TOM WOLF

KYSELINOVEJ TEST

1. NABLÝSKANÉ ČERNÉ POLOBOTKY FBI

Máš zaručeně recht, Cool Breeze. Cool Breeze je kluk s tří nebo čtyřdenním strništěm vousů a sedí
vedle mě na zprohýbaném plechu otevřené korby pickupu. Kodrcá se v rytmu jízdy. Dosedá a zase
nadskakuje, pohupuje se na mizerném pérování, jako by byl loď. Za korbou náklaďáku kodrcá dolů
z kopce město San Francisco, všechny ty nekonečné zubaté řady prosklených verand, slumy s
vyhlídkou, kodrcavě se valí dolů z kopce. Neonové poutače s rozsvícenou neonově slézovou
skleničkou martini, sanfrantiský symbol, který křičí do světa ‫״‬bar‫ — ״‬tisíce neonově slézových
skleniček martini se jedna za druhou kodrcavě valí dolů z kopce a za nimi stovky, tisíce lidí, co si to
kolem šinou v autech, aby se koukli na tenhle pitomý ztřeštěný náklaďák, ve kterém se vezeme, z
límečků se jim derou ven ksichty jak cukrová vata — kodrcavě se valí dolů z kopce — a pámbů ví,
že mají na co koukat.
Proto mi přijde legrační, když Cool Breeze do toho všeho nesmírně vážně pronese: „Nevim — až
pustěj Keseyho, nevim, jestli budu moct do Warehousu."
‫״‬Proč ne?‫״‬
‫״‬No, poněvač tam bude poldů jak švábů a já jsem v podmínce, tak nevim.‫״‬
No, máš zaručeně recht, Cool Breeze. Nedráždi ty hajzly. Buď nenápadnej — jako třeba zrovna
teď. Teď zrovna se Cool Breeze před ramenem zákona třese tak strašně, že tu sedí před zraky tisíců
už tak dost poděšených občanů a na hlavě má jakýsi zářivě zbarvený klobouk s peřím, jak ze
Sněhurky a sedmi trpaslíků. Na korbě klečí, čelem k nám, dívka, která je napůl Indiánka z kmene
Ottawa, jmenuje se Lois Jenningsová. Hlavu má zvrácenou dozadu a rozzářený výraz v obličeji. A
uprostřed čela má přilepený jiskřivý stříbrný kotouč, který buď vybuchuje světlem, to když ho ozáří
slunce, anebo vysílá kolem sebe duhu, jsou na něm blyštivé kroužky. A, ano, v ruce ta holka drží
revolver značky Colt .45 s dlouhou hlavní, až na to, že na ulici nikdo nevidí, že je to pistolka na
hraní, když z ní naprázdno vystřeluje, puf, puf, na vybuchující obličeje z cukrové vaty jak Debra
Pagetová v... v...
— Keseyho propouštěj z vězení!
Ještě na dvě věci se ty obličeje z cukrové vaty koukají, totiž na samolepku na zadním blatníku,
na které stojí ‫״‬Custer zemřel za vaše hříchy‫״‬, a na chlapíka za volantem. Je to Stewart Brand,
Loisin miláček, hubený blonďák, co má taky na čele jiskřivý kotouč a na krku má kravatu, celou
pošitou indiánskými korálky. Ale košili nemá, jen korálkovou kravatu na holé kůži a bílý řeznický
plášť, ověšený medailemi od švédského krále.
Tady je jeden moc pěkný, má kufírek a všechno, na ksichtě má rozmrzelý výraz typu dneska už
jsem s prací praštil a na nohou má... polobotky — ty se ale blyští! — a kdo vůbec sakra jsou tihle
pitomí beatnici — a Lois ho trefí do cukrový vaty a on se kodrcavě valí dolů z kopce...
A náklaďák se vlní a vzdouvá, je jiskřivě stříbřitě rudý a celý září a já vážně pochybuju, Cool
Breeze, že bys dnes v San Frandsku našel jedinýho policajta, co neví, že tenhle ztřeštěný vehikl je
partyzánská hlídka nenáviděného LSD.
Policajti znají celou tuhle scénu, dokonce i kostýmy, vlasy podle vzoru Ježíš Kristus, indiánské
korálky, indiánské čelenky, dřevěné korálky, bud- dhistické zvonce, amulety, mandaly, boží oka,
jiskřivé vesty, rohy jednorožců, košile, jaké nosil Errol Flynn — ale pořád ještě nevědí nic o botách.
Feťáci si bot moc dobře všímají. Nejhorší ze všeho jsou nablýskané černé polobotky s tkaničkami.
Všechno ostatní už je o něco lepší, i když skoro žádné nízké boty nejsou hip. Hierarchie začíná
polobotkami a končí u vysokých bot, ale občas se feťákům zalíbí i něco mezi tím, třeba lehké módní
boty, frajerské boty z Anglie, pokud si nemůžou opatřit nic lepšího, ale nejlepší je něco jako ručně
vyrobené vysoké boty z Mexika, šíleně úzké vysoké boty typu Caliente frajer. A jen se koukněte na
FBI — černé — nablýskané — polobotky — zavázané na tkaničky — polobotky FBI — když FBI
konečně dostalo Keseyho —
Vzadu na korbě sedí ještě jedna holka, snědá drobná holka s hustými černými vlasy, říkají jí
Black Maria. Vypadá jako Mexičanka, ale pronese ke mně dokonalou měkkou kalifornštinou: ‫״‬Kdy
máš narozeniny?" ‫״‬Druhýho března/‫׳‬
„Ryby,‫ ״‬řekne. A pak: „Nikdy bych si nemyslela, že jsi narozenej ve znamení Ryb/‫״ ׳‬Jak to?‫״‬
„Vypadáš na Ryby moc... tvrdej."
Ale já vím, že myslí natvrdlej. Začínám si připadat natvrdlej. Doma v New Yorku, Black
Maria, to ti povím, tam mě považují za docela hip kluka. Ale stane se, že modré hedvábné sako a
široká kravata s klauny a... a... pár nablýskaných po‫ ׳‬lobotek nepřimějí sanfranciský feťácký
svět začít zpívat ragtime. Lois se strefuje do cukrové vaty, co vylézá z límečků; Cool Breeze se
zasune hlouběji do trpasličího klobouku; Black Maria, narozená ve znamení Štíra, se probírá
zvěrokruhem; Stewart Brand se proplétá ulicemi; lesklé ozdůbky ve slunci explodují — a přitom
tohle všechno není nic mimořádného, je to normální, úplně normální v sanfran- ciském feťáckém

1
světě, jen takové běžné pohrávání si s mozky občanů, které cestou potkáváme, nic víc než
psychická strava pro krásné lidi, co právě vezou jakéhosi chlapíka z New Yorku do Warehousu,
aby tam mohl čekat na Náčelníka, na Kena Keseyho, kterého propouštějí z vězení.
Asi tak všechno, co jsem tenkrát věděl o Keseym, bylo, že to je jednatřicetiletý prozaik, jehož
romány jsou kritikou vysoce ceněny, a že má spoustu průšvihů kvůli drogám. Napsal Přelet nad
kukaččím hnízdem (One Flew Over the Cuckoo‫׳‬s Nest, 1962, česky vyšel pod názvem Vyhoďme ho
z kola ven), z kterého udělali v roce 1963 divadelní hru, a Tak mě nékdy napadá (Sometimes a
Great Notion, 1964). Odjakživa byl považován — vedle Philipa Rotha a Josepha Hellera a Bruče
Jay Friedmana a pár dalších — za jednoho z mladých romanopisců, který by se mohl skutečně
proslavit. Potom byl dvakrát zatčen za přechovávání marihuany, v dubnu 1965 a v lednu 1966, a
než by riskoval tvrdý trest, utekl do Mexika. Vypadalo to, že by mohl dostat i pět let, vzhledem k
tomu, že už to bylo podruhé. Jednou jsem náhodou sehnal pár dopisů, které napsal Kesey z Mexika
svému kamarádovi Larrymu McMurtrymu, autorovi knihy Horseman, Pass By (Jezdče, nezastavuj
tu), podle níž byl natočen film Hud. Dopisy to byly nespoutané a plné ironie, psané stylem, který
působil jako něco mezi Williamem Burroughsem a Georgem Adem. Byly o zašívárnách,
převlecích, stihomamu, prchání před policajty, kouření jointů a hledání satori v mexické zemi krys.
Byla v nich jedna pasáž, napsaná ve stylu George Adea, ve třetí osobě, jako parodie na to, co si o
něm teď asi myslí nezfetovaný svět USA.
‫״‬Stručně řečeno, tento mladý, pohledný, úspěšný, šťastně ženatý otec tří krásných dětí byl
hrůzou poblázněný poživač narkotik, na útěku před trestním stíháním za tři zločiny a bůh ví kolik
přečinů, a zároveň se snažil vytesat ze starého vlnobití nové satori — ještě stručněji řečeno, byl
dokonalý cvok.
Kdysi byl sportovcem tak ceněným, že měl za úkol kibicovat z autu, a dotáhl to až na celostátní
šampionát v amatérském zápase, ale nyní si nebyl jist, zda dokáže udělat tucet kliků. Kdysi vlastnil
fenomenální konto v bance a mával penězi v obou hrstech, ale teď jeho ubohá žena nemohla uánit
víc než dát tak tak dohromady osm dolarů, které mu poslala, aby měl peníze na útěk do Mexika. A
přece byl několik let předtím zařazen do Kdo je kdo a žádán, aby řečnil na tak významných
shromážděních, jako je Wellesleyský klub v Dah‫־‬la, ale teď mu nedovolili mluvit ani na
shromážděních VDK (Vietnamské denní komise). Co to bylo, co privedlo muže tak vysoce
nadějného k tak hlubokému úpadku v tak krátké době? Nu, odpověď můžeme najít v jednom
jediném kratičkém slůvku, milí zlatí, ve dvou až příliš často užívaných slabikách: Drogy!
A přestože někteří z pomatených zastánců těchto chemikálií mohou prohlásit, že o našem hr-
dinovi je známo, že požíval drogy, ještě než dosáhl svého literárního úspěchu, musíme zdůraznit, že
důkazy o jeho literárních schopnostech existovaly dlouho předtím, než do jeho života vstoupila tak-
zvaná psychedelika, ale neexistoval žádný důkaz o jeho ztřeštěných nápadech, které nacházíme
pak! K čemuž dodal:
‫(״‬no jo, vítr šepotá už dávno —
už dávno —
vorař bubnuje a stěny vidí ...
a jsou tu dveře k tomu ptákovi
na mla-a-a-adičkém nebi
už dávno když —
No jo příboj se řehotá
už dávno už dávno
co podvěcí tím zabili,
když se špatnýho zbavili
a dveře k ptákům zmizely
už dávno, dávno již.)"

Napadlo mě, že bych mohl jet do Mexika a pokusit se ho vyhledat a napsat článek o Mladém
prozaikovi na útěku. Začal jsem se vyptávat, kde v Mexiku by mohl být. V hip kruzích v New
Yorku to všichni přesně věděli. Zdálo se, že to léto je v módě to vědět. Je v Puerto Vallarta. Je v
Ajijicu. Je v Oaxace. Je v San Miguel de Allende. Je v Paraguayi. Právě nasedl na parník, plující z
Mexika do Kanady. A všichni to přesně věděli.
Pořád jsem se ještě vyptával, když se v říjnu Kesey proplížil zpátky do Států a FBI ho dostalo na
dálnici Bayshore jižně od San Franciska. Agent ho honil po náspu a chytil ho a teď byl Kesey ve
vězení. A tak jsem letěl do San Franciska. Sel jsem rovnou do věznice okresu San Mateo v
Redwood City a v čekárně to vypadalo spíš jako před východem pro herce v divadle Music Box.
Bylo to tam plné nadšeného očekávání. Byl tam mladý psycholog, Jim Fadiman — synovec
Cliftona Fadimana, jak se ukázalo — a Jim a jeho žena Dorothy právě vesele cpali tři mince na I
Ťing do hřbetu jakéhosi nekonečně tlustého svazku o orientální mystice a mě požádali, ať Keseymu
vyřídím, že ty mince jsou tam. Byla tam taky drobná brunetka s kulatým obličejem jménem

2
Marilyn, která mi řekla, že v pubertě bývala muzikantská fanynka a stýkala se s rockenrolovou
skupinou Wild Flowers, ale teď je především s Bobbym Petersenem. Bobby Petersen nebyl
muzikant. Byl to světec, pokud jsem tomu dobře rozuměl. Byl právě ve vězení v Santa Cruz a
pokoušel se bránit obvinění z přechovávání marihuany tvrzením, že marihuana je pro něj ná-
boženská svátost. Nepochopil jsem tak docela, proč je Marilyn tady, v čekárně vězení v San Mateu,
až na to, že to tu vypadalo jako u zadního východu z divadla, jak už jsem řekl, a Kesey byl hvězda,
co byla pořád ještě vevnitř.
Trochu jsem se pohádal s bachaři ohledně toho, jestli se s ním smím vidět nebo ne. Když mě
policajti dovnitř pustí, mnoho tím nezískají. Reportér z New Yorku — to znamená ještě víc
publicity pro tohohle oslavovaného beatnika. Takhle to o Keseym říkali Byl to oslavovaný beatnik,
který tu je hned kvůli dvěma zločinům, týkajícím se drog, a to z něj dělá hrdinu. Musím říct, že
Kalifornie má uhlazené policajty. Zdá se, že jsou všichni mladí, vysocí, nakrátko ostříhaní, blonďatí
a s vybledle modrýma očima, jako by zrovna sestoupili z reklamy na cigarety. Kalifornská vězení
nevypadají jako vězení, přinejmenším ty jejich části, které jsou veřejnosti na očích. Je tam samé
světlé dřevo, zářivky a kov registratur. Vypadá to tam jako místnost v nové budově pošty, ve které
skládáte zkoušku na pošťáka. Policajti všichni mluví měkkou kalifornštinou a jsou pěkní a korektní
jako kostka ledu. Dělají všechno tak, jak se má; a tak mi nakonec dovolili, abych se během
návštěvních hodin na Keseyho podíval. Měl jsem na to deset minut. Zamával jsem na rozloučenou
Marilyn a Fadimanovým a celé krásné scénce dole pod schody, a pak mě vyvezli výtahem do
třetího patra.
Dveře výtahu se rozevřely přímo do malé místnosti, vyhrazené pro návštěvy. Bylo to divné. Byla
tu řada čtyř nebo pěti boudiček, co vyhlížely jako izolační budky ve starých televizních
hádankových shows. Každá měla okénko z tlustého skla a za každým okénkem byl vězeň ve
vězeňské modré kazajce. Byli tam naskládaní vedle sebe jako tresky na ledu. Před každým okénkem
byl pultík s telefonem. ‫׳‬lak se tu hovoří. Pár návštěvníků už se nad přístroji hrbí. Pak rozpoznám
Keseyho.
Stojí s rukama složenýma na prsou a oá ma zaostřené do dálky, tj. na zeď. Má silná zápěstí a
mohutná předloktí, a když je má takhle složená, působí obrovitě. Kesey vypadá vyšší, než ve sku-
tečnosti je, možná je to krkem. Má mohutný krk se dvěma pletenci sternokleidomastoidních svalů,
které mu vystupují z vězeňské kazajky jako dvě lana na přivazování lodí. Má masivní čelist a bradu.
Vypadá trochu jako Paul Newman, až na to, že je svalnatější, má tlustší kůži a kolem hlavy změť
tuhých blond kudrlinek. Na vršku hlavy mu už skoro žádné vlasy nezbyly, ale to se kupodivu hodí k
jeho mohutnému krku a figuře zápasníka. Pak se pousměje. Je zvláštní, že nemá v obličeji ani
jedinou vrásku. Po všem tom pronásledování a buzerování — vypadá, jako by trávil třetí týden v
lázních; vypadá vyrovnaně, řekl bych.
Potom zvednu svůj telefon a on zvedne svůj — a to je teda vymoženost. Jsme od sebe vzdálení asi
tak čtyřiadvacet palců, ale mezi námi je deska skla tlustá jako telefonní seznam. Právě tak dobře
bychom mohli být na různých kontinentech a mluvit po videofonu. V telefonu to hrozně praská a
zvuk se jím strašně zkresluje, je to protivné, zejména když si uvědomíte, že musí překonat plné dvě
stopy. Přirozeně se předpokládalo, že policie monitoruje každý rozhovor. Chtěl jsem se ho zeptat na
všechno o době, kdy byl na útěku v Mexiku. Tak se můj článek stále ještě jmenoval. Mladý prozaik
na útěku a jeho osm městců v Mexiku. Ale sotva by o tom mohl hovořit na téhle podivné telefonní
přípojce, a krom toho jsem měl jen deset minut. Vytáhl jsem poznámkový blok a začal jsem se ho
ptát — na to první, co mě napadlo. V novinách byl článek o tom, že řekl, že je načase, aby se
psychedelické hnutí dostalo ‫״‬za kyselinu‫״‬, a tak jsem se ho na to zeptal. Pak jsem začal čmárat jako
divý, stenograficky, do poznámkového bloku. Viděl jsem, jak se mu dvě stopy ode mě pohybují rty.
V telefonu jeho hlas praskal, jako by se mnou mluvil z Brisbane. Celé to bylo ztřeštěné. Připadalo
mi, že tu provádíme jakási tělesná cvičení.
‫״‬Napadlo mě/' řekl, ‫״‬že je načase udělit si diplom z toho, co se už nějakou dobu děje, a postoupit
dál. Psychedelická vlna probíhala před šesti nebo osmi měsíci, když jsem jel do Mexika. Od té doby
mohutní, ale nehýbe se. Když jsem se vrátil, vidél jsem to samé, jako když jsem odjížděl. Bylo to
jen mohutnější, to je všechno —" Mluví tichým hlasem s venkovanskou výslovností, s bezmála
čistou venkovanskou výslovností, až na to, že jeho hlas praská a chraptí, jak se prodírá jako
struhadlem na sýr touhle dvě stopy dlouhou telefonní linkou, mluví o —
‫ —״‬není v tom žádná kreativita/‫ ׳‬říká, ‫״‬a já myslím, že jsem se uplatnil v tom, že jsem přispěl k
vytvoření dalšího stupně. Nemyslím, že z drogové scény vyjde nějaké hnutí, dokud není kam jinam
směřovat —"
To všechno s úplně obyčejnou venkovanskou výslovností a o něčem — no, abych byl upřímný,
nevěděl jsem, o čem to sakra mluví. Chvílemi mluvil tajuplně, v aforismech. Řekl jsem mu, že jsem
slyšel, že už nehodlá psát. Proč? řekl jsem.
‫״‬Radši budu hromosvodem než seismografem, řekl.
Mluvil o čemsi zvaném Kyselinový test (Add Test) a o způsobech vyjádření, ve kterých nebude
on sám oddělen od diváků. Bude to celé jeden zážitek, se všemi smysly doširoka rozevřenými, se
slovy, hudbou, světly, zvuky, dotekem — bleskem‫׳‬

3
 Chcete říct, že to bude něco v tom smyslu, co dělá Andy Warhol?" řekl jsem.
... odmlka. ‫״‬Nechci vás urazit," říká Kesey, ‫״‬ale New York je asi tak dva roky pozadu."
Pronesl to velice trpělivě, s jakousi venkovan- skou zdvořilostí, jako by říkal... Nechci bejt ne-
zdvořilej k vám, klukům z Města, ale tady se dějou věci, který by ti nepřišly na mysl ani za milion
let, kámo...
Deset minut bylo u konce a já jsem musel jít. Nezískal jsem z toho nic, kromě prvního letmého
setkám se zvláštním fenoménem, s tím podivným venkovanským charismatem, s osobností
Keseyho. Neměl jsem na práci nic jiného než ubíjet čas a doufat, že se Kesey dostane ven na kauci
a já s ním budu moct mluvit a vyzvědět od něj detaily pro článek Prozaik na útěku v Mexiku.
Tenkrát se mi to zdálo hodně nepravděpodobné, protože Kesey byl hned dvakrát obviněn z
přechovávání marihuany a už jednou ze Států utekl.
A tak jsem si najal auto a začal jsem objíždět San Francisco. Nějak se stalo, že ve svých
nejživějších vzpomínkách na San Francisco sedím v nádherném pronajatém sedanu a řítím se do
kopců nebo z kopců, najíždím na koleje sanfranciské tramvaje a zase z nich sjíždím. Kloužu se dolů
k North Beach, k proslulému North Beach, ke staré otčině bohémy na Západním pobřeží, plné
všemožných obchodů se jmény jako Big Daddy a Costee Plusee a dlouhovlasých bělochů a Židů,
co šoustají černé děvky — a teď North Beach umíral. North Beach nebyl nic jiného než přehlídka
koz. Ve slavné výspě beatnické generace, v knihkupectví City Lights, seděl Shig Murao, japonský
majitel a velitel toho místa, celý zářil a vousy měl povislé jako ozdobné kapra^ na architektově
výkresu, skláněl se u kasy ^ svazky Kalila Gibrana, zatímco Profesionální-zub kterého-si-můžete-
dovolit, co byl v San Francisku konferenci, se tu procházel mezi přehlídkami ko* a hledal beatniky.
Na North Beach bylo všechno nahoře bez, striptérky s prsy zvětšenými injekcemi silikonové
emulze.
Dění — tím myslím kliky hipíků v originálním tónu — dění v Haight-Ashbury už skončilo. Za-
nedlouho se sem vrátí i všichni vůdcové úspěšné bohémy, budou se courat v dopravním nátřesku,
všichni se budou rozhlížet jak blbí turisti, turistické autobusy tudy budou projíždět a průvodci
budou ukazovat — ‫״‬a tady... Kolébka hipíků... támhle je jeden," a budou tady buzeranti a černé
kurvy a knihkupectví a butiky. Nikdo nemluvil o ničem jiném než o Haight-Ashbury a feťácích.
Ale nešlo jen o to, že North Beach umíral. Celý staromódní módní hip život — jazz, kavárny,
občanská práva, pozvěte černýho na večeři, Vietnam — to všechno najednou umíralo, jak jsem
zjistil, dokonce i mezi studenty v Berkeley, na druhé straně sanfranciského zálivu, a tam přece
vždycky bývalo centrum „studentské vzpoury‫ ״‬a tak dál. Dostalo se to tak daleko, že ani černoši už
nebyli v módě, dokonce ani jako totemové figury. Bylo to neuvěřitelné. Černí, sama duše hipu,
jazzu, hi- píckého slovníku jako takového, vynálezci výrazu typu „man‫ ״‬a „like‫ ״‬a „dig‫ ״‬a „baby‫ ״‬a
„scarf a „spliť‫ ׳‬a „later‫ ״‬a „so fine‫״‬, občanská práva, diplomy z Reed College a bydlení na North
Beach na Mason a šoustání černých holek — tohle všechno roztomilé a propracované popleskávání
po zádech a miliskování a všeobecné přesvědčení, že ‫״‬musíš bejt sladkej na černý‫ — ״‬to všechno
bylo pryč, to skončilo. Neuvěřitelný.
A tak jsem začal vstřebávat trend všeho tohohle vzdychání a svalových stahů v bohémském
světě San Franciska. Mezitím se, úplně zázrakem, Ke- seyho tři mladí právníci. Pat Hallinan, Brian
Rohan a Paul Robertson, právě chystali dostat Keseyho ven na kauci. Ubezpečili soudce v San
Mateu a v San Františku, že pan Kesey hodlá vykonat veřejně nesmírně prospěšné dílo. Vrátil se z
exilu jen proto, aby svolal velké shromáždění feťáků a hipíků na stadionu Winterland v San
Francisku, a to jen proto, aby přesvědčil Mládež, že má přestat brát LSD, protože je nebezpečné a
mohlo by vám udělat z mozku smažený brambůrky atd. Měl to být ceremoniál značky ‫״‬udělit si
diplom z LSD a postoupit dál". Měli by jít ‫״‬za kyselinu". Počítám, že o tomhle mi Kesey tenkrát
říkal. Zároveň šest Keseyho blízkých kamarádů v Palo Altu a okolí nabídlo své domy okresnímu
soudu v San Mateu jako protihodnotu vůči kauci, která činila celkem 35 000 dolarů. Počítám, že
soudy usoudily, že Keseyho dostanou tak jako tak. Kdyby se teď, když je propuštěný na kauci,
pokusil uprchnout, bylo by to sprosté vůči jeho kamarádům, kteří by tím pádem přišli o domy, a
Kesey by se dočista znemožnil jako drogový apoštol nebo cokoli jiného. A pokud se uprchnout
nepokusí, bude muset udělat přednášku Mladým — tím lip. Keseyho zkrátka propouštěli z vězení.
Takovýhle stav věcí se ale lidem v Haight- Ashbury moc nelíbil. Brzy jsem zjistil, že život feťáků
v San Francisku byl v té době už tak velká věc, že Keseyho návrat a jeho plán ohledně tripu za
kyselinu právě způsoboval první velkou feťáckou politickou krizi. Pozornost všech se zaměřil na
Keseyho a jeho skupinu, známou jako Merry Pranksters (Veselí žertéři). Tisíce děcek se stěhovali
do San Franciska, aby tam prožívaly život založeni na LSD a na téhle psychedelické věci. Věc, to
bylo v Haight-Ashbury to nejčastěji používané abstraktní slovo. Mohlo znamenat naprosto cokoli
— ismy, životní styly, zvyky, náchylnosti, kauzy, sexuální orgány; věc (thing) a cvok (freak); cvok
se týkal stylů a obsesí, jako třeba ve větách ‫״‬Stewart Brand je cvok na Indiány‫ ״‬nebo ‫״‬zvěrokruh —
do toho je zcvoklá‫״‬, anebo slovo „cvok‫ ״‬člověk užíval, když mluvil o feťácích v jejich kostýmech.
Nebylo to negativní slovo. Nicméně jen pár týdnů předtím měli feťáci svou první velkou
demonstraci vsedě v Golden Gate Parku, na úpatí kopce, který stoupá vzhůru k Haight-Ashbury,
aby teskně oslavili den, kdy se LSD stalo v Kalifornii ilegální. Tohle bylo setkání všech kmenů,

4
 všech skupin téhle komunity. Všichni cvoci přišli a dělali svou věc. Feťák jménem Michael Bowen
s tímhle vším začal a nakupilo se jich tam tisíce, v typickém ošacení, se zvonícími zvonci,
recitovali, tančili v extázi, třeštili tak á onak a provozovali svá oblíbená satirická gesta směrem k
policajtům, podávali jim květiny, pohřbívali ty hajzly pod něžnými, vonnými okvětními lístky
lásky. Ach bože, Tome, ta věc byla úžasná, tak cvaklá, že bys z ní zcvokatěl, tisíce zfetovaných,
láskyplných lidí si tam pohrávaly s hlavama policajtů a všech ostatních ve fiestě lásky a euforie.
Dokonce i Kesey, který byl tenkrát pořád ještě na útěku, si troufl na chvíli se k tomu davu připojit,
a všichni byli jeden, dokonce i Kesey, — a teď najednou je tady, v rukou FBI a dalších superpoldů,
nejznámější jméno Feťáckého světa, Kesey, a oznamuje všem, že je načase ‫״‬postoupit za kyselinu‫״‬.
A co to má, sakra, znamenat, snad se nezaprodal policajtům? Hnutí Zastavte Keseyho proniklo
dokonce i mezi hipíky.
Zabrzdíme před Warehousem ve ztřeštěném pickupu a — no, pro začátek aspoň něco — začínám
chápat, že lidi jako Lois a Stewart a Black Maria tvoří tu umírněnější, rozmyslnější frakci Merry
Pranksters. Warehouse stojí na Harriet Street, mezi nárožími ulic Howard a Folsom. Tak jako
většina San Franciska je Harriet Street spousta bíle natřených dřevěných budov s prosklenými
verandami. Ale Harriet Street, to je sanfranciská šikmá plocha a přes všechno to natírání vypadá,
jako by čtyřicet ovíněných bezdomovců vylezlo ze stínů a umřelo a zčernalo a nafouklo se a
vybuchlo, a tím pádem z nich vystříkl celý gejzír spirochét, které se dostaly na každé prkno, na
každou plochu, do každé štěrbiny, na každou třísku, na každou odchlipující se bublinu barvy.
Ukázalo se, že Warehouse je přízemní garáž opuštěného hotelu. Naposled byla využita jako výrobna
dortů. Zastavíme u garáže a venku je zaparkovaný náklaďák pomalovaný modře, žlutě, oranžově,
neonově červeně a na kapotě má obrovskými písmeny vyvedeno BAM. Z černé díry garáže vychází
zvuk desky Boba Dylana s jeho dýchavič- nou harmonikou a s jeho hlasem, ochraptělým jako hlas
Ernesta Tubba, kterým dýchavičně vychrchlává své staré oprýskané nápěvy —
Vevnitř je obrovský chaotický prostor s tím, co v příšeří na první pohled vypadá jako deset nebo
patnáct amerických vlajek, které se procházejí okolo. Ukáže se, že je to několik mužů a žen,
většinou něco přes dvacet, v bílých kombinéza k podobných těm, co nosí personál na letištích, na
to, že jsou všechny pošité útržky amerických vlajek, většinou jsou to hvězdy v modrých polích ale
několika lidem splývají po nohou červené pruhy, Po straně je lešení jako na divadle a na tom visí
deky jako opony a u zdí jsou nakupené celé řady vytrhaných divadelních sedaček a velké krychle
kovového odpadu a provazy a trámy.
Jedna z dekových opon se trochu odhrne a drobná postava se vrhne dolů z pódia, které je asi tak
devět stop nad zemí. Postava září. Je to muž nějakých pět stop vysoký a má na hlavě jakousi le-
teckou helmu z první světové války... září zelenými a oranžovými klikyháky a kudrlinkami. Jeho
vysoké boty taky, zdá se, že se pohupuje na dvou zářivých koulích. Zastaví se. Má drobný, jemný,
asketický obličej s mohutným knírem a obrovskýma očima. Oči se mu zúží a on se zakření.
‫״‬Zrovna jsem tam nahoře měl osmiletýho kluka“ řekne.
Pak se dá do řehotu, přičemž popotahuje nosem a vrhne se, celý zářící, do rohu mezi odpadky.
Všichni se smějí. Asi to bude nějaký rodinný vtip, řeknu si. Přinejmenším jsem já ten jediný, kdo
si prohlíží lešení, aby viděl, co na něm zbylo.
„To je Poustevník.‫ ״‬O tři dny později si všimnu, že si v rohu vybudoval jeskyni.
Zprostředka garáže vychází výraznější záře. Vi‫ ׳‬dím obrysy školního autobusu... září oranžové,
zeleně, červenavě, levandulově, chlórově modře/ každou zářivou pastelovou barvou, jakou si jen
dovedete představit, v tisících obrazců, jak velkých, tak malých, jako něco mezi dílem Fernanda
Légera a komiksem Dr. Strange, všechny společně řvou a vibrují a odrážejí se jeden od druhého,
jako by někdo dal Hieronymu Boschovi padesát kyblíků neonové barvy a školní autobus značky
International Harvester z roku 1939 a řekl mu, ať se do toho pustí. Na podlaze u autobusu leží
pětimetrový poutač s nápisem DIPLOM Z KYSELINOVÝHO TESTU a dva nebo tři Vlajkooděnci
na něm pracují. Hlas Boba Dylana dýchavičně vychrchlává své nápěvy a lidi chodí okolo a děti
pláčou. Nevidím je, ale někde tu jsou a pláčou. O kus dál stojí asi tak čtyřicetiletý chlapík, ohromně
svalnatý, což je dobře vidět, protože nemá košili — jen khaki kalhoty a vysoké boty z červené kůže
a je setsakra dobře stavěný — a zdá se, že je v kinetickém transu, vyhazuje neustále do vzduchu
kladivo a vždycky se mu podaří chytit topůrko, když kladivo padá, a mezitím v jednom kuse
rozhazuje rukama a kope nohama a kroutí rameny a pohupuje hlavou, to všechno v trhaném rytmu,
jako by někde hrál Joe Cuba ‫״‬Big Bang", ale ve skutečnosti už ani Bob Dylan nehraje a z
reproduktoru, ať už je, kde je, se ozývá jakási páska s přízračným hlasem, který pronáší:
‫״‬... Důl odnikud... máme obaly od žvýkaček..." a v pozadí to podbarvuje jakási divná
elektronická muzika s orientálními intervaly, jako hudba Juana Carrilla: ‫״‬... Vykutáme to zpod
světa... pracujeme v Dole odnikud... tenhle den, každý den..."
Jeden z Vlajkooděnců přichází.
‫״‬Hej, Mountain Girl! To je divoký!"
Mountain Girl je vysoká holka, velká a krásná, s temně hnědými vlasy, které jí padají na ramena,
až na to, že spodní dvě třetiny jejích padajících vlasů připomínají štětec, namočený v kadmi0 žlutí,

5
protože si je v Mexiku odbarvila na blond Otočí se a předvede kruh hvězd na zádech své
kombinézy.
‫״‬Koupili jsme je v obchodě s uniformami,‫ ״‬říká. ‫״‬Nejsou úžasný? Byl tam takovej starej
chlápek a povídá: ,Snad si tyhlety vlajky nenastříháte na kostýmy?‫ ׳‬Á my mu řekli: ,Né, opatříme
si dechovku a budeme mít přehlídku/ Ale vidíš to? Jen proto jsme je koupili."
Ukáže na knoflík na kombinéze. Všichni se předkloní, aby se podívali. Na spodku je v
secesních křivkách vyraženo motto: ‫״‬Nechytnete je."
Nechytnete je... už je načase. Po tom, co byli Pranksteři chycení už bůhvíkolikrát — chytli je
policajti v okrese San Mateo, policajti v San Františku, policajti Mexicale Federale, policajti z
FBI, policajti policajti policajti policajti policajti...
A děti pořád ještě pláčou. Mountain Girl se otočí k Lois Jenningsové.
‫״‬Co dělají Indiáni, když děcko pořád pláče?"
‫״‬Zacpou mu nos." Jo?"
‫״‬To je naučí."
‫״‬Zkusím to... dává to smysl..." A Mountain Girl přejde ke svému dítěti a zvedne ho z jedné z
těch přenosných kolíbek ze zadku autobusu — je čtyřměsíční holčička jménem Sunshine — a
usadí se na jedné z divadelních sedaček. Ale místo aby to s ní zkusila po indiánsku, rozepne si
kombinézu značky Nechytnete je a začne ji kojit.
‫״‬... Důl odnikud... Nic hmatalo a ječelo a křičelo..." bum ciiiink ‫״‬a já se vrátil do Dolu odnikud.
Chlápek, co hází kladivem, to dělá dál —
Kdo je to?
„To je Cassady."
To mi připadá naprosto úžasný. Pamatuju si Cassadyho. Cassady, Neal Cassady byl hrdina —
‫״‬Dean Moriarty‫ — ״‬románu Na cestě od Jacka Kerouaka, kluk z Denveru, kluk, který se v jednom
kuse hnal přes Státy v autě, doháněl nebo předháněl ‫״‬život‫״‬, a tady teď ten chlápek je, teď je mu
čtyřicet, stojí v garáži a vyhazuje do vzduchu kladivo, vyhazuje ho v rytmu svého soukromého Joea
Cuby a — mluví. Cassady nikdy nepřestane mluvit. Ale takhle je to špatně řečeno. Cassady je
monologista, až na to, že se nezdá, že by mu záleželo na tom, jestli ho někdo poslouchá, nebo ne.
Prostě pořád vede monolog, sám k sobě, když mu nic jiného nezbyde, přestože uvítá kohokoli, kdo
se s ním dá do řeči. Zodpoví všechny otázky, i když ne přesně v tom pořadí, jak jste je položili,
protože tady nemůžeme zastavit, příští truckstop 40 mil, chápete, natáčí na vřetýnko vzpomínky,
metafory, literární, orientální, hipísácké halucinace, všechny přizdobené nepravděpodobnými
výrazy, „chápete —"

2. TOTEM MOČOVÉHO MĚCHÝŘE

Dva nebo tři dny to takhle se mnou bylo v té garáž s Merty Pranksters. Čekali jsme na Keseyho.
Pranks! ten si mé už moc nevšímali. Jedna z Vlajkooděnců blondýnka, která vypadala jako Doris
Day‫ ׳‬ale bylá známá pod jménem Doris Delay (Doris Zpoždění), mi řekla, že bych měl na sobě mít
víc... no, barvy. To bolelo, Doris Delay, ale vím, žes to myslela dobře. Opravdu to myslela dobře. A
tak jsem si schválně nechal kravatu, abych dokázal, že mám svou hrdost. Ale všem to bylo u prdele.
Prostě jsem tam trčel a Cassady házel kladivem, přízračné pásky vyhrávaly, děti brečely, fefáci
fetovali, autobus zářil, Vuikoodénd přecházeli po místnosti, cvoci vylézali ven na sluncem
zaplavenou Harriet Street a já jsem odcházel jen proto, abych se pár hodin prospal nebo abych si
došel na záchod.
Záchod: ano. Ve Warehousu nebylo žádné potrubí, netekla tam dokonce ani studená voda. Mohli
jste jít na menší prázdný pozemek hned vedle, za prkenným plotem, a tam si ulevit mezi mocnými‫׳‬
načechranými výpary lidské moči, které stoupaly z bahna, anebo jste mohli vylézt po žebříku skrz
poklop, vedoucí ke starému hotelu, ve kterém byly mrtvé haly starého zapadáku, lemované
pokojíčky, vyvedenými v jakémsi houbovitém, svrabo-
vitém starém dřevě, které se pod vaším pohledem rozlomilo a začalo sebou mrskat; krysy,
zplesnivělý život vespod. Bylo to tam příliš hustý dokonce i pro prankstery. Většina z nich chodila k
benzínce Shell na rohu. A tak jsem tam šel taky, k benzínce Shell na rohu, na Šesté a Howard, a
zeptal jsem se, kde je záchod, a ten chlápek mě obdařil Pohledem — podíval se na mě, jako by říkal,
výborně, ani si nekupujete benzín, a přesto chcete jít na záchod — a nakonec ukázal na plechovku v
rohu u zdi. Klíč od záchodu je připoutaný řetězem k velké plechovce od oleje značky Shell. A tak tu
plechovku zvednu a vyjdu z kanceláře, na beton, kde právě elita, vybavená kreditními kartami,
tankuje a protahuje si nohy a vytahuje si šortky zpod stárnoucích, voskovitých záhybů svých šourků,
a já jsem tam taky a v obou rukou nesu plechovku od oleje značky Shell jako totem močového
měchýře, za roh, na záchod a — no dobrá, co má bejt. Ale najednou mi dochází, že Pranksteři tohle
zažívají neustále. Takhle žijí. Muži, ženy, kluci, holky, většina z nich pochází ze střední třídy, muži
a ženy a kluci a holky a děti a nemluvňata, takhle už žijí po celé měsíce, po celé roky, aspoň někteří

6
z nich, takhle procestovali Ameriku tam a zase nazpátek, v autobuse, byli v Krysí zemi Mexiku a
zase se vrátili, plachtili jako cikáni po truckstopech, žebronili o vymočení, bojovali s Pohledy —
dokonce se ukazuje, že mají filmy a pásky, na kterých jsou zaznamenány jejich souboje s manažery
benzínek po celé Americe, s manažery, kteří se snaží uchránit své záchody a své zásobníky na
papírové ručníky před cvoky, co se oblékají do neonových barev...
Jsem zpátky ve Warehousu. Všechno je v pohodě. Pomalu mi dochází, jak je celá tahle věc divná.
Nejde tu ale jen o kostýmy, o magnetofonové pásky, o autobus a tohle všechno. Zažil jsem pár
víkendový^ setkání nakrátko ostříhaných vysokoškoláků, a ti v padali divněji a mluvili jako
podstatně větší cvot Ten... pocit začíná, když za mnou začínají chodit Vlajkooděnci a pronášejí
věci jako — no, třeba kdyj Cassady vyhazuje do vzduchu kladivo, se sklopen0ll hlavou, na pomezí
vesmíru, prostě ho vyhazuje do vzduchu a prásk — nechytí ho a kladivo bací do betonové podlahy
garáže, tak jeden z Vlajkooděnců řekne: ‫״‬Víš, Náčelník říká, že když Cassady to kladivo nechytí,
tak to nikdy není náhoda —"
Začněme výrazem ‫״‬Náčelník". Pranksteři mají dva výrazy, když mluví o Keseym. Pokud jde o
nějakou světskou záležitost, tak je to prostě Kesey, jako třeba ve větě ‫״‬Keseymu vyrazili zub". Ale
když mluví o Keseym jako o vůdci nebo učiteli celé skupiny, stane se Náčelníkem. Nejdřív mi to
připadalo pitomé. Ale pak jsem pochopil, že je to mystické. To bylo tím, že mi z hlavy začala
vzlínat všechna ta mystická pára. Tuhle páru doslova slyším vevnitř v hlavě, ohlušivé ssssssssss, to,
co slyšíte, když se předávkujete chininem. Nevím, jestli se to samé stává všem ostatním, anebo ne.
Ale je to něco, co vás šíleně vyděsí, co je hrůzné, strašlivé, zvláštní anebo prostě jen divné, něco, o
čem jsem přesvědčený, že to nedokážu snést, je to, jako by v mé hlavě nastal poplach a pára, co
všechno zamlžuje, začíná...
‫ —״‬když ho Cassady nechytí, není to nikdy náhoda. Něco tím naznačuje. V místnosti se něco
děje, něco se zdvihá, jsou tu špatný vibrace a on to chce prorazit.‫״‬
Myslí to vážně. Všechno v životě každého j e ‫ ״ ׳‬důležité. A všichni jsou ve střehu, hledají
významy.
A vibrace. Vibrace nikdy nekončí. Nějakou dobu nato jsem byl v Haight-Ashbury s jedním klukem,
nebyl to Prankster, byl to kluk z jiné hipísácké komunity, a ten kluk se snažil otevřít starý sekretář,
takový, co když ho rozevřete, utvoří psací stůl, a přiskřípl si prst v pantu. Ale namísto co by řekl Jau
kurva nebo něco takovýho, se celá ta věc stala životním podobenstvím, a on povídá:
‫״‬To je typický. Chápeš to? Dokonce i ten chudák, co tuhle věc vymyslel, hrál tu hru, kterou
chtěli, aby hrál. Vidíš, jak je tahle věc vyrobená, aby se otevřela ven? Vždycky je to ven, dovnitř,
musí to bejt ven, do tvýho života, to podělaný starý známý přiražení — chápeš? — vůbec na to ani
nemyslej — chápeš? — takhle prostě věci vyráběj a ty jseš tady, oni jsou tam a oni se do tebe budou
neustále navážet. Vidíš tenhle kuchyňskej stůl?" Otevřenými dveřmi je vidět starý kuchyňsky stůl
se smaltovanou deskou. ‫״‬Tak tohle je lepší výrobek, to teda jo, než tahleta načančaná sračka, chci
říct, ten kuchyňskej stůl se mi fakt líbí, protože všechno je hned tady, chápeš? — je to tady, aby to
přijímalo, o tom to všechno je, je to pasivní, chci říct, co je to vlastně sakra stůl? Freud říká, že stůl
je symbol ženy, s nožkama od sebe, jak ji šoustáš, ve snech — chápeš? — a čeho je tohleto
symbol?" Ukáže na sekretář. ‫״‬Je to symbol seru-na-tebe. Seru na tebe, jasný?" A tak dál, až mám
chuť položit mu ruku na rameno a říct, no tak to prostě kopni do kolenní čéšky a nech to bejt.
Ale takhle se tu mluví v jednom kuse. Každý vypráví o těch sebenepatrnějších příhodách, jako by
to byly šíleně důležité metafory života. Život každého je minutu od minuty bájnější než ta
nejbájnější kniha. Je to falešný, sakra, ale mystický... a za chvflj tě to začne infikovat, jako svrbění,
rozeola.
Taky se tu hodně mluví o hrách, samozřejmě nekalých. Normální svět venku, jak se zdá, je
tvořen miliony lidí, co nekalé hry hrají, jsou spoutaní těmi nekalými hrami, a vůbec o tom nevědí.
Chlápek, kterému říkají Hassler (Vopruz), vchází dovnitř ze sluncem zalitého filmového plátna
Harriet Street a bumho, ani nečeká na metafory. V životě jsem se tak rychle nepustil do abstraktní
diskuse s úplně neznámým člověkem. Hassler je mladý kluk, hezký‫ ׳‬má široký obličej a dlouhé
vlasy s ofinou zrovna jako Princ Valiant v tom komiksu a je navlečený ve vlněném roláku s
kovovými hvězdičkami, takovými, jaké generálové nosí na ramenou, a říká: ‫״‬Hry naší kulturou tak
prorůstají, že..." třesky plesky hry na ego všechno odsuzujou posraný vymejvání mozků tvrděj nám
‫״‬... musíš bejt pořád v opozici" — tady Hassler propne dlaně a třískne o sebe konečky prstů jako v
karatistickém úderu —
Ale já jsem myšlenkami jinde, dělá mi potíže ho poslouchat, protože mě nesmírně fascinuje malé
plastikové pouzdro s kartáčkem na zuby a zubní pastou, které si Hassler zastrčil mezi palec a
ukazováček. Pouzdro se třepe a vrtí před mýma očima, zatímco Hasslerovy ruce jsou v opozici... To
je přece sbírka cvoků. Chlápek s generálskými hvězdičkami na svetru právě recituje jakési kázání,
které by se hodilo spíš k nešporové mši, o hříších lidstva a — a kartáček na zuby! — samozřejmě
— čistí si zuby po každém jídle! — určitě to tak dělá. Čistí si zuby po každém jídle, přestože žijeme
tady, v téhle garáži, jako cikáni, a není tu teplá voda, není tu záchod, nejsou tu postele kromě pár
matrací, ve kterých se špína, prach, vlhko a věčné Mirky, tohle všechno mísí s vycpávkou, a tyhle
matraci! jdou rozložené na lešení, v autobuse, vzadu na píckupu, nosní dírky plesnivějí —

7
 „— ale víš co? Lidi začínají do těch her vidět. Nejen feťád a tak, ale všichni možní lidi. Vezmi
NÍ Kalifornii. Odjakživa tu byla pyramida —"
Tady mi Hassler vymodeluje ve vzduchu rukama pyramidu a já fascinovaně pozoruj u, jak
plastikové pouzdro na zubní kartáček lesklé lesklé sjíždí po jedné stěně té pyramidy —
„— už prokoukli ty sračky — říká Hassler a jeho hlas je upřímný a jasný a sladký jako hlas
nejlepšího žáčka na střední škole, jako kdyby právě říkal, maturanti příštího roku, zapamatujte si
naše heslo — ‫״‬prokoukli ty sračky —"
— po hraně plastiku probíhá úhledný světelný proužek, přímý a silný záblesk z minulosti, ať už
je Hassler, odkud chce. Už to dělám zase, ach, to příjemné svědění, zrovna jsem z toho jeho pito-
mého pouzdra na zubní kartáček vytloukl metaforu, trochu těch sraček, co se dají prokouknout —
„— prokoukli ty sračky —"

Do Warehousu vchází vysoký chlapík a na sobě má jakési modré a oranžové ošacení jako mim,
co hraje harlekýna, a na obličeji má namalovanou neonově oranžovou masku, takže neuvěřitelně
připomíná Ducha, pokud se na ten komiks pamatujete. Tohle, dovídám se, je Ken Babbs, který ve
Vietnamu pilotoval helikoptéru. Dám se s ním do řeči a zeptám se ho, jaké to bylo ve Vietnamu, a
on mi řekne s nesmírnou vážností:
‫״‬Ty chceš vážně vědět, jaký to tam bylo?"
„Jo.“
‫״‬Pojď sem. Já ti to ukážu.‫ ״‬Vede mě dozadu do garáže a ukáže na papundeklovou krabici, která
leží na podlaze, prostě tana leží mezi všeobecným bordelem a ztřeštěností. ‫״‬Všechno je to tam/'
‫״‬Všechno je to tam?" ‫״‬Přesně, přesně, přesně/' Natáhnu se do bedny a vytáhnu rukopis naťukaný na
stroji, čtyři sta nebo pět set stran. Prolistuju ho. Je to román o Vietnamu. Podívám se na Babbse.
Usměje se na mě jako na kámoše a jeho neonová maska září a tancuje.
„Všechno je to tam?" řeknu. „V tom případě počítám, že mi bude chvíli trvat, než to pochopím/‫׳‬
‫״‬Jo, jo, přesně! přesně! přesně!" řekne Babbs a dá se do řehotu, jako kdybych právě pronesl tu
nejsměšnější věc na světě. „Jo! Jo! Ha ha ha ha ha ha ha Přesně! Přesně!" a maska září a tancuje mu
na obličeji. Položím román zpátky do krabice a po celé dny pak vidím tenhle Babbsův román o
Vietnamu, jak tam leží na podlaze, obklopen bordelem, jako by čekal na závan větru, který ho
zvedne a rozpráší po celém sanfranciském okrese, a Babbs u toho bude a bude pronášet směrem k
další omráčené duši: ‫״‬Jo‫ ׳‬jo, přesně! přesně! přesně!"
Merry Pranksters se všichni rychle sjížděli, čekali na Keseyho. Dorazil George Walker. Walker
nemá na sobě kostým. Vypadá spíš jako nesnesitelně čistotný světlovlasý kluk z univerzity,
oblečený do trička a manžestráků, rozmazlený slušňáček ze Západního pobřeží, až na pár drobností,
jako je závodní auto Lotus, zaparkované venku, natřené oranžovou barvou, která se za soumraku
rozsvítí, zatímco Georgie Walker na svých toulkách na čtyřech kolech vybírá smykem zatáčky v
kalifornských příměstských čtvrtích. A Paul Foster. Poster, říkají mi, je jakýsi potřeš- těný génius,
génius přes počítače, a všechny možné firmy se jmény jako Techniflex, Digitron, Solartex,
Automaton se ho snaží ulovit a zasypat ho prachama, aby pro ně udělal to či ono... Nedovedu
posoudit, jestli je génius, nebo ne. Rozhodně vypadá značně potřeštěně. Sedí nahrbený v rohu na
jednom z divadelních křesílek, vychrtlá postava, ale navlečená do bůhvíkolika vrstev ošacení.
Vypadá to, jako že má na sobě asi tak osm párů širokých kalhot, jedny na druhých, jedny špinavější
než druhé, všechny černé, ukoptěné, roztrhané, hnusné a porostlé houbou. Hlavu má prakticky
vyholenou a je tak hubený, že se zdá, jako by z jeho hlavy zmizelo všechno maso. Když sevře
čelisti, vypadá to, jako by se dal do pohybu jakýsi nesmírně promyšlený anatomický diagram s
drobnými obličejovými svaly. Rýhy, snopce, vazy, tkáně, uzliny, blanky, o kterých nikdo netušil,
že tam jsou, najednou vylezou, vyskočí ven díky složité řetězové reakci a všechno je krásně vidět.
A on svírá čelisti v jenom kuse, soustředí se se sklopenou hlavou a planoucíma očima, soustředí se
na náčrtek, který čmárá na kusu papíru, je to nesmírně mrňavý, ale zaručeně hrozně důležitý
náčrtek, soudě podle toho, jak se na něj soustředí...
Black Maria sedí na skládací židli a neustále se usmívá, ale neříká nic. Jeden z Vlajkooděnců,
hubený chlapík, mi vypráví o Mexičanech, co pořád nosí sandály. Doris Delay mi vykládá —
‫״‬Jsou švihlí po svém," pokračuje Hassler, ‫״‬a možná se nezdá, že je to mnoho, ale začínají
prokukovat ty svý vlastní sračky. Je za tím ta stará známá trojice, Moc, Postavení, Autorita, a by se
měli klanět těmhle starým známým bov a těmhle starým známým formám autority ^ ‫״‬Nasrat na
Boha... éhhhhh... Nasrat na Boha Tohle je hlas za oponou z dek, po straně. Někdo tam je a pořád
dokola opakuje, co zrovna říká Hassler.
‫״‬Nasrat na Boha. Na stranu Ďábla.‫ ״‬Nicméně je to nesmírně ospalý, zasněný hlas Opona se
odhrnuje a stojí tam vyzáblý chlapík, vy. padá jako pirát. Za ním, za oponou, jsou všechny možné
dráty, ovladače, panely, reproduktory, to všechno nakupené na lesklé hromadě elektronického
vybavení, a vyhrává tam páska... ‫״‬V Dole odnikud...‫ ״‬Ten chlapík vypadá jako pirát, jak jsem říkal,
má dlouhé černé vlasy sčesané dozadu ve stylu Tarzana a knír a v levém ušním lalůčku zlatý kruh.
Ospale vyhlíží ven. Ve skutečnosti je Pekelný anděl Jmenuje se Freewheeling Frank (Volnoběžné)
Frank) Má na sobě ‫״‬barvy‫״‬, co nosí Pekelní andělé, to znamená bundu s insigniemi, bundu s

8
 ustřiženými rukávy, na které je dobře známá lebka s helmou a křídla a spousta dalších tajemných
symbolů.
„Nasrat na Boha,‫ ״‬říká Freewheeling Frank. ‫״‬Nasrat na všechny formy toho... toho...‫ ״‬A jeho slova
tak trochu snově zaniknou, přestože se jeho rty stále ještě pohybují, a on tak trochu sklopí hlavu a
sune se do tmy, směrem k autobusu, a napřahuje ruce, nejdřív dlaní vzhůru, pak dlaní dolů, jako
Cassady a je na svém vlastním tripu, jako Cassady, no, výborně, teď se tu zjevil i Pekelný anděl — a
Hassler si po každém jídle čistí zuby, u benzínky Shell, ka mají klíč od záchodu přivázaný k
plechovce — V tom okamžiku dorazí Kesey.

3. ELEKTRICKÝ KVÁDRO

Skrz clonu slunce u dveří dolů po rampě do ztřeštěné temnoty vjíždí náklaďák a na předním
sedadle sedí Kesey. Náčelník. Je venku na kauci. Napůl očekávám, že se pozdvihne celý rej masek
v zářivém juchú nevypočitatelně ztřeštěných proporcí. Ale všichni jsou zticha. Chovají se
umírněně.
Kesey vystoupí z náklaďáku se sklopenýma očima. Má na sobě sportovní košili, staré kalhoty a
jakési vysoké boty jak z Divokého západu. Na okamžik se mi zazdá, že mě vidí, ale neřekne
nazdar, vůbec mě nepozná. To mě rozčilí, ale pak si všimnu, že neříká nazdar nikomu. Je to, jako
by říkal... Kesey je zase tady, tak co si budem vykládat.
Mountain Girl vyhrkne: ‫״‬Jak bylo ve vězení, Kesey!"
Kesey jen pokrčí rameny. ‫״‬Kde je má halena?" zeptá se.
Mountain Girl zaloví v odpadcích poblíž několika divadelních sedaček a najde halenu, halenu s
rozhalenkou, ušitou z hnědé teletiny a s lemy z červené kůže. Kesey si sundá košili, kterou měl na
sobě. Na lopatkách má mohutné svaly, díky kterým celá horní půlka jeho zad vypadá jako křídla
rejnoků. Pak si obleče halenu z teletiny a otočí se. Ale místo aby něco řekl, nakloní hlavu ke straně
a přejde přes garáž k hromadě drátů, reproduktor a mikrofonů a trochu to tam předělá. ‫״‬... Důl
odnikud.. - Jako by všechno bylo pod kontrolou a teď je jen potřeba to doladit.
Z hlubin garáže — ani jsem nevěděl, že tam jsou — vychází žena a tři děti. Je to Keseyho žena
Faye, jejich dcera Shannon, které je šest, a dva kluci, pětiletý Zane a tříletý Jed. Faye má dlouhé
nazrzle hnědé vlasy a je to jedna z nejkrásnějších žen, jaké jsem kdy viděl. Vypadá blaženě, zářivě,
jako svatá. Kesey přejde k ní a vezme do náručí každé děcko, jedno po druhém, načež Mountain
Girl přinese své mimino, Sunshine, a on na okamžik vezme do náručí Sunshine. Tak vida —
Potom se Kesey uvolní a usměje se, jako by ho právě něco napadlo. Zdá se, že teprve teď uslyšel
otázku Mountain Girl, jak bylo ve vězení. ‫״‬Jediný, z čeho jsem měl hrůzu, byl tenhle zub“ řekne.
Vytáhne si z patra gingivální plošku a jazykem vytlačí z úst falešný přední zub. ‫״‬Měl jsem šíleně
hroznej pocit/‫ ׳‬říká. ‫״‬Budu u soudu nebo budu mluvit s reportérama nebo tak něco, a tohleto mi
vypadne a já začnu hrozně šišlat." Zašišlá slova ‫״‬hrozně šišlat, aby to dokreslil.
O tři týdny později tenhle zub nahradil jiným, na kterém byla oranžová hvězda a zelené pruhy, byl
to zkrátka emailový řezák, nesoucí vlajku Pranksterů. Jednou se u benzínky začne manažer, běloch,
o ten zub zajímat a zavolá svého pomocníka‫ ׳‬černocha, a řekne: ‫״‬Hele, Charlie, poď sem a ukaž
tomuhle chlapíkovi svůj zub.“ A tak se Charlie zakření a obnaží horní řezáky, a tím odhalí zub
obalený zlatou korunkou s vystřiženým srdíčkem, takže je skrz korunku vidět srdíčko bílé,
emailové. Kesey se taky zakření a pak obnaží svůj zub — černoch chvilku zírá a neřekne nic. Ani se
neu- směje. Jen se odvrátí. O chvíli později, už na cestě, pronese Kesey nesmírně vážně, nesmírně
teskně: ‫״‬To bylo ode mě zlý. Neměl jsem to d ě l a t . ‫ ״ ״‬D ě l a t co?" ‫״‬Ukázal jsem mu, že jsem větší
negr," řekne Kesey.
Ze je větší negr! Kesey se nikdy nezbavil těchhle venkovanských výrazů, třeba ‫״‬šíleně hroznej
pocit", přestože měl střední školu a universitu, přestože se proslavil v literatuře.
,,Jak se ti to stalo?" řekne teď Freewheeling Frank, myslí zub.
‫״‬Popral se s jedním Pekelným andělem,‫ ״‬prohlásí Mountain Girl.
‫״‬Cože!" Freewheeling Frank je dokonale uzemněný.
‫״‬Jo!" řekne Mountain Girl. ‫״‬Ten kretén ho vzal řetězem!"
‫״‬Cože!" řekne Frank. ‫״‬Kde? Jak se jmenoval!" Kesey se podívá na Mountain Girl. ‫״‬Né,"
odpoví mu.
‫״‬Jak se jmenoval!" říká Frank. ‫״‬Jak vypadal!" ‫״‬Mountain Girl si z tebe dělá srandu," říká Kesey.
‫״‬Stalo se mi to při bouračce."
Vypadá to, že se Mountain Girl kaje. Pro Franka nejsou souboje s Anděly žádná sranda. Kesey
prolamuje... špatný vibrace. Sedá si na jednu ze starých divadelních sedaček. Mluví tiše,
konverzačním tónem, se sklopenou hlavou, jako by si povídal s Mountain Girl nebo tak.
‫״‬Je to sranda," říká. ‫״‬Ve vězení jsou chlapi, kteří tam strávili tolik času, že se z toho všeho stala
jejich věc. Jsou to vězeňský cvoci. Pochytili veškerou vězeňskou mluvu —"
— všichni se začnou shromažďovat okolo, sedí na starých divadelních sedačkách anebo na
podlaze Mystická pára začíná vzlínat —

9
 ‫ —״‬až na to, že to není jejich mluva, je to mluva bachařů, policajtů, státní správy, soudce Jsou to
všechno čísla. Jeden z nich řekne: ,Co se stalo s tím a tím?' A ten druhej řekne: ']ó, ten je na
čtyřiatřicítce/ což je blok cel. ,Dostali ho na dvěstějedenáctku' — mají pro různý věci čísla, tak jako
to slyšíte na policejních vysílačkách — ‫׳‬dostali ho na dvěstějedenáctku, ale možná se mu to podaří
usmlouvat na dvěstětřináctku a dostat tři až pět, půldruhýho, když se bude dobře chovat/
Policajtům se to líbí. Cítěj se lip, když hraješ jejich hru. Honí nějakýho chlapa a dohoní ho a
vytáhnou na něj bouchačky a jsou připravený mu ustřelit hlavu, kdyby pohnul jediným svalem, ale
jakmile ho mají ve vězení, jeden z nich za ním přídě a zeptá se ho, jak se vede jeho ženě, a od něj se
čeká, že řekne, vede se jí dobře, díky, a poptá se ho, jak se vede jeho děckám, prostě to je, jako by
mi ten bachař říkal, teďka když jsme dohráli tu hru na policajty a zloděje, mě můžeš začít mít rád. A
spousta chlapů se tomu podřídí, protože nic jinýho neuměj.
Když před nima utíkáš, tak taky hraješ tu jejich hru. Byl jsem v Haight-Ashbury a najednou slyším,
jak něco dopadlo na chodník za mnou a bylo to děcko, vypadlo z okna. Seběhla se spousta lidí a
byla tam jedna ženská, brečela a pokoušela se to děcko zvednout. Věděl jsem, že bych za ní měl jít
a říct ji, ať s ním nehýbe, ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že mě poznají. A potom jsem kousek
dál na ulici viděl policajta, jak vypisuje parkovací pokuty, a chtěl jsem za ním jít a říct mu, ať
zavolá sanitku. Ale neudělal jsem to. Prostě jsem šel dál. A večer jsem poslouchal zprávy v televizi
a tam vykládali o děcku, který vypadlo z okna a umřelo v nemocnici.‫״‬
A tohle s tebou udělá ta hra na policajty a zloděje. Až na to, že jsem to já, kdo si to myslí.
Domýšlím si podobenství. Rozhlédnu se po tvářích kolem sebe — všichni pozorují Keseyho a
zaručeně si myslí: a tohle s tebou udělá ta hra na policajty a zloděje. Přestože jsem sem vnesl
skepticismus, i já najednou zažívám jejich pocit. Jsem si tím jistý. Připadám si, že jsem byl
zasvěcen do čehosi, čemu vnější svět, svět, ze kterého pocházím, absolutně nedokáže porozumět, a
je to metafora, celá tahle scénka, dávnověká a hluboká, ještě hlubší než...
Z denního světla na Harriet Street vstoupí dovnitř dva chlapíci, jsou to feřáci, podle vzhledu soudě,
a přejdou ke Keseymu. Jeden z nich je mladý a má na sobě tričko a indiánské korálky, mezi kterými
visí amulet — jinými slovy, vypadá jako úplně normální kyselinový feťák. Ten druhý, starší, je ale
nečekaně úpravný. Má dlouhé černé vlasy, ale úpravné, a mírně nakroucené kavalírské kníry, ale
úpravné, a divoce květovanou košili, ale úpravnou a dobře střiženou a očividně drahou, a černou
koženou bundu, až na to, že to není motorkářská bunda, ale je střižená spíš jako kabát, a na nohou
má anglické vysoké boty, které ho jistě přišly na 25 nebo 30 dolarů. Na první pohled vypadá jako
někdo z North Beach, tak jak to tam bývalo, bohém s ohozem za tisíc dolarů. Ale z jeho pohledu
sálá dokonalá upřímnost. Má úzký obličej s ostrými rysy a pár očí, ve kterých hoří olej pravdy.
Říká, že se jmenuje Gary Goldhill a chce uděl s Keseym rozhovor pro haight-ashburské novin
zvané The Oracle, a kdy by se to Keseymu hodilo - ale je jasné, že ze sebe teď hned musí vysypat
cosi s čím se už nesmí otálet.
‫״‬Jde o to, Kene‫ — ״‬má anglický přízvuk, ale je to přízvuk střední třídy, příjemný středoanglický
přizvuk — ‫״‬jde o to, Kene, že spousta lidí je zděšená z toho, co jsi řekl, přesněji řečeno, co stálo v
novinách, že jsi řekl, totiž o tom, že je potřeba s kyselinou skoncovat. Spousta lidí k tobě vzhlíží,
Kene, jsi jedním z hrdinů psychedelického hnutí ‫ — ״‬tak jako to dělávají lidé ze střední Anglie,
drobí i on dlouhá slova na slabiky, psy-che-de-lic-ké hnu-tí — „a tihle lidé chtějí vědět, co tím
myslíš. V Haight-Ashbury se děje něco nesmírně krásného, Kene. Spousta lidí úplně poprvé otvírá
brány svých duší, ale přáli by si, abys jim s tím pomohl. Můžeme se vydat pouze dvěma směry,
Kene. Můžeme se uzavřít v klášteře, anebo můžeme zorganizovat náboženství, tak jak to dělá Liga
spirituální deblokace" — Liga spi-ri-tu-ál-ní de-blo-ka-ce — „a postarat se, aby kyselina a tráva
byly zlegalizované vzhledem k tomu, že jsou to naše náboženské svátosti, takže nebudou všichni
muset dennodenně žít ve strachu a pořád čekat, kdy se ozve zaklepání na dveře/‫׳‬
‫״‬Možná by bylo ještě horší, kdyby se to bralo jako svátost“ říká Kesey.
‫״‬Byl jsi pryč skoro rok, Kene“ říká Goldhill ‫״‬Možná nevíš, co se děje v Haight-Ashbury. Rozrůstá
se to, Kene, tisíce lidí objevily cosi ohromné krásného, a jsou nesmírně otevření a plní lásky, ale
strach a paranoia, Kene, čekání, kdy se ozve zaklepání na dveře — to způsobuje strašné věci, Kene.
Tohle všechno je zod-po-věd-né za špatné tripy. Lidé zažívají špatné tripy, Kene, protože vezmou
kyselinu a najednou dostanou pocit, že se kdykoli může ozvat to zaklepání na dveře. Musíme se dát
dohromady. Musíš nám pomoct, Kene, ne se stavět proti nám.‫״‬
Kesey vzhlédne, už se nedívá na Goldhilla, zahledí se kamsi skrz příšeří v garáži. Pak promluví
tichým, vzdáleným hlasem, s očima upřenýma do dálky:
‫״‬Uvědomuješ si, že jsem vám pomáhal každou nitkou svýho těla... pokud si neuvědomuješ, že
všechno, co jsem udělal, všechno, čím jsem prošel../‫׳‬
— vzlíná to a vzlíná — ‫״‬Já vím, Kene, ale represe —" „Jsme teď přesně tam, kde byl svatej
Pavel a první křesťani," říká Kesey. „Svatej Pavel řek, když se do tebe v jednom městě šerou,
přestěhuj se do jinýho města, a pokud se do tebe šerou v i tamtom městě, přestěhuj se do jinýho
města —‫׳׳‬

10
 „Já vím, Kene, ale ty říkáš lidem, aby přestali brát kyselinu, a oni nepřestanou. Otevřeli ve
svých myslích bránu, o které ani nevěděli, že existuje, a to je ohromně krásná věc, načež si přečtou
v novinách, že člověk, ke kterému vzhlíželi, jim najednou říká, ať přestanou."
‫״‬Je spousta věcí, které nesmím říkat v novinách/ řekne Kesey. Oči má stále ještě upřené do dálky,
nedívá se na Goldhilla. ‫״‬Jednou večer v Mexiku, v Manzanillu, jsem vzal trochu kyseliny a hodil
jsem si I iing. A I Ťing — na I ŤIngu je úžasný to, že ti nikdy nepochlebuje, vrazí ti pár facek, když
to potřebuješ — a tenkrát mi v I Ťingu vyšlo, že jsme u konce čehosi, už nikam nespějem, je načase
změní! směr — a já jsem vyšel ven a venku byla elektrik bouřka a všude se blejskalo a já jsem
namířil prst do oblohy, pak se zablejsklo a najednou jsem měl dru. hou kůži, z toho blesku, z
elektřiny, úplný elektrický kvádro, a bylo mi jasný, že máme na to, abychom byli superhrdinové, a
že se z nás můžou stát bud‫ ׳‬superhrdinové, anebo nicky/' Sklopí oči. ‫״‬Tohle jsem v novinách
nemoh řikat. Jak bych moh? Nestrčili by mě do vězení, strčili by mě do Pescadera."
— vzlíná — vzlíná —
‫״‬Ale většina lidí na to není připravená, Kene/ řekne Goldhill. ‫״‬Sotva začínají otvírat bránu ve
svých myslích —"
‫״‬Ale jakmile jsi jednou do týhle brány vstoupil, nemůžeš do ní pořád a pořád vstupovat —"
‫ —״‬a někdo jim musí pomoci tou bránou projít - ‫״‬
‫״‬Neřikej mi, ař se přestanu prodírat tímhle houštím,‫ ״‬říká Kesey. ‫״‬Neřikej mi, ať přestanu bejt prů-
kopník a vrátím se sem a pomůžu těm lidem touhle bránou projít. Pokud to chce udělat Leary, tak
príma, je to príma věc a někdo by to měl udělat. Ale někdo musí bejt průkopník a nechat za sebou
značky pro ostatní, aby ho mohli následovat." Kesey znovu vzhlédne, do dálky a do šera. „Musíš
mít víru v to,, co se snažíš dělat. Je snadný mít víru, pokud odpovídá tomu, co už znáš. Ale musíš
mít taky víru v nás, a jdem, kam jdem. Třeba takovej Gleason — Gleason s náma došel asi takhle
daleko." Kesey odtáhl palec asi dva couly od ukazováčku. „Byl s náma jen tak dlouho, dokud jeho
fantazie odpovídala naší. Ale jakmile jsme došli dál, nerozuměl tomu, a tak se postavil proti nám.
Neměl... žádnou víru“
Žádnou víru! — mlha v zálivu se vypařuje, syčí v nechápavé lebce —
Mít víru! Jít dál! A je to stále divnější pocit, sedět tady mezi fluoreskujícími barvami na
zubožené Harriet Street, plné vředů, a náhle si uvědomit, že se tady, v téhle bývalé výrobně dortů,
zvané Warehouse, nacházím ve společnosti Cong-Iša-Pa a společenství sanghy, jsem tu ve
společnosti Máního, ve společnosti Zarathuštry, ve společnosti Majdhjójamaonghy a pěti věrných
před Vištapou, ve společnosti Mohameda a Abú Bakra a jejich následovníků mezi licoměrnými
Kurajšovci z Mekky, ve společnosti Gautamy a bratří v divočině, kteří opustili rodiny a pokrevní
příbuzné své minulosti, aby se připojili k jediné skutečné rodině, k vnitřnímu kruhu sanghy —
zkrátka a dobře, nacházím se tu v nefalšovaném mystickém bratrství — až na to, že se přede mnou
rozkládá pouze umakartová Amerika šedesátých let a nikde v dohledu není ani zrnko pouštního
písku, ani útržek palmového listu, ani soustíčko many — a všichni do sebe vstřebáváme vibrace
magnetofonových pásek značky Ampex a vibrace kladiva značky Williams Lok-Hed, kterým si
jeden z nás pohazuje, a cpeme se matematickými laboratorními drogami, LSD-25, IT-290, DMT,
místo abychom popíjeli sómu, a vydáváme se ven v leteckých kombinézách, pošitých cáry
americké vlajky, vyjíždíme ven v autobuse značky International Harvester — vážně je to tak! —
vyjíždíme ven mezi davy lidí s cukrovou vatou namísto ksichtů a s nablýskanýma černýma
polobotkama —

