Martin Bútora, Grigorij Mesežnikov, Zora Bútorová (editori): Slovenské voľby ´98:

Kto? Prečo? Ako?, Inštitút pre verejné otázky, edícia Štúdie a názory, Bratislava 1999,
311 stran.**

Přelomové slovenské parlamentní volby 25. a 26. září 1998 poutaly mimořádnou
pozornost nejenom na Slovensku, ale i mimo ně. Důvodem byl předchozí dramatický
vnitropolitický vývoj a zahraničněpolitické neúspěchy země ve vztahu k NATO a EU.
Výsledkem byla nebývalá polarizace slovenské politické scény provázená četnými
excesi, které se objevily i ve volební kampani. Běžně se dnes o období působení třetí
Mečiarovy vlády (1994 - 1998) mluví jako o boji o "charakter režimu". Analýzou a
hodnocením parlamentních voleb a toho co jim předcházelo se zabývá recenzovaná
publikace kolektivu autorů.
Kniha navazuje na sborník příspěvků o slovenských volbách v roce 1994, na němž se
podílela část autorů této práce. Ve srovnání s předchozí publikací je ovšem podstatně
obsažnější (22 kapitol), na její přípravě se podílelo více autorů (24) a je bohatě
vybavena tabulkami, grafy a fotografickými přílohami. Nechybí ani seznam literatury a
poznámkový aparát za většinou kapitol. Určitým nedostatkem je chybějící jmenný či
věcný rejstřík, což by si podobná odborná publikace jistě zasloužila. Naopak je nutno
vysoce ocenit rychlost s jakou slovenský Institut pro veřejné otázky dokázal knihu vydat
(vyšla v lednu 1999).
Při komplexním pohledu na recenzovanou knihu se dá vysledovat jedna společná
tendence, která je velmi silně cítit ve většině příspěvků. Je jí vyhraněně negativní vztah
většiny autorů k politice a důsledkům působení Mečirovy vlády. To není vždy ku
prospěchu objektivního pohledu na dané téma.
Publikace je rozdělena do čtyř částí. V prvním oddíle je popsán a zhodnocen domácí a
zahraniční kontext voleb. Velký a vcelku oprávněný důraz je položen na roli
nestranických aktérů voleb, jimž je věnován celý druhý oddíl. Dokresluje to jistou
"nestandardnost" těchto voleb, které rozhodně nebyly jen záležitostí politických stran.
Oddíl třetí se zabývá médii, politickou komunikací a volební kampaní a poslední čtvrtý
analýzou výzkumů veřejného mínění a volebních výsledků.
V následujícím textu se pokusím stručně přiblížit nejzajímavější myšlenky knihy. V
první kapitole Soňa Szomolányi srovnává čtvery parlamentní volby, jež na Slovensku
po roce 1989 proběhly. Upozorňuje na vysokou participaci slovenských voličů na

1
volbách v roce 1998 (téměř 85 %), která kontrastovala s velmi nízkou volební účastí v
téže době v okolních postkomunistických zemích (ČR, Maďarsko). Podle jejího názoru
nejde jen o projev vysoké mobilizace voličů, ale i toho, že volby se staly indikátorem
kritického stupně zvratu politického vývoje země. Ve svých závěrech se kontinuitně drží
svých už dříve uveřejněných názorů na směřování Mečiarova režimu (viz S.
