Jindřich Svoboda

Slovenská vládní koalice: její typová charakteristika

Úvod

V roce 1998 došlo v konfiguraci politických sil na Slovensku

k rozsáhlým změnám. Mimo jiné proběhla i úplná obměna vládních
stran. Právě vládní aliance konstituovaná po volbách 1998 se
stala předmětem mého zájmu. Chci se pokusit jednak na úvod o
deskripci nového vládního uspořádání a posléze o vymezení
typové charakteristiky současné slovenské vládní koalice.

Vznik vládní koalice po volbách 1998

25. a 26.září 1998 proběhly na Slovensku parlamentní volby.

Jednalo se o druhé volby v rámci samostatné Slovenské
republiky.(1) Jejich výsledek nejlépe ilustruje následující
tabulka:
politický subjekt platné hlasy podíl získané mandáty
v procentech
HZDS 907103 27 43
(Hnutí za demokratické Slovensko)

SDK 884497 26,33 42

(Slovenská demokratická koalice

SDĹ 492507 14,66 23

(Strana demokratické levice)

SMK 306323 9,12 15

(Strana maďarské koalice)

SNS 304803 9,07 14

(Slovenská národní strana)

SOP 269343 8,01 13

(Strana občanského porozumění)

(Bútora, Bútorová, Mesežnikov, 1999:305)

 Voleb se zúčastnilo celkem 17 politických stran či hnutí,
ale pouze subjekty uvedené v tabulce překonaly pětiprocentní
hranici nutnou pro vstup do Národní rady Slovenské republiky.
Fakticky se tak generovalo šest relevantních stran. Vítězem se
dle procentního zisku stalo Hnutí za demokratické Slovensko,
které však se svým tradičním partnerem z minulé vládní koalice
Slovenskou národní stranou nebylo schopno sestavit většinovou
vládu (dohromady mají pouze 57 poslanců z celkového počtu 150).
Ostatní strany už předem deklarovaly neochotu k vládní
spolupráci s HZDS.
Další parlamentní subjekty pak po poměrně krátkém
vyjednávání sestavily vlastní variantu vlády, která byla
jmenována předsedou Národní rady Slovenské republiky
Gašparovičem 29.října 1998 (Bútora, Bútorová, Mesežnikov,
1999:128).

