Přeložila:

ANTONIE KRÁLOVÁ

Penelope Ward a Vi Keeland: Boháč z Park Avenue

Vydání první
Copyright © 2019 by Penelope Ward and Vi Keeland
Published by arrangement with Brower Literary & Management
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2020 jako svou 2393. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Park Avenue Player vydaného v roce 2019
Český překlad © 2020 Antonie Králová
Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková
Korektorka Marie Kejvalová
Photographer: Hudson Taylor
Cover designer: Letitia Hasser, RBA designs
Přebal a vazba Ricardo a Baronet
Sazba a grafická úprava Ricardo
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-269-1472-3 (Formát ePub)
ISBN 978-80-269-1473-0 (Formát MobiPocket)
BARONET
Praha 2020
 Penelope Ward
Vi Keeland
BOHÁČ Z PARK AVENUE
 Kapitola 1
Elodie
Občas si přeju, abych byla ošklivá. Ne zrovna „obří bradavice na nose“
nebo „poslední tři zuby zčernalé“ nebo „jizva táhnoucí se přes tvář“ nebo
„žena s hřebenem zabodnutým v řídnoucích vlasech“ – protože se čas
od času dívám na svůj odraz v zrcadle – ale bylo by milé vejít do baru, aniž
by vás všichni přítomní burzovní pitomci v nažehlených oblecích ojížděli
očima.
Zní to zahořkle? To je mi líto. Ale bary plné burzovních makléřů v centru
města mě vždycky dostanou. Copak tihle chlapi nejsou jen lépe oháknutí
prodejci ojetých aut? Když jsou tak dobří, proč nesedí doma
a nepřepočítávají svoje tisícidolarovky vydělané na zlatonosných
investicích, místo aby prodávali své rady ostatním?
Těšilo mě jedině, že alespoň dnešní zákazník není burzovní makléř.
Když už jsme u toho – dotyčný si mě právě všiml. Tomu chlípnému praseti
trvalo dobrou minutu, než se po mém těle propracoval až k očím. Aspoň že
vypadá přesně jako na obrázku, který jsme dostali – štíhlý, zdravý,
inkoustově černé vlasy ulízané dozadu, hranatá brada, panovačný nos.
Přimhouřené oči. Stačil mi jediný pohled a bylo mi jasné, že bych se ihned
vypařila, kdybych tu nebyla pracovně.
Můj nic netušící dnešní protivník byl advokát z Upper West Side – právník
v zábavním průmyslu se sklonem šoustat hvězdičky, které se ještě nenaučily
hledat pod oblekem za tři tisíce dolarů vlkodlaka.
Náš nevratný paušál byl u této práce na čtyřicet hodin. Vsadila bych se, že
budu hotová za zlomek tohohle času. Hmmm… možná se vážně vsadím.
Soren měl drobné sázky rád. Pro něj to samozřejmě byla oboustranná výhra,
protože mě to motivovalo vyřídit tu práci rychle, což znamenalo, že budu
dřív k dispozici pro další úkol.
Jen jsem doufala, že žádné další úkoly jako tenhle už nebudou. Zítra večer
jsem měla jít na pohovor ohledně skutečné práce – takové, u které se
nemusíte nechat denně osahávat – a s trochou štěstí budu mít tenhle hnus brzy
za sebou.
 Jelikož advokát Larry na mě vrhl přes bar další zamilovaný pohled,
zatřepetala jsem řasami a vyloudila svůj nejlepší úsměv „ty jsi velkej
bohatej chlapák a já jenom malá hloupá holka“. Z legrace jsem si na prst
natočila loknu přírodně platinových vlasů a vyprsila na něj svoje čtyřky.
Jeho manželka – bruneta s plochým hrudníkem – se zmínila, že má rád
blondýny s velkými kozami.
Usmálo se na tebe štěstí, Larry. Cililink. Pojď a vem si mě, kocourku.
Když jsem dopsala zprávu Sorenovi s nabídkou sázky, podvodníček už stál
vedle mě.
„Vypadáš, že by ses něčeho napila,“ řekl.
Kousla jsem se do rtu a sklopila pohled k zemi. Předstírala jsem
stydlivost, pak jsem k němu zvedla modré oči. „S cizíma lidma obvykle
nepiju.“
Podal mi ruku. „Garrett Lopresti.“
Dobrý začátek. Lež číslo jedna, Larry Mercere.
Vzal mě za ruku a potřásli jsme si. „Sienna Bancroftová.“
Nepustil mě. „Teď už nejsme cizí, ne, Sieno?“
Usmála jsem se, jako by mi jeho pozornost lichotila. Jako by muži, které
přitahují dlouhé nohy a bujné poprsí, nebyli moje zhouba. Když mi
zavibroval telefon, věděla jsem, že je to Soren.
„Omluv mě na chvilku.“
Soren: Leo právě zaparkoval. Během minuty bude uvnitř.
Elodie: Zdá se, že mám štěstí. Nebo možná Larry si myslí, že se Siennou
bude mít dneska večer štěstí. Co ta sázka?
Soren odpověděl během několika vteřin.
Soren: Když to zvládneš za míň než čtyři hodiny, zaplatím ti dvakrát
tolik.
Promiň, Larry-Garrette. Z dnešního večera nic nebude. Dostaneš přesně
to… co si zasloužíš.
Upustila jsem telefon do kabelky a nesměle naklonila hlavu. „Mluvil jsi
o pití?“
Někdy jsem měla špatné svědomí z toho, co dělám. Každá mince má dvě
strany a obvykle slýcháme jen o jedné z nich. Ženy, které si nás najímaly,
byly občas nestydaté štětky. To ovšem pořád nedávalo mužům právo
podvádět. Jděte pryč, potenciální pane Nevěrný. Vždycky máte možnost
volby.
Občas se objeví prostopášná žena, u jejíhož manžela nám trvá celé týdny
zaznamenat na kameru byť jen nejslabší náznak nevěry. V těchto případech se
snad cítím trochu provinile. Ale dnes to rozhodně nebyl ten případ.
Po půl hodině Garrett navrhl, abychom si přesedli do boxu, kde budeme
mít větší soukromí. Jeho ruka, na níž by měl mít snubní prsten, spočívala pod
stolem na mém koleni. Slizoun jeden. Ale musela jsem hrát dál, protože Leo
svou videokamerou ruku pod stolem přes celý bar neuvidí.
Přála jsem si, aby dal tu ruku pryč.
Přála jsem si být pryč celá.
A tak jsem předstírala nadrženost. Moje slova kamera nezachytí.
Poslední minuty zíral na moje rty, jako by je chtěl sežrat. Nesnášela jsem,
když mě nějaký zákazník líbal na ústa – nebo vlastně kamkoli, když na to
přijde. Takže drobné pošťouchnutí správným směrem bylo naprosto
v pořádku. Ten parchant otevřel dveře, kterými jsem se na něj mohla vrhnout.
„Co ty na to, že bysme odsud vypadli?“ navrhl. „A zajeli k tobě?“
Natáhla jsem se k němu a ztišila hlas. „Neměla bych si zboží nejdřív
vyzkoušet, než ho koupím?“
„Zlato, můžeš dělat, co se ti zachce. Co máš na mysli?“
„Nooo…“ Přitiskla jsem si paže k bokům, aby prsa ještě víc vystoupla
z blůzy s už tak hlubokým výstřihem a předvedla hlubokou rýhu. Hltal ji
očima. „Mám hodně citlivou šíji. Líbí se mi, když mi někdo saje kůži pod
uchem.“
„S radostí. Ale co budeš sát ty mně?“
Polkla jsem žaludeční šťávy a přinutila se k úsměvu. „Cokoli budeš chtít.“
Neměla jsem čas se ani obrnit, než se na mě vrhl. Ústy se mi sápal přímo
na krk. Dovolila jsem mu několik nechutných polibků, než jsem se podívala
na Lea. Krátce přikývl a já jsem Larryho odstrčila.
„To bylo příjemný,“ zalhala jsem skrz zaťaté zuby. „Pojďme ke mně.
Prahnu po tom tě pěkně vykouřit.“
„Veď mě.“
„Dej mi dvě minuty, abych se mohla upravit.“
Popadl mě za ruku a položil ji na tvrdou bouli ve svém rozkroku. „Budeme
tu oba na tebe čekat. Pospěš si.“
 „Neměj strach.“
Odchod jsem si vždy pečlivě naplánovala dopředu. Před pár dny jsem se
zastavila v baru a na konci chodby k záchodům našla únikový východ.
Protože vedl na zadní stranu domu, zaparkovala jsem vůz v ulici za barem.
Otevřela jsem dveře, prošla jimi a zhluboka se nadechla čerstvého
vzduchu. Protože se mě ten chlap dotýkal svými rty, musela jsem jet domů
a osprchovat se. Ale pro tuhle chvíli jsem měla hotovo. Cestou do auta jsem
vyťukávala zprávu.
Elodie: Hotovo. Každou minutu se rodí prasák.
Soren okamžitě odpověděl.
Soren: Narážíš na mě kvůli té sázce nebo na právníka Larryho?
Elodie: Na oba. Díky za prémii. Uvidíme se u výplaty.
Bum!
Do prdele.
Zavřela jsem oči. Tohle je poslední věc, kterou potřebuju. Vyrazila jsem
na pohovor o tři čtvrtě hodiny dřív, ale na vyřešení nehody to nebylo dost.
Zabrzdila jsem auto přesně v poloze, v níž zůstalo po střetu, a vystoupila.
Přední nárazník mého starého Jeepu Wrangler byl trochu promáčklý
a odřený. Větší část poškození schytal druhý vůz. Zadní pneumatika syčela
a viditelně splaskávala. Kolo se bortilo dovnitř a zařezávalo se do gumy.
Přepychový nový mercedes byl nárazem celý zmuchlaný.
„Co to krucinál je? To si snad ze mě děláte srandu?“ Řidič mercedesu
vylezl z auta a spolu se mnou si prohlížel škodu. Prohrábl si rukou vlasy.
„Copak jste mě neviděla? Couval jsem na místo.“
Samozřejmě. Nejenže jsem narazila do auta za sto tisíc dolarů, ale jeho
řidič musí mít rysy řeckého boha. Musí se přece vzhledem vyrovnat svému
okázalému vozu. Okamžitě se mi znelíbil.
„Byla jsem tu první. Začal jste couvat, když já už jsem zajížděla na místo.“
„Zajížděla na místo? To bych neřekl. Pokoušela jste se o myšku, zatímco
já už couval na vedlejší místo. Když jsem se rozjel, za mnou nikdo nebyl.“
Zapřela jsem si ruce v bok. „Ale byl. Já. Prostě jste mě přehlídnul.
Zastavila jsem za váma a čekala. Když jste se celou minutu nepohnul,
dokonce jsem na vás zatroubila. Takže jsem si myslela, že jen nechcete
zabírat dvě místa a že tam můžu zajet. Kdybyste na to nešlapal jako blázen,
měl jste dost času si mě všimnout a včas zastavit, než jste do mě vrazil.“
Jeho obočí vyletělo vzhůru. „Do vás vrazil?“ Ukázal na své auto. „Podle
škody je celkem jasný, kdo do koho vrazil.“
Ignorovala jsem ho. „Copak jste telefonoval, nebo co?“
Zamračil se. „Doufám, že máte pojistku.“
„Ne. Jezdím si bez povinnýho ručení.“ Protočila jsem panenky. „Jenom to,
že neřídím nóbl káru jako vy, snad neznamená, že jsem kriminálník.“
Pan Mercedes se nasupil. „Za chvíli mám schůzku. Můžeme si vyměnit
kontakty a jít?“
Vytáhla jsem telefon a jala se fotit škodu. „Ne. Potřebujeme policejní
protokol.“
„To bude trvat minimálně hodinu nebo dvě. Na takovouhle jasnou nehodu
nepotřebujeme policejní protokol.“
„Uznáte u svý pojišťovny, že to byla vaše vina? Protože jestli vy si můžete
dovolit vyšší pojistku, já teda ne.“
„Nic takovýho neuznám, protože to nebyla moje vina.“
„Přesně proto potřebujeme policejní protokol.“
Pan Mercedes zavrčel něco nesrozumitelného a vytáhl z kapsy telefon.
Myslela jsem si, že volá na policii. Ale tak tomu podle všeho nebylo. Slyšela
jsem, jak štěká na osobu na druhém konci linky.
„Řekněte Addison, že se opozdím a ať začne beze mě.“
Žádné „ahoj“ nebo „dobrý den“. Možná je to fešák a má super auto, ale
jinak je to hrubián. Hovor ukončil také bez rozloučení.
Mé opovržení na mně patrně bylo vidět.
Ten blbec se na mě podíval. „Co?“
„Doufám, že to nebyla vaše žena. Nebyl jste zrovna zdvořilý.“
Mžoural na mě. „Musím si ještě zatelefonovat. Co kdybyste mezitím
udělala něco užitečnýho a zavolala policii?“
To je ale kokot. Obešla jsem auto a z přihrádky u spolujezdce vytáhla
techničák a kartičku pojištění. Když jsem se vracela, pan Nafoukaný
Mercedes štěkal do telefonu a nepokrytě si prohlížel moje nohy. Zakroutila
jsem hlavou a vytočila 911.
Ozval se operátor. „Linka devět set jedenáct. Jaký je důvod vašeho
volání?“
„Dobrý den. Právě jsem měla nehodu na rohu Parku a Čtyřiadvacáté.“
 „V pořádku. Je někdo zraněný a potřebuje lékařské ošetření?“
Zakryla jsem telefon a zeptala se druhého řidiče: „Jste zraněný? Ptají se,
jestli potřebujeme ošetřit.“
„Jsem v pořádku,“ odpověděl stroze. „Jenom jim řekněte, ať si pospíší.“
Vrátila jsem se k telefonu. „Ne, díky. Jsme oba v pořádku. Jediné, co, jak
se zdá, doznalo škody, jsou naše auta a vychování druhého řidiče.“
Pan Mercedes se na mě škaredil. Vrátila jsem mu to.
Když jsem zavěsila, podala jsem mu svoje doklady. „Pojďme si vyměnit
informace pro pojišťovnu, než dorazí policie. Já mám taky důležitou
schůzku.“
Sebral papíry ze svého auta a z peněženky vytáhl řidičák. Z fotky se na mě
díval Hollis LaCroix. Bydlel samozřejmě na Park Avenue – to mě ani trochu
nepřekvapilo. Když jsem si vyfotila jeho techničák a pojistku, všimla jsem
si, že si pořád prohlíží můj řidičák.
„Můžu vás ujistit, že je pravý, pokud vám jde o tohle.“
Udělal si fotku a všechny doklady mi vrátil. „Connecticut, hm. Tím se
hodně vysvětluje.“
Vytrhla jsem papíry panu Hollisi LaCroixovi Hrubému z ruky. „Jak to?“
„Neumíte parkovat.“
Přimhouřila jsem oči. „Abyste věděl, řídím hodně dobře.“
Trhl hlavou ke svému vozu. „Tahle škoda za deset tisíc dolarů říká něco
jinýho.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jste magor. Víte to?“
Přísahala bych, že jsem viděla, jak sebou jeho rty škubly, jako by na mě
chtěl vystartovat. Naštěstí dorazila policie, takže jsem se s ním už nemusela
zahazovat. Když jsem strážníkovi vyložila svoji verzi nehody, posadila jsem
se do auta. Policista si pak promluvil s Hollisem. Zatímco jsem pozorovala
oba muže venku, začalo mi kručet v žaludku, takže jsem se natáhla po tašce
s jídlem, které jsem koupila na zítřek k televizi s Bree, a otevřela krabičku
Junior Mints. Připadala jsem si jako v hledišti při představení, v němž hraje
jeden náramný fešák.
Hollis opravdu vypadal dobře. Vysoký, se širokými rameny a úzkým
pasem, do bronzova opálený a s poněkud přerostlými tmavými vlasy, které
mu zakrývaly límeček a úplně neladily s jeho bezvadně střiženým oblekem.
Ale opravdovou bombou byly jeho jasně zelené oči a husté tmavé řasy.
 Jako by cítil můj pohled, ohlédl se na mé auto a naše oči se setkaly.
Neobtěžovala jsem se odvrátit pohled a dělat, že se nedívám. Jen si mě
prohlídni. Když on může hodnotit moje nohy, já se můžu kochat jeho pěknou
chlapeckou tvářičkou. Když na mě nepřestal zírat, věnovala jsem mu
přehnaně nadšený a na první pohled falešný úsměv od ucha k uchu.
Tentokrát nebylo pochyb, že sebou škubl, protože následoval úšklebek.
Hollis se otočil a dal se do řeči s policejním strážníkem a já jsem se cítila,
jako bych vyhrála nevyřčený souboj pohledů. Když skončili a policista došel
k mému autu, spořádala jsem už celou krabičku Junior Mints.
„Dobře, slečno Atlierová. Na tomhle lístku je napsáno číslo policejního
hlášení. Během následujících dvaceti čtyř až čtyřiceti osmi hodin si ho
můžete buďto stáhnout online, nebo se zastavit na okrsku a vyzvednout si
kopii.“
Vzala jsem si papírek. „Díky. Napsal jste tam, že jsem nehodu
nezavinila?“
„Vyslechl jsem fakta. Vyčíslení výše podílu obou stran na nehodě záleží
na pojišťovně.“
Vzdychla jsem. „Dobrá. Děkuju vám. Ještě něco? Protože mám schůzku,
na kterou opravdu musím jít.“
„Ne, madam. Je-li váš vůz pojízdný, můžete jet. Pan LaCroix musí počkat
na odtah.“
„Fajn. Skvěle. Hezký den, pane.“
„Vám taky. A jeďte opatrně.“
Připadalo mi divné jen tak zmizet a Hollisovi nic neříct. Takže jsem
počkala, až policajt nastoupí do svého auta a odjede. Pak jsem vystoupila
a přešla k mercedesu. Hollis se opíral o kufr a hrál si s telefonem.
„Hm… potřebujete něco?“ zeptala jsem se. „Odvézt někam nebo tak?“
„Myslím, že dneska už jste toho udělala dost. Díky.“
Bože můj, proč se vůbec ptám?
„Výborně.“ Věnovala jsem mu neupřímný úsměv. „Žijte blaze.“
 Kapitola 2
Hollis
Addison mi za zpoždění nakope prdel. Požádal jsem ji, jestli by nemohla
dělat u pohovorů přísedící, a skončilo to tak, že jsem u prvního chyběl.
Podíval jsem se na hodinky. Z druhého už je taky určitě půlka pryč.
Výtah zastavil v patnáctém poschodí. Prošel jsem dvoukřídlými
skleněnými dveřmi a hodil aktovku na recepční pult. Všichni už byli pryč, ale
ze zasedací místnosti přes halu jsem slyšel hlasy. Stejně jdu pozdě, takže se
nic nestane, když si ještě odskočím na záchod.
Zavolal jsem na Addison, aby věděla, že jsem to já. „Addison, to jsem já,
Hollis. Jsem tam za minutku.“
„To je od tebe milý, že ses ukázal,“ křikla. „Možná bys mohl ty okázalý
rolexky vyměnit za timexy.“
Ignoroval jsem ji a zamířil na toalety. Zatímco jsem skoro hodinu čekal
na tu zatracenou odtahovku, začalo se mi chtít čurat. Když jsem se opláchl,
svlékl jsem si sako a šel k pohovoru. Po takovémhle dni jsem doufal, že
uchazeči budou kvalitní. Zoufale jsem potřeboval pomoc.
Addison odsunula židli, aby nahlédla do haly, a viděla mě přicházet.
Poklepala na hodinky. „Tuhle věc mám už patnáct let. Pokud se dobře
pamatuju, stála mě padesát babek. Ale nějakým zázrakem dokáže dodržovat
čas.“
„Omlouvám se za zpoždění.“ Vešel jsem do zasedačky a otočil se
k uchazečce sedící zády ke mně, abych se omluvil. „Někdo do mě narazil,
když jsem se snažil zaparkovat.“
Žena se otočila se slovy: „To je legrační, mně…“ Zarazila se uprostřed
věty a já jsem věděl proč.
To si snad ze mě děláš srandu!
Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. „Vy?“
Její úsměv zvadl stejně rychle jako ten můj. Zavřela oči a vzdychla:
„Dobrý den, Hollisi.“
Elodie.
Ne.
 Ani náhodou.
Zvedl jsem dlaně. „Fajn. Moc se omlouvám, ale tohle nebude fungovat.
Nechci, abyste marnila svůj i můj čas. Takže navrhuju…“
„Myslíte to vážně? To mi ani nedáte šanci jenom proto, že si myslíte, že
můžu za nehodu, kterou jste způsobil vy?“
„Už to, že pořád věříte, že na tom nemáte žádný podíl, ukazuje, že jste
trochu mimo, Elodie. A to není vlastnost, kterou v souvislosti s tímto místem
hledám.“
Do naší rozmíšky vstoupila Addison. „To, že jste vy dva měli bouračku, je
jenom náhoda a Elodie je jedním z dnešních uchazečů. Tak snad abychom se
někam posunuli. Ty jsi, Hollisi, jasně zaujatý, abys přijal nestranné
rozhodnutí. Myslím, že bys měl slečně Atlierové minimálně dovolit, aby
absolvovala tenhle pohovor podle plánu, a nesoudit ji podle něčeho, co s tou
prací vůbec nesouvisí.“
Zavřel jsem oči a nasupeně vydechl. Byl to dlouhý den a už jsem neměl
sílu protestovat.
Kéž bych to měl už za sebou.
Mnul jsem si spánky a měl jsem pocit, že mi každou chvíli praskne žilka.
„Fajn,“ ucedil jsem. Sedl jsem si a natáhl ruku k Addison. „Ukaž mi její
životopis.“
Addison mi podala list papíru a já jsem ho prostudoval. Elodie Atlierová
z Connecticutu pracovala dva roky jako chůva, ale už je to dávno. Pak byla
dosti dlouho nezaměstnaná a poslední dva roky pracuje pro soukromého
vyšetřovatele.
„Co přesně pro svého zaměstnavatele děláte?“
„Hmmm… od všeho kus.“
Rozzlobil jsem se. „Velmi popisné. Vypadáte opravdu kvalifikovaně.“
Civěla na mě. „Dva roky jsem dělala chůvu dvojčatům.“
„Ano. A co děláte teď? Jak tenhle od všeho kus dokazuje, že se dokážete
starat o dítě?“
„Tedy… při práci musím vykonávat víc činností současně. A musím
umět… jednat s různými druhy lidí. Obojí jsou vlastnosti dobrého
vychovatele.“
Bylo mi jasné, že něco skrývá. „Dejte mi příklad těch více činností
současně.“
 Hleděla do země. „Tedy… někdy… asistuju u sledování a také pomáhám
fotografovi.“
Zahodil jsem papír. „Takže pomáháte šmírovat lidi. A co ještě? Fotit
selfíčka? Jak přesně přispívá vaše současná práce k relevantním
zkušenostem, slečno Atlierová?“ Nedokázal jsem si pomoct a musel jsem se
při té otázce rozesmát.
„Kdybyste se obtěžoval číst dál než k mému poslednímu zaměstnání,
dozvěděl byste se, že mám zkušenosti s vyučováním dětí a na střední škole
jsem se starala o dvojčata.“
„Na střední škole. Skvělé.“ Naštvaně jsem vydechl. „Obávám se, že
nemáte potřebné předpoklady, které by z vás dělaly vhodného kandidáta
na opatrovnici jedenáctileté dívky.“
„Dovolím si nesouhlasit. Myslím si, že moje poslední pracovní pozice mě
na takovou práci připravila dobře.“
Její neústupnost mě zaujala. Naklonil jsem hlavu. „Ach, opravdu? Řekněte
mi přesně, jak to spolu souvisí, slečno Atlierová. Protože mám pocit, že
z nějakého důvodu se vyhýbáte tomu, prozradit mi cokoli z toho, co
v současném zaměstnání děláte.“
Její obličej zrudl. „Moje práce mě naučila zvládat skoro všechno. Musím
se vypořádat s nejrůznějšími typy lidí. Musím ovládat sebeobranu. Jestli si
mě chcete vyzkoušet, mileráda vám vyhovím. A také mě naučila zůstávat pod
tlakem v klidu. Myslím si, že to všechno jsou vlastnosti, které na nabízeném
místě najdou uplatnění. Addison mi už o Hailey něco málo řekla. Také mám
výhodu v tom, že vím pár věcí o problémových dětech – protože sama jsem
byla jedním z nich.“
Mé oči se zavrtávaly do jejích. „Čili si mám myslet, že někdo
s problémovou minulostí, kdo neumí řídit a větší část posledních dvou let
strávil bůhvíjakou prací pro soukromé očko, je pro tuhle práci tou správnou
osobou?“
Napřímila se v židli. „Musela jsem vám to říct, ano, je potřeba, abychom
se navzájem znali. Proto jsem právě já ta nejlepší osoba ve vztahu k mladé
dívce, která má rodinné problémy. Sama jsem si tím prošla. Život Hailey
vypadá velmi podobný tomu mému. A musím vám připomínat, že moje chyba
byla s parkováním, nikoli s řízením? Ve skutečnosti jsem zatraceně dobrá
řidička.“
 „Je tohle pracovní pohovor, nebo souboj?“ vložila se do toho Addison.
„Krucinál, jste oba stejný!“
Addison měla pravdu. Tohle bylo směšné. Musel jsem to zarazit. „Se vší
úctou, slečno Atlierová, myslím, že bychom to měli ukončit.“
Elodie zúžila velké oči do štěrbin. „Víte, co je váš problém? Myslíte si,
že protože jste bohatej a mocnej, máte právo soudit lidi.“
„Samozřejmě že si myslím, že mám právo soudit lidi – pokud se nepletu,
tohle je pracovní pohovor. A právě to na něm děláte. Posuzujete kandidáty.“
„Tak jsem to nemyslela.“
Vstal jsem. Tohle byla od začátku jen ztráta času. „Díky, že jste přišla, ale
na práci chůvy nejste ten nejlepší typ, bez ohledu na to, jak se to snažíte
ohnout.“
Zvadla a bylo na ní vidět zklamání. „Prosím. Nebudu tady sedět a žebrat
o šanci, když mě nechcete vyzkoušet.“ Obrátila se k Addison. „On se
rozhodl, jakmile mě viděl.“
„V tom s vámi musím souhlasit,“ přikývla Addison.
„Díky za podporu, Addison,“ štěkl jsem. „Možná by ses mohla Elodie
zeptat, od kolika do kolika to její ‚od všeho kus‘ v jejím současném
zaměstnání dělá.“
„Myslím, že bych taky potřebovala změnit zaměstnání. Možná bysme si to
mohly na jeden den vyměnit. Za chvíli by si to tu chtěla hodit.“ Addison se
zasmála. „Vážně, Hollisi. Ty hledáš Mary Poppinsovou, a ta neexistuje. Proč
nedat šanci Elodie?“
Začal jsem na milisekundu tu možnost zvažovat, když Elodie vystřelila ze
židle a vyhrkla: „Mary Poppinsová by vám zarazila svůj deštník do vašeho
arogantního zadku!“
A jakákoli naděje na šanci se rozplynula.
Sbohem, Elodie.
Těšilo mě.
Se smíchem jsem zaklonil hlavu. „A ona se diví, proč nemůže sehnat
slušnou práci.“
Elodie vykročila ke dveřím. „Na shledanou, Hollisi. Bylo mi potěšením.
Mám důležitější věci na práci, než aby se mi vysmíval někdo zaslepený
vlastním egem.“
„Důležitější věci? Zahrnuje to Junior Mints?“ popíchl jsem ji.
 Elodie po mně šlehla ledovým pohledem. Až mě zabrnělo v rozkroku.
Opravdu mě hádka s tou ženou vzrušila?
„Díky za příležitost, Addison,“ řekla Elodie, než odkráčela halou.
Můj pobavený výraz se rozplynul, když jsem se posadil a viděl, jak se
na mě Addison mračí. Hodila po mně její složku a naštvaně odešla a nechala
mě v zasedačce samotného.
Otočil jsem se v židli a klepal perem o stůl. Vlna vzrušení opadávala.
I když se podle mě Elodie na tu práci nehodila, možná jsem na ni byl příliš
drsný.
Na druhou stranu určitě něco skrývala, a kdykoli jsem měl u ženy ten
dojem, uráželo mě to. Další zatracená věc, za niž můžu poděkovat Anně.
 Kapitola 3
Hollis – před 14 lety
„Prohráls.“
„Mám raka, vole.“
Natáhl jsem se a srazil Adamovi obráceně nasazenou baseballovou čepici
z holé hlavy. Oholil si vlasy hned, jakmile mu kvůli léčbě vypadl první
pramen.
„Jo. A kdybych vynalezl kouzelnou pilulku, která by tě zejtra vyléčila,
stejně bys v týhle hře prohrál. Takže tohle na mě nezkoušej. Stačí, že jsi
oblbnul Annu.“
Adam zamrkal neexistujícími řasami. „Možná bych mohl předstírat smrt,
až ji příště uvidím na chodbě, aby mi dala pusu.“
Mocně jsem do něj šťouchl. Svalil se na gauči, ale herní ovladač nepustil.
„Nedotýkej se svýma prackama mojí holky.“ Předstíral jsem, že jsem
naštvaný, což jsem samozřejmě nebyl. Adamovi bylo teprve třináct a mé
dívce skoro sedmnáct. Měl asi takovou šanci jako blizzard v New Yorku
v červenci. A kromě toho jsme byli kamarádi. Něco takového by mi neudělal,
ani kdyby na to měl sílu. Jen si mě rád dobíral. A taky jsem chápal, že
po Anně se tou dobou otáčejí nejen malí kluci, ale i jejich tátové. Nebylo
jednoduché chodit se šťabajznou.
„Zahrajem si ještě jednou. Dvakrát tolik, nebo nic.“
„Už jsi prohrál deset babek, který nemáš. Nevím, jestli si chci vykloubit
prsty kvůli dvacce, kterou nikdy neuvidím.“
„Srágoro.“
Zavrtěl jsem hlavou a vstal, abych zmáčkl reset. Když jsem se vrátil
na gauč, vešla do salonku sestra Pam.
„Hollisi, právě volala ošetřovatelka tvojí mámy. Je vzhůru a ty se musíš
připravit do školy.“
„Díky, Pam. Jdu nahoru.“
„Zachráněn maminkou,“ poškleboval se Adam. „Právě jsem se chystal
nakopat ti prdel.“
 Zamířil jsem ke dveřím. „To jistě. Zastavím se pozdějc, abych ti ukázal,
jak se to dělá.“
„Radši mi sem pošli svoji ženskou, aby mi ukázala, jak se to dělá.“
Zachechtal jsem se a vykročil k výtahu. Během jízdy do devátého patra
jsem mrkl na hodinky pána, který stál vedle mě. Už šest. Ani si
nevzpomínám, kolik bylo, když jsem sešel dolů do dětského křídla. Musely
být tak tři. Adam byl asi jediný člověk, který spal ještě hůř než já, takže jsem
si pomyslel, že bude jako obyčejně sedět v odpočinkové místnosti na dětské
onkologii a hrát videohry.
Objevil jsem tu zašívárnu před třemi lety, když si tam moji mámu poprvé
nechali přes noc. Vždycky naléhala, abych šel domů, ale nechtěl jsem ji
nechávat samotnou pro případ, že by něco potřebovala – nebo kdyby její
zdravotní stav doznal změny. Když jsem v noci nemohl spát, zastavil jsem se
na chvíli na dětském oddělení – bylo tam plno sladkostí a videoher. Tam
jsem se poprvé potkal s Adamem. A Kylem. A Brendenem. A během let se
spoustou dalších, kteří byli příliš mladí na rakovinu. Krucinál, i moje máma
na ni byla mladá.
Tohle byla Adamova třetí dlouhodobá hospitalizace. Nechtěl jsem s ním
mluvit o jeho nemoci, protože mi jednou řekl, že to, jak ponocujeme
a hrajeme videohry, mu dodává pocit normálnosti. Na rozdíl od skoro všech
ostatních jsem se k němu nechoval jako k nemocnému. Zpočátku jsem to tak
s dětmi, které jsem potkával, dělal – nechal jsem je vyhrávat, nehádal jsem
se o to, kdo bude začínat, pomáhal jsem jim s věcmi, se kterými se chtěly
popasovat samy. Ale rychle jsem se učil. Ony chtěly být brány jako ostatní.
Obzvlášť Adam – jeho matka s ním zacházela, jako by byl ze skla, a já jsem
věděl, že to nesnáší. Nebyl tak křehký, jak si myslela. Ale taky jsem věděl,
že není dobré, když je znovu v nemocnici. Ani s mou matkou to nevypadalo
dobře.
Někteří lidé s oblibou říkají „třetí kolo má své kouzlo“. Ale podle mé
zkušenosti to s třetí dávkou chemoterapie tak skvělé není. Během let jsem
ztratil dva z přátel, které jsem tady poznal s rakovinou – oba po třetí dávce.
Máma tu byla počtvrté.
Když jsem vešel do pokoje, odložila knihu, kterou četla. „Tady jsi. Už
jsem se bála, že jsi usnul dole na gauči a zase zaspíš do školy.“
„Pche. Jenom jsem nakopával zadek Adamovi v Grand Theft Auto.“
„Hm,“ zamračila se máma. „Adam je tu zpátky?“
 „Jo.“
„To je mi líto.“
Přikývl jsem a zvedl batoh ze sklápěcího sedátka, které bylo často mou
druhou postelí. „Co budeš dělat dneska, než přijdu ze školy?“
Usmála se. Když ležela v nemocnici, hráli jsme tuhle hru každé ráno –
vymýšlet si věci, které ten den uděláme.
„No, myslela jsem, že upeču čerstvý vdolečky a upražím kafe a vezmeme
si to do Central Parku, kde si na dece uděláme piknik, když je venku tak
hezky. Pak zajdu na pár hodin do přírodovědného muzea a na Broadway
na odpolední představení, protože je středa. A pak si možná zaletím
do Bostonu na humra k večeři. A co ty?“
Naklonil jsem se a políbil mámu na tvář. „Říkal jsem si, že napíšu
na jedničku písemku z chemie za druhý pololetí a na zbytek školy se vykašlu
a vyrazíme s Annou na pláž.“
Máma se zamračila. „Doufám, že vymyšlený je jenom to záškoláctví,
mladíku. Čekám, že písemka z chemie bude opravdu na jedničku.“
„Mám tě rád. Uvidíme se, až se vrátím z pláže.“ Mrkl jsem. „Myslím ze
školy.“
Anna mě neviděla přicházet.
Neřekla mi, že za mnou chce to ráno přijít do nemocnice, ale poznal jsem
ji i zezadu. Po posledním měsíci bych ten zadek poznal v řadě jiných zadků.
S Annou Bensonovou jsme byli kamarádi od dětství. Před půl rokem se věci
změnily. Vždycky jsem ji miloval, ale nikdy jsem na ni takhle nemyslel – až
do noci, kdy jsme s mojí mámou strávili dvanáct hodin na pohotovosti. Anna
usnula s hlavou na mém rameni, a když se probudila, podívala se na mě
a usmála se. Její velké hnědé oči měly barvu medu a náhle jsem na ni dostal
chuť. Bylo to, jako by mě praštili polenem po hlavě. Jak to, že mě to dřív
nenapadlo? Sklonil jsem se a políbil ji přímo na mikroby zamořené
pohotovosti a ani jeden z nás se nerozhlížel kolem sebe.
Pořád jsem ji měl rád stejně, jako když jsme byli děti, ale teď už jsem ji
viděl i nahou. Takže můžu říct, že věci se změnily k lepšímu – k o moc
lepšímu.
Anna listovala notesem zády ke skleněným lítacím dveřím, tak jsem se k ní
přikradl po špičkách a políbil ji na holé rameno.
Sklapla zápisník. „Kenny, to jsi ty?“
 Objal jsem ji pažemi a přitiskl k sobě. „Rozkošná. Moc rozkošná.“
Otočila se ke mně s rukama kolem mého krku. „Přinesla jsem ti snídani
a napsala jsem krátkou povídku na hodinu angličtiny – ten úkol, na kterej jsi
dočista zapomněl.“
Úkol z angličtiny? „Jsi nejlepší.“
„Jak je mámě?“
„Líp. Bílý krvinky se trochu zvedly a v noci vylezla z postele a trochu se
prošla. Už má i lepší barvu. Není tak šedivá. Ale doktor říká, že to ještě
potrvá. Poslední chemoška jí hodně pocuchala imunitní systém.“
Anna vzdychla. „No, hlavně, že je jí líp. Můžu s něčím pomoct? Možná
bych mohla po škole upéct nějaký koláčky a zastavit se v knihovně, abych jí
večer přinesla nějaký nový knížky.“
„Jednu věc bys vlastně mohla udělat.“
„Co?“
Přitiskl jsem svoje čelo na její a odhrnul jí vlasy z tváře. „Můžeš
vypadnout ze školy po čtvrtý hodině a jít se mnou na pláž.“
Zasmála se. „A jak přesně to pomůže tvojí mámě?“
„No, jsem poslední dobou ve stresu a ona to cítí. Z toho se zase stresuje
ona a to jejímu imunitnímu systému neprospívá. Takže den na pláži, když si
vezmeš ty bikiny, co se mi tak líbí, mi pomůže se uvolnit, takže se uklidní
i máma a její imunita zajásá.“
Přimhouřila oči. „Ty toho nakecáš.“
„Myslím to vážně.“ Koutek úst mi cukal, ale podařilo se mi udržet
kamennou tvář. „Závisí na tom mámin život.“
Anna se trochu odtáhla a políbila mě na ústa. „Půjdu s tebou na pláž, ale
proto, že mám taky pocit, že je toho na tebe poslední dobou moc a zasloužíš
si pár hodin odpočinku – ne proto, že bych ti spolkla tvoje řečičky.“
Nadšeně jsem se usmál. „Jsi nejlepší.“
„Ale ty půjdeš po škole na baseballovej trénink, než já zaskočím domů
a udělám Rose nějaký koláče. Pak spolu zajdeme do nemocnice za tvojí
mámou a cestou se zastavíme v knihovně pro nějaký nový knížky.“
„Domluveno.“ Otřel jsem se rty o její a tiše promluvil, až zavibrovaly.
„Mám rád, když velíš.“
„To je dobře. Na to by sis měl zvyknout.“
 Kapitola 4
Elodie
Když jsem odcházela z pohovoru s Hollisem, měla jsem sucho v krku. Vysálo
to ze mě spoustu energie – a zbytečně. Aspoň jsem to zkusila. Jednička
za snahu, Elodie. Pětka za to, že jsi to svým výbuchem všechno podělala.
Potřebovala jsem se něčeho napít, takže jsem zašla do kavárny v přízemí
budovy. U automatů s občerstvením stálo několik konvic s kávou. Přešla jsem
na druhou stranu k výdejníku vody.
Právě když jsem si brala papírový kelímek, všimla jsem si dívky, která
seděla u stolu, na němž měla poházený obsah školní brašny s květinovým
vzorem. Nervózně houpala nohama.
„Ahoj,“ usmála jsem se.
Přitiskla si ukazováček na rty. „Pššš.“
Rozhlédla jsem se kolem. Ona mě okřikuje?
„Proč pššš?“ Napila jsem se vody.
„Nechci, aby mě tu někdo viděl.“
„Proč se schováváš?“
„Protože jsem šla za školu a mám průšvih. A nechci, aby na mě někdo
řval.“
„No výborně. Cos provedla?“
Vzdychla. „Ze školy jsem odjela autobusem do Macy’s. A chytili mě, jak
kradu rtěnku ze stojanu.“
Aha. „To se vážně nedělá. Ale to už určitě víš. Proč jsi ji musela krást?
Nemohlas někoho poprosit, aby ti ji koupil?“
„Nejde o peníze. Já prachy mám. Mám jich plnou kapsu.“ Na chvíli
zavřela oči. „Ani nevím, proč jsem to udělala, jasný?“
Panebože, jako bych potkala sama sebe před lety.
„Kradla jsi kvůli vzrušení,“ opáčila jsem suše.
Několikrát zamrkala. „Jo. Já… asi jo.“
Přitáhla jsem si židli k ní. „Když mi bylo tolik co tobě, udělala jsem něco
podobnýho – ukradla jsem stuhy a další věci do vlasů v obchodě Claire’s.
Taky mě chytili. A taky jsem měla dost peněz, abych si to všechno mohla
koupit.“
„Měla jsi průšvih?“
„Můj táta měl svoje vlastní problémy. Což byl nejspíš jeden z důvodů,
proč jsem to udělala – aby si mě všimnul. Ale z obchodu zavolali mojí
mámě. Ta z toho rozhodně radost neměla.“ Vzdychla jsem. „Jak to proběhlo
u tebe? A co sis vybrala za barvu?“ mrkla jsem.
„Byla to Ruby Woo Retro Matte.“
„Hm… jasně červená. Odvážná.“
„Jo,“ usmála se. „Ženská, co mě chytila, nevolala policajty. Ale když jsem
jí řekla, že jsem utekla ze školy, donutila mě přiznat, do který školy chodím,
a pak zavolala řediteli a řekla mu, kde jsem. Vrátila jsem se autobusem
zpátky do školy a pak sem.“
Dopila jsem vodu. „Aha, tak takhle je to… Ačkoli někdy to přinese dobrý
pocit, když uděláš něco špatnýho, nevydrží to dlouho. Skončí to tak, že chceš
zkusit něco dalšího, a to nutkání přijde za chvíli zas. A když něco takovýho
provedeš, přivodíš si ještě větší problémy. Nakonec tě to dožene a ta paní
v obchodě nebude tak milá. Ale rozumím tomu. Neschvaluju to, ovšem
chápu, proč jsi to udělala.“
„Díky, že mě nesoudíš.“ Vstala a přešla k automatu. Ve svítivě růžových
converskách vypadala na deset nebo jedenáct let. Zatímco rozmýšlela, co si
koupí, plácala se po stehně.
Otočila se ke mně. „Dáš si se mnou twixku?“
Zakručelo mi v žaludku. „Hmm… ne. Nemůžu. Držím dietu.“
„Jakou dietu? Nevypadáš tlustě.“
„Díky. Dneska už jsem sladký měla, a když neporušuju dietu, snažím se jíst
hlavně bílkoviny. Jmenuje se to keto dieta.“
Vykulila oči a zakryla si ústa rukou. „Panebože, keto? Keto s k? Nééé!“
Nechápavě jsem naklonila hlavu. „Jo, proč?“
„A máš keto klín?“
„Cože?“
„Smrdí ti frnda jako špek?“
Klesla mi brada. „Co… ne! Co to plácáš?“
„No, říkali to ve zprávách. Ani jsem nevěděla, co je keto. Ale keto klín
znám. Holky ze školy… Dobíráme se tak. Jako ‚haha, ty máš keto klín‘.“
„No, já rozhodně keto klín nemám. A myslím, že je to fáma.“
 „Hm, to je dobře.“ Zahihňala se. „Protože to by smrdělo.“
„Doslova.“
„Jo,“ odfrkla si.
Kam jsme se to krucinál dostaly?
Roztrhla obal a zakousla se do tyčinky. „Vypadáš fakt hezky.“
„Díky. Ty taky,“ řekla jsem, ohromena její lichotkou.
„Jak se jmenuješ?“
„Elodie. A ty?“
„Hailey.“
Hailey.
Hailey?
A sakra. Hailey.
Strnula jsem. Do hajzlu. Jak mi to mohlo nedojít?
„Tvůj strejda neví, že jsi tady?“
„Ne. Ještě ne. Pokud mě nemá kdo hlídat, když skončí odpolední kroužky,
občas přijdu sem a zůstanu tady. Ale dneska asi neví, že jsem tam nešla.
Neříkej mu to, prosím – pro případ, že by ředitel nevolal. Jestli to zjistí,
mám průser.“
„Hm… Tak dobře.“
„Takže… ty mýho strejdu znáš? Pracuješ tady?“
„Ne. Jenom… Ne, nepracuju tady. Ale znám ho.“
„To mě mrzí,“ zavtipkovala. „To byla jenom legrace.“
„Nedala jsem si dvě a dvě dohromady. Věděla jsem, že má neteř, která se
jmenuje Hailey. Jenom mi to až doteď nedocvaklo.“
„Když tu nepracuješ, jak to, že znáš mýho strejdu Hollise?“
Nebyla jsem si jistá, zda mám přiznat, že jsem šla na pohovor na její
chůvu. Nechtěla jsem před ní Hollise pomlouvat. A nenapadal mě způsob,
jak ten příběh vypovědět, aniž bych ho popsala negativně.
„Tvůj strýc a já… Trochu jsme si pocuchali auta. Tady jsem si byla něco
vyřídit.“
„Tys mu nabourala jeho drahocennou káru?“
„Jo,“ přiznala jsem.
„To máš možná větší průšvih než já. Řval na tebe?“
„Ani ne.“ No, tohle není zrovna úplně pravda.
Ukousla si tyčinky. „Vím, jak ti dá pokoj.“
„Jak?“
 „Popros ho, ať ti koupí maxi vložky. To se pak nezmůže na slovo.“
Zachechtala jsem se. „Dobře. To asi neudělám, ale díky za tip.“ Prohlížela
jsem si ji a přemýšlela o tom, co právě řekla. „Ehm… nejsi… trochu mladá
na…“
„Je mi jedenáct. A mám to… Ale ne, nemám.“
Panebože. Hollis zdědil pěkné kvítko. Úplně jsem viděla, jak to pro něj
musí být těžké převzít náhle takovou zodpovědnost. Podle toho, co mi řekla
Addison, se snažil ze všech sil, aby se jeho neteři dařilo dobře, ale musel
na všechno přijít sám. Rozhodně to musel být boj, proto se rozhodl pro
chůvu.
„Vážně nechceš tu druhou twixku?“ zeptala se. „V obalu jsou po dvou,
takže se můžeme rozdělit.“
Když jsem se už už chystala otevřít pusu, odpověděl za mnou hluboký hlas:
„Kdyby to byly Junior Mints, zhltla by je jako vysavač.“
Vyskočila jsem a otočila se. Srdce mi bušilo. Jako by učitel načapal dva
školáky při neplechách. Jeho nádherné oči mě probodávaly.
„Jak dlouho už tu posloucháte?“ zeptala jsem se.
„Od keto klínu.“
Výborně. Ještě tohle. „Šla jsem si jen pro vodu. Nevěděla jsem, že je to
vaše…“
Zarazil mě a otočil se k Hailey. „Nechceš mi říct, proč jsi odpoledne
utekla ze školy a kradla v drogerii?“
„Volal ti ředitel?“
„Jo.“
„Fajn… Vím, že to nedává smysl. Ale myslím, že mi Elodie pomohla přijít
na to, proč jsem to udělala.“
Podíval se na mě a zvedl obočí. „Ach, opravdu?“
„Jo. A já už to nikdy neudělám. Slibuju.“
„A tomu mám věřit?“
„Nejsem jako táta. Když něco slíbím, tak to dodržím.“
Výraz v Hollisově obličeji se proměnil ze vzteku v cosi jiného. Smutek?
Pochopení? Přestože jsem byla zvědavá, jak to mezi nimi funguje, tohle
nebyla vhodná chvíle.
„Nebudu vás rušit.“ Otočila jsem se k dívce. „Hailey, ráda jsem tě
poznala.“
„Já taky, KK,“ mrkla.
 Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to zkratka pro keto klín.
„Strejdo Hollsy, nezlob se na Elodie, že ti pomuchlala auto. Neudělala to
schválně.“
„Chytrá holka. Měl byste ji poslechnout, Hollsy.“ Mrkla jsem, než jsem se
odloudala pryč.
 Kapitola 5
Elodie
Soren zajížděl novou sekretářku. Seděl ve svém vysokém koženém
ředitelském křesle s rukama založenýma za hlavou a nohama položenýma
na masivním stole z tmavého dřeva. A Bambi (ano, dušovala se, že tohle
jméno jí dali při narození) na něm obkročmo seděla a hihňala se.
Nevšimli si mě, byli příliš zabraní do sebe.
Svezla jsem se na návštěvnickou židli. „Nádhera. Můžu se dívat?“
Soren se uchechtl, když mu Bambi seskočila z klína. Omluvila se
a odcupitala ke svému stolu.
Z rozměrné kabely jsem vytáhla složku a snažila se zachránit nehet, který
se mi cestou do kanceláře nalomil. „Mohl sem přijít zákazník, a ne já.“
„Tohle není čajovna. Ženský k nám chodí, protože jejich manželé je
podvádějí. Vsadím se, že některým z nich by se líbilo koukat, jak ho strkám
do Bambi.“
„Jsi prase. Netuším, proč pro tebe vůbec pracuju.“
„Protože tě královsky platím.“ Sundal nohy ze stolu a podpatky klaply
o podlahu. „A vyrovnal jsem se s tím, že děláš štětku. Když nad tím tak
přemýšlím, ani nevím, jak můžu pracovat s tebou.“
Usmála jsem se. „Budu ti chybět, až odejdu, co?“
„Dostala jsi tu práci? To hlídání dítěte pro nějaký velký zvíře?“
„Ne,“ vzdychla jsem.
„Čím to?“
„Stala se drobná nehoda.“
Soren zvedl šálek s kávou k ústům. „Cos vyvedla? Štěkala jsi na něj a byla
drzá?“
„Nic takovýho. Teda, ne tak docela.“
„Tak jak to, že teď sedíš tady, a ne v nějakým nóbl bytě?“
„Měla jsem drobnou nehodu.“
„Další? Co je to teď? Třetí za poslední rok a půl? Tvoje pojistka musí bejt
zlatej důl.“
 „Rovnoběžný parkování je hrůza. A teď jsem ani necouvala. Nechápu,
proč ty stání nemůžou dělat širší, aby tam lidi mohli pořádně zajet.“
„Protože metr pozemku tu stojí skoro dva tisíce, zlato.“
„Asi začnu jezdit sockou.“
„To ti radím ode dne, cos tu začala pracovat. Nikdo nejezdí autem.
Nastuduj si systém metra.“
Vzdychla jsem.
Soren postavil prázdný hrnek od kávy na stůl, zase se opřel v křesle
a založil si ruce za hlavou. „Co mají tvoje bouračky společnýho s tím, že jsi
nedostala to místo? Přišla jsi pozdě, nebo jsi pohovor úplně propásla, nebo
co?“
„Ále, ta nehoda se stala před barákem, kam jsem šla na ten pohovor. Jenže
ten řidič, co nechtěl uznat, že to byla jeho vina, byl ten chlápek, co tu práci
nabízel.“
Soren se div neudusil v záchvatu smíchu. Dokonce začal sípat.
„Těší mě, že ti moje životní katastrofa připadá tak zábavná.“
„Ty jsi prostě trdlo, co má jediný štěstí, že je tak hezký. Buď do něčeho
nabouráš, nebo něco rozleješ, nebo nějakýmu troubovi převrátíš život. Tvůj
brácha by ti za to, co děláš, nakopal prdel. Krucinál, nakopal by ji i mně
za to, jakou práci ti dávám. Jediný, s čím by souhlasil, je to, jak tě
přeplácím.“
Soren byl bývalý mariňák, bývalý policajt a vůbec drsňák. Na vojně dělal
mému staršímu bratrovi seržanta. Taky mě nechával vybírat si úkoly
a pracovat po svém a opravdu mě přeplácel – tři vlastnosti muže, kterých
jsem si nejvíc vážila.
Po mé poslední práci s právníkem Larrym jsem doufala, že s prací
u Sorena budu moct seknout. Ne že bych mu nebyla vděčná, že mi dal práci,
když jsem z posledního zaměstnání odcházela bez jediného centu. Ale
potřebovala jsem si najít vlastní práci. Za celých mých pětadvacet let mi
pořád někdo pomáhal. Bylo načase se osamostatnit, i když se zdá, že ne
zrovna dneska.
„Co tam tenhle tejden máme?“ zeptala jsem se.
Soren si posunul brýle na čtení, které mu seděly na špičce nosu
a zanedbatelně ubíraly na jeho šarmu. „Mám pro tebe dalšího nevěrníka,
jestli se na to cítíš. Manželka tu bude v pět, takže buď někde poblíž.“
„Já? Poblíž?“
 Málokdy jsem mluvila s manželkami. Předně ze mě nebyly zrovna
nadšené. A Soren měl pocit, že ženy zhrzené manželovou nevěrou nemají
zapotřebí vidět se tváří v tvář s volavkou, která jim má manžela svádět.
„Tahle požádala výslovně o tebe. Tvrdí, že jí o nás řekla kamarádka
kamarádky. Samozřejmě mi neprozradila kdo. Ne že by na tom záleželo,
jakmile bude proplacený šek.“
Měla jsem si dnes obléct podprsenku s méně krajkami. Nebo vynechat oběd.
Ze sendviče mi kapala červená omáčka přímo na bílou blůzu. Když jsem
se pokusila smýt skvrnu trochou sodovky, Soren nečekaně vykřikl, až jsem se
lekla a vylila na sebe celou láhev. Teď jsem na sobě měla promočenou blůzu
s obrovským červeným flekem a skrz mokrou látku mi prosvítala jedna
bradavka.
„Je tu zákaznice objednaná na pátou hodinu,“ zacvrlikala Bambi
do telefonu.
Seděla jsem v křesle pro návštěvy naproti Sorenově stolu a on si mě
zběžně prohlédl. Zakroutil hlavou a ušklíbl se.
„Co se ksichtíš? Ty můžeš za to, jak vypadám.“
„Já? Za dva roky, co tu pracuješ, jsi nikdy nešla z oběda, aniž by sis
kousek nenesla na sobě. Je fajn, že máš pěkný kozy. Většina chlapů při
pohledu na něco takovýho nějakej flíček přehlídne.“
„Tak na mě takhle nečum. Nevšímej si toho fleku jako ostatní chlapi.“
Soren zavrčel a stiskl tlačítko interkomu. „Uveď prosím paní Bradyovou.“
Sorenova praxe soukromého vyšetřovatele, kde jsme shromažďovali
důkazy, že notoričtí nevěrníci jsou tím, čím jsou – totiž nevěrníky – byla
jednou z nejžádanějších služeb, jež nabízel. Ale samotné zákaznice se
zřídkakdy chtěly setkat se ženou, která má svádět jejich manžela, takže jsem
byla zvědavá, čím se tahle odlišuje od ostatních.
Všechny sem chodily vykládat nám o svých zvrhlých mužích, jak jim lžou
a podvádějí je – ale všechny si svůj výstup pečlivě nacvičily. Jistěže měly
pošramocené sebevědomí, zlomené srdce a nedůvěru v mužské pohlaví, ale
vždycky svůj příběh vyprávěly s hrdostí. Všechno zaobalit bylo součástí
nevysloveného pravidla, s nímž k nám přicházely.
Není to moje chyba.
Manžel mě nepodvádí kvůli tomu, že jsem přibrala dvacet kilo a každej
den, když přijde z práce, ho přivítám v umaštěných teplákách, nemluvě
o tom, že už jsem mu ho deset let nevykouřila.
Podvádí mě proto, že je to zvrhlej chlívák.
Tak se věci mají. Většina žen nejspíš opravdu trošku poleví – zpohodlní,
přestane o sebe pečovat, protože se starají o druhé. Ale o to nejde. Tyhle
ženy nemusely nic dokazovat. Už tím, že sem přišly, jsem věděla, že nezáleží
na tom, jestli svým mužům otevírají dveře v krajkovém negližé a padají před
nimi na kolena. Protože vina neleží na věrném partnerovi. Ať už je to jakkoli.
Vinen je ten, kdo podvádí.
To jsem měla dobře vědět.
Caroline Bradyová byla křehká žena. Ve střízlivém kalhotovém kostýmu
vypadala spíš jako bankéřka než zhrzená manželka. Našedle hnědé vlasy
měla zastřižené na mikádo s dlouhou ofinou. Nadměrně velké sluneční brýle
jí zakrývaly polovinu obličeje. Vypadala, jako by chtěla zakrýt oči zrudlé
nekonečnými hodinami pláče nad svým mizerným manželem.
Soren vstal a představil se, pak se podíval na mě.
Zkrotila jsem své normálně drzé chování a natáhla ruku. „Já jsem Elodie.
Těší mě, že vás poznávám, paní Bradyová.“
Když jsme si potřásly rukama, dobře půl minuty si mě prohlížela. I přes
sluneční brýle jsem cítila její pohled.
Konečně se do toho vložil Soren. „Posaďte se, prosím.“
Ještě chvíli na mě přes brýle civěla a pak si sedla.
„Co vás sem přivádí, paní Bradyová?“
„Chci, aby se vyspala s mým prasáckým manželem,“ řekla chladným
hlasem.
Soren zvedl ruku. „Moment. Zadržte. Tohle my tady neděláme. Obávám se,
že jste byla mylně informována.“
Oplácela jsem jí pohled. „Nejsem děvka.“
Našpulila rty, ale neřekla ani slovo. Ani nemusela, její tvář mluvila sama
za sebe.
Vstala jsem. „Víš co, Sorene? Myslím, že práci pro paní Bradyovou
nebudu moct vzít.“
Věděla jsem o Sorenovi, že se o mě stará víc než o jiné zaměstnankyně.
Přikývl. „Žádné strachy, zlato. Můžeš jít a promluvíme si zítra. Mám pro
tebe spoustu další práce.“
„Díky.“ Usmála jsem se a nedopřála Caroline Bradyové to potěšení, abych
se na ni před odchodem naposledy podívala.
 Když jsem jela k Whitestone Bridge, byla jsem hluboce zamyšlená. Bývaly
doby, kdy jsem se prací pro Sorena skutečně realizovala. Můj vlastní
zpackaný vztah mě doháněl k potřebě honit nevěrné muže. Kdykoli Leo stiskl
spoušť fotoaparátu, představila jsem si, že sbírám důkazy proti svému
bývalému, Tobiasovi. Svádění nevěrných manželů pro jejich ženy mě
zvláštním způsobem očišťovalo – a bylo to mnohem levnější než
psychoterapeut.
Těsně před odbočkou na most, kudy jezdím domů, jsem se rychle rozhodla.
Řvoucí klaksony, když jsem přejížděla přes dva pruhy, dokazovaly, že to bylo
rozhodnutí opravdu v hodině dvanácté.
S prací pro Sorena končím, přinejmenším s tím, co dělám teď. Když jsem
k němu přišla, stejně po mně chtěl práci na počítači. Určitě se dokážu uživit
i jinak. Ale než se tou cestou vydám, než si sednu a promluvím se Sorenem,
musím to ještě jednou zkusit.
Proti předpisům jsem se otočila do protisměru a zamířila zpátky
na předměstí – ke kanceláři Hollise LaCroixe. Bylo pozdě, možná už tam
nebude. Ale v telefonu jsem měla fotku jeho řidičáku a byla jsem připravená
ji použít.
 Kapitola 6
Elodie
Nesnáším podlézání. A z podlézání fešákovi, jako je Hollis, se mi fakt zvedá
žaludek.
Ale tu práci jsem chtěla.
Hodně jsem ji chtěla. Obzvlášť potom, co jsem poznala Hailey a zjistila,
že si rozumíme. Takže i když to znamenalo připlazit se s ocasem mezi
nohama, dneska nebudu kočka, ale myš.
Stála jsem před domem na adrese uvedené v jeho řidičáku. Zvedla jsem
ruku, abych zaklepala, a nechala ji zase klesnout.
Panebože, proč musí vypadat tak zatraceně hezky? Štíhlý, sebejistý,
silný – sochař by zaplakal a já jsem si vzpomněla na všechny muže, které
jsem s vášní nenáviděla. Nechtěla jsem, aby se mi líbil.
Napřímila jsem se a pevně, odhodlaně zaklepala na dveře. Navenek jsem
se tvářila sebejistě, ale uvnitř jsem se krčila a doufala, že nebude doma.
Smůla.
Dveře se otevřely a Hollis se okamžitě zamračil.
Vrhla jsem se do toho po hlavě.
„Chtěla bych se omluvit za včerejšek. Přišla jsem to napravit. Ta nehoda
byla moje vina.“
Ticho. Z Hollisovy tváře se nedalo nic vyčíst. Věděla jsem, že muset
nechat auto opravit je nepříjemné, ale není to takové, jako bych přejela kotě
nebo něco na ten způsob. Bohužel, ticho mezi námi mi jen umožnilo vstřebat
pěkné vzezření muže stojícího přede mnou. A štvalo mě, že v domácím
oblečení vypadá ještě líp než v drahém obleku, co měl na sobě včera.
„Vážně mě chcete vykoupat v tom, že neumím pořádně parkovat? Nejsou
určitý skupiny lidí chráněný federálním zákonem?“
Hollis nakrčil obočí. „Nejsem si jistej, že špatný řízení spadá mezi
ústavou chráněné atributy jako rasa, pohlaví nebo náboženský přesvědčení.“
Mávla jsem rukou. „To je jedno. A mezi námi, nejsem špatná řidička. Jen
špatně parkuju.“
 Hollis zamžoural. Měla jsem pocit, že odhaduje mou upřímnost a snaží se
prokouknout můj výstup. Nebyl to typický muž, s jakými jsem pracovala –
mrkání řasami mi nezajistí přístup tam, kam jsem se snažila dostat. Ale stála
jsem zpříma a udržela oční kontakt. Když neobstojím, bude to jen moje vina.
Nakonec ustoupil stranou. „Pojďte dál.“
Po pár krocích přes práh zavolal odkudsi z bytu ostrý hlas. Až jsem
nadskočila.
„Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“
Hollis sklonil hlavu a zadíval se do země. „Toho si nevšímejte. To je můj
papoušek.“
„To byl papoušek?“
Jako by rozuměl, nač se ptám, a chtěl to potvrdit, ozval se hlas znovu.
„Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“ Tentokrát
zakončil papoušek svůj skřek rychlým zapleskáním křídel, což dokazovalo,
že je to opravdu pták.
Hollis pokynul hlavou do nitra bytu. „Pojďte dál. Když vás neuvidí, nikdy
ten zatracenej zobák nezavře.“
Následovala jsem Hollise předsíní s mramorovou podlahou do uhlazené
nerezové kuchyně. Byt byl úžasný, s obývákem propojeným s kuchyní a okny
od podlahy až ke stropu s výhledem na Central Park – i když ten výhled byl
částečně zastíněný velkou bílou klecí postavenou poblíž oken, již obýval ten
největší a nejexotičtější pták, jakého jsem kdy viděla.
To zvíře bylo úžasné. Břidlicově černé tělo, tmavě šedý zobák, dlouhý
černý ocas, na hlavě vztyčené peří tvořící indiánské číro a holé karmínové
tváře. Celý ten tvor byl přes půl metru vysoký.
Přistoupila jsem ke kleci. „Páni. Takovýho ptáka jsem ještě neviděla. Co
je to zač?“
„Osina v zadku.“
„Jak se jmenuje?“
„Huey.“
„Jako ten zpěvák Huey Lewis?“
„Ne. Ale nemáte špatnej odhad. Pojmenovali jsme ho po Hughu
Jackmanovi.“
Zasmála jsem se. „Fanoušek vlkodlaků?“
Hollis se zastavil vedle mě. „Ani náhodou. Patřil mojí bývalý. Je to
australskej černej kakadu. Zachraňovala zraněný a ohrožený ptáky a měla
pocit, že ho musí pojmenovat po někom z Austrálie.“
Papoušek znovu zaskřehotal, což mě rozesmálo.
„Je nádhernej. Škoda, že nejsem Anna.“
„Ani ne,“ zamručel Hollis, než se otočil a vrátil se do kuchyně. Otevřel
lednici a zavolal: „Dáte si něco k pití?“
Hmm. Doma se chová daleko příjemněji.
„Ne, díky.“ Přišla jsem za ním do kuchyně.
Vyndal z lednice láhev vody, odšrouboval víčko a opřel se o linku. Než se
napil, mávl na mě. „Ta nehoda nebyla jen vaše vina.“
„Jak to myslíte?“
Hollis se napil vody a prohlížel si mě. „Kancelářská budova má zevnitř
i zvenku mraky kamer. Ráno jsem zašel za ochrankou a nechal jsem si přehrát
záznam z času naší nehody. Bylo to přesně tak, jak jste říkala. Dlouho jste
čekala a pak jste zatroubila, jestli se chystám vjet na to místo.“
„Povídala jsem vám to.“
„Jo, ale já jsem vám nevěřil. Telefonoval jsem a neslyšel jsem vás.“
Vykulila jsem oči. „Takže vy jste telefonoval a nedával pozor a pak sváděl
vinu na mě? Věděla jsem to!“
Zamrkal. „Proč jste sem dnes přišla s tím, že je to vaše chyba, když jste
věděla, že není?“
„Po pravdě?“
„Ne, lžete.“
Protočila jsem panenky. „Protože chci tu práci.“
„Proč?“
„Protože potřebuju jíst.“
„Ale vy nehladovíte. Máte práci. Pokud si dobře vzpomínám, děláte
od všeho kus.“
Vzdychla jsem. Hollis nebyl idiot. Poznal, že při pohovoru bylo něco
podezřelé. Rozhodla jsem se vyjít s pravdou ven. Neměla jsem co ztratit.
„V současném zaměstnání nedělám příliš administrativní práce. Využívám
svůj vzhled k asistenci soukromým vyšetřovatelům při sledování.“
„Pokračujte.“ Založil si ruce na prsou. „Nemůžu se dočkat.“
„Tedy, firma, kde pracuju, pomáhá v rozvodových řízeních – sledujeme
podezřelé a fotografujeme je v usvědčujících situacích, což je obvyklej
důkaz jejich nevěry. Někdy bývá obtížný získat důkaz, protože jakmile je
podána žádost o rozvod, ten, kdo má brzy platit alimenty, se začne chovat
diskrétněji.“
„Výborně…“
„Jedním z mých úkolů bylo vábit nevěrníky. Ukázat se v baru, trošku
zaflirtovat… pak, jakmile se chytnou návnady, náš fotograf pořídí pár snímků
a já předstírám, že si potřebuju odskočit. Nato vyklouznu zadním východem.“
Hollis si mě prohlížel. „A vždycky se chytí?“
„Pochybujete o mých schopnostech?“
Zacukal mu koutek. „Jak přesně se člověk k takové práci dostane?“
Vzdychla jsem. „Soren, majitel agentury, byl na vojně s mým bratrem.“
Hollis se podrbal na bradě. Měl na ní krátké strniště, které mu náramně
slušelo. „Baví vás ta práce?“
Správná odpověď byla patrně „ne“ – ať si myslí, že to dělám jen pro
peníze. Ale už jsem proprala půlku svého špinavého prádla, tak proč to
nevyklopit celé.
„Ze začátku mě to bavilo. Vzala jsem tu práci hned po vlastním rozvodu.
Byla jsem vdaná devět měsíců za profesora, se kterým jsem se seznámila
na univerzitě. Abych to zkrátila, chodila jsem s ním jako studentka. Člověk
nemusí být psycholog, aby si domyslel, proč mě to zpočátku bavilo.“
„A co teď? Znamená to, že už vás to nebaví?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Chci se posunout dál. A to je těžké, když vám
někdo dennodenně připomíná, co nechcete slyšet.“
Hollis na mě dlouho hleděl. „Děkuju vám za upřímnost.“ Postavil láhev
s vodou na linku a zapřel si ruce v bok. „Takže proto jste tady, hm? Poslední
možnost, jak mě přesvědčit, že vás mám přijmout? Žádná neukojitelná
potřeba omluvit se za způsobenou nehodu?“
„Po pravdě?“
„Když už jsme začali, tak ano.“
„Když jsem se rozhodla sem přijít, pořád jsem si nemyslela, že to byla
moje vina. Kdybych nechtěla tu práci, nebyla bych tady.“
Hollis znovu našpulil ret. „Když odhlédneme od vašeho předchozího
zaměstnání, Addison mi řekla, že se vás ptala na to, jak řídíte. Naše nehoda
nebyla vaše první. Určitě si dokážete domyslet, proč mám obavy z toho, že
byste dohlížela na Hailey. Občas ji budete muset někam dovézt.“
Ramena mi sklesla. Měl pravdu. Neumím ani zaparkovat před jeho
domem. Proč by mi měl věřit, že se dokážu postarat o jeho neteř? A to
nevěděl o všech mých nehodách.
Ale nechtěla jsem se tak snadno vzdát. Práce chůvy možná většině lidí
nepřipadá jako povýšení, ale bylo to přesně to, co jsem potřebovala.
Potřebovala jsem natočit život správným směrem. Chtěla jsem začít nový
život. Už dlouho jsem si nepřála udělat něco konstruktivního. A opravdu jsem
cítila, že nás s Hailey možná něco pojí.
„Budu pracovat dva týdny zadarmo. Když budete mít pocit, že nejsem
kompetentní, nebo když budu mít další bouračku, pak mě můžete po těch dvou
týdnech propustit.“
Hollis se na mě znovu divně podíval. Vypadal nerozhodně. Hádala jsem,
že zvažuje mou nabídku, počítá, jestli se mu vyplatí ty starosti, ale duchem
byl patrně někde úplně jinde.
„Neviděli jsme se už někdy dřív?“
Nakrčila jsem čelo. „Nezdá se mi.“
Podrbal se na bradě. Po dalším dlouhém rozmýšlení se odlepil
od kuchyňské linky a natáhl ruku. „Promyslím si to a promluvím s Hailey.“
„Vážně?“
„Nic neslibuju.“
Právě jsem zaparkovala před svým malým nájemním domečkem
v Connecticutu, když mi začal zvonit mobil. Vylovila jsem ho z nepořádku
v kabelce a podívala se, kdo volá.
„Ano?“
„Co se týče mě, když nebudete na místě o pět minut dřív, jdete pozdě.
Nesnáším, když musím na někoho čekat.“
Hollis. Toho člověka by měl vážně někdo naučit, jak se mluví do telefonu.
„Hmmm… Kdo volá?“
„Nehrajte si se mnou. Chcete tu práci, nebo ne?“
Mimoděk jsem zaťala pěst a nadskočila. „Ano. Ano, řekla bych, že chci.“
„Kdy můžete začít?“
„Co třeba v pondělí?“
„Pondělí. Sedm hodin.“
Usmála jsem se. „Budu tam za pět sedm.“
I když Hollis říkal, že si to rozmyslí, nebyla jsem si moc jistá, když jsem
opouštěla jeho byt. Rozhodně jsem nečekala, že mi zavolá sotva hodinu
potom, co se za mnou zavřely dveře. Ale potěšilo mě, že změnil názor.
Ohromeně jsem poklepala prsty na volant.
„Už se nemůžu dočkat, až Hailey líp poznám.“
A někde uvnitř dodal tichý hlas, kterému jsem se ze všech sil bránila:
„A tebe taky, Hollisi LaCroixi.“
 Kapitola 7
Elodie
„Mám to místo!“ Když Bree otevřela dveře, zvedla jsem láhev Dom
Perignonu. Než jsem vešla dovnitř, strčila jsem jí flašku do ruky.
Studovala vinětu. „Fíha. Musí tě dobře platit, když utrácíš za lahůdky.“
„Pche. Tohle dostal Tobias od někoho ze školy jako svatební dar, když
jsme se brali. Schovala jsem ji, abychom měli něco speciálního na naše
první výročí. Když jsem balila jeho věci, vrátila jsem mu figurky, který nám
daroval někdo další. Víš, právě proto, že takovýhle krámy nesnášel. To, co
jsem si myslela, že se mu bude líbit, jsem si nechala. Na tohle jsem úplně
zapomněla.“
Bree se usmála. „Dobrá práce. Má rád takovýhle snobárny. O to líp nám
bude chutnat.“
Zula jsem si boty a uvelebila se na gauči, nohy jsem si složila pod sebou.
„Doufám, že to umíš otevřít. Když jsem to zkoušela naposled, rozcupovala
jsem špunt na kousky a musela ho tahat vidličkou. S každým hltem jsem
plivala kousíčky korku.“
Odpovědí mi po chvilce bylo hlasité plop. Palcem a ukazovákem zvedla
zátku, která vypadala jako nová, aby ji očichala, a zakašlala. „Neměla bych
vůbec pít. Ale kvůli tvý oslavě udělám výjimku.“
Bree je nevlastní sestra mého bývalého manžela. Pár měsíců předtím, než
jsme se s Tobiasem rozešli, se přestěhovala zpátky do malého města
v Connecticutu, kde jsme bydleli, aby byla blíž rodině. Tobias se s ní
předtím moc nestýkal a já jsem ji viděla jen jednou na pohřbu nějakého
jejich bratrance. Ale obě jsme si ihned padly do noty. Rychle jsme se
spřátelily, a když jsem načapala Tobiase v posteli s jednou studentkou
a vyhodila ho, byla mojí největší oporou.
Jedné noci po pár skleničkách vína přiznala, že svého nevlastního bratra
neměla nikdy příliš v lásce. To nejlepší, co mi zbylo z mého krátkého
manželství a následného rozvodu, byla Bree.
Před pár měsíci, když jí končil nájem bytu, se náhodou uvolnil domek
vedle mého. Co se přestěhovala, vídaly jsme se skoro denně. Stala se mi
sestrou, kterou jsem nikdy neměla. A to mi dovolovalo dohlížet na její
zdraví. Bree se vrátila domů, aby byla blíž otci, protože trpěla
lymfangioleiomyomatózou, strašlivou plicní chorobou s krátkou dobou dožití.
Jen pětapadesát procent postižených přežilo déle než pět let. Dvacet procent
pak přes deset let. Ale na Bree byste to nepoznali.
Rozmotala hadičky od kyslíkového přístroje, k němuž byla nyní uvázána,
a došla ke gauči, aby mi podala skleničku vína. „Šampusky jsou pro amatéry.
Vinná sklenka vydrží víc.“ Přiťukly jsme si a napily se.
„Tak… povídej… o té práci.“
„Jak bych to… Kde začít? Budu mít na starosti jedenáctiletou holku, se
kterou jsem se náhodou potkala, když jsem ten první den odcházela od něj
z kanceláře. Strašně mi připomíná mě samotnou, když jsem byla dítě.
Myslím, že jí dokážu spoustu věcí vysvětlit.“
„To je skvělý. Jsem tak ráda, že ti to vyšlo.“
Lokla jsem si šampaňského a ukázala na ni. „Musím ti za to poděkovat.
Kdyby sis nevšimla toho inzerátu, byla bych zejtra ve spárech manžela paní
Bradyový.“
„Koho?“
„Jedný ze Sorenových klientek.“
„Aha. Ale těší mě, že budeš pracovat v oboru, v jakým ses vyučila. A ještě
víc mě těší, že už nebudeš muset dělat tuhle šílenou práci.“
Vzdychla jsem. „Víš, mám pocit, že všechno je k něčemu dobrý. Tahle
práce možná není ideální, ale zase si dobře vydělám a nabídla mi prostor,
kde vypustit páru po tom, jak to dopadlo s Tobiasem. Na druhou stranu mi
neustále připomínala důvody, proč nenávidět chlapy, a asi by mě nikam dál
neposunula.“
„Víc už s tebou souhlasit nemůžu,“ usmála se Bree. „Už rok ti říkám, aby
sis našla jinou práci.“
„Jo. Asi jsem potřebovala čas.“
Po dalším loku šampaňského jsem se odhodlala povědět své přítelkyni
o další věci, která mohla stát za změnou přístupu. O mužích jsem s Bree
mluvila vždycky ostýchavě. Věděla jsem, že to není normální. Nedala mi
žádný důvod stydět se. Právě naopak. Inkoust na rozvodových papírech ještě
ani pořádně nezaschl a ona už mě povzbuzovala, ať zase vyrazím na rande.
