Kapitola první

Z římského balkonu – hluk Říma – procházka po Římě – snídaně blízko Sv. Petra – fontána di
Trevi – růst pověry

§1
Ti z nás, kdo neusnuli, přejeli pohledem Alpy pod námi. Ležely pod našimi křídly jako model
v geologickém muzeu, atřebaže byl červenec, mnoho vrcholků bylo ještě bílých.
Na člověka občas přijde pocit úžasu a fantasie tohoto věku, a zatímco jsem si upravoval
sedadlo do pohodlnějšího úhlu, přemýšlel jsem o tom, jak absurdní bylo hnát se oblohou k Římu,
zatímco si mnozí z nás ani neuvědomovali velkou bariéru, která naše předky uváděla v úžas a
naplňovala je hrůzou. Díval jsem se dolů a marně se snažil rozeznat průsmyky—Mont Cenis, sv.
Gotharda, Velkého a Malého sv. Bernarda a slavný Brenner—hlavou mi přitom prolétaly obrazy…
Hannibal a jeho hladoví sloni, Karel Lysý umírající na Mont Cenis, císař Jindřich spěchající lednovou
vánicí v roce 1077 smířit se s papežem, císařovna a její dámy byly při tom přivázány k volským kůžím
a spouštěny pro zmrzlých svazích jako balíky sena.
„Budete si přát glukozové bonbony nebo peprmintku?“ zeptala se letuška, když jsme přelétali
Alpy.
Pocity cestovatelů mnoha století mířících k Římu vyjádřila jednou větou lady Mary Wortley
Montagu, když v roce 1720 z Turína psala: „Alpy má nyní, Bohu díky, šťastně za sebou.“ Ještě i v její
době, kdy byla Grand Tour krásně organizovaná, byl přechod Alp plný nebezpečí nebo alespoň obav.
Kočáry bylo obvykle třeba rozebrat a převézt na hřbetech mul, zatímco cestující. zabalení do
medvědích kůží a s bobrovicemi na hlavách a palčáky na rukou, seděli v křeslech zavěšených mezi
dvěma tyčemi a přes průsmyk je přenesli hbití horští nosiči. Montaigne, který se do Itálie vydal
zapomenout na své žlučníkové kameny, vynesli na Mont Cenis, ale na vrcholu ho přemístili na sáňky.
V témže průsmyku nějaký vlk chytil a sežral psíka Horace Walpola jménem Tory. Zatímco mi hlavou
běžely tyhle nahodilé myšlenky, nechali jsem Alpy daleko za sebou a zanedlouho už jsme se
připoutávali pro přistání v Římě.
Cesta z letiště do Říma byla dlouhá a hrozná, pořád jsem ale s potěšením myslel na „pokoj s
balkonem“, ke kterému jsem spěchal. Už celé týdny jsem žil s obrázkem toho balkonu v mysli, i když
jsem jej nikdy neviděl. Možná tam nebudou bugenvileje, říkal jsem si, ale nepochybně tam budou
pelargonie v květináčích, a já tam budu po večerech stávat a pozorovat, jak zapadá slunce za Sv.
Petrem, jako tolik jiných přede mnou, zatímco vlaštovky—budou tam vlaštovky v červenci?—budou
řezat vzduch s výkřiky, o nichž každé římské dítě ví, že znamenají „Gesú…Gesú…Gesú!“
Viděli jsme trosky nějakého akvaduktu kulhajícího krajinou, a třebaže jsem ho
poznával z dříve viděných fotografií, pojmenovat jsem jej nedokázal. Během prvních deseti
minut jsem zjišťoval, že návštěva Říma není ani tak věcí objevování jako rozpomínání.
Ujížděli jsme vnějšími předměstími, kde stály mezi hromadami trosek bloky strohých
betonových bytů, moderní potomci římských insulae, jen zjevně mnohem pevnější a
vzpřímenější, pak jsme branou s věžemi projeli aureliánskou hradbou a připojili se k velkému shonu
zelených tramvají a autobusů, zatímco kolem nás ožívaly ilustrace z knížek, objekty z pohlednic od
přátel a obrázky na zdech starosvětských far. Tu a tam jsme rozeznali obelisk, tu a tam fontánu.
Přemístil jsem se se zavazadly do taxíku a spěchal dolů z kopce do horkého, zlatého
odpoledne směrem k mému pokoji s balkonem. Pohledem jsem zachytil velké množství lidí popíjející
kávu pod modrými slunečníky na Via Vittorio Veneto, pak jsme zahnuli do boční ulice zastavili před
dosti strohým průjezdem.

§2
Že by tohle byl můj balkon? Bylo tohle místo, o kterém jsem týdny snil? Neviděl jsem nic než
budovu naproti, která byla před mnoha lety nedbale postříkaná hnědým vápnem. Z jeho oken se mně
dívaly tváře s nepřátelskou zvědavostí těch, kdo pozorují nového chlapce. Muži s podivnými
sochařskými čepičkami z novin opravovali střechu. Viděl jsem krámky, restaurace, holičství, a bar
rychlého občerstvení, kde se jídlo zvolna peklo v pánvích v oknech spolu s talíři broskví a sklenicemi
oliv a artyčoků. Ve vchodu do sklepa seděl shrbený příštipkář jako trpaslík s ústy plnými hřebíků,
které svižně přemisťoval do podrážky, kterou spravoval. Zklamaně jsem se odvrátil, další iluze byla
pryč, protože tohle nebyl balkon s romantickým výhledem na chrám sv. Petra, který se, jak se zdálo,
vždy dařilo najít šťastnějším spisovatelům.
Můj pension byl v boční ulici, pár set yardů od zahrad Borghese. Byla to bohatá a působivá
adresa, pokud tedy přátelé používali poštu a nepřišli na návštěvu, to by pak viděli cortile, kde číšníci
z vedlejší restaurace pořád loupali krevety a pokřikovali lichotky na jakoukoliv služebnou, která se
náhodou objevila v horních oknech. Návštěvník by také narazil na děsný výtah, protože Itálie je zemí
vzpurných zdviží. Je to vynález, který se náležitě neaklimatizoval. Často zůstává zamčený a mnohdy
ho má na starosti správcová, stará žena žijící v suterénu, která se objevuje s klíčem. Někdy musíte za
použití platit a při nespočtu příležitostí můžete jet nahoru, ale dolů musíte po svých.
Zdviž v pensionu byla posedlá ďáblem. Zlomyslnější kus techniky jsem nikdy neviděl. Měla
své dobré dny a zlé dny. Když byla rozzlobená, plivala modré jiskry a zastavovala ve špatném patře.
Téměř každý týden musel být někdo zachráněn mezi patry, a to pak byl spěšně povolán muž ve flekaté
kombinéze, aby provedl exorcismus. Když jste někdy náhle zmáčkli knoflík pro přízemí, chytili jste
jednu zestárlou ženu úplně nahoře, která pak byla dodána dolů jako jakási rozzlobená Athéna třímající
koště místo kopí. Jednou jsem uvěznil popeláře se dvěma popelnicemi.
Z těchto důvodů jsem často raději po pěti krásných mramorových schodištích chodil nahoru
pěšky. Skvělé římské schody patří k mým prvním vzpomínkám: schody z mramoru a travertinu, nízké
renesanční schody, o tolik laskavější ke svalům nohou než příkré schody starého Říma: schody točící
se doleva, doprava a středem z Piazza di Spagna, jako by vám chtěly ukázat, co schody dovedou, když
jim dáte příležitost, ušlechtilé schody k S. Maria in Aracoeli, elegantní schodiště ke Quirinialu,
majestátní schody k chrámu sv. Petra a nespočtu kostelů, fontán a paláců—nejnádhernější schody na
světě. Ba i ty schody k mému pensionu byly chudými příbuznými Španělských schodů, a jejich
mramorové stupně a jemné stoupání mi vynahrazovaly chvíle, kdy výtah stávkoval.
Často jsem záviděl lidem, kteří si neuvědomují své okolí. Není pochyb o tom, že jim uniká
velmi mnoho příjemného, ale na druhé straně neznají tyranii neživých předmětů a mohou se světem
pohybovat jako Kiplingova kočka. Takovou lhostejností jsem nikdy požehnán nebyl a vždy jsem býval
nešťastný, dokud jsem si pro sebe nedokázal zařídit nějaký úkryt nebo útočiště. Snadno se to dělalo,
když člověk cestoval vlakem nebo lodí, protože bylo možné si sbalit knihy a osobní maličkosti, ale
nyní, když se člověk snáší ze vzduchu a s sebou má jen něco víc než šaty, které má na sobě, zabere to
nějakou dobu, než si člověk nashromáždí pár věcí. Ovšem asi tak do týdne, s pár knihami a mapami, a
s přerovnanými nábytkem, začal můj pokoj pozbývat své vězeňské atmosféry. Dokonce se mi začínal
líbit. Těšil se jsem na něj v noci, a na chvíli, kdy zavřu dveře a začnu promýšlet věci, které jsem viděl
během dne.
Většina bytů naproti byla trvale obsazená, i když pár jich bylo pronajímáno návštěvníkům,
kteří přespali noc či dvě, a pak člověku zmizeli ze života. Mezi trvalými obyvateli byl muž, který
v okamžiku, kdy mu ráno slunko zasvítilo na parapet, vyndal ven malý kaktus v květináči a první, co
večer udělal, bylo, že jej vzal zpět dovnitř. Nad ním byla jedna stará žena, jako nějaký dravý pták,
která po celé hodiny upírala zrak do pokojů v naší budově. Evidentně jsme byli její zábava, její
knihovna beletrie. Jednoho rána, když jsem spal déle než obvykle a s otevřenými okenicemi, jsme se
probudil a zjistil, že se dívá dolů na mně, nehybná, bez výrazu, jak nějaký rolník na connemarské
pohřební hostině; zděšen jsem vyskočil a okenice zavřel. Přechodní obyvatelé naproti byli obvykle
rozpálení, unavení a s bolavýma nohama: mladí Američané s elektrickými holicími strojky, vážní
Němci, blonďatí Dánové a americká děvčata, která svá okna vesele ověšovala svými nylonovými
oděvy. Byli zlomkem mosaiky lidí, kteří se Římem jen mihnou, dnes tu jsou a zítra zas míří někam
jinam: moderní ekvivalent oněch hříšníků, kteří v někdejších časech nacházeli milost v poutích.