4. CO SI MYSLÍTE O MÝM BUDDHOVI?

Momentální fantazie... Teď je pozdní večer a vfy šina Pranksterů vyklidila Warehouse, vydali se fa
si sprchu v bytě Guta, bývalého Pekelného anděla který má psychedelický krámek zvaný Joint
Ventu' res, vydali se tam, vydali se onam... Jen Kesey a pá! dalších ve Warehousu zůstalo. Kesey
stojí ve tm( u Centrálního ovladače, po straně mezi páskám a plechovkami s filmem, označenými
nálepkami, a mezi poznámkovými bloky a mikrofony a dráh a smyčkami, mezi reproduktory a
zesilovači. Tohle je pranksterský archiv — a páska pobzukuje podiv ným hlasem, plným černé
magie:
‫״‬... rozkošný protiúder... povážlivá novina..“ Povážlivá novina... Momentální fantazie... Fan tazie je
slovo, které Kesey začal používat víc a víc, pro všechny možné plány, podniky, světonázory,
ambice. Je to dobré slovo. Je ironické a přitom ironické není. Vyjadřuje všechno, počínaje
sehnáním náklaďáku s otevřenou korbou — ‫״‬to je naše fantazie na tenhle víkend" — a končí čímsi
děsivým na bortícím se okraji... třeba jako momentální fantazie‫ ׳‬kterou je třeba sdělit při udělování
diplomů z Ky‫ ׳‬selinovýho testu. Ale jak ji sdělit? Kesey se probít plechovkami s filmem a
všemožnými... archivním věcmi... Ještě nikdy to nebylo možný, co, fakt ne, prostě vylézt na světlo
boží a ohlásit momentální fantazii, dokonce ani v nedávné minulosti, kdy se to zdálo tak snadný.
Vezměte si třeba Goldhilla, který tu zrovna byl a z očí mu sálala pravda. Pochopil to lip než většina
lidí. Kesey to poznal. Goldhill je otevřený... a plácá se v tom. Má svou vlastní fantazii. Ligu spi-ri-
tu-ál-ní de-blo-ka-ce, ale i tak je to vzácný člověk, který by možná byl ochotný svou fantazii

11
pozměnit, přijmout namísto ní tu jejich, fantazii Keseyho a Pranksterů. K tomu je potřeba být
vzácný člověk. Protože pokaždé nastane okamžik, kdy je potřeba přestěhovat celý tenhle
pranksterský cirkus o dům dál směrem k Městu na okraji. A vždycky když se to stane, dobré duše
se vyděsí: Hej, počkejte! Jako Ralph Gleason s tím svým sloupkem v sanfranciských novinách
Chronicle a s utkvělou představou o tom, co je podle něho hip. Gleason je jeden z těch lidí... Kesey
se pamatuje na všechny, byli to lidé, kteří si mysleli, že je úžasný, pokud jeho fantazie odpovídala
té jejich. Ale pokaždé, když se pustil dál — a on se pořád pouštěl dál —, byli zmatení a naštvaní...
Páska se odvíjí dál: ‫״‬... rozkošný protiúder... dřinou a souloží... krev, která mu byla při souloži
zpřístupněna... nás přiměla si pomyslet, že byl dvacet let naložený v moštu..‫׳‬
Jen šťastlivci a Merry Pranksters rozumějí těmhle supersonickým kecům! ... nejspíš... ‫״‬... rozkošný
protiúder...‫ ״‬... momentální fantazie... Dokonce ani v Perry Lane, kde všichni byli mladí a
intelektuálští a mysleli analyticky a jejich možnosti byly údajně bez hranic — ani tam nebylo
myslitelné prostě s tím vylézt na světlo boží a říct: Pojďte sem ke mně, kamarádi... Obyvatelé Perry
Lane měli svou vlastní fantazii, do které Kesey pasoval: byl ‫״‬nebroušený diamant‫״‬. Noooo, to
nebylo špatný, být nebroušený diamant. V roce 1958 šel na Stanfordskou universitu, dostal grant na
studium tvořivého psaní a byl přijat do Perry Lane, protože byl tak primový nebroušený diamant.
Perry Lane, to byla bohémská čtvrť Stanfordu. Pokud jde o bohémské čtvrti, byla Perry Lane
Arkádií, Arkádií, která se rozkládala hned vedle stanfordského golfového hřiště. Bylo to seskupení
dvoupokojových chatek s opršelými dřevěnými šindeli na střechách, stojících v dubovém hájku, až
na to, že tam nebyly jen stromy a zeleň, ale taky liány, výhonky zimolezu, byly tam samé pupence
a odnože a pnoucí se úponky a cvrlikání — jako to nejlepší od Arthura Rackhama a z komiksu
Honey Bear (Méďula). A co víc, byla to nesmírně přestižní čtvrť. Kdysi tam bydlel filosof
Thorstein Veblen. A taky dva nositelé Nobelovy ceny, které každý znal, ale unikla jim jejich
jména. Chatky se pronajímaly za pouhých 60 dolarů měsíčně. Být přijat do Perry Lane, to bylo jako
být přijat do klubu. Každý, kdo tam žil, musel už předtím znát někoho, kdo tam žil už dřív, jinak by
se tam nikdy nedo‫ ׳‬stal. Přirozeně se taky všichni skamarádili a člověk tam měl odjakživa pocit, že
žije v dobře fungující komunitě. V Perry Lane nikdo dveře nezamykal -‫ ׳‬jedině, když byl nasraný.
Bylo to roztomilé. Perry Lane byla typická bohémská čtvrť padesátých let. Všichni posedávali
kolem a potřásali teskně hlavami nad americkou civilizací obrovských bouráků s křidýlkem vzadu
n* kapotě, nad civilizací ubytovacích projektů, a pane bože, v Evropě, tam to je... takže přestože
vodovod pořádně nefungoval, zvládli dokonale umění žít. Občas někdo navrhl uspořádat orgie nebo
třídenní mejdan, kdy se ožírali vínem, ale vesměs to tam vždycky fungovalo na základě romantiky
podle vzoru Reka Zorby — sandály a prostota a návrat k prvotním zásadám. Pravidelně se vydávali
na pouť 40 mil k severu na North Beach, aby viděli, jak se to v praxi dělá.
Nejvýznamnějšími postavami v Perry Lane byli dva prozaikové, Robin White, který právě
napsal román Slon( vrch (Elephant Hill) a dostal za něj Harperovu cenu, a Gwen Davisová, což
byla jakási Dawn Powellová Západního pobřeží. Každopádně všichni, kdo se na Perry Lane
uchytili, viděli Ke- seyho přicházet na míli daleko.
Měl napsáno na čele, že žízní touhou po intelektuálním bádání, tak jako Martin Eden v románu
Jacka Londona. Pocházel z Oregonu — kdo kdy sakra slyšel o n$kom, kdo pocházel z Oregonu? —
a mluvil protáhle, tak jak se mluví na oregonském venkově, a měl příliš mnoho svalů a příliš mnoho
mozolů na rukou, a když se hodně zamyslel, krabatilo se mu čelo, což bylo dokonalé.
White si vzal Keseyho pod křídlo a opatřil mu a jeho ženě Faye v Perry Lane chatku. Společnost v
Perry Lane se pro ně okamžitě nadchla. Vždycky se dalo počítat s tím, že Kesey provede něco
dokonalého. Jako tenkrát, když zrovna společně večeřeli — často večeřeli společně — a jakýsi
návštěvník pořád a pořád žvanil o nevýslovném potěšení z děl Jamese Baldwina, a Kesey se cpe,
ale zároveň se snaží do toho vložit a povídá: No, kámo, nevim, neřek by^ že s tebou až tak
souhlasím, a ten chlapík nesmírně opatrně položí vidličku a nůž a otočí se k ostatním a řekne:
‫״‬S ohromným potěšením si poslechnu všechno co má na srdci pan Kesey — jakmile se naučí
jíst z talíře, aniž by si maso přidržoval palcem/‫׳‬
Dokonalý! Na koleji v Oregonu, kde se věnoval sportu a byl členem několika studentských
spolků, zkrátka dělal všechno to, co má dělat Správný americký kluk, jeho spolužáci odhlasovali,
že je tím z nich, u nějž je ‫״‬největší pravděpodobnost úspěchu‫׳‬. Byl zápasnickou hvězdou v
kategorii do 174 liber a divadelní hvězdou na středoškolských představeních. Jel dokonce do Los
Angeles, když školu dodělal, a nějakou dobu se potloukal kolem Hollywoodu, protože ho napadlo,
že by se mohl stát filmovou hvězdou. Ale nutkání psát — tvořit — nějak prorazilo tímhle tlustým
nánosem Správných amerických sraček jako nečekaný květ rozrazilu, a Kesey začal psát, dokončil
dokonce román o středoškolském sportu, Konec podzimu. Tenhle román nikdy nebyl publikován a
pravděpodobně nikdy nebude, ale Kesey ho prostě toužil napsat. A rodinné prostředí, z něhož
pocházel — i to bylo vynikající. Nějak se stalo, že si v Perry Lane začali myslet, že jeho rodina
pochází z Oklahomy a že odjeli z té velké prašné pánve během Deprese a skončili v Oregonu,
divokém, bahnitém Oregonu, kde se bojuje o půdu a střílejí se medvědi a kde jsou řeky I prudké a
kde na jaře táhnou stříbrní lososi vzhůru jejich rozvodněnými proudy.

12
Jeho žena Faye — pocházela ze stejného pro‫ ׳‬středí, až na to, že byla z Idaha, a chodili spolu už na
střední škole ve Springfieldu v Oregonu, a utekli z domu a vzali se, když byli v prvním ročníku
vysoké. Jednou se spolu vsadili, který z nich se narodil v nuznějším a hnusnějším doupěti, jestli to
byl jeho domov v městečku La Junta, anebo její v Idahu. On si byl naprosto jistý, že městečku La
Junta se nic nevyrovná, pokud se nuzoty a sešlosti týče, dokud se nejeli podívat do Idaha, a bylo
jasné, že vyhrála ona. Faye mluvila ještě tišším hlasem než Kesey. Skoro vůbec nemluvila. Byla
hezká a nesmírně sladká, byla to bezmála madona z hor. A jejich chatka v Perry Lane — no, chatky
všech ostatních byly sešlé v pečlivě bohémském stylu, ve stylu jednoduchosti. Japonská papírová
stínidla na lampy a hrubě tkané plátno a světlé slaměné koberečky a nože a vidličky ze švédské
nerezavějící oceli a chrpy, čouhající z ručně vykrouženého džbánku. Ale jejich chatka nebyla nic
víc než chatka s nízkou činží. Vždycky tam bylo něco jako rozbitá pračka, rezivějící vzadu na
verandě, a lebeda, pryšec, hrachor a všemožný plevel rostly vzadu za domem. Občas to bylo...
dokonalé... mít jeho a Faye po ruce, zatímco vzdělanci z Perry Lane hovořili o životě a o umění.
Je to nádhera! ... momentální fantazie... Ale jak jim to má povědět? — jak jim má povědět o
takových tajuplných a zdánlivě bezvýznamných záležitostech, jako je Kapitán Marvel a Blesk... a
Život — a superděcka —
‫״‬... povážlivá novina... rozkošný protiúder..."
— když o něm měli tak pěkně ujasněnou představu jako o synovi západní rozmoklé hlíny s nehty
jako drápy, který sem zrovna dorazil ze Springfieldu v Oregonu. Byla pravda, že jeho otec Fred
Kesey, začal učit jeho a jeho mladšího bratr' Joea, známého pod jménem Chuck, střílet a rybař[! a
plavat tak brzo, jak jen to šlo, a taky boxovat běhat, prát se, vrhat se do proudů řek Willamette a
McKenzie na kajacích s vnitřní výztuží, zatímco dole pod vodopádem byla spousta kamení a pg.
nila se tam voda a jistá smrt. Ale nešlo o to, že se museli naučit ochočit zvířata, lesy, řeky, celý ten
divoký, dnem nahoru obrácený, křečí stažený Oregon. Šlo o to, že se museli naučit to, co jejich otec
zvládal dokonale — vtloukal jim do hlavy, že pokud budou opravdoví chlapi, získají všechno, co se
jim zamane, stačí jen jít a vzít si to, a to nejen na Divokém západě... Kesey starší sem společně s
řadou jiných lidí dorazil ve čtyřicátých letech z Jihozápadu — nebyl z Oklahomy, ale byl jedním z
protestantských podnikavců, pro které Západní pobřeží představovalo zemi neomezených mož-
ností. Začal ve Willamette Valley bezmála z ničeho a založil prodejní družstvo pro farmáře, jejichž
nejdůležitějším produktem bylo mléko, jmenovalo se Eugenské sdružení farmářů a vybudoval z něj
největší mlékárenský podnik v celé oblasti, firmu, která prodávala mléčné výrobky pod značkou
Darigold. Byl jedním z nejúspěšnějších poválečných podnikatelů v celém Willamette Valley — a
skončil nikoli ve starém statku s dřevěným táflovánto a s fůrou hromosvodů, ale v moderním domě
v příměstské čtvrti, jednopatrovém a pastelovém na ulici zvané Debra Lane. Ach, to prudké pová-
lečné pronikání elektrizujících pastelových barev do amerických příměstských čtvrtí! — barvy
vtrhly do Willamette Valley společně se superdálnicemi, obrovskými bouráky, co připomínaly
lodě, nákupními středisky, třicet stop vysokými elektrickými supersousošími od Federální
společnosti pro výrobu cedulí a poutačů — Osm zbrusu nových výloh z plexiskla! — nával
svobody a pohyblivosti, bouráků a spousty peněz, abyste si je mohli koupit, a spousty času, abyste
si jich mohli užít, a domov, kde můžete lenošit na vysokém světlém koberci nataženém ode zdi ke
zdi, anebo se řítit světem plným technologických divů v motorových loďkách a v případě mužů,
jako byl jeho otec, v soukromých letadlech —
Věci, na které se bůhvíproč najednou rozpomněl, když mluvil o městečku, v němž tenkrát bydlel
— tady, například, je starý bílý dům pobitý překládanými prkny, tam kdysi žili, a za ním, o kus dál,
je rádiová věž stanice KORE s mrkajícím červeným světýlkem nahoře — a Kesey každý večer
klekával a modlil se a bylo tam jen nebe a to blikající světýlko — a on si vždycky tak trochu
myslel, že se modlí k tomu červenému světýlku. A zrovna tady byl zákrut na staré silnici a zdálo
se, že vždycky tak kolem třetí nebo čtvrté hodiny ráno kdosi projíždí kolem, napůl spí a vidí před
sebou světla města, které se právě budovalo, a myslí si, že silnice vede přímo k těm světlům, a v
téhle zatáčce pak sjel ze silnice a Kesey s tátou vyběhl ven, podívat se, jestli tomu chlapíkovi
můžou nějak pomoct — honění pouličních světel! — modlitby, vznesené k červenému světýlku na
vysílačce rádiové stanice KORE! — a kratičká jízda do Greggova Drive-Inu, jak se tomu tenkrát
říkalo — dnes se tomu říká U Specka — na Franklin Boulevard u mostu přes řeku. Byl to drive-in
pro středoškoláky, s nádhernou aerodynamickou supermoderní a pastelově zbarvenou cedulí
psanou kurzívou, s reflektory s tácy, které přesně pasovaly na palubní desku' Děvčata, co pobíhala
mezi auty, byla navlečená do širokých modrých kalhot a hamburgery byly zabalené do jakéhosi
voskovaného papíru a byla v nich cibule osmažená na grilu a mohli jste si je celé pocákat hořčicí a
kečupem z obrovských nádob s pumpičkou. V sobotu večer, když se všichni projíždějí okolo — se
nějaký chlápek v autě na Greggově parkovišti postavil tak blbě, že zablokoval cestu ven a nikdo se
odtamtud nemohl dostat Čím víc všichni troubili, tím odhodlanější byl ten chlápek. Jako by tohle
byl nějaký test. Zavřel okýnko a zamkl dvířka, aby se k němu nemohli dostat, a zarputile se snažil
proniknout na parkoviště proti směru jízdy. Tenhle chlápek versus Kesey. A tak Kesey vleze
dovnitř a opatří si bramboru, ze které vyrábějí hranolky, a vyleze ven a nacpe ji tomu chlápkovi do

13
 výfuku, takže motor chcípne a teď teda nepojedeš vůbec nikam, kámo. Chlápek Keseyho zažaluje,
že mu zničil motor, a Kesey skoná u soudu pro nezletilé a snaží se soudci vysvětlit, jak se věci mají
v Greggově Drive-Inu o sobotním večeru — Život — ten pocit — Život — život americké mládeže
přelomu 40. a 50. let, který se točí okolo drive-inů, přesně tak se věci měly — ale jak byste něco
takovýho mohli vůbec někomu vysvětlit Ale jasně — ten pocit — jste v noci venku, svobodní,
motor běží a adrenalin proudí, projíždíte si neonovou nádherou zbrusu nové americké noci - to bylo
pro první vlnu těch nejneobyčejnějších
dětí světa úplné Nebe — bylo jim jen 15, 16, 17; oblečení byli do haute coutoure, tvořené růžovými
oxfordskými košilemi, úzkými kalhotami, půl palce Širokými opasky, co připomínaly hady,
frajerskými botami — pod zadkem měli sílu šesti nebo osmiválcového motoru a nad hlavou
všechnu tuhle neonovou nádheru, která ten pocit nějak propojila s letadly, s televizí, s atomovými
ponorkami, s ultrazvukem — s veškerým tímhle technologickým superhrdinstvím — poválečné
americké příměstské čtvrti — nádherný svět! a ať jdou do prdele intelektuálští kecalové, co
pomlouvají americkou civilizaci obrovitých bouráků s křidýlkem vzadu na kapotě... Nemohli vědět,
jaký to bylo, anebo to z nich vytloukli výchovou — ten pocit — být, ty sám, Superděcko! první
světová generace těch malých ďáblíků — cítili se imunní, žádné neštěstí se jich nemohlo dotknout.
Jejich rodiče pamatovali dřinu a beznaděj, válku a hospodářskou krizi — ale Superděcka znala jen
emocionální náboj, který jim tohle všechno přinášelo, teď, když dřina a beznaděj už neexistovaly —
Život! Úžasné místo, úžasná doba, to vám povídám! Neonová renesance — a mýty, které na vás v té
době skutečně zapůsobily — ne Herkules, Orfeus, Odysseus a Ae- neas — ale Superman, Kapitán
Marvel, Batman, Lidská pochodeň (The Human Torch), Námořník z ponorky (The Sub-Mariner),
Kapitán Amerika, Plastic Man, Blesk (The Flash) — no jasně! Když v Perry Lane mluvil o
Superhrdinech z komiksových knížek jako o těch pravých amerických mýtech, tak co si o tom
mysleli — že je to jen další roztomilý nápad venkovského balíka? Už tenkrát to byl svět fantazie,
tenhle elektricko-pastelový svět s Maminkou&tatínkem&bratříčkem&sestričkou v příměstských
čtvrtích. Tady jsou, v rodinném autě, v bílém sedanu Pontiac Bonneville — rodinné auto! — spíš
než co jiného je to obrovské, ztřeštěru šíleně silné stvoření vaší fantazie, 327 koňských si! tvarované
jako sedmadvacet nocí chlípného svádění v luxusním kočáře — už jste se tam dostali, do světa
fantazie, a tak byste mohli vylézt ze své pohodly ukotvené postele s prošívaným přehozem a zmizet
— ale no tak, tak to přece vyslov čáry máry! — šlápni na to, ať se tvý auto stane tím čím si tak
toužebně být přeje — bourákem o síle 327 000 koňských sil, celá superdálnice je nekonečné dlouhá
a žene se vpřed, sviští dál a dál směrem k... Městu na okraji a k nepřekonatelným fantaziím,
momentálním a budoucím... Ušlápnutý vědec Billv Batson v tom komiksu pronesl čáry máry! a
změnil se v Kapitána Marvela. Jay Garrick se ve výzkumné laboratoři nadýchl experimentálního
plynu...
... a začal cestovat a myslet rychlostí světla jako... Blesk... momentální fantazie. Ano. Keseyho
fantazie typu nebroušený diamant nevydržela příliš dlouho. Nejzajímavější osobou v Perry Lane,
pokud mu bylo známo, nebyl jeden z romanopisců ani jiných literárních intelektuálů, ale mladý
universitní student psychologie jménem Vic Lovell. Lovell byl mladý vídeňský analytik, či
přinejmenším jistá verze vídeňského analytika, taková, s jakou # můžete setkat na kalifornské
universitě. Byl štíhlý a měl rozcuchané tmavé vlasy a byl správně intelektuálsky chladný a zároveň
napružený. Představí Keseymu freudovskou psychologii. Kesey nikdy předtím nenarazil na
takovýhle myšlenkový systém. Lovell mu dokázal nesmírně sugestivním způsobem předvést, jak
všední charakterové známky a drobná nedorozumění v Perry Lane zapadají do té nejbohatší,
nejkomplexnější metafory života, která kdy byla vytvořena, jmenovitě té Freudovy... A taky mu
představil experimentální plyn... Ano. Lovell mu pověděl o pokusech, které prováděla Nemocnice
pro americké veterány v Menlo Parku s ‫״‬psychomimetickými" drogami, s drogami, které
způsobovaly dočasné stavy připomínající psychózy. Platili dobrovolníkům 75 dolarů denně. Kesey
se přihlásil. Všechno tam bylo pěkně vybílené a klinické. Položili ho na postel v bílém pokoji a dali
mu sérii pilulek, aniž by mu řekli, co to vlastně je. Jedna z nich nebylo nic, bylo to placebo. Jedna z
nich byl ditran, který vždycky přivodil hrůzný zážitek. Kesey pokaždé poznal, co se chystá, protože
chlupy na přikrývce, pod kterou ležel, najednou začaly vypadat jako pole hnusně nemocných ostnů,
a tak si strčil prst do krku a zvracel. Ale jedna z nich — to první, co o tom věděl, bylo, že venku
upustila veverka žalud ze stromu, až na to, že to bylo šíleně hlasité a znělo to ne jako že se to stalo
venku, ale hned tady v pokoji vedle něho, a nebyl to vlastně zvuk, ale obrovská dusivá přítomnost,
vizuální, bezmála hmatatelná, obrovský nápor... modři... všude kolem něj, a najednou byl v říši
vědomí, o které se mu nikdy předtím ani nesnilo, a nebyl to sen ani delirium, ale bylo to součástí
uvědomění. Podívá se na strop. Strop se začne hýbat. Panika — ale přitom v tom není panika. Strop
se hýbe — není to poblázněné motání, hýbe se po vlastních rovinách svých vlastních rovinách
světla a stínu a povrchu ne tak pěkně hladce, to ne, jako štukatér Super Plaster Man, který má
uvnitř v sobě bublinu vodováhy, co nikdy nezklame, uvězněnou v temné zkumavce plné medového
sirupu zna<ju. Káro, která není tak nerozbitná, jak sis myslel, jsou tam nahoře žmolečky a hrany,
kámo, a čáry jako páteře nebo hřebínky vln v písku filmoví bílé poušté, z nichž každá je celkový

14
záběr Se stínem jako od MGM, zobrazuje hrůzného Arabáky jak vystupuje po další vlně, protože
jenom tenhle zlý Saracén vidí silnici a tys vůbec netušil, kolik drobných zápletek jsi tam zapomněl,
Plaster Mane zatímco ses to všechno snažil uhladit, tohle všechno, s pomocí té své tesařské
vodováhy s bublinou plujicí v medu, to proto, abys způsobil, že my všichni tady dole vzhlédneme
nahoru a neuvidíme nic než strop, protože my všichni známe strop, protože to má jméno, strop, a
tím pádem to není nic než strop - v uhlazené zemi nezbývá žádné místo pro Arabáky, co, Plaster
Mane. Najednou je jako pingpongový míček v záplavě senzorických stimulů, srdce buší, krev
obíhá, dech je stále hlubší, zuby skřípějí, dlaň přejíždí po bavlněném prostěradle přes ty tisíce
drobounkých uzlíčků v tkanině jako lesní požár, sluneční zář a odlesky na tyči z nerezavějící oceli,
v tomhletom odlesku se odvíjí docela pěkný film, Hondo, políčka Technicoloru, vytáhni si každé z
nich, jako bys v zábavním parku lovil koule z neonové gumy za pomoci parního bagru,
pingpongový míček v záplavě senzorických stimulů, všechny jsou docela běžné, ale... odhalují se
úplně poprvé a dějí se... Teď... jako by úplně poprvé dosáhl jistého bodu ve svém životě a teprve
teď přesně věděl co se děje s jeho smysly, teď, v tomhle okamžiku, a s každým novým objevem je
to, jako by vstoupí} do všeho toho on sám, sjednocený s tím, filmově bílá poušť stropu se stává
čímsi bohatým, soukromým, je to jeho a je to nepopsatelně krásné, jako orgasmus za očními víčky,
a jeho Arabáci — Arabáci za očními víčky, filmy pro oční víčka, prostor pro ně a ještě daleko víc v
těch pěti miliardách myšlenek za vteřinu, co způsobují stroboskopické synapse — jeho arabáčtí
hrdinové, pěkné filmové kníry jako koňská srst mají omotané kolem orbicularitis oris svých úst —
Tvář! Doktor se vrací dovnitř, úžasné, chudák za- pšklý doktůrek se staženou prdelí, Kesey teď
vidí do něj. Poprvé si všímá, že se doktorovi chvěje spodní ret, ale on víc než vidí to chvěni, on mu
rozumí, může — skoro už to viděl! — může vidět všechna svalová vlákna, jak se překřižují, jak
přitahují ubohou huspeninu jeho rtu doleva a jedno po druhém vedou zpátky do infračervené
jeskyně těla, skrz vnitřky tranzistorových rádií, tvořených nervovými uzlinami, z nichž každá má
poplach, vnitřní úchyty toho ubožáčka se zoufale snaží přimět ty cukající se mizery zůstat v klidu,
já jsem doktor a tady přede mnou je vzorek člověka — v tom ubožáčkovi se děje jeho vlastní
pouštní film, až na to, že každý Arabák s kníry jako koňská srst znamená ohrožení — kdyby tak
jeho ret, jeho tvář, kdyby to všechno zůstalo v jedné rovině, v rovině tak jako medová bublina, o
které ho oficiální omítkář Plaster Man ubezpečil, že v rovině zůstane —
Zázrak! Úplně poprvé mohl doopravdy vidět do lidí —
A, ano, tahle pilulka, která mu tak blaženě padla do chřtánu, bylo LSD.
Brzo bylo načase dostat se dál za další fantazii, za fantazii klinických doktorů z Menlo Parku.
Fantazie klinických doktorů byla, že dobrovolníci jsou laboratorní zvířata, se kterými se musí
naklál objektivně, kvantitativně. Bylo dobře známo, že lidé, kteří se dobrovolně přihlásili k
experimenty s drogami, mají tak jako tak sklon k labilitě. A tak doktoři vstupovali dovnitř v bílých
pláštích, s psacími deskami s klipsem v rukou a měřili krevní tlak a tep a odebírali vzorky moči a
snažili se dobrovolníky přinutit vyřešit jednoduché logické a matematické úlohy, jako bylo sčítání
sloupců čísel a přinutit je odhadovat čas a vzdálenost, i když je občas taky přinutili mluvit do
magnetofonů. Ale doktoři tomu byli tak vzdálení. Sami nikdy nevzali LSD a absolutně nic z toho
nechápali, a stejně se to nedalo slovy vyjádřit.
Někdy ho toužíš namalovat obrovskýho — Lovell je pod LSD na klinice a začíná malovat na zeď
obrovského Buddhu. Jaksi tohle všechno vyjadřuje - Bílý plášť vstupuje do místnosti a vůbec se na
ten obrázek nepodívá, jen se začne ptát zase na ty samé dobře známé nesmysly, co má napsané v
poznámkovém bloku, a Lovell ho najednou přeruší: ‫״‬Co si myslíte o mým Buddhovi?‫ ״‬Bílý plášť se
na Buddhu na okamžik zahledí a řekne: „Vypadá velice žensky. A teď změříme, jak rychle
dokážete sečíst tyhle ty sloupce čísel…“
Velice žensky. Osvoboďte nás od veškerých klišé která uvěznila dokonce i mozky takzvaných
experimentátorů jako mříže na výloze obchodu s kožešinami — ostatně Kesey měl s těmi svými
stejnou potíž. Jeden z nich byl mladý chlapík s nakrátko ostřihanými a ulízanými vlasy a s tou
nejnormálnější tváří na světě, s tou nejnormálnější, nejprázdnější nejméně vrásčitou, nejpříšernější,
nejhladší tváří kterou kdy vyrobil Plaster Man se svou medovou bublinou. A vešel dovnitř a
okamžitě doširoka rozevřel oči, jako by se chtěl přesvědčit, že tenhle rozložitý svalouš na posteli je
stále ještě racionální, a potom nasadil přemoudřelý tón hlasu, který se rozléval po místnosti jako
savá bavlna přidušená křídovým práškem z letitých hub, kterými se na střední škole ve Springfieldu
smazávala tabule.
‫״‬Až řeknu ,Teď, řeknete mi, kdy si myslíte, že uplynula minuta, a řeknete ,Už‫׳‬. Je vám všechno
jasné?"
Jo, bylo mu to jasné. Kesey se vznášel na LSD a jeho smysl pro čas byl dočista fuč a tisíce
myšlenek za vteřinu vykřikovalo mezi synapsemi, útržky vteřiny, a co je to, sakra, minuta — ale
pak mu v hlavě utkvěla jedna myšlenka — sí-le-ná, oh-romni. Vzpomněl si, že pokaždé, když to
vzal, měl tep 75 za minutu, a tak když Dr. Mlha pronese: ‫״‬Teď‫״‬, Kesey si nenápadně přiloží prst na
zápěstí, počítá do 75 a řekne:
‫״‬Už!‫״‬

15
 Dr. Smog se podívá na stopky. „Neuvěřitelné!" řekne a vyjde z místnosti.
Tys to řek, kámo, ale tak jako spousta jinejch lidí o tom nevíš vůbec nic.
LSD; jak je možné, že by o něm nevěděli — ale to si říkáte teď, když tahle velká tlustá písmena
září na každém časopise, obaleném do plastiku, v každé trafice... Tohle byl rok 1959 a začátek roku
1960, plné dva roky před tím, než Ma- ininka&tatínek&bratříček&sestřička uslyšeli o těch
hrozných písmenech a nespokojeně zamlaskli, protože Dr. Timothy Leary a Dr. Richard Albert s
tím škvařili mozky harvardských chlapců jak bramborové hranolky. Bylo to dokonce ještě před
tím, než Dr. Humphry Osmond vymyslel termin ‫״‬psychodelický", který byl později pozměněn na
‫״‬psychedelický", aby se tím ten výraz zbavil slova ‫״‬psycho", připomínající cvokhauzy... LSD! Bylo
to ohromné tajemství, na které tu narazili, vlastně obrovité supertajemství — velké vítězství
laboratoř, nich morčat! Zanedlouho Kesey a Lovell vyzkoušeli celou řadu drog, LSD, psilocybin,
meskalin, peyotl, superamfetamin IT-290, fujtajbl ditran, semínka povijnice. Právě objevovali
něco, co by klinické doktory z Menlo Parku v životě nenapadlo — je to vlastně nesmírně ironické:
Bílé pláště údajné využívaly je. A namísto toho jim Bílé pláště předaly klíč. Ty vůbec nevíš, kámo,
že... s těmahle drogamase tvoje vnímání natolik změní, že zjistíš, že se koukáš na svět dočista
novýma očnicema. Všichni máme velkou část svých myslí uzamčenou. Jsme uzamčení před svým
vlastním světem. Kolik jich bylo? Tak možná dva tucty lidí na světě znaly tohleto úžasné tajemství!
Jeden z nich byl Aldous Huxley, který bral meskalin a napsal o tom v knize Brány vnímání (The
Doors of Perception). Přirovnal mozek ke ‫״‬škrticí klapce" Při běžném vnímání posílají smysly do
mozku nezvládnutelný přísun informací a mozek to pak přefiltruje na tenký pramínek, který dokáže
zvládnout, za účelem přežití ve vysoce soutěživém světě. Člověk se stal tak racionálním, tak
utilitářskýým že tenhle pramínek neustále vybledá a slábne. Y to velmi efektivní, pokud jde o
pouhé přežití, ale odfiltrovává to tu nejúžasnější část potenciálních zážitků člověka, aniž by o tom
člověk vůbec vede Isme uzamčení před svým vlastním světem. Primitivní člověk kdysi plně zažíval
bohatý a jiskřivý příval smyslového vnímání. Děti to zažívají po několik měsíců — dokud
‫״‬normální" výchova a přizpůsobování neuzavře tuhle bránu do toho druhého světa, většinou
navždy. Nějakým způsobem, řekl Huxley, otvírají drogy tuhle prastarou bránu. A tou teď moderní
člověk může konečně projít a znovu objevit své bohem dané právo, které mu bylo vrozeno —
Ale to jsou jen slova, člověče! A tenhle zážitek nešlo převést do slov. Bílé pláště to rády převáděy
do slov jako halucinace a disociativní fenomény. Doktoři rozuměli vizuálním odpichům a startům.
Dejte jim dobrý příklad toho, jak se popelník proměňuje v květinu rodu mucholapka anebo filmy za
očními víčky přerůstají v křišťálové katedrály, a z toho se mohli podělat blahem, Kluver, op cit., str.
43n. To bylo moc príma. Ale copak to nevidíte? — vizuálno, to byla u LSD jen dekorace. Ve
skutečnosti jsi mohl celou tuhle zkušenost prožít a nezakusit skutečné halucinace. Tahle celá věc
byla... zážitek... ten určitý nepopsatelný pocit... Nepopsatelný, protože slova můžou zaznamenat jen
vzpomínky, a pokud neexistují žádné vzpomínky na... Zážitek toho, jak se bariéry mezi
subjektivním a objektivním, osobním a neosobním, mezi já a ne-já, rozplývají... ten pocitl... Anebo
— dokážete se rozpomenout, jaké to bylo, když jste byli malí a poprvé jste pozorovali někoho, jak
přiložil tužku ke čtvrtce papíru, aby nakreslil obrázek... a čára se prodlužuje — stává se nosem! a
není to jen pár tahů tuhou na čtvrtce papíru, ale úplný zázrak tvoření, a vaše vlastní sny přetekly do
té magické... rostoucí... čáry, a nebyl to obrázek, ale zázrak... zážitek... a teď, když se vznášíte na
LSD, tenhle pocit přichází znovu - až na to, že tentokrát se nekreslí obrázek, ale vytv^ se celý
vesmír —
Mezitím v Perry Lane, no, tohle už nebyl ten starý známý zvídavý venkovánek, kterého všichni
znali a měli rádi. Zničehonic Kesey získal n ano, mluvil tiše, to je pravda, ale získal najednou
spoustu životní síly. Pozvolna se všechno v Perry Lane začínalo točit kolem Keseyho. Dobrovolník
Kesey se vydal napospas vědě v nemocnici v Menlo Parku — a nějak se stalo, že se drogy sbalily a
z nemocnice se vydaly sem, na Perry Lane převážně LSD, meskalin, IT-290. Snaha být v Perry
Lane hip teď v sobě zahrnovala prvek, o kterém se nikdy předtím nikomu ani nesnilo, drogy, které
vás přinutily lítat a značně vám zamávaly s myšlením. Některé z bývalých proslulých osobností v
Perry Lane podstoupily zkoušku a bylo zjištěno, že jim cosi chybí. Robin White a Gwen Davisová
byli proti těmhle drogovým novotám. To bylo v pořádku, protože Kesey už těchhle dvou měl tak
akorát dost a Kesey teď měl v rukou moc. Perry Lane přijala jakousi dvojí osobnost, to znamená
Keseyho osobnost. Půlku doby to tam bylo stejné jako v ulici, kde bydlí nějaký universitní spolek
— když bylo hezky, byli o sobotním podzimním odpoledni všichni vento na trávě ve strakatém
stínu stromů a výhonů zimolezu a hráli ragby nebo basketbal. Hodinu nato ale Kesey a jeho věrní
polykali něco, o čem na celém světě věděli jen oni a pár avantgardních neurofarmakologů, drogy
budoucnosti, drogy utopie z centrifugy neurofarmakologů, drogy nastupujcéí éry, kdy... Ale prd. A
mám pocit, že už je mi úplně fuk, jaký je to umění, žít ve Francii, to taky, kluci, každej žabožrout
musí mít bříško, jak to řek Henry Miller,
a každej večer jít do postele v pyžamu s límečkem as lemováním — jen si ode mě vemte tenhle
dopis, kluci, a pošlete ho starýmu Morrisovi z Morrisových sadů v Laredu v Texasu, kluci, pošlete si

16
k němu pro tolik peyotlovejch kaktusů, že by se s nima daly pokrýt všechny hroby zatuchlejch vdov
v ubohým
poklidným Palo Altu. Ano. Zjistili, že je možné
poslat objednávku na místo zvané Morrisovy sady v Laredu a získat peyotl, a jednou z nových
hrátek v Perry Lane — sbohem, Robině, sbohem, Gwen — se stalo hlasování, kdo půjde na
železniční stanici na oddělení spěšnin a vyzvedne zásilku, vzhledem k tomu, že přechovávání
peyotlu, i když ne LSD, bylo v té době v Kalifornii už trestné. Byly tam ty zatracené bedny s tím
vším, 1000 výhonků s kořeny za 70 dolarů, výhonky bez kořenů — o trochu víc. Kdyby tě chytli,
byl bys chycený, protože žádná výmluva nebyla možná. Nebyl žádný jiný důvod pod sluncem, proč
by sis opatřoval tyhle podělané smradlavé kytky, s výjimkou toho, aby ses jima zťukal jak datel. A
všichni se dali dohromady, aby je nakrájeli na proužky a nechali je uschnout, trvalo to celé dny, a
pak je semleli na prášek a ten schovali do želatinových kapslí anebo z něj navařili příšerný
sračkovitý bujón, který byl tak smrdutý, tak neuvěřitelně hnusný, že jsi ho musel vychladit k bodu
mrazu, aby se tím chuť trochu utlumila, a celý den se postit, abys neměl v žaludku vůbec nic, a to
jen proto, abys v něm udržel osm uncí tohohle hnusu. Ale potom – se vznášíš. Perry Lane. Perry
Lane.
Míle
Míle
Míle
Míle
Míle
Míle
Míle na té dobré vegetaci
z Morrisových sadů a máš vize, vidíš
Tváře
Tváře
Tváře
Tváře
Tváře
Tváře
Tváře
samý tváře, co se ti objevujou pod víčky, tváře, které jsi nikdy neviděl dokonalé a
s průsvitnými lícními kostmi, s těhotnýma očima, s provazčitými vousy, a zničehonic jí tu: Náčelník
Bromden. Bůh ví, proč tohle peyotl způsobuje... Kesey začíná za očními víčky zažívat film
sestávající z tváří, z celých galerií podivnýcí tváří, co se vlní za víčky, tváří odnikud. Neví nic o
Indiánech a žádného Indiána v životě nepotkal ale najednou je tu dokonalý Indián — Náčelník -
řešení, celý základní klíč, k románu...
Vůbec ani nechtěl tuhle knihu napsat. Pracoj na jiné, o North Beach, jmenovala se ZOO Lovell mu
navrhl, že by si mohl sehnat práci jako noční hlídač na psychiatrickém oddělení v Menlo Parku.
Vydělal by si tím trochu peněz, a vzhledem k tomu že toho na oddělení nebylo v noci mnoho na
prácí mohl by se věnovat knize ZOO. Ale o život na psychiatrickém oddělení Keseyho dočista
pohltil. Celý ten systém — kdyby se rozhodli, že vynaleznou celou dokonalou anti-léčbu na to, co
trápilo lidi na oddělení, nemohli by to udělat lip. Přinuťte je být zbabělí a poslušní. Navlečte to na
tu jejich slabost, která je přitom přece dohnala k šílenství. Zblbněte ty pitomce zklidňujícími
drogami, a pokud ještě pořád zlobí, odtáhněte je do ‫״‬šokárny‫ ״‬a potrestejte je. Nádhera —
Někdy šel do práce zfetovaný kyselinou. Viděl do jejich tváří. Někdy psal a někdy kreslil
portréty pacientů, a zatímco mastné tahy propiskou vřezávaly do papíru vrásky, stejné vrásky, jaké
měli na obličejích, mohl vidět — vnitřek těchhle lidí, který pronikal do těchhle tahů, do trhlin, co
vytvářela propiska, byl to naprosto úžasný pocit, úzkost a bolest vylezla na povrch a rozkvetla v
trhlinách, v těch stejných — těch samýchl — trhlinách na jejich tvářích, teď, černé hrůzné nosní
dírky, černé hrůzné oči, slepý černý hrůzný škleb a výkřik na každé tváři: ‫״‬Já! Já! Já! Já! Já jsem —
Já!" — viděl do nich docela jasně. Ale — jak bys o tomhle mohl někomu vykládat? řeknou, že jsi
sám cvok — ale potom, když nebyl zfetovaný ničím, pořád ještě viděl do lidí.
Román Přelet nad kukaččím hnízdem byl o přístavním dělníkovi jménem Randle McMurphy. Je to
silný a zdravý chlapík, ale rozhodne se předstírat šílenství, aby se dostal z pracovní farmy, kde si
odpykává šestiměsíční trest, a aby ho převezli do státního špitálu pro duševně choré. Soudí, že život
tam bude příjemnější. Přichází na oddělení a zpod čepice mu lezou tuhé nazrzlé kudrny, vypráví
vtipy a snaží se mrtvoly ve cvokárně přimět k nějaké akci. Nedokážou tomu chlapíkovi odolat. Najed
chtějí dělat všechno možné. Diktátorka, která to místu vládne. Velká sestra, ho nenávidí, protože
omezuje... Kontrolu a Systém. Postupně dojde k tomu, že ho spousta lidí začne nesnášet za to že je
nutí chovat se zase jako lidé. Konečně je Velká sestra nucená vytáhnout svůj nejvyšší trumf —oddělá
McMurphyho tím, že mu nechá provést lobotomii. Ale tohle ukřižování inspiruje indiánského

17
pacienta, schizofrenního Náčelníka, aby povstal, utekl z nemocnice a začal se chovat normálně: tedy
ozlomkrk pádil do volné krajiny.
Náčelník. Právě ten. Pokud jde o umění Náčelník jeho velkou inspirací. Kdyby Kesey vyrávěl
tenhle příběh z pozice McMurphyho, musel by skončit tím, že by ten velký rváč přednesl fůru
přednášek na téma své podomácku upečene teorie o terapii duševně chorých. Namísto toho vyprávěl
ten příběh z pozice Indiána. Tím pádem mohl předvést schizofrenický stav tak, jak ho pociťuje
Náčelník, který je sám schizofrenik, a zároveň podat McMurphyho Metodu poněkud méně násilně.
Morrisovy sady! Několik pasáží v téhle knize napsal Kesey pod vlivem peyotlu a LSD. Dokonce
kohosi přiměl, aby mu provedl elektrošokovou terapii, tajně, aby mohl napsat pasáž o tom, jak se
Náčelník vrací ze ‫״‬šokárny‫״‬. Požíral laredské výhonky — a na drogách psal jako blázen. Kdyz z toho
dostal, viděl, že spousta z toho byly kraviny. Ale jisté pasáže — jako třeba Náčelník ve svých
schizofrenních mlhách — to byla skutečná troška toho, co jsi spatřil, když jsi otevřel brán" vnímání,
kamarádi...
Hned poté, co dokončil Přelet nad kukaččím hnízdem, pronajal Kesey svou chatku v Perry Lane
a společně s Faye odjel zpátky do Oregonu. Tohle bylo v červnu 1961. Strávil léto tím, že pracoval
v továrně na mléčné výrobky, kterou ve Springfieldu vlastnil jeho bratr Chuck, aby si našetřil
nějaké peníze. Potom se společně s Faye přestěhovali do domku ve Florence v Oregonu, asi 50 mil
západně od Springfieldu, poblíž oceánu, v oblasti, kde se těžilo dřevo. Kesey začal shromažďovat
materiál pro svůj druhý román, Tak mě někdy napadá, o dře- vorubecké rodině. Každé ráno a večer
si vyjížděl v ‫״‬naprancích". To byly náklaďáky s otevřenou korbou, které sloužily jako autobusy a
vozily dřevorubce do táborů a z nich. Večer čekávaly u barů, do kterých dřevorubci chodili. Kesey
sám pocházel z natolik skrovných poměrů, že s nimi našel společnou řeč. Asi po čtyřech měsících,
kdy dělal tohle, se s Faye vrátili do Perry Lane, kde se o tom chystal psát.
Přelet nad kukaččím hnízdem vyšel v únoru 1962 a okamžitě mu zajistil literární úspěch:
„Výrazný úspěch‫ — ״‬Mark Schorer „Významný mladý americký romanopisec‫ — ״‬Jack Kerouac
„Nesmírně silný poetický realismus‫ — ״‬Life „Vynikající první román‫ — ״‬Boston Traveler
„Tohle je autorův první román a je nesmírně hodnotný‫ — ״‬New York Herald Tribune
„Způsob jeho sdělení je tak sugestivní, jeho styl tak úderný, jeho uchopení postav tak pevné, že je
čtenář uchvácen... Je to ohromný, nesmírně silný talent a napsal ohromnou, nesmírně siln knihu‫— ״‬
Saturday Review
A v Perry Lane — tenhle úspěch byl potvrzený všeho, do čeho se pustili oni a Kesey. Už proto, že
existovala stará známá Paranoia z drog – strach že tahle divoká věc s drogami, do které se pustili
postupně způsobí, že... vám shnije mozek. Výbory tak tady máte odpověď. Náčelníka Bromdena!
A McMurphyho... ale ovšem. Momentální fantazie... byla to fantazie McMurpyho, který se je
snažil přinutit, aby opustili své bezpečné poklidní přístavy, přestali hrát svou pohodlnou a falešnou
hru na to, že jsou odvážní a plní života, tu intelektuálskou hru, co hrála střední třída, a odstěhoval se
do... Města na okraji... kde je to hrůzné, děsivý ale kde jsou lidé celými lidmi. A pokud drogy jsou
tím, co odemkne bránu a umožní ti tuhle věc udělal a realizovat všechno, co v tobě je, tak teda
budiž.‫״‬
Zdálo se, že dokonce ani lidé z Perry Lanes neuvědomovali, jaký rozruch způsobí nová kniha, na
které Kesey právě pracoval, Tak mě někdy napadá. Byla o hlavě dřevorubeckého klanu, Hankovi
Štamperovi, který vzdoruje odborové organizaci a tím pádem i celé komunitě, v níž žije — prostě
Mjj stromy dál, přestože je stávka. Byla to neobvyklá kniha. Byla to kniha, ve které stávkující jsou
ti zlí a stávkokaz je hrdina. Byla psaná experimentálním a občas dost nesrozumitelným stylem. A
hlavním zdrojem „mytických‫ ״‬referencí nebyl Sofokles, ani Sir James Frazer, ale... ano, Kapitán
Mavel. Vůdci odborů, stávkující a lidé v městečku, to byli tarantule, které vesele skládaly svou
přísahu „Budeme se mstít a nadávat všem, kterým nejsme rovni... a ,ochota být si roven' bude od
této chvíle jménem naší ctnosti; a proti všemu mocnému toužíme pozvednout svůj hlučný protest!‫״‬
Hank Stamper byl — a Kesey se to ani nesnažil zamaskovat — Kapitán Marvel. Kdysi známý
jako... Übermensch. Momentální fantazie...
... v Perry Lane. Večer, ten večer, co se on a Faye a děti vrátili do Perry Lane z Oregonu, zastaví
u své staré chatky a před ní stojí jakési divné individuum, zubí se a nakrucuje ramena a rozhazuje
rukama na všechny strany, jako by se tam někde vyskytoval nějaký dočista jiný bubeník, dočista
jiný bubeník, chápejte, právě vypuštěný ze své tykve... a, no jo, Nazdar, Kene, jo, no, hm, nebyl jsi
tu, chápeš, třesky plesky, třesky plesky, a tak mi řekli, že by ti určitě nevadilo, dobrota nemá hranic
— ehm, ano, sám jsem měl kdysi Pontiac z roku 47, seděl na silnici jak prehistorickej pták,
chápeš... a, jo, Neal Cassady se u tebe v chatce objevil, jako by zrovna vystoupil ze stránek Na
cestě, a... co bude dál, Náčelníku? Och... spousta cvaklejch klikyháků, co ve tmě zářej —
Kolem Perry Lane se začaly shromažďovat všechny možné týpky. Byl to takový... undergroundový
pocit, tahle hipícká Kalifornie. Kesey, Cassady, Larry McMurtry; dva mladí spisovatelé, Ed
McClanahan a Bob Stone, tanečnice Chloe Scottová, malíř Roy Seburn, Carl Lehmann-Haupt, Vic

18
 Lovell... a dokonce samotný Richard Alpert... všechny možné týpky neustále přijížděly a zase
odjížděly, protože o tom slyšely, a taky se tu objevovali místní beatnikové — tenhle výraz se pořád
ještě používal — pár děcek z baráku, kterému se říkalo Chateau, rozčepýřený kluk jménem Jerry
Garcia a Cadaverous Cowboy (Mrtvolnej kovboj) skutečným jménem Page Browning. Všechny fy!i
lidi přitahovaly ty zvláštní a úžasné zážitky 0 m rých se doslechli... Zvěřinové chilli, tím byla Perry
Lane proslulá, tuhle pochoutku vynalezl Kesey, yj zvěřinovém chilli byla zvěřina, napuštěná LSD.
Zvěřinové chilli jsi zkonzumoval a pak ses večer natáhl na matraci v rozsoše mohutného starého
dubu uprostřed Perry Lane a hrál jsi pinball se světelným show na obloze... Perry Lane.
A spousta zmatených duší nahlížela do., nejdřív tím byli unesení. Perry Lane byla tak úžasná že to
snad ani nemohla být pravda. Byl to úplný Walden Pond, až na to, že se kolem nevyskytoval žádní
Thoreauovi misantropové. Místo toho to bylo společenství inteligentních, nesmírně otevřených,
přímočarých lidí — přímočarý, to byl výraz, kterého všichni užívali — přímočarých lidí, kteří se
jeden o druhého hluboce zajímali a všechno možné spolu sdíleli... prostě fantazie, a právě se
pouštěli do jakéhosi... no, životního dobrodružství. Panebože, úplně jsi viděl, jak se snaží na to
ukázat prstem a.. potom... jim postupně dochází, že existuje něco, čemu nerozumějí... Jako ta holka
jednou odpoledne v čísi chatce, když tam dorazil Alpert. Tohle bylorok poté, co začal spolupracovat
s Timothym Learym. Tá holka se setkala s Alpertem pár let předtím a tenktkrát byl 100% seriózní
mladý klinický psycholog - celé legie krys a koček v klecích s mozkovými kmeny, corpora callosa a
překříženími zrakový nervů odřezanými, sešitými, rozkrájenými na kostičky a uloženými v mrazáku
ve jménu Vědecké metodiky. Teď seděl Alpert na podlaze v Perry Lane ve známé pozici lotosového
květu a nesmírně vážně vykládal o tom, jak děcko slepě leze po místnosti. Slepě? Co tím chceš říct,
slepě? Tohle děcko je velice vnímavý tvor... Tohle děcko vidí svět tak kompletně, jak se to tobě
nebo mně už nikdy nepodaří. Jeho brána vnímání se dosud nezavřela. Stále ještě skutečně prožívá
okamžik, jímž právě žije. Kraviny, kterým se nelze vyhnout, mu mozkovou kůru dosud neucpaly.
Stále ještě vidí svět takový, jaký doopravdy je, zatímco my tu sedíme a zbývá nám jenom matná
historická verze toho všeho, verze, kterou pro nás namixovali za pomoci slov a oficiálních kravin, a
tak dále a tak dále, a Alpert se během své přednášky o dítěti zaplete do křížících se smyček podle
Uspenského, zatímco to dítě, pokud to teda ta holka umí posoudit, se prostě plazí po podlaze a
ántá... Ale už začínala chápat... že svět je jednoznačně rozdělen na ty, kteří měli ten zážitek, a ty,
kteří ho nikdy neměli — na ty, kdo prošli tou branou a —
Byl to divný pocit pro ty dobré duše, náhle si uvědomit — hned tady v dřevěné Perry Lane se
šindeli na střechách, mezi zimolezem a vážkami a větvemi a listím a tisícem drobných flíčků,
kterými sem pronikalo slunce —, že zatímco normální trmácející se duše ze stanfordské
eukalyptové aleje se úplně normálně trmácejí po cestičkách na golfovém hřišti hned vedle — tady
probíhá tenhle fantastický experiment s vědomím, boj v přední linii na rozhraní čehosi, o čem ani
oni, ani nikdo jiný v životě neslyšel.
PALO ALTO, KALIFORNIE, 21. července 1963 — a potom jednoho dne nastane konec celé jedné
éry, jak se tomu v novinách s oblibou říkává. Pozemkový magnát koupil převážnou část Perry Lane
a chystal se zbořit chatky a vystavět namísto nich moderní domy a buldozery už se blížily.
Zástupci všemožných novin se sešli, aby mohlí napsat o posledním večeru v Perry Lane, ve
vznešené staré Perry Lane, a měli připravená stará dobrá klišé o Konci jedné éry. Očekávali, že tam
potkají nějaké hlubokomyšlenkářské intelektuály posledního dne ve stylu Thorsteina Velena, kteří
budou hlasitě pronášet hořká provolání o civilizační mašinérii, jež požírá svou vlastní minulost.
Namísto toho tam našli jakési cvoky. Ležely nahoře na stromě na matraci, všichni zťukaní jak
datli, a nabízeli každému, všem reportérům a fotografům, jakési zvěřinové chilli, ale na tom celém
bylo cosi - a když přišel čas na ono sentimentální horké provolání, no, tak namísto toho ten
rozložitý chlapík Kesey vytáhl z domu piáno a všichni ho začali štípat sekerou jak o život a pálit ho,
přičemž mu říkali ‫״‬nejstarší živoucí věc v Perry Lane‫״‬, až na to, že sej u toho chichotali a vesele
pokřikovali,
zťukaní jak datli, jakýmsi zvláštním způsobem‫ ׳‬úplně všichni, natahovali se po hvězdách, a bylo ší-
leně těžké postarat se, aby článek o Konci jedné éry | v novinách správně vyzněl, když jste neměli k
dispozici nic jiného než tenhle ujetý materiál vhodný pro potrhlou komedii jak od Olsena &
Johnsona, ale nakonec se jim přece jen podařilo odnést odtamtud ten samý článek, který si tam
přinesli, článek o Konci jedné éry, klišé zůstalo nedotčeno jen kdyby tak reportéři dokázali
schlípnout a neslyšet výkřiky Zvě-ři-no-vé chi-lli —
— a žádný z nich by tomu tak jako tak měl, ani kdyby jim někdo objasnil, co se děje. Kesey už si
koupil nový dům v La Hondě v Kalifornii. Už navrhl tuctu lidí z Perry Lane, ať tam jedou s ním,
přestěhují tohle všechno, tu celou rozervaně- maniakální Éru, do...
Versailles, do jeho Versailles s nízkým nájmem, přes hory a přes lesy, do La Hondy v Kalifornii.
Kde — kde — ve světle:::::: ramp:::::: a v neonovém prachu —

19
 ‫״‬... povážlivá novina... rozkošný protiúder...‫״‬

5. PŘÍŠEŘÍ A NEONOVÝ PRACH

Jak z vánočního blahopřání,

Je Keseyho nový barák v La Hondě
Dům z trámů, horská bystřina, malý dřevěný
můstek
Patnáct mil od Palo Alta, za
Cahill Ridge, tam, kde silnice číslo 84
Protíná rokli se sekvojovým lesem
Místo dvorku sekvoje na stráni!
Jak z vánočního blahopřání.
A—
Strategické soukromí.
Žádný soused na několik mil.
La Honda najela na západní styl.
Hučí to tam jako v úle.
Jen obytné prostory.
Ale až za hájkem sekvojí.
Výraz těchhle tváří
Ze silnice zahlédnout se jen tak nepodaří,
Uvidíte jen
Pár atrakcí á la Divokej západ,
Bawův krámek se smíšeným zbožím,
A motel Hilltom, též ve stylu západním.
S hnědejma dřevěnejma poutačema, ořeza
nejma na koncích zubatě,
Ale úhledně, chápete, Jako by říkaly:
Divokej západ, je to tu divoký, kámoši za volantem,
Ale Dezinfikovaný záchodový prkýnka
V každým žlábku závan amoniaku
Divokej západ jsme pro vás vycídili —
Komu Západ patří?
Dezinfekci, bratři.
Divokej západ v La Hondě,
Jak se zdá, patří pistolníkům Bratrům Youngerovým.
Tady v tom městě uvízli
A na tátu nadávaj, ale svý jméno umí ctít,
A tak si dokázali poradit.
Postavili celej dřevěnej krám, tihle proslulí
hajzlové.
Ale tohle byli Bratři Youngerové,
Nic než gangsterové.
Ale teď sem přišel ňákej Kesey
A tihle jeho srandisti, bydlej hned kousek po cestě —
— ve::::: světle::::: ramp::::: Začátkem roku 1964 byla po ruce jen malá skupinka. Je odpoledne —
Faye, věčně krásná žena průkopníka, v domě, u plotny, u šicího stroje, u myčky, s dětmi, se Shannon
a Zanem, kteří se jí motají kolem sukní. Venku v dřevěné boudě u potoka má Kesey svůj pracovní
stůl a psací stroj, a tam právě dokončil úpravy románu Tak mě někdy napadá, který teď měl skoro
300 000 slov.
Je tu taky Keseyho kamarád z Oregonu, George Walker, světlovlasý kluk, co vypadá jak DokoiJ*
Američan, je mu něco přes dvacet, je dobře stavěný a je synem bohatého pozemkového magnáta,
Walker dostal do vínku to, čemu se říkává slunečnánátura, a v jednom kuse nadšeně pronáší To je
příliš! A je tu taky Sandy Lehmann-Haupt. Sandy je mladší bratr Carla Lehmanna-Haupta, kterého
Kesey znával v Perry Lane. Sandy je hezký kluk je mu dvaadvacet, je vysoký, štíhlý — věčně
napružený. Sandy potkal Keseyho před třemi měsíci, v listopadu 1963, seznámil ho s ním Carl, když
Kesey přijel do New Yorku na premiéru divadelní adaptace Přeletu nad kukaččím hnízdem. Kirk

20
Douglas v ní hrál McMurphyho. Sandy se vykašlal na New yorskou universitu a pracoval teď jako
zvukař. Byl to génius přes pásky, zvukové stopy, audiosystémy a tak dál, ale zrovna prožíval těžké
období svého i života. Dokonce se dostal tak daleko, že se jednoho: dne pokusil sám přihlásit na
oddělení pro duševně: choré, ale rozmluvil mu to Carl, který ho místo toho vzal s sebou, zhlédnout
premiéru Přeletu nad kukaččím hnízdem. A tam byl Randle McMurphy... Kesey... a Carl požádal
Keseyho, ať vezme Sandyho s sebou na Západ, do La Hondy, aby unikl téhle newyorské chandře.
Pokud existovalo nějaké místo kde se člověk mohl vyléčit z newyorské chandry, tak tohle bylo ono,
v divočině, s Keseym, ve světle:::: ramp :::::: v altánku::::::, ke kterému vedla pěšinka dozadu za
humna, do sekvojového lesa. Sandy zničehonic narazil na čarokrásný altánek, uzavřeny pod
obrovskou klenbou, takový, co mají lidi na mysli, když mluví o ‫״‬katedrále v borovicích"‫ ׳‬na to, že
sekvoje byly ještě majestátnější. Slunce pronikalo mezi listy sekvojí — a zdálo se, že jejich kmeny
ční do výšky několika set stop nad tvou hlavou. Pořád bylo zároveň slunečno a příjemně chladno,
jako by celý rok byl jeden jediný dokonalý podzimní den. Sluneční paprsky pronikaly dolů skrz celé
míle listoví a tříštily se jako na pointilis- tickém obraze, tvořily hluboce zelené a tečkované stíny, ale
v obrovských výškách toho superaltánku bylo světlo jasné, neutuchající světle zelené světlo,
zelenozlatá odpoledne, ticho, klid a mír vůkol — a to všechno bylo prosáklé vůní dřeva, zatímco
auta, projíždějící kolem po silnici číslo 84, k tomu všemu ještě doplňovala dutě znějící zvukové
efekty, šuí-úúúúú, jako jemný vánek. Byl tu nesmírný klid a mír; to uklidňovalo.
Šandy s Keseym a Walkerem zašli párkrát do lesa se sekyrami a naštípali trochu dřeva pro do-
mácnost — ale to se u Keseyho moc často nedělalo. Šandy pochopil, že Keseyho příroda zas tak
moc nezajímá. Ze nemá Panenskou přírodu zas tak v lásce. Spíš se zdálo, že pro něj les představuje
jakési fantastické kulisy... ve kterých každý den dojde k nějakému happeningu, k nějaké formě
umění.
Na střeše domu měl hi-fi reproduktory, takže zničehonic tady v kouzelném, božském ozónu ze-
lených hor vybuchlo maniakální černošské vytí na ohebném saxofonu, konkrétně deska Ornetta
Colemana. Tihle tři dřevorubci se ubírají poněkud zvláštní cestou: z nižších větví stromů visí
bláznivá mobilia a k jejich kmenům je hřebíky přibita spousta potřeštěných obrazů. Taky je tam
obrovský strom s dutinou vespod, a uvnitř v té zelenavé tmě září cínový kůň, a cín na něm je tak
zdeformovaný, že se to groteskní zvířátko sklání a klečí, vůbec není ve své kůži.
Terén, o který se Kesey zajímal nejvíc, se nacházel uvnitř domu. Dům byl vystavěný z klád, ale
podobal se spíš lovecké chatce než dřevorubecké boudě. V největším pokoji byla vysoká
francouzská okna, to proto, aby okno bylo obrazem, a všude trčely obnažené trámy a v jednom rohu
stál velký kamenný krb. Kesey po pokoji rozložil nahrávací a filmovací zařízení, magnetofony,
filmové kamery a projektory — a Sandy to pomohl doplnit ještě dalšími, poměrně sofistikovanými
systémy relátek a tak podobně. Lidé z Perry Lane k nim často zajeli - přestože se nikdo z nich dosud
do La Hondy nepřestěhoval. Jezdil tam Ed McClanahan, Bob Stone, Vic Lovell, Chloe Scottová,
Jane Burtonová, Royl Seburn. Občas tam z Oregonu zaskočili Keseyho bratr Chuck a bratranec
Dale. Oba se podobali Keseymu, ale nebyli tak mohutní jako on. Chudl byl nesmírně chytrý a tichý
muž. Nic ze sebe nedělal a choval se jako venkovan. Dale byl ohromně dobře stavěný a ještě
podstatně venkovanštější než druzí dva. Kesey se snažil rozvinout všemožné formy spontánního
vyjádření. Třeba... třeba lehněte si na zem a začněte něco do zblbnutí deklamovat a Kesey si zastrčí
mikrofony magnetofonů do obou rukávů a mává rukama ve vzduchu nad jejich hlavami jako
černokněžník při zaklínání a jejich hlasy slábnou a zase nabývají na síle, jak nad nimi mikrofony
poletují. Občas byly výsledky značně —
— no, ujeté a nejspíš nesrozumitelné pro normální lidské uši. Pro uši běžného intelektuála,
otevřeného a přístupného novotám, intelektuála, který slyšel o Armory Show z roku 1913 a o Eriku
Sattiem a Edgaru Varěsovi a Johnu Cageovi, mohly znít... trochu avantgardně, chápete. Ale ve
skutečnosti, tak jako všechno ostatní tady, i tohle vyrůstalo z toho zážitku, ze zážitku s LSD. Tenhle
celý jiný svět, pro který ti LSD otevřelo mysl, existoval jen v jediném konkrétním okamžiku — Teď
— a jakýkoli pokus to naplánovat, zkomponovat, dát dohromady, napsat k tomu scénář tě jen odřízl
od toho okamžiku, uzamkl tě ve starém známém světě přivykání a výchovy, kde mozek je škrticí
klapkou...
A tak zkoušeli čím dál tím divočejší improvizace... třeba Lidské pásky, což byly obrovské role
balicího papíru, rozvinuté na podlaze. Vzali si voskové pastelky různých barev a jeden po druhém na
papír načrtli symboly, se kterými se pak improvizovalo: Tuhle měl Šandy růžové údery bubnu a

21
začal vydávat zvuky jako číí-úún-čann, číí-úún-čann a tak dál, támhle měl Kesey kytarové šipky,
hrnky hrnky brnk brnk a tuhle měla Jane Burtonová výbuch skatovaného zpěvu a támhle měl Bob
Stone hlas vypravěče na pozadí Lidského jazzu — to všechno se nahrávalo na magnetofon — a
přitom se všichni vznášeli na — na čem vlastně? — na kyselině, na peyotlu, na semínkách povijnice,
která se hrozně těžko polykala, miliardy miliard semínek, z kterých se vám chtělo blít, semínek, co
vám v žaludku klíčily a vyrůstaly z nich rozmáčené pampelišky, byli jste celí nafouklí — ale
vznášeli jste se! — nebo na IT-290 nebo na dexedrinu, benzedrinu, methedrinu — na Speedu! —
nebo na speedu a trávě — někdy jste se mohli zfetovat kombinací speedu a trávy a podepřít tu
branku v mysli tak, aby zůstala otevřená, aniž byste museli projít celým tím nekontrolovatelným
zmatkem, co přináší LSD... A Sandy bere LSD a světlo:::::: ramp:::::: a magický altánek se mění v
neonový prach... teď je jasné, že jsou to pointilistické částečky. Zlaté částečky, jasně lesně zelené
částečky, každá z nich zachycuje světlo a všechny se třepotají a tečou jako elektronická mozaika, ten
nečistší kalifornský neonový prášek. Není absolutně možné popsat, jak nádherný je tenhle objev, jak
nádherné je poprvé doopravdy uvidět atmosféru, ve které jste po celá léta žili - a ucítit, že je taky
uvnitř ve vás, že vytéká vzhůru z vašeho srdce, z vašeho trupu do mozku, je to elektrický
vodotrysk... A... IT-290! — Sandy je společně s Georgem Walkerem ve vysokém stromě před
domem, sedí obkročmo na větvi a zažívá… intersubjektivitu — ví přesně, co si Walter myslí. A není
nutné říkat, jaký je to obraz, stačí si jen říct, do které jeho části se každý z nich pustí.
‫״‬Ty namaluješ pavučiny říká Sandy, ‫״‬a já namaluju listí za nima."
‫״‬To je příliš!‫ ״‬řekne George, protože to, přirozeně, ví — každý z nás vstupuje do těchhle
vzájemných kombinací vědomí a zase z nich vystupuje, tohle je intersubjektivita, podnikáme
výpravy do chatky vzadu za domem, u potoka, s magnetofony, kde začínáme deklamovat — to je
jistá forma hovoru s volnou asociací, něco jako jazzový dialog, anebo, dokonce jen monolog,
zatímco každý — kdokoli zachycuje slova, symboly, nápady, zvuky, a nechá je přeletovat tam a
zpátky a někam úplně až... až za hranice běžné logiky... Kdosi z nich najde několik dřevěných
šachových figurek. Jsou to vyřezávané figurky, jacísi staříci, každá figurka je vyřezávaný stařec,
jenže je někdo zapomněl venku tam navlhly a teď jsou celé zkrabacené, ale právě díky tomu jejich
osobnosti prorážejí ven. Přirození tohohle jednoho vyčuhuje ven, přestože má na sobě plášť a v ruce
drží kopí —
Viděli jste mou dceru? Tvrdí, že se za mě stydí. Tvrdí, že celý svět ví, že jsem posedlej kundama. V
mém věku —
Ano, pane, obdrželi jsme zprávu. Vaše dcera je nadržená mrška, ale já jsem Král a nemám jinou
možnost než vám uříznout koule —
Budeme o ně hrát v kostky, Králi —
O vaše koule?
Přesně! A jako kostky použijeme tyhle zlaté puklice kol, co s sebou vlečete.
Přesně. Vlastně je to neuvěňtelný. Každý z nás drží v ruce šachovou figurku a stane se tou postavou
a pak všichni deklamují — tak, jak by to dělaly osobnosti, které v těch figurkách vidí, a všichni
naráz si začneme myslet úplně stejné věci. Já jsem taky viděl ty divný záhyby tady pod dlaní tyhle
figurky, o nic větší než hlavička připínáčku, a viděl jsem v nich... zlatý puklice kol... Zrovna jsem to
chtěl říct —
Tohle je ten nejzvláštnější pocit, jakej jsem v životě zažil — intersubjektivita, jako by se vaše
vědomí otevřelo a společně tryskalo, a teď stačí, aby se jeden jen podíval na sebenepatrnější pohyb
úst nebo záblesk v očích nebo na šachovou figurku, kterou drží v ruce a třepe s ní —
Nedůvěřoval byste přece holce, co má místo koz elektrický úhoře, Králi, nebo snad ano?
Takové, které zionizovaly meč Krále Artuše ve vodě z močálu?
Právě takové. Jsou to cecky s tisícem drobných přísavek, je to nadržená, ceckatá holčička,
zástrčka na 120 voltů pod zákonem, to teda jo —
— a jak je vůbec možný, při tý nejdivočejší práci. I náhody, že úsloví jako zástrčka na 120 voltů
pod zákonem vyvstálo v našich myslích současně –
Ale vyvstaly taky bažiny — pro lidi z Perry Lane tohle všechno už není jen rajská zahrada a úžasní
objev. Vlastně se v tom magickém údolí trochu remcá. Kesey nám začíná organizovat tripy. Osobně
rozdává drogy, jednu pro tebe a jednu pro tebe… a zrovna když se začínáš uvolňovat a užívat si
svýho vlastního tripu, Kesey do toho vstoupí — Hola! - | Hola! Všichni vstávat! a zorganizuje vandr
po lese..
Když je po všem, někteří z nich požádají Keseyho o trochu kyseliny nebo IT-290, aby si to mohli
odvézt s sebou do Palo Alta. Ne‫־‬e‫־‬e‫־‬e‫־‬e‫־‬e, řekne Kesey a nakloní hlavu, jako by to chtěl vyslovit