Zhluboka jsem se nadechla a zapudila divný pocit, který se mě zmocňoval.
„Hm, ehm, ten chlapík, co pro něj budu pracovat, je svým způsobem
úžasnej.“
Bree zrovna pila a rozkašlala se. Poslední dobou, jak nemoc postupovala,
půl dne prokašlala. Ale moje poznámka ji zaskočila.
„Sakra.“ Sebrala jsem jí skleničku z ruky a poplácala ji po zádech.
V obličeji už začínala rudnout. „Jsi v pořádku?“
Položila si ruku na prsa a párkrát se namáhavě zhluboka nadechla. „Jsem
v pohodě,“ zasípala.
Po několika minutách kašle a prskání se jí barva začala vracet k normálu.
„Omlouvám se. Neměla jsem to říkat. Vím, že Tobiase nemáš moc ráda,
ale pořád je to tvůj brácha. Jsem blbá.“
„Tak zaprvý, nevlastní brácha. A zadruhý, nebuď blázen. Já jsem ráda…
že ses s někým seznámila. Jenom jsem to od tebe nečekala.“
„Opravdu? Pochopím, když ti to bude připadat divný.“
„Určitě,“ kývla.
„Fajn. On asi stejně nemá zájem. Neudělala jsem zrovna nejlepší dojem.
A stejně se ještě necítím, že bych si s někým začala. Ale potěšilo mě cítit
jiskru ve vychladlým srdci. Jako by pořád ještě trochu žilo.“
Bree odešla do kuchyně pro láhev. Pohybovala se pomalu, ale věděla
jsem, že nechce, abych vyskočila a dělala věci za ni. Zůstala jsem sedět,
i když nebylo lehké pozorovat její boj. Udýchaná se vrátila do obýváku.
Dolila mi sklenku. „Když nám někdo ublíží, chvíli nám trvá, než se z toho
dostaneme. A věř mi, že ty sama nedokážeš pořádně posoudit dojem, jakej
děláš na chlapy. Určitě si myslí: dneska mám svůj šťastnej den.“
„Víš, co je sranda? Mám pocit, že jedna z věcí, který mě na něm
přitahujou, je, že se neskácel z toho, jak vypadám.“
Bree se usmála. „Máš ráda výzvy.“
Usrkla jsem vína. „Mám ráda upřímnost. A krása je největší lež ze všech.
Lidi se na tebe dívají, vidí zevnějšek a řeknou si, že uvnitř jsi stejná. Ale
zrcadlo neukáže, kdo doopravdy jsi.“
Bree vzdychla. „Bože můj. Ten pitomej krasavec můj nevlastní brácha ti
teda dal pořádně zabrat.“
„Strejda si myslí, že jsi kočka.“
S hrstí vlasů v každé ruce jsem přestala Hailey vázat cop. „Řekl ti to?“
Zavrtěla hlavou. „Slyšela jsem ho přes počítač.“
„Jak to myslíš, že jsi ho slyšela přes počítač?“
 „Nainstaloval mi do mobilu program, kterým může odposlouchávat moje
hovory. Myslí si, že o tom nevím. Ale vím. Takže jednou v noci jsem si
půjčila ten jeho a nahrála mu tam tu samou věc taky. Když se nudím,
poslouchám, o čem si telefonuje.“
Napadlo mě tolik otázek. Proč jsi to udělala? Proč sis s ním prostě
nepromluvila? Víš, že ze dvou špatných věcí se nestane jedna dobrá? Ale
začala jsem jinak.
„S kým o mně mluvil?“
„Se svým kamarádem Lucasem. On… měří přes dva metry. Musí se
shýbat, aby prošel dveřma.“
Teď hlavně neztratit nit. „Co ještě o mně říkal?“
„Říkal, že jsi… štěnice?“ Pokrčila rameny. „Ať už to znamená cokoli.“
„Štěnice?“
„Jo, asi jo. Co to znamená?“
„Když ti někdo leze na nervy.“
Usmála se. „Takže pro mě je strejda Hollis štěnice.“
Zachechtala jsem se. Jo, pro mě taky. Ale musela jsem se držet zpátky.
Vrátila jsem se k vázání copů a snažila se vymyslet správný příklad. „Víš,
když jsi zjistila, že ti strejda dal do telefonu odposlouchávací program, měla
jsi za ním přijít a popovídat si s ním o tom.“
„Popovídat si s Hollisem? Ty jsi za ním šla, že jo?“
Myslím, že to uhádla. „Víš, tvůj strýc je někdy… zvláštní. Ale taky umí
být rozumný. Vem si jeho a mě – nepotkali jsme se za nejšťastnějších
okolností, takže jsem si nemyslela, že mě vůbec někdy přijme. A přesto jsem
tady. Přišla jsem si s ním promluvit a on mi pak slíbil, že si to promyslí,
a nakonec mě přijal.“
Omotala jsem gumičku kolem konce druhého copu, který jsem učesala,
a Hailey se ke mně otočila.
„Strejda Hollis tě přijal díky tamponům.“
„Cože? Zopakuj to.“
„Když jsme se potkaly v jídelně, zeptala jsem se ho, jestli jsi byla
na pohovoru na moji chůvu. On řekl, že jo, ale že nejsi kvalifikovaná. Druhej
den k nám přišel chlap z agentury – vychovatel. Slyšela jsem strejdu Hollise
ho chválit, kolik má zkušeností, a vypadalo to, že ho chce najmout. Takže si
mě zavolal, abych se s tím troubou seznámila, a zeptal se, jestli mám nějaký
otázky. No a já jsem se ho zeptala, jestli mi může ukázat, jak se zavádí
tampon.“
Ruka mi vylétla k ústům, abych zakryla úsměv. „Co ten chlapík z agentury
odpověděl?“
„Řekl, že najde nějaký instruktážní video na YouTube, na který se můžu
podívat. Otočila jsem se ke strejdovi a řekla: ‚Elodie mi to může ukázat
naživo.‘“
Bože můj. Tahle holka je jako moje zrcadlo před patnácti lety.
„Co se stalo pak?“
Pokrčila rameny. „Ten chlapík za pět minut odešel a strejda se div
neudusil tím zlatým pitím, co si obvykle leje do nóbl skleničky po dlouhým
dni.“
Jako bych to viděla.
„Každopádně,“ pokračovala Hailey, „to místo jsi dostala díky tamponům,
a ne proto, že by byl strejda Hollis rozumnej.“
Vzpomněla jsem si na zmínku o maxi vložkách a teď vytasila tampon jako
zbraň proti svému strýci, což znamenalo, že má nějaké nejasnosti ohledně
ženských produktů, kvůli kterým se vzteká.
„Kupuje ti strejda hygienický potřeby, když máš menstruaci?“
Udělala kyselý obličej a přikývla.
„Ale ty… nepoužíváš tampony, nebo ano?“ Na to nebyla dost stará.
„Ne. Ale můžu je používat? S vložkou mám pocit, jako bych chodila
s plenou.“
„Můžeš mi ukázat, co ti kupuje?“
Odvedla mě do koupelny přiléhající k jejímu pokoji a otevřela skříňku
pod umyvadlem. Vytáhla balíček čehosi, co se spíš hodí pro člověka trpícího
inkontinencí, než pro ženu, která má své dny.
„Na tampony jsi ještě mladá. Ale určitě dokážeme vymyslet něco lepšího,
než je tohle. Dovedu si představit, jak je to nepohodlný. A potřebuješ
křidýlka. Víš co? Dneska po škole si uděláme výlet do drogerie a budem
trochu nakupovat.“
„Paráda.“
„Tak se obleč, ať nepřijdeš pozdě do školy.“
„Mně nevadí, že přijdu pozdě.“
Vzdychla jsem. „To je mi jasný. Ale tvůj strejda nemá rád, když někdo
chodí pozdě, a za tejden ti začínají letní prázdniny, takže myslím, že přijít
těch pár dní včas bysme mohly zvládnout.“
„Tak jo.“ Neznělo to nadšeně, ale začala se oblékat. U dveří do ložnice se
otočila. „Elodie?“
„Copak?“
„Jsem ráda, že tě přijal.“
Po těle se mi rozlilo teplo. „Já taky, Hailey. Já taky.“
 Kapitola 8
Hollis
„Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“
Aspoň jednou bych chtěl přijít domů a dočkat se jiného pozdravu.
Hodil jsem sako na kulatý stůl za vchodovými dveřmi a přešel do kuchyně.
V bytě to náramně pěkně vonělo. „Odkud jsi objednala jídlo?“
„Ahoj, Hollisi.“ Elodie na mě vycenila očividně falešný úsměv. „Řekl ti
už někdo, že se nejdřív zdraví, než na někoho začneš štěkat?“
„Řekl ti už někdo, že jsi protivná jako osina v zadku?“
„Už kolikrát.“
Čekal jsem, že mi odpoví na otázku ohledně jídla, ale to samozřejmě
neudělala. Protože je jako osina v zadku. Místo toho si založila ruce
na prsou a nadzvedla obočí.
Vzdychl jsem. „Dobrý den, Elodie. Kde jsi objednala jídlo?“
„Nikde. Uvařila jsem.“
To bylo opravdu překvapení. „Ty umíš vařit?“
„Všichni umíme vařit. Ale já náhodou umím dobře vařit. Je to jedno
z mých mnoha skrytých nadání.“ Mrkla, otočila se, nasadila si chňapku
a otevřela dvířka trouby.
Vzduchem zavanula vůně čehosi kořeněného, a když se sklonila k troubě,
naskytl se mi pěkný pohled na její zadek. Začaly se mi sbíhat sliny, ale
nejsem si jistý, jestli to bylo z té vůně, nebo z toho pohledu.
Skoro mě přistihla s očima přilepenýma na jejím pozadí, když odložila
pekáč na sporák a otočila se zpátky ke mně.
Kurva. Už si vážně potřebuju vrznout.
Odkašlal jsem si. „Co to je?“
„Krevety po cajunsku s quinoou. Krevety byly ve slevě a Hailey tvrdila,
že je má ráda.“
„Nemám potuchy o tom, že by jedla krevety.“
Naklonila hlavu. „Zeptal ses jí někdy, co ráda jí?“
Určitě. Nebo ne? To kdybych věděl.
 Odkašlal jsem si. „Nemusíš vařit. Nechal jsem ti kreditku, abys mohla
objednávat jídlo.“
„Já vím. Nakoupila jsem s ní v potravinách. A taky v drogerii. Hailey
potřebovala nějaký ženský věci. Doufám, že ti to nevadí.“
„Ne, samozřejmě že ne. Díky.“
„Hailey ráda vaří. Já nemám moc hezkých vzpomínek na rodiče, ale ty
odpoledne, kdy jsme s mámou vařily, byly nejhezčí.“
Chtěl jsem se k ní chovat stroze, ale bylo to těžké, když se takhle odhalila.
Přikývl jsem. „Kde je Hailey?“
„U sebe. Dodělává úkol z matematiky.“
„Neuvěřitelný. Obvykle to dělá v devět večer u televize.“
„Protože ji to tak necháš dělat.“
Povolil jsem si kravatu. „Vybírám si, kde a jak budu bojovat.“
Elodie ukázala na pekáč. „Tohle musí před podáváním deset minut
vychladnout. Já se jdu rozloučit s Hailey.“
Zmizela a za pár minut se vrátila s mou neteří. Hailey měla neposedné
vlasy svázané do dvou hezkých copů. Vypadala mladší a krotší.
„Ahoj, Hailey. Jakej byl den?“
Oči mi střelily po Elodie a zpátky a ona se usmála, když jsem udělal, co
po mně chtěla – pozdravil Hailey.
Nejspíš jsem to opravdu běžně nedělal, protože neteř si mě zmateně
prohlížela.
„Ahoj, strejdo Hollsy.“
„Jakej byl den?“
„Hmmm… dobrej?“
„Jenom jsem se zeptal.“
„Tak proč se chováš tak divně?“
Elodie se zachechtala. „Hailey, zlato, běž si umýt ruce. Strejda mě teď
vyprovodí ven a pak budete večeřet. Jídlo je ještě horký, tak na něj počkej.
Nenabírej si sama.“
„Dobře. Uvidíme se zítra?“
Znělo to, jako by měla strach, že Elodie možná nepřijde.
„Jistěže. Přijdu zítra ráno.“
Elodie počkala, dokud Hailey nezmizí v koupelně, a pak pokývla hlavou
směrem ke dveřím. „Doprovodíš mě ven?“
„Samozřejmě.“
 Na chodbě nejdřív přivolala výtah, než se ke mně otočila. „Jestli mám
s Hailey vycházet, nemůžu ti vykládat o tom, co mi pověděla. Samozřejmě
pokud se nejedná o něco nebezpečnýho.“
„Dobře…“
„Ale možná… tě někdy můžu nasměrovat, abys na to přišel sám.“
„Co má tohle znamenat?“
Výtah zazvonil a dveře se otevřely. „Půjč si její notebook. Řekni jí, že ten
tvůj je rozbitý nebo něco.“
„Fajn, ale proč? Co mám hledat?“
Nastoupila do výtahu a natáhla ruku po knoflíku. „Mimochodem, nejsem
vždycky štěnice. Jenom když potkám neotesance.“ Dveře se začaly zavírat
a Elodie vyloudila hravý úsměv. „Ale kočka jsem pořád.“
Co to krucinál je?
Snědl jsem půlku toho zatraceného pekáče.
Rozhovor u večeře taky nebyl špatný. Zatímco obyčejně si Hailey
stěžovala na všechno a na všechny, které toho dne potkala, dnes mluvila
pořád o své nové chůvě.
„Věděl jsi, že Elodie ráda maluje?“
„Ne, to jsem nevěděl. Ale je to skvělý. Budete mít hodně společnýho.“
„Byla vdaná, víš.“
„Jo, to vím.“
„Její manžel byl profesor umění. Byli na svatební cestě v Paříži a tam se
byla podívat v Louvru.“
„Profesor umění, hm.“ To jsem tedy opravdu nevěděl a rozhodně jsem
něco takového nečekal.
„O prázdninách mě vezme do muzea moderního umění.“
„Myslím, že je to dobrej nápad.“
Dvacetiminutový rozhovor během večeře bylo těch nejlepších dvacet
minut, které jsme spolu strávili od chvíle, kdy se před dvěma měsíci objevila
na mém prahu. Dokonce mi pomohla i uklidit a naskládat nádobí do myčky
a potom jsme se spolu chvíli dívali na televizi.
V půl desáté začala usínat na gauči.
„Hele, kotě, proč si nezalezeš do postele?“
„Dobře,“ zívla.
 Nechal jsem jí chvilku, aby se mohla umýt, než jsem zaklepal na její
dveře. Byla už v posteli, ale světlo pořád svítilo.
„Mám ti zhasnout?“
„Jo.“
Natáhl jsem se po vypínači a pohled mi padl na komodu u zdi. Na ní ležel
notebook, který jsem dal Hailey, a vzpomněl jsem si, co říkala Elodie.
„Hmmm… Můžu si půjčit tvůj počítač? Zapomněl jsem si svůj v kanceláři
a potřebuju ještě napsat pár mailů.“
„Jasně.“
„Díky.“ Sebral jsem notebook a pocítil nepatrný záchvěv viny, že jí lžu,
když byla celý večer tak milá. „Dobrou noc, Hailey.“
„Dobrou noc, strejdo.“
Odebral jsem se do pracovny a nalil si dva palce skotské. Posadil jsem se
do křesla, otevřel notebook a začal s průzkumem. Nic nevypadalo podezřele.
Ale vůbec jsem netušil, co vlastně hledám. Elodie mi nenapověděla. Otevřel
jsem Word a podíval se na naposledy otevřené soubory a pak prohledal
historii stránek na internetu. Nic zvláštního. Už jsem to chtěl vzdát, když mě
napadlo podívat se do aplikací, jestli tam není nainstalováno něco nového.
Bingo.
Co to sakra je?
Program monitorující telefonní hovory, který jsem jí nainstaloval
do mobilu a do svého počítače, byl tady taky, a jsem si stoprocentně jistý, že
jsem ho sem nedával. Otevřel jsem aplikaci a podíval se na čas posledního
přihlášení – včera večer v půl desáté.
Do prdele.
Zavřel jsem oči a potřásl hlavou. Telefonoval jsem s kámošem Lucasem.
Poslední věta, kterou řekla Elodie, než se za ní zavřely dveře – že je štěnice
a kočka – najednou začala dávat smysl. Protože přesně to jsem o ní řekl
Lucasovi.
Krucinál. Pořádně jsem funěl. Jestli bude tohle vyvařování pokračovat, budu
si muset naložit větší porci cvičení. Zašel jsem do jídelny, kde Elodie
s Hailey hrály scrabble.
„Cos uvařila dneska?“
Elodie se na mě podívala a čekala.
Co je za problém?
 Aha. Krucinál. Dobře.
Přikývl jsem. „Dobrý večer, Elodie. Co jsi dneska uvařila? Voní to
pěkně.“
Usmála se. „Dobrý večer, Hollisi. Díky. Připravily jsme omáčku
s masovýma kuličkama a párkem.“
„Když to takhle půjde dál, budu muset strávit v posilovně o hodinu víc.“
Elodie rychle sjela pohledem moje tělo, ale nic neřekla a otočila se zpátky
k Hailey. „Co takhle dát tu hru teď stranou a dohrály bysme to zítra?“
Hrací deska byla napůl zaplněná. Přečetl jsem si jedno vyskládané slovo.
Juniverzální? „Ehm… Tohle má být univerzální?“
Hailey se usmála. „Ne. Juniverzální. To je člověk, kterej si myslí, že se
svět točí kolem něj.“
Zkrabatil jsem čelo. A přečetl jsem si další slovo na desce.
Carcolepsie? „Co je sakra carcolepsie?“
„To je choroba, kterou má ten, co sotva si sedne s tebou do auta, začne
chrápat,“ opáčila moje neteř.
Přečetl jsem si další. „Črchel?“
„To je černá nudle, která ti leze z nosu, když si hraješ v blátě.“
„Internest?“
„Velká hromada peřin, pod kterou se zahrabeš, když se ti nechce vylézt
z postele a celej den probrouzdáš na internetu.“
Zasmál jsem se. „Zajímavá hra.“
Elodie vstala. „Hrát s vymyšlenými slovy je větší legrace.“
„Když to říkáš.“
Hailey posunula hrací desku na okraj stolu a Elodie odešla do kuchyně.
Odklopila pokličku a promíchala obsah hrnce. „Je to hotový. Ve špajzu jsou
k tomu tenký nudle. Jenom je třeba uvařit vodu.“
„Díky. Jestli je to jenom z poloviny tak dobrý jako ty včerejší krevety,
budu v osm v kómatu z jídla.“
Elodie se usmála. „No, uvařila jsem toho víc, protože zejtra nebudeme mít
čas na přípravu jídla.“
„Máte vy dvě nějaký plány?“
Její úsměv se proměnil v zamračení. „Zítra je oslava konce školního
roku.“
„Cože?“
 Prošla kolem mě do jídelny. „Hailey? Nezapomněla jsi říct strejdovi
o pikniku ve škole?“
Hailey pokrčila rameny. „Netušila jsem, že bude chtít taky jít.“
Elodie vzdychla. „Začíná to ve tři, hned jak skončí vyučování.“
Skvělé. Přímo uprostřed dne. Musím se podívat do diáře, ale byl jsem si
skoro jistý, že mám ve čtyři schůzku. Muselo na mně být poznat, že se mi to
zrovna nehodí.
„To nevadí,“ řekla Hailey. „Půjde Elodie. Ty nemusíš.“
Teď jsem se cítil opravdu jako pitomec. „Ne, samozřejmě že tam přijdu.“
Elodie řekla Hailey, ať si dodělá domácí úkol, a pak se rozloučily.
„Vyprovodím tě,“ nabídl jsem se.
Stejně jako včera jsme počkali, až budeme na chodbě a z doslechu
zvědavých uší.
„Díky za to upozornění na ten software v mobilu.“
Přikývla. „Co s tím budeš dělat?“
„Uzavřel jsem svůj účet, takže už ani jeden z nás nemůže poslouchat
hovory toho druhého. Jelikož o tom nemluvila, asi bude nejlepší nechat to
plavat a uvidíme, co bude dál.“
Elodie přivolala výtah. „Myslím, že to bude nejlepší. Můžu se zeptat, co
jsi čekal, že se dozvíš z jejích telefonátů?“
„Když jsem se dozvěděl, že je můj bratr ve vězení, řekl jsem jí to. Nechtěl
jsem, aby myslela na nejhorší. Ptala se, jestli s ním může mluvit, tak jsem
převedl trochu peněz na vězeňskej telefonní účet, aby můj nezvedenej
bratříček mohl zavolat svýmu dítěti.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nevěděl jsem,
co čekám, že uslyším, až zavolá.“
Elodie se usmála. „Samozřejmě chápu, proč jsi to udělal. Ale musíš jí
trochu věřit, pokud chceš, aby ona věřila tobě. Ještě jsme o něm nemluvily,
ovšem jsem si jistá, že je na svého otce rozzlobená, že se dostal do potíží a ji
tu takhle nechal. Taky bych řekla, že má pocit, že nemá nikoho, komu by
mohla věřit a kdo by se o ni postaral.“
Zhluboka jsem vydechl. „A to, že zjistila, že dělám kraviny za jejími zády,
tomu jenom dodalo.“
Přikývla a dveře se otevřely. „To zvládnete. Vzpomeň si, jak zapůsobilo
tvoje zdravení.“
Ušklíbl jsem se. „Jak to, že s Hailey tak dobře vycházíš, ale mě za všechno
sjedeš?“
 Nastoupila do výtahu a zmáčkla tlačítko na panelu. „Ze stejnýho důvodu,
proč si s Hailey rozumíme. Obě chceme, aby všichni muži zaplatili za hříchy
těch druhých.“
Dveře se začaly zavírat, ale Elodie píchla do knoflíku, aby zůstaly
otevřené.
„Jejího otce už jsme probrali, ale pořád nevím, proč tu není její matka. Co
přesně se tady stalo?“
Zamračil jsem se. „Umřela, když byly Hailey dva roky. Hailey si na ni
vůbec nepamatuje. Což je asi nejlepší vzhledem k tomu, že je to ona, kdo ji
našel.“
 Kapitola 9
Hollis – před 12 lety
„Kdy to tvoje máma dostala? Jsou pravý?“
Anna vytáhla z kuchyňské skříňky náhrdelník. Na té cetce se houpal
evidentně falešný diamant na zašlém řetízku.
Zamračil jsem se. „Ne. Můj nevlastní bratr se včera večer ukázal
ve dveřích, aby ho prodal mámě. Věřila bys tomu?“
„Stephen? Nevěděla jsem, že jste po rozvodu rodičů zůstali v kontaktu.“
„Nezůstali.“
Stephen byl syn mého otce s jeho předchozí ženou a byl o několik let starší
než já. Když se mí rodiče vzali, jednou nebo dvakrát za rok se zastavil
na návštěvu. Od začátku byl problémové dítě – kouřit začal v jedenácti
a v noci se kradl z domu oknem v pokoji. A když se táta týden po její
diagnóze na mámu vykašlal, už jsme ani o jednom z nich neslyšeli. A podle
mého názoru to bylo jedině dobře.
„Takže se jen tak zničehonic zastavil?“
Přikývl jsem. „A přivedl s sebou svoji těhotnou holku. Tvrdil, že měl
cestu kolem, takže se přišel podívat, jak se nám daří. Ale pak začal mámě
naříkat, jak bydlí v azyláku a chce si najít byt, aby se jejich děťátko mělo
dobře. Nějak se mu podařilo z mámy vymámit patnáct stovek. Dal jí tenhle
šmejd a tvrdil, že zastavárník ho odhadnul na tři tácy, ale že si myslel, že by
se jí mohl líbit, takže ho nabídl nejdřív jí.“
Anna si řetízek prohlédla zblízka. „Tvoje máma musela vědět, že není
pravej.“
„Jasně že to věděla. Ale víš, jaká je. Rozdala by se. Je to její nejlepší
i nejhorší vlastnost. Měl ji v hrsti hned, jak si mohla sáhnout na dítě v břiše
jeho pochybný přítelkyně.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nepřekvapilo by mě,
kdyby to ani nebylo jeho dítě. Mohl klidně jenom zaplatit nějaký těhotný
smažce, aby s ním šla vytáhnout z mámy nějaký prachy.“
Anna vzdychla. „Tvoje máma nemá patnáct set dolarů, který by mohla
někomu dát.“
 „Samozřejmě že nemá. Ale potomka mýho fotra to nezajímá. Je to stejnej
sobec jako jeho podařenej tatík. Ani se nezeptal, jak se mámě daří.
Pochybuju, že ví, že už šest let bojuje s rakovinou nebo že se před necelým
rokem vrátila do práce, když ji konečně propustili z léčení.“
„Mrzí mě, že to Rose provedl. Je mi smutno z toho, že lidi zneužívají její
dobrou povahu.“
„Mně taky. Tak pojď hezky sem a rozvesel mě.“
Anna se usmála. Byli jsme spolu už dlouho, ale to, jak se vždycky
rozzářila při pomyšlení na mé doteky, bylo pořád stejné. Došla ke mně
a objala mě kolem krku.
„Budeš si to potěšení muset nechat na jindy. Za čtvrt hodiny jdu hlídat.“
Našpulil jsem pusu.
Rozesmála se. „Jsi úžasnej, když se mračíš.“ Letmo mě políbila. „Zavolej
mi hned, jak přijde pošta, i když tam pro tebe nic nebude.“
„Provedu.“
Anna včera obdržela oznámení o přijetí na UCLA se skoro plným
stipendiem. Oba jsme odeslali přihlášku ve stejný den, ale já jsem stále
nedostal žádnou odpověď.
Doprovodil jsem ji ke dveřím a otevřel zrovna ve chvíli, kdy přicházel
listonoš s tlustým paklíkem dopisů v ruce. Anna po něm chňapla a běžela
ke stolu, kde se jím začala probírat.
„Účet od doktora.“ Zahodila obálku stranou.
„Účet od doktora.“ Zahodila druhou obálku.
„Účet od doktora.“ Zahodila další.
„Účet za elektriku.“ Další.
U páté obálky strnula. „UCLA! Bože můj. Je to tady.“ Podala mi dopis.
„Otevři to! Otevři to!“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ty to otevři.“
Nehádala se. Roztrhla obálku a začala číst. Zadržel jsem dech. Prospěch
na přijetí jsme měli oba – to nebyl problém. Ale ani jeden z nás neměl
na studia peníze, pokud bychom nedostali velkou finanční podporu.
Oči se jí rozšířily, když četla: „Vážený pane LaCroixi, blahopřejeme vám
k přijetí na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles. Přiložena je rovněž
předběžná dohoda s podrobnou informací o sportovním stipendiu za UCLA
Bruins.“ Anna vyhodila průvodní dopis do vzduchu a přelétla očima
následující stránky. Vyskočila. „Máš plný, Hollisi! Plný stipendium
na baseball!“
Vytrhl jsem jí papíry z ruky. To nebylo možné. Zdálo se to příliš
neskutečné, než aby to byla pravda. Ale stálo to tam černé na bílém.
Ohromeně jsem na ni zíral. „No páni. Budeme se hřát na sluníčku tři sta
šedesát pět dní v roce!“
Rozzářila se. „A žít spolu. Mají smíšené koleje.“
Ježíšmarjá, může být ještě něco lepšího? Sluníčko, moje dívka, stipendium
a máma, co za tři dny oslaví rok od vyléčení. Před rokem a půl jsem ani
nedoufal, že se dostaneme až sem. Musel jsem několikrát polknout, abych
zadržel slzy. Anna mě viděla brečet až až, když byla máma nemocná. Teď
nebyla chvíle na pláč. Teď byla chvíle na oslavu.
„Už nebudeme muset horko těžko hledat místo, kde bych tě mohl vidět
nahou,“ usmál jsem se.
„A já si můžu pořídit ptáka!“
Uchechtl jsem se. „Škola zadarmo a můj pták, kdykoli si zamaneš, a ty
myslíš na jinýho?“
Odstrčila mě. „Ticho. Na tvýho ptáka myslím taky.“
„Vážně?“ Obtočil jsem jí ruku kolem pasu. „Ukaž, jak na něj myslíš.“
Zahihňala se. „Nemůžu. Přijdu pozdě na hlídání. Musím jít.“
Zaúpěl jsem.
Anna mě lehce políbila na rty. „Ukážu ti to potom. Blahopřeju, Hollisi.
Život se ti konečně začíná zlepšovat.“
Že by?
„Přijď hned, jak budeš s hlídáním hotová.“
„Dobře. A počkej na mě, než to řekneš mámě. Chci vidět, jak se bude
tvářit.“
„Dobře.“
„Proč vlastně nepočkáme tři dny na tu plánovanou oslavu prvního výročí
jejího vyléčení? Můžeme jí to říct při tom.“
Usmál jsem se. „Jak je libo. Ale pod podmínkou, že spolu si dneska
uděláme soukromou oslavu.“
Za tři dny jsem byl docela nervózní. Věděl jsem, že máma si dělá starosti,
z čeho zaplatíme školu – i univerzita ve městě by byla zátěž. Museli bychom
oba pracovat a ještě si vzít úvěr. Ale opravdu chtěla, abych měl zkušenost
z cizího prostředí.
Šel jsem do kuchyně, kde připravovala večeři. Vůbec netušila, že k nám
má později přijít parta lidí na oslavu.
„Právě přišla pošta. Z UCLA nic,“ mračila se máma. „Bohužel.“
Trošku mě hryzalo svědomí, že jí lžu. Ale těšil jsem se, až jí dám ten
dopis. Anna na něj měla přinést krabici a nějaký ozdobný papír, do něhož
bychom ji zabalili.
Pokrčil jsem rameny. „Asi probírají přihlášky abecedně a Bensonová je
na řadě dřív než LaCroix.“
Vyloudila úsměv. „Asi. Jsem tak nervózní.“
Pozoroval jsem, jak vyndává z kredence talíře. Vypadala dobře. Přibrala
zpátky pár kilo a pleť jí ztmavla do přirozeně snědého odstínu. Taky
vypadala zase šťastně. I při vaření jí na rtech pohrával úsměv.
Po zkušenostech s několika koly chemoterapie je asi člověk rád za každou
minutu.
„Můžeš si sednout ke stolu. Večeře bude hned.“
Podala mi talíře, já jsem vyndal ze šuplíku příbory a z držáku ubrousky.
Když jsem překládal ubrousky do trojúhelníku, jak to měla máma ráda,
zazvonil telefon. Zrovna otevřela troubu a v ruce měla horký pekáč.
„Vezmu to.“
„Díky.“
Zvedl jsem nástěnný telefon. „Prosím?“
„Dobrý den, můžu prosím mluvit s paní LaCroixovou?“ řekl mužský hlas.
„Moment.“ Zakryl jsem sluchátko rukou. „To je pro tebe.“
„Zeptej se, kdo volá, a jestli můžu zavolat zpátky.“
Sundal jsem ruku z mluvítka. „Má teď nějakou práci. Kdo volá?“
„Doktor Edmund.“
Její onkolog. Srdce se mi zastavilo, jakmile jsem slyšel to jméno. Podíval
jsem se na mámu. „Mami, to je tvůj doktor.“
Úsměv jí zvadl, ale pokusila se vzpamatovat. Odložila lasagne, sundala
z rukou chňapky a utěrkou si otřela ruce. „Určitě mi chce jenom sdělit
výsledky včerejšího preventivního vyšetření.“ Vzala si telefon.
„Dobrý večer, pane doktore.“
Pozoroval jsem její tvář během šedesátivteřinového hovoru. V televizi
hrála nějaká přihlouplá reklama na pojištění, která dokola opakovala
„Minutový telefonát vám může změnit život,“ ale pokaždé to znělo směšně.
Až doteď. Tyhle vteřiny… během nichž se její výraz změnil… Věděl jsem
všechno. Věděl jsem, že už to nikdy nebude stejné. Když zavěsila, ani mi
nemusela opakovat, co jí doktor řekl.
Došel jsem k ní a vzal ji do náručí. Když jí ukápla první slza, snažila se ji
zakrýt. Ale objal jsem ji pevněji.
„Neboj se, mami. Zvládneme to. Už jednou jsi to překonala, dokážeš to
znovu. Spolu to dokážeme.“
Zavolal jsem sousedům a dvěma máminým kamarádkám z práce, aby dneska
nechodili. Máma si šla lehnout a já jsem odkládal telefonát Anně. Nechtěl
jsem jí to říct, a než jsem jí stihl zavolat, už tu byla s krabicí a balicím
papírem v batohu. Šel jsem za ní do svého pokoje, kde krabici vytáhla. Slova
se mi zadrhávala v krku, kdykoli jsem chtěl promluvit.
Její hlas zněl tak nadšeně a já jsem to měl všechno zničit. Nebylo lehké ji
zklamat.
„Kde je ten dopis? Ty vůbec neumíš balit. Zabalím ho já, aby to vypadalo
pěkně.“ Došla k mému stolu, kde ležel už tři dny lícem dolů. „Kam zmizel?“
Když jsem neodpovídal, podívala se na mě a došlo jí, že je něco špatně.
„Hollisi, kde je ten dopis?“
Zíral jsem do podlahy. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo.
„Hollisi? Ztratil jsi ho snad?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak kde je?“
Zvedl jsem zrak, až se naše pohledy setkaly. Její velké hnědé oči zářily
vzrušením a štěstím. Stále neschopný promluvit jsem se zadíval na koš vedle
postele. Na dně ležel zmačkaný dopis.
Anna a já jsme nebyli jen pár. Už od školky jsme byli nejbližší kamarádi,
znala mě líp než kdokoli jiný. Sledovala můj pohled a tvář jí zvadla.
„Co se stalo?“ zašeptala.
Zavrtěl jsem hlavou. „Doktor jí zavolal výsledky PET vyšetření.“
 Kapitola 10
Elodie
Škola, kam chodila Hailey, si pro piknik rezervovala část parku. Byl
nádherný, na tuto roční dobu nezvykle chladný den. Škola do toho šla naplno,
byly tu stánky s cukrovou vatou, smaženými koblihami a velký gril. A taky
nafukovací skákací hrad spolu s dalšími atrakcemi.
Za chvíli měly začít soutěže, a Hollis tu stále nebyl. Nemíval ve zvyku
chodit pozdě. To je spíš moje parketa. Podívala jsem se na hodinky a Hailey
si toho všimla.
„Myslíš, že na to strejda Hollsy zapomněl?“
Povzbudivě jsem se usmála. „Sama nevím.“
„Nechci na něj čekat s jídlem celou věčnost. Už se rozdávají burgery
a hotdogy. Můžu si dojít? Mám hlad.“
Naposledy jsem se rozhlédla. „Jo. Běž se postavit do fronty.“
„Ty nebudeš jíst?“
„Ne, teď ne.“
„Jasně, zapomněla jsem na tvoji dietu.“ Zakoulela očima.
„Maso si dát můžu. Jenom bez housky.“
„Houska je na tom to nejlepší. A kečup.“
„Já to přežiju.“
Když Hailey odešla ke stolu s jídlem, natahovala jsem krk, jestli náhodou
Hollis přece jen nepřijel a já ho nepřehlédla. Pořád po něm nebylo ani vidu.
Vážně, Hollisi? Ani na jedno pitomý odpoledne nemůžeš seknout
s prací?
Hned za mým uchem se ohlásil hluboký hlas.
„Ahoj.“
Otočila jsem se a spatřila decentně pohledného muže kolem pětatřicítky.
„Ahoj,“ odpověděla jsem.
„Asi se ještě neznáme. Jsem otec Lawrence Higginse.“ Napřáhl ruku.
„James Higgins.“
„Ach. Těší mě. Já jsem Elodie Atlierová, vychovatelka Hailey
LaCroixové.“
 „Říkal jsem si, že byste mohla být… chůva.“
Zvedla jsem obočí a zapnula detektor chlíváků. „Opravdu?“
„Tedy, nechci se nikoho dotknout…,“ ztišil hlas, „ale matky nebývají tak
pěkné jako vy.“
Takže celý rozhovor bude o tomhle? Já těm sračkám neuteču ani
na školním pikniku.
„Díky,“ odtušila jsem.
„Není zač.“ Usrkl vody. „Jak dlouho už to děláte?“
„Vlastně jenom chvilku. Zatím pár týdnů.“
Do našeho rozhovoru vstoupila Hailey. „Máš ráda párky, viď?“
Moje pubertální mysl se v duchu zachechtala. „Jenom když jsou výhradně
z hovězího. Což tenhle evidentně není.“
Hailey se otočila k muži. „Kdo je tohle?“
„Tohle je pan Higgins, táta Lawrence.“
Zakabonila se. „Váš syn je blbec.“
Strnula jsem.
Jeho úsměv zvadl. „Prosím?“
Položila jsem jí ruce na ramena. „Omluvte nás.“ Odtáhla jsem ji pryč.
„Proč jsi to řekla?“ zeptala jsem se.
Hailey si ukousla hamburgeru a vzdychla. „Ten kluk je strašnej. Myslela
jsem, že by to jeho táta měl vědět.“
„Příště si pro tohle sdělení najdi zdvořilejší způsob.“
„On začal první dělat vtípky na moje prsa a pokřikovat na mě Kyklopka –
protože si myslí, že mám jedno prso větší než to druhý.“
Přikývla jsem. Tohle už mi vyprávěla. „Aha, tak to je on?“
„Jo.“
Zběžně jsem se ohlédla na Higginse. „Fajn. Víš co, na toho kluka jebej
a na jeho tátu taky.“
„To chce nejspíš jeho táta… jebat tebe.“
„Kde ses to slovo naučila?“
„Vím spoustu věcí o sexu.“
Do prdele. „Ale, opravdu? Co přesně všechno si myslíš, že víš?“
Předala mi tácek, načež zasunula ukazováček do otvoru tvořeného prsty
druhé ruky, aby naznačila soulož.
Přidat na seznam úkolů: promluvit si s Hollisem o sexuální výchově
Hailey.
 Než jsem se mohla nad tématem zamyslet hlouběji, zahlédla jsem v dálce
velmi nervózního Hollise. Vypadal, jako by právě doběhl maraton. Vrátila
jsem Hailey tácek a dívala se na něj.
Oblek vyměnil za modrou sportovní košili, pod níž se mu rýsovaly svaly.
V neformálním oblečení vypadal naprosto skvěle. Tedy, naprosto skvěle
vypadal v čemkoli, ale tohle byl opravdu pěkný pohled. Líbilo se mi všechno
– od upnutých rukávů kolem pevných bicepsů až po robustní hodinky
na zápěstí a tmavé džíny, v nichž jsem dychtila vidět ho zezadu.
Byl naprosto netečný k lačně zírajícím matkám, které mu uhýbaly, když se
prodíral směrem k nám.
Když nás konečně v davu zahlédl, zamával.
Sotva popadal dech. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Myslel jsem, že mám
dost času, abych se doma převlíknul – což jsem měl – ale cestou sem jsem
uvíznul v kurevský zácpě.“
„Pozor na jazyk, Hollisi,“ vyplísnila jsem ho.
„Pardon.“
„Jsem ráda, že jsi tady, strejdo Hollsy.“
Vyloudil opatrný úsměv. „Já taky.“
Hailey pořádně rychle zhltla svůj burger. „Chceš párek po Elodie?“
zeptala se.
Zamračil se. „Cože?“
Zvedla k němu párek na tácku. „Tohle. Nemůže to jíst, protože drží keto
dietu.“
„Aha.“ Vzal si tácek. „Jo. Díky.“
Hailey se ohlédla přes rameno.
„Vidím tamhle kamarádku Jacqueline. Dojdu si s ní promluvit.“
Když odešla, Hollis se ke mně otočil. S párkem bez rohlíku v ruce vypadal
nemístně a jako by sem nepatřil.
Musela jsem se smát.
Jeho to nepobavilo. „Co je tady tak k smíchu?“
„Ty.“
„Já?“ cuknul mu ret.
„Jo.“
„Můžu se zeptat, proč jsem k smíchu?“
Ukázala jsem na jeho párek. „Vypadáš, jako bys nevěděl, co se s tím dělá.
Jako bys nevěděl, co sám se sebou. Jako bys nebyl ve svým živlu. Pikniky
asi nejsou tvoje parketa.“
„No, domnívám se… že asi nejsem úplně ve svým živlu.“
„Body k dobru za přiznání.“
„Nečekal jsem, že budu hodnocenej.“
Vyměnili jsme si úsměvy. Větřík ke mně zavál jeho pižmovou vůni.
Rozhodně mě provokovala. On mě provokoval. Tak zatracenej fešák.
Naklonila jsem hlavu. „Pojď se mnou. Ukážu ti, kde k tomu chudákovi
párku můžeš dostat housku.“
Došli jsme společně k velkému piknikovému stolu. Vzala jsem mu z ruky
tácek, položila párek na housku a přidala oblohu. Vedle jsem hodila
hromádku bramborového salátu a popadla malý pytlík chipsů. Celé jsem to
završila jablkem. S úsměvem jsem mu jídlo podala.
„Díky, mami,“ zažertoval.
Hailey s kamarády házeli kroužky na kůl a my jsme si našli místo ve stínu
pod stromem nedaleko nich. Hollis do sebe ládoval kečupem zalitý hotdog
a bramborový salát a já jsem si vidličkou ukrajovala burger a nespouštěla
z něj oči. Můj pohled se držel jeho velkých rukou. Kdykoli si olízl prsty
od kečupu, přeběhl mi mráz po zádech.
Když všechno spořádal, navlhčil si rty. „Dobrý to bylo. Hotdog jsem
neměl, ani nepamatuju.“
„Vidíš? Někdy je fajn udělat něco jinak.“
„Věř mi, celej můj život je jinej od chvíle, kdy se mi ve dveřích objevila
Hailey.“
„Já vím. A taky vím, že děláš, co můžeš.“
„Díky, žes to poznala. Ale jsem jen tak dobrej, jakou pomoc mám.“ Chvíli
hleděl na svůj tácek. „Na rovinu, dlužím ti omluvu.“
„To je v pořádku.“
„Ne, musím to říct.“ Odmlčel se. „Špatně jsem tě odhadnul, pochyboval
jsem o tvých vychovatelských schopnostech. Ale teď si nedovedu představit
nikoho lepšího. Nechat tě jít by byla obrovská chyba.“
To mě zahřálo u srdce a potěšilo.
Usmála jsem se. „No páni. Nevím, jak na tohle odpovědět, protože
na milou verzi Hollise nejsem zvyklá.“
„Taky si na ni nezvykej. Nejspíš mi jen stouply do hlavy nitráty.“
Znovu jsme se zasmáli a mezitím k nám přišla Hailey.
„Proč jsi odešla od kamarádů?“ zeptala jsem se.
 „Přišel k nám hrát Lawrence a s ním já nechci nic mít.“
„Kterej to je?“
„Ten v červeným.“
V žádném případě jsem nechtěla, aby se nechala zastrašit nějakým
neurvalcem.
„Nemůžeš ho takhle nechat vyhrát, Hailey. Byla jsi tam první. Když
odejdeš, dáš mu najevo, že na tebe má vliv. I když to tak je, nemusí to vědět.
Nedopřej mu to uspokojení. Vrať se zpátky a naprosto ignoruj to, co bude
říkat.“
Dlouze vzdychla. „Dobře.“ Neochotně se vrátila.
Hollis za ní ustaraně hleděl. „Co je s Lawrencem?“
„Dobírá si ji kvůli prsům. Patrně jí říká Kyklopka a tvrdí, že má jedno
ňadro větší než druhý.“
Hollis zaťal pěst. „Sráč malej. Měl bych mu zakroutit krkem.“
„Chceš se prát? Táta toho kluka se před chvílí navážel do mě. Pak přišla
Hailey, a když jsem jí ho představila, řekla: ‚Váš syn je blbec.‘“
Hollisovi spadla brada. „Ani nevím, jestli se za to na ni mám zlobit.“
„Rozumím. Cítila jsem se stejně. Ale doporučila jsem jí, ať pro příště volí
slušnější formu.“
Další půlhodinu jsme si povídali o všem možném. Pak za námi přiběhla
Hailey.
„Elodie, moje učitelka potřebuje tvoji pomoc.“
„Co se děje?“
„Nepřišel nám člověk, co měl malovat na obličeje. Paní Steinová koupila
všechno potřebný, ale nemá nikoho, kdo by provedl vlastní malování. Řekla
jsem jí, že moje chůva je umělkyně.“
„No… já nevím. Nikdy jsem nikoho nemalovala.“
„Tak to zkus. Prosím. Nikdo jinej tu není a my si chceme nechat namalovat
na obličej jednorožce.“
Cože? Jak tohle může být těžké?
Zvedla jsem se z trávníku a oprášila si hlínu z kalhot.
„Kdo bude hlídat strejdu Hollise, když já budu malovat? Nechceme, aby
se zakecal s maminkama.“
„Jen se běž připravit,“ řekla. „Strejda Hollis půjde se mnou.“
Hollis vstal. „Vážně? Cože udělám?“
Ukázala do rohu trávníku. „Já, ty, tam. Závod v pytlích.“
 Kapitola 11
Hollis
Kam jsem to sakra vlezl?
Utvořili jsme dvojice – rodiče s dětmi.
„Musíš co nejrychlejc, jasný? Chci vyhrát první cenu,“ oznámila Hailey.
„A to je co?“
„Dárková karta do Targetu.“
Kdyby mě to vysvobodilo z tohohle pytle, rád bych jí jednu koupil sám.
„Ke startu… připravit… teď!“ křikl hlasatel.
Za zvuku píšťalky jsem s nohama v šedém plátěném pytli začal skákat
po poli. Musel jsem se smát, jak to všechno bylo směšné. A co horšího,
Hailey mě hubovala, protože jsem zaostával za ostatními.
„Dělej, strejdo Hollsy, určitě to umíš líp.“
Nebral jsem to dostatečně vážně. Měla pravdu. Dokázal bych to líp.
O hodně líp. S tím vědomím jsem nabral rychlost a skákal ze všech sil.
Předběhl jsem několik dvojic, a dokonce se dostal o kousek před Hailey.
Své tempo jsem chytil, když jsem skákal okolo stánku, kde měla Elodie
malovat na obličeje. Pořád ještě se připravovala. Mluvil s ní nějaký muž.
Přemýšlel jsem, jestli je to ten samý jako předtím – otec toho burana, co se jí
snaží dostat do kalhotek.
Když jsem skákal kolem, nespouštěl jsem z těch dvou oči. Dokonce jsem
se za nimi otočil. V tu chvíli jsem zezadu vrazil do rodiče přede mnou.
Uf! Oba jsme upadli.
„Krucinál! Omlouvám se. Jste v pořádku?“
Ten muž neměl radost. Beze slova se zvedl a pokračoval v závodě.
Propadl jsem se o tolik, že Hailey už to vzdala. Přiskákala ke mně.
„Jsi v pořádku? Jak to, že jsi upadnul? Zakopl jsi?“
Jo. Přerazil jsem se o svůj ocas.
„Jo. Nedával jsem pozor.“
„Ale snažil ses,“ řekla bez dechu.
„Mluvíš jako Elodie, co mi dává body.“
 Zadívala se ke stánku. „Vypadá to, že Elodie už má všechno nachystaný.
Půjdu se postavit do fronty. Zvládneš to beze mě?“
„Jo, žádný strachy.“
Vydal jsem se sehnat nějakou vodu a narazil na chlapíka, co mluvil
s Elodie, když jsem upadl na zadek.
Prohlédl jsem si jeho jmenovku. „Nejste náhodou otec Lawrence?“
„Jo. A vy jste kdo?“
„Hollis LaCroix. Strýc Hailey. Povězte svému synovi, ať mou neteř
přestane urážet.“
Vzdychl. „Koukněte, právě jsem se omluvil vaší vychovatelce. Ale můj
syn popírá, že by udělal něco špatnýho.“
„Hailey není lhářka. Takže když tvrdí, že ji někdo obtěžuje, říká naprostou
pravdu. Prostě na něj dohlídněte. A když už v tom budete, dejte ruce pryč
od mojí chůvy.“ Odešel jsem, než mohl odpovědět.
Tu poslední větu jsem dodávat nemusel. Nevím, proč mě pomyšlení na to,
že s Elodie koketuje, vyvádělo z míry. Zbláznil jsem se do ní? Jasně, je
pěkná, ale nechápu, proč mě tolik popudilo, že s ní mluví.
O moje pocity vůči Elodie ovšem nešlo. Ona byla to nejlepší, co Hailey
po dlouhé době potkalo, a tudíž zcela mimo hru. Nemůžu ji opíchat, protože
pak bych ji už nesměl vidět a tahle rovnice nemá řešení.
Hailey běžela ke mně. „Podívej! Elodie ze mě udělala jednorožce!“
Zářila radostí a pyšně ukazovala růžovou a fialovou tvář. Uprostřed čela
měla nakreslený roh. Kolem očí se jí leskly třpytky.
„Pane jo. Vypadáš… úžasně.“
Chytila mě za ruku a táhla za Elodie. „Pojď. Teď je řada na tobě.“
„Ne, ne. Já se nechci nechat zmalovat.“
„Ale chceš. A koukni, není tu žádná fronta.“
Elodie se široce usmála. „Dobrý den, pane. Co pro vás můžu udělat?“
Napadlo mě tolik možných odpovědí.
„Nespíš si nechám namalovat obličej.“
Hailey se zachichotala a zašeptala něco Elodie do ucha.
Elodie zavrtěla hlavou a zasmála se. „Ne. To nejde.“
„Ale jo! Jde to!“
Podíval jsem se na ně. „Mám se bát?“
„Sednout!“ přikázala Elodie.
Hailey vyskočila. „Uděláš to?“
 Elodie vzdychla.
Co se to tu sakra chystá?
„Strejdo Hollisi, můžeš mi dát nějaký peníze? Skočím pro zmrzlinu, než tě
Elodie namaluje.“
Sáhl jsem do kapsy a podal jí desetidolarovku.
„Přines mi taky jednu,“ požádala Elodie. „Na chvíli může dieta stranou.“
„Jasně,“ zašvitořila Hailey a odhopkala.
„Co přesně mi uděláš?“ zeptal jsem se, když se na mě Elodie podívala.
Zase dvojsmysl…
Otřela si štětec a otevřela několik lahviček s barvou. „Žádný strachy. Je to
jen nevinná legrace.“
Sklonila se a krátkými tahy mi začala malovat po obličeji. Musím přiznat,
že mi její blízkost vůbec nevadila. Mohl jsem s ní být v kontaktu a nasávat
její vůni, aniž to vypadalo nepatřičně.
Nedokázal jsem si pomoct, abych se jí nedíval do výstřihu. Ach jo. Měla
parádní kozy. A taky nádherně voněla. Takhle blízko jsem u ní ještě nebyl.
Voněla jako směs květin a cukroví.
„Na co se díváš?“ zeptala se najednou.
Zvedl jsem oči a ani jsem se nesnažil něco zakrýt. Protože bylo naprosto
jasné, jaký pohled jsem si vychutnával.
„Kam čekáš, že se budu z tohohle úhlu dívat? Nemám moc na výběr.
Vybral jsem si ten nejlepší pohled.“
„Dělám si srandu, Hollisi. Nevadí mi, když se na mě díváš.“
Na chvíli přestala s malováním a zahleděla se mi do očí. Slunce jí
pableskovalo v nádherných vlasech. Cítil jsem, jak se začínám potit,
přestože vůbec nebylo horko. Byla vážně pekelně krásná. Fajn, možná se mi
chůva fakt líbí. Teď to hlavně nedat najevo.
Když dokončila dílo, zavřel jsem oči. Líbily se mi její doteky na kůži,
když pracovala. Byly jemné a delikátní a měl jsem nutkání se olíznout. Což
jsem samozřejmě neudělal.
„Můžeme si popovídat o sexu?“ nadhodila.
Cože? Srdce mi poskočilo. „Hmm?“
Copak mi čte myšlenky?
„Výborně. Takže… Hailey mi už dřív něco naznačila, což mě přimělo se
zamyslet, jestli není čas si s ní pohovořit na téma včeličky a květinky.“
Odkašlal jsem si. „Aha. No… co říkala?“
 „Řekla mi, že ten táta, co se mnou flirtoval, mě chce jebat. Takže jasně ví,
co je to sex. Jen mě napadlo, když už jí bylo deset, že by jí měl někdo
vysvětlit, jak se chránit před otěhotněním, a podobné věci.“
Kurva.
Kurva.
Kurva.
Na to je ještě mladá. Nebo ne? Ne, to je riskantní předpoklad. Opatrnost
je na místě.
„Hm… jo, asi máš pravdu.“
Nanesla na štětec další barvu. „Mám to udělat já? Mám si s ní
promluvit… nebo bys radši…“
„Ne, já ne. Do tohohle bych se radši nepouštěl. Tady bych skutečně
ocenil, kdybys to vyřídila ty. Doufám, že to spadá do rozsahu tvý práce.“
Dal bych svou levou kouli za to, abych nemusel se svou neteří vést
rozhovor o sexu.
„Nemám dojem, že bysme měli nějakej rozsah, nebo jo?“
„No, vaření určitě není součástí práce vychovatelky, ale stejně to děláš. To
nepovažuju za samozřejmost. Děláš víc, než musíš. A hovor o sexu je asi
vrchol.“
„Mně to nevadí. Je tu něco, co nechceš, abych s ní probírala?“
„To posuď sama. Chci, aby až ten čas nastane, věděla všechno. I když mi
není příjemný na to už jenom myslet, rozhodně nejsem naivní. Vím, že když já
jsem chodil na střední, spolužáci měli sex, a je mi jasný, že tohle se mění
jenom k horšímu. Bylo by snadný to zamést pod koberec. Takže za tvou
pomoc budu rád.“
Na chvíli přestala s malováním. „Můžu ti položit osobní otázku?“
„No…“
„Předpokládám, že než přišla Hailey, vodil sis domů ženy. Když je teď
u tebe, kde…“
Nad jejím váháním se mi ústa zkroutila do úsměvu. „Kde šukám?“
„Jo.“
Červenala se. To bylo úžasné.
„No, v bytě ne.“
Dokončila malování. „Jasně. Byla jsem zvědavá – jak to logisticky
zvládáš.“
Nebyl jsem si jistý patřičností té otázky, bez ohledu na její zvědavost.
 „No, dá se to zařídit,“ řekl jsem.
„Jako…“
„Jako sejít se s někým během dne u něj, nebo si sehnat hlídání a vyrazit
v noci. Tím, že Hailey bydlí u mě, se mi trochu zúžily možnosti, nicméně…“
„… když se chce, všechno jde,“ dokončila za mě větu.
Myslet na sex, když se mě zrovna dotýká – když cítím na tváři její dech
a její prsa se o mě téměř otírají – rozhodně nebylo dobré. Cítil jsem, jak mi
tvrdne. Opravdu bylo třeba myslet na něco jiného.
Hailey se vrátila se dvěma zmrzlinami. Výborně. To by mělo pomoct.
„No teda!“ rozesmála se. „Tys to udělala!“
„Co to tady vy dvě kujete?“ zeptal jsem se.
Vytáhl jsem telefon, abych se na sebe podíval.
Vyděsil mě černočervený vzor. A po stranách čela mi nakreslila dva malé
rohy. Udělaly ze mě čerta.
„Takže takhle vám připadám?“ zeptal jsem se.
„Všechno je to jenom legrace, nezapomeň, Hollsy,“ mrkla Elodie.
Napadlo mě, jestli by taky považovala za legraci, kdybych ji pleskl
po zadku a zanechal na něm otisk dlaně. Zatraceně, to se mi líbilo. Možná že
jsem čert.
„Kde mám já zmrzlinu?“ škádlil jsem je.
„Nevěděla jsem, že chceš taky.“
„A zeptala ses?“
„Mám ti přinést?“
„Dělám si legraci, Hailey.“
„Tumáš.“
Než jsem se stačil rozkoukat, strčila mi Elodie lžičku do pusy. Teď mě
krmila. Musím říct, že má velmi silný mateřský pud.
Cítil jsem se jako nadrženej puberťák, co se mu honí hlavou Stacyho
máma.1
 Kapitola 12
Elodie
Postavila jsem Hueyho cestovní klec na podlahu. „Dobrý den. Volala jsem.
Jsem objednaná na jedenáctou.“
Žena za recepčním pultem něco naťukala do počítače. „Paní LaCroixová?“
„To zrovna ne. Ale patrně budu poskok pana LaCroixe. Jmenuju se Elodie
Atlierová a mám s sebou Hueyho.“
„Ehm… v pořádku. Doktor se vám bude během pár minut věnovat.“ Vstala
a položila na pult desky s papíry. „Mezitím můžete vyplnit tyhle formuláře.
Povězte mi, má Huey pojištění?“
Hleděla jsem na ni jako na blázna. „Pojištění? Jako zdravotní pojištění?“
„No, ano. Pojištění domácích zvířat.“
„To se dělá?“
Žena našpulila rty. „Jestli nemá, můžete nechat kolonku prázdnou.“
Přenesla jsem klec do čekárny a posadila se. První políčka nebyla záludná
– jméno, adresa, telefonní číslo. Ale zbytek strany jedna a celé strany dvě
a tři zabíraly otázky týkající se Hueyho anamnézy.
Skvělé. Hollise už rozčililo, že jsem poslala jeho sekretářku, aby ho
vytáhla z jednání, když jsem si ráno všimla, že Huey nevypadá dobře. Teď ho
budu muset vyrušit znovu. Nemluvě o tom, že jsem mu neřekla, že jsem jeho
ptáka vzala k veterináři s kreditkou, kterou mi dal na nákupy jídla. Místo
volání jsem mu radši napsala.
Elodie: Kdy se Huey narodil?
O několik minut později mi odepsal.
Hollis: Jak to mám sakra vědět? Zachránili ho v Austrálii.
Bože můj. To je pitomec. A to jsem si o něm zrovna začala dělat lepší
mínění.
Elodie: Co jeho anamnéza? Jakou podstoupil během posledních tří let
léčbu?
 Během minuty telefon zazvonil.
„Co děláš?“
Protočily se mi panenky. Starého psa asi opravdu novým kouskům
nenaučíte. „Ahoj, Hollisi. Jak se vede?“
„Elodie, teď ne. Mám důležitý obchodní jednání.“
„Když je tak důležitý, jak to, že si čteš zprávy?“
Slyšela jsem, jak nejspíš zakryl mikrofon rukou, a pak tlumené: „Pánové,
omluvíte mě na minutku?“ Po několika vteřinách se otevřely a zavřely dveře
a Hollis byl zpátky na lince. „Kde jsi?“
„Takže ty říkáš ‚promiňte‘ a ‚prosím‘ lidem na schůzce a mně ani
obyčejný ‚ahoj‘?“
„Elodie…“
„Fajn. Jsem s Hueym u veterináře.“
Zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla. „Proč?“
„Už jsem ti to říkala předtím, vypadá divně.“
„Nikdo ti neříkal, že ho máš brát k veterináři.“
Nadzvedla jsem se na židli. „Když je někdo v mojí péči, činím kroky,
který považuju za potřebný. Je to součást mý práce.“
„Tady nemluvíme o Hailey. Tohle je jenom pták.“
„Jenom pták, kterýmu není dobře. Odpovíš mi na otázky, nebo ne? Než
mě doktor přijme, musím vyplnit papíry.“
„Co je to za ordinaci?“
„Doktor Gottlieb, pár bloků od bytu.“
„Elodie Atlierová a Huey?“ zvolala recepční.
„Musím jít. Díky za užitečný informace.“ Než mohl pan Nevrlý něco říct,
zavěsila jsem.
Recepční mě nasměrovala do ordinace, v níž se po chvíli objevil starší
pán v bílém plášti. „Páni. To je krasavec.“
Okamžitě se mi zalíbil, protože mě si ani nevšiml a zajímal se výhradně
o zvíře.
„Díky. Tohle je Huey. Bohužel toho o něm moc nevím, jen to, že je to
australský černý kakadu, který byl za neznámých okolností zraněn
a zachráněn. Patří mému zaměstnavateli, který bohužel nemůže přijít.“
„To je v pořádku. Podíváme se, co Hueymu je.“ Doktor se otočil, vytáhl ze
sklenice sušenku velikosti čtvrťáku a otevřel dvířka klece. Nabídl sušenku
Hueymu, který o ni nejevil pražádný zájem.
 „Přesně tohle se dělo i ráno, když ho malá holka, kterou hlídám, chtěla
nakrmit. Obyčejně, když někdo přijde do domu, zakráká a řekne pár slov. Ale
když jsem dnes přišla, neřekl nic a ani si nevzal ranní krmení. Takže když
jsem Hailey odvedla do školy, vrátila jsem se do bytu, abych kakadua
zkontrolovala, a našla jsem ho sedět podivně shrbeného na dně klece místo
na bidýlku a jeho peří vypadá tak nějak… otekle.“
„Ach. Ano. Nafouklé peří obvykle bývá první známkou nemoci. Ptáci mají
tendenci se nafukovat, když je jim zima, ale pokud je teplota v pořádku, často
to bývá symptom, stejně jako nezvyklé držení těla a střídání míst.“ Pokýval
hlavou. „Jste dobrá pozorovatelka.“
Doktor Gottlieb prohrábl Hueymu peří. „Vypadá dosti klidně, takže ho
vyšetřím a vezmu mu trošku krve, pokud vám to nevadí.“
„V pořádku. Samozřejmě. Cokoli bude potřeba.“ Vystav tomu nadutci, co
nemá čas promluvit si o svém miláčkovi, pořádně mastnej účet.
Dívala jsem se, jak doktor Hueyho vyšetřuje a bere mu krev z žíly
na křídle. Když byl hotov, řekl, že na výsledky si budeme muset chvíli počkat
a že se mám zatím posadit v čekárně. Hueyho si odnesl s sebou pro jistotu,
aby od něj nikdo z lidí ani zvířat nic nechytil.
Sedla jsem si naproti starší ženě se psem v klíně. Nedokázala jsem si
nevšimnout, jak si je se svým pudlem podobná – kudrnaté bílé vlasy, úzký
obličej, dlouhý nos. Abych na ně nezírala, probírala jsem se hromádkou
časopisů na stolku vedle mě. Nakonec jsem vytáhla Cosmopolitan – ale i tak
jsem na ně při listování stránkami vrhala kradmé pohledy. Uprostřed
časopisu jsem narazila na čtenářský test. Nesl název „Jaký typ mužů nejvíce
přitahujete?“
Ušklíbla jsem se. Odpověď jsem znala i bez testu. Chlíváky. Přesto jsem
si ho zkusmo vyplnila.
Otázka první. Když muži chválí váš vzhled, jaké slovo nejčastěji
používají? A: úchvatná, B: sexy, C: krásná, D: vášnivá.
Hmmm. Musím říct B.
Otázka druhá. Co na vás muži nejvíce chválí? A: tvář, B: nohy, C: úsměv,
D: osobnost.
Vzhledem k tomu, že poprsí se nenabízelo, zakroužkovala jsem A.
Otázka třetí. Jak byste popsala svou osobnost? A: společenská, B:
ostýchavá, C: zábavná, D: vtipná.
 Právě jsem se chystala zakroužkovat A, když za mnou promluvil hluboký
hlas. „Je tam E jako panovačná děvka?“
Mou instinktivní reakcí bylo zahodit časopis, čímž se mi povedlo
zasáhnout mluvčího přímo do obličeje.
„Co to sakra je?“ zavrčel Hollis.
„Můžeš si za to sám. Nemáš se za mě takhle plížit. Máš štěstí, že jsem tě
nesejmula.“
Hollisův výraz se změnil z naštvaného na pobavený. „Nesejmula?“
„Jo. Umím sebeobranu.“
Uchechtl se. „Vážím devadesát kilo. Mě bys nesejmula, holubičko. I když
umíš sebeobranu.“
„Jsi pitomec, víš to?“
„Už mi to říkali. Kde je můj otravnej pták?“
„Huey je vzadu. Já čekám na výsledky z laborky.“
Hollis mě obešel a sedl si na židli vedle mě. „Jak dlouho to potrvá?“
„Nevím. Ale nemusel jsi chodit. Zvládla bych to sama.“
„Vážně? Tak proč jsi mi volala?“
„Abych ti řekla, že mám dojem, že tvůj papoušek je nemocnej a že o něm
potřebuju nějaký informace. Ale tebe to vůbec nezajímalo.“
„Měl jsem jednání.“
Přimhouřila jsem oči. „Byl jsi na mě po telefonu hrubej. V obou
případech.“
Hollis si prohrábl rukou vlasy a vzdychl. „Ten pták je pro mě permanentní
osina v zadku.“
„Co ti sakra provedl? Jasně, jasně – skřehotá jméno tvý bejvalky, kdykoli
přijdeš domů. To je fakt něco. Na to se vybodni.“
„Taky mě stál osmnáct táců,“ kabonil se.
Vytřeštila jsem oči. „Ty jsi za něj zaplatil osmnáct tisíc?“
„Ne.“ Čelist se mu zkřivila. „Zapomeň na to.“
„V žádným případě, Hollsy. Chci vědět, proč ti Huey vadí. Je to takovej
drahoušek.“
Hollis se otočil a hleděl z okna, pak si odkašlal. „Omlouvám se za ten tón
v telefonu. Nějaký důležitý akcie dneska ráno prudce spadly a já jsem se
tomu nevěnoval tak, jak bylo třeba, takže máme ztrátu.“
„Co vlastně přesně děláš? Kromě toho, že štěkáš na lidi?“
„Jsem manažer investičního fondu.“
 „Ach.“ Pokývala jsem hlavou, jako bych právě něco pochopila. Pak jsem
se usmála. „Nemám ponětí, co to znamená. Ale zní to příšerně.“
„To asi jo,“ uchechtl se.
„Slečna Atlierová?“ zavolala recepční.
Vstala jsem. „Ano, tady jsem.“
Hollis mě následoval.
„Pojďte se mnou. Doktor by si s vámi chtěl promluvit.“
Ukázalo se, že Huey chytil infekci. Potřeboval antibiotika a pro jejich
podání ho museli uspat. Podle doktora se bude moct vrátit domů nejdřív
za dva dny, takže jsem řekla, že se na něj zítra přijdu podívat. Hollisovi
přišlo komické, že půjdu navštívit Hueyho, ale byl dost chytrý na to, aby to
nekomentoval.
Venku na ulici se podíval na hodinky. „Musím zpátky do kanceláře.“
„Samozřejmě. Jen jdi. Já mám ještě chvíli, než půjdu vyzvednout Hailey,
takže nakoupím nějaký jídlo.“
„Možná přijdu dneska pozdě. Budu muset zkontrolovat škody. Můžeš když
tak zůstal o pár hodin dýl?“
„Samozřejmě. Nemám žádnej soukromej život.“
„Je to pravda, nebo jsi jenom sarkastická? U tebe to nějak nedokážu
poznat.“
Usmála jsem se. „Ne, je to pravda. Ale radši bych byla sarkastická.“
Zaváhal. „Jak to, že jsi sama? Nezdá se mi, že by tě chlapi nechtěli.“
Nakrčila jsem obočí. „Říkáš, že jsem přitažlivá, Hollisi?“
„Oba to víme, takže nech těch vytáček a odpověz na otázku.“
S obtížemi jsem skryla úsměv. „Už hrozně dlouho si mě všímají jenom
nafoukanci.“
„Jak dlouho je hrozně dlouho?“
Hryzala jsem si ret. „Už skoro dva roky.“
Hollis vytřeštil oči. „Ty jsi neměla…“ Zavrtěl hlavou. „To nic. Musím
jít.“ Vykročil.
„Hollisi!“ vykřikla jsem.
Otočil se a prohlížel si mě.
„A co takhle ahoj?“
Zavrtěl hlavou. „Ahoj, štěnice.“
 Kapitola 13
Hollis
Byla skoro půlnoc.
Neměl jsem v plánu pracovat takhle dlouho. Třebaže mi Elodie tvrdila, že
pro ni není problém zůstat s Hailey, jak budu potřebovat, nechtěl jsem toho
zneužít. Ale klienti ze západního pobřeží potřebovali uchlácholit a celý můj
personál byl se mnou v práci.
V bytě bylo ticho. Bylo nanejvýš příjemné přijít domů, aniž by někdo
skřehotal Annino jméno. Hodil jsem klíče na stůl a vydal se hledat Elodie.
Televize v obýváku byla zapnutá, ale zvuk ztlumený a po spodním okraji
obrazovky běžely titulky. Elodie spala na gauči. Zvedl jsem ovladač
a chystal se televizi vypnout, ale pořad mě zaujal. Dlouhovlasý chlapík typu
Fabia si rozepínal košili a na obrazovku vešla prsatá kočka.
Co to má být?
Když došla až k němu a něco řekla, objevila se na obrazovce slova:
„Merhaba tatlim.“
Cože?
Dívá se na zahraniční mýdlovou operu, nebo co? Přesně tak ten brak
vypadal. Jednou jsem měl klienta z Turecka a přísahal bych, že merhaba je
turecký pozdrav. Žena, která před dvěma vteřinami přišla k Fabiovi, se už
na něj lepila prsama.
Uchechtl jsem se a vypnul televizi. Elodie byla vážně zvláštní. Neměl
jsem ponětí, co od ní můžu kdy očekávat. Chvíli jsem se díval, jak ve spánku
oddychuje. Byla vážně nádherná. Její rysy uvolněné spánkem byly měkké
a ženské. Předtím měla vlasy pevně svázané, ale teď se lokna její husté
blonďaté hřívy uvolnila a spočívala jí na tváři. Pocítil jsem bláznivé nutkání
ji odhrnout. Blůzu měla zmačkanou a shrnutou na bok a pod ní byla vidět
drobná klíční kost a hladká kůže. Polkl jsem. Zatraceně. Zatímco jedna moje
část jí chtěla upravit vlasy, druhá, stejně silná část, se toužila přisát na tu
bezvadnou kůži – a zanechat otisk zubů na viditelném místě. Bylo to příšerné,
slintal jsem a říkal si: dva roky. Dva roky se tohohle nádherného těla nikdo
nedotkl.
 Promnul jsem si obličej a přešel ke gauči, abych ji probudil.
„Elodie,“ zašeptal jsem.
Ani to s ní nehnulo. A tak jsem se dotkl jejího ramene. „Elodie?“
Zamrkala a založila si ruce pod hlavu. Blůza se jí při tom pohybu vyhrnula
a odhalila břicho. Nedokázal jsem se ovládnout. Už jsem hodnou chvíli
neměl ženu a blízkost Elodie mi vzala klid. Břicho měla tak hladké a ploché
a v pupíku se jí leskl diamantový piercing. Bože můj, jak jsem chtěl uchopit
tu věc do zubů a zatahat za ni.
Potřásl jsem hlavou a přinutil oči dívat se jinam než na tu zatracenou
chůvu. Odkašlal jsem si. „Omlouvám se za zpoždění.“
„To je v pořádku.“ Potrhle se usmála, posadila se a při tom si odhodila
vlasy z tváře. „Líbí se mi být placená za spaní.“
„Zavolám ti Uber. Nechci, abys takhle v noci jezdila vlakem.“
„Dobře. Díky. Ale nejdřív si skočím do koupelny.“
Elodie odešla a já jsem musel použít celou sílu vůle, abych se soustředil
na telefon a nekoukal jí na zadek.
Když se vrátila, pořád jsem stál v obýváku. „Auto tu bude za tři minuty.“
„Výborně. Takže půjdu radši dolů.“
Obešla byt a posbírala své věci.
„Jak to dneska večer šlo?“
„Ale dobře. Najedly jsme se a podívaly se na seriál na Netflixu. Celkem
nuda. Hailey šla v devět do postele, ale za hodinu jsem ji skočila
zkontrolovat a pořád byla vzhůru. Myslím, že nemůže spát kvůli zítřejšímu
poslednímu dni ve škole.“
„To si dokážu představit,“ kývl jsem.
Elodie sebrala z pohovky kabelku a pověsila si ji přes rameno. Šel jsem
za ní, že ji doprovodím ke dveřím. Ale po několika krocích se náhle
zastavila, otočila a chytila mě za paži.
Než jsem se vzpamatoval, proletěl jsem vzduchem a ležel na zádech
na zemi. Tvrdé přistání mi vyrazilo dech.
„Co, krucinál!“
Elodie se nade mě naklonila, usmála se od ucha k uchu a natáhla ke mně
ruku. „Odpoledne ses smál, když jsem říkala, že tě skolím. Teď už o mých
schopnostech nebudeš pochybovat.“
„Vážně? Mohlas mi zlomit vaz.“
„Dala jsem si pozor, abys dopadl na koberec, a to jemně.“
 Odstrčil jsem jí ruku, vstal sám a oprašoval si kalhoty. „Tohle bylo jemně?
Kde ses to hergot naučila?“
„Říkala jsem, že mám kurz sebeobrany.“
Třel jsem si zátylek. „Tenhle chvat už jsi asi párkrát použila, co?“
Zakřenila se. „Tohle bylo vlastně poprvé naostro. A jsem tak hrozně ráda,
že to fungovalo.“
Právě znatelně pochroumala mou mužnost a určitě mě to týden bude bolet,
ale přesto jsem se musel smát.
„Právě ses povýšila z obraznýho utrpení na skutečný. Zmiz.“
Otevřela dveře a mrkla na mě. „Dobrou, Hollsy. Sladký sny. A ať se ti
moc nezdá o třpytivých pupících.“
Následující den mi Elodie zavolala do práce, právě když jsem se chystal
na jednání s důležitým klientem.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Ahoj, Elodie, jak se máš?“ opravila mě.
„Ahoj, Elodie, jak se máš? Co chceš?“
„Máš něco proti tomu, kdybysme s Hailey šly po škole na prázdninovou
party k jedné z jejích kamarádek v Connecticutu? Mám dojem, že rodiče
Megan mají druhý dům v Greenwichi, a protože je dneska teplo, pozvali pár
děvčat k bazénu.“
Podrbal jsem se na hlavě. „To by neměl být problém.“
„Svezeme se s nima, protože já jsem jela dneska vlakem. Takže nás budeš
muset večer vyzvednout v Connecticutu. Může být?“
Vzdychl jsem. „Jenom pokud tam nebudu muset být na konkrétní čas.
Nevím, kdy se odsud dostanu. Nemluvě o tom, jakej je v pátek večer provoz
směrem z města.“
„To zvládneme. Prostě tam počkáme, dokud nepřijedeš.“
„Dobře, napiš mi pak adresu.“
„Vypadáš trochu bez dechu. Nenabourala jsem se ti do poledního rande?“
Její poznámka ve mně rozpumpovala krev. Každá narážka na sex mi
připomínala, jaké mám těžké časy.
„Jsem bez dechu, protože kvůli tobě přijdu pozdě na schůzku.“
Až na to, že jsem si, nevím proč, představil, jak se mi Elodie převaluje
nahá na stole. Možná i to přispělo k mému zrychlenému dechu.
Za několik hodin jsem byl ještě na jednání, když Elodie zavolala znovu.
Skoro jsem nechal hovor spadnout do hlasové schránky, ale pak jsem si
vzpomněl, že jede s Hailey do Connecticutu. Napadlo mě, jestli se něco
nestalo.
Odešel jsem z místnosti, abych přijal hovor.