Složení nové vládní koalice

Nová vláda byla konstituována ze čtyřech parlamentních

uskupení - Slovenské demokratické koalice, Strany demokratické
levice, Strany maďarské koalice a Strany občanského porozumění.
Předsedou vlády se stal Mikuláš Dzurinda mluvčí SDK. Koalice
jako celek disponuje ústavní většinou.(2)
Nejsilnějším a také klíčovým prvkem vlády je Slovenská
demokratická koalice. Jedná se fakticky o volební formaci,
která vznikla jako reakce na nový volební zákon diskriminující
klasické volební koalice (zákon mj. stanovil nutnost překonat
5% bariéru každému subjektu koalice). SDK sice formálně
vstoupila na politickou scénu jako jedna politická strana, ve
skutečnosti je však účelovým uskupením u jehož zrodu stálo pět
samostatných politických stran: Křesťansko-demokratické hnutí,
Demokratická unie, Demokratická strana, Sociálně demokratická
strana Slovenska a Strana zelených Slovenska. Oficiálně byla
strana zaregistrována ministerstvem vnitra v březnu 1998
(Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:66). Vzápětí se mateřské strany
(3) dohodly, že jejich členové půjdou do voleb na kandidátní
listině SDK, přičemž ony samotné se voleb nezúčastní.
V důsledku novely volebního zákona z května 1998 museli nakonec
všichni kandidáti SDK ukončit své členství v mateřských
stranách (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:66).
SDK je svou podstatou značně heterogenním uskupením.
Střetávají se tu téměř protichůdná programová východiska o
kterých si můžeme udělat dobrou představu na základě výčtu
existujících platforem: křesťanskodemokratická, liberální,
konzervativně-liberální, sociálně-demokratická a zelená
(Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:66). Z uvedeného přehledu vyplývá
nemožnost vytvoření skutečně politicky vyhraněného volebního
programu. Značná ideologická vzdálenost zmíněných platforem
umožnila vznik zhruba těchto východisek (4): snaha o vytvoření
alternativy k politice HZDS, úsilí o zabezpečení svobodných
parlamentních voleb, prosazení přímé volby prezidenta,
radikální změna mocenských poměrů a vytvoření nové vlády s SDL,
SMK a SOP (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:65). Hlubší programová
shoda nastala pouze v oblasti zahraniční politiky, kde se
představitelé SDK dohodli na jednoznačné podpoře vstupu
Slovenska do EU a NATO. Do nové vlády tedy Slovenská
demokratická koalice nevstupovala jako programově homogenní
subjekt, ale fakticky jako další mnohačlenné značně heterogenní
seskupení, jehož programové cíle ve většině nenabyly konkrétní
podoby.
Druhým nejsilnějším subjektem vládní koalice je Strana
demokratické levice. Na rozdíl od SDK se před volbami 1998
profilovala jako jasně programově vyhraněné levicová strana.
Předseda SDL Jozef Migaš charakterizoval svou stranu jako
“jedinou levicovou alternativu” (Mesežnikov, Ivantyšyn,
1999:84). Vedení strany se obecně orientovalo na koalici
s těmi, kteří “respektují ústavu, právní stát, chtějí více
sociálních jistot a integraci Slovenska do evropských struktur”
(Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:85). Volební zisk 1998 byl pro
stranu velkým úspěchem, protože podstatně převyšoval výsledek
z roku 1994 (5). Po počátečním váhání se nakonec strana na
základě pověření svého 5.sjezdu rozhodla vstoupit do vládní
koalice s SDK, SMK a SOP. Od počátku mělo vedení SDL zdrženlivý
postoj ke vstupu SMK do vlády. Zaznívaly výhrady ke stíženému
rozhodování ve čtyřkoalici oproti jednodušší trojkoalici (SDK-
SDL-SOP) a zazněly také připomínky k nejasnému postoji SMK
k Benešovým dekretům. Nakonec však SDL po jednáních do vládní
koalice i s SMK vstoupila.
Třetím členem vládní koalice jsou zástupci Strany maďarské
koalice. Z určitého úhlu pohledu se geneze SMK podobá vývoji
vzniku SDK. I tato formace totiž vznikla integrací samostatných
politických stran (Maďarské křesťanskodemokratické hnutí,
Maďarské občanské hnutí a Spolužití) pod tlakem nově přijatého
volebního zákona. Po sloučení jmenovaných subjektů v červnu
1998 (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:90) došlo v maďarské koalici
k vytvoření dvou základních platforem křesťansko-konzervativně-
lidové a občansko-liberální. Programově se strana zaměřila na
prosazování zájmů maďarské menšiny, přičemž mezi hlavní body
patřilo přijetí zákona o používání jazyků menšin a popírání
teze o nadstandardní úrovni práv menšin na Slovensku. Cílem se
také stala účast v budoucí vládě. Po volbách na jednání mezi
budoucími členy vlády předseda SMK Béla Bugár prohlásil: “vstup
SMK do Vlády SR znamená nastoupení cesty historického smíření
mezi Slováky a Maďary žijícími na Slovensku” (Mesežnikov,
Ivantyšyn, 1999:91). Už při těchto jednáních se však projevily
budoucí třecí plochy hlavně mezi SMK a SDL v některých
sociálně-ekonomických otázkách. Hlavní těžiště rozporů se však
dotýkalo obsazení místa ministra zemědělství. O tento post
usilovalo jak SDL tak SMK. Maďaři toto střetnutí nakonec
prohráli. Celkově se maďarské politické reprezentaci podařilo
vytvořit poměrně homogenní subjekt, který reprezentuje svou
národnostní menšinu jako celek.
Poslední stranou vládní koalice je Strana občanského
porozumění. Jedná se zcela nový politický subjekt, který se
objevil na slovenské politické scéně takřka těsně před volbami
1998 (6). Zakladatelem strany byl současný prezident SR Rudolf
Schuster, jenž již delší dobu projevoval ambice účastnit se
politiky na celoslovenské úrovni. Z dalších známých osobností
se k němu přidal bývalý ministr zahraničí Mečiarovy vlády Pavol
Hamžík a primátor Banské Bystrice Igor Prosperín. Sám Schuster
od počátku zdůrazňoval překonávání celospolečenské konfrontační
atmosféry a poněkud neurčitě také hovořil o nových lidech,
kteří vyřeší novým způsobem existující problémy (Mesežnikov,
Ivantyšyn, 1999:93). Po svém zakládajícím sjezdu se pak SOP
vyprofilovala jako opoziční strana s těmito programovými
zásadami: zvyšování životní úrovně prostřednictvím 10%
hospodářského růstu, posilování středních vrstev, omezení
zasahování státu do ekonomiky, reforma daňového systému a
stabilizace a demokratizace politiky v SR (In:Mesežnikov,
Ivantyšyn, 1999:93). K otázce ideologické profilace strany se
její představitelé stavěli opatrně, většinou hovořili o
středovém postavení SOP se silným sociálním cítěním. Po volbách
strana okamžitě usilovala o vládní spolupráci s SDK a otevřeně
podporovala i plnou účast SMK v koalici.