22
tím správným způsobem, protože tohle je strašně důležitá záležitost. — Myslím, že bys měl radši
přijet sem a vzít to tady...
Později, na zpáteční cestě, řekne kdosi: Býváli jsme si rovní. Teď je to Keseyho trip. Jezdíme za
ním. Bereme jeho kyselinu. Děláme to, co si přeje on.
Ale co si vlastně přeje? Postupně, matně si uvědomují, že Keseyho fantazie se už zas posunula
někam dál, dokonce i za jejich fantazii, za tu z Perry Lane. Každopádně nikdo nemá žaludek
na Keseyho mistrovský plán, totiž že by se všichni měli přestěhovat k němu, bydlet ve stanech a tak
dál a přenést celou Perry Lane do La Hondy. Začali nahlížet na Keseyho dům jako na jakési horské
Versailles a Kesey byl Král Slunce, co se zdál pořád mocnější a mocnější, když se jeho profil s
mohutnou čelistí odrážel na pozadí sekvojí a vrcholků hor. Ale z tohohle remcání se nikdy nevyvine
otevřená roztržka, dokonce ani zklamání. Jen jsou trochu na rozpacích. Náhle mají pocit, že Kesey
se žene pořád dál, směrem k fantazii, o níž si nejsou jisti, jestli ji chtějí prozkoumat.
V Keseyho domě se začali objevovat i jiní lidé, a to byl trochu problém. Někteří kamarádi z bývalé
Perry Lane nevěděli, co si myslet o Cassadym. Tady je, stojí před námi v Keseyho Versailles,
přichází blíž, přichází blíž, bez košile, a cuká rukama a pod kůží mu vystupují snopce břišních svalů,
jako by byl vzpěrač... Jsme moderní, vážíme si toho svatého prosťáčka. Až na to, že Kesey
naznačuje, že by se od Cassadyho člověk měl něco naučit, mluví přece k vám. Což mluvil. Cassady
toužil po styku s intelektuály. Ale intelektuálové po něm chtěli, aby byl svatým prosťáčkem, klukem
z Denveru, tím jediným přirozeným člověkem v jejich středu. Občas Cassady vycítil, že ho
intelektuálně nepřijali, a odebral se do rohu, kde pořád ještě vedl svůj maniakální monolog, a bručel:
‫״‬Dobrá, udělám si svůj vlastní trip, budu mít svůj vlastní trip, tohle je můj vlastní trip, chápete..."
Anebo Page Browning, ten, kterému přezdívali Cadaverous Cowboy (Mrtvolnej kovboj). I ten sem
našel cestu přes horu. Tenkrát v Perry Lane nebyl ničím víc než týpkem, který vyrostl ve špatné
čtvrti a který se při svých toulkách občas objevil mezi nimi. Až na to, že teď Kesey naznačuje, že by
se od Page Browninga měl člověk něco naučit. Kesey objevil cosi oddaného, odvážného a tvořivého,
tvořivého, za tou jeho vychrtlou tváří a černou motorkářskou bundou, která vypadala jako
pozůstatek z dob, kdy zaručeně jezdil s Pekelnými anděly — a za tím jeho chraplavým hlasem, který
zněl, jako by vycházel z montážní jámy u benzínky Shell. Ach, tyhle zárodečné díry u benzínek
Shell... je vůbec možné, že by mezi těmi moderními... dobře vychovanými… intelektuály pořád ještě
přežívalo trochu strachu z lidí z nižší třídy? Trochu Ahoru, jak tomu říkal Arthur Koestler, trochu
Pradávné hrůzy z našeho dětství — dobře vychované dítko z příměstské čtvrti jede na kole k
benzínce a tam je umaštěná díra kde se promazávají auťáky, a drsňáci tam dřepí na bobku a
vykládají si vtipy o píče, proložené občasným klinickým popisem prdů a sraní. A panebože copak se
nepamatujete na jejich předloktí, omotaní vystouplými žilami jako hadičkami z kapaček, ta předloktí
nabitá nedostupnou, úžasnou silou nižší třídy, která kdykoli může zvednout hlavu a uvidět nás... nás,
dobře vychovaná děcka s pudinkem namísto svalů. Ale Kesey miloval tohle všechno, miloval
všechno, co vyrostlo ve špatné čtvrti. Rád se kolem toho motal. Za nějaký čas se bude motat
dokonce i kolem příšer z těchhle umaštěných děr u benzínek, kolem těch pravých příšer z ahorských
hlubin, samotných Pekelných andělů...
Upřímně řečeno, jen pár z těch nových návštěvníků, kteří se objevili v La Hondě, vyrostlo ve špatné
čtvrti, ale i tak se Keseyho sídlo stalo daleko prostším a venkovštějším, než bývala Perry Lane.
Jeden z Keseyho starých kamarádů, Kenneth Babbs, se tam taky objevil, zrovna se vrátil z
Vietnamu, kde byl kapitánem u námořnictva, létal tam s helikoptérami. Babbs dokončil univerzitu v
Miami se skvělým prospěchem. Vystudoval tam anglistiku. Také býval vynikající sportovec. Začal
studovat tvořivé psaní ve Stanfordu a tam se setkal s Keseym. Babbs, to byla vysoká, silná a
nesmírně rabelaisovská bytost. Teď, když se vrátil z války, působil jako nadrozměrný, dobrosrdečný
grizzly, který se chechtá vesmírným smíchem. Občas nosil po celé dny leteckou kombinézu, ať byl,
kde byl, jako by říkal: pojďte se se mnou proletět. A Babbs se pouštěl do pěkně divokých letů.
Dodal Keseyho kolonii mnohé z jejího nového stylu... Ano. Přišel s nápadem dělat žertíky, úžasné
veřejné vtípky, se kterými by se mohli předvádět...
A přijel taky Mike Hagen. Hagen byl chlapík, kterého Kesey znával v Oregonu, byl pohledný,
mluvil tichým hlasem, byl dobře vychovaný, pocházel z dobré rodiny, poměrně bohaté, byl to ten
kluk, nad kterým se tatínkové usmívají, když vede jejich dcerušku na první rande. Jo, vychoval jsem
ji dobře, to teda jo. Má dcera nebude chodit se žádným póvlem, ale jen s hodnými křesťanskými
kluky, kteří říkají Ano, pane. Ano, paní, a češou si vlasy navlhčeným hřebínkem. Asi deset minut
poté, co Hagen dorazil do Keseyho domu, vystavěl si za boudou v lese Šukobudku, přístřešek, sbitý

23
ze starých prken a uvnitř vyzdobený zbytky koberce, matrací s pestrobarevně potištěnou indickou
dekou a taky svíčkami, třpytivými cetkami a hi‫־‬fi reproduktorem — to všechno pro potěšení a
pohodlí Hage- nových holek. Ach bože, ty Hagenovy holky, a kolik problémů způsobily —‫ ־‬Nahatá,
Anonymní — ale ty sem dorazí až za čas. Hagen byl — svým roztomilým způsobem — nepříliš
nebezpečný, ale vynalézavý podvodníček. Měl ohromný talent pro smlouvání, výměnný obchod,
ukecávání a tak dál, a tak se Hagen v La Hondě dost často objevoval v autě napraném třpytivým
nahrávacím vybavení filmovacím vybavením, mikrofony, reprodukto zesilovači, dokonce i video
vybavením, a u Keseyho začala stoupat audio-vizuální úroveň —
Potom sem jednoho dne přijel na víkend z vojenského tábora Fort Ord jeden z Keseyho starých
kamarádů z Perry Lane, spisovatel Gurney Noruman a vzal s sebou jednoho ze svých kámošů
z voiny čtyřiadvacetiletého nadporučíka pěchoty jménem Ron Bevirt. Bevirt ze začátku všechny
rozladil, protože vypadal nesnesitelně vojensky. Byl obtloustlý a neupravený a mimořádně hnusně
po vojenskj ostříhaný a nesmírně prostoduchý. Ale Bevirt si oblíbil je a neustále za nimi přijížděl na
víkendy a přivážel si s sebou spoustu jídla, o které se radostně dělil s ostatními, a pořád se usmíval a
smál a oni si nemohli pomoct, museli ho začít mít rádi. Nakonec z vojenské služby odešel a přijížděl
za nimi v jednom kuse. Dokonce trochu zhubl a vypěstovali si svaly a vlasy mu dorostly, až
vypadaly jako sestřih Prince Valianta z toho komiksu, a on byl najednou[ docela pohledný chlapík a
hrozně se v tom... plácal. Nakonec mu začali říkat Hassler (Vopruz) a na jeho skutečné jméno si už
skoro nikdo nevzpomněl...
A — přirozeně — občané z La Hondy i odjinud začali přemítat... co tihle pitomečkové vlastně
dělají? Jak jim to říct? Nebylo prostě možné vyprávět; jim o tom zážitku. Nebylo to možné převést
do slov. Občané měli odjakživa tu samou fantazii, známoou jako fantazie nemoci. Tihle
pitomečkové jsou nemocní. Někdy na to šli psychologicky — odkud tahle děcka vůbec pocházejí, z
rozvrácených rodin nebo co? Někdy na to šli sociologicky — jsou tahle děcka odcizená? začíná naše
společnost v hloubi zahrávat? nebo co? Občané nemohli vědět o zážitku z LSD, protože pro ně se
tahle brána nikdy neotevřela. Být na prahu čehosi, co — panebože, jak jim povědět o tom, jak se tu
žije? Mládež měla vždycky jen tři možnosti: chodit do školy, najít si práci, anebo bydlet u rodičů. A
— jak nesnesitelně nudná byla každá z těchhle možností! — ve srovnání se zážitkem toho... toho
nekonečného... a se životem, ve kterém se člověk nezajímá o nic školometského nebo
byrokratického, ale... o Mě a o Nás, o ty správně vyladěné mezi masami nemuzikálních lidí v
nablýskaných černých polobotkách — já jsem já — s očima upřenýma na bezmála neviditelnou díru
tam nahoře na s‫־‬s‫־‬s‫־‬sekvojovém nebi...
Jednou večer seděl Bob Stone doma v Menlo Parku — pořád ještě ve Stanfordu studoval tvořivé
psaní — a zazvonil telefon a byl to Babbs, který mu volal z Keseyho domu v La Hondě. Přijeď sem,
řekl mu, něco se chystá. Ne, ne, já nepřijedu, řekl Stone, moc se na to necítil, byl trochu unavený a
trvalo by to hodinu, než by tam přes horu dojel, a hodinu, než by dojel zpátky, a tak možná někdy
jindy —
‫״‬Ale no tak, Bobe‫ ׳‬řekl Babbs. ‫״‬Hodinu ti to nezabere. Můžeš tu být za třicet minut‫׳‬
Babbs je výborně naložený a Stone v telefonu slyší hudbu a hlasy a je jasné, že se opravdu něco
chystá.
‫״‬Vím, jak dlouho to trvá‫ ׳‬řekne Stone. „A trvá to třičtvrtě hodiny nebo hodinu, v noci spíš hodinu‫׳‬
‫״‬Poslyš!‫ ״‬řekne Babbs, který se směje a skoro křičí do telefonu. „Neohrožený cestovatel to zvládne
za třicet minut! Neohrožený cestovatel to zvládne světelnou rychlostí!‫״‬
Babbs v telefonu slyší pár hlasů, jak to deklamují: ‫״‬Neohrožený cestovatel! Neohrožený
Cestovatel!"
‫״‬Neohrožený cestovatel,‫ ״‬křičí Babbs. ‫״‬Neohrožený cestovatel vstane a vyleze z domu a už je tu.‫״‬
A tak dál, až už Stone nemá sílu odporovat, a tak vleze do auta a rozjede se k nim. Dorazí tam za
hodinu, přesně tak.
Jakmile před domem vyleze z auta, uslyší Velkou deklamaci, která vychází z hlubin domu a z lesů,
je to jako... jako by někdo tloukl do bubnů a foukal do helikonů. Pranksteři vytrubují a deklamují:
‫״‬Neohrožený cestovatel!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel!‫״‬

24
Stone vstoupí dovnitř francouzským oknem a všude jsou ztřeštěná okrově zbarvená a rudá světla,
gongy, píšťaly, bubny, kytary, do kterých třískají, jako by to taky byly bubny —
„Neohrožený cestovatel!‫״ ״‬
Neohrožený cestovatel — cestovatel v blesku! ‫״‬
Neohrožený cestovatel —"
‫״‬Napřimuje zatáčky!‫״ ״‬
Neohrožený cestovatel —"
‫״‬Zatáčí přímky!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel —"
‫ —״‬paprsek světla!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel —"
‫ —״‬světlo paprsku!‫״‬
‫״‬Neohrožený cestovatel —"
— zkracuje spojení!“
— ‫״‬Neohrožený cestovatel —‫_״‬
— „vysílá kapelu!"
— „Neohrožený cestovatel —‫״‬
„— a jeho kapela Merry Prankstersr
‫״‬Neohrožený cestovatel —"
„ — a jeho kapela Merry Pranksters se vydávaj na Východ.

6. AUTOBUS

Nemužu vám s určitostí říct, kterého z Pranksterů napadlo koupit autobus, ale jistě v tom měl prsty
Babbs. Každopádně to byl úplný superžertík. Původní fantazie, tady, na jaře 1964, byla, že si Kesey
a čtyři nebo pět dalších obstarají stejšna a pojedou do New Yorku na Newyorský světový veletrh, Po
cestě natočí pár cívek filmu, nahrají nějaké pásky, zacvokatí si na Světovém veletrhu a pak se uvidí.
Taky budou po ruce, to jest v New Yorku, až vyjde Keseyho druhý román, Tak mě někdy napadá,
což bude na začátku července. Taková byla původní fantazie.
Pak někdo — byl to Babbs? — uviděl inzerát na školní autobus značky International Hamster z roku
1939. Ten autobus patřil jednomu člověku v Menlo Parku. Ten člověk měl velký barák a spoustu
pozemků a pěkných pár flanelovýchj a tvídových obleků a jedenáct dětí. Pořídil si ten| autobus pro
svoje děti. Byl zařízený palandami a lavicemi a taky lednicí a umyvadlem na mytí nádobí a
skříňkami a policemi a spoustou dalších užitečných věcí, které se hodí pro život na cestě. Kesey
autobus koupil za 1500 dolarů — ve jménu Neohrožených cest, s. r. o. (Intrepid Trips, Inc.)
Kesey o tom podal zprávu a jednoho odpoledne se Pranksteri pustili do práce. Začali autobus natírat
a vybavovat nahrávacím zařízením. Ve střeše prorazili díru a celé to tam předělali tak, aby se na ní
dalo sedět pod širým nebem a vyhrávat muziku, bylo tam místo dokonce i pro bubny a elektrické
kytary a elektrickou basu a tak dál, anebo se na střeše dalo jen sedět a vézt se. Šandy se pustil do
práce a nainstaloval aparaturu, díky které mohli z autobusu vysílat, buď z pásků, anebo přes
mikrofony, a všechno to řvalo z mohutných reproduktorů na střeše. Venku byly také mikrofony,
které snímaly zvuky zvenku a vysílaly je uvnitř autobusu. Uvnitř autobusu byla i aparatura, díky níž
mohli jeden s druhým komunikovat v řevu motorů a hluku silnice. Taky se dalo vysílat za pomoci
nahrávacího mechanismu, takže jste něco řekli, za vteřinu jste uslyšeli vlastní hlas a do toho jste
mohli deklamovat, pokud se vám chtělo. Anebo jste si mohli nasadit sluchátka a deklamovat
zároveň do zvuků přicházejích zvenčí, které vám to přehrávalo do jednoho ucha, a zvuků
přicházejících zevnitř, svých vlastních zvuků, které vám to přehrávalo do druhého ucha. Během celé
téhle cesty nebude existovat jediný zvuk, ať už vně autobusu, uvnitř autobusu, anebo vevnitř ve
vašem vlastním hrtanu, na který byste nemohli naladit a deklamovat do něj.
Pokud se ovšem natírání týče — přičemž se všichni předháněli v použití bláznivých základních
barev, žlutých, oranžových, modrých, červených — výsledek dopadl značně amatérsky, s výjimkou
toho, co vytvořil Roy Seburn, což byly pěkné maniakální mandaly. Nu což, nátěr byl amatérský, ale
mohli jste o něm říct přinejmenším to, že byl cvakle křiklavý. Vpředu na autobusu bylo napsáno
místo určení: ‫״‬Furthur" se dvěma u — „Dál".
Vydali se na zkušební vyjížďku do severní Kalifornie a od samého začátku se tahle divoce
vyhlížející věc s divoce vyhlížejícími lidmi uvnitř projevila jako dokonalý nástroj k rozdmýchávání
obav a blíže neurčené zmatené nelibosti v řadách i občanů. Pranksteři byli teď venku mezi nimi - a
bylo to úžasné — jen se podívejte na ty debily jak zíraj — a v zemi nastala posvátná hrůza. Ale našli

25
se taky lidi, kteří v nějakém městečku zvedli oči od práce na svých všedních životech, byl to třeba
nějaký starý pán, anebo čísi sekretářka, a podíval se na ten autobus a bylo na nich vidět, že jsou…
nadšení, anebo prostě jen krásně a otevřeně zvědaví. Ať už to bylo, co bylo, Neohrožení cestovatelé!
usoudili, že tihle lidé stále ještě mají naději. Autobus měl taky nevídané možnosti, pokud šlo o
narušení: obvyklého pořádku věcí. Vezměte si třeba policajty.
Jednou odpoledne byli Pranksteři na zkušební vyjížďce v lesích na severu a zničehonic začal lesní
požár. Z lesů začal stoupat dým a tak dále. Všichni j co byli v autobuse, si předtím vzali kyselinu a
byli úplně mimo. Kyselina byla v pomerančovém džusu v lednici a stačilo vypít kelímek a byli jste
mimo. Cassady řídil a prodíral se hořícími lesy, přičemž cloumal volantem sem a tam podle svého
vnitřního rytmu, když tu mu ten rytmus narušila houkačka blížícího se policejního auta.
Houkačka? Je to dopravní policajt, což vam okamžitě začne připadat jako ta nejsrandovnější věc v
historii světa. Z lesů stoupá dým a proplouvají mezi výbuchy listů na nebi, ale policajt se rozhodl, že
si tenhle pitoměj autobus vezme na mušku. Ten policajt je přinutí zastavit na krajnici a pustí se do
inspekce technické způsobilostí tohohle autobusu, zatímco z lesů stoupá čím dál tím hustší a hustší
dým. Panebože, poznávací značka je nějak špatně přišroubovaná a není u ní světýlko, což má být, a
tenhle blinkr, jak se zdá, nefunguje, a co brzdy, podíváme se ještě na ruční brzdu. Cassady, řidič, se
už stačil pustit do dlouhého monologu směrem k policajtovi, až na to, že do toho moc často vkládá
pány: ‫״‬No, ano, pane, tohle je Hammondova dvojpístová vroubkovaná brzda, chápete, pane, dali
jsme si ji nainstalovat na ro-de-u náklaďáků ve Springfieldu v Oregonu, musel jsem projíždět na
zpátečku slalom mezi dětskejma dudlíkama a žlutejma ubrouskama, v samotným existenciálním
vyvrcholení Oregonu, byla tam spousta totálních buranů, chápete, pane, je to takový dochvilný stát,
ano, ano pane, utáhne 28 000 liber, 28 000 liber, jen se podívejte na tohle, pane, testoval to čisto-
krevný pumpař u benzínky Shell ve Springfieldu v Oregonu v zimě '62, jeho gumový holínky nikdy
nenamrznou, chápete, pane, utáhne to 28 000 liber, hned tady —" Načež zatáhne za držadlo ruční
brzy, jako by bylo k něčemu přimontované, což není, je tam jen naštelované, a pořádně sešlápne
nohou obyčejnou brzdu, a celý autobus sebou cukne, jako by ta ruční brzda skutečně měla pořádný
záběr, ale policajt je teď už beztak dokonale zmatený, zmátl ho Cassadyho monolog, to taky, a pak,
co to sakra tihle... lidi dělají! Všichni mezitím vylezli z autobusu a povalují se v hnědé trávě u
krajnice, smějí se, chichotají, hulákají, jsou dočista mimo z kyseliny, protože, kámo, lesy hořej, celej
svět je v jednom plameni, a monolog o bezpečnosti silničního provozu stoupá Cassadymu z krku
jako stužka kouře, jako by se mocný bůh Speed smažil v jeho střevech, a policajt, zástupce všech
občanů státu Kalifornie, se v téhle cvaklé situaci zajímá jen a pouze o ruční brzdu, která vůbec
neexistuje. A ten policajt nevidí nic jinýho než pár bláznů navlečených do řvavě oranžových a
zelených kostýmů, kluků a holek, mužů a žen, je jich dvanáct nebo i čtrnáct, leží v trávě a vydávají
neuvěřitelně bláznivé zvuky — kristepane, proč tohle musí snášet... A tak se otočí a řekne: ‫״‬Kdopak
jste, ha — komedianti?‫״ ״‬Přesně tak, strážníku/‫ ׳‬řekne Kesey. ‫״‬Jsme komedianti. Nemáme na růžích
ustláno, to vám povídám, a nebudeme mít na růžích ustláno, ale tak už to v naší profesi chodí“
‫״‬No“ řekne policajt, „opravte si tohle všechno a..“ Začne ustupovat ke svému autu a ještě naposled
se na ty blázny podívá. ‫״‬... A příště si na to dejte pozor!" Načež co nejrychleji zmizí.
To je ono! Jak byste mohli napařit pokutu lidem, kteří se válejí po hnědé trávě a mají na sobě zářivé
masky, skoro jako z antické němohry, ale plné fosforeskujícího elánu, jak byste mohli napařit
pokutu lidem, kteří se chichotají, dokonale chránění svými kostýmy a svým soukromým světem,
zatímco bůh Speed se škvaří jak bramborové hranolky v břiše nějakého chlapíka, který nezavře
hubu, ani aby se nadechl. A pokuta? Pranksteři si připadali bezpečnější než kdy jindy. Už neměli
žádný důvod zůstat izolovaní, zatímco na ně La Honda čučela očima velkýma jak vejce. Mohli se
procházet po tváři Ameriky a mást lidem hlavy, ale to je jen chvilkový rauš, a zanedlouho bude
autobus zas pryč, a všechna ta bájná pěna v jejich hlavách se v jejich mozkovnách zase usadí.
A tak se autobus Hieronyma Bosche vydal pryč z Keseyho domu, vepředu měl jako místo určení
napsáno ‫״‬Dál" a vzadu měl ceduli ‫״‬Pozor: výstřední náklad‫״‬. Byl to výstřední náklad, jen co je
pravda, ale na palubě panovala euforie, prorážela žhavým červnovým kalifornským sluncem až na
silnici a všechno, na čem v Keseyho domě pracovali, bylo na palubě a směřovalo to k Dál. Krom
toho z ruky do ruky putovaly jointy a na cestě do Ameriky jim bylo příjemně a zfetovaně. Když
vyjížděli, Cassady řídil a byl tu Kesey, Babbs, Page Browning, George Walker, Šandy, Jane
Burtonová, Mike Hagen, Hassler, Keseyho bratr Chuck a bratranec Dale, chlapík, kterému se
říkalo Bratr John, a tři čerstvě příchozí, kteří se k nim bud‫ ׳‬prostě připojili, anebo se s nimi chtěli
svézt do New Yorku.

26
 Jeden z nich byl mladý hezký kluk — vypadal trochu jako hubený mladý Michael Caine ve
filmu Zulu. Jmenoval se Steve Lambrecht. Byl to švagr Keseyho právníka Paula Robertsona a jel
do New Yorku jen proto, aby se tam setkal se svým známým děvčetem jménem Kathy. Další z
nich byla holka jménem Paula Sundstenová. Byla mladá, trochu při těle, temperamentní a hrozně
sexy. Kesey ji znal z Oregonu. Dál tu byla holka, kterou Hagen, ten, co měl v La Hondě
Šukobudku, sbalil v San Francisku na North Beach. Byla pravým opakem Pauly Sundstenové.
Vypadala jako krásná čarodějka z televize.
Než dojeli do San Jose, což bylo necelých 30 mil, bylo jasné, jaká atmosféra bude na jejich
výpravě převládat. Byla noc a mnoho duší bylo zfetovaných a autobus se rozbil. Zajeli do servisu a
zanedlouho měl jeden ze zřízenců nos pod kapotou a prohlížel si motor, zatímco Cassady držel
nohu na plynu a světla zářivek na sloupci kolem benzínky zaplavovala autobus podivnými
barevnými vlnami, světla aut, projíždějících po dálnici, po nich klouzala, Cassady přišlápl plyn
víc, a z autobusu se ozvaly podivné hlasité steny buď z reproduktorů, anebo pouze z okýnka. Paula
Sundstenová se zmocnila mikrofonu s nastavítelným zpožděním a zjistila, že s jeho pomocí může
vytvářet podivné chechtoty, které znějí jak příšerní duchové z rádia, a tak vydávala steny a ječela
‫״‬Hej, hej, hej‫־‬ej‫־‬ej‫־‬ej... v San Cho-zej-ej-ej-ej‫״‬, a díky nastavitelnému zpoždění vzal mikrofon
všechna ta ej‫־‬ej‫־‬ej‫־‬ej a zdvojnásobil je, zečtyřnásobil je, zosminásobil je. Byla to nekonečná
rotující ozvěna — a do toho všeho se vloudil podivný, poněkud hysterický chechtot a zoufalý
zvuk strun mandolíny, což měla na svědomí Hagenova přítelkyně, která ležela naznak na lavičce,
probírala se strunami mandolíny a smála se — tímhle stylem.
Venku jakýsi týpek, jakýsi místní přešel k autobusu, ale průšvih byl v tom, že na něj ten autobus
vůbec nezapůsobil, pouze si nemohl pomoct a musel udělat to, co udělá každý Správný americký
muž, když se někomu rozsype auto, to jest musí tam přijít a vyřknout diagnózu.
A tak teď říká Keseymu a Cassadymu: „Víte, co bych řek, že potřebujete? Řek bych, že potřebujete
dobrýho mechanika. Já, já nejsem dobrej mechanik‫ ׳‬ale já —‫ ׳׳‬A, přirozeně, vyřkne svou diagnózu,
zatímco Paula sténá, vytváří příšerné zvuky a Krásna Čarodějka lká a chechtá se — a —
‫ —׳׳‬jakřikám, potřebujete dobrýho mechanika a já nejsem dobrej mechanik, ale —‫׳׳‬
A — přirozeně — tohle všechno byli Ne‫־‬lidi. Celej svět byl, hergot, plnej lidí, kteří vám povědí,
že nemají kvalifikaci na tohle či na ono, ale stejně jsou rozhodnutí se do toho pustit. Kesey se
prohlásil za Ne‫־‬navigátora. Babbs byl Ne‫־‬doktor. Tenhle výlet v autobuse se už teď stával alegorií
života.
Než se vydali na východ, napříč přes kontinent, zastavili se v Babbsově domě v San Juan
Capistrano, na jih od Los Angeles. Babbs a jeho žena Anita tam měli domek. Zajeli s autobusem
do Babbsovy garáže a posadili se, aby si ještě jednou všechno probrali, než se vydají na východ.
Byla to jejich první instruktáž.
Kesey začne mluvit svým známým měkkým oregonským přízvukem a všichni jsou zticha.
‫״‬Doufám, že se na naší výpravě stane tohle/' říká. „Chci říct, bude se to stávat dál, protože se to
už začalo stávat. Všichni začínáme dělat tu svou věc a budeme ji dělat dál, všem na očích, a nikdo
z nás nebude ostatním lidem nic zakazovat/‫׳‬
„Kravina“ řekne Jane Burtonová.
To Keseyho na okamžik vyvede z míry, ale pak se toho rozhodne využít.
„Tohle je Jane,‫ ״‬řekne. „A dělá svou věc. Kravina. To je její věc, a tak to dělá.‫״‬
„Nikdo z nás nebude ostatním nic zakazovat. Pokud říkat kravina je někoho věc, v tom případě bude
říkat kravina. Pokud někdo rád nakopává prdele, tak to bude na naší výpravě dělat, bude nakopávat
prdele. Bude to dělat všem na očích a nikdo nebude mít důvod se kvůli tomu nasrat. Stačí, aby řek:
‫׳‬Je mi líto, že jsem ti nakopal prdel, ale není mi líto, že rád nakopávám prdele. Tohle dělám,
nakopávám lidem prdele/ Každej bude tím čím je, a ať je, čím chce, nebude proč se omlouvat! Ať
jsme, co jsme, na tyhle výpravě se v tom budeme rochňat."
Přeprdelili se a to, co jsou, přes celý Jihozápad, a všechno to bylo na filmu a na páskách. Lednička,
vařič, umyvadlo, police, deky, kyselina, speed, tráva — a Hagen obsluhoval filmovou kameru a
všichni mluvili do mikrofonů a muzika ječela do řevu autobusu, rockenrolu, Jimmyho Smithe, '
Cassady je v obrátkách, v jakých ho ještě neviděli, košili si sundal, na hlavu si posadil slamák ve
tvaru kovbojského širáku a natřásá se na sedadle pro řidiče, přehazuje rychlosti — kliky-kliky-klik,
mlátí do volantu a do krytu motoru, deklamuje do mikrofonu, který má přidělaný u sedačky, jako
po- třeštěný turistický průvodce, popisuje každé auto, které kolem projede.
„— po dálnici jede holič a při 500 mílích za hodinu si stříhá vlasy, chápete —"
‫״‬Tak si zapamatujte tyhle výrazy, oběť, slovutný a plytký!‫ ״‬říká Babbs.
‫״‬Žrát! Žrát! Žrát!‫ ״‬říká Hagen. „Sežeň si odlepovač, vole!‫ ״‬říká Babbs a deklamuje k Stevovi
Lambrechtovi. „To je nejlepší lék na přilepený jointy, odlepí jointa ze rtů, než se naděješ —‫״‬

27
 — a tak dále, protože Steve má v jednom kuse přilepeného nějakého jointa ke rtům, a upřímně
řečeno, zfetuje se víc než kterýkoli jiný člověk na světě, a to čímkoli, co přiletí jeho směrem.
Na téhle cestě získá přezdívku Zonker (Feťoun). „— odlepovač pro Zonkera!"
— a pak Babbs paroduje Cassadyho —
‫ —״‬a támhle je Cadillac s Marií Antoinettou —‫׳׳‬
— a reproduktory sténají a mandolína sténá a potřeštěný smích taky sténá, a mikrofon s na-
stavitelným zpožděním sténá-á-á-á-á-á a někdo — kdo? — hergot, všichni sténají,
‫״‬ — konečně se hejbem, trvalo nám to, kurva, tři dníu.f//
Na druhý den dojeli do Wikieupu, což byla oáza ve stylu Divokého západu v arizonské poušti u
silnice číslo 60. Nebylo tam nic než šedohnědá poušť a slunce a takové jezírko, které vypadalo jako
velký rybník se slizkými řasami, ale vzduch tam byl prostě úžasný. Šandy se cítil ohromně. Pak
Kesey držel druhou instruktáž. Tady vezmou svou první kyselinu téhle výpravy a vyrobí tu první
větší film. On a Babbs a ta nádherná a sexy Paula Sundstenová vezmou kyselinu — Wikieup! — a
ostatní budou zaznamenávat, co se bude dít. Hagen a Walker to budou filmovat, Šandy se postará o
zvuk a Ron Bevirt bude fotit.
Šandy ucítí první nával — čeho? Jako... jako že se tu bude kyselina smět brát jen na povolení. A
jako... jako že se členové téhle výpravy rozdělí na herce a zaměstnance, na hvězdy a výpomoc za
scénou. Jako... jako že tu je vnitřní kruh a vnější kruh. To nedávalo smysl, protože Hagen a Walker
byli jistě Keseymu bližší než ostatní Pranksteři, s výjimkou Babbse, a i ti byli „zaměstnanci‫״‬,
nicméně on to takhle stejně cítí. Ale neřekne nic. Jeho pocity nejsou... všem na očích.
Kesey a Babbs a Paula vychlemtají trochu pomerančového džusu s kyselinou z ledničky a čekají na
vibrace. Paula má neuvěřitelně dobrou náladu Ještě nikdy nevzala LSD, ale vypadá nebojácně a
nezranitelně a připraveně na všechno, a tak vychlemtá pořádnou dávku. Čekají na vibrace., a ty už
se hlásí.
Babbs má dlouhou vycházkovou hůl a tou teď mává ve vzduchu kolem sebe a všichni tři, Babbs
Kesey a Paula, běhají a kopou a řvou na jezero a ona do něj skočí — načež se vynoří s hlavou
pokrytou šlemem a strašlivými řasnatými lodyhami rybničního hnusu — a září tak, že se to
bezmála odráží od jezera a od pouště. Vynořila se v euforii -
‫״‬Uúúúú! To jiskří!‫״‬
— natahuje dlouhé lokny vlasů plných šlemu a zalyká se smíchem a cvokatí z nich —
‫״‬Uúúúúúú! To jiskří!‫״‬
— kapičky vody na jejích šlemových loknách jí připadají jako diamanty a všichni najednou ucítí
ten pocit, dokonce i Sandy —
‫״‬Uúúúúúúúú! To jiskří!‫״‬
— vynořila se v euforii! Euforický ověšená dlou hými slizkými girlandami rybničního hnusu, je
to ten nejšťastnější v hnusu vyválený cvok Západu -
— a Babbs je v euforii z ní —
„Gretchen Fetchin, Šlemová královna!‫ ״‬vykřikne a mává holí do oblohy.
„Uúúúúúu! To jiskří!‫״‬
„Gretchen Fetchin, Šlemová královna!‫״‬
„To jiskří!‫״‬
„Gretchen Fetchin!‫״‬
A je to nádhera. Všichni začnou bláznit a jsou euforičtí, je to jako kontaktní zfetování, jako by
všichni ostatní taky vzali kyselinu. Kesey se dostal do sportovního vytržení, pere se s kapradinami a
další zelení v jezeře. Babbs a Paula — Gretchen Fetchin! — cosi hulákají směrem k nebi. Hagen to
všechno horečně filmuje, Šandy natáhl pár obrovských kabelů až ke břehu jezera a loví zvuky, Ron
Bevirt cvaká foťákem. Babbs a Paula — Gretchen Fetchin! — a Kesey v jednom kuse skáčou do
šlemovitých útrob jezera.
‫״‬Vraťte se!" křičí kameraman Hagen. „Jste moc daleko!‫״‬
Ale Babbs a Paula a Kesey ho neslyší. Vnikají hlouběji a hlouběji do ráje šlemu —
‫״‬To jiskří!‫״‬
„Gretchen Fetchin — Šlemová královna!‫״‬
Ale mezitím se Hagenova Krásná čarodějka dostala k lednici a vzala trochu kyseliny, a teď stojí
vedle autobusu na poušti a na sobě má černou halenu z hadí kůže a černý plášť, přes který jí padají
dlouhé černé vlasy jako na prerafaelitském obraze, a na čarodějnicky bílé tváři má kosmický
úsměv, lehá si na poušť, předvádí pózy a deklamuje dvojverší. Je zfetovaná jak dělo, ale všechno se
to odehrává v divokých, maniakálních alžbětinských dvojverších:
Vám jest třeba trochu trávy,
Toto přátelé k ní praví
A po zemi se válí nahatí,
Ach můj bože, volně cvokatí!

28
— a tak dále. No a tím si okamžitě získá Hage- novo maniakální srdce, a ten zanedlouho opustí
jezero Šlemové euforie a rozkročmo se nad ni postaví s kamerou, zatímco čarodějka leží na poušti a
deklamuje, kamera se na ni zaměří, jako by byla Maria Montezová v milostné scénce — a teď je
Krásná čarodějka dokonale na tripu... ^
Zpátky do autobusu a jede se do Phoenixu v šlemově-euforickém přesvědčení, že oni a tenhle film
— ten Film! — nemůžou neuspět. Hagen pořád filmoval, hodinu za hodinou, v rozkodrcaných
útrobách autobusu. V Dějinách jejich Filmu byly momenty, které všechny rozesmály. Jeden z nich
nastal, když dojeli do Phoenixu. Tohle se událo během volebního vzrušení roku 1964 a nacházeli se
v městečku, kde se narodil republikán Barry Goldwater, který se právě snažil zvítězit nad Lyndonem
B. Johnsonem v prezidentských volbách, a tak Pranksteři připevnili na autobus poutač s nápisem:
‫״‬Volte Barryho, volíte srandu.“ A přidělali nahoru na autobus americké vlajky a Cassady s
autobusem couval po hlavní ulici ve Phoenixu, zatímco to Hagen filmoval a vlajky vlály ve větru
pozpátku. Občané byli podle očekávání naštváni, rozčileni, okouzleni, nepotěšeni a jezdili kolem v
autech a rozčilovali se anebo se snažili na sobě nedat nic znát a jen se po očku koukali, jako že je
žádný takovýhle divný voloviny nevytočej — a několik se jich upřímně usmálo, jako by tím chtěli
říct: jsem s vámi — kéž bych mohl být s vámi!
To, že byli všichni zfetovaní speedem nebo trávou anebo všemožnými kombinacemi výše
zmíněných drog, takže se na nic nepamatovali, mělo za následek, že všechno působilo dojmem
nádherného tajuplného života. Vážně to byl nádherný tajuplný život. Zmatení občané viděli pouze
vnější projevy všech těch úžasných věcí, které se odehrávaly v pranksterských mozkovnách.
Všichni teď byli postavami ve svých vlastních filmech anebo ve Velkém filmu. Všichni přijali nová
jména a používali je.
Steve Lambrecht byl Zonker (Feťoun). Cassady byl Speed Limit (Povolená rychlost). Kesey byl
Swashbuckler (Prášil). Babbs byl Intrepid Traveler (Neohrožený cestovatel). Hagen se svou velkou
kamerou, kterou filmoval dokonce i do rachotu autobusu, byl Mal Function (Po Ruchá). Ron Bevirt
měl na starosti veškeré zařízení, nářadí, dráty, dudlíky a tak dál, a začali mu říkat Equipment
Hassler (Vopruz s náčiním) a pak jen Hassler. George Walker byl Hardly Visible (Skoro
neviditelný). A z Pauly Sundstenové se stala... Gretchen Fetchin, Šlemová královna, přirozeně...
Poznámkový blok — každá nová postava v tomhle Filmu obdržela obyčejný dětský poznámkový
blok a každá postava v tomhle filmu si do tohohle poznámkového bloku mohla zapisovat samu
sebe, anebo se toho bloku mohli zmocnit ostatní a něco do něj napsat — kdo ví, kdo co psal? — a v
bloku Gretchen Fetchin stojí psáno:
Pohřbít je ve šlemu!
Vykřikla, běhala po zahradě —
A v rukou držela
nať petržele — tu, co byla odjakživa
v jejích rukou.
Tohle je divný,
čím dál tím divnější,
Řekla a namotávala si ji na
prst, protože vždycky
vlhnem v !její ruce... ‫״‬Přirozeně,‫ ״‬řekla,
„Kořeny jsou hluboké.‫״‬
To nijak nepřekvapilo, ale
byla trochu zvědavá, co
je sakra
TÁMHLETO
Načež začal být hrozně
neobratný, tajemně se chichotal
a zakopl o její stín,
a tím oba vtahoval
do nevýslovného dobrodružství.

Uplynul sotva týden a krásná, temperamentní a sexy Gretchen Fetchin, Šlemová královna neboli
Gretch, byla sesynchronizována. Sám Kesey, Prášil, pro ni sepsal scénář, a to by jí mělo stačit, ale
ona pokukuje po Babbsovi — který zakopl o její stín?— Hmmmmmmmmmmmmm? Je tu
bůhvíkolik stínů a paprsků slunce amerického Jihozápadu, co sem pronikají okýnky a dopadají na
podlahu, na lavice na palandu nahoře a kodrcají se natřásají se dva páry očí Gretch dva páry očí
Babbse čtyři páry očí Gretch čtyři páry očí Babbse osm párů očí Gretch osm párů očí Babbse a

29
všechno se uculuje vibruje kodrcá se od jednoho k druhému a vtahuje oba do nevýslovného
dobrodružství, chápete. Kesey se trochu mračí — Kesey je zničehonic sám — ale jeho mračení se
odráží od obzoru a proměňuje se v sluneční kotouče Jihozápadu. Jede po prašné silnici v Utahu,
Plymouth ročník 46 s kolesem nad hlavou, říká Cassady. Dveře lednice se skřípavě otevřou, lok,
lok, tenhle pomerančovej džus s kyselinou člověka přinutí pořádně zamlaskat, Hagen a jeho Černá
čarodějka každý vychlemtají skleničku pomerančového džusu a Hagenův sladký obličejík se stáčí
do spirál, po směru hodinových ručiček je to hodný křesťanský chlapeček a proti směru hodinových
ručiček sladce přisprostlý chlapík se Šukobudkou, jeho ksicht se stáčí tam a zpátky a pak obě jeho
tváře kodrcavě zmizí, vzhůru po žebříku, skrz díru ve střeše a nahoru na střechu, kde pod mocným a
silným sluncem Jihozápadu a při 70 mílích za hodinu — Zanedlouho Hagen leze po schůdkách zase
dolů a jde do lednice a vychlemtá další skleničku pomerančového džusu a na všechny se usmívá, je
to hodný křesťanský chlapeček a taky to je přisprostlý chlapík se Šukobudkou, spirály se stáčí sem a
tam — a Hagen leze zpátky na střechu, aby se mohl projevit jako
PO RUCHÁ!
Kdybych měl deset babek,
to bychom se mohli
podělit o 1/2 ritalinu
s Margo — žeru
ritalin jak acylpyrin
Teď očarujem Brooks Brothers —
podařilo se?

V noci autobus pořád ještě kodrcá a stříbřitě modrá barva Jihozápadu do něj proniká, naráží na něj v
paprscích a přejíždí po něm, vypadá nezdravě, a světla aut a dlouhé potřeštěné stíny od světel aut
přebíhají po vnitřku autobusu a po palandě lásky a podivně se ohýbají. Palanda lásky vás dostane,
jestli si nedáte bacha. Na jedné z polic, co tvoří palandy, je rozložený spacák, a do něj si vleze
každý, kdo to chce dělat, je to tvoje věc, kámo a dělej to klidně všem na očích, a sténej, a Sandy se
ohlédne a vidí lidskou bytost... jak sebou škube ve spacáku a světla aut přes ni přebíhají a motor řve,
tohle je úžasná palanda lásky, a všichni synchronizované — uvidí, jak se ten spacák plní spermatem,
jak ti malí diblíci v něm všude plavou a rochňají se ve slizu, pronikají do těch laciných umělých
sraček, kterýma je tenhle spacák vycpaný jsou jich miliony a miliardy a triliony a triliardy vyrážejí
do okolí, ti vychcaní malí flagelanti, snaží se zabodovat, což je přirozené, a kdyby kterákoliv úředně
ověřená čistá panna, co chodí po matičce zemi, do tohohle spacáku zalezla, aby se po obědé trochu
prospala, tak za tři minuty už bude zbouchnutá a s obrovitým břichem — ale copak tohle kodrcání
nikdy neskončí —
Vzhledem k tomu, že tohle je školní autobus, žádný Greyhound, je pérování mizerné a ten nešťastný
snaživý motor se vším otřásá jak blázen a Sílené vibrace, co nejsou synchronizované se žádným
pozemským tvorem, se všemi házejí na lavicích a na palandách. Skoro se tu nedá spát a tak z dnů a
nocí se stal jakýsi nezdravý cyklus, oslňující slunce celý den a pak, v noci, ta podivná světla aut a
stíny, které všude pronikají a vypadají nezdravě, a po celou dobu je tu nesnesitelný hluk. Jane
Burtonové je skoro pořád na zvracení. Nikdo nemůže spát, a tak berou víc a víc speedu, aby je
udržel v obrátkách a berou prášky jako ritalin, které vám dodají psychickou energii, a pak vykouří
ještě trochu trávy aby jim srdce po speedu tak hnusně tachykardický nebušilo, a berou kyselinu, aby
se z tohohle všeho stalo něco docela jinýho. Pak se to celý začne houpat sem a tam, zatímco se
sunou, jedou, padají, mrskají sebou po dálnici — a pak přijdou nečekaná zdržení, zastavení,
nesnesitelná frustrace u silnice někde v horní prdeli, zatímco pocit z nevyspání začíná proměňovat
tělo a lebku ve vysušenou skořápku, co má vevnitř kyselý mastný kouř, něco jako táborový oheň
zavařený v mozkovně. Občas musí zastavit u benzínek, aby si došli na záchod, aby se tam vymočili
nebo vyprázdnili — pravidelnost je to hlavní, přátelé — ale když 12 — kolik, 14? — ztratili jsme
někoho — nabrali jsme někoho — lidí vyleze z autobusu, který už beztak vypadá divně... No ale
tihle divní lidi, to už je trochu moc, vylézají ven — pumpař a jeho nejoblíbenější příručí na to zírají
— z reproduktorů řve černošská muzika a tihle divní lidi vylézají ven, polovina z nich má na sobě
kostýmy, křiklavé košile s červenými a bílými pruhy, někteří z nich mají na tvářích jakousi divnou
barvu, jako Indiáni z komiksu, pod očima mají obrovské kruhy, oči mají červené, nosy ne tak úplně
modré, ale skoro, ale oči mají červené — a všichni se ženou k jejich Vycíděným toaletám a už se
stavějí do fronty —
‫״‬Moment,‫ ״‬řekne ten chlápek. „Co to proboha děláte?‫״‬
‫״‬Plnou,‫ ״‬řekne Kesey, nesmírně tiše a roztomile. ‫״‬Ano, pane, je to velký autobus a spotřebuje
hodně benzínu. To teda jo.‫״‬
„Chci říct, co dělají tamti?"

30
 ‫״‬Tamti? Řek bych, že jdou na záchod. Jo-jo, tenhle vehikl sežere víc benzínu, než tušíte‫ — ״‬a
mezitím posunky naznačuje Hagenovi, aby si připravil filmovou kameru a mikrofon.
‫״‬Ale tihle všichni nemůžou jít na záchod.“
‫״‬Nechtějí nic víc než si dojít na záchod,‫– ״‬
teď Kesey popadne mikrofon a Hagen začne točit film — vrrrrrrrrrrrr — ale tak, jako by se nic
nedělo, jako by přece každej, jakmile zastaví u benzínky u krásný americký dálnice, všechno
natáčel, když se jde vyčůrat — jeden, nebo dva? nebo tucet?
‫״‬Poslyšte! Tyhle záchody používat nebudete! Slyšíte mě? Vidíte ten motel támhle? Ten motel mi
patří taky a máme jen jednu jímku, pro oboje, a já nedovolím, aby mi ta jímka kvůli vám přetekla,
A okamžitě to dejte pryč!"
— Kesey strčí mikrofon tomu chlápkovi až k hubě, jako by tohle všechno natáčel pro televizní
zprávy o šesté, a pak zas nakloní mikrofon k sobě, jako by to bylo televizní interview, a povídá:
‫״‬Vidíte támhle ten autobus? Pokaždý když někde zastavíme, abychom nabrali benzín, musíme
někomu dát hodně peněz, a přáli bychom si, abyste to byl vy, vzhledem k tomu, že jste tak
pohostinný."
„Je to neslýchané dobrodružství konsumerismu," řekne Babbs.
‫״‬Okamžitě dejte pryč tyhle kamery a mikrofony," řekne chlápek. ‫״‬Já se vás nebojím.‫״‬
‫״‬To doufám,‫ ״‬řekne Kesey, pořád ještě mluví tiše a po venkovsku. ‫״‬Jen si představte všechny ty
prachy, co ta naše velká kára vychlastá. Jů!‫ ׳‬Šííírúúúúúúú — po celou dobu je slyšet splachování
záchodů, tuhle a támhle, a ten zvuk proníká škvárobetonovými stěnami, až se zdá, že v celých
Spojených státech amerických není vůbec nic s výjimkou Vycíděných toalet a cvoků, co mají na
ksichtech fluoreskující barvy, a kamer a mikrofonů, které se zjevily odnikud, a ten chlapík se pod
náporem tohohle všeho složí. Prostě mu to nepasuje do jeho filmu o Prachatém americkém
podnikateli — to ani náhodou —
‫״‬No, tak si pospěšte, jinak budete mít průšvih.“ A jde napojit autobus benzínem a přitom si říká:
celá tahle země jde do háje, to teda jo.
Ale oni si nepospíší. Walker stojí u telefonní budky a volá Faye do La Hondy. Babbs s Gretchen
Fetchin se předvádějí na betonovém pásu u benzínky. Jane Burtonové se chce blít — jde přece o to
jet do New Yorku, nebo ne? i když tam jedou ve školním autobuse z roku 1939, šlo by to udělat
lip. Nač pořád čekáme, čekáme, čekáme, čekáme, pohráváme si se suchoprdama u benzínek.
Dobrá, čekáme na Sandyho, to taky. Kde je sakra Sandy? Ale Sandy — Šandy už několik dní
nespal a má nejasnou potřebu vystoupit z tohohle autobusu — ale ne proto, aby se prospal, prostě z
tohohle autobusu vystoupit — proč — vlastně? — než nastane::::: co? A tak je Šandy opodál u
motelu, pozoruje tuhle benzínku, tuhle zářivě růžovou betonovou placku, zpovzdálí — kdosi ho
konečně najde a přivede zpátky. V jejich úžasném filmu dostane Šandy jméno Dismount
(Sesednout).
‫״‬Nastanou časy/‫ ׳‬říká Kesey, ‫״‬kdy nebudeme moct na nikoho čekat. Buď jste v tomhle autobuse,
anebo v něm nejste. Pokud jste v tomhle autobuse a někde vás zapomenem, tak ten autobus zase
najdete. Ale pokud v tomhle autobuse od samýho začátku nejste — v tom případě to tomuhle
autobusu bude úplně fuk.‫ ״‬A nikomu to nebylo potřeba připomínat. Všechno bylo čím dál tím
alegoričtější, skupinový rozum to pochopil, a zejména tohle: ‫״‬Buďto jste v tomhle autobuse anebo v
něm nejste“
S výjimkou Hagenovy holky, Krásné čarodějky. Zdá se, že z autobusu nevylézá ani za účelem
vyčůrání. Sedí vzadu a na sobě nemá vůbec nic, jen má na klíně přehozenou deku a nohy má
zastrčené do rohu, sedí tam se svýma obnaženýma drobnýma prsama, mlčí a vypadá čím dál tím víc
jako čarodějka. Je v autobuse, anebo v něm není? Obléká se teď jedině do té deky, a i tu ze sebe
shodí, kdykoli se jí zamane. Možná že tohle je její věc a že dělá svoji věc a rochňá se v ní, a autobus
se žene dál, směřuje k Houstonu, do Texasu, a z ní se v tom fantastickém filmu stane Nahatá (Stark
Naked), zničehonic je šíleně unavená, ale oči má otevřené a zírá, a pak se hned zase pousměje a
chce se s každým bavit, je z ní rozpustilá Nahatá, a všichni ostatní se nad tím snaží mávnout rukou,
ale teď po ní často zašilhají pohledem, který se vůbec netýká toho, že na sobě nemá ani niť, bože, to
je toho, ale ona si teď v sobě rozvinula šíleně cvaklý mimosmyslový vnímání. V jednom kuse chodí
za někým, kdo neříká vůbec nic, a zírá mu do očí tím všeobjímajícím pohledem dokonalého
kyselinového porozumění, jako by tím říkala: Naše mozky jsou jeden mozek, co bychom nezašli na
návštěvu! ty ke mně a já k tobě, načež povídá: „Úúúúúúúú, ví si to skutečně myslíš, chápu, co tím
chceš říct, ale ty opravdu-u-u-u-u-u-íííííííííííííííííííííí — a skončí stoupavým chvějivým smíchem,
jako by si právě přečetla tvůj mozek a zjistila, že je to ta nejsrandovnější věc na světě, ten tvůj
mozek íííííííííííííí –

31
 NAHATÁ
v Černé dece —
Vztahovala k sobě ruce,
a jednou ráno se probudila a zjistila, že
všude kolem ní jsou
VELKÝ
MUŽI
obklopujou ji, vyhrožujou jí
svejma hlasama, svou přítomností, vždycky
touží šáhnout si do ní
a sprostě se dotknout její
touhy a způsobit, že se bude smát
a
SMÁT
tomu, jak je
to šíleně pitomý...

— ale nikdo jí neupřel ani chvilku téhle její věci, neupřeli jí ani její zfetovaný stihomam s vyva-
lenýma očima, ani maniakální žalozpěvy, a mohla se v tom rochňat, nikdo se nepokusil zchladit její
zanícený mozek, který teď právě z Nahaté unikal do kodrcavých, kurva — nech toho! — proudů
autobusu, který se s hučením a řevem hnal do Texasu rychlostí 70 mil za hodinu, protože tohle bylo
jako příslib, příslib, který jim dal sám Kesey ještě v San Juan Capistrano, přislíbil, že se vyskytne
celá škála reakcí, od negativních k pozitivním, a nikdo nesmí prohlašovat nic negativního, musí se
ke všemu stavět pozitivně — svez se s tím — bude to test toho, co kdo snese, a zařvat Ne, ne, ať se
dělo cokoli, znamenalo neobstát v tom testu. A copak Kesey tenhle test neabsolvoval ještě dřív než
ostatní? Co mu Babbs nepřebral Gretchen Fetchin, a přitop kvůli tomu ani jeden z nich necítil
trapně? A copak to nebyl Walker, kdo volal do La Hondy ze všech benzínek Ameriky? To je
všechno pravda a Kesey se s tím prostě svez. A tak se s tím taky svezli, svezli se se vším, co v
Americe frčelo. Autobus se probijí po superdálnicích a přes budky výběrčích mýtného a mikrofony
na střeše autobusu sbírají všechen ten rachot a pípání a mumlání výběrčích mýtného a skřípění brzd
a přehazování rychlostí, všechny zvuky skutečné Ameriky, kterých se všude jinde zbavují, tohle
všechno se, zesílené, vysílá vevnitř v autobuse, zatímco Hagenova kamera sbírá tváře, tváře ve
Phoenixu, tváře policajtů, tváře majitelů benzínek, všech těch opozdilců a bojovníků Ameriky, tihle
všichni pracujou na tomhle filmu, a tohle j všechno je zachyceno a přechováváno v autobuse, je
toho pořád víc a víc. Probíjejí se napříč Amerikou, zatímco to mikrofony všechno zaznamenávají,
všechen tenhle rachot, a mikrofon přidělaný nahoře na autobuse při tomhle spěchu zní úplně
strašidelné a pak udělá kchchchchchchchch a odpadne a kutálí se! po asfaltu a pak udělá tchok a je
pryč, vůbec žádný zvuk se neozývá. Nějak se stalo, že se mikrofon ze střechy autobusu utrhl a spadl
na silnici a oni ho vlekli za sebou, dokud se úplně neurval — a Sandy tomu nechce věřit. Pořád
čeká, že někdo řekne Cassadymu, ať zastaví a vrátí se pro ten mikrofon, protože ho přece Sandy
instaloval s láskou a dlouho mu to trvalo, byla to jeho věc, byl to jeho příspěvek k síle celé téhle
skupiny — ale namísto toho všichni deklamují a zalykají se smíchem nad zvukem, to vydalo —
‫״‬Ououououououou! Slyšeli jste - ouououououou" — jako by se všichni sesynchroni- zovali s věd, o
které nikdo nikdy neslyšel, s unikátní věcí, se zvukem jistého předmětu, to jest mikrofonu, když
dopadá na americký asfalt, na otevřenou silnici při 70 mílích za hodinu, bylo to jako že když to tady
všechno zůstane zaznamenané na pásce, tak jim bude patřit ten okamžik, ten moment, moment
čehokoli, kdyby se kdokoli utrhl a dopadl na Nádhernou superdálnici při 70 mílích za hodinu — a
kdyby to měli zaznamenané na pásce, tak jim ten moment bude patřit, stačí to přehrát zpátky na
mikrofonu s nastavitelným zpožděním škrrrrr-rrrr- rrrrúúúúúúúúúúuúúúúú.
úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú — Nahatá je čím dál tím divnější a divnější, sedí vzadu a deka se
na ní klepe, pak vyleze ven, je z ní chvějící se strašidlo, její rudá svatozář se natřásá v potřeštěných
vibracích — konečně dojedou do Houstonu a vydají se do domu Larryho McMurtryho. Zastaví před
Mc- Murtryho domem v příměstské čtvrti a dveře toho domu se rozevřou a vyleze z nich drobný,
trochu bledý, ohromně milý, nesměle vyhlížející chlapík, vyleze ven se svým malým klukem, svým
synem, a Cassady otevře dveře autobusu, aby všichni mohli vystoupit, a Nahatá najednou zavřeští:
‫״‬Frankie! Frankie! Frankie! Frankie!" — to je jméno jejího vlastního synka, o kterého přišla při
rozvodu — a shodí ze sebe deku a vyskočí z autobusu do příměstské čvrti Houstonu ve státě Texas,
úplně nahá, a běží k McMurtryho klukovi a popadne ho a přivine si ho na hubená prsa, přičemž
křičí a vřeští: ‫״‬Frankie! Ach Frankie! Můj malej Frankie! och! och! och!‫ — ״‬zatímco McMurtry
nemá sebemenší tušení, co má sakra dělat, a tak se nesměle dotkne jejího nahatého ramene a říká:
‫״‬Paní! Paní! Okamžik, paní!" —
— zatímco Pranksteři se trousí ven z autobusu zastávka. Autobus se zastavil. Žádný řev, žádné
kodrcání a vibrace, žádná potřeštěná světla aut žádné pásky, žádné mikrofony. Jen Nahatá, která drží

32
v náručí jakési cizí dítě, sebou kodrcá a vibruje, A tam, mezi poklidnými houstonskými jilmy na!
Quenby Road, jim všem došlo, že tahle žena- kdo z nás ji vlastně zná? — už svou pouť skončila,
Svezla se s tím. Dokonale se zbláznila.

7. NEPOVOLENÁ KYSELINA

Nahatá; Nahatá; ticho; ale, no... Ale že by tohle nebo pár podobných případů, které zažili a při
kterých se lidi dočista rozložili, mělo co dělat s tou bláznivou opicí, Drogou, to žádného z
Pranksterů v té době nenapadlo. Bláznivost, to není nic absolutního. Všichni se dobrovolně vydali
na výpravu, na trip za stavem vědomí, který byl podle všech obvyklých měřítek ‫״‬bláznivý‫״‬. Tahle
výprava, vlastně tohle všechno, to byl stoprocentně rizikový skok do neznáma s obnaženýma
koulema a předpokládalo se jen to, že víc a víc toho, co už se nachází uvnitř nějakého člověka,
vyleze ven a nadme se, nádherně á jinak. Nahatá už udělala svou věc. Vyletěla do vakua a sebrali ji
párkrát policajti a zapadly za ní dveře okresního psychiatrického oddělení, a to bylo všechno,
Pranksteři byli už dávno pryč.
Výprava začala náramně, tím, že vyrazili z lesů u La Hondy do nic netušící Ameriky. A pro
Sandyho tohle byly časy, kdy mu tahle výprava připadala nejpovedenější, když Pranksteři byli mezi
lidmi a občané té země na ně zírali a snažili se odhadnout, jaký z toho všeho mají mít pocit — co to
proboha tihle volové dělají. Ale stával se i pravý opak. Na dlouhých úsecích americké superdálnice
mezi jednotlivými představeními působil autobus jako Papinův hrnec, jako tyglík, jako jedna Ze
světniček, ve kterých první atomoví vědci stlačovali těžkou vodu, nutili molekuly přiblížit se k sobě
dokud atomy neexplodovaly. V tomhle autobuse se zesílily veškeré stopy cvokatění nebo soupeření
nebo hořkosti nebo čehokoli jiného. Všechno bylo všem ostatním na očích, to teda jo.
Jane Burtonová, která teď byla známá pod jménem Generally Famished (Totálně vyhladovělá), a
Šandy — Dis-mount (Se‫־‬sednout) — si zvykli chodit, kde to jen šlo, jako třeba v Houstonu, na
pořádný kus žvance. Šli třeba do jednoho z těch Pořádných amerických steakhousů s obrovskými
okny z tlustého skla, ve kterých stojí plastikový větrný mlýn a propaguje pivo Heineken, a co mají
na dveřích z tlustého skla nalepené samolepky s nápisem American Express. Vlezli dovnitř a dali si
pořádný řízek a pořádné hranolky a vařený hrášek a mrkev bez chuti a worcestrovou omáčku. Jane,
která teď byla zničená z nevyspáni a v jednom kuse byla buďto šíleně hladová, totálně vyhladovělá,
anebo jí bylo trochu na zvracení, přemítala, co to sakra dělají u jižní hranice Spojených států, když
New York je bůhvíkde. Šandy — se svou podvědomou potřebou vystoupit z autobusu, ale přitom
pořád být v autobuse — na téhle hladině — ani jeden z nich nevěděl co si myslet o Keseym —
pořád ten Kesey...
A vedro. Z Houstonu se vypravili na východ po Hlubokém Jihu, a Hluboký Jih v červenci byl…
láva. Vzduch, který proletoval otevřenými okýnky autobusu, byl žhavý a drsný jako neviditelný
kouř a když zastavili, úplně je převálcoval, prostě Zastávka v Houstonu nikomu moc nepomohla
protože díky vedru všechno začlo nanovo, nikdo nespal a připadalo jim, že jediné, co se dá dělat,
aby trochu unikli lávě, bylo prorazit ji speedem a trávou a kyselinou.
V New Orleansu si oddechli, protože vylezli ven a procházeli se po Francouzské čtvrti a až dolů k
dolcům ve svých červenobíle pruhovaných košilích a pomalovaní zářivými barvami a lidi z nich
šíleli. A když byli u doků, dorazili policajti, což nebylo nic víc než komické povyražení, protože
zvládnout policajty pro ně byla už hračka. Městští policajti nedovedli zahrát svůj Policajtský film o
nic lépe než venkovští policajti. Hassler s nimi mluvil sladce jako nejlepší žáček na střední škole a
Kesey s nimi mluvil sladce a po venkovsku a Hagen to všechno filmoval, jako by tohle celé bylo
nějaké potřeštěné dobrodružství v dnema verité, a policajti prchali ve svých nových služebních
Fordech s blikajícími světýlky. Ahoj, všichni.
Prostě se procházeli po New Orleansu ve svých proužkovaných košilích a navlečení do šortek, a
všichni dobře viděli Keseyho silné svalnaté nohy, co vypadaly jako nohy fotbalisty, jak vykračují
vpřed, jako by mu to tady všechno patřilo, jako by jim všem tady všechno patřilo, a všem se zlepšila
nálada. A tak se vypravili k jezeru Pontchartrain, na severu New Orleansu. Všichni vzali kyselinu,
ale jen malou dávku, asi 75 mikrogramů — všichni byli šťastní a zfetovaní kyselinou a desky s
rocken- rolem vyřvávaly, kapela Martha and the Vandellas a Shirley Ellis, všechny tyhlety staré věci
řvaly jak o závod. Jezero Pontchartrain je jako obrovský nádherný a rozlehlý — kosmicky! — park
na vodě. Nechali autobus na parkovišti a všude kolem byly pěkné stromy a nekonečná pěkná voda, a
tak se převlékli do plavek. Walker, který byl mimořádné dobře stavěný, si navlékl červenožlutočerné
plavky a Kesey, který byl mimořádně dobře stavěný, si navlékl modrobílé plavky a Zonker, který
byl mimořádně dobře stavěný, jen o něco hubenější, si navlékl oranžové plavky a byla tam modrá
voda a vyprahle zelená tráva a listí a — a vánek?— všechno jim to plave před zfetovanýma očima

33
jak roztavená pohlednice — voda! Co ovšem nevědí, je, že je to segregovaná pláž, pouze pro
černochy. Černí tu sedí na lavičkách a zírají na tyhle bílé cvoky, jak vylézají z podivného autobusu a
blíží se k segregované pláži v New Orleansu na 30. rovnoběžce na Hlubokém Jihu. Zonker je
tentokrát vážně zfetovaný a dusí se vedrem, je asi 38 stupňů, a tak skočí do vody, kus uplave a
zanedlouho zjistí, že je obklopen oranžovými lidmi, jsou to černoši, kteří všichni okolo něj šlapou
vodu a divně se na něj dívají. Jeden má vepředu zlatý zub s hvězdičkou vyříznutou do zlaté korunky,
takže mu zlatem prosvítá bílá sklovina, a to zlato začne na Zonkera ve slunci vysílat paprsky — šííííí
— ve stejném rytmu, v jakém mu tluče srdce, což znamená čím dál tím rychleji, ty pitomé záblesky
zlata a hvězdy, načež Zlatá huba povídá: ‫״‬No, dneska je teda ve vodě fůra sraček.
‫״‬Máš recht, vole/ řekne další.
‫״‬Fůra sraček, vole/‫ ׳‬řekne ještě
další a tak dále
Zničehonic začne Zlatá huba mluvit přímo na Zonkera: ‫״‬Co tyhle sračky dělaj ve vodě, vole?
Zonkerovi se to nelíbí, zčásti proto, že se dneska celý den změnil na oranžovou, dík kyselině —
oranžové plavky, oranžová voda, oranžov obloha, oranžoví černoši, kteří mu vyhrožují.
Co tu děláš, vole!‫ ״‬řekne Zlatá huba zničehonic hodně zprudka. Je oranžový a rozložitý a má
obrovitou oranžovou prdel jako oranžový platejs. ‫״‬Vole, víš, co uděláme? Uříznem ti ty tvý mrňavý
koule! Vytáhnem tě tady na pláž a smlsneme si na tobě!‫״‬
‫״‬Hi-hiiiiiiiiiiiih!‫ ״‬začnou se ostatní smát takovým žalostným smíchem.
Bůhvíproč to ale přinutilo Zonkera k úsměvu. Už cítí, jak se mu úsměv rozlévá po tváři jako
velký oranžový žmolek oranžového bonbónu, a tak tam Zonker trčí, šlape vodu, zatímco Zlatá huba
na něj blýská a blýská a blýská.
Pak Zlatá huba řekne: ‫״‬No, není nic víc než sračky ve vodě," a začne se smát, až na to, že
tentokrát se směje přátelsky, a všichni se smějí a Zonker se směje a plave zpátky ke břehu.
Mezitím se kolem potřeštěného autobusu shromáždil celý dav černochů. Z reproduktorů vyřvává
funky muzika, deska Jimmyho Smithe. Zonker nastoupí do autobusu. Zdá se, že celé tisíce černochů
kolem autobusu tancují, tancují rockenrol a dirty boogie. Všechno je oranžové a on se podívá na
mrskající se masu černochů, kteří jsou za každým okýnkem, nic než mrskající se masa černochů, co
je namačkaná kolem autobusu a mrská se, a všechno se začne měnit z oranžového na hnědé. Zonker
začne dostávat pocit, že se nachází uvnitř obrovského střeva, které se právě začíná peristalticky
stahovat. Cítí, jak se mu celý tenhle kyselinový trip začíná zvrhávat. Dokonce i Kesey, který se
nebojí ničeho, vypadá ustaraně. ‫״‬Radši odsud zmizíme/‫ ׳‬řekne Kesey. Ale co když nás to mezitím
rozmáčkne? — ty hnusné hnědé peristaltické stahy? Naštěstí pro Zonkera a možná pro všechny se v
tomhle okamžik objevili bílí policajti a rozehnali dav a řekli tě bílým cvokům, ať odsud zmizí, tohle
je segregovaná pláž, a tentokrát se Pranksteři nedali dohromad a nesnažili se roztříštit jejich
Policajtský film. Saní si v tom Policajtském filmu zahráli a i se svým filmem odsud zmizeli.