Szomolányi: Aký režim sa vynára na Slovensku, sborník Slovensko: problémy
konsolidácie demokracie, ed. S. Szomolányi, Bratislava 1997, s. 7 - 25). Podle ní se třetí
Mečiarova vláda snažila o změnu "pravidel hry", tj. polistopadového demokratického
režimu a nastolení "tyránie vääčšiny". Upozorňuje na četné porušování zákonů a
rozhodnutí Ústavního soudu ze strany vládní koalice (případy zmařeného referenda,
zbavení mandátů poslance Františka Gauliedera, nevyšetření únosu syna prezidenta
Michala Kováče aj.). Parlamentní volby 1998 označuje za konsolidující pro slovenskou
demokracii a pro odstranění "demokratického deficitu", kterým bylo zdůvodněné
vypadnutí Slovenska z první skupiny zemí pro přijetí do EU a NATO. Léta 1994 - 1998
označuje za období politického regresu a volby 1998 za počátek "tranzície od
mečiarizmu"", což si podle ní vyžaduje ještě ""minimálne jedny ďalšie voľby, aby bola
overená zakotvenosť demokratických inštitúcií a hodnôôt" (s. 15).
S. Szomolányi dále správně upozorňuje na rozdělení slovenské elity na dvě části, což se
stalo zásadním problémem Slovenska 90. let. Slovensko dle jejího názoru nemá jinou
možnost než postupnou transformaci rozštěpených elit na národní elitu, která dosáhne
konsensu v základních parametrech společenského systému. Podle ní Slovensko
volbami na tuto cestu úspěšně vykročilo. Zajímavé je, že ve svých dřívějších pracích
pokládala tuto možnost v nejbližší budoucnosti za nepříliš pravděpodobnou (viz Aký
režim..., s. 23).
Autorka se v textu dopustila drobného přehlédnutí, když za první výměnu moci mezi
starou a novou vládou v éře jeho státní samostatnosti označila nahrazení Moravčíkovy
vlády široké koalice třetí Mečiarovou vládou na podzim 1994 (s. 16). Ve skutečnosti k
prvnímu střídání vlády došlo už na jaře 1994, kdy druhou Mečiarovu vládu nahradila
právě Moravčíkova vláda.
Charakteru Mečiarovy vlády se věnuje Peter Lebovič. Její politiku označuje, podobně
jako S. Szomolányi, za “tyraniu vääčšiny s jasným cieľom prípravy budovania
autoritatívneho politického systému” (s. 23). Jako režim, který se měl blížit představám
vládního HZDS uvádí Iliescovo Rumunsko. Taxativně vyjmenovává hlavní překážky

2
budování takového autoritativního režimu - nezávislá soukromá média, úřad prezidenta
zastávaný M. Kováčem, Ústavní soud, centrální banku, armádu atd. Zároveň podle P.
Leboviče chyběly předsedovy vlády V. Mečiarovy některé osobní dispozice k budování
autoritativního státu. Vedle neschopnosti zbavit se některých všeobecně neoblíbených
členů HZDS, přispěl k jeho neúspěchu i nedostatek osobní odvahy. P. Lebovič
spekuluje (patrně poněkud přehnaně), že udělením amnestie za trestné činy spáchané v
souvislosti se zmařeným referendem v květnu 1997 a únosem M. Kováče ml. V. Mečiar
couval v nastoupeném tvrdém kursu a naopak vyslal signál, že uvažuje o porážce v
zářijových parlamentních volbách a hledá cestu pro svoji osobní záchranu před
případným trestním postihem. V druhé části svého příspěvku P. Lebovič přibližuje
vládní koalicí prosazenou změnu volebního zákona. Dokládá přitom, že v polistopadové
historii změn volebních pravidel V. Mečiar rozhodně nebyl první, kdo provedl jejich
výraznou změnu. (Těsně před parlamentními volbami 1992, kdy bylo HZDS v opozici,
prosadila tehdejší vládní většina zvýšení volebního kvóra ze tří na pět procent. To se ve
volbách obrátilo proti ní a napomohlo úspěchu HZDS.) Novela volebního zákona z léta
1998 zasáhla do volebního procesu velmi výrazně. P. Lebovič poměrně přesně
pojmenovává výhrady vůči novele a analyzuje dva její hlavní dopady - vytvoření
jednoho volebního obvodu pro celé Slovensko a faktický zákaz koalicí (pro každého
účastníka koalice stanovila povinnost získat alespoň 5 % hlasů). Význam novely
volebního zákona jako zásahu do demokratických pravidel pak dokládá kapitola Milana
Galandy věnovaná jejím ústavněprávním aspektům.
