*

JAKUB TRPIŠ

VOLBA

2018
 *
*

Publishing © 2018 Jakub Trpiš

Copyright © 2018 Jakub Trpiš

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být

reprodukována v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele, s výjimkou
krátkých ukázek použitých v recenzích.

ISBN 978-80-907346-0-9 (tisk)

ISBN 978-80-907044-5-9 (ePub)
ISBN 978-80-907044-6-6 (mobi)
ISBN 978-80-907044-7-3 (PDF)
Obsah
Část 1: Já
1/1 Autonehoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
1/2 Probuzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
1/3 Problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
1/4 Těžké rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
1/5 Duše a ego . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
1/6 Otevřená mysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
1/7 Matěj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
1/8 Naplněný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
1/9 Svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
1/10 Důležitá zpráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
1/11 Kohlova rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Část 2: My
2/12 Spojovatelka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
2/13 Chlapec v kápi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
2/14 Tým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
2/15 Ve vězení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
2/16 Vysněná budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
2/17 Zázrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
2/18 Co když? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
2/19 Ztracený . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
2/20 Všechno zlé je k něčemu dobré . . . . . . . . . . . 131
2/21 Zasloužená dovolená . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
2/22 Hádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
5
Část 3: Volba
3/23 Mezi dvěma světy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
3/24 Volební systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
3/25 Pane premiére . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168
3/26 Rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
3/27 Klíčový okamžik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
3/28 Neklidný svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199
3/29 Bombové útoky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206
3/30 Poslední schůzka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210
3/31 Útěk z krytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
3/32 Náměstí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
3/33 Nový začátek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233

6
*
 *
*

Modlitba duše
Zavři oči. Přestaň vnímat okolní šum
a zaměř se na své nitro.

Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,

jako příliv a odliv na oceánu.
Vnímej ty obrovské oceány uvnitř sebe.

Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,

jako když vítr šumí v listech stromů.
Vnímej ty velehory uvnitř sebe.

Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni,

jako záře slunce.
Vnímej ten nekonečný vesmír.

Vnímej tu krásu tady a teď.

Vychutnej si ten přítomný okamžik.

8
 *

Část 1: Já

1/1 Autonehoda

B ylo to jako blesk z čistého nebe. Tomáš si rychle oblékl bun-

du. Myslel na jedinou věc: „Kdybych tušil, že dnes ráno vi-
dím Elišku možná naposledy, rozloučil bych se s ní úplně jinak.“
Rychle doběhl ke dveřím a řekl vrátnému, co se stalo: „Musím
do nemocnice, moje manželka měla autonehodu!“ Při tom mu
vyhrkly slzy do očí, ale snažil se své city ovládat. Nemohl na-
jít svoji zaměstnaneckou kartu, aby si otevřel dveře. Po chvilce
trapného ticha ho vrátný pustil. Ve dveřích mu ještě stihl podě-
kovat. Vrátný na něj soucitně zavolal: „Dobře to dopadne, uvi-
díte!“ Venku pršelo, vyhrnul si límec své hnědé kožené bundy,
aby si alespoň trochu zakryl holý krk. Malé a studené kapky
9
tiše dopadaly na chladnou zem. „Brrr. Aspoň, že dnes jsem jel
do práce autem. Jinak bych si musel zavolat taxíka.“ zamumlal,
když šmátral po klíčích v kapse. Několikrát mu upadly na zem,
než se mu podařilo vůz odemknout.
Ani si nepamatoval, jak do auta nastoupil. Znovu se stal
duchapřítomným až po několika minutách jízdy. „Udělal jsem
chybu,“ pomyslel si. „Musím teď dávat pozor na cestu.“ Snažil se
věnovat veškerou pozornost řízení. Přesto mu na mysl přicháze-
ly různé vzpomínky. Vzpomněl si na den, kdy se poznali. V další
myšlence se vrátil do domu, kde vyrůstal. Byl chladný den jako
dnes a on ji představoval rodičům. Neustále se ujišťovala, jestli
dělá všechno dobře, a byla hodně nervózní. „Budou mě mít tvoji
rodiče rádi?“ zeptala se, když spolu byli o samotě. On se jen
usmál a odpověděl: „Rozhodně ne tak jako já.“
Když zastavil na křižovatce na červenou, byl v půli cesty
do nemocnice. Déšť cinkal na plechovou střechu, stěrače čas od
času líně zavrzaly o přední sklo. Po okénku nerušeně stékaly
pramínky vody, každá kapka si šla svojí cestou, nezávisle na
vůli ostatních. Nebo se řídily podle přesně stanoveného plánu?
Spíš než kapky jej zaujali lidé přecházející po přechodu přímo
před ním. Měli nepřítomné výrazy, jako kdyby jejich těla řídil
nějaký autopilot, a byli myslí úplně někde jinde.
Když uviděl zamilovaný pár, vybavil se mu paradoxně den,
kdy se jí svěřil, že si není jistý tím, že ji pořád miluje. Kdyby
věděl, jakou bolest jí tím způsobí, nikdy by ta slova nevypustil
z úst. Hlavou mu problesklo: „Musím jí říct, co k ní cítím a jak
mi na ní záleží!“ Ta myšlenka rychle zastínila všechny ostatní.
Jeho tělo zaplnila neobyčejně silná touha jí to všechno sdělit.
Srdce mu bilo dvakrát tak rychle. Lekl se, jak zatroubilo auto,
které stálo za ním. Byla zelená, on stál na křižovatce a zdržoval
provoz.
Když telefonoval s nemocniční sestrou, neřekla mu, co se
stalo. Nevěděl, jak vážně je jeho žena zraněná. Jestli je v ohrožení
10
 života. Ta nejistota byla to nejhorší, co kdy v životě zažil. Chtěl
být hned teď u ní – cítit, že je v pořádku. Chvilku mu trvalo
zorientovat se v areálu nemocnice. Na urgentním příjmu řekl
nejbližší sestře jméno své manželky. „Zavolám vám kolegy, na
moment se posaďte, prosím,“ řekla v klidu a zmizela v nedale-
kých dveřích. Oddělení bylo plné lidí, ale nikdo si rozrušeného
Tomáše moc nevšímal. Byl tak nervózní, že si nemohl ani sed-
nout. Je v pořádku? Nebo právě doktoři bojují o její život? Nebo
snad?! Pořád mu to probíhalo hlavou. Jeho mysl mu předhazo-
vala ty nejčernější scénáře. Potom jako by se upokojila a ukazo-
vala mu jiné, daleko optimističtější možnosti. Třeba ji odvezli do
nemocnice jen na vyšetření, třeba má jen rozbitou hlavu, říkal
sám sobě. Nechával svým myšlenkám volný průběh. Na jednu
stranu cítil zmatek a neklid, na druhou pocit odevzdanosti.
Konečně k němu přišla jedna starší sestra a zeptala se jej na
jméno. „Pojďte se mnou, pane Jedličko,“ zamířila chabě osvět-
lenou chodbou vpravo. Vydal se za ní do malé světlé místnosti,
která určitě sloužila jako pracovna lékařů. U počítače seděl pod-
saditý doktor se šedivými vlasy. Vedle monitoru stála fotogra-
fie ženy, která držela v náručí malého chlapce (vypadali velmi
šťastně). Když si doktor všiml, jak je nesvůj, hned jej uklidnil:
„Nebojte, manželka bude v pořádku.“
Zvlhly mu oči, pocítil obrovský pocit štěstí. Najednou si
připadal o několik let mladší. Doktor pokračoval: „Vaše paní si
prožila těžký šok, nicméně nejeví známky těžšího zranění. Pro
jistotu ji podrobíme několika dalším vyšetřením, abychom se
ujistili, že nemá žádná vnitřní zranění. Necháme si ji tu ještě pár
dní. Jestli chcete, můžete ji vidět. Leží na oddělení C, pokoj vám
řekne tady Blanka.“ Tomáš mu podal ruku a vykoktal ze sebe:
„Děkuji moc, pane doktore.“ On se jen usmál a odešel do vedlejší
místnosti, kde jeho kolegové zřejmě probírali něčí diagnózu.
Zeptal se sestry Blanky, jak se dostane na oddělení C,
a svižným krokem se tam vydal. Po cestě si nemohl nevšimnout
11
 nepříjemné scény, která se odehrávala v jedné z čekáren. Mladý
doktor oznamoval příbuzným, že jejich milovaný zemřel. Pla-
vovlasá žena propadla hysterickému záchvatu a muž vedle ní
se ji snažil uklidňovat. Moc mu to nešlo. Tomášovi v tu chvíli
došlo, jaké má převeliké štěstí. Najednou nezáleželo na tom, že
jim zatékalo za komínem, že nedostal v práci přidáno nebo na
jeho problémech s autem.
Prošel dveřmi do oddělení C a zeptal se sestry, kde leží Eliš-
ka Jedličková.
„Pokoj číslo 7,“ usmála se vysoká mladá blondýnka a poté
pokračovala dál v rozvážení léků. Skoro běžel, aby byl co nej-
dříve u ní. Ani nezaklepal na dveře, jak byl rozrušený. Než k ní
stihl dojít, posadila se na lůžku. Objali se a byl to ten nejkrásněj-
ší pocit na světě. Rozplakala se a vyhrkla: „Neviděla jsem ho. To
auto. Byly v něm děti!“ Zase začala vzlykat. Hladil ji ve vlasech:
„To bude v pořádku, Eli. Budou v pořádku, uvidíš.“ Ještě chvilku
k sobě byli přitisknuti, aniž by někdo z nich cokoliv řekl.
Po chvíli Eliška promluvila: „Karolína, moje kolegyně,
měla jet se mnou, ale zpozdila se a nebrala mi mobil, tak jsem
jela sama. Když jsem konečně vyjela, zdálo se, že už je vše v po-
řádku.“ Pak zmateně popsala křižovatku (snažila se pomoct si
rukama, ale nemohla s nimi téměř hýbat), kde došlo ke srážce.
Měla dát přednost, ale auta si všimla až na poslední chvíli. Na-
konec ze sebe vysoukala: „Na­‑na­‑narazilo do mě zprava. Nevím,
co by se stalo, kdyby vedle mě někdo seděl.“
Tomáš všemu naslouchal. Bylo velké štěstí, že Karolína
dnes nejela s ní. Potom jí sdělil vše, o čem přemýšlel v autě: „Ne-
vím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo.“
„Na to už nemysli, miláčku,“ odvětila a pohladila ho po za-
rostlé tváři. Milovala, jak se u toho vždy zatvářil. Potom spolu
mluvili a mluvili. O důležitých věcech i o hloupostech. Dlouho
si tak dobře nepopovídali. Až se ve dveřích objevila sestra s obě-
dem a s rozmrzelým výrazem konstatovala: „Vaše manželka
12
musí odpočívat. Měl byste už jít.“ A ukázala přitom na hodinky.
Políbil Elišku na rozloučenou a zmizel ve dveřích.

–•–

Pár následujících dnů nebylo ničím zajímavých. Venku neustále

pršelo. Rodina i známí se Tomáše často ptali na Elišku, kterou
po dvou dnech propustili z nemocnice. I pasažéři z druhého
auta byli v pořádku. Možná i kvůli té nehodě se oba rozhodli,
že si tento víkend zajedou na hory. Mohou strávit tři dny na
chatě Ondry, jeho nejlepšího kamaráda. Ondra měl vždy zvlášt-
ní smysl pro humor. Když uviděl jeho ženu (a hojící se ránu na
jejím čele), hned si rýpnul: „Proč nám děláš starosti, Eliško? Ty
nevidíš auto, nebo co?“ a začal se smát. Tomášovi už to teď přišlo
docela vtipné.
V pátek se vydali do Jeseníků. Chata byla vysoko v horách
a nevedla k ní silnice, takže zaparkovali auto na odstavném par-
kovišti. Dál museli dvě hodiny pěšky. Po několika propršených
dnech byla obloha bez mráčků a oteplilo se. Asi po pěti minu-
tách cesty potkali mladou ženu s vlčákem bez náhubku i bez
vodítka. „Nebojte se, ona nikdy nikoho nekousla,“ usmívala se
s hrdostí páníčka. „To, že to nikdy neudělala, neznamená, že
nebudu první,“ odvětil Tomáš a usmál se, aby zakryl svůj strach.
Postupně se dostávali stále hlouběji do lesa. Nikde ani ži-
váčka. Tomáš pociťoval, že čím dále je od civilizace, tím lépe se
cítí. Stromy kolem se jakoby rozzářily. Sešel trochu z cesty, když
uviděl mladou, asi tři metry vysokou jedli. Konce větví měly
krásně zelené jehličí. „Letošní přírůstky,“ pomyslel si a přitáhl si
jednu větvičku k obličeji. Voněla překrásně. Vzpomněl si na své
dětství. Se svým dědou strávil na horách spoustu času.
Tehdy byl ještě naivní a myslel si, že změní svět. Chtěl pro-
cestovat všechny hory světa i místa, která nebyla na mapách.
Být prvním tam, kde ještě nikdo nebyl. Jak přemýšlel nad svým
13
 bezstarostným dětstvím, vzpomněl si na své děti ve škole. Na-
jednou ho zamrzelo, že jim vždy z jejich očí srazí ty růžové brý-
le, když popisují, čím v životě budou. „Kdybych to neudělal já,
udělal by to určitě někdo jiný,“ namlouval si. Někdo jim musí
říct, jak to tady na světě chodí. Znovu se podíval na stromy a už
mu přišly zase obyčejné. Ještě jednou si přivoněl k mladé jedli
a rychlou chůzí se vydal na stezku za Eliškou. Slunce už zapadlo
za Jelení hřbet a ochladilo se, když došli k chatě. Všude byl klid
a ticho. Oranžová záře na obzoru pomalu ustupovala šedi a na
hory přicházela mrazivá podzimní noc.
Když otevřeli vrzající dveře, nejdříve si prohlédli, jak tam
bylo uklizeno. „Nesmíme tu nechat větší nepořádek, než tu byl,
když jsme sem přišli,“ smála se. „Není to tak strašné,“ usoudil,
když přejel prstem po komodě stojící naproti krbu. Nahodil při-
tom svůj obvyklý úsměv malého kluka. Zatopil v krbu, zatímco
Eliška připravila skromnou večeři. „Zítra se půjdeme projít na
rozhlednu, co ty na to?“ navrhl.
„Mám jinou možnost?“
„Ach, ta tvoje fobie z výšek, miláčku,“ usmál se potutelně.
„Ach, ta tvoje fobie ze psů,“ vrátila mu to.
Večer si Tomáš docela užil. Vzpomínali na různé příhody
z minulosti. „A pamatuješ, co tvůj otec řekl, když jsi mě přivedl
domů?“ zeptala se jej.
„Jak bych mohl zapomenout? Křičel: ‚Díky Bohu! Už jsem
si myslel, že jsi gay!‘ Pak padl na kolena a objal tě.“ Oba se teď
rozesmáli.
„Až později jsem pochopila tátův opravdu zvláštní smysl
pro humor.“
„Stejně tak, jako sis zvykala na můj,“ strčil jí prst do nosu.
„Heeej!“ bránila se Eliška a smála se: „Ty jsi pako.“ Teď ovšem
zvážněla a roztřásl se jí hlas: „Když zavřu oči, vidím všude střepy
od skla a uši mi rve, jak o sebe skřípou plechy těch aut. Nemů-
žu ten zvuk dostat z hlavy.“ Pohladil ji po kaštanových vlasech
14
a objal ji. Položil její hlavu na svou hruď. Tlukot jeho srdce ji
velice uklidňoval, takže se brzy cítila v bezpečí. Vzpomínka na
srážku se pomalu rozpouštěla jako led tající na jarním slunci.
Venku už byla pořádná zima a tma. Okna se mlžila. V krbu
praskalo dřevo a příjemně hřálo. Oheň osvětloval stěny útulné-
ho pokoje, na kterých se vyjímaly ručně malované obrazy chat
a srubů, které tady stály před více než sto lety (u každé malby
byl letopočet). Chvíli si povídali a pak se pomilovali. Poslední
rok nebyl jejich sexuální život dvakrát vášnivý. Snažili se počít
potomka. Nedávno se od svého doktora dozvěděli tu nejhorší
novinu – nemohou mít vlastní děti. Možná proto byl jejich vztah
v předešlých měsících spíše chladný. Možná proto je sex příliš
nebavil. Tak moc se snažili, aby otěhotněla, že zapomněli, jaká
to může být zábava.
„Dneska to nebylo vůbec špatné,“ přišlo Tomášovi na mysl,
když usínal.

15
 *

1/2 Probuzení

T omáš se probudil do chladného rána. Byla ještě tma. Svět-

la v krytu se zapínala až v sedm hodin. Podle toho, jest-
li se svítilo, se dala alespoň rozeznat denní doba. Ve vzduchu
se vznášel podivný zápach, až štípal do očí. Jako každé ráno
si „udělal“ sklenici vody. Do zašlého hrnku, na kterém jej za-
ujal kýčovitý obrázek psa, si nalil vodu z kanystru a vhodil do
ní chlorovou tabletu. Nechutnalo to moc dobře, ale už si na tu
divnou chuť zvykl. Vždy ho přitom napadlo, jak asi chutná čistá
voda. Ovšem pořád se měl lépe než na povrchu, nebo dokonce
v adaptačním táboře. Denně tam byly odváděny tisíce lidí, které
se podařilo identifikovat a chytit policií a armádou. Občanská
válka zuřila po celé Evropě a on už ztrácel přehled, kdo s kým
válčí. Položil nohy na hrbolatou zem a otřepal se zimou. Podlaha
byla vlhká a studená. Rychle se obul a vstal.
Všiml si, že jeho soused neležel na své posteli. Chvíli trvalo,
než si uvědomil, že zahynul při závalu před pár dny.
Vyšel ze středně velké ubikace, kde jich přespávalo kolem
dvaceti. Vydal se temnou chodbou do sprch. Zdi byly mokré
a špinavé. Prázdnou chodbou se neslo hučení, které vydával obří
ventilátor vhánějící do této části komplexu čerstvý vzduch z po-
vrchu. Kdysi to bývalo metro. V době války sloužily podzemní
tunely jako úkryt pro statisíce lidí. Boje zuřily po celém svě-
tě. Na Čínu, USA a Japonsko dopadly desítky atomových bomb,
v Africe řádil nový druh viru, pravděpodobně biologická zbraň.
Evropou zmítala občanská válka, v Asii byl hladomor tisíciletí
a v Austrálii téměř nezvládali neustálé návaly uprchlíků. Jako
jediná země, která si udržela status neutrality, teď bojovala s ob-
rovským zalidněním a nájezdy pirátů.
Nikdo už nevěděl, kde přesně válka začala. Nikdo si nebyl
jistý, na čí straně je určitý národ. Některé země měnily stranu
16
v konfliktu tak často, jak často se v jejich vedení střídaly různé
povstalecké frakce. Po celém světě sužoval lidi strach a nedů-
věra. Člověk si nebyl jistý, jestli se pro příští skupinu, která se
chopí moci, nestane nepohodlným. O Česko se teď mezi sebou
přetahovalo několik hnutí, jejichž členové byli před rozpadem
Ruska v jeho armádě.
Lidé přestali říkat, co si myslí, a raději opakovali názory
toho, kdo byl zrovna u moci. Příliš mnoho jejich příbuzných
zmizelo, když se snažili něco změnit. Tomáše vytrhl z přemýšle-
ní nějaký křik. „Asi zase někoho okradli,“ pomyslel si. Konečně
došel až ke sprchám. Fronta byla menší než obvykle, a tak se
rychle dostal na řadu. Bohužel pět minut sprchování na týden
bylo jen slabou náplastí na jeho churavé, strádající tělo. Ve sprše
si dával pozor, aby se holou kůží ničeho moc nedotýkal. V kry-
tu totiž řádily různé kožní choroby. Po sprše si zašel do jídel-
ny na snídani. Naklonil se nad mastným a špinavým okénkem
a přecedil mezi zuby: „Třicetčtyřku.“ Ze všech jídel, která se tu
podávala, se alespoň tohle dalo jíst, i když do normálního jídla
to mělo asi tak daleko jako šachy ke sportu. Při jídle se rozhlédl
kolem sebe. Všichni lidé hleděli do svého talíře a byli potichu.
Opět se zahloubal do myšlenek. I když to tady v krytu bylo
hrozné, měl pořád velké štěstí. Byl výborný učitel, zdravý muž
a měl dobrý původ. Našli pro něj místo v centrálním krytu. Pů-
vodně to bylo pražské metro. To přestalo jezdit brzo potom, co
se bombové atentáty na něj staly běžnou součástí života. On měl
za úkol učit v místní škole děti nejvyšších politiků (tedy těch,
co zrovna vládli). Podíval se na staré odřené hodinky, zhltnul
poslední sousto a pospíchal do třídy.
Děti v jeho třídě měly utrápený, dospělý výraz. I když si
měly užívat bezstarostného dětství, téměř se nesmály a mluvily
spolu, jen když to bylo nutné. Jedna holčička v modrých šatech
se na něj dívala jinak. Když si ji prohlédl, všiml si, že na jejích
rukou jsou modřiny a ve tváři je umaštěná a téměř bez výrazu.
17
Vypadala jako panenka, kterou někdo před léty vyhodil do ka-
nálu. Často s ní musel zatřást, aby ji přivedl k vědomí. Kromě
učení dětí měl za úkol poskytovat svůj biologický materiál pro
vybrané ženy. Vtom se mu myšlenky vrátily k Elišce. Měla být
v krytu s ním, ale něco se pokazilo. Transport nedorazil. Nej-
spíše už byla mrtvá. Sklonil hlavu a začal se tlouct pěstí do čela.
Dvě děti v první lavici na chvíli zvedly hlavu, pak se ale vrátily
k opisování.
Tomáš ztratil veškerou naději, když se o smrti své ženy do-
zvěděl. Na ten den nikdy nezapomene. Všude byla tma, vlhko
a obrovská zima. Mráz a beznaděj prolézaly až do morku jeho
kostí. Jako by mu přímo do žil pumpovali ledovou vodu. Nic na
světě ho nedokázalo utěšit. Za poslední peníze si koupil pančo-
vaný alkohol a provaz. Zachránili ho v poslední chvíli. Nikdo
mu nic neříkal. Sebevraždy tu byly běžné. Nikdo nechtěl žít jako
krysa pod zemí. Nikoho už nebavil život bez naděje. Svět se stal
temným místem. Ta temnota byla cítit na každém kroku, byla
vidět v očích každého, na koho se podíval. Holčička v modrých
šatech, kterou před chvíli sledoval, vstala z lavice. Její mastný
a zubožený obličej se naklonil nad jeho rameno, aby mu pošep-
tala:
„Temnota se blíží. Svět zanikne, protože jsi za něj přestal
bojovat. Svět shoří.“
„Jaká temnota? Co to má znamenat?“ vyděsil se. S těmi po-
city a myšlenkami se probudil. Celé to byl jenom sen!
„He­‑he­‑heh“, snažil se nabrat dech. Měl stejný pocit bezna-
děje jako ve snu. Přitiskl si hlavu ke kolenům a po tvářích mu
stékaly slzy. Srdce mu bilo jako o život. Musel vzbudit i Elišku,
která ho začala hladit po zpocených zádech: „Byl to jen sen, mi-
láčku, už je to dobré.“
„Fu­‑fuh. Myslel jsem, že ty sny už skončily.“

18
 *

1/3 Problémy

V íkend na horách byl příjemným odpočinkem. Teď se ale mu-

sel vrátit do běžného života plného splácení půjček, hádek
s kolegy a domlouvání svým žákům. A přece jen to bylo teď
trochu jednodušší. V pondělí měl vyučování do pozdního odpo-
ledne. Během dne se jej kolegové často ptali, jak se daří Elišce
po autonehodě. Vždy jim s úsměvem odpověděl, že už je vše
v pořádku.
Po obědě, který za nic nestál, jej čekala hodina občanské
nauky se 4. A, jeho oblíbenou třídou. Nějakým způsobem se
dostali k diskuzi o pomoci druhým lidem. Jedna dívka vyprá-
věla příběh svého bratrance Jakuba. Měl pětadvacet let, neměl
stabilní zaměstnání, čekali s jeho přítelkyní dítě a už teď měli
obrovské dluhy. „Teta se strejdou sami nemají moc peněz. Jejich
situace se spíše zhoršuje, než aby se zlepšovala. Kdo ví, co s nimi
teď bude,“ dodala. „Já bych je v tom nechal pěkně vymáchat,“
prohlásil sebevědomě Robert, třídní machr.
Lenka, třídní hipisačka, po něm vyštěkla: „Tys byl vždyc-
ky debil.“ Tomáš často dával svým žákům prostor pro výměnu
názorů. I to byl jeden z důvodů, proč k němu měla většina třídy
přirozený respekt. „Co byste Jakubovi poradili?“ vyzval je k ote-
vřené diskuzi. „Jakubova přítelkyně by měla jít na potrat,“ ozval
se Lukáš, Robertův nejlepší kamarád. „Ty asi nikdy nebudeš mít
přítelkyni, vole,“ uzemnila ho Beátka a klidným hlasem pak do-
dala: „Myslím, že by měli obejít všechny banky a vysvětlit jim
svoji situaci. Banky by určitě přistoupily na snížení splátek.“
Do diskuze se teď zapojil Dominik, Tomášův oblíbenec:
„Banky zajímá jen zisk. Paní za přepážkou se na tebe usmívají,
aby tě přesvědčily, že potřebuješ půjčku. Když pak přijdeš, že
nemáš z čeho splácet, nepomůžou ti.“

19
 „Máš pravdu, Dominiku, většinou se nepodaří vyjednat sní-
žení splátek. I když poslední dobou se přístup bank v tomto smě-
ru mění. Co bys Jakubovi doporučil?“
„Přístup se mění, protože banky ví, že lepší je dostat z kli-
enta méně peněz než žádné, a tak se chtějí dohodnout. Jakub by
měl poprosit své rodiče, jestli se k nim mohou prozatím nastě-
hovat. Peníze, které by jinak zaplatil za nájem, by mohl použít
na splácení dluhů.“
Robert s Lukášem se tomu hlasitě zasmáli, Robert ještě do-
dal: „Chytráku. Ti jsou rádi, že se takového nepovedeného syna
zbavili.“ Načež se poklidná třídní debata proměnila v hospod-
skou hádku – asi pět žáků se začalo navzájem překřikovat (Len-
ka do toho třískala učebnicí o lavici), samozřejmě ani jednomu
z nich nebylo rozumět. Tomáš se na Roberta i Lukáše přísně za-
díval: „Na vás musí být rodiče opravdu pyšní, pojďte oba k tabu-
li, však já vám srazím hřebínek. Diskuze se ukončuje, poděkujte
těm dvěma.“ Místností se ozvalo nesouhlasné bručení, které spí-
še souviselo s ukončením diskuze než s vyzkoušením třídních
frajírků.
Zkoušení dopadlo dle očekávání. Robert dostal za pět a Lu-
káš za čtyři. „To proto, že ses aspoň trochu snažil, Lukáši,“ vy-
světlil rozdíl mezi známkami.
Další výuka nebyla vůbec ideální. S prváky měli probírat
vzrůstající počet případů šikany ve škole, ale žáci vůbec nechtěli
spolupracovat a šikanu spíše obhajovali. Tomáš nad diskuzí úpl-
ně ztratil kontrolu. Ředitelka už ho minule varovala, že pokud
se situace mezi ním a touto třídou nezlepší, dostane ji jiný učitel.
„Ach jo,“ vyšel unaveně ze třídy. Chodba byla prázdná
a chladná, na zdech visely už léta stejné obrazy. Připadal si teď
tak starý a opuštěný. Nějací žáci prošli kolem něj a pozdravili
ho. On se na ně stihl jen zamračit. Potom se vydal do zasedačky,
kde měli každý týden poradu. Po cestě rozjímal nad vyvoláním
Roberta a Lukáše: „Možná jsem na ně byl moc tvrdý.“
20
 Na poradě to pořádně vřelo. Škola měla finanční problémy.
Honza vysvětloval, proč jejich gymnázium dostalo méně peněz
od města, než očekávali. On se do hádky také zapojil, když re-
agoval na nápad vystrašit zastupitelstvo možným snížením po-
čtu žáků: „Nemůžeme město takto vydírat.“
„Tys byl vždycky měkký. Je vidět, že jsi nebyl na vojně, pa-
náčku,“ vyzval ho na souboj Karel. V té chvíli si Tomáš uvědo-
mil, jak moc ho nesnáší! Stačí ho jen potkat na chodbě a hned
má zkaženou náladu. A teď jej ponížil před jeho kolegy. Nečekal
a Karlův útok opětoval: „Jsi podpantoflák a svoje komplexy si
vybíjíš tady ve škole!“
Karel už se nadechoval, aby zasadil poslední, smrtelnou
ránu, když ho zastavila Jindřiška. „Tak dost, pánové,“ řekla
s klidem a dlouholetou zkušeností ředitelky. „Takto ten problém
nevyřešíte. Musíme být jednotní. Navrhuji sejít se se starostou
a situaci mu popsat. Řekneme mu o možném snížení počtu žáků,
protože tak to je. Už nemáme kde jinde šetřit. Honza se s ním
dobře zná, tak to s ním probere. Ale rozhodně nikoho nebude
vydírat,“ při těch slovech se přísně podívala na Karla.
Porada skončila, a tak Karel přišel dokončit, co začal: „Ješ-
tě jsme spolu neskončili, ty maminčin mazánku.“ Tomáš chtěl
nějak zareagovat, ale nezmohl se na nic jiného než na „Jasně“.
Incident ho připravil o poslední zbytek dobré nálady.
Po cestě domů zmokl. Mimo mokrých ponožek ho dostihly
další problémy, kterými se užíral už delší dobu. Vlastně celé od-
poledne i večer byly plné vyčerpávajících myšlenek – zaplacení
dluhů, nenávist ke Karlovi, špatné stravovací návyky a další ne-
příjemnosti. Navíc se fyzicky cítil čím dál hůře.
Iritovalo ho, že se musí na všechny usmívat a dělat, jak
se má dobře. Byl nasraný a nemohl to ani nikomu říct. Kaž-
dý po něm něco chtěl. Nemohl vyhovět všem. Připadal si jako
student ve škole. Každý učitel si myslí, že zrovna jeho předmět

21
 je nejdůležitější. Až na to, že to nebyli učitelé, ale jeho rodina,
známí a kolegové.
Měl pocit, jako když někde po cestě ztratil důležitou část
sebe samého. Jenže si nemohl vzpomenout, jakou a kde to bylo.
Pak se mu myšlenky stočily k jeho nočním můrám. Vyschlo mu
v krku a musel si sednout. Už jenom pomyšlení na ně jej téměř
paralyzovalo. Eliška nebyla doma a on se cítil tak sám. Tikot
nástěnných hodin bylo to nejzajímavější, co se v bytě a vlastně
i v jeho životě odehrávalo. Zašel si do místní hospody na pivo.
Když se pozdě večer vrátil domů, tak už spala. Lehl si vedle ní
a neměl pochyb.
Pocit, se kterým tak dlouho bojoval a který zmizel po té
autonehodě, se vrátil. Ležel vedle své ženy, a přesto se od ní cítil
tak nesmírně daleko. Ať se snažil sebevíc, nemohl se toho dojmu
zbavit. Připadal si jako ve svém snu. Všude byla tma, vlhko a ob-
rovská zima. Kosti a klouby ho rozbolely. Jedna jeho část zemře-
la. A o chvíli později zemřela znova. To neustálé umírání, návrat
naděje a opětovné umírání ho deptalo. Deprese zachvátila celé
jeho tělo. Hlavou mu probíhaly tisíce myšlenek. Nedokázal si
vybavit, kdy se to stalo. Kdy ji přestal milovat. Dívku, se kterou
chtěl strávit celý život. Ten pocit lásky po autonehodě byl jen její
vedlejší účinek a problémy to jen na chvilku zakrylo. Teď se nu-
til ji milovat stejně jako předtím. Nechtěl jí zlomit srdce. Kdysi
dávno si totiž slíbil, že jí nikdy neublíží.
Trvalo to poslední rok. Nic jí neřekl. Jednou se o to pokusil,
ale nešlo to. Eliška to tušila, když se ho před měsícem zeptala,
jestli ji má rád. Nedokázal jí tehdy pořádně odpovědět. Trápila
se s ním a stejně jako on dělala, jako že se nic neděje. Hráli hru
na šťastné manžele, aby nikdo v okolí nezjistil, že je konec. Ko-
nečně mu to došlo. Nechtěl jí ublížit, a proto hráli představení
„Nejšťastnější manželé na světě – všichni se dobře dívejte!“. Je-
nomže tahle přetvářka jí ublížila daleko více.

22
 Celá ta pravda na něj těžce dopadla a tížila ho na prsou jako
obří balvan. Zradil ji. Zradil sebe. Samotné by jí bylo o moc lépe
než s manželem, který ji nemiluje. Před třemi měsíci dokonce
uvažoval o nevěře. Zachránila ho jen jeho zásadovost. Konečně
mu došlo, že je lepší žít sám než žít v nefungujícím vztahu. Jenže
neměl ani dost sil to změnit.
Tomáše teď naplno pohltil pocit naprosté prázdnoty, zraze-
ní sebe samého, odcizení a smutku. Problémy ve škole, s penězi,
beznadějné sny a naprostá agonie vůči své vlastní ženě způso-
bily, že ho štvalo všechno, na co pomyslel. Když mu bylo dvacet,
myslel si, že v této době bude mít krásný velký dům a dobře
placenou práci, která ho baví. Představoval si manželku, kterou
nade vše miluje, a krásné děti. Místo toho měl spoustu dluhů,
malý byt a hroutící se vztah. Práce už ho nebavila. Selhal i jako
muž, když nedokázal zplodit své ženě dítě.
„Je mi třicet dva let, nic jsem v životě nedokázal a nenávi-
dím sám sebe,“ uzavřel to.
Měl chuť zmizet. Chtěl vyskočit z postele a někam utíkat.
Je jedno kam. Hlavně pryč odsud. Pryč z toho posraného života,
kde se neměl čeho chytit. Kde se neměl o koho opřít. Je konec!
Derniéra. Už neměl ani dostatek sil být naštvaný.
„Možná by bylo lepší, kdybych se zítra neprobudil,“ pomy-
slel si a s tím pocitem usínal. Všude byla tma, vlhko a obrovská
zima.

23
 *

1/4 Těžké rozhodnutí

K dyž se Tomáš ráno vzbudil, dlouho se odhodlával otevřít

oči – nebylo mu o nic lépe. Naštěstí se noc obešla bez dal-
ších nočních můr. Nebo si je jen nepamatoval? Po cestě do prá-
ce o všem znovu přemýšlel. Jeho neklidná mysl neustále chrlila
stovky myšlenek. Z naprosté nesoustředěnosti na to, co se ko-
lem něj děje, jej vytrhla až malá holčička. „Nemůžu najít svého
pejska. Co mám dělat?“ popotahovala. Netušil, kde se tam vzala.
Měla na sobě červené tepláky (od kolen dolů zablácené) a žlutou
hrubou bundu. Držela v rukou prázdné vodítko, z nosu jí teklo,
pihatá tvář byla ulepená slzami a uši měla rozpálené do ruda –
dokonalá hromádka neštěstí.
„Bezva, život v hajzlu a teď ještě musím hledat nějakého
čokla, když psy k smrti nesnáším! Co je to za nápad, poslat tak
malé dítě venčit psa? Její rodiče asi nejsou v pořádku,“ postěžo-
val si v duchu. Až ho překvapilo, kolik má v sobě zloby. Podíval
se na děvčátko, které se na něj usmívalo, a ani nevěděl, proč
jí nabídl pomoc: „Možná běžel k řece, pojďme se tam podívat.“
Jako by to ani neříkal on. Šli mlčky k řece. Ranní mlha, teď stále
častější, zhoustla tak, že bylo vidět jen na pár kroků. Holčička
vykřikla radostí a rozběhla se k nedalekým stromům, kde se
bezstarostně venčil její pes. Tomáše to potěšilo. „Aspoň jedno-
ho problému jsem se zbavil,“ pomyslel si a spěchal do práce. Po
cestě si uvědomil: „Musím s tím něco udělat. Ani se nepamatuju,
kdy jsem byl naposledy šťastný. Takhle to dál nejde.“
Během polední přestávky ho napadlo, že by mohl zajít za
školním psychologem, ale vzápětí mu došlo: „Moc mu nedůvěřu-
ju, co kdyby to řekl Karlovi? Jsou to dobří kamarádi, to já nemám
zapotřebí.“ Vtom se mu najednou rozsvítilo: „Počkat! Mohl bych
zavolat své kamarádce Kláře. Jednou se zmínila o svém známém,
který ji zbavil depresí po potratu. Říkala, že je to skvělý člověk,
24
 a od té doby, co jí pomohl, vypadala daleko šťastnější, vyrovna-
nější a byla odhodlaná mít další dítě, které bude naprosto v po-
řádku. Nechtělo se mu s ní moc mluvit a raději to řešil pomocí
smsek. Dala mu přesnou adresu a domluvila s Kohlem termín
na čtvrtek odpoledne. Tak se ten muž totiž jmenoval. „Hned je
mi líp,“ pomyslel si a jeho koutky se nepatrně nadzvedly.
Další dny se mu honilo hlavou, jestli je rozumné jít za ne-
známým člověkem a vykládat mu o svých problémech. „Není
to chyba?“ ptal se sám sebe. Na druhou stranu ten muž pomohl
Kláře srovnat se s něčím tak hrozným, jako je potrat. Nakonec
se sám se sebou dohodl, že to alespoň zkusí. Elišce zalhal, že se
zdrží v práci, a vydal se do centra města, kde měl Kohl pracov-
nu. Byl slunečný podzimní den. Vyběhl nahoru po schodech, na
dveřích bylo napsáno „MUDr. Martin Konečný, psycholog a lé-
čitel“, přesně jak popisovala Klára. Naposledy zaváhal, zda vejít,
nakonec zaklepal a vstoupil do dveří.
Ihned ucítil vůni marihuany. Na obitých skříních se válely
různé papíry, uprostřed pracovny byly parkety zakryté vybled-
lým perským kobercem a otevřeným oknem sem vanul čerstvý,
ale chladný vzduch. Přesto byl v místnosti docela pořádek a vše
sem jakoby patřilo. Na starém koženém křesle seděl muž, kte-
rý vypadal stejně staromódně jako zbytek jeho kanceláře. Měl
tmavé volné tričko s potiskem, jaké se nosilo před léty. Na sněd-
ší pleť navazovaly prořídlé kudrnaté vlasy. Mohlo mu být něco
kolem padesáti. Podle popisu Kláry to byl ten, kterého hledal.
„Já jsem Tomáš,“ představil se. „Já jsem světlo,“ odvětil a dal si
dalšího čouda.
Stál tam jako opařený. Nevěděl, co na to odpovědět. Ten
muž se tím očividně bavil. „Mé světlo zdraví a pozdravuje světlo
v tobě,“ řekl s úsměvem a ještě dodal: „A teď si sedni na prdel.“
Konečně se dopracoval k nějakým slovům: „A kam si mám sed-
nout?“ Kohl si dal dalšího čouda, chvíli jej upřeně sledoval, až to
jeho hosta značně znervóznilo, a pak odvětil: „Na zemi je místa
25
dost, ale doporučuju ti ten perský koberec. Sedí se na něm dob-
ře a budeme na sebe vidět.“ Čekal cokoliv, ale tohle ne! Cítil se
ukřivděný, namítl:
„To mám jako sedět na zemi jako nějaký tvůj sluha? Jednám
s lidmi jako rovný s rovným a totéž očekávám od ostatních.“
„Budeš sedět na zemi jako můj žák. Překvapuje mě tvoje
reakce. Myslel jsem, že jsi dále.“
Vůbec tomu nerozuměl. „Tvůj žák? Jak dále? Vždyť o mně
nic nevíš!“ vykřikl na něj a pomyslel si o něm hodně nepěkné
věci.
„Tvoje ego mi tu smrdělo, už když jsi vycházel po schodech,“
opětoval útok, ale měl při tom podivuhodně láskyplný výraz.
Ale to nebylo všechno:
„Necháváš se ovládat svým egem, jsi jeho vězněm. Ego je
dobrý sluha, ale špatný pán. Myslíš jen na své problémy. Máš
pocit, že se proti tobě spikl celý svět. Nedokážeš pořádně jíst,
spát ani milovat. Chodíš do práce a z práce jako živá mrtvola.
Tohle není život, ale pomalá smrt. Nenávidíš sám sebe za to, čím
ses stal, jen si to nedokážeš připustit. Díváš se jen na sebe a ne-
vnímáš okolní svět. Ztratil jsi svoji jiskru. Zapomněl jsi úplně
na všechno. Na všechno! Pořád máš pocit, že o tobě vůbec nic
nevím?“
Opět mu došla slova. Nevěděl, jak má reagovat. Zavrzání
křesla teď způsobilo, že se cítil ještě trapněji. Rozhodl se odejít,
aby unikl tomu ponížení. Než stihl něco říct, Kohl se na něj
usmál: „Můžeš jít, naše první lekce skončila. Vrať se, až uznáš
za vhodné. Mé dveře jsou ti otevřené každou středu od dvou
odpoledne.“
„Co? Vrátit se sem a nechat se ponižovat? To’s uhodl,“ odse-
kl a v duchu to zakončil: „Ty debile jeden!“ Ani se na něj nepo-
díval, jen beze slov odešel. Když byl ve dveřích, Kohl na něj ještě
zavolal: „Můžeš se stát něčím víc!“

26
 Když scházel po schodech, myslel, že vybuchne vzteky. Byl
tak rozrušený, že si ani nepamatoval, jak se dostal domů. Když
se z něj Eliška pokoušela dostat, co se děje, odbyl ji: „Mám něja-
ké problémy ve škole.“
„Že by zase Karel?“
„Nechci o tom teď mluvit,“ odsekl a šel si brnkat na kytaru.
To jediné ho vždy dokázalo uklidnit. Jeho mysl se soustředila na
jednu jedinou myšlenku: „Nikdy se tam už nevrátím!“

–•–

Následující dny nedokázal myslet na nic jiného. „Je to feťák, kte-

rý nikdy neměl dostat lékařské osvědčení,“ tvrdila jedna jeho
část. „Co ovšem znamenalo, když sám sebe nazval světlem? Na
co všechno jsem zapomněl?“ říkala jiná část. V jeho mysli spolu
hovořilo několik hlasů, ale tyto dva byly nejvýraznější. Už si
nebyl tak jistý tím, že se tam nevrátí. Ten podivín měl něco, co
on ne. Co to bylo? Chtěl znát odpovědi na svůj život a cítil, že on
mu je může dát.
Má zůstat hrdý a nikdy se tam nevracet, nebo hledat v ži-
votě smysl? Jako vždy, když se nedokázal rozhodnout, vyrazil
do hor. Tam ho nerušili ostatní lidé svými neustálými starost-
mi, hloupými řečmi a přetvářkou. Dnes byla všude mlha. Město
bylo zahaleno smogem a slunce vypadalo jako měsíc v úplň-
ku – bylo stěží vidět. Vypadalo stejně studeně a vyhasle jako
on. Navíc vzduch ve městě hrozně zapáchal. Tomáš se těšil, až
se dostane pryč.
Jakmile se dostal nad smogovou hladinu, naskytl se mu
nádherný pohled na smaragdovou oblohu bez mráčku. Stoupal
výše.
„Skoro jsem zapomněl, jak je to tu krásné.“ Napil se z lahve.
Neznal nic, co by chutnalo tak dobře jako obyčejná voda, vy-
chutnával si každý doušek.
27
 Stoupal ještě výše. Paprsky slunce hladily jeho znavené
tělo. Dokonce si mohl sundat bundu, protože tady bylo daleko
tepleji než ve smogem zamořeném městě. Podzim se chýlil ke
svému konci. Tohle byly poslední teplé dny v roce.
Když vylezl nahoru, byl zhruba ve výšce 1500 metrů nad
mořem. Usadil se na svém oblíbeném místě. Byl zde dobrý vý-
hled a nikde se tady nepotulovali turisté. To, co viděl, vypadalo
spíše než realita jako impresionistické malířské dílo.
Na obloze nebyl jediný mrak. Řeka, která stékala do jižní-
ho údolí, se ztrácela v moři tvořeném mraky. Kopce vyrůstající
z onoho oceánu měly tolik barev, kolik si jen dokázal představit.
Slunce příjemně hřálo do tváří a vál jemný vánek. Nevěděl, jak
dlouho byl „mimo“, ale úplně propadl tomuto uměleckému dílu.
Vzpomněl si na své dětství. Když mu bylo osm, ztratil se v ci-
zím městě. I teď, po letech, se jej zmocnila stejná hrůza. Bloudil
ulicemi, které vypadaly jedna jako druhá. Otáčel hlavou kolem
dokola a hledal máminy šaty. Unavený se posadil na špinavé
schody, schoval tvář do svých maličkých dlaní a naříkal. Chvíli
na to uslyšel její sametový hlas: „Tady jsi, ty můj andílku.“
„Andílek,“ pousmál se.
„Proč jsem tak nespokojený? Proč nedokážu říct Elišce sbo-
hem? Kde se vzaly ty sny? Co se to stalo u Kohla? Jak to, že
o mně tolik věděl? Proč mě to tam tak táhne, sakra?!“ Pocit toho,
že musí zpátky, byl tady nahoře o dost silnější. Když se jeho
mysl opět uklidnila, zbyla v ní jediná myšlenka:
„Musím zpět.“

28
 *

1/5 Duše a ego

O d výletu na hory uběhlo několik dní. Mezitím na Tomáše

dolehla dobře známá apatie. Pomalu jej nahlodávala, proje-
vovala se hlavně podrážděností. Kolegové i kamarádi si všimli,
že není ve své kůži, ale jejich otázky vždy zahrál do autu. Věděl,
že musí tuto středu za Kohlem, jinak už se tam nikdy neodhod-
lá. „Teď, nebo nikdy.“ Ve středu měl běžně odpolední výuku, ale
dnes mu odpadla. Mohl tedy k němu. Sny se teď opakovaly té-
měř s každodenní pravidelností. Až na malé obměny byly stejné.
Jako by se zasekly stejně jako gramofonová deska.
Nesnášel, když se musel tlačit v MHD. Raději zvolil svižnou
chůzi do centra, kde byla Kohlova pracovna. Vyběhl po scho-
dech do druhého patra. Vzduch byl trochu cítit marihuanou, ale
byla to příliš slabá vůně, než aby byla z dnešního dne. Hned
když vešel do dveří, naskytl se mu podobný pohled jako minule.
Vybledlý perský koberec, odřené skříně a Kohl sedící na starém
koženém křesle. Když Tomáš vešel do místnosti, zvedl hlavu
a usmál se na něj. Udivilo ho něco, čeho si minule nevšiml. Kohl
měl velmi výrazné rysy v obličeji. Oči byly moudré a laskavé,
byla v nich jiskra jako v očích malého chlapce.
„Jsem moc rád, že jsi přišel,“ začal Kohl láskyplným hlasem
a pokračoval: „Vím, že to pro tebe nebylo lehké, ale zvládl jsi
první lekci.“ Tomáš se zarazil. Teprve asi po třiceti sekundách
z něj vypadlo: „Co?! Jaká první lekce?“
Kohl zavřel notebook a pohodlně se usadil ve svém křesle,
které dlouze zavrzalo. Potom se dal do vysvětlování: „Především
musíš získat opětovnou vládu nad svým egem. Tobě to trvalo
přesně dvanáct dnů. Časem se to naučíš zvládat rychleji.“
„Dost jsem o tom pochyboval, ale nakonec jsem se rozhodl
přijít. Měl jsem opravdu velkou zlost.“

29
 „Pochybnosti jsou normální, ale nesmíš se jimi nechat zlo-
mit. Zlost, pocit viny a strach jsou dar. Říkají ti, že sníš špatný
sen. Ukazují ti, že žiješ falešný příběh, upozorňují tě, že prožíváš
neaktuální situaci.“
Tomáš ani nevěděl proč, ale vše ze sebe vychrlil: „Každý
šel dál, každý se někam posunul, jen já mám pocit, že jdu zpět.
Cítím se ztracený. Mám pocit, že jsem v nějaké hře, ale nemo-
hu ovlivnit její výsledek. Nedržím v ruce ovladač. Jako kdybych
mohl jenom pozorovat.“
„Lidé mají často někde uvnitř zakódováno, že život musí být
boj. Zkus dát ruce na týl a zamávej s nimi.“
Aniž nad tím uvažoval, dal si ruce za hlavu a mával s nimi.
Ptal se přitom: „A to pomůže­‑e?“
Kohl se doširoka usmál: „Ne, ale dobře se u toho bavím.“
„Zase si se mnou hraješ. Stejně jako minule,“ opáčil Tomáš.
„Minule jsem dělal, co bylo třeba, abych ti pomohl vymanit
se z tvého osobního pekla. Teď se snažím, aby ses naučil smát
sám sobě.“
„Jak jsi to myslel, že jsem získal nadvládu nad svým egem?“
„To bude na delší vyprávění. Posaď se na koberec a dobře
poslouchej. Můžeš se samozřejmě ptát, pokud něčemu nebudeš
rozumět,“ ukázal Kohl tím směrem.
„Proč mám sedět na zemi jako nějaký sluha?!“
„Vidím, že s upřímností problém nemáš. To je dobře. Musíš
sedět na zemi. Jen tak se naučíš ovládat své ego.“ On se jen ušklí-
bl a s nechutí se posadil na podlahu vedle něj.
Kohl začal vyprávět: „Když ses narodil, přání tvé duše bylo
stejné jako přání ega – dýchat. Byl to první a vůbec nejtěžší úkol,
který nás všechny v životě potká. Celá tvá bytost se zaměřila na
tento jediný cíl. Všechny tvé buňky se během pár vteřin musely
naučit žít v jiném světě, ve světě bez matky. Svět v lůně byl plný
bezpečí, lásky a jistoty. V lůně byly tvá duše i ego jedním. Stejně
tak jako v prvních měsících po narození.“
30
 Tomáš mu skočil do řeči: „A co to má co společného s mými
potížemi v životě?“
„Úplně všechno. Duše a ego byly jedním ještě měsíce po
tvém narození. Už ses necítil tak jistě, protože tvá matka občas
odešla, takže jsi byl sám. Občas tě nenakrmila, když jsi měl hlad,
takže už jsi necítil takovou jistotu. Občas se ti něco zlého stalo,
něco tě zabolelo, takže už jsi necítil takové bezpečí jako v mat-
čině lůně. Jedna tvá část se automaticky začala ptát proč. Zane-
dlouho potom si tatáž část začala říkat, že pocit jistoty, bezpečí
a pozornosti si musíš nějak zajistit.“
„Ego, tehdy se narodilo mé ego!“ přerušil ho. Hned nato si
uvědomil, proč mu žáci občas skáčou do řeči.
„Tehdy se oddělilo tvé ego, přesně tak,“ přitakal.
Tomáš se zazubil: „Ty jsi ve slovíčkaření ještě horší než já
a to už je co říct!“
Kohl na jeho poznámku nijak nereagoval, pokračoval dál
ve výkladu: „Ego začalo hledat způsoby, jak si zajistit pocit bez-
pečí, jistoty a pozornosti. Převzalo vládu nad tvou duší. Duše si
umí získávat energii sama ze sebe. Je to takové perpetuum mo-
bile. Ego tohle neumí. Proto musí energii získávat zvenčí – od
lidí. Zkoušelo různé způsoby, opravdu různé. Z počátku bylo ješ-
tě dost nevyvinuté, a tak znalo jen jeden způsob – pláč. Pokaždé,
když se ti něco nelíbilo, brečel jsi. Mnozí lidé zůstali při tomto
způsobu i v dospělosti.“
„Takže ego krade energii jiným lidem. Neumí si ji vyrobit
samo. Jako moje sestra. Pokaždé, když se jí něco nelíbí, rozbrečí
se a přitáhne na sebe veškerou pozornost. V pubertě mě tím
doopravdy štvala!“
„Ano, je to velmi oblíbený způsob. I když je velmi primitiv-
ní, na mnoho z nás neustále funguje. Někteří dosáhli na druhý
stupeň. Když se jim něco nelíbilo, začali vším mlátit a třískat,
dokud nedosáhli svého. Bohužel jejich rodiče byli příliš slabí,
aby je v tom nechali. Proto to jejich dětem zůstalo i v dospělosti.
31
Agrese je velmi oblíbeným způsobem získávání energie v dneš-
ní patriarchální společnosti. Některé děti však došly ještě dále.
Svých rodičů se ptaly dokola na tu stejnou otázku, dokud ne-
slyšely příznivou odpověď. Někteří rodiče na to skočili. Kdo při
tomto způsobu získávání energie zůstal, je v dospělosti velmi
neodbytný diskutér. Doslova tě dotlačí do toho, co chce slyšet.“
„Ano. Přesně tak to dělá můj otec. A jednoho agresivního
také znám. Karel – můj kolega z práce. Myslím, že vůči mně
trpí obrovskou agresí. Kdyby to nebylo společensky nepřijatelné,
určitě by mi moc rád otřískal hlavu o zeď.“
„Ano. Určitě to ve svých představách několikrát udělal,“
smál se Kohl. Opřel se v křesle, na chvíli se zadíval z okna a po-
kračoval: „Jako malý se Karel určitě pokoušel i o jiné postupy –
snažil se ptát, zkoušel brečet, ale nejvíce se mu dařila agrese.
Pláč, tázání i agresivita – všechno to jsou prostředky k zajištění
energie. Když máš dost energie, cítíš se silný. To je úkolem ega.
Vystavět co nejpevnější pevnost tak, aby na tebe ostatní nemoh-
li. Ego totiž bere všechny bytosti jako oddělené, jako individua-
lity. Myslí si, že každý člověk je nebezpečí a je třeba se před ním
chránit. Je to pozůstatek našich zvířecích předků.“
„To ale není nic špatného, každý se snaží chránit sebe a svou
rodinu.“
„Však já jsem neřekl, že to je něco špatného, Tome. Špatné je
to, když se tou touhou po bezpečí necháš natolik ovládnout, že
to brzdí tvou duši. Vzpomínáš? Když ses narodil, byly tvá duše
a ego jedno. Souzněly spolu. Potom se ego oddělilo, začalo stavět
pevnost a bohužel pro tebe v ní doslova zazdilo tvou duši. Jako
malá si zvykla létat, prožívat zážitky, spojovat se a zase oddělo-
vat od duší ostatních lidí a tvoje ego ji postupem času vytvořilo
tak dokonalou hradbu, že lapá po dechu. Nejen, že jsi zazdil svo-
ji duši, ale zároveň jsi přestal brát ostatním lidem energii.“
Tomáš se teď cítil hrozně ukřivděně. On přece svoji duši
nezazdil! Chtěl to Kohlovi vysvětlit, protože se určitě mýlil, ale
32
ten ho nepustil ke slovu: „Proto se poslední dobou cítíš nesvůj.
Proto máš deprese a nedokážeš pořádně jíst, spát ani milovat.
Tvá duše dává smysl tvému životu. Bez duše jsme jen stroje, kte-
ré ráno vstanou, jdou do práce, stráví odpoledne bez emocí při
nesmyslných činnostech a jdou večer spát stejně prázdné.“
Zaklonil hlavu a povzdechl si: „Jenže většina lidí to tak
má, a přesto jsou spokojeni. Nedávají prostor duši, sají energii
z ostatních a žijí relativně bezproblémový život. Proč to už u mě
nefunguje? Já jsem se o to nikoho neprosil.“
„Já vím. Já vím. Je to zpočátku těžké. Nikdo nedokáže ovliv-
nit, kdy se začne probouzet. Prostě to najednou přijde. Nejdříve
to je hodně zmatku, nepochopení a bolesti. Ale věř mi, že časem
si budeš říkat, že bys raději žil duchaplný život, který je plný
problémů, než život bez ducha. Vždy můžeš sedět v bezpečí a po-
hodlí doma a nic se ti nestane. Jenže když zavřeš dveře a zamk-
neš je, nepřihodí se ti ty špatné věci, ale ani ty dobré.“ Tomáš si
teď vzpomněl na svou tetu. Často říkala něco podobného.
Venku se už smrákalo, dny byly stále kratší. Kohl se natáhl,
aby přivřel okno – buch, cvak, otočil klikou a dál se věnoval
svému hostovi: „Prostě někdy děláme všechno dobře, a přesto se
cítíme nešťastní. Ovšem ve chvílích, kdy se cítíš nejhůře, nejvíce
rosteš. Nejvíce se vyvíjíš. Vím, že bys to chtěl vyřešit teď hned.
Zbavit se toho břemene. Nicméně od toho tu nejsme. Musíme se
s tím břemenem naučit žít.“
Kohl se teď zadíval přímo do jeho skleslých očí: „Ale neboj.
Nikoho to nepotká, pokud na to není připraven.“ Tomášovi při
těch slovech zabloudily myšlenky k jeho snům, ale ještě necítil
k svému novému terapeutovi takovou důvěru, aby se o nich zmí-
nil. Místo toho se otázal: „Mám tedy upřednostnit touhy duše
nad touhami ega?“
„Naším úkolem je dostat se do stavu z dětství, kdy byla
touha duše stejná jako touha ega. To je jediná možná cesta, jak
být šťastný. Nemůžeš násilím protlačit vůli své duše. Takto to
33
 nefunguje. Násilí je nástrojem ega. Duše dělá vše s láskou. S ne-
smírnou láskou. Může získat tolik energie, že ji ego už nebude
muset brát ostatním. Tak se dostanou do rovnováhy. Ego bude
mít dostatek energie, aby se cítilo silné, a duše bude mít volnost
a zážitky.“
Kohl si všiml, že trochu tápe, tak použil příkladu: „Představ
si vysokého politika, který dosáhl všeho, co si jen ego může přát.
Má peníze, postavení i moc. Jenže si nemůže dovolit nikoho mi-
lovat, protože ztráta té osoby by mu automaticky způsobila bo-
lest. Nemůže se chovat přirozeně, protože jeho postavení si žádá
určitý styl vystupování. Nemůže mít žádné kamarády, kterým
by se svěřil, protože jeho ego mu to neumožní. Přátelé v sobě
vždy nesou skrytou hrozbu v podobě zrady.“
„Takže i když se zdá, že lidé, kteří dosáhli všeho, ve skuteč-
nosti trpí, je to tak?“
„Ne nezbytně. Představ si, že ten stejný politik dal prostor
své duši. Věří svým přátelům, dokáže milovat a nečeká od kaž-
dého hned zradu.“
„Jak to dělá?“
„Buď dává prostor své duši přirozeně od malička, nebo ho to
naučil někdo v dospělosti stejně jako teď já tebe. Postavení, moc
a peníze jsou jen plody života, ve kterém dáváme prostor své
duši. Když dbáme na to, aby se mohla naplno projevit. Bezpečí,
pozornost a jistota jsou jen iluze a duše to ví. Opravdová jistota
vyvěrá ve tvém nitru. Proto se duše v podstatě o nic nesnaží. Jen
je tady a teď.“
Tomáš se protáhnul, posadil se daleko pohodlněji a řekl:
„Začíná mi to dávat smysl. Nikdo mi to takto ještě nevysvětlil.“
„Bylo ti to předkládáno odjakživa, jen jsi to nechtěl vidět.
Nebyl jsi na to připravený. Lidská mysl funguje úžasně. Můžeš
ji naprogramovat tak, že uvidí jen to, co ty chceš. Proto je dobré
používat i srdce, které ti pomůže zřít pravdu.“