„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se tiše.
„Jo. Právě jsme přijely. Ale je tu problém.“
„Jakej?“
„Volali od doktora Gottlieba. Huey se zotavil rychleji, než čekali. Chtějí,
abychom si ho ještě dneska odvezli domů. Já jsem tady s Hailey, takže pro
něj nemůžu zajet.“
„Copak tam nemůže zůstat přes noc? Vyzvedl bych ho ráno.“
„Na to jsem se taky ptala, ale trvají na tom, abychom si ho vzali už teď.
Mají prý málo místa.“
„Kecy.“ Prohrábl jsem si vlasy. „Takže já mám vyzvednout Hueyho,
táhnout se s ním až domů a pak uhánět zase celou cestu zpátky
do Connecticutu?“
„Nebo můžu nechat Hailey tady a vrátit se do města.“
Vzdychl jsem a zamručel: „Ne, já ho vyzvednu.“
„Ty mě dneska snad miluješ!“
Kdyby jen věděla, co se mi honí hlavou.
„Papá, Elodie.“
„Ahoj říct pořádně neumíš, ale s papá problém evidentně nemáš,“ zasmála
se.
Později odpoledne, když jsem se snažil dokončit práci, abych mohl včas
odejít a zhostit se šoférských úkolů, vešla do kanceláře Addison.
„Co je?“ štěkl jsem, než stačila promluvit.
„Co to do tebe k sakru vjelo? Jsi dneska ještě protivnější než jindy.“
Přestal jsem ťukat do klávesnice a otočil se k ní. „Když už to musíš vědět,
Addison, dneska mě celej den někdo vyrušuje od práce – a nejvíc si dává
záležet moje chůva. Nejdřív po mně chce, abych pro ně jel do Connecticutu,
což je fajn, až na to, že jelikož ona je teď tam a já tady, musím ještě
vyzvednout toho zatracenýho ptáka ze zvířecího špitálu, kde vůbec neměl
bejt.“
„Co je s Hueym?“
 „Nafouknutý peří a domnělá infekce, která by nejspíš přešla sama od sebe.
Elodie trvala na tom, že ho tam vezme. Je jak osina v prdeli. Je vážně
k zlosti. Tak…“ Nedokázal jsem najít slova.
„Ó bóže,“ ušklíbla se Addison.
„Cože?“
„Ona tě vážně bere.“
Zacukal mi sval na čelisti. „O čem to mluvíš?“
„Ženský s tebou nikdy takhle nemávaly. A já jsem ji viděla – je úžasná.
Mám dojem, že jí začínáš propadat. A to tě žere. Proto jsi tak protivnej.“
„Nebuď směšná.“
„Směšná? Vsadím svoje auto, že vy dva spolu do tří měsíců skončíte
v posteli – ne-li dřív.“
„Jsi blázen? Tvýho bentleye?“
„Jo. Mýho drahýho bentleye. Nemusím se o něj bát. Můžu klidně říct, že
když spolu za čtvrt roku nebudete spát, nechám ti ho.“
„Potrpíš si na něj.“
„To je pravda.“
Vrátil jsem se k e-mailu. Bušil jsem do klávesnice a zároveň mluvil.
„Nechci tvoje auto, Addison.“
„Ani ho nedostaneš.“
Přestal jsem psát. „Nebudu spát s Elodie. Nejenom že z ní blbnu, ale
Hailey ji zbožňuje. Nechci ten vztah zničit tím, že se do něj nacpu.“
„Pche, vím dobře, kam co nacpeš.“
„Zmiz mi z očí,“ zasmál jsem se.
S mojí společnicí jsme měli skvělý vztah. Dokázali jsme spolu mluvit jako
dva chlapi na baru.
Civěl jsem na telefon. „Do prdele. Ještě musím zavolat Davidsonovi.“
„S Davidsonem to vyřídím. Máš toho až nad hlavu a z toho, cos mi řek,
máš až do večera co dělat. Proč bys poprvý v životě nemohl odejít z práce
dřív?“
„To není můj styl, Addison. A ty to víš.“
Schválně mě provokovala. „Jo. Stejně jako vyzvedávání ptáků a vyjížďky
do Connecticutu o pátečním večeru. Tahle chůvička si tě vážně omotala
kolem prstu.“
„A ty mě vážně dokážeš nasrat.“ Potil jsem se. „Když o tom tak
přemejšlím, nejspíš vážně potřebuju pauzu.“ Vstal jsem. „Zavolej
Davidsonovi.“
U veterináře bylo plno. Ve frontě přede mnou stáli čtyři lidi. Než jsem vůbec
mohl říct, že si jdu jenom vyzvednout pitomého ptáka, musel jsem čekat.
Když už jsem byl skoro na řadě, obrátila se pozornost všech k chlapovi, co
vplul dovnitř s kozlem. S kozlem!
Předběhl frontu.
„Promiňte, dámo,“ promluvil k recepční. Měl australský přízvuk. „Mám
trochu naléhavej případ. Jsem s rodinou ve městě za ségrou, co se sem právě
přistěhovala. Jedeme sem až z Kalifornie. Ale štrádujeme si to takhle
po ulici, když se pod zemí ozve hlasitá rána. Furt nevím, co to bylo – nějakej
vejbuch. Nikomu se nic nestalo. Ale tadyhle Pixy… prostě omdlel. Čas
od času se mu to stane, když se lekne. Jenže teď se pořádně praštil do hlavy
o dlažbu. Od tý chvíle vypadá mírně dezorientovanej. Takže bych chtěl,
abyste se mu podívali na palici.“
Byl jsem si jistý, že spíš ten chlápek potřebuje, aby se mu někdo podíval
na hlavu.
Recepční obešla pult a sklonila se. „Ten je rozkošný.“
Všichni v čekárně se rozplývali nad kozlem. Počkat. Ne nad obyčejným
kozlem – nad kozlem v plínkách!
„Obyčejně je vycvičenej na záchod,“ dodal ten chlap. „Ale když je
nervózní, neudrží to. Proto ty plíny.“
Mockrát děkuju, Elodie. Mockrát děkuju za to, do čeho jsi mě dostala.
„Promiňte,“ vložil jsem se do toho. „Kozí bobky stranou, já si jdu jen
vyzvednout papouška. Může mi ho někdo přinést?“
„Musíte počkat, až budete na řadě, pane.“
„Technicky vzato jsem na řadě teď. Tenhle pán a jeho kozel mě
předběhli.“
„Omlouvám se, kolego. Nic ve zlým. Jenom chci, aby byl můj kluk
v pořádku.“
„Pojďte s ním za doktorem,“ postrčila ho recepční hned dál.
Mééé, uslyšel jsem z chodby.
Když přinesli Hueyho, měl jsem sto chutí někoho zabít. Vypadal úplně
normálně. Na cedulce přivázané ke kleci stálo Huey P. LaCroix.
P? Co to sakra znamená?
 „Bude v pořádku,“ ujistila mě sestra. „Díky, že jste si pro něj přišel. Bylo
to rychlejší, než jsme čekali.“
Prohlédl jsem si Hueyho a trošku mě hryzalo svědomí, že jsem
zpochybňoval jeho ošetření, protože opravdu vypadal líp než to ráno, kdy ho
sem Elodie přinesla. Přestože jsem na něj nadával, nikdy jsem nechtěl, aby
se mu něco stalo. Jen jsem si někdy říkal, že by mohl odletět na šťastnější
místo.
Byli jsme už skoro venku, když jsem to zaslechl zase. Mééé.
Ten kozel byl zatraceně hlasitej.
A znovu… mééé.
Počkat.
To nebylo z chodby. To dělal… Huey.
Otevřel zobák. Mééé.
Co? To? Je?
Odnesl jsem ho zpátky na recepci. „Promiňte. Tenhle pták opakoval celej
život jedinou větu. Kromě týhle věty sotva pípnul a teď mečí jako kozel,
protože mu patrně připadá děsně legrační napodobovat to… zvíře… tam
vzadu v ordinaci. Řeknete mi, jak mám s tímhle žít?“
Pokrčila rameny. „Není to pro tyhle ptáky typické? Že napodobují zvuky?
Já v tom nevidím problém.“
„Není? Sem přijde jako pták a vrací se jako kozel – a vy v tom nevidíte
problém?“ Měl jsem pocit, že mi praskla žilka v mozku.
Začínalo mi hrabat. Potřeboval jsem pryč.
Z chodby se vynořil Australan. „Hej, kamaráde. Tvůj řev nešlo
přeslechnout. Nápodoba je nejlepší forma lichotky. A Pixy se cejtí hodně
polichocenej.“
Celou cestu domů mě to mečení přivádělo k šílenství.
Když jsem Hueyho usadil na jeho místo, skočil jsem do sprchy a rychle si
ho vyhonil, abych se uklidnil, než se převleču do neformálního oblečení.
Přesně jak jsem čekal, celou cestu do Greenwiche jsem jel přískoky. Ještě
že jsem šel z práce dřív.
Když jsem dorazil na udanou adresu, měl jsem hlad jako vlk. Od snídaně
jsem nejedl.
Vzduchem vonělo grilované maso. Zakručelo mi v žaludku.
Slunce ještě nezapadlo. Zbývala ještě určitě hodina světla.
 Žena, která viděla, jak se blížím, mi otevřela vrátka k bazénu.
„Vy jste určitě strýc Hailey.“
„Ano.“ Podal jsem jí ruku. „Hollis LaCroix.“
Potřásli jsme si a ona si mě prohlédla. „Lindsey Bransonová.“
„Díky za pozvání pro Hailey.“
„Vůbec není zač. A s vaší Elodie je náramná legrace.“
S mojí Elodie?
Nemohl jsem se dočkat, až se dostanu k Elodie a povím jí, co se stalo
s Hueym. Pořád jsem na ni za to měl zlost, i když v hloubi duše jsem věděl,
že za to nemůže. Jen jsem si na ní chtěl z jakéhosi důvodu vybít vztek.
Ale když jsem prošel brankou a podíval se na ni, zapomněl jsem
na všechno, co jsem jí chtěl říct. Elodie se rozvalovala na lehátku ve vršku
od plavek a ustřižených džínových šortkách, které odhalovaly její pevné
břicho. Au. Diamantový piercing se třpytil ve večerním slunci, kyprá prsa
měla mírně zvednutá. Takhle obnaženou jsem ji ještě neviděl. V tomhle
prostředí to ani nevypadalo nepatřičně. Jen sexy.
Když mě zahlédla, vyskočila z lehátka a zamířila ke mně.
„Tady jsi,“ usmála se. „Zvládnuls to. Všechno v pořádku?“
Celou cestu sem jsem byl odhodlaný jí vynadat. Za co přesně? Ani jsem
nevěděl. Teď jsem si přál jen se na ni dívat. Tedy, chtěl jsem toho víc než se
jen dívat, ale věděl jsem, že k tomu nedojde.
Místo abych se na ni obořil, řekl jsem: „Všechno je skvělý.“
„Fajn,“ usmála se. „Máš hlad?“
Očima jsem sjel její tělo. A jakej.
„Něco bych si dal.“
„Něco ti přinesu.“
„To vážně nemusíš.“
„Já vím. Ale chci. Měl jsi dlouhej den.“
Šel jsem za ní k vonícímu grilu. „Víš, že jsi výjimečná?“
„Jak to?“
„Chlapy z větší části nesnášíš. Jsi nezávislá. Ale při každý příležitosti mě
obskakuješ nebo krmíš. Nejsem si jistej, jestli to chápu.“
„To je jednoduchý,“ řekla a připravovala mi hamburger.
„Fakt? Tak mi to vysvětli.“
„Ty na to nečekáš. Nejsi typ chlapa, co si myslí, že ženská patří
do kuchyně, nebo že sám je něco lepšího jenom proto, že je chlap. Hailey mi
řekla, žes ji učil, že má být silná a nenechat si nic líbit. A protože se nechceš
nechat obskakovat, dělám to s potěšením.“ Podala mi talíř. „Tumáš.“
„Díky.“
„Není zač.“
Vrátili jsme se k lehátkům, kde si mě konečně všimla Hailey.
„Ahoj, strejdo!“ křičela od bazénu.
Zamával jsem na ni a s plnou pusou odpověděl: „Ahoj, Hailey.“
„Můžeme tu ještě zůstat?“ zeptala se.
„Jo. Ještě chvilku.“
Rozhodně jsem nespěchal domů, když jsem si mohl užívat Elodie v tomhle
oblečku.
Teď už to bylo jasné. Addison měla pravdu.
Elodie se mi líbí.
 Kapitola 14
Elodie
Jo. Určitě se mu líbím. Aspoň podle toho, jak mi nenápadně kouká na kozy
a pupek. Nebo si to jenom namlouvám, protože se on líbí mně.
Hollis si vzal khaki kalhoty a šedou košili, kterou si nechal u krku
rozepnutou. Líbilo se mi, když se oblékal ležérně.
„Já bydlím nedaleko odsud,“ řekla jsem.
„To je fakt. Pořád zapomínám, v jakým zapadákově to žiješ.“
„Líbí se mi mimo město. Je tu klid. S mým exmanželem jsme měli dost
bohatej společenskej život. To mě nebavilo. Mám radši, když mě budí ptačí
zpěv než troubení aut.“ Usmála jsem se. „Což bylo v našem bytě.“
„Tvůj ex ovlivnil hodně tvých rozhodnutí, co?“
„Jo. Ale po tý zkušenosti jsem silnější.“
„Silnější, nebo ostražitější?“
„Jak to myslíš?“
„Dva roky, Elodie? A jedinej chlap, co s ním trávíš večery, je nějakej
Turek s titulkama na obrazovce.“
„Jak to víš?“
„Když jsem včera večer přišel domů a vzbudil tě, pouštěla sis na televizi
YouTube.“
„No… ehm… teda… Ten herec je… celkem fešák.“ Afektovaně jsem se
culila.
„A nemůže tě zranit.“
„Kam tím míříš?“
„Nemůže ti ublížit jako tvůj bývalej manžel – chlap, co tě přiměl
nachytávat jiný chlapy. Ten na obrazovce je neškodnej.“
„Myslíš, že jsi mě prokouknul, co?“
„A ne?“ pozvedl obočí.
„Ani u tebe si zrovna nepředstavuju idylickej vztah. Sotva se sneseš se
svým papouškem, protože ti připomíná ženu, která tě odkopla. Myslím, že
máš taky za sebou zlomený srdce.“
 Než k tomu mohl cokoli dodat, objevila se Hailey. Klepala se a kapala z ní
voda.
„Můžu tady přespat?“ zeptala se.
„Ne,“ řekl Hollis. „Jel jsem až sem, abych tě vyzvednul. To znamená, že
se mnou pojedeš domů.“
Našpulila rty, pak se rozběhla zpátky k bazénu a skočila do vody.
„Můžu ji zítra ráno vyzvednout a zavézt do města, jestli chceš,“ nabídla
jsem.
Zatímco většinou jsem jezdila do města vlakem, abych ušetřila za benzín,
ve volných dnech jsem jezdila autem.
„Ne. Musí se naučit, že nemůže mít všechno.“
„Fajn.“
„A navíc, ty zítra nepracuješ.“
„Nemám jinej program. A jednou v životě se mi moje práce líbí. Těším se
na pondělí.“
„Co obyčejně děláváš o víkendu?“
„Spím. Někdy vyrazím ven, koupím snídani a jdu s ní ke svojí kamarádce
Bree. Pak třeba nakoupím zásoby na příští týden nebo zkouším to svoje
umění. Nikdy opravdu neplánuju dopředu.“
„Jestli jsi dva roky neměla chlapa, hádám, že ponocuješ a tulíš se
k tureckýmu Fabiovi.“
„Hej, on je dokonalej. Krásnej, zábavnej, okouzlující a nepodvádí.“
„Potřeboval by ostříhat.“
„Neposmívej se mýmu seriálu, dokud se na něj nepodíváš, Hollsy. Pro
tebe je tam taky pěkná kočička, ty si přece o víkendech taky moc neužíváš,
ne?“ Mrkla jsem.
Cestou ke mně domů mi Hollis pověděl, co provedl Huey u veterináře.
Hailey a já jsme se mohly potrhat smíchy. Hollise to nepobavilo.
„Celý roky neřekne nic než ‚Anna je doma‘ a teď se najednou rozhodne
rozšířit repertoár?“ odsekl.
„Řekla bych, že přesně ví, jak tě vytočit,“ nadhodila jsem.
„A co krucinál znamená to P v jeho jméně? Tys mu dala prostřední
jméno?“
Krátce jsem se zasmála. „Znamená to pták.“
„Nápaditý,“ uchechtl se.
 „Ve formuláři byla kolonka na prostřední jméno, a tak…“
„Co je TCBP?“ vložila se nám náhle Hailey do hovoru.
Hollis a já jsme se na sebe podívali a nevěděli, jak odpovědět.
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Megan slyšela, že tak její máma říká strejdovi Hollisovi. Znamená to
blbec?“
Zkroutila jsem se smíchy. „Hezká domněnka.“
Hollis očividně nevěděl, co jí odpovědět.
Rychle jsem se naučila, že mým pravidelným úkolem coby chůvy bude
chránit Hollisův zadek před jistými věcmi.
„TCBP je zkratka pro ‚Táta, co bych se přátelila‘,“ vysvětlila jsem.
Nakrčila nos. „Přátelila? Jako na Facebooku?“
„Přesně,“ přikývla jsem.
„Aha. To není špatný. Ale je divný, že to říkala, protože on není můj táta.“
Pokrčila rameny. „Ty jsi chůva, co chci do přátel, Elodie. Takže jsi…
CHCBP?“
Hollis se na mě podíval a mně naskákala husí kůže, když utrousil: „Elodie
je stoprocentně CHCBP2.“
„Tady bydlím,“ ukázala jsem na svůj domek a Hollis zajel k chodníku.
Zastavil a rozhlédl se. „Tady je fakt klid. Netušil jsem, že jsi holka
z venkova.“
„Nejsem. Narodila jsem se v Queensu. Sem jsem se přestěhovala
po svatbě s Tobiasem. Chtěl vypadnout z města a jeho táta zrovna odešel
do důchodu a přestěhoval se do nové komunity pro seniory poblíž. Tobiasovi
se tady líbilo, takže jsme si na zkoušku pronajali tenhle baráček. Ten
pronájem nakonec vydržel dýl než naše manželství.“
„A ty jsi zůstala.“
Pokrčila jsem rameny. „Ráda bydlím blízko přírody. I když poslední
dobou mi město chybí a asi by to bylo i pohodlnější.“
„Proč se nepřestěhuješ zpátky?“
„Hned vedle mě bydlí moje nejlepší kamarádka. Je to vlastně nevlastní
sestra mýho bývalýho manžela. Tak jsme se seznámily. Ale Bree… na tom
není dobře. Má nemocné plíce, takže se nemůže moc hýbat. Proto se chci
držet poblíž, abych jí mohla pomáhat, i když chce být co nejsamostatnější.“
Hollis mě pobaveně sledoval. „To je od tebe milý.“
 „Ani ne. Dělá mi taky neoficiálního psychologa a vůbec jsme k sobě
za těch posledních pár let přilnuly. Mám dojem, že pro svou psychickou
pohodu ji potřebuju víc než ona mou fyzickou pomoc. Koneckonců nebýt jí,
my dva bysme se nepotkali.“
Nadzvedl obočí. „Jak to?“
„Bree někde viděla tvůj inzerát, že hledáš chůvu, a navrhla mi, ať se
přihlásím. Nelíbila se jí moje práce pro Sorena.“
Pár minut potom, co jsme vyjeli, si Hailey na zadním sedadle lehla.
Poslední den školy a party u bazénu ji utahaly. Ale najednou se posadila.
„Potřebuju chcát.“
„Hailey, nemluv takhle,“ okřikl ji Hollis.
„Jak?“
„Chcát. Takhle dámy nemluví. To je ještě horší, než když řekneš čurat.“
„Ale já fakt potřebuju čurat. Jak to mám podle tebe říct?“
Otočila jsem se k ní. „Hailey, miláčku, tvůj strýc by raději slyšel, že si
potřebuješ odskočit… nebo dojít na záchod. Chcát a čurat jsou i na mě
trochu hrubý slova.“
„Takže já mám zakázaný určitý slova, ale strejda si může říkat, co chce?“
Hollis řekl „jo“ ve stejné chvíli, kdy já jsem řekla „ne“. Chtěla jsem to
nějak zamluvit, ale Hollis mě nepustil ke slovu.
„Já jsem dospělej,“ štěkl.
„Takže až já budu dospělá, bude chcát a čurat v pohodě?“
„Ne, protože až budeš dospělá, bude z tebe dáma.“
„Možná nechci bejt dámou.“
„Hailey, nedráždi mě.“
Skoro jsem se rozesmála. Přesně to dělala. Věděla jsem to, protože sama
jsem to ráda dělávala.
„Pojď ke mně domů, tam si můžeš zajít na záchod.“
„Fajn.“ Otevřela zadní dveře a vyskočila.
Podívala jsem se na Hollise. „Chceš se jít taky vychcat, než pojedete
dál?“
Přimhouřil oči. „Vy dvě mě doženete k pití.“
V domě jsem ukázala Hailey, kde je hlavní koupelna, a pak odvedla
Hollise do koupelny u své ložnice. Když jsem rozsvítila, uvědomila jsem si,
že na sprchovém závěsu visí moje kalhotky a podprsenky. Věci, co nesmí
do pračky, jsem dnes ráno vyprala ručně.
 Hollis strnul.
„To je jenom spodní prádlo. To nekouše. Nemusíš se ho bát.“
Něco zavrčel a zavřel za sebou dveře. Počkala jsem na Hailey v kuchyni.
Po pár minutách vyšla z koupelny a očichávala si ruce. „Co to máš
za mejdlo? Krásně voní.“
„To je levandule. Až půjdu příště do drogerie, vezmu tě s sebou.“
„Díky.“ Přitáhla si stoličku, která stála pod kuchyňskou linkou, a udělala si
pohodlí. „Líbí se mi ten obraz, co máš v koupelně. Je trochu strašidelnej, ale
zároveň hezkej.“
„Díky,“ usmála jsem se. „Ten jsem malovala já.“
„Cože?“ vyvalila oči.
„Jo.“
„Fíha. Naučíš mě taky takhle malovat?“
„Můžu tě naučit nějaký techniky.“ Otevřela jsem ledničku. „Chceš něco
k pití, než pojedete do města?“
Zdálky jsem zaslechla Hollise. „Takže slovo koupelna znáš?“
Hailey se otočila ke svému strýci. Naprosto ho ignorovala a obrátila se
zpátky ke mně. „Máš tu ještě nějaký svoje obrázky?“
Přikývla jsem a ukázala do předsíně. „První dveře nalevo. To je druhá
ložnice, ale v ní maluju.“
Hailey seskočila ze stoličky.
„Chceš něco k pití, Hollisi?“
„Ne, díky.“
Vypadal v mé kuchyni značně rozpačitě, takže jsem si samozřejmě ještě
přisadila. Naklonila jsem hlavu. „Sáhnul sis?“
„Cože?“
„Na moje kalhotky. Sáhnul sis na ně, když jsi byl v koupelně?“
Popotáhl si límeček a rozhlédl se. „Kam šla? Musíme domů.“
Bože můj! Jen jsem ho pošťuchovala. Ale – krucinál – on to fakt udělal!
Zakryla jsem si ústa a usmála se. „Sáhnul, co? Ty čuně.“
Hollis odešel do předsíně. „Hailey… jedeme!“
Nedokázala jsem potlačit úsměv. Pomyšlení na to, jak Hollis osahává
moje prádlo, mě pobavilo. Kéž by tu nebyla Hailey, abych se ho mohla
zeptat, jestli si i čichnul. Mimoděk jsem popotáhla nosem.
Hollis se vrátil do kuchyně. Vypadal prkenně. „Uvidíme se v pondělí.“
 Doprovodila jsem je ke dveřím. Hailey mě překvapivě objala. „Tvoje
kousky jsou úžasný.“
„Díky, zlato.“
Zakřenila jsem se na Hollise, který netrpělivě přidržoval své neteři dveře.
„I tvůj strejda si myslí, že jsou moje kousky úžasný.“
 Kapitola 15
Elodie
Všimla jsem si toho až druhý den ráno, když jsem si čistila zuby. A ani pak
jsem tomu nemohla uvěřit. Někde snad musí být. Podruhé jsem odhrnula
závěs sprchy. Napoprvé jsem musela svá černá tanga přehlédnout. Někam
musela zapadnout. Kde jinde…
Ale ne! To by přece…
Jenže vana byla prázdná.
Nevěřícně jsem prohledala i zbytek koupelny a špinavé prádlo. Byla jsem
si jistá, že když jsem sem včera vedla Hollise na záchod, visela tu.
Na vlastní oči jsem je viděla. A na místě vedle nich k nim pořád visela
podprsenka. Vždycky nosím sady prádla, vždycky je peru společně a vždycky
je nechávám schnout vedle sebe. Ale teď – jsou pryč.
Nedokázala jsem přestat vrtět hlavou. O tohle se musím s někým podělit.
Takže jsem sundala z věšáku župan, nalila si plný hrnek kafe a zamířila
k vedlejšímu domku. Bree už jsem stejně několik dní neviděla.
Dveře se otevřely.
„Ukradl mi prádlo!“ Nakráčela jsem dovnitř.
Bree se zamračila. „Kdo? Co?“ Zavřela dveře a šla za mnou do obýváku.
„Můj novej šéf. V koupelně jsem si sušila čtyři sady prádla a ráno se mi
ztratily černý krajkový tanga.“
Byla jsem tak zaujatá tou příhodou, že jsem si ani nevšimla, že Bree
nevypadá dobře. Byla pobledlá a nepřítomně se opírala o gauč.
Přešla jsem k ní. „Jsi v pořádku? Nevypadáš dobře.“
„To nic. Jenom… doktor mi změnil léky a z těch nových se mi trochu točí
hlava, řekla bych.“
„Dobře, posaď se.“ Pomohla jsem jí usadit se na gauč a dřepla si naproti
ní. „Mám zavolat doktora? Potřebuješ něco? A proč sis nevzala kyslíkovou
masku?“
Mávla rukou. „Nic mi není. Nikam nevolej. Myslím… že jsem asi moc
rychle vstala. To je všechno. Právě jsem si šla do kuchyně uvařit čaj, tak
jsem si masku sundala, protože se v ní nechci přibližovat ke sporáku.“
 Prohlédla jsem si hadice ke kyslíkové láhvi, které se vinuly domem,
a našla masku pověšenou přes opěradlo židle. Chytila jsem ji a pomohla ji
Bree nasadit.
„Seď a odpočívej. Čaj udělám já.“
Zašla jsem do kuchyně, uvařila vodu v konvici a připravila Bree hrnek
jejího oblíbeného mátového čaje. Přinesla jsem jí ho do obýváku v jejím
oblíbeném servisu od Tiffanyho, který měla vystavený, ale nikdy jsem ji z něj
neviděla pít.
„K čemu sbírat porcelán jenom na parádu? Když se ti tak líbí, proč ho
nepoužíváš?“
Usrkla čaje. „Asi se bojím, že ho rozbiju.“
Nakrčila jsem obočí. „Často rozbíjíš hrnky?“
Usmála se. Cítila jsem se o hodně líp. „Ne.“
„Tím líp. Od týhle chvíle budeš ze svýho porcelánu jíst a pít. Podle mě to
nádobí chce víc než jen být obdivovaný. Když mu dáš šanci, nechá se
i používat.“
Pozorovala jsem Bree při pití čaje – možná až moc ostražitě.
„Nic mi není. Nemusíš čekat, kdy se skácím.“
„Jsi si jistá, že nechceš zavolat doktora? Ničemu by to neuškodilo.“
„Ne. Stačí, když si na chvilku sednu.“
Prohlédla jsem si ji. Barva se jí rozhodně zlepšila a už nevypadala, že
každou chvíli omdlí. „Dobře. Ale už žádný rychlý vstávání. Když někdo
zaklepe, hezky si počká, nebo ať táhne.“
Bree se smutně usmála. „Možná bych si měla pořídit rohožku s tímhle
nápisem.“
„Neříkej dvakrát, nebo ti ji vyrobím.“
Zasmála se. „Co jsi to říkala? Že ti tvůj šéf ukradl prádlo?“
„Jo. Přesně tak.“
To byla celá Bree – nesnášela bavit se o svém zdraví, a tak rychle měnila
téma. Při první příležitosti se hned chtěla bavit o mně. Tenhle příběh ji snad
pobaví.
„Představ si, Hollis – pan Nevrlý Mrzout – mi ukradl kalhotky.“
„Ty… jsi už spala se svým šéfem?“
„Ne!“
„Tak jak ti je mohl ukradnout?“
 „Hailey byla u kamarádky v Connecticutu na oslavu k poslednímu dni
školy. Tam jsme se svezly s nimi, ale na zpáteční cestu nás přijel vyzvednout
šéf. Vysadil mě u mě doma a Hailey si u mě skočila na záchod. Hollis šel
taky, tak jsem ho zavedla do koupelny vedle ložnice. Víš, jak věším svoje
podprsenky a kalhotky nad sprchu, když je vyperu. Zkrátka, když odešel,
zmizely mi černý krajkový tanga.“
„Jsi si jistá, že je vzal on? Podle toho, cos mi o něm řekla, mi to
nepřipadá. Třeba je máš někde v šuplíku nebo ve špinavým prádle.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Všechno jsem prohledala. A jsem si jistá, že jsem
je tam viděla, když jsem včera rozsvítila a ukázala mu koupelnu. Navíc se
choval divně, když vyšel ven. Trošku jsem si ho dobírala, jestli si hrál s mým
prádlem, a on úplně zčervenal. Myslela jsem si, že je to kvůli tomu, že na něj
sahal. Až ráno jsem zjistila, že je to proto, že mi je sebral. Pan Upjatý odešel
s mýma kalhotkama v kapse, Bree.“
Spráskla jsem ruce a padla na gauč. Vyprávění mě vzrušilo stejně jako to,
když jsem na to přišla. Budu na to myslet ještě dlouho.
„Co budeš dělat? Předstírat, že o tom nevíš?“
Napřímila jsem se. „Copak z těch léků i blbneš? Znáš mě, Bree. Nenechám
to jen tak. Použiju to jako mučicí nástroj.“
Bree zavrtěla hlavou. „Ale je to tvůj šéf.“
„No a?“ pokrčila jsem rameny. „Sám si začal. Jestli je v pořádku, že mi
krade kalhotky, tak do něj taky můžu kvůli tomu šťourat. Navíc je v tomhle
směru strašně legrační.“
„Proč si myslíš, že je sebral on? Je sám?“
„Abych řekla pravdu, vůbec netuším. Jestli je sám, rozhodně ne kvůli
tomu, že by si nedokázal nikoho sehnat. Ten chlap vypadá fakt dobře. I na tý
včerejší party z něj byly maminy celý pryč.“
Bree zmlkla. Bylo jasné, že přemýšlí. Ale tak to nebylo – rozhodně ne
s Hollisem.
„Ničeho se neboj. Nebudu ho mučit tak jako chlapy, co mi předhazuje
Soren. Hollis je něco jinýho. Dokážu si představit, že se mu líbím, a to ho
štve.“
„Možná je jinej v dobrým slova smyslu,“ připustila Bree. „Možná nosí
hroší kůži, protože pod ní schovává křehký srdce.“
„Tím bych si nebyla jistá,“ ušklíbla jsem se. „Spíš si myslím, že poslední
dobou neměl čas si vrznout a nevadilo by mu sklátit chůvu. Ale je dost
chytrej na to, aby si domyslel, že by to nemuselo dobře skončit a pak by si
musel hledat novou. Takže si to udělá sám s jejíma kalhotkama přes obličej.“
Bree se na to moc netvářila. „Hlavně se nenech vyhodit.“
„Kdo? Já? Nikdy,“ usmála jsem se.
Mééé!
Když jsme s Hailey přišly v pondělí odpoledne do bytu, Huey nás přivítal.
Podívaly jsme se na sebe a zahihňaly se.
„Šílí z toho strejda?“
„A jak,“ culila se od ucha k uchu.
Obě jsme se rozesmály.
„Běž se osprchovat a smyj si ten sliz z vlasů. Já jdu připravit večeři, ale
počkám s krájením, dokud tu nebudeš, abys mi mohla pomoct.“
„Dobře.“
Dnes jsme byly s Hailey v muzeu moderního umění. Pak jsme šly pěšky
Central Parkem, abych jí mohla ukázat fontánu Bethesda, kterou jsme viděly
na dvou obrazech. Cestou jsme míjely stánek s cukrovou vatou a Hailey mě
přemlouvala, abych jí jednu koupila. Foukal vítr a dlouhé vlasy jí několikrát
vletěly do růžové hmoty, až byly celé ulepené.
V kuchyni jsem postavila na sporák hrnec s vodou a slyšela, jak klaply
dveře od koupelny. Protože jsem měla pár minut, vydala jsem se na výzvědy.
Hollis se ráno choval jako obyčejně, a protože Hailey se vzbudila brzy,
neměla jsem možnost zeptat se ho na kalhotky. Ale třeba je najdu – a pak
budu mít jistotu.
Poslouchala jsem za dveřmi koupelny, abych se ujistila, že teče voda,
a pak jsem zamířila do Hollisovy ložnice. Když jsem otevírala dveře,
zavrzaly. Minulý týden jsem nakoukla dovnitř, jak vypadá jeho doupě, ale
nevešla jsem tam.
Když jsem překračovala práh, trošku mě hryzalo svědomí. Lezla jsem
Hollisovi do soukromí. Na druhou stranu, je to horší než krást prádlo? Měla
jsem plné právo se sem podívat. Oko za oko. I když podle toho, čeho se
zmocnil, to nevypadalo, že se zajímá zrovna o oči.
Rozhlédla jsem se kolem. Středem místnosti byla manželská postel
s vyřezávaným dřevěným rámem – velice masivní s luxusně vyhlížejícím
povlečením. Vsadím se, že je hebký a pohodlný. Měla jsem nutkání postel
vyzkoušet, položit se doprostřed modro-krémové pruhované pohádky. Někdy
jindy, Elodie.
 Poklepala jsem si prstem na rty. Hmmm… Kam bych schovala kořist,
kdybych byla zloděj kalhotek? Zamířila jsem k nejočividnějšímu místu –
nočnímu stolku.
Levý stolek byl skoro prázdný – nějaké baterie a vysloužilá dálková
ovládání. Ale ten napravo byl plný – krabička kondomů, kapky do očí,
kapesní hodinky, malý zápisník, dvě staré peněženky, adresář, několik tužek
a podobné nezajímavé nesmysly. Žádné kalhotky.
Zavřela jsem zásuvku. Hailey nebude ve sprše věčně a nechtěla jsem se
nechat chytit, takže si musím pospíšit. Zasunula jsem ruku pod matraci,
podívala se pod postel, otevřela všechny zásuvky prádelníku a pohrabala se
tam, a dokonce jsem nahlédla i do velké šatny – žádné kalhotky. Zklamaně
jsem vzdychla.
Možná je vážně neukradl. Mohlo se stát, že jsou pořád u mě v domě a jen
jsem je přehlédla? Zmýlila jsem se v něm? Už jsem sahala po vypínači, když
můj pohled padl znovu na postel. Hmmm. Za pokus to stálo.
Přešla jsem na stranu s plným nočním stolkem – říkala jsem si, že tam
patrně spí – odhrnula přehoz a zvedla polštář.
Bingo!
Panebože!
Krucinál!
Vyvalila jsem oči.
Moje tanga.
Měl moje tanga strčený pod polštářem.
I když jsem je hledala, stejně mě nález šokoval. Zrovna pod polštářem.
Nekonečně dlouho jsem na ně zírala a nevěděla, co dělat. Mám je tam
nechat? Nebo je sebrat? Nikdo mě neučil, jestli je slušné ukrást zloději zpět
svoje prádlo. Nevěděla jsem, co mám dělat.
„Elodie!“
Když jsem uslyšela Hailey, nadskočila jsem.
Kurva.
Kurva.
Kurva.
Rychle jsem pustila polštář a urovnala postel, načež jsem vystřelila
ke dveřím. Když jsem šla chodbou ke koupelně, srdce mi zběsile bušilo.
„Hailey?“
 „Můžeš mi podat ze skříňky na chodbě kondicionér?“ volala zpoza dveří.
Položila jsem si ruku na prsa s úlevou, že mě nepřistihla. „Zapomněla jsem
si ho vzít a tady už žádnej není.“
„Jasně. Vydrž vteřinku.“
Našla jsem ve skříňce lahvičku kondicionéru a zaťukala na dveře. „Jdu
dovnitř.“
Postavila jsem ji na záchodovou mísu. „Nechám ti to tady.“
„Díky.“
Vyšla jsem z koupelny a zavřela dveře. Uf, to bylo těsné.
Věděla jsem, že mám pár minut, než Hailey vyleze ze sprchy, takže můžu
zahladit stopy po vloupání a rozmyslet si, co s tím vlastně chci dělat.
Vrátila jsem se do Hollisovy ložnice. Srdce mi pořád nekontrolovaně
bušilo. Chvíli jsem stála mezi dveřmi, dívala se na postel a snažila se
vymyslet, jak tuhle situaci pojmu. Pak mě to trklo, jako blesk z čistého nebe.
Věděla jsem přesně, co s tím udělám.
Vešla jsem dovnitř, zavřela dveře a pečlivě za sebou zamkla. Došla jsem
k posteli, zvedla polštář a sebrala vyprané kalhotky. Pak jsem si rozepnula
kalhoty a vysoukala se z nich. Stáhla jsem ze sebe růžová hedvábná tanga, co
jsem si dnes oblékla, a místo nich si vzala ta ukradená. S úsměvem jsem
položila pod polštář ta dnešní.
Doufám, že tohle si užiješ víc, prase.
Hollis přišel domů ve špatné náladě. Snažila jsem se chovat jakoby nic,
i když jsem pořád musela myslet na tu věc s kalhotkami.
Ani mě nepozdravil a zamířil přímo k baru, vytáhl skleničku a nalil si
víno.
„V troubě čekají lasagne,“ řekla jsem.
Hollis se zhluboka napil a cosi zavrčel, že mě slyší.
Pořád se na mě ani nepodíval.
Má špatné svědomí? Na milisekundu mě napadlo, jestli jsem neudělala
něco špatně. Pak jsem se vrátila do reality. Připomněla jsem si, že on mi
především ukradl kalhotky a za to musí pykat. On si začal.
Povolil si kravatu. Vlasy měl poněkud rozcuchané. Musí se mu nechat, že
když byl vzteklý, byl ještě víc sexy.
Znovu se napil vína a konečně promluvil. „Máš důvod se tu ještě
zdržovat? Potřebuješ mi říct něco o Hailey?“
 „Ne. Vůbec nic. Hailey je skvělá. Uklízí si pokoj. Určitě ti poví o všem,
co jsme dneska dělaly.“ Po několika sekundách trapného ticha jsem dodala:
„Dobrou noc.“
„Tobě taky,“ řekl a masíroval si krk.
Trapas. Trapas. Trapas.
Když jsem vyšla ze dveří, uvědomila jsem si, že trošku žárlím na svoje
kalhotky a na to, co si ti dva dnes večer užijí beze mě.
 Kapitola 16
Hollis
Přáli jste si někdy vrátit čas a udělat něco jinak? Hloupost, kterou jste
provedli z náhlého popudu, a teď se vám pořád vrací?
V životě jsem litoval mnoha věcí. Ale kdybych mohl jednu z nich změnit,
byla by to ta chvíle, kdy mi přišlo jako dobrý nápad zastrčit si do zadní
kapsy tanga Elodie Atlierové.
Evidentně jsem si myslel, že mi tahle troufalost projde. Místo toho se
na mě sesypala lavina, z které jsem se nedokázal vyhrabat. Rozhodně jsem si
nepomyslel, že sotva vylezu z její koupelny, vybafne na mě s osaháváním
jejích kalhotek. Je to jasnovidka.
V té chvíli jsem měl podezření, že ví, že jsem udělal víc, než se jen
dotýkal jejího prádla. Je tu šance, že bych měl štěstí a té krádeže si
nevšimla? Snad. Ale ta nejistota mě ubíjela. Zaměstnávala mě tolik, že jsem
se nedokázal soustředit na práci. Trpěl jsem stihomamem, jako bych spáchal
zločin a věděl, že každou chvíli mi zaklepe na dveře policie.
Ale jak ubíhal večer, trochu jsem se uklidnil. Hailey mi u večeře
vyprávěla o návštěvě muzea. Lasagne byly lahodné. S plným břichem jsem se
cítil líp.
Usoudil jsem, že i kdyby mě Elodie podezřívala, že jsem tanga sebral,
nemá způsob, jak by to mohla dokázat. Semínko pochybností tam ale zůstalo.
Tahle situace ještě může vyvřít.
Později toho večera, když jsem ležel v posteli, jsem si uvědomil, jak jsem
zkažený. Přestože jsem totiž svého činu litoval, pořád jsem myslel na to, že
je mám pod polštářem. Nejradši bych pro ně znovu sáhl pro inspiraci, až se
budu ukájet. Na tom snad už nesejde.
Ano, minulý večer jsem opravdu masturboval s jejími kalhotkami přes
obličej a teď jsem myslel na přídavek.
Namluvil jsem si, že pokud se naskytne příležitost a já se dostanu zpět
do jejího domu, vrátím je – zastrčím je za topení v koupelně nebo tak něco.
Bude to, jako by se nic z tohohle nestalo. Takže použít je ještě jednou ničemu
neuškodí. Že ano? Nikdo se to nedozví.
 Nakonec jsem to přece jen zavrhl a obrátil se na druhý bok.
Nemůžu.
Když jsem několik minut zíral do prázdna, přemohla mě nespavost. Přijal
jsem fakt, že abych usnul, budu si muset ulevit. Zastrčil jsem ruku pod polštář
a vytáhl kalhotky.
Místo vzrušeného tlukotu se mi srdce málem zastavilo, když jsem se
podíval na látku. Jasně růžová barva. To jsou jiné kalhotky.
To. Jsou. JINÉ. Kalhotky.
Zíral jsem na ně, jako by byly živé.
Do prdele, co teď, Hollisi?
Jak věděla, že se mi má podívat pod polštář? Co dělala v mojí ložnici?
Chtěl jsem jí pěkně od plic vynadat. Jak se opovažuje tu čmuchat, když jsem
v práci?
Ale dostala mě přesně tam, kde mě chtěla mít, protože nebylo možné,
abych jí něco vyčítal.
Měl jsem na sebe větší vztek než na Elodie. Já jsem to způsobil. A proč?
Protože jsem byl impulzivní, nadržený, sobecký – a ještě k tomu sprostý
zloděj.
Otevřel jsem zásuvku nočního stolku, mrštil kalhotkami dovnitř a šuplík
přibouchl. Teď už se spát nedalo.
Díval jsem se na šuplík, jako bych v něm ukrýval mrtvolu. Elodie si mohla
vzít svá černá tanga zpět a nic místo nich nenechat. Místo toho tam nechala
jiná. Bavila ji tahle hra, dobírala si mě, těžila ze své přitažlivosti.
Chce, abych to dělal.
Pomalu jsem otevřel šuplík, vzal kalhotky do rukou a promnul hedvábí
mezi prsty. Zvedl jsem je k nosu a zhluboka se nadechl. Áááách. A sakra.
Zatímco ty první byly čerstvě vyprané a voněly mýdlem, z těchhle se linula
vůně ženy. Měla je na sobě. O tom nebylo pochyb. Vstal jsem a zkontroloval,
že mám zamčeno.
Pak jsem se vrátil do postele, lehl si a kalhotky si položil na obličej.
Vytáhl jsem ptáka a tvrdě ho honil a přitom zhluboka dýchal. Jestli mám
skončit v pekle, aspoň to bude stát za to. Blaženě jsem se poddal její vůni –
šílel jsem z toho, že si je sundala kvůli mně a že předtím se dotýkaly její
kundičky.
Netrvalo to dlouho. Udělal jsem se rychle a prudce a postříkal si celý
rozkrok. Jeden by řekl, kdy jsem to dělal naposledy, a přitom to bylo včera
večer.
Ale jak rauš z orgasmu opadal, vrátil jsem se do reality. Viděl jsem se
jako chlípné prase s jejími kalhotkami přes obličej. Zmuchlal jsem je
a zastrčil do šuplíku, který jsem přibouchl.
Druhý den odpoledne jsem se v práci soustředil ještě hůř než den předtím.
Ráno jsem se opět nedokázal podívat Elodie do očí, když přišla do práce.
Za svítání jsem znovu vytáhl kalhotky, udělal se a vrátil je pod polštář, kde
jsem je původně našel. Chtěl jsem, aby si myslela, že jsem s nimi nic
nedělal, že jsem je možná ani neobjevil, že jsem se srovnal a už s ní nemám
chlípné úmysly.
Věděl jsem, že si lžu do kapsy. Byla na nich moje kolínská, kterou
okamžitě ucítí.
Jedna moje část to tak možná i chtěla. Byl jsem posedlý.
Addison mě probrala ze snění. „Haló? Zem volá Hollise.“
Když přerušila moje hloubání, kroutil jsem v prstech tužkou. Upustil jsem
ji.
„Co?“
„Čekáme na tebe v zasedačce už skoro půl hodiny. Zapomněl jsi na jednání
ve dvě?“
Do prdele. Dočista se mi to vykouřilo z hlavy. „Promiň. Hned jsem tam.“
Po celou dobu mě Addison nespouštěla z očí. Hodnotila mě. Znala mě už
hodně dlouho a všechno prohlédla.
Po schůzce na mě vybafla v mé kanceláři.
„Co to hergot do tebe vjelo, Hollisi?“
Pocitem, že Addison ví, co se děje, jsem se nejprve cítil ponížený. Pak
jsem si uvědomil, že ji můžu požádat o nezaujatý názor, jak tuto situaci
vyřešit. Elodie pro mě pracovala a to, co jsem dělal, už bylo za hranou.
Takže jsem potřeboval řešení z profesionálního i osobního hlediska.
„Dnes je tvůj šťastnej den, Addison.“
„Ach. A proč?“
„Protože ti dodám materiál, kterým mě budeš moct napořád vydírat.“
„Ha ha. Cos provedl? Určitě je v tom Elodie.“ Zakřenila se. „Čekám
na šťavnatý novinky.“
Nadechl jsem se a začal vyprávět, jak to bylo.
Addison se dobře bavila. „Ty chlíváku. To je ještě lepší, než jsem doufala.
I když nevím, kdo z vás dvou je horší.“
„Posměšky si nech. Jak z toho ven?“
„Jenom se bavím, Hollisi. Tady není žádnej problém. Je to jenom vtipná
hra.“
„Ty v tom nevidíš problém? Kdybych ti sebral spodní prádlo, mohla bys
mě zažalovat za obtěžování a to by mi zničilo kariéru. V čem je tohle jiný?“
„No, rozhodně jsi zariskoval. Ale mám dojem, žes to udělal proto, že víš,
že se vzájemně přitahujete. Tobě je s ní dobře. A hloupě sis myslel, že na to
nepřijde.“
Vzdychl jsem. „No dobře, ale co teď?“
„Jenom sleduj, kam se to vyvine. Proč bys měl potřebovat plán?“
„Protože se na ni ani nedokážu podívat.“
„No, přes to se musíš dostat. Oba jste dospělí a jí se to jasně líbí.“
Podrbal jsem se ve vlasech. „To je tak pitomej trapas.“
„Proč? Proč by to mělo bejt špatně? Je to nevinná zábava. I když si
nemyslím, že to skončí nevinně.“
„Už jsem ti popsal důsledky toho, když se s ní zapletu. Copak jsi
neposlouchala, co ti říkám?“
„Jo, to je pravda. Když na tom nezapracuješ, odnese to Hailey.“
„Přesně.“
„To ale nemá nic do činění s tím, že bys to mohl odnést taky, je to tak?“
Začal jsem přecházet po místnosti. „Teď už kombinuješ trochu moc.“
„Opravdu?“ Zkřížila ruce. „Myslím, že vidíš Elodie jako přesně ten typ
ženy, jakou by sis přál, kdybys nebyl tak příšerná netýkavka. Hádám, že je to
tím, že se bojíš, že všechno zkazíš. Nezáleží tu jen na Hailey.“
Přestal jsem chodit. Její slova mnou otřásla, ale nebyl jsem ochoten
připustit, že má pravdu.
Když jsem nic neříkal, pokračovala. „Kolikrát už jsme si spolu povídali
v podroušeným stavu, Hollisi? Jednou jsi mi sám řekl, že jediný dvě ženy,
který jsi miloval – tvá matka a Anna – jsou pryč. Tvrdil jsi, že už nikdy
neuděláš tu chybu, aby ses k někomu připoutal. Jestli si myslíš, že můžeš mít
s Elodie bezvýznamnej sex, a dojde k němu, budeš mířit přesně opačným
směrem. Vidíš tu potenciál něčeho dalšího. A to tě děsí.“
Po těch slovech už bylo třeba náš rozhovor ukončit.
 Došel jsem ke svému stolu a pohrabal se v papírech. „Musím vyřídit
nějaký papírování.“
„Vidíš? Zase jsi to udělal. Před nepříjemnýma věcma radši utečeš.“
Postavila se naproti mně a opřená o stůl tam stála tak dlouho, až jsem neměl
na vybranou a musel se jí podívat do očí. „Nenech už minulost ovlivňovat
tvou budoucnost, Hollisi. Dovol, ať z tebe udělá lepšího člověka, a ne
zahořklýho.“
Krátce jsem zavřel oči. „Rozumím tomu, co říkáš. Ale přestože v tom není
nic z toho, co si myslíš, cokoli víc než pracovní vztah s Elodie nepřipadá
v úvahu kvůli Hailey. Tohle tedy není téma k diskusi.“
Když Addison odešla, její slova mě dohnala. Věděl jsem, že má pravdu.
Přesto jsem nebyl ochoten přijmout možnost, že by s Elodie mohlo být
něco víc. Potřeboval jsem si držet odstup. To znamenalo, že se musím
odreagovat jinak než na jejím spodním prádle.
Hailey spí v pátek u kamarádky. Poprvé po dlouhém čase budu mít byt sám
pro sebe. Zvedl jsem telefon a napsal zprávu někomu, o kom jsem věděl, že
je tutovka bez dalších omezení.
Hollis: V pátek večer u mě?
 Kapitola 17
Elodie
Třásla jsem se. Doslova. Co to se mnou je? Rozehrála jsem tuhle hru, ale
teď jsem byla nesvá.
Dnes ráno jsme si s Hollisem neřekli ani slovo. Nedokázala jsem poznat,
jestli se stydí, nebo je naštvaný kvůli tomu, co jsem provedla. A nedíval se
na mě dost dlouho, abych to mohla vyčíst.
S Hailey jsme měly večer ještě plno práce, takže jsem neměla čas vkrást
se do Hollisovy ložnice, abych zjistila, jak se věci mají. Nakupovaly jsme
oblečení v Justice na strýcovu kreditní kartu. Pak jsme zašly do Dylanovy
cukrárny dát si něco sladkého, než jsme se vrátily domů.
Teď jsme byly zpět, Hailey odešla do svého pokoje a já jsem v kuchyni
připravovala večeři.
O několik minut později přišla za mnou a zeptala se: „Můžu jít dolů
za Kelsie?“
Kelsie bylo jediné dítě v přibližně stejném věku jako Hailey, které v domě
bydlelo. Podívala jsem se na hodiny. Hollis přijde až tak za hodinu a půl.
Protože jsem věděla, že její odchod mi přinese klid na slídění, po kterém
jsem tak bažila, nic jsem nenamítala.
„Bude její máma doma?“
„Jo. Slyšela jsem ji říkat, že je to v pořádku.“
„Tak na hodinu. Abys byla doma dřív, než přijde strejda.“
„Dobře.“
„Půjdu s tebou.“
Ne že bych jí nevěřila. Ale pamatovala jsem si své fígle z dětství.
Minimálně jsem se musela ujistit, že jde opravdu tam, kam řekla.
Když jsem si ověřila, že matka Kelsie je opravdu doma, vrátila jsem se
nahoru do prázdného bytu.
Srdce se mi rozbušilo, když jsem zamířila do Hollisovy ložnice.
Svoje růžové kalhotky jsem našla pod polštářem přesně na místě, kde jsem
je včera nechala. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a pak jsem je očichala.
Nasákly jeho pižmovou vůní. Může to být od polštáře? Nebyla jsem si jistá.
Jisté bylo jen to, že moje tanga teď voněla jako Hollis. A to mě pěkně
nažhavilo. Sevřela jsem svaly mezi nohama. Nazvala jsem ho prasákem, ale
kdo z nás byl horší? Seděla jsem na posteli, čichala svoje vlastní spodní
prádlo a nedokázala myslet na nic jiného.
Netušila jsem, co mám dělat. Mám v té hře pokračovat? Nebo nedělat nic
a nechat další tah na něm, bude-li chtít hrát dál?
Nakonec jsem si zase svlékla kalhotky. Až na to, že tentokrát jsem mu je
zastrčila do nočního stolku. Ať je hledá. Změna je život.
Následujícího dne jsme si s Hailey vyjely na kole po okolí a pak
na kolečkových bruslích po Central Parku, kde jsme si daly i oběd.
Schválně jsem naplánovala program, po kterém se Hailey musela jít
po návratu domů vysprchovat. Vlastně jsme musely jít obě. Já jsem šla první.
Když jsem se umyla a převlékla, následovala Hailey.
„Mééé! Anna je doma!“ zakrákal Huey, když jsem čekala, až Hailey pustí
vodu.
Jakmile jsem ji slyšela téct a byla si jistá, že Hailey je ve sprše, vkradla
jsem se do Hollisova pokoje.
Nejprve jsem se podívala pod polštář. Nic. Otevřela jsem šuplík, kam
jsem včera strčila modré kalhotky, a našla jsem je přesně na místě, kde jsem
je nechala. Zvedla jsem je k nosu a s uspokojením ucítila Hollisovu
kolínskou. To byl důkaz. Nemohl se jich nedotknout.
Naše hra pokračovala celý týden. Musím přiznat, že jsem začínala být
netrpělivá. Čekala jsem, až Hollis přizná, že se něco děje, něco řekne –
cokoli – ale on nic. Ani jeden z nás neustoupil. Asi jsem tajně doufala, že to
povede k něčemu víc. Ale vztah se zřejmě nedá vybudovat na fetiši se
spodním prádlem.
Když se překulil pátek, byla jsem frustrovanější než kdy jindy. To
odpoledne jsem nechala Hailey na druhém konci města, kde bude přespávat.
Než jsem zamířila na víkend domů do Connecticutu, ještě jsem se vrátila
do bytu umýt nádobí, které jsme nechaly ve dřezu, a nakrmit Hueyho. Protože
Hailey byla pryč, mohla jsem odejít brzy a nepotkat Hollise, až se vrátí
z práce. Měla jsem smíšené pocity, ale nakonec jsem se rozhodla, že se tam
nebudu zdržovat.
Než jsem odešla, svlékla jsem si žluté kalhotky a nechala mu je pod
polštářem. Rozhodla jsem se, že to je naposledy. Když z toho nic nebude, hru
ukončím.
Nastoupila jsem do vlaku do Connecticutu. Když už jsem byla skoro doma,
zpanikařila jsem. Prohrabala jsem kabelku a zjistila, že nemám telefon. Že
bych ho nechala u Hollise? To se mi nestávalo, ale dneska jsem byla duchem
úplně jinde. V žádném případě jsem nechtěla připustit, aby Hollis měl
přístup k mému telefonu. Vždycky jsem byla líná zadávat PIN. Což
znamenalo, že si může prohlédnout všechny moje fotky, některé už roky staré,
když jsem ještě byla provdaná za Tobiase. Občas jsem mu poslala nahé
selfie, když jsem věděla, že má schůzi na fakultě. A taky tam mám tisíce
starých fotek přenesených z předchozích telefonů.
Do hajzlu. Musím zpátky.
Než jsem chytila nejbližší vlak a dostala se zpátky do města, bylo už sedm
pryč. Když jsem kráčela k Hollisovu bytu, napadlo mě, co když nebudu mít
štěstí a on nebude doma? Zaklepala jsem, ale nikdo neodpovídal, tak jsem si
odemkla sama.
Když jsem otočila klíčem v zámku a otevřela dveře, zůstala jsem stát jako
opařená. Hollis stál v obýváku – se ženou.
Měla dlouhé zrzavé vlasy a na sobě kostým. Vrchní knoflíky černé
saténové blůzy měla rozepnuté tak akorát, aby byl pod nimi vidět ten správný
kus prsou. Rty měla namalované načerveno.
Oba drželi skleničku vína.
Tohle je rande.
Vlezla jsem Hollisovi do rande!
Nebyla jsem jen naštvaná, byla jsem – zničená.
Když mě uviděl, oči mu div nevypadly z důlků.
„Ehm…,“ zajíkla jsem se. „Omlouvám se.“
„Co tady děláš?“ štěkl.
„Myslím, že jsem si tu zapomněla telefon. Všimla jsem si toho až ve vlaku
a musela se vrátit.“
„Měla jsi zavolat nebo zaklepat… nebo něco.“
Myslí to vážně?
„Klepala jsem, ale evidentně jsi měl moc práce. Netušila jsem, že budu
rušit. Doufala jsem, že nebudeš doma.“
„Příště prosím nepoužívej klíč mimo pracovní dobu.“
 Uši mi zrudly. Nedokázala jsem uvěřit, že je na mě tak hrubý. Ať se jde
bodnout. A ještě chce téhle děvce dopřát můj orgasmus – který jsem si
zasloužila tím, že jsem s ním celý týden hrála tu pitomou hru.
„Kdo to je?“ zvedla jsem bradu.
„To je Sophia.“ Otočil se k ní. „Sophie, tohle je Elodie, chůva Hailey.“
„Ahoj,“ řekla a prohlédla si mě od hlavy k patě.
„Těší mě,“ ucedila jsem kysele.
Protáhla jsem se kolem Hollise a bez dovolení vykročila do chodby.
„Omluv mě,“ řekl jí.
Šel za mnou z místnosti do místnosti. „Co si sakra myslíš, že děláš?“
„Už jsem ti to řekla. Hledám telefon.“
„Nemůžeš sem takhle vpadnout.“
„Děláš si srandu? Trávím v tomhle bytě víc času než ty.“
Konečně jsem uviděla svůj telefon na umyvadle v koupelně. Nevzpomínám
si, že bych si ho brala do koupelny.
Přinesl ho tam on?
Díval se na moje fotky?
Naplnil mě vztek.
Ani náhodou ho nenechám šoustat tuhle ženskou s mými kalhotkami pod
hlavou.
Vrazila jsem do ložnice a odhodila polštář. Nic. Prohmatala jsem peřiny.
Nic. Byly pryč.
„Hollisi, kde to je?“
Se zaťatými zuby se tahal za vlasy. Ale neřekl nic.
„Bez svýho prádla neodejdu!“ vykřikla jsem.
V tu chvíli jsme se oba otočili a ve dveřích spatřili Sophii.
Netvářila se šťastně. „Co se to tu krucinál děje?“
„Sophie, to je nedorozumění.“
„Jo. To je,“ štěkla. „Dobrou noc, Hollisi.“
Kráčela chodbou do předsíně a její podpatky klapaly na mramorové
podlaze. Když za ní práskly dveře, rozhostilo se ticho.
„Mééé! Anna je doma,“ zaskřehotal z dálky Huey.
„Teď jsi spokojená?“ zafuněl konečně Hollis.
„Ne, nejsem. Protože nemám svoje prádlo.“
„Chápeš, jak trapnou situaci jsi vyvolala?“
 „Ani ne. Celej tejden mi dáváš zabrat – pomáháš si mnou, aby sis vylil
šutry. Pak si jen nevinně přijdu pro zapomenutej telefon – kterej sis nejspíš
prohlídl – a najdu tě, jak se chystáš přefiknout jinou.“
„Co je ti do toho, s kým píchám pod svou vlastní střechou?“
„Je mi do toho, protože si se mnou zahráváš.“
Vykročil ke mně. „Ty sis s tím začala, Elodie.“
Zapíchla jsem mu ukazováček do prsou. „Jsi zhulenej? Ty sis začal tím,
žes mi ukrad ty zatracený kalhotky.“
„To byla chyba,“ zamumlal. „To byl jen fór.“
„Fór?“
Polkl a nic neříkal.
Luskla jsem prsty. „Ach tak. Protože třicetiletý chlapi v obleku, co
pracujou na Wall Street, vtipkujou jako puberťáci.“ Nadechla jsem se
a nastavila ruku. „Prostě mi vrať moje kalhotky a já půjdu.“
Mlčel.
„No tak, Hollisi.“
„Nemůžu,“ hryzal si ret.
„Jak to?“
„Protože tu nejsou.“
„A kde jsou?“
„Jsou… v prádelně.“
„V prádelně?“
„Jo,“ řekl přiškrceně.
„Proč jsou…“ Když mi to došlo, zarazila jsem se.
„Přišel jsem domů a viděl je tam,“ cedil mezi zuby, „a… každopádně jsem
si myslel, že mám do pondělka čas, abych ti je vrátil.“
Vykulila jsem oči. Nevím, jestli mě víc vyděsilo, nebo rozběsnilo, že se
vystříkal na moje kalhotky. Věděla jsem sice, co s nimi dělá, ale nenapadlo
mě, že to bude dělat na ně. To byla pro mě novinka.
Svým způsobem jsem neměla právo ho obviňovat. Sama jsem ho k tomu
navedla. Zároveň mě rozčilovalo, že se mnou nechce mít víc než tohle.
Na společný večer pozval Sophii, a ne mě. A to mluvilo za vše.
Dívala jsem se na špičky svých bot. „Myslela jsem si, že tohle možná…
k něčemu povede. Pak sem přijdu a najdu tě s ní.“ Hystericky jsem se
zasmála. „Lhala jsem si do kapsy. Budu upřímná, Hollisi, ranilo mě to.
A cítím se kvůli tomu jako blbec.“
 Frustrovaně jsem vydechla a zamířila ke dveřím.
Šel za mnou. „Elodie, počkej…“
Ale šla jsem dál.
V metru cestou domů jsem se zděsila toho, že jsem našla telefon u Hollise
v koupelně, protože si nevzpomínám, že bych ho tam brala. Jestli jsem se
o tomhle chlapovi k zlosti něco naučila, tak to, že pokud můj žaludek říká, že
je něco špatně, tak nejspíš je.
Přemýšlela jsem, jestli si prohlížel moje fotky. Možná si udělal malou
sbírku pro své ruční seance. Tohle mě štvalo nejvíc – že mě používá, aby si
ho vyhonil před rande s jinou. Myslela jsem, že tohle pro mě skončilo s prací
pro Sorena, ale zdá se, že jediné, čeho si na mně muži všimnou, je můj zjev.
Zrudla jsem zlostí.
Zároveň mě přemohla zvědavost, kterou fotku použil. Ani jsem přesně
nevěděla, co tam mám za snímky. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vedle mě
nikdo neseděl, aby mi mohl nahlížet do telefonu. Byla ta pravá chvíle
prolistovat se obrázky, takže jsem klikla na galerii. Hned první obrázek mi
vyrazil dech.
Co to sakra?
Podívala jsem se zblízka.
Na první pohled jsem nepoznala přesně, co to je – viděla jsem jen
opálenou kůži. Ale pak jsem otočila telefon na šířku a zalapala po dechu.
Panebože!
No, dobrý!
Tohle oblečení a ruku jsem znala. Hollis si mým telefonem udělal selfíčko
– své dolní poloviny zblízka. Snímek byl pořízený od pupíku směrem dolů.
Vidět byla rozepnutá košile, břišní pekáč buchet a rozkrok. Kalhoty měl
rozepnuté a jednou rukou si stahoval gumu trenýrek. Penis vidět nebyl, ale
moc nechybělo. Přes celou fotku se skvěla napnutá kůže, žíly a kousíček
pečlivě zastřižených chlupů kolem jeho přirození.
Spadla mi brada. Byla to bezpochyby ta nejerotičtější fotka, kterou jsem
kdy viděla, a naprosto mě šokovalo, že ji pořídil. Po několika minutách
pečlivého zkoumání každičkého detailu na snímku jsem polkla a konečně
odtrhla oči. Potřebovala jsem se podívat, jestli mi tam nechal ještě něco
jiného. Bohužel tam byla jen tahle jedna – i tak to bylo víc než dost.
 Neměla jsem ponětí, jak se svým novým objevem naložit. Vypadalo to, že
chce v naší hře zvýšit sázky. Když mu já můžu nechat něco vzrušivého, tak on
mně taky.
Jenže situace se změnila. Hra náhle skončila nečekaným způsobem.
Z čehož vyvstávala otázka – co s tím mám teď dělat? Kromě toho, že to
přidám zase do své sbírky.
 Kapitola 18
Hollis
„Copak jste s Elodie šílený?“ ptala se Hailey.
Šílení nebylo zrovna to správné slovo. Možná naštvaní, oblouznění,
znechucení, posedlí, rozzlobení, zaujatí – ale nic z toho, co jsem cítil k té
zpropadené chůvě, jsem nemohl vykládat své neteři.
„Ne. Proč se ptáš?“
„Protože tenhle tejden jste si sotva řekli půl slova, a když vařila večeři,
udělala tak akorát pro mě a na tebe se vykašlala.“
No jo, tohle. Zavrtěl jsem hlavou a zvedl ruku, abych si mohl u servírky
objednat další kávu. „Jen máme moc práce a Elodie není placená za vaření.“
Hailey přimhouřila oči. Ani ve svém věku nebyla včerejší. Poznala kecy,
když je slyšela. Ale nemohl jsem jedenáctileté holce vysvětlovat pohromu,
do které jsem se dostal.
„Víš, co si myslím, že se stalo?“
„Ne. Ale asi bys mě mohla poučit.“
„Myslím, že tě má ráda a ty ses k ní zachoval jako hovado.“
Ztuhl jsem s vidličkou na půl cesty do úst. Když viděla mou reakci,
zašklebila se od ucha k uchu. Mrcha.
Naštěstí procházela kolem servírka a vysvobodila mě ze srdečné debaty.
„Poprosil bych ještě kávu.“ Podíval jsem se na Hailey. „Chceš ještě
čokoládový mlíko?“
„Ano, prosím,“ kývla na servírku.
Všiml jsem si, že v posledních týdnech obohatila svůj slovník o prosím.
Přál bych si, aby to byla moje zásluha, ale nebyla. Elodie s ní odvedla
dobrou práci. Dnes ráno si dokonce nařídila budík na brzkou hodinu, aby se
včas připravila na zápis na kurz hip-hopu, kam chtěla chodit. Před pár týdny
jsem na ni musel sedmkrát ječet, aby se uráčila vylézt z postele.
Tiše dojedla palačinky s čokoládou. Byl jsem rád, že diskusi o Elodie
ukončila.
„Smějí… Nechají děti navštívit rodiče ve vězení?“
A sakra. Nemůžeme se vrátit k Elodie?
 „Myslím, že nechají, ano. Nejspíš to záleží na důvodu, proč je dotyčný
ve vězení. Ale neznám přesně pravidla.“
Vytáhla brčko z téměř prázdné sklenice, zaklonila hlavu a zvedla sklenku,
aby vypila poslední kapky. „Takže můj táta může mít návštěvu?“
„Nejsem si jistej.“
Vyhýbala se mi pohledem. Zhluboka se nadechla a naše oči se setkaly.
„Můžeš to zjistit a vzít mě tam na návštěvu, když to půjde? Prosím.“
Netušil jsem, co je tady správně. Mám tahat jedenáctiletou holku
do vězení? Poznamená ji to na zbytek života? Nebo je horší nedopřát jí
kontakt s jediným rodičem, kterého má, i když je naprosto nepoužitelný?
Bylo třeba se rozhodnout.
„Tvůj táta je v Ohiu, takže to není na jednodenní výlet. Dáš mi den nebo
dva, abych se na to podíval a zamyslel se nad tím? Abych řekl pravdu, není
to nejlepší prostředí, ve kterým bys měla vidět svýho tátu.“
Hailey se zamračila. „Viděla jsem ho i hůř. Jak myslíš, že se dostával
domů, když měl nakoupeno? Někdy jsem ho musela tahat z opuštěných domů,
kde tyhle lidi přespávají na matracích na podlaze.“
Ježíši Kriste. Věděl jsem, že můj nevlastní bratr jede v drogách
a kradených autech, ale netušil jsem, že jeho dcera ho musela vytahovat
z feťáckých doupat.
Přikývl jsem. „Dej mi den nebo dva, ano?“
„Fajn.“
V pondělí večer se Elodie chystala k nyní obvyklému rychlému odchodu
po mém návratu domů. Přehodila si kabelku přes rameno, popřála Hailey
dobrou noc a vykročila ke dveřím.
„Ehm, Elodie, můžu s tebou na chvíli mluvit? Prosím.“
Zastavila a otočila se ke mně. Koutky úst měla stočené dolů.
Kývl jsem směrem ke dveřím. „Doprovodím tě.“ Podíval jsem se
na Hailey. „Za chvíli jsem zpátky. Proč si nejdeš udělat úkoly?“
Přimhouřila oči. „Ehm… protože je léto a žádný nemám.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tak se běž na chvíli dívat na televizi.“
Elodie šla ke dveřím. Její zadek se přede mnou vrtěl v těsných džínách.
Byla jako Eva a její zadek byl jablkem hříchu.
V předsíni si založila ruce na prsou a čekala, až promluvím.
 Odkašlal jsem si. „Hailey mě poprosila, jestli bych ji vzal za otcem
do vězení. Rád bych znal tvůj názor, jak se k tomu postavit.“
Strohá maska, kterou nosila poslední týden a půl, se rozpustila. „Hm. To je
těžká otázka.“
Přikývl jsem. „Nelíbí se mi brát ji do vězení nebo to, aby ho viděla
v tomhle prostředí. Ale, jak mě upozornila, viděla ho už v horších situacích.
A je to její otec. To, jak se na ni vykašlal a zmizel – nevím, jestli se prostě
nechce na vlastní oči přesvědčit, že je v pořádku.“
Elodie si chvíli prohlížela své boty, zjevně nevěděla, co říct. Když
vzhlédla, byl to náš první oční kontakt po více než týdnu. „O svým tátovi
jsem ti, myslím, neříkala.“
Na pohovoru povídala cosi o pohnutém dětství – brala to jako tu pravou
kvalifikaci pro nabízenou práci. Ale nikdy jsme se o tom nebavili
podrobněji.
„Zmínila ses, že jsi měla problematické dospívání, jako Hailey.“
Přikývla a mírně se napřímila. „Oba moji rodiče jsou alkoholici.
Agresivní alkoholici. Nebo byli agresivní alkoholici. Řekla bych, že máma je
pořád taková – nevím to jistě. Nestýkáme se, a ani o to nestojím. Ale to s tím
nesouvisí. Můj táta byl policajt a většina jeho kamarádů byli policajti, co až
moc pili. Vrána k vráně a tak dále.“
Pokrčila rameny. „Bral jako normální celý odpoledne nasávat
s kumpánama a pak nás vézt domů. Dokážu rozeznat dobro od zla, ale
na druhou stranu jsem chápala, že je to policajt, takže si může dovolit
porušovat zákon. Den před mýma dvanáctýma narozeninama jsme se vraceli
z jednoho takovýhohle letního večírku a táta si to šněroval přes celou silnici.
Měl pořádně naváto a nakonec omotal naše auto kolem stromu. Máma si při
tom zlomila nohu a několik žeber. Já jsem seděla vzadu a vyvázla jenom
s pár modřinama a škrábancema. Ale táta neměl zapnutej pás. Proletěl
předním sklem a deset metrů daleko. Zlomil si páteř a na místě ochrnul.“
„Proboha. To je mi líto.“
„Díky. Dlouho ležel v nemocnici. Vlastně tam byl jako ve vazbě. Máma
chtěla, abych ho s ní šla navštívit, ale já jsem na něj byla tak naštvaná za to,
co provedl – vlastně jsem byla naštvaná na oba, co prováděli. Ve škole se mi
všichni posmívali, protože to bylo ve všech zprávách. Zostuzený policista
řídil opilý a skoro zabil celou rodinu.“
„Šla jsi za ním?“
 Elodie zavrtěla hlavou. „Ne. Šprajcla jsem se.“ Ušklíbla se. „Je mi jasný,
že tomu nebudeš chtít uvěřit.“
„Jo,“ usmál jsem se. „To se ti vůbec nepodobá. Protože si z ničeho nic
neděláš.“
„Nicméně, paraplegici jsou ohrožený zdravotníma komplikacema tím, že
se nehýbou. Jedním z rizik je trombóza. Jednou večer mu otekla ruka. Ráno
byl mrtvý na ucpání cévy.“
Zavřel jsem oči a přikývl. „A tys za ním nešla do nemocnice.“
„Byl tam pět týdnů. Nepřišla jsem ani jednou.“
„Lituješ toho?“
Přikývla. „Nevím proč, ale lituju. Přeju si, abych tam aspoň jednou zašla.
Možná bych si tátu pamatovala střízlivýho a litujícího následků svých činů.
Nevím. Ale lituju toho.“
„Myslím, žes mi dala odpověď.“
Elodie natáhla ruku k tlačítku a přivolala výtah. Když přijel, nastoupila
a smutně se na mě podívala. Dveře se začaly zavírat a já jsem ji nemohl
nechat odjet jen tak.
Strčil jsem dovnitř ruku, takže se dveře zase otevřely. „Je mi líto toho
zmatku, kterej jsem mezi nás vnesl. Byla chyba krást ti prádlo. A byla chyba,
jak jsem s tebou mluvil, když jsi mi přerušila to rande. To si nezasloužíš.“
„Díky,“ přikývla. „I mně je líto, že jsem v tý hře pokračovala a pak se
zbláznila a zkazila ti rande.“
Natáhl jsem ruku v nabídce míru. „Kamarádi?“
Zaváhala, ale nakonec vložila svou drobnou dlaň do mé. „Jasně.“
„Díky.“ Přikývl jsem a pustil dveře.
Tentokrát je nenechala zavřít zase Elodie. „Hollisi?“
Naše pohledy se setkaly.
„Víš, čeho nelituju?“
„Ne.“
„Fotky, cos mi nechal v telefonu. Hodí se.“ Ustoupila, a než se dveře
zavřely, vrhla na mě ten nejhříšnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Zatřepala
prsty. „Dobrou, Hollsy.“
Druhý den ráno vstala Hailey zase brzy. Vypadalo to, že mají s Elodie
v plánu fotit graffiti po celém městě. Seděla u kuchyňského ostrůvku a jedla
z misky vločky.
 Odložil jsem prázdný hrnek od kávy do dřezu. „Promyslel jsem si to, o co
jsi mě žádala. Když budeš chtít, vezmu tě na návštěvu za tvým otcem.“
„Elodie ti dala požehnání, co?“ zašklebila se.
Potvora malá. „Už jsi slyšela přísloví nekousej ruku, která tě krmí?“
„Už jo. Ale většinou mě krmí Elodie, ne?“
Sebral jsem ze stolu peněženku a telefon. „Nechytej mě za slovo, Hailey.
Víš dobře, jak to myslím.“
Seskočila ze stoličky a došla ke mně. Vytáhla se na špičky a naprosto mě
dostala, když mě políbila na tvář.
„Děkuju ti, strejdo Hollisi.“
„Nemáš zač,“ kývl jsem.
