Lanczová Lenka - Království za botu

Království za botu
Lenka Lanczová
Víkend, 1995
ISBN 80-85614-41-3

Vylovila jsem z batůžku velké červené jablko, nablýskala ho o džíny do vysokého lesku a co nejvíc
roztáhla čelisti, abych si kus urafla.
"Báro!" Petra se ke mně řítí šatnou jako meteorit, zakopává o tašky holek, div se nepřizabijepřes
ležérně nataženou Lucčinu nohu, a s očima navrch hlavy vydechuje: "Báro!"
"Jauvajs, jelito!" otituluje ji Lucie, ale Petra nedbá, zastaví se u mě a vychrlí jednímdechem: "Ségra je
v tom!"
Zaskočí mě, celá zrudnu, lapám po kyslíku a se slzami v očích horko těžko vykašlávám pozdní snídani z
plic. Táta mi pořád říká, abych si přivstala a najedla se doma! Než bych si odepřela deset minut
nejsladšího ranního lenošení, teď se málem udávím. Teprve za vydatného přispění mých drahých
spolužaček, které buší do mých zad jako do koberce, popadnu dech. "Nekecej!"
Na Petře je vidět zadostiučinění. "Fakt," potvrdí.
"To je bomba," uznám a utírám si slzy. "Povídej, co doma?"
Zvedne oči v sloup. "Znáš tátu, starej cholerik," zubí se. "Nejdřív ji málem zabil, ségruzfackoval a chtěl
ji vyrazit z baráku, nakonec ho máma umluvila. Třetí světová hadr."
Představuji si jednotlivé body vyprávění jako na videu a jsem mrtvá smíchy, pana Navrátila skutečně
znám a věřím Petře každé slovo. "A jak to? Pořád se vytahovala..."
"No právě," řehtá se se mnou. Martina nám šla na nervy oběma, pořád se nad nás povyšovala,podle
ní jsme malé hloupé husy, kdežto ona, ač o pouhý rok starší, dáma z velkého světa dospělých. "Bulila
jak o funuse, že je jí moc líto, neví, jak se to mohlo stát, hahaha!"
Podle vyprázdněné šatny usoudím, že je jistě spousta hodin, bleskově ze sebe shodím džíny a mikinu,
přes hlavu přetáhnu zástěru a před zrcadlem si vyčešu vlasy do ohonu. Jde to jednoduše, mám je
něco málo pod ramena, nenosím ofinu, nýbrž pěšinku na pravé straně, u mašiny by mi vlasy padající
do očí překážely. Petra tyhle starosti nemá, je oškubaná na kluka, a přestože musí nosit silné brýle,
sluší jí to. Solidárně na mě čeká a polohlasem líčí detaily ze včerejšího rušného podvečera.
Na dílnu přicváláme samozřejmě poslední, holky sedí u svých šicích strojů a mistrová Dohnalová na
nich chce, aby předvedly kapsu, kterou jsme si měly dodělat doma.
"Navrátilová, Jandíková, samozřejmě," poznamená uštěpačně. "Vyspáno, slečny? Pro mě za
mě,klidně můžeme začínat o půl hodiny déle a nadělávat si ji odpoledne, já mám času dost. Ukažte
mi domácí úkol."
Podám jí svůj výtvor; myslím, že se mi vcelku povedl, je jenom maličko pomačkaný. Mistrová si ho
podrobně prohlíží, zkoumá steh po stehu, holky se uchichtávají, čekám na verdikt s čím dál větším
napětím.
"Začištěníje odflinknuté," usoudí posléze a kapsu mi podá štítivě konečky svých prstů: "Oestetické
úpravě nemluvě, Jandíková. Běžte si sednout."
Z té baby budu mít jednou vředy, fakt, ušklíbnu se a rychle mizím na své místo. Mohla jsem
dopadnout hůř! Předělávat práci celou, kupříkladu. Odpoledne, po vyučování. Narozdíl od mistrové
odpoledne čas nemívám.
"A vy?" podiví se mistrová, když se Petra nemá, aby se vytasila se svým uměleckým dílem.
S obavami se podívám Petře do tváře, já bych na jejím místě byla celá zelená, ale ona je jako vždy
usměvavá, spokojená a klidná. "Prosím, já jsem včera úkol nemohla vypracovat," odpovísrdečně.
"Moje sestra totiž čeká miminko."
Třídou zašumí, kousnu se do rtů, abych nevyprskla. Mistrová se na Petru pronikavě zadívá: "Dítě je
jistě radostná událost ve vaší rodině, ale do odborného výcviku nepatří. Nevím, jakvám, Navrátilová,
tenhle fakt mohl zabránit došít kapsu."
"Otec to totiž jako radostnou událost nebral a sestře za to, že ho udělala předčasně dědečkem, vyšil
monokla. Kdybych do toho hrčela se šicím strojem...," v hrané hrůze vykulí oči, "no toby bylo hotovo.
On je děsnej cholerik."
Třída řve smíchy, Petra vypráví procítěně, mistrová neví, co honem odpovědět. Rychle kamarádku
podpořím: "Prosím, mohu potvrdit, pan Navrátil je vážně cholerik."
"Sedněte si," kapituluje mistrová. "Obě. Pustíme se do dnešní látky..."
Petra se uvelebí u mašiny přede mnou, po chvíli se na mě otočí a gestem ukáže, že je vše O. K.
Zvednu palec do výše na znamení jedničky. V tomhle fakt nemá konkurenci, měla jít na herečku,
dokáže každého utáhnout na vařené nudli.
Její projev zřejmě na mistrovou hluboce zapůsobil, jelikož se asi po půlhodině zeptá: "Koliklet je vaší
sestře?"
"Sedmnáct a tři měsíce," odpoví a s vážnou tváří men-torsky dodá: "Hrozné, že? Tak mladá..."
Neudržím se, vyprsknu smíchy, čímž na sebe upoutám pozornost. "Navrátilová má pravdu.
Vsedmnácti je těhotenství hotové neštěstí, které zpravidla postihne takové, jako jste vy, Jandíková,
nezralé a nezodpovědné. Ze všeho máte jenom legrácky, nic než hlouposti a kluci vás nezajímají."
Rychle se uklidním, nemám zájem poslouchat špeky o dnešní zkažené mládeži, a tajně hrozím pěstí
Petře, která mistrovce každé slovo důležitě odkývá.
Celou přestávku debatujeme o Martině.
"Nezodpovědnej byl spíš Jiříček," míním.
"Milování je věc obou, ne? Dneska k nám má přijít. Holka, já ho lituju předem! Těším se, ažse přivalí s
kytkou na námluvy, chápeš, sedne si proti taťkovi a mamce a bude se potit a koktat... Haha, to bude
psina k popukání!"
"Pro něj asi ne," usoudím.
"Neměli se pořád vytahovat," mávne rukou. "Prej že se nemůže nic stát! Ale já mu to osladím,neboj,
za ty večery, kdy jsem je musela krejt a nemohla jít domů, protože jsme byly jako se ségrou! Sednu si
k nim a budu ho ničit..."
Jsem hotová, tohle si tedy dovedu živě představit. Petru s nevinným kukučem, jak vychutnává
rozpaky ubohých milenců dobře cílenými zásahy. Myslím na ni i při práci, před druhou mám velké
pilno.
"Kdo je hotov, odevzdá," zavelí mistrová. Dílnou zašumí, ty šťastnější z mých čtyřiadvacetispolužaček
vypínají mašiny, Dohnalová prohlíží jejich výtvory a ony se zatím načesávají, líčí a hlavně si povídají o
plánech na odpoledne. Makám jako šroub, pět minut před koncem se mi uleví, hotovo, tralala, zbývá
ještě zapošít,.hrc sem, hrc tam, zvednout patku a odstřihnout nit. Kritickým okem mrknu na právě
dokončenou sukni - no, mohla být lepší, v okolí kapsy mi to zrovna dvakrát nesedí, špatně jsem ji
vsadila, vznikl fald, kterého se nemohu zbavit. Navíc mám zespodu na rubu jakýsi nepochopitelně
zašmodrchaný chuchvalec nití, který se Dohnalce rozhodně líbit nebude.
"Finíto," vzdychne Petra a za polohlasného pobrukování balí své věci. "Jak seš na tom?" optáse.
"Hele," ukazuju na změť nití. "Co s tím?"
"To půjde rozmotat," usoudí a snaživě se k mému výtvoru skloní. "Zaostřím své lupy a bude tonato
šup..."
V té chvíli však zvoní. Pohár mé trpělivosti právě přetekl. "Padla," rozhodnu, vezmu nůžky ašmik, celý
zašmodrcha-nec ustřihnu těsně u látky. Sukni rázem nic nehyzdí, pro-třepnu ji -a než se spokojeně
zazubím, rozpáře se mi celý boční še v. "Ne!" zakvílím a nemám daleko kmdlobám.
"Jandíková," řekne mistrová a zní to odevzdaně. Vezme mi z ruky celodenní dílo, smutně si
hoprohlédne a dodá: "Kapsu máte vsazenou výš, proto se vám látka krčí. Doma celý bok
pěkněvypárejte a sešijte znovu."
Místo koule mi dala šanci. Ostatně, víc holek má postaráno o odpolední zábavu. Je fakt, že Dohnalka
dokáže být pěkně protivná a jedovatá, ale zlá není.
"Copak naše Bára," deklamuje Petra při úprku střemhlav do šatny, "ve dne šije, v noci párá!"
Místo obvyklého bloumání městem jsem zamířila rovnou domů. Petra spěchala na rodinnou show a
mě samotnou by to nebavilo. Loudala jsem se, zvědavě okukovala kolemjdoucí kluky a potěšilo mě,
když se každý druhý po mně otočil.
Nepoužila jsem žádný autobus, a tak mi trvalo poměrně dlouho, než jsem dokvačila do naší vcelku
klidné čtvrti rodinných domků a ještě klidnější slepé ulice tvořené patrovými čtyřbytovkami s malými
zahrádkami. Naše má číslo 515 a stojí úplně poslední u hřiště s čerstvě rašící tra vičkou.
U prosklených domovních dveří se něco děje. Nejprve jimi prolétl černý kufřík, záhy kostkovaná
cestovní kabela, hned poté ježatý mužíček. Vida, pan Mrňka, přítel tety Hedviky.
Míjíme se v brance. "Brý den," zdravím rozveseleně.
"Ahoj," zadrmolí, posbírá saky paky a bez otočení uhání, jen se za ním práší.
"A víckrát se nevracej!" huláká za ním teta. Pak mě zahlédne, posune si obroučky brýlí výš,založí ruce
v bok a řekne: "Neřád jeden! On si snad myslel, že je tohle penzion
nebo co! A že já jsem jeho bytná, co mu bude vařit a prát a žehlit. To se tedy spletl, Barunko."
Ano, spletl se. Znám naši sousedku, máminu starší kamarádku, jíž říkám odjakživa teto, coby
emancipovanou ženu, která se nikdy k posluhování nesníží. Rozvedla se po sedmi letech manželství,
protože ji přestalo bavit právě žehlení košil, a od té doby se v bytě pod námi vystřídalo několik
náhradních "strýců". Teta se prozíravě podruhé nevdala.
"Pojďdál, Barunko, dáme si do nosu," láká mě na oslavu.
"Až večer," slíbím. "Musím něco došít, víš."
Vyběhnu schody do prvního patra a málem vrazím do babky Vondráčkové, obývající byt vedle nás.
Pozdravím ji a ona zabreptá cosi v tom smyslu, že zrovna jde do sklepa. Uchichtnu se, normálně
fízlovala, nic jí neujde, má přehled o všem, co se šustne nejen v našem domě, nýbrž v celé ulici. Podle
táty je špionáž její životní náplní.
Hodím batoh na svou válendu v podkrovním pokojíčku, otevřu dokořán okno, aby svěží jarní vzduch
mohl dovnitř, vyluxuji ledničku, žádné extra dobroty neskrývá, vezmu zavděk aspikem, pustím magič
a pořádně Wanastowky opepřím, abych je slyšela i přes předení šicího stroje, který vybalím z kufříku.
Dle rad drahé paní mistrové opravuji nepodařený šev - celkem třikrát, než si konečně dá látka říct a
přestane se krčit, potvora. V bytě je zatím vyvětráno ažaž, zabouchnu okno, a protože zahlédnu na
dvorku Luďka s Liborem, jdu za nimi na kus řeči.
Ti šílenci se z hromady plechu a trubek snaží postavit terénní mašinu! K jejich plánům se stavím
značně skepticky, což kluky naštve. Mluví o budoucích úspěších na domácky vyrobeném ďábelském
stroji vskutku nadšeně.
"Z tohodle," rýpnu pohrdavě do materiálu, "by nesestavil motorku ani Frankenstein, natož vydva!"
Dvojčata se smrtelně urazí. Možná žijí v domnění, že po necelém prvním roku stráveném na strojní
průmyslovce jsou všeumělové. "Jak - natož?" reaguje dotčeně Libor.
"Chceš naznačit, že my na to nemáme?" šklebí se Luděk.
"Ne, kdepak," omlouvám se a s vážnou tváří dodám: "Ale možná bych vám mohla poradit."
"Znáš někoho, kdo tomu rozumí?" optá se s nadějí Luděk.
"Tvůj táta je přece mechanik, že jo?" napadne Libora.
"O něčem bych věděla," napínám je, a když vidím, že se nachytali a visí mi na rtech, dopovím:"Dejte
to do šrotu!"
Mám co dělat, abych uskočila. "No prosím! Jeden se snaží bejt nápomocnej a zatím...," řehtámse.
Chvíli vtipkujeme o právě se rodících motokrosových nadějích, načež si vzpomenu: "Co seto u vás
dělo?"
"Mrňka už byl jak ryba, chápeš," zubí se Luděk. "Smrděl."
"Výměna stráží?" zajímám se o pány tety Hedviky.
"Ne," odpoví razantně Libor, pak zaváhá a dodá: "Teda doufám, že ne. O nikom dalším, koho byměla
v pácu, nevím."
"Snad bude doma zase na čásek klid," přeje si Luděk.
K našemu debatnímu kroužku se připojí i Albert, synáček čtvrtých nájemníků domu číslo 515, voní na
dva metry pizzou, které denně napeče nejméně půl metráku, a utahujeme si z těch dvou montérů v
duetu. Klukům se směje ten pravý! Albert je jedináček, jenž se příhodně ke své mohutné hmotnosti
sto dvanácti kilogramů vyučil kuchařem. Ve svém oboru je mistr, což není divu, jedenáct let péct
dennodenně pizzu musí přejít do rutiny, ve všem ostatním je absolutně nepraktický.
"Zamlouvám si první jízdu," řehtá se a tučné pneumatiky se na jeho těle natřásají. "Vidím tov živých
barvách. Přijedete pro mě do domova důchodců..."
"Přijedeme," odvětí Libor nevzrušeně a dodá: "A vsadím se, že si sedneš k řídítkům zády,frajere!"
"Jeho zadek se na sedlo nevejde," usoudí Luděk.
"Tak si sedne na štangli, jestli se nebojí," rýpnu si.
Albert se chytí: "Pochybuješ o mně, Barunko? Jen co tu kraksnu složí, můžou mě vozit naštangli od
rána do večera."
Zařveme s dvojčaty smíchy a jdeme do kolen, Albert se nechápavě rozhlíží a z nevědomosti ho vyvede
teprve Luděk: "Dobrý, Bertíku, dobrý. Až na to, že motorka štangli nemá!"
Asi bychom se bavili jako obvykle na Albertův účet hodně dlouho, kdyby se neotevřelo okno naší
kuchyně, nevykoukl z něho táta a nezavolal: "Báro, večeře!"
Rozloučím se s kluky i s tou tlustou směšnou figurkou a beru schody po dvou. "Ahoj, tati.Vůbec jsem
tě neviděla přijít. Tady to voní! Tak se ukaž..." Zvědavě mu nakukuji pod ruce, odhání mě od sporáku
a nekazí naši hru, musím si sednout a čekat se zavřenýma očima. "Sýrováomeleta se žampiony a
šunkou," zaraduju se, když placku vyhodí do vzduchu, ta se obrátí a on ji zručně posadí zpátky na
pánvičku. Rychle připravím příbory a chleba.
"Kolik bodů?" zajímá se.
"Sto," přiznám mu plný počet s plnou pusou. "Je skvělá."
"Aspoň že to uznáš," usměje se potěšeně. "Zejtra máš službu ty, jsem zvědavej, čím mětrumfneš."
"Máček," soudím a vesele plácnu jídlo, které nesnáší: "Budou brambory s podmáslím."
"No Báro...," protáhne obličej.
"Budiž, no," opravuji se. "Radši škubánky s tvarohem."
"Ty mě děsíš! Abych vzal v práci radši šestnáctku, ne?"
"Tak zlý to nebude, neboj," uklidním ho. Za báječnou večeři si to vážně nezaslouží. Při jídlesi
vzpomenu na divadlo o patro níž a vyprávím mu ho se všemi podrobnostmi.
"Dovedu si představit, že kluky nebaví potkávat se v koupelně s novými adepty z řad
tetinýchnápadníků. Musí to bejt příšerný, pořád si na někoho zvykat a zase odvykat... U nich je dost
frmol, co? Tenhle Mrňka mi byl nesympatickej od začátku. Jak dlouho vydržel? Myslím od podzima,
no vidíš, půl roku, stejně dost." Olíznu si zamaštěné ruce. "Mňam. Máš u mě nejensto bodů, ale i
prémii."
Na papír přilepený k boční straně ledničky připíšu k tátovu jménu velkou stovku a hvězdičku. Sečtu
odhadem body a je mi jasné, že táta o dost vede, za tenhle měsíc jsem dostala sto bodů jedenkrát, za
řízky a bramborový salát, kdežto táta počtvrté. Čekám, kdy si i on všimne nerovného skóre a začne se
vytahovat, ale má myšlenky jinde, protože řekne: "Pomalu abych sebál. Jak je u Hedviky volno, začne
psychickej nátlak, co myslíš?"
Tetě se můj táta líbí, oba víme, že mu mnohokrát naznačila případnou možnost slepit z našich dvou
neúplných rodin jednu kompletní a že jí táta dosud statečně čelil.
Usměji se. "No, proč ne? Roky na ženění máš, jsi svo-bodnej, hezkej, na šachtě dost vyděláváš, máš
krásnou dceru..."
"Kecko," zazubí se, ale rychle zvážní. "Báro, ty bys nebyla proti, kdybych se oženil?"
"Jsi plnoletej, přece ti do toho nebudu mluvit." "Víš, já jsem o tom hodně přemejšlel a -"Pokrčím
rameny. "Hedvika je docela prima, stejně jsem u nich víc než doma a dvojčata i Marianjsou jak moji
bráchové, vlastně by se tím nic nezměnilo, ne?"
Otec vytřeští oči. "Báro! Kdo tady mluví o Hedvice, proboha?! Možná by mi prala i košile,
co?Neblázni, já a Hedvika! Spíš bych se měl oženit, abych se vy kroutil z jejích osidel, tak jsem to
myslel."
Dojde mi, že celý tenhle hovor je jenom kdyby. "Máš na mysli úplně jinou ženu, jo? Cizí, jo?Ty a
nějaká ženská?!" rozesměji se při nesmyslné představě, protože jsem tátu celé ty roky po mámině
smrti s jinou ženou neviděla ani mluvit, natož něco jiného. Tedy krom tety Hedviky, ovšem s tou
probíhají hovory tím stylem, že se vždycky co nejdřív na něco vymluví a bere roha.
"Nepodceňuj mě, holčičko," ohradí se s úsměvem. "Nevím, co je tak absurdního na -"
Jeho výklad přeruší za vytí domovního zvonku. Letím otevřít.
"Pojď na video," zve mě Libor. "Dotáhl jsem z půjčovny dvojku Gremlins. Jo, prej máš vzít itátu, říkala
máti."
"Už letím!" zaraduji se, protože první díl komedie o roztomilých chlupatých stvořeníchměnících se v
krvežíznivé příšery mě minule pobavil. Vrátím se do kuchyně a spiklenecky na tátu zamrkám: "Jdu
dolů na video. Teta si přeje, abys šel taky."
"A je to tady," vzdychne. "Něco si vymysli, proč nemůžu. Báro... Chceš ten film vážně vidět?"
"No jistě. Proč? Máš snad lepší program?"
"Mohli jsme... si zahrát karty a přitom si popovídat..."
Jeho náhlé rozpaky absolutně nechápu, dívám se jak spadlá z višně, co je tohle za novoty?! "Doufám,
že netrpíš mindrákem, že mě zanedbáváš," informuji se.
Usměje se. "Ne, to ne. Jen mě napadlo udělat si pěknej večer... a promluvit si trochu vážně."
"Aha," mávnu rukou. "Jindy, taťuldo, jo? Třeba zejtra. Teď čtyři dny nesloužíš, budeme mítčasu
habaděj. Ahoj!"
"Báro!" volá za mnou. Už ho neposlouchám, sjedu po zábradlí o patro níž a tetě tátovunepřítomnost
vysvětlím prostě: chtělo se mu spát.
Druhý díl za moc nestál, jako ostatně většina nastavovaných filmů, ale večer u Brožů byl prima.
Rozvalovali jsme se s dvojčaty na gauči, strkali jeden do druhého, protože se Luděk neúnosně
roztahoval, až jsme ho s Liborem shodili na koberec a měli pokoj, chroupali chipsy, a protože kluci
hlasitě komentovali děj, ze smíchu mě rozbolelo břicho. Škoda, že teta není tátův typ, mně by se
zamlouvala. A její děti coby moji legitimní sourozenci ještě víc.

Za několikrát přešívanou sukni inkasuji dvojku, což je úspěch. Jedinou jedničku ve třídě má Lucka,
jenomže o té je všeobecně známo, že veškeré domácí úkoly za ni dělá 'maminka, dámská krejčová.
Mně nemá kdo poradit, natož pomoci. Petra koupila trojku, ale nijak se nevzrušuje. Každou volnou
chvíli mi líčí včerejší námluvy, grotesku k popukání, jsem polomrtvá smíchy, když si představím Jiříčka
před soudním tribunálem složeným z nakvašeného pana otce, starostmi prolezlé paní matky a
sveřepě se tvářící sestry.

"Dala jsem mu zabrat," libuje si Petra spokojeně. "Hele, pod nosem mu naskákaly kapičky potu,škvařil
se ve vlastní šťávě! Uznej, naši se ho ptali na takový vážný věci, jak si to představuje dál a tak, jo,
musela jsem do toho vnést trochu vzruchu. Například když máma lamentovala, proč byli tak
nezodpovědní a nepoužívali antikoncepci, a on vykoktal, celej rudej, že jo, měli vždycky kondom, ale
ten se jim prej jednou protrhl, no tak uznej, musela jsem mu položit otázku, proč ho předtím vždycky
nenafoukl a nezkontroloval! Byl takhle maličkej, na odpověď se nezmohl!"
"Ty jsi děsná švagrová, fakt," řehtám se. "A jak to dopadlo? K čemu jste došli?"
"Bude svatba," olízne se předem. "Zejtra k nám přijde celá jeho famílie, aby s našima dohodlitermín."
"Nechtějí čekat, až bude Martině osmnáct?" divím se.
Petra hýkne smíchy. "Oni by možná čekali, ale naši ne!"
Tomu nerozumím. "Myslelajsem, že otec není nadšenej."
"To taky není. Jenže si nemůžou dovolit ztrácet čas, chápeš, Jiříček odejde na podzim navojnu, najde
si jinou a co pak? Tátovi zůstane na krku svobodná matka, ne?"
"Jo takhle," dovtípím se. "Takže ten humbuk kolem je vlastně jen omáčka, aby se neřeklo, jo?"
"No jistě," souhlasí se mnou. "Naši jsou rádi, že si ji chce vzít, když je v tom. Víš, co jepřípadů, kdy se
kluk po takovým maléru k holce otočí zády, že to není jeho?"
"Ale to je pěkně sprostý," usoudím.
"Určitě," kývne. "Jenže běžný. Ne každej kluk je třída."
V tomhle směru mám pramalé zkušenosti, vlastně jen jednu, ale dá se říct, že potvrzuje Petřinu
pravdu. Ten kluk, co mi sliboval jeden dopis týdně, se jmenoval Marek a zapomněl na mě zřejmě
ještě týž den, kdy skončily prázdniny a on odjel, protože jsem od něj dodnes nedostala řádku.
Petřin vojáček Igor, soused z ^vedlejšího paneláku, který slouží vlasti kdesi v severních Čechách, je
lepší, píší si naprosto pravidelně, ačkoliv pouze kamarádsky.
"Padlááá!" zajásáme mnohohlasně, když zvonek ukončí pracovní týden a před námi je báječnývíkend.
Vyřítíme se z dílny jako stádo, zůstat tam o minutu déle by byl hřích, nacpu si zástěru do batohu a
hurá do ulic, kde jaro začíná mít navrch a sluníčko nejen svítí, ale i hřeje. Couráme se s Petrou po
hlavní třídě, nakukujeme do výkladů, vlezeme do obchoďáku a z hecu si vyzkoušíme tři sukně, jedny
elastické šaty a dvoje džíny. Nekoupíme samozřejmě nic, naše hotovost činí deset kaček, což ovšem
prodavačkám nevykládáme. Poslední džíny se mi maximálně líbí, jsou z květované rifloviny,
představím si k nim volnou halenku a do vlasů korálky, styl hippies jak vyšitej! Vrátím je prodavačce
se slovy, že si pro ně zítra přijdu, a vyjdeme zpátky na sluncem proteplenou hlavní třídu s pocitem
užitečně stráveného volna. Petra mrkne na hodinky.
"Jdeme s mamkou a Martinou kupovat svatební šaty, víš?" "Jsi snad švadlena, ne? Proč jí
jenespíchneš?" "To je nápad!" zajásá a v očích jí blikne. "Hned ho doma předložím, haha. Modeljak
stehno!" Umně napodobí mistrovou: "Začištění je odflinknuté, o estetické úpravěnemluvě..."
Dalších deset minut se svíjíme smíchy při představě námi ušité svatební róby, pak se konečně
loučíme. Na víkend si nic nedomlouváme, je mi jasné, že Petra si nenechá ujít rodinné sezení ani za
nic.
Jaro na mě působí jako generátor, v zahradě trylkují ptáci a já si doma připadám jako lev v kleci.
Hodím na sebe tepláky, svážu vlasy do ohonu, vyhrabu ze skříně volejbalový míč a jdu ven za
dvojčaty. Nejdřív mě odbývají, jejich vášeň pro motosport je příliš čerstvá na to, aby je omrzela, ale
když je asi půl hodiny otravuji tím, že se do nich na střídačku strefuji míčem, kapitulují. Li bor ztratí
nervy, skočí domů pro síť, natáhneme ji přes hřiště a letos poprvé si pinkáme. Netrvá dlouho a sejde
se nás víc, kluci a holky z nejbližšího okolí, a když přijde od čtvrtého autobusu i Marian, který právě
dorazil z Brna, kde je přes týden na fakultě, je nás celkem osm, což na volejbal bohatě stačí.
Rozdělíme se na dvě party, dělá mi dobře, že o mou osobu se kapitáni
hádají, musíme losovat, a hrajeme opravdu s vervou. Dostaví se i pár kluků, mezi nimiž vévodí
samozřejmě Albert, jenž komentuje zápas s nadšením zuřivého reportéra. Těsně před koncem se na
nás dívá i můj táta, právě se vrátil z kuželek ;i nedá mu, aby svou dcerušku nepovzbudil. Vsadil na
dobrého koně, naše družstvo vyhrálo, fandím si, že díky mému vydatnému přispění.
Pokračovali bychom ve hře dál, ale s dvojčaty, jak vidí mého tátu, není k vydržení, znovu si
vzpomenou na hromadu šrotu před garáží a on jim docela ochotně radí. Stejnej maniak, usměju se v
duchu.
Teprve v chodbě si všimnu děsivé skutečnosti: v otočném rozvrhu služeb ukazuje šipka na jméno
Jandíkovi. Tenhle týden jsem na řadě já, ne táta! Zapomněla jsem na to jako na smrt, rychle běžím do
bytu pro smeták, napustím do kbelíku horkou vodu, špricnu do ní saponát a fofruju vytírat. Nejprve
musím schody zamést, především před Brožovými je písku nastláno, koštětem odstrčím asi sedm
párů bot na jednu hromadu a jedu dál. Babce Vondráčkové nic neujde, hned vystrčí nos ze své
špeluňky, obývá totiž stejně malý podkrovní byt jako my, a poradí mi: "Jenpořádně, Barunko,
pořádně." Vycením na ni zuby, tys mi chyběla, ježibabo, a když vidím, že chce v udílení moudrostí
pokračovat, skočím si pro volkmena, nasadím sluchátka a adié!
Pro tvý nohy najdu v sobě skrytý vlohy, nejsou to fámy, jsi tak pěkná, pěkná, pěknáááá, pobrukuji si.
Maličko uhnu s kbelíkem před panem Pechtou, jemuž odečtu ze rtů pozdrav.
"Dobrej," zahučím konverzačně. Nikdy nezapomeň, zůstaneš dál pro mě pěkná, pěkná, pěknááá...
Fuj, to by bylo. Tričko mám provlhlé z volejbalu i úklidu, s úlevou ze sebe všechno shodím, vlezu do
sprchy a dovolím proudu vlažné vody mazlit se s mým tělem. Na určitých místech je mi to víc než
příjemné! V bytě klapnou dveře, táta se jistě bude chtít taky vysprchovat, opláchnu ze sebe bohatou
pěnu tělového šamponu a zavolám na něho: "Prosím tě, podej miosušku!"
Do koupelny strčí hlavu Marian. "Je... pardon, Báro, já nechtěl, nevěděl jsem...," koktáomluvy a
bůhvíproč rudne.
"Nic se neděje," ujistím ho. "Hoď po mně ručník, jo?"
Podá mi ho, uhne očima a chce vycouvat. Zadržím ho: "Co blbneš, prosím tě? Chtěls mi něco?"
"Pozvat tě... Máma udělala k večeři nějakou čínskou specialitu, prej máš přijít i s tátou...Tak já zase
půjdu..."
Frotýruji se a kroutím hlavou. "Co je ti? A proč koktáš?" Marian i dvojčata jsou mojiskorobráchové, v
létě jsme se jezdili večer koupat k rybníku všichni čtyři nahatí a nic na tom nebylo, ani jednoho z nás
nenapadlo se stydět, schovávat se, omlouvat.
"No..." Oči mu přeběhnou po mém těle a zase utečou.
Odložím ručník. "Loni ti moje nahota nevadila."
"Ne, to ne... to jsi byla malá holka," vysvětlí.
Vyprsknu. "Bylo mi patnáct pryč, hošíčku. A pak," zadívám se na sebe do zrcadla kriticky,"vypadám
pořád stejně."
"Ba ne," zaprotestuje okamžitě. "Jsi... hezká ženská." Dokonce ani neuhne očima, dívá se namě divně,
jak bulík.
"Mám malý prsa," konstatuji s povzdechem. Pak se ro-zesměju: "Táta říká, že je to tím, ženepiju
pivo."
Marian zůstane vážný, oči přilepené na mých prsou. "Nejsou malý," řekne zadumaně a už
senečervená. "Mně se líbí."
Moc nechybí a vyzkouší jejich velikost dlaní, podezřele se přiblíží.
"Nono," usměrním ho a raději se k němu otočím zády a bystře vklouznu do domácích
bavlněnýchšatů. Marian se probere, znovu vyřídí pozvání, slíbím účast stoprocentně, tím spíš, že jinak
bych musela rychle něco připravit k večeři sama, a on odkvačí. Zavrtím hlavou. Pánové, jeho chování
je mi záhadou. Příště se před ním nemohu svléct! Před bráchou! To je totéž, jak kdybych se měla
najednou stydět a zamykat před tátou nebo co. Převlékám se před ním s naprostou samozřejmostí
odmalička, stejně jako on přede mnou. Neděláme s tím vědu. Marian je divnej, fakt.
"Mám hlad jak vlk," ujistí mě táta, když se vrátí ze zahrady. "Co máme?" Jedním pohledemzhodnotí
studený sporák a čistý stůl, protáhne obličej a vyčte mi: "Tys zapomněla?"
"Ne," vyvedu ho triumfálně z omylu. "Dneska bude švej-ču-žu. Pravý čínský, tah! Nevěříš? Fakt,
Hedvika nás zve."
Zatváří se rozmrzele. "Co jsem ti včera říkal, Báro? Pochop, já k ní na večeři nemůžu."
"Ne, to nechápu. Chodili jsme k nim vždycky, i když tam bydlel Mrňka nebo někdo jinej. Takproč
najednou-"
"Protože... protože je všechno jinak. Ona by si dělala falešný naděje a pak, já... Ne, tonejde. Zruš to."
"V tom případě budou brambory a podmáslí."
Mrkne na levé zápěstí. "Mám nápad. Vezmeme si něco lehčího, aby nám v kině nekručelo
hlady,protože jsem koupil lístky, a po filmu zajdeme něco sníst, co říkáš?"
"Beru!" zajásám, a jelikož je dost hodin, musíme sebou mrsknout. Nejprve tetě odřeknu večeřikvůli
kinu, netváří se zrovna nadšeně, nezaslouží si to, pak si namažeme chleba máslem a posypeme
kolečky ředkviček, ustrojíme se a do Vesmíru frčíme autem, jinak bychom nestihli začátek.
A to by byla škoda, protože druhý díl Žhavých výstřelů zcela popřel mou teorii o nižší úrovni filmových
či literárních pokračování. Nebo spíš výjimka potvrzující pravidlo? Za devadesát minut nás Vesmír
spolu s rozjařeným davem diváků vyplivl do vlahé jarní noci a já si ještě na ulici utírala smíchy
ubrečené oči.
"Jsem hotová," přiznám a nadechnu se čerstvého vzduchu. "Ještě že jsme sem šli před večeří, zjídla
bych měla v žaludku z nepřetržitýho natřásání kaši..."
"Někde jsem slyšel, že prej smích není tak zdravej, jak se všeobecně tvrdí. Tomu nevěřím, námbude
určitě líp chutnat," soudí táta a oba se nedočkavě hrneme do nejbližší restaurace. Tenhle odhad je
správný, vyberu si přírodní kotletu se zeleninovým salátem a silou vůle málem postrkuji číšníka, aby
hýbl zadkem a nosil na stůl.
"Báro," řekne táta a nervózně cvrnká do víčka od coly, "včera jsme si nestihli popovídat. Teďk tomu
máme příležitost... Víš, já-"
"Ne!" zaúpím, protože mi v břiše zpívají žáby. "Až po jídle, taťuldo, nemůžu se na nicsoustředit. Už se
to nese!"
Netrpělivě vybalím z ubrousku příbor a ani nepočkám, až nám pingl popřeje dobré chutnání, vrhám
se na jídlo. Chutná skvěle. "Jsou situace, kdy chápu, proč někteří lidi považují jídloza smysl života,"
uznám a vychutnávám každé sousto.
Táta je nezvykle zamyšlený, místo na talíř se dívá na mě a svěří se: "Měl jsem na tebeposlední dobou
málo času a to mě mrzí, Báro. Byla jsi často doma sama. Všechno se změní, uvidíš..."
"Vystydne ti to," pobídnu ho, nacpu si plnou pusu a ujistím ho: "Tati, vážně nemusíš mítvýčitky
svědomí, jsi ten
nejbáječnější taťulda, jakýho znám. Do kina spolu chodíme minimálně čtyřikrát měsíčně, jednou
měsíčně do divadla nebo na koncert, v létě jezdíme na tramp a v zimě lyžovat... Jsem spokojená.
Třeba Petřin táta s ní v životě v kině nebyl, vůbec netuší, jaký má Petra starosti a touhy a tak."
Nezdá se však, že bych ho uklidnila, vrtá se v jídle, které by do sebe jindy naházel jak uhlí do kamen.
Doufám, že ho otcovský komplex brzy přejde, a nerušeně vyčistím talíř.
"Dáš si víno?" nabídne mi nečekaně, div mi nezaskočí limonáda v krku. "Jsi dospělá,"vysvětlí.
"Popovídáme si jako dospělí rozumní lidi, ne?"
"Proč ne," soudím, "ale víno mi nechutná, dej mi ještě jednu colu."
Táta toho má na srdci asi víc, začíná hovor velice zeširoka, vzpomíná na nejrůznější alotria, co jsem
prováděla jako malá, několikrát připomene, že jsem si ke každým Vánocům přávala od Ježíška bratra
nebo sestru, no prostě povídání je to dlouhé a únavné, kradmo se rozhlížím po okolí a dvěma docela
hezkým klukům nad dvacet u sousedního stolu oplatím úsměv. Táta se zatím prokouše přes velký
zlom v životě naší rodiny, těžké začátky válčení ve dvou a stále mi nadhazuje, že jsem doma věčně
sama, dělá totiž na bagru v povrchovém dole turnusy, střídavě denní i noční šichty. Stále nechápu,
kde je jádro pudla, proč mi to povídá...
"A tak jsem se rozhodl, že se ožením."
Bublinky z coly mi vyhrknou nosem, pěkně to bolí a málem se udusím, ale takové maličkosti si
momentálně nevšímám. "Cože? Sám jsi říkal, aby si Hedvika nedělala naděje-"
"Já si nechci vzít Hedviku, ale Pavlu," vysvětlí.
Mám oči navrch hlavy. "Pav... Pavlu?! Kdo to je?!"
"Žena, kterou miluju, Báro. Znám ji víc než rok a... zkrátka, nechci žít bez ní. Mám vícdůvodů, proč
jsem se rozhodl právě teď, ale to není zas tak důležitý. Báro, zítra je ti šestnáct, jsi ve věku, kdy
potřebuješ mít větší rodinný zázemí než jen tátu, co je věčně v práci. Myslel jsem i na tebe, Pavla je
moc hodná ženská a... má dceru, Denisu. Přála sis mít sestru, tak se konečně tvoje přání splní."
Zírám jak čerstvě vyoraná myš a táta chvíle, než mohu popadnout dech, využívá k novým a novým
argumentům: "Dovedeš si představit, jak to bude skvělý, až přijdeš ze školy a nikdy nebudešdoma
sama? Denise je sedmnáct.
najdeš v ní nejen ségru, ale i kamarádku, přestanou ti starosti s vařením a úklidem a nákupy, budeš
stejně bezstarostná jako Petra -"
"No to snad...," vydechnu. "To nemyslíš vážně!!!"
"Myslím. Věř mi, bude to pro nás všechny mnohem lepší. Trvalo mi dlouho, než jsem se
takhlerozhodl, a myslím, že jsem se rozhodl pro ideální variantu. Zítra ti Pavlu i Denisu představím,
jdeme k nim na oběd, chtějí tě poznat."
"Ty ji znáš rok?! A kdy jsi s ní... táhl?!"
"Táhl?" Táta je překvapen tím výrazem. "Já s ní netáhnu, mám ji rád, rozumíš?"
Zrudnu, jako kdyby mi nafackoval. "Nechcete mě dát do děcáku?! Abych vám nepřekážela veštěstí!"
vybuchnu.
"Pst!" děsí se případného zájmu ostatních hostů v restauraci. "Nekřič a nemluv hlouposti!Pavlu mám
rád jako ženu a tebe jako dceru, o tom snad nepochybuješ, ty jsi pro mě pořád na prvním místě."
"Takže tenhle podraz děláš nakonec kvůli mně, co?!"
"Podraz? Proboha, jakej podraz?"
"A ne snad? Taháš mě za nohu celej rok! Celej rok se scházíš s tou... ženskou a mně jsineřekl ani
slovíčko! Vlastně řekl, jo, že jdeš na kuželky a do sauny... A zatím?"
"Barboro," vemlouvá se do mé přízně. "Možná jsem ti o tom měl říct dřív, ale... nechtěl jsemti dělat
starosti."
"Pěkně děkuju za tvou ohleduplnost! Lepší dárek k šestnáctinám jsi mi fakt nemohl sehnat!" Doočí se
mi derou slzy ponížení, bezmoci a zoufalství. "Já o macechu nestojím!"
"Macechu? Prosím tě, Pavla je prima, bude se ti líbit, nemůže být řeč o maceše! Bude tě mítráda a —
"
"A já ji nenávidím už teď! A tu její Holenu taky! Strč si je za klobouk obě!" Jsem úplněhysterická při
představě, že by se u nás doma mělo zničehonic všechno změnit.
"Prosím tě, Báro, neblázni," domlouvá mi. "Počkej, až je obě poznáš, nech si soudy na potom."
"Tak abys věděl, já je poznat nechci! Jestli si myslíš, že k nim půjdu na oběd, seš vedle!Nechci je ani
vidět! A tebe taky ne! Vždyť...," neudržím slzy, proklouznou mi pod víčky a hrnou se po tvářích dolů,
,jsi zradil maminku!"
Táta je v rozpacích, nerad mě vidí plakat, ale stále se tiše hájí: "Ivana je šest let mrtvá."
"Vidíš, jak brzo jsi na ni zapomněl!" vydechnu nenávistně, vytrhnu se mu a uteču z jídelny.Než zaplatí,
mám malý náskok, přesto mě dohoní, popadne za ruku a odvleče k autu.
"Chováš se jako malá," vyčte mi mírně. "Popřemejšlej, Báro, v klidu, ráno bude moudřejší."
Brečím ještě v posteli, parádní pocit po zhlédnutí filmu i z výtečné večeře je v nenávratnu,
vzpomínám na mamku a před očima se mi míhají hororové obrázky neradostné budoucnosti, takže
nemůžu vůbec usnout.
Tátu nenávidím.
Prvně v životě jsem se v pokojíku zamkla a na veškeré tátovo snažení vylákat mě z mé kobky reaguji
shodně: mlčením.
"Báro, snídaně!" klepe na dveře asi počtvrté. "Vystydne ti čaj." Nebo: "Ty dneska nejdeš dohřebčína?
Máš nejvyšší čas, je půl osmý." Anebo se dokonce pokouší svým falešným tenorem zpívat: "Hodně
štěstí přeju, hodně štěstí přeju, hodně štěstí, milá Báro, hodně štěstí přeju!No tak, vylez, mám pro
tebe dárek, chci ti poblahopřát. Barboro, buď rozumná!"
Nenechám se nachytat. Dárek, to tak! Ten mi dal včera. Opravdu se mu povedlo mě překvapit,
takovej dárek jsem nečekala ani v nejdivočejším snu! Mám být rozumná, pch. Rozumná znamená
poslušná, možná si představuje, jak budu křepčit radostí, že si chce do bytu přitáhnout docela cizí
babu. Nikdy bych do něj neřekla, že je takový podrazák. Prý kuželky, sauna... Určitě. Tahal se s tou...
fuchtlí. Ráda by mě poznala, škatule. A ta její Marfuša taky.
Z postele mě vytáhne teprve ostrý hvizd přicházející zvenčí. Vykloním se v pyžamu z okna.
"Co je s tebou?" žasne Marian. "Jak dlouho budu čekat?"
Vmžiku se rozmyslím. Než trčet doma a poslouchat tátovy řeči... "Jsem v cuku letu!" ujistímho a
skutečně se mohu přerazit, jak rychle se převlékám do sportovních rajtek, mikiny a větrovky, vlasy
zpevním čelenkou a odhodlám se: raz, dva, tři! Proběhnu obývákem a chodbou jako blesk. Tátův
ostrozrak neošálím, vyjde z kuchyně a mlčky se dívá, jak si nazouvám vysoké sportovní boty.
"Nebudeš snídat?" zeptá se posléze.
"Nemám chuť," odvětím lakonicky. "Ahoj."
"Báro..." Chce něco říct, pak se rozmyslí, a než se rozhoupe, jsem před domem, kde
netrpělivěpodupává Marian. Na zastávku autobusu musíme utíkat, dorazíme s vyplazenými jazyky,
ale včas, což je hlavní, vřítíme se do vozu s číslem 11 a necháme se zavézt na konečnou. Dál musíme
pěšky, plemenářský ústav se stájemi a několika jezdeckými koňmi určenými pro rekreační sport je
kousek za městem. Marian vyzvídá, co se mnou je, zdám se mu nezvykle zamlklá.
"Prosím tě, vypni," požádám ho, moje starosti a jeho řeči jsou na mě moc. "Mám problémy,nezlob
se."
Dál nevyzvídá, mlčky dojdeme k hřebčínu, zamíříme rovnou ke stájím, kde máme předplacené
hodiny, a chvíli nato už sedlám Beatrici, vysokou hnědou kobylku s bílými pod-kolenkami a lysinkou,
co svého času úspěšně reprezentovala zdejší stáj u nás i v zahraničí a teď si vydělává na svůj důchod
tím, že vozí podobné nadšence, jako jsem já. Beatrice je klidná a mírná, Mariánův grošák Blesk je z
poněkud živějšího těsta a úplně nejhorší je Satan, ušlechtilý kůň s černou lesklou srstí, který nás
pozoruje přes hrazení boxů a tu a tam netrpělivě nabere zadními kopyty dřevěnou přepážku, jen
zaduní. Na toho bych si nesedla ani za nic, prý pozná, jak dobrý či špatný jezdec mu sedí na hřbetě, a
s těmi, co jsou slabší, se nepáře, shazuje je dost nešetrně. Satan je zkrátka pro pokročilé.
Vyvedu Beatrici ze stáje, strčím jí kostku cukru a dovolím podkonímu, aby mi pomohl do sedla. Do
hřebčína chodím od deseti let, svého času jsem byla i v jezdeckém oddílu, ale víc mi vyhovuje přijít si
jen v sobotu zajezdit. Patřím mezi stálé zákazníky, správce mě dobře zná, otevře mi vrátka
do polí, nemusím jezdit po cvičné louce, nejsem zelenáč. Jemně Beatrici pobídnu a vycváláme na
polní cestu. Je krásné jarní ráno, vzduch voní, v bukovém lese, kolem něhož vede cesta, zpívají ptáci a
já zvolna zapomínám na starosti. Koňský hřbet, to je svět sám pro sebe, nádherný a dokonalý. Na
rozcestí zahnu doprava, projíždíme smrkovým lesíkem, kde je jaro znát ještě intenzivněji. U pramene
malého potůčku mi to nedá, abych se na chvíli nezastavila, dovolím Beatrici se napít a sama se opřu
zády o tlustý kmen. Náhle zaslechnu dusot kopyt, proberu se ze snění, vydrápu se na Beatrici a chci
zmizet dřív, než se vetřelec objeví v ohybu cesty. Marian zná mou trasu a brzy mě dohoní, i když se
mu schovávám, Beatrice ucítí svého koňského přítele a zafrká, čímž mě prozradí. Jedeme tedy zvolna
vedle sebe, a ačkoliv mlčíme, cítím, jak chmury z mého čela zvolna odplouvají, jaksi se vyjasňuje, díky
čistému vzduchu mám proprané nejen plíce, ale i duši a mozek, a než uteče vyměřený čas, jsem to
zase já, veselá a bezstarostná.
Podkoní, jak říkáme Stefanovi, což je cikán a jinak pomocný ošetřovatel koní, nemá zrovna moc
práce, je ve stáji s námi a dokonce mi pomáhá vytřít Beatrici do sucha, vtipkuje s Mariánem přes
pažení a mě za chvíli bolí břicho smíchy.
"Dík, žes na mě ráno počkal, jinak bych dneska jezdit nešla," přiznám se Mariánovi nazpáteční cestě.
"A byla by to škoda. Tam v hřebčíně... jsem našla zase sama sebe."
"Třeba ti můžu pomoct," nabídne se opatrně, nejspíš čeká, že vyletím jak hejno sršní.
Zůstanu klidná. "Pochybuju. Mně nepomůže nikdo, Mariane. Táta se bude ženit." Protože je
vestejném šoku jako já včera, opakuji mu náš rozhovor slovo od slova.
"A co budeš dělat?" zeptá se mě soucitně.
Pokrčím rameny. "Nic. Nic totiž dělat nemůžu. Zatím. Za rok jsem vyučená a odejdu z domova.Teda,
domov to vlastně už nebude, jestli v něm bude ta ženská."
"Nastěhuj se k nám," napadne ho. "Mamka nebude proti."
"Jsi hodnej."
"Báro... Počkej, ty máš přece dneska narozeniny, ne? No jistě, třicátýho dubna mají
všechnyčarodějnice narozeniny!"
"Dovol?!"
Má co dělat, aby se vyhnul mým pěstím, smějeme se a smířlivě mi navrhuje: "Odpoledne jedemena
chajdu, doufám, že ty s námi, máš o důvod víc, oslavíme tam i tvoje
narozeniny."
"Pojedu určitě," slíbím. "Než jít na návštěvu..."
Jsem ráda, že jsem se mu svěřila, Marian je prima brácha,
kterej bude stát vždycky při mně.
V hřebčíně jsem našla nejen sebe, ale i rozvahu, takže se nebojím přímého setkání s tátou. Naopak,
teď po něm prahnu! Ať se chytí za nos, nejsem odkázaná jen na něho.
Čeká na mě v kuchyni, vystrojený v košili i s kravatou, zvednu ironicky obočí, ale jinak tuhle
skutečnost nekomentuji. Sehnu se k ledničce, abych si připravila skromný oběd. Například topinky,
ano, to bude to pravé pro vyděděné dítě, Nastěnku nebohou.
"Jdeme přece na oběd," připomene mi mírně.
"Ty jdeš," opravím ho.
"Pavla zvala i tebe, zanech dětských vrtochů, převleč se a pohni, je moc hodin," zvýšímaličko hlas.
Podívám se mu do očí. "Jedu s klukama na chatu. Mám narozeniny, chci je strávit po svém,
neprobrečet."
Takhle uštěpačně jsem s ním v životě nemluvila. Je mi to líto, ale nemohu si pomoct. Vidím, jak se
zhluboka nadechne a zatne pěsti. Vida, že by to ani pro něho nebylo jednoduché? No a co, do téhle
situace nás dostal on, ne já!
"Barboro, nekomplikuj mi to," řekne prosebně.
Ušklíbnu se. Já jemu?! On mně zkomplikoval, přímo zkazil život, co by ještě nechtěl!
"Ani tě nezajímá, co jsem ti koupil k narozeninám?" strčí mi do ruky balíček v hedvábnémpapíře s
firemní přelepkou Luxus, převázaný fialovou mašlí. Na okamžik zaváhám. Jistě je v něm nějaká
paráda, po níž dlouho toužím, a pěkně mastná, v tomhle obchodě dosahují ceny astronomických
výšin! Ne, kdepak, buď- anebo, oboje dohromady nejde.
"Dej to Denise," poradím mu. "Je o rok starší, třeba jí to bude pasovat."
Zrudne ve tváři, už se zdá, že vybuchne, ale ovládne se a řekne tiše: "Půjdeš se mnou na oběd, nebo
ne?"
"Ne," odpovím nesmlouvavě. Očekávám, že mě bude přemlouvat a prosit, ale on se víc nevnucuje,což
mě překvapí. Stojí o mě ještě méně, než jsem myslela! Zbaví se mě rád!!!
"Jak chceš," odtuší.
"Dobře se bav!" popřeju mu tím nejhorším tónem, jakého
jsem schopna. Podívá se na mě vážně, snad ublíženě, a mlčky odejde. No tohle! Jsem z toho v šoku,
doufala jsem, že když nepůjdu já, zůstane doma i on, uděláme si topinky a vyrazíme odpoledne na
výlet a třeba večer do divadla, oslavit moje narozeniny po našem, a zatím?! Poprvé za šestnáct let mě
nechává samotnou v tak významný den, jako je dnešní!
Třeba se domnívá, že budu doma přemýšlet a dostanu rozum, což znamená rozum podle něho. Pch!
A zrovna nebudu brečet. Ani mě nenapadne! Upeču si v topinkovači chleba, namažu ho máslem a
džemem, sbalím do malého batohu nejnutnější potřeby, hlavně dva svetry a spacák, chata Brožových
je spíš srub, kde bývá v noci parádní kosa, a jdu si chvíli čekání do odjezdu zkrátit k tetě Hedvice.
Ta mi nabídne pochopitelně i oběd. Přestože jsem dost nacpaná, nádherně vonící svíčkovou nemohu
odmítnout. U Brožůje mi nejlíp. Teta mě má ráda, odmalička mě hlídala a za ty roky si na mě zvykla,
její synové taky, vlastně jsem u nich skoro doma! Když se mě zeptá, kam šel táta tak vyparáděný,
všechno jí vyklopím. Je překvapena stejně nemile jako já včera, dokonce jí vypadne z ruky talíř a
roztříští se na dlaždicích. Ona, Marian i dvojčata mě litují, slibují mi pomoc kdykoliv a s čímkoliv.
Málem jsem dojatá štěstím. Když už nemám mámu a právě jsem ztratila i tátu, jsou tu oni.
Chata tety Hedviky stojí na úpatí Kozího hrádku, kde není žádná chatařská kolonie, nýbrž jen lesy a v
nich tu a tam skály a na kopci rozvaliny středověkého strážního hradu. Nejsem tu samozřejmě prvně,
minimálně dva týdny z každých letních prázdnin tu trávím s tetou a "brášky", což bývá pěkná psina.
Tentokrát nás jede celá tlupa, Marian řídí tetina fiata, kde se nás tísní pět a vzhledem k tomu, že je s
námi i tlustý Albert, slovo tísní není dost výstižné. Závidím těm, které veze pan Tomáš, otec Saši,
spolužáka dvojčat. Je jich sice ve voze také plný počet, ovšem nemají s sebou tlouštíka. Naštěstí není
ke srubu daleko, brzy jsme na místě a pak už je to paráda.
Ještě odpoledne si prozíravě zatopíme v krbu na verandě, ačkoliv máme plné ruce práce s přípravou
vatry. Večer se nám nikdy nechce a neděláme si iluze, že v noci bude teplo. Nejprve pomáhám
Albertovi s pizzou, strouhám sýr a tak, ale Marian si mě zavolá k ruce a já mu musím asistovat
u ohniště. Podle mého názoru není moje přítomnost nezbytná, jenže Marian trvá na svém a nenechá
mě odběhnout. Albert je na pizzu opravdu mistr, obejde se bez mého přičinění, a když Libor zapálí
táborák, vytahuje z trouby plynového sporáku v maličké kuchyni srubu první hotovou lahůdku. Pizza
pronikavě voní a my se málem serveme o to, kdo z ní dostane první.
"Bára!" zastane se mě Marian. "Má dneska narozeniny."
No vida, k něčemu jsou mé šestnáctiny dobré! Stejně se o svůj díl rozdělím s Mariánem, koušeme
každý z jedné strany, div si nepopálíme rty, a hltáme jak nedovření. Vyjde samozřejmě na všechny,
Albert není troškař, vzal si s sebou materiál na šest velkých. Vlastně proto ho bereme na chatu,
napadne mě, jinak je proti nám mnohem starší a povahově úplně jiný, taková zastydlá puberta, starej
mládenec, v životě neměl žádnou holku a je strašně nepoužitelný, až je víc k politování než k smíchu.
Na mé zdraví si připíjíme domácím rybízákem, kterého přivezl Tomáš pět lahví, kluci připojují k přání
pusu, usmívám se na všechny strany a je mi prima.
"Nejen na zdraví, ale i na štěstí... a lepší budoucnost," popřeje mi Marian tiše, aby násostatní
neslyšeli.
Vím, co tím myslí. Je skvělej! "Díky."
"Báro, taky máme pro tebe dárek," řekne tajuplně Saša, ostatní se pochichtávají, tuším boudu,ale
musím zavřít oči, aby překvapení bylo dokonalé, nastavit ruce, a teprve když v nich ucítím jakýsi
předmět, smím oči otevřít.
Koště! Vybuchnu smíchy a řehtáme se všichni asi šest minut nepřetržitě, Libor radí, jak na něm létat
nejlépe, a pozor na antény, jeřáby a věž radnice. Prostě psina. Obřadně jim poděkuji, koště je úplně
nové, museli se na ně složit. Mám z něho radost, hlavně proto, že si na mě vzpomněli. Každopádně je
to lepší dárek než ten, co mi připravil táta!
Ale na toho momentálně nemyslím, sedíme u ohně, řeč jde o všem možném, smějeme se v jednom
kuse, nakonec Saša vezme kytaru, hraje a my zpíváme, až se hory zelenají. Kolem jedenácté je
pořádná zima, zahnat ji nepomáhá ani dohasínající táborák, ani deky, do nichž jsme zabalení,
rozhodneme se přemístit hlavní stan ke krbu v chatě. Dvojčata běží pro vodu k potoku, sbíráme deky
a stěhujeme se dovnitř. Chci se rozběhnout k chatě, protože mi drkotají zuby, když mě náhle Marian
uchopí za paži.
"Ty, Báro, tady... k narozeninám," řekne tiše a strčí mi do dlaně malou krabičku. Zírám naněho
nechápavě.
"Už jsem přece dárek dostala, ne?"
"Jenže to byl od všech," vysvětlí.
Konečně se dovtípím a rychle krabičku otevřu. Pánové, stříbrný prstýnek! Čekala bych spíš čertíka na
pérku, prstýnek mi vyráží dech. Marian je formát! Zřejmě ho můj pohnutý osud natolik zaujal, že
nelenil a běžel mi koupit dárek sám za sebe, možná aby mi zvedl náladu. Na spodní straně krabičky je
totiž přilepený pokladní kupon s dnešním datem. Lituje mě. Proto se na mě i u ohně celou dobu díval
tak... zvláštně.
"Díky," dostanu ze sebe.
"Není za co," řekne a nehýbá se.
"Nepůjdeme?" kývnu bradou k osvětlené verandě. "Je kosa."
Pořád stojí jako solný sloup, jsem z jeho chování zmatená, dokonce mě uchopí za paži, asi abych v té
tmě nezakopla. Zase takovej lempl nejsem! Vyškubnu se a uteču mu.
Vůbec se nám nechce spát, sedíme před krbem ještě v jednu po půlnoci a jeden přes druhého sršíme
vtipem. Tedy, až na Mariana. Z toho kluka jsem jelen. Sedí vedle mne, nijak extra se nebaví, kdykoliv
do něho šťouchnu, aby se probral, jestli náhodou nespí, jen se usměje.
Z procítěného zpěvu mám sucho v krku, protáhnu zdřevěnělé údy a zamířím do kuchyně, abych si
přinesla limonádu. Jedním uchem poslouchám Sašovo vyprávění z jakési skautské výpravy, spěchám,
abych byla co nejdřív zpátky a neušla mi pointa, vletím do kuchyňky a aniž rozsvítím, sehnu se pod
stolek, kde stojí basa s limonádami.
Pak zaslechnu šramot ve tmě přede mnou, leknu se a zvednu oči, které si pomalu přivykají na šero.
Uvědomím si také citelné chladno, které sem vniká z dokořán otevřeného okna, a postavu oblečenou
v černém, krčící se před poličkou se zásobami vína. Strašně se leknu a hlasitě zařvu: "Kluci!! Pomoc!"
Zřejmě mi přímé nebezpečí nehrozí, stín se vztyčí a rychle se otočí k oknu, v té chvíli nás oba oslní
prudké světlo Liborovy baterky, do dveří se hrnou i další, zjistím, že stín patří neznámému klukovi
Mariánova stáří, který míní vyskočit z okna dřív, než ho kluci dohoní. Asi by se mu to podařilo,
kdybych mu nestála v cestě. Bleskově mu nastavím
nohu a on přes ni upadne, takže ho z jedné strany drapne Luděk, a z druhé Saša, kluk sebou
bezmocně škube a hází. Navíc Albert, který se přivalí jako třetí, se zničehonic rozeběhne a nabere
neznámého vetřelce pěstí do břicha, takže, ten se zhroutí do kolen, přestože ho kluci drží. Albert je
nepochopitelně rozvášněný a chce do něho bušit dál, ale Marian s Liborem ho zadrží. Je při tom
samozřejmě spousta křiku a zmatku, nikdo dohromady nechápe, co se děje. Teprve Marian zařve
"ticho", poručí Albertovi, aby se uklidnil, klukům, aby zajatce dovleklina verandu, kde svítí petrolejová
lampa a plameny z krbu vrhají záři.
"Udělal ti něco?" zajímá se Marian a musí se mnou zatřepat, abych si ho všimla. Nejsem bezsebe, jak
si možná kluci myslí, prostě jsem se zadívala. Na toho kluka, jasně. Je totiž strašně hezkej! Krásnej
kluk s blonďatou hřívou po ramena a nebesky modrýma očima, celý oblečený v kůži a ověnčený
řetízky. Drží se za břicho, Albert má pořádnou páru, do smíchu mu není.
"Kdo to je?" nechápe Libor. "Znáte ho někdo?" A když vrtíme hlavou, optá se přímo vetřelce:"Co seš
zač, vole?"
"Co je ti do toho?!" odsekne. "Dejte ty pracky pryč!"
"Hele, není von trochu voraženej?" usoudí Saša.
"Asi chce přes držku," zaraduje se Albert, kterému zřejmě praní zachutnalo. "Můžu muvyhovět..."
"Tak kdo to je?" opakuje Libor.
Odpovím mu: "Zloděj. Chtěl krást, jenže neměl co. Vlezl do kuchyně oknem, jak jste větrali,pořádně
jste ho nezavřeli."
Podívá se na mě tak nějak... pronikavě, až svých slov zalituju. Třeba není zloděj, možná přišel na
návštěvu a -
"Zlodějíček, jo? Měl jsi smůlu, kamaráde. Narazils."
"Na mou pěst!" chlubí se potěšeně Albert.
Kluk se pokusí vytrhnout, ale drží ho pevně a Albert si před něho stoupne jako zátaras. "Odprejskni,
sádlo!"
"Zloděj a ještě drzej," ušklíbne se Saša. "Frajer, co?"
"Co s ním?" napadne Libora stejná myšlenka jako mě.
"Svážeme ho a ráno, až přijede Sašův táta, ho odvezeme na fízlárnu, třeba toho má na kontěvíc,"
rozhodne Marian a jde do dřevěné truhly pro silný provaz, který slouží k tahání okovu ze studny.
Ačkoliv se zloděj kroutí, kluků je mnohem víc, svážou ho jako uzenou roládu a ještě ho přivážou k
trámu, který podpírá dřevěný strop verandy.
Znovu si sedneme ke krbu, Marian se posadí vedle mne a dokonce mi položí ruku na rameno, možná
myslí, že jsem v šoku, a chce u mě vyvolat pocit bezpečí. Bavíme se dál, ale už to není ono, naše
pohledy co chvíli zabloudí k vetřelci, který sedí na studené podlaze a nemůže se hnout. Mlčí. O čem
asi přemýšlí? napadne mě. Nechtěla bych být v jeho kůži!
Jistě, neměl krást. Sednu si tak, abych na něho viděla ';. a nemusela se otáčet, jeho hezkou tvář
osvětlují plameny z krbu, naše pohledy se setkají a on se na mě usměje. Rychle zase očima uhnu,
budu se culit na zloděje! Už se na něho ani jednou nepodívám.

Tohle předsevzetí mi vydrží tři minuty. Ačkoliv si nadávám, jsem slabá a nedokážu se na něho
nepodívat. Zase úsměv! Ke všemu vůbec neodvrací zrak, hledí přímo na mě a kdykoliv nevydržím a
oči mi k němu samy ujedou, usměje se. ;.
Zloděj! Ale... proč hned zloděj? Ukradl něco? Ne. Nestačil ! A v kuchyni nic pořádného nebylo. Přesto
tam mohl vlézt z jiného důvodu, třeba nás chtěl postrašit nebo si chtěl vyslechnout, o čem se
bavíme...?
Hezčího kluka jsem v životě neviděla. To je teda fakt! No a co z toho?! Kdyby se aspoň tak nedíval,
sakra! Jsem z něho nervózní a... Vyjevená nebo co. Vytočená. Vzrušená. Panebože, mně snad dělá
dobře, že se na mě usmívá!
Po druhé hodině se rozhodneme jít spát. Marian překontroluje zajatcova pouta a pak ho necháme
samotného na verandě, utéct prý nemůže. Vyšplháme se po žebříku na | půdičku, zachumláme se do
spacáků a netrvá dlouho, slyším první pochrupování, za jehož autora tipuji Libora.
"Vystrašil tě hodně?" ptá se mě šeptem Marian.
"Normálně," usoudím. "Vážně ho chceš udat? Není to moc velkej trest? Vlezl sem možná z hecu a-"
"Neměl sem lézt vůbec," odvětí rozhodně. "Nemůžeš spát?"
"Ale jo, můžu. Dobrou," vymluvím se rychle, otočím se na druhý bok a otevřenýma očima zírámdo
tmy. Ta je tu pekelná, pouze zdola sem zalétá trochu rudé záře. Nevím, jak dlouho poslouchám
klukovské oddechování, Marian už taky pravidelně funí. Stále myslím na toho dole, na jeho modré oči
a pohledy. Co asi dělá? Určitě nespí stejně jako já.
Potichoučku se vymotám ze spacáku, po čtyřech 'lezu
k díře ve stropě, prkna hrozně vržou, dech se mi tají, myslím, že hlasité bušení mého srdce musí být
slyšet až před chatu. Kluci však spí a neprobudí se, ani když lezu opatrně dolů.
Z ohně v krbu zbylo jen několik řeřavých uhlíků, přesto je tu vidět mnohem líp než nahoře. Zloděj, z
něhož se stal opět pouhý stín, zvedne hlavu. Dotápu k němu s rukama slepecky napřaženýma
dopředu.
"Ahoj," zašeptá dřív, než na mě dopadne svit z krbu.
"Jak víš, že jsem to já?" podivím se tichounce.
"Kdo jinej?" V hlase mu zní trochu smích a taky napětí. "Ti by mě nejradši lynčovali, co?"
"Krást se nemá," namítnu, protože nevím, jak dál.
"Ale já nekradl -" Zmlkne, jelikož sem shora dolehne zavrzání. Oba ustrneme, několik vteřinani
nedýcháme, ale ticho nás uklidní, nejspíš se někdo ve spánku překulil.
Musím si pospíšit! Dotknu se rukávu jeho bundy, dotápu po něm k uzlu za jeho zády a pustím se do
rozvazování. Pánové, přepadá mě beznaděj, kluci provaz utáhli příliš pevně, ulomím si dva nehty a
výsledek veškerý žádný!
"Nejde to!" vydechnu.
"Musí. Zkus to ještě jednou, prosím tě..."
Zkouším to asi po pětapadesáté, než se mi podaří jednu smyčku uvolnit. Pak už to jde dobře, sotva ho
přestane provaz poutat k trámu, uvolní si ruce a pomáhá mi.
"Ne, tudy ne!" zadržím ho za ruku, když vykročí ke dveřím. "Nemohlabych odemknout, vzbudiliby se!
Oknem..."
Zapálí mu rychle, vkrademe se do kuchyně, další cestu dobře zná. Otevře si okno, dýchne na nás
čerstvý závan svobody, a určitě se mu nepopsatelně uleví, když se vyhoupne na rám. Pak se náhle
vrátí, dojde ke mně a pošeptá: "Díky. Máš to u mě."
Zatajím dech podruhé, neboť mě krátce políbí. Nestačím se ani vzpamatovat a už je znovu na rámu,
tiše jako kočka vyskočí z chatky a zmizí v lese.
Okno takticky přivřu, užiji si ještě trochu strachu při návratu do podkroví, a když se zavrtám zpátky do
spacáku, cítím se tak nějak... blaze.
Nemohu říct, že bych si o letošních narozeninách neužila.