Dál do rovinaté Mississippi a Alabamy, projeli Biloxi, Mobile, dál po mezistátní dálnici číslo 90,
není tam nic, jen roviny a pole a horko, co nikdy neustává. Míří na Floridu. Šandy už nespal celé
dny::::: kolik::::: totální nespavost a všechno se ohýbá v křivých zkroucených liniích. Slunce a
roviny. Hnusné horko — a všechno se trhá na protiklady. Mrtvě nehybné, rozžhavené léto na
hlubokém Jihu — a Sandyho srdce tluče o překot a snaží se mu vyletět z hrudi a je strašně důležité,
aby... se jelo dál, Cassady!... ale je tu dvojí Cassady. Jednu minutu Cassady vypadá na 58 a jako
totální blázen — speed! — a pak zas okamžitě na 28 a jako dokonale vyrovnaný člověk — kyselina
— a Sandy už pozná toho vyrovnaného člověka Cassadyho úplně okamžitě, protože začne mít nos...
dlouhý a rovný a bezmála aristokratický, zatímco zdivočely Cassady vypadá zničeně. A Kesey —
pořád Kesey! Sandy se na něj podívá a Kesey je starý a op třebovaný a celý obličej má nakřivo... a
pak se Sandy podívá znova a Kesey je mladý, vyrovnán; a jeho obličej je bez vrásek, kulatý a
hladký jako obličej děťátka, když sedí po celé hodiny a čte si komiksy, soustředí se na odvážné
fialové stíny dokterých Steve Ditko, tvůrce tohohle komiksu, odivá Dr. Strange, navlečeného do
kápí, a zničehonic povídá: ‫״‬Jak vůbec mohli vědět, že tenhleten klenot byl pouhým zařízením na
přemosťování DIMENZÍ! Bylo to zařízení pro vstup do obávané FIALOVÉ DIMENZE — z našeho
světa!" Šandy se někdy trochu toulá... není v autobuse, ale tenhle autobus je v jednom kuse plný
Keseyho. Dr. Strange! Šandy pořád vidí dvojího Keseyho. Keseyho Prankstera a Keseyho
organizátora. Projíždějí párou jižní Ala- bamy na konci června a Kesey vstane od komiksů a stane
se Kapitánem Flagem (Kapitánem Vlajkou). Navlékne si růžový skotský kilt jako minisukni a
růžové ponožky a kožené boty s kovovými cvočky a růžové sluneční brýle a kolem hlavy si omotá
americkou vlajku jako obrovský turban a připevní ji vzadu šípem, kterým ji propíchne, a vyleze na
střechu autobusu, co se s řevem probíjí Alabamou, a začne hrát na flétnu pro lidi, co projíždějí ko-

34
lem. Alabamané, které si přivlastnil pan RŮŽOVÁ DIMENZE, se na tyhle cvoky musí podívat hned
dvakrát, aby se ujistili, že je neklame zrak, a myslí si To je přílišl, jak pořád říká George Walker, to
je kůůrva příliš. Zastaví u benzínky v Mobile a polovina Pranksterů vyskočí z autobusu s těmi
křiklavě červenými a bílými pruhy na košilích a začnou si pohazovat červenými gumovými míči,
jako by tohle celé byl nějaký bláznivý balet, kterým se benzínka snaží přilákat zákazníky. Mezitím
jim zřízenec naplní nádrž a přitom se nemůže rozhodnout, jestli se má koukat na ně, nebo na
Kapitána Flaga, nebo na ten autobus, a když dostane za benzín zaplaceno, koukne se okýnkem na
Cassadyho, co sedí na sedačce pro řidiče, a potřese hlavou a pronese:
‫״‬Není se čemu divit, že si tak potrpíte na negry v tý vaší Kalifornii.‫״‬
FORNII-FORNII-FORNII-FORNII-FORNII-FORNII-FORNII-FORNII, protože se ten zvuk
zaznamená na mikrofon s nastavitelným zpožděními uvnitř autobusu, a všichni se dají do smíchu.
V takových okamžicích to bylo príma... probíjet se Alabamou, a potom se zničehonic Kesey pro
Sandyho proměnil v sešlého starce a organizátora. Sandy vidí, jak leze po žebříčku ze střechy a
nasupeně na něj zírá, a Sandy pochopí — dík intersubjektivitě! — co si Kesey myslí. Jseš moc
daleko, Sandy, nejsi všem na očích, jasně, jseš tady s náma a probíjíš se s náma Alabamou, ale
nejseš... v autobuse... A přejde k Sandymu, shýbá se pod nízkou střechou autobusu a v Sandyho
očích vypadá jako opice s dlouhýma mocnýma předníma končetinama, co mu volně visí podél těla,
vypadá jako komiksová postavička, jako Incredible Hulk (Zelený hromotluk), a zničehonic Šandy
vyskočí a zaujme opičí pozici se svěšenýma rukama, napodobuje ho — a Kesey se zakření a omotá
paže kolem Sandyho a obejme ho —
On mi rozumí! Kesey mi rozumí! Konečně jsem na něco reagoval, všem na očích, přestože to bylo
ve zlosti, udělal jsem něco, udělal jsem svou věc- a právě díky tomuhle činu, tak jak nás to učil, je
to pryč, ten vztek... a já jsem už zase v autobuse, sesynchronizovaný...
Pořád Kesey! A v tomhle návalu euforie — mi rozumí — Sandy pochopil, že Kesey je klíčem ke
všemu, co vychází i co nevychází na téhle výpravě a nikdo, ani jeden z těch, co se na tuhle
výpravu vydali, co se dostali do tohohle filmu, nebude mít nikdy dost silnou vůli na to, aby šel za
Keseym a neodvolatelně prohlásil: Nejsem v autobuse. Bylo by to stejné jako říct: Já nejsem... já
nejsem součástí téhle Nevyslovené věci, do které jsme se pustili...
Pensacola, Florida. 43 stupňů. Jeden Babbsův kamarád má domek poblíž oceánu, a tak tam
zajedou, ale oceán jim vůbec nepomáhá. Vedro vytváří ve vzduchu vlnění, jako nad ústředním
topením. Většina Pránksterů je v domě anebo na dvorku. Pár děvčat opéká u autobusu maso. Šandy
je úplně sám uvnitř autobusu, ve stínu. Nespavost ho ubíjí. Buď se musí trochu prospat, anebo musí
jet dál. Nedokáže tady zůstat uvázaný, zatímco mu divoce buší srdce. Jde k lednici a vytáhne
pomerančový džus. Kyselina, kterou si vzali v New Orleansu, 75 mikrogramů, nestačila. Bylo to,
jako by na celém tom tripu nebyl ani na okamžik totálně high... nebylo mu nádherně. Vypije
velkou sklenici Nepovolené kyseliny a zase se posadí.
Přál by si, aby to bylo příjemné a klidné, aby si užil toho, že je teď v autobuse úplně sám. Nasadí si
sluchátka. Levé sluchátko je připojené k mikrofonu v domě a ozývají se v něm zvuky piána, na které
hraje Keseyho bratranec Dale. Dale, i když se chová jako venkovan, hudbu dlouho studoval a hraje
dobře a tóny sem vnikají jako tekuté kapky ametystu, které se nekonečně chvějí v... kyselinové...
atmosféře, a je to moc pěkné. Pravé sluchátko je připojené k mikrofonu, který sbírá zvuky z vnějšku
domu, je to zejména praskání ohňů, na kterých se opéká maso. A tak mu hlavu sevřel Daleův
koncert a praskání ohňů, vycházející z velkých měkkých sluchátek... až na to, že ty zvuky nějak
unikají kontrole. Vůbec nejsou sesynchronizované. Připadá mu, že se ty dva druhy zvuků přetahují o
jeho hlavu. Opékané maso praská a bublá přímo v jeho hlavě a ametystové kapičky krystalizují na
rozbité sklo a pak na cín, na cínové piáno. Zdá se, že se sluchátka v jednom kuse zvětšují, teď už to
jsou obrovité vycpané mušle které se chystají obalit celou jeho hlavu, jehó obličej, jeho nos —
přemáhají ho zvuky tropického šílenství, jako by tohle všechno mělo skončit hned tady, uvnitř téhle
vycpané zeměkoule — panika — vyskočí ze sedačky, vyrazí vpřed se sluchátky stále ještě
přidrátovanými k lebce, pak je z hlavy serve a vyběhne z autobusu — v odpoledním slunci jsou
všude kolem Pranksteři v červenobíle pruhovaných košilích. Babbs má právě moc a režíruje tenhle
film a zrovna se chystá cosi natočit — Kyselinového pištce. Šandy se rozhlédne kolem sebe.
Nikomu to nemůže říct, totiž že si vzal kyselinu úplně sám a začíná to být pěkně blbý trip, nedokáže
s tímhle vyjít všem ostatním na oči... Zaběhne do domu, stěny skáčou až strašně blízko k němu a
všechny úhly jsou nějak divně zalomené, jako by se každou chvíli mohly zhroutit. Jane Burtonová
sedí sama v domě, je jí na blití. Jane je jediná osoba, který to může říct.

35
‫״‬Jane“ řekne, ‫״‬vzal jsem trochy kyseliny... a je to fakt divný..“ Ale mluvení mu způsobuje hrozné
obtíže...
Žhavé vlny ve vzduchu tuhnou jako vlny v dětské skleněnce a všechny perspektivy se zbláznily,
stěny se k němu ženou, pak se zase propadají zpátky jako zámecká jídelna od Tiziana. A vedro —
Sandy musí něco udělat, aby se dal dohromady, a tak se vysprchuje. Svlékne se a zaleze do sprchy
a... zvuky flétny, Babbsi! zvuky flétny vytkají ze sprchové hlavice a to vedro je uvnitř v něm,
připadá mu, že by se mohl podívat dolů a uvidět, jak to tam hoří, a tak se podívá dolů, dvě nahé
nohy, trup, který se k němu zdvihá, jako by to bylo poprvé, co tohle vidí. Existují mimo něj, jako by
patřily jinému člověku, tak se podivně vrtí v podivných úhlech mezi proudy zvuků flétny, samé
pahrbky a kostnaté důlky, jako by tohle nikdy předtím neviděl, jeho vlastní maso, tenhle cizinec.
Začne se tomu řehtat—až na to, že to není cizinec, je to... matka... a náhle se vrátí do svého těla, až
na to, že je to tělo jeho matky — a pak jeho otce — stal se svou matkou a svým otcem. V téhle
flétnové sprše u floridského pobřeží není žádný rozdíl mezi Ty a Já. Zavře vší silou vodu a zvuky
flétny ustanou. Už zase je sám sebou — schovej se před panikou — ne, už tě dostala, a on se zase
oblékne a jde zpátky do obýváku. Jane tam pořád ještě sedí. Mluv, proboha, mluv s někým — s
Jane! — ale celý pokoj začne měnit objektivy, perspektiva se divoce proměňuje, celá jedna strana
pokoje se přiblíží až k jeho ksichtu a pak se zase vzdálí až tam, kde byla předtím — Jane! — Jane je
před jeho obličejem, čtvrt metru od něj, a pak zase až vzadu na kanapi, pak se k němu ale zase
přiblíží a všechno se houpe dopředu a dozadu v nesnesitelném vedru — ‫״‬Sandy!‫ — ״‬kdosi je v domě
a hledá ho, je to Hagen? kdo to vlastně je? — zdá se, že ho Babbs chce ve svém filmu. Červenobíle
pruhovaní Pranksteři se smaží ve slunci. Vypadá to, že Babbs dostal nápad, jak natočit jeden díl
tohohle filmu. V téhle scéně je Babbs Pestrobarevný pištec, hraje na flétnu a všechny červenobíle
pruhované děti kolem něj pobíhají v barvitém tanci. Podají Sandymu pranksterskou košili, kterou
nechce. Je moc velká, o celý míle. Visí na něm tak nemocně a zplihle, jako by se ve slunci roztěkal.
Vstoupí do slunce košile mu začne vysílat do ksichtu výbušné paprsky slunečně červené a slunečně
stříbrobílé, jako by procházel aurou nebezpečných paprsků. Babbs ho zasvětí do věci a začne
bláznivě tančit u šňůry na prádlo, zatímco kamera vrčí a vrčí. Sandy cítí, jak se mu na tváři objevil
potřeštěný výraz, jak se mu očí zdvihly k nebi a pod víčky mu vybuchuje červena a stříbřitě bílá
barva... a to šílené vedro, tancuje jak blbec na slunci a znenadání se řítí do strany. I Začne být hrozně
důležité, aby se nikdo nedozvěděl, že vzal Nepovolenou kyselinu. Jane může věřit... Tohle není
zrovna všem na očích, ale musí zůstat naprosto klidný. Chuck Kesey pochoduje po dvorku a fouká
do trumpety, vydává to búp a búp búp, hrozně hluboko a hlasitě, a Chuck přejde k Šandymu a
koukne se na něj a usměje se a náústkem a zas udělá búp búp a búp búp, hrozné! něžně a tiše a —
dík intersubjektivitě! — všechno chápe a rozumí — a to je moc príma, protože Chůck je jeden z
nejpříjemnějších lidí na světě a Sandy mu může důvěřovat. Kdyby tak jen dokázal zůstat úplně
klidný...
V malé plechovce u autobusu je čtvrt kila trávy a Sandy padne na všechny čtyři a doufá, že mu to \
pomůže k tomu, aby se mu tyhle hrátky ve slunci zalíbily, a nějak přitom zakopne o tu plechovku:
a tráva se rozsype do jílovitě hnědé hlíny. Všichni jsou naštvaní a Hagen si klekne a snaží se oddělit
trávu od hlíny a Šandy padne na všechny čtyři aby mu s tím pomohl, a začne zabořovat prsty do
hlíny a snaží se z ní vyhrabat tu trávu, až na to že čím hlouběji hrabe, tím hnědší a hnědší je ta hlina,
a jemu se začne úžasně líbit ta hněď, tahle hlína je tak hnědá, tak hluboká, tak úrodná, a pak už
hrabe hlouběji a hlouběji, až tam, co vůbec žádná tráva není, hluboko do země, a Hagen povídá:
‫״‬Hej! Co je to s tebou, kurva?‫ ״‬A Sandy ví, že by s tím měl vylézt na světlo boží a říct: Jsem
zfetovanej, vole, a tahleta hněď je úžasná, a pak by to bylo venku a tím by to skončilo. Ale
nedokáže se k tomu přinutit, nedokáže se přinutit vynést to všem na oči, na světlo boží. Místo toho
je to čím dál tím horší.
Kesey k nim přijde s fotbalovým míčem a sprejem s fluorescentní barvou. Přeje si, aby Šandy ten
míč tou barvou nastříkal a potom ho společně s ostatními ponesou k vodě, až se bude stmívat, a
budou si házet s tím fluoreskujícím míčem, a tak ho Šandy začne sprejovat, až na to, že je to
všechno nějak dohromady, míč i Keseyho ruka, a tak začne nesmírně soustředěně sprejovat
Keseyho ruku, a Kesey povídá;
‫״‬Hej! Co je to s tebou, kurva?" A jak to řekne, tak to ví, což je najednou hrozně špatný.
Jsem... zfetovane“ řekne Šandy. ‫״‬Vzal jsem trochu kyseliny a... vzal jsem jí moc a je to hrozný“
‫״‬Chtěli jsme si tu kyselinu schovat na zpáteční cestu - řekne Kesey. ‫״‬Chtěli jsme, aby nám zbyla, až
budem v Rocky Mountains.‫״‬
‫״‬Tolik jsem jí zas nevzal —‫ ״‬snaží se mu to vysvětlit, ale teď se z reproduktorů v autobuse ozývá
deska Beatles a ty zvuky mu prší na hlavu jak jehly — ‫״‬ale je to hrozný.‫״‬

36
 Kesey vypadá naštvaně, ale pokusí se ho utěšit. ‫״‬No — prostě to musíš vydržet. Poslouchej mu-
ziku—‫״‬
‫״‬Poslouchej muziku" zařve Šandy. ‫״‬Panebože! Zkus mi v tom bránit!‫״‬
Kesey řekne tiše: ‫״‬Vím, jak je ti. Šandy. Sám jsem to prožil. Ale budeš to muset vydržet - ‫ ״‬a díky
téhle poznámce se Sandy začne cítit dobře: Kesey je se mnou. Ale pak Kesey řekne: „Ale pokud si
myslíš že tě tímhle tripem provedu, tak se setsakra pleteš.“ A odkráčí.
Sandyho zachvátí šílený stihomam. Odejde! pryč, pryč od domu, a dorazí k jakési zelenkavé mýtině
v lesích. Babbs a Gretchen Fetchin tam leží na zemi ve stínu, jen tak lenoší, ale Babbs hýbe nohama
a taky rukama, a Gretch taky hýbe nohama, a Šandy najednou uvidí... Babbse a Gretch v rybníce, jak
unyle plavou. Dobře ví, že jsou na pevné zemi, ale zároveň jsou ve vodě — a tak povídá: ‫״‬Jaký to
je?‫״ ״‬Vlhký!‫ ״‬řekne Babbs.
— a — což je úžasný — je to moc príma - z týhle poznámky je jasný, že Babbs přesně ví, co má
Sandy na mysli — synchronizace — a že to přijímá - Všichni jsme jeden velkej mozek a všichni
jsme v autobuse, koneckonců. A najednou se tady, na lesní světlině na Floridě, zase znova děje ta
úplně nejlepší pranksterská věc.
Do domu se vrátil až po setmění, vešel na dvorek a na nebi byly miliony hvězd jako malinkaté
neonové žárovičky a byly vidět mezi listím stromů a vypadalo to, že stromy jsou pokryté milionem
malinkatých neonových žároviček, a i autobus se roztříštil na sousoší neonových žároviček, celé
miliony jich byly nahňahňané dohromady, aby vytvořily autobus, bylo to, jako by celá noc byla
tvořená neonovým práškem a každá jeho částečka byla neonová žárovička a všechny dohromady se
zachvívaly jako obrovský, kamarádský vesmír tvořený neonovými cikádami.
Šandy sejde k vodě, kde jsou teď všichni Pranks- teři, v malé zátočince, a je tam tma a klid a on
vleze do vody a brodí se dál od břehu, dokud mu voda nešplouná až k ústům, a tím pádem si začne
připadat ohromně bezpečně, je v teple a v klidu a všechno je príma a on se dívá na hvězdy a potom
na most v dálce. Jediné, co z mostu rozezná, jsou světýlka na něm, mihotavé šňůry světýlek, co
stoupají, stoupají, stoupají — a právě v tom okamžiku se k němu Chuck Kesey probrodí vodou,
usmívá se, vypadá jako obrovská kamarádská ryba. Chuck tohle všechno ví, a to je ohromně príma
— a světýlka mostu pořád stoupají a stoupají, dokud se nespojí s hvězdami, dokud nevytvoří most,
co vede rovnou do nebe.

8. VYHRÁVÁNÍ DAVŮ
V Georgii zastavili na odpočívadle u dálnice, poblíž jezera. Bratr John si nasadil kapuci ve stylu
Robina Hooda a předzpěvoval přisprostlé písně a dostal cenu ÚNT, Úplně nejhnusnější trip. Babbs
přibil ke kůlu panenku a omaloval ji zářivými barvami a pak do ní zatloukl spoustu hřebíků a spálil
ji a taky dostal cenu ÚNT. Pak se stalo něco, co Sandyho nesmírně obšťastnilo. Napadlo ho, že by
si mohl postříkat ruku fluorescentní barvou, vytvořit na ní všemožné klikyháky, vlézt do vody a
pak z vody zase vyběhnout s rukou vztaženou k Hagenové filmové kameře, takže se na filmu
objeví obrovská zářící ruka a bude se přibližovat. Všem se to ohromně zalíbilo, a tak se do toho
pustili a Sandy začal mít pocit, jako že i jemu patří trochu jejich síly. Všichni si začali sprejovat
jednu ruku a pak ji rozvírali a vztahovali jednu obrovskou, zářivou, vibrující dlaň ke světu, který
kolem proplouval v kómatu...
Kesey držel další instruktáž, a aniž by kdokoli cokoli řekl, začali všichni mít pocit, že se tahle jejich
výprava stala jakousi... misí. Kesey řekl, že si aby každý z nich dělal svou věc a aby všichni byli
Pranksteři, ale taky po nich chtěl, aby byli neustale ve střehu. Třeba ty červené gumové míče,
kterými si vždycky házeli, když vylezli z autobusu. S těmi červenými míči to je tak, že by kterýkoli
Prankster měl být neustále ve střehu, měl by být připraven kdykoli chytit míč, který se k němu blíží,
dokonce i když se na něj zrovna nedíval. V jednom kuse by měli být ve střehu, v jednom kuse by
měli žít okamžikem, v jednom kuse by měli dokonale zapadat do skupiny a být nesmírně schopní.
No, jedním Pranksterem, který dokázal, že je nesmírně schopný, byl Cassady. Řítili se vzhůru po
východním pobřeží směrem k New Yorku, přesně tak, řítili se. Cassady nikdy nebyl v lepší formě.
Pokud někdo kdysi měl vůči Cassadymu nějaké výhrady, už dávno na ně zapomněl. Cassady byl na
téhle výpravě pevný jako skála, byl na něj naprostý spoleh. Když byli všichni ostatní zničení
vyčerpáním nebo všemožnými těžkostmi, dalo se vždycky počítat s tím, že Cassady pojede dál.
Zdálo se, že nikdy nespí a ani spát nepotřebuje. I když řídil trochu divoce, pokaždé se nějak protáhl
poslední volnou štěrbinkou bludiště, která ještě zbyla, jako by dobře věděl, že tam ta štěrbinka
pokaždé bude, což byla. Když se autobus rozbil, Cassady se ponořil do jeho prastarých útrob a
opravil ho. Vyměňoval pneumatiky, s funěním zdvihal autobus na heveru a mrštně vyšroubovával
matky a ty jeho úžasné svaly mu vystupovaly pod kůží ve snopcích a tepny na předloktí se mu
dmuly krví a speedem.

37
 Když přejížděli pohoří Blue Ridge, byli všichni zfetovaní kyselinou, včetně Cassadyho a on se v
tom okamžiku rozhodl, že sjede až úplně dolů po té nejpříkřejší, nejhnusnější horské silnici na
světě, aniž by jednou jedinkrát šlápl na brzdy.
Potřeštěný autobus se začal spouštět dolů z Blue Ridge Mountains ve Virginii. Kesey seděl na vršku
autobusu a všeho si všímal. Zatímco Cassady vybírá zatáčky smykem, on seděl nahoře a prožíval
pohyb autobusu a prožíval silnici, která se před nimi svíjela, jako by kdosi práskal bičem. Ale měl
pocit že je s Cassadym dokonale sesynchronizovaní. Připadalo mu, že kdyby zpanikařil, zpanikařil
byl i Cassady, že by panika projela autobusem jako jistá forma energie. A přesto nezpanikařil. Byla
to jen abstraktní myšlenka. Stoprocentně Cassadymui důvěřoval, ale bylo to ještě víc než důvěra.
Bylo to, jako by se Cassady za volantem nacházel ve stavu satori, tak dokonale zabořený do tohohle
okamžiku, do Ted', jak jen je vůbec možné, a Kesey s ním tenhle okamžik sdílel.
Do New Yorku dojeli v polovině července a připadali si jako koně, když ucítí rodnou stáj. Všem
bylo dobře. Projeli napříč 42. ulicí a pak vzhůru po Central Park West a reproduktory řvaly a
dokonce i New York se musel zastavit a zírat. Pranksteři k Newyorčanům natáhli ruce
pomalované zářivými barvami, Kesey a Babbs ve svých červenobíle pruhovaných košilích vylezli
na vršek autobusu a vyhrávali lidi. Tohle vyhrávání, to byla věc, při které jste vylezli na vršek
autobusu a hráli jste lidí jako by lidi byli muzika, jako by ten nešťastný skomíravý svět nebyl nic
než musika. Když se na vás nějaky obtloustlý chlapík koukl a odklidil se, hráli jste na flétnu tóny,
znázorňující umírajícího slona. Když k vám nějaká žena nervózně vzhlédla a cosi začiřikala,
zahráli jste nervózní čiřikání. Tím pádem jste jim to říkali rovnou do očí a žádný z nich nevěděl,
co má dělat. A New York — New York byl náramný žalozpěv. Celé to město bylo plné vážných,
zničených, podrážděných lidí, co přecházeli po chodnících, jako by odkopávali hovna. Odkopávač
hoven, to je chlápek, co se v jednom kuse mračí a kouká se dolů pod nohy a sune se po chodníku,
jako by při každém kroku odkopával z cesty koňské kobližky a přitom si říkal: proč se tohle musí
stát zrovna mně. Odkopávači hoven je obdařili mnoha podrážděnými pohledy, což byl dar, kterým
Pranksteři odkopávače hoven odměnili. Odkopávači hoven mohli vzhlédnout k autobusu a říct si:
tohle jsou ti mizerové, co za všechno můžou, můžou za to, že je tenhle chodník plnej hoven.
Pranksteři zajeli na širokou příjezdovou cestu, vedoucí k Tavern on the Green, což je velká
restaurace v Central Parku, a tam vyhrávali lidi. Tak či onak vtáhli celé tohle město do svého
filmu a Hagen to všechno natáčel.
Jedna dívka z bývalé Perry Lane, Chloe Scottová, pro ně sehnala ubytování v bytě jakýchsi
svých známých, kteří byli na léto pryč, bylo to na rohu Madison Avenue a Devadesáté.
Zaparkovali autobus před domem a každý z nich se začal věnovat svým zájmům. Cassady zašel za
svými starými kamarády z doby románu Na cestě. Dva z nich byli Jack Kerouac a Allen Ginsberg.
Ve svém bytě na rohu Madison Avenue a Devadesáté uspořádali Pranksteři mejdan a Kerouac s
Ginsbergem na něj přišli. Taky se tam objevil jakýsi chlapík, který řekl: Ahoj, já jsem Terry
Southern a tohle je moje žena Carol. Byl to docela zábavný chlapík a vůbec nezavřel pusu a choval
se ohromně přátelsky. Pranksterům trvalo týden, než zjistili, že to nebyl Terry Southern a že se mu
dokonce ani nepodobal. Prostě si z nich ten chlapík utahoval a oni byli rádi, že mu v tom nebránili a
společně s ním se v tom rochňali. Kesey a Kerouac si moc nepopovídali. Byl tu Kerouac a byl tu
Kesey a mezi nimi byl Cassady, který kdysi býval inspirací pro Kerouaka a celou generaci beatniků,
a teď byl inspirací pro Keseyho a celou — co? — celou tuhle věc, ještě daleko divočejší a divnější
než Na cestě. Bylo to, jako by se Cassady loučil s jedním a vítal s druhým. Kerouac byl stárnoucí
hvězda. Kesey byl potřeštěná mladá kometa ze Západu, mířící pámbuví kam.
Román Tak mě někdy napadá vyšel a vyšly na něj jak ty nejlepší, tak ty nejhorší recenze. V new-
yorském deníku Herald Tribune prohlásil Maurice Dolbier: ‫״‬V divočině fikce je tenhle román
vysokou sekvojí." Granville Hicks řekl: ‫״‬Ve svém prvním románu Přelet nad kukaččím hnízdem
dokázal Kesey, že je silný, vynalézavý a ambiciózní spisovatá Všechny tyhle vlastnosti jsou
přítomny v ještě větší míře v Tak mě někdy napadá. Tady ohromujícím stylem vypráví ohromující
příběh.“ John Barkham ze Saturday Review řekl: ‫״‬Romanopisec nebývalého talentu a
představivosti... mocná, nespoutaná sága...‫ ״‬Time napsal, že je to velký román — ale že je příliš
dlouhý a nepovedl se. Zdálo se, že někteří kritikové nejsou schopni překousnout, že román je
umístěn v divočině, obydlené značné venkovanskými postavami, a také se nejsou schopni smířit s
tím, že hlavní hrdina je stávkokaz, zatímco zástupci odborů jsou zbabělci. Tohle téma bylo značně
neobvyklé. Leslie Fiedler vydal v Book Week, příloze deníku Herald Tribune, značně ambivalentní
recenzi, nicméně to byla dlouhá recenze napsaná proslulým kritikem a objevila se na první stránce.
^ciosioeek se vyjádřil, že tahle kniha ‫״‬odmítá podřídit se pravidlům umění, a tím pádem se z ní stal
nadutý, podrobný, rádoby epický, robustní padělek života‫״‬. Orville Prescott ji v New York Times
nazval ‫״‬Únavná literární nehoda‫ ״‬a řekl: ‫״‬Tahle příšerná kniha je ten nejnesnesitelněji
vyumělkovaný a nej- nudnější román, jaký jsem byl nucen za celá léta přečíst." Vyjadřoval se o
Keseym jako o „beatnic- kém týpku", který posloužil Jackovi Kerouakovi jako vzor pro Deana
Moriartyho pro jeho román jVfl cestě, zkrátka si Keseyho popletl s Cassadym. Pranksteři se tomu

38
 srdečně zasmáli. Ten stařík je celý popletený a... možná ho vyvedla z míry celá tahle věc s
autobusem a s jejich útokem na New York: zastavte ty Tatary...
Ale na tohle se vykašlete. Kesey už mluví o tom, že psaní je vlastně umělá forma vyjadřování, která
dávno vyšla z módy, a poukazuje přede všemi, kdo jsou ochotní se na něj podívat... na tenhle
autobus. Místní tisk, včetně progresivnějších plátků s malým nákladem, se o autobusu zmínil, ale
nikdo tak docela nepochopil, co se vlastně děje. Pochopili jen to, že je to jeden jediný mejdan. Jasně,
byl to jeden jediný mejdan. Ale v červenci 1964 nebyl ani hip New York připravený na tenhle
fenomén, totiž že se zjeví parta lidí, která projela celými Spojenými státy v autobuse pokrytém
fluoreskujícími kliky- háky a mandalami a která namířila filmové kamery a mikrofony na každou
pitomost v celý týhle pitomý zemí, zatímco Neal Cassady s tímhle autobusem vybíral šílené zatáčky
jako Super Hud a před čelním sklem jim protékal celý americký národ, jako by to byla jedna z těch
krajinářských kamer značky Cinemascope, která vám našponuje optické nervy jako gumičky v
dětském letadýlku, a teď si dejme ještě trochu speedu a kyseliny a vykuřme trochu trávy, jako by
tohle všechno pocházelo od Kosma, pranksterského pánaboha, co vlastní všechny místní hrací
automaty —
Kosmo!
Dál!

9. TRIP V KRYPTĚ
Pokud v té době existoval na světě vůbec někdo, kdo byl schopný pochopit, co Pranksteři vlastně
dělají, byl to Tímothy Leary se svou skupinou, s Ligou spirituální deblokace, v Millbrooku ve
státě New York. Leary byl i se svou skupinou vyštván z Harvardu, z Mexika, odsud, odtamtud, a
konečně nalezl domov v rozlehlé viktoriánské usedlosti v Millbrooku, na soukromé půdě, na
pozemku, který patřil bohaté newyorské rodině, rodině Hitchcockových. A tak autobus zamířil do
Millbrooku.
Vyrazili tam v očekávání, že se jim dostane úžasného přijetí. Nejspíš je dnes těžké si představit,
jak úžasné přijetí si představovali. Pranksteři považovali sebe a Learyho skupinu za dvě mi-
mořádně tajné společnosti, jediné dvě společnosti na světě, které se zabývají tím
nejfantastičtějším experimentem v oblasti lidského vědomí, jaký kdy kdo vynalezl. Celá tahle věc
je úplně nová. A teď se měly setkat tyhle dvě tajné společnosti, nabité energií nového světa.
Pranksteři vjeli na křivolaké cestičky hluboce zeleného pozemku v Millbrooku s vlajícími prapory.
Celý autobus byl ověšený americkými vlajkami a z reproduktorů vyřvával rockenrol na křivolakou
na vyasfaltovanou cestičku, do neprostupných zelených houštin, přes rybníčky a světliny, tenhle
autobus byl jako hulákající cirkus na kolečkách. Když uviděli sídlo samotné, kouzelné sídlo, co
vypadao jak upečené z perníku, samé věže a věžičky a zubaté šindele, začal Sandy Lehmann-Haupt
z vršku autobusu rozhazovat zelené kouřové bomby. Bomby vybuchovaly po obou stranách
autobusu a zeleně čadily, vypadaly jako vzdušné kapradiny, zatímco se celý ten křiklavě
pomalovaný autobus probíjel zákrutami a drncal. Už jsme tu! Už jsme tu!
Pranksteři očekávali, že Learyovci vyběhnou z domu jako zachráněné obyvatelstvo, které přežilo
obklíčení Kartága. Namísto toho — pár postaviček se sebralo z trávníku a prchlo do domu.
Pranksteři zastavili před domem a nebylo tam nic víc než ten nádherný obrovský barák, co tam stál
a působil jako nějaká gotická hrobka — a pak vyskočili z autobusu a pořád ještě bláznivě hulákali.
Konečně se objevilo pár dušiček. Peggy Hitchcocková a Richard Alpert a Susan Metznerová, žena
Dr. Ralpha Metznera, další z důležitých postav v Learyho skupině. Alpert si pořádně prohlédne
autobus a potřese hlavou a povídá: ‫״‬Ke-n-n-n Ke-e-e-esey...," jako by tím chtěl říct, no, mohl jsem
tušit, žes tenhle pubertální žertík zorganizoval ty. Chovají se přátelsky, ale je to tu trochu... chladné,
kamarádi. Maynard Ferguson, jazzový trumpetista, a jeho žena Flo jsou tu taky a jsou z autobusu
celí nadšení, ale ostatní... objevily se tu takové... vibrace... které naznačují: My tady děláme cosi
hlubokého a meditativního, a vy cvoci z Kalifornie jste jak falešná nota.
Konečně pozve Peggy Hitchcocková některé z nich do domu, do velkého moderního domu, kterému
tu říkají Bungalov, stojí daleko od perníkového sídla. Babbs je jedním z pozvaných. Ale Babbs a
Pranksteři nejsou zvědaví na líné odpoledne na venkově, ať už se má meditovat, nebo ne. V Bunga-
lovu objevil Babbs velkou zarámovanou fotografii na zdi, vypadala jako skupinová fotka
z univerzity Yale z roku 1903, sedí na ní spousta mladíků na lavičkách, nahňahňaní dohromady, a
zírají do foťáku.
‫״‬Tohle je Cassady!‫ ״‬říká Babbs. ‫״‬Tohle je Hassler!‫״ ״‬Tohle je Kesey!‫״ ״‬Tohle je Sandy!‫״‬

39
Našli na té fotce úplně všechny lidi, co byli v autobuse, zatímco je Learyovci tolerantně pozorovali,
a Babbs dostal nápad. Měl co dělat s „Pranksterským sídlem předků‫״‬.
Learyovci je měli provést po tom nádherném perníkovém sídle, ale průvodcem měl být Babbs. Hned
se pustil do výkladu.
‫״‬A nyní, dámy a pánové/‫ ׳‬řekl, „jsme vyrazili na první výroční prohlídku Pranksterského sídla
předků. Zde si můžete prohlédnout‫ — ״‬ukáže na velkou ponurou olejomalbu, je to portrét nebo něco
takového, visící na stěně — „proslulého praotce jednoho z Pranksterů, šlechtice a potomka
proslaveného rodu, proslaveného odvážného lva, sira Edwarda Cvoka. Sir Edward, zvaný Cvok,
tomu se za jeho života všichni smáli. Slyšel jsem, že když se do toho dal, dokázal zcvokatět celou
ulici, tenhle sir Edward Cvok —‫״‬
— a tak dále, zatímco se Learyovci za nimi táhli po domě a vypadali čím dál tím otráveněji,
jako by ve vzduchu cítili neštěstí. Babbs se dostával víc a víc do varu, žvanil úplně o všem, o
schodišti předků, o táflování předků, o krbu předků, a výhřevné oči mu žhnuly 300 watty nadšen
— a pak šli do jednoho z ‫״‬meditačních středisek‫״‬, malých svatyněk, do kterých se Learyovci
uchylovali, aby se tam zhostili zodpovědného úkolu meditovat o nejvnitřnějších věcech člověka -
‫ —״‬a nyní naše prohlídka pokračuje Tripem v kryptě — " A Pranksteři začali o překot deklamovat
Trip v kryptě, Trip v kryptě, zatímco Babbs začal parodovat Tibetskou knihu mrtvých. To byl jeden
z textů, kterých si Learyovci nejvíc cenili. „Sem odvádíme své následovníky a pověsíme je tu, když
jsou v rauši," říká Babbs, ‫״‬tohle je Trip v kryptě" Velmi srozumitelně tím říká: Polibte mi prdel,
lidičky z Millbrooku, když se chováte tak debilně ledově.
Jiní Pranksteři se mezitím cachtali pod vodopádem v lesích. Zonkerova holka Kathy, kterou přibrali
v New Yorku, pod tím vodopádem seděla a voda jí moc pěkně připlácla bikini — nebo podprsenku a
kalhotky, ať už to bylo cokoli — k tělu a Hagen to nafilmoval. V tomhle náramném filmu se stala
Sexy X (Sensuous X).
Ale — kde je Leary? Všichni čekali na fantastické setkání Learyho s Keseym.
No, bylo jim řečeno, že Leary je zavřený nahoře v patře a věnuje se právě nesmírně důležitemu
experimentu, třídennímu tripu, a nesmí být rušen. Kesey neměl vztek, byl jen hrozně zklamaný,
bolelo ho to. Bylo to neuvěřitelné — tohle že je Millbrook, tahle hromada nervózní zácpy?
Pranksteři se ještě párkrát pokusili vnést do Millbrooku trochu života, ale vypadalo to, že se všichni
místní schovali někam do rohu. Konečně se odtamtud klidili. Ještě než odjeli, zeptal se Kesey
Alperta, jestli by jim mohl dát trochu kyseliny. Řekl že to nemůže, ale může jim opatřit semínka
povijnice. Semínka povijnice. Pouhá vzpomínka na semínka povijnice vám zaškrundala v břiše jak
pytel meskalových bobů, a když autobus kodrcá a kymácí se a v zatáčkách se vyklání do strany, tak
i pouhé pomyšlení na ně je víc, než člověk unese. No, tak teda dík a sajónara s vámi, Ligo spirituální
deblokace.

10. SNOVÉ VÁLKY

Když se vraceli na západ, vzali to severní trasou přes Ohio, Indiánu, Illiois, Wisconsin, Minnesotu,
Jižní Dakotu …
Jižní Dakota! 191 mil napříč Jižní Dakotou... — a tím pádem jim aspoň nebylo takové horko... Celá
cesta zpátky vlastně proběhla v psychickém Cadillaku, ve smetanově bílém, úžasném stroji, a tak
brzo zjistili, že je jim skupinově prostě úžasně. Teď už mohli nechat za sebou všechna ta pitomá
omezení a prostě jet Dál! ve svém autobuse, Zonker, kupříkladu, hodlal zůstat v New Yorku, ale
teď se s nimi vracel. Nedokázal se odtrhnout od skupinového povznesení mysli, které nastalo,
nedokázal se odtrhnout od Nevyslovené věci, od všejednoty... Vezl si s sebou svou krásnou
blonďatou telepatickou přítelkyni Kathy, která se okamžitě vžila do smýkavého, potřeštěně
snivého, smetanově bílého drncavého rytmu autobusu a stala se jednot z nich — okamžitě a
nakažlivě a bez přestání, stala se z ní šílená Pranksterka a byla ultra-infra-sexy. Pranksteři ji
pojmenovali Sexy X, zářivá kráska, co odhodlaně kráčí... Dál... Kesey pohlédl na Sexy horizont —
a strašně se mu líbil. V autobuse. Pak se stala Zonkerovou bývalou — přišel o ni! V autobuse.
Nejdřív byl Zonker hrozně rozčilený, měl pocit, že ho převezli — a jemu přímo před nosem! Ale
pak díiy své oddanosti tomuhle pranksterskému experimentu nabyl přesvědčení, že se nemá proč
zlobit. Není možné se navzájem nesnášet, když se všechno děje všem ostatním na očích a když
jsme všichni v autobuse.
Zbylo jim už jen hrozně málo LSD, a tak brali především speed a trávu, letěli Severem, na
křídlech Speedu. A Šandy — v Millbrooku si Vrchní guru vzal Sandyho a Jane stranou a vyjevil
jim: Bylo by lepší, kdybyste tenhle trip v Millbrooku prožili sami... což nejspíš znamenalo bez
vašich poněkud hlučných přátel, to jest venku z autobusu, a Šandy už zase byl... Se-Sedlý, a

40
vrátil se do Millbrooku společně s Jane, a Vrchní guru mu dal okusit DMT, třicetiminutový trip
podobný tripu na LSD, ale s prudkým, řvoucím nábojem — fragmenty! Šandy má šílený
bláznivý pocit, že se mu pod očními víčky svět tříští na střepy barevného skla. Ať dělal, co dělal,
ať měl oči otevřené, nebo zavřené, celý svět vybuchoval v elektrických třískách, a Vrchní guru
řekl: ‫״‬Přeju si, abys vstoupil do své metafyzické duše." Ale Sandymu — paranoia! — Sandymu
připadal jako divoce pomalovaný přihřátý delfín, připadal mu jako hnusák, co si užívá s
chlapečky, zatímco celý svět explodoval a proti těmhle raketovým startům, startům, startům,
startům neexistoval protilék... Vrátili se do New Yorku a Jane vystoupila z autobusu, zmizela za
obzorem, ale Sandy měl pocit, že musí v autobuse zůstat společně s ostatními Prankstery, jet s
nimi na západ, raketa startuje, startuje, startuje, startuje, letí Dál... A teď teda byli na
Středozápadě a jemu připadalo, že ten trip na DMT v Milbrooku byl posledním článkem
raketového motoru a že celé, jeho psychické vybavení je plně oddané speedu a pohybu, takže
bylo nezbytné se neustále vznášet nad Severem. Jakési vibrace autobusu mu nějak zapnuly
mozek a zničehonic mu daly znovu prožit pocity z toho tripu na DMT, co byl jako start rakety,
a pak bylo nezbytné dát si speed a pořád se někam hnát. Poklidné pšeničné lány a americká
krajina oplývající mlékem, proplouvaly okolo, venkovsky zelená zvlněná krajina — a Sandy
pozoruje její důstojnou krásu a... a pak se zčistajasna podívá do velkého zpětného zrcátka po
straně autobusu a — ta pole jsou — v plamenech:::::::: kroutí a svíjejí se v šeredných
oranžových plamenech::::: A tak Sandy prudce otočí hlavu a kouká se dozadu, jak daleko jen
dohlédne, úplně úplně k obzoru, a není tam nic než rovina, poklidná a už zase zelená, důstojně
proplouvá kolem nich. Pak se zase podívá do zrcátka — a plameny znovu vyšlehnou, planou
výš, kukuřice a koňské boby, všechno hnědne, jako když se pálí barevný film, když je
promítačka příliš horká a šlehají z ní plameny, kukuřice, pšenice, koňské boby, všechno hnědne
pod náporem spalující žhavosti, smrtící lilie, krvavec toten, divoké kosatce, tiché kosatce,
stromová mochna, jedovatý zimolez, oměj mandragora, tropické kapradí, zdravej plevel cvajklej
plevel, létající hořčice, liščí pryšec, kojotí tabák, tropické luštěniny — to všechno zachvacuji
plameny — oceán plamenů — zrcátko s oceánem plamenů, zjevuje se v něm Narcis, Měsíc,
Blíženci teze a antiteze, vratkost života, a on je nucen v kterémkoli okamžiku snášet tohle
vizuální odhalení paleopsychické záhady — a Sandy odvrátí hlavu a přinutí se nedívat se před
sebe do zpětného zrcátka a už je tu zas jen slunce a zelené bříško Ameriky, co proplouvá
kolem...
... úplně poklidně. Některé věci fungují, tak jak mají, na jakékoli hladině. Kupříkladu se
naučili jezdit se svým autobusem podstatně lip, přestože Cassady se vrátil zpátky už dřív, odjel v
autě společně s Hasslerem, který se musel zase hlásit do služby ve Fort Ord. Pranksteři se střídali
v řízení. Sháněli jídlo, chodili se vymočit, natáčeli svůj film, vyráběli pásky — tohle všechno
zvládali jako tým. Jakmile se jim podařilo — všem na očích — vyřešit pár drobných osobních
neshod a autobus přejel přes Mississippi, a oni byli zas daleko na Západě — všechno se
propojilo v jedinou Skupinovou mysl, a ta začala být nesmírně vnímavá...
Intersubjektivita!
... Šandy sám kučíroval autobus přes protivnou Jižní Dakotu, co připomínala Sibiř. Chladné
stíny přelétaly po zelenozlatých loukách. Teď už tu nebylo žádné moře plamenů, jen zelenozlaté
moře, klidné a vyrovnané, přitékající sem z veletoku Severu — a spánek neznamená vůbec nic,
protože neexistuje čas, je jen Teď, a dokonalý zážitek dokonalé hybné síly, díky tomu, že jeho
noha dokonale šlape na plyn — po celých 191 mil, které ujel, soudě podle tachometru. Pak jde
Sandy dozadu do autobusu a tam je nahoře na stropě přilepená mapa USA a — vidíte to! — na té
mapě je červená čára, ohromně nápadná, a to je právě těch 191 mil, které odřídil, tyhle míle září
pod střechou autobusu. Sandy se rozhlédne kolem a začne se na to vyptávat, je z toho úplně
nadšený, a Sexy řekne, že tam tu čáru namalovala ona —
‫״‬Proč!‫״‬
Sexy neví. Není v tom žádný proč. Prostě pastelku, a tak tam namalovala čáru —
ale tohle není potřeba vysvětlovat. Kathy je telepatička! Jedna jediná čára, jeden jediný proud
protéká celým autobusem. Skupinová mysl a Kosmická kontrola, tohle všechno v autobuse funguje
Pak autobus zamíří na sever do Kanady, do Calgary, jedou zhlédnout rodeo. Věčně nadržený Hagen
ze Šukobudky rodeo prošmejdí, aby viděl jaké klisničky se tam prohánějí, načež se vrátí zpátky do
autobusu s roztomilou holčičkou se rtíky, co chutnají jak ovocná limonáda, je ještě mladičká, ale to
neva, je připravená na všechno, a pak už je tahle holka v autobuse, překřtěná na Anonymní a
vysvlečená do podprsenky a kalhotek, což má nejradši. Královská kanadská jízdní policie se
doslechne o holce, která se ztratila anebo někde zapomněla, je to ta malá holka z rodea, a tak
policisté autobus zastaví a začnou ho kontrolovat —
Ano, ano, pojďte dál, páni strážníci, rozhlédněte se tu —
—zatímco Hagen je sleduje kamerou —

41
— zatímco Vrchní jezdec znovu přečte dlouhý popis, pět stop dva palce vysoká, tmavé vlasy atd,. a
zkontroluje Sexy X a Gretch a Anonymní, co sedÍ u okýnka —
Anonymní si přečte popis přes Jezdcovo rameno, sedí skrčená u okýnka a vesele se smeje tomu, jak
směšně taková malá holka podle popisu vypadá — teď už má Anonymní obličej pomalovaný
pranksterskými klikyháky, a zrovna tak tílko co chutná jako ovocná limonáda, a tak nevypadá
zrovna jako ta hezoučká bezbranná víla, tak jak babička popsala Jízdní policii, a Jízdní policie jejich
autobus odmávne, ať jedou dál, a už zase čučí na silnici, koho zastaví teď.
Zpátky na jih do Boise, do Idaha, a ať jsou, kde jsou, sedí Kesey a Babbs na střeše s flétnami a
nemilosrdně vyhrávají lid Ameriky, který se kolem autobusu srocuje. Začíná jim to ohromně jít. V
davu se tu a tam objeví úšklebek a nějaký ubohý, vyděšený chudinka, obutý do nablýskaných
černých polobo- tek, dobře ví, že si vybrali jeho, o tom nemůže být pochyb — vyhrávají mou
písničku, tu zoufalou zvukovou stopu mýho zoufalýho filmu — a Kesey a Babbs zase zabodují,
znovu a znovu, jako legendární zenoví střelci, protože už nehrají svou muziku lidem, vyhrávají ji
uvnitř v lidech. Vyhrávají uvnitř v lidech, ach, ten nemilosrdný proud tónů. Jsou nahoře nad masami,
shlížejí dolů z vrcholku autobusu, na kterém je napsáno Dál, a miliarda očí Ameriky na ně blýská
jak elektrické pecičky, ale i tak se Pranksterům líbí celé tohle širokoúhlé plátno Ameriky a užívají si
ho, z vrcholku autobusu vlají americké prapory a Pranksteři nabírají energii, jako by byli sluneční
baterie, ze všech těch koňských sil, co jimi Amerika oplývá, a ze všech těch neonů, a tenhle
americty trip je prostě bez hranic. Jasně! — to je ono! — průser s Learym a jeho skupinou je v tom,
že se obrátili zpátky. Přesně tak! Obrátili se zpátky a začali nanovo s tou zastaralou newyorskou
intelektuální věcí, skrčili se zase do romantické minulosti, ulili se z tohohle americkýho tripu.
Newyorští intelektuálové odjakživa hledali... nějakou jinou zemi, jakousi otčinu mysli, kde je
všechno lepší a filosofičtější a čistší, bez elektrických spotřebičů, a všechno je tam jednodušší a má
to dlouhý rodokmen: obyčejně si myslí na Francii nebo Anglii — ach bože, to jejich umění žít ve
Francii, kluci. Learyovci udělali totéž až na to, že pro ně je to — Indie — Východ se všemi těmi
dávnověkými žvásty o Gautamovi Buddhovi nebo o Rg‫־‬védě, se všemi těmi žvásty co se v nich
rozrůstají jako plíseň, a Leary tvrdí že by na newyorských ulicích měla růst modrá tráva, a
prohlašuje, že by každý měl mít byt, zařízený v dokonale starožitném stylu, kde by se mohl
povalovat mezi slámovými matracemi a kašmírovými závěsy, takový byt, do kterého by kdykoli
mohl vstoupit Gautama Buddha z roku 485 před Křistem a cítit se tam hned jako doma. A
nejdůležitější ze všeho je, aby bylo ticho, proboha, nemluvte tak hlasitě, šeptejte, tichounce kvílejte,
mumlejte, meditujte — a probůh, žádné elektrospotřebiče — žádné pásky, žádné videopásky, žádná
televize, žádné filmy, žádné Hagstromovy elektrické basy, žádné mikrofony s nastavitelným
zpožděním, žádné americké vlajky, žádné neony, žádné Buicky Elektry, žádné potřeštěné benzínky,
co vypadají jak vystavěné z měsíčního kamení, a, probůh, žádné maniakální autobusy, co se ženou
klik-a-klik a klik‫־‬a‫־‬klik tak daleko na Západ, jak jen je to možný.
A v Boise projeli pohřbem, anebo to možná byla svatba nebo takového něco, strašná spousta
společensky oháknutých lidí ve slunci, a ti lidi na Prankstery zírali, všichni byli shromáždění u
fontánky, a byl tam jeden malej kluk — Pranksteři vyhrávali jeho písničku, a jemu se to líbilo, a
běžel k autobusu, a oni zařadili rychlost a pomalu odjížděli, tak, aby byli pořád před ním, a on pořád
za tím autobusem běžel, a Kesey vždycky trochu přibrzdil a pak zas přišlápl plyn, zrovna v
okamžiku kdy už je ten kluk dobíhal, a takhle to šlo nějakých šest nebo osm bloků, a pak se už
opravdu rozjeli rychle, a ještě pořád v duchu vidí, jak ten kluk mizí v dálce, jak splývá s pozadím a
nožičky mu pořád kmitají, je to jako ukázka z připravovaného filmu —
— o alegorii života! —
— o davech, co zanedlouho budou... samy... chtít nastoupit do tohohle autobusu...

A opět u Keseyho v La Hondě,

Hluboko v křupavém nachu
neonového prachu,
Sesynchronizovanější než
kdy jindy — přeci
Hluboce zaboření v Nevyslovené věci,
Pranksteři jsou teď seřazení
A v rozmezí pár neděl
se mezi nimi vytvořil
geologický předěl:
Jels' na výpravu století,
v autobuse jsi seděl?

42
 Před autobusem,
Po autobuse,
Vevnitř nebo Venku
Jestlipak sis taky koupil
jednosměrnou jízdenku?
Pranksteři se pouští do nirvánského houští
ex sekvojové cathedra Nevyslovené věci.
Sesynchronizovali se, jasně, žádné kecy.
Poklidných bakchanálií Všichni si užijí.
…s výjimkou Sandyho. Pro Sandyho se autobus zastavil, ale on ne. Bylo to, jako by autobus
narazil na zeď a on vyletěl z okýnka a teď právě to v tom nekonečně dlouhém okamžiku předtím,
než on sám narazí — na co? To nevěděl. Bylo mu jenom to, že dříve či později se do něčeho
zaručeně napere, pokud se tedy hybná síla Pranksterů opět nedá dohromady a nedožene ho tak, jako
to umí Blesk, postavička z jednoho z komiksů, kterých bylo u Pranksterů všude plno, Blesk, který
chytá leftící kulky tak, že odstartuje přesně stejnou rychlostí jako ony a vyletí ven a pak je sbírá
jako vajíčka.. Sandy chodil kolem s široce rozevřenýma očima a celý napružený, byl jako pružina
nabitá energii, o které ze začátku nikdo nevěděl, odkud se vlastní bere. Autobus byl zaparkovaný
před domem a Kesey v něm zrovna byl a cosi dělal a Sandy, který byl přede dveřmi, se s ním
zničehonic začne hádat ohledné jakéhosi esoterického detailu v nahrávacím systému. Kesey s těma
páskama zachází jako vesnický balík, řekne mu Sandy. Kesey kupříkladu šustí celofánem před
mikrofonem, což má představovat ‫״‬oheň‫ ״‬a tak dále a tak dále. Pořád nějaké stížnosti! Dokud se
Kesey nerozplácne na stěnu autobusu s rozpaženýma rukama jako Ježíš na kříži — což je přesně
to, co dělával jeden ze Sandyho bratrů, když si mu Sandy začal stěžovat — a to Sandyho úplně
vytočí a zařve Di do prdele! a ukáže Keseymu vztyčený prostředníček. Kesey vyletí z autobusu a
připlácne na néj zvenku Sandyho — a tím to celé hbitě ukončí. Sandy je přemožen. Ještě nikdy
neviděl, že by Kesey užil svou ohromnou sílu proti komukoli, a to ho přemohlo, pouhé pomyšlení
na to docela stačí. Ale cele neuvěřitelně rychle skončí. Kesey je už zase klidný a řekne Sandymu,
ať s ním jde do jeho chajdy, chatky u potoka. Chce si s ním promluvit.
A tak tam teda jdou a Kesey si se Sandym promluví o Sandyho přístupu k věci. Sandy je pořád
ještě věrný své přezdívce Se-Sednout, pořád ještě v jednom kuse z toho autobusu vylézá, a proč? Ty
tomu nerozumíš, prohlásí Sandy. Ty nerozumíš tomu, proč pořád vylézám. Je to, jako bych lezl na
horu. Co by se ti víc líbilo — vylézt na tu horu sám, anebo se nechat na vrcholku vysadit z
vrtulníku? To neustálé šplhání, to neustálé nastupování a zase vystupování — díky tomu je to celé
daleko bohatší zážitek. Kesey poněkud abstraktně pokývne a říká: Dobrá, Sandy...
Ale Sandy trpí stihomamem... co si o něm Kesey a Pranksteři vlastně doopravdy myslí? Co na
něj chystají? Jaký asi záludný žertík? Proti své vůli je stále ještě přesvědčený, že ostatní připravují
nějaký příšerný žertík, políčený jen a jen na něho. Příšerný žertík... Nemůže spát, mozek má rozjetý
šílenou rychlostí, rychlostí autobusu, řítícího se silnicí, je to jako nekonečný trip na speedu.
Pak Kesey vymyslel hru zvanou ‫״‬Moc‫״‬. Vzal terč na šipky a přemázl ho cementem a
doprostředka přidělal rotující kolečko s rafičkou, a pak to celé rozlinkoval na jednotlivé úseky, z
nichž každý patřil jednomu Pranksterovi. V každém oddílu bylo napsané jedno Pranksterské
jméno, byl tam Intrepid Traveller (Neohrožený cestovatel) pro Babbse, Mal Function (Po Ruchá)
pro Hagena, Speed Limit (Povolená Rychlost) pro Cassadyho, Hassler (Vopruz) pro Rona
Bevirta, Gretchen Fetchin pro Paulu — upřímně řečeno, její staré jméno a osobnost byly dočista
fuč a byla teď docela jinou osobností, známou pod jménem Gretchen Fetchin nebo Gretch. Sandy
se podíval na svůj oddíl, a viděl, že je tam napsáno ‫״‬Se-SEDNOUT‫ ״‬s hodně zvýrazněným
slůvkem SEDNOUT, podle toho, jak to Keseymu vysvětlil v jeho chatce. Dočista ho zaplavila
úleva a vděčnost. Kesey to vi! Kesey to pochopil! Nejde tu o vystoupení z autobusu, ale o neustálé
nastupování. Sandy byl už zase v autobuse.
Všichni napsali na útržky papíru ‫״‬úkoly" a ty pak hodili na jednu velkou hromadu. Načež Kesey
roztočil kolečko, a když se rafička zastavila na vašem jméně, sáhli jste do té hromady a vytáhli jste
si ‫״‬úkol‫״‬, který jste pak museli vykonat, přičemž vás ostatní bodovali podle toho, jak se vám to
podařilo, mohli jste dostat jeden až pět bodů, pět bodů bylo nejlepších. Spousta úkolů byla značně
žertovná, jako ‫״‬obleč si něco, co má na sobě někdo jiný‫״‬. Vedle visela tabule výsledků a po té se
posunovaly ukazatele vzhůru, jak přibývalo bodů. Každý si vyrobil svůj vlastní ukazatel. Sandy si
ten svůj vymodeloval i z moduritu, nejdřív ho protáhl do pavoučí délky a pak ho zase stlačil na
šeredný žmolek, protože přesně takhle si začínal připadat. A tak ho Page sebral a uplácal z něj
pěkný tvar, co připomínal most, a všichni prohlásili, že takhle by se to mělo dělat— a Sandy už
zase cítil, jak se jeho paranoia vrací… Cena za vítězství byla: Moc. Třicet minut absolutní moci,
kdy vaše slovo bylo zákonem a všichni museli udělat všechno, co jste si zamanuli Tahle hra byla
nesmírně alegorická. Jednou v téhle hře zvítězil Babbs a poručil všem, ať snesou veškeré své
světské statky do obýváku. Všichni se do toho pustili a přivlekli všechny své věci z ložnic, ze stanů,
z celt, ze spacáků, z autobusu do obývacího pokoje, kde vytvořili bortící se horu oblečení,bot
vysokých i nízkých, hraček, plechovek s barvami, kartáčků na zuby, knih, krabic, pilulek, jídla,

43
dopisů, odpadků, sraček. Všechno to bylo navrstvené uprostřed pokoje, kouzelná Krysí hora srágor.
‫״‬A teď,‫ ״‬řekl Babbs, ‫״‬tohle bohatství znovu rozdělíme/‫ ׳‬Pak zdvihl něco z toho a řekl: „Kdo chce
zubní kartáček Gretchen Fetchin z roku 1964?‫ ״‬a jeden z nich se přihlásil a dostal tu věc, zatímco to
někdo jiný s vážnou tváří zapisoval do bloku.
Načež jednou rafíčka ukázala na Sandyho, a tak si vybral úkol, kousek papíru. Gretchiným
písmem je na něm napsáno: „Jdi ven a zapal oheň.‫ ״‬Šandy to přečte nahlas a pak na to jen zírá. Pak
všichni zírají na něho, čekají, že se sebere a půjde zapálit oheň, a on cítí, jak na něho zírají, a pak
najednou to ví — je to nesmírně promyšlený plán, jak ho přimět vyjít z domu, vyhnat ho ven do
tmy, a pak na něj vybalit Příšerný žertík —
A tak to Šandy začne ze sebe všechno sypat. To nemůžu. Copak nevíte, jak to je? Začíná to bejt
hrozný — nemůžu spát a všechno je to takhle:
Položí si prsty jedné ruky přes prsty druhé ruky, a tím vytvoří mřížku, načež na ně vykukuje ven
otvory v té mřížce, aby jim ukázal, jak se všechno rozbíjí, jak se to tříští na fragmenty, všechno, nač
se dívá, od toho tripu na DMT v Millbrooku, a pak to moře plamenů a stihomam, Šandy to všechno
ze sebe vysype, všechno to, co ho ničí a kosmickou rychlostí ho nese — kam?
A najednou je v tom domě sroubeném z klád nesmírné ticho. Všechny pranksterské oči jsou
upřené na Sandyho, dokonale soustředěně, věnují mu absolutní... Pozornost, On se před našima
očima docela obnažil. Bláznivý pohyb se zastaví a on zničehonic cítí:::: klid.
Kolik mu dáme bodů?‫ ״‬zeptá se Kesey. A v kruhu všichni řeknou ‫״‬Pět!‫״ ״‬Pět!‫ ״‬Pět!‫״ ״‬Pět!‫״ ״‬Pět!— ‫״‬
‫״‬Tři,‫ ״‬řekne Gretch, která přece sama napsala úkol na papírek — a Sandy — maličký mikrogram
stihomamu do něj zaleze zpátky jak klíště...
Pranksteři si teď uvědomili, že to je se Sandym špatné. Kesey rád říkal: „Nakrmte hladovou včelu.‫״‬
A tak Pranksteři začali Sandyho zasypávat... Pozorností, snaží se v něm znovu vyvolat pocit, že je v
samotném středu celé téhle věci. Ale on si jejich gesta neustále vykládá špatně. Proč na něj tak
zírají? Jeho nespavost se ještě zhoršila. Jednou v noci došel po silnici až k sídlišti zvanému
Redwood Terrace, aby si tam zkusil obstarat trochu sominexu, prášku na spaní. Prostě se chystal
uprostřed noci přijít k nějakým dveřím a zaklepat a požádat o trochu sominexu. Stále ještě v něm
zůstal ten zvyk z newyorských činžáků, že totiž můžete přejít přes halu a vypůjčit si trochu cukru,
dokonce i když ty lidi neznáte. A tak teď začal klepat na dveře a prosit o sominex. Přirozeně, všichni
buď zpanikařili a zavřeli mu dveře před nosem, nebo mu řekli, ať se klidí. Lidé z Redwood Terrace
byli teď už sami trochu paranoidní, pokud šlo o ty blázny, co bydlí támhle u Keseyho.
Ve dne to nebylo o nic lepší. Jak se jeho nespavost zhoršovala, začal mít čím dál tím roztříštěnější
vidění a nakonec... se podívá na divoce pomalovaný autobus a ta křiklavá změť klikyháků se změní
na… na tunel! Je to tunel, kterým Sandy prolezl, dlouhý tunel, ve kterém se ho zmocnila silná
klaustrofobie a paranoidní jistota, že se z toho tunelu nikdy nevynoří, a teď se teda ten tunel objevil
po straně autobusu, vymalovaný s hrůznou přesností. Obrátí se... támhle je přece ten kouzelný
altánek, ozářený světly ramp, katedrála v sekvojích, klid a mír... pomalu se otočí zpátky k
autobusu::::::: POŘÁD TO TAM JEŠTĚ JE! TEN TUNEL!::::: TEN AUTOBUS!::::: TEĎ
VYPADÁ, JAKO BY HO SKUTEČNÝ MISTR, SAMOTNÝ TIZIAN:::: HIE- RONYMUS
BOSCH:::: MATYÁŠ GRÚNEWALD:::: POMALOVAL TĚMI NEJHRŮZNĚJŠÍMI SCÉNAMI
MÉHO VLASTNÍHO ŽIVOTA.
Spasení? Kesey oznámí, že zase nastoupí do autobusu — zas se někam pohnou — a že pojedou do
ústavu Esalen v Big Sur, čtyři hodiny cesty na jih. Esalen, to byl ‫״‬experiment o životě '‫׳‬, jak tomu
říkali, jakési drsnější rekreační zařízení na útesu asi 1 000 stop nad Pacifikem. Byl to nesmírně
dramatický úsek Přírody ve stylu malby moře z 19. století. V obrovské hloubce dole se tříštily vlny a
tady nahoře byl nádherný jiskřivý vzduch a výhled na půl světa, na hory, na oceán, na oblohu, bylo
tu prostě všechno, čím je Big Sur proslavený. Byla tam velká budova a bazén a trávník, který se táhl
až k okraji útesu, a asi sto metrů odsud byla sirná vřídla, taky posazená na útesu, člověk se v nich
mohl koupat a zírat do dálky na věčný oceán. Za budovou stály řady malých bungalovů a pár
maringotek. Ty byly pro klientelu. Klienti — no, stručně řečeno, Esalen, to bylo místo, kam v létě
jezdili vzdělaní lidé ve středním věku a ze střední třídy, aby na chvilku vybředli z vyježděných
kolejí a trochu si protáhli tělesnou i duševní kostru. Hlavním teoretikem v Esalenu byl Fritz Perls
psycholog, který věřil na Gestalt. Perls byl rozložitý muž něco přes sedmdesát s kozí bradkou a
procházel se kolem v teplákové soupravě z modrého froté. Působil dojmem nesmírně učeného,
důstojného a autoritativního modrého medvěda. Perls byl duchovním otcem Tripu teď. Jeho teorie
byla že většina lidí žije ve svých fantaziích. Žijí zcela ve své minulosti anebo v očekávání
budoucnosti, což obvykle vede k obavám a stresu. Perls se pokoušel naučit své pacienty, žáky a
klienty Esalenu, žít pro změnu v Teď, v současnosti, uvědomovat si svá těla a všechny informace,

44
které jim přinášejí jejich smysly, odložit strach a užít si okamžiku, Pořádali ‫״‬maratónové mítinky",
při kterých celá skupina zůstala pohromadě po celé dny a všechno bylo vyneseno na světlo boží, už
se to neskrývalo za ustálenými zvyklostmi. Všichni vyslovovali, co skutečně cítí — výkřiky,
obvinění, objímání, slzy- přirozeně to bylo ohromně příjemné: ‫״‬Chceš vědět, co si o tobě skutečně
myslím...‫ ״‬Jedním ze cvičení v Esalenu bylo cvičení zvané Trip teď, během kterého jste se snažili
zařadit informace, které vám v tomto okamžiku přinášejí smysly. Vyslovujete přitom rychlou sérii
prohlášení, které všechny začínají slovem ‫״‬Teď‫ ״‬:‫״‬Teď cítím, jak mi vítr ochlazuje pot na čele... Teď
slyším, jak se po příjezdové ceste blíží autobus se zařazenou nízkou rychlostí... Teď slyším, jak z
reproduktorů hraje deska Beatles. - Autobus? Deska Beatles? Jsou tu Pranksteři. Výletníci v Teď.
Kesey byl do Esalenu pozván aby vedl seminář zvaný ‫״‬Trip s Kenem Keseym“. Nikdo ovšem
nepočítal s tímhle celým dokonale propojeným a ječícím pranksterským ansámblem.
Klientela v Esalenu se toho za pár týdnů naučila hodně a mnozí z nich už vyhlíželi ven přes okraj
Vyježděných kolejí. A viděli, že... že ve Světě svobody je to možná trochu o strach. Pranksteři byli
přátelští, ale zářili ve tmě. Blbli jako maniaci v poklidných horkých pramenech. Nesmírně málo
klientů se zapsalo na seminář Trip s Keseym.
Šandy se mezitím divoce plácal mezi pocity stihomamu a pocity božské... Síly. A jeho tripy měly
pokaždé co dělat s autobusem. V jednu chvíli byl autobus pokrytý scénkami jak od Hieronyma
Bosche, zobrazujícími jeho vlastní nesmírně soukromé peklo. Jednou v noci objevil, že dokáže
autobus odmalovat prostě tím, že na něj bude zírat. Vládne psychokinetickými silami. Jeho pohled
v sobě nese sílu života či smrti. Pod esalenským útesem se tříští vlny a on zírá na autobus a... od-
maluje ho. Svlékne celou jednu jeho stranu a obnaží původní, slunečně žlutou barvu školního
autobusu. Celá pranksterská výzdoba je pryč. Je to mámení smyslů? Šandy odvrátí hlavu, pohlédne
na Pacifik a na hvězdy — pak hlavu zas rychle otočí zpátky kautobusu::::: POŘÁD JEŠTĚ JE
ODMALOVANÝ:::: POŘÁD MÁ PANENSKY ŽLUTOU BARVU JAKO KAŽDÝ JINÝ
ŠKOLNÍ AUTOBUS.
Sandy vládne touhle mocí — ale dokáže ta moc zažehnat Příšerný žertík? Pranksteři jedou v au-
tobuse do Monterey, aby zhlédli film Noc leguána. Sandy sedí vzadu, aby je mohl pozorovat. Kdyby
kterýkoli z nich na něho začal něco zkoušet, tak Sandy jediným pohledem způsobí, že... Jdou do
kina a on se courá vzadu, pak sedí pár řad za nimi. Aby mohl dávat pozor... Na plátně běží kreslený
film Tom a Jerry. Myš, Jerry, přechytračí kočku, Toma, a kočka spadne z útesu a dopadne,
rozprskne se na oční bulvy, na tisíce očních bulv. Všichni se smějí, ale Sandy mu je z toho špatně,
připadá mu, to neuvěřitelně brutální. Vyskočí a vyběhne z kina a pak se půldruhé hodiny nebo tak
něco courá po Monterey. Načež zajde zpátky ke kinu a před ním stojí Hagen.
‫״‬Kde jsi sakra byl? Kesey tě všude hledá“
Sandy vběhne zpátky do kina. Kesey! Vzhlédne k plátnu — a ta myš, Jerry, přechytračí kočku,
Toma, a kočka spadne z útesu a dopadne, rozprskne se na oční bulvy... Sandy zase uteče. Kesey teď
čeká venku. Vláká Sandyho do autobusu a všichni zamíří zpátky do Esalenu.
Po návratu do Esalenu Sandy ve svém bungalovu napůl usne a vstoupí do... SNOVÝCH VÁLEK!
Je to jeho moc versus moc Keseyho, jako Dr. Strange versus Aggamon, jako souboj na život a na
smrt v komiksech, a v téhle Snové válce jeden z nich zabije toho druhého... Sandy ze sebe vydá
maximální psychickou energii... načež otevře oči a uvidí v bungalovu jakýsi přístroj — je to topení?
Vypadá to jako topení, ale je to zařízení, které způsobí Keseyho smrt, a v tom okamžiku termostat
ten přístroj zapne a rozzáří se na něm maličké červené světýlko - to je paprsková zbraň Keseyho —
zvítězil, zabil ho, a Sandy spadne z postele, je mrtvý, leží na podlaze a opustí své tělo za pomoci
astrální projekce a létá nad Pacifikem, odstartuje z esalenskén útesu, odletí nějakých 40 nebo 50
mil, vznáší se a vítr se ho v poryvech zmocňuje, huhhhhhnnni huhhhhhhhhhnnnh,
huhhhhhhhhhhhhnnnh, a on sám je tím větrem, není dokonce ani létajícím duchem který víceméně
drží pohromadě, je dokonale rozptýleným bytím, rozpuštěným ve stratosféře, a vidí celý oceán,
zalitý měsíčním světlem, a Esalen daleko vzadu. Pak se vzpamatuje a zjistí, že je na podlaze ve
svém bungalovu a těžce dýchá, huhhhhhhhhnnnh, huhhhhhhnnh, huhhhhhnnh.
‫״‬San-dy! San‫־‬dy! San-dy!" — je denní světlo, a oni jsou před jeho bungalovem, volají na něho,
jsou to Pranksteři... jaký asi Příšerný žertík? —
Ve skutečnosti to bylo tak, že Kesey dal Pranksterům pokyn, ať Sandymu věnují absolutní
Pozornost, aby ho zase přivedli do svého středu, do středu všeho. Sandy vyleze z bungalovu, vidí,
jak se na něj všichni koukají, ale usoudí, že jsou to zlé a agresivní pohledy... Nicméně — nastoupí
do autobusu a pak se projíždějí po Big Sur, zalitém slunečním světlem. Kesey a Pranksteři dali
dohromady dlouhý traktát, zvaný Sandy, je to dvanáct stran textu a obrázků, je to moc pěkně
vyvedené a je to jakási psychická zpráva, která vynáší na povrch všechny Sandyho obavy a strachy a
kamarádsky je vyvrací — a už to začíná fungovat. Potom, zatímco jedou po silnici nad útesy,

45
přivede Kesey Sandyho na střechu autobusu, aby se tam zúčastnil Tripu Teď. Sedí tam ve slunci,
kolem nich sviští vítr a Kesey nahlas obdivuje výzdobu autobusu: „Teď vidím zeleného hada, jak se
přeměňuje na červeného, a támhle na okraji roztává na..." a tak dále, a Sandy obdivuje Keseyho tip
Teď — Kesey! — Absolutní Pozornost! — a zdá se, že se dal konečně dohromady, už zase cítí, že je
v autobuse. A pak se rozhodne, že sám vezme Keseyho na Trip Teď, zatímco se projíždějí po silnici
nad útesy. „Teď“ říká Sandy, „vidím oceán jako ledovou desku, která se naklání směrem k pobřeží...
vidím tři slunce…“ — opravdu! vibrace autobusu způsobily, že Sandy znovu prožívá reakci na
DMT. Z vibrací a otřesů autobusu začíná vídět třikrát, ale místo aby se snažil zaostřit zase na jedno
slunce, pořád ještě vidí tři. Kesey vzhlédne k obloze a řekne: ‫״‬Jo, jo“ bere to, a tím pádem se Sandy
cítí ohromně...
Ale potom přijde noc. ‫״‬San-dy! San-dy!" Už zase se ho snaží vylákat z bungalovu. Proč? No přece
kvůli Příšernému žertíku, přirozeně, ale... Šandy teď má Moc. Pranksteři čekají venku — mají
svíčky a vydávají se s nimi na pochod po cestičce na okraji propasti, která je zavede dolů pod útes,
až dolů k vodě. Proč? No přece kvůli tomu Příšer- Ale potom vyjde ven Keseyho žena Faye, mlčí a
usmívá se a je plná lásky, dá mu svíčku a zapálí ji, a Faye, to je žena dočista přetékající upřímností a
láskou, a tak se s nimi Sandy vydá na cestu, jde za nimi dolů po cestičce a všichni drží svíčky,
zatímco se vlny tříští o útesy pod nimi. Proč si vlastně přejí, aby se s nimi vydal na tuhle podivnou
výpravu? No přece kvůli tomu Nejpříšernějšímu žertíku ze všech — aby ho zabili dole u vody, ale
on má přece moc — svíčka ve větru skoro zhasne, ale pak se zase rozzáří, hoří vysokým plamenem
— ale to není větrem, je to Sandym — dokáže ovládat plamen, aby byl skoro skomíravý, pouze tím,
ze se na něj dívá, je to psychokineze, a pak ho zase nechat rozhořet, to všechno jen díky síle své
mysli dokáže absolutně ovládat plamen a plamen dokaze ovládat jeho, protože jsou jedno a to samé,
jsou Bůh a Sandy schází dolů po cestičce na stěně propasti, cítí se čím dál tím silnější — ale před
ním se zastavila holka jménem Lola. Přijde k ní blíž a vidí, že drží svíčku nakloněnou, takže jí vosk
kape na prsty, a ona se nemůže nabažit toho, jak jí vosk kape na prsty, usmívá se se, a její ruka
obalená voskem je zničehonic bílá a mrtvá, je to kostra, a její úsměv, ozářený zezadu svíčkou, je
najednou voskový, jako by byla zombie — SMRT ZAČÍNÁ TADY — a Sandy se otočí a prchá
nahoru po stráni —
a neví, že celé tohle procesí bylo naplánované jako oslava lásky, tňp lásky jen pro něj, aby ho zase
dostali mezi sebe, měla to být oslava Sandyho, ve světle svící, dole u vody —
ale on je už dávno pryč, utíká po silnici nad útesy směrem k Montérey, utíká, dokud mu plíce
nevypovědí službu, pak jde, pak zas běží ke světlům domků na útesech nad vodou, jsou to letní
chatky v Big Sur, a začne klepat na dveře, přičemž nesouvisle řve něco o tom, že skočí dolů z útesů,
dokud nepřijede policie. Dostali jsme tě! Což je jen vtip, protože on je přece dokáže anihilovat,
kdykoli se mu zlíbí, svým psychokinetickým paprskem —
Posadí ho na zadní sedadlo a ženou se po silnici číslo 1 směrem k Monterey, vybírají zatáčky,
rychleji a rychleji — ‫״‬Ne tak rychle!‫ ״‬řekne Šandy. ‫״‬Cože?‫״‬
‫״‬Ne tak rychle!‫״‬
‫״‬Poslyšte,‫ ״‬řekne policajt. „Zpomalím, pokud mi přestanete zírat do týla.‫״ ״‬Ááááá.‫״‬
‫״‬Dívejte se z okýnka nebo tak něco. Dívejte se na krajinu. Přestaňte mi zírat do týla.‫״‬
A tak Sandy spustí zrak z týla policajtovy lebky. Dvě prohlubně, dvě horečnaté studně. Další oka-
mžik—
Montereyská policie ho držela ve vězení v h terey, dokud tam nedorazil z New Yorku jeho bratr
Chris. Chris ve vězení narazil na Keseyho. Musíme ho odtud dostat, řekl Kesey. Co tím chceš říct?
Musíme ho dostat zpátky tam, kam patří, mezi Prankstery. Chris odvezl Sandyho zpátky do New
Yorku na léčení. Trvalo dlouho, než Chris pochopil, o čem to tenkrát Kesey vlastně mluvil.