Charakter vládní koalice

Charakter vládních koalic můžeme posuzovat z nejrůznějších

hledisek. Osobně jsem zvolil typologii, “která uvažuje na
horizontální rovině rozličné postoje stran v politickém
spektru. Lze tak rozlišovat mezi 1)levicovými nebo pravicovými
koalicemi, 2)aliancí středu nebo koncentrací, 3)spojením
extrémů a 4)celonárodním sjednocením” (Novák, 1997:179).
Pokud bychom chtěli současnou slovenskou vládní koalici
typologicky zařadit, můžeme konstatovat, že se jedná o variantu
celonárodního sjednocení (Novák, 1997:181). Jistě se nejedná o
jeho plnohodnotnou formu, protože v tomto případě by taková
vládní aliance musela zahrnovat všechny velké strany bez
výjimky (7). Slovenská vláda však vykazuje mnohé jiné znaky,
které odkazují k oslabené variantě celonárodního sjednocení.
Jsou to zejména tyto faktory:
 pokud zúčastněné strany ve vládě rozprostřeme v pravolevém
spektru, pak pokrývají celou jeho škálu od konzervativní a
liberální pravice, přes křesťansko-demokratický a občanský
střed až k socialistické levici. Uvedené zjištění podtrhuje i
ten fakt, že pokud podrobíme podrobnější analýze programy
mateřských stran SDK, tak i zde nalezneme téměř celé
pravolevé spektrum. Dokládám to následujícím krátkým
přehledem.
Křesťansko demokratické hnutí (KDH) - představitel
křesťansko-demokratického ohniska. Křídlo kolem Jána
Čarnogurského klade důraz na tradiční hodnoty jako je
náboženství, rodina, vyzdvihuje tradiční antikomunismus a hlásí
se k některým bodům národního a konzervativně-sociálního
programu prvorepublikového uskupení Andreje Hlinky. Čarnogurský
sám mnohdy vystupuje i značně antiliberálně. Tato frakce má 16
poslanců. (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:72)
Demokratická unie (DU) - liberální skupina v rámci SDK,
její frakce má 12 poslanců (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:76).
Mezi známé představitele patří E.Kukan (ministr zahraničí). Za
blízké politické uskupení označují vedoucí činitelé německou
FDP. V programové rovině se výrazně soustředí na
zahraničněpolitické otázky vstupu Slovenska do evropských
struktur.
 Demokratická strana (DS) - se sama charakterizuje jako
konzervativně-liberální platforma v rámci SDK. Její program
akcentuje ekonomický liberalismus, právní stát, odmítání
nacionalismu, rasismu apod. Zásadně také prosazovala přímou
volbu prezidenta. V parlamentu tuto skupinu reprezentuje její
předseda Ján Langoš a pět dalších poslanců (Mesežnikov,
Ivanytyšyn, 1999:74).
Sociálnědemokratická strana Slovenska (SDSS) - deklaruje
se jako levicová demokratická strana s proevropskou orientací.
Mezi své základní hodnoty počítá svobodu, solidaritu,
demokracii a spravedlnost. Strana požaduje maximálně podporovat
sociálně slabé vrstvy. Předsedou je Jaroslav Volf a SDSS má 4
poslance (Mesežnikov, Ivanytyšyn, 1999:73).
Strana zelených na Slovensku - zviditelňovala se hlavně na
tématech životního prostředí. “Žádala přijmout zákon o právu na
informace o stavu životního prostředí, protestovala proti
záměru vlády uspořádat zimní olympijské hry ve Vysokých
Tatrách, poukazovala na provázanost vodohospodářské,
vojenskoprůmyslové, jaderno-energetické lobby s korumpovanými
mocenskými strukturami.” (Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:83)
V parlamentu zasedají 4 zelení.
Je nutno také zvážit fakt, že více než polovinu poslanců SDK