V kapitole nazvané Volby 1998 a vývoj systému politických stran Grigorij Mesežnikov
přibližuje stav slovenského stranického spektra v posledních předvolebních měsících.
Popisuje integrační snahy opozice, z nichž nejvýznamější bylo vytvoření Slovenské
demokratické koalice (SDK). I on upozorňuje na zásadní dopad novely volebního
zákona pro slovenský stranický systém. V tomto ohledu k jejím hlavním dopadům
patřilo to, že koalice SDK, šla do voleb jako volební strana, politické strany Maďarské
koalice (MK) se sloučily do Strany maďarské koalice (SMK) a provládně orientované
subjekty splynuly s HZDS nebo SNS. Podle G. Mesežnikova způsob transformace SDK
z koalice na politickou stranu pro tento subjekt v povolebních podmínkách znamenal, že
byly vytvořeny podmínky pro nežádoucí vnitřní pnutí v SDK. Tato prognóza se podle
současné situace na slovenské politické scéně začíná potvrzovat. (Podobně sloučení
maďarských stran vedlo k omezení politické plurality uvnitř maďarské politické

3
reprezentace.) Je škoda, že zatímco genezi sloučení maďarských stran je věnována v
knize další podrobná a zasvěcená kapitola (autorka Eleonora Sándor), proces vývoje
SDK, jejíž politická relevance je mnohem větší, není samostatně zachycen. V tomto
ohledu trpí recenzovaná kniha jistou nevyvážeností.
Reakci veřejnosti na kroky Mečiarovy vládní koalicí přibližuje ve světle výzkumů
veřejného mínění Zora Bútorová. Podle zjištění výzkumů panovala na Slovensku po
parlamentních volbách v roce 1994 až do voleb 1998 značně depresivní atmosféra.
Např. podle výzkumu Institutu pro veřejné otázky z října 1997 mělo téměř 80%
dotázaných pocit, že nemají žádný vliv na to, kterým směrem se společnost ubírá. Velký
vliv měl pocit strachu. V červnu 1998 se až 55% občanů se drželo zásady, že nejlepší je
nepouštět se s nikým do řeči o politice nebo se o ní bavit jen v úzkém kruhu. Velmi
pozoruhodný je také výsledek výzkumu provedeného necelý rok před volbami, kdy přes
tehdy výrazně vyšší volební preference SDK než HZDS jen 28% budoucích voličů
myslelo, že HZDS nevyjde z voleb jako vítěz (až 48% očekávalo, že po volbách se opět
ujme vlády HZDS a V. Mečiar). To svědčí o velmi silně zakořeněné víře v
neporazitelnost V. Mečiara. K tomu lze doplnit, že ještě dva měsíce před volbami 51%
(!) dotazovaných předpokládalo, že v čele nové vlády bude opět on.
Přiléhavým názvem "Koniec izolácie: zahraničný kontext slovenských volieb 1998"
shrnuje Daniel Bútora zřejmě zásadní obrat jež nastal volbami v zahraničněpolitickém
směřování země. Kurs zahraniční politiky Mečiarovy vlády orientoval Slovensko jiným
směrem než ostatní střední Evropy. Bohužel se tak stalo zrovna v době, kdy probíhalo
klíčové rozhodování o rozšíření NATO. (To samé platí do značné míry i pro vztah k
EU.) Autor také upozorňuje na fakt, že další vlna rozšíření NATO velmi záleží na
chování tří nově přijatých středoevropských států, aby členské státy aliance byly
ochotny v nejbližších letech akceptovat další vlnu rozšiřování. D. Bútora přitom
nehodnotí integrační vyhlídky Slovenska příliš nadějně vzhledem k prvním
zkušenostem s novými členy NATO a postoji amerického Senátu.