11. NEVYSLOVENÁ VĚC

Jak to sdělit!... momentální fantazie... Nikdy jsem neslyšel žádného z Pranksterů použít slovo
náboženský, když popisovali atmosféru, kterou spolu sdíleli po výpravě v autobuse a během
podivných dnů, prožitých v Big Sur. Popravdě řečeno, snažili se to nevystavovat nahlas. Ale přesto
—
Vlezli do autobusu a zamířili zpátky do La Hondy, obklopení dobře známým, kouzelným létem v
Big Sur, což nebylo nic než zmrzlé sluneční světlo, a nikdo to nemusel vyslovit: všichni byli
zaboření v čemsi hrozně divným, tak tomu pro jistotu říkali, aby dokonale nezabředli do prokletí...
Nevyslovené věci. Všechno začínalo být hrozně psychické. Bylo to úplně stejné, jako když Šandy

46
ujel 191 mil napříč Jižní Dakotou a pak se podíval na mapu na stropě autobusu a přesně těch samých
191 mil na ní bylo červeně označených... Sandy::::: kdysi, v zemi rentgenovaných mozků, by Bílé
pláště ani za milion let nedokázaly pochopit, kde to vlastně byl... což bylo to úplně stejné místo, kde
se teď nalézali všichni, jmenovalo se také Město na okraji... Když se vrátili do Keseyho roubeného
domu v La Hondě a všichni v podvečer seděli v největší místnosti a venku se udělalo chladno a Page
Browning si pomyslel: Zavřu okno, tak v ten moment se jiný Prankster zvedl a zavřel okno namísto
nej a u-u-u-usmál se a vůbec nic... Nevyslovená věc — a tyhle věci děly pořád a pořád. Jednou jeli
do pohoří Sierras a Cassady odbočil z hlavní cesty a jel dál po malé horské silničce — aby se
podíval, kam vede. Ta silnička je tak stará a opuštěná, že je asfalt už z poloviny pryč, a oni po ní
jedou dál a dál, vytáčejí zatáčky směrem do nikam, ale vzduch je tam příjemný, a když vyjedou na
vrchol stoupání, autobus sebou začne cukat a lapat po dechu a odmítá jet dál. Prostě zdechne. Ukáže
se, že jim došel benzin, což je ohromně milá situace, vzhledem k tomu žé je noc a oni jsou ztracení
kdesi na západ od nikde a žádná benzínka není blíž než takových třicet možná padesát mil. Nedá se
dělat nic jiného, než se vyvalit z autobusu a usnout... hmmmmmmm... štíři ve vysokých botách s
nočními čepečky, co se rozdávají na palubě TWA, nasazenými na žihadlech, tak takoví běhají po
spacákách, rozložených na podlaze v mramorovém podkroví na poušti
ROZBŘESK
Všichni se probudí, když uslyší skřípění a supění a hekání a přes kopeček se k nim přivalí Chevron
cisterna, obrovská nádrž na kolečkách. A ta zastaví, jako by se už předtím někde potkali, a věnuje
jim plnou nádrž benzínu a beze slova jede dál do Sierry, směrem tam, kde není absolutně Nic
Babbs — Kosmická kontrola, co, Hasslere! A Kesey — Kam to jedou ? Neřek bych, že sem kdy
vkročila lidská noha. Jsme pod kosmickou kontrolou, I je to hodně dlouho, a pokaždý když si ta
kontrola chvíli odpočine, je potom o něco větší a taky silnější. A pak zjistíte to... o Kosmovi a
objevíte, že on je ten, kdo celý tohle představení řídí...
Nevyslovená věc; Keseyho úloha a celý ten směr, kterým se Pranksteři vybrali — všichni Pranksteři
si toho byli vědomi, ale žádný z nich to nevyjádřil slovy, jak říkám. Dávali si pozor, aby to
nevyjádřili slovy. To samo o sobě bylo jedním z nevyslovených pravidel. Když na to nalepíte
cedulku, už to nebude ono... Kesey se ohromně snažil, aby jeho úloha nebyla zřejmá. Nebyl
autoritou, autoritou byl vždycky někdo jiný: ‫״‬Babbs říká...‫״ ״‬Page říká...‫ ״‬Kesey nebyl velitel, byl
‫״‬ne‫־‬navigátor‫״‬. Byl také ne‫־‬učitel. ‫״‬Uvědomuješ si, že seš tu učitelem ty?‫ ״‬říká Kesey. ‫״‬To je příliš,
to je příliš,‫ ״‬a odkráčí. Veškeré Keseyho učení je tajné, metaforické; jsou to bajky, aforismy: „Buďto
jste v autobuse, anebo v autobuse nejste,‫„ ״‬Nakrmte hladovou včelu,‫„ ״‬Nic netrvá věčně,“ „ Dívejte
se ušima a poslouchejte očima,“ „Vložte svý dobro tam, kde dokáže nejvíc,‫„ ״‬Co řeklo zrcadlo? Už
má lidí dost.‫ ״‬Do značné míry to bylo jako zen buddhismus s těmi jeho nesrozumitelnými slovními
potyčkami, jako když se novic zeptá: „Co je tajemstvím zenu?‫ ״‬a mistr Hui‫־‬neng odpoví: ‫״‬Jak
vypadala tvoje tvář, než tě zplodili tví rodiče?‫ ״‬Kdyby to člověk vyjádřil slovy, kdyby to
nadefinoval, omezí to. Pokud je to tohle, tak to nemůže být tamto... Ale přitom to je i tohle i tamto!
Každý měl svou vlastní věc a v té se rochňal, ale všechno dohromady se to vměstnalo do skupinové
věci, což byla — „Nevyslovená věc,‫ ״‬řekl Page Browning, a přesněji už to nikdo nechtěl slovy
vyjadřovat.
A taky kolem toho nevypracovali žádnou teologii, žádnou filosofii, přinejmenším tedy žádný ismus.
Neměli za cíl zlepšit morální nebo sociálními světa, nešlo tu o žádné spasení a už rozhodně o
nesmrtelnost a život věčný. Život věčný! Tomu jen smáli. Pokud někdy na světě existovala skup^
lidí beze zbytku oddaných životu tady a teď, byli tol zaručeně Pranksteři. Vzpomínám, jak jsem se
tornul podivoval. Ve vzduchu viselo cosi nesmírně... nábo ženského, atmosféra pranksterského
života tím byla prosycená, ale přesto na to nebylo možné ukázat prstem. Dalo by se říct, že tu prostě
neexistovalo nic víc než skupina lidí, kteří společně prožili nezvyklý psychologický stav, zážitek z
LSD —
Přesně! Zážitek^ to bylo to pravé slovo! a začalo do všeho přesně pasovat. Vlastně žádné z vý-
znamných náboženství, která kdy byla založena, ani křesťanství, ani buddhismus, ani islám, ani
džinismus, ani judaismus, ani zoroastriánství, ani hinduismus, ani jedno z nich nezačalo
filosofickou teorií, a dokonce ani nějakou hlavní myšlenkou. Všechna začala nesmírně silným
novým prožitkem, tím, co Joachim Wach nazval ‫״‬prožitek posvátného" a Max Weber ‫״‬vlastněním
božstev‫״‬, pocitem, že se člověk stal nádobou naplněnou posvátnými věcmi, pocitem Všejednoty.
Vzpomínám, že když jsem takové věci poprvé četl, nikdy jsem přesně nepochopil, o čem to tihle
dva vlastně mluví. Prostě jsem věřil těm jejich mocným německým slovům. Jezis‫ ׳‬Máni,
Zarathuštra, Gautama Buddha — na samém začátku nenabídl vůdce svým následovníkům an{ lepší
život po životě, ani sociální reformu, ani žádnou odměnu kromě jistého „psychologického

47
stavu tady a teď‫״‬, jak to vyjádřil Weber. Počítám, že to, čemu jsem nikdy pořádně neporozuměl,
bylo že mluvil o skutečném vnitřním zážitku, kterým všichni prošli, zkrátka a dobře, mluvil o extázi.
Ve většině případů, dá-li se věřit posvátným spisům a legendám, se to stalo bleskově. Mohamed se
postil a meditoval na úbočí hory poblíž Mekky a — blesk! — prožil extázi, úžasné odhalení — a tím
započal islám. Zarathuštra se kodrcal po cestě s vodou haomy a — blesk! — narazil na planoucího
archanděla Vohu Mana, posla Ahury Mazdy, a tím začalo zoroastriánství. Šavel z Tarsu šel po cestě
do Damašku a — blesk! — uslyšel hlas Hospodina a stal se křesťanem. A k tomu navíc ještě Bůh
sám ví kolik méně významných postav v následujících 2000 letech prožilo cosi podobného:
Christian Rosenkreuz a jeho ‫״‬Bohem osvícené | bratrstvo rosikruciánů, Emanuel Swedenborg, jehož
mysl se znenadání ‫״‬otevřela‫ ״‬v roce 1743, Mistr Eckhart a jeho učedlníci Suso a Tauler, a ve
dvacátém století sádhu Sundar Singh — s jeho — blesk! — vizí ve věku 16 let, a potom ještě
mnohokrát: „... často když vycházím z extáze, zdá se mi, že celý svět musí být slepý, když nevidí to,
co vidím já, všechno je tak blízké a zřetelné... neexistuje jazyk, jímž by se daly vyjádřit věd, které
jsem spatřil ve spirituálním světě...‫ ״‬To zní, přirozeně, jako by promluvil kyselinový feťák. To, co
všichni viděli v . . . blesku, to bylo rozřešení základních predikament toho, že jsme lidé, že jsme
každý svým osobním já, smrtelným, bezmocným a uvězněným v obrovském neosobním Tom, ve
světě kolem nás. Náhle! — Všejednotně! — se přeléváme, já v To, a To ve Mě, a tohle přelévání já
vnímám jako moc, která je tak blízko a tak zřetelná, a celý svět je k ní slepý. Veškerá moderní
náboženství, a ostatně i okultní vědy, hovoří o Jiném světě - ať už je to svět bráhmanů, anebo svět
létajících talířů — ke kterým je racionální, plahočící sesvět slepý. Ti — takzvaní! přátelé —
racionální svět. Kéž by tak oni, Tatínek&maminka&bratříček&sestřička, lidé, kteří jsou nám drazí,
ale jsou nesnesit přízemní, kéž by tak mohli poznat karos, nadřazený okamžik... Historické vize
byly vysvětlovány mnoha různými způsoby, jako důsledek epilepsie, autohypnózy, poruch
metabolismu, způsobených postem, anebo skutečným zásahem bohů nnebo drog: Zoroastriánství
začalo zázračnou koupelí ve vodě haomy, což je totéž jako hinduistická sóma a je to nepochybně
droga. Ten zážitek!
A po tom zážitku — poté, co jsem se seznámil s Prankstery, jsem se znovu vrátil k paradigmatu
Joachima Wacha o tom, jak jsou zakládána náboženství, napsal ho roku 1944 a pro mě se teď stal
bezmála okultně jasnozřivým, když jsem jeho text srovnal s tím, co jsem věděl o Pranksterech:
Po hlubokém novém prožitku, který zcela nové objasní řád světa, začne zakladatel, vysoce
charismatická osoba, shromažďovat kolem sebe učedníky. Tito následovníci utvoří neformální,
ale nesmírně blízké společenství, které je svázáno novým zážitkem,, jenž jim vyjevil a vysvětlil
zakladatel. Toto společenství by bylo možno zvát kruhem což znamená, že je zaměřeno směrem
k centrální postavě, se kterou je každý z následovníků v důvěrném kontaktu. Na následovníky
je možno pohlížet jako na zakladatelovy společníky, kteří jsou k němu vázáni osobním obdivem
přátelstvím a oddaností. Rostoucí pocit solidarity členy k sobě svazuje a zároveň je odděluje od
jakékoli jiné formy společenské organizace. Členství v kruhu vyžaduje naprosté zřeknutí se
obvyklých životních snažení a radikální změnu společenských vztahů. Vazby k rodině a
přibuzenstvu, jakož i oddanost všemožného druhu, byly přinejmenším dočasně uvolněny nebo
zpřetrhány. Těžkosti, utrpení A pronásledování, hrozící těm, kteří se ke skupině připojili, byly
vyváženy jejich nadějemi a nepochybným očekáváním... a tak dále. A o zakladateli samotném
Wach píše: má ‫״‬vize, sny, tranzy, časté extáze"... ‫״‬nezvyklou citlivost a intenzivní citový
život"... ‫״‬je připraven objasnit projevy božství"... ‫״‬je v něm něco základního, jakýsi
nekompromisní přístup k věci a archaické způsoby a mluva"... ‫״‬Objevuje se jako obnovitel
zapomenutých smluv se skrytými silami života"... ‫״‬obvykle nepochází z řad aristokracie,
vzdělanců nebo společensky vybroušených lidí; často vyjde z řad prostších lidí a zůstává věrný
svému původu dokonce i ve změněném prostředí"... ‫״‬mluví tajuplně, slovy, znaky, gesty, v
mnoha metaforách, symbolických činech všemožného charakteru"... ‫״‬objasňuje a vysvětluje
minulost a očekává budoucnost ve smyslu kairos (nadřazeného momentu)" —
Kairos! — zážitek!
— podle Maxe Webera se na budoucnost připravuje jedním ze dvou způsobů: buď vystupuje
jako ‫״‬mravoučný‫ ״‬prorok, jakým byl Ježíš nebo Mojžíš, který předepíše svým následovníkům
pravidla, podle nichž mají jednat, a popíše Boha jako super- osobu, která je soudí podle toho, jak
předepsaná pravidla dodržují. Anebo jako ‫״‬exemplární" prorok, jako byl Buddha: pro něj je Bůh
neosobní, je to síla, energie, všesjednocující proud, Všejednota. Exemplární prorok lidem
nepředkládá žádná pravidla chování. Předkládá svůj vlastní život jako příklad pro své
následovníky...
Všechny tyhle náboženské kruhy a skupiny se postupně stávají pevnějšími a pevnějšími, neboť si
vytvářejí své vlastní symboly, terminologii, životní styly, a jak postupuje čas, také jednoduché

48
kultovní praktiky, rituály, které často zahrnují hudbu a umění, což všechno vzrostlo z nového
prožitku a zdálo se divné nebo nepochopitelné těm, kteří ho nikdy nepoznali. V tomto bodě se v nich
také ‫״‬vytvořila silná potřeba rozšířit své poselství mezi I všechny lidi“
... všechny lidi... V rámci náboženského kruhu byl status odjakživa prostou záležitostí. Svět je
prostě a beze zbytku rozdělen na ‫״‬ty, co si jsou vědomi", to jest ty, kteří měli zážitek, při němž byli
nádobami božství, a obrovský dav ‫״‬těch, co si nejsou vědomi‫ ״‬,‫״‬těch, co nemají hudební sluch‫״‬,
„těch, co se nenapojili". Jinými slovy: buďto jste v autobuse, anebo v autobuse nejste. Vědoucí se
nikdy schválně nechovali povýšeně k nevědoucím, ale upřímně řečeno, většina té slizké masy
normálních duší vypadala, že jim není pomoci — a hudba vaší píšťaly, znějící z vršku autobusu,
způsobila, že se napružili ještě víc. Nicméně tato společenství jednala s každým, kdo dokázal, že v
něm něco je, s každým, kdo byl potenciálním bratrem, s velkorysou starostlivostí...
... potenciálně napojení... V Keseyho domě v La Hondě se začali zjevovat Krásní lidé, a Pranksteři
odtamtud nikoho nevyhnali. Všichni tam směli zůstat, žít tam, pokud... pokud se zdálo, že jsou
napojení. Mountain Girl čekala venku před Keseyho domem, když se autobus probil poslední
zatáčkou silnice číslo 84 a vjel do sekvojového hájku. Mountain Girl byla velká brunetka s černým
motocyklem, oblečená do trička a khaki džínů. Bylo jí teprve 18, ale byla velká, asi pět stop a dva
palce vysoká, a měla nadváhu; a byla hlučná a nepořádná pokud šlo o tohle. Ale bylo to zvláštní...
měla krásné zuby a úsměv, který se člověku prozářil až dó střev... Jmenovala se Carolyn
Adamsová, ale okamžitě se z ní stala Mountain Girl. Pokud vím, nikdo jí potom už jinak neřekl,
dokud se do toho nevložila policie se svou oficiální mluvou, ale to bylo až o devět měsíců později,
když ona a dalších jedenáct Pranksterů...
Do Keseyho domu přivedl Mountain Girl Cassady. Pracovala jako laborantka v biologické
laboratoři v Palo Altu. Měla přítele, který — no, nejspíš si o sobě myslel, že je ‫״‬beatnik‫״‬, i když byl
poněkud omšele moderní. Ale nikdy nic nedělal, tenhle její přítel. Nikdy spolu nikam nešli. Nikdy
nechodili ven. A tak se vypravila ven sama. Jednou večer skončila v St. Michaeli Alley, což byla
jedna z útulných bohémských hospůdek v Palo Altu, na oslavě Cassadyho narozenin. Cassady jí
řekl, že musí přejet přes horu a pak se dát k sekvojím, a tam že to je.
Mountain Girl se Pranksterům okamžitě ohromně zalíbila. Zdálo se, že neustále všechno dělá
všem ostatním na očích, aniž by ji k tomu museli povzbuzovat. Byl to jeden jediný obrovský náboj
vitality. Tak tady máte Mountain Girl — a vy jste okamžitě zbystřili pozornost, jakmile jste uviděli,
že se jí koutky roztahují do úsměvu a její velké hnědé oči se rozvírají, rozvírají, rozvírají, rozvírají,
dokud prakticky nevybuchly jako sluneční skvrny před vašima očima a vy jste věděli, že ten
kouzelný venkovanský hlas zapěje něco jako:
‫״‬Hej! Hádej, co uděláme! Zrovna jsme byli u Bawa" — to byl obchod se smíšeným zbožím — ‫״‬
a opatříme si semínka, rozumiš, a budem pěstovat trávu v takovým tom truhlíku za Bawovým
oknem! Rozumíš tomu! Celý tohle městečko, rozumíš, se do půl roku chytne!‫ — ״‬a tak dále.
Ale i s tím svým vyjadřováním, se svým ,takovym tom‫ ״‬a ‫״‬rozumíš‫״‬, byla pravděpodobně
nejchytřejší holka tady kolem, snad s výjimkou Faye. Faye ovšem skoro vůbec nemluvila, a tak to
mnoho neznamenalo. Mountain Girl, jak se ukázalo pocházela z velmi vážené rodiny vyšší střední
tříd v Poughkeepsie ve státě New York. Byla to rodina unitářů. Mountain Girl byla ohromně chytrá,
každo pádně všechno okamžitě pochopila. Byla rozhodná a měla ohromnou kuráž. A taky byla den
ode dne krásnější. Stačilo pár týdnů, kdy jedla nepravidelně a živila se rýží a vegetariánským
gulášem, zkrátka tou starou dobrou nedobrovolnou makrobiotickou dietou, aby se tak řeklo, kterou
byl Keseyho dům proslulý, a zhubla a zkrásněla. Keseymu nic z toho neušlo. On byl Horal,
Mountain Man, a ona byla Horalka, Mountain Girl. Ohromně se k němu hodila...
Mountain Girl se přestěhovala do stanu na malé rovince na kopci za domem, pod sekvojemi. Page
Browning tam měl taky stan. A taky Babbs a Gretch. Mike Hagen tam měl svou Šukobudku.
Šukobudka byla velmi hvězdná — vyrobil ji přece Po Ruch" Hagen. Ani jedno prkno na ní nebylo
rovné a ani jeden hřebík nebyl pořádně přibitý. Zdálo se, ze prkna drží pohromadě díky jakési
dočasné smlouvě. Jednoho dne vzal Kesey kladivo a bacil s ním do jediného hřebíku na vršku budky
a celá budka se zhroutila.
‫״‬Nic netrvá věčně, Hagene!‫ ״‬zařvala Mountain Girl a její smích se rozléhal po sekvojových lesích
A Poustevníkova jeskyně... Jednou Faye vyhlédla z okna kuchyně a u úpatí kopce před domem
byla podivná postava, zírala na ni z okraje lesa jak vyhladovělé zvíře. Byl to drobný, hubený kluk,
sotva přes pět stop vysoký, ale měl mohutný černý plnovous, jako nějaký trpaslík, jako Barney
Google v té písničce. Prostě tam stál s obrovskýma hlado- mřivýma očima, které poulil z
mohutného černého plnovousu, a koukal se na dům. Faye mu přinesla talíř s tuňákem. Beze slova
ho popadl a jedl, a pak už nikdy neodešel. Byl to Poustevník (Hermit).

49
 Poustevník skoro vůbec nemluvil, ale ukázalo se, že dokáže velmi dobře číst a psát, a mluvil s
lidmi, kterým důvěřoval, kupříkladu s Keseym. Bylo mu teprve 18. Předtím žil se svou matkou
kdesi u La Hondy. Ve škole měl spoustu problémů. Všude měl spoustu problémů. Nikam
nezapadal. Nakonec utekl do lesů a tam žil bosý, jen v košili a v leviskách, zabíjel zvířata a
oštěpem lovil ryby, aby měl co jíst. Občas ho lidi zahlédli a děti ze střední školy se ho občas
pokusily ulovit, přičemž mu pokaždé rozbily přístřešek, a trápily ho i jinak. Na své pouti zabloudil
do lesů za Keseyho domem, což byla divočina, kterou kdosi pojmenoval ‫״‬Park Sama McDonalda‫״‬,
ale nikdy ji neodlesnili.
Poustevník si postavil Poustevníkovu jeskyni, bylo to na dně temně zelené, mechovité prohlubně,
která zela pod cestičkou, vedoucí vzhůru do lesů. Zaplnil svou jeskyni předměty, které mrkaly a bli-
kaly a vrkaly. Stal se také přechovávačem obecní tyseliny, měl ji tam dole ve své jeskyni. A měl i
jiná tajemství, kupříkladu své deníky... Poustevníkovy paměti, ve kterých se mísil skutečný život s
jeho poustevnickou představivostí a vytvářel meandrující řeky malých chlapečků a ztracených
lovců, které dokázal zachránit jen Poustevník... Nikdo neznal jeho pravé jméno, dokud, jak už jsem
řekl se do toho o pár měsíců později nevložila policie se svou oficiální mluvou...
Potom Babbs objevil barvy, co ve tmě zářily a začal omaiovávat všechno, včetně kmenů sekvojí
obrovskými zelenými, oranžovými, žlutými kliky-háky. Panebože, vždyť on omaloval dokonce i
listy a celý Keseyho dům začal v noci zářit. A ozývát se všemožnými hlasy. Objevovalo se tu víc a
víc lidí a zůstávali na delší nebo kratší dobu. Cassady sem přivedl blondýnu skandinávského typu,
která pořád mluvila o mindrácích. Všichni měli mindráky. Stala se z ní Provokatérka June (June the
Goon). Potom se tam objevila dívka, která nosila Široké červené klobouky a babičkovské brýle,
první, jaké kdy kdo viděl. Stala se z ní Trdlo Marge (Marge the Barge). Pak tam dorazil sochař
jménem Ron Boise, hubený kluk z Nové Anglie, který mluvil nosem jako Titus Moody, až na to, že
tenhle Titus Moody hovořil hip jazykem: ‫״‬Člověče, no jo, chci říct, je ti to jasný“ a tak dále. Boise
sem přivezl sochu oběšence, a tak ji pověsili na větev stromu na katovu oprátku. Taky vyrobil
nádherného ptáka Bouřliváka, šílenou ozobenou příšeru ve stylu Thora a Wotana, která měla na
zádech jantarovou kupoli a dalo se do ní vejít. Uvnitř byly mocné drátěné struny, kterými byla
dutina přepažená, jako by to byla ta nejmocnější vibrující basová příšera v historii lidstva. Pak tam
dovezl sochu zvanou Kámasútra, což byl obrovský plechový muž, který měl tvář zabořenou v
plechových slabinách velike plechové dívky. Levá noha jí trčela do vzduchu- Byla dutá a Babbs
skrz ni prostrčil hadici a zapnul vodu a ta vystřikovala, a tak ji nechali téct a ona pořád
vystřikovala. Vypadalo to, jako by ta dívka měla věčný orgasmus, co jí vystřikuje z levé nohy.
A... Ssss — ssss — sss — Bradley. Bradley, Bradley Hodgeman, býval středoškolskou tenisovou
hvězdou. Byl drobný, ale nesmírně svalnatý. Ukázalo se, že je — přesněji řečeno, stal se, Bradley se
pořád něčím stával — člověkem, který se chová tak divně, že lidi tam jen stáli a koukali se na něj,
dokonce i v Keseyho baráku. Mluvil ve shlucích slov, ‫״‬Bacil sebou na záchytce — nerozpustné lé-
tající předměty, nitrát — zvlněná zeleň u zadní verandy — Ray Bradbury napojený na osamělou
chromovanou nosní dírku, chápete" — a pohyboval se bokem po místnosti s neurčitým úsměvem a
vlasy měl sčesané přes obličej jako surfař, záda měl shrbená, a pak se zničehonic začal
pochechtávat, Ssss — ssss — ssss — dokud se někdo nepokusil rozbít jeho sekvenci tím, že se ho
zeptal, jak mu teď zrovna jde tenis, a on se se usmál o něco víc a rozevřel oá až k obzoru šílené
důležitosti a řekl: Jednou jsem odpálil míček do vzduchu... a on vůbec nespadl... Ssss — sss — sss
— sss..."
Vlastně tu byla začátkem šedesátých let spousta děcek, která byla... no ano, napojená, Začal jsem
jim jen tak pro sebe říkat Krásní lidé, to proto, že psali svým rodičům dopisy Krásných lidí. Tahle
děcka byla převážně v Los Angeles, v San Francisku a v New Yorku. Byli napojení na svůj
pravidelný okruh a často přejížděli z města do města. Většina z nich pocházela ze střední třídy, ale
ne z majetnější buržoazie, spíš z maloburžoazie, pokud se to ještě smí takhle napsat — pocházeli z
rodin, které neměly peníze, ale měly Kulturu, anebo měly peníze ale neměly Kulturu. Přinejmenším
mně to takhle připadalo, soudě podle Krásných lidí, které jsem znal. Kultura, Pravda a Krása pro ně
byly nesmírně důležité... ‫״‬Umění je víra, ne řemeslo/‫ ׳‬jak kdosi řekl... Mladí! Nezranitelní! Nějakým
zázrakem se stalo, že ve vzduchu obíhal dostatek peněz na to, aby každý mohl dělat tuhle věc, žít
spolek s jinýma děckama — dělat Naši věc! — i když pochází ze skrovných poměrů — aniž by
musel mít zaměstnání — žijeme tak, jak se nám to líbí » My! a lidi ve stejném věku jako my! —
bylo to krásné, byl to... úžasný pocit, a normální svět to nikdy nepochopil, tuhle věc, co se týkala
úplně nového společenského postavení, a jak člověku bylo teprve devatenáct, dvacet, jednadvacet,
ale nezačínal bezmocně na spodní šprucli žebříku, vůbec ne, protože se na ten žebřík můžeme vy-
kašlat — člověk už v tomhle věku byl na... úrovni, kterou byl celý normální svět dočista... zmatený!
Normální lidi se v jednom kuse snažili zjistit, co je tu v nepořádku — protože tenhle pocit sami

50
nikdy nezažili. Normální lidi si říkali beatnikové. Počítám, že se Krásní lidé považovali za generaci
beatniku z konce padesátých let, s tím jejím vzrušením, ale ve skutečnosti tenhle jejich bohémský
status v sobě zahrnoval úplně nový leitmotiv: konkrétně psychedelické drogy.
El... Es... Dé... v taj-nos-ti... Timothy Leary, Alpert a pár dalších chemiků jako AI Hubbard a muž,
který vystupoval inkognito jako ‫״‬Dr. Spaulding‫״‬, pumpovali LSD do hip kruhů se vskutku
mesiášským zápalem. LSD, peyotl, meskalin, seminka povijnice, tohle všechno začínalo být v hip
životě novou tajuplnou věcí. Spousta děcek, která se do toho vrhla, už byla nahňácaná v amputova-
ných bytech, jak jsem tomu říkal. Sedátka, stoly, postele — nic z toho nikdy nemělo nohy. Byl to
život v komuně na podlaze, tak by se to dalo říct, přestože nikdo z nich neužíval termíny jako ‫״‬život
v komuně" nebo ‫״‬tribes", nic takového. Neměli žádnou konkrétní filosofii, jen trochu zbytkového
buddhismu a hinduismu, který tu zůstal po beat- nikách, plus Huxleyho teorii o otvíraných branách
v mysli. Neměli jednotný životní styl, s výjimkou toho, že v jejich bytech nic nemělo nohy... Byli
to... zkrátka Krásní lidé! — nebyli to „studenti‫״‬, „úředníci‫ ״‬,‫״‬prodavačky", ‫״‬budoucí manažeři‫— ״‬
panebože, jen s tím nezačínejte, nelepte na mě cedulky téhle hry na povolání! jsme Krásní lidé,
vzešlí z vašeho pohřebiště robotů:::::: a v tomto momentě si vždycky sedli a napsali domů dopis
Krásných lidí. Dívky tyhle dopisy většinou psaly svým matkám. Matky po celé Kalifornii, po celé
Americe, počítám, se s Krásnými lidmi dokonale obeznámily. Dopis zněl takhle:
‫״‬Milá maminko,
Chtěla jsem ti napsat už dřív a doufám, že ses o mě nebála. Jsem v [San Francisku, Los Angeles,
New Yorku, Arizoně, rezervaci Indiánů Hopi!!!!, New Yorku, Ajijicu, San Miguel de Allende, Ma-
zatlánu, Mexiku!!!!] a je tu opravdu krásně. Je tu krásná společnost. Jsme tu už týden. Nebudu tě
nudit popisem toho, jak se to všechno stalo, ale opravdu jsem se snažila, protože jsem věděla, že si
to přeješ, ale prostě mi to nic neříkalo [střední škola, universita, moje zaměstnání, můj vztah к Dan-
nymu], a tak jsem přijela sem a je to tady opravdu krásné. Nepřeju si, abys o mě měla strach. Potkala
jsem několik KRÁSNÝCH LIDI a...‫״‬
... a v srdci i té nejméně hip matky v celéj f USA se instinktivně vzedme adrenalinový výkřik:
beatnikové, flákači, černoši — drogy.
U Keseyho den začínal — kdy? Nebyly tam žádné nástěnné hodiny a náramkové nikdo nenosil
|Světlo ramp už jiskřilo pod sekvojemi, když jste se probudili. Prvním zvukem, obyčejně, bylo
volání Faye na děti — Jede! Shannon!" — anebo zavírání dvířek kredence v kuchyni anebo
položení pánvičky do sušáku na nádobí. Faye věčná — Pak se možná ozval motor auta, co
přejíždělo přes dřevěný můstek a parkovalo na prašné příjezdové cestě před domem. Někdy to byl
jeden z pravidelných návštěvníků, který se sem vracel, třeba Hagen. V jednom kuse někam
odjížděl. Někdy to byli věční návštěvníci bůhví odkud, kamarádi kamarádů kamarádů, někteří z
nich byli hledači záhadných věcí, jiní byli i hledači drog, někteří z nich byli studenti z Berkeley, I
nikdy to nebylo jasné. Lidi v domě se zrovna chystali vstávat. Objeví se Kesey v trenýrkách, jde k
potoku a skočí do příšerně studené vody, aby se tím šokem probudil. George Walker sedí na
verandě a na sobě má jen levisky a prohlíží si svaly na pažích, na ramenou, na trupu, veškeré svaly,
pátrá po nedokonalostech, vymačkává uhry, vypadá to, jako když se obřadně myje kočka. V
pozdním odpoledni se tu bude dít spousta věd, lidi budou pracovat na všemožných projektech, z
nichž tím nejsložitéjším — a nekonečným, jak se zdá — je jejich Film. Pranksteři strávili značnou
část podzimu a také zimy a také časného jara 1965 tím, že pracovali na... Filmu. Z výpravy v
autobuse měli natočeno asi čtyřicet pět hodin barevného filmu, a jakmile na tom začali pracovat,
stalo se z toho monstrum. Kesey si ohledně tohohle filmu dělal po všech stránkách velké naděje.
Byl to první kyselinový film světa, natočený v podmínkách naprosté spontánnosti, zatímco se
probíjeli srdcem Ameriky a zaznamenávali všechno teď, v tomhle okamžiku. Momentální fantazie
byla... úžasný objev, pokud se týče úplně nových forem vyjádření... ale taky něco, co omráčí a
nadchne mnohé davy, bude to prostě film, který bude moci být promítán v komerčních kinech a
zároveň i v esoterickém světě feťáků. Ale tenhle Film bylo monstrum, jak říkám. Kolik práce a
nudy s sebou neslo pouhé sestříhání pětačtyřiceti hodin filmu, to bylo neuvěřitelné. A krom toho...
spousta z toho byla špatně zaostřená. Hagen, tak jako všichni ostatní, se nejmíň polovinu doby
vznášel a kodrcání autobusu nijak zvlášť nepomohlo — ale tohle byl přece ten tripl Ale i tak... A
taky v tom materiálu bylo hrozně málo snímků, uvádějících do místa děje, snímků, které by
ukázaly, kde autobus vlastně byl, když se to či ono přihodilo. Ale kdo potřebuje tu starou
hollywoodskou věc s celkovým záběrem, polodetailem, detailem a pečlivými střihy a zatmívačkami
a panorámováním a klapkou na začátku a klapkou na konci, ty starý kraviny. Ale i tak... když se
ponořili do všech těchhle mil roztřeseného, kymácivého, zářivého filmu ve snaze ho nějak nastříhat,
bylo to jako vstoupit do džungle, ve které zelenavé liány dorůstají rychleji, než se vám je daří
přesekávat.
Film už teď stál strašné peníze, asi 70 000 dolarů, vesměs za vyvolání
barevného materiálu. Kesey do svých Neohrožených cest s. r. o. investoval všechno co

51
získal za své dva romány a za divadelní adaptace Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jeho bratr Chuck,
který měl ve Springfieldu v Oregonu prosperující závod na zpracování mléka, do nich také něco
investoval. Otec George Walkera pro George založil konto ze kterého směl s jistými omezeními
vybírat, ale i na film přispěl, kdykoli to šlo. Než skončil rok 1955 utratily — podle záznamů, které
vedla Faye Neohrožené cesty s. r. o. na všemožné pranksterské podnikání 103 000 dolarů. Celá
skupina ten rok žila asi za 20 000 dolarů, což nebylo mnoho, když si člověk uvědomí, že se kolem
málokdy pohybovalo méně než deset lidí, o které bylo třeba pečovat, a obyčejně také dvě nebo tři
vozidla. Kesey se postaral o ubytování a o jídlo.
U dveří hrnec plný peněz — Na policích v obýváku se postupně vytvářela zajímavá knihovna,
knihy sci‫־‬fi a další záhadné knihy, a mohli jste vzít do ruky bezmála kteroukoli z těchhle knih a
najít v ní podivné vibrace. Celá tahle věc byla hrozně... třeba na Keseyho polici — ležela tam tahle
kniha, román Roberta Heinleina, zvaný Cizincem v cízí zemi. Člověk je z toho úplně na větvi.
Vypadá to, že Heinlein a Pranksteři jsou propojení jakousi nevysvětlitelnou, nekauzální vazbou.
Tohle je kniha o Marťanovi, který sestoupí na zem, je to vlastně opravdový superhrdina, narozený z
pozemské matky a otce po kosmickém letu ze Země na Mars, ale vychovaný nekonečně
nadřazenými bytostmi, Marťany. Bytosti na jiných planetáchl ve sci‫־‬fi románech vždycky
nekonečně nadřazené. Nicméně se kolem něj shromáždí mystické , bratrstvo, založené na
mystickém ceremoniálu, známém pod jménem sdílení vody. Žijí v — La Hondě! U Keseyho! Jejich
sídlo se nazývá Hnízdo. Jejich život překračuje veškeré obvyklé pozemské hry na status, sex a
peníze. Žádný z těch, kdo jednou sdílel vodu a zúčastnil se života v Hnízdě, se už o takové banální
soupeření nezajímá. Hned u předních dveří je hrnec plný peněz, které zaopatřil superhrdina... V
Hnízdě se naprosto všechno odehrává všem ostatním na očích — neexistují tam tajemství, neexi-
stuje tam pocit viny, neexistuje tam žárlivost, nikdo nikomu nic nevytýká: ‫״‬... plurální manželství...
skupinová teogamie... Tím pádem všechno, co se stalo — nebo se mělo stát... nebylo veřejné, ale
soukromé. ,Není tu nikdo, jen my bohové‫ — ׳‬a jak by se tudíž kdokoli z nich mohl cítit uražený?
Bak- chanálie, bezostyšně prohazování partnerů, život v komuně... všechno."
Kesey teď měl nejen autobus, ale celý les zadrátovaný kvůli zvuku. Dráty vedly vzhůru po stráni
do sekvojového lesa, a tam byly mikrofony, které sbíraly veškerý šramot. Nahoře v sekvojovém
lese, na vrcholku sprašového pahrbku na druhé straně silnice, vedoucí od domu, byly obrovské
reproduktory, divadelní sirény, které dokázaly zaplavit zvukem celou rokli. Roland Kirk a jeho
půltucet dechových nástrojů naplňoval rotační elipsoidy sinusových štěrbinek sekvojového lesa
funkem.
Soumrak! Obrovské pruhy, zelené a oranžové barvy, namalované na obrovitých sekvojích, za
soumraku zářily, jako by si Příroda konečně řekla: No a co, a zcvokla se taky. V prohlubni poblíž
domu, kus nad Poustevníkovou jeskyní, byly masky, pomazané barvou, co ve tmě zářila, a krabice a
přístroje a všemožné věci, které zářily, mrkaly, hučely, pískaly, řvaly, a byly tam mikrofony, které
dokázaly sbírat zvuky vydávané zvířaty, poustevníky, prostě čímkoli, a vysílat je z vrcholků stromů
jako potřeštěné hulákání makaků, co kdysi sloužilo jako podbarvující zvuky v rádiových pořadech o
Jimovi z džungle. Soumrak! Za soumraku si člověk mohl nasadit na hlavu něco jako leteckou helmu
z první světové války, až na to, že byla pomalovaná vřeštícimi zářivými barvami, a obličej si mohl
pomalovat souhvězdími, co ve tmě zářily, velkou medvědicí, kozou, velkým chodícím hrdinou, co
zářil v setmélých hvozdech, a pak mohl začít cosi deklamovat v hlubokém lese, nahoře na kopci,
přízračným tónem, jako Stín, mohl začít deklamovat jakoukoli starou známou zvěst, třeba: ‫״‬Tady
ovládací věz, tady ovládací věž, opusťte startovací dráhu číslo jedna, blňí se pumové mikroby, ze
všech pórů krvácejí starožitným prachem a žebrají o vysoké oktanové číslo, dejte si bodu,
poslechněte si bacha, vy všichni, co spíte v ubytovnách na hlavním tahu, tumory ve vašich matracích
jsou : masožravé spóry, veneričtí motýli, seslaní Kombinací, I aby do vašich mozků nepronikli moli,
v každé zásuvce je kosmická lékárnička — Zapněte se do zásuvek! Pumové mikroby sem mašírují
jak armáda mravenců... ‫ — ״‬a být si šťastně vědom toho, že někdo, kdokoli, by mohl z domu
odpovědět, anebo odněkud odjinud přes jiný mikrofon, co vyřvával po lesích u La Hondy: ‫״‬Pozor,
pozor, složte tyče u ohybů, skryjte pod bortícími se zákony, zkalibrujte mozky pro sčítání lidu..." A
Bob Dylan dýchavičně vychrchlával sve nápěvy v rotačních elipsoidech anebo na nějakém jiném
podělaném místě...
Než nastala noc, byli už Pranksteři v doměa předávali si z ruky do ruky pár jointů, sliny-iny-iny-iny-
iny-iny, a celá tahle věc, aby se tak 0o, pronikala čím dál tím hlouběji do okamžiku, a lidi' pracovali
na páskách, pásky se přehrávaly, zastavovaly, převíjely; znovu přehrávaly, klapnutí njastíkového
čudlíku, znovu se zastavovaly... a kolem obíhalo trochu speedu — pod sekvojemi bylo high ze
speedu tak božské! — především tablety benzedrinu a dexedrinu, po kterých vystartujete a začnete

52
šíleně pracovat anebo deklamovat do nocí... byly tu v oblibě experimenty všemožného druhu, třeba
že jste si přiložili kontaktní mikrofony k nahému břichu a poslouchali, jak ve vás škrundají enzymy.
Většina Pranksterů škrundá Škrund- škruuund-mlask a tak dál, ale Cassady škrundá ping! —
dingaping! — ting!, jako by jel na 78 otáček za minutu, zatímco všichni ostatní na 33, což se zdá být
akorát. A pak přehrávají pásku na pozadí televizního programu. To jest, zapnou obraz v televizoru,
je to Ed Sullivan Show, třeba, a slova na pásce zničehonic přinutí vaši mysl pokusit se hledat
souvislosti mezi dvěma nesmírně odlišnými zážitky. Na televizní obrazovce drží Ed Sullivan Ellu
Fitzgeraldovou za ruce tak, že jeho ruce její ruce úplně obalují, jako by její ruce byly první jarní
vlaštovky, a rty se mu pohybují, nejspíš právě říká: ‫״‬Ello, to bylo úžasné! Opravdu úžasné! Dámy a
pánové, vzdejme hold úžasné, úžasné dámě!‫ ״‬Ale hlas, vycházejíd z pásku, právě Elle Fitzgeraldové
vykládá — v dokonalé synchronizaci — ‫״‬Tumory ve vašich matracích jsou masožravé spóry,
veneričtí motýli, seslaní Kombinací, aby do vašich mozků nepronikli moli, v každé zásuvce je
kosmická lékárnička — Dámy a pánové Zapněte se do zásuvek! Zapněte se do zásuvek! Move
Pumové mikroby sem mašíruji…“
Dokonalé! Opravdové poselství! —
— přestože tenhle typ podivné synchronizace nezasvěceným obvykle připadal jako pouhá náhoda
nebo rozmar, každopádně jim nepřipadal bůhví-jak významný. Nedokázali pochopit, proč se
Pranksterům tak strašně líbí. Nevyhnutelné zmatení nenapojených — tak jako většina unikátných
pranksterských praktik, bylo i tohle odvozené zkušenosti s LSD a bez ní to bylo nepochopitelné. Na
LSD to vážně fungovalo, Ego a Ne-Ego začalo propojovat. Nespočet věd, které se zdály docela
oddělené, se začaly propojovat: zvuk se stal... barvou! modrá... barvy se staly vůněmi stěny začaly
dýchat jako spodní strana listu, vlastním dechem člověka. Záclona se stala sloupem hmoty
rozbíjející se v harmonických vlnách jako most přepažující Puget Sound před nehodou, a vy jste to
mohli cítit, tu celou harmonii vesmíru od toho nejobrovitějšího až po to nejmenší a čistě osobní-
presque vu! —, a cítili jste, jak to všechno v každém okamžiku splývá...
Tahle stránka zkušenosti s LSD — ten pocit! - tohle všechno propojovala s Jungovým principem
synchronismu. Jung se pokusil vysvětlil významuplné shody okolností, které se v životě stávají
a není je možné objasnit na základě argumentování příčinou a důsledkem, kupříkladu jevy, jako
je mimosmyslové vnímání. Přišel s hypotézou, že naše nevědomí vnímá jisté archetypální
vzorce, které vědomí unikají. Tyto vzorce, naznačil, jsou tím, co spojuje subjektivní čili
psychické události s objektivními jevy, tím, co spojuje Ego s Ne-Egem, jako například v
psychosomatickém lékařství anebo v mikrofyzikálních jevech moderní fyziky, ve kterých se
pozorovatelovo oko stává nedílnou součástí experimentu. Nesčetní filosofové, proroci, raní
vědci, o alchymistech a okultistech ani nemluvě, se v minulosti pokusili vyjít na světlo boží s
tím samým nápadem — Plótínos, Lao-c‫׳‬, Pico della Mirandola, Agrippa, Kepler, Leibnitz.
Každý jev — a každá
oSOba je podle této teorie mikrokosmem celého
vzorce vesmíru. Je to, jako by každý člověk byl atomem v molekule nehtu obrovské bytosti.
Většina lidí stráví své životy tím, že se snaží pochopit, na jakém principu funguje molekula, ve
které se narodili, a jediné, co přesně znají, je princip typu příčina‫־‬a‫־‬důsledek. Na tomhle principu
fungují atomy v té jedné jediné molekule. Pár mimořádně chytrých mužů pochopilo strukturu
celého nehtu. Pár géniů, jako třeba Einstein, možná dokonce vidí část celého prstu — Takže
prostor se rovná času, hmmmmmmmmmm... Ale celou dobu mnoho lidí příležitostně zahlédne
celý ten prst, anebo dokonce povrch obličeje té obrovské bytosti, a instinktivně si uvědomí, že
tohle všechno je součást vzorce, ve kterém jsou taky zahrnuti, přestože jsou totálně bezmocní,
pokud se to pokoušejí vysvětlit za pomoci příčiny a důsledku. A pak — nějaký jasnovidec, díky
nějaké náhodě —
— náhodě, Mahávíro? — -‫ ־‬díky nějaké poruše metabolismu, možná díky nějaké droze, zjistí, že se
na okamžik otevřela brána jeho vnímání a on bezmála spatří — presque vu! — celou tu bytost a
poprvé pochopí, že existuje celý... jiný vzorec... Každý okamžik jeho života je v rámci jeho malého
molekulárního světa jen minimálně propojený s tímhle řetězcem příčin a důsledků. A přesto —
každý okamžik, kdyby ho dokázal analyzovat, odhalí celý vzorec pohybu té obří bytosti, vzorec, se
kterým je jeho život jen nepatrně sesynchronizován —
— A KDYŽ JEDE CISTERNA FIRMY CHEVRON ZA AUTO SEM AŽ... DO NIKAM... ČLOVĚK NA OKAMŽIK
ZAHLÉDNE TEN VZOREC... NOVOU HLADINU... JE TU SPOUSTA HLADIN.

Pranksteři nikdy sychronicitu nepojmenovali ale byli čím dál tím víc napojení na její princip.
Přirozeně že tenhle princip napovídá, že člověk nemá svobodnou vůli. Je zbytečné věnovat celý
život zoufalé snaze o změnu struktury toho maličkého prostředí, ve kterém si připadá uvězněný.

53
 Ale člověk může uvidět velký vzorec a pohybovat se společně s ním — Vrhněte se do proudu! — a
svezte se s tím a smiřte se s tím a vzestupte nad své nejbližší okolí, a dokonce ho i změňte tím, že
do sebe vstřebáte ten větší vzorec a budete se v něm rochňat — Vložte svý dobro tam, kde dokáže
nejvíc!
Přístup Pranksterů k tomuhle všemu začal postupně zahrnovat ty nejzákladnější věci, které
náboženští mystikové odjakživa pociťovali, věci, které mají společné hinduisté, buddhisté,
křesťané, a ostatně i teosofové, a dokonce i členové kultu létajících talířů. Jmenovitě to byl zážitek
Jiného světa, vyšší hladiny skutečnosti. A vnímání vesmírné jednoty této vyšší hladiny. A pocit
bezčasovosti, pocít že to, co známe pod jménem čas, je pouze důsledkem naivní víry v příčinnou
závislost — v přesvedčení, že A v minulosti způsobilo B v přítomností a to zas způsobí C v
budoucnosti, zatímco ve skutečný jsou A, B i C součástí vzorce, kterému je možné beze zbytku
porozumět jen tenkrát, když otevřeme dveře vnímání a zažijeme to... v tomto okamžiku... v tomto
nadřazeném okamžiku... kairos —
Dlouho jsem nerozuměl jisté orientální zvyklosti, kterou měli Pranksteři v oblibě, totiž házení
mincí I Ťíng. I Ťing, to je dávný čínský text. Kniha proměn, tak se mu říká. Obsahuje 64
posvátných pasáží, které jsou všechny značně metaforické. Položíte 1 Ťingu nějakou otázku, třikrát
po sobě hodíte třemi mincemi a dostanete hexagram a číslo, které poukazuje na jednu z pasáží v
knize. Ta ‫״‬odpoví" na vaši otázku... to ano, ale I Ťing mi nepřipadal příliš pranksterský. Nedokázal
jsem pochopit, jak vlastně zapadá do pranksterské jízdy po americké superdálnici se zapojenými
mikrofony, vlajícími prapory a v pronikavě, elektricky pastelových barvách. Na druhé straně — no
ano! I Ťing byla, spíš než co jiného, kniha o Teď, kniha okamžiku. Neboť, jak pravil Jung, způsob,
jakým mince dopadnou, je nevyhnutelně propojen s kvalitou celého okamžiku, ve kterém padaly, s
celým tím vzorcem, a ‫״‬tvoří jeho součást — součást, která je pro nás bezvýznamná, ale pro mysl
Číňana je nabitá významem‫״‬... tyhle věci
KTERÉ SLYŠÍ JEN ŠŤASTLIVCI A MERRY PRANKSTERS — a tolik záhad synchronizace od té doby už
napořád... V Keseyho obýváku je na polici ještě další kniha, do které, jak se zdá, všichni nahlížejí,
jmenuje se Pouť do Země východní, od Hermanna Hesse. Hesse ji napsal v roce 1932, ale i tak...
tomu říkám synchronizace!... je to kniha, pojednávající... právě... o Pranksterech! a tom fantastickém
výletě v autobuse v roce 1964. ‫״‬Bylo mým osudem zúčastnit se ohromného zážitku,‫ ״‬začíná kniha.
‫״‬Vzhledem k tomu, že jsem měl to štěstí patřit do Ligy, bylo mi dovoleno stát se účastníkem
neobvyklé výpravy.“ Kniha pokračuje vyprávěním o podivné okružní výpravě Evropou směrem k
Východu, které se zúčastnili členové téhle Ligy. Začalo to nejspíš jako obyčejná výprava, to jest
chtěli se dostat z jednoho místa na druhé, ale postupně to nabývalo minmořádného, i když blíže
neurčeného významu: „Moje štěstí vskutku vzešlo ze stejného tajemství jako štěstí ve snech; vzešlo
ze svobodné možnosti prožít všechno, co si dovedete představit, zároveň, vzešlo ze snadné záměny
vnitřního za vnější, z možnosti posouvat Čas a Prostor jako kulisy v divadle, A když jsme my, Bratři
z Ligy, cestovali světem bez motorových aut či lodí, podmanili jsme si válkou roztříštěný svět svou
vírou a přetvořili jsme jej v Ráj, tvořivě jsme přenesli minulost, přítomnost a fiktivní budoucnost do
současného okamžiku.‫ ״‬Současný okamžik! Teď! Karos! Bylo to, jako by tenhle člověk sám byl na
kyselině a byl s nimi v autobuse.
Každý pátek večer měli instruktáž. Instruktáž,to bylo Babbsovo slovo, které sem přenesl z dob, kdy
bojoval ve Vietnamu. Faye uvaří večeři, rýži, fazole a maso, jakýsi guláš, a všichni jdou do
kuchyně a vrhnou se na hrnce a vytáhnou pár talířů a pustí se do jídla. Kolem obíhá pár jointů,
sliny-iny‫ ־‬iny-iny-iny-iny. Pak všichni zalezou do jednoho ze stanů na plošince, je to Pageův stan, a
všicni se tam namačkají, všemožně tam sedí s nohama pod bradou a všichni začnou vykřikovat
náměty pro diskusi. Je to zvláštní, ale na určité hladině je to celé jako letní tábor, je to jako
shromáždění Rady pro udělování skautských poct, jsou po večeři, všechno voní spáleným dřívím
táboráků, a plátno stanů je mokré od rosy a je slyšet cvrčky a cikády a lidi se tlučou do kotníků a
zabíjejí komáry a brouky a všemožnou havěť. Na druhé straně je tu vůně spalované, čerstvě
pokosené trávy... je tu mnoho hladin... a to už nepůsobí dojmem letního tábora. Obyčejně čekají, až
spustí Kesey. Vesměs začne něčím konkrétním, něčím, co viděl, něčím, na čem pracoval... a pak
pokračuje tím, o čem přemýšlel.
Začne mluvit o zpožďovacích systémech, které se snaží připojit k magnetofonům. Vzadu v
chajdě má systémy s nastavitelným zpožděním, ve kterých mikrofon vysílá z reproduktoru, a před
reproduktorem je další mikrofon. Tenhle mikrofon sbírá zvuky, které jste právě odvysílali, ale až o
okamžik později. Když máte na uších sluchátka, vedoucí od druhého reproduktoru, můžete si
pohrávat se zvukem toho, co jste právě řekli, jako s ozvěnou. Anebo tyhle věci můžete provozovat
s páskami, můžete protáhnout pásku hlavami dvou magnetofonů a teprve pak ji zase navinout na
cívku, anebo můžete užít tři mikrofony a tři reproduktory, čtyři magnetofony a čtyři hlavy, a tak
dále a tak dále, dokud nezískáte dokonalý pocit zpoždění...

54
Člověk má v sobě zabudovaná všechna možná zpožďovací zařízení, říká Kesey. Jedním z nich, tím
nejzákladnějším, je zpoždění ve vnímání, zpoždění mezi tím, kdy vaše, smysly obdrží nějakou
informaci, a okamžikem, kdy vy jste schopní na ni zareagovat. Trvá to třicetinu vteřiny, pokud jste
člověkem s tou nejrychlejší reakcí, jaká se na světě vyskytuje, a většina lidí reaguje podstatně
pomaleji. Jasně, Cassadyho reakce jsou hned u téhle hranice,u třicetiny vteřiny. Rychlost reakcí má
tak obrovskou, jak jen to je možné, ale ani on tuhle hranic! nedokáže překonat. Je živoucím
příkladem toho, blízko k ní se můžete dostat, ale ani on ji nedokáže překročit. Rychlejší reakci už
prostě nemůžete mít Všichni jsme odsouzeni k tomu, abychom prožili celý život tím, že sledujeme
film svého života- vždycky reagujeme až na to, co se právě přestalo dít. Přihodilo se to nejméně před
třicetinou vteřiny, Myslíme si, že žijeme v přítomnosti, ale není tomu tak. Přítomnost, tak jak ji
známe, je jen filmovým záznamem minulosti, a my nikdy nebudeme schopní ovládat přítomnost
obvyklými metodami. Tohle zpoždění musí být překonáno nějakou jinou cestou, nějakým
absolutním objevem. A krom toho existuje taky celá řada jiných zpoždění, které se k tomu připojují.
Existuje historické a společenské zpoždění, to když lidi žijí podle toho, co vnímali jejich předkové
anebo někdo úplně jiný, a je klidně možné, že jsou o pětadvacet let nebo pětadvacet století pozadu, a
nikdo nemůže dělat tvořivé věd, gokud všechna tahle zpoždění nedokáže překonat Člověk může
mnohé z toho překonat díky intelektu nebo teorii nebo díky studiu dějepisu a tak dál a dostat se do
značné míry do současnosti, ale i v takovém případě stále ještě musí překonat to nejobtížněji
překonatelné zpoždění ze všech, totiž zpožděni psychologické. Vaše pocity se opožďují za událostmi
a za to může výchova, vzdělání, to, jak jste vyrůstali, vaše omezení, vaše mindráky a takovéhle vea,
a výsledek toho všeho je, že vaše mysl by se ráda vypravila jedním směrem, ale vaše pocity ne —
Cassady promluví: ‫״‬Modré nosy, rudé oči, a víc k tomu nemusím dodávat.‫ ״‬A projednou okamžitě
zmlkne.
Ale přirozeně — celé tohle emocionální zpoždění — a Cassady, sám halasný Král Vulkán, to
zničehonic všechno vyjádřil jediným okamžitým obrazem, podobným zenové básni anebo rané
básni Ezry pounda — žhavé zvířátko červené oči uvězněné v láhvi mindráků studeného modrého
nosu —
Cassadyho učedník, Bradley, pronese: ‫״‬Bůh je červený‫ — ״‬a dokonce i on v tomhle okamžiku
zmlkne. Ten mizera se projednou trefil — všechno je to napěchované do těchhle tří slůvek, je to
ještě kratší, než co řekl Cassady, bylo to, jako by nad tím Bradley nemusel vůbec přemýšlet,
prostě to z něj vyšlo, byla to hravá verze prohlášení Bůh je mrtvý, až na to, že říkala těm z nás,
kteří chápou tuhle analogii: Bůh není mrtvý, Bůh je červený2 (God is not dead, God is red)
Bůh je červené zvířátko, uvězněné v každém z nás, je dokonalý, vše- pociťující, dělá všechno
všem na očích, až na to, že je teď mrtvý, to kvůli všem těm zpožděním —
Kesey se trochu zahihňá a řekne: „Řek bych, že jsme tenhle večer fakt sesynchronizovaní" —
Někdo začne mluvit o jakémsi klukovi, kterého znal a který byl zatčený za přechovávání drog,
konkrétně trávy, a policajti mu něco řekli a on na to něco odpověděl a policajti ho začli mlátit.
Všichni soucítí s tím nešťastným uvězněným pitomcem a poznamenají něco o tom, že policajti
mají bohužel tendenci lidi mlátit, a Babbs pronese:
‫״‬Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně! — ale je to v jeho filmu.‫״‬
V jeho filmu — přesně přesně přesně — a všichni se tomu začnou řehtat. Řehtat — a tím pádem
je to jasné, aniž by to kdokoli musel vyslovit. Všichni, všichni a všude mají rozjetý svůj vlastní
film, svůj vlastní scénář, a všichni v tom svém filmu hrají jako blázni, až na to, že většina lidí neví,
že právě v tomhle jsou uvěznění, že jsou uvěznění ve svém scénáři. Ve stanu se všichni rozhlédnou
kolem sebe a nikdo to neřekne nahlas, protože to není potřeba. Ale přesto všichni okamžitě vědí,
že:::: tohle všechno je nějak propojené, sesynchronizované, s tím, co Kesey právě říkal o filmovém
plátně našeho vnímání, které nás odděluje od naší vlastní skutečnosti::::: a nějak je to přímo
sesynchronizované, právě v tomhle okamžiku, s tím skutečným, existujícím filmem, s jejich
Filmem;, na kterém se tolik dřou, s tím šíleným močálem, kterým se stal tenhle film tvořený
mílemi a mílemi spirálovitě svinutého sestříhaného a pospojovaného filmu, ve kterém se dmou
horké nastříhané kusy filmu jako strašná spousta smotaných, sesynchronizovaných, nicméně i tak
naprosto chaotických a plazících se lidských životů, jejich životů, životů tohohle celýho pito- mýho
světa — právě v tomhle okamžiku — Cassady je zabředlý ve svém filmu zvaném Povolená rychlost
(Speed Limit), Cassady je zároveň feťák, jehož věd je speed, to znamená amfetaminy, a mimořádná
bytost, který se snaží nabýt Rychlosti, rychlej, sakra, vlní se, cuká sebou, kope, fibriluje hned vedle
te hranice jedné třicetiny vteřiny, co tvoří filmový plátno našich smyslů, snaží se dostat do... Ted —
— film, co prožívá Mountain Girl, se jmenuje Velká holka, a v jejím scénáři je hvězdou holka,
která vyrostla jako velká holka, nabitá silou a obklopená snobismem — ach bože, to městečko
Poughkeepsie ve státě New York, fin de siěcle, ach bože, ti jejich vzdělanci z Vassaru — a která

55
 prostě nepasovala do toho, co měli rodiče v plánu pro něžné dívčinky, co se v proužkovaných
šatečkách procházely po zeleném trávníku v Poughkeepsie mezi vystřelujícími démanty kapiček
vody z kropičů. Velká holka, která odtamtud musí vypadnout a osvobodit se od toho všeho, a tak
začne mluvit hlučným a kovovým hlasem, aby v téhle nefér soutěži byla ta nejsilnější — a jak se
zápletka vyvíjí, tak tahle holka přijde na to, Že je velká v docela jiném smyslu, než si myslela, a že
je chytrá a krásná...
... Člověk se rozhlédne kolem sebe a uvidí Poustevníka, skrčeného ve stanu, Poustevníka, kterého
všichni mají rádi, ale který jim jde na nervy — proč? — a řeknou, Vypadni, Poustevníku, čehož
potom litují, a Poustevníkův film se jmenuje Špatnej trip všech ostatních. Poustevník zosobňuje
špatný tripy všech ostatních, bere je na sebe, bere na sebe váš špatnej trip, prožívá to tím nejhorším
způsobem, jak jen to jde —
A Page s tou svojí černou bundou se Železným křížem, tak jeho film se jmenuje — přirozeně! —
Hor-livec (Zea-lot). Zdá se, že všichni, co tu teď jsou a achají vůni hořící trávy, se zničehonic roz-
pomenou na sen, o kterém jim Page řekl, že se mu zdál, když spal na palandě ve vězení v Arizoně,
kam se dostal, ehm, za to, že proměňoval občany v Mnoharozměrovou emulzi, no, ano — a v
tomhle snu dorazil do městečka mladý muž jménem Hor- livec, oblečený celý v černém, a navedl
občany, ať uskuteční všechna svá tajná přání, která se nejvíc ze všech báli uskutečnit, třeba jako
rozbít šutrem rýlohu fy Sádelnaté šperky a se-e-e-e-e-e-e-e-e-ebrat to všechno, anebo šoustat malé
mulatky s krásným kulatým zadečkem, zkrátka ať dělají všechny ty zapovězené věci, přičemž je
naváděl, povzbuzoval a popichoval ohnivý, leskle černý jezdec, Hor-livec načež se všichni v tom
zatraceně studeném modrém ránu, co přišlo potom, po sobě podívali — kdo tohle způsobil? — kdo
způsobil všechno tohle braní drog a zlodějnu a šoustačku? — co se to s náma proboha stalo? — co
se to stalo s tímhle městečkem? — no — kurva — to jsme nebyli my, to byl on, on nakazil a zanítil
naše mozky, ten zatracený proradný had Hor-livec — načež běží ulicí a střídavě se tlučou do prsou a
do plešatých lebek, řvou, že se chtějí dostat na kůži Hor-livci, vykřikují jeho jméno, jako by to byla
ta nej sprostší nadávka — zatímco Hor- livec nonšalantně odkluše do černého poledne, a jim
nezbyde než pozorovat jeho černé pozadí a černou prdel jeho koně, jak mizí za kopcem, aby na své
křižácké výpravě navštívil... a zapojil... další městečko...
... ano...
‫״‬Jo, dneska jsme vážně sesynchronizovaný."
a přirozeně, každý v tomhle stanu se podívá na Keseyho a zapřemítá. Jaký je jeho film? No dobrá,
mohli byste ho pro začátek nazvat Randle McMurphy. McMurphy, který všechny popichuje,
ukecává a vede k tomu, aby si pro sebe vybrali nějaký lepší film, začali trochu žít, vytáhli konečně
prdel z toho pohodlného zasmrádlého přístavu. Strašná fůra věcí se ti přihodí, kámo, tam, ve Městě
na okraji. Ale nesmíš se zastavit ani tam —
a všechny tyhle věci nás odvádějí od současnosti, říká Kesey, od našeho vlastního světa, nasi
vlastní skutečnosti, a dokud nedokážem proniknout do svýho vlastního světa, tak ho nedokážem
ovládat. Pokud se ti to někdy povede, určitě o tom budeš vědět. Bude to, jako bys měl piáno na
péro, a to najednou začalo šílenou rychlostí hrát, všechny klávesy se propadaly před tvýma očima v
úžasných akordech, a tys o takovéhle písni v životě neslyšel, ale už ses do toho dostal tak hluboko,
že tvoje ruce začnou s naprostou přesností dopadat na klávesy. Když se ti tohle povede, začneš
ovládat to piáno — — a předáš tuhle zprávu všem —

12. ZATČENÍ
JELIKOŽ
Divokej západ v La Hondě,
Jak se zdá, patří pistolníkům bratrům Youngerovým,
co
JELIKOŽ
Tady v tom městě uvízli
A na tátu nadávaj, ale svý jméno umí ctít,
A tak si dokázali poradit.
JELIKOŽ
Postavili celej moderní krám, tihle proslulí hajzlové;
Ale tohle byli Bratři Youngerové,
Nic než gangsterové; ale
JELIKOŽ
Teď sem přišel ňákej Kesey

56
 A tihle jeho srandisti, bydlej hned kousek
po cestě — Zasraní ob-scénní scenáristi z Divokého západu,
Blázni a feťáci
A prohnilí beatnici
Omalovávaj stromy zářivejma barvama; a
JELIKOŽ
Bušej do plechovejch bubínků paličkama
A kořenama, přičemž takovej plechovej
chlap
S plechovejma tříslama
Schovává úsměv do cínovej tej
Cínový kurvy, co stříká z kuřího oka a
JELIKOŽ
Tihle blázni vřeštěj, ječej, v prachu klečej,
Jódlujou a hejkají.
Jsou horší než gangsteři a
JELIKOŽ
My víme, co ti pitomci dělají —
TÍMTO JSTE OPRÁVNĚNI::::::::::::

Teď už Pranksteři získali takovou hybnou sílu, že si začali připadat nezranitelní, dokonce i
pokud šlo o velmi konkrétní nebezpečí, jmenovitě o poldy.
Občané La Hondy byli z Keseyho a Pranksterů čím dál tím víc vytočení a šerif v okrese San
Mateo spolu s federální protinarkotickou policií právě tak. Vzhledem k tomu, že netušili, co je
sakra příčinou všech těch potrhlých věcí, které se děly v Keseyho baráku, usoudili zřejmě, že se
tam zaručeně požívají nějaké tvrdé drogy — heroin, kokain, morfium. Koncem roku 1964 začali
Keseyho dům sledovat. Pranksteři o tom věděli a hráli s policajty všemožné hry.
Nejvýznamnějším agentem federální protidrogové policie byl sanfranciský Číňan, agent
William Wong. Pranksteři vyrobili obrovskou ceduli a pověsili ji na dům:

JSME ČISTÍ, VILÍKU!