Velmi podobný druh návštěvníků se míhal mým pensionem. Téměř všichni byli mladí a vážní,
jen málokdo z nich pobyl déle než dva dny. Často jsem říkal dobré ráno Švýcarům, Dánům, Němcům
a Francouzům a dobrý večer Angličanům, Španělům, Švédům a Američanům. Byl tam neustálý pohyb
a za asi tak týden jsem byl nejstarším obyvatelem. Třeba dvě tenkonohé dívky v hnědých košilích se
objevily jednoho rána s australskými vlajkami zapíchnutými do obrovských batohů, jejichž velikost a
váha by gardisty dohnala ke vzpouře. Ohnuté málem do pasu procházely na svých útlých nohou Itálií,
s výhledem omezeným na zem. Večer se nanejvýš překvapivě převlékly do čerstvých bavlněných šatů
a druhého rána byly pryč.
Po pár dnech bych svůj balkon nevyměnil za ten nejkrásnější výhled v Římě. Malý výřez
uličního života pode mnou byl neustálou zábavou. Byl to zlomek Martialova Říma. Onen velký
žurnalista o mnoho století předjímal kameru: byl fotografem imperiálního Říma. Jednoho dne mi
došlo, že jeho pokoj na Quirinalu musel být podobný tomu mému, a musel také stoupat po tolika
schodech! Byl zděšený a zarmoucený z římských hluků, já také. Těžko se mu v Římě spalo, to mně
taky. S úsměvem jsem si připomněl, kolik toho Martialis nadělal kvůli lidským hlukům Říma prvního
století: bušení mědtepeckých kladiv, hlas učitele napomínajícího svou třídu, větrem zanesené volání
trubky, kameníků osekávajících novou sochu Caesara, penězoměnecké cinkání jejich zlatem--milá
člověkem vytvořená symfonie, měl bych si myslet. Přesto považoval Martialis ve starověkém Římě i
Hoghart v Londýně osmnáctého století takové zvuky za nesnesitelné. Co by řekli na mechanické
pandemonium moderního Říma, města, kde lidé posuzují motorový vůz podle jeho hluku a nádhery
práskání jeho výfuku? Co by si Martial myslel o motorovém skútru, tom absurdním vozítku? Touha
každého Itala být mechanicky poháněn, a to co nejhlasitějším způsobem, vytvořila populaci uhlazeně
oblečených mužů sedících upjatě na těchto strojích, jako by to byla jejich kancelářská křesla, která
s nimi náhle vylétla do ulic. Nižší prestiž, než Vespy a Lambretty má, ale větší hluk nadělá, obyčejné
jízdní kolo vybavená benzinovým motorem. Co se mu nedostává na síle, doplňuje kraválem. Existují
také motorizované trojkolky se zvukem připomínajícím rachot kulometu, v němž obchodníci doručují
své zboží. Je neobyčejné, že se moderní metropole nechává proměnit v blázinec. London a Paříž by
římský hluk nesnesly ani čtyřiadvacet hodin. Dospěl jsem ovšem k závěru, že Ital ten hluk neslyší, a
pokud ano, pak se mu líbí. Myslím, že Itala, podobně jako Španěla, vřava podněcuje, pomáhá mu
dosahovat mozkového rozrušení, ve kterém nejraději pobývá.
Uliční život pod mým oknem by byl zcela srozumitelný Juvenalovi nebo Martialovi, zejména
krámky s jídlem a jejich horkými párky a holiči s jejich neustálým procesím téměř zlacených mladíků
s blýskavými kadeřemi. Jelikož nezbytný úkon docházení k holiči nemám rád, fascinoval mě vždycky
velký počet mužů v latinských zemích, kteří si to užívali. V Římě, a zrovna tak v Madridu, vidíte
tentýž dav veselých, spokojených mužů s ručníky kolem krku, jak se s upokojením prohlíží
v zrcadlech a vyměňují si s holičem vtípky. Skoro to samé muselo být k vidění během hladce
vyholeného období starověkého Říma, řekněme od Julia Caesara po Antoniovce. Tento malý dílek
Říma měl tak pravidelný rytmus, že jsem mohl říct, kolik je hodin jen podle toho, jak jsem se letmo
podíval z okna. Brzy ráno vždy jako první dorazili číšníci a také poslední odcházeli. Přemýšlel jsem,
kdy asi kontinentální číšníci spí? Přijdou začtení do novin, bude to Il Giornale d’Italia, ale spíš
Avanti! nebo L’Unità, vytáhnou rolety a pustí se do vyštosovaných židlí a stolů. Muži v baru obléknou
bílé pláště a nachystají své stroje na espresso pro první hosty ke snídani. Jitřní slunko je už silné,
stahují se proto rolety. Snídající hosté ve stoje vypijí šálek kávy a pojí housku. To je opět starodávná
vzpomínka. Staří Římané snídali střídmě: pohár vína nebo vody a kus chleba a byli připraveni vydat se
na forum nebo ranní audienci u bohatého muže. Pak dorazí vozíky s ovocem a květinami. Karafiáty a
mečíky budou osvěženy na rohu ulice vodou z kohoutku, jejímž proudem se tu neustále plýtvá, pak
následují broskve, hrozny, divoké jahody, protáhlá rajčata, saláty, vše se vyskládá na vozíky. Hluk
začne být hrozný. Ulici ucpávají parkující auta, skútry, bicykly a náklaďáky. Z čiré radosti bude
propukat šílené troubení. Jednou za týden dorazí ten nejmalebnější z našich návštěvníků. To byl
kampanijský vinařský vůz a na něm v sudech vino, bianco i rosso. Tyhle podivně vyhlížející vozy jsou
nyní méně časté, než tomu bylo před lety, kdy si jich pamatuji pět nebo šest v řadě. Mají dvě obrovská
rudá kola a vozka sedí po straně, pod velkou půlkruhovou voděodolnou stříškou nataženou na
obručích. Zezadu se na silnici spustí dva kusy dřeva a po nich se do vinotéky hladce skutálí malé
soudky.
Nikdy jsem neviděl, co se dělo mezi osmou či devátou ráno a soumrakem, kdy jsem se vracel
a viděl, jak se rozsvěcí první neonová světla a stará dáma přes silnici byla už jen šedou tváří rýsující se
proti šeru jejího osamělého bytu.
Pension jsem někdy opouštěl v šest ráno, což je v římském létě ten vůbec nejlepší čas. Vzduch
se v noci osvěžil a jako by nesl slabou vůni květů. V takových chvílích—a jsou to nádherné okamžiky
—je zvukem Říma šepot a šplouchání jeho fontán.
§3
Nejlepší způsob, jak poznat cizí město je chodit všude pěšky. Během svých prvních tří týdnů
jsem si z toho, abych nikam nejezdil tramvají nebo taxíkem, udělal morální záležitost, a svoje slovo
jsem dodržel snad až na tři případy. Jako všechna musea, dává i Řím nohám zabrat, a římské pahorky,
i když motorista si jich skoro nevšimne, jsou dostatečně reálné, zejména večer. Cestou zpět, unavený a
s bolavýma nohama, jsem si někdy myslel, že římské pahorky byly zvýšeny desetkrát nebo dvacetkrát.
V noci jsem lehával v posteli a piazzu po piazze, kostel po kostelu, fontánu po fontáně a palác po
paláci jsem si připomínal svou denní procházku. Dával jsem si topografické hádanky: teď jsi
v Colosseu, řekl jsem si třeba, „a odtud běž do San Clemente a najdi cestu na Piazza dell’ Esedra.“
Tahle piazza byl mimochodem přejmenována na Piazza della Repubblica, ale starý název přetrvává.
Nebo si řeknu: „Najdi cestu z Augustova Mausolea k Pantheonu, pak na Piazza Navona a k Tibeře a
přejdi přes Andělský most do chrámu sv. Petra.“ Jak jsem postupoval, dokázal jsem si říct jména
fontán a paláců, které cestou potkám a tak postupně dostala mapa Říma v mé hlavě tvar a já si
uvědomil, že město, které se mi zdálo zprvu tolik velké, je ve skutečnosti tak malé, že přes ně mohu
od Pincijské brány k Bráně sv. Pavla přejít za méně než hodinu.
K původním sedmi pahorkům římským s růstem města přibyly další, východně od Tibery je
jich dnes devět, západně od ní dva: vatikánský pahorek a Janiculum. Ale monumentem, který mně
ohromil, a o kterém člověk slyší tak málo, jsou římské hradby. Obkružují téměř celé město a proráží je
asi patnáct bran, které jsou dosud v každodenním užívání. Celé hradby jsem několikrát obešel a jejich
nejspektakulárnější úsek je nádherný sektor na jihu mezi Porta S. Giovanni a Porta S. Paolo, kde vidíte
mocné ochozy s baštami táhnoucí se do dálky s předstupujícími věžemi a bastiony. Když byla hradba
vybudována, byla zřejmě nejmocnějším opevněním svého druhu v římské říši. Uvážlivý Říman, když
v v roce 271 po Kr. viděl její stavbu, musel mít skoro ty samé předtuchy jaké cítili někteří Londýňané,
kteří na sklonku třicátých let četli letáky ministerstva vnitra, co dělat v případě náletů. Císař Aurelián
hradby postavil při prvním rozlišitelném zahřmění nadcházející barbarské bouře a jsou tak rodičem
všech městských hradeb. Evropa je brzy musela napodobovat, Konstantinopol postavila podobné
hradby o pár století později. I když jsou vyspravované, dostavované a místy zbořené, považuji
aureliánské hradby a jejich mohutné brány za jeden z nejušlechtilejších římských pozůstatků.