Trojky dioptrie, to je pěkně tlustá lupa, Petřiny oči za nimi vypadají vždycky nezvykle velké a řasy
nádherně dlouhé, ale dnes je na mě kulí, div jí nevypadnou na lavici.
Jakmile jsme se ráno ve škole setkaly, hned mi chtěla poreferovat o svých víkendových zážitcích,
jenže já byla rychlejší.
"Ty brďo," uzná obdivně, jelikož jsem v líčení novinek začala z toho příjemnějšího konce. "Onje něco
jako novo-dobej Robin Hood, ne?"
Zaváhám. "No, spíš naopak. Robin Hood bral bohatým a chudým dával, kdežto tenhle... Bere všema
nedá nikomu."
"Stejně," zatváří se zasněně. "Romantika jak vyšitá!"
"Hm, možná. Ovšem tím to zhaslo. Neznám ani jeho jméno."
"Svět je malej," potěší mě. "A on nemohl bejt zdaleka, když tam byl pěškobusem, ne? Hele, aco ráno
kluci? Zuřili?"
Proberu se z civění do blba. "Trochu. Vynadali Mariánovi, prej ho špatně zauzloval. Naštěstísi myslí,
že zdrhl sám."
V dalších hovorech musíme přestat, zazvoní a my nejprve zuřivě řešíme rovnice o dvou neznámých,
pak probíráme nepochopitelnou ekonomii a před polednem jsem nečekaně tasená z^materiálů,
přičemž dokonale pomotám krep s kre-tonem. Čtyřka mi náladu nezkazí z jednoho jediného důvodu:
mám ji dávno zkaženou. V polední pauze jdeme na oběd, polévku barvy i chuti vymáchaných ponožek
spolykám za neustálého Petřina povídání, stejně jako druhé jídlo, na jehož druh si posléze za nic
nevzpomenu.
Petra mluví a mluví, směje se u toho a barvitě mi líčí sobotní zasedání u nich doma, které proběhlo
nejprve v dost bojovné náladě, načež se obě válčící strany spojily. Nic jiného jim nezbylo, když je
Martina tři měsíce v jináči!
"Obřad bude na zámku v Jestřebí, hele, když svatba, tak pořádná, chápeš, aby prej lidineřekli, že naši
na holce šetří. Tchyně se nechala slyšet, že Jiříček ovšem musí dodělat vysokou školu. Aby to zvládl a
nezačal flinkat učení, budou zatím bydlet u nich, prej ho musí mít pod dohledem! Já byla mrtvá, fakt."
"A co na to ségra?"
"Seděla jak hříbeček a ani nemukla! Ona se totiž tchyně bojí, haha. Já ti řeknu, takovousemetriku
hned tak nenajdeš. Martina tam dostane kapky. Je mi jí až líto, ale uznej, má, co chtěla,
novomanželka, hihi. Jiříček je jedináček a matinka počítá, že bude pořád skákat podle jejího pískání. A
jak jsem se tak dívala, bude. Teda, jestli já se někdy vdám, jedině až budu mít samostatnej byt. Za to
teď mi
nastanou zlatý časy, Báro! Budu mít děcák sama pro sebe, si tu nádheru neumím ani představit! A
brzy, čtrnáctýho je svatba. Nejlepší byla naše babka, taky se zúčastnila rady starších, jo, a hořekovala,
že v květnu bejt svatby podle nějaký stoletý pověry nemají. Jenže ti dva umělci nemůžou čekat do
června, pokud nechtějí, aby panna nevěstinka byla v bílým závoji a ze šatů jí čouhal protileteckej
balon!" Petra se zasměje svému vtipu, vyloví z kapsy načatý balíček žvýkaček, velkoryse mi nabídne, a
když odmítnu, zpozorní: "Seš přejetá parním válcem? Co jeti? Ty ses do toho zbojníka zabouchla, co?"
Vzdychnu. "Ne, o toho nejde. To byla jen epizoda." Nepřiznám však, že jsem na něho myslelacelou
neděli, kdy jsem seděla zavřená v pokojíku a na tátovu snahu zapojit mě do hovoru jsem odpovídala
zarytým mlčením a magneťákem puštěným na plné obrátky, a že se mi o něm dokonce zdálo!
"A o co jde?"
"Petro... možná u nás taky bude brzy svatba." Protože zírá jak čerstvě vyoraná myš, svěřímsejí se
svým trápením.
"Hele, tos mohla nakonec čekat," řekne poté.
Dotkne se mě, jak ležérně přistupuje k tak vážné věci!
"Tvůj táta je hezkej chlap, vypadá mladší a sympaťák, jemu dokonce sluší i ta pleš,"vysvětlí. "Mužskej
potřebuje ženu z biologickýho hlediska, ne? Nedávalas snad ve škole pozornebo co?"
"Dávala!" odseknu. "Jenže... já žádnou cizí bábu doma nechci, rozumíš?!"
Krčí rameny. "Znáš ji?"
"V životě jsem ji neviděla a v životě ji vidět nechci!"
"Třeba není bába," namítne.
"Ať je jaká chce, mladá, stará, hezká, šeredná, je cizí, rozumíš? Vetře se do naší rodiny abude se
roztahovat v bytě, kterej zařizovala moje mamka, vařit v její kuchyni a... spát v její ložnici s jejím
mužem!" vybuchnu naplno.
"Neřvi," plácne mě do zad. "Seš namalovaná. Báro, seber se, no tak. Máš kapesník? Nemáš, nojasně.
Počkej, dám ti svůj... Hm, čistej zrovna není, nevadí?"
Přes slzy mrknu na zatvrdlou kouli neurčité barvy, jež nejde ani roztřepat, a navzdory všemu se
musím smát. Petra je senzační kamarádka. Jsem děsně ráda, že jsme se vloni v září sešly v jedné
lavici, ačkoliv obě spíš nedopatřením
než z vlastní vůle. Pro Petru to byla poslední štace, se svými známkami ze základky si nemohla
vybírat, a mě nevzali na kadeřnici. Táta mě sem přivedl, celá nesvá jsem vešla do třídy, kde jsem
neznala živou duši, a jako první mi padla do oka ta brejlatá, na kluka ostříhaná holka, z níž vyzařovala
síla osobnosti. Ahoj, řekly jsme obě najednou. Já jsem Petra. A já Bára. A bylo to. Kamarádství na
život a na smrt.

Hedvika mi naloží na talíř porci jak pro dřevorubce, marně se bráním, pět jahodových knedlíků je nad
moje síly.
"Jen jez, Barunko, jsi bledá, chodíš jako tělo bez duše," poradí mi. Abych se odměnila zajejí starost,
přemůžu se a pod tlakem do sebe knedlíky nacpu. Ostatně, Libor jich sní jedenáct a Luděk dokonce
třináct!
"Začnem ti přezdívat Bílá paní, ne?" zavtipkuje nevhodně Luděk a teta ho rychle okřikne.Patrně tak
vypadám, jsem přešlá mrazem, nemůžu spát, nic mě nebaví, štve mě, že s tátou nemluvím, dny, kdy
má dvanáctky, jsou hotové vysvobození, když je doma, držím se co nejvíc mimo byt, abych kolem
něho nemusela chodit jako cizí. Hrajeme hru kdo s koho. Po neúspěšné neděli se mi přestal vnucovat,
přistoupil na bobříka mlčení, a tak se vzájemně testujeme, kdo vydrží víc. Věřím, že to budu já! S
Petrou jsme vyrazily do kina a ve středu na diskotéku, ale vůbec jsem se nedokázala bavit. Úplně
nejlíp je mi u Brožů, teta i kluci jsou na mě nezvykle hodní. Připadám si nemocná.
Vyšlapu schody o patro výš v absolutním klidu už v sedm hodin, táta má šichtu, nemusím se dívat u
tety na stupidní televizní program, abych nějak zabila čas a doma se mohla uklidit rovnou do postele.
Těším se do vany, pak si lehnu, pustím si slabounce magič, vyberu něco sladkýho, plou-žáčky, a
vybavím si tvář s modrýma očima a světlým hárem...
Program večera mám jasnej. Ovšem v osm, právě když jsem v nejlepším rozjímání ponořená po krk
do vonící pěny, zazvoní telefon. Nechám ho zvonit, rozhodnu se nejprve. Určitě je to omyl anebo volá
Petra, aby mě v mé neradostné samotě potěšila, nic důležitého. Aparát však vyzvání vytrvale dál,
připadá mi, že zvoní naléhavě, což je pěkná blbost, jelikož zvoní pořád stejně. Už mě ve vaně nic
netěší, vylezu, zabalím se do osušky a bosá běžím do chodby, přičemž za sebou nechávám po koberci
tmavé mokré ťápoty. Možná
volá táta, pochopil, že my dva si úplně vystačíme sami, aniž bychom potřebovali cizí ženskou!
"Jandíková!" vyhrknu do bakelitu zadýchaně.
"Ahoj, Báro. To jsem já, Marian," řekne známý hlas. Podle šramotu, hvízdání a kvílení nalinkách bych
hádala, že volá přinejmenším z Austrálie, ale omyl, pouze z Brna. Přesto mě jeho telefonát otráví.
Táta má zkrátka větší výdrž, než jsem počítala! Podcenila jsem ho... nebo mě nemá rád?!
"Co chceš?" optám se. "Přeskočilo ti číslo, co? Zavěsím a zkus vaše znovu -"
"Ne! Počkej, nezavěšuj!" zarazí mě. "Točil jsem tvoje."
"Moje?" divím se. Poprvé v historii mi telefonuje z koleje. Pak mě napadne: "Zejtra asinepřijedeš, že?
Je v tom nějaká holka? Mám něco vyřídit tetě? Něco si vymyslím, neboj."
"Neblbni, přijedu určitě," popře mou teorii. "Těším se, Báro. Povídej, jak doma? Co táta,pořád...?"
"Jo, ještě ho ta zamilovanost nepřešla," ušklíbnu se.
"Hm... Dopřej mu trochu víc času," poradí. V telefonu to kovově piští, zvuk je natoliknepříjemný, že
musím sluchátko odtáhnout dál od ucha. Marian mlčí a já také nevím, o čem mluvit, když mi po
zádech stékají mokré studené kapky. Přece mi nevolá jen proto, aby se zeptal, jak válčím?
"A co jinak, co děláš?" prohodí konverzačně.
"Momentálně se koupu," řeknu nehorázně. "Teda koupala jsem se, než jsi zavolal, a ráda bychse zase
do vany vrátila. Mariane, budu končit, škoda peněz, telefon je drahej."
"Pokecáme zejtra," navrhne. "Přijedu autobusem ve čtyři."
"Já vím." To je mi novinka, jezdí tak od září!
"Báro, mohla bys na mě počkat třeba na nádraží?"
"Netrefíš domů nebo co? Když sebou mrskneš, stihneš si s námi zahrát volejbal." Víc se s nímnepářu,
zavěsím a od-hopkám zpátky do vody. Musím připustit teplou, zatím mi vychladla. Mariánovi
nepřeskočilo omylem číslo, lišící se od našeho posledním dvojčíslím, přeskočilo mu. Utratit bůhvíkolik
korun kvůli tomu, aby se dozvěděl, že se právě cach-tám ve vaně! Anebo mě tolik lituje? Já ubohá
rusalka bledá...
Podle Petry jsem se do toho zbojníka zabouchla. Chodit s tak krásným klukem by... musela být
paráda!

Petra je ve volejbale stejně dobrá jako já, navíc v tandemu s Liborem, Luďkem a Tomem se jejich
družstvo zdá být neporazitelné. Ačkoliv hraju na druhé straně sítě s Mariánem a oba se snažíme, až z
nás pot stříká, je nám to houby platné, protože Mirka a Dáša, holky z ulice, jsou děsná dřeva.
"Barunko, Barunko," řve Albert z trávníku, který se začíná pěkně zelenat. Rozložil si na němrybářskou
stoličku, která se pod jeho monumentálním pozadím absolutně ztrácí, takže náš drahý soused
vypadá, jako kdyby seděl ve vzduchu. "Tos tedy vybrat mohla."

Mohla, to vím taky, jenže jsem myslela, že je to aut. Nebyl, bohužel. Soupeři mají o další bod navíc,
Petra mi ostrouhá mrkvičku. Pěstí jí slíbím pomstu, potvoře, načež se mi povede báječný smeč. Petra
i Libor se vrhnou obětavě vpřed, přestože jim musí být jasný, že na takovej smrťák nemají, a jelikož se
oba dívají jen po bílém balonu, srážka je tvrdá. Liborovi cvaknou zuby, Petře odletí brýle.
"Jestli se rozbily!" zakvílí a oslepeně zamžourá.
Tom se pro ně ochotně sehne. "Jsou O. K. Na..."
"Díky bohu," uleví si. "Máma by mě zabila."
"Tak tlustý sklo musí něco vydržet," míní Dáša netaktně.
"Proč si je na zápas nesundáš?" podiví se Luděk.
Petra se neurazí, dokonce ani není v rozpacích, když odpoví: "To je přece jasný, ne? Bez nichbych byla
na hřišti zbytečná, nic bych neviděla. Hrajem dál, co stojíte."
O něco později si posedáme na lavičku, Marian se vecpe mezi mě a Toma, začíná to s tou svou
bratrskou komunitou přehánět, chlapec, a kecáme o všem možném.
"Báro, je doma táta?" vzpomene si Luděk.
"Jo," ušklíbnu se. "Má volnej turnus a dokonce není v sauně ani na kuželkách."
"Slíbil nám píchnout s motorkou, asi zapomněl."
"Není divu," procedím skrz zuby.
Z okna v přízemí vykoukne tetina hlava: "Kluci! Večeře!"
"Ženský by neměly existovat," filozofuje Libor. "Akorát člověka otravujou a zdržujou odpráce."
Navzdory svému tvrzení se však zvedá a spěchá na jídlo.
"Všechny ne." zaprotestuje Marian. "Některý jsou fajn... bez nich by to nebylo ono."
"Půjdu taky," usoudí Petra. "Báro, zajdi zejtra. Anebo brnkni a domluvíme se, je hřích trčetv sobotu
večer doma."
Kývnu, řekneme si ahoj a nás pět i s Albertem zamíří do stejného baráku. Marian mě na schodech
zastaví. "V Luně dávaj něco s Hillem a Spencerem, kdybys chtěla..."
"Líp než se dívat na tátův uraženej obličej," uznám. "Tváří se, jak kdybych mu křivdila! Jájemu, chápeš
to?"
Marian se na mě usměje: "V sedm na tebe hvízdnu."
S tím uraženým obličejem jsem přeháněla. Patrně se rozhodl změnit dnes taktiku a sám od sebe
prolomil mlčení: "Jak sis zahrála?" uvítá mě ve dveřích, jako by se nechumelilo.
"Prima," brouknu květnatě, zavřu se v koupelně a zbytečně dlouho se sprchuji. Mám taky hlad,což mi
připomene, že jsem dnes s vařením na řadě. Táta se však hbitě otáčí kolem sporáku, služba neslužba,
podle čichu rozpoznám smažené květákové řízečky a brambory. Protože je prostřeno pro dvě osoby,
rovnou zasednu ke stolu a nechám se obsloužit.
"Přidej si," pobídne mě asi po deseti minutách úporného žvýkání, kdy ticho ruší jen cinkotpříborů.
"Mám dost, díky."
"Sto bodů, nemyslíš?" zamrká na mě. "No dobře, jsem neskromnej, devadesát. Ty si zasloužímurčitě."
Podívám se na něho s blahosklonným úsměvem. Hraj si, když chceš, mě to jaksi omrzelo. Dokud
neřekneš, že nápad s ženitbou byla hloupost, nehraju. Místo odpovědi se zvednu od stolu, sesbírám
talíře a chci napustit do dřezu vodu.
"Nádobí neuteče," zadrží mou snahu. "Vyjdeme si ven, co říkáš? Na sídlišti hrajou Kanárskouspojku."
Zvednu s nadějí oči. "Všechno zase při starým?"
"No jistě," potvrdí, a než zajásám, dodá: "Přece si nebudeme otravovat život. My dva! Jsmekamarádi,
ne? Ty jsi přece rozumná holka, Báro. Uznej, proč bychom nemohli jít do kina ve čtyřech?"
"Jo, takhle sis to vymyslel?!" naježím se. "Díky, ale já jdu do kina s Mariánem. Pozval mědřív, víš. A
určitě s ním půjdu radši než..." Konec věty spolknu, táta se dovtípí.
"Barboro, neštvi mě," plácne dlaní do stolu. "Asi jsem se spletl v odhadu, že seš rozumnáholka."
"A já se spletla taky!" vybuchnu. "Myslela jsem, že mě máš rád, a zatím?"
"Co to blábolíš? Víš dobře, že tě mám moc rád, sakra!"
"Tak si teda vyber!" nadechnu se. "Buď já, nebo ona. Nemůžeš mít rád obě, i když si tonamlouváš!"
Utře si dlaní orosené čelo. "To jsou dva různý pojmy," snaží se. "Tebe mám rád jako dceru aji jako...
ženu."
Prudce zčervenám, dosavadní jakýs takýs klid je v tahu. "A co maminka?!"
"Ta je mrtvá, Báro," řekne tiše.
"Když jste se brali, sliboval jsi jí věrnou lásku!"
"Já jsem to taky dodržoval. Já jo." Pak unaveně zmlkne.
"Maminka je mrtvá, ale máš mě. Když ti nestačím..." Pohodím rameny, a protože se sedmá
kvapemblíží, skočím se do pokoje převléct a trochu namalovat. Ještě přes sebe přehodím bundu,
projdu kolem táty, který si drží hlavu v dlaních, má asi o čem přemýšlet, a uštěpačně se rozloučím:
"Ahoj. Jo, vrátím se o něco dýl, půjdu po kinu na chvíli k Brožům."
Trhne sebou. "Musíš k nim chodit tak často?"
"Je mi tam poslední dobou líp než doma," odseknu. "Nebo snad nesmím? Tetě totiž na rozdíl odtebe
nepřekážím."
"Copak mně překážíš?" řekne unaveně. "Cos jí napovídala? Přestala mi odpovídat na pozdrav,jak
nějakýmu zločinci."
"Pravdu," řeknu s nadhledem. "Já nelžu, víš. Nevymejšlím si kuželky a saunu. Nelhala jsemnikdy, to
bys mohl vědět."

Marian na mě čeká, je čerstvě oholený a příjemně voní drahým pánským parfémem.

"Ty ses vyfešákoval," neujde mi jeho ohoz. "Jak do divadla. My jdeme sami? Dvojčata ne? AniTom a
Saša a holky?"
"Ne," odpoví neochotně. "Nechce se jim."
"A ptal ses jich? Mužem zazvonit na Tomáše —"
"Je dost hodin," brání mi v mém úmyslu zajít pro kamaráda o čtyři domy dál. "Můžeme jít vedvou.
Nebo se mě bojíš?"
Ta otázka mi připadne k smíchu. "Proč bych se měla bát?"
Marian neodpoví, chytí mě za ruku a dá se do klusu, musím se tedy jeho tempu přizpůsobit, pádíme
jak splašení na zastávku autobusu, kde pak stejně deset minut čekáme. Klidně jsme se mohli pro
kluky stavit!

Film mě zklamal. Buď byl slabý, anebo jsem se na něj správně nesoustředila. Nechápala jsem, čemu
se lidi smějí, vtipy známého dua jsou pořád dokola a rvačky teprve!
"Blbý, co?" zhodnotím cestou domů. Je příjemná noc, nechali jsme ujet autobus, procházkajarním
městem se mi jeví coby nejlepší zážitek z celého večera. Nechápu, proč Marian mlčí jako dub. Jindy se
mu pusa nezastaví!
"Oddechovka," usměje se a zase je ticho.
Nenamáhám se s konverzací, vyhýbám se kalužím po včerejším májovém deštíku, protože jsem si
vzala lodičky a nechci si nabrat, dívám se do rozsvícených oken a představuji si, co zrovna teďjejich
majitelé dělají. Z devadesáti procent asi čučí na televizi, ale těch zbývajících deset? Možná se milují...
Jako kočky na střechách a v zahradách domů, celá naše vycházka je doprovázena kulisou kočičího
mrouskání. Kdo ví, co dělá můj zbojník!
Na mostě nad řekou mě náhle vezme Marian za ruku. Nejprve si myslím, že je přede mnou velká
louže anebo jiná překážka, před kterou mě chce uchránit, ale nic nevidím.
"Co blbneš?" zeptám se ho a ruku mu zase vyškubnu.
"Báro," řekne vysokým divným hlasem, "víš, že seš pěkná holka? Máš prima vlasy a hezký šedýoči a -"
Vyprsknu. "Nepraštil ses do hlavy? Co tu blekotáš?"
"Líbíš se mi," přizná. "Je z tebe fakt kočka."
"Dík za poklonu," uchichtnu se. Zrovna nejede žádné auto, je slyšet hučení řeky. Opřu se ozábradlí a
nakloním se dolů. Od vody stoupá chlad, řeka maličko páchne. Procítěně zarecituji: "Byl pozdní večer,
první máj, večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin hlas zve ku lásky hrám,kde zaváněl borový háj... Nebo
tak nějak."
Marian mě znovu uchopí za ruku, dokonce mě k sobě otočí a chce se ke mně přitisknout!
"Báro,strašně se mi líbíš."
Prudce ho odstrčím, až odlítne z chodníku do vozovky. "Ses pomátl, ne? Jsem ráda, že se líbím, ale
kvůli tomu mě nemusíš tlačit na zábradlí! Viděl jsi někdy objímat se bráchu se sestrou?"
Tváří se dotčeně, vrazí ruce do kapes bundy a vydáme se znovu na cestu k domovu. Přes dvě čtvrti
kráčí mlčky, pak namítne: "My jsme přece sourozenci jenom jako."
"No vidíš. Já tě mám ráda jako svýho pravýho bráchu a dvojčata taky. Tak to, prosím tě,nezkaz."
~~'Víc si nemáme co říct, naše ulice je na dohled, na rohu se na sebe podíváme a oba nás napadne
totéž. Odtud jsme si vždycky dávali závody, kdo bude dřív u branky! Jenže od té doby uplynulo
minimálně pět let... Marian mrkne a prudce vyrazí. Nejsem v běhu nejhorší, fofruju jak závodník,
přesto dorazím k našemu domu jako druhá.
"Zkus utíkat v lodičkách!" omlouvám svou indispozici.
"Jsem lepší, přiznej si to," posmívá se mi. Na schodech ztiší hlas: "Nezlobíš se za to...?"
"Ne," ujistím ho. "Smím jít na chvíli k vám?"
"Že se ptáš," zvedne oči v sloup. A tak až do půlnoci hrajeme společně s tetou kanastu a jenám prima.

Vrátila jsem se z hřebčína celá zacákaná, na polních a lesních cestách bylo bláta mnohem víc než ve
městě, navíc jsme za hodinu s Mariánem projeli delší trasu než obvykle, vzali to dolů na Pískárnu, kde
čtvrteční deštík udělal z obrovských jam po někdejší těžbě hluboká jezera. Koně se bořili do rozměklé
půdy, pořádně jsme si mákli s jejich hře-belcováním. Logická zákonitost, čím víc se Beatricina srst
leskla čistotou, tím víc špíny, bláta a potu vsakovalo moje oblečení. Marian nevypadal o nic lépe,
smáli jsme se tomu celou zpáteční cestu. Choval se zase jako dřív, nechal hloupých nápadů chytat mě
za ruce.
"Pojď se mnou odpoledne na fotbal," zve mě. "Máme zápas s Olomoucí, určitě vyhrajeme, uvidíš."
"Vy, jo?" utahuji si z něho. "Olomouc je áčko a vy béčko, co bys nechtěl, chacha." Mariantotiž hraje
asi dva roky kopanou za místní béčko.
"Pch, ještě se mi omluvíš! Zapomínáš, jak kvalitní levý křídlo máme."
Hloubavě přemýšlím. "Levý křídlo? Víš, že nevím? Počkej, snad tím nenaznačuješ, že na levýmkřídle
hraješ ty? Sorry, já zapomněla, že ti přezdívají van Basten, haha."
Nenechá se vytočit. "Směj se," dopřeje mi.
Jsem dobře naladěná, jako obvykle mi sobota díky svému začátku v koňském sedle nádherně zjasní a
zrůžoví, rýpu dál:
"Z fotbalu jsou křivý nohy, dej si bacha. Správnej fotbalista je má vyžehlený podle sudu...Proto můžeš
jezdit na Bleskovi!"
"A ty na Beatrici, viď?" zubí se. "Nohy se formujou v dětství, když jsou kosti měkký, chápeš?Chudinko,
ty jsi
vyrostla koni na zádech! Ještě se kvůli tomu nevdáš..."
Vyprsknu. "Neboj, ty mě zachraňovat nemusíš." Popichujeme jeden druhého o sto šest, jsemděsně
ráda, že mám prima bráchu, i když není pravý. Jako jedináček bych se uzoufala!
Nakonec jsem mu účast na odpoledním mistráku slíbila, protože jsem netušila, že drahý tatíček má
pro mě jiný plán.
"Báro, co kdybys upekla bábovku?" řekne mi s nevinným kukučem a ani slůvkem nevyčte, že
užpodruhé za mě vzal vaření. Nakonec, neprosila jsem se ho, však já bych taky něco ukuchtila. A tak
zatímco on klepe plátky na řízky, vážím olej, mouku a cukr, mastím bábovkovou formu a šlehám bílky
na sníh. V kuchyni není moc místa pro jednoho, jde spíš o kout, kam se nevejde ani stůl, jako jídelnu
využíváme část obýváku, největšího pokoje z našeho trpasličího bytu, natož když se tam otáčejí hned
dva lidé. Zakopáváme o sebe, překážíme si, ale oba pracujeme se zarputilou mlčenlivostí. Nechápu,
proč se hmoždí s lahůdkovým bramborovým salátem, když by k řízkům bohatě stačily obyčejné
brambory, krájí na jemno zeleninu i vajíčka, do velké mísy přimíchává velkou majonézu. Jídlo pro
rotu, napadne mě, budeme dojídat zbytky ještě v pondělí k večeři, táta neumí odhadnout množství. A
těch řízků!
Zaplním třeným těstem tři čtvrtiny formy, pečlivě vyškrábu zbytky, strčím bábovku do trouby a zapnu
ji na sto padesát. Táta je hotov se salátem, ještě ho zdobí snítkou petrželky, ve fritovacím hrnci zatím
nedočkavě prská olej a v minutě se celá kuchyně nádherně rozvoní. Je mi jasné, že si dnes vyslouží
dalších sto bodů a navíc i hvězdičku!
"Báro," osloví mě podruhé. "Ukliď si po sobě v koupelně."
To je strachů! Zabahněné rajtky i bundu jsem hodila na automatku, malá místnůstka je prosycena
koňským odérem, koupelna připomíná stáj. Napustím vodu do vany, přisypu trochu prášku a špínu
rovnou namočím.
"Jo, a taky by ses mohla k obědu převléct!" zavolá na mě.
Kriticky mrknu na kalhoty s několika moderně roztřepenými trhlinami na kolenou. Nechápu, co je na
dnešním obědě slavnostního, narozeniny jsem měla před týdnem a dárek dosud leží nenačatý na
skříni v mém pokoji.
"Na doma jsou tyhle džíny dobrý. Ty děláš, jak kdyby
k nám měl někdo přijít..." Náhle se zarazím, utřu si mokré ruce do ručníku, jdu za tátou, opřu se
ramenem o futra a s nepříjemným poznáním se ušklíbnu: "Koho čekáš?!"
"Snad čekáme," opraví mě mírně. "Návštěva přijde za námi oběma. Rychle se převleč, musí tubýt
každou vteřinou."
"Já jsem nikoho nezvala, takže se převlékat nebudu. Nejsem totiž na tvoje návštěvy
zvědavá,"odseknu, a přestože se tomu bráním, zrudnu ve tváři.
Podívá se mi do očí, otevře pusu, aby něco řekl, ale krátké cinknutí domovního zvonku změní jeho
plány. Rychle si odváže zástěru a než se rozběhne otevřít, poradí mi: "Barboro, když užse nechceš
chovat rozumně, tak se chovej aspoň slušně. Lepší než mluvit hloupě je nemluvit vůbec."
Zrudnu ještě víc, taková urážka! "Já vám překážet nebudu, neboj! Hned po obědě jdu s Mariánemna
fotbal, nebo můžu jít i bez oběda, neprosím se tě -"
"Tak dost!" zvýší hlas. Cinknutí zazní podruhé, udělá zase pár kroků a tiše, leč naléhavězašeptá: "Na
žádnej fotbal, rozumíš? Mám toho akorát, Báro. Celý odpoledne budeš doma!"
Trhnu rameny a jdu se uklidit do pokojíku, abych se s nimi nemusela vítat ve dveřích. Úplně se klepu
zlostí, ponížením a nemohoucností. Spustil na mě jak na usmrkánka! Vždycky byl táta můj nejlepší
kamarád a teď?! Kvůli nějaké cizí babě je vyměněný, no prosím, a jak ji vítá! Slyším je až ke mně, táta
cvrliká, co mu odpovídá ona, nerozumím, na rozdíl od něho mluví tiše. Asi přišla i dcerunka, tatíček
hlaholí, ahoj, Denisko, jo, Bára je doma, už se na vás těší... Vypláznu na dveře jazyk. Lhář jeden
prolhaná! Proč jim neřekne, že bych je ze všeho nejradši viděla na Marsu?! Ani mě nehne se
převlékat, naopak, lituju, že jsem špinavé rajtky namočila, u oběda by nádherně voněly!
"Báro!" volá mě hlasitě, musí ho být slyšet až k Brožům. To tedy uhodl, pustím si magič,plácnu sebou
na válendu a nereaguju ani na druhé, třetí a čtvrté zavolání. Pak se prudce otevřou dveře, stojí v nich
táta a netváří se vůbec přívětivě: "Obtěžuju tě moc?! Neráčilabys jít vedle?"
Jen tak dál, hulákej na mě jak na děvečku! Neskutečně líně a pomalu se posbírám a co noha nohu
mine se doloudám do obýváku. V tátovi vře krev, přesto se drží, ty dvě zvědavě nakukují.
"Moje dcera Barbora," představí mě a dokonce mě zezadu šťouchne, abych jim podala ruku neboco!
"Ahoj, Baruško," usměje se na mě drobná hnědovlasá brýlatá paní ve fialkovém kostýmku.Zhodnotím
ji šmahem: šedá myš, tuctovej typ, určitě sedí dvaačtyřicet hodin týdně někde v kanclu jako účetní
nebo ekonomka. Ten táta má ale vkus! Blonďatá holka s vlasy do půl zad je oblečená v černých
leginách a dlouhém bílém tričku, na rozdíl od své mamá je kus, což se mi v téhle chvíli jeví ještě
záporněji, než kdyby to byla obluda. Takticky se zamračím a nezabučím ani dobrý den.
"Já jsem Pavla Slámová a tohle je Denisa," snaží se šedivka, natahuje ruku, holka mi říkáahoj a pitomě
se culí.
Dobrý, jak račte, ušklíbnu se pomstychtivě a namísto ruky ji setřu: "Buďte tak laskavá aneříkejte mi
Baruško! Baruško mi říkala jedině moje maminka."
Lžu, máma mě oslovovala Báro, když jsem byla hodná, pak Barunko, jako zlobivou mě volala Barboro.
Momentálně si mohu gratulovat, smeč se mi povedl, paní Slámové jsem vyrazila dech, v bledých
tvářích se jí objevil ruměnec a nejistě se otočila po tátovi, který není schopen slova, jen ta holka mi
připadá, že se každou chvíli pobaveně rozesměje.
"Báro, prosím tě!" vybuchne táta nakvašeně.
"Nech ji, Petře," mírní ho a znovu se otočí ke mně: "Odpusť. Nechtěla jsem se tě dotknout aslibuji, že
to víckrát nespletu."
"Pojďte ke stolu," vzdychne táta, jediný mužský v téhle dívčí válce. A já vím, že bude krutá,bez boje se
nevzdám! Kvůli nim mi nechutná, polykám nejmilejší jídlo bez valného zájmu, mechanicky žvýkám a
tu a tam si kriticky vetřelce měřím. Táta se s Pavlou baví pěkně uhozeně, neosobně probírají počasí a
takový kravinky, asi jsou nervózní, Denisa po mně občas koukne a vždycky se usměje, mám sto chutí jí
jednoznačně dát najevo své antipatie.
"Báro, uvař kafe," pobídne mě táta.
Už to začíná, služku vám budu dělat! Zvednu se od stolu a s okázalou nechutí sesbírám prázdné talíře,
přičemž s nimi schválně třískám.
"Pomůžu ti," nabídne mi Denisa a snaživě vstává.
"Prosím! Jako doma!" Postavím náruč porcelánu s křachnutím na stůl. "Dřez je vpravo a jar veskříňce
pod ním."
"Báro!" vyjede táta, očima metá blesky, a k Denise zaŠvitoří: "Dělá si legraci, nádobíumejeme s Bárou
večer."
"Nedělám," ujistím ho. "Chce pomáhat, ne?"
"Jdi udělat kafe, nebo se vážně rozčílím!" sjede mě.
Vznešeně se odnesu do kuchyně, ani mě nenapadne píchnout Denise se špinavým nádobím, zatímco
nalévám vodu do překapávače, odbíhá do obýváku pro druhou náruč. Ke všemu zaslechnu, jak mě ti
dva pomlouvají. "Lomcuje s ní puberta," vysvětluje táta rozpačitě mé chování, kdežto Pavlaho mírně
nabádá: "Nech ji, Petře, je to pro ni těžký, chce to čas."
Jak ohleduplné! Zarytě pozoruji chrchlavé syčení kávovaru a schválně nevnímám Denisu, která se
vážně pouští do mytí. Asi si chce šplhnout před mým tátou, koza. Dobře jsem si při obědě všímala, civí
na něho s posvátnou úctou jak na modlu!
"Tady se musí pěkně bydlet, že?" prohodí konverzačně při pohledu z okna do jarní zahrádky,kde
vedle záhonku narcisů paní Pechtové montují dvojčata motorku. "Je tu klid..."
"Mně a tátovi tu nikdo nechybí," odseknu sveřepě.
S tváří sfingy naservíruji kávu, neochotně podám cukřenku a na vyzvání donesu i ještě teplou
bábovku. "Pekla ji Bára," pochlubí se táta a za zády té baby mi posunkem naznačuje, abych,proboha,
mlčela.
"Je výborná," uzná Slámová. Udav se, popřeju jí v duchu.
Táta několikrát volá Denisu, ale ta si nedá říct dřív, dokud nezlikviduje stoh špinavého nádobí a
utřené ho nevyrovná na linku. Předvádí se, chtěla bych ji vidět, jestli je takhle pilná i doma!
Ze zahrady zazní ostrý hvizd, otevřu si okno v obýváku a hlasitě, aby mě hosté slyšeli, zavolám na
Mariana: "Sorry, nemůžu s tebou na fotbal, máme vzácnou návštěvu!"
Marian se dovtípí, zatváří se soucitně a popřeje mi stejně (nahlas: "Silný nervy, Báro!"
"Dík." Posadím se zpátky ke stolu a raději se tátovu pohledu ' vyhnu. Přemýšlím, jak dlouho unás ty
dvě kvočny chtějí sedět. Jsou u vytržení nad háčkovanou záclonou po babičce, rozplývají se u sbírky
nerostů, jež musím jednou týdně oprašovat, a proto mi jdou silně na nervy, prohlížejí si naše album a
Denisa chválí tátu, tedy jeho postavu, prý je vazba.
"Není to co bejvalo," odpovídá se skromným úsměvem. "Dřív jsem dělal gymnastiku, cvičil
nabradlech, dneska nejvýš rekreačně kuželky a občas fotbal tady na hřišti..."
Jistě, jen se pochlub, Deniska tě žere! Ukaž jí pohár!!
"Dostal jsem se až na čtvrtý místo, tady mám na památku pohár," ukazuje lehce zaprášený kuskřišťálu
a ta koza ho bere nábožně do rukou.
Slámová se obrací na mě: "Prý se učíš šít. Líbí se ti to?"
"Jo."
"Fakt?" ožije Denisa, postaví pohár zpátky a usměje se: "Tak to jsme dvě. Já taky šiju."
Proboha, snad ne! Na náš učňák nechodí stoprocentně.
"Amatérsky, víš," vysvětlí za ni její matka. "Šije oblečení na krále a královny a víly...Vyrábí loutky,
chtěla by po gymnáziu studovat loutkoherectví."
Ach, slečna umělkyně! Kdepak učiliště, ty náno! Gympl a vysoká, Deniska je jiná třída.
"Jenže chtít a dostat se tam jsou dvě věci," vzdychne jmenovaná a táta ji hned podpoří,talent se prý
prosadí!
"Uvidíme za rok, po maturitě," podotkne Slámová a zase se vtírá: "Ty jsi ve druhém ročníku,že,
Barboro?"
"Jo."
"Máš nějaké plány?" vyslýchá mě vlezle.
"Jo."
"Báro!" varuje táta, kterému zřejmě tečou nervy.
"Smím vědět, co budeš dělat po vyučení?" zkouší mě.
"Šít!" ušklíbnu se, Denisa se uchichtnem a táta zrudne.
Oči za brýlemi mi připomínají pichlavé trnky, vůbec nejsou veliké a nevinné jako Petřiny. Zpytavý
pohled nevydržím, vstanu a otočím se na tátu: "Můžu jít aspoň do pokoje, když už mámdíky návštěvě
zaracha, nebo ani to ne?"
Slámová zamžiká a pustí se do něho také, jen mnohem jemněji. "Petře, není třeba, abys jikvůli nám
omezoval."
Moje řeč, pomyslím si spokojeně, leč na tátovi je vidět, že by mi nejradši jednu střelil, přestože jsem
od něho v životě facku nedostala. "Báro, zmiz mi z očí!" křikne.
Vyhovím mu ráda, zavřu se v pokoji a pustím hlasitě jedny z mých miláčků, skupinu Burma Jones. No
jistě, po pěti minutách se přiřítí táta a surově magič vypne. Protože na dveře zaklepe Denisa, jestli prý
smí dál, pokrčím němě rameny, sáhnu do poličky pro dívčí román, který mi půjčila Petra, a
předstírám, že jsem zabraná do čtení, abych jí nemusela odpovídat na dotěrné dotazy, kam chodím
do školy a tak. Po stoprocentně jednostranné konverzaci opustí pokoj. Prima, nad tebou jsem
zvítězila, princezno!
Chtějí u nás nocovat nebo co?! V pět ze svého celibátu vylezu a zaujmu bojovou pozici před
televizorem. "Chci poslouchat hitparádu, doufám, že vám to nebude vadit."
"Bude!" vypění táta. "Dneska ji zkrátka neuvidíš."
"No promiň, ale dívám se na ni pravidelně a nebudu svoje zvyky měnit jen proto, že sis pozvalhosty.
Květnový vydání si nemůžu nechat ujít, poslala jsem tam svůj hlas -"
"Barboro!!" zavrčí táta jako vzteklý pes.
"Nech ji, Petře," položí mu Slámová ruku na paži. "My už stejně půjdeme. Myslím, že toho bylodost
na nás všechny."
Ta ženská si ještě získá moje sympatie, haha!
"Odvezu vás," praví táta a loupne po mně očima.
"Na shledanou, Barboro," usměje se Slámová jaksi plaše.
"Ahoj, Báro," kývne Denisa.
Bojuji s pokušením neodpovědět, načež ve mně zvítězí dobré mravy a s náhlým vnuknutím dobře
zacílím: "Sbohem."
Táta mě ani neokřikne, spokojeně se uvelebím na gauči a dálkovým ovladačem zesílím Shalom, jenž
od minule postoupil na vyšší příčku žebříčku. Wanastowi wjecy se umístí na první, mohu být
spokojená. A jsem, co se týče dnešního klání, zvítězila jsem na body. Ukázala jsem jim, kdo je tady
pánem!
Táta se tváří jako bůh pomsty, vrátí se teprve za dvě hodiny a hrne se rovnou ke mně. "Co tomělo
znamenat?!" huláká. "Báro, není ti trapně? Chováš se jak rozmazlený umíněný děcko,Denisa je o rok
starší a asi o deset rozumnější!"
"Ona je prostě skvělá! Hezká, milá, pracovitá, šikovná, chytrá, studovaná, žádná obyčejnášvadlena,
tos chtěl říct?"
Bezmocně sevře hlavu do dlaní. "Báro, prosím tě... Proč to všechno ztěžuješ? Víš, jak mi bylo, když jsi
ji poslala mejt nádobí? Styděl jsem se za tebe! A za to, že jsi nepodala Pavle ruku... Poslouchej, já si
nevzpomínám, že by ti máma říkala Baruško! Chtělas ji schválně shodit, co?"
Veškerá bojovnost ze mě mávnutím kouzelného proutku opadne, najednou se mi hrnou do očí slzy a
mám co dělat, abych je zadržela. "Ty si totiž nevzpomínáš na víc věcí! Zapomněl jsi na mámu, vyměníš
ji za úplně cizí ženskou!"
"Barboro, pochop mě, nemůžu bejt sám..."
"Máš mě!" vykřiknu. "Jenže na mě jsi zapomněl taky! Je ti jedno, co chci já, myslíš jen nasebe!"
"Nesmysl! Já že jsem sobec?! Copaktoho chci tolik, sakra? Žít jako normální člověk je moc? Žesi přeju
vracet se z práce domů, kde na mě bude čekat žena a dcera?"
"Ta její, Deniska! Je lepší než já, ve všem, ožeň se, klidně, mě můžete dát do děcáku,nakonec, co se
mnou! Nelíbí se ti nakonec víc ona než její stará ošklivá mamina?"
Výraz jeho tváře ztvrdne, jde ke dveřím, tam se otočí a řekne mi: "Nic si nevyvzdoruješ,holčičko. Chtěl
jsem tě šetřit, jít na tebe pomalu, dát ti čas, abys mohla spolupracovat. Jenže ty nechceš. Prosím.
Tady..." Zaloví v peněžence, vytáhne tisícovku a pět stokorun, hodí je na stolek. "Kup si šaty nebo
sukni a halenku, prostě něco slušnýho na svatbu. Příštísobotu se s Pavlou v tichosti vezmeme."
Nezvítězila jsem na body. Naopak, prohrála. Na celé čáře.

Prásknu batůžkem vedle mašiny, svalím se do otáčivé židličky, jen zanaříká, a položím si hlavu na
desku šicího stroje. Zachmuřeně pozoruji svou mnohem šťastnější kamarádku, která navléká novou
cívku a zápasí s neposlušnou patkou.
"Švadlenka Madlenka zpívá tu píseň uplakanou," trylkuje si přitom z plna hrdla a holky z tohomají
psinu. "Nad šitím si zívá, zpívá a o štěstí sní..." Dílnou se nese Petřin jasný alt,uletí pootevřenými okny
do májové ulice, až kolemjdoucí zvedají hlavy, uniká do chodby, přivábí i mistrovou.
"Jako zpěvačka byste se uživila, Navrátilová," poznamená suše. "Jako dámská krejčová ne.Nechte
toho halekání, nejsme na salaši, pustíme se raději do práce."
Pracujeme ve dvojicích, obtáčím krejčovskou míru kolem Petry a ona zase kolem mě, zaznamenávám
si údaje na papírek a pracně rozměřuji střih na papír rozložený na velkém stole.
"Přidej," radí Petra. "Takže budeme mít svatbu nastejno... Zapomínáš, že kus ti zabere sešitía
začištění, ty rukávy by byly úzký... Máte obřad na radnici ve starým zámku?"
Pokrčím rameny, vygumuju čáru a narýsuji ji o centimetr dál. "Co já vím, neptala jsem se!"Začíná mě
mrzet, že jsem se Petře svěřila. Na rozdíl ode mne v tátově svatbě nevidí tragédii! No jistě, není v mé
kůži! Taky se jaksi... stydím. Tatínek čtyřicátník se žení, ta ostuda!
Petra přimhouří oko. "To by mohlo stačit. Fakt je ta její dcera namyšlená kráva?"
"Děsná!" potvrdím. "Chvástala se, že dělá gympl a pak chce na vejšku, šla mejt nádobí, aby sevidělo,
jak je dobrá a pracovitá a já lempl! Chceš to sako delší?"
"Nech to takhle, jen přes boky, víc ne... Jestli jí ta pracovitost vydrží, budeš mít domahavaj," soudí
Petra bezelstně. "Zato mně nastanou krušný časy, až se ségra odstěhuje. Všechnozbyde na mě!
Veškerý domácí práce."
Vzdychnu. "Půjdeš se mnou třeba zejtra prolézt obchody?"
"Jasně," zamrká. "Budeš kupovat šaty, jo?" Ušklíbnu se. "Určitě! Jsem na hlavu, ne?" "Tvůjtáta je
stejně dobrej. Mně kdyby naši dali patnáct stovek, nestačili by žasnout, jak bych se ohákla! Jenže to
ne, hele, na svatbu mi prej stačí ty, co nosila ségra loni do tanečních. Chápeš to? Úplně příšerný,
nemoderní..."
"Děvčata!" Mistrová výhružně poklepe prstem s navlečeným náprstkem do stolku. Radějizmlkneme.
Jestli ona má po odpolednách dost času, my považujeme za nenahraditelnou ztrátu zůstat ve škole či
na dílně o pět minut déle, než je nutné.

Květované džíny za výkladem nevisí, což mě dost vyděsí, naštěstí prodavačka najde poslední mé
velikosti v regále. "Vyzkoušet, že?" usměje se na mě chápavě. Prokoukla nás, její butik patřímezi naše
nejoblíbenější.
"Ne," vyvedu ji z omylu. "Zkoušela jsem je minule. Vezmu si je rovnou, sedí mi."
Petra, která dosud znalecky osahávala kvalitu materiálu báječné vyšívané volné blůzy, se zarazí,
nechá blůzu blůzou, přistoupí ke mně a domlouvá mi: "Báro, neblbni! Snad to nechceškoupit z peněz
na šaty? U táty si to polepíš!"
"No a? On si to u mě polepil ještě víc," pokrčím rameny.
"Mám je zabalit nebo ne?" sleduje prodavačka náš hovor.
"Samozřejmě. A přibalte k nim i tuhle halenku," ukážu na vyšívanou hippies blůzu. Lebedím si,jak
krásně mi peníze vystačily, mám pocit báječné investice.
"Táta tě přerazí," prorokuje Petra na ulici. "Aspoň mě by můj zabil! V džínách přece nemůžešjít na
svatbu!"
Pohupuji spokojeně balíčkem převázaným motouzem
a mateřsky se na ni usměju: "A kdo ti řekl, že půjdu na svatbu?"
"No přece... tvůj táta se v sobotu žení a -"
"Správně," potvrdím. "To je jeho problém. Ne můj! Nikdo, vůbec nikdo mě nedonutí, abych se
téproklaté svatby zúčastnila! Nebo si snad myslíš, že mám zájem dělat jim družičku?"
Kus cesty vedle mě kráčí mlčky, asi si rovná v hlavě právě získané informace, načež se zeptá: "Táta o
tom ví, že nepůjdeš?"
"Ne. Neptal se, jestli chci na svatbu jít. A já nechci."
"Hm," uzná. "Jsi odvaha, fakt. Já bych se bála... Tvůj táta je správnej, náš poděs, tím toje."
Správnej? Ale kdeže! Správnej býval, než si... narazil tu kancelářskou myš. Za celou neděli se mnou
nepromluvil jediné slovo! No a, doprošovat se ho nebudu. Nakonec, nepo-třebuju ho. Vyměnil mě za
Slámovku a Denisku! Jsem ráda, že momentálně čtyři dny slouží, nemusím se před ním přetvařovat,
dělat, že je mi fuk naše tichá domácnost. Není, jenže co můžu! Já nic. Na něm je řada. Aby uznal mou
pravdu!
V baráku mi zastoupí cestu paní Pechtová. "Prej u vás bude svatba, Barunko. Tatínek to vzalhopem,
viď? Jen aby nelitoval... A co ty? Budeš s ní vycházet? To víš, nevlastní máma tu vlastní nikdy
nenahradí, i kdyby se rozkrájela."
"Já ji nenávidím, babu," přiznám pravdivě.
"I ty moje malá chudinko," polituje mě a přinese mi kousek čerstvě upečeného jablečnéhozávinu.
"Jaká je? Asi nebude nic pořádnýho, když je rozvedená a má tak velkou holku!"
Na schodech vrazím do babky Vondráčkové, nachytala jsem ji na číhané, vyslechla celý náš rozhovor. I
ona mě lituje, mateřsky mě pohladí po vlasech.
Teta Hedvika mě pozve na večeři, vystrojí úplnou hostinu, řízečky a salát, moje nejzamilovanější jídlo,
které teprve u Brožů pořádně vychutnám. "Barunko, doma to nebudeš mítlehký, ale my tě kdykoliv
rádi uvidíme. Povídej, když byla u vás, o čem se mluvilo?"
Ochotně reprízuji celý sobotní horor, dávají mi za pravdu, nesmím se dát, já jsem tady doma a ony mi
chtějí ukrást nejen tátu, ale i domov, zázemí, vše, co je mi nejdražší.
"Neboj, jestli se sem nastěhuje, my jí to tu znepříjemníme, že brzy uteče i s tou princeznou," slibují
dvojčata.
Uléhám do postele a je mi fajn po těle. Ačkoliv jsem sirotek a díky tátově zradě dokonce
oboustranný, je víc lidí, kteří mě mají rádi a mohu se na ně spolehnout!
Listuji nejnovějším Bravíčkem, které jsem odpoledne vytáhla ze schránky, a jako obyčejně se nejprve
začtu do Linky důvěry. Docela se bavím! Pane doktore, je mi čtrnáct let a neumím se líbat... Nebo:
Chodila jsem s Jirkou, ale pak jsem ho nechala kvůli jinému. Od té doby jsem vystřídala devět kluků, i
když se mi líbili, do žádného jsem se už nezamilovala. Co mám dělat? Helena, 13 let. Anebo: S
Michalem se znám tři měsíce, a tak se asi nebudete divit, že jsme se spolu nedávno vyspali. Chce po
mně styk každý den, ale já z toho nic nemám... Aneta, 15 let. No prostě, jsem hotová. Proti těm
holkám jsem pěkně pozadu, mám co dohánět! Moje statistika je opravdu chudá, chodila jsem jen s
jedním, Markem, tím zrádcem, co u nás trávil loňské prázdniny. Líbala jsem se také jen s ním. Nespala
s žádným. Že bych o něco přišla? Nejsem náhodou zaostalá? Vyprsknu při té představě, chudák Petra
je na tom ještě hůř, nechodila s žádným a líbala se s klukem, co ji šel doprovodit po diskotéce,
domluvili se na druhý den, ale on nepřišel. Začtu se do zážitku sedmnáctileté Simony, popisující svůj
velký okamžik, který ji změnil v ženu. Tohle je jiné kafe! Zná se s ním rok a mají se rádi...
Pokud nepočítám Marka, žádná láska mě nepotkala. Nejsem zamilovaná, na nikoho po nocích
nemyslím a po nikom nevzdychám. Ne?! A co Robin zbojník, aha? Zavřu oči a vybavím si jeho blond
hřívu a modré oči. Napadne mě, že s ním by se asi dalo prožít to nádherné, co popisuje neznámá
Simona v Bravu.
Z rozjímání mě vytrhne Marian, tedy nejprve zvonění
telefonu, poté jeho hlas. Už se naivně neptám, jestli mu
! nepřeskočilo číslo. Můj starší bratr se mnou soucítí, utěšuje
mě, nemám si dělat těžkou hlavu, nějak bylo, nějak bude.
Jeho péče je dojemná!
Do našeho tajemného špitání se otevřou domovní dveře a vstoupí táta. Je na něm znát únava z
dlouhé šichty, turnus mu právě končí. Od soboty spolu mluvíme jen nejnutnější, ale dnes se tváří
vyloženě nepřívětivě.
"Musím končit," špitnu do sluchátka a zavěsím. "Ahoj."
"Nazdar," procedí mezi zuby a zamíří nejprve do koupelny. "Doufám, že je něco k večeři!"prohodí
cestou.
Hm, ušklíbnu se v duchu, a než se osprchuje, čekají ho na talíři šťouchané brambory s cibulkou a
hrnek podmáslí.
"No to snad...," vyjede, vzápětí se vzpamatuje, poslušně usedne a odevzdaně uchopí vidličku.Sveřepě
polyká. Tvářím se, kdovíjak si labužnicky nepochutnávám. Každopádně za tuhle baštu nezískám víc
bodů než deset! Jenže ani táta, ani já nemáme náladu na bodování. "Koupila sisněco pěknýho na
sebe?" přeruší náhle ticho.
Mlčky kývnu. Nebojím se, přestože mě vyzve, abych se mu v tom ukázala. V pokoji se ustrojím do
zvonových květovaných džínů, vyšívané halenky a na čelo si narazím korálkovou čelenku. Ve dveřích
zaujmu postoj manekýnky a se škodolibým úsměvem čekám na tátovu reakci.
Užasle otevře pusu, zrudne zlostí, nadechne se, chce něco říct, ale brambory mu zaskočí v krku a
dlouhou dobu je vykašlává, neschopen slova.
"Barboro!" vyrazí ze sebe nakonec, prudce odstrčí talíř, až převrhne na stůl nedotčenépodmáslí.
"Sakra!" Odběhne do kuchyně pro žínku a snaží se zachránit koberec, když ubrus jeztracený. Při tom
samozřejmě zuří: "Děvenko, tímhle jsme spolu skončili, aby ti to bylojasný! Mám těch tvých
schválností plný zuby! Pro mě za mě, klidně si jdi na svatbu v tomhle, jak myslíš! A cos, proboha,
všem navykládala? Jen dneska se mě ptaly čtyři báby, kdože je ta moje vyvolená! Dokonce i Albert mi
blahopřál k svatbě! Přece jsem ti jasně řekl, že si chci Pavlu vzít v tichosti, bez oficialit, v klidu! A zatím
se baví celá ulice!"
Trhnu rameny, na nejapné dotazy neodpovídám. Když zjistí, že jsem mu nevyžehlila bílou košili, ač mě
o to osobně požádal, bengálská noc pokračuje.
Nakonec vybuchnu i já: "Řekni si Pavlínce, ta ti ji jistě vyžehlí ráda!"