Byla to legrace, tyhle hrátky s policajty. V noci byli policajti venku v lesích u potoka a jeden z
nich do potoka šlápl, namočil si boty a cosi pronesl. Pranksteři to zachytili svými mikrofony,
rozmístěnými po lese, načež se z amplionu nahoře na stráni ozval hlas Mountain Girl, vysílaný z
chatky: ‫״‬Hej, poďte si k nám usušit nohy, pánové policajti. Přestaňte hrát svý policajtský hry a
poďte se sem napít dobrýho horkýho kafe!"
Policajti zkrátka hráli tu svou věčnou policajtskou hru. Tak to aspoň Pranksterům připadalo.
Kolem 21. dubna Prankstery kdosi upozornil, že policajti získali povolení k domovní prohlidce
a chystají se udělat šťáru. To je paráda! Takže tihle policajti se tuhle hru rozhodli hrát tak poctivě
až jim oči lezou z důlků. Pranksteři pověsili na bránu před domem obrovskou ceduli

VSTUP ZAKÁZÁN. PRÁVĚ ODPOČÍTÁVÁME PĚT DNÍ

jako by se chystali provést ty nejšílenější, nejhnusnější mozkové orgie v historii lidstva. Ale
namísto toho začali všechno uklízet. Třetího dne odpočítávání, 23. dubna 1965 ve 22 hodin 50
minut šťára začala. Policajti tuhle hru v životě nezahráli lip, to teda ne. Byli tu, ti naprosto dokonalí
policajti z policajtské hry, byl tu šerif, sedmnáct šerifových zástupců, federální agent Wong, osm
policejních psů, auta, autobusy, bouchačky, posily, lana, vysílačky, tlampače — Kosmo! celá tahle
pitomá šťárová scéna - a Pranksteři to až do konce hráli tak, jak to viděli jmenovitě, jako náramnou
frašku, jako opéra bouffe. Policajti prohlašovali, že přistihli Keseyho, jak se snaží spláchnout do
záchodu dávku marihuany. Kesey prohlašoval, že tam pouze omalovával toaletní mísu květinovou
výzdobou. Záchod už tak byl dokonale cvaklou koláží fotek, výstřižků, nástěnných maleb, mandal,
všech možných podivných věcí, jaké jen se na světě vyskytují, byl jakousi domácí verzí jejich
autobusu, a policajti tam vtrhli a Wong drapl Keseyho zezadu. Keseyho posléze obvinili, mim jiné z
toho, že se bránil zatčení, na což odpověděl, že byl na záchodě a zničehonic tam vtrhl jakýsi blíže
neurčený chlap a obejmul ho zezadu, a tak je jen přirozené, že ho uzemnil. Byla to ohromná sranda.
Kesey Wonga v sebeobraně — jak říkal — vyzdvihl do vzduchu a mrštil jím do vany na Page
Browninga, který se právě koupal. Browning byl taky zatčen — za to, že se bránil zatčení. To bylo
příliš.

57
Ještě i poté, co je policajti, provádějící razii, měli všechny, celkem třináct lidí, srovnané u zdí a
probírali je, jestli u sebe nemají drogy, jim to připadalo jako ta nejdebilnější policajtská hra, jakou
kdy kdo viděl policajty hrát. Jeden ze šťáračů strčil ruku do kapsy Mikea Hagena, a když ji vytáhl,
třímal v ní jakousi zkumavku s čirou tekutinou, načež všichni Pranksteři zařvali: ‫״‬Hej! Hrajte po-
ctivě! Hrajte poctivě, poldové! Hrajte tvrdě, ale poctivě!" — a tak dále. Žádnou zkumavku, ať už v
ní bylo cokoli, nikdy předtím ani potom nikdo neviděl. Venku, v bedničce na nářadí, našel jeden z
policistů injekční stříkačku, naplněnou jakousi tekutinou — ukázalo se, že je to olej značky Three-
in‫־‬One na promazávání nahrávacích zařízení — a Kesey byl společně s dvanácti dalšími, včetně
Babbse, Gretch, Hagena, Walkera, Mountain Girl, Page, Cassadyho a Poustevníka, zatčen a obviněn
z řady věcí, včetně přechovávání marihuany a vybavení k užívání narkotik (což byla ta stříkačka), a
z toho, že se bránili zatčení a kazili mládež (to jest Mountain Girl a Poustevníka). V tom okamžiku
jim to pořád ještě připadalo spíš jako hra na policajty-a-věznici-a‫־‬soudce-a-právníka. Zažili při tom
pár nezapomenutelných chvilek, jako když byli všichni propuštěni na kauci a vynořili se z vězení v
San Mateu a objevila se tam Poustevníkova matka. Poustevník, jak zjistili z policejní zprávy, se
jmenoval Anthony Dean Wells. Nikdo se ho nikdy nezeptal, jak se vlastně jmenuje. Nicméně jeho
matka Keseymu nafackovala brožovaným vydaný Přeletu nad kukaččím hnízdem a přitom ječela:
‫״‬Vrať se do toho svýho hnízda! Měl jsi v tom svým hnízdě zůstat a ani se z něj nehnout, ty magore!‫״‬
No, tohle bylo prostě příliš. Když je policajti vyslýchali, prohlásil Babbs, že jeho povolání je
‫״‬filmový producent‫״‬, a Mountain Girl řekla, že je ‫״‬filmová techničká". A tak místní plátky o
Babbsovi zcela vážně psaly jako o filmovém producentovi, lapeném při šťáře společně se slavným
romanopiscem Keseym. To bylo teda něco. Sanfranciské noviny projevily o celý tenhle případ živý
zájem a vyslaly do Doupěte drog své zástupce, aby udělali s Keseym rozhovor, a tím pádem bylo
poprvé zveřejněno pár slov o životním stylu Pranksterů.
Lepší reklamu si nemohli přát, přinejmenším pokud šlo o zasvěcené intelektuálské kruhy, u nichž
Pranksteři mohli doufat, že tam okamžitě získají značný vliv. Obvinit někoho z přechovávání mari-
huany, to bylo, jako byste řekli: ‫״‬Viděl jsem, že si dal v baru drink“ O Keseym se hovořilo jako o
jakémsi „hipsterském Kristu", „moderním mystikovi", právě tak, jako se kdysi mluvívalo o Jackovi
Kerouakovi a Williamu Burroughsovi. V tisku, jak si všichni mohli přečíst, stálo černé na bílém, že
Kesey zašel ještě dál. Přestal psát. A teď pracuje na úžasném experimentálním filmu, nazvaném —
jak noviny zcela vážně oznámily — Neohrožený cestovatel a jeho Merry Pranksters se vydávají
hledat Príma místo. ‫״‬Spisovatelé“ řekl Kesey reportérovi, „jsou svázáni umělým pravidly. Jsme
svázáni větnou stavbou. Vládne níám imaginární učitel s červenou propiskou, který nám dá jedna
mínus, jakmile se od těchhle pravidel sebemíň odchýlíme. Dokonce i Přelet mi teď připadá jako
vyumělkovaná reklama“
Zatímco se tohle všechno odehrávalo, nikdo se ani slovem nezmínil o LSD. Kesey z toho vyšel
jako vizionář, který obětoval své bohatství a svou kariéru romanopisce, aby se mohl věnovat hledání
nových forem vyjádření. V kalifornském tisku postoupil z pouhé literární slávy na status hvězdy.
Pokud účelem téhle šťáry mělo být zbavit se narkomanů — pak tahle policajtská hra nemohla pro
policajty dopadnout hůř.
Když se Kesey a Pranksteři dostali ven na kauci, začalo nekonečné právnické tahání — ale všichni
byli na svobodě. Na Keseyho případu pracoval tým agresivních, chytrých mladých právníků, byl to
Zonkerův bratr Paul Robertson v San Jose a taky Pat Hallinan a Brian Rohan ze San Franciska.
Hallinan byl synem právníka Vincenta Hallinana, proslulého obhájce zločinců, s kterými to
vypadalo bledě. Dopadlo to tak, že se od všech obvinění upustilo, s výjimkou obvinění proti
Keseymu a Page Browningovi, a i ti teď byli obviněni jen z jedné jediné věci, to jest z přechovávání
marihuany. Během posledních osmi měsíců roku 1965 se museli dostavit do Redwood City, kde
bylo sídlo okresního soudu v okrese San Mateo, patnáctkrát. Takhle to aspoň spočítal Rohan. Trvalo
to věčnost, ale zůstali na svobodě...
Ano! A feťáci, kluci a holky, cvoci, intelektuální turisté všeho druhu, se začali stahovat ke
Keseyho domu v La Hondě.
Vrátil se i Sandy Lehmann-Haupt. Uplynul asi rok a on byl už zase v pohodě, a tak přiletěl do San
Franciska. Kesey a čtyři nebo pět dalších Prankst mu zajeli naproti na letiště. Když ho odváželi
zoátu do La Hondy, Šandy jim vesele vyprávěl, co se přihodilo tenkrát v Big Sur, než od nich utekl
‫ —״‬pak jsem začal mít snové války... s kýms‫ «׳‬řekl Šandy. Nechtěl prozradit, s kým. ‫״‬Jo, já vim,"
řekl Kesey. ‫״‬Se mnou“
On to věděl!
A mystické mlhy nad zálivem už zase začalv houstnout...
Norman Hartweg a jeho kamarád Evan Engber přijeli do La Hondy z Los Angeles s nápadem, že
by se tam pár týdnů mohli věnovat Tibetské věci a zjistit, o čem to celé vlastně je. To bylo
legrační, totiž představa, že by se zrovna u Keseyho mohli věnovat Tibetské věci. Nicméně
Normana to napadlo. Norman byl sedmadvacetiletý dramatik z Ann Arboru ve státě Michigan. Byl
to hubený kluk, asi 5 stop a 7 palců vysoký, s protáhlým obličejem, s ostře řezanými rysy a s
plnovousem. Ale měl trochu prši- nos, který mu dodával klučičí vzhled. Přežíval tak, že psal

58
 pravidelné sloupky do losangeleského týdeníku Free Press, což byla tady na západním pobřeží
jakási obdoba newyorského Village Voice. Taky pracoval na avantgardních filmech a bydlel v
pokojíku pod tanečním parketem diskotéky v Sunset Stripu. Narazil kdesi na Keseyho kamarádku
Susan Brustmanovou a potom dokonce i na Keseyho, a Kesey ho pozval do La Hondy, aby mu
pomohl sestříhat Film a... aby se tam zúčastnil jejich života... Norman si bůhvíproč začal myslet,
že lidi u Keseyho jsou, chápete, jacísi mniši, novici, že tam v jednom kuse meditují se zkříženýma
nohama, prozpěvují zbožné písně, živí se rýží, pociťují vibrace, tiše se procházejí po lese a
přemýšlejí o velkých věcech. Proč by jinak žili v lesích, kde se vůbec nic neděje?
A tak tam Norman zajel z Los Angeles společně se Evanem Engberem, což byl divadelní režisér,
aspoň občas, a později se stal členem kapely Dr. Wesťs Jug Band, a ostatně taky manželem Yvette
Mimieuxové, filmové herečky. Vydali se na sever po pobřežní silnici, kalifornské státní silnici číslo
1, pak v San Gregoriu odbočili k silnici číslo 84 a vyjeli vzhůru do sekvojových lesů, projeli
zatáčkou a už byli u Keseyho. Ale bože, tohle nevypadá zrovna tibetský. Nejde ani tak o toho
oběšence na stromě anebo sochu toho chlápka, co to té ženské líže. I když zrovna tohle bychom od
Tibeťanů nečekali. Spíš jde o drobný detailík tady a támhle. 0 Keseyho schránku na dopisy,
kupříkladu, která je červená, bílá a modrá, hotové Hvězdy a pruhy. A na domě visí velká cedule s
nápisem KRIVĚ NÁS VOBVINILI. A přední brána, co přepažuje dřevěný můstek... Brána je sbitá
z obrovských dřevařských pil a visí na ní maska smrti — a taky velká cedule, asi tak 5 metrů
dlouhá, která oznamuje: MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ HELlS ANGELS. Z jakýchsi
reproduktorů nahoře na domě vyřvává muzika, je to deska Beatles — Help, I ne-e-e-ed somebody
—
A v tom okamžiku, právě v tom okamžiku, ucítí Engber v levém rameni bodavou bolest.
‫״‬Nevím, co to je, Normane,‫ ״‬prohlásí, ‫״‬ale strašně mě to bolí“
Přejedou přes můstek a vylezou z auta a zajdou do domu, hledají Keseyho. V mracích blech před
domem se plazí hnědí psi a vychrchlávají banánové mušky. Engber se drží za rameno. Vevnitř
zalévá zelenozlaté světlo ten nejšílenější binec, Jaky si dovedete představit. Z trámů v největší
místností visí velké trubky, celá řada trubek, jako něiak obrovitý vertikální xylofon. A taky panenky,
panenky visí z těch trámů, rozložené a zase složené panenky, kterým čouhá hlava z kyčle a noha
z krku, rameno z kolenního kloubu a tak dále, a pupík mají pomalovaný zářivými barvami. Taky
jsou tu balónkv a taky láhve Chianti, přidělané ke stropním trámům v jakýchsi podivných úhlech,
jako by se už už chystaly spadnout k zemi, ale pak v té poloze zkameněly. A na podlaze, na židlích,
na stolech, na kanapi jsou hračky a magnetofony a kusy magnetofonů a kusy kusů magnetofonů a
filmařské náčiní a kusy kusů kusů filmařského náčiní a všude kolem se válejí pásky a film, což je
všechno propletené s dráty a šňůrami, všechno je to v ohromných spirálovitých klubkách, v obřích
klikyhácích celuloidu, a na zdi je nalepený titulek, vystřižený z novin: BUDTEŽ POZDRAVENY,
OKRAJE...
Uprostřed toho všeho a trochu stranou sedí nohatá holka, co vypadá nesmírně skandinávsky,
pohrává si s kytarou, na kterou neumí hrát, a pak vzhlédne k Normanovi a pronese:
‫״‬Všichni máme mindráky... a musíme se jich zbavit.‫״‬
Jo... jo... No, to je nejspíš pravda. Támhle… na druhé straně, je drobná postavička s ohromným
černým plnovousem. Tenhle trpaslík se podiva na Normana. Oči se mu zúží a on se začne tiše a
nevysvětlitelně šklíbit, pořád se dívá na Normana a pak na Engbera, načež odhopsá ven ze dveří,
přičemž potahuje nosem a sám pro sebe se pohihňává. Jo… jo... Tohle je asi taky pravda.
„Nechápu, co se to se mnou, sakra, děje“ pronese Engber, „ale je to čím dál horší.‫״‬
Norman zajde dozadu do domu a tam narazí na koupelnu. Až na to, že je to úplně potřeštěná
koupelna. Stěny, strop, všechno je jedna velká koláž, křiklavá záplava červené a oranžové,
křiklavé reklamy a křiklavé barevné fotky, vystříhané z časopisů, kusy plastiku, látek, papíru,
šmouhy fluorescentních barev, a ze stropu se napříč k jedné ze zdí táhne podivný řetěz ze samých
nosorožců, je to, jako by se tisíc nosorožců navzájem honilo po Cvaklé křiklavé zemi. Přes horní
část zrcadla nad umyvadlem visí maska smrti, pomalovaná zářivými barvami. Maska je zavěšená
na skobě. Norman ji nadzvihne a pod ní je na zrcadle přilepené strojem psané poselství:
‫״‬Teď, když jsme nám věnovali svou pozornost..“
Norman a Engber vylezou z domu a vydají se vzhůru po cestě, vedoucí do lesů, hledají Keseyho.
Procházejí kolem kmenů stromů, pomalovaných třeštícími zářivými barvami, a kolem stanů, a
támhle je na dně prohlubně jakási podivná jeskyně, v jejímž ústí září jakési pestrobarevné předměty,
a pak Norman a Engber vstoupí do hluboce zeleného příšeří pod sekvojemi, kterými se sem filtruje
světlo ramp — a neustále nacházejí všemožné podivné předměty. Zničehonic uvidí postel,
starobylou železnou postel s matrací a přikrývkou, ale všechno to světélkuje bláznivými pruhy a
klikyháky oranžové, červené, zelené a žluté barvy. Pak narazí na potřeštěného houpacího koně v

59
kmeni stromu. Pak spatří telefon — telefon —, který spočívá na pařezu a kouzelné svítící dráty
všech možných barev, co z něj vycházejí, v tomhle hluboce zelenavém příšeří září. Načež uvidí
televizor, který ale má na obrazovce zářivou barvou vymaloval všemožné obrazce. Pak vyjdou na
mýtinu, uvidí paprsek slunce, a dolů po stráni k nim míří Kesey. Vypadá dvakrát tak velký, než
vypadal, když se s ním Norman setkal v Los Angeles. Má na sobě bílé levisky a bílé tričko. Jde
ohromně vzpřímené a volně pohupuje obrovskými svalnatými pažemi Kolem není nic než sekvojové
lesy. Norman pronese: ‫״‬Ahoj —‫ ׳׳‬Ale Kesey jen trochu pokývne a trochu se pousměje, jako by říkal:
No, řekli jste mi, že sem přijedete, a teď jste teda tady. Kesey se rozhlédne kolem sebe a pak shlédne
dolů ze stráně na plošinku se stany a na dům a na silnici a řekne: ‫״‬Fungujeme tu na mnoha
hladinách.“ Engber si sevře rameno a řekne: ‫״‬Nevím, co to je, Normane, ale strašně mě to bolí.
Musím se vrátit do Los Angeles.“ ‫״‬No dobrá. Evane —" ‫״‬Vrátím se sem, až se z toho dostanu.“
Normanovi bylo celkem jasné, že se Evan nevrátí, a taky že se nevrátil, ale Norman se rozhodl, že tu
zůstane.
Výborně, pane Střihači filmů. Pisateli článků, Účastníku-Pozorovateli, tak jste teda tu. Můžete dál...
stříhat psát pozorovat. Ale Norman bůhvíproč nezačíná ani stříhat film, ani psát svůj sloupek.
Bezmála okamžitě ho uchvátí podivná atmosféra tohohle místa. Je tu atmosféra, která naznačuje—
jak to jen vyjádřit? — že všichni tu k něčemu směřujeme" a v čemsi se nalézáme, ale nikdo to
nevyjadřuje slovy. Vyjádřit to ve slovech — jeden problém je v tom, že je pro něj těžké pustit se
tady v tomhle domě v lesích s někým do řeči. Všichni jsou ohromně přátelští a většina z nich působí
nesmírně otevřeně. Ale všichni mluví o — jak to jen vyjádřit? — o... životě, o věcech, které se tady
kolem dějí, o věcech, které dělají — anebo o věcech, které jsou tak abstraktní a metaforické, že je
Norman prostě nedokáže uchopit a zmocnit se jich. Pak si uvědomí, oč tady vlastně jde: tihle lidé se
prostě nezajímají o žádné z obvyklých intelektuálních oběživ, která se v jednom kuse omílají v hip
kruzích Los Angeles. Nezajímají se o vžitá témata, o knihy, o filmy, o nová politická hnutí — Po
celá léta nemluvil on a jeho přátelé o ničem jiném než o intelektuálních výtvorech, o myšlenkách, o
závěrech, o cukrátkách pro mozek, o stínech života. Dělali to, místo aby žili, to ano. Tady se vůbec
ani nepoužívají ta nejobvyklejší intelektuální slova — většinou je všechno prostě věc.
Cassadyho věcí je — kristepane, Cassady — a v Cassadyho přítomnosti Norman pocítí první závan
každodenních alegorií tady u Keseyho, závan alegorického života, při kterém je každý čin projevem
životní lekce — jako kupříkladu Cassadyho řízení typu Gestalt — ale to je přece tvůj výraz...
Kdykoli je potřeba někam dojet autem, Cassady řídí. Tohle je Cassadyho věc, přinejmenším tedy
jeho věc na určité hladině. Vyjedou vzhůru do hor, do Skylondy, na vrcholky pohoří Cahill, bůhví,
proč zrovna tam. Když se vrací zpátky z hor, sedí Norman na zadním sedadle, dva nebo tři další sedí
na předních nebo zadních sedadlech a Cassady řídí. Začnou se spouštět z hory, rychleji a rychleji,
kolem se míhají stromy, jako by tohle celé byla projížďka na horské dráze na pouti, až na to, že
Cassady se vůbec nedívá na silnici. A volant taky nedrží. Pravou rukou přehazuje stanice na rádiu
Tuhle vyskočí jedna rocková písnička — Do dě do dhadhdě dháá-ska — támhle se vynoří druhá
Dodidd da dvád daská — a Cassady v jednom kuse vyklepává rytmus do volantu hřbetem levé ruky
a hlavu má obrácenou úplně na druhou stranu a pohlíží Normanovi rovnou do očí a uculuje se, jako
bv spolu právě vedli nesmírně přátelský a příjemný rozhovor, až na to, že Cassady to všechno
odmluví za něj, je to neuvěřitelná orální fibrilace slov, cvakla nostalgie — ‫״‬Plymouth model '46,
chápeš, převodovku má jak dodávka s mlíkem, a ten zajede hned vedle maličkýho chlapíka v
Chrysleru model 47‫ ׳‬a kopne tam nižší rychlost, jako by celej svět měl zkamenět‫ — ״‬tohle všechno
Normanovi vykládá se šťastným úsměvem —
Ty potrhlej debile — náklaďák —
— v posledním momentě se Cassadymu podaří vmanévrovat auťák v zatáčce do správného pruhu
a kolem se prosmýkne náklaďák celej černej jako desetitunová asfaltová slza zfetovaná kokainem - a
Cassady pořád cosi vykládá, visí na volantu, buší do něj a deklamuje jak o závod. Norman je dočista
vyděšený; Norman se rozhlédne po ostatních, chce vidět, jestli — ale oni všichni při téhle maniakální
projížďce docela klidně sedí, jako by se nestalo vůbec nic.
A možná že je to tak — zmocní se ho první nápor ahorského stihomamu — možná že je tak, že
ho vcucla jakási příšerná past, že náletěl jakýmsi zdrogovaným cvokům, kteří si s ním budou
pohrávat, a proč, to nemám tušení.
Když se vrátili do domu, rozhodl se, že opět vstoupí do své role Novináře Reportéra Pozorova-
tele. Aspoň bude něco dělat a bude mimo, bude duševně zdravý, bude od nich oddělený. Začne se
vyptávat na to a ono, na Cassadyho, na Babbse, na tyhle nepopsatelné věci, co se tu dějí, a taky proč
— Mountain Girl znenadání vybuchne.
‫״‬Proč! Proč! Proč! Proč! Proč! Proč! Proč!" vykřikuje, mává rukama a vrtí hlavou a vypadá při
tom tak autoritativně a přesvědčivě, že ho to uzemní.

60
 O něco později vejde dovnitř Kesey a zničehonic prohodí — „Cassady už vůbec nepotřebuje
myslet‫ — ״‬načež odkráčí. Působí to dojmem, že z jakéhosi rozmaru Normanovi předává jednu část
skládačky.
Kesey takovéhle věci dělá v jednom kuse. Jako by měl v sobě zabudovaný radar, Kesey se zjevuje
v kritickém okamžiku, v domě, před ním, v chatce za domem, v lesích. Krizí je třeba někoho osobní
věc anebo nějaká skupinová věc — Kesey se tam zničehonic objeví jako Kapitán Shotover v
Shawově hře Dům zlomených srdcí, pronese svou větu — obyčejně něco tajuplného, alegorického
anebo třeba jen popisného, nikdy to není ani autoritativní prohlášení, ani odsouzení. V polovině
případů cituje moudrost některého z místních mudrců — Page říká, Cassady říká, Babbs říká —
Babbs říká, že když nevíte, co přijde příště, tak jediný, co musíte udělat — a stejně náhle zmizí.
Například — no, pořád se zdá, že tu nepanují žádné neshody, nejsou tu žádné hádky, žádné
konflikty, přestože všechny tyhle odlišné a v některých případech dosti zvláštní osobnosti
proplouvají kolem a deklamují a dál dělají svou věc. Ale to je jen iluze. Jde jen o to, že neshody,
hádky ani konflikt neřeší mezi sebou. Namísto toho s nimi přijdou zsa Keseym, všichni v jednom
kuse čekají na Keseyho, krouží kolem něho.
Jeden kluk, známý pod jménem Pancho Pillow byl kulervoucí cvok. Nemůže si pomoct, musí vás
zničit tím, že se k vám chová hnusně po všech stránkách, na které si jen vzpomene, přičemž po vás
se chce, abyste ho zavrhli, a on se pak může cítit ublíženě a vinit vás úplně ze... všeho. To byl jeho
film. Jednou večer sedí Pancho v domě s knížkou o orientálních kobercích, která je plná krásných
barevných obrázků, a v jednom kuse cosi deklamuje o těch krásných kobercích —
‫ —״‬prostě, vole, chci říct, tihle kreténi byli napojený už před deseti stoletíma, napojený na celou
tuhle věc, měli mandaly, o kterejch se vám ani nesní- jasný? — koukni, vole, chci ti rozšířit
obzory, aspoň pro jednou —"
— načež strčí tu knížku pod nos nějakého Prankstera — je to nádherný barevný obrázek isfahánského
koberečku, svítivě jasná červená a oranžová a zlatá barva a hvězdicovité chvějivé linie, které všechny
vyzařují z medailonku uprostřed — „Ne, dík, Pancho, už jsem pár takovejch viděl.“
‫״‬Ale no tak, vole! Chci říct, hele, já se musim o tuhle věc s někým podělit. Musím tě přimet, abys to
dovopravdy viděl, nemůžu si to celý nechat pro sebe! Prostě, chápeš, chci říct, chci se o to s tebou
podělit — je ti to jasný? — a teď se podívej na tenhleten —"
A tak dál, strká tu knihu pod nos každému a jen čeká, až mu někdo řekne, ať si vylíže prdel v
kterémžto bodě spokojeně odkvačí.
Nakrmte hladovou včelu — ale kristepane, ten Pančo rve za koule až moc. A tak to Pranksteři
vydrží a Čekají na jedinou věc, čekají na Keseyho, až se zjeví. Nakonec se dveře otevřou a v nich
stojí Kesey.
‫״‬Poslyš, vole!‫ ״‬řekne Pancho a vrhne se k němu. Musíš se kouknout, co jsem tu našel! Musím tě
na todle napojit, vole! Chci říct, fakt musím, protože ti to, kurva, rozšíří obzory!" a vrazí knihu
Keseymu do obličeje.
Kesey se podívá na obrázek isfahánského nebo širazského nebo bachitárského koberečku nebo co
to vlastně je, jako by si ho bedlivě prohlížel. Pak pronese se svým protáhlým oregonským
přízvukem: ‫״‬Proč bych měl za tebe prodělat tenhle špatnej trip?‫״‬
- aniž by zvedl oči od knihy, jako by tím naznačoval, že to má zaručeně něco společného s tímhle
medailonkem uprostřed anebo s touhle obrubou s vetkanými želvami a palmami —
‫״‬Špatnej trip!" zařve Pancho. ‫״‬Co tím chceš říct, špatnej trip!‫ ״‬a odhodí knihu na podlahu, ale
Kesey už je pryč, kdesi vzadu v domě. A Pancho dobře ví, že tohle celý se ve skutečnosti vůbec
netýká sdílení krásy koberců, ale zkrátka a dobře jeho špatnýho tripu, oni vědí, čeho se to týká, a on
ví, že oni to vědí, a tím pádem je jeho hra dohraná a sbohem, Pancho Pillow.
Ale přesto se Normanovi začalo zdát, že i Pancho je hlouběji zanořený do téhle skupinové věci než
on sam. Připadal si úplně zbytečný. Vůbec se nepustil do stříhání filmu. Kesey a Babbs mu prostě
řekli,ať to nějak sestříhá. Ale on nejdřív chtěl zhlédnout celý ten film, celý, aby viděl, kam směřuje.
S touhle skupinou to bylo stejné. Chtěl by protáhnout celou tuhle skupinu svou osobní střihačkou a
vidět, jak to celé vypadá a jaký je cíl. Pořád mu připadalo že ho prověřují, prověřují, prověřují jeho
slabosti. Bradley, což se zdálo neuvěřitelný, jednou ráno vybuchl a začal mu nadávat do všeho, co
mu jen přišlo na mysl, zdálo se, že se ho tím snaží rozdráždit. Norman v tom okamžiku četl učebnici
sanskrtu a snažil se to písmo naučit. Proč se nezabývat zrovna tímhle, říkal si, když stejně nedělám
nic jinýho. Taky kouřil cigaretu. Bradley se do toho pustí.
‫״‬Pokaždý, když si čteš knihu nebo kouříš cigaretu“ zařve, ‫״‬tak mi ubližuješ. Podívej se na
Pancha. Pancho pracuje. Pancho v jednom kuse píše poezii a každej den mi přinese báseň —"
— což je naprosto směšné, Panchovy básně jsou neuvěřitelně špatné. Vlastně je to tak směšné,
že se tomu Bradley usměje. Nicméně i tak Normanovi řekl, co mu říct chtěl. Totiž že Norman je
líný, je ‫״‬osobní‫״‬. Čtení je něco, co přináší potěšení pouze čtenáři. Netýká se to celé skupiny. A taky
kouření - to nepřináší nic než sebe samotné. A tak Bradley vlastně říká Normanovi, že pro skupinu
nic nedělá. Což je pravda. Má pravdu. Ale on se kvůli tomu zřejmě chce začít hádat nebo tak něco.
To Normana pobaví, a tak se Bradleymu — Bradleymu — směje, nicméně i když tohle je jen

61
 Bradley, vypadá to, že tahle příhoda vystihuje, co si myslí ostatní. Jinak by Bradley nejspíš neřekl
nic. Norman mluví čím dál tím míň a míň, až mlčí jako ryba. A začne se mu zdát, že se mu ostatní
smějí —
‫״‬Nesmějí se tobě — smějí se s tebou," říká mu pořád Kesey, snažil se ho tak zbavit mindráků a
komplexů méněcennosti.
Ale jediné, co mu skutečně pomohlo, bylo, když se objevil Paul Foster.
Foster byl vysoký chlapík s kudrnatými vlasy, bylo mu něco ke třiceti a strašně koktal. Byl to ma-
tematik a kdysi pracoval v Palo Altu jako počítačový programátor, a tím si, jak se zdálo, vydělával
velké peníze. Pak se začal stýkat s pár muzikanty a od těch se dozvěděl o pár sloučeninách, které...
rozšiřují mysl, a ted‫ ׳‬to vypadalo, že celý Fosterův život osciluje mezi obdobími, kdy je hodným,
normálním programátorem, nosí vázanku a měňavý modrozelený oblek ze Zirkonpolyesteretylénu
a ve světě normálních lidí je důležitou osobou, a mezi obdobími, kdy žije na... Speedu, mocném
bohu Rotorovi, a obléká se do svého Důležitého pláště. To bylo sáčko, ze kterého udělal koláž.
Bylo celé pokryté mnoha vrstvami stuh a knoflíků se slogany a odrazových sklíček a plastikových
pitomin, všechno to tam bylo přidělané a ve větru to vlálo, takže sáčko vypadalo trochu jako
potřeštěný černokněžnický plášť ze dvora Ludvíka XV. Foster se nastěhoval do stromu. Šandy
kdysi vybudoval obydlí ve stromě, byla to plošinka a na ní stan. Paul si něco podobného postavil
hned pod ní, vytvořil zkrátka ve stromě elegantní patrový dům. Paul Foster sem přijel se strašnou
spoustou věcí, se šílenou spoustou věcí. Všechny je nastěhoval do stromu a zařídil si tam do-
mácnost. Vyrobil si na stromě okno a bránu a police na knihy. Měl zvláštní knihy. Třeba
encyklopedii, až na to, že to byla encyklopedie z roku 1893, a taky měl učebnice podivných jazyků,
jako tagalog nebo uráu, a zdálo se, že o těchhle jazycích skutečně něco ví... a pak měl ještě spoustu
dalších vécí. Měl obrovský pytel plný pitomin, který s sebou všude nosil, byly v něm úlomky
jiskřivého skla a cinu a pláště od tranzistoráků, nic víc než pláště, a hřebíky a šrouby a víčka a
zkumavky, a uvnitř tohohle pytle s podivnými odpadky byl malý pytlík, který byl přesnou kopií
Fosterova velkého pytle, a v malém pytlíku byly drobné podivné odpadky… vás napadlo, že tam
určitě někde je hodně malý pitlíček ve kterém jsou hodně drobné podivné odpadky, a ti dál až do
nekonečna... Taky měl spoustu per a propisek a taky barevných fixek a sedával nahoře ve
stromovém domě, zatímco starý známý Rotorotér dobrý bůh Speed, mu z vnitřku lebky tahal vtípky
vtípky, vtípky, vtípky, vtípky, a on vyráběl cedule třeba jako tu jednu, kterou zavěsil nad hlavní
bránu do Keseyho domu, tam, kde se muselo odbočit ze silnice číslo 84 k příjezdové cestě, byla to
cedule, na které stálo: ‫״‬Zákaz odbočení vlevo nezfetovaným.' Pak za ním začali přicházet lidi a on
se jim věnoval nahoře ve svém stromovém domě, a v noci jste viděli, jak celý jeho dům potřeštěně
září, jiskří na něm barevné klikyháky, a on tam seděl a kreslil, kreslil, kreslil, kreslil anebo pracoval
na obrovské, potřeštěné knize, plné novinových výstřižků.
Norman a Paul Foster měli mnoho společného. Oba byli celkem slušní umělci a oba měli jistou
erudici erudici erudici. Foster, který hrozně koktal, si dovedl vážit soukromí uprostřed tohohle
všeho, právě tak jako Norman. Přirozeně, Foster dokázal daleko dříve než Norman, že mezi
Prankstery patří. Bylo to zvláštní. Neexistovala tu žádná pravidla. Neexistovalo tu žádné zkušební
období, žádné hlasování, zda ten či onen mezi nás patří nebo ne, žádné vylučování, žádné
jmenování. Ale stejně tu existovalo určité období, kdy jste museli dokázat, že sem patříte, a všichni
věděli, co se děje, a nikdo o tom nepronesl ani slovo. No, každopádně, Norman mohl mluvit s
Fosterem, a to pro něj mnoho znamenalo. Už se necítil tak zoufale osamělý. A taky náhle pochopil,
že nejde jen o něj — že Pranksteři zkoušejí každého, že každého přinutí vynést své mindráky všem
ostatním na oči, že každého přinutí dosáhnout bodu, kdy dokáže dělat úplně všechno všem na očích,
kdy dokáže žít okamžikem, spontánně, jako by snad popichování mohlo způsobit, že se dostanete
takhle daleko —
Foster začíná něco vykládat v Keseyho domě, zrovna má jeden z těch svých divokých záchvatů
logiky, ale strašným způsobem u toho koktá:
‫״‬T-t‫־‬t‫־‬en dů‫־‬dů‫־‬dů‫־‬i;oíž, že že všechno, co v-v- v‫־‬vnímáte, je pouze../‫ — ׳‬zkrátka je to cosi hodně
dlouhého a šíleně důležitého, a Mountain Girl mu skočí do řeči:
„A-a-a‫־‬a-a-ale, P-P-P-P-P-P-Paule, mně neni jasný, vo co d-d-d-d-de, když mluvíš vo v-v-v-v-v-
v-v- vnímání. Snažim se to pochopit, a-a-a‫־‬a‫־‬a‫־‬a-a-ale jediný, co chápu, sou s-s-s-s-s-s-slova. Co
kdybys to řek eště j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j‫־‬j-jednou?"
Foster tomu nechce věřit. Stojí tam úplně ztuhlý a oči mu vylézají z důlků, z důlků, z důlků, z
důlků čím dál tím víc, až vybuchne:
‫״‬A to má bejt sranda? Ty máš horší mindrák než koktání, Mountain Girl! Máš drzou hubu a
neumíš s ní zacházet! Jseš hnusná — to je ten tvůj trip, hnusnej trip! Já vim jen to, že —"
‫״‬No vidiš!" řekne Mountain Girl. Triumfálně se culí, div se nerozesměje nahlas, a tleská rukama,
má z tohohle výsledku ohromnou radost. ‫״‬Když se rozčilíš, tak nekoktáš!‫״‬
Foster znova ztuhne. Chvíli na ni zírá. Pak Se otočí na patě a vyjde ze dveří, aniž by řekl slovo Vtip
je v tom, že Mountain Girl má pravdu.

62
Co to bylo? ... byla to jakási... no ano! skupinová terapie, nekonečné sezení skupinové terapie, kdy
jsou všichni spolu po celé dny, zkoumají slabosti všech ostatních, vynášejí všechno na světlo boží
Až na to, že tohle nebyla skupinová terapie pro rozesrané lidičky středního věku, ale pro Mladé! a
Nezranitelné! — místo aby se snažili znovu zprovoznit staré vraky, tvrdě pracovali na tom, aby se
dobrali jakéhosi úžasného objevu, objevu, sahajícího daleko dál než katastrofa. Od počátku věků
bylo velkou starostí lidí bojovat s katastrofou, s nemocemi, s válkami, s chudobou, s otroctvím,
odjakživa bojovali proti jezdcům apokalypsy. Ale co dělat v té hrůzné prázdnotě za katastrofou,
tam, kde bude nejspíš možné všechno — a Norman narazí na další z těch podivných prorockých
knih na Keseyho polici, je to Konec dětství od Arthura Clarka, ve které se... na Zemi narodí
generace Totálního průlomu a už jako malé děti projeví daleko větší sílu vědomí, než mají jejich
rodiče, a pak se úplné samy nastěhují do kolonie, ale ne jako jednotlivá nýbrž jako jediná obrovská
koloniální bytost, jakési koloniální zvíře v biologickém smyslu toho slova, a tam pak žijí tak
dlouho, dokud úloha Země není konečně splněna, a ona se začne stahovat v křečích, začne se
rozpadat, načež tyhle děti řeknou• ‫״‬Začíná se něco dít. Hvězdy blednou. Je to № by připlouval velký
mrak, nesmírně rychle, a obloha se zatahovala. Ale ve skutečnosti to m mrak. Zdá se, že má jakousi
strukturu — zahlédl jsem zamlžené síťoví čar a proužků, které neustále mění polohu. Skoro to
vypadá, jako by se hvězdy zapletly do přízračné pavoučí sítě. Celé síťoví začíná zářit, pulzovat
světlem, úplně jako by bylo živé... Vidím obrovský sloup ohně, jako hořící strom, který dosahuje
nad západní obzor. Je daleko, na druhé straně světa. Vím, odkud pramení: oni konečně přicházejí,
aby se stali součástí Nadmysli. Jejich zkušební období skončilo: nechávají za sebou poslední zbytky
hmoty... Celá krajina je zalitá světlem — je jasnější než den — červené a zlaté a zelené odstíny se
navzájem honí po obloze — ach bože, tohle se slovy nedá vyjádřit, není spravedlivé, že jsem ten
jediný, kdo to vidí — nikdy bych nepomyslel, že takové barvy —"
Stručně řečeno, byli zfetovaní až na půdu, vole, a mířili dál směrem k... Městu na okraji, to je
jasný, a my jsme dnes večer dokonale sesynchronizovaní.
— ale nejsou tu žádné chrliče ve tvaru amorků jako na Académie Frangaise, a žádní orientální
uctívači Gautamy Buddhy tu ve svých plandavých plátěných rouchách ne vydechují svůj zatuchlý
rok- fórový dech spirituální netečnosti. Namísto toho to půjdou vyzkoušet hned támhle dolů na
dálnici, co má osm pruhů a lucerny s labutími šíjemi se po ní táhnou do nedohledna, a budou
vysílat na všech vlnových délkách, budou mávat americkými vlajkami, omalovávat všechno
barvami, co ve tmě září, a věšet na všechno neonová světla elektricky pastelové Ameriky
šedesátých let, všichni budou napojení a ozvučení 327 000 koňských sil, povezou se v autobuse snů
ve sci-fi filmu a na palubě vřele uvítají každého, je úplně fuk, že pochází ze slumu na truckstopu a
že je to sprosťák —

13. PEKELNÍ ANDĚLÉ

Pochybuji, že Pranksteři skutečně chápali Mountain Girl, s výjimkou Keseyho. Většinou byla
stoprocentně na očích, mluvila hlasitě a jasně a upřímně jako řidič náklaďáku, nikoho vůbec
nenapadlo, že celá jedna stránka její osobnosti zůstává skrytá. S výjimkou Keseyho, jak už jsem
říkal. Občas se Kesey a Mountain Girl vytratili do chajdy vzadu v lesích a lehli si na matraci a jen si
povídali, Kesey jí vykládal, co si myslí o spoustě věcí, o životě, o osudu, o Teď — zatímco
Mountain Girl - jedna myšlenka jí začala unikat tichým proudem slov z Keseyho úst, tady na matraci
— no ano, pověděla Keseymu tak upřímně, jak jen to dokázala, o posledních čtyřech nebo pěti
letech svého života. Kesey tomu ze začátku vůbec nechtěl věřit. Totiž že se občas cítí hrozně
osamělá.
Osamělá? Ježíši křiste, vždyť Mountain Girl přistála hned uprostřed každé situace, jako by seskočila
z liány, jako Sheena, královna džungle. Už teď st získala v prartksterské hierarchii vysoké
postavení. S nikým neměl Kesey tak důvěrný vztah jako s Mountain Girl, často to vypadalo, že ani
s Faye. Ale tady to máte; Kesey... Kesey byl pro Mountain Girl vším, byl vším v jejím životě mezi
Prankstery-Když tu nebyl on anebo Hassler, zmocnilo se jí podivně osamění... Hassler byl
jediným dalším člověkem, s kterým se mohla bavit. Bez Hasslera — Ale když žijete v komuně,
může se stát, že se cítíte vnitřně napružení, v jistém smyslu je to krásné, ale musíte být kdykoli
ochotni vynasnažit se, aby to krásné zůstalo.
Je to fakt zvláštní. Tohle odpoledne na trávnících v Poughkeepsie zavlažovače zavlažují jako o
život, vysílají kolem sebe drobné, napružené pramínky. V srpnu slunce vypálí do trávníku takové
hnědé skvrny, tam, kde ho nezastiňují stromy, chápeš. No, to je fuk. Lék na tenhle problém,
doktore, se náhodou jmenuje Kesey. Tenhle zvuk, doktore, který přehlušuje všechny ostatní, by
nejspíš způsobil fibrilaci toho vašeho ubohého slabého srdíčka. Zní to jako lokomotiva, která se
prodírá mezi sekvojemi a vybírá zatáčky silnice číslo 84 směrem od Skylondy. Jsou to Pekelní
andělé v dokonalé formaci, abychom byli přesní, celá horda těchhle příšer, na Harley-Davidsonech
čtyřiasedmdesátkách. Slečna Carolyn Adamsová z Poughkeepsie ve státě New York se právě
chystá zazírat téhle primitivní příšeře rovnou do tváře a štěkat na Pekelné anděly idiotské rozkazy,

63
kterých uposlechnou, protože je oslní sluneční skvrny v jejích očích. Energie, která to všechno
umožňuje, vychází z Keseyho, doktore, a na světě není jedna jediná věc, které by se vaše srdíčko
muselo bát.
Kesey se s Pekelnými anděly setkal jednou odpoledne v San Francisku díky Hunteru Thomp-
sonovi, který o nich psal knihu. Nakonec z toho vyšla vynikající kniha, zvaná Hell‘s Angels,
neobyčejná a hrůzná sága o motorkářském gangu. Nicméně Kesey s Thompsonem zašel na pár piv
a Thompson řekl že musí jít do garáže zvané Box Shop a potkat sé tam s pár Anděly, a tak šel
Kesey s ním. Pekelný anděl jménem Frenchy a čtyři nebo pět dalších tam zrovna byli a zabývali se
svými motocykly a Kesey se jim okamžitě zalíbil. Kesey, to byl chlapík který byl zrovna tak drsný
jako oni. Nedávno ho zatkli kvůli marihuaně, a tím pádem byl v očích Andělů príma chlap. Řekli
mu, že nemůžeš věřit chlapovi, který si něco neodseděl, a Kesey si, ař je to, jak chce, něco odsedí.
Kesey později řekl, že na ně zapůsobilo, že byl zatčený kvůli marihuaně, ale že byl spisovatel, to je
vůbec nezajímalo. Ale i o tom věděli, a vida, tady máte slavného člověka, který se chová přátelsky a
zajímá se o ně, přestože není ani teplouš, ani reportér, ani žádný z těch dalších debilních
prdelolezců, kteří se za nimi to léto táhli.
A to léto roku 1965 se za nimi táhla spousta lidí. V létě 1965 se Pekelní andělé stali v Kalifornii
nechvalně známými. V životě neměli horší pověst. Série incidentů - po níž následovala
neuvěřitelná série článků v novinách a v časopisech, mimo jiné v Life a v Saturday Evening Post
— způsobila, že obyvatelé Dálného západu začali nahlížet na každý víkend v životě Andělů jako
na další invazi Hunů, co znásilňují děti. Intelektuálové v San Františku, zejména v Berkeley, na
Kalifornské universitě začali Anděly brát romanticky, mluvili o ‫״‬odcizení‫ ״‬a o „revoltující
generaci‫״‬, takového něco. Za Thompsonem začali chodit všemožní lidé a snažili se ho přimět, ať
zařídí jejich setkání s Anděly - ne se všemi najednou, Huntere, to ne, pro začátek řekněme tak s
jedním nebo dvěma. No, a Kesey nepožadoval pro začátek tak jednoho nebo dva. Vykouřil si s
těma klukama pár jointů a vzápětí už všichni byli v autobuse.
To, co občané v La Hondě uviděli pak, byla obrovská cedule u Keseyho domu — pět metrů
dlouhá, metr vysoká, vyvedená červeně, bíle a modře.
Merry Pranksters Vítají Hell‘s Angels
V sobotu 7. srpna 1965 bylo v městečku La Honda v Kalifornii kouzelné, jasné, čisté, zářivé letní
počasí zalité božím světlem. Občané se na ten den přichystali tak, že zatloukli dveře prkny. Policajti
se přichystali tak, že nastartovali letku deseti policejních stíhaček s blikajícími světýlky a se
zásobou munice. Pranksteři se přichystali tak, že se zfetovali. Seděli v zeleném údolí, v chatce a
kolem ní, pod sekvojemi, a sjížděli se jako diví. Taky jim v krvi proudily nečekané dávky
adrenalinu. Nikdo s tím nevyšel na světlo boží a nevyslovil to nahlas, ale teď za nimi měli přijet
skuteční, živí Pekelní andělé, asi tak čtyřicet, a byla to celá andělská ‫״‬jízda‫״‬, prostě projížďka, při
které Andělé dělali svou šílenou věc, všichni dohromady byli hnusní, sprostí, rozbíjeli hlavy, chcali
oheň a bourali domy. Pranksteři měli při té příležitosti spoustu návštěvníků. Bylo to skoro jak
audience, všichni čekali, kdy se objeví hvězdy. Byla tu spousta lidí z dávné Perry Lane, byl tu Vic
Lovell, Ed McClanahan a ostatní. Byl tu Allen Ginsberg a taky Richard Alpert a spousta
intelektuálů ze San Franciska a z Berkeley. Tachykardie na vás na všechny, ale Kesey byl naprosto
klidný a dokonce se trochu smál, v haleně z teletiny vypadal silný býk, byl to Mountain Man, a díky
němu všechno vypadalo, že je to v pořádku a že to tak musí být že k tomu zrovna teď, v tomhle
okamžiku, dojít prostě muselo. Jasně, pokud se všichni normální lidi v okrese San Mateo v
Kalifornii rozhodli, že je všechny prohlásí za desperáty kvůli něčemu tak nevinnému, jako je
marihuana, tak by se s tím měli svézt a ukázat jim, oč vlastně běží v téhle sáze jménem Desperát.
Díky Andělům se spousta věcí sesynchronizovala. Desperáti byli přece podle definice lidé, kteří se
odstěhovali z usedlého středu a nacházeli se v jednom z Měst na okraji. Krásné na tom bylo, že
Andělé to udělali z vlastní vůle, právě tak jako Pranksteři. Nejdřív ze všeho se stali desperáty — no
přece aby mohli objevovat, kreténe — a pak je za to zatkli. Trip Andělů, to byl motocykl, a trip
Pranksterů, to bylo LSD, ale oba tyhle tripy představovaly velkolepý vstup do orgasmického
okamžiku, do teď, a za necelých osmačtyřicet hodin budou Andělé brát kyselinu taky, budou v auto-
buse. Pranksteři si budou zvykat na... Ahor, na dávnověkou hrůzu, na strach, co mívají měšťáčtí
chlapečkové z Pekelných andělů; Pekelní andělé, to je pošpiněné maso, a pokud Pranksteři dokážou
přitáhnout tuhle temnou, hlubokou věc do svého okruhu —
Kesey! Co to, proboha — tachykardie na vás na všechny...
Hlas Boba Dylana dýchavičně vychrchlává sve upocené nápěvy, šíleně hlasitě, z reproduktoru na
vrškách sekvojí, nahoře na pahorku nad dálnici - He-e-e-ey Mis‫׳‬ter Tam-bou-rine Man — je to
soucás programu Sandyho Lehmanna-Haupta, vysíláného ne-stanicí KLSD. Sandy, sám nezkrotný
disk-kurva- žokej Lord Byron Polystyron, vysílá z mikrofonu v chatce a vybírá pro vás desky —
Cassady je tak naprúžený, že vypadá jako mechanický muž na klíček — Mountain Girl je
připravená na všechno — Hej, Kesey! — Poustevník se šklebí — Page žhne — muži, ženy, děti,

64
všichni jsou omalovaní a navlečení do kostýmů — poletují po tomhle údolíčku zalitém světlem
ramp a — Argggggghhhhhh — asi ve tři odpoledne to uslyší.
Znělo to jako lokomotiva asi tak deset mil odtud. Byla to ‫״‬výjezdová formace‫ ״‬Pekelných andělů,
která se k nim blížila přes horu na Harley-Davidsonech čtyřiasedmdesátkách. Andělé tam kdesi byli
a spouštěli se po zákrutech silnice číslo 84, přeřazovali na nižší rychlost — thraggggg- ggh — a
nabírali sílu a zvuk té lokomotivy byl čím dál tím silnější, až jste neslyšeli ani vlastní slova, ani hlas
Boba Dylana, co dýchavičně vychrchlával — thraaaaaaggggghh — tady to vykroužilo poslední
zatáčku. Pekelní andělé se svými stroji, se svými plnovousy, s dlouhými vlasy, v džínových
bundách bez rukávů, vyzdobenými smrtkou a podobnými insigniemi, vypadali dokonale příšerně, a
pak jeden za druhým přejeli přes dřevěný můstek až před dům, každý z nich zastavil smykem v
oblaku prachu, a bylo to jako nějaký film nebo něco takového — každý desperát se překodrcal přes
můstek se řvoucím motorem a ruce měl rozpažené na řídítkách, jak vytáčel zatáčku, načež zastavil
smykem. Takhle to udělali všichni, jeden za druhým.
Andělé ovšem netušili, nač se mají připravit. Nikdo je nikdy předtím nikam nepozval, aspoň ne
všechny dohromady. Chyběli na seznamu hostů mnoha lidí. Usoudili, že se podívají, jak to tam
vypadá a oč tam jde, a nejspíš se pořádně popero‫ ״‬než to skončí, a rozmlátí pár hlav, ale to bylo
celkem normální. Andělé odjakživa vstupovali do neznámých situací v mizerné náladě a předem
otrávení a už čuchali nepřítele, ale toho si tady vůbec nikdo nevšiml. Tolik lidí už bylo tak
zfetovaných— čímsi — že vás to prakticky rozpustilo na místě. Pranksteři měli to, co vypadalo
jako milion dávek oblíbené drogy Andělů — to jest piva — a měli taky LSD pro každého, kdo ho
chtěl zkusit. Pivo Anděly ohromně potěšilo a LSD je podivně zklidnilo, v některých případech až
do katatonického stavu, na rozdíl od Pranksterů a dalších intelektuálů, kteří se na něm vznášeli.
Provokatérka June dala Pekelnému Andělovi jménem Freewheeling Frank (Volnoběžnej Frank)
trochu LSD, o kterém si Frank myslel, že je to určitě nějaký vylepšený speed nebo tak něco - a
vzápětí měl ten nejúžasnější zážitek svého života. Než nastala noc, vylezl na sekvoj a usadil se
hned vedle reproduktoru, který tam visel, a hrozně si užíval zvuků a vibrací písně Boba Dylana
‫״‬The Subterranean Homesick Blues."
Pete, motocyklový závodník, Pekelný anděl ze San Františka, se usmíval a probíral se vanou
plnou plechovek s pivem a říkal: „Člověče, tohle je prostě úžasný Vůbec jsme nevěděli, co můžem
čekat, když jsme sem přijeli, ale je to strašně príma. Tenhle vejlet je samý ha‫־‬ha, vůbec ne buch-
buch." Brzy se celé údolíčko začlo otřásat nezaměnitelným břišnun smíchem Pekelných andělů,
který značil, že uz vypili hodně piva. Ten smích zní takhle: Hó!" Hó! — Hó! — Hó! — Hó! — Hó!
Sandy Lehmann-Haupt, sám Lord Byron Polystyren, třímal mikrofon a jeho disk-kurva-žokejské
deklamování vyřvávalo ze sekvojí a přes silnici: ‫״‬Tohle je ne-stanice KLSD, 800 mikrogramů v
hlavě, stanice, která vám poplete hlavy a zruší vaše obavy, vysíláme z vrcholků sekvojí na
Venuši!‫ ״‬Pak začal vyzpěvovat dlouhé blues o Pekelných andělech, mělo asi padesát slok, něco z
toho byly neproniknutelné kyselinové kecy, něco divoké legendy o převálcovávání želv na silnici,
potřeštěné řeči tohohle typu, a každá sloka končila refrénem:
Jo, je to krásný bejt Andělem,
A v jednom kuse bejt sprostej!
No a co — byl tu prostě nějakej divoce vyhlížející mladík, co měl tu drzost, že vysílal na
kalifornských silnicích o tom, že Andělé jsou v jednom kuse sprostý — ale jak byste tomu, sakra,
mohli odolat, bylo to prostě příliš cvakle maniakální — a zanedlouho se Andělé a všichni ostatní
připojili ke sboru:
Jo, je to krásný bejt Andělem,
A v jednom kuse bejt sprostej!

