Transference and countertransference in

the doctor-patient relationship

The quality of the relationship between a doctor and a patient is often proclaimed as a slogan
based on ethical principles and rules. It is always about what the doctor should be in relation to
the patient, while the patient is bound to the doctor at most by civil courtesy, if his health
condition allows it.

The discussion of transference and countertransference is only loosely related to medical ethics.
However, it is true that a significant part of practical medical ethics is better applied when we
understand psychologically what is happening in the relationship between the doctor and the
patient.

Structure of the patient's relationship with the doctor

The relationship between the doctor and the patient exists in the minds of both participants as a
mental, imaginative, emotional, conscious, and unconscious psychological structure, which has its
place in long-term memory. It is part of the psychological reality of both participants in the
relationship. This significantly differs from communication, which is mere information sharing. The
relationship between the doctor and the patient begins quite early in the patient's childhood and
therefore has its separate (psychological) developmental "line," or simply a history.

Every new doctor we enter into a relationship with is perceived, accepted, and experienced based on
previous experience with previous doctors. We could say that every new doctor is something of a
transfer from our previous patient experience. This means that a new doctor can be experienced
quite distortedly - for example, too anxiously or with too great hopes. The transfer of the past to the
present is therefore responsible for greater or lesser distortion of reality. However, let's get back to
the structure of the patient's relationship with the doctor.

This structure can be spatially imagined, for example, as higher and lower levels or layers.

The top layer is conscious and rational. It includes all reasonable and logical reasons why the patient
turned to the doctor for help, why he cooperated with him on treatment, why he interrupted
treatment when treatment was no longer necessary from a rational point of view, etc. We could say
that in this layer, the relationship between the doctor and the patient is played out as a rational
problem-solving of the patient's disorder. The doctor in this layer of the relationship primarily acts
towards the patient as an expert who maintains certain agreed or established ethical rules.
The deeper, irrational, emotional, and unconscious layers are less clear and less readable. These
include various feelings, affects, wishes, fantasies, daily and nightly dreams that the patient is aware
of with greater or lesser clarity, or that he is practically unaware of, but these contents are still
evident from his behaviour, way of communication, or characteristics of cooperation with the doctor.
The patient often brings into the relationship with the doctor some emotions or attitudes that have
already been present in his previous relationships with important people in his life, such as parents
or siblings. This is called transference. Countertransference, on the other hand, describes the
feelings, attitudes, or fantasies that the doctor brings into the relationship with the patient based on
his previous experiences. These may be related to the patient's personality, behaviour, or specific
situation. For example, if the patient reminds the doctor of someone from his past, he may transfer
his emotions, feelings, or attitudes from the past onto the patient. Conversely, if the doctor reminds
the patient of someone from his past, the patient may transfer his emotions, feelings, or attitudes
from the past onto the doctor. In this way, transference and countertransference become a
significant part of the relationship between the doctor and the patient.

Přenos a protipřenos ve vztahu lékaře a

pacienta
Kvalita vztahu mezi lékařem a pacientem je často proklamovaným heslem, opírajícím se o etické
zásady a pravidla. Jde vždy o to, jaký by měl lékař být ve vztahu k pacientovi, přičemž pacient je ve
vztahu k lékaři vázán nanejvýše občanskou slušností, pokud mu to jeho zdravotní stav dovoluje.

Samotné pojednání o přenosu a protipřenosu s lékařskou etikou souvisí jen málo. Je však pravdou, že
významná část praktické lékařské etiky se lépe uplatňuje tehdy, jestliže psychologicky rozumíme
tomu, co se odehrává ve vztahu lékaře a pacienta.

Struktura vztahu pacienta k lékaři

Vztah mezi lékařem a pacientem existuje v mysli obou účastníků vztahu jako myšlenková,
představová, emocionální, vědomá i nevědomá psychická struktura, která má své místo v
dlouhodobé paměti. Je to součást psychické reality obou účastníků vztahu. Tím se vztah podstatně liší
od komunikace, která je pouhým sdělováním informace. Vztah mezi lékařem a pacientem začíná
poměrně brzy v dětství pacienta a má tedy také svoji samostatnou (psychologickou) vývojovou „linii“,
nebo prostě historii.

Každý nový lékař, s nímž vstupujeme do vztahu, je vnímán, přijímán a pociťován na základě dřívější
zkušenosti s dřívějšími lékaři. Mohli bychom říci, že na každého nového lékaře člověk přenáší něco ze
své dřívější pacientské zkušenosti. Tím dochází k tomu, že nový lékař může být prožíván značně
zkresleně – např. příliš úzkostně, nebo s příliš velkými nadějemi. Přenos minulého do přítomného je
tedy zodpovědný za větší nebo menší zkreslení reality. Pojďme se však vrátit zpět ke struktuře vztahu
pacienta k lékaři.

Tuto strukturu si lze prostorově představit například jako vrstvy nebo úrovně vyšší a nižší.
Vrchní úroveň je vědomá a racionální. Zahrnuje všechny rozumné a logické důvody, proč se pacient
obrátil na lékaře o pomoc, proč s ním spolupracoval na léčbě, proč léčbu přerušil, když z racionálního
pohledu již léčba nebyla nutná atd. Mohli bychom říci, že v této rovině se vztah mezi lékařem a
pacientem odehrává jako racionální řešení problému, jímž je pacientova porucha. Lékař v této rovině
vztahu vystupuje vůči pacientovi především jako odborník, který zachovává určitá dohodnutá nebo
vžitá etická pravidla.

Méně jasné a méně čitelné jsou roviny hlubší, iracionální, emocionální a neuvědomované. Sem patří
rozmanité pocity, afekty, přání, fantazie, denní i noční sny, které si pacient uvědomuje s větší nebo
menší zřetelností, nebo které si neuvědomuje prakticky vůbec, ale přesto jsou tyto obsahy patrny z
jeho chování, způsobu komunikace nebo z charakteristik spolupráce s lékařem. Pacient často vnáší do
vztahu k lékaři některé již dříve citové postoje nebo citově zakotvená přesvědčení: Takovým
preformovaným postojem může být např. nedůvěra, která se ustavila již v dětství jako obrana proti
nepříjemným zkušenostem s prvními lékaři nebo dokonce s prvními pečovateli a léčiteli, jimiž byli
rodiče, zejména matka nebo mateřská postava.