Další kapitola Veroniky Lombardini věnovaná reakcím na slovenské volby v zahraničí
konstatuje pozitivní ohlas na výsledek voleb. Drobným nedostatkem je zde chybějící
zachycení reakce Ruska, které před volbami otevřeně vyslovovalo svou podporu
vládnoucímu HZDS. Pro českého čtenáře může být zajímavý postoj českých politiků.
Prezident Václav Havel mimo blahopřejného telefonátu v noci z 26. na 27. září 1998 na
sekretariát volebního štábu SDK, zaslal předsedovi SDK Mikuláši Dzurindovi obšírný

4
telegram. V. Mečiarovi naproti tomu poslal jednovětný telegram s blahopřáním. Premiér
Miloš Zeman v první reakci prohlásil, že česká vláda bude spolupracovat s jakoukoliv
povolební slovenskou vládou. Teprve později to doplnil vyjádřením své radosti z
vítězství demokratických politických stran. Opatrný ve výrocích k slovenským volbám
byl i předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Podle něj éra V. Mečiara skončila,
ale je třeba nehodnotit změnu, ke které došlo příliš rychle a předčasně. Ve srovnání s
většinou obezřetnými prvotními reakcemi českých politiků byly komentáře většiny
představitelů západoevropských států, USA, i Polska a Maďarska mnohem mnohem
otevřenější a vyslovovaly zpravidla radost nad výsledkem voleb.
Jistou mimořádnost slovenských voleb dokresluje druhá část publikace věnována
velkému významu nestranických aktérů ve volbách. Je přitom určitým paradoxem, že k
mimovládním organizacím mimořádně nepřátelská až likvidační politika bývalé vládní
koalice směřující k utlumení jejich aktivity vyvolala pravý opak, tj. jejich výraznou
politickou angažovanost. Martin Bútora a Pavol Demeš popisují velmi plasticky
kampaň "Třetí sektor SOS" zahájenou v roce 1996, která přispěla k "probuzení"
občanské společnosti. Před volbami rozběhly nevládní organizace široce zaměřenou
"Občanskou kampaň OK ´98", které se zúčastnily tisíce lidí. Cílem kampaně bylo
aktivizovat občany, což se skutečně podařilo a celá akce napomohla úspěchu opozice ve
volbách.
Důležitost, přikládanou volbám dále dobře demonstruje aktivní účast dalších
zájmových skupin ve volební kampani - Konfederace odborových svazů (KOZ),
katolické církve a umělecké obce. Všechny tyto zájmové skupiny výrazně přispěly k
mobilizaci voličů a vítězství protimečiarovské opozice. V této souvislosti zarazí, že
přestože těmto skupinám jsou věnovány samostatné kapitoly, nenajdeme v knize
ucelenou pasáž věnovanou jiné významné nátlakové skupině - asociaci zaměstnavatelů
(plným názvem Asociace zaměstnavatelských svazů a sdružení Slovenské republiky).
Ta měla v letech 1994 - 1998 velmi blízké až privilegované vazby k vládní elitě. Proto
překvapuje, že v publikaci chybí alespoň stručné zhodnocení její ingerence ve volební
kampani.
Darina Malová popisuje počáteční váhání vedení KOZ, která po trpkých zkušenostech z
minulosti, kdy účast některých odborových předáků na kandidátce politických stran
odborům nepřinesla žádný prospěch, se rozhodla, že v rámci předvolební kampaně
podpoří aktivity, které umožní, aby členové odborů získali maximum informací o

5
volebních programech politických stran, jejich vztahu k odborům a klíčovým sociálním
a politickým otázkám. Podle zveřejněných doporučení odborářů poslanci vládní koalice
HZDS - ZRS - SNS nehlasovali v parlamentu "v prospech ľudí námezdnej práce" a
naopak poslanecké kluby DU, KDH, SDĽ a MK svými hlasy podpořily zájmy
zaměstnanců (s. 146). D. Malová bohužel nezmiňuje vleklé spory Mečiarovy vlády a
KOZ v jejichž důsledku nebyla např. v roce 1997 vůbec podepsána Generální dohoda
mezi vládou, odbory a zaměstnavateli nebo zakládání tzv. nezávislých odborů tlakem
shora ve státní správě. To vše postoje KOZ nesporně ovlivnilo.