Pak se před mikrofonem objevil Allen Ginsberg a v každé ruce držel činelky a tancoval kolem,
vousy měl až po břicho a recitoval do mikrofonu hinduistické texty a ty se rozléhaly po Kalifornii
a po Spojených státech. Haré kršna haré kršna haré kršna haré kršna — co to kurva je ten hurá
kršna — co to ten hurá blbec je — ale nemohli jste si pomoct, museli jste si toho začít užívat
společně s tímhle pitomcem, přestože jste vlastně vůbec nechtěli. Ginsberg to Andělům skutečně
nandal. Byl kombinací spousty věcí, které Andělé nenáviděli, byl to Žid, intelektuál, Newyorčan,
ale tohle prostě bylo příliš, byl to ten nejúžasnější a nejnormálnější nenormální chlap, jakýho kdy
viděli.
A v jednom kuse bejt sprostěj!
Ti debilní cvoci — než nastala noc, byli policajti seřazení u silnice, jedno auto za druhým, hned
za potokem, před bránou, a přemítali, co se to, kurva, děje. Celá tahle scéna vážně začala působit
trochu divně. Pranksteři zapojili celý svůj elektronický arzenál, z vrcholků stromů vyřvával
rockenrol, Stanice KLSD vyřvávala a ječela policajtům nad hlavami, lidičkové pomalovaní

65
 fluorescentními barvami se vynořovali ze tmy, a Andělé se řehtali — Hó—Hó— Hó — Hó, Cassady
měl na sobě jen svý úžasný svaly, nic víc, jen svý úžasný svaly, rozhazoval rukama a vykrúcal se
pod světlem na verandě roubeného domu, v jedné ruce pohazoval lahví piva a druhou hrozil
policajtům:
‫״‬Vy zkurvený fízlové! Co je vám, kurva! Pojďte sem a uvidíte sami... máte, kurva, v hlavě
nasráno!" — smál se a rozhazoval rukama a vykrúcal se — „Neserte mě, vy zhovnasyni. Poďte
sem. Dostanete, kurva, co vám patří.‫״‬
To nejhorší na tom, pánové, je, že hned tady, přímo před našima očima, se to obrovské a obscénní
klubko ponižování, plenění a poškozování právě chystá rozmotat a křepčit, je tu všechno, včetně
Pekelných andělů, a my proti tomu nemůžeme dělat nic než se pokusit zabránit jeho dalšímu
odvíjeni. Teoreticky by tam mohli vtrhnout pod záminkou toho, že se Cassady necudně
vystavoval, ale nebyly porušeny žádné skutečné zákony, s výjimkou veškerých zákonů božských a
lidských — ale vypadalo to, že úplně nejlepší bude nedělat nic, jen se pokusit zabránit dalšímu
šíření tohohle všeho. Kdyby tam mezi tyhle blázny vtrhli, dokonce i s tolika policajty, kolik se jich
vejde do deseti aut, a to kvůli drobnému přestupku, jako je necudné vystavování — ten výbuch by
byl příliš groteskní, než aby na to dokázali vůbec pomyslet. A světla na střeše policejních vozů
rotovala a zaplavovala sprašový pahorek, což vytvářelo kouzelný efekt — blikotavé červené
světýlko, a jejich vysílačky, kterými se dorozumívali s velitelstvím, byly celé nažhavené a
praskaly v nich 220-voltové ďábelské barytony jak elektrické ostny a statické sykavky — He-e-e-
ey Mis-ter Tam-bou-rine Man — a to celé dělalo z celého údolí u La Hondy dokonale potřeštěný
kus země.
Mezitím Andělé objevovali něco úplně šíleného. Vesměs, když někam zamířili na svých výjezdech,
zkoušeli, co všechno lidi snesou. Na co to čumíš, kreténe. Jakmile vyvolali šok anebo neskrývanou
hrůzu, byli šťastní. Anebo, pokud se se žádným šokem a hrůzou nesetkali a místo toho se je někdo
odvážně pokusil odrazit, tak v tom případě bylo načase rozbít pár držek a natrhnout každému novou
díru do prdele. Ale tihleti zatracepení Pranksteři, ty nebylo možný testovat. Andělé neměli zdání,
jaké to může být, když se může všechno, dokud nezajeli ke Keseymu. Svez se s tím! Ten největší,
nejzlejší, nejdrsnější a nejpříšerněji vypadající Pekelný anděl, to byla obrovitá obluda jménem Tiny
(Drobek). Druhý největší, nejzlejší, nejdrsnější a nejpříšerněji vypadající Pekelný anděl byl rozložitý
chlapi jménem Buzzard (Sup) s vysedlými lícními kostmi vypadal temně se všemi těmi svými
černými vlasy a s černým plnovousem, což všechno bylo nečesané a nemyté a rozcuchané a
vystupoval z toho nos jako zoban, přičemž ohryzek visel asi tak čtvrt metru pod tímhle vším, takže
tenhle chlapík vážně vypadal jako nadrozměrný sup. Tiny a Buzzard měli ve zvyku jednu věc,
kterou provozovali, když kolem byli ne‫־‬Andělé. Přiblížili se k sobě a vyplázli jazyky a pak si je
navzájem olizovali, slintali po sobě, a to jen proto, aby otřásli malými dušičkami, fakt je to bavilo —
a tak u Keseyho přišli těsně k jedné vysoké holce, byla to Mountain Girl, a lí-í-í-í-íz - a nechtěli věřit
svým očím. Jen se na ně koukla a zakřenila se a v očích jí vybuchla sluníčka a ona se jim začala
smát, Hó-Hó-Hó, jako by jim úplně jasně říkala: To je ale volovina. Bylo to, kurva, šílený. Pak si
někteří z nich začali podávat jointa, a když ho podali Mountain Girl, tak Mountain Girl vybuchla:
‫״‬To teda ne! Co to sakra děláte, že si strkáte do těch svejch špinavějch hub tenhle čistej joint! Tohle
je čistej joint a vy si ho strkáte do těch svejch špinavejch hub!" Kam paměť sahá, nikdo nikdy
neodmítl šluka z jointa podaného Anděly, aspoň ne z hygienických důvodů, s výjimkou téhle
bláznivé holky, která si z nich dělala šoufky, a jim se to ohromně líbilo.
Dokonce to došlo tak daleko, že když Mountain Girl viděla Tinyho, jak míří do potrhle pomalované
koupelny s pár plechovkami piva a vypadá to, ze se tam chce zašít a v poklidu si tam pár plechovek
vypít, jenomže tohle je koupelna, kterou používájí všechna děvčata, co tu jsou, tak Mountain Girl
zařvala na Sonnyho Bargera,co všem Pekelným andělům velel: ‫״‬Hej, Sonny! Řekni tomu nadroz-
měrnýmu kusu hnusu, ať neleze do naší čistý koupelny!" — pronesla to takovým tónem, aby bylo
jasný, že si dělá legraci, přirozeně — a Sonny se toho chytil: ‫״‬Slyšíš, ty nadrozměrnej kuse hnusu!
Nelez jim do tý čistý koupelny! Nechtěj tě tam!‫ — ״‬a Tiny vyleze ze dveří ven, a vyleze tak, jako že
si z toho dělá srandu, nicméně vyleze —
A je to! Fakt se to děje! Pekelní andělé jsou s náma v našem filmu, vtáhli jsme je do něj. Moun-
tain Girl a spousta dalších Pranksterů vytvořila společně s Pekelnými anděly perfektní kombinaci.
Chovali se k nim přátelsky, nejspíš přátelštěji než kdokoli jiný za celý jejich život, ale nedělali to ze
strachu a nenechali si od nich nasrat na hlavu. BylaTto perfektní kombinace, ale Pranksteři o tom
vůbec nemuseli přemýšlet jako o kombinaci. Prostě dělali svou věc a ono to fungovalo. Všechny ty
principy, které vypracovali a o kterých ve svém opuštěném místě v La Hondě mluvili — tyhle
principy fakt fungovaly.
Svez se s tím. Prostě se vrhni do proudu — a tomu teda říkám proud — tihle borci, tihle Pranksteři
— na významných výjezdech, jako byl tenhle, Pekelní andělé obvykle předvedli ještě jedno

66
představení, a to se jmenovalo Koho voprcáme? — a tohle představení ještě vůbec nezačlo, a už
jakási blondýna z městečka, pěkný a roztomilý zlatíčko napumpovaný hormónama, naznačila třem
Andělům, že by ráda, a tak se všichni vypravili do chajdy v lese a užili si to tam. Zanedlouho se
všichni Andělé dověděli o téhle „nové kočce‫״‬, co je vzadu v chajdě, a spousta se jich tam natáhla,
popíjeli pivo, chechtali se, střídali se, navzájem se všemožně hodnotili. Ta holka měla červenobílý
šaty vykasan‫ ׳‬až na prsa a naráz na ní byli dva nebo tři, mez jejíma stehnama, seděli jí na obličeji v
nezdravě okrovém světle v chajdě a bylo tam samý slintání a pohledy úkosem a bublání a chlemtání
mezi trsama pubickejch chlupů, zatímco pot a sperma jí jiskřilo na břiše a na stehnech a ona sebou
mlela a sténala, ale ne tak, jako by se bránila, to ne, spíš jako že je úplně ožralá, a bůhví kolik chlapů
bez kalhot postávalo okolo, povzbuzovalo, kritizovalo čekalo, až na ně přijde řada anebo až na ně
přijde řada podruhý anebo až na ně přijde řada potřetí takže nakonec tahle holka byla na různejch
místech vošukaná nejmíň padesátkrát. Pár Andělů vylezlo ven a přivedlo jejího bývalýho manžela.
Potácel se a nebyl schopnej jít rovně, byl dokonale ožralej, ale oni ho tam přivedli a před pohledy
přímými i pohledy úkosem a v pižmovém pachu chtíče, ve kterém se v chajdě všichni dusili, mu
řekli, ať se na to vrhne. Všichni zmlkli — kurva, tohle už je trochu moc — ale ta holka se lhostejně
vztyčila a řekla mu, ať ji políbí, a on to udělá a slintá všude kolem, a pak po ní skočí a lehne si na ni
a stra jí to tam, a Andělé ho povzbuzují Hó Hó —
— ale tohle je její film, vážně, a my všichni jsme se s tím jen svezli.
Takovýho piva — a pro Prankstery je pivo čímsi exotickým. Mountain Girl a Kesey jsou spolu v
altánku, zalitém světlem ramp, a měsíc v úplňku sem prosvítá přes siluety vršků stromů. Jen cosi
deklamují v měsíčním světle, a pak se tam náhodou ocitne Šandy a posedí s nimi, je zřetovaný
kyselinou, a podívá se na zem pod stromy a tam se vln! měsíční světlo, hlína jiskří a teče jako potok
v tom čarodějném altánku a oni tam jen tak sedí — sup! Buzzard k nim přichází nahoru po stráni a
tady, v té tmě zalité měsíčním světlem, v tomhle čarodějném altánku je... je skutečně sup, ten
největší sup, jakého kdy příroda vyrobila, má zobák, je černý jak smrt, má místo krku vole a povislá
křídla a tenké nohy s obrovskými koleny — Kráááá — a Kesey vyskočí a začne mávat rukama, jako
by se skutečně snažil zaplašit supa, a říká:
‫״‬Fůůůj! sup! Hej! Jdi pryč, jseš sup! Zažeňte toho supa!"
Dělá to ve srandě, přirozeně — a Buzzard se začne smát — Hó! Hó! Hó! — není to doopravdy,
ale přitom je... skutečnej, skutečnej sup, vážně ho vidíte svým rozdvojeným vědomím — Krá Krá
Kráááá — a Sup vyskočí a začne mávat rukama — a tohle celý... propojení, tahle synchronizace
mezi jménem, člověkem a ptákem, ta se v tomhle okamžiku uskuteční, a je jedno, jestli je to sup,
anebo člověk, protože je to všechno propojené a všichni to chápou...
Všichni toho chápou příliš mnoho. Buzzard zmizí a Šandy zmizí a Kesey a Mountain Girl
zůstanou ve vlnivém altánku, zalitém měsíčním světlem. A tak se stane, že — kde? — Kesey a
Mountain Girl — a strašně moc se toho propojí ve světlech a v deliriu a v sykavkách statiky kdesi
vespod, spousta je toho naprosto zřejmá, spousta se toho pohupuje na vlnách správnosti, v tu noc,
pod měsícem za úplňku, jsou nahoře nad vším tím hemžením a pod nimi se ozývají výkřiky —
Mejdan s Pekelnými anděly trval dva dny a policajti se tam vůbec neodhodlali vtrhnout. Všichni,
Andělé i Pranksteři, si ohromně užili a nikdo nikomu nerozbil držku. Jednou si skupinově zasou.
ložili, ale ta holka se nabídla sama a dobrovolně. By! to její film. Upřímně řečeno, následujících šest
nebo sedm týdnů bylo jeden dlouhý mejdan s Anděly. Ta novina se rozšířila mezi intelektuálskými a
hi- píckými kruhy v San Francisku a v Berkeley jako legenda. Přinejmenším v těchto kruzích to
Pranks‫ ־‬tery jednou provždy zařadilo do vyšší kategorie než jen do jakési další skupiny
intelektuálních cvoků. Podařilo se jim překonat ten nejhorší mindrák, co intelektuálové znají —
mindrák zvaný skutečný život. Skutečný život, ten náležel všem těm nebezpečným černochům a
profesionálním boxerům a matadorům, co zápasí s býky, a dělníkům v docích a česačům hroznů a
Mexičanům bez povolení k pobytu. Nostalgie de la boue. No, a Pekelní andělé, to byl skutečný
život. Skutečnější život si sotva dovedete představit, a Kesey to zvládl. Lidé ze San Franciska a z
Berkeley začali jezdit do La Hondy častěji než kdy předtím. Bylo to skoro jako intelektuální
turistická atrakce. Kesey mluvil o Andělech.
‫״‬Zeptal jsem se Sonnyho Bargera, jak si vybírá nové členy, nové Anděly, a on mi povídá: 'My si
je nevybíráme. My je rozpoznáme."' A všichni se tomu chechtali. Bylo celkem pravděpodobné,
že u Keseyho Pekelné anděly zastihnou. Andělé doplnili svůj už nyní rozsáhlý seznam fetů, které
měli rádi - pivo, víno, marihuanu, benzedrin, seconal, amytal, nembutal, tuinal — ještě o LSD.
Někteří z nich mělí hrozné ‫״‬bummery‫„ — ״‬bummer‫״‬, tak říkali špátfiéiíiti tripu na motocyklu a
tohle slovo se v hip světě brzy uchytilo jako termín pro špatný trip na LSD. Jediný nepříjemný
okamžik u Keseyho nastal, když se jednoho dne jeden Anděl úplně zcvoknul z prvního náporu

67
drogy a pokusil se na schůdcích ke Keseyho baráku uškrtit svou manželku. Ale byl v té chvíli už
tak zničený a zesláblý, že se mu to nepovedlo.
A tak to bylo krásné a zázračné, tohle zavrženíhodné společenství, Merry Pranksters a Pekelní
andělé, a v kteroukoli hodinu denní či noční jste mohli slyšet Pekelné anděly, jak řadí a spouštějí
se dolů po silnici číslo 84 ke Keseyho baráku, a obyvatelé La Hondy měli pocit, že v kraji
zavládl mor, a copak se s tím vážně nedá nic dělat? Pár Pranksterů taky začalo mít své výhrady.
Andělé jsou jako časovaná bomba. Zatím je to v pořádku — jednou Andělé dokonce celý dům
zametli a uklidili —- ale tihle lidi jsou schopní se kdykoliv utrhnout ze řetězu a způsobit
pohromu. Z toho pomyšlení vám začal adrenalin stoupat do krku. A napětí tu bylo taky, protože
abychom pravdu řekli, bylo jen pár Pranksterů, kteří se s Anděly dokázali doopravdy bavit —
byl to především Kesey a Mountain Girl. Zejména Kesey. Kesey, to byl magnet a síla, chlap,
kterého oba světy uznávaly. Andělé si ho vážili a nechystali se mu to nandat. Byl to jeden z
nejprímovějších chlapů, s kterými se kdy potkali. Jednoho dne se ale i Kesey musel podrobit
testu — a byl to moc zajímavý okamžik.
Kesey a Pranksteři a Andělé si zvykli chodit do chajdy v lese, kde si sedli do kroužku a dělali
pranksterskou věc, deklamovali tam a zpátky a zpívali, byli v rauši na trávě, a nikdy jste nevěděli,
kam se s tím asi dostanou. Většinou to bylo náramné. Andělům se tahle pranksterská věc hned
zalíbila. Zdálo se, že okamžitě intuitivně pochopili, kam se to začíná dostávat, a jednou Kesey začal
hrát na oby. čejnou kytaru a Babbs začal hrát na čtyřstrunnou elektrickou kytaru a Kesey začal s
písničkou, kterou si v tom okamžiku vymýšlel, byla o ‫״‬vibracích‫ ״‬bylo to jakési blues, a Andělé se k
nim přidali a na okamžik to začalo být bezmála zbožné, přičemž všichni vyzpěvovali: ‫״‬O,
vi‫־‬bra‫־‬ce... O, vi-bra-ce..." A pak Kesey a pár Pranksterů a spousta Andělů včetně Sonnyho Bargera
z Oaklandské frakce, toho nejuznávanějšího vůdce všech Andělů, seděli společně v chatce a
podávali si joint z ruky do ruky a deklamovali. Bylo to na téma ‫״‬lidi, co blbě žvaněj." Jistí lidi blbě
žvaněj a člověk je vždycky dokáže vyhmátnout, říkal Kesey, a Andělé přikyvovali, jo, to je
zaručeně pravda.
‫״‬Vemte si třeba —‫ ״‬řekl Kesey a zmínil se přitom o jednom z Andělů, který tu zrovna nebyl. ‫״‬To
je člověk, kterej blbě žvaní.‫״‬
Člověk, kterej blbě žvaní — ty vole — ‫״‬Poslyš, Kesey‫ ״‬řekne Barger, stoprocentní Pekelný anděl,
‫ —״‬je Anděl, a nikdo — nikdo — nebude o žádným Andělovi říkat, že je to člověk, kterej blbě
žvaní.‫״‬
— a tímhle mu, hergot, hodil rukavici. Zdá se, že se všechny oči, co tam byly, zabořily Keseymu
do ksichtu a že se na něj vůbec nepřestanou koukat, a vy cejtíte, jak vám v žilách pumpuje krev. Ale
Kesey ani nemrkne a ani o půltón nezmění hlas, mluví prostě jen s tím svým starým známým líným
oregonským přízvukem:
„Ale já ho znám, Sonny. Kdybych ho neznal, tak bych neřek, že je to člověk, kterej blbě žvaní, Jo
— no jóóó — všichni, Andělé i Pranksteři si řeknou — no jo, Kesey ho zná — a tak se neda dělat
nic jinýho než se tomuhle prohlášení od srdce zasmát, a všichni tam sedí úplně tiše, snaží se tomu
od srdce zasmát a za chvilku ten okamžik, kdy se rozbíjejí držky a lidi se nasírají, pomine — No
jóóó —
Dva nebo tři dny nato pár Pranksterů napadne, že pořád ještě nemají tušení, co tímhle svým
prohlášením Kesey vlastně chtěl říct. Zná toho chlapíka. To přece vůbec nedává smysl. Nic to
neznamená — ale co má být! V tom okamžiku, kdy to řekl, to byla ta jediná dokonalá věc, kterou
říct mohl. Kesey byl v tom okamžiku natolik doma, že si takovou poznámku dokázal vymyslet, byl
schopen prolomit tu starou historickou posloupnost typu ty do mě šťouchneš, já do tebe strčím, tu
starou známou sekvenci Jo, a kdo to řiká? — a než se nadáli, tak ten okamžik, ten hodně blbý
okamžik, úplně pominul.
Pranksteři se s několika Anděly dost sblížili jako s jednotlivci. Zejména s Gutem a Freewheeling
Frankem a Terrym ‫׳‬Irampem. Tu a tam vzal někdo jednoho z Andělů do obydlí ve stromě a
skutečně ho zasvětil do psychedelik. Měli obrovskou zásobu DMT. Jak kdosi prohlásil, LSD je
dlouhá a podivná pouť, zatímco DMT je, jako by vás vystřelili z kanónu. Tam nahoře v chatce ve
stromě, mezi mrkajícími skřítky, dali Andělům DMT, a Mountain Girl některé z nich viděla,
kupříkladu Freewheeling Franka, když zase slezli. Bezcílně se procházeli kolem, trochu nakřivo, a
oči jim lezly z důlků, celé lesklé.
‫״‬Byli tak nahý, jak nahej jen Anděl může bejt“ řekla Keseymu.

14. ZÁZRAK DO SEDMI DNŮ

Ó, vi‫־‬bra‫־‬ce... O, unitáři...
Co nevydrželi v semináři...
Chechtejte se Pranksterům
A Pekelnejm andělům...
Jakejm Andělům? —

68
Čeho se bojíte?
Vstaňte, vy fosílie,
Užijte si
Pranksterů a Pekelnejch andělů...
Noemův cíl Tam to je:
Velkofilm o hoře Ararat,
Býk Apis v Aprěs le déluge,
Bezvadnej film s tisícem zatracenců:
Jaký Andělé? —
Pekelný Andělé...
Dobrý Bože, hotov se vzlétnout
Do modři andělské.
O, vi‫־‬bra‫־‬ce...
Mezi těmi, kteří se začali zajímat o záhady v Hondě bylo pár unitářských duchovních zvaných
Mladoturci;
Bob Kimball, Dick Weston a Paul Sawyer si řekli, vysrat se na kláštery našich mozků a
Vylézt ven! Vidět, jak funguje ta magie Keseyho, kterej údajně kouří trávu.
Mladoturci viděli, že unitáři sedí jak duchové v semináři,
Vyždímaní kantovci odtržení od raného křesťanství, kteří kdysi šli za čistotou mysli.
Jo, ještě před sto lety byli předvojem, co dráždil přitroublý
Fundamentalisty — ale dnes? — Mládež zívá, když se dívá na tyhle vaše nesmysly.
O, vi-bra-ce...
O, unitáři...
Co nevydrželi v semináři...
Chechtejte se Prankstérům
A Pekelnejm andělům...
Jakejm Andělům? —
Sawyer objevil naše hrdiny, co ve tmě září, na pláži u Pescadera
V jednom odpoledni, zalitém sluncem, s Allenem Ginsbergem s tím jeho plnovousem.
Ta scénka byla plná energie, ale byl tu i podivný klid
Ani Pekelní Andělé, sprostí, ale správně milí, ho neporuší, když jdou sem.
No, a Sawyer s sebou vzal svou nezletilou dceru a ona měla strach, že... že se z toho poseru.
Když Kesey řekl: Všichni do autobusu!, jeho dcera řekla: ‫״‬Tatí, já nejedu.“
A tak jeho dcera zůstala vzadu, ale Sawyer se rozhodl, já najdu Tajemství těchhle svátostí životem
pulzujících andělské černi a pranksterských barev fluoreskujících.
O, vi‫־‬bra‫־‬ce...
O, unitáři...
Co nevydrželi v semináři...
Chechtejte se Pranksterům
A Pekelnejm andělům...
Jakejm Andělům? -
Do autobusu!, a bylo to príma, když Andělé vyžahli
obrovské bečky vína A užívali si oceánu jak euforičtí blázni do Přírody, Podávali si jointy a Hó!
— Hó! — Hó! — se smáli,
ale i když sprostě hulákali –
Bylo v tom prorocké zvolání raně křesťanských gnostiků: Extatický mír!
Kesey přesně věděl, oč tu běží! Beatnický trip na
motocyklech — to stěží, Byl to trip živější než všechny kantovské žvasty světa.
Dosáhl nedosažitelného! Učil a učil se z nenaučítelného!
Mladoturci prostě museli s tímhle pranksterským tripem létat.
O, vi-bra‫־‬ce...
O, unitáři...
Co nevydrželi v semináři...
Chechtejte se Pranksterům
A Pekelnejm andělům...

69
 Jakejm Andělům? —
Čeho se bojíte?
Vstaňte, vy fosílie,
Užijte si
Pranksterů a Pekelnejch andělů...
Noemův cíl
Tam to je:
Velkofilm o hoře Ararat,
Býk Apis Aprěs le déluge,
Bezvadnej film s tisícem zatracenců:
Jaký Andělé?
Pekelný Andělé...
Dobrý Bože, hotov se vzlétnout
Do modři andělské.
Ó, vi‫־‬bra‫־‬ce...
A tak Kesey dostal pozvání zúčastnit se výroční konference unitářské církve v Kalifornii. Bylo to
v Asilomaru, krásném státním parku u moře v Mon- terey. Tento rok bylo tématem konference
‫״‬Otřásání základy.‫״‬
Fakt, že byl Kesey nedávno zatčen za přechovávání narkotik, nemohl unitářům, shromážděným v
zelených údolích Asilomaru u mořského břehu, vadit méně. Nevadilo to ani těm starším. Uni- tán
měli dalekosáhlou liberální tradici, pokud šlo o podobné věci, a byli vlastně předvojem hnutí za
občanská práva v Kalifornii. Při tomto boji se dopustili řady občanských přestupků a přišli do styku
s policií, přesně tak. Ale tohle...
…tohle... unitáři tu byli shromáždění v celých davech, navlečení do intelektuálských sportovních
košil — byli to intelektuálští drsňáci, chá. pete, byli navlečení do sportovních košil s krátkým
rukávem a do obyčejných kalhot z laciné látky, co vypadaly jak tepláky — měly pytlovité zadky a
opasek až někde u hrudníku. Všichni dýmali z dýmek. A tady tedy přichází Kesey. Ale není sám, jak
se zdá. Dorazil v autobuse obklopen rozmazanými klikyháky fluoreskujídch barev, a z každé díry v
tom autobuse se vyrojili Pranksteři v kostýmech. Snad v každé tváři těchhle unitářů středního věku,
jak duchovních, tak laiků, kteří si právě nacpávali dýmky, aby si mohli užít příjemného
odpočinkového týdne, kdy se budou producírovat kolem ve sportovních košilích, byl vepsán
poděšený údiv, když pozorovali, jak se to bizarní vozidlo probíjí do jejich tábora. Všechno bylo od
okamžiku, kdy Pranksteři přijeli... poněkud rozpačité.
Počítám, že nás považují za odstrašující příklad toho, kam to až může dojít, myslel si Kesey. Unitáři,
to jsou lidé, kteří se postavili za právo být nespokojený a nekonformní a za spoustu jiných správných
věcí, a my jsme teď odstrašujícím příkladem toho, kam až to může dojít —jsme skupinka feťáků,
pár bývalých vězňů, jeden homosexuál, muži a ženy, co žijí v autobuse...
Ale unitářská mládež vůbec nevypadala rozpačitě. Hnali se k autobusu, ještě než stačil zastavit. Tím
pádem jejich rodiče zrozpačitěli ještě víc, pochopitelně. Než nastala noc, rozdělili se unitafl
Kalifornie na dva tábory: na ty, co byli v autobuse, a na ty, co v něm nebyli.
Když se Kesey úplně poprvé ukázal na pódiu‫ ׳‬zrozpačitěly aspoň tři čtvrtiny Sportovních košil‫ ׳‬a to
tak mocně, že to celá konference bezmála mohla zabalit. Hlavní programy se odehrávaly ve
venkovsky vyhlížející budově, co připomínala letní scénu, hned tady v táboře. Kesey se objevil na
pódiu v zářícím sáčku značky Jin-Jang. Bylo to sáčko z látky proměnlivých barev, které mělo na
zádech vymalovaný symbol jinu a jangu červeně, bíle a modře.
‫״‬Strávíme tu sedm dní“ řekl Kesey, „a tak se budeme snažit způsobit zázrak do sedmi dnů —‫׳׳‬
— a to ne tím, že o tom budeme mluvit, ale tím, že to budeme dělat, všichni dohromady, a to ne
tak, že bych já vás poučoval, ale tak, že každý budeme dělat svoji věc a rochňat se v ní.
Mnohé ženy na konferenci začaly na tohohle divokého živočišného muže činu, který teď zrovna
stál na kazatelně, pohlížet s nadšením. Sportovní košile si přirozeně nemohly nevšimnout, s jakým
nadšením na něj pohlížejí.
Paul Sawyer, který seděl v přední řadě, si byl dobře vědom, že se tu vytváří napětí, ale zatím to
bylo v pořádku. Konference se přece jmenovala ‫״‬Otřeste základy‫״‬, a tak ať se to teda stane. Sawyer
seděl vedle Mountain Girl. To je ale úžasná bytost! — když teď sedí vedle něj v dlouhé rudé říze.
Jakousi neuvěřitelnou souhrou náhod — náhod? — se stalo, že byla sama vychovaná jako unitářka
a byla kdysi členkou spolku, který byl velkou nadějí té církve, bylo to LRY (Liberal Religious
Youth) — Liberální křesťanská mládež. A teď — ale copak se Mountain Girl opravdu tolik
odrodila tomu, čím LRY být měla? O tom by se dalo diskutovat...

70
Na pódiu stál Kesey a vůbec nehovořil formálně, spíš to bylo jakési představení, čarodějné kousky
— mluvil o symbolech, které užíváme, a o hrách, které hrajeme, a jak vůbec nemůžete vědět, co to
vlastně znamená, nějaký pocit, dokud jste neprožili obě jeho stránky, načež popadne velkou
americkou vlajku, co visí na pódiu, a šlápne na ni, zadupe ji d0 země —
—» je slyšet, jak se celý dav prudce nadechl spoustě posluchačů je pod dvacet —‫־‬
Sawyer už se do celé téhle věci vpravil, pochopil o co se Kesey snaží — nejde o to nějaký pocit
popsat ale vzbudit ho, a to tím, že vezmeme do rukou symbol té které emoce, a občas taky musíme
do tohohle pochopení vstoupit zadní brankou. Sawyer slyší vzlyky, otočí se na židli a uvidí, že za
ním sedí skupina mladých lidí ze Salt Lake City, podívá se jim do tváří, přečte si z nich hrůzu, která
jim z tváří čiší — Vlajka! — a pak ucítí maniakální energii, co vyzařuje z téhle poblázněné věci, z
téhle věci, kterou do těch děcek nacpali, z téhle věci, které jsou ta děcka plná dokonce už v tomhle
věku, a připadá mu, že vidí — skrz časovou smyčku — jak v nich vibruje hysterie ze Salemského
procesu s čarodějnicemi, jak z nich čiší výkřiky Zhyň, bezvěrče! — ale i tak má Sawyer pocit, že s
tím musí něco udělat. Vstane a otočí se čelem k davu a řekne — Hele, počkejte. Tahle vlajka, to je
symbol, který spojujeme s našimi emocemi, ale není to emoce jako taková, není to věc, na které
nám doopravdy záleží. Občas si vůbec neuvědomujem, na čem nám doopravdy záleží, protože nám
v tom brání právě tyhle symboly. Pamatuju se, že když jsem chodil do školy, zpívali jsme America
the Beautiful (Amerika je krásná) a někdo vždycky procházel dolů uličkou a nesl vlajku. Vždycky
jsem chtěl být tím, kdo nese vlajku uličkou, ale nikdy se mi to nepovedlo. A teď mi povězte, co
jsem v té chvíli opravdu cítil. Bylo to vlastenectví? Nebo to bylo —
Ale nestačí to doříct. Uslyší, jak kdosi vykřikl: ‫״‬Udělej to!‫ — ״‬co?
‫״‬Udělej to!‫ ״‬Je to Mountain Girl, zářivě se na něj usmívá z těch rudých látkových záhybů, je
nadšená z toho, jak se věci vyvinuly.
Než si to stačí uvědomit, začne Sawyer hlasitě zpívat vlasteneckou píseň America the Beautiful a
ostatní se k němu přidávají a halou se rozléhá O beau-ti-ful for spa-cious skies (Krásná, neboť má
obrovské nebe) — a on neohrabaně drží v rukou vlajku a prochází uličkou tam a pak zase zpátky, a
tím znázorňuje — co? To je fuk! Ale přesně! Nevysvětluj to! Udělej to!
Tak jako většina konferencí měla i tato pečlivě vypracovaný a vytištěný rozvrh občerstvení,
přednášek, seminářů, skupinových aktivit. Pranksteři to všechno vbrzku zhatili. Oni žádný rozvrh
nemají a nechali se slyšet, že by ho neměl mít ani nikdo jiný. Sportovní košile plánovaly velký
seminář, který měl uchvátit představivost Mládeže — cosi jako Studentský odpor v éře průměrnosti:
Podnícení a zodpovědnost — až na to, že v určenou hodinu se Mládež, odporující studenti ve věku
průměrnosti, nacházeli dole na pláži a motali se tam kolem toho zatraceného autobusu, kde měli
Pranksteři svůj vlastní program, a ten nemá vůbec žádný rozvrh, kámoši a sousedi, všechno se děje
v hodině Teď a všichni se můžou připojit ke hře na Moc:::::
Kdosi moc vyhraje a poručí si, že se má na pláži hrát fotbal, až na to, že Poustevník bude sloužit
jako fotbalový míč. Zanedlouho celá skupin^ Pranksteři, duchovní, členové konference, zdvihal'
chichotajícího se Poustevníka a zacházejí s ru^ zhruba tak, jak by opravdoví fotbalisté zacházeli s
opravdovým míčem, a vrhají se k němu jako k zaběhlé meruně a tak dále. Ale brzy jim začne
docházet, co je tu v nepořádku — je to alegorie! ^ vždyť přinutili lidskou bytost hrát úlohu ve hře na
Moc, vždycky je to ten nej slabší... Ááá! jeden z mladých duchovních, jeden z Mladoturků teď má
moc a přikáže, ať všichni jdou k Pacifiku a omyjí si navzájem nohy. Je to rituál ponížení, alegorie
života ale není potřeba pronést jedno jediné slovo na vysvětlenou, a tak se všichni prostě posadí v
příboji a umyjí si navzájem nohy, a nejpečlivěji ze všech umyjí nohy Poustevníkovi, a Pranksteři
tohle vážně žerou. Říkají si, že je to úžasný. A tahle děcka najednou vzhlížejí k Mladoturkům jako k
lidem, jejichž inspirace tomuhle všemu dodá úplně jinou příchuť. On to zvládl! Pranksteři mu dali za
pravdu.
Mladoturci tráví s Prankstery víc a víc času, zůstali s nimi až dlouho do noci, zatímco v autobuse
vyhrávala muzika, a Pranksteři přinesli z oceánu obrovské šlahouny mořských chaluh a pohazovali
si s nimi a mlátili jimi do autobusu, jako by to byl obrovitý buben, a hráli hru na Moc a vypravili se
na Trip teď a hráli veškeré ne‫־‬hry života a neustále deklamovali, ale bylo to víc než jen
deklamovány bylo to bytí, byl to život — Mladoturci teď skutečně byli v autobuse. Dík nedostatku
spánku a dík tomuhle podivnému otřásání základy začali silněji pociťovat tuhle mystickou věc.
Paul Sawyer šel jednou ráno, okolo sedmé hodiny, zpátky do své chatky, aby se prospal, bylo to
poté, co strávil celou noc s Prankstery, a tu narazil na delegaci organizátorů konference. Chtěli se
toho zbavit Chtěli říct Keseymu a Pranksterům, ať odjedou. Možná že to Kesey myslí dobře,
říkali, a možná že ne. Ale ať je to jak chce, tak celou konferenci narušuje a způsobuje rozkol v
řadách účastníků téhle konference a dává špatný příklad Mládeži. Dr. —, jeden z největších
liberálů a vůdce občansko-právního hnutí, jak se zdá, už teď konferenci opustil, aby tím vyjádřil
protest proti tomuhle všemu, a odvedl s sebou pár dalších duchovních.

71
 — Moment, počkejte, řekne Sawyer. My jsme přece tuhle konferenci svolali proto, abychom
otřásli základy. A teď se ty základy prostě doopravdy začínají otřásat, a tak je načase sami sobě
dokázat, že skutečně stojíme za svým přesvědčením.
~ No ano, Paule, ale jen si vezměte tyhle věci, co ti lidé dělají, a správci tohohle parku jsou z
toho zděšení. Za prvé, máme velmi důvodné podezření, že požívají marihuanu. Kolem celého
jejich autobusu to divně páchne. Ale to teď nechme stranou. V každém případě je tenhle autobus
zdravotně závadný, všichni tihle lidé společně žijí v tom autobuse u vody. Není to hygienické. Ale
to teď taky nechme stranou. Taky došlo k příhodě ve sprše. Správci parku přistihli dva z těchle...
Pranksterů, jak se společně sprchují, byl to muž a žena, v mužských sprchách. No, nad něčím
podobným bychom jistě mohli přimhouřit oko, ale jaký příklad to dává mladým lidem? A téhle
ženě oni říkají Mountain Girl. Pokaždé, když uvidí Dr. George Henryho, který je koneckonců
jedním z našich nejvýznamnějších černošských duchovních myslitelů, vykřikne: Melounovej
Henry!"
— Melounovej Henry?
— Ano, zdá se, že ho jednou viděla jíst meloun a ‫״‬užívat si toho‫״‬, jak neustále tvrdí, a tak dále, a
tak, kdykoli ho uvidí, zazpívá: ‫״‬Melounovej Henry!‫ ״‬A vy přece víte, jaký má ta žena hlas.
Předpokládám, že to znamená ‫״‬dělat všechno všem ostatním na očích" nebo jak tomu říkají — ale
vážně — Melounovej Henry —
Jde zkrátka o to, že je všechny chtějí vyhodit. Ale Sawyer si stojí za svým přesvědčením a říká, že
pokud vyhodí Prankstery, odejde taky. To znamenalo, že je dost pravděpodobné, že odejdou všichni
Mladoturci, což by mohlo způsobit ještě daleko hlubší rozkol v řadách účastníků téhle konference. A
tak staršinové prohlásili, že to neudělají.
— Jsme přesvědčení, že děláte chybu, Paule, Kesey se snaží celou tuhle konferenci ovládnout.

Keseyho teď opravdu ohromně zajímal celý tenhle fenomén... Ovládání. Zjistil, že Pranksteři jsou
schopní ovládat celý průběh konference, a to ne dík nějakému machiavellistickému plánování, ale
prostě a jednoduše tím, že vtáhli celou konferenci do svého vlastního filmu. Konference probíhala
podle rozvrhu, ale Pranksteři pokaždé dorazili... Ted, a než se kdo nadál, stali se ze všech ostatních
herci v tomhle filmu. Kesey začal držet denní instruktáže pro Prankstery.
— Od téhle chvíle, říká právě, budeme muset každý den nosit stejný kostým. Každý Prankster
musí mít pro všechny, co jsou tady, jednoznačnou identitu, takže ať půjdete kamkoli a oni vás uvidí,
budete napojení, a to je naladí na vaši věc, na věc, kterou děláte.
Kesey má na sobě své sáčko značky Jin‫־‬jang. Mountain Girl má na sobě svou rudou róbu. Babbs
má na sobě Šílené kalhoty s proužky všemožných barev, které mu ušila Gretch. A tak dále.
Mountain Girl protestuje.
— Řekla bych, že bysme se měli vykašlat na naši vlastní identitu a na kostýmy a prostě dělat
svou věc a nechat to otevřený.
— To je fakt, ale to nebude na nic, pokud tihle lidi nebudou mít dost přesnou představu o tom, co
to ta naše věc vlastně je.
A tak chodili v kostýmech a skutečně to fungovalo. Hodinu od hodiny bylo jasnější, že
Pranksteři jsou zasvěceni do tajemství... Ovládání, a to v každičké situaci.
Keseyho smysl pro správné načasování věcí byl dokonalý. Než přišel pátek, stačil toho Kesey
hodně namluvit, jak na pódiu, tak mimo něj, dole u autobusu, a věci se dostaly tak daleko, že lidi
mohli začít říkat: No, na člověka, který tvrdí, že mluvením se toho mnoho nezmůže, toho namluvil
docela dost. To odpoledne se Kesey vynořil z autobusu a pusu měl přelepenou obrovskou náplastí.
Celý den se takhle producíroval okolo, mlčel, hubu měl přelepenou páskou, jako by se tím snažil
říct: Už jsem domluvil.
Všechna děcka v Asilomaru si taky říkala, že to je úžasný. Víc a víc se jich poflakovalo kolem
autobusu, zatímco si Pranksteři pohazovali mořskými chaluhami a sami si hráli jako děti. Nastane
noc a jedna holka se do téhle celé věci vžije tak, že netouží po ničem jiném na světě než po
kyselinovém tripu s Prankstery. Ještě nikdy kyselinu nevzala. A tak jí trochu dají a celá skupinka si
vezme taky, dole u autobusu, u oceánu, a panebože t ale začne cvokatět. Začne sténat jak o život'To
teda zrovna potřebujou. Tahle věc by mohla úplně pokazit všechno, čeho až dosud dosáhli. A
takKese honem řekne: věnujte jí absolutní Pozornost. A tak se všichni shromáždí kolem ní, všichni
Pranksteři a omývají ji ve vlnách lásky a Pozornosti a ona sé z toho šíleného strachu dostane, projde
na druhou stranu toho tripu a začne si toho ohromně užívat a je to nádhera. Zdá se, že všechny
prankster- ské teorie a víry byly otestovány vnějším světem mimo La Hondu, a že skutečně fungují,
a oni že zvládli... Ovládání.
Poslední den, což je neděle, děcka na konferenci uspořádají divadelní představení. Na podobných
konferencích je to zřejmě tradice. Ale tohle představení není o ničem než o Pranksterech. Prakticky
každého Prankstera jedno děcko předvádí. Nejlépe se jim povedl Poustevník, co se šoural kolem a
kroutil sebou a chichotal se. Ale vytasili se taky s Keseym a s Babbsem a s několika ostatními.

72
Nádherným ukončením představení bylo hudební číslo ‫״‬Kelp I Need Somebody!‫( ״‬Chaluhy, já
někoho potřebuju), zpívané na nápěv písně ‫״‬Help‫ ״‬od Beatles.
Sportovní košile to pozorovaly a trpně to snášely. Ti lidé to všechno až dosud snesli a aspoň že
zabránili většímu rozkolu. Ale skutečně mu zabránili? Hmmmmmm...
Paul Sawyer se podíval na Keseyho... a uviděl postavu proroka. On ani neučil, ani nekázal On místo
toho vytvořil... zážitek, uvědomění, ktere proniklo hlouběji než racionální výklad. Zdálo se, ze tak
tomu u velkých proroků bývá. Moderní svět zna proroky jen ze ztuhlého, důstojného jazyka jejich
textů a z učených líčení všemožných náboženství. Ale Keseymu se nějakým způsobem podařilo
vytvořit prorockou auru jako takovou, a díky Pranksterům spousta lidí na konferenci nepozorovala,
ale prožila mystické bratrstvo, přestože bylo tak bizarní... byl to zázrak do sedmi dnů.
Následujícího roku pořádala unitářská církev dvě konference. Jedna z nich se konala, jako
vždycky, v Asilomaru. A jako vždycky na ní byly Sportovní košile. Druhá byla v High Sierras.
Mla- doturri pořádali svou vlastní konferenci v High Sierras, vysoko v horách, kde byl vzduch
řídký. Ale nějak se stalo, že to nebylo to, co očekávali. Chyběla tam jistá psychická hladina
decibelů. Nicméně éra kravin už pominula. Oni už navždycky budou v autobuse. Následujícího
roku strávil Paul Sawyer měsíc v Haight-Ashbury, kde objevoval možnosti zcela nové duchovní
výchovy pro mladé lidi; výchovy takříkajíc v autobuse.
O, vi-bra-ce...
A tak se stalo, že jedna z účastnic unitářské konference v Asilomaru si nechala vytisknout své
vlastní závěry téhle konference, a ty rozeslala různým lidem. Pranksteři je nahlas předčítali v
Keseyho obývacím pokoji:
‫״‬A tak Prorok Kesey předstoupil před nás‫ — ״‬a udělal to a to.
‫״‬A Prorok Kesey pravil‫ — ״‬to a ono.
‫״‬A Prorok Kesey učinil gesto‫ — ״‬které znamenalo bůhvíco.
A bylo to dobré, neboť, jak pravil Prorok Kesey‫— ״‬
— a neustále opakovala tohle úsloví, Prorok Kesey, a nandala k tomu všemožnou biblickou rétoriku
ale ona to myslela vážně! Nedělala si srandu! Byla nadšená! Byla to skutečná věřící! A nejspíš si
myslela, že Prorok Kesey se rozzáří, až to uvidí.
A tak se Pranksteři zadívali na Keseyho. Ten sklopí hlavu a melancholicky pronese:
‫״‬Nejsme na Kristově tripu. To už tu bylo — a nefunguje to. Nejdřív dokážete, že máte pravdu, a pak
následuje 2 000 let válčení. Dobře víme, kam tenhle trip vede/'
Nicméně to byl nebezpečný okamžik. To děvče se to všechno pokusilo vyjádřit slovy — totiž Ke-
seyho úlohu a celý ten směr, kterým se Pranksteři ubírali. Všichni Pranksteři — všichni jsme na
jakýmsi tripu, to je jasný. Všichni měli jakési náboženství, to bylo taky jasný. Bylo to... bylo to, jako
by se celá tahle pranksterská věc připravovala na jakési vyvrcholení, jakési... nanebevzetí, a nikdo to
nedokázal správně pojmenovat a pořád ještě být považován za duševně zdravého. Obrovský ohnivý
sloup, co dosahuje až k západnímu obzoru, to možná...
Kesey sám se choval jako člověk posedlý zlým duchem. Celá tahle zatracená scéna tady úplně stačí
na to, aby se z toho zjančil kdokoli. Začína to být úplný cirkus, všichni cvoci z celé Kalifornie se
sem sjíždějí, feťáci, vandráci, studenti, zanedbané malé holčičky, tihle všichni sem přijíždějí a
hledají vzrušení, všichni chtějí být totálně zfetovaní LSD a mají k tomu pámbůvíjaký důvod.
Dokonce i černi se tu objevují, třeba Heavy, který vždycky o půlnoci vstane a stojí mezi stany a
skřehotá jak ropucha: Žádnej strach a špatný nálady,, hašišák Heavy je tady...
Celá tahle rozmanitá sbírka lidstva začíná lézt na nervy dokonce i Babbsovi. ‫״‬Tohle je hotový
ZOO!‫ ״‬říká Keseymu. „Vidíš, kam tě dovede filozofie lásky!‫״‬
Ale Kesey říká: „Když máš něco takovýho, co máme my, nemůžeš si na tom sedět. Musíš to
nabídnout i ostatním. Nemůžeš si na tom jen tak sedět, aby ti to patřilo, musíš to nabídnout i
ostatním lidem. Funguje to jen tehdy, když sem přivedeš jiný lidi a nabídneš jim to."
A tak každý, kdo si přál tu zůstat, směl, ať už byl Prankster, nebo ne, a čím víc nás bude — ale
koho to zajímá. Kesey se musel taky občas objevovat u soudu a tam od lživých, práskačských fízlů,
kteří se ho v tom snažili upíchnout, musel snášet víc, než si kdo umí představit — vypadal, jako že
za tři měsíce zestárnul o deset let. Zdálo se, že je teď v blíže neurčitelném věku mezi třiceti a
čtyřiceti. Bral hodně speedu a kouřil hodně trávy. Vypadal zanedbaně, a kdykoli vypadal
zanedbaně, zdálo se, že má celý obličej nakřivo. Jednou se vypotácel z chatky vzadu a Šandy ho
uviděl a zazdálo se mu, že jedno jeho oko míří jedním směrem a druhé někam úplně jinam, jako by
právě prodělal nějakou šílenou bouračku... i když všechny tyhle teskné sračky už zase začaly nad
Sandym získávat vládu, to taky...
Teď už se nemůžem vrátit, vole! Teď jsme v kosmické raketě, prolétáme kolem... Ovládání... a
Pozornosti... jdeme s proudem a nemůžeme se prostě vyhnout těmhle divným sračkám, i když jsou

73
hodně divné. Kesey se začal šíleně cpát kyselinou, bral 500, 1 000 i 1 500 mikrogramů namísto
běžných 100 až 250. Vždycky byl proti tomu. Lidi, co se šíleně cpali kyselinou, cvoci, kteří mezi
sebou soupeřili v tom, kdo může vzít nejvíc kyseliny ze všech — těm všem, jak to vypadalo,
nakonec změkl mozek. Ale teď Keseymu připadalo, že musí s tímhle vším experimentovat. Jednou
večer vzal 1 500 mikrogramů a několik dalších Pranksterů vzalo menší dávku a všichni si lehli na
podlahu a pustili se do Lidského rádia. Začali blekotat, opakovat slova jeden po druhém, začali ječet
a výt a Vyjadřovat se všemožnými neverbálními způsoby, bylo to, jako by deklamovali v transu. Šlo
jim o to objevit ten správný paprsek a tu správnou frekvenci, která jim umožní komunikovat s
bytostmi na jiných planetách, v jiných galaxiích... všichni byli šíleně high, to ano, ale jedna
myšlenka jim projela maniakálními dendrity jako podprahová legenda: Co když je to možný — a ty
se to nikdy nedovíš, dokud nebudeš mít
Moc! Sedí okolo velkého kulatého stolu v Keseyho obýváku. Je to velký dřevěný stůl, který je
teď pokrytý vyrytými iniciálkami a nápisy Pekelných andělů jako ‫״‬Ralph z Oaklandu" a tak dále.
Hrají hru na Moc. Vyhraje Page Browning a poručí: Teď všichni vezmeme DMT a budeme se držet
za ruce a sedět v kroužku kolem tohohle stolu.
A hrrrrrrrr, fantastické neonové bubliny se hrnou ze čtverečku, kterým je srdce, až do lidské tykve a
rozprskávají se na lébeční zrcátka! vysypana z japonského kaleidoskopu, co se dostaly az k
prezidentu Grantovi, pronikly k němu dvířky ze splétané slámy a přes nápisy, co Pekelní andělé
vyryli do tohohle stolu tady, i ty byly vneseny do tohohle Filmu, protože teď, v téhle raketě, si
dovedete představit, že do tohohle filmu může bejt vriesenej prostě kdokoli, každej, kdo dokáže tak
dokonale proniknout do tohohle hnutí, že ať se celé vaše hnutí hne, kam se hne, tak se hne s várna, a
nic nezpůsobuje, kámo, jen se hýbe, jen proudí — JDI S PROUDEM — Jdi
VEN
Kesey uslyší hlas a ten mu řekne, ať vstane od stolu, což udělá, a je tu Page a další Pranksteři, jsou
dokonale na tripu a drží se za ruce a... hlasitě lkají, se zavřenýma očima, protože když jste na DMT a
otevřete oči, tak se tím vůbec nic nezmění —,
ty filmy za očními víčky zkrátka pořád a pořád proudí do obýváku a Kesey vyjde ven do tmy a do
chladu údolíčka, zarostlého sekvojemi, a najednou mu dojde —
JÁ JSEM ESO A FAYE JE ČERVENÁ KRÁLOVNA
Cože?
v okamžiku nabyde ohřívač vody vzadu za domem ve tmě na významu — pokud na něj zamává, tak
ten ohřívač
VYBUCHNE
a Kesey zamává a on skutečně vybuchne, ten ohřívač, je zničený, a bouchlo to teda pořádně — a
hlas mu řekne
VYJDI NA HLAVNÍ SILNICI
a tak on vyjde na hlavní silnici, přejde přes dřevěný můstek, dostane se na silnici číslo 84, ve tmě, a
jde po ní tak daleko, až je z celého domu vidět jen jediný světlýýýýý světýlko, načež se zdvihne
vítr. To je hodně divný, Majore — do tohohle dolíku se všema těma kopcema a stromama kolem se
vítr v životě nedostane, ale tentokrát se mu tenhle vítr zprudka opře do hrudníku, opře se do
každého vypouklého listu a do klenby té katedrály ve stro mech; on; je;
BŮH
Je to potřeštěný a šílený a zfetovaný a skutečný a půlka jeho mozku říká
Jsi ZFETOVANEJ a druhá půlka říká: Nicméně
Jsi BŮH
Auto sjíždí po silnici číslo 84, vytáčí zatáčku, sekvoje zalije světlo NEPŘÍTEL
se k němu blíží rychlostí 50 mil za hodinu a on se snaží udržet rovnováhu s oběma nohama na
střední čáře. Ale není třeba se toho zbytečně obávat. Stačí, aby
MÁVNUL
a auto zpomalí a proplazí se kolem něj, celé se otřásá v tom podivném větru, snaží se držet
pohromadě, teď, když se k němu žene
TENHLE NÁPOR a on s naprostou jistotou ví, že má... veškerou Moc světa, může si s Nepřítelem, ať
je to, kdo je to, dělat, co se mu zlíbí — napřáhne paži
MÁVNE
a auto zastaví. Vyhlíží z něj nepřítel. V tomhle okamžiku může Kesey udělat cokoli, může ho
ZNIČIT
STVOŘIT
POVZBUDIT
ODVOLAT
VYSLAT VPŘED

74
— musí se jen rozhodnout, tahle síla je příliš mocna, než aby jí směl použít, a příliš úžasná, než
aby se jí vzdal Přejde zpátky přes můstek do domu a vítr se utiší. Lebeční zrcátka... zvoní ‫׳‬
Pak ví, že to byla ta droga. Ale stejně — Walker v té době jel v autě poblíž Skylondy a přesně v
tom samém okamžiku najednou ucítil, jak se zvedl vítr, a řekl si: To je fakt divný! To je příliš!
Ano, Majore, byla to ta droga, chápete — ale přesto — byl v tom okamžiku dočista ponořený
do halucinace a iluze, do Haluze toho okamžiku a byl tam někde a tam::::: byla Moc a Hlas — a
tenhle film je tak obrovský, že se do něj vejde celý svět, zahrajou si v něm miliony, přijmeme do
něj miliardy odmítnutých... Ovládací věž hovoří s Družicí číslo jedna
OVLÁDÁNÍ

15. OBLAK
Na bráně venku visí obrovitá cedule
MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ THE BEATLES
Beatles mají mít vystoupení v Cow Palace u San Františka večer 2. září. V novinách, v rádiu, v te-
levizi se nemluví o ničem jiném. Keseyho nápad, momentální fantazie, je, že po vystoupení
přijedou Beatles do La Hondy a tam si s Merry Pranksters pořádně zablbnou. A teď o tom, jak to
všechno začalo...
Je třeba uznat, že cedule skutečně fungují.
MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ THE BEATLES
Na silnici číslo 84 sedí maminka&tatínek&bratříček& sestřička ve svých sedanech značky Vzteklá
puma 400 a čtou si tu poslední ceduli — MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ HELL‫׳‬S ANGELS, jen trochu
kvůli tomu zpomalili. Vždyť ta cedule neříká, kdy se to má stát. Mohlo by to být třeba za 30 vteřin
— stovky těch příšer by mohly přejet přes horu ve spršce spirochét a vší a plivat přitom morek, co
jim ještě zbyl v hubách po poslední kanibalské hostině, kterou se po cestě občerstvili.
Přesně tak, na Pekelné anděly to fungovalo. Stačilo vyvěsit ceduli MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ
HELL‫׳‬S ANGELS, a Pekelní andělé skutečně přijeli, tihle děsiví strašáci měšťáků se tu objevili z
masa a kostí — Andělé se vpravili do tohohle pranksterského filmu, byli z toho tučného, dobře
uleželého andělského masa a kostí. A tak teď teda Pranksteři vyvěsili na bránu ceduli MERRY
PRANKSTERS VÍTAJÍ THE BEATLES a doufali, že možná přijedou i Beatles. Ale byl v tom přirozeně
jeden drobný rozdíl. Kesey znal Pekelné anděly. Pozval je, viděl se s nimi tváří v tvář. Nicméně
nastal čas ozkoušet v praxi pár věcí, ve které všichni údajně věří. Ovládání, Pozornost,
Představujte si, že tihle cvoci už do našeho filmu zapadli...
Kesey deklamuje před Mountain Girl v chajdě u potoka. Leží tam na matracích, Kesey v
jednom kuse deklamuje a Mountain Girl se to snaží všechno vstřebat. Od doby, co se vrátili z
Asilomaru, se Kesey pořád zabývá touhle náboženskou věcí. Zázraky — Ovládání — Teď — Film
— mluví dál a dál na Mountain Girl tam v chatce a všechno je to hrozně hlubol<ý a dalekosáhlý.
Mountain Girl se snaží soustředit, ale slova před ní proplouvají jak obrovité vlny... Slova
proplouvají kolem ní a ona slyší jejich zvuk, ale je to, jako by měla mozkovou kůru naladěnou tak
divně, že nerozumí jejich významu. V mysli jí vibrují a víří docela jiné údaje, pořád ty samé.
Konkrétně — dokonale zoufalý výpočet. Stručně řečeno, Mountain Girl je v tom. Vy
Ale přestože jí celé tohle zoufalství víří a vibruje v mysli, tak v ní přece utkví něco z toho, co
Kesey řekl. Jsou bizarní, ale přitom srozumitelné, totiž Keseyho sny. Jde o to představit si je
natolik zřetelně, aby z nich vznikl film. Beatles. Je to jako experiment ve všem, co se Pranksteři až
dosud naučili. Nemůžeme přinutit Beatlesáky, aby sem za náma přijeli. Nemůžeme způsobit, aby
sem přijeli v běžném smyslu toho slova. Ale můžeme je svou představou vpravit do našeho filmu a
zapracovat je do toho úžasného toku příčin a důsledků — a pak se to stane úplně samo. Tahleta
cedule rozjede celý ten film, MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ THE BEATLES, a náš FILM se stane jejich
filmem, filmem maminky a tatínka a bratříčka a sestřičky a všech děcek z Berkeley a všech feťáků
a budoucích feťáků ze sanfran- ciského poloostrova, dokud se naše fantazie nestane fantazií
Beatles... Zajímalo by mě, kdy to poprvé ucítí... Přestože jí to v hlavě víří a vibruje, Mountain Girl
si nemůže pomoct a musí se podivovat téhle momentální fantazii, protože už teď se tady událo
příliš mnoho... divnejch věd..., který fungovaly. Přivedli sem Anděly, Kesey to zařídil, přivedli sem
ty nejobávanější démony Amerik/... a našli mezi nima Príma lidi, jako byl Buzzard a Sonny a Tmy
a Frank a Terry Tramp, kteří se chovali slušně, a taky Krásné lidi, jako třeba Gut... A vemte si třeba
ty chudáky nešťastné, ty týrané intelektuální anděly v Asilomaru, Melounovým Henrym počínaje a
ulítlou Ráchel konče — po celý týden Kesey mystifikoval, vážně mystifikoval celou Unitářskou
církev Kalifornie. Nikdy už nebudou takoví jako předtím, což je nakonec dobře. A to je, upřímně
řečeno, skutečný Zázrak, protože oni byli takoví jako předtím už setsakra — a nezdravě — dlouho.
Ovládání:::: a všechno to dává ohromný smysl, když to Kesey pronáší s tou svou loudavou
oregonskou výslovností. Tak málo lidských bytostí má v sobe dostatek arogance na to, aby
dokázali svou vůlí ovlivnit vývoj věcí, možná jich není víc než čtyřicet naraz na celé planetě. Svět
je placatý a skutečně spočívá na čtyřiceti, anebo možná čtyřech mužích, z nichž každý stojí v
jednom rohu, právě tak jako kosmické želvy a sloni v knihách o mytologii, protože si nikdo jiný nic
podobného netroufne. Mountain Girl je 18 a je těhotná, ale Kesey už je takový...

75
 A Zázraky? Ještě jsi žádný zázraky neviděl, Jóbe, jen počkej, až Pranksteři vtáhnou do svýho
filmu Beadesáky.
2. září. První věcí, kterou všichni uslyší, když se probudí, je šicí stroj Faye. Faye a Gretch
otevřou obrovský prádelník s kostýmy, je plný všemožných nemožných teatrálních sraček,
pirátských mečů a klobouků s pérem a bojových košil, v jakých se nosil Errol Flynn, a holínek,
jaké nosil Robin Hood, a toulců a ptačích masek a pracovních svítivých vest pro cestáře a stuh a
medailí a sárí a sarongů a stínidel a zobáků a zvonců a svářečských masek a leteckých helmic z
první světové války a kápí, jaké nosí Dr. Strange, a šavlí a renesančních poklopců a tepláků a
fotbalových dresů a zástěr a šál a paruk a černokněžnických řehtaček a jezdeckých kalhot, jaké
nosí Jim z džungle z komiksů, a výložek, jaké nosí Kapitán Easy, a punčocháčů, jaké nosí
Nebojácná čtyřka — a taky jsou v tom prádelníku pranksterské barvy na obličej, které sem přinesl
Page Browning. Merry Pranksters se chystají vstoupit do toho nepotrhlejšího davu v dějinách San
Franciska, pojedou se podívat na Beatles do Cow Palace.
Jeden z lidí ve vnějších pranksterských kruzích,
aby se tak řeklo, chlapík jménem C------- z Palo Alta to nějak zařídil a podařilo se mu sehnat pro
Prankstery třicet lístků na tenhle koncert, přestože se říkalo, že bude prostě nemožné lístky
sehnat. C-— byl jedním z pranksterských zdrojů kyseliny. Dalším byl postarší chlapík známý pod
jménem Potrhlý chemik (Mad Chemist), amatérský géniUs přes chemii, který taky rád blbnul s
bouchačkama
Nicméně tenhle C------ to nějak zařídil a taky sehnal
dost kyseliny, aby se dostalo na všechny a aby na téhle výpravě mohli všichni být na tripu. Těsně
před tím, než všichni Pranksteři, vnitřní i vnější kruh, a všechny děti, vlezli do autobusu, Kesey s
úsměvem všem rozdal kyselinu. Byla v kapslích, ale byla tak koncentrovaná, že pokrývala jen
kousek vnitřního povrchu kapslí, takže to vypadalo, že jsou kapsle prázdné. Pranksteři tomu říkali
kyselinový plyn. A tak všichni vzali kyselinový plyn a nastoupili do autobusu. Cassady se kdesi
toulal, a tak řídil Babbs. Kesey seděl nahoře na střeše autobusu a režíroval tenhle film. No,
každopádně byl značně barvitý, tenhle film. Autobus byl úžasně dobře vybavený, bylo v něm
veškeré nahrávací zařízení, na střeše měl dva reproduktory, měl desky a pásky a navíc byla na střeše
celá pranksterská kapela, bubny George Walkera a basy a kytary a trombony a píšťaly, jejichž zvuk
vytékal z oken, a taky záblesky fluoreskujících barev a blýskavé nárameníky, zcvokatělé
francouzské nárameníky, a z reproduktorů vyřvávalo album Beatles z filmu Help! a nahoře na
autobuse seděl Kesey a Šandy, Mountain Girl, Walker, Zonker a nová Pranksterka, malá holka
zvaná Mary Mikrogram, a byly tam kytary a bubny — He-e-e-elp I ne-e-e-e-ed somebody — tenhle
celý zmítající se a hýkající karneval, napraný do autobusu, nadskakoval a kodrcal se a cukal sebou a
projížděl přes Skylondu, přes Cahill Ridge a pak dolů přes Palo Alto a odtamtud na dálnici Harbor
Freeway, po které zamířil k San Francisku, a už zase to byl hotový kočovný cirkus. Všichni se začali
dostávat trochu high na kyselině, vlastně byli úplně mimo, a jeden po druhém — Mountain Girl,
Šandy a Norman, který byl uvnitř v autobuse — začali dostávat takový ten pocit, při kterém pohyb a
řev autobusu a rytmus muziky a zvuk se stanou jednou jedinou vibrující věcí, takže jim připadá, že
Babbs řídí přesně tempem a rychlostí beatlesácké muziky, a to proto, že jsou všichni dohromady
jednou jedinou věcí, a začínají být high jak paviáni na stromech a projíždějí kolem těch zasraných
hotelů a elektrických lamp a mrkajících světýlek v Burlingame, poblíž letiště, a kolem nich se mihne
Hyatt House, super-americký motel — a mrská sebou a rotuje a projíždí kolem přesně tak, aby se to
hodilo k muzice Beatlesáků, která je zvukovou stopou tohohle filmu, chápete — a pak sjedou z
dálnice na odbočce ke Cow Palace a sjíždějí dolů po točité — ne-e-e-ed somebody — rampě, dolů ze
svahu, dolů z kopce, blíž ke stmívání, zatímco horečnaté miliony aut se ženou po dálnici směrem na
jih a slunce je nízko nad kopci a je to bomba, to slunce je totiž úplně zfetovaný, abych pravdu řek. A
pak se sunou dolů k semaforům, lupho, a brzdy zaskřípějí jako litinová píšťala, která právě vydává
tón těsně pod vysokým cé — a přesně v tom okamžiku, přesně v tom okamžiku, kdy autobus zastaví
— skončí beatlesácká píseň Help!, přesně v tom okamžiku, a začne divná muzika, z té části filmu
Help!, kdy se jakýsi Arab přikrade za Ringa, a přesně v tomhle podivném okamžiku se nad dálnicí
vzedme vítr a napravo od nich je opuštěná továrna, samé cihly a sldo, hlavně sklo, nádherné
skleněné panely továrny z dvacátých let, a ty se všechny nějak divně ohýbají ve větru a odrážejí se v
nich celé pásy toho obrovského odpoledního slunce, jako by to byla podivuhodná tisícioká věc
pulzující výbuchy slunečního světla, a to všechno' přesně v rytmu té divné arabské muziky — a
právě v tom okamžiku Kesey, Mountain Girl, Sandy, Zonker, tihle všichni — ani jeden z nich se
nemusí podívat na ostatní, protože oni nejen že vědí, že to všichni ostatní vidí zároveň s nimi, ale oni

76
to cítí cítí, jak jim to proudí jedním jediným mozkem, je to jako átman a brahman, všichni jsou
jedinou bytostí v autobuse a všichni jsou jedinou bytostí společně s tou cukající se masou slunečního
světla, vln slunečního reflektoru, vysílajícího nálože všech barev spektra, všechno, cihly, sklo, to
všechno, Pranksteři a Beatles a sluneční bomby a blyštivá arabská Muzika — a potom, přesně v
tomhle okamžiku, všichni, všichni, co jsou jedinou bytostí, jediným mozkovým prouděním, uvidí
opršalou ceduli, já se odráží na pozadí oblohy nad budovou:
OBLAK
Náhle se začlo zdát, že Pranksteři dokážou vtáhnout celý vesmír do... svého filmu...
A pak, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že byli všichni tak šíleně sjetí — si Mountain Girl říká:
co to kurva je. Vypadá to jako jatka. Vlastně je to ten Cow Palace (Kravský palác). Nedokáže ani
pořádně zaostřit na tu velkou tyčící se budovu jako takovou, protože se kolem ní táhnou míle a flde
nikde nekončících plotů jatek, plotů a ostnatého drátu, a milion aut se cpe dovnitř a je cpán dovnitř
do debilního studenýho konce stmívání. Kupodivu to ale Mountain Girl nenahání hrůzu. Jsou to
prostě jen jatka, to je všechno.
Ale pro ostatní Prankstery to byl — koncentrák. Půjdeme do vězení, jen na zbytek života.
Všichni se soukali ven z autobusu a všechno sebou pořád ještě cukalo ve stejném rytmu jako země a
ploty koncentračního tábora se hrozivě blyštěly, zatímco kolem nich spěchaly miliardy pubertálních
cvoků, ječely a cvokatěly. Mají v ruce vstupenky, jako by tohle bylo to poslední útočiště spásy, ale
ani si ty pitomý vstupenky nedokážou přečíst. Jsou úplně mimo. Písmenka na vstupence se svíjejí a
cvokatí a vrhají se do proudu pubertálních cvoků. Třicet Pranksterů s nárameníky a péry na
kloboucích zoufale zírá na malilinkaté vstupenky, které se jim v ruce rozpouštějí na pichlavé
fragmenty koncentračního tábora. Zatknou nás a strčej nás do lochu až do konce našich dnů. Zdá se
to zcela nepochybné, jako by si skoro říkali: No, proto jsme sem přece přijeli. Třicet kyselinových
feťáků, kteří sem s sebou přivlekli nevinné děti, v plné pranksterské parádě, zťukaní jak datlové tím
obávaným LSD, a ti se tu teď motají a kymácejí v deliriu slunečního rytmu. Jsou na veřejnosti,
zfetovaní LSD tak, že se jim vypařuje z lebek, a nejen že jsou na veřejnosti, ale jsou obklopení
tímhle mocným nosným beatle- sáckým davem, jsou mezi 2 000 zlými policajty, co koušou jak psi,
a jsou navlečení do kostýmů značky di do prdele — vyhubte ty příšery —
... ale... nikdo se jich ani nedotkne, ani na ně nepromluví, jsou tu tisíce policajtů a ti je vůbec
nebuzerujou... to proto, že jsme příliš nápadní. Normanovi je to najednou nad slunce jasnější. Jsme
příliš nápadní a vypálili jsme jim mozky. Nedokážou se na nás zaměřit — čili — vcucli jsme je do
našeho filmu a úplně jsme v něm ty zmetky rozpustili —
Uvnitř Cow Palace je úplné peklo. Keseymu a Babbsovi se jakýmsi zázrakem podařilo dovést
všechny cvoky, pomatlané zářivými barvami, ke správným sedačkám. Pranksteři sedí v obrovském
roji na sedátkách až úplně nahoře v šílené výšce a čučí dolů na pódium a na miliony vřeštících
pubertálních cvoků. Tihle pubertální cvoci, to jsou desítky tisíc malých holčiček, které se už teď
dočista zbláznily, přestože Beatles ještě vůbec nevylezli na pódium. Jiné skupiny, které tenhle
koncert otvírají, tam v jednom kuse lezou, A nyní — Martha and the Vandéllas a elektrifikovaný
puls a rachot vám vibruje v aortě a oždibuje vám kosti jako sonický čistič, a ti pubertální cvoci vřeští
jsou to obrovité clony vřískotu jako clony deště za bouřky — a chíí, chíí, chíí, hau, hau, hau — to je
dokonalé, moc chytře to vymysleli, usoudí Norman. Z hordy vřeštících pubertálních cvoků vychází
kouzelná světelná show, stovky vybuchujících světel, probíjejících se silnými zářivkami, a ta světla
se od všeho odrážejí a rotuji, to je ale dokonalá a promyšlená věc, a nainstalovali ji tady jen a jen pro
naše...
— Mountain Girl se usměje... ta úžasná vybuchující světla vybuchnou přímo před ní, celé moře těch
světel, a vybuchují jí v sítnici V obrovských slunečních explozích sirných raket, co v sítnici bydlí,
obraz a pak odraz obrazu, a ona na to nikdy nezapomene, co bude živá, fakt —
... pro naše potěšení, a trvá to dvacet nebo třicet minut, než si Norman uvědomí, že jsou to blesky,
stovky, tisíce pubertálních cvoků s foťáky a blesky, které jsou namířené na pódium anebo prostě
někam tam a blýskají ostošest v optickém orgasmu. Clony vřeštění, rockenrol, bum bum, moře
blesků — dokonalá ztřeštěnost, jak jinak.
— Mountain Girl se zakření a všechno to do sebe vstřebá —
Jiní Pranksteři, zfetovaní, zvolna začínají být nervózní, včetně Keseyho a Babbse. Tyhle vibrace
jsou moc špatný, vzduch je prosáklej jedovatou ztřeštěností —
Pokaždé když nějaká hudební kapela sleze z jeviště — dav si začne myslet, že teď přijdou Beatles,
ale Beatles nepřijdou, namísto toho se objeví nějaká jiná kapela, a moře holčiček se stává čím dál
tím zmatenější a netrpělivější a vřeštění je čím dál tím hlasitější a Normanův mozkový kmen,
uškvařený těmi záblesky, zaplaví jediná myšlenka::: lidské plíce už nic víc nedokážou:::: ale přece,
když hlas oznámí A nyní— the Beatles — co víc by měl říkat? — a oni vylezou na pódium — oni —

77
John a George a Ringo a jo, ještě ten jeden — klidně by to mohly být čtyři importované vinylové
panenky a bylo by to úplně fuk — tak se ten zvuk, o kterém si Norman myslí, že už snad ani nemůže
být hlasitější, zdvojnásobí, v uších mu ten zvuk zvoní jak dupání na plech a zničehonic se ozve
Ghhhhúúúúúúúúúú, je to, jako by se celá tahle věc rozvlnila, a z celé přední části arény se stane
tancující, vrtící se masa malých holčiček, které mávají rukama ve vzduchu, celá masa růžových
rukou, nic jiného není vidět, je to jako jedno jediné obrovité zvíře s tisícem mávajících růžových
tykadel opravdu je to jediné obrovité zvíře s tisícem mávajících růžových tykadel, — vibruje a
vychází z něj jedovatá ztřeštěn co vyplňuje celý vesmír puberťáckou agónií, kterou z těchhle cvoků
vyrvali. Keseymu to dochází: je to jedna jediná bytost. Všichni byli přetvořeni v jednu jedinou
bytost.
— Mountain Girl se zakření a povzbuzuje je - vřeštění neustává, zatímco hrají, než začnou hrát a
poté, co dohráli, Beatlesáci by klidně mohli hrát němohru, na tom vůbec nesejde. Ale na něčem
jiném... záleží... a Kesey to vidí. Jeden z Beatlesáků George, John, Paul, namíří dlouhý hmatník své
elektrické kytary jedním směrem a celá ta puberťácká horda se rozvlní přesně podle té energetické
linie kterou vytyčil — a pak namíří hmatník druhým směrem a puberťácká horda se rozvlní přesně
podél jiné linie. Zakření se tomu, John a Paul a George a Ringo, a způsobují, že se celá ta obrovitá
zcvoklá puberťácká obluda rozvlní takhle a pak zase tak —
Ovládání — je to naprosto jasné — Beatlesáci dostali celou tuhle masu lidských bytostí až k bodu,
kdy jsou jedním jediným člověkem, vylezli ze svých lebek, je to jedna jediná psýché, a oni nad nimi
mají absolutní moc — ale nevědí, co s tím mají sakra dělat, nemají ani zdání, a tak o to přijdou. Pro
Keseyho jsou tyhle vibrace nepříjemným očekáváním okamžiku, kdy to prdne —
Ghhhhhhhhúúúúúúúúúú, tisíce puberťáckých těl se vrhnou směrem k pódiu a k bariéře, která tam
je, k neproniknutelné linii policajtů, kteří se snazi ten nápor zbrzdit, zatímco Beatles hýbou pusama
a pohupujou se v bocích a je to jako němohra, Beatles jsou dočista přehlušení všeobecným
vřískotem. V tomhle náporu, zrovna v okamžiku, kdy jste si začli myslet, že už žádný zvuk ve
vesmíru tím neprorazí, to začne — cvaaak, cvaaak — zvuk skládacích židlí na podlaze arény, jak
padají a rozbíjejí se, a jejich pozůstatky jsou tam dole, mezi těmi růžovými tykadly, rozdrcené na
padrť, na malé kousíčky a třísky, které kdysi bývaly skládacími židlemi, ale teď jsou to trosky,
které se předávají z ruly do ruky, z jednoho růžového chapadla do druhého, jako jacísi strašlivě
nemocní kolébaví švábi. A pak holčičky začnou omdlévat, začnou se dusit, a ostatní po nich začnou
šlapat a začnou si podávat jejich těla, trosky z židlí, co vypadají jak švábi, a těla mrňavých
puberťáckých cvoků, to všechno se předává z ruky do ruky přes rozvlněné moře, jako kdyby někdo
z té obludy obíral rozdrcené vši, a ta obluda vřeští a omdlévá a zase se vrhne, Ghhhúúúúúúú, k
bariéře tvořené policajty, zatímco Beatles se usmívají od ucha k uchu a vrtí sebou v téhle němohře,
jsou naprosto bezmocní, teď už ty pubertální cvoky nedokážou rozvlnit a nedokážou ani nic jiného,
nezbývá jim už žádná schopnost ovládání —
RAKOVINA — Keseymu stačí, aby se na to podíval, a je to naprosto jasné — tihle všichni, jak
pubertální cvoci, tak Beatles, jsou jednou jedinou bytostí, která trpí rakovinou z jedovaté po třeš tě-
nosti. Beatles — to je hlava téhle bytosti. Pubertální cvod jsou její tělo. Ale hlava ztratila vládu nad
tělem a tělo se vzpouzí a třeští a taková je přece rakovina. Vibrace toho všeho pronikly až k
Pranksterům, kteří tam sedí pohromadě, zťukaní jak datli, pronikly k nim ve vlnách, ze kterých jim
je špatně. Kesey — Babbs — všichni to pocítí najednou, a Norman taky. — Mountain Girl vypadá
nesmírně překvapeně. Chce vidět, jak to skončí. Ale Kesey a Babbs usoudili, že by všichni měli
odejít — dřív než to Obludně prdne, než ta obrovitá rakovina celý tenhl proces ukončí.
— Moment, počkejte, říká Mountain Girl.
Ale Pranksteři se jako jeden muž zvednou a pera a nárameníky a zářící barvy na nich zašustí, jsou
dokonale zfetovaní kyselinou, a všemožní lidé se začnou zdvíhat taky — ale je to jak beton. Čím
blíž k východům proniknou, tím víc se to celé stane klaustrofobií chlívků, nekonečné řady chlívků.
Zamíří pryč dlouhými chodbami, všechny jsou z betonu, a už teď jsou celé stovky lidí natlačené v
těchhle chodbách, všichni vypadají poněkud zničeně — protože — Převezmou od nich celkovou
vibraci — všichni mají ten úplně stejný pocit: co když to prdne tečí, tím pádem nastane panika a
všichni se vrhnou stejným směrem, k východu, ale žádný východ tu není, jen betonové stěny a
betonové stropy, které je stlačují k zemi, jako by vážily tisíc tun, a jsou tu rampy — co nevedou
nikam — co vedou dolů — a pak zas nahoru, jsou jako vrby, jako hrby — a pak zas dolů, ven, je tu
obloha, ale je černá, už je noc a všechno zaplavuje nezdravě okrové světlo zářivek, ale dostali se
jen do dalšího chlívků, je tu ještě víc zábran a ještě víc ostnatého drátu a rozčilení zničení lidi —
všichni prchají —‫ ־‬se tu motají jak krysy, snaží se dostat k východu, který je tvořen turniketem,
vysokým turniketem s příčnými žebry, vypadá jak železná panna, a vy musíte vstoupit dovnitř,
úplně dovnitř, jeden po druhém, a na obou stranách tohohle monstra panuje rozčilený spěch, ale ani