34
 „Jak rozeznám člověka, který dává prostor své duši, od toho,
který to nedělá?“
„Napojeného člověka pozná tvoje duše. Až se naučíš znovu
jí dávat prostor, stačí se jí zeptat. Dávej si na tyto soudy ovšem
pozor. Po čase totiž zjistíš, že všichni jsou napojeni.“
Tomu nerozuměl, ale nevadilo mu to. V duchu si řekl: „Ne-
musím všemu hned rozumět.“ Zeptal se raději na jinou věc:
„Předtím jsi zmínil, že se můžeme napojit na svou duši už v dět-
ství. Souvisí to asi s našimi rodiči, že? Jaký je tedy správný způ-
sob výchovy?“
Kohla tato otázka velmi potěšila. Oči se mu zaleskly a s ra-
dostí hned vysvětloval: „Správný způsob výchovy je takový, že
sám máš probuzenou duši. Energie ti nikdy nedojde, protože
z tebe vyvěrá a nemusíš ji nikde vysávat. Malé to podvědomě
vnímá a přebírá. Ať už děláš cokoliv, dobře nebo špatně, dítě to
vnímá a dělá to taktéž. Když víš, co v něm probouzí a osvobozu-
je jeho duši, přirozeně mu dáváš prostor, aby se mohlo naplno
projevit. Takové dítě pak sice pociťuje dílčí nedostatky pozor-
nosti, jistoty a bezpečí, ale vcelku je většinu svého dětství v kon-
taktu se svou duší, dává jí prostor a to ho naplňuje neskutečným
množstvím lásky, energie a naděje. Duše sama ví, jak nejlépe
pracovat s egem, tyto děti nemají moc často problémy s jeho ne-
poslušností. Samozřejmě si vždy musí projít obdobím života, kdy
jim vládne ego, to je přirozenou součástí vývoje. U dospělých to
ovšem přirozené není. Děje se to často, ale rozhodně to tak být
nemá.“
Tomáše to dojalo: „Děkuji moc, Kohle. Takto mi to ještě ni-
kdo nevysvětlil. Už chápu moji sestru. Od mala chtěla být kraso-
bruslařkou. Trávila v zimě hodiny na nedalekém jezeře. Rodiče
jí to pak zakázali, protože se o ni báli a na umělé kluziště jsme
neměli peníze. To ji zlomilo, už nikdy jsem ji neviděl tak šťast-
nou jako při bruslení. Úplně jsem na to zapomněl. Došlo mi to,
až když jsme se o tom teď bavili.“
35
 „Má duše pomáhá té tvé vzpomenout si na části tvého živo-
ta, které jsi již dávno zapomněl. Z pohledu ega nebyly důležité,
ale pro duši to byly neopakovatelné zážitky. Tvá prožívala zá-
rmutek tvé sestry společně s ní.“
„Ano, ano! Vzpomínám si, jak jsem sestru utěšoval, kupoval
jí lízátka a byl jí pořád nablízku. Cítil jsem její žal, ale zároveň
obrovský pocit vděčnosti, že máme sami sebe. Zvláštní. Oprav-
du jsem zapomněl, že se to kdy stalo.“
„Duše si pamatuje vše. Je bezprostředně napojena na duše
ostatních. Je velmi mocná. Dokáže neuvěřitelné věci, pokud je
volná. Je daleko mocnější než ta nejvyvinutější ega. Jenže své
moci nikdy nezneužije – nemůže a ani nechce. Proč by to také
dělala?“
„Takže když ji necháme projevit, zažijeme pocity, jako je
láska a naděje – budeme plní energie. To je to, čeho se mi po-
slední dobou vůbec nedostávalo. Jak to mám udělat? Jak ji mám
nechat projevit?!“ zeptal se nadšeně, až ho samotného udivilo,
že se nechal tak unést.
Kohl se zadíval z okna. Ulice byla temná, nikde ani živáčka.
Pohlédl na hodinky a dnešní sezení ukončil: „To si řekneme zase
příště. Pokud chceš, uvidíme se za týden.“
„Rád přijdu. Co mám dělat, pokud se ty pocity bezmoci
a beznaděje vrátí?“
„Zůstaň napojený. Špatné pocity nezmizí, ale budeš je sná-
šet o dost lépe. Zvyk je železná košile. Chvilku se budeš muset
snažit, ale později to budeš dělat automaticky. Pokud budeš na-
pojený na svou duši, překonáš vše a ještě u toho můžeš tančit.“
„Jak můžeš tančit, když se svět okolo tebe zbláznil?“ po-
vzdechl si.
„Jak jsem před chvíli říkal, že se máme s tím břemenem
naučit žít, tak já tvrdím, že bychom u toho měli tančit. Neboj,
taky se to naučíš. Když bude nejhůř, zkus tohle.“ Přiložil si svoji

36
 chlupatou paži k ústům a pusinkoval se. Byl jako malý kluk:
„Miluji sám sebe. Tak moc se miluji. Ó Bože, jak moc se miluji.“
„To je zase nějaký vtip, že?“
Kohl s rozzářeným obličejem kroutil hlavou: „Tohle myslím
‚smrtelně‘ vážně. Vlastně tu je ještě jedna věc. Máš týden, než se
uvidíme. Zkus během té doby co nejvíce otevřít svou mysl. Před-
stav si, že ses znovu narodil. Můžeš zkoumat svět kolem sebe.
Snaž se být jako vědec, který věří, že najde něco, co dosud ne-
znal. Když jsi teď napojený, mnoho věcí uvidíš jinak. Krom toho
do prázdné nádoby se toho vměstná mnohem více než do plné.“
Tomu také moc nerozuměl, ale opět mu to nevadilo. Roz-
loučil se s Kohlem a vydal se domů. Cítil se šťastný, jako by
právě vstal z mrtvých. Doslova přetékal blahem. Kdyby u Kohla
něco jedl nebo pil, podezříval by jej, zda ho nezdrogoval. Kromě
euforie měl také neskutečně bystrou mysl. Nad vším znovu pře-
mítal. Konečně pochopil, proč byl nešťastný. Vzpomínal na své
dětství. Došlo mu, že jeho otec manipuloval s ním, jeho sestrou
i jeho matkou pomocí otázek. Ale co ty sny?
„Ty teď neřeš,“ odpověděl sám sobě a připadalo mu to jako
hlas jeho intuice. Dlouho ji neposlouchal a teď si nebyl jistý, jak
přesně zní. Přišlo mu, že duše se projevuje mimo jiné i intuicí.
Když dorazil do bytu, hned Elišku objal. Chtěl ji předat ale-
spoň trochu z té radosti. Byla dost zaskočená, v tak dobré náladě
ho neviděla už dlouho. Po pozdní večeři si spolu chvilku povída-
li. Tomáš se ani nemusel nutit k tomu, aby mluvil se svou ženou.
Šlo to nějak samo. Než usnul, ještě ho napadlo: „Zapomněl jsem
se Kohla zeptat, co znamená to světlo.“

37
 *

1/6 Otevřená mysl

K dyž se Tomáš ráno probudil, cítil se odpočatý. V poslední

době se mu často stávalo, že spal i deset hodin, a přesto se
probudil unavený. Venku pršelo, kapky bubnovaly na střechu
jejich podkrovního bytu. „Zní to moc příjemně, mám rád zvuk
deště,“ přišlo mu na mysl. Pomalu vstal z postele, dnes mu vý-
uka začínala až v 9 hodin, takže měl čas se v klidu nasnídat. Po
dlouhé době nepřipravil své ženě snídani z donucení.
Do školy to měl z domu jen dvacet minut pěšky, ale jelikož
pořád pršelo, jel raději MHD. Jeho autem teď jezdila Eliška. Po
cestě se dostal do podobného stavu, jako když za ní jel do ne-
mocnice. Zaměřil se na ostatní lidi a na to, jak na něj působí.
Když nastoupil do autobusu, většina cestujících byla ve skleslé
náladě (pokud se to vůbec dalo nazvat jako nálada). Vzadu se
smály nějaké děti, vedle nich si zaujatě povídaly dvě mladé ženy.
Rozhodl se jít právě tam. „Zvláštní, tady vzadu se cítím mnohem
lépe,“ pomyslel si v duchu.
„Určitě to souvisí se včerejší návštěvou Kohla,“ dumal nad
tím dále. Jeho mysl byla po dlouhé době otevřená. Nasávala vše
jako houba.
Děti vedle něj najednou vyprskly smíchy na celý autobus
a jeho to také rozesmálo. Spolu s ním se začaly culit i mladé
slečny. Někteří lidé z předních sedadel se jen zamračeně podíva-
li jejich směrem, jiní seděli dál ve své pochmuřené náladě a vy-
padali jako vyfouknuté pouťové balónky. „To jsou mi ale věci.
Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml?“ zeptal se sám
sebe.
Když vystoupil, otevřel svůj modrý deštník, pod který by
se vměstnali další dva lidé, a ladným krokem směřoval ke škole.
Po dlouhé době šel s radostí do práce. Těšil se na své žáky a na
jejich zvídavé dotazy. Dokonce i na své kolegy, jak si s nimi bude
38
povídat u oběda. Monika, jedna starší učitelka, často mluvila
o své zahrádce. Během jara a podzimu na ní trávila všechen svůj
volný čas. Přesazovala květiny, podlévala je, hnojila a zkoušela
sázet nové druhy. Často říkala, že první a poslední, co každý
den udělá, je, že zkontroluje své květiny. Úplně jimi žila. Když
o nich vyprávěla, její hnědé oči jiskřily jako prskavky. Byla ve
škole velice oblíbená jak mezi učiteli, tak mezi žáky. Když ji To-
máš poslouchal, pokaždé se v něm něco pohnulo. Teď, jak nad
tím uvažoval, zjistil, že se v něm hýbala jeho duše. Co víc, pocítil
to znovu!
V kabinetě s ní seděl Honza, který se pro změnu zajímal
o politiku. Nějakou dobu seděl i v místním zastupitelstvu. Často
spolu vedli dlouhotrvající politické debaty. Moc se mu líbilo, jak
byl Honza pragmatický. Na různá témata zaujímal různé pohle-
dy. Některé byly spíše konzervativní, jiné liberální. Nedržel se
dogmat. Chtěl jen, aby věci fungovaly tak, jak mají. Protože měl
vlastní názor, brzy se stal pro ostatní v zastupitelstvu nepoho-
dlným. Při stěžejním hlasování, kdy se od něj očekávalo, že je
podpoří, ruku nezvedl. Bylo to proti jeho přesvědčení. Kolegové
mu po hlasování jen suše oznámili, že si v zastupitelstvu už ne-
škrtne. A opravdu to tak skončilo. V příštím volebním období už
nekandidoval. Bylo to pro něj zlomové období, které těžce snášel.
Od té doby už uplynulo několik let a Honza se s tím srovnal.
Energii a čas, kterou věnoval práci v místní politice, teď smě-
řoval jinam. Zajímal se o politické dění všude po světě. Snažil
se někde najít fungující politický systém, který by se osvědčil
i v našich podmínkách. Vzorem mu byly skandinávské státy.
Neustále mluvil o politicích ve Švédsku. Tomáš nikdy nevěřil,
že se Honzovi podaří něco změnit, ale vždy si dobře popovídali.
Ve škole se rychle dostal do frmolu, který u nich na gym-
náziu vládl. Bylo třeba udělat tolik věcí. Tak jej zaujal Kohlův
náhled na život, že se o něm rozhodl přednést ve 4. A. „Pokud by
všichni lidé dali prostor své duši, jak by to změnilo svět?“ ptal
39
se sám sebe. „Nezpůsobilo by to spíše více problémů než užit-
ku? Co když některé duše chtějí ostatním uškodit?“ pokračoval
v přípravách na výuku. Nakonec přiznal, že si s tím sám neví
rady. Raději to před žáky nebude vytahovat. Nikdy se jich neptal
na témata, ve kterých si není úplně jistý. Snížilo by to jeho au-
toritu. Učitel musí přece znát všechno. Pozoroval sám sebe, když
dospěl k tomu rozhodnutí. Cítil se teď hůře.
„Mohlo to být mé ego? Co kdybych se svých studentů zeptal,
co je baví a čím se chtějí v životě stát? Nic tím nezkazím, navíc
se jich na to moc lidí asi neptá,“ rozmlouval sám se sebou. Ta-
hle volba ho potěšila, cítil svoji duši, jak se v něm opět pohnula.
Slíbil si, že bude poslouchat její přání častěji. Došlo mu, že Kohl
měl pravdu.
Když začala hodina, na nic nečekal: „Chci dnes provést so-
ciologický a psychologický průzkum. Budete jeho součástí. Chci,
abyste mi všichni řekli, co chcete v životě dělat. Pokud nevíte,
tak mi alespoň řekněte, co vás baví.“
Jako první se ozval Robert, samozřejmě bez přihlášení. „Co
je to za blbou otázku?“ Lukáš mlčky přikyvoval. „Podle mě to
blbá otázka není,“ odvětil Dominik a prozradil na sebe: „Já chci
být doktorem a zachraňovat lidské životy.“
„A co tě k tomu vede, Dominiku?“ zeptal se se zájmem To-
máš a sedl si na svůj stůl. Jeho oblíbený student bez přemýšlení
odpověděl, jako kdyby na tuhle otázku čekal celý život. „Jako
malý jsem viděl, když mého kamaráda srazilo auto. Všechen ten
zmatek a beznaděj. Ve chvíli, kdy přijela sanitka s doktorem, se
vše změnilo. Lékař byl zkušený a velmi rychle uklidnil všechny
přihlížející tím, jak postupoval. Vše nakonec dobře dopadlo. Od
té doby chci být doktorem. Řekl jsem to rodičům a ti mě v tom
podporují.“
„Já chci být porodní asistentka,“ pochlubila se Beátka. Lu-
káš jí na to pohotově navázal, že chce být gynekologem, a roze-
smál tím celou třídu. Ona v klidu odpálkovala: „Holky, nebojte
40
se, na to je Lukáš moc velký blbec, aby to dokázal, naštěstí pro
nás,“ a otočila se na Dominika: „To bychom mohli jednou pra-
covat spolu?“
„Já doufám, že ne, chci být chirurg.“ Spolu s ním se zvedly
koutky i Tomášovi a rozesmáli se dva další žáci, kteří vtip po-
chopili nebo jim alespoň přišel směšný.
„A co vy ostatní? Čím chcete být? Je třeba, abyste odpově-
děli všichni,“ vyzval zbytek třídy.
Ke slovu se dostala téměř celá 4. A. Jak se od sebe ručič-
ky hodin visících nad tabulí vzdalovaly, pozoroval u studentů
rostoucí nadšení. Lenka chtěla být sociální pracovnicí, Ondra
architektem a Kamila policistkou. „To proto, aby ze mě měli
chlapi respekt,“ dodala a pobavila tím své spolužáky. Někteří
žáci nevěděli, tak alespoň řekli, co je baví. Bylo tam všechno
od hraní na kytaru, zpívání, přes programování, všechny různé
druhy sportu až po dívání na televizi a surfování po internetu.
Hodina velmi rychle utekla a většina žáků si ji užila. Nikdo se
nesmál tomu druhému pro to, co chce dělat nebo co ho baví. Při
prvních pokusech Roberta a Lukáše je hned zarazil, příště už
byli raději potichu.

41
 *

1/7 Matěj

N ásledující dny proběhly v podobném duchu. Tomáš si více

všímal ostatních lidí. Zajímal se o to, co dělají jeho známí,
příbuzní a kamarádi rádi, a s Eliškou spolu mluvili o něco více,
než byli oba zvyklí.
Dnes měl jít na další sezení ke Kohlovi. Cítil, jak mu bě-
hem týdne ubylo sil a svět opět vnímá více kriticky. Měl hned
několik otázek, které mu chtěl položit. Například, proč lidstvo
nenaslouchá své duši. Z myšlenek ho vytrhly bílé vločky, které
se letos poprvé začaly snášet z nebe. Poletovaly vzduchem a na
zem vůbec nespěchaly. Jako by tušily, že po dopadu hned roztají.
Zvedl si límec bundy a přidal na chůzi. Pár minut nato se kochal
Hlavní třídou, na jejímž konci se nacházela Kohlova pracovna.
Jako vždy vyběhl po schodech, nechtělo se mu čekat na výtah.
Nečekal, že kromě něj bude v místnosti ještě někdo. Vedle
něj seděl na elektrickém křesle asi desetiletý kluk, pravděpo-
dobně postižený dětskou obrnou. Měl krátké světlé vlasy a hu-
bené ručky. Hned nato si uvědomil, že se tomu neříká elektrické
křeslo, ale invalidní vozík. Sám sobě se zasmál a vstoupil do
místnosti. Kohl měl v ruce školní sešit, když si všiml jeho pře-
kvapeného výrazu, s úsměvem ho přivítal:
„Ahoj, Tome, rád tě opět vidím. Tohle je Matěj. Bude nám
dnes pomáhat v další lekci. Zrovna jsme se učili chemii. Nebude
ti vadit, když to dokončíme až potom, že ne?“ podíval se směrem
na chlapce. S úsměvem a řečí těla typickou pro postižené odvě-
til: „Já moc nemám rád učení. Je to všechno tak nudné. Tom je
ten tvůj nový kamarád, o kterém jsi mi povídal, Káčko?“
„Ano, to je on. Jak ses měl poslední týden? Opravdu mě to
zajímá,“ zeptal se Kohl a odložil sešit s pokroucenými rohy na
stůl.

42
 Tomáš stručně popsal celý svůj týden. Zaměřil se hlavně
na změny ve svém myšlení a chování – jak teď více vnímá duše
ostatních lidí. Mluvil o hodině věnované přáním duše a o své
lepší náladě. „Mám i pár otázek!“
„Těší mě, že začínáš naslouchat své duši. Tvoje mysl je teď
také otevřená. Pamatuj si to užitečné a to neužitečné pouštěj
pryč. A jaké otázky tě napadly?“
Tomáš se chvilku mračil. Bylo vidět, jak přemýšlí nad přes-
nou formulací: „K čemu je tedy dobré ego? Nebylo by lepší se ho
úplně zbavit? Proč lidé nenaslouchají své duši? A nakonec, jak
jsi to myslel s tím Světlem?“
Oběma jeho společníkům se na tváři objevil široký úsměv.
Kohl neskrýval své nadšení: „Tak zvědavého člověka, jako jsi
ty, Tome, jsem už pěkně dlouho nepotkal. Napadají tě otázky,
na které většina lidí ani nepomyslí. Zároveň je na tobě vidět, že
chceš slyšet upřímnou odpověď. Opravdu ti záleží na tom znát
pravdu.“
Tomáš se začervenal, Kohl si toho nijak nevšímal: „Ego je
výtečný sluha, ale špatný pán. Chce získat nadvládu nad světem,
lidmi a všemi situacemi. Chce být neomezeným pánem všeho.
Vyžaduje, počítá zisk – necítí soucit. Proč se ho tedy úplně ne-
zbavíme? Za prvé nemůžeme, za druhé by nám to neprospělo.
Naším cílem je dostat ho na naši stranu. Aby pracovalo pro nás
a ne my pro něj. Ego je tvou součástí. Proč by ses chtěl zbavit
části sebe? Bez ega bychom nedokázali pochopit jiné lidi ovláda-
né egem, neměli bychom často dostatečnou motivaci. Není nic
špatného na tom chtít vyhrát, pokud víš, že to je jenom hra. Ego
je to, co tě pohání, když ti docházejí síly a máš jazyk vyplazený
až na zem. Je také zdrojem kritického myšlení. Často podezírá
a hledá ve všem záminku. Nežijeme zrovna ve světě, kde můžeš
všem důvěřovat, a ego dokáže často odhalit, když tě chce někdo
obelstít. Proč by ses ho tedy zbavoval? Udělej si z něj nejlepší-
ho kamaráda. Buď mu vždy nablízku, snaž se plnit jeho přání,
43
pokud s tím bude tvá duše souhlasit. Je to perfektní symbióza.
Jako moudrý stařec, který zná svět, a mladý muž, který má pocit,
že mu ten svět patří. Jako mladý máš problém nad věcmi pře-
mýšlet, jako starý máš problém jednat spontánně. Spoj to. Co
byla druhá otázka?“
„Myslím, že máš pravdu. Díky za vysvětlení. Proč tedy lidé
neposlouchají svou duši, když je to tak výhodné?“
„Já mám vždycky pravdu,“ zažertoval. „Paměť se mi posled-
ní dobou trochu zhoršila.“ Než to stihl doříct, Tomáš mu blesko-
vě vpálil: „To máš z toho hulení,“ a rozesmál tím všechny v míst-
nosti. Když Kohl nabral dech, zodpověděl i tuto otázku: „Líbí se
mi tvůj smysl pro humor, Tome. Lidé neposlouchají svou duši,
protože jim dosud nikdo neukázal, že se to tak má dělat. Většina
rodičů umí získat energii jen od druhých, a tak to učí i své děti.
Jakmile dostatek lidí pochopí hru, kterou s nimi hraje jejich ego,
oprostí se od něj a začnou naslouchat své duši. Situace na světě
se skokově změní.“
„Ono to tak nebude napořád?! Myslel jsem, že svět tak fun-
guje od nepaměti.“
„Máš pravdu, že to tak funguje už dlouho, ovšem brzy se to
změní. Ale o tom až příště. Máme tady vzácného hosta!“ podíval
se s úsměvem na Matěje, který úsměv opětoval.
„Koneckonců Matěj i jeho dnešní lekce souvisí s tvou po-
slední otázkou. Někteří lidé se narodí a dostanou do vínku ob-
rovský dar. Dokážou prosvítit i to nejtemnější místo pomocí
své duše. Takový je i Matěj. Je to čisté světlo. Jeho ego nad ním
nemá téměř žádnou moc, naslouchá své duši a umí neskuteč-
ně pozvednout energetickou úroveň okolních lidí. Všiml sis, jak
jsi ve chvíli, kdy jsi začal poslouchat svou duši, začal zářit? Jak
se lidé kolem tebe automaticky stali lepšími? Třeba děti ve tvé
třídě nebo cestující v tom autobuse? Lidé, kteří jsou napojeni,
mají nejenom dostatek energie pro sebe, ale vyzařují ji i do oko-
lí. Tito lidé jsou světlem. Stejně jako tady Matěj. Rodiče ho ke
44
mně přivedli, abych mu pomohl. Chvilku jsem si s ním povídal
a došlo mi, že s ním je vše v pořádku. Pochopil jsem, že to jeho
rodiče potřebují pomoc. Má velmi unikátní energetický systém.
Pokaždé, když ho vidím, něco mě na něm překvapí, něco, co
jsem předtím neviděl. Je to velmi složité, ale pro tebe bude stačit,
když ti řeknu, že Matěj vyzařuje neustále energii, můžeš tomu
říkat i láska. Neustále. Za jakýchkoliv podmínek. Je dokonalý.
Bohužel jeho rodiče ho pořád vidí jako postiženého.“ Kohl to
dopověděl s povzdechem.
Teď se do debaty vmísil Matěj. Když mluvil, pohyboval hla-
vou nahoru a dolů: „Když jsem vyrůstal, připadal jsem si jako ve
zlém snu. Všichni se neustále hádali, snažili se ostatním ublížit.
Jeden člověk nechápal druhého. Všichni jsou tak úžasné bytosti
a přitom se tak přou, navzájem se ponižují a ubližují si. Myslel
jsem, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem byl jiný. Na-
štěstí jsem pak potkal Káčko a on mi to vysvětlil. Hlavně chápe
můj náhled na svět. Mám ho moc rád,“ podíval se na něj. Měl tak
zářící oči, až to Tomášovi přišlo naprosto neuvěřitelné.
Zvlhly mu oči. Došlo mu, jak často obíral o energii lidi, kteří
si to nezasloužili. Jak často místo slov útěchy a naděje jen přibil
další hřebík do rakve. Dělal to nejen u cizích lidí, ale i své rodině.
Najednou to na něj celé dolehlo, styděl se za sebe. Vzpomněl si,
jak se ve škole zúčastnil šikany svého spolužáka Martina. S ka-
marády mu často kradli svačiny a dobírali si ho. On a kluci to
brali s legrací, ale Martin při tom trpěl. Věděli to, ale nepřipou-
štěli si to. Teď mu to konečně došlo. Martin byl podobné světlo
jako Matěj. On teď vše viděl z jeho pohledu. „Týral jsem takové
světlo,“ pomyslel si a měl chuť se propadnout do země. Ovšem
zároveň se mu také ulevilo.
Kohl si dobře všiml jeho emocí: „Vidíš, jak Matěj skvěle
funguje. Teď víš, jak působí čistá láska. Vidím, že tvůj energetic-
ký systém se zbavil několika bloků.“

45
 „Energetický systém? Co to je? Ty ho vidíš?“ dožadoval se
Tomáš odpovědi. Vypadal jako malý chlapec, kterému maminka
vysvětluje, jak funguje svět, a on stále neví dost.
„Vysvětlím ti to jednoduše – funguješ jako baterka. Duše
tě nabíjí a ego tě vybíjí. Nezáleží na tom, jestli tě vybíjí tvé ego
nebo někoho jiného. Znovu připomínám, že to není nic špatné-
ho. Počítač také nevyhodíš z okna jen proto, že spotřebovává
elektřinu. Čím více tě tvá duše dokáže nabít, tím vyšší frekvenci
máš. Čím vyšší frekvenci máš, tím více lásky a energie můžeš
předat dále. Pokud je tvé tělo nebo mysl rozbitá, někde zabloko-
vaná, tak se snižuje tvoje energetická úroveň. Vidíš jen to špatné
a to dobré ti uniká. Cítíš se zároveň unaveně, protože tvé tělo
pracuje s menší energií, než je zvyklé. Představ si to jako zniče-
né články na baterii.“
„Takže všechny své problémy vyřeším zvyšováním své
energetické úrovně?“
„Ne. Problémy tím nevyřešíš. Jen se dostaneš na vyšší frek-
venci a uvidíš v problému tu příležitost. Každý takzvaný pro-
blém je vlastně příležitostí něco pochopit. Abys to mohl pocho-
pit, musíš mít dostatek energie. Když si uvědomíš, že jsi propo-
jen se vším a se všemi, budeš mít vždy dostatek energie.“
„Počkej, Kohle, trochu jsem se v tom zamotal,“ posadil se
Tomáš zpříma. Po chvíli dumání dodal: „Takže jediné, co musím
udělat, je zvedat si energetickou úroveň? Má to něco společného
s duší, že?“
„Přesně tak! Když budeš napojený, tak budeš vždy vědět, co
dělat,“ zapojil se do debaty Matěj. „Máme tu moc udělat tady
nebe na zemi. Najdi v sobě tu nejkrásnější představu sebe samé-
ho a pak ji bezpodmínečně následuj. Vyzařuj co nejvíce lásky,
jaké jsi jenom schopný. Udělej svůj život něčím neobyčejným.
Nech naplno projevit svou duši. Dávej lásku všude tam, kam
přijdeš, a nikdy se neptej, co za to dostaneš zpátky. I když ti je
špatně, tak dávej. Nenávist tě jen obírá o energii. Život je příliš
46
krátký na to, abys nemiloval. Láska překoná všechny nesnáze,
láska vždy zná cestu ven, láska nikdy neztrácí naději. Láska dělá
život životem. Láska ti ukazuje, že žiješ. Dokud nemiluješ, tak
nežiješ,“ zapřel se vozíku, aby se předklonil: „Když ti je špatně,
zeptej se své duše, co je třeba udělat. Stačí se naplnit láskou a za-
čít naslouchat své duši. Jedině tak poznáš, že mluví tvoje duše,
tvoje nejvyšší já. Tvoje nejlepší představa o sobě samém. Ten
bůh ve tvém nitru. To světlo uvnitř tebe tě povede a prosvítí ti
cestu, i ten nejčernější kout.“
Tomáše způsob, jakým mluvil, naprosto vyvedl z rovnová-
hy. Někdo, kdo byl ještě před chvíli postiženým člověkem, který
je závislý na pomoci druhých, mu právě ukázal tu velkou, čistou
pravdu. S obdivem na něj pohlédl, s chvějícím se hlasem se ze-
ptal: „Co mám dělat, když mám nedostatek energie?“
„Dobré je hlazení kočky, procházka v lese, tančení, malová-
ní, běhání, pomoc druhým nebo prostě cokoliv, u čeho máš pocit,
že si život užíváš. To je potravou duše.“
„A jak fungují světla?“ chtěl vědět víc.
Tentokrát mu odpověděl Kohl: „Energie o vyšší frekvenci
probouzí vyšší frekvence v tobě samotném. Pak si tu frekvenci
zapamatuješ a můžeš si ji vytvářet sám. Stačí, když ti někdo
jako tady Matěj ukáže, že je to možné. Že je možné milovat lidi
bez ohledu na to, jak se na povrchu jeví. On vidí přímo do jejich
duše.“
„Počkej! Jestli tomu dobře rozumím, tak mám hledat vyšší
frekvence. To nutně nemusí znamenat hledat lidi, jako je Matěj.
Ten ji má totiž tak vysokou, že vnímá vysoké frekvence uvnitř
obyčejných lidí. Pro Matěje je každý světlem…“
„Bingo!“ vykřikl Kohl a Matěj se radoval s ním. Potom do-
dal: „Pochopil jsi jednu úžasnou lekci. Pamatuj si, že čím vyšší
energii vydáváš, tím vyšší energii vnímáš a tím vyšší energii
opět máš. Je to jako spirála. Funguje to tak i dolů. Proto ses
cítil poslední dobou tak špatně. Přestal jsi dávat. Teď je tvůj
47
energetický systém naprosto v pořádku. Bude teď přirozeně růst
a navyšovat svou kapacitu. Budeš se časem cítit čím dál lépe,
duševně i fyzicky.“
„A dokdy to navyšování potrvá?“
Tentokrát odpověděl Matěj: „Duše nezná hranice.“
A Kohl k tomu doplnil: „Hranice jsou výmyslem ega. Zvy-
šování energie urychluje tvůj vývoj. Čím více energie se naučíš
brát zevnitř, tím méně jí budeš potřebovat od ostatních. Nebudeš
pak myslet na to, co ti mohou dát ostatní, co od nich požaduješ,
ale co můžeš nabídnout ty jim. Napoj se přímo na zdroj a uvidíš,
co to s tebou udělá. Nauč se prostě dávat trošku víc. Je to jen
o zvyku. Zvykni si být neustále napojený.“
Tomáš teď cítil, jak se v něm opět pohnula jeho duše. Za-
šeptala: „Do všeho, co děláš, vlož své srdce.“ Zeptal se: „Mohu se
tímto způsobem přimět někoho milovat?“
Matěj vycítil, na co se ptá: „Myslím, že mluvíš o své ženě.
Jak se jmenuje?“ Byl trochu překvapený tím, jak se trefil, jen
pokýval hlavou: „Eliška“.
„To je krásné jméno. Většinou, když se moc snažíš, nejde
to. Vlastně čím více se snažíš, tím je to horší. Ve chvíli, kdy to
všechno pustíš nahoru, necháš tomu zcela volný průběh, tak se
to po čase spraví samo. Možná ne tak, jak ty chceš, ale nejlépe
pro vás oba. Představ si Elišku, přesekni všechna svazující pou-
ta, která mezi vámi jsou, a začni znova. Ale myslím, že tě můžu
uklidnit. Váš vztah je už v pořádku, jen se to teď musí projevit
na fyzické úrovni. Chvilku to možná potrvá.“
Tomáš měl co dělat, aby se nerozbrečel radostí. Cítil se teď
tak dobře! Měl takovou chuť do života! Nepamatoval se, že by
něco takového někdy zažil. Ani po posledním setkání to nebylo
tak intenzivní. Po chvilce ticha debata pokračovala. Bavili se
i o tom, jak rozeznat hlas duše od hlasu ega. Kohl znal jako vždy
odpověď: „Duše se projevuje inspirací. Ego se projevuje tlakem

48
a stresem. Když budeš v srdci, tak ty hlasy od sebe rozeznáš
a budeš jednat jasně a s jistotou.“
Potom se s Matějem učili, bavili se o jeho rodičích a praro-
dičích a o tom, co bude dělat, až vyroste. Vrtěl se na svém vozíku
a snil: „Až vyrostu, budu diplomatem a budu usmiřovat znesvá-
řené národy a náboženství.“ A bylo to poprvé v životě, co Tomáš
něčemu neuvěřil svou myslí, ale srdcem.
Bylo načase se rozloučit. Kohl mu sdělil, že jejich sezení
jsou u konce: „Už do toho nespadneš! Už mě nepotřebuješ.“ On
to tak také cítil.
Nicméně se spolu dohodli, že se teď budou vídat jako přáte-
lé. Mají si co dát. Při odchodu Tomáš nemohl jinak a Matěje ob-
jal. Bylo to trochu zvláštní objímat člověka na vozíčku, ale bylo
to moc příjemné. Po cestě domů ještě nad vším uvažoval. Vrátila
se mu chuť do života. Opět chtěl překonávat problémy a výzvy.
Zařekl se, že v důležitých věcech vždy poslechne svou duši.
Potom se jeho myšlenky stočily směrem ke stáří. Nikdy
se na něj netěšil. Přišlo mu moc bolestivé. To neustálé povídá-
ní o nemocech, smrti. Teď si říkal, že být starcem nemusí být
tak hrozné. Pokud bude pečovat o své duševní zdraví, bude na
tom i tělesně dobře. Může se věnovat svým koníčkům, cestovat,
vzdělávat se. Najednou ucítil, jak mu v mysli něco přecvaklo.
Něco, co bývalo domněnkou, se rozplynulo a zůstala jen pravda.
Na cestě domů mizelo stále více a více starých nepotřebných
názorů a zůstávala jen čistá podstata, jen čirá pravda. Ptal se
sám sebe: „Proč mi to všechno nedošlo dříve?!“

49
 *

1/8 Naplněný život

B ylo to asi měsíc, co se Tomáš pravidelně vídal s Kohlem, když

přišel domů a našel Elišku u stolu v kuchyni. Měla make­‑up
rozmazaný od slz a vypadala velmi rozrušeně. Zeptal se jí: „Co
se děje, miláčku?“ Ale neodpověděla mu. Po chvíli mlčení doslo-
va vybuchla, začala ječet a plakala u toho:
„Vím, že máš teď milenku. Vím to! Jsi jako vyměněný. Pořád
se směješ. Celý jsi omládl a jsi tak šťastný.“
Úplně ho to vykolejilo. Nevěděl, jak na to obvinění zarea-
govat. Cítil se, jako by mu právě nasazovali želízka a poučovali
ho: „Máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být
použito proti vám.“
Poslední dobou trávil stále více času s Kohlem. Jí vždy řekl,
že se zdrží ve škole. Nedošlo mu, že si to vyloží takto. Mrzelo
ho, že jí hned neřekl pravdu. Eliška se kvůli tomu potají trápila.
Hodně se teď vztekala a brečela. Tuhle její tvář téměř neznal.
Překvapilo ho, kolik se v ní skrývá zloby. Musela to v sobě po-
tlačovat delší dobu. Snažil se to řešit z pozice pozorovatele, jak
ho to učil Kohl. Přitom si říkal: „To jsem byl taky takový? Takto
přesně vypadá nadvláda strachu a ega.“ Po chvíli se uklidnila
a přestala jej od sebe odstrkovat.
Tomáš ji k sobě přitiskl, omluvil se, že k ní nebyl upřímný,
a vše jí vysvětlil. Chvilku o tom pochybovala, ale nakonec mu
uvěřila. Pak si všiml, jak má Eliška překrásnou tvář. Všechny
její rysy se spojovaly do jedinečného tvaru jejího obličeje. Byla
tak půvabná. Domluvili se, že ji brzy vezme ke Kohlovi s sebou.
Od té doby byl jejich vztah na úplně jiné úrovni.
Kohl se obvinění z nevěry upřímně zasmál. Hodnotil to slo-
vy: „Ještě nikdy jsem nebyl něčí milenka.“
„Všechno je jednou poprvé.“
„To ano.“
50
 „Trápí mě, jak často teď kouříš trávu, příteli.“ Dnes seděli
oba na koberci a on si spokojeně potahoval. Odpověděl mu jako
vždy láskyplným hlasem: „Můj příteli, starej se o své závislosti,“
a zakuckal se.
„Doufám, že před Eliškou hulit nebudeš, přijde se mnou pří-
ští týden.“
„Co? Bojíš se, že bych snad mohl udělat špatný dojem?“ na-
hodil svůj nejserióznější výraz.
„Myslíš, že peníze mohou člověka zkazit?“ změnil Tomáš
téma.
„Peníze lidi nekazí. Lidi kazí vlastní blbost.“
Chvíli nad tím uvažoval, neznal moc bohatých lidí. „Všeo-
becně zažité názory nejsou vždy pravdivé“, říkal si v duchu při
pohledu na svého učitele, který spokojeně dojížděl svého jointa.
Objal ho z boku: „Od té doby, co se známe, se mi daří o mnoho
lépe. Dokonce mě přestala bolet záda.“
„Protože jsi ze sebe shodil spoustu kamenů.“
„Jeden věřící kolega se mě ptal, jestli jsem uvěřil.“
„Cos mu na to řekl?“
„Pravdu, že nemám rád církev, ale v něco věřím.“
„Všiml sis, že lidé často kritizují církev, ale nikdo nekritizu-
je Ježíše Krista?“
„To máš pravdu. Co si o Ježíšovi myslíš ty, Kohle?“
„Myslím, že všichni brali Ježíše moc vážně. Myslím, že často,
když byl sám na té hoře, tančil. Myslím, že když rozmlouval se
svými učedníky, často se smál. Myslím, že si užíval chvíle strá-
vené v nevěstincích se zloději a prostitutkami. Nebral to jako
povinnost a pokus o jejich nápravu, jak se často říká. Myslím, že
ty lidi opravdu miloval a rád si s nimi povídal, aniž by mu nějak
vadilo, jací jsou.“
„Upřímná láska dělá zázraky. Myslíš, že někdo dokáže zničit
tenhle Ježíšův odkaz?“

51
 „Jsem v tom optimista. Katolická církev se o to snaží už
2000 let a ještě se jí to nepodařilo.“ Oba se začali smát. Pak zváž-
něl: „Ovšem svět není černobílý. Kdybychom ho měli popsat ta-
kový, jaký je doopravdy, museli bychom mlčet.“
Tomáš se po pár minutách rozjímání nad touto myšlenkou
zeptal: „Jak ses k tomu vlastně dostal?“
„Známí mi to vozí z Holandska. Je to velmi kvalitní zboží.
Chceš zkusit?“
Tomáš zakroutil hlavou: „Ne k tomu! K tomu všemu, co mi
říkáš. Nejsou to všeobecně známé věci.“
„Jo, takhle,“ usmál se Kohl a dělal hloupého. Tomáš ho znal
už moc dobře. A bylo mu jasné, že si z něj utahuje. Od začátku
věděl, na co se ho ptá.
„Na výšce jsem studoval psychologii. Byl jsem jeden z nej-
lepších na fakultě. Myslel jsem, že si po škole otevřu praxi, ale
pro tehdejší režim jsem byl nepohodlný a skončil jsem v zapad-
lém skladu. Po revoluci jsem odjel do amazonského pralesa, kde
jsem žil deset let u jednoho kmene. Spoustu z toho, co vím, mě
naučil místní šaman. Po návratu do běžné civilizace jsem si těž-
ce zvykal na to, že za všechno se musí platit. Několik dalších let
jsem strávil na ulici. Ale neboj se, rozhodně jsem se neměl špat-
ně. Nepotřebujeme nic k tomu, abychom byli šťastní. To už víš
sám. Hodně jsem se v té době naučil a poznal úžasné lidi. Pak mi
došlo, že je čas k otevření psychologické praxe. Znáš ten pocit,
když často nad něčím přemýšlíš a víš, že ještě není ta správná
doba. Pak to najednou v hlavě i srdci sepne a jdeš do toho. Za-
čátky byly těžké, ale byl jsem dobrý, takže mě lidé doporučovali
dále a dále.“
„Děkuju za všechno, příteli.“ snažil se Tomáš vyjádřit, jak
moc si jej váží.
Kohl se napil vody, protože mu po dlouhém vyprávění, a sa-
mozřejmě i jointu, vyschlo v krku. Místo odpovědi se na jeho
vrásčité tváři objevil úsměv, kterým sdělil vše, co potřeboval.
52
Oči měl plné života a moudrosti. Zablesklo se mu v nich, jak
ho napadla další otázka: „Jak bys definoval bezpodmínečnou
lásku?“
„Jednou jsem řekl svojí mámě hrozné věci. Moc ji to ranilo,
asi týden jsme spolu nemluvili. Pak mi došlo, jaký jsem byl bl-
bec. Šel jsem k našim domů, abych se jí omluvil. Ona na omluvu
vůbec nečekala, objala mě a zeptala se, jestli si s nimi dám veče-
ři. Po pár letech jsme se o tom bavili a víš, co mi k tomu řekla?
Nikdy neuděláš nic, abys přestal být mým synem.“

–•–

Společné setkání Tomáše, Elišky a Kohla bylo velmi příjemné.

Kohl vykládal více vtipů než obvykle a většinu času hovořil
o tom, co pro něj znamená naplněný život. Pro Tomáše to neby-
lo nic nového, Eliška z toho byla docela vyjevená, ale líbilo se jí
to. Na cestě domů se rozpovídala o tom, jak úžasný je to člověk.
„Jsem rád, že na tebe moje milenka udělala takový dojem,“
culil se Tomáš.
„Heeej! To není fér. Co jsem si měla myslet?“ ukradla mu
čepici.
Když dorazili domů, opět se spolu pomilovali. Poslední do-
bou to bylo často a vždy to bylo naprosto úžasné.
Než usnul, honily se mu hlavou různé myšlenky. V životě
každého přijde chvíle, kdy si uvědomí, proč se narodil. Okamžik,
ve kterém se mu vše vyjasní. Ta jeho nastala právě teď – byl
moc rád, že to nebylo na smrtelné posteli. Občas, když pozo-
roval ostatní, tak poznal, jak se cítí. Někdy se na člověka jen
podíval a on se hned cítil lépe. Bylo to úžasné. Stal se něčím víc.
Cítil se tak dobře. Ty hlasy, které říkaly, že je troska a nikdy nic
nedokáže, konečně zmizely.
„Většina lidí tolik touží cestovat – poznávat svět, aniž by kdy
v životě uviděli aspoň odlesk krásy světa, který máme každý
53
v sobě,“ povzdechl si. I proto se přestal ve škole zaměřovat na
to, aby naučil své žáky fakta, ale velmi dbal na to, aby pochopili
souvislosti. Aby pochopili, proč se něco děje určitým způsobem.
Také se už nebál být na své žáky tvrdý, když to potřebovali. Nic-
méně to dělal, jen když si byl jistý, že to tomu člověku prospěje.
Naučil se být tím, co lidé potřebují. Pro každého byl někým ji-
ným, a přesto to byl stále on. Jako by najednou vyrostl a obsáhl
mnohem více všeho. Byl to úžasný pocit. Cítil obrovské sebevě-
domí a zároveň hlubokou pokoru před životem. Ovšem vše ne-
bylo ideální. Tomáš a jeho nejlepší kamarád Ondra se teď trochu
vzdálili, už si tak nerozuměli. S těmi pocity usnul.

–•–

O víkendu se manželé Jedličkovi vydali za zábavou – po dlouhé

době šli tancovat. Měli s sebou partu společných přátel. Všich-
ni se skvěle bavili. Když Tomáš tančil na svou oblíbenou píseň,
ozvala se jeho duše: „Tancuj, jako by se nikdo nedíval. Užívej si,
že tu můžeš být s Eliškou a svými kamarády. Ne každý má tako-
vé štěstí.“ Když jeho tělem procházely jednotlivé tóny, uvědomil
si, jak hudba spojuje lidi. Ať už mají jakékoliv názory a vyznání,
v hudbě je to jedno. Vlastně celkově to je jedno. Všechno je to
jedno! Tanec je jen další formou meditace, došlo mu. Vybavil si
Ježíše, jak tančil na té hoře. Potom vypustil veškeré myšlenky
a jen tančil.
Týden nato byli na dovolené v Paříži. Dostali to darem od
rodiny k pátému výročí svatby. Když sledoval, jak se jeho žena
prochází podél Seiny, přišla mu velmi půvabná a krásná. Její
dlouhé nohy, úzký pas a kulatý zadek seděly přesně do tmavě
modrých džínů, kolem krku měla slušivý šátek, na který stékaly
rovné světlé vlasy. Její sametovou pleť ozařovaly pouliční lampy,
malá ústa s podmanivými rty byla pootevřená, a to nejlepší na-
konec – velké hnědé oči ve tvaru slz, do kterých se mohl dívat
54
celé hodiny. Nechtělo se mu věřit, že ještě nedávno mu připadala
neatraktivní. V duchu si řekl: „Zvláštní, jak se mění mé okolí,
když se měním já.“

55
 *

1/9 Svoboda

T omáš zažíval dosud nejlepší období ve svém životě. Ve škole

byla každá hodina něčím výjimečná. Často převzal některé
jednodušší věci z Kohlových lekcí a diskutoval o nich se studen-
ty. Dnes se bavili o svobodě.
„Máte pocit, že jste svobodní? Jak se to vlastně pozná?“ za-
hájil výuku. Jako první se ozvala Beátka: „Když jsem jako malá
pomáhala s nádobím nebo vysávala, dělala jsem to s velkou ra-
dostí, než mi mamka řekla, že to udělat musím. V té chvíli jsem
ztratila veškerou chuť a dělala jsem to s opravdu velkým zne-
chucením.“
„Já to mám podobně,“ ozval se Lukáš a dodal: „Čím více mě
něco nutí dělat, tím více na to seru,“ smál se. Poslední dobou byl
jiný. Už nedělal takový nepořádek a více se zapojoval do debat.
Robert byl na druhou stranu pořád stejný, ne­­‑li horší.
Přihlásil se Dominik: „Každý člověk dělá něco nejlépe, po-
kud se pro to svobodně rozhodl. A pro co se svobodně rozhodne-
te? No nejspíše pro to, co děláte rádi. Co vás naplňuje.“
Tomáš mu přitakal: „Co je lepší pro děti? Rozvedený šťast-
ný rodič, nebo nešťastní rodiče, kteří jsou s nimi? Je důležitější
dobře placená práce, která vás zevnitř užírá, nebo zaměstnání
za méně peněz, které vás naplňuje? Odpovědět si musí každý
sám. A podle té odpovědi poznáte, zda jste svobodní. Záleží vám
více na společenském postavení, nebo jistotě? Pak žijete v osob-
ním vězení s vysokými ploty. Budete za každou cenu dělat to, co
máte rádi a co vás vyjadřuje? Pak jste svobodní. Gratuluji.“
Jeho žáci si poslední dobou zvykli na to, jak moudře mluví,
ale vždy se našel někdo, kdo se nad tím podivil: „Teda já vás
obdivuju, jaké rozumy vždycky vytasíte. Kam vy na to chodíte?“
ozvala se Mirka.

56
 Lukáš se zásadně nehlásil, když chtěl něco říct: „Můj táta
je bachař. Z jeho povídání o práci je mi jasné, že někdy musíme
omezit svobodu druhého.“
„To máš pravdu, Lukáši. Dobrá poznámka. Ovšem tvoji svo-
bodu mohou omezit jen v případě, že ohrožuješ sebe nebo něko-
ho jiného,“ odvětil Tomáš.
Dominik narazil hřebíček na hlavičku: „Ale copak toho-
to nezneužívají různí diktátoři? Tvrdí lidem, že je tím ochrání,
a přitom to je jen pokrytecké krytí jejich režimu, aby nepřišli
o moc.“
Tomáš kýval hlavou: „Souhlasím, ale totalitní režim není
zrovna dobrou ukázkou, když se bavíme o svobodě. V demo-
kracii by to mělo fungovat tak, že dostaneš možnost obhájit se
a společnost nezaujatě posoudí tvé argumenty. To jsme ovšem
trochu odběhli. Politologii budeme mít až příští pololetí,“ zasmál
se a vrátil se zpět k původnímu tématu: „Každý je zodpovědný
sám za sebe. Pokud cítíte jako správné omezit něčí práva, aby si
dál neubližoval, tak to prosím udělejte – ale pozor, jen výjimeč-
ně. Tak jako to dělá policista, když vezme opilci klíčky od auta,
nebo soud, který zavře zločince do vězení, aby neohrožoval sebe
a své okolí. Nebo když vám v nemocnici podají sedativa, abyste
se nehýbali a nezpůsobili si zranění.“
Lukáše to pořád nepřesvědčilo: „Ale když si každý bude dě-
lat, co chce, nevznikne anarchie?“ Ve třídě se rozhostilo ticho,
které přerušil až Tomáš: „Nevznikne. Celá ta věc má totiž há-
ček. Je třeba dodržovat určitá pravidla, abychom byli svobodní.
Pěkný paradox, že?“ Žáci jen zaraženě koukali a on to vzápětí
vysvětlil: „Jak můžeme být svobodní, když nemáme dostatek
disciplíny zbavit se svých závislostí? A věřte mi, že každý má
nějakou závislost – včetně mě. Čím více závislostí se zbavíme,
tím více budeme svobodní. Je to jednoduchá rovnice.“
Dominik využil příležitosti: „Já jsem závislý na mamince,
jak bych se jí měl zbavit?“ Celá třída se rozesmála. Začaly se
57
ozývat další děti s jejich závislostmi na různých druzích jídla,
přes počítač, internet a různé sociální sítě, až po masturbování,
které nezapomněl zmínit kdo jiný než Robert. Hodina rychle
utekla. Tomášovi přišlo vtipné, že u Kohla sedí jako žák a nová-
ček na koberci, učí se úplným základům o své duši a před dětmi
je zkušeným učitelem pro změnu on.
Po obědě čekalo žáky 4. A focení. I když nebyl jejich tříd-
ním učitelem, naléhali na něj, aby se s nimi vyfotil. Po chvíli
přemlouvání souhlasil. Když se pak vracel do svého kabinetu,
stihl ještě zajít za Liborem, místním školníkem. Na záchodě to-
tiž neodtékal jeden pisoár a chtěl mu to nahlásit. Zaklepal na
jeho dveře: „V životě každého školníka jednou přijde chvíle, kdy
mu někdo oznámí, že na záchodě ve druhém patře neodtéká je-
den pisoár. A ta tvoje přišla právě teď.“
„Jsem zvědavý, Tome, jestli ti ta dobrá nálada vydrží, až tě
poprosím o pomoc při jeho opravě.“ nedal se Libor.
Tomáš se sehnul, aby se s nářkem se chytil za bedra: „Aaa-
au. Zase ta záda. Jdu si do kabinetu odpočinout.“
Jeho vztahy s kolegy se také zlepšily, teda až na Karla – ten
byl pořád stejný. Spíše to bylo ještě horší, pravděpodobně mu
záviděl jeho vzrůstající oblibu. Moc si s tím hlavu nelámal. Kohl
mu poradil, aby se na něj co nejméně zaměřoval a nedodával tak
konfliktu s ním další energii.
V kabinetě se potkal s Honzou, hned se pustili do řeči. Hon-
za dnes mluvil o tom, proč by měli být chytří i méně nadaní žáci
ve stejných třídách. Nelíbilo se mu, že na některé soukromé ško-
ly přijímají jen ty nejchytřejší děti. Tomáš s ním souhlasil. Moc
dobře věděl, že bez srdce je inteligence k ničemu.
Když si Honza zaléval čaj, změnil téma hovoru: „Četl jsi ten
rozhovor s Novotným? Jak tam napadal ženy v politice? Podle
něj by měly sedět doma u sporáku a prát.“
„Kdyby bylo více žen v politice, poslanci v parlamentu by se
tak nehádali a více si naslouchali. Takhle jen soupeří o to, kdo
58
pro svůj záměr získá co nejvíce hlasů, a nesnaží se domluvit na
něčem, co by vyhovovalo všem.“
„Přesně tak. Navíc by byla politika více otevřená a konečně
by se dalo na co dívat, jestli mi rozumíš.“ Oba se rozesmáli. Hon-
za pak pokračoval: „Pokud by se lidé zaměřili na blaho všech,
a ne jenom na své vlastní zájmy, mohli bychom zavést systém
přímé demokracie, který jsem vymyslel.“
„A jaký to je?“ odložil Tomáš pero, kterým chtěl opravovat
písemky, zpět na stůl.
„Představ si, že by existovaly určité profesní skupiny, třeba
IT odborníci nebo učitelé. Ve skupině by byli vždy lidé, kteří da-
nému tématu jak prakticky, tak teoreticky rozumí. Při hlasování
o zákonech, které by se dané skupiny týkaly, by hlasovala celá
skupina. Každý z pohodlí svého domova přes internet. Takto
by se odbouralo, že o zákonech často rozhodují politici, kteří
o nich nic neví. Navíc by to urychlilo příjímání zákonů a ušet-
řilo spoustu peněz.“
„To je skvělý nápad, ale jak bys rozlišil, kdo má právo nad
určitým zákonem rozhodovat, a kdo ne?“
„No, o tom už jsem taky uvažoval. Musel bys splnit určité
podmínky – buď vzděláním, nebo praxí.“ odvětil Honza s jis-
krou v očích.
„Je to velmi dobrý model. Ovšem vyžadovalo by to určitý
vývoj politického myšlení. Lidé ve skupině by museli rozhodo-
vat pro dobro všech, a ne jen své skupiny. Zároveň by měl tako-
vý systém mít všeobecnou důvěru a podporu. Hlasování o jeho
konečné podobě by se měli zúčastnit všichni občané, důležité
změny v něm by musely být schváleny také všemi.“
„Takto jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Rozšířil jsi mi obzo-
ry, díky. Teď už stačí jen přimět lidi, aby při svém rozhodování
mysleli na dobro všech.“ povzdechl si Honza.
„To, co jsi říkal, jsou jen takové obrysy, ale všechny velké
věci vycházejí z jednoduché myšlenky. Rozhodně na tom pracuj.
59
Myslím, že to za tu námahu stojí. Třeba bys o tom někdy mohl
napsat knihu.“
„Děkuji za podporu. Třeba to tak nakonec dopadne.“
„Měl by být takový systém pravicový, nebo levicový?“ zají-
mal se Tomáš a trochu tušil, jaká bude odpověď.
Honza, který právě vyhazoval čajový pytlík do koše, od-
pověděl: „Trochu od obojího. Třeba ve Švédsku mají levicovou
vládu, která vládne zodpovědně a bez dluhů. A v Řecku to byla
právě pravice, která nadělala spoustu dluhů. V zásadě je nejlep-
ší, když mají lidé určité základní věci zadarmo, bez jakékoliv
snahy. To je prvek komunismu. Ovšem to, co mají lidé zadarmo,
toho si tak neváží, takže za určitý nadstandard by se platilo.“
Tomáš se s plnou pusou zeptal: „A co je ten základ?“
„Základní potraviny, bydlení a vzdělání. Nikdo by se neměl
bát, že pokud nebude pracovat, tak bude mít hlad nebo přijde
o střechu nad hlavou. Pokud chceš víc, jako třeba auto, mít na
pivo s kamarády nebo na dovolenou s manželkou, musíš praco-
vat.“
„No dobře, ale pokud nemusíš pracovat, tak kdo bude vy-
konávat ty profese, které nikdo nechce dělat, třeba v továrně
u pásu?“
„Počítače a roboti. Dneska už takové továrny jsou a ukazují
se být ekonomicky velmi výhodné. Při takových stereotypních
operacích totiž stroje tak nechybují. Navíc když sečteš celkové
náklady, jsou stroje mnohem levnější. S tím, jak pomalu roste
umělá inteligence, jsou roboti schopni dělat většinu ‚pásových‘
prací.“
„Ten model se mi moc líbí, jen je to v dnešní situaci taková
utopie. Pokud by lidé nemuseli pracovat, většina z nich by to
nedělala.“
„Bohužel,“ pohasla jiskra v Honzových očích.
„Ovšem,“ zvedl Tomáš obočí. „Pokud lidé začnou více na-
slouchat svým vnitřním pocitům a dělat to, co je v životě baví
60
a co jim jde, dokážu si představit, že to bude fungovat. Vezmi
si, že mnoho z nás se živí tím, co nemají rádi. Jakmile dostatek
lidí pochopí, že se nemusí živit tím, co nemají rádi…“ odmlčel
se na chvíli. „Jakmile jim dojde, že mohou dělat právě to, co je
baví nejvíc. Že díky tomu, že je to naplňuje, budou v tom dob-
ří.“ zadumal se znovu, tentokrát se zavřenýma očima. „Jakmile
k tomu jako společnost dospějeme, tvůj model může a bude fun-
govat! Je třeba změnit systém tak, abychom se živili tím, co nás
naplňuje, a tím také nejvíce přispívali společnosti.“
V Honzových očích se opět zajiskřilo: „Můžu se tě na něco
zeptat, Tome?“
„Jasně.“
„Jak to, že jsi teď takový jiný? Daleko více se usmíváš. Jsi
daleko vyrovnanější, klidnější a vypadáš zdravější. Když spolu
diskutujeme, neskončí to hádkou a neporozuměním, jak tomu
bývalo zvykem. Co se to s tebou stalo?!“
„Zjistil jsem, že nemám až tolik problémů, jak jsem si dří-
ve myslel. Vlastně jsem si většinu z nich dělal sám. Dostatečně
jsem si nevážil života a všeho, co přináší. Teď už je to lepší. Jsem
šťastný za to, co mám.“ Honza vstal a v rychlosti dopil čaj: „Mu-
sím utíkat do hodiny!“

–•–

Školní rok skončil, a tak na sebe měli Tomáš s Eliškou dale-

ko více času. Hodně se smáli, často se milovali. Byla jasná noc
a venku příjemně teplo. Vrátil se z verandy zpět do chaty a podí-
val se na svou půvabnou ženu. Ona láskyplný pohled opětovala,
její hnědé oči se leskly v záři plamenů z krbu, byly tak upřímné
a čisté. Pohladil ji po vlasech a dlouze ji objal. Potom jí znovu
pohlédl do očí, políbili se. Když se dotknul jejích rtů, cítil, jak
mezi nimi proudí spousta energie.

61
 Tomášovi to připadlo, jako by se jí dotýkal poprvé v životě.
Začal ji hladit a stejně tak ona jeho. Brzo potom se vášnivě líbali.
Tiché sténání občas doplnilo zapraskání ohně. Čím více se blíži-
li k okamžiku spojení, tím méně myšlenek mu probíhalo hlavou.
Nakonec se zcela ponořil do přítomného okamžiku a instink-
tivně hladil a dráždil Elišku na těch správných místech, aby ji
co nejvíce vzrušil. Ona to opětovala. Když došlo ke spojení, svět
se zastavil. Ty okamžiky byly tak plné a naprosto prožité v pří-
tomnosti. Sledoval její dokonalou tvář a radoval se, při každém
polibku cítil nával energie a lásky. Vzrušení narůstalo. Bylo to
něco úžasného, něco velkolepého!
Čím více se snažil, aby se jí to líbilo, tím více se to líbilo
i jemu. Všechnu energii, kterou jí předal, mu okamžitě vrátila
zpět a přidala svou vlastní. Takto mezi nimi energie neustále
kolovala a narůstala, až došlo k mohutné explozi, která se dala
přirovnat k výbuchu supernovy. Tomáše zalil nebeský klid, cítil
se, jako by se znovu narodil. „Kdyby ten pocit mohl trvat věčně“,
problesklo mu hlavou. Dívali se na sebe, Eliška mu otřela zpoce-
né čelo. Nemuseli nic říkat a oba věděli, že to bylo jejich nejkrás-
nější milování. Po pár minutách usnuli, nohy a ruce propletené,
jako jedna bytost.