- celkem 33 představují poslanci pravicových formací - KDH, DU,
DS, což má jistě vliv na celkovou profilaci koalice. Na druhou
stranu nesmíme ale zapomínat na poněkud protiliberální postoje
části KDH a v takovém případě je velice problematické uvažovat
o jednotném pólu pravice v Slovenské demokratické koalici.
 charakteristika vládních stran i při zběžném pohledu vypovídá
o jejich značné programové inkompatibilitě. Při podrobnější
analýze musíme konstatovat, že vláda není složena ze čtyřech,
ale fakticky z 9 subjektů (8).
 strany zúčastněné na vládě pociťovali ohrožení systému
parlamentní demokracie ze strany minulé koalice HZDS-SNS-
ZRS(9).
 slovenská vládní koalice nepředstavuje ani jeden z modelů
teorie minimální vítězné koalice. Tato teorie sloužící
k predikci budoucího uspořádání vládních aliancí obecně
určuje čtyři základní typy minimálních vládních koalic:
1)Von Neumann tvrdí, že “koalice nezahrne žádnou stranu,
která nebude potřebná k vítězství” (Novák, 1997:186). Do vlády
tedy vstoupí jen takový počet stran, jež stačí k prosté většině
v parlamentu.
2)W.H.Riker stanovuje podmínku podle ,které “se vytvoří
jen ty koalice s nejmenším možným počtem křesel ve sněmovně”
(Novák, 1997:186).
3)”Podle M.A.Leirsensona vzniknou jen takové koalice,
které sdružují nejmenší počet stran” (Novák, 1997:186). Může
tedy vzniknout i koalice dvou velkých stran.
4)A konečně R.Axelrod považuje za rozhodující ideologické
hledisko a stanovuje, “že se vytvoří jen nejmenší vítězné
koalice stran sousedících ne ideologické škále levice pravice”
(Novák, 1997:186).
Pokud bychom uvedené teorie aplikovali na situaci po volbách
1998, pak můžeme uvažovat o těchto variantách minimálních
vítězných koalic:
podle Neumanna: HZDS-SDK, HZDS-SDL-SNS, SDK-SDL-SMK,
SDK-SDL-SOP, SDK-SDL-SNS.
podle Rikera: SDK-SDL-SOP
podle Leirsersona: HZDS-SDK
podle Axelorda: nejprve je nutné určit posloupnost stran na
pravolevé ideologické škále. Pro svůj účel jsem využil
Blondelovo schéma šesti ideologických rodin. Blondel stanovil
těchto šest rodin - nalevo komunisté, socialisté či sociální
demokraté, ve středu liberálové a radikálové, napravo
agrárníci, pak křesťanští demokraté a nakonec konzervativci.
(Novák, 1997:171)
 Dle tohoto schématu se mi slovenská politická scéna jeví
takto - SDL - SOP - HZDS - SDK - SMK - SNS. Můžeme uvažovat o
těchto aliancích: HZDS-SDK, SDL-SOP-HZDS.
Jak je zřejmé, ani jedna z modelových variant nevyjadřuje
skutečné stranické uspořádání vlády Slovenské republiky.
Koalice SDK-SMK-SOP-SDL tedy není rozhodně minimální vítěznou
aliancí.
Zajímavých variací koaličního uspořádání se nám také
dostane, pokud namísto SDK budeme počítat s existencí pěti
mateřských stran - KDH (16 poslanců), DU (12), DS (6), SDSS
(4), SZS (4). Pravolevá ideologická osa vypadá potom
následně:SZS - SDL - SDSS - SOP - HZDS - DU - SMK - DS - KDH -
SNS. V takovém případě vidím jako nejpravděpodobnější koalice -
dle Axelorda:SDL-SDSS-SOP-HZDS, dle Leisersona: HZDS-SDL-KDH,
dle Rikera: HZDS-DU-SMK-DS, dle von Neumanna je z povahy jeho
teorie mnoho variant. Musím podotknout, že tato má úvaha je
pouze určitým modelem reality, který však dle mého názoru
dokládá tezi o existenci celonárodní koalice na současné
politické scéně Slovenska. Dokresluje totiž složité uspořádání
a velkou různorodost stavebních kamenů, ze kterých je uvedená
aliance složena.

