Já musím taky."
"Dobrý," souhlasil, naklonil se k ní a naposledy ji políbil.
Cítila, že má odřené a pokousané rty, přesto by se vydržela
líbat do soudného dne. "Takže dneska vopravdu nic?"
Lítostivě se odtáhla. Je tolik hodin! A na popelnici ne!!
"Zajdi v pátek, čau," rozloučil se.
Dívala se za ním. Zamířil dlouhými kroky zpátky do Zámecké. Po
těch dohadech ji zapomněl doprovodit. Víc než polovinu cesty
musela utíkat nočním městem docela sama!
Polomrtvá strachy přiběhla domů téměř o půlnoci. Máma bude
vyskakovat metr vysoko! Určitě na ní tři piva pozná...
Naštěstí v celém bytě vládla tma. Vkradla se do pokoje, no ne>
Vik i Míša už spali, co se jim stalo?! Svlékla si kouřem "čé
džíny i pomačkanou košili a blaženě zalezla
127
na horní palandu. Zavřela oči a vybavovala si Vilový
nekonečné polibky. Je zamilovaná. A jak! Do nejsenzačněj-šího
kluka!
29./ Símovi
Monika si přemáchla košili a vysprchovala se, aby jí z vlasů
nečpěl kouř. Před zrcadlem se zhrozila: rty měla o něco
červenější než obvykle a krk, hrůza, samá tmavofialová
skvrnka, jedna vedle druhé. Uvázala si šátek a do ruky pro
jistotu popadla kapesník. Klidně může kamuflovat nachlazení,
konečně, slabou rýmu má doopravdy.
"Fuj, tady smrdí hospoda," řekla Michaela štítivě a pohled
upřela na Vika.
"Dovol?" ohradil se. "Galaxie není putyka, děvče."
"Takových jsem viděla," mávla rukou. "Pajzl jako pajzl. Měl
jsi ji jak pes boudu, co?"
"Jsi vedle," ohradil se dotčeně. "Den jsem strávil ve vší
počestnosti s Nikolou a večer jsme do Galaxie jen nakoukli."
"Ve vší počestnosti?" zopakovala nevěřícně.
"Ve vší," souhlasil vážně. "Niki je jinej materiál."
"Musí bejt do tebe udělaná, když proseděla den na kurtech
kvůli počestnýmu nakouknutí do Galaxie."
"Taky že je," prohlásil samolibě. "Ale i tak se na ni nesmí
zhurta. Nebyla se mnou úplně celej den, zaskočila se domů
naobědvat a navečeřet."
Zamyšleně se na něho podívala. "Ty jsi ji nechal běžet takovou
dálku na Bídu a zpátky?"
"Nechtěla jíst v bufetu, zacvakl bych jí třeba biftek, ale ona
tvrdila, že na ni doma čekají. Slušná rodina..."
"O tomhle nemluvím. Ty jsi ji ani nedoprovodil?"
128
"Ne. Proč? Musel jsem sledovat zápas. Vyhráli jsme, jestli tě
tahle podstatná maličkost zajímá."
"Zajímá," kývla. "Akorát že se chováš jako buran."
"O co ti jde?" nechápal.
"Tobě na ní nezáleží?"
"Samozřejmě záleží, sakra. Co pořád máš?"
"No ale... Takhle, chlapče, si ji neudržíš. Pokud chápu
souvislosti správně, vím, že by oddíl vyhrál i bez tvé
morální podpory, ty sám jsi nehrál. Zacházíš s ní jako se
psem, učíš ji na povel?"
"Je dobře, když ženská poslouchá," usoudil, načež se dovtípil:
"Vyčítáš mi, proč jsem ji nedoprovázel? Musel jsem zápasy
vidět, když už jsem nemohl hrát, což Nikola na rozdíl od tebe
chápe. Dneska je emancipace. Na Bídu trefí, ne?"
"Kopla bych tě do zadku," oznámila mu svůj soud.
"Naštěstí chodím s ní a ne tebou," ušklíbl se. Záhy nasadil
prosebný obličej. "Míso, ty jsi ségra a ke všemu dvojče,
vzešli jsme oba z jednoho lůna, a tudíž..."
"Co zase potřebuješ?" zaštířila se. "Opraváře na mašinu jsem
ti sehnala, Dan slíbil dát ji do kupy. Formát, co?"
S převahou se usmál. "Podívej, on se jistě nepřekonává z
vlastní ochoty, jednoduše tě balí, nic víc."
"Není vypočítávej jako ty, víš? Co chceš ode mě?"
"Podívej, co se mi nahromadilo za tejdenek učení... Všechno se
musím nabiflovat! Uznej, k tomu všemu si to nemůžu stihnout
sám opsat. Pomůžeš mi? Mám ruku vgypsu..."
"Levou ne," připomněla mu.
"Míso, nenič mě, nebuď sketa."
"Jdu ven, chci malovat."
"Malovat můžeš odpoledne. Přece mě nenecháš utopit!"
129
skučel. "Z Moničina znakovýho písma bych nepřečetl ani bukvu."
Michaela kapitulovala a obětovala bráchovi celé nedělní
dopoledne. Právě se po obědě chystala ven, když někdo zvonil.
Otevřela a dost překvapeně hleděla na tátu.
"Ty už nemáš klíče nebo co?" řekla mu bez pozdravu.
"Někde je jistě mám. Ahoj, Michalko. Nepozveš mě dál?"
"Domů tě zvát nemusím, ne?" rýpla si a zavolala do hloubi
bytu: "Mami, přišla vzácná návštěva!"
"Nemusíš přehánět," upozornil ji mírně. Nepřišel se hádat,
samotnému mu byla situace víc než trapná, chtěl si udržet
bývalou rodinu v klidu a ne si děti znepřátelit. "Mám tu
nějaké věci," řekl rozpačitě manželce, která mu z kuchyňských
dveří kývla na pozdrav. Z pokoje vykoukli i Vik s Monikou, oba
zvědavi na návštěvu. Nepozdravili ho!
Matka kývla bradou ke skříni, ale neodešla. Ani děti se neměly
k odchodu. Připadal si jako ostře sledovaný objekt. Pokusil se
dusné hrany ticha zmírnit konverzací.
"Co tenis, Viku? Prý se vám s Hradcem vedlo."
Syn si mlčky poklepal na sádrový obvaz.
"Proboha, co jsi vyváděl? Při zápase?!"
"Ne, nešťastná náhoda," odpověděl stručně.
"Mám známého chirurga, specialistu z vojenské nemocnice,
zajdeme k němu. Pro jistotu. V pondělí mu zavolám a..."
"Ne, díky." Vik dostal na tátu vztek. Potřeboval ho, když se
vyboural. A moc. Jenže táta nebyl. Najednou se ukáže a
vytahuje se svými známostmi. "Jsem O. K."
"Neblázni. Není doktor jako doktor, jak někomu něco nestrčíš,
zrušuje tě nadosmrti. Zítra večer ti brnknu a..."
"Nechci," přerušil ho Vik ostře. Nehodlá za tátou dolejzat,
není usmrkánek. Tátova pomocná ruka přišla pozdě.
130
"Děláš chybu," prohodil suše. "Za pár měsíců jsi plnoletý,
dělej si, co chceš. Nebudu se tě doprošovat."
"Nestojím o milodary," odsekl Vik.
Táta sklonil hlavu, pár vteřin mlčel, pak vztek překousl, a
než si přihodil do velké tašky lyžařské boty, optal se dcery:
"Co ty, Michalko, nepotřebuješ něco?"
Michaela, která ho pozorovala s rukama v kapsách docela
pobaveně, odvětila s úsměvem: "Od tebe ne." Připadal jí
směšný. Shání svých pět švestek, je nervózní jako sáňky v létě
a ještě si hraje na starostlivého rodiče. Nesnášela filmy či
romány s tematikou manželského trojúhelníku, hlavně ne když
se ředitel zblázní do své podřízené ze zaměstnání. Táta
dokázal, že i on patří do davu nevkusu. Pohrdala jím.
Zrudl a ostře si ji změřil. Vydržela jeho pohled, neuhnula
očima. Upustil však od výčitek, zkusil štěstí naposledy,
tentokrát s Monikou, na kterou sázel z celé rodiny nejvíc.
"Chtěla jsi se mnou mluvit, Moni," připomněl jí nepodařenou
návštěvu v bytě paní Olinky. "Nechceš si vyjít na procházku?
Popovídáme si jako dřív..."
Kdyby nedodal poslední dvě slova, odpověděla by ano. Takhle se
zamračila. Jaképak jako dřív! Všechno je jinak!
"Ani ne," zatvrdila se.
"Něco jsi mi přece chtěla," naléhal.
"Nic." Určitě mu bude popisovat naivní bloudění Po
Chválovicích! Anebo líčit, jak se trápila jeho odchodem.
Původně ho chtěla přemluvit k návratu! Pch. A už vůbec nehodlá
žalovat na Viléma, který je její a tak báječný! Naboural auto
svého bratra, no a co?
Táta pochopil, prudce zabouchl zásuvky i dveře skříně, vztekle
napěchoval zimník do tašky, a než vzal za kliku, vyčetl mámě:
"Gratuluju! Poštvat děti proti vlastnímu tátovi se povede
málokomu!"
131
"Vlastní táta by se o vlastní děti staral," podotkla matka
odosobněné a on beze slova vymázl z bytu jako cukrář. Zůstalo
po něm trapné ticho.
"Mohli jste s ním mluvit slušně," vytkla jim máma váhavě.
"Snad se ho nezastáváš?" užasla Míša. "Jsi normální?" "Ať
jde," prohlásil Vik tvrdě. "Co je nám do něho." Shromáždění se
rozešlo, Monika se s hořkou pachutí v ústech vrátila k
účetnictví, Vik k německým slovíčkům a Michaela se konečně
dostala se skicákem ven. Matka si uvařila silnou kávu, a když
ji Vik vyrušil, poznal, že plakala.
30./ Viktor
Málem nestíhal, týdenní nepřítomnost se jevila jako obrovská
černá díra v jeho vědomostech. Michaela mu sice veškerou
látku opsala, jenže on ji musel vstřebat a ke všemu zjistil,
že z té předchozí si pamatuje málo. Navíc mu na učení zbývaly
pouze večery, odpoledne trávil s Nikolou na kurtech, po
večeři obíhal sídliště, oproti normě zdvojnásobil dávku,
protože se sádrou nemohl chodit do tělocvičny a snažil se
alespoň během udržet dobrou fyzickou kondici.
Dneska se mu dokonce podařilo umluvit Otecka, aby si mohl
lehce pinknout, prozatím mu se sádrou trénovat nedovolil.
Objevil se problém - čím bude hrát? Kluci mu nabízeli své
rakety, samozřejmě si mohl vzít i klubovou, ovšem Vik
odjakživa trpěl pověrou, že cizí přinášejí smůlu. Nutně
potřeboval jednu ze svých od firmy Lacoste.
"Niki, skoč mi pro ni k nám," napadlo ho náhle řešení. Nikola
seděla na lavičce vedle něho dennodenně a nudila se. Právě
přemýšlela, kdy se asi stihne doučit patologii, která ji
straší i ve snech, neboť těch, co nebyly zkoušené, je jako
šafránu. A ona mezi nimi! Dřív podobné prohřešky
132
doháněla o víkendu, jenomže s Vikem se jí denní režim jaksi
posunul. V sobotu s ním musí jít fandit a na neděli jí slíbil
výlet, protože se mu odvážila vyčíst, že se jí nevěnuje.
"K vám?" užasla zaskočeně. "Neblázníš?"
"Proč? Máti má odpolední, Romana znáš, a když ti otevřou
ségry, řekneš jim, co chceš a hotovo."
"No jo, ale...," vymlouvala se.
"Niki, víš přece, že se musím dívat. Ty jsi hodná holka,
vidíš, přece nechceš, abych vypadl z formy. Svrbí mě ruka, jak
moc toužím hrát. Přeješ mi to, ne?"
S povzdechem vstala. Ano, přála mu to a hlavně ho nechtěla
ztratit. Dobře věděla, kolik holek by bylo ochotných plnit
každé jeho přání, jen aby mohly být v jeho blízkosti.
Přestože ji ujistil, že může natrefit pouze na sourozence,
zazvonila u dveří s poněkud zastaralou vizitkou Viktor a Pavla
Šímovi s tlukoucím srdcem.
"Zase nemáš klíče, co?" křikl na ni z bytu neznámý hlas ještě
dřív, než se otevřely dveře. "Hlavo skopová!"
Nikola zahlédla dlouhovlasou dívku mizící ve dveřích kuchyně,
aniž by se na ni ohlédla. Zůstala stát na místě, přišlo jí
trapné volat nebo tak něco. Konečně Michaela vykoukla podruhé,
překvapeně se na Nikolu zadívala a s omluvným úsměvem
vysvětlila: "Promiň, myslela jsem, že jde Monika, to tele, z
nákupu. Zapomínání klíčů by si měla nechat patentovat. Hledáš
někoho?"
"Ne, já totiž... posílá mě Vik. Pro raketu."
"Aha. Ty jsi Nikola, co? Brácha o tobě mockrát básnil," řekla,
ale nedodala, že se ještě častěji chlubil její věrnou
oddaností, ke které ji vycvičil. "Prosím, pojď dovnitř.
Michaela," podala jí ruku.
Nikola se vymlouvala, nechtěla zdržovat, ale Míša ji
133
zavedla do kuchyně, kde si právě připravovala ke svačině své
nejoblíbenější jídlo, tedy chleba s hořčicí.
"Jsem ráda, že tě konečně poznávám," řekla Nikole s plnou
pusou. "Sedni si. Teda promiň, že budeme v kuchyni, ale jinde
jíst nesmím, jelikož jsem právě vyluxovala. Uklízím děsně
nerada a nehodlám vysávat znovu. Dáš si něco? Ono toho moc na
výběr není, Monika zrovna mazala nakoupit, ale pokud
nepohrdneš chlebem s hořčicí..."
"Taky si ho doma dávám," přiznala se Nikola, příjemně
překvapena Míšiným chováním. Brala ji jako sobě rovnou.
"No vidíš," zajásala Míša, ukrojila na kráječi chleba a hustě
ho namazala, otevřela limonádu, připravila skleničky. "Důvod
je i v tom, že co se týče vaření, neumím vůbec nic, ale tuhle
baštu zvládnu lehce." Obě se s chutí pustily do jídla, Nikole
na kurtech pořádně vyhládlo.
"Budu muset jít," zhrozila se při pohledu na hodiny. "Musím za
Vikem a domů, mám hroznýho učení."
"Jakou děláš školu?" optala se Michaela se zájmem.
"Zdrávku. Pakárna, no. A ty? Gympl jako Vik?"
Michaela zavrtěla hlavou. "Celej život budu prodávat půlky
chleba a rohlíky a máslo a vyplácet vrácený flašky..."
"Takže jsi vyučená?"
"Ne. Jsem ve třetím ročniku, v květnu končím."
"Ty nejsi Vikovo dvojče?" zeptala se Nikola zmateně.
"Jsem. Kdybych se coby pitomá pubertačka nenechala kvůli
jednomu frajerovi vylejt z gymplu, mohla jsem být ve čtvrťáku
s milovaným bratříčkem. Ztratila jsem rok."
"Aha." Nikola vycítila, že tenhle druh konverzace je Míše
nepříjemný. "Půjdu. Vik čeká na raketu a já tu deba-tuju."
Michaela zpozorněla. "Kde vlastně je?"
"Na kurtech. Trenér mu dovolil hrát a on nemá čím."
134
"Chceš říct, že tě štve přes půl města a sám sedí a čučí na
ostatní?" dovtípila se Michaela.
Nikola přikývla. Najednou i jí připadalo Vikovo chování
nedůstojné.
"A ty jsi ho poslechla?"
"Hrají kluci z jeho oddílu," omlouvala ho nejistě.
"To snad není důvod, ne? Proč ze sebe děláš služku?"
"Má tenis moc rád, chci mu dopřát tu radost..."
"Jo, tenis má rád, jenomže tebe při tom zneužívá. Kdybys s ním
na kurtech nebyla, mazal by si pro raketu sám. A vůbec, kluky
při tréninku vidět nemusí. Kdyby se hrál zápas, neřeknu. Já
bych se sebou zametat nenechala, Nikolo." Vzpomněla si na
Dana. Páni, jako kdyby spolu šli na závody a on ji poslal domů
pro helmu! Jednak by se rnu vysmála -a hlavně, tohle by Dan
neudělal. Nedovolil by si chovat se k ní jako ke kamarádům z
party. Je jiný než Vik i kluci, které znala před ním. Divadlo
v jeho společnosti se zařadilo mezi Míšiny nejkrásnější
životní zážitky - a přitom ji nevzal ani za ruku! Povídali si
a smáli se spolu a bylo jim skvěle. Nikolu jednoduše
nechápala. "Ty se ho snad bojíš?"
"Ne!" odmítla podezření.
"Potom nevím, proč dovolíš, aby se k tobě choval hulvátsky.
Vik je pohodlnej a ty ho v tom podporuješ. Nejsme ve
středověku, aby se choval povýšeně, ne?"
Nikola uznávala, že na téhle řeči něco je, na druhou stranu
chápala a hlavně omlouvala i Vika. "Když spolu chodíme, tak si
musíme pomáhat, ne?"
"Moje slova," souhlasila s ní. "Akorát jde o různý pojmy.
Nemůžeš si plést slovo pomáhat s poníženě poslouchat a plnit
rozkazy. Rozmazluješ ho, navykáš ho na to, že mu budeš
sloužit. Krucinál, kluk musí mít k holce úctu, respekt, ne?!
Chodit neznamená být pořád jen s tím, koho ttiám ráda. Ty mu
asi ustupuješ úplně ve všem. Proboha, až
135
se s tebou vyspí, tak..." Zarazila se, o náhrdelníku z
červených a bílých korálků se jí mluvit nechtělo. "Chodíš na
kurty denně? A proč?"
Otázka Nikolu vytočila. "Protože...," zajíkla se, "protože
bychom se jinak celej den neviděli. A my se chceme vidět."
"No, když jsi spokojená, nebudu ti do toho mluvit. Víš, možná
přijdeš sama na to, že chodit s někým z lásky je přece mnohem
víc než ho denně vidět. Třeba bys mu byla vzácnější, kdybyste
se scházeli dvakrát týdně a ještě se o to musel zasloužit.
Určitě by tě potom neposlal domů pro raketu."
Nikola pokrčila rameny a vstala. Vikova sestra už jí
nepřipadala báječná a upřímná jako před chvílí! "Mě nezabije,
když mu pro ni dojdu. Nejsem líná. S Vikem si rozumíme."
"Jen tak dál," povzbudila ji ironicky, protože si o té holce s
nádhernými černými vlasy, která vypadá jako indiánská
princezna, udělala svůj obrázek. "Tady máš raketu, utíkej, aby
nemusel, chudáček, čekat."
Popadla kožené pouzdro, broukla pozdrav a bez úsměvu odešla.
Na kurty se přihnala se zpožděním a náladou pod psa.
Vik ji netrpělivě vyhlížel. "No konečně! Kde jsi celou
věčnost?!"
"Měl sis tam dojít sám!" odsekla nakvašeně.
Smířlivě ji objal a políbil na krk. "Ale Niki, snad se na mě
nezlobíš. Mrkej, jak ty saláty vyřídím."
Nezlobila se. Při té puse jí zatrnulo... Miluje ho.
31./ Michaela
Myslela na tu praštěnou holku ještě večer, dokonce se kvůli ní
nesoustředila ani na Shakespeara, kterého si přinesla
136
z knihovny. Hned po divadle si umínila, že si Romea a Julii i
ostatní hry přečte, protože se s Danem v neděli bavili
převážně o právě zhlédnutém díle a ona se styděla za své malé
znalosti literární klasiky. Čte hodně, ale ne tohle. Pavlovův
reflex, usmála se. Co jim ve škole nařizovali jako povinnou či
doporučenou četbu, to předem zavrhovala. Jenomže Dan má
přehled o všem a ji ničil fakt, že je proti němu takhle
maličká. A pak, Pavlovův reflex je pěkná pitomost! Zjistila,
že co je povinné, nemusí být pitomé.
Zaklapla knihu a pod zavřenými víčky si vybavila Danovu tvář.
Do divadla přišel kvádrem a kravatou změněný k nepoznání,
připadal jí jaksi mužný a dospělý, moc jí imponoval. A nejen
vzhledem! Přistihla se, jak je ráda, že nepatří mezi rychlíky.
Takhle je všechno tisíckrát lepší, může snít, opájet se
romantikou a tím víc se těšit na každé další setkání.
Doprovodil ji a rozloučili se v čistě kamarádském duchu,
načež ji překvapil ve středu v práci, zmínila se mu totiž, že
má tenhle týden odpolední. Při té vzpomínce se usmála. Páni,
to byl trapas! Právě skládala staré babce do sáčku deset
vajec, a jakmile Dana zahlédla, jedno jí vypadlo z ruky.
Mistrová zajásala, před lidmi a tudíž i před Danem, který
horko těžko dusil smích, ji s gustem sjela. Kdyby se prý
raději věnovala práci místo klukům! A stalo se nevídané...
Michaela jí poprvé v životě drze neodpověděla. "Nejsi
nemocná?" žasla později Patricie, "zdrbala tě Jak financ kozu
a ty nic!" Ne, Míša nemocná není. Přišlo jí najednou
nedůstojné se s protivnou mistrovou hádat, navíc uznávala, že
tentokrát má baba pravdu. Vejce rozbila kvůli Danovi. A on jí
ho zaplatil, ačkoliv se bránila. Poznal jasně, kdo je viník!
Probudila se celá otlačená. Shakespeare, to je klasa! Opomněla
ho odložit na poličku a král J^ear jí zdeformoval
137
zátylek. Časně ráno proťal ticho zvonek u dveří. Ještě
roz-čuchaná a v pyžamovém kabátku, který nosí k bikinám,
jelikož by ji z nočních košil trefilo, otevřela dveře. Pohled
na svěžího Dana v džínách a tlustém svetru ji rázem probral
docela.
"Do pytle!" uteklo jí nechtěně.
"Snad dobrý den," bavil se.
Uvedla ho do kuchyně, a než se stihla obléct a namalovat,
zmocnila se návštěvy matka a s úsměvem z něho tahala rozumy.
Nenechal se zaskočit, absolutně bez rozpaků na sebe prozradil,
že studuje čtvrtým rokem strojní průmyslovku, rád by se
dostal na vysokou, FSI v Praze, a jako hobby pěstuje
motorismus a pěší turistiku. Přišel pro Michaelu, aby s ním
jela do Brna na poslední letošní přebor, jsou domluvení.
"Samozřejmě, proč ne?" rozplývala se matka. Michaela nevěřila
vlastním uším, vždycky ji nutila sedět doma!
"Závidím ti mamku," nasadil tomu na chodbě Dan korunu.
"Nemáš co," mávla rukou. "Takhle milá je na tebe, na nás křičí
a všechno nám zakazuje..." Zmlkla, protože zachytila Danův
tázavý pohled. Zastyděla se. "Ba ne," řekla tiše. "Není
nejhorší, občas má jen jiný názory než my, asi jako každá
máma... Poslyš, závody jsou pokaždé tak brzy ráno?"
"Brzy?" Překvapeně zkontroloval hodinky na levém zápěstí.
"Devět není brzy. Přijel jsem s károu, odvezeme nejdřív
califa, v týdnu se na něho s Filipem mrkneme."
Společnými silami naložili zdemolovaný vrak Vikova motocyklu
na přívěsný vozík za vínové mondeo. Dan oslavil osmnácté
narozeniny prvního září, tudíž se nedivila, že řídí, spíš ho
obdivovala. Zavezl ji k jednopatrovému rodinnému domku u řeky
ve staré části města. Zjistila, že cele přízemí zabírají dvě
garáže, jedna pro forda, druhá sloužil
138
jako stáj pro motokáru a zároveň coby dílna. Setkala se v ní s
panem Markem i Filipem, právě se vrtali v motoru otlučeného
Fiata Uno, oba zmazaní olejem až za ušima. Patrně s ní
počítali, na její rozpačitý pozdrav odpověděli bez zaváhání a
rovnou se vrhli na trosky califa. Dan se k nim se zájmem
přidal, jenže jeho otec ho záhy vyhnal.
"Střihej nahoru, máš službu. Za hodinu vyjíždíme! Koukej se
před návštěvou vyznamenat."
Dan zavedl Mísu do patra. Zaujatě vyprávěl, jak brácha,
vyučený automechanik, koupil natřískané uno, ze kterého hodlá
udělat letadlo.
"Tady bydlím," ukázal rukou do pokoje a sám odklusal naproti
do kuchyně. Se zájmem si jeho příbytek prohlédla. Nejprve jí
padlo do očí velké rýsovací prkno uprostřed, potom kupa sešitů
a hromady knih. Válely se prostě úplně všude, knihovna jimi
přetékala, majitel je rovnal na okenní parapet a stavěl do
komínků i po zemi. Nad postel si Dan pověsil portrét
polosvlečené zpěvačky Madonny, nad psacím stolem se zubil
Sylvester Stallone v boxerských rukavicích s milionem kapiček
potu na urostlém snědém těle a zadní stranu dveří zdobily
plakáty Ayrtona Senný, Alaina Prosta a dalších pilotů F 1.
"Minul ses povoláním, ne?" zeptala se, když ho vyhledala v
prostorné kuchyni; právě dřepěl před otevřenou lednicí. "Proč
jsi nešel na automechanika?"
"Strojní inženýrství mě baví taky," vysvětlil. "Chtěl tych
jednou dělat ve vývoji, rozumíš, automobilovýmu Průmyslu
zůstanu věrnej. Horší je, že jsem večer zapomněl vytáhnout
maso z mrazáku. Ti mě zabijou! Pomoz, co mám uvařit?"
"Ty?" optala se překvapeně. Stále čekala, kdy se odněkud
vynoří Danova matka a začne ji zpovídat jako máma jeho.
139
"Mám službu," vzdychl. "Každej třetí víkend. To je konec,
potřeboval bych leda sekyru... No, je tady jedině špenát. Už
vidím ty ksichty! Umíš špenát?"
Zaskočil ji. "Ne," přiznala rozpačitě.
"Strašně dlouho jsem ho nedělal," podrbal se zamyšleně ve
vlasech. "Ale co, určitě ho zvládnem. Věda to být nemůže."
Obdivovala jeho optimismus a upozornila ho, aby s její pomocí
nepočítal, protože jestli je na něco vyložený anti-talent, pak
je to vaření. Mimo jiné. Smál se tomu jako vtipu. Pozorovala
ho, jak zručně rozpouští zelenou hmotu, přidává masox, sůl,
česnek, vajíčko, nakonec máslovou jíšku. Chtěla mu být
užitečná, rozhodla se oškrábat brambory. Zrada! U Marků zřejmě
považovali škrabku za přepych a Michaela úporně zápasila s
obyčejným nožem. Dan stihl opéct salámky i volská oka a ještě
jí s tím musel píchnout. Skrývala mozoly, jež jí po noži
naskákaly na dlani.
