• HELÉNISTICKÉ OBDOBÍ (4. st. pnl.-1. st. nl.

) – řecká kultura se stává kulturou všeho lidstva a mísí se s římskou:

▪ Synkretismus (spojování/mísení různých směrů, v tomto případě hlavně kulturní synkretismus)
znaky ▪ Hlavní kulturní střediska – Athény, Alexandrie (knihovna)
▪ Důraz na etiku (lidé hledají odpověď na otázku jak správně žít, co je dobro atd.)
o Stoicismus (Aneb potřebujeme k životu vášně? K čemu nám jsou dobré? Čemu naopak škodí?):
▪ Nevnímat extrémně emoce, vášně nás odvádí od rozumného stylu života
▪ „stoický klid“ (brát život takový, jaký je, protože stejně nic nezměníme),
„Žij ve shodě s přírodním řádem.“ = žít život rozumně (náš život bude smysluplný, pokud bude rozumný)
▪ Stoické světoobčanství (= úplná rovnost lidí) + humanismus (= ve středu zájmu člověk)
▪ 3 části (ze kterých se skládá stoická filosofie):
• Logika (logoi – věda o myšlenkách a řečech)
o Dialektika (mluví dva a snaží se na něco přijít společně), rétorika (mluví dobře jeden vůči davu)
• Fyzika – čistě materiální (věřili jen v hmotu, jediné nehmotné věci jsou čas, prostor, pohyb a myšlené)
o Monismus (tím se liší od svých předchůdců – A i P byli dualisté) – nahrazují dva principy jedním
▪ Dualisté – Platón rozlišoval svět idejí a jevů na zemi, Aristoteles rozlišoval formu a látku
o Pantheismus (všebožství, kolem nás je všeobecný princip)
• Etika (jsme omezováni afekty – silné emoce/vášně, vztek)
▪ Seneca, Marcus Aurelius
▪ Zenón z Kitia (340-260 př. n. l.):
• Škola Stoá poikilé (stolová síň) → stoicismus (byl zakladatelem stoiků)
• Žít v souladu s přírodou (blaženost) a jednat v souladu s rozumem
• Cíl – zbavit se afektů → dosáhneme klidu (apatheia, pathe = vášeň), je nám víceméně všechno jedno
o Epikureismus (vysvobodit se z pout všedních zájmů a veřejného života):
▪ Autarkia = soběstačnost, ataraxia = klid duše
▪ Autarkés = lidé hrdí a soběstační (zakládají si na dobrech, jež závisejí na nás, ne na vnějších okolnostech)
▪ Epikuros ze Samu (341-270 př. n. l.):
• „Žij skrytě/v ústraní!“ – život v soukromí, „Zahrada blaženosti“ – škola, kterou založil (vedle Platónovy
akademie) – vyučoval, jak si užívat života (duševní i tělesná slast)
• Inspirace Demokritem (atomismus) – svět lze vysvětlit z přirozené souvislosti věcí
o Říkal, že bohové existují, ale našeho světa si nevšímají
o Od Demokrita se liší tím, že říkal, že existuje odchylka od dráhy atomu (parenklysis) → jakoby
atomy měli svobodnou vůli a mohou se rozhodnout sami, jestli se spojí nebo rozpojí
• Smysl života = získávání slasti (tělesnou – pomíjející – i duševní, která vydrží déle a proto je lepší) a
vyhýbání se strastem (blaženost), vyvážený klid ducha (ataraxia), mít dobrou mysl, nebát se
• Člověk by se měl zbavit 4 strachů:
o Z bohů (bcs náš svět nevytv., nežijí tu a nezaj. se o nás), nedosažitelnosti štěstí (dobro lze snadno
získat), z utrpení (zlo lze snadno vydržet, utrpení má vždy nějakou mez, už nemůže být horší)
o Strach ze smrti („Pokud jsme tady my, tak tady není smrt, a obráceně.“ → nikdy se s ní nesetkáme)
o Skepticismus (Aneb můžeme poznat všechno, nebo pouze něco? Můžeme vůbec poz.? Má poz. nějaké hran.?):
▪ Skepse (pochybování o možnostech jakéhokoli poznání) → skeptomai (pochybuji) → skeptici
▪ Pyrrhón (360-270 př. n. l.): ale jak se nám jeví
• Myšlenka epoché = zdržení se soudu/úsudku (nejsme schopni říct o nějaké věci jaká je doopravdy)
• Nechat věci přicházet a nic proti nim nečinit (tím dosáhneme klidu ataraxia)
o Novoplatonismus (jediná původní římská helénistická filosofie, vzniká již v našem letopočtu):
▪ Plótínos (204-270 n. l.):
• Jedno (= nejvyšší, dokonalé) → emanuje (vyzařuje), tím vznikají stupně vyzařování (hypostáze)
o V prvním stupni vzniká duch
o V druhém stupni (je dál od jedna – nesvítí tam tolik) vzniká duše
▪ Světová (blíže jednu) a individuální (je dále)
o V třetím stupni (skoro tam nesvítí od jedna) vzniká hmota → nejméně dokonalá
• Souvislost s Platónem – duch je něco jako svět idejí, v té jeskyni je jakoby ten další stupeň emanace
• Emanace se děje stupňovitě (hypostáze – stupně emanace), vše jsoucí jako vyzařování božské bytosti

Antická filosofie 74/75 OSZ