Koaliční smlouva

Koaliční dohodu jako výsledek svého povolebního vyjednávání

podepsali na konci října 1998 za SDK Mikuláš Dzurinda, za SDL,
Josef Migaš, za SDL, Béla Bugár, za SMK a Rudolf Schuster, za
SOP.
 V první části smlouvy se hovoří o společných vládních
programových cílech zmíněných stran. Zejména je to:
 rozvoj pluralitní parlamentní demokracie a zachovávaní
principů právního státu zejména v oblasti lidských a
občanských práv.
 utváření příznivých podmínek pro rozvoj tržního hospodářství
a postupně zastavit hospodářský pokles.
 upevnění mezinárodního postavení Slovenské republiky a
usilování o členství v Evropských uskupeních (NATO a EU),
budování přátelských vztahů zejména se sousedními státy.
 dosažení politické stability a udržování sociálního smíru.
Důraz je také kladen na národnostní a náboženskou toleranci.
(www.sdl.sk)
Hlavním znakem uvedených programových zásad je jejich vysoká
míra obecnosti. Fakticky se jedná o několik málo základních
zásad (10), které nemůže odmítnout žádná politická strana, jež
chce nést označení demokratická. Jako příčinu tohoto stavu
vidím právě existenci určité formy celonárodní koalice na
Slovensku. Subjekty v ní sdružené jsou si tak ideologicky
vzdáleny, že nejsou schopny se shodnout na politicky
vyhraněnějším programovém dokumentu.
Druhou obsáhlejší část koaliční dohody tvoří ujednání o
technologii fungování vládní koalice. Oproti zmíněným
programovým zásadám je detailněji propracována. Zřejmě
nejdůležitějším oddílem je ustanovení zavazující koaliční
partnery k respektování jejich dohodnutého poměru ve vládě a
dalších institucích.
Pro dokreslení uvádím zmíněné obsazení některých postů
jednotlivými stranami koalice:
předseda vlády - SDK, místopředseda vlády pro legislativu -
SDL, místopředseda pro ekonomiku - SDK, místopředseda pro
evropskou integraci - SOP, místopředseda pro lidské práva a
národnostní menšiny - SMK
ministerstvo hospodářství SDK (státní tajemník SDL, SOP)
ministerstvo financí - SDL (SDK, SMK)
Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny - SDL (SMK)
Ministerstvo pro správu a privatizaci státního majetku SOP
(SDK)
Ministerstvo zemědělství - SDL (SDK, SMK)
Ministerstvo vnitra - SDK (SOP)
Ministerstvo zahraničních věcí - SDK (SDL, SDK)
Ministerstvo obrany SDL (SDK). (11)
(www.sdl.cz)
Stejným způsobem si zúčastněné strany rozdělily ostatní vládní
a parlamentní funkce. Ve smlouvě je popsáno i obsazení stálých
mezinárodních delegací (např. OBSE).
Na smlouvě samotné není zajímavé to, že se věnuje otázce
obsazení jednotlivých funkcí představiteli koaličních stran.
Pozoruhodný je však prostor věnovaný této problematice. Už výše
charakterizovaný program je zmíněn v úvodu (asi 60 řádků),
kdežto personálním problémům a mechanismu vyjednávání (tedy
formální stránce) je vyhrazeno cca 240 řádků.
Uvedená fakta dokládají neschopnost shody stran slovenské
vlády na propracovaném politickém programu, což je dle mého
názoru způsobeno jednoznačně existencí celonárodního sjednocení
namísto klasického koaličního kabinetu, který z pochopitelných
důvodů nemůže spolupracovat na linii shodné či příbuzné
ideologické báze.

Závěr

Ve svém příspěvku jsem se pokusil prokázat typologickou

přináležitost současné vládní koalice Slovenské republiky
k aliancím tzv. celonárodního sjednocení. Novák k tomuto typu
dodává: “Celonárodní sjednocení v plném slova smyslu je aliance
všech velkých stran bez výjimky. Dochází k ní za výjimečných
okolností, zejména v dobách válečného ohrožení. Existují také
oslabené podoby celonárodního sjednocení, ... např. zahrnující
celé spektrum s výjimkou krajní pravice ... či krajní levice”
(Novák, 1997:181). Slovenská vláda, dle mého názoru, spadá do
oblasti právě onoho oslabeného typu. Součástí vlády jsou totiž
všechny relevantní politické strany, s výjimkou dvou - HZDS a
SNS. Oba tyto subjekty mají však přídomek “nestandardní
politické strany” (Bútora, Mesežnikov, Bútorová, 1999:43), což
je staví do podobné oblasti, jako ve výše uvedené
Novákově definici, krajní pravici či levici, které jsou právě
už svou podstatou určeny ocitnout se mimo omezenou variantu
celonárodního sjednocení.
V slovenském případě byla dle mého mínění jedním z hlavních
impulsů k vytvoření “velké celonárodní koalice” obava z možného
návratu k specifickému fungování parlamentní demokracie dle
receptu minulé vlády HZDS-SNS-ZRS, což sice nebylo zmiňované
“válečné ohrožení”, rozhodně to však bylo ohrožení pro
klasickou politickou participaci či samotnou existenci všech
ostatních relevantních stran - SDK, SDL, SMK, SOP.