Jak jsem už řekl, rád jsem chodil ven před šestou ráno, kdy je vzduch svěží a Řím ještě není
pořádně vzhůru. Mojí oblíbenou procházkou byla cesta dolů k Tibeře a na snídani v malé kavárně na
dohled chrámu sv. Petra. Sešel jsem z kopce se zdí parku Villy Medici po pravé ruce k terase nad
Španělskými schody, často jsem chodil kolem Fontane del Tritone pro potěšení z pohledu na
Berniniho Tritona, nahého mořského boha v nadživotní velikosti, sedícího na velké otevřené mušli,
bez překážejících taxíků, Oběma rukama zvedá lasturu a se zakloněnou hlavou pije z proudu vody,
který vylétá nahoru a dopadá zpět tak přesně, že má pořád mokrá ramena a tělo. Jeho tvar a obrys byl
během tří set let působením vody rozostřen a smyt, pořád tu ale sedí a vypadá jako nesmrtelný mezi
smrtelníky.
Tak brzy ráno je slunko ještě nízko, dotýká se nejprve římských kupolí, věží a komínů, pak se
rozlévá dolů přes zdi, dokud jedna půlka ulice není zlatá a ta druhá ve stínu. Staré paláce jsou napůl ve
stínu, napůl na slunci a dlouhé stíny vrhané jejich okenními mřížemi připomínajícími vězení se s tím,
jak slunce stoupá stahují a ustupují. V tuhle ranní dobu si dokážu trochu představit, jak musel Řím
vypadat pro cestovatele před sto lety, než se stal hlavním městem Itálie a než byly úzké ulice
renesančního Říma ucpány dopravních ruchem a pokaženy hlukem. Staré paláce se svými železem
svázanými spodními okny, zdmi zbarvenými sienou pálenou, žlutou a římskou červení, průchody
vedoucí do nádvoří, kde z fontány ve zdi odkapává voda do mechem porostlých mis, jsou sice
triumfálně renesanční, ale stojí v temných a úzkých uličkách připomínajících starší, středověký svět.
Tenhle moment ticha a důstojnosti, který znali naši předkové, ale netrvá dlouho. Brzy začnou po
silnici troubit a práskat první auta a skútry.
Jednoho rán jsem šel z vršku Španělských schodů a zastavil jsem se, abych se podíval k Tibeře
a Sv. Petru. Tohle byl slavný výhled na Řím, který jsem doufal vidět ze svého balkonu. Když tu byl
v roce 1787 Goethe, existovaly Španělské schody nějakých šedesát let, ale obelisk na vrcholu ještě
nebyl vztyčený, připravoval se terén pro položení jeho základů. Kopáči zjistili, že zem je plná trosek
Lucullových zahrad, které se v římských dobách táhly až přes pahorek Pincium. Goethe řekl, že jeho
holič jednoho rána zvedl ze země plochý kus pálené hlíny s postavami. „Dychtivě jsem takový poklad
zabezpečil,“ napsal. „Není ani dlaň dlouhý a vypadá, že byl součástí velkého klíče. Dva staří muži
stojí před oltářem; jsou vyvedeni nanejvýš krásným řemeslným způsobem a ze svého přírůstku mám to
nejneobvyklejší potěšení.“
Když jsem se díval dolů dlouhým schodištěm, viděl jsem, jak prodejci květin úplně dole
roztahují své slunečníky, pak přecházejí k oné nejpodivnější fontáně, La Barccacia, dílu Berniniho
otce, aby osvěžili své karafiáty a netíky. Myslím, že Španělské schody poskytly tolik potěšení jako
kterýkoliv jiný římský moment pod otevřeným nebem. Může být jen pár cizinců, kteří tu neposeděli za
slunného dne, sbíraje sílu k výstupu, a s oním jasným stříkancem květinové barvy na úpatízůstávají
v paměti , jako by byly jedním z nejkrásnějších římských paláců. Je přitom ale tak zvláštní a unfair,
aby se jim říkalo Španělské, když jejich jediným spojením se Španělskem je to, že jejich projektant
Alessandro Specchi také navrhl fasádu nedaleké španělské ambasády, Palazzo di Spagna. Měly to ve
skutečnosti být Francouzské schody, protože za svou existenci vděčí velkorysosti francouzského
diplomata M. Gouffiera a vedou k francouzskému kostelu Trinita dei Monti a k Ville Medici, která je
nyní Academic Nationale de France. Kdykoliv na ně pohlédnu, vybavím si, že byly tím posledním, na
čem na zemi spočinuly oči umírajícího Keatse, když vyhlédl z okna domu v barvě sieny pálené na
úpatí Schodů.
Většina cestovatelů posledního století zmiňuje modely a modelky, kteří tu postávali
v barvitých kostýmech a pózách a čekali, až si je umělci najmou. Mnohdy to byli venkovští lidé, kteří
přes zimu přicházeli z Campagna do Říma, muži v modrých kabátcích a krátkých kalhotách z koziny a
ženy s látkovými pokrývkami hlavy a červenými nebo modrými sukněmi. Viděl je, a humorně popsal
Dickens, který poznal „jednoho starého gentlemana s bílými vlasy a nesmírným vousem, který jen co
vím, prošel polovinou katalogu Královské Akademie.“ Pokud vím, Lanciani je jediným autorem, který
zmiňuje nanejvýš zajímavý fakt o těchto modelech: někteří měli poitalštělá arabská jména, jako třeba
Almansore (El-Mansur) a pocházeli ze vsi Saracinesco, vysoko v Sabinských horách. Mělo se za to, že
tihle lidé jsou potomky saracénské drancovací skupiny odříznuté během nájezdu v roce 972, jejímž
členům bylo poté, co se odřekli své víry, dovoleno zůstat v horách.
La Barcaccia lze přeložit jako „stará vana“ a tahle fontána je posledním dílem Pietra
Berniniho, otce ještě slavnějšího a talentovanějšího syna. Má se za to, že nápad na kašnu v podobě
potápějící se loďky pochází z velké povodně na Boží hod vánoční roku 1598, kdy byl na svazích
pincijského pahorku poblíž vypláchnut vlečný člun. Populární příběh, že Bernini kašnu potopil a
nechal z ní tryskat tak nízký proud vody proto, aby nezakrývala Schody, je nesprávný, protože kašna
tam stála skoro sto let před schody. Existuje několik obrazů Říma ze sklonku sedmnáctého století,
které ukazují, jak vypadal Trinitá del Monti před tím, než byly Španělské schody postaveny.
Vzpomínám si na jeden v muzeu Braschi a další v Keats Memorial House. Kostel na vrcholu kopce
kdysi stával na okraji strmé strže naplněné stromy a bylo tam právě dost místa na to, aby se před
hlavním vchodem minuly dva kočáry. Je neobyčejné vidět na těchto starých obrazech, jak ledabyle
házeli renesanční a barokní umělci své perly takříkajíc do bahna a mnohé slavné kašny stály, jak je
viděli současníci, obklopené hrubými nedlážděnými cestami, v létě prašnými, v zimě bažinatými.
Když jsem seděl vedle La Barcaccia, všiml jsem si čehosi, co jsem na tomhle místě viděl vícekrát.
Z jednoho z blízkých domů vyšlo děvče s velkým džbánem, který naplnilo vodou z kašny, z čehož by
si člověk rozumně dovodil, že do některých domů není zavedená voda. Ale tak tomu není. Voda
rozvedená do domů je Marcia Pia, kdežto voda v kašně je slavná Virgo, o níž vám řekne každý
moderní Říman, zrovna jako to udělal Říman starověký, že je to nejsladší pitná voda v Římě.
Na chvíli jsem se podíval v k oknu domu, kde zemřel Keats, a zapřemýšlel, zda právě La
Barcaccia podnítila jeho trpký epitaf: „Zde leží ten, jehož jméno bylo psáno na vodě.“
Seděl jsem tam vedle kašny a přemýšlel o Piazza di Spagna a anglických milordech
osmnáctého a devatenáctého století, kteří si tu v okolí najímali pokoje a paláce. Jejich cestovní kočáry
bývaly někdy příliš vysoké, aby projely průjezdy do nádvoří a stávaly uprostřed náměstí jeden vedle
druhého, jako auta dnes. Zvídavý herold mohl chodit kolem, číst erby na leštěných dvířkách a pak
svým přátelům povědět, který bohatý peer nebo jaká kráska z vybrané společnosti dorazili do Říma.
Šel jsem dál do Via Condotti—římské Conduit Street---který bude brzy plná lidí, ale nyní byla
prázdná a okenice za módních obchodech byly ještě zavřené. Ulice vede přes Corso k širokým,
moderním silnicím, která vedou přímo k Tibeře. V jedné z nich jsem narazil na malý trh s ovocem a
zeleninou schovaný za budovami a už v plném ruchu. Koupil jsem si dvě broskve a šel dál až jsem
dorazil k Tibeře, pořád ještě bledě modré v jitřním slunci, a jako řece bohužel nijak působivé.
 For once, upon a raw and gusty day,
The troubled Tiber chafing with her shores,
Caesar said to me ‘Darest thou, Cassius, now
Leap in with me into this angry flood,
And swim to yonder point?’ (Jednou—to foukal severák a vzdutá/ Tibera krutě bičovala břehy—/mi
Caesar řek: “Máš kuráž Cassio,/vrhnout se se mnou do prudkého proudu/a doplavat až tamhle na ten
útes?” W. Shakespeare Julius Caesar. překlad Martin Hilský, pozn. překl. )

Když jsem jako kluk ve škole hrával roli Cassia, vždycky jsem si myslel že je to mnohem lepší
role než samolibý Brutus, tyhle verše jsem říkal, a Tiberu si představoval jako řeku ještě širší, než je
Temže u London Bridge, ve skutečnosti je to ale neuspokojivá řeka, a musela taková být ještě dřív,
než dostala nábřeží. Magie jejího jména je ovšem mocná, a já se na ni onoho letního jitra díval
s respektem a úžasem. Šel jsem po nábřeží a před sebou jsem na druhé straně řeky viděl velkou
morušově červenou hrobku císaře Hadriána, Castel S. Angelo neboli Andělský hrad, s barokním
andělem na vrcholu zasouvajícím meč do pochvy. Je to sv. Michael, o kterém se vypráví, že ho takhle
spatřil Řehoř Veliký v roce 590, když vedl procesí morem sužovaných obyvatel Říma k chrámu sv.