62
 *

1/10 Důležitá zpráva

T omáš si zvykl, že se mu ve všem daří. Když svůj pokrok ne-

dávno popisoval svému učiteli a příteli v jedné osobě, reago-
val na to s úsměvem: „To jsou jen plody života v souladu s tvou
duší.“ Dnes se měli opět vidět. Bylo horko, v autobuse se nedalo
téměř dýchat. Většina lidí kolem byla zpocená a unavená. Pro-
táhl se přes ně ven a ušel několik metrů k domu, kde měl Kohl
svou pracovnu. Jako vždy se nejdříve bavili o tom, co kdo prožil
za poslední týden, když Kohl trochu zvážněl: „Jak to myslíš, že
ses přestal bavit s některými kamarády, kteří mají nižší úroveň?“
„Myslím nižší úroveň energie. Pochopil jsem, že s jakými
lidmi se nejvíce stýkáš, takový jsi sám. Chci se stýkat jen s lid-
mi, kteří mi mohou něco dát, posunout se zase o kousek výš, už
rozumíš?“
„Udělal jsem jednou v životě tu stejnou chybu. Myslel jsem
si, že už jsem natolik daleko, že nedělám žádné chyby. Když
jsem někoho potkal, po pár slovech jsem byl schopen říci, co mu
chybí a co by na sobě měl změnit. Nedělal jsem žádné chyby, až
na jednu. Bohužel pro mě to byl ten největší omyl, který jsem
kdy udělal.“
„A co to bylo?“
„Zapomněl jsem, že jsem člověk jako ostatní a že ostatní se
nemusí nějak měnit, aby zapadli do mého měřítka dokonalosti.
Nedocházelo mi, že bych měl mít rád sebe i je takové, jací jsme.
Jednou večer se mi pak vyjasnilo. Představil jsem si, co bych
v jejich situaci dělal já. Došlo mi, že bych jim měl poskytnout
podporu a lásku, aby se rozhodli nejlépe, jak mohou, ale ne-
vnucovat jim, jak bych se rozhodl já. V životě nejde o to scházet
se s učenými lidmi, kteří mají mnoho znalostí a nedělají chyby.
V životě nejde o to diskutovat s nimi o tom, jaký by měl svět
být. To je krásné, ale v životě pro mě osobně jde především o to
63
pomáhat lidem, kteří se ztratili, nacházet cestu k nim samým.
Ne jen mluvit o tom, jak by svět měl vypadat, ale opravdu ho
změnit. Pokaždé, když na to zapomenu, dostanu takový malý
kopanec od života, abych si na to vzpomněl.“
Tomáš se cítil trochu zahanbený, když odpověděl: „Ale proč
bych se měl nutit stýkat se s lidmi, se kterými si nemám co říct?“
„To po tobě nikdo nechce. Jen si nesmíš myslet, že tvá cesta
je jediná správná. Měl bys být vždy pokorný,“ přiložil si Kohl
ruku na srdce, „a projevovat úctu k cestě, jakou si vybrali ti
druzí. Já na to zapomněl. Máš možnost poučit se z mé chyby. Ne
vždy to musí být tvá chyba, která ti pomůže něco si uvědomit.“
„Nerozumím tomu. Nemyslím si, že dělám něco špatně. Ne-
musíš všemu rozumět více než já,“ odsekl Tomáš a hned ho to
zamrzelo. Čekal teď od Kohla, že ho trochu zchladí.
Ten namísto toho v klidu odvětil: „Postupuješ naprosto lo-
gicky. To je v pořádku, ale není to důvod, proč tě mám tak rád.
Když jsem tě poznal, něčím jsi mi imponoval. Po čase se ta tvoje
vlastnost ještě zesílila.“
„A co to bylo?“ prohodil provinilým tónem.
„Jsi hodně v srdci. Často se chováš pro vnějšího pozorovatele
nelogicky, ale posloucháš své srdce. Nepřináší to žádné výsled-
ky, alespoň ne viditelné, ale přináší to světlo. Mnoho lidí, které
znám už léta, zná perfektně tento svět. Dokonale mu rozumí, ale
nedokážou být v srdci tak jako ty. Zkus o tom, o čem jsme se teď
bavili, doma popřemýšlet, ale tentokrát srdcem. Protože správně
vidíme jen srdcem.“
Tomáš pořád nebyl přesvědčený o tom, že by dělal nějakou
chybu. Se všemi se baví s úctou, jen si už prostě nerozumí se sta-
rými kamarády. Kohl se mu podíval přímo do očí, měl moudrý
a laskavý výraz jako vždy: „Už jsem se bál, že mě budeš ve všem
poslouchat na slovo. Jsem rád, že máš svoji hlavu.“
On na to nějak nereagoval. Když jeho přítel viděl, že dnes
není ve své kůži, zeptal se ho: „Co se děje, Tome?“
64
 „Štve mě pokrytectví a bezpáteřnost některých lidí. Řeknou
ti do obličeje jedno a za zády o tobě tvrdí něco jiného. Nebo změ-
ní svůj názor podle toho, jak se jim to hodí. Chovají se k tobě
jako největší kamarádi a za zády tě zradí!“
„Ber život s nadhledem, Tome. Každý nemá to štěstí jako ty
a oni rozhodně nemají tolik ze života co ty.“
„Ale mně to přijde, že jsem se za ten půlrok s tebou moc
nenaučil.“
Kohl se zatvářil tak jako vždy, když přišel na to, jak něko-
mu pomoci – svraštil čelo, jeho moudré oči se do široka otevřely:
„Když ráno vstaneš, cítíš tu jiskru? Nebo máš pocit, že chodíš do
práce a z práce jako zombie? Díváš se na svět kolem sebe, nebo
jsi slepý? Dává ti tvůj život smysl? Ano, nebo ne?“
Tomáš se zhluboka nadechl: „Chci, aby můj život dával
smysl, ale nevím, jestli se mi to daří.“
„Tvoje upřímnost se mi vždy moc líbila, můj drahý příteli.
Ne vždy ti tvůj život bude dávat smysl. Ale pokud budeš upřím-
ně a neochvějně hledat podstatu všeho, budeš přijímat to dobré
a zahazovat to zlé, tvůj život nikdy smysl neztratí. Nezáleží na
tom, jak dlouho na tomto světě budeš, ale jak ten čas využiješ.“
Tomášovi koutky se konečně nadzvedly: „Děkuji, příteli.“

–•–

O několik dní později se vracel domů ze školy, když obdržel sm-

sku od Elišky: „Přijď hned domů!“ Vyvedlo ho to z rovnováhy,
přidal na chůzi, aby se k ní dostal co nejdříve. Doufal, že se ne-
přihodilo nic zlého. Vzpomněl si na jejího tátu – poslední dobou
měl problémy se srdcem. „Určitě se mu nic nestalo,“ snažil se
uklidnit. S třesoucíma se rukama odemkl dveře, za nimi na něj
čekala Eliška a hned na něj skočila: „Jsem těhotná. Jsem těhotná!
Pane bože, já jsem těhotná!“

65
 „Cože?!“ vyhrknul Tomáš. „Kdy? Jak? Doktor říkal, že ne-
můžeme…“ zakoktal se.
„Stalo se to tehdy na chatě. Nevím jak, ale stalo. Já jsem tak
šťastná! Miluji tě.“
„Já tě taky miluji!“ políbil ji. Po tvářích jim stékaly slzy.
Pak zavtipkoval: „Musíme si to užít dopředu, protože po
narození Jonáše budeme dvacet let bez pořádného sexu.“
„Bude to Věrka!“ oponovala Eliška.
Tohle odpoledne bylo jenom jejich. Leželi vedle sebe, beze
slov jeden druhého sledovali a úplně zapomněli na čas. Měl po-
cit, jako by se do ní právě zamiloval. Eliška to cítila zrovna tak.
Dotkli se svými čely a něžně se hladili. Opět ho zamrzelo, že
její krásu tak dlouho nedoceňoval. Nedokázal si teď představit
krásnější a laskavější mámu pro svoje dítě nebo úžasnější man-
želku. Objali se a užívali si přítomný okamžik. Všechno ostatní
se zastavilo. S Eliškou se nepotkali náhodou. Cítil, jak jsou jejich
duše propojeny, jak se doplňují a částečně splývají. Když si k ní
přivoněl, uvědomil si, že nic jiného na světě tak krásně nevoní.
Miloval tu vůni. Miloval usínat vedle ní. Chtěl, aby tak končil
každý den zbytku jeho života.

–•–

Když oznamoval tu radostnou novinku Kohlovi, ten jej pozorně

poslouchal. Vyprávěl mu, jak se osmnáct měsíců snažili počít
dítě a nedařilo se jim to. Navštívili pak specialistu, který jim
sdělil smutnou zprávu: „Dítě mít nemůžete. Vaše spermie nema-
jí dostatečnost hybnost.“
Vyprávění zakončil vtipem: „Přijde mi to jako zázrak, po-
kud to ovšem je moje dítě!“
„Však to také je zázrak! Stejně jako každé početí a zrození.
Doktoři nevědí všechno. Každý den vyjdou na světlo stovky věcí,

66
o kterých neměli vědci a lékaři ani ponětí. Je to součást vývoje
lidstva. Nesmíš jim všechno věřit,“ dal si Kohl dalšího práska.
Když se s tím den nato svěřil Honzovi, doslova spadl ze
židle: „Cože?! Dítě? Vím, že jste to oba tak chtěli a dlouho se to
nedařilo. Moc gratuluju, kamaráde!“
„Děkuju Honzíku,“ zvedal ho ze země. „Říkal jsem ti, že se
na té židli nemáš houpat.“

67
 *

1/11 Kohlova rodina

P oslední dva týdny téměř neustále pršelo, všude bylo plno

vody. Od rána foukal silný vítr a odnášel mohutná oblaka
velká jako celá města pryč z oblohy. Když se zpoza nich konečně
vydralo slunce, vydal se Tomáš na procházku do parku. Nikdy
neměl rád podzim. Všechno při něm osychalo, umíralo. Letos
poprvé si všiml, jak je v tomto ročním období vše krásné a ba-
revné. Každý podzim v sobě nese příslib příštího jara. Listí při
chůzi příjemně šustilo.
Opět si začal všímat, kolik příjemných lidí žije v jeho okolí
a běžně se s nimi stýká. Uvědomil si, že někteří jsou probuzení,
jiní se ještě probouzejí a ostatní tvrdě spí. Podobným způsobem
vnímal lidi i ve chvíli, když jel za Eliškou do nemocnice, ale teď
je tak viděl i několikrát během dne. Když se na to zeptal Kohla,
vysvětlil mu: „Začínáš se probouzet. Čím více jsi probuzený, tím
více vnímáš, když lidé v tvém okolí spí. A hned také poznáš dal-
ší, kteří se také probouzejí. Ti potřebují lásku a podporu, jako při
porodu dítěte. Je třeba o ně pečovat, zajímat se a být jim nablíz-
ku. Mimochodem víš, co znamená slovo Buddha? Neznamená to
nic jiného než ‚Probuzený‘.“
Tomáš se zájmem naslouchal. Za tu dobu už si zvykl sedět
na koberci a ve skutečnosti mu to přišlo daleko pohodlnější než
v křesle. Nebyl tak omezený jeho tvarem. Mohl si zvolit jakou-
koliv polohu, kterou chtěl. Podíval se na Kohla a zeptal se: „Pro-
budím se někdy úplně? Víš, jak to myslím.“
„Přesně vím, jak to myslíš. Ať si všichni duchovní říkají, co
chtějí – jak je to nemožné, nebo že se to povede jednou za dva
tisíce let, musíš se s tím narodit a podobně. Já věřím, že to je
možné i pro obyčejné lidi. Ty i já dojdeme osvícení, možná mě
ještě předběhneš.“
„Ale vyžaduje to přece hodiny cvičení a askeze, nemyslíš?“
68
 „Čím více o té možnosti uvažuješ a snažíš se ji pochopit, tím
to je pro tebe těžší. Je to, jako by ses snažil pochopit plavání.
Díváním se to nenaučíš, nakonec musíš skočit do vody a plavat.
Víš, že batolata umí plavat, aniž by je to někdo učil?“
„Vím. Stejně tak jako umí být probuzené. Než jim někdo
stihne říct, že to nejde.“ Oba se teď rozchechtali a Kohl se slza-
mi v očích dodal: „Přesně tak. Bude z tebe úžasný otec. Tvé dítě
prožije neobyčejné dětství.“
„A co zbytek života?“
Kohl pochopil, kam míří: „Můžeš dítěti dát všechno, co máš,
poskytnout mu ochranu a vedení po celé jeho dětství, ale cestu,
jakou si zvolí potom, už určovat nebudeš.“
„Já vím, já vím, jen doufám, že jako otec nezklamu.“
„Budeš ještě lepší otec, než vidíš ve svých nejkrásnějších
představách, Tome.“
„Děkuji. Za tu dobu, co tě znám, jsem vyřešil spoustu pro-
blémů. I tu finanční situaci, která se zdála být tak neřešitelná.“
„A jak se ti to povedlo?“
„Prostě jsem přestal vyhazovat peníze za blbosti a platím
jen za to, co nezbytně potřebuju.“
Když šel ten den domů, uvědomil si, jaké má štěstí. Má úžas-
nou ženu, dítě na cestě, skvělé přátele, jako je Kohl a Honza, je
zdravý, má práci a pěkný byt. Co ho v tuto chvíli těšilo asi nejvíc,
bylo, že jeho život měl konečně smysl. Cítil se skvěle, protože vě-
děl, že má něco, co ostatní nemají. Každý má takový dar, on ten
svůj našel. Byl sám na sebe hrdý, jak moc pomáhá ostatním tím,
že prostě je. Pokaždé, když někomu pomohl pochopit nějakou
maličkost nebo něco vyřešit a uviděl tu jiskru v jeho očích, cítil
se tak naplněný. Jako dnes ve škole, když hovořil s dětmi o lásce.
Stále více přátel a známých za ním chodilo pro radu. Ne-
uniklo jim, jak je teď srovnaný, a chtěli poradit s různými zá-
ležitostmi od absolutních banalit až po velmi vážné věci. Snažil
se jim radit především srdcem. Brzy pochopil, že když řeší něčí
69
potíže, tak je to také jeho problémem a že ho musí vyřešit spolu.
Mohlo by se zdát, že se z něj stal úplně jiný člověk, ale on věděl,
že uvnitř to je pořád ten „starý dobrý Tomáš“, jen se nebál dělat
věci, tak jak to cítí.
Přišel na to, že smyslem života není zbavit se utrpení, ale
přijmout ho. Přijmout ho a tančit. A radovat se! Stát se něčím
víc, udělat svět trochu lepším, než byl včera, prozářit temno-
tu, dosáhnout v něčem dokonalosti a podělit se o to s ostatními.
Uvnitř tančil, jeho duše si prozpěvovala: „Přesně tohle je ten
život, který tu máme my všichni žít.“

–•–

Tomášovi se poslední lekce velmi líbila a moc se těšil na dal-

ší. Po cestě ke Kohlovi se jako vždy zabral do myšlenek. Někdy
si spolu jen tak povídali. Jakoby o ničem. Později, když o tom
přemýšlel, mu došlo, že povídání o různých maličkostech a ne-
důležitých věcech mu pomohlo pochopit tolik věcí – spojit je
dohromady. Jako když poskládáte poslední dílky puzzle k nád-
herným obrazům.
Kohl je velkým učitelem. I když mluví sprostě, kouří trávu
a nevypadá na to, je tím nejsvětějším, kterého za celý svůj život
potkal. I když nevypadá jako dokonalý mentor, pro něj jím byl.
Vzhlížel k němu a obdivoval ho. „Možná to tak mají i moji žáci
vůči mně,“ polichotil sám sobě. Snažil se o sobě smýšlet pozitiv-
ně od okamžiku, kdy ho Kohl zasvětil do problematiky sebevě-
domí: „Reaguješ na podněty, které jsou na stejné frekvenci jako
ty. Podle toho se staneš špatným, průměrným nebo dobrým uči-
telem, otcem, manželem a podobně. A tak je to se vším.“ Moc
tomu nerozuměl a poprosil jej o příklad.
„Představ si, že o tobě tři lidé nezávisle na sobě řeknou a)
že jsi výborný učitel, b) že jsi průměrný učitel, za c) že jsi špatný
učitel. Čemu budeš věřit?“
70
 „Tomu, co si o sobě myslím, a to zase záleží na mé frekvenci.“
„Přesně tak. A představ si, že to lidé nemusí říkat. Stačí, jak
o tobě tvé okolí smýšlí, jak se na tebe dívá. Neustále ti posílá
různé podněty a podle tvé frekvence si vybíráš ty, na které re-
aguješ.“
„To je úžasné!“
„Takže vše začíná u tebe. Záleží, co si o sobě myslíš a s ja-
kými lidmi se stýkáš. Lidé ti nemohou vysílat podněty o vyšší
frekvenci, než mají oni sami. Proto se tak dobře cítíš s lidmi,
kteří mají vyšší energetickou úroveň než ty.“
Možná proto byl nedávno tak překvapený, když mu Kohl
vyčetl, že život není jen o tom setkávat se s uvědomělými lid-
mi. Této lekci pořád nerozuměl. To ovšem neznamenalo, že se
k němu musel chovat tak neuctivě. „Musím se mu za to dnes
znovu omluvit,“ kál se.
Jak byl zadumaný, cesta mu utekla obzvlášť rychle. Svižně
vystoupal po schodech do Kohlovy pracovny. Když otevřel dve-
ře, překvapila jej mladá žena, která byla otočená zády k němu
a něco dělala u stolu. Všimla si ho dřív, než stihl cokoliv říct: „Vy
musíte být Tomáš, táta mi o vás často vyprávěl. Já jsem Anna.“
„Kohl se o vás nikdy nezmínil. Nevěděl jsem, že má dceru.
Kde je teď?“
„Táta byl vždy tajnůstkář. Není tu. Odešel včera brzo ráno.“
sklopila smutně oči.
„Cože?!“ dostal ze sebe. „Kdy? Jak?“
„Měl rakovinu, o tom vám nikdy neřekl, že? Proto kouřil
tolik marihuany. Tlumilo mu to bolesti. Byl u nás na návštěvě.
Ráno jsem ho šla vzbudit a a a…“ rozbrečela se. „Už mu nebylo
pomoci.“
Byl celý bez sebe, přišel o veškerou energii. Roztřásly se
mu nohy a nedokázal moc mluvit. „Nestihl jsem se s ním ani
rozloučit,“ vykoktal. „Kdy bude mít pohřeb?“

71
 Anna si utřela slzy: „Na jeho přání nebudeme vystrojovat
pohřeb. Jen spálíme jeho schránku a popel vysypeme v lese na
jeho oblíbeném místě.“
Trochu se vzpamatoval: „Je mi to moc líto, Anno. Přijměte
mou upřímnou soustrast.“
„Věděli jsme, že to přijde. Byl to ten nejlepší táta na světě,“
s těmi slovy se opět rozbrečela. „Ani nevíte, jak mu pomohlo, že
vás potkal. Byl čím dál tím zatrpklejší…“ Anna se nadechla, aby
mohla pokračovat: „… než vás potkal. Pořád o vás mluvil. Dal
jste mu naději a něco, na co se mohl každý den těšit. Měl vás moc
rád. Myslím, že čekal jen na to, až vám předá všechno, co věděl.“
Tomáš si ani nepamatoval, jak se dostal domů. Byla to tak
strašná bolest. Nedalo se to ničím utišit. Cítil, jak jej ten pocit
trhá na kusy. Nemohl se smířit s tím, že jeho přítel už tu není.
Byl naštvaný na celý svět. A byl také naštvaný na sebe, že se
s ním nerozloučil. Ani se mu nestihl omluvit.
„Svět je tak nespravedlivý. Ještě nenastal jeho čas. A proč
jsem mu tolik vyčítal to kouření? Proč se mi nesvěřil, že si tím
tiší bolesti?“ rozmlouval se sebou a vztek prostupoval celým
jeho tělem jako mráz.
„Proč musí lidé jako on umírat a různé svině se dožívají sta
let? Proč musel umřít? Proč on, a ne já?“ Ptal se svojí duše, co to
má všechno znamenat, ale ona mlčela. Nepamatoval si, co bylo
potom, jen že se pak probudil se stejně hrozným pocitem, jako
když usínal.
Ráno zavolal do školy a omluvil se, že z důvodu úmrtí v ro-
dině nepřijde. Celý den strávil v pochmurných myšlenkách. Bylo
mu jasné, že ten růst, který teď zažil, je u konce. Bez Kohla se
zase vrátí do starých kolejí a bude nenávidět sebe i celý svět. Tak
moc mu chyběl! Nikdy ho nenapadlo, že by mohl umřít. Snažil
se s tou depresí něco dělat, ale nedařilo se ji ani zmírnit.
Eliška po celou tu dobu stála po jeho boku. Věděla, jak moc
pro něj Kohl znamenal. Snažila se jej co nejvíce utěšit a celé
72
ráno se o něj pečlivě starala. Uvařila mu jídlo, jinak by nic neje-
dl, a připravila všechny věci potřebné k jejich účasti na pohřbu.
Snažila se s ním mluvit, ale moc to nešlo, tak jej dále nenutila.
Po hodině jízdy dorazili na místo, kde se měl obřad konat. Bylo
tam jen pár lidí. Očividně to byla jen rodina a blízcí přátelé. To-
máš se po dlouhé době viděl s Matějem.
V tento den, na který nikdy nezapomene, bylo krásné poča-
sí. Vítr si hrál s větvemi stromů a pod nohama šustilo suché listí.
Slunce hřálo a v lese bylo moc příjemně.
Každý v krátkosti řekl, co měl na srdci, a došla řada i na něj
s Eliškou. Ta se omluvila, že Kohla moc neznala a že je tu dnes
jako doprovod Tomáše.
Ten řekl jen pár slov: „Poznal jsem Kohla jako sebestředný,
frustrovaný a nešťastný člověk. Dnes se s ním loučím jako vy-
rovnaný, milující člověk. Zažehnul ve mně světlo a tím, že ho
v sobě ponesu dále, se mu za to nejvíce odměním. Není to můj
učitel, kterému tady dnes říkám sbohem. Nikdy na tebe neza-
pomenu, můj nejlepší příteli a bratře.“ Když domluvil, otřel si
uslzené tváře a postavil se zpět vedle své ženy.
Po projevech Anna pronesla, nebo spíše zazpívala, indi-
ánskou modlitbu, kde děkovala Kohlově duši za to, čím byla,
a přála jí vše nejlepší do nového života. Tiše rozsypala popel
a začala se se všemi loučit. Když přišla k nim, chytla je oba za
ruce: „Vaše dítě bude to nejšťastnější na světě. Jste skvělí lidé. To-
máši, pokračuj v tom, co jsi s mým tatínkem začal. Jeho duše na
tebe bude neustále dohlížet a bude ti vždy nablízku.“ Poděkovali
a vydali se domů.
Když odcházeli, zavolal na ně Matěj: „Tome!“
„Promiň. Zapomněl jsem se rozloučit,“ vydal se k němu. Ob-
jal jej, ani jeden nemusel nic říkat, oba cítili to stejné. Ztratili
člověka, který jim jako jeden z mála rozuměl. Než se vydal zpět
k autu, Matěj vyřkl něco, na co Tomáš nikdy nezapomene: „Část
z něj zůstane navždy v nás!“
73
 Cítil se o něco lépe než včera. Neustále si opakoval slovo
láska, jak ho to Kohl naučil, aby zahnal depresi. Skoro vůbec to
nepomohlo, ale přece jen to bylo trochu lepší. Měl trochu klid-
nější myšlenky, když k němu konečně promluvila jeho duše: „Ži-
vot je příliš krátký. Na nic nečekej a ponoř se do něj. Ve všem
hledej krásu. Raduj se z malých a odpouštěj velké věci. Sobě
i ostatním.“ Po dlouhé době se rozbrečel jako malé dítě.
Vzpomněl si na ty nejhorší věci, které kdy udělal. Na chvíli,
kdy řekl svojí mámě, že ji nenávidí. Jak podrazil nohy svému
nejlepšímu kamarádovi. Když byl naštvaný na Elišku, že nemo-
hou mít děti, místo toho, aby ji utišil. Potom se mu vybavily
okamžiky, kdy byl nejšťastnější. Na vánoce, kdy dostal od rodičů
auto na dálkové ovládání, které si tak přál. Jak požádal Elišku
o ruku a ona řekla: „Počkej chvilku, podívám se do diáře, jestli
tam mám do konce života místo pro tebe. Ano!“ Když mluvil
s Matějem. Připadal si tak malý a bezvýznamný, a přitom tak
velkolepý a úžasný. Cítil svoje propojení s celým světem. Jako
když je po dlouhé, těžké zimě vzduch opět cítit jarem. Cítil se
celý. S tím pocitem nebeské blaženosti a nesmírného smutku
usnul.

–•–

Jak ubíhaly dny a týdny po Kohlově smrti, pokoušel se s ní smí-

řit. Moc se mu to nedařilo. Cítil ránu ve svém srdci. Ránu, která
se pomalu měnila v jizvu. Ani nevěděl proč, ale zavolal Ondrovi,
jestli s ním zajde na pivo. Poslední dobou si moc nerozuměli, ale
on si teď potřeboval s někým popovídat. Až ho překvapilo, jak si
nakonec rozuměli. Ondra mu mimo jiné řekl: „Musel jsi ho mít
hodně rád. Mrzí mě, co se stalo.“
Když se vracel domů, sníh pod jeho nohama příjemně vrzal.
Konečně pochopil onu lekci. S Ondrou se měl dnes výborně. Už
mu vůbec nevadilo, na jaké je jeho přítel úrovni, spíše naopak.
74
Došlo mu, že sice není dokonalý, ale na nic si nehraje a je svůj. Je
autentický. Každý je v nějakém směru lepší, více jedinečný než
ti ostatní. „Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že mi nemá co
dát! A kdo vůbec může posoudit, kdo je jak daleko?“ káral se.
Ucítil jemné pohnutí své duše a poznal Kohlovu přítom-
nost. Pohlédl na nebe plné hvězd a zašeptal: „Děkuji, kamaráde.“

75
 *

Část 2: My

2/12 Spojovatelka

T omáš si opřel záda o tvrdou lavici a natáhl nohy. V čekár-

ně seděla jedna těhotná žena vedle druhé. Některé měly tak
velké břicho, že uvažoval o tom, co bude dělat, až první z nich
začne rodit. Naštěstí Elišce dokončili vyšetření dříve, než k tomu
došlo. Od Kohlovy smrti uběhlo několik měsíců. Pocit prázdnoty
se pomalu ztrácel, ale on tušil, že nikdy nezmizí úplně. To, čeho
se tak bál, se nesplnilo. Jeho energetická úroveň výrazně ne-
klesla. Připadal si stále podstatně lépe, než když jej potkal. Čím
více se blížil termín porodu, tím častěji se zaobíral tím, zda bude
dobrým otcem. Eliška už zodpovědnou matkou byla. Věnovala

76
velkou pozornost životosprávě a studiu různé literatury na téma
těhotenství a rodičovství. Malé se mělo narodit už za měsíc.
Po chvilce zvažování svých silných a slabých stránek si
vzpomněl na to, co mu kdysi řekl Kohl: „Všechno začíná u tebe.
Pokud si myslíš, že budeš dobrým otcem, tak budeš.“
„Chybíš mi, příteli,“ povzdechl si.

–•–

Tomáš se poslední dobou začal zajímat o dění ve světě. Vnímal

rostoucí napětí ve společnosti, sledoval v televizi rostoucí počet
lokálních konfliktů a neměl z toho dobrý pocit. Nikdy ho to moc
nebralo.
Teď stále více sledoval zahraniční zprávy, různé diskuze
na téma hospodářské krize, početné demonstrace mladých ne-
zaměstnaných lidí po celém světě a snažil se tomu všemu poro-
zumět.
Cítil, že mu něco v životě schází. Nevěděl, co to je, ani kdy
to ztratil. Napadlo ho, že se pokusí najít na internetu podobně
smýšlející lidi, jako je on. Na ty, kteří se snaží, aby jejich život
dával smysl. Tohle rozhodnutí ho potěšilo. Ucítil, jak se v něm
jemně pohnula jeho duše.
Zkoušel diskuze a stránky věnované duši a životu, ale větši-
nou tam byli samí podivíni a jednou dokonce narazil na člověka
věnujícího se černé magii. Moc si nesedli a nikdy už se neviděli.
Trochu se bál, aby na něj nepoužil nějaké nekalé praktiky, ale na
druhou stranu se uklidňoval tím, že mu nezavdal žádný důvod.
Moc nemusel sociální sítě, protože mu připadaly neosobní.
Na druhou stranu se tam mohl seznámit právě s těmi lidmi, kte-
ré hledal. Jednoho dne ho tam kontaktovala mladá žena. Byla
členkou stejné skupiny jako on (věnovala se sociologii a nau-
kám o duši). Žena mu napsala krátký vzkaz:
„Jmenuješ se Tomáš Jedlička?“
77
 „Ano, tak jak to stojí v mém profilu,“ zvedl při odepisování
oči v sloup.
Poté se jej začala vyptávat na město, kde žije, čím se živí
a podobně. Tomáš si začal říkat: „Bezva. Nějaká puberťačka mě
chce sbalit.“ Čím dál později ji odpovídal na její otázky a moc se
o ni nezajímal, než mu poslala následující zprávu:
„Měla jsem tě najít. Jsem Naďa, spojovatelka. Máš se setkat
se svým týmem. Promiň za ty zvídavé dotazy, musela jsem se
přesvědčit, že jsi to opravdu ty.“
Najednou se narovnal na židli a zpozorněl. „Co? Jak to my-
slíš?“
„Tak, jak to píšu. Dokážu cítit určité věci. Dokážu spojit sku-
pinu lidí, kteří se mají poznat. Díky mě se setkají daleko dříve.
Ty se máš seznámit s pěti lidmi. Jeden je podnikatel, druhý pro-
gramátor, třetí spisovatel, čtvrtá je čistým světlem a pátá bývala
policistkou. Setkání je naplánováno na příští týden ve čtvrtek
v 15.00.“
Tomáše naprosto překvapila jistota, s jakou to žena napsala.
Při prvních větách si myslel, že jde o hloupý žert, ale po chvíli to
začal brát trochu vážně: „Proč bychom se měli potkat?“
„Řeknu vám to na té schůzce. Řeknu vám vše, co vím.“
„Jakým způsobem nacházíš různé lidi a jak víš, že patří
k sobě? Jak můžu vědět, že mi říkáš pravdu?“
„Mám vysoce vyvinutou intuici. Komunikuji s vyšší in-
teligencí pomocí vidění a obrazů. Postupně skládám mozaiku
a snažím se najít všechny členy týmu a kontaktovat je. Kdysi to
bylo daleko těžší. Teď, když máme sociální sítě a lidé jsou více
propojeni, to jde snáze. Vás šest jsem hledala více než rok. Nej-
větší problémy jsem měla s tebou. Byl jsi vidět velmi čistě, ale
před pár měsíci ses mi na dlouhou dobu ztratil.“
Nechápal proč, ale s každou její odpovědí rostla jeho dů-
věra v ni. Až mu přišlo neuvěřitelné, že dívce, kterou v životě
neviděl a která mohla být kýmkoliv, jde tak na ruku.
78
 Po hodinovém rozhovoru se jej zeptala: „Mohu se spoleh-
nout, že dorazíš? Je velmi důležité, abys přišel.“
„Rozhodně přijdu!“ odepsal a problesklo mu hlavou: „Nikdy
bych netušil, že zrovna tohle udělám.“ Naďa poděkovala za dů-
věru a teprve teď napsala přesnou adresu místa setkání. Hned
poté ukončila konverzaci.
Jako by se v něm teď probudilo něco, co zemřelo společně
s Kohlem. Začal více cítit svoji duši. Teprve teď mu došlo, že půl
roku na něj téměř nepromluvila. Celých šest měsíců jí nedával
prostor, jako kdyby vůbec neexistovala. Celou tu dobu měl málo
energie, ale nedocházelo mu to. Došlo mu to teprve teď. Vzpo-
mněl si na to, že se k ostatním lidem poslední dobou nechoval
zrovna nejlépe. Zapomněl na mnoho věcí, které ho Kohl naučil,
ale hlavně zapomněl používat své srdce. Jeho duše zašeptala:
„Celou dobu jsem na tebe mluvila, ale ty jsi neposlouchal.“ Zvlhly
mu oči a zaplavil ho příjemný teplý pocit.

79
 *

2/13 Chlapec v kápi

T omáš byl celý rozlámaný a unavený, celou noc nezahmouřil

oka. Pokud se mu to na chvíli podařilo, brzo se probudil zi-
mou. Celý se třásl. Ve společné ložnici byla tma. Hrobové ticho
občas přerušilo něčí zachrápání, spolu s ním tam spalo asi dal-
ších padesát mužů. Vybavil si, kde je a co se děje nahoře. Přeží-
vají v nejistotě jako krysy pod zemí, celý jejich svět se smrsknul
na tento podzemní kryt. Nevěří si, všude vládne chaos a bezna-
děj. Po celé zeměkouli existují moderní sofistikovanější koncen-
trační tábory, jejich tvůrci jim říkají adaptační. Nedokázali se
dohodnout na jedné skupině lidí jako vinících, a tak byli obyva-
telé v táborech různého původu a vyznání. Lidstvo se nepoučilo
ze své minulosti. Když se lidé nemají o co opřít, uvěří kdejaké
lži. V důsledku toho to zašlo tak daleko, že byli zabíjeni nevinní
lidé. Ženy a děti nebyly výjimkou. „A to jsem si myslel, že svět
není spravedlivý, než to přišlo,“ pomyslel si a pomalu se posadil.
Dogmatičtí vůdci uměli právě tohle nejlépe. Po celém světě
se jich dostaly k moci desítky. Někdy se opírali o náboženství,
jindy zase o rasu nebo určitý národ. Další o komunismus, neo-
kapitalismus a jiné směry. Často zdůrazňovali příchod nového
věku, kde je třeba vytvořit nový pořádek, a oni se obětovali pro-
to, aby to udělali. Všichni tito takzvaní vůdcové však měli něco
společného. Moci se chopili bez debat a všechny své protivní-
ky mučili, posílali do adaptačních táborů nebo rovnou vraždili.
Někteří lidé v krytu tvrdili, že se na povrchu není čeho obávat.
Říkali, že tohle všechno je jen účelová lež, propaganda, aby se
podařilo udržet je tady dole a mít je pod kontrolou.
Tomášovy nohy se dotkly studené, špinavé podlahy. Muži
a ženy tady to často nazývali „Poslední válkou“. Většina z nich
to myslela tak, že lidstvo v ní zanikne. Pár bláznů tvrdilo, že
pokud to přežijeme, už se jakékoliv budoucí válce obloukem
80
vyhneme. Našli se i tací, kteří hlásali, že lidstvo si nezaslouží
nic jiného než se smažit v pekle.
„Konečně nás Bůh potrestal za naše hříchy! Nebylo na místě
ho provokovat zhýralým způsobem života a on teď určil čas, kdy
všichni zahyneme,“ kázali.
On, stejně jako většina lidí v krytu, pochyboval, že se to
kdy spraví. Věděl, že svět už nikdy nebude takový jako dřív. Ne
po tom všem, co se stalo. Žil život jen ze setrvačnosti.
Konečně se rozsvítila první světla. Elektřina v krytu fun-
govala velmi málo a často vypadávala. Pitná voda, stejně jako
jídlo a oblečení byly na příděly. Musel si dávat pozor na čip vo-
perovaný v jeho paži, díky kterému se mohl každý den najíst
a napít. Místní zloději by ho kvůli němu neváhali zabít. Když
člověk umírá hlady, je schopen všeho.
Brzy budou vstávat i ostatní. Zakousl se do zbytku suché-
ho rohlíku, který měl v kapse od kalhot, a vydal se směrem na
ošetřovnu. Měl poslední dobou velmi bledou kůži a ruce poseté
nějakou divnou vyrážkou, která ho svědila. Doufal, že mu sestra
něco poradí. V chodbě svítilo jen pár světel, zbytek zářivek ob-
čas zablikal, což tvořilo velmi ponurou atmosféru. Blik. Vzduch
zapáchal po hořícím plastu a štípal do očí. Blik, blik. Na ošetřov-
nu to bylo jižním tunelem asi dvacet minut pěšky. Musel nako-
nec zvolit jinou cestu. Během noci tu asi došlo k závalu. Skupina
nul popoháněná policisty odklízela sutiny.
Nuly nebylo těžké rozeznat. Měly našitou velkou nulu na
pravém rameni. Znamenalo to, že pro populaci krytu nemají
žádný význam. Nedostávaly proto příděly ani místo na spaní.
Tomáš věděl, že jakmile klesne počet dětí ve škole na určitou
úroveň, tak on nebo některý z jeho kolegů také dostane toto
označení. Nuly byly využívány k těm nejhorším pracím, které
nikdo nechtěl dělat. Jakmile člověk jednou dostal tuto nášivku,
už se jí nikdy nezbavil.

81
 Jak se blížil ke svému cíli, zápach sílil. Pak mu došlo, že to
nehoří plast, ale lidské ostatky. Z praktických důvodů byla már-
nice právě blízko ošetřovny. Obyvatele krytu sužovaly mnohé
nemoci, odsud do márnice to byl kousek. „Naštěstí sem jdu jen
s maličkostí,“ pomyslel si, když vcházel do dveří.
„Co ti chybí, učiteli?“ vyjekla na něj stará hnusná sestra.
Měl na rameni vyšitou značku s nápisem K, což byla stanice
metra, která teď sloužila jako škola. Každý ho tak mohl poznat.
„Mám tuhle divnou vyrážku a nevím, co s ní,“ vyhrnul si
rukáv.
„Nejdříve mi vyplň formulář 147,“ ukázala na něj na stole.
Proletěl ho očima a podepsal. Stálo tam, že pokud jej per-
sonál ošetřovny uzná jako riziko pro ostatní v krytu, může mu
podat smrticí injekci bez jeho vědomí. Poté si sestra nasadila
gumové rukavice a chvíli prohlížela jeho předloktí.
„Je to svrab. Nějak se to tady teď rozmohlo. Předepíšu ti
tuhle mastičku. Nejspíše to chytneš za pár týdnů znovu, ale pro
teď ti pomůže.“
Nic neříkal, jen smutně sklopil hlavu: „To mi ještě scházelo,“
postěžoval si.
„Teď už běž. Chci si ještě odpočinout, než mi sem donesou
další umírající. V noci bylo několik závalů. Nemám čas na lidi,
jako jsi ty.“
Chtěl ještě poděkovat, ale pak mu došlo, že by tím na sebe
jen zbytečně upozorňoval. Nebylo teď zvykem za cokoliv děko-
vat. Podíval se na staré odřené hodinky a zjistil, že má asi pat-
náct minut na to, aby se dostal do školy. Vydal se tam západním
tunelem. Byla to nejrychlejší cesta, i když nebyla nejvhodnější.
Tunel byl zčásti zatopený a také vedl přes zdejší „chudinskou
čtvrt“. Bydleli zde většinou lidé, kteří onemocněli a nemohli
dál vykonávat svou práci. Později byli označeni za nulu a zdej-
ší společnost si je nechávala pro případ nutnosti. Nebyla sem

82
přivedena voda ani pořádný vzduch. Většinou tady přežili jen
pár týdnů. Blik. Blik.
Nehledě na to, jak moc se je snažil potlačit, vybavily se
mu vzpomínky na den, kdy dopadla první bomba. Byl s Eliš-
kou v nákupním centru, když zazněly sirény. Nastala panika –
všichni se chtěli dostat do bezpečí podzemních garáží. Chytil
ji za ruku a běželi spolu směrem ke schodům. Po cestě uviděli
starou vrásčitou ženu v červených šatech. Nevšímala si toho
zmatku všude kolem a dál klidně nakupovala. Zakřičel na ni,
že se má jít schovat, ale nereagovala na něj. Dostali se do garáží
včas. Jejich auto bylo zepředu nabourané, ale jinak bylo v pořád-
ku. Sedli si tam a čekali. Blik. Trvalo to asi hodinu. Bylo to těch
nejdelších a nejděsivějších šedesát minut v jejich životě. Předpo-
kládal, že atomovku vypustilo Rusko, se kterým byla Evropa na
pokraji války.
Poté se z rozhlasu ozvalo hlášení. Bomba dopadla na jiné
město. Podle hejtmana teď nehrozí další útok, alespoň ne v ná-
sledujících hodinách. V tu chvíli jim bylo jedno, že zemřely de-
setitisíce nevinných lidí a že je to jen začátek. Byli rádi, že se jim
smrt tentokrát vyhnula. Až doma zjistili, že dopadla na Prahu.
Z přemýšlení jej vytrhnul jakýsi hluk. Mimo jiné měl mok-
ro v botách. Zvuk přicházel kdesi zezadu. Otočil se a na zdech
tunelu uviděl tři stíny. Blik. Blik. Začal rozpoznávat siluety bě-
žících postav. Podle reflexních pruhů poznal, že dva lidé vzadu
byli místní policisté. Třetí postava, kterou pronásledovali, se
k němu rychle přibližovala. Byla menšího vzrůstu a něco držela
v ruce. Mohla to být zbraň! Strach znehybnil celé jeho tělo.
Stál jako opařený a sledoval celou tu scénu. Čím blíže všich-
ni tři byli, tím hrozivěji znělo čvachtání vody. Muži se dostali
natolik blízko, aby rozpoznal, co vykřikují. Srdce mu tlouklo
a měl jej až kdesi v hrdle.
Křičeli: „Stůj, nebo střelím!“

83
 Prchající byl jen pár kroků od něj. Bylo to dítě, přes hlavu
mělo kápi. V tunelech se výstřely rozlehly a několikrát vrátily
ve formě ozvěny – na pravé ucho vůbec neslyšel, v levém mu ne-
horázně pískalo. S hrůzou se vydal naproti padající postavě. Asi
desetiletý kluk ležel ve studené špinavé vodě a třásl se zimou.
Byl v šoku. Svíral v ruce bagetu a díval se kamsi do prázdna.
Tomáš sledoval umírající dítě a udělalo se mu tak špatně, že se
musel sklonit a vyzvracet. Voda několikrát zažbluňkala, jak do
ní spadly natrávené kousky rohlíku.
Zvedl hlavu. Blik. Hrůzou přestal dýchat. Policisté byli de-
set metrů od něj. Namířili na něj zbraň a jeden z nich vykřikl:
„Kdo jsi?“
V tu chvíli se celý zpocený probudil. Srdce mu bušilo tak,
že měl pocit, že mu brzy vyskočí z hrudi. Eliška spala klidně
vedle něj. „Byl to jen sen. Díky bohu!“ ulevilo se mu. Ovšem ne
na dlouho.
To, co v minulých snech působilo jako horor zasazený kdesi
do daleké budoucnosti, už nebylo tak vzdálené. Vlastně to ply-
nule navazovalo na to, co se právě dělo ve světě. Chvíli se utápěl
ve směsici těch nejčernějších myšlenek, potom si zvedl úroveň
energie, jak ho to učil Kohl, a znovu usnul.

84
 *

2/14 Tým

E liška si všimla, že Tomáš není poslední dobou ve své kůži.

Moc nejedl, co víc – z tváře mu zmizel výraz plný života
a radosti, který pro něj byl tak typický.
„Co se děje, miláčku?“ zeptala se u večeře.
„Ty sny se vrátily. Je to teď ještě horší než předtím.“ pokračo-
val dál v jídle. Ona se k němu přisunula, pohladila jej po zádech
a mlčela.
Jak se blížil čtvrtek, ztrácel jistotu ohledně setkání do-
mluveného na internetu. Nebyl z těch, co by věřili na podobné
věci. Kdyby si nevytvořil zvyk neměnit své rozhodnutí, když
má málo energie, ani by tam nešel. Ve středu večer si ji doplnil
krátkou meditací. Na chvíli ztratil nejistotu, dokonce cítil jem-
né nutkání se schůzky zúčastnit. Chtěl ty lidi poznat, něco ho
k nim přitahovalo, což mu přišlo směšné vzhledem k tomu, že je
nikdy neviděl.
Po škole se vydal do centra města, kde se mělo setkání ko-
nat. Procházel ulicí plnou lidí, když ho opět ho přepadly po-
chybnosti:
„Naletěl jsem nějaké puberťačce na síti. Já idiot! Byl jsem
naivní jak malé dítě. Určitě to neměla v hlavě v pořádku. Nebo
se teď dobře baví nad tím, jak jsem důvěřivý!“
Přišel na místo trochu později, než čekal. Naštěstí do tří
hodin zbývalo ještě pár minut. Dle instrukcí vyjel výtahem do
sedmého patra a zazvonil u bytu č. 53. Otevřela mu mladá žena,
kterou okamžitě poznal. Podle fotky na síti to byla Naďa. Hned
ho zaujal její dekolt, na živo vypadala daleko lépe. Usmála se na
něj, takže byly vidět její krásné bílé zuby, otočila se a zavolala:
„Tak už jsme všichni!“
Byt působil příjemným dojmem a pěkně to v něm voně-
lo. Na chodbě bylo asi deset párů bot. Tomáš se zul, všiml si
85
velkého zrcadla s černým rámem a pokračoval do prostorného
obývacího pokoje. Místnosti dominoval stůl z tmavého dřeva,
který stál uprostřed. Na něm byl připraven džbán s vodou a ve-
dle něj nápis: „Nabídněte si.“ Na židlích a křeslech kolem stolu
sedělo několik lidí. Tomáš se mezi tolika neznámými lidmi ne-
cítil moc dobře.
Než stihl cokoliv říct, slova se ujala Naďa: „Dlouhou dobu
jsem pracovala na tom, abychom se tady dnes sešli. Máte před
sebou důležitý úkol. Jste dosud nejsilnější skupina, kterou jsem
kdy skládala. Svět se hroutí. Cítím to ve svém nitru. Když odho-
díte všechny své předsudky, ucítíte to také. Bylo potřeba spojit
vaše cesty trochu dříve, abyste stihli zasáhnout.
V čele stolu sedí Dimitrij, měl by být otcem vaší skupiny,
vedle něj sedí Kristýna, která by měla být její matkou. Má ob-
rovskou schopnost vcítění. Dimitrij zná vše, co lze vědět o tom-
to světě – nic mu nezůstalo utajeno. Jiří sedí na tom modrém
křesle, je ředitelem marketingové firmy, zná lidskou psychiku
a umí lidi přesvědčit. Marek je počítačový expert, dokáže zís-
kat důležité informace. Zároveň si je dokáže dokonale spojit. Ví,
jak je dnešní svět propojený, takže chápe dopad následků, po-
kud jeden z jeho klíčových prvků zkolabuje. Tomáš, který právě
přišel, je učitelem. Překonal několikrát hranice, které mu byly
dány. Dokáže totéž i u druhých – je to váš katalyzátor.“ Při těch
slovech jej příjemně hřálo na zádech.
Naďa se postupně každému z nich zadívala do tváře: „Po-
slední členkou týmu je Karla, dnes sem nemohla přijít – je ve vě-
zení. Její pozice ve vašem týmu mi dosud nebyla odhalena. Vaše
role nejsou pevně stanoveny, nic nezůstává neměnným. Bylo to
pravdou před minutou a teď tomu může být jinak. Můj úkol je
u konce. Děkuji všem, že jste přišli, přeji vám jen to nejlepší.“ Při
těch slovech se jí zaleskly oči. Bylo poznat, že to myslí naprosto
upřímně. Tomáš byl nakonec rád, že sem dorazil.

86
 Dimitrij, starší charismatický muž s plnovousem, se zeptal:
„Naďo, co je tedy naším úkolem?“
„Musíte ho zastavit. Neznám jeho jméno, ale vím, že je vel-
mi nebezpečný. Nevidí a neslyší. Nažene nás do místa, ze které-
ho již není úniku.“
Sympatický muž ve středních letech s povědomým obliče-
jem, hladce oholenou tváří a v obleku jako šitém na míru, jehož
jméno si Tomáš nezapamatoval, položil otázku, která napadla
i jeho: „Jak ho máme najít?“
„Je to muž, který sehrál významnou roli v životě Karly. Pro-
to se s ní musíte co nejdříve spojit. Dala jsem Dimitrijovi potřeb-
né informace, jak se k ní dostat. Teď už musím jít.“ Oblékla si
hnědý semišový kabát, ve dveřích se naposledy usmála.
Obvyklé ticho, které se velice rychle rozhostí v místnosti
plné neznámých lidí, přerušil až Dimitrij: „Jsem z toho stejně
zmatený jako vy. Také chci vědět, proč jsme všichni zde.“
Poprvé promluvila Kristýna, která vypadala tak na třicet,
měla roztomilý malý nos a její sličná tvář se jakoby neustále
usmívala: „Podobně jako Naďa cítím, že jde o důležitý úkol. Ne-
vidíme se dnes naposledy.“
Marek, který na první pohled zaujal svou neobyčejně hu-
benou postavou, neoholenou tváří a rozcuchanými vlasy, zvedl
hlas: „Vám to vůbec není divný, jak jsme se semka dostali? Jaký
informace na nás všechny musí vědět? Nehodlám tu cokoliv ří-
kat, dokud mi někdo nevysvětlí, o co tady de!“
Dimitrij chtěl reagovat, ale Kristýna ho posunkem zarazi-
la: „Marku, pochybnosti jsou na místě. Bez tebe bychom mohli
snadno někomu naletět. Teď prosím naslouchej své intuici. Vím,
že občas nasloucháš, jinak bys tu teď nebyl. Co ti právě říká?“
Marek: „Tvrdí, že mám sedět a bejt zticha, než budu mít
něco konstruktivního k věci.“ Tomáš se chtěl začít smát, ale
smích zadržel. Nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat.

87
 Muž v obleku se ujal slova: „Takže si to shrňme. Nějakou
podivnou náhodou jsme se tady dnes sešli. Má to něco společné-
ho se světovou situací. Nevím, jak dalece se zajímáte o současné
dění, tak řeknu to podstatné, co vím.“
Kristýna: „Děkuji, Jirko. Pokračuj prosím.“
Hovořil příjemným, záživným způsobem – bylo znát, že
má s mluvením bohaté zkušenosti: „Celý problém vyplývá ze
současné konstrukce systému. Banky jsou prostě moc velké na
to, abychom si mohli dovolit nechat je zkrachovat. Systém je
natolik propojený, že pokud padne jedna, padnou všechny. Stej-
ně to funguje i u států. Pokud padne jedna ze západních zemí,
ostatní ji budou brzo následovat. Od toho se vyvíjí nejistota na
trzích, vysoká nezaměstnanost a inflace.“
Dimitrij si zadumaně hladil tmavě šedé vousy: „Od toho
se poté vyvíjí sílící frustrace lidí a jejich obavy z toho, co bude.“
I přesto, že byl úspěšným podnikatelem, znal Jirka velmi
dobře situaci obyčejných lidí: „Před časem platilo, že když jste
byli v životě pilní, tak jste si mohli dovolit dům, auto a vzdělání
svých dětí. V dnešní době už to dávno neplatí. Je to paradox,
ale lidé makají jako mourovatí a nikam se za život nedostanou.
Nebo si vezmou půjčku, aby mohli vystudovat vysokou školu,
a nemohou pak sehnat práci.“
Dimitrij: „Křičí na náměstích a naříkají v hospodách: ‚Dej-
te nám konečně nějakou jistotu, nemáme se o co opřít.‘ Světoví
političtí vůdci podlehli strachu. Tak moc se báli neznámé si-
tuace, která by nastala, že raději zachránili banky, které měly
lehnout popelem. Tím jen oddálili a zhoršili průběh změn, které
stejně musí nastat.“
Marek uhodil hřebíček na hlavičku: „A také tím ukázali
lidem, kteří za krizí stáli, jak je na nich společnost závislá. A že
si v podstatě mohou dovolit cokoliv a my si to necháme líbit.“
Kristýna: „Bylo to rozhodnutí založené na strachu. Milovat
někoho neznamená dovolit mu všechno.“
88
 Dimitrij: „Máte pravdu. Starý systém, lidé na jeho vrcholu,
se bojí ztráty moci. Proto dělají vše, aby jej zachránili.“
Kristýna: „To není nic špatného. Političtí vůdci, bankéři
a zástupci starého systému to dělají tak, jak nejlépe umí. Oni si
nedokážou představit jiný svět. Jsou tak pohlceni v současném
systému, že nevidí jinou možnost než za každou cenu dělat vše
pro zachování současného pořádku věcí.“
Kristýna mluvila velmi moudře, dodala Tomášovi potřeb-
nou odvahu – konečně se odhodlal něco říct: „Máš pravdu. Chá-
pu, že to nemyslí zle, ale svými činy jen podporují nepokoje.
V lidech po celém světě vzrůstá napětí. Navíc to není jen o tom,
kdo má kolik moci nebo peněz. Lidem čím dál tím více vadí ne-
upřímnost, korupce, vzrůstající agresivita a lhostejnost.“
Marek: „Lidé cítí, že bez nich by tady politici ani bankéři
nebyli. Pro obyčejné lidi to nevypadá, že by se vrcholní předsta-
vitelé současného systému kdovíjak přetrhli, aby jim pomohli.“
Kristýně se nelíbilo, že se diskuze ubírala tímto směrem:
„Není vhodné mluvit o nich jako o někom odděleném od zbyt-
ku lidstva. Jsou to lidé jako my. Mají rodiny a děti. Také jim
není příjemné, co se se světem děje. Ovládá je strach, stejně jako
všechny. Můžeš pokračovat dále, Marku.“
Tomášovi se velmi líbilo, jak mluvila. Byla tak soucitná
a přitom se nebála říct pravdu. Dodal: „Kristýna má pravdu.
Lidé přestávají rozumět jeden druhému. Myslí si, že jsou od sebe
navzájem odděleni. Měli by více naslouchat své duši.“
Dimitrij hned věděl, o čem je řeč: „Tomu, co teď popisuje-
te, se říká teorie separace a teorie jednoty. Lidé jsou navzájem
spojeni. Všichni ostatní jsou v podstatě naše druhé já. Neměli
bychom je vnímat jako někoho mimo nás. Ovšem takto to fun-
govalo posledních několik set let, bylo to také příčinou všech
válek a konfliktů. Věřím, že se to brzy změní, protože stále více
lidí si tu jednotu uvědomuje. Naším cílem je vytvořit lepší sys-
tém – takový, který by více reflektoval vývoj lidské společnosti.
89
Lidé se za posledních sto let nesmírně vyvinuli, ale systém je
pořád stejně zastaralý. Parlamentarismus vznikl v 19. století, to
je v době, kdy nebyl internet ani jiná moderní média.“
Kristýna: „V době, kdy lidé nebyli tak probuzení a propoje-
ní. Všimněte si, že většina hnutí je nenásilných. Lidé si daleko
více cení lidského života.“
Tomáš se chtěl zmínit o svých snech. Z toho, co si z nich pa-
matoval, by neměla být budoucnost lidstva tak nenásilná. Nic-
méně raději nic neřekl – ještě svým novým známým dostatečně
nevěřil. „Ještě bych je zbytečně vyplašil,“ pomyslel si.
Marek měl plnou pusu sušenek, takže mu nešlo skoro ro-
zumět. „To je moc heký, o chem tady teď mluíte, ale vraťme se
noama na zem. Proč jsme dnes ady? Chápu, že svět čeká něaká
významná změna, ale co s tím máme do chinění my?“ padaly
mu drobky všude kolem.
Kristýna: „Líbí se mi, jak jsi dobře při zemi, Marku. Myslím,
že naším prvním úkolem je kontaktovat Karlu. Můžeme tak zjis-
tit, kdo je ten neznámý muž, kterého máme zastavit.“
Marek si odfouknul a odložil na stůl prázdný talíř: „Myslel
jsem, že budete jen banda pošuků, když mě Naďa kontaktovala.
Po dnešní debatě musím přiznat, že sice trochu lítáte v oblacích,
ale jinak máte celkem přehled. Máte vlastní názory, jste jiní než
většina lidí. Nechováte se jako ovce. Pomůžu vám, seženu do
příště nějaký údaje o Karle.“
Dimitrij se rozhlédl po ostatních členech nově vzniklého,
a už na první pohled velmi nesourodého, týmu: „Je na čase se-
tkání ukončit. Nechme si to rozležet v hlavě. Nikomu neříkejte,
o čem jsme se dnes bavili. Sejdeme se zde v pondělí v 17. 00.“
„Přijďte, pokud chcete,“ dodala Kristýna.
Když Tomáš vyšel na ulici, byla už tma a oproti odpoledni
bylo značně chladněji. Trochu přidal do kroku, aby se zahřál.
Na jednu stranu byl nadšený, že se mu podařilo setkat se s ta-
kovými lidmi. Všichni na něj zapůsobili – Dimitrij měl velké
90
charisma, Kristýna měla nesmírně vysokou úroveň energie, Jir-
ka byl velmi příjemný a usměvavý. Peníze ani úspěch ho nezka-
zily. Marek byl zase dobře od rány, vše řekl, jak to cítil. Pocítil
i drobné obavy, že se jedná o nějakou boudu. Chvilku uvažoval,
jestli nebyla chyba, že nic neřekl o svých snech.
„Ani moje žena neví, co přesně se mi v nich zdá, proč bych
to měl vykládat cizím lidem?“ zdůvodnil si svoje váhání.

–•–

Elišce těhotenství moc slušelo. Poslední dobou se také hodně vě-

novala sama sobě – hodně spala, zdravě se stravovala, přestala
úplně pít alkohol a sledovala často komedie a pozitivně naladě-
né filmy. Moc si jí vážil za to, jak zodpovědně těhotenství bere.
Párkrát ji přistihl, jak u televize brečela, ale nebyl to ten pláč, na
jaký u ní byl zvyklý. Slzy jí teď tekly proudem a všude kolem ní
ležely papírové kapesníky. Někdy se díval s ní, na jeho vkus byly
filmy moc přeslazené, ale rád seděl vedle ní s rukou položenou
na jejím bříšku. Dítě teď kopalo čím dál častěji.

–•–

Tomáš na schůzku v bytě č. 53 tentokrát dorazil s předstihem.

Čekali ještě na Marka. Mezitím se pustil do řeči s Jirkou, kte-
rému se svěřil, že se jim za dva týdny narodí dítě. Byl z toho
nadšený – jeho seriózní vzhled byl rázem tatam. Popisoval, jak
byl nervózní, když se měl narodit Metoděj, jeho starší syn. Teď
už mu byly tři roky. Poté se bavili o správné výchově.
Jirka v tom měl docela jasno: „Soutěž a hra, v životě by ne-
mělo být vše zadarmo – to učím své děti od mala. Samozřejmě
o lásku svých rodičů nikdy soupeřit nemusí.“
V zásadě s ním souhlasil. Hovor pozvolna přešel k Jirkově
práci: „Ty jsi ten majitel Best System?! Slyšel jsem, že jste teď
91
dostali ocenění za nejlepší marketing. Už mi je jasné, odkud jsi
mi povědomý, viděl jsem tě v televizi,“ neskrýval své překvapení.
„Jo, to jsem já. Nerad se o tom bavím. Když to někomu řek-
nu, chce obvykle hned půjčit nějaké peníze!“ zavtipkoval Jirka.
Jeho smysl pro humor Tomášovi vyloženě seděl.
Kristýna přichystala výborný čaj a teď položila na stůl čer-
stvě upečené sušenky se slovy: „Když jsem poprvé viděla byt
č. 53, omráčila mě jeho dokonalost. Hodně prostoru, vše bylo
precizní, vše mělo své místo. Musela jsem na něm zapracovat,
aby dostal trochu vřelosti a lásky a cítili jsme se v něm dobře.
Dobrou chuť.“
Ve dveřích se objevil Marek, kulhal jako starý dědek. Ihned
si stihl postěžovat: „Omlouvám se za zpoždění. Spadl jsem ze
schodů. Kurva. Víte, jak se vždy ve filmech běží pes podívat,
jestli se pánovi něco nestalo. Tak ten můj parchant seděl na gau-
či a ignoroval mě.“ Všechny touhle historkou pobavil.
Pak dodal: „Mám ty údaje o Karle. Myslím, že budete hodně
překvapený! Nebylo těžký něco o ní najít. Jednu dobu se o ní
hodně psalo i v novinách.“
Dimitrij mu přitakal: „Marek má pravdu, také jsem si lec-
cos zjistil. Tedy ne že bych ti nevěřil, Marku, ale mám rád infor-
mace z více zdrojů. Pokračuj prosím.“
Marek se zašklebil: „Je to takovej ohranej příběh. Když
měla Karla noční pochůzku, zavolali ji a jejího parťáka k po-
dezření z loupeže. Po příjezdu uviděli, jak z místa činu utíká
nějakej chlap. Od tý chvíle se výpovědi těch dvou rozcházejí.“
Jirka: „V čem se rozcházejí?“
„Hned se k tomu dostanu. Její parťák jménem Musílek tvrdí,
že Karla po neozbrojeném lupiči vystřelila a na místě jej zabila.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
Dimitrij pohlédl do Tomášova nevěřícího obličeje: „Je to
pravda. Karla si teď odpykává pět let ve vězení za neúmyslné
zabití.“
92
 Marek: „Zpočátku jsem si taky říkal, že to je jasnej případ.
Unavená policajtka udělala prostě chybu. Bylo to sice tvrzení
proti tvrzení, ale Musílek měl u policajtů respekt. Však ho taky
hned povýšili, od tý doby vlastně několikrát. Teď dělá náměstka
policejního prezidenta. Karle její výpověď nikdo nevěřil, měla ji
totiž dost děravou.“
Kristýna: „V jakém smyslu?“
„Tvrdila, že zloděje zabil Musílek. Když zjistil, že u sebe
nemá žádnou zbraň, údajně na ni tlačil, aby do hlášení uvedla,
že u něj viděla pistoli. Musílek prej slíbil, že se vo zbytek postará.
Ona odmítla a skončila ve vězení. Jejímu parťákovi nahrálo, že
zbraň, ze který byl lupič střelenej, patřila Karle.“
Jirka se s rukama za hlavou posadil do křesla, přičemž vy-
padal velice zamyšleně: „A co otisky a jiné důkazy?“
„Zjišťoval jsem vo tom případu všechno možný, ale není
z toho jasný, jestli toho lupiče zabila, nebo ne. Přinejmenším se
dá říct, že celá ta věc pěkně smrdí.“
Dimitrij Marka pochválil: „Vidím, že jsi opravdu věrný své
pověsti. Zjistil jsi mnoho informací. I takových, ke kterým se
běžný člověk nedostane!“ Jeho obličej se po zbytek večera ho-
nosil samolibým úsměvem. Kdyby mohl, vznesl by se pýchou
ke stropu.
Jirka byl pořád stejně zadumaný: „Kolik let má do konce
trestu? Kde přesně je to vězení?“
„Už jsem myslel, že se nikdo nezeptá! Všechno už mám zjiš-
těný. Na hledání informací jsem ten nejlepší.“ nadouval se Ma-
rek ještě více, div neprasknul.
Jirka znal tenhle typ lidí, několik takových machrů pro něj
pracovalo. Protentokrát se rozhodl nepropíchnout jeho nafouklé
ego špendlíkem: „No, sebevědomí ti rozhodně nechybí.“
„To si piš, Jiříku. Karlu držej na Mírově. Sedí ve zvláštním
oddělení pro policajty, mezi zločinci by dlouho živá nezůstala.

93
Z jejího trestu uběhly necelý dva roky. Než diskuzí vo tom ztra-
tíme čas – je to moc brzo na propuštění za dobrý chování.“
Kristýna: „Můžeme se pokusit vnést do jejího případu nové
skutečnosti.“
Dimitrij: „Je to dobrý nápad, ale to je na dlouho. Myslím, že
nemáme tolik času.“
Jirka: „Tak co navrhuješ?“
Kristýně se zablesklo v očích: „Zajeďme se tam podívat.
Musí to být tento čtvrtek. Cítím to tak.“
Marek: „Je to sice šílený, ale jdu do toho!“ Spolu s ním se
přihlásil ještě Dimitrij. Kristýna se soucitně podívala na Tomá-
še: „Měl bys jet taky. Jsi náš katalyzátor a já cítím, že tam budeš
potřeba.“
„Na co budete potřebovat zrovna mě?“ bránil se.
„Prosím,“ usmála se na něj svýma modrýma průzračnýma
očima.
„Doufám, že to bude aspoň stát za to!“ potvrdil nakonec
svou účast.