"No a on řekl, že se už brzo dočkám," žaluji kamarádce, která se nenápadně sklání nad mýmšicím
strojem. "Petro, on to s tou svatbou myslí smrtelně vážně! Já snad spolknu prášky!"
"Nejsi praštěná?!" rozhorlí se, až jí sklouznou brýle.
"Tak co mám dělat? Jak tu jejich svatbu překazit?" zoufám si. Právě přišívám vnitřní kapsičkusaka, jak
jsem v ráži, šlápnu s parou na pedál mašiny, japonský šicí stroj zahvízdá ve vyšších otáčkách a frnk,
než se naděju, kapsu mám přišitou nakřivo - a co hůř, prst k tomu!
V první vteřině zírám na levý ukazováček, jímž jsem klouzavou podšívkou látku strkala pod patku
stroje, jako uhranutá, ve druhé se nehtové lůžko zalije krví, a když Petra vyděšeně zablekotá "Ty vole,
ty sis prošila ruku!", ucítím palčivou bolest.
"Uáááá!" spustím sirénu, chci vyprostit prst, ale nejde to, režná nit nepovolí! Petraduchapřítomně
popadne nůžky a cvak, odstřihne mě od saka i od mašiny, nemám čas jí děkovat, pravou rukou se
uchopím za zápěstí postižené levičky a slyším se, jak stále ječím. "Jaujaujau..."
Přiřítí se ke mně vylekaná mistrová. "Jandíková! Ukažte?! Zvedněte ruku nahoru, jdeme ke mnědo
kanceláře, ošetřím vám to. Navrátilová, pomozte mi s ní!"
"Jaujau... jáááúúú... pomóóóc!" Než mě stihnou za všeobecného zmatku, jemuž přihlíží celádílna,
odtáhnout do kanclu, stihnu potřísnit krví nejen zpropadené sestehované sako, svoje tričko a Petřinu
zástěru, ale i skládanou sukni paní mistrové. Nezdá se, že by jí to vadilo, ováže mi ruku provizorním
obvazem, a když se zklidním, utře si z čela pot.
"Teda, Barboro," osloví mě prvně za dva roky jménem, "ty by ses mohla přihlásit do soutěžeHledáme
nové talenty. Takovej hlas by neměl zůstat nevyužitý!"
"Když to strašně bolííí...," zavyju skučivě. "Něco musíš vydržet, ženská!" domlouvá mi."Co až bu-|
deš rodit? Navrátilová, skočte jí do šatny pro bundu, sama se taky oblečte,půjdeme s ní na
pohotovost. Není to nic vážného, ale podle toho křiku by jeden řekl, že přijde o ruku až po loket."
Prý nic vážného! Bolí to pekelně, cítím všechny nervy, co jich mám, škubají sebou a kroutí se. Musíme
na mistrovou počkat, než zařídí dohled v dílně u své kolegyně, a pak ve třech spěcháme na blízkou
polikliniku. Zdaleka jsme se nemusely tolik honit! Zdá se, že sestru na příjmu mé otřesné zranění
vůbec nezajímá, zvedla sice telefon a s někým mluvila, ale pak si dál luští křížovku, jako by se
nechumelilo. Petra sedí vedle mne bledá jak stěna, spolutrpitelsky mě drží za zdravou ruku a div za
mne i nevzdychá. Cukavá bolest maličko polevila, musím do bílého ticha vyprsknout smíchy.
Mistrová na mě konejšivě mrkne. "Vy jste přece umělec, Jandíková," oznámí mi a jde popohnatlínou
sestru.
Po třetí zkusí telefon znovu a kupodivu za dalších pět minut se objeví pan doktor, starší chlapík s
kulatým bříškem, přes které si nemůže vidět na špičky bot.
"Tak co to tu máme pěknýho," zabrejlí na zakrvácený ukazováček a přátelsky mě dloubne do
zad:"Sestro, připravte operační sál, budeme amputovat u ramene!"
Nejprve nepochopím vtip a pekelně se vyděsím, pan doktor se směje, bříško mu hopsá nahoru dolů,
stále čekám, co mi s tím bude provádět za příšernosti, ale on mi jen vytáhne zbytek nitě, pečlivě ránu
vydezinfikuje a umně mi ukazovák zafačuje až po zápěstí. Sestra mi nejprve vrazí do zadku
protitetanovku, pak na psacím stroji naklove stručný popis událostí, jež předcházely mému zranění, a
jsem propuštěná.
"No vidíte," řekne mi mistrová, ale i z jejího hlasu je znát, že se jí ulevilo. "Barboro,běžte domů,
Navrátilová vás doprovodí, kdyby se vám udělalo špatně. Zítra sepíšeme protokol, přece jenom je to
pracovní úraz."
Tohle řešení se mi líbí, také Petra dostane hned lepší barvu, poděkujeme a jen nám Dohnalová zmizí z
dohledu, zapadneme do nejbližší cukrárny a oslavíme mé zmrtvýchvstání dvojitým zmrzlinovým
pohárem.
"Já myslela, že je po tobě," svěří se mi Petra a obě nad báječnou oříškovou zmrzlinou
bublámesmíchy. "Hele, tys byla jak lodní siréna, fakt! Prej - pomoc, uááá..."
"Pst," krotím ji, protože se po nás lidi otáčejí, ale přesto je mi po několika napjatýchdnech zase
krásně.
Nechce se mi domů, tím spíš, že má táta volno, couráme se městem, prolézáme obchody a v parčíku
na náměstí Jana Palacha si sedneme k fontáně. Nad hlavami máme svíce rozkvetlých kaštanů a všude
pronikavě voní šeřík. Dívám
Se na hejno oražených vytloustlých holubů, kteří se přišourali až k nám a čekají, co jim hodíme, Petra
vypráví o horečných přípravách na převratnou událost v jejich rodině, taky je ráda, že získala
neplánované volno, každý den musí hned po návratu slepovat cukroví a promazávat dorty.
"Oni se prostě pomátli," svěřuje mi tajemství, "chtějí snad vykrmit půlku města! Normálně mámdorty
ráda, ale hele, odteďje budu do smrti nenávidět, fakt."
"Přines nějakej," pobídnu ji, obě současně vstaneme, na-vleču si batoh najedno rameno aloudáme se
zase o kus dál.
"Jasně," slibuje. "Budeme dojídat zbytky ještě v srpnu!"
"Kdo mluví o zbytcích?" málem se urazím. Vtom si všimnu nablýskané motorky, zaujme mě hlavnějejí
majitel, kluk v černé kombinéze s blond hárem po ramena, který si u stánku právě kupuje cigarety.
Nasucho polknu, chytnu Petru za ruku a spěšně ji vleču blíž. Nechápe, co se děje, ale nezdržuje
hloupým vyptáváním. Je to on, není to on?!
Je! Rozbuší se mi srdce, protože ho poznávám s konečnou jistotou, právě si zastrkuje vrácené drobné.
Jsem pekelně napnutá, co když mě nepozná?! Anebo se ke mně nebude hlásit?
Vsadím všechno na jednu kartu, nezbývá mi totiž mnoho času, kluk zase sedí v sedle a chce odjet,
aniž by se rozhlédl po okolí. Nadechnu se a hlasitě zavolám: "Ahoj!"
Riskuju, že se pěkně shodím, jestliže mi na pozdrav neodpoví!
Podívá se na mě nejprve letmo, asi loví v paměti a nemůže mě nikam zařadit, načež z výrazu jeho
tváře poznám, že si vzpomněl. Postaví zase nohu na zem, počká, až k němu dojdeme, a řekne mi:
"Ahoj, Báro."
Paráda, dokonce tehdy zaznamenal i moje jméno! Nevím, co povídat dál, je mi trapné začínat
vzpomínkami na chatu, Petra si ho zvědavě prohlíží, určitě jí došlo, kdo to je.
"Máš čas?" pomůže mi kluk z rozpaků. "Svezu tě."
Nerozhodně se podívám na Petru, ta s úsměvem pokrčí rameny, načež udělám něco, co se normálně
příčí zdravému rozumu. S podivně rozechvělými pocity si sednu za kluka a obejmu ho zezadu kolem
pasu. S burácením nastartuje, Petra mi sevřenou pěstí popřeje hodně štěstí, kluk stroj plavmo otočí a
už se řítíme šílenou rychlostí přeplněnými ulicemi. Nemám helmu, navíc jsem zmítaná nejrůznějšími
emocemi, nadávám si, jsem pitomá, kam mě vlastně veze, vůbec ho neznám, ani jménem, vím o něm
jedno - je to zloděj! Taky se bojím, asi se předvádí, jede příšerně rychle a zatáčky klopí tak moc, až si
málem odřu kolena v minisukni o asfalt. Vymotáme se ven z města, zamíří na výpadovku nahoru na
Hrbáč a příkrý kopec zdoláme bez nejmenších potíží. Konečně zastaví na vyhlídce, citelně se mi uleví,
tím spíš, že tu nejsme sami, z osmi laviček jsou čtyři obsazené, teplý slunečný den vylákal k procházce
víc lidiček.
"Jezdíš jako pirát," vydechnu napůl v šoku.
Polichoceně se usměje. "S takovým strojem se přece nebudu ploužit jako šnek, ne?"
"Tak se radši zabiješ," doplním jeho slogan a chvíli se hádáme o jeho řidičské umění. Jakésinapětí se
tím naprosto uvolní, bez nejmenších zábran mohu prohodit: "Já jsem BarboraJandíková. Jak se
vlastně jmenuješ ty?"
"Miky," odvětí stručně a opře se o svodidlo těsně vedle mne. Hned pod námi je vlakové nádraží,
vůbec celé město odtud máme na dosah ruky.
"Těší mě," usměju se.
"Mě taky," ujistí mě a jakoby mimoděk mě obejme kolem ramen. "Myslel jsem, že nejsi z
našehoměsta, Báro."
"Přímo rodák," potvrdím, ale jeho paži nesetřepu. Naopak, jeho fyzická blízkost mě vzrušuje!"Támhle
bydlím, kousek od sanatoria.."
"Ukaž, kde?" přilepí se těsně na mě a vůbec nesleduje mou ruku se zafačovaným prstem, nazranění
jsem dávno zapomněla. Cítím na svém krku jeho dech, jsem napnutá, bojím se k němu otočit tváří.
Když se dlouho nehýbám, chytí můj obličej za bradu a pomaloučku obrací k sobě. Bojím se, že dunění
mého srdce musí slyšet přes tričko i bundu!
"Ty se vůbec nedíváš," vydechnu vyčítavě.
"Dívám. Na tebe. Ty seš hezčí než tohle špinavý město."
Přitahuje si mě stále blíž a blíž, je z něho maličko cítit kouř, což mi v téhle chvíli připadá hrozně
mužné, přesto se musím odtáhnout a zeptat se: "Miky, na té chatě, víš... tystakticky chtěl -"
Zapálí mu rychle, usměje se blankytně modrýma očima. "Ne, nechtěl jsem nic šlohnout. Byl toomyl.
Měl jsem přijet ke známejm na chatu, jenže v životě jsem u nich nebyl a nevěděl, kde to vlastně je.
Dost jsem v lese bloudil, až jsem
našel tu vaši. Myslel jsem, že jsem na místě, a řekl si, že kluky převezu, vlezu dovnitř oknem... a pak
jsi přišla ty." Panebože, jak prosté! A já se bála, že... "Proč jsinevysvětlil rovnou, o co jde?"
"Chtěli se prát," připomene mi. "Nemělo to cenu." S tímhle postojem nemohu souhlasit,
chciprotestovat, jenže Miky mě nenechá. Protože se maličko zdráhám, použije svou sílu - a tu má
pořádnou, přitáhne mě k sobě a políbí.
Připadá mi, že v jeho náručí omdlím. Víc se nebráním, naopak, obejmu ho a rukama ho hladím v
dlouhých hezkých vlasech. Líbá mě dost odvážně, na to, že se vidíme podruhé v životě, až moc, jenže
je to tak nádherné! Jeho jazyk zaplňuje celá moje ústa, raději se udusím, než bych ho od sebe
odstrčila! Po nekonečně dlouhé chvíli oba funivě vydechujeme, jsme vzrušení a lesknou se nám oči.
Miky najednou udělá něco, co mě šokuje! Uchopí mou zdravou pra-vičku a položí si ji na poklopec
kožených kalhot. Cítím ho hned pod zipem, je veliký a tuhý a jde z něho strach. Okamžitě uhnu.
"Pojedem k jednomu kámoši, je doma sám, půjčí nám kvartýr," pošeptá mi do ucha.
"Musím domů!" vyhrknu vyděšeně. "Nezlob se, Miky." Napětí a horečnatý výraz z jeho tvářezmizí.
"Fakt?" Překotně zakývám hlavou. "Nesmím se -" "A co v sobotu?" navrhne. "Sejdeme se vCentru,
jo?" "V sobotu se zrovna táta že... Dobře, v sobotu," rozhodnu se bleskově. "Centrum,Centrum...,"
pátrám v paměti. "Na sídlišti Severní," pomůže mi v přemýšlení. "Už vím,"vzpomenu si. "Ale teď mě
odvez, prosím tě." Neposlechne hned, líbáme se další čtvrthodinu,zdá se mi to s ním čím dál hezčí a
napínavější, pak mě naloží a odveze skutečně skoro před dům, z motorky slezu raději o ulici výš, aby
mě nezahlédl někdo známý, znovu se domluvíme na sobotě a s pocity právě vy líhnutého motýlka
šťastně hopsám domů.
Táta se žení, dostanu macechu, nevlastní sestru, prst mám děravý skrz naskrz, a přitom... Jsem jiná.
Zamilovaná. Díky klukovi, co si říká poťouchlým jménem Miky. Miky! Miky!!!
S ovázaným prstem se smečuje velice nesnadno, přestože jsem ho navlékla do koženého chrániče,
každý ráznější kontakt s míčem pekelně zabolí. Raději se nehrnu k síti, zůstávám v pozadí a snažím se
balony vybírat bagrem.
Tenhle mač jsme prohráli určitě mou vinou, ale kluci mi nic nevyčítají a pak, i kdyby, mě by
nerozházeli. Dnes si nenechám zkazit náladu nikým a ničím! Dokonce ani hloupým Albertem, který se
zastavil jako vždy a volal na mě,jestli jim přinesu ze svatby dort.
"Seš tlustej i takhle," usadím ho nevzrušeně. Určitě se nechám vyhecovat sudem sádla! Zítramám
navzdory všemu zlému rande s nejkrásnějším klukem ze střední Evropy, možná i na světě! Jsem jako
vyměněná, v jednom kuse se řehtám, po volejbale ještě dlouho sedíme u nás na zahradě, je nádherně
teplý, skoro letní večer, mluvíme o všem možném a náš smích zní na celou ulici. Proč bych se měla
trápit, mračit se a dělat si na čele vrásky? Kvůli tomu, že ta podělaná svatba je už zítra a právě teď je v
našem bytě táta s ní?! Jestliže mě vyměnil za úplně cizí ženskou, je to sice zlé, ale ne tragické. Nejsem
totiž odkázaná jen na něho! Láska k Mikymu vydá za víc, tak co.
Petra mi ho závidí, haha. Hned ráno na mě čekala v šatně celá nedočkavá. Nenechala jsem se prosit a
vyklopila jí obsah včerejší schůzky. Vlastně... nebylo zas tak moc k vyprávění, vždyť jsme se s Mikym
nebavili, o to víc jsme se líbali! A Petra se ukázala jako pěkná nepřejícnice, pozorně mě vyslechla a
místo aby přiznala, že by se se mnou hned vyměnila, pokrčila rameny a řekla, jestli se mi nezdá, že to
ten můj Robin Hood bere nějak moc hopem. Hlouposti! Mohla bych napsat do Brava, vážený pane
doktore, šíleně jsem se zabouchla do jednoho kluka láskou na první pohled... Jen aby to tak bral i on,
namítla ještě, sudička. Bez obav, Petruško! Hned na té chatě mi něco říkalo, že s tímhle klukem zažiju
víc. Ale já se na Petru nezlobím, mluvila z ní lítost, že sama nikoho nemá, natož tak krásného!
Na světě je stejně nádherně, tralala. Saša vykládá vtipy, v tomhle oboru na něho nikdo nemá, tahá je
z paměti jak kouzelník králíky z klobouku a my padáme smíchy z lavičky.
"Já znám taky jeden," vzpomenu si. "Do tramvaje nastoupí chlápek v povznesený náladě
skarnevalovou maskou psa na obličeji a -"
Z pootevřeného okna naší kuchyně se vykloní táta: "Báro, večeře!"
Normálně bych se zvedla a vděčně upalovala, že vzal
vaření za mě, ačkoliv mám mít službu. Jenomže není normálně a na jídlo připravené tou... nemám
pomyšlení.
"Nemusíte se obtěžovat, najím se u Brožů, teta mě pozvala," odpovím a zpátky k partěnevzrušeně
pokračuji: "Takže ten chlápek nastoupí a tramvaják mu povídá -"
"Báro, okamžitě nahoru!" houkne táta nasupeně.
"Nechci vám překážet!" odseknu. "A tramvaják mu povídá, karneval nekarneval, jednou jste pes,tak
musíte mít košík!"
Kluci se zasmějí, ale víc pokukují po tátovi, jak se situace bude vyvíjet dál. Nevyvíjí se nijak, táta
zacouvá, ze všeho nejmíň touží hrát sousedům divadlo.
Vyprávíme si vtipy do úplného setmění, naše společnost se pomalu rozchází, nakonec zůstaneme jen
my dva s Mariánem, dvojčata odlákal hlad, můžeme si nerušeně popovídat.
"Nestačím se divit," přizná mi Marian. "Celej tejden jsem na tebe myslel, čekal, že tě vpátek najdu
zdrcenou, a zatím... Smířila ses s tím?"
"Cože? Smířila? Nikdy!" odvětím vášnivě. "Jenom... jsem se rozhodla. Když to táta takhlezkazil,
prosím. On si žije svůj život a já svůj, ode dneška si budu dělat, co chci."
Myslím, že mě v mém vynikajícím plánu podpoří, jenomže Marian se netváří právě nadšeně, vůbec
nepochopil, o jak slavnostní rozhodnutí kráčí! Na trávu padá rosa, noční fialky na záhonu a skalce
paní Pechtové omamně voní, v ulici svítí pouliční lampy a z domů okolo tu a tam žluté majáčky
rozsvícených ložnic, obýváků a kuchyní.
"Na světě je stejně krásně," uteče mi. Marian se probere ze zamyšleného dumání a než senaděju,
obejme mě kolem ramen. "Co má zase tohle znamenat?"
"Báro... Až se sem ta tátova ženská nastěhuje, neboj, my jí to tu zprotivíme. Ty jsi... primaholka..."
Odmlčí se, najednou mě obejme, a protože ucuknu, líbne mě kamsi na nos.
Nadechnu se: "Seš..." Zaslechnu však kroky a umlknu, jelikož se k nám blíží teta Hedvika spusou od
ucha k uchu.
"Vy dva, pojďte se navečeřet," řekne nám laskavě. "Nebudu se vám s tím ohřívat
donekonečna."Tajuplně a šibalsky na nás mrkne, z čehož je mi jasné, že nás viděla.
Počkáme, až teta zase zmizí, pak se Mariánovi definitivně vytrhnu z objetí a dopovím myšlenku,
kterou mi její příchod přerušil: "Seš praštěnej? Už jednou jsem ti řekla, že my dva
jsme jako sourozenci a nikdy to nemůže bejt jiný, rozumíš?"
Tváří se dotčeně a stejným tónem odpovídá: "Proč?"
"Prostě proto," vysvětlím obšírně.
"Blbost. Sourozenci nejsme, klidně spolu můžeme chodit."
"Chodit, jo? Jako na lásku, jo? Pch," vyprsknu pobaveně. "Myslíš vodit se za upocený ručičky,vzdychat
pod lípou? Ty mi budeš jednou tejdně volat z Brna a já na tebe budu čekat v pátek u autobusu? Tak si
to představuješ, jo?"
Váhá, jestli mi má odpovědět, urazila jsem jeho mužskou ješitnost. Nakonec řekne: "Takhlenějak!
Jenže to ti nemá cenu vyprávět, protože vůbec nevíš, co to je láska, Báro."
Tentokrát se zasním já. "Myslíš takový to svírání tady u srdce a divný pocity kolem žaludku?"
Podezíravě se na mě podívá, zda si z něho nedělám psinu. "Ty to máš?" zeptá se opatrně.
Kývnu. A taky zamotanou hlavu, všechny myšlenky se obracejí stále jedním směrem... Marian si mé
mlčení vysvětlí po svém, chytí mě za ruku a řekne: "Báro, potom teda -"
"Moment!" setřepu ho. "Neřekla jsem, že to svírání mám kvůli tobě, chlapečku. Dej s tímjednou
provždy pokoj, jasný? A jdeme se najíst, mám děsnej hlad."
Víc se s ním nezabývám, za tři vteřiny sedím u tety nad plným talířem a cpu se báječnými španělskými
ptáčky. Marian se vrátí ze zahrady pět minut po mně, v jídle se jen rýpe a tu a tam po mně šlehne
pohledem. Teta Hedvika se na nás oba culí jak měsíček na hnůj, obletuje nás víc než kdy jindy, z čehož
soudím, že nás nejen viděla, ale že proti tomu nic nenamítá, snad se jí naše dvojice líbí! Nechce se mi
ztrácet čas sáhodlouhým vysvětlováním omylu rozměru apokalypsy, raději se uvelebím u televize a
společně s dvojčaty sleduji žebříček nejprodávanějších desek Top 20.

Jako v kteroukoliv jinou sobotu se ráno ustrojím do jezdeckých rajtek, trička, navrch si navleču
vytahaný svetr a hodlám odejít do hřebčína.
"Báro!" vykoukne táta z koupelny s tváří plnou pěny. Večer jsem se s ním už neviděla, vím, žekolem
jedenácté odvezl Pavlu domů a jeho příchod jsem zaspala. "Obřad je v deset v zámeckýradnici,
nestihla by ses vrátit z jízdárny včas."
"Nemám kam spěchat, na žádnej obřad nepůjdu," utrousím.
Zastoupí mi cestu a zašermuje mi před očima štětkou na holení. "Jestliže nemáš kam spěchat,vrať se
do pokoje!"
"Jako že na koně nesmím?" informuji se.
"Přesně tak. Mám ti to vysvětlit ještě polopatičtěji? Podívej, ožením se a hotovo, svatbu
minepřekazíš, i kdyby ses rozkrájela. Radím ti dobře, jdi se převléct, v devět jedeme k Pavle. Buď
rozumná a přestaň si stavět hlavu."
Trhnu rameny, s nosem nahoru se odnesu do pokojíku, kde si pustím starý dobrý Elány a vyházím ze
skříně chumáče triček, kalhotek, ponožek a svetříků. Chystala jsem se dávno udělat si po delší době v
prádle pořádek, jen mi stále nezbýval čas nebo chuť anebo obojí. Samozřejmě najdu ve skříni i pár
ušpiněných kousků, jež jsem měla třeba jednou na sobě a strčila je zpátky do čistého prádla, házím je
na jinou hromádku a přemýšlím, co si vezmu večer na sebe.
"Co děláš?" zpozorní táta, uvazující si v koupelně před zrcadlem sváteční kravatu, když kolemněho
projdu s náručí barevného oblečení a plním jím břicho automatky.
"Peru," odtuším nevinně.
"Musíš prát zrovna dneska?" zvýší maličko hlas.
"Jindy nemám čas," pokrčím rameny, nasypu do zásuvky odměrku prášku, otočím programátorem
atlačítkem pračku zapnu. Táta mě nevraživě sleduje, jde se mnou zpátky do pokojíku, se zatnutými
zuby si přeměří hromádky prádla po koberci, stolku i válendě, a s přemáháním řekne laskavě:
"Barboro, nekaz mi to. Zničit něco pěknýho dřív, než to začne, dokáže každej trouba, alepomoct
druhýmu, vyjít mu vstříc, pochopit hoje mnohem těžší. Dej Pavle šanci, prosím tě, neodsuzuj ji ze
zásady nebo kvůli nějakýmu vrtochu. Obleč se, máme nejvyšší čas, pojedeme. Jsme přece kamarádi,
kteří si vždycky rozuměli, ne?"
Ušklíbnu se. "Ne. Byli jsme, tati, byli. Kamarádi si nedělají podrazy a tys na mě udělalvelepodraz."
"Měl jsem ti říct o Pavle mnohem dřív," uzná, ale hned se brání, "jenže - co by se změnilo?Vyváděla
bys jak pominutá před měsícem stejně jak dneska. Pořád jsem si nebyl jistej, jak dál. Dneska to vím.
Nechci žít bez Pavly a bez tebe."
"Hotovej doják," zavrčím. "Mně je všechno jedno. Vezmi si ji, to je tvoje věc. Mě se netýká."
"Jak - netýká? Týká, Báro, hodně se tě týká. Pospěš -"
Podívám se mu přímo do očí. "Netýká," zopakuji vážně.
Dovtípí se. "Nepojedeš s námi? Báro, neblázni! Vlastně o svatbu nejde, budeme tam jen my dva,Pavla
s Denisou a moji dva kamarádi jako svědci. Po obřadu si zajedeme na oběd, pak posedíme tady u nás
a tím to končí."
Prý nejde o svatbu!!! A o co, proboha?! "Nejedu."
Mrkne na hodinky, čas ho tlačí, vzdychne a je celý skleslý, když kapituluje: "Poslední slovo?"
"Absolutně," ujistím ho a dál pokračuji v úklidu.
Koutkem oka pozoruji, jak si bere sako, přečesává vlasy na skráních, hledá po kapsách klíče od garáže
a od auta, vychází z bytu a zamyká za sebou. Abych neutekla! Pch, kdybych chtěla, vylezu po lípě,
která stojí hned vedle domu a její větve sahají k mému oknu! Přejdu k oknu v obýváku, přikrčena za
záclonou ho pozoruji, právě couvá z garáže. Nejsem sama, co si pohled na novopečeného ženicha
nenechává ujít, ze spodního okna se vyklání teta Hedvika, před brankou stojí paní Pechtová s bábou
Vondráčkovou, jež má největší zásluhu na tátově popularitě po celém okolí, naproti v barácích se
hýbají záclonky. Sousedům jistě neušla moje nepřítomnost! Táta před domem zastaví, vrací se a
zamyká vrata garáže. Náhle se podívá přímo vzhůru. Prudce uskočím od okna a v duchu si nadávám,
musel mě vidět. Chvíli otálí, čeká, nakonec se podívá naposledy, nasedne a odfrčí.
Zase takový kliďas nejsem, mdle narovnám hromádky šatstva do skříně, zabouchnu dveře a schoulím
se v křesle. A pak že se mě jeho ženitba netýká!!! Bohužel, přinejmenším do osmnácti se mě týkat
bude, místo maminky se u nás usalaší Slámová, bude používat mamčino nádobí, sedávat v mamčině
křesle, spát v její posteli a... milovat se s jejím mužem.
Dopotácím se do obýváku, pohrabu se v přihrádce s videokazetami, najdu sonku stopětadevadesátku
s nápisem Rodina a zasunu ji do videa. Dlouho jsem si ji nepouštěla, protože koukání na ni bolí, a pak,
poslední dva tři roky, proč se nepřiznat, jsem si na život bez mámy zvykla a díky tátovi mi dohromady
nic nechybělo. Dokázal mi zabezpečit domov, zázemí, jistotu, dokázal to, co se v některých rodinách
nepodaří oběma rodičům. Jenže... to se dnešním dnem změní. Radikálně. A navždy!!!
Barevné obrazy, slova, výkřiky, smích. Některá místa přetáčím rychloposunem, u jiných zpomaluji.
Tady mě naši vedou poprvé do školy, mám dvě mašle ve vlasech, na každém culíku jednu, a jsem celá
vystrašená. Mamce je teprve šestadvacet, vypadá jako studentka, dlouhé vlasy rámují oválnou
opálenou tvář s tmavohnědýma očima, říká mi: "Barunko, ne aby ses veškole rozbrečela, to by se ti
děti smály..."
A tady jsme na pouti, natáčel nás tehdy strýc Jarouš, sedíme všichni tři na řetízkovém kolotoči, táta
zamotal mou a maminčinu sedačku do sebe a ještě nás v letu chytá a roztáčí, mamka bojácně piští...
Z chodby zaslechnu zvonění domovního zvonku. Sedím bez hnutí, v nejmenším nemám náladu
přijímat návštěvy. Vetřelec patří mezi vytrvalé, dokonce buší na dveře. Po špičkách se doplížím ke
dveřím, abych vykoukla špehýrkou.
"Barunko!" ozve se tetin hlas. "Já vím, že tam jsi, otevři! Otevři, ty moje chudinko malá!Táta tě s
sebou nevzal, viď? To víš, ten má v hlavě jiný zájmy... otevři, Barunko, pojď k nám, přece se tam
nebudeš sama trápit!"
"Báro!" přidává se k ní Marian. "Odemkni, neblbni."
Jsou na mě strašlivě hodní, jenže já jim v téhle situaci prostě nemohu otevřít, ani nedýchám, aby mě
za dveřmi nevytušili. Na schodišti je hotové pozdvižení, slyším hlas báby Vondráčků, dokonce zespodu
povykuje paní Pechtová a Albert.
"Chudák holka, ta si užije," prorokuje Vondráčková.
"Nevlastní máma je holt nevlastní," přidává se Pechtová.
"A von ji doma zamkne a sám si jede juchat, no řekli byste to do něj? Vypadá jak slušnejčlověk a
zatím..."
Odplížím se z chodby a vrátím se k televizoru. Obrazy se změnily, je mi devět, právě se s mamkou
cachtáme ve Středozemním moři, chvíli natáčí mamka, táta se pokouší o stojku, ale vlny ho vždycky
smetou, v dalším záběru stavím z jemného písku obrovský hrad a mamka leží na dece jen ve spodním
dílu opalovaček, krásná a mladá a veselá, s chutí do života, a hlavně... živá.
Nemohu ani polknout, krk stažený zoufalou úzkostí. Zavřu oči, abych se nemusela dívat, umlčet video
nemám sílu, musela bych vstát z gauče. Jsem slabá.
Náhle uslyším dvojí cvaknutí zámku, spěšné kroky a do obýváku se vřítí táta s mašličkou myrty v klopě
saka. Podívám se na hodiny - půl jedenácté pryč, má to za sebou,
v zámecké radnici se jistě právě řadí do špalíru družička Petra se svým mládencem, ženichovým
mladším bratrem...
Táta se na moment zarazí při pohledu na televizi, kde právě fouknutím zhasínám najednou všech
deset svíček a máma mi podává balíček ovázaný mašlí. Má jiný účes, vlasy sčesané z čela dozadu a ani
ne po ramena dlouhé. Takhle si ji pamatuji naposledy...
Táta si ke mně dřepne na bobek a chce mi utřít slzy, jenže já prudce ucuknu, až se praštím do hlavy o
stojan lampy.
"Báro, tohle přece nemá cenu," řekne mi tiše. "S tím se nedá nic dělat, pochop. A rozhodně toničemu
neprospěje."
"Měls ji rád?" zeptám se bezbarvě.
Kývne. "Moc. Až moc... a taky jsem na to doplatil. Obleč se, pospěš, čekají na nás před domemv
autech, jedeme na oběd, musíš s námi. Vybereš si, co budeš chtít, třeba žraločí ploutve nebo želví
polévku..."
Ušklíbnu se. Za kus dlabance si mě nekoupí! "Nevěřím ti. Nemohls ji mít rád, když..." Pohodímbradou
ke dveřím.
"Měl," ujistí mě. "Víc než Ivana mě, ale... to je jiná historie. Báro, prosím tě, obleč se,vezmi si třeba ty
bláznivý rifle s kytičkama, anebo zůstaň takhle, vždyť je nakonec úplně jedno, kdo má co na sobě.
Přece mi nedáš košem!"
"Nejedu s vámi nikam a nemá cenu, abys mě přemlouval, zbytečně se zdržuješ. Běž, čekají natebe!"
"Jsi jak beran," vzdychne. "Celá Ivana. Ta taky musela mít poslední slovo, i když nebylosprávný. Vážně
nejedeš?"
"Ne."
Dojde mu, že se mnou nepohne, a zase odejde. Zůstávám sama. Ba ne, kdepak sama! Jsou tu obrazy.
Já, táta a maminka, naše rodina, která nemůže být nikdy jiná.
Otevřu klíčem svůj dobrovolný azyl, v němž jsem trčela celé odpoledne se sluchátky volkmena na
uších, abych neslyšela z obýváku cinkot skleniček, rozjařené hlasy svědků a jejich manželek, Denisin
smích a k večeru dokonce prozpěvování lidovek u puštěného magnetofonu. Zkrátka, malá rodinná
show.
Strašlivě mi kručí v břiše, držím od rána hladovku, ačkoliv se vedle stůl prohýbá pod nakoupenými
zákusky, chlebíčky a dortem, a také mám nejvyšší čas chystat se na diskotéku.
Společnost, lehce rozdováděná alkoholem, se po mně překvapeně podívá, svědkové se svými
chotěmi nestačí žasnout,
kde se tady beru, Pavla se na mě usměje a táta mě zastaví.
"No konečně," poznamená. Za odpoledne mě asi patnáctkrát lákal ke společnému stolu, anijednou
jsem mu neodpověděla. "Dáš si dort, nebo obložený talíř? Raději šunku, znám tě..."
"Díky, nechci," odmítnu, ačkoliv mi div sliny nekapou z pusy při pohledu na vystavenédobroty. Vyhnu
se Pavlinu mírnému úsměvu, Denisu si změřím se záští, hoví si na mém křesle a hrabe se v kazetách,
jako kdyby byly její, na pochlebování tátova kamaráda, kterak jsem vyrostla do krásy, odpovím
neurvalým zavrčením, ani mě nehne si s nimi připít na štěstí novomanželů. Táta pro jistotu víc
nenaléhá, tuší, že bych mu mohla oslavu před cizími lidmi pěkně polepit. Jakmile zajdu do koupelny,
slyším ho, jak mě před nimi omlouvá tím nejpitomějším způsobem, za moje náladové chování prý
může puberta!! Nejraději bych mu vyškrábala oči.
Vlezu si pod sprchu, umyji si i hlavu a vyfoukám fénem vlasy, čerstvě umyté vypadají nejlépe. Pak si
všimnu dosud plného bubnu automatky, na prádlo jsem pochopitelně zapomněla. Otevřu pračku,
vyházím mokrý spletenec do prádelního koše, popadnu ho pod paži a projdu kolem vyfintěných hostů
s povolenými kravatami ve svých nejutahanějších džínách. Hotová Popelka, už mi to začíná! Pavla má
na sobě střízlivý bezový kostýmek, Denisa je oblečena v bílých šatech bez ramínek s kratičkou sukén-
kou a s červenou šerpou navrch, s nelibostí musím uznat, že jí to vážně děsně sekne, fifleně.
"Snad nejdeš věšet prádlo?" zareaguje táta nejistě.
"Samo se nepověsí," utrousím a jedovatě dodám: "Anebo Denisce vydržela ta neobvyklá pracovnípíle
a chce jít za mě?"
Ti cizí se tomu zasmějí jako vtipu, táta zrudne a ta kráva by snad fakticky šla, kdyby ji nechytil za paži.
Na víc nečekám, seběhnu schody, v zahradě otřu malým hadříkem šňůry, přichystám si kolíčky a
každý kousek prádla nejprve roztřepu, než ho pověsím. Netrvá pět minut a kolem se seběhnou
všechny tři sousedky.
"Oni tě nutí dneska prát?!" hrozí se paní Pechtová.
"Nesmíš s nimi slavit, co?" hádá bába Vondráčková. "Jo, siroty to měly vždycky těžký,Barunko..."
"Vybodni se na ně, Barunko, pojď na večeři a na noc k nám, Marian se učí, ale pořád těvyhlíží," zve
mě teta.
Nechám je při jejich dohadech a s chabým úsměvem se mlčky vrátím do bytu. Ještě zaslechnu, jak
jsem bledá, přepadlá, vynervovaná, a přistihnu se, že mi dělá dobře, když mě ty sudičky litují.
Člověk si musí umět odepřít, vzdychnu a v kuchyni si namažu chleba máslem a džemem. Táta mě
uslyší šramotit, přijde za mnou, a když uvidí mou večeři, zvedne oči v sloup.
"Tak nevím, jestli jsi praštěná doopravdy nebo to hraješ. Báro, kde máme šlehačkový bombičky?"
"Nahoře v kredenci. Jo, večer jdu na diskotéku."
"Dneska večer? V žádným případě."
Naježím se, protože domácí vězení právě dnes by mi udělalo šerednou čáru přes rozpočet! Do Centra
prostě musím, i kdybych měla utéct! "Nevím, proč ne. Dnes nebo zítra, pro mě je každejden stejnej."
"Já ti povím, proč ne!" vybuchne, záhy se vzpamatuje, ztlumí hlas a tiše, leč naléhavěvysvětluje, aby
své řeči dodal na důrazu, třepe mi s ramenem: "Protože máš zaracha, děvenko,a budeš ho mít do té
doby, než dostaneš rozum!"
"Než začnu skákat, jak ty pískáš, jo?" ušklíbnu se.
Táta zrudne. "Báro, nech toho, nebo ti na mou duši nějakou vrazím, jako že jsem to nikdyneudělal!
Asi to byla chyba, je z tebe rozmazlenej sobeckej spratek! Poslouchej mě dobře, uděláš šlehačku,
doneseš ji vedle, sedneš si ke stolu jako normální člověk a zůstaneš sedět."
Svedu se sebou vnitřní boj, mám sto chutí pohrdavě od-frknout, ale šestý smysl mi napovídá, že by
mohl dostát svému slovu a ještě mě začít fackovat! Nemohu přijít na diskotéku s modřinou, proto ho
nechám v klidu odejít do obýváku, vyhrabu z horní přihrádky bombičky, naleji šlehačku do láhve a
prsty mi div nepřimrznou na bombičce poté, co z ní se syčením uteče náplň. Zatřepu láhví a zamířím
do obýváku, rozhodnuta tátu kvůli disce víc nedráždit.
"Stříkni do každého poháru a dej si s námi," pobídne mě otcovsky. Asi vytušil změnu v
mémzarputilém odmítání.
S nejlepším úmyslem mu chci vyhovět, tedy co se týče první části plánu, ozdobit zmrzlinové poháry s
jahodami, slavit s nimi každopádně nehodlám, a zmáčknu spoušť. Kupodivu se nic neděje. Zatřepu
láhví znovu a opětovně stisknu páčku.
Chrrrrrrc! Proud napěněné šlehačky vystřelí jako náboj z kulovnice, na tak velký tlak nejsem
připravená, cuknu
rukou a místo pohárů trošku ozdobím kostýmek paní Slámové, vlastně Jandíkové, a hodně její sukni.
"Ach!" vykřikne a odstrčí svou židli od stolu, bohužel pozdě. Zavládne menší chaos, kdekdo sesnaží
být nápomocen, ženské vytahují kapesníky, Pavla si stírá šlehačku dokonce i z brýlí, což mi přijde k
smíchu a nevychovaně vyprsknu.
"Barboro!!" zařve táta hlasem lva a je přesvědčený, že jsem ji zcákala úmyslně. "Já těpřerazím!"
"Nech ji, byla to nešťastná náhoda," omlouvá mě Pavla, a odspěchá do koupelny, očistit se
znejhoršího, aby nezůstaly na látce skvrny.
"Zapadni do pokoje, nechci tě vidět!" nařídí mi táta nesmlouvavě. Trhnu rameny a zmizím zotevřené
scény.
Tohle řešení mi koneckonců vyhovuje, mám jistotu, že se po mně minimálně do rána nebude shánět.
Nejprve se pečlivě namaluji, pěkně se vším všudy, linky, stříbrné stíny, jež ladí k šedým očím,
mascaro, růž na tváře i lesk na rty. Usměji se na sebe do zrcadla. Zemřela matka, do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly... Náhodou, vypadám báječně, Mikymu se prostě musím líbit! Neforemný obvaz
na prsteníčku vyměním za malou náplast. Obleču si bílou plátěnou halenku bez rukávů s třásněmi,
minisukni vlastní výroby, šily jsme ji s Petrou a fakticky se nám povedla, sedlo z černé kůže a nabíraný
volán z džínoviny, natáhnu si opatrně bílé punčochy, černé polovysoké letní botky na šněrování mám
naštěstí tady ve skříni, znovu se přečešu, hodím na sebe ještě džínovou bundu, v noci bude jistě
chladno, a opatrně vykouknu z okna.
Uf, ta výška! Minimálně pět let jsem po lípě nelezla. Netrpělivě čekám, než se dvorek vylidní, jako
naschvál Pech-tová okopává skalku, Albert se rozvaluje na zahradní houpačce a vedle na hřišti hrají
dvojčata s Tomem a menšími kluky fotbal. S přibývajícími minutami mě chytá děs. Trvá půlhodinu,
než Pechtová uklidí hrabičky a zmizí i s Albertem, a dalších dvacet minut, než se rozejdou fotbalisti.
Vzduch je čistý.

Rada oken v prvním patře kulturního střediska Centrum na největším sídlišti ve městě barevně bliká
do příjemné květnové noci, tvrdá rocková hudba je slyšet do dalekého okolí. Nadechnu se. No, přece
se nebudu nakonec bát!
Dodám si odvahy a vystoupím po schodech. Samozřejmě nejdu na diskotéku prvně, jenomže
tentokrát s sebou nemám bráchu ani Petru, nejsem zvyklá vyrážet ven samotinká. Hlouposti, proč
samotinká? Miky na mě čeká, stejně mám zpoždění, seber se, Popelko, i ona se musela odvážit vejít
na zámecký bál...
Proti mně se hrnou tři kluci, v poslední chvíli mi uhnou, jinak by mě jistě povalili, dva z nich uznale
hvízdnou a všichni tři se po mně otočí, což velice prospěje mému sebevědomí.
V předsálí ze mě pořadatel vytáhne pětadvacet kaček, zaplatím a s chvěním kdesi v kolenou vstoupím
do jámy lvové, jak mi momentálně připadá běsnící sál. Hudba je tu příšerně přeřvaná, akustika
veškerá žádná, z oslnivého blýskání světel bolí oči, není vidět na tři metry dopředu a ke všemu je
nabito. Jak v tomhle mumraji najdu Mikyho!!
Nejprve se takticky uklidím k oknu, abych si přivykla na přítmí a zorientovala se ve změti hopsajících
těl. Teprve při ploužáku divoké kreace ustanou, parket se z poloviny vylidní, zbylé páry se do sebe
zaklesnou a sotva se potácejí ze strany na stranu. Obejdu sál kolem dokola, abych si mohla
prohlédnout všechny sedící, a dojdu k šokujícímu závěru: buď jsem se dívala špatně, anebo tu Miky
není!
Postavím se zpátky na své místo. Co dál? Minuli jsme se, či vůbec nepřišel? Pozval mě, aby řeč
nestála?!
"Nechceš si se mnou zatancovat?" ozve se náhle vedle mne.
Trhnu sebou a civím do tváře tmavovlasému klukovi s málem černýma očima. Je mi povědomý, jasně,
potkala jsem ho přece na schodech, řítil se ven. Tenhle nehvízdal, jen se otočil. Kývnu, nemám co
jiného na práci. Je docela hezkej, navíc právě začíná písnička Pěkná, pěkná.
Kluk mě chytí za ruku a kolem pasu. "Jsi tu nová, viď?"
Ohlédnu se přes jeho rameno ke vchodu a odpovím: "Znáš všechny holky ze sídliště?"
Vycení zuby v úsměvu, máje krásně bílé a rovné, úsměv mu sluší, stejně jako nakrátko oškubaný účes
z hustých vlasů. "Ne tak, jak myslíš. Podle vidění... Tebe bych nepřehlídl."
"Aha." Nenápadně udělám půlobrat, abych viděla ke dveřím a Mikyho třeba nepropásla! Kluk mána
sobě sportovní košili s krátkými rukávy a bledě modré džíny, je o trochu vyšší, neviděla bych přes
něho. Hledí mi upřeně do obličeje.
"Jsi smutná," neujde mu. "Čekáš někoho? Kamarádku? Nebo -"
V tu chvíli se objeví v lítacích dveřích Miky v kombinéze se samými cvočky, radostí málem poskočím,
vytrhnu se svému tanečníkovi, omluvně brouknu "promiň" a letím ven ze sálu, protožeMiky jen
nahlédl a zase zmizel.
Dohoním ho na schodech. "Miky!"
"Čau," řekne mi, chytí mě kolem ramen a vede ven.
"My nejdeme na disku?" ptám se udiveně, sotva mu stačím.
"Budem trapnit mezi puberťákama, ne? Myslel jsem, že se sejdem v Centru, ale dole, v baru...,"
vysvětlí mi. "Kde seš tak dlouho? Čekám na tebe od sedmi."
"Dřív to nešlo," omlouvám se a znovu se podivím, když nezatočí ani do baru v přízemí. "A kamteda
jdeme?"
"Na jednu malou párty." Na ulici má zaparkovanou motorku, samozřejmě si za něho přisednu a
spožitkem ho obejmu kolem pasu. Miky nastartuje za velikého burácení silný motor, zabere za plyn,
až vyjeknu, jelikož se mašina chce stavět na zadní, přicucnu se k jeho zádům jako pijavice a už frčíme
ulicemi osvětlenými barevnými neony reklam. Zavřu slastně oči, takhle bych mohla jet na konec
světa, hlavně s Mikym, tím nádherným klukem s blond hřívou!
Na kraj světa bohužel nejedeme, spíš na konec města, zastavíme před přízemní vilkou v poklidné
ulici. Miky mě zase chytí kolem ramen, čímž mě zbaví jakési nerozhodnosti, nezbývá než dělat, co
navrhne, a já to dělám ráda.
V baráku je pěknej šrumec, ve velkém obýváku pár lidí tančí, vedle v pokoji další posedávají po
koberci, popíjejí a baví se. Mám z nich trochu trému, neznám nikoho, plaše je pozdravím, někdo
odpoví, jiný ne, Miky mě představí svým dvěma kamarádům, usadí vedle nich a dojde pro něco k pití.
Nemám čas být nesvá, Miky mi nalije, přiťukneme si.
"Na lásku," mrkne na mě a přípitek zpečetíme polibkem.
Na můj vkus odvážným, ale uklidním se, nikdo si nás nevšímá, nikoho nepohoršujeme, a pak, je to tak
nádherný...
Vzápětí spolu tancujeme čtyři rychlé skladby a dva ploužáky, ty jsou prostě báječné, Miky mě při nich
hladí a tu a tam jemně líbne na tvář či rty. Jdeme se občerstvit, od rána jsem vyhladovělá, připadá mi
komické a hlavně dobré, když Miky sebere ze stolu věnec pěti domácích uzených klobás, pověsí si ho
kolem krku, tancujeme ploužák a při tom střídavě ukusujeme vždycky z jedné nožičky. Klobásy mají
ostře kořeněnou příchuť a naše polibky mezi nimi také, připadají mi ještě vzrušivější. Čas letí jako
splašený, bojím se podívat na hodinky, společnost mírně prořídla, je mi to fuk, jsem tady já a Miky,
my dva, dva!!! Nikoho víc nepotřebujeme, vlastně spolu nemluvíme, spíš tancujeme a jíme a po jídle
se líbáme, jsem z něho celá omámená.
"Strašně jsem se do tebe zamiloval, Báro," řekne mi náhle a přitiskne k sobě tak, že stěžímohu
vydechnout. "Jsi pěkná, líbila ses mi hned poprvé..."
"Ty mně taky," přiznám tiše. "Víš, na té chatě, věděla jsem, že to jen tak neskončí, nemůžeskončit..."
Přisaje se na moje ústa a líbáme se celý jeden ploužák, hladí mě při něm nejen po vlasech, rukou
zajíždí pod halenku. Nejprve ho odstrkuji, jenomže jsem z těch doteků strašně rozechvělá, jeho prsty
lechtají a vzrušují, dostanou se mi na prsa a jemně je hladí a hnětou... už se nebráním, kdepak!
Zavírám rozkoší oči.
"Půjdeme vedle," zašeptá mi tiše do ucha. Cosi ve mně zatrne, kdyby to věděl táta, přerazilby mě!
Jenže... táta si právě užívá svatební noci v maminčině posteli s tou odpornou fuchtlí, možná se jí
dotýká stejně jako Miky mě... nesmysl, tak krásně určitě ne! Proč bych měla poslouchat jeho zákazy?
Sám jedná, jak chce, nebere na mě ohledy, nebudu je brát také. A schválně udělám něco, z čeho by
mu vstaly i ty poslední vlasy na skráních! Proč ne, je to tak krásné!
Miky mě odvádí z obýváku jako poslušnou ovečku, vede mě po schodech do patra, nerozhlížím se,
nezajímá mě, kde jsme, nejdůležitější mi připadá postel, na kterou klesáme v divokých polibcích.
Jedním trhnutím mě osvobodí z halenky, stáhne mi sukni, punčochy i kalhotky, chvěji se bázní, ale
chci to, strašně to chci, jeho ruce kloužou po mém těle, slyším zip kožených kalhot, cítím jeho penis,
tlačí mě do
stehen a břicha. Zdá se mi strašně velký, poleká mě to, ucuknu.
"Drž!" zašeptá Miky naléhavě, a protože se chci v náhlém strachu odtáhnout, uvězní mi paželevičkou
jak do svěráku, roztahuje mi silou nohy.
"Počkej! Miky, ne, já nechci!" rozhodnu se v poslední chvíli. "Nemáš ochranu, bez ní přecenemůžeme
-"
"Nesnáším gumu. Drž, sakra!"
"Bolí to, ne, au... au... Ne! Pusť, slyšíš? Ne!! !"
Neslyší, nedbá. "Drž!" opakuje rozkazovačně, pryč je jeho jemná něha, dobývá se do mě silou,cukám
sebou sem a tam ; a on mě křečovitě svírá, až mi naskakují modřiny. O ty mi nejde, jde o víc, o
mnohem víc!
Tlak se stupňuje, sílí, koušu se do rtů, a když do mě pronikne celý, vyhrknou mi slzy. Slzy bolesti i
ponížení. Ochabuji ve své marné obraně, Miky prudce a surově přiráží, > pláču a ze všeho nejvíc si
přeju, aby už proboha skončil.
Netrvá mu to naštěstí dlouho, hlasitě vydechne a skulí se vedle. Jsem úplně zemdlená, polomrtvá,
malátně k němu natáhnu ruku, chci se dotknout jeho tváře, je na řadě něha, řekne mi, že mě má rád,
musí mi to říct! Mikyho však nenahmatám, místo toho zaslechnu zdrhovadlo, postel zavrzá, jak se
zvedne, vzápětí klapnou dveře. Kam šel? Jak mohl odejít právě v tuhle chvíli?! V pokoji jsou stažené
rolety a tma málem dokonalá, sáhnu si rukou mezi stehna, jsem mokrá a lepkavá, trochu zakrvácená.
Dveře vrznou podruhé. S úlevou vydechnu, jen si odskočil, nic se neděje. "Miky..." Slyšímšustění
matrace, lehá si ke mně, ucítím jeho ruku na svých ňadrech. "Miluješ mě?" Prudcetoužím po slovech
vyznání, třeba i díků za naše milování, které vůbec nebylo tak krásné, jak jsem si ho vždycky
představovala. Miky mlčí, šmátrá oběma rukama po mém těle, vyjeknu bolestí, když do mé čerstvé
rány brutálně zasune prst.
"Nech toho!" Chci ho odstrčit, je silný, ani s ním nehnu, jednu ruku má tam dole, druhou midrtí prsa,
třetí... "Miky?!" Vytřeštím oči dokořán, přesto nevidím nic, jen stín - a vedledalší! Rozbuší se mi srdce
strachy. "Miky?!" Proč neodpovídá?! "Miky? Kde je Miky?!"
Zmocní se mě zoufalý děs, chci se vytrhnout a utéct, jsou na mě dva a mají mě v hrsti, jsem absolutně
bezmocná, oba jsou cítit alkoholem a nehodlají se se mnou mazlit. Jeden
mě drží za ruce, druhý mi div nevykloubí kyčle, je nahý a proniká do mě, hrubě, rychle, drasticky. Chci
křičet, ale ten první mi drží rukou pusu, že můžu sotva dýchat, podaří se mi ho sice kousnout, ale
dostanu za to ještě facku. Mohu jedině plakat, což mi vůbec nepomůže. Dusím se slzami, hrozně to
bolí a pálí, když se na mně vystřídají, už se ani nebráním, prostě na to nemám.
Nejstrašnější noc mého života! Ležím bez hnutí, zbitá, ponížená, pošlapaná, ve vlastních slzách, potu
a krvi. Celá se klepu, mám horečku i zimnici zároveň, přestože ti dva jsou pryč. Musím odtud!
Musím... Co kdyby přišli další?! Tahle šílená představa mi dodá sil, po čtyřech slezu z postele, dotápu
ke dveřím a zašmátrám po vypínači. Světlo žárovky zalije půdní pokojík, kde není nic krom dvou
železných postelí přiražených k sobě a staré almary. Na matracích je prostěradlo plné skvrn,
především mé krve. Otočím klíčem ve dveřích, což mi dodá trochu jistoty, dopotácím se zpátky k
posteli a mátožně se oblékám. Punčochy jsou roztrhané, jak je ze mě Miky stahoval, slabounce
krvácím, ale nevšímám si toho, nejvíc si přeju být pryč! Do okraje toho odporného prostěradla si otřu
i obličej, líčidla mi pláč rozmazal po tvářích. Pak se odhodlám vyjít z pokoje na chodbu. Každý krok mě
bolí, v rozkroku mě strašně štípe a pálí, celý podbřišek je citlivý, nemohu se ho ani dotknout.
Kde je Miky? Miky... kde jsi?! Otevřu dveře vedoucí do obýváku. Hudba nehraje, z veselé společnosti
zbyli pouze tři kluci a děvče, které je jen v podprsence a s tím jedním se divoce líbá. Druzí dva se
rozvalují v křeslech svlečeni do půl pasu. Byli to oni?!?
"Nazdar, princezno. Jak je v nebi?" zazubí se na mě kluk s knírkem a vyfoukne efektní
kouřovékolečko. "Chceš pivo?"
"Kde je Miky?!" vyhrknu.
"Vodjel. Už dávno," odpoví mi s pobaveným úsměvem.
"Má přísnýho fotra, nikdy nesmí bejt venku dýl než do půlnoci," zachechtá se jeho kamarád.
"Je mi z vás na zvracení! Všechno Mikymu řeknu a -"
Holka ustane v líbání a zeptá se: "Co furt vopruzuje?"
"Vypadni vodsud," zamračí se ten s knírkem.
"Táhni!" přidá se druhý. "Ještě nemáš dost nebo co?"
Na víc nečekám, zabouchnu dveře a v mezích svých možností co nejrychleji vypajdám na ulici. Počasí
se změnilo, duje silný vítr, který mi vysouší slzy dřív, než přeskočí branku řas,
držím se za břicho a klopýtám nočním městem. Takhle dopadlo moje první milostné dobrodružství?!
Po vzoru románových hrdinek bych měla být bez sebe blahem, cítit se ženou. A zatím?! Cítím se jako
zbitý toulavý pes... A Miky, ten zrádce?! Jak mě mohl v takovém okamžiku nechat samotnou? Ve
všech harlekýnkách si jsou dva po milování těmi nejbližšími na celém světě, šeptají si horoucí slůvka...
Domů mám strašlivě daleko, nejprve vůbec nemám tušení, ve které části města jsem, jdu podle
trolejového vedení, v centru je mi jasné, že mě čeká ještě jednou tolik. Musím si odpočinout na
lavičce, břicho mě stále příšerně bolí, píchá v něm, kalhotky mám provlhlé vlastní krví smíšenou se
spermatem těch dvou. Vlastně tří.
Za jiných okolností bych se bála jít sama nočním městem. Dnes je mi všechno jedno, co horšího mě
ještě může potkat?! Oblohu stále častěji prošívají klikaté nitky blesků, je mi čím dál víc zle, na náměstí
Jana Palacha za dunění hromu zvracím do křoví parčíku. Jdu jako robot, levá, pravá, hlavu prázdnou,
břicho rozervané, čest pošlapanou, zrazená a opuštěná. Kousek před naší čtvrtí mě stihne déšť, teplý
májový deštík, který ochotně omývá moje poskvrněné tělo.
V ulici je ticho, pouze sousedův Haryk hlasitě zareaguje na mou přítomnost. Nesvítí se v žádném z
bytů, ani v našem. Připadá mi nemožné v tomhle stavu vyšplhat po lípě zpátky do pokojíku, jenomže
do rána venku čekat nemohu, prší víc a víc. Odřu si levou nohu o hrubý kmen, přesto se mi s vypětím
posledních sil podaří dostat se na tlustou větev v úrovni mého pootevřeného okna a přelézt na
parapet. V pokoji je malá loužička, neutírám ji, tak, jak jsem, mokrá, krvavá a zoufalá, padnu na lůžko
a s hlasitým škytáním se rozbrečím, teď už s osvobozující úlevou.
Zůstanu v posteli celou neděli. Ve vaně jsem ze sebe smyla potupné doteky těch násilníků, pečlivě se
vymydlila mýdlem, aby na mně neulpěla jediná molekula pachu kouře a alkoholu, oblékla se do
čistého pyžama a do nových kalhotek si strčila vložku. Přestože jsem v noci nezamhouřila oka, nedaří
se mi usnout ani ve dne. Prožité hrůzy mi nepřipomínají jen četné modřiny po celém těle, krev na
vložkách, stále totiž špiním, rozbolavělé břicho a rozpálený, trochu nateklý rozkrok, ale hlavně obrazy.
Před otevřenýma očima stejně jako pod zavřenými víčky mě pronásledují příšerné živé vzpomínky,
nejstrašnější noční můry. Zuby mi drkotají, celá se chvěji, hlava mi třeští a nemohu se ani pořádně
posadit, hned mě vždycky píchne v podbřišku i v pochvě.
Naměřila jsem si 38,4. "Asi chřipka," usoudí táta a starostlivě mi položí ruku na čelo. Kdybyvěděl, jaká
chřipka! Svatební noc strávil u Pavly, má výčitky, že mě nechal doma samotnou, když jsem nemocná.
"Zavolám ti pohotovost."
"Ne!" vyděsím se. "Ne, nechci. To přejde, určitě."
Váhavě souhlasí, vnutí mi coldrex, aspirin a valetol proti bolení hlavy, nosí mi do pokoje různé
laskominy a je stále smutnější, když všechnu jeho péči odmítám.
"Nechceš dort, Báro? S ananasem, ten máš ráda. Nebo kremroli, miluješ je přece. Tak šunku, coříkáš?
Taky ne? Vymačkal jsem ti čtyři pomeranče, vypij aspoň šťávu... co chceš?"
"Prosím tě, nech mě!" nevydržím krátce po poledni, jeho náhlá péče a otcovská starostlivostmi jde na
nervy. "Jediný, co chci, je klid! Dej mi pokoj, dejte mi všichni pokoj!"
Nevynadá mi, že jsem drzá, stojí u mé postele jako provinilý školáček. "Báro, Pavla na měčeká, chci jí
pomoct balit, přestěhují se k nám. Garsonka, kterou mají, patří podniku Pavlina bývalého manžela,
musí se vystěhovat, víš..."
Přesně tohle jsem tušila, jinak to dopadnout nemohlo!
"Jdi si, kam tě srdce táhne. Jistě ses neženil proto, abyste bydleli každej sám, co!" Anavzdory vší
logice vybuchnu v prudký pláč. Oči mě pálí nevyspáním a teplotou samy o sobě, natož když jim dávám
takhle zabrat!
"Uvidíš, že to bude lepší," chlácholí mě a chce mě pohladit po rameni. Ucuknu, nesnesu jehoruku,
proto, že je zrádce, i proto, že je... muž. Ti včera byli taky muži!
"Báro, věř mi. Podívej, takhle jsme dál žít nemohli. I tobě ubyde spousta starostí s vařeníma praním...
to prádlo včera je na ždímání, snad uschne dneska. Vidíš, jsi nemocná a strašně nerad tě tu nechávám
samotnou. Příště tu bude Pavla, jako ženská ženské ti pomůže víc..."
"Leda do hrobu!" škytnu, zavrtám se pod deku a bulím do úplného vyčerpání, ze kterého
nakonecusnu.
Navečer se jakž takž fyzicky seberu, teplota klesla na 37,1, bolesti hlavy povolily, v břiše mě píchá
méně, ačkoliv špiním dál, odmítnu tátův nápad jít zítra k lékaři, to jistě, abych byla doma a musela
sledovat Pavlino stěhování a zabydlování se v našem krásném bytě! A potřebuji
mluvit s Petrou. Té jediné mohu říct, co úděsného jsem prožila, jinak nikomu. Ani Mariánovi, který ke
mně chce na návštěvu, se svěřit nemohu, raději ho odmítnu a nepustím dovnitř.
"Ty vypadáš!" zhrozí se mě Petra, jakmile se sejdeme v pondělí před učilištěm. "Sebrala tětak ta
svatba, anebo jsi hýřila dva dny a tři noci? Kdo tě natřel na zeleno?"
"Kdybys věděla, co nevíš," prohodím, a protože netouží po ničem tolik jako doplnit svévzdělání,
omluvíme se obě z těláku pro ženské potíže, u mě je omluvenka opodstatněná, měsíčky mám sice
dostat až příští pátek, ale vložku musím mít vzhledem k špinění, naštěstí slaboučkému, i dnes. Sedíme
v šatně tělocvičny a během pětačtyřiceti minut spolu probereme všechno od"á do zet. Petře div
nevypadnou oči, pod brýlemi je má málem tak veliké jako obroučky. ^ "To je strašný," hlesne
účastně. "Co budeš dělat?" V naději zvednu oči. Mám plán,ale k jeho uskutečnění potřebuji právě ji.
"V sobotu půjdu do Centra, možná tam Mikyhozastihnu. Řeknu mu, co udělali ti jeho kámoši. Rozbije
jim hubu! Půjdeš se mnou, viď? Jsi moje kamarádka a já se sama neodvážím, hrozně se bojím, sama
nejdu!"
Petra se netváří příliš nadšeně. "Ty, Báro, myslíš, že Miky fakt nevěděl, co ti kluciudělají?"
"Ne. Jak by mohl? Spěchal domů, aby to stihl do půlnoci, odjel dřív, než ti dva přišli. Jefakt, že mi to
měl říct, ale já si myslím, že se šel podívat, kolik je hodin, a když to zjistil, nasedl na mašinu a odjel bez
rozloučení."
"Se mi moc nezdá... Třeba to takhle praktikuje pokaždý."
"Určitě ne!" zastanu se Mikyho vehementně. "Petro, vážně!'Miky by mi to nikdy neudělal! Má měrád,
řekl, že se do mě zamiloval, nemohl by..."
Pokrčí rameny. "Nakecat holce se dá věcí."
"Ne! Nevěřím, Miky není takovej! Nemohl by mě oblbnout jen pro tu jednu noc, aby se na
mněvystřídali všichni! Pojď v sobotu se mnou, prosím tě, uvidíš sama, že mám pravdu."
"Hele, neměla bys to radši ohlásit?"
Zírám na ni dost nechápavě. "Ohlásit? Jako na policii?! Ses zbláznila, ne? Víš, co by z tohobylo?!"
"No já jen... přemejšlej, oni tě znásilnili, chápeš? Znásilnění je trestnej čin, oba by mohlivyfasovat
třeba pár let
kriminálu. Takhle si budou myslet, že jim to vždycky projde, a příště přefiknou další holku. Zaslouží si
větší trest než dostat od Mikyho přes hubu - a kdo ví, jestli."
"Dobře, ale... Vyslýchali by mě, musela bych na vyšetření, dozvěděli by se o tom všichni,táta, lidi v
baráku, učitelé..." Při té představě se celá osypu. "Raději to vyřešíme sami.Miky zakročí, uvidíš. Petro,
že mě nenecháš ve štychu a půjdeš se mnou?"
Obejme mě kolem ramen. "Dobře, huso, i když děláš chybu." Nejradši bych jí vlepila pusu,Petra je
prostě skvělá kamarádka. "Uvidíme, kdo z nás dvou měl pravdu. Byla bych ráda, kdybysto byla ty.
Kvůli tobě, víš, Barunko? Něco mi říká, že ji mám já. Nelíbil se mi... Takhle naivně mu nalítnout!"
"Nesýčkuj, moudrá sovo." Je mi s ní dobře jak za starých časů, i když si hraje na prorokašpatných
zpráv. Prý se jí nelíbil! Pcha, dobře vím, že se jí líbil, a asi ji hněte, že Mikymu nepadla do oka ona,
nýbrž já.
Jako na smrt jsem zapomněla na úkol z technologie.
"Ono něco bylo?" ptám se vyděšeně těsně před hodinou.
"Jo," zazubí se Petra. "Měly jsme si sehnat různý odstíny látek, nalepit je na aršíky, noprostě něco jak
herbář, akorát ne z kytek, ale z hadrů," vysvětlí obšírně.
Klesnu do lavice. "A ty to máš?" Jedna rána za druhou!
"Ne," odpoví s klidem, který jí závidím. Profesorka technologie je nevrlá stará panna, kteránezná
slitování. Koule je jistá, a jelikož do vysvědčení mnoho nezbývá, pak i nemilá. "Omluvím se."
"Tu neukecáš," vzdychnu těžce.
"Nepodceňuj, jo?"
Samozřejmě, hned po zvonění obchází učitelka lavice s notesem v ruce a nekompromisně boduje
výtvory spolužaček. Když dojde k nám, zvedne překvapeně obočí. "A co dámy?"
"Prosím, já jsem nemohla úkol vypracovat, měli jsme totiž v rodině svatbu," vylíčí Petra s
conejupřímnější intonací.
"Tu jste snad neměli celý týden, Navrátilová," pochybuje učitelka. "Přes praxi jste si mohlačas na úkol
udělat, ne?"
"Nemohla," tvrdí Petra s vážnou tváří a kulí na ni psí oči. "Byl to strašnej blázinec, pečení, uklízení,
vaření, již od pondělí u nás bydlelo troje příbuzenstvo! Neměla jsem
chvíli klidu a tak složitej úkol vyžadoval soustředění. Paní učitelko, náš táta je děsnej cholerik..."
Potlačím úsměv, vyskočím ze svého sedátka a jako vždy ji podpořím: "Mohu potvrdit, panNavrátil je
opravdu cholerik!"
Třída se řehtá, dobře zná Petřiny fígle, učitelka zjedná nejprve klid a pak, světe div se, nedá Petře
kouli, nýbrž náhradní termín do příští hodiny. Možná není taková semetrika, jak si o ní myslíme,
anebo zná pana Navrátila osobně.
"A co vy, Jandíková?" zaostří na mě.
Vsadím vše na jednu kartu: "My jsme měli taky svatbu."
"Děláte si legraci?" vypění učitelka, protože třída řve smíchy. Holky vědí, že jsem jedináček, žádný z
mých sourozenců tedy nemohl vstoupit do svazku manželského. "A tatínek je takycholerik, že?"
Zavrtím hlavou, pak se ušklíbnu a dodám: "Ne. Ženich."
Jako by vybuchl granát, krom Petry nikdo o mém trápení neví, tudíž se královsky baví. Učitelka
znejistí.
"Váš otec se oženil?" zeptá se nedůvěřivě.
"Ano. Nemohla jsem se připravit, protože... protože..."
Petra vyskočí jako čertík z krabičky a píchne mi: "Protože ji to hrozně vzalo, Bára je z novémaminky
nešťastná."
Holky umlknou, jako když utne. Učitelka si nás obě změří, na mě se dívá o něco déle, a pak nám
pohybem ruky udělí milost. "Sedněte si. Obě přinesete úkol příště."
Vyhnula jsem se sice kouli, ale z téhle podpory radost nemám. Tím spíš, když si mě o přestávce volá
úča do kabinetu, kde mi položí mateřsky ruku na rameno a řekne: "Jandíková,máte doma velké
problémy? Třeba bych vám mohla pomoci, například přes sociální péči, kdyby něco nebylo v
pořádku."
Proboha, ona si myslí, že mě doma macecha kráká za vlasy a nedovolí mi napsat úlohu! Ke všemu se
mi významně zadívá na levou paži, na níž mám o dvě modřiny víc než na pravé. Strčím ruce za záda,
usměji se a vyhrknu: "Ne, není třeba."
Propustí mě jakoby nerada, prý za ní mohu přijít, kdybych si s tím sama nevěděla rady! Já se picnu,
pomalu se mi role ušlápnuté chudinky začíná zajídat.
"Co ti chtěla?" vyzvídá Petra s plnou pusou a strká mi velký kus dortu pod nos.
"Nechci," odstrčím ji. "Ani se neptej, co mi chtěla! Div
se nade mnou nerozbrečela! Pěkně ti děkuju, muselas jí všechno vyžvanit?"
"Zachránila jsem tě? Zachránila. Co chceš víc?" "No ale nemusím vypadat jak chudinka,"namítnu. "A
nejsi? Řekla jsem pravdu, Báro, nezlob se. Copak ty jsi z tátovy svatby nadšená?Nemáš strach, jak to
bude dál? Nebojíš se, že ti ho ona i její dcera ukradnou, odcizí vás, že zůstaneš na světě úplně sama?
Báro, já jsem je viděla, měli obřad před námi. Tvůj táta je z ní celej pryč, objímal ji a nesl v náručí
nejen z obřadní síně, ale až ven k autu. Civěl na ni oddaně a zamilovaně... Ten ji bude poslouchat na
slovo, uvidíš. A ty budeš za chvilku doma takhle maličká, rozumíš, pokud se s ní nesmíříš. Třeba není
špatná, vypadala docela sympaticky." Z mého mlčení pozná, jak je mi tohle téma nepříjemné, a změní
ho, každou přestávku vypráví o zážitcích ze sestřiny svatby, musím se smát nad jejím líčením
nejrůznějších trapasů, ale ta veselost je hraná. Stále musím myslet na to, co mi řekla. A taky na
Mikyho a na ty dva.