Petra. Nově zvolený papež po tři nosil kříž, občany vodil kolem Říma za zpěvu Kyrie Eleison a snažně
prosil Boha, aby epidemii zastavil. Když sv. Řehoř přecházel po mostě vzhlédl k Hadriánově hrobce,
kde viděl anděla zasouvajícího planoucí meč do pochvy a věděl, že Boží hněv byl utišen. Někde jsem
četl, že zvyk říkat „Pozdrav Pámbu“, když někdo kýchne, který je běžný po celé Evropě, pochází
z této odlehlé doby. Tvrdi se, že mor začínal záchvaty kýchání, a když to vyděšení přátelé viděli a
slyšeli, říkali „Pán Bůh ti požehnej“ a mysleli tím jistě „Pán Bůh ti pomáhej.“
K tomuto velkému monumentu vede Ponte S. Angelo, na jehož zdech stojí sv. Petr a Pavel a
deset energických andělů známých jako Berniniho „větrní šílenci“, i když je vytvořili jeho žáci. I za
neklidnějšího jitra, kdy se nepohne ani nejslabší větříček a vy můžete vidět každou cihlu hradu, jak se
odráží ve skelné Tibeře, tihle andělé stojí v jakési hrozné vichřici sedmnáctého století.
Když jsem přešel most, vzhlédl jsem k ohromnému kruhu porušeného cihloví, okusovaného
zubem času a rozbíjeného dělovými koulemi: toť vše, co zbývá z mramorové hrobky, kterou si pro
sebe a svou rodinu postavil mocný Hadrián, ten velký Hadrián, který vládl zlatému věku. Při
pomyšlení na jeho smutnou, vousatou tvář—říkalo se, že vous nosil, aby skryl jizvu—se moje
myšlenky rozběhly k Hadriánově valu, a představoval jsem si ho, jak stojí v severském vřesovisku a
hledí přes větrné močály k zemi Piktů, nebo jak v Londýně pozoruje galéry kotvící v Bilingsgate. Byl
jedním z největších imperiálních cestovatelů. Navštívil každou část svých dominií na řadě pečlivě
plánovaných královských výprav, dával při nich věci do pořádku, svolával konference, a předcházel
válkám přátelskými debatami ve světě, který ve srovnání s tím naším vypadal podivně rozumně.
Byl jsem nyní blízko Sv. Petra a po pár set yardech jsem přišel k širokému slavnostnímu
přístupu vytvořeném fašistickou vládou na paměť podepsání lateránské dohody v roce 1929. To byl
rok, kdy jsem viděl Řím poprvé. Široká Via della Conciliazione byla tehdy ještě příjemným bludištěm
starých uliček, které až do posledního okamžiku tajily nádheru chrámu a jeho piazzy. Basilika se ve
výhledu objevila znenadání s dojmem slavného zjevení. Onen záchvěv překvapení již nikdo nikdy
nezažije, protože nyní je Sv. Petr vidět zdálky na konci neuspokojivé, byť dobře míněné pocty
Mussoliniho architektů. Mezi domy, které byly strženy, aby udělaly místo nešťastné avenue byl i jeden
s nedotčeným Rafaelovým ateliérem.
Všiml jsem dlouhé budovy stojící proti řece s pěkným malým renesančním portikem a
osmibokou věží. Pro jakéhokoliv Angličana tohle musí být jedno z nanejvýš zajímavých míst v Římě.
Je to nemocnice S. Spirito, živý potomek špitálu postaveného anglosaskými králi v osmém století a po
staletí využívaného saskými poutníky. Přešel jsem přes ulici, abych si přečetl úžasný název ulice
napsaný na zdi—Lungotevere in Sassia. Slovo Sassia nebo Saxia připomíná saskou čtvrť, která se
nespořádaně rozkládala v této části Říma přímo u prahu Sv. Petra. Angličané svou osadu nazývali
podle saského jména burh (ne německého burgh) a slovo borgo, které lze dosud vidět na psané na
uličních cedulích kolem Vatikánu a Sv. Petra je poitalštělá verze tohoto slova. Každý, kdo cestou ke
Sv. Petru přejde Andělský most, musí vejít na území staré saské kolonie, která Řím a Anglii spojila
stovku let před tím, než se narodil Karel Veliký.
Přiblížil jsem se ke Sv. Petru, který byl v té brzké hodině zalit sluncem stoupajícím nad levé
rameno kolonády. Vatikán se koupal ve slunci, stejně tak i chrám, obelisk uprostřed piazzy vrhal
dlouhý jitřní stín, kašna po mé pravici házela svou bílou hlavou do slunce, ale ta po mé levici byla
ještě ve stínu. Obrovské náměstí bylo až na pár spěchajících postav prázdné, a nestál tu ještě ani jediný
turistický autobus. Jediní lidé vystupující po velkém rozmáchlém schodišti k basilice byli hostující
kněží, kteří tam budou sloužit mši. Pohled na tenhle kostel z nás ze všech dělá provinční lidi. Zíráme
na něj s otevřenou pusou, alespoň já tedy, pokaždé, když jej vidím, zrovna tako jako v imperiálních
čase ch obyvatelé vzdálených provincií museli zírat na chrám Jupiterův nebo Trajanovo Forum.
Obchody na konci ulice, které prodávají Articoli Religiosi nebo Oggetti Sacri vypadaly, že se
jim daří docela dobře, neměly ještě otevřeno. Podíval jsem se do jejich výkladů na různé růžence,
medaile, papežské vlajky, modely Sv. Petra, bronzové sošky apoštolů, bílé sošky sv. Cecilie,
Jezulátka, obrázky Madonny Del Sarto, papeže, papežských procesí a stovky jiných drobných
předmětů, které dnešního poutníka spojují s poutníkem všech věků. Na všech těch suvenýrech,
zamilovaných znameních víry či zbožnosti je cosi nevýslovně dojemného, , uvědomoval jsem si, že se
nakonec dostanou někam na krbové římsy a zdi po celém světě, aby někomu připomínaly Řím a
dokazovaly, že vlastník po nějaký čas žil ve vůni svatosti.
Vešel jsem do jedné malé kavárničky na konci ulice, kde jsem byl příliš brzy, ale číšník mě
uvedl k prázdnému stolu na chodníku, vytáhl židli a řekl, že pečivo tu bude za momentino, což je
slůvko stejně kouzelné jako španělské momentito. A že to bylo místo k čekání na snídani za letního
jitra! Slyšel jsem kašny z náměstí. Viděl jsem jedno rameno kolonády, plné světců, a za ním Vatikán.
Vystupující budova skrývala samotného Sv. Petra, vzpomněl jsem si přitom, že kdysi bývala příjemná
kavárna na druhé straně silnice, přímo na okraji piazzy. Odtud viděl člověk Sv. Petra celého, a mohl
dokonce i přečíst nápis na fasádě, který obrovskými římskými literami sděloval, že chrám byl
dostavěn za pontifikátu Pavla V. To bylo v roce 1614. V Anglii byl na trůnu Jakub I. Walter Raleigh
ještě nebyl propuštěn z Toweru, aby objevil Eldorado, a Shakespeare byl ještě naživu.
Chlapec na kole přivezl pečivo v proutěném košíku. Za pár chvil mi číšník dal rohlíky ještě
teplé z pekárny, džem, máslo, kávu a talíř pro moje dvě broskve. Co by mohlo být příjemnějšího než
tenhle moment v právě procitajícím Římě?
Vzpomínám si, jak jsem před lety při své první návštěvě v Římě v únorovém svítání oblékl
večerní oděv a plný očekávání se vydal ve studeném jitřním světle čekat před dveře sakristie Sv. Petra.
Dostal jsem lístek na slavnostní pontifikální mši, kterou Pius XI. sloužil u příležitosti podpisu
Lateránské dohody a konce „Římské otázky“. Usedl jsem do provoněné tlačenice norků, sobolů a
zlatých lemování na jedné z tribun naproti hlavnímu oltáři a sledoval, jak se obrovský kostel plní
lidmi. S pocitem okouzlení jsem pozoroval, jak se jakoby do široka rozletěly brány Času, aby mohlo
vejít procesí ze síní z Karnaku nebo Via Sacra. Papeže do chrámu vnesli na slavnostním palankýnu,
zněly trubky, paví vějíře mávaly a zcela naplněný kostel se mohl na uvítanou ukřičet. Po osmačtyřiceti
letech Řím viděl papeže, který už nebyl „vězněm Vatikánu“. Pár yardů od oltáře, u kterého vyjma
papeže nesmí celebrovat žádný kněz, jsem sledoval složitosti slavnostní pontifikální mše. Skoro stejně
zajímavá jako papež byla postava preláta v rudé sutaně a krajkové rochetě, ceremoniáře, který rychlým
mávnutím ruky poslal jednoho kardinála na jeho místo tamhle a dalšího semhle. Byl jako Duch
Pravověří, živoucí a viditelný důkaz složitosti tradice a knížata církve jej poslouchala, jako by to byli
pletoucí se zpěváčci ve sboru.
Dokončil jsem svou snídani. Tyhle vzpomínky mně tak zdržely, že piazza nyní stála v plné
výhni ranního slunce a nějaký průvodce už stál se svými svěřenci a ukazoval tuhle a tamhle. Uvědomil
jsem si, že mě se spekulativním zájmem sleduje drobný tmavý mužík, taky nepochybně nějaký
průvodce. Přistoupil blíž a zdvihl klobouk.
„Pane, jste Angličan—že?“
I když si na svou otázku odpověděl sám, kývl jsem hlavou.
„Pane, znáte majora Jonese z ministerstva války?“
Nechtěl jsem zranit jeho city, proto jsem řekl, že mi to jméno nic neříká. To ho uspokojilo a
z kapsy vytáhl roztřepený a špinavý zápisníček, který prolistoval a pak triumfálně ukázal na podpis
majora Jonese.