94
 *

2/15 Ve vězení

V e čtvrtek měly děti prázdniny, a tak si Tomáš nemusel dělat

hlavu, co řekne ve škole. Horší to bylo s Eliškou. Když jí
s těžkým srdcem zalhal: „Jedu s kamarády na hory, miláčku,“
slíbil si, že to je naposledy. Nakonec tahle „bílá lež“ velmi dobře
posloužila svému účelu – byla ten den příjemně naladěná a těši-
la se, že bude co nevidět rodit.
Sešel se s Dimitrijem a Markem na kraji města. Přisedl si
k nim do auta a vydali se na cestu na Mírov, který byl vzdále-
ný asi 150 kilometrů. Za tu dobu mluvili převážně o Kohlovi
a o tom, co pro to Tomáše znamenal. Dimitrij s ním soucítil:
„Musel jsi ho mít hodně rád.“
„Ano, to ano, často na něj myslím. Hodně mi v životě pomo-
hl. Vlastně neustále mi pomáhá to, co mě naučil.“
Marek všemu naslouchal, ale nějak se k tomu nevyjadřo-
val. Posledních pár kilometrů jeli hustým lesem, tady v podhůří
rostly opravdu krásné stromy. Statné kmeny obsypané hustými
větvemi mu připomínaly krajinu v okolí Ondrovy chaty.
Když dorazili do areálu věznice, podle pokynů stráží zapar-
kovali na vyhrazeném parkovišti pro návštěvy. Nebylo tam moc
míst. „Sem asi mnoho návštěv nejezdí,“ řekl si v duchu Tomáš.
Dimitrij poprosil Marka, aby zůstal v autě: „Moc lidí by Karlu
mohlo vystrašit.“ Netvářil se dvakrát nadšeně, ale nijak neodpo-
roval. Podle stylu architektury Tomáš soudil, že areál byl vybu-
dován někdy v padesátých letech.
Dimitrij znovu zopakoval: „Volal jsem včera, zda můžeme
Karlu navštívit. Píšu o ní svou novou knihu a ty mi s tím po-
máháš.“ Tomáš přikývl. Když kolem nich prošly stráže se psem,
bylo to pro něj dost nepříjemné. Kdyby nebyl vlčák na vodítku,
asi by utekl.

95
 Vězeňská služba je spletitými chodbami vedla do návštěvní
místnosti. Už za branou na něj dolehl nepříjemný pocit a teď
ještě zesílil. Budova i vybavení působily udržovaným dojmem,
ale ve vzduchu byla cítit nepříjemná atmosféra, která mu sví-
rala hrdlo. Nesnášel, když někdo omezoval jeho svobodu, teď
jako by jej vedli v okovech do cely, kde měl strávit zbytek živo-
ta. Představoval si posměšné pohledy lidí, kteří jej neměli rádi,
a uplakané tváře těch, kteří ho milovali. Po zádech mu běhal
mráz, vyschlo mu v krku. To ovšem nebylo nic oproti tomu, co
mělo přijít. Po pár minutách chůze do útrob věznice se nedaleko
nich ozvala střelba.
„Zůstaňte tady! Nikam nechoďte!“ vykřikl na ně strážný,
který je doprovázel. Vytáhl svou zbraň a utíkal směrem, odkud
se výstřely ozývaly. Tomášovi vůbec nedělalo problémy ten pří-
kaz uposlechnout. Zkameněly mu obě nohy a úplně oněměl. Měl
pocit, jako by mu do břicha vrazili ruku a kroutili mu žaludkem.
Dimitrij se přikrčil a stáhl ho s sebou. Musel být úplně ble-
dý, protože ho přidržoval, aby nespadl. Stěží ze sebe dostal: „Co
se to děje?!“
Dimitrij strnule hleděl na dveře na konci chodby: „Nevím,
asi se nějaký vězeň pokouší o útěk.“
K jeho zděšení se v nich objevila postava. Podle oblečení to
rozhodně nebyla stráž. Tomáš v tu chvíli nebyl schopen vydat
ani hlásku. Nikdy předtím se do podobné situace nedostal. Tak
moc se teď chtěl dostat pryč. Znovu zazněly výstřely. Postava na
konci chodby se výstřelů lekla stejně jako on a Dimitrij.
Vybavil se mu pocit úplné beznaděje, jaký zažil, když ve
svém snu uviděl mrtvé dítě. Chtělo se mu zvracet, ale podařilo
se mu udržet snídani v žaludku, se kterým pořád někdo kroutil
ze strany na stranu, jako by mu ho chtěl vyrvat z těla. Bohužel
mu bylo jasné, že tohle je realita a že se z toho jen tak neprobudí.
Vteřiny ubíhaly tak pomalu. Celý svět teď zmizel. Neexistova-
lo nic, jen ta chodba. Oni na jedné straně a neznámá osoba na
96
straně druhé. Spěchala k nim. Když se k nim hubená postava
s dlouhými vlasy sepnutými do copu, přiblížila, Dimitrij se po-
stavil a vykřikl: „To je Karla!“
Napřáhla ruku, dala mu ránu pěstí přímo do obličeje a za-
řvala: „Buď zticha! Pomůžete mi odtud. Nic se vám nestane.
A teď rychle, nebo dostaneš další!“
„Zbláznila ses, Karlo?“ lapal po dechu Tomáš.
Dostal ránu pěstí a další, co si pamatoval, bylo, jak ho Di-
mitrij podpíral v podpaží a všichni tři běželi ven z budovy.
Téměř neovládal své nohy. Neměl ponětí, kudy šli, ale brzy
se dostali ven. Znovu uslyšeli střelbu. Tentokrát to byla série
výstřelů. Když se dostali k autu, Marek se s hrůzou ptal: „Co
se tady, kurva, děje? Málem jsem se strachy posral. Kdo to tam
střílí? Co tady dělá vona? Vy jste s sebou měli zbraň, nebo co?“
Dimitrij mu rozvážně odpověděl: „Nevím, co se tam děje.
Tady Karla si z nás dělá rukojmí. Musíme hned odjet!“ Všude
kolem se ozýval psí štěkot, což Tomáše doslova paralyzovalo.
A to už si myslel, že to nemůže být horší.
„Jsi blázen? Chceš, aby nás všechny zavřeli?“ Než aby Dimi-
trij ztrácel čas vysvětlováním, uštědřila Karla ukázkový pravý
hák i Markovi a dodala: „To proto, aby ti to nebylo líto. Teď rych-
le sedej a jeď. A vy dva taky.“
Když nasedali do auta, neustále je popoháněla: „Musíme
rychle! Tady nejsme v bezpečí.“ Tomáš byl pořád stejně mimo.
Až na potřetí se mu podařilo zavřít dveře, které mu teď připada-
ly nesmírně těžké. Jeho mozek dokázal zpracovávat pouze jedi-
nou informaci: „Rychle odsud pryč. Rychle odsud pryč!“ Na nic
jiného teď nedokázal myslet.
Karla přikázala: „Tady doprava. Je tu druhá brána, která
není tak hlídaná.“ A jestli si Tomáš myslel, že horší už to být
opravdu nemůže, mýlil se. U brány stála vězeňská stráž – jeden
jediný muž, který byl ovšem ozbrojený. Když zpozoroval, že se
k němu řítí, začal sahat po zbrani.
97
 Marek křičel: „Kurva, kurva, kurva!“ Strážný byl překvape-
ný a nešikovný – než stihl vytáhnout zbraň, jejich auto projelo
kolem něj. Tomáš se otočil a uviděl jej, jak se dívá směrem za
nimi a hlásí něco do vysílačky. Po pár set metrech se napojili na
cestu, po které přijeli.
Asi po minutě jízdy se Marek přestal kousat do rtu: „Co to,
kurva, bylo?! Co tady dělá ta ženská? Má zbraň?“
Karla si setřela z čela pot. Její bledé pohublé tváři domino-
valy dva obrovské kruhy pod očima. S klidnějším hlasem odpo-
věděla: „Nemám. Omlouvám se za ty rány pěstí, jinak to nešlo.
Neposlechli byste mě a navíc je to pro vás takto jednodušší. Při-
dej!“ zhrubl opět její hlas. „Jedeš moc pomalu. Takhle nás brzo
chytí.“
Markovi se vrátila jeho obvyklá sebejistota: „Co si, kurva,
myslíš? Že jsem zasranej Simír z Kobry 11, nebo co? Co se tam
vlastně stalo?“
Karla: „Vezmi to touhle polní cestou.“
Poměrně prudce zatočil a vjel do lesa. Tomášův žaludek
udělal další kotrmelec. Po chvíli uslyšeli zvuk policejních sirén
směrem od hlavní cesty a nervózně se na sebe podívali. Nesku-
tečně moc ho mrzelo, že se nechal přemluvit, aby sem jel. Rychle
dýchal, ale pořád měl nedostatek vzduchu.
Karla se ohlédla, trochu se uklidnila a pokusila se vše vy-
světlit: „Nevím přesně, o co tam šlo. Předevčírem jsem zahlédla
ostatní vězně, jak si něco šuškají, ale nepovažovala jsem to za
důležité. Poslední dobou strážní horko těžko některé trestan-
ce zvládali. Dnes mě odvedli do návštěvní místnosti, kde se se
mnou chtěl někdo setkat kvůli nějaké knize. Předpokládám, že
jste to byli vy. Posadili mě tam, pak jsem uslyšela ty výstřely.“
přivřela víčka, jako by na to nechtěla víckrát pomyslet. „Jeden
muž ze stráží se utíkal podívat, co se děje. Mezitím vtrhli do
místnosti vězni a zastřelili druhého strážného. Mohla jsem se
jen dívat. Kdybych neměla pouta a nebyla ve vězeňském, určitě
98
by zastřelili i mě. Takhle mě jen kopli do břicha, až jsem spadla
ze židle.“ prohlížela si odřené lokty. „Naštěstí jsem neztratila vě-
domí. Věděla jsem, že musím pryč. Nějak se mi podařilo odem-
knout si pouta klíči toho mrtvého strážného. Nedýchal – už mu
nebylo pomoci, tak jsem vyběhla na chodbu a tam potkala vás.
Vzít si vás jako rukojmí byl ten nejlepší nápad, který jsem v tu
chvíli měla. Věděla jsem, že budete mít auto.“
Dimitrij si hladil vousy na bradě: „Poslední dobou byly věz-
nice dost přeplněné. Byly tu menší pokusy o vzpouru, ale tohle
asi opravdu nikdo nečekal.“ Když se zadíval na jejich únosce,
trochu se mu nadzvedly koutky: „My jsme opravdu ta návštěva,
co tě měla přijet navštívit.“ Lesní cesta byla dost rozbitá a auto
neklidně poskakovalo.
Tomáš byl neskutečně naštvaný: „A proč jsi utekla? Copak
nevíš, že v případě, že tě chytí, obviní tě ze vzpoury a zavřou
někde do konce života?“
Karla: „Děkuju, pane chytrej! Děláš, jako bych to nevěděla.
Neměla jsem na výběr.“ Postupně se dostávali hlouběji do lesa.
Výmoly byly čím dál horší, teď jeli skoro krokem. Marek se sna-
žil vyhýbat největším dírám a mimoděk prohodil: „Jak to?“
Karla: „Nikdy jsem se z té věznice neměla dostat. Ten par-
chant se o to už jednou snažil a příště by se mu to určitě podaři-
lo. Někoho podplatil, aby mi schovali do bot drogy. Úplnou ná-
hodou jsem to zjistila pár minut před kontrolou a zbavila se jich.“
Dimitrij: „Jaký parchant?“
„Bývalý parťák, kvůli kterému jsem seděla.“
„Musílek? Cože?!“ neskrýval své překvapení Tomáš.
„Odkud ty ho znáš? Kdo vy tři vlastně jste?“
Dimitrij: „To je na dlouhé vyprávění. Musíme se teď co nej-
rychleji dostat na dálnici. Myslím, že bychom tě mohli na pár
dní někde ukrýt. Vezmi si můj svetr. Ať není vidět ten vězeňský
mundúr.“

99
 Tomáše udivovalo, jak duchapřítomně, rozhodně a jasně
Dimitrij jedná. On toho rozhodně schopný nebyl. Zároveň ho to
však rozčílilo. Vykřikl na něj:
„Zbláznil ses? Co když nás chytí? Zavřou nás. Do toho já
nejdu.“
„Jsme pořád její rukojmí. Nic se nám nestane. U Kristýny si
to všechno vyjasníme. Bude to v pořádku, Tome.“ snažil se ho
uklidnit. „Dokážeš najít cestu na dálnici, Marku?“
„Myslím, že jo, snad nikde nebudou zátarasy. Dimitrij má
pravdu – i kdyby nás teď chytili, jsme stále její rukojmí a nic
nám nehrozí. Tady policajtka to vykoumala dobře. Navrhuju
zbavit se co nejrychleji mýho auta. Teda nemyslím zbavit doo-
pravdy – poklepal na palubovku: ‚Neboj, malá‘ – ale někde ho
nechat. Policajti mi ho pak vrátěj, ale teď v něm nemůžeme zů-
stat!“
„Nechápu, že se toho chceš taky zúčastnit, Marku,“ vyštěkl
na něj Tomáš, založil si ruce v podpaží a raději už nic neříkal.
Kdyby jej teď neuklidnila jeho duše, vyskočil by hned z pomalu
jedoucího vozu. Byl k smrti vyděšený, v hlavě mu pořád zněly
výstřely, živě si představoval toho mrtvého strážného, jak jeho
modrá košile pomalu nasává rudou krev, jak jeho tělo chladne.
Co kdyby byl na jeho místě? Policisté by zazvonili u jejich dveří?
Paní Jedličková? Jde o vašeho muže. Eliška by jim samozřejmě
nevěřila, přece by jí nikdy nelhal o tom, že se vydal do vězení!
Pak by se s pláčem složila k zemi – policisté se ji snaží chytit –
křičí na celý dům – sousedé vykukují ze svých bytů – snaží se
zjistit, co se děje. „Proč?! Proč tam jel, proč mi nic neřekl? Pane
bože, co teď budeme dělat?“ drží se za své kulaté břicho.
Les řídnul, větvemi stromů začalo opět prosvítat slunce.
Zanedlouho se objevila hlavní cesta, na kterou opatrně vjeli.
Dle ukazatelů jim k dálnici chybělo osm kilometrů. Nervozita
v autě opět stoupla a vytratila se, až když na ni najeli a ztratili
se v hustém provozu.
100
 Dimitrij sáhl do kapsy: „Zavolám Kristýně, ať nás počká
před městem. Necháme tam auto a pojedeme s ní do bytu č. 53.
Karlu pak necháme u ní, pokud bude souhlasit.“
Cesta po dálnici proběhla naštěstí v klidu. Více adrenali-
nu by Tomáš stěží snesl. Nikdo moc nemluvil, asi se srovnávali
s dnešními děsivými zážitky. Pořád tomu nedokázal uvěřit.
Na odstavném parkovišti na ně už čekala Kristýna. Byla
klidná a vyrovnaná jako vždy. Na nic se neptala a hned vyrazili
do centra. Karla se mezitím převlékla z vězeňského oblečení. To
roztrhali a vyhodili do kontejneru v jedné opuštěné uličce. Když
zastavili před domem, bylo pozdě večer. Než vystoupili z auta,
Tomáš se do nich pustil:
„Co to, sakra, děláme? Jste normální?! Já nahoru nejdu. Ne-
chci s tím mít nic společného!“
Dimitrij se ho snažil přesvědčit: „Neudělali jsme nic špat-
ného. Vzpomínáš? Karla toho muže nezabila, seděla ve vězení
neprávem. Pojď s námi prosím nahoru. Uvidíš, že se to vyjasní.“
Kristýna nic neříkala, jen se na něj soucitně podívala. Kdyby
neucítil stejné nutkání jako kdysi na horách, když se rozhodoval
znovu jít za Kohlem, tak by nesouhlasil. Ovšem už na schodech
si to vyčítal.

101
 *

2/16 Vysněná budoucnost

K dyž za sebou Tomáš zavřel vrzající dveře, začal hned mlu-

vit: „Chápete, co jsme udělali? Nerozumím vám! Pomáháme
uprchlému vězni na útěku. Ohrožujeme sebe i své rodiny. Kur-
va! Copak to nevidíte?!“
Marek: „Vzpamatuj se, Tome. Kdy konečně pochopíš, že do-
držovat pravidla neznamená to stejné jako jednat správně?“
Dimitrij: „Nechte toho, vy dva. Hádáním se nic nevyřeší.
V klidu si o tom promluvme.“
Tomáš vybuchl: „Nějaký blbeček mě bude poučovat, co je,
a co není správné. To jsem to dopracoval!“ Jeho nádech byl příliš
krátký na to, aby se někdo dostal ke slovu: „V klidu? Jak mám
být v klidu?! Jsme v jedné místnosti s momentálně celostátně
hledanou osobou a vrahem. Pomáháme jí při útěku. Za dva týd-
ny se mi narodí dítě a já u toho možná nebudu, poněvadž budu
ve vězení!“
Karla: „Mám dělat, že jsem nic neslyšela? Nemusíte mi po-
máhat. Postarám se o sebe sama jako vždy. Sbohem.“ Při těch
slovech vzala tašku s věcmi od Kristýny a vykročila směrem ke
dveřím.
Marek začal zuřit: „Zbytečně to zveličuješ, ty debile! Nikdo
tě nezavře. Nechovej se jako sračka. Ty tady zůstaň, Karlo.“
To už bylo moc! Sevřel pěsti. Kdyby nepromluvila Kristýna,
asi by mu jednu vrazil: „Vaše emoce jsou správné, ale nenechte
se jimi prosím ovládat. Nestalo se to náhodou.“ Začali se překři-
kovat, ale Dimitrij je umlčel slovy: „Měli jste prostor, teď nechte
mluvit Kristýnu.“
Hovořila klidně a rozvážně: „Všichni čtyři máte velký ne-
dostatek energie. Zažili jste dnes hodně drsný den. Nezapomeň-
me, proč tu jsme. Úkol dokážeme splnit, jen pokud zůstaneme
jednotní. Nezáleží, co kdo z nás v minulosti udělal. Myslíte si,
102
že je náhoda, že zrovna ve chvíli, kdy jste jeli Karlu navštívit,
nastala vzpoura a ona utekla? Vaše obavy vám teď znemožňují
vidět cestu, kterou se máme vydat. Brání vám vidět srdcem. Zů-
staň prosím tady, Karlo. Potřebujeme tě.“ Karla položila tašku
s oblečením na zem a přikývla.
Tomáš se uklidnil, cítil se velmi vyčerpaně. Celé tělo měl
ztuhlé, byl hladový, ale neměl na jídlo vůbec chuť. Nejraději by
zalezl někde do postele a spal. Mírným tónem se zeptal: „Ale co
když to je všechno špatně? Co když tu teď vůbec nemáme být?
Jak poznáme ten rozdíl?“
„Nevěřícný Tomáš se ozval,“ prohodil Dimitrij s nadsázkou.
Kristýna: „Jakmile si doplníme energii, všechno se to vy-
jasní, slibuji. Sesedněte si všichni do kruhu, zapálím svíčky.“
Styl, jakým to řekla, mu připomněl Kohla a způsob, jakým s ním
vždy mluvil. Myšlenky na něj mu trochu zvedly energii.
Karla a Marek se zatvářili udiveně. Nerozuměli tomu, jak
jim může pomoci nějaké doplňování energie, ale udělali, co se
po nich chtělo. Tomáš měl celý den tak plný překvapení, že ho
tohle už nemohlo vyvést z míry. Vše mu teď bylo nějak jedno.
Za chvíli seděli v kruhu, uprostřed hořely svíčky a vonná ty-
činka. Kristýna zhasla všechna světla, vrátila se na své místo
a tiše promluvila: „Zavřete prosím oči a přeneste se do srdce.“ Po
chvilce ticha pokračovala:
„Zavři oči a otevři srdce. Přestaň vnímat okolní šum a za-
měř se na své nitro. Pomalu se nadechni a pomalu vydechni
jako příliv a odliv v oceánu. Vnímej ty obrovské oceány uvnitř
sebe. Vlny postupně smývají strach a obavy z toho, co bude. Po-
malu se nadechni a pomalu vydechni, jako když v listech stro-
mů šumí vítr. Vnímej ty velehory uvnitř tebe. Vítr postupně od-
náší všechen hněv a pocit viny, který se nahromadil ve tvém
srdci. Pomalu se nadechni a pomalu vydechni a představ si, jak
vzniká slunce. Jsi tím sluncem. Světlo, které vyzařuješ, proniká
do všech koutů vesmíru. Vnímej ten nekonečný vesmír. Vnímej
103
tu krásu tady a teď. Všechno ze sebe vypusť. Zůstane jen tvé
pravé já.“
Bylo těžké určit, jak dlouho to trvalo. Ale byl to jeden z nej-
krásnějších stavů, které kdy zakusil. Znovu objevil ten úžasný
svět uvnitř sebe samotného. Cítil, jak se mu naplno otevřelo
srdce. Netušil, jestli se mu to zdálo, nebo to bylo doopravdy, ale
slyšel Kristýnu vyprávět příběh o malé dušičce, která se stala
světlem. Aby mohla pocítit, jaké to je být světlem, musela nej-
dříve poznat tmu. Tmu tak hustou, že na chvíli zapomněla, že je
tím světlem. Tomáš si ten stav jednoty a probuzení velmi užíval.
Zapomněl na to, co bylo, co bude, a jen byl. Naplno vnímal svoji
duši, jak v něm koluje život a bije srdce. Cítil se tak naživu! Ně-
kde v dáli zaslechl: „Můžete pomalu otevřít oči.“
Podle toho, jak odhořely svíčky, odhadoval, že to trvalo tři-
cet minut, možná hodinu. Měl tak vysokou hladinu energie, že
cítil, jak ho opouštějí jeho dosavadní bloky, předsudky a falešné
představy o světě. Některé byly i roky staré. Poté se zaměřil na
osoby v místnosti. Něco se v nich změnilo. Jako by z nich spad-
lo obrovské břímě. Dimitrij měl velmi výrazné rysy v obličeji,
kterých si dříve nevšiml. Vypadal tak moudře. Z Marka čišela
jistota a rozhodnost, Kristýna vypadala ještě více svěže než ob-
vykle. Karle zmizely kruhy pod očima, dostala normální barvu
a Tomáš jí teď tipoval o deset let méně, i její odstávající uši mu
teď přišly sexy. „Zvláštní, jak se během chvilky stane z vraha
modelka,“ pomyslel si. Bez přemýšlení řekl: „Omlouvám se, že
jsem tě nazval vrahem, Karlo. Nevěřím tomu, že jsi to udělala.“
Do očí ji vyhrkly slzy, netrvalo dlouho a celá se třásla
a vzlykala. Kristýna si k ní přisedla a začala ji hladit po zádech.
Všechen ten stres, beznaděj a pocit méněcennosti, který ji hlo-
dal ve vězení, teď musel ven. Tomášovi pomalu docházelo, jak
to měla těžké. Přes noc přišla o rodinu a přátele. Zůstali jen ti
nejvěrnější.

104
 Cítila jako obrovskou křivdu, když ji odsoudili za zabití člo-
věka. Byla typem člověka, který by úmyslně nikomu neublížil.
A zrovna ji zavřeli do vězení za něco tak ohavného jako střele-
ní utíkajícího člověka do zad. Cítil ten hněv, který ji celé roky
svíral, nedal jí doslova spát. Pomalu ji užíral a ničil zevnitř. Teď
to všechno vyplouvalo na povrch a pomalu mizelo. Ještě stá-
le v pláči řekla Kristýně: „Děkuji, že ses neptala, jestli jsem to
opravdu udělala.“
Potom si otřela rudý obličej a poprvé se usmála: „Děku-
ju vám všem. Nikdy jsem se z vězení neměla dostat. Teď jsem
dostala druhou šanci. Cítím se tak volná jako nikdy předtím.
Neměla jsem v úmyslu vám pomáhat, jen jsem vás chtěla využít,
abyste mě schovali. Teď mám pocit, že jsem tady na správném
místě mezi správnými lidmi. Ať máme udělat cokoliv, pomohu
vám.“
Marek, který by na jejím místě uvažoval stejně, takže ji
naprosto chápal, se přiznal: „Celý jsem to bral jako povyražení.
Po dnešku to vnímám jinak. Jde tu o něco velkýho. Jsem rád, že
můžu bejt u toho.“
Kristýna: „Pokud budete mít příště málo energie, tak si
vzpomeňte, že od dnešního dne jste pevně ukotveni v zemi
a vaše srdce jsou otevřena směrem nahoru.“
„Doufám, že žádné takové příště už nebude,“ prohodil To-
máš. „Amen,“ dodal Marek a všichni se začali smát.
Dimitrij: „Předně chci Karle vysvětlit, proč jsme ji vyhle-
dali. Asi před měsícem mě kontaktovala Naďa. Tvrdila, že chce
udělat rozhovor o mé knize, ale na místě mi řekla, že mě čeká
důležitý úkol. Popsala mi každého z vás jako lidi, bez kterých to
nedokážu. Říkala, že bychom se po určité době stejně dali do-
hromady, ale nemáme tolik času čekat. Karlo, ty jsi byla posled-
ním členem týmu a dnes jsme se tě snažili kontaktovat. Vůbec
jsme netušili, jak se to vyvine.“

105
 Kristýna: „Nikdo neznáme všechny souvislosti – jen stříp-
ky. Pokud budeme následovat svou intuici, společně se nám po-
daří složit ten obraz a jakou v něm hrajeme roli.“
Karla byla více při zemi: „Musíme se domluvit, že se teď
chvilku nesejdeme. Bylo by to příliš nebezpečné. Myslím, že
měsíc bude stačit. Navíc budeš teď mít svých starostí dost s pře-
vlíkáním plenek, Tome.“ Všechny to pobavilo, ale ona po chvíli
zvážněla: „Pravděpodobně vás tři předvolají k výslechu. Vaše
výpovědi se mohou lišit, ale v zásadních bodech byste se měli
shodnout. Asi bude nejlepší, když budete tvrdit, že jsem vás do-
nutila nastoupit do auta a byli jste mými rukojmími. Vzala jsem
vám mobily, peníze a vysadila vás někde v lese. Až se budou ptát,
proč jste se nepokusili utéct, stačí, když řeknete, že jste se jed-
noduše báli. Budou se vám možná smát, že jedna ženská unesla
tři chlapy, ale to se dá přežít.“
Marek: „No, to nevím, jestli přežiju! Můžu ti sehnat falešné
doklady, ale musíš se pár dnů někde schovat.“
Dimitrij: „Ještě Karle řeknu, co zatím víme o našem úko-
lu. Má to něco společného s krizí, kterou teď lidstvo prodělává.
Dlouhou dobu si politici nepřipouštěli, že se něco děje. Nejspíš to
věděli, ale raději o tom nemluvili. Spolu s nimi žila v této dobro-
volné nevědomosti většina lidí. Nechtěli jsme si připustit pravdu,
a tak jsme si raději neustále lhali. Lhali jsme si, že lidstvo je na
tom každý den lépe, že se vyvíjí. Lhali jsme si, že přes všechny
ty rozdíly mezi rasami, národy a různými náboženstvími se do-
kážeme domluvit alespoň na těch základních věcech. V základ-
ních otázkách, jako je dostatek jídla a pitné vody pro všechny
lidi bez rozdílu původu. Snažili jsme se sami sebe přesvědčit, že
jsme lidské bytosti, které dokážou obětovat kousek luxusu, aby
na druhé straně nikdo neumíral hlady.“
Kristýna: „To je to, co nás hluboko uvnitř nesmírně tíží.
Víme, že svět, ve kterém žijeme, nesplňuje naše představy. Víme,
že tak nemá vypadat. Lidstvo dlouho udržovalo stejný způsob
106
života, stejný způsob myšlení v naději, že se to změní k lepší-
mu. Před několika lety nastal zlom. Dostatečné množství lidí
si uvědomilo, že něco není pořádku, že lidstvo plive samo sobě
do tváře. Dostatečný počet lidí na to, aby započali změnu ve
společenském, politickém a ekonomickém životě. Dařilo se jim
to výborně. Až do poslední doby.“ povzdychla si. „Něco, co nedo-
kážu přesně popsat, nám v tom začalo bránit. Myslím, že naším
úkolem bude něco s tím udělat. Naší úlohou je pomoci ostatním
lidem, aby proměnili svět na spravedlivější a krásnější místo.
Naďa minule říkala, že konkrétně náš tým má za úkol zastavit
jednoho muže, který bude stát této přeměně v cestě. Podle ní pro
tebe ten muž hodně znamenal, Karlo. Možná to bude tvůj otec
nebo bývalý milenec.“
Karla vypadala překvapeně: „Nevím, kdo by to mohl být.
Z mužů, kteří pro mě hodně znamenali, nebyl nikdo, kdo by měl
zájem někomu škodit.“
Tomášovi něco nesedělo: „Počkejte chvilku. Jako učitel jsem
se naučil přesně si pamatovat, co kdo říká. Naďa neříkala, že to
je muž, který pro tebe hodně znamená, ale muž, který sehrál
významnou roli ve tvém životě, Karlo.“
Obličej Karly se teď naplnil nenávistí a zlobou: „V životě
jsem nepotkala většího hajzla, než je Musílek. Manipuluje s lid-
mi a zajímá se jen o moc. Když jsem s ním sloužila, vykládal mi,
jak se dostane k moci a celý svět mu bude ležet u nohou. Brala
jsem to s úsměvem, než mě dostal do vězení a postupně se z něj
stal až náměstek policejního prezidenta.“
Marek se zamračil: „Náměstkem dlouho nezůstane. Dnes
se ke mně dostala informace, že současnej policejní prezident
brzo vodstoupí a nahradit ho má právě von.“
Dimitrij: „Proč jsi nic neřekl, Marku?“
„Nepřišlo mi to důležitý.“
Dimitrij zkrabatil čelo: „Vše je tady ‚moc důležitý‘! Pokud
máme uspět, musíme si říkat všechno. Má tady ještě někdo
107
nějakou ‚nedůležitou‘ informaci, kterou nám chce říct?“ Nasta-
lo ticho. Tomáš chvíli váhal, všechno to v něm vřelo. Trochu
něco zakoktal. Všichni se teď na něj podívali tázavým pohledem
a Kristýna řekla to, co měli na jazyku všichni:
„Co je to, Tomáši? Co nám chceš říct?“
Vzpomněl si na stav jednoty a bezstarostnosti, který zažil
před chvílí. To mu doplnilo energii, zhluboka se nadechl a začal
vyprávět: „Mám sny. V těch snech vidím, kam se situace bude
vyvíjet. Současného zmatku využijí lidé, kteří nemají takovou
úctu k životu a strhnou s sebou masy. Bude to daleko horší, než
jsem si kdy myslel. Nevím, jak moc jsou sny pravdivé.“
Kristýna: „Co přesně v těch snech vidíš?“
„Celý svět zachvátí válka. Všude budou dopadat jaderné
bomby. Pokaždé se to trochu obmění, jako by nebylo jasné, jak
se to přesně stane. Lidé budou žít v nejistotě jako krysy pod
zemí. Nebudou si věřit, všude bude vládnout chaos a beznaděj.
Vzniknou modernější a sofistikovanější koncentrační tábory pro
ty, kteří se nedokážou přizpůsobit nebo budou obviněni za to, co
se děje. Různí diktátoři a náboženští vůdci budou ve jménu své
pravdy vraždit všechny, kteří s nimi nesouhlasí. Poslední dobou
se mi sny zdají téměř každou noc. Nevím, jestli se něco takové-
ho vůbec může stát. Omlouvám se, že jsem to neřekl dříve, ale
bral jsem to jen jako noční můru.“
Ulevilo se mu. V místnosti se rozhostilo ticho. Jediné, co jej
narušovalo, byl hluk z ulice. Všem jakoby došlo, co je jejich úko-
lem. Proč je Naďa kontaktovala. Proč se to dnes stalo ve vězení.
Jako první promluvil Dimitrij, i když vlastně nevěděl, co na
to říci: „No ani v nejdivočejších představách mě nenapadlo, že
bude na nás něco takového zvrátit, že je to vůbec v našich silách.“
Marek: „Nemám rád tyhle apokalyptický kecy. I kdyby to
byla pravda, copak šest lidí může změnit celej svět?“
Nezdálo se, že by to Kristýnu nějak vykolejilo: „Pokud svět
spěje ke třetí světové, my tomu máme zabránit právě tak, že
108
nedovolíme Musílkovi, aby se chopil moci. Nesnažme se vyřešit
celý problém. Vyřešme jen tam, kam vidíme – stejně jako když
jedeš v noci v autě, Marku. Vidíš jen dvě stě metrů před sebe,
kam ti dosvítí světla. Co se týká Tomášových snů, mám pocit,
že k nim brzy nebudeme mít daleko.“ Tomášovi se sevřelo hrdlo,
že to řekla právě Kristýna.
Jakoby byl Dimitrij myšlenkami úplně na jiném místě, ja-
koby mluvil z transu, přesto trefně poznamenal: „Pouze nad
propastí se lidstvo dokáže změnit. Pouze pokud bude čelit zkáze.
Systém nevyhovuje, je zastaralý. Musí padnout a z jeho popela
vyrůst nový, spravedlivější svět. Hádám, že je na nás, aby k pře-
stavbě systému došlo bez násilí. Alespoň v našem státě. Tomášo-
vy sny se nesmí naplnit. Možná reálně ani nehrozí, ale jsou pro
nás určitou motivací. To, co vidíš, Tome, není budoucnost, je to
jen zdvižený prst, že se tomu máme vyhnout.“
Marek byl opět pohotový: „Jen aby ten zdviženej prst nebyl
prostředníček.“ Tomáše překvapilo, že byl tak slušný. Obvykle
volil peprnější výrazy.
Nicméně pak začal mluvit k věci: „Podle mě žádná apoka-
lypsa nebude, i když by si to určitý lidi přáli. Lidstvo tu je už
dlouho a dlouho tady zůstane. Ovšem to neznamená, že jsem
naivní, co se lidský povahy týče. Vždy, když jde do tuhýho, udě-
laj lidi cokoliv, aby dosáhli svýho. Nebylo by to poprvý, co by
se vyrojili nějací charismatičtí magoři a začali zneužívat oby-
čejných lidí. Souhlasím, že teď dochází k přerozdělování moci
v systému. To s sebou vždy nese riziko. Stačí málo a násilí se
stane normou.“
Dimitrij: „Máš pravdu, Marku. Lidé jsou schopni vyměnit
soucit za pocit jistoty a bezpečí.“
Kristýna se věnovala jiné myšlence, ovšem jen aby se k řeše-
ní dostala z druhé strany: „Politici, bankéři i obyčejní lidé se bojí,
že už jich nebude potřeba. Co je na tom špatného? Každý to tak
máme. Musím jít až tam, kde mě lidé nebudou potřebovat – jak
109
rodina, tak společnost. Není na tom nic úžasného být k lidem
dobrotivý, když je přiměju, aby si na mně vytvořili závislost.
Musíme všechny síly vynaložit na to, aby nás už okolí nepotře-
bovalo. Toho se naše malé já bojí, ale je třeba za tím jít. To je na-
plněním našeho účelu. Nesmíme se bát, že už nás lidé nebudou
potřebovat. Pokud překonáme ten strach, tak po období prázd-
noty přijde vždy nový úkol. Nový účel! Vždy nás bude potřeba.
Je třeba vysvětlit lidem, že konec jednoho systému neznamená
automaticky to, že už nebudou potřeba.“ Tomáš hloubal nad tím,
co právě řekla. Byla to tak hluboká a čistá pravda. Takto mu to
ještě nikdo nevysvětlil.
„No myslím si, že to je celkem solidní závěr,“ zhodnotil dis-
kuzi Dimitrij. „Minimálně si s tím vystačíme, než se objeví ně-
jaký konkrétní úkol. Spojím se s vámi, kdy bude další schůzka.
Teď si dáme chvilku pauzu, jak říkala Karla. Bude to tak bez-
pečnější.“
Zvedli se ze židlí a zamířili na chodbu. V pokoji zůstaly
jen Karla a Kristýna. Dimitrij se při oblékání kabátu otočil na
Tomáše a Marka: „Nezapomeňte, že nás brzy bude kontaktovat
policie. Snažte se vypadat přirozeně.“
Tomášova cesta domů byla mnohem zadumanější než ob-
vykle. Myšlenky se mu stočily směrem k situaci ve vězení a ná-
slednému útěku. Došlo mu, jak byl energeticky nízko. Teď, když
měl dostatek energie, vnímal to úplně jinak, s nadhledem. „Příš-
tě si na to musím dát pozor,“ domlouval si. „Dnes jsem se jako
katalyzátor rozhodně nechoval,“ přiznal si. Už se za sebe zase
styděl a musel se smát sám sobě. Také ho překvapila jedna věc.
Ten obrovský rozdíl v pohledu na jednu a tutéž věc s energií
a bez ní. V tomto případě to byla Karla. S nízkou energií to byl
vrah a s vysokou to byl člen týmu, o kterého měl starost.
Pocítil obrovskou úlevu, že všem řekl o svých snech. Na
druhou stranu ho děsilo, že tu myšlenku ostatní hned neshodili
ze stolu. Asi si nalhával, když si říkal, že to jsou jen noční můry
110
a že s realitou nemají nic společného. Po každém snu to vždy
rozdýchal a pomalu mu docházelo, že se mu to jen zdálo. Vždy
ho to uklidnilo. Ale co teď?

–•–

Tomáš šel na policii hned následující den. Před výslechem si

zvedl energii, i tak ji z něj celkem brzy vysáli. „Možná to není
jimi, ale tím místem,“ pomyslel si. Poté si uvědomil, že mu jeden
z policistů připomíná jeho otce, a hned se cítil lépe. Najednou se
od nich necítil tak oddělen. I když jejich dotazy byly obzvláště
vtíravé, byli slušní a zdálo se, že nemají žádné podezření. Vý-
slech trval asi třicet minut. Na konci se dostali k tomu, že se jim
s Eliškou brzy narodí dítě. Policisty to dost obměkčilo a přáli mu,
ať je vše v nejlepším pořádku.

111
 *

2/17 Zázrak

S lunce vyšlo zase o pár minut dříve než včera, léto se blíži-
lo. Zpoza žaluzií se dralo hřejivé ranní světlo, byla sobota,
takže Tomáš nemusel do práce. Měl to být den jako každý jiný.
Hned jak se protáhl, šel do kuchyně udělat snídani pro Elišku
a malé. Měla už týden po plánovaném termínu porodu. „Ne vždy
to je v životě, jak si naplánuješ,“ smál se, když zaléval čaj. Čekal,
až máslo na housce trochu změkne, aby ho mohl natřít, když na
něj z ložnice zakřičela: „Už je to tady. Startuj auto, miláčku!“
Upustil nůž na podlahu a rychle běžel do ložnice, div se ne-
přerazil o stůl. Vzal nachystaný kabát a pomohl jí s oblékáním.
Usmívala se, ale bylo znát, že je trochu nervózní. Položila se na
zadní sedadla a vydali se do nemocnice. Dlouho si tuhle scénu
přehrával v mysli. Na většině křižovatek měli zelenou, nikde
nebyla žádná zácpa – jako by bylo vše řízeno někde shora.
Nechtěl být přímo u porodu, nesnášel pohled na krev. Eliš-
ka to dobře věděla a ani náznakem mu to nikdy nevyčetla. Byl
s ní celou dobu, co měla kontrakce. Držel ji za ruku a vykládal
jí jeden vtip za druhým. Když měla zrovna stahy, byl pro jistotu
potichu. Za chvíli už neměl moc prostoru pro vtipy a chvíli po-
tom ji vezli na porodní sál. Čekal na chodbě, až ho sestra zavolá.
Asi po dvou hodinách se jí dočkal: „Pojďte se mnou, pane
Jedličko.“ Prošli několika dveřmi a nastala chvíle, o které tak
dlouho snil. Eliška byla v polosedě na posteli a držela v náručí
jejich dítě. Vypadala tak vyčerpaně a tak spokojeně. Když ho
uviděla, unaveně se usmála: „Je to holčička. Takže máme Věrku.
Koukej, jak je krásná!“
Stál a nemohl moc mluvit. Po chvíli přišel až k posteli
a naskytl se mu ten nejkrásnější pohled na světě. Malá byla za-
balená do deky a měla zavřené oči. Její malá růžová hlavička
byla spokojeně přitisknutá k matčině hrudi. Byla tak bezbranná.
112
Vybavilo se mu teď vše, co mu Kohl pověděl o rodičovství. Nebyl
si jistý, jestli dokáže dát Věrce vše, co bude potřebovat. Ale ať už
budou její sny jakékoliv, udělá vše pro to, aby si je mohla splnit.
Bude ji neustále chránit, smát se s ní, když bude veselá, a držet
ji v náručí, když jí bude zle.
Malá pomalu otevřela oči a několikrát zamrkala: „Ehe.“
Úplně obměkl, byla tak nádherná. Nikdy neviděl Elišku tak
šťastnou. Vzpomněl si na den, kdy se od doktora dověděli, že
nemohou mít děti. Ji to zlomilo. „Není nic horšího než vidět své
milované, jak přicházejí o své sny,“ řekl si v duchu. Když ji teď
viděl s Věrkou v náručí, vyhrkly mu slzy do očí. Myslel teď na
jedinou věc: „Děkuji.“ Chtěl se zeptat, jestli to bolelo, ale pak mu
došlo, jak hloupý je to dotaz.
Dívali se na sebe a nic neříkali – nebylo potřeba žádných
slov. Byla to jedinečná chvíle. Taková, která prostě a znenadání
přijde, člověk pak stojí v němém úžasu, jak je svět krásný. Tomáš
si uvědomil, že život se nedá nějak popsat. „Kdybychom jej měli
popsat, museli bychom mlčet,“ uvědomil si a jen se díval. Hned
vzápětí mu bylo odhaleno jedno velké tajemství. Měl by méně
o životě přemýšlet a více ho žít. To potvrdila i jeho duše: „Ne-
snaž se život pochopit, jen ho žij.“
Měl tu nejúžasnější rodinu na světě a byl na ni patřičně
hrdý. Chtěl vykřičet do celého světa: „Tohle je moje překrásná
manželka a právě se nám narodila ta nejúžasnější dcera na svě-
tě.“ Všiml si, že Věrka má na levé líci roztomilé mateřské zna-
ménko, takovou malou pihu. Pokusil se ji co nejjemněji pohladit,
poprvé se jí dotknul. „Je tak maličká,“ zadíval se Elišce do očí.
„Rozhodně mi nepřišla maličká, když jsem ji rodila.“
Oba úplně zapomněli na čas. K posteli přišla sestra a omlu-
vila se, že ji teď musí odnést na vyšetření a že by si novopečená
maminka měla odpočinout. Vzala malou velmi opatrně do ná-
ruče, chytla ji za hlavičku a vykročila směrem ke dveřím. Dělala
to s naprostou láskou a pokorou.
113
 –•–

Následující měsíc byl dosud nejlepší v Tomášově životě. Po pár

dnech pustili holky z nemocnice, on zatím dokončil poslední
úpravy dětského pokoje. Nebylo to sice potřeba, ale měl na to
chuť. Malá bude zatím spát v postýlce s nimi v ložnici. Domluvil
si dva týdny dovolené, aby mohl být s rodinou doma. Sice malou
párkrát choval v náručí v nemocnici, ale ani tak si ještě nebyl
úplně jistý. Bál se, aby jí neublížil. Po několika dnech získal více
sebejistoty.
Opět se vrátil na úroveň energie, jakou zažíval s Kohlem.
Vnímal, jak v něm pulzuje život. Cítil, jak se v něm hýbe jeho
duše, bylo to moc příjemné: „Jsem pořád s tebou. Byla jsem s te-
bou, když ses poprvé nadechl, a budu s tebou, až vydechneš
naposled. Byla jsem s tebou, když jsi byl poprvé u Kohla, a budu
s tebou, až uspěješ ve své snaze změnit svět.“
Měl pocit, že může obejmout celý svět. Opět si všímal, kolik
úžasných duší je okolo něj. Kolik světla. Ovšem také byl schopný
lépe identifikovat lidi, kteří ho chtěli jen vysát. Naučil se, jak na
ně. Vždy, když se o to někdo pokoušel, napojil se na svou duši
a vysátou energii hned doplňoval. Vyzkoušel si to, když v ob-
chodě potkal ženu, která po všech hrozně křičela a byla úplně
bez sebe. Ještě neviděl někoho takhle řvát. Chytil vozík, kte-
rý vztekem odmrštila, a chtěl ji uklidnit, jenže to neměl dělat.
Žena začala vylívat všechen vztek na něj a sprostě mu nadávala.
Chvilku měl nutkání bránit se, bylo hrozně těžké odolat. Poté se
ale zhluboka nadechl, ženě se s úsměvem omluvil a odešel pryč.
Zůstala stát jako opařená. Už nekřičela.

–•–

114
 Život se stal o něco těžším, když začal chodit opět do práce. Byly
noci, kdy téměř nezahmouřil oka. Jeho kolegové i studenti tole-
rovali jeho občasný mikrospánek a dělali si z něj legraci:
„Ještě že nejsi řidič z povolání, Tome.“
Žáci 4. A ho jednu hodinu přinutili, aby se jim svěřil, jaké
to je být otcem. „Těžko se to popisuje,“ řekl rozvážně. Po chvíli
ticha se přece jen odhodlal: „Celou dobu si nějak to rodičov-
ství představuješ, připravuješ se na něj a ono pak vypadá úplně
jinak.“ Celá třída se zasmála. Dominik se ovšem nedal odbýt:
„A jak teda vypadá?“
Jako vždy se během výkladu posadil na stůl: „Je to spousta
drobností. Musíš se naučit být pečlivý. Nemůžeš dělat věci napůl.
Nemůžeš si vzít volno a jít s kamarády na pivo. Později to možná
půjde, ale teď ne. Dítě vyžaduje veškerou tvou pozornost. Zjistíš,
že všechny věci, které předtím byly velmi důležité, už důležité
vůbec nejsou. Je zvláštní, že i když to je taková obrovská zod-
povědnost, děláš to vše automaticky. Do ničeho se nenutíš. Ani
vstávání sedmkrát za noc kvůli jejímu pláči ti nevadí. Jsem sice
rozespalý a mám chuť nadávat, ale někde uvnitř cítím obrov-
skou vděčnost za to všechno.“
Potom, co sklidil mnoho uznalých pohledů, pár slz u holek
a výraz naprostého znechucení u Roberta, zeptal se svých žáků:
„Jací jsou vaši rodiče?“
Beátka si povzdechla: „Někdy mám pocit, že by naši chtěli,
abych byla někým úplně jiným. Často začínají větu slovy: „Měla
bys…“
To Dominik byl na tom lépe: „Mám moc rád své rodiče, ni-
kdy bych je neměnil. Někdy mě ale strašně štve, že mi plánují
každou minutu mého života. Každý víkend někam musíme jet,
musíme něco zažít. Já bych si někdy jen chtěl lehnout k televizi
nebo si číst komiksy.“
„To máš super, Domčo,“ ozvala se Kamila. „O mě se naši sko-
ro nezajímají. Máma pořád pracuje ve svém salónu a táta přijde
115
z práce, sedne k televizi a nic nedělá. Nikdo si se mnou nepovídá.
Škoda, že nemám aspoň sourozence.“ spílala si.
Beátka: „Jo, to mi připomíná mého tátu, je to hrozný necita.
Vůbec nedává najevo své emoce. Myslela jsem si, že muži jsou
prostě takoví. Naštěstí jsem si našla skvělého přítele. Nebojí se
projevovat své city. Taky to není žádná citlivka. No prostě ako-
rát.“
Několik dalších žáků si postěžovalo na své rodiče. Nejvíce
jim vadilo, že jim často dávali najevo, co od nich očekávají. Po-
kud dělali v životě něco jiného, hrozilo, že přijdou o jejich přízeň.
Roman prohodil: „Naši jsou cool. Nesnaží se ze mě dělat někoho
jinýho. Máma je pro mě jako nejlepší kamarádka.“
Martin byl špatný z toho, že se díky němu jeho rodiče roz-
vedli: „Mamina chtěla, abych dělal to, co mě v životě baví. Otec
chtěl, abych byl heterosexuál.“
Tomáš ho vyvedl z omylu: „Žádné dítě nedokáže zničit
manželství, stejně jako ho dát dohromady. Tvoji rodiče jsou do-
spělí lidé a nemůžeš je k ničemu nutit. Stejně tak jako oni tebe.“
Potom, co všechny vyslechl, popsal ty svoje: „Můj otec
chtěl, abych byl automechanikem. Dlouhou dobu jsem v sobě
hledal sílu říct mu, že chci být učitelem. Když jsem mu s tím ko-
nečně svěřil, nevzal to moc dobře. Několik týdnů se mnou téměř
nemluvil. Celou dobu očekával, že po něm převezmu jeho dílnu.
Hodně mi v té době pomohl můj děda: ‚On vod mala hrozně rád
trucoval. Dycky ho to přešlo.‘ Po čase se to opravdu spravilo.
Vlastně od té doby spolu vycházíme daleko lépe. Myslím, že si
mě váží za to, že si umím jít za svým. Taky mu nejspíš pomohlo,
když viděl, jak mě práce učitele baví a naplňuje.“
Po chvilce ticha se přihlásil Robert. Už už chtěl zastavit
jeho pokus o nemístnou poznámku hned v zárodku, ale něco
mu říkalo, že teď má být raději zticha.
„Naši chtějí, abych byl architekt. Mají můj život už předem
nalajnovaný. Oba jsou známí architekti. Když jsem jim svěřil, že
116
chci být fotbalistou, vysmáli se mi: ‚S tím se neuživíš!‘ a ‚Tvoje
kariéra skončí tak ve třiceti pěti. A co budeš dělat pak?! Stejně
na to nemáš!‘ Od té doby už jsem se smířil s tím, že budu muset
dělat to, co chtějí oni. Ale v duchu pořád sním, že budu slavný
fotbalista. Chodím třikrát týdně na trénink a jsem jedním z nej-
lepších hráčů v týmu. Moji rodiče nikdy nepřišli na žádný můj
zápas. Stydí se za mě, chtěli vzdělaného architekta v saku a mají
sportovce v upoceném dresu. Pane učiteli, myslíte si, že mám
více bojovat?“
Tomáš překonal počáteční šok z toho, že Robert mluví po-
prvé v životě vážně, ozvalo se: „Cvak“, jako by jeho mysl přeho-
dila výhybku.
„Rozhodně!“
Robert sklopil oči: „Ale já mám pocit, že nemám na výběr.“
„Vždy máš na výběr!“ podíval se mu zpříma do očí a vykře-
sal v nich jiskřičku naděje.

–•–

Odpoledne si pustil zprávy a hrál si na sedačce s malou. Najed-

nou všeho nechal a seděl jako opařený. Běžela zrovna reportáž
o tom, že se policejní prezident Musílek vzdal své funkce. Po-
prvé viděl, jak vlastně vypadá. Byl sportovní postavy, na jeho
velkých ramenou perfektně sedělo drahé sako, které bylo do
posledního milimetru vyplněné mohutným hrudníkem. Jeho
krátké vlasy, a do hladka oholený obličej, způsobily, že už tak
výrazné lícní kosti ještě více vystouply. V krátkém vyjádření
udával se zápalem v očích důvody své rezignace:
„Jsem znechucen ze současného stavu u nás. Systém je zko-
rumpovaný a prohnilý. Dlouhou dobu jsem se jej snažil změnit.
Poprosil jsem o pomoc ministra vnitra, ale ten mou žádost ig-
noroval. Došlo mi, že veškerá má snaha vyšla vniveč, a proto
rezignuji na funkci policejního prezidenta.“
117
 Tomáš nevěděl, co si o tom má myslet. Kolem sedmé obdr-
žel smsku od Dimitrije. Poprosil ho o účast na další schůzce, kte-
rá proběhne ve středu v 17.00 v bytě č. 53. Po chvilce uvažování
mu odepsal, že dorazí.

118
 *

2/18 Co když?

O d události ve vězení uběhl více než měsíc. Když se Tomáš

vrátil v myšlenkách zpět, ještě mu běhal mráz po zádech
a jímala ho hrůza. Přes to všechno se těšil, až se setká s Dimit-
rijem, Kristýnou, Jirkou, Markem a Karlou v bytě č. 53. Dorazil
tam mezi prvními. Aniž by si to uvědomil, mluvil téměř celou
dobu o Věrce. Popisoval, jak se cítil, když se malá narodila, také
nevynechal první zábavné historky. „Pořád si jsem trochu nejis-
tý,“ dodal nakonec.
Jirka moc dobře věděl, o čem mluví: „Věř mi, že jako rodič
si nebudeš úplně jistý nikdy.“
Když dorazili ostatní, dostal nejdříve slovo Marek: „Získal
jsem nějaký informace o vzpouře vězňů. Celý to pravděpodobně
vymysleli Karel Hrdlička a Josef Brada. Voba jsou několikaná-
sobní vrazi. Dobrá zpráva je, že policajti neviní Karlu z účasti na
vzpouře. Ze záznamu kamer jasně vyplývá, že vo ničem dopředu
nevěděla. A to nejlepší nakonec – vzhledem k tomu, že seděla za
neúmyslný zabití, a protože neublížila svým rukojmím, nepřed-
stavuje pro ně takový riziko jako vozbrojení utečenci. Abych to
shrnul – chycení Karly pro policajty není prioritou.“
„To je výborné,“ radoval se Dimitrij, na spáncích se mu
přitom objevily vrásky. Karla, která s napětím poslouchala, se
s úlevou opřela do křesla. Kristýna na chvíli odběhla a donesla
z kuchyně teplý čaj a své sušenky v krásné ručně malované mis-
ce, takže se pro změnu radoval Marek.
„To není všechno! Policie taky nikoho z nás nepodezřívá
z toho, že bychom Karle při útěku pomáhali. A tohle vás poba-
ví – v Tomášově spisu se dokonce zmiňujou vo tom, že se mu
brzy narodí dítě.“ Všichni se tomu zasmáli a on si uvědomil, že
někdy až moc mluví.

119
 Jirka si nezapomněl rýpnout: „Raději se nebudu ptát, kam
pro takové informace chodíš, Marku.“
„Stejně bych ti to neřek, jako správnej novinář chráním svý
zdroje. Mám bohužel i špatný zprávy, našel jsem i pár věcí na
Musílka. Například, že někteří lidi byli náhodou zastřeleni lu-
pičem, když se mu postavili do cesty, nebo měli autonehodu.“
Tomáše teď nepříjemně zamrazilo v zádech.
Po chvilce ticha se k tomu vyjádřila Karla: „Myslím, že
bych měla všem říct, co přesně se stalo v noci, kdy zemřel ten
zloděj. Měli jsme s Musílkem noční směnu. Nikdy jsem ho ne-
měla moc ráda, pořád jsem si říkala, že je chyba na mojí straně.
Myslela jsem si, že mu jen musím přijít ‚na chuť‘. Parchant je-
den!“ Nebylo pochyb o tom, že jej k smrti nenávidí.
„Když jsme přijeli na místo činu, zaslechli jsme v přilehlé
uličce nějaký hluk. Běželi jsme se tam podívat, ten zloděj se tam
snažil dostat do zaparkovaného auta. Když nás uviděl, začal utí-
kat. Nereagoval na výzvy k zastavení, a tak jsem vystřelila do
vzduchu, v tu chvíli zůstal stát jako přilepený. Začal se otáčet
a Musílek vystřelil. Zasáhl toho muže přímo do zad. Vykřikla
jsem na něj, co blázní. Bránil se, že po nás chtěl vystřelit. Když
jsme k němu přiběhli, prohledali jsme jej, žádnou zbraň u sebe
neměl. Dobře si pamatuju Musílkův obličej, když si uvědomil, co
udělal. Chvilku se se mnou hádal, sliboval hory doly, včetně po-
výšení, když řeknu to, co on chce. Když jsem odmítla, otočil se
na mě, do konce života si budu pamatovat, co řekl: ‚Toho budeš
litovat, holčičko!‘
Dorazila další hlídka. Hned po tom, co zjistili, že v našich
výpovědích něco zásadního nehraje, vzali nám naše zbraně.
Musílek tvrdil, že byl ten, kdo střílel do vzduchu, a já ta, co stří-
lela na lupiče.“
Jirka tomu nedokázal uvěřit: „Ale co balistické testy? Mu-
seli zjistit, že zbraň, ze které se střílelo, nebyla tvoje.“

120
 Karla zavřela oči a přiložila si dlaně na tváře: „Teď přichází
ta část, které nerozumím. Testy vyšly tak, že se střílelo z mé
zbraně.“
Marek: „Týhle části rozumím zase já. Člověk, který měl
balistický testování na starosti, je teď v hodně vysoký funkci
a často chodí hrát golf s naším teď už bývalým policejním pre-
zidentem.“
Přišla vhodná chvíle na otázku, nad kterou Tomáš přemýš-
lel celé dopoledne: „Viděl jsem to v televizi, moc mi to nesedí.
Musílek mi přijde jako někdo, kdo prahne po moci. A teď se
vzdal své funkce?“
Tohle zase moc dobře chápal Jirka: „To právě začíná jeho
politické angažmá. Jsou to sice informace z druhé ruky, ale po-
dle mých dobrých přátel, kteří se pohybují v politice, se tam Mu-
sílek chystá. Tím, že odstoupil z funkce tímto způsobem, na sebe
schválně upoutal pozornost a sbírá politické body.“
Dimitrij: „To dává smysl. Ukazuje to jeho rafinovanost
a odhodlanost. O to víc mi dává smysl, že máme v týmu Karlu.“
Karla o něm však pochybovala: „On je moc velký blbec, aby
mu lidé naslouchali – nemá to v hlavě v pořádku.“
Jirka: „Pokud lidem nabídne řešení jejich problémů, nebude
jim na tom záležet. To nejhorší, co bychom teď mohli udělat, je
podcenit jej.“
Karla: „Pořád nevěřím tomu, že by ho někdo mohl násle-
dovat.“
Kristýna, která doteď pozorně naslouchala, dala za pravdu
Jirkovi: „On něco chystá. Nikdo s jeho osobností by se nevzdal
tak silného postu, aniž by měl v plánu získat daleko vyšší pozici.
Když to dáme do souvislosti s tím, že se situace ve společnosti
bude dále zhoršovat a možná směřovat k tomu, co vidí ve snech
Tomáš, stojíme před opravdovým problémem.“
Jirka: „Ovšem volby jsou až za dva roky a vláda je vcelku
stabilní. Nemá moc možností, jak se dostat k moci.“
121
 Kristýna řekla něco, co Tomáše vůbec nepotěšilo: „Buďme
k sobě naprosto upřímní. Současná situace je taková, že jsme
k takovému konfliktu blíže než kdy jindy.“
Marek odložil na stůl prázdný talíř a utíral si koutky: „Vše
nasvědčuje tomu, že se to bude zhoršovat.“ Všichni se na něj
s údivem podívali, měli na jazyku to stejné co Dimitrij: „Tys byl
přece minule zásadně proti jakýmkoliv apokalyptickým teori-
ím.“
„To je pravda,“ přiznal. „Nicméně jsem vo to trochu víc za-
jímal. Není tak těžký poznat, že se něco blíží. Stačí dát pět a pět
dohromady z dostupných dat na internetu.“ Deset očí jej tázavě
sledovalo, ani nemrklo.
„Data jako kolikrát se zvýšil počet hledaných výrazů se slo-
vem válka, konec světa, diktatura nebo násilí.“
Tomášovi to přišlo nesmírně líto: „Nedokážu uvěřit tomu,
že lidé mohou znovu klesnout tak hluboko. Podívejte se všude
kolem, jak se o sebe starají.“
Dimitrij se zatvářil ustaraně: „Na této planetě žije přes
sedm miliard lidí. Co se s nimi stane, když ztratí kontrolu nad
svými emocemi? Co když je ovládne strach? Co když zvítězí to
horší v nás?“
„V dnešní době moderních médií těžko někdo skočí na špek
nějakýmu bláznovi. Všechno si můžeš hned ověřit na internetu,
ledaže…“ Marek se na chvíli odmlčel:
„Ledaže jim to uvěří, protože nebude přístup k informacím.
Už teď kolujou mezi experty názory, že internet rostl moc rychle.
Je tak obrovskej, všechno v něm na sebe navazuje. Stačí malej
štouchanec na správnym místě a všechno se to zhroutí jako do-
meček z karet. Pak bude následovat kolaps veškeré infrastruk-
tury.“
Tomášovi se teď udělalo zle od žaludku. Začalo mu hučet
v hlavě, div neomdlel. Bylo toho na něj moc. Několikrát za sebou

122
si řekl: „Miluji tě“ a pocit, který ho obepnul jako svěrací kazajka,
zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Když se ostatní ujistili, že je v pořádku, pokračoval Dimi-
trij v diskuzi: „Bankovní systém se zhroutí, média přestanou
fungovat. Globální řízení států zanikne. Postupně se státy za-
čnou dělit na menší a menší územní celky. Už nyní lze sledo-
vat separatistické a nacionalistické nálady v různých státech.
A právě v takové situaci mohou být lidé tak zoufalí, že dají na
názory různých dogmatických vůdců. Když mají lidé strach, že
přijdou o všechno, poslechnou kohokoliv, kdo jim slíbí, že se
o ně postará.“
Tomáš si teď vzpomněl na to, co říkala minule Kristýna.
Rozhodl se dokončit její myšlenku: „Lidé se bojí toho, co bude.
Mají strach, že už jich v novém systému nebude potřeba. Mají
obavy, že při přestavbě systému dojde k násilí a chaosu. Děsí je,
že ztratí jistoty, které mají. Většina z těch strachů je neoprávně-
ných – lidí bude neustále potřeba, vždy nalezneme důvod proč
existovat. Ovšem obavy z násilí jsou oprávněné, stejně jako ze
ztráty jistot. Mnoha věcí, které si myslíme, že musíme mít k ži-
votu, se budeme muset vzdát. Díky tomu si ovšem uvědomíme,
že jen opravdu málo potřebujeme k tomu, abychom mohli jako
lidstvo dál fungovat. Pokud lidé dokážou dostat pod kontrolu
své ego a přenechají vedení své duši, tak se to podaří. Když se
spojíte pevně se zemí a jste zcela otevření směrem nahoru, vi-
díte vše jasně. Pocítíte, jak bolestná bude ta transformace, ale
také poznáte, že k ní dojde. Lidstvo nezanikne. Bude to kompli-
kovaný porod, ale co z něj vzejde, bude stát za to. To, co je dnes
většinou – lhaní, přetvářka, silové souboje – se stane menšinou,
aby nám to připomínalo, jaký byl svět kdysi.“
Dimitrij neskrýval své nadšení: „Tomu říkám pořádný ka-
talyzátor! Bravo, Tome. Ale jak lidi přesvědčit, že se nemají bát
a dělat to, co jim radí jejich duše? Co myslíš ty, Jirko? Ty víš, jak
na ně.“
123
 „Lidé především potřebují větší představivost. Dnes je jed-
nodušší představit si konec světa než konec současného systému.
Je třeba je přesvědčit, že svět nezanikne a že v novém systému
se budou mít lépe. Bojí se neznámého, tak jim to, co vzniká, po-
pišme. Proti nám stojí různí demagogové, kteří jim budou mezi
řádky tvrdit, že je potřebují. Změna spočívá právě v tom, že nové
uspořádání bude mít daleko vyšší prvky demokracie, než tomu
bylo dosud. Lidé na něj dosud nebyli připraveni, ale teď už jsou.
Už nepotřebujeme někoho za zády, abychom se chovali slušně.
Nepotřebujeme dodržovat desatero ani podobné věci, stačí po-
slouchat své svědomí. Za čas budou o naší době hovořit jako
o době otroctví.“
Tomáš se cítil velmi dobře, vůbec mu nedělalo potíže for-
mulovat velmi složité myšlenky: „Je třeba lidem ukázat, že po-
kud budou jednotní, přestanou hledat rozdíly a zaměří se na
společný zisk tak, aby z toho měli užitek opravdu všichni, na-
stane díky tomu výrazný pokrok. O dost větší, než když si ka-
ždý budeme hrát na svém písečku. Vlastně to bude ten největší
pokrok v historii lidstva.“
Kristýna: „Nejen jim ukázat, co to je jednota, ale nechat je
to prožít!“
Karla si vybavila meditaci, kterou s Kristýnou prožila těsně
před dnešní schůzkou. Poprvé v ní prožila jednotu se vším: „Mu-
síme lidem vysvětlit, že zlo plodí zlo. Musíme všichni pochopit,
že v dobách té největší krize je životně důležité zachovat soucit.
Ne lítost, ale soucit. To neznamená, že ho budeš litovat nebo
z něj uděláš mrzáka. Soucit je, když mu ukážeš, že na to není
sám, když ho povzbudíš v tom, aby hledal svůj talent. Lidé se
pak přestanou bát toho, že budou zbyteční.“
Kristýna nešetřila slovy chvály: „Výborně, Karlo. Je vidět,
že naše společné meditace a pokec se začínají vyplácet. Pokud
zapomeneme na soucit, jako druh možná přežijeme, ale nepřeži-
jeme jako lidstvo.“
124
 „Chápu váš zájem na vyřešení globální krize, ale nestačilo
by pro začátek zastavit Musílka?“ prohodil Marek a všechny tím
rozesmál.