Vrátila se ke své misce vloček. „Kdy pojedeme?“
„Musím objednat letenky. Ale o víkendu jsou návštěvní hodiny celý den.
Takže asi poletíme v pátek navečer a v sobotu po návštěvě se vrátíme.“
„Může jet i Elodie?“
„Elodie o víkendu nepracuje.“
„Ale když se jí zeptám a bude souhlasit, může jet?“
Nelíbilo se mi trávit s Elodie víc času, než musím. Ovšem musel jsem
uznat, že má s Hailey zvláštní vztah a nejspíš ji zvládne líp ukočírovat, když
bude rozrušená.
Vzdychl jsem. „Jestli chceš a Elodie nebude proti, můžeme ji vzít
s sebou.“
„Bezva.“
 Kapitola 19
Hollis
Zarezervoval jsem let na sobotu odpoledne s tím, že bratra navštívíme
v neděli dopoledne a pak poletíme domů. Chtěl jsem pro Elodie poslat vůz,
ale vzhledem k tomu, že s námi jede ve svém volnu, jsem se rozhodl, že ji
vyzvedneme cestou.
S Hailey jsme vyrazili z města časně pro případ, že by někde byla zácpa.
Navíc parkování na LaGuardii při všem tom stavebním ruchu bylo peklo.
U Elodie před domem jsme zastavili skoro o tři čtvrtě hodiny dřív, než bylo
domluveno.
Hailey se začala soukat z auta, když si všimla, že já se nehýbu. „Ty nejdeš
dál?“
Po tom trapasu z minula jsem to nechtěl riskovat. „Musím odpovědět
na pár e-mailů, takže počkám tady. Běž napřed a řekni jí, že víme, že jsme tu
brzy. Pověz jí, že nemusí spěchat.“
„Dobře.“
Viděl jsem, jak Hailey doskákala ke dveřím a Elodie otevřela. Minutku
hovořily a pak se podívaly na auto. Zamával jsem a zvedl telefon. I z auta
jsem viděl úšklebek na její tváři – bezpochyby věděla, proč nejdu dovnitř.
Ale co už.
Uběhlo asi deset minut. Byl jsem uprostřed dlouhého e-mailu, když přede
mnou zastavilo černé BMW. Vystoupil z něj muž a zamířil k Elodie.
Kdo je tohle?
V ruce nic nenesl, že by něco doručoval, a oblečený byl docela kvalitně.
Navíc šel ke dveřím bez zaváhání. Sledoval jsem ho z auta jako jestřáb.
Zaklepal a Elodie s úsměvem na tváři otevřela. Když uviděla, kdo to je,
okamžitě zvadla. Sáhl jsem na kliku, ale ovládl jsem se a neotevřel dveře.
Elodie si zapřela ruce v bok a něco řekla. Pak promluvil ten muž, a ať už
řekl cokoli, rozzlobilo ji to. Začala mávat rukama kolem sebe a i přes
zavřená okna jsem slyšel, jak zvýšila hlas.
K čertu s tím. Vystoupil jsem z auta a pěti dlouhými kroky došel
ke dveřím.
 „Máte tu nějaký problém?“
Muž se otočil a prohlédl si mě od hlavy k patě. „Kdo jste?“
„Hollis LaCroix. A vy?“
„Manžel Elodie.“
Elodie zkřivila rty. „Bývalej manžel. A je zrovna na odchodu. Nevšímej si
ho, Hollisi.“
Její bývalý na mě ukázal prstem. „Co je to sakra za chlapa?“
„Do toho ti nic není. A já ti nemám co říct. Takže jdi domů, Tobiasi.“
Rozkročil jsem se a založil ruce na prsou. „Slyšel jste dámu.“
Ušklíbl se na mě. „A co uděláte, praštíte mě?“
Už jsem sevřel ruce v pěst. Jasně, proč ne? Jen mi dej záminku, srabe.
„Proč prostě neposlechnete svou bývalou ženu a neodejdete? Evidentně tu
nejste vítaný.“
Hailey přišla ke dveřím. „Kdo je to?“
„Tohle je Tobias,“ odpověděla Elodie. „Můj bývalej manžel. Vzala bys
mi prosím kufr z ložnice, Hailey?“
„Jasně,“ pokrčila rameny.
Elodie vyšla před dům a zavřela za sebou dveře. „Jak vidíš, odjíždíme.
Takže jestli se mnou chceš mluvit, pošli mi e-mail.“
„Jde o Bree,“ vzdychl.
„Co je s ní?“
„Máma říkala, ať si s tebou promluvím.“ Ten otrapa se podíval na mě.
„Můžeme si pohovořit soukromě? Je to rodinná záležitost.“
Elodie vyfoukla vzduch z plic. „No dobře. Ale nemáme čas.“ Otočila se
ke mně. „Můžeš počkat pět minut, Hollisi?“
Nechtěl jsem ji s tím chlapem nechávat o samotě, ale Elodie se očividně
necítila v ohrožení. Přikývl jsem. „Počkáme s Hailey v autě.“
„Díky.“
Hailey dovezla kufr ke dveřím, já jsem ho zvedl a naložil do auta. Tobias
vypadal jako opravdový buran. Nakonec jsem si nesedl do vozu, ale opřel se
o dveře u řidiče a nespouštěl dům z očí. Hailey vedle mě dělala totéž. Když
jsem se podíval na její obrannou pózu, uvědomil jsem si, jak komicky
vypadáme, když stojíme vedle sebe s rukama založenýma na prsou. Ale bylo
mi to jedno.
„Viděls to?“ zeptala se Hailey.
„Co?“ Upíral jsem oči na vchodové dveře. Možná mi něco uniklo.
 „Vedlejší dům. Pohnuly se záclony a viděla jsem ženu. Myslím, že nás
pozoruje.“
„Aha. To bude nejspíš Bree, kamarádka Elodie. Bydlí vedle ní. Určitě
jenom kontroluje, že je všechno v pořádku.“
Dvě minuty potom jsem sám viděl pohnout se záclonu. Její kamarádka nás
bezpochyby sledovala. Ale nedlouho potom se otevřely dveře u Elodie
a vyšel její exmanžel. Napjal jsem svaly.
Když procházel kolem, vrhl na mě vražedný pohled, ale neřekl nic
a nastoupil do auta.
Elodie prošla po cestičce s kabelkou. „Omlouvám se.“
„Je všechno v pořádku?“
Podívala se na dům své přítelkyně a zamračila se. „Ne tak docela. Dáš mi
ještě pět minut?“
„Kolik budeš chtít. Udělej, co je třeba. Máme čas.“
„Díky.“
Tentokrát jsem dopřál Elodie soukromí, a když přecházela ke dveřím své
kamarádky, nastoupil jsem do auta. Za čtvrt hodiny otevřela dveře
spolujezdce. Tvář měla oteklou od pláče.
„Elodie?“
Zavrtěla hlavou a dívala se před sebe. „Teď ne.“
„Chceš ještě pět minut, aby ses opláchla?“
„Ne. Chci už jet.“
Přikývl jsem a nastartoval.
Hailey zašla do trafiky naproti odletové bráně, aby si prohlédla časopisy.
Elodie mlčela celou cestu na letiště.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal jsem se tiše.
„O Tobiasovi? Ne. O Bree? Možná.“
Natočil jsem se k ní, aniž bych spustil oči ze stánku s novinami. „Jak
chceš.“
„Už jsem ti říkala, že moje kamarádka je nemocná. Podstupuje
experimentální léčbu. Má lymfangioleiomyomatózu.“
„To ani nevyslovím.“
Přikývla. „Je to nevyléčitelná plicní choroba. Moc o ní nemluví, nechce
mě zatěžovat podrobnostmi. Myslím, že je to hloupost, ale je prostě taková.
Nechce se mi plést do života, takže zlehčuje svůj stav. Tobiasova matka
Mariah si vzala jejího otce a včera Bree otci oznámila, že skončila
s experimentální léčbou. Že je jí po tom zle a nedokáže se soustředit a dýchá
ještě hůř než normálně. Ale tyhle nové léky byly prakticky její poslední
naděje. Bree nechtěla otce poslechnout, takže Tobias za mnou přišel, jestli
bych se do toho nemohla vložit. Jeho rodina neví, že naše manželství
ztroskotalo. Namluvili jsme jim, že jsme do toho skočili moc rychle a řekli
si, že raději budeme jen přátelé.“
„Rozumím,“ přikývl jsem. „A je mi líto tvojí přítelkyně. Pomohl tvůj
rozhovor s ní něčemu?“
Zavrtěla hlavou. „Slíbila mi, že si ještě rozmyslí pokračování léčby. Ale
já ji znám, chtěla se mě jen zbavit.“
Vzpomněl jsem si na to, čím jsem si na konci prošel s mámou. Z léčby jí
bylo hodně špatně. „Moje máma měla rakovinu. Umřela, když mi bylo
devatenáct, po několika sériích chemoterapie. Nakonec se rozhodla léčbu
vysadit a užít si dny, který jí zbývaly. Bylo dost těžký to přijmout. My jsme
se museli změnit, abysme se s tím vyrovnali. A to se mnohem líp řekne, než
udělá.“
Elodie se na mě podívala a přikývla. „Díky, Hollisi. A díky, žes za mnou
přišel, když se objevil Tobias.“
Měla skelný pohled a já jsem věděl, že bojuje se slzami. Položil jsem jí
ruku na rameno. „Samozřejmě. Kdykoli. Jsme kamarádi, vzpomínáš?
A přesně od toho kamarádi jsou. No, a ještě si navzájem očichávají prádlo
a vyměňujou obscénní selfíčka.“
Elodie se zasmála a otřela si slzu. „Máme zkurvenej vztah, Hollisi.“
Usmál jsem se. „Od samýho začátku. Jinak bysme to ani neuměli.“
Let do Ohia byl klidný. Zamluvil jsem pokoje vedle sebe v hotelu v centru
Clevelandu. Hailey a Elodie bydlely v jednom pokoji a já hned za dveřmi.
Všichni tři jsme se navečeřeli v pětihvězdičkové mořské restauraci
nedaleko hotelu, kam jsme se rozhodli vrátit hned po jídle.
Zatímco já a Elodie jsme chtěli odpočívat, Hailey měla jiné plány.
„Bazén má otevřeno až do desíti!“ oznámila, když jsme přicházeli
k pokojům.
„To jako že jdeme plavat?“ otázala se Elodie.
Zastavil jsem se u dveří. „Vy jste si s sebou vzaly plavky?“
 „Samozřejmě. Co by to bylo za nocování v hotelu, kdybysme si
nezaplavaly?“ odpověděla Hailey, jako bych se zeptal hloupě.
„Já dávám přednost tomu ležet v posteli, dívat se na televizi a chroupat
brambůrky.“
„To proto, že jsi starej, strejdo.“
To mě rozesmálo.
„Zdá se, že všichni až na tebe přijeli připravení, Hollsy,“ mrkla Elodie.
Něco v tom mrknutí mi dodalo chuť plácnout ji po zadku.
Vrátily se do pokoje, aby se převlékly. Já jsem měl v plánu podívat se
mezitím na něco na HBO. Tedy až do chvíle, než mi přišly oznámit, že míří
dolů.
Pohled na Elodie v bikinách, její ploché bříško a kyprá prsa deroucí se
z plavek mě zviklal. Byl bych blázen, kdybych zůstal na pokoji, když se můžu
další hodinu dívat na ni. Sáhnout si nesmím, ale i koukání je fajn, ne? To
znělo o dost líp než HBO.
„Možná se k vám přidám.“
Hailey byla zmatená. „Budeš plavat?“
„Ne. Ale půjdu s váma a možná si přečtu noviny.“
Dole jsme naše karty od pokoje použili ke vstupu do vnitřního bazénu. Byl
vyhřívaný a bylo tam jako v sauně. V hale jsem si koupil výtisk USA Today
a hodil ho na stolek, než jsem se usadil do bílé plastové židličky.
Elodie si svlékla šortky a ponořila se do bazénu. Hailey skočila hned
za ní.
Nebylo možné se nedívat, jak Elodie nadskakují prsa, když si hrála
s Hailey ve vodě. Držel jsem před sebou noviny, ale spíš jsem nakukoval
přes okraj, než četl, co je v nich.
Onehdy jsem udělal tu hloupost, že jsem se jí podíval na fotky v telefonu,
když ho zapomněla u mě v bytě. Narazil jsem na selfie v podprsence
a kalhotkách a musel na ně zírat dobrých půl hodiny. Pak jsem se cítil trapně.
Tehdy jsem se taky sám vyfotil, než jsem jí zničil kalhotky tím, že jsem se
na ně udělal.
Navzdory ohromné legraci, kterou jsem měl z naší hry, mi pořád bylo
jasné, že se nemůžeme posunout dál. Den ode dne jsem nicméně byl čím dál
víc sexuálně frustrovaný.
Elodie vylezla z bazénu a sedla si vedle mě. Mokré blond vlasy měla
přilepené na šíji. Prohrábla si je rukama, aby si je rozčesala.
 Podívala se do bazénu na Hailey. „Jsem fakt ráda, že si to dneska užívá.
Zítra to pro ni určitě bude stres.“
„Užívá si to díky tobě. Kdyby jela jen se mnou, asi by neměla tolik zábavy.
Ještě jednou díky, žes jela s náma.“
„Není zač.“ Chvíli mlčela, pak se ke mně otočila. „Mně se to taky hodí.
Neměla jsem žádný plány na víkend.“
„Cítíš se líp než ráno?“
„Rozhodně.“
„To je dobře,“ usmál jsem se.
Odvrátila se, jako by jí byl oční kontakt nepříjemný. Vypadala trochu
ostýchavě, což bylo nezvyklé – ale roztomilé.
„Díky za večeři. Byla vážně dobrá.“
„Pokud dobře počítám, dlužím ti asi sto večeří.“
„Než jsem ti přestala vařit.“
„Jo, to bylo mrzutý, mimochodem. Ale rozumím tomu.“
„Zasloužil sis to.“
„Já vím.“
Vyměnili jsme si úsměvy a pak v příjemném tichu pozorovali Hailey
v bazénu.
Asi po hodině Hailey, třesoucí se v osušce, oznámila, že chce jít zpátky
nahoru.
Na pokoji jsem uslyšel odvedle sprchu a rozhodl se, že se taky opláchnu.
Tak dlouho jsem se díval na Elodie, že jsem byl nadrženější než kdy jindy.
Orgasmus ve sprše byl silný. A přesto mi to nestačilo. Opravdu jsem
nevěděl, co mám s tímhle poblouzněním dělat. Potřeboval jsem to překonat,
nebo to někam zamknout a ztratit klíč. Ale to nebylo tak snadné, když se
pořád ochomýtala kolem. Cítil jsem spoustu sexuální energie a nevěděl, kam
s ní.
Po sprše jsem si oblékl čisté černé tričko a tepláky. Normálně spím
v trenýrkách, ale nebyl jsem si jistý, jestli se večer ještě neuvidím s Elodie.
Zapnul jsem televizi a sáhl po tyčinkách, které jsem koupil na letišti. Právě
jsem se začal nořit do filmu, když přišla zpráva od Elodie.
Elodie: Hailey zhasla jako svíčka. Taky bych chtěla tak rychle usnout.
Byla úplně vyřízená. To plavání ji skolilo.
Mě taky, jen trochu jinak.
 Naznačuje mi, že ji mám pozvat k sobě, nebo mě jenom informuje?
Bez rozmýšlení jsem odepsal.
Hollis: Pokud toužíš po společnosti, jsem vzhůru.
 Kapitola 20
Elodie
Nečekala jsem, že mě Hollis pozve k sobě. Abyste rozuměli – doufala jsem,
že to udělá, ale on se vyhýbal situacím, kdy měl se mnou zůstat sám. Takže
mě to překvapilo. Na druhou stranu, Hailey spala hned za zdí, takže
předpokládám, že počítal s tím, že se nic nestane.
Tiše jsem se protáhla dveřmi spojujícími naše pokoje a zavřela za sebou.
Hollis stál u okna a pozoroval večerní provoz na ulici. Trochu napjatě se
otočil.
„Ahoj,“ usmála jsem se.
„Ahoj.“
Podívala jsem se na televizi. „Ruším tě od filmu?“
„Vůbec ne. Ještě jsem se ani nezačal dívat.“
Posadila jsem se do rohového křesla. Netroufla jsem si lehnout na postel.
Jeho oči mi sklouzly po nohou a brada mu cukla.
Měl na sobě krátké šortky a tričko. V bazénu jsem ho několikrát přistihla,
jak si mě prohlíží. Líbilo se mi to. Teď, s mokrými vlasy ze sprchy, vypadal
líp než kdy jindy. Ucítila jsem kolínskou, kterou jsem si pamatovala
z kalhotek. Vzpomínka na naši hru mi rozbušila srdce.
Ale bylo to jako předehra, nevedoucí nikam. Byl to naprostý protiklad
toho, co jsem v jeho přítomnosti vždycky zažila – vztah, který byl nejvýš
přátelský.
Hollis si lehl na postel a ztlumil televizi. „Tvůj exmanžel vypadá jako
pěknej magor.“
To, že hned začal o Tobiasovi, mě překvapilo.
„Spoustu let jsem si nemyslela, že je magor. Byla jsem zamilovaná. Přece
jen býval mým profesorem. Jeho autorita byla svůdná. Studentka versus
učitel. Zaměstnankyně versus šéf. Znáš to.“
Hollis se pousmál, ale nic neříkal, jako by se to mohlo týkat i jeho.
Odkašlal si. „Jak často se bez ohlášení objevuje u tvých dveří?“
„Čas od času. Částečně v tom pořád vidí svůj dům. Ale snažím se nepustit
si ho k tělu.“
 „Neměl by ti dopřát víc soukromí?“
„Poslední dobou už o nic nejde. Nemůže mě přistihnout v choulostivých
situacích.“
Hollis si mě chvíli prohlížel. „Jak to, že jsi tak dlouho nikoho neměla?“
Vykulila jsem oči. „Zkoušel jsi internetový seznamky, Hollisi? Je to děs.
Netoužím po nikom, kdo si chce jenom rychle zašoustat, i když sama občas
přesně tohle potřebuju. Je to nejistý prostředí. Ukrývají se tam nemoci
a divný lidi. Nevím. Někdy si prostě myslím, že k tomu nejsem stvořená.“
„Jsi stvořená pro život s jedním mužem…“
„Jo. Tomu pravýmu dokážu dát hodně. Ale dávám si dobrej pozor, abych
ho našla, řekla bych. Myslela jsem, že jsem ho potkala v Tobiasovi. Jenže to
jsem se spletla. Takže teď začínám zase od nuly.“
Rozhodla jsem se změnit téma hovoru a ukojit trošku vlastní zvědavosti.
„Ty se asi nikdy neusadíš, co?“
„Asi ne,“ vzdychl. „Rozhodl jsem se zůstat sám. Jedinej vážnej vztah, co
jsem v životě měl, skončil špatně a netoužím po tom, zažít to znovu.“
Páni. Konečně se začíná něco rýsovat.
„Chceš si o tom promluvit?“
„Nechci.“
„Dobře. Chápu.“
Panebože, byla jsem tak zvědavá. Jeho zranitelnost mě ještě víc
přitahovala. Není tak chladný, jak jsem si myslela. Jen se chrání.
Setřela jsem z opěradla chuchvalec prachu. „Takže ta žena ten večer…
když jsem vás vyrušila… přesně věděla, proč tam je? Neměla žádný
očekávání?“
„Jo. Všechny ženy, se kterýma se stýkám, mají jasno v tom, že nechci nic
víc než sex. Všem to říkám.“
„Seznamuješ se s nimi přes internet?“
„Obvykle ne. Většinou když si někam vyrazím nebo na společenských
akcích.“
Přikývla jsem.
„Samozřejmě, v současný situaci nemám tolik příležitostí.“ Nadzvedl
obočí. „Ještě nějaký otázky?“
Nevěděla jsem, kde se ve mně vzala odvaha tu otázku vyslovit. Ale chtěla
jsem to vědět.
„Chceš se mnou spát, Hollisi?“
 Vyvalil oči. „Co je tohle za otázku?“
„Nemyslím teď.“ Nejistě jsem se zasmála. „Myslela jsem to… spíš
obecně. Prostě mě zajímá, co by se mohlo stát… za jiných okolností.“
„Myslím, že vzhledem k tomu, že jsme právě v týhle situaci, je ta otázka
irelevantní.“
„Jsem opravdu jenom zvědavá, jestli by se ti flirt se mnou líbil nebo jestli
jsem tvůj typ.“
„Nejsi typ ženy, se kterou se chci zaplést – ne proto, že by ses mi nelíbila,
ale protože jsi… pro mě moc dobrá.“
„Proč myslíš?“
„Zasloužíš si chlapa, co se chce usadit, co ti dá víc než rychlej sex. A to já
nejsem.“
„Líbím se ti?“
„Odpověď znáš, Elodie.“
„Vážně?“
„Copak moje chování neřeklo dost jasně?“
Už jsem ani nevěděla, kam tímhle rozhovorem mířím. Jen mě zajímalo, co
řekne. „Co kdybych ti řekla, že bych se s tebou chtěla jenom vyspat a nic
víc?“
„Je to pořád hypotetická otázka?“
„Samozřejmě. Celá tahle konverzace je hypotetická,“ opáčila jsem
a nevěřila svým uším.
„Fajn… Kdybys mi – hypoteticky – řekla, že se se mnou chceš jen vyspat
a nic víc, nejspíš bych ti nevěřil, kvůli tomu, cos mi o sobě dosud řekla.“
„Myslel by sis, že se mi nedá věřit.“
„Jo.“
Pohodlně jsem se opřela. „Můžeme teď na chvíli opustit hypotetickou
rovinu?“
„Jasně.“
„Nechci, aby ses choval nepatřičně, Hollisi. Pracuju pro tebe
a z překročení téhle hranice nic dobrýho nevzejde. A odnesla by to Hailey.“
„S tím naprosto souhlasím.“
„Ale tahle hra mě úplně dostala. Když jsem tě přistihla s tou ženou…
naštvalo mě to, žárlila jsem. Uvědomila jsem si, že mi to vlezlo do hlavy.“
Potřebovala jsem se zastavit, protože jsem toho prozradila až příliš.
 „Ani nevím, kam mířím tímhle rozhovorem,“ dodala jsem. „Omlouvám se.
Plácám nesmysly.“
„Vůbec ne. Mně to nevadí. Cením si tvý upřímnosti. Pravda je, že s tebou
jsem zašel příliš daleko. Tuhle hru jsem nikdy neměl začít, ať je, jak chce
lákavá. Omlouvám se, jestli jsem tě nějak zmátl. Byla to chyba. A nesu za to
plnou zodpovědnost.“
Uff. Tohle rozhodně nebyla odpověď, v jakou jsem doufala.
Byla jsem zoufalá a nadržená a beznadějně zamilovaná do šéfa, který
právě prakticky přiznal, že si se mnou jenom hrál a neměl o mě vážný zájem.
Cítila jsem se jako naprostý idiot. Doufala jsem tajně, že ho změním?
Nebo mě tak silně přitahoval, že mě nezajímalo nic než jak ho dostat?
Hollis se mnou hrál hru. A já jsem to považovala za důkaz, že náš vztah se
mění, přestože to pořád byla jen hra. Teď už bylo jasnější, jak si doopravdy
stojíme.
Zvedla jsem se z křesla. „Asi půjdu spát. Najednou na mě nějak padla
únava.“
Vstal z postele. „Dobře. Já nejspíš udělám totéž.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou,“ zvedl ruku.
Uff.
Naprostej trapas.
V posteli jsem se převalovala, cítila se jako blbec a přála si, abych tohle
téma nikdy nenakousla. Naprosto zničil mou naději, že by mezi námi mohlo
něco být.
Druhý den oddělovala Hailey od jejího otce skleněná příčka. Hollis a já
jsme jí dopřáli prostor si s ním promluvit. Stephen vypadal jako vyhublá
kopie Hollise. I když to byli jen nevlastní bratři, jistá podoba tam rozhodně
byla.
Právě končili návštěvu, když řekl: „Hailey, polož dlaň na sklo.“
Udělala, jak řekl. „Mám tě ráda, tati.“
„Já tebe taky, Hailey. Díky, že jsi sem za mnou přijela. Slibuju, že až se
odsud dostanu, budeš mít úplně novýho tátu. Už tě znovu nezklamu.“
Se znalostí jeho života mi něco říkalo, že jeho slib je třeba brát
s rezervou.
„Fajn,“ přikývla.
 Vstala ze židle a přešla ke mně. Objala jsem ji. Byla jsem na ni pyšná, že
je tak statečná a chce sem přijít.
Hollis přišel za bratrem a několik minut spolu hovořili, zatímco Hailey
a já jsme čekaly.
Když jsme opouštěli věznici, bylo evidentní, že jí něco nedá spát.
Až skoro u auta jsem se zeptala: „Co se děje, Hailey?“
„Myslím na něco, co mi řekl táta.“
„Co povídal?“ zeptal se Hollis.
„Pořád opakoval, že se konečně poučil, že ve vězení spatřil světlo a že se
nemůže dočkat, až se vrátí domů, abysme byli zase spolu.“
„Co ti na tom vadí?“
„Nechci s ním žít, strejdo… už ne. Ne že bych ho neměla ráda. Ale už mu
nevěřím. U tebe se cítím v bezpečí. Opravdu mě může přinutit vrátit se
k němu?“
Hollis se zastavil a podíval se na mě. „To je složitý, Hailey. Technicky
může, ale…“
„Můžeš něco udělat?“
Jako by nedokázal najít slova.
Hailey vypadala, že se rozbrečí. „Ty mě u sebe nechceš?“
Hollis si dřepl, aby měli oči ve stejné úrovni. Vzal jí tváře do dlaní. „Tak
to vůbec není, Hailey. Přísahám, že kdyby to bylo na mně, nechal bych tě
u sebe napořád. Ty mi dáváš důvod žít. Tvoje přítomnost mi převrátila život,
ale k lepšímu. Jsem šťastnej, že se o tebe můžu starat. O tom nikdy
nepochybuj, ano?“
Popotáhla a přikývla. „Fajn.“
Sevřelo se mi z toho srdce. Ať už se někdy chová jakkoli, je to v jádru
dobrý člověk.
„Zákony ovšem vždycky nezohledňují něčí nejlepší zájem,“ vysvětloval.
„Jestliže se soud bude domnívat, že tvůj otec se po návratu z vězení chová
jako řádný rodič, nic s tím nezmůžu.“ Otřel si oči. „Ale slibuju ti, že udělám,
co bude v mých silách, abys zůstala se mnou, rozumíš? A když to nepůjde,
nezbavíš se mě. Budu za tebou každej den chodit a kontrolovat, že jsi
v pořádku.“
Než Stephena na základě zatykače převezli do Ohia, bydlel s Hailey
v New Yorku. Za předpokladu, že se tam bude chtít vrátit, nebyl Hollisův
slib, že ji přijde každý den zkontrolovat, vůbec nereálný.
 „A co Elodie?“ zeptala se.
„Co já, zlato?“ usmála jsem se.
„Nechci, abys přišla o práci, když se budu muset vrátit k tátovi.“
„O mě se neboj, holka. Já umím spoustu věcí. Práci si najdu.“
„Věř jí. Umí od všeho kus,“ ušklíbl se Hollis.
Vrhla jsem na něj zlý pohled, který se změnil v úsměv. Oplatil mi ho.
Jeho odpověď mě překvapila. „Pokusím se u tebe Elodie udržet. I když
budeš u táty, budu jí platit, aby s tebou zůstala, když bude chtít.“
Naše pohledy se střetly. Pak jsem se podívala na Hailey. „Mě se nezbavíš,
Hailey. I když už za to nebudu placená, z tvýho života nezmizím. Slibuju.“
Věděla jsem, že tohle ujištění znamená, že Hollis nezmizí z mého života.
On sám neodejde, takže něco se musí změnit.
Což mi připomnělo, že se potřebuju oprostit od těchhle pocitů, posunout
svůj život dál, přestože on v něm bude figurovat.
Hailey úlevně vydechla. „Už se cítím líp.“ Vzdychla. „Vím, že máma je
určitě ráda, že vás mám.“
Věděla jsem, že matka Hailey zemřela, když byla ještě malá,
na předávkování drogami. To mi lámalo srdce. Ale navzdory jejímu
pozemskému bytí o ní Hailey vždycky mluvila, jako by byla anděl, který ji
teď z nebe sleduje.
„My dva máme víc společnýho, než si myslíš,“ položil jí Hollis ruku
na hlavu. „Vím, jak je to pro tebe bez mámy těžký. Já jsem měl mámu o dost
dýl než ty, ale to, že umřela, mi to nedělá lehčí, bez ohledu na to, kolik mi
je.“
 Kapitola 21
Hollis – před 12 lety
Anna mě drbala na zádech. „Mám ti udělat něco k jídlu? Celej den jsi
nejedl.“
„Ne, díky.“
Byl den po mámině pohřbu. Včerejšek byl vyčerpávající, muset přijímat
kondolence a mluvit s lidmi. Ale dnešní klid byl o to horší. Žádné „upřímnou
soustrast“, žádný shon, žádná hostina. Ticho bylo ohlušující. A dopadla
na mě drsná realita – máma už se nevrátí.
Vzdal jsem se všeho, abych zůstal doma a staral se o ni. Odmítl jsem
baseballové stipendium na UCLA, protože by to znamenalo nechat ji
samotnou. A nebyl jsem sám, kdo vzdal možnost studovat na univerzitě. Když
Anna zjistila, že matku neopustím, zůstala ve městě a studovala se mnou
na místní škole. I když jsem cítil vinu, nedokázal jsem si představit, jaké by
to bylo, kdyby Anna taky odešla.
S Annou po boku se můj život změnil v péči o matku. A udělal bych to
znovu. Teď, když máma odešla, mohl jsem si dopřát bezbřehou svobodu. Ale
cítil jsem prázdno. Nebyl jsem nikdo. Navzdory nově nabyté svobodě jsem
nevěděl, co si počít se životem. Musím se dát nějak dohromady a začít
znovu.
Seděl jsem v mámině ložnici a prohlížel si její věci. Šaty ve skříni
a figurky zajíčků na komodě. Velikonoce bývaly její nejoblíbenější svátky.
Celý dům vyzdobila pestrobarevnými vajíčky, chlupatými kuřátky a zajíčky.
Letošní Velikonoce budou kruté.
Každý den bude krutý.
Podvědomě jsem věděl, že bych měl všechny tyhle cetky sbalit, prodat
dům a začít vlastní život. Byl jsem si jistý jen jednou věcí – přestěhovat se
znamenalo učinit další krok s Annou. Ona byla teď moje rodina.
„Pojďme bydlet spolu,“ navrhl jsem náhle.
„Kde se to v tobě bere?“ nevěřila svým uším.
„Bere se to v tom, že tě miluju. Chci, abysme žili spolu. Máma by to taky
chtěla.“
 S Annou jsme plánovali najmout si byt v Kalifornii, než se to celé
zhroutilo. Zatímco dojížděla do školy, zůstala bydlet u svého otce.
„Víš to jistě?“ zeptala se.
„Samozřejmě. Už jsme to měli udělat dávno.“
Než máma umřela, řekla, že mám prodat dům a za utržené peníze koupit
Anně snubní prsten a místo, kterému bychom mohli říkat domov. Chtěl jsem
její přání splnit.
„Nic si nepřeju víc než bydlet s tebou, lásko,“ řekla.
„Takže domluveno.“
Krátké opojení z toho, že budu s Annou pod jednou střechou, rychle
vystřídala vlna prázdnoty.
Viděla, jak ze mě okamžik štěstí vyprchal.
„Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptala se.
„Jdi domů,“ řekl jsem. „Byla jsi se mnou bez přestání tři dny. Potřebuješ
si odpočinout.“
„Nechci tě tu nechat.“
„Zvládnu to. Slibuju, že budu v pořádku.“
„Víš to jistě?“
„Jo. Naprosto.“
Objala mě. „Mám tě tak ráda. Teď se ukážu tátovi a ráno jsem zpátky.“
Chystala se vstát z postele, když jsem jí položil ruku na paži, abych ji
zastavil.
„Díky za všechno.“ Vzal jsem do dlaní její tváře a přitáhl ji k sobě, abych
ji políbil. Její teplo mě uklidňovalo. Zítra se snad budu moct vnořit do ní
a zapomenout na bolest.
„Víš, že nejsi sám,“ připomněla mi. „Máš mě.“
To byla možná jediná jistota, na kterou jsem mohl spoléhat. Anna byla můj
opěrný bod v matčině nemoci i nyní po její smrti. Anna byla moje všechno.
Ale teď jsem potřeboval být sám. Včera se mi nějak podařilo se udržet,
potlačit slzy při obřadu, protože jsem nechtěl, aby cizí oči byly svědkem
mého žalu. Vrátit se do prázdného domu a zírat na postel, v níž máma
naposledy vydechla s ošetřovatelkou po boku, se ukázalo těžší, než jsem
čekal. Potřeboval jsem dát všemu průchod a na to jsem chtěl být sám.
Jakmile Anna odešla, zhroutil jsem se na máminu postel. Polštář stále
voněl jejím parfémem. Zabořil jsem do něj hlavu a konečně se vybrečel.
Ser na to. Poddal jsem se faktu, že nemůžu spát, a vyskočil jsem z postele.
Naházel jsem na sebe oblečení a vyrazil na vzduch.
Šel jsem, kam mě nohy nesly, a skončil u nemocnice. Ne úplně obvyklé
místo, kam jít uprostřed noci, ale byl jsem tu. I když už tu máma nebyla,
připadalo mi, že sem patřím. Tak jsem si zvykl ji navštěvovat, že mi to tu
připadalo jako doma, i když teď to bude určitě jiné.
Zamířil jsem na dětské oddělení a bloudil oprýskanými chodbami. Dveře
jednoho pokoje byly otevřené. Všiml jsem si dítěte, které bylo vzhůru
a sedělo na posteli. Určitě jsem ho nikdy předtím neviděl. Chlapec tu byl
nejspíš nový a vypadal tak na třináct let.
Když si mě všiml, otočil se.
„Kdo jsi?“ zeptal se po pár vteřinách.
Kdo jsem?
To byla zajímavá otázka, kterou jsem si poslední dobou kladl i já sám.
„Já jsem Hollis.“
„Co potřebuješ?“
„Nic. Asi jsem se ztratil.“
„To sis vybral pěkný místo. Jsi náměsíčnej, nebo co?“
„Něco takovýho.“
Ukázal na židli vedle své postele. „Sedni si. Ulev si.“
„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny.
Sotva se můj zadek dotkl sedátka, hlučně pod ním zavibrovalo a ozval se
zvuk prdu. Nadskočil jsem a podíval se, co to bylo – prdící polštářek.
Hajzlík malej.
Kluk se mohl potrhat smíchy. „Mám to tu celej den a ty jsi první, kdo se
na to chytil.“
„Odteď si asi budu dávat pozor, kam si sedám. Ale jsem rád, že jsem tě
pobavil.“
„Já se musím bavit sám, kámo. Nikdo jinej to neudělá, až na ty
dobrovolníky, co se snaží bejt vtipný. Ale nejsou. Člověka nerozesměješ,
když se o to snažíš, chápeš? To je tak ujetý.“
„Rozumím,“ přikývl jsem.
„Víš, co mě rozesměje? To, co se nebere jako srandovní, ale je – jako
například tvůj obličej, když sis sedl na ten polštářek, zlomek sekundy
naprostýho šoku. To by byla pane fotka.“
„Jsem rád, že není.“
 „Je to stejný, jako když se někdo směje, až si uprdne. Jemu to legrační
nepřipadá – ani trochu – ale mně jo.“
Nevadilo mi, že se ztrapním, když mu to zvedlo náladu.
„A co když někdo zakopne?“ nadhodil jsem. „Někdy je to legrační, i když
by to tak bejt nemělo.“
„Jako spadnout ze schodů? To je ještě lepší.“
„Nejsi tak trochu sadista?“ zachechtal jsem se. „Jak se jmenuješ?“
„Jack.“
Vyndal jsem zpod hýždí splasklý polštářek a sedl si. „Těší mě… asi.“
„Co tu vlastně děláš?“
„Moje máma se tu léčila. Já sem občas přijdu a toulám se kolem. Starej
zvyk.“
„Kde je teď tvoje máma?“
Zaváhal jsem, nechtěl jsem ho rozrušit. „Umřela.“
„To je mi líto.“
„Díky.“
„Takže jsi sem přišel na návštěvu, protože ti je nás líto?“
„Jsem tu od tý doby poprvý, ale právě naopak. Vrátil jsem se, protože
jsem tu potkal pár skvělých lidí. A taky mi to trochu připomíná mámu. Ale
dneska večer jsem potřeboval společnost.“
Další hodinu jsme spolu hráli videohru, v níž Jack projevil své sadistické
sklony – tentokrát vůči animovaným lidem.
Když jsem se podíval na hodinky a viděl, že jsou už tři ráno, ukončil jsem
hru. „Asi bych tě měl nechat spát.“
„Přijdeš někdy?“
„Už na mě ale nebudeš zkoušet žádný triky.“
„To nemůžu slíbit,“ usmál se.
Cítil jsem se líp, že jsem mu zvedl náladu. Takhle se možná dokážu
vyrovnat se ztrátou mámy – že budu trávit čas s dětmi.
„Co třeba zejtra?“
 Kapitola 22
Elodie
S Benitem byla legrace.
Přinutila jsem se vrátit k internetové seznamce, kterou jsem používala,
a on mi první odepsal. Když jsem viděla v telefonu jeho obrázek, okamžitě
jsem si pomyslela: Uf, mám štěstí na pěkný kluky. Takže jsem mu to řekla.
Načež mi poslal fotky svých nártů a doprovodil to textem o tom, jak má
ošklivé nohy. V tom měl tedy pohříchu pravdu.
Ale jeho sebezesměšňující humor mě bavil a během posledních dní mi
poslal fotky svých dalších neduhů – klikaté jizvy v rozkroku od nehody
na horském kole (i když tam jsem si všimla jen jeho vyrýsovaných břišních
svalů), mateřského znaménka ve tvaru Austrálie na zadku (který byl taky
pěkně vyrýsovaný) a části nadloktí, kde mu z neznámého důvodu nerostly
chlupy.
Celkem vzato mi připadal pěkný i se svými chybami. Kromě toho jsem se
podívala na jeho Instagram, kde měl video, jak tančí latinskoamerický tanec
– a boky nelžou.
V telefonu zazvonila příchozí zpráva.
Benito: Uříznul jsem si na cirkulárce kus prstu. Potřebovalo to pár
stehů. Vypadá to trochu neúhledně. Mám poslat na obhajobu pár
obrázků?
Usmála jsem se a vyťukávala odpověď, když Hailey vyšla ze svého
pokoje. Protáhla si ruce nad hlavou a její zrak na okamžik spočinul na mém
telefonu. „S kým si tak po ránu píšeš?“
„Zaprvé, ospalko, je deset hodin. A zadruhé, tohle je moje soukromá věc.“
Zakoulela očima. „Nějakej kluk.“
„I kdyby to byl příslušník opačnýho pohlaví, nebyl by to kluk, ale chlap.“
Pokrčila rameny. „Co jsem viděla, většina mužských jenom roste do šířky.
Jinak jsou to pořád kluci.“
Potřásla jsem hlavou a zasmála se. Všímavá holka.
 Připadalo mi příliš osobní přiznat, že si píšu s mužem. Ale když si se
mnou dokáže povídat o klucích, asi bych neměla být tak uzavřená.
Odložila jsem telefon a zvedla šálek s kávou. „Jmenuje se Benito.“
Zamračila se.
„Tobě se to jméno nelíbí?“
„Ne, tím to není.“ Vyhnula se mi pohledem a zamířila do kuchyně.
Otevřela ledničku a dlouho visela na dveřích a zkoumala obsah.
Došla jsem k ní. „Čekáš, že se tam něco magicky objeví? Mám ti udělat
palačinky s banánem?“
Zasmála jsem se, když jí hlasitě zakručelo v žaludku. „Beru to jako ‚ano‘.
Běž si sednout. Můžeš oloupat a rozmačkat banány.“
Vytáhla jsem ze skříňky dvě misky a připravila si mouku, cukr, kypřicí
prášek, vajíčka a skořici. Jednu misku jsem postavila před Hailey a podala jí
tři banány a lžíci.
„Co se děje? Když jsem řekla, že si píšu s chlapem, co se jmenuje Benito,
udělala jsi obličej. Připomíná ti to jméno někoho nebo něco nepříjemnýho?“
Oloupala banány a hodila je do misky. „Chodíš s ním?“
Pozorovala jsem její obličej. „Ne. Tedy, zatím ne. Ale možná budu.
Myslím, že jo.“
Znovu se zamračila. „Myslela jsem, že se ti líbí můj strejda.“
Strnula jsem. „Jak jsi na to přišla?“
Začala lžící mačkat banány. „Pořád se na sebe tak díváte.“
„Je to můj šéf, takže ho samozřejmě pozoruju.“
Protočila panenky. „Ty víš, jak to myslím. Ty na něj vrháš pohledy a on
vrhá pohledy na tebe. Děláte to oba, když si myslíte, že se nikdo nedívá. Ale
je to tak průhledný.“
Nemělo smysl utíkat před pravdou. „Tvůj strejda je fešák. Toho se nedá
nevšimnout, Hailey. Ale to nic neznamená.“
„Jak to?“
Vzdychla jsem. Kladla dobré otázky – těžké, ale správné. „Jenom to, že se
někdo někomu líbí, neznamená, že se k sobě hodí.“
„Líbí se ti Benito?“
„Jo.“
„A co má, co strejda Hollis nemá?“
Potřásla jsem hlavou. „Není to tak, že by tvýmu strejdovi něco chybělo.
Jenom každej chceme něco jinýho, takže se neshodneme jako pár.“
 „Co chce?“
Kruci… jak se z tohohle vyvlíknu? Nemůžu jí dost dobře říct „tvůj strejda
mě chce jenom ošukat jako většina chlapů“. I když – podle toho, co vidím –
je to opravdu hezká dívka. Měla by si to vyslechnout jako ponaučení před
zlomeným srdcem. Ale na takový hovor měla ještě čas.
Nasypala jsem mouku do odměrky a přendala ji do misky, pak jsem
všechno odsunula na stranu, abych si mohla sednout naproti Hailey.
„Už jsem ti vyprávěla, že jsem byla vdaná. I když jsem smutná z toho, jak
moje manželství dopadlo, pořád doufám, že na mě někde čeká ten pravý. Už
dlouho se žádný neobjevil. Ale poslední dobou se všechno změnilo. A mám
dojem, že za spoustu věcí můžeš ty, mimochodem.“
„Já?“
Přikývla jsem. „Chci mít jednou vlastní rodinu. Ty mi to připomínáš.
Takže i když se trochu bojím začít zase randit, myslím, že to potřebuju. Tikají
mi hodiny.“
Měla jsem dojem, že jsem jí to vysvětlila, ale pohled na ni mě vyvedl
z omylu. Shrbila ramena a pozorovala svoje ruce. „Takže strejda Hollis
nechce rodinu?“
„Probůh, to ne! Tak jsem to vůbec nemyslela. Chce tebe. Tím jsem si jistá.
Slyšelas ho přece, jak říkal, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby si
tě udržel. Má tě rád a chce tě mít v rodině.“
„Tak tomu nerozumím. Ty chceš rodinu. On chce mě. Tak proč nemůžeme
bejt rodina?“
Ublížený tón v jejím hlase mě ranil. „To není tak jednoduchý, děvče.
A mám dojem, že věci komplikuju tím, že to nedokážu pořádně vysvětlit. Ale
to je tím, že dělám všechno pro tebe. A tvůj strejda taky. To, že chodím
s někým jiným, na to nemá vůbec vliv.“
Naštěstí to vypadalo, že ji to uspokojilo – anebo ji už tohle téma omrzelo.
Domačkala banány a zeptala se, jestli půjdeme dnes bruslit. Bylo léto
a teploty v New Yorku šplhaly ke čtyřicítce. Jenže jsem tolik toužila změnit
téma, že bych jí odkývala cokoli.
„Jasně. Podívám se, jestli je kde.“
„Jak se vede, šéfíku?“ Po práci jsem se zastavila ve svém bývalém
zaměstnání. Nakráčela jsem do Sorenovy kanceláře a kecla sebou na jeho
stůl.
 Založil si ruce za hlavou a zapřel se v křesle. „Podívejme, co to sem
kočka přitáhla. Zjistil pan Prachatý Pracháč, že ti šibe, a vykopnul tě?“
„Ne. Vlastně jo,“ vrtěla jsem hlavou. „Chci říct, jsem si jistá, že ví, že mi
šibe, ale nevykopnul mě.“
Soren přimhouřil oči. „Ví, že ti šibe, a nevykopnul tě? Takže se ti snaží
dostat do kalhotek.“
„Kéž by,“ vzdychla jsem.
Nadzvedl obočí. „Zamilovaná do novýho šéfa?“
„Myslím, že si vážně potřebuju zapíchat.“
Soren nakrčil nos a mávl rukou. „S tímhle mě neotravuj. Jsi jako moje
ségra.“
„Proto tu vlastně jsem. Chci, aby mi můj velkej brácha proklepnul chlapa,
co s ním chci chodit.“
„Tvýho šéfa? Hollise?“ Sundal nohy ze stolu a posadil se zpříma. „Žádnej
problém.“
„Díky. Ale Hollise proklepnout nepotřebuju.“
„Ne?“
„Ne. Jde mi o jistýho Benita. Seznámila jsem se s ním přes internet.
Vypadá celkem mile, ale znáš to… Může to bejt sériovej vrah.“
Soren si nasadil brýle na čtení a nepřestával vrtět hlavou. „K čemu ty se
potřebuješ seznamovat přes internet? Seznamuj se starým dobrým
způsobem.“
Zamračila jsem se. „Myslíš přijmout je jako sekretářku a to, že součástí
práce je kouření péra, jim říct, až když nastoupí?“
„Jsi nějaká hubatá.“
Kývla jsem hlavou ke dveřím. „Koukám, že místo Bambi už tu máš novou.
Asi se to zase nepovedlo, co?“
Něco zavrčel.
Za dva roky, co jsem pro Sorena pracovala, se u něj vystřídal dobrý tucet
asistentek a s většinou z nich spal.
„Má tenhle Benito nějaký příjmení?“
„Del Toro.“
„Benito Del Toro. Jako ten herec?“
„Ne, to je Benicio. Já vím. To jméno je trochu nešťastný. Je o pár let
starší než já, takže jeho máma mu dala jméno, ještě než se ten herec stal
slavným. Mohlo to bejt horší. Mohl se jmenovat Jeffrey Dahmer.“
 „Kde bydlí?“
„Brooklyn Heights.“
„Podívám se na to. Dej mi čas do zítřka.“
Usmála jsem se. „Ty jsi ten nejlepší šéf. A když už jsem tady… co
kdybysme si objednali jídlo u Číňanů, co je mám tak ráda? Už mi to chybí.
A taky to, že mě zveš.“
„Ty si myslíš, že u mě skončíš, a já tě budu zvát na jídlo?“ vrtěl Soren
hlavou.
„Taky ti to chybí, vím to.“
Otevřel šuplík, sáhl dovnitř a hodil po mně menu. „Zavolej si tam. Já si
dám to, co vždycky.“
„Je to doslova zasranej skaut. Dokonce má nějakej odznak.“ Soren volal
druhý den ráno, když jsem stoupala po schodech z metra.
„No teda. Fajn. Takže žádný kostlivci?“
„Ne. Jedna bouračka – před pár lety – zrovna taky při parkování. Takže vy
dva radši jezděte veřejnou dopravou. Vlastní byt a auto. Devět let ve stejný
práci. Jedna sestra – bydlí v buzerantský Nebrasce. Matka loni umřela
a do tý doby jí platil pečovatelskej dům.“
Chtěla jsem přejít na zelenou, ale musela jsem zastavit, když znenadání
odbočil taxík a skoro mi přejel špičky.
Bouchla jsem mu do blatníku. „Koukej, kam jedeš, blboune!“
Soren se zachechtal. „Nechápu, proč se obtěžujeme prověřováním toho
chlapa, když je jasný, že když tě vytočí, kopneš ho do prdele.“
„Díky, že ses mi na něj podíval, Sorene.“
„Pro tebe všechno, kotě. Jistota je jistota. A zastav se častějc, i kdybys
chtěla jenom žebrat jídlo. Bez tvýho mučení už to tu není takový.“
Usmála jsem se. Za drsnou skořápkou takovej sympaťák. „Jasně.“
Zbývající dva bloky do práce jsem došla bez dalšího střetu s taxíkem.
Když jsem čekala na výtah, v kabelce mi zabzučel mobil. Podívala jsem se
na něj a usmála se na jméno na displeji.
Benito: Dobré ráno. Bude dnešek tím dnem, kdy řekne ano?
Už neexistoval žádný důvod, proč s Benitem nejít. Každý, na koho Soren
nedokázal najít žádnou špínu, byl čistý jako sníh. Navíc byl zábavný
a pohledný a zdálo se, že mě chce opravdu poznat. Na rozdíl od mnoha mužů
mi kladl osobní otázky a nechvástal se, jak je skvělý. Nicméně pořád jsem se
nemohla odhodlat ke svolení se schůzkou.
Na druhou stranu už jsem ho nechtěla ani odmítat. Takže jsem odpověď
odložila. Vrátila jsem telefon do kabelky a nastoupila do výtahu.
V Hollisově bytě bylo ticho, až na přivítání od Hueyho: „Mééé. Anna je
doma.“
Při tom zvuku mi pořád cukaly koutky. „Ahoj, Huey!“
Rychle kývl hlavou. Přísahala bych, že mi rozumí, přestože by se mnou
nikdo nesouhlasil.
Hollis vyšel z ložnice a dlouhými rychlými kroky přešel chodbu. Nejdřív
jsem si myslela, že má zpoždění. Ale kamenný pohled, který mi věnoval, mě
znepokojil.
„Je… všechno v pořádku?“
„Proč by nebylo?“ odsekl.
„Tak jo.“ Položila jsem kabelku na stůl v obýváku a odešla do kuchyně
udělat si kávu. Koutkem oka jsem nenápadně sledovala Hollise.
Nedařilo se mu zapnout rukáv u košile a viděla jsem, že je čím dál
vzteklejší. Nakonec to v proudu nadávek vzdal. Z opěradla židle popadl
sako, z misky na kuchyňské lince sebral peněženku a klíče, a aniž se ohlédl,
zamířil ke dveřím.
Někdy se zkrátka nedokážu ovládnout. „Tobě taky nádherný den, Hollisi,“
zavolala jsem za ním zpěvavým hlasem.
Otevřel dveře a nepříjemně se na mě podíval. Usrkla jsem kávy a čekala,
že uslyším přibouchnutí, ale zastavil se na prahu. Dobrou minutu tiše stál
a díval se do stropu. Pokud si dopřával čas, aby vychladl, rozhodně to
nezabralo. Protože výraz jeho tváře byl nyní téměř vražedný.
„Považuju za nevhodné, abys s Hailey hovořila o svých známostech.“
„Jakých známostech?“ nakrčila jsem čelo.
Brada mu cukala. „Benito?“
Udělala jsem němé Ó. Jo tohle.
Kdyby oči uměly vrhat dýky, byla bych teď samá díra.
„Je jí jedenáct a je citlivá. Poslední věc, kterou potřebuje slyšet, je, s kým
spíš.“
S kým spím? Jak se opovažuje? Odložila jsem kávu a založila si ruce
v bok. Ale než jsem mu mohla odseknout, zabouchl za sebou dveře.
No to snad ne!
 Ten člověk má koule podsouvat mi, že jsem s Hailey mluvila o něčem
nepatřičném. Někdo mu asi ráno načural do cornflaků. Je potřeba si s ním
od plic promluvit. Možná že ještě čeká na výtah. Zamířila jsem ke dveřím.
Samozřejmě, výtah, který na sebe obvykle nechá čekat, je najednou rychlý,
zrovna když potřebuju, aby si dal na čas. Hollis už byl pryč a na chodbě
po něm zůstala vůně jeho kolínské. Což mě naštvalo ještě víc, protože na tu
vůni reagovalo celé moje tělo.
Sršící hněvem jsem se vrátila do bytu a nahmatala mobil. Zběsile jsem
naťukala čtyři vzteklé odstavce, kde jsem Hollisovi sdělovala, co si o něm
a o jeho obviněních myslím. Ale když jsem držela palec nad ikonou Odeslat,
napadla mě jiná věc. Proč mu posílat zprávu, když se mu můžu pomstít líp?
Smazala jsem text a místo toho otevřela poslední doručenou zprávu.
Benito: Dobré ráno. Bude dnešek tím dnem, kdy řekne ano?
Odepsala jsem.
Elodie: Dnešek je přesně tím dnem. Ráda s tebou půjdu večer ven,
Benito. Co třeba v pátek v sedm?
 Kapitola 23
Elodie
Hollis: Dneska se v práci zaseknu. Protáhlo se jednání.
Přečetla jsem si zprávu a vzdychla. Celý den jsem byla kvůli rande nesvá.
A trošku jsem i doufala, že ho budu muset zrušit.
Elodie: Jak dlouho?
Hollis: Asi do deseti. Objednám ti odvoz domů.
S Benitem jsem se měla sejít v sedm v restauraci ve městě. Protože už
bylo skoro pět, musela jsem mu dát vědět. Přepnula jsem se do konverzace
s ním a začala psát. Ale měla jsem zvláštní pocit.
Pche… Hollis neví, že mám dneska rande. To není možné.
Začala jsem psát Benitovi a znovu se zarazila. Hailey odešla do svého
pokoje se převléknout.
„Hailey?“ zavolala jsem.
„Jo?“
„Nezmínila ses náhodou před strýcem o tom, že mám rande?“
Přišla do obýváku. „Včera večer jsem se ho zeptala, jestli můžu vzít
kamarádku do mojí oblíbený japonský restaurace. Řekl, že jo, a já jsem se
zeptala, jestli můžu vzít i tebe. Ale než stačil odpovědět, vzpomněla jsem si,
že máš na večer svůj plán, tak jsem mu řekla, ať na to zapomene, protože
jdeš na večeři s Benitem.“
Ta trubka.
Mohla to být jen náhoda a on opravdu má jednání, které se protáhlo, ale
v hloubi duše jsem věděla, že to tak není.
„Dobře, díky.“
„Neměla jsem mu nic říkat?“
„Ne, to je v pořádku, zlato. Neudělala jsi nic špatně. Ale tvůj strýček se
dnes opozdí. Tak zajdi dolů ke Kelsie a zeptej se, jestli je připravená s námi
za chvíli vyrazit na večeři. Půjdeme bez něj.“
„Ale co tvoje rande?“
„S Benitem se můžu potkat potom nebo někdy jindy,“ usmála jsem se.
 Když Hailey odešla dolů, rozhodla jsem se provést malé vyšetřování.
Hollis svůj telefon zásadně nezvedal, takže jsem zavolala k němu
do kanceláře, kde jsem věděla, že zastihnu jeho asistentku Laurel.
„Ahoj, Laurel, tady Elodie. Můžeš mi dát číslo na pediatra Hailey? Chci jí
domluvit preventivní prohlídku.“
„Jasně, Elodie, hned to bude. Vydrž chvilku.“ Slyšela jsem zaklapat prsty
na klávesnici a pak se opět ozvala. „Je to 212-555-0055.“
„Mockrát děkuju.“
„Chceš si promluvit s Hollisem?“
„Ne, to je v pořádku. Nejspíš má nějaký jednání, nebo co.“
„Ne, nakonec mu odpolední program odpadl. Jednou by se taky měl dostat
domů včas.“
„Vážně? To je skvělý,“ lhala jsem se zaťatými zuby. „Ale nic mu
nepotřebuju. Díky za informaci. Hezký víkend.“
„Tobě taky.“
Položila jsem telefon a posadila se. Všechno ve mně vřelo. Celý týden
na mě byl hnusný, ale tohle už překročilo všechny meze. Byla jsem rozlícená,
ovšem zároveň se těšila, jak mu to vytmavím, až se vrátí domů.
Mezi námi bude opravdu zle.
Klaplo to dokonale.
Když jsme s Hailey doprovodily Kelsie po večeři domů, Kelsie se
zeptala, jestli u ní Hailey může přespat. Normálně bych se na něčem takovém
nejdřív domluvila s Hollisem, ale dnes ne. Jestliže Hailey bude spát
u kamarádky, ode mě se samozřejmě čeká, že půjdu domů. To jsem však
neměla ani v nejmenším v úmyslu. Ne, dokud si s ním trochu nepromluvím.
Klika dveří klapla kolem tři čtvrtě na deset a ve mně začala vřít krev.
Během posledních hodin jsem se uklidnila, ale touha po pomstě se vrátila.
Stála jsem v obýváku a čekala.
Hollis vešel, uviděl mě a rychle odvrátil pohled. Ten hajzl se mi ani
nedokáže podívat do očí.
„Omlouvám se, že jdu pozdě.“
Čekala jsem, až v kuchyni odloží jako obvykle klíče a peněženku do misky
na lince. Pak jsem přišla za ním.
Podíval se na mě a rychle si přečetl můj pohled. „Je všechno v pořádku?“
„Ne.“
 Na vteřinu vypadal opravdu znepokojeně. „Kde je Hailey?“
Udělala jsem krok vpřed. „Hailey je dole u Kelsie. Její matka dovolila, že
tam může přespat.“
Nakrčil čelo. „Tak kde je problém?“
Udělala jsem další dva kroky směrem k němu. „Ty jsi problém.“
„Já? Co jsem proboha udělal? Právě jsem přišel.“
Došla jsem až k němu a s každým slovem jsem zapíchla prst do jeho hrudi.
„Neměls. Žádný. Zatracený. Jednání.“
Byla tu jistá možnost, že měl pracovní večeři, o níž jeho asistentka
nevěděla. Ale jakákoli pochybnost o tom, že mi kecal, se rozplynula, když
jsem uviděla jeho provinilý výraz.
Odvrátil se. „O čem to mluvíš?“
Postavila jsem se na špičky a podívala se mu do očí. „Tys věděl, že mám
dneska rande. Žádná pracovní schůzka nebyla. Jen jsi mi chtěl zničit večerní
program, když jsem já zničila ten tvůj.“
Povolil si kravatu, obešel mě a zamířil do ložnice.
Šla jsem mu v patách. Z toho se tak lehce nevyvlékne. „Kolik ti je? Já
jsem ti vpadla do rande nechtěně, protože jsem si zapomněla telefon. A ty mi
to uděláš úmyslně?“
„Jdi domů, Elodie.“
Jeho přístup mě ještě víc rozlítil. Ani se nehodlal omluvit. Myslí si, že se
otočím a vypadnu s tím, že teď jsme si kvit? Ani náhodou.
Hollis přešel k prádelníku, sundal si kravatu a začal si rozepínat rukávy
košile.
„Nikam nejdu! Dlužíš mi omluvu!“
Bojoval s manžetou a po deseti sekundách prudce škubl a knoflík odletěl.
Zíral na své zápěstí a já jsem pozorovala, jak se mu zvedá hruď. Když se
na mě konečně podíval, měl oči plné vzteku.
„Za co se ti mám omluvit, Elodie?“
„Za to, žes mi zničil rande!“
Zaťal zuby a vykročil ke mně. Couvla jsem. Srdce se mi rozbušilo.
„Omluva by znamenala, že je mi to líto. A to není. Ani trochu.“
Vykulila jsem oči. „Co ty jsi za hovado.“
Blížil se ke mně a já jsem pořád couvala. „Co to vypovídá o tobě, Elodie?
Musíš mít ráda hovada.“
„Polib si. Nesnáším tě!“
 „Aha!“ Jeho hlas zněl děsivě klidně. „Tak ty mě nesnášíš, ale píchat bys
mě chtěla.“
„Nechci tě píchat, Hollisi. Táhni k čertu!“
Kysele se zasmál. „Už tam jsem. Čert je nejspíš ženská s takovou náturou,
že před ní každej normální chlap uteče.“
„Dlužíš mi omluvu!“
Přistoupil až ke mně a moje záda narazila na zeď.
Předklonil se, abychom měli oči ve stejné výši, a nosem jsme se téměř
dotýkali. „Podíváme se na to. Za co ti dlužím omluvu? Že jsem si ho vyhonil
na tvoje kalhotky? Nebo že jsem se s tvojí vidinou ve sprše udělal tak silně,
až jsem pak sotva viděl? Nebo že chci vymlátit duši z každýho pitomýho
chlapa v New Yorku, co se jmenuje Benito? Co s tím, Elodie? Spraví to
jedna tučná omluva?“
Nestalo se mi mockrát v životě, že bych zůstala jako opařená, ale právě
teď jsem nevěděla, co mám dělat. Spadla mi brada a srdce mi chtělo
vyskočit z hrudi.
Hollis hltal očima mé rty a já jsem cítila, jak se mi podlamují kolena.
„Do hajzlu s tím,“ zavrčel.
Než jsem se vzpamatovala, vzal mi hlavu do svých velkých dlaní, zaklonil
mě a přitiskl své rty na mé. Několik srdečních úderů trvalo, než odezněl šok.
Ale pak propuklo peklo.
Ruce mi vjely do jeho vlasů a škubla jsem, jak nejsilněji jsem mohla.
Zaskučel a chytil mě vzadu za stehna, zvedl mě a pomáhal nohám omotat se
mu kolem pasu. Jeho pevná hruď se přitiskla k mojí, a kdyby to nebylo tak
neskutečně příjemné, možná bych měla z jeho hrubosti strach. Vmáčkl boky
mezi mé roztažené nohy a já ucítila, jak je nadržený. Ach, bože.
Nelíbali jsme se – to by bylo příliš krotké slovo na to, co se mezi námi
dělo. Vedli jsme souboj ústy. Kousal mě do spodního rtu, až jsem cítila
kovovou chuť na našich spojených jazycích. Zaryla jsem do něj nehty tak
silně, až jsem propíchla kůži. Klín mi pulzoval, zítra bude odřený z toho, jak
se o něj třel. Ani jeden z nás neměl dost. Chtěli jsme to drsněji, rychleji,
silněji, víc.
Vzdáleně jsem si uvědomila, že moje záda opustila bezpečí zdi. Společně
jsme padli na postel, s propletenými údy a zmítajícími se těly. Vztek, který
jsme oba před pěti minutami měli, trochu polevil – a přetavil se do tohohle.
 Hollis náhle odrthl svá ústa od mých a vrávoravě vstal. Hekala jsem,
lapala po vzduchu a rukama si kryla oteklé rty. Skončil? Jestli mě tady nechá
takhle vyprahlou a neukojenou, začnu ječet jako o život.
Pak jsem si ale uvědomila, proč tak rychle vyskočil. Musela jsem
přeslechnout první varovné zvuky.
„Strejdo Hollisi? Jsi tady?“
Do prdele!
Nechtěla jsem, aby mě Hailey viděla takhle rozcuchanou, takže jsem
zaběhla do Hollisovy koupelny a zavřela dveře. Připadalo mi to jako
nejsmysluplnější věc, kterou můžu bez dlouhého rozmýšlení udělat.
Přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala jejich rozhovor.
„Proč máš celej obličej od rtěnky?“
Zděsila jsem se. Krucinál.
Hollis dělal nechápavého. „Opravdu?“
„Jo. Podívej se do zrcadla.“
„No jo. Máš pravdu. Co děláš doma?“
„Kelsie zvracela, takže její máma si říkala, že bych u nich radši neměla
spát. Šla se mnou nahoru a já jsem si odemkla.“
„Jasně. V pořádku. To bylo asi správný rozhodnutí.“
„A proč máš teda na obličeji rtěnku?“
Ona se nevzdá. Jsem zvědavá, jak tohle zamluví. A navíc, jak se sakra
dostanu z koupelny?
„To je dlouhá historie, do který bych se radši nepouštěl, jo?“ odpověděl
nakonec Hollis. „Nemusím ti všechno vysvětlovat.“
„Hmmm. Dobře. Jak chceš.“
Tiše jsem se zachechtala.
Hailey byla určitě zklamaná, ale pochybovala jsem, že si tohle všechno
spojí se mnou.
„Je pozdě. Běž do svýho pokoje a zkus se vyspat.“
„Tak jo. Dobrou, strejdo.“
„Dobrou, drahoušku.“
Rozhostilo se dlouhé ticho. Usoudila jsem, že čeká, až Hailey úplně
zaleze. Zdálky jsem slyšela bouchnout dveře od jejího pokoje. Hailey měla
ve zvyku práskat dveřmi a teď tomu nebylo jinak.
 Otevřely se koupelnové dveře a v nich jsem spatřila Hollise. Měl moji
rtěnku rozmazanou po celé puse. Vlasy měl taky jako vrabčí hnízdo. Nemluvě
o tom, že kalhoty mu pořád napínala erekce. Vypadal vážně skvěle.
Přemýšlela jsem, jestli by byl právě teď ve mně, kdyby nepřišla Hailey.
Když už jsme u toho, měla jsem kalhotky úplně promočené. Moje tělo se
jasně připravovalo na něco velkého.
Podíval se na mé rozkousané rty. „Musíme tě propašovat ven.“
Přikývla jsem a vykročila z koupelny.
Po špičkách jsem se kradla ke dveřím. Následoval mě do předsíně
a zavřel za sebou dveře.
„To bylo fakt těsný,“ řekl tiše. „Skoro nás přistihla.“
„Naštěstí jenom skoro.“
Hollis vypadal sklíčeně. „Neměl jsem po tobě takhle vyjet.“
„Neomlouvej se. Mně se to docela líbilo.“
Projel si rukou rozcuchané vlasy. „Podívej… nevím, co s tím. Toužím
po tobě a někdy… se neovládnu. To nic nemění na tom, že se to vůbec
nemělo stát. Tohle bylo o vlásek, ale jsem rád, že nám to znemožnilo udělat
chybu, kterou bychom nemohli vzít zpátky.“
To mě naštvalo.
„Takže ty by ses se mnou vyspal a pak prohlásil, že to byla chyba? Jak sis
to představoval, Hollisi? Dosáhl bys svýho, užil si se mnou sex a pak mi
oznámil, že už se to nebude opakovat? Ty jsi mě chtěl ošukat!“
„Nevím, jak jsem si to představoval. Docela určitě nemyslím mozkem.“
To bezpochyby. „Udělej mi laskavost, Hollisi. Drž se stranou, jo? Jedna
věc je, jestli máš dojem, že by mezi náma nemělo být víc než jen pracovní
vztah. Ale jestli je to tak – žádný pokoutný manipulace jako dneska, kdy jsi
mi znemožnil rande. To není fér. Nemůžeš mít obojí.“
Hollis ani nepotvrdil, ani nevyvrátil, že mi schválně zničil rande
s Benitem.
Řekl prostě: „Nebudu se ti plést do života.“
„Díky.“
Pak mě nechal jít. Přála jsem si, aby mě zastavil. Chtěla jsem, aby
dokázal, že se mýlím, že ke mně něco cítí, že tak žárlil, že jsem si domluvila
rande s jiným, že prostě musel zasáhnout.
Ale místo toho se svým typickým způsobem uzavřel do sebe a donutil mě
myslet si, že jsem blázen, když věřím, že by mezi námi mohlo něco být.
Bree někdy špatně spala, a tak zůstávala dlouho vzhůru. Napadlo mě, jestli
touží po návštěvě. A tak jsem jí napsala a ona mi odepsala, že mám přijít.
Mám si otevřít svým klíčem.
Když jsem vešla do domu, seděla na gauči. Vypadala, jako by zase o něco
zhubla. Přerušení léčby se začalo projevovat. Ani trochu se mi to nelíbilo.
„Co se stalo?“ zakašlala.
Během příštích několika minut jsem si udělala čaj a vypověděla Bree celý
příběh svého ponížení i to, jak nás Hailey málem přistihla.
„No páni. Je jasný, že tě má rád.“
„Copak jsi neslyšela, co jsem ti právě řekla? Celou tu věc použil jako
záminku, aby zopakoval, jaká by byla chyba, kdybysme překročili hranici.
Jako by příchod Hailey bral jako varování od boha.“
Zavrtěla hlavou. „Jen se bojí, Elodie. Já to vidím jasně. Jestliže si dal tu
práci sabotovat ti rande, určitě je v tom víc než fyzično. Jen to zatím
nepřiznal ani sám sobě, natož tobě.“
„Podívej, mně se to nezdá. Je to sobec. Není to tak, že by mě chtěl pro
sebe. Jenom mi chtěl oplatit to, že jsem mu nabourala jeho rande. Byl
rozzlobenej a poníženej, že jsem mu vynadala za jeho chování, a to vedlo
k pominutí smyslů a naší scénce. Málokdy jsme spolu sami a já si vážně
myslím, že v tom je jen sex.“
„Tomu nevěřím.“ Bree si zakryla ústa, protože ji přepadl kašel.
„Jsi v pořádku? Mám ti přinýst trochu vody?“
Zvedla ruku. „Nic mi není.“ Kašlala ovšem dál.
Byla tak statečná. Protivilo se mi vědomí, že musí žít s tou strašnou
nemocí. Nalila jsem jí trochu vody a podala jí skleničku.
„Fajn,“ řekla jsem a pozorně zkontrolovala, že je v pořádku, než jsem
pokračovala. „Nejhorší na tom je, že jsem musela zrušit rande s dokonalým
mužem, kterej chce být se mnou.“
„Jak to ten druhý vzal? Jak že se jmenuje?“
„Benito. Napsala jsem mu, že nemám na výběr, že můj šéf prostě nepřišel
domů. Snad si nebude myslet, že to hraju.“
„Myslím, že ještě tenhle víkend skočí po náhradním termínu. Ale
na rovinu, buď opatrná v postupu s kýmkoli jiným. Pořád si myslím, že ta věc
s Hollisem se může změnit. Když přijde na tebe, vypadá obzvlášť zranitelně
a já bych nerada, aby za tebou přišel a tys už měla jinýho.“
„No, to bude jeho problém.“
 „Až na to, že ty doopravdy chceš Hollise. Myslím si, že tohle seznamování
po internetu děláš jenom proto, abys utekla před svými city k němu.“
Měla pravdu. A to bylo k vzteku.
„Nezáleží na tom, co jsem k němu cítila – a říkám cítila v minulým čase,
protože po tom, co provedl dneska, jsem ještě odhodlanější to ukončit.“
Hledala jsem další přijatelné výmluvy, jak potlačit své city k němu.
„A víš co ještě? Je to workoholik. Já hledám otce rodiny, někoho, pro
koho budu na prvním místě já a naše dítě. I když ho okolnosti donutily vzít
k sobě Hailey, Hollis není ten typ. Je čím dál jasnější, že on je špatná volba.“
 Kapitola 24
Hollis – před 7 lety
Chystali jsme se s Annou vyrazit na večeři, když jsem se rozhodl nadnést
téma, které se mi honilo hlavou.
„Čím dál víc myslím na to založit si vlastní firmu,“ řekl jsem a pomohl jí
zapnout řetízek.
Otočila se ke mně. „Vážně?“
„Jo.“ Urovnal jsem jí zlatý přívěsek. „Uvědomil jsem si, že tahle práce mě
za chvíli vysaje. Teď vydělávám velký peníze, ale nechci věčně dělat
šestnáctihodinový šichty – navíc jestli chceme mít někdy rodinu. Potřebuju
flexibilitu, potřebuju zpátky večery a víkendy. Musím to začít plánovat.“
Urovnala mi límeček. „Rozhodně mi nebude vadit, když budeš mít víc
volnýho času. Teď jsi ženatej se svou prací.“
„Nechci bejt ženatej se svou prací – chci se oženit s tebou.“ Předklonil
jsem se a políbil ji a pak jí promnul ramena. „Uvažuju nad tím, že požádám
Addison, aby byla můj společník. Co myslíš?“
„Páni.“ Anna se nad tím zamyslela. „Myslím, že se k sobě dobře hodíte –
pokud se navzájem nezabijete.“
„Sice na sobě nenecháme nit suchou, ale věřím jí. A pálí jí to. Je to asi
jediná osoba, se kterou si dokážu představit jít do kšeftu.“
„Myslím, že z vás bude dobrej tým.“
Ulevilo se mi a potěšilo mě, že Anna do toho jde se mnou. „Tak to
provedeme.“
Naklonil jsem se, abych ji ještě jednou políbil, když jsem zaslechl něco,
co mě zarazilo.
„Anna je doma!“
Naše pozornost se otočila k papouškovi, kterého Anna onehdy přinesla
domů. Seděl ve své kleci v rohu.
„On řekl ‚Anna je doma‘?“ ujišťoval jsem se.
Pak to udělal znova.
„Anna je doma!“
Zasmála se. „Ani jsem netušila, že zná moje jméno.“
 Na něco jsem si vzpomněl. „Když jsi minule přišla domů z nákupu,
podíval jsem se na něj a řekl ‚Anna je doma‘. Asi si to zapamatoval.“
Anna pracovala jako dobrovolnice v ptačím útulku a z nějakého důvodu se
rozhodla vzít k nám domů právě tohohle ptáka, aby žil s námi. Protože
pocházel z Austrálie, považovala za vtipné pojmenovat ho po australském
herci Hughu Jackmanovi. Jenže mně nepřipadal jako Hugh, takže jsme mu
říkali Huey. Nebyl jsem nadšený z toho, že tu s námi bude, což znamenalo
čistit klec a všechno ostatní, ale Anna na tom trvala. Proti tomu jsem nic
nezmohl.
Zamířili jsme ke dveřím, když to řekl znova.
„Anna je doma!“
Zasmála se. „To tě připraví o rozum, co?“
„Pche. Slyšet tvý jméno se mi nikdy neomrzí, ani když ho bude říkat tenhle
otrava.“
O několik týdnů později jsme se Anna a já sešli s Addison v kancelářích,
které jsme chtěli pronajmout pro svou firmu. Addison kývla na mou nabídku
společného partnerství a budoucnost vypadala zářivě.
Realitní makléřka nám ukázala prostory v centru města, které byly malé,
ale dokonale odpovídaly našim představám. Cena byla slušná a nenašli jsme
žádný důvod, proč to nevzít.
Makléřka tleskla rukama. „Co říkáte? Vrátíme se ke mně do kanceláře
a podepíšeme smlouvu?“
Vyměnili jsme si s Addison pohledy. Kývla a já jsem řekl: „Bereme to.“
Anna mě objala. „Gratuluju. To je tak vzrušující.“
„Až vyřídíme papíry, půjdeme to oslavit?“ zeptala se Addison.
„To zní jako fajn nápad, ale musíme to odložit. Musíme s Annou
do nemocnice. Volala mi Adamova matka. Vypadá to, že ho vzali zpátky
do nemocnice.“
Její vzrušení opadlo. „Ach, to je mi líto.“
„Věř mi, že mně taky,“ vzdychl jsem.
Adam vypadal hůř než kdy předtím. Odvezl jsem ho do odpočívárny,
abychom si zahráli. Někdy jsme hráli u něho v pokoji, jindy zase tady,
abychom měli změnu. Snažil jsem se neklást příliš mnoho otázek na jeho
zdraví, protože jsem ho nechtěl svou starostí vyplašit. Podle toho, jak byl
pohublý, ale bylo celkem jasné, že na tom není dobře.