„Ach!“ zvolal, „takový milý gentleman, pane!“ Takový simpatico. Major Jones říká, že moje
trattoria je nejlepší v Římě. Pane, máte rád spaghetti, cannelloni, saltimboca alla Romana? Mám!“
Tady poslal vzdušný polibek. „Dobré! Levné! Taky vám bude chutnat!“
S úklonou mi dal kartičku s adresou své restaurace. Kolem s boucháním projelo šest Vesp. Na
jedné seděl, všiml jsem si, kněz. Řím byl opět vzhůru.

§4
Vypráví se, že Angličan, Francouz, Němec a Ital byli uvrženi do vězení s rukama svázanýma,
a jak tak byli spoutaní, mučili je, aby z nich vymohli doznání. Všichni pod mučením promluvili,
vyjma Itala. Když tenhle hrdina znovu nabyl svobody, ptali se ho jeho přátelé, jak mohl vydržet tu
bolest a být zticha. „Nu, víte,“ odpověděl, „já nemohl říct vůbec nic, protože jsem nemohl používat
ruce!“
Zdá se mi, že musí být skoro nemožné mluvit italsky bez gestikulace. Je to jazyk, který
vyžaduje doprovod buď hudbou, nebo gesty, a v národním umění opery je tu obojí. Řím je proto
městem gestikulace. Existuje gestikulace pianissimo, gestikulace andante, gestikulace robusto,
gestikulace fortissimo, a člověk ji vidí kolem sebe celý den.. Když nějaké auto bouchne na ulici do
druhého, řidiči vyskočí a začnou jeden na druhého mluvit s gestikulací furiuso, které je nejvyšší třídou
v tomto umění. Takový výkon by nepřekonali ani dva Řekové, kteří se navzájem podvedli, ani dva
Španělé, kteří se vzájemně urazili: předvedena jsou všechna gesta vyhrazená pro emotivní příležitosti,
jako krčení, pokládaní ohnutých prstů k čelu a jejich náhlé natahování, bušení se v prsa a rozhazování
rukama do široka, prudké otáčení se pryč, jako při rozchodu navždy, ale náhlé otočení se zpět
s vytrčeným prstem, svírání prstů před ústy, a velmi urážlivé, předpokládám, stahování krku mezi
ramena a krčení ramen s doširoka roztaženými pažemi, pomalu a zoufale, jako by člověk mluvil
s beznadějným a nechápavým hlupákem.
Sama římská krajina je plná dynamického řečnění. Na úrovni střechy stojí stovky
gestikulujících světců, šaty jim rozevlává barokní vánek, jejich prsty napomínají, ukazují a žehnají.
Vlnící se architektura, jíž církev sedmnáctého století vyjadřovala své uspokojení s protireformací, je
sama pestře veselým pozadím pro gestikulaci. Je to jeviště, na kterém by puritán s cudnýma,
sklopenýma očima byl nemožný: je to církev květnatá, církev znovu povstávající, církev tak jistá si
sama sebou, že bývá kolikrát až legrační. Dokonce i mrtví jsou v kostelích v pohybu, nejdřív se opírají
o lokty, později pak vstávají, mávají rukama a gestikulují. Jen na takovém pozadí mi mohl jeden
anglický kněz vesele sdělit, když jsme se bavili o jednom slavném jednotlivci, který byl nedávno přijat
do římské církve, „Ano, ten už je bezpečně v kapse!“ Uvědomil jsem si, jak barokní je to komentář.
Když jsem pak procházel ulicemi Říma, zdálo se, že vířící svatí na střechách říkají „Ano, ten je už je
zaručeně v kapse!“ a andělé, cherubové a serafové s trubkami u vypoulených rtů jako by do vzduchu
vyfukovali radostný refrén. „Už je zaručeně v kapse!“
Řím, který se nejdříve otiskuje do očí a mysli není klasický Řím pohřbený pod ulicemi a
pokrytý rubášem Času, ani středověký Řím, který dnes pozůstává především ze zatoulaných a
roztomilých kampanil, ani gigantismus devatenáctého století, ani moderní Řím, převážně obludná
masa betonu, ale tenhle veselý, deklamující Řím papežů, se svými parádními, zlatými paláci, kdysi
tichými piazzami, nádhernými fontánami a svým dojmem, že se prostě přihodil za jednoho
spokojeného a šťastného dne. Najdete ho v zákrutu Tibery, kde bývalo staré Martovo pole, a jeho
východní hranicí je Corso, které letí rovně jako oštěp od Porta del Popolo k pomníku Viktora
Emmanuela, v linii staré Via Flaminia.
Vše na západ od Corsa, v oné kapse, kde Tibera naproti Sv. Petru náhle dělá oblouk, je Řím
renesanční. Vystřídal středověký Řím, který byl postaven na Martově poli, což v době césarů byla
stěží dobrá adresa. Zde cvičili tělnatí legionáři a učila se tu kavalerie bez třmenů, zde lidé volili, zde
byli přijímáni a vně dřívějších hradeb hoštěni velvyslanci, které nebylo považováno za politicky
vhodné pouštět do Říma, a zde byli císaři spalováni na pohřební hranici, z níž byli vypouštěni zajatí
orli, aby na svých křídlech donesli jejich duše Jupiterovi. V nyní nejzalidněnější části města nicméně
žádní starověcí Římané nežili. Jednak to bylo až o Aureliánových časů vně hradeb, a byla to oblast
nízko položená a na jaře vždy zaplavovaná: bylo to ale výborné místo pro koňské dostihy, závody
vozů a pro divadla. Zde byl zavražděn Julius Caesar, v portiku Pompeiova divadla, a nedaleko postavil
císař Domitián amfiteátr, jehož obdélníkový tvar je zachován v podobě Piazza Navona. Zde, nebo
možná na některém jiném ze závodišť, se každý rok v říjnu konaly podivné a hrozné závody vozů.
Když vítězný vůz projížděl cílem, kůň po pravé straně byl proboden kopím a jeho hlava uťata a
ozdobena pecny chleba. Byli připraveni běžci, kteří měli spěchat na Forum s krvavou oháňkou, kterou
dostal Pontifex Maximus a předal ji pannám vestálkám, aby ji obřadně spálily. Byl to pravděpodobně
starý a divošský obřad plodnosti, který měl pomoci úrodě a sklizni.
Musel to být hrozný čas pro život v Římě, když za barbarských vpádů obyvatelstvo opustilo
Sedm pahorků, kde žilo tak dlouho, a přesídlilo na nízko položené Martovo pole. Když barbaři
přerušili akvadukty a ustala vydatná a nádherná dodávka vody, zahnal nedostatek vody Římany
k Tibeře a ke studnám v močálovité planině, která se nakonec stala středověkým Římem.
Nikdy mně neunaví staré ulice nedalo Tibery, západně od Corsa. Co dva yardy je tu něco, co
stojí za podívání nebo zamyšlení. Kdyby byla tato část Říma prohlášena za zónu ticha, jak to bude
vláda jistě muset udělat, pokud chce, aby si návštěvníci dál Řím užívali, bylo by to dokonalé. Člověk
je renesančním papežům ochoten prominout mnohé z jejich hříchů kvůli kráse, kterou vytvořili a
géniu, kterého pěstovali. Mnoho z nespořádaného kouzla starého Říma je v tom, že jeho půdorys je
středověký. Paláce šestnáctého století byly postaveny v úzkých ulicích století čtrnáctého. Mnohé velké
paláce se prodraly očividně jen čirou silou svého charakteru, a stojí jako velké galeasy čnící nad
nějakým malým středověkým přístavem. Projít například od Campa de Fiori k paláci Farnese znamená
během pár yardů přejít několik století.
Když jsem se procházel mezi slumy a paláci renesančního Říma, měl jsem někdy podivný
dojmem, že žiji v některé ze Shakespearových her, že bych možná mohl potkat sira Tobiáše Říhala ,
jak vychází z taverny, či Portii nebo Nerissu hledící do výkladu kloboučnictví, nebo Prubíře na Vespě
s Audrey na tandemu. I když výjev samotný, zaoblené perníkové veselí baroka, nikdy Kanál
nepřekročil, aby hopsal Anglií tak, jak poskakoval Španělskem, byl duch, který vytvořil tyto ulice
v Římě, duchem Shakespearových her. Není ostatně zas tak zvláštní spojovat Shakespeara
s renesančním Římem, protože alžbětinská Anglie byla prostoupená italskou atmosférou a navracející
se parádník se svým „little apeish hat couched faste to the pate, like an oyster“ (opičím kloboučkem
v čílko pevně naraženým pozn. překl.) už byl diavolo incarnato. Když jsem si už vzpomněl na
Shakespeara, napadlo mně, že on a muži jeho doby, vyslovovali Řím, tak aby se rýmoval se slovem
room (anglicky Rome, room [rům], pozn. překl.).
Now is it Rome indeed and room enough,
When there is in it but one only man’1 říká Cassius a stejný vtip opakuje Constance v Králi Janovi.
„That I have room with Rome to curse awhile.“ (S klatbou Říma hřímat chci, opět volně pro zachování
slovní hříčky převádí Hilský pozn. překl.) Tato výslovnost přetrvala až do poměrně nedávné doby, a
mohou být ještě naživu lidé, kteří pamatují, jak jejich prarodiče říkávali, že pojedou do „Room“. Když
Kemble hrál roli Cata, mluvil o „Room“ a Farington ve svém Deníku z roku 1811 říká, že malíř
Lawrence mu ukázal dopis od Canninga zpochybňující Kembleho výslovnost, a argumentující, že Řím
by se měl rýmovat s „roam“ [roum], jak vyslovujeme dnes.
A tak jsou potulky Římem, ať už jej vyslovujeme jakkoliv, cizincovou první radostí i
popuzením, protože Řím nemá střed. O žádné části města nemůžete okamžitě říct, že je určitě a
jednoznačně jedním a jediným srdcem Říma. Zdá se to zvláštní v zemi, kde je každé město známé
svou ústřední piazzou s katedrálou, kde se život toho místa soustředí, ještě podivnější to je, když si
člověk uvědomí, že starověký Řím se svými imperiálními fory, byl vlastně celý středem. Všechny
cesty starověkého světa vedly do tohoto mocného srdce Říma, jehož jádrem bylo Forum Romanum. Je
výmluvné pro smrt starověkého Říma na konci jeho komplikovaného života, že centrum města bude
zapomenuto a nikdy nebude znovu vystavěno: je to něco podobného, jako kdyby za tisíc let bylo
ztraceno místo, kde v londýnské City stojí Bank of England, Royal Exchange a Mansion House a
obchodní srdce Londýna LP 3000 se na nacházelo na Brompton Road.