125
 *

2/19 Ztracený

T omáš nemohl dlouho usnout. Vstal tedy a šel se napít vody.

Kuchyň byla zalitá měsíčním svitem, přímo nad podkrov-
ním oknem po obloze plul plný měsíc, což dodávalo této probdě-
lé noci velice zvláštní atmosféru. „Cink,“ narazil skleničkou do
dřezu a ona praskla. V polospánku šramotil v lince: „Sakra, kde
to je?!“ Po pár minutách našel, co hledal. Položil krabici se sklem
vedle odpadkového koše, konečně mohl jít znovu spát, tedy ale-
spoň se o to pokusit. Eliška klidně spala, zato Věrka se trochu
vrtěla. Chvíli ji sledoval, aby ověřil, že je vše v pořádku. Zdálo
se, že ano, znovu se natáhl do postele. Převaluje se ze strany na
stranu, snažil se uklidnit roztěkané myšlenky.
Na okamžik ztratil vědomí a o chvíli později padal. Zapla-
vila ho hrůza z toho, až dopadne. Modlil se, aby to skončilo, aby
spadl a skončil ten děs. Ale on pořád padal, hrůza přešla v ago-
nii. Když narazil na tvrdou mrazivou zem, vyrazil si dech. „Ha…
Ha… Ha“ lapal po něm. Měl pocit, že to trvá hodiny. Podařilo se
mu přetočit na břicho: „Hhhhhhhhhh­‑ha,“ konečně se nadechl.
Podle zatuchlého zápachu, jakou podlaha měla, ihned poznal,
kde je. Ten vlezlý smrad by poznal kdykoliv. Stále ležel na břiše
a cítil se hrozně, jako kdyby strčili jeho vnitřnosti do mixéru
běžícího na plné obrátky. Plíce se mu sevřely, v srdci ho ukrut-
ně bodalo a v hlavě mu bubnovalo tak, že měl chuť třískat s ní
o zeď, jen aby na chvíli na tu bolest zapomněl. Neměl sílu ani
křičet. Dlouho potom, co přestal zvracet, krvácet z nosu a mohl
znovu ovládat svěrače, začala muka ustupovat. Ovšem jako by
se s nimi zbavil i podstatné části sebe samého. Byl zmatený,
unavený a chtělo se mu spát. Tak moc se mu chtělo spát! Chvíli
se snažil meditovat a čekal, jestli se to zlepší, ale nic se nedělo.
Asi napotřetí se mu podařilo vstát, bolela ho žebra a motala
se mu hlava. Při každém kroku se ozývala rozbolavěná chodidla,
126
 jako kdyby měl místo podrážek dva ocelové kartáče. Rozhlédl
se kolem, přičemž při každém pohybu krku cítil ostrou bolest.
Nacházel se ve spojovací chodbě, muselo to být někde v sever-
ní části krytu, protože na zemi se nedrželo tolik vody. Většina
ostatních částí už byla zatopena. Brzy bude většina komplexu
neobyvatelná. Vzadu za sebou uslyšel nějaký hluk, rozhodl se
vydat tím směrem. Když se přiblížil, začal rozeznávat hlas sténa-
jící ženy. Ze zvědavosti se šel podívat, co se tam děje.
V polorozpadlém tunelu, z jehož stropu tekly provazy vody,
postupně rozeznával tři postavy. Na zemi ležela žena, která sté-
nala vykřičeným hlasem. Na ní se ukájel chlap tlustý jako prase
a nad nimi celý akt sledoval vychrtlý muž, kterému na hubě
visela slina. Než se rozhodl jít jinam, chvilku pozoroval, jak se
oběť snaží vyprostit ze zajetí, než to nakonec vzdala. Dostal se
do tmavé uličky, vzdychání postupně utichalo. O něco zakopl,
přepadl přes to – natáhl se tam jak široký, tak dlouhý. Odřeniny
na jeho seznamu zranění dosud chyběly. Pak se do jeho nosních
dírek vedral ten puch – došlo mu, že právě klopýtl o mrtvolu.
S obtížemi se postavil, otřel si špinavé ruce a šel dál. Klížily se
mu oči, přesto nemohl spát. Měl pocit, jako kdyby nespal celé
měsíce, sotva zvedal nohy.
Začal rozeznávat okolí, bylo to sekce A, v jejíž blízkosti se
nacházela místní policejní stanice. Muž na provizorní vrátnici
si zrovna píchal do ruky nějakou drogu. Bylo mu úplně jedno,
že kolem něj Tomáš prošel. Když se ocitl v samotném komplexu
stanice, uslyšel křik a nějaký další hluk z uličky vpravo.
Jak šel blíž, začal rozeznávat jednotlivé zvuky. Neustálé
drncání a třískání plechového pletiva občas doplnil mužský
křik: „Tak ukaž mu co proto, natrhni mu koule!“ Další hulákal:
„Kousni ho pořádně, chci vidět maso!“ V těch hlasech se mísil
vztek se vzrušením. Když k nim došel, jeden muž zrovna zařval:
„Tak už chcípni, ty kurvo!“

127
 Ve vzduchu byl cítit pach krve. V kleci o velikosti 2 × 2 me-
try se rval pes s nějakým člověkem. Vlastně ten muž spíše ležel
na zemi a nechal do sebe kousat rozzuřeným vlčákem. U pletiva
stála pětice mužů a opírali se o něj tak, že měli jednotlivými oky
prostrčené prsty. Všichni byli v policejních uniformách, na roz-
díl od jejich dnešní hračky, která měla staré potrhané oblečení.
Možná to byl nějaký bezdomovec nebo jeho šaty takhle zřídilo
rozzuřené psisko. Nejstarší muž se zjizvenou tváří, která vypa-
dala jako sešitá ze zbytků kůže podobně jako Frankenstein, si
scény v kleci užíval asi nejvíce. Byl jako zhypnotizovaný – jed-
nou rukou se opíral o plot, upřeně vše sledoval a v druhé držel
cigaretu. Ne že by si z ní potáhl, jen mu stačilo držet ji v ruce,
nebo jen nedokázal spustit oči z toho masakru.
Muži byli tak zahledění do dění v kleci, že si Tomáše ani
nevšimli. Jejich oběť ležela schoulená na boku a zvíře jí šlo po
slabinách. Mělo celou hubu od krve, muž se snažil zakrýt si svůj
krk. Udělal osudovou chybu, když se zatnutou pěstí vyrazil proti
jeho čumáku. Pes využil odkryté slabiny a nelítostně se zakousl.
Krev vystříkla asi metr okolo a muž se ještě párkrát zacukal.
Zjizvený muž začal močit na mrtvolu, když vykonal svoji potře-
bu, hodil na ni zbytek cigarety.
Bolela ho žebra, měl pocit, jako kdyby mu do spánků mlá-
tila kladiva přesně v rytmu jeho tepu a špatně se mu dýchalo.
Rozhodl se jít do kaple. V krytu už nějakou dobu vládla skupina
fanatických kněží. Bylo jich šest a nikdo je nesměl nazývat jinak
než „otcové představení“. Když dorazil, měl plešatý seschlý kněz
zrovna kázání. Tomáše pálily ruce mrazem, klouby na prstech
měl úplně zkřehlé.
Otec představený promlouval do duše svým pěti poslucha-
čům, kteří se stejně jako Tomáš třepali zimou: „Ježíš je s námi.
Byl s námi, když Satanovi posluhovači poprvé zaútočili. Pou-
žili novou výbušninu, aby ji mohli nepozorovaně propašovat
do našich škol a nemocnic. Nikdo z nás to nečekal, nikdo si to
128
nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech.“ prskal sli-
nami metry od sebe. „Ve jménu Ďáblovy války zmáčkli spoušť
rozbušky. Všichni víte, co pak nastalo – naše armáda udělala je-
diný správný krok, který vykonat mohla. Namířila rakety s ato-
movými bombami na Ďáblovu zem, na Pláň satanovu, na ně, na
všechny!“ odplivl si vztekle na zem. „Ježíš byl při tom s nimi
a soucitně jim naváděl jejich ruku. Společně potom zmáčkli
spoušť. Ruka Ďáblova neváhala a seslala na nás ohnivý déšť.
Tak, jak bylo psáno v Bibli, ohnivé koule začaly padat z nebes.“
Zvedl ruce a pohlédl k plesnivému stropu. „Proto musíme žít
zde. Jako krysy pod zemí. Bůh na nás zanevřel a Ďábel má plnou
kontrolu nad tímto světem. S hořkostí a lítostí dožijeme tento
život. Měli jsme mnoho šancí se obrátit, ale zradili jsme Pána
Boha. Toto jest náš trest!“
Kněz na chvíli ztichl a vzal do rukou novorozeně, které
mělo nějaký druh postižení. Mělo velkou, deformovanou hlavič-
ku a zakrnělé ručičky. Otec představený pokračoval dále: „Nyní
je svět v plamenech, Bohu došla trpělivost. Toto trápení je však
ničím ve srovnání s tím, co nás čeká po smrti!“ vykulil na ně
oči, div mu nevypadly z důlků. „Čeká nás věčné zatracení, ó,
Bože, protože si nic jiného nezasloužíme!“ S těmi slovy vzal nůž
a podřezal dítěti hrdlo. Byl celkem tupý, takže to chvíli trvalo.
Po obřadu všichni odešli, až na Tomáše, který se vydal k ol-
táři. Tělíčko na něm nehybně leželo. Ručičky byly zaťaté v pěst.
Z louže krve pod ním, ze které se ještě kouřilo, stékala krev na
špinavou podlahu. Všiml si, že v rohu pod obrazem Ježíše se
něco pohnulo. Pořádně se tam podíval. Uviděl malé dítě, krčilo
se pod starým pláštěm. Když ho z něj strhnul, nestačil se divit –
vypadalo jako on, když mu bylo tak deset let. Kluk se na něj
zadíval hlubokýma očima, rychle se postavil a objal ho. Z jeho
těla se stala světelná záře, která splynula s Tomášem.
Ten upadl na zem, nemohl žalem dýchat. Teprve teď mu
došlo, proč se necítil ve své kůži. Jeho duše s ním celou tu dobu
129
 nebyla. Vzpomněl si na tu znásilňovanou ženu a jeho tělo pro-
stoupila nepopsatelná bolest, hořkost a potupa, kterou zažívala.
„Né, né! Já nechci!“ Cítil, co prožíval ten muž v kleci. Zažíval
ztrátu veškeré víry v lidskost a naději. „Tak už mě zabijte!“ přál
si ze všeho nejvíc. „Na co ještě čekáte?“ Potom se stal postiže-
ným novorozencem.
Přišel na tento svět, aby ho udělal lepším, aby vše ozářil.
Byl tak nevinný a čistý. Ucítil na krku nůž, ale neměl se jak brá-
nit, mohl jen sledovat slizkou tvář kněze. Poslední, co v životě
uviděl, byly oči plné nenávisti, zla v té nejčistší podobě. Tomáš
se kroutil na zemi a prožíval ta největší muka ve svém životě.
Vůbec to nesouviselo s fyzickou bolestí, i když by si moc přál,
aby to tak bylo. Raději zpřelámat všechno kosti v těle než tohle.
Modlil se, aby to už skončilo, aby zemřel. Jeho duší pronikala
temnota, zakusil tu nekonečnou prázdnotu, která je všude ko-
lem nás, a utíkal od ní pryč, jako kdyby se něčemu takovému
dalo uniknout. Uslyšel hluboký děs nahánějící hlas: „Temnota
přichází. Svět lidí padne. Nikdo neuteče!“
V tom se probudil a vykřikl: „Ne!“ Pyžamo propocené skrz
na skrz. Eliška seděla vedle něj a vískala jej ve vlasech. Přiložila
k jeho orosenému čelu to své a nepřestávala ho hladit:
„Pššš. Pšššš. To bude dobrý. V klidu dýchej, byl to jen další
sen. Půjdu uklidnit Věrku.“
Asi ji také vzbudil. Nebo ona jeho? Eliška stála u postýlky
a chovala malou, když se na ni provinile zadíval: „Promiň mi to.“
Pohlédla na něj láskyplným pohledem, který uměla jenom ona:
„To přece nevadí. Nemůžeš za to.“

130
 *

2/20 Všechno zlé je

k něčemu dobré

L éto bylo v plném proudu, dny příjemně teplé a dlouhé, pří-

roda se plně probudila i na horách. Často pršelo, sem tam se
přehnala bouřka. Déšť příjemně chladil a čistil. Jedinou vadou
na kráse bylo zvyšující se napětí ve společnosti. Většina lidí jej
neklidněla pozorovala, aniž by se s tím snažila cokoliv udělat.
Věrka prodělala svou první nemoc a pro její rodiče to byla
obrovská zkouška. Oba si moc oddechli, když se uzdravila. Ob-
čas si ji vzali do postele, položili mezi sebe a mluvili s ní. Byla
dost výřečná. Shodli se na tom, že to zdědila právě po Tomášovi.
Své oblíbené „Heeee“ často prokládala roztomilým „Vaaaaa“, ov-
šem vždycky je dostala svým „Agrrrrrh“.
Na dalším setkání v bytě č. 53 panovala uvolněná atmo-
sféra. Hned na začátku se Marek pochlubil, že v sexu vyzkou-
šel ty energetické věci, které mu poradila Kristýna, a byl z toho
dost nadšený: „Moje holka z toho byla totálně vodvařená.“ Poté
se zeptal Kristýny, odkud to všechno zná. Potutelně se usmála:
„Mám bohaté zkušenosti.“
„Bohaté zkušenosti?“ opáčil Jirka.
„No stejně bych vám to jednou řekla,“ červenala se jako rak.
Ostatní se na ni se zaujetím podívali. „Byla jsem kdysi nymfo-
mankou. Od malička jsem toužila po silném spojení s Bohem
a v pubertě jsme zjistila, že sex je pro mne nejlepší způsob, jak
toho dosáhnout. Vždy jsem cítila, že lidé jsou jedno, a chtěla
jsem to naplno prožívat. Bohužel se mi to stalo závislostí. Má
rodina byla odjakživa hodně konzervativní, brzo se mě všichni
až na mého bratra zřekli.“

131
 V místnosti se rozhostilo ticho. Slyšeli byste spadnout i hře-
bík. Marek dokonce přestal žvýkat: „Dobře, ty! Ty se nezdáš,
Kristýno.“
Jirka se jí zastal: „Nevidím důvod, proč by ses za něco tako-
vého měla stydět.“
„Ale já ano!“ odpověděla rázně Kristýna. „Ublížila jsem za
tu dobu spoustě lidí. Byly doby, kdy jsem to potřebovala i tři-
krát, čtyřikrát za den. Samozřejmě jsem moc ráda, že jsem si tím
prošla. Byla jsem v té době hodně v srdci, což je třeba. Ovšem
musela jsem se naučit i trochu nad věcmi přemýšlet. Byla jsem
moc v oblacích a potřebovala se ukotvit.“
Dimitrij se přiznal: „Já to měl přesně naopak. Byl jsem moc
při zemi a potřeboval jsem se od ní trochu odlepit.“
„Až později jsem se naučila prožívat to napojení i bez mi-
lostného aktu. Bohaté zkušenosti ze sexu jsem pak použila při
různých druzích meditací.“
„Cože? A jak?!“ divil se Marek.
Kristýna: „Jednoduše, sex je jenom jinou formou meditace.“
Marek odložil prázdný talíř na stůl, takže se mohl plně vě-
novat debatě: „Podle mě se lidi moc krotí. Od mládí jim společ-
nost vštěpuje, že by měli mít pouze jednoho sexuálního part-
nera. Když jsem začal svůj sexuální život, často jsem partnerky
střídal. Byly doby, kdy jsem jich měl několik najednou. Alespoň
jsem zjistil, co mi sedí, vybouřil jsem se. Mnoho lidí se v mlá-
dí drží a později s tím maj problémy, protože maj pocit, že nic
pořádnýho nezažili. Já už mám bohatý zkušenosti a vím, co mi
sedí. Navíc jsem prožil vše naplno.“
Kristýna se chytla jeho poslední věty: „Život je příliš krát-
ký, abys na něco čekal. Celý život na něco čekáme, místo toho,
abychom ho žili. Jdi, kam tě to táhne, a neohlížej se. Buď tím,
kým chceš být, ne tím, co chtějí druzí. Takto jsem žila v té době.
Chyby jsou projevem lidskosti, dělají z tebe člověka. Pokud se
budeme neustále snažit jít dál, prožijeme smysluplný život. Když
132
ho budeš žít tak, aby byl smysluplný především pro tebe, lidé tě
možná nepochopí. Možná ti budou v tichosti závidět, ale každo-
pádně někde uvnitř budou cítit, že jsme se narodili proto, aby-
chom prožívali život naplno, a budou tě obdivovat.“
Tomáš: „Myslím, že to je životní fáze, kterou by si měl ka-
ždý během svého vývoje projít. Prostě mít v životě období, kdy
jsme dělali, co nás napadlo, nehledě na přání druhých.“
Marek: „Všimli jste si, že se lidi často vymlouvaj, že nejdou
za svým, protože maj starost vo druhý, pracují pro jejich dobro
a nemaj čas na to svý?“
Dimitrij: „Je mnohem děsivější následovat svou vlastní ces-
tu než dělat to, co se od nás očekává.“
Marek: „Já byl kdysi daleko větší sobec. Neměl jsem žádný
kámoše. Rodina mě nesnášela, teď jsem za to rád. Naučilo mě to
umět se na některý věci vysrat!“
Dimitrij: „Souhlasím, každý si tím musí projít. Nejhorší je
dívat se na člověka, kterého z celého srdce milujete, a čekat, kdy
z toho vyroste. Bylo to tak u mého syna. Dlouhých pět let jsme
se spolu téměř nebavili, potřeboval si najít vlastní cestu. Nikdy
nezapomenu na to, co mi po těch pěti letech řekl: ‚Našel jsem
smysl života. Najít někoho, kdo má v něčem méně než ty, a dát
mu to. Naučil jsem se být zdrojem. Dnes vím, že mohu pomoci
ostatním něco pochopit, ukázat jim něco, co můžu jen já a nikdo
jiný.‘“
Karla: „Já to tak měla s bratrem. Nehledě na to, jak moc
jsem mu domlouvala a naléhala na něj, tak neposlouchal. Hod-
ně pil, do noci seděl u počítače, neměl pořádnou práci a vlastně
ani smysl života. Když začal brát drogy, cítila jsem se, jako bych
byla závislá já sama. Ovšem nakonec to dopadlo dobře. Můj bra-
tr se mi potom, co jsem se dostala do vězení, svěřil, že hluboko
uvnitř věděl, že jsem ho vždy milovala a teď má konečně příle-
žitost mi to oplatit.“

133
 Dimitrij: „Po určitém období se dostaneme do fáze, kdy
naše vůle splyne s vůlí ostatních lidí. Děláme to, co milujeme,
a zároveň to je službou pro společnost. Stejně jako Kristýna na-
šla práci v sociální oblasti – je na ní vidět, jak ji to naplňuje.
A je zřejmé, jak moc tím přispívá k blahu společnosti. Nicméně
v období vzdoru mnoho lidí upadá do různých závislostí.“
Kristýna: „Závislost na sexu je jako všechny ostatní – za-
číná vždy nevinně. Cítíš se po první dávce lépe, svobodněji. Po-
stupem času se touha po té svobodě stane tvou závislostí. Svo-
bodný prostě jsi, jakmile začneš přemýšlet tak, že k volnosti
něco potřebuješ, stáváš se závislým. To platí o běžných drogách,
lidech, na kterých se staneš závislý, i o sexu, moci a penězích.
V mém případě to naštěstí dopadlo dobře, má závislost mi po-
mohla mnoho věcí pochopit. Především rozumím lidem, kteří
díky svým závislostem skončili na ulici. Nelituju je, protože vím,
že si za to mohou sami. Zároveň s nimi však soucítím, protože
jsem si tím sama prošla.“
Dimitrij: „Problém lidí je v tom, že nejdou přímo k Bohu.
Využívají různé berličky – kněze, milence, drogy nebo meditaci,
snaží se podpírat svou víru. Ale tam, kde nic není, najdeš Boha
dříve než s berličkou. Lidé se musí naučit nedělat z Boha méně,
než je. Jsou to jen prostředky, jak se k němu dostat a kterých se
máme postupně zbavovat. Odhodit je ve chvíli, kdy si uvědomí-
me, že je nepotřebujeme.“
Marek neodolal: „Někdy máš kecy jako mistr Yoda, to je
hrozný.“
Dimitrij sklonil hlavu: „Díky. Provázej tě síla, synu!“
Místností se rozlehl hlasitý smích. Pak Marek zvážněl:
„Dobře, ale v tom případě bychom spolu měli spát jen za účelem
spojení s Bohem. Ale co když tím nic nesleduju? Jen mi to dělá
radost.“
Dimitrij se zazubil: „To je právě ono! Dělá ti to radost. To
znamená, že tě to spojuje s tebou samým, doplňuje energii
134
a vyplavuje stres. Ti největší mistři pochopili, že k tomu, aby
prostě byli šťastní a napojení, nic nepotřebují. Ovšem pokud
v tobě sex, tancování, pití kávy, lezení po skalách, péče o druhé,
mazlení s kočkou nebo cokoliv jiného vyvolává krásné pocity,
tak proč by ses jich, sakra, zbavoval?“
Jirka: „Před pár lety jsem se stal moc upjatým. Stal se ze mě
vážený byznysmen, který vždy dbal na etiketu. To malé dítě ve
mně zemřelo. Cítil jsem se čím dál hůře, aniž bych si to uvědo-
moval. Teď, když o tom přemýšlím zpětně, dochází mi, že jsem
dával čím dál tím méně prostoru své duši. A víte, jak jsem se
z toho dostal?“ doširoka se usmál. „Tančením! Zjistil jsem, že
tanec je pro mě neskutečnou relaxací. Ať už to je někde v klubu,
nebo doma, když poslouchám tibetské bubny. Někdy mám chuť
tančit i bez hudby, a taky tančím! Naučil mě to můj tříletý syn.“
Tomáš: „Nemyslím si, že v životě bychom se měli za každou
cenu snažit zbavovat všech našich berliček nebo závislostí, ale
měli bychom se oprostit od těch, které nás poutají. Prostě dělat
to, co nás naplňuje, a pokud to zrovna nemáme, uvědomit si, že
to nepotřebujeme. Jirkovo tančení má obrovský účinek a nemys-
lím, že by mu mohlo jakkoliv škodit. Já mám to stejné s pobytem
na horách.“
Kristýna: „To jsi řekl moc hezky, Tome. Svoboda je, že ne-
musíš být někým, kým jsi býval. Tohle uvědomění mě hodně
osvobodilo. Myslíš si, že potřebuješ mnoho věcí, ale nejsi tím
člověkem, kterým jsi býval včera. A čím jsi dále, tím méně po-
třebuješ ke štěstí. Nejvíce se mi ulevilo, když jsem si odpustila.
Lidé vymysleli spoustu teorií a celá náboženství, aby měli zá-
minku, proč si neodpustit. Hodně lidem jsem svým chováním
ublížila. Je třeba si to uvědomit a pak se toho špatného pocitu
zbavit. Hodně lidí si něco vyčítá, i když už to dávno napravili.“
Dimitrij: „Celý příběh Kristýny mi dokazuje, jak je život
nepředvídatelný. Až po čase poznáme, jaký smysl měly někte-
ré události, které nás potkaly. Je to úžasná skládanka. Jakmile
135
složíš jeden obraz, zjistíš, že je to jen dílek mnohem větší sklá-
danky, mnohem krásnější a úžasnější malby. A nikdy to nekončí.
Jednu dobu jsem často přemýšlel o sebevraždě, protože na tomto
světě nebylo moc věcí, které by mi dělaly radost. Všechno mi
přišlo tak ponuré a fádní. Až po letech jsem zjistil, že to byla jen
další etapa v mém životě, jen přestupní stanice.“
Tomáš: „Pokaždé, když ti přijde den moc všední, začni na-
slouchat své duši. Všimneš si věcí, které nejsou vidět pouhým
okem a díky kterým je život tak úžasný.“
Kristýna: „Potom vnímáš život daleko barevněji, oprostíš
se od všech stereotypů. Proč by tlouštík nemohl být dobrým
milencem? Proč by žena nemohla vést obrovskou firmu? Proč by
mělo být stáří nudné a plné nemocí?“
Marek: „Díky vám jsem se naučil jednu věc, se kterou jsem
dlouho bojoval. Vždy jsem se bál dát více na svý srdce, abych
nebyl před vostatníma slaboch. Ale při našich schůzkách jsem
pochopil, že přehnaná sentimentalita nebo přecitlivělost nemá
nic společnýho s tím bejt v srdci. Můžu projevovat lásku a při-
tom se cítit pohodlně před vostatníma.“
Dimitrij: „Tys nám také hodně dal, Marku. Mě osobně jsi
naučil, že si nikdy nesmím myslet, že jsem vyhrál, že je konec.
Protože ve chvíli, kdy to uděláš, jsi mrtvý.“
Bylo už pozdě v noci, když se Tomáš vracel domů. Zářící
hvězdy na obloze a velmi příjemně strávený večer způsobily, že
měl výbornou náladu. Přesně takhle si představoval ideální dis-
kuzi. Lidé si neskáčou do řeči, nechybí zábava a všichni se na
konci cítí jako vítězové. Dnešní atmosféra mu připomněla dlou-
hé hovory s Kohlem. Probudil se v něm ten kousek, který po
něm v jeho srdci zůstal. Vzpomněl si, jak mu vyprávěl o letech,
která strávil na ulici. Říkal, že i když se život nevyvíjí podle na-
šich představ, měli bychom jej žít naplno. Vždy můžeme žít svůj
život naplno. „Co nejméně litovat, co nejvíce milovat,“ dokončil
svůj příběh Kohl. Tomáš se na to rozvzpomněl, vše mu přišlo
136
tak jasné. Cítil, že jejich úkol dopadne dobře. „A i kdyby snad ne,
lidé nedopustí, aby zvítězilo to špatné v nich. Ve všech lidech je
dobro, dokonce i v Musílkovi,“ rozmlouval sám se sebou.
Opět se cítil svobodně, užíval si představu, že může být
vším, čím chce. Od té doby, co byl s týmem, se mnohé změni-
lo. Jejich vztahy se prohloubily, doslova se do nich zamiloval.
Pochopil, že může milovat i jiné lidi než jen svou ženu a dceru.
Když porovnal úroveň energie týmu na začátku a nyní, byl to
značný rozdíl. Navzájem se doplňovali a dokázali vytvořit ně-
koliksetkrát více energie, než kdyby fungovali každý sám. „Ve
fyzice se tomu říká synergie,“ vybavil si. Závěry, ke kterým za
těch pár měsíců došli, mu to jen potvrdily. Jejich myšlenky se
postupně dostávaly na vyšší a vyšší úroveň. Moc se těšil, kam až
to dojde. Čím dál více cítil, že jeho sny se nenaplní.
„Nejde to. Lidé v sobě mají až moc dobra, aby to dopustili.“

137
 *

2/21 Zasloužená dovolená

P oslední setkání s týmem Tomáše hodně posunulo, pomohlo

mu utřídit si mnoho věcí. Rozhodl se jít s pravdou ven a po-
vědět o těch schůzkách i o svých snech Elišce. Večer, když malá
usnula, si po večeři lehli a povídali si. Čisté povlečení příjemně
vonělo a jemu přišlo, že teď je ta správná chvíle:
„Víš, Eliško, moc mě mrzí, že jsem k tobě nebyl v poslední
době zcela upřímný.“
„Tušila jsem, že něco skrýváš. Že bys konečně našel někoho,
jako byl Kohl?“
„Ten je nenahraditelný, ale je to něco v tom smyslu.“
„Tak už mě nenapínej. Řekni mi, o co jde,“ začala ho lechtat.
„Dobře, dobře. Začal jsem se vídat s lidmi podobného ražení,
jako byl Kohl. Je jich pět, čas od času máme schůzky, kde řešíme
různé věci od politiky přes běžné věci až po ty méně běžné –
jako je duše, meditace a podobně.“
„Jsem moc ráda, že tě mám. Teď, když máme Věrku, uvě-
domila jsem si, jaký jsi pro mě poklad. Vlastně to začalo, když
jsi poznal Kohla. Změnil ses, jsi pozornější, laskavější, vtipněj-
ší a daleko lepší v posteli,“ přikryla si ústa polštářem. „Ale to
všechno už jsem ti říkala. Moje pointa je, že se mi líbí, o čem se
spolu bavíte. Člověku to dává pocit, že život je něčím neobyčejný
a úžasný. Jsem ráda, že jsi mi to pověděl, miluji tě.“ odložila pol-
štář a upřímně se mu zadívala do očí. „Já tebe taky.“
Nezmínil se o Karle, tušil, že by to tak přívětivou reakcí
neskončilo. Především chtěl, aby byla jeho žena v bezpečí.
„A proč mi to říkáš až teď?“
„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, když se narodila malá. Na-
víc jsem si ze začátku nebyl úplně jistý, o co přesně půjde. Máme
určitý úkol, v kostce je to něco jako pracovní skupina, která se
snaží přijít na řešení společenské krize.“
138
 „No, nejste zrovna troškaři!“ řekla překvapeně. „Připadá mi
to jako z nějakého filmu. Doufám, že tě neuvidím někdy v tele-
vizi, jak protestuješ proti lidské hamižnosti!“ rozesmála se a pře-
točila se na záda.
„Většinu času si povídáme a meditujeme. Jsou vážně úžasní,
znají spoustu věcí, o kterých jsem nikdy netušil. Když jsme se
dali dohromady, přišli jsme na další úžasné nápady. Také mi to
pomohlo s těmi sny.“
„A to se ti zdá pokaždé to stejné?“ zvážněla. „Nikdy jsi mi
neodpověděl, když jsem se tě zeptala. Nevypadal jsi, že o tom
chceš mluvit. Jsem ráda, že už je to lepší. Minule jsi mě opravdu
vyděsil.“
Vyschlo mu v krku, s námahou polkl: „Zdá se mi o tom teď
často. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“
„A co to bylo předtím?“ zamračila se trochu.
Snažil se jí to popsat co nejjednodušeji: „Pokaždé se to tro-
chu změní, ale v podstatě mám sny o budoucnosti, které by se
snad nikdo nechtěl dožít. Jsou plné války, bolesti a beznaděje.
Musíme tomu zabránit, i když zatím netušíme, jak to přesně
udělat.“
„Zabránit?“ otočila se zpět na bok. „Jsou to jen sny, vlastně
mi to přijde trochu přitažené za vlasy. Klidně jsi mi o tom mohl
říct hned. Jsem tvoje manželka, vzpomínáš?“
„To mohl. Tak aspoň teď.“ nejistě se usmál.
„Ale musíš mi slíbit jednu věc. Diskutovat s kamarády je
jedna věc, a zasahovat druhým lidem do života je něco jiného,
mohl bys někoho naštvat. Slib mi, že se do ničeho nezapleteš.“
Nečekal, že by Eliška plně pochopila, o co jde, ale to, jak
tomu rozuměla teď, mu stačilo. Především nemusel nic skrývat,
tedy kromě toho detailu, že v týmu je uprchlý vězeň odsouzený
za zabití člověka. Jemu samotnému chvíli trvalo, než si na to
zvykl. Nemělo to nic společného s tím, jestli to opravdu udě-
lala. Věřil, že je nevinná, ale faktem zůstávalo, že za to byla
139
odsouzená a policie po ní pátrala. Čím méně o tom jeho žena
věděla, tím lépe. Políbil jí: „Slibuji, lásko. Bál jsem se, že mě za to
nějak odsoudíš. Miluji tě.“
„Odsoudit?“ chechtala se. „Za to, že se stýkáš s nějakými
lidmi a probíráte takové věci? To ještě nikdy nikoho nezabilo.
Miluju tě.“
Začali se líbat a hladit, ovšem jen do té doby, než se míst-
ností rozlehl dětský pláč. „Já tam půjdu,“ pohladil Elišku po její
hebké tváři, ze srdce mu spadl opravdu velký balvan. Trochu
ho mrzelo, že jí to neřekl hned, ale pak si vzpomněl na to, co ří-
kal kdysi Kohl. Jeho pocity signalizovaly, že žije falešný příběh,
a tak to pustil z hlavy.
Když večer sledoval zahraniční zprávy, všiml si, že většina
konfliktů se ještě více přiostřila. V Sýrii zabila armáda tři sta
demonstrantů a v Egyptě zemřelo mnoho lidí při nepokojích na
fotbalovém stadiónu. Jeden sociolog přizvaný do studia vyslovil
větu, která na Tomáše dost zapůsobila:
„Jak dlouho můžete nafukovat balónek, než praskne?“

–•–

Tomáše si hned zrána zavolala do ředitelny Jindřiška. Položila

před něj dopis: „Co to má, ksakru, být?“
Rychle si ho přečetl, aby zjistil, že je to stížnost rodičů na
způsob výuky jejich školy, konkrétně na něj. Nedokázal přesně
pochopit, co udělal nebo řekl dítěti toho stěžovatele. Stálo tam:
„Vaše role jako učitele je poskytovat informace, ne říkat našemu
synovi, jak má žít svůj život.“ Chvilku si o tom s ředitelkou po-
vídali, než přišli na to, o co jde. Problém byl v tom, že řekl Ro-
bertovi, synovi dvou vážených architektů, že má žít svůj život.
V dopise dále stálo, že Robert se vzepřel jejich vůli a že oni
za to viní právě jeho. „Ksakru, Tome. Víš, že jeho rodiče mají
úzké vazby na starostu? Víš o tom, jak moc by to celé škole mohli
140
 zavařit?“ rozčilovala se Jindřiška. „To znamená velké trable, po-
kud se to rychle neurovná. Zavolej jim a domluv schůzku, kde
to vyřešíte, ano? Omluv se jim, že jde o nedorozumění a že mají
plné právo řídit život jejich dítěte.“
„Tomu přece sama nevěříš, Jindřiško!“ Z jeho hlasu bylo
znát značné rozčarování.
„Je jedno, čemu věřím. Běž a vyřeš to. Už o tom nechci sly-
šet.“ Pak si nasadila brýle a opět se pustila do hromady papírů
na svém stole.
Když to doma probíral s Eliškou, docela ho překvapila: „Hr-
dost je k ničemu, řekni, co chtějí slyšet. Stejně tím nic nezměníš.“
„Ale to není o mé hrdosti, ale o tom, co je nejlepší pro Ro-
berta,“
„Můžeš mi odpřisáhnout, že v tom nehraje aspoň malou roli
tvoje ego?“
„Stejně nemám moc na vybranou. Pokud budu odporovat,
byl by to obrovský problém, ale rozhodně jim nepolezu do zad-
ku!“
Domluvil schůzku s rozzlobeným otcem, který v telefo-
nu zněl dost odměřeně, hned na další den. Když se na schůzku
v duchu připravoval, snažil se přijít na to, jestli to bylo opravdu
ego nebo k němu promlouvala jeho duše. Nebyl si tím vůbec jis-
tý. „Ať se stane cokoliv, dám na svou duši,“ pomyslel si.
Jan Kadlec doslova vtrhnul do jeho kabinetu a podal mu
ruku, jako kdyby mu ji měl Tomáš políbit. Měl na sobě drahé
oblečení a byl perfektně upravený. Hned nato se do něj obul:
„Obvykle bývám hodně zaneprázdněný, lidé čekají i měsíc na to,
aby se se mnou mohli sejít. Nicméně pokud jde o Roberta, tak na
toho si vždy čas najdu.“ zvedl hlavu tak vysoko, že Tomáš z něj
viděl jen dvě velké nosní dírky. „Prosím hned mi vysvětlete, jak
vás to napadlo? Jak si dovolujete říkat mému synovi, co má dě-
lat? Doufám, že mi to objasníte.“

141
 Tomáš zůstal jako opařený, rozhodně nebyl připraven na
tento typ jednání. Tak velké ego snad ještě u nikoho neviděl,
zaplnilo celý jeho kabinet. Konečně ze sebe něco dostal: „Robert
je báječný kluk, můžete na něj být s manželkou hrdí. Asi bych
vám měl říct, jak k tomu nedorozumění došlo.“
Muž se na něj podíval způsobem, který měl Tomášovi jasně
sdělit, že je pro něj póvl. Cítil, jak z něj vysává energii: „Jsme na
něj moc hrdí. Ostatní děti mu nesahají ani po kotníky. Povídejte.“
„V jedné hodině jsme si s žáky povídali o tom, co chtějí v ži-
votě dělat. V rámci občanské nauky to beru jako svoji povinnost.
Byla to velmi otevřená diskuze a děti si hodinu užívaly. Robert
byl celou dobu zamlklý a na konci se mě jen zeptal, jestli si má
znovu promluvit o svých snech s rodiči. Já mu poradil, aby to
udělal.“
Robertův otec zrudl: „Vaší povinností je především dělat to,
za co vás jako daňoví poplatníci platíme! Naučte moje dítě počí-
tat a kreslit, aby mohlo jít na stavební školu, případně ho naučte,
jak se má chovat na společenské události. Nemáte žádné prá-
vo nám zasahovat do výchovy, svoje názory o snech si nechte
pro kamarády do hospody!“ Vypadal spokojeně jako narkoman,
který si právě píchnul svoji dávku. „Roberta vaše hodina velmi
zmátla. Několikrát jsme to s ním probírali a sám uznal, že pro
jeho budoucnost je mnohem lepší architektura než nějaký fotbal.
Pokud chcete někomu vtloukat do hlavy nějaké sny, pořiďte si
vlastní dítě. Vy jste pro mého syna nikdo. Nikdo!“
V Tomášovi to vřelo, cítil se tak ponížený. Ten člověk ho
vůbec neposlouchal. A většina z toho, co říkal, vůbec neby-
la pravda! Měl chuť po něm zařvat všechno, co si o něm myslí.
A nebylo to nic hezkého! Nechtěl, aby ho jeho hrdost dostala do
problémů. Zhluboka se nadechl, vzpomněl si na poslední medi-
taci a napojil se na svou duši. Přesně věděl, co má říct, a cítil, že
je to tak jedině správně. Podíval se mu zpříma do očí a velmi
slušným tónem řekl:
142
 „Možná, že jsem pro vašeho syna nikdo. Alespoň ho mám
rád dost na to, abych věděl, že jeho sny mají přednost před těmi
mými. Což se rozhodně nedá říct o vás.“
„Co si to dovolujete?! vyštěkl po něm. „Člověk, který neumí
nic jiného, tak učí a bude hodnotit, jaký jsem rodič. Věřte tomu,
že jste na této škole skončil!“
Doslova vystřelil ze dveří, ani je za sebou nezavřel. Tomá-
šovi bylo jasné, že jeho kroky míří rovnou do ředitelny. Jeho
pocit sebedůvěry rychle pominul a začal uvažovat o důsledcích
toho, co právě udělal. Po pár minutách zazvonil telefon: „Přijď
hned do ředitelny!“
Moc dobře věděl, že ho čeká další nepříjemný rozhovor,
takže se tam hned vydal. Čím déle ji nechá čekat, tím to bude
horší. Cítil, jak mu buší srdce. Když vešel do ředitelny, Jindřiška
seděla na stole a kouřila. Viděl ji takhle jen dvakrát v životě,
velmi rychle pochopil, že má velký průšvih.
„Nedal jsi mi jinou možnost, Tome. Abych ochránila ško-
lu, musela jsem panu Kadlecovi slíbit, že tě propustím. Běž teď
domů, do konce týdne máš volno. V pondělí se za mnou stav
a promluvíme si, co dál.“ Chtěl něco říct, jako kdyby na to bylo
možné něco odpovědět, ale dle jejího pohledu odtušil, že se má
rychle sebrat a odejít.
Když přišel do kabinetu, začal si balit věci. Honza se za
chvíli objevil ve dveřích, hned na něj vytřeštil oči: „Co se to děje,
Tome?! Petr a Marek mi říkali, že tě Jindřiška chce propustit.“
„Takové zprávy se tu šíří rychle, že?!“ neodpustil si jízlivou
poznámku. Narychlo mu popsal, co se stalo.
„Zešílels, Tome? Proboha! Co teď budeš dělat? Nevěřím, že
by tě Jindřiška jen tak propustila. Ne po tom všem, co jsi pro
školu udělal.“
„Ještě to není definitivní,“ sklopil oči. „V pondělí budu mít
jasno. Do konce týdne mám volno, drž mi palce.“ prohodil a zmi-
zel ve dveřích. Na cestě z kabinetu ještě potkal Karla. „Určitě se
143
celý třese, jak si mě teď pořádně vychutná.“ počítal s nejhorším.
Tohle byla voda na jeho mlýn. Oba se zastavili, Karel měl na
tváři výraz uznání:
„Slyšel jsem, cos udělal. Musím přiznat, že jsi mě překva-
pil. Myslel jsem, že jsi jen obyčejná slečinka. Teď vidím, že máš
koule.“
Byl tak překvapený, že ani nestihl nic odpovědět. Jak se blí-
žil domů, cítil se čím dál hůře. Pár metrů od jejich domu se to, co
prožíval, dalo stěží nazývat špatnou náladou. Připadal si, jako
by byl zase na začátku. Byl naštvaný jako ještě nikdy.
„Jak to asi řeknu Elišce?“ pomyslel si. V době krize bylo těž-
ké najít nové zaměstnání a on takhle riskoval. Stále více lidí
bylo bez práce a on asi brzy doplní jejich řady. Jak mohl být tak
nezodpovědný?! Bylo mu jasné, že udělal chybu, když poslou-
chal svou duši. Ta ho teď přivedla do pěkných problémů.
„Kdyby tu tak teď byl Kohl…“
Konečně plně pochopil frustraci obyčejných lidí. Nevěděl,
jestli bude mít dost peněz na uživení rodiny. Ta nejistota jím
naprosto prostoupila. Je jednoduché být pozitivní, když má člo-
věk za co platit účty. Je jednoduché ztišit se a naslouchat duši, je
jednoduché meditovat, ale co když nevíte, jestli budete mít za
měsíc na jídlo a oblečení pro vaše dítě? Když nemáte jistotu, že
vaši rodinu někdo nepřepadne na ulici?
Debaty v bytě č. 53 mu v tomto stavu připadaly bezcen-
né, naprosto odtržené od reality, až na jednu věc, která byla bo-
hužel podstatná. Plně mu teď dávalo smysl, že lidé budou věřit
a následovat kohokoliv, kdo jim vrátí zpět jejich jistoty, dokonce
i někoho, jako je Musílek. Raději to než nechat svoji rodinu bez
prostředků. Byl tak naivní, když si vyskakoval před Roberto-
vým otcem. Byl tak naivní, když si myslel, že může změnit svět!
Konečně prozřel.
Když dorazil domů, Eliška zrovna krmila malou. Chtěl jí to
říct, až to dodělá, ale ona se nedala a pořád se vyptávala. Malá
144
Věrka spokojeně pila, ale ona vypadala čím dál tím smutněji, jak
jí docházelo, co se ve škole stalo. Nic neříkala, s klidem zanesla
malou do postýlky a teprve pak odpověděla: „Co budeme dělat,
když tě vyhodí? Ten kluk není tvoje záležitost. Sklop uši a řekni
ve škole, že tě to mrzí a dáš si příště pozor, abys děti k ničemu
nenaváděl, prosím!“ naléhala na něj.
„Jen jestli není příliš pozdě,“ škrábal se na hlavě.
„Alespoň to zkus, musíme se postarat o malou.“ Samozřejmě
souhlasil. Popravdě čekal, že bude Eliška vyvádět jako divá, ale
vzala to celkem dobře. „Alespoň někdo z nás je dospělý a zod-
povědný,“ pomyslel si. Vybavilo se mu, jak Kohl popisoval mile-
necký vztah: „Vždy vede ten, kdo má větší napojení, větší intuici,
prostě více energie.“
Po zbytek večera spolu moc nenamluvili, v bytě panovala
ponurá nálada. Kolem sedmé mu přišla smska, že je narych-
lo svolána mimořádná porada, měl být za hodinu v bytě č. 53.
Chvíli váhal, ale jeho zvědavost nakonec vyhrála. Jeho žena to
moc dobře nevzala: „Dělej si, co chceš!“

145
 *

2/22 Hádka

P o cestě na setkání se Tomášovou neklidnou myslí proháněla

jedna myšlenka za druhou, ale ani u jedné z nich nezůstal
příliš dlouho: „Proč je schůzka svolána tak narychlo? Ještě ni-
kdy tomu tak nebylo. Co se to stalo ve škole? Jak to dopadne? Co
přesně se mi zdálo v tom snu, když jsem ztratil svou duši? Co
mi to mělo říct? Když jsem mluvil s Matějem, vše mi bylo jasné.
Proč teď už není?“
„Je lepší říct pravdu, nebo držet hubu a krok?“
„Nebyl jsem naivní, když jsem si myslel, že můžu naslou-
chat duši, aniž by to mělo závažné následky?“
„Kam se ztratil ten bezstarostný Tomáš?“
„Co se to se mnou stalo?“
U této myšlenky se na dlouho zarazil – ač se snažil sebe-
víc, žádná odpověď nebyla dost dobrá. Stejně dožraný dorazil do
bytu č. 53, čekali už jen na Jirku, který měl důležitou schůzku
mimo město. Schůzka byla svolána kvůli Markovi, má nějaké
důležité informace ohledně Musílka.
Kristýna nepotřebovala moc času, aby si všimla, že u něj
není něco v pořádku. Všechno ze sebe vyklopil, ostatní byli za-
ražení – jako by jejich přítel, se kterým se půl roku pravidelně
vídali, vůbec nebyl tím, za koho jej považovali. Vyprávění za-
končil: „Byl jsem naivní.“
Kristýna ho pohladila po ruce: „Neříkala bych tomu nai-
vita, ale láska. Myslím, že je ta nejvhodnější doba na meditaci.“
Vůbec se mu ta myšlenka nelíbila, ale přikývl.
Po pár minutách byl obývací pokoj plný zapálených svíček,
oni seděli v kruhu, měli zavřené oči a zhluboka dýchali. Kristý-
na začala vyprávět: „Stojíš na okraji hluboké propasti a všude
kolem je jen neznámo, nemáš, kam dál bys šel. Zkáza prší dolů
a mrazí tě za krkem. Nohy tě pálí mrazem, kolena se ti třesou
146
a srdce bije z posledních sil. Stále pomaleji. Všude kolem je jen
holá poušť bez života. Máš hlad a cítíš se neuvěřitelně sám. Není
tu nic, čeho by ses mohl podržet. Padáš do prázdna a není tu
nikdo, kdo by tě chytil. Nevidíš nic než tmu a zoufalství. Po-
několikáté cítíš nevýrazný záchvěv naděje, dáváš do toho vše,
abys znovu vstal. Z posledních sil se ti to daří, ale znovu padáš.
Někde uvnitř cítíš, že už nevstaneš. Zůstaneš ležet, v bezbřehé
prázdnotě, v zapomnění, nikdo si toho ani nevšimne. Dobře si
zapamatuj to nekonečné zoufalství, beznaděj a mrazivou nicotu,
kterou teď prožíváš. Dobře si to vše zapamatuj a pusť to pryč.
Nech to být. Nech to být. Nech to být! Zůstáváš jen ty, čistá lás-
ka a neomezená moudrost. Oslňující a žhavé slunce uprostřed
mrazivého a pustého vesmíru. Tvé paprsky dopadají do všech
jeho koutů. Někdy to trvá i tisíce let, než doputují i do těch nej-
temnějších míst, ale jednou tam dorazí. Stačí to nechat být a zá-
řit dál.“
Tomáš cítil teplo po celém těle a upadl do hlubokého stavu
meditace. Když se probudil, Jirka už tam byl. Všichni ostatní už
byli probuzení. Kristýna si ho chvíli prohlížela, její koutky se
pomalu zvedaly: „Tak se mi to líbí! Jak se cítíš?“
„Jako slunce,“ protahoval se a uvědomil si, že se v posled-
ních dnech vůbec nesmál.
Ovšem Marek už se nemohl dočkat: „Čekali jsme na tebe,
až se probereš, mám důležitý info. Už několik týdnů prohledá-
vám tajné policejní záznamy a snažím se najít důkazy proti Mu-
sílkovi. A můžu říct, že to, o čem jsem mluvil minule, je jen
špička ledovce.“
Vytáhl z brašny laptop a pokračoval: „Jsou to desítky po-
divných zmizení, nenadálých úmrtí a lidí za mřížemi, kteří tam
podle všeho nemaj co dělat.“
Jirka hlasitě vydechl: „To je o dost vážnější, než jsme si my-
sleli. A našel jsi nějaký důkaz nebo to jsou všechno jen podezře-
ní?“
147
 „Kdybys mě nechal domluvit, hned bych vám to řekl.“ ne-
smírně se bavil tím, jakou má teď pozornost. Chvíli něco ťukal
do počítače jako by něco hledal. „Našel jsem něco lepšího než
důkazy. Pořád jste hledali způsob, jak přesvědčit lidi, aby na-
slouchali svý duši, a já našel svědka, který nás zbaví Musílka!“
Čekal ještě chvíli, aby svůj proslov co nejvíce zdramatizo-
val, než pobaveně prohodil: „Kdybyste se teď viděli, máte čelisti
až na zem. Ten, koho jsem našel, je Musílkův bývalej kolega
Chrobák. Podle všeho zemřel při autonehodě někde v cizině, ale
já ho našel a je docela živej. Teda pokud doutníky nemůže kouřit
i mrtvola. A to nejlepší nakonec – myslím, že Musílek ani netuší,
že žije. Podle všeho má proti němu důležitý důkazy, právě proto
musel utýct.“
Dimitrij řekl rozvážně: „To zní dobře, musíme ho kontak-
tovat.“
„Mám i adresu, kde žije, je to v Keňi.“
Jirka nešetřil chválou: „Klobouk dolů, Marku. Zajistím vám
letenky, ale letět s vámi nemohu.“ V místnosti se teď nezávisle
na sobě rozpoutalo několik rozhovorů. Každý chtěl něco říct.
Dimitrij je musel uklidnit: „Klid! Klid! Dříve, než tam kdo-
koliv z nás poletí, je třeba si jasně říci jednu věc.“ Konečně se
přestali překřikovat. „Pro každého z nás to začíná být opravdu
velké riziko. Podle všeho Musílek neváhá zabít někoho, kdo se
mu postaví. Pokud se něco pokazí, může to skončit zle. Každý
z nás má teď možnost z toho vycouvat. Ať se rozhodnete jak-
koliv, ostatní to jistě pochopí, protože to děláme dobrovolně. Až
potom se domluvíme na případné cestě do Keni.“
„Já do toho du!“ řekl Marek rozhodně. Dimitrij také potvr-
dil svoji účast. Postupně tak učinili i Kristýna, Tomáš a Jirka.
Poslední byla Karla, která trochu váhala, ale nakonec přikývla.
Dohodli se, že Tomáš, Karla, Marek a Kristýna poletí do
Keni přesvědčit Chrobáka, aby jim pomohl. Jirka jim zařídí po-
třebná povolení, víza a další nezbytné věci.
148
 –•–

Tomáš přišel domů pozdě večer. Začal si hned balit věci k zítřejší
cestě do Keni. Pořád tomu nechtěl uvěřit – riskovat bezpečí sebe
i své rodiny kvůli plánu, který ani nemusí vyjít. Ovšem někde
hluboko uvnitř cítil, že do toho má jít. Uvažoval o tom, co řekne
ráno Elišce. Nebo má nechat dopis na stole, kde jí to všechno
vysvětlí? Asi by nedokázal odejít bez rozloučení. Co když se ne-
vrátí? Než si to stihl rozmyslet, bylo jeho dilema vyřešeno. Stála
naproti něj ve dveřích, obočí zdvižené, ruce v bok: „Co to děláš?!“
„Musím ti něco říct. Pojď se prosím posadit ke stolu.“ Pustil
batoh s nachystanými věcmi na zem. Chytil ji za ruku: „Víš, ne-
byl jsem k tobě úplně upřímný. S lidmi, se kterými se scházím,
jsme se dozvěděli, že bývalý policejní prezident, který je zodpo-
vědný za několik podvodů a vydírání, dokonce i vražd, se chce
dostat k moci. Musíme ho zastavit. Musíme přesvědčit korunní-
ho svědka, aby proti němu svědčil.“ Těžce polkl, ona jen nehyb-
ně seděla a vypadala jako exponát v muzeu voskových figurín,
než se konečně vzpamatovala: „Já tomu nerozumím. O co jde?
Proč ty?! Kam máte namířeno?“
„Pokud se dostane Musílek k moci, tak s největší pravdě-
podobností zavede policejní stát. Bude chtít získat neomezenou
moc. A­‑a beze mě se tým neobejde. Věř mi prosím, když říkám,
že jsem to několikrát promýšlel a musím to udělat. Nedovolím
vrahovi, vyděrači a podvodníkovi, jako je on, aby se dostal
k moci.“ Eliška se napřímila v židli a odstrčila jeho ruku:
„Co sis to, kruci, vymyslel? To je nějaká konspirační teorie?
Bývalý policejní prezident není žádný vrah. To je úplně mimo
realitu, že by tady někdo zavedl diktaturu. Ježíšmarja, vzpama-
tuj se, Tome!“
„Ale to je realita, Eliško. Věř mi! Ani nevíš, co nám všem
hrozí.“ snažil se jí to vysvětlit, ale moc se mu to nedařilo.

149
 „To, že máš ženu a dítě, to je realita! Proč si vymýšlíš?! Oby-
čejný život ti nestačí? Tohle jsem od tebe opravdu nečekala.“
vstala vztekle od stolu, až z něj všechno popadalo. Už neměla
chuť to dál rozebírat.
„O to přeci nejde. Víš, že tebe i Věrku miluji. Zpočátku to
vypadalo nevinně. Celé se to pak zamotalo a teď jsme v situaci,
kdy musíme zakročit. Prosím, věř mi, není to žádný výmysl.“
„Proč tohle děláš? Miláčku, podívej se na sebe, žiješ v jiném
světě. Ve světě, kde jsou vrahové policejními prezidenty. Ve svě-
tě, kde nám skoro vládne nějaký diktátor. Když se nad tím ales-
poň trochu zamyslíš, zjistíš, že je to úplná hloupost. Proč musíš
být takový sobec?!“ okřikla ho.
Postavil se, teď už křičeli oba: „Jen jsem nechtěl lhát! Je to
tak sobecké?!“
Beze slova odešla do ložnice. „Co když měla pravdu?“ pro-
bíhalo mu hlavou a tentokrát vypadal jako exponát v muzeu
voskových figurín on. „Co když se jejich schůzky na záchranu
světa odehrávají jen proto, aby měli nějaké povyražení z běžné-
ho, nudného života? Co když si tak dlouho přibarvovali realitu,
až se ocitli v úplně jiném světě? Co když je to, čemu celou dobu
věřil, lež?!“
Jedinou možností, jak se o tom přesvědčit, je odletět teď do
Keni za Chrobákem. Pokud ho najdou a bude tvrdit to, co ostat-
ní, je to všechno pravda. Pokud ho nenajdou, nebo bude tvrdit
něco jiného, tak si to všechno vymysleli.
Rozhodl se jí to povědět. Stála nad postýlkou a otírala si
červený obličej. Vykoktal ze sebe: „Má­‑máš pravdu. Možná jsem
žil celou tu dobu v iluzi. Musím to zjistit! Musím letět a přesvěd-
čit se.“
„Zklamal jsi mě, jdi ode mě pryč!“
Dochystal si věci a lehl si v obýváku na gauč. Za tu dobu, co
jsou svoji, se k tomu musel uchýlit jen dvakrát. Teď si to „užíval“

150
potřetí. Bylo mu to moc líto. Pokud žije v iluzi, tak mu jeho cho-
vání sotva odpustí.
Ráno se setkal s Karlou, Markem a Kristýnou a jeli spo-
lečně na letiště. Letenky byly připraveny na přepážce, jak Jirka
slíbil. Marek měl připravenou mapu a instrukce, jak se k Chro-
bákovi dostat. Kristýna si všimla, že je Tomáš trochu podráždě-
ný, a snažila se z něj dostat, o co jde. Neměl nejmenší chuť o tom
mluvit, a tak ji odbyl, že se doma pohádal se ženou a že se o tom
nechce bavit. Byl rád, že nelhal. Ostatní jeho přání respekto-
vali a probírali různé věci ohledně dnešní cesty. Let do Keni
měl trvat asi šest hodin. Ani nevěděl, do jakého města letí nebo
kde mají Chrobáka hledat. A ani ho to nezajímalo. Byl unavený,
v noci toho moc nenaspal. Hned, jak se posadil do sedadla, za-
čaly se mu klížit oči.