Před domem stojí naše auto i s přívěsným vozíkem vrchovatě naloženým krabicemi nejrůznějších
velikostí. Stěhování vrcholí, trvá už tři dny, naštěstí nemají moc krámů, jinak bychom se do malého
bytečku vůbec nevešli. Něco prodali, něco vyhodili, část natahali do sklepa, dneska jsou na řadě
drobnosti, oblečení, nádobí a tak.
"Přijdeš zase k nám, viď Barunko, ty moje ubohá holčičko," usměje se na mě teta Hedvikapřesladce.
"To víš, doma to už nikdy nebude takový. A nám přibyde ode dneška nová sousedka,co? Uvidíme,
jaká bude, určitě cuchta."
Odpovím neutrálně, tedy mlčením, a stejným způsobem zareaguji na Denisin pozdrav. Běží kolem se
dvěma igelitovými taškami plnými dámských bot. Právě před námi se jedno ucho přetrhne a po
schodech se rozsypou letní střevíčky, sandály a botasky, jedna cvička s pleskáním sklouzne až do
sklepa.
"Ach jo," vzdychne Denisa a dá se do sbírání. Obě s Hedvikou mlčky sledujeme její počínání,teta
štítivě špičkou pantofle postrčí Denise bačkoru, která upadla na její práh.
Denisa zčervená. "Pardon."
"Báro!" Ze dveří vyběhne táta, celý obličej má rozjásaný, spokojený, nemohlo mi ujít, žesvatbou jaksi
omládl. "Konečně, že jdeš. Ve středu přece končíte v jednu, ne? Je pět."
Nenamáhám se s odpovědí. Samozřejmě zvoní v jednu, jenže potom jsme se s Petrou loudaly
městem a kontrolovaly butiky, co kde přibylo nového. Nespěchala jsem domů záměrně.
"Pomoz nám přece," pobídne mě, když se odpovědi nedočká. Vůbec spolu mluvíme sporadicky,zatím
nebyl čas, táta svou týdenní dovolenou trávil v Pavlině garsonce, kde bílil a natíral okna, aby ji
odevzdala v dobrém stavu. "Co stojíš?! Ohni se, nevidíš, co má Denisa práce?Neubyde tě!"
"To jsou její boty, ne moje," odpovím zarputile. Ohnutím by mě neubylo, bolest v břiše denode dne
slábla a momentálně jsem v pořádku, dokonce jsem přestala i špinit, jenže tady nejde o ubytí. Musím
ukázat, kdo je silnější!
"No jistě," podpoří mě Hedvika. "Přece nebude dělat na cizí lidi, Petře."
Táta po tetě šlehne pohledem, vidí, jak Denisa zírá z jednoho na druhého, pokrčí tedy jenom rameny
a raději uteče ven k přívěsu pro novou várku.
"Nesmíš se nechat, Barunko," radí mi teta před Denisou. "Ty moje malý chuďátko, tohle kdybyviděla
Ivana, musela by se v hrobě obrátit."
Tentokrát zčervenám já, vezmu schody nahoru po dvou a zařeknu se, že večer k tetě nepůjdu. Aby mi
předhazovala, jak jsem ubohá a opuštěná! Petra měla pravdu. Bojím se. Hrozně! Táta je z té šedé
myši poblázněnej jak puberťák z první holky, snesl by jí modré z nebe a ona se brzy stane skutečným
pánem domu, ne on! Zatím se tváří nevinně, tichá voda břehy mele, roztahuje se pomalu, ale jistě.
"Ahoj, Barboro," řekne mi s jemným úsměvem, vidíme se od svatby prvně, právě rovná do
mamčinystěny svůj porcelán.
Něco nesrozumitelného zavrčím a jdu se uklidit rovnou do pokojíčku, abych se nemusela dívat.
"Mami, kam ty boty?" volá z chodby Denisa.
Třísknu hlasitě dveřmi, chci za sebou zamknout - a ustrnu. V pokojíku je přestěhovaný nábytek, je tu
sotva k hnutí, vedle mého psacího stolku pod oknem přibyl jiný, větší než můj, mezi zrcadlem a
dveřmi je druhá válenda a místo na zdi, kde visely plakáty s mými miláčky, Robertem Kody-mem a
Lukem Perrym, je přikryté cizí skříní.
"Tati!" rozječím se, a když nakoukne do dveří, spustím: "To nemyslíš vážně! Ona bude bydletse
mnou?!"
"Pst!" Raději za sebou rychle zavírá, možná myslí, že přes zdi není slyšet, a naléhavě řekne:"Jasně.
Kde jinde?"
"No to teda...," vydechnu. Představovala jsem si, jak hrozné bude, až se k nám ty dvěnastěhují, ale ve
snu jsem nepočítala s možností, že se mi dostanou tak blízko k tělu! "Já sní bydlet nebudu, rozumíš?
Tohle je můj pokoj!"
"Barboro, přemejšlej. Tenhle byt je malej, nemůžete mít každá svůj pokoj. Denise to nevadí,ty si
zvykneš taky."
"Nechci si zvyknout! Přestěhuj si ji, kam chceš, třeba do obejváku, já ji tu nesnesu!"
"Hloupost!" naštve se táta. "V obýváku by neměla klid, je tam televize a navíc jídelní stůl."
"Tak si ji vemte do ložnice!" vybuchnu.
"Ložnice je ještě menší než tvůj pokojík, pochop to."
"Jo?" ušklíbnu se zle. "Proč neřekneš rovnou, že by vám překážela? Budete trávit
líbánky,nepotřebujete svědky! Tokáte jak dva holoubci..."
"Nech toho!" zařve hlasitě, pak se ovládne, přibrzdí a zašermuje mi před nosem varovněvztyčeným
ukazovákem: "Denisa bude bydlet s tebou a ty se s tím musíš smířit!"
Pochopím, že mi nezbude nic než útrpně čekat na dovršení osmnácti let, abych odtud mohla
vypadnout a osamostatnit se. Dobrá, jak chcete! Do té doby vám to tu osladím, těšte se!
Do toho všeho zazvoní telefon, táta mě k němu zavolá, na druhém konci drátu je Marian. Udělám s
ním krátký proces, nemám náladu se vybavovat. "Nemůžu mluvit, nejsem sama."
Ležím na válendě, předstírám, že čtu, a po očku nevraživě pozoruji Denisu, kterak se zabydluje v mém
království.
"Já ti nebudu překážet, uvidíš," řekla mi na úvod, určitě naši hádku slyšela. Tím lépe! Pletese, překáží
mi jen tím, že existuje. Vybaluje si z krabic své svršky, rovná je do skříně a po chvíli se ozve: "Báro,
nemůže se mi sem vejít kožíšek a bunda, nemáš ve skříni místo? Moje jemalá."
"Nemám," odvětím výhružně.
Umlkne a zimní kabáty do své miniskříně natlačí silou, takže si určitě pomačká šaty a sukně, které tam
dala dřív. Přitáhne další krabici, samé sešity a knížky, naplní jimi zásuvky svého psacího stolu, pak
dovalí bednu s knihami, nerozhodně se rozhlédne a pohledem ulpí na mé poličkové konstrukci, na níž
mám rozházené knihy a nejrůznější hlouposti. "Báro," začneznovu. "Nemohla bys mi přenechat
jednu polici? Kdyby sis ty věci urovnala, vyšetřily by se , nejmíň dvě..."
"Nemohla," gestikuluji co nejsrozumitelněji. Vybalené knihy tedy vyrovná do komínků ajeden
sloupec za druhým zastrká pod válendu. Ušklíbnu se, opravdu přehledná knihovnička! Myslím, že už
má všechno, ale ona dovleče poslední krabici, z níž málem nábožně vytahuje jednu loutku po druhé a
opatrně je klade na postel. Neudržím svou zvědavost, loutky jsou opravdu nádherné, dřevěné i z
moduritu, vysoké půl metru, pestře namalované a v nápaditých kostýmech. Proti své vůli vstanu a jdu
si je prohlédnout blíže.
^ "To jsou marionety," poučí mě, uchopí kašpárka za vodicí šňůrky, loutka přede mnou ožije,vysekne
mi poklonu, pokyne mi rukou a Denisinými ústy promluví: "Ahoj! Smím ti představitnaši kočovnou
rodinu? Tohle je Livie, princezna, je zamilovaná do Matěje, ale pan král jim brání... Horší bude, kam je
dám. Vadilo by ti, kdybych je pověsila sem?"
Proberu se, preventivně se zamračím a odseknu: "Vadilo."
Denisa se na mě chvíli mlčky dívá, pak zase loutky uloží zpátky do krabice, má strach, aby se neodřely,
a celou krabici strčí za dveře před zrcadlo, poslední volné místo. Nahlédne mi přes rameno. "Co
čteš?"
Ukazuji obal paperbackové knihy, aby si titul přečetla.
"Valentinky," usměje se shovívavě. "Tebe to baví? Je to všechno na jedno brdo a na konci sestejně
vezmou."
"Nebaví," zavrčím pravdivě. Od jistého okamžiku vůbec, protože tyhle slátaniny jsou odreality sakra
daleko.
Zvedne obočí. "A proč to teda čteš? Půjčím ti něco..." Shýbne se pod postel, přehrabuje setam a pak
mi podá útlou bílou knížečku. "Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil vmateřské škole.
Robert Fulghum. Ta je skvělá, zvedne člověku náladu, i kdyby byl v sebevětší skepsi."
Knihu si od ní nevezmu, položí mi ji na můj stolek. Pak pustí maličký kazeťáček, hotové šumítko proti
mé dvouset-wattové strojovně, a skupina Shalom zaplní pokoj hudbou.
Popuzeně zvednu hlavu. "Nesnáším je."
"Vážně se ti nelíbí?" podiví se. "Ty jejich písničky mají kouzlo... Kouzlo pohybu,poslouchej. Dá se na
ně tancovat."
"Se dá na každou, ne?"
"Ale ne tak dobře," namítne, zuje si pantofle a se zavřenýma očima začne tancovat. Sleduji jis
rostoucí závistí, to,
co předvádí, není obyčejný diskotékový tanec, vůbec ne, spíš balet, dokonalá koordinace pohybů.
Prožívá každičký akord, vycítí ho a tělem zpětně vyjádří. Moje tancování je proti tomu šlapání zelí!
"Chodíš do baletu?" optám se zachmuřeně.
"Ne, kdepak. Jen tak sama pro sebe..."
Je nadaná od přírody, hotovej zázrak, pch! Zaplaví mě nová vlna zášti. "Říkala jsi, že minebudeš
překážet. Tak to laskavě dodrž a vypni magič nebo si vem sluchátka."
Ustane v půli kreace, kousne se do rtů, zastaví písničku Ve větru a zamyšleně utrousí: "Stebou je asi
těžké vyjít."
"Jo, to si piš," potvrdím spokojeně. O vítězství v našem prvním utkání se nedá pochybovat.
Na večeři mě volají pětkrát, pošesté přilítne táta osobně a důrazně mi nařídí: "Stříhej kestolu!"
S chůzí velkovévodkyně se donesu do obýváku, nejprve se rozhodnu nepozřít ani sousto, protože
večeři vařila Pavla, jenomže kuřecí závitky v alobalu voní přímo božsky, i když si nadávám pro slabou
vůli, sním plný talíř. Alespoň se u toho ksichtím tak, abych jim jídlo zprotivila.
Ten den už s Denisou nepromluvíme jediné slovo. Jsem tomu jen ráda, přesto ale dlouho nemůžu
usnout. Prvně v životě nespím v pokojíku sama, vadí mi její oddechování a převalování ze strany na
stranu, znechucuje mě její přítomnost. Pokouším se myslet na něco jiného. Do soboty zbývají dva
dny, strašně si přeju potkat se s Mikym. Musí mi toho hodně vyjasnit, i když je v tom určitě nevinně,
abych mu mohla odpustit a mít ho zase tak šíleně ráda jako před tím. Neřekl snad, že se do mě
zamiloval?! Za to, co zavinil svým odchodem, u mě jeho akcie hodně poklesly. Děsná škoda, že neví,
kde bydlím, jistě by už dávno za mnou přijel a dneska bychom byli mnohem dál.
Jenže kde, KDE?

Pracovní úraz se mi hojí rychle a dobře, rána je za týden zavadlá, suchá, nemokvá, čtvereček
rychloobvazu s polštářkem vydrží na hodně dlouho. Pokud se do postiženého prstu přímo neuhodím,
nebolí, dokonce o něm ani nevím. I volejbal hraju normálně, nemusím používat pouze bagr, stačí mi
ukazováček trochu zaklonit a při pinkání ho co nejméně zatěžovat a mohu klidně i smečovat.
"Je můj!" upozorním své spoluhráče, obětavě se vrhnu po letícím míči, s bravurou ho vyberu adobře
mířenou trefou umístím za druhou stranu sítě, než se soupeř vzpamatuje.
"Dobrý, Báro!" pochválí mě Marian nahlas a dvojčata mě povzbudivě plácnou do zad, div minevyrazí
dech.
"No jo, když vy jste moc silný," stěžuje si kapitán protějšího družstva Saša. Los mu určil zaspoluhráče
sice Toma, ale také Mirku a Dášu, ty dvě sportovkyně.
"Přiznej se, na nás nemáte," zubí se Luděk spokojeně.
"Báro...," řekne mi významně Marian. Sleduji jeho pohled a preventivně se zamračím. Od domu knám
přichází Denisa.
"To je ona?" zeptá se mě šeptem Tomáš. Němě kývnu, všichni si příchozí bezostyšně prohlížejí,holky
si cosi špitají.
"Ahoj," řekne Denisa rozpačitě, náhlé ticho a upřené pohledy jsou jí jistě nepříjemné. "Můžusi s vámi
pinknout?"
Všichni mlčí, střílejí zpytavě pohledem na mě a zase na ni. Nechávají odpověď na mně, jenomže já
nevšímavě dribluji. Od včera jsme si neřekly jediné slovo, ačkoliv jsme ráno vstávaly současně a byly v
bytě samy. Denisa pomaličku rudne, v duchu se spokojeně pošklebuji. Nervy povolí Mariánovi.
"Proč ne," řekne. "Sašo, vemte si ji, jste slabší."
"Já mám holek v družstvu dost," ohradí se rychle kapitán. "Rozdělíme si je, každej dvě a dvě.My
chceme Báru."
"To by mohl říct každej," usoudí Libor.
"Bára je naše," prohlásí Marian pevně. Tyhle tahanice o mou maličkost mi dělají dobře,přestanu se
mračit a vyzývavě se podívám na Denisu, zrudlou ještě víc. Být na jejím místě, dávno bych utekla! Ona
ne, čeká, jak spor dopadne.
Kapitáni losují znovu, tentokrát připadnu Sašovi - a Denisa také. Mirka s Dášou hrají s Mariánem.
Jsem na tu baletní hvězdu zvědavá, přestože první prudký míč letí přímo na mne, ustoupím a
škodolibě ji pobídnu: "Máš!"
Nevybere ho, druhá strana zajásá, Libor vedle nás významně vzdychne, Saša zabrblá. Hra mě začíná
bavit, dávám si velký pozor, občas ukázkově vyberu míč a zasmečuji, čímž získám pro naše družstvo
cenné body, ale ty horší nechávám své nevlastní sestřičce, aby si jich užila. Z deseti devět zkazí, Mirka
s Dášou se vždycky pobaveně rozhihňají, Albert, který si přinesl svou rybářskou sesličku, bez slitování
komentuje. Denisa z jeho hodnocení vychází jako úplné nemehlo. Vidím na ní, jak ji to mrzí, opravdu
se snaží, musím uznat, má výdrž, dávno bych se vzdala. Poslední míč odpálí Marian, dá do něho
všechnu svou sílu.
"Báro!" křikne Saša. Možná bych ho vybrala...
"Máš!" houknu místo toho na Denisu. Obětavě se po něm vrhne, ale je pozdě, nechytí ho, nohyjí
podklouznou po písku hřiště a skončí na zadnici.
"Po skvělém zásahu mladé závodnice vyhrává Marian a spol.," komentuje pobaveně Albert. Holkyse
řehtají, Libor zavrtí hlavou: "To jsme získali posilu!" Denisa si drží naražený loket aztěžka vstává.
"Ten míč byl moc prudkej," pokouší se ospravedlnit.
"Bára vybírá těžší," ušklíbne se na ni Luděk.
Denisa po mně vrhne ostrý pohled: "Ani na mě nešel..."
"Radši toho necháme," rozhodne Saša a jde smotat síť.
Jsem spokojená, Deniska se před partou opravdu předvedla.
Marian, který dosud nerozhodně stojí na své půlce hřiště, náhle řekne: "Ten míč byl fakt dosttěžkej...
a šel na Báru."
Tohle je rána pod pás, sjedu ho nenávistně očima. No prosím, jen se zastávej naší zlato vlásky! Možná
se mu líbí... ?
"Vážně, Báro," domlouvá mi váhavě. "Tys byla blíž."
"Dyť ona nevybere ani ty lehký," ušklíbne se Libor a zaručeně myslí Denisu. Vděčně se na něhousměji,
Marian to má u mě jako ve spořitelně. Sedíme ještě chvíli na lavičce, kluci polehávají v trávě, bavíme
se o všem možném, snažím se být veselá, aby na mně nikdo nic nepoznal, ale k Mariánovým
kontaktům jsem absolutně hluchá. Denisa chvíli postává, když si jí nikdo nevšímá, řekne ahoj a odejde
domů.
"Dřevo," zhodnotí ji Saša nekompromisně.
"Máte třetí do party, co?" zazubí se Luděk na Dášu s Mirkou. "Styl česká plácaná, haha."
Holky se brání, chtějí ho zbít, je z toho pošťuchování. Očekávám, kdy Marian podotkne cosi v tom
smyslu, že za některý míče vážně nemohla, což je koneckonců pravda, ale mlčí. Naštěstí, i tak si to u
mě navždycky polepil, zrádce.
"Má pěknou kostru," prohodí Tomáš.
"A parádní vlasy," přidá se k němu Luděk.
"Abyste se z ní nerozplynuli!" zašklebím se na ně, holky se mnou souhlasí, patrně jim takédošlo, že co
do krásy proti vetřelkyni nemáme šance a bude lepší ji vyřadit raději hned. Rozcházíme se v deset
večer v dost hádavé náladě.
Spěchám se snídaní, hltavě do sebe házím chleba s máslem, šunkou a pórkem, vstala jsem na
poslední chvíli a chci stihnout autobus do hřebčína, díky svatbě jsem minulou sobotu vynechala a je
mi po Beatrici smutno.
"Padám," oznámím pouze tátovi, ač u stolu sedíme všichni čtyři, naše nová rodinka.
"Kam tak časně?" podiví se Pavla zvědavě. Nenamáhala bych se s odpovědí, co jí je, babě, dotoho,
jenže táta se ochotně pustí do líčení mé odvěké posedlosti.
"Ty umíš jezdit nakoni?" praví s respektem Denisa a hned se zasní: "To musí být nádhera,projet se
letním ránem..."
Tátu napadne fantastický řešení: "Jdi s Bárou! Ukáže ti, jak to v hřebčíně chodí, můžeš sikoupit
instruktora a hodinu pro začátečníky."
"To by vážně šlo?!" rozzáří se.
"Proč ne? Mají pár vyřazených jezdeckých koní a ti na sebe musej vydělat, budou rádi, kdyžjim
přibyde novej člen. Báro, počkej na ni, slyšíš?"
"Ujede mi kvůli ní autobus," odseknu nakvašeně. Denisa mě ujistí, že sebou hodí, a nežzahvízdá
Marian pod oknem, je hotová, vlasy spletený v tlustý cop, na sobě džíny a mikinu.
"Dej na sebe pozor," strachuje se o ni matka. "Abys nespadla a nepolámala si nohy..."
Kéž by! ušklíbnu se v duchu. Byl by od ní chvíli pokoj!
"Bára na ni dá pozor," uklidňuje ji táta.
Vnukne mi tím skvělou myšlenku a už proti jejímu doprovodu do hřebčína nic nenamítám. Marian
zvedne překvapeně obočí, když nás spatří, v očích má otazníky. Ignoruji ho, za včerejšek! Denise
připadá hloupé mlčet a šveholí:
"Ahoj. Bára je tak hodná, že mě vezme na koníčky. Nebude ti to vadit, viď? Příště třeba půjdusama,
jen poprvé.
"Ne, to je dobrý, nepřekážíš," ujistí ji, mrkne na hodinky a popožene nás: "Poklusem, nebobudeme
sedět doma."
Chce mě chytit za ruku, vytrhnu se a narvu si ji do kapsy, zrada se neodpouští, kamaráde! Zarputile
mlčím celou cestu, Marian tedy naprázdno klábosí s Denisou o blbostech. Denisa nadšeně horuje o
koních, chtěla by nejkrásnějšího!
Na nádvoří plemenářského ústavu se rozdělíme, Marian zamíří rovnou do stájí, já jdu s Denisou v
patách do kanceláře. Plán mi vychází i v tom, že tu dnes nesedí můj bývalý trenér, který dobře zná
koně i úroveň jezdců, nýbrž jakási ženská, patrně účetní.
"Jednu hodinku na Satanovi, jestli je volnej," poroučím si.
Baba se nevyzná, mrkne do papírů a oznámí mi: "Je volnej až do jedné odpoledne."
"Stačí hodina," ušklíbnu se pomstychtivě. Podle mého soudu bude stačit pět minut!
Denisa mlčí, ničemu nerozumí, doprovází mě do sedlovny, kde si každá vezmeme sedlo a postroj, pak
jdeme do stájí. Marian je už venku, paráda. Pozdravím cikána Števu, k mé nevoli jde s námi až do
stáje, má oči navrch hlavy, když zamíříme rovnou k Satanovi. Aby na poslední chvíli něco nezkazil!
"Slečna je pokročilá?" podívá se s obavami na Denisu, která upírá roztoužené zraky nanádherného
černého koně, jenž se netrpělivě strefuje kopyty do hrazení.
"Jezdím jako čert," usměje se v žertu a tím mi nahraje, protože Števa se rázem uklidní. "Tenje
krásnej..."
Strčím mu kostku cukru, čímž si ho trochu naladím, vcelku ochotně mi dovolí připevnit mu sedlo a
strčit udidlo do huby. Rychle osedlám svou kobylku Beatrici a vyvedu ji ven, podkoní vede na louku
Satana. Chytnu se za sedlo, levou nohu strčím do třmenu a ladně se vyhoupnu Beatrici na hřbet.
"Jak se to -" rozpakuje se Denisa naivně.
"Števo, buď džentlmen, pomoz slečně nahoru!" přeruším ji. Marian, který si udělal se svýmBleskem
rozehřívací kolečko kolem cvičné louky, se k nám cvalem řítí, musíme spěchat!
Za cikánovy pomoci se Denisa přece jen se značnými potížemi vyhraboší nahoru a zajásá: "To
jenádhera! Júú..."
Satanovi se chvěje chřípí. blýská bělmo očí a neujde mi, že začíná sklápět uši k hlavě, což je neklamné
znamení, že si pomalu udělal svůj obrázek o tom, kdo ho tíží na hřbetě.
"Pobídni ho a jeď!" radím Denise, Marian je blizoučko!
"Pobídnout? Jak?" zeptá se pitomě, a když Satan nervózně pohodí hlavou, zděšeně vyjekne.
"Báro!" volá Marian.
"Takhle!" Sevřu mezi prsty otevřený zavírací špendlík, jímž jsem si ráno přichytila stále serozjíždějící
zip rajtek, a plácnu Satana po zadku.
Jeho reakce předčí mé očekávání. Divě zařehtá, nejprve se vzepne na zadní, Denisa mu padne kolem
krku, pustí otěže a drží se jako přisáté klíště, v očích děs, Satan třikrát vyhodí zadníma, a protože se
nezbaví svého závaží ani tím, tryskem vyrazí napříč loukou. Denisa se drží kupodivu dlouho, visí mu v
hřívě a nemá čas křičet, vyděšená k smrti. Števovi uteče z dokořán otevřené pusy: "Do piči..." A
rozběhne se za ní. Marian mě chytí za ruku, v níž dosudsvírám špendlík, a zatřese se mnou: "Jsi
normální?! Může ji zabít!!"
Pohodím hlavou, ovšem jsem z toho taky přešlá, dech se mi tají, když vidím jankovitého koně šílet
uprostřed louky. Marian se píchne o špendlík, vyjekne, úžasem rozšíří oči, protože mu dojdou
souvislosti, a pobídne Bleska.
V tu chvíli konečně Denisa padá na zem a osvobozený Satan radostně a uklidněně cválá po louce jak
po prérii.
Celá se zapotím, stisknu Beatrici slabiny a rozjedu se za nimi. Rajtování v sedle mi připomene sotva
zahojené rány po znásilnění, natřásání jim neprospívá, rozbolí mě z toho celé břicho. Marian se
Stevou pomáhají Denise na nohy, příšerně se mi uleví, má je celé, nezlámala si je. Přesto se netváří
nadšeně, utírá si hřbetem ruky oči i nos, drží se za loket, kulhá na pravou nohu a opatrně se
nadechuje, asi si narazila i žebra.
"Tos přehnala, Báro!" křikne na mě Marian a opatrně tahá Denisu před sebe do sedla, aby jiodvezl
zpátky do hřebčína, zatímco Stevo stíhá uprchlíka. "Jaks ji mohla posadit na Satana?!Vědělas přece,
že nikdy nerajtovala! Zasloužila bys!"
"Trhni si nohou!" odseknu zle, ačkoliv jsem ráda, že ten můj pitomej nápad dopadl takhle.
"Teda, to bych si o tobě nikdy nemyslel...," přizná se.
V hřebčíně je pozdvižení, přiběhne správce, chce Denisu
zavézt na pohotovost, aby ji pro jistotu zrentgenovali, zda nemá nějaká vnitřní zranění anebo
zlomeninu, Denisa už nepláče, smrká do Mariánova kapesníku a tvrdí, že to nic není, prý se cítí dobře.
Pak se správce otočí na mě: "Barboro, tys zapomněla, že Satan je jen pro tynejzdatnější?"
"Chtěla se projet na nejkrásnějším koni," odpovím klidně, spadlý hřebínek mi zase narůstá,vyjdu z
toho beztrestně. "A Satan je nejkrásnější, nebo snad ne?"
"To jistě, ovšem -" rozhodí správce rukama a chce sepisovat s Denisou protokol, ta odmítá itohle, aby
prý kvůli ní neměl nepříjemnosti.
Marian, ten hnusák, řekne: "Bára ho píchla špendlíkem."
Všichni jsou z toho v šoku, nejprve neschopni slova, pak se do mě pustí jeden přes druhého, správce,
účetní, podkoní, dva ošetřovatelé a tři čumilové, kteří přišli jezdit.
"Barboro, ale to potom - bylo úmyslný!" Správce na mě kouká jako zjara. "Nepoznávám tě...Bylas
vždycky správná holka! Za takový nesportovní chování tě musíme potrestat vyloučením z klubu. Nedá
se nic dělat."
"No a co!" prsknu, pobídnu Beatrici, zajedu s ní do stáje, v boxu ji vytřu slámou avyhřebelcuji její
ušlechtilou srst, naposledy ji pohladím po bílé lysině na čele a nostalgicky řeknu: "Tak se měj, stará."
"Počkej na nás!" volá za mnou Marian opovážlivě.
Ušklíbnu se, na tebe určitě, a vyjdu z hřebčína. Autobus mi žádný nejede, část cesty urazím pěšky, pak
chytím tramvaj a zbytek dojdu.
"Kde je Denisa?" poleká se Pavla, jakmile mne spatří.
"To se jí to tak zalíbilo?" hádá táta naivně.
"Jo. Na dnešek dlouho nezapomene," utrousím.
Kdybych tvrdila, že jsem na její návrat čekala s klidem, lhala bych. Seděla jsem zavřená v pokoji a
potají vyhlížela oknem. Jistě řekne tátovi, co jsem provedla, a on... No co? Co mi udělá?! Rozčilí se,
možná mě zfackuje? Třeba mě začne nenávidět. Pavla tedy určitě, úmyslně jsem ublížila její
Marfušence... Marian jistě pusu držet nebude, bonzák!
Konečně se ti dva dobelhají. V kuchyni je hned rámus, hlasité dohady a vyptávání, napínám uši, abych
slyšela Denisinu odpověď. "Nic to není," vysvětluje. "Prostě jsem z toho koně spadla.Mami, prosím tě,
fakt mi nic není! To se stane, no. Ukaž mi jezdce, kterej by nikdy nespadl!"
Ani zmínka o tom, z jakého koně slítla a kdo jí dolů
pomohl! Nemohu tomu uvěřit, fakticky mě nepráskla! Pavla ji starostlivě ukládá do postele,
připravuje obklady z octanu hlinitého a jakýchsi bylinek, zavážejí loket, žebra i koleno, takže Denisa
vypadá jak hrdina od Stalingradu. Táta po mně podezřele pokukuje, a když se zeptá, proč jsem jim to
neřekla rovnou, mohl pro Denisu na hřebčín dojet, odpoví mu ona sama, že její zranění opravdu
nestojí za řeč.
"Jsi spokojená?" zeptá se mě Denisa poté, co spolu zůstaneme v pokojíku o samotě. "Povedlo seti to,
že?"
Dělám ze sebe frajera: "Mohlas mě klidně prásknout, nikdo se tě neprosí, abys mě kryla."
Natřepe si polštář a řekne: "Marian chce s tebou mluvit."
"Ale já nechci mluvit s ním!" ujistím ji.
Přestože jsou k obědu italské ravioli, které umí Pavla na sto bodů i s hvězdičkou, nechutná mi. Tohle
jsem přepískla.
Celé odpoledne se nehnu z bytu, oknem vidím Mariana se skripty v rukou, učí se na zahradní lavičce,
a to mě drží přikurtovanou v křesle před televizí, ačkoliv tam není nic, co by mě za mák zajímalo.
Nejstravitelněji se mi jeví kanál MTV, raději tupě civím na hudební klipy, než abych musela být v
děcáku s Denisou anebo jít s novomanželi na sobotní procházku. A venku je zrovna nádherně, počasí
připomíná spíš léto než pozdní jaro, dvojčata s Tomem a Sašou hrají na hřišti fotbal, Dáša s Mirkou
pinkají softtenis. Půl hodiny telefonicky klábosím s Petrou, domluvíme se s určitostí na dnešním
večeru, bohužel musím odmítnout vyjít si odpoledne.
S přicházejícím večerem roste i má nervozita, čeká mě hodina H, v níž se všechno ukáže. Anebo
neukáže, jestli Mikyho v Centru nezastihnu, pak se mohu jít oběsit.
S umytými a vyfoukanými vlasy, nalíčenýma očima a ustrojená do kožené mini a bílého trička s
potiskem předstoupím před tátu, abych mu oznámila, že vyrážím s Petrou na diskotéku. Nemám
obavy, že s sebou budu muset vláčet Denisku, protože ta leží jako lazar a modřiny jí promodrávají.
"V jedenáct doma," připomene mi a považuje věc za vyřízenou, kdyby se do toho nevložila jehodrahá
polovička.
"Není to nebezpečné?" zeptá se totiž. "Samy takovou dálku až na sídliště? Kdyby s chlapcemnebo s
partou, ne-řeknu. Ty se nebojíš, Barboro?"
"Ne. Není čeho," prohodím uštěpačně.
"Víš, co by se ti mohlo stát?"
Zvednu oči v sloup. "Dám si pozor."
Ke všemu táta začne o jejích slovech přemýšlet. "Poslyš, Báro, proč nejdete společně spartou?
Neměla bys radši -"
Nafouknu tváře. No prosím, už je to tady, Slámovka bude rozhodovat za něj! "Jdeme s
Petrou,chodíme tak už rok a nevadilo ti to. Necháš se dirigovat, co smím a co ne?!"
"Nebuď drzá!" okřikne mě.
"Barboro, tak jsem to nemyslela," zareaguje macecha rozpačitě. "Chtěla jsem jen říct, že semi to
nezdá bezpečné. Kdybys chodila s nějakým klukem, jistě by tě ochránil líp."
"Nemám kluka!" odseknu napruženě. Co se stará?!?
"Víš co?" napadne tátu. "Odvezu vás a v noci přijedu."
"Nenamáhej se," odmítnu ho. Kdo ví, jak dnešní večer dopadne, ještě tahle komplikace by
mischázela! "Dojdem samy."
Konečně kapituluje, rychle si obtáhnu rtěnkou rty, lavička v zahradě je prázdná, popadnu tedy
koženou bundu a kradu se ven. Kolem bytu tety Hedviky procházím po špičkách. Už chci zajásat, že se
mi podařilo odejít nepozorovaně, když na pěti schůdkách za domovními dveřmi málem zakopnu o
Mariana, který na nich sedí. Do pytle! Chci ho nevšímavě obejít, ale on mě chytí za nohu a silou
přinutí sednout si k němu.
"Báro, čekám tu na tebe," přizná se mi. "Málem jsem uvěřil, že budeš doma celej den.
Kamvyrazíme?"
Dost dobře nechápu otázku. "Kdo? Jako my dva, jo?"
"Můžem jít do kina nebo si zatancovat..."
Pohrdavě se ušklíbnu. "Vezmi si s sebou Denisku."
Chci vstát, ale přemůže mě a přinutí zůstat sedět. "Báro, ty seš na mě naštvaná, co?" dovtípíse bystře.
"Počkej, vysvětlím ti to. V tom hřebčíně... jsem to říct musel, chápeš? Od tebe tobyl děsnej faul,
takový se nedělaj. Aby ti to došlo. Já vím, že ji nesnášíš, ale přesto... Co je moc, je moc. Nechtěl bych,
aby se tím mezi námi něco změnilo, já..."
Podívám se na něho spatra a ironicky řeknu: "Ale jdi, co by se mezi námi mohlo změnit? Kdenic není,
ani čert nebere. Nebo sis myslel, že bych s tebou přece jen mohla začít chodit? Jo? Tak to seš na
velkým omylu, chlapečku, nejsi můj typ. A za bráchu už tě taky nemám. Bráchové neudávaj, víš?"
Marian uraženě zčervená, přesto se snaží: "Musel jsem-"
"Já vím," usměji se na něho chlácholivě jako na malé dítě, "musel jsi to říct. Ty seš prostětakovej
kladnej typ, že? Jenže já klaďase nesnáším. A dovol, spěchám."
Namíchne se doopravdy: "Nic jsi nepochopila. Víš, co seš?"
Dveře za našimi zády se otevřou, vyjukne z nich teta Hedvika, jakmile nás spatří spolu, na tváři se jí
usadí zase ten nasládlej úsměv a se zavrkáním nás zve: "Děti, pojďte se nejdřívnavečeřet, než si spolu
vyjdete..."
Vstanu, opráším si sukni a pohrdavě odpovím: "Dík, teto, nebudu jíst. A taky si nikam sMariánem
nevyjdu, nebudu se totiž zahazovat s kdekým!"
Nechám je oba zkoprněle zírat a svou nejhezčí chůzí s lehkým kroutěním zadečku vyjdu z branky a
zavřu za sebou.
"No to se podívejme!" zaslechnu tetin uštěpačný hlas, ta tam je medovina, co jí před chvílídiv
nekapala od pusy.
"Je pitomá!" řekne Marian rozzuřeně a zabouchne za sebou domovní dveře. No, tahle kapitola jeza
námi.

Petra přešlapuje před supermarketem, počkáme si na osmičku, která nás záhy vyklopí u Slunce na
sídlišti, odkud je to k Centru co by kamenem dohodil. Veškerá odvaha a dobrý pocit z Mariana, kterak
jsem ho utřela, ze mě padá, mám trému.
"Prosím tě, rozhoupej se," pobízí mě Petra.
Podívám se v obavách do osvětlených hlučících oken. Takhle jsem tu postávala před týdnem... A jak
strašně moje výprava do víru nočního života dopadla! "Mám strach... Co když tam Mikynebude?"
"Se uvidí. Tady nic nevystojíš, Báro, leda důlek."
"Tobě se to řekne..."
"Jestli chceš, vyřídím to s ním sama," navrhne bojovně.
"Ne!" leknu se. "Ty bys byla moc prudká."
"Neříkej, že by si to nezasloužil. Polez."
S tlukoucím srdcem vejdeme do mramorové chodby obložené jedním zrcadlem vedle druhého a
zamíříme do grill--baru v přízemí. Nikdy jsem tu nebyla, chvíli mi trvá, než se rozkoukám. Hned za
dveřmi stojí asi šest hracích automatů, kolem nichž zkouší štěstí pár kluků, Miky mezi nimi není. Bar
je v zadní části rozdělen na boxy.
"Támhle!" dloubne mě Petra do žeber, se svými dalekohledy
je pohotovější než já. Zatají se mi dech, Miky sedí u jednoho stolu poblíž barpultu ve společnosti dvou
dívek a čtyř kluků, mezi kterými poznávám i ty dva, co mě... Všichni se právě něčemu hlasitě řehtají,
na jejich stole je pěkná řádka skleniček od panáků a dvě láhve vodky, jedna prázdná, druhá
poloprázdná.
"Ten s knírkem a ten vedle v červeným tričku...," hlesnu sotva slyšitelně, před očima se mirozběhnou
obrazy. Udělá se mi nevolno, představa, kterou jsem si celý týden vyvolávala, že Miky v tom byl
nevinně, najednou mizí. "Půjdeme pryč..."
"Ne," praví Petra rázně. "Zrovna ne. Jdeme k nim a půjčíme si je, gaunery! Seber se, Báro,tohle musíš
překousnout!"
Popadne mě za ruku a vede k jejich stolu. Jako v mrákotách ji následuji, krk sevřený, slabiny
rozechvělé. Když jsem tady, musím se dozvědět pravdu, ať je jakákoliv!
První si nás všimne holka, kterou minule ten třetí svlékal. "A jejej," poznamenává pobaveně,"máte
návštěvu, pánové."
Podívají se na nás všichni, já však vidím pouze Mikyho hezkou tvář s krásnými blond vlasy a nebesky
modrýma očima. Třeba za nic nemůže, takovej božskej kluk musí být nevinnej!
"Co je?" zeptá se mě nenuceně, zašmátrá po krabičce cigaret, jednu si přilepí na rty a zapálíji.
Jsem němá, odpoví za mne Petra: "Chce s tebou mluvit."
"Pochybuju, že my dva máme vo čem mluvit," odvětí, ušklíbne se a dodá: "Anebo sis myslela,Báro, že
když tě vodpaním, tak si tě vezmu?"
Parta hýkne smíchy, padají připomínky, narážky, i Miky se řehtá jak pominutý. Zmocňuje se mě třas,
nejprve se mi chvěje jen žaludek, pak veškeré vnitřnosti, ruce i hlasivky. Kdybych promluvila, poznali
by, jak jsem vyřízená, měli by z toho větší švandu, raději mlčím a nejsem schopna pohybu.
"Přišla ti poděkovat," chechtá se ta praštěná holka. "Bejt panna až do šestnácti nebo kolikamusí bejt
děsný!"
"Co stojíš?" zvedne ke mně Miky znovu oči. "Podruhý ti nedám, nerad se vopakuju."
"To bys musela bejt jiná třída, holčičko," poučí mě knír-katý. "A ne dřevo. Ležela v postelijak fošna."
"Kdo by se s tebou znova dřel?" dodá červené tričko.
Miky se k urážkám přidá, klesne ještě hlouběji. "Strašně jsem se do tebe zamiloval, Báro,"pitvoří se a
parta se může potrhat smíchy, když napodobí můj hlas: "Já do tebe taky, Miky, užna chatě jsem
věděla, že se stane něco víc... A když se stane, tak u toho bulí. Au au au, Miky, ne, to bolí!" Natáhne
se a vyfoukne mi do obličeje oblak kouře.
Ti kreténi řvou smíchy, ječí a jásají. Jejich obličeje mi splývají v jeden, zatmívá se mi před očima,
celým tělem mi prochází slabost, bojím se, že omdlím. Petra, která je také v šoku, se sebere dřív než
já.
"Víš, co seš?!" zařve na Mikyho. "Odpornej hnusnej sráč!"
Mikymu se vytratí z tváře úsměv, široce se rozmáchne a vlepí Petře facku, až popolítne a ztratí brýle.
"Dej si bacha, ty krávo, stačí, že seš slepá, ještě bys mohla bejt i bezzubá.Seberte se a vypadněte,
nebo vám pomůžu."
Petra se ohne pro brýle, vezme mě za ruku a dodá: "Všechny tři vás Bára udá, s tím počítejte."
Partu její sdělení rozesměje, knírkáč poznamená cosi jako pozdě bycha honit a ta nestydatá děvka nás
upozorní: "O čem vlastně mluvíte? Tihle kluci strávili celou noc se mnou."
Miky mě chytne za tričko na prsou a výhružně zasyčí: "Zkus někde něco ceknout a uvidíš! Pakteprv
zažiješ..."
Konečně se vzchopím, vytrhnu se mu, vší silou ho uhodím pěstí, až se zapotácí, a jsem ochotná rvát
se do poslední kapky krve, ale to už mě Petra vleče za ruku ven z baru.
Naštěstí nás nikdo nepronásleduje, přesto utíkáme nejméně dvě stě metrů a zastavíme se u ozářené
pasáže kina Luna. Sedneme si na lavičku, Petra mě obejme a rozbulíme se obě.
Vyrážím ze sebe vzlykavě: "Vidělas někdy blbější holku?! Mělas úplnou pravdu, Petro, já bylapitomá a
slepá. Ještě jsem tě podezírala, že mi ho závidíš, a proto sis na něj zasedla..."
"Neřvi," těší mě, ačkoliv sama pláče také a jistě ne kvůli opuchlé zarudlé tváři. "Příštěbudeš chytřejší."
"Nikdy nebude příště!" tvrdím se záští. "Nikdy nebudu s žádným klukem chodit, nikdy! Nikdy!!"
Po nějaké době se uklidníme, zajdeme se na záchodky v kině umýt, když se vidíme v zrcadle,
neudržíme se a obě se rozesmějeme takovým tím smíchem, co málem přechází v pláč.
Jdeme spolu pěšky městem k domovu, držíme se za ruce a já jsem znovu vděčná sudičce, která mi
určila zrovna tuhle holku do jedné lavice.
"Báro, pořád si myslím, že bys je měla udat," poradí mi.
"Ne! Neslyšelas ho?! On je schopnej výhrůžku splnit!"
"Zastrašoval tě, má nahnáno, i když háže ramena. Jestli jim to projde, udělají to znovu.Můžeš
zachránit holky, které třeba čeká totéž."
Sveřepě mlčím, Petře dojde důvod. "Já vím, ty holky ti jsou ukradený, ale hele, Miky a ti dvaby měli
bejt potrestaní, chápeš? Hrozně ti ublížili."
Zavrtím hlavou. "Já vím, že si trest zaslouží. Jenomže... stačí, co jsem zkusila od nich.Kdyby se k tomu
měl přidat ještě táta a celej ten kolotoč ostudy... ne, nemůžu."
"Děláš chybu," upozorní mě.
"Asi. Asi jo. Ale pochop mě... Třeba ta další holka po mně bude odvážnější."
"Nemuselo by to potkat žádnou."
Přemýšlím o jejích slovech. Má pravdu, krucifix, samozřejmě má pravdu, přesto se neodhodlám
znásilnění ohlásit.
Petra mě jde doprovodit před náš dům. "Díky," loučím se s ní a ona ví, že to zdaleka není jenza
doprovod.
"Není zač," usměje se. "Zkus se z toho aspoň vyspat."
Hořce kývnu. Aspoň, když na víc nemám!

Ukazováček je natolik v pořádku, že se nemohu dál vymlouvat na svou indispozici a musím se zapojit
do pracovního úsilí. Máme s Petrou co dohánět, holky na dílně jsou většinou s dámským sakem
hotové, my začínáme od píky, protože sestehovaný polotovar je mou krví absolutně znehodnocený.
Kupodivu nám jde práce od ruky, domů si nesu pouhé dodělávky, knoflíky a tak. Těším se, abych s tím
byla brzy hotová a mohla pokračovat ve čtení knížky Roberta Fulghuma, je fakticky skvělá, včera jsem
ji začala a dnes ji chci dorazit, samozřejmě tajně, na záchodě či na zahradě, aby mě Denisa neviděla.
Nemohu se přece ponížit a uznat, že kniha, kterou mi doporučila, se mi líbí!
Podle zvyku nahlédnu v přízemí našeho domu do schránky s nápisem P. Jandík. Není v ní nic, kdo by
mi taky psal! Ostatně, chybějí i noviny, což znamená, že někdo je doma.
Zaslechnu hlas tety Hedviky, debatuje na odpočívadle schodiště, kam nevidím, jelikož se lomí v
pravém úhlu. Šla
bych nevšímavě dál, kdybych nezaslechla své jméno. Zpozorním a zastavím se, teta o mně neví a
pokračuje v zaníceném líčení: "Jo, chudinka! Pořád to byla taková milá hodná holka, alezačíná se
pěkně vybarvovat! Náš Marian jí není dost dobrej, jako by si ona mohla vybírat, obyčejná švadlena.
Měla by bejt ráda, že se o ni zajímá vysokoškolák z dobrý rodiny, a ne nad ním ohrnovat nos."
"Ale nepovídejte!" Podle hlasu poznám Vondráčkovou a z intonace usoudím, že bába prahne
podalších informacích.
"No jistě," potvrzuje teta. "Klube se z ní celá Ivana. Co si budeme povídat, určitě sepamatujete sama,
Petr si užil, byla samej chlap."
Pocítím slabost v každičkém atomu těla, musím se nadechnout, abych se neudusila, bez rozmýšlení
vyběhnu schody a tváří v tvář těm dvěma odporným drbnám křičím: "Jak můžetepomlouvat mrtvou?!
Dokonce nejlepší kamarádku!!!"
Moje přítomnost obě zarazila, Vondráčková cosi blekotá, prý to tak nemyslely, teta mi tónem, kterým
se hovořívá na dementní dětičky, vysvětlí: "Barunko, tomu nerozumíš."
Neznám se vzteky: "Rozumím! Mě pomlouvat můžeš, ale mamku vynech! Nedovolím, abys na
niházela špínu, když se zabila a nemůže se bránit!"
Teta se chlácholivě usměje, chce mě pohladit, a protože ucuknu, div se nebřinknu o zábradlí, s
ušklíbnutím dodá: "Máš pravdu, Ivana se zabila, ale zeptej se schválně táty, s kým v tomautě seděla a
odkud jela!"
Dojdou mi slova i dech. Tohle musí být nějaká příšerná oplzlá pomluva!! Do očí mi vhrknou slzy, a
jelikož se před tou čarodějnicí, kterou jsem měla ráda skoro jako mámu, nechci rozbrečet, uteču do
našeho bytu a zabouchnu za sebou.
Opřu se zády o dveře, násilím k sobě tlačím víčka a počítám do dvaceti podle starého osvědčeného
receptu na uklidnění. Potřebuji být sama, pustit si třeba nějakou pěknou hudbu, začíst se do
inteligentní knížky, sebrat se...
"Co je, Báro? Stalo se ti něco?" vyruší mě z mé seance Denisa. Její starostlivost působí jakvosí
píchnutí, doma už nikdy nebudu mít svůj klid, doma už nejsem doma...
"Starej se o sebe!" utřu ji a zamknu se do koupelny. Je to zvláštní, ale nemůžu brečet, nemámslzy.
Připadá mi, že se na mě všechno sesypalo jaksi najednou. Krátká horoucí
láska k Mikymu s otřesným koncem, tátova ženitba, vetřelci v našem bytě, vyloučení z jezdeckého
klubu, Mariánova zrada, ztráta tety Hedviky, které jsem věřila, že je mou oporou...
Nechce se mi číst ani poslouchat písničky, bloumám bytem sem a tam a jsem napružená a úmyslně
zlá na všechny, kdo najdou tu opovážlivost a promluví na mě. Všechno mi jde na nervy, moje
neúspěchy se nahromadily a já se pod jejich tíhou dusím. Jsem jako bublající kotel, jenjen
vybuchnout.
Poslední polínko do ohně přihodil táta před večeří. Totiž, celý spor vyvolala Denisa, ta kráva! Nejlepší
azyl mi poskytla vana plná teplé vody, válela jsem se v bohaté pěně dobře hodinu, než mě táta
zavolal sedmkrát k večeři. Zamotala jsem se do osušky, otřela si nohy a přeběhla do pokoje, kde
zatím Denisa rozložila své pimprlátkové království, loutky visí na skříni i klice okna, po koberci se válejí
odstřižky barevných hadříků, na mé válendě leží nějaká nahá příšera s hrbem na zádech usmolená z
moduritu.
"To bude alp, zlej skřítek," poučí mě Denisa a stříhá podle směšně maličkého střihu černýsamet na
kazajku. "Hned ho uklidím, počkej... Zjistila jsem, že mám samý kladný postavy,chybí mi vyloženě
záporná..."
Tvůrčí nepořádek mě rozčiluje, mám ráda věci na svých místech a tady není kam šlápnout, vrazím si
do bosé nohy náprstek a vyšumím docela. "Když tě tu musím trpět, tak jen v půlcepokoje!" zavrčím a
nemilosrdně nohou odhazuji látky, stuhy, bavlnky a korálky za pomyslnou dělicí čáru. Sednu si na
válendu, abych si mohla pohodlně natáhnout čisté spodní kalhotky, zapomenu na alpa a jeho zahnutý
nos mě píchne do zadku. Mám toho akorát, bez ohledu na Denisino zděšené upozornění smetu
skřeta máchnutím ruky na zem. Kdyby dopadl na koberec, nic by se mu nestalo, ale jsem v ráži a
odhodím ho dál, svou moduritovou kebulí břinkne do kovové nožky psacího stolu a před našimi zraky
se rozpůlí vedví.
V tu chvíli vejde táta, aby nás poosmé pozval ke stolu, očima přejede místnost a z materiálu
nakopaného na Denisině půlce se dovtípí, co se právě stalo. Denisa se vrhne k alpovi, němě ho uchopí
do náruče jako bezhlavé dítě.
"Tys jí ho rozbila?!" zahřmí táta nebezpečným hlasem.
"Jo. Schválně. Nemá si dávat věci na mou postel!"
Táta po mém upřímném přiznání celý zesiná. "Barboro, to přestává všechno!"
Křik přivolá i Pavlu, ustrašeně vykukuje přes tátova široká ramena. "Snad se tolik nestalo...," snaží se
nesměle.
"Stalo!" burácí táta. "Ta holka si myslí, že je pořád rozmazlenej jedináček a že si můžedělat, co chce!"
"Petře, to nestojí za řeč," promluví Denisa. "Loutka nebyla ještě vůbec hotová, aninamalovaná,
udělám jí hlavu znovu, nic na tom není..."
"Slyšíš?" položí Pavla smířlivě ruku na tátovu paži. "Holky se poškorpily, nic víc. Podají siruce a je to."
Denisa vstane z koberce, přistoupí ke mně a natáhne pra-vičku: "Promiň, neměla jsem hopokládat na
tvou postel, je to moje vina."
Je tak čestná, až se mi obrátí kufr. Schovám ruce za záda a vyhrknu nenávistně: "Nemělas sesem
vůbec stěhovat, náno!"
Než se naděju, přiskočí táta a buch, koupím facku, že mám okamžitě celou tvář v plameni. "A bude tu
klid!!" zařve.
Fackou se mi konečně uvolní stavidla slz, hrnou se mi samy z očí, kutálejí se po tvářích a vnikají do
pusy, spustí se mi rýma, až se mi u nosu dělají bublinky, ležím na válendě a brečím úlevným
nekonečným pláčem celý večer, než mi slzy dojdou a já z toho všeho usnu. Samozřejmě bez večeře.
Tohle byl poslední hřebíček do rakve společného soužití, skončila jsem s nimi. K mému výčtu ztrát si
mohu připsat další bod: právě jsem definitivně přišla i o tátu.

Koupily jsme si s Petrou každá půldruhého metru organtinu a pouštíme se do výroby módního hitu,
velkého potištěného šátku. Samozřejmě v Petřině pokojíku, kde trávím poslední tři odpoledne, abych
nemusela být doma s vetřelci sama, když táta má pracovní turnus. Ačkoliv, s ním je to ještě horší,
člověk si nevybere.
Usedám k šicímu stroji, abych budoucí šátky po celém obvodu začistila, Petra zatím míchá barvy ve
sklenicích od zavařovaček, obě pak žiletkou a nůžkami rozpižláváme tlustý a pevný kus molitanu na
různé geometrické tvary. To budou tiskátka. Organtin je tenká savá látka, stačí ji přeložit na polovinu
a barva se v pohodě propije skrz. Používám stříbrnou, světlemodrou a fialovou, volím spíš měkké
odstíny, Petra tiskne jako o závod kolečka a čtverečky, obdélníčky i elipsy červenou, žlutou a zelenou
barvou, čím veselejší, tím lepší. Zaměstnaně si otře pot z čela a já se mohu potrhat smíchy, když vidím
zelenou šmouhu táhnoucí se od brýlí přes nos na bradu.
"Podívej se na sebe, on tě smích přejde," šklebí se na mě a ukazuje na ruce nabarvenénesmytelnou
barvou až po zápěstí. Velkoryse tenhle nedostatek odmávnu, každá dobrá věc chce své oběti a šátek
za to stojí! Je sice letní počasí, můžeme ho však nosit ovázaný kolem pasu, například. Možná by
neškodilo sehnat si jemné třásně a vylepšit ho...
"Vy jste to tu zmatlaly," poznamená Martina, kterou jsme v zápalu pracovního úsilí anineslyšely vejít.
"Nevšímej si jí, mluví z ní bledá závist," poradí mi Petra nevzrušeně. "Ještě budeš žebrat,abych ti
šátek půjčila. Tuhle! Popros manžílka, třeba ti ho za drahý penízky koupí!"
Zpytavě si Martinu prohlédnu. Vypadá stejně jako před svatbou, což znamená stejně protivně, možná
o něco víc namyšleně a povýšeně. Fintí, není jen učnicí v oboru prodavačka potravin, nýbrž a hlavně
budoucí matkou a vdanou ženou! Krátké leginy těsně obepínají vpadlé bříško, kdo by hádal, že se v
něm vyvíjí embryo! Zaregistruji jedinou viditelnou změnu - na prsteníčku levé ruky svítí novotou
široké zlato.
"Ukaž," projevím zájem prohlédnout si kroužek zblízka
a ona mi ho ochotně nastavuje. "Pěknej, fakt. Máte už vymyšlený jméno pro to malý?"
"Skoro," pochlubí se. "Holka bude Agnes, kluka teprve vybíráme podle týhle knížky... Máme víctypů."
Zvednu knihu Jak se bude jmenovat? a zvědavě v ní zalistuji. "Dejte Martin, po mamince,"poradím
nezištně.
"Martin ne, to je moc obyčejný. Chtělo by to bombu, aby vyjadřovala sílu osobnosti," zamyslíse
Martina vážně.
Petra ji podpoří: "Ten chudáček to bude potřebovat. Vzhledem ke svému příjmení... Musí sezhojit na
jméně, haha!"
"Lev," napadne mě. "Z toho síla přímo čiší. Nebo Samson!" Některá jména uvedená v příručce
mivyrážejí dech, Petra mi nakukuje přes rameno a pochichtává se také.
"Lev teda určitě ne," ušklíbne se Martina dotčeně.
"Lev, Kvido, Hugo, Maxmilián, Vavřinec," cituje Petra. "To všechno je moc konfekční, slyšelas, chce to
bombu..."
"Aco Smil? Přeudatný rytíř Smil...," uchechtnu se vesele.
"Nebo Severín, Torkvát, Faust, Šalamoun," nabízí Petra.
"Žitoslav, Želmír, Hypolit... Lazar!" škytám smíchy.
"Inocenc, Izaiáš, Izidor, Kasián, Ruprt... si uprd..."
"Homér!" napadne mě geniálně. "Simpson!"
"Chrabroš." trumfne mě Petra.
"Pitomin!" zkusím ještě a už nejsem pro smích schopná číst dál, řehtáme se s Petrou, až námtečou
slzy.
"Víte co, kačeny?" zatváří se Martina povzneseně nad naše blbnutí. "Předběžně jsme si
vybraliOlivera."
Petra se přemůže, stáhne obličej do vážné grimasy^ a poučí mě: "Oliver Navrátil by bylouhozený, ale
Oliver Žabička, to je ta bomba, co otřese světem!"
Z Martinina výrazu poznám, že by nás nejradši rozčtvrtila zaživa., přijde mi to vůči ní nefér a vší silou
se ovládnu. "Marti, a jak to?" změním téma. "Vždycky jsi říkala, že tohle se vámnemůže stát a
najednou buch."
Pokrčí rameny, stále je nakvašená. "Když se dva mají rádi, je to hned. A vy si dejte pozor,abyste tuhle
knížku nepotřebovaly hned po mně."
"Bez obav," krotí ji Petra. "Z musu se berou jen chudáci, víš, sestřičko? Tys asi zaspala přihodinách
biologie, jinak bys věděla, že k tomu, aby se počalo dítě, se ti dva vůbec mít rádi nemusej, stačí
mikroskopický množství, když si spolu jednou dají, a neštěstí je hotový."
"S malými dětmi se bavit nebudu," ucedí Martina a prozíravě vyklidí bojiště, na náš tandempsychicky
nestačí.
"Ach jo," vzdychne Petra, když se za ní zavřou dveře. "Je pitomá a protivná a užalovaná, toje fakt, ale
přece jen... Za tejden se stěhuje. Bude mi po ní smutno. S kým se budu hádat?! Lepší je mít blbou
ségru než žádnou."
Neodpovídám, koušu se do rtů a veškerá veselost ze mě jaksi vyprchala. Petře moje proměna neujde.
"Co je? Jsi bílá jak vápno! Je ti špatně?"
Ztěžka si sednu na její postel s vytahanou drátěnkou, takže se propadnu zadkem málem na koberec.
"Petro, co když z toho otěhotním?!"
Okamžitě zvážní, ví, o čem je řeč. "Oni naostro...?"
Kývnu. Jak to, že mě to nenapadlo dřív?!
"Hele, to se dá spočítat," chopí se iniciativy, prohrábne se ve své knihovničce, vytáhnebrožuru
Nezralá sexualita a hledá příslušnou stránku: "Mužské pohlavní orgány, ženské..., tone, příznaky
těhotenství, plodné dny - to je ono!" Obě se skloníme nad odstavcem, v němž je předložen návod, jak
postupovat při výpočtu plodných a neplodných dní podle data poslední menstruace. Je to
jednoduché, podle kalendáře si vzpomenu na datum, cyklus u mě dělá přesně 28 dní, polovina
ovulačního cyklu byla tedy v rozmezí od data iks po datum ypsilon.
"Takže... takže... jsem v tom," hlesnu zdrceně.
"Nehysterči," okřikne mě. "Zjistily jsme, že jsi měla plodnej den, ale to neznamená, že se toujalo,
chápeš?"
"Stačí mikroskopický množství," připomenu její citaci.
"Hm, to sice jo," uzná váhavě, pak se vzchopí a znovu mi dodává odvahy: "Stačí jediná spermie, jenže
se musí dostat až k vajíčku. Nikde není řečeno, že se tam dostala."
Chvíli sedíme bez hnutí, pročítám kapitolku Těhotenské příznaky a připadám si jako hypochondr, za
chvíli budu cítit i pohyby plodu!
"Co mám dělat?" zeptám se nakonec schlíple.
"Kdy máš dostat krámy? Tenhle pátek? No vidíš, nevy-šiluj a čekej. Jestliže je dostaneš,paráda. Když
ne... půjdeš k doktorovi, protože ještě ani to neznamená, že musíš bejt v tom, jasný? Krámy mají
různě dlouhý poruchy, což bys taky mohla vědět. Doktor by ti řekl přesně, jak na tom seš. Pak se
může přemejšlet, co dál."
"Co dál?!" ušklíbnu se. "To je mi absolutně jasný! Potrat, jedině potrat."
Zaváhá. "Potrat je... vražda, vzpomeň si na ten film..."
Tohle mi nemusí připomínat, vím sama moc dobře, jak nesmazatelně se mi vryly do paměti záběry, v
nichž malé embryo uhýbalo před skalpelem!
"Já vím, Petro," vydechnu. "Přesto... by mi jiný řešení nezbylo. Vůbec bych nevěděla, čí byto dítě bylo,
chápeš? Nemohla bych určit otce - a hlavně - bych ho nechtěla. Všichni tři jsou úplně stejní grázlové!
Dítě by mělo jejich geny, jejich povahu, možná i podobu!"
"Tím spíš jsi měla znásilnění ohlásit," podotkne.
"Měla, neměla!" rozzuřím se. "Já vím, měla!! Jsem slabá, protože jsem to nedokázala, no takmě suď!"
"Neblbni," chytí mě za ruku. "Báro, neblbni. Dneska je čtvrtek, zejtra dostaneš krámy a je
poproblémech. Nekaz si tím život, na nářky je vždycky času dost."
Vděčně se na ni podívám. Potřebovala bych její rozvahu a pevnou vůli... Petře by se taková příhoda
nestala, protože je chytřejší, prokoukla Mikyho rovnou.
Vracím se májovým podvečerem domů jako zpráskanej pes. Představuji si v duchu samozřejmě tu
horší variantu a věru o radostné vyhlídky nejde! Mohla bych napsat do Brava svůj příběh do rubriky
Poprvé. Jmenoval by se Blesková láska. Pan doktor by jistě žasl, že existuje tele, které se v jednom dni
zamiluje natolik, až docela neznámému klukovi povolí styk. A ještě si při tom užijí i jeho dva kamarádi.
Dneska jsem z veliké lásky naprosto vyléčená, netrvala, pravda, dlouho, ale pamatovat si ji budu
hodně dlouho! Možná mi zůstanou následky na celý život!
Teta Hedvika vytírá chodbu a schody. Vlastně, jakápak teta! Paní Brožová, Brožka, Brožice,
čarodějnice, drbna! Projdu kolem ní se stejným zájmem jako kolem kbelíku se špinavou vodou,
škoda, že venku není bahno, s chutí bych ho roznesla po umyté dlažbě, aby mohla začít vytírat znovu!
"Neumíš pozdravit, Barboro?" zeptá se mě nedůtklivě.
Od našich dveří se otočím: "Zdravím jen přátele!" Podle stejného hesla se řídím i v bytě,macechu ani
Denisu za přítelkyně nepovažuji, neodpovím jim, zavřu se v koupelně, pak si namažu chleba paštikou,
ačkoliv z trouby nádherně voní francouzské brambory, a jdu starosti zaspat. Zítra se uvidí!