Namísto jednoho velkého fora jsou po celém Římě rozptýlené nespočetné piazzy a cizinec
nemůže rozhodnout, která je nejdůležitější. Zdá se, že mezi a Piazza Colonna, Piazza Barberini, Piazza
di Spagna, Piazza dell’ Esedra a všemi ostatními si skoro nelze vybrat, a dokonce i slavná Piazza
Venezia s přilehlým pomníkem Viktora Emanuela je spíše orientační bod a maják pro cizince než
občanské centrum.
Odpověď na rozptýlenost moderního Říma nutno, samozřejmě, hledat v historii. Když císař
Dioklecián shledal, že říše je na vládu z jednoho centra příliš velká, rozdělil ji na východní a západní
polovinu, a Konstantin postavil Konstantinopoli, neboli Nový Řím, jako hlavní město východní říše.
1
(Shakespeare Julius Caesar, české překlady bývají zde volné, „Kam poděla se velkolepost Říma, když dnes v
něm hřímá jenom jeden muž” převádí Hilský)
Tato část impéria přetrvala až do dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453, ale linie západních císařů
skončila v roce 475 a historie Říma se poté stala sérií vpádů barbarů a nakonec opuštění starého
hlavního města východními císaři. Řecký východ se vydal na svou vlastní úspěšnou cestu roku 755,
zatímco Západ bojoval dál pod vedením papežů. Na Boží hod vánoční roku 800 korunoval Lev III. ve
Sv. Petru svého západního císaře, Karla Velikého, a tak začal středověk. Struktura starověkého
hlavního města byla zcela změněna. Centry Říma byl Sv. Jan v Lateráně a Sv. Petr, jeden kostel na
severozápadním pomezí a druhý za Tiberou. Celá mapa starověkého města se rozpadla ve zmatku a
úpadku. Když Řím za renesance ožil, nebyl běžným městem, ale kněžským státem.
Jeho nejdůležitějšími obyvateli byli církevníci, mniši a jeptišky. Ti nepotřebovali ani burzy ani
tržiště, ale kostely a kláštery. Tento malebný konglomerát zdědili v roce 1870 Garibaldi a Cavour,
když z Říma udělali hlavní město sjednocené Itálie.
Když se to stalo, nastal samozřejmě konflikt dvou nesmiřitelných světů a myslím, že Augustus
Hare jako první pochopil, že starý Řím papežů, který znal a miloval, bude zavalen a možná zničen
potřebami a ambicemi moderního hlavního města. Když psal jen sedmnáct let po sjednocení Itálie,
zoufal si nad změnami, které se odehrávají za, jak opovržlivě říkal, „sardinské okupace“. Když člověk
čte literaturu inspirovanou Římem devatenáctého století a dívá se na obrázky Říma z té doby, přeje si,
aby patrioti tehdy zvolili Milán a nechali Řím jeho pokoji a klidu jako svatyni ducha a umění.
Imperiální Řím je mrtev a obrátil se v hlínu, ale jeho duch kráčí dál. Tento duch, vyobrazovaný často
jako královna svržená z trůnu, byl znovu, sám sobě navzdory, korunován. „Čím jiným je toto město
pro mě, horlivého milovníka starověku,“ napsal Garibaldi, „než hlavním městem světa? Královna
zbavená trůnu! Ano, ale z jejích trosek, nesmírných, vznešených, gigantických vystupuje světlý
přízrak—vzpomínka na vše, co bylo v minulosti velké…Řím je pro mne jeden jediný symbol italské
jednoty.“
Z výběru jeho adjektiv bylo zjevné, že pomník Viktora Emanuela už byl rozhodně na cestě.

§5
Turistické autobusy se do Říma denně sjíždí ze všech zemí Evropy. Jsou to ohromné skleněné
domy, v nichž unavení cestující sedí v řadách, izolovaní od krajiny a lidí. V noci tyhle autobusy stávají
v bočních ulicích u nejlepších hotelů a na jejich zaprášených bocích můžete číst jména Londýna,
Berlína, Hamburku, Bergenu, Vídně, Osla a mnoha dalších míst. Další den autobusy můžete potkat
v různých částech Říma, ale příštího jitra mizí na sever do Florencie nebo na jih Neapole. Než
pokojské ustelou postele, dorazí další přísun cestujících, kteří vypadají hodně podobně jako všichni
ostatní: unavení, trochu zmatení a vděční, že se mohou trochu protáhnout nohy. Vše je báječně
zorganizováno. Nikdy dřív nevidělo tolik lidí Evropu zpoza tabulek skla. Je to nejlepší bezstarostné
cestování, a pocestný se domů vrací dřív, než se naši šnekům podobní předkové dostali třeba jen do
Buloně. Tento autobusový provoz, který jistě musí za něco vděčit mechanizovanému válčení a
zkušenostem získaným v přepravování pěchoty po silnici, zajistil existenci velkých evropských hotelů.
Měnová omezení a vyhnutí pohodlných boháčů jim hrozily bankrotem, dokud nepřišly cestovní
kanceláře s hromadným zamlouváním ubytování po celou sezonu. Je zajímavé dívat se, jak hotely
k tomuhle novému větru cestování natočily. Majestátní a palácové podniky, které se dříve na turistické
skupiny dívaly jako nejnižší formu lidského života, ba se i chlubily, že s nimi neměly nikdy nic
společného, nyní s radostí otevřely své mramorové sály a sám manažer ve svém žaketu občas čekává
na schodech, aby pozdravil obzvláště výnosnou výpravu, stejně jako kdysi čekával na jeho lordstvo
v jeho Rolls-Royce.
Nic mě v Římě nepřekvapí víc než smetení staletých tradic. Od časů Cicera a Horatia nikdo
nikdy nenavštěvoval Řím v létě, leda pokud nemohl přijet kdykoliv jindy. Ve starodávných časech
bohatí Římané opouštěli město a mířili do svých vill na venkově nebo u moře, jakmile „první fíky a
horko dodávají pohřebníkovi jeho sestavu pomocníků v černém šatu,“ jak to Horatio pesimisticky
napsal svému bohatému příteli, a tahle starodávná migrace dál pokračuje. Tón udává papež, když
odjíždí do svého letního paláce v Albanských kopcích, zámožní Římané následují, až je v srpnu
z Říma město, kde vše mají na starosti druzí v pořadí. Ovšem za každého Římana, který město opustí,
se nahrne tisíc návštěvníků, a ti v tom pokračují po celé nejteplejší období v roce.
Že vrcholná sezona nadešla poznáte podle toho, že v nejmódnějších ulicích Říma potkáte
dívky v džínách, doprovázené mladými muži vystrojenými pro rybářskou dovolenou u Velkých jezer,
nebo když papežský policista ve slavnostní uniformě se špičatým kloboukem a šavlí začne rozčileně
mávat rukou a vykáže ze schodiště Sv. Petra dívku v šortkách. Neformální turistův oděv, který
rozčiluje Španěla spatřujícího v něm urážku své země, s Římanem neudělá nic, jeho totiž nemůže
překvapit nic, co návštěvník udělá. Už jich během staletí viděl příliš mnoho.
Uspěchaný turista, jak může člověka i napadnout, není moderní fenomén. Dr. John Moore,
který byl v Římě roku 1792, zmiňuje rázného návštěvníka, který si najal průvodce, rychlé koně a
dobrý kočár a míhal se Římem, odškrtávaje přitom metodicky vše „k vidění“, jak jednotlivé
pamětihodnosti míjel, a na konci druhého dne mohl říct, že viděl vše. Sir Joshua Reynolds, který
v Římě studoval a nachladil se ve studených vatikánských galeriích, následkem čehož na zbytek života
ohluchl, také měl k turistům co říct. „Někteří Angličané,“ napsal, „přišli do Vatikánu, zatímco jsem
tam byl, a strávili přes šest hodin zapisováním čehokoliv, co jim průvodce diktoval. Na plátna kolem
sebe se podívali jen zřídka.“
To samé vidí člověk dnes, když jsou davy turistů poháněny neúprosnými průvodci
nekonečnými galeriemi, a přijde chvíle, kdy i ti nejvytrvalejší nepředstírají, že by byli inteligentní
nebo se o něco zajímali, ale pod malovanými stropy šlapou dál se sklopenýma očima. Mnozí z těchto
návštěvníků vypadají odolní proti horku. Zatímco Řím leží v siestě a obchody mají až do pěti hodin
zavřeno, asfalt pod nohama se mění v černou ovesnou kaši a stanoviště taxíků nabízí pohled na řidiče,
kteří zjevně zemřeli za volantem, stane se někdy těmto cestovatelům, kteří jsou jak vyrobeni z azbestu,
že si vyjdou odpoledne ven a najdou opuštěné město.
Samostatnou třídou jsou náboženští poutníci, kteří jsou původními návštěvníky Říma. Jsou
skoro stejní jako jejich předchůdci z dávných věků, a chtějí vidět to samé, co uctívali středověcí
poutníci. Sv. Petr a hlavní basiliky jsou jich vždy plné a od ostatních návštěvníků je poznáte na první
pohled. Nejde jen o to, že vědí, jak pokleknout a kdy, a nevypadat přitom trapně, ale bez ohledu na to,
odkud pochází, jsou součástí římského pozadí. Mohou to být cizinci, ale jsou doma.

§6
Ve vedlejších ulicích na dolním konci Via del Tritone slyšíte setrvalý zvuk padající vody. Ve
městě je to zvuk, kterého si všimnete, protože to není zdvořilý šepot kašny, ale nezkrocené burácení
strže nebo horského potoka. Je to skoro jako kdyby byl v Římě návštěvou průsmyk Killiecranke, a
pokud jdete úzkými ulicemi za tím zvukem, dovede vás k nejvelkolepější fontáně v Římě a jeho
nynější nejpopulárnější podívané, Fontáně di Trevi.