151
 *

Část 3: Volba

3/23 Mezi dvěma světy

N a chvíli se probral a hrozně ho zábly ruce a nohy. Zachumlal

se do přikrývky a ještě na chvíli usnul. Probudil ho nepří-
jemný pisklavý zvuk – byl to alarm. „Ech, ech!“ rozkašlal se.
Motala se mu hlava a špatně se mu dýchalo. Připadal si jako
opilý, nedokázal rozumně uvažovat. Po chvíli si uvědomil, co
se děje – kolem se začali probouzet další lidé a někdo za ním
vykřikl: „Hoří! Co budeme dělat?!“
Vstal z postele, málem se neudržel na nohou, jak byl ma-
látný. Všude bylo zakouřeno, neviděl ani metr před sebe. Začal
utíkat tam, kde si myslel, že najde východ. Byl k smrti vyděšený,
když vtom zakopl a praštil sebou o zem. Nemohl se postavit,
152
nejspíš si zlomil nohu. Navíc měl dost naražená žebra, takže
skuhral při každém pokusu o nádech. „Je konec, umřu tady.“
podlehl beznaději, dokonce se s tím i smířil. Po pár vteřinách
jeho mysl zbystřila – uvědomil si, že se mu lépe dýchá, a dokon-
ce trochu vidí. Světlo přicházelo někde z pravé strany. Otočil se
tím směrem a po čtyřech se tam snažil dostat tak rychle, jak jen
to šlo. Po cestě muset obejít pár postelí. Z některých visely dolů
ruce lidí, kteří se nestihli probrat. Ostatní kolem křičeli, kašlali
a prosili o pomoc. Těsně vedle spadl nějaký člověk na zem.
Všude byl zmatek, křik dusících se lidí se téměř nedal vy-
stát. Mlžilo se mu před očima, konečně začal rozpoznávat obry-
sy hlavních dveří komplexu. „He­‑he­‑h“ mlel z posledního. Když
si všiml, že se vrata pomalu zavírají, rozbušilo se mu srdce jako
nikdy předtím. Periferním pohledem uviděl hořící lidské tělo.
Ten člověk sebou křečovitě házel a snažil se uhasit. Rychle pus-
til tuhle scénu z mysli a snažil se dostat do bezpečí. Po čtyřech
nestihne! Zadržel dech, s bolestí se postavil a utíkal směrem
ke dveřím. Při každém došlápnutí na poraněnou nohu ho ostrá
bolest bodala až do páteře. Všude černo, skočil tam, kde předtím
viděl dveře. Bylo mu úplně jedno, jestli jsou otevřené, nebo ne.
Narazil do něčeho tvrdého hlavou a krkolomně spadl. Ne-
věděl, jestli se mu podařilo dostat ven, pořád měl mžitky před
očima. V hlavě se mu všechno točilo a nebyl schopný udržet
pozornost. Nemohl pořádně dýchat. Nestihl to!
Někdo mu pomohl vstát: „Pojď se mnou!“ Jediné, co doká-
zal rozpoznat, byly reflexní pruhy na rukávu policisty. Přivedl
ho do nějaké místnosti a rozkázal mu: „Tady si sedni a ani se
nehni.“
Neměl ponětí, jak dlouho trvalo, než se vzpamatoval. Spolu
s ním tam byli další lidé. Někteří měli vyděšené, nepřítomné
výrazy, jiní si mezi sebou tiše povídali. Bylo tam i pár zraněných.
Posadil se vedle něj mladý černovlasý muž: „Hej. Já jsem Pavel,
kdo si ty?“
153
 Zmateně odpověděl své jméno a pořádně si ho prohlédl. Byl
asi o deset let mladší než on sám, ve tváři měl ještě chlapecké
rysy. Mluvil strašně rychle a trochu ráčkoval:
„Slyšel jsem, že vyčistí jednu část v chudinském bloku, aby
nás měli kam přeložit.“ Tomáš moc dobře věděl, co myslí tím
vyčištěním, ale bylo mu to jedno. Hlavně, že bude mít kde žít.
Chvilku si spolu povídali.
Pavel začal pak šeptat: „Déle než rok v krytu nevydržíme.
Podívej se kolem, díky zatopení a závalům se místo v krytu
neustále zmenšuje, do toho ten požár. Dochází nám potraviny
a voda. Nahoře je to bezpečné, ale tady dole nás mají pod kon-
trolou. Všem napovídali, že bychom nahoře zemřeli, aby nad
námi měli moc.“
„Psst! Tady nemůžeš takhle mluvit. Co když tě někdo uslyší?
Zbláznil ses?“ okřikl ho.
„Je mi jedno! Chceš se mnou utéct?“
„Je pozdě. Bylo pro nás už příliš pozdě, než spadla první
bomba.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám. Způsobili jsme si to sami. Mysleli jsme si,
že můžeme dělat všechno, co nás napadne. Žili jsme v iluzi, že
vládneme celému světu. A nedokázali jsme ani zabránit vlastní-
mu druhu, aby sám sebe zničil.“
Pavel na něj jen nechápavě zíral. Tomáš otvíral ústa, ale
vůbec nepřemýšlel nad tím, co říká, jako by byl v nějakém tran-
su: „Hnali jsme se hlavou proti zdi a nechtěli jsme to vidět. Je-
den druhého jsme podporovali v tom, že můžeme žít takovým
způsobem, aniž bychom za to nesli následky. Jen málo lidem
přišlo divné, že nejbohatší země na světě investují stovky mili-
ard do zbrojního průmyslu a nechávají miliony lidí zemřít hla-
dem a na banální nemoci. Ještě méně lidem to přišlo nesprávné
a otevřeně to kritizovali. Místo toho, abychom pomáhali jeden
druhému, jsme věnovali veškerou energii na to, abychom měli
154
co nejlepší a nejúčinnější zbraně, kterými se pak můžeme poza-
bíjet, he! A všem jsme tvrdili, že je to jediný způsob, jak udržet
mír. Chápeš to? Taková blbost!“ chytil se za hlavu. „Byli vaši
v Praze, když se to stalo?“
„Byl jsem zrovna u rodiny ve Vídni, když to začalo. Naše
dcera byla nemocná, a tak s ní moje žena zůstala doma v Praze.“
Když to říkal, mládí v jeho hlase vyprchalo.
„To je mi líto.“
„Když jsem to zjistil, chtěl jsem vzít pistoli a postřílet všech-
ny šikmooké svině, které bych potkal. Účastnil jsem se prvních
pogromů na ně. Některé jsme zabili, jiné zmlátili a odvedli na
loď, aby odpluli a už se nikdy nevrátili. Když začala válka, při-
hlásil jsem se do armády. Ale naše vedení není o nic lepší než
nepřítel, tak jsem se přihlásil do služby v centrálním krytu.
Vedu tady systém přídělů. A co ty?“
Ostatní kolem jejich rozhovor úplně ignorovali nebo se tak
alespoň tvářili. Tomáš si obhlížel zraněnou nohu, v jeho hlase
se odrážela apatie, kterou cítil: „Jsem učitel, zdravý, plodný muž
a navíc poslouchám, co si přejí, takže se tu pro mě našlo místo.
Rodina je asi mrtvá, často přemýšlím o tom, že jsem měl zemřít
s nimi.“
Pavel pokýval hlavou a on v jeho očích uviděl, že si přeje
to samé. Tomáš se zahleděl do země: „Uteč beze mě. Já stejně
nemám pro co žít.“
Ve dveřích se objevil policista a podal všem tašku s něja-
kými čistými šaty. Vedli je směrem k chudinskému bloku, byla
tam ukrutná zima a on měl na sobě jen pyžamo. Požár pravdě-
podobně způsobil výpadek systému topení, v jednom místě byly
zdi začmuzené od kouře.
Po cestě si všiml, jak je na chodbách spojovacích tunelů
opadaná omítka, v některých místech byla stěna částečně na-
rušená a trčely z ní železné dráty. Občas ze stropu prosakovala

155
voda, která kapala dolů: „Kap… kap… kap.“ V některých místech
byl strop částečně zborcený a země byla plná sutin.
Když dorazili do svého nového domova, naskytl se jim ne-
vábný pohled. Vzduch zapáchal po výkalech, které asi nebyly
daleko. Po zdech tekla voda a byly celé plesnivé. Jedna chodba
byla zavalená, takže dovnitř a ven vedla jen jediná cesta. Tam,
kde mělo být světlo, visely jen elektrické dráty. Osvětlení za-
jišťovalo pár prodlužovaček a halogenových svítilen. Ulehl do
postele, v hlavě se mu honila jediná myšlenka: „Konec se blíží.“
Byl tak unavený, že hned usnul.
Probudil se v letadle, následujících deset minut jen seděl
a díval se před sebe. Nevěděl, jestli se právě probudil ze snu,
nebo se mu nějaký zdá. Dlouho přemýšlel nad tím, jestli je to
realita. Kristýna se na něj dívala a nic neříkala. Vytušila, že se
mu právě zdál jeden z jeho snů. Ostatní se ho po chvilce ptali,
co se děje.
„Zase ty sny,“ odsekl. Byl zkroušený pocitem, že nedokáže
jasně oddělit sen od skutečnosti. Postupně se mu to začalo vy-
jasňovat, jako při vyvolávání fotografie z kinofilmu – to, co se
mu právě zdálo, byl sen, letadlo je skutečností.
Po hodině letu vystoupili v Nairobi. Vše probíhalo bez
problémů, než dorazili k pasové kontrole. Zdálo se, že letištní
ochranka má nějaké problémy s pasem Karly. Kristýna nená-
padně chytla Tomáše a Marka za ruku a pošeptala jim: „Vzpo-
mínáte na naši poslední meditaci?“ V dalším okamžiku podal
policista Karle pas zpátky a lámanou angličtinou jí popřál krás-
nou dovolenou.
Vyměnili si eura za keňské šilinky a půjčili si auto. Tomáš
se cítil za volantem nepohodlně – nebyl zvyklý jezdit vlevo, ale
asi po dvaceti minutách si to osvojil. Marek mu podával instruk-
ce:
„Teď zahni tady vlevo a vjeď na dálnici do Mombasy. Potře-
bujeme se dostat do přírodní rezervace Amboseli.“
156
 Holky si zatím vzadu povídaly o tom, co se stalo u pasové
kontroly. Kristýna vysvětlovala Karle, že se rychlou meditací
vyčistili a zbavili všech strachů, které vysílali směrem k ní. Po-
licista se pak neměl čeho chytit a pustil ji dále.
„Jsi úžasná, Kristý!“ neskrývala nadšení Karla. Ona ji na
oplátku pohladila po vlasech: „Každý člověk má schopnost vzít
něco ošklivého a přeměnit to v něco nádherného.“
Dálnice vypadala dobře – byla moderní a jelo se po ní bez
problémů. To se rozhodně nedalo říct o ostatních keňských ces-
tách. Tomáš byl nakonec rád, že v debatě o půjčení auta měla
poslední slovo Karla a vzali si to největší SUV, které v půjčov-
ně měli. Po hodině cesty po té nejhorší cestě, jakou si dokázali
představit, dorazili k závorám. Byl to oficiální vstup do parku.
Muži hlídající závoru nechtěli o tom, že by je pustili dovnitř au-
tem, ani slyšet, ale nakonec se nechali podplatit. Tomáš to ko-
mentoval slovy: „Jsem rád, že některé věci tu fungují stejně jako
u nás.“
Když kousek od cesty zahlédli pár žiraf, byl to pro něj do-
cela zážitek. Marek jim předával základní informace, protože se
blížili k cíli:
„S manželkou se rozvedli. Voba jeho rodiče umřeli na rako-
vinu. Má dceru a syna, oba zůstali v Česku a studujou vysokou.“
Tomáše trochu vyděsilo, co všechno se dá o někom zjistit. Po
dvaceti minutách ještě hrbolatější a více zabahněné cesty dojeli
do malé vesničky.
„Tenhle barák,“ ukázal Marek na jeden z největších a nejlépe
vypadajících domů v okolí. Na jeho verandě seděl muž a kouřil
doutník. Svým vzhledem Tomášovi připomínal Kohla. Spokoje-
ně pobafoval, a když je uviděl, prohodil: „Vždycky jsem chtěl jet
na safari. Jsou tu příjemní lidé, krásná příroda a není tu taková
zkurvená zima jako tam u nás.“ Marek se chopil slova: „Nechal
jsem vám zprávu u vašeho prostředníka, takže určitě víte, proč
jsme přišli. Jsem Marek a tohle jsou Tomáš, Karla a Kristýna.“
157
 „Tak tohle je ta slavná Karla! Tahle mladá dáma mě naučila
jedné věci. Že i v tomhle pojebaném světě ještě existují lidi s mo-
rálkou. A taky, že všichni takoví končí stejně.“
Zadívala se mu do očí obklopených vráskami: „Kvůli tomu
tady nejsme, to už je za mnou. Potřebujeme vaši pomoc. Oba
víme, co je Musílek zač, je to tak, pane Chrobáku?“
„Říkej mi Miloši, puso. Proč bych vám měl pomáhat?“
Kristýna vynaložila velké množství energie, aby Miloše
přesvědčila: „Protože i když žijete tady, tak vám určitě není jed-
no, co se děje doma. Není vám fuk, jak tento svět dopadne. To,
co se děje u nás, je jen začátek, Miloši. Pokud nám pomůžete, je
tu naděje, že nakonec zvítězí to dobré v nás. Jen od toho nesmí-
me dávat ruce pryč.“
Jenže její slova nedopadla na úrodnou půdu: „Mladá dámo.
Mně už je dávno jedno, v jakém světě žiju, já už to mám za pár,
ha. Přišel jsem si tady dožít svůj nepovedený život. Abych byl
ještě přesnější – seru na to, co se s tímhle posraným světem
stane! Lidé si za to můžou sami. A teď běžte. Když si pospíšíte,
dostanete se zpět na letiště ještě za světla.“
Když nic, tak to alespoň Tomáše přesvědčilo, že to celé není
výmysl. Je pravda, že Musílek hodlá ovládnout Česko a uklízet
lidi, kteří s ním nesouhlasí, Bůhví kam. Zvolil jinou taktiku než
Kristýna:
„Věděl jste, že přijdeme, a přesto tu zůstal. To znamená, že
vám to není jedno. Můžete sedět na tomhle houpacím křesle
a dívat se, jak vašim dětem skončí bezstarostné mládí. Můžete
tady sedět a dívat se, jak jim někdo začne diktovat, co mají stu-
dovat a jak mají žít. Možná se dožijete i toho, jak vezmou jejich
děti do Hitlerjugend. Nebo můžete zvednout zadek a něco s tím
udělat. Sebelítost vám nesluší. Býval jste čestný a uznávaný muž,
můžete jím být znovu. Pokud se to podaří, můžete znovu vidět
svoji rodinu. Ještě není příliš pozdě.“

158
 Miloš se zvedl z houpacího křesla, típnul doutník a zavrčel:
„Pro mě ano.“ Kristýna na něj ještě zavolala: „Počkejte!“ Na chvíli
se zastavil a zůstal otočený zády k nim.
„Tady máte letenku. Letadlo odlétá v šest večer. Kdybyste
změnil názor.“ položila ji na starý dřevěný stůl. Sledovali od-
cházející postavu, když Marek rezignovaně prohodil: „Tak to by
bylo, měli bychom jet.“ Ostatní pokývli hlavami a mlčky na-
stoupili do auta. Cestou zpět moc nemluvili, než Kristýna řekla:
„Zastav, prosím, Tome. Tohle je skvělé místo na meditaci.“
Zaparkovali na kraji cesty. Bylo to opravdu nádherné mís-
to. Statné stromy se tyčily do nebes a poskytovaly tak ochranu
před ostrým poledním sluncem. Na obrovské planině jich bylo
jen pár desítek a byly od sebe vždy dost daleko. Tráva měla zla-
tavou barvu a vzduch byl příjemně svěží. Kristýna je dovedla
pod největší strom v okolí, který vypadal velmi staře, ovšem
stále zachovale. Sedli si do kruhu a meditaci jako vždy vedla
Kristýna. Tentokrát moc nemluvila.
Tomáš brzy upadl do polospánku a vnímal přírodu kolem
sebe. Měl pocit, že je stromem. Po chvíli se stal trávou a každým
malým živočichem žijícím v ní. Nakonec usnul úplně. Když se
probral, ostatní už vedli hovor. Kristýna zrovna říkala:
„To jediné, co můžeme dělat, je posílat Milošovi energii, tře-
ba ještě změní názor. Nicméně rozhodnutí je na něm a my jej
v žádném případě nesmíme do něčeho tlačit. Jsem si jistá, že
úkol splníme i bez něj.“
Jakmile prošli odbavením, čekali v hale, než je pustí do
letadla. Hodinu před odletem se vedle nich objevil nějaký ci-
zinec s kufříkem. Zprvu ho nepoznali – Miloš se převlékl do
saka a měl klobouk. Než stačili reagovat, řekl: „Máte odvahu, to
se musí nechat, ale beze mě byste to určitě posrali. Jak jste mě
vlastně našli?“
Marek odpověděl s velkou dávkou uspokojení: „Kouříte
velmi dobrou značku doutníků. Bohužel jste jedinej v Africe,
159
 kdo to tak dělá. Balíčky s doutníky chodily vždy s železnou pra-
videlností.“
Miloš trochu zchladil jejich nadšení: „Ale nemyslete si, že
věřím tomu, že zastavíte Musílka. Nezbývá mi moc času. Brzo
umřu na rakovinu, tak se kurva snažte, ať to není zbytečně.“
Karla s ním soucítila: „To je mi líto.“
Miloš ovšem nebyl někdo, koho by to zajímalo: „Nepotřebu-
ji vaši lítost. Jaký máte plán?“
Kristýna: „Schováme tě u mě a obviníme Musílka.“
Miloš se rozhlédl kolem, jestli je někdo neposlouchá: „To je
ta největší blbost, co jsem kdy slyšel. Takhle to nepůjde, byl bych
mrtvý dříve, než byste podali trestní oznámení. Znám jednoho
policistu – je to jeden z mála, který má ještě charakter a můžu
mu věřit. Dostaňte mě k němu a on se postará o to, abych byl
v bezpečí. Domluvím s ním i způsob, jak obvinit Musílka.“ Když
to dořekl, zvedl kufřík a poklepal na něj.
„Ale jak ti můžeme věřit?“ zeptal se Marek na to, co napadlo
i ostatní.
Vycenil na ně své zažloutlé zuby: „Nemůžete. Nemáte nade
mnou žádnou moc ani způsob, jak mě donutit to udělat.“
Kristýna se mu podívala laskavě do očí: „Věříme vám.“ Ma-
rek mu pak podal pas s falešným jménem a stejně upravenou
občanku.
Hned co si je prohlédl, podíval se na něj odměřeně: „Jako
bývalý policista musím přiznat, že to je mistrovský kousek,
k nerozeznání od originálu. Vy jste se nabourali do policejních
systémů, do systému pošty a máte přístup k takhle falšovaným
dokladům. Přiznávám, že jsem ohromen a ještě před deseti lety
bych vás zavřel do vězení, až byste zčernali!“
V letadle měla Karla konečně příležitost se ho na to zeptat:
„Jak to vlastně bylo s vámi a Musílkem?“
Opět si zkontroloval, jestli je někdo neposlouchá, a zašep-
tal: „Zpočátku jsme byli nejlepší kamarádi. Honza byl odjakživa
160
snílek, chtěl změnit svět. Potom se mu stalo to s jeho ženou. Byla
mu nevěrná a nakonec ho opustila. Dlouho se s tím nedokázal
smířit, úplně ho to zlomilo. Od té doby se změnil. Začal spoustu
lidí podezírat, že mu chtějí ublížit, vůbec nikomu nevěřil. Chtěl
mít vždy totální kontrolu nad situací. Nedovolil nikomu, aby
nad ním měl převahu.“
„Takže za všechno může jeho žena?“ zapojil se do hovoru
Marek a Miloš vypadal, že ho probodne pohledem.
Odpověděla mu Kristýna: „Ne. To s jeho ženou byl jen spou-
štěč, musel to mít v sobě. Lidem můžeš ublížit jakkoliv chceš, ale
pokud v sobě nemají takové sklony od malička, tak je to stěží
vyprovokuje.“
Karla: „A jak to bylo dál? Proč jste utekl?“
„Zjistil jsem, že Honza stál za podivnými zmizeními nebo
nevysvětlenými vraždami. Některé stopy vedly přímo k němu.
Sice nikomu nevěřil, ale vůči svému nejlepšímu kamarádovi ne-
byl vždy úplně ostražitý. Chtěl jsem znát pravdu, a tak jsem mu
to řekl. Odpověděl mi, že to je absurdní, ale já ho znal jako své
boty. Vždy, když lže, tak si nevědomky mne ruce. Pokud dokázal
zavraždit nebo se zbavit nepohodlných lidí, z nichž mnozí byli
jeho kamarádi, neměl by problém ani se mnou. Utekl jsem pryč
a naaranžoval své úmrtí, aby mě nehledal a nechal na pokoji
mou rodinu.“
Tomáš využil dlouhého letu a přemýšlel nad tím vším. Ne-
ustále hledal jakoukoliv skulinku v tom, co se dnes stalo. Sku-
linku, která by mu potvrdila, že je to jen iluze. Všechno bylo
logické a dávalo smysl. Zeptal se své duše, co má dělat.
„Všechno je jen iluze. Drž se toho, co ti připadá správné.“

161
 *

3/24 Volební systém

M usel spát dlouho – když se Tomáš vzbudil, bylo už pozdní

poledne. Ještě v polospánku vyšel z ložnice, ovšem to, co
uviděl, jej hned probralo. Eliška seděla nehybně s otevřenou pu-
sou před televizí, držela malou v náručí a vůbec si jej nevšímala.
Vyděšeně vykřikl: „Co se stalo?“
Po pár vteřinách přišla k sobě: „Mu­‑musílek založil poli-
tickou stranu. Vypadá to, že se k němu přidají nějací poslanci.“
Sledoval spolu s ní živý přenos ve studiu a kroutil hlavou: „Ne-
rozumím tomu.“
Z ložnice uslyšel vyzvánění svého telefonu, byla to Kris-
týna. Poprosila jej, aby hned přijel. Autem tam mohl být za pár
minut. Celou cestu se jeho neklidná mysl snažila přijít na to, co
má Musílek v plánu. Měl podivný svíravý pocit v žaludku a cítil
se velmi roztržitě – musel si dávat velký pozor, aby dodržoval
všechny dopravní předpisy. Právě na něj troubil rozčílený řidič,
kterému vjel do cesty. Když vyběhl po schodech nahoru, dveře
mu otevřela právě Kristýna, které to slušelo jako vždy: „Ráda tě
vidím.“
Všichni v místnosti měli stejně bezradný výraz, když k nim
Dimitrij promlouval: „Nechápu, jak se mu podařilo přetáhnout
všechny ty politiky do své nové strany. Teoreticky by mohl zís-
kat v parlamentu většinu a může si dělat, co chce. Ale to se mu
přece nemůže podařit! Musel by jich přesvědčit mnohem více.“
Marek se chytil za hlavu: „Kurva. Jak to, že mi to nedošlo
dřív.“ Doslova se na něj přilepilo pět párů očí. „Jde o to, že v době,
kdy byl Musílek u policie, měl spoustu času sehnat si důležitý
údaje o politicích. Od banálních věcí, jako kdy a kde překroči-
li rychlost, jestli dostali někdy pokutu za výtržnost, až po tak
závažný věci jako podezření z korupce nebo jestli získali svůj
vysokoškolskej titul fér způsobem. Dokonce ví, jestli má někdo
162
z nich milenku, stýká se s nevhodnýma lidma nebo jestli maj
jeho děti nějaký problémy. Celou dobu jsem to měl před nosem!
Měl jsem podezření, že se k němu dostává až moc informací, ale
nakonec jsme to nechal být.“
Karla neskrývala své zděšení, opravdu ji to rozrušilo: „Pro-
boha! To není možné!“
Tomáš si dal dvě a dvě dohromady: „To ovšem znamená, že
musí mít nějakou špínu na většinu našich politiků. To mu přece
nemůže projít.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Kristýna, která z nich vypa-
dala nejklidněji.
Jirka: „No, předně musíme doufat, že si to pan Chrobák ne-
rozmyslí. Můžeme to také celé zveřejnit – říct vše, co víme.“
Dimitrij: „Jirka má pravdu. Musíme to dostat na veřejnost.
Pokud se teď dostane k moci, hned si ji začne upevňovat. To mu
nesmíme dovolit!“ zatnul pěsti, ale rázem se zase uklidnil. „Ni-
kdy jsme se tady o tom nebavili, ale myslím, že právě teď je na to
ten nejvhodnější čas. Dlouhou dobu jsem studoval lidský mozek,
motivace a způsob, jakým se rozhoduje. Posaďte se, vysvětlím
vám to.“
Jakmile se trochu uklidnili a Jirka přestal nervózně pře-
cházet sem a tam, Dimitrij začal vyprávět: „Ve své podstatě jsou
mysli nás všech spojeny. Čím blíže k sobě dva lidé mají, tím více
jsou jeden na druhého napojeni. Díky médiím teď o Musílko-
vi ví většina lidí, nevědomě se na něj teď napojují. Někteří lidé
budou chtít, aby se dostal k moci, jiní nikoliv. Ať už o tom bu-
dou mluvit, nebo ne, tak se ve své mysli rozhodnou – provedou
volbu. Mají dvě možnosti – ano, nebo ne. To, jak se rozhodnou,
záleží na desítkách, možná stovkách proměnných.“
Jirka pochopil, kam míří, a doplnil ho: „Z psychologického
hlediska se budou lidé, kteří vidí budoucnost černě, rozhodo-
vat pro Musílka. Automaticky budou volit jeho – budou chtít

163
do vedení silného vůdce, který se o ně postará i za cenu ztráty
svobody.“
„Taková nová forma otroctví,“ přerušil ho Tomáš. „Na dru-
hou stranu ti, co mají větší důvěru ve svět, ti, co věří v sebe samé,
budou v těchto imaginárních volbách hlasovat proti Musílkovi.“
Dimitrij: „Naše duše jsou v podstatě jednou, mají jedinou
vůli. Zjednodušeně se dá říci, že tato jediná duše chce to nejlepší
pro nás pro všechny. Tato vůle se pak rozvíjí do konkrétních
přání jednotlivých lidí, respektive jejich duší. Proto mohou dva
podobní lidé na stejnou situaci reagovat naprosto odlišně. Ni-
kdo neví, jaký je celkový záměr. Ve svém dlouholetém výzkumu
jsem také přišel na další věc. U každé volby záleží nejen na tom,
co ti přinese, ale i na tom, jak důležité je dané rozhodnutí. Jinak
se budeš rozhodovat o tom, co si dáš k obědu, než o tom, koho
si vezmeš. Pokud bychom věděli, že určitá volba nám přinese
určité výsledky, automaticky si zvolíme tu, která je v souladu
s celkovým záměrem. Ta, která nás učiní šťastnějšími.“
Jirka uhodil hřebíček na hlavičku: „To je problém u většiny
lidí. Jejich duše chce něco, co podle jejich mysli vypadá jako to-
tální nesmysl. Něco, co by jim mohlo přinést bolest, ale duše vidí
celkový záměr. Pokud jej budeme následovat, budeme v dlouho-
dobém horizontu určitě šťastní.“
Tomáš si teď vzpomněl, co se mu stalo ve škole a že mu hro-
zí vyhazov. Hned mu to dávalo větší smysl. Jeho duše má záměr!
Řekl: „Máte pravdu, takže vlastně jediná volba je v tom, jestli se
budeme držet celkového záměru, nebo ne?“
Kristýna se to pokusila vysvětlit: „Není to tak, že bys měl
poslouchat něco, s čím nesouhlasíš. To, co chceš ty, chce i tvá
duše, a naopak. Navíc celkový záměr není neměnný – s tím, jak
rosteme a vyvíjíme se, rozvíjí se i on. Je těžké o tom mluvit, tohle
jsou věci, které mysl nikdy nepochopí.“
Dimitrij na ni navázal: „Takže to neznamená, že bys ztrácel
kontrolu nad svým životem, když se rozhodneš jednat v rámci
164
 celkového záměru. Celý život hledáme něco, co naplní touhu
našeho ega i naší duše, a tak je to správné. Neustále se vyvíjíme,
měníme. Vlastně můžeme dělat cokoliv, co nás napadne. Pokud
by to bylo v rozporu s celkovým záměrem, duše ti dá vědět. Do-
staneš takový malý kopanec.“ Tomášovi to teď dávalo smysl.
Karla: „Ale jak poznám ty ‚důležité‘ volby od těch ‚nedůle-
žitých‘? Často banální věci, jako jestli nastoupím do toho auta,
nebo ne, mohou zásadně ovlivnit tvůj život.“
Tomáš na to znal odpověď: „Celý život je o malých rozhod-
nutích. Ta někdy ovlivní tvůj život více než ta velká. Neustále
vysíláme do okolí to, co si volíme. Naše volby vždy ovlivní další
lidi v jejich rozhodování. Volba je tedy tak důležitá, kolik lidí
v konečném důsledku ovlivní. Když nastoupíš do auta a způso-
bíš autonehodu, která ovlivní životy pěti lidí, je to důležitá volba.“
Marek ho doplnil: „Vlastně to ovlivní život daleko více lidí.
Každej z nich má svou rodinu a přátele. Určitě znáte efekt mo-
týlích křídel.“
Karla tomu také začínala rozumět: „Aha. Tak proto jsou
některá rozhodnutí tak důležitá a jiná nikoliv. Pokud rozhodneš
něco, co ovlivní tvůj život až do smrti, logicky to ovlivní stovky
lidí. Všechny, které za svůj život potkáš.“
Kristýna: „A rozhodnutí ohledně Musílka ovlivní v prvo-
počátku deset milionů lidí, protože to je významná změna ve
stylu vedení státu. Těžko si lze představit, že se někoho nedo-
tkne to, že žije v policejním státě.“
Marek šel ještě dál: „A to následně ovlivní stovky milionů
Evropanů.“
Dimitrij teď rozvedl další věc, která s tím vším souvisela:
„Ve chvíli, kdy se rozhodneš, posíláš svůj hlas do volební urny.
Každý si vybírá sám za sebe, ať už vědomě, nebo nevědomě. Pro-
tože žijeme v neustále měnícím se světě, můžeme si svoji volbu
rozmyslet. Záleží to na tom, co zažijeme, koho potkáme a jak
se zrovna cítíme. Můžeme změnit názor do chvíle, než přijde
165
 klíčový okamžik. Tím se naše volba zhmotní a už ji nemůžeme
vzít zpět. Můžeme pak udělat jinou volbu, třeba úplně opačnou,
ale daná volba už proběhla a přinese nám určité následky.“
Marek jeho popis trochu zjednodušil: „Pokud bychom brali
náš stát jako procesor, tak lidi se v přesně danou chvíli rozdělí
na nuly a jedničky. V tu chvíli každý pošle svůj požadavek.“
Dimitrij se pokusil shrnout celou diskuzi: „Každá zhmotně-
ná volba má své neměnné následky. Z tisíce voleb, které činíme
každý den, je třeba zaměřit se na ty nosné. Na ty, které mají
takové následky, které změní náš život k lepšímu nebo horšímu
na dlouhou dobu, a tím pádem ovlivní k lepšímu nebo horšímu
stovky lidí. Úžasné na životě je to, že nikdy nevíš, jak moc je
daná volba důležitá. Jestli se pásat v autě, jít ten večer po dané
ulici nebo s kým se setkáš. Jak byla daná volba významná, nám
často dochází až zpětně.“
Tomáš uvedl konkrétní příklad: „Stejně jako jsem se rozho-
doval, jestli poslechnu Naďu, když mě kontaktovala a tvrdila mi,
že se s vámi mám setkat. Nepřikládal jsem tomu vůbec žádnou
důležitost a teď se zdá, že to bylo jedno z nejdůležitějších rozhod-
nutí v mém životě.“ Ostatní souhlasili, že to vnímají podobně.
Kristýna všem připomněla: „Každá volba je automaticky
správná, pokud vyslechneš intuici.“
Jirka pak odhalil tajemství svého úspěchu: „Takže když se
zaměříš na důležitá rozhodnutí a budeš se při nich rozhodovat
‚správně‘, nemusíš se v životě vůbec snažit a budeš šťastný, proto
jsou někteří lidé úspěšnější. Zaměřují se na ty podstatné volby –
rozhodují se správně v důležitém okamžiku.“
Karlu napadla velmi dobrá otázka: „Jakou roli v tom hrají
peníze?“
Marek: „Peníze jsou ukazatelem tvý moci. Čím víc jich máš,
tím více můžeš ovlivnit, co si druzí budou vybírat. Ať už jim
zaplatíš přímo, nebo nepřímo.“
„Třeba skrytou reklamou,“ usmál se Jirka.
166
 Ovšem Kristýna našla v této teorii mezeru: „Ale neplatí to
tak vždy. Někteří lidé mají moc ovlivnit volbu druhých, ale při-
tom nemají moc peněz. V čem tedy spočívá jejich moc?“
Dimitrij znal způsob, jak získat moc bez peněz: „Protože se
s nimi lidé ztotožnili – jsou jejich vzorem. Z nějakého důvodu
je obdivují a berou je jako autoritu. Pokud takový člověk něco
udělá, lidé automaticky považují jeho rozhodnutí za vzor pro
své vlastní rozhodnutí.“
Jirka moc dobře věděl, na čem je založená reklama: „Ne-
musíš být vzorem ani nemusíš mít peníze, a přesto můžeš ovliv-
ňovat, co si lidé zvolí. Stačí, když víš, jak funguje lidská mysl –
čeho se lidé bojí a co milují.“
Karla: „Tak jako Musílek.“
Jirka přišel na něco, co by jim mohlo pomoct: „To, že s tím
půjdeme na veřejnost, nemusí stačit. Nemůžeme také spoléhat,
že Miloš poskytne to svědectví. Chce to nějakou pojistku – co
kdybychom promluvili s naším premiérem a upozornili ho na
to? Mohu nás k němu dostat.“
Dimitrij pokýval hlavou: „Ten má vcelku velkou moc, může
například tlačit na to, aby se konaly předčasné volby. To by byla
pro Musílka přinejmenším komplikace. Vyhrát volby je přece
jen o něco těžší než vydírat politiky,“ usmál se. „Byla to úžasná
diskuze. I když nad tím, jak lidé volí, přemýšlím už několik let,
až dnes jsem to plně pochopil. Všem vám děkuji. Kdy nás můžeš
dostat k premiérovi, Jirko?“

167
 *

3/25 Pane premiére

K dyž Tomáš dorazil domů, všechno, o čem se dnes bavili, po-

věděl Elišce. Pohádali se jako ještě nikdy. Přesto, že snažil
být v klidu, dařilo se mu to jen zčásti. Eliška úplně vyšilova-
la, hrozila rozvodem a tím, že se odstěhuje. Křičela: „Vrať se na
zem! Máš rodinu! Máš povinnosti!“ Jeho rozhodnutí to ovšem
nezměnilo.
Nastalo ticho. Na vybavení bytu nezanechala ostrá hádka
žádné stopy, ovšem uvnitř se Tomáš cítil, jako kdyby jím právě
proletěl hurikán a neušetřil jediný kousek. Moc mu na Elišce
záleželo, ale ona tomu nevěřila. Sakra! Jejich křik musel vzbudit
malou, která teď začala brečet tak hlasitě, jak jen to uměla. Vzal
ji něžně do náruče a začal jí zpívat svoji oblíbenou píseň:
„Somewhere over the rainbow blue birds fly… And the dre-
ams that you dreamed of, dreams really do come true… Oh, So-
mewhere over the rainbow way up high… And the dream that
you dare to. Why, oh why can’t I?“
Fungovalo to vždy jako zázrak. Věrka se hned utišila, vy-
padala šťastně a spokojeně. Tomáš si uvědomil, jak moc ji miluje.
Vtom mu jeho duše pošeptala: „Ona to pochopí.“

–•–

Druhý den ráno se s Eliškou pomilovali. Jemu poprvé došlo, že

to mohlo být naposledy, vše se přece může zvrtnout. Díky té
myšlence naplno ucítil přítomný okamžik. Uvědomil si, že nic
jiného, než je teď, neexistuje. Při tom se něco v jeho nitru zlomi-
lo – už nikdy to nebude jako dříve.
Milování uvolnilo napjatou atmosféru, ale ve vzduchu byl
pořád cítit její nesouhlas s tím, jak se angažuje. Během odpole-
dne dorazila očekávaná zpráva – dnes večer se s nimi premiér
168
na pár minut setká. Začal si chystat věci, když to jeho žena ještě
jednou zkusila:
„Takže ty chceš všechno obětovat?“
„To někdy musíš kvůli tomu, čemu věříš,“ vydechl těžce.
„Není to tvůj boj, prosím nechoď, miláčku,“ políbila ho na
tvář. Málem ho to zlomilo. Nevěděl, jestli má jít nebo zůstat. Na
chvilku pomyslel na to, co by se stalo, kdyby zůstal doma. Cítil
bezpečí, ale něco mu říkalo, že to je jen falešný pocit. Jeho duše
k němu opět promluvila: „Bojí se o tebe, ovšem láska je důleži-
tější než strach. Teď už běž.“ Se slzami v očích ji políbil a objali
se. Přitom jí pošeptal: „Miluji tě.“
„Já tebe taky.“

–•–

Setkal se s Dimitrijem, Jirkou a Kristýnou před bytem č. 53

a hned se vydali na cestu. V autě rozebírali, jakým způsobem
budou s premiérem mluvit. Jirka byl spíše opatrný: „Neměli by-
chom moc mluvit o tom, jak jsme se seznámili, že věříme na
energie, meditace a podobně. Premiér není typ člověka, který by
tomu rozuměl, a zbytečně by to podlomilo naši důvěru. Měli by-
chom se zaměřit na to, že máme důkazy, sice nepřímé, ale zato
se týkají závažných trestných činů. Zejména, že Musílek stojí za
zmizením několika lidí, kteří mu stáli v cestě.“
Dimitrij souhlasil: „Měli bychom mu také vysvětlit, že jedi-
ný způsob, jak ho zastavit, je vyhlásit předčasné volby. Zdůraz-
nil bych, že má v parlamentu pravděpodobně skrytou většinu.“
Kristýna je upozornila na možné nebezpečí: „Při rozhovoru
s premiérem se zaměřte na sebe a na to, abyste měli dostatek
energie. Budeme mít dost málo času. Pokud ucítíte jakoukoliv
nedůvěru vůči sobě nebo vůči ostatním včetně premiéra, spojte
tři prsty a vzpomeňte si na ten nejkrásnější zážitek, který jste
kdy zažili.“
169
 Tomáš si hned vybavil, když poprvé uviděl Elišku a Věrku
v nemocnici. Srdce mu okamžitě začalo bít rychleji a zalilo jej
příjemné teplo. Jakmile dojeli k Praze, dostali se do zácpy. Ob-
divoval, jak perfektně znal Jirka místní silnice. Kličkoval mezi
nimi tak, aby se vyvaroval zpoždění. Asi po hodině se dostali
před Úřad vlády. Když vystoupili z auta, Tomáš začal být ner-
vózní, a tak spojil tři prsty. Fungovalo to výborně.
Na recepci nechali mluvit Jirku a po krátké bezpečnostní
prohlídce je pustili nahoru ke kanceláři premiéra. Celou dobu
je doprovázela žena z ochranky. Celá budova vypadala několik
set let stará, ale byla vkusně zmodernizovaná. Tomáš nikdy ne-
využil příležitosti podívat se sem se školou. Když zaklepali na
premiérovy dveře, usmála se na ně jeho asistentka, pozvala je
dál a poprosila o chvilku strpení.
Posadili se na velkou koženou pohovku a čekali asi pět mi-
nut, když z kanceláře vyšli dva lidé. Jeden vypadal jako ministr
financí. Tomáš si uvědomil, že dnes bude mluvit s člověkem, ke
kterému se většina lidí v Česku jen tak nedostane. Znervóznilo
ho to, tak spojil tři prsty, opět to zabralo. Asistentka jim ukázala
na dveře se slovy: „Můžete jít dále.“
Premiér seděl v koženém křesle a pil vodu, jeho pracovna
byla prostorná a čistá. Na skleněném stole ležela zelená složka
na papíry, která praskala ve švech. Vstal z křesla a podal jim
ruku, nejdříve Kristýně:
„Vítám vás.“
„Dobrý den, pane premiére,“ sklonil hlavu Jirka.
„Bez těch formalit, Jirko,“ usmál se na něj premiér.
Po pár zdvořilých frázích Jirka stručně povyprávěl, proč
sem dnes přišli. Občas ho někdo doplnil, nicméně jejich vystou-
pení bylo velmi přesvědčivé. Premiér se zamyslel, poté svraštil
plešaté čelo: „To je ale velmi závažné obvinění, zároveň to je
velmi znepokojivé. Máte pro to nějaké důkazy?“

170
 Jirka s rozvahou odvětil: „Kontaktovali jsme se s jeho bý-
valým kolegou. Žil dlouho v ústraní, je ochoten vše dosvědčit
před soudem.“
Ovšem premiér byl trochu zdrženlivý: „Pořád se mi tomu
nechce věřit. Doufám, že se nebudete zlobit, když si danou in-
formaci ještě ověřím u lidí, kterým důvěřuji. Nicméně znám tě
už léta a také se mi nezdá způsob, jakým několik našich straní-
ků přešlo do Musílkovy nové partaje. Pochybuji, že se jim tak
líbí program Strany práce a spravedlnosti. Byl jsem teď mimo
republiku a dění u nás jsem tak nemohl plně sledovat. Pokud je
pravda to, co říkáte, musíme to hned řešit.“
Kristýna jej varovala: „Buďte prosím opatrný. Netušíme,
kolik lidí se už Musílkovi podařilo zmanipulovat.“
Jeho odstup na chvíli zmizel: „Mám několik přátel, na které
se mohu vždy spolehnout, děkuji, Kristýno. Pokud to je tak, jak
říkáte, a Musílkovi se podaří získat většinu v parlamentu, stačí,
aby vyslovil nedůvěru mé vládě a přesvědčil prezidenta, aby ho
jmenoval sestavením vlády nové.“ opřel se do židle. „Byla by to
dost nestandardní situace, protože Strana práce a spravedlnosti
dosud nebyla v parlamentu. Ještě nikdy jsem neviděl, že by se to
někde tak stalo.“
Tomáš: „To ovšem neznamená, že se to nemůže stát teď. Do-
voluje to zákon?“
„Bohužel ústava o podobné situaci vůbec neuvažuje. Mohl
by se takto opravdu dostat k moci. K tomuto závěru jste už určitě
také došli, proto jste dnes tady. Co tedy navrhujete?“
Jirka se konečně dostal k tomu, proč dnes přišli: „Myslíme
si, že bude nejlepší, když složíš funkci a vyhlásíš předčasné vol-
by dřív, než se Musílek dostane k moci.“
Premiéra se snažil zakrýt překvapení: „To by ale situaci
úplně nevyřešilo. V předčasných volbách by mohl klidně vyhrát
a bylo by to stejné.“

171
 Dimitrij: „To ano, ale dalo by nám to dva nebo tři měsíce
času. Do té doby bychom rozběhli soudní proces, což by obrátilo
veřejné mínění proti Musílkovi. Vyhrát volby je přece jen trochu
složitější než vydírat politiky.“
Bylo teď velmi těžké zjistit, co si premiér doopravdy myslí.
„Je to rozumný plán, nicméně pořád si nejsem jistý, jestli dosta-
ne do své nové strany dostatek poslanců. Musel by na všechny
znát nějakou špínu. Navíc, pokud se vzdám moci, nebudu moci
ovlivnit, co se pak stane.“
Jirka ho ujistil: „To chápeme. Dnes jsme za tebou přišli, aby-
chom ti řekli, v jak vážné situaci se nacházíme. Ověř si prosím,
že se to týká velké části poslanců. Jakmile dojde na lámání chle-
ba, vím, že bys raději rezignoval, než dopustil, aby se k moci
dostal vrah a diktátor. Znám tě už nějakou dobu a vím, že jsi
dobrý člověk.“
Premiér se upřímně usmál: „Děkuji, Jirko, máš pravdu. Mů-
žete se spolehnout, že udělám, co bude třeba. Všem vám děkuji,
že jste dnes přišli. Pokud se vaše obvinění prokáže, docela jste
riskovali, když jste sem dnes přišli. Udělám vše pro to, aby se
kauzy zúčastnili lidé, kterým můžeme věřit. Vás chci poprosit,
abyste se teď stáhli do ústraní, nikomu dalšímu nic neříkali
a nevystavovali jste se tak zbytečnému riziku. Dávejte na sebe
pozor. Ujišťuji vás, že udělám vše pro dobro nás všech.“
„Děkuji, pane premiére,“ podala mu Kristýna ruku. Poté, co
se s ním rozloučili i ostatní, doprovodila je ochranka ke dve-
řím. Byli spokojeni s tím, jak schůzka dopadla, po cestě zpět už
konverzace tak nevázla. Počítali, kolikrát každý z nich spojil tři
prsty, padlo i pár vtipů a v autě panovala optimistická nálada.
Ovšem jen do okamžiku, kdy Jirka nervózně zamumlal:
„Myslím, že nás někdo sleduje.“ Všichni se na sebe podívali. To-
máš se otočil, ale žádné podezřelé auto neviděl.
Jirka se podíval do zpětného zrcátka: „Ten černý bavorák –
jede za námi už od Prahy. Možná to je policejní auto.“
172
 Tomáš černý vůz pozorně sledoval: „Myslíte si, že by nás
premiér nechal sledovat?“ Než mu kdokoliv stihl odpovědět,
předjel je. Za jeho zadním sklem začal blikat nápis STOP. Di-
mitrij vykřikl: „Nezastavuj, je to past!“ Tomášovi se zrychlil
dech. Chtěl Jirkovi něco poradit, ale vůbec netušil co. Auto před
nimi začalo přibrzďovat. Pokud chtěli ujet, měli poslední mož-
nost něco udělat. Dimitrij znovu a znovu opakoval, že je to past.
Jirka byl zmatený. Ztratil obvyklou sebejistotu a Kristýna měla
zavřené oči. A Tomáš? Ten měl pocit, že vyletí z kůže. Zkoušel
spojit tři prsty, ale vůbec to nepomáhalo.
„Co když nás teď všechny zabijí?“ problesklo mu hlavou.
Jeho mysl přestávala pracovat a zaplavila ji jediná myšlenka:
„Uteč, uteč, uteč!“ Zařval na Jirku: „Rychle, jeď odsud pryč!“
Jirkovi to dodalo potřebnou jistotu: „Předjedu ho a ujedu
mu.“ Pra-vou rukou sáhl po řadicí páce, když ucítil, jak mu na ni
klidně sáhla Kristýna: „Zastav.“ Vypadala klidně a odevzdaně.
Dimitrij: „Ale co když…?“
Kristýna: „Teď ne. Zastav prosím, Jirko.“ Sundal nohu z ply-
nu a začal pomalu brzdit. Tomáš se trochu uklidnil a řekl si:
„Jsou to pravděpodobně jen normální policajti a chtějí nás zkon-
trolovat.“
Černý bavorák zůstal stát jen pár metrů před nimi. Vystou-
pili z něj dva muži v policejních uniformách. Jirka stáhl okénko,
jak se k němu blížili. Policista s krátkými tmavými vlasy, které-
mu mohlo být něco přes třicet, byl dost odměřený: „Potřebuji vi-
dět vaše doklady.“ Když Jirka začal hrabat v přihrádce, policista
ještě dodal: „Vás všech.“
Podal všechny doklady svému staršímu kolegovi, chvilku
je studovali a zadávali nějaká data do malého počítače. Chvíli
si tiše povídali a pak jim starší policista suše oznámil: „Půjdete
všichni s námi.“
„Proč?! Co se děje?“ zalekl se Dimitrij.

173
 Než stihl Tomáš něco říct, někdo otevřel dveře na jeho stra-
ně auta. Nechápal, kde se tam ten muž v černém oblečení vzal.
Instinktivně se podíval za sebe, kde stála další dvě auta. Uslyšel
hluk zepředu a viděl, jak mladý policista bojuje s Dimitrijem.
Svalnaté ruce Tomáše rvaly za košili a snažily se ho vytáh-
nout ven. Začal se bránit a dostal ránu pěstí. Pomocí nohou se
snažil alespoň udržet v autě. Držel se zuby nehty, když uslyšel
ženský křik – Kristýnu právě nakládali do přistaveného auta.
Na chvíli jej to vyvedlo z rovnováhy, doslova vyletěl ven ze dve-
ří a dopadl obličejem na mokrý asfalt. Tohle opravdu zabolelo.
Dva muži ho sebrali se země a mířili s ním k jejich autu.
Začal křičet: „Pomoc!“ Dostal dalších několik ran do břicha
a zubů. Jeden z nich ho důrazně varoval: „Raději buď ticho, pa-
náčku. Nebo ti rozkopnu kebuli!“
Dostal pouta a na hlavu pytel, pak ho doslova hodili na
zadní sedadlo. Narazil si při tom ruku a bolestí opět vykřikl.
„Vstávej, ty citlivko!“ pomohl mu někdo vstát a sedl si vedle
něj. Auto se začalo pomalu rozjíždět: „Buď zticha, nedělej žád-
né problémy a nic se ti nestane.“ Cítil se ponížený, ukřivděný
a podvedený. „Jak si to někdo může dovolit?!“ byl plný vzteku.
Uvědomil si, že v autě není ani Dimitrij, ani Jirka, dokonce
ani Kristýna. Byl teď na vše sám. „Kam je vezou?!“ řekl nahlas
nebo si to jen pomyslel? Napadaly ho samé hrozné věci. Ne-
chybělo málo a rozbrečel by se jako malé děcko. Kdyby mohl,
schoulil by se do klubíčka. Než si to uvědomil, nahlas promluvil:
„Nemůžete nás takhle unést! Tohle vám neprojde!“
Muž sedící vedle něj se hlasitě zasmál: „Tak pán je idealista,
nevadí, s těma to taky umíme…“ Už byl raději zticha. Nevěděl,
jak dlouho jeli, ale připadalo mu to jako celá věčnost. Když mu
sundali pytel, muž ani nepočkal, až si zvykne na světlo a vy-
hodil ho ven. Dvakrát spadl, než si viděl pod nohy. Byl někde
v garáži, vláčeli ho nahoru po schodech.

174
 Jeho doprovod zabouchal na dveře a dva další – ozbroje-
ní – muži je otevřeli. Musel vypadat na omdlení, protože se mu
vysmívali: „Doufám, že tu sebou nesekneš, princezničko. Tahat
tě po schodech je to poslední, co se nám chce.“ Skončil v malé
tmavé místnosti připoutaný k židli. Dlouhou dobu byl zahlouba-
ný v těch nejčernějších myšlenkách. Myslel na Elišku a malou:
„Bože, prosím, chci je ještě vidět. Hhh.“

–•–

Musel vyčerpáním omdlít, probudila ho až velmi dobře mířená

facka: „Plesk!“. Hrozně to štípalo. Chlap, který ho praštil, si stou-
pl ke dveřím. Naproti kdosi seděl a vysmíval se mu:
„Vy jste si opravdu mysleli, že se sejdete s premiérem a já se
o tom nedozvím? Za koho mě máte?“ S hrůzou mu došlo, naproti
komu teď sedí. Měl na sobě oblek a dokonale upravenou červe-
nou kravatu. Celý se roztřásl: „Jak­‑jak jste to věděl?“
Musílkovu hladce oholenou tvář ozdobil úsměv: „Dejme
tomu, že mě jeden z mých věrných upozornil, že se k premié-
rovi snaží dostat lidé, kteří mě budou zajímat. Tak jsem nevá-
hal a hned jsem pro vás poslal. Mám trochu plný diář.“ zatvářil
se úlisně. „Doufám, že jste si na večer nic neplánovali. Chci si
s vámi jen popovídat.“ Zvedl ruku: „Adame, odepni našemu hos-
tu ta pouta.“ Muž ode dveří došel pomalým sebejistým krokem
k nim a odemknul mu želízka. Tomáš mezitím uvažoval: „Ví Mu-
sílek o Chrobákovi? Za žádnou cenu se o něm nesmí dozvědět.“
Hladil si oděrky na rukou a ptal se: „Kde­‑kde jsou ostatní?
Co jste s nimi udělal?“
„Hmmmm. Jsou v bezpečí, stejně tak jako vy, nebojte. Co
bych to byl za hostitele? Chci jen informace.“ Tomáš si v duchu
říkal, jestli tohle tvrdil i ostatním, které pak zabil. Došel k závě-
ru, že nejlepší bude hrát si na pitomce:
„Ne­‑nevím, o čem to mluvíte.“
175
 Musílek se postavil a rukama se zapřel o starý dřevěný
stůl: „Asi víte, že jsem byl patnáct let policistou. Lidé si myslí,
že pokaždé, když je začne někdo vyslýchat, tak si budou hrát na
blbce a já jim to sežeru. Věřte mi, že vám na to neskočím, pane
Jedličko. Dobře víte, proč tady jste.“ naklonil se k němu.
Tomáš vykřikl: „Proč jsem tady?!“ Muž ve dveřích k němu
vykročil, tentokrát rázným krokem, a zastavil se až na pokyn
svého šéfa: „Nekřičte. Adam nemá rád, když někdo křičí. Jste
tu, protože jste si nechal navykládat nesmysly. Nesmysly o mně
a o tom, co dělám.“
„No, vzhledem k tomu, jak jsem se sem dostal, řekl bych, že
to žádné nesmysly nejsou!“ vyjel po něm.
Musílkovy koutky spokojeně ucukly: „Aaaaah. Tak vidíte,
že něco víte, pane Jedličko.“ Tomáš si teď v duchu nadával: „Proč
se, já vůl, vůbec snažím. Nemám proti němu šanci. Když to ze
mě nedostane po dobrém, tak mě klidně umlátí k smrti, aby se
to dozvěděl. Bože! Proč jsem si jen nedával větší pozor?!“
Musílek na něj opět naléhal: „Pane Jedličko, vím, že jste
byl navštívit Karlu Novotnou, která hned potom utekla z vězení.
Také vím, že jste o mně mluvili s premiérem. Co jste mu říka-
li?“ Tomáš se rozhodl změnit taktiku. Bude s ním spolupracovat
a říkat mu všechny informace, které se mohl dozvědět obyčejný
člověk z televize nebo si je lehce spojit: „Byli jsme za premiérem,
protože se chcete dostat k moci. Chtěli jsme ho před vámi varo-
vat.“
„A proč jsem pro něj i pro vás nebezpečný?“ opáčil Musílek.
„Protože jste vyděrač a teď i únosce!“ vykřikl na něj. Adam
k němu rychle přistoupil a i přes jeho odpor mu uštědřil ránu
do břicha, za niž by se nemusel stydět ani profesionální boxer.
Tentokrát ho Musílek nezastavil. Pár sekund nato se Tomáš vy-
zvracel.
„Já vám to říkal, pane Jedličko. Tady můžu křičet jenom já.
Nejste zrovna ideální host.“ ukázal na Tomášův oběd na podlaze.
176
 „Vy nejste zrovna ideální hostitel,“ utřel si zvratky kolem
pusy do košile.
Chtěl něco říct o Milošovi, ale naštěstí se protentokrát udr-
žel: „Existují důkazy!“
„A viděl jste ty důkazy, pane Jedličko? Nebo jste jen někomu
věřil, když o nich mluvil?“ Tomáš sklopil oči a jeho dnešní „hos-
titel“ měl opět navrch: „Tak vidíte. Tomu se říká naivita.“
„Ale vy jste přece zabil člověka a nastražil to na Karlu. Jak
to chcete vyvrátit?“
Musílek se posadil do židle a začal klepat prsty o stůl:
„Hmmm. To vám řekla? To si myslíte, že by mi to prošlo? A ne-
nechal jste se ošálit jejím hereckým výkonem? S muži to vždy
uměla, to se jí musí nechat. Podívejte se na fakta, podívejte se
do policejních spisů!“
Když to dořekl, hodil před něj tlustou papírovou složku. Pak
se znovu postavil: „To jsou fakta. Dalším faktem je, že vaši ka-
marádi se vás celou dobu snažili obelhat. Měl byste více zvážit,
čemu budete z vyprávění zločince věřit.“ Tomáš se letmo podí-
val na policejní složky, byl to Markův záznam. Spáchal několik
podvodů a několikrát byl i ve vězení. Vedle toho ležel záznam
otisků prstů ze střelné zbraně, kterou byl zabit ten utíkající lupič.
Otisky patřily Karle.
„Ale­‑ale, když jste tak nevinný, tak proč jste nás unesl?“
„Mám spoustu nepřátel. Mnoha lidem se nelíbí, že chci za-
mést s korupcí. Občas jsem tvrdý, ale nikomu bych neublížil. Je
tu ještě něco, co jste mi chtěl říct?“ mnul si ruce. Tomáš se nade-
chl, ale nakonec sklopil oči a mlčel.
Musílek se na něj vítězně podíval: „Vy jste se do toho zamí-
chal náhodou, že ano, pane Jedličko? Běžte domů, tohle není váš
boj. Tohle není nic pro vás. Nechte to na mně.“
Ještě ve dveřích si na něco vzpomněl: „A pane Jedličko,
příště mě prosím oslovujte ‚pane premiére‘.“

177
 Chvíli nato seděl Tomáš v autě (jak jinak než s propoce-
ným pytlem na hlavě). Trochu se uklidnil. Došlo mu, že si celou
dobu na něco hrál. Jeho místo je doma s rodinou. Tohle je hra,
ve které nemá co dělat. Nakonec Musílek není tak špatný, jak se
celou dobu zdálo. Pustil je přece domů, teda pokud ho teď ne-
jedou zastřelit někam za město. Když si to uvědomil, znovu byl
vyděšený k smrti.
Auto zastavilo, někdo mu podal mobil a zašeptal: „Raději
bys o dnešku neměl mluvit. Manželka s dcerou jsou často samy
doma, je to tak?“
Když ho vystrčili z vozu, chvilku mu trvalo, než se zori-
entoval. Byl několik ulic od svého domu. Hned zavolal Jirkovi,
Kristýně a Dimitrijovi, jestli jsou v pořádku. Oddechl si, když
uslyšel jejich hlas.
„Jsem rád, že ti nic není, Tome. Zítra to probereme v bytě
č. 53.“ ukončil hovor Jirka.
Souhlasil se schůzkou, ale hned nato si to začal vyčítat.
Mrzelo ho, že se vůbec do něčeho pletl – Eliška měla pravdu.
Z posledních sil se dobelhal domů. Ona i malá pokojně spaly.
Když je uviděl, opřel se o stěnu, pomaličku po ní sjížděl na zem
a plakal. Pak zamířil rovnou do sprchy, musel ze sebe všechno
smýt, hlavně ty zvratky. Teplá voda stékala po jeho třesoucím
se těle a jen velmi pomalu smývala tu hrůzu, kterou dnes zažil.
Nesmyla ale všechno – něco takového si s sebou člověk nese po
zbytek života.