 Když se Anna omluvila, že si odskočí, Adam mě šokoval. „Hollisi, zastav
na chvilku hru.“
Okamžitě jsem odložil ovladač a ztlumil zvuk. „Co je?“
Na to, co řekl pak, mě nic nemohlo připravit.
„Tentokrát to nezvládnu.“
Srdce mi spadlo do kalhot. Nečekal jsem, že se mi bude zpovídat, a už
vůbec ne s takovouhle novinou. Když jsem viděl jeho bledou kůži, snažil
jsem se ho utěšit, i když jsem věděl, že je to marné.
„To nemůžeš vědět.“
„Vím to. A víš, co je na tom nejsmutnější?“ Skoro hystericky se rozesmál.
„V devatenácti jsem ještě panic, a navíc nepolíbenej! A tak i umřu.“
Co se dá na tohle říct?
„Chceš snad, abych ti dal pusu?“
Jen bůh ví, jak se dokázal usmát, ale usmál se.
„Když nad tím tak přemejšlím, asi se bez toho obejdu.“
Anna se vrátila a v její přítomnosti neměl chuť si povídat.
Vrátili jsme se ke hře, dokud nepřišla sestra, která trvala na tom, že Adam
musí odpočívat a musí se vrátit do svého pokoje.
Když Adama odvezla, ještě jsme chvíli s Annou poseděli.
„Co se děje? Vypadáš nesvůj,“ řekla. „Je to tím, jak vypadá?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Jsem úplně zničenej, Anno.“
„Není na tom dobře, co?“
„Právě se mi svěřil, že nevěří, že se z toho dostane.“
Hleděla na podlahu. „Je to zlý, že ztratil naději. Jak může někdo žít
s vědomím, že brzo umře? To nedokážu pochopit.“
„Řekl mi, že je neuvěřitelný, že umře jako panic, co nikdy nepolíbil holku.
Cítil jsem se hrozně. Co na tohle má člověk sakra říct?“
Položila mi hlavu na rameno. „Jak jsi reagoval?“
„Udělal jsem nejapnej vtip. Nabídnul jsem se, že ho políbím sám.“
Anna se soucitně usmála.
„Aspoň ho to rozesmálo.“
Chvíli jsme tiše seděli, než jsem se konečně zvedl. „Asi je čas jít.“
„Pozdravíme ho?“
„Necháme ho odpočívat,“ řekl jsem. „Já sem zajdu zase zítra.“
Těsně před výtahem se Anna zastavila.
Vypadala plná úzkosti. „Počkej tady, ano?“
 „Proč?“
„Hned jsem zpátky.“
Zamířila chodbou k Adamově pokoji. Přestože mi řekla, abych počkal,
přemohla mě zvědavost, takže jsem šel za ní.
Byl vzhůru a seděl sám.
Ze dveří jsem sledoval, jak se Anna posadila na roh postele a přitáhla ho
k sobě. Adam se nebránil. Jen jí položil hlavu na prsa a zavřel oči. Asi
po minutě zvedl hlavu a k mému překvapení se Anna k němu sklonila. Srdce
se mi rozbušilo, když jsem viděl, jak ho dlouze, pevně políbila na rty. Bylo
to jen pár vteřin, ale pro Adama to byl zážitek na celý život. Otevřel ústa
do širokého úsměvu.
Já taky.
 Kapitola 25
Elodie
Můj plán na sobotu byl dlouho spát, koupit si nové šaty, nechat si udělat
manikúru a pak se doma připravit na večer s Benitem. Naštěstí mě
neodepsal.
Jenže potom zazvonil telefon, právě když jsem začínala den.
Když jsem viděla, že je to Hollis, skoro mě napadlo, jestli se chce omluvit
za včerejšek. Já husa hloupá.
„Haló?“ ozvala jsem se chladně.
„Elodie, omlouvám se, že ruším v sobotu.“
„Co je?“
„Věř, nebo nevěř, Hailey je pozvaná do opery. Rodiče její kamarádky
mají lístky. Půjdou na představení a Hailey potom přespí u nich na druhém
konci města. Nemá co na sebe. Vyžadují, aby šla v šatech. Řekl jsem jí, ať tě
neobtěžuje, ale opravdu chce, abys šla nakupovat s ní. Když ji na pár hodin
vezmeš ven, zaplatím ti dvojitou taxu. Můžeš klidně odmítnout.“
Můžeš se mi klidně omluvit za to, jak ses ke mně včera choval.
Neodpověděla jsem hned. Jedna moje část ho chtěla odpálkovat. To děvče
na druhou stranu za nic nemůže. Ale ani jsem se nechtěla nechat tak lacino
koupit.
„Víš co, stejně jsem se právě chystala do obchoďáku poblíž koupit si šaty.
Můžeme tam nakoupit obě dvě. Přivezeš ji tam?“
Nezaváhal. „Jo, přivezu. Ale asi nebude stát za to, abych se pak vracel
zpátky do města. Vezmu si s sebou nějakou práci a najdu si místo s wifinou,
než budete hotový.“
„Dobře. Jak chceš. Westshore Farms Mall v jednu hodinu? Sejdeme se
u hlavního vchodu.“
„Mám to.“ Odmlčel se. „Elodie?“
„Ano?“ vydechla jsem.
„Děkuju za pomoc.“
Hollis a Hailey přišli na čas. Já jsem byla na místě o pár minut dřív, možná
jsem byla vystresovaná z Hollise. Postávat a čekat mě zabíjelo.
 „Já se tak těším na nakupování!“ vypískla Hailey a objala mě.
Hollis na druhou stranu tak nadšeně nevypadal. Přesto mu to zatraceně
slušelo – vyhrnuté rukávy bledě modré košile volně visící přes džíny
odhalovaly jeho snědé svalnaté paže. Vypadal jako z katalogu Ralpha
Laurena.
Užasle si prohlížel dvě patra nad námi. „Už jsem nebyl v nákupním centru,
ani nepamatuju.“
„V prvním patře je Starbucks a tam mají wifi.“
„Díky. Nejspíš tam zajdu.“ Otočil se k Hailey. „Jak dlouho vám to asi
bude trvat?“
Nakrčila nos. „Dokonalost nemůžeš uspěchat, strejdo Hollsy.“
„Dobře,“ usmál se.
Jakmile jsme se rozdělili, Hailey a já jsme šly do tří různých obchodů, než
jsme skončily v jednom velkém. Nejprve jsme v dívčím oddělení vybraly
několikery šaty pro ni. Pak jsme zamířily do dámské části a našly pár
modelů, které jsem si chtěla vyzkoušet já. Vzaly jsme si je do kabinky
a chtěly je předvést jedna druhé.
Vstoupily jsme do kabin vedle sebe. Řekneme si, až budeme převlečené,
a pak se ukážeme venku.
Když jsem si zkoušela poslední šaty, zjistila jsem, že Hailey zmizela.
Zaslechla jsem ji zvenku.
„Hailey?“ zvolala jsem.
„Tady!“ odpověděla.
Vyšla jsem ven. „Kde jsi…“ Vyrazilo mi dech, když jsem uprostřed
dámského oddělení spatřila Hollise.
Zatímco si mě prohlížel, těžce polkl. Zrovna jsem na sobě měla nápadné
červené šaty, které mi parádně zvedaly prsa. Jestli jsem ho měla v nějakých
šatech dostat, byly to tyhle.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Hailey říkala, že mě potřebuje.“
Podívala se na něj. „Přece musíš zaplatit, ne?“
To je naprostý nesmysl.
„Přece víš, že mám kreditní kartu tvého strýce,“ připomněla jsem jí.
Začervenala se. „Dobře, máš pravdu. Chtěla jsem, aby viděl, jak ti to
sluší.“
Teď jsem se bezpochyby červenala já.
 Hollis mě sjížděl pohledem nahoru a dolů. „Vypadá… moc pěkně.“
„Jde na rande. V osm.“ Zasmála se.
Neřekla jsem jí, že dnes večer někam jdu, natož v kolik mě má Benito
vyzvednout.
„Jak to víš?“ zvedla jsem obočí.
„Zrovna ti blikla zpráva na telefonu,“ pokrčila rameny. „Já se jdu
převlíknout z tohohle.“
Hailey zmizela v kabince.
Právě jsem se chystala zamířit do své, když mě Hollis zastavil.
„Počkej.“
Otočila jsem se, a než mohl cokoli říct, vybafla jsem na něj: „Doufám, že
si uvědomuješ, že jsem schválně neříkala, co mám dnes večer v plánu.“
Zastrčil si ruce do kapes. „Já vím.“
Zkřížila jsem ruce na prsou. „Co jsi chtěl?“
„Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat. Po tom, jak to včera dopadlo, jsi
mě mohla hravě poslat do háje.“
„Dělám to pro ni, ne pro tebe.“
„To vím. Ale díky, že mou chybu nepřenášíš na ni.“
„Chybu, jasně. Kdykoli se ke mně přiblížíš, svádíš to na jednu velkou
chybu.“
„Tak jsem to nemyslel.“ Zahleděl se na své boty a pak zpátky na mě.
„Podívej, za ten včerejšek se omlouvám. Vážně nevím, jak se v tvojí
přítomnosti chovat.“
Zlostně jsem se zasmála. „Radši půjdu, než nás uslyší.“
Když jsme se s Hailey vrátily s šaty, které jsme si vybraly, překvapilo mě,
že na nás Hollis pořád čeká. Vypadal jako ryba na suchu, hluboce zamyšleně
se díval na stojan s volnými šaty značky Diane von Fürstenberg.
Společně jsme došli k pokladně a Hollis stál těsně za mnou, když jsem
jeho kartou platila šaty pro Hailey a pak svou ty svoje. Byl tak blízko, že
jsem na šíji cítila každý jeho výdech.
Jen ten samotný dech mi připomněl, jaké to bylo, když si bral moje rty, jak
úžasné bylo, když se mě hrubě zmocnil.
Zatímco jsme vycházeli ven, mlčel. I na parkovišti vypadal jakoby
ztracený v myšlenkách.
Podrbal se na hlavě. „Nemůžu si vzpomenout, kde jsem zaparkoval.“
 „To máš blbý,“ odsekla jsem. „Já stojím hned tady. Takže nashle
v pondělí.“
Hailey mě objala. „Ještě jednou díky, Elodie.“
Přitiskla jsem ji k sobě. „Užij si operu. Pak mi řekneš, jaký to bylo. Já
jsem tam nikdy nebyla.“
Odtáhla se. „Vážně?“
„Většina dětí se nedostane k tak nóbl věcem. A většina dospělých taky ne.
Máš náramný štěstí.“
„Já vím,“ usmála se.
Oplatila jsem jí úsměv. Věděla jsem, že Hailey si cení života, který se jí
nedávno otevřel.
Obě jsme se otočily k Hollisovi, který pořád vypadal, jako že neví, kterým
směrem má jít. Opravdu zapomněl, kde zaparkoval.
„Dobře dojeďte,“ popřála jsem jim.
„Když najdeme auto!“ zasmála se Hailey.
Opustila jsem je, než se shledali s Hollisovým vozem.
Celou cestu domů mě zaplavovaly myšlenky na něj. Opravdu jsem si přála
vědět, co způsobilo, že si tak chrání svoje soukromí.
Potřásla jsem hlavou. Nejsem tu, abych analyzovala Hollise. Já se mám
těšit na rande s Benitem.
Když jsem přijela domů, uvědomila jsem si, že jsem Benitovi na zprávu,
že mě vyzvedne v osm (tu, co si přečetla Hailey), neodepsala.
Vyťukala jsem odpověď.
Elodie: Omlouvám se za pozdní odpověď. Osmá je výborná. Těším se.
Benito: Já taky. Pořád nemůžu uvěřit, že se konečně uvidíme J Máš
ráda sushi?
Elodie: Miluju ho.
Benito: Znám skvělý místo nedaleko tvýho domova. Za rohem je jazz
bar, kde dělají opravdu dobrý drinky. Možná tam pak můžeme zajít?
Elodie: To zní skvěle.
Benito: Napíšeš mi svou adresu?
 Když jsem ťukala adresu, napadlo mě, jestli je bezpečné, aby mě vyzvedl
doma. Ale pak jsem si vzpomněla, že je čistý, a rozhodla se tím nestresovat.
Byly čtyři hodiny. Uteče to jako voda. I když jsem neměla čas na manikúru,
kterou jsem měla v plánu, pomoct Hailey vybrat její první pěkné šaty byl
mnohem líp strávený čas.
Pomyslela jsem na to, že bude trávit noc u kamarádky, protože opera byla
na druhém konci města. Což znamenalo, že Hollis bude mít byt pro sebe.
Nejspíš si zavolá některou ze svých konkubín, aby napravila ten zmatek,
který včera způsobil se mnou. Pomyšlení, že si vybíjí sexuální frustraci
na někom jiném, mě opravdu popuzovalo.
A zase už myslím na Hollise.
Proč? Proč na něj nemůžu přestat myslet ani jeden večer?
Rozhodla jsem se, že si dám relaxační koupel, abych si vyčistila hlavu.
Napustila jsem vanu a přidala pěnu. Vklouzla jsem do bublin a pečlivě jsem
si nanesla pleťovou masku, než jsem si oholila nohy. I když jsem si byla
celkem jistá, že na první schůzce s Benitem nebude žádný sex, chtěla jsem
být připravená na všechno.
Když jsem vylezla z vany, oblékla jsem si černé krajkové kalhotky a –
samozřejmě – ihned si vzpomněla na Hollise. Tohle byla koneckonců ta
tanga, jimiž začala naše neslavná hra. Schválně jsem si je vybrala jako
definitivní jdi se bodnout.
Když jsem si vyfénovala vlasy a namalovala se, oblékla jsem si nové
červené šaty a se skloněnou hlavou se prohlížela v zrcadle.
Zbývala ještě spousta času, než dorazí Benito. Nalila jsem si sklenku vína.
Dlaně se mi potily a zrychlil se mi tep. Už je to pořádně dlouho, co jsem byla
naposledy na rande.
Ve tři čtvrtě na osm zazvonil zvonek.
Krucinál. Je tu dřív.
Srdce mi poskočilo, když jsem vylévala zbytek vína do dřezu. Urovnala
jsem si šaty a olízla rty, než jsem se naposledy prohlédla v zrcadle
na chodbě.
Jsem připravená.
Nebo si to myslím.
Jenže když jsem otevřela dveře, nestál tam Benito.
 Kapitola 26
Elodie
Moje bušící srdce se náhle zastavilo, když jsem na verandě spatřila Hollise.
Nesnášela jsem, jaký na mě má ten člověk vliv. Víno, které jsem právě
vypila, mě pálilo v krku a musela jsem polknout, abych dokázala mluvit.
„Co tady děláš?“
Projel si rukou vlasy. „Můžu dál?“
Založila jsem ruce na prsou. Můj prvotní šok se změnil ve vztek. „Proč?“
„Potřebuju si s tebou promluvit.“
„To není dobrej nápad. Za chvíli budu mít společnost.“
Zkřivil tvář, ale ze všech sil se snažil mluvit klidně. „Bude to jenom
chvilka.“
Minulý týden by mě vzrušilo, kdyby se při zmínce o jiném muži rozzlobil.
Ale s hraním je konec. On neměl důvod se rozčilovat a já důvod si ho
přivlastňovat, protože jsem mu nepatřila. Bůh ví, kolik příležitostí jsem mu
dala, a on dal jasně najevo, že cokoli mezi námi byla chyba. Já nejsem ničí
chyba.
Napřímila jsem se. „Řekni, co chceš říct, hned teď a tady. A udělej to
rychle. Už jsi mi zničil první schůzku, co jsem měla s Benitem. Za žádných
okolností tě nenechám to dneska zopakovat.“
Sklopil zrak a jen vrtěl hlavou. Po dlouhé minutě ticha a čekání konečně
promluvil.
„Omlouvám se.“ Mluvil stěží šeptem.
„Za co?“
„Za to, že jsi kvůli mně zmeškala minulou schůzku.“ Vzhlédl a naše
pohledy se setkaly. „Za to, že se chovám jako žárlivej magor.“
Vzdychla jsem. Chtěla jsem jeho přiznání žárlivosti vnímat tak, jako že
ke mně něco cítí. Ale silná tělesná přitažlivost nerovná se city a já jsem své
naděje už vzdala.
„Fajn. Omluva se přijímá. Ještě něco?“
Hollis těkal pohledem mezi mýma očima. Jak jsme tam stáli a hleděli
na sebe, u chodníku zastavilo auto.
 Do prdele. Benito.
Když zaparkoval a vystupoval z auta, zadržela jsem dech. Hollis se ohlédl
přes rameno a zpátky na mě. Ruce se mi třásly, ale ani jednoho z nich jsem
nemohla nechat vidět mě v tomhle stavu.
„Nechoď,“ špitl Hollis.
Benito přibouchl dveře auta a vykročil k mému domu.
Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. „Dej mi důvod, Hollisi. Ne pusou
nebo tělem, ale něčím od srdce – slovy, city, jakkoli.“
Jeho bolest byla skoro hmatatelná. Ale on mi to provedl víc než jednou.
Žárlivost a fyzická přitažlivost mi nestačily. Potřebovala jsem aspoň
minimální ujištění, že do toho rizika nejdu sama.
Benitovy kroky se blížily.
„Hollisi? Chceš ještě něco říct?“
Dál na mě hleděl, až se můj společník zastavil vedle něj. Neměla jsem
jinou možnost než je představit.
Nasadila jsem svůj nejlepší úsměv. „Ty jsi určitě Benito.“
„To jsem.“ Benito cukl pohledem k Hollisovi.
Celá záležitost byla mimořádně trapná.
„Ehm… Tohle je můj šéf Hollis.“
Benito napřáhl ruku. „Ach. Těší mě.“
Hollis se otočil, chvíli se měřili ledovými pohledy a nakonec sklopil oči
k Benitově ruce. Neměl v úmyslu opětovat pozdrav.
Místo toho se podíval na mě. „Můžu na chvíli?“
To jsem mu nemohla dovolit. To prostě nešlo. Svoji šanci dostal,
a nechopil se jí.
„Promluvíme si o tom v pondělí, až přijdu do práce.“ Otočila jsem se
k Benitovi. „Hollis právě odjíždí. Půjdeš na chvíli dál, Benito? Jenom si
vezmu kabelku.“
„Ehm… jasně. Samozřejmě.“
O moc horší už to být nemohlo. Kývla jsem na Hollise. „Hezký víkend.“
Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř a Benito za mnou. Když byl uvnitř,
přidržela jsem na několik sekund dveře otevřené. Hollis zíral do země.
Zamračila jsem se. „Dobrou noc, Hollisi.“
Tahle slova a přibouchnutí dveří byly ta nejtěžší věc, co jsem musela
udělat. Ale nešlo to jinak. Můj vztah s Hollisem nebyl normální a zasloužila
jsem si víc, než mi mohl dát.
 Benito si mě prohlížel. „Nějaký problém s tvým šéfem?“
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Nic se neděje. Jen máme
rozdílnej názor na řešení jistý věci. On to zvládne.“ Ovšem tím jsem si
nebyla jistá. „Omlouvám se za jeho chování. Někdy je opravdu nemožnej.“
Benito se zasmál. „Rozumím. Taky jsem měl takový šéfy. Důležitý je
všechno jim odkývat, ale stát si za svým a dělat, co je správný.“
Vyloudila jsem úsměv. „Přesně tak. Omluvíš mě na minutku? Potřebuju se
ještě upravit. Jestli máš chuť, v lednici je víno a voda.“
„Díky. Nespěchej. Byl jsem tu brzy.“
Odešla jsem do koupelny a ihned si stoupla do vany, abych mohla
vyhlédnout ven okénkem. Žaluzie byly zatažené, takže jsem je na kousek
odhrnula, abych viděla ven. Lámalo mi srdce, když jsem viděla, jak Hollis
nastupuje do auta. Připoutal se a nastartoval a dlouho se díval na dům. Pak
odjel.
Všechno, co se stalo, začalo vybublávat na povrch a v očích jsem ucítila
slzy. Tělem mi probíhaly všemožné pocity – zlost, smutek, zklamání, lítost,
úleva. Už se to nedalo udržet uvnitř a ramena mi začala cukat, když se mi
po tvářích valily slzy.
Jdi k čertu, Hollisi.
Jdi k čertu.
Víc mě štvalo, že odjel, než že se vůbec objevil. Nějakým způsobem
ve mně vždycky dokázal vzbudit naději, navzdory všemu pesimismu.
A pokaždé mě zdrtil a zanechal s pocitem hlupáka.
Zavřela jsem oči a několikrát se zhluboka, očistně nadechla a vydechla.
Když jsem se uklidnila, podívala jsem se do zrcadla. Obličej jsem měla
zrudlý od pláče, takže jsem ho zamaskovala trochou makeupu. Škoda, že se
něco takového nevyrábí i k vnitřnímu použití. Když jsem byla hotová, obtáhla
jsem si rty odvážnou červení, která mi ladila s šaty, a stříkla na sebe trochu
parfému.
Už jsem neměla chuť nikam chodit. Ale ať se smažím v pekle, jestli
nechám Hollise zničit mi další večer.
Dneska si to užiju, kdyby mě to mělo zabít.
Benito byl ve skutečnosti ještě hezčí. Byl vysoký s přirozeně snědou pletí,
očima barvy medu a tvaru mandle a se svalnatou postavou. Často se příjemně
usmíval a srdečně a nakažlivě smál. Kdyby nevědomky nesoupeřil
s Hollisem LaCroixem, s náramným potěšením bych s ním chodila.
„Co nějaký zákusek?“ navrhl.
Snědla jsem hodně chleba a vypila dvě sklenice vína, abych uklidnila
nervy. Už když přinesli večeři, byla jsem skoro plná.
„Jsem celkem nacpaná.“
Chlapecky se usmál. „Já taky. Protahuju to, protože ještě nechci skončit.“
Jak neotřelé – muž, který vyslovuje své pocity.
To mě mělo navnadit, abych zůstala déle, ale chtěla jsem jít domů
do postele. Snažila jsem se tvářit nadšeně, sotva jsme vyrazili z domu.
Benito byl skvělý společník, chyba byla dnes večer ve mně. A za to si
zasloužil trochu upřímnosti.
„Jsi skvělej…“
Benito mě přerušil. Položil si ruku na srdce, jako by ho zabolelo. „Ne, to
neříkej.“
„Co nemám říkat?“
„Chystala ses pokračovat s ‚ale‘, nebo ne?“
Smutně jsem se usmála. „Tak nějak. Dneska nejsem ve svý kůži, a i když
jsme se sotva poznali, mám pocit, že to víš.“
Přikývl. „Tvůj šéf ti rozhodil večer. Rozumím tomu. To se stává.“
Jak milý chlapík. „Díky, že mě chápeš. Myslíš, že bychom mohli zákusek
vynechat a zkusit to jindy?“
„Jasně. Velmi rád. Zaplatím.“
Ulevilo se mi, když uznal, že dnes nejsem sama sebou. Uvolnila jsem se
a chovala se přirozeněji. Opustili jsme restauraci a možná to bylo vědomím,
že tahle schůzka brzy skončí, ale bylo mi líp než celý den. Povídali jsme si
s Benitem, než nám přivezli vůz, a konverzace plynule pokračovala i celou
cestu domů. Když jsme předjížděli mladíka v rachotině se zpětným zrcátkem
přilepeným páskou, zasmáli jsme se našim prvním autům.
„Já jsem neměl klimatizaci a v podlaze u spolujezdce byla ohromná díra,“
vyprávěl Benito a kroutil hlavou. „Ta díra byla dokonale kulatá a vypadala,
jako by ji předchozí majitel vyříznul pilou. V posledním ročníku jsem
potkal holku jménem Angie. Pár dní po tom, co jsem si koupil auto, jsem
přijel k pumpě pro benzín a tam byla Angie s autem plným kamarádů. Snažil
jsem se vystupovat suverénně, ale bylo to poprvý, co jsem tankoval. Angie
přišla ke mně a začali jsme si povídat, takže jsem úplně zapomněl vytáhnout
hadici z nádrže.“
Zakryla jsem si ústa a zasmála se. „Ale ne. A vážně jsi odjel?“
Benito přikývl. „Jo. Na pistoli byl rychlouzávěr, ale vytažená hadice
spustila nějakej alarm. Po celý pumpě, vevnitř i venku, se rozsvítily světla
a začala ječet siréna.“
„Angie tam pořád byla?“
„Jo, jo. Všichni se mohli potrhat smíchy. Druhej den ve škole jsem jí
přiznal, že jsem se snažil dělat frajera a vůbec nevěděl, co provádím.“
„Co na to řekla?“
„Kupodivu souhlasila, že si někam vyrazíme. Byla to dobrá lekce. Naučila
mě, že s upřímností dojdeš u žen nejdál.“
„V porovnání se spoustou jiných ses to naučil hodně brzo. Jak dlouho jsi
chodil s Angie?“
Benito sjel z dálnice na odbočce ke mně domů. „Když jsem ji jednou vzal
ven, pršelo. Přejel jsem přes velkou louži, dočista jsem zapomněl na díru
v podlaze na její straně a dovnitř vletěl gejzír špinavý vody.“ Zasmál se.
„Byla úplně durch. Přísahám, že to bylo jako přílivová vlna. Ten večer jsem
dostal druhou lekci. Před ženskou ze sebe můžeš udělat idiota jenom jednou.“
Zasmáli jsme se a Benito mě vezl bočními ulicemi ke mně domů. Opravdu
jsem se uvolnila. Byla velká škoda, že k tomu nedošlo už cestou na rande,
protože byl dobrý společník. Zahnuli jsme naposledy doleva k mému bloku
a mně se zastavilo srdce.
Před mým domem zase parkoval Hollisův mercedes. Když jsme přijeli
blíž, viděla jsem, že nečeká uvnitř vozu. Jeho mohutná postava seděla
na schodech ke mně na verandu. Když jsme zpomalili, vstal a Benito si ho
všiml.
„Je to…“
„Můj šéf,“ přikývla jsem.
Benito zajel k chodníku a zastavil. Znovu jsme se podívali na verandu.
Ulevilo se mi, že Hollis čeká a nejde k nám.
„Mám mu říct, ať táhne?“
Ano.
Ne.
Možná?
 Zavrtěla jsem hlavou. To by rozhodně nebyl dobrý nápad. „Ne, to
zvládnu.“
Benito se zachmuřil. „Je to… víc než tvůj šéf?“
Vzdychla jsem. „To je… tak trochu… komplikovaný.“
„Fajn,“ zamračil se.
„Za dnešní večer se opravdu omlouvám. Ty jsi moc milej a já jsem tě
nechtěla zklamat.“
„To je v pořádku. Možná jindy?“
Řekl to ze zdvořilosti. Oba jsme v tu chvíli věděli, že žádné jindy nebude.
Naklonila jsem se a políbila ho na tvář.
„Určitě. Mockrát děkuju za večeři, Benito.“
Přikývl. „Zůstanu tu, dokud nebudeš uvnitř.“
„Díky.“
Když jsem kráčela po chodníku, jako by mi po břiše běhalo hejno
mravenců. Vážně mě nebavilo, jak se mnou tenhle chlap cvičí. Cítila jsem se
naprosto bezradně.
„Jsi šťastnej?“ řekla jsem tiše, když jsem se přiblížila. „Zničil jsi mi
rande s dokonalým chlapem. S prvním toho druhu, jakýho jsem po letech
potkala.“
Hollis hleděl do země. „Je mi to líto.“
Obrátila jsem oči vsloup. „Ne, není.“
Vylovila jsem klíče z kabelky a odemkla dveře. Hollis se díval, jak jdu
dovnitř. „Benito je džentlmen. Bude tu čekat a dávat pozor, že je všechno
v pořádku. Takže musíš jít dál.“
Přikývl a následoval mě. Než jsem zavřela dveře, zamávala jsem
Benitovi.
„Na tohle si potřebuju dát víno.“ Otevřela jsem ledničku. „Chceš taky?“
„Ne, díky.“
Nalila jsem si skoro po okraj a posadila se do křesla naproti pohovce.
Nechtěla jsem sedět příliš blízko Hollise. Sedl si naproti mně a sledoval, jak
jsem jedním velkým hltem vyprázdnila půlku skleničky.
„Tak do toho,“ vybídla jsem ho. „Řekni, co je třeba. Byl to dlouhej večer
a jsem unavená.“
Čekala jsem nekonečně dlouho, než si srovnal myšlenky – aspoň mi to
připadalo dlouho.
 Prohrábl si rukou vlasy, které vypadaly, jako by to ten večer udělal už
mockrát. Na jeho ostré bradě už vyrůstalo strniště vousů a mě štvalo, že
neupravený vypadá tak dobře.
„Nejsem pro tebe ten pravej, Elodie.“
Odložila jsem víno na konferenční stolek a vstala. „Nepotřebuju od tebe
vysvětlování, proč to nejde. Jezdil jsi sem zbytečně.“
„Seď,“ štěkl.
Založila jsem ruce na prsou. „Ne.“
„Krucinál, Elodie. Nechci tady žádnej souboj vůlí. Oba víme, že vyhraješ.
Ale můžeš prostě chvilku posedět a dát mi pět minut?“
Jeho přiznání, že vyhraju, mě obměkčilo. „Fajn.“
Hollis počkal, až si sednu, a pak se odvrátil. „Díky.“ Hlasitě vydechl. „Jak
jsem říkal, nejsem pro tebe ten pravej. Zažila jsi zklamání, a přesto pod vší
touhle tvrdou skořápkou věříš, že někde venku čeká kouzelnej princ. Já
nejsem kouzelnej princ.“
Naklonila jsem hlavu. „Fajn, aspoň na něčem se shodnem.“
Hollis se zachechtal. Ještě jednou se zhluboka nadechl a konečně se mi
podíval do očí. „Zasloužíš si kouzelnýho prince. Ale já jsem sobeckej
parchant, co prdí na to, koho si zasloužíš.“
Srdce mi poskočilo. Rozum věděl, že je to hloupost a že teď přijde to
nejhorší, ale nad tím svalem v hrudi jsem neměla kontrolu.
„Můžeš se už konečně vyjádřit? Tohle našlapování kolem horký kaše je
únavný.“
„Chci to zkusit, Elodie.“
Musela jsem se přeslechnout. „Zkusit co?“
„Být spolu.“
Mžourala jsem na něj. „Jako že mě chceš šukat?“
„Ne. Jo. Ne. Ale jo, samozřejmě že chci. Ale to se nesnažím říct.“
„Tak co se snažíš říct?“
„Chci… nevím, s tebou chodit?“
No, takový zvrat jsem nečekala. Bylo mi to podezřelé.
„Chceš se mnou chodit?“
„Jo.“
„A co to zahrnuje?“
„Nevím. Večeře. Společně trávenej čas…“
„Co kdybych ti řekla, že ti nedám? Pořád bys se mnou chtěl chodit?“
 Zvedl obočí. „Nikdy?“
Usmála jsem se. „Ne. Ne nikdy. Ale nevím, jestli ti tak úplně věřím, že se
mnou chceš chodit, Hollisi. Mám dojem, že jsi neukojenej a že tohle je
jedinej způsob, jak by mezi náma mohlo k něčemu dojít. Je to pro tebe cesta
k cíli.“
Zamračil se. „Nechci ti brát iluze, ale kdybych si chtěl jenom smočit,
nebylo by to pro mě tak těžký.“
Tolik jsem mu chtěla věřit, ovšem nebylo to tak snadné. „Proč? Proč ta
náhlá změna? Včera byl náš polibek velká chyba, který jsi litoval. Dneska si
vyjdu s někým jiným, a ty si zázračně uvědomíš, že se mnou chceš chodit?“
Hollis se předklonil na gauči a hleděl mi přímo do očí. „Nebudu ti lhát.
Právě díky tomu jsem se rozhoupal. Ale záleží na tom?“
Prohlížela jsem si jeho oči. Byly tak upřímné… Jenže to byly i Tobiasovy,
když odříkával slib na naší svatbě. Tenhle chlap mě může snadno zničit. Ale
přiznejme si, už jsem mu věnovala kus svého srdce a stalo by se to, ať bych
s ním chodila, nebo ne. Přinejhorším z toho bude dobré rande.
„Fajn. Ale chci povečeřet v restauraci hotelu Mandarin. Když jsem
pracovala pro Sorena, musela jsem se tam setkávat s pitomci v baru Aviary
a z restaurace to vždycky nádherně vonělo. Sama si to nemůžu dovolit.“
Hollis se ušklíbl koutkem rtu. „Ujednáno. Ještě něco?“
Hmmm… Když už se ptá…
„Nikdy jsem se nesvezla kočárem v Central Parku.“
„To můžeme.“
„Nebo jsem nebruslila na Rockefeller Plaza.“
Znovu nakrčil ret. „Je červenec, možná o Vánocích.“
Srdce se mi dmulo. Do Vánoc je ještě pět měsíců. Tahle prostá odpověď
mi prozradila, že neplánuje krátký zálet – alespoň ne úmyslně.
„Ještě něco?“ zvedl obočí.
Poklepala jsem si prstem na pusu. Zkoušela jsem ho, ale napadlo mě
i něco důležitého. „Neřekneme Hailey, co mezi námi je – aspoň ne hned. Už
teď chce, aby z nás byla rodina, a nechci ji zklamat, kdyby to mezi náma
nevyšlo.“
Hollis se zatvářil prkenně, ale kývl. „To je v pořádku.“
Zvedla jsem sklenku a napila se. „Pak myslím, že jsme domluvení.“
Hollisovi zajiskřily oči. „Ne tak docela. Ještě jsi neslyšela moje
podmínky.“
 Vytřeštila jsem oči. „Tvoje podmínky?“
„Správně,“ odfrkl. „Já nemůžu mít podmínky?“
„To záleží na tom, jaký budou.“
Hollis se natáhl a sebral mi sklenku z ruky. Zvedl ji ke rtům a dopil zbytek.
Postavil skleničku na stůl a napřáhl ke mně ruku.
Váhala jsem, ale pak jsem vložila svou dlaň do jeho. Jakmile jsem to
udělala, Hollis prudce trhl a už jsem mu seděla na klíně. Vzal mi tváře
do dlaní. „Zaprvý – žádný další chlapi. Obzvlášť Benito.“
Dělala jsem, že si to rozmýšlím, a pak pokrčila rameny. „To by šlo.“
Zasunul mi dlaň pod zadek a zmáčkl. Silně. „Hodná. Zadruhý – jestli spolu
nemáme mít nějakej čas sex, musíš nosit něco jinýho než krajkový kalhotky.“
Zaklonila jsem hlavu. „Nelíbí se ti moje krajkový kalhotky?“
„Právě že až moc. Ale protože si to budu muset dělat sám, po každým
rande mi svoje kalhotky necháš. A krajka může škrábat.“
Vytřeštila jsem oči. Nemohla jsem uvěřit, že mi právě prozradil, že si honí
ptáka mými kalhotkami tak tvrdě, že si ho rozedře.
„Budu muset upravit svoje podmínky.“
Nakrčil čelo.
„Budu potřebovat nějaký nový kalhotky. Mám jenom jedny nebo dvoje, co
nejsou krajkový.“
Hollis blýskl rozpustilým úsměvem. „Bude mi potěšením.“
Objala jsem ho kolem krku. „Všechno?“
„Ne. Mám ještě jednu podmínku.“
„Ven s tím.“
Prohlédl si mě odshora dolů. „Tyhle šaty na našich schůzkách nenos.“
Našpulila jsem rty. „Nelíbí se ti?“
„Naopak. Zbožňuju je. Když je máš na sobě, nemusel bych se udržet,
abych je z tebe nestrhal a neojel tě o zeď.“
Polkla jsem. Ohóóó. Neojel o zeď. To zní hodně dobře.
„A mám čtvrtou podmínku,“ zavrčel Hollis.
„Jakou?“
„Nedívej se na mě takhle.“
„Jak takhle?“
„Jako bys opravdu chtěla, abych tě ojel o zeď.“
Oči mi zjihly.
Hollis mě přitáhl k sobě a sladce mě políbil na čelo. „Všechno jasný?“
 „Asi jo,“ přikývla jsem.
„Tak já radši půjdu.“
„Půjdeš? Proč?“
„Protože mi sedíš na ptákovi a já bych asi do pěti minut porušil pravidlo
číslo jedna, zlato.“
Zlato. To se mi líbilo.
Hollis otřel své rty o moje. „Zítra večer. V sedm hodin.“
„Skvěle,“ usmála jsem se.
„Trochu se vyspi.“
Doprovodila jsem ho ke dveřím.
„Jeď opatrně.“
Byl už pár kroků od domu, když jsem na něj zavolala. „Hollisi?“
Otočil se.
Sáhla jsem pod šaty a stáhla si kalhotky. Vykročila jsem z nich, zvedla je
ze země a hodila mu je. „Promiň. Dneska v noci budeš muset přežít trošku
škrábání.“
Chytil tanga, zvedl je k nosu a zhluboka si přivoněl. „Hmmm… tohle mi
chybělo.“
Pohled, jak očichává moje kalhotky, byl tak erotický. Hollis dnes v noci
asi nebude jediný, kdo si to udělá sám.
Když viděl, jak se tvářím, mrkl. „Až dostanu nový kalhotky, dodám ti
nějaký baterky.“
 Kapitola 27
Hollis
„Můžu vám pomoct, pane?“
Prodavačka mě přistihla, jak si otírám hedvábné kalhotky o tvář. Hezký.
Nic se neděje. A teď vážně, kam se můj život ubírá?
Šel jsem do luxusního obchodu s prádlem, abych splnil svůj slib. Původně
jsem neměl v plánu je zkoušet na své tváři. Jen jsem se nechal unést, když
jsem si v nich představil Elodie.
„Ne, díky.“
„Hledáte něco konkrétního?“
„Ehm… jemné kalhotky, konkrétně tanga,“ řekl jsem tiše.
Odešla do protějšího kouta. Následoval jsem ji a kradmo se ohlížel přes
rameno.
Prodavačka otevřela zásuvku a podala mi levandulová hedvábná tanga.
„Tohle je náš nejjemnější materiál.“
Promnul jsem látku mezi prsty. „Vezmu si od každé barvy jedny.“
Naklonila se ke mně a zašeptala: „Jsou pro vás?“
„Pro mě?“ polekal jsem se.
„Ano. Víte, někteří pánové je rádi nosí.“
Myslí si, že jsem transvestita?
„Ne. Jsou pro mou…,“ zaváhal jsem.
Čím pro mě byla Elodie? Nebyla holkou, se kterou chodím, ale byla víc
než přítelkyně nebo příležitostná milenka.
„Jsou pro mou chůvu.“ Zasmál jsem se při tom slově, které jsem zvolil.
I když je to nakonec pravda.
„Pro chůvu?“
„Ano,“ smál jsem se. „Dárek.“
„Tak to má holka pořádný štěstí. Já jsem dělávala chůvu páru na Upper
West Side. A rozhodně jsem nikdy nedostala drahý prádlo.“
Vyskládala duhový komínek kalhotek a odnesla je k pokladně. Zabalila je
do hedvábného papíru a vložila do růžové tašky.
 „Doufám, že vaše chůva kalhotky ocení, pane LaCroixi,“ řekla, když si
prohlédla mou kreditku.
„Ach, oba je oceníme,“ usmál jsem se.
Odpoledne, když jsem se vrátil ze spontánního nedělního výletu do obchodu
s prádlem, zavolala Hailey od své kamarádky. Bylo domluveno, že stráví
s Kelsie den a přespí tam. Bylo to poprvé, kdy jsem ji výslovně požádal, ať
u své kamarádky zjistí, zda u nich může zůstat přes noc. Co na to říct? Toužil
jsem být s Elodie.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Změna plánu. Nemůžu spát u Kelsie.“
Kurva. „Proč ne?“
„Její teta je v porodnici. Musí s rodiči do New Jersey.“
Tak a večer je v háji. Elodie jsem měl vyzvednout v sedm. Zamluvil jsem
stůl v restauraci v hotelu Mandarin, kam chtěla jít, a zařídil odvoz domů.
Hailey to přirozeně neměla vědět. Co teď? Nedokázal jsem tak narychlo
sehnat jiné hlídání. V duchu jsem se zasmál. Možná kdybys s tou zatracenou
chůvou neměl zároveň rande, Hollisi, neměl bys teď problém. Tak či tak,
na Elodie jsem se těšil celý den. Nechtělo se mi čekat do dalšího víkendu.
„V kolik přijdeš?“
„Za chvíli odjíždějí. Asi za čtvrt hodiny jsem doma.“
„Dobře,“ vzdychl jsem. „Tak zatím.“
Zklamaně jsem vydechl, zvedl telefon a zavolal Elodie.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Ahoj,“ řekl jsem nešťastně.
Pochopila, že se něco stalo. „Co se děje?“
„Mám… menší problém.“
„Dáváš mi kopačky?“
„Probůh, ne!“
„Co se stalo?“
„Hailey zůstává doma. Její plány nevyšly.“
„Myslela jsem, že bude spát u Kelsie.“
„Tak to bylo domluvený. Ale musí řešit nějakou rodinnou záležitost. Takže
za pár minut bude doma.“
Elodie vzdychla do telefonu. „Ach jo. Dobře. Tohle teda zamrzí. Ale co
naděláš?“
 Mysli. „Vím, že jsi říkala, že nechceš, aby Hailey cokoli věděla. To je asi
správný… ale pořád tě chci vidět.“
„Fajn. Jaký máme možnosti? Asi to nepůjde,“ vzdychla.
Drbal jsem se na bradě. „Možná přece.“
„Jak?“
„Můžeš přijet do města?“
„Samozřejmě, ale bude jí podezřelý, když se u vás objevím v neděli.“
Přemýšlel jsem, až se ze mě kouřilo. „Můžu ji vzít někam ven. Tam se
jakoby náhodou potkáme. Půjdeme nakoupit něco, z čeho by se dala uvařit
večeře. Stejně na nákup musíme. Když tě uvidí, vsadím se, že bude žadonit,
abys jela s náma domů.“
„Říkala jsem jí, že chci vyzkoušet tu novou tržnici s delikatesama, Victor’s
Market. Možná bych mohla dostat tak šílenou chuť na nakládaný artyčoky, že
jsem v línou neděli sedla na vlak do města?“
„Výborně. Cokoli. Když to bude vypadat věrohodně, spolkne to. Za jak
dlouho se tam dostaneš?“
„Dej mi hodinu a půl.“
Spatřil jsem ji dřív než Hailey. Rozhlížela se v uličce s pečivem a na zápěstí
měla pověšený nákupní košík. Dlouhé blond vlasy měla svázané do culíku
a odhalená drobná ouška vypadala k sežrání.
Panebože! Mám teď chuť kousat ji do ucha. Tahle ženská mi dává zabrat.
Naše pohledy se konečně setkaly. Usmáli jsme se na sebe. Hailey byla
zaujatá ochutnávkou sýrů.
Elodie se přiblížila a předstírala překvapení z toho, že nás vidí. Klesla jí
brada. „Hollisi?“
Dělal jsem překvapeného. „Elodie? Co děláš v neděli ve městě?“
Hailey otočila hlavou. „No ne!“ Běžela k Elodie a objala ji.
„Ahoj, Hailey. Svět je malej.“
„Co tu děláš?“ zeptala se Hailey.
„Dostala jsem příšernou chuť na nakládaný artyčoky a teplý brie.
A protože jsem neměla nic jinýho na práci, vyrazila jsem do města
na nákupy.“
„To budeš vláčet všechno jídlo domů vlakem?“
„Dala jsem si omezení na jednu velkou tašku.“
 Hailey se podívala na mě. „Strejda Hollis nám dneska udělá k večeři
domácí pizzu Margherita. Zajeli jsme sem pro těsto, čerstvou bazalku
a ostatní přísady.“
Elodie se na mě jakoby ohromeně podívala.
Pokrčil jsem rameny. „Nejsem nejlepší kuchař. Ale pizzu snad zvládnu.“
„A pak se podíváme na film od Marvelu.“
„To vypadá jako spousta zábavy,“ usmála se Elodie.
Hailey poskakovala kolem. „Pojď si dát s náma večeři a podívat se
na film.“
Bingo. Děkuju ti, drahá neteři.
Elodie předstírala váhání. „No, já nevím. Když půjdu k vám, dostanu se
domů docela pozdě. A zítra musím být na tebe brzo ráno čilá a plná sil.“
„To máš pravdu,“ hlesla Hailey.
Vyměnili jsme si s Elodie pohledy. Nikdo z nás nečekal, že se Hailey tak
snadno vzdá.
Co teď? „Odvezu tě po večeři domů,“ navrhl jsem. „Hailey to určitě
nebude vadit.“
„Skvělej nápad, strejdo.“ Otočila se k Elodie. „Vidíš? Teď musíš jít
s náma.“
„Jak bych mohla odmítnout večeři, film a odvoz až domů?“
Žena vedle nás jedla cosi čokoládového na špejli.
Hailey tu věc upřeně pozorovala. „Kde to mají?“ zeptala se.
Paní jí to ukázala. „Ochutnávkový stůl tamhle v rohu.“
„Hned jsem zpátky!“ křikla Hailey a už tam běžela.
Elodie zavrtěla hlavou. „Myslí jenom na jedno.“
„To samý se dá říct o mně.“
Začervenala se. „Byl jsi hodně odhodlanej mě vidět.“
„Vypadáš nádherně.“
„No, chystala jsem se na rande s velmi pohledným, někdy protivným
chlapem. Musela jsem se vyfiknout.“
„Doufám, že víš, že pro tebe měl velký plány… Restaurace v hotelu
Mandarin, limuzína, celá paráda.“
„Nejspíš jsem se se svými požadavky nechala trochu unést. Doufám, že si
nemyslíš, že mi opravdu záleží na tom, kam mě vezmeš. Jsem nadšená, že
můžu být s tebou. Zůstat doma je skvělý.“
 Z toho, že použila výraz doma, jsem byl trošku nesvůj. Připomnělo mi to,
že bych měl před každým činem myslet. Ale teď jsem nedokázal myslet
na nic jiného než na její rty. Moje oči se od nich nemohly odlepit.
„Chceš ochutnat?“ zeptala se.
„Jediný, co chci ochutnat, jsou tyhle rty.“ Dával jsem si pozor, že se
Hailey nedívá, abych se naklonil a pokusil se proměnit svá slova v čin,
zatímco jsem nespouštěl oči ze své neteře.
Když se Hailey náhle otočila, couvl jsem a zamumlal: „Do prdele.“
„Bude to dlouhá noc,“ usmála se Elodie.
Kuchyň byla celá od mouky. Po jídle jsme se rozhodli nejprve uklidit
nepořádek. Elodie utřela linku, zatímco já jsem ve dřezu umyl pár kousků
nádobí.
Podával jsem Hailey talíře a ona je utírala. „Kdy se budeme koukat?“
„Asi za deset minut.“
Když jsme dokončili úklid, zeptala se: „Můžu jít zatím k sobě?“
„Můžeš. Samozřejmě.“
Když za Hailey bouchly dveře, Elodie ještě utírala linku.
Počkal jsem několik vteřin, pak přistoupil zezadu k Elodie a odtáhl ji
do malého kumbálu vedle kuchyně.
Byla tam skoro tma, ale mezi žaluziemi dveří pronikal dostatek světla.
Když se mi podívala do očí, zasténala.
Přitiskl jsem svá ústa k jejím a vydechl z plných plic. Líbali jsme se jako
posedlí. Chytil jsem ji za zadek a ona mě za vlasy. Cítil jsem z ní chuť vína
a přitlačil jazyk silněji, abych ochutnal i všechno ostatní. Sklonil jsem se
k její šíji a přisál se zuby na maso.
V tu chvíli mě probudila z transu, když se ode mě odtáhla. „Radši bysme
se měli vrátit.“
Přitisknutý k její kůži jsem zavrčel. Než jsem otevřel dveře, vykoukl jsem
ven, abych se ujistil, že je čistý vzduch.
Vrátili jsme se do kuchyně a jakoby nic pokračovali v utírání linky.
Podívala se na mě a zčervenala. Okamžitě jsem dostal chuť ji celou zlíbat.
„Je docela legrační se tu takhle schovávat,“ řekla.
„Připadám si jak malej kluk,“ zasmál jsem se. „Na tohle jsem čekal celou
dlouhou noc.“
„Pro jistotu jsem si nevzala rtěnku,“ mrkla.
 „Rty máš teď pěkně červený. Dal jsem jim co proto.“
Dívali jsme se na sebe a chtěli víc, než můžeme v tuhle chvíli mít, protože
Hailey se může každou chvíli objevit.
Její měkká, hladká kůže si žádala další zakousnutí. Bylo na mně vidět, že
se nedokážu soustředit na nic jiného než jak se jí dotýkat a líbat ji. Jako
kdybych se teď, když jsem si dal svolení, nemohl udržet. Možná bylo dobře,
že je tu dnes Hailey s námi. Možná bychom to přehnali. Nebo přinejmenším
já bych se o to pokusil.
Právě jsem se chystal ukrást ještě jeden polibek, když se otevřely dveře
a Hailey nám ukázala, že jsme se opět skoro nechali nachytat.
 Kapitola 28
Elodie
Pusa mě pořád bolela od líbání v kumbálu. Hollis po mně dnes večer tak jel,
že jsem z toho úplně šílela.
„Uděláme popcorn?“ zeptala se Hailey.
„Co by to bylo za film bez popcornu,“ usmála jsem se. „Jdu na to.“
O pár minut později Hailey zhasla světla v obýváku. Obrovský kbelík
popcornu jsem si postavila do klína. Hailey seděla vedle mě. Překvapilo mě,
že Hollis si přisedl z druhé strany, místo aby si sedl vedle Hailey. To v ní
mohlo vyvolat podezření. Na druhou stranu jsem byla ráda, že to riskl. Když
už jsem se s ním dnes večer nesměla mazlit a líbat, aspoň jsem chtěla být
blízko něj.
Bokem stehna se opíral o moje. Teplo z jeho těla mi pronikalo šaty. Cítila
jsem jeho touhu, aniž musel cokoli říkat nebo dělat.
Uvnitř jsem umírala, přála si, aby mě prostě odnesl k sobě do ložnice
a zmocnil se mě. Snažila jsem se soustředit na film, ale bylo to těžké, když
jsem dokázala myslet jen na jeho ústa.
Naše ruce se o sebe otřely v kyblíku s popcornem. Občas jsem ho
přistihla, že se dívá na mě místo na film. A vnímala jsem, jak se kousek
po kousku posouvá blíž ke mně, bylo-li to vůbec ještě možné. Věděla jsem,
že ani jeden z nás z televize nic nemá.
Hailey najednou vstala. „Můžeš to zastavit, abych se mohla jít vyčurat?“
„Jasně,“ popadl Hollis ovladač. Jeho oči ji sledovaly chodbou.
Když se dveře koupelny zavřely, položil mi ruku na stehno a přikryl má
ústa svými. Zachroptěl touhou. Při doteku jeho jazyka mi ztuhly svaly mezi
nohama.
V koupelně spláchl záchod. Odtrhl se ode mě, pak popadl polštář a položil
si ho na rozkrok. Zaklonil hlavu, jako by se nic nestalo, a snažil se chovat
přirozeně, když se Hailey vrátila na místo.
Kecla sebou na gauč. „Hotovo. Jedeme dál.“
Hollis obsloužil ovladač a dál jsme se dívali na film, jako by mi právě
jeho jazyk za deset vteřin nerozbil svět. Vážně jsem uvažovala o tom, že
uteču do koupelny a ulevím bolesti mezi nohama. Stejně se budu muset
uspokojit sama, protože až skončí film, Hollis mě odveze domů. Napadlo mě,
jestli baterie ve vibrátoru ještě fungují. Už jsem svého intimního přítele
nějaký čas nepoužila, ale dnes večer ho nejspíš budu potřebovat.
Když film skončil, Hailey se ke mně otočila.
„Je trochu hloupý, abys teď jela takovou dálku domů, když se sem budeš
muset brzo ráno vrátit. Nechceš tu zůstat přes noc?“
Otočila jsem se k Hollisovi. „Nevím, co by na to řekl tvůj strýc.“
„Rád tě odvezu domů, pokud chceš radši spát ve svý posteli, ale máme tu
i pokoj pro hosty. Klidně zůstaň.“
Hailey vstala a šla se napít a Hollis zašeptal: „Řekni ano.“
Uchechtla jsem se.
„Víš co?“ prohodila jsem, když se Hailey vrátila. „Je pozdě. Asi přijmu
vaši nabídku. Jen tu nemám nic na převlečení.“
„Strejda ti určitě najde tričko na spaní.“ Hailey jásala. „To je paráda.
Elodie tu spí s náma!“
Hollis mi věnoval krátký rozpustilý úsměv.
Vzrušená tím, že zůstanu na noc, trvala Hailey na tom, že si před spaním
nalakujeme nehty. Taky ještě jednou požádala Hollise o tričko, které bych si
mohla půjčit. Když jsem si ho oblékla, sahalo mi až do půlky stehen. Bylo
prakticky jako šaty.
Nechtěla jsem, aby něco poznala – především to, že se nemůžu dočkat, až
se vrátím k Hollisovi – takže jsem si dávala na čas a chovala se pokud
možno normálně. Konečně zívla a oznámila, že jde spát.
Objala jsem ji. „Uvidíme se ráno.“
Jsem si jistá, že si Hailey myslela, že jsem odešla chodbou do ložnice pro
hosty. Místo toho jsem bosa a v dlouhém tričku pátrala v bytě po Hollisovi.
Kuchyně byla prázdná a nebyl ani v obýváku.
Nakoukla jsem do jeho ložnice a viděla, že právě vychází z koupelny.
Převlékl se do padnoucího bílého trička a spacích boxerek. Byl naboso.
Zahlédl mě ve dveřích.
„Pojď sem,“ řekl a osuškou si utíral vlasy.
Vzal mě do náruče a já jsem byla naprosto ztracená. Voněl tak báječně,
čerstvě osprchovaný a navoněný. To se dalo předpokládat. Co jsem však
nepředpokládala, bylo divoké bušení srdce.
 Pořád jsem si nebyla jistá, jaké má Hollis úmysly, co se mnou chce dělat.
Ale tohle mocné bušení srdce bylo prvním opravdovým důkazem, že pro něj
už to není hra.
„Jak to, že ses osprchoval? Teď se cítím jako špindíra.“
„Musel jsem… trošku ulevit napětí. Ale upřímně řečeno nemám dojem, že
by to nějak pomohlo.“
Hollis byl evidentně pořád nadržený. Oba jsme toužili po stejné věci
v tělesné rovině, jenže dnes večer to nebylo možné.
To způsobilo, že jsme nevěděli, co si jeden s druhým počít.
„Líbíš se mi v mým tričku,“ řekl.
Třela jsem si paže. „Díky, žes mi ho půjčil. Je pohodlný.“
O krok ustoupil. „To mi připomnělo, že jsem ti něco koupil.“
„Vážně?“ zvedla jsem obočí.
Sáhl pod postel a vytáhl růžovou tašku. Poznala jsem, že je z La Vivienne,
drahého obchodu s prádlem. Když se díval, jak ji otvírám, vypadal nezvykle
plaše.
Uvnitř jsem našla paletu různobarevných tang.
„Hollisi, ty jsou tak… drahý.“
„Prodavačka v obchodě přísahala, že jsou to ty nejjemnější.“
„To jo, ale zaplatil jsi, počítám, tak tři sta dolarů za kalhotky, který stejně
roztrháš.“
„Bude to za to stát,“ mrkl.
„Mám si je vyzkoušet?“
„To nemusíš.“
„Ale chceš?“
„Jo, do prdele,“ vyhrkl okamžitě.
Vyklouzla jsem z červené krajky, kterou jsem měla na sobě, a nechala ji
ležet na podlaze. Hollis na ni civěl.
Pak jsem pečlivě odstranila visačku z krémových kalhotek a oblékla si je.
„Sedí parádně.“
Hollisovi se rozšířily zorničky. Věděla jsem, že je chce vidět na mně, ale
dlouhé tričko mi překrývalo klín.
„Chceš je vidět?“
Hruď se mu zvedla a klesla. „Jo.“
Pomalu jsem nadzvedla tričko a otočila se, aby mě viděl zezadu. „Jak
vypadají?“
 Neřekl nic. Do obličeje jsem mu neviděla, ale slyšela jsem, že dýchá ještě
rychleji.
Odkašlal si. „Stojí za každej cent.“
„Líbí se ti?“
„Líbí? Líbí není dost silný slovo, Elodie.“
Otočila jsem se, abych si prohlédla jeho erekci. Položila jsem mu ruce
na ramena a přitiskla svůj pahorek ke žhavé bouli v jeho kalhotách.
Projížděla jsem prsty jeho mokré, lesknoucí se vlasy. „Jsi nádhernej
chlap.“
„Jsem rád, že si to myslíš.“
„Vždycky jsem si to myslela.“
Byla jsem ráda, že se můžeme takhle dotýkat. Hollis toho měl v sobě víc
než jen fyzickou krásu. Byl tak komplexní. Tolik jsem chtěla dozvědět se víc
o jeho minulosti, ale vždycky jsem se bála to téma nadnést, abych ho
nerozzlobila.
Velká moje část se však zdráhala učinit další krok, aniž bych věděla, proč
je tak opatrný, co se týče lásky. V tomhle okamžiku to pro mě byla nutná
informace.
Zkusila jsem to. „Povíš mi, co se stalo s Annou?“
Hollis strnul. Podíval se na mě a vypadal, že hledá odpověď na moji
otázku.
Nakonec kývl hlavou. „Pojďme do obýváku. Jestliže zůstaneme tady,
nedokážu se soustředit na nic než na tvůj zadek v těchhle minikalhotkách.“
„Dobře,“ usmála jsem se.
 Kapitola 29
Hollis – před 6 lety
Potil jsem se.
Naposledy jsem byl takhle nervózní, když jsem měl před plným kostelem
pronést řeč o matce. Teď bych se neměl potit. Ničím v životě jsem si nebyl
jistější než tím, že chci požádat Annu o ruku. Jsme spolu už skoro deset let.
Z toho posledních pět spolu žijeme. Ona je to nejlepší, co mě potkalo,
a nepochyboval jsem, že řekne ano.
V posledních pěti měsících jemně naznačovala, že je připravená. Tedy tak
jemně, jak Anna Bensonová dokázala. Když jsme procházeli kolem
klenotnictví, ukázala, jaká souprava by se jí líbila. Když se nedávno vdala
Addison, několikrát zopakovala, že nemůže uvěřit, že měla svatbu ona, a ne
my. Pravda, Addison si toho pitomce brala jen po dvouměsíční známosti,
takže hodně lidí nemohlo uvěřit, že se skutečně vdává.
Ale já jsem pochopil, jak to Anna myslí.
Bylo už opravdu načase. Moje obchody se rozjely. S Addison jsme za tři
měsíce partnerství vydělali ekvivalent ročního platu v bývalém zaměstnání.
Přestěhovali jsme se s Annou do hezčího bytu a konečně jsem si mohl dovolit
koupit jí prsten, jaký si zasloužila.
Vyndal jsem řečený prsten z kapsy a ještě jednou si ho prohlédl. Osmnáct
tisíc. Tolik peněz najednou jsem nikdy neutratil. I akontace na moje nové
auto byla jen deset. Ale moje dívka za to stála. Dal bych za něj i víc,
kdybych věděl, že se ho nebude bát nosit.
Dveře výtahu se otevřely. Vystoupil jsem a došel k bytu. Než jsem vešel
dovnitř, zastavil jsem se přede dveřmi. Neměla tušení, co ji večer čeká, a já
jsem vymyslel dokonalý způsob, jak to provést.
Zhluboka jsem se nadechl a hlasitě vydechl. Jde se na to.
Otevřel jsem dveře.
„Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“ Krák! „Anna je doma!“
Zasmál jsem se. Její pták bude mým heroldem. „Jak se vede, Huey?“
Anna v kuchyni vyndávala nádobí z myčky. „Ahoj. Jsi tu brzo.“
 Naklonil jsem se a políbil ji. „Říkal jsem si, že bysme mohli zajít
na večeři.“
„Fajn. Vyndala jsem z mrazáku kuře, ale to si můžeme udělat jindy.“
„Zamluvil jsem stůl pro šest.“ Zamlčel jsem, že ve skutečnosti byla
rezervace pro sedm lidí – pozval jsem jejího otce, dobrou kamarádku z práce
a Addison s jejím novým manželem. Její otec věděl, co se bude dnes večer
dít, protože už jsem ho žádal o svolení. Ale Addison a ostatní nic netušili.
Vymyslel jsem si historku o oslavě získání nového klienta.
„Kam půjdeme?“
„To je překvapení.“
Usmála se. „Musíš mi aspoň říct, co si mám vzít na sebe.“
„Něco sexy.“
Zakoulela očima. „To mi říkáš, když jdeme na pizzu.“
Vzal jsem jí z ruky talíř, který vyndala z myčky. „Jdi se převlíknout. Já to
dodělám.“
„Fajn. Ale než půjdeme, musíme vypustit Hueyho. Tak prosím potom zavři
všechny okna.“
Bingo. Spoléhal jsem na to, že nejdřív bude chtít obstarat ptáka. „Jasně.“
Anna nechávala Hueyho každý den protáhnout si křídla a procvičit se.
Vytvořili jsme si malý rituál. Když jsem přišel domů z práce, zavřeli jsme
okna v obýváku a dveře do ostatních pokojů a strčil jsem mu do zobáku
granuli. Ten malý mizera minutu poletoval kolem a pak přistál Anně
na rameni a granuli jí podal. Snědl ji jen, když mu ji naservírovala ona. Dnes
jí donese něco podstatně dražšího.
Zatímco Anna se v ložnici převlékala, zavřel jsem okna v obýváku a dveře
do druhé ložnice a do pracovny. Pak jsem vytáhl krabičku s prstenem
z náprsní kapsy a nasadil prsten s diamantem na granuli, kterou jsem
následně zastrčil do kapsy kalhot.
Když Anna vyšla ven v přiléhavých, světle růžových šatech
a s rozpuštěnými vlasy, vypadala úžasně. Růžová byla její oblíbená barva,
ale v tuhle chvíli se líbila i mně.
„Vypadáš nádherně.“
Usmála se. „Děkuju. Můžeme vypustit Hueyho? Už je půl šestý pryč.“
Přestože cestou domů jsem byl nervózní, teď ze mě všechno spadlo. „Jsem
připravený. Jdeme na to.“
 Anna došla ke kleci a pustila Hueyho ven a on zakroužil jako obvykle
a přiletěl si ke mně pro krmení. Když jsem vytáhl z kapsy granuli s prstenem,
podíval jsem se mu do očí. Nezvorej to, hochu.
Když zamával křídly a zakroužil po místnosti s granulí v zobáku, zadržel
jsem dech. Anna mu nalévala do misky vodu a nevšimla si ničeho zvláštního.
Jakmile byla hotová, nadešel čas krmení, takže jí jako obvykle přistál
na rameni.
Na krátkém řetízku se houpal prsten.
Vzala granuli do prstů a já jsem poklekl na koleno.
Pak jako by se čas zpomalil.
Anna si všimla prstenu.
Spadla jí brada.
Zakryla si ústa rukou.
Otočila se ke mně.
Nadešel čas. Po tolika letech.
„Anno, miluju tě už od školky. Ale moje láska je den ode dne větší. Pořád
budeš má nejlepší přítelkyně, ale jsi i žena, se kterou chci strávit zbytek
života. Už máš moje srdce. Uděláš mi tu čest a přijmeš i tenhle prsten?“
 Kapitola 30
Hollis
Když jsem se dostal až k pokleknutí, Elodie si zakryla ústa rukou. A udělala
to skoro tak jako Anna ten den.
„Co řekla?“
I po skoro šesti letech bylo těžké mluvit o tom, co nastalo.
Odkašlal jsem si. „Rozbrečela se. Myslel jsem, že to jsou slzy štěstí. Než
začala vrtět hlavou a říkat, že potkala někoho jiného.“
„To je ale kurva.“
Teprve Eloidina upřímná reakce ve mně vzbudila úsměv při vzpomínce
na ten den. „Abych to zkrátil, pohádali jsme se. Doběhl jsem do ložnice pro
peněženku a vypadl z bytu. Anna běžela za mnou, a když jsme byli pryč, Huey
uletěl oknem v ložnici, protože jsem nechal dveře otevřené. Pořád měl
v zobáku granuli s prstenem. Proletěl se po okolí a pak se vrátil domů. Ale
někde cestou granuli upustil – i s prstenem.“
„Panebože. To je šílený.“ Oči se jí rozšířily. „Jednou ses zmínil, že tě stál
osmnáct tisíc. Takže to bylo tohle?“
Přikývl jsem. „Prsten nejspíš spadnul na ulici poblíž našeho domu a někdo
si ho odnesl. Aspoň pro něj to byl šťastnej den. Anna ho několik dní
hledala.“
„Doufám, že ji to pěkně žralo.“
Zachechtal jsem se. „To rozhodně. Ten zatracenej pták mě stál osmnáct
tisíc. Anna se za pár dní odstěhovala a Huey mi zůstal, protože v novým bytě
jí nedovolili domácí zvířata. Doktor říkal, že mu je asi deset a že se dožívají
až devadesátky. Takže ještě osmdesát let mi jeho řvaní ‚Anna je doma‘ bude
připomínat ty sračky.“
„Jak dlouho jste byli s Annou spolu?“
Zamračil jsem se. „Kamarádili jsme se od dětství. V pubertě se to změnilo
na něco víc.“
„Ach. No teda. Díky, že ses mi s tím svěřil. Teď už chápu, proč si s Hueym
tak úplně nepadnete do oka.“
 Pak jsme si ještě pár hodin povídali. Byl to asi můj nejdelší rozhovor se
ženou od rozchodu s Annou. I když jsem se v minulosti nechtěl vrtat, nebylo
to tak strašné, jak jsem se vždycky bál. A nakonec jsem byl rád, že to Elodie
ví.
Vzbudil jsem se s mučivou erekcí.
Na tom samo o sobě nebylo nic neobvyklého. S tvrdou kládou jsem se
probouzel několikrát týdně už od deseti let. Ale tohle nebylo běžné
každodenní stání. Měl jsem ho tak tvrdého, až jsem měl pocit, že bych s ním
dokázal zatloukat hřebíky. Dnes to nebyla jen přirozená potřeba těla, jako
spíš důsledek ženské prdelky přitisknuté k mému rozkroku.
Elodie a já jsme spolu usnuli na gauči. Sexuální apetit z počátku večera
dostatečně utlumilo moje vyprávění o Anně. Ale ani jeden z nás se nechtěl
odloučit a odebrat se do svého pokoje. Vzbudil jsem se s tělem omotaným
kolem ní a jednou nohou přehozenou přes její bok.
Neměl jsem hodinky a telefon zůstal bůhvíkde, ale za okny se probouzelo
ráno. Muselo být už skoro šest. Pokusil jsem se osvobodit, aniž bych Elodie
probudil, ale jednu ruku jsem měl pod ní a ona sebou zavrtěla, když jsem ji
lehce nadzvedl.
Se zamrkáním otevřela oči.
„Promiň,“ zašeptal jsem. „Snažil jsem se tě nevzbudit.“
Protáhla si ruce nad hlavou a potrhle se usmála. „A moc se ti to
nepovedlo, co?“
Zasmál jsem se – semetrika od časného rána. „Rychle se osprchuju
a vyrazím do práce. Ty si zalez do pokoje pro hosty a ještě se prospi. Hailey
bude ještě pár hodin chrnět a bude lepší, když si bude myslet, že jsi spala
tam.“
Elodie přikývla. „Ten gauč stejně není moc pohodlnej. Ten kovovej rám
mě půlku noci tlačil do zad.“
Chytil jsem ji za boky a přitiskl se jí předkem na záda. „To není kovovej
rám, zlato.“
„Ach!“ vypískla. „No teda. To musí bejt nepohodlný.“
„To si piš.“
Bylo by tak snadné vysvobodit penis z boxerek, nadzvednout plandavé
tričko a zasunout jí ho mezi nohy. Ale na to teď nebyl ani čas, ani prostor.
Navíc, co se týče rychlosti dalšího postupu, byl míč na její straně. Musela
uvěřit, že to nedělám jen kvůli sexu, což znamenalo na ni netlačit.
Takže jsem si odkašlal a vysoukal se zpoza ní. Vstal jsem a podal jí ruku,
abych jí pomohl se zvednout.
Oči měla v úrovni mého rozkroku. Zírala na bouli v kalhotách a olizovala
si rty.
„Ježíši Kriste,“ zamumlal jsem, „tohle nedělej.“
S vytřeštěnýma očima se na mě podívala. „Co?“
„Dívat se na mě, jako bys mi ho chtěla ukousnout.“
Zčervenala a hryzala si spodní ret. „Myslela jsem… Moje podmínka byla
žádnej sex. Ale nedefinovali jsme přesně, co je sex, že jo? Možná bych
mohla…“
Zahleděl jsem se do stropu a tiše zaklel, než jsem si k ní přidřepl
a podíval se jí do očí. „Roztrhal bych ti krk, jak bych ho tam teď narval.
Navíc, pokud nechceš, aby Hailey jako první po probuzení viděla, jak tě
držím za vlasy a přirážím ti do obličeje jako divoký zvíře, bude lepší, když
já půjdu do sprchy a ty přesuneš svou prdelku do pokoje pro hosty.“
Brada jí zůstala viset.
Naklonil jsem se a zašeptal jí do ucha. „Radši tu sexy pusinku zavři, nebo
nebudu takovej džentlmen.“
Otevřel jsem dveře do pokoje pro hosty co nejtišeji pro případ, že by spala.
„Je ti líp?“ usmála se. Ležela uprostřed postele a blond vlasy měla
rozhozené po polštáři.
Udělal jsem se ve sprše – byla to nejrychlejší honitba v historii honiteb –
ale moc to nepomohlo. Měl jsem pocit, že každou minutou vybuchnu.
„Ani ne.“
Opřela se o loket. „Jestli chceš trochu pomoct, moje nabídka pořád platí.“
Prohrábl jsem si rukou mokré vlasy. „Ty jsi hrozná. Víš to?“
Zahihňala se. „Ty si to aspoň můžeš udělat sám. Já k tomu potřebuju
náčiní.“
Úleva ze sprchy byla rázem pryč, když jsem si představil Elodie, jak se
ukájí vibrátorem. Cítil jsem, jak mi penis v kalhotách tuhne.
„Myslelas vážně, že ne každej sex je zakázanej?“
„Jo. Ráda ti pomůžu od nejhoršího, než odejdeš do práce.“
 Aniž jsme přerušili pohled, sáhl jsem za sebe a zamkl. Místností se
rozlehlo cvaknutí zámku. „Přelez na kraj postele,“ řekl jsem hlubokým
hlasem.
Elodie odhrnula peřinu a posunula se na posteli. Přivřela oči a čekala
v domnění, že přijímám její nabídku. Ale jediná věc, která mohla uspokojit
mou touhu, bylo ochutnat ji.
„Lehni si na záda a roztáhni nohy.“
Vytřeštila oči, ale udělala, oč jsem požádal.
Přešel jsem k posteli, povolil si kravatu a klekl si k ní. „Víc od sebe,
Elodie.“
Natáhl jsem ruku a jemně přejel dvěma prsty po měkké látce kalhotek,
které jsem jí koupil.
Tak měkká.
A tak překáží. Rychlým trhnutím zápěstí jsem je z ní serval.
Elodie vyjekla a já jsem se ihned přisál. Zabořil jsem obličej do její
štěrbiny. Nedokázal jsem se udržet, abych začal pomalu a zlehka. Nebylo
žádné svádění, kmitání špičkou jazyka po citlivé kůži. Olízl jsem ji z jednoho
konce na druhý a zavrtal svůj jazyk dovnitř. Chutnala tak sladce a byla tak
vlhká a těsná. Potřeboval jsem víc. Opřel jsem se jí o kolena a roztáhl jí
nohy doširoka. Elodie se pode mnou začala svíjet a zaryla mi nehty do vlasů.
Jestliže jsem se bál, že můj hrubý přístup možná neocení, moje obavy dočista
zaplašila, když zasténala a přitlačila mě na sebe.
„Ach, bože.“ Záda se jí prohnula do oblouku.
Jednu ruku jsem jí položil na břicho a tlačil ji dolů. Naprosto jsem ji hltal,
lízal a sál, nořil jazyk hluboko dovnitř, až začala opakovat moje jméno.
„Hollisi. Ach, bože. Ano. Hollisi. Takhle.“
Chytila mě za uši. Věděl jsem, že se blíží k orgasmu. Její šťávy jsem měl
po celém obličeji, a kdybych se v nich utopil, umřel bych jako nejšťastnější
chlap na celý zasraný planetě. Prolízal jsem se ke klitorisu a silně stiskl.
Zaúpěla. Tak jsem do ní zasunul dva prsty a jezdil sem a tam. Svaly
na stehnech jí ztuhly a blížila se k vyvrcholení. A pak to přišlo – dlouhé,
mocné a hlasité. Poprvé od klukovských let jsem myslel, že vystříknu, aniž
bych se ho dotkl.
Elodie ležela na posteli a rukou si zakrývala oči. Hekala. „Do prdele. To
bylo…“
 Cítil jsem se jako král – co král, jako pán celé džungle. Usmál jsem se
a vstal a tyčil se nad ní. „Je ti líp?“
Otevřela oko. „Beru antikoncepci.“
Tohle jsem zrovna nečekal. Ale vem to čert. Toužil jsem se dostat do ní
víc, než co jsem kdy chtěl.
„Pak je škoda, že opravdovej sex není na pořadu dne.“
„Ráda bych pravidla upravila.“
Nakrčil jsem čelo. Na okamžik to vypadalo, že pravidla tady určuju já.
„A co když se změně pravidel nepoddám?“
Elodie mi zahákla ruku za krk a přitáhla si mě, aby mě políbila. Moc se mi
líbilo, že kašlala na to, že jsem ji právě vylízal a mám na jazyku její chuť.
„Když se nepoddáš, určitě si najdu někoho jinýho,“ řekla. „Benito asi
bude volnej.“
Oči mi potemněly. Myšlenka na to, že by se k ní přiblížil jiný muž, mě
dráždila. Viděla, jak se tvářím, a potutelně se usmála.
„Za tu poznámku zaplatíš, držtičko.“
„To doufám. Kdy?“
Sklopil jsem hlavu a zachechtal se. „Vypadáš stejně zoufale jako já.“
„Jsou to dva roky, Hollisi. Budeme potřebovat celou noc.“
Nedalo se než souhlasit. I když něco v mých útrobách mi říkalo, že celá
noc nebude stačit, abych si téhle ženy užil. Celý rok možná nebude dost,
abych se jí nabažil.
„Něco snad vymyslím. Hailey se ptala, jestli ta dívka, co jsme u nich byli
u bazénu, by tu mohla přespat. Možná že zavolám její matce a navrhnu, že by
byly jednu noc tady a druhou tam.“
Elodie zamžourala. „Já jí zavolám. Nelíbí se mi, jak si tě prohlížela, když
jsi nás přijel vyzvednout. Ta ženská tě chce vidět nahýho. TCBP,
pamatuješ?“
Líbilo se mi, že jsme na stejné vlně. Normálně bych od žárlivé ženské
utíkal, ale z nějakého důvodu mě na Elodie žárlivost přitahovala. Chtěl jsem
ji majetnickou, protože stejně jsem to vnímal i já.