Pamatuji si, jak bývala di Trevi v noci tichá a opuštěná. Když jste tam zamířili na své
carrozzello, jak jsem to často dělával, zjistili jste, že tam burácí ve světle lamp či měsíce sama. Občas
přišel nějaký pár a hodil minci vodním duchům, aby si zajistil návrat do Říma. Sám jsem to udělal,
když jsem byl v Římě poprvé, a i když jsem se zapomněl otočit zády, zjistil jsem, že kouzlo funguje. I
sir George Frazer, autor Zlaté ratolesti, hodil svou minci a připouští to v poznámce ve své edici
Pausaniáse. „V samotném Římě,“ napsal, „je fontána (Fontana di Trevi) do jejíž nádrže dosud lidí
hážou mince v přesvědčení, že si tím zaručí návrat do Věčného města. Autor se nezdráhal podřídit se
tonuto obyčeji.“ Je příjemné pomyslet, že velký sběratel pověr tam stál před bouřící fontánou—a
nezdráhal se podřídit!
Trevi byla využita ve velké většině romancí psaných v devatenáctém století o Římě, aniž by to
mělo viditelný vliv na turistický provoz, před časem ale jeden film, používající Řím jako pozadí pro
milostné příběhy, světu Trevi a její obyčej připomněl a nyní je tato fontána tou nejnavštěvovanější
v Římě. Celý den, a dlouho do noci, plní dav kdysi klidné náměstí, přijíždí turistické autobusy a
zastaví právě jen tak dlouho, aby pasažéři mohli hodit minci a vyfotit se; a vrhači mincí tu ještě pořád
jsou v půl jedné v noci, kdy noc každých pár okamžiků prozáří elektronické blesky fotografů. Viděl
jsem nádrž di Trevi posetou nikláky, během čtyřiadvaceti hodin se jich tam naháže tolik, že místní
dítka ulice začínají vypadat docela zámožně. Vynalezla mnoho hrabátek a dalších důmyslných
nástrojů a stále tam drží službu dva policisté, aby se ragazzi nemohli vysvléknout a skočit do tohoto
jezera Eldorada. V noci je Trevi zalita umělým osvětlením, i když je měsíc v úplňku!
Tahle vodní maškaráda sice není mou oblíbenou římskou fontánou, ale člověk vždy potěší a
překvapí svou smělou fantasií. Sama idea postavit skalnatou krajinu s tryskající vodopády,
s Neptunem a jeho ořem v divokém pohybu do protikladu s usedlou a formální fasádou renesančního
paláce jeě tak překvapivě nepravděpodobná, že člověk zůstane stát v úžasu. Přijde mi tak příznačné
pro Řím, že tahle romantická vize je zastrčená za úzkými uličkami a na piazze, která je právě tak
akorát veliká, aby se do ní fontána vešla. Kde jinde než v Římě by se komukoliv i jen snilo postavit
takový monument na takovém místě? V Paříži by byl izolován na vhodném náměstí, v Londýně by
nejspíš něco tak fantastického ani nepostavili. Je jedinečným kouzlem Říma, že tu člověk zajde za roh
a najednou stojí tváří v tvář čemusi krásnému a neočekávanému, co tu bylo umístěno před staletími a
podle všeho s naprostou ledabylostí. Řím je město kouzel za rohem, mistrovských děl jakoby
pohozených u cesty, což nejkratší procházce dodává vzrušení výpravy za poklady.
Je velmi příjemné přivést cizince poprvé k Trevi a užívat si jejich výrazu překvapení a radosti.
Zavedl jsem tam jednou nějakou Američanku a její komentář by potěšil Berniniho, který fontánu prý
projektoval, a Nicolo Salviho, kterého zabilo, když ji o sto let později stavěl.
„Ale to je přece perfektní malé divadlo!“ zvolala. „Pojďte sedneme si do hlediště.“ Jsem si
jist, že právě tohle Bernini a Salvi chtěli, abychom si mysleli, když sestupujeme po schodech k nádrži
fontány a oddělujeme se od každodenního života ulice. Jsme skutečně v barokním divadle, připraveni
poddat se iluzi a není tu nic, co by naši pozornost odvádělo od skalnatého jeviště, kde Neptun stojí tak
triumfálně, zatímco jeho mořský kůň se vrhá vpřed a tritóni dují na své rohy. Když člověk sedí zády
k ulici a snaží se sledovat stovky malých vodopádů vyvěrajících a tryskajících ze skalisek, zapomíná
dočasně na realitu jako při dobré divadelní hře.
Voda, která se řine z Trevi je slavná Aqua Virgo, o níž Římané říkají, že nejlepší a nejsladší
z vod. Pochází z Campagna, asi čtrnáct mil daleko a do Říma byla poprvé přivedena roku 19 př. Kr.
Gótové a Burgunďané roku 537 po. Kr. dodávku přerušili a plně nebyla obnovena až do patnáctého
století. Do Říma Aqua Virgo vstupuje Pincijskými zahradami a poté, co nasytí fontánu La Barcaccia
na úpatí Španělských schodů, zásobuje asi patnáct dalších velkých a čtyřicet malých fontán a kašen,
nejdůležitější z nich je právě Trevi. První fontána Trevi byla prostá a skromná záležitost, a bývala za
rohem ve Via dei Crociferi, ale během půldruhého století, kdy sloužila svému okrsku, Řím rostl a
nabýval na nádheře a Urban VIII., papež z rodu Barberini, jehož včely bzučí po celém Římě, se
rozhodl Trevi vylepšit na úroveň doby. I když fontánu přesunul na nynější místo, Urban neprovedl
Berniniho projekt. Muselo se panovat deset papežů, než ideu oživil Klement XII., úžasný starý muž,
kterému bylo osmasedmdesát, když byl zvolen a vládl deset let. Architekt Salvi svou ohromnou úlohu
začal naplňovat někdy v roce 1723, což byl rok, kdy začala stavba další římské pamětihodnosti,
Španělských schodů. Jejich stavba ovšem zabrala jen tři roky, zatímco stavba fontány Trevi trvala
devětatřicet let, pokračovala za pontifikátu Benedikta XIV. a dokončena byla za Klementa XIII. v roce
1762. Tou dobou byl Salvi po smrti, protože si dlouhým časem stráveným ve studeném vlhku
akvaduktu zničil zdraví.
Návštěvníci celý den hážou své mince, smějí se u toho, pokřikují a fotografují. Zajímalo by
mně, kdy ten obyčej vznikl, protože nemůže být o mnoho starší než konec devatenáctého století.
Corinne madame de Staël potkává svého Oswalda u Trevi za svitu měsíce v roce 1807, ale žádné
házení mincemi se nekoná, nehodila ji ani Charlotte Eaton, když viděla fontánu, a nelíbila se jí, v roce
1817. Nejstarší zmínka, kterou se mi podařilo najít, je v Mramorovém Faunovi Nathaniela Hawthorna
vydaném roku 1860. Jeho tajemná postava jménem Miriam jde v noci k Trevi a říká „Upiju tolik téhle
vody, kolik se mi vejde do dlaní…za pár dní opouštím Řím, a tradice říká, že napití vody na rozlučku
zaručí pocestného návrat, ať už by se zdálo, že se mu do cesty staví jakékoliv překážky a
nepravděpodobnosti.“ Zdá se, jako by původní tradicí bylo pití vody z fontány a že házení mincí přišlo
později. V každém případě, když Baedeker vydal v roce 1883 své osmé vydání, byl již zvyk době
zaveden a uvádí i návod: napít se vody (což žádný moderní návštěvník nedělá) a hodit minci. O
otáčení se zády se neuvádí nic. Když psal S. Russell Forbes v roce 1892 své Rambles in Rome, obyčej
se již rozvinul v rituál. „Přejete-li si vrátit se do Říma,“ napsal, „měli byste sem přijít v poslední den
své návštěvy, napít se vody nabrané levou rukou z okraje fontány, pak se otočit a hodit do vody přes
své levé rameno půlpenny. “ Marion Crawford, píšící o šest let později, říkal tohle. „Každý, kdo
k velké fontáně přijde, když paprsky vysokého měsíce tančí na zčeřené vodě, napije se, a daleko do
středu hodí minci jako oběť géniovi tohoto místa, se jistě znovu vrátí do Říma, mladý či starý, dříve
nebo později“.“
Fontána di Trevi používá tutéž vodu pořád znovu. Uchovává se v nádrži v budově za fontánou
a pumpuje se pod tlakem nespočetnými trubkami. Jednou za týden, v úterý ráno, jsou vodopády
zastaveny, a po skalách se rozběhnou čističi a opláchnou i Neptuna a jeho oře, než je do nádrže
napumpována týdenní zásoba čerstvé vody a puštěna do oběhu. Jednoho rána mě přitáhl důmysl
jednoho hocha, který lovil mezi votivními dary naběračkou na konci tyčky, dokud ho policisté
nezahnali s přívalem rozčilených „vias!“ Kněz vodních duchů, v osobě mladého uhlazeného
pouličního fotografa, mi řekl, že za dobrý týden v nejvyšší sezoně se při týdenním čištění z fontány
vyberou mince v hodnotně padesát až šedesát liber. Vyjádřil jsem překvapení, ale ujistil mě, že tomu
tak je.
„Co se s nimi děje?“ zeptal jsem se.
„Inu, většinu dostanou nemocnice a sirotčince,“ odpověděl, „a svůj podíl dostanou čističi.“
V rohu malé piazzy stojí proti Trevi kostelík SS Vicenzo et Anastasio, který postavil velký
kardinál Mazarin, a říká se, že ženská hlava nad hlavním vchodem je jeho oblíbená neteř Maria
Mancini. Pokud by si někdo myslel, že selfmademan musel na svůj příchod čekat až na věk
demokracie, ať se zběžně podívá na historii kardinála Mazarina. Jeho otec byl komorníkem rodiny
Colonnů a poté steward. Oženil se s nemanželskou dcerou rodiny a dožil se toho, když se jeho syn stal
kardinálem a reálným vládcem Francie a jeho vnučka Marie se provdala za prince Colonnu. Když
komoří na penzi ovdověl, oženil se s Porzií Orsini a je jediným muže v dějinách, který se oženil
s členkou obou těchto rivalských rodin. Kostel má svou zajímavou a makabrózní význačnost.