V třetí části knihy Andrej Školkay analyzuje následky volebního zákona v oblasti médií.
Faktická přeměna veřejnoprávních elektronických médií především Slovenské televize
v nástroj propagandy vládního HZDS, silně znevýhodnila ostatní politické strany v
situaci, kdy účast soukromých elektronických médií ve volební kampani byla novelou
volebního zákona zakázána. Vliv HZDS ve zpravodajství Slovenské televize dokládá
účast některých redaktorů přímo na kandidátce hnutí. Někteří další pracovníci
veřejnoprávní televize zase moderovali předvolební mítinky HZDS! Nestranná nebyla
ani většina členů Rady Slovenské televize, která měla na nezaujatost vysílání dohlížet.
Poněkud lépe vychází z hodnocení státní Slovenský rozhlas, kterému se podařilo udržet
si přece jen větší nezávislost vysílání. Velmi zajímavé výsledky přináší předložený
monitoring zpravodajství nejdůležitějších médií. Podle výsledků monitoringu
Slovenského syndikátu novinářů prostor věnovaný tehdejší opozici v soukromé televizi
Markíza byl přibližně dvakrát větší než prostor věnovaný koalici. Z prostoru
vyhrazeného politickým osobnostem v Slovenské televizi dominovali představitelé
vlády a koalice (téměř 80%), v Markíze naopak představitelé opozice (téměř 70%).
Pozoruhodné a o mnohém vypovídající je i zjištění, že v druhé polovině volební
kampaně se zpravodajství Slovenské televize stalo ještě selektivnější, což se mimo jiné
projevilo úplným "vytěsněním" koaličních parterů HZDS z obrazovky. Markíza se
naopak, vedle široké prezentace SDK, výrazně podpořila teprve na počátku roku 1998
vzniklou Stranu občanského porozumění (SOP). Té věnovala naprosto neúměrnou míru
pozornosti (podobně postupoval i druhý nejčtenější deník Pravda). Podle A. Školkay na
výsledek voleb mohl mít velký vliv i těsně před volbami široce medializovaný spor
okolo obsazení televize Markíza, který ředitel televize Pavol Rusko interpretoval jako
útok státních orgánů.

6
Všechny provedené monitoringy a analýzy se potom shodly v zaujatosti a neobjektivitě
především Slovenské televize a v menší míře i televize Markíza a mnohých dalších
monitorovaných médií. A. Školkay dochází k závěru, že úloha médií byla jiná než v
předešlých předvolebních kampaních. Poprvé působily nezávislá elektronická média s
dosahem na velkou část obyvatelstva (např. rádio TWIST nebo televize Markíza). Dále
novináři byli mnohem více zaangažovaní do průběhu a výsledku voleb. Byť to A.
Školkay výslovně neříká, z kontextu jeho úvahy je patrné, že svou roli u pracovníků (a
majitelů) proopozičních médií hrála přímo existenční obava, co by následovalo v dalším
volebním období pod pokračující Mečiarovou vládou.