178
 *

3/26 Rozhovor

T omáš pootevřel oči, celé tělo měl rozbolavěné. To ovšem ne-

bylo nic proti tomu, co zažil, když se posadil – břicho se
mu sevřelo, jako kdyby mu do něj znovu vší silou vrazili pěstí.
Tak moc to bolelo, ale nakonec se mu podařilo vstát. Eliška byla
v kuchyni a zrovna krmila malou: „Večer jsem se o tebe bála.
Ulevilo se mi, když jsem se ráno probudila a tys ležel vedle mě.
Vypadáš hrozně, stalo se něco?“ Měl na výběr. Mohl ji ochránit
tím, že nic neřekne, ale rozhodl se jít s pravdou ven. Napil se
vody: „Ne moc dobře.“
„Jak to? Premiér vám nevěřil?“ položila si malou na rameno.
„S premiérem to šlo více než dobře. Bohužel pak nás všech-
ny unesl Musílek a snažil se z nás dostat, co na něj máme.“
Eliška vykřikla: „Cože? Proboha! Jsi v pořádku? Nahlásil jsi
to na policii?“ Malá začala brečet.
Položil sklenici a opřel se rukama o stůl, rozhodně nebyl
dobrý nápad napít se. Vysoukal ze sebe: „Fffh. Nic jsem nehlásil
a nikomu o tom prosím neříkej. Řekl jsem ti to jen proto, abych
ti nemusel lhát.“
„Proč to neohlásíte na policii? Bylo vás přece víc. To je ně-
kolik svědků!“ hladila Věrku po zádech.
„Takhle naivně bych ještě včera taky mluvil, ale ne potom,
co se stalo. Nikomu o tom nesmíme říct, musíme chránit sebe
a Věrku.“ řekl sklíčeně. „Dám si teď daleko větší pozor. Byl jsem
hlupák, promiň mi to.“ Eliška měla malou pořád v náručí, když
ho objala. Když je k sobě něžně přitiskl, znovu mu zvlhly oči –
konečně pochopil, co to znamená rodina.
Raději nalačno se vydal do bytu č. 53. Přemýšlel, jestli dnes
nepůjde za týmem naposled. Cítil nedůvěru vůči Markovi a Kar-
le po tom, co mu Musílek včera ukázal. Dorazil mezi posledními,

179
nečekal a hned se obul do Marka: „Jak to, že si neřekl o tom, že
jsi byl ve vězení?“
Marek mu s klidem odpověděl: „Neptal ses.“
„Ty srabe, co jiného jsi nám ještě neřekl? A proč nám Karla
neřekla, že na té zbrani byly její otisky?“
Obvinění ji rozhořčilo: „Ty si myslíš, že sem to udělala! Vě-
děl jsi, že riskuješ, když půjdeš za premiérem. Nevím, co ti Mu-
sílek řekl, ale nechápu, že mu věříš.“
„Protože mi dal přečíst tvoje záznamy.“
„Samozřejmě, že má důkazy, že jsem to udělala, jinak bych
nebyla ve vězení. Nechápu, že ses nechal tak jednoduše zmást.
Nikdy ti to neodpustím!“ probodávala ho pohledem.
Kristýna zasáhla dřív, než jí stihl odpovědět: „Tak dost, to
by stačilo. Tohle je přesně to, co Musílek chce. Musíme pro něj
znamenat opravdovou hrozbu, když tak riskoval, aby nás unesl.
Držme při sobě, jsme velmi blízko splnění úkolu.“
Dimitrij jí přitakal: „Včerejší únos to jen dokazuje. Marek je
blbec, že nám to neřekl, ale to je teď jedno. Co se týče Karly, na
mě to Musílek zkoušel také.“
Kristýna: „Na mě také. Podívala jsem se mu v tu chvíli do
očí a poznala jsem, že lže.“
Karla trochu vychladla: „Děkuji, žes o mně nikdy nepochy-
bovala.“
Tomáš si dal ruce za hlavu a nahlas vydechl: „Ale jak vám
můžu věřit? Nemáte víc než slovo?“
Kristýna se na něj láskyplně podívala: „Co ti říká tvoje srd-
ce?“
Zahloubal se do myšlenek, vzpomněl si na své dětství, když
nechtěně pořezal sestru na ruce. Jejich máma z toho šílela, byla
na něj tak naštvaná. Připadalo mu, jako kdyby se to stalo včera,
když k ní přistoupil táta a pohladil ji po ruce: „Všichni chybuje-
me. To je to, co nás dělá lidmi, lásko.“

180
 Dostal se zpět do přítomnosti: „Moje srdce mi říká, že všich-
ni chybujeme. Nesmíme dopustit, aby nás naše chyby rozdělily.“
Kristýně se zaleskly oči, když to uslyšela. Dimitrij uznale při-
kývl: „Tak pojďme do práce, je toho hodně, co musíme probrat.“
Jirka začal nejdůležitější věcí: „Řekli jste nebo něco nazna-
čili o tom, že jsme v kontaktu s Milošem?“ Dimitrij, Kristýna
a Tomáš se na něj podívali: „Ne.“ Oddechl si: „To je dobře, moc
dobře. Toho jsem se nejvíc bál. Jsem rád, že se nám to podařilo
utajit. Může to být rozhodující triumf v této partii.“
Marek měl jako vždy čerstvé informace: „Podle mých infor-
mací se dnes Strana práce a spravedlnosti pokusí vyvolat hlaso-
vání o nedůvěře týhle vládě. Dnes by také měly média obdržet
zprávu o obvinění Musílka z několika únosů a vražd.“
Jirka: „Tak to vypadá, že dnes je náš den D. Ten věčně na-
sraný dědek to dokázal.“
Kristýna: „Myslím, že můžeme pomoci. Můžeme médiím
poskytnout rozhovor o tom, co se včera stalo. Můžeme nahlas
říci, že jsme byli uneseni. Nahrávky pak předáme i policii.“
Marek zavtipkoval: „Nejdřív je necháme vodvysílat v tele-
vizi, aby se u policajtů neztratily.“
Dimitrij si probíral vousy: „Bylo by to pěkně troufalé a ne-
bezpečné, ale mohlo by to vyjít. To je to, co Musílek nečeká, že
se ho někdo nezalekne a veřejně se proti němu postaví.“
Tomáš rozvážně podotknul: „To je dost riskantní, všichni
tady máme rodiny. Musíme si dobře rozmyslet, jestli to za ten
risk stojí. Nechci, aby někdo ublížil mé ženě a dítěti.“
Jirka se k němu přidal: „To je pravda. Je to vabank – buďto
to vyjde a Musílek půjde do vězení, nebo si to zavaříme na hod-
ně dlouhou dobu.“
Dimitrij: „To si moc dobře uvědomuji, stejně jako to, že ne-
ohrožuji jenom sebe, ale kdybych řekl ne, byl bych proti všemu,
co celý život hlásám. Jdu do toho.“

181
 Kristýna také souhlasila: „Ve chvílích, kdy má mysl říká ne
a mé srdce ano, poslechu vždy své srdce.“
Tomáš si vybavil sen, kdy ztratil svoji duši: „Raději žít celý
život v nejistotě než ztratit svou duši.“ Ucítil, jak se v něm po-
hnula: „Miluji tě. Děkuji ti.“
Jirka už se také rozhodl: „Pokud neuspějeme, ztratím své
podnikání, svoji dobrou pověst a pocit bezpečí. Co je nejhorší,
moje rodina by byla ve velmi těžké situaci. Omlouvám se, ale
věřím, že to pochopíte. Se vším vám samozřejmě pomohu, ale
svědectví podávat nebudu.“
Kristýna přikývla: „Chápeme a moc si vážíme tvé pomoci.
Bez tebe bychom se tak daleko nikdy nedostali.“
Dimitrij si oblékal kabát, zatímco ještě vysvětloval: „Mám
známé v televizi. Myslím, že rozhodně budou stát o natočení
rozhovoru s námi.“

–•–

Byl krásný a jasný podzimní den. Eliška byla s Věrkou venku,

takže Tomáš se mohl nerušeně zabalit na cestu do Brna, kde
na ně ve studiu měla čekat Dimitrijova známá. Brzy ho opět
přepadly pochybnosti – ještě ráno se do ničeho nechtěl pouštět
a teď dělá přesný opak. Když byl naposled naivní, jak to dopad-
lo?! Co když se o tom Musílek dozví? Co bude do kamery říkat?
Vždyť na to vůbec není připravený.
„Nech to na mě,“ ozvala se jeho duše.
Čekali v zasedačce, když se ve dveřích objevila sympatic-
ká mladá reportérka. Její světle hnědé kudrnaté vlasy perfektně
seděly k dětskému obličeji. Vypadala tak na osmnáct, ale podle
stylu oblékání a vystupování jí muselo být minimálně pětadva-
cet. Jako prvního do studia pozvala Dimitrije a jako poslední
byl na řadě rozhovor s Tomášem. Byl nervózní, ale po chvíli si
na kameru zvykl. Iveta se nejdříve ptala na pár věcí ohledně
182
Musílka a únosu. Tomáš se zase zajímal o to, jak se poznala
s Dimitrijem a co vlastně v televizi dělá.
„Od ukončení školy dělám investigativní novinařinu. Četla
jsem několik jeho knih, které mě hodně oslovily a od té doby se
pravidelně vídáme. Je to velice inspirativní člověk:“
„Ano, to je,“ přitakal Tomáš.
Iveta pak přešla k osobnějším otázkám: „Vy nemáte strach?
Je jasné, že tím, že tu dnes sedíte a mluvíte na kameru, riskujete
svůj život.“
Odpověděl tak, jak to cítil: „Mám strach, ale to mi nezabrá-
ní v tom, abych udělal něco, o čem věřím, že je správná věc.“
„Jak jste se s těmi lidmi seznámil?“
Popsal, co se dělo od seznámení s Naďou. Věděl, že někteří
lidé tomu nebudou věřit, ale bylo mu to jedno. Měl radost, že
může říct vše, jak to cítí. Vyprávění skončil únosem.
„Jak na vás pan Musílek při výslechu působil?“
„Zprvu se mě snažil zastrašovat a po chvíli si zase hrál na
mého nejlepšího přítele. Tvrdil, že to není můj boj a mám to pře-
nechat jemu. To je právě na něm to nebezpečné – velmi snadno
podlehnete jeho charismatu a hrané starostlivosti. Ve skuteč-
nosti ho zajímá jen jeho osobní prospěch. Kdokoliv, kdo má jiný
názor než on, se musí klidit z cesty. Buď po dobrém, nebo po
zlém. Nedivím se ostatním lidem, kteří se nechali obelhat. Sám
jsem tomu uvěřil, takže mám taky máslo na hlavě. Uvěřil jsem
mu, že to není můj boj.“
„A je to tedy váš boj?“
„Je to boj každého z nás. Dokud bojujeme za lepší svět, uka-
zujeme tím jeden druhému, že jsme lidé. Dokud bojujeme za to,
co nám připadá správné, tak máme pocit, že žijeme.“
„Proč to děláte? Proč tak riskujete? Nebojíte se o bezpečí vás
a vaší rodiny?“
„Právě proto, že mám někoho, na kom mi záleží, tak tu teď
sedím. Škoda, že tady má dcera a žena nejsou se mnou. Moc
183
bych chtěl, abyste je poznala. I hlupák jako já měl to štěstí, že
má takovou skvělou rodinu. Chci, aby moje dcera vyrůstala ve
svobodném a spravedlivém světě. Chci, aby Věrka vyrůstala ve
světě, kde ostatní zajímá, co si myslí a jak se cítí, místo toho, aby
jí říkali, co si má myslet a jak se má cítit. Ve světě bez zastrašo-
vání a jednostranných řešení. Ve světě, kde je smyslem života
radost.
Dokud se někdo zajímá jen o výsledky, ale ne o to, jak jich
dosáhne, je to špatně. Musíme trochu zariskovat a zajistit, aby se
v našem státě nedostali k moci lidé, jako je pan Musílek.“
Iveta se zeptala: „Není to trochu naivní?“
„Naivní je myslet si, že můžeme pokračovat ve stejném způ-
sobu života jako doteď. Naivní je myslet si, že lidstvo může pře-
žít následující problémy bez lásky, porozumění a starosti jeden
o druhého. Je také naivní myslet si, že můžeme použít násilí na
druhého, aniž bychom sami sebe zničili.“
„Jaké problémy máte na mysli?“
„Mám sny, zdají se mi už nějakou dobu. V těch snech lidstvo
bojuje o holé přežití. Jsme zalezlí v podzemních krytech a věci
jako naděje, víra, důvěra nebo láska zmizely. Nechci žít ve světě,
kde lidé zapomněli, čím jsou.“
„Myslíte si, že se to opravdu stane?“
„Dokud budou lidé naslouchat svému srdci a po každém
pádu si vše odpustí, otřepou se a půjdou dál tam, kam je táhne
jejich duše, rozhodně se to nestane. Dokud budeme bojovat, ne-
máme se čeho bát. Pokud použijeme jako zbraň své srdce, stane-
me se něčím víc. Uděláme z tohoto světa mnohem víc, než čím
je teď. Mnohem víc, než si dokážeme představit v těch nejkrás-
nějších představách. Můžeme tak vytvořit nebe na zemi. Jsem tu,
abych to lidem připomněl, stejně jako to kdysi připomněl jeden
můj přítel mně.“
„Děkuji, Tomáši.“

184
 Po rozhovoru si ještě chvilku povídali, mimo jiné jí ukázal
fotky Věrky a Elišky. Iveta se mu pak svěřila: „Ten rozhovor se
ubíral úplně jiným směrem, než jsem původně chtěla, ale to vů-
bec nevadí. Udělal jsi na mě velký dojem. Dávej na sebe pozor,
Tome.“
Objal ji: „Jsem rád, že jsou na světě lidé jako ty, opatruj se.“

–•–

Když přišel domů, nejdříve Elišku dlouho objímal. Byla z toho

docela vedle, oba měli v očích slzy a nic neříkali, protože nebylo
třeba žádných slov. Pak se šel podívat za malou, spala, tak jí
dal něžnou pusu na čelo a na chvíli se natáhl na postel. „Byl to
dlouhý den,“ přemítal nad vším a pomalu mu padala víčka. Cítil
se skvěle, přestože udělal něco tak troufalého (a možná právě
proto). Vzbudila ho až Eliška: „Už to začalo!“
Musílek stál u řečnického pultu, na kterém bylo logo Strany
práce a spravedlnosti, které tvořil lev s kladivem v ruce. Musel
chvilku uvažovat, odkud ten symbol zná. Pak mu se zděšením
došlo, že ho viděl na nášivce jednoho z únosců. Pod logem byl
nápis: „Práce a spravedlnost pro každého“. Nestihl začátek pro-
jevu, a tak chvilku trvalo, než mu všechno začalo dávat souvis-
losti:
„... v této funkci jsem se vždy snažil čestně a s odvahou čelit
úplatkářství, porušování pravidel a lidské hlouposti. Nicméně
musím také přiznat, že jsem v této funkci selhal! Odešel jsem
proto z policejního sboru a dlouho jsem se snažil najít důkazy
o tom, že naše společnost, náš stát na tom není tak špatně. Bo-
hužel jsem žádné důkazy nenašel. Politici ve vedení našeho stá-
tu jsou zkorumpovaní. Máme soudní systém, kterému se zločin-
ci vysmívají, a obyčejný člověk, který tvrdě pracuje, aby uživil
svou rodinu, se má hůře než kdejaký flákač.“

185
 Musílek měl velmi sugestivní projev. Na Tomáše působil
stejně přesvědčivě jako tehdy ve sklepě. Hltal by mu každé slovo,
kdyby neznal i jeho skrytou tvář.
„Záleží mi na tom, kam tato společnost, tento stát směřuje.
Jako slušný a pracovitý občan nemohu jen tak stát a přihlížet!“
opřel se o řečnický pult stejně, jako když ho vyslýchal. „Rozhodl
jsem se proto vstoupit do strany, která to podle mne může změ-
nit. Rozhodl jsem se vstoupit do Strany práce a spravedlnosti.“
V sále se rozhostil šum, jak si lidé šuškali.
„Dohodli jsme se, že hned zítra požádáme o vyslovení ne-
důvěry současné vládě. Je zkorumpovaná, odtržená od problé-
mů obyčejných lidí a neschopná řešit zásadní problémy této
země. Náš politický program naleznete na našem webu. Vyzý-
vám všechny poslance a poslankyně, kterým dění v této zemi
není ukradené, aby povstali!“ zvednutím rukou je k tomu vybídl.
„Aby dali najevo svůj nesouhlas. Protože jsem mužem cti a jsem
si vědom toho, že každý si zaslouží druhou šanci, mám pro po-
slance velkorysou nabídku.“ rozhlédl se po sále, jako kdyby tam
všichni seděli.
„Pokud na sobě chcete tvrdě pracovat, jste ochotni obětovat
své dobro pro dobro společnosti a pokud cítíte, že ve vaší sou-
časné straně jste nedoceněni, přidejte se k nám. Staňte se členy
Strany práce a spravedlnosti.“ zahřímal. „Čeká vás mnoho prá-
ce a odpor lidí, kteří vysávají tuto společnost, takže si to dobře
rozmyslete. Kdokoliv se rozhodne k nám vstoupit, čeká ho první
zkouška v našich řadách. Ve chvíli hlasování o nedůvěře této
vládě vás žádám o vaši podporu.“ Lidé v sále mezi sebou začali
nahlas mluvit.
„Pokud se dostanu k moci, slibuji, že zde nenechám kámen
na kameni.“ rázně gestikuloval rukama. „Zatočím s korupcí,
snížím nezaměstnanost a postarám se, aby všichni zloději a ná-
silníci skončili za mřížemi. Udělám tuto zemi prosperující a bez-
pečnou tak, jak si vy, její občané, zasloužíte. Děkuji.“
186
 Při odchodu od pultu ho novináři vyzývali, aby jim zod-
pověděl jejich dotazy, ale on nereagoval a odešel do zákulisí.
K pultu se teď postavila mladá krásná žena: „Omluvte prosím
pana Musílka. Čeká ho dnes mnoho důležitých jednání, jak si
dokážete představit. Odpovím na vaše otázky, další informace
najdete na našich webových stránkách.“
Televizní přenos se přenesl zpět do studia, kde moderátoři
ihned zareagovali: „Vzhledem ke stávající situaci jsme se roz-
hodli sledovat nepřetržitě její vývoj, sledujte prosím naše živé
vysílání. Teď tu mám politologa Martina Zeleného, který nám
k situaci určitě dá nezávislé…“
Tomáš vypnul televizi, Eliška jen stěží hledala ta správná
slova: „Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale pokud se k lidem dosta-
nou informace o Musílkově obvinění, tak se k němu poslanci
přece nepřipojí!?“
„Čeká je těžká volba, má na ně nějakou špínu a vydírá je.“
„Proboha! To není možné. To je tak jednoduché dostat se
k moci?“
„Pokud lidé přestanou naslouchat svému srdci, tak ano. Na-
štěstí to ještě můžeme zvrátit. Poslanci jsou schovaní v davu.
Nepřipouští si, že jejich vlastní rozhodnutí může něco změnit.
Mají pocit, že stejně budou všichni ostatní hlasovat pro Musílka.
Naštěstí nerezignovali úplně všichni – premiér může jediným
rozhodnutím všechno změnit. Pokud se rozhodne rezignovat
a usilovat o předčasné volby.“
„A premiér to udělá?“
„Myslím, že ano, vypadal odhodlaně.“
Během odpoledne proběhlo v televizi, že policie má infor-
mace o možném spojení Musílka a zmizení několika lidí, nicmé-
ně jeho obvinění se stále zvažuje. Když nad tím Tomáš přemýš-
lel, dospěl k názoru, že lidé, kteří mají obvinění podat, čekají, až
jak se vyvine situace.

187
 Tisková mluvčí premiéra oznámila, že hlasování o nedů-
věře proběhne zítra a že před ním premiér uspořádá tiskovou
konferenci. Redaktoři i přizvaní odborníci se shodli na tom, že
v tuto chvíli je nestandardním postupem svolávat tiskovou kon-
ferenci. Také se velmi diskutovalo o tom, jestli jsou obvinění
Musílka založená na pravdě. V tom se názory různily.
Nicméně většina pozvaných hostů a odborníků se shodla
na tom, že se věci dějí velmi zvláštním způsobem. Není běžné,
aby se malá strana, která prakticky nemá žádný vliv, dostala
přes noc k moci. A to všechno bez řádného zvolení. To u hostů
vyvolávalo rozporuplné reakce. Několik z nich vyslovilo názor,
že Musílek je veřejně uznávanou osobností, lidé ho mají rádi
a pravděpodobně by ho ve volbách také volili, takže na tom ne-
záleží, jakým konkrétním způsobem se dostane k moci. Pokud
Musílek zamete s korupcí a dá ekonomiku do pořádku, tak se
nad tím, jak se dostal k moci, bude stěží někdo pozastavovat.
Večer zavolal Jirka a pozval ho na schůzku ve dvě hodi-
ny. Premiér svolal tiskovou konferenci na čtvrtou, oba se shodli
na tom, že právě ona je klíčovým okamžikem. Tu noc nemohl
dlouho usnout. Chvíli dumal nad tím, proč se v televizi nevěno-
vali jejich svědectvím o nedávném únosu. Kde je asi teď Miloš?
Vyjde to? Co když ne? Nebylo to příjemné pomyšlení. Nakonec
přece jen usnul.

188
 *

3/27 Klíčový okamžik

D imitrij na schůzku přišel se špatnými zprávami: „Videozá-

znam s našimi rozhovory v televizi nebude. Iveta se nám
všem omlouvá – vedení televize si nepřeje, aby byl záznam od-
vysílán. Nechtějí prý ovlivňovat veřejné mínění.“
Tomáš: „Takže Musílek má své lidi už i v televizi.“
Marek: „Vypadá to tak.“
Dimitrij: „Nejhorší na tom je, že se snažila záznamy na-
jít a zkopírovat pro případné pozdější použití. Také cítí, že tam
něco nehraje. Záznamy však zmizely, stejně tak jako jejich evi-
dence. Jako by nebyly nikdy natočeny.“
Karla: „Proboha! Co budeme dělat?“
Dimitrij: „Nezbývá nám než čekat a doufat, že si lidé vybe-
rou správně a že premiér jejich volbu podpoří.“
„Jak to myslíš?“
„Víš, přemýšlel jsem o tom, o čem jsme se minule bavili.
Lidé si budou dnes volit, jestli chtějí Musílka u moci. Vzhledem
k tomu, že má hlasy poslanců jisté, jediný, kdo jej v tuto chvíli
může zastavit, je předseda vlády. Je to krásná ukázka, kdy má
jednotlivec daleko větší moc než dav. Je v tuto chvíli jazýčkem
na pomyslných vahách. Přikloní se tam, kam budou lidé podvě-
domě chtít, kam si zvolí. Premiér podle jejich rozhodnutí podvě-
domě nasměruje své kroky. Klíčovým okamžikem je proto jeho
tisková konference. O premiérovo odhodlání se nebojím, jen si
nejsem tak jistý, co si zvolí lidé.“
Tomáš: „Pokud si lidé zvolí Musílka, je to téměř nevratná
volba.“
„S tím jim můžeme pomoci,“ řekla ve dveřích Kristýna,
zrovna dorazila. Svlékala si kabát a pokračovala: „Přemýšlela
jsem nad schématem rozhodování, o kterém jsi nám minule po-
vídal. Je to dost složité, je tam obrovská spousta proměnných,
189
jako třeba vlivy roční doby, lunární cykly, aktuální psychický
stav člověka, celková nálada ve společnosti a jejich očekávání
a podobně. Je to opravdu komplikované. Jedna část je svobod-
ná volba každého z nás, ta se pak promítá do kolektivní volby.
Druhá věc je, že naše rozhodnutí může být ovlivněno ostatními
i všemi těmi proměnnými.“
Marek ji přitakal: „Už jenom tvůj popis je dost složitej.“
Tomáš: „A na co jsi teda přišla?“
„Že to je mnohem jednodušší, než se zdá. Nemusíme znát
všechny proměnné, jakou mají váhu a jaké jsou mezi nimi vzta-
hy. Ten systém je tak složitý, že ho stejně nikdy nedokážeme
zcela pochopit.“
Karla: „O co tam tedy jde? Už nás nenapínej!“
„Je to jednoduché – do systému, kde zrovna probíhá nějaká
zásadní volba, stačí dodat dostatečné množství lásky.“
„Jak to přesně funguje?“ zajímal se Tomáš.
„Pokud se nám podaří dodat kritickému množství lidí do-
statečné množství energie, aby si vybrali správně, způsobí jejich
volba řetězovou reakci. Lidé, kteří budou na vážkách nebo kte-
ří budou volit nevědomě, se jimi pak inspirují. Poté stačí, aby
premiér jejich volbu vyslyšel a v projevu vyzval k předčasným
volbám.“
Dimitrij neskrýval své nadšení: „To je úplně jiný pohled na
volby, než jsem za celá ta léta rozvíjel já, nicméně musím přiznat,
že má něco do sebe. Jak to doplnění provedeme?“
Kristýna se na ně usmála: „Počkáme na ostatní, provedeme
skupinou meditaci, kde se napojíme na systém, pokusíme se na-
jít nejvhodnější kandidáty a pošleme jim energii.“
Karla: „Ostatní tu budou za chvilku, mezitím se připraví-
me.“
Marek se začal vyptávat: „A proč prostě nepošlem energii
premiérovi?“

190
 Kristýna: „Takto to nefunguje, možná bychom dosáhli
krátkodobého vítězství, ale z dlouhodobého hlediska je třeba
dodávat energii do celého systému.“
Tomáš nahlas uvažoval: „Jak to, že mi to s tím doplňová-
ním energie do systému nedošlo dříve?! Když jí máš nedostatek,
tak máš zastřenou mysl. Nevidíš jasně, co ti tvá volba přinese.
Čím více lásky a energie máš, tím jasněji tvá mysl ví, co ti tvá
volba přinese. Celý proces rozhodování, který jinak probíhá ne-
vědomě, se stává vědomým.“
Dimitrij: „Stáváš se probuzeným.“
Marek popsal to stejné, ale jinými slovy: „Čím více ener-
gie máš, tím dokonaleji tvoje mysl zpracovává informace a tím
dokonalejší výpočet budoucnosti provede. Tím pádem se z toho
stane vědomej proces. Uvědomíš si, co tvá akce způsobí u ostat-
ních, a pak to pro tebe bude jasná volba.“
Kristýna: „Ano. Lidé o tom běžně hovoří jako o intuici, aniž
by přesně věděli, jak to funguje.“
Tomáš: „Čím více energie v sobě máš, tím více lidí doká-
žeš inspirovat – ovlivníš jejich volby. Energii získáš buď tím, že
se ji naučíš brát v sobě a jsi vzorem, anebo tak, že se naučíš
krást ji druhým – zastrašuješ je, ponižuješ a podobně. Pokud
máš opravdu hodně energie, dokážeš ovlivnit miliony lidí. Jako
dalajláma nebo Matka Tereza.“
„Nebo Hitler,“ skočil mu do řeči Marek.
„Nebo Hitler, ten energii kradl. Kolektivní volby, jako je ta,
která nás za chvíli čeká, mají vždy daleko větší následky a rych-
leji se zhmotňují. Aby se něco složitého zhmotnilo, musíš tomu
dodávat energii dlouhodobě a nevybírat si každou chvíli něco
jiného.“
Dimitrij: „Nebo z toho udělat právě kolektivní rozhodnutí.“
Kristýna neskrývala své nadšení: „To je úžasné, jak to fun-
guje!“ Začala dávat židle a křesla do kruhu a ostatní se hned
přidali.
191
 „Připravte těch míst raději sedm,“ ozvalo se ode dveří, kde
stála Naďa, která dorazila společně s Jirkou. „Tohle jsem si ne-
mohla nechat ujít. Bude mi ctí, pokud mi dovolíte vám pomoct.
Jak se na vás dívám, tak jste od té doby, co jsme se viděli napo-
sled, vykonali velký kus cesty. Mám z vás radost!“
Ještě než začali, Kristýna je upozornila: „V žádném případě
nesmíte nikomu radit, jak se má rozhodnout, jen jim prosím do-
dejte energii. Nejsme tu od toho, abychom rozhodovali za druhé.
I když někde uvnitř cítíme, co je pro daného člověka nejlepší,
nesmíme ho k jeho volbě nutit. I sebemenší nátlak může způso-
bit přesný opak toho, co chceme. Tak a teď pojďme na to! Chyt-
něte se prosím za ruce.“
Po krátkém rámusu, kdy usedali na svá místa, se v míst-
nosti rozhostilo ticho. Ve vzduchu se mísila vůně čerstvě nape-
čených sušenek a vonných tyčinek, když Kristýna začala:
„Zavři oči. Uvolni se. Zhluboka se nadechni a pomalu vy-
dechni. Vykonala jsi dlouhou cestu až sem. Byla náročná a plná
překážek, ale bez nich by ses nestala tím, čím jsi teď – bytostí
plnou lásky a porozumění. Bytostí, která prohlédla mlhu všed-
ního světla a uviděla v každém z nás světlo – bohyní.
Celý svůj život ses připravovala na tento okamžik, vše smě-
řovalo k této chvíli. Představ si, že sedíš u starého dřevěného
stolu. Rozjímáš pod mohutným zdravým dubem, který se po
dlouhé zimě začal probouzet. Slunce tě příjemně hřeje do obliče-
je. Před tebou leží na stole list nepopsaného papíru a v ruce máš
tužku. Můžeš na něj začít psát nebo kreslit, čmárat či malovat.
Můžeš ho také nechat bílý. Můžeš dělat, cokoliv chceš. Můžeš
začít psát jakýkoliv příběh…“
Tomáš seděl naproti mladé mamince u kuchyňského sto-
lu, zrovna škrábala brambory. Byla unavená – mladšímu synovi
bylo v noci špatně, a tak celou noc křičel. Ona byla celou dobu
s ním a utěšovala ho. Byla podrážděná – musela ještě dnes za-
řídit tolik věcí. V rádiu poslouchala zrovna zprávy o tom, co se
192
děje v politice. Pomyslela si: „Všichni politici jsou zkorumpovaní
a tahají z nás jen peníze. S druhým dítětem mám na mateřské
méně peněz než s tím prvním. Copak to je nějaká spravedlnost?!
Kdyby se Musílek dostal k moci, určitě by to změnil.“
Tomáš jí rozuměl, v její situaci by se cítil stejně. Vůbec jí
její rozhodnutí nezazlíval. V jejím nitru se skrývalo nádherné
světlo. Celou noc se starala o dítě, nespala a teď přes den se sta-
rala o to druhé. To všechno bez jediné negativní myšlenky na
své děti. Obdivoval ji. Pak se stalo něco, co nečekal – jejich nitra
splynula. Cítil nebeskou radost, že mohl někomu ukázat svoji
výjimečnou duši. Ohromilo ho, jak krásná a různobarevná byla
duše maminky. Když se znovu rozpojily, prostoupil ho zármu-
tek nad ztrátou tak naplňujícího spojení, ale brzy pominul. Ma-
minčina duše teď vypadala zářivější, čistší. Trochu se pohnula
a ona si pomyslela: „Všichni politici přeci nejsou stejní, nemůžu
je házet do stejného pytle. Navíc, kdo ví, co je ten Musílek zač.
Jeho bývalý kolega jej obviňuje z vydírání jeho oponentů. Co
když je to pravda? Co když se dostane k moci a bude se takto
zbavovat lidí, kteří s ním nesouhlasí? Co kdyby někdo z nich byl
můj blízký?“
Tomáš sledoval masu lidí. Bylo jich tolik, že je ani nemo-
hl pozorovat všechny najednou. Stáli v jakémsi trojúhelníku.
V jedné hraně stála maminka, kterou právě navštívil. Před ní
stáli její manžel a dvě děti. Před každým z jejich dětí stálo ně-
kolik dětí jejich známých a sousedů. Před jejím manželem stála
jeho rodina a kolegové z práce. Čím dále se maminka dívala, tím
méně lidí poznávala. Na úplném konci stály tisíce lidí.
Mrknul a ocitl se úplně jinde, byl v kanceláři mladého poli-
cisty. Pracoval jako kriminalista. Mnoho jeho zkušených kolegů
odešlo – nelíbilo se jim snížení platů a omezení jistot u poli-
cie, tak prostě odešli. On teď vyšetřoval znásilnění jedné dívky
a měl obrovský vztek. Čin spáchal očividně ten samý pacha-
tel jako minule. Pátrali po něm už několik měsíců a pořád jim
193
unikal! Pomyslel si: „Kdyby tehdy vláda neschválila to snížení
rozpočtu, kolegové by tu zůstali a pomohli by mi s tím případem.
Teď tu je další žena, která si ponese následky celý život. Je to
i moje chyba!“ třísknul o stůl.
Na něm ležely noviny, ve kterých se psalo o aktuální poli-
tické situaci. V duchu si řekl: „Kdyby byl Musílek u moci, jako
bývalý policejní prezident by všem policistům vrátil důstojnost
a úctu, kterou si zasloužíme. Kolegové by se možná vrátili. Vrazi
a násilníci by se dostali daleko rychleji do vězení.“ Tomáš cí-
til bolest, jakou policista zažívá. Selhal! A díky jeho selhání si
další člověk ponese následky celý život. Bylo naprosto logické
požadovat, aby se k moci dostal Musílek. Policista byl chytrým,
pracovitým a čestným mužem.
Tomáš ho obdivoval, záblesk, stal se jím. Viděl všechno to
dobré, co za život vykonal, kolika lidem pomohl. Celý jeho život
jasně svítil a dělal svět lepším místem. Vždy se choval s úctou
a pokorou. Najednou se spojení přerušilo. Tomášovi bylo opět
smutno, chtěl, aby to trvalo déle. Policista si pomyslel: „Tak už si
to odpusť! Dělám všechno, co je v mých silách, mám skvělý tým,
toho násilníka nakonec dopadneme. Už žádnou ženu neznásilní.
Musílka jsem vlastně nikdy neměl rád. Už když byl policejním
prezidentem, chtěl po nás jenom výsledky. Nikdy ho nezajíma-
lo, jak jich dosáhneme. Vždycky jsem měl pocit, že jeho starost
o druhé je jen hraná.“ Policista právě přišel na několik nápadů,
jak chytit toho zločince, hned je běžel probrat se svými kolegy.
Tomáš opět sledoval stovky lidí. Na úplném začátku byl
jeho policista. Před ním stáli jeho přátelé, rodiče a lidé, na kte-
rých mu nejvíce záleželo. Dále už jich moc nepoznával. Když se
zadíval na tvar trojúhelníku, všiml si, že je jiný než minule. Na
jeho konci k němu byla připojena ještě další struktura připomí-
nající obdélník. Ten byl několikanásobně větší než trojúhelník
a do dálky se rozšiřoval, neviděl na jeho konec. Podíval se aspoň

194
na spojení trojúhelníku a obdélníku a uviděl tam známou tvář.
Po chvíli mu došlo, že je to muž známý z televize.
Tomáš se teď ocitl zpět v bytě č. 53, byl ovšem stále ve stavu
hluboké meditace. Viděl sedm bytostí sedících v kruhu, z kaž-
dé vyzařovalo světlo. Jakmile narazilo na světlo vedle, stalo se
daleko intenzivnějším. Dohromady tvořila nádhernou pestro-
barevnou strukturu, která se nepodobala ničemu, co kdy viděl.
Vystřelovaly z ní parsky světla do různých částí země. Na těch
místech vznikaly menší struktury, které opět začaly vystřelovat.
Bylo to tak nádherné! Za chvíli světlo zaplavilo celou republiku.
Fungovalo to jako chemická reakce a oni byli jejím katalyzáto-
rem.
Probudil se s jedinou, ovšem velmi silnou myšlenkou: „Po-
vedlo se to. Ono se to povedlo! Juchuuu.“ Protřel si oči a podíval
se kolem sebe. Všichni už byli vzhůru, měli na tváři úsměv a nic
neříkali. Jen tak seděli a koukali na sebe. Pak řekla Karla nedo-
čkavě: „Tak co? Pustíme si televizi a podíváme se na tiskovku
premiéra?“
Ostatní si jako odpověď otočili židle a křesla směrem k te-
levizi. Do projevu zbývalo necelých patnáct minut, a tak si me-
zitím povídali. Ve vysílání zatím probíhaly diskuze a rozhovory
s odborníky o tom, co hodlá premiér na tiskovce oznámit. Vzhle-
dem k tomu, jak rychle se vcelku stabilní uspořádání poslanecké
sněmovny začalo hroutit, odborníci očekávají, že premiér bude
usilovat o předčasné volby. Strana práce a spravedlnosti totiž
podle většiny odborníků nemá dostatečný mandát od voličů.
Tisková konference, kterou premiér svolal, začala včas.
Uvítal všechny přítomné a začal svůj projev:
„Naše země se dostala k velmi důležitému bodu. Bývalý po-
licejní prezident Musílek se rozhodl stát členem Strany práce
a spravedlnosti, zároveň vyzval poslance k hlasování o nedůvě-
ře současné vládě, kterou vedu. Čím více se blíží zasedání posla-
necké sněmovny, tím více poslanců veřejně vyhlásilo podporu
195
Straně práce a spravedlnosti. Pokud bychom nedostali důvěru,
sestavením nové vlády by mohla být pověřena strana, která do-
stala v posledních volbách pouhých 6 % hlasů našich občanů.“
odmlčel se na chvíli a upravil si brýle.
„Celý průběh přestupu poslanců do této malé strany byl
přinejmenším podivný, proto jsem se musel rozhodnout, zda
nechám těmto změnám volný průběh, anebo zasáhnu. Jedinou
možností, jak zasáhnout, je pro mě snaha o vyhlášení předčas-
ných voleb vzhledem k pochybnému mandátu případné nově
vzniklé strany.“ oddychl těžce.
„Věřte mi, že jsem v životě neudělal těžší rozhodnutí. Po dů-
kladném zvážení všech možných aspektů jsem se rozhodl do
situace nezasahovat. Věřím, že se během následujících hodin
poslanci rozhodnou dle svého nejlepšího svědomí.“
Lidé v sále začali premiérovi pokládat otázky. Všichni
v bytě č. 53 překvapeně zírali na televizi. Tomáš měl pocit jako
by ho nejlepší přítel střelil do zátylku: „Cože?! Co to má zname-
nat? Vím naprosto jistě, že lidé si přáli opak.“
Kristýna jeho slova potvrdila: „Nerozumím tomu. Také
jsem cítila, že si lidé nepřejí Musílka u moci.“
Dimitrij: „Pokud si ho lidé nepřáli u moci, a přesto je premi-
ér nevyslyšel, znamená to…“
Tomáš to za něj dopověděl: „… že premiér selhal, podlehl
tomu tlaku.“
Jirka se ohradil: „Znám ho už léta, nikdy by to neudělal!“
Marek provinile sklopil oči: „Nechtěl jsem vás tím zbytečně
znervóznit…“
„Cože?!“ podívala se na něj Karla nevraživě.
Marek se zakoktal: „Dnes­‑dnes ráno jsem získal přístup
k Musílkovým datům, který střežil jako voko v hlavě. Dlouho
jsem se k nim nemoh dostat. Měl je vopravdu dobře chráněný.
Hned, jak se mi to podařilo, došlo mně, proč je tak hlídal. Byly
tam data o těch nejdůležitějších lidech u nás ve státě. Celou dobu
196
jsme se domnívali, že se k těm nejvyšším lidem nedostal, ale von
jen údaje o nich ukryl hodně hluboko.“
Dimitrije to vytočilo, úplně zrudl: „Co tam bylo, Marku?!“
„Všechno vo premiérovi, prezidentovi i jejich rodinách. Ob-
zvlášť velkou pozornost věnoval sledování jeho dvou dcer. Byla
tam spoustu fotek a několik giga videí. Vod školy přes balet, do
kterýho jedna z nich chodila, až po párty, na kterých byla. Taky
jsem přišel na to, jak Musílek pracoval. Využíval toho, že růz-
nejm lidem zadával určitý části úkolu. Nikdo z nich netušil, kam
až to zajde, až si obraz spojili, bylo už moc pozdě.“
Jirka si rezignovaně sedl na židli: „Ten parchant mu vyhro-
žoval, že ublíží jeho dětem!“
Tomáš byl taky pěkně naštvaný: „Marku, už několikrát jsi
nám něco zatajil a způsobilo nám to problémy. Nad čím jsi pře-
mýšlel, když jsi nám to neřekl?“
Marek se bránil: „Stejně bylo pozdě něco změnit.“
Dimitrij ještě více zrudl: „Kdybychom to věděli, tak jsme se
mohli pokusit to zvrátit. Možná bychom neuspěli, ale rozhodně
jsme to mohli zkusit. Vždy říkej všechno, co se dozvíš, Marku.
Sakra! I když si o tom myslíš cokoliv. Taková byla přece naše
dohoda. Dokážeš si představit, co jsi způsobil?!“
Karla byla na rozdíl od něj bledá jako stěna: „Jak jsme si,
my hlupáci, mohli myslet, že by Musílek tak riskoval. Věděl dob-
ře, že musí mít premiéra na své straně, a tak si to zařídil.“
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Marek vyděšeně.
Karla to vzdala: „Zbývá jen modlit se, aby se dnes večer
stal zázrak.“
Tomáš ovšem ne: „To to tak chcete nechat být? Tak snadno
se nevzdám! Musíme promluvit s poslanci…“
Dimitrij ho přerušil: „Myslíš, že když se bál jít proti proudu
premiér, tak poslanci, kteří jsou schovaní v davu, ti budou na-
slouchat? Jak myslíš, že vyhrožoval jim?! Úplně stejně. Myslím,
že to nejlepší, co teď můžeme udělat, je jít domů a nechat si to
197
uležet v hlavě. Třeba se mezitím objeví žaloba na Musílka na
základě Milošova svědectví.“
Tomáš se ironicky zasmál: „No tak, Dimitriji! Víš moc dob-
ře, že to je blbost. Pokud si dokázal ochočit premiéra, tak bude
mít podchycenou i tu žalobu.“
Markovi to teprve teď došlo: „Kurva. To jsem posral!“
Karla jej probodávala pohledem: „Tvoje lítost nám je k ni-
čemu!“
Kristýna se je snažila uklidnit: „Nechte toho, nemá to cenu.
Rozejdeme se domů a zkusíme se sejít příští týden, až se to tro-
chu uleží – třeba na něco přijdeme.“
Když se Tomáš vracel domů, neustále na to musel myslet.
Přemítal nad hlasováním o nedůvěře vládě – k vítězství zla stačí,
když každý udělá malý ústupek. A jak je možné, že premiér je
zradil? Svět je tak nepředvídatelný!
„Často stačí jeden člověk, který všechno změní,“ povzdechl
si.

198
 *

3/28 Neklidný svět

N ásledující dny se Tomáš necítil moc dobře, vlastně se cítil

čím dál hůře. Poslední dobou měl jasný cíl: zastavit Musílka.
Teď postrádal jakýkoliv smysl života, pomalu upadal do hlubší
a hlubší deprese. Nejhorší na tom bylo, že začínal ztrácet naději,
že se to kdy začne zlepšovat. Poslanecká sněmovna vyslovila
vládě nedůvěru a prezident pověřil sestavením nové vlády právě
Musílka. Miloš beze stopy zmizel, kdo ví, jestli vlastní vůlí. Na-
štěstí přišla aspoň jedna dobrá zpráva – Robertovi rodiče stáh-
li stížnost na něj, a tak se mohl vrátit zpět do školy. Ředitelka
netušila proč, vlastně to nechápal vůbec nikdo. Bylo to to málo,
čeho se teď mohl chytit.
Za to ve světě byla situace daleko horší. V Nigérii vypuk-
la občanská válka. Křesťané a muslimové se zde vraždili po ti-
sících. Všechny humanitární organizace musely opustit zemi,
protože zde nadále nebyly v bezpečí. Podle odborníků je budou
další africké země brzy následovat.
V Rusku a Číně probíhaly masové protesty proti vládě.
I když místní režimy demonstrace tvrdě potlačovaly, protestu-
jících neustále přibývalo. Chtěli nový systém vedení, ale každý
měl jinou představu jaký. V evropských státech začalo narůstat
napětí, protože ekonomická situace většiny lidí se zhoršila, na-
víc vyhlídky na budoucnost vůbec nebyly růžové. Panika donu-
tila Evropany vybrat většinu svých úspor, bankovní systém byl
proto na pokraji zhroucení. Mezi lidmi rostl strach a nejistota
z toho, co bude. Nejhůře vypadala situace na jihovýchodě. Mno-
ho politiků a náboženských vůdců se chopilo příležitosti, aby
ukázali prstem na toho, kdo za to může. Někde to byli Židé, jinde
Romové nebo muslimové, některé národy obviňovaly své sou-
sedy. Ve Španělsku sílila moc ultraklerikálního hnutí – místní

199
Strana jediného práva obviňovala za ekonomické a společenské
problémy zhýralý způsob života moderní společnosti.
Situace nebyla lehká ani v západní Evropě. Belgie se roz-
padla na dva státy, Nizozemím a Francií zmítaly občanské ne-
pokoje. Islámští radikálové měli v plánu přeměnit oba státy na
země věrné koránu a burcovali proti místním vládám všechny
v zemi. Měli velkou úspěšnost hlavně mezi mladými nezaměst-
nanými muslimy. Samozřejmě to jen posilovalo odpor Evropanů
k muslimům nejen ve Franci a Nizozemí, ale i v jiných státech.
V Rumunsku a Bulharsku stát z posledních sil bránil Romy. Vět-
šinová společnost je chtěla násilně vyhnat ze země a policejní
složky těžce odolávaly jejich náporu. Rostl počet jejich vražd
a policii se nedařilo je vyšetřit, protože ji zrazovaly vlastní řady.
Austrálii, Japonsko a Jižní Koreu podobné problémy netí-
žily. Nebylo jim to ovšem moc platné, protože jejich obyvatelé
žili v neustálém strachu z jaderného útoku ze Severní Koreje.
Oficiálně se tvrdilo, že si bombu vyrobili sami, ale mezi lidmi
se šuškalo, že jim ji poskytla Čína. Vztahy mezi Japonskem a Čí-
nou byly na bodě mrazu.
Propast mezi mladými lidmi, kteří žádali spravedlnost
a politiku bez korupce, a starými lidmi, kterým se nelíbilo, kam
společnost směřuje, rostla. To vše mělo za následek, že se lidé
přestávali chápat. Byli „zabarikádováni“ ve svém hnutí a nedo-
kázali chápat pohled protistrany. Stejné napětí se přeneslo i do
rodin – jeden její člen nechápal druhého, mnoho rodin se bě-
hem krátké chvíle úplně rozpadlo. Všichni si byli najednou dále.
Lidé se báli udělat jakékoliv závažné rozhodnutí, jako stěhování,
početí dítěte nebo změnu zaměstnání.
Ne všude po světě byla situace tak vážná, ovšem pokud se
jedno z těchto ohnisek začne zmítat ve válce, ovlivní to celou
planetu. Arabové měli své spojence a evropští starousedlíci zase
své. Komunisté měli své spojence a nacionalisti zase své. Vý-
chodní Evropa měla Rusko a západní Spojené státy americké.
200
Stejně tak i Čína – vláda měla své spojence a protestující zase
své. Proto se státy po celém světě začaly „skupinkovat“, v OSN
to způsobovalo nebývalé problémy – rada OSN ztratila veške-
rou moc a celé Společenství národů pozbylo svůj smysl. Nebylo
možné předpovědět, jak se celá situace vyvine.

–•–

Tomáš se probudil, a než otevřel oči, znovu nad tím vším uva-
žoval. Napadlo ho, že by se mohl napojit na systém, stejně jako
to udělal s týmem. Tentokrát se však nezaměří jen na Česko.
Byla sobota, Eliška vzala malou k rodičům, takže měl doma do-
statečný klid. Venku byla ještě tma, den se neustále zkracoval,
jak přicházela zima. Zapálil několik svíček a vonnou lampu. Po-
stupně se mu podařilo vytěsnit všechny myšlenky, chvíli nato
měl pocit, jako by se vznášel někde ve vzduchu.
Ucítil ostrou bolest v paži, zavřel oči, aby jí alespoň trochu
unikl. Když je znovu otevřel, uviděl před sebou velkého, stat-
ného černocha. Držel v ruce kalašnikova: „Ty malý parchante!“
Došlo mu, proč ho tak moc bolí paže – druhý, menší a pod-
statně zavalitější muž mu ji právě mačetou usekl. Chtěl si ji, nebo
alespoň to, co z ní zbylo, instinktivně chytit, ale nemohl. Tlačili
ho kolenem k zemi a strčili mu rozžhavený kus dřeva přímo do
rány. Bolestí omdlel, když se probral, větší muž na něj vycenil
nahnilé zuby: „Nejsme vrazi, jen bráníme svý děti.“ Schoulil se
do klubíčka a držel si pahýl, tak ukrutně to bolelo. Došlo mu, že
tento svět je hrozné místo, a litoval, že se do něj narodil.
Tomáš viděl opět známý trojúhelník. Stál tam, teď už jako
mladý muž, měl jen jednu ruku a v té držel nůž. Hned před ním
stáli jeho tři nejvěrnější muži. Dál, jak se trojúhelník rozšiřoval,
už moc lidí nepoznával. Viděl svoji armádu a byl na ni hrdý, čí-
tala tisíce mužů.

201
 Přenesl se jinam, všechno se tady třáslo, věci všude kolem
něj padaly a rozbíjely se, celý se chvěl a modlil se, aby to už
skončilo. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že je uprostřed
zemětřesení. Když se země uklidnila, šel se podívat ven. Jeho
napůl rozbořený chrám byl obklopen spadanými budovami. Byl
bosý a různé úlomky ho píchaly do chodidel. Viděl mnoho na-
říkajících žen a zlomených mužů, kteří přišli o své blízké. Bylo
mu to moc líto. Šel za místním vůdcem a požádal ho o pomoc
při hledání přeživších a úklidu města. Ten ho ovšem odbyl: „Ne-
můžu ti pomoci, všichni mí muži jsou nasazeni ve válce proti
starému režimu. Jakmile vyhrajeme, všem se nám bude dařit
o dost lépe. Sám musíš uznat, že to je důležitější než prohrabo-
vání trosek s mrtvolami.“
Byl si jistý tím, že v sutinách je ještě mnoho živých, ale
netušil, jak je všechny zachránit. Běžel proto k prvnímu zboře-
nému domu, který uviděl, a začal odhrabávat. Našel tam jedno-
ho živého a jednoho mrtvého. Ve vesnici byly desítky takových
domů. Jak ubíhal čas, nacházel stále méně těch, kteří silné ze-
mětřesení přežili. Od té chvíle zahořkl, už nikdy nikomu nevěřil.
Svět se pro něj stal temným místem.
Ocitl se na vrcholu trojúhelníku a před ním stáli jeho učni.
Musel mít širokou základnu, ale tak daleko neviděl. Lidé byli
všude, kam se podíval, byly jich tisíce. Všichni byli stejně za-
hořklí a stejně nedůvěřiví jako on.
Ocitl se nad zeměkoulí a sledoval miliony záblesků po ce-
lém světě. Podíval se detailně na jeden z nich. Světlo blikalo jako
spouštějící se zářivka, jako by se chtělo vší silou rozsvítit, ale
něco mu v tom bránilo. Poté, co se jim to dlouho nedařilo, pře-
stala některá světla pulzovat tak často. Blikala čím dále méně, až
nakonec zhasla úplně a místo nich se objevilo jen prázdné místo.
Když pohasla i další světla v okolí, objevila se černá díra, která
začala růst a pohlcovat vše kolem. Celé státy a národy zahalila

202
tma, třpytilo se v nich jen pár světélek, která se vší silou snažila
udržet alespoň trochu záře, i když tma byla čím dál hustší.
Upoutalo ho dění nad Severní Amerikou, hned nato se tam
přenesl. V jeho pracovně bylo ticho a klid. Nic nenasvědčovalo
tomu, že právě stojí před nejdůležitějším rozhodnutím svého ži-
vota – Severní Korea zaútočila jadernými zbraněmi na Soul, on
jako prezident USA a hlavní spojenec Jižní Koreje teď musel za-
ujmout jasné stanovisko. Věděl, že útok může vyvolat třetí svě-
tovou válku. Také si moc dobře uvědomoval, že neodpovědět na
tak násilný a nelidský krok by bylo projevem obrovské slabosti.
Myslel na tisíce lidí po celém světě. Někteří se modlili, jiní
napjatě čekali u televize, jaká bude odpověď Ameriky na to, co
se dělo v Asii. Další se snažili žít život dál, jako by se nic nedělo.
Nacházel se v klíčovém okamžiku! Zhluboka se nadechl a začal
prezidentovi a všem ostatním posílat veškerou lásku a energii,
kterou měl v sobě. Moc dobře věděl, že jde o všechno. Viděl, jak
některá blikající světla začala pulzovat trochu rychleji. Jeden
muž běžel na důležité obchodní jednání. Na chvíli se zastavil,
vložil bezdomovci do prochladlé ruky dvacet eur, podíval se mu
do očí a popřál mu krásný den. Zářivka se několikrát zableskla
a poté se rozsvítila. Kolem ní začala světla blikat intenzivněji
a některá se také rozzářila.
Ještě to nestačilo, Tomáš se teď stal vším. Obsáhl vše a byl
bezmeznou láskou. Uviděl ženu sedící v kanceláři, čekala na
muže, který žádal o práci v jejich firmě. Bylo na ní, zda ho do-
poručí dále. Pohovor probíhal skvěle – muž měl potřebnou kva-
lifikaci a měl o práci upřímný zájem. V jedné chvíli se zarazil
a těžce ze sebe vysoukal, že byl právě propuštěn z vězení. Ženě
bylo jasné, že bývalého trestance přijmout nemůže. Pokud by na
to přišel její šéf, tak by ji možná propustil. „Není to lidumil a pro
tyhle věci nemá vůbec pochopení,“ řekla si v duchu. Zavřela oči,
ucítila jemné šimrání v břiše, vzpomněla si na dítě, které právě

203
čeká. Podívala se na muže, který potichu seděl naproti ní, a řek-
la: „Líbil jste se mi, doporučím vás.“
Muž jí začal z celého srdce děkovat, Tomáš se zaměřil na re-
akci, kterou rozhodnutí ženy vyvolalo – bylo to jako ohňostroj.
Ještě více se vzdálil od toho místa a uviděl opět zeměkouli. Uvi-
děl miliony blikajících světel a mnoho rozsvícených. Svět prá-
vě sváděl bitvu sám se sebou. Probíhaly ty nejdůležitější volby
v jeho historii. Občas blikající světlo úplně zhaslo, tu a tam se
nějaké naplno rozzářilo. Cítil, že to je nesmírně na hraně. Zále-
želo na jednotlivcích, jak to dopadne. Celý se do toho vložil, byl
odhodlaný zůstat tak dlouho, dokud světla nezískají převahu.
Opět se přenesl do Bílého domu. Byl vrchním velitelem ar-
mády s největším počtem jaderných hlavic na světě. Napojil se
na svět a chtěl znát jeho názor, jenomže on neměl názor. Jedna
jeho část říkala to a druhá ono. Ta první myslela na odvetu, ta
druhá si zvolila světlo. Zavřel víčka a před očima mu proběhl
celý život. Aniž by si uvědomil, hlavou mu probliklo pondělní
ráno, kdy jeho ženě diagnostikovali rakovinu. Když znovu ote-
vřel oči, byl už pevně rozhodnutý. „Taková zvěrstva už se nesmí
opakovat, ať to stojí cokoliv!“ pomyslel si. Vyrazil ze své pra-
covny, kde na něj už čekali jeho generálové: „USA budou bránit
své spojence, ukážeme preventivním jaderným útokem, že se
nebojíme.“
Tomáš nemohl dýchat, ucítil silný tlak na hrudníku, jako
by mu na něj sedl slon. Svíjel se v agonii, když koutkem oka
naposledy zahlédl Zemi. Světla hromadně zhasínala, nad jiho-
východní Asií se objevil obrovský temný kruh. Moc dobře věděl,
co to je.
Probudil se celý zpocený, pořád nemohl dýchat. „Hhh­‑hhh,“
lapal po dechu. Teď se uklidnil natolik, že mohl začít přemýšlet.
Eliška vedle něj neležela, měl o ni strach. Nevěděl, jestli je to sen
nebo realita. Začal zhluboka dýchat a položil nohy na podlahu –
byla studená. Podíval se po pokoji, spojil tři prsty a pak mu to
204
 došlo – není ráno, ale večer – šel si lehnout unavený po práci
a Eliška přijde domů později. Když kontroloval malou, přišlo mu
divné, že ji svým hlasitým probuzením nevzbudil. Když ho Eliš-
ka později večer uviděla, hned si všimla, že něco není v pořádku:
„Proč jsi tak bledý?“

–•–

Druhý den si zašel na hory, počasí nebylo vůbec ideální – bylo

chladno a hustě pršelo, takže výstup vůbec nebyl snadný. Stu-
dené kapky ho bodaly do obličeje a konečky prstů na nohou ho
štípaly mrazem. Když dorazil na vrchol, najednou se vyjasnilo
a otevřel se nádherný výhled na krajinu. Dokonce mohl určit, na
kterých místech prší a na kterých nikoliv. Od poslední schůzky
s týmem uběhly dva týdny, možná nebylo jejich úkolem zastavit
jeho nástup k moci. Možná tomu nedokázali zabránit, protože se
sešli dříve, než měli, a nebyli prostě připraveni. Sešel dolů z hor
a několik dalších dní se cítil trochu lépe.

205
 *

3/29 Bombové útoky

T omáše vzbudil křik Věrky, šel se tedy podívat do obýváku,

odkud přicházel. Eliška seděla u televize, držela malou v ná-
ručí, ale ani se ji nesnažila uklidnit. Sama totiž plakala.
„Co se stalo?“ zeptal se.
Eliška měla plnou pusu slz, až skoro nemohla mluvit: „Vy-
buchly bomby v několika bankách po celém světě. Jedna byla
i v Praze na Václavském náměstí.“ Podlomily se mu nohy, musel
si hned sednout. Reportér v živém vysílání popisoval:
„Všude je zmatek. Je slyšet jen houkání sirén a křik. Hasi-
či se snaží dostat co nejvíce lidí z částečně zřícené budovy do
bezpečí. Už máme potvrzeno několik úmrtí a desítky vážných
zranění. Sanitky a vrtulníky rozvážejí zraněné do nemocnic po
celé Praze. Nic tak hrozného jsem v životě neviděl. Pane bože!“
Bylo ho špatně slyšet přes všechen ten hluk.
Záběry ukazovaly zakrvácené lidi zabalené v dekách. Ha-
siči vynášeli další raněné z prostoru ohraničeného páskou. Ne-
mohl tomu uvěřit, objal svoji rodinu. Byl moc rád, že jsou teď
všichni tři tady a v pořádku. „Lidé, kteří zemřeli v bance, měli
také rodiny.“ vytryskly mu slzy z očí. Chtěl se hned teď probu-
dit – byl si tak jistý, že to je jen další sen.
„Tolik bolesti! Jak to mohl někdo dopustit?“
Ve zprávách teď oznámili prozatímní bilance bombových
útoků po celém světě. První odhady hovořily o stovkách mrt-
vých. Když to uslyšel, jako by se mu zastavilo srdce. Už neměl
obavy z toho, čím se svět může stát. Měl hrůzu z toho, čím se
stal. Mezi mrtvými byly i děti. Beznaděj, prázdnota a vztek se
mu zažraly hluboko do nitra. Jeho světlo zhaslo.
Dlouho sledovali, jak se zvedal počet mrtvých a vážně ra-
něných. Bomby vybuchly v Evropě, Americe, Japonsku, Indii,
Brazílii a Rusku. Všichni se snažili přijít na to, kdo je za atentáty
206
zodpovědný. Nikdo se nepřihlásil. Nikdo nebyl varován. Přišlo
to jako blesk z čistého nebe. Policie ve většině zemí nechala pre-
ventivně evakuovat a zavřít všechny ostatní banky. Metro pře-
stalo jezdit a spolu s ním se zastavil i život ve velkých městech.
Čím déle seděl před televizí, tím více si uvědomoval, jak je svět
krutý a nespravedlivý. Sen se rozplynul, bublina, ve které žil,
teď praskla. Teď si konečně přiznal, v jak velké lži až doteď žil,
a bylo to velmi bolestivě prozření. Až teď si uvědomil, že svět je
temné místo. Objal Elišku, a i když tomu sám nevěřil, zašeptal
jí: „To bude dobrý.“
Tím, že bude vysedávat u televize, teď ničemu nepomůže.
Vzal malou do náruče a šel ji vykoupat. Sledoval proud vody
vytékající z kohoutku a uvažoval, jestli to nebyl jen další sen.
Z přemýšlení jej vytrhl až Eliščin hlas: „Pomůžu ti.“
Když se podíval do její tváře, došlo mu, že se mu to ne-
zdálo – svět se změnil lusknutím prstu. Teď aby se bál jít i do
obchodu. Měl strach Elišku a malou kamkoliv pustit. Zeptal se
sám sebe:
„Jak se můžeš probudit z noční můry, když nespíš?“

–•–

K televizi se vrátili včas – hlasatel zrovna uváděl živé vysílání,

kde bude Musílkova narychlo svolaná tisková konference. Byl
jako vždy perfektně upravený:
„Přeji si, abych k vám dnes mohl mluvit za příjemnějších
okolností. Ještě jsem nebyl oficiálně jmenován premiérem a už
musím vést svou zemi v tuto těžkou hodinu. Garantuji vám, že
děláme vše pro to, abychom co nejdříve našli viníka tohoto ne-
smyslného krveprolití. Je třeba obnovit spravedlnost. Zločinci
spoléhají na to, že k nim společnost bude shovívavá, a doslova
se nám vysmívají do obličeje.“ zahřímal. „Co je dobré, a co špat-
né? Dnešní společnost je tak popletená různými pochybnými
207
názory, že to neví. Musíme ji tomu společně naučit. Musíme se
postavit všem lidem, kteří nemají žádné hodnoty. Musíme ob-
novit pořádek a řád!“ praštil pěstí do řečnického stolku. „Jedině
tak zamezíme podobným útokům, jako se staly dnes. Musíme se
postarat, aby se pořádek a spravedlnost staly vnitřní hodnotou
každého z nás.“ rozhlížel se po sále.
„Jedině tak zastavíme rozpad společnosti, který už začal.
Stačí se podívat na sever naší země. Lidé si tam nedůvěřují a bojí
se jít v noci ven. Tomuto říkáte demokracie 21. století?“ rozpa-
žil ruce. „Že se slušní občané bojí jít za tmy na ulici? Jak věrný
je hladový pes? Proto s okamžitou platností zavádím bezplatné
jídlo pro všechny občany, kteří u nás dodržují zákony.“ Sálem se
neslo souhlasné mručení.
„Svět je zkažený a je třeba jej vyčistit, je třeba oddělit zrno
od plev. Nesmíme zaměnit přílišný soucit za spravedlnost, ne-
smíme být sentimentální.“ zapřel se rukama o stolek. „Naši
nepřátelé také nejsou. Myslíte, že by vás v noci, když se nikdo
nedívá, nebodli do zad? A s těmito lidmi chcete být soucitní? Je
dnešní společnost plná zločinu a zoufalství tím, co jste chtěli?“
ještě zvýšil hlas. „Představovali jste si svět takto? Příliš dlouho
jsme naslouchali různým druhům idealistů a utopistů, kteří ho-
vořili o bezmezné lásce. Ta vede jen k chaosu a anarchii. Sprave-
dlnost vede k pořádku a řádu.“ zvedl hlavu.
„Lidé, kteří nad sebou nevidí neviditelnou ruku zákona,
brzo zvlčí a jsou schopní okrádat a zabíjet. Musíme všem ukázat,
že před spravedlností se neschovají. Ostražitost je cena za naše
bezpečí. Zkušení kriminalisté odešli a kriminalita narostla, pro-
tože zloději byli ti zkušenější. Zřizuji teď s okamžitou platností
speciální policejní jednotky, které budou dohlížet na naše bez-
pečí.“ mluvil najednou strašně rychle. „Zloději, vrahové a násil-
níci už proti nim nebudou mít šanci. Ani atentátníci!“ zvolnil
tempo.