Filip nevěřícně čichl k sobotnímu obědu a prohodil, že Dan má
štěstí, před Michaelou ho bít nebude. Naplánovali si přece
kuře! Pan Marek považoval za autorku jídla Mísu a chválou
nešetřil, prý je skvělé, když krásná holka je navíc šikovná.
Dan na ni pobaveně mrkal a nedovolil, aby řekla, jak se věci
mají. Špenát, který doma patřil mezi nenáviděná jídla,
spolykala s chutí.
"Musím zajet nejhůř třetí," řekl jí Dan v autě. "Když mi budeš
držet palce, přineseš mi určitě štěstí."
"Vynasnažím se," slíbila.
"Baví tě vlastně závody motokár?" napadlo ho náhle.
"Baví," odpověděla pravdivě. "Tyhle jsou teprve druhé.'
"Co se se mnou nepřiučíš," usmál se. "Mrzelo by voe> kdyby ses
tam nudila nebo litovala, že jsem tě s sebou vytáhl."
"Kdybych nechtěla, nenechám se," ujistila ho.
140
"Máš pravdu. Dřevěný loutky se mi nikdy nelíbily."
Na závodech se doopravdy nenudila ani chvíli. Netrčela v depu
mezi samými muži a kluky, prohlédla si celé závodiště jako
nezávislý divák. Opět se závodilo na tři jízdy, započítávalo
se umístění ze dvou nejlepších. V první se Danovi dařilo, při
rozjížďkách získal výhodné místo na startu a po třech kolech
se mu podařilo předjet i obávanou třináctku, takže vyhrál.
A potom smůla. Na startu ho Michaela zahlédla na čtvrté
pozici, a proto ji překvapilo, když v druhém kolečku kolem ní
vůbec neprojel! Vzápětí zaslechla komentátorův hlas, jenž
oznámil havárii tří motokár. Než doběhla na místo srážky,
Filip odtlačil bratrovu káru do boxu. Pro Dana tím závod
skončil, jelikož ohnul poloosu. Ke všemu si bolestivě narazil
loket.
"Smůla, no," utěšoval ho Filip.
"S tím jsi nemohl nic dělat," poplácal ho po ramení táta. "Ten
kluk před tebou otočil hodiny, nikdo by se mu nestačil
vyhnout. Dvojka za tebou měla víc času a naprala-to do tebe
taky."
"Co se dá dělat. Tak až zas na jaře." Dan vyhledal očima
Michaelu. Na jejím mínění mu záleželo nejvíc.
"Odpusť. Ale držela jsem ti palce, podívej!" Zvedla dosud
sevřené ruce.
"Přinesla jsi mi víc, než myslíš," řekl tiše. Usmáli se "a
sebe. Najednou vůbec nevadilo, že nevezou domů věnec, ?tory by
si Dan pověsil v garáži k těm ostatním.
32./ Monika
lentokrát se po menším otálení odhodlala vejít do Zámecké
^taurace sama. Včera postávala v páchnoucí chodbě tak
141
dlouho, dokud nevyšel Salám a nezavedl ji dovnitř. Páni, j ten
večer krásně utekl! Vilém je ohromný kluk, škoda jen, # Monika
musela odejít už po deváté, aby domů dorazila dřív než máma z
odpolední směny. A Vil tolik naléhal... Monika si nebyla
jistá, jak dlouho mu ještě vydrží odolávat. Polovina holek ze
třídy nejsou panny, nemusí být poslední.
Parta seděla na svých místech. Vil se na ni usmál a ges tem ji
pozval k sobě. Hned na uvítanou ji vášnivě políbil Monika
málem předla jako kočka, takhle spokojená a šťastná snad nikdy
nebyla! Možná s tátou, třeba na Luž nici... Určitě ne tolik.
Nikdo se jí neposmívá, kluci mají poznámky, ale takové
správné, jestli prý už Vilovi dala. Smála se tomu a Salám
řekl, že se mu Monika líbí, aby si to s ním Vil prohodil. V
téhle skvělé partě se líbí všem! Nemusí mít mindráky, najednou
si připadá docela hezká, dokonce se spřátelila s Evou. Pivo jí
nechutná, je hořké, ale kdyby ho nepila, zbytečně by na sebe
upoutávala pozornost Monika chce být jako ostatní, zábavná,
klidná, přímá A hlavně uvolněná. Zjistila, že po dvou třech
půllitrech je uvolněná ažaž. Dokonce se umí i bavit! Když si
vzpomene, že vedle Martina nebyla schopná vymáčknout ze sebe
jedí nou kloudnou větu, je sama sobě k smíchu.
A ty předsudky! Dřív ji obcházela hrůza, když někde potkala
punkerskou partu oděnou v kůži. Myslela, jaká N jsou
strašidla! Ani nápad, tihle kluci také tak chodí, polovina
nosí řetězy a hlavy vyholené a vyčesané do kohoutů Proč ne,
móda dovoluje leccos. Před mámou však o Vilové existenci
pomlčela, tušila, že by jí či někomu z dospělý^1 těžko
vysvětlovala, jak je tahle parta prima. Dospělí jsou ubozí,
nechtějí mládeži rozumět, a taky směšní. Například táta!
Přijde si domů pro věci a myslí, že se mu Mon^ svěří jako u
zpovědi. Pcha! Nestojí o falešnou porn** a předstíraný zájem.
Táta by se stejně díval tajně na hodině
142
a obával by se, zda nenechal Olinku dlouho samotnou, jvíonika
ho nepotřebuje. Má Vila, který ji má rád, však jí svou lásku
dokazuje každou chviličku. Nepotřebuje ani mámu, která by jí
ho docela určitě zakázala a uvalila by na ni kladbu domácího
vězení. Nepotřebuje sourozence, stejně na ni kašlou, žijou
svými sobeckými životy.
"Do kolika máš dneska vycházku?" zeptal sejí náhle.
"Do jedenácti. Jsem na diskotéce," vysvětlila. Máma si myslí,
že s potroublou Kamilkou! Určitě, Monika ji ve škole vůbec
nebere na vědomí, má tolik nových a lepších přátel!
Vil mrkl na hodinky, a přestože trávil v Zámecké celé večery
pravidelně do uzavírací doby, navrhl už v devět: "Půjdeme ke
mně domů, něco ti pustím. Hej, polezte všichni, jdeme k nám na
video!"
Parta asi dvanácti lidí se nadšeně zvedala. Nakoupili si s
sebou pivo do zásoby, aby netrpěli žízní, a vyrazili do
nočních ulic. Monika, zavěšena do Viléma, se chvěla. Nevěděla,
jestli víc chladem nebo bázní. Vil jí každou chvíli zastavil a
líbal.
"Nechtě si to na doma!" pokřikovali na ně ostatní. Cesta
netrvala dlouho, Vil to měl do Zámecké přes dvě ulice. Zavedl
je do přepychové vily, kde se parta chovala jako doma.
"A co vaši?" pípla Monika. Přepych kolem ji svazoval.
"Jsou u známejch," uklidnil ji.
Uvelebili se v jeho pokoji, který Monice připomínal rozlohou
menší tělocvičnu. Nad vybavením sejí tajil dech.
"Pusť Ramba, Vile, ten díl z Afghánistánu," přál si Salám.
»Ne, radši Total Recall!" křičeli ostatní.
"Já chci Lesního ducha!" pištěla Eva.
"Něco si vyberte," mávl Vilém rukou a táhl Moniku d°
sousedního pokoje.
»Všeho s mírou, Vile!" pokřikoval Chobot.
143
"Až budeš hotovej, přijdu tě vystřídat!" volal Salám.
Vil se jen usmál, zavřel dveře a prudčeji políbil. Nem čas se
rozhlédnout, kde vlastně jsou, protože ji svlékal.
"Vile, já mám strach," přiznala bázlivě.
"Takovejch jsem už měl a nikdy se nic nestalo," zahuh-lal a
položil ji silou na gauč. S ničím se nezdržoval, rovnou na ni
nalehl, až bolestí vykřikla. Užasla, jak je milováni
bolestivé, a krom toho zvláštní, takové... nijaké. Ve všecl
knížkách četla o výstupu do nebeských výšin a podobné
nesmysly, a zatím to jenom bolí. Vil ji přitom vůbec nelí-bal,
neměl čas, přirážel a přirážel a nedbal na utrpení, které jí
způsoboval. Ke všemu někdo otevřel dveře a volal, jestli
nepotřebuje vystřídat.
"Jdi do hajzlu!" doporučil mu Vil nevzrušeně a pokračoval.
Monika se v duchu modlila, aby už toho nechal. Nevěděla, jak
něžné to může být, ale Vil nebyl něžný ani trošičku.
Konečně podivně hýkl a vyklouzl z ní, právě včas, jiná by se
rozplakala; natáhl si slipy i kožené kalhoty, zapnul se a
řekl: "Dělej, jdeme za nima. Je tam nějak veselo."
Monice bylo ukradené, že se dům otřásá smíchy. Do kapesníku
si otřela zkrvavená stehna a Vilem potřísněné břicho,
prezervativ si samozřejmě nevzal, a s potížemi se oblékala za
netrpělivého pobízení.
"Vile...," polkla sevřeným hrdlem.
"Co je?"
Celá se napjala: "Máš mě rád?"
Přistoupil k ní, políbil ji drsně na ústa, spíš ji kousl, a
řekl: "Snad jsem ti to dokázal, ne? Přijď za mnou."
Nepočkal, až se na slabých nohách zmátoří a obleče Zůstala v
pokoji sama. Musela se hodně přemáhat, ab) zadržela slzy
zklamání. Nechápe, proč se z milování ve $ mech a knihách dělá
taková věda! Nejraději by šla
144
toužila padnout do postele, ale potřebovala Vilémovu
blízkost, musí ji ujistit, zeji má rád, že není sama...
V pokoji se pilo, kouřilo a Eva se milovala přede všemi na
Vilově letišti se Salámem. Monika nevěnla svým očím! Tím spíš,
že si jich ostatní vůbec nevšímali. Přisedla si k Vilovi, ten
ji políbil, chytil kolem ramen a strčil jí skleničku. Cítila,
jak moc ho miluje. Nakonec, takhle asi vypadá styk pokaždé.
Podle Moniky by nemusel existovat, polibky jsou mnohem
krásnější a romantičtější!
Nezaujal ji film o americkém hrdinovi, který v jakési pevnosti
ničil jednoho vojáka za druhým a vyhrával sám nad obrovskou
přesilou. Vil se vžíval do děje, pobízel hrdinu hlasitými
výkřiky a notně se při tom napájel pivem.
Před jedenáctou mu pošeptala: "Musím domů. Půjdeš se mnou?
Vile, prosím, aspoň kousíček..."
Vil neměl ve zvyku holky doprovázet. "Nechce se mi," řekl na
rovinu a políbil ji na rozloučenou, až ji při tom povalil na
koberec. "Zajdi za mnou zejtra do hospody."
"V neděli nemůžu," připomněla mu.
"Tak až budeš moct." Znovu se pohroužil do obrazovky.
"Vile!" zatřásla s ním. "Fakt mě máš rád?"
"Cože? Rád? Mám ti dokázat, jak moc?" Povalil ji podruhé a
vsunul ruku pod její svetřík.
"Až v pátek," zasmála se potěšené, vysmekla se mu a utíkala
nočním městem domů. Vil je prostě nejlepší ze všech!
33./ Viktor
al se s mámou, pohádal se s Mísou, Romana poslal *? čertu,
pouze s Monikou si nevjeli do vlasů, protože ta se "° ničeho
nevměšovala. Tolik křiku pro blbost!
145
Nejdřív máma. Dobře, včera přetáhl, no. Ráno odešel na tenis,
celý den strávil s Nikolou v hledišti, protože jeho družstvo
hrálo závěrečný ligový zápas. A vyhrálo! Vik s Nikolou
oslavovali večer v Galaxii, Niki musela v jedenáct domů,
doprovodil ji tedy a zase se do Galaxie vrátil. Nechtělo se mu
ukončit skvělý večer trapně brzy. Uznává, nemusel se vracet,
zbytečně se opil a domů se dopotácel ke čtvrté ráno. Těch
řečí! Roman ho prý šel v noci hledat, pochopitelně marně, a
ráno měl sto chutí mladšímu bráchovi nafackovat.
Vik se cítil ukřivděný. Pravda, vrátil se o něco později, ale
jinak už čtrnáct dní seká dobrotu, po škole chodí trénovat,
večery tráví víceméně doma a školu zvládá v pohodě. Máma z
jednoho pozdního návratu udělá kovbojku, navíc mu
předhazovala, že musí mít na prvním místě budoucnost, tedy
myslet na studium na vysoké škole, snad není tak pošetilý, aby
se chtěl tenisem živit! Míša ho zradila, přidala se na máminu
stranu a upozornila ho, ať není blbej a kouká si udělat
vejšku, protože s pílí, elánem a pevnou vůlí, jakou má on, ho
do roka z klubu vykopnou. Dotkla se ho na nejcitlivějším
místě!
"Závidíš, co?" vyjel na ni. "Intelektuálko z učiliště!"
Michaela zůstala klidná. "Abys věděl, závidím, moulo."
Sebral se a hodlal jít na tenis. Trénovat, aby viděla, jak
pevnou má vůli! A zase zle. Matce se nezdálo, že by musel
obětovat sportu i neděli, chtěla ho snad trestat domácím
vězením! S kým si ho plete?!
Třískl za sebou dveřmi, chvilku se loudal městem, pak aby
přišel na jiné myšlenky, zašel pro Nikolu.
"Jdeme na kurty," oznámil jí posmutněle.
"Hned?" Nikola zaváhala. Poslední dobou se ve škole zhoršila,
není divu, zbývají jí na přípravu jedině večery) kdy je
unavená a ospalá a vědomostem se do hlavy 0
146
nechce. Navíc Marcela tráví většinu volného času s Romanem a
tou jeho žábou a na Nikolu padá velká část domácích prací.
"A kdy asi?"
"Viku, zítra píšeme písemku z chemie," zkusila výmluvu. "Víš
co, až se našprtám, přijdu za tebou. Souhlasíš?"
"Můžeš zůstat rovnou doma, když se ti nechce být se mnou,"
odsekl nakvašeně. Tohle je zase jednou neděle!
"O to přece vůbec nejde!"
"Jak chceš. Taky tě nemusím zdržovat vůbec," zasyčel.
Rychle se oblékla a dohonila ho až na rohu ulice. Tátovi,
který za ní volal, kam uhání, neodpověděla. Vyčítal by jí
maminku. Nikola ví sama, zeji hrozně zanedbává...
Po úmorné oslavě a krátké noci se Vikovi trénovalo špatně.
Cítil se slabý v kolenou, beznadějně prohrál i s Petrem,
kterého dosud vyklepl vždycky s jistotou. Musel myslet na
Mísu. Mrzelo ho, co jí řekl. Unáhlil se, no! Ke všemu kluci
Nikole vyžvanili, že s nimi slavil až do tří ráno. Urazila se
a nechtěla s ním mluvit! Ještě ona začíná!
"Nech si říct, sakra, žádnou holku jsem tam neměl!"
"Vrátil ses zpátky beze mě," vyčetla mu dotčeně.
"No a? Stalo se snad něco? Nejsme k sobě přirostlí!"
"To je podraz, Viku. Já bych bez tebe nikam nešla a ty..."
"Já a ty je rozdíl, nemůžeš srovnávat kluka s holkou!"
"A proč ne?" protestovala. Poprvé se spolu hádali a hned na
ostří nože. "Víš, co jsi? Zrádce! Se mnou nikam nechodíš,
jinam mě nevezmeš než na pitoměj tenis a..."
Vik ztuhl. Nikola se polekaně zarazila.
»Pitomej, jo? Dobře, už chodit nemusíš!" sykl mezi Zuby.
"Klidně si seženu jinou fanynku, která bude chodit ráda!"
Hrál si na uraženého hodně dlouho, nechal kolem sebe Nikolu
poskakovat jako mopslíka a hrdě mlčel. Omlouvala
147
se. Tenis má ráda, nevěděla, co mluví, hloupé slovo jj v
afektu uteklo z pusy, Viku, prosím tě, Víku, promiň...
"Tys nikdy neřekl nic, co by tě později mrzelo?!"
Tenhle argument ho udolal, rozhodl se vzít ji na milost.
"Jdeme teda někam jinam než na pitoměj tenis. Kam chceš?"
Zaskočil ji, neměla předem vymyšlený žádný plán. "Nevím."
"Jak to - nevíš? Ty chceš někam jít, ne já!"
Její zrak padl na plakát s pruhovanou zebrou a nápisem Zoo vás
zve. "Třeba do zoo?" navrhla nesměle.
Přemohl se, aby si nepoklepal na čelo. "Prosím," souhlasil
pomstychtivě. "Jdeme do zoo. Jako blbánci."
Bez jediného slůvka prošli celou zoologickou zahradou. Vik
zaplatil za oba vstupné, prohlídku ovšem absolvoval s rukama v
kapsách a s povýšeným nadhledem. Nikolu kvůli studené
atmosféře zvířata nezajímala, v duchu i nahlas se mu
tisíckrát omluvila za hloupou větu, která jistě zapříčinila i
to, že jdou vedle sebe jako cizí, nevzal ji ani jedinkrát za
ruku! Strávili v zoo dvě dlouhé nudné mlčen-livé hodiny.
"Chceš jít ještě někam?" zeptala se ho u východu snaživě.
"Záleží na tobě. Mně je všechno fuk," usadil ji.
Vzdychla. Zamířila domů a celou cestu úpěnlivě přemýšlela,
čím si ho usmíří. Před domem vsadila na poslední kartu:
"Dneska dávají v Luně na sídlišti Žhavé výstřely."
"Večer nemůžu, musím se kouknout na učení. Ty ne? Vymlouvala
ses, co toho máš," připomněl jí nadřazeně.
Zaskočeně zmlkla. Má mu snad vykládat, že se nenaučí ani větu,
dokud se spolu neusmíří? Přece se nerozejdou aniž by si
smluvili další schůzku!
"Kdy tě uvidím?" řekla nakonec tiše.
148
"Podle toho, kdy budeš chtít. Najdeš mě denně od tří na
pitomým tenise," poučil ji.
"Viku, já to tak nemyslela," vzdychla vyčerpaně.
"Měj se," řekl a odcházel. Ani se neotočil.
"Viku!" vykřikla na celou ulici. "Můžu přijít zítra?"
Ohlédl se, ale nevrátil. "Jsem tě pozval, ne?" Po krátkém
zaváhání dodal: "Budu tě čekat, Niki."
Oddechla si. Nedostala dnes jedinou pusu, může si za to sama,
ví, jak je na tenis citlivý! Třeba zítra... Když otevřela
zahradní branku, všimla si sestry, rýpající se v záhonech.
Včera se domlouvaly na zazimování okrasných keřů! "Pomůžu
ti," vyhrkla rychle.
Marcela si otřepala gumové rukavice od nánosů hlíny a řekla
zamyšleně: "Nemusíš, právě končím. Jdi za mamkou." Nikola pod
tíhou výčitek trhla rameny, Marcela však ještě neskončila:
"Niki, on se k tobě chová takhle povýšeně?"
"Fízluješ nás?!" naježila se.
"Nemusím, hulákáte na celou Bídu. Nechápu, kam se poděla tvoje
hrdost," prohlásila Marcela a víc si sestry nevšímala.
Nikola se ušklíbla. "Starej se o svou!" '
Neměla náladu jít za maminkou. Co by jí asi vykládala? 0
podařeném výletu do zoo? Propadla by se hanbou!
34./ Roman
klíčky na kovovém kroužku ho v kapse pálily jako rozžhavené
železo. Nemohl se dočkat, až jimi Marcelu překvapí. Místo aby
se oholil a vysprchoval a pádil k soše Jana Palacha, kde měli
spicha, bloumal po prázdném bytě a z oken vyhlížel Romanu,
která se jako na potvoru nemizla vrátit ze školy. Nedorazila
ani Monika a on musel
149
na ni čekat, jelikož malá nemá klíče. Konečně cinkl zvonek u
dveří.
"Tatí!" hupla mu kolem krku, sotva otevřel, aniž si stačila
všimnout jeho nakvašeného výrazu. Postavil ji na zem a přísně
si ji měřil, rozevlátou postavičku s pocuchaným culíkem,
rozepnutou bundou navlečenou na aktovce a s čerstvou dírou na
koleni.
"Romano," zamračil se výchovně. "Podívej se, jak vypadáš. Na
botách tři kila bláta, nový elasťáky, prosím, nový elasťáky
děravý, rozcuchaná jak cuchta od krav, kde máš sponku, co? A
proč si neoblečeš bundu?"
Malá se kriticky změřila v zrcadle na chodbě. "Bundu si nemůžu
obléct, protože prší a já si chráním aktovku," pustila se do
vysvětlování s bezelstným výrazem. "Sponku mám v kapse, v
tělocviku jsme zkoušeli kotouly nazad, tak mi spadla. Ale
neztratila jsem ji! Táti, umíš kotoul nazad? Mně se nechce
podařit... Při pracovkách jsme šli sbírat kaštany po takový
polní cestě, právě ji oral traktor, nedalo se jít jinde než
bahnem. A za tu díru nemůžu, protože mi dal Dominik v jídelně
stoličku."
"Ty nemůžeš nikdy za nic," ušklíbl se Roman. "Jak to, že jdeš
domů ve tři, když končíte ve dvanáct?"
"Byla jsem po škole," odpověděla nevzrušeně.
Roman vypěnil. "Po dvou měsících školy? Cos provedla?"
"Nic," tvrdila. "Jenom jsem řekla Zuzce, že mi vypadly včera
dva zuby. Ono právě zazvonilo, víš, tatí?"
"A to sis to nemohla nechat na přestávku?"
Romana vypadala udiveně. "Já jsem to Zuzce říct musela."
"Tak aby bylo jasno, slečno, převlečeš se, vezmeš si slabikář
a budeš si číst zezadu pohádky, dokud nepřijde babička.
Neopovažuj sejít dneska ven!"
"A ty někam jdeš?"
"Za Marcelou."
150
"Tatí, vem mě s sebou, já chci jít taky..."
"Už jsem řekl!" houkl a Romana uraženě odcupitala.
O deset minut později už vysvětloval důvod zdržení Marcele,
která se podivovala nad tím, že přišel sám, když byli
domluvení jít ve třech do muzea podívat se na expozici hraček.
"Jsi pěknej despota," smála se jeho výchovné metodě.
"Ta holka si dělá, co chce. Musím ji potrestat."
"Buď rád, že je svoje," zastávala se jí. "Romanka je skvělá
žabka, závidím ti ji. A co tedy podnikneme?"
Objal ji kolem ramen, vzpomněl si na klíče a řekl tajuplně:
"Nech se překvapit."
Ruku v ruce spolu kráčeli náměstím a hlavní třídou dolů k
nádraží. Roman se však před jedním činžákem s ozdobnými
římsami zastavil a ve dveřích jí dal přednost.
Marcela nevyzvídala, nechala se zavést do prvního patra ke
dveřím se jmenovkou Jan Sladký. Odemkl staré vysoké lakované
dveře. Marcela zvědavě vstoupila do bytu. Kromě široké postele
s kovovými pelestmi byl naprosto prázdný, jejich kroky se
dunivě rozléhaly po parketách.
"Co tomu říkáš?" zeptal se napjatě.
Její zrak utkvěl na prostorném lůžku. "Proč jsi mě sem
přivedl?"
Dovtípil se, z čeho ho podezírá, a chytil se za hlavu. "Ty se
bojíš, že... Ne, vůbec ne. Kozina si našel na inzerát ženskou
s vlastním velkým bytem a tenhle mu zbyl. Nabídl mi ho k
pronajmutí na neurčitou dobu. Nabízel mi ho už jednou, ale
tehdy jsem nevěděl, jestli ho mám vzít, Protože bych měl sice
vlastní byt hrozně rád, ale nechci v něm být sám. Chtěl bych z
něj mít takový zázemí, útočiště, °ázu klidu, rozumíš, odkud by
se mi nechtělo ráno do práce a odpoledne bych se do něj hrozně
rád vracel, vybudovat si rajskej ostrůvek v moři velkoměsta,
kde by na mě
151
čekal můj Pátek... A ten by vůbec neměl být mužskýh0 pohlaví."
Marcela se na něho usmála. "Romanka je ženského."
"O té mi radši dneska nemluv," vzdychl. "Mám ji rád a jsem
rád, že ji mám, život s dítětem člověka hrozně vnitřně
obohatí, ale na druhou stranu láska k ní je z úplně jinýho
soudku než láska k ženě. Ty mi přece rozumíš."
Zamyšleně kývla. "Žádáš mě snad o ruku?"
"V podstatě, ale spíš ne. Není mi osmnáct, abych se oženil
překotně a bezhlavě a do roka se rozvedl. Jedna zkušenost mi
stačí na celej život. Manželství netrvalo dlouho, ale jedno
jsem si z něho zapamatoval - hrozně to bolelo. Všechny plány a
naděje se zhroutily dva měsíce po svatbě, za nic na světě bych
tuhle situaci nechtěl prožít znovu. Trvalo mi celý roky, než
jsem se z toho dostal. Marcelo, já vím, že se známe krátce,
ale myslím si, že ty jsi úplně ideální holka do nepohody,
ženská, se kterou bych strašně rád sdílel tenhle malej ostrov
jistoty, od které bych nerad odcházel a tím radši se k ní
denně vracel. Jestli chceš, rozmysli se, jestli chceš, můžeme
tu spolu žít. Manželství na zkoušku, tak se tomu taky dá
říct. Kdybys řekla ano, budu ten nejšťastnější člověk na
světě, protože... protože..." Zarazil se. Dívala se mu bez
úsměvu do očí a čekala, co dodá. A tak dopověděl: "Protože tě
miluju."
Stáli proti sobě dlouhou dobu mlčky. Bylo to vyznání, přišlo
dost nečekaně a zaskočilo je oba.
"Rozmyslím se," řekla nakonec tiše. "Ale myslím, že to bude
jednoduché rozhodování. Mám tě ráda."
Objal ji, pohladil po tváři. Políbil ji. Políbila ho. Líbali
se a propadali do nekonečna, opilí láskou. Přesto musel náhle
přestat, aby vyslovil otázku, která ho tlačila jako kámen:
"Marcelo... taky jde o Romanu."
"Nebude jí tady smutno po babičce?" optala se klidně.
152
"Nevím, snad ne, jistě ji bude chodit navštěvovat," usoudil.
"Slibuji ti, že nebudeš nikdy hrát druhý housle, ale nezlob
se, musím ji sem vzít. Je moje. Patří ke mně. A je s ní
spousta starostí. Pamatuj na to při tom rozhodování."
"Proč bych se měla zlobit?" užasla. "Neodpustila bych ti,
kdybys ji odložil jako balík špinavýho prádla! Copak jsem ti
mockrát neříkala, že ti ji závidím?"