„Je jedno, kdo mě chce vidět nahýho. Protože existuje jenom jedna ženská,
pro kterou mám chuť se svlíkat.“
„Je skoro čas.“ Addison klesla do křesla pro návštěvy naproti mému stolu.
Zíral jsem z okna a ani si nevšiml, že vešla do kanceláře.
 „Cože?“
Usmála se. „Ty pícháš chůvu. Trvalo ti to dost dlouho.“
Zamračil jsem se. „O čem to sakra mluvíš?“
Vzdychla a protočila panenky. „Poslední tejdny to nejsi ty. Když jsi ráno
přišel, byla jsem v hale. Nová recepční si něco psala na telefonu. Už zase.“
„No a?“
„Ty ses usmál a řek dobrý ráno, místo abys ji vyhodil.“
„Ty ses zbláznila.“
Addison se zamračila. „Takže jsi dneska v noci nesmočil.“
Technicky to tak bylo. Zvedl jsem ze stolu štos papírů a srovnal je, i když
nepotřebovaly srovnat. Vyhnul jsem se jí pohledem. „Nespal jsem s Elodie.
Ne že by ti do toho něco bylo.“
Addison se zatvářila překvapeně. Vykulila oči a spráskla ruce. „Bože můj.
Jsi do ní blázen, a nespíš s ní?“
„Nemáš co na práci? Díval jsem se na rozpis klientů. Tvoje skupina tohle
čtvrtletí zrovna nezáří. Možná bys mohla strávit víc času vedením firmy, a ne
mi stát za zadkem.“
Odpovědí mi byl úsměv od ucha k uchu. „Jsem tak šťastná, Hollisi.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Buď šťastná někde jinde. Mám práci.“
„Od Anny už je to dlouho. Zasloužíš si v životě něco dobrýho.“
Obyčejně mi jakákoli zmínka o mé bývalé zanechala v ústech kyselou
pachuť. Ale dnes ráno jsem si natolik vychutnával Elodie, než abych se
nechal něčím rozrušit. Když jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl, pořád
jsem ji cítil na tváři. V duchu jsem se zasmál, co by Addison řekla, kdybych
přesně tohle udělal – zavřel oči, zhluboka se nadechl a spokojeně se usmál.
Podíval jsem se na svou obchodní partnerku. Nezmizí z mé kanceláře,
dokud ji něčím neuspokojím. Takže jsem hodil tužku na stůl a něco naznačil.
„Neskončí to dobře.“
Zamračila se. „Proč to říkáš?“
„Hailey je k ní celkem upnutá. Když se věci zvrtnou, bude trpět.“
Přelétla mi pohledem po tváři a zavrtěla hlavou. „V tý poslední větě je
toho tolik divnýho, že nevím, kde mám začít.“
„Přestaň s tou věčnou psychoanalýzou. Ne všechno, co člověk řekne, má
hlubší význam. Co se týče Hailey, moje starost je oprávněná. Je to dítě
a někdo ji musí chránit. Její vypatlanej fotr se na ni vykašlal.“
 „Hollisi, v tom je něco jinýho než starost o Hailey. Víš, cos mi právě řekl?
Zamysli se nad tím.“
Pokrčil jsem rameny. „Nemám páru. Ale hádám, že ty mi to vysvětlíš.“
„Řekl jsi ‚když se věci zvrtnou, Hailey bude trpět‘.“
„No a?“
„Jak ti zní ‚když se věci zvrtnou‘?“
Copak jsem to opravdu musel říkat za ni? Myslel jsem, že je to celkem
jasné. „Hailey nezná moc lidí. Když Elodie odejde, raní ji to. Co je na tom
tak nepochopitelnýho?“
Addison se zamračila. „To, že si jsi tak jistej, že odejde. Ne každá žena tě
opustí. Ale jestli do toho jdeš s tím, že konec je jasně danej, všechno, co
uděláš, tě povede tím směrem.“
Věděl jsem, že tu zůstane, dokud taky neodejdu. To byla celá Addison.
Za běžných okolností by šlo o nějakou pracovní záležitost – klienta, který
po mně chce něco, čím si nejsem jistý, nebo něco ve firmě, s čím si nedokážu
poradit. Většinou jsme věcech diskutovali ráno, obyčejně spolu nesouhlasili
a pak, před odchodem domů, jsem zašel k ní do kanceláře a společně jsme
nalezli kompromis, jak problém vyřešit.
Jenomže dnes to nebylo o práci.
Sedl jsem si naproti ní k jejímu stolu a opřel se. „Jak to můžu změnit?“
Addison si sundala brýle a hodila je na hromadu papírů. „Dáš sám sobě
druhou šanci.“
„A jak to mám podle tebe udělat?“
„Měl bys začít změnou názorů. Nestane se to přes noc. Ale musíš uvěřit, že
můžeš bejt šťastnej. Začni maličkostma. Mysli na něco, za co jsi vděčnej,
a snaž se to nějak vyjádřit. Nemusí to bejt velkolepý. Prostě přijmi věci, co
ti dělají radost, a ber je jako pozitivní a nemysli hned na to, že se pokazí.“
„Fajn.“
„Taky mluv pozitivně. Místo ‚to je katastrofa‘ řekni ‚budeme na tom
pracovat‘. A plánuj si život na víc než pár dní dopředu – příští měsíc výlet
s Elodie nebo i lístky do divadla na podzim s Hailey. Ukáže jim to, že myslíš
dlouhodobě.“
„Dobrá,“ vzdychl jsem. „To snad zvládnu.“
„Chce to čas, Hollisi. Dělat malý kroky a nebát se o výsledek. Místo toho
si užívat cestu.“
 Zamračil jsem se. „Odkdy je z tebe dalajlama?“
Addison se usmála. „Hned po svým druhým rozvodu jsem se rozhodla, že
je načase bejt šťastná.“
 Kapitola 31
Elodie
Celý den jsem byla nesvá.
Nesvá z Hollise, protože když jsem ho viděla naposledy, měl hlavu mezi
mýma nohama.
Nesvá z toho, jestli se vrátí domů s tím, že se mnou nechce nic mít.
Nesvá, protože mi za celý den napsal jen pár slov.
Takže když jsem zaslechla rachocení klíčů v zámku, vyskočila jsem.
„Ahoj.“ Cítila jsem nezvyklou neohrabanost.
Hollis došel ke mně a na každém kroku zíral na moje tělo. Když se
rozhlížel po místnosti, vzduch začal jiskřit. „Kde je Hailey?“
„Ve sprše. Zrovna tam vlezla. Dneska jsme malovaly, takže jí to může trvat
dýl. Na rukách jí zůstalo stejně barvy jako na plátně.“
Hollis mě jednou silnou rukou chytil kolem pasu a rozmáchle mě přitáhl
k sobě. Sklonil hlavu a otřel své rty o mé. „Fajn. Na tuhle pusu jsem celej
den nedokázal přestat myslet.“
Veškerá nejistota ze mě v jediném vzdechu vyprchala. Obtočila jsem mu
ruce kolem krku. „Já jsem taky myslela na tvoji pusu. Hlavně na to, co
všechno umí.“
„Opravdu?“
„Jsem ráda, že jsme pravidla upravili,“ kývla jsem s lascivním úsměvem.
„Já taky.“ Prohlédl si mě. „Sehnal jsem nám lístky na výstavu umění, která
by se ti mohla líbit. Jeden můj klient vlastní galerii.“
„No pane. To je hezký. Kdy to je?“
Hollis mi uhladil vlasy za uchem. „Víkend na Svátek práce.“
Tělem se mi rozlilo teplo. „Skvěle. Díky. To zní úžasně. Já mám pro nás
taky nějaký plány.“
„Ale?“
Přikývla jsem. „Dneska jsem mluvila s Lindsey Bransonovou, to je matka
Megan. Megan sem zítra přijde a zůstane s Hailey.“
„To je fajn.“
 „A pochopila jsem, že Bransonovi mají loď a příští víkend chtějí plout
na Block Island. Pozvali Hailey s sebou – na celej víkend.“
Hollisovi ztmavly oči. „Tvoje plány se mi líbí víc než ty moje. Ale mám tu
jeden problém.“
„A to?“
Hollis se ke mně naklonil. „Musím čekat do příštího víkendu, než se
do tebe dostanu.“ Začal mě líbat na krk, až mi naskočila husí kůže.
„Celej den cítím tvoji pusu mezi svýma nohama. Byl jsi fakt dobrej.“
„A já cítím celej den tvou chuť.“ Ztišil hlas do šepotu. „Potřebuju víc,
Elodie…“
Opírala jsem se zády o kuchyňskou linku, když mi vjel jazykem do úst. Sál
mi jazyk, stejně jako to ráno dělal s klitorisem. Svaly v rozkroku mi ztuhly.
Přes kalhoty jsem cítila, jak je tvrdý.
„Chci tě,“ zasípala jsem.
„Ztrácím hlavu,“ mručel.
Vnímala jsem, jak jeho erekce sílí, když mě líbá na krk. „Chutnala jsi
o hodně líp, než jsem si dokázal představit. Nemůžu se dočkat, až ti ho tam
vrazím.“
Chytila jsem ho za vlasy, přitáhla ho k sobě a vsunula mu jazyk do úst.
Stočila jsem pohled do strany.
Hailey.
Panebože.
To ne!
Nechali jsme se tak unést, že jsme si nevšimli Hailey, která nás v osušce
pozorovala z chodby.
Hollis byl v transu, přisátý k mému krku, když jsem ho odstrčila.
„Hailey…,“ řekla jsem a srdce mi div nevyskočilo z hrudi.
Hollis ztuhl. Buď to byla nejrychlejší sprcha v dějinách, nebo jsme se
ztratili jeden v druhém.
Hailey vypadala stejně zaskočená jako my.
Nikdo nic neříkal. Byl to jeden z nejtrapnějších okamžiků v mém životě.
Aby to bylo ještě horší, Hailey nevypadala pobaveně. Naopak, vypadala
velmi dotčeně.
„Já… asi půjdu do svýho pokoje,“ řekla a zmizela.
Zůstali jsme stát jako opaření a sledovali, jak odchází.
Když byla z dohledu, zabořil Hollis hlavu do dlaní. „Kurva!“
 Trochu jsem zpanikařila. „Mám si s ní jít promluvit?“
„Musíme to udělat oba.“
„Nemůžu tomu uvěřit.“
Dali jsme Hailey čas, aby se oblékla. Nevyšla ven. Bylo jasné, že
schválně zůstává v pokoji. Byla jsem bezradná. Měla jsem dojem, že nás
pošťuchuje, aby se mezi mnou a Hollisem něco odehrálo, proto jsem
nečekala, že ji to takhle nadzvedne.
„Myslím, že my bysme měli udělat první krok,“ řekla jsem.
„Dobře, ale než tam půjdeme, ujasněme si, jak to chceme pojmout.“
„Není čas. Myslím, že budeme muset improvizovat. Prostě jí po pravdě
odpověz na otázky.“
Hollis přikývl a následoval mě chodbou k jejímu pokoji.
Když jsem klepala na dveře, v krku se mi udělal knedlík. „Můžeme dál?“
Po několikavteřinovém tichu se ozvalo: „Jo“.
Nikdy jsem neviděla Hollise takhle nervózního. Když si sedl na okraj její
postele, byl ztuhlý jako prkno.
Já jsem se usadila na růžový plyšový koberec a zkřížila nohy. „Jsi
naštvaná?“
Nepodívala se na nás. „Nejsem naštvaná. Jenom bylo zvláštní vidět vás
takhle – ne že bych vás nerada viděla spolu. Ale protože… jste mi to
neřekli.“
Vydechla jsem úlevou. Takže ji štve to, že jsme to před ní tajili?
„Vypadá to, jako byste to přede mnou tutlali.“
Hollis zavřel oči. „Omlouvám se, Hailey. To je moje chyba. Zpackal jsem
to.“
„Oba jsme to zpackali,“ dodala jsem rychle.
Hollis si vzal slovo. „Nechtěli jsme ti o nás dvou nic říkat, abys nebyla
zklamaná, kdyby to mezi námi neklapalo. Je to všechno strašně… nový.“
„Nevypadalo to nově.“
Měla pravdu. Hollis mě doslova ojížděl. Vypadali jsme oba velmi zaujatí
jeden druhým.
Hollis nezvykle zrudl. „Elodie a já… jsme spolu opravdu rádi.“
„Vážně?“ dobírala si ho.
Teď jsem zrudla já. „Ale v první řadě myslíme na tebe.“
Otočila se ke mně. „Jsem ráda, že jste spolu. Jenom nechci, abyste přede
mnou něco tajili.“
 „Rozumím,“ přikývla jsem.
„Ale co když vám to nedopadne?“ zeptala se.
„Co se stane mezi Elodie a mnou, nemá žádný vliv na tvůj vztah k Elodie.
Nebo na vztah mezi mnou a tebou, když už jsme u toho,“ dodal Hollis.
Založila ruce na prsou. „Takže když to skončí, Elodie sem bude dál každej
den chodit?“
Vyfoukl vzduch. „Nemůžu mluvit za Elodie, ale já bych tě nikdy netrhal
od někoho, koho máš ráda.“
„Jenže když jsem se zeptala na Annu, nechtěl jsi o tom ani mluvit. Nevím,
kdo to je. Táta mi to měl říct. Byla jsem na ni zvědavá, protože Huey říká její
jméno. Když nechceš mluvit o Anně, jak mám vědět, že se to samý nestane
s Elodie?“
Zavřel oči. Nejspíš nedokázal najít slova.
Když neodpovídal, promluvila jsem já. „Život je o zvažování rizik,
Hailey. Nikdo nedokáže přesně říct, co se kdy stane. Všichni se jen musíme
maximálně snažit druhému neublížit. Nechceme si navzájem ublížit… ani
tobě.“
„Řekli byste mi to?“
„Samozřejmě.“
„Vždycky jsem si přála, abyste se vy dva dali dohromady, ale bylo
zvláštní dozvědět se to takhle.“
„A to byla moje chyba,“ uznal Hollis. „Už žádný tajemství, ano?“
Hailey se podívala na mě, pak na Hollise. „Domluveno.“
„Uvidíme se za deset minut u večeře, kotě,“ řekl Hollis a opustil pokoj.
Já jsem ji před odchodem ještě objala. „My se uvidíme zítra.“
Hollis mě doprovodil ke dveřím.
Mluvil tiše. „To byl trapas.“
„Přilnula k tobě mnohem víc, než jsem si myslela.“
„Ta narážka na Annu… Zaskočilo mě to. Ale má pravdu. Když nedokážu
mluvit o tomhle, jak by mohla věřit, že tě tu dennodenně snesu, když se to
mezi náma pokazí? Musíme si bejt jistý, že tu neobelháváme sami sebe,
Elodie.“
Byla to pro něj dokonalá záminka, aby začal náš vztah znovu
zpochybňovat.
Zbystřila jsem. „A jak přesně se nebudeme obelhávat?“
„To netuším. Možná bysme měli trochu zpomalit.“
 To už jsme vážně zase u toho?
„Je to o Hailey, nebo o tobě? Já vážně nevím.“
Brada mu cukla, ale neodpověděl.
Ztišila jsem hlas. „Chceš se mnou spát. To jsi mi dal jasně na srozuměnou.
Ale mám dojem, že si pořád nejsi jistej, jestli jsi připravenej na víc. Chtít
a opravdu bejt připravenej jsou dvě rozdílný věci. Pořád si hledáš výmluvu,
abys vycouval.“ Otočila jsem se ke dveřím. „Musím jít.“
Otevřela jsem dveře a dodala: „Nikdy to nebude bez rizika, Hollisi.
Vždycky se může stát, že já zraním tebe nebo ty mě. Musíme se rozhodnout,
jestli být spolu za to riziko stojí.“
Když jsem odcházela, mlčel.
Po návratu do Connecticutu jsem zamířila rovnou k Bree. Doufala jsem, že
bude mít chuť si popovídat.
Vypadala ještě přepadleji, než když jsem ji viděla naposledy.
„Jedla jsi dneska?“
Narovnala se v křesle. „Jo. Mariah mi přinesla slanej koláč. Trošku jsem
snědla.“
„Kdy to bylo?“
„Odpoledne.“
„Mám ti něco udělat?“
„Ne.“ Zakašlala a přikryla si ústa rukou. „Řekni mi, co se dneska stalo.
Vypadáš rozčileně.“
„Hailey nás přistihla, když jsme se s Hollisem mazlili v kuchyni.“
„A sakra. No dobře.“
„Museli jsme si s ní promluvit a všechno vysvětlit. Byla trochu dotčená
a to mě překvapilo.“
Bree vzdychla. „Jak sílí vaše pouto, asi se víc bojí, že by tě mohla ztratit.“
„Říkala jsem ti už, že jsem z Hollise dostala trochu o jeho posledním
vztahu?“
Bree zavrtěla hlavou a dopila vodu.
„Ta dívka – jmenovala se Anna – byla jeho dlouholetou láskou. Ale úplně
nečekaně mu zlomila srdce. On nic netušil. Od té doby se nechce na nikoho
vázat. A ona je ten důvod, proč jeho papoušek Huey neřekne nic než ‚Anna je
doma‘.“
„No teda!“ otřela si rukávem ústa.
 „Každopádně, Hailey nadnesla tu věc s Annou. Ani jsme to netušili, ale
moc dobře ví, že její strýc má problém někomu věřit, a myslím, že se bojí
stejně jako já, že se věci pokazí.“
„Vypadá jako chytrá holka.“
„To, že to ví, beru jako upozornění, že si mám dávat pozor, abych pak
nelitovala. Sexuálně se přitahujeme, ale jestli má problémy s důvěrou –
a přiznejme si, že já taky – je ode mě chytrý s ním spát a nechat se ještě víc
spoutat? Navíc se hned po tom incidentu zase začal chovat divně.“
Bree přepadl další záchvat kašle.
„Přinesu ti trochu vody.“
Běžela jsem k ledničce a nalila sklenici vody.
Trochu upila a podívala se na mě.
„Poslouchej, Elodie. Chci, abys mě vyslechla, ano?“
Posadila jsem se naproti ní na gauč. „Poslouchám.“
„Dala bych nevím co za to řešit dilema, který prožíváš. Ptáš se sama sebe,
jestli máš riskovat šanci na lásku. Já tuhle možnost nemám. Neříkám to proto,
abys mě litovala, jen abych ti poskytla jiný náhled – tvůj problém je dobrej.
Na některý věci můžeš myslet jenom tak dlouho, dokud nepromrháš svůj
život. Prostě udělej, co si myslíš, že je správně, a už propánakrále přestaň
nad vším rozumovat.“
Co jsem to za blba? Přijdu sem a stěžuju si na řešitelný problém, když
Bree trpí nevyléčitelnou nemocí.
Blbec.
Blbec.
Blbec.
„Slibuju, že se zkusím řídit tvou radou. Díky, že jsi mě jako vždycky
vyslechla.“ Klekla jsem si k ní. „Řekni mi prosím, co pro tebe můžu udělat.“
„Něco by tu vlastně bylo…“
„Cokoli.“
„Říkala jsem si, jestli tu budeš tenhle víkend.“
Tenhle víkend.
Měla jsem ho strávit s Hollisem. Přítelkyně má v každém případě
přednost.
„Samozřejmě můžu být po ruce. O co jde?“
„Upřímně, nevím, jak budu v příštích měsících vypadat. Už jsem mluvila
s otcem, že bych přijela do Salisbury do domu u jezera. Moc bych chtěla, aby
se tam sešla celá rodina. Bohužel to znamená i Tobiase.“ Chabě se zasmála.
„Myslíš, že zvládneš tam být taky?“
„Samozřejmě. Beze všeho.“
„Výborně. Pojedeme mým autem. Potřebuje se projet, než se rozpadne
nepoužíváním.“
Pokusila jsem se jí zlepšit náladu. „Užijeme si to. Když už tam budem,
můžeme se podívat do pár starožitnických obchůdků.“
„V podstatě se spolu budeme vyhýbat Tobiasovi,“ zasmála se.
„Přesně tak.“ Usmála jsem se, i když mi bylo do breku.
 Kapitola 32
Hollis
Během deseti minut jsem zmačkal stejný počet listů papíru a hodil je
do koše. Veškeré soustředění šlo do háje.
Jako obvykle na mě vletěla Addison.
Nakráčela do mé kanceláře s dvěma hrnky kávy a jeden postavila přede
mě na stůl. „Cos vyváděl, Hollisi?“
„Jak to, že vždycky vypadáš, že víš, že se mnou něco je?“
„Protože tě znám líp než ty sám sebe. Teď to vyklop. Čím jsi to zase
pokazil s Elodie?“
Zmačkal jsem další papír a zamířil na koš. „Hailey nás přistihla, když
jsme se líbali. Museli jsme jí přiznat, že spolu chodíme, o hodně dřív, než
jsme chtěli.“
Přikývla. „Fajn, ale to by spíš mohlo pomoct, ne? Aspoň už se před ní
nemusíte schovávat.“
„Ne. Bylo to moc brzo. Jak jí to máme správně vysvětlit, když sami
pořádně nevíme, co se s náma děje?“
„Jak to Hailey vzala?“
„Moc dobře ne. Bojí se, že to zvořu a ona přijde o Elodie.“
„Tak to nezvorej.“
„Díky za geniální radu.“
„Nic víc v tom fakt není, Hollisi.“
Pomyslel jsem na nadcházející víkend a uvažoval, jestli naše plány stále
platí. „Měli jsme mít celej víkend pro sebe… a udělat další krok.“
Ušklíbla se. „Šoustat jako králíci?“
„Snažil jsem se bejt ohleduplnej.“
„No a? Teď už si nejsi jistej?“
„Není to ženská, se kterou si můžeš jenom hrát. Nemůžu mít obojí. A než
přistoupím k dalšímu kroku, potřebuju se rozhodnout, kterou cestou se
vydám.“
Addison obešla stůl a začala mi prohrabávat šuplíky.
„Co děláš?“
 „Hledám blok. S tímhle musíme okamžitě skoncovat.“ Popadla tužku
a uprostřed linkovaného papíru nakreslila svislou čáru. „Pro a proti jít
do toho naplno s Elodie. S jednou podmínkou. Proti nebudou tvoje
sebereflexe ani žádný co kdyby. Zajímají nás jenom vlastnosti Elodie. Takže
neplatí žádný věty typu ‚bojím se, že mi ublíží‘ nebo ‚bojím se, že jí ublížím‘
nebo ‚bojím se, že ublížím Hailey‘. To jsou jen tvoje pochyby, co existujou
jen a jen v tvojí hlavě.“
Cvakla tužkou. „Já začnu. Očividně je moc pěkná.“ Načmárala to. „Skvělá
pro Hailey.“ Zamyslela se. „Usmíváš se jako trouba, a ani o tom nevíš – což
technicky vzato není vlastnost, ale přijde mi to důležitý.“
Když to všechno napsala, podívala se na mě. „Negativa?“
Napadly mě ty největší blbosti, co neměly sebemenší význam.
Nosí drsné prádlo.
Neumí parkovat.
Nedokázal jsem vymyslet nic, co by za to stálo nebo co by měnilo
skutečnost, že Elodie se ke mně dokonale hodí.
Lámal jsem si hlavu a snažil se přijít aspoň na jednu relevantní chybu. Ale
žádná tu nebyla. Všechna negativa, která mě napadala, bylo přesně to, co
popsala Addison – odraz mého vlastního strachu.
„Mám další pro,“ řekl jsem.
„Ale?“
„Když jsme spolu, nemůže ji mít nikdo jinej.“
„Přísně vzato je to vyjádření tvý nejistoty, a ne vlastnost, ale budiž, napíšu
to tam.“ Usmála se. „Takže to je všechno? Žádný proti?“
Poklepal jsem perem, pak jsem ho znechuceně hodil na stůl. „Ne.“
Addison se dobře bavila.
„Nesměj se, Addison.“ Napil jsem se kávy, kterou přinesla.
„Gratuluju, Hollisi. Právě jsem ti ušetřila měsíce nesmyslnýho dumání,
který by tě dovedlo ke stejnýmu výsledku. Chceš bejt s ní, jsi s ní šťastnej –
a to stačí.“
Podívala se mi přímo do očí a tvářila se vážně. „A to opravdu stačí,
kamaráde.“
Ten večer jsem byl odhodláný říct to Elodie na rovinu.
Když jsem vešel do bytu, právě utírala kuchyňskou linku. Všiml jsem si, že
vypadá smutně.
 Hodil jsem klíče na stůl. „Ahoj.“
„Ahoj,“ vzhlédla.
„Můžeme si promluvit?“
„Já jsem vlastně chtěla něco říct tobě.“
Přepadla mě trochu úzkost. „Dobře…“
Odložila utěrku. „Po včerejšku jsem si nebyla jistá, jestli to má tenhle
víkend cenu, ale stejně s tebou nemůžu být.“
Do hajzlu.
„Proč?“
„Moje přítelkyně Bree na tom není dobře. Požádala, aby se sešla celá její
rodina v jejich letním domě na severu. Protože patřím do rodiny, musím jet
taky.“
„Jasně. Samozřejmě že tam musíš bejt.“
To načasování se vůbec nehodilo. Po dlouhém odpoledním přemítání jsem
si myslel, že jsem se konečně dal dohromady. Ale teď nebyla pravá chvíle
zabývat se mnou. Potřebovala vyřídit důležitější věci a otázky o nás dvou
musely ustoupit do pozadí.
Položil jsem jí ruce na ramena. „Jsi v pořádku?“
„Až když si vyžádala tenhle výlet, uvědomila jsem si, jak vážný to s ní je.
Vím, že to zní hloupě, protože jsem s ní pořád. Ale asi jsem tomu odmítala
věřit. Myslí si, že jí zbývá sotva pár měsíců, a teď se to ukáže. Je těžký se
s tím srovnat. Popírala jsem to.“
„Věř mi, že tě chápu. Když byla nemocná moje máma, taky jsem si tím
prošel.“
Usmála se. „Vím, že mě chápeš.“
„Budu tady celej víkend, kdyby sis potřebovala popovídat, až tam budeš.“
„Díky.“
„Kde je Hailey?“
„Je ve svým pokoji a čte si povinnou četbu.“
Jemně jsem ji políbil na rty.
Vzdychla. „Jenom doufám, že tam nezabiju svýho bývalýho manžela.“
Tělo mi ztuhlo. Dočista jsem zapomněl, že její exmanžel je taky nevlastní
bratr její přítelkyně. Rodinná sešlost znamenala, že tam bude taky.
Paráda. Elodie bude sama a opuštěná a určitě nejistá ohledně mých citů
k ní na základě mého chování tenhle týden. A on bude poblíž, aby toho
využil, možná ji zmanipuluje. Nevěřil jsem, že se nepokusí získat ji zpět. Měl
jsem z něj ten pocit od chvíle, kdy se ukázal u jejího domu, když jsem tam
byl. Ten chlap znamenal potíže.
Chtěl jsem jí to hned na místě vyjevit, říct jí, jak je mi to líto a že jsem
připravený učinit další krok. Ale nehledě na mou žárlivost na to teď nebyla
ta pravá chvíle. Měla starost o blízkou duši. Musím ji nechat jít a modlit se,
že až se vrátí, udělám všechno správně.
 Kapitola 33
Elodie
Dům u jezera byl ještě víc uklidňující, než jsem si pamatovala.
Dvouhodinová cesta na sever se protáhla skoro na tři a půl kvůli hustému
provozu a objížďce způsobené nehodou. Když jsme přijely, bylo už pozdě
a Bree okamžitě zamířila do postele. Poslední dobou vypadala hodně
unaveně.
Bydlely jsme spolu v pokoji, takže nejdřív jsem jí pomohla sestavit
dýchací přístroj a povlékla postel a pak jsme si povídaly, dokud udržela oči
otevřené.
Její otec a nevlastní matka spali v protější ložnici a odešli si lehnout už
asi před hodinou. Tobias měl ložnici na druhém konci domu a vypadal, že už
taky zalezl, za což jsem byla nesmírně vděčná.
Jenže jsem nemohla usnout. Tak jsem sešla po zadních schodech dolů
na molo nadýchat se čerstvého vzduchu od jezera.
Hlavou se mi honila směs myšlenek. Slabost Bree, návrat k jezeru poprvé
od rozchodu s Tobiasem a nevyřešený vztah s Hollisem – to všechno
přispívalo k mé nervozitě.
Jezero bylo klidné, tmavé, rovné a lesklé jako zrcadlo, jen s tichým
šploucháním vody o kameny na břehu. Kuňkání velké žáby v dálce se střídalo
s houkáním sovy mezi stromy. Skoro jako by si spolu povídaly.
Posadila jsem se na dřevěnou židli na kraji mola, párkrát se zhluboka
nadechla a zavřela oči.
Čerstvý vzduch dovnitř, nešťastné myšlenky ven.
Čerstvý vzduch dovnitř, negativní energie ven.
Čerstvý vzduch dovnitř a s výdechem uvolnit ramena.
Po několika minutách se mi mysl trochu pročistila. Cítila jsem, jak
povoluje napětí v zátylku, a ruce, mimoděk sevřené v pěst, se rozevřely.
Všechno se zdálo hned snazší.
Dokud jsem nezaslechla kroky na schodech.
„Tady jsi.“
 Když jsem poznala hlas svého bývalého manžela, otevřela jsem oči.
Napětí, které se začínalo vytrácet, bylo okamžitě zpátky.
„Je Bree v pořádku?“
„Je. Hledal jsem tě ve vašem pokoji a slyšel jsem ji, jak oddechuje ze
spánku. Přemýšlel jsem, kam ses vytratila. Pak jsem si vzpomněl, jak se ti to
tady líbilo. Na tu noc, kdy jsme si vzali ven deku a…“
Zarazila jsem ho. V žádném případě teď nechci zabřednout do vzpomínek.
„Potřebuješ něco, Tobiasi?“
Přistoupil ke mně, dřepl si a položil mi ruku na paži. „Doufal jsem, že si
budeme moct promluvit.“
Odtáhla jsem ruku. „O čem?“
„Nevím.“ Zavrtěl hlavou. „O čemkoli. O počasí. O práci. O politice.
O čem budeš chtít.“
„Moje schopnost nezávazné konverzace s tebou skončila, když jsem tě
přistihla s ptákem ve tvé studentce.“
Byla tma, ale měsíc poskytoval dostatek světla, abych viděla, jak sebou
Tobias cukl. Fajn.
Vzdychl. „Neuplyne ani den, abych nelitoval toho, co jsem udělal.“
„Víš, jak se týhle lítosti vyhnout?“
„Jak?“
„Nekašlat na lidi, kterým na tobě záleží.“ Vstala jsem a zamířila
ke schodům. Po dvou krocích jsem si uvědomila, že mám o čem se svým
bývalým manželem hovořit. Otočila jsem se, došla k němu a založila si ruce
na prsou.
Něco už mě dlouho žralo. „Proč?“ zeptala jsem se.
„Proč co?“ zamračil se.
„Proč jsi mě podváděl? Byla jsem dobrá žena. Starala jsem se o domov
a vařila ti. Nikdy jsme se doopravdy nepohádali. Myslela jsem, že i sex je
v pořádku. Vypadal jsi uspokojeně a nedokážu si vzpomenout na jedinej
případ, kdy bych tě odmítla. Dokonce jsem se kvůli tobě i převlíkala
za sestřičku do těch laciných prasáckých oblečků.“
„Můj terapeut si myslí, že jsem závislý na sexu.“
„Závislej na sexu?“ odfrkla jsem si. „Terapeut?“
„Ano, je to kompulzivní porucha, podobně jako když si někdo pořád myje
ruce nebo kontroluje, jestli zamknul. Je to nemoc.“
 „Vážně? Lidi, co si pořád mejou ruce nebo kontrolujou zámky – chodí to
dělat k cizím lidem? Kontrolovat, jestli má soused umytý ruce nebo zamčený
dveře? Možná bych i uvěřila, že máš poruchu a jsi posedlým sexem – ovšem
to nevysvětluje, proč jsi neklátil víc svou chtivou manželku.“
Tobias se zamračil. „Ty to příliš zjednodušuješ. Je to daleko složitější.“
„Já si naopak myslím, že ty děláš z jednoduchý záležitosti bůhvíco.
Podváděl jsi mě, protože jsi pitomec. A ani po dvou letech to nechápeš. Víš
proč? Protože jsi pitomec. Možná jsi obsesivně kompulzivní pitomec. Proč
si nenecháš léčit tohle? Slyšela jsem, že na to pomáhá klystýr.“
„Jsi sprostá, protože ti na mně pořád záleží.“ Vykročil ke mně. Natáhla
jsem obě ruce a ustoupila o krok.
„Nedělej to,“ varovala jsem ho.
„Měla bys jít na terapii se mnou. Myslím, že by to pro nás bylo dobrý.“
„Ne, Tobiasi. Zaprvý už není žádný my. Zadruhý se nepotřebuješ léčit
z žádný pošahaný nemoci. Musíš se jen vzmužit a naučit se morálce.
A zatřetí, nejsem sprostá, protože mi na tobě záleží. Jsem sprostá, protože
nenávidím podvodníky. Oloupil jsi mě o štěstí a naopak ten, na kom mi
záleží, se příliš bojí navázat vztah, protože ho nějaká čubka zradila.
Podvodníci jsou prostě kletba mýho života.“
Můj ex měl tu drzost znít zneklidněně. „Na kom ti záleží?“
Naštvala jsem se a otočila ke schodům. „Jdi spát, Tobiasi.“
Ráno u snídaně se Bree zeptala, jestli si po jídle můžeme všichni sednout
na zadní terase. Spolu s její nevlastní matkou Mariah jsem uklidila kuchyň
a její otec Richard s Tobiasem zamířili ven. Řekli jsme Bree, že se k nim
připojíme, jakmile budeme hotové.
Nebyla jsem připravená na rozhovor, který nás čekal, proto jsem celou
minutu utírala jeden talíř. „Možná by chtělo vyndat všechno nádobí
z kredence a umýt ho. Dům se přes zimu nepoužíval a všude je spousta
prachu.“
Mariah umyla ve dřezu poslední talíř, a než ho odložila do odkapávače,
oklepala z něj vodu. Otočila se ke mně a bokem se opírala o dřez.
„Vím, že je to těžký. Ale mysli na to, o kolik těžší je to pro ni. Musíme se
snažit držet pospolu i přes to, co nám dneska oznámí.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To asi nedokážu.“
 „Ale dokážeš,“ usmála se vlídně. „Přestože já patřím do rodiny jen pár let,
můžu bez obav říct, že patříš k nejsilnějším ženám, co jsem poznala. Bouře
nutí strom zapustit kořeny hluboko, aby se nevyvrátil. Přesně to uděláš,
všichni to uděláme. Budeme držet pohromadě jako rodina. Všichni pospolu.“
V krku se mi vytvořil knedlík. Spoléhat se na druhé se v mém životě
zrovna nevyplácelo – moje vlastní rodina, Tobias… Pokaždé, když jsem
sebrala odvahu někomu věřit a přenechala jsem mu něco ze svého břemene,
neustál to.
Ale své přítelkyni pomůžu, jak jen budu moct. Jen potřebuju být kvůli ní
sama silná. Sesypat se by dneska všechno jenom ztížilo.
„Díky, Mariah. Asi bychom ji neměly nechat čekat.“
Odebraly jsme se na zadní terasu a připojily se k ostatním. Když jsme se
usadily, Bree vytáhla ze zadní kapsy složený papír. Rozložila ho a odkašlala
si. „Myslím, že je čas, abychom probrali má poslední přání.“
Věděla jsem, proč nás sem všechny na víkend sezvala – důvody byly jasné
– ale slyšet slova poslední přání bylo přízračné. Z očí se mi vyvalily slzy.
Nedokázala jsem se přes to přenést.
Bree si nás všechny prohlédla, než pokračovala. Žasla jsem, jak je silná.
„Minulý týden, když jsem navštívila svého lékaře, jsem podepsala
formulář Neresuscitovat.“ Povytáhla si rukáv košile, pod nímž měla
náramek, kterého jsem si předtím nevšimla. „Jsem si jistá, že všichni víte, co
to znamená, ale chtěla jsem se ujistit, že taky budete vědět, že i já vím, co to
znamená. Tenhle náramek říká všem lékařům a záchranářům, že si nepřeju
činit žádné kroky k záchraně života. Nechci být resuscitovaná v případě
zástavy srdce, nebo kdyby to znamenalo dlouhodobé napojení na přístroje.“
Slzy mi tekly po tvářích a Mariah mi podala kapesník.
Bree na mě smutně hleděla. Cítila se špatně kvůli všem.
„Je mi líto, že jsem nucená to udělat a že vám to působí bolest. Ale
v dlouhodobém pohledu bude, myslím, lepší, když bude ve věcech jasno. Pro
vás všechny by byla horší nejistota, jak za mě rozhodnout. Taky nechci,
abyste si mysleli, že jsem dokument podepsala ve spěchu. Ujišťuju vás, že
o svém rozhodnutí jsem dlouho a důkladně přemýšlela.“
Dávalo to dokonalý smysl. Bylo to odpovědné. Ne že by to díky tomu bylo
lehčí. Byla jsem tak rozrušená, tak hluboce deprimovaná, že když mě Tobias
chytil za ruku, neměla jsem sílu ucuknout. Jen jsem ji pevně sevřela.
 „Vykonavatelem závěti bude táta. Můj majetek je poměrně prostý. Veškeré
mé úspory půjdou nadaci na výzkum lymfangioleiomyomatózy. V depozitní
schránce mám pár maličkostí pro každého z vás, které vám rozešle.“
Dalších dvacet minut má nejlepší přítelkyně hovořila o tlumení bolesti,
darování orgánů, pohřbu a půl tuctu dalších věcí, které jsem slyšela, ale
nevnímala. Mluvila tak dlouho, že si musela dát několik přestávek, aby
popadla dech. Když skončila, byla tak vyčerpaná, že si musela lehnout
a odpočívat.
Doprovodila jsem ji do pokoje, abych se ujistila, že je v pořádku.
Bree si sedla na kraj postele a poklepala na místo vedle sebe. „Tohle byl
poslední depresivní rozhovor. Ale bylo třeba to říct.“
„Chápu. A žasnu, jak jsi statečná, že se takhle držíš. Jsi neuvěřitelná,
Bree.“
Vzala mi ruku do dlaní. „Potřebuju, abys pro mě něco udělala. Nechtěla
jsem o tom mluvit před Tobiasem.“
„Samozřejmě, cokoli.“
Usmála se. „Počítala jsem s tím, že to řekneš.“
„Co potřebuješ?“
„Slib, že budeš bojovat za pravou lásku.“
„Nerozumím.“
„Bojím se o jisté věci – jako že táta nebude po mém odchodu chodit
do kostela, protože obviňuje Boha. Tak jsem ho donutila slíbit, že až tady
nebudu, bude celý rok každou neděli na mši. Říkala jsem si, že pokud
zvládne tenhle první rok, jeho víra mu pomůže najít cestu dál. A bojím se, že
ty jsi zanevřela na lásku, protože tě tolik lidí v životě zklamalo.“
„Chci ti dát cokoli, co tě učiní šťastnou,“ vzdychla jsem. „Ale nevím, jak
ti můžu slíbit, že budu bojovat za něco, co možná ani neexistuje, Bree.“
„Věříš mi?“ zamračila se.
„Samozřejmě že ti věřím.“
„Myslím opravdu. Slepě. Abys věděla, že to, co říkám, je pravda, i když ti
to nedává smysl.“
Zamyslela jsem se nad tím. „Asi ano.“
Podívala se mi do očí. „Dobře. Pravá láska existuje, protože já jsem ji
zažila. Moc o svém bývalém nemluvím, protože náš rozchod byl pro mě
obtížný. Ale byla jsem milovaná mužem a sama ho milovala věrně a oddaně.
Takže bez sebemenšího zaváhání ti můžu potvrdit, že pravá láska existuje.“
 „Věřím, žes to zažila. Ale jak si můžeš být jistá, že někdo takový je
na světě pro každého?“
Než mi odpověděla, minutu si prohlížela ruce. „Víra. Mám víru.“
Chtěla jsem jejím slovům věřit, minimálně proto, aby měla v duši klid.
Jenže zároveň jsem jí nechtěla lhát. Tak jsem jí slíbila maximum možného.
„Slibuju, že se o to pokusím. Slibuju, že budu bojovat za lásku, pokud ke mně
přijde – že neuteču, když bude zle. Stačí to?“
Bree se usmála. „Víc toho žádat nemůžu. Jsi tak tvrdohlavá. Vím, že když
jsi mi slíbila, že za něco budeš bojovat, dodržíš to. Potřebovala jsem jen ten
slib. Teď už můžu být klidná.“
„Fajn, bláznivá dámo,“ usmála jsem se. „Kvůli vám všechno.“
Bree mi sevřela ruku. „Teď si lehnu. Než se prospím, ty se běž něčeho
napít. A třeba vyčiň mému hloupému bratříčkovi, když si tím vyliješ zlost.
Zasloužíš si to.“
Byla vážně úžasná. Než jsem se zvedla, přisedla jsem si blíž a dlouze
a pevně ji objala.
„Mám tě ráda, Bree.“
„Mám tě ráda, Elodie.“
 Kapitola 34
Elodie
Nikdy jsem se necítila víc zničená, než když jsem v neděli večer přijela
domů. Víkend v domě u jezera mě připravil o veškerou energii, i když jsme
vlastně celé dva dny jen seděli.
Potřebovala jsem příjemnou, dlouhou horkou koupel. Napustila jsem vanu
a přidala do ní svou oblíbenou pěnu od Lushe, která se jmenovala Sex. Měla
obsahovat údajně silné afrodiziakum ylang-ylang, ale já jsem ji měla ráda
pro jasmínovou vůni a to, jak obsažené sójové mléko zvláčňuje moji kůži.
Svlékla jsem se a špičkou nohy zkusila teplotu vody, ale když jsem se
chtěla ponořit do lázně, zazvonil zvonek.
Krucinál. To si snad děláš srandu.
Nikoho jsem nečekala, proto jsem předpokládala, že to bude někdo, kdo
mi chce prodat něco, o co nestojím, nebo ještě hůř, někdo, kdo do mě bude
hučet o svojí zatracené víře. S jednou nohou ve vodě jsem přemýšlela, jestli
to mám ignorovat, ale bála jsem se, že to je Bree, proto jsem sáhla na věšák
po županu.
Vytáhla jsem se na špičky, abych mohla nahlédnout ven kukátkem,
a s překvapením uviděla přede dveřmi Hollise. Neslyšela jsem o něm celý
víkend a vypadalo to, že je sám, i když by měl být s Hailey.
Zavázala jsem si pásek županu a otevřela dveře. „Hollisi? Co tady děláš?“
Hollis mě sjel pohledem odshora dolů, a zvláště holé nohy v krátkém
županu.
Odkašlal si. „Ahoj. Můžu dál?“
Podívala jsem se mu přes rameno do auta. „Je s tebou Hailey?“
Zavrtěl hlavou. „Ráno volala, že Bransonovi se chtějí zdržet ještě na jednu
noc. Takže se vrátí až zítra.“
„Aha.“ Ustoupila jsem stranou. „Jasně. Pojď dál. Právě jsem se chystala
do vany. Dojdu vypnout vodu.“
Hollis přikývl.
V koupelně jsem zavřela kohoutek a uvolnila špunt. Podívala jsem se
na sebe v zrcadle a zvážila převlečení z krátkého hedvábného župánku
do něčeho přiměřenějšího.
Ale pak jsem to zavrhla. Hollis mi možná přišel slušně oznámit rozchod.
To nejmenší, co jsem po dlouhém odstrkování mohla udělat, bylo nechat ho
trochu se užírat. Ani jsem se neobtěžovala si obléknout kalhotky.
Když jsem se vrátila do obýváku, díval se z okna. Vypadal ztracený
v myšlenkách.
„Co se děje? Přijel jsi z města? Touhle dobou musel bejt pekelnej
provoz.“
Otočil se ke mně. „Vyjel jsem už ráno.“
Nakrčila jsem obočí. „Měl jsi jednání, nebo co?“
Zastrčil ruce do kapes, díval se do země a vrtěl hlavou. „Nevěděl jsem,
v kolik přijedeš domů. Vyjel jsem hned potom, co Hailey ráno volala.“
„Ty jsi parkoval venku, když jsem přijela?“
„Ne. Dojel jsem si na jídlo. Musela jsi přijet, když jsem byl pryč.“
„Ale už je skoro šest. Seděl jsi celou dobu venku?“
Přikývl.
„Proč jsi nezavolal?“
„Nechtěl jsem tě vyrušovat. Nevěděl jsem, kdy budeš odjíždět.“¨
Bylo poněkud bláznivé jet až sem a čekat před domem, ale vysvětlení,
proč nevolal, bylo také logické a milé. Hollis měl tolik ostrých hran,
nicméně každou chvíli projevil i citlivou duši. A tahle citlivost – jakkoli
vzácná – přebila jeho tvrdost.
Posadila jsem se na gauč. „Díky. Ale mohl jsi zavolat nebo napsat.“
Hollis si sedl a nechal mezi námi místo. „Jaký byl víkend? Jak se daří
kamarádce?“
Vzdychla jsem. „Chtěla si promluvit o posledních přáních a organizaci
a tak.“
„To muselo bejt drsný,“ pronesl.
„Bylo. A dělala to kvůli nám. Chtěla si být jistá, že víme, že si to tak
přeje, hlavně proto, aby nás zbavila obtížných rozhodnutí, který možná
budeme muset učinit. Celej víkend byl vlastně o tom, abychom co nejlépe
nesli, až…“ Nedokončila jsem větu, nedokázala jsem to vyslovit.
Hollis se přisunul blíž a uchopil mě za ruku. „To je mi líto.“
Polkla jsem a kývla. „Nemůžu si pořád přehrávat tenhle víkend, takže bych
ráda změnila téma. Proč si nepromluvíme o tom, proč jsi přijel? Co se
děje?“
 Přisunul se blíž. „Přijel jsem za tebou.“
Možná to byla podvědomá reakce, ale ucouvla jsem. „Za mnou?“
„Kdybys byla kdekoli se svou přítelkyní, co potřebuje pomoc, jel bych tam
za tebou – co jel, šel bych pěšky, kdyby to jinak nešlo.“
Pročísl si rukou vlasy a udělal z nich nádherné vrabčí hnízdo. Vypadal
nezvykle nesvůj. „Počítal jsem každou minutu, co jsi byla pryč. Držet to
v sobě bylo těžký.“
Srdce se mi rozbušilo. „Držet v sobě co?“
„Chtěl jsem ti to říct, než jsi mi pověděla, že jedeš s Bree k jezeru.
Pamatuješ, jak jsem přišel večer domů a chtěl si popovídat? Ale pak jsi mi
řekla, že odjíždíš, a já jsem se vzhledem k situaci rozhodl, že to může počkat.
Musíš se soustředit na ni. Jenže už nemůžu čekat, a proto jsem přišel.“
Zkřížila jsem ruce. „O co jde?“
„Skončil jsem s kurvením věcí, Elodie.“ Zadíval se do stropu, jako by si
rovnal myšlenky. „Strávil jsem celej tejden hledáním jedinýho rozumnýho
důvodu, kromě vlastního strachu, proč bych se ti neměl otevřít naplno,
a na nic jsem nepřišel.“
Navzdory jeho otevřenosti jsem byla ve střehu. Možná to bylo citovým
vypětím z víkendu. Setkání s Tobiasem mi připomnělo můj vlastní špatný
odhad v minulosti, a jak snadné je být raněn někým, o kom si myslíte, že ho
znáte.
Ale především jsem měla mnohem víc než jindy pocit, že život je krátký.
Už jsem nechtěla tolerovat obcházení kolem.
„Takže jsi hledal důvod, proč se mnou nebýt?“
Zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel. Nehledám důvod, proč s tebou
nebýt. Asi jsem se chtěl… nevím… ujistit, že se nespálím. Ale nakonec jsem
prozřel. Uvědomil jsem si, že tohle nedokáže zajistit nikdo. Nikdy nebudu
moct garantovat, že si neublížíme. Je to něco, co nemůžeš na sto procent
vyloučit, protože nic v životě není jistý. Nakonec to dospělo k tomu, jestli tě
potřebuju víc, než se bojím ublížení. A odpověď byla ano. Potřebuju tě.
Strašně moc.“
Srdce se mi začalo pozvolna otevírat, i když jsem se ze všech sil snažila
nechat ho zavřené. Řekl mi všechno, co jsem chtěla slyšet, ale nebyla jsem
ochotná plně se mu otevřít, dokud mě na sto procent nepřesvědčí, že to myslí
vážně.
Moje dosavadní zkušenost s Hollisem mi velela pečlivě vážit každý krok.
 „Jak mám vědět, že zase necouvneš? Opravdu, Hollisi, už bych to nesnesla
ani jednou.“
V duchu jsem se vrátila k našemu rozhovoru s Bree u jezera. „O víkendu
jsem dala Bree slib. Požádala mě, abych bojovala za pravou lásku. Věřil bys
tomu? Dala bych jí všechno, co chce. Ale ze všeho, co si mohla přát, pro ni
nejvíc znamenalo to, že najdu opravdovou lásku a štěstí. A viděla, že největší
překážkou tomu… jsem já sama.“
Hollis přikývl. „To zní nádherně a moudře.“
„To ona je.“ Vzdychla jsem. „Na každej pád jsem jí slíbila, že se o to
pokusím, že budu bojovat za lásku, když ji potkám, a že neuteču, pokud
přijdou zlý chvíle.“
V tu chvíli mi došlo, že to, co jsem chtěla od Hollise, bylo totéž, co Bree
chtěla ode mě. „Chci, abys mi dal ten samý slib – že neutečeš, když se stane
něco zlýho, že za nás budeš bojovat. Pokud to nemůžeš slíbit, nemůžu s tebou
být. Nemůžu se zmítat sem a tam. Nejsi jedinej, koho někdo opustil.
Připadám si, že pořád se zatajeným dechem čekám, co špatnýho se stane.
A nejhorší na tom je, že ten pocit je silnější vždycky, když mezi náma
všechno klape. Zatím jsi dokázal, že můj strach je oprávněnej. Jenom… si
chci už vydechnout.“
Vypadal, že se ho to opravdu dotklo. „Omlouvám se, že jsem nechal svou
zkušenost zničit to nejlepší, co mě za dlouhou dobu potkalo. Chápu, proč
nedokážeš uvěřit tomu, co ti teď říkám. Moje slova nic neznamenají. Tomu
rozumím. Počítají se jen činy.“
Ukázal si na prsa. „Ale kdybys teď viděla do mě, zjistila bys, že už tam
nejsou žádný pochyby, žádný váhání. Jsem připravenej do toho jít, Elodie.
Ovšem dokázat to můžu jen v každodenním životě. A já tu výzvu přijímám.
Začínám právě teď.“
„S čím přesně začínáš?“
Podíval se na mě tak vroucně jako ještě nikdy. „Být mužem, kterýho si
zasloužíš.“
 Kapitola 35
Hollis
Dnes neodejdu, pokud na tom nebude trvat.
„Co kdyby ses šla vykoupat, jak jsi chtěla, než jsem přišel?“
„Odcházíš?“
„Ne. Nikam nejdu. Najdeš mě zase tady.“
Chvíli nad tím přemýšlela. „Dobře. Pokusím se být rychlá. Nabídni si
něco v lednici.“
Když Elodie zmizela v koupelně, všiml jsem si, že má ve dřezu špinavé
nádobí. Vyhrnul jsem si rukávy, pustil vodu a dal se do mytí. Potom jsem
ještě zametl a vytřel podlahu. Když jsem měl hotovo, ještě jsem utřel prach.
Veškerou energii jsem vybil v kuchyni.
Navíc už bylo opravdu načase, abych jí s něčím pomohl. Tahle žena
trávila každý den péčí o Hailey – a o mě. Dnes večer jsem jí to chtěl oplatit,
ukázat, jak na ni myslím. A nejen dnes večer, každý večer.
Elodie se v koupelně zdržela dobrých tři čtvrtě hodiny. Přišla naboso
a pod župan si oblékla dlouhé tričko. Mokré vlasy jí spadaly na ramena.
Rozhlédla se po nablýskané kuchyni. „Ty jsi uklidil?“
Utěrku, co jsem držel v ruce, jsem si hodil přes rameno. „Jo.“
Začervenala se. Vypadala i trochu rozpačitě.
„Normálně to tu takhle nevypadá. Jenže před odjezdem k jezeru jsem se
dostala domů hrozně pozdě. Jinak by nádobí nebylo…“
„Klid. Na tohle jsem vůbec nemyslel. Jen jsem ti chtěl pomoct. Celou
dobu, co ses koupala, jsem uvažoval pouze o tom, že už je zatraceně načase,
abych taky jednou udělal něco já pro tebe.“
„No, tak díky.“
Překrásně voněla, kokosem a vanilkou. Muselo to být od šamponu.
Pohladil jsem ji po tváři. „Řekni mi, na co myslíš.“
„Už je mi líp. Koupel mi rozhodně pomohla se uvolnit. Hodně jsem tam
taky přemýšlela.“
„O čem?“
„O uplynulém víkendu a o tobě.“
 Jedna věc mi nedala spát. „Zkoušel tam na tebe tvůj bejvalej něco?“
Vydechla. „Zkoušel si mě trošku omotat kolem prstu, využít mýho stavu.
Ale nepovedlo se mu to. Tvrdil, že mě podvedl jenom proto, že trpí
závislostí na sexu. Věřil bys tomu? Tyhle kecy mu nezbaštím, nicméně
přinutilo mě to zamyslet se nad tebou.“
Srdce mi pokleslo. „Prosím, neříkej mi, že sis myslela, že bych tě
podváděl.“
„Vůbec ne. Ty jsi ženy střídal, ale nejsi podvodník, vždycky jsi o svých
úmyslech mluvil otevřeně. Upřímně věřím, že jsi jiný typ člověka, než je on.
Jsi lepší – víc se bojíš ublížení, než že bys někomu dokázal ublížit. Daleko
spíš si zasloužíš druhou šanci než on.“ Vzdychla. „Nedokážu ti říct ne,
Hollisi. Protože tvoje důvody k opatrnosti jsou čestné.“ Odmlčela se.
„Musíme to zkusit – tentokrát doopravdy.“
Vzal jsem ji za ruku a položil si ji na srdce. „Cítíš to? Bál jsem se, že už
jsi mě odepsala jako pitomce. Slibuju, že nebudeš litovat.“
Můj pocit štěstí hned zchladila, když řekla: „I tak si myslím, že bys tu
neměl zůstat přes noc.“
Nemůžu říct, že by mě to nezklamalo. Ale musel jsem respektovat její
přání.
„Jasně, holka. To je v pořádku.“
„Myslím, že půjdu rovnou spát, pokud ti to nevadí.“
„Je teprve půl osmý. Ty už chceš jít na kutě?“
„Jo. Byl to opravdu dlouhej víkend. Ale uložíš mě do postele?“
To byla mučivá žádost – uložit ji do postele a sám absolvovat dlouhou,
těžkou cestu do města. Chtěl jsem si aspoň lehnout vedle ní a při usínání
vdechovat její líbeznou vůni.
Ale tak to nemělo být. Nesměl jsem na ni tlačit.
„Jasně, samozřejmě,“ řekl jsem.
Šel jsem za Elodie do její ložnice. Panovala tu uklidňující atmosféra
s měkkým osvětlením a ženskou aurou. Připadal jsem si jako v nebi
a nechtělo se mi pryč.
Myslel jsem, že vím, co znamenají muka – když mi prve řekla, že se mám
vrátit domů. Ale to jsem nevěděl nic o mučení.
Svlékla si župan i tričko a na mě vyskočila její prsa. V šoku jsem si
prohlédl dokonalé, světle růžové bradavky. Nečekal jsem, že se přede mnou
svlékne. Ale asi mě to nemělo překvapit.
 Protože tohle byla odvážná Elodie, tatáž žena, která mě několik dní
dráždila svými kalhotkami. Byla bezpochyby expert na probouzení vášní.
A přesně to teď dělala se mnou.
Když už je řeč o kalhotkách, ty si taky svlékla. Bylo to jasné. Snaží se mě
zabít. Pak rychle zalezla pod peřinu, než jsem ji mohl prozkoumat tak, jak
jsem chtěl.
Polkl jsem. „Vždycky spíš nahá?“
„Ano.“
„Chápu.“ Srdce se mi chvělo.
Přetáhla si peřinu přes prsa. „Díky, že chápeš, že dneska potřebuju být
sama. Zachumláš mě?“
Pomalu jsem k ní přešel. Políbit ji na rty by situaci jen zhoršilo – nevěděl
bych, kdy přestat. Takže jsem se rozhodl pro lehkou pusu na čelo.
Ale než jsem se vzpamatoval, popadla mě a vtiskla mi opravdový polibek,
hluboký, vášnivý, s jazykem až v krku. Její chuť a vědomí, že je pod dekou
nahá, mě dohánělo k šílenství.
Když jsem se odtrhl a přinutil nohy zamířit ke dveřím, klacek mě prakticky
táhl k zemi. Napětí v džínách bylo nepříjemně viditelné. Napadlo mě, jestli
budu muset cestou domů zastavit na odpočívadle a ulevit si.
Jediná obtížnější věc než odejít bylo v tuhle chvíli zůstat.
„Dobrou noc,“ řekl jsem, „uvidíme se zítra.“
Právě když jsem se otáčel k odchodu, vyskočila. „Bože můj, Hollisi. Pojď
sem. Jen jsem tě zkoušela.“
He? „Cože?“
„Nechci, abys jel domů. Chci tě mít u sebe. Jen jsem si tě dobírala.
Neměla jsem v úmyslu nechat tě dnes večer odejít.“
Tohle byla hra?
Do prdele. Nikdy v životě jsem nebyl vděčnější za hru. Ani jsem se na ni
nedokázal zlobit.
„No to mě podrž,“ vydechl jsem a jako bych ze sebe vypustil všechen
vzduch.
„Škádlila jsem tě. Měla jsem dojem, že se ti to líbí,“ mrkla.
„Za to zaplatíš,“ varoval jsem ji.
Odhodila přikrývku a předvedla se mi v celé kráse. „Ať to stojí, co to
stojí, Hollisi.“ Blýskla chlípným úsměvem.
 Její nádherné vlasy jí spočinuly na prsou a sotva zakrývaly bradavky. Pod
nimi pevné břicho a nahá frnda.
Nahá frnda.
Sakra. Jo.
Musela si depilovat proužek, který tam předtím měla. Bože můj, byla tak
dokonalá.
Serval jsem ze sebe košili a vrátil se k posteli. Klekl jsem si na matraci
a pozoroval, jak mi Elodie rozepíná pásek. Dívala se mi do rozkroku, jako
by mě chtěla sežrat. Svlékl jsem si kalhoty a zahodil je a mezi námi zůstávaly
už jen moje tmavě šedé boxerky.
„Je tak tvrdej,“ řekla, když mě na sebe přitáhla a přitiskla se na mě svou
kůží. „Takhle tě nemůžu nechat jet domů. Když jsi na mě navíc čekal celej
den. Musela jsem se donutit nemasturbovat v koupelně, když jsem věděla, že
čekáš za dveřma.“
Poznamenej si: v blízké budoucnosti ji pozorovat při koupeli.
„Měl jsem pocit, jako by tahle erekce trvala měsíce, Elodie. Nedokážeš si
představit, jak příšerně tě teď chci. Ale počkám, jak dlouho budeš
potřebovat.“
O mnoho snadněji se to říkalo teď, když jsem věděl, že čekání je u konce.
Přes trenýrky jsem cítil její teplo. Po chvilce jejího dobírání následované
tímhle jsem měl pocit, že mi vybuchne rozkrok. Jisté bylo, že pokud se teď
pode mnou pohne, nemůžu zaručit, že se neudělám do trenýrek.
Chvíli jsem tu informaci zpracovával. Nádherná Elodie. Nahá pode mnou.
Trvalo tak zatraceně dlouho, než jsem se dostal až sem, ale stálo to za to.
Budoucnost je možná nejistá, ovšem jedno se zdálo nezvratné – parádně ji
ošukám.
Naše rty se srazily, a jak intenzita polibku sílila, netušil jsem, jak se
ovládnu, jakmile teplo její pochvy obejme můj úd. Ale když jsme teď poprvé
spolu, nesmím vybouchnout – doslova. Musím najít způsob, jak se zklidnit.
Ležel jsem na ní a Elodie mi zajela rukama do trenýrek a zmáčkla zadek.
Šílel jsem. Stáhla mi prádlo a můj pták stál nyní přímo proti její kundičce.
Přitiskl jsem jí hlavu na prsa a silně jí sál bradavku, zatímco žaludem jsem
se otíral o její pysky.
Už dříve se zmínila, že bere prášky. To se víceméně rovnalo dovolení
vniknout do ní naostro. A po ničem jsem netoužil víc. Nedokázal jsem se
ovládat, a tak to přišlo. Jediným prudkým pohybem jsem se dostal dovnitř.
 Trhla sebou.
Okamžitě jsem se zarazil. „Jsi v pořádku?“
„Jo. Jo… jen už je to nějakej čas. Nepřestávej.“
Byla zevnitř tak těsná. Jezdil jsem dovnitř a ven a tělem mi zmítaly vlny
ohlušující rozkoše. Rty se mi celou dobu vznášely těsně nad jejími, i když
ústa mi zela dokořán, jak bylo nádherné být uvnitř a jak jsem se snažil
oddálit vyvrcholení.
Kroužila pode mnou boky a s rytmickou přesností opětovala mé přírazy
a brala si všechno, co jsem jí dával.
„Odpusť mi, když budu moc rychle. Přísahám, Elodie, že jsem nikdy
nezažil nic tak krásnýho. Jsi skvělá. Budu to s tebou muset dělat každej den.“
Byla tak neskutečně vlhká. Ruce mi obtočila kolem krku a nohy kolem
boků. Díval jsem se jí do obličeje. Oči měla pevně zavřené a ústa otevřená.
Vypadala jako v extázi, naprosto mimo, a mě těšilo, že jsem ji tam dostal
právě já.
Začal jsem přirážet prudčeji a ona mě pevně sevřela. Penis jsem měl
zanořený hluboko v ní, bylo tam teplo a pohodlno a v tu chvíli jsem pocítil
první záchvěv opojení, které mě spoutá na celý život.
Když jsem ucítil její stahy, zrychlil jsem. Zasténala, jak se blížila
k orgasmu. Nedokázal jsem uvěřit, že by byla dřív než já. Třásla se a cukala
a křičela rozkoší. Přísahal bych, že to slyšela i její přítelkyně ve vedlejším
domě, jak to bylo hlasité.
Nakonec jsem byl i já, vypustil jsem do ní nekonečný proud spermatu
a v duchu si ji označkoval, protože jsem právě prožil nejsilnější orgasmus
v životě. Nezpomalil jsem, dokud ze mě nevystříkla poslední kapka. Pohyb
boků ustal a přitiskl jsem jí hlavu na krk a něžně ji políbil.
Během minuty jsem se cítil připravený na druhé kolo.
„Stálo to za to čekání,“ sípala Elodie.
Sex s ní byl ještě lepší, než jsem si ho představoval. Jestli mě tahle holka
bude chtít, má mě jistého na celý život.
Na celý život.
Opravdu jsem si pomyslel právě tohle? Čekal jsem na nával paniky.
Ale pak jsem ucítil na tváři měkké rty a podíval se na ženu pod sebou.
Elodie zářila tím nejpotrhlejším úsměvem. Blond vlasy se jí vpředu potem
přilepily na čelo a vzadu trčely všude kolem. Vypadala chaoticky, ale
nádherně a k pomilování. Taky vypadala veskrze šťastná. A víte, co se stalo
pak?
Usmál jsem se na ni.
Panika, kterou jsem čekal, se nedostavila.
 Kapitola 36
Elodie
Musela jsem si zakrýt ústa rukou, abych se nerozesmála, když se ke mně
Hollis otočil.
Vykoupali jsme se společně. Po rozcvičce, kterou jsme v noci absolvovali
v posteli, jsem se potřebovala dlouho máchat. Bolely mě i svaly, o nichž
jsem vůbec netušila, že je mám. Nedokážu spočítat, kolikrát jsme to dělali.
Vím jen, že už je to pěkně dlouho, co jsem se cítila takhle uspokojená.
Odešla jsem do koupelny, když Hollis ještě spal, a když jsem vlezla
do vany, překvapil mě tím, že za mnou přišel. Ale když jsme byli hotoví,
zalhala jsem mu, že jsou všechny ručníky v prádle, a podala mu na utření
chlupatý teplý župan. Nevím, jak jsem udržela kamennou tvář, když jsem ho
pobízela, aby si ho oblékl – že vnitřní strana nasaje víc vlhkosti než ta
vnější.
Teď tenhle krásný, obvykle přísný a upjatý, metr osmdesát vysoký
svalovec stál v mé koupelně v jasně růžovém froté županu. Otočil se dokola
a zachytil široký úsměv na mé tváři.
Jeho první reakce byla mi úsměv opětovat, ale už mě dobře znal. Poznal
rozdíl mezi šťastným a pobaveným úsměvem, a jak na mě mžoural, úsměv
mu zamrzl na rtech.
Rozhlédl se po koupelně. „Nevidím tu skříňku na prádlo. Kam dáváš
ručníky?“
Ze všech sil jsem se snažila nesmát. „Do pravý skříně v předsíni.“
Zadíval se na můj úsměv a pak si mě prohlédl pečlivěji. Bez dalšího slova
otevřel dveře, vyšel do předsíně a podíval se do skříně.
Uvítalo ho deset nadýchaných čistých ručníků.
Stál zády ke mně a dlouho zíral na skříň. Pak ji velmi pomalu zavřel
a otočil se ke mně. Úsměv na jeho tváři se dal popsat jen jako chlípný. Jeho
pohled mi mířil přímo mezi nohy.
„Bavíš se?“ zamračil se.
Zamračila jsem se taky a lehce se uchechtla. „Jasně.“
 Vykročil ke mně a já jsem instinktivně couvla. Po mém ústupu se jeho
škodolibý úsměv ještě rozšířil.
„Bojíš se, že ti to oplatím?“
„Vůbec ne.“ Div jsem si neroztrhla pusu.
Udělal další krok ke mně.
Já další dozadu.
Oči mu zajiskřily… a pak se na mě vrhl. Vyjekla jsem a rozesmála se,
když se předklonil a hodil si mě přes rameno jako pytel. Když jsem kopala
a hihňala se, plácl mě po zadku.
„Bylo to silnější než já. Ta růžová ti tak sluší.“
Hollis vykročil z koupelny a nesl mě chodbou. „Ráda si hraješ, co? Já
taky, ale příští hru vybírám já.“
Nepřestávala jsem se smát, když došel do ložnice a posadil se na kraj
postele. Jediným plynulým pohybem si mě sundal z ramene a ohnul přes
koleno.
Když jsem se snažila zvednout, pevně mě chytil za zadek.
„Co si myslíš, že děláš?“
„Už jsem ti to říkal. Teď vybírám hru já.“
Hlava mi visela těsně nad kobercem a musela jsem natáčet krk, abych
na něj viděla. „A co přesně je to za hru? Protože mám dojem, že ti visím přes
koleno se skoro holým zadkem.“
„No jo,“ podíval se Hollis. „Hned to napravím.“ Nadzvedl lem mého
krátkého hedvábného županu a obnažil mi zadek celý. „Teď může hra začít.“
Snad jsem se měla cítit v této choulostivé pozici nejistě, ale naopak mě to
trochu nažhavilo. Hollisův zlomyslný škleb byl tak sexy a já jsem
zbožňovala, jakou má nade mnou sílu a moc. Jedině tenhle muž si mohl
dovolit růžový chlupatý župan.
„Pusť mě,“ řekla jsem.
Ignoroval mě. „Tohle bude něco jako televizní kvíz – až na to, že místo
bodů za správný odpovědi budeš dostávat na zadek za ty špatný.“
„Ty ses zbláznil.“
„První otázka: Oblíbená část těla tvého pána Hollise.“
„Mého pána?“ odfrkla jsem. „Hádala bych, že správná odpověď bude jeho
pták.“
Hollis mě plácl po zadku, že to tak akorát štíplo. Hravě zabzučel. „Bzzz.
Je mi líto. Použila jsi špatnou formu. Správná odpověď zní: ‚Co je Hollisův
pták?‘“
„Ty jsi blázen,“ ušklíbla jsem se.
„Další otázka. Až se Hollis bude příště koupat nebo sprchovat, co mu dáš
na utření?“
Nedokázala jsem si pomoct. „Co je můj růžovej hedvábnej župan?“
Znovu mě plácl po zadku. Na stejné místo a trochu silněji.
„Au!“
„Bzzz. Špatná odpověď. Zapomněl jsem říct, že stejně jako v televizi
s každou odpovědí stoupají sázky.“
„Pusť mě, ty pitomče!“ Snažila jsem se znít naštvaně, jenže to nejde, když
to říkáte s úsměvem na rtech.
„Poslední otázka. Tahle je za dvojnásobek, takže dávej dobrej pozor.“
Udělal pauzu a pohladil mě po místě, kam mě předtím plácl. „Budeš ještě
chtít Hollise ojebat?“
Tentokrát jsem se napjala. Chtěla jsem cítit na zadku jeho velkou ruku.
„Ano! Ano! Budu chtít!“
Ucítila jsem dva rychlé údery. Ten první štípl, ale po tom druhém tam
určitě budu mít otisk ruky.
Přesto mě to ani v nejmenším nerozezlilo. Naopak.
Byla jsem nadrženější než předtím. Už zase.
Hollis mě postavil. Pořád měl tu jiskru v očích, když seděl na posteli
a čekal, jak zareaguju. Ale nechtěla jsem mu ji oplácet – chtěla jsem si ho
osedlat. Dočista jsem se rozplývala a byla jsem nažhavená. Ustoupila jsem
o krok, aby si mě pořádně prohlédl, pomalu rozvázala župan a upustila ho
na podlahu. Otočila jsem se a předklonila, opřela jsem se rukama o kolena
a vystrčila zadek, aby dobře viděl výsledek své práce, pak jsem se na něj
podívala přes rameno.
Viděla jsem, jak se mu rozšiřují zorničky. Zadek mě pálil, takže jsem si
domyslela, že naplno vidí obrys své ruky na jasně červené modřině.
Vyvalil oči a polkl. „Kurva drát. Ty úplně hoříš.“
Nemohla jsem souhlasit víc.
Otočila jsem se zpět a nesměle naklonila hlavu. „Teď je řada na mně
s výběrem hry, že jo?“
Hollis po mně šlehl pohledem. Byl chytrý. Nebyl si jistý, nakolik si z něj
zase jen střílím.
„To záleží na tom, co vymyslíš.“
 Sedla jsem si mu obkročmo na klín, olízla si rty a usmála se. „Moje hra je
házení kroužkem. Hádej, kdo bude dělat kolík.“
Hailey se měla brzy vrátit. Oznámila Hollisovi, v kolik odjíždějí z Block
Islandu, aby ji mohl po návratu vyzvednout. Bylo skvělé, že jsme měli pro
sebe celou noc a navíc nemuseli ráno spěchat. Hollis chvíli pracoval ode mě
z domova, ale z větší části si vzal volno – i když teď právě stál v jídelně
a hovořil se svou partnerkou po telefonu. Ohlédl se na mě.
„Protože jsem v noci ani ráno nebyl doma. Jsem u Elodie. Zůstal jsem tu
přes noc, když už to musíš vědět.“
Odtáhl telefon od ucha a slyšela jsem, jak se Addison chechtá. Zavrtěl
hlavou a zakroutil očima, ale tvářil se vesele. „Neudus se. Víc toho ze mě
nedostaneš.“
Naskládala jsem nádobí od snídaně do myčky a usoudila, že je čas se
obléct. Cestou do ložnice jsem se postavila před Hollise a naznačila, že ho
chci políbit, ale místo toho jsem mu vytrhla mobil z ruky.
„Ahoj, Addison, tady Elodie. Co takhle zajít na oběd, kde bych ti
pověděla všechno, co tě zajímá?“
Zasmála se. „To by bylo skvělý. Nejen proto, že jsem zvědavá až hrůza,
ale protože jsem si jistá, že mu naskakuje husí kůže z pomyšlení na společnej
oběd.“
Podívala jsem se na Hollise, který nevypadal nejšťastněji, a kývla. „Tváří
se, jako by kousnul do citronu, takže myslím, že máš pravdu. Co říkáš
na příští víkend?“
„To zní skvěle.“
„Takže domluveno.“
Vrátila jsem telefon Hollisovi a odkráčela do ložnice. Hollis přišel
za mnou, zrovna když jsem si zapínala podprsenku.
„Nemám rád vás dvě pohromadě.“
„Proč?“
„Protože do všeho strká nos, a jakmile se připlete do osobních záležitostí,
už se jí nezbavím.“
V šatníku jsem si vybrala bledě modré tílko a bílé kraťasy. „Potřebuješ
někoho, kdo se postará o osobní záležitosti, Hollisi. Všichni někoho
potřebujeme.“
„Já to nejlíp zvládnu sám.“
 Oblékla jsem si tílko a vrtěla hlavou. „Vážně? Jak je to dlouho, cos měl
poslední vztah? Šest let?“
Hollis mi sebral z ruky šortky a klekl si přede mě. Přidržel mi je, abych
do nich mohla vlézt, pak mi je vytáhl k bokům a zapnul zip. Tohle gesto mě
zalilo teplem. Když chtěl, dokázal být Hollis milý a pozorný. Nemusel se
snažit. Sám o sobě chtěl se o mě starat.
Když mi zapnul kalhoty, vstal a obtočil mi ruce kolem pasu a spojil je
za zády. „Pojeď se mnou pro Hailey a pak ke mně domů. Zůstaň dnes večer
s námi. Nemůžu tě nechat jít.“
„A co Hailey?“
Pokrčil rameny. „Co s ní? Už jsme jí to řekli. Ví, že spolu něco máme.“
Objala jsem ho kolem krku. „Ví, že spolu něco máme. Ale nezdá se mi
jako dobrej nápad, aby nás hned viděla v jedný posteli. Je vnímavá a my jí
dáváme příklad – to znamená, jak rychle skočit někomu do postele.“
Hollis sklonil hlavu a zaúpěl. „Chci tě ve svý posteli.“
Usmála jsem se. „A já tam chci bejt. Ale považuju za důležitý postavit
na první místo Hailey, a ne naše libido.“
„Fajn. Pojeď dneska k nám a zůstaň v pokoji pro hosty. Už jsme to tak
udělali. Řeknu jí, že jsem tě tu chtěl mít, protože zítra brzy odcházím. Ona spí
dlouho. Nebude vědět, v kolik odejdu do práce.“
Hryzala jsem si ret. Byla to lákavá nabídka, ale nebyla jsem si jistá, že
neskončíme u Hollise v posteli. Ani jeden z nás se před druhým příliš
neovládal.
Chtělo to nějakou pojistku. „Fajn. Ale žádný slídění do pokoje pro hosty.
Už nás jednou přistihla a já v žádným případě nechci, aby nás načapala nahý
při postelových hrátkách.“
„Domluveno.“
Hollis souhlasil podezřele ochotně. Něco se děje.