Nestačím žasnout nad opovážlivostí, se kterou se Denisa zapojí do našeho volejbalového pátku!
Nevzala si poučení z toho, jak byla minule nemožná, s nevinným kukučem přilezla i dnes, řekla všem
ahoj vespolek a že prý si s námi zahraje. Dokonce se tentokrát neptala, prostě konstatovala!
Právě jsme losovali, Petra se na mě podívala a její škleb vyjadřoval jediné: ta holka je nemožně vlezlá!
Přála jsem si být s ní opět v jednom družstvu, abych se jí pomstila, jenomže tentokrát stála na druhé
straně sítě, tváří v tvář proti mně, Petře, Mariánovi a dvojčatům. Mstím se alespoň na Mariánovi,
nechávám mu nejhorší míče, aniž bych ho upozornila, snaží se, seč může, spoustu jich kazí, umělec.
Denisa k mé zlosti hraje lépe než minule, je znát, že ji nikdo nepotápí. Přesto si ji s Petrou
vychutnáváme, každičký její neúspěch hlasitě komentujeme.
"Dneska prohrajete nos mezi očima," ušklíbnu se na Toma, když Denisa nevybere můj prudký smeč.
"Tady má někdo obě ruce levý," přidá se ke mně Petra.
"To už můžem hrát rovnou proti bandě vozíčkářů."
"Tome, tentokrát ti los nepřál, co?"
A tak různě. Nejprve se k našim jedovkám občas přidá Albert, případně Dáša s Mirkou, ale postupem
času jsme to jen my s Petrou, kdo při volejbale mluví. Rozčiluje mě, že ostatní mlčí jak zařezaní, když
mi slibovali pomoc, prý vetřelcům znepříjemní pobyt v naší ulici, a zatím?! Neujde mi, že se po mně
dívají úkosem, čím zarputileji mlčí, tím víc se s Petrou Denise vysmíváme, ačkoliv pomalu není za co.
Chci je vyprovokovat, aby pochopili, co mají dělat a na čí straně stát! "Zaplatíš rundu,"zavolám na
protějšího kapitána. "Pak můžeš poděkovat tomu, kdo vám prohru zavinil."
Konečně se Saša ozve, ale vůbec ne tak, jak bych čekala!
"Dneska nejsme ve formě."
"Jasně, někdo hraje líp, někdo hůř a někdo jak ponocnej."
"Tak jsem ponocnej, no," nepochopí narážku a zašklebí se.
"O tobě nemluvím, Sašenko, máte v družstvu horší, víš? Než jste přibrali do týmu nováčky,byli jste
silní dost."
"Krása není všechno," podotkne výstižně Petra.
"Nemůžete toho nechat?!" osopí se na nás nečekaně Marian, se kterým jsem dosud
neprohodilajediné slovo.
"Ty se do toho nemíchej," poradím mu povýšeně. "S tebou nemluvím. Zrovna s tebou! Hraješ takyjak
postiženej..."
"Protože...," vybuchne, ale zase umlkne. Očima metá blesky, čekám, kdy na mě začne svádět, žehraje
špatně kvůli mně, koneckonců, měl by docela pravdu, dusím ho, blbečka.
"Báro?" osloví mě Tom a já se na něho nadějně podívám. "Vážně přeháníš. Ona úplně blběnehraje."
"To je fakt. Každýmu nějakej míč uteče," dodá Luděk.
"U hry má bejt ticho," řekne Saša a rozpačitě se podrbe pod propoceným tričkem. "Děsněvšechny
znervózňujete."
Jejich slova mi vyrazí dech. Čekala jsem podporu a zatím?! Také Petra zírá dost vyjeveně na kluky,
kteří za mnou donedávna stáli jako bráchové. Ke všemu Denisa, ta pizda, se tváří jelimánkovsky a
smířlivě namítne: "Bára má pravdu, volejbal mi vážně nejde, kazím vám to. Aleráda bych se ho
naučila, takže jestli mě snesete..."
"Jasně, hrajem dál," odpoví Tom.
"Nejsi zas tak slabá," ujistí ji Libor. "Vedou o pár."
"Bára občas vtipkuje," mrkne na mě Saša přes síť.
"Jo?!" vypěním. "Taky s vámi vůbec hrát nemusím, když jste si za mě našli náhradu - a lepší,prosím."
"Nikdo neřekl, že je Denisa lepší," ohradí se Saša. "Jen není tak nemožná, jak děláš."
Krev se mi valí do tváří, na hřišti je protivné ticho, oči všech jsou upřené na mě, Albert na své stoličce
mlčky vyvaluje rybí oči, Petra se zoufale snaží něco vymyslet.
"Můžete si vybrat!" vyhrknu. "Ona, nebo já!"
"Báro, počkej, to jsem zavinit nechtěla," pípne Denisa.
Mlčení kluků i Mirky a Dáši mě krvavě uráží. Spolu jsme v téhle ulici vyrostli, kolik zápasů sehráli, těch
společných zážitků, co máme... a oni se mě nezastanou!!
"No? Ona, nebo já?" zopakuju vyzývavě.
"Nikdo není nepostradatelný, Barboro," zradí mě podruhé v několika málo dnech Marian, tenbídák.
Přejedu pohledem všechny ostatní, teď se mě přece musí zastat! Musí! Saša se tváří, že je jeho
životním cílem soustředěné driblování, Libor si zavazuje botasku, Tom cosi hledá po kapsách, holky si
šeptají a všichni uhýbají očima.
"Jak chcete!" rozhodnu se a stylem uražené vévodkyně kráčím z prohrané bitvy. Jsempřesvědčená, že
za mnou zavolají, abych nebláznila. Udělám tři kroky, čtyři, deset, otevírám naši branku a posléze
domovní dveře - a nic!
Pak mě dohoní Petra. "Jsou pitomí," ujistí mě o své přízni.
"Kluci, no. Stačí, aby na ně udělala kukuč a jihnou, protože platí starý přísloví: Potvorymají život
lehčí."
Nevěřila bych, že se mě tak moc dotkne jejich zrada. Vybrali si Denisu! Taková... sprosťárna! Je
málem k nevíře, jak se mohlo všechno během pár dnů zvrtnout! Z veselý oblíbený holky se spoustou
kamarádů a dobrým zázemím je tady najednou uzlík bolavých nervů a šlach, nikdo o ni nestojí a
všichni jsou proti ní. Kdy mě opustí Petra, ta poslední?
Rýpu se ve vynikajícím obědě bez valné chuti. Kdybych měla nezaujatě posoudit, musela bych uznat,
že Slámice vaří skvěle, každopádně mnohem lépe než já a trumfne i tátu. Jenomže nejsem nezaujatá
a navíc mám tolik starostí, až mi praská hlava, tudíž jí nemohu přiznat jediný bod.
Tátovi neujde moje pohřební nálada, myslí, že jsem přešlá mrazem z macechy a Denisky, což sice
pravda je, ale poloviční. "Tobě nechutná, Báro?" pokouší se o konverzaci.
"Ne," urazím španělské ptáčky na žampionech.
"Málo slané?" stará se Slámovka a cpe mi slánku.
"Nechci," zavrčím podrážděně. Sůl mi nepomůže! Jak mohu mít chuť k jídlu, když jsem
dosudnedostala menses, ačkoliv jsem si večer pořádně vypařila celé tělo v horké vaně? Obyčejně
měsíčky dostávám v pátek večer, je sobota a nic.
"Mám pro vás překvapení, holky," zatváří se táta tajuplně, když Denisa sklidí ze stolu.Nenechá mě
odejít do pokoje, drapne mě za ruku: "Sedni si, překvapení je i pro tebe."
"Díky, tys už mi největší překvapení daroval."
"A tys ho ani nerozbalila," vyčte mi. "Pořád se krčí na skříni, chudák, a čeká na tebe."
"Jenže já nemyslím balíček!" ušklíbnu se.
Táta se rychle dovtípí, o čem vlastně mluvím, načež se pro jistotu vrátí k původnímu tématu, sáhne
do kapsy, vyloví bílou obálku s razítkem cestovní kanceláře, rozloží po stole jakési lejstro a přečte
hlavičku: "Závazná přihláška na pobytový zájezd do Portorecanati v Itálii.Co tomu říkáte?"
Já neříkám nic, Denise se rozsvítí oči a Slámovka vydechne: "No to by bylo báječné! Ještěletos? Není
na konci května pozdě zařizovat dovolenou?"
"Možná je, ale já jsem kluk šikovná," pochválí sám sebe. "Volal jsem do tolika cestovek, ažkonečně
jedna vyšla. Pojedeme prvního července na deset dní, bydlení v hotelu přímo na pláži, plná penze...
Jakej jsem?"
"Nenacházím slov," usměje se na něho Slámovka láskyplně.
"Vážně pojedeme k moři?!" zajásala Denisa. "My jsme ještě nikdy moře neviděly, že, mami!Petře, ty
jsi bezva!"
Jen se z něj podělej, popřeju jí v duchu. Copak Petříček, to je formát! Zaplatí cizí ženské a jejímu
fakanovi pobyt u moře, proč ne, je grand a dělá mu dobře, jak zbožně na něho ty dvě hledí!
Oškubejte ho, umíte si ho ochočit!
"Máte nejvyšší čas moře uvidět," rozplývá se. "A pak, my s Pavlou to budeme mít jako svatebnícestu
a určitě tenhle výlet pomůže celý rodině."
Obě se hlasitě radují, Slámovka si trochu dělá obavy, zda dostane v pojišťovně, kde pracuje -
samozřejmě, jak jsem hádala, šedá kancelářská myš -, dovolenou. Táta tvrdí, že určitě, i kdyby měl jít
osobně přesvědčit jejího šéfa. Pak si vzpomene, že má ještě vlastní dceru, kterou jaksi opomněl, otočí
se ke mně s tváří jako měsíc v úplňku a asi chce slyšet stejné nadšení i z mé strany!
"Báro, co tomu říkáš? Tys sice u moře párkrát byla, ale ještě ne v Itálii. Těšíš se?"
"Děsně!" odseknu. Představím si deset dní v těsném kontaktu s macechou, Denisou a láskouzblblým
tátou a málem se celá osypu, naproti tomu nádherná samota našeho bytu, kde by mi všechno
připomínalo dobu před tátovou svatbou, mě uchvátí: "Já s vámi nikam nepojedu, s tímpočítej."
Tátovi zmizí úsměv z tváře, Slámovka přestane vykřikovat nadšené citoslovce a Denisa polekaně
nadsedne, asi má strach, aby kvůli mé vzpouře o moře nepřišla.
"Můžeš mi říct proč?"
"Prostě být s vámi na svatební cestě nechci!"
"Tu svatební cestu jsem myslel obrazně," pokrčí rameny.
"Ani tak. Nebudu se na vaše tokání koukat."
Zrudne i na začínající pleši, a přestože mu Slámovka položí smířlivě ruku na paži, vyletí: "Jak si přeješ,
nutit tě nebudeme, s tím počítej. Odvezu tě k tetě Agátě a hotovo."
Trochu ve mně zatrne, Agáta je sedmdesátiletá stará panna, prateta z tátovy strany, které se bojím
jak čert kříže, ale couvnout nemůžu. "Nebo rovnou do děcáku!" vybuchnu. "To by byloideální, viď?
Zbavili byste se mě navždy!"
Táta se podívá na Pavlu: "Je ta holka vůbec normální?"
"Barboro," řekne mi Slámovka vemlouvavě, "ty si přece nemyslíš, že se tě chceme zbavit. To
jenesmysl."
Protože maceše zásadně neodpovídám, zvednu se od stolu a pořádně za sebou přibouchnu dveře. Vší
silou zaháním slzy, nemohu jim dovolit, aby mi unikly z očí, nechci, aby mě Denisa viděla brečet.
Určitě by měla radost! Včera hrála volejbal s klukama až do tmy a pak ještě seděli do jedenácti pod
lípou - a po mně pes neštěkl!
Poslední květnová sobota je nádherně slunná a teplá, třešně v zahradě nepřipomínají bíle hořící
pochodně, trávník pod nimi je zavátý jejich květy a na stromech bije do očí čerstvé, šťavnaté zelené
listí. Je hřích sedět v takový den doma, jenomže mně nic jiného nezbývá. Na dvorek nemohu, protože
dvojčata pracují na svém pekelném stroji, z hřebčína mě vyloučili, jít na hřiště zapinkat si softte-nis s
holkama se neponížím, tím spíš, když se postupem času k nim přidá Denisa a Tom a hrají čtyřhru přes
síť!
Připadám si jako vězeň, vytáhnu dokonce učení, blíží se zkoušky na konci druháku, civím tupě do
sešitů a po dvou hodinách zjistím, že vůbec nevím, o jaký předmět jde!
Po krátkém zaklepání vejde táta. Co je u nás Denisa, klepe vždycky na dveře, aby ji nepřekvapil v
nedbalkách. Obrním se pro jistotu nevšímavostí, jistě mi jde domlouvat za nemožné chování, on mi
však položí na učebnici materiálů růžový lístek, v němž poznám vstupenku do Vesmíru, a suše
oznámí: "Vyjít si s námi večer do kina na muzikál Šakalí léta bybylo pod tvou důstojnost, že? Kdybyste
se přece jen rozmyslela, výsosti, film začíná v sedm."
Nečeká na odpověď, tuší, že by ji nedostal, a zanechá mě v těžkém lisu. Tenhle film jsem chtěla vidět
kvůli Martinu Dejdarovi, mému oblíbenci. Jenže — s nimi?!
V pět zazvoní telefon a vysvobodí mě z deprese.
"Co děláš, jeptiško?" volá na druhé straně Petra.
"Proč jeptiško?" nechápu. "Nedělám nic, sedím doma."
"Přesně to jsem si myslela," zasměje se. "A v sobotu sedí doma jenom jeptišky. Báro, vyrazímevečer
mezi lidi."
"Jako minulej tejden, jo?" připomenu kysele.
"Naopak, tentokrát se půjdeme bavit. Zatancovat si, za-blbnout. Potřebuješ přijít na jinýmyšlenky
jako sůl."
Přemluvit mě jí nedá žádnou práci, ačkoliv se mi chce všechno možné jen ne tancovat a
bezprostředně se bavit. Mohu volit mezi třemi eventualitami - sedět sama doma, bulit, trápit se a
strachovat z pravděpodobného těhotenství,
jít do kina s rodinou, nebo rozptýlit se s Petrou, jediným člověkem, který mi zbyl a je pro mě hotový
balzám.
Nejprve jsme se mrkly do Klubu mládeže, protože je nej-^blíže našim domovům. Plakát sliboval živou
rockovou hudbu, ale to, co vyluzovali tři unavení, nejméně čtyřicetiletí lipíci, bylo všechno, jen ne
rock. Už za půl hodinky jsme se rozhodli změnit lokál, tentokrát za motorest Hnízdo, kde bývají
každou sobotu solidní tancovačky. Prozíravě jsme nezaplatily vstupné a vloudily se dovnitř pod
záminkou, že hledáme kamarádku. Možná tu solidní taneční zábavy někdy bývají, leč dnes to určitě
nebylo. Kamarádku bychom rozhodně nemohly přehlédnout, dle mého odhadu tu sedělo asi deset
lidí a na parketu poskakovalo přibližně jednou tolik, ze tří čtvrtin řidiči kamionů a
podezřelé dívenky, jež jsem typovala na šlapky. Podívaly jsme se s Petrou na sebe a bez dalšího
domlouvání vypadly.
"Můžeš mi říct, co dělají normální lidi v sobotu večer?"
"Asi jsou doma," pokrčila jsem rameny.
"Tomu nevěřím," zaprotestovala. "Do třetice všeho dobrýho, okoukneme Ostrov."
Souhlasím, ačkoliv jsem natolik otrávená, že bych se snad raději viděla na Šakalích létech... Autobus
nás vyklopí nahoře u přehrady, musíme ještě kus cesty dojít, pěšky, takže se před lávkou vedoucí na
ostrůvek, kde bývají letní diskotéky a někdy i živé zábavy přímo pod širým nebem, ocitneme v půl
desáté. Pomalu abych myslela na zpáteční cestu, vycházky mám obvykle do jedenácti.
"Má to vůbec cenu?" namítnu váhavě, ačkoliv ostrov nepříliš vzdálený od břehu svítí
barevnýmilampióny i blikavou hudbou do širokého okolí a vypadá docela lákavě.
"Když jsme tady," usoudí Petra a jeden z pořadatelů, který vybírá vstupné takticky předlávkou, s ní
souhlasí. Pusa se mu nezastaví při líčení báječné hudby, dneska živé, husté návštěvnosti, pikantního
občerstvení v podobě párků čerstvě vytažených z udírny, zmrzliny a tak dále.
"Vypadá to dobře, ne?" mrkne na mě Petra naladěně.
"Musí nějak odůvodnit nehorázný vstupný," zchladím ji.
"Nehorázný?! Co je třicet korun za romantiku v lůnu přírody? Takový krásný mladý holkynemohou
být v máji samy. U nás uslyšíte šplouchání vody, šumění borových lesů..."
"A hrdliččin hlas zve ku lásce hrám, co?" ušklíbnu se na
něho, s povzdechem sáhnu do kapsy a vytáhnu poslední peníze, kovovou padesátikačku.
"CelejMácha. Zbyde mi akorát na zmrzlinu. A kdo ví jestli! Určitě budou mít jen Corneto, aby co nejvíc
trhli."
"Slečna to vidí moc skepticky," zamrká na mě pobaveně a vrátí mi dvacku. "Ale s tímvyděláváním máš
pravdu. Peníze potřebujou i jachtaři, co dneska pořádají zábavu. V jedenáct, až mi tady skončí služba,
si spolu zatancujem."
Celá nakřivo, pomyslím si v duchu, když hopsáme s Petrou přes nebezpečně houpavou
dlouhatánskou lávku, spíše po závěsném mostu. Kde mi bude v jedenáct konec!
"Jachtaři? Co to je?" zeptám se Petry bez valného zájmu.
"Něco kolem lodí, ne?"
"To mě napadlo taky," ušklíbnu se. "Ale jakých lodí?"
Petra nemá čas mi něco sáhodlouze vysvětlovat, drží se křečovitě lan, jež jsou natažená jakožto
zábradlí, opatrně klade nohu před nohu, a když zkusmo lávku rozhoupám, málem se podělá, pověsí
se na lano a ječí: "Nech toho, proboha!"
Na ostrově jsme ještě nikdy nebyly, obejdeme ho kolem dokola, musím uznat, že přes poměrně
malou rozlohu je akcím, jako je dnešní, dobře přizpůsobený. Z dřevěného srubu za tanečním
parketem báječně voní uzeniny. Blikačky a majáky hážou po obličejích hostí, samé mládeže, barevné
stíny.
"S návštěvností nepřeháněl," utrousím znepokojeně. "Nevidím nikde jediný místečko volný. Kamsi
sedneme?"
"Se uvidí," usoudí, sejme strachy opocené brýle a svědomitě čistí skla, aby dostála svémuslovu a něco
viděla.
Záhy pro mě přijde neznámý kluk, zatancujeme si spolu, a když se zase k naší borovici vrátím, Petru
nenajdu, jelikož momentálně tančí ona. Přibližně pětkrát se takhle mineme, což má tu výhodu, že
nemusíme mít místo k sezení, pak se konečně setkáme a jdeme spolu na colu.
"Nebo radši zmrzlinu?" rozhodnu se a zatočím ke třetímu okénku, abych si na ručně psanévývěsce
přečetla druhy mraženého zboží. Jsem s tím hotová záhy, Corneto jahodové a Corneto oříškové,
výběr jako stehno.
"Nic jinýho fakticky nemáte?" zeptám se prodavače, tma-vovlasého kluka s pěknýma hnědýmaočima,
když na mě dojde řada. Je mi povědomý, nevím však, kam ho zařadit.
"Ahoj!" vycení na mě perfektně bílý chrup v širokém
úsměvu. "Tebe bych se tu nenadál, hledal jsem tě v Centru..."
Aha, tancovala jsem s ním část písničky před čtrnácti dny, kdy jsem čekala na Mikyho...
"Tys mě hledal?" nechápu.
Záhadně se usměje. "Minulou sobotu a dneska taky."
Had mlsounů za mými zády povážlivě narůstá a ozývají se v nespokojené výkřiky, znovu tedy opakuji
svou otázku.
"Vážně jen Corneto," potvrdí pravdivost nabídky a dodá: "A za chvíli ani to, mám posledníchpár
kousků."
"Díky, tak nic." Chci od pultíku poodstoupit, zavolá mě zpátky: "Nechutná ti?"
Mrknu na žlutavou minci, která se krčí v mé dlani jako ubohý siroteček, ale než bych mu vysvětlovala,
že by mi nezbylo na colu, raději pokrčím rameny a nechám ho v nevědomosti.
"Ty se s ním znáš?" zeptá se mě Petra udiveně.
"Ne." Vysvětlím, že naše známost čítá první dvě sloky písničky Pěkná, pěkná, pěkná, víc nic.
"Je hezkej," zhodnotí ho.
Hltavě vylokám nádherně chlazenou colu, bublinky mi ještě omamně perlí v nose, když mi řekne o
ploužák vysoký ramenáč s poďobaným čelem. Hodinka, kterou máme vyměřenou na zdejší pobyt, se
mi zdá rozvleklá a příšerně dlouhá. Závistivě pozoruji Petru. Tančí méně než já, ale vždycky se s
klukem baví a co chvíli se něčemu směje. Je přirozená. Milá. Veselá. Bezstarostná. Ještě před čtrnácti
dny bych byla také taková, nezažít svou bleskovou lásku! Petra se přišla bavit, a tak se baví, nehryže ji
přitom červík pochybností, jestli je či není těhotná, protože je panna. Se svými tanečníky
nekomunikuji, jejich řečičky mi připadají hloupé, bezduché, zbytečné, bavit, se o nesmrtelnosti
chrousta či o černých dírách ve vesmíru je víc než pitomé. Žádný kluk pro mě nejde tancovat dvakrát.
Nedivím se jim, co s takovou mumií.
Nakonec odmítnu tancovat úplně, opřu se o tlustý kmen a zamračím se, aby můj kukuč odradil
případné zájemce zdálky. Funguje to, mám pokoj. Nejblíže ke mně plouží dlouhovlasá holka s klukem
s tenkým copánkem. Oba se vášnivě líbají, třou se o sebe, holka sjede svou rukou od klukova pasu na
bouli, která mu málem překáží v tanci. Otevřou oči téměř naráz, mají v nich příslib milování, usmějí
se jeden na druhého a zavěšeni do sebe se vypotácejí z parketu, zamíří na lávku a jdou do přírody.
Napadne mě, jestli má aspoň jeden z nich s sebou prezervativ. Snad ta holka není tak pitomá jako já!!
Někdo mi položí ruku na rameno. "Zatancujeme si?" Tma-vooký prodavač zmrzliny se nepolekalmého
šakalího výrazu, usmívá se: "Dlužíš mi půl písničky."
Nerozhodně mrknu na hodinky. "Jenže v jedenáct musím být doma. Jestli nechytím autobus v
půl,táta mě přerazí."
"Mám tu kolo, odvezu tě," slíbí mi a natáhne ruku. Vložím mu do dlaně svou, nechápu, proč semi
nechce dát mu košem, a jdeme poskakovat do rytmu.
"Počítám, kdo to zaplatí, bylo to drahý a nestálo to za nic, proč zase já přijdu po všem apak tam
nechám nejvíc..., " snaží se zpěvák od Chrobáků napodobit Janka Ledeckého.
Kluk se ke mně nakloní a houkne mi do ucha: "Usměj se!"
Pokusím se o neveselý škleb, bere to za vtip, baví se.
"Proč zase já tancuju valčík, když se hraje polka, proč zase já!" huláká zpěvák do
mikrofonuamatérsky.
"Zase jsi smutná jak minule," konstatuje můj tanečník. "Proč? Podívej, je krásná noc a já mámděsnou
radost."
"Zpívá o mně," prohodím, jelikož tuhle písničku znám zpaměti. "Proč zase já! Všechno odnesu,na
všechno doplatím."
"Tak se prober, tak se prober a jdi rovně dál, nikdy není jistý, kdo se naposled smál!" Krefrénu se
přidává celý dav.
"Slyšíš," usměje se ten kluk krásně, "tak se prober."
Skladba skončí, udýchaně vydechujeme a tleskáme, Petra se k nám tlačí houfem rozvášněných
tanečníků a zdálky ukazuje na hodinky. Polekám se, ručičky se splašily, je půl a pět.
"Autobus je v tahu!"
"Nevadí, odvezu tě," potvrdí svůj předešlý slib.
"Ale my jsme dvě," namítnu. "A ty přece prodáváš."
"Není co, Corneto došlo. Teda... jedno zbylo pro tebe." Sáhne do kapsy kožené bundy, kteroumá
přehozenou přes nejbližší lavičku, vytáhne orosený kornout a nabídne mi ho.
Topím se v rozpacích, v kapse mi cinká pár drobných. "Totiž... nejsem zrovna v balíku..."
Usměje se těmi nádhernými zuby. "Kdo mluví o placení?"
Stojím si na vedení! "Díky," řeknu celá červená.
Chce něco odpovědět, ale to už dorazí Petra a zděšeně drmolí, že nám právě ujel autobus. "Jsme v
rejži!"
Ukážu bradou na kluka: "Máme odvoz."
"Na kole," usměrní mě, "Rolls Royce to není, no."
"Když budu do jedenácti doma," usoudí Petra, ,jsem ochotná jet třeba na trakaři." Pak sivšimne mé
sotva rozbalené zmrzliny a s hlasitým výkřikem se na ni vrhne. "Je! Ty hamoune, aninedáš
ochutnat?!"
"Klidně si vezmi," řeknu velkoryse, s klukem na sebe spiklenecky mrkneme a upřesním: "Ale
jenpapír!"
Uprostřed závěsného mostu stojí tři kluci v značně podroušeném stavu a nic jim nepřijde tak
zábavné, jako skákat po lávce, aby ji co nejvíce rozkomíhali. Petra má srdce v kalhotách, já i kluk se
bavíme a houpeme v opačném rytmu, až se nám podaří dva z nich setřást přímo do vody. Je u toho
křiku, šplouchání a plácání, zapomenu na své starosti a jsem mrtvá smíchy.
Všimnu si, že mě náš rytíř pozoruje, takže se zase zklidním. Dorazíme na břeh suchou nohou,
počkáme, než si přivede kolo, které měl schované v lesíku, Petra se uvelebí na nosiči, mně zbyde
štangle a za mírného kymácení vyjíždíme.
"Je! Opatrně! Jauvajs, tam byl výmol! Ztratíte mě! Pozor, nakláníme se!" zpestřuje Petrasvými výkřiky
jinak nudnou a nepohodlnou jízdu, musím se tomu smát a kluk také.
"Já se nechci vyvalit! Néé!" kvílí při drncavém přejezdu křižovatek, kde kola zapadají dotramvajových
kolejí.
"Radši říkej, kam tě mám odvézt," poradí jí s úsměvem. "Obě bydlíte na Severním?"
"Ani jedna. Bacha, kanál! Jaujaujau... budu mít modřiny! Bydlím v Zahradní, jen kousíček,tady vlevo...
pozor, kaluž! No prosím, a jsem celá ocáklá! Dobrý, zastav, zbytek dojdu," uleví se Petře, když
mátožně sleze z bicyklu. Podívá se na nás, pošoupne si brýle výš a loučí se: "Dík za odvoz, bylo to
horší než lepší. Mám naraženej zadek. Ahojte."
"Ale budeš doma včas," těším ji s cukajícími koutky.
Kluk znovu šlápne do pedálů, tentokrát mu ukazuji cestu já. Naše čtvrť a především ulice spíš
připomíná vesnici, v domcích se tu a tam svítí a není vidět živáčka, ruch nočního velkoměsta jsme
nechali daleko za sebou.
"Jsme tu," ukážu rukou na potemnělou čtyřbytovku s číslem 515 na konci ulice, svítí se pouzedole u
Pechtů a v našem obýváku bliká modravé světlo obrazovky. Seskočím na silnici, protáhnu si ztuhlé a
otlačené údy a nerozhodně se na kluka podívám. "Děkuju."
"Promiň, nestihl jsem to do jedenácti," omluví se. "Ale snažil jsem se, fakt!"
"Já vím, Petra to může potvrdit. Modřinami!" vybuchnu v náhlém záchvatu smíchu a kluk se kemně
přidá. Smějeme se tak dlouho, dokud se naproti v domě neotevře okno a ženský hlas nezahaleká:
"Necháte toho, chuligáni?!"
Dusím smích v dlaních a škytavě vysvětluji: "To byla babka Suchánková... Nejlepší na tom je,že je
skoro hluchá!"
"Děsně ti sluší, když se směješ," odpoví úplně mimo, takže hodně rychle z radostné
euforievystřízlivím. Všimne si mé proměny a dodá: "Jsi hezká i vážná,"
A blbá, doplním ho v duchu, jenže to ty nevíš. Jestli navíc těhotná, pak... pak je všechno v háji!
Připadá mi, že na mě sáhla ledová ruka pravdy, píchne
mě u srdce, vnitřnosti sevře strach do svého lisu a krk mi stáhne hořkost, takže ze sebe nemohu
vypravit jediné slovo.
Nepodívám se mu do očí. Prostě nemůžu.
Bez rozloučení se rozběhnu k brance, zabouchnu ji za sebou, cosi volá, nerozumím mu a rozumět
nechci, odemknu dům a vysíleně se schovám do tmy chodby.

Sedím na plastikové židličce před výletní restaurací, bez valné chuti se rýpu v zmrzlinovém poháru s
griotkou a višněmi a na půl ucha poslouchám Denisino nadšené vyprávění.
"Ta buchta se jmenuje Dánský koláč přátelství, je v ní nějaká kvasná kultura, kyne deset dnía pak se
teprve peče. Vtip je v tom, že to je řetěz, Alice mi dá kousek, já ho budu deset dní pěstovat, on zatím
pořádně zvětší objem, jo, pak z něho odeberu tři díly, který rozdám svým přátelům, no a ze zbytku
upeču koláč. Bezva, že?"
"Pch," vyjádřím svůj názor na věc, ačkoliv mluvila spíš k tátovi a ke své mámě. Koláčpřátelství, taková
kravina?
"Nebude to těsto za deset dní zkažené?" pochybuje Slá-movka o úspěchu celé akce.
"Ne. Přesně deset dní potřebuje, aby se ta kultura rozvinula," horuje přesvědčeně Denisa."Jedla jsem
to u Jitky."
"A jaké to bylo?" ptá se Slámovka nepřesvědčeně.
Denisa váhá. "No, abych řekla pravdu, normální buchta je lepší, jenže tady jde o řetězpřátelství,
chápeš?"
"Jasně," podpoří ji můj táta. "Jen to přines."
Aby se jí nezastal! Nabírám polorozteklou vodnatou hmotu na lžičku a nechávám z výšky kapat zpátky
do skleničky. Koláč prý má magickou moc získávat nové přátele a udržovat staré. A já včera zazdila
svým útěkem možná něco hezkého, co by teprve začalo, přátelství nebo i... víc?
"Nechutná ti?" všimne si táta.
"Ne." Prudce odstrčím pohár, až cinkne o popelník na stole. Tatíček mě za čtvrthodinovézpoždění
trestá vskutku originálně - povinnou účastí na nedělním výletě rádoby spokojené rodinky!
Nejhloupější na tom je, že oni tři snad jsou spokojení doopravdy! Šourali se v obřích pantoflích po
parketách lednického zámku s Denisou uprostřed a já se ploužila na samém konci výpravy za historií.
Styděla jsem se k nim hlásit, stejně jako se stydím i tady, v restauraci Zátiší, kde dnešní stupidní výlet
končíme. Vypadají tak pitomě blaženě a šťastně!!!
Táta se se mnou víc nezaobírá, dál s Denisou plánuje, komu dát tři díly kvásku, kdo si zaslouží poctu
stát se nejlepším přítelem. Jejich nadšené hlasité výkřiky mě uvádějí
čím dál víc do rozpaků, tím spíš, když se po nás parta čtyř kluků od sousedního stolu nepřestává
otáčet. Jeden z nich má na stolku puštěnej magič, přes který se na mě dvakrát usmál. Shovívavě, řekla
bych. Nejraději bych si odsedla, k téhle ujeté famílii přece nepatřím!
"Ježiš, Shalom," uvědomí si náhle Denisa změnu hudby, umlkne a otočí se po sousedech. "Azrovna Ve
větru..."
Přestože je terasa výletní hospůdky krom dvou stolků úplně obsazená, není jí hloupé vstát a v
prostoru mezi námi a sousedy začít se zavřenýma očima tancovat!! Střelím pohledem po tátovi,
proboha, zatrhni jí to, takovou ostudu ne-přežiju! Všichni totiž umlkají a hledí na ni, co si o nás
pomyslí?! Táta také zírá ohromeně - a usmívá se při tom! Kluk zesílí hlasitost málem na maximum,
Denisa přidá do pohybů víc šťávy, prožívá hudbu a celé Zátiší s ní. Zoufale si přeji konec, s chutí bych
zavrtala hlavu do písku jako pštros, na druhou stranu musím s nelibostí v koutku duše uznat, že... válí.
Například ti kluci ji přímo žerou! Ukončí svou produkci s posledním tónem a další písničku přehluší
nadšené tleskání rukou. Kluk, který se na mě před chvílí usmíval, tleská nejhlasitěji a křičí "Umí!"
Denisa zrůžoví, sedne si zpátky na místo jako způsobná Školačka a je vidět, jak ji uznání těší. Táta je
unesenej.
"To bylo skvělý, Deniso! Tys chodila do baletu, co?"
"Ne, kdepak," brání se pyšně.
"Je taková odmalička," přidá se Slámovka. "Vždycky si vymýšlela nový tance a pohyby, prostěblázní."
"Ale to je úžasný!" rozplývá se táta a nabádá mě: "Slyšíš, Báro? Tohle by tě měla Denisanaučit."
Pro kluka s magičem i jeho kamarády jsem vzduch, ačkoliv bych před chvílí přísahala, že po mně
pokukovali se zájmem. "Tancovat umí každej trouba," usyknu nakvašeně.
"No počkej, počkej!" ozve se táta dotčeně. "Tancovat možná, ale jak? Denisa je opravdušikovná, má
talent a vlohy. A vůbec, v mnohém by sis ji měla vzít za příklad."
Vypěním: "Deniska je prostě jednička! Já jsem taková, jakou sis mě zplodil a vychoval, tvojevina, že
nejsem dokonalá jako ona!"
"Já mám přece taky spoustu chyb, Bára je lepší například ve volejbale," pípne Denisa smířlivě.
Táta ji neposlouchá, nasupeně hovoří stále ke mně: "Do dokonalosti ti opravdu hodně chybí.Barboro,
seš poslední
dobou jako vyměněná. Tohle přece nejsi ty! Vychovával jsem tě podle svýho nejlepšího svědomí, na
mě vinu neházej, ty se chováš jak praštěná puberťačka."
Zčervenám, přestože chci zůstat vznešená. Vykřiknu nahlas, je mi fuk, že nás uslyší cizí lidi, dokonce
mi tátovy rozpaky dělají radost: "Nechcete si vy dva na starý kolena pořídit ještěpotomka? Byl by
krásnej po mamince, chytrej po tatínkovi, hotovej génius!"
"Vypadni!" zasyčí výhružně, hodí mi klíčky od vozu a nařídí, abych čekala v autě, když zakaždou cenu
chci vyvolávat skandály. Slámovka ho uklidňuje, Denisa civí poněkud zaraženě, s nosem nahoru
odkráčím přes ztichlou terasu. V autě pocítím jakousi nahořklou radost: asi jsem fakt praštěná, ale
jedno plus se nechutné scéně nedá upřít - mohu si být jistá, že mě víckrát na rodinný výlet nevezmou.

V písemce z materiálů jsem se tedy předvedla! Zkazila jsem, co jsem mohla, domotala dohromady
plyš s plstí a satén se sametem. Vztekle si kontroluji po hodině odpovědi s učebnicí, z devadesáti
procent se bohužel liší.
"Mám všechno blbě," zavrčím, když se ke mně Petra nahne.
"Zvorala jsem to," přizná a mávnutím ruky vyjádří svůj postoj: "Nejen učením je člověk živ,bláhovče.
Povídej, co ten kluk? Nekoukej vyjeveně, ten hezkej, okatej, z Ostrova! Neříkej, že tě odvezl domů,
řekl ahoj a odjel!"
"Jo, ten... Nic. Ahoj mi říct nestačil, utekla jsem. Učením možná člověk živej není, jenomžetahle
známka půjde na výzo! Z materiálů tam mám jedna, dva, dva, čtyři. Teď dostanu kouli a o dvojce na
vysvědčení si můžu nechat zdát!"
"Nebuď šprt," směje se. "Tak budeš mít trojku, no bože."
"Trojka není no bože!" odseknu v ráži. "Trojka z materiálů, kdo ví, jak zaboduju vtechnologii. A Juta je
v háji. A já bych se tam ráda dostala, víš?"
"Hm, to já taky," přizná. "Kdo by nechtěl. Už na to nemysli, nějak bude. Povídej, tys vážněutekla? A
proč? Nedomluvili jste si rande nebo tak něco?"
"Ne. Nevím, jak se jmenoval."
Tvář jí zastře zasněný výraz. "Copak tobě se nelíbil? Neuraz se, byl hezčí než Miky. Avypadal na
slušňáka."
Vzdychnu. "Ale jo, líbil se mi."
"No tak proč?" nechápe. "Prošvihnout takovou šanci?!"
"Protože...," nadechnu se. "Protože nemám krámy, chápeš?!"
Zvážní a kousne se do rtu. "Ještě pořád nepřišly?"
Zavrtím odevzdaně hlavou.
"Může to bejt porucha," utěšuje mě a víc o neslavném konci zábavy nemluví.
Nemám náladu celý den, ostatně jako obyčejně, a čtyřka, kterou v úterý dostanu za svůj zpotvořený
písemný obraz vědomostí, mi ji nepřidá.
"Jandíková, vy jste se nepřipravila," konstatuje profesorka, když mi písemku vrací. "Vašechyba. Stále
vám opakuji, že se neučíte pro mé modré oči, ale pro sebe."
Něco nesrozumitelného zabručím, nemohu jí vysvětlovat, že jsem se přece učila v sobotu víc než dvě
hodiny - tedy, civěla do poznámek a učebnice, a nezapamatovala si nic. Chtěla bych totiž vidět toho
šílence, který by se při mých psychických stresech dokázal učit!
"Nezapomeňte," připomíná profesorka na závěr hodiny, "že do Juty se může dostat nejvýš šestučnic.
Jistě víte, na co která z vás má a na co ne. Kdybyste snad dostaly rozum a chtěly si známku ještě
opravit, máte příležitost přihlásit se za čtrnáct dní v posledním vyučovacím týdnu, pouze do středy.
Opakování za celý rok, samozřejmě."
Petra mi pošeptá do ucha: "To by udělal leda sebevrah!"
Strašně bych si přála dostat se do Juty, příští a závěrečný školní rok by vypadal jinak. Chodila bych tři
týdny v měsíci na praxi a jeden do školy, navíc praxe v Jutě je úplně jiná než na dílně. Tam se totiž šije
zakázkové oblečení, modely do soutěží, vlastní návrhy, práce pestrá, zajímavá a v neposlední řadě i
lépe placená. Ostatní učnice zůstanou tři týdny na dílně, kde se budou hmoždit se sériovým šitím
zástěr a sukní a podobných otročin, do zblbnutí stejných, podle toho, jak půjde plán. Jenomže
zvoranou písemkou jsem si vykoledovala trojáka z materiálů, po technologii druhého nejdůležitějšího
předmětu. A zkusit si ji opravit?! Za takovou oběť... ?
V sedm večer se rozječí telefon. Rodinka je v divadle, kam jsem je doprovodit odmítla, ač mě Dívčí
válka, o kterou jsem tak přišla, velice mrzí. Nezbývá mi než vstát z válendy a jít ho zvednout, protože
přístroj vyzvání jako na lesy. S plodem kiwi, co jsem si právě oloupala škrabkou na brambory,
sáhnu upatlanou rukou po sluchátku a tu mě napadne - co když to je Marian?! Touhle dobou mi
přece volával z Brna. Zase bude oxidovat, chytrolín, domlouvat mi... Pro jistotu čekám, zda se neunaví
a nenechá toho, ale telefon řinčí dál. "Slámová," představím se změněným hlasemrozhodnuta hovor
bleskurychle ukončit.
"Totiž...," zakoktá ve sluchátku cizí mužský hlas, "myslel jsem, že volám k Jandíkům..."
"Tohle je byt Jandíkových, u telefonu Slámová," upřesním.
"Aha... já nevím, jestli jsem na správným čísle. Bydlíte v domě pět set patnáct?"
Rozpaky na druhém konci drátu mě zaujmou, přehodím
si telefon do pravé ruky a olíznu kiwi: "Jo, to je správně."
"Jste tam?" vyděsí se hlas. "Něco na lince děsně mlaská!"
Stěží se udržím, abych nevyprskla. Chtěla bych ho vidět,
jak by se mu mluvilo s plodem kiwi v ústech! "To jsou ty
spoje. Co si vlastně přejete?"
"Totiž... mohla byste mi pomoct. Hledám takovou děsně hezkou holku, má hnědý vlasy na
ramena,docela rovný a krásný, šedý oči a na levý tváři znamínko, maličkou pihu... Bydlí ve vašem
baráku, ale nevím, v kterém bytě."
Kiwi mi zaskočí, chrochtnu, jak ho chci vykašlat, a v nesmírných rozpacích poslouchám klukovo
volání... "Haló! Už to zase blbne! Jste tam ještě? Nezavěšujte!"
Rychle se seberu: "Strefil jste se do správnýho bytu, myslíte Barboru. Já... vám ji zavolám."
"To budete strašně hodná!" pookřeje hlas jásavě. Položím sluchátko, spolknu celý zbytek
kiwinajednou, otřu si ruce do džínů, tričkem i pusu, uchopím sluchátko a ohlásím se obyčejným
hlasem: "Bára Jandíková. Kdo volá?" Je to finta, samozřejmě mi došlo, kdo je na druhém konci!
"Ahoj," vyhrkne. "Je to strašnej trapas, ale na druhou stranu zase štěstí, že jsem tě našelhned na
první pokus. Tancovali jsme spolu... v sobotu, Tak se prober, pamatuješ?"
"Uhm," přiznám. "Kdes přišel k mýmu telefonnímu číslu?"
"Tajemství," zasměje se. "Tajný. Kdo je Slámová?"
"Tátova nová žena."
Nebere mou životní tragédii smrtelně vážně, směje se dál:
"Jo takhle! To byl šok, mám tady vypsaný Jandíkovi, Brožovi, Pechtovi a Vondráčková. Slámovábyl
pěknej podraz."
"Na mě taky," ušklíbnu se.
"Co na tebe taky?" nepochopí.
"Ale nic. To tajemství mě zajímá, víš o našem baráku všechno: Jsi špion nebo co?"
"Ne, komisař Moulin. Báro, víš co? Já ti ho prozradím, ale... musíš přijít zítra ve tři podocas."
Vím, že myslí náměstí Jana Žižky, kde stojí na podstavci zmíněný národní hrdina v plné zbroji i s
koněm. Právě jeho zadek je nejoblíbenějším místem schůzek zamilovaných!!!
"Báro? Přijdeš?" naléhá. "Jinak ti nevyzradím nic."
Mám jít na rande... Podruhé v životě mě kluk pozval na schůzku. Ten první byl Miky a byl první ve
všem! Kdyby tak měla dopadnout každá schůzka s klukem, musela bych se oběsit! Copak můžu tolik
riskovat?!
"Báro?" děsí se mého mlčení. "Šíleně smutná princezno!"
"Dobrý," odhodlám se. " Zítra ve tři pod ocasem." A zavěsím, abych neměla čas schůzku
zrušit.Nevytočí moje číslo znovu, možná mu to došlo a také nechce promarnit šanci.
Denisaje jako každou středu v pimprlovém divadle, podle řečí u stolu vím, že má roli v jakémsi
stupidním dětském představení, co budou hrát koncem června. V pokojíku je díky tomu klid, vytáhnu
knížku, kterou jsem si přinesla z městské knihovny, a s tlukoucím srdcem se začtu do kapitoly
Menstruační poruchy. Dozvím se, že tou nejčastější příčinou, proč se menses nedostaví, je
těhotenství, což mě tedy neuklidní. Hltám další řádky - a ty mi přinášejí maličko úlevy. Poruchy totiž
mohou být všeho druhu, od zdravotních, například kvůli nachlazení, prostydnutí a tak podobně, po
psychické, kdy zpoždění má na svědomí stres, špatná nálada a pocuchaná nervová soustava,
například díky cestovní horečce, závažné události a změně v životním stylu, očekávání něčeho, těšení
se na něco atd. Tátova ženitba, nastěhování macechy, zabrání půlky mého pokoje její dcerou,
blesková láska k Mikymu a stejně bleskové odmilování, znásilnění - pro každý z těchto důvodů bych
nemusela menstruovat klidně měsíc, natož když se na mě sesypaly všechny najednou!
Na konci kapitoly nabádavé ponaučení, že stoprocentní jistotu dá návštěva u gynekologa.
Dobrá, uvidíme. Nespavost, kterou zavinil telefonát kluka, jehož dosud neznám jménem, by měla být
zažehnaná, dilema, zda si mohu dovolit jít na rande v případě, kdy nevím, jestli jsem či nejsem
těhotná, vyřešené. Půjdu. A kdyby ta moje porucha, psychická či z důvodu nechtěného těhotenství,
pokračovala i ve dnech příštích, navštívím gyn-du. Asi...
Do tří hodin zbývá ještě fůra času, abych si ho nějak ukrátila, pouštím si magnetofon, tajně si
vypůjčím Denisinu kazetu, odkopnu korkáče a zkouším bosá na koberci tančit podle jejího vzoru.
Takhle nějak zvedla ruce a podklesávala v kolenou... Pózuji před zrcadlem a po čtvrt hodině docházím
k jednoznačnému závěru: baletka ze mě nebude. Na Denisině poskakování vážně něco bylo, řekla
bych, že kopíruji její pohyby a přitom vůbec nejsem ladná a přirozená, naopak, hrom do police je
slabé přirovnání! Má talent, koza!
Raději se vysprchuji a čerstvě si umyji vlasy. Líbily se mu... Popsal mě tedy dokonale! Za naše dvě
krátká setkání si všiml i takové maličkosti, jakým je mateřské znamínko na levé tváři! Trochu se
nalíčím, prohrabu se ve skříni a po pečlivém uvážení vyberu květované džíny, halenu a korálky.

Tramvaj mě vyklopí na druhém konci náměstíčka, maličko pošmourným odpolednem kráčím váhavě
podél výkladních skříní k vojevůdci husitů, který trčí nad zeleným prostorem. Mám trému, mou
jistotu vážně narušila známost s Mikym, nedivila bych se, kdyby mě poznamenala na celý život!
Nevím proč, ale podvědomě očekávám jakýsi útok, třeba vůbec nepřijde, dělal si psinu, anebo hůř,
chce mě někam odvléci...
Zahlédnu ho z dálky sedět přímo na schodech pod koňským zadkem, ruce v kapsách světle modrých
džínů, na sobě bílé tričko s černým nápisem Oxford University, v puse žvýkačku. Jakmile mě uvidí,
obličej se mu rozsvítí, v úsměvu blýsknou bílé zuby, dvěma prsty vytáhne žvýkačku, nalepí ji koni pod
ocas a běží mi naproti.
"Ahoj, Báro!" vítá mě, aniž by mi vyčetl desetiminutové zpoždění, zaviněné místnímitramvajáky, co
kašlou na jízdní řád. "Paráda, žes přišla, fakt."
"Ahoj." Nevím, kam s očima, rukama, nohama. Připadám si jako venkovské telátko. Napřáhnu kněmu
pravici: "Možná by neškodilo, kdybychom se konečně představili, ne? Barbora Jandíková,jak sis někde
zjistil."
Sevře mi ruku pevným stiskem suché teplé dlaně, až mě zašimrá podivným vzrušením.
"OndřejHorných. Pozdě, ale přece. Tak se nezlob, prošvihl jsem to už dvakrát."
Pustí mou dlaň, nerozhodně se na sebe usmějeme a nesměle navrhne: "Můžeme se projít?"
"Proč ne," pokrčím rameny, zařadím se po jeho pravém boku a zvolna kráčíme po cestičce
sypanépískem dál za Žižku, který je vlastně něco jako brána do Centrálního parku. "Povídej,
jsemvážně zvědavá, kdes přišel k mému číslu."
"Věděl jsem adresu a existuje něco jako telefonní seznam...," vypráví s úsměvem. "Tak tam,no."
"Počkej!" Tohle vysvětlení se mi nezdá. "Jenže seznam je abecední a tys neznal jméno."
"Neznal," přizná, zasměje se a vysvětlí: "Tak jsem to hledal podle adresy, ne podle jména."
"Jenže... tos musel přečíst úplně celej seznam!"
Podívá se na mě, v očích mu blýskne a kývne.
"Vážně? Ale ten je přece děsně tlustej..."
Hraně vzdychne. "To teda je, o tom bych ti mohl vyprávět..." Podívám se na něho ohromeně aoba
naráz vybuchneme smíchy. "Vážně, Báro, přečetl jsem ho celej. Však mi to taky trvalo doúterka.
Řeknu ti, nic tak nezáživnýho jsem ještě nikdy v ruce neměl. Našel jsem čtyři jména z domu 515 ve
vaší ulici, vypsal si je i s čísly, no a to, který se mi líbilo nejvíc, jsem vytočil první. Dost mě vzalo, že se
mi ohlásila Slámová."
Zírám na něho s obdivem. Četl ho... kvůli mně. Cítím, že mi lehce hoří tváře, raději rozpaky
zamlouvám... "Tobě se líbí jméno Jandíková?"
Pokrčí rameny. "Proč ne? Pechto vá je úplně blbý, Vondráčková nic moc, Brožová mi připomínánaši
třídní, strašnou megeru... Jandíková zní hezky a Barbora k tomu ještě víc."
Pod korunami stoletých dubů je velmi příjemně, kráčíme tichem parku, vnímáme vůně květin, hlíny i
stromů, ptačí štěbetání v jejich korunách, občas předejdeme mladou maminku či babičku s kočárkem,
tu a tam dvojici zamilovaných, vedoucích se za ruce. Jdeme vedle sebe s rukama volně visícíma, téma
jsme vyčerpali beze zbytku, horečně hledám další a mám na sebe vztek, že mě nic nenapadá. Ondru
asi také ne, občas se na mě podívá a krásně se usměje.
Hluboce zamyšlená si uvědomím v poslední chvíli řinčivý
cinkot zvonku a svištění galusek, Ondra mě strhne na stranu těsně před koly dvou malých kluků, co se
řítí parkem závodní rychlostí. Leknu se, až poskočím, mohl z toho být karambol, Ondrovi to přijde k
smíchu a zase se oba s úlevou zasmějeme. Jsme právě u leknínového rybníčku pod zámkem, kolem
kterého je několik laviček, každá dokonale izolovaná od ostatních hustým houštím
rododendronových keřů. Aniž bychom si co řekli, oba si sedneme.
Ondra zkusí hodit žabku, hladina je však hustě porostlá, nedovolí kamínku se od ní odrazit. "Na jakou
školu chodíš?" překvapí mě nečekanou otázkou. "Třeba to máme blízko. Mohl bychtě... zítra
doprovodit, nebo tak."
Vybavím si tetu Hedviku. "Na školu? Naše učiliště je na Koubovce. Já jsem jen švadlena.Budoucí."
Nechápu, proč mu vyzradím svůj sen: "Přála bych si dostat se po vyučení na textilku, teda na
nástavbu textilní průmyslovky..."
"Do Prostějova?"
"Máš přehled," podivím se.
"Ségra ji dělala," přizná. "Děsně ji to bavilo."
"Hm, mě by to bavilo taky, jenže..."
"Kde je problém?" usoudí optimisticky. "Mám takovou zásadu, že zkusit se má všechno.
NaKoubovce... Hm, to je úplně mimo, jsem na gymplu Jízdárenská, třetím rokem, po matuře bych
chtěl na elektrotechniku... Je tam nával, ale určitě se o to pokusím."
Neodpovím. Shodila bych se, kdybych budoucímu vysokoškolákovi vysvětlovala, že s trojkou z
materiálů se nedostanu ani do Juty, natož na nástavbu!
"Myslela jsem, že jsi prodavač," přiznám s úsměvem.
Pobaveně se zasměje. "Vypadám tak?"
"Ne," odmítnu podezření. "Na Ostrově jsi prodával zmrzlinu..."
"My jsme tu zábavu pořádali, víš," vysvětlí. "Klub potřebuje prachy, sponzoři se nepředají,sháníme,
kde se dá."
"Klub?" nechápu.
"Jachtařskej. Máš ráda vodu?"
"Ve vaně, nebo v rybníku?"
"Spíš na přehradě, když ti šplouchá pod kýlem lodi."
"V tomhle nemám žádný zkušenosti, nemůžu posoudit. Ty jsi jachtař? Co to vlastně obnáší?"
"Jachting je sportovní plavba na plachetnicích," pouští se ochotně do vysvětlování."Principem je
ovládnutí větru
koordinací plachet vzhledem ke směru a postavení kormidla, jednoduše řečeno, kdo je v cíli první,
vyhrál. Přesně před jedním rokem byl založenej Českej Jachtařskej klub. Jsou různý druhy soutěží v
několika kategoriích, jachting je uzná-vanej olympijskej sport. Dělám ho už deset let, prošel jsem
skoro všechny dětský třídy, momentálně jezdím na Finnu, a s Darkem, to je kámoš, i na Létajícím
Holanďanovi."
Dívám se na něho s uznáním, většina informací, které mi poskytl, je pro mě novinkou. "Nemělajsem
tušení, že u nás něco takovýho vůbec existuje... A vyhráváš?"
V úsměvu vycení zuby. "Rád bych... Vážně, někdy jo, někdy ne. V Český bráně jsem byl třetí.
Včervenci pojedu na soustředění před důležitou mezinárodní soutěží o Modrou stuhu, mělo by to
dopadnout... Děsně záleží, jak se tam umístím."
"Budu ti fandit," slíbím s několikatýdenním předstihem.
Zvážní, pohlédne mi do očí, ty jeho jsou strašně krásné, tmavohnědé, něžné, psí oči... "Fakt?Tak to
určitě vyhraju. Báro, kdybys chtěla... Můžu tě pozvat v sobotu do loděnice? Vezmu tě na vodu a dám
ti ochutnat jachtingu zblízka, uvidíš, že to je nádhernej sport, kterýmu se nic nevyrovná. Je paráda
sedět na plachetnici a řítit se po vlnách, kapičky vody tě oslepují a ty jsi pánem obou živlů, záleží jen
na tobě, jak to zvládneš... Udělala bys mi radost."
Líbí se mi, s jakým zaujetím horuje pro svého koníčka, nikdy jsem se nesetkala s někým, kdo by byl do
něčeho tolik zapálený, nehledě na to, že Ondra je první jachtař, kterého potkávám. A pak, je mi
sympatický z více důvodů...
"V sobotu? Možná," slíbím s úsměvem.
Viditelně pookřeje. "Ve tři pod ocasem."
"A nevadí, že do klubu nepatřím?" napadne mě. "Nerada bych vám při tréninku překážela, aby
měněkdo nevyhodil."
"Bez obav," ujistí mě. "Jednak mám trénink dopoledne, odpoledne jezdíme z vlastní záliby, noa taky...
budeš tam se mnou a to si piš, že bych nikomu nedovolil..."
"V životě jsem na lodi nejela, jsem úplně levá -"
"Neboj, nebudu po tobě chtít, abys přeplachtila přehradu tam a zpátky," rozesměje se a já sek němu
přidám. "Tyhle starosti nech koňovi, má větší hlavu."
"Koňovi.,.," uteče mi povzdychnutí. Přesně to, co popisoval Ondra při jízdě na plachetnici,jsem
zažívala s Beatricí! "Jel jsi někdy na koni?"
"Ne," zavrtí hlavou, usměje se a dodá: "Asi se mi vysměješ, ale já se jich bojím. Majístrašný raťafáky...
Ještě řekni, že závodně rajtuješ a já ti vzdám čest!"
Smutně zavrtím hlavou. "Už nejezdím. Chodila jsem do jízdárny odmalička, bylo to...
strašněnádherný. A strašně mi to chybí. Koně není třeba se bát, musíš mu porozumět, každej má svou
duši a ta koňská je citlivější než třeba psí nebo kočičí. A když si ho získáš... Jeho oddanost je největší
uspokojení, ta láska je docela jiná než slepá psí vděčnost anebo vypočítavá kočičí náklonnost."
Všimnu si, že mě upřeně pozoruje, proberu se a umlknu. Určitě se zeptá...
"Proč už nejezdíš? Kvůli jinýmu sportu? Jakej děláš?"
Zeptal se. Samozřejmě! S odpovědí otálím, lhát se mi nechce a za pravdu bych se před tímhle...
zajímavým klukem musela propadnout do země. "Nejezdím pro svou blbost."
Nerozumí tomu, nechce mě vyptáváním deptat, mlčí.
Mávnu rukou. "Je to složitý. Táta se nedávno podruhé oženil a od té doby... se všechno nějakzkazilo.
Dřív jsem měla koně, každej pátek volejbal, v zimě s tátou lyže, v létě plavání a turisťáky... Teď
nemám nic."
Všimne si mé zachmuřené proměny a vyleká se... "Báro, prosím tě, šíleně smutnou princeznu ne!Víš,
asi je hloupost nechávat něčeho, co tě bavilo, ať už z jakýhokoli důvodu. Do loděnice se mnou půjdeš
určitě, jasný? Třeba tě získám pro plachtění, hlavně nesmutni, dneska jsi byla... veselá."
"Protože mi bylo fajn," přiznám a kousnu se do rtu. Nemůžu mu přece vykládat, že jsem s
nímzapomněla na starosti !
Moje sdělení ho potěší, nádherně se usměje a řekne: "Mně taky. A pořád je, takže radšipopojdem a
smutek tady necháme labutím."
S úsměvem souhlasím, zvedneme se a opustíme rybníček, na který během našeho povídání přiletěli
dva skvostně bílí vznešení ptáci. Jdeme parkem dál, zase nemluvíme - a tentokrát mi mlčení nevadí,
naopak, je součástí naší vycházky, ticho plné bzučení včel, výkřiků dětí a šumění křiklavě zelených
čerstvých listů v korunách k tomu prostě sedí. Ondra nepatří mezi užvaněné namyšlené kluky, co se
rádi poslouchají.
Projdeme parkem, ze zbytků středověkého opevnění původní gotické tvrze sálá vlhký chlad a
důstojnost věků dávno
uplynulých, vylezu na nevysokou zídku a kráčím dál po ní. Čím blíže ke hradu, tím víc se zídka zvyšuje,
po deseti metrech jsem nejméně o tři hlavy vyšší než Ondra.
"Spadneš," varuje mě a podá mi ruku, aby na jeho slova nedošlo. Vlastně mě tak vede, ujduještě pět
metrů a dál nemohu, musela bych jít ohnutá, anebo jeho ruku pustit, což se mi nechce, raději skočím
dolů. Chytí mě, zapotácíme se a rozesmějeme, málem jsme se vyváleli na trávníku oba. Drží mě
jakoby v náručí, naše tváře jsou od sebe vzdáleny nejvýš deset centimetrů. Má čistou opálenou pleť,
vidím se zmenšená v jeho panenkách. Srdce mi vzrušením buší. "Dáš si zmrzlinu?" nabídne tiše.
"S chutí," přiznám. Poté se od sebe vzdálíme, ale Ondra mou ruku nepustí, s dlaní v dlani
serozeběhneme do cukrárny Pod hradbami. Držíme se i v malé frontě na studenou pochoutku, naše
ruce se nerozpojí ani cestou na zastávku autobusu.
Devítka jako naschvál přijede hned poté, co dolížu oříškovou a jahodovou dobrotu a schroustám
oplatku.
"Musím," usměji se na něho. "Ahoj, Ondro. Dík za zmrzku."
"Není zač," ujistí mě, ruku mi se vře, než ji konečně uvolní, a jsem už v autobuse, kdyžvolá: "Báro?! V
sobotu!"
Kývám na souhlas a opřena o tyč mu mávám. Pak si o ni opřu i hlavu. Zavřu oči. Tak tohle bylo rande.
To skutečný. Nádherný^První. Mikyho počítat nemůžu! První!!!

Použité spodní prádlo se mi v dolní poličce skříně podezřele nakupilo, sepnu si vlasy do ohonu a jdu
prát. V kuchyni kysele čpí právě zadělaný koláč přátelství, s odporem nahlédnu do mísy, kam Denisa
natloukla kupu vajec, přidala spoustu mouky a mléka a kdovíčeho ještě.
"Taky pochybuješ, co z toho bude, že?" všimne si mě Slámovka, která po naší vzorné děvenceumývá
zapatlané nádobí. Je fakt, že ho Denisa chtěla umýt sama, ale její drahá maminka ji poslala raději na
vzduch, je tak krásně!
Neodpovím. Ve dnech, kdy táta slouží, dodržuji domácího bobříka mlčení. V turnusu jeho volna pak
sice mluvím, ale tím stylem, že odmlouvám na vše, co řekne. Z principu!
Slámovka ze mě odpověď nepáčí, v tomhle je kupodivu rozumnější než táta, mluví sama pro sebe, jak
se koláč prodraží a stejně nebude k jídlu, načež si všimne kupy v mé náruči. "Barboro,přidej to do
vany, mám tam namočené prádlo, večer chci zapínat pračku na noční proud."
"Vyperu si sama," poprvé odpovím.
"Zbytečná námaha," domlouvá mi. "Stejně nemám pračku plnou, tohle se mi akorát hodí. Jdi siradši
zahrát volejbal."
"Vystačím si!" odseknu důrazně a srozumitelně.
Pokrčí rameny, víc si jí nevšímám, v koupelně nejprve všechno její, Denisino a tátovo namočené
prádlo vyházím do dvou kbelíků a pak se teprve pustím do ručního přepírání. Pot ze mě leje, venku je
velké teplo a uvnitř dusno, zuřím sama na sebe, že jsem nechala kalhotky, ponožky a trička narůst do
takového množství. Anebo... jsem měla Slámovku poslechnout?! Ponížila bych se tím já, či spíš ona?
Konečně jsem hotová, naposledy hadříky vymáchám ve studené vodě, vyždímu a narovnám do koše.
Mrknu na sebe do zrcadla - paráda, vypadám jak udřená pradlena!
Maličko mě osvěží vánek proudící z otevřeného okna, Slámovka se pustila do mytí tabulí, záclonky
povívají v průvanu a byt je cítit Okenou. V duchu se ušklíbnu. K něčemu je její přítomnost přece jen
dobrá, kdyby tu nebyla, musela bych okna vydrhnout sama, vypadala příšerně.
"Barboro, prosím tě -" zarazí mě, když chci vyjít na chodbu, "jak se tyhle rámyrozšroubovávají? A
čím?"
Mlčky otevřu spodní zásuvku kredence, kde má táta nářadí, vylovím šroubovák a na spodním šroubu
předvedu.
"Děkuji," vede dál úspěšně svůj monolog. Popadnu prádelní koš a tu náhle mi zastoupí cestu."Poslyš,
Báro, řekni mi, opravdu ti tak hrozně překážím?"
Zaskočila mě, nečekala bych, že se otevřeně zeptá, místo odpovědi pohodím hlavou a chci uhnout
očima, jenomže ona se na mě dívá zpytavě, s překvapením zjišťuji, že její oči za stříbrnými
obroučkami brýlí jsou stejně šedé jako moje. Je drobná, jsem o hlavu vyšší než ona, přesto z ní
vyzařuje síla osobnosti nebo čeho, která mi nedovolí zbaběle utéct pohledem. Nevýrazná kancelářská
myš... Možná. Není hezká, na druhou stranu není ani ošklivá, její pohled je pevný a jakoby laskavý...
Dobře se přetvařuje, mrcha!

"Ty jsi prima holka, třeba bychom mohly být přítelkyně, kdybys maličko chtěla... A když nekamarádky,
tak alespoň ne nepřátelé. Máš mi za zlé, že jsem ti ukradla tátu, že? Ne, neukradla, toho se bát
nemusíš a nemusíš ani žárlit. Máme
se s Petrem rádi, stal se mým mužem a Denisiným starším kamarádem, otcem zůstane navždy jenom
tobě. A to je rozdíl, Báro."
Zatvářím se pohrdavě. Jsem celá odvařená z jejích velkých řečí o přátelství. Dokonce prý žárlím! Pch!
"S dovolením," utrousím, a když mi uhne z cesty, důstojně Vyjdu na chodbu. Vyběhnu bosky
nazahradu, dávám pozor, abych nestoupla na včelu, bzučí jich všude kolem spousta, pod růžovými
květy jabloní si člověk připadá jako v elektrárně. Nejprve otřu šňůry sušáku malým hadříkem, přičemž
nepozdravím paní Pechtovou s bábou Vondráčkovou, drbající na zahradní lavičce. Obě mě chvíli
pozorují při práci, pak dají hlavy k sobě a ztišenými hlasy si špitají. Nepochybuji, koho právě probírají!
Můžou mi být ukradené, ježibaby. Totéž ovšem nemohu říct o partě na hřišti hned za plotem,
koutkem oka pozoruji páteční volejbalovou sešlost, kde chybím pouze já, ostatně ne do počtu,
nahrazuje mě Denisa. Kus za kus! Až sem slyším hlasitý Albertův komentář, výkřiky "máš", aplausy
bodujících a zklamání prohrávajících.
Vyklepu z koše kapičky vody, chytnu ho pod paži a zamířím zpátky ke vchodovým dveřím. Na hřiště se
pochopitelně nedívám, ještě by si mohli myslet, že jim závidím! A pak, nechci je zdravit. Nikoho z nich
nepozdravím, když jsou takoví!! Nevšímavost je oboustranná, nikdo nevykřikne Ahoj, Báro! Že by mě
neviděli?! Pěkní kamarádíčci! Brzy jsem jim přestala chybět. Pane, a jak slibovali, že mi budou
pomáhat!
Jeden hlas se přece jen ozve: "Báro!"
Nadějně se otočím, ještě budete prstíčkem hrabat...
"Báro!" volá Denisa. "Pojď si s námi pinknout!"
Několik vteřin se mlčky přeměřujeme. Dáša s Mirkou hlavy u sebe, poslužte si, kačeny! Marian se dívá
jinam, dvojčata sice na mě, ale mlčí, stejně jako Tomáš i Saša.
"O to tak stojím!" utrousím hlasitě a třísknu dveřmi.
"Nedoprošuj se, je praštěná..." Víc neslyším, na tu dálku nejsem s to rozeznat, kdo to řekl,hlas patřil
klukovi.
Pitomci! Klidně se z Denisky třeba podělejte!!
Zavřu se v pokojíku, bloumám sem a tam, číst se mi nechce, pustím hlasitě magič, abych přehlušila
vlastní myšlenky, ačkoliv si tisíckrát řeknu, že mi na těch idiotech vůbec, ale vůbec nezáleží, po
tisícíprvní se přikradu k oknu a tajně přes záclonu je špehuji. Denisa se ve volejbale
značně zlepšila, za chvíli bude stejně dobrá, jako jsem bývala já!! Albertovy poznámky, řeči na hřišti i
na lavičkách po zápase, kluci i ty dvě praštěné káči - mi chybějí. Než tma v deset večer rozpustí jejich
společnost, jsem zelená závistí. Panebože, vždyť já fakticky... žárlím. Na tátu i na Denisu!!!