Zalapal po dechu. "Opravdu ti nevadí?!"
"Samozřejmě ne," ujistila ho a šibalsky se zasmála. "Aspoň na
tebe budeme dvě. A my tě vycvičíme! Myslím, že si s ní budu
rozumět. Třeba časem i ty pochopíš, proč musela říct Zuzce, že
jí vypadly dva zuby. Já ji chápu."
"Vzdávám se," kapituloval se smíchem. "Jsi prostě skvělá. Už
vidím, jakej budu v téhle rodině chudák..."
"I ty chudáčku..." Políbila ho, nejprve jen laškovně na nos,
ale Roman si ji přitáhl, se zavřenýma očima vyhledal její
vlhké poddajné rty a opět ztratil pojem o čase.
"Půjdeme říct Kozinovi, aby nesháněl jiný nájemníky," pošeptal
jí do ucha, když cítil, že víc laskání by nesnesl.
"Hodinu to vydrží, ne?" namítla s leskem v očích.
Milovali se na té posteli s kovovými pelestmi. Milovali se
spolu prvně a mazlili se a dotýkali jeden druhého mnohem déle
než hodinu, něžně a jemně a nádherně a oběma se jim zdálo, že
ještě nikdy s nikým to nebylo tak závratné.
35./ Šímovi
Michaela se vrátila od řeky řádně prochladlá. Pokoušela se
namalovat jeřáby nad sídlištěm, ale stále nebyla spokojena s
výsledkem, a tak malovala a malovala, dokud ji nevydal
protivný drobný deštík.
153
Hned po návratu si uvařila čaj, do kterého vymačkala celý
citron, protože cítila, jak ji začíná škrábat v krku.
"Teda, Michalko, ten špenát se ti povedl," pravila máma s
uznáním. "Chutnal všem, dokonce i Vik si přidal."
Kývla a přisedla si k ústřednímu topení. Předsevzala si, že se
naučí vařit, aby ji příště Dan nedostal do trapasu jako minule
u nich doma! Kdyby jen měla víc času, do dvou je ve škole,
jednou týdně chodí na angličtinu, dvakrát na volejbal, k tomu
italština, knížky, tu a tam sejí podaří vypadnout se skicákem
ven...
"Mami, jak se dělá roštěná?" napadlo ji iniciativně.
Nechala si vysvětlit postup a pro jistotu si ho podrobně
zapsala. Vik s hlavou přetékající vědomostmi, jež vstřebával
na čtvrtletní písemku z matiky a němčiny, pobaveně
popichoval: "Vždycky jsi usilovala o emancipaci, drahoušku."
"Proč v minulým čase?" ušklíbla se.
"Skončíš u plotny jako miliony domácích putek před tebou,"
posmíval se jí. "Spousta řečí a skutek útek. Ty, emancipovaná
a sportovně založená dívka!"
"Coby intelektuálce z učiliště mi nic jinýho nezbyde."
Zarazil se. "To byl ode mě blbej překlep," zahučel.
"Však ti ho nevyčítám. Byla to čistě jen moje chyba a budu za
ni platit celej život. Ovšem s tou plotnou se šeredně pleteš,
chlapče. Nikdy si nevezmu křupana, jako seš ty. Můj muž bude
umět vařit."
"Neříkej, že takovýho vola najdeš!" chechtal se.
"Viku," krotila ho máma, sama zaskočena dceřiným nenadálým
zájmem o domácnost. "Emancipace neemanci-pace, ženská musí
umět vařit, jinak od ní každej chlap uteče."
Uvědomila si, co právě řekla, a zmlkla. V jejich rodině zřejmě
láska žaludkem neprošla, sama vaří skvěle, a přesto
154
dal manžel přednost navoněné fifleně, která nakupuje v
polotovarech a používá zásadně Vitanu.
Michaela ani Vik si jejích rozpaků nevšímali, hádali se dál.
"Nikola tě kopne do zadku dřív, než se naděješ," slibovala mu
Míša. "Nepomůže ti, ani kdybys uměl vařit."
"Bez obav," smál se. "Ta je ráda, že mě má." Jinak by přece
nevysedávala denně na tréninku, dodal v duchu. V pondělí na
něho dokonce čekala, což Vika utvrdilo v názoru, že jí taková
lekce jednou za čas neuškodí.
"Než pozná jinýho. Nic z tebe nemá! Já bych tě poslala k ledu
dávno, hulváte. Pak nebreč, bráško."
Samolibě se usmál, toho bohdá nebude! Matka se probrala a
doporučila jim, aby spíš mysleli na učení, a tak debatní
kroužek rozpustili. Vik se vrátil k matice, Michaela vytáhla
učebnici pro samouky a polohlasně drmolila barvy. Bianco,
rosso, azzuro, nero, giallo, marone... Jakmile došla k hnědé,
okamžitě si vybavila Danovy oči. Sehnal lístky na Žhavé
výstřely 2 a z filmu, který hýbe městem, se stal opravdový
zážitek. Jednak děj hýřil vtipem a diváci řvali smíchy po
celou hodinu a půl, jednak sedět po Danově pravici v sladkém
přítmí bylo nádherné. Cítila, jak se na ni čtyřikrát z boku
zadíval. Tvářila se, že ho nevidí, přestože se nemohla pořádně
soustředit. Popáté nevydržela a pohled mu opětovala. Usmáli
se na sebe. Zavezl ji domů 3 rovnou se domluvili na sobotě,
kdy se půjdou podívat Autosalon 93.
Musí čekat do soboty... Přistihla se, zejí tohle "víkendové"
chození vlastně vyhovuje, stíhá při něm všechny své ostatní
záliby i povinnosti a tím víc se na Dana těší.
"Už to začíná!" křikla na ně Monika z obýváku. Na učení *
vůbec nemohla soustředit, nic ji nebavilo, ve škole seděla
Jako spící panna (spící snad, panna ne, říkala si v duchu
"rdě), a doma se potloukala z pokoje do pokoje jako mátoha.
155
Ještě že mají tu pitomou televizi, neměla by se čím
odrea-govávat. S Kamilou nemluví a jaksi jí její přátelství
náhle vůbec nechybí, ať má ta husa větší prsa, a i když nenosí
brýle a je hovornější, na ni nemá. Určitě ještě nestála
Martinovi za tu námahu, aby ji o to připravil. Možná s ním
vůbec nechodí, nevídá je spolu ani na chodbách, ani v
jídelně. Kupodivu ji to neblazí. Jejich věc, ne? Součkové se
z aerobiku omluvila, prostě nemůže, rodiče se rozvádějí...
Pěkně pitomá výmluva! Někdy je jí cvičení líto, dost ji bavilo
hopsat při hudbě. Teď už nemá vůbec žádného koníčka, kašle i
na knížky, z charakterově neposkvrněných hrdinek dívčích
románů se jí zvedá žaludek.
Hlasatelka oznámila program, inscenaci ze současnosti, příběh
děvčete, na něž těžce dolehl rozchod rodičů a ona se ho sama
pokusí vyřešit. Monika ztuhla, nicméně máma zahnala k
obrazovce Mísu i Vika.
"Určitě hovadina," mínila Michaela předem a usrkávala horký
čaj. Nejraději by zalezla do postele a dočetla Cestu do Říma,
kterou jí Dan půjčil, čas strávený u televize považovala za
nenávratně promrhaný.
"Měli bychom si koupit video," navrhla Monika.
"Video?" pokrčila máma rameny. "Co by sis na něm pouštěla? V
půjčovně chtějí za kazety spoustu peněz."
"V půjčovně," odfrkla. "Kazety se dají sehnat i jinak."
"Jaké kazety?" Matčin hlas zněl podezíravě. "A odkud?"
"Porno," poradil jí Vik s pochechtáváním.
"Porno ne!" bránila se Monika a zčervenala.
Míša se ušklíbla. "Pořádnou nahrávku jako Amadea seženeš
málokdy a na komerční sadistický kraviny kašlu."
Matka zpozorněla. "Odkud takové filmy znáš?"
Vik se rozchechtal a Michaela je upozornila, že ta oslovina v
televizi dávno začala. Nebude mámě vykládat, kolik a jak
opravdu hnusných filmů viděla na mejdanech.
156
Monika si pomyslela, že žije v blázinci. Z téhle rodiny není
normální nikdo. Ani táta! Ten vůbec ne, kdyby byl normální,
neodešel by.
Už po čtvrthodině se Michaela zvedla a Vik ji chtěl napodobit,
máma je však zahnala zpátky. Hra je pěkná a poučná, prospěje
jim! Vytrvali tedy a celkem se bavili, smáli se strojeným
pasážím, kdy z hrdinky vyzařovala blbost a to, že svou roli
jenom hraje. Šestnáctileté holce se za devadesát minut
nepodařilo vyslovit jediné nespisovné slovo, dokonce i
koncovky přídavných jmen dotahovala s absolutní pečlivostí.
Kromě starostí s rodiči prožívala i první lásku! Vik bublal
stěží potlačovaným smíchem a Michaela kroutila hlavou. Místo
vyznání se hrdinka vzmohla na idiotské ufňuknutí: Miluji tě.
Stejně ji nechal Jcvůli jiné. Vlastně se mu ani nedivili.
Holka chtěla usmířit rodiče starostí o ni a spolykala tubu
prášků, ten kluk ji v poslední chvíli našel, zavolal sanitku,
ještě v nemocnici si domluvili schůzku a co víc, rodiče se
usmířili.
"Tak," řekla máma zamyšleně a vypnula televizi.
"Mohl jsem zatím umět celou biologii," vyčetl jí Vik.
"Pochopil jsi vůbec princip?" zastavila ho.
"Jo. Mami, prosím tě, jestli ti jde o tohle, neboj, prášky
nesežeru, nejsem vymaštěnej jako ta slepice."
"Tohle se v životě stát nemohlo," prohlásila Michaela.
"Proč ne? Jsou lidi, kteří si berou život i pro větší
hlou-Posti, než je rozvod! Pro špatnou známku nebo když holku
nechá kluk," rozohnila se máma, pobouřena jejich přístupem.
"Potom musí bejt ten dotyčnej idiot. Kvůli tátovi se rozhodně
trávit nebudu," ujistila ji Míša.
^Protože jsi ráda, že je pryč!" napadla ji náhle Monika, toerá
až do té doby seděla na gauči jako přikovaná.
"Moni!" vydechla máma ohromeně.
157
"Je to tak! Nikdo ji nehlídá, může chodit, kam chce!"
vypočítala Monika jedním dechem. Míšin i Vikův blahosklonný
úsměv ji vytáčel. "Může se nerušené tahat s klu-kama!"
Sestry se nedotkla. "Mončo, nemluvíš náhodou o sobě?"
Monika se zarazila. Uvědomila si, na jak tenký led se dostala.
Michaela ji prokoukla, nezbaštila jí náhlé výlety!
"Nechtě toho, ženský," prohlásil Vik. "Prostě škoda času.
Míso, zlatíčko, nemáš zrovna nic na práci, co? Potřeboval bych
vysvětlit v anglině příčestí trpný..."
Monika se chtěla vytratit také, ale máma ji zarazila:
"Michalka poslední dobou seká dobrotu, nech ji být. Tátův
odchod ji mrzí také, nemysli, jenom nedává najevo zklamání."
"Míša je mrcha!" odfrkla Monika. "Umí se přetvařovat! Nikdy
neměla tátu ráda, pořád se s nim hádala, vzpomeň si. Nejsi
nakonec i ty radši, že je pryč?!" obvinila náhle mámu. "Nikde
ti nenacáká a nenadrobí, nemusíš mu prát a vařit a..."
"Uklidni se!" zarazila ji příkře. "Mluvíš nesmysly."
"Už aby mi bylo osmnáct a mohla vypadnout z domu!" vybuchla
zlostně. "Přetvařujete se úplně všichni!"
Zamkla se v koupelně, napustila si plnou vanu a s úlevou se
položila do vody. Najednou ji napadlo, že kdyby byl doma táta,
Viléma by před ním neutajila. Zaváhala, co je lepší...
Všechno zlé může být někdy k něčemu dobré!
36./ Michaela
Zdálo se jí o vysokých haldách ledu a sněhu, ve kterém se
brodila v letním oblečení a třásla se zimou. Pak dokonce
158
pod ní led praskl a ona padala... Probudila se, nicméně
zimnice s ní lomcovala dál, ke všemu ji sužovala pořádná
žízeň. Z roztřesených prstů jí vypadla sklenička a s rachotem
se roztříštila na dlaždicích v koupelně. Samozřejmě tím
přilákala mámu, ta jí rovnou strčila teploměr, a když si Míša
naměřila 39,3, chtěla volat pohotovost. Musela mámu
několikrát ujistit, že do rána doopravdy nezemře, pak teprve
kapitulovala. Přinutila ji spolknout acylpyrin a zahnala ji
spát.
"Angína," prohlásil dorostový lékař, když se k němu dopotácela
na nohách z vaty. Na škole proslul pověstí, že pokud se k němu
pacient nedoplazí po čtyřech, neuzná ho. V Míšině případě se
však nezdráhal, uznal, že s vysokou teplotou se do školy
chodit nedá, ale neodpustil si: "Příště se na rande víc obleč,
to víš, meze už jsou studené."
Trouba, usoudila. Do vychladlé postele se vrátila velice ráda,
neudržela otevřené oči, pálily ji a slzely, usnula neklidným
spánkem a teprve navečer se jí ulevilo. Acylpyri-ny zabraly a
teplota klesla, ovšem v krku ji bolelo nesnesitelně, nemohla
ani polknout sliny, chodila je namáhavě vyplivovat do
záchodové mísy.
V přítmí pozdního odpoledne zůstala doma sama, matka odešla na
návštěvu ke kamarádce hned poté, co ji Míša vyhnala, dávno
vyrostla z doby, kdy máma musela hlídat každé její zakašlání.
Roman si vypůjčil od kolegy chatu v Beskydech a odjel na ni s
Romankou a Marcelou, Michaela si ho dobírala, že jim bude
malá překážet, tvářil se však jako světec, ale ji neoblafne,
na sto procent se nejel nadýchat čerstvého vzduchu, nýbrž
milovat se svou láskou. Vik se vrátil z tréninku, a když
zjistil, že máma není doma, okamžitě se převlékl a vyrazil na
pánskou jízdu, 0 níž nemá Nikola zdání, a Monika se přepečlivě
nalíčila a odešla s Kamilou do kina. Prý! Tomu se Míša
zasmála,
159
není naivní, aby neviděla, že sestřička zamilovaností div
nesvětélkuje.
V tátově županu, který si zapomněl odstěhovat, si dřepla v
chodbě k telefonu a vytočila Danovo číslo. Musí mu oznámit, že
zítřejší plán padá, a hlavně se omluvit, odpoledne nepřišla k
řece. U Marků však telefon hluše vyzváněl.
No nic. Při pohledu na hovězí maso v lednici se v ní probudilo
lepší já. Máma plánovala k večeři roštěnky, snad by je mohla
zkusit sama... Našla si papír s předpisem. S úspěchem
naklepala libové plátky, osolila je, opepřila, potřela
hořčicí, vložila na zpěněnou cibulku, zalila vodou a tlakový
hrnec uzavřela. Nic na vaření není, usoudila sebevědomě,
ovšem když za půl hodiny hrnec otevřela, nechápavě zírala na
scvrklé maso, lepící se u dna na hromádce slizké hmoty.
Nechápala, kam se poděla omáčka. Ke všemu někdo zvonil.
Dan. Michaela si uvědomila, že není nalíčená, a v tátově
froťáku musí mít pořádnou ránu.
"Co je s tebou?" zeptal se hned po pozdravu. "Stůněš?"
"Bohužel. Ahoj, Dane. Pojď dál-," zvala ho, "'Vypadám, co?"
Usmál se. "Tobě sluší všechno."
"Dělej si psinu!" zlobila se a raději změnila téma. "Volala
jsem ti, nečekaně mě složila angína."
"Nevadí," mínil. "Ta expozice trvá na dva týdny, zajdeme tam
příště... Počkej, nepálí se tu něco?"
"Ne," bránila se s ostychem.
"Mám nos," nedal se a vydal se za čpavým zápachem. Neochotně
se loudala za ním. Pobaveně hleděl na zbytky v hrnci.
"Tajemství šéfa kuchyně?"
"To měly být roštěnky," přiznala.
"Kolik jsi tam dala vody? Filip je stejnej expert jako ty,"
smál se a ona ho ohromeně pozorovala, jak se snaží nepo-
160
dařenou omáčku nastavit vývarem. Všiml si, že ji znovu
roztřásla zima. "Běž si lehnout, přijdu za tebou."
Stejně na něho počkala, než pokrm zahustí, teprve poté se oba
přesunuli do pokojíku. Michaela se zachumlala v peřinách, Dan
upřel pohled na kresbu na zdi. Zapomněla ji sundat! Cítila se
divně, když viděla, s jakým zájmem si prohlíží uhlem
kreslenou siluetu, stojící na pozadí závodiště.
"Máš takových obrázků víc?" otočil se k ní. "Tenhle je
špičkovej... Nehovím tomu, ale tohle je vážně paráda!"
Vyhrabala zpod válendy krabici, z níž výkresy doslova
přetékaly. Dan si je prohlížel a nakonec ji o pět požádal.
Darovala mu je ráda, cítila, jak u něho stoupá v ceně.
"Líbí se mi lidi, kteří něco umějí a dokážou to prodat,
dosáhnout svého cíle," potvrdil. "A je úplně jedno v čem."
"Proto máš nad postelí Madonnu a Rockyho?" usmála se.
Kývl. "Nesměj se, zrovna tyhle dva fakticky obdivuju. Třeba
Madonnu. Z holky, která zdrhla z domova s pár dolary v kapse,
se stala světová jednička. A Sly? Totéž. Potomek italskejch
přistěhovalců se vypracoval až na hvězdu, Rocky 1 vypráví v
podstatě jeho vlastní příběh."
"No jo, ale to je něco docela jiného," pokrčila rameny. "Já
kreslím pro sebe, pro radost, vlastní uspokojení."
"Je prima mít koníčka, ale když v něm vynikáš, proč nejdeš
výš? Existuje přece grafická, vysoká výtvarná, spousty dalších
škol."
"Jenomže...," zadrhla se, "se na ně nechodí z učiliště."
"Ty sis tolik přála být prodavačkou?"
Odvrátila od něho oči a zadívala se na plastickou mapu Itálie.
"Ne. Chodila jsem na gympl a pak jsem chtěla jít na cestovní
ruch, specializovat se na země jižní Evropy. Malování mám na
druhým místě. Jenže mě po dvou letech vyrazili."
Překvapeně na ni mrkl. "Neříkej mi, že jsi nestíhala."
161
Bella calda Italia... "Kvůli klukovi. Měla jsem áčka." Nastalo
ticho. První promluvila Michaela: "Zaplatila
jsem za blbost. Je to stará historie, ale musela jsem ti to
říct..."
Jejich oči se setkaly. "Každej může šlápnout vedle," řekl Dan.
"A tím to pro tebe zvadlo? Tvoje plány, sny?" "No jistě. Co
můžu dělat? Leda prodávat." Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
"Michaelo, ale s tímhle nemůžeš vystačit. Nedovedu si
představit, že bych chtěl dělat v automobilovým vývoji a
nehnul prstem a nechal se zahrabat v autodílně. Cítíš ten
rozdíl? Strašně rád chodím do dílny, motory mě lákají, ale
chci víc. A ty složíš ruce do klína."
Nevěděla, co odpovědět. "Prodávat není nejhorší." "Pro toho,
kdo si vytyčil cíl stát se prodavačem." "Necháme toho," vzdala
se. "Už takhle mi v hlavě hučí, tebe nepřehádám, nemám na to."
"My se přece nehádáme," namítl s úsměvem. "A pak, s tebou se
hádat vůbec nechci, žena má vždycky pravdu." "S touhle
filozofií ti to musí klapat s mámou. Na rozdíl ode mne. Já se
s tou svou chytnu každou chvíli."
Danovi chvíli trvalo, než odpověděl: "Nemám mámu." "Promiň,"
vyhrkla rychle. Jeden trapas za druhým! "Není co," pokrčil
rameny. "Neumřela, neboj. Zdrhla. Odjela se svým kolegou na
stáž do Finska a zapomněla se vrátit. Sedm let válčíme ve
třech a dohromady nám nechybí" Ušklíbla se. "Můj táta si
sbalil pingl před měsícem." Dan zavrtěl hlavou. "Nechápu je,"
řekl potom. "Když si nadělají děti, mají se o ně starat."
Vydrželi debatovat do devíti večer, načež se Dan rozloučil a
slíbil, že ji zítra zase navštíví, pokud smí. A slib
splnil-Hned na uvítanou ji vytočil růží, kterou vylovil lehce
zval-chovanou zpod bundy.
162
"Nemám svátek," řekla, aby zakryla rozpaky.
"Chtěl jsem ti něco přinést a nevěděl co," přiznal. "Nevěřila
bys, kolik práce mi dalo sehnat živou kytku. Všude mi nabízeli
věnce nebo slaměnky, mysleli, že jdu na dušičky." Oba se té
představě pobaveně zasmáli. "Věnec jsem měl vzít, co? Stůněš,
když je venku krásně."
Myslela, že se přeslechla. "Krásně? Slyšíš ten severák?"
"Taky je podzim," namítl, "nemůžeme se chtít opalovat. Už vím,
co potřebuješ, Michaelo. Sportovat a otužovat se."
"Dovol?" usmála se s převahou. "Hraju závodně volejbal."
"V teplíčku tělocvičny," vysmál sejí. "Musím ti ukázat, jak se
správně sportuje. Kdy jdeš k doktorovi? Ve středu, prima. V
sobotu ráno vyrazíme na Hrbáč. Byla jsi tam někdy?"
"Mockrát. Lanovkou a na lyžích," mávla rukou.
"Lanovkou," posmíval se jí. "Lanovka vyjede nahoru za den
stokrát a stihne přepravit plno bambulu. My půjdeme po svých.
Turistická trasa je skvělá."
"Takovou dálku?!" zhrozila se.
"Dvanáct kilásků není dálka," namítl. "Dneska šli kluci k
Medvědovi na Kozí hřbet. Víš, taková parta, co chodíváme ven.
Za čtrnáct dní tě s nimi seznámím, půjdou tam znovu. Koukej se
brzy vyzdravit a na sobotu si připrav pořádný boty, na zádech
tě neponesu. Jídlo si beru na starost sám."
"Jak myslíš," usmála se. "Nejsem béčko."
"To jsem nikdy neřekl," bránil se. "V týdnu ti zavolám nebo
zajdu. Zítra nemůžu... Nezlobíš se? Slíbil jsem Fili-Povi
píchnout s autem, chceme měnit prahy a přední blat-líky... už
dřív, netušil jsem, že onemocníš."
"Nic se neděje," ujistila ho.
"Nestíhám," postěžoval si. "Ve škole profesoři blázní,
čtvrtletí na krku, mám přihlášku na fakultě... Taky jezdím
163
na krosce a chodím do posilovny a hrabu se v garáži... Jo
Vikovu motorku budeme mít co nevidět. Potřeboval bych den
nafouknout, zdvojnásobit, jinak mi připadá, že roj na toho, s
kým bych trávil čas nejraději, vybejvá děsně málo."
Cítila vzrušení, které ji prostupovalo. Podíval se na ni
přímo, ale Míša očima ucukla. Uvědomil si, co vlastně řekl?!
Uvědomil, protože tiše dodal: "Promiň, Michaelo. Budu se
snažit polepšit." Náhle natáhl ruku a pohladil ji po vlasech.
Lehce, sotva se jí přitom dotýkal. "Jsi děsně... A neboj,
klidně tě ponesu až na Hrbáč."
V celém těle se jí rozlilo blažené teplo. Zvedla oči a usmála
se. "Beru."
37./ Monika
Nedokázala soustředit svou pozornost na nudný dějepis a ještě
nudnější a nezáživnější ekonomiku. Poslouchala, jak do oken
fičí ostrý rezavý vítr, venku troubí auto, v potrubí šustí
voda, hučí výtah. Z vedlejšího bytu zřetelně zaznívalo fidlání
na housle. Usmála se, když si představila sousedo-vic Oskara
nad stupnicemi.
Nejraději by se natáhla na válendu a osolila magneťák Vik má
mezi svými kazetami také většinou hard rock a heavy metal,
který sejí momentálně líbí ze všeho nejvíc Jenže kdyby si
pustila muziku, máma by jí přišla přednášet Díky, Monika na
sebe nechce ukazovat, je ráda, že jí páteční i sobotní večer
prošel v poklidu, vymluvila se na kin° a diskotéku. Nakonec,
dostala od Míši lístky, které jí koupil ten její študák, když
ještě netušil, že ségra onemocní-Stejně přišly nazmar...
Monika má štěstí, máma jí věn-
164
V diskotéce v Kamčině společnosti nevidí žádnou boudu,
považuje Moniku stále za hloupé a poslušné dítě.
Divila by se, jak strávila oba večery! Páteční byl sice o něco
kratší než sobotní, ovšem užila si. V partě ji berou za stálou
členku, baví se s ní a ona se umí bavit s nimi, nikdo se na ni
nepovyšuje, žádný ji nepřehlíží. Taková parta, to je výhra. A
jak je veselo! Tolik vtipů, narážek, poznámek, v jednom kuse.
A Vilém... je ze všech nejskvělejší, nejzábavnější,
nejveselejší... zkrátka nej.
Jakou měl radost, když v pátek přišla! Nejdřív ji dlouho u
stolu líbal, až dělali ostatním chutě, potom ji pozval na
čtvrt hodiny ven a... milovali se. Na zemi za zámeckou zdí.
Tentokrát to bolelo mnohem méně než poprvé. Monika usoudila,
že milování bolet musí, Vil je muž, pán tvorstva, miluje se s
ní silou, chlapsky. Zimu si vůbec neuvědomovala. Neměla čas
na takové malichernosti! Po chvíli se vrátili zpátky do
hospody, kluci si z nich utahovali, ale Monika se už
nečervenala, ví, že by ji chtěli všichni. Její sebevědomí
roste v partě do závratných výšin, není slepá, aby neviděla,
jak je v žádaná. Mnohem víc než Eva! Kdyby kývla, mohla by se
milovat s každým, jenomže ona miluje Vila. Nadosmrti. Trochu
sejí dotklo, že Vilém vůbec nežárlí, Salám ji chtěl doprovodit
domů a on mu dovolil, aby s ní vyšel ven. Asi si je jistý její
věrností, usoudila nakonec. Pokud ovšem věří kamarádovi,
šeredně se plete, Salám ji chtěl líbat hned za dveřmi
restaurace a Monice dalo spoustu Práce mu utéct. Páni, ti
kluci! Jsou do ní zamilovaní všichni z party a ona je šťastná,
tolik přátel a obdivovatelů nikdy neměla.
V sobotu ji v Zámecké přivítal prázdný salonek. Lekla Se, že
by si Salám něco přidal a Vil se na ni zlobí?! Zeptala 86
vedoucího za výčepním pultem, jestli o partě něco neví.