„To se ani nepokoušíš smlouvat?“
„Udělám cokoli, co tě dostane ke mně domů.“
„Takže mi večer nepolezeš do kalhotek? Proč tomu nevěřím?“
Usmál se. „Říkal jsem si, že ji asi stejně budeš mít bolavou. Dáme si
pauzu.“
Byla jsem si jistá, že jsou to jen kecy, ale nedala jsem to najevo. Přikývla
jsem. „Fajn. Pojedu s tebou.“
 Hollis mě cudně políbil na rty a zajel ústy k mému uchu. „Navíc, už jsme
si ujasnili, že slovo sex nezahrnuje orál, a už se nemůžu dočkat, až tě uvidím
klečet a cucat mi ptáka.“
„Než pojedeme, chci se ještě podívat na Bree. Tenhle víkend byl pro ni
opravdu náročný. Navíc bych vás chtěla seznámit, pokud by se na to cítila.“
Hollis se usmál. „To by bylo fajn. Z toho, cos mi o ní řekla, už mi připadá,
že ji znám.“
„Jsem si jistá, že to vnímá stejně.“ Zkontrolovala jsem v telefonu čas.
Máme asi čtvrt hodiny, než budeme muset vyrazit pro Hailey, a já už jsem si
sbalila tašku na noc. „Za pět minut jsem zpátky.“
Obula jsem si pantofle a došla k vedlejším dveřím. Trvalo několik minut,
než Bree otevřela dveře. Usmála se, i když nijak skvěle nevypadala. Kůži
měla zašedlou a slyšela jsem hvízdání vzduchu v nosní kanyle. Dnes ráno
měla kyslík puštěný naplno.
„Jak ti je?“
Otevřela dveře víc, abych mohla projít. „Obvykle se cítím jako třicátnice
s plícema šedesátnice. Ale dneska mě bolí celý tělo, jako by mi bylo
sedmdesát.“
Sáhla jsem jí na čelo. „Jsi nemocná? Máš horečku? Potřebuješ odvézt
k doktorovi?“
Smutně se usmála. „Ne. To jenom nemoc postupuje. Je to normální stav.“
„Ta víkendová cesta byla až moc. Měli jsme se sejít tady.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Chtěla jsem vidět jezero.“
Sedla si do polohovacího křesla a já jsem se usadila na gauč naproti ní.
Přišla jsem se na ni podívat, ale zároveň jí povědět i o Hollisovi, ale to mi
v tu chvíli připadalo neskutečně sobecké.
„Proč nejsi v práci?“ zeptala se.
„Já… hm… Hailey odjela s kamarádkou na víkend a zůstaly tam o den
déle. Za chvíli ji jedu s Hollisem vyzvednout.“
Nakrčila čelo. „Hollis tě sem přijede vyzvednout?“
Nechtěla jsem jí lhát, ale zároveň jsem se nechtěla chlubit svým štěstím.
„On, ehm… přijel včera večer a povídali jsme si.“
„Aha.“
„Zkusíme to spolu – myslím ten vztah.“
 „Aha. Skvělý. To je…,“ několikrát zakašlala, „… dobrá zpráva. Skvělá
zpráva.“
Přikývla jsem. „Jo. Ale připadám si jako idiot, když ty jsi nemocná a já ti
tu básním o kvetoucí romanci.“
„Nesmysl. Chceš být šťastná. Víš to sama.“
Několik minut jsme si povídaly a pak jsem si uvědomila, že už se musíme
vydat na cestu. Natáhla jsem k ní ruku. „Musím běžet, protože ve dvě máme
vyzvednout Hailey. Ale kdyby se ti přitížilo, zavolej. Prosím.“
Bree přikývla, ovšem věděla jsem, že když se její stav zhorší, stejně
nikoho nezavolá, což bylo k vzteku. S námahou se zvedla ze židle.
Přesvědčovala jsem ji, ať zůstane sedět, ale protože to byla Bree, trvala
na tom, že mě doprovodí ke dveřím.
V duchu jsem zvažovala, mám-li se jí zeptat, jestli se cítí na návštěvu,
a než jsme došly ke dveřím, bylo mi jasné, že její zdraví už se nezlepší. Taky
jsem věděla, že si upřímně přeje, abych byla šťastná, takže to, že přivedu
Hollise, by ji trochu povzbudilo.
„Chtěla bys… Chtěla by ses seznámit s Hollisem, než odjedeme pro
Hailey? Je u mě a můžu ho sem přivést hned.“
Bree se zamračila. „Dneska ne. Promiň. Ale pověz mu, že mu fandím, jo?“
Políbila jsem ji na tvář. „Povím mu to. A později ti napíšu, jak se ti vede.“
Přikývla.
Domů jsem se vrátila skleslá. Hollisovi stačil jediný pohled, aby si mě
přitiskl na prsa a objal. Políbil mě na temeno. „Není na tom dobře, co?“
Spolkla jsem slanou slinu, která se mi utvořila v puse, a zavrtěla hlavou.
„Nemá sílu na návštěvy.“
„Samozřejmě. Někdy jindy.“
Minutu jsem se ho držela a pak jsem zaklonila hlavu. „Skoro jsem
zapomněla – mám ti od Bree vyřídit, že ti fandí.“
„Ach.“
„Fandí ti od začátku. Tvrdí, že cítí, že patříme k sobě.“
„Máš chytrou kamarádku.“
„To mám,“ usmála jsem se.
Hollis zamířil ke dveřím. „Pojď. Za chvíli musíme vyrazit. Když jsem se
jel včera najíst, všimnul jsem si malýho květinářství. Koupíme jí kytku a ty ji
tu Bree necháš.“
 Panebože, jak jsem tohohle Hollise milovala. Je tak pozorný. „Jsi
nejlepší. Děkuju.“
„Nemáš zač.“
Políbila jsem ho. „Možná. Ale stejně to udělám – až bude Hailey spát.
Na kolenou…“
 Kapitola 37
Hollis
Když jsme dojeli k Megan, slunce už zapadalo. Hailey nastoupila do auta
a příjemně ji překvapilo, že vidí Elodie.
Přitáhla se ze zadního sedadla dopředu. „Jedeš s náma domů?“
Elodie se k ní otočila. „Jo. Doufám, že to nevadí.“
„Jasně že nevadí.“
Po její odpovědi se mi ulevilo. Ne že bych v tuhle chvíli dokázal něco
změnit, ale její radost znamenala o komplikaci míň.
„Jak bylo na Block Islandu?“ zeptala se Elodie.
„Spousta zábavy, jenom cestou tam jsem se na lodi pozvracela.“
„Ale ne!“
„Co jste dělali o víkendu vy?“ zeptala se.
„Flákali jsme se u mě v Connecticutu,“ odpověděla Elodie.
„Řekla jsem Megan, že vy dva spolu chodíte, a víte, co ona na to?“
Nadzvedl jsem obočí a podíval se na ni ve zpětném zrcátku. „Co?“
„Že to znamená, že když jsem pryč, nejspíš šoustáte.“
Podívali jsme se s Elodie na sebe a ona znejistěla.
„Předpokládám, že víš, co to znamená.“
Hailey zrudla. „Jo.“
Tomuhle rozhovoru jsem musel učinit přítrž. „Elodie a já jsme dospělí,
Hailey. Co děláme, do toho nikomu jinýmu nic není. A tvoje kamarádka nemá
takhle nevhodně mluvit. Doufám, že od tebe už něco takovýho neuslyším.
Nevím, jestli je Megan pro tebe vhodná kamarádka, když říká takový věci.“
„Dělala si jenom srandu. Prosím, nezakazuj mi se s ní kamarádit.
Omlouvám se.“
„To neudělám, ale mysli prosím na to, co říkáš, než to povíš. Dobře?“
„Dobře,“ hlesla.
„Byla jsem s tvým strýcem jenom část víkendu,“ upřesnila Elodie. „Jela
jsem s kamarádkou do jejího domu u jezera. Vzpomínáš, jak jsem říkala, že
pojedu pryč?“
„Jasně. Zapomněla jsem na to. Jak jí je?“
 „Bohužel na tom není bůhvíjak. Ale jsem ráda, že jsem tam s ní mohla jet.
Když jsem se vrátila, přijel mě Hollis navštívit.“
„A teď jedeš s náma domů. Přestěhuješ se brzo?“
Elodie potřásla hlavou a zasmála se. „Ne.“
„Elodie a já jdeme na věci pomalu,“ řekl jsem. „Ale bude u nás trávit
o hodně víc času.“
Kdyby bylo po mém, znamenalo by to každou noc. Takže technicky se
nestěhuje, ale…
Hailey tahle informace potěšila. „Paráda.“
Elodie se k ní otočila. „Nevadí ti to?“
„Jistěže mi to nevadí. Mám tě ráda.“
Věděl jsem, že jsou si blízké, ale nikdy jsem neslyšel Hailey to Elodie
říct.
„Taky tě mám ráda,“ pověděla Elodie bez váhání.
„Máš rád Elodie, strejdo Hollisi?“
Ta mi to zase zavařila. Rozhodně jsem měl pro Elodie těžkou slabost, ale
nebyl jsem si jistý, jak na tuhle otázku odpovědět.
„Myslím, že do Elodie se člověk snadno zamiluje,“ řekl jsem nakonec.
Uvědomil jsem si, že to není úplně to pravé. Naštěstí Elodie vypadala, že
se jí to líbí, protože mě uchopila za ruku.
„Omlouvám se, že jsem se chovala divně, když jsem vás poprvý viděla
spolu,“ pronesla Hailey.
„Řekla bych, že to byla normální reakce,“ uklidnila ji Elodie. „Naprosto
to chápu.“
Po chvíli jízdy v tichu jsem oznámil: „Napadlo mě, že bych si vzal zítra
volno a byli bysme všichni spolu. Co na to říkáte?“
„Cože?“ zavřeštěla Hailey.
„To je to tak hrozný?“ zachechtal jsem se.
„Jo!“ vykřikly obě naráz.
Elodie se rozesmála. „Co tě znám, nikdy sis nevzal ani den volna. A teď
hned dva naráz.“
„Já vím. Myslím, že je načase upřednostnit před prací jiný aspekty života.
Takže jsem se rozhodl ještě jednou vysadit. Věřte mi, Addison si užije svůj
den. Bude jenom ráda, že za mě může zaskočit.“
Potom co jsme se všichni tři dlouho dívali na film, odešla Elodie přímo
do pokoje pro hosty. Jaký rozdíl oproti vyzývavé dívce, která mi slíbila, že
mi poděkuje na kolenou. Dobře věděla, že před Hailey je lepší držet se
zpátky.
Ale když teď moje neteř spala, zaměřil jsem se na překonání její cudnosti.
Věděl jsem, že nesmíme riskovat přistižení při činu, ale nepřeceňoval jsem
svou schopnost sebekontroly. Když jsem nyní měl za sebou ochutnávku, jaké
to s ní je, síla držet se zpátky zeslábla. Slovo závislý to ani zdaleka
nevystihovalo.
Byl jsem odhodlaný dostat Elodie do svého pokoje stůj co stůj. Zatím jsem
tu ležel sám, proto jsem vytáhl mobil a poslal jí zprávu.
Hollis: Uvažuju nad novým barevným řešením ložnice. Můžeš sem
na chvilku přijít a říct mi svůj názor?
Elodie: Přišla bych, ale bojím se, že jakmile překročím práh, už
odtamtud nevyjdu.
Hollis: To je nápad ☺
Elodie: Myslela jsem si to. Proto radši zůstanu, kde jsem.
Hollis: Doopravdy myslím na tebe u nohou postele, jak mě na kolenou
požíráš vesele.
Elodie: To se rýmuje.
Hollis: Líbí se ti to?
Elodie: Rýmy? Jasně.
Hollis: Taky myslím na to, jak se mi vrtíš na kolíku a já tě líbám
na pupíku.
Elodie: ☺
Hollis: Taky… Tohleto může znít hrubě, ale chci ho mít u tebe v hubě.
Elodie: Co všechno ten tvůj pták nevymyslí…
Hollis: Moje verze dětských říkanek J Proč jsi vlastně na druhým konci
chodby, a ne u mě v posteli?
Elodie: Protože když je Hailey ve vedlejším pokoji, vyměkla jsem.
Hollis: Jak je možný, že už mi chybíš? Viděl jsem tě kdy? Před dvaceti
minutama? A už mám cukání.
Elodie: A zítra si bereš další volno! Tomu nemůžu uvěřit. Říkala jsem,
jak miluju sladkýho, romantickýho Hollise?
Použila slovo miluju.
Hollis: Nejsem si jistej, že teď myslím zrovna na romantiku.
Mimochodem, opravdu jsi řekla, že mě MILUJEŠ?
Po dlouhé odmlce vzala své vyjádření zpět.
Elodie: Neboj se, MILUJU neznamenalo lásku. Nechci tě vyplašit. Jen
jsem chtěla říct, že jako slaďoušek se mi líbíš.
Rozhodl jsem se ji dobírat.
Hollis: Má MILOVAT ještě nějaký jiný smysl? Protože si jsem naprosto
jistej, žes řekla, že mě miluješ.
Elodie: Řekla jsem jen, že miluju toho chlapa, kterým v poslední době
jsi.
Hollis: To zní hodně, jako že miluješ mě.
Chvíli se nic nedělo. Myslel jsem si, že buď neví, co odepsat, nebo jí to
není úplně příjemné.
Hollis: Jen žertuju, Elodie.
Elodie: Bála jsem se, že jsem tě vyděsila.
Hollis. To je tím, že přes zprávy na sebe nevidíme. Kdybys mě viděla,
věděla bys, jak moc se usmívám. Jediná věc, co mě děsí, je, že jsi
kousek ode mě a já k tobě nemůžu. A jestli okamžitě nepřijdeš ke mně,
půjdu já k tobě, což není ideální, protože hned vedle je Hailey. Jak to
teda bude?
Elodie: Myslíš to vážně?
Hollis: Naprosto. Dávej pozor.
 Asi za minutu se dveře na škvíru otevřely. Stála v nich Elodie v dlouhém
tričku.
„Dala sis na čas. Pojď dál, krásko.“
Pečlivě zavřela dveře, než došla ke mně. „Nechci, aby se vzbudila a našla
mě tady.“
Přitáhl jsem ji k sobě na okraj postele. „Budeme potichu. Stejně to budeme
muset začít cvičit. To, že se vzbudí, jsem ochotnej riskovat. Stejně už si
myslí, že – jejími slovy – šoustáme, díky Megan. Takže v tuhle chvíli jsem
za chlíváka, a nic z toho nemám.“
„Jo, to není šťastný.“
Stiskl jsem jí zadek. „Co není šťastný? To, že z toho nic nemám, nebo to,
jak Megan mluví?“
„Obojí? Mimochodem, užitek jsi z toho měl zrovna dneska ráno.“
Otíral jsem se jí o krk. „To nestačí.“
Zaklonila hlavu a začala dýchat přerývaně. „Hollisi, co mi to děláš?
Nikdy v životě jsem se takhle necítila. Moc se bojím, že mi zlomíš srdce.“
To se nikdy nestane.
Věděl jsem to, nějak. Pokud náš vztah nevyjde, já ho neukončím. Vždycky
jsem se bál jenom toho, že ona opustí mě, nikdy naopak.
Vystřelilo to ze mě. Nečekal jsem, že to řeknu. Ale došlo k tomu.
„Řekla jsi, že miluješ toho muže, kterým jsem, když jsem s tebou. Já toho
chlapa miluju taky. Ale víc než to miluju tebe, Elodie. Tak strašně moc.
A mrzí mě, jestli tě to trochu děsí, ale je to pravda a myslím, že bys to měla
vědět.“ Moje odvaha mě trochu šokovala.
Z dálky zaskřehotal Huey. „Mééé. Anna je doma!“
Jako by mi vesmír připomněl Annu, aby mě vyzkoušel. Ale nic to na věci
nezměnilo.
Elodie byla z mého přiznání šokovaná stejně jako já sám. „Jak si můžeš
bejt už teď tak jistej?“
„Už teď? Jenom to, že jsem se teprve teď dal dohromady a odhodil strach,
neznamená, že jsem na to nepřišel už dávno. Jsem si naprosto jistej, že tě
miluju po většinu času, co tě znám. A právě to mě děsilo k smrti.“
Když jí má slova došla, oči se jí zalily slzami.
Vzala mi tváře do dlaní. „Bože můj, Hollisi. V té zprávě jsem to myslela
opravdu tak. A pak jsem se stáhla, protože jsem se bála, že tak daleko ještě
nejsi.“
 „Jsem tam, Elodie. Hodně tam jsem. A nějak jsem věděl, že podobně to
cítíš i ty ke mně, i když jsem tě škádlil.“ Podíval jsem se jí do očí. „Miluju
tě.“
Zhluboka se nadechla. „Taky tě miluju.“
Sedla si mi na klín. Začali jsme se líbat a ani nevím jak a byl jsem v ní.
Oba jsme seděli ve stejné pozici, zcela oblečení, jen prádlo jsme posunuli
na stranu, a ona na mně pomalu, vášnivě – a stejně tak tiše – jezdila.
 Kapitola 38
Elodie
„Opravdu ti nevadí, že se sejdu s Addison?“
Nechtěla jsem Hollise provokovat, když všechno tak skvěle klapalo.
Přišel za mnou, když jsem smažila vajíčka, a políbil mě na krk. „Ne. Bude
dobře, když se poznáte.“
Byl víkend po tom, co jsme si s Hollisem vyznali lásku. Poslední týden
jsem každou noc až na jednu strávila s ním. Trval na tom, že pojedu domů
a podívám se, jak se vede Bree, a čtvrteční noc strávím v Connecticutu –
navíc už jsem neměla žádné oblečení.
S Addison jsme se dohodly, že nejlépe jí vyhovuje sobotní oběd, takže se
s ní sejdu později během dneška. I když původně jsem ten oběd domluvila,
abych pozlobila Hollise, chtěla jsem poznat osobu, která byla zásadní
součástí jeho každodenního života.
Naložila jsem vajíčka na dva talíře. „Určitě se chce ujistit, že nemám
s jejím nejlepším přítelem nekalé úmysly.“
„Pche. Věř mi, Addison byla od začátku tvoje velká podporovatelka.
Nebude tě grilovat. Chce si s tebou prostě popovídat, možná si do mě
z legrace trošku rýpne. Věř mi. Budeš v pohodě.“
S Addison jsme se potkaly v útulné malé hospůdce v centru města. Přestože
byl víkend, byla dokonale oblečená v košili s límečkem a rovné úzké sukni.
Neznala jsem její přesný věk, ale byla přibližně stejně stará jako Hollis.
„Ty ses nastrojila. Jsem ráda, že jsem si vzala slušný šaty.“
„To je síla zvyku. Vždycky to beru tak, že mám schůzku s klientem. Ale ty
vypadáš rozkošně, Elodie.“
„Díky.“
Když jsme se usadily, prohlédla jsem si menu. „Je fajn si takhle vyrazit.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy venku.“
Pohrávala si se svým perlovým náhrdelníkem. „A pročpak?“
„Většinu času strávím s Hailey. Domů se vracím úplně vyřízená. Tedy,
když jsem ještě jezdila domů.“
„Takže teď už bereš doma jako u Hollise?“ usmála se.
 „Jo, poslední týden určitě.“
„A teď tě vyčerpává Hollis po pracovní době?“
„Jen v dobrém slova smyslu,“ zachechtala jsem se.
Přišla servírka a objednaly jsme si. Já jsem si vybrala lososa se salátem
a Addison burger.
Pak se ke mně naklonila. „Doufám, že to nebude znít divně, ale věřila bys
tomu, že jsem se za tebe modlila?“
Tomu jsem úplně nerozuměla. „Modlila?“
„Jo. Toho nebo tu nahoře jsem prosila, aby seslal Hollisovi do života
někoho jako ty – někoho, kdo se mu bude natolik líbit, že kvůli ní všeho
nechá. Musela to být komplexní nabídka. Někdo, kdo mu bude stát za riziko,
že mu ublíží. Někdo, kdo se na něj nevykašle. Věděla jsem, že už dávno touží
po někom, jako jsi ty. Vlastně to bylo na mojí svatbě, kdy jsem si tě přála.“
„Opravdu?“
„Přesněji řečeno na mojí třetí svatbě. Vezmu to od začátku.“ Zasmála se.
„Napotřetí to pro mě bylo jako kouzlo. Prožila jsem dvě krátký, neúspěšný
manželství, než jsem si uvědomila, že štěstí má přednost. Oba mí předchozí
manželé byli sobci, který nikdy nepodporovali mou kariéru nebo mě.
S oběma jsem se seznámila na Wall Street a náš život byl soutěž, nikdy
opravdový partnerství. Nikdy mi nekryli záda.“
„To mě mrzí.“
„To nemusí. Všechno se spravilo.“ Usmála se. „Se současným manželem
Peterem jsem se seznámila v taxíku. Zní to jako typickej milostnej příběh
z New Yorku, co? Až na to, že Peter byl řidič. Jedný noci po hádce s prvním
manželem si všimnul, že jsem opravdu naštvaná. Takže vypnul taxametr
a zavezl mě až na Jersey Shore. Celou noc jsme si povídali. Zůstali jsme
přáteli, ale dohromady jsme se dali, až když ztroskotalo moje druhý
manželství. Takže jsem vlastně dvakrát udělala stejnou chybu, než jsem
prozřela. Jednoho dne jsem se zkrátka probudila a uvědomila si, že ten pravý
je Peter a že jsem tu skutečnost strašně dlouho přehlížela. Jakmile oschly
podpisy na papírech z druhýho rozvodu, vrhla jsem se do toho naplno a nikdy
se neohlídla zpět.“
„Fíha. To je parádní příběh.“
„A vím, že to tak má být. Peter je ten pravej. Když to víš, tak to víš.“
Mluvila mi z duše. „Jo, chápu, o čem mluvíš.“
 „Dokud jsem byla vdaná, o svým přátelství s Peterem jsem Hollisovi
neřekla. Držela jsem to jako tajemství a svátost. Ale když jsme spolu začali
oficiálně chodit a oni dva se seznámili, Hollis viděl, jak jsem šťastná. Moje
první dvě manželství nikdy neschvaloval. Znal ty dva muže díky práci dřív
než já a na rozdíl ode mě poznal, jací jsou.“
„Žasnu nad vaším upřímným přátelstvím s Hollisem. Mluví o tobě tak
uznale. A ráda se seznámím s Peterem.“
„Budeme to muset jít někdy zapít, jen my čtyři.“
„To bude skvělý.“
V tu chvíli mi zazvonil telefon.
Podívala jsem se na displej. „To je Hollis.“
„Vem to,“ mávla rukou.
„Ahoj,“ řekla jsem do telefonu.
„Je v pohodě?“ burácel jeho hluboký hlas do mobilu.
Podívala jsem se na rozesmátou Addison. „Jo. Velmi dobře se bavíme.
Právě mi pověděla, jak se seznámila s Peterem.“
„Všichni se potkáváme v autech. Oni dva v taxíku. A my, když jsi do mě
nabourala.“
„Fakt vtipný. Myslím, že oba víme, co se tenkrát doopravdy stalo.“
Zasmál se. „Fajn, už nebudu rušit. Jen jsem chtěl slyšet tvůj hlas a zároveň
pozlobit Addison. Vyřiď jí, že ji nespouštím z očí.“
„Jsi blázen.“
„Já vím.“
Když jsem zavěsila, přinesli jídlo a obě jsme se do něj pustily.
Addison na mě s plnou pusou ukázala vidličkou. „Abych se vrátila
k původnímu tématu. S Peterem jsme se brali v Řecku. On se tam narodil.
Pozvali jsme jen nejbližší rodinu a přátele. Při tanci na pláži na Mykonu
jsem si všimla, že se na nás Hollis dívá. A přísahala bych, že to byl toužebný
pohled. Došla jsem k závěru, že mu chybí život, protože kolem sebe postavil
tolik zdí. A teď neví, jak je zbořit. Z toho mě zabolelo u srdce. Tak jsem se
ten večer modlila za tebe. Sice to chvíli trvalo, ale přišla jsi.“
„Teda, Addison, to je fakt dojemný. Doufám, že nezklamu tvoje
představy.“
„Děláš si srandu? Hollis je už teď desetkrát míň upjatej. Jak to vidím já,
svou práci už jsi odvedla. A navíc mi zůstane můj bentley.“
„Tvůj bentley?“
 „To byla taková malá sázka,“ mrkla.
Oběd nám zabral dvě hodiny, protože ani jedna z nás nedokázala zavřít
pusu na víc než tu a tam na pár soust. I když jsem byla zpočátku trochu
nervózní, věci se vyvinuly líp, než jsem čekala. Addison byla vlídná
a přátelská a bylo jasné, jak moc má Hollise ráda. Přetahovaly jsme se o to,
kdo zaplatí účet, a vyšly z restaurace zavěšené do sebe.
„Vracíš se do Connecticutu, nebo zůstáváš ve městě?“
„Řekla jsem Hollisovi, že budu spát u něj.“
Usmála se. „Trochu si tě přivlastnil, co?“
„To je v pořádku. Já jsem si ho taky trochu přivlastnila. Oba jsme se
předtím spálili, takže teď se možná držíme o to pevněji.“
Addison zavrtěla hlavou. „Jeho bývalka má štěstí, že se mi nedostala
do rukou po tom, co mu provedla.“
Usmála jsem se. „Mrzí mě, co mu způsobila. Ale kdybych ji náhodou
potkala, musím jí poděkovat. Její ztráta je můj zisk.“
Addison mě objala. „Abys věděla, Hollis nakonec neměl pravdu. Tvrdil,
že určitě uznám, že jsi skvělá. Ale ty jsi prostě úchvatná.“
„Jsem doma, miláčku,“ zašvitořila jsem, když jsem se vrátila do Hollisova
bytu. Seděl na gauči s bosýma nohama položenýma na konferenčním stolku
a četl si. Odložil knihu do klína a počkal, až k němu dojdu. Huey mě
samozřejmě přivítal svým obvyklým „Mééé! Anna je doma!“
„Ahoj, Huey, Elodie je doma.“ Políbila jsem Hollise na rty. „Chyběla
jsem ti?“
Když jsem se chtěla narovnat, popadl mě zezadu za kolena a přitáhl si mě
do klína.
„Jo. Ukážu ti, jak moc.“ Olízl mi krk a položil ruku na ňadro.
„Kde je Hailey?“ usmála jsem se.
„Šla dolů ke Kelsie pomoct jí sbalit věci na noc. Takže mi půjč pusu, ať si
tě aspoň chvilku užiju. Nemáme moc času.“
Objal mě kolem krku a přitáhl si moje rty ke svým. Polibek nás nažhavil
stejně rychle jako vždycky. Zajela jsem mu rukama do vlasů a jeho jazyk
smetl myšlenky na všechno kromě něj.
V utajení jsme si moc dobře nevedli. Předtím nás Hailey přistihla
v kuchyni, když mě chytil za zadek, a jednou večer jsme se nechali nachytat
při mazlení ve výtahu, když se dveře nečekaně otevřely. Tak snadno jsme se
jeden v druhém ztráceli. Což bylo samozřejmě i příčinou, proč nikdo z nás
teď neslyšel klapnout dveře.
„Ehm, kroťte se, vy dva tam,“ zvolala Hailey cestou do pokoje s Kelsie.
Podle hlasu jsem poznala, že si nás spíš dobírá, než že by byla naštvaná.
Ale přesto mě to vyplašilo a prudce jsem z Hollise seskočila. Bohužel jsem
při tom zakopla a dopadla na zadek na podlahu.
Hollis se zachechtal a natáhl ruku. „Krása.“
„Buď zticha.“ Oprašovala jsem si kalhoty. „Za to můžeš ty. Chtěla jsem tě
jen lehce klovnout. Ale nééé… tobě to nestačilo. Ty jsi nenažranej.“
„Nemůžu si pomoct, když jsi tady. Jsem nenažranej. Chci tě pořád držet
v rukou.“ Vstal a políbil mě na čelo. „Sedni si. Koupil jsem ti víno, co máš
ráda. Přinesu ti skleničku a můžeš mi vypovědět všechny ty hrůzy, co ti moje
parťačka o mně navykládala, abych je mohl všechny popřít.“
Hollis se vrátil se dvěma sklenkami vína a posadil se vedle mě na gauč.
Odložil svou skleničku na stůl, zvedl mi nohy a začal mi rozepínat sandály.
„Jak to proběhlo?“
„Skvěle. Moc se mi líbí.“
„Výborně. To jsem rád. Protože i když je neskutečně vlezlá, je to hodnej
člověk a moje nejlepší kamarádka. Ale tohle jí neříkej.“
Usrkla jsem vína. „Neřeknu. Ale jsem si jistá, že si tě váží stejně jako ty
jí. Přestože se oba tváříte, jak si lezete navzájem na nervy. Ve vlaku sem mě
napadlo, že jsem se nikdy nezeptala, jak jste se vy dva vlastně seznámili.“
„Známe se z univerzity. Dělala Anně asistentku při makroekonomii.
Spřátelily se.“
„No páni. Nevypadá to, že by se ještě kamarádily.“
Hollis mi shodil boty na podlahu a začal mi masírovat nohy. „To rozhodně
ne. Přes Annu jsme se spřátelili všichni tři. Addison byla o rok starší, ale
měla tentýž hlavní obor jako já, takže jsme často studovali společně.
Po promoci jsme pracovali pro různý firmy. Když jsem se rozhodl, že chci
založit vlastní firmu, navrhl jsem jí, že bysme do toho mohli jít společně.“
Pokrčil rameny. „Když to s Annou prasklo, byla asi stejně naštvaná jako já.
Ty dvě se možná poznaly dřív, ale pokud by se to s Annou nepokazilo, není
pochyb, na čí straně uličky v kostele by Addy seděla.“
„Líbí se mi, že tvůj nejbližší přítel je žena.“
Hollis mi zatlačil palcem do chodidla a cítila jsem, jak se mi celé tělo
uvolňuje. „Vážně? Já jsem rád, že tvůj nejlepší přítel není muž. Určitě bych
nesnesl, kdyby ses scházela s jiným chlapem.“
„Říkáš, že se cítíš ohrožený?“ zasmála jsem se.
„Ne. Jen nechci, aby se kolem tebe motal jinej penis než ten můj.“
„Bojím se, co se bude dít, až Hailey začnou zajímat kluci. Ty ji budeš dost
hlídat.“
Hollisovy prsty se zastavily. „Kluci? Na to máme dost času.“
„Ani bych neřekla. Já jsem si s klukama začala ve třinácti. V patnácti jsem
šla sama do kina s Frankiem Hessem.“
„Nemám rád Frankieho Hesse.“
Zachechtala jsem se. „Frankie Hess naší Hailey by měl doufat, že až s ní
někdy bude chtít jít ven, dveře mu otevře někdo jinej než její strýc.“
„Někdo jinej? Myslíš ty, co?“
S Hollisem jsme si dokonale rozuměli, ale líbilo se mi ho pošťuchovat,
abych nás udržovala ve varu. „Nebo ta, se kterou budeš tou dobou chodit.
Mluvíme o době za několik let.“
Dělala jsem, že nevidím jeho zakaboněný obličej. „A kde hodláš bejt tou
dobou ty?“
Kdybych se na něj podívala, neudržela bych vážnou tvář. Takže jsem se
raději napila vína a natáhla se, abych postavila svou sklenku vedle jeho.
„Nevím. Možná najdu Frankieho a podívám se, co bude tou dobou dělat.“
Ani jsem nestačila vyjeknout a ležela jsem na zádech a Hollis se tyčil nade
mnou. „Dělám si legraci,“ smála jsem se.
„Legraci, jo? Jsi nějaká hubatá. Nejdřív mi naznačíš, že Hailey bude
za dva roky chodit s klukama, a pak děláš narážky na cizího chlapa.“
„Frankiemu bylo patnáct,“ chechtala jsem se.
Přitulil se ke mně. „To je jedno. Co je moje, to je moje a nechci myslet
na to, že by to patřilo někomu jinýmu, přede mnou nebo po mně.“
„Neandertálče,“ škádlila jsem ho. Ale byla pravda, že mě hřálo, že mě
Hollis považuje za svou.
Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Jestli ze mě dělá pračlověka to, že tě
chci zamknout a naplnit břicho mýma dětma, tak budiž. Kde mám kyj? Asi
s ním namlátím Frankiemu prdel.“
Natáhla jsem ruce a pohladila Hollise po tvářích. „Ty se mnou chceš
děti?“
Moje otázka ho zmátla. Nakrčil obočí. „Samozřejmě že chci. Ty ne?“
 O dětech jsem nikdy předtím nepřemýšlela. S Tobiasem jsme o tom nikdy
nemluvili. Ale když jsem se podívala do očí Hollisovi, viděla jsem naši
budoucnost zahrnující úžasná malá hollisata.
Dlouho jsem se na něj dívala, než jsem odpověděla. „Myslím, že si
založíme pěknou rodinku.“
Hollis mi přejel prstem po rtu. „Drahoušku, říkám to nerad, ale my už jsme
pěkná rodinka.“
Na večer jsme si s Hailey a její kamarádkou objednali pizzu. Hollis a já
jsme se pak u něj v pokoji dívali na film, aby děvčata mohla zůstat
v obýváku. Byl to obyčejný den, ale když jsem spočívala hlavou na jeho
hrudi a sledovala starou Smrtonosnou past, byla jsem naprosto spokojená.
Poprvé po – celé věčnosti.
Podložila jsem si hlavu rukou. „Chci mít někdy dítě… Dítě s tebou.“
Hollis namířil ovladačem na televizi a ztlumil zvuk. „To je dobře. Jsem
rád, že to vnímáme stejně, i kdyby ti to došlo až teď, když já to vím už
nějakou dobu.“
Usmála jsem se. „Neměla jsem nejlepší dětství. Takže vlastní rodina pro
mě nebyla cílem, řekla bych.“
Hollis mi zastrčil pramen vlasů za ucho a palcem mi masíroval zátylek.
„U nás to bude jiný. Slibuju.“
„Já vím.“
„Mimochodem, když už jsme u toho, pořád říkáš jednou. A podle toho, jak
to povídáš, to zní, jako by to mělo bejt až za dlouho. Nemusíme mít děti
příští tejden – počkám, až se na to budeš cítit – ale když už žijeme pod
jednou střechou, asi bych měl formálně přiznat, že jsi tu a že jsi má. To bych
nijak neodkládal.“
Útrobami se mi rozlilo teplo. Tohohle muže už jsem nemohla nemilovat.
Mělo mě děsit, jak rychle se věci hýbou. Žiju tady prakticky teprve pár týdnů
a už mluví o tom, že to bude nastálo – my budeme nastálo. Ale neděsilo mě
to. Láska byla riskantní, ovšem byla jsem si jistá, že Hollis LaCroix za to
stojí.
Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Tak jo.“
Hledal v mých očích ujištění. „Tak jo?“
„Jo. Beru to.“
 Tu noc jsem se vznášela. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Můj život
s Hollisem se zdál jako pohádka, skoro příliš dobrý na to, než aby to byla
pravda.
Ale když jsem se ve dvě ráno nečekaně probudila, rychle mě dostihla
realita.
Pohádky jsou jen příběhy napsané jinými lidmi. A jsou příliš dobré na to,
než aby to byla pravda.
 Kapitola 39
Elodie
„Panebože…“ Srdce mi bilo jako splašené, ale zbytek těla zůstal
paralyzovaný.
Hollis se vymrštil ze spánku. „Co je? Co se děje?“
Držela jsem u ucha mobil a mluvila s Mariah. „Kde je?“
„V bridgeportské nemocnici. Vím, kolik je hodin, ale slíbila jsem, že
okamžitě zavolám, kdyby se něco stalo.“
Vydrápala jsem se z postele a běžela chodbou k pokoji pro hosty, kde jsem
měla oblečení. Nohy se mi třásly. „Je stabilizovaná?“
Mariah mluvila sklesle. „Přivezla ji záchranka. Cestou do nemocnice měla
zástavu, ale oživili ji. V tom shonu lékař zapomněl zkontrolovat její náramek
a… napojili ji na přístroje.“
„Ale to nechtěla.“
„Já vím. Byl to omyl. Museli být v šoku z toho, že tak mladá žena má
natolik podlomené zdraví, a pravděpodobně jen dělali všecho pro to, aby ji
zachránili. Byla to chyba, ale… je pořád mezi námi.“
„Jedu tam.“
Když jsem se otočila, Hollis stál za mnou, už oblečený a s klíči v ruce.
Podívala jsem se na něj, vzal mě za ruku. „Pojď. Volal jsem matce Kelsie,
že máme náhlou příhodu. Přijde nahoru a zůstane s děvčaty. My jedeme.“
Po deseti minutách jízdy Hollis konečně promluvil. Byla jsem tak ztracená
v myšlenkách, když jsem zírala z okna, že jsem zapomněla, že jsme
o telefonátu a o tom, co z něj pochopil, ještě nehovořili. Chytil mě za ruku.
Spojené ruce s propletenými prsty pak zvedl ke rtům a políbil mi klouby.
„Dobrý?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Víš, co se stalo?“
„Její nevlastní matka mi jen řekla, že se jí v sanitce zastavilo srdce.“
Po tvářích mi stekly slzy. „Byla poslední dobou tak slabá.“
Hollis mi sevřel ruku. „Ale teď je stabilizovaná?“
 „Zavedli jí hadičku do krku, i když to nechtěla. Někdo, zdá se, udělal
chybu.“
„Do prdele.“
Hollis řídil městem a já jsem se dívala z okna. Ulice byly prázdné.
Podívala jsem se na hodiny na přístrojové desce. Půl třetí ráno. To
vysvětlovalo, proč je pořád tma a manhattanské silnice jsou tak bezútěšné.
„Chtěla jsem tě s ní seznámit,“ špitla jsem.
„To ještě uděláš. Jestli je stejná jako její kamarádka, bude silná a dostane
se z toho.“
Jízda do Bridgeportu trvala normálně kolem dvou hodin, ale Hollis přímo
letěl.
„Víš,“ vyprávěl, „když byla máma nemocná, díval jsem se na noční zprávy
a pamatuju se, jak mě rozzlobilo, že nějakej hajzl praštil starou paní do hlavy
pistolí a okradl ji.“
Otočila jsem se k němu. Ohlédl se na mě a pak zpět na silnici.
„Ten parchant si tu chodil úplně zdravej, a moje máma leží v posteli
a bojuje s dechem. To mě přivádělo k zuřivosti.“
Netušila jsem, že komplikace Bree vyvolají v Hollisovi trudné vzpomínky.
„Zmítám se mezi vztekem a strachem,“ řekla jsem mu. „Vztek se dá líp
zvládnout.“
Hollis se usmál. „To bych nikdy nehádal.“
I v té nejtemnější chvíli mě dokázal povzbudit. Sevřela jsem mu ruku.
„Díky, že ses na nic neptal a skočil jsi do auta.“
„To je samozřejmost. Chtěl bych udělat víc než tě tam jen dovézt. Tíhu, co
neseš, bych rád vzal na svoje ramena.“
„Když tě mám vedle sebe, nejsem na žádnou tíhu sama.“
„To jsem rád. Protože opravdu nejsi.“
Do bridgeportské nemocnice jsme přijeli v rekordním čase. Hollis
zastavil u vjezdu na parkoviště. „Mám tě vysadit u vchodu a přijít za tebou?“
„Ne. Jestli ti to nevadí, radši bych šla dovnitř s tebou. Bojím se toho, co
mě tam čeká.“
„Samozřejmě.“
Hollis zaparkoval a ruku v ruce jsme vešli hlavním vchodem
do nemocnice. Dveře byly vysoké a široké a zlověstně se tyčily nad námi.
S každým krokem se mi víc svíralo hrdlo.
„Víš, kde je, nebo se musíme zeptat?“
 „Tobias mi před chvilkou psal, že ji převezli na jednotku intenzivní péče.
Lůžko číslo tři.“
Vyjeli jsme výtahem do čtvrtého poschodí a následovali ukazatele
k danému oddělení. Na zdi před zavřenými dvojitými dveřmi byl dávkovač
dezinfekce na ruce a bzučák na otevření. Oba jsme si nanesli trochu roztoku
na dlaně a pak jsem se zhluboka nadechla.
„Jsi připravená?“ zeptal se.
Přinutila jsem se k úsměvu. „Ne, ale stejně jdeme dovnitř.“
Hollis loktem zmáčkl bzučák a dvojité dveře se otevřely. Místnost byla
rozlehlá, s asi desítkou postelí rozestavených podél stěn a velkým
stanovištěm sester uprostřed. Došli jsme k první volné sestře. „Kde je,
prosím vás, lůžko číslo tři?“
Ukázala do rohu místnosti, kde byl zatažený závěs, a zamračila se. „Má
tam teď rodinu, ale můžete se k nim připojit.“
„Děkujeme.“
Hollis mi položil ruku na záda. „Chceš, abych tu počkal?“
„Ne. Pokud ti to nevadí, byla bych radši, kdybys šel se mnou.“
„Jak si přeješ.“
Odvedl nás k lůžku číslo tři. Závěs končil asi čtvrt metru nad zemí a pod
ním byly vidět tři páry nohou. Usoudila jsem, že patří Marii, Richardovi
a Tobiasovi. Když jsme se přiblížili, ulevilo se mi, když jsem uslyšela pípání
přístrojů. Děsilo mě, že přijedeme pozdě.
Otočila jsem se k Hollisovi a sípavě vydechla. „Přístroje. Slyším
přístroje.“
Usmál se. „To vypadá dobře.“
Někdo nás musel slyšet, protože závěs se najednou odsunul stranou.
Mariah stála u nohou postele a blokovala mi výhled na Bree. Otočila se,
spatřila mě a přitáhla mě k sobě. Přes její rameno jsem poprvé zahlédla svou
nejlepší přítelkyni.
Z krku jí čněla hadička přilepená páskou k obličeji, aby držela na místě.
A hlučný přístroj vedle postele za ni prováděl dýchání. Kůži měla nesmírně
bledou a vypadala tak drobná a mladá. Zabolelo mě srdce.
Mariah mě pustila a já jsem se ohlédla na Tobiase a Richarda. Ani jeden
z nich mi nevěnoval pozornost. Zírali mi přes rameno.
„Ach, pardon, tohle je…“
„Hollis,“ řekl starý pán.
 Zmateně jsem na ně hleděla. „Jak to, že znáš jeho jméno?“
Připadalo mi, že sleduju soutěž v zírání. Všichni upírali svou pozornost
na muže za mnou. Neřekli ovšem ani slovo.
Otočila jsem se k Hollisovi.
Vyvalenýma očima civěl na mou přítelkyni ležící na posteli.
„Hollisi?“
Nevnímal mě.
„Hollisi?“
Viděla jsem, že nevypadá dobře, ale Hollis se tvářil, jako by spatřil
ducha. Možná to bylo na něj moc, muset se na ni takhle dívat. Jeho matka
byla patrně taky na jednotce intenzivní péče.
Dotkla jsem se jeho ramene. „Jsi… v pořádku?“
Zavrtěl hlavou. „Co se to tu sakra děje?“
„O čem to mluvíš? To je moje přítelkyně Bree.“
Otočil se a civěl na mě. „Chceš říct Anna.“
Anna.
Anna?
Trvalo mi několik vteřin, než jsem pochopila, o čem mluví.
Srdce mi tlouklo rychleji a rychleji, když jsem si postupně skládala
dohromady obrázek.
On právě řekl Bree… Anna.
Vytřeštila jsem oči. Bree se plným jménem jmenovala Brianna. Ale to
nemůže být…
Bree je Anna? Hollisova dívka, která mu zlomila srdce?
Moje Bree?
Znovu jsem se mu podívala do tváře a nebylo pochyb.
Bree je Anna.
Místnost se začala houpat a připadala jsem si jako ve snu. Tohle nedávalo
smysl, a přestože to bylo nepochybné, potřebovala jsem, aby mi to potvrdil.
„Hollisi? Bree je tvoje bývalá přítelkyně Anna?“
Přikývl. Nedokázal od ní odlepit zrak.
„O co tu sakra jde?“ vložil se do toho můj exmanžel.
Bylo to složité na vysvětlování. „Hollis je můj přítel. Vůbec jsem netušila,
že znal Bree. Vždycky o své bývalé hovořil jako o Anně a já jsem si sotva
uvědomila, že Bree je Brianna. Neznala jsem nikoho, kdo by jí říkal Anna.“
Její otec zavřel oči a začal vrtět hlavou.
 Mariah vypadala překvapeně. „No… tomu říkám náhoda.“
„Jen pár lidí jí říkalo Anna, když byla mladší. Děda ji tak oslovoval,“
vysvětlil Richard. „Po letech už preferovala Bree. Ale je to pořád moje
holčička Anna.“
Tobias se zle podíval na Hollise a oznámil: „Musím na vzduch.“
Když Tobias odešel, vydechla jsem úlevou. Jeho přítomnost jen
zhoršovala už tak špatnou situaci.
Hollis pořád nic neříkal. Až na přístroje udržující Bree naživu bylo
v místnosti děsivé ticho.
Náhle přistoupil k posteli a přitáhl si židli. Zbytek nás sledoval, jak na ni
nevěřícně hledí. Položil si ruce na hlavu a tahal se za vlasy. Pak, jako když
otočíte vypínačem, prudce vstal a odešel pryč.
„Promiňte,“ řekla jsem a vyběhla za ním.
Hollis utekl na chodbu a zastavil se u automatu na vodu. Oběma rukama se
o něj opřel a zrychleně dýchal.
Nakonec zvedl hlavu ke mně. Když se naše oči střetly poprvé od chvíle,
kdy začala tahle noční můra, ani jeden z nás neměl slov.
Na tohle žádná slova neexistovala.
 Kapitola 40
Hollis
Konečně jsem dokázal promluvit. „Nerozumím tomu. Vysvětli mi to, Elodie.“
Zavrtěla hlavou. „Ani já to nechápu. Vážně ne.“
„Nic jsi o tom nevěděla?“
Její výraz se z ustaraného změnil na rozzlobený. „Co si myslíš? Že jsem
na tebe něco hrála? Jistěže jsem o tom nevěděla!“
Okamžitě jsem litoval toho, co jsem řekl. Všechno to bylo tak zamotané.
„Nechtěl jsem naznačovat, že lžeš. Jen nerozumím tomu, jak jsme to mohli
nevědět. Je to tvoje nejlepší kamarádka.“
Elodie stále vrtěla hlavou. „Nikdy se mi o tobě nezmínila, Hollisi. Věděla
jsem, že jí před několika lety někdo ublížil. Mluvila o bývalým příteli.
Upřímně řečeno nevím, jestli jsi to byl ty, nebo někdo jinej, ale přísahám ti,
že nikdy neřekla tvý jméno, ani se nezmínila, když jsem o tobě mluvila já.“
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se najít rovnováhu. Každou vteřinu,
kterou jsme tu zbytečně ztráceli snahou rozluštit tohle tajemství, bojovala
Anna o svůj život. Bylo jedno, jak moc mi ublížila nebo jak nepříjemné bylo
tohle odhalení – na tom teď nezáleželo.
Umírala.
Anna umírala.
Důležité bylo, že ve chvílích, které mohly být její poslední, měla kolem
sebe ty, jež milovala. Nevěděl jsem, jestli ona někdy milovala mě, ale část
mého já ji bude milovat navždy. Proto jsem byl celé ty roky tak zničený. Až
do Elodie byla láskou mého života Anna.
Probral jsem se ze zamyšlení. „Musíme se tam vrátit.“
Elodie si otřela oči. „Jo, pojďme.“
Když jsme do místnosti vstupovali podruhé, nebylo to o nic jednodušší
a o nic méně šokující. Anna byla vždycky malá, ale teď vypadala výjimečně
slabě a křehce, i když její tvář byla stejně krásná, jak jsem si ji pamatoval.
Fyzicky mě zabolelo, když jsem viděl trubičku v jejím krku, zvlášť když jsem
věděl, že je to proti jejímu přání.
Jsi tak statečná, Anno.
 Můj instinkt velel zachránit ji, něco udělat. Ale bylo jasné, že teď nikdo
nic dělat nemůže, jen se modlit. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy naposledy
jsem žádal Boha o pomoc. Upřímně řečeno, po smrti své matky jsem ztratil
víru, že tam nahoře někdo moje modlitby poslouchá. Od té doby to bylo
poprvé, co jsem prosil o milost.
Nenech ji tak trpět, prosím.
Mou myslí probleskovaly vzpomínky na Annu. Byla mi oporou
v nejhorších chvílích nemoci mé matky. To jsem vždycky oceňoval. Bez
ohledu na to, jak to mezi námi skončilo, nikdy jsem jí to nezapomněl. Vidět ji
v tomhle stavu bylo nejhorší déjà vu. Byl to ten nejkrutější vtip v mém
životě.
Richard musel vidět hrůzu v mé tváři, protože mě vzal stranou.
„Hollisi, synu, vím, jak moc pro tebe Brianna znamenala. Je mi líto, že jsi
to musel zjistit takhle.“
Bože, jestli to pro mě bylo těžké, nedovedl jsem si ani představit, jak se
cítí on. Anna byla vždycky tatínkova holčička.
„Jak se s tím pereš?“ zeptal jsem se hloupě.
„No, víš…,“ zaváhal, oči se mu zalily slzami a hlas se mu chvěl. „Je to
moje malá holčička.“
„Jo,“ zašeptal jsem.
Nejsem typ chlapa, co se s každým na potkání objímá, ale v tu chvíli jsem
neváhal a ovinul paže kolem Richarda. Do prdele. Utěšovali jsme se
navzájem. Z Richarda jsem měl vždycky pocit, že nejsem pro jeho dceru dost
dobrý. Nakonec jsem si uvědomil, že to není kvůli mně, ale odrazem toho,
jak moc ji miluje a že chce pro ni jen to nejlepší. Zrovna jsem si začal
získávat jeho důvěru, když to se mnou Anna skončila.
Poté co jsme se pustili, pohledem jsem se vrátil k Anně. Během let jsem
na ni měl vztek. Ale v tuhle chvíli jsem si přál zázrak. Byla dobrý člověk,
který si takový osud nezasloužil. V hloubi duše jsem věděl, že situace je
zoufalá a očekávat zázrak je čiré bláznovství. Ale nemohl jsem se vzdát
naděje.
Pohlédl jsem na Elodie a můj zármutek zesílil. Měl jsem ji držet za ruku,
ale stěží jsem držel sám sebe. Doufal jsem, že to všechno pochopí.
Richard přešel ke dveřím. „Jdu si dát trochu vody.“
Potřeboval jsem se trochu nadechnout. „Půjdu s tebou,“ řekl jsem.
 „Vzpomeneš si, jak dlouho po našem rozchodu jí sdělili diagnózu?“ zeptal
jsem se, když jsme šli spolu po chodbě.
Richard zamrkal. „Ne, Hollisi. Ale zřejmě to nebylo dlouho poté. I pak,
když se dozvěděla, že má tuhle nemoc, byla dlouhou dobu úplně v pořádku.
Zhoršila se až v posledních letech.“
„Co se stalo s tím chlapem, se kterým byla?“
Kvůli kterému mě opustila…
Zamrkal, jako by se pokoušel rozpomenout. „To netrvalo dlouho,“
odpověděl.
Zničila mě kvůli vztahu, který netrval dlouho? Opustil ji, když se dozvěděl
o její nemoci? A jak dlouho byl ženatý Richard? Matka Anně zemřela, když
byla ještě dítě, ale nevěděl jsem o tom, že by měl přítelkyni. A pak si vezme
zrovna ženskou, za jejíhož syna se provdala Elodie? Měl jsem tolik otázek,
ale teď nebyl čas se ptát. Už jsem vyzvídal dost.
Richard se napil z automatu na vodu. Když jsme se vraceli zpět do pokoje,
položil jsem mu ruku na rameno.
Po mém návratu jsme se na sebe s Elodie podívali a smutek v jejích očích
byl hmatatelný. Byl jsem si jistý, že ona v mém pohledu vidí totéž. Drželi
jsme se navzájem, navzdory trapnému pocitu, že nás Richard a Mariah
sledují. Elodie v mé náruči propukla v pláč. Chtělo se mi taky brečet, ale
nešlo to. Šok a zmatek mě přemohly a uvnitř nahromaděné emoce nemohly
ven.
Nakonec si s Richardem přišel promluvit doktor.
„Příštích dvacet čtyři hodin bude kritických,“ prohlásil. „Vážně bych si
přál, abych vám mohl říct, jak to bude pokračovat, ale my to prostě nevíme.
V tuto chvíli je plně závislá na přístrojích. Zítra provedeme test tělních
tekutin, abychom zjistili, jestli dokáže dýchat sama. Ale dnes večer
nebudeme zkoušet nic.“
„Jaká je šance na plné uzdravení?“ zeptal se Richard.
Doktor se tvářil zachmuřeně. „Nezdá se to pravděpodobné. Vzhledem
k tomu, že chápete prognózu její nemoci, vám neříkám nic, co byste už
nevěděli. To by věc nijak neulehčilo. Je mi to moc líto.“
Bylo nepřirozené, že Anna umírala tak mladá a její otec se s ní musel
rozloučit. Ztráta rodiče je bolestivá. Nedokázal jsem si představit ztrátu
dítěte. Zkusil jsem se vžít do pocitů Richarda, co pro něj smrt Anny znamená,
protože jsem se nedokázal dopátrat toho, co znamená pro mě. Už roky jsem
s ní nemluvil, ale nikdy jsem ji z mysli nevypudil. Byla to osoba, která nejvíc
ovlivnila můj život.
Přesto jsem netušil, co všechny ty roky prožívala. Kdybych to věděl, určitě
by můj postoj k ní byl jiný. Pohrdal jsem jí a ona celou dobu trpěla. Když
jsme s Elodie odcházeli, na nebe stoupalo slunce. Slíbili jsme ostatním, že se
za pár hodin vrátíme.
Cestou domů panovalo mezi námi napjaté ticho. Byli jsme příliš vyčerpaní
a rozčilení na to, abychom hovořili. Přesto jsem jí potřeboval položit jednu
otázku, ačkoliv jsem věděl, že na ni nemá odpověď.
„Jak to, že nic neřekla, když jste spolu o mně mluvily?“
„Nevím, Hollisi. Mockrát jsem tvoje jméno zmínila. Třeba si myslela, že
je to náhoda a jedná se o jiného Hollise.“
Potřásl jsem hlavou. „Nedokážu si představit, že by se ani nezeptala. Moje
jméno není z nejobvyklejších a navíc znala jméno mé neteře. Byli jsme spolu,
když přítelkyně mého nevlastního bratra porodila, i když si nemyslím, že by
se ty dvě někdy setkaly. Nedává mi to smysl.“
A nezdá se pravděpodobné, že bychom měli šanci se jí zeptat.
Elodie si všimla, že jedu do Connecticutu. „Kam jedeš? Vezeš mě domů?“
Neuvědomil jsem si, že ji vezu domů, a ne zpět do města. Ale po pravdě,
dnes večer potřebuju být sám. Chtěl jsem tu být pro ni. Opravdu jsem chtěl.
Chtěl jsem být lepší a silnější, ale zkrátka to nešlo.
„Dneska v noci potřebuju bejt sám. Doufám, že to chápeš.“
„To si nejsem jistá, Hollisi. Myslím, že teď se o sebe potřebujeme opřít,
a ne se rozejít.“
Měla pravdu. Ale potřeboval jsem to zpracovat, aniž bych se musel starat
o to, jaký dopad na ni mají moje pocity. Asi to bylo sobecké. Jenže teď jsem
nemohl být s nikým, ani s ní.
Když jsme zastavili před jejím domem, potřásl jsem hlavou. „Omlouvám
se. Vím, že to moc dobře nezvládám. Třeba se to v určitým okamžiku
vstřebá. Ale tam ještě nejsem.“
Po chvíli se zdálo, že roztála. „Mrzí mě, že tě to tak sebralo. Chápu to.“
Pak už Elodie neřekla nic a vystoupila z auta. Počkal jsem, dokud nebyla
bezpečně uvnitř.
Protože jsem byl vyčerpaný, měl jsem v úmyslu vrátit se do města, abych
se trochu vyspal. Jenže poté, co jsem uviděl ceduli na kraji silnice, jsem
skončil někde úplně jinde.
 Kapitola 41
Elodie
Už skoro svítalo, a já jsem pořád nezamhouřila oko. Seděla jsem na gauči,
zírala do prázdna a snažila se to pochopit. Mozek mi horečně pracoval, jak
jsem se snažila vybavit si rozhovory s Bree o Hollisovi. Zoufale jsem
potřebovala zjistit, jestli věděla, že můj Hollis je její Hollis.
Nikdy nezapomenu na bolest v jeho očích, kterou jsem dnes viděla. Bylo
zřejmé, že jedna jeho část ji stále miluje. A nebudu lhát a říkat, že se mě
tohle zjištění hluboce nedotklo. Přesto jsem ji i já měla ráda. A moc. Tak jak
bych se mu mohla divit?
Anna opustila Hollise kvůli jinému muži. Bree se často zmiňovala o lásce,
kterou ztratila. Byl to ten druhý? Nebo to byl Hollis? Nikdy o tom nechtěla
mluvit.
Bylo možné, že zjistila pravdu o tom, do koho jsem se zamilovala, a cítila
se špatně kvůli tomu, že ho ranila, a proto mi nic neřekla? Možná mu chtěla
dát šanci, aby se zamiloval, a nezasahovala do toho, protože věděla, jak moc
mu ublížila.
To byla jedna teorie. Otázek v mé mysli ovšem bylo nekonečně mnoho.
A věděla jsem, že odpovědi, které jsme potřebovali, nikdy nedostaneme.
Spěšně jsem vyskočila z gauče, popadla svazek klíčů, ve kterém byl i ten
od jejího domu. Běžela jsem k vedlejším dveřím a odemkla si. Věděla jsem,
že na to nemám právo, ale zoufale jsem potřebovala znát odpověď. Taky mi
chyběla jako přítelkyně. Bylo děsivé být v tom prázdném domě bez ní.
Očima jsem zabloudila ke vždy přítomné sklenici na vodu, která stála
na stolku vedle křesla, ve kterém sedávala. To vědomí, že už se nikdy
nevrátí, mi trhalo srdce.
Vyběhla jsem po schodech a začala prohledávat zásuvky a skříně, abych
našla cokoli, co mi poskytne odpovědi. Když jsem po dlouhých minutách nic
neobjevila, vyhrkly mi slzy. Prohledala jsem všechny její věci, jako
například oblečení v šatníku, které si už nikdy neoblékne. Prádelník byl plný
útržků vstupenek na koncerty. Milovala hudbu a muzikály. Možná už nikdy
žádný neuvidí.
 Život je tak nespravedlivý.
Můj pohled padl na hromadu fotoalb v rohu skříně.
Třásly se mi ruce, když jsem je popadla a šla s nimi dolů do obývacího
pokoje. Sedla jsem si na gauč, zhluboka se nadechla a otevřela první album.
Většinou v něm byly fotografie Bree, když byla ještě dítě. Na jednom obrázku
byla tak hubená a malá, že mi to připomnělo, jak vypadala dnes v nemocnici.
Pohublá a dětská.
Druhé album bylo z jejího dospívání. Netrvalo dlouho a narazila jsem
na to, co jsem hledala. První fotografie Hollise a Bree. Anna. Byli na pláži
a Hollis ji objímal. Bree měla na sobě bikiny a Hollis šortky. Koupali se
ve slunečním světle a vypadali šťastně.
Bylo neskutečné vidět je společně. Moji nejlepší kamarádku a mého
přítele. Milovali se. Nebo alespoň Hollis ji miloval. To bylo zřejmé z toho,
jak se na ni na dalším obrázku usmíval. Seděli pod stromem. Byla to
momentka. Jako by někdo chtěl zachytit to, jak se na ni dívá. Bože, tohle
zabolelo.
Z Hollise na těch fotografiích vyzařovala nevinnost. Ta už je ale pryč. Než
jsem ho potkala, zatvrdil se kvůli té ztrátě. Ten chlap na fotkách už dávno
neexistoval. Otáčela jsem stránky. Na většině z nich byli společně. Někde se
líbali. Na spoustě z nich se smáli. Fotky ze školního plesu. Promoce. Prožili
toho spolu hodně. Přemýšlela jsem, jestli to byl jejich první vztah.
Proč, Bree? Proč jsi to přede mnou tajila? Otevřeně jsem mluvila o tom,
jak mě Hollis přitahuje, a o tom, jak se vyvíjejí moje city. Nespojila si to,
nebo doufala, že to není pravda, aby mi nezničila život?
Ten víkend, kdy zůstal v Connecticutu, se s ním nechtěla setkat. Měla jsem
z toho takový zvláštní pocit, sváděla jsem to na její chatrné zdraví. Tušila
něco a nechtěla zjistit pravdu? Nebo pravdu znala?
Přemýšlela jsem, jestli to mezi mnou a Hollisem bude stejné. Zvládneme
to?
Zavřela jsem album. Svoje otázky jsem prozatím odsunula na vedlejší
kolej. Protože Bree bojovala o život. Záleželo snad na něčem jiném?
Nemocniční chodby byly tiché, jenom jeden starší muž si prozpěvoval píseň
Johnnyho Cashe, když vytíral podlahu před výtahem ve čtvrtém patře. Nebylo
ještě ani sedm hodin, na JIPce ještě nebyly návštěvní hodiny, ale já nemohla
spát. Myslela jsem, že tam bude Richard, a nepředpokládala jsem, že takhle
brzy ráno tam bude ještě někdo jiný.
Když jsem přišla k dvojitým zavřeným dveřím, otřela jsem si ruce
dezinfekcí a stisknutím tlačítka jsem je otevřela. Sesterna byla tichá.
Zastavila jsem se, když jsem spatřila ženu, která kontrolovala Bree před
mým odchodem.
„Jste rychle zpátky,“ řekla mi.
„Ano. Nemůžu spát. Jak se jí daří?“
Sestra se smutně usmála. „S Briannou je to pořád stejné. Zkontrolovala
jsem jí životní funkce a před půl hodinou jsem se ujistila, že má pohodlí.“
Brianna.
Nebyla jsem si jistá, že si na to někdy zvyknu. Kvůli všem těm
propletencům vězelo to jméno na mé hrudi jako závaží… Brianna. Hollisova
Anna. Panebože. Mnula jsem si hrudní kost. Taky Hueyho Anna.
„Dobře. Díky. Nevadí, když se za ní teď podívám?“
„Samozřejmě. Za chvíli se střídají směny, takže vy i váš bratr budete
muset asi tak na hodinu odejít. Ale teď je to v pořádku.“
„Můj bratr?“
Pokynula bradou k opačné straně místnosti, kde na posteli ležela Bree. „Už
je tu skoro půl hodiny. Nevypadá, že by moc spal.“
Sledovala jsem její pohled a očekávala jsem Tobiase. Sevřelo se mi
hrdlo.
Hollis.
Seděl vedle postele. Vlasy mu trčely, stačil mi jeden pohled, abych
věděla, že se za ně posledních pár hodin tahal. Ale co tady dělá tak brzy?
Do města to trvá dvě hodiny a zpátky jakbysmet, a rozešli jsme se uprostřed
noci. Zpátky domů to nemohl stihnout. Připadalo mi, jako by mě někdo
praštil. Nechal mě Hollis doma, aby mohl spěchat sem a být s Bree
o samotě?
Ta myšlenka ve mně probudila tolik emocí – smutek, zmatek. Nenáviděla
jsem se za to, ale byla v tom určitě i žárlivost. Dívala jsem se zpovzdálí
a nebyla si jistá, co udělat. Připojit se k němu? Posadit se v čekárně a dopřát
mu nějaký čas o samotě? Odejít a později se vrátit? Po několika minutách
hledání správné odpovědi jsem zjistila, že žádná neexistuje. Zhluboka jsem
se nadechla a rozhodla se jít za ním. Zeptám se ho, jestli chce být sám.
Nechtěla jsem zapírat, že jsem tady, a taky jsem potřebovala vidět svou
nejlepší kamarádku – třeba jen na pár minut. Váhavě jsem došla k lůžku.
Když jsem se přibližovala, cítila jsem, jak mi těžknou nohy. Hollis seděl
zády ke mně, neviděl, jak přicházím. Ale když jsem stála necelý metr od něj,
uslyšela jsem jeho hlas a to mě zastavilo.
„Nedodržel jsem slib, který jsem ti dal.“ Natáhl se a vzal její ruku
do svých. Hrudník se mi sevřel tak silně, že jsem nemohla dýchat. Zůstala
jsem stát jako opařená.
„Uvědomil jsem si to, když jsem včera v noci procházel nemocnicí
a uviděl ceduli dětské onkologie. Pamatuješ na tu noc, kdy jsi mě donutila
slíbit, že nepřestanu s návštěvami? Bylo to té noci, co Adam zemřel.“
Hollis se na dlouho odmlčel. Měla jsem zacouvat a nechat mu soukromí.
Ale nedokázala jsem se hnout. Hlasitě vyfoukl vzduch, než pokračoval.
„Dala jsi mu první polibek. A jeho poslední.“ Potřásl hlavou a nasucho
vzlykl. „Žárlil jsem na tu pusu. Nikdy jsem ti to neřekl. Dopřála jsi klukovi,
co byl do tebe zamilovanej, jeho první a poslední pusu v životě, a já jsem
na něj v tu chvíli žárlil. Jak je tohle hloupý a majetnický?“
Odkašlal si. „Tu noc, kdy Adam umřel, jsi mě donutila slíbit, že
nepřestanu na oddělení chodit a hrát videohry. Ale já jsem přestal. Přestal
jsem, když jsi ode mě odešla. Pořád jsem posílal každý rok na vánoce šek,
aby mohli na oddělení koupit nový hry i konzole, ale přestal jsem tam chodit,
Anno. V každým z nás je dobro i zlo. Jenže když jsi odešla, všechno dobrý ze
mě jsi vzala s sebou. Ani jsem si neuvědomil, že bych to mohl dostat zpátky,
až teď. Myslel jsem, že dobro je nenávratně pryč.“ Odmlčel se. „Jenže včera
v noci, místo toho, abych šel domů, jsem skončil v nonstop Walmartu. Vybral
jsem pár her a novou herní konzoli a přinesl je sem do nemocnice. Sestry
byly milý a nechaly mě ji zapojit. A v tu chvíli se objevil Sean. Je mu
patnáct, prodělává druhou chemoterapii, ale bere to celkem statečně.
Nakopal mi prdel v Grand Theft Auto.“
Uchopil Bree za ruku. „Myslím, že jsem tam přestal chodit, protože jsem
byl na tebe naštvanej. Dneska v noci se Seanem se mi vrátila spousta
vzpomínek. Vzpomínek na nás dva, jak sedíme na dětském oddělení
a hrajeme si s malými pacienty. Vzpomínek na to, jak jsi mi každej dlouhej
den stála po boku, když byla moje máma nemocná.“
Zavrtěl hlavou a já jsem cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. „Nevím, co se
mezi náma stalo. Ale pamatuju se, jak moc jsi tam pro mě byla. A teď jsem
tady, Anno. Hned vedle tebe, jako jsi ty vždycky stála vedle mě.“
 Přišla za mnou sestra a dotkla se mi ramene. Vylekaně jsem nadskočila.
„Promiňte. Myslela jsem, že mě vidíte. Mám vám přinést židli? Abyste
mohli sedět s Briannou oba?“
Hollis se otočil a naše pohledy se setkaly. „Elodie?“
„Já… musím si odskočit.“
Z oddělení jsem víceméně vyběhla. Na chodbě jsem vlevo spatřila
osvětlenou ceduli Východ, a tak jsem zamířila tím směrem. Dveře vedly
na schodiště a já jsem se jen chtěla schovat a být sama. Dokázala jsem
seběhnout jedno rameno, než jsem musela zastavit a sednout si, protože jsem
brečela tak silně, že jsem sotva viděla.
Nevěděla jsem přesně, co mě rozrušilo.
Byl to příběh, který Hollis vyprávěl Bree, a jeho poznání, jak hluboce ji
miluje, nebo to, že moje nejlepší přítelkyně leží na smrtelné posteli?
Řekla bych, že obojí. Bylo toho víc, než se dalo najednou unést.
V sedm ráno naštěstí po schodech chodil málokdo. Takže jsem tam seděla
dlouho o samotě a všechno ze sebe vypustila. Když už mi nezbývaly žádné
slzy, sešla jsem do přízemí a vrátila se do nemocnice. Bloumala jsem kolem,
aniž bych věděla, kam jdu, až jsem zahlédla směrovku ke kapli.
V malé svatyni bylo na každé straně jen pár lavic a prostý oltář. Uvnitř
byla tma a prázdno, ale neobtěžovala jsem se s hledáním vypínače. Posadila
jsem se do zadní lavice a se zavřenýma očima odříkala tiše pár modliteb.
Dodalo mi to nejvíc klidu za posledních čtyřiadvacet hodin a cítila jsem, jak
mi povolují ramena a uvolňuje se napětí v šíji.
Rozhodla jsem se tu zůstat a trochu si odpočinout. Nemusela jsem spěchat
za Hollisem. Ale po chvíli mě muselo dostihnout vyčerpání a nedostatek
spánku, protože najednou jsem cítila, jak mě někdo budí – muž s kolárkem
na krku.
Protírala jsem si oči. „Kolik je hodin?“
Kněz se usmál. „Asi deset. Všiml jsem si vás tu před pár hodinami
a usoudil, že se potřebujete trochu vyspat. Ale asi za dvacet minut začíná
denní mše. Proto jsem vás radši probudil teď, abyste se neprobrala uprostřed
kázání.“
„Ehm. Pardon. Ano. Děkuju. Půjdu pryč. Nechtěla jsem tu usnout.“
„Nemusíte spěchat. Můžu se vás zeptat, co děláte tady v nemocnici? Přišla
jste někoho navštívit?“
Přikývla jsem. „Svou nejlepší kamarádku. Je velmi nemocná.“
 „To je mi líto.“
„Děkuju.“
„Mohu si k vám na pár minut přisednout?“
„Jistěže.“
Seděla jsem na kraji lavice, takže jsem se posunula, abych mu udělala
místo, a kněz se posadil.
„Bude vaše kamarádka v nemocnici dlouho?“
Zamračila jsem se. „Myslím. Pokud…“
Přestože jsem větu nedokončila, kněz kývl. „Víte, na utěšitele se
zapomíná. Všichni se přirozeně soustředí na nemocné, ale jejich blízcí hrají
důležitou roli. Potřebujete si odpočinout a postarat se o sebe, abyste
dokázala stát milované bytosti po boku.“
Vzdychla jsem. „Ano. Já vím. Dnešní noc byla tak šokující.“
„Jak se jmenuje vaše přítelkyně?“
„Bree… Anna. Jmenuje se Brianna.“
„A vaše jméno?“
„Elodie.“
Kněz mi podal ruku. „Jsem otec Joe. Pomodlíme se společně za Briannu?“
„Ach. Ano. To by bylo úžasné.“ Vložila jsem ruku do jeho a zavřela oči.
Kněz odříkal několik modliteb a dodal: „Otče na nebesích, dnes tě žádám,
abys se slitováním pohlédl na naši družku Briannu, která je nemocí upoutána
na lože. Prosím, sešli jí úlevu a uzdravení. Modlíme se, aby jí tvá milosrdná
dobrota dodala sílu a zdraví, ať už je povaha její nemoci jakákoli.
A modlíme se za sílu její rodiny a přátel, obzvláště Elodie, aby ji odvahou
a láskou podpořili v těžkých časech. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.
Amen.“
Pokřižovala jsem se a otevřela oči. „Amen.“
Otec Joe se na mě vlídně usmál. „Chtěla byste se vyzpovídat? Mnoha
lidem to pomůže sejmout část tíhy z jejich beder. Nesete toho dost, když se
staráte o nemocnou milovanou.“
Usmála jsem se. „Říkal jste, že musíte za chvíli sloužit mši. Bojím se, že
nemáme dost času, abych vám vypověděla všechny svoje hříchy, které jsem
spáchala od své poslední návštěvy kostela.“
Otec Joe se zasmál. „Proč to nezkusit, jestli se na to cítíte. Jsem si jistý, že
to nemůže být tak zlé.“
„No, rozhodně jsem několikrát lhala.“
 „V pořádku.“
„A klidně můžu lhát i teď. Protože to bylo víc než několikrát. Ve svém
posledním zaměstnání jsem manipulovala muže do kompromitujících situací,
abych pomohla jejich manželkám k rozvodu.“
Knězovo obočí vystřelilo vzhůru. „Promiňte. Nemáme dávat najevo
emoce, ale tohle jsem ještě neslyšel.“
Zachechtala jsem se. „Jo, to nejsou moje nejslavnější okamžiky. Ale
každopádně jsem hodně lhala. A také jsem klela jako námořník a brala jméno
Boží nadarmo. Ano, a jsem rozvedená. Ale můj manžel mě podváděl a je to
pitomec, takže jsem se rozhodla, že se chci osvobodit.“
„V pořádku. Něco dalšího?“
„Nemyslím. Ach, počkejte. Předmanželský sex je hřích, ne?“
„Ano.“
„Ale já ho miluju. To by se mohlo počítat, co myslíte?“
Otec Joe se usmál. „Spraví to čtyři Zdrávasy a dva Otčenáše.“
„Děkuju.“ Zavřela jsem oči a pak změnila názor. „Můžu se vás na něco
zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Je možné milovat naráz dva lidi?“
„To je těžká otázka.“ Na dlouho se zamyslel. „Myslím, že je možné
milovat naráz mnoho lidí. Ale nemyslím si, že je možné milovat dva lidi
přesně stejným způsobem.“
„Ale může se člověk zamilovat do někoho nového, přestože pořád miluje
toho prvního?“
„Někteří lidé přijdou do našeho života, a když odcházejí, odnesou si
kousek našeho srdce. Takže si tu lásku udrží. Ale srdce je houževnaté a samo
se vyléčí. Ovšem to nové srdce už není stejné jako to původní, a proto
nemůžeme milovat dva lidi stejným způsobem.“
„Asi je to tak.“
„Bojíte se o muže, s nímž nyní jste?“
„To je dlouhý příběh a ode mě je neskutečně sobecké na to teď jen
pomyslet, ale ano.“
„Rozumím.“
„Miloval ženu a ta mu zlomila srdce. Jak jste říkal, vzala si ho kousek
s sebou.“
„Milujete ho?“
 „Ano. Tak moc, až mě to děsí.“
Otec Joe se usmál. „Pak víte, že je to skutečné – pokud vás to děsí. Já
osobně nejsem zajisté tak znalý vztahů mezi mužem a ženou. Ale za čtyřicet
let praxe jsem radil velkému množství párů. Moje rada zní, dejte tomu muži
čas. Možná je stejně vyděšený jako vy právě teď.“
Vzdychla jsem a přikývla. „Máte pravdu. Čas. Rozhodně potřebujeme
trošku času. Asi bych měla odříkat modlitby a odejít, než začne mše. Ale
děkuju za váš čas.“
„Kdykoli, Elodie. Jsem tu každý den asi od osmi do šesti. Ale když tu
nejsem já…,“ ukázal na kříž visící nad malým oltářem, „… je tu on. Když
budete potřebovat, přijďte a promluvte si s jedním z nás.“
 Kapitola 42
Hollis
Zatímco jsem čekal u automatu v malé čekárně před JIPkou, až bude káva
hotová, vešel dovnitř Richard. „Jak to snášíš, synku?“
„Už mi bylo líp. A ty?“
Smutně se usmál. „Stejně.“
Vytáhl jsem z přístroje papírový kelímek a usrkl. Zkřivil jsem obličej
a Richard se pousmál.