Obleču se vyloženě sportovně, koneckonců, do loděnice se mi zdá hloupé přijít v elastické mini. V
tričku, černých leginách po kolena a botaskách suše oznámím tátovi, že jdu ven, a uháním pod ocas.
Hrozně se na Ondru těším!
Sedí na stejném místě jako minule, na koňský zadek přilepí druhou žvýkačku, řekneme si ahoj a naloží
mě na kolo. protože odtud je k přehradě nekonečně daleko a v sobotu se na tramvaje a autobusy
dvakrát spoléhat nedá. :«;
"Bál jsem se, že nepřijdeš," přizná mi cestou. "A taky si nadával, proč jsme se nedomluvilina dřív, ty
dva dny, co jsem tě neviděl, mi připadaly jak dva měsíce."
Tohle je dobrý začátek! Jsem na tom obdobně, jenomže to neřeknu. Rande s ním je úlet do jiné
dimenze, únik od všedních starostí, taková jakási nedělní známost nebo co. S ním moje domácí
problémy postrádají váhu důležitosti a úplně zapomínám, že mi měsíčky meškají už celých devět dní.
Loděnice je svět sám pro sebe, mám oči navrch hlavy z věcí, které vidím prvně, i z informací, jimiž mě
Ondra zahlcuje. Provádí mě jako na exkurzi, seznamuje se svými kamarády i plachetnicemi, o nichž
hovoří s nadšenou láskou. Ke každé lodi má osobní vztah.
"Na téhle jsem jezdil jako malej kluk, je maličká, váží jen dvaačtyřicet kilo. Ta vedle jeEvropa, závodil
jsem na ní dva roky za starší mládež. Tohle je Cadet, ten je pro dvoučlennou posádku, víš? No a
tenhle krasavec je Finn. Nádherná plachetnice, viď?" pohladí lakované dřevo přídě.
"Ta ale není moc velká," odvážím se namítnout. "Nepřeváží se ve vodě?"
"Ne," směje se. "Je akorát a malá se ti jen zdá. Je dlouhá čtyři a půl metru a jeden a půlširoká, ponor
devadesát čísel, váží přesně sto pětačtyřicet kilo, žádnej drobeček. Na větších se nezávodí, na Finnu
jezdí dorost i dospělí na mistrovství. Pak jsou ještě taky třídy Moth a Pirát a Vaurien, lakovej Vaurien,
to by byla paráda... ten měří jen čtyři metry a váží do pětadevadesáti kilo. A tohle je typ 470 FD
neboli létající Holanďan, ten je stavěnej pro dvoučlennou posádku, jezdíme na něm s Daliborem.
Svezu tě, neboj, nebudeš nic dělat, jen sedět a držet se. Tady si natáhni vestu..."
"Ale já umím plavat," ohradím se rozpačitě.
"Takovejch bylo," směje se Dalibor pobaveně.
"A utopili se," dodá Vlasta, který je z těchhle nadšených kluků od vody podle mého míněnínejstarší.
"Bez vesty na přehradu nemůžeš," nedá se Ondra umluvit.
Podrobuji se s nevolí, v červené vestě si připadám div ne méněcenná, ovšem jen do doby, než zjistím,
že si ji natahuje i Ondra - a s naprostou samozřejmostí! "Chceš tím říct, že jsi takšpatnej plavec?"
špičkuji a kluci se smějí.
V očích mu blýskne. "To je zákon jachtingu, Báro. I na soutěžích musíš mít vestu, patříprostě k
pravidlům."
"Chci tě vidět, jak se budeš tvářit v půlce přehrady," dobírá si mě Dalibor. "Uvědom si, žetě ode dna
dělí jen dřevěná podlaha lodě a dvacet metrů vody."
Maličko zkrotnu, nastupuji do lodičky hrozně neobratně, rozčiluje mě, že se pode mnou kymácí a i
když sedím, podezřele se nahýbá, ponor devadesát centimetrů je najednou směšně maličký!
"Neboj, přece neutopím nejcennější a nejkrásnější zátěž, jakou kdy tahle plachetnice vezla!"usměje
se na mě Ondra a pevně uchopí do jedné ruky lana plachet a do druhé kormidlo. Nejprve mi vyrazí
dech rychlost, s jakou vyrazíme po větru, pak jsem oslepena tříští drobounkých kapiček, než se trošku
zadaptuji, zjistím, že jsme v půlce přehrady. Vybavím si Darkova slova o hloubce vody a zamrazí mě,
ale
Ondra se na mě zazubí a jedeme dál. Přestávám se bát, unesena neobyčejným zážitkem. Zpátky
křižujeme proti větru, musím se řídit Ondrovými povely a uhýbat před ráhnem vratiplachty. Přestože
na mě volá a chce vědět, jak se mi jízda líbí, nemohu mu odpovědět, dokonale oněmělá sílou
prožitku.
"To byla... nádhera," vydechnu u mola.
Ondra vypadá šťastně. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit. Plachetnice se musí líbit...Jedeme ještě?"
Nadšeně kývám a požádám ho: "A nemohl bys jet pomaleji?"
"Pomaleji?" nechápe. "Bojíš se?"
"Ne," vysvětlím. "Jen chci, aby to dýl trvalo..."
Z lodi vystoupíme teprve po půldruhé hodině, vratké nohy se mi málem podlamují, připadám si čistá
a povznesená, ačkoliv dokonale navlhlá, chápu, co na tomhle sportu Ondru tolik přitahuje. Jachting je
mužný sport, v němž jednotlivci dokazují svou fyzickou zdatnost.
"Strašně rád bych to zkusil na moři," svěřuje se mi. "Tam to musí být teprve šrumec... Jeúplně božský,
když sedíš u kormidla a cítíš, jak ti vítr napíná plachty a škube s lanovím, záleží na tobě, jestli ho
zvládneš nebo ne..."
Zasypávám ho spoustou otázek, zajímá mě kdeco a on mi ochotně odpovídá, opravdu se vyzná,
dokáže zasvěceně mluvit o plachetnicích, které se rozlišují podle počtu stěžňů na dvou, troj, čtyř a
pětistěžníky, dozvídám se, co je goleta čili škuner i jaký rozdíl je mezi brigou a brigantinou, že není
plachta jako plachta, co je stěhovka a co kosatka, jak vypadá plachta arabská, lugová i netopýří. Jde
mi z toho hlava kolem a ačkoliv mi je jasné, že z toho zítra nebudu vědět ani zbla, vyptávám se dál.
Jsem Ondrovým světem zcela uchvácená, čas v loděnici splašeně cválá a vzpamatuji se teprve, když
se s námi rozloučí Dalibor.
"Tak já pádím, nebo zmoknu. Ahoj, Báro, čau, Ondro."
Zůstaneme v loděnici poslední a sami. Pohlédnu na oblohu. Vážně vypadá na pořádný liják, po
několikadenních suchých vedrech se konečně zatáhlo a na západě jsou vidět tenké klikatice blesků.
Ondra ke mně přistoupí zezadu, dívá se mi přes rameno ven a tiše se zeptá: "Do kolika tumůžeš
zůstat?"
Mrknu na hodinky. "No, teoreticky bych už měla bejt doma. Jenže... asi budu muset počkat, nežta
bouřka skončí, chytla by mě na cestě."
Ondra je mým rozhodnutím potěšen, za bouřky se prý nemá jezdit na kole, smějeme se tomu,
pomáhám mu smotávat mokrá lana a uklízet v loděnici, než jsme se vším hotovi, bouřka je přímo nad
městem a zuří s nevídanou silou.
Prudce se ochladí, vítr zvedá vlny podobné těm na moři, na červnovém nebi vyšívá bouřka fialovým
stehem zkroucené ornamenty, hřmění hromu nás ohlušuje, Ondra mi musí zakřičet do ucha, abych
mu vůbec rozuměla. Společnými silami zápasíme s vichrem o vrata, která nám rve z rukou, konečně
se nám podaří je zaklapnout a zavřít na závoru, jsme z toho boje celí promoklí, prokřehlí a usmátí,
sedneme si k oknu a mlčky pozorujeme liány deště divoce bičující hladinu přehrady. Nemůžeme
mluvit, i kdybychom chtěli, neslyšeli bychom se, mám však tušení, že bychom nemluvili, ani kdyby se
dalo. S Ondrou je mlčení plnější než záplavy prázdných slov. Objímám si nahá skrčená kolena, občas
se na sebe usmějeme, několikrát ho přistihnu, že se vůbec nedívá ven, nýbrž na mě, jsem tím
uváděna do rozpaků a také potěšená, proč se nepřiznat!
Po půlhodině začíná bouře ztrácet svou sílu, hromy znějí se stále menší a menší razancí, lijavec se
mění v obyčejný deštík a posléze husté mrholení.
Ondra se nečekaně dotkne mé tváře konečky svých prstů. Cuknu sebou a podívám se mu do očí.
Okamžitě ruku stáhne dolů, nesměle se zeptá: "Nenudila ses se mnou?"
"Ne! Jak jsi na to přišel?" ohradím se. "Tohle odpoledne bylo po dlouhý době prostě skvělý."
"Tak to jsem moc rád," přizná. "Neumím holky bavit, jedna mi řekla, že jsem nudnej romantik aže se
mnou nic není. Víš, nikdy s žádnou jsem... nechodil."
Slabě se na něho usměji. "Já taky s nikým nechodila."
Pookřeje ještě víc, odváží se pohladit mi promáčené vlasy. "Ta holka byla totálně blbá. Tyjsi jiná...
Strašně se mi líbíš, Báro, jsem děsně rád, že..."
Cítím, jak se mi zrychluje tep, hledíme na sebe bez úsměvu, zblízka a upřeně, pak se jeho hnědé tůně
přiblíží, přivřu oči a nastavím rty. Lehoučce mě obejme, jeho rty jsou vlhké a teplé, nesměle mě
políbí, sotva se jeden druhého dotkneme, pak si dodá odvahy a je z toho polibek jak má být, vpíjí se
do mě, proniká jazykem stále hlouběji.
Co chtěl říct? Je děsně rád, že jsme se potkali? Já přece
také! Kdybych nebyla pitomá, mohl být úplně první, koho bych byla potkala a do koho se zamilovala.
Jenže já udělala botu, za kterou bych dala momentálně celé království, kdyby ta mezihra s Mikym šla
vzít zpátky a nikdy se nestala!!
Prudce se od něho odtáhnu, chce se mi strašlivě brečet, řvát, křičet, tlouct hlavou do zdi, chytá mě
děs a hysterie. Ondra je mou změnou pořádně vyvedenej z míry, nedokáže pochopit, proč se mi po
tvářích kutálí slzy jako hrachy.
"Báro, odpusť," omlouvá se nejistě.
On se omlouvá! Zrovna on, který nemá za co! Vrtím bezmocně hlavou, utírám si oči i nos,
samozřejmě jen rukou, musí mi půjčit kapesník. Bez dalších řečí vyjdeme z loděnice, stále slabě prší,
nevšímáme si toho, naopak, jsem ráda, nebude znát, která kapka je slaná a která sladká. Ondra
zamyká visací zámky na vratech, sedám si na rám jeho kola a beze slov mě veze domů. Jistě neví, co si
má myslet, je z toho vedle a já bych se nejraději neviděla, nemohu mu vysvětlit, jak se věci mají!
"Zavolám ti," slibuje před naším domem. "Zítra ve tři."
Hlučně se vysmrkám. "Ahoj," hlesnu.
"Báro!"
Otočím se od branky a dobře dvě minuty si koukáme do očí.
Brečím, brečím, brečím! Nechápu, kde se stále berou slzy, bulím zoufale víc než dvě hodiny a nemohu
přestat. Tři kapesníky jsou zralé na ždímání, polštář nacucnutý jak houba po dešti. Otřásám se v
zoufalých vzlycích, občas hlasitě škytnu, naberu a zase bú, bú, bú.
"Kolikrát tě budu volat k večeři, co?" strčí do pokoje táta hlavu a moje slzavé údolí hovyděsí.
Zrozpačití, dojde ke mně a pokusí se vyzvídat: "Co se ti stalo, Báro? Neříkej, že nic, takovej pláč přece
musí mít důvod?!"
"Dej mi pokoj," utrhnu se na něho. Zrovna tobě budu vykládat, v jaké jsem rejži!
"Snad bys se mnou mohla mluvit slušně."
"Copak si nemůžu v klidu pořvat?"
Zřejmě pochybuje o mém zdravém rozumu. "Odkdy je brek tvou největší zálibou? Jestli mášnějaký
trápení, svěř se mi, dřív jsme si přece říkali úplně všechno..."
Jeho slova mě dojmou, fakt! "Ty mi něco povídej o upřímnosti! Ty, kterej rok zatloukalznámost s
tou... ženskou."
"S Pavlou," opraví mě výstražně. "Vysvětloval jsem ti už několikrát, že jsem ti nechtěl dělatstarosti
předem a -"
"Jasně, chránil sis svoje soukromí, máš právo na osobní život, tohle jsem slyšela stokrát!Nech mě na
pokoji, já si žiju svým životem, a jestli brečím nebo ne. to je moje věc a tobě do ní nic není!"
Urazí se doopravdy. "Barboro, koleduješ si o pár facek! Puberta s tebou pořádně cloumá! A jási
myslel, že ji máš za sebou a je z tebe rozumná holka. No, spletl jsem se."
V té chvíli ho nenávidím, nenávidím, nenávidím!!!
Nejdu na večeři, trestám sama sebe hladovkou a je mi k smíchu, jak jednoduchý tenhle trest je,
protože na jídlo nemám pomyšlení. Kdyby šlo vymyslet si nějakou zkoušku, například se něčeho
navždy zřeknout, přinést oběť za cenu nebýt těhotná! Být mučednicí. Zřekla bych se... všeho!
Nejzamilovanějšího jídla, koníčků, volejbalu, možnosti dostat se do Juty...? Ano, obětovala bych i
Jutu! Prostě cokoliv!
A co Ondru?! napadne mě zákeřně. Tohle peklo prožívám především kvůli němu, bojím se, že
těhotenstvím o něho přijdu, je přece nesmysl, abych se rozchodem s ním vykoupila! Pak by bylo
všechno postavené na hlavu! Uvědomím si totiž to nejdůležitější; za svou lehkovážnost, s jakou jsem
se podvolila Mikymu, draze psychicky platím - kvůli Ondrovi. Tátovy výčitky, odsouzení známých,
ostuda ve škole, bolest při interrupci s následnou doživotní černou čárou ve vlastním svědomí, že
jsem zabila vlastní dítě, to vše by se koneckonců dalo přečkat. Tenhle osud už potkal holek, ' stejně
naivních a pitomých jako jsem já! Ale ztratit tím Ondru... první opravdovou lásku, která mě potkala!
Ano, to je ten nejvyšší trest. Patří mi.
A zase bú, bú, bú, protrhla se přehrada.
Slyším Denisu, vešla do pokoje, štrachá se ve skříni, převléká se do pyžama, ručníkem si frotýruje
umyté vlasy, rozsvěcuje lampičku a otevírá učení. Asi ji mé vzlyky ruší, skrz promáchané řasy vidím, že
se na mě co chvíli podívá, nakonec nevydrží, váhavě přijde k mé válendě a ještě vá-havěji si ke mně
drze přisedne.
"Báro," šeptne, jako by nás mohl někdo slyšet. Samozřejmě jí neodpovídám, na falešný soucitnejsem
zvědavá! "Mělas špatnej den? Zažila jsi něco ošklivýho?"
Zařeknu se, že nepromluvím, a svou přísahu bych dodržela, kdyby mě náhle nepohladila po
přesolených vlasech!
"Vlez mi na hrb a nevnucuj se, krávo!" zavrčím nakvašeně.
Víc nedolejzá, prudce si stoupne a břitce mi oznámí: "Kráva jsi ty, Barboro. A nebeská! Ataky
rozmazlenej fracek, sobeckej jedináček, kterej považuje sebe a vlastní problémy za střed vesmíru a
vůbec si neváží lidí, co tě mají rádi! Nemáš tušení, jaký je štěstí mít takovýho tátu! Přála bych ti, abys
měla moje zážitky a vzpomínky na tatíčka, co byl šest dní v týdnu zpitej na mol a řezal mě i mamku!"
Vlastně poprvé se takhle projevila, pořád jen tichá voda. "Skončilas?" ušklíbnu se přezíravě.
Ochabne ve své nebývalé aktivitě, smutně pokrčí rameny a zlomí nade mnou hůl. "Jo. S tebounení
rozumná řeč."
V téhle rodině se chytrolíni sešli, fakt.
Kdyby v kuchyni nemluvil komentátor rádia Alfa, bylo by slyšet pouze cinkání šálků s čajem o talířky,
šustění staniolového obalu ze sýru, který si mažu na chleba, a možná i padání drobků z povidlových
buchet na ubrus, tak dokonalé ticho provází nedělní snídani. Nečekám, až dojí ostatní, nevychovaně
vstanu od stolu, opláchnu po sobě použité nádobí, narazím si na opuchlé zateklé oči s tmavými kruhy
sluneční brýle a šokuji je nezvyklým úkazem - s učebnicí se uvelebím na zahrádce u domu. Táta je na
větvi, na tohle není zvyklý, několikrát nevěřícně projde kolem a dokonce mi nahlédne na titulní
stránku knihy, aby se přesvědčil, že nečtu kupříkladu Harlekýnku. Tak to tedy určitě, takovou
pitomost už v životě do ruky nevezmu, polykat příběhy plné nekomplikované lásky a absolutně
stejných konců, kterak si chudé děvče nabrnklo milionáře a pak se vzali, je nad mé síly. Jsou to bludy,
nic víc, sama jsem poznala, jak tvrdá je realita. Za blbost se platí, říká jedno pořekadlo. A druhé
dodává, že nic není zadarmo. Nebrečím, to by mi nepomohlo. Důležité je se z toho svrabu dostat
pokud možno s co nejmenšími ztrátami. A celé dopoledne, kdy Denisa s mou bývalou partou pinká na
hřišti volejbal a posléze vybíjenou, šprtám se zpaměti materiály.
Odpoledne dělám totéž s tím rozdílem, že ne na zahradě, nýbrž v obýváku. Ležím na gauči, chroupu
chipsy, alespoň něčím je třeba zpříjemnit si nepříjemné, a násilím si tluču do hlavy mechanické i
chemické vlastnosti různých látek. Podmínky k učení mám teoreticky vynikající, odmítla jsem
rodinu doprovodit na nedělním výletě a nad mou výmluvou, že se musím učit, zůstal tátovi rozum
stát.
Napínám uši, aby mi neušlo nejmenší šustnutí. Ondra je přesný, telefon se ozve v patnáct nula nula.
Vyskočím a srdce mi poblázněně buší, bolestně mi zatrne kolem žaludku, zírám fascinovaně na
přístroj jako kobra na pištící myš a nohy se mi podlamují slabostí. Počítám, kolikrát vydrží. První
zvonění, druhé, třetí, páté, desáté, dvacáté! Musím si vrazit malíčky do uší, připadá mi, že se zcvoknu.
Pětadvacáté zazvonění je poslední.
Setřu si pot z čela, chvíli vyčerpaně zírám z okna, pak zavřu oči a relaxuji. Tak tohle jsem zvládla, ale
kolik sil a sebezapření mě to stálo?!!! Nepláču, nemám z čeho brát slzy. Zítra mě čeká další část mého
plánu, mnohem obtížnější než dnešní. Po půlhodině se seberu a učím se dál. Plsť je netkaná látka...
Jde to těžko, těžko.
Ráno si přivstanu o čtvrt hodiny, abych se stihla vysprcho-vat. Po šíleném víkendu jsou moje pohyby
mechanické, opláchnu ze sebe bohatou pěnu tělového šamponu Camay, utřu se, rozpustím vlasy
chráněné koupací čepicí a ustrojím se do puntíkované minisukně, trička a džínové vestičky.
"Dnes bude horko, že?" reaguje Slámovka na mé sprchování v nezvyklém čase. Asi myslí, že sechci
osvěžit před úmorným dusnem na dílně. "Letos začíná léto opravdu brzy."
Na její monolog odpoví posléze Denisa, neposlouchám je, nemohu se ani nasnídat, všechno se ve
mně svírá, těžko bych pozřela sousto či lok čaje.
Do batůžku k pomeranči, nůžkám, krejčovskému metru, hřebenu, spreji a jiným veledůležitým
zbytečnostem přibalím občanský průkaz, mám takové tušení, že ho po mně budou chtít. Vyjdu z bytu
bez pozdravu, ostatně, kdybych těm dvěma řekla ahoj, asi by nad tou novotou spadly ze židlí. A já
nemám náladu přítelíčkovat se s nikým, natož s nimi
Nechám si ujet autobus číslo tři, Petra, co mi v něm vzadu drží místo, je z toho na větvi a divoce na
mě mává, posunkem jí naznačím, že přijdu o něco později. Místo na Koubovku zamířím na Polikliniku
Jih. Připadám si děsně provinile, určitě na mně všichni kolemjdoucí musí poznat, kam jdu!
Ve velkém vestibulu pohlédnu na informační tabuli. Doktor
Matiášek, kam chodívám běžně s angínou, chřipkou a nejhorší nemoc, kterou mi léčil, byly příušnice,
sídlí ve druhém patře, to bych věděla. Jenomže tentokrát jeho ordinace není cílem mé výpravy.
Přelétávám očima po řádcích, až se zastavím na podlaží číslo 5, kde jsou uvedeny gynekologické
poradny. Ano, tady to je. Přicpu se k jedné babce a mladým manželům do výtahu u schodiště B a
jsem ráda, že všichni vystoupí dřív než já, asi bych se propadla studem. Olíznu si rty, patrně leknu
žízní, ačkoliv takhle po ránu může člověk horké počasí teprve tušit. Vzmuž se, Barboro. .. Ovládnu
touhu vzít roha a utíkat za Petrou a holkama na dílnu, šmodrchat se s uzly a vztekat nad
nerovnoměrným stehem, mít ty báječný normální starosti.
Kostky jsou vrženy!
Vydám se dlouhou chodbou, po jejíchž obou stranách se střídají cedulky s nápisy Čekárna a pod nimi
vždycky jméno určitého lékaře, jenž v ní vládne. Osobně neznám žádného, projdu chodbou až
nakonec a vybírám podle jména. Nejsympatičtěji mi zní MUDr. Richard Jahůdka, naopak doktora
Emila Pyskatého zavrhnu okamžitě, k ženám gynekoložkám nemám důvěru, představuji si je jako
protivné brýlaté baby, které mi budou hrozit vztyčeným ukazovákem, Jandíková, Jandíková...
V čekárně doktora Jahůdky sedí tři ženy, dvě mají bříško v pokročilém stadiu těhotenství, ta třetí je
mladá holka, nejvýš o dva roky starší než já. Budiž. Usednu na koženkovou sedačku samou nervozitou
nevydržím chvíli v klidu, pohupuji nohou, bubnuji prsty, cupuji ledabyle zaentlovaný lem batůžku.
Minuty odměřované ručičkami erárních hodin na protější stěně mi připadají nekonečné. Do
předpokoje ordinace vstupují na pozvání ty dvě maminy najednou, za další čtvrt hodinu volá starší
sestřička další dvě. Nehrnu se dopředu, nechám tu holku, která se tu vyzná.
Srdce mi začíná hlasitě bušit, do tváří se mi hrne krev. Holka suverénně nahlásí své jméno a datum
posledních měsíčků, proti ní jsem žabař, neměla je čtyři týdny.
"Mohlo by jít o těhotenství?" optá se jí sestřička.
"Jo. Proto jsem tady, já to děcko nechci," odpoví holka.
"Uvidíme, běžte se připravit do kabinky," pokyne jí sestra k jedné ze dvou převlékacích kabinse
zeleným závěsem. Pak se obrátí ke mně: "Slečna je u nás prvně, že? Jaké máte problémy? Asedněte
si."
"Před deseti dny jsem měla dostat menses a...," zrudnu.
"Založím vám kartu," rozhodne se. "U žádného jiného gynekologa zaregistrovaná nejste?
Máteobčanský průkaz?" Podám jí svou identifikační kartu v plastikovém pouzdru, čekám, až si mě
zapíše, vyptává se na spoustu věcí, pak mi změří tlak. "Sto čtyřicet na sto. Vy se pěkněbojíte, že?"
Rozpačitě kývnu a žmoulám v prstech kapesník.
"Není čeho," usměje se. "Mohlo by jít o těhotenství?"
Znovu kývnu. Začínám potit krev.
"Asi byste si dítě také nenechala," odhadne mě.
"Já... já nevím," zašeptám.
"No, pan doktor vás prohlédne, pak se uvidí," usoudí.
Dopotácím se do kabinky, se svlékáním jsem hotová raz dva, stáhnu si pouze kalhotky a tupě čekám,
až se nad vchodem do ordinace rozzáří nápis Vstupte.
Pan doktor Jahůdka je starší prošedivělý pán, odpoví mi na můj roztřesený pozdrav, podá mi ruku a
pokyne mi do křesla vedle jeho stolku s počítačem. "Tak copak, děvenko?"
"Už deset dní nemám menses a... a bojím se, aby to nebylo těhotenství," dostanu ze sebe.
"Přesvědčíme se, ať se nemusíte bát," usměje se a ukáže mi na vyšetřovací křeslo, kozu, o nížmluvily
holky ve škole, lehnu si na záda, vložím paty do kovových oček, vyhrnu si sukni a raději zavřu oči. Tak,
panna, nebo orel?! "Kolena dál od sebe," napomíná mě. "Ještě, ještě...Takhle je to ono. Uvolněte se,
nebude to bolet..."
Pevně tlačím víčka k sobě, snažím se nemyslet na prst v gumové rukavici, kterým mě vyšetřuje. Mlčí u
toho, na nahých kolenou mi naskáče husí kůže, jestli řekne, že jsem těhotná! Připadá mi, že vyšetření
nikdy neskončí, sotva vytáhne prst, zasune do mě studený a mokrý hák nepříjemně roztahující
vaginu, provádí mi cytoskopii kouskem vaty na špejli. Obrovsky se mi uleví, když háky vytáhne a
pobídne mě, abych seskočila. Měl pravdu, vyšetření nebolelo. To zábrany, stud a především strach
svazují mou osobu jako malý korzet.
Visím mu na rtech. Vyřkne ortel...! "Podívejte, Barboro, nic určitého vám v tuhle chvílineřeknu.
Děloha je nepatrně zvětšená, ale může být jen podrážděná, není řečeno, že jde o těhotenství, ve
vašem případě určitě nechtěné. Sestra vám píchne injekci, po které do sedmi dnů buď dostanete
měsíčky, anebo nedostanete. V tom druhém případě by pak šlo o těhotenství a vy byste sem přišla
příští pondělí, domluvili bychom se, co dál. Přijďte tak jako tak, ano? Mohl bych vám předepsat
antikoncepci, patrně máte svého hocha a jistě nechcete prožívat tenhle strach každý měsíc."
"Ano," vydechnu, protože vysvětlovat mu, že antikoncepci nepotřebuji, jelikož šlo oojedinělou
sexuální zkušenost, by bylo pod mou důstojnost a doktor by o mně ztratil mínění.
"Netvařte se tak zničeně, Barboro, máte čas sedm dní si promyslet, co s tím podniknout."
"Děkuji... Na shledanou," vymátožím se z ordinace, v kabince si navléknu kalhotky a čekám,
ažsestřička dopíše s tou holkou, která byla přede mnou, protokol o interrupci.
"Já si to nechat prostě nechci, nestojím o dítě," říká.
"Ale je to váš čtvrtý potrat v rozmezí dvou let -"
"I kdyby pátej," ušklíbne se. "Vo žádnýho fakana nestojím a hotovo. Vaše povinnost je zbavitmě toho,
proto ste tady."
"Naším úkolem je především chránit život a zdraví matky."
"No prosím, fotr by mě zabil." Podepíše protokol, příští pondělí nastoupí na interrupci,spokojeně
odchází.
Sestra mi píchne do zadku injekci, přelepí ranku náplastí a usměje se na mě: "To jsou matky,že?"
Vyběhnu z polikliniky jako postřelená srna, teprve na vzduchu se maličko uklidním a posadím se na
betonový sokl obrovského květináče. Ta povedená budoucí mamina stojí opodál, právě si zapaluje
cigaretu, odhodí zápalku na zem, a protože se po ní otočí muž v kožené bundě, svádivě se zhoupne v
kyčlích a vyšle k němu široký úsměv. Právě odsoudila své čtvrté dítě na smrt... Vo žádnýho fakana
nestojí a hotovo! Udělá se mi na zvracení. Bude ze mě taky... taková?!

Petra si nechá vyprávět zážitky z gyndy několikrát za sebou, hltá každé slovo a i když mě lituje, je na ní
vidět, že ji tohle téma zajímá a láká, dokonce víc než zpráva o mé a Ondrově sobotní schůzce v
loděnici. Naštěstí mám s šitím stojacího límečku hodně práce, musím dohonit zameškanou hodinku,
nemohu sejí věnovat tak, jak by si představovala.
"Půjdeme omrknout podnikatele, jak prosperujou, ne?" navrhne další program hned poté,
sotvavylezeme propocené
jako myši z úmorného vedra dílny. "Lucka říkala, že v butiku dostali ty podprsenky, neškodiloby je
ozkoušet, ne?"
"Ne, promiň, jdu domů, bolí mě z toho všeho hlava," odmítnu a s tou hlavou vůbec nelžu, novédojmy
se na mně podepsaly. Pochopí, upustí od exkurze po obchodech s módními šlágry a doprovodí mě.
"Nevěš hlavu, doktor ti to řekl dobře," drcne do mě před naší brankou. "Na sebevražednýúmysly je
času dost. Hele, Ondra by to pochopil, i kdyby to dopadlo nejhůř..."
Nevěřícně vykulím oči. "Ty seš dobrá, fakt!"
"Proč ne? Přiznala bys mu, jak to bylo, je férovej, ne?"
"Je, ale právě proto nemůžu! Právě proto!! Víc by se s holkou, která hned na prvním randeklukovi dá,
nezahazoval. Nemohla bych mu říct: Ondro, po neděli jdu na potrat, ale to nic, za čtyři dny jsem v
pořádku a zase to mezi námi bude tak skvělý jako dřív! Pravdu přiznat nemůžu a lhát nechci. Je
férovej a čestnej a chytrej, ukázala bych mu, jak jsem blbá... Teda, jak jsem byla blbá! Tohle by se mi
dneska nemohlo stát!"
"Radši ho tedy pustíš k vodě, jo?" nechápe mě. "Z lásky!"
"Jestli jsem v tom, ano. Než budu znát jistotu, nemůžu se s ním setkat ani mluvit."
"No ale co když," rozhodí rukama, "co když dostaneš k rámy v neděli a on tě zatím odepíše,protože se
nebudete vidět celej tejden?"
"Nic jinýho mi nezbejvá," usoudím s povzdechem. "Nakonec, kdyby mě odepsal jen proto, že
setejden neuvidíme, asi bych neměla čeho litovat, ne?"
Chvíli mlčí, načež se zeptá: "Děláš dobře?"
"Zamilovala jsem se do něj. Nemůžu začít hrát falešnou hru na dvě strany."
Váhavě kývne, rozloučí se a odchází. Nepřesvědčena!

V pondělí se v pojišťovně úřaduje pouze dopoledne, Slá-movka má zástěru a je vyzbrojena

tepovačem koberců, patrně odhodlaná vyhlásit boj veškeré špíně v našem domově.
"Barboro, nepamatuješ si, kdy dal táta vyčistit tenhle koberec?" zeptá se mě v pokleku
nadangličákem v obýváku.
"Ne," utrousím, ačkoliv tohle si pamatuju přesně: nikdy. Kupovali jsme ho před šesti lety adosud se
nám zdál čistý. Slámovka má zřejmě na úklid a hygienu větší nároky, koneckonců, nebudu jí
užitečného koníčka rozmlouvat.
"Jo," vzpomene si. "Volal ti nějaký kluk. Jmenoval se Ondřej Hurych... nebo tak nějak. Prýzavolá v
sedm znovu."
"Horný," opravím ji bezmyšlenkovitě, jako by zrovna na tomhle nejvíc záleželo.
"Máš pravdu," usměje se na mě. "Sympatický mládenec."
Nestojím o její soudy o Ondrově sympatičnosti či nikoliv, dneska však nemám sílu se hádat, vzhledem
k tomu, že táta slouží, musím nerada prozradit víc: "Nebudu večer doma."
"Jdeš do kina?"
"Ne, musím se v pokoji učit. Jako nebudu doma."
Slámovkaje překvapena mou nezvyklou sdílností, předem se naježím na obranu proti dotěrným
otázkám, ale ona se dovtípí nečekaně bystře: "Tohle mu mám říct?"
Mlčky přikývnu. Víc nevyzvídá, jdu se podívat do kuchyně po něčem k snědku. Z mikrovlnky voní
zapékané těstoviny, na lince stojí mísa zeleninového salátu. Polknu. Na chleba s džemem, moje
obvyklé jídlo ze dnů, kdy mě táta div ne násilím nehoní ke společnému stolu, se mi sliny nesbíhají.
Chvíli bojuji sama se sebou... A prohrávám. Naberu si na talíř, z misky si odeberu salát a jdu se
posadit do obýváku. Něco té babě přiznat musím: vařit umí výborně.
"Uf," uleví si, narovná záda a setře pot z čela. Zahlédne, jak si dávám, usměje se očima anečekaně si
ke mně přisedne. "Barboro, nepotřebuješ s něčím pomoct?"
Nesjedu ji hned, mám totiž plnou pusu, to jí dodá odvahy a pokračuje: "Táta je chlap a mužštívšemu
nerozuměj. Víš, některý starosti jsou hrozně velký a nesnesitelný, když leží na jednom člověku a on se
s nimi musí potýkat sám. Jestliže se ale to břemeno rozloží na víc hřbetů, mockrát se zjistí, že vlastně
o těžký závaží nejde." Vidí, že se nadechuji, proto rychle dodá: "Asi chceš říct, proč se o mě stará,
baba jedna, co jí je do toho! Máš pravdu, vnejmenším ti nebudu strkat nos do soukromí. Jenom... v
šestnácti se holka nevyzná sama v sobě, natož aby se orientovala v celým životě."
Nechám pusu zavřenou. Flíčky s masem byly vynikající a docela mě překvapila, přesně uhodla, co jí
chci říct. Opakovat se je nedůstojné, mlčky pohodím hlavou.
"Jak myslíš," usoudí, vstane, odhodlaně se podívá na koberec a zaprorokuje. "Stejně tědostanu..."
Vezmu talíř a příbor, nesu je opláchnout, ve dveřích se otočím a zadrmolím: "Ten koberec šestlet
neviděl vodu."
Zasměje se. "Takže marná snaha, co? Zítra objednám někoho z té firmy s výkonnějším
tepovačem.Tohle bych sama nezvládla. Co se s ním budu trápit a dřít, s neřádem."
Mám na sebe vztek. Jsem měkká nebo co?! Měla jsem ji nechat! Barborka útlocitná... Raději se
pustím do učení.
Do středy šrotím materiály, od čtvrtka se vrhám na technologii pracovního postupu, druhý z hlavních
předmětů oboru dámská krejčová. Matika, čeština a ekonomika mě neděsí, po technologii se musím
ještě mrknout na chemii, pro kterou nemám buňky a patrně se při ní u zkoušek zapotím. Je ze mě
mátoha, chuchvalec trudných myšlenek, až se obdivuji, jakou mám pevnou vůli ohledně učení,
dokážu se k němu přinutit, ačkoliv menses stále nepřichází. Každý nový den mě vzdaluje jak od
injekce, tak od možnosti vrátit se do normálního života.
"Límečky rozlišujeme kulaté jednoduché, cípové, stojací... ehm, na stojací potřebujeme -"Ustanu v
drmolení a natáhnu uši. Hvízdavý zvuk se opakuje, přichází z ulice. Se sešitem s místy nečitelnými
poznámkami, které musím sama po sobě pracně luštit, doběhnu do obýváku, abych se podívala z
okna. Okamžitě mi stoupne tep, tušení mě nezklamalo. Před brankou stojí kolo, na něm sedí Ondra,
nohou zapřenou o podezdívku plotu udržuje rovnováhu a upřeně hledí do našich oken. Prudce
couvnu, připadá mi, že mě musel za záclonou vidět. Znovu vloží prsty do úst a pronikavě zahvízdá, div
se nerozřinčí okenní tabulky. Jak mohu posoudit, šortky z ustřižených oškubaných džínů a černé tílko
bez rukávů mu děsně sluší. Kousnu se do rtu. Ondra. Ondřej. Ondrášek! Kluk, který o mě opravdu
stojí a s nímž jsem mohla chodit a prožívat nádhernou lásku... Kdybych nebyla husa. A já byla husa,
tudíž se mu nemohu ani ukázat.
Ondra není z těch, co se vzdávají po prvním neúspěchu, píská jako na lesy, ret mám celý rozkousaný a
bojácně čekám, kdy vykoukne kupříkladu babka Vondráčková a ujistí ho, že jsem doma, protože mě
viděla v půl třetí přicházet! V domě naproti se okna plní hlavami, pan Vacík na něho dokonce něco
volá, na tu dálku nerozumím, oč jde. Ke všemu zahlédnu na chodníku Slámovku, obtíženou koženou
taškou, co nosí do zaměstnání, plnou nákupní a bachratou igelitkou, z níž vykukují banány a pórek.
Kdy jsem byla naposledy na nákupu...? Nedumám nad tím, víc mě zajímá, jak dopadne jejich setkání.
Mám je před sebou jako v němém filmu, Slámice se zastavuje, Ondra cosi říká, oba se podívají do
okna, pak mu něco odpovídá. Strašlivě se vylekám, když Ondra opře kolo o sloupek, popadne obě
tašky s nákupem a jde s ní k domu!
Zpanikařím. Vede ho dovnitř?! Ale já se s ním nechci vidět!!! Ještě než se rozběhnu do pokoje, abych
se tam zamkla, uleví se mi, protože Ondra se objevuje znovu na cestičce, zavírá za sebou branku,
nasedá na kolo, ještě jednou se podívá do okna a pak odjíždí. Uf, tohle bylo o fous!
"Ahoj, Barboro," přistihne mě Slámovka na číhané.
"Dobrej," zadrmolím neochotně, zdravím ji prvně v životě! Potřebuji z ní dostat, co munamluvila,
musím komunikovat!
Krátkozrace na mě zašvidrá: "Teče ti krev ze rtu..."
"To nic," otřu se hřbetem ruky. Dívám se, jak jde zpátky do kuchyně, vytahuje nakoupenésuroviny a
ukládá je do lednice a spíže. Ona snad mluvit nezačne! Stojí mě to dvě minuty rozhodování, než se
ponížím a postavím se do dveří: "To byl... Ondra, jak denně volá."
"Představil se mi," usměje se nevzrušeně. "Slušný chlapec. A fešák, Barboro. Ptal se, jestlijsi doma."
"Vy jste řekla, že ne," doplním ji.
Podívá se na mě. "Ne, řekla jsem, že jsi doma." Zahlédne, jak prudce zrudnu, protospiklenecky dodá:
"Ale že stůněš. A že až vyzdravíš, přijdeš za ním."
Opřu se o futra a na vteřinu zavřu úlevou oči. Slámovka není zas tak hloupá, jak vypadá! Vlastně...
vůbec nevypadá hloupě... "Děkuju," hlesnu tiše a vrátím se do pokojíku. Má pravdu.Jsem nemocná.
Je otázka, kdy a jestli se uzdravím!
V pátek se učím na zahradě. Červen má sílu července, však mě Petra zvala, abych se šla poprvé
vykoupat. Odmítla jsem, stále ještě mám naději, že bych mohla menstruaci dostat, slabou, ale přece,
nebudu ji zahánět! Ve stínu statné třešně osypané zelenými bobulkami, je mi docela příjemně, lepší
než se potit v dusném bytě. Raději tedy ignoruji přítomnost babky Vondráčkové, jež si vytáhla ven
pletení a po několika neúspěšných pokusech vzdala snahu zatáhnout mě do konverzace, a trpce
snáším partu na hřišti za plotem. Denisa v dvojdílných plavkách válí, každou chvíli mi utečou oči od
stránek v učebnici, abych se podívala, jak jsou z ní všichni pryč. Kluci, samozřejmě, Mirce a Dáše jistě
leží pořádně v žaludku. Nesvlékly se, raději se pečou v tričkách.
Smutně se ušklíbnu. Ani já bych nemohla Denise konkurovat... Je urostlejší, hezčí a... oblíbenější než
já. V partě si svoje místo tvrdě vybojovala a nade mnou zvítězila na celé čáře. Deniso sem, Deniso
tam, přihraj, máš, tady, tuhle. Marian pustil čtyři lehké míče jenom proto, že víc sleduje ji než hru.
Přece nebudu žárlit! Otočím se na druhý bok, aby mě nesvádělo koukat přes plot, a bifluji se pracovní
postup dámského saka s podšívkou. Prozíravě zahradu opustím těsně předtím, než volejbalový duel
skončí, nechci se s nimi setkat, jistě si půjdou sednout k nám na lavičku a klábosit do noci.
Ano, to jsem odhadla přesně. Z mého občasného šmírování z okna kuchyně mám přehled. První z
party odpadly holky, odešly v osm. V devět se odloučil Luděk s Liborem a Albertem, Saša s Tomášem
vydrželi do půl desáté. Na lavičce zůstala Denisa s Mariánem. Pak se setmělo, takže jsem je špehovat
dál nemohla. Vím jen, že sezení rozpustili v jedenáct!!!
Je mi všeho strašně líto.

Kráčím dlouhatánskou temnou chodbou, konec má někde v nedohlednu, spěchám, až mě bolí břicho,
abych tam co nejdřív byla. Chodba je vykachlíkovaná jako šachovnice, samá černá a bílá pole,
jenomže do těch černých mi nohy zapadají jako do bahna, čím dál víc, snažím se přeskakovat pouze
po bílých, jsou hrozně daleko od sebe, někdy nedoskočím a uvíznu v bahně po kolena. Jsem z toho
zděšená,
nikdy nedojdu, břicho se mi svírá bolestivou křečí, z té námahy mě píchá. Konečně zahlédnu východ,
div nekřičím milostí, přidám z posledních sil a najednou jsem venku, v ostré sluneční záři. Chodba
však končí prudkým srázem, propastí, nestihnu se zastavit včas a padám, padám...
Trhnutím se probudím. Fuj! Odfouknu si z čela zpocené vlasy, jsem vysílená jako po maratónu. Denisa
na protějším lůžku spokojeně oddychuje, na displeji elektrických hodin svítí zeleně časové údaje, je
1.34. Díkybohu, byl to jen sen. Ale břicho mě bolí dál, uvědomím si. Musím se dokonce přikrčit v křeči
- a srdce mi vzrušeně zabuší. Křeč nekřeč, zajedu dlaní do rozkroku, a když ucítím vlhko, málem
zajásám. Okamžitě se vyhrabu z postele a běžím do koupelny, přesvědčit se na vlastní oči. Jsem sice
oslněna zářivkou, ale nemohu nevidět krvavou skvrnu na krátké noční košilce. Vlezu si do sprchy a v
půl druhé v noci se omyji vlažnou vodou, ze slabého červeného potůčku odtékajícího odpadem mám
obrovskou radost, civím na něj jako dítě na vánoční stromeček. Pánové, někdy i obyčejná menstruace
může být tím nejcennějším dárečkem!!! V jediné vteřině si uvědomím, jak rapidně se tím mění můj
život, černé myšlenky mě opouštějí kanálem s tou trochou krve. Díky, díky! Byla jsem pitomá a za
hloupost se platí, nemohu uvěřit, že z toho všeho vyjdu lacino. Lacino?! A co duševní muka, kterých
jsem si užila dost a dost? Ano, zas tak laciné to není.
Otřu se svou osuškou a štrachám v zašupovacích přihrádkách nad vanou. Kde jen mohou být vložky?
Dávala jsem si je vždycky sem, jenže teďtu stojí lahvičky tekutých mýdel, šampony, barva na vlasy,
pytlík natáček. Stoupnu si na vanu, abych se dostala blíž. Vložky jsou vzadu, jednou rukou se přidržuji
zdi a druhou vytahuji téměř plný balíček. Samozřejmě se mi podaří shodit tátovu kolínskou, s
třesknutím se rozbije o hranu umývadla, a paklík s natáčkami na trvalou. Rozsypou se, napadají do
vany i na zem. Nevzrušuji se, natáhnu si spodní kalhotky, odtrhnu z vložky ochrannou lepicí pásku a
zabezpečím se proti dalšímu špinění.
Do koupelny náhle rozespale nakoukne Slámovka, zapomněla jsem za sebou zavřít, tudíž neklepe.
"Co se tu děje? Neupadla jsi, Barboro?"
"Já ne, ale tátův Adam," uchichtnu se v oblacích vůně při pohledu na kusy lahvičky. "Střepypřinášejí
štěstí!"
Slámová si protře oči, bez brýlí vypadá docela jinak než obvykle, krátkozraké oči dělají její pohled
něžný, připadá mi mnohem mladší, skoro jako holka, v noční košili ji vidím prvně. Očekávám, kdy mi
vytkne randál a škodu, kterou jsem natropila, ale ona si všechno změří a s úsměvem poznamená:
"Tady to nádherně voní... A jistě dlouho bude..."
"Tohle brzy nevyčpí, byla skoro plná," ukážu pohledem na lahvičku, z níž zůstal celý jenuzávěr.
Najednou mi to připadne hrozně směšné, strašíme tu obě v nočních košilích, natáčky se válejí prostě
všude a vůní se div nezalkneme. Neudržím se a vybuchnu smíchy, je mi nádherně volně, roz-řehtám
se z plna hrdla a vůbec mě nepřekvapí, když se macecha přidá ke mně. Smějeme se a v malém
prostoru koupelny opatrně sbíráme střepy, natáčky i rozsypané vložky. Než se otočím, napustí si do
kbelíku vodu a vytírá kolínskou spolu s nejjemnějšími střípky, abych si je nepíchla do bosé nohy.
Sedím zatím na deklu záchodu a stále se mnou cuká úlevný smích.
Slámová se náhle podívá na balík vložek, který svírám v náruči jako svátost, pak na mě mrkne a řekne:
"Tuším, že ses právě uzdravila z těžké nemoci."
Nesjedu ji, co jí je do toho, má pravdu, a já jsem povznesená nad takové všednosti, jako jsou hádky s
vlastním či nevlastním příbuzenstvem, dokonce odpovím: "Právě teď" •
"To je dobře, Barboro," podotkne.
"Já vím. A... tátovi o mé nemoci neříkejte, jo?"
"Neřeknu," slíbí a zvedne dva prsty pravé ruky k přísaze. "A ty mi tykej. Jsem Pavla."
Tohle mě zarazí jako kladivo hřebík, nevím, co honem říct, z rozpaků mi naštěstí pomůže Denisa,
která se se zavřenýma očima vpotácí do koupelny. "Co se stalo?"
V dlouhé košilce nám připomíná poloslepou Bílou paní, mrkneme se Slámovkou po sobě a znovu
vybuchneme smíchy. Denisa si myslí, že jsme obě spadly z višně, raději se rozejdeme do postelí.
Dávno tomu, co se mi usínalo tak sladce!
Nemůžu se dočkat rána, poledne, odpoledne. Slupnu oběd, hodím na sebe džínové kraťasy s
roztřepanými nohavicemi, elastické tričko na zip, kolem pasu si uvážu ledvinku s náhradní vložkou,
nalíčím si řasy, přelíznu ústa rtěnkou, a přestože je táta v práci, najednou mi připadá hloupé vyletět z
domu jako z holubníku, rozpačitě přešlápnu a prohodím: "Jdu ven."
Slámová, vlastně Pavla, jak ji ostatně nikdy neoslovím nahlas, zvedne hlavu od dřezu. "Půjduse
odpoledne podívat Denise na zkoušku do divadla, třeba by tě to zajímalo...?"
"Já už něco mám," namítnu.
Chápavě se usměje. "Aha. Pozdravuj Ondru."
Na tohle neodpovím, zase moc si ji připustit k tělu nechci, je varující samo o sobě, že slepá nenávist k
ní uvadá. Prý pozdravuj Ondru! Pch! Tak daleko nejsme, milá paní. Trochu se na sebe zlobím, proč
jsem pravdivě neodsekla, že mě pimprlata nebaví? Slábnu snad ve svých zásadách? Aby si nemyslela,
na ruku jí ani Denisce nepůjdu, to tedy ne.
Brzy ji pustím z hlavy, strašně spěchám, navíc se bojím,
zdavůbec Ondru zastihnu, vůbec nevím, kde bydlí! Moje
obavy se potvrdí. Před loděnicí uvidím Dalibora a Vlastu,
sklánějící se nad přídí lodě, drhnou ji smirkovým papírem.
"Ahoj, Báro," zahlédne mě Darek první. "No sláva, ko-[nečně jsi přišla, Ondra tě čekal denně."
"A kde je?" nahlédnu do chladivého přítmí loděnice vonící vodou, lakovaným dřevem a trochu
idehtem.
"Jel se kvůli tobě utopit," mávne Vlasta někam na přehradu, "Prej jsi mu dala košem nebo co.Je to
tak?"
"Vůbec ne," usměji se shovívavě, sednu si na molo se skříženýma nohama a netrpělivě vyhlížímbílou
plachtu, brázdící vody přehrady kdesi v dálce. Kluci mě nenechají chvilku v klidu, navzdory napjatému
očekávání se musím jejich vtipům smát, jsem veselá a šťastná, což mě zbavuje trémy z budoucího
setkání.
Konečně se Finn (přece jsem si něco z jeho výkladu zapamatovala!) objeví, nejprve připomíná motýla,
pak model, stále roste a roste, je veliký jako židle, stůl, posléze mohu rozpoznat i sedícího jachtaře.
Vzrušeně vstanu.
Ondra obratně přikočíruje svůj koráb a vyčkávavě mlčí.
"Ahoj," odvážím se a obdaruji ho širokým úsměvem. "Jsem stopařka. Pane řidiči, nemohl bystemě
svézt?"
"Nebo svést?" zavtipkuje Vlasta a kluci se tomu smějí.
"Mohl," odpoví Ondra, kterému visím na rtech, a poťouchle se usměje: "Rád beru stopařky, mněse
holky líbí."
"Pán je na holčičky, jo?" naoko se rozčilím, sehnu se
a cáknu na něho. Pochopitelně mi okamžitě oplatí, po pěti minutách prudkých bojů jsme oba mokří
do poslední nitky. Na takové maličkosti nedbáme, kopnu nohou v kožené botasce do vody a povede
se mi osprchovat mu i vlasy; Ondra se hrabe z lodi, aby mě chytil a ztrestal za opovážlivost. Utíkám po
molu na pevný břeh, udělám kličku kolem kluků u lodě na podpěrách, fandí mi, chvíli mě kryjí, pak
zaběhnu do loděnice a chci za sebou zabouchnout. Ondra je rychlejší, podaří se mu do škvíry vrat
strčit nohu, přetlačujeme se a vítězí hrubá síla. Zkouším utéct do hlubin loděnice, zamotám se do
kupy svinutého lanoví a Ondra mě čapne za paži.
"Mám tě! Za tohle mi zaplatíš," těší se a chytí mě kolem pasu, abych mu nemohla vyklouznout.
Jeho ruce na mých bocích mě zaskočí, hřejí přes mokrou tkaninu trička, vypalují mi díry do kůže,
přestávám se smát, už nejde o honičku za odplatou, najednou stojíme proti sobě my dva, kluk a
holka, kteří po sobě týden toužili. Také Ondra zvážní, hledí mi upřeně do očí. Zrychlí se mi dech.
"Zaplatím," hlesnu odhodlaně. Maličko se k němu přiblížím a než se naděje, lípnu mu pusu.
Nepolibek, krátkou pusu, spíš takové klovnutí na rty.
Domluvíme se očima, oba se ve stejný okamžik obejmeme pevněji kolem krku a políbíme se,
opravdově, nádherně a dlouze. Podlamují se mi kolena, když cítím jeho jazyk.
"Báro... Bál jsem se, že tě víckrát neuvidím..."
"Kdybys věděl, jak já, že tu třeba dneska nebudeš! Byla jsem nemocná, měla problémy...všechno je v
pořádku."
"Nejsi ani tak vyléčená jako vysvobozená," usměje se, "zakletá šíleně smutná princezno!"
"Pohádky patří dětem a minulosti," ujistím ho, ruku v ruce vyjdeme z loděnice, a přestože siz nás kluci
utahují, co jsme tam asi dělali, nevšímáme si jich, nechám se nalodit a vézt na druhý konec světa.
Je mi nádherně, nádherně, nádherně! Odpoledne utíká jako splašené, stihneme v něm probrázdit
vody přehrady, pomohu mu s rozplétáním lan i natíráním lodě, seznámím se s Petrem, Ondrovým
trenérem a dobrým starším kamarádem.
"Nevykoupeme se?" navrhne Ondra, když zůstaneme v loděnici sami a podle soumraku usoudím,
žeby nebylo na škodu zajít se podívat domů, kde o mně od oběda nikdo neví. "Voda je prima,koupal
jsem se každej den."
"Když já... nemám plavky," vymluvím se.
"'Tady to přece nevadí," namítne s pousmáním a neujde mi, že se u toho maličko začervená, cožlze v
jeho opálené tváři lehce poznat. "Kolem dokola ani noha."
"Vykoupala bych se hrozně ráda, ale... nemůžu."
"Já se nebudu dívat," ujistí mě. "Otočím se."
"No... nemůžu z jinýho důvodu," přiznám rozpačitě.
Dovtípí se a v nastávajícím soumraku jeho tvář zčervená i další odstín. "Jsem trouba, mámdelší
vedení," omluví se. Zamkneme loděnici, a přestože od vody jezera jde chlad, v tom okamžiku nám
nedá, abychom se neposadili na molo a mlčky nehleděli na krvavé červánky. Přehrada má barvu
inkoustu, splývá s rudou oblohou přecházející do oranžova a na východě v tmavou noční nebeskou
modř... Jsem unesená, nikdy bych neřekla, jak může být červnový večer krásný. Když mě Ondra
nesměle obejme kolem ramen a přisedne si blíž, aby mě zahříval a bránil před chladným vlhkem,
nemá to chybu!!!
Naše romantické sezení přeruší realita, tedy můj žaludek, který trapně zakručí do vznešeného ticha.
"Proboha!" vyskočí Ondra. "Tys nejedla celý odpoledne! Musíš umírat hlady!"
"A ty ne? Taky jsi nejedl, taky umíráš," bráním se. "Vůbec jsem si na hlad nevzpomněla,žaludek se
ozval sám."
"Mně nevadí nejíst. Někdy prostě nemám na jídlo čas, mamka z toho div nezešediví, když zjistí, že
jsem za celou sobotu měl třeba akorát snídani a v deset večer si namáznu chleba. O víkendu
nestíhám, většinou ho trávím tady, a jak jsi sama viděla, v loděnici čas utíká jinak. Dost řečí, mám u
sebe pár drobnejch, zajdeme si něco koupit."
Ujistím ho, že bych domů vydržela. Nejspíš mi nevěří, protože v pasáži koupí dva párky v rohlíku. Jsou
horké, slibně voní a zakousneme se do nich s obrovskou chutí. Ondra tak hltavě, až mu hořčice
potřísní žluté tričko. Smějeme se, div se neudávím, Ondra mi za trest mázne hořčici na nos, já jemu
na bradu a za chvíli ji máme úplně všude. Pod neony reklam a v světle pouličních svítilen vypadáme
jako přízraky indiánů na válečné stezce, z třaslavého smíchu mě rozbolí břicho, jsem vysílená, sotva se
potácím, ale báječně šťastná, šťastná!
"Nejdeš domů pozdě?" uvědomí si v naší ulici. "Abys neměla kvůli mně zle..."
"Proč kvůli tobě? Jsem svéprávná a sama mám vědět, v kolik se chodí domů. Dneska teda pozdějdu."
"Aby tě vaši netrestali zarachem!" děsí se. "Báro, to bych asi nepřežil! Nemám jít s tebou avysvětlit
jim...?"
"Ne," leknu se. "To by mi pohoršilo."
"Pohoršilo? Řekl bych pravdu, nic jsi neprovedla."
"Jenže... nevím, jak by se táta tvářil. V tomhle směru s ním nemám žádný zkušenosti, vždyckyjsem
chodila ven jen s Petrou a zase se včas vracela. Přetáhla jsem poprvé."
Ačkoliv je mi jasné, že okolkováním si situaci ztěžuji, nechce se mi s Ondrou loučit, postáváme před
naším domem jako dva bezdomovci, přešlapujeme na místě a nemůžeme se rozhoupat k tomu,
abychom se políbili. V loděnici to přišlo samo od sebe, tady stojíme pod lampou, Ondra je v cizím
teritoriu a já se trochu bojím zvědavých očí sousedů.
Ke všemu se na konci ulice objeví tři postavy, v nichž poznám tetu Hedviku a dvojčata, patrně se
vracejí z kina. Tvářím se nevšímavě, Libora s Luďkem od nepodařeného volejbalu nezdravím a tetu,
vlastně paní Brožovou, ignoruji. Ani se na ně nepodívám, oba se s Ondrou odmlčíme a čekáme, až
kolem nás přejdou. Dovedu si představit Brožčiny obličeje! Nad Mariánem, vysokoškolákem,
ohrnovala nos, švadlena, začíná lítat za klukama, kdo ví, co je tenhle zač... K mému úžasu slyším
poněkud překvapený a zaskočený Ondrův hlas: "Dobrý večer, paníprofesorko."
"A podívejme," podotkne jedovatě, "Horný! Kdybyste si raději opakoval české buditele, udělátelíp."
Luděk s Liborem se po nás otáčejí ještě od schodů, Brožová se tváří jako bůh pomsty. "Ty jiznáš?!"
vydechnu tiše.
"Tři roky, bohužel. To je moje třídní!" usměje se.
Chytím se za hlavu. Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Přece mi sám říkal, že chodí na gymnázium
Jízdárenská! Copak nevím, že právě tam Brožka učí?! Ještě se mi ulevilo, že Ondra není ve stejné
škole s Denisou, ta dělá gympl V. Nováka.
"Podle všeho si na tobě pěkně smlsne," zaprorokuji.
Zatváří se pobaveně. "Vypadala tak. Báro, netvař se provinile, zej tra se buditele našprtám,neboj. A
pak, naše zlatá třídní si nás vychutnává pořád. Je to babizna."
"Na učení budeš mít čas, já se asi ven nedostanu."
K puse na rozloučenou nedojde, náhle se otevřou domovní dveře a ke své hrůze v nich vidím tátu!
"Barboro!" křikne velice přísně. "Okamžitě domů!"
"Ahoj," špitnu k Ondrovi.
"Zavolám ti. Zejtra v sedm," slíbí.
Kývnu, usměji se na něho a jeho pohled mě vyprovází ke dveřím. Táta stojí na stejném místě, nemohu
se otočit, z výrazu jeho tváře mi není do zpěvu, možná chytnu i pár facek!
Pustí se do mě kvůli sousedům až nahoře v bytě, prozatím pouze slovně: "Kdes byla až do noci?"
"V loděnici," přiznám. Táta vypadá nechápavě, tudíž vysvětllím: "Nahoře u přehrady. Ondrajezdí
závodně na pla-fhetnici, byla jsem tam s ním a ostatními z oddílu."
Denisa nás pozoruje z křesla u televize, když se naše oči střetnou, čtu v nich spojenectví. Pavla
přistoupí blíž.
"S Ondrou?! Kdo to je?" žasne táta. "Ty máš kluka?!"
Zvednu hrdě hlavu. Za Ondru se budu i bít! "Jo. Je fajn."
"Je fajn!" opičí se po mně táta, rudý vzteky. "Já ti dám kluka, že ti bude špatně! Všestnácti letech se
tahat s klukama nebudeš, to bych si vyprosil! Za chvíli bys dopadla jako Martina, ne?! Na kluky máš
času dost a -"
Pavla vidí, že nabírám dech, abych se vehementně pustila do boje, sevře mi paži a pevným pohledem
šedých očí nepřipouštějících námitky mě zpraží, takže mimoděk sklapnu, možná mi chtěla naznačit,
jak nerovný boj by to byl!
"Petře," promluví totiž místo mě, "Barbora je pěkná holka
že v šestnácti chodí s klukem, to není nic neobvyklého, že bys musel dělat takový rozruch. Je to v
pořádku. Toho chlapce náhodou trošku znám, myslím, že je slušný a ty nemusíš mít obavy ji s ním
někam pouštět. Nemůžeš jí ho zakazovat, přece nechceš, aby ti lhala a scházela se s ním tajně."
"Chceš říct, že ji mám posílat na rande?!" vzteká se.
"Chci říct," opraví ho klidně, "že si s ní musíš domluvit určitá pravidla a zásady, kterébude dodržovat.
Například hodinu příchodů a tak dále, protože, Barboro, být venku od jedné do jedenácti je moc,
nezdá se ti?"
Sklopím oči. "Já vím, přehnala jsem. Ale my jsme vážně byli jenom v loděnici a nic špatnýhojsme
neudělali, čas utíkal a nám se nechtělo loučit a najednou je tolik..."
Táta kouká z jedné na druhou. Patrně ho příjemně šokuje, jak si my dvě povídáme, nemůže však
strávit, že by měl
s mými schůzkami s Ondrou souhlasit, dokonce nám dávat svolení!
"Navrhovala bych večer do deseti, ale mezitím se samozřejmě přijít domů ukázat, například
navečeři," vede si Pavla svou. V tomhle okamžiku mi připadá mnohem rozumnější než táta - a co víc,
mnohem silnější! Dívá se na něho tím svým vyrovnaným pohledem, bez rozčilování, zvyšování hlasu,
a na něm je vidět, jak měkne a podléhá. Nakonec kapituluje, pohrozí mi: "Opovaž se přijít, že jsi v
tom!"
Taková situace nenastane, slibuji svatosvatě. Dám si sprchu, lehnu si a v posteli myslím převážně na
Ondru, jak je mi s ním skvěle. Občas se mi do vzpomínek zaplete i Pavla. Jsou okamžiky, kdy... jaksi
nevadí, že bude mít nad tátou převahu. V jistém smyslu jde dokonce o výhodu.
Odmítnu jít s tátou, Pavlou a Denisou do kina, ačkoliv mě mrzí, že přijdu o film Firma. Nemohu jít,
čekám na telefon, Ondra slíbil zavolat a on sliby plní. Místo zadrnčení přístroje se však ozve ostrý
hvizd, nemusím hádat dvakrát, kdo je jeho autorem!
Vykloním se z okna a gestem naznačím, aby přišel za mnou, čím rychleji, tím lépe, nemusí nás vidět
široké okolí! Ondra je chápavý, opře kolo o plot a jen se po cestičce mihne. Prožiji chvíli strachu,
kdyby zrovna vyšla Brožice na chodbu, měli bychom patrně peklo oba, on ve škole, já doma. Vyhlížím
ho v otevřených dveřích na chodbě, Ondra bere schody po dvou, je u mě coby dup.
"Ahoj!" vychrlí. "Jsi sama? Máš zaracha?"
Rychle za námi zavřu dveře, dokonce na klíč, pak teprve odpovím: "Zaracha nemám, sama jsem.Jestli
už umíš bu-> ditele a máš čas, minimálně do devíti sama budu."
"Paráda," zalibuje si a nechá se zavést do mého pokoje. Vidím, jak udiveně nabere zhlubokadech
nosem, div se nerozkašle. "Teda... u vás je to jak v parfumerii..."
V pokoji si se zájmem prohlíží moje kazety, plakáty, knížky. Neujde mu ani fotka pod sklem Denisina
psacího stolu: "Kdo to je?" ukáže na ni prstem. "Ségra?"
"Ne. Vlastně... asi jo. Nevlastní. Ta brejlatá vedle ní je její máma, Slámová, teda užJandíková, co si
vzala tátu."
"Jo, s tou paní jsem mluvil," vzpomene si. "Docela správná, ne? Já si hned myslel, že nejstes tou
holkou ségry, není ti podobná. Ty seš totiž mnohem hezčí, Báro."
Povyrostu o dobrých deset čísel, zčervenám, ale usměji
se na něho. Dojde mu, co řekl, chvíli se na sebe upřeně díváme, pak přistoupí blíž, bez dalších okolků
se obejmeme a políbíme. Líbáme se minimálně půl hodiny, jsem z toho úplně groggy.
"No vidíš, jak mám myslet na Holečka a Raise a Němcovou, když musím pořád myslet na
tebe...,"povzdychne si. Jsem na tom podobně, za dnešní odpoledne jsem si látku pouze roztržitě
opakovala, nové informace nebyla kapacita mého mozku schopná pojmout! Rozpovídáme se o škole,
sedneme si na válendy, já na svou a Ondra na Denisinu, mluvíme a smějeme se, a než si stačíme říct
desetinu toho,
co máme na srdci, blíží se devátá. Raději víc neriskujeme,
Rozloučíme se polibkem a Ondra se vyplíží z domu jako stín.
Naštěstí jsem se za minulý týden psychického utrpení
stihla hodně našprtat, teď už bych to nezvládla.
Dnes se na gyndu nebojím, vstoupím do ordinace doktora lahůdky se sebejistým úsměvem, naprosto
nepodobná vyplašenému kuřeti, které tu stepovalo před týdnem. Lékaři je všechno jasné hned z
mého výrazu, sestřička do spisu pouze poznamená datum, kdy jsem měsíčky dostala, a tím moje role
končí. To si myslím, než mě doktor zastaví.
"Mohu vám předepsat pilulky," navrhne mi. "Hormonální antikoncepce je ta nejspolehlivější."
"Já... ji nepotřebuji," odmítnu, a přestože se snažím ovládat, stejně zrudnu, je ze mě zaseta malá
holčička.
"Možná ne dnes, možná ani zítra," usměje se na mě shovívavě, "Ale co třeba za týden? Stejněsi pro ni
přijdete, do té doby používejte prezervativ, jistě není nutné kazit si partnerský vztah strachem z
otěhotnění."
S neustálým pokyvováním odcházím z ordinace. Před nemocnicí potkám tu holku z minula, nese si v
ruce taštičku
s osobními potřebami a štráduje si to k bráně nemocnice.
"A hele," pozná mě, naposledy zašlukuje z cigarety, nedopalek odhodí pod sebe a řekne: "Takyna
kudlu, co?"
"Ne," vyvedu ji z omylu.
"Tentokrát ti to vyšlo," ušklíbne se. "Počkej příště -" Nebude žádné lehkomyslné příště.Jestli někdy
svolím ke styku, potom jedině s náležitou antikoncepcí! V tramvaji mě napadne, že jsem si ty pilulky
měla možná nechat předepsat rovnou. Pravda, momentálně je sice nepotřebuji,
ale kdo ví, co bude za pár dní?! Copak nemám kluka? Nejsem do něho zamilovaná? Nepřitahuje mě?
Nevzrušuje?!
Zpátky se nevracím, koneckonců, zatím bych se milovat bála i se sebevětší ochranou. Často mě i ve
snech děsí brutalita, kterou mi Miky sex znechutil. S Ondrou bude všechno určitě jinak! Až přijde náš
čas, zajdu si pro tabletky.

Do středy je ve škole pěkný frmol, píšeme písemky a tak různě, většinou je zvládám. Poslední hodinu
třída hučí jako úl, holky v zadní lavici se malují, Iveta píše dopis, ostatní se polohlasně vybavují. Krom
technologie je po všem. Profesorka nás neokřikuje, látku má dobranou, známky napsané u sebe v
notesu, spíš formálně než z opravdového zájmu se zeptá: "Rozmyslela se některá z vás a chce se
nechat přezkoušet? Dnes naposledy, zítra materiálynemáte a celý pátek bude zasvěcen závěrečným
zkouškám z technologie."
Nadechnu se, v duchu počítám do tří a pak prudce natáhnu paži. Třída zašumí údivem, Petra vykulí
oči, dokonce sykne: "Co blbneš?!" Asi myslí, že jsem nedávala pozor a hlásím se kvůliněčemu jinému
v nejméně příhodný okamžik.
"Jandíková?" podiví se profesorka. "No ne? Kam to zapsat, takovou aktivitu u vás pozorujipoprvé.
Prosím..."
"Ti držím," vydechne Petra šokovaně.
Vykročím k tabuli a za těch pár kroků mi stihne prolétnout hlavou spousta věcí. Především Ondra,
kterému jsem se včera svěřila se svou nerozhodností. Rozmluvil mi zaječí úmysly vzdát se, bylo by
škoda, aby moje šprtání vyšlo naplano, za pokus přece nic nedám... Nebýt jeho, asi bych to vzdala,
řekla bych si, že trojka je koneckonců dobrá známka, co kdyby se mě zeptala na něco, o čem nemám
tušení a ještě bych si místo opravy vy koledovala čtyřku!
Profesorka zatím našla v notesu mé jméno. "Jandíková by patrně ráda na vysvědčeníchvalitebnou.
Uvidíme! Začneme něčím jednoduchým, vyjmenujte mi druhy umělých vláken."
Položí mi asi deset otázek, u některých se pěkně potím, koktám a zadrhávám, holky odložily veškerou
zájmovou činnost a napjatě pozorují mé zoufalé plácání v ringu se soupeřem mnohem těžší
kategorie. Profesorka mě sice nepřerušuje, ale ani mi nepomáhá, vždycky si cosi poznamená a
vybafne na mě další lahůdku. Vraždění jehňátek hadr!
"Dobrá," propustí mě posléze mávnutím ruky. "Něco
umíte na jedničku, něco na trojku, cením si vaší snahy a uděláme z toho kompromis - dvojku.
Spokojená?"
Holky vítězně zahučí, fandily mi a prožívaly tenhle souboj se mnou. Vděčně se usměji a prohodím:
"Jednička to není!"
"Na jedničku byste se musela začít učit mnohem dřív," poradí mi moudře. "A ne to honit naposlední
chvíli."
Petra na mě zírá jako na návštěvu z Marsu. "Báro, ty válíš! Tebe ty krámy pěkně změnily,fakt!"
"Krámy? Ba ne, v tom je něco jinýho."
"Spíš někdo jinej," dodá s povzdechem. "Dole v Dívce na Národní dostaly nádherný italskýplavky,
zahlídla jsem je ve výkladu, když jsem šla večer tátovi pro pivo. Zajdeme je omrknout, ne?"
"Sorry, Petro. Ondra na mě bude čekat před školou..."
Založí si ruce v bok. "Tedy, ty na mě dlabeš čím dál víc! Mělas s ním rande včera, ne?"
"I předevčírem," potvrdím blaženě. "A zítra zas..."
"A já jsem vosk!" zlobí se, naštěstí ji znám a vím, že to nemyslí vážně. "A co děláte? Co sidenně
povídáte?"
Pokrčím rameny. "Nevím. Probereme vždycky všechno, hodně taky mlčíme. Třeba včera jsme jelina
jeho kole dolů k řece, seděli jsme a poslouchali hučení jezu u elektrárny. Pak jsme se dlouho líbali,
než na nás padla rosa... a jeli domů."
Kamarádka najednou zesmutní. "Ty se máš... Závidím ti. Nikdy jsem s žádným klukemnechodila...
Nejsem hezká, no. Co je ta pitomá ségra pryč, jsem jak kůl v plotě, ty na mě taky kašleš. Bejt
jedináček a ještě bez kamarádů je
Zastydím se. Petra je skvělá holka, mockrát mě podržela v těch nejtěžších chvílích, nezaslouží si,
abych ji odšoupla na vedlejší kolej, i když jde o Ondru.
"Víš co? V sobotu půjdeš se mnou. Neskákej mi do řeči, jo? V loděnici je prima parta, spoustasrandy,
plno bezvadných kluků, nemusíš se bát, že nám budeš dělat křena."
Ještě chvíli protestuje, aby se neřeklo, ve skutečnosti se Začíná těšit, o čemž svědčí jiskřičky v jejích
očích.