"Já je nehlídám, slečinko," odfrkl. "Ale měl by vás
165
někdo hlídat. A dát všem na zadek, abyste se konečně
probrali."
Monika se na něho ušklíbla. Dědek! Závidí jim. Určitě! Závidí
Vilémovi věčně plnou prkenici, jeho mládí, možnosti a třeba i
ji, Moniku. Usoudila, že s takovým demen-tem se bavit nehodlá.
Kolem proběhl číšník s prázdnými půllitry.
"Vašku!" odvážila se na něho zavolat tak, jak mu říká parta.
"Nenechal mi tady Vil nějaký vzkaz?"
"Ne, nic neříkal," zastavil se s ní. "Ale najdeš je u nich,
zval celou bandu na video."
"Díky!" zaradovala se. No jistě, kde by jinde byli!
"Pár facek a ne video," broukl vedoucí a tlustý pupek se mu v
plášti natřásal. "Takovej smrad jako ty má bejt doma a ne se
tahat s tím gaunerem a jeho kumpány!"
Monika zrudla. Dřív by ze sebe nedostala jediné slovo, ale
dneska se přece jen trochu vyzná. "Starejte se o sebe!"
"Já se starám. Spíš by mě zajímalo, jestli se někdo stará o
tebe. Kdyby jo, musel by ti táta zmalovat faldy."
Možná toho řekl víc, ale Monika ho neposlouchala, protože z
restaurace odešla. Prašivec jeden!
Zkazit náladu jí však nemohl. Cestu k Vilově domovu si z
minulého týdne pamatovala dobře. Jejich vila jásala
osvětlenými okny do houstnoucí tmy, divoká hudba skupiny
Accept a Torr rámusila na celou ulici. Neobtěžovala se
zvoněním, rovnou vyběhla nahoru.
Parta ji přivítala s nadšením, pokoj tonul ve smogovém oblaku
a v pivních výparech, Vil ji políbil. Monice se ulevilo,
nezlobí se, Salám nic neřekl. Společně s ostatními se nejprve
podívala na dvojdílný drsný film Démoni, při kterém se jí
zvedal žaludek. V životě pravý tvrdý horor neviděla, musela za
všeobecného smíchu občas odvrátit obličej-Rovněž následující
snímek, jehož název si nezapamatovala,
166
byl pěkný kameňák, sadistický vrah v něm dloubal svým obětem
zaživa oči.
Vil přehodil kazetu a Monika s rudými tvářemi a bušícím srdcem
zhlédla porno. Pravda, se slabomyslným dějem, ale ty záběry!
Mladá, sotva patnáctiletá holka stopla na silnici auto s
třemi kluky. Ti s ní zajeli do lesa a tam... Nevěděla, co má
dělat, jestli se dívat na obrazovku, kde se ti tři sexuální
maniaci ukájeli na holce najednou, anebo čelit poznámkám
kluků, zda taky nemá choutky na grupáč. Ke všemu Vil, notně
vzrušený, ji chytal kolem pasu a svou ruku se stále snažil
propašovat pod její tričko. Eva se veřejně milovala na Vilově
letišti s Chobotem a jak u toho vzdychala!
"Ne, tady ne!" bránila se Vilémovi vší silou.
Zvedl se tedy a odskočil si s ní do sousedního pokoje, který
už znala. Pomiloval ji bez jediného polibku. Po návratu mezi
partu viděla, jak Chobot uvolněně sedí s láhví Regenta na zemi
a labužnicky kouří, kdežto Eva se miluje se Salámem.
Vil pustil film Americký ninja 5 a Monika se s nimi nerada
loučila. "Kdy tě uvidím?" pošeptala Vilovi do ucha. »Pojď se
mnou ke dveřím, když ne dál..."
"Snad trefíš, ne?"
"Vile, prosím tě," škemrala naléhavě.
Otráveně vstal a sešel s ní do přízemí. Trošku se motal, ale
Monika k němu vzhlížela s obdivem. Snese tolik!
"Máš mě rád?" zeptala se při obouvání.
"Jo."
"Kdy mám přijít?"
"Kdy chceš," řekl a odříhl si.
Z osvětlené haly k nim zaznívaly vzrušené hlasy Vilémových
rodičů. "Dobře jsem tě viděla!" pištěla žena. "Asi
167
myslíš, že jsem slepá! Taková špinavá coura a ty seš
ku-revník!"
"Zavři zobák," zabručel muž. "Prdlajs vidělas. Domej-šlíš si
voloviny, normálně sem seděl."
"Normálně! Co jinýho jsem taky mohla čekat od umaš-těnýho
řezníka! Proč já se s tebou tolik let zahazuju? Jsem blbá..."
"Zavři zobák, nebo ti jednu vrazím. Co bys byla beze mě, no?
Hovno, drahoušku! Nejsem ti dost dobrej, umaš-těnej řezník,
ale moje penízky ti nesmrdí! Klidně si táhni, nikdo tě tady
nedrží! Jo, to si rozmyslíš, nejseš padlá na hlavu, aby sis
neuměla spočítat, že takovýho vola, jako sem já, nikde
nenajdeš. Kdo by ti řurt kupoval, co?"
"Jen se nevytahuj! Ty tvoje špinavý prachy! Jediný, co
dovedeš, je šidit lidi v kšeftu a ohnout každou couru!"
Plesk.
Monice bylo nepříjemně, hlavně poté, když se z haly ozval
pláč. Podívala se s rozpaky na vrávorajícího Viléma.
"Máma je stará kráva," prohlásil nevzrušeně.
Polkla. "Už musím..." Přitáhla si k sobě jeho hlavu a
políbila ho na tvář. "Příští pátek!"
Do studené noci vyběhla se smíšenými pocity. Když pomine tu
nestydu Evu a hádku Vilových rodičů, byl to výborný večer.
Ještě než dorazila domů, usoudila, že tátův odchod není
koneckonců to nejhorší, co ji mohlo potkat. Kdyby se jeho
vztah s mámou vyvíjel takhle nechutně, asi by snědla prášky
jako ta idiotka v televizní inscenaci. Pocítila k Vilémovi
vlnu horoucího citu. Jsou si souzení! Vil, přestože má oba
rodiče, je stejně sám jako ona! Tedy byl, než potkal ji.
S povzdechem se vrátila duchem k ekonomice. K poučce pro
nadnormativní zůstatek se jí vloudilo vědomí: Eva je děvka.
168
38./ Viktor
Díval se, jak mu doktor elektrickou pilkou rozřezává od antuky
narůžovělý sádrový obvaz. Trochu podezíravě si lékaře měřil.
Kdyby mu ujela ruka... O další úraz nestojí ani náhodou!
Obnažená paže mu připadala najednou nezvykle lehká, bledá, s
prapodivně scvrklou kůží. Zkusil zahýbat dlaní.
"Sakra!" usykl polekaně. "Nemůžu ruku ohnout!"
"A co prsty?"
S námahou rozhýbal jeden po druhém. Sádra ho zklamala,
myslel, že mu ji sundají a hotovo. Nejen že mu zápěstí
absolutně ztuhlo, ke všemu v něm bolestivě píchalo.
"Uvidíme po rentgenu," prohlásil lékař. "Nečekej, že hned
budeš smečovat. Musíš chodit na rehabilitační cvičení a jistě
na sebe výsledky nenechají dlouho čekat."
Vik se tvářil značně pochybovačně, s doktory měl své
zkušenosti - čas měřili zásadně zcela jiným metrem než ostatní
lidé. "Koncem listopadu hrajeme dost důležitej turnaj, jestli
nebudu v pořádku, trenér mě nenasadí."
"No tak si tentokrát nenamastíš kapsu."
Pohrdavě odfrkl. Nesnášel lidi, kteří žili v přesvědčení, že
tenis jsou lehce vydělané těžké peníze. Tenis je dřina.
Pořádná. A tady nejde o mezinárodní turnaje, tak vysoko *
jejich klub nikdy nedostal. Navíc Vik tenis pro peníze nehrál
v žádném případě. Tenisem žije, hraje pro potěšení, stačí mu
samotná radost ze hry a obdiv fanynek. V tomhle ^ nerozuměl
ani s tátou, který často kalkuloval, kolik by Jednou mohl Vik
vydělávat a jak by se mu tím otevřela Cesta do světa. Ne že by
snad penězi či cestováním pohrdal, *'k zastával názor, že jen
blázen by nestál o prachy, ale tenis "ttěl doopravdy rád a
nikdy nepřemýšlel o prospěchu.
Kost srostla ukázkově, zápěstí zůstalo neporušené. Dál
169
prý záleží na Vikovi a rehabilitaci. Podařilo se mu umluvit
mladičkou sestřičku, aby mohl docházet denně od půl sedmé
ráno. Byl ochoten vstávat dřív, jen aby se co nejdřív dostal
na kurty.
ř Přestože mu pravička připadala jako z olšového dřeva, cestou
z nemocnice si pohvizdoval. V podstatě mu nepřekáží, pravou
nesmečuje. A pak, konečně může Nikolu obejmout!
Příležitost se mu naskytla hned večer. Po tréninku, který mu
dal do těla víc než jindy, ji šel podle zvyku doprovodit.
"Vaši nejsou doma?" zaregistroval domek utopený ve tmě.
"Marcela má službu v nemocnici a naši jeli..."
Nenechal ji domluvit. "Fakticky?! Doufám, že mě pozveš."
Zaváhala. Věděla celý den, že tahle situace nastane. Nebyla si
však jistá, jak ji má vyřešit. Vik je prima, má ho ráda,
ale... Zavedla ho do svého pokoje a raději ani pohledem
nezavadila o psací stolek s vyrovnanou kupou učebnic. Rodiče
jí zatím běhání na kurty trpí. Dostala podmínku - s klukem
může chodit, nesmí se však zhoršit ve škole. Nikola si připadá
jako zrádce. Kdo ví, co bude, až půjde táta v prosinci na
rodičák. Zatrhnou jí vycházky a Vik ji určitě nechá.
"Mám něco pustit?" nabídla a stiskla PLAY na ovladači hi-fi
věže.
"Ne," zarazil ji a hudbu umlčel. "Nemám rád disko, natož
český. Taková šumařina! Znáš House of Lords? Perfektní tvrdá
grupa, hraje s nimi Gene Simons z bývalých Kiss. Nevadí,
nepouštěj nic. Radši pojď ke mně."
Sebejistý Vik se pohodlně natáhl na válendu a zavřel oči. Když
se dlouho nic nedělo, podíval se na Nikolu> krčící se v
křesílku. "Pojď ke mně, je mi smutno."
170
Váhavě k němu přistoupila a přisedla si na krajíček lůžka.
Stáhl ji k sobě, trošku násilím, pousmál se, holky si na to
potrpí, ze začátku dělají fóry, a políbil ji. Nejprve
zlehýnka, potom tlak zesílil a jazykem zapátral v jejích
ústech. Po krátkých rozpacích mu něžnosti oplácela stejnou
mírou a on se rozpaloval čím dál víc. Jsem dobrej, napadlo ho,
vydržel jsem dlouho, chodím s ní už měsíc a dneska prvně...
Připadalo mu, že je to s ní jaksi hezčí než s holkama, které
znal před stykem sotva hodinu. A Nikolaje navíc nádherná...
vyměňovali si vášnivé francouzské polibky, Vik ji při nich
čuchal v rozpuštěných vlasech, dotýkal se jejích ňader přes
tenoučkou halenku a vnímal její zrychlený dech i vzrušení,
které ji prostupovalo. Rozepnout džíny mu však nedovolila.
"Ne..."
"Niki," šeptal naléhavě.
"Ne," řekla pevně a dokonce si odsedla.
"Niki, neblázni, prosím..."
"Ne," opakovala stejně rozhodně.
Přece ho neodkopne takhle vzrušeného! Zkusil osvědčenou
fintu, urazil se, sedl si a odvrátil se tváří k oknu.
Mlčení a vyčkávání trvalo podezřele dlouho. Oba slyšeli slabý
tikot budíčku na polici nad válendou, občas zapraš-tělo v
topení a v nárazovém větru vrzly okenní tabulky.
Chtěl události uspíšit: "Nemám jít domů?!"
"Jak chceš," řekla chladně. "Jdi si."
Tohle byla rána pod pás! Zalapal po dechu, a aby zakryl
Překvapení i rozpaky, ušklíbl se a provokativně pomalu si
°blékal bundu. Stále počítal s tím, že ho k sobě zavolá,
omluví se mu za odmítnutí.
Seděla jako socha. Nechala ho bez pozdravu vyjít z po-taje!
Dlouhou dobu otálel na chodbě, přece musí přiběhnut, musí,
nemůže odejít jen tak!
Proti svému přesvědčení a zásadám se vrátil. Viděl, že
171
pláče, ale slzy ho nijak neobměkčily, připadal si podvedený.
Zůstal stát u dveří. "Doopravdy mám jít?"
Popotáhla. "To záleží na tobě, Viku. Nevyháním tě, jsem s
tebou hrozně ráda, ale nevyspím se s tebou."
Zíral na ni jako na exota. V životě se nemusel žádné holky
doprošovat, o čemž jasně svědčil korálkový náhrdelník, jehož
délkou mezi kamarády vedl. Nechápal, co na něj Nikola zkouší.
"Nemáš mě ráda," obvinil ji, zcela vyveden z míry.
"Mám," zaprotestovala.
"Jo? Tak jmenuj jeden jedinej důvod, proč nechceš!"
"Slíbila jsem tátovi, že zůstanu panna do sedmnácti."
"A tohle tě trápí?" mávl rukou. "Nic se nedozví, neboj."
Nechápavě se na něho podívala. "Dala jsem mu slib."
"No a? Co oči nevidí, srdce nebolí."
"Viku, to přece nejde! I kdyby se nic nedozvěděl, nemohla
bych se mu podívat do očí, rozumíš?"
"Ne," odsekl.
"Potom nevím, co ti k tomu mám říct."
Zkusil zahrát na city: "Niki, mám tě rád."
"Já tebe taky," přiznala, ale zamyšleně dodala: "Jenže to není
důvod. Nedávno mi teprve bylo šestnáct a pak... nejsem si
jistá, že spolu vydržíme. Jsi jiný než já, musím tě nudit.
Najdeš si jinou a co já? Jestli mě máš rád, počkáš, dokud
nebudu sama chtít. Právě proto."
Poslouchal ji málem s otevřenou pusou. "Demagogie," usoudil
nakonec. "Ve kterým století žiješ? Tyhle názory byly moderní
možná za dob Filosofský historie. Když tě mám rád, chci bejt
pořád s tebou a pochopitelně i intimně-Do kolika chceš čekat?
Do třiceti? Zůstaneš stará panna!"
"Ať!"
Náhle viděl, že prohrál. Definitivně. S Nikolou nepohne.
"Jak chceš!" Tentokrát se urazil doopravdy.
172
"Viku, prosím tě," snažila se. "Bez toho je to tak lepší..."
"Možná pro tebe!" odsekl nakvašeně. Nebude ji dál přemlouvat a
shazovat se jejím odmítáním. Zase taková hvězda není, aby se
před ní plazil po kolenou. "Sbohem." "Budeš zítra na kurtech?"
zeptala se zoufale. "Přijdu..." "Nemusíš se namáhat," zavrčel
a bouchl domovními dveřmi, až zaduněly. Vítr mu vnikl pod
bundu. Kráčel rychle a vztekle kopal do každého kamínku, který
se mu připletl pod nohy.
39./ Michaela
Pevnou rukou narýsovala tenoučké linky na očníclr víčkách,
řasy obarvila na černo, tlustým štětečkem rozetřela růž po
tvářích a rtěnkou objela plné rty. Zadumaně se na sebe
podívala, ujde to. Vyčesala si vlasy do ohonu a přes uši si
navlékla širokou pletenou čelenku.
"Nemáš rozum," komentovala máma její počínání. "Tak brzy po
nemoci! Vezmi si pořádnou čepici."
"Ale mami," řekla konejšivě, "dívej, jak je venku hezky."
"Dva pod nulou," ohlásil čiperně Vik, který si balil raketu a
čistá trička do sportovního pytle.
"No a?" ušklíbla se na něho. "Neprší."
"Když to bereš takhle," zubil se pobaveně.
"Michalko, chovej se slušně," nabádala ji matka.
"Jak jinak?"
"Ty dobře víš! Jsi potvora po tátovi," oznámila jí. «Do větru,
Vik jakbysmet. Aspoň že Roman s Monikou se Svedli po mně.
Moniku bych pustila bez obav."
Michaela zachytila sestřiny poplašené oči. Neřekla tedy mc,
ačkoliv si byla jistá, že mámina důvěra k mladší dceři Je
přinejmenším přehnaná.
173
"Tátu do toho netahej," řekl Vik mimochodem. "Ten by se
nejradši vrátil."
"Cože?!" vyhrkly všechny tři najednou.
"Jak říkám."
M
"Mluvil jsi s ním?" zeptala se máma tiše. m
"Jo. Přišel se mrknout na kurty," přiznal. "Vtíral se, samá
starost a ochota... Mám oči."
"Něco si namlouváš," řekla máma a Michaele připadalo, že snad
lítostivě, vzdychla u toho. Hned se vzpamatovala a dodala
věcně: "Michalko, vezmi si klíče. V deset jedu s Romankou k
babičce, Monika uvaří. Viku, přijdeš se najíst, rozumíš? A
večer vás Roman zkontroluje."
"Ten má jiný starosti," mávl Vik rukou.
"Zařizuje se, ale přijde, slíbil mi to. A na něho je spoleh,"
připomněla mu máma. Vik se ušklíbl. Jo, brácha je vůl.
Michaela dorazila k elektrárně za městem, kde měla sraz s
Danem. Samozřejmě na ni čekal, seděl na zábradlí mostu, u
nohou mu ležel bágl a hvízdal si.
"Ahoj," volala na něho z dálky, "čekáš dlouho?"
"Ahoj, Michaelo," usmál se. "Pouhou hodinku, máček."
"Chudáčku," politovala ho a oba vybuchli smíchy.
Michaela v životě pěšky až na vrchol Hrbáče nešla. Protože se
výstupu docela bála, tím víc ji překvapilo, jaká je to
příjemná procházka podzimem vonícím lesem. Všechno kolem se
topilo v přízemní mléčné mlze, pod nohama místy křupaly střepy
rozbitých kalužinek a všude nádherné, fascinující, omamné
horské ticho. Nechápala, jak jí mohlo něco takového tolik let
unikat. Hrbáč se přece vypíná hned za periférií města, kam
jezdí městská doprava. Ono je pohodlnější vyjet nahoru
lanovkou...
Na každé plošince, odkud byl jen maličký výhled, se Míša
otáčela a ohromeně se rozhlížela. Dan ji mlčky
174
pozoroval, nechal ji vychutnávat krásu, kterou se sám dávno
opíjel.
Poprvé odpočívali pod skupinkou vysokých borovic. "Příště si
vezmu skicák," rozhodla se pevně. Okamžitě zareagoval: "Bude
příště? Nelituješ námahy?" "Ani náhodou," ujistila ho. "Určitě
bude příště." "Co bys namalovala?"
"Třeba tebe pod stromem a v pozadí město v mlze..." Vzrušeně
vstala. "Tohle nikdy nezvládnu, Dane! Ty moje pokusy nejsou
nic proti velkoleposti hor a přírody vůbec! Ve špinavým městě
mi to nepřišlo, domy, komíny, monstra, lešení, paláce, řeka -
to všechno je šedivý, všední. Já bych... Možná olejem...
Nepovedlo by se mi namíchat barvy! Ono se řekne žluté listí,
ale kolik má odstínů!" Probrala se z vytržení, omluvně se
usmála a sedla si zpátky na plochý kámen. "Fantazíruju."
"Jsi zvláštní holka," usmál se. "Je blbost odepisovat se dřív,
než to zkusíš na vlastní kůži, říct, nemám na to. Ukázal jsem
tvoje obrázky tátovi a on zase jednomu chlápkovi od fochu.
Přej by tě rád poznal. Máš mnohem víc než jen výtvarný cítění,
jak si z pohodlnosti namlouváš, jenomže samotnej talent
nestačí. Musí se využít. S rukama v klíně to nejde." "Být
tebou, taky přednáším o poctivosti a píli!" "Nejen pohodlná,
ale i nedůtklivá. Hned vyletíš." Navzdory tomu, že se jí jeho
slova dotkla, mu musela dát v duchu za pravdu. Kdysi si
vytyčila cíl, a když bouchlo gymnázium, myslela, že se tím nad
ní definitivně zavřela voda. Třeba by stačilo posbírat cihly a
domeček snů postavit znovu, s lepší maltou.
»Zlobíš se?" lekl se jejího mlčení. Trochu ostýchavě se k svou
rukou lesklého a hladkého ohonu, promnul vlasy prsty a řekl:
"Mimo to máš strašnou spoustu předností, Michaelo, ale doufám,
že nechceš, abych ti je jmenoval."
175
"Nemusíš," zasmála se vděčně. "Polepším se."
"Jasně," souhlasil, natáhl k ní ruku: "Popojdeme."
Podala mu svou dlaň s naprostou samozřejmostí a společně
stoupali do strmého kopce. Teprve po chvíli si uvědomila
oslňující pocit. Vede ji. Vedou se! Usmáli se na sebe,
rozuměli si i beze slov.
Na jednom z četných turistických ohnišť si na skromném ohýnku
ohřáli konzervu s fazolemi a salámem.
"Interhotel to není," omlouval se. "Za čtrnáct dní nás oba
pozval Medvěd do srubu. Tam ti ukážu, jak se vaří vejšlapovej
guláš. Budeš se olizovat až za ušima."
"Vejšlapovej guláš? Do srubu? Medvěd?"
"Medvěd je přezdívka bezva kamaráda, co vlastní malou chajdu
kousek odtud a chodí na všechny cesty a srazy poutníků. Hory,
nížiny, tramp duší i srdcem. O prázdninách jsme s ním a
partou prošli Alpy křížem krážem. Vejšlapovej guláš je
specialita, po pochodu ke Kozímu sedlu bodne, uvidíš."
Napadlo ji, že Dan je z jiného světa. A taky že poflakování
se po diskotékách, mejdanech a testování kluků je mrhání
časem.
V přepychovém hotelu na vrcholu Hrbáče si koupili horký punč.
Přestože počasí bylo jasné a bezvětrné, rtuť teploměru se
udržela pod nulou i odpoledne. Po odpočinku si vyšli na
vyhlídkovou terasu na vysílači. Míša se opřela o zábradlí a
dlouhou dobu nepromluvila jediné slovo, v duchu celou tu
nádheru převáděla na papír či plátno.
Romantickou idylu pokazila mladá rodina, se kterou se setkali
na zpáteční cestě. Nejen že dvě dětičky ječely, až se ozývala
ozvěna, mlsaly bonbony a papírky rozhazovaly kolem, ale mladá
paní odhodila ke.třem borovicím, kde při výstupu Míša s Danem
odpočívali, plechovku od vepřového masa.
176
Michaela nemohla mlčet, cítila, jak se v ní všechno vaří, tím
spíš, že ta osoba zhanobila místo, kde ji Dan pohladil!
"Poslyšte, máte Hrbáč v pronájmu?"
"Cože?" Žena nerozuměla.
"Platíte si posluhovačku?" vyzvídala Míša dál.
"Proč bych si měla platit posluhovačku?" Žena se zmateně
obrátila na svého chotě: "Vendo, řekni jí něco!"
"Pokud si ji neplatíte, máte smůlu, protože ten bordel budete
muset uklidit sama," vysvětlila Michaela vážně.
Navoněné dámě trvalo, než popadla dech. "Ty drzej spratku!
Vendo?!"
"Slyšela jste někdy něco o ochraně životního prostředí?"
"Cojetipotom?!"
Michaela se otočila na Dana, který se hryzal do rtů, aby
udusil smích. "Chápeš, že se něco takovýho mohlo narodit?"
"Neboj, od roku dva tisíce budou tyhle lidi zavírat do
rezervací," uklidnil ji a směrem k ohromené rodině dodal:
"Hnutí Brontosaurus, taky nic? Dole na parkovišti dáme hlášku,
počkají si tam na vás. Vytáhni foťák, Michaelo."
"No Vendo, dělej něco! Ti spratci napadají slušný lidi!"
"Pokuta tři tisíce korun," upozornila ji Míša a začala rabovat
v batohu. "To víte, pořádek musí bejt."
"Vendo, copak nezakročíš?!" Ženská málem chroptěla.
"Nech toho!" zarazil ji konečně. "Radši ty posraný papíry a
plechovky posbírej. Chceš snad platit?!"
Počkali, dokud manželé nezazenou děti, aby za ně uklidily
nepořádek, a pak pokračovali dál.
"Zabraly na nejenom peníze," konstatovala Michaela.
"Materialisti," odfrkl Dan zhnuseně. "A takoví si říkají
isti a slušní lidi. Hnal bych je... Ale bylas dobrá."
177
40./ Monika
Na tenhle den se těšila kolik dní předem! Musí využít volného
odpoledne a večera beze zbytku. A hlavně si užít Viléma. Včera
ho lákala do kina nebo ven, vypadnout na chvíli z restaurace,
kde je sice zábava, ale taková... jaksi stále stejná. Kluci
vedou tytéž řeči, většinou o sexu, dělají Monice návrhy a ona
se jim směje. Vil se vytáhnout nenechal. On je snad k Zámecké
restauraci přirostlý pupeční šňůrou! Do kina se mu nechtělo,
prý tam dávají jen blbosti, jestli prý chce Monika vidět něco
pořádného, má zajít k němu, ve Vilově videotéce by si vybrala.
"Na vycházku? Nejsi blbá?" reagoval bezprostředně na její
naléhání. Než měla čas se urazit, políbil ji, až to zabolelo,
a dodal smířlivě: "Sedni si, napij se, tady máš pivo a zavři
zobák."
Vil byl včera zkrátka nakvašený. Odpustila mu, ne každý den se
vydaří! Po deváté vyvedl Moniku ven, ohnul ji za zámeckou zdí,
a potom se ještě stihl poprat s nějakým cizím klukem. Monika
se o něho bála, ale Vil je nejlepší i po téhle stránce. Zřezal
protivníka jako usmrkánka.
Dneska vyrazila už ve dvě odpoledne, sotva umyla nádobí po
obědě, na který se žádný ze sourozenců nenamáhal přijít.
Jistě, Roman se zařizuje, prý, určitě souloží s tou svou
holkou, Vik lítá po kurtech a Michaela po kopcích. Taky prý.
Kdo ví, jestli nesouloží se svým Danečkem! Kdyby se Vilém
nechal nalákat na výlet... Seděl v Zámecké s Chobotem. Zbytek
party chodí později, scházejí se v plném počtu teprve kolem
sedmé večer. Vil se s ní přivítal potěšené, po včerejší
nevrlosti ani památky, ale odmítl jít ven, prý je tam zima a v
hospodě naopak útulno. Hučela do něho celé odpoledne,
rozhodnuta jeho odpor zlomit. Vil je skvělý kluk, má určité
mouchy, to ano, ale ona pevně věřila, že sejí podaří
převychovat ho. Kvůli
ní časem přestane i pít! Nemůže jít na něho zhurta, urazil
by se.