Použité zkratky
DS – Demokratická strana
DU – Demokratická unie
KDH – Křesťansko-demokratické hnutí
HZDS – Hnutí za demokratické Slovensko
SDK – Slovenská demokratická koalice
SDL – Strana demokratické levice
SDSS – Sociálně-demokratická strana Slovenska
SMK – Strana maďarské koalice
SNS – Slovenská národní strana
SOP – Strana občanského porozumění
SZS – Strana zelených na Slovensku
ZRS – Svaz dělníků Slovenska

Poznámky:
(1) komplexní zprávu o předvolební kampani a o průběhu voleb
samotných přináší publikace Bútora, M., Mesežnikov, G.,
Bútorová, Z. (1999): Kto?Prečo?Ako? Slovenské volby 98.
Bratislava.
(2) nejsilnějším motivem pro sestavení vlády na bázi ústavní
většiny byla dle mého názoru snaha o bezproblémové schválení
návrhů ústavních zákonů, které strany nové koalice
připravovaly. Mezi nimi dominoval zákon o přímé volbě
prezidenta.
(3) označení pro původní strany, které SDK založily jako
volební uskupení, tedy KDH, DS, DU, SDSS, SZS. Slovo “mateřské”
zřejmě vyjadřuje velkou míru sepjetí mezi SDK a uvedenými
stranami a jako takové se vžilo v médiích.
(4) uvedená východiska jsou zároveň stručnými programovými
tezemi, se kterými šlo SDK do voleb 1998.
(5) volební výsledek SDL z roku 1994 byl 10,4% (Bútora,
Mesežnikov, Bútorová, 1999:245).
(6) SOP byla zaregistrována ministerstvem vnitra v únoru 1998
(Mesežnikov, Ivantyšyn, 1999:92).
(7) plnohodnotná forma celonárodního sjednocení by tak dle
uvedeného pojetí musela nesporně zahrnovat i HZDS jako
nejsilnější stranu dle volebního výsledku.
(8) uvedený počet získáme pokud k SDL, SOP a SMK připočítáme
SDK a pět jeho mateřských stran. SDK není možné zcela nahradit
pouze mateřskými stranami, protože někteří ministři včetně
premiéra Dzurindy se s ním identifikovali a pokládají ho tak za
svoje primární politické stanoviště, kdežto svou příslušnou
mateřskou stranu chápou víceméně sekundárně.
(9) ZRS – Sdružení dělníků Slovenska.
(10) například se tam objevují zmínky o podpoře parlamentní
demokracie, právního státu, respekt k lidským právům, politická
stabilita a sociální smír.
(11) celou koaliční dohodu lze nalézt například na
internetových stránkách www.sdl.sk nebo www.sdk.sk .

Literatura:
Bútora, M., Mesežnikov, G., Bútorová, Z. (1999): Kto?Prečo?Ako? Slovenské
volby 98. Bratislava.
Bútora, M., Ivanytyšyn, M. (1998): Slovensko 1997. Bratislava.
Kubín, L., Velšic, M. (1999): Slovensko a jeho volebné pravidlá.
Mesežnikov, G., Ivanytyšyn, M.: Slovensko 1998-99. Bratislava.
Mesežnikov, G. (1998): Volby 1998. Analýza volebných programov politických
strán a hnutí. Bratislava.
Novák, M.(1997): Systémy politických stran. Praha.
Fiala, P., Strmiska, M. (1998): Teorie politických stran. Brno.
Szomolányi, S. (1997): Slovensko:problémy konsolidácie demokracie.Spor o
pravidlá hry pokračuje. Bratislava.

Internet:
www.hzds.sk
www.sdk.sk
www.sdl.sk
www.hhrf.org/mkp/
www.sns.sk
www.sop.sk
www.statistics.sk
www.ok98.sk
www.volim.sk
www.pravda.sk
www.narodnaobroda.sk
www.republika.sk
www.ivo.sk
www.sme.sk
www.vláda.sk
www.nrsr.sk