Ondra má v očích obrovský otazník. "Jak?" volá z dálky. Zvednu dva prsty do véčka, victoriaznamená
vítězství! dopadla jsem líp jak ty z buditelů," směji se. "Ta mi dává," přizná súsměvem. "Dneska mě
tasila znovu.
Naštěstí na jazykovědce, Jungmanna a Dobrovskýho, takže jsem si tu pondělní trojku vylepšil. Dusí
mě, ježibaba. Ty jsi dobrá, Báro, dokázala jsi to!"
"Protože jsi mi držel palce. Hlavně mi je drž v pátek, technologie je nejdůležitější, podlení a materiálů
se bude rozhodovat o Jutě... Brožka je taková zmije..."
Nenechá mě domluvit, položí mi prst na ústa. "Kvůli tobě bych vydržel třeba mučení! Splním tikaždý
přání, řekni si!"
Využiji příznivé konstelace hvězd: "Smím vzít v sobotu Petru do loděnice? Tu kamarádku, vezljsi nás z
Ostrova."
"Už vím. Jasně, proč ne? Vypadala jako správná holka."
Naoko se zachmuřím. "Abych nemusela žárlit!"
Nadzvedne mě, zatočí se mnou, div oba neslítneme. Pak si nasednu na jeho kolo a frčíme spolu za
město, do přírody, kde budeme sami a nikdo nás nebude pozorovat a rušit. Nechápu, že jsem kdy
mohla mluvit o chození jako o vodění se za upocený ruce a vzdychání pod lípou!
Bohužel musím dodržovat úmluvu o včasných příchodech. Nemohu riskovat nejmenší nedodržení
slibů, abych nezavdala tátovi příčinu mi chození s Ondrou zatrhnout, což by se mu jistě hodilo do
krámu. Podezírám ho. že čeká na okamžik, kdy přijdu pozdě. Na nás nevyzraje, dáváme si velký pozor!
Pavla má v pojišťovně dlouhý den, Denisa je na zkoušce loutkového souboru, jejich veřejné
vystoupení se blíží, táta neslouží, tudíž jsme po dlouhé době doma sami.
"Ahoj," pozdravím ho a mohu si gratulovat k přesnosti, v rádiu právě odpípává časový signálsedmnáct
hodin.
"Nazdar," sjede mě zachmuřeným pohledem.
Jsem výborně naladěná, na rtech ještě cítím Ondrovy polibky, zapomínám, že poslední dobou s tátou
válčím jako s nepřítelem, přisednu si k němu a drze ukořistím pro sebe kolečko tlačenky z jeho talíře.
"Ty si dáváš, ňamňam..."
"Kdes byla?" zeptá se mě napjatě. •
"Však víš," odpovím s plnou pusou. "S Ondrou. Tati, opravdu se nemusíš ničeho bát. Jo,opravila jsem
si materiály na dvojku. Jsem šprtka, co?"
"Vážně?" užasne. "A co to...?"
"Třeba nechci bejt blbá švadlena."
Diví se ještě víc. "Co je na švadleně špatnýho? Tebe tahle práce nebaví?"
"Baví," potvrdím. "Bylo by asi příšerný, kdybych si za
budoucí povolání vybrala něco, k čemu bych neměla vztah a dělala to z musu. Jenže i švadlena může
bejt chytrá, ne?"
"To jistě," konečně se usměje. "Měl jsem strach, že tě tohle učiliště nebude uspokojovat,chtěla jsi na
kadeřnici, dámská krejčová bylo spíš východisko z nouze."
"Ale mě šití vážně baví," zamyslím se. "Nouzový lešení nemusí bejt vždycky marný."
"To je dobře, Báro. Chci, abys byla šťastná..."
"Jsem," ujistím ho se zasněným úsměvem.
Pocuchá mě ve vlasech. "Dávno jsme si takhle spolu nepopovídali, že?" uvědomí si. "V klidu,bez
hysterie a zášti... "Ještě se na mě kvůli Pavle zlobíš?"
Pokrčím rameny. "Docela tě začínám chápat. Když má někdo někoho strašlivě rád, chtěl by bejtpořád
jen s ním. Ty ses oženil, seš dospělej. A na mě se mračíš, když vidíš, že jsem byla venku s Ondrou."
Chvíli si měříme jeden druhého, pak se zasměje. "Poslouchej, dceruško, ty seš chytrá jakopice,
opravdu žádná hloupá
švadlena! Dalo by se tomu říct citový vydírání, viď?"
Prokoukl, kam jsem svou řečí mířila! Zatvářím se nevinně: Vydírání?! Kdepak! Každej má přece právo
na svůj soukromej život, ne? A zamilovat se může v šestnácti i ve čtyřiceti." "Já tirozumím," pokyvuje
hlavou. "Chceš naznačit, že
budeš Pavlu mlčky trpět, když já nebudu vystupovat proti
Barboro, pochop, že mám o tebe
strach. My s Pavlou jsme dospělí a rozumní, kdežto ty se nevyznáš a ten kluk by tě lehce mohl přivést
do maléru,
kazit ti život... Brzy začneš, budeš střídat kluky a -" "Toho se bát nemusíš," ujistím hopevně. Najednou
si
vzpomenu: "Tati, cos v sobotu myslel tím, že budu jako
máma?"
Uhne očima. "Jsi jí hodně podobná, stejně hezká."
"Ale tys mluvil o něčem jiným!" zaprotestuji. "Ona... byla v mládí na kluky? Měla jich hodně?Střídala
je? Tys nebyl její první?"
Zhluboka si vzdychne, podívá se někam z okna. "První? Ne... Nevím kolikátej. Víš, Báro, Ivanabyla moc
hezká a věděla to o sobě. Střídala kluky. A bohužel nejen v mládí. Nakonec za to zaplatila cenou
nejvyšší, životem."
Nerozumím tomu, srdce mi začíná hlasitěji bušit, tohle jsem nikdy netušila...! "Zabila se vautě,
neumřela přece na
žádnou nemoc!" vyhrknu zmateně.
"V autě," tupě přikývne. "Jenže v něm neseděla sama. Barboro, asi bys to měla vědět. Mnětenkrát
řekla, že jede služebně do Prahy, ale přitom byla tady někde nedaleko celé dva dny na chatě se
svým... přítelem. Taky ženatým, samozřejmě."
Polknu nasucho. Máma měla milence!?! "A on...? Zabil se?"
"Ne. Vyvázl s nějakou zlomeninou, pak ho zavřeli."
"Znals ho?" vydechnu.
"Byl to můj nejlepší kamarád."
"A tys to věděl?!"
"O něm zrovna ne, ale o těch před ním..."
"A proč ses nerozvedl?!"
"Měl jsem ji hrozně rád, ztratil bych ji úplně, takhle mi aspoň trochu patřila..."
"Ale tati, takhle se přece vztah nedá brát!" vyjevím se.
"Nedá," souhlasí se mnou. "Dneska to vím. Proto mám rád Pavlu. Je docela jiná než Ivana, neníoslnivě
krásná, zato je spolehlivá a klidná a rozumná a domácí typ pro rodinu. S ní konečně normálně žiju.
Mrzí mě, že ti tolik překáží."
Odložím nedojedenou tlačenku, otřu si mastné prsty do utěrky, a protože mi táta připadá smutný
jako želva, dostanu ze sebe: "Ale, no, vlastně... zas tak moc ne."
Dokonce mi vadí nezvyklé ticho, dalo by se říct, že mi její přítomnost s koštětem, vysavačem a
prachovkou možná chybí! Na nedostatek vzrušení si nemůžu stěžovat.
Ze zmateného přemýšlení o mámě coby idolu, který najednou padl, mě vytrhl domovní zvonek a s
ním tlustý chlapík, který nám bodře oznámil, že je z agentury Tepování koberců rychle a snadno a jde
na věc, jelikož si ho panička objednala. Zbytek odpoledne jsme s tátou přetahovali nábytek a vůbec
byli chlápkovi k ruce, takže mě překvapilo, že si řekl o tak velkou sumu za takovou práci. Z poloviny
jsme ji odmakali za něho!
Stojíme s tátou proti sobě celí uondaní. Náhle mě obejme. Proč jsem si myslela, že mi ho Pavla
ukradla?! Je pořád můj.
"Jestli jsem mamce podobná, tak jenom vzhledově," řeknu.
Mlčky mě k sobě přitiskne.

Profesorka přede mnou rozprostře vějíř zkouškových otázek. Pokud budu mít šťastnou ruku, mohla
bych si vytáhnout takovou, kterou ovládám! Hlavně ne sako s nárameníky!
"Prosím, Jandíková," pokyne mi, aby urychlila mé váhavé tápání. Vidím na sobě pohledy
členůprofesorského sboru, Samozřejmě nechybějí ani dvě mistrové odborného výcviku.
Blahořečím nápadu
obléknout se na zkoušky do střízlivých letních šatů se sukní nad kolena, žádnou vyzývavou mini, tvář
jsem nechala nenalíčenou a vlasy si svázala do ohonu s jedinou ozdůbkou — zelenou mašlí. Hotová
vzorná školačka! Tfuj tfuj tfuj, symbolicky mě Ondra ráno poplival. Právě on vymyslel tuhle
psychologickou fintu, patrně má z úskoků profesorky Brožové velkou zásobu zkušeností. A vida,
zabírá to. Odpočítám třináctý papír zleva a vytáhnu ho.
"Šestidílná zvonová sukně se zapínáním," přečtu nahlas.
"Pěkné téma," libuje si mistrová.
Být po mém, vybrala bych si jiné! Musím však uznat, že jsem taky mohla dopadnout hůř, přistoupím k
tabuli, uchopím křídu a načárám hrubý základ střihu. "Spotřeba látky budepřibližně tři metry, musíme
však počítat navíc s třiceti centimetry. Látku stříháme co nejúspornějším způsobem, pokud to dovolí
její vzor a druh. Rozstřihneme ji na tři díly, každý je dlouhý jako délka sukně plus deset centimetrů.
Položíme je přesně na sebe a látku složíme napůl, pevnými okraji k sobě. Polovinu obvodu pasu
dělíme počtem dílů, například obvod pasu je šedesát cm, polovina třicet děleno šesti rovná se pět cm.
Od pravého spodního rohu látky naměříme směrem nahoru 1 cm na švy a vyznačíme. Od označeného
bodu směrem nahoru vyznačíme výsledek výpočtu, 5 cm, a ještě směrem nahoru 2 cm na švy. Od
levého horního rohu postupujeme stejným způsobem, jen opačně, dolů naměříme 5 cm, označíme, a
zase 2 cm na švy. Tyto 2 cm spojíme čárou s dvěma centimetry na pravým spodním rohu. V této čáře
látku přestřihneme. Od levýho horního rohu naměříme po vrchní straně směrem doprava 2 cm a z
toho bodu naznačíme oblouček na vyznačených 5 plus 2 cm. Od pravého dolního rohu..."
Měřím a vyměřuji, čárám, maluji a popisuji, jsem na
známé půdě, přesně tuhle sukni jsem si nedávno šila, mistrová mě zarazí dřív, než s výkladem
skončím.
"To by stačilo," pokyne mi. "Je vidět, že tomu rozumíte. Pokud vám půjde praxe stejně jakoteorie,
můžete počítat s výbornou z technologie."
Div neposkočím radostí, rozmatlám vypečený výtvor po tabuli vlhkou houbou a schválně se zdržuji,
abych vyslechla otázku, kterou si vytáhne Petra.
"Sukně s protizáhybem na předním nebo na zadním dílu!" zakvílí srdceryvně, až je mi jí líto."Totiž,
když jsme probírali tuhle látku, tak zrovna jsme měli doma rodinné problémy a můjotec je cholerik a -
"
"Navrátilová," přeruší ji mistrová Dohnalová se shovívavým úsměvem. "Dopřejte panu otci klidua
mluvte pouze na téma sukně s protizáhybem na předním nebo zadním dílu, ano?"
Petra zamžiká. Je to poprvé, co její výmluva nezabrala! Musím třídu opustit, čekám na Petru na
chodbě a držím jí pěsti, až mi málem modrají.
"Tak co?!" vrhnu se jí v ústrety, když se vypotácí.
"Dvojka," vydechne víc než udiveně. "Dvojka, chápeš?!"
"Vydíš, ty tele," plácnu ji po zádech. "Zvládlas to i bez cholerika! Měla bys víc důvěřovatsvým
schopnostem než výmluvám, Petruško!"
"Víš, co?" zazubí se na mě rozveseleně. "A jdem slavit!"
Přestože nemáme všechny známky jisté, praxe nás čeká po neděli, zapadneme do nejbližší cukrárny a
zahojíme se na zmrzlinovém poháru Fantazie a dvou rakvičkách.
Svým způsobem oslavuji ještě večer na diskotéce v Centru, kam jdu s Ondrou místo tradičního
volejbalového pátku. Každé naše setkání je totiž důvod k oslavě! Tancujeme spolu všechny skladby,
ploužáky jsou nejfantastičtější, tiskneme se k sobě a cítím, že jsem do něho blázen čím dál víc. Ani
jedinkrát nejdu tancovat s někým jiným, tenhle večer patří nám dvěma, v podstatě přítomnost
našlapaného sálu a hlučícího davu mládeže nevnímáme, existuje pro mě jenom Ondra a pro něho já,
to ostatní jsou pouze rekvizity, kulisy, pozadí.
Mám vycházky pouze do deseti, hořce se před naším domem loučíme a už v té chvíli se těším na
sobotní odpoledne^ abych mohla být co nejdříve s ním.

Do loděnice jdeme s Petrou. Ta se nejprve zdráhá, připadá jí trapné vetřít se do ustálené party
nadšených jachtařů, se kterými nemá nic společného, ale donutím ji a pak je mi jistě vděčná, protože
odpoledne nemá chybu. Blbneme a bavíme se všichni, kluci její přítomnost přijali přesně podle
očekávání, nijak jim Petra nevadí, naopak, brzy ji berou pro její hovornou a přímou povahu. Kdybych
neměla Ondru, možná bych na ni dokonce žárlila! Má sice tlusté brýle a vlasy oškubané na kluka, je
však chytrá, kamarádská a vtipná, než se odpoledne překulí do večera, kluci ji sledují s respektem.
"Večer je na Ostrově zábava," navrhne dokonce Dalibor, když se všichni loučíme. "Nebylo bymarný jít
se mrknout."
"Zase vyděláváte?" zazubím se na Ondru.
"Ne, tentokrát fotbalisti," vysvětlí.
"Půjdeš?" osloví Darek Petru přímo. Ta hodí pohledem po mně a váhavě přikývne, Vlastasouhlasí
také, Petr prý vezme manželku. "A vy dva?" otočí se na nás.
"My už něco máme," odpoví Ondra i za mě, přestože jsme se na ničem nedomluvili. Kluci sedohadují,
kdy a kde se setkají, Petra na mě dělá oči, rozumím jí, nechce se jí beze mě, možná má maličko
strach, zná tuhle partu teprve pár hodin. Ujistím ji gestem, že se nemá čeho bát.
"Přece nebudeš sedět doma!" šeptnu jí do ucha. Nemůžeme spolu mluvit volně, Ondra mě drží
zaruku, nechci, aby slyšel naše holčičí tajnosti.
Vypadá dost nešťastně. Povzbudivě se na ni usměji, hrozně jí přeji, aby to vyšlo a nemusela mi závidět
a vyčítat zanedbávání! Chodit s klukama ve čtyřech by přece muselo být zajímavější a veselejší než
courat se samy dvě! Musí jednou překročit svůj váhavý stín, koneckonců, Igorek, se kterým si
dopisuje, žárlit nebude, je to jen kamarád z baráku.
"My něco máme?" zopakuji Ondrova slova cestou domů. Zvykla jsem si na kovovou trubku jehokola a
ani mi nepřijde, že bych měla jet z loděnice například autobusem.
"No...," zrozpačití. "Slíbil jsem pohlídat večer ségře děti, jde se švárou do divadla, víš,naši jsou u dědy,
nemají k nim nikoho."
Viditelně zesmutním. Doufala jsem, že prožijeme spolu stejně báječný večer jako ten včerejší! "Takže
nemůžeš..."
"Ne!" usměje se. "Báro, chtěl jsem tě pozvat, jestli bys mi s tím hlídáním nepomohla...Promiň, že
jsem odpověděl
i za tebe, ale asi bych nepřežil, kdybys šla na Ostrov beze mě, jen s klukama a Petrou."
"Já bych bez tebe nešla," ujistím ho.
Vděčně se usměje a za jízdy mě políbí, div se nevysekáme.
"Hlídat děti? Jak se to dělá?" zaváhám.
"Máček," vycení sněhobílé zuby, které se mi na něm po jeho očích líbí snad nejvíc. "Stejněbudou
spát..."
Při večeři doma oznámím, že jdu na zábavu na Ostrov, a vyprosím si propustku do jedenácti.
"Na Ostrov?" zpozorní Pavla. "Tak to půjdete spolu, že?"
S hrůzou mrknu po Denise. "Ty jdeš taky na Ostrov?"
Kývne s plnou pusou. "Hm... S klukama tady z ulice. Prima, můžeš jít s námi, Báro."
Nejeví se mi to jako taková senzace!
"Konečně jste se skamarádily," prohlásí táta nadšeně a ve spokojeném opojení odsouhlasínávrat v
jedenáct místo v deset. Nevím, jestli se mám radovat nebo ne. Myslela jsem, že budu muset o tu
hodinku navíc tvrdě bojovat, a ono to zatím prošlo hladce! Ale za jakou cenu?! Jednak si táta myslí, že
jsme s Denisou bůhvíjaké kamarádky, což je nesmysl, s Pavlou mluvím víc než s ní! A pak, ke všemu ji
budu muset zasvětit do svého plánu, aby mi kryla záda... Jako skutečná sestra?! Vydám se jí všanc,
anebo radši oželím rande?
Ne, to v žádném případě! Tak co mám tedy dělat?!
Ustrojím se do kožené minisukně a elastického trička s nahými zády a hlubokým výstřihem, což se
tátovi zdá příliš odvážné, leč Pavla se mě zastane a řekne, že mi to sluší. Ostatně, Denisa nemá sukni
o nic delší a halenku bez ramínek, tak co. Obě se nalíčíme a mlčky po sobě pokukujeme.
"Teda, holky," oněmí táta úžasem, když nás takhle vy-fiknuté spatří vedle sebe. "Měl jsemdceru a s ní
starostí nad hlavu, teď mám dvě, jednu krásnější než druhou, z toho mi asi vypadají i poslední vlasy!
Copak vás můžu pustit samotné? Takové kočky? Kdo vás bude hlídat?"
"My se ohlídáme samy, Petře," usměje se Denisa a v rozpuštěných vlasech jí to opravdu sluší."Jsme
dvě, ne?"
"Já vás tam odvezu a v jedenáct pro vás přijedu," navrhuje tedy. "Aby se vám nic nestalocestou,
Ostrov je daleko."
V duchu se zhrozím! "Ne, tati, není třeba. Jsme dvě a nejdeme samy, nic se nám stát nemůže.Ahoj!
Nashle." Druhý
můj pozdrav patří Pavle, usměje se na mě a popřeje nám příjemnou zábavu.
Na schodech Denisu zastavím. "Já ale nejdu na Ostrov."
"To mi došlo," zazubí se. "Máš rande s Ondrou? Tos mohla přece říct, ne? Však o něm tvůj tátaví.
Nemuselas lhát..."
"Musela," odseknu, začíná mi lézt na nervy. "Musela jsem lhát! Nerada, ale musela. Jdu kOndrovi
domů... Nedívej se tak, slíbil pohlídat sestře děti a chce slib dodržet. Kdybych tátovi řekla, kam jdu,
nepustil by mě. Nevěřil by, že k ničemu nedojde."
"S Petrem se dá mluvit," namítne. "Nemá důvod ti nevěřit. Nebylo by lepší, Báro, kdybys s nímhrála
na rovinu?"
"Hele, víš co?" ušklíbnu se. "Prosím, můžeš se otočit a zatepla mu vyslepičit, kam se chystám, aby mi
to mohl zatrhnout. Tvoje dušička bude mít klid!"
Podívá se na mě nechápavě. "Přece jsem neřekla, že tě prásknu! Jen jsem ti chtěla poradit..."
"Nikdo se tě o tvoje rady neprosí!"
Pokrčí rameny. "V jedenáct se sejdeme na rohu ulice, domů se vrátíme spolu. Měj se pěkně,Báro."
"Nápodobně," zavrčím, ostatně mohu být ráda, že naše debata takhle dopadla. Snad
nebudeužalovaná a svůj slib splní! Marian, dvojčata i Tomáš už na ni čekají, jsou celí vedle, když po
jejím boku zahlédnou i mě, vymění si překvapené pohledy, patrně se domnívají, že se k nim chci
vetřít!
"Nazdar, Báro," vzpamatuje se Tom první. "Jdeš taky...?"
"S vámi, jo?" prohodím co nejvíc pohrdavě, minu je obloukem a cítím jejich pohledy v zádech,ještě
když nasedám k Ondrovi na štangli.
Ondrova společnost nahrazuje vše! Poprvé mě veze k sobě, bydlí u sídliště Severní, v patrovém
rodinném domku s výhledem na obrovský panelák.
"Tady asi bydlení za moc nestojí," prohodím chápavě, čtvrť domků začíná jejich ulicí a přední je
nekonečné moře panelů, oken a balkonů ověnčených prádlem.
"Když táta před dvaceti lety stavěl barák, netušil, že tu bude jednou stát největší anejpříšernější
sídliště, co jich u nás je," vysvětlí s úsměvem. "Já se tu narodil, takže mito nepřijde. Pořád lepší než
přímo v paneláku."
"Sestra žije s vámi?"
"Hm. Nahoře, dole já s našima. Než dostane byt. Pojď dál, seznámím tě s nimi. A neboj, ségraje fajn,
švára taky."
Nejprve mě zavede do pokojíku v přízemí, který připomíná takovou menší loděnici, modely plachetnic
stojí všude, na skříních, poličkách, některé plachtí na silonových vlascích kousek pod stropem.
"Všechny jsi dělal sám?" obdivuji je.
"No. Udělat je nebyl takovej problém jako je udržovat," zasměje se. "Netušíš, kolik prachu sena nich
usazuje! Musím z nich každou chvíli sundávat plachty a sprchovat je, jinak by mi je mamka vyhodila."
Po dřevěných schodech vystoupíme do patra, Ondra klepne na jedny dveře a my se ocitneme v
obýváku, kde běží televize. Mladý muž v obleku se zvedne z gauče a jde se s námi přivítat, hezká
tmavovlasá žena nápadně podobná Ondrovi přispěchá z vedlejší místnosti.
"Ahoj, Barboro," řekne mi. "Ondra o tobě pořád horuje..."
"Přehání," usměje se jmenovaný. "To je Andrea, ségra, tohle švagr Marek."
Podám si s nimi ruku, samozřejmě u toho zrudnu, přestože jsou sympatičtí, jen o pár let starší než já.
Brzy se s námi rozloučí, Ondra vyslechne, kde je mléko, které by musel malé neteři ohřát, kdyby se
probudila, a odejdou. Líbí se mi, jak se k sobě ti dva sourozenci chovají, obrovský rozdíl proti
poměrům u Petry a Martiny!
Ticho v domě ruší jen televize, stanice Nova vysílá reklamy o sto šest, právě tu o vložkách s křidélky,
cítím se trapně. "Můžu se na sestřiny děti podívat?" navrhnu nesměle.
"Jasně!" chopí se Ondra iniciativy, vezme mě za ruku a dovede do podkrovního pokojíčku,sloužícího
coby dětský pokoj. Zvenčí sem dopadá ještě dost světla, Ondra lehce odhrne roletu, abych mohla
vidět tříletého chlapečka ležícího na válendě opačně, bosé nohy mu vyčuhují z pyžama a leží na
polštáři, a roční holčičku v postýlce s výplety.
"Kristýnka a Jonáš," představí mi je. "Prima caparti."
Dívám se hlavně na tu maličkou, baculatou holčičku. Mnoho nechybělo a mohla jsem za čas porodit
právě takovou! Ba ne, nebyla by taková. Tahle se narodila z lásky a v úplné rodině, prožívá šťastné a
veselé dětství, přišla na svět proto, že si to její rodiče přáli. Moje dítě by bylo nechtěné, nenáviděné,
všem na obtíž. Chudáček, který nemůže za nezodpovědnou matku a tátu děvkaře! Štěstí, že to tak
nedopadlo!
Vrátíme se zpátky do obýváku, jsem zamyšlená a Ondra nesvůj, sedíme na gauči asi metr od sebe.
Nevíme, jak začít...
"Víš, že se letos vůbec netěším na prázdniny?" zeptá se mě náhle a nepatrně se přisune blíž.
"Ne? Proč ne? Prázdniny jsou strašně fajn," namítnu ataké si nenápadně poposednu asi o
pětcentimetrů blíž k němu.
"Hm, jsou, jenže já budu muset na to soustředění a čtrnáct dní tě neuvidím, Báro..." Pošoupnese o
další kus.
"A já tebe taky ne!" napadne mě a další decimetr je pryč.
"Kdybys mi dala fotku," navrhne, a protože už sedíme těsně vedle sebe, opatrně mě obejmekolem
ramen. "Pak by se to možná dalo vydržet..."
"Po neděli se půjdeme vyfotit spolu, ale za výsledek neručím, jsem děsně nefotogenická,"směji se.
"Tomu nevěřím!" protestuje. "Ty jsi totiž... krásná..."
Sedíme těsně u sebe, podívám se mu do očí a on se ke mně skloní. Líbáme se. Není třeba mluvit dál,
jsme domluvení a momentálně máme důležitější věci na práci! Televizní film, který právě hlasatelka
uvádí, nevnímáme. Ležím mu v klíně, tiskne mě k sobě a každičkým atomem těla mi prochází
elektrizující mravenčení. Po čase se překulíme, já jsem nahoře a Ondra pode mnou, oba vzrušeně
dýcháme a že mu nejsem lhostejná, vidím jak v jeho slastně přivřených očích, tak cítím na svých
stehnech. Tlačí mě svým penisem, a když si jakoby náhodně položím ruku právě na zip jeho džínů,
celý se prudce zachvěje. Odváží se mě hladit nejen ve vlasech, ale i na prsou přes elastické triko, pak
se osmělí víc.
"Můžu...?" vydechne chraptivě a naznačí, že by mi ho rád sundal celé. Připomenu si mimoděkjinou
chvíli, téhle podobnou jen zdánlivě, ta předtím vůbec nebyla tak něžná
jemná, přesto ve mně zatrne a ztuhnu. Vycítí můj strach, rychle mě konejší: "Neboj, Báro, nicvíc,
slibuju..."
Ondrovi věřím, řekne nic víc a myslí nic víc, sama si ' přetáhnu tričko přes hlavu a on si svleče svoje.
"Jsi tak nádherná," šeptá a hladí mě na prsou, pak se skloní a nekonečně dlouho a jemně mělíbá na
bradavky. Srdce mi divoce buší, dýchám jako při běhu na dlouhé
trati, chci mu tu něhu trošičku oplatit, a tak svou rukou přejíždím po jednotlivých zoubcích zipu jeho
džínů pomaličku nahoru a dolů, jako bych je počítala. Čas dostane nádech nekonečna, nevím, jak
dlouho si takhle spolu hrajeme, vznáším se při tom v oblacích a Ondra někde ještě výš, tiskne se ke
mně, až spadneme z gauče, chvíli se kutálíme po vysokém koberci sem a tam, náhle prudce znehybní
a chvíli tiše ležíme. Uvolněně vydechujeme, jsme v cíli našeho závodu, vzrušení zvolna ustupuje.
Ondra si klekne, usměje se na mě tím svým krásným úsměvem, v němž mu svítí bílé zuby, skloní se,
jako by chtěl dělat kliky, a políbí mě. Dlouze a vděčně.
"Mám tě rád, Báro," pošeptá mi sotva slyšitelně do pusy. Pomůže mi na nohy, sedneme sispořádaně
na gauč, natáhnu si tričko, přestože protestuje, obejme mě, opřu si hlavu o jeho prsa a poslouchám
vyrovnané dunění jeho srdce. Probírá se mi ve vlasech a šeptá: "Jsi krásnáa správná a moje... Vidíš, co
se mnou děláš? Můžu se jít převléct..."
Láskyplně ho políbím na špičku nosu. Vím, co se mu přihodilo, a je mi jasné, že rád vlhkost v džínách
obětuje za náš první silný zážitek!
Po návratu Marka a Andrey se stále červenám, připadám si jako provinilec, musí na nás být vidět, co
jsme prováděli! Chovají se však skvěle, do jedenácti zbývá trochu času, Andrea přinese džus a
zmrzlinu, sedíme společně čtvrt hodiny, celou dobu se držíme s Ondrou pod stolem za ruku a jedním
uchem posloucháme líčení divadelního představení. Ondra mne mé prsty jeden po druhém, občas se
na sebe spiklenecky usmějeme, až mě zamrazí, a ještě doma, když uléhám, si vybavuji báječný večer s
ním a jsem znovu celá vzrušená!
"Dobrý?" podívá se na mě Denisa zpytavě a sama si odpoví: "Dobrý. Jen záříš."
Neodpovím, ale ani ji nesjedu, že strká nos kam nemá. Neshodila mě, není tak špatná, jak jsem
myslela... Kryla mě. Koneckonců, nic špatného jsme neprovedli, přesto nevím, jak by se táta tvářil,
kdyby se dozvěděl, co jsme dělali! Maličko mě mrzí, že jsem musela lhát. K naší růžové lásce
povznesené vysoko nad obyčejný život nepatří takové pří-zemnosti, jako je lhaní!!!
Celou noc se ve snech s Ondrou milujeme.

Prádlo! Ze skříně se na mě zubí špinavé prádlo. Není ho

mnoho, jen sedmery kalhotky, tři trička a dvoje ponožky, přesto se mi chce všechno jen ne zabít
neděli praním!
V koupelně si všimnu otevřeného bubnu automatky s práškem nasypaným v horní přihrádce,
nastaveným programátorem, jen jen ji zapnout. Pavla tedy bude prát... Pračka není úplně plná, lehce
odhadnu, že v ní zbývá místa akorát na mou kupičku! Rozhodnu se v cukuletu, rychle do ní kalhotky a
trička i ponožky přihodím, z bubnu vykukují barevné ručníky, utěrky, trička i ubrus, nemůžu nic zkazit.
Pak se zase z koupelny vyplížím a s uspokojením zaznamenám, že Pavla pračku právě zapnula. Tenhle
program trvá půldruhé hodiny, budu rychlejší než ona, vyndám si svoje dřív a hotovo, možná si ani
ničeho nevšimne! Jistě, kdybych jí řekla, ještě by mě pobídla, jenže... Nechci, aby poznala, jak ráda té
nabídky využiji! Netvrdila jsem snad, že si vystačím sama?!
Před obědem zařinčí telefon, jsem u něho první, div se nepřerazím o křeslo, Pavla se chápavě usměje,
až zčervenám, vyhrknu do sluchátka své jméno a jsem nemile zaskočená, když se ozve Petřin hlásek:
"Ahoj, Báro! Máš odpoledne čas?"
"No, já nevím, nedomluvili jsme se na ničem určitým, ale určitě se ukáže, cítím to..." Nemohumluvit
nahlas, dveře do kuchyně jsou otevřené, Pavla slyší každé mé slovo.
"Zajdu po obědě, jo? Musím ti vyprávět! No o zábavě, přece! Hele, ta byla! Na jedničku! Ohodně jsi
přišla-"
"Určitě ne," opravím ji. "Naopak. A neřvi tak, hulákáš jak na lesy!" Bojím se, aby jejínadšené
povykování nebylo příliš hlasité, Petra se se svou radostí tajit nehodlá. "Ale jo,přišla! Tak báječnou
zábavu jsi nezažila!" "Dobrý, přijď," ukončím rychle nebezpečný hovor azavěsím, čímž se kamarádky
určitě dotknu.
Podle ticha z koupelny poznám, že pračka skončila, zavřu se tam, rychle otevřu buben a hrabu se v
mokrých žvancích, abych našla svoje kousky. Propána, co je tohle? Odkdy nosí táta růžová tílka? A ten
ubrus, nevzpomínám si, že by byl tolik do červena... A moje kalhotky! Jsou růžové všecky, ačkoliv mají
mít jiný odstín na každý den! Denisino tričko je sice růžové, jak bývalo, ale bílá krajka na prsou už bílá
každopádně není... Vytáhnu svoje červené bavlněné tričko a chytím se za hlavu. Zapomněla jsem, že
pouští a nedá se prát s ostatním prádlem dohromady!!! S vytřeštěnýma očima
si prohlížím nadělení, obsah pračky je přebarvený do růžova. Tílka, tátova švihácká čepička, ručníky,
ubrus, Pavlina žlutá noční košile také... Napadne mě moje prádlo rychle ztopit, pračku zavřít a tvářit
se nevšímavě, nikdo by mi nic nedokázal! Vzpomenu si na Ondru. Má mě za správnou holku, nejlepší
na světě, pch.
Doloudám se do kuchyně, Pavla právě končí s přípravou oběda, dochucuje zelný salát a zdobí
brambory na talířích petrželkou. "Máš hlad?" usměje se na mě.
"Právě mě přešel... Něco strašnýho jsem provedla."
"Strašnýho?" poleká se.
Kývnu a mlčky ji zavedu do koupelny. Denisa se jde zvědavě podívat, a když v kupce růžového prádla
spatří svou bleděmodrou košilku přebarvenou do antuky, zakvílí: "Ne!"
Pavla se dovtípí rychle, jasně červené tričko, které má tohle na svědomí, leží navrchu. "Stanou se
horší věci. Kde máme odbarvovač? Podej mi ho, zkusíme zachránit, co se dá!"
Bojím se, že se toho moc zachránit nedá, Pavla se o to přesto pokouší, prádlo roztřídí a pračku zapne
znovu.
"Já fakt nerada," omluvím se při obědě sklesle.
"To nic," ujistí mě. "Mohlas mi říct, Báro."
Mohla?! Ano, mohla. Nestalo by se to! Ta moje zatracená, pitomá, falešná hrdost!

Petra je ze zážitků sobotní noci celá odvařená, respektive z jejího líčení mi brzy dojde, že největší
zásluhu na její jásavé náladě nemá zábava jako taková, nýbrž Dalibor, který s Petrou protancoval
většinu písniček. Vlasta je prý také prima, ale Darek...

"Doprovodil tě?" zamrkám na ni.

"Dovezl," chlubí se. "Na pionýru sice, ale přece."
"A domluvili jste si něco víc?"
"Konkrétního ne, říkal, že až budu mít čas, mám přijít do loděnice," vysvětlí.
Uchichtnu se. "Není to tak dávno, cos mě sprdla, že jsem si s Ondrou nesmluvila spicha?" Žeby i Petře
někdy došla výřečnost a odvaha?! Potom se ale muselo stát něco velkého!! "Zabouchla ses do něj,"
konstatuji s převahou a ačkoliv vehementně vrtí hlavou, nedám se:"Nelži. Proč se červenáš, co?
Nemusíš se za nic stydět, Dalibor je docela správnej kluk. Máakorát nos do skoby, jinak je i hezkej..."
"Cože, skobu?" podiví se. "Tak toho jsem si nevšimla."
"Je to jasný, seš do něho tvrdá," bavím se, "když ti ušla taková maličkost, jako je orlí nos,haha!"
"Jsi protivná," lehce se urazí. "Možná není Dalibor tak hezkej jak Ondra, ale je stejněsprávnej."
"Třeba i správnější," obejmu ji kolem ramen. "Já se ti přece nevysmívám, Petro, aniDaliborovi. Na
kráse samotné nezáleží, vidělas Mikyho... Přeju ti, aby ti to vyšlo."
Odpustí mi, a protože sedíme na zahradě a vedle na hřišti kluci s Denisou mastí vybíjenou, ztiší hlas:
"Ona tam byla taky! Nevím, jestli ti to mám říct, ale... s Mariánem."
"Bez obavy," ujistím ji. "Došlo mi to. Mám oči, vidím, že na ni bere. Nežárlím na něj, neboj,a vlastně
se už na něj ani nezlobím, svým způsobem měl pravdu."
"Hm," protáhne a uličnicky se usměje, "ten Ondra na tebe má vliv, zírám! Posun v charakteru
ihodnotách, jo?"
Z legrace do ní strčím, až sletí z lavičky, pošťuchujeme se do té doby, než před domem zahvízdá
Ondra, mně zatrne ve slabinách, okamžitě zvážním, rozloučím se s Petrou a letím za ním. Zve mě na
pouť na Kozím hrádku a do večera se náležitě vyblbneme na kolotočích, v houpací kleci i u střelnice.

Zamyšleně ohryzávám tužku, až v jejím měkkém dřevu zůstávají otisky mých tesáků. Dumám nad
střihem. Ono se řekne, společenské šaty! Nejde pouze o známku, kterou za ně dostanu, ale taky o to,
že by měly vypadat reprezentativně, abych se v nich nemusela stydět jít do divadla, například, látka,
kterou jsem si k tomuhle účelu zakoupila, je opravdu pěkná, táta mi na ni dal peníze a Pavla mi šla
pomoct vybrat materiál, ač jsem se zdráhala, že to zvládnu sama. Nakonec jsem uznala, že její návrh
koupit stříbrný satén je nejlepší.
"Koktejlky, koktejlky," drmolí Petra a listuje v tlustém katalogu. "Stejně mi nebudou slušet,nemám
postavu do šatů, natož večerních!"
"Ukaž -" zpozorním a vrátím se v katalogu o dva listy zpátky. "Tyhle nejsou špatný, co?Počkej,
namaluju šsi je..."
"Myslíš, že je zvládneš?" zapochybuje o mém krejčovském umění. "A do pátku? Jsou složitý, jási
vyberu radši něco obyčejnějšího, jednoduššího. Beztak je nebudu nikam nosit."
Neodradí mě, šaty se mi líbí. Dají hodně práce a možná
se mi nepovedou tak, jak si představuji, ale na rozdíl od Petry je chci nosit, musím se o ně alespoň
pokusit!
V pátek mají být kompletně hotové, což je pěkně šibeniční termín. Ostatní holky jsou na tom
podobně, jediná Lucka si nedělá starosti, ví, že jí maminka ušije jiné sama, takže to, s čím se bude
hmoždit na dílně, je kamufláž, v klidu si lakuje nehty. Máme naprostou volnost, mistrová nás nehlídá,
nenapomíná ke klidu, vůbec s námi není. Prý záleží na nás, jakou zručností se budeme prezentovat.
Hm, tak tím si nejsem dvakrát jistá!

Z naší schránky vyčuhují noviny, z čehož usoudím, že jsem doma první a sama. Nemám u sebe klíček,
snažím se je vytáhnout vrchem, aniž bych je roztrhala o kovové zuby schránky, zabezpečující noviny
právě proti vytažení touto cestou. Musím pomaloučku, o denní tisk jako takový mi nejde, ten nikdy
nečtu, ale ve schránce je i Bravo a to si poškodit nechci za žádnou cenu. Ze schodiště slyším hlasy
profesorky Brožové a báby Vondráčkové, no jistě, sešly se ty pravé! Ani jednu z nich dávno
nezdravím, drbny. Normálně by mě nezajímalo, koho právě mají na pořadu, kdybych nezaslechla
Pavlino jméno. Podaří se mi dostat noviny i časopis bez vážnější úhony ven a potichoučku se připlížím
ke schodům, abych jim rozuměla lépe.
"Paní Hedvo, nebere ten váš nejstarší na tu její holku?" vyptává se Vondráčkovka úlisně.
"To by si dal," rozumuje Brožka rozšafně. "Jedině přes mou mrtvolu! Jaká máma, taková dcera.Mně
se ta osoba nelíbila hned. Jen se na ni podívejte, na cuchtu! V těch svých kostýmech si hraje na
inteligenci a zatím? Schody jsem ji neviděla mejt, co jsou tady, vytírá za ni pokaždý ta její holka,
dorota jedna. Na koberec si pozvala firmu, aby se nepředřela, a prádlo! Sama jste viděla, hrůza!
Všechno zapraný, vobarvený, špinavý, a přitom se to nestydí pověsit na dvůr!"
"Což to prádlo, to teda..." Babka umlkne, protože mne zahlédne na schodech.
Podívám se na ně s opovržlivým pohrdáním, odemknu si byt a se zavrtěním hlavy prohodím:
"Nechápu, jak jsem tě mohla mít ráda, teto. Vlastně je mi tě líto. Pavla ti vypálila rybník,co? Je
mnohem lepší než ty, čestnější a férovější,
k pomlouvání by se nikdy neponížila - a měla by co drbat! Ty jsi chudák, skrznaskrz prožranej závistí.
Pardon, vy jste chudák, paní Brožová. Stejnej jako tady babi. Mládí v tahu a ze života zbejvá ubohý
pomlouvání."
Vondráčková se křižuje, tolik je mým chováním pobouřena, Brožová chvíli lapá po dechu a pak ji
slyším i přes zavřené dveře, jak vřeští, že mě drzost přejde, posvítí si na mě, tohle mi neprojde, můžu
se těšit.
Pustím si naplno magič, Unlimited mají každopádně příjemnější hlas než Brožice, čarodějnice,
pobrukuji si do taktu No, no limit, když ustrnu. Pavla má rozložené žehlicí prkno od linky k oknu a
pigluje tátovy košile!
"Ty jsi... vy jste doma?" zakoktám se zmateně.
"Mám dneska volno," usměje se a v jejích očích nic nepřečtu, jsou stejně klidné a vyrovnanéjako
obvykle. "Bylo potřeba tady dát pár věcí do pořádku, než odjedeme na prázdniny. Upeklajsem
ořechový závin, prý ho máš ráda. Vem si."
"Díky," zahučím, a protože ořechový štrůdl doslova miluji, neodolám, skloním se nad troubou auříznu
si pořádný kus. Je ještě trochu teplý, držím ho obouruč a vrátím se do pokojíku. Teprve poté si
všimnu, že koberec je vlhký a nezvykle čistý, stejně jako ten v chodbě i kuchyni. Pavla toho za
dopoledne stihla dost! Připadá mi hloupé jíst v čistě vydrhnutém pokoji a jdu si raději sednout ke
stolu.
Ten večer jsem zažila pěknej trapas, Ondra mě představil svým rodičům i přes mé výslovné protesty!
Zahvízdal pod oknem, na rozdíl od učiliště se na gymnáziu ještě dvaadvacátého června tvrdě zkouší,
tudíž musí věnovat spoustu času škole, ale pro mě si ho ukradne denně, i kdyby jen na hodinku, na
dvě, a rozhodli jsme se zajet se vykoupat na Pískovnu, která je blíž než přehrada, kousek za sídlištěm.
A tak se Ondra, jenž neměl plavky, pro ně cestou stavil. Chtěla jsem čekat před domem, dovnitř by
mě musel táhnout smykem, jenomže jako naschvál Ondrův táta trhal třešně ze stromu v
předzahrádce. Krvavě jsem zrudla a hodlala celý trapas uzavřít pouze přáním dobrého dne, leč on
kvůli mně slezl ze štaflí, podal mi ruku a nabídl třešně. Neprozřetelně jsem souhlasila, vypadaly
báječně, myslela jsem, že si prostě do kbelíku hrábnu rukou a hotovo.
Pan Hornych byl jiného mínění. "Ondro, běžte si je s Barborkou umejt a houkni na mámu, abyvám
dala nějaký pytlík, u vody vám přijdou k chuti."
"Vidíš," zazubil se Ondra pobaveně. "Musíš jít se mnou."
Paní Hornychová mi z rozpaků celkem pomohla, přivítala se se mnou jak se starou známou, nasypala
mi plný sáček třešní a nabídla i třešňovou bublaninu, víc nás nezdržovala, prý máme jistě svůj
program a chceme být sami.
"Vaši jsou skvělí," uznala jsem u vody. "A berou dost ležérně, že máš holku."
"A jak by to měli brát?" vyklouzl Ondra z džínů a trička a za nejbližším keříkem si
natáhlplavky.
"Nezakazujou ti... Anebo ne, nezakazujou, spíš jestli ti nedomlouvají, abys byl rozumnej
aneprovedl nějakou pitomost, kterou by sis mohl zkazit život, a tak?"
Podívá se na mě s úsměvem. "Oni vědí, že ji neudělám."
"Jak to můžou vědět?" Na moment se odmlčím, dojde mi teprve, co řekl. "Ty nechceš?"
Prudce mě obejme, svalíme se do písku a skutálíme se po srázu k vodě. "Ne," blýskne mu
vočích. "Pitomosti dělat nechci. Ale... milovat se s tebou bych chtěl strašně moc a moc,Báro...
Ovšem, kdybys chtěla taky."
Poprvé se o téhle choulostivé věci bavíme nahlas, červenám se a taky Ondra tone v rozpacích,
přesto musím odpovědět: "Chtěla."
Mé pípnutí zaslechne a odmění ho dlouhým polibkem, po kterém bych se s ním snad chtěla
milovat okamžitě.
"Jsi prima, Báro, krásná a skvělá..."
"Jenže - mám strach," usměrním jeho nadšení. "Co kdyby se z toho vyklubala ta pitomost,
předkterou nás varují?"
"Neboj," řekne pevně. "Bez ochrany nikdy."
Chci mít absolutní jistotu: "Já žádnou nemám."
"Ale já si ji vezmu," ujistí mě a znovu políbí. Málem se zapomeneme vykoupat, kdybych
senezačala topit, protože jsme se po příkrém břehu sunuli stále hlouběji, patrně bychom naše
polibky nepřerušili. Paní Hornychová to uhodla napůl, měli jsme svůj program a chtěli být
sami, leč na Pískovně se nám to nepodařilo, přes pozdní hodinu tu bylo plno.
Jsme domluvení. Předběžně, zato definitivně. Není důležité, kdy osudný okamžik nastane,
hlavní je, že si ho oba
přejeme a těšíme se na něj. A protože se těšíme hodně, je mi jasné, že k němu dojde brzy. Do
prázdnin určitě!!!

Denisa mi mává před nosem modrým lístkem. "Mám tři volňásky, Báro, přece je
nenechámpropadnout..."
"Mě vážně loutky nebaví," odmítám zarputile. "Dej ho Mariánovi, jistě poběží celej nakřivo."
Podívá se na mě jakoby provinile. "Marian je v Brně."
"Aha, proto ti mám bejt dobrá já, jo?"
"Ne. Spíš proto že -" zarazí se, ruka s nabízenou vstupenkou klesne. "S tebou mluvit
vážněnemá cenu."
Z kuchyně se nenadále ozve randál, slyšíme tátův zvýšený hlas, blíží se ke dveřím pokoje a
najednou vpadne dovnitř on sám, aniž by předtím zaklepal. Ve tváři mu jasně čtu bouřku,
nejsem si ničeho vědoma, poslední dobu probíhalo naše soužití poměrně klidně.
"Stalo se něco?" vyděsí se jeho výrazu Denisa.
"Nezlob se, nech nás na chvíli s Barborou o samotě," požádá ji naléhavě. Raději se posadím
naválendu, vsedě se bojovná nálada udržuje těžko a připadá mi nepravděpodobné, že by mi
kupříkladu jednu ubalil, když jsem tak bezbranná.
Denisa se ve dveřích vyplašeně otočí, naznačí mi držení palců a urychleně za sebou zavře,
protože v té chvíli se táta netrpělivě podívá, proč odchod zdržuje.
"Co je?" optám se nejistě. Že by kvůli Ondrovi?! Pohoršili jsme nějakého jeho známého
naPískovně? Kdopak mě prásknul?!
"Barboro, co si vůbec o sobě myslíš?! Kolik ti je, aby sis otvírala hubu na lidi v baráku? Spaní
Vondráčkovou si husy nepásla a s Hedvikou... teda s paní Brožovou, když už jí netykáš,
teprve ne!"
Odtud vítr vane! Pohodím vzdorně rameny. "Brožice žalovala? No jo, to je jí podobný. Copak
tinapovídala?"
Táta je rudý zlostí i na pleši. "Koukej o ní mluvit slušně, nebo se neznám!" zařve
hromově."Myslet si můžeš, co chceš, ale jen hlupák prohlašuje svoje názory veřejně! Taková
vostuda!Víš, jakou mi udělala scénu v samoobsluze?! Plnej obchod lidí, samí sousedi a
známí, a ona se do mě pustí, že neumím vychovat holku ke slušnosti! Hedvika je profesorka,
matka tří dětí, ty jsi proti ní soplák, kterej si prostě nemůže vyskakovat, rozumíš? Nadávat jí
do chudáků, co ze života nic nemaj a zůstanou na ocet!"
Pohodím hlavou. "Takhle jsem to sice neřekla, ale myslela. Aspoň jsme si rozuměly. Řekla
ti,o co šlo?"
"O to, že seš nevycválanej rozmazlenej spratek, se kterým zatočím!" burácí. "Od zítřka ani
nakrok, rozumíš?! Toho kluka pusť z hlavy. A opovaž se neposlechnout!"
Trhnu rameny. Opovážím!!!

Nebrečím, raději přemýšlím. A to by měl člověk dělat v každý kritický situaci, protože slzy
nic nevyřeší. Je mi jasný, že pokud nechci být kamikaze, nemohu tátův zákaz ignorovat. Mohl
by mě třeba přerazit, potrestat něčím horším, naštvaný je dost. Sám zákaz nezruší, i kdybych
se před ním plazila po kolenou, nehledě na to, že dolejzat nebudu, protože jsem v právu a
neponížím se! Jediný, kdo by v téhle aféře mohl zakročit, je Pavla. Té ovšem nechci vykládat,
jak se věci mají, musela bych se propadnout studem, kdybych jí měla Brožčiny sprostoty
opakovat do očí! Musím si Pavlu naklonit nějak jinak, není zlá a dosud se mě zastávala i
tehdy, kdy bych spíš skutečně zasloužila!
Rozhodnu se v okamžiku, zvednu telefon a s krvácejícím srdcem zruším večerní rande s
Ondrou. Je to jako při hře v šachy, člověk musí obětovat pěšce, aby nepřišel o krále.
"Ondro, nezlob se, ale já jdu večer do divadla, Denisa má premiéru, je v loutkovým
souboru,víš, rodinná povinnost."
"Takže tě dneska neuvidím?!" zakvílí do sluchátka.
"Zbyde ti čas na učení," domlouvám mu. "Zejtra je pátek, poslední den, kdy vás budou
zkoušet,ne? Tak vidíš!"
"Jsi na mě zlá," stěžuje si.
"Nejsem," omlouvám se, "A budu ještě hodnější, uvidíš."
Chytí mě za slovo: "Kdy?"
"V sobotu...?"
"Fakticky?!" zajásá, div mi nepraskne bubínek. "V loděnici třeba? Oddíl jede do Račic
nazávody osmives-lic..."
"Prima," slíbím se sladkým trnutím ve slabinách. Nemám čas dál s ním laškovat, táta vychází
zložnice v kvádru a kravatě, kvůli Denise se vyšvihl, rychle zavěsím.
Ukáže na mě prstem. "Ani na krok, pamatuj si to!"
"Na divadlo tvůj zákaz neplatí, ne?" namítnu.
Jsou z toho v šoku všichni tři, je to poprvé, kdy chci s nimi dobrovolně někam jít, Denisajásá,
že jsem se rozhodla správně, Pavla je ráda také a tátovi nezbývá než souhlasit a počkat, až se
rychle převleču.
Denisina tréma mi přijde směšná, svírá svůj kufřík s loutkou zlého alpa a vyhrožuje, že určitě
zapomene roli, zamotá (provázky, udělá ostudu nám všem...
Uvelebíme se v první řadě loutkového divadla. Podivím se, kolik dospělých lidí se přišlo
podívat na pimprlové •představení, premiéra je večer, o víkendu budou hrát odpoledne a příští
týden dopolední představení pro všechny základní školy ve městě.
Hodinku snad nějak přežiju, co bych pro Ondru nevy-trpěla! Hlavně aby se mi to vyplatilo...
Brzy změním názor, přestože pohádky dávno nečtu ani se na ně nedívám v televizi, jsem
unesena tajuplným světem, v němž je zlo černé jako saze a dobro bílé jako holubička. Skřítek
Pyškudla má nejzápornější roli, osnovuje zlé plány a kuje temné pikle, je mi však
nejsympatičtější a nakonec je mi ho líto, musí prohrát, jsme přece v pohádce! Denisa ho
zvládla s absolutní jistotou bez jediného kiksu, když se pak všichni loutkoherci i se svými
dřevěnými partnery klaní, Meškám hlavně jí. Táta si dokonce stoupne a křičí "výborně",
kupodivu mi nepřipadátrapnej ani ho nenávidím za přízeň, kterou Denise věnuje.
Po představení jedeme všichni čtyři ještě do Galaxie na menší oslavu. Vzpomínám, jak mi
táta oznámil svůj plán oženit se, a připadá mi, že se to nestalo teprve před dvěma měsíci,
nýbrž minimálně před dvěma roky. Za tu krátkou dobu se toho semlelo opravdu dost a ještě
víc se 'změnilo.
 já!!! Copak by mě ještě nedávno napadlo, že se budu stydět za zištné důvody, kvůli kterým
jsem na představení šla?!
Doma se plácnu do čela. "Proboha! Já zapomněla dodělat ty šaty, zejtra je musím
předvésthotové!!"
"Na co myslíš? Co nosíš v hlavě?" rozčiluje se táta, ale jeho výbušnost je značně
utlumenápříjemně prožitým večerem. "Snad nechceš v jedenáct v noci hrčet se šicím
strojem?"
"A kdy jindy? Ty šaty mít musím," pokrčím rameny.
"Nařiď si budíka na pátou a vstaň dřív," radí mi.
"Jo, a co kdybych to nestihla?"
"Petře, jdi si lehnout, tohle je ženská záležitost," popleská ho Pavla smířlivě po rameni
apomůže mi vytáhnout mašinu z kufříku. Prohlíží si můj výtvor, líbí se jí, netají se s obdivem,
k dokončení moc nezbývá. Ne že by něco udělala za mě, vůbec ne, přinese si však židli,
přistaví ji k mašině, dívá se mi pod prsty a radí, kde je co třeba. Zpočátku je mi to protivné,
doufám však, že nastane situace, v níž bych se jí mohla zmínit o přísnosti tátova zákazu. Ta
situace jaksi nepřichází, záhy zjistím, že se Pavla vyzná, její podněty jsou užitečné a
prospívají jak mně, tak šatům.
"Vy jste se zbláznily obě," prohodí táta s nechápavým zavrtěním, když se jde v půl
jednépodívat, kde Pavla je.
V jednu se do hotových šatů obleču, oči mi už padají únavou, kriticky si mě před sebou
protočí a navrhne přešít celý pas, jelikož se mi na bocích nepatrně krčí!!!
Poslechnu ji i v tomhle, morduji se s tím do tří ráno a v zrcadle se ani nevidím. Pavla jásá, že
teď mi sedí jako ulité. Padnu do postele víc mrtvá než živá. O Ondrovi jsem se zmínit vůbec
nestihla.