Poslouchala Vilovo nudné klábosení o ničem s Chobotem, občas
si urskla odporného zvětralého piva, dívala se pootevřenými
dveřmi salonku do výčepu, kam se pomalu scházeli stálí
návštěvníci, v obličeji zarudlí chlápci s pivními pupky.
Sledovala je, jak se mlsně otáčejí po číšníkovi, hlasitě se
dožadují svého tekutého chleba, až je musí být slyšet na
ulici, jak nedočkavě odfoukávají bělostnou čepici pěny, hltavě
pijí, čůrky jim stékají po vousech a mastných bradách.
Zničehonic se jí zvedl žaludek.
Vil domlaskl šestou plzeň a objednal si další, aniž přestal
mlít pikantní podrobnosti z nějakého pornofilmu, který mu
právě včera přinesl táta od jednoho zákazníka.
Napadlo ji, zda i Vilém bude jednou vypadat právě tak jako
jeho kolegové z vedlejší místnosti, a té představy se
zhrozila. Vilovi, jejímu božsky krásnému klukovi, se budou
třást ruce a lesknout oči, zčervenají mu tváře a nos, naroste
mu pivní mozol... Už teď má břicho, zatím není moc znát, ale
Monika ví, jak vypadá svlečený. Není divu, nesportuje. Ba ne,
Vil takhle dopadnout nesmí, předělá ho.
"Vile, půjdeme ke mně domů, prosím tě!"
Teprve když svou prosbu zopakovala asi po dvousté a Chobot
odešel, podmračeně se zvedl a zaplatil útratu. Nechápal, k
čemu je taková námaha, když mohou spokojeně sedět a potom se
jít pomilovat ven anebo k němu.
Monika neměla žádný plán. Chtěla Vila vytrhnout z prostředí
Zámecké restaurace a mazlit se a milovat se s ním v útulném
pokojíčku, beze spěchu, pěkně pomalu, třeba i něžně... A
povídat si. Normálně, o jiných věcech n^ž filmech z videa,
partě, chlastu a holkách. Vlastně Viléma dohromady nezná, ví o
něm tak maličko. Chtěla by ho mít
179
pro sebe, odděleně od party. Třeba se mu s ní zalíbí a ani se
nebude chtít do Zámecké vrátit!
Spoléhala, že bude na sto procent doma sama. Michaela by
nemohla být normální, kdyby nevyužila matčiny nepřítomnosti,
nevěří jí, že s tím svým idolem nic nemá. Tomu by se zasmála,
sama poznala, oč klukům jde na prvním místě. Láska rovná se
sex. Dívčí románky o zamilovaných hrdinkách a platonicky
čistých láskách za hrob jsou vymyšlené.
Doma zrada. Jen co Monika otevřela dveře bytu, setkala se s
Mísou. "Ty jsi tady?!" vyhrkla zklamaně.
"Kde bych měla bejt? Sotva jsem přišla," odvětila, nicméně
když zahlédla vysokého střapatého kluka s černým kovbojským
kloboukem, na němž se mu houpal bobří ocas, pochopila, proč se
ptá. "Snad tu bydlím."
Než stačila Monika odpovědět, nahrnul se Vilém do dveří,
mizerná nálada ho jako mávnutím kouzelného proutku přešla,
usmíval se na Mísu od ucha k uchu a snažil se: "Ahoj, kotě.
Nevěděl jsem, Moniko, že máš tak pěknou ségru. Proč ji někdy
nevezmeš mezi nás? Jak ti říkají, děťátko?"
Michaela na něho zírala jako u vytržení. Monika se
zachmuřila. "To je Míša. A tohle Vilém. Vile, půjdeme
radši..."
Jenže Vilémovi se odejít nechtělo. "Míša? Báječný jméno!"
Rázně ji objal, a než se vzpamatovala, políbil ji na
seznámení. S odporem se mu vytrhla, nesnáší pivní výpary.
Monika ji nenávistně pozorovala. Dělá naoko drahoty, a přitom
sejí ve skutečnosti jistě snaží Vila odloudit!
"Parta se už schází," snažila se ho dostat pryč.
"Nechvátej, popovídáme si," zubil se na Michaelu a k Monice
dodal: "Pozvi nás dál. Mám saharu, dones pití."
180
Míša s ním nehodlala ztrácet čas, musela se připravit do Klubu
mládeže, kam ji Dan pozval.
"Zajdem ke mně na video," vtíral se Vilém.
"Mám program."
"Můj je lepší. Pustím ti Pomstu zombie, počuráš se strachy.
Nebo Josefinu?"
"Tyhle kýče znám," uzemnila ho. "Podělej se z nich sám."
"Mám sto kazet, vybereš si sama," nedal se odbýt. "Uděláme si
večer pro dva."
"A Monika?" zeptala se ho s nepředstíraným zájmem.
"K čertu s ní," mávl rukou. "Ty seš hezčí. Jsem náročnej,
vždycky jsem měl samý pěkný baby. Nebo mužem zkusit ruskou
trojku. Tu znáš taky?" Bolestivě ji sevřel v pase a snažil se
ji políbit. Narazila na hranu skříně, poloopilý Vilém na ni
nalehl celou váhou. V té chvíli vešla Monika s podnosem s
limonádou a skleničkami.
"Troubo!" vztekala se Míša a třela si naražený bok.
Vilém se na ni sápal znovu, tentokrát uskočila, vrazil do
Moniky a ta upustila podnos. Přestože láhev minerálky dopadla
na koberec, rozbila se a bublinky zašuměly v bílém oblaku
explodující vodíkové nálože.
Monice moc do pláče nechybělo. "Jsi blbá!"
"Co na mě ječíš?! Koukej toho ožralýho dementa vyhodit, nebo
vás vyrazím oba!"
Monika ze všeho vinila sestru. Kdyby ho neprovokovala, nechal
by ji na pokoji. Michaela doběhla do kuchyně pro utěrku,
snažila se zachránit koberec. Vil se zájmem visel °čima na
prohnuté křivce zad a neodpustil si, aby si nesáhl. Naježila
se, hrozivě vstala a řekla: "Vypadni, frajere!"
"Mám rád divoký kočky. Co bude s tím videem?"
"Jdi se s ním vycpat!"
181
"Vile," tahala ho Monika za rukáv ve snaze odvést do Zámecké,
jeho druhého domova.
"Jednou si na tebe počkám," vyhrožoval Míše. "Uvidíš!"
"Zrovna na tebe čekám," vysmála se mu. "Jsi jednička, co?
Ovšem péro nosíš na nesprávným místě - za kloboukem!"
Monika ho právě včas vystrčila ze dveří na chodbu.
"Mončo!" zavolala Míša. "Ty jdeš s ním?! Prober se!"
"Starej se o sebe!" zaječela na ni Monika z výtahu. Nevěděla,
co má vlastně dělat. "Musel jsi ji líbat?!"
"Je to tvoje ségra, ne?" uculil se. "V rodině se smí všechno.
Můj fotr je takovej borec, že obdělává mámu i její mladší
ségru a ještě každou druhou zákaznici z kšeftu."
"Jste odporní!"
Se smíchem se na ni pověsil a líbal ji, až nemohla dýchat.
Svitlo jí: dělal si z Michaely psinu, které ona neporozuměla.
Kdepak Vil, má rád jenom ji!
Na nábřeží přestoupili. V tramvaji se Vil nemohl udržet na
nejistých nohou.
"Mládenče, nemůžete dát pozor? V krabici mám dort," upozornil
ho postarší chlapík v brýlích, do něhož Vil neustále narážel
a v zatáčce upadl na něho i jeho ženu. Oba byli ve svátečním,
zřejmě mířili na nějakou oslavu.
"Drž tlamu," utrousil Vil.
"Nechám vás vykázat! Opilce sem nemají pouštět!"
"Cože mě necháš?" Vil klokotal smíchy. "Ty, jo? Bejt tebou,
ani nemukám, s tvými bicepsy seš vyřízenej předem."
Muž chtěl odpovědět, ale jeho žena ho zatahala za rukáv.
Monika se jí nedivila, Vil je vysoký a silný.
"Já si tě zjistím!" usykl muž.
Vil si jednou rukou přitáhl muže za kravatu. "Neprovokuj,
vole, nebo tě zmaluju!"
182
Na další stanici manželé vystoupili, Vilém se náhle sebral a
vyskočil také, Monika ho v poslední chvíli následovala. Ulice,
kterou ti tři kráčeli ve stále rychlejším tempu, nepatřila k
nejfrekventovanějším. Monika málem nestačila.
"Vile, prosím tě!" volala ve zlé předtuše.
"Tak co, posero, pořád si mě chceš nechat zjistit?" kasal se
Vil. Monice připadalo, že se octla ve špatném videofilmu. Muž
cosi řekl, Vil mu odpověděl, muž otevřel pusu a Vil... Vytrhl
mu krabici s dortem a efektním kopem ji umístil na protějším
chodníku. Byla by se tomu snad i zasmála, kdyby se nezačali
prát.
"Ježíšikriste!" křičela žena hystericky.
"Vile! Vile!" povykovala Monika vyděšeně.
Žena se hlasitě rozeštkala a vrhla se na Viléma, který jejího
manžela, ležícího na chodníku, surově kopal a nedbal, že už
krvácí a absolutně nereaguje. Jednou ranou ženu odhodil.
Svalila se ve svátečních šatech a světlém balonovém plášti na
špinavý chodník.
"Vile!" Monika se Vilovi pověsila na ruku, ale hned inkasovala
ránu pěstí přímo do obličeje. Možná se jí chtěl jen zbavit.
Teprve poté se cítil dostatečně pomstěn, s pýchou přejel
očima bojiště a povzneseně odcházel.
Monika se rozplakala. Bolestí, studem, rozčilením, hnusem.
Levé oko jí slzelo, přitiskla na ně dlaň a dohonila Vila.
Zapaloval si na rohu ulice cigaretu.
"Víš, cos provedl?!" vydechla.
"Hovno! Kdyby držel hubu, nic se mu nestalo. Nesnáším tyhle
naducaný inteligenty, co nás chtějí vychovávat!" Všiml si, že
má na svém triku pod rozepnutou punkáčskou bundou krev z
mužova obličeje. "Do hajzlu!" Svlékl se, triko hodil na zem a
bundu navlékl na holé tělo.
Monika za ním cupitala až k Zámecké, tam zamířila rovnou na
páchnoucí toaletu, kde viselo špinavé a zašlé
183
zrcadlo. Hrůza! Oko jí oteklo, uzounkou štěrbinou málem nic
neviděla. Namočila si kapesník, který si přidržovala na
rozpáleném obličeji, a sedla si před restauraci. Takhle
zřízená se neodvážila jít dovnitř.
Naštěstí se parta asi za hodinu zvedla a zamířila s Vilémem v
čele na video. Teprve teď si Vil uvědomil její přítomnost,
zavěsil se do ní jako vždycky, až jí připadalo, že snad ani
neví, co se stalo.
Kdyby s ním seděla celé odpoledne v hospodě, k ničemu by
nedošlo. A tolik se na dnešní den těšila! Film o živých
mrtvolách ji nezajímal, neustále si chodila namáčet kapesník,
oko slzelo a ona v duchu přemýšlela, co řekne mámě. Kdyby se
nenaskytla možnost strávit noc mimo domov, asi by odešla.
Toužila po jeho dotecích, po milování.
"Vile," pošeptala mu mazlivě do ucha v jednu po půlnoci.
"Pošli je domů... Smím tu s tebou zůstat do rána, co říkáš?"
"Hm," zahučel a pustil další film, tentokrát o čínských
karatistech. Parta se rozešla teprve kolem třetí. Ale ne celá.
Nahá Eva usnula v Edově náruči na Vilově letišti.
Ke všemu Vilém vlivem alkoholu povadl. Usínal vsedě! Monika si
připadala ošizená. Myslela, jak tahle noc bude dlouhá a
kouzelná a zatím... Líbala ho tak dlouho, až se trošku
vzchopil, nalehl na ni rovnou před obrazovkou. Monika se
nezdráhala, Eva s Edou spali jako dudci. Vil však několikrát
přirazil a náhle se přestal hýbat. Usnul!!
Pokoušela se ho vzbudit, ale když začal chrápat nahlas,
pochopila marnost svého snažení. Vyprostila se zpod něho a
oblékla se. Vilém je podrazák! Usnul, aniž by jí dokázal, jak
moc ji miluje.
Nechala ho nahého na koberci, přehodila přes něho pouze bundu
a zamířila domů. Byla zklamaná a ponížená, cítila monokl na
oku. Raději nedomýšlela, jak dopadl muž z tramvaje. Snad
krvácel jenom z nosu!
184
41 ./Viktor
Cítil se skvěle, ruka se pomalu rozcvičovala, hrál dobře, po
úrazu nevypadl z formy. Snad ho trenér za čtrnáct dní nasadí,
na tom zápase totiž záleží celá budoucnost!
"Dobrý, Víku," chválil ho Otecko. "Dodržuj životosprávu.
Pravidelná strava, trénink, hodně vitamínů a spánku. Kašli na
ženský, žádný mejdany a diskotéky."
"Jak bych mohl," ohradil se poťouchle.
Kývl na Nikolu, aby vydržela v prázdném hledišti, a skočil se
vysprchovat. Nijak nechvátal, vesele s klukama v šatně
pokecal, probrali tenis i holky, však ona počká. Neměl obavy,
že by se mohla sebrat a jít domů. Po té hádce běhala na kurty
jako splašená. Dneska mu dokonce přišla naproti ke gymplu, což
mu zrovna příjemné nebylo. Hlídá ho? Ne, spíš se Vika snaží
usmířit. Sebejistě se usmál. Snaž se, holčičko, snaž. Trestal
ji chladným chováním za její odmítnutí, tutově se spoléhal, že
jí povolí nervy, zapomene na pitomé sliby ohledně svého
panenství a pustí si ho k tělu. Nechal ji dusit ve vlastním
potu, vzal ji na milost, ale napůl, přestože vypadá jako
indiánská princezna, dokud mu nedovolí se s ní milovat, nebude
to mezi nimi jako předtím.
"Jdeme na dýzu do Galaxie," navrhl všem Petr.
"Musím se skočit převléct," uvědomil si Libor.
"Já nemusím," usmál se Vik.
"Půjdeš takhle?" podíval se Libor na jeho odřené džíny. Vik
byl v oddíle pověstný svým oblékáním, do společnosti vždy
vyrazil vyfintěný jako manekýn, potrpěl si na parádní boty a
bílé košilky.
Gestem ukázal na Nikolu, trpělivě čekající na chodbě Před
šatnou.
"Fakt tě tak poslouchá?" nevěřil Petr.
185
"Jako hodinky."
"Taková kočka?" Z vlastní zkušenosti věděl, že sám musí Terezu
obletovat, jinak by se na něho vybodla. "Proč?"
"Aby si mě udržela," chlubil se Vik.
"Přeberu ti ji," smál se Libor.
"Nemáš šanci. Ta je do mě zažraná jak špína do košile. Jednou
se jí ani nezbavím," frajeřil.
"Ty sejí chceš zbavit?"
Zarazil se. "Ne, zatím ne. Vyhovuje mi."
"Spíš s ní?"
Mohl zalhat, přesto odpověděl: "Ne. Taky zatím. Do týdne ji
přefiknu."
Petr se mu vysmál, kluci hecovali, nakonec se s ním Vik
vsadil. Nejpozději příští sobotu ji musí připravit o
poctivost. Vik věřil, že se mu to povede.
"Niki, jdeme na disku," oznámil jí.
"Na disku? Viku, pojďme někam jinam, do kina nebo k nám."
"Vaši nejsou doma?" zareagoval s nadějí, že se mu podaří
vyhrát sázku ještě během dnešního večera.
"Jsou," přiznala se a zčervenala, když si uvědomila, nač
myslel. "Jsou prima. Táta i maminka. Chtějí se s tebou
seznámit, znají tě jenom podle vidění. Když s tebou trávím
tolik času, zajímá je, jaký jsi."
"Aha, takže si sedneme proti sobě v obejváku a oni se budou
vyptávat, co tatínek, maminka, jak je ve škole, profesorky
nezlobí? Načež zjistí, že nejsem pro tebe dost dobrej, a
zakážou ti se mnou chodit. Takhle si večer ne-představuju."
Nikola při takovém podezření zrudla. "Neznáš je! Nemůžeš
soudit předem, naši jsou jiní. A táta tenisu fandí!"
"Tenkrát se rozplýval ochotou mi tě zavolat ke dveřím"
186
"Protože tě neznal. Všechno posuzuješ podle sebe!"
"Jak - podle sebe?"
"Podle tvého táty. Kvůli tomu, že od vás odešel, nemusíš
nasazovat psí hlavu všem. Náš táta je úplně jinej."
"Jo takhle! Copak my chudáci z neúplnejch rodin, hotový
sociální připady. Další důvod, proč bych se k vám nehodil."
Zlobila ji jeho natvrdlost. "Nezáleží na tom, jestli jsi z
úplný nebo rozbitý rodiny, kruci! Mnohem víc na tom, jaký jsi
ty sám, co jsi pochytil a nepochytil."
Při poslední větě se naježil. "Jen se vymluv," ušklíbl se.
"Jablko a jeho strom, co? Nebuď trapná. Taky na tobě nehledám
chyby zděděný po předcích. Ty mě znáš, ne?"
Dívala se na něho málem smutně. Kam se poděl Vik z nemocnice,
ten správný kluk, který tolik usiloval o její přízeň? Poslední
dobou se jí v jednom kuse vysmívá.
"Nebudeme se hádat," natáhl ruku ke smíru. "K vám nejdu.
Nezlob se, nemůžu tam přijít a cítit se jako pod mikroskopem,
když jste tak vzorní a já špatnej. Půjdeš se mnou na tu disku
nebo ne? Chtěl bych tě tam mít, Niki."
Usmála se. "Musím zajít domů na večeři. Taky se pře-vléct.
Nepůjdeš se mnou? Vážně ne? Zavedla bych tě rovnou nahoru do
pokoje, nemusel bys naše ani vidět..."
"Počkám v Galaxii," rozhodl nekompromisně. "Niki, až půjdeš
zpátky, skoč k nám domů a řekni Monice, aby ti dala moje
džíny, ty nový Páce, boty, bílou košili a koženou kravatu."
Zarazila se. "Já ti mám dojít pro věci?!"
"Nemůžu vedle tebe vypadat jako šupák. Máš to cestou..."
"Děláš si psinu? Severní Město je úplně bokem! A vůbec, co
tomu řekne tvoje máma!"
"Neblbni, odjela k babce. Doma najdeš jedině Moniku."
"Viku, ale to přece nemyslíš vážně."
187
"Proč ne? Netrpělivě na tebe čekám, uděláme si pěknej večer."
Přistoupil k ní blíž a políbil ji na tvář. "Přijď brzy a zkus
říct vašim, aby ti dali propustku na celou noc..."
Uraženě pohodila hlavou, otočila se a vzpřímeně zamířila k
východu. Chvíli se za ní díval a přemýšlel, jestli to dnes
nepřehnal. Ne, usoudil posléze, mám ji jistou.
42./ Roman
Nikola bez chuti polykala večeři a s nepochopitelnou
nelibostí pozorovala Romana, jak krouží kolem její ségry.
"Doufám, že k nám přijdeš na návštěvu, Niki," lákal ji do
bytu, který zařídil pro sebe, Románku a Marcelu. Nikola se
sestře divila. A rodičům teprve! Klidně ji pustí s úplně cizím
klukem, ke všemu rozvedeným a navíc s dítětem ve vlastní péči!
Táta, místo aby Marcele bláznivý nápad zatrhl, souhlasí, Roman
je prý rovný muž. A Marcela je do něho tvrdá.
"Někdy," slíbila mu neurčitě. "Mami, jdu na diskotéku. Můžu,
že?"
"Prozatím můžeš," svolil táta.
"Prozatím?" nechápala limit. Snad se nedozvěděl o jejím
zhoršení ve škole! Není sice katastrofální, ale o stupeň, v
některých předmětech dokonce o dva šla dolů. Ona, bývalá
jedničkářka! Ne, táta střílí od boku, nepustil by ji vůbec.
"Až se Marcela odstěhuje, nastanou ti povinnosti," vysvětlila
mamka z křesla.
Nikola se zamračila. Pěkně to začíná! Uvědomila si, že bude s
tátou na všechno sama. "Snad se nestěhuje napořád!
"Přece mě v tom nenecháš," mrkl na ni táta.
"Neboj, na velkej úklid nebo na okna a praní ti přijdeme
pomoct," sliboval Roman bezelstně.
188
"Díky," zavrčela sveřepě. "Kdy se mám vrátit?"
"V jedenáct. A ne jako minule, aby tě ten tvůj tenista
zdržoval nahoře u branky až do půlnoci," usmál se táta. "V
jedenáct se budeš hlásit tady, rozumíš?"
Podle starého zvyku se doma na takový příkaz říkalo "rozkaz",
jenže Nikole se nechtělo hrát. Otupěle přikývla.
"Kde je Vik?" Roman se naklonil k oknu. "Bojí sejít dál?"
Považoval za samozřejmé, že bratr čeká před domem.
"V Galaxii," řekla suše.
Roman se zarazil a vyměnil si pohled s Marcelou. Nikola
nemínila nepříjemnou situaci déle protahovat, zamířila do
svého pokoje. Na deset minut se zavřela do sprchy, pod proudem
vlažné vody se jí vracela nálada. Z převlékání ji však
vyrušila Marcela a Nikola se zamračila předem.
"Niki, nemám tu někde džínovou sukni?"
"Jo, tady." Sejmula žádaný oděv z ramínka a hodila ho sestře
ke dveřím. "Půjčila jsem si ji."
"Nějak moc často," poznamenala Marcela nespokojeně. Ve dveřích
zaváhala s rukou na klice. "On o tebe dvakrát nestojí, že?"
"Nedělej si starosti," ušklíbla se na ni.
"Niki, už minule jsem si všimla, jak s tebou mluví, frajera
pošli do háje, co s takovým, ne? Ty můžeš mít kluků!"
"Každej nemá štěstí jako ty!" prohodila Nikola kousavě.
Marcela ironii nepostřehla. "Roman je... nejlepší."
"Rozvedenej s děckem."
»Co na tom?"
«Jsi blbá," zhodnotila ji přímo. "Nebo odvážná? V
jednadvaceti z tebe bude máma od šestiletý holky. Kdyby ji
nechal u mámy, neřeknu, ale takhle?"
»Pochop, Romanka k němu patří. A je roztomilá. Táta
189
taky říkal, že jestli chci s Romanem žít, musím se jim
přizpůsobit já, ne oni mně. Jsou rodina. Rozumíš?"
"Ne. Tobě nerozumím. Co až se ti narodí vlastní dítě? Potom
stejně Romanu odstrčíš. A to už bude starší. Dokud je malá,
můžete jí namluvit leccos, potom se jí nezbavíš."
Marcela se na sestru udiveně podívala. "Niki... Já sejí nechci
zbavovat, ani dneska, ani v budoucnosti! Je Romanova a já se
ji vynasnažím mít ráda. I kdybych měla deset vlastních dětí,
nemohla bych nikdy..."
"Není tvoje," odporovala.
"Beru ji jako Romanovu součást, chápeš? Kdybych měla dítě za
svobodna, Romanovi by taky nevadilo."
"Tohle se říká ze začátku, ale pak jsou děti chudáci."
"Tvrdíš mi snad, že se ze mě vyklube macecha? Niki, nejsi
zdravá!" Marcela se při abstraktní představě rozesmála.
"Tvrdím ti, že by sis měla pořádně rozmyslet, než se k němu
nastěhuješ."
"Jsem rozmyšlená dost. Půjde o manželství na zkoušku, není to
nic definitivního."
"Není ti blbý opustit mámu? Ta tě potřebuje víc než on!"
Marcela zvážněla. "Niki, já ji přece neopouštím. Nestě-huju se
na konec světa, pouze do jiné čtvrti. Budu sem chodit, jak mi
zbyde čas. A pak, ona není sobec, nechce, abych kvůli ní
zůstala svobodná celej život. Má tebe a tátu. O mě nepřijde,
naopak, naší rodině přibyde Roman a Ro-manka."
"Cizí chlap a cizí děcko," konstatovala jedovatě.
"Nech toho!" okřikla ji. "Rozmysli si, než něco řekneš. Jsi
zlá. Mamka není vypočítavá jako ty, Nikolo."
"Vždycky jsem nejhorší!" prskla.
Marcela neměla moc času, musí chvátat na noční službu,
zapovídala se a nestihne se s Romanem rozloučit. Přesto
190
neodešla, aniž by dodala: "Co proti Romanovi máš? Ale
doopravdy, když si odmyslíš Románku."
Nikola neodpověděla. Hryzla se do rtu.
"Myslím, že to vím," pokračovala Marcela nemilosrdně. "On mě
má rád, kdežto tebe Vik ne... Trápíš se a vztek si vylejváš na
nás kolem."
"Má mě rád!" vykřikla skoro zoufale.
"Možná," ustoupila Marcela, když v sestřiných očích zahlédla
slzy. "Zřejmě ne tak, jak sis představovala. Nejsi pro něho
vším. Je prima, když má kluk koníčka, jenže on... Nikolo,
řekla bych, že to děláš špatně. Pamatuj na vlastní hrdost,
nedolejzej za ním. Mám nápad - vyzkoušej si ho. Naoko na něho
kašli. Jestli mu budeš chybět, najde si tě, jestli ne, můžeš
si blahopřát, že jsi ho prokoukla včas."
"Všechno?" vyhrkla Nikola uraženě.
"Vyber si z toho, co chceš," usoudila Marcela a skutečně
odběhla. Tolik hodin!
Celou cestu museli parádně spěchat, Roman ji držel za ruku a
pádili spolu až do nemocnice.
"Pozdravuj Románku. Odpoledne ji přiveď," řekla mu po
dlouhatánském něžném loučení. "A... však víš."
"Vím. Ráno dodělám lišty a po neděli můžeme tapetovat,
Marcelo, ani nevíš, jak jsem šťastnej! Nebo ses rozmyslela?"
"Měla bych?" usmála se na něho mile.
"Záleží na tobě, jestli se s námi chceš otravovat."
"Blázínku. Jsem hazardní hráč, ráda to risknu."
"Jsi... moje láska," opravil ji něžně a vděčně ji naposledy
Políbil. Cestou na Severní Město si říkal, že snad ani není
úložné, kolik štěstí ho potkalo v její osobě. Do bytu jí snese
třeba modré z nebe, jen aby se s ním cítila fajn. Proto
^maloval chodbu oranžovou barvou, strop v pokoji růžovou
191
a v kuchyni žlutou. Ještě veselé tapety a nábytek, stačí malá
válenda pro Románku a stěna a sedačka, byt je malý. Však se
vejdou. Vždyť jsou jen tři. Tři!!