208
 „Udělám vše pro to, aby byly co nejdříve znovu zavedeny
hraniční kontroly. Je zde mnoho nebezpečí, zejména muslimové.“
díval se po svém obecenstvu, jako kdyby je mezi nimi teď hledal.
„V kontaktu s Evropskou unií samozřejmě zůstaneme, i když by
bylo nanejvýš vhodné, aby si její členské státy uvědomily, že
více potřebují ony nás než my je. Dle toho s nimi tak odteď bu-
deme jednat. Proč bychom měli dotovat nezodpovědné členské
státy? Proč, když sami nemáme?!“ zvedl zaťatou pěst.
„Dále poslanecká sněmovna co nejdříve schválí zákon
o vnitřní bezpečnosti. Díky němu se už nestane, že by vězni pro-
vedli vzpouru a utekli z vězení. Díky němu už nebudeme muset
prožívat nic podobného jako dnes. Od teď už se nebudeme bát
chodit v noci po ulici. Nepřipustím nepokoje!“ zakřičel. „Bude
vydán nový sociální zákon, který zajistí, že flákači nebudou mít
více než slušní, pracovití lidé.“ odmlčel se.
„Lidé jako vy,“ napřáhl rozevřené dlaně směrem k publiku.
„Dále pracujeme na novém zákoně o korupci, na jehož zá-
kladě vzniknou seznamy korupčních politiků a trestů, které za
ně dostanou.“
„Slibuji práci,“ zahřímal. „Slibuji pokrok,“ přidal na hlase.
„Slibuji spravedlnost!“ zakřičel. „Především slibuji výsledky!“
dodal vítězně. Sálem se rozlehl hlasitý potlesk. Posluchači vstá-
vali ze židlí a neskrývali své nadšení.
„Tak takhle to tedy začne?“ chytil se Tomáš za hlavu.
„Mrzí mě, že jsem ti zprvu nevěřila.“ povzdechla si Eliška.
„Měl jsi pravdu. Celou dobu jsem myslela, že žiješ mimo realitu,
ale byla jsem to já, kdo neviděl skutečnost, nebo spíš nechtěl
vidět. Co je a co není realita?“ ptala se jej, jako kdyby to dokázal
rozeznat. Konečně alespoň trochu chápala nejistotu a rozpolce-
nost, to neustálé kličkování mezi dvěma světy, které každý den
zažívá.
Soucitně se na ni podíval: „Já už vlastně ani nevím, co je
skutečné, miláčku.“
209
 *

3/30 Poslední schůzka

T omáše napadlo, že tým bude chtít určitě svolat schůzku.

Rychle se šel podívat na svůj mobil, který měl od včerejška
vypnutý: „Přijď prosím co nejdříve do bytu č. 53.“
Umyl si tvář, celý roztřesený se začal oblékat: „Musím teď
za týmem. Pak ti to vysvětlím.“
„Co tam chceš dělat?“ ptala se neklidně Eliška.
„Nevím, asi budeme probírat, co se dnes stalo. Neboj se
o mě, je to bezpečné. Během pár hodin jsem zpátky. Raději buď
s malou doma. Miluji tě.“
„I já tebe,“ přitiskla se na něj.
Jako by se mezi tím objetím a zaklepáním na dveře bytu
č. 53 nic neodehrálo, protože další, co si Tomáš vybavil, bylo,
když mu Kristýna otevřela: „Už jsme mysleli, že nepřijdeš!“
Diskuze už byla v plném proudu, Kristýna zrovna říkala:
„Jediný způsob je prostě žít dál, něčím se zaměstnat, nemít čas
nad tím přemýšlet.“
Karla s tím nesouhlasila: „Ale nemůžeme předstírat, že se
nic nestalo! Byla by to velká neúcta vůči lidem, kteří to nepře-
žili.“
Kristýna: „Špatné věci se stávají, musíme jít dál. Nesmíme
promarnit další den.“
Dimitrij: „To je přesně to, co ti lidé, kteří to udělali, chtějí.
Abychom propadli beznaději a přestali žít.“
Tomáš: „Tak či tak, život už nebude stejný jako předtím.“
Jirka, kterého celá ta záležitost očividně vzala, mu přitakal:
„To máš bohužel pravdu. Víte o tom, že se pro to začal používat
výraz ‚Černá hodina‘, protože všechny atentáty se staly v roz-
mezí šedesáti minut? Dnes tam zemřel jeden můj přítel.“
Kristýna jej pohladila po rameni: „To je mi líto.“
Dimitrij: „Marku, víme už, kdo za tím může stát?“
210
 Marek: „Existuje několik verzí – vod teroristů přes radikál-
ní komunisty až po konspirační teorie.“
Jirka: „Jaké?“
„Že to zosnovali lidi napojený na vládu, aby vodvrátili zra-
ky občanů vod problémů, kterým teď čelí.“
Tomáš: „Každopádně, na psychiku lidí to bude mít drtivý
dopad. Někteří propadnou beznaději, jiní učení různých despo-
tů, další začnou popírat realitu, protestovat a někteří snad zů-
stanou v srdci.“
Kristýna posmutněla: „I když zůstat v srdci je teď pro mě
obzvlášť těžké, cítit tu obrovskou bolest.“ Moc dobře věděl, co
tím myslí, protože to zažíval také.
Marek se opřel do křesla: „Po celým světě je teď hodně
dusno. Ty atentáty spustily něco, co v lidech bublalo už dlouho.
I v obvykle poklidných zemích, jako je Čína a Rusko, jsou teď
obrovský protivládní demonstrace. V Evropě taky – v Maďar-
sku a Rumunsku už jsou desítky mrtvých.“
Tomáš si moc dobře uvědomoval, že jeho sny se začínají
naplňovat: „Měli bychom vymyslet, jak uklidnit situaci, aby ne-
přerostla v daleko větší katastrofu.“
Dimitrij: „Podle mě bychom se měli zaměřit na Musílka,
zneužil těch atentátů. Je stále mocnější a lidé podobného ražení
se k němu přidávají. Vidí jeho rostoucí vliv a cítí možnost dostat
se k moci.“
Karla přitakala: „Ano, viděla jsem jeho projev v televizi.
Tak odhodlaného jsem ho ještě neviděla, ta síla, která z něj sr-
šela, šel mi z toho mráz po zádech. Jsem si jistá, že na lidi to
muselo ohromně zapůsobit.“
Marek viděl pod povrch toho všeho: „Jenže si neuvědomu-
jou, co dělá za jejich zádama. Ukazuje se jako veřejnej ochránce,
ale četli jste návrh zákona o vnitřní bezpečnosti?“
Kristýna: „Co v něm je?“

211
 Marek byl až znechucený: „Dovopravdy už se nebudem bát
v noci chodit po ulici, protože to bude často zakázaný. Součástí
zákona je nejenom cenzura internetu, ale i sledování toho, na
jaký stránky chodíš a co na síti děláš. Z veřejnoprávní televize
se díky tomu zákonu stane jen Musílkův nástroj pro propagan-
du – pod rouškou bezpečnosti chce v podstatě zrušit její nezávis-
lost. Zákon rozšiřuje pravomoci policie na úkor naší svobody. Je
tam taky zmínka vo mravnostní policii. S tím zákonem získává
pojem policejní stát úplně nový rozměry.“
Karla: „To je hrozné, i když chápu, že lidé s tím budou sou-
hlasit, po tom, co se stalo. Od teď bude každý, kdo je jiný, pova-
žovaný za nebezpečného.“
Marek podotknul: „Jenže se to týká nejen bezpečnosti státu,
ale i bezpečnosti Musílka u moci. Využívá příležitosti, klade dů-
raz na naše bezpečí a přitom připravuje další zákony, který s tím
nemaj nic společnýho, jen aby si upevnil pozici.“
Kristýna: „Jaké?“
Marek: „Například zákon o efektivitě státní správy, ve
kterým mimo jiný propojuje banky, stát a armádu. Nebo novej
protikorupční zákon, na základě kterýho se budou vytvářet se-
znamy lidí, kteří se chovali korupčně, a budou tam hodně tvrdý
tresty.“
Jirka ironicky prohodil: „Nechte mě hádat – nebude tam
nikdo nezávislý, kdo by zajistil, aby se takto Musílek nezbavil
nepohodlných lidí. Jako třeba mě.“
Marek kýval hlavou: „Přesně tak. Pak tu máme novej zá-
koník práce. Nepracovat bude trestný, to znamená, že postižení,
bezdomovci nebo prostě lidi, který si nemohli najít práci, budou
moct zavřít do vězení.“
Kristýna z toho byla zdrcená: „Pane bože!“
Ovšem Marek ještě neskončil: „Ještě tu je zákon o ochra-
ně rodiny. Přechovávání jakýchkoliv pornografických záznamů
bude trestný, stejně tak jako obscénní chování na veřejnosti.
212
Nikde není stanovený, co se tím myslí, takže tě můžou zavřít za
to, že políbíš někoho v obchodě.“
Karla: „To není nikdo, kdo by o tom věděl a sdělil to veřej-
nosti?“
Dimitrij: „Ano, ale Musílek má hodně zastánců, kteří tvrdí,
že konečně je tady někdo, kdo udělá pořádek, ale lidé u moci
ho chtějí zdiskreditovat.“ Tomáš si vzpomněl na svého souseda.
Když se spolu nedávno bavili o Musílkovi, svěřil se mu: „Potře-
bujeme někoho se silnou rukou, kdo tady udělá pořádek. Vůbec
mi nevadí, že omezí některý věci.“ V té chvíli pochopil, jak se
dostal k moci Hitler – není to tak těžké, když to lidé dovolí.
Jirka: „Nechápu, že si lidé nedokážou dát dvě a dvě dohro-
mady! Nemůžeme zavřít hranice a zůstat v Evropské unii. Ne-
můžeme ostatním státům diktovat podmínky.“
Tomáš: „Lidé vidí a slyší jen to, co chtějí. Vyslyší kohokoliv,
kdo jim slíbí, že odstraní jejich problémy. Nejistota a strach je
oloupily o zdravý rozum. Když jim Musílek dá jistotu, jídlo a po-
cit bezpečí, oni mu na oplátku dají svůj tichý souhlas se vším, co
udělá. A on je dost přesvědčivý v tom, že je ochrání.“
Karla vstala: „Tak co s tím budeme dělat?!“
Jirka: „Jedno je jisté – musíme zaútočit hned, dokud nemá
upevněnou pozici.“
Tomáš vyhrkl: „Zaútočit?“
Jirka se postavil také a začal přecházet po pokoji: „Po schůz-
ce s Dimitrijem už jsme provedli nezbytné kroky. Zmobilizovali
jsme opozici, zítra uspořádáme obrovskou demonstraci v centru
Prahy.“
Tomáš vykřikl: „Ale to může stát někoho život! Musílek
prohlásil, že nepřipustí žádné nepokoje! Proč jste nám to ne-
řekli?“
Dimitrij: „Nesmí zůstat u moci, museli jsme jednat rychle.
Několik lidských životů je malá cena za svobodu všech.“

213
 Tomáš doslova zuřil: „Kdo jsi, abys určoval, jakou cenu má
lidský život?! Nikdo nesmí zemřít! A ví to ti lidé, že mohou přijít
o život?! To se jim asi nikdo neobtěžoval říct, že?“
Jirka: „Ví, že to je pro ně riziko, ovšem došla jim trpělivost.
V případě nutnosti se budou bránit. Musílek může kdykoliv bez-
trestně ublížit tobě nebo tvým dětem, copak to nechápeš?!“
Tomáš se přenesl jinam. Nad sebou měl obrovskou spirálu
směřující někam do nebes, pod ním byla stejně velká spirála
směřující do nekonečné propasti. Došlo mu, co to má znamenat.
Trochu se uklidnil a položil ruku na Jirkovo rameno: „Nesnáším
ho stejně jako ty a je mi moc líto tvého přítele, ale násilí povede
jen k dalšímu násilí. Zlo plodí zlo. Pokud použijeme násilí, ne-
jsme o nic lepší než on.“
Dimitrij: „Neschovávej za úctu k životu svou zbabělost,
Tome.“ Jeho to nesmírně štvalo. Nedokázal pochopit, že jim to
nedochází! Co se týká zabíjení, neexistuje přece žádný kompro-
mis.
Jirka: „Nikdo tě nenutí, abys do toho šel s námi. Stejně tak
ty nemůžeš nutit nás, abychom to nedělali. Lidé jsou svobod-
ní, nemůžeš jim zabránit dělat to, co chtějí.“ Tomáš jen smutně
sklopil oči, vzpomněl si na svůj poslední sen. Pokud se lidstvo
rozhodne samo sebe zničit, nepůjde to nijak změnit.
Jirka hledal další spojence uvnitř týmu: „Co ty, Marku? Jdeš
do toho s náma? Jsi pro nás svým způsobem nepostradatelný.“
Marek si škrábal strniště na tváři: „Jako správnej Čech po-
čkám, až se to přežene.“
Tomáš pořád nesouhlasil: „Musí být přece jiná možnost!“
Konečně se do toho vložila i Kristýna: „Musíme držet při
sobě, společně jsme nejsilnější. Navrhuji si teď zameditovat.“
Jirka: „Víš, že si tě nesmírně vážím, Kristýno, ovšem medi-
tace nám teď nepomůže. Budu moc rád, když se k nám připojíš.“

214
 Kristýna: „K nikomu se nemusím připojovat, jsem na stra-
ně všech. Nicméně nepodporuji tu akci na náměstí. Udělám jako
vždy to nejlepší, co budu moci – budu vám všem posílat energii.“
Tomáš: „Toho si moc vážím, Kristýno. Rozmyslete si to pro-
sím ještě.“ naléhavě se podíval na Dimitrije a Jirku.
Dimitrij: „Když jedna strana složí zbraně, tak stejně ta dru-
há zahájí útok. Když se jim podaří zastavit násilí v jedné části
světa, stejně vypukne v jiné části. Musíme to zastavit i za cenu
násilí.“
Tomáš: „Chcete násilí zastavit násilím?“
Dimitrije jeho dotaz zaskočil: „Myslím, že se asi neshodne-
me. Tohle je asi konec naší společné snahy. Jdi domů, Tome, buď
se svou rodinou. Stejně tak i vy ostatní, však my to za vás vy-
bojujeme.“ Tomášovi to připomnělo Musílka, když se ho snažil
přesvědčit, že to není jeho boj.
Jirka: „Co ty, Karlo?“
„Já nebudu jen tak stát a dívat se.“
Tomášovi nezbylo nic jiného než si jít pro kabát a začít se
oblékat. Kristýna za ním přišla, než stihla něco říct, zeptal se jí:
„Budeme pokračovat, i když nezbyla žádná naděje? Bojovat dál,
i když to nemá žádný smysl? Proč?!“
Jako vždy se na něj láskyplně podívala. Všiml si, jak má
překrásnou tvář: „Proč padáme? Abychom se naučili znovu
vstát.“
„Ale po tomhle pádu už myslím nevstaneme, je to hluboká
propast.“
Pohladila ho po tváři: „Často strom zničí bouře nebo silný
vítr. Zůstane po něm jen kus kmene. A přece z něj na jaře vy-
roste nový život. Nevidíme, co je dole pod půdou, jaké má strom
kořeny. Vzpomínáš, jak jsme se bavili o tom skládání obrazů
z jednotlivých dílků dohromady? Nikdy nevíme, jak se to vy-
vine.“
„Vidím jen tmu.“
215
 Kristýna ho objala: „Před úsvitem je největší tma.“ Ta slova
jím pronikla jako šíp a zahřála jeho studené a napjaté tělo. Sešel
po schodech a vyrazil ven. Nad městem pluly těžké, téměř černé
mraky, brzo bude pršet.
„Tak takhle začíná konec?“
Cítil, jak jím prostupuje samota. Skoro zapomněl, jaké to
je pocítit naprostou nicotu. Jeho duše se ozvala: „Já jsem vždy
s tebou, nikdy nebudeš sám.“
Byl rád, že se může vrátit domů za Věrkou a Eliškou. Nevě-
děl, jak dlouho to potrvá, ale žil tady a teď a raději moc nemyslel
na budoucnost. Chtěl teď být s nimi.
Znovu a znovu nad vším přemýšlel, nemohl to pustit z hla-
vy. Na svět se snášela temnota a on s tím nemohl nic udělat.
Na špinavý chodník začaly dopadat první kapky. Ať se snažil
sebevíc, tato rovnice nedávala žádné jiné řešení. Bylo mu jasné,
že díky násilným protestům na náměstí přijde další vlna represí.
„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ probíhalo mu
teď hlavou.
Lidé si svým chováním vyloženě říkají o takovou budouc-
nost, jakou viděl ve svých snech.
„Třeba další šanci nedostaneme, třeba už si ji ani nezaslou-
žíme,“ pomyslel si.
Naše děti budou muset posbírat zbytky, které jsme jim tu
nechali, a postavit z nich lepší svět. Mrzelo ho, že Věrka bude
vyrůstat na takovém místě. Když přišel domů, mokrý jako myš,
Eliška jej objala: „Jsou tu naši.“
„Rád tě vidím,“ přitisknul se k ní.
„Musílek chce vystoupit z Evropské unie, další státy se
k němu nejspíše přidají. Chce taky zdvojnásobit počet policistů
a cenzurovat internet. Mrzí mě, že jsem ti zprvu nevěřila.“
„Bojovat za lepší svět je důležité, ale ne na úkor tebe nebo
Věrky. Mrzí mě, že jsem to předtím nechápal, budu už doma.“

216
 Políbili se a šli za rodiči do obýváku, zrovna si hráli s ma-
lou. Tomáš nikdy neměl moc rád tyhle rodinné sešlosti, ale dnes
to cítil úplně jinak. Byl rád, že může být se svými blízkými. Byla
tu i jeho sestra, vedle které se s Eliškou posadili a sledovali, jak
prarodiče dovádějí s malou, která byla ve svém živlu a v jed-
nom kuse se smála: „Heeee, vaaah“. Venku hustě pršelo a kapky
bubnovaly na střechu. Tomáš se alespoň na chvíli cítil šťastný
a v bezpečí. Vzpomněl si na Kohla, jak mu jednou říkal: „Zůstaň
napojený – špatné pocity nezmizí, ale budeš je snášet o dost
lépe.“
„Kdyby tu teď Kohl byl a viděl, co se děje, co by na to asi
řekl?“
Když šel spát, věděl, že se mu budou opět zdát noční můry,
ale bylo mu to úplně jedno. Celou dobu se snů bál, ovšem teď
prožíval daleko větší hrůzu, když se svět měnil v to, co v nich
viděl. Nešlo s tím nic dělat. Měl pocit, že do tohoto světa plného
zla a přetvářky nepatří. Tolik se za poslední roky změnil, byl
teď o dost lepším člověkem než před léty. Od té doby, co potkal
Kohla, se neustále pokoušel změnit svět k lepšímu. Překonal
všechny různé překážky i chvíle beznaděje a vždy znovu vstal.
A stejně to bylo k ničemu, lidé doopravdy nechtějí žít ve světě
bez utrpení. Kdyby to chtěli, už by si to dávno zvolili. Proč se
celou tu dobu tak snažil? Je to nezvratné.

–•–

Když přišla Kristýna domů, její malý syn Adam už na ni čekal:

„Maminko! Maminko! Já sem tak rád, že jsi doma.“ vyskočil jí do
náruče. Když společně večeřeli, venku zuřila bouře. Kapky se
opíraly do oken a foukal silný vítr. Brzy potom vypadla elektři-
na. „To nevadí, aspoň budeme mít klid na meditaci,“ usmála se
na něj Kristýna.
„Už se moc těším, koho zachráníme dneska?“
217
 „Když se nám to podaří, tak celý svět, Adame.“ pohladila ho
po tmavých kudrnatých vlasech.
Poskakoval radostí a křičel: „Jůůůůů.“
Zapálila několika svíček, sedli si naproti sobě a drželi se za
ruce, pak řekla: „Vzpomeň si, jak ses cítil minule. Tvoje mysl se
vznášela nad světem a obdivovala, jak je krásný. Vidíš to?“
Radostně pokýval hlavou a ona se zeptala: „Jak se cítíš?“
„Jako tučňák a sedmikráska a ježek a dešťová kapka a slun-
ce a tanec…“ Dobře se to poslouchalo. Adam stále pokračoval,
když upadla do hlubokého stavu meditace.
Ucítila vůni silného zeleného čaje. Vzduch byl těžký, což
souviselo s blížícím se orkánem. Dívala se do očí svého bratra
Ho­‑Kina – zrovna si povídali o tom, jak je teď čínská vláda slabá
a možná brzy padne. Jejímu bratrovi to dělalo obrovské starosti.
Zahřmělo, zvuk hromu tady v horách v ní pokaždé probudil po-
svátnou úctu k přírodě.
Když znovu otevřela oči, viděla vysoké skalnaté pohoří.
Měla na sobě batoh a jeho žena jí zrovna vykládala o vysokém
napětí v regionu. Věděla, že ženy by se o politice moc vyjadřo-
vat neměly, nicméně u nich v rodině se jim vždy dávala volnost
a často spolu o politice diskutovaly. Šarhíju znepokojoval írán-
ský jaderný program, rostoucí chudoba v Palestině a politické
bouře v Izraeli. Bála se, že konflikt přeroste ve válku. Na chvíli
se zastavila, zahleděla se na nebe bez mráčku a otřela si zpocené
čelo. Bylo horko.
Když se znovu rozhlédla kolem sebe, ocitla se v Brně. Se
svým kamarádem knězem zrovna rozebírali situaci kolem Mu-
sílka. Jakub s ní promlouval o svých pochybnostech: „Pokud má
Bůh svůj plán, rozumí mu pouze on.“
„Je jednoduché mít víru a nadšení, když jde všechno hlad-
ce. Opravdová víra ovšem znamená rozhodnout se věřit i v těch
nejtemnějších okamžicích.“ odpověděla mu.

218
 Zhluboka se nadechla a byla opět doma, malý měl ještě za-
vřené oči. Došlo jí, že zrovna viděla tři epicentra. Pokud se něco
nestane, tak v nich brzo vypukne něco strašného, co brzy pře-
roste v celosvětový konflikt. Trochu ji zamrzelo, že se poslední
dobou snažila vyřešit situaci s Musílkem a zapomněla, že nebez-
pečí hrozí i jinde. Počkala, až se Adam probere, a dala ho spát.
Rozhodla se celou noc meditovat. Pozvedne svoji energetickou
úroveň a následně i všech obyvatel těchto regionů. Vyzve všech-
ny lidi dobré vůle, aby dodávali do systému lásku.

219
 *

3/31 Útěk z krytu

T omáš se probudil na nemocničním lůžku, měl sucho v krku.

Nemohl téměř polykat, tak chrapláním a sípáním požádal
postarší sestru o vodu. Chutnala, jako kdyby olizoval záchodo-
vou mísu. Jakmile se napil, podařilo se mu rozmluvit:
„Co­‑co se stalo?“
„Napadly tě nějaký nuly. Většinou svý oběti hned zabijou,
ale tebe jen dokopaly do bezvědomí. Kdybych ještě věřila na zá-
zraky, tak bych ti tvrdila, žes to přežil jen zázrakem. Takhle tě
jen lituju, že to ještě nemáš za sebou.“
„Nuly? Jaké nuly? Naposledy si pamatuji, jak jsem šel se
ženou nakupovat!“
Vychrtlá žena se širokými rameni si sundala brýle: „Prav-
děpodobně jsi ztratil paměť při tom úderu do hlavy. Máš tady
na boku slušnou podlitinu,“ sáhla mu na to místo a on zasku-
čel. „Opravdu to chceš slyšet? Já bych to na tvým místě slyšet
nechtěla.“
Dopil zbytek vody, na dně starého plechového hrnku už
zbývala jen neznatelná louže, a přikývl.
Jak začala sestra vyprávět, všiml si, že ji chybí několik zubů:
„Začalo to menšíma útokama. Na pár místech byla otrávena pit-
ná voda, občas vybuchla bomba v nějakým supermarketu. Vlá-
da pořád říkala, že za to můžou zahraniční teroristický skupiny.
My jsme jim to věřili. Pak přišel první black out. Trval naštěstí
jen tři dny.“
Rozhlížel se kolem sebe a snažil se přijít na to, kde je – ne-
poznával to tu. Spíše než v nemocnici to tady vypadalo jako
v nějaké garáži, pěkně ponuré garáži.
Sestra byla zahleděná do svých vrásčitých dlaní a dál
mumlala: „Zpočátku vypadával internet jen nárazově, třeba jen
na pár hodin. Nakonec vypad úplně a s ním šly do háje všechny
220
 obchody, banky, státní správa. Začal obrovskej chaos, vláda ne-
ustále hledala viníka. Přišly další black outy, svět, jak ho znáš,
přestal existovat.“ přestala na chvíli mluvit, jen hlasitě dýchala.
„Lidi si přestali důvěřovat, společnost se rozpadla.
Rozšířil se hlad a nemoci, děti se přestaly smát. Sebevraž-
dy byly stejně tak častý jako porody. Pak přišel první jadernej
útok. V nastalém chaosu se chtěli do krytu dostat všichni, bohu-
žel místo bylo jen pro ty vyvolený. Než jsme sem zalezli, vláda
konečně přišla na to, kdo za všechno moh. Celou dobu sme se
připravovali na nepřítele zvenčí. Báli jsme se, že na nás zaútočí
Číňani, Rusové nebo Arabové. Byli sme tak zahleděný ven, že
sme naprosto podcenili, co může přijít zevnitř. Za většinu útoků
mohli teroristi z Evropy, říkali si ‚Nový svět‘.“
Jedna po druhé se vzpomínky začaly vracet – vybavil si, jak
se dostal do krytu, v tlačenici bylo ušlapáno několik lidí. Vzpo-
mněl si, jak na něj v tmavém tunelu zaútočili tři zloději. Bylo jim
kolem dvanácti let a kopali do něj, než ztratil vědomí. Pokusil se
vstát z postele, ovšem sestra ho zarazila: „Raději až zejtra, nemáš
kam spěchat. Tady už nikdo nikam nepospíchá.“ Chtěl se ještě
zeptat na svoji ženu, ale vzpomněl si, že už dávno zemřela. Začal
se třást zimou, ona ho přikryla a beze slova odešla.

–•–

Když ho následující ráno propustili, vydal se za Pavlem. Než ho

potkal, tak vážně uvažoval o sebevraždě. „Člověk by nevěřil, jak
jeden člověk může ovlivnit můj život,“ řekl si v duchu. V ložni-
cích nebyl, tak se šel podívat do společenské místnosti, ale tam
ho taky nenašel. Zeptal se pár lidí, jestli ho neviděli, ale všichni
ho odbyli, že ne. Nezbylo mu nic jiného než jít na policii. Měl
strach, protože zdejší „muži zákona“ byli velmi tvrdí a nesmlou-
vaví. Už jenom to, že tam sám od sebe přišel, mu mohlo způsobit
velké problémy.
221
 Strážník se na něj znechuceně podíval a zamumlal něco
o tom, že to musí ověřit ve spisech. Pak rázně dodal: „Sedni si
tady a ani se odsud nehni.“ Čím déle čekal, tím byl Tomáš ner-
vóznější. Po chvíli se plešatý policista s odstávajícíma ušima
vrátil: „Ten muž byl popraven. Někdo ho viděl, jak dává jídlo
nulám. Proč jsi vlastně tady? Odkud ho znáš?“
Věděl, že kdyby přiznal, že to byl jeho kamarád, nejspíše by
ho také zabili: „Ten zmetek mě okradl. Myslel jsem, že ho najdu
a vezmu si své věci zpět.“
Policista měl ve tváři výraz rozzuřeného pitbulla: „Kdy-
bych věděl, že jsi sem přišel kvůli takové hlouposti, tak se ani
neobtěžuju to zjišťovat. A teď už vypadni.“
Vyšel za roh a rezignovaně se opřel o zeď. Chlad a vlhko
z plesnivé stěny mu pomalu prostupovaly do těla. Kdyby to ne-
znamenalo obrovské problémy, ani by dnes nešel učit. Nicméně
to byl jeden z důvodů, proč má tady taková privilegia jako pět
minut sprchování týdně a jídlo každý den. Když přišel do třídy,
sedělo v ní opět méně dětí. Jejich počty se neustále snižovaly, jak
umíraly kvůli různým nemocem. Po hodině za ním přišla jedna
žačka, kterou si pamatoval už z minula. Měla špinavé růžové
šaty a pobitý obličej a také mu neuniklo, že má propíchané ruce.
Byl to trýznivý pohled – tak malé dítě a její žíly byly zdevasto-
vané jako předloktí dlouholetého narkomana. Tomáš po dlouhé
době ucítil emoce. Zeptal se jí na jméno.
„Říkají mi Věrka.“ podívala se na něj, její pravé oko bylo
zrudlé krví.
„To je moc hezké jméno, co se ti stalo?“ ukazoval na ruce
poseté modřinami.
„Nechci jíst, a tak se mě takhle snaží udržet naživu,“ tvářila
se, jako kdyby odpovídala na nějakou běžnou otázku.
„Proč nechceš jíst, Věrko?“
„Protože chci jít ven a nikdo mě neposlouchá. Budu tak
dlouho trucovat, dokud mě nepustí ven.“ svraštila čelo.
222
 „Ale tam přece nemůžeš, nikdo tam nemůže. Nepřežili by-
chom tam, protože tam je radiace.“
„To je hloupost!“ vykřikla. „Vezmeš mě tam, prosím?“
„To nejde,“ sbalil si věci a vydal se na ubikaci. Procházel
temným tunelem, tu a tam zablikalo světlo a odkrylo jeho ne-
příznivý stav. Napadlo ho:
„Co když to je celé jedna velká lež? Co když to je jen pro-
paganda, která nás má udržet pod zemí? Možná proto se zbavili
Pavla. Musím to zjistit!“
Hodil knihy na zem a utíkal zpět do školy. Ta holčička
bude určitě v odpočinkové místnosti. Přiběhl tam celý udýcha-
ný a našel ji, jak si hraje s ostatními dětmi. Zavolal na ni jmé-
nem, ale ona nereagovala. Přišel až k ní a pošeptal jí: „Půjdeme
teď spolu ven, ano? Musíš být klidná a pomalu za mnou projít
dveřmi, ano?“
Jen vzrušeně pokývala hlavou a on klidně odkráčel ven.
Učitel, který měl dozor, si ho ani nevšiml. Když vyšla, vzal ji za
ruku a vydali se společně na cestu. Věděl, že pokud ho chytí, za-
bijí ho. Unést dítě nebo mu nějak ublížit byl v této těžké době ten
největší zločin, byly totiž zapotřebí pro udržení lidské populace.
Od Pavla věděl, že v jižních tunelech došlo k sesuvům a závalům.
Tvrdil, že to tam možná odkrylo cestu ven. Zvolil takovou trasu,
aby obešli všechny kontrolní hlídky a podařilo se jim to.
Děvčátko už bolely nožičky, tak je chvilku nesl. Všude bylo
ticho a nikoho živého tu neviděli. V těchto odlehlých částech
krytu už se tak nedbalo na pořádek a občas na zemi ležela ně-
jaká mrtvola. Od toho se odvíjel i všudypřítomný puch, takový
podivně nasládlý zápach. Jeho malou společnici to nijak nevy-
vádělo z míry, jen si občas přidržela nos, když byl smrad až moc
intenzivní.
Vtom si všiml nějakých stínů kdesi v dálce a celý ztuhnul.
Po chvilce uslyšel nezřetelné hlasy, popadl ji a schovali se za

223
hromadu sutě kousek od nich. Tunelem procházela policejní
hlídka – pokud ho tady najdou s dítětem, na místě ho zastřelí.
Policisté se blížili, čím dál více osvětlovali stěny tunelu
svými baterkami. Zakryl jí ústa: „Teď je moc moc důležité, abys
byla úplně potichu, rozumíš? Jinak se ven nedostaneme.“ Poký-
vala hlavou. Když kolem nich procházeli, čvachtání vody, které
je doprovázelo, najednou ustalo. Stáli na místě a rozhlíželi se
kolem. Světlo baterky teď namířilo přímo na ně. Čvacht, čvacht –
strážník už byl u nich. Byl tak blízko, že mohli vidět, kolik přes-
ně ukazují jeho zlaté hodinky a slyšeli, jak dýchá. Tomášovi
strachem ztuhly končetiny, nemohl se ani pohnout. Jako by se
policista pro něco shýbal, tunelem se rozlehlo trhnutí a kousek
od nich dopadla do vody mrtvola. „Tohle se ti bude líbit,“ namí-
řil si to zpět ke kolegovi a Tomášovi se nesmírně ulevilo.
Po pár minutách ticha se trochu uklidnil a byl znovu schop-
ný pohybu, takže se vydali dále. Holčička si postěžovala: „Mám
hlad.“
„Neboj, už tam budeme.“ Došlo mu, že i kdyby se dostali na
povrch, tak nemá jak se o ni postarat, ale už bylo pozdě pomýš-
let na návrat – už je určitě hledali.
Na konci tunelu bylo vidět něco jako denní světlo. Vzal ji do
náruče a začal utíkat směrem k němu. Za nimi se ozvalo: „Stůj-
te, nebo vás hned zabijeme!“ Neposlouchal a utíkal dál. Slyšel
za nimi čvachtat vodu – odhadoval, že jsou to minimálně dva
policisté, ale neměl odvahu se otočit. Po chvíli doběhl na místo,
odkud přicházelo světlo. Nebylo denní, ale vycházelo z průlezu
ve stropě, ke kterému vedl žebřík. Zvedl holčičku, jak nejvíce
mohl. „Vylez rychle nahoru! He­‑he­‑he.“ oddechoval těžce a hned
se vydal za ní.
Ucítil pichlavou bolest a hned potom si uvědomil, že po něm
vystřelili a zasáhli ho hrudníku. Začal zavírat těžký ocelový po-
klop. Ruce policistů už se po nich sápaly. Dupl muži na prsty,
ten spadl a Tomáš zavřel dekl. Chvilku si zvykal na jasné světlo.
224
Chodba byla plná zásob a potravin. „Tady asi ukládají dodávky,
které přicházejí zvenku. Budou tu možná ještě další policisté.“
uvažoval nahlas. Prohledal chodbu a pokusil se najít něco jako
východ – našel další průlez. Nic ho nebolelo, ale nemohl už moc
dýchat a vykašlával krev. Kulka asi zasáhla pravou plíci. Vzal
z otevřené bedny nějaké jídlo, pomohl děvčátku nahoru a zavřel
za sebou poklop. Ocitli se v další chodbě, na jejímž konci bylo
zřetelně vidět denní světlo. Bylo tak nádherné. Na druhé straně
byla černočerná tma.
Vydali se za světlem, holčička se začala usmívat: „Já to ří-
kala, já to říkala!“ Záře byla stále jasnější, po pár minutách už
skoro nemohl chodit. Byli už skoro tam! Když v tom je dostihly
výkřiky z tmavé části tunelu. Holčička začala brečet, z posled-
ních sil ji vzal na ruce a začal utíkat. Zapotácel se a spadl. Ucí-
til v puse zkaženou vodu. Chtěl tu zůstat, ale ona mu pomohla
vstát: „Už tam budeme. Už tam budeme! To zvládneš! Musíš!“
Udělal několik rychlých kroků a ucítil ostrou bolest v páteři.
Druhá kulka. Svalil se na zem a cítil, jak z něj pomalu vyprchá-
vá život. Zavřel oči.
Když je znovu otevřel, uviděl strom. Byl to statný a zdravý
buk. Ležel pořád na zemi, ale už ho nic nebolelo a mohl nor-
málně dýchat. Pod ním seděla Věrka, tentokrát vypadala úplně
jinak. Téměř ji nepoznal. Byla bosá a v trávě kolem sebe nechá-
vala něžné stopy. Měla na sobě krásné, vyžehlené růžové šatičky.
Její obličej byl zdravé barvy, s nádherně učesanými vlásky si po-
hrával vítr a prosvítalo skrze ně slunce. Byla tak čistá a nevinná.
Tomáš se zhluboka nadechl, vzduch byl plný vůně trávy.
Věrka kreslila pastelkami na papír – jako předlohu měla
štěňátko, které leželo před ní a hrálo si s modrým balónkem.
Bylo to tak překrásné a pestrobarevné. Pomalu vstal a vydal
se za nimi. Cítil se skvěle! Neměl boty, takže hned ucítil stébla
trávy pod svýma nohama. Vzpomněl si na chladnou, mokrou
a hrbolatou podlahu krytu. Cítil vlhký, studený a špinavý beton.
225
Myslel, že podobný pocit, jako je chůze po voňavé trávě, už ni-
kdy nezažije. Nebo jako při pohledu na denní světlo. Teď byl
kryt i vzpomínky na něj nepopsatelně daleko.
Prostoupila ho nekonečná radost a klid. Tráva ho na chodi-
dlech příjemně chladila a šimrala. Pes začal vesele štěkat a po-
skakovat, když ho uviděl. Věrka byla radostí bez sebe: „Ahoj tati.
Ahoj tati!“ Její ruce byly hebké jako ruce novorozence, modřiny
byly pryč. Šaty jí voněly po levandulích. Když se spolu objali,
Tomáš cítil teplo a lásku. Ten pocit ho celého zahalil. Trvalo to
celou věčnost. Najednou se vše vyjasnilo, necítil už žádný kon-
flikt. Všechno napětí bylo pryč. Byl v nebi a zůstane v něm na-
pořád. Jeho duše se radovala a vesele zpívala. Cítil se tak šťastný,
že z něj vzešlo něco tak nádherného, něco tak čistého jako Věr-
ka. Usmála se na něj: „Ještě není pozdě.“
Když se probudil, byl pořád ve stavu nepopsatelné blaže-
nosti. Věděl, co má udělat.

226
 *

3/32 Náměstí

E liščiny vlasy příjemně chladily. Potichu vstal, aby ji nepro-

budil. Cítil, jak mu buší srdce. Do batohu si rychle sbalil pár
věcí. Podíval se na Elišku a vzpomněl si na to, jak ji poprvé uvi-
děl. Tu noc oni ani jejich kamarádi nešli spát, ale celou ji protan-
čili. Měla krásné šaty a byla plná života, úplně ho tím okouzlila.
Ráno si vyměnili čísla a domluvili se na další schůzku na něja-
kém místě, kde se uslyší a budou si moct popovídat.
S největší tichostí vešel do dětského pokoje – musel vidět
Věrku. Ležela v postýlce na boku a prstík měla v puse. Naplno
mu došlo, co chce udělat. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho ži-
votě. Stačilo, kdyby malá na chvíli otevřela oči, a už by nemohl
odejít. Spala tak pokojně. Netušila, co se děje ve světě. Netušila,
kam se lidstvo žene. Netušila, že její otec chce udělat něco tak
beznadějného.
Ještě poslední pohled a něžné pohlazení. Když uviděl ma-
teřské znaménko na její levé tváři, vyhrkly mu do očí slzy. Po-
myslel si: „Udělám pro tebe cokoliv.“
Naposledy na ni pohlédl a potichu zavřel dveře do pokoje.
Udělal těžší rozhodnutí, než měla většina lidí na planetě mož-
nost v životě udělat. Cítil, že je to tak správné. Rozum tomu ne-
rozuměl, ale duše ano. Pokorně ji následoval.
Když vyšel z domu, venku byla ještě tma. Bylo chladno
a ulice byly liduprázdné. Nasedl do auta a nastartoval motor. Po
chvilce přemýšlení se vydal na cestu. Všude byla hustá mlha.
Vybavilo se mu, jak mluvil s Kohlem o úplném probuzení. Ze-
ptal se sám sebe:
„To je kam směřuju? Pochopím pak, proč se to děje?“
Na dálnici přibývala auta, jak se blížila Praha. Přepadly
jej pochyby – i kdyby se mu podařilo dnes uspět, neovlivní to
konflikty ve zbytku světa. Byl tak malý a svět tak velký. Přesto
227
 naslouchal volání své duše a pokračoval v cestě. I když nevě-
děl, co má dělat, ani jestli to vůbec něčemu pomůže, cítil radost
a pokoru.
Vybavila se mu Eliščina tvář. Byla tak hebká a nádherná.
Představil si Věrčinu tvář, byly na sebe s mámou tak podobné.
Svítalo, když vypnul motor a vystoupil, dál autem nemohl. Do
centra byl z důvodu nepokojů zákaz vjezdu. Nechal ho odstave-
né na mostě kousek od hlavního nádraží. Poté se vydal ke Sta-
roměstskému náměstí. S každým dalším krokem méně uvažoval
a více cítil svou duši. V ulicích přibývali lidé. Přišli se podívat,
co se tady děje, nebo se toho chtějí zúčastnit?
Posledních pár metrů k náměstí se musel prodírat. Jakmile
uviděl policejní zátarasy, zastavil se. „Jak se tam dostanu?“ pro-
blesklo mu hlavou. Zeptal se jednoho z poblíž stojících lidí, proč
je náměstí uzavřeno. Cizinec od něj odstoupil, ve tváři se mu
zračilo překvapení: „Sešla se tam početná skupina lidí protes-
tujících proti nějakému diktátorovi. Policie ho uzavřela, aby se
k nim nemohli dostat další. Chtějí dostat situaci pod kontrolu.“
Tomáš stál uprostřed davu a pozoroval okolí. Byl to zvlášt-
ní pocit. Jeho oči se spočinuly na dvou policistech. Mladší z nich
mu přišel něčím zvláštní. Byl to mladý urostlý muž. Došel
k němu a podíval se mu přímo do očí:
„Jsem tu na osobní pokyn pana Musílka. Mám se dostat
mezi demonstranty a pracovat v utajení.“
Nedůvěřivě se na něj zadíval, ale Tomáš pohledem neuhnul:
„Nemám takové instrukce!“
„Není to oficiální, jestli mi rozumíte. Klidně zavolejte va-
šemu veliteli. On si to u pana Musílka ověří,“ hleděl mu stále
přímo do očí. Policista svým pohledem uhnul. Na sekundu se
zatvářil trochu vyděšeně. Asi se bál, že by z toho mohl mít pro-
blémy: „Běžte!“
Hned jak vstoupil na náměstí, naskytl se mu dech beroucí
pohled. Lidé se rozdělili na dva tábory. V pravé části náměstí
228
 stály seřazeny jako jeden muž policejní jednotky. Hájily Mu-
sílka. Všichni jeho ostatní příznivci byli doma. Věděli, že se
policie o odpůrce režimu postará. Bylo jich na náměstí několik
tisíc. Shlukli se v jeho levé části. Dav nebyl nějak organizovaný.
Policisté postavili na své linii pevnou barikádu, byli ozbrojeni
a pevně odhodlání ochránit stabilitu státu.
Naproti nim stáli demonstranti, kteří byli rozčílení, plní
emocí. Nehodlali se smířit s návratem do středověku. Chtěli bo-
jovat proti diktátorovi. Chtěli ukázat svou jednotu vůči někomu,
kdo nerespektuje základní občanská práva. Tomáš si nesourodý
dav pomalu prohlížel a zhrozil se, když v něm uviděl malé děti.
Byl k smrti vyděšený a zároveň naprosto klidný. Vnímal naplno
všechny ty emoce. Náměstí jich bylo plné. Bylo tak jednoduché
se jimi nechat unést.
Vnímal to napětí v každé buňce svého těla, ovšem hluboko
ve svém nitru cítil nebeský klid. Jeho duše k němu promluvila:
„Svět se zboří, když v něm lidé přestanou vnímat tu krásu.“ Do-
šlo mu, že nestojí ani na jedné straně, ale na obou. Chápe pocit
bezpečí, který vystrašeným lidem dává silný vůdce. A rozumí
pocitu křivdy, který spojuje jeho odpůrce.
„Nemusíš to dělat,“ znovu se ozvala jeho duše.
Dělá to jen proto, že mu to přijde správné a protože sám
chce. Většina ostatních tu byla z donucení. Pomyslel si: „Když
člověk jen hledá zlo, tak je svět zlý. Když lidé poslouchají jen
svůj rozum, svět se stává temným místem.“
Shodil poslední zbytky pochybností a udělal první krok.
Vše odevzdal nahoru a vykročil. Cítil, jak jeho chodidla dopa-
dají na dlážděný povrch náměstí. Svět se zpomalil. Viděl tmavý
obrys slunce schovaný za hustými oblaky. Pomalým krokem se
blížil mezi dva davy. Jeden jeho hlas mu říkal: „Běž. Běž! Neotá-
čej se a běž!“ Druhý se ho snažil odradit: „Stůj! Je to na tebe moc
velké. Jsi jen obyčejný člověk. Tohle přenechej jiným.“

229
 „Cítíš své srdce uprostřed svého hrudníku? Cítíš, jak bije?“
zeptala se Tomášova duše.
„Ano. Dělá nás lidmi.“ šel stále dále, krok za krokem, a byl
stále více ve svém srdci, které každým krokem trochu povy-
rostlo. Naplno si uvědomoval každé zvednutí a došlápnutí svých
nohou.
Pomalu se dostával do prostoru mezi dvěma stranami, pro-
storu nikoho. Policisté v prvních řadách na něj začali mířit pis-
tolí. Lidé v davu nalevo na něj začali cosi křičet. Každá ze stran
si myslela, že je jen loutkou nastrčenou protivníkem. Lidé a po-
licisté v zadních řadách si všimli, že se něco děje. Držel své ruce
daleko od sebe a měl rozevřené pěsti. Cítil pohledy tisíce očí.
Měl rozšířené vědomí a zřetelně slyšel, co na něj mluví několik
lidí najednou. Také cítil, proč to říkají. Cítil emoce tisíce těl. Cítil
ten strach. Prostupoval jím jako mráz. Také cítil tu nesmírnou
lásku, která z jeho nitra vyzařovala. Pocítil vlnu lásky, která
probíhala po celém náměstí, byla jen schovaná pod tunami stra-
chu. Nikdo jiný na náměstí ji neviděl, jen on.
Všichni nalevo byli tak rozzlobení, ale z každého vyzařova-
la láska. Policisté napravo se snažili nedávat najevo své emoce,
ale on nahlédl do jejich srdcí a cítil to, co cítí oni. Cítil Mu-
sílkovu přítomnost. Poprvé za celou tu dobu to ovšem nebylo
nepříjemné, už se ho nebál. Všechno do sebe zapadlo. Pochopil,
proč se věci dějí zrovna takto. Pochopil, že pravdu mají všichni.
Konečně se smířil s tím, že Kohl zemřel.
S každým krokem mu těžkla noha a hůře se mu dýchalo.
Došel až doprostřed linie a posadil se na studenou dlažbu. Nic
neříkal a téměř se nehýbal, ačkoliv se stal středem pozornos-
ti. Všechen vztek lidí na náměstí se obrátil směrem na něj. Na-
jednou byl on tím, který za všechno mohl. Všechny ty pocity
a myšlenky. Bylo jich tolik! Vše se slilo do jediné myšlenky, do
jediného pocitu:
„Jsi světlo, tak sviť! Staň se něčím víc.“
230
 Poté ucítil, jak se napětí a stres všech těch lidí začaly pře-
tavovat v něco víc. Vnímal, jak se jejich duše pomalu spojují. Po
celém náměstí začala blikat světla a některá se rozsvítila. Už
nebyl jediným. Svět se zastavil.
Muži zákona dostali rozkaz: „Dostaňte toho blázna pryč.“
Mluvili na něj, vyhrožovali mu, aby hned odešel, ale on
se ani nehnul. Policisté v předních řadách začali být nervózní.
Nevěděli, co si s ním mají počít. Seděl tam v klidu, neozbrojený
a připravený na cokoliv. Vzbuzovalo to v nich neskutečnou po-
koru a obdiv. Stáli tady vyzbrojeni a ochráněni proti někomu,
kdo je naprosto bezbranný a klidný, když dostali pokyn ho za-
střelit. Někdo takový byl pro Musílka příliš nebezpečný.
Poručík, který rozkaz dostal, složil zbraň: „Já nemůžu.“
Stejný pokyn dostal jeho kolega. S vědomím toho, že s tím končí
jeho kariéra u sboru, také složil zbraň. Třetí policista, který do-
stal příkaz jej zastřelit, také sklonil svojí pušku k zemi: „Kurva!
Tak tohle si na triko nevezmu.“ Ostatní nečekali na rozkaz a za-
čali skládat své zbraně směrem k zemi. Byl to ohromující pohled.
Lidé na náměstí, mnozí s rozevřenými ústy, sledovali, jak jeden
policista za druhým skládají své zbraně k zemi.
Všichni si začali čím dál více uvědomovat, co se právě děje,
všechno to z nich začalo padat. Ten strach, nepochopení a nená-
vist začaly mizet. Temnota, která náměstí až dosud svírala, se
pomalu začala vytrácet. Mladík stojící asi dvacet metrů od To-
máše nedokázal porozumět tomu, co se to děje. Vůbec to nezapa-
dalo do jeho vidění světa. Nedokázal si představit svět bez válek
a zabíjení. Vytáhl zbraň, namířil ji proti němu a zmáčkl spoušť.
Výstřel se rozlehl po celém náměstí, lidé okolo se přikrčili.
Nejvíce je překvapilo, že výstřel přišel z řad demonstrujících lidí,
ne policistů. Tomáše náraz kulky srazil na zem. Přišlo to tak
náhle. Jeho tělo spadlo na dlažbu jako hadrová panenka. Dva
policisté pohotově odzbrojili útočníka. Lidé jim uvolnili cestu,

231
oni k muži přistoupili s namířenými zbraněmi a ten se jim ihned
vzdal.
Z řad demonstrantů vyběhla nějaká žena a cosi křičela. To-
máš si po chvíli uvědomil, že je to Karla:
„Ježíši Kriste! Copak jste se všichni zbláznili? Zavolejte dok-
tora!“
Strážníci v přední řadě zvedli pušky, namířili je na Karlu,
která k němu běžela. Sledovali, co se bude dít. Klekla si k němu
a obhlížela mu ránu:
„Proboha, Tome. Co jsme ti to udělali?! Odpusť nám to.“
Když zjistili, že nepředstavuje hrozbu, přestali na ni mířit.
Lidé v tichosti pozorovali, co se děje uprostřed náměstí. V davu
se uvolnilo místo pro doktora. Lékařský tým běžel uličkou k To-
mášovi a vzadu za nimi houkala sanitka. Oba tábory se spojily
a shromáždily se kolem něj a Karly. Přímo vedle nich se objevil
někdo s kamerou. Karla tlačila na jeho ránu a tiše říkala:
„Dýchej prosím. Doma na tebe čeká Eliška s Věrkou.“ Dru-
hou rukou ho hladila po obličeji. Její tvář byla celá mokrá od slz.
Tomáš byl moc rád, že tady byla s ním. Podíval se na ni
a usmál se, znovu ho pohladila. Hrozně mu pískalo v levém uchu.
Necítil žádnou bolest, jen chlad, jak jeho tělo leželo na studené
zemi. Na bedra mu bylo teplo, hřála ho krev rozlitá pod jeho
tělem. Jeho srdce bilo čím dál rychleji. Necítil žádnou křivdu, že
se mu to stalo. Neměl zlost na toho střelce. Cítil jen neutuchající
smutek nad tím, že už nikdy nebude v náručí chovat Věrku, že
už se nikdy nebude milovat s Eliškou, že už nikdy nezdolá žád-
nou horu. Zem byla stále teplejší, jak jeho tělo chladlo. Někdo
s ním hýbal, slyšel nad sebou hlasy, ale nedokázal je rozeznat.
Byly tak daleko. Cítil naprostou prázdnotu. Netušil, co bude teď,
nezbylo nic, čeho by se mohl chytit, jen nicota. Poprvé v životě
se nebál tu temnotu obejmout. A ona se rozzářila. Chlad pomi-
nul. Zůstalo jen světlo.

232
 *

3/33 Nový začátek

K dyž se Adam vzbudil, jeho maminka vedle něj ještě spala.

Ospale se protáhl a utíkal do obýváku pustit si televizi. Zají-
malo ho, jestli včera s maminkou zachránili svět. Paní hlasatel-
ka popisovala hlavní události:
„V Číně došlo k největším protivládním protestům za po-
sledních padesát let. Vláda je chtěla násilím potlačit, ale stalo se
něco, co bylo včera ještě nemyslitelné. Komunistická strana se
s opozicí dohodla na stěžejních změnách v dosavadním systému.
Hlavní příčinou změn a toho, že proběhly bez krveprolití, byl hr-
dinský čin jedné šestnáctileté dívky, která se posadila do cesty
tanku. Neoficiálně se mluví o tom, že by měl Tibet po padesáti
letech získat nezávislost na Číně.“
„Další přelomová zpráva,“ usmála se. „Irán přišel o svůj ja-
derný výzkum. Přední vědci, kteří za programem stáli několik
let, se rozhodli skončit. Jeden jejich kolega totiž zemřel při po-
kusu o zneškodnění několika jaderných hlavic. Íránská vláda se
rozhodla dále v programu nepokračovat.“
„Ovšem nejzajímavější zprávy přicházejí z domova. Jan Mu-
sílek, bývalý policejní prezident a předseda Strany práce a spra-
vedlnosti, se nestane předsedou vlády. Policejní složky mu po
událostech na Staroměstském náměstí vypověděly věrnost a ar-
máda odmítla zasáhnout proti občanům České republiky. Brzy
nás tedy čekají předčasné volby.“
Paní hlasatelka poté uvítala ve studiu nějakého moudrého
pána v bílém svetru, který k tomu říkal: „Mohly zemřít tisíce,
možná desetitisíce lidí. Tito tři se tomu ale postavili. Nasadili
svůj vlastní život pro dobro nás ostatních, bohužel ne všichni
to přežili. Je jeden lidský život cennější než tisíce dalších? Ani
pokud to je člověk, který ho neváhá ztratit pro dobro ostatních?
Nebylo to nějaké organizované hnutí. Každý z nich jednal na
233
vlastní pěst a netušil, že na druhé straně světa se někdo postaví
doslova na přední válečnou linii, stejně jako oni. Ani jeden ne-
použil násilí a dokázal, nebojím se říct, změnit vývoj lidských
dějin.“
„Jaké změny to podle vás ve světě vyvolá?“
„Obyčejným lidem se během chvíle podařilo změnit to, o co
světoví politici usilovali několik let. Je to pro nás jasný vzkaz.
U nás v Evropě většina lidí nešla dnes vůbec do práce. Tomášovi
žáci se přes noc domluvili a vzali si dnes ‚volno‘. Nezůstali však
ve svých domovech, oblékli si bílé oblečení a vyšli do ulic. Mají
provizorní bílé vlajky vyrobené z prostěradel a tyček od záclon.
Scházejí se na ulicích a jen tak si povídají. Někteří se svými
příbuznými, jiní se svými přáteli a další se dávají do řeči s lidmi,
které nikdy v životě neviděli.
Všichni ti lidé věří, že Tomášovi by se to tak líbilo. Ostat-
ní jsou z nich trochu zaražení. Některým upřímný zájem o ně
vykouzlil úsměv na tváři a někoho to dojalo až k slzám. Ten
strach štípající až do morků kostí, který nás trápil poslední mě-
síce, zmizel. Naplňuje mě to novou nadějí. Dokud tady budou
takoví jako Tomáš, budeme žít v krásném světě. Stojí před námi
těžké úkoly – musíme vybudovat nové politické a ekonomické
uspořádání, ale to nejtěžší už jsme překonali. Překonali jsme
beznaděj.
Tomášových žáků jsou miliony a zaplavili ulice většiny
měst po celé Evropě. Začínáme teď znova a je to slibný začátek.
Můžeme vytvořit nový svět, takový, jaký budeme chtít. Svět, na
který budeme hrdí. Tisíce lidí se také sešly před nemocnicí, kde
včera bojovali o Tomášův život. Stal se pro nás všechny hrdinou,
vzorem a duchovním učitelem. Připomněl nám to lepší v nás.
Ukázal nám, že je lepší zemřít pro láskyplný svět než žít ve svě-
tě bez lásky a porozumění. Pořád myslím na větu, kterou uvedl
v tom rozhovoru: ‚Nechci žít ve světě, kde lidé zapomněli, čím
jsou.‘“
234
 Paní hlasatelka, která na sobě měla bílou blůzu, se usmála:
„Děkuji vám, Václave. Dobře, že připomínáte ten rozhovor. Je až
neuvěřitelné, jak se jej podařilo zachránit před zničením lidmi
napojenými na pana Musílka. Naše mladá kolegyně z něj byla
tak nadšená, že si odnesla jednu kopii domů. Během pár hodin
zhlédlo video na internetu přes dvě stě milionů uživatelů. Pojď-
me se teď na něj opět podívat…“
„Vy nemáte strach? Je jasné, že tím, že tu dnes sedíte a mlu-
víte na kameru, riskujete svůj život.“
Odpověděl tak, jak to cítil: „Mám strach, ale to mi nezabrá-
ní v tom, abych udělal něco, o čem věřím, že je správná věc.“
„Jak jste se s těmi lidmi seznámil?“
Popsal, co se dělo od seznámení s Naďou. Věděl, že někteří
lidé tomu nebudou věřit, ale bylo mu to jedno. Měl radost, že
může říct vše, jak to cítí. Vyprávění skončil únosem.
„Jak na vás pan Musílek při výslechu působil?“
„Zprvu se mě snažil zastrašovat a po chvíli si zase hrál na
mého nejlepšího přítele. Tvrdil, že to není můj boj a mám to pře-
nechat jemu. To je právě na něm to nebezpečné – velmi snadno
podlehnete jeho charismatu a hrané starostlivosti. Ve skuteč-
nosti ho zajímá jen jeho osobní prospěch. Kdokoliv, kdo má jiný
názor než on, se musí klidit z cesty. Buď po dobrém, nebo po
zlém. Nedivím se ostatním lidem, kteří se nechali obelhat. Sám
jsem tomu uvěřil, takže mám taky máslo na hlavě. Uvěřil jsem
mu, že to není můj boj.“
„A je to tedy váš boj?“
„Je to boj každého z nás. Dokud bojujeme za lepší svět, uka-
zujeme tím jeden druhému, že jsme lidé. Dokud bojujeme za to,
co nám připadá správné, tak máme pocit, že žijeme.“
„Proč to děláte? Proč tak riskujete? Nebojíte se o bezpečí vás
a vaší rodiny?“
„Právě proto, že mám někoho, na kom mi záleží, tak tu teď
sedím. Škoda, že tady má dcera a žena nejsou se mnou. Moc
235
bych chtěl, abyste je poznala. I hlupák jako já měl to štěstí, že
má takovou skvělou rodinu. Chci, aby moje dcera vyrůstala ve
svobodném a spravedlivém světě. Chci, aby Věrka vyrůstala ve
světě, kde ostatní zajímá, co si myslí a jak se cítí, místo toho, aby
jí říkali, co si má myslet a jak se má cítit. Ve světě bez zastrašo-
vání a jednostranných řešení. Ve světě, kde je smyslem života
radost.
Dokud se někdo zajímá jen o výsledky, ale ne o to, jak jich
dosáhne, je to špatně. Musíme trochu zariskovat a zajistit, aby se
v našem státě nedostali k moci lidé, jako je pan Musílek.“
Iveta se zeptala: „Není to trochu naivní?“
„Naivní je myslet si, že můžeme pokračovat ve stejném způ-
sobu života jako doteď. Naivní je myslet si, že lidstvo může pře-
žít následující problémy bez lásky, porozumění a starosti jeden
o druhého. Je také naivní myslet si, že můžeme použít násilí na
druhého, aniž bychom sami sebe zničili.“
„Jaké problémy máte na mysli?“
„Mám sny, zdají se mi už nějakou dobu. V těch snech lidstvo
bojuje o holé přežití. Jsme zalezlí v podzemních krytech a věci
jako naděje, víra, důvěra nebo láska zmizely. Nechci žít ve světě,
kde lidé zapomněli, čím jsou.“
„Myslíte si, že se to opravdu stane?“
„Dokud budou lidé naslouchat svému srdci a po každém
pádu si vše odpustí, otřepou se a půjdou dál tam, kam je táhne
jejich duše, rozhodně se to nestane. Dokud budeme bojovat, ne-
máme se čeho bát. Pokud použijeme jako zbraň své srdce, sta-
neme se něčím víc. Uděláme z toho světa mnohem víc, než čím
je teď. Mnohem víc, než si dokážeme představit v těch nejkrás-
nějších představách. Můžeme tak vytvořit nebe na zemi. Jsem tu,
abych to lidem připomněl, stejně jako to kdysi připomněl jeden
můj přítel mně.“
„Děkuji, Tomáši.“

236
*

237
 *
*

Vydal: Jakub Trpiš, Vratimov

info@knihavolba.cz
www.knihavolba.cz

1. vydání 2012,
vydáno v roce 2018 jako 3. vydání

Jazyková korektura: František Prokop

Grafická úprava: Magda Kadlecová
Ilustrace obálky: Martina Světlíková
E-knihu vytvořil: Milan Vilímek Jihlavský.

ISBN 978-80-907346-0-9 (tisk)

ISBN 978-80-907044-5-9 (ePub)
ISBN 978-80-907044-6-6 (mobi)
ISBN 978-80-907044-7-3 (PDF)

238