Naše školní tělocvična se změnila na módní studio, ulička mezi stolky narovnanými podél
stěn na předváděcí rampu, šatny na převlékárny a my, učnice, na modelky. Jsme z toho
samozřejmě ztrémované, strkáme se v malých prostorách, upravujeme, přečesáváme, líčíme,
tentokrát hodně záleží na tom, jak budeme v hotových modelech vypadat, protože krom
mistrů odborného výcviku a prvaček i třeťaček se na nás přišli podívat dva návrháři, vedoucí
Juty se svým zástupcem a dokonce redaktorka s fotografem z místního tisku.
"Pořád říkám, že mi večerní šaty nesluší," rozčiluje se Petra, když se souká do svého výtvoruz
bílého taftu. "Zapni mi zip, sakra... Podívej, jakou v tom mám ránu!"
Změřím si ji kritickým okem. "Ty šaty jsou docela dobrý."
"Šaty možná!" ušklíbne se. "Kdyby visely někde na ramínku nebo jsi je předváděla ty. Jsem
vnich jak hastroš! Ke mě, k brejlím a mýmu účesu se prostě nehodí,"
Něco na jejích slovech je. "Seš sportovní typ," usoudím, "nemělas volit model s kanýrky, cose
hodí na romantickou polčičku. Proč sis nevybrala něco ve sportovním duchu?"
"Já?" uchichtne se. "Tuhle příšernost vymyslela máti, ne já! Buď ráda, Báro, že tobě do
tohonikdo nekecá, všechno si děláš sama a máš pokoj."
"Pavla... teda macecha, mi taky radila, ale až v dokončovací fázi. Má docela... talent."
Podívá se na mě vykuleně. "Ty s ní takhle pečeš, jo?"
Pohodím rameny. "Peču? Mělas asi tenkrát pravdu, není tak špatná, jak jsem myslela.
Spoustěvěcí rozumí líp než táta a dokáže člověka pochopit..."
"Hele," zazubí se pobaveně, "nějak se jí zastáváš."
Neodpovím, je mi trapně. A vůbec se nemůžu přiznat, že jsem ráno, když mě budík probudil z
mrákot, našla šaty krásně vyžehlené na ramínku. Pavla si kvůli mně přivstala, vyčítala si, že
jsem je nestihla dokončit včas pro Denisino představení. Taková hloupost!!!
"Jandíková!"
Petra sevře pěst, rukou si rozhodím vlasy po zádech a vydám se do tělocvičny. Veřejné
předvádění mi nedělá dobře, mám obavy, že zakopnu a před porotou se rozplácnu na
parketách, snažím sejít co nejhezčí chůzí a před stolky s porotou představím sebe i model:
"BarboraJandíková, druhá ef. Asymetricky řešené večerní šaty s dekoltáží levého ramene mají
dvě sukně, spodní je půlkruhová, vrchní kruhová. Okraj vrchní sukně i dekoltáže je obšitý
třásněmi."
Otočím se, aby se sukně efektně rozvlnila, fotograf tiskne spoušť blesku, obdaruji úsměvem
především šéfa Juty, a zase co nejvznešeněji odcupitám do šatny. Mám to za sebou!
Stejným gestem povzbudím Petru, která nastupuje po mně, převleču se zpátky do bermud a
tílka, pověsím šaty na ramínko, aby je nakonec porota mohla obodovat nejen podle vzhledu,
ale hlavně podle techniky provedení, a jdu si sednout do tělocvičny, abych viděla zbytek
holek ze třídy a celé béčko. Některé mají šaty vážně pěkné, jiné ujdou a pár jich je skutečně
příšerných, musíme se smát.
Na konečné bodování čekáme všechny s obrovským napětím, maličko se mi uleví, když se
dozvím, že za předvádění jsem dostala málem maximum bodů, klepu se, aby se i ušití
puntičkářské mistrovce zdálo neodflinknuté.
"Faust mi dal trojku," šeptá mi do ucha Petra. "To je sprosťák, co?! Uvidíš, že vyhraje Lucka,
maminčiny šaty půjdou na dračku a ta potvora má k tomu i líbivej ksicht..."
"Pst," strčím do ní, protože se blíží vyvrcholení soutěže. Bohužel, v duchu s Petrousouhlasím.
"První místo získává Lucie Studničková," nepřekvapí nás Dohnalová, která vyhlašuje
výsledky.Vyměníme si s Petrou pohled. Vyhrála by, i kdyby se před porotou prošla v režném
pytli! "Druhé Iveta Krajířová a třetí udělila porota Barboře Jandíkové."
Poskočím na místě a padneme si s Petrou do náruče, třetí místo by mi mělo garantovat
jedničku z technologie a společně s dvojkou z materiálů dává naději na Jutu...
Neposloucháme, jak dopadly holky ze sousedního druháku, cváláme se podívat na tabuli, kde
je vyvěšeno pořadí i se známkami. Petra nachází svoje jméno ve druhém sloupci, čímž je
příjemně překvapená. Faustova trojka neovlivnila celkovou úspěšnost, ostatně techniku
provedení zvládla.
Nic už nás ve škole nedrží, sbalíme si saky paky a hodláme vyletět z budovy tradá za
sluníčkem, do prázdnin zbývá pouhých šest dní, z toho jeden víkend, v podstatě jsme za
druhým ročníkem zabouchly dveře.
Ondra na mě čeká před učilištěm i s kolem, na gymplu dnes skončili ještě dřív než my kvůli
klasifikační konferenci, cítíme prázdniny i něco víc v kostech, jsme báječně blažení a šťastní
v napjatém očekávání něčeho velkého, co se stane zítra v loděnici. Jediné, co mi kazí náladu,
je tátův zákaz. Kvůli němu se neodvážím jet se s Ondrou vykoupat, chápe moje důvody, a
přestože se táta z práce nevrátí dřív než ve čtyři, neodvážíme se zamknout byt a hurá pryč.
Místo toho ho pozvu dál, mám zákaz vycházení, ne návštěv, ne?! Dlouze se líbáme u mě v
pokoji, pak jdu do lednice pro džus a všimnu si dlouhého seznamu věcí napsaného Pavliným
drobným písmem v bločku pověšeném na boku linky. Nákup, pro který půjde, až se vrátí ve
tři z pojišťovny. Z naší čtvrti to má do zaměstnání téměř přes celé město, nikdy netahá
nákupy z centra, kde je sice obchodů a příležitostí víc, zato
by se v narvaném autobusu udřela a s taškami ani nevešla.
"Co tu děláš tak dlouho?" přijde pro mě Ondra, kterému je samotnému v pokojíku smutno.
Najdemě v zadumání nad seznamem, mrkne mi přes rameno. "Kilo rajčat, tři kila brambor,
dvě okurky,květák, citrony, rámu, heru, mouku hladkou i polohrubou, větší kuře, sirup,
sardinky... To musíš nakoupit? Proč jsi neřekla hned? Pomůžu ti, sama bys měla ruce
vytahaný ke kolenům, tohle je nákup pro menší skautskej tábor."
Dlouho se nerozmýšlím, sáhnu pro peníze a jdeme do sámošky na rohu. Není daleko, přesto
jsem ráda, že je Ondra se mnou, musela bych jít asi dvakrát, pokud bych si nechtěla uhnat
kýlu.
Když se přivlečeme jako soumaři, je doma Denisa, blíží se třetí hodina, pro jistotu se
rozloučíme.
"Zítřek platí?" zašeptá mi napjatě do ucha, když se tajně u našeho sklepu líbáme, aby
násneviděl nikdo z domu.
"Doufám! Pokusím se zapůsobit na Pavlu, jestli díky ní zákaz nezruší, pak kvůli nikomu..."
"Pokus se," vzdychne a opřeme si o sebe hlavy. "Dneska
se asi večer nedostaneš ven vůbec, co?"
"Asi ne."
"Radši ho nedráždi, hlavně aby vyšel zítřek," usoudí rozumně, "Strašně... se těším, Báro."
"Já taky," přiznám tiše a víc říct nestačím, s dvěma jazyky v ústech se mluví špatně, líbámese
dlouho a hluboce a vzrušivě do té doby, než nás vyruší třesknutí domovních dveří, Zatajíme
dech a natáhneme uši, jestli příchozí zamíří do suterénu pro něco do sklepa či do garáže, jsme
nahraní, dovedu si představit ostudu, kdyby nás vybrala kupříkladu Brožka!!! Ne, naštěstí
dámské kročeje s klapotem podpatků stoupají po schodech vzhůru, počkáme ještě, až se za
nimi zavřou dveře od bytu a posunkem Ondrovi naznačím, aby raději zmizel, dokud je čistý
vzduch.
Usměje se a vykročí, u vchodu se rozmyslí, poklusem se ke- mně vrátí a zašeptá: "Mám tě
rád,Báro!" Musím se opřít o chladivou zeď a počkat, až se uklidní bláznivé dunění srdce.
Kdybych v tomhle stavu měla utíkat do schodů, patrně by mě složil infarkt. Je mi to jasné:
nemám ho jen ráda. Miluji ho! Miluji, miluji, miluji, miluji! MILUJI!!!!
Pavla je přineseným nákupem příjemně překvapená. Uloží
ho do chladničky i do spíže a pochválí Denisu: "Díky, jsi hodná, mám toho dneska hodně,
chcipéct bábovku."
Denisa zvedne hlavu od Pyškudlova klobouku, na který přišívá cucky kůže imitující hadí
ocásky. "Cože? To je ně-jakej omyl, přišla jsem před chvílí, na nákupu byla Bára.
Myslelajsem, žes jí to nařídila..."
Role kladných hrdinů bývají někdy složitější než nádherní záporní Pyškudlíci, listuji v Bravu
a nejradši bych zavrtala hlavu do písku jako pštrosice.
"Nařídila?" podiví se Pavla. "Já nikomu nic nenařizuju."
"A to je ta chyba," prohodím, aniž bych od překladu báječného songu Jona Bon Jovi zvedla
oči."Nevím, proč bychom se neměly v nákupech střídat. Div mi to neurvalo ruce a... vy to
nosítekaždej pátek."
"Myslíš služby?" zeptá se mě se zájmem. "To je dobrý nápad, Barboro. I z nepříjemností se
dáudělat hra, každá hra však musí mít svoje pravidla a ty jsem vám dřív nechtěla vnucovat,
protože jsem netušila, že jste ochotní je dodržovat. Dobře, vypracujeme si rozpis služeb, asi
až po Itálii, že? Každopádně ti moc děkuju, Barboro."
Konečně zvednu hlavu. "Spíš já... za ty šaty."
"Vyžehlení nic nebylo," ujistí mě a zvědavě se zeptá: "Povídej, co jsi za ně dostala?"
Zvednu pyšně palec do výše.
"No to je ale ohromný úspěch," zaraduje se opravdově.
Souhlasně se usměji, a přestože je situace momentálně víc než srdečná, nezmíním se o své
prosbě. Připadala bych si jako ten nejposlednější vykutálený filuta, obchodování něco za
něco, nákup za přímluvu... A já jsem šla na nákup z přesvědčení, ne z vypočítavosti, co mi
vynese! Možná později, až se na moje zásluhy zapomene...
Bohužel, později se příležitost nenaskytne vůbec. Táta se vrátí z práce, motá se stále v Pavlině
blízkosti, překáží jí při pečení olejové bábovky, ačkoliv tomu říká pomáhání, když si zajdu
pro jablko, právě ji líbá. Zadrmolím omluvu a zapadnu zpátky do pokoje jako švec. O
domácím vězení hovořím pouze s Denisou a pouze v přeneseném významu.
"Nechceš si jít s námi zahrát volejbal?" zeptá se mě náhle, když si u mého zrcadla spletevlasy
do copu.
"Mám zaracha," odpovím zamyšleně s bradou podepře^ nou pěstí a lačně civím skrz
povlávajícízáclonku do nádherně teplého a voňavého červnového podvečera.
Povzdechne si. "On je Petr trochu pruďas, co?"
"Trochu dost, když ho to rafne," opravím ji, mrknu na ni a najednou se obě s
porozuměnímrozřehtáme.
"Ale jinak je docela -"
"Normální," doplním a tlemíme se ještě víc. Dokonce i Pyškudla se na mě pobaveně šklebí.
"Hřiště je u domu, třeba se na něj zákaz nevztahuje," dumá Denisa, když zase může mluvit.
"Včera jsi byla dobrá," řeknu náhle mimo téma s očima na poťouchle podmračené tvářičce
zléhoskřítka. "Představení nemělo chybu a on," kývnu na něj, "byl nejlepší."
Zvážní. "Tobě se vážně líbilo?!"
"Hm. Tyhle pochvaly si važ, protože je opravdová, šla jsem tam s přesvědčením, že se
buduminimálně hodinu nudit. A zatím... Půjdu ještě jednou, v neděli, s Ondrou, pokud teda
nebudu pořád v klatbě."
Pod oknem se ozve hvizd, obě najednou prudce vyskočíme a letíme se podívat. Tentokrát to je
pro Denisu. V zahradě stojí Marian, volá, aby přichvátla, na hřišti čekají na ni.
Kývne, zatáhne záclonu zpátky a navzdory slibu, který mu dala, se posadí naproti. "Báro...
ZaPyškudlu díky, děsně jsi mě potěšila... Můžu ti taky něco říct upřímně? Víš, já a Marian...
Chce se mnou chodit."
Neříká mi žádnou novinku, ke všemu nerozumím, proč se svěřuje právě mně! "A co já s tím?"
"No... od holek i od dvojčat vím, že Marian bral na tebe těsně před tím, než jsem přišla
já.Chci se tě zeptat, jestli ti to nevadí. Nevím, proč jste se rozešli, byla bych hrozně nerada,
kdybych ten důvod byla já... Přebírat holce kluka se mi hnusí, natož vlastně... sestře?!
Nemohla bych s ním... Ne."
Zírám na ni trochu v šoku. "Nemusíš mít výčitky," ujistím ji konečně s úsměvem. "Marian
miakorát chození navrhl a já odmítla, to je vše, co mezi námi bylo. Odmítla jsem ho dřív, než
jsi přišla ty, takže... Znám ho odmalička, jednoduše bych se do něho nemohla zamilovat,
chápeš? A navíc mám Ondru. Přeju hodně štěstí, Marian je docela fajn."
Denisa vypadá, jako by jí spadl ze srdce obrovský kámen. Dokonce mě chytí kolem ramen a
lípne mi pusu!! "Díky Báro!"
Usměju se. "Nebudeš to ale mít lehký, Brožová, jeho máma, je pěkná semetrika a ty se jíurčitě
do krámu nehodíš."
Pohodí hlavou. "Víš, na jejím mínění mi záleží nejméně. K lásce musí být dva a co si myslí
tiokolo nebo co se hodí jim do krámu, je vedlejší. A teď si s námi pojď pinknout volej, slyšíš?
Sama říkáš, že o nic nejde, tak co!"
Tohle rozhodování je strašlivě složité, Denisa mě tlačí ke zdi mými vlastními slovy, když
nevyhovím, pochopí je jinak, když vyhovím, ponížím se před partou!
Ponížím?! Proč ponížím? Oni mě přece neodkopli, já ohrnovala nos nad nimi, v podstatě jsem
na tahu...
"My jdeme na volejbal," oznámí Denisa v kuchyni ležérně.
"Obě?" usměje se Pavla chápavě.
"Obě?!" vyvalí táta oči.
"Na hřiště smím, ne? Když mám nespravedlivýho zara-cha...," prohodím uštěpačně, aby se
chytlza nos. Vytočím ho řádně, spíš naší dvojicí než nařčením z nespravedlivosti, není
schopen slova. Využijeme toho a zmizíme.
"Konečně!" zajásá Marian, který na Denisu čeká na schodech. Pak zahlédne mne a
znejistí."Ahoj, Báro..."
"Co koukáš?" strčí do něho, "Dneska vám to natřem!"
Kouká i parta, Mirka s Dášou dají okamžitě hlavy k sobě, Albertovi je v otevřené puse vidět i
čípek, kluci nevědí, co mají říct, když brouknu "čau", rozpačitě mi odpovídají. Jsem
slabá,nedokážu prohodit cosi v tom smyslu, že si jdu s nimi pinknout, stejně suverénně, jak
mezi nás přišla poprvé Denisa, na druhou stranu dost na tom, že jsem na hřiště vůbec došla! A
že jsem přišla hrát, dojde každému, Saša nám přistrčí sirky, losujeme hráče, stranu i míč.
Ocitnu se na stejném poli s Denisou, Tomášem a Liborem, hraji jako o život, snažím se ze
všech sil a Denisa také, je z nás silná dvojka, Albertův komentář ignoruji a jinak při hře není
čas na vybavování. Po devadesáti minutách tvrdých bojů s přehledem vítězíme. Vůbec nevadí,
že se zatím nebavíme, to přijde jistě časem, nemám strach. Důležitý je první krok.
Kluci rozdělají večer na naší zahradě malý táboráček, nejprve je pozoruji podle zvyku oknem,
ale když Saša přinese kytaru a k mládeži se přidá i táta s Pavlou, jsem doma jako na trní.
Strašně bych se chtěla přidat k jejich zpěvu, dívat se přitom do plamenů a myslet na Ondru a
náš velký zítřek...
A co mi v tom vlastně brání, sakra?! Přetáhnu si přes tričko svetr a trochu rozpačitě sejdu za
nimi do zahrady. Naštěstí mají tolik taktu, aby můj příchod nekomentovali
narážkami, Tomáš s Denisou poodsednou, čímž mi udělají na lavičce místo, takže si mezi ně
mlčky vlezu a je to.
Jak jednoduché! Pavla sedí přesně naproti mě, táta ji objímá kolem ramen, skla brýlí se v záři
ohně blýskají,
Pavla má příjemný hlas a zase mi připadá jako mladá holka, když zpívá písničky, které my
ostatní krom kytaristy vůbec neznáme. Když přizná, že patřila mezi nadšené trampy, nedivím
se.
Nikomu tátova ani Pavlina přítomnost nepřekáží, přestože jsou oba o generaci starší než my, u
ohně nějak splyneme dohromady. Táta se s kluky střídá ve vyprávění a často se smějeme, až
nás musí slyšet celá ulice, patrně jim rušíme televizní program.
Moje vytrénované uši náhle zpozorní, pootočím hlavu na stranu, a opravdu, mezi keři vidím,
že pod lampou před domem někdo stojí a píská. Nenápadně vstanu a odběhnu, jako bych si
chtěla odskočit do bytu, na cestičce změním směr a vezmu to přes záhony vonících růží k
brance.
Vletím mu přímo do náruče: "Ondro! Co tady v deset děláš?"
Nejprve mě nedočkavě políbí, přestože stojíme přímo pod svítilnou a pochybuji, že v tomto
případě platí pořekadlo, že pod svícnem bývá největší tma! "Nemůžu bez tebe být,"
přizná."Neviděl jsem tě tolik hodin! Volám ti celej večer, nebereš telefon a já se můžu
zcvoknout..."
Maličko poodstoupíme za keř popínavých růží, líbáme se a vzájemně ujišťujeme jeden
druhého, že k sobě patříme. "Co zítra? Povedlo se ti tátu přemluvit?" "Zatím ne," zklamu ho.
"Nesmutni, záleží mi na tom stejně jako tobě, nějak to udělám, neboj! I kdybych měla utéct,
ale to bych nerada, jen v krajním případě. Domluvím se, uvidíš." Jeho tmavé oči s blýskavým
bělmem znovu připomínají oddané psí oči, zase se chvíli mazlíme.
"S kým tam jsi?" hodí žárlivým pohledem k ohni, na který někdo přiložil, plameny šlehají
dovýše a malé jiskřičky vystupují nad keře a stromy v temné zahradě.
"S tátou a Pavlou a klukama z baráku i ulice... Co se mračíš? To jsou kamarádi, chápeš?
Mězajímá jen jeden jedinej kluk na světě a nevyzvídej, jak se jmenuje!"
Nestačí mi odpovědět, zaslechneme kroky v rosou vlhké trávě a k mému překvapení k nám ze
zahrady přijde Pavla.
Ondra ji pozdraví, odpoví mu a dodá: "Co tu stojíte? Vezmi ho mezi nás, Barboro."
Nerozhodně přešlápnu. "A táta? Mám zaracha a -" Je mi trapné říct, že bych podle něho
mělaOndru pustit z hlavy!
"Táta zákaz zrušil," oznámí mi s úsměvem a směje se ještě víc, jak oba s Ondrou
spontánnězajásáme.
"Zrušil?" divím se. "Jak to?"
"Řekla jsem mu, proč jsi paní Brožovou napadla. No a Petr tvoje důvody uznal."
Panebože, Pavla tedy slyšela, oč se na chodbě hádáme!
"Nemudruj nad tím," poradí mi, když vidí chmury v mé tváři. Poslechnu ji docela ráda!
Potom už není důvod nejít k ohni, parta nás spolu stejně několikrát viděla, Ondra všechny
pozdraví a já je kolektivně představím. Tomáš poodsedne o další kousek, čímž je oficiálně
přijat mezi nás, sedneme si a zábava pokračuje. Ondra rozhodně mindráky netrpí, z oddílu,
závodů a soustředění má zkušenosti se seznamováním, za chvíli nás baví především on svými
zážitky z jachtingu a já jsem pyšná, že právě tenhle kluk je můj. Přesvědčují mě o tom naše
prsty, vzájemně propletené pod lavičkou, aby si toho nikdo jiný nevšiml. Ondra mi je občas
silněji stiskne, odpovím mu stejně a musím v sobě dusit touhu naklonit se k němu a políbit
ho... Ty stisky znamenají jediné: brzy se dočkáme, brzy!!!
V jeho přítomnosti vidím skutečnost v jiné barvě. Seděla bych tu tak spokojená, vyrovnaná a
štěstím bez sebe, kdybych ho neznala?! Jak to, že mě neničí pohled na tátu, který objímá
Pavlu kolem ramen a má zamilované oči jen pro ni? Nežárlila bych na Denisu, kterou kluci s
Mariánem v čele okatě obletují a vyzvedávají nad ostatní?
Pravdu měl táta, když tvrdil, že jsem sobec. Myslela jsem, že si vystačíme vzájemně sami dva
na celý život. Takový nesmysl! Kvůli Ondrovi bych byla schopna zítra porušit zákaz útěkem!
A mám snad tátu méně ráda? Ne. Otcovská láska je z jiného soudku než ta pravá, bláznivá,
opojná a první skutečná, kterou prožívám. Totéž platí i z tátovy strany. Nemá mě méně rád
než dřív, jsem stále jeho dcera, v Pavle našel spřízněnou duši a já to konečně pochopila.

Dávám si na sobě velice záležet, pečlivě si vyfoukám umyté vlasy, navoním se a nalíčím,
obleču do kožené mini, krátkého trička, vlasy si svážu do uzlu. Příšerně se těším
a mám i trému, bude to naše velká premiéra a čím víc se blíží, tím víc jsem nesvá. Strach
nemám, Ondru miluji a vím, že se na něho i jeho něhu mohu stoprocentně spolehnout. Těch
ostatních věcí, které mi dělají vrásky na čele, je však spousta!
"Tak já běžím," oznámím tátovi a Pavle k odpolednímu kafi. Nedívám se jim do očí, připadá
mi,že mi musí přečíst na nose, co se chystám udělat!
"V sedm doma, nezapomeň," připomíná mi táta, jelikož koupil čtyři lístky na
večernívystoupení historického šermu na Kozím hrádku, kam se docela těším.
"Hm. Ahoj!" raději beru co nejrychleji zpátečku. Do sedmi večer zbývá celá řada hodin,
nechcise handrkovat o půl hodinky navíc, abych nedala všanc celé odpoledne.
Ačkoliv táta ví, že jdu s Ondrou do loděnice, čeká na mě Ondra raději u samoobsluhy. Ani on
dnes nechce riskovat!
"Báro!" přivítá mě a běží mi naproti. "Tobě to sluší..." vydechne obdivně. Dělá mi
hroznědobře, že jsem v jeho očích ta nejkrásnější a nejžádostivější, dobře vidím, s jakou
hrdostí a pýchou si mě vede za ruku. "Nemohl jsem vůbec spát, nechutnal mi ani oběd, čekám
tu přeshodinu."
"Jsou přesně dvě!" namítnu. "Domluvili jsme se tak!"
,,No právě, až na druhou. Proč ne na jednu?" Zasmějeme se tomu oba a smích nás zbaví
tíživých rozpaků. Velká premiéra, která na nás lpí jako příliš těsná vesta, se maličko odlepí a
hned se cítíme lépe. Zajdeme si nejprve na zmrzlinu, bavíme se jako jindy a oba cítíme, že
vzít za věc z tohoto konce je ideálnější řešení než upalovat nejbližší cestou do loděnice a tam
všechno zkazit nedočkavostí a třeba i selháním vydrážděných nervů.
Procházíme se městem, čteme si programy kin, dohodneme se na zítřejším odpoledním
představení loutkového divadla a večerní návštěvě letního kina, jsou přece skoro prázdniny,
no a když jako při cestě zamíříme do loděnice, je všechno na nejlepší a přirozené cestě.
"Nevzala jsem si plavky," uvědomím si na břehu přehrady, jejíž hladina vrací oslnivé
paprskyslunce, "škoda."
Rozhlédne se po obloze. "Myslím, že na koupání dlouho nebude, podívej, od západu se
zatahuje."
"A máš klíče?" leknu se. Zažít takovou bouřku, jako byla ta naše první, kdy mě v loděnici
poprvé políbil, pod širým nebem, to by byla moje smrt!
"Jasně," vyloví svazeček klíčů z kapsičky džínové bundy, kterou si nese přehozenou
přesrameno. "Budeme tu úplně sami, to se hned nepoštěstí, kluci jsou v Račicích a malej
dorostchodí dopoledne. U přehrady je každá bouřka zážitek. No a i kdyby trvala dýl, hlady
neumřeme, Bohouš má v lednici nějaký jídlo, občas totiž v loděnici přespává, dojíždí a třeba
ze soboty na neděli zůstává tady."
Loděnici máme na dohled, opuštěná vypadá nezvykle smutně a cize, nikde není vidět jediná
bílá plachta, místa pro lodě jsou prázdná, mola krom řetězem připoutané pramice také. Víc
než divné se zdá ticho, známá místa bez kluků, zapálených jachtařů, jejich smíchu, křiku,
šplouchání vln o boky a přídě lodí připomínají němý film, kdy herci odešli na svačinu. Oba
zmlkneme, zase na nás padá můra očekávání.
"Podívej!" Prudce se zarazím. "Někdo se tam vloupal!"
Skutečně, hlavní vrata loděnice jsou sice zavřená, ale chybí na nich visací zámek, petlice je
prázdná! Ondra mi položí prst na ústa, oba našlapujeme na špičky a aniž by nám pod botama
zakřupal písek, připlížíme se k oknu. Stoupneme si každý na jednu stranu, a když mi dá
znamení, najednou se mrkneme dovnitř. V první vteřině nevidím nic, jen šero. Pak si
přivyknu, vidím lodě na svých místech, rampy a kolejnice, po kterých sjíždějí do vody,
hromady lan... A dvě postavy, sedící na stočeném lanoví.
"Petra!" vykřiknu přesně v témže okamžiku, kdy Ondra řekne: "Darek!"
Ti uvnitř nás slyšeli, překvapeně vyskočili na nohy.
"Vy jste tady?" podiví se Dalibor a nevypadá nadšený.
"Ty nejsi v Račicích?" oplatí mu Ondra a taky nejásá.
"Co tu děláš?" optám se šokovaně Petry. "Nezmínila ses..."
"A co tu děláš ty?" zazubí se a ona jediná z naší čtveřice má ve tváři pobavený výraz.
"Anebopřesněji - cos sem přišla dělat, Barunko?"
"Nebuď zvědavá, budeš brzy stará," odseknu tiše a jsem ráda, že se kluci dohadují spolu,jinak
by mi bylo před Darkem trapně. Vlastně je to jednoduché, Dalibor nejel do Račic proto, aby
mohl pozvat Petru do loděnice v době, kdy bude úplně prázdná... Nepřišli sem sice za stejným
účelem, jsou proti nám o pár týdnů pozadu, každopádně s naší společností nepočítali stejně
jako my s jejich.
Je to pěkný trapas!!! Sedíme na lanech a bavíme se nuceně
o závodech a plachetnicích, protože se ani jedné dvojici nechce vyklidit vzácně opuštěné a
útulné prostředí.
Přestože to odporuje zdravému rozumu, po chvíli přemýšlení jsem málem Petře vděčná!!
Kničemu nedojde, což je sice najednu stranu škoda, na druhou se mi však dýchá volněji.
Jednoduše -odložíme to, nic jiného nám nezbývá! Ondraje zklamaný mnohem víc než já,
objímá mě kolem ramen, čas od času mrkne nervózně na hodinky a obdaří mě lítostivým
pohledem.
"Nepůjdeme?" navrhnu mu v pět šeptem.
Odevzdaně přikývne, a když chce vstát, v témže okamžiku povstane i Dalibor. "Půjdeme
my,"rozhodne. "Se projít, no. Abyste neřekli! Co, Petro?"
"Proč ne?" uchichtne se, jelikož vidí, jak jsme se s Ondrou po sobě podívali. "Stejně
musímbejt za hodinku doma."
"Příjemnou zábavu," popřeje nám Darek se zamrkáním, dá Petře přednost ve dveřích a
jejichdvojhlasné "ahoj" přehluší rachot hromu. "Sakra, asi zmokneme... Ondro, vezmem si
tvou bundu,jo? Vy tu určitě ještě chvilku pobudete
"Bouřka zatím přejde."
Ondra mu ji hodí a postrkuje je ze dveří, aby se náhodou nerozmysleli a nechtěli liják přečkat
v loděnici. Zamkne za nimi klíčem a podívá se na mě téměř nedůvěřivě: "Je to vůbecmožný,
že jsme se jich zbavili?!" Kývnu, prudce mě obejme a políbí, div u toho nevypustím duši.
Očekávání je zase tady, tentokrát slastně vzrušivé.
"Konečně, konečně sami!" jásá mezi polibky a vede mě do klubovny, jak říkají
plachtamioddělenému koutku v rohu loděnice, kde stojí stůl s několika židlemi, skříňka,
široká starodávná postel, Bohoušovo polní lůžko, lednička a spousty nejrůznějších sošek,
pohárů a diplomů, ale na postel se těšíme nejvíc, padneme na ni, aniž by se naše rty rozpojily,
matračky zakvílejí a zhoupnou se pod námi jako plachetnice na vlnách. "Kdybys věděla, jak
moctě chci," šeptá mi zastřeně. "Báro, mám tě hrozně rád..." Stáhne mi přes hlavu tričko,
trochumě rozcuchá, nevšímám si toho, rozepnu mu jeden knoflík sportovní košile po druhém
a nekonečně dlouho se opájíme blízkostí našich nahých těl, Ondra mě líbá na každičkém
kousku tváře, krku zad, břicha a především ňader. Prudce dýcháme a nevšímáme si kvílení
vichru za dřevěnou stěnou loděnice, dokonce jsem těm zvukům vděčná, Milosrdně tlumí naše
vzdechy. Ondra se osmělí víc, chvíli
zápasí se cvoky na mé kožené sukni, musím mu s nimi pomoci, sám zatím ochotně vyklouzne
z džínů. Je hodně vzrušený, vidím ho i cítím při dotecích. Jemně zkoumáme a bádáme na těle
toho druhého, který dotek se mu líbí víc a nejvíc, je ohromně napínavé a nádherné hrát si a
vzájemně se laskat. Má na sobě pouze plavky a já bílé nízké bikinky, přejíždí mi dlaní od
pupíku klouzavým pohybem přes kalhotky mezi stehna a líbá mě přitom na prsou, oplácím
mu stejně, dokonce mu nejistě vsunu ruku pod plavky. Nenechá se pobízet, okamžitě si je
stáhne docela. Poprvé vidím nahého vzrušeného kluka za denního světla, líbí se mi a vzrušuje
mě, na chvíli přebírám veškerou iniciativu, hladím ho, dotýkám se ho a líbám, až se celý
chvěje. Ta chvíle netrvá dlouho, Ondra zadrží mou ruku a překulí se na mě s omluvným
chraptivým vydechnutím: "Takhle bych byl, vůbec by se nedostalo na - Chceš se se mnou
milovat, Báro?"
"Ano," zašeptám zastřeně, cítím vnitřní chvění intenzivnější než v horečnaté
zimnici,vzrušením jsem v rozkroku celá vlhká, nic si nepřeji tolik jako milovat se s ním!!!
Tatam je nejistota vyvolaná dlouhým čekáním a napínáním, teď je skutečnost, nádherná a živá
a silná...
Ondra mi stáhne kalhotky a chvíli mě líbá, div nekřičím blahem, je to tak nádherné! Pak se
posune, leží mezi mýma pokrčenýma nohama, zbývá maličko, zasunout penis a první
rozhodující okamžik v našem vztahu, na který se dlouho vzpomíná, bude tady, okamžik
prvního milování...
Náhle se prudce posadí, rozhlédne se a zoufale se plácne do čela, jen to pleskne. "Ne!!!"
Polekám se, nevidím však nic, co by změnilo situaci, zvenčí je slyšet pouze burácení hromu.
"Vrátili se?!"
Zavrtí prudce hlavou a vypadá přitom jak zpráskanej pes. "Barborko, já jsem
takovejpitomec... Korunovanej vůl!!"
"Proboha, proč?!"
"Víš, ten kondom..."
"Tys ho zapomněl vzít," dovtípím se.
"Ne," vzdychne. "Mám ho, celou krabičku, ale... V bundě, co v ní odešel Darek. No
řekni,vidělas kdy většího blbce?!"
Situace mi připadá hrozně směšná, ale Ondra se tváří tak nešťastně, až je mi ho líto a silou
vůle potlačím mohutný řehot. Pohladím ho po tváři. "To přece nevadí, Ondro."
"Vadí," řekne bezbarvě. "Bez toho... ne. Slíbil jsem ti
to a pak, jsem amatér, nikdy jsem ještě... Je to pro mě poprvé a nechci to zvorat, aby nedošlo
na tu pitomost, před kterou nás všichni varujou..."
Obejmu ho, tu hromádku neštěstí s hlavou v dlaních, tělesně však v nepolevujícím stadiu
vzrušení. "Já bez toho nechci, taky se bojím. Chtěla jsem říct, že to nevadí, dnešku
mužemříkat generálka, do prázdnin se určitě příležitost najde... A mně se to líbilo i minule u
vás... Tobě ne?"
Ožije, podívá se na mě s nadějí, usměje se a znovu spojíme vlhké rty. Díky nechtěné pauze
jsme oba ještě víc vydráždění, vše následující se odehraje při jediném nekonečném polibku,
vpíjíme se do sebe, proniká do mě svým jazykem, jednou rukou na prsou a druhou mi přejíždí
v rozkroku, stejně jako já hladím jeho, naše pohyby jsou zkoordinované, oba se chvějeme
vášní, zrychleně dýcháme a snad v jednom okamžiku prožijeme oba najednou to velké,
nádherné a silné vyvrcholení, aniž by se přitom naše těla spojila. Jeden druhého jsme přivedli
až za práh orgasmu.
Další čtvrt hodinu nám zabralo pomalé přecházení do reality, vzrušení ze mě opadá pomaleji
než z Ondry, pomáhá mi svou něhou, hladí mě a jemně líbá a nepřestává, dokud
se mi neuklidní tep i dech a neotevřu oči.
"Miluju tě, Barboro." Ondrův hlas zní nezvykle slavnostně a odhodlaně. "Ty jsi ta nejlepší
anejkrásnější holka na
světě, protože jsi jenom moje..."
Přitáhnu si jeho hlavu blíž. "Já tebe miluji taky..."
"Na žádný soustředění nepojedu!" prohlásí zoufale. "Nevydržím tam, čtrnáct dní bez tebe, toje
nesmysl!"
Posadím se a vklouznu do kalhotek a trička a ve stoje si zapínám sukni. "Musíš vydržet.
Amusíš vyhrát, rozumíš? Kvůli mně... A já budu muset vydržet bez tebe, těch prvních čtrnáct
dní v červenci beztak nebudu doma, jedu s našima k moři, víš. Ale potom, hned co se vrátíme,
se sejdeme!"
"O tom nepochybuj!" ujistí mě, rychle se obléká, protože čas našeho pobytu v loděnici
právěkončí, abychom se stihli vrátit včas, musíme pohnout, naštěstí tady má od včera kolo.
"Mámnápad. Těch druhých čtrnáct dní pojedeme někam spolu, co říkáš? Na tramp, pod stan,
na chatu, k mýmu dědovi do hájovny, co já vím, hlavně spolu!"Nechci stavět vzdušné zámky,
nevím, jak se bude tvářit
táta, když před ním Ondrův nápad vybalím, rozhodně se o jeho
uskutečnění pokusím, protože pak by prázdniny neměly-chybu!!
Je po bouřce, Ondra šlape do pedálů vší silou, kaluže pod galuskami vystřikují na všechny
strany, vzduch je čistý a voní hlínou a trávou a čerstvě omytým asfaltem, v korunách
kvetoucích hlohů zpívají ptáci podvečerní sonátu s novým elánem, vyprahlá zem se osvěžila,
všem se lépe dýchá.
"Zítra," loučí se se mnou před domem, kde zastavujeme za dvě minuty půl sedmé. "Zajdu
protebe, Báro. V noci jsem nemohl spát a pochybuju, že po dnešku... zamhouřím oko! Strašně
ti děkuju a nezlob se, že jsem to zoslil."
"Zoslil?" vyprsknu, obejmu ho a políbím. "Já děkuju tobě, protože jsem poprvé prožila
něco...tak velkýho."
Stojí před brankou, ještě když vyhlédnu z okna obýváku, zamává mi a ze rtů mu srozumitelně
přečtu: MILUJI TĚ!

Jedu s našima k moři, řekla jsem Ondrovi v loděnici. Vypadlo to ze mě velmi spontánně a
druhý den, když si na to vzpomenu, vrtím hlavou. Prý s našima!
Bohužel si tím nejsem jistá, jelikož však mám stále vynikající náladu, charakteristickou pro
všechny zamilované, zapředu rozhovor hned při nejbližší příležitosti. Pavla právě ze čtvrtky
papíru zhotovuje plán služeb, v němž figurují všechna čtyři jména obyvatelů našeho bytu.
"Já taky?" podiví se táta užasle.
"A proč by ses měl ulejvat?" popíchnu ho.
"Správně, proč by ses měl ulejvat?" směje se Denisa.
"Mám tři ženy, pomalu malej harém, to by byl pěknej pořádek, abych musel nakupovat
nebodokonce luxovat," děsí se.
"Jsme snad tvoje otrokyně?" dobírá si ho Pavla. "Barbora má pravdu, rozdělíme si práci
rovnýmdílem. Dřív všechno leželo jen na ní, teď zase na mně, pracovní síla jistých osob, které
nechci jmenovat, byla nevyužitá."
"Nakonec budu mýt okna a žehlit povlečení, ne?" hudruje.
"Neboj, na tebe zbyly pouze údržbářské práce, občas nákup a auto," vypočítává Pavla.
Hledímjí přes rameno, nevymyslela to špatně, jsem napsaná na nádobí, luxování, zalévání
kytek, mytí chodby a běžný úklid na střídačku s Denisou. Vlastně toho budu mít oproti
dřívějšku mnohem méně, v podstatě pouze třetinu ženských prací! Početná rodina nemusí být
vždycky k zahození, napadne mě.
"A začneme s tím hned po dovolené," uklidní tátu a jde loupat brambory na
salát."Dobrovolnosti se ovšem meze nekladou!"
My tři zbývající po sobě mrkneme, táta se tváří naoko kysele, a sejdeme se v kuchyni zase
kompletní. Přijde nám to k smíchu, zbytečně si překážíme, služby jsou nezbytné.
"Poslyšte," oslovím je hromadně. "Mohla bych... jet do Itálie s vámi?"
Tatík mírně zvedne obočí a rozhodne se být protivný, přesto na něm vidím, že si se mnou
hraje jako kočka s myší. "S námi? A nebude to pod vaši důstojnost, princezno?"
Nedám se, odpovím ve stejném duchu. "Víte, Johne, pro moře člověk něco obětovat musí...
Desetdní není tolik."
"Já ti dám obětovat!" nevydrží hrát, snaží se mě polapit a vytahat za uši. "Ona se
obětuje,slyšíš ji, Pavlo?!"
"A pak, teta Agáta...," otřesu se, a jelikož je táta blizoučko, přestanu před ním zdrhat
apověsím se mu kolem krku. "Tati, vezmete mě s sebou? Pokud se mnou vydržíte vy, já s
vámiurčitě."
Táta mě plácne přes zadek. "Ještě se rozmyslíme..."
"Nevěř mu," zamrká na mě Pavla. "Itálii zaplatil všem i tobě. V kredenci má poukazy."
"Zkazíš mi každou radost," vyčte Pavle s úsměvem, podrýváš moji autoritu. Je to hrozný,
aleta holka poslouchá víc tebe než mě."
Pavla se lehce usměje. "Hrozný?"
"A ty se divíš?" pokrčím rameny. "Rozumí mi víc než ty." "Nebudeš nakonec žárlit ty,
Petře?"vyprskne Denisa. Táta zvážní, nás dvě ignoruje, odpoví Pavle: "Ne, není to hrozný.
Asi jeto... báječný!" Pak nás obejme všechny tři najednou, div se o sebe nepotlučeme, a vážně
to báječný je!!

Vyjdeme ráno z domu s Denisou zároveň, ještě zívám, div si pusu neroztrhnu, včera jsme s
Ondrou seděli dlouho do noci u nás pod lípou, o kratičké leginy si přeleštím jablko, mou
snídani na cestu, a s chutí si z něho urafnu.
"Je! No to je paráda!" vybuchne náhle Denisa a div se smíchy nesloží na schody. Nechápavě
serozhlédnu, načež se málem jablkem udusím. Zahlédnu totiž obrovskými písmeny vyvedený
čerstvý nápis na kontejneru naproti našemu domu.
"To udělal ten tvůj šílenec, co?" prohodí chápavě Marian.
Našeho souseda si všimnu teprve nyní, sedí na tlusté větvi stařičké třešně, láduje se jejími
sladkými plody a ležérně po nás střílí peckami.
"O tom, kdo je šílenec, by se dalo s úspěchem pochybovat. Vstávat o prázdninách v sedm
jenproto, aby se člověk mohl nasnídat třešní, je, s prominutím, pitomost," zpražím ho jako za
časů bráchy a sestřičky.
"Vysokoškoláci," ušklíbne se Denisa závistivě. "Normální ulejváci. Stejně na škole
nicnedělají a prázdniny mají dřív než my, ubozí smrtelníci... Náhodou, tebe by tohle
nenapadlo, že? Je to vtipný a výstižný... Romantický."
"Ne," řehtá se. "To by mě teda fakticky nenapadlo!"
Velkoryse přehlédnu Mariánovu nevycválanost a zahledím se na kontejner. Denisa má
pravdu, o autorovi poselství napsaného vápnem nelze pochybovat. MILUJI TĚ, BÁRO!
Otázkou ovšem zůstává, co velkolepému sdělení řekne táta a sousedi vůbec, bohužel je příliš
adresné, nicméně udělalo mi velikou radost a svým způsobem jsem pyšná.
Ondra mě ten den překvapí ještě jednou. Čeká na mě před školou, kam se tyhle poslední dny
chodíme víceméně nudit, na gymnáziu jsou rozumnější, pouštějí je domů před polednem.
Sotva se políbíme na přivítanou, zeptá se: "Znáš Hrom?"
"Cože? Jakej hrom? Bouřkovej nebo co?"
Chytá se za hlavu. "Ne, místní plátek, časopis Hrom."
"Udělej krok dozadu... tak, díky, dobrý, stáls mi na vedení. Hrom? Znám, jo, povrchně.
Proč?"
"Tak se mrkni," strčí mi pod nos rozevřenou barevnou dvoj stránku složenou ze sloupečků
textua čtyř fotografií. Jedné vévodí naše mistrová spolu s šéfem Juty a ostatními porotci, na
zbývajících třech jsou vítězné modely naší soutěže. Jsem v šoku, fotka je jasná a ostrá, a aby
nikdo nezůstal po pochybách, pod ní je i psaný komentář: 3. místo, Barbora Jandíková.
Článek se jmenuje Zkoušky dospělosti pokaždé jinak a v podstatě vypovídá pravdu. "Ty šaty
imodelka jsou jak od Yvese Laurenta."
"Nějak se vyznáš... Páni, já vypadám," hrozím se, "culím se jak měsíček na hnůj, pusu od
uchak uchu... Jestli tohle čtou i na Zeleným dvoře, za chvilku tu jsou pro mě se svěrací
kazajkou!"
"Přeháníš," směje se. "Náhodou, jsi tam strašně hezká. Jenže ty jsi hezká pořád... Vidíš, tomi
připomnělo, že jsme se chtěli jít spolu vyfotit. Jdem, ateliér je tady kousek."
"Počkej! Nejsem pořádně učesaná a namalovaná a —"
"Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Báro, mně se líbíš pořád a chci, abys na
fotcebyla svoje, normální a přirozená, jakou tě znám a mám rád..."
Samozřejmě se nechám ukecat, v ateliéru třikrát zapózu-jeme, a když si jdeme druhý den
snímky vyzvednout, mám z toho ještě větší mindráky než z fotky v časopise, ačkoliv mě
Ondra tisíckrát ujistí, že jsem na nich nádherná. Myslím však, že by mě chválil, i kdybych se
právě dívala na špičku nosu a okusovala si nehty.
Domluvíme se na středeční diskotéce, chvíli se tajně mazlíme v naší garáži a Ondra zoufá:
"Jáse asi zblázním, Báro... Do prázdnin zbejvají jen dva dny!"
"Nemysli si, že mě to nemrzí," přiznám se tiše.
"No ale jak to udělat?!" přemýšlí, až se z něho kouří. Vyjádřil se špatně, nejde ani tak o tojak,
nýbrž kde. To je celý problém! Jeho rodiče i sestra s rodinou jedou k dědovi na chalupu v
pátek odpoledne, což je od nich vyložená zlomyslnost, protože to nám bude leda k vzteku,
jelikož na Ondru čeká ráno odjezd do Jedovnice na soustředění před důležitým jachtařským
závodem o Modrou stuhu a já se tou dobou budu přibližně deset hodin kodrcat v
prázdninovém superbusu směr italská Ancona.
"Nevím," krčím rameny. "Naši se nehnou!"
"To je vážně jak naschvál," naříká. "Bohouš celej tenhle tejden spí v loděnici! Já bych
hozabil, fakt. Zkusím se zeptat kluků, jestli by neměli volnej byt, anebo někde nějakou cha-
lu... Báro, mně přeskočí! Denně se mi o tobě zdá a nemáš tušení, jaký to jsou sny!"
S převahou se usměji. "Divil by ses, tušení mám. A nejen tušení, ale i ty sny. Můžu hádat,
žese nám zdá totéž."
Podívá se na mě s jiskřičkami v očích. "Schválně."
Zčervenám. "Nebuď zvědavej!"
Popichujeme se, vyzvídáme, ale žádný z nás neprozradí, co se mu přesně zdálo, ačkoliv je to
víc než jasné.
Pavla mě požádá, zda bych s ní nešla nakupovat, čistě dobrovolně, služby ještě nefungují a
ona toho bude mít hodně, musí se přece postarat o naše hladové žaludky.
"Ale klidně," uvolím se. Mám čas, právě jsem se vrátila od vody, zajeli jsme se s
Ondrouvykoupat, a umýt si vlasy do diskotéky stihnu vždycky. Jeden by nevěřil, kolik toho
naše rozežraná rodinka spotřebuje! Vlečeme se s kotletami, z nichž zítra hodlá
nasmažitřízečky na cestu, ovocem, zeleninou, div si nevytrhneme ruce z kloubů. Jelikož
máme chuť na báječnou borůvkovou zmrzlinu, dáme si krátkou pauzu. Lízám dobrůtku se
skutečnými kousky ovoce, žádnými chemickými náhražkami, a z nudy civím do výlohy
módního obchoďáku Dívka. Léto volá, hlásá reklamní slogan a z vystavených druhů zboží to
tak vypadá. Například kožený komplet, kratičká sukýnka a stejně provedená kazajka na
šněrování přes prsa mi padne do oka na první pohled. Určitě bych v ní vypadala sexy...
"Nechtěla bys nové plavky?" zeptá se mě nečekaně Pavla. Možná si všimla, že ty, co jsem
sipověsila venku na šňůru, mi slouží už třetí sezónu a vypadají podle toho.
,,Nebyly by na škodu," uznám. "Táta tvrdil, že mi ty nový koupí. Prosila jsem ho o
něnedávno."
"Táta tomu nerozumí," mávne rukou a táhneme se i s nákupem dovnitř. V obchodním domě
naštěstí fungují pohyblivé schody, navzdory větrákům je všude dusno jako v peci a je tu
spousta lidí, co shánějí na poslední chvíli před prázdninami všechno možné. Celkem ochotná
mladá prodavačka nám
ukazuje asi patnáct druhů plavek, jedny krásnější než druhé. S chutí se nad nimi skloníme a
vybíráme. Kdyby se plavky
daly v obchodě zkoušet jako třeba sukně, dávno bychom je měly s Petrou probrané!
"Pavlo, tyhle jsou! Podívej!" vyhrknu uneseně nad dvojdílnými báječného střihu, bílé barvy
sčernými kostičkami. "No jo, ale ta cena...," všimnu si cifry na štítku a pohasnu. V duchu ses
nimi loučím, táta by řekl, že se platí spíš to, co chybí, za takovou miniaturu by tolik nedal, a
taky vysoké výkroje spodního dílu by nepřežil.
Pavla není táta, prohlédne si je a bez mrknutí vytáhne peněženku: "Myslím, že ti budou
krásněslušet, Barboro."
Nevěřím vlastním očím, vycházím z Dívky napůl v mrákotách, plavky jsou moje, moje! Hned
zítra si je musím vzít na Pískovnu, aby mě v nich ještě Ondra viděl.
Pavla uhodne, nač myslím, protože se usměje: "To bude ten tvůj kluk polykat, co?"
"Asi! Díky moc! Mělas pravdu, táta tomu nerozumí -"
Z boku na mě mrkne, přehodí si tašku z levé ruky do pravé a dodá: "No konečně. Doufám, že
mizas nezačneš vykat, až tě ta radost z plavek přejde."
Do prkýnka! Zrudnu, zrozpačitím a nevím, co říct. Nechala jsem se unést a řekla jsem jí
jménem hned v obchodě! Anebo že by ne? Nevylítlo to ze mě prostě proto, že ji tak beru?

Předběžně si balím věci, snáším na hromadu, co budu potřebovat a co ne, táta nám nehodlá
objednat zvláštní stěhovací vůz, předem nás upozornil, že mně a Denise musí stačit jeden
kufřík a jemu s Pavlou druhý plus taška s jídlem na cestu do autobusu.
"Nakonec," podívá se Denisa trochu lítostivě na haldu triček, sukní a šatů, "má pravdu.
Mělyby nám stačit plavky a něco na cestu, hodlám celých deset dní strávit u vody."
Tak skromná nej sem. "Tomu nevěř. Podívej, budeme bydlet v hotelu, určitě občas vyrazíme
naprocházku městem, nějakej fakultativní výlet a co noční život?" vypočítávám na prstech.
"Všechno se v plavkách zvládnout nedá."
"Noční život?" vyprskne pobaveně a ukáže přes rameno ke kuchyni. "S nimi, jo?"
Zatvářím se povzneseně. "I kdyby bez nich! Jestliže jedu do cizí země, chci ji
poznatskrznaskrz, to znamená i její obyvatele."
"Italové jsou prý pěkní kluci," přidá se ke mně nadšeně. "Kdo ví, jak líbají... a jak tancují,
že?"
Vyprsknu smíchy. "No, líbání zkoušet nebudu, ale ten tanec... poslyš, Deniso, nenaučila
bysmě tancovat?"
"To víš, že jo," přikývne a zamrká: "Aby Italové čuměli!" Pustíme si magič a podle
Ondrovahesla co můžeš udělat hned blbneme na koberci, dokud se nezamotáme do kupiček
prádla a nesvalíme se celé udýchané na válendy. Obě se tomu strašně řehtáme, podle Denisina
ohodnocení jsem pěkně tvrdé dřevo. Vím však, že to smrtelně vážně nemyslí. Nechápu to: je
mi s ní prima. Možná bude něco na slovech Petry i Ondry. Tehdy jsem jim sice nevěřila, ale je
to tak. Lepší mít nějakého sourozence než žádného. A Denisa jako ségra není zas tak špatná!
A já si přece sourozence vždycky přála...

Diskotéka se zařadila do zlatého fondu mých nejkrásnějších zážitků. Možná byla nejhezčí ze
všech i proto, že jsem na ni šla jak s Ondrou, tak se svými nejbližšími přáteli, tedy Petrou a
Darkem, Denisou a Mariánem, Tomášem a Sašou. Konala se na Ostrově, noc byla báječně
teplá, voňavá a hvězdnatá, pouštěli nám k tanci samé nádherné písničky a my se prima bavili.
Ze všeho nejvíc jsem samozřejmě tancovala s Ondrou. Být po našem, protancovali bychom
spolu celý večer, ale kluci pořád otravovali a musela jsem jim po tanečku věnovat. Ondra tedy
vzal na oplátku Petru a pak také Denisu, právě když jsem tancovala s Mariánem. Vyzval mě
na ploužák jaksi váhavě a celé jeho dvě třetiny slovo nepromluvil. Teprve před koncem z
něho vylezlo: "Myslel jsem, že mi dáš košem, Báro."
"Košem? Proč? Sašovi a Tomovi jsem taky nedala, ne?" "Já vím, jenže na mě jsi byla
naštvanávíc než na ně." Ležérně se usměji, přes tohle jsem se dávno přenesla, chlapče! "A víš,
že seani nepamatuji!, proč vlastně?" "Fakt? Chceš říct, že je všechno O. K.?" "Absolutně. Co
jsmesi, to jsme si." Naše velkolepé usmíření jsme stvrdili rukoudáním. Bez pusy, ovšem.
Jednak jsem na sobě neustále cítila Ondrův pohled a asi bych mu těžko vysvětlovala, že šlo
pouze o sesterský polibek, a pak, mohlo by se tím pokazit i to něžné a křehké, co pomaloučku
vzniká mezi mnou a Denisou. Nakonec, možná mi ze stejného důvodu Marian pusu nedal,
nemohu si nevšimnout, s jakým zalíbením Denisu sleduje na každém kroku.
Být na diskotéce v partě je sice veselejší a družnější, na druhou stranu jsme tak s Ondrou
přišli o veškeré soukromí. Domů jsme se vraceli společně, jediná chvilička, která nám
na sebe zbyla, byly asi tři minuty v temné chodbě našeho domu, když jsme se loučili.
Okamžitě jsme se beze slova vyhladověle políbili. Tedy, ne že bychom se na disce nelí-bali,
ale to jsme mohli pouze při ploužácích a ještě se nám moc nechtělo naši lásku vystavovat
všem na odiv.
"Sehnals něco?" zeptám se ho s nadějí.
"Ne," odpoví nešťastně, ale hned navrhne: "Báro, vidím jediný řešení: přírodu. Jenže je
to...Asi nebudeš chtít?"
Zamyslím se. "Večer na Pískárně s hvězdama nad hlavou a žabím kvákáním by mohl bejt
docelaromantickej."
Málem mě udusí divokým přívalem polibků, nahoře se otevřou dveře, a protože se po mně
shání starostlivý tatíček, lípneme si poslední, slíbí zítra zavolat a zmizí ve tmě.

"Ukaž!" nahne se ke mně Petra a očima přelétne vysvědčení. "Hm," udělá uznale, "přece
sismateriály vyboxovala, co? Seš dobrá. A z techny jedničku, šprtko! Vypadá to, že se
rozloučíme. Tohle není výzo, nýbrž přihláška do Juty."
Ano, dopadla jsem dobře, jsem spokojená a radost mi kalí pouze pomyšlení, že Petra se
dvěma trojáky moc šancí nemá. "Naděje umírá poslední," těším ji. "A pak, Jutu nemám jistou
ještěani já, nechají nás napnutý celý prázdniny, sprosťáci. Když se díváš kolem, dvě trojky
patří k lepšímu průměru. Do Juty jich vezmou pět."
"To jo, ale že by i mě... pochybuju. No nic," složí doklad nadvakrát, nacpe ho do
kapsyplátěných kraťasů a obě vylítneme ze školy hned v půl deváté ráno. "Půjdeme udělat
revizi pobutikách, ne? V Pařížský dostali včera zboží."
Omluvím se: "Nezlob se. Musím balit, brzy ráno vyjíždíme. Odpoledne se ven nedostanu
avečer... budu s Ondrou."
Spiklenecky se ušklíbne. "Konečně, jo?!"
Pokrčím rameny. "Asi... Pokud se zase něco nezkazí."
"Držím ti palce, Báro," popřeje nezištně.
"Díky, buduje potřebovat," usoudím. "A ty s Daliborem?"
"Zatím ne, tak daleko ještě nejsme," zasměje se. "Bude mi tu po vás smutno, po tobě i po
něma loděnici... Já se snad toho našeho čundru nedočkám."
"Já zas o něm silně pochybuju," vzdychnu. "Pak budu závidět já tobě. No jo, letím,
mámspoustu práce. Ahoj, Petro."
"Měj se. Jedenáctýho zajdu, povíš mi, jací jsou Taliáni,"
směje se. Několikrát se po sobě ještě otočíme, abychom si naposledy mávly.
Mám práce nad hlavu, Denisa je ještě ve škole, táta na nákupu posledních drobností a Pavla
frituje řízky a připravuje svačinové balíčky.
"To je pro celej autobus?" zavtipkuji pobaveně.
"Jen se směj," nenechá se vyrušit. "Počkej, jak ti zítra přijde taková houska se salámem
apaprikou k chuti."
"Aby mi nepřišel víc k chuti igelitovej pytlík," usoudím, "Nesmím si ho zapomenout přibalit!"
"Pro jistotu jich vezmi víc," směje se se mnou.
Než přijde Denisa, mám sbaleno, dokonce jsem jí nechala polovinu kufru prázdnou. Deset dní
není dvouměsíční expedice do nehostinných krajin! Rozhodnu se ještě pouklízet, aby v
pokojíku nezůstalo po našem odjezdu zemětřesení, rovnám si věci, utírám prach na poličkách
i na skříni a tu objevím dosud nerozbalený balíček v hedvábném papíru. Můj odvržený dárek
k šestnáctinám... Před dvěma měsíci jsem ho odmítla, jenomže to byla úplně jiná situace!
Přemůže mě zvědavost, rozvážu mašli a pod papírem objevím skvost! Nádhernou měkkou
kůži jakoby ze samých drobných dílků... Z té by se dalo ušít cokoliv, například...!
Všeho nechám, rozložím si papíry a rýsuji střihy. U sukně si nejsem maličko jistá, jak vyřešit
pas, jdu se tedy zeptat Pavly, jestli se hodí víc široká černá guma a cvoky anebo sedlo jako
třeba u džínů. Pavla nemá moc času, přesto vypne na chvíli friťák, a když se vrátí táta z
nákupu, je jako u vytržení, protože jsme obě skloněné nad šicím strojem. Strávím u mašiny
podstatnou část dne, dvě hodiny do oběda a ještě celé odpoledne, Pavla mi tu a tam přijde
poradit či s něčím maličko pomoci, a v pět se zálibně prohlížím v novém modelu před velkým
zrcadlem v ložnici.
"Je to fakt pěkný," pochválí mě Denisa.
"Můžeš si to někdy půjčit," nabídnu velkoryse, "v pase máme stejně a přes prsa si to
prostětrochu povolíš. Ale ne dneska... dneska v tom budu mít premiéru já."
"Prima!" souhlasí potěšeně. "Jsi šikovná, Báro. Já dovedu leda spíchnout pláštěnku
proPyškudlu, nic víc."
Táta je s hodnocením opatrnější. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a poznamená:
"Neudělalasis to moc krátký? Vždyť ti málem leze zadek! A ta vesta, nebo co to je... se nosí
na nahém těle?"
"Přece si pod letní kazajku nevezmu rolák, tati."
"A co to šněrování? Nemáš moc velkej výstřih?"
"No dobře, tak si to víc utáhnu a je. Spokojenej?"
Táta se tváří všelijak, jen ne spokojeně.
"Pavlo, no řekni sama," dožaduji se macešina spojenectví.
"Vážně, Petře, ty nevidíš, jak jí to v tom sluší?"
Tátu nejprve zaujme jiná věc, totiž fakt, že jsem jí nejen suverénně tykala, ale také ji oslovila
jménem, a tak neochotně přizná: "Vidím. Sluší jí to... Až moc. A právě proto by vtom neměla
jít ven, natož večer!"
"Nejdu daleko, jen se projít... s Ondrou."
"No prosím!" chytí se naoko zoufale za hlavu. "Prý jenom."
"Smiř se s tím, otče, že tvoje dcera je dospělá," poradí mu Pavla moudře. "Nebude ti
sedětdoma."
"Správně," chytím se příležitosti. "Například bych ráda jela s Petrou a klukama z oddílu
natýden stanovat."
"Z oddílu? Ty chodíš do nějakýho oddílu? Jezdeckýho?!"
"Jachtařskýho," poučím ho lehce dotčeně, že si z minula nic nezapamatoval. Do loděnice
přeceskoro patřím!
"A stanovat? To jako pod stan?!" chápe tatík pomaleji.
"No, kdyby to bylo na chatu, tak by se tomu neříkalo stanovat," opravím ho mírně,
Denisavybuchne smíchy a také Pavle to v koutcích cuká.
"Dělá si ta holka ze mě blázny?" otočí se ještě v šoku na Pavlu. "Ona si myslí, že ji pustíms
klukama pod stan?!"
"Proč jen s klukama? I s holkama. Petra pojede taky."
"A mě s Mariánem byste nevzali?" přidá se rychle Denisa.
"No jasně! To by byla úplná paráda!" Zajásám, protože když budeme na tátu dvě, máme
většínaději než jedna, a pak, s Denisou a Mariánem by to vážně paráda byla.
"Dámy, to nemyslíte vážně, courat po světě a -"
"Vůbec ne courat," přeruším ho. "Chceme jet jenom tady kousek, do Olšovce u Jedovnice,
klucitam jezdívají na soustředění, je tam velkej kemp a krásná příroda, jeskyně a propast...
Prostě bychom týden salašili na jednom místě."
"Jo, vy budete týden salašit a my vám budem za devět měsíců vychovávat dětičky, ne?"
"Tak toho se bát nemusíš!" okřikneme ho s Denisou naráz.
"Ony mluví vážně!" dožaduje se táta Pavlina spojenectví. "Ještě řekni, že ty bys svou
dcerupustila."
Pavla zamyšleně pokrčí rameny. "Já své dceři věřím. Marian je slušnej kluk a koneckonců,
naprázdniny nárok má."
Po téhle odpovědi neoněmí jen táta, ale i já. Denisa mě o Pavlině formátu ujistí i v pokojíku a
řekne, že nemám věšet hlavu, protože přes dovolenou v Itálii se nám jistě povede tátu
zpracovat. Vypadá to tak! Jsme na něho tři!
Navečer se chystáme ven obě. Přece se musíme rozloučit s Ondrou a Mariánem, když své
miláčky neuvidíme tolik dní!
Zase mě chytá lehká nervozita, přemýšlím, jestli to vůbec vyjde, na Pískárně mohou být lidi
bůhví dokdy, vycházky mám pouze do deseti a do té doby se sotva setmí! Vypadá to spíš na
heavy petting jako minule. A proč ne! Kdykoliv si na naše mazlení vzpomenu, celé moje tělo
zaplaví nádherná a příjemná vlna slasti.
Právě si češu vlasy, když na koupelnu zaklepe Pavla.
"Už jsem hotová," prohlásím a chci jí uvolnit místo. Z jejího výrazu však poznám, že nešla
dokoupelny, nýbrž za mnou. Sednu si tedy na vanu a vyčkávavě se na ni podívám.
"Barboro," začne zvolna a pro jistotu za sebou zavře dveře. "S Denisou mluvím o všem,
rozumíš, i o ženských záležitostech. Pochybuji, že s tebou táta tyhle věci někdy probíral, ani
to po něm nemůžeme chtít, že? Samozřejmě tě nepovažuji za hloupou, ale chtěla jsem ti
navrhnout, jestli si nechceš zajít za gynekologem. Beze všeho tě doprovodím, nemáš se za co
stydět, spíš naopak, chytrá holka se zabezpečí, aby se jí nepřihodil nějaký malér."
Je mi jasné, o čem mluví, přesto se neubráním lehkému zčervenání. "Tys tam s Denisou
byla?"zeptám se se zájmem.
"Ne," pousměje se. "Zatím to nepotřebovala. Jsme domluvené, že než k tomu dojde, zajdeme
tam."
"Aha. Já jsem o krok napřed," přiznám. "Dík za ochotu, na gyndě jsem už byla a...
prozatímtablety neužívám, jelikož nejsou nutný. Dojdu si pro ně hned po Itálii."
Považuje náš rozhovor za ukončený, je s mou odpovědí spokojená. "Prima. Slyšíš?
Nezvonítelefon?"
Teď už slyším řinčení i já, předběhnu ji ve dveřích a hrnu se po sluchátku dřív, než se ho
zmocní táta. S Ondrou máme spicha za dvě hodiny, leda by se něco stalo...
"Báro?" vyhrkne na mě, sotva se představím. V jeho hlase cítím obrovskou radost. "Všechno
jejinak, představ si, naši se rozmysleli a odjedou k dědovi ještě dnes!! Budu je popohánět,
neboj, do hodiny jsem u tebe! No není to skvělý?! Hotová vůle osudu nebo nevím, jak tomu
říct!"
"Říkej tomu štěstí," poradím mu vzrušená vyhlídkou dnešního večera, který snad už
nicnepokazí. Však jsem si kvůli tomu koupila v samoobsluze krabičku s prezervativy a
vydržela poťouchlej pohled prodavačky, mladé pitomé nány.
Na plavky tedy dnes nedojde. Nevadí, jestliže se mi podaří prosadit stanování a oblomit tátu,
uvidí mě v nich Ondra ještě stokrát! Dnešní večer je důležitější. Mnohem!!!
Slibovaná hodinka se scvrkne do pětadvaceti minut, je vidět, že se Ondra činil, aby rodiče a
sestru s rodinou vystrnadil z domu co nejdříve. Nedočkavě na mě píská pod oknem, rychle se
rozloučím s tátou lakonickým sdělením "jdu ven" a raději mizím dřív, než na mně pozná, že
vpředtuše očekávání celá hořím. Mám se vrátit včas, abych se stihla vyspat, ráno vstáváme za
úsvitu. Prý vyspat! Pochybuji, že po dnešním zážitku vůbec usnu!
Denisa ruku v ruce s Mariánem kráčí na procházku, pak půjdou do letního kina, vzájemně si
popřejeme prima večer a já se schválně otočím po Brožici, která stojí před domem s paní
Pechtovou a bábou Vondráčkovou a všechny tři sudičky nás propichují pohledy. Pechtová s
Vondráčkovou zvědavými, Brožka nevraživým.
"Co jsem říkala?" slyšíme její vysoký hlas.
Podíváme se s Ondrou na sebe a vyprskneme smíchy. Brožová nás vidí a mračí se jako čert,
nevím, koho momentálně nenávidí víc, jestli mě, Denisu či Mariana, který přes její výslovné
protesty s Denisou chodí. A že ty protesty jsou výslovné a jasné, jsme slyšely otevřeným
oknem včera večer obě, Brožka jimi komentovala Mariánův návrat z diskotéky. Nasednu k
Ondrovi na kolo a on mi pošeptá, že je skutečně rád, že jsou prázdniny a svou milovanou
třídní dva měsíce neuvidí.
Z rohu ulice se po třech nehybných postavách otočím naposledy. "Víš, ona je vážně
chudák,"usoudím zamyšleně. "Prohrála úplně všechno. Je mi jí líto."
Lípne mi pusu na krk. "Neměla hrát tak blbým způsobem," usměje se. "A tvůj táta měl nos,
žesi vzal radši Pavlu. Znám ji málo, ale každopádně je mi sympatičtější než naše profesorka!"
"No vidíš, a já mu Brožku vnucovala a děsně jsem kvůli Pavle vyváděla..."
"Protože jsi odsuzovala předem a nespravedlivě. Udělala
sis svůj vzorec a těžko uznávala, že se ti do něho nehodí."
"Protože jsem byla pitomá," opravím ho. "Ono víc lidí vypadá zvenčí jinak, než jací jsou
veskutečnosti. Za pěknou a sympatickou tváří se může skrejvat podlá hyena, kdežto za
obyčejnou vizáží charakter. Člověk se lehce splete, v ženských i v klukách..."
"Dovol?!" vztáhne moje rozumování na sebe. "Ty ses ve mně spletla, jo?!"
"Seš jedinej kluk na světě nebo co?" směji se.
"No Báro, to by ses mě dotkla!" šklebí se. "Například ty seš pro mě jediná holka na světě...a ta
nejlepší a nejkrásnější a nejskvělejší!"
Obejmu ho za jízdy, div nesletíme z kola, visím na něm jako klíště celý zbytek cesty. "Já
vím," usmířím si ho. "Ty pro mě přece taky..."
Rodinný domek v ulici na okraji sídliště je skutečně opuštěný. Vejdu dovnitř s pocitem
zloděje, je mi trapněji než minule, kdy byla doma celá rodina. Zamíříme přes obývák do
Ondrova pokoje, naše kroky ztichlým bytem po parketách podivně duní a připadá mi, že
kyvadlo starodávných vysokých hodin tiká příliš hlasitě.
"Nechceš se něčeho napít?" zeptá se mě, když dlouhou dobu mlčíme. Kývnu, přestože
nemámžízeň. Něčím se začít musí!
"Co kdyby se vaši vrátili?" zeptám se a rozhoupu visící model Santa Marie.
"Nevrátí, neboj se," ujistí mě.
Kolumbův koráb plachtí sem a tam.
,,Pustím ti naši písničku," navrhne a skloní se k přehrávači v dolní poličce. Posadím se zatím
se sklenicí džusu na válendu, usrkávám studený nápoj, v němž haraší kostičky ledu, a
přemýšlím, jaká je naše písnička, co tím myslí.
... pro tvůj dech já skočím po zádech z mostu, co střídá změna... rozezvučí se z reproduktorů
hlas jednoho z mých nejmilejších zpěváků. ...Pro tvý vlasy vstoupím do armády spásy, ať
padne měna, jsi tak pěkná, pěkná, pěkná...
Vděčně se na něho usměji. Má pravdu, která jiná by mohla být naše, když ne Pěkná?!
Netancovali jsme právě na ni úplně poprvé, v Centru, ačkoliv jen kousek?!
Ondrasi přede mě klekne na koberec, obejme mě kolem pasu a bradu si položí na moje nahá
kolena.
"Miluji tě, tak strašně moc..."
Skloním se a políbím ho. Najednou jsou předchozí rozpaky pryč, všechno je absolutně
přirozené, jasné, nic jiného se do téhle situace jednoduše nehodí víc než naše vášnivé polibky,
doteky a hlazení.
...Možná že vrásky nezastavím a stříbrem vlasy ti ztěžknou a cizí krásky dobudou Řím, budou
ho drancovat, pálit a milovat. ..
"Nikdy tě nepřestanu mít rád, Báro," ujistí mě a pokouší se mi povolit smyčku na
šněrováníkazajky. Chytí za nesprávnou tkaničku, kličky se zamotají v jeden uzel a on s ním
chvíli beznadějně zápasí.
"Víš, co?" napadne ho, když ztratí trpělivost a jeho boule v džínách je díky mému hlazení
takveliká, že hrozí prasknutí zipu. "Ustřihnu ho a hotovo. Tu tkaničku ti dám novou. Mám
domakůži, pak z ní uřízneme šňůru."
"Ne, počkej!" leknu se a zastavím jeho ruku, kterou se natahuje do zásuvky psacího stolku
pronůžky. "Uzly se musí rozmotávat, ne stříhat. Nejde o tkaničku, těch mám doma dost, ale
oprincip, Ondro. Není to tak dávno, co jsem jeden ušmikla a... všechno se zamotalo. Málem
dodnes trvalo, než jsem se z toho sebrala!"
Asi mi nerozumí, důležité je, že já vím, o čem mluvím, společnými silami se nám povede
zašmodrchaný dvojitý uzel rozvázat.
Ondra mi docela pomaloučku povolí šněrování, nechce nic uspěchat, máme na sebe tři hodiny
a ideální podmínky k milování, navíc ho tahle hra baví, oba při ní vzrušeně dýcháme, neustále
se líbáme, a když mi konečně kazajku stáhne, z boční kapsičky, kterou jsem si tam ušila spíš
na Pavlin popud než z vlastního nápadu a jež se mi nyní velmi hodí, vypadne malá věcička ve
fialkovém igelitovém obalu.
Kondom.
Ondra si ho všimne, prudce mě políbí, pak sáhne za mě, odvalí žíněnku z válendy a na desce
pod ní mi odhalí své tajemství. Vyprsknu smíchy, zřejmě se rozhodl pro jistotu se zásobit,
krabiček prezervativů tam leží minimálně deset!
"Nač tolik?! Chceš si sem po mně pozvat celou dívčí školu nebo co?"
"Dívčí školu!" zvedne hraně oči v sloup. "Ty všechny mám pro tebe. Mělas vidět prodavačku
vdrogerii, taky se ptala, proč jich chci tolik!"
"A cos jí řekl?"
"Že pojedu na sportovní soustředění!"
Oba vybuchneme smíchy, jsem z toho hotová, představuji si tu situaci a musím se stále smát.
"Na sportovní soustředění. No prosím, a to mi chceš namluvit, že jsou pro mě, jo?"
"Jasně," ujišťuje mě. "Co kdyby byl nějakej vadnej?"
"Vadnej?" pochybuji. "Možná jeden, ale celkem třicet vadnejch najednou?!"
"Nikdy nevíš," usoudí a namátkově nějaké rozbalíme, zdají se mi v pořádku, společně
jetestujeme a báječně se u toho bavíme. Čteme si nahlas i návod k použití a dozvíme se, že
nejčastěji tato ochrana selže v důsledku neodborné manipulace.
"Neodborná manipulace," zamyslím se a naoko podezíravě se na Ondru zahledím. "Umíš s
tímmanipulovat odborně?"
"Já?" zatváří se překvapeně, taky naoko. "Tuhle záležitost nechám na tobě, Barborko."
"Na mně?" Nejprve se vyděsím, ale čím víc o tom přemýšlím, tím mi to celé připadá
vzrušivější, prostě součást naší erotické předehry. "Jestli to zvládnu..."
"Určitě," pevně mi věří. "Ty jsi ta nejlepší holka na světě ,a přinejhorším jsme na to dva."
Vděčně se na něho usměji, nejde jen o navléknutí kondomu, nýbrž o celé milování. A my
jsme dva. Na všechno. Není se čeho bát!!!
"Prosím tě," požádám ho, když jsme po nějaké době mazlení oba docela nazí. "Radši zamkni.
Jávím, vaši odjeli, ale kdyby se pro něco vrátili... nebo teda pro pocit jistoty."
"Cokoliv si budeš přát," vyhoví mi, otočí dvakrát klíčem, nechá ho ve dveřích,
znovunaprogramuje písničku Pěkná několikrát za sebou a vrátí se na válendu.
Cokoliv si budu přát.
Cokoliv.

Lenka Lanczová
KRÁLOVSTVÍ ZA BOTU
Vydalo Vydavatelství Víkend, 1995, 1998
Dotisk 1. vydání
© Vydavatelství Víkend, 1995
Editor Mgr. Jiří Černý
Redaktor Jindřich Mařan
Obálka Josef Řepka
Ilustrace a grafická úprava Miloslav Havlíček
Vytiskly Tiskárny Vimperk, a. s., Pasovská 55
12 429/90
ISBN 80-85614-41-3