Bronzová deska vlevo od oltáře zaznamenává jména dvaadvaceti papežů, kteří svá srdce a vnitřnosti
odkázali tomuto kostelu, který je farním kostelem paláce Quirinial. Před rokem 1870, kdy Quirinial
býval papežským palácem, učinil tento odkaz Sixtus V. a všichni další papežové, kteří v paláci
Quirinial zemřeli. Jejich srdce jsou uchovávána v mramorových urnách, podobných kanopickým
džbánům, které obsahovaly vnitřnosti faraonů.

§7
Když stojíte proti Španělským schodům, po pravé ruce vidíte Keatsův dům a po levé
Babington Tea Rooms a mezi nimi leží potápějící se loďka, která může být, žel, ironickou poznámkou
o osudech bohaté aristokracie, jejíž členové oživovali Piazzu di Spagna po dvě staletí. Když jsem
jednoho dne u Babigtonů pil čaj, došlo mi, že je to jméno zajímavé. Babingtonovo spiknutí…Thomas
Babington Macaulay. Není to jméno, které potkáváte denně…
V roce 1893 přicestovala do Říma jedna anglická neprovdaná žena kolem třicítky s kapitálem
sto liber, aby tu začala podnikání vhodné pro dámu. Patřila k větvi Babingtonů z Derbyshire, katolické
rodiny, jejímž nejokázalejším členem byl Anthony Babington pověšený, rozpáraný a rozčtvrcený
v roce 1586 za vedení spiknutí proti královně Alžbětě I.. Jeho smrt byla strašná. Nejprve byl oběšen
jeho přítel Ballard, zatímco Babbington, místo aby se modlil, „stál s kloboukem na hlavě, jako by byl
jen divákem popravy“. Poté byl za ďábelského mučení popraven on, z šibenice ho odřízli ještě živého.
Alžběta tím byla tak šokována, že nařídila, aby další spiklenci, kteří měli zemřít druhého dne, byli
náležitě a skutečně oběšeni, než budou rozčtvrceni. Babingtonův majetek získal sir Walter Raleigh, a
Alžběta si pro sebe vybrala pěkný plášť. Lord Macaulay měl rodinné vazby a dostal křestní jméno
Babington.
Nicméně tři staletí po těchto událostech přijela do Říma slečna Anna Maria Babington,v
doprovodu jedné své přítelkyně, aby dosáhla svého úspěchu. Podivnou shodou okolností měla i tato
přítelkyně předka, který zemřel rukou veřejného popravčího. Byla to slečna Isabel Cargill z Dunedinu
na Novém Zélandu, jejíž děd byl zakladatelem Otaga a jehož předkem byl covenanter Donald Cargill.
Zvučným přízvukem z Lowlands odsoudil Karla II. pro zradu, tyranii a smilstvo a vydal se, stejně
horlivý protestant jako byl Babington katolík, kázat po Skotsku, dokud nebyl dopaden a v roce 1681
popraven pro velezradu u Kříže v Edinburghu. Jak podivná okolnost, že právě tyhle dvě ženy se daly
dohromady, aby otevřely podnik v Římě.
Rok 1893 byl plný událostí, které dvěma anglickým dámám naznačovaly, co tehdejší noviny
popisovaly jako „dlouho pociťovanou potřebu“. Bylo to jubileum biskupského svěcení papeže Lva
XIII. a Řím byl plný návštěvníků. V únoru žehnal Svatý otec padesátitisícovému zástupu; v březnu
nahrál nahrávku na Edison-Bellův fonogram pro presidenta Spojených států; v dubnu přijal princeznu
z Walesu, pozdější královnu Alexandru, a dal jí podepsanou fotografii. A jako by to nebylo dost,
duben přinesl oslavy stříbrné svatby krále Umberta I. a královny Margaret Savojské. Poutníci odešli, a
Řím byl nyní plný královských návštěvníků a společnosti. Poloslavnostní landaury vyjížděli
z železniční stanice do Qurinialu doprovázené poletujícími žíněmi královských kyrysníků, a
vystupovali z nich Kaiser Vilém II. s chotí, vousatý mladý vévoda z Yorku, pozdější anglický král Jiří
V., užívající tehdy poslední dva měsíce mládeneckého života, a mnozí další v onom královském věku.
Za vší tou nádherou a veselím zůstávala touha po řádně připraveném šálku čaje a tu slečny Babington
a Cargill začaly uspokojovat.
Jejich první obchod s čajem byl ve Via dei Due Macelli, a měl takový úspěch, že brzy otevřel
pobočku na Svatopetrském náměstí. V dalším roce se uprázdnila nynější budova na Piazza de Spagna
—původně to byly palácové stáje—a jelikož to bylo v srdci anglického Říma, lepší místo ani být
nemohlo. Slečny Babington a Cargill místnosti vyzdobily ostěním z japonských rohoží a doprostřed
přední místnosti postavily palmu. Nainstalovaly plynové osvětlení. Anglo-American z 10. prosince
1894 informoval, že „čajové salony slečny Babington si skutečně zasluhují dobrou a četnou klientelu.
Jsou čisté, pohodlně zařízené a dobře vytopené a větrané. K podniku patří pěkná čítárna, která je
v přízemí, proto není nutno nikam chodit do schodů; pokud jde o jídlo, jak kvalitu a způsob
servírováni, i co do skromnosti účtovaných cen, mohu vás ujistit, že Nice by se ke svému velkému
prospěchu mohlo u slečny B učit.“
Podnik slečny Babington nyní zaujal své místo v kolonii, která je dnes pouhým stínem svého
někdejšího já. V roce 1903 se slečna Cargill provdala za profesora Pozzo, dobře známého malíře, ale
dál pracovala v čajovně a střídala se se svou společnicí u pokladny. V roce 1928 odešla slečna
Babington, tehdy už stará a téměř slepá dáma, z podniku na odpočinek a odstěhovala se do Švýcarska,
a signora da Pozzo pokračovala dál sama. Čajovny nyní provozuje její dcera, hraběnka Dorotea
Bedini.
„Na celém podniku je možná nejzajímavější,“ řekla mi, „že s námi stále jsou dva členové
původního personálu, Giulia Nadoni na pokladně, a Anita de Santis u zákusků. Za poslední války jsem
vzala rodinu do Alp, tam mě zastihlo příměří roku 1943 a do Říma jsem se dokázala vrátit až bylo po
válce. Ale díky loajalitě Giulie Nadoni a vlastně celého personálu, zůstávaly naše čajovny otevřené po
celých devět měsíců německé okupace, a zavřené zůstaly jen pár hodin ten den, kdy Němci
připochodovali. To byla taky jedinkrát, kdy jsme utrpěli nějakou válečnou škodu, střepina nám rozbila
okna. Ale po celou válku nebylo jméno Babington sejmuto.“
A tak zůstala čajovna slečny Babington zachována k podávání čaje ve světě tak odlišném od
toho z roku 1893. Lze pochybovat, že by slečna schvalovala moderní turisty v jejich košilích
s rozhalenkou a pestrobarevných plážových tričkách z Miami, kteří sem nyní chodí. Ale jsou tu pořád i
jiní hosté. Často si všimnete malých skupinek, kde spolu popíjí čaj contesse a marchesi, které spolu
hovoří angličtinou, jíž je naučily ony vynikající vyslankyně Anglie, anglické guvernantky. Zesnulý
španělský král Alfonso měl čaj rád a u Babingtonů býval pravidelným hostem.
Atmosféra anglické čajovny je cosi zvláštního. Abyste pochopili, jak je silná, musíte přejít
silnici do Via Condotti a navštívit Caffé Greco, která je starší než Babigton a skoro se nezměnila od
dob, kdy tu u malých mramorových stolků sedával Liszt, Byron a Wagner. K méně pravděpodobným
pravidelným hostům patřil Buffalo Bill.
I když vám tam dají vynikající čaj, rozumnější bude objednat si ledovou kávu. Zaslechl jsem
tam podivný útržek konverzace. Mladý Američan tam popisoval své pokoje ve starém paláci.
„A přesně vprostřed nádvoří, je jeden z těch mramorových krytů na studny,“ řekl. „Ale
myslím, že je znám dobře. Byl jsem vychován v domě, kde jsme na nich sedali.“ Jeho přítel projevil
jisté překvapení. „Nu, moje babička jela do Říma,“ vysvětlil, „a dva přivezla s sebou, když se vrátila, a
nechala je zařídit jako toalety!“

§8
Na horním konci Via Veneto stojí řada carrozze s červenými koly a čeká na klienty z drahých
hotelů. Každý kůň má na postroji zvonek, a kočí jsou opravdoví Římané z Římanů v Trastevere.
Italové mi říkají, že jejich dialekt a ironie jsou neocenitelné: pro Řím musí být tím, čím pro Londýn
musel být cockney se svým již vyhynulým argotem. Jsou pozůstatkem Říma devatenáctého století a
není pochyb, že pradědeček držel prababičku za ruku, když se při měsíčku jeli v carrozze podívat na
Trevi: dnes je používají především milenci, zrovna jako za starých časů, a ti, pro které je posezení
v koněm taženém kočáře novou zkušeností. Vozkové, snad roztrpčení strojovou konkurencí, začali být
hrabiví.
Přesto jsem jedné noci při pomyšlení, jak příjemné to muselo bývat jezdit ulicemi v oněch
dnech, kdy se neozývaly žádné jiné zvuky než cinkání zvonu na postroji a klapot koňských kopyt na
kamenech, přišel za jedním vozkou, který se naklonil ze svého kozlíku a řekl:
„Chcete se project ve vozejku?“
„O Roma immortalis!“ Takhle mohl nějaký starověký Říman oslovit Góta či Vandala
přízvukem dobyvatelů!