43./ Michaela
Upřeně pozorovala Drápovou, která jí se sebezapřením zapisuje
do učňovské knížky výbornou. Smlsla si na ní, trápila ji u
tabule dvacet minut, chtěla si ji podat, ale dopadlo to
opačně, Michaela vychutnávala svou převahu. Vždycky se učila
dobře, na gymplu patřila k nejlepším, nebýt toho kiksu, kdy
svému klukovi obětovala veškerý čas - a bohužel právě v
dopoledních hodinách, mohla se dneska pomalu připravovat k
maturitě.
"Tak," podala jí Drápová knížku. "Jste podezřele vzorná. Je
dobře, že se věnujete učivu, zima se přehoupne a jsou tady
závěrečné zkoušky. Copak je s vámi? Dostala jste rozum?"
Michaela na ni hleděla s pohrdavým úsměvem. Jsi ubohá,
ježibabo. Moříš mě, abys našla nějakou černou díru a mohla
triumfovat.
"Máte na čase," pokračovala Drápová se zadostiučiněním.
"Zanedlouho budete plnoletá. Měla jste se od začátku snažit
být vzorem, když jste k nám propadla ze střední školy."
"Já vzorem jsem," ujistila ji pobaveně.
Drápová si ji pozorně měřila. "V čem? Nemusíte se, náhodou,
vdávat? Podle toho, v jakých rodinných poměrech žijete, by
nebylo divu. Jste po otci, že?"
"Náhodou," odvětila Michaela vyrovnaně, "se vdám, až budu
chtít. Mě totiž maminka ženichy shánět nemusí."
Třída se bavila, učitelka strnula. "Co tím chcete říct?"
192
Všichni věděli o její dceři, staré panně.
"Mně nebude houkat poslední vlak ani v pětadvaceti."
Drápová ji gestem vyhnala do lavice, na odpověď se nevzmohla.
"Skvěle jsi ji sejmula," pochválila ji Patricie polohlasně.
Mísu však její chvála netěšila.
"Ubožačka," usoudila nevzrušeně.
Třídě se však její drzost nevyplatila, Drápová všem zadala
krátký test. "Šímová!" houkla na ni po zazvonění. "Sesbírejte
sešity a doneste mi je ihned do kabinetu!"
Michaela se rozhodně nemínila strhat. Nejprve se maličko
nasvačila, pak si rtěnkou obtáhla kontury rtů, nechala třídu,
aby si stihla opravit chyby, načež se teprve uráčila dolou-dat
na konec chodby ke dveřím s vizitkou M. Drápová.
Právě zvonilo na další hodinu. Michaela chtěla zaklepat, když
ji zaujal křik ozývající se zevnitř. Potichu otevřela a
nahlédla do kabinetu. Zády k ní stál rozzuřený muž v koženém
saku a křičel na Drápovou, bledou jako stěna, že s takovou
krávou dál žít nebude, odchází navždy. "S tou mladou fuchtlí,
co?" ječela učitelka hystericky. "S takovou nánou pitomou, co
se neumí správně ani podepsat! Učila jsem ji, znám ji!" Muž
zlostně odfrkl a ostře odpověděl v tom smyslu, že lepší je žít
s pologramotnou holkou, která je dobrá v posteli, než se
studenou frigidní fošnou. Otočil se, vrazil do Míši, řekl jí
pardon a schválně si ji před manželkou změřil od hlavy až k
patě a při pohledu na nohy v mini hvízdl. Pak třískl dveřmi a
zmizel.
"Nesu vám ty sešity," ozvala se Michaela.
"Ano...," vydechla Drápová, vzala od ní stoh sešitů a mátožně
se potácela ke stolku. Náhle zavrávorala, sešity se rozsypaly
po linoleu a učitelka se hroutila k zemi.
Míša se vzpamatovala, rychle přiskočila a zachytila ji. Baba
je pěkně těžká, zjistila, nicméně se jí podařilo usadit ji na
židli a opřít o stůl. Přiskočila k umývadlu v rohu,
193
namočila nepříliš čistý ručník a omyla jím učitelčin obličej.
Studená voda zaúčinkovala okamžitě.
"Co se to...," rozhlédla se Drápová poněkud nechápavě.
"Udělalo se vám špatně," vysvětlila Míša, zamířila k oknu a
otevřela ho dokořán. Pak se sehnula a sbírala sešity.
Drápová se mezitím vzpamatovávala, vypadala bídně.
Michaela se překonávala: "Nemám vám uvařit kafe?"
Počítala, že s ní učitelka vyběhne, jistě jí došlo, že
neoblíbená učenka byla svědkem nepříjemného střetu.
"Když budete tak hodná, Šímová," odpověděla mdle.
Michaela pokrčila rameny, na elektrický vařič postavila
konvici, nasypala do skleničky trochu mleté kávy a vařící
vodou ji zalila.
"Udělejte si taky, jestli máte chuť," pobídla ji náhle.
No tedy! Připravila si také kávu a po chvíli se s ní posadila
vedle učitelky. To je maso, usoudila v duchu.
Seděly a popíjely vonící nápoj. Drápové se vracela do tváří
barva, bledé průsvitné rty růžověly. Míša nevěděla, o čem by
se s ní měla bavit, navíc neměla důvod, a tak mlčela. Káva
během vyučování jí sedla.
Dopila a mrkla na hodinky. "Prošvihla jsem půl fyziky."
"Omluvím vás kolegovi Matoušovi," pravila třídní tiše.
"Potřebujete ještě něco?" podívala se jí Míša do očí. Najednou
před sebou neviděla nenáviděnou učitelku, nýbrž stárnoucí,
zklamanou a nešťastnou ženu.
"Ne, děkuji," odvětila ochable.
"Paní učitelko," slyšela sama sebe. "Neberte si to tak. On se
vrátí. Chlapi občas udělají blbost a pak litují. Náš táta
taky." Jestli teď po mně nevyjede, tak už nikdy!
Drápová polkla. "Šímová, vy jste docela správná holka. Vlastně
vás vůbec neznám, z hodiny člověk žáka nepozná."
"Ani žák učitele," ujistila ji s úsměvem. "Promiňte mi."
194
Učitelka kývla. "A vy mně."
Michaela zamířila ke dveřím, ještě celá v šoku.
"Šímová... O tom, co jste tady slyšela..."
"Jako hrob," slíbila a s ulehčením vypadla. Pánové!
Slib porušila, s celou záležitostí se svěřila ještě téhož
odpoledne jedinému člověku, kterému důvěřovala nejvíc, Danovi.
"Já ji snad nakonec budu mít ráda," pravila nevěřícně. "Je mi
jí strašně líto, baby."
Zasmál se. "Nelam si hlavu, člověk fakticky soudí podle
prvního dojmu a pak nerad uznává porážku. Ale ty jsi skvělá -
protože to přiznáš. Slyšela jsi o výstavě knih v zámku? Mají
tam skutečný unikáty, knihy tištěný švabachem i rukopisy před
knihtiskem... Máš zájem se tam jít mrknout?"
"Obrovskej," souhlasila. "Jenom bych chtěla nejdřív skočit za
tátou, potřebuju s ním mluvit, nezdržím se."
"Doprovodím tě," nabídl a chytil ji za ruku. Od výletu na
Hrbáč se vodí sice samozřejmě, ale jaksi slavnostně.
"Půjdeš se mnou nahoru?" kývla bradou na šedivý starý činžák.
"Stojíš o to?"
"No, víš," zrozpačitěla. "O mě nejde, o tátu taky ne, spíš o
tu jeho ženu. Nevím, jak mě přijme."
"Proto se ptám," usmál se. "Počkám dole."
Kývla a vešla do průjezdu, v němž na ni dýchla studená
atmosféra domů postavených v minulém století. V každém patře
pročítala jména nájemníků, posléze u jedněch dveří zazvonila.
Třeba do ní táta doopravdy nebude chtít investovat, musel by
platit výživné další dva roky! Zatím platí, přestože ještě
nejsou s mámou rozvedení, dohodli se na tom.
Otevřela jí mladá, perfektně nalíčená a upravená kráska. Míše
došlo, že taková tátově ješitnosti jistě vyhovuje. "Co je?"
zeptala se jí podezíravě. "Koho hledáš?"
195
"Nikoho, jdu na jisto. Zavolejte mi tátu."
"Co mu chceš?"
"Vám se snad svěřovat nemusím," odbyla ji.
"Nejsi trochu drzá?!"
"Proč trochu? Přej hodně. A pokud mě nechcete adoptovat,
laskavě mi vykejte, na písku jsme si spolu nehrály."
"Viki!" vřískla žena uraženě. Když se táta objevil ve dveřích
obývacího pokoje s malým dítětem na rame-nou, dodala:
"Vychoval sis pěknýho spratka."
"Líbím se všem," ujistila ji Míša. "Hlavně klukům."
Táta si je vyjeveně měřil. "Stalo se něco doma, Míso?"
"Doma? Ty jsi doma tady, ne? U nás nic. Chci s tebou mluvit."
Protože se žena nehýbala, dodala: "O samotě."
"Olinko, dovolíš?" řekl táta nejistě.
Olinka se zamračila. "Vím, o čem chce s tebou mluvit.
0 penězích! Chce je z tebe ždímat, asi myslí, že tu rostou!"
"Je bystrá," prohodila Michaela na její adresu. "Chtěla
jsem se s tebou poradit. Volala jsem na školskej úřad a tam mi
řekli, že pokud udělám přijímačky a oni by mě vybrali, mohla
bych studovat nástavbu - cestovní ruch. Prostě totéž, co se
učí na střední škole čtyři roky, je nacpané do dvou. Denní
studium, náročný, tři jazyky... ale troufla bych si."
"Naočkovala tě máma, co? Navedla tě, abys z táty vytahala co
nejvíc peněz! No jo, jen ho pumpni, on je takovej dobráček, že
ti přihlášku podepíše. Viki, jedině přes mou mrtvolu! Říkal
jsi, že bude v červnu vyučená, ať jde makat. Víš, co bys do ní
nastrkal peněz?"
"Krát tři," upozornila ji Michaela pomstychtivě. "Vik
1 Monika půjdou na vejšku. Jsme zkrátka hlavičky."
"Michalko!" okřikl ji táta zmateně. "Viki, vyjádři se! Platit
na tři fakany bůhvíkolik let, ty ses snad zbláznil! Chceme
kupovat chalupu na Orlíku!"
196
Michaela tátu litovala málem stejně jako Drápovou. Je z něho
ubožák, podpantofláč. Stojí mu mladá žena v posteli za takové
ústupky?
"Viki, necháš sebou orat jako valach," podotkla suše.
Vzpamatoval se. "Nechceš pár facek?!" vyjel na ni.
"Takovej drzej fracek, a ty...," pištěla Olinka.
Michaela toho měla akorát, doprošovat se nebude. "Chtěla jsem
se poradit, ale... Soud určí výživné sám!" vykřikla, zamířila
ke schodům a brala je dolů po dvou. "Měj se, Viki!"
"Spratku křivej!" hulákala krásná Olinka.
"Michaelo! Slyšíš? Počkej přece!" volal táta.
Slyšela dupot jeho bot. Nezastavila se, utíkala dál.
"Viki/vrať se!" ječela Olina. "Nebo se nevracej vůbec!"
Dohonil ji až v průjezdu. Uchopil ji prudce za ramena a otočil
tváří k sobě. Původně jí chtěl nafackovat, ale slzy v jejích
očích ho odzbrojily.
"Jsi jako nevychovaná puberťačka," řekl místo toho.
"Asi jsi mě zapomněl vychovat," odsekla.
"Nech toho," zarazil ji. "Podívej, po té ostudě na gymplu jsi
všechno hodila za hlavu, školu, plány, kreslení. Michalko,
vždycky jsem věřil, že se dáš dohromady. Fandím ti."
Podívala se mu překvapeně do očí.
"Co jsi tak najednou ctižádostivá?"
"Leccos se změnilo. Vlastně hodně," odpověděla tiše.
Za dva měsíce odloučení mu připadala jiná. Dospělá.
Pokrčila rameny. "Prostě mi nestačí stát za pultem. Chci
dokázat, že na to mám, najít se... Nemá cenu se o tom
dohadovat, ona ti povolí nejvýš krabičku cigaret, ne víc."
"Na Olinu nemysli, ta s tím nemá nic společnýho," řekl.
"Hm. Tak díky za podporu," pravila nepříliš nadšeně.
"Počkej," zarazil ji. Zastavila se s rukou na studené klice
domovních vrat. "Máma už podala žádost o rozvod?"
197
"Ne. Bojí se papírování, neumí nic vyřídit. Musíš zažádat
první, když se chceš oženit."
"Oženit? Jak jsi na to přišla?"
"Jistě ji miluješ. Je roztomilá," ušklíbla se. "Pěkně s tebou
zametá, fakt."
Kupodivu ji neokřikl. "Nerozumíš tomu," namítl pouze.
"Asi ne," souhlasila. "Táto, ale... taková! Počkej, jak tě
zdrbe, až přijdeš nahoru. Možná ti zabalí pět švestek."
"Michaelo!" zařval. "Ty jsi vážně neuvěřitelně drzá! Copak tě
máma nemůže srovnat?"
Urazila se, ale neodpustila si, aby neřekla všechno, co jí
leželo na srdci. "Ne. Sama na nás nestačí."
Jakmile ji Dan uviděl, trefil do černého: "Michaelo, z tebe
diplomat nikdy nebude. Zase jsi vyletěla? Co jsi mu vlastně
chtěla?"
Než stačila odpovědět, oba je zaujal hlouček lidí, na první
pohled cizinců, kteří opodál rozhazovali rukama nad rozloženým
plánem města.
"Pomůžeme jim," navrhl Dan a promluvil na ně anglicky. Upoutal
tak sice na sebe pozornost, ovšem cizinci ho zahrnuli úplou
záplavou slov. "Proboha, jak to mluví?" děsil se.
"Italsky," identifikovala Michaela zvláštně vzrušivou řeč.
Zapátrala v paměti a řekla: "Di che cosa ha bisogno?"
Italové, samí mladí kluci, se kolem ní sesypali. Vyrozuměla,
že hledají nádraží.
"La stazione centrále non é lontano, é vicino, cinque minuti
da qui. Prima attraversi questa piazza, vada sempře diritto e
poi volti a sinistra," vysvětlila jim cestu.
Jeden přes druhého jí děkovali, padala slova jako "bella
donna, carina ragazza" a různá pozvání na drink. S úsměvem se
jich zbavila.
"Jsem v šoku," prohlásil Dan, když osaměli. "Michaelo, ty
válíš! Kolik umíš jazyků?"
198
"Učím se tři," řekla skromně. "Anglinu, němčinu, italštinu.
Němčinu ve škole, ty dvě sama od sebe." "Proto, abys mohla
dobře obsluhovat v potravinách?!" Zamrkala na něho. "Ne. O tom
jsem mluvila s tátou, ale je to tajemství a navíc hrozně
nejistý, zatím ti víc neřeknu. Překvápko, chápeš."
Ztrápeně vzdychl. "Jsi nevyzpytatelná... Ale... skvělá." Ano,
přestože po krachu na gymplu všechno zabalila, studovat řeči
nepřestala. Možná podvědomě, možná úmyslně. Dost dobře tomu
sama nerozuměla.
44./ Monika
Nepodařilo sejí přemluvit matku, aby jí napsala omluvenku. Ne
a ne. Nejdříve vyslechla tisíc řečí, kde mohla přijít k tak
příšerné modřině právě na oku, připravila jí obklad, ale do
školy s tou ostudou musela. Naštěstí máma spolkla výmluvu,
kterak Monika upadla a uhodila se o roh stolu. Michaela se
výsměšně culila, Monika však věděla, že sestra, jakkoliv je
praštěná, žalovat nebude.
"Vypadáš, jako by tě někdo natřel pěstí," usoudil Vik.
Ve škole se po ní všichni otáčeli. Kamila, Martin,
spolužačky, profesoři. Třídní si ji zavolala do kabinetu.
"Šímová," řekla zdráhavě. "Máte doma problémy? Víte, když to
mezi rodiči neklape, potíže se odrazí na dětech. Rapidně jste
se zhoršila s prospěchem... Jak vycházíte s otcem?"
"Výborně. I s mamkou," odsekla Monika v šoku.
"Šímová, vzpamatujte se, dokud je čas. Vám musí záležet
především na prospěchu, čeká vás vlastní život, musíte se na
něj pořádně připravit. Ulehčit si ho tím, že zdárně
199
dostudujete. Za tři týdny je rodičovské sdružení, doufám, že
někdo od vás přijde."
"Řeknu mamce," slíbila.
Třídní ještě neskončila. Stála u okna a zamyšleně dodala: "Je
vám necelých šestnáct, Moniko. Připadá mi, že se straníte
kolektivu, nechodíte ani do cvičení. Nevím, jestli se
vrstevníkům vyhýbáte úmyslně, anebo vám to nedovolují poměry
doma, ale v každém případě je to chyba. Máte kamarádku?"
Zavrtěla záporně hlavou.
"Myslela jsem, že se přátelíte s Norbertovou."
"Užne."
"Moniko, chtěla bych vám pomoci."
"Děkuji, nepotřebuji," pravila odměřeně. Proč se o mě stará?
Ke všemu na chodbě potkala Martina.
"Nová móda?" zavolal na ni se smíchem.
"Jo, ale jen pro ty, co na to mají," vyhrkla a utekla do
třídy. Seděla na židli jako zařezaná. Je tak sama... Má sice
Viléma a jeho partu, jenže... Najednou nevěděla, jestli je Vil
taková výhra, jak si původně myslela. Mluví s ní sprostě,
dokonce ji uhodil, zbil cizího muže pro nic za nic... Nakonec
usnul a zapomněl na nějakou Moniku, která se těšila, až ji
důvěrně sevře v náruči! A on by ji snad klidně vyměnil za
Michaelu! Ba ne, dělal si legraci, miluje ji, určitě!
V šatně na ni promluvila Kamila: "Mončo, zajdi večer na
aerobik, bez tebe sestava nemá šmrnc."
"Posílá tě třídní?"
"Ne. Proč? Já vím, jsi nakrklá kvůli Martinovi, ale...
odpustila jsem ti, že jsi nás špiclovala."
"Ty mně? Trhni si nohou!" Moniku chytil vztek.
"Mončo, já s ním stejně nechodím, jestli ti jde o tohle.
Vybodneme se na kluky a budeme dál kamarádit spolu."
200
Monika pocítila uspokojení, že se s Martinem rozešla. Hned se
jí tím vylepšila nálada! "Nechal tě, tak lezeš za mnou, co?
Jenže já, Kamilko, ti na kamarádčofty kašlu. Na rozdíl od tebe
totiž kluka mám."
Kamila zůstala s pusou dokořán.
Před školou na ni čekal táta. Poznala ho z dálky, protože se
dávno nenamáhala kvůli Martinovi chodit do školy bez brýlí, a
zamračila se. Kdyby se od nich neodstěhoval, nemusela by
poslouchat moudré řečičky o nedobrých poměrech v rozvrácených
rodinách. Významným pohledem na hodinky naznačila, že nemá
času nazbyt.
"Ahoj, Moni," vítal ji rozjařeně. "Jak žiješ, děvče? Zvu tě,
zajdeme do cukrárny na colu, moje kapsa je otevřená."
"Nemůžu, táti, spěchám," zalhala a s potěšením pozorovala,
jak mu tím zkazila radost. Rozhodla se mu oplatit všechna
příkoří a utrpení. On si na ni tehdy také neudělal čas. A
Monika ho potřebovala! Nepomohl jí, tak co. Dneska ho už
nepotřebuje. Není balík odložený v úschovně zavazadel, který
si pán vyzvedne, když má náladu.
"Ani na chvilku?"
"Ne, fakt."
"To mě mrzí... Půjdu kousek s tebou. Co škola? Dobrý?"
"Jo." Jeho náhlý zájem jí šel proti srsti. Divil by se, jak
válčí.
"Michalka mi říkala, že chce studovat. Je dobrá, co? Konečně
se vyhrabala z vlastní sebelítosti. Co tomu říká maminka?"
Monika, jež o sestřiných plánech neměla nejmenší tušení,
odvětila stručně: "Nic."
"Hm..." Táta tonul v rozpacích. "Vikovi se taky daří..."
Podívala se mu do očí. Najednou má starost o celou rodinu!
Zahlédla přijíždět osmičku. Kdyby přidala, stačí doběhnout na
zastávku dřív, než zastaví.
201
"Už mi to jede! Ahoj!"
Podařilo se jí najít volné místo. Posadila se a zamávala
tatínkovi na rozloučenou jako poslušná holčička. Pá, pá, tatí.
45./ Viktor
Ve sprše si namixoval nejprve vlažnou, poté ledovou vodu, aby
se probral. Navzdory časnému jitru musí oplývat čilým duchem,
čeká ho perný trénink a především od devíti důležitý zápas se
Slavíkem z Prahy. Slavík je o tři roky starší a minimálně o
třídu lepší, nebo aspoň býval, každopádně hrál na mnohem
větších turnajích než Vik, dokonce i v cizině. A vyhrával!
Vik se na něm chce procvičit, zápas o budoucnost ho čeká už
příští neděli v Olomouci. Jejich oddíl si vede dobře, Vik
vytušil, že on sám má teď příležitost vyniknout. A k tomu
potřebuje raketový start, zaválet v každém zápase, do všech
dát tělo i duši.
"Snad taky nevstáváš?" užasl při pohledu na Michaelu, svěží i
bez studené sprchy. Považoval za hřích si nepřispat.
"Jdu na vejšlap."
"Cože? Jsi blázen? To by se mi chtělo, táhnout se pěšky, když
jezdí autobusy a ten tvůj miláček má k dispozici mondeo. Jo,
co calif? Snaží se, švagřík? Neotravuj ho, aby měl čas makat
na mašině, na vejšlap můžete jindy."
"Víš, co mi můžeš?" ušklíbla se na něho. "Po neděli si pro
mašinu můžeš zajít." A škodolibě dodala: "S plnou prkenicí."
"Ty brepto," zubil se. "Spravil mi ji z lásky k tobě."
Zalitoval, že musí pěšky, poněvadž nechytil jedinou městskou.
V takové kose! Na kurtech se rozehřál, a než přišla Nikola,
hrál jako ďábel a Slavíka vyklepl celkem bez
202
větších potíží 6 :4,6 : 3,6 :4. Máček. Cítil se skvěle, ruka
se mu hojila, v případě potřeby mohl hrát obouruč.
"Bezva, Viku," chválil ho Otecko v šatně, kde se sešlo celé
šestičlenné družstvo. "Olomouc můžeme zkusit. Myslím, že na
to máš, jsi v pořádku. Co říkáš?"
"V pohodě, vyklepnu i Agassiho."
"Radši nemachruj," krotil ho trenér.
"Seš borec, co?" špičkoval Petr. "Akorát s Nikolou jsi vedle,
chlapče. Připrav si prachy."
"Dočkej času, sázka platí do půlnoci," mínil Vik naoko
ležérně. Jistý si ovšem nebyl ani maličko. Nikola je divná!
Zásadová, čestná, nemožná. Naléhal na ni celý týden,
přemlouval ji, málem prosil, lezl po kolenou, ubližoval jí,
urážel ji, posmíval se, trápil ji. Přece ji musí zlomit! Ne a
ne, nepustila si ho k tělu. Jestli ji nedostane ani dnes,
prohrál. Pošle ji k vodě a hotovo! Neměl se sázet, sakra...
"Vykašli se na holky," radil mu Otecko. "Musíš žít jen pro
jedinej cíl. Je ti sedmnáct, jsi v ideálním věku."
"Je starej," šklebil se Libor. "Becker v sedmnácti vyhrál
Wimbledon."
"Já ho vyhraju v osmnáctí," rozhodl se Vik.
"Skromnej nejsi," smála se Tereza.
"Co je skromnost? Omletá fráze."
"Radím ti, Viku, nech holky na pokoji," domlouval mu Otecko.
"Sázím na tebe jako na eso. Potřebuješ pravidelně jíst a spát,
hodně vitamínů..."
"Jasně, šéfe," přerušil ho. Tohle slyšel miliónkrát!
Ani ve snu ho nenapadlo, že by si měl snad odepřít dnešní
diskotéku. Dnes musí, jde o čest - a nejen Nikolinu! Nemůže
prohrát, všem pro radost. Neumí prohrávat.
Aby si Nikolu naladil, šel ji doprovodit na večeři, počkal na
ni před domem, teprve potom se společně vydali
203
do narvané Galaxie. Stále počítal s příznivou změnou větru. I
kdyby ji měl dostat někde v parku!
Nikola by však jen tančila. Bavila se skvěle, protože ti
pitomci z oddílu tušili výhru a zabavovali ji, jak mohli. Do
půlnoci zbývaly pouhé dvě hodinky! Vytrhl ji klukům a přitiskl
se na ni.
"Niki," šeptal jí do ucha při ploužáku Pěkná. "Chci tě."
"Prosím tě, Viku, víš, že nemůžu."
"Niki, jedinkrát, dneska, pak zas můžeme čekat třeba do
osmnácti."
"To postrádá logiku, ne?"
"S tebou si jeden užije!" řekl zle a chápal, že prohrál.
Přestal tancovat v půli písničky. "Už mě nebaví snažit se pro
nic za nic."
Pokrčila rameny a zamířila jako poslušný psík v jeho šlépějích
ke stolu. Nemluvil s ní. Umínil si, že na ni nepromluví dřív,
dokud se neumoudří, i kdyby to trvalo roky.
V jedenáct vešel do sálu vysoký tmavovlasý kluk. Vik ho
zaregistroval jen díky Nikole, které se rozzářily oči.
"Beňo!" zavolala na něho dokonce.
Poznal ji, roztáhl pusu do širokého úsměvu a přiřítil se blíž:
"Niki?! Jsi to ty? To snad není pravda, jaký mám štísko. Jak
válčíš?" Všiml si, že není u stolu sama. "Máš tu flek?"
"Pro tebe vždycky. Vik, tenista, znáš ho? Viktor Šíma. Viku,
tohle je můj kamarád Beňa," představila je. Vik cosi
nesrozumitelného zahučel, kluk si k Nikole drze přisedl.
"Vyk, nebo Vik? S tvrdým, nebo s měkkým?" zeptal se vtipně.
Vik tyhle suverény nesnášel, odpověděl však stejně pohotově:
"S tvrdým. S měkkým a krátkým to nejde."
"Dobrý," přiznal mu Beňa bod a dál se věnoval Nikole.
"Povídej, co novýho? Jak dlouho jsem tě neviděl? Strašně!"
204
"Půl roku," upřesnila. "Vyprávěj spíš ty, do Damašku se v
životě nepodívám. Vůbec jsi mi nenapsal, ani pohled! A jak jsi
sliboval! Jako všichni pacienti, dokud je jim zle, naslibují
sestřičkám hory doly, a jen jim otrne, zapomenou."