„Vypadá to jako kafe,“ řekl, „voní to taky jako kafe, ale chutná to jako
lejno. Ale ty tak i vypadáš. Takže je to jedna jedna.“
„Díky,“ zavrčel jsem.
„Byls tu celou noc?“
„Odvezl jsem Elodie domů a vyřídil pochůzky, pak jsem se vrátil.“
Vytáhl z kapsy dolar a automat ho vcucnul. „Tohle bude těžký pro vás
oba.“
„S něčím takovým jsem opravdu nepočítal.“
Richard se zamračil. „Mrzí mě to.“ Zhluboka se nadechl. „Před chvílí
jsem telefonoval s pneumologem. Přijde asi ve dvě hodiny a něco nám řekne.
Přivede s sebou neurologa a chce si pohovořit o prognóze. Nezněl příliš
optimisticky.“
Drbal jsem se na zátylku. „Dobře. Vypadnu dřív, abyste měli soukromí.“
„Neříkám ti to proto, abys odešel, ale abys tu zůstal. Bree by chtěla,
abychom v takových časech byli spolu.“
„Nejsem si jistej, že by si Anna – Bree – představovala, že se tu zjevím.
Ale cením si toho.“
Richard usrkával kávu. „Možná jste už nebyli spolu, ale v srdci mé dcery
jsi zůstal, Hollisi.“
Dokázala to dát najevo skvělým způsobem. Teď ale není čas ani prostor
pro zahořklost.
Přikývl jsem. „Budu tady, až přijde doktor. Díky.“
„Vyřiď to i Elodie, ano?“
„Jo, jasně. Spojím se s ní.“
 Vypařila se, když mě dnes brzy ráno viděla u Anny. Určitě si dala dvě
a dvě dohromady a poznala, že jsem se nemohl vrátit do města a zpátky. Když
jsem ji vysazoval, patrně si myslela, že jí lžu, když říkám, že potřebuju jet
domů. Ale neměl jsem v plánu se sem vracet. Pak jsem viděl plakát dětské
onkologie a moje auto najednou přejelo tři pruhy a na příštím výjezdu se
otočilo a zamířilo k Walmartu.
Bylo těžké něco plánovat, když se věci mohly změnit z minuty na minutu.
Naštěstí Addison převzala kontrolu nad Hailey i chodem firmy, takže opratě
měl v rukou někdo se zdravým rozumem.
Když jsme dopili kávu, Richard se vrátil k Mariah. Chtěl jsem mu dopřát
čas o samotě, takže jsem vyšel ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Plánoval
jsem zavolat Elodie a říct jí, že doktoři přijdou ve dvě hodiny.
Ale když jsem vyšel z nemocnice, překvapilo mě, že Elodie sedí venku
na lavičce.
„Ahoj. Co tady děláš?“
Vyloudila smutný úsměv. „Nevím. Nemám sílu vrátit se nahoru, ale taky
jsem nechtěla odejít.“
Přikývl jsem. „Můžu si sednout?“
„Jistěže.“ Posunula se na malé lavičce. „Před chvilkou jsem mluvila
s Hailey. Vypadá v pořádku. Nejspíš přemluvila Addison, aby ji vzala
do Home Goods, a teď ti předělává kancelář, protože dnes je u tebe v práci.“
„Skvělý,“ zasmál jsem se. „To jsem zvědavej, co mě tam čeká.“
Umlkli jsme. Tolik věcí bylo třeba říct, ale žádná se nezdála patřičná.
Ticho už začínalo být trapné, když jsem si vzpomněl, že mám pro ni
informaci – o doktorech. Sotva jsem otevřel pusu, taky začala mluvit.
Usmáli jsme se a řekli: „Začni ty,“ a zase oba naráz.
Pokynul jsem jí rukou, že má přednost, aby se to nestalo potřetí.
„Právě jsem se ti chystala nabídnout, že vyzvednu Hailey u Addison
a pohlídám ji, jestli chceš zůstat i dneska v noci v nemocnici.“
Zamračil jsem se. „Elodie, neměl jsem v úmyslu se sem včera vracet, když
jsem tě vyložil. Opravdu jsem chtěl jet domů.“
„To je v pořádku. Nemusíš nic vysvětlovat.“
„Ne, musím to vysvětlit. Nechci, aby sis myslela, že ti lžu.“
„Dobře,“ přikývla.
„Ale o Hailey se neboj. Addison slíbila, že ji pár dní pohlídá. Bude
v pořádku. Má Addison ráda.“
 „Víš to jistě?“
„Naprosto. A kromě toho, pokud ji má někdo z nás dvou převzít, budu to
já, ne ty. Ty patříš sem.“
„Ty taky.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Dneska nevím, kam patřím.“
Dívala se na mě tak, jako by to pochopila jinak, než jsem zamýšlel.
„Nechtěl jsem…“
Zarazila mě. „To je v pořádku. Cos mi chtěl říct?“
„Mluvil jsem s Richardem. Řekl, že doktoři s ním chtějí ve dvě hodiny
mluvit. Rád by, abychom u toho oba byli.“
„Ach. Dobře.“ Podívala se na hodinky. „To je za hodinu. Asi bych si měla
dojít pro něco k jídlu. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy jedla, a ze všeho
toho kafe jsem jako na trní.“
Nepožádala mě, ať jdu s ní, což mě rozesmutnilo, i když jsem chápal, že
potřebuje být sama. „Dobře.“
Elodie vstala. „Na hlavní silnici je pekárna. Mám ti něco přinést?“
„Ne, díky.“
Nesměle se na mě podívala a zamávala mi. „Fajn. Tak za chvíli tam.“
Díval jsem se za ní jako trouba. Uvnitř jsem věděl, že ji mám chytit
za ruku a vzít do náruče, než ji nechám odejít. Ale nedokázal jsem to. A za to
jsem se nenáviděl.
„S kolegou Rashamim jsme dlouho hovořili,“ vysvětloval pneumolog doktor
Marks. „A konzultovali jsme i s doktorem Cowanem, lékařem z JIPky, který
na Briannu dohlíží od jejího přijetí.“
Stáli jsme v řadě z jedné strany postele – já, Richard, Elodie, Tobias
a Mariah. Naproti nám stáli oba muži v bílých pláštích.
Díval jsem se na Annu. Dnes ráno jsem se zeptal sestry, jestli mě slyší,
když na ni mluvím, a odpověděla v tom smyslu, že někteří lidé si pamatují to,
co slyšeli v kómatu, a jiní zase ne. Bál jsem se, že to, co se tu nyní bude
probírat, může Annu vyděsit, pokud poslouchá, a nechtěl jsem, aby trpěla víc
než dosud.
A tak jsem se ozval, i když se to ode mě nečekalo. „Myslíte, že bychom si
mohli promluvit někde jinde? Třeba v čekárně?“
Doktor Marks přikývl a ukázal na dveře o několik postelí dál.
„Samozřejmě. Pojďme třeba do karantény, dnes je prázdná.“
 Přesunuli jsme se do malé místnosti a lékař za sebou zavřel dveře.
„Takže, jak už jsem říkal, my dva jsme to probírali a konzultovali
s ostatními členy ošetřujícího týmu. Jak víte, máme CAT sken s vysokým
rozlišením, nějaké rentgeny a krevní testy. V podstatě jsme zjistili, že
Briannina nemoc, lymfangioleiomyomatóza, se zhoršila, způsobila
neprůchodnost malých průdušinek a poškození plicní tkáně. Také má
zablokované mízní cévy, což způsobuje hromadění tekutin v dutině hrudní
a břišní – tekutin, které tam nemají co dělat.“
„Co se s tím dá provést?“ zeptal se Tobias.
„Tekutina z těla může být odvedena. Ale vyžaduje to chirurgický zákrok.
A i když to uděláme, je vysoká šance, že se znovu naplní. Díky jejím
předešlým instrukcím ovšem víme, že si nepřeje žádné záchranné zásahy,
pokud se dostane do stavu, kdy o svém zdraví nebude moci sama
rozhodovat.“
„A co se stane, když nic neuděláme?“ otázal se Richard třesoucím se
hlasem.
„Její plíce se budou plnit tekutinou a… Neříká se to lehce, ale je třeba to
říct, abyste se mohli správně rozhodnout. Prakticky se utopí ve vlastním
těle.“
Mariah hlasitě vzdychla. Její manžel jí položil ruku na rameno a přivinul ji
k sobě.
Lékaři se na sebe podívali. „Podle nás by byla správná věc odpojit
ventilátor dřív, než se dostaneme do tohoto bodu.“
„Dokáže dýchat sama?“ zeptal jsem se.
Pneumolog se podíval na zem a pak zvedl zrak a odkašlal si. „Ne, to není
pravděpodobné.“
Všichni v místnosti znali správnou odpověď. Anna dala své přání jasně
najevo, takže nebylo o čem diskutovat. Přesto však uplynuly dvě hodiny a my
jsme nebyli o nic blíž pevnému závěru. Problém nebyl v tom, že bychom
nevěděli, co Anna chce; problém byl v tom, že nikdo z nás ji nechtěl nechat
odejít.
V životě už ani v legraci neřeknu „odpojte šňůru“.
Navzdory tomu, co jsme všichni věděli, rozhodnutí leželo na bedrech
jejího otce.
 Po dlouhém tichém přemítání Richard konečně zavrtěl hlavou a vyslovil
to, co jsme si všichni mysleli.
„Nedá se nic jiného dělat. Musíme respektovat její přání. Je třeba nechat
ji jít.“ Přitiskl si prsty na oči, aby zadržel slzy, které mu při těch slovech
vyhrkly.
Všichni jsme zdánlivě naráz mlčky přikývli. Nebylo třeba to opakovat
nahlas. Pomyšlení, že jí bereme život, mě drtilo. A to jsem ji léta neviděl.
Nedovedl jsem si představit, jak se asi cítí její otec nebo Elodie. Cítil jsem,
jak se mi do očí hrnou slzy, ale nechtěl jsem je pustit ven. Mezi těmito lidmi
jsem neměl právo nyní brečet a zastínit jejich zármutek.
Richard na chvíli odešel promluvit si s jejím lékařem, a když se vrátil,
vypadal naprosto zničeně. Věděl jsem, že dal svolení vypnout ventilaci.
Později v noci to personál nemocnice provedl. Bylo to rychlé, ale
následné čekání bylo mučivé.
Sestra přivedla Anninu babičku. Netušil jsem, jak se babi Beverly dostala
do nemocnice, protože ze zde přítomných pro ni nikdo nejel. Už jí muselo být
přes devadesát.
Rodina bděla kolem Anny a stres z čekání, až její vnučka umře, byl na Bev
příliš. Jejímu vlastnímu zdraví to nemohlo prospět. Ale dokázal jsem
pochopit její potřebu říct sbohem.
Elodie ji vzala pod paží a odvedla ven. Šel jsem za nimi, abych se ujistil,
že je vše v pořádku.
„Někdo ji bude muset odvézt zpátky do domova,“ řekla Elodie. „Poslali
sem s ní řidiče, ale v tomhle stavu nemůže jet zpátky sama.“
Byl jsem nejlepší kandidát na doprovod, vezmeme-li v potaz, že
především nebylo jisté, jestli mě tu Anna chce. Nabídl jsem, že ji odvezu,
i když jsem nevěděl, jestli až se vrátím, bude Anna ještě naživu.
Babi Beverly si mě v žádném případě nepamatovala, což bylo dobře. Byla
tak rozrušená, že celou cestu plakala. Ale tím, že jsem se musel soustředit
na tu ubohou ženu, se mi alespoň myšlenky nevymkly kontrole.
Když jsem ji doprovodil do pečovatelského domu a do jejího pokoje,
spěchal jsem k autu, abych se vrátil do nemocnice.
Právě jsem si zapnul pás, když se rozsvítil telefon.
Elodie.
Zvedl jsem to. „Ahoj. Právě vyjíždím zpátky. Co se děje?“
Dlouhá pauza.
Srdce mi pokleslo.
Nakonec zazněla slova, kterých jsem se obával.
„Odešla, Hollisi.“
 Kapitola 43
Elodie
Dny po tom, kdy Bree přestala dýchat, mám rozmlžené. Říkám přestala
dýchat, protože používat slovo zemřela pro mě bylo těžké. Znělo to tak
definitivně.
Každou bdělou chvilku jsem pomáhala Richardovi, jak jsem mohla –
výběr šatů, v nichž ji pohřbíme, objednávání květin, pomoc s organizací
smuteční hostiny. Přestože Bree zařídila věci předcházející její smrti, nikdo
z nás neměl sílu vypořádat se s těmi zbývajícími. Takže jsme na tom museli
pracovat společně.
Hollis byl dosud v šoku stejně jako my ostatní. Neozval se už několik dní,
až na krátké kontrolní textové zprávy, s nimiž jsem začala. Přestože jsem ho
teď hodně potřebovala, věděla jsem, že oba musíme mít svůj prostor pro
truchlení.
Kromě vyčerpávajících posledních hodin jejího života se u Hollise
přidalo to, že se nestihl včas vrátit do nemocnice, aby byl u jejího
posledního vydechnutí. Nezáleželo na tom, jestli nás slyší, nebo ne, ale dát jí
poslední sbohem nám přineslo trochu útěchy. Hollis o velkou část z toho
přišel, protože Bree podlehla velmi rychle.
Když se tu noc dostal zpátky do nemocnice, oči měl viditelně zarudlé.
Věděla jsem, že se po mém telefonátu vyplakal v autě. Nikdy asi plně
nepochopím, jak se cítil. Bree byla má blízká přítelkyně, ale neměla jsem
s ní intimní vztah jako Hollis. Když teď nebyla mezi námi, ani on, ani já
nebudeme vědět, na čem jsme. Nikdy se nedozvíme, jestli věděla, že s ním
chodím, jestli jsme měli její požehnání, nebo by ji to rozčililo.
Kdykoli jsem se přistihla, že to rozebírám, připomněla jsem si, že v tuhle
chvíli je důležité soustředit se na její uložení k odpočinku. Snažila jsem se
udržet věci v chodu. Tvořila jsem fotografickou koláž, která bude dekorací
na pohřbu. Zakoupila jsem dvě velká plátna, která jsem chtěla polepit
fotografiemi. Listovala jsem alby v její ložnici a vybírala snímky, které
podle mého názoru nejlépe vystihovaly její dětství i dospělost. Bylo tu i pár
společných snímků Hollise a Bree jako dětí. Na tyhle jsem se dívala nejdéle.
Nikdy jsem neviděla Hollisovy obrázky z dětství. Vlasy měl světlejší, ale
stejný nádherný obličej.
Richard rozeslal e-mail nejbližší rodině a přátelům, kde se ptal, zda si
někdo z nás přeje pronést řeč na jejím pohřbu. Požádal nás o „odpověď
všem“, aby všichni obeslaní měli přehled, kdo co dělá.
Odpověděla jsem, že mi bude potěšením promluvit. Hollis naznačil, že si
není jistý, jak by Anna přijala, kdyby mluvil on, a nabídl pomoc s čímkoli
ostatním. Netušil, že to vím, ale Richard mi prozradil, že Hollis trval na tom,
že zaplatí veškeré náklady na pohřeb. Richard peníze odmítl, věděla jsem
však, že Hollis najde způsob, jak docílit svého.
Protože si to tak Bree přála, rozhodla se rodina neabsolvovat bdění u zesnulé
a naplánovala jen jednu bohoslužbu v kostele. Její rakev bude ležet na oltáři
obklopená svíčkami a květinami. Bude na piedestalu, jak si zasloužila.
Po bohoslužbě bude rakev uložena na hřbitově.
Hollis i já jsme přijeli dřív, ale každý zvlášť. Měl na sobě tmavý oblek,
a když jsem přijížděla, přecházel sem a tam před kostelem. Bylo mi jasné, že
se zdráhá jít dovnitř. Stejně jako já.
Spatřil mě přicházet.
„Jak ti je?“ zeptala jsem se.
„Měl bych se zeptat na totéž,“ prohlásil.
„Asi bychom odpověděli oba stejně.“ Upravila jsem mu kravatu. „Jsme tu
brzy.“
„Jo, nechtěl jsem riskovat, že se zaseknu v zácpě. Už tu nějakou chvíli
jsem.“
„Jak je Hailey?“ zeptala jsem se.
„Stýská se jí po tobě, ale drží se skvěle. Zamilovala si psa, co má
Addison. Ona a Peter naplánovali velkej den – vykoupou ho v psím parku.
Určitě bude brzo žadonit, že chce taky psa.“
„To se asi Hueymu moc líbit nebude. Nechceme, aby začal ještě štěkat.“
Hollis se prkenně usmál, patrně jen aby mě uspokojil. Teď sice nebyla
vhodná doba na vtipy, ale já jsem potřebovala konečně cítit něco jiného než
bolest.
„V každým případě budu muset vymyslet, jak poděkuju Addison, že to
vzala za mě.“
Podíval se na hodinky. „Půjdeme dovnitř?“
 Hollis mi položil ruku na kříž a společně jsme vešli do kostela. Ten lehký
dotek mi dodal klid, stejně jako množství lidí v kostele. Addison seděla
v zadní řadě, a když jsme procházeli, smutně se na nás usmála. Vůbec mě
nenapadlo, že by mohla přijít, ale samozřejmě – svého času byli všichni tři
přátelé a s Hollisem jsou si velmi blízcí.
Fotokoláže, které jsem vyrobila, byly vystaveny ve foyer a ozdobeny
hortenziemi – květinami, které Bree milovala. Hollis se zastavil, aby si
obrázky prohlédl.
Spočinul pohledem na dvou fotkách, kde byli s Bree jako děti. „Kdo dělal
tohle?“
„Já.“
Doufala jsem, že ho to nerozzlobí, protože jsem se ho nezeptala, jestli
můžu použít jeho fotky.
Pořád se na ně díval. „Kdes je našla?“
„V její skříni.“
„Divím se, že je pořád měla.“
„Měla spoustu alb. Taky si schovávala lístky ze všech koncertů, které
navštívila.“
„Ráda chodila na živá vystoupení.“
Hollis se opřel o stůl a zhluboka vydechl. Zavrtěl hlavou.
„Na co právě teď myslíš?“ zeptala jsem se.
Nepřestával zírat na fotky. „Lituju všech těch let, kdy jsem s ní
nepromluvil, nezajímal se o ni, takže jsem ani nevěděl, že je nemocná.“
„Vzhledem k okolnostem bylo tvoje jednání pochopitelné. Udělala by to
tak většina lidí.“
Odmítal se s tím smířit. „Ne. Zaprvé a především, Anna a já jsme byli
přátelé. Tak to ve velmi mladém věku začalo. Kéž bych na to bral trochu
větší ohled. Měl jsem odsunout city stranou a spojit se s ní, abych zjistil, jak
se jí daří. Tak to dělají přátelé. Nevím, jestli si někdy odpustím, že jsem byl
tak sobecký.“
„Nemůžeš vědět, jestli by s tebou mluvila otevřeně. Nikdy nechtěla, aby ji
lidé brali jako nemocnou. Nemluvila o tom, dokud nebylo vyhnutí.“
Prohlédla jsem si svou společnou fotku s Bree. „Všichni se ohlížíme zpátky
a přejeme si, abysme udělali věci jinak. Když někoho ztratíme, dojdou nám
všechny věci, co jsme měli říct nebo udělat. Já si například říkám, že jsem
neměla tolik jejího drahocennýho času ventilovat svoje problémy. Nikdy se
netvářila, že ji to nezajímá, i když musela mít spoustu vlastních záležitostí.
I když byla nemocná, nikdy mě ani nenapadlo, že by se jí mohlo něco stát.
Pořád čekám, až mi tohle dojde.“
„Já pořád zápasím s otázkou, jestli by mě tady chtěla,“ řekl Hollis.
„Vlastně jsem ji opustil, když se se mnou rozešla. Asi by mě tady nečekala,
i když sám cítím, že tu potřebuju být.“
„Jsem si jistá, že by tě tu chtěla, Hollisi.“
Naše pohledy se setkaly. „To se asi nikdy nedozvíme.“
Bree ležela v rakvi v růžových šifonových šatech, které jsem našla u ní
ve skříni. Její roucho bylo jednou z věcí, které nenaplánovala, a tak jsem se
upřímně snažila vybrat něco, co by se jí líbilo. Růžová byla její oblíbená
barva a šaty visely na ramínku ještě s visačkami. Určitě měla v úmyslu je
nosit, ale už neměla možnost. Vypadala nádherně, i když pod vším make-
upem trochu jinak než obvykle.
Snažila jsem se chvalořečit Bree bez slz. Mluvila jsem o tom, jak důležité
pro mě bylo její přátelství, jak si na mě vždycky udělala čas, i když jí bylo
nejhůř. Těžko jsem se soustředila na čtení, když jsem viděla, jak se její otec
hroutí. A Hollis celou dobu, co jsem hovořila, upíral zrak na zem.
Když jsem sestoupila ze stupínku, všimla jsem si, že Hollis vstal z lavice
a zamířil k řečnickému pultu. Všechny zraky se na něj upíraly, protože nebyl
součástí programu. K mému šoku se postavil před mikrofon a začal mluvit.
„Briannu Bensonovou – pro mě Annu – jsem poprvé potkal ve školce.
Ostatní kluci se mi posmívali, protože jsem se o přestávce počural. A Anna
to slyšela. Začala z plna hrdla křičet, až se všichni strachy rozutekli. V té
době to pro mě byla ta nejfantastičtější věc, jakou jsem viděl.“ Zavřel oči
a usmál se. „Byl jsem jí tak zavázaný, že jsem tu noc ukradl prsten z máminy
šperkovnice a druhý den ho Anně daroval – ne s romantickými úmysly, ale
z čisté vděčnosti.“
Podíval se na jejího otce. „Richard si to nejspíš bude pamatovat. Anna mu
prsten ukázala a on poznal, že má cenu stovek dolarů. A tak ho Anna vrátila.
Když to máma zjistila, dostal jsem na týden zaracha. To byl konec mojí
kariéry coby zloděje šperků, ale začátek dlouhého přátelství s Annou. Během
času jsem ze sebe několikrát udělal pitomce. Už léta se zaobíráme otázkou,
jestli kluci a holky mohou být přátelé. My jsme dokázali, že mohou –
po velmi dlouhou dobu. Pak jsem to všechno zkazil tím, že jsem se do ní
zamiloval.“
Lehce se zasmál. „To vůbec nebylo těžké. Když k tomu došlo, naše
přátelství, tak jak jsme ho znali, skončilo. Ale strávili jsme spolu další
nádherná léta. Pomáhala mi v nejtěžších dnech mého života, když byla moje
máma nemocná. Proto budu napořád litovat, že jsem tu nebyl v jejích
nejtěžších dnech, o nichž jsem bohužel nevěděl.“ Rozhlédl se a odkašlal si,
aby se srovnal. „Během let jsme na sebe ztratili kontakt. Shodou náhod náš
vztah začal i skončil prstenem. Ale jak nebo proč skončil, není dnešním
tématem. Nezáleží na tom, proč se Anna ztratila z mého života a já z jejího.
Důležité je jasné světlo, kterým mi byla, když jsme byli spolu. Doufám, že
tohle slyší, ať už je kdekoli, aby pochopila, jak moc pro mě znamenala
a vždycky znamenat bude. A důležité je také, abyste všichni pochopili, že
když pro vás někdo něco znamená, nesmíte nechat své ego vymazat ho
z vašeho života. Protože už možná nedostanete šanci mu říct všechno, co jste
chtěli. Až přijdete dnes večer domů, popřemýšlejte, zda existuje někdo,
na kom vám záleží a už jste o něm dlouho neslyšeli. Dejte na mě, odložte
svou pýchu a dejte jim vědět, že na ně myslíte.“
Ohlédl se na rakev. „Kéž bych to byl udělal.“
Večeře po obřadu se uskutečnila v restauraci Annina strýce. I když jsme
s Hollisem seděli vedle sebe, moc jsme nemluvili. Já jsem se ještě
nevzpamatovala z emočního vypětí, zvlášť po Hollisově proslovu. Byla jsem
ráda, že si lidé nepovídají a nesmějí se, jak se často na smutečních setkáních
stává. Nálada byla ponurá, jak se slušelo na pohřeb.
„V pondělí se vrátím do práce,“ řekla jsem nakonec. „Dej to vědět
Addison.“
„Víš to jistě?“
„Myslím, že to tak pro mě bude lepší. Hailey mi opravdu chybí.“
„Bude ráda.“
Nechtěla jsem od Hollise slyšet, že není připravený na to, abych zase
přespávala u něj, že není připravený vrátit se k původnímu běhu věcí. Proto
jsem mu to usnadnila.
„Protože bydlím hned vedle, domluvila jsem se s Richardem, že uklidím
její dům. Můžu tam zajít po večerech a udělat vždycky kousek. Řekli mi, že
nemusím spěchat, ale i tak je to spousta práce. Takže večer se budu vracet
do Connecticutu.“
„Samozřejmě. Je potřeba to udělat.“
A je to.
Hollis se mi vyhýbal pohledem. Nebyla jsem si jistá, jestli si myslí, že mě
rozruší, když uvidím bolest v jeho očích.
Když se na mě konečně podíval, řekla jsem: „Vážím si toho, že jsi dnes
vstal a promluvil. Vím, že to nebylo lehký.“
„Neměl jsem to v plánu.“
„Já vím.“
„Ani nevím, co jsem říkal.“
„Mluvil jsi ze srdce, bez přípravy a autenticky. Bylo to lepší než
připravenej projev.“
„Když jsi vstala a promluvila, uvědomil jsem si, že je to jediná šance, jak
se jí veřejně vyznat. Byl bych hlupák, kdybych jí nevyužil. Jen doufám, že to
slyšela.“
„Věřím, že ano.“
Nahmatala jsem pod stolem jeho ruku. Díkybohu neucukl. Třeli jsme
o sebe palce. Bylo to hořkosladké, protože to byl po dlouhé době náš první
opravdový dotek.
Uvažovala jsem, jestli se s Hollisem ještě dokážeme vrátit tam, kde jsme
byli. Bude nás všudypřítomná záhada, co všechno Bree věděla,
pronásledovat navždycky? Přenesu se někdy přes vědomí, jak hluboce ji
miloval, a on přes to, že jsem si byla tak blízká se ženou, která mu zlomila
srdce? To prozradí jen čas.
Ale věděla jsem, že potřebuje prostor. Mnoho toho ještě nevstřebal.
A do jisté míry ani já.
 Kapitola 44
Hollis
Pondělí po pohřbu ničím nepřipomínalo obvyklé pondělí. Vzbudil jsem se
ve čtyři ráno a už jsem měl tři šálky kávy, i když jsem nic nejedl. Bude to můj
první den zpět v kanceláři, zpět v životě, který na povrchu zůstal stejný, ale
jinak se jednou provždy změnil.
Dveře se otevřely a vešla Elodie. Jediné, v čem se to lišilo od běžného
rána, byla má tíha na hrudi. Šíleně se mi stýskalo. Jen jsem netušil, jak se
dostat zpátky tam, kde jsme byli, než přišlo tohle všechno. Měl jsem pocit, že
nemám právo užívat života a být šťastný v takových časech. Nevěděl jsem,
jak se cítit jinak než zbídačeně.
Normálně bych se vyhrnul ze dveří s nerezovým cestovním hrnkem. Dnes
jsem se opřel o linku – nikam jsem nespěchal, ale nevěděl jsem, co říct.
„Jak je?“ zeptala se.
„Jde to. Co ty?“
„Snažím se zaměstnat. Tady jsem ráda, myslím.“
„Já jsem taky rád, že jsi zpátky.“
Elodie ukázala pohledem na pokoj Hailey. „Předpokládám, že ještě spí.“
„Jo.“
„Říkala jsem si, jestli se mě nemůže dočkat.“
„Tolik jí asi nechybíš,“ rýpnul jsem si.
Váhavě se usmála. „Richard mi řekl, cos udělal. To je úžasný.“
Protože Annin otec mě nechtěl nechat zaplatit za pohřeb, jak jsem žádal,
daroval jsem velkou částku na založení nadace pro lidi postižené stejnou
chorobou.
„Připadalo mi to jako logická věc.“
„Určitě by to ocenila… A já ti chci říct, že by mi bylo ctí, kdybys mi
dovolil pomáhat s rozjezdem.“
„Samozřejmě. Potřebujeme veškerou pomoc, jaká se nabízí. Zahrnu tě
do korespondence.“
„Díky.“
 Nevím, proč mi v tuhle nevhodnou chvíli bleskla hlavou Annina smějící se
tvář. Pochopení, že je pryč, se dostavovalo ve vlnách a oscilovalo mezi
popřením a návaly kruté reality.
Zavřel jsem oči. „Představ si, jaký to je, když víš, že umíráš – umíráš
pomalou smrtí. Jak musí bejt člověk statečnej, aby to vydržel. Pořád nemůžu
uvěřit, že s tím dokázala žít tak dlouho.“
Zvládl jsem se nezhroutit během pohřbu ani potom, ale z nějakého důvodu
to na mě přišlo v tuhle chvíli – v ten nejhorší okamžik, protože s ohledem
na spletitost situace jsem nechtěl, aby mě Elodie viděla brečet.
„Promiň, musím jít. Mám zpoždění,“ řekl jsem a vyrazil ze dveří.
Elodie neměla šanci zareagovat.
Jakmile jsem vyšel na chodník, ukápla mi první slza.

„Vypadáš otřesně.“ Addison se posadila na židli proti mému stolu.

Zahodil jsem pero, které jsem držel v ruce, a zabořil hlavu do dlaní.
„Drsný ráno.“
„Drsných pár tejdnů, řekla bych. Jak se drží Elodie?“
„Dobře… myslím.“
Addison se zamračila. „Ty nevíš, jak jí je?“
„Měla práci. Poslední dny zařizovala věci pro Anninu rodinu – pomáhala
vyklízet její dům a věci.“
„Proč nejsi s ní a nepomáháš jí?“
„Potřebuje čas.“
Addison se zamračila. „Ona potřebuje čas, nebo ty?“
„Oba.“
„Proč?“
„Co tím sakra myslíš, proč? Není to snad jasný?“
Založila ruce na prsou. „Ne, to není.“
„Oba jsme prožili trauma. Nejsme stroje. Chce to čas se z toho dostat.“
„Ale jste pár. Proč na tom nepracujete společně?“
Cítil jsem se ztraceně. Chtěl jsem být Elodie oporou, jen jsem nevěděl jak.
Připadalo mi nevhodné ji hladit nebo objímat, i když jsem netušil proč.
Addison trochu roztála. „Co kdyby to všechno skončilo jinak? Co kdybys
jen zjistil, že Elodie a Anna se znají? Změnilo by to něco mezi tebou
a Elodie?“
 Zamyslel jsem se nad tím. I když jsem si nebyl jistý, jak se teď k Elodie
chovat, jednou věcí jsem si jistý byl: miluju ji. Miluju ji jako blázen.
„Ne, nic by to nezměnilo. Asi by chvíli trvalo, než bychom si na to zvykli.
Nebylo by jednoduchý stýkat se s nima oběma.“
„Chceš vědět, co si myslím?“ zeptala se Addison.
„Ani ne. Ale to tě stejně nikdy nezastavilo.“
„Myslím, že jsi velkej srágora.“
Několikrát jsem zamrkal. „Prosím?“
„Slyšel jsi mě. Myslím, že jsi velkej srágora. Celý léta se vyhýbáš vztahu
– prošukáváš se skrz Manhattan – protože poslední žena, kterou jsi miloval,
tě opustila. Nakonec najdeš ženskou, kvůli který stojí za to vsadit srdce –
a bum! Všechno to praskne a ty vycouváš.“
„Vůbec nevíš, o čem tady mluvíš. Oba potřebujeme čas, Addison. Byla to
její nejlepší kamarádka a moje Anna.“
Zavrtěla hlavou. „Už to nebyla tvoje Anna, Hollisi. Ale je to tvoje Elodie.
Přinejmenším teď. Takže se vzpamatuj – Elodie ti neublíží tak jako Anna.
A víš co? Pokud se pletu a dopadne to stejně, nebude pár let s Elodie lepší
než bez ní?“
Žít bez ní. Při těch slovech mě zabolelo srdce.
„Domluvila jsi?“ Zvedl jsem pero a zadíval se na štos papírů na stole.
„Protože mám práci.“
O dva dny později jsem seděl v sedm hodin večer v kanceláři a civěl
na zarámovanou fotografii, kterou mi Hailey postavila na stůl. Její
„dekorace“ zahrnovaly dva polštáře s kravským vzorem na kožené pohovce,
bílý otřepaný běhoun pod konferenčním stolkem – byl jsem si jistý, že
koberec pocházel z koupelnového oddělení a ve skutečnosti to byla
předložka před vanu – a několik zarámovaných obrázků na stole. Jedním
z nich bylo selfie, které pořídila ten den, když jsme ji s Elodie vyzvedávali
od kamarádky v Connecticutu. Elodie a já jsme seděli na předních sedadlech
a Hailey si zezadu vlezla mezi nás. Byl to milý obrázek. Bylo to den po tom,
co jsme s Elodie spali spolu a kdy jsem jí řekl, že ji miluju. Elodie a Hailey
se široce smály a já jsem se díval na Elodie. Ten záběr vskutku zachytil, jak
jsme se ten den cítili – šťastní, zamilovaní a bez zájmu o vnější svět.
Jaký rozdíl dokáže udělat jediný týden.
Vyrušilo mě zaklepání na dveře.
 Vzhlédl jsem a zamračil se. „Richarde? Co tady děláš?“
Stál ve dveřích. „Můžu dál?“
„Jistě, jistě, jen pojď.“ Vstal jsem a podal mu ruku. „Rád tě vidím. Jak
je?“
Prohlédl si můj obličej. „Jak se tak koukám, asi líp než tobě.“
Vzdychl jsem. „Hodně jsem pracoval. Musel jsem dohnat výpadek.“
Z jeho výrazu jsem poznal, co si o tom myslí, ale nekomentoval to. Posadil
se naproti mně.
„Je to těžké,“ řekl. „Ztratit dítě není pro nikoho snadné, ale Anna… Byla
to moje holčička.“ Oči se mu zalily slzami. „Vím, že každý otec si myslí, že
jeho holčička je nejlepší. Ale ta moje opravdu byla. Víš, že mi tenhle týden
denně posílala ovoce v čokoládě? Tohle byla vždycky moje slabost. Ani
nevím, jak to zařídila. Taková ona byla – vždycky myslela na druhé, aby jim
bylo dobře.“
Taková byla Anna, jak jsem ji znal před lety. Ale nebylo namístě povídat
otci, že jeho dcera myslela jen na sebe, co se týkalo ukončení našeho vztahu.
A tak jsem přikývl. „Byla dobrej člověk.“
Richard sáhl do zadní kapsy a vytáhl obálku. Zvedl ji v ruce. „Chtěla,
abych ti dal tohle… potom. Nejsem si jistý, že souhlasím se způsobem,
jakým vyřizovala věci, ale její tajemství pro mě byla svatá. A za to ti,
Hollisi, dlužím omluvu.“
„Jaký tajemství?“
Hodil obálku na stůl. „Všechno je to tady. Nečetl jsem to. Ale řekla mi, co
napsala, a myslím, že to hodně vysvětluje.“ Natáhl ruku. „Elodie je skvělá
žena. Jsem rád, že máte jeden druhého. Doufám, že vám to bude klapat.
A pokud ano, očekávám pozvání na svatbu. Opatruj se, Hollisi.“
S tím se otočil a opustil kancelář.
Zíral jsem na bílou obálku uprostřed stolu a ručně napsané slovo Hollis,
v němž jsem poznal Annin rukopis.
Co to má hergot znamenat?
 Kapitola 45
Elodie
„Vy se na sebe se strejdou Hollisem zlobíte?“
Zamračila jsem se. „Ne, zlato. Proč se ptáš?“
„Pořád spolu chcete chodit?“
Loupala jsem okurku na salát a teď jsem odložila nůž a věnovala
pozornost plně Hailey. Seděla na stoličce na druhé straně žulové pracovní
desky.
„Nerozešli jsme se, jestli se ptáš na tohle.“
„Ale hrozí to?“
Vzdychla jsem a postavila se vedle ní. Vzala jsem ji za ruku a vybídla, aby
seskočila ze stoličky. „Sedneme si v obýváku a promluvíme si.“
Posadily jsme se na gauč a Hailey si hrála s pramenem vlasů – jak to
dělávala, když byla nervózní. Zvedla jsem jí bradu, až se naše pohledy
setkaly.
„Strejda Hollis a já jsme ztratili někoho, kdo nám byl blízkej. Jsme jenom
smutní.“
Aspoň jsem doufala, že je to tak. V posledních dnech jsem však ztrácela
víru v to, že to překonáme.
Hailey přikývla, ale zdálo se, že toho má na srdci víc, a z jakéhosi důvodu
mi připadalo, že se to netýká vztahu mezi mnou a Hollisem. „Hailey, ztratila
jsi někdy někoho blízkýho?“
Zavrtěla hlavou. „Je to, co měla tvoje kamarádka, nakažlivý?“
„Probůh, to ne. V žádným případě. Bree měla vzácnou nemoc, která se
jmenuje lymfangioleiomyomatóza. Nejenže není nakažlivá, ale postihuje tak
málo lidí, že v celých Spojených státech je jen asi čtyři sta
zdokumentovaných případů.“
„Páni.“
„No jo.“
Pořád měla na tváři ten výraz.
„Chceš ještě něco vědět?“ zeptala jsem se. „Můžeme si promluvit
o čemkoli.“
 Na chvíli se odvrátila. „Co se s tebou stane, když umřeš?“
To byla těžká otázka. Ale věděla jsem, že Hollis a jeho bratr byli
vychováni jako katolíci, takže jsem odpověděla tak, jak by si asi přáli. I já
jsem tomu povětšinou věřila. I když v posledních dnech jsem zpochybňovala
všechno.
„Tvoje duše odejde do nebe a oprostíš se od nemocí a bolesti, které jsi
měla na zemi.“
„Takže Anna už není nemocná?“
Usmála jsem se. Tohle byla víra, které jsem se držela zuby nehty. „Ne,
není.“
„To je dobře.“
„To je. Jsem ráda, že už má pokoj.“
„Co kdyby… strejda Hollis onemocněl?“
„Holčičko, strejda Hollis je zdravej jako řípa. O něj se neboj.“
„Ale Anna byla taky zdravá, ne? Než onemocněla.“
Měla pravdu. A z osobní zkušenosti jsem věděla, co je to žít v nejistotě, co
se mnou bude, jestli se moje máma alkoholička ráno neprobudí. Ještě než
umřel můj otec, cítila jsem se osamělá. Když vám nic v životě nepřipadá
jisté, daleko víc přemýšlíte o svých krocích.
Podívala jsem se na Hailey. Známe se teprve pár měsíců, ale miluju ji
z celého srdce. „Kdyby se něco stalo tvýmu strýci Hollisovi – což nehrozí –
požádala bych tvého otce o svolení, abys mohla žít se mnou.“
Oči se jí rozzářily. „To bys udělala?“
Štípla jsem ji do tváří. „Jo, přesně to.“
Hailey si viditelně oddechla. „Díky.“
„Nemáš naprosto žádnej důvod mi děkovat. Byla bych s tebou ráda, kotě.“
Těsně před osmou zazvonil zvonek. Hollis teprve před půlhodinou psal, že
se vrátí pozdě. Nečekala jsem ho tak brzy, ale pomyslela jsem si, že
zapomněl klíč. Ovšem když jsem se podívala kukátkem, za dveřmi stál
někdo, koho jsem nečekala.
Otevřela jsem. „Richarde? Stalo se něco?“
Vlídně se usmál, ale vypadal unaveně. „Nic, zlatíčko. Jsem v pořádku.
Můžu dál?“
Ustoupila jsem stranou. „Samozřejmě. Samozřejmě.“ Řekla jsem si, že
přišel za Hollisem. „Hollis se zdržel v práci. Ještě nepřišel domů.“
 „To jsem si myslel. Jedu přímo od něj z kanceláře.“
Zkrabatila jsem čelo. „Tys byl za ním v práci?“
Richard přikývl. „Musel jsem mu něco předat.“
„Ach tak. Ano.“
Rozhlédl se. „S Hollisem tu bydlí jeho neteř, je to tak?“
„Ano. Je ve svém pokoji s kamarádkou. Chceš s ní mluvit?“
„Ne, ne. Naopak jsem doufal, že si budeme moct na minutku popovídat
v soukromí.“
„Ach. Samozřejmě. Chceš něco k pití? Vodu, nebo snad víno?“
„Poprosil bych o skleničku vody. Stačí z kohoutku.“
Zamířila jsem do kuchyně a Richard mě následoval. Posadil se
na stoličku, na níž předtím seděla Hailey. Naplnila jsem sklenici ledem
a filtrovanou vodou ze dveří chladničky.
Podala jsem mu ji a dívala se, jak ji skoro celou vypil a pak udělal „ááá“.
„Newyorská voda mi chybí. Ta hnusná v Connecticutu chutná jako bláto.“
Usmála jsem se. „Ale zato je tam míň krys v kanálech. Connecticut je
fajn.“
Richard sáhl do zadní kapsy a vytáhl obálku. Položil ji před sebe na linku.
„Poslyš, děvče, zkrátím to. Vím, že nemáš ráda dlouhé řeči.“
„Hm… Díky za poklonu.“
„Bree chtěla, abych ti předal tohle. Dluží ti pár odpovědí a myslím, že je
najdeš tady.“ Posunul obálku po stole ke mně.
„Napsala mi dopis?“
Přikývl. „Nemusím ti říkat, že tě má dcera milovala jako sestru. Jsi jediné
dobré rozhodnutí, jaké ten pitomec můj nevlastní synátor učinil. Jeho ztráta
byl zisk mojí holčičky. Byla jsi požehnání pro její duši, Elodie.“
Slzy se mi vyvalily do očí. „Ona pro tu mou taky.“
Zvedl sklenici a dopil zbytek vody. „Nechám tě tu v klidu. Nepotřebujeme
otevírat rány, který se sotva začaly hojit. To uděláme za pár měsíců v domě
u jezera. Myslím, že bysme se měli všichni sejít na narozeniny Bree
v listopadu a popovídat si o lepších časech. Tou dobou už to bude lehčí.“
„To se mi líbí,“ usmála jsem se.
Vstal a vykročil ke dveřím. Když si otevřel, otočil se a pohlédl mi do očí.
„Nezlob se na ni. Myslela to dobře.“
Neměla jsem tušení, o čem to mluví. Proč bych se měla na Bree zlobit?
 Richard mě mohutně objal a dlouho tiskl. Pak mě políbil na temeno.
„Láska se nám zjevuje různými způsoby. Není důležité jak. Jde jen o to, aby
byla skutečná. Opatruj se, drahoušku.“
Ruce se mi třásly. Nevěděla jsem, proč jsem tak nervózní. To nejhorší, co se
mohlo stát, už se stalo. Ale někde hluboko uvnitř jsem věděla, že tohle se
týká mě a Hollise. Pohybovali jsme se na nejisté půdě; potřebovala jsem
oporu. Třikrát jsem obálku zvedla a zase položila.
Spolu s mentální přípravou jsem napsala i Hollisovi, aby věděl, co ho
doma čeká. Mohlo se stát, že se po přečtení zhroutím.
Zvedla jsem telefon a psala.
Elodie: Stavil se tu Richard. Nechal mi tu dopis od Bree.
Sledovala jsem, jak se zpráva v telefonu přesouvá z Odeslaných
do Doručených a posléze do Přečtených. Za pár vteřin přišla odpověď.
Hollis: U mě byl taky s obálkou.
Richard se zmínil, že byl u Hollise v práci a něco mu tam nechal. Jistěže
měl pro něj taky dopis.
 Kapitola 46
Hollis
Nalil jsem si skotskou, kterou jsem měl v kanceláři pro zvláštní příležitosti,
posadil se a otevřel obálku. Už pohled na její rukopis mi vyrazil dech,
a abych se vzpamatoval, musel jsem se zhluboka nadechnout. Když to
nepomohlo, obrátil jsem do sebe obsah sklenice.
Pojďme na to.
Drahý Hollisi,
v jedenácté třídě jsi řekl něco, co ve mně zůstalo do dnešního dne. Tvoje
máma byla zpátky v nemocnici. Trpěla dehydratací z toho, jak zvracela
po lécích, a od kanyly chytila strašnou infekci. Trpěla v bolestech a tebe
ubíjelo se na ni takhle dívat. Mě to ubíjelo taky. Musela jsem jít domů
a dlouho jsme stáli před nemocnicí a objímali se. Ty jsi brečel a říkal jsi:
„Kéž bych měl sílu ji přesvědčit, že to zvládnu i bez ní – aby mohla
odejít.“
Věděl jsi, že neustálý boj, aby tu byla co nejdéle, ji vysiluje, ale kvůli
tobě se odmítala vzdát. Někdy v životě člověk potřebuje pomoc k odchodu.
Protože čteš můj dopis, už tu nejsem. Ale tys mě nechal odejít už dřív a to
jsem chtěla. Zasloužil sis to. Tolik let ses staral o svoji matku, nezištně
obětoval svůj život, abys jí byl po boku. Nemohla jsem dovolit, abys totéž
udělal pro mě. Zasloužil sis daleko víc – být svobodný.
Proto jsem ti zalhala, Hollisi. Žádný jiný muž nikdy neexistoval. Tři dny
před tvým návrhem jsem se dozvěděla svou diagnózu. Snažila jsem se
nalézt způsob, jak ti to říct, a ve chvíli, kdy jsem viděla, jak přede mnou
klečíš na koleni, jsem si uvědomila, co by to znamenalo.
Věděla jsem, že mě čeká dlouhý boj, který nevyhnutelně prohraju dřív,
než mi bude třicet. Takže jsem učinila rychlé rozhodnutí. Řekla jsem ti, že
jsem potkala někoho jiného, aby ses mohl posunout dál.
Ale celé roky jsem tě nespouštěla z očí a všimla si, že to neděláš. Takže
když jsem se dozvěděla, že se Hailey přestěhovala k tobě, a pak jsem jako
zázrakem narazila na inzerát, že hledáš chůvu – inzerát s adresou tvojí
firmy – byl to zásah osudu.
 Elodie je úžasná žena a nějak jsem zkrátka věděla, že vy dva se shodnete,
pokud ji přiměju se o to místo ucházet. Všechno ostatní už se odehrálo
samo o sobě – nehoda, kde jste se seznámili, to, žes ji najal, nádherný
způsob, jak jste se do sebe zamilovali.
Je mi jasné, že teď jste oba zmatení. Ani si nedokážu představit ten
okamžik, kdy jsi zjistil, že tvoje Anna je Bree. Proto cítím, že vám oběma
dlužím vysvětlení a omluvu.
Omlouvám se, že jsem ti lhala.
Omlouvám se, že jsem lhala Elodie.
Omlouvám se, že jsem tě přiměla si myslet, že jsem ti byla nevěrná.
Omlouvám se, že jsem vyvolala tvou nedůvěru vůči ženám.
Opravdová láska znamená chtít pro někoho to nejlepší, a v tvém případě
jsem to nejlepší nebyla já.
Dávej na sebe pozor, Hollisi. A dávej pozor na moji holčičku. Zasloužíte
si jeden druhého.
Navždycky
Anna
Trvalo mi celou hodinu, než jsem dokázal vstát z gauče. Četl jsem ten
dopis znovu a znovu, bál jsem se, že mi uniklo něco důležitého. Ale důležité
bylo všechno – každičké slovo. Byl to ten nejdůležitější dopis, jaký jsem
v životě dostal, tak drahý a posvátný, neopakovatelný, nikdy neobjasnitelný.
Její poslední slova.
První přečtení bylo bezpochyby šokující. Ale čím víckrát jsem ho četl, tím
líp do sebe věci zapadaly. Poprvé od chvíle, kdy Anna odešla z mého života,
začalo všechno dávat smysl.
Když jsem konečně dorazil domů, na chvíli jsem se zastavil, než jsem
otevřel dveře. Věděl jsem, že i Elodie dostala dopis. Usoudil jsem, že se
nachází v podobném stavu smíšených pocitů.
Když jsem konečně vešel, seděla sama na gauči.
Rychle vstala, běžela ke mně a vzala mě do náručí. Napětí v mém těle
ochablo, jak jsem se nechal objímat. V posledních dnech jsem před ní příliš
utíkal. Minimálně tohle jsme teď určitě potřebovali.
Dlouho jsme se drželi, než mě konečně pustila a řekla: „Nemůžu tomu
uvěřit.“
 Zhluboka jsem vydechl a přikývl. „Ale co se týče jí, teprve teď mi to
začalo dávat smysl. I když jsem ji viděl tam v nemocnici, nenapadlo mě, že
o své nemoci věděla, když před lety ukončila náš vztah.“
Elodie koukala do prázdna. „Vybavila jsem si některé z rozhovorů, které
jsme měly, když jsem s tebou začala chodit. Nepochopím, jak mohla vydržet
moje vyprávění o našem pokroku. Muselo jí to sebrat hodně sil.“
„Všechno, co dělala, ji stálo síly. Náš vztah byl jen kapka v moři
v porovnání se životem při vědomí, že umře mladá.“
Zavřel jsem oči. Největší byla odvaha takhle žít.
Elodie mi vzala tváře do dlaní. Zdálo se, že má větší starost o mě než
o sebe. „Budeš v pořádku, Hollisi?“
Netušila, že přestože bylo těžké tuhle novou informaci uchopit, konečně
jsem došel klidu, že moje neustálé myšlenky na Annu v posledních letech
nebyly marné.
„Číst její dopis nebylo příjemný, ale dodal mi zvláštní pocit klidu,“ řekl
jsem. „Byl jsem tak rozpolcený ohledně toho, jestli mě chce na svém pohřbu,
ohledně toho, proč mě tak ničí ztráta někoho, kdo mě vlastně zradil. Tohle
budu nějakou dobu vstřebávat, ale jsem na tom líp než včera, jestli mi
rozumíš. Myslel jsem si, že se nikdy nedozvíme odpovědi, že budeme muset
žít navždy v nejistotě. Teď víme všechno.“
„Jo,“ popotáhla, „teď víme všechno.“
Přesunuli jsme se na gauč a Elodie mi položila hlavu na prsa. Objal jsem
ji kolem ramen a tiše jsme seděli. Chtěl jsem, aby tu zůstala. Chtěl jsem spát
vedle ní a ponořit se do ní, abych zapomněl na bolest dnešního dne.
Ale to všechno jsem chtěl, abych upokojil sebe.
Pořád jsem nebyl připravený vyskočit na vlnu milování s Elodie, dokud
i jí nebudu schopen dát všechno, co si zaslouží. Zrovna když jsem si začínal
myslet, že se snad můžu pokusit sebrat svůj život tam, kde jsem ho nechal,
spadla tahle nová bomba. I když mi přinesla jistý klid, vyvolala taky nové
emoce, s nimiž bylo potřeba se vypořádat, především s vědomím, že Anna
mě nikdy nepřestala milovat. Zemřela s vědomím, že mám rád někoho jiného.
Přestože to sama zařídila, věděl jsem, že ji to muselo bolet.
Hailey přišla do obýváku. „Jste v pohodě?“
„Jo, jsme,“ uklidnil jsem ji.
Bylo vidět, že mi nevěří.
„Už žádný tajemství, vzpomínáte?“
 Elodie se na mě podívala. „Můžeme jí to říct?“
Přikývl jsem.
„Posaď se, Hailey,“ řekla Elodie.
Sedla si do křesla naproti nám.
Elodie se narovnala. „Dnes jsme oba dostali dopis od naší přítelkyně
Brianny.“
„Napsala vám z nebe?“
Elodie zavrtěla hlavou. „Ne. Napsala nám, než umřela.“
„Ach. Co psala?“
„Přiznala něco, co nikdo z nás nevěděl.“
„A co?“
Promluvil jsem, než to Elodie mohla vysvětlit. „Patrně se dozvěděla o své
nemoci těsně předtím, než se se mnou kdysi rozešla. Proto důvod, kterému
jsem celá léta věřil, nebyl pravdivý.“
„Lhala?“
„Je to složitější, ale nechtěla, abych se trápil tím, že je nemocná,
a sledoval, jak umírá, tak jako moje máma. Takže předstírala, že se rozhodla
odejít, abych… ji přestal mít rád.“
Hailey se dívala do země. „To je smutný.“
„Já vím,“ řekl jsem. „Je to dokonalej příklad nezištnosti.“
„Co napsala tobě, Elodie?“
„Nám oběma vlastně řekla něco, co je celkem dost neuvěřitelný. Právě
ona mě navedla, abych se přihlásila na tuhle práci. Věděla, že inzerát si
podal tvůj strýc, a naplánovala celou věc tak, abych se s ním seznámila.
Doufala, že se do sebe zamilujeme.“
Hailey těkala očima ze strany na stranu, jak tu informaci zpracovávala.
„Vždycky jsem si myslela, že tě seslal Bůh. Ale jestli to byla Anna, pak je
lepší než Bůh.“
Elodie se usmála. „Ona je v podstatě anděl, i tady, i tam, kde je teď.“
„Takže jestli chce vás dva pohromadě, proč jste smutný?“
Elodie se na mě podívala. Na tohle nebyla snadná odpověď.
„Myslím, že se pořád snažíme pochopit, jak to pro ni muselo být těžký,“
řekl jsem.
Hailey vstala a objala mě, což bylo nezvyklé. „Díky, že jste mi to
pověděli.“ Pak objala i Elodie.
Promluvit si o tom s Hailey nakonec trochu zmírnilo napětí.
 Ale přestože jsem si tolik přál, aby Elodie zůstala přes noc, doprovodil
jsem ji ke dveřím – už zase.
 Kapitola 47
Hollis
V následujících týdnech jsem udělal to, co zatím nikdy v kariéře – naprosto
jsem vysadil. Jiná věc je, že o tom nikdo nevěděl – kromě Addison.
Potřeboval jsem čas pro sebe, zamyslet se a vstřebat všechno, co se stalo
za poslední měsíc. Takže jsem ráno odcházel do „práce“ a nechal Elodie
v domnění, že jdu do kanceláře. Já jsem zatím bloumal po městě, jedl
v nejrůznějších bufetech nebo kupoval jídlo bezdomovcům. Jedno odpoledne
jsem se byl podívat na zápase Yankees. Jindy jsem navštívil hrob Anny,
abych jí vynahradil roky, kdy věřila, že pro mě bude lepší žít bez ní. Klekl
jsem si a políbil náhrobek, abych ji ujistil, že jsem pochopil její rozhodnutí.
Každý další den téhle dobrovolné pauzy jsem zjišťoval, že po Elodie
toužím víc a víc. Protože Hailey opět začala škola, nebyl důvod, aby mě
na těchto toulkách Elodie nedoprovázela.
Moje poslední zastávka v pátek odpoledne se zdála být tím pravým
zakončením mých „prázdnin“.
Na dětské onkologii jsem šel přímo do Seanova pokoje. Od začátku jsem
ho denně navštěvoval. Takže když jsem dnes přišel a jeho věci byly pryč,
strnul jsem.
„Potřebujete něco?“ oslovila mě nějaká žena.
„Ano, hledám Seana.“
„Přestěhoval se na jiný pokoj, ale je pořád tady. Právě je u ošetřujícího
lékaře. Já jsem jeho matka.“
Zalila mě úleva. „Aha. Rozumím.“
Skoro mě trefilo, jak jsem se bál, že se mu něco stalo. Další ztrátu už bych
nesnesl.
Naklonila hlavu. „A vy jste?“
„Já jsem Hollis… jeho kamarád.“
„Vy jste ten, kdo koupil tu herní konzoli? Sean mi vyprávěl, že jste měl
tady v nemocnici někoho blízkého a že jste za ním každý den chodil a hráli
jste videohry.“
„Ano, to jsem já.“
 „To je od vás hezké.“
„Dělám to pro radost. Sean je prima kluk.“
„Sedneme si na chvilku? Přinesu kávu.“
„Určitě. To bude skvělé.“
„Jakou pijete?“
„Černou.“
„Výborně. Hned jsem zpátky.“
Na pár minut se vzdálila a já jsem osaměl na chodbě před Seanovým
původním pokojem. Kolem mě někdo vezl malého kluka s vyholenou hlavou.
Pobyt tady vám vždycky změní úhel pohledu.
Seanova matka se vrátila se dvěma polystyrenovými kelímky s kouřící
kávou.
Jeden jsem si vzal. „Díky.“
„Mimochodem, já jsem Kara.“
„Těší mě. Bydlíte tady blízko?“
„Pronajali jsme si byt za rohem, abychom to měli blíž. Náš dům je hodinu
cesty v New Jersey.“
„Chodíte sem asi každej den.“
„Ano. Nadcházející víkend bude vlastně první, kdy svého syna pár dní
neuvidím. Jedeme s manželem do Aruby na výročí svatby. Děláme to pro
Seana. Kvůli nemoci s námi nemůže jet, ale trval na tom, abychom vyrazili
sami.“
„Opravdu?“
„Tvrdil, že už má dost našich depresivních ksichtů a že chce, ať si trochu
užijeme života.“
„Depresivních ksichtů, to je od něj hezké.“
„To je prostě on. Řekl mi, že jediná věc horší než smrdět tady je dívat se
na nás, jak tu smrdíme s ním. S manželem jsme nikdy nebyli dlouho pryč. Ale
až teď jsem nahlédla věci ze synovy perspektivy. Přiznal, že nejhorší není ani
tak sama nemoc jako břemeno, které na nás kvůli ní klade. Věřil byste tomu?“
Myšlenky se mi okamžitě zatoulaly k Anně.
„Ano,“ vydechl jsem. „Věřil.“
„Takže… jedeme pryč kvůli Seanovi, oslavit výročí a užít si víkend
v Arubě. Bude v duchu s námi. A my uděláme spoustu fotek a pošleme mu je.
Na tom trval. Říkal: ‚Slibte mi, že budete fotit. Když jedete tak daleko,
musíte to zdokumentovat. Nebuďte hloupí.‘“ Zasmála se.
 „Je to skvělej kluk,“ řekl jsem.
„Dlouho jsem se tomu bránila. Přišlo mi nesprávné odjet pryč a bavit se,
když on je tak nemocný. Ale on na to: ‚Že jsem nemocnej, ještě neznamená,
že ty a táta nemůžete žít vlastní život. Protože takhle tu budou umírat tři lidi,
a ne jeden. Pořád se můžeš smát, mami. Můžeš se hezky oblíknout a dělat
všechno, na co jsi byla zvyklá. Každej den, co tu se mnou sedíš, mě opravdu
ničí, protože mám pocit, že jsi kvůli mně přestala žít.‘“
Au.
To byl tedy jaksepatří přímý zásah.
„Jste v pořádku?“ zeptala se, když viděla, co se mnou její slova provedla.
„Ano. Váš syn mi promluvil z duše.“
Myslel jsem na všechny věci, o které bych přišel, kdybych napořád truchlil
nad Annou. Ani já nebudu na světě nekonečně dlouho. Nikdo z nás. Elodie se
mnou měla takovou trpělivost. Nastal čas prožívat zase všechno, po čem
moje duše prahla. Rozum byl ten, kdo to zarazil, a s tím je potřeba skončit.
„Jsem víc než v pořádku, Karo – víc, než jsem dlouho byl. Protože jsem si
celkem jistý, že jedna velmi blízká osoba, která nás před nedávnem opustila,
nasměrovala moje kroky sem, abych slyšel to, co jste právě řekla.“
Najednou jsem chtěl být co nejrychleji u Elodie.
Vstal jsem. „Děkuju vám. Vyřiďte prosím Seanovi, že ho brzy navštívím.
Budu mu dělat společnost, až vy budete příští víkend pryč.“
„Určitě mu to vyřídím. A zní to naprosto skvěle. Bude rád.“
Když jsem vyšel z nemocnice, opřel se do mě chladný podzimní vzduch.
Cestou sem pršelo, ale teď už zase vysvitlo slunce. Podíval jsem se
na oblohu a spatřil duhu – což byla v tomhle městě rarita.
„Tady jsi, krásko,“ zašeptal jsem.
Kličkoval jsem plnými ulicemi s očima upřenýma na barevný oblouk. „Už
jsem to pochopil. Slyším tě jasně a zřetelně. Budu žít na tvou počest
a vychutnávat si dar, který jsi mi dala – Elodie. A slibuju, že budu hodně
fotit.“
 Kapitola 48
Elodie
Nikdy v životě jsem tolik neuklízela. Hollisův byt se blýskal, protože jsem si
na něm vybila všechno své trápení. Uplynulo pár týdnů, co jsme dostali
dopis od Bree. Věděla jsem, že jejím záměrem je sblížit nás a ujistit nás, že
máme její požehnání. Ovšem pro Hollise to nebylo tak snadné. Pořád se
musel vyrovnat s faktem, že všechno, o čem si myslel, že ví, byla lež.
Dopřávala jsem mu tolik prostoru, kolik jen šlo, ale bylo to frustrující.
Stýskalo se mi po něm. Chyběly mi jeho doteky, jeho pozornost. Bylo to
možná sobecké, ale bylo to tak. Cítila jsem se osamělá a chtěla jsem ho
zpátky.
Ale nemůžete někoho jen tak donutit, aby přestal myslet na to, co ho
pronásleduje. Musí to udělat sám.
Přestože jsem jeho chování rozuměla, neznamenalo to, že neztrácím
trpělivost. Ani sebevětší úsilí nebo čas Bree zpátky nepřivede. Tak proč
nežít opět naše životy?
Dveře se rozletěly a já jsem skoro upustila mop, jak jsem se lekla. Hollise
jsem nečekala doma dřív než za několik hodin a Hailey odjela po škole
přespat ke kamarádce.
„Co děláš doma?“
„Jsem konečně doma. Mrzí mě, že jsem se zasekl ve svý hlavě tak
dlouho,“ dodal udýchaně.
Bylo to, jako by se můj Hollis probral z kómatu. Vrhl se na mě a vzal mě
do náručí.
Děkuju ti, Bože.
„Nemusíš se omlouvat,“ promluvila jsem k jeho hrudi a nasávala jeho
vůni.
„Ale musím. Potřebovala jsi mě, a já jsem tu nebyl.“ Přitiskl své rty
na moje a celé tělo mi ožilo.
„Tak moc jsi mi chyběla,“ řekl, když mě políbil. „Bál jsem se si to přiznat,
abych si nepřipadal jako sobec. A to nemluvím o tom, že jsem ti dva týdny
lhal.“
 Srdce mi začalo vynechávat. Lhal? „Jak to myslíš?“
„Nechodil jsem do práce. Bloumal jsem po městě, stravoval se
v umaštěných pajzlech – prostě se flákal. Už ani nepamatuju, kdy jsem tohle
dělal naposledy. Nechtěl jsem ti to říkat, protože jsem měl pocit, že bych ti
měl nabídnout, ať jdeš se mnou. Ale potřeboval jsem být sám. Potřeboval
jsem nepracovat a jen… být.“
„Kam ještě jsi chodil?“
„Na spoustu náhodných míst. Na zápas Yankees, do parku – hrál jsem
videohry se Seanem v nemocnici a navštěvoval Annin hrob. Ale nakonec
jsem našel světlo na konci duhy, abych tak řekl. Dnes jsem byl na dětské
onkologii a tam se stalo něco, co mě konečně přepnulo tam, kde jsem.“
„Co to bylo?“
„Je dovoleno smát se uprostřed temnoty. Je v pořádku být šťastný – naši
milovaní to chtějí. Už nebudu cítit vinu za to, že tě miluju, Elodie. Už nebudu
cítit vinu, že tě chci tvrdě ojet opřenou o zeď. Nic z toho.“
Skočila jsem mu do náruče, objala ho nohama a políbila. Bylo neskutečné
být zase takhle s ním.
„Jsi opravdu zpátky.“
„A už nikdy nikam neodejdu. Slibuju. Tak moc chci hned teď do tebe
vklouznout. Ale špatně jsem to naplánoval. Musíme ven.“
„Teď? Proč?“
„Odvoz tu bude za pár minut.“
„Odvoz? My někam jedeme?“
„Ano.“
„Proč nejedeme tvým autem?“
„Potřebujeme pro dnešek změnu.“
„Fajn,“ usmála jsem se.
Když jsme vyšli ven, zaskočilo mě, že před domem čeká kočár s koňmi.
Pamatoval si, co jsem mu řekla o svém vysněném rande.
„Kdysi dávno jsem ti slíbil svezení, než jsem zpackal ten večer. Tímto to
napravuju. Napravím spoustu věcí.“
Vzal mě za ruku a pomohl mi nastoupit.
Opřela jsem se hlavou o něj a užívali jsme si jízdu za západu slunce. Odér
koní byl… robustní. Ale to mou slast nerušilo. Až na hučení aut a klapot
kopyt na asfaltu byl kolem klid.
V jednu chvíli se ke mně Hollis otočil. „Vnímáš mě, Elodie?“
 „Jistěže.“
Nervózně polkl. „Nechci, aby sis myslela, že moji odtažitost způsobily
pochyby o tobě. Annu jsem miloval jinak, než miluju tebe. A vědomí, že mě
milovala i ve chvíli, kdy ode mě odešla, mou lásku k tobě neumenšuje.“
„Díky, žes mi to vysvětlil. Ale nikdy jsem necítila, že spolu soupeříme.“
Chytil mě za bradu a zvedl mi oči ke svým. „Moje city k tobě jsou
jedinečné, Elodie. Annu budu milovat napořád, ale nejvíc ze všeho jsem rád,
že mi přinesla tebe. Už nechci ztrácet ani den rozjímáním nad významem
věcí. Chci být jen muž, jakého si zasloužíš, a každý den ti dávat najevo, jak
moc pro mě znamenáš.“
Tahle slova by mi stačila na celý život, ale pak mě omráčil tím, že sáhl
do kapsy a vytáhl krabičku s prstýnkem.
„Co je to?“ Zakryla jsem si ústa. Srdce se mi rozbušilo. „Co to děláš?“
Otevřel krabičku a předvedl mi velký diamant usazený mezi dvěma
menšími kamínky.
„Vím, že to zní šíleně – z odtažitosti až sem – ale vyslechni mě,“ požádal.
Upřímně šokovaná jsem si položila dlaň na prsa. „Bože můj, Hollisi.“
Nezdá se mi to?
„Když jsem dneska odcházel z nemocnice, cestou domů k tobě jsem viděl
duhu. Věřím, že to byla Anna. Šel jsem za ní, dokud se nerozplynula. Když už
nebyla vidět, všiml jsem si, že stojím před klenotnictvím. Bylo to znamení?
Nevím. Ale tady to je. Nezáleží na tom, jestli to bylo znamení. Hledal jsem
záminku pro to, co jsem chtěl udělat od chvíle, kdy jsme se poprvý dali
dohromady. Už nechci ztrácet čas. Chci začít žít s tebou, Elodie. Chci ti
masírovat nohy, až se budeš dívat na tureckou mýdlovou operu, který
nerozumím. Chci spát vedle tebe každou noc. Chci do toho jít se vším všudy.
Tenhle prsten není o tom se zvednout a jít se hned zítra vzít. Je o mým
odevzdání se tobě, připomínkou, když se na něj podíváš, že moje srdce patří
tobě, naprosto a zcela, a nikomu jinýmu. Nechci, aby sis dál kladla tuhle
otázku.“
Ruka se mu trochu třásla. „Takže… vezmeš si mě… někdy… až budeš
připravená?“
Zuřivě jsem kývala hlavou a do očí mi vyhrkly slzy. „Ano! Vezmu si tě…
někdy… zítra… nebo hned. Kdykoli budeš chtít.“
Naše rty se slepily, ale v tu chvíli kočár prudce zastavil. Koně skoro
vrazili zezadu do taxíku.
 Řidič na nás křikl: „Všechno v cajku! Bylo to o fous, ale dobrý!“
„My jsme na nehody zvyklí,“ usmál se Hollis. „Tak jsme se dokonce
seznámili. Narazila do mě.“
„Bylo to jinak,“ opravila jsem ho. „On do mě nacouval.“
 Epilog
Hollis – o 2 roky později
Ozvalo se zaklepání. Elodie šla otevřít a já jsem se kochal pohledem na to,
jak houpe zadkem.
„Čekáme někoho?“ zeptal jsem se.
„O nikom nevím.“
Když se otevřely dveře, stál v nich muž s obrovskou kyticí.
„Květiny pro vás, madam.“
„Ó, děkuju.“
Elodie zavřela dveře, postavila kytici na kuchyňskou linku a přečetla si
vzkaz. Zasmála se a podala mi lístek.
Elodie, ušla jsi dlouhou cestu. Od kladení pastí zlým mužům k vytváření
budoucnosti těm hodným. Opožděná gratulace k vašemu synovi.
Soren
P. S.: Pokud by ses chtěla vrátit ke mně do práce, umím skvěle hlídat děti.
„To si piš, ty prasáku,“ zasmál jsem se a zahodil papírek.
Nedokázal jsem si představit, že by moje žena dělala takovouhle práci.
Skončil bych v base.
„Ale je to od něj hezký,“ řekla.
Naše tříměsíční dítě leželo na břiše na mé hrudi. Natahovalo krk, aby mu
neušlo nic kolem. Ben – zkráceně od Benson podle Annina příjmení – měl
po mně nos a hnědé vlasy a po Elodie oči. Byl opravdovou směsicí nás
obou. Vzal jsem si dva týdny volna, abych mohl být s nimi, a dnes byl
poslední den. Nevadilo by mi trávit s nimi každý den a už se nevracet
do práce. Mé workoholické dny pominuly. Teď jsem úderem páté většinou
utíkal z kanceláře za svou rodinou.
Pořád jsme bydleli ve stejném bytě, ale pokoj pro hosty proměnili
na dětský. Museli jsme se přizpůsobit nejen novorozenci, ale také
teenagerovi. Hailey pořád bydlela s námi a snad to tak i zůstane. Můj bratr se
vypařil, jakmile ho propustili z vězení. Těsně před svým propuštěním nám
však napsal dopis, v němž se ptal, jsme-li ochotní starat se o Hailey i nadále.
Značně se mi ulevilo. Nechtěl jsem s ním bojovat. A i když měla Hailey
o svého otce strach, byla nadšená, že s námi může zůstat.
Teď právě vplula do obýváku. Vytřeštil jsem oči, když jsem viděl, co má
na sobě – tričko bez rukávů.
„Kam ses takhle vyparádila?“
„Do kina.“
„S kým?“
„S Kelsie.“
Nějak jsem tomu nevěřil. „A ještě?“
„S Evanem.“
„S Evanem?“
„Elodie ho zná.“
Podíval jsem se na svou ženu. „Vysvětlí mi to někdo?“
„Viděla jsem Evana a jeho matku. Je to milej kluk.“ Pokrčila rameny.
„I tak jsem jí řekla, že by s ním neměla chodit sama. Že má vzít s sebou
Kelsie.“
Přece už to nemůže začínat? „Kolik mu je?“
„Čtrnáct,“ odpověděla Hailey.
Vzpomněl jsem si, jaký jsem byl v tom věku chronický masturbátor,
a zděsil se.
„Běž si vzít jiný tričko,“ nařídil jsem.
Nafoukla se, ale vrátila se do pokoje. Divil jsem se, že se nezačala hádat.
Když Hailey odešla do kina, já a Elodie jsme si hráli se synkem
na podlaze. Měl hrazdičku, z níž visely hračky, a teď kopal nohama kolem
sebe. Měli jsme starost, protože měl už několik dní zácpu. Drželi jsme
takzvanou „prdovou hlídku“. Jestli to dneska nepovolí, hned ráno s ním
zajedeme k doktorovi.
Asi po hodině se malému Benovi v obličeji usadil výraz, který obvykle
znamenal, že se něco tlačí ven.
„A hrome! Už je to tady!“ vyhrkla Elodie.
Ben zrudl v obličeji a oči mu lezly z důlků. Hekal.
„Leze to ven,“ řekl jsem.
A pak zazněl výbuch.
Elodie ho zvedla ze země a běžela s ním do pokojíčku zhodnotit situaci.
Po pár vteřinách jsem ji slyšel volat: „Ben udělal bobeček. Bobeček!“
Letěl jsem do pokoje a řekl: „Já ho přebalím.“
 „Ne, jsem tak ráda, že se mu to povedlo, že to udělám sama.“
Podala mi špinavou plenu a já jsem ji vyhodil do koše.
Elodie ho přebalila a převlékla do čistého. Pak mi ho podala, já jsem ho
zvedl do vzduchu a zatočili jsme se. Až sem dospěl můj život – k tanci
na oslavu vyprázdnění útrob. Jinak bych to ani nechtěl.
Vrátili jsme se do obýváku i s děťátkem, kterému se muselo ulevit.
„Mééé. Ben udělal bobeček!“
„Slyšela jsi to?“
Elodie přešla ke kleci. „Co jsi říkal, Huey?“
Ticho.
Ale sotva se otočila, zaskřehotal. „Mééé. Ben udělal bobeček!“
„A kruci,“ zasmál jsem se. „To jako vážně?“
„Myslíš, že mu to zůstane?“
„Minulá věta mu vydržela deset let.“
Doufal jsem, že se Anna dívá a může se potrhat smíchy.
 Poděkování
Jsme nekonečně vděčné bloggerům, kteří nadšeně šíří zprávy o našich
knížkách a nevzdávají se, ani když je čím dál těžší být na sociálních sítích
vidět. Děkujeme za vytrvalé snažení a za pomoc při představování čtenářům,
kteří by o nás jinak ani neslyšeli.
Julie – Děkujeme, žes byla vždycky nejdál na jeden klik. Strašně si vážíme
tvého přátelství, každodenní podpory a povzbuzování.
Luna – Jsi naše pravá ruka. Víme, že se na tebe můžeme ve všem
spolehnout, a moc si vážíme tvého přátelství a pomoci.
Naše agentka Kimberly Browerová – Moc se těšíme na následující rok
a jsme vděčné, že nás budeš doprovázet na každém kroku. Máme štěstí, že
kromě agentky tě můžeme považovat i za svou přítelkyni.
Jessica – Jako s redaktorkou s tebou bylo vždy potěšením pracovat. Díky,
že tak pečlivě češeš naše rukopisy.
Eda & Julie – Oceňujeme vaše orlí oči a smysl pro detail. Díky za pomoc
udělat Hollise a Elodie tak dobré, jak jen mohli být.
Elaine – Skvělá redaktorka, korektorka, grafička a kamarádka. Moc si tě
vážíme!
Letitia – Díky za trpělivost!
Brooke – Díky za organizaci této publikace a za pomoc s nekonečným
každodenním seznamem úkolů.
A nakonec, ale nikoli v poslední řadě, naši čtenáři – Píšeme, protože hltáte
naše příběhy. Rády vás překvapujeme a doufáme, že se vám čtení téhle
knížky líbilo stejně jako nám její psaní. Jako vždy díky za vaše nadšení,
přízeň a věrnost. Máme vás rády!
S láskou
Penelope a Vi
 Poznámky:
1 Stacy’s Mom je píseň kapely Fountains of Wayne, kde kluk líčí, jak se mu líbí spolužákova matka.
Pozn. překladatelky
2 TCBP, čili „táta, co bych píchala“ (z anglického DILF). Odkaz na přátelství byla rychlá improvizace.
Pozn. překladatelky