Co se týká komunikace politických stran s voliči A. Školkay upozorňuje na skutečnost,
že kampaň HZDS měla po celou dobu svého trvání vysokou profesionální úroveň a
silně se opírala o osobu předsedy hnutí V. Mečiara. Naopak SDK měla velmi slabý
rozjezd kampaně a teprve později, kdy přešla od značně abstraktních témat k voličsky
srozumitelným, se jí podařilo výrazněji oslovit voliče. Vhodný pro kampaň se také
ukázal výběr lídra strany M. Dzurindy. U SDĽ se ukázalo jako velmi prozíravé
napodobení některých prvků volební kampaní českých sociálních demokratů. Předseda
strany Jozef Migaš procestoval Slovensko v obytném automobilu nazvaném Migmobil
podle vzoru volebního autobusu Zemák předsedy ČSSD M. Zemana. SMK se vzhledem
k specifické struktuře svých voličů soustředila na osobní kontakt s nimi a další druhy
volební kampaně silně zanedbala (neměla například na rozdíl od ostatních voličsky
úspěšných stran vůbec žádnou billboardovou propagaci). SNS sázela na svá tradiční
národní témata a ve volební kampani se (úspěšně) snažila distancovat se od politiky
HZDS. SOP prošla zvláštním vývojem, kdy počáteční důraz na porozumění a smíření,
se po útocích provládních médií téměř vytratil a byl nahrazen značně tvrdou rétorikou
hlavně vůči HZDS. A. Školkay dovozuje ze značného rozdílu mezi předvolebními
preferencemi a volebním výsledkem SOP, že právě tato strana byla nejvíce poškozena
negativní kampaní provládních sdělovacích prostředků.
Pozoruhodný je Školkayův závěr, že slovenský volič byl díky neustále novým
skandálům předem připravený jim nevěřit. Právě to by zřejmě pomohlo vysvětlit, proč
se právě na tomto základě postavená kampaň HZDS ukázala ve srovnání s volbami v
roce 1992 a 1994 relativně málo účinná.
V textu zabývajícím se náklady stran na volební kampaň Simona Bubánková vyčisluje
náklady, jež vynaložily jednotlivé strany a dává je do souvislosti s zákonem stanovenou

7
omezující klauzulí ve výši 12 miliónů slovenských korun. Z předložených údajů je
čtenáři naprosto jasné, že většina voličsky úspěšných stran se do této cifry nemohla
vejít. K zamyšlení také vede srovnání efektivity vynaložených finančních prostředků.
Patrně nejmasívnější (a nejdražší) kampaň mělo HZDS. Její součástí byla i nevídaná
prezentace hvězd showbyznysu (Claudia Schiffer, Gérard Dépardie, Claudia Cardinale
aj.). Z hlediska návratnosti vložených investic do reklamy ale HZDS zaznamenalo
největší ztrátu. Obrovské investice do volební kampaně neupevnily pozici hnutí,
očekávaný růst preferencí nenastal. Podobně volební zisk SOP zůstal také o 5 - 7% za
očekáváním. Rozumné z hlediska efektivnosti se ukázaly investice SDĽ a SDK.
Nejefektivnější se ale ukázal postup SNS a SMK, které přes relativně omezené výdaje
dosáhly velmi slušných volebních úspěchů.
V poslední části publikace sociologicky zpracovávající výsledky voleb Vladimír Krivý
upozorňuje na fakta potvrzující už dříve známý profil zázemí stran, že ""HZDS sa od
svojho vzniku úspešnejšie presadzovalo v rurálnom prostredí" (s. 256). Na druhé straně
nemaďarské strany nové Dzurindovy vlády mají podle něho pevnější zakotvení v
městském prostředí. V. Krivý konstatuje, že výsledky voleb opravňují hovořit o určitém
urbánně - rurálním štěpení slovenské společnosti. Antimečiarovským stranám se díky
mimořádně intenzivní mobilizaci voličů podařilo zvýšit volební účast ve městech (z
66% v roce 1994 na 82% v roce 1998). Volební účast na vesnici se udržela na přibližně
stejné úrovni (z 88 % v roce 1994 stoupla na 89% v roce 1998). V. Krivý dochází k
závěru, že je to důsledek aktivity V. Mečiara v tomto prostředí. Dále konstatuje velmi
závažnou skutečnost, že společná absolutní (ne procentní) podpora HZDS a SNS oproti
předchozím volbám nejenže neklesla, ale naopak mírně stoupla. Mezi oběma stranami
se pouze přelila část volební podpory, kdy na jedné straně HZDS sice ztratila, ale na
druhé straně SNS získala. Vysvětlení jejich politické porážky je třeba hledat jinde - ve
zvýšené volební účasti opozičně naladěných segmentů populace, ve zvýšených ziscích
hlasů pro opoziční strany a v minimalizaci propadu hlasů pro opoziční strany. Právě
vyšší volební účast slovenských voličů vysvětluje, proč SMK relativně procentuálně
oproti předchozím volbám ztratila. Volební účast maďarských voličů zůstala
konstantní.