"Niki, psal jsem ti! Dopisy, dokonce tři! Neříkej, že ti nikdy
nedošly!"
Vik nevěřícně pozoroval jejich dohady, Nikola mu kec o
dopisech zbaštila a stejně hladově hltala jeho vyprávění o
Blízkém východu. Hodiny ukazovaly půl dvanácté!
"No, probrali jste to od vegetace po politickou situaci, je na
čase změnit téma," skočil jim uštěpačně do řeči.
Beňa mrkl na hodinky. "Má pravdu, Niki. Fakt, kecám a kecám,
znáš mě. Smím tě požádat o tanec? Dovolíš, že?"
Poslední dotaz patřil šokovanému Vikovi.
"Už jsem se lekl, že o ruku," ušklíbl se, zaskočený jeho
chováním. A Nikola si ho snad plete se svatým obrázkem!
"Tak daleko zatím nejsme," ujistil ho Beňa se smíchem, vstal a
podal Nikole ruku. Okamžitě se do něho zavěsila.
Vikovi vyschlo v krku. Celý večer nepil, nechtěl, aby se
vymlouvala na jeho opici. Teď si panáka dát musel. Upřeně
pozoroval dvojici na parketě. Kluk žvanil a žvanil, ona se
smála a celý ploužák se mu dívala upřeně do očí. Beňo ji
kliďánko svíral v pase, druhou rukou přidržoval její dlaň,
tiskl ji k sobě a vůbec mu nevadilo, že je zadaná.
"Prohrál jsi, frajere," připomněl Petr, který si k němu úderem
dvanácté přisedl na barovou stoličku. "Chci výhru."
Vik nepřítomně kývl. "Nemám u sebe tolik. Zejtra, jo...?"
Petr sledoval Vikův fascinovaný pohled. "Kdo to je?"
"Co já vím?!" vylítl prudce. Připadal si jako blbec.
Korunovaný paroháč, ti dva spolu tančili už pátou skladbu!
"Dáme mu do nosu?"
"Dej si odchod," odsekl Vik roztrpčeně.
205
"Nabízím ti řešeni," hájil se Petr. "Nechceš, nech bejt.
Takhle se leda můžeš dívat, jak ji přefikne a ty utřeš."
Vik sledoval tančící dvojici další půlhodinu. Nikola se směrem
k němu vůbec nepodívala! Nic krom Beňova ksichtu nevnímala.
Rozhodl se zakročit, když oba přišli k pultu.
"Jdu domů, Niki," pravil uraženým hlasem.
"Proč tak brzy? Mám vycházku do dvou... Je tu fajn."
"Nezdá se mi," zavrčel popuzeně. "Jdeme."
"I já?" Nikola se zatvářila váhavě.
"Přišli jsme spolu, snad spolu odejdeme, ne?!"
"Ještě se mi nechce..."
"Nechoď, Niki, potom tě doprovodím," vložil se do hovoru
Beňa. "No prosím, zrovna pouští Dirthy Dianu, zbož-ňuju
Jacksona, nemůžeš mě odmítnout."
Než se Vik nadál, Nikola zmizela v hemžení davu. Do krve se
urazil, víc se v sále nezdržoval, rázně zamířil k východu.
Chvíli nerozhodně postával před Galaxií, dával jí šanci.
Marně. Nepřišla. Kráčel domů nočním mrazivým městem v podivném
a dosud nepoznaném citovém rozpoložení.
Teprve když odemykal byt, došlo mu, že prohrál víc než pouhou
sázku. A hlavně o mnohem víc přišel.
46./ Michaela
Pod nohama jim šustila zmrzlá tráva obalená bílým povlakem
třpytivého jíní. Ostrý vzduch pronikal do každého atomu těla.
Jen co mlha ustoupí sluníčku, bude tepleji.
Kráčeli turistickou trasou po zelené značce směrem na Kozí
sedlo. Povídali si, smáli se, vedli se za ruce a cesta utekla
rychleji, než se Michaele stačil pronést batoh se
206
spacákem. Ani se nenadala a Dan ji zavedl k malé roubené
chatičce vedle říčky přímo pod úpatím kopce Kozí hřbet. "A
jsme tu." Zaklepal a dal ve dveřích Míše přednost. V chatě, v
níž celé přízemí zaujímala jediná větší místnost, hořelo v
krbu, voněla hrachová polévka, jeden kluk cosi kutil na
propanbutanovém vařiči a další dva seděli před krbem spolu s
tmavovlasou dívkou ostříhanou na kluka.
Sotva zahlédli příchozí, spustili mohutný aplaus. Dan se se
všemi přivítal a představil jim Michaelu. Podali si ruce.
Překvapili ji, čekala partu starších špinavých zálesáků, ale
tihle kluci měli před vojnou, jedině Medvěda odhadovala na
pětadvacet. Drobná dívka byla jeho manželka. Nabídla jim
hrachovku a odpoledne se všichni vydali ke Kozímu sedlu a dál
až ke zřícenině Kozího hrádku, někdejšího mohutného gotického
strážního hradu.
Michaela se v jednom kuse smála. Kluci se všichni podobali
Danovi svým zápalem a nadšením pro přírodu. Ukázalo se, že
Anka je starší než Michaela jen o půldruhého roku.
Odvážili se vylézt až na ruiny hradeb, kam je přístup sice
zakázaný, leč lákavý, neboť skýtá nádherný pohled do okolí.
Prolezli všechno, každý kout, Michaela si nestíhala dělat
náčrtky do bloku.
"Je tu ohromně," řekla blaženě, když obcházela s Danem
rozvaliny prvního nádvoří.
"Ty jsi tu nikdy nebyla?"
"Ale jo. Se školou, s tátou a ségrou, a tak." Nemohla
vysvětlovat, že díky jeho doprovodu se na všechno dívá jinýma
očima.
Náhle jí podklouzly nohy a prudký sráz sjela po zadku.
Vykřikla úlekem, neublížila si, dokonce se ani neumazala,
umrzlá zem to nedovolila. Musela se smát, především kvůli
Danovi, jenž se k ní řítil se strachem v očích.
"Jsem nemožná," bublala.
207
"Ne. Jsi krásná... Michaelo," řekl a klekl si před ni na
kolena. V očekávání se jí zastavilo srdce. Určitě objeví osmý
div světa, čeká na něho pěkně dlouho...
"Nesáňkuj, dokud není sníh!" zahlaholil Medvěd mohutným basem
ze strážní věže. Oba k němu zvedli hlavy a kouzlo pominulo.
Dan jí pomohl s úsměvem vstát.
Při zpáteční cestě kráčela vedle Anky, jež jí líčila příhody z
putování po Alpách. Poslouchala ji roztržitě, cítila v zádech
Danův upřený pohled. Vlastně i po celý večer, kdy si nejprve
rozdělali táborák za chajdou, ale brzy je mrazík vyhnal a oni
se sesedli kolem krbu.
"Dan se zamiloval," špitla jí Anka do ucha. "Může na tobě oči
nechat."
Michaela se usmála a podívala se na něho. Spiklenecky mrkl a
rychle si zabral volné místo v její blízkosti. Opřeli se o
sebe zády, Dan si jemně navíjel na prst pramínek jejích
hebkých lesklých vlasů a ona okouzleně poslouchala Medvědovy
zážitky, ostatní mu skákali do řeči, doplňovali ho, chvílemi
všichni vybuchli smíchy, Medvěd hrál na střídačku s brýlatým
blonďákem Robertem na kytaru trampské písničky. Připadala si
v jiném světě, takhle výbornou partu ještě nezažila. Kdyby
Dana neznala, čekala by oplzlé vtípky, chlast a veselá
děvčátka, ale tihle zálesáci ji pěkně převezli. Jediný
alkohol, který popíjeli, bylo horké víno svařené se skořicí a
pomerančem.
Robert a Vojta si ustlali přímo před krbem, Mísu poslala Anka
po žebříku nahoru. Postele neměli ani tam, jenom pěnové
matrace položené přímo na zemi. Chata je malá a oni prý často
hostí třeba dvanáct lidí. Přestože krb srub útulně vytopil,
nesvlékla se úplně, zalezla do spacáku v legínách a triku s
dlouhými rukávy. Dan se uložil vedle ní.
Když Medvěd zhasl petrolejovou lampu a když chatu
208
zalila pravá lesní neproniknutelná tma, Dan vyhledal její
ruku.
"Pěkně se vyspi," popřál tiše.
Cítila ho vedle sebe, ačkoliv z něho neviděla ani stín. Kromě
nezvyklé temnoty ji vyváděla z míry Danova blízkost.
"Díky. Ty taky," zašeptala.
Nehýbal se a ona také ne. Jak je nádherné vedle sebe ležet,
vnímat toho druhého všemi smysly, dotýkat se rukama...
Dlouho mlčeli a pak promluvili oba naráz jako smluvení:
"Jsem hrozně rád, že jsem tě potkal," řekl Dan.
"Jsem hrozně ráda, že jsem tě potkala," pravila Míša.
Museli se té shodě smát, dusili smích do spacáků, aby nerušili
ostatní.
Potom ji na tváři polechtaly jeho vlasy. Dan ji .něžně
políbil. Krátce, trochu váhavě, jako by se ptal, jestli smí.
Pohladil ji konečky prstů po bradě, rtech, nosu i očích, a
protože ho ovinula pažemi kolem krku, vyhledal její ústa.
Tentokrát to byl nekonečný a hluboký polibek.
"Dobrou noc, Michaelo," řekl po něm ochraptělý vzrušením.
"Dobrou, Dane."
Hodnou dobu hleděla otevřenýma očima do neprůhledné tmy.
Cítila vůni jehličí, pryskyřice, poslouchala šramot větví na
střeše srubu a dusila se závratným blahem.
V rohu půdy oddychoval Medvěd, Anka spala jako myška. Michaela
usnout nemohla. Dva polibky s ní pěkně zamávaly! Tohle je
láska, ta pravá, vychutnaná, ne jen erotické pobláznění v
patnácti, za které zaplatila vyhazovem ze školy.
Nevěřila, že Dan může spát. Dýchal nepravidelně a ležel jako
ona, svíral její ruku a usmíval se do tmy.
Probudila se první. Natáhla si na triko Danovu péřovou
209
bundu a vykradla se ven. Záchůdek v dřevěné kadibudce. Zuby v
zimnici zacvakaly, ranni scenérie mrazem zakleté přírody ji
natolik uchvátila, že se vydala na krátkou procházku.
Než se vrátila, vstala i Anka a Michaela jí pomohla s
přípravou snídaně. Nakrájet pravým zálesáckým nožem z bochníku
krajíce tak, aby nepřipomínaly pařezáky, bylo nad její síly.
Strašně se za svou neschopnost styděla! Pomohl jí Dan, právě
vstal, na uvítanou ji pohladil po tváři a zručně nakrájel
chleba sám.
Kluci se vydali na dříví, Anka s nimi, Dan s Mísou vařili
vejšlapovej guláš. Normami se Michaela naučila předem, teď'
žasla, co všechno Dan upotřebil. Výsledek byl mon-strózní.
"Výlet měl jedinou chybu," řekla melancholicky před panelákem,
kam ji Dan doprovodil. "Skončil."
"Ještě se nachodíme," utěšoval ji. "Máme před sebou celou
zimu, jaro a léto. O prázdninách vyrazíme stopem do Itálie a
projdeme ji pěšky křížem krážem, od Alp až po Sicílii."
"Jak víš...?" vyhrkla ohromeně.
"Já vím věcí," usmál se tajuplně. "Pokud půjdu na podzim
sloužit vlasti, budeme si muset dát s trampováním oddech, ale
jestli se dostanu na vejšku... Ty už budeš sice chodit do
práce, ale nevadí, místo prázdnin budeme mít víkendy..."
"Přece všechno nevíš," převezla ho. "Poslala jsem si přihlášku
na nástavbu na cestovní ruch, takže kdyby mě vzali, týkají se
mě prázdniny ještě dva roky."
"Teda...," pravil uznale. "Už mlčím. Jsi bezva holka."
"Ještě tam nejsem," namítla s pokrčením ramen.
"Důležitý je udělat první krok," usoudil.
Vděčně se usmála. "Díky ze perfektní víkend." Těšila se,
210
jak si sedne ke skicáku a náčrty z Kozího hrádku rozvede, a
taky se vrhne na jazyky, musí dobře ovládat minimálně tři.
"Spíš já děkuju tobě. No jo, sypu se učit, musím se nabiflovat
plno věcí. Kdy tě uvidím?"
"Zavolej mi, až ti bude smutno, domluvíme se."
"To neříkej!" zasmál se. "Přiletěl bych domů a už bych žhavil
linky. Musím se přes týden srotit, do pátku nevydržím,
nejpozději ve středu se u tebe objevím."
"Už se těším," přiznala. Vyčkávala, jak se s ní rozloučí.
Nejdřív se na sebe mlčky podívali, Dan přešlápl z nohy na nohu
- a políbili se za bílého dne.
"Nejpozději zítra se u tebe objevím," opravil se poté.
47./ Monika
Málem se jí nepodařilo dostat se v sobotu večer z domu. Máma
snad něco tuší! Podrobila Moniku křížovému výslechu: proč už
za ní nechodí Kamila, proč se pokaždé Monika vrací načichlá
kouřem, kam vlastně každý pátek a sobotu chodí?
Monice dalo hodně práce mámu uklidnit. Kamila nechodí sem,
jelikož Monika chodí k ní, mají ve škole prima partu, se
kterou tráví páteční a sobotní večery na nonstop-disko, kde se
smí kouřit. Ne, Monika nekouří, kdepak. Ani nepije!
"Kluka žádného nemáš?" vyzvídala máma.
"Já?"
"Hezká jsi dost a hloupá ještě víc na to, aby tě první frajer
podvedl a zkazil."
"Tvoje starosti bych chtěla mít," odfrkla. "Mísu pustíš ven s
klukem přes noc a já málem nemůžu na disko!"
"Michalka už z telecích let vyrostla, napálila se jednou,
211
podruhé nenaletí. Moniko, včera jsi přišla až o půlnoci. Tak
to ne, v deset budeš doma."
"Všem pro smích!" rozčilovala se. "Mami, do jedenácti!"
"Do desíti, už jsem řekla. Neumíš si představit, jak trnu
strachy. Nevíš, co všechno by se ti mohlo stát. Tolik
chuligánů a darebáků se v noci toulá městem."
"Všichni číhají právě na mě," odfrkla pohrdavě.
"Když uvidí samotnou mladou holku, hned se na ni vrhnou. Ty
víš houby, co se děje. Měla jsi odpoledne slyšet Marcelu. Je v
nemocnici, ví o všem. Při včerejší noční ošetřovali holku
pobodanou nožem od nějakého cikána, druhou znásilněnou třemi
chlapy! Před čtrnácti dny prý přivezla sanitka chlapa, kterého
napadl nějaký gauner a zbil na ulici pro nic za nic, až mu
přerazil klíční kost a zlomil pár žeber. Koukáš, co? Zmlátil i
jeho ženu, tu méně, odnesla to šokem. Kdyby je napadla celá
banda, neřeknu, když jsou lumpové spolu, jsou silní, ale
tenhle jel v tramvaji jenom se svým děvčetem! Asi byla stejná
jako on, jiná by sním..."
Monika dál neposlouchala. Zbledla. Dva týdny se snažila na
nebohé manžele nemyslet. "Ví se, kdo to udělal?!"
"Zatím ne, ale hledají ho policajti. Vidíš, jak jsou holky
hloupé, chodí s takovým... Moniko, ty bys mohla naletět
kdekomu. A když si představím, že můžeš kápnout na
tako-výho... Nezůstaneš radši se mnou doma?"
"Nic se mi nestane, dám si pozor," vydechla roztřeseně.
Přemýšlela o matčiných slovech celou cestu do Zámecké. Musí
Vila varovat! Vilém přece není gauner! Toho pána ztloukl, to
ano, ale... Ne, Vil je nešťastný. Stejně jako ona. Jeho rodiče
spolu nevycházejí, Vil hledá pochopení a lásku v partě. U
Moniky. Miluje ji. Za tu modřinu se jí sice neomluvil, ale
choval se, jako by se nic nestalo. Miloval se
212
s ní za zámeckou zdí jak minulý týden, tak včera. Vil je
zkrátka takový drsňák.
Partu v restauraci nenašla. Neztrapňovala se vyptáváním, ale
vedoucí na ni od pultu kývl a řekl na celý lokál: "Dej si
pozor, děvenko, už po vás jdou. Konečně vám zatnou tipec."
Ušklíbla se. Blekotá nesmysly, dědek jeden. Do vily dorazila
až v půl deváté. No prosím, kvůli dlouhým debatám s mámou
budou mít na sebe jen maličko času.
Jako obvykle nezvonila, vešla rovnou a v otevřených dveřích
haly zahlédla Vilovu matku s lahví vodky v ruce. Slušně a taky
s trochou trémy ji pozdravila.
"Co tady chceš?" zeptala se jí žena opilým hlasem. "Bylo ti
vůbec patnáct? S kým ty se válíš, co? S Honzou? S Ludvou?"
Monika polkla. Nedokázala odpovědět.
"Kdybyste dali Vilémovi pokoj! Kazíte mi ho, chlapečka, naše
jediný dítě! Nestačíme ho tahat z malérů. Myslíš, že kradem?
Nic není zadarmo! Co nás jeho průšvihy stály peněz. Co čumíš,
couro?"
Rychle vyběhla schody do patra. Nehádala se s ní, opilci jinou
pravdu než tu svou neuznávají. Takovou mámu za trest!
V pokoji hlučela televize, nezničitelný robot zabíjel v dívčím
internátu skalpelem jednu studentku po druhé, parta se
řehtala, popíjela a kouřila. Vilém chyběl.
"Kde je Vil?" zeptala se Saláma.
"Nevím, asi vedle. Mončo, přitul se ke mně," snažil seji
stáhnout na zem, dokonce se mu podařilo sáhnout Monice na
prsa, ale ta mu se smíchem utekla.
Za prosklenou výplní dveří pokoje, v němž se párkrát milovali,
rozeznávala červené světlo lampičky. Otevřela.
Nejdřív zírala, po celé minutě jí došlo, že... Vil!
213
Leží na gauči jako pasa, ruce založené pod hlavou, v ústech
zapálenou cigaretu a je celý nahý. Eva na sobě kromě cinkavých
náušnic nemá také nic, nadsedá na Vilovi obkročmo jako na
koni, velká ňadra se houpou a náušnice cinkají v pravidelném
rytmu.
"Vile!" Monika zalapala po dechu.
Eva přestala a otočila se. "Ahoj, Mono. Trochu jsem tě
nahradila, jinak nedal, zvykl si na pravidelnej sex, zmlsala
jsi ho."
"Myslel jsem, že už dneska nepřijdeš," vysvětlil Vil a
nadzvedl se na loktu.
"Vile... ty... zrádče!"
"Mono, nedělej z toho melodrama," uchichtla se Eva. "Ty s ním
jako na lásku, jo? Tak to pardon, netušila jsem. Klidně ti ho
předám, můžeš si ho dodělat."
"Strč si ho do řiti!" vydechla křečovitě.
"Neblbni, Moniko, pojď se k nám přidat," zval ji Vilém.
"Ty hnusnej děvkaři!!" Monika dál nevydržela, do očí jí vhrkly
slzy, musela pryč odtud, utéct daleko, daleko. Než za sebou
zabouchla dveře, slyšela, jak Vil říká:
"Vyser se na ni, pokračuj. Normální kráva, vona si snad
myslela, že šiji vezmu nebo co..."
Na chodbě vrazila do Saláma, který ji chytil do kleští.
"Co řveš?" podivil se jejím slzám. "Kvůli Evě? Musíš ji brát
sportovně, Eva je kolektivka, bezvadně souloží. A já taky."
"Dej ty pracky pryč!" zaječela hystericky, vší silou se
vzepřela, seběhla schody a utíkala mrazivou nocí, dokud jí
stačil dech. Myslela, že umře. Musí umřít. Srdce jí pukne
žalem. Tolik Viléma milovala...
Kupodivu neumřela. Přežila. Stejně jako překousla ostudu s
Martinem, přežila bolestivé zklamání s Vilémem. Jako omámená
šla a šla a teprve v centru si vzpomněla
214
na tátu. Tady kousek bydlí... S hlavou zmatenou z bolavých
myšlenek tupě zazvonila u dveří bytu jeho družky. Táto, řekne
mu, byla jsem na tebe minule zlá, ale teď mi pomoz, potřebuju
tě...
"Už jsi tady zase?" řekla jí Olinka na přivítanou. "Lezete sem
jako švábi na pivo. Máš smůlu, tatínka tady nenajdeš."
"A kde-kde je?"
"Co já vím? Nebydlí tady. Nestarám se o něj, už vás mám dost,
celý tý vaší povedený rodiny!" Důrazným zabouchnutím udělala
za svými slovy pořádný vykřičník.
Monika se tedy toulala městem. Nečekaně brzy jí vyschly slzy.
Na městských záchodech si omyla obličej.
Nebude kvůli Vilémovi umírat, nestojí za to, bylo by mu to
fuk!
Vila měla ráda, tak strašně moc...
Všichni kluci jsou stejní!
Domů se vrátila pět minut po desáté. "Vidíš, takhle se mi to
líbí," pochválila ji matka, která si v modravém přítmí
televizního záření nevšimla, jak dcera vypadá. "V deset jsi
pěkně doma a stačilo to, že? Určitě sis užila i tak."
"Ažaž," broukla Monika a matka netušila, jak se tentokrát
strefila do černého.
48./ Roman
První prosincovou sobotu odstěhoval do nového bytu poslední
drobnosti.
"Táti, ještě ze sklepa kompoty!" připomínala Romana věcně.
"Ty jsou babičky," krotil ji.
"I moje! Pomáhala jsem je za varovat! Babi, řekni!"
"V tobě se ženská nezapře," smála se babička a lásky-
215
plně hladila vnučku po vlasech. Ve skutečnosti jí do smíchu
nebylo. Domov se hroutil, z velké rodiny ubýval člen po členu.
"Co je doma, to se počítá," dodal Roman pobaveně. "Romanko,
neblázni. Víš, kolikrát sem přijdeme na návštěvu i na oběd?
Tak vidíš, něco si tu nechat musíme, aby nás sem babička
pustila."
"Romane, to je přece samozřejmost," vzdychla máma.
"Dost sentimentalit, všichni nasedat, jedeme zkolaudovat
byt," rozhodl Roman. "Viku, Moniko, Míso!"
"Mám trénink," namítl Vik mdle.
"Chvilka tě nezabije," přesvědčil ho bratr. Před panelákem
celou rodinu naložil do důvěrně známého eskorta.
"Táta ti půjčil auto?" zeptala se máma překvapeně.
"Jo. Bydlí kousek od nás, přespává u kolegy nebo co."
"U kolegy?!"
Michaela se pobaveně zasmála: "Olinka ho vykopla."
V malém bytě na hlavní třídě je čekalo další překvapení. V
útulně zařízeném pokoji seděla u kávy Marcela - s tátou.
"Ahoj," řekl jim a nervózně povstal. "Roman chtěl auto, přišel
jsem se jenom podívat, tak abych zase šel..."
"Kvůli nám nemusíš," pravila máma klidně a víc si ho
nevšímala. Věnovala se hovoru s Marcelou o nádherných
záclonách a koberci v předsíni. Roman jim předváděl svůj hrad
s notnou dávkou pýchy. Měl k ní důvod, co se naběhal a
nasháněl, kolik práce mu dalo bíleni, tapetování, stěhování
nábytku, věšení lustrů a garnýží a závěsů...
"Co tomu říkáte?" Jasně toužil po pochvale. "Dobrý, ne?"
"Bezva," nezkazila mu Míša radost. Pak ztišila hlas: "Poslyš,
to s tím tátou... bylo úmyslný?"
"Jeho nápad," bránil se tiše. "Původně chtěl pro vás
216
dojet sám, ale pak si netroufl... Viku, Moni, líbí se vám tu?"
"Prima," hlesla Monika bez valného zájmu. S Vikem si mohla
podat ruku, celý týden chodili oba pobledlí a bez duše.
"Viku, klidně ti někdy půjčím klíče, až nebudeš mít kam jít s
holkou," nabízel Roman velkoryse.
"Není třeba," odvětil. "Hele, Nikola sem nepřijde?"
"Proč?"
"No, myslel jsem za Marcelou, jsou přece ségry," koktal.
"Aha," dovtípil se Roman. Pak zavrtěl hlavou. "Včera nám
pomáhala celý odpoledne. Copak, dala ti kopačky?"
"Až po tobě," procedil Vik mezi zuby a prohlásil, že má
nejvyšší čas jít na trénink, protože zítra ho čeká v Olomouci
veledůležitý zápas.
"Hodím tě na kurty," nabídl mu táta, jenž viděl šanci
důstojného vyklizení pole. "Dlouho jsem tě neviděl hrát."
Monika sebou hodila do křesla a tupě civěla z okna. Záviděla
Romanovi jeho štěstí, záviděla i Michaele, která se uklidila
do chodby, zavřela za sebou dveře, aby ji nemohli
odposlouchávat, a využila bratrova telefonu. Její smích,
doléhající až do obýváku, brnkal Monice na nervy.
"Romane, Marcelko, až budete něco potřebovat, ráda vám
pomůžu," slibovala máma. "Bude mi bez Románky smutno...
Kdykoliv vám ji pohlídám, choďte mezi lidi, vždyť jste si nic
neužili, jste mladí. S malou je spousta práce a starostí,
abyste, Marcelko, nelitovala."
"Ne, to je v pohodě," usmála se Marcela a pohledem vyhledala
Románku, která si na kuchyňském stole klidně modelovala.
"To bude v pohodě," opravil ji Roman a střelil po dceři
podmračeným pohledem, "jen co přestane nosit ze školy
217
poznámky. Představ si, podepsala čtyřem holkám slovníčky za
jejich rodiče!"
"Proboha!" lekla se babička. "Romanko, jak jsi to mohla
udělat?"
"Normálně," odtušila malá. "Když na to doma zapomněli...
Holky se bály, že dostanou. Musela jsem jim pomoct, ne?
Tatínek říká, že kamarádi si pomáhají."
"Romanko, ale to přece nejde!" hrozila se babička.
"Jo, šlo by to, kdyby úča nepoznala moje písmo!"
"Slyšíš ji?!" běsnil Roman. "Já bych ji přetrhl!"
"Ne, to jí musíme vysvětlit úplně jinak," mínila Marcela.
Nestačila objasnit jak, do pokoje jukla Michaela. "Letím k
Danovi. Nevím, kdy se vrátím. Peče štrúdl a volá SOS, těsto se
mu trhá a lepí. A večer jdeme do divadla na Višňo-vej sad,
převléct a najíst se přijdu, neboj."
A tak táta, který se maličko bojácně, trošku kajícně a hodně
nejistě po dvou hodinách vrátil, mohl odvézt domů pouze Moniku
s mámou.