Obraz elektorátu jednotlivých stran doplňuje Olga Gyarfášová a Miroslav Kúska. Podle
jejich zjištění měli k sobě nejblíže voliči tehdejších vládních stran (HZDS, SNS a ZRS)
na straně jedné a voliči stran opozice na straně druhé. Potvrdilo se tak, že rozštěpení

8
mezi politickými reprezentacemi vládního a opozičního tábora platilo i pro jejich voliče.
Autoři dále konstatují postupnou pomalou erozi voličského potenciálu HZDS v průběhu
volebního období, která pokračovala i po volbách v září 1998. Jak ale upozorňují tento
jev nemusí být trvalého charakteru a může být v povolebním období jen krátkodobou
reakcí na volební neúspěch hnutí, stáhnutí se V. Mečiara po volbách a celkovou
bezradnost vedení HZDS. Pokud se týká výzkumů zaměřených na fenomén SDK
ukázaly se zajímavé výsledky. Lišila se míra její akceptace voliči stran, které SDK
utvořili. Podle výzkumů z podzimu 1997 největší podporu měla koalice SDK u dvou
největších stran KDH a DU (přes 90% voličů). Naopak jen necelá polovina voličů
zelených byla ochotna dát svůj hlas SDK. Za pozornost stojí i analýza chování
prvovoličů, kdy zatímco HZDS mezi nimi neuspěla, všechny opoziční strany u
prvovoličů vysoce bodovaly (stejně jako SNS).
Specifickou problematiku analyzuje Michal Vašečka v kapitole Rómové a parlamentní
volby 1998. Přes vysoký počet rómských politických stran (před parlamentními
volbami 1998 jich bylo registrováno 13) a nebo spíše právě proto, se v historii
nezávislého Slovenska nepodařilo rómské politické reprezentaci výrazněji se prosadit.
Slabost a roztříštěnost rómské politické reprezentace vedla ke spolupráci se silnějšími
subjekty majoritní populace, přičemž se rozdělila na dva proudy, čímž v podstatě
okopírovala rozdělení celé slovenské politické scény. Jedna část podpořila HZDS, které
jí poskytla dvě (nevolitelná) místa na kandidátce, druhá naopak SDK.
V knize nechybí ani sonda s ukázkou konkrétního volebního mikroregionu. Na příkladu
Banské Bystrice, kde vládní koalice utrpěla mimořádně těžkou porážku jsou podrobně
popsány příčiny tohoto neúspěchu.
Závěrem lze říci, že kniha velmi zasvěceně a přehledně shrnuje průběh a výsledky pro
Slovensko klíčových voleb 1998. Sice se tu naskýtá výtka, zda v tomto sborníku
nechybí některé důležité příspěvky (např. zpracování volebních programů). Lze ale
celkem oprávněně podotknout, že vydavatel publikace Institut pro veřejné otázky už
dříve vydal několik knih, které se nějak k tématu parlamentních voleb 1998 vztahují a
dané nepokryté oblasti z větší části mapují. Hlavní význam knihy spočívá v tom, že je
faktograficky i analyticky neocenitelnou pomůckou pro zkoumání příčin důležité změny
vývoje Slovenska na konci 90. let.

9
Lubomír Kopeček

10
*
Tato recenze je výrazně přepracovanou a rozšířenou verzí textu otištěného v časopise Mezinárodní
politika 4/1999, s. 46 - 47.