"Děkujeme, že ses obtěžoval," řekla mu stále ještě legitimní
manželka před domem. "Nemusely jsme autobusem."
"To nestojí za řeč," mávl rukou a díval se, jak obě mizí ve
vchodových dveřích. Představoval si je ve výtahu i v důvěrně
známém bytě. Ještě dlouho seděl v autě bez hnutí, protože se
mu nechtělo na ledovou svobodárnu, a přemýšlel, jestli se to
všechno muselo stát.
49./ Viktor
Do Olomouce odjel s družstvem a trenérem. Nemluvil, nehýřil
vtipem, nefrajeřil jako obvykle, ale nebylo to trémou.
Jednoduše neměl náladu.
218
"Neboj, Viku, vlastně o nic nejde," povzbudil ho Petr, jenž si
jeho změnu vyložil po svém.
Trenér ho zaslechl a vypěnil: "Jak to? V každým zápase jde o
hodně. I v tomhle, přestože nejsme na turnaji, nehrajeme o
mistra ligy nebo o postup do poháru. Vždycky jde o vítězství,
pánové. O čest klubu, kterej reprezentujete. Všichni chcete na
sebe upozornit, otevřít si cestu. A prohrou se to dělá
špatně. Jdete přece krůček po krůčku za svým cílem!"
Vik nereagoval, najednou si nebyl tím cílem jist.
"Co je s tebou? Snad nemáš v kalhotách?" optal se Libor.
Pohrdavě se ušklíbl. Rozchod s Nikolou ho sebral mnohem víc,
než by si kdy pomyslel. Jak byl hloupej, když si říkal, že
jestli mu Nikola nedovolí se s ní pomilovat, pustí ji k vodě.
Nemohl uvěřit, že s ním minulou sobotu neodešla, a už vůbec
mu nešlo na rozum, proč v neděli nepřišla na kurty. A kdyby
jen v neděli! Neobjevila se ani v pondělí. V úterý rovněž ne.
Ve středu kapituloval a proti svým zásadám se po tréninku
rozběhl na Bídu. Mluvil s Marcelou, která mu sdělila, že
Nikola je někde venku už celé odpoledne!
"Není s tebou?" divila se okatě a Vik se nemohl zbavit dojmu,
že se mu vysmívá. "Říkala, že jde na rande."
Urazil se. Může si táhnout třeba k čertu! Stačí kývnout a má
podobných deset na jednom prstu. Přesto ji ve čtvrtek na
kurtech čekal. Marně.
V pátek si připadal jako blázen, když na ni hodinu a půl čekal
před zdravotní školou. Konečně ji zahlédl v houfu spolužaček,
po několikadennim odloučení mu připadala krásnější než dřív a
jaksi... vzdálená, až se v něm cosi v bolavé předtuše sevřelo.
"Niki!" zavolal na ni nesměle.
Všimla si ho teprve nyní. "Ahoj, Viku. Co tu děláš?"
219
"Čekám na tebe. Trenér mě sežere, dávno jsem měl bejt na
kurtech."
"A proč nejsi?" zeptala se ho a on myslel, že ho právě
přetáhla kůlem po hlavě. Holky si ho se zájmem prohlížely,
šuškaly si a chichotaly se, líbil se jim. Jedna se Nikoly
zeptala, zda na ni mají čekat, a ona, jeho Nikola, ta holka,
která se tolik podobá indiánské princezně, ji ujistila, že
určitě, jelikož právě končí. Vik si připadal jako ve snách.
"V neděli hraju v Olomouci. Jednou jsi mi slíbila, že se mnou
pojedeš," vyložil poslední trumf.
"Tuhle? No jo, ale já nemůžu. Škoda. Promiň, Viku, musím
letět. Přihlásila jsem se do dramataku, nacvičujeme spolu se
studenty konzervatoře Šrámkovo Léto, mám tam roli... To ti je
psina! Tak, ahoj. A měj se fajn."
Nevěřícně sledoval, jak dobíhá holky ze třídy, připojuje se k
nim, něco jim říká, všechny se jako na povel po něm otočily a
hlasitě se rozřehtaly.
Jsem vůl. Korunovanej! nadával si. Přestože si umínil, že na
ni jednoduše zapomene, rozchod ho tížil jako noční můra. A ty
sny! Nikola se v nich líbala se studenty z konzervatoře a
milovala s Beňou. Probouzel se zbrocený potem.
Co se to se mnou sakra děje?!
Těsně před zápasem konečně pochopil. Niki, vždyť já tě mám
doopravdy rád!!! A to bylo poznání na provaz.
"Viku," vzal si ho trenér stranou. "Máš trable? Doma?"
"Ne, s našima je všecko O. K."
"Ve škole?"
"Bez problémů."
"Tak holka?"
"Ne-e." Hlas ho zradil. Naštval se: "Kašlu na holky!"
"To rád slyším," pousmál se Otecko, "ale nevěřím ti ani slovo.
Kam se poděla ta tvoje věrná obdivovatelka?"
"Věrná?!" ušklíbl se. "Co já vím..."
220
Trenér se na něho překvapeně podíval. Osobně znal Vika dva
roky, z kurtů celých deset. Míval s ním často výstupy,
většinou kvůli holkám. Poplácal ho po rameni. "Ženský jsou
mrchy, kamaráde, to si zapiš za uši. Bohužel i ty, kterým
věříme."
"To je teda pěkně blbý."
"Je," přiznal s úsměvem. "Poslouchej, pro jedno kvítí slunce
nesvítí, což je stará moudrost, ale taky se dá užít druhý
přísloví, totiž že nic není zadarmo. A znám ještě další, není
zlato, co se třpytí, to, co dostaneš bez potíží, brzy omrzí,
zevšední a neláká. Kdo se musí prát, bojovat, toho tím víc
těší vítězství. A to, co je opravdu dobrý, nepadá nikdy do
klína samo. Divím se ti, Viku. Na kurtě jsi bojovník tělem i
duší, rveš se o každej míček. Život je větší boj než ten
tenisovej, protože není přiměj a nikdo v něm nehlídá
dodržovaní pravidel."
Vik mu se zájmem visel na rtech. "Vy myslíte..." "Ne," ujistil
ho. "Já myslím, že se musíš soustředit na tenis. Kdo chce něco
dokázat, musí umět oddělit sou-kromej život od profesionality.
Všechno má svůj čas. Teď tě čeká zápas. Sám víš dobře, jak
důležitej. Podle toho se chovej."
Vik se sklonil, aby si zavázal botasky co nejpevněji.
Rozcvičoval se. Vyhraje. Musí vyhrát. Jde o princip!
Než ho zavolal rozhlas do haly, přitočil se k němu Petr:
"Nikola je tu taky. Neraduj se, přijela s tím klukem z Galaxie
a ještě s jednou holkou."
Zmateně kývl. Vázal si čelenku a očima bloudil po plných
tribunách. Někde tam sedí. Dívá se na něho. Přijela s Beňou...
ale přijela! Aby se podívala na Vika. Tuhle skutečnost
považoval za mnohem důležitější než fakt, že je s ní ON. Ten
blbeček. Zařekl se: musí vyhrát. Kvůli sobě
221
a kvůli Nikole. Když dneska vyhraje na kurtě, dostane ji
zpátky.
Začal dobře. Přestože byl jeho soupeř o pár let starší a o
spoustu turnajů zkušenější, poměrně brzy vycítil jeho slabiny
a co nejvíc útočil. První set vyhrál 6 : 4, což vypadalo víc
než nadějně. Uprostřed druhého setu při jednom prudkém výpadu
za míčkem pocítil podezřelé škubnutí v levém stehnu. Noha od
té doby šponovala a čím víc ji namáhal, tím ostřeji se píchání
hlásilo. Prohrál těsně 5 : 7 a ke všemu pokulhával.
"Asi jsem si natáhl sval," sdělil Oteckovi zoufale.
"Krucifix," uteklo mu. "Je to zlý?" Rychle mu postiženou nohu
masíroval. "Hraješ výborně, skvěle ho prohazuješ. Pořád útoč,
Viku, co nejvíc, jsi rychlejší a pohyblivější."
Kdyby trenér mluvil v minulém čase, byl by mnohem blíž pravdě.
Ve třetím setu cítil, že na nohu nemůže pořádně došlápnout.
Dokonce prohrál vlastní podání a vezl se. Nemohl hrát
obouruč, bál se naplno zatížit pravou ruku, bolest mu
svazovala nohy. Dobíhal míčky stále pomaleji, útočil a hryzal
se bolestí do rtů.
Nemůže se vzdát. Nemůže. Ani za nic!!
"Stopneme to," navrhl Otecko při kratičké přestávce mezi
jednotlivými gamy. "Jestli je to šlacha..."
"Ne, asi jen sval. Dohraju. Zkusím to."
Dohrál - a prohrál 4 : 6. Hala nadšeně tleskala domácímu
favoritovi, který své fanoušky nezklamal.
"Natažený sval," prohlásil lékař, když Vikovi prohlédl nohu,
na které se vyboulil bolestivý kopeček. "Odvěká potíž tenistů.
Hrál jsi ale výborně, docela jsem ti fandil, přestože jsem
rodák z Olomouce. Teď si od tenisu na chvíli odpočineš, ale
neboj, talent jako ty se neztratí."
Nechal si stehno zpevnit obvazem po celé délce. Nemluvil,
nemohl. Nic se mu nedaří!
222
Ke všemu zahlédl Nikolu s kamarádkou, obě kráčely Beňovi po
boku, ten je držel jako král kolem ramen a cosi jim se zářivým
úsměvem vykládal. Mířili k Vikovi.
"A jéje," prohlásil Beňa při pohledu na obvaz. "Stará finta,
co? Aby nevypadala prohra tak blbě. Vidíš, Niki, já jet
nechtěl, ten tvůj šampión bouchl jak pytlík od bonbonů. Když
se necítíš..."
"Na to, abych ti rozbil hubu, se cítím," ujistil ho Vik
nenávistně. "Chceš hned, nebo až venku?!"
"Nech toho, Beňo, Vik hraje výborně. Tenisu vůbec nerozumíš,"
řekla Nikola a dodala nerozhodně: "Nechtě toho oba."
Podíval se jí do očí. "Přece jsi přijela," zkusil tiše. Bez
úsměvu kývla, olízla si rty a řekla: "Co máš?" "Sval."
"To je blbý. Nic si z toho nedělej, Viku, příště určitě
vyhraješ. Příště," utěšovala ho. "Měj se. Ahoj."
"Poradím ti," ušklíbl se Beňa, který vycítil svou převahu.
"Příště si zavaž nohu před zápasem. Lip to vypadá."
"Kreténe," prohlásil Vik nenávistně, bez pozdravu se otočil a
vzpřímeně odešel, se zaťatými zuby přemohl i kulhání. "Máme mu
dát nakládačku?!" navrhoval Libor, který jejich hovor
vyslechl. "Proč jsi ho nechal odejít? Zavolám kluky a..."
"Kašli na něj," řekl Vik klidně. "Nechápu tě. Myslel jsem, že
o Nikolu pořád stojíš." Samozřejmě o ni stojí! A jak, víc než
dřív. A bude o ni bojovat. Nakonec, díky zranění mu čas
scházet nebude. Nikola mu za tu námahu stojí. Zápas nevyhrál,
a co? Není řečeno, že projede i utkání o ni. Beňu by přepral,
bojovat pěstmi není umění. Co by tím však získal? Trenér měl
pravdu. Život je ten pravý boj, ale na každou bitvu musí být
použity jiné zbraně.
223
50./ Šímovi
Vanilkový cukr provoněl celý byt. Vánoce podupávají za dveřmi,
svátky pohody, klidu, lásky. A dárků! Michaele se při tom
pomyšlení krabatilo čelo. Čím Dana obdaruje? Knížka, kterou
pro něho má schovanou, se jí zdá příliš málo. Nejraději by mu
snesla modré z nebe.
Ukázalo se, že podobné starosti nemá sama. Romanka, jež
vyklepávala za pomoci chňapky z formiček voňavé medvědí
tlapičky tvaru motýlů, žab, zajíců, papírových draků, hroznů
vína a bachratých želv, se vyjádřila ve stejném duchu.
"To teda nevím, co nakoupím za Ježíška. Mám v pokladničce
čtyřicet osm korun. Myslíš, Míso, že to bude stačit?"
"Podle toho, jak drahý dárky sháníš. Nespal se, ten plech jsem
právě vytáhla z trouby. A proč za Ježíška? Snad na Ježíška,
ne?"
"Za!" pravila s neochvějnou jistotou. "Nejsem malá. Tatínek
říkal, že Ježíšek dárky nenosí, musím je koupit za něj. Vloni
jste tajně nazdobili stromeček, když jsem se koupala, a na
zvoneček zazvonil děda, heč!" "Jo takhle, takže ty už letos
všechno víš." "Hm. Jauvajs..." Třepala divoce rukou s
neobratnými prstíky, až několik kousků shodila na zem.
"Dávej mi cukroví do mísy na obalování, ne na zem." "Tobě se
to řekne," naříkala. "Ten pitoměj plech!" "Proč pitoměj? Je
horkej, říkala jsem ti to." "Auauau... Koupím dvanáct mýdel.
Vystačí mi peníze?" "Proboha, dvanáct?!"
"Všem, chápeš? Tobě, Monice, Vikovi..." Romana vypočítala
nejen celou rodinu Šímovu, ale i Hornovu a nezapomněla ani na
babičku s dědou.
224
"Když budeš kupovat nejlevnější, tak jo," těšila ji Míša.
Romana si nacpala polámané kousky do pusy a s naditými
tvářemi si povzdechla: "Neměla jsem to chtít vědět." "Co?"
"No o Ježíškovi, že nenosí dárky. Nemusela bych nic kupovat a
ještě bych ušetřila." Míša se pobaveně zasmála. "Zvědavost se
nevyplácí, co?" Déle polemizovat nestihly, malou si v kuchyni
vyzvedl Roman s Marcelou, která jí slíbila poraněný prst doma
zavázat.
Roman zvedal oči v sloup a žaloval, Marcela prý ji příliš
rozmazluje, navíc na ni bude nejspíš žárlit, u dcery ztratil
veškerou autoritu! Mluvil v legraci, ale něco na jeho řeči
bylo, protože Romana visela očima na Marcele jako psík. "Klape
jim to," konstatovala máma. Dívala se na odcházející rodinku
s Romankou uprostřed. "Jsem tak ráda."
"Uf," odložila Michaela poslední formičku a odhodila utěrku.
"Končím, víc nehnu."
Monika vypustila špinavou vodu z dřezu, utřela si mokré ruce a
zalistovala v programu, aby ho vzápětí bez zájmu odložila.
Televize ji dávno nebaví.
"Kam se chystáš?" Máma zachytila Míšin pohled na hodiny.
"Zatím nikam, večer jdu do Gamy na vzpomínkovej večer se
skupinou Beatles, Lennon má výročí." "S Danem?"
"Jasně. Za chviličku by se tu měl ukázat. Vik si k němu šel
pro motorku, něco mu na ní opravoval."
Něco! Máma vůbec neví, že ji Vik zrušil na součástky jedním
nárazem do zdi. Než by zacházela do podrobností, raději se
odloudala do obýváku, kde si Monika vybírala z bohaté nabídky
dvou kanálů, víc jich totiž nemají zapojených.
225
"Je tam něco?"
"Ne. Na jedničce Moulin, na dvojce blbost o holce, která
dolejzá za starším klukem," broukla Monika neochotně.
"Takových znám," uchichtla se Michaela.
"Jsi vedle, já už s Vilem nechodím," odvětila trpce.
"Já vím."
Sestřin klid ji vyburcoval: "Jak to víš?!"
"Proč bys jinak seděla doma? A taky bych asi dovedla určit
příčiny vašeho rozchodu."
"Tak je neurčuj!" broukla nedůtklivě.
"Moniko, neblázni. Měla by ses veselit, jak jsi z toho lehce
vyklouzla, a ty ho ještě oplakáváš."
"Míso...," vzlykla. "On mě neměl rád! Kecal, šlo mu o postel a
sex mu poskytne každá!"
"Každá blbá," opravila ji. "Mončo, láska není založená jen na
sexu. Máš sice tělo, kterému je sex příjemnej a touží po něm,
ale taky duši. Tělesně ti může být dobře s kdekým, ale nemůžeš
si uvazovat na krk odpad... Víš, jakou teorii zastávám? Každá
první láska musí dopadnout víceméně blbě. To je prostě
zákonitost. Člověk se bezhlavě zamiluje, takže mu unikají
důležitý souvislosti. A pak dostane za uši. Vlastní vinou. Vím
to podle sebe. A Mončo, věř mi, druhá láska je mnohem lepší
než první, protože ji prožíváš jako plnohodnotnej tvor a ne
slepý štěně."
Moniku překvapilo, že se dá se sestrou normálně mluvit.
"Taky jsi tenkrát brečela," připomněla jí.
"Dneska se tomu směju," ujistila ji. "Kdybych při tom nedělala
takový seky, mohla bych s odstupem času na první lásku
vzpomínat jako na něco docela pěknýho. Takhle si nadávám a
gympl si budu vyčítat i na smrtelný posteli. Doufám, že ty se
ve škole držíš."
"Žádný hodiny mi nechybějí, to ne," vzdychla. "Ale známky...
Nic slavnýho to není."
226
"Tak se rychle seber, do pololetí máš fůru času, přes vánoční
prázdniny můžeš spoustu došprtat. Jestli si myslíš, že by si
Vil dělal výčitky svědomí, kdybys rupla, jsi vedle."
"Já vím, ten si na mě ani nevzpomene... Míso, já se bojím,"
vyhrkla v náhlé potřebě se někomu svěřit. "V pátek jsem
potkala Saláma, jednoho kluka z party, a ten říkal, že Vil je
v průšvihu. Jestli jsem prý dostala předvolání k výslechu!
Volají si jednoho po druhým..."
"V čem se veze? Nemůžou to bejt kecy?"
"Nevím, o co jde! Má toho víc a... Vím na sto procent, že
ukradl a vyboural auto. S tím autem měl být spáchanej nějakej
trestnej čin! Netuším jakej. Tvrdil mi, že auto je jeho
bráchy, ale... Míso, Vil je jedináček. A taky zmlátil jednoho
chlapa a přerazil mu klíční kost a... Co mám dělat? Hrozně se
bojím! Nechci k výslechu a nechci... Mě se to přece netýká,
ne?!"
Michaela na ni zamyšleně hleděla. "Na rovinu: byla jsi u toho,
nebo to máš z doslechu?"
Sklopila oči. "Právě... u těch dvou věcí osobně."
Míša hvízdla. "Mončo, panebože, nad čím váháš? Všechno vyklop,
dokud je čas. Samozřejmě se to bude týkat i tebe, jestliže
budeš Vila krýt. A tobě je už Vil vol-nej, ne?"
Pokrčila rameny. "Hm. Jenže se ho bojím. A pak, co když se
mamka něco dozví? Nebo dokonce profesoři ve škole?!"
"Za blbost se platí. Uznej, jak ses chovala. Něco vydržíš,
nejsi z cukru. Na Vila kašli, práskne ho víc lidí, celá jeho
parta ho hodí přes palubu, jen na ně trochu zatlačí. Není
řečeno, že se to k mamce donese, no a i kdyby, kolik ti je,
aby ses schovávala před pravdou? Příště si dáš pozor."
"Příště nebude!" sykla nenávistně. "Nikdy se nezami-luju!"
227
Jejímu spontánnímu projevu se Michaela musela usmát, ovšem
vzápětí zpozorněla, zaslechla z chodby hovor.
"Dane!"
"Ahoj, Michaelo," objal ji a krátce políbil. "Přišel jsem moc
brzy, já vím. Prostě jsem bez tebe nemohl dýl vydržet."
"Prý brzy," usmála se. "Vyhlížím tě od rána! Co motorka?"
"Šlape perfektně," prohlásil spokojeně Vik.
"Když máš dobrýho mechanika," pochválil se Dan.
"Já vím," ujistila ho Míša a setřela mu z čela šmouhu od
oleje. "Pojďte do pokojíku." Dan voněl benzinem, a když ji k
sobě v šeru chodby tajně přitiskl, maličko ji umazal.
"Spěchal jsem, nezdržoval jsem se mytím," přiznal v rozpacích.
"Strašně mě to za tebou táhlo... Jako magnet."
"Hele, nechtě toho cicmání," přerušil je Vik naoko z legrace,
ale ve skutečnosti mu to trochu vadilo. "Jo, venku obšlapuje
táta."
Michaela se na bráchu užasle podívala. "Co chce?"
"Nevím, fokal jsem mu, ať jde nahoru, ale přej bez pozvání
nemůže. Stojí tam jak tvrdý y."
"A co máma?"
"Nic. Nevyjádřila se."
"Hádala jsem, že se vrátí po Vánocích. A on přišel dřív."
"Blázen. Asi doufá, že ho máti vezme," odfrkl Vik.
"Co ty víš," pokrčil Dan rameny. "Lidem je samotným smutno.
Vím to na vlastní kůži. Michaelo, mám pro tebe novinu..."
Nestačila se dozvědět jakou, Vik se nečekaně zeptal: "Míso,
nepřišlo ti někdy, že člověk je jen hmota, jsi prach a v prach
se obrátíš, a ten zlomeček mezitím že..."
"Ne!" vytřeštila na něho oči. "Filozofii ne!"
Rozesmáli se všichni tři.
228
"Fakt, filozofie se k tobě nehodí, brácho," usoudil Dan,
zalovil v bundě a vytáhl čtyři růžové lístky, dva odtrhl a
podal mu je. "Kino Vesmír, v úterý v osm, Jurassic park."
"Jurskej park?!" vykřikli Michaela s Víkem v duetu.
"Stál jsem na to dvě hodiny," zubil se Dan. "Jakej jsem?"
"No prostě jedinečnej!" jásala Míša. "A... můj."
"Můj taky," pousmál se Vik a nerozhodně převracel vstupenky v
dlani. "Ale proč dva? Mám vzít Moniku?"
Michaela zvedla oči v sloup. "Nikolu, moulo."
"No jo," vzdychl a dobrou náladu rázem ztratil. "Ona mě
odepsala. Lítám za ní, buď není doma, anebo se mnou prohodí
pár slov a zase jde. Vymlouvá se na školu a praxi a to pitomý
divadlo... V jednom kuse se vnucuju."
"Tak se nevnucuj, sakra!" rozčilila se Michaela. "Pochopíš
konečně, hlavo dubová, že ona ti nemůže věnovat všechen svůj
čas jako dřív? Z toho by bylo otroctví, ne chození. Nikole na
rozdíl od tebe došel princip."
"A co mám teda dělat?"
"Jednej! Dej jí lístek a uvidíš, že na kino si čas udělá.
Nevyčítej jí v jednom kuse, netvař se před ní jak zpráska-nej
pes, chovej se, jako bys ji balil poprvé. V lásce musíš víc
dávat než brát."
"Jo, jenže nevím, jestli mám naději. Třeba chodí s tím..."
"Nechodí."
"Utěšuješ mě?"
"Ne. Ptala jsem se Marcely. Viku, ona čeká, až pochopíš."
Polkl. "Ty si fakt myslíš, že mám naději?"
Do pokoje vešla Monika, trochu nejistě pozdravila Dana, jehož
vzhled jí vyrazil dech, čekala vzorného debilka,
229
dementního mongoloida s předkusem, a potom předstírala, že si
čte knihu.
Michaela se usmála na Dana. "Viděl jsi kdy většího osla?"
"Fakt, Viku," zasmál se Dan. "Naději mají všichni. Mrkni, co
je v noci na nebi hvězd. Každej tam má tu svou. Jedna na tebe
určitě zbyde."
"Uvidíme," řekl Vik zádumčivě, popadl klíčky a helmu a na
Míšin ironický dotaz, kam spěchá, odsekl, že musí vyzkoušet
califa, aby mohl uplatnit reklamaci v záruční době.
"Budu mu držet palce," pousmál se Dan.
"Já taky. Lepší zabedněnej brácha než žádnej," usoudila. Náhle
si vzpomněla: "Něco jsi mi chtěl."
"Vidíš." Dan přistoupil až k ní, hodil okem po Monice, která
se stále tvářila, že nevnímá nic krom své knihy, a zlehýnka
položil dlaně na Míšiny boky. "Co bys řekla Silvestru a Novýmu
roku ve srubu na Kozím hřbetu?"
"To by bylo skvělý!" zajásala nehraně. Zarazil ji však jeho
jakoby vyčkávávý výraz, proto dodala: "S partou?"
Zavrtěl hlavou. "Ne. Jen ty a já. Medvěd musí k Ančiným
rodičům do Prahy."
V očích jí blýsklo: "To by bylo ještě skvělejší!"
Opřel si své čelo o její. "Vážně chceš?"
Neznatelně přikývla a zavřela oči. Vycítil souhlas a sje svými
rty po jejím nose na měkká ústa.
Monika se dusila. Odložila knihu, kterou držela vzhí nohama, a
přistoupila k oknu. Z nebe se ladně snášely velí mokré vločky.
První sníh! Dívala se na poletující nádher Vločky dole na zemi
roztají, ale přesto... V osmém pat jsou krásné. Cítila, jak
taje i ona, její napětí.
"I já mám někde hvězdu?" řekla tiše.
"Tutově," ujistila ji Míša.
230
Monika si s hlubokým povzdechem vytáhla z batůžku účetnictví a
vytratila se do kuchyně. Jasně, hvězda není vločka. Ani pečený
holub.
V chodbě klaply dveře, matka sjela výtahem, vyšla až na ulici,
krátkou dobu se tam zdržela a vrátila se do bytu v tátově
doprovodu.
"Chápeš to?!" rozhodila Michaela rukama v němém úžasu směrem k
Danovi, jako by od něho očekávala vysvětlení.
"Proč ne," usoudil. "Naději mají všichni. I táta s mámou. A
na Vánoce dvakrát takovou."
Sníh za okny padal stejně nevzrušeně jako předtím.
Sla vonice, říjen 1993
231
Autorka Lenka Lanczová (1964) žije v malém pohraničním
městečku Slavonice, kde pracuje jako vedoucí městské knihovny.
Ve třinácti letech si uvědomila, že v dívčích románech není
to, co by tam chtěla najít, a proto začala psát. Z nevinného
pokusu se stal životní koníček. Prvními čtenářkami byly
spolužačky na střední škole, následovaly příspěvky do
literárních soutěží, ~<o ?ir>V čenskvch změnách se v prosinci
1992 objevila na knižních pultech její prvotina s názvem
Počkej na mě, Radko!. Ve všech svých knížkách se věnuje
dospívání, prvním láskám a hledání identity mladých lidí.
Lenka Lanczová HVĚZDA NADĚJE
Vydalo Vydavatelství Víkend, 1994
Editor: Mgr. Jiří Černý
Redaktor: Jindřich Mařan
Obálka: Josef Řepka
Grafická úprava: Miloslav Havlíček
Sazba: Ing. Milan Vilímek
Vytiskl: EKON Jihlava
12429/90
ISBN 80-85614-31-6