78
pak nedostanete nikam jinam než do jiného chlívků, na parkoviště, na kterém jsou ještě další
zábrany a další ostnatý drát, a teď jsou tu taky napraní pubertální cvoci a auta a všichni se snaží
dostat odsud pryč, sedm nebo osm aut naráz se snaží probít ven dírou, která je dost velká jen pro
jedno. A dokonce i tam, ještě dál za tím vším, tam, kam auta unikla a teď čekají ve frontě s
rozsvícenými světly — i tam jsou všichni ještě pořád uvěznění horami, hory jsou jen dalším
obrovitým chlívkem, který vězní celé tohle místo v... v... všichni Pranksteři mlčí a jsou úplně
zpitomělí očekáváním Obludného rakovinového prdnutí —
— Až na to, že Mountain Girl řekne Počkejte —
— a Zonker, který si nasadil svůj obrovitý zonkerovský úsměv, se potřeštěně bratří se všemi
pubertálními cvoky, kteří se proudem hrnou ven, a říká každému, kdo ho poslouchá: ‫״‬Beatles
pojedou ke Keseymu, až to tady skončí... Beatles pojedou ke Keseymu..." a tahle zvěst se šíří davem
dál a dál a je to úplně šílené —
Kesey se vrhne zpátky a hledá tam ty, co to přežili. Chce se podívat, jestli jsou uvnitř uvězněni
ještě nějací Pranksteři. Pranksteři se dotknou autobusu a to jim trochu vylepší morálku. Spustí
zesilovače a reproduktory na plné koule a vylezou ve svých potřeštěných kostýmech nahoru na
autobus a rozesadí se kolem bubnů a elektrických kytar. Tisíce zničených holčiček v jednom kuse
proudí na parkoviště, pořád ještě jedou na plný plyn jak motorky a nic jim nemůže pomoct, a pak
— jak jinak — uvidí tenhle autobus a tyhlety divné lidi, pomatlané fluorescentní barvou. Jedna
skupinka děcek si stěžuje, že celý tenhle byznys kolem muziky nestojí za nic, a v rukou drží
cedule a ječí a usoudí, že Pranksteři jsou jistě na jejich straně — Pranksteři se kření, a když oni na
ně zamávají, tak Pranksteři zamávají taky — všichni usoudí, že tihle podivní lidičkové, pomatlaní
fluorescentní barvou bojujou za stejnou věc jako oni. Začnou se shromažďovat kolem autobusu,
tihle malí pubertální cvoci, a začnou po něm házet bonbóny, ty tvrdé ty, které si přinesli s sebou,
aby je házeli na Beatles. Pranksteři sedí na střeše autobusu a bonbóny se odrážejí od jeho plechu
a zapálení malí pubertální cvoci jsou namačkaní kolem a vřeští — Takže tohle Beatlesáci
zažívají, tuhle Šílenou ztřeštěnou energii, která se na ně řítí, protože — proč?
Konečně se Kesey vrátí s poslední Pranksterkou, kterou bylo třeba zachránit, je to Mary
Mikrogram, která vypadá jako krajina po dlouhé a kruté bitvě, a Kesey řekne: Prdelíme se pryč.
Babbs nastartuje autobus a oni se sunou pryč a pomalu se probíjejí směrem ke svobodě.
Rakovina! My jsme to viděli. Byla tam. Blbý vibrace, to říkají všichni. Nekonečný klece.
Všichni se pohupují sem a tam, jsou zfetovaní kyselinou.
‫״‬Panebože/‫ ׳‬myslí si Mountain Girl. ‫״‬Proč jsem sem musela přijet s partou staříků, co nikdy
předtím neviděli rockenrolovej koncert?‫״‬
Na cestě zpátky znovu začnou přehrávat pásku Beatles, je to páska z Help!, ale není to k ničemu.
Všichni jsou příliš zklamaní. S výjimkou Mountain Girl a Zonkera. Mountain Girl řekla, že tam
chtěla zůstat a vidět, jak to skončí. No — a co má bejt Zonker se usmíval, protože věděl, že Beatles
za nimi přijedou. Teda — tohle aspoň oznámil celému světu. A kam jinam by sakra měli jet?
Upřímně řečeno, momentální fantazie — okamžitý příjezd Beatles — během poslední hodiny sotva
komu vytanula na mysli, ani Keseymu ne. Hlavně se dostat odsud pryč, to je to hlavní. A kde jsou
Beatles? Kdo to má ksakru vědět? Ty vinylové panenky se nejspíš tak dlouho usmívaly a tak
dlouho vrtěly prdelí, až je uvěznila Časová smyčka... Každopádně není moc pravděpodobné, že by
přijeli do La Hondy.
Konečně se autobus probije posledním zákrutem na úbočí hory až ke Keseyho domu, načež
odbočí k dřevěnému můstku a jeho přední světla zaplaví dvorek — a to, co uvidí, je příšerné a
komické zároveň. Je to jako superverze noční můry chlápka, který netouží po ničem jiném než jít
domů a lehnout si. Pranksteři mají hosty. Přesněji řečeno, mají aspoň tak tři sta nebo čtyři sta
hostů. Všichni jsou namačkaní na rozlehlém dvorku mezi hlavním domem a chatkou vzadu a oči
mají obrovské a ublížené, jako lízátka. Vypadá to, že se všichni feťáci, cvoci, bohémové a
podivíni Západu shromáždili na tomhle jednom fleku, došlo tu k prvnímu totálnímu zcvoknutí, a
k tomu kdosi ještě přihodil několik set pubertálních cvoků. Půlka z nich sedí na zemi s těma
obrovskýma očima jak lízátka obrácenýma vzhůru, jako by je kdosi vyplivl hned tady u domu a
oni se sesuli k zemi jak slimáci. Přirozeně že se sem všichni sjeli na velký mejdan s Beatlesáky.
Na velký mejdan. Zonker odvedl svou práci podle nejlepší pranksterské tradice. Na bráně visí
cedule: MERRY PRANKSTERS VÍTAJÍ THE BEATLES Kesey nemá vůbec na nic náladu a zamíří do
domu. Celý ten feťácký, zcvokatělý, bohémský a podivínský dav na něj zírá, všude jsou oči jak
lízátka, jako by Kesey měl vytáhnout Beatlesáky z rukávu. Pak všichni začnou hubovat, jako dav
vězňů, kteří nedostali najíst, ale nejsou si jistí, jestli je tohle ta správná doba na otrockou revoltu,
anebo ne. Byl by to pěkný debakl, kdyby to nebylo tak šíleně komické. Jen se podívejte, jak se
tváří.
To bylo komické, a taky to, že se tam objevil Owsley.
Nafoukaný drobný chlapík, ne zrovna vysoký, s tmavými vlasy, oblečený jako kyselinový
feťák, v obvyklém bohémském oháknutí, ale s podivným napruženým nosním hlasem, jako by to
byl feťák s instinkty majitele umělého kluziště — tahle postavička se náhle před Keseym vynoří z
davů a oznámí:

79
 ‫״‬Já jsem Owsley“
Kesey neřekne Nazdar, já jsem Kesey. Jen se na něj dívá, jako by říkal: No dobrá, ty jsi
Owsley a jsi tady — a co má bejt?
Owsley je dočista zaražený — Já jsem Owsley. Kesey o něm vlastně nikdy neslyšel. Zdálo se,
že když se Owsley náhle octne na místě, kde o něm nikdy nikdo neslyšel, nemá tušení, co má
dělat. On a Kesey tam jen tak stojí a navzájem na sebe poulí zraky a konečně Owsley vytáhne
pytlík, který má s sebou, a otevře ho a ten pytlík je plný kapslí s kyselinou. Je to Owsley, největší
výrobce LSD na světě, což, jak se ukáže, je víceméně pravda, dokonce i když do věci zahrneme
Chemickou korporaci Sandoz.
Mountain Girl se na to kouká a jen se usmívá. Na téhle beatlesácké hlídce je všechno čím dál
tím srandovnější! Takže on má pytlík plný kyseliny• Mountain Girl je okamžitě jasné, že je to
pěkný vykuk. Kesey se podívá na pytlík plný kyseliny. Tenhle vykuk má aspoň něco, má
kyselinu.
Největší výrobce kyseliny na světě, bez výjimky, stojí ve tmě před domem v divočině pod
sekvojemi, obklopen bohémským davem.
Nakonec se jim podařilo zbavit se většiny toho bohémského davu — ten se vydal zpátky po
silnici a hledal bůhvíco, nejspíš důvod, proč sem Beatlesáci nepřijeli. Kesey a Owsley a
Pranksteři se rozsadili kolem táboráku na volném prostranství u velkého pařezu. A podívejme,
kdo se tu objevil — Potrhlý chemik. On a Owsley začnou jeden druhého očuchávat a navzájem
se prohlížet. Je to, jako by se takový nepříjemný chytrý mladý doktor, génius přes neurologii z
proslulé minnesotské Mayo Clinic, dostal do debaty se starým, věčně ožralým, škaredým
doktorem z vesnice — a ta debata se týkala toho nejzajímavějšího a nejsložitějšího případu v
historii medicíny. Owsley a Potrhlý chemik se začnou přít ohledně drog. Je to jako debata v
televizi. Všichni Pranksteři, dokonce i Kesey, se od toho drží stranou, zatímco tihle dva se do
toho pustí jak o závod. Jen to tomu vykukovi nandej, Potrhlej chemiku, myslí si Mountain Girl, a
většina Pranksterů na to nahlíží stejně. Ale Owsley, ten vykuk, místo toho drtí Potrhlého
chemika. Owsley je mladý a chytrý a pohotový a Potrhlý chemik — Potrhlý chemik je starý pán a
ještě navíc se příliš zfetoval. Hlava už mu neslouží. Snaží se argumentovat, ale mozek se mu lepí
dohromady jak rosol. Owsley — usoudí Pranksteři — no, je možné, že sám v životě kyselinu
nevzal. Anebo ji vzal jednou jedinkrát. Prostě se jim to tak zdá. A chudák starý Potrhlý chemik,
ten už vzal tolik drog — mazlí se se svejma bouchač- kama a polyká svý drogy — že mu hlava
pořádně neslouží, a tak ho Owsley úplně rozdrtí. Potrhlý chemik je čím dál tím smutnější. Potrhlý
chemik už k nim víckrát nepřišel, možná tak jednou nebo dvakrát, bylo to příliš ponižující. A tak
to dopadlo tak, že Pranksteři dostali do rukou toho vykuka Owsleyho, ať se jim to líbilo, nebo ne.
Ale je fakt že vyráběl poctivou kyselinu a taky měl peníze. Společně, to jest Owsley a Pranksteři,
se chystali rozšířit kyselinu po celé zeměkouli.
Z Owsleyho postupně vylézal jeho životní příběh. Bylo mu 30, přestože vypadal mladší, a měl
úžasně krásné, zvučné jméno: Augustus Owsley Stanley III. Jeho dědeček byl senátorem, který v
americkém kongresu reprezentoval stát Kentucky. Owsley zřejmě nebyl moc šťastný jako kluk,
pořád přestupoval z jedné přípravky na druhou a pak navštěvoval veřejnou střední školu, tu
nedokončil, ale dostal se na státní universitu ve Virginii, kde studoval inženýrství. Dostal se tam
nejspíš proto, že měl ohromné nadání na všemožné vědy, ale pak nedokončil ani tu. Nakonec se
přihlásil na Kalifornskou universitu v Berkeley, kde se dal dohromady s moderní, hezkou
studentkou chemie jménem Melissa. Odešli společně ze školy a Owsley si otevřel svou první
továrnu na kyselinu na Virginia Street číslo 1647 v Berkeley. Ohromně prosperoval, ale pak na něj
21. února 1965 přišli policajti. Nicméně se mu podařilo uniknout vězení, protože až do října 1966
nebyl v Kalifornii žádný zákon zakazující výrobu, požívání nebo přechovávání LSD. Přesunul svou
továrnu do Los Angeles, na Lafler Road číslo 2205, pojmenoval sám sebe Baer Research Group
(Baeruv výzkumný tým) a zaplatil 20 000 dolarů ve stodolarových bankovkách chemičce Cycle
Chemical Corporation za 500 gramů monohydrátu kyseliny lysergové, základního materiálu
potřebného k výrobě LSD, který mohl konvertovat na 1,5 milionu dávek, z nichž každá stála kolem
jednoho až dvou dolarů, když se prodávaly ve velkém. Pak koupil Owsley dalších 300 gramů od
společnosti International Chemical and Nuclear Corporation. První velkou zásilku obdržel 30.
března 1965.
Vážně měl talent, tenhle Owsley. Než se kdo nadál, vyrobil několik milionů dávek LSD v
kapslích a tabletách. Byly vyzdobené všemožnými rozmarnými emblémy, které určovaly jejich sílu.
Nejproslu- lejšími z nich, aspoň mezi Prankstery, byli ‫״‬Owsleyho modrásci — s obrázkem
Batmana, bylo to rovných 500 mikrogramů superhrdiny ve vaší lebce. Feťáci vychvalovali
Owsleyho modrásky úplně stejně jako staří násoskové kdysi vychvalovali proslulý mok, pocházející
z Owsleyho rodné Virginie, Fairfax County Bourbon v lahvích s oficiální nálepkou. Owsley vyrábí
poctivou kyselinu, usoudili feťáci. Pokud jde o jeho osobnost, nedá se říct, že by vítězil v soutěžích
všeobecné oblíbenosti, ať už mezi feťáky, nebo mezi policajty. Je arogantní a je to vykuk, ale ten
arogantní vykuk vyrábí poctivou kyselinu.

80
 Owsleyho kyselina byla ostatně mezinárodně proslulá. Když se celá kyselinová scéna rozšířila do
Anglie koncem roku 1966 a v roce 1967, bylo tou nejúžasnější zprávou, kterou člověk mohl
rozšířit, že vlastní ‫״‬Owsleyho kyselinu". Ve světě kyseliny takový produkt měl oficiální nálepku:
Owsleyho kyselina měla punc pravosti, byla se zárukou a nesla s sebou známku statusu. Právě v
tomhle feťáckém prostředí... Beatles poprvé vzali LSD. Teď mi dovolte, ať trochu předběhnu
událostem — poté, co se Owsley dal dohromady s Keseym a s Prankstery, založil hudební kapelu
zvanou Grateful Dead. Dík zážitkům, které měli její členové s Prankstery, se zrodil nový zvuk,
nový druh muziky, známý pod jménem ‫״‬aád rock". A právě tenhle zvuk Beatlesád přebrali poté,
co začali brát kyselinu. Nahráli proslulou sérii desek s aád rockem — Revolver, Rubber Soul a
Ser- geant Pepper's Lonely Hearťs Club Band. Začátkem roku 1967 dostali Beatles fantastický
nápad. Sehnali veliký školní autobus, nacpali do něj devětatřicet svých kamarádů, projížděli se po
britské krajině a na každého mávali, dočista zfetovaní. Chystali se... natočit film. Ne ledajaký
film, ale úplně spontánní film, za použití kamer, které by drželi v ruce, přičemž by filmovali ten
zážitek, tak jak přicházel — bez jakéhokoli scénáře! — dováděli, donekonečna deklamovali,
vznášeli se na tom vizionářském chaosu okamžiku — sen! — černá magie! — chaos! Nakonec
natočili míle a míle filmu, hotovou filmovou příšeru, a byl to dokonalý průser — všechno to bylo
roztřesené a špatně zaostřené — ach, rozkošná kyselino — a v tomhle filmu oni spatřovali totální
průlom, pokud se týče uměleckého vyjádření, ale taky pokud jde o komerční využití — tenhle
film vysílala britská televize — říkali si, že tenhle film by mohli ocenit i lidé, co s esoterickým
světem feťáků nemají vůbec nic společného ‫ ־־־־‬TENHLE FILM
— nazvaný Magical Mystery Tour. A... obrovská vlajka na pranksterské bráně se v noci čeřila
mezihvězdným větrem úžasné, owsleyovské elektro- cvakle-chemické synchronicity...
PRANKSTEŘI VÍTAJÍ THE BEATLES

16. ZAMRZLÁ KAPELA

Když tak mluvíme o synchronicitě!
— a Pranksteři večer posedávají v Keseyho obýváku a ohromně si užívají spousty divných věcí.
Třeba v ten den, kdy nastal v New Yorku ten proslavený výpadek elektrického proudu, který v tom
hlavním městě rakoviny na americkém východním pobřeží odstavil podzemku, výtahy, klimatizaci,
televize, hodiny, celé budovy a všechno ostatní. Pranksteři si té pohromy ohromně užívali a chech-
tali se tomu. Proč se všichni, proboha, o to hlavní město rakoviny tak bojí! Obrovský nápor
elektřiny se zničehonic prosmýkl vedením a všechno rozesral. Elektrárny neměly tušení, co tenhle
nápor způsobilo, ale hned na tom začali pracovat experti a ti na to přijdou a zařídí, že se nic
takového už nikdy nepřihodí.
Nápor, Mahávíro?
Mezitím se v novinách objevila zpráva, která se Pranksterům nesmírně líbila.
Vypadalo to, že se nějaký kluk v New Yorku ulil ten den ze školy a pak šel do kina a
vyšel z něj kolem čtvrt na šest večer a vydal se domů a už teď se cítil provinile, a tak
sebral u kanálu nějakou tyč a začal s ní mlátit do parkovacích hodin. Když došel k
nároží, praštil tou tyčí do vysokého sloupu elektrického vedení, co tam stál, a
PŘESNĚ V TOM OKAMŽIKU
v New Yorku zhasla všechna světla
TEĎ
a ten kluk běžel domů tmou a brečel a se vším se přiznal mamince — já jsem to proved, já jsem to
proved, ale já jsem nechtěl —
A Keseymu a Pranksterům se to ohromně líbilo. Ten kluk měl pravdu, to na tom bylo to nejsran-
dovnější. Anebo přinejmenším měl stejnou pravdu jakou měly elektrárny. Protože obrovský nápor
v tom jistě byl, kamarádi, a ten prošel tímhle děckem právě tak jako prošel vším ostatním a každou
bytostí, která v tom okamžiku existovala. Třeba jako když Severn Darden sfoukl právě v tom
okamžiku svíčky na svém narozeninovém dortu — a ony se prosmykly do každého transformátoru
společnosti Con Edison, a jejich experti nikdy nezjistili, co to vlastně způsobilo.
KOSMO!
— a jakmile jste zjistili, ze existuje Kosmo, pochopili jste, ze má celé tohle představení pod palcem
— Prostě je to tak, že jsme všichni kousky drátu, propojené obrovitým kabelem, který probíhá
štěrbinou, a ta štěrbina, to jsou Pranksteři, Beatles, Vietnamská denní komise — Vietnamská denní
komise? — probíhá prostě štěrbinou, a všema těma drátama vibruje Kosmo. Většina lidí vede
dvojrozměrné životy. Jediné, co vidí, je, jak ta štěrbina vypadá na povrchu, vidí ji jenom v průřezu,
takže pro ně všechny ty dráty vypadají jen jako změť oddělených malých kroužků, buď větších nebo
menších, podle toho, jak blízko se k ní dostanou. Nevidí — nejsou schopni vidět, že všechny tyhle
‫״‬kroužky" jsou jen průřezy těmi dráty, které se vinou tam a zpátky až do nekonečna, a že celým
tímhle kabelem v jednom kuse probíhá přepětí a že každý, kdo skutečně vidí do tohohle obnaženého
principu celé téhle věci...
V tingu je jídlo.

81
 Mí druhové mi závidí.
Ale nemohou mi ublížit.
Štěstí.
— I Ťing
... má tendenci postavit se na odpor politickému nepořádku, neboť mu jde o hluboký a základní
náboženský prožitek; o nejhlubší zdroje života; přelétavá politika je pro nej bezvýznamná.
— Joachim Wach
V téhle souvislosti, jmenovitě v souvislosti se záležitostmi nepřekonatelnými a nekonečnými, vy-
zvala organizace, známá jako Vietnamská denní komise (Vietnam Day Committee), Keseyho, ať
promluví na obrovském protiválečném shromáždění v Berkeley, na půdě Kalifornské university.
Nemám tušení, který chytrák na to přišel, pozvat tam Keseyho. Oni sami to pak nevěděli. Či
přinejmenším se k tomu žádný z nich nepřiznal, přestože se na tohle téma vedly dlouhé výslechy a
vzájemná obviňování a vůbec hodně bububu. ‫״‬Kdo hergot pozval tohohle kreténa!‫״‬, to bylo přesné
znění otázky. Měli v tom neuvěřitelný binec. Největší potíž s Vietnamskou denní komisí spočívala
v tom, že nedokázali vidět za ten úžasný politický brajgl, který vytvořili. Proč by taky měli? Na
podzim 1965 věřili, že převálcují celou zem. Berkeley, Nová levice. Hnutí za svobodu projevu,
studentský aktivista Mario Savio, Generace rebelů, Studentská revoluce, při které se studenti
chystali převzít university do svých rukou, právě tak jako v Jižní Americe, a zapálit pořádný
táborák za sádelnatým pozadím Amerického života — četli jste o tom v jednom kuse ve všech
časopisech. A pokud tomu ještě pořád nevěříte, tak sem pojďte a chvíli nás pozorujte, pane Jonesi
— a tak dál.
Nikdy neviděli za tohle za všechno, jak jsem řekl, ale ono by to ostatně beztak bylo na nic.
Možná že na celém světě neexistoval nikdo, kdo by dokázal Vietnamské denní komisi vysvětlit, jak
na celou tuhle jejich slavnost nahlíží Kesey a Pranksteři. Pojďte s námi protestovat proti vietnamské
válce — z té kosmické rozhledny, na kterou se Pranksteři vyšplhali, to vypadalo, že existuje tolik
důvodů, proč celá tahle šaráda působí směšně, že by nevěděli, kterým začít...
Nicméně Kesey byl pozván, a tak celá ta sranda začala. Do Berkeley proudily davy protestujících z
jedenasedmdesáti velkoměst a osmadvaceti států, ať už takováhle čísla znamenají, co znamenají —
každopádně to byly tisíce studentů a profesorů z každého koutku Spojených států. Celý den se
měly konat přednášky a hned ráno mělo taky začít celodenní protestní shromáždění, na které bylo
přizváno třicet nebo čtyřicet řečníků, aby dostali lidi do varu. A pak, o půl osmé večer, když už
všichni budou klokotavě bublat, se všichni seberou z universitní půdy v Berkeley a budou
mašírovat na Oakland, patnáct nebo dvacet tisíc duší v masivním šiku, budou mašírovat až k
Oaklandské armidm základně. Oaklandská armádní základna, to bylo místo, odkud posílali muže a
zásoby do Vietnamu Aby věcem dodali trochu šťávy, odcizil kdosi velkou zásobu gelignitu (gelignit
— dynamit se želatinou a dřevěnými pilinami) a všichni už si představovali, jak celý Oakland, celé
Berkeley, celé San Francisco, zkrátka tohle všechno vyletí do povětří v geligni- tovém výbuchu
policajtů, beatniků, ultrapravičáků ze Společnosti Johna Birche a pravděpodobně taky černých,
jakož i nevinných žen a dětí. Nikdo neměl tušení, kdo ten gelignit vlastně ukradl, ale o to to bylo
lepší.
Všeobecná hrůza z gelignitu, jak se zdálo, dodala Keseymu inspiraci pro jeho žertík. Keseyho
odjakživa zachraňovalo to, že nikdy nic nedělal vážně, pokud to mohl zrovna tak dobře vyjádřit za
pomoci vesmírného žertíku. Keseyho fantazie pro tuhle příležitost byla, že dorazí na tohle velké
pro‫ ־‬tiválečné shromáždění jako šílená vojenská invaze. Byl to opravdu úžasný nápad, tahle jeho
fantazie. Chystali se vyzdobit autobus tak, aby vypadal jako pevnost na kolečkách, ze které trčí na
všechny strany zbraně, a všichni Pranksteři se chystali odít po vojensku. Pak si taky chtěli opatřit
auta a ta vyzdobit stejně a v čele celé téhle kolony měli být — Pekelní andělé ve své výjezdové
formaci a na všechny strany z nich měly trčet hákové kříže. Hákové kříže. Tím je vážně dokonale
vyděsí, anebo pro ně aspoň připraví zkoušku, jakou ještě nezažili. Nejdřív ze všeho natřeli celý
autobus na bezvyrazně Červeno, což byla vlastně barva zaschlé kve. Tyhle krvavé srágory překryly
ty nejúžasnější zářivý obrazy, jalcý kdy lidstvo vynalezlo. Ale copak na tom sešlo? Umění není
věčné. Pak začali Pranksteři na zaschlé krvi malovat vojenskou symboliku, hákové kříže, americké
orly, železné kříže, víkingské kříže, červené kříže, srpy & kladiva, umrlčí lebky, prostě absolutně
cokoli, pokud to vypadalo hrůzně. V ten stejný večer, jak jinak, začalo deštivé období, a jak pravil
Náčelník, umění není věčné. Veškerá barva se začala z autobusu smývat, až všechno dohromady
vytvořilo ten nejšílenější binec, jaký si dovedete představit. Bůhvíproč to ale bylo naprosto v
pořádku. Den nato se u nich objevil Gut a jeho přítelkyně, zvaná Little People (Malí lidi). Gut se
právě nacházel v jistém přechodném období mezi Pekelnými anděly a Prankstery. Pořád ještě měl
na sobě svou starou andělskou džínovou bundu bez rukávů, ale z té už odstranil všechny symboly,
nápisy a emblém s lebkou s nasazenou helmou, ale pořád jste ještě mohli vidět, kde tohle všechno
původně bylo, protože džínovina kolem byla vy- šisovaná. Takovéhle bundičce byste klidně mohli
říkat bundička, kterou jsem se s Pekelnými anděly rozloučil, ale nezapomněl jsem na ně. Nicméně

82
Gut Prankstery ohromně překvapil tím, že na autobus namaloval velikého a nádherného amerického
orla. Malůvka to byla poněkud primitivní, ale měla sílu. Tenhle vysoký, rozložitý andílek byl vážně
nadaný. Všechny Prankstery to ohromně potěšilo. Měli pocit, že jeho nadání nějak proniklo i do
nich. Gut všechny dostal do nálady. Vyrobili na autobusu střeleckou věž a vybavili ji dvěma
velkými šedýnu děly, kterými se dalo otáčet. Norman vyrobil ze dřeva a papundeklu kulomet a
omaloval ho na oli‫ ׳‬vově Šedo. Ostatní lidi dávali dohromady dřevene zbraně všemožných
nemožných tvarů a velikosti. Fayein šicí stroj se nezastavil. Pranksteři, jejich vnitřní kruh i vnější
kruh, se sem sjížděli ze všech stran. Lee Quarnstrom, který patřil k vnějšímu kruhu, se tu objevil s
ohromnou zásobou armádních odznaků a insignií, přivezl vycpávky na ramena, nárameníky,
prýmky, visačky, hvězdy, epolety. Ke- sey právě v autobuse připravoval pásky a mikrofony a
zesilovače a sluchátka a elektrické kytary. Hagen si připravoval svou 16‫־‬milimetrovou kameru a
filmy. Bob Dylan a Beatlesáci a Joan Baezová a Roland Kirk a Mississippi John Hunt chraptěli a
šuměli z reproduktorů na sprašovém pahrbku nad silnicí. Pak sem z Big Sur zajel Allen Ginsberg se
svým společníkem Peterem Orlovskym a s celou suitou pobledlých hindů ze střední školy Chestera
A. Arthura. Ginsberg po celou noc vyzpěvoval man- try a zvonil na zvonce a tloukl na činelky.
Cassady se napral speedem a začal sebou maniakálně cukat, kopat kolem sebe, tancovat —
vypadalo to, že se pohybuje rychlostí šicího stroje, nastaveného na svrchní stehy. Ginsberg, jak se
zdálo, vyzpěvoval v rytmu košťátka, kterým si džinisté za pochodu smetají s cesty hmyz, aby ho
nezašlápli. Cassady si začal nezdravě přepínat hlasivky, mluvil čím dál tím rychleji a rychleji a
nechybělo mnoho a byl by odvibroval pryč, jak tomu kdysi říkal parapsycholog Charles Fort, a
okamžitě by odplul do kladného absolutna. Byl to hodně zvláštní mejdan.
Následujícího rána, 16. října, nadešel velký den — Pranksteři to přirozeně nezvládli, všichni byli
všemožným způsobem zničení z předchozí noci, a tak do Berkeley dorazili pozdě. Umění není
věčné, kamarádi. Plán byl ten, že se setkají s Pekelnými anděly v Palo Altu a pak se v dokonalé
formaci poženou po dálnici. Začali pouštět pranks- terské pásky a Cassady se posadil na místo pro
řidiče. Všichni vlezli do autobusu ve svých potřeštěných vojenských kostýmech, Hassler, Hagen,
Babbs Gretch, Zonker, Provokatérka June, Roy Seburn, Ke' seyho bratranec Dale a všichni možní
další lidi, dokonce i Potrhlý chemik — tuhle příležitost si nemohl nechat ujít — a Mary
Mikrogram se tam zjevila mi- nu tu před odjezdem. A pak nastoupil Kesey. Kesey měl na sobě
příliš velký oranžový plášť, podobný těm, jaký nosí cestáři, aby je projíždějící auta dobře viděla.
Na rukávech měl lampasy a z ramenou mu odstávaly jakési podivné nárameníky. Na hlavě měl
obrovskou oranžovou zářivou helmu z první světové války. Byla tak veliká, že mu zakrývala celé
čelo, takže jeho oči vypadaly jako dvě malé žárovičky pod poklopem. Kesey se usadil ve střelecké
věži a vyrazili. Než se dostali do Palo Alta, vlastně ještě ve Woodside, je policajti zastavili a
začali je bu- zerovat a všechno prověřovat. Pranksteři udělali to, co obvykle, to jest vyskákali z
autobusu s kamerami a výhrůžnými mikrofony a magnetofony a filmovali a nahrávali všechno, co
policajti řekli, načež policajti odjeli, ale připravili je o spoustu času.
‫״‬Vida,‫ ״‬řekl Potrhlý chemik. ‫״‬První šarvátka."
‫״‬Mají pranksterskej poplach," řekl Babbs.
Měl, jak se ukázalo, pravdu. Policajti je neustále zastavovali a buzerovali a všechno
prověřovali a pokaždé je připravili o spoustu času. Konečně dorazili na místo schůzky v Palo Altu
— a Pekelní andělé tam nebyli. Čekali na Prankstery a čekali, ale pak to vzdali a odjeli po dálnici
směrem na Berkeley.
Pranksteři se dostali na Berkeleyskou univer‫ ׳‬si tu, když už se bezmála stmívalo, a jejich příjezd
zprvu nezpůsobil příliš velké pozdvižení. Jasné‫ ׳‬kdyby měli s sebou celou formaci Pekelných
andělu‫ ׳‬která vypadala jako kříženec Gestapa a Tonton Macoute (Tonton Macoute — obávaná
militaristická policie na Haiti) — bylo by to něco jiného. A způsobilo by to pěkný virvál. Ale takhle
Pranksterům nezbylo nic jiného než prostě zastavit na parkovišti před budovou Studentské unie.
Dělali, co mohli, stříleli ze svých dřevěných zbraní na ptáky a eroplány. Velké protestní
shromáždění už trvalo celý den. Všichni byli venku na rozlehlém trávníku anebo na náměstíčku v
areálu university, bylo jich tam asi patnáct tisíc, asi patnáct tisíc bohémů ve vojenských pláštích —
vojenské pláště, půllitry, občanská práva, skoncujte s válkou ve Vietnamu — ‫״‬... promlouvají k vám
ze svých hrobů anebo z polí a řek, do nichž byl jejich popel rozprášen, a ti téhle generaci Američanů
připomínají, že nesmí mlčet tváří v tvář krutostem genocidy, které jsou páchány na lidech
Vietnamu../‫ ׳‬a tahle slova se mocně a výhrůžně linou z obrovských reproduktorů.
První osobou z okruhu Vietnamské denní komise, která si povšimla, že se Kesey blíží k řečnické
tribuně, byl Paul Krassner, redaktor časopisu The Realist. Většina Pranksterů byla pořád ještě v
autobuse a tam blbli se zbraněmi, aby tím zmátli kolemstojící čumily. Kesey, Babbs, Gretchen
Fetchin a George Walker vylezli na tribunu, Kesey měl na sobě svůj oranžový zářivý plášť a
helmu z první světové války. Krassner svůj časopis vydával víceméně bez cizí pomoci a věděl, že
si ho Kesey předplácí. A tak ho zas tak moc nepřekvapilo, když zjistil, že ho Kesey zná. Ale co
ho dokonale uzemnilo, bylo, že Kesey se s ním prostě začal bavit, jako by si už předtím povídali,
ale něco je vyrušilo, a tak teď teda začli zas tam, kde předtím přestali... Je to divný pocit Pocítíte
charisma toho chlapíka, chcete-li tomu říkat zrovna takhle, a pocítíte to okamžitě, doslova ucítíte

83
 jak se probíjí těmi cvaklými fluoreskujícími barvami' anebo možná ucítíte, jak vás vcucává
dovnitř. Kdysi to takhle kdosi napsal o Gurdijevovi: ‫״‬Nemohli jste si pomoci, museli jste se k
němu cítit přitahováni bezmála fyzicky... jako by vás vcucávalo obrovské spirituální vakuum.‫״‬
Ale Krassner v tom okamžiku myslel na komiksového astronauta Flashe Gordona.
„Podívej se támhle“ říká Kesey a ukazuje nahoru na pódium.
Nahoře na pódiu stojí Paul Jacobs. Jacobs oplývá přirozenou výmluvností a krom toho
mikrofon a reproduktory s každým řečníkem něco provedou. Slyšíte svůj vlastní hlas, jak se
bouřlivě rozléhá, je mocný jako samotný bůh Odin, rozléhá se po oceánu pozorně naslouchajících
uší a zaujatých tváří, a vy jste najednou všemocný a minutu od minuty jste nadaný lepší a lepší
výmluvností a větší a větší orální mocí a váš hlas zní čím dál tím bouřlivěji — Stojí psáno v
knihách, ale říkám vám... šakalové historie-ie-ie-ie-ie... Z místa, kde stáli, to jest z okraje tribuny,
bylo slyšet jen velmi málo z toho, co Jacobs vlastně říkal, ale místo toho jste slyšeli, jak se ten
zvuk rozléhá a vyje a vibruje, a taky jste slyšeli, jak dav vyje v odpověď a jak vždycky začne
štěkat a výt, kdykoli mu k tomu řečník dá pokyn. A taky vidí Jacobse, který se sklání nad
mikrofonem a má ohromně široká ramena a rukama propichuje vzduch na dokreslení věci a teď, v
zapadajícím slunci, se jeho silueta odráží od zrudlé oblohy a jeho čelist v jednom kuse něco mele,
připomíná menší meloun...
Kesey řekne Krassnerovi: ‫״‬Neposlouchej ta slova, poslouchej jen ten zvuk a dívej se, jak
gestikuluje... koho vidíš?‫״‬
A Krassner si znenadání začne strašně přát odpovědět správně. Má to co dělat s Keseyho
charismatem. Začne si strašně přát dát mu správnou odpověď.
‫״‬Mussoliniho...?‫״‬
Kesey začne přikyvovat. Přesně, přesně, ale pořád ještě pozoruje tu vystupující čelist.
Mezitím na pódium vylezli další Pranksteři. Našli jakési elektrické zástrčky a přivlekli na pódium
šňůry pro kytary a basy a dechové nástroje. Kesey je předposledním řečníkem. Má po něm
následovat ještě jakýsi Šíleně plamenný řečník — a pak už bude celé shromáždění dokonale
napružené a všichni budou pochodovat na Oakland.
V momentě, kdy se Kesey dostal k řečnickému pultu, posluchačstvo utrpělo šok. V soumraku se
jeho kabát rozzářil a jeho helma zrovna tak. Za ním jsou shromáždění další fluoreskující potřeštěnci
navlečení do leteckých helem a brýlí a leteckých overalů a armádní výstroje, je tam Babbs, Gretch,
Zonker, Mary Mikrogram a taky malé zářící děti, polovina z nich má elektrické kytary a elektrické
dechové nástroje, džemují a melou sebou v zářivých šmouhách. Další šok je způsoben Keseyho
hlasem. Vůbec to není typický řečnický hlas. Začne mluvit tiše se svým oregonským přízvukem,
jako by si s těmi 15 000 lidmi prostě jen tak povídal:
Víte, tímhle svým shromažďováním a pochodováním válku nezastavíte... To přece dělají oni...
Pořádají shromáždění a pochodujou... Vedou války už deset tisíc let a vy to tímhle způsobem
nezastavíte... Deset tisíc let, a tohle je ta hra, kterou hrajou, aby podobný věci mohli dělat...
pořádají shromáždění a pochody... a vy teď hrajete tu stejnou hru... jejich hru...
Načež sáhne do kapsy svého úžasného zářivého kabátu a vytáhne foukací harmoniku a začne
vyhrávat rovnou do mikrofonu: Home, home on the range (Doma, doma na pláni) a fouká do té své
harmoniky jak o závod — Home... home... on the ra-a-a-a-ange fíífííí...
Davy tam stojí dokonale zmatené a většina lidí přemítá, jestli slyšeli dobře, naklánějí hlavy ke
straně a otáčejí se k ostatním. Nejdřív ze všeho je dostal tenhle nečekaný konverzační tón a vzápětí
se z pódia začaly ozývat náhodné tóny, vydávané zářivými cvoky, brnkajícími na kytary, což
všechno bral mikrofon, všechen tenhle šum a hluk — slyšeli jste dobře —
— a mezitím tam Kesey pořád ještě stojí a fouká do té své pitomé harmoniky. Home, home on
the ru- a-a-a-a-a-a-ange —
— jóóóó, tak takhle to je — obecenstvo usoudí, že je to nějaký divadelní kousek, vykalkulovaný
na efekt, tohle vyhrávání Home, home on the range — a že zanedlouho Kesey prohlásí něco jako
Jó! My dobře víme, co je to za domov! My dobře víme, co je to ta pláň! Ten zatracený americký
domov a ta zatracená americká pláň! —
— ale namísto toho se ozve jen ten samý venkovanský hlas s protáhlou výslovností —
— Teď jsem zrovna koukal na toho řečníka, co byl tady na tribuně přede mnou... a neslyšel jsem,
co vlastně říká... ale slyšel jsem ten zvuk... a slyšel jsem to, co jste vy volali na něj... a pozoroval
jsem jeho gesta — načež Kesey začne parodovat ruce Paula Jacobse, kterými bodal do vzduchu, a
to, jak se hrbil nad mikrofonem a jeho —
— a viděl jsem, jak mu takhle vystupuje čelist... jak se odráží na pozadí oblohy... a víte, koho
jsem viděl... a koho jsem slyšel? ... Mussoliniho... zrovna před pár minutama jsem tady slyšel a
viděl Mussoliniho... Jo... hrajete tu jejich hru...
Načež začne zase foukat, foukat a foukat Home, home on the range, hraje to pomalu a líně, tak
jak se na foukací harmoniku vyhrává u táboráku — a Pranksteři se k němu se svými nástroji
přidají, Babbs, Gretch, George, Zonker, motají se tam a šíleně cvakle září
— a co má bejt — z davu se ozve pár nespokojených zvuků, ale je to především zmatek — kdo
proboha jsou tihleti pitomá —

84
 — Všichni jsme tohle všechno už tolikrát slyšeli a viděli, ale pořád ještě to děláme. Před
měsícem jsem se šel podívat na Beatlesáky... A slyšel jsem 20 000 holčiček, jak všechny naráz na
Beatlesáky ječej... a vůbec jsem neslyšel, co vlastně ječely... Ale vůbec to nepotřebujete slyšet...
Všichni ječej Já! Já! Já! Já!... Já jsem Já!... Tohle vykřikuje ego, a tohle vykřikuje celý tohle
shromáždění!... Já! Já! Já! Já! ...A právě proto se vedou války... kvůli egu... protože příliš mnoho
lidí chce křičet: Všímejte si Mé... Jo, hrajete tu jejich hru...
— a pak zase fíífííífííí —
a dav se začne bortit. Je to, jako by tohle shromáždění, celý tenhle den, bylo dlouhým a pečlivým
nafukováním balónu, přípravou k odletu — a znenadání někdo vytáhl špunt. Nejde ani tak o to, co
ten člověk vlastně říká. Jde spíš o zvuk jeho řeči a o šílený pohled na něj a o tu zatracenou tesknou
harmoniku a tu pitomou čínskou muziku, kterou vydávají cvod, co stojí za ním. Tohle je to jediné
co bojový duch prostě nesnese — nesnese, když si z něj někdo utahuje, vytahuje na něj žertíky
vykládá mu nesmysly, pošťuchuje ho.
— Celá Vietnamská denní komise stojí na okraji pódia a tiše zuří: ‫״‬Kdo hergot pozval tohohle
kreténa!‫״ ״‬Vy jste ho pozvali!‫„ ״‬No jo, no, je to spisovatel, tak jsme mysleli, že bude proti válce!‫״‬
„Copak jste neměli dost jiných řečníků?‫ ״‬řekne Krassner. „Potřebujete přece všechny známé lidi,
co jen můžete získat, abyste rozvášnili dav.‫„ ״‬No, tak tohle teda máte z toho, že lezete slavnejm
lidem do prdele,‫ ״‬říká Krassner. Kdyby tu měli jeden z těch velkých háků, kterými ještě v dobách,
kdy se pořádaly amatérské estrády, odtahovali účinkující z jeviště, byli by Keseyho hned v tom
okamžiku z pódia odvlekli! Vždyť on to všechno kazí. Ale když viděli všechny ty světélkující
cvoky, muže, ženy a děti, co se tam natřásali, nabití elektřinou, hmatali do kytar, vytrubovali na
trumpety a všichni v zapadajícím slunci potřeštěně zářili... A jen si představte, že ten nejúžasnější
protiválečný protest v amerických dějinách končí všeobecnou zářivou rvačkou, doprovázenou písní
Home, home on the range...
— zničehonic pískot té zatracené harmoniky zmlkne. Kesey se naklání k mikrofonu —
jen jedna jediná věc se dá udělat... Jedna jediná vec bude k něčemu dobrá... Totiž, že se všichni na
to budou dívat, budou se dívat na tuhle válku a otočí se k ní zády a řeknou... Ať de do prdele... —
fíífííífííí —
— Slyší to celou noc. Zvuk tohohle úsloví de do prdele — zní tak divně, tak nevhodně,
dokonce i tady, V Chrámu svobody projevu, když vychází z reproduktorů, rozmístěných všude
kolem, a zvučí nad hlavami 15 000 duší —
— Home, home on the range fttfínfííí, a Pranksteři začínají na ty své nástroje vyhrávat úplně
šíleně, doprovázejí zvuk harmoniky, znějí jako potřeštěná, na barovém piánu přehrávaná verze
Juana Carrilla, který složil 96 melodií na zadním sedadle džípu Willys, po celou válku šetřil,
centík po centíku, aby si ho mohl koupit, chápete, šetřil zinkové centíky, dokud mu na prstíku,
kterým mačkal hmatník, nenaskákaly modrý mozoly, chápete...

— Prostě se na to koukejte a pak se otočte a řekněte...

— Ať de do prdele
— řekněte... Ať de do prdele...
fíífííífííí třísk
— Ať de do prdele —
Fííaťdedoprdele... kamarádi...
Nebylo možné nijak dokázat, že to skutečně způsobil Kesey. Nicméně tohle protiválečné
shromáždění ztratilo spoustu svého nadšení. Pak promluvil Plamenný řečník a Vietnamská denní
komise se pokusila vstříknout davu do žil poslední mohutnou dávku původního zápalu a pak dala
znamení a začal velký pochod na Oakland, za soumraku. Patnáct tisíc duší... pochodovali jeden
vedle druhého zrovna jako na starých plakátech, co vyzývaly ke stávce. Na hranici mezi Berkeley a
Oaklandem na ně čekal šik policistů a Národní gardy, zformovaný do tvaru šípu. Vietnamská denní
komise mašírovala v čele průvodu v rozčileném hloučku a honem se snažila rozhodnout, jestli to
1
^ají řešit silou, zažít nefalšovanou fyzickou konfrontaci, rozbitý hlavy, bajonety — anebo se vrátit
zpátky, až jim to přikážou. Nezdálo se, že by na to vůbec někdo měl nějaký vyhraněný názor. Kdosi
pronesl: Nemáme na vybranou, musíme se obrátit a kdosi jiný mu řekl, že je jako Martin Luther
King. To bylo asi tak to nejhorší, co v té době kdo mohl říct o komkoli z levice. Martin Luther King
se v kritickém okamžiku obrátil zpátky na mostě v Šelmě. Nemůžeme přece riskovat, že lebky
našich oddaných budou rozbity a podupány těmi kdo se nestydí zbaběle mávat svými zbraněmi,
řekl tenkrát a zněl jako černoch, co studuje sociální vědy, když promluví hrobovým hlasem — bylo
to jako velké a přemoudřelé kázání, jak vystřižené z Chaloupky strýčka Toma. Jo! ty jeden strejdo
Tome z černošský university, ty, ty nobelovská hlavo ověšená medailema, co stojíš za řečnickým
pultem, vyznáváš Bookera T. Washingtona (Booker T. Washington — černošský vědec, známý
svým pokusem oživit ekonomiku amerického Jihu tím, že pro‫ ׳‬pagoval produkty, vyrobené z
burských oříšků)

85
 a mažeš si chleba pomazánkou z buráků, ty — strejdo Tome — než tohle všechno skončilo, stal se
Martin Luther King pitomým stereotypním černým šaškem, co poskakuje v kabaretu Nové levice —
a vidíte to, tady jsou, jeden druhému nadávají do Martinů Lutherů Kingů a všech možných dalších
neuvěřitelných věcí — nicméně nikdo z nich v sobě nemá dost toho starého dobrého odhodlání, aby
se s rozběhem vrhl hlavou proti zdi a dostál příslibu celého tohohle dne — Kde jen je ten váš Hor-
livec, co zářil ve tmě a dočista vám rozesral hlavy — a tak jim nezbylo nic jiného než vznést pár
remcavých poznámek směrem k Národním gardistům a dát se na ústup, což udělali. Co se to s náma
sakra stalo? Kdo to způsobil? No to byl přece ten Muž s maskou —
A tak se celý obří protestní pochod obrátil a zamířil k parku před místním správním úřadem a pak
všichni postávali okolo a požírali hamburgery a poslouchali muziku jistého jug bandu — byla to
kapela, která se později stala známou pod jménem Country Joe and the Fish — a divili se, co se to
sakra stalo. Pak kdosi začal házet ze střechy bomby se slzným plynem a Bob Scheer všem
odhodlaně řekl, ať si lehnou na zem, protože slzný plyn stoupá vzhůru, ale ta kapela tam pořád ještě
stála, úplně zkamenělá, s rukama i nástroji zamrzlýma v té stejné poloze, v jaké zrovna byly, když
se k nim dostal slzný plyn. Zdá se, že ta kapela byla high na té či oné droze, a když se k nim dostal
plyn, tak kombinace toho plynu s tím, čím si předtím zfetovali, způsobila, že prostě zkameněli a stáli
tam in dokonale zamrzlejch medias res, jako by právě pózovali pro pomník bitvy na Iwo Jimě pro to
největší protiválečné shromáždění v dějinách amerického národa. Celé tohle velké shromáždění teď
vypadalo jako to největší blbě zorganizované shromáždění v dějinách lidstva a ta zamrzlá kapela
tam stála, jako by chtěla zobrazit, jak daleko vlastně došli.

17. ODJEZDY
PŘIPRAVME SE NA MEXIKO
A pak Kesey vyvěsil ve svém domě z trámů tajuplná
slova na pranksterskou informační tabuli: Připravme se na Mexiko každým činem, co všichni dělají.
Každým soustem, které sníme, každou knihou, kterou čteme, každým plusem, každým mínusem,
každým barevným cirkusem... Ale neřekl jim, kdy se tam vydají.
MOUNTAIN GIRL SE VRACÍ DO POUGHKEEPSIE

Tahle Mountain Girl se chechtá pranksterskému

psychickému startu Je jako seismograf jejich superpsychické záře. Je v tom až po uši, nikdy netrhá
partu A vnitřní klid jí vyzařuje z tváře.
Ani sama Isis, egyptská bohyně-matka, si nedokáže
otevřít tahleta zadní vrátka Ženské to prostě zamává s psychikou, když nosí
pod srdcem dítě. Zaručeně to nebude snadný tři tisíce mil od Ke‫ ״‬seyho,
Ale ona se musí Zastavit!
A snažit se tomu smát
o něco upřímněji... a vrátit se domů na východ, na chvíli...
SANDY SE VRACÍ DO NEW YORKU
Cesta byla měkká jako samet a Sandy slyšel, jak přichází —
Ahor! stoupá, zhmotňuje se z mlh jeho oddanosti.
Démon Speed ho začne svírat, zanechá Sandyho v křečích špatného tripu.
Docela mrtvého v polobláznivé, démonické implozi DMT.
Čímž způsobuje psychosomatické, psychocidní kor- tikální syndromy,
Jakož i synartrotickou paralýzu jedné strany jeho pohublé tváře.
Snaží se vyléčit sám, zbavit se té psychické otravy.
Ale všechno je to na nic — včetně pranksterského umění a tohohle místa, plného magické záře.
Dokonce i I Ting mu říká: Rentgeny mozku, EEG, všechny ty doktorský hlášky,
Což stojí peníze — Kesey! Co kdybych odnesl do frcu Ampex,
Ten magič, stál pět set dolarů, přinesl jsem ho sem přece já, a tobě zbydou pásky
Tady, v první řadě — a pak — napraná v jeho synartrotické kůře mozkové
Tahleta myšlenka: Kesey mu odmítl vydat Ampex, přístroj pranksterské záchrany.
Vrátí se na čas zpátky na východ, kvůli těm doktorským hláškám, ale to ještě není všechno, ty
Bojovníku se sny...

18. KOSMOVY ZHŮVĚŘILOSTI

‫״‬A CO
VY,
PROJDETE
KYSELINOVÝM TESTEM? —‫״‬

86
Přichází ten pravý čas Pranksterský se ozve hlas A ten jim tančí pod víčky a potom začne vířit,
Zatímco tu blbneme
Na hřbitově mezi náhrobkama z měsíčního kamení,
Měli bychom naši věc dovést až do konce a zamířit s ní k městu — A co ty, obstojíš v Kyselinovým
testu?
Babbs a Kesey sebou šijou Na kalifornském hřbitově, a vyjou jak vlci na ostrohu Sesynchronizovaní
Zfetovaní LSD a na rozhraní totální oddanosti tomuhle svýmu bohu Staň se misionářem a vydej se
na cestu A co ty, obstojíš v Kyselinovým testu?
Náhrobky!
Hroby a rakve, obnažené kosti datované uhlíkem
Snová transfúze
Z prsu společnosti
Pranksterský žertík i nová zvěst:
A co vy, zvládnete Kyselinovej test?
Skupinový vědomí
Se vznáší high, Majore, ale není pitomý
A osvětluje ho měsíční záře
Rituál nezbytný k rozšíření svatozáře
pranksterskýho poselství až na konec světa.
A my jsme vynašli tu raketu, co létá:
Dotknem se hvězd
Kyselinovej test...
... a Kesey po podivné noci, strávené na hřbitově, přišel s nápadem, že by se měli pomstít světu,
doslova, a taky s neuvěřitelně praktickým návrhem, jak na to, známým pod jménem
KYSELINOVEJ TEST
Protože, jak bylo psáno: ... vytvoří se v něm mocná potřeba rozšířit své poselství mezi všechen
lid... vytvoří rituál, který často zahrnuje hudbu, tanec, liturgii, oběti, aby dosáhl
zobjektivizovaného a typizovaného vyjádření původního spontánního náboženského prožitku.
Panebože! kolik všemožných hnutí před nimi narazilo na ten samý problém. Každá vize, každý
vhled do... původního... okruhu vždycky přišly v podobě nového prožitku... byl to kairosa jak
tohle máte sdělit! Jak máte proniknout k davům, které tenhle prožitek nikdy nepoznaly? Do slov
to převést nemůžete. Musíte vytvořit podmínky, za kterých ostatní pocítí cosi podobného tomu
pocitu, tomu prchavému kairos. Musíte je dostat do extáze... Buddhističtí mniši se noří do
kosmické lásky tím, že se postí a meditují, hinduisté jsou high na Bhakti což je vroucí láska z
poznání Boha, extatikové se zaplavují Krišnou za pomoci sexuálních orgií a bakchanálských
hodů, křesťané, co se přestěhovali do Města na okraji, dělají totéž za pomoci gnostického
onanismu nebo srdce Ježíšova nebo Jezulátka s hnisající nezhojitelnou ranou — anebo je to
možné udělat za pomoci —
KYSELINOVÝHO TESTU
A Kesey zničehonic pochopí, že oni, Pranksteři, už získali značnou praxi, pokud se týče té
mašinérie, která dokáže vytvořit stav tak exaltovaný, jak to svět ještě nikdy předtím neviděl, stav
dokonale napružený, zalitý sluncem, mnohonásobně zesílený a... ovládaný — a navíc mají ten
nejúčinnější klíč na otvírání dvířek v mysli, který kdy byl vynalezen, jmenovitě Owsleyho LSD.
Po celé měsíce se Kesey snažil uskutečnit... fantazii... Kupole. Měla to být obrovská geodesická
kupole na vrcholku kuželovitého sloupu. Měla vy‫ ־‬padat jako obrovitá houba. A bude v ní spousta
hladin. Lidé vylezou po schůdkách do kupole — koupí si vstupenku? nó-ó-ó-ó — a v kupoli bude
fantastická podlaha z pěnové gumy, na kterou se budou moct natáhnout. Uvnitř v pěnové gumě,
přímo pod nimi, budou zapuštěné filmové projektory, videoprojektory, světelné projektory. Všude
kolem, nahoře v kupoli, prostě všude, budou reproduktory, mikrofony, magnetofony na živé
přehrávání, na přehrávání pásků a na přehrávání s nastavitelným zpožděním. Lidi budou moct vzít
kyselinu nebo speed nebo kouřit trávu a pohodlně se tam natáhnout a zažít cokoli, co se jim jen
zlíbí, zatímco budou obklopeni planetou světel a zvuků, takovou, jakou vesmír ještě neviděl. Světla,
filmy, videopásky, videopásky jich samotných, to všechno bude blýskat a mrskat sebou po kupoli v
paprscích reflektorů, vyrůstajících přímo z podlahy mezi jejich těly. V téhle kupoli se všechny
zvuky budou rozléhat jako tajfun. Filmy a pásky minulosti, pásky a videopásky, projekce a fotky
současnosti, pásky a lidské zvuky budoucnosti — ale to všechno se bude přenášet hned teď — tady
a teď — Kairos — do rozšířené kůry mozkové...

87
 Tahle geodesická kupole byla převzatá od Buckminstera Fullera, jak jinak. Světelné projekce
pocházely především od Gerda Sterna, od Gerda Sterna ze skupiny USCO, přestože s nimi už před-
tím hodně pracoval Roy Seburn a Page Browning předvedl nadání, které každého překvapilo. Ale
tahle magická kupole, tahle zbrusu nová planeta, patřila Keseymu a Pranksterům. Tenhle nápad šel
ještě dál, až za to, čemu se později začalo říkat mixed media entertainment, které se dnes v praxi
běžně užívá na ‫״‬psychedelických diskotékách‫ ״‬a tak dále. Pranksteři vymysleli supra-médium,
čtvrtou dimenzi — kyselinu — Kosma — Všejednotu — Ovládání — Film.
Ale proč vlastně touží po kupoli? Odpověď na veškeré pranksterské fantazie, veřejné i soukromé,
celé řešení — vždyť už ho našli, vždyť to byl mejdan s Pekelnými anděly. A ten dvoudenní fet
navíc nebyl žádný obyčejný mejdan, bylo to představení. A vlastně to bylo ještě víc než jen
představení. Bylo to neuvěřitelné soustředění energie. Nejen Pranksteři, ale lidi z celé Ameriky,
feťáci, nefeťáci, intelektuálové, zvědavci, ba dokonce i policajti se tam objevili a nechali se dočista
zmámit neuvěřitelnou energií, kterou byla celá ta věc nabitá. Všichni figurovali v pranksterském
filmu. Bylo to jedno jediné představení, kde neproběhlo dělení na baviče a diváky; diváky, co si
koupí lístek a řeknou: Dobrá tak teď mě teda bavte. A na tomhle andělském mejdanu se všichni
společně zfetovali a každý dělal svou věc a bavil všechny ostatní. Andělé byli Andělé, Ginsberg byl
Ginsberg, Pranksteři byli Pranks- teři a policajti byli policajti. Dokonce i policajti dělali svou věc,
ozařovali sprašový kopeček těmi svými mocnými, pronikavými, otáčivými světly a vztekali se a
štěkali a tůrovali motory aut.
A CO VY?
PROJDETE
KYSELINOVÝM TESTEM?
Každý, kdo dokáže poprvé v životě vzít LSD a přežít celou tu věc, aniž by se posral strachy... Leary
a Alpert pořád kázali o ‫״‬set a setting". Když jste vzali kyselinu a chtěli jste z toho mít plnohodnotný
zážitek, nepoznamenaný posráním strachy, tak šlo jen o tohle: o set a setting. Pokud jde o ‫״‬setting",
měli byste tu kyselinu vzít v nějakém klidném a příjemném prostředí, třeba v nějakém domě nebo
bytě, vyzdobeném nějakými prastarými a nesmírně cennými předměty, dejme tomu tureckými
tapisériemi nebo řeckými předložkami z kozlí kůže nebo modrými džbánky z obchodu Cost Plus —
ale ne japonskými papírovými stínidly na lampy, to ne, místo toho radši nějakými odstíny, co mají
čínské textilie, ale bez střapců — zkrátka a dobře někde ve venkovském sídle, kam se uchylují
bohémové, co po většinu doby bydlí na Upper West Side v New Yorku, a kde nájem přijde na 60
000 dolarů ročně. To by bylo ideální, a vaše hi-fi by mělo se zbožnou vážností přehrávat Mozartovo
Rekviem. ‫״‬Set‫״‬, to je vaše mysl. Měli byste se na tenhle zážitek připravovat tím, že budete
meditovat o tom, v jakém stavu se vaše bytost nalézá, a udělat si plán ohledně toho, co hodláte na
své výpravě do nitra sama sebe objevit či získat. Také byste si měli opatřit průvodce po tomhle
tripu, někoho, kdo už předtím vzal LSD a dobře zná všemožné fáze tohohle zážitku, a měl by to být
člověk, kterého dobře znáte a důvěřujete mu... a Na to se vyserem! Tohle všechno jen zhoršuje tu
věčnou zácpu minulosti, věčná zpoždění, zpoždění toho, co by se mělo stát zrovna Teď. Jen ať je
setting neklidné a nevyrovnané a tak křiklavé, jak se to jen pranksterskému umění může povést, a
jen ať je set prostě to, co máš momentálně v... mozku, člověče, a jen ať je tvým průvodcem, tvým
důvěryhodným průvodcem, který tě drží za ručičku a utahuje ti kolem hlavy pouta, ať je tímhle
průvodcem celá horda fluoreskujících ztřeštěnců, celá horda ztřeštěnců, jejichž heslem je: „Nikdy
nevěř Pranksterovi.‫ ״‬Tyhle Kyselinové testy, to bude jako mejdan s Anděly, a navíc k tomu ještě
přihodíme všechny nápady, investované do fantazie Kupole. Všichni vezmou kyselinu, kdykoli se
jim bude chtít, šest hodin před začátkem Testu anebo v okamžiku, kdy sem dojedou, anebo kdykoli
během tohohle tripu, prostě kdykoli se jim zamane vstoupit na zbrusu novou planetu. Každopádně
na zbrusu novou planetu vstoupí.
Ach, ty záhady synchronizace! Je to strašně zvláštní... Kyselinové testy, jak se ukázalo, byly určitou
formou umění, předpovězenou v té divné knize. Konec dětství, byla to forma umění, zvaná ‫״‬totální
identifikace": ‫״‬Dějiny kinematografie umožnily pochopit jejich činy. Nejdříve zvuk, pak barva pak
stereoskopie, pak Cinerama, to všechno mělo za následek, že staré 'pohyblivé obrázky‫ ׳‬půso. bily
více a více dojmem reality samotné. Kde je konec tohoto příběhu? Samozřejmě že poslední fáze
bude dosaženo, až diváci zapomenou, že jsou diváci, a stanou se součástí děje. Abychom toho
dosáhli, museli bychom zapojit do hry všechny smysly a pravděpodobně také hypnózu... Až bude
tohoto cíle dosaženo, zážitky lidí se nesmírně obohatí. Člověk se bude moci stát — alespoň na
chvíli — kteroukoli jinou osobou a bude se moci zúčastnit jakéhokoli dobrodružství, jaké si jen umí
představit, ať už skutečného, nebo smyšleného... A až ,program' skončí, zbudou mu na něj vzpo-
mínky právě tak živé, jako na jakýkoli jiný zážitek v jeho skutečném životě — tento zážitek bude
doslova nemožné odlišit od skutečnosti samotné."
To je, kurva, fakt!
První Kyselinovej test dopadl spíš jako jeden ze starých kyselinových mejdanů v La Hondě, čímž
chceme říct, že to byla soukromá záležitost a neměla žádnou formu. Měla to být původně záležitost

88
veřejná, ale Pranksteři nebyli zrovna dokonalí v organizování takových věcí, jako je třeba pronájem
haly. Původně se to mělo odehrát v Santa Cruz. Ale nepodařilo se jim pronajmout tam halu včas.
Museli Kyselinovej test zorganizovat v Babbsově domě, v usedlosti zvané Spread (Ranč), nedaleko
od Santa Cruz, ve čtvrti nazývané Soquel. Spread vypadal jako polorozpadlá slepičí farma. Úponky
plané vikve a kokotice se minutu od minuty rozrůstaly přinejmenším tam, kde nebyla zemé dočista
spálená sluncem nebo rozdupaná na vyschlé bláto. Byli tam tlustí hnědí psi a rozbitá auta a
zrezivělé stroje a hni- jící koryta á staré pneumatiky a malý starý farmářský domek s podlahou
pokrytou linoleem a s přesné tím druhem starých ušáků, nad kterými se věčné rojí mračna much,
která se pohnou tak o palec, ledyž nad nimi máváte rukama. Ale na zdech a na stropě byly taky
divoké zářivé Babbsovy výtvory a bylo to na samotě a bylo tam příjemné soukromí Ať už to bylo,
jak bylo, musel jim vystačit Spread Veškerá propagace Testu mohla začít teprve v den, na který byl
Test naplánován. Norman Hart- weg namaloval poutač na kus papundeklu a přidělal ho k jakýmsi
prknům, které Babbs předtím používal jako klapky pro svůj film, a celé to odnesl do knihkupectví
Hip Pocket. A CO VY? PROJDETE KYSELINOVÝM TESTEM? Knihkupectví Hip Pocket v Santa Cruz
obchodovalo s brožovanými knihami a vedl ho Hassler a Peter Demma, člověk, který patřil k
pranksterským vnějším kruhům. V tomhle krámě rozšířili zprávu o tom, co se bude odpoledne u
Bab- bse dít. Pár místních bohémů ceduli uvidělo a přišli se tam podívat, ale vesměs se ten večer ve
Spreadu ukázali jen Pranksteři a jejich kamarádi, včetně spousty lidí z Berkeley, kteří předtím
jezdili do La Hondy. A taky Allen Ginsberg se svou suitou.
Začalo to jako mejdan, přičemž na zdi promítali některé sekvence jejich filmu, a byla tam spousta
světel a pásků a Pranksteři se sami postarali o hudbu, o LSD nemluvě. Pranksterská podivná
atonální čínská muzika se vysílala na všech frekvěncích, á la John Cage. Byl to vlastně spíš jen
další mejdan v duchu La Hondy — ale pak se kolem ! třetí hodiny ráno přihodila jedna věc... Lidé,
kteří I do toho nebyli namočení, lidé, kteří se tu ukázali | jen proto, aby se pobavili, lidé, kteří
neznali Vedení i jako třeba lidé z Berkeley, ti všichni odjeli ještě před ‫ ׳‬třetí hodinou ráno a Testu se
teď účastnilo jen jakési jádro... Skončilo to tím, že na jedné straně Babbsova obýváku seděl Kesey a
na druhé Ginsberg a všichni ostatní byli rozmístěni mezi nimi, srovnaní podél siločar, jako by
Kesey a Ginsberg tvořili dva póly magnetu, a Keseyho lidé se drželi poblíž Keseyho a Ginsbergovi
lidé se drželi poblíž Ginsberga — byl to jako Super-Západ a Super-Východ — a začlo se mluvit o
Vietnamu. Kesey pronese svou teorii o tom, jak celé davy lidí se budou houfně držet za ruce a
prostě z té války odejdou. Ginsberg řekne, že všechny tyhle věci, tyhle války, byly výsledkem
nedorozumění. Nikdo z těch, kdo v téhle válce bojovali, to ve skutečnosti dělat nechtěl, a pokud by
se všichni jen tak rozesadili okolo a přátelsky si o tom popovídali, tak by se dostali ke kořenům
toho jejich nedorozumění a odstranili by ho — a pak se ze zadních vojů Keseyho oddaných ozval
hlas jediného člověka v celé místnosti, který kdy viděl tuhle válku z větší blízkosti než tisíc mil, byl
to Babbs a právě říkal: ‫״‬Jasně, všechno je to naprosto jasný.
Všechno je to naprosto jasný...
Jak magická se v tom okamžiku zdála tahle poznámka! Magických osm hodin na kyselině —jak
jasné to teď všechno bylo — Ginsberg to řekl —‫ ־‬a Babbs, válečník, to potvrdil, a předtím všechno
k tomuhle okamžiku směřovalo, a teď najednou bylo všechno... naprosto... jasný...
Kyselinovej test ve Spreadu -‫ ־־‬to byla spíš jen taková zkouška, pochopitelně. Sotva by se dalo
říct, že se opravdu dotkla zbytku světa... Ale! zanedlouho ... Rolling Stones, druhá nejpopulárnější
kapela Anglie, dorazí do San Jose, 40 mil jižně od San Franciska. 4. prosince tam budou mít
vystoupení v Civic Auditorium. Kesey si to dovede moc dobře představit, už přece něco podobného
zažil. Ještě pořád vidí všechny ty napružené a rozčilené pubertální cvoky a všemožné davy, jak se
tenkrát v noci po vystoupení Beatles derou ven z Cow Paláce, ještě pořád vidí tu roztříštěnou
příšeru s růžovými chapadly, jak se dere ven a pořád se ještě zachvívá nadšením a bonbóny má
odjištěné a vystřeluje je bůhvíkam... Vážně je to všechno tak ohromně jasný.
Tři nebo čtyři dny Pranksteři hledali v San Jose vhodnou halu a žádnou nemohli najít —
pochopitelně — vážně se zdálo přirozené a bezmála v pořádku, že by nic neměli vědět s určitostí
až do poslední minuty. Jediné, co věděli s určitostí, bylo, že zaručeně v poslední minutě nějakou
halu seženou. Ten jejich Film se dokázal postarat přinejmenším o tohle. A co když davy nebudou
až do poslední minuty vědět, kde se to bude dít? Nu což, ti, kteří tam mají dorazit, ti, co se v tom
plácají — ti tam nakonec dorazí. Buďto jste v autobuse, anebo v něm nejste, a to se týká celého
světa, včetně městečka San Jose v Kalifornii. V poslední minutě ukecal Kesey místní bohémskou
postavu známou pod jménem Big Nig (Velkej Negřík), ať je tuhle věc nechá uspořádat ve svém
vlastním rozlehlém domě. Kesey se dal dohromady s rockenrolovou skupinou Grateful Dead,
kterou vedl Jerry Garcia, přesně ten samý kluk, co kdysi žil v baráku zvaném Chateau v Palo Altu
a kterého podle všech předpokladů nečekala vůbec žádná budoucnost. Žil tam s celou kupou
dalších lidí, ze kterých, jak se předpokládalo taky nikdy nic nebude, byli to lumpenbeatnikové, a
oni je odjakživa museli vyhazovat, když tahle banda přišla do Perry Lane a pokusila se vnutit na
jejich mejdany. Garcia se na to pamatoval — jak tam za nimi dorazili a pak je vykopl „Kesev a
pijáci vína.“ Pijáci vína — to byli středostavovští bohémové v Perry Lane. Oba, jak Kesey, tak

89
 Garcia, do toho tenkrát zapadali hloub a hloub, z různých směrů, aby se tak řeklo, a teď byl
Garcia, no ano, krásný člověk, byl mlčenlivý, byl to vynikající kytarista a taky se v tom plácal.
Garcia nejdřív pojmenoval svou kapelu The Warlocks, myslel tím čaroděje a černokněžníky, a
tahle jeho kapela se pak všemožně protloukala — hráli v Palo Altu v jazzových klubech a tak
podobně, hráli pro pijáky piva. Warlocks byli přesvědčeni, že muzika, hraná pro pijáky piva,
přestože se jí říká jazz, je zkrátka a dobře hip muzika. Taky je takovéhle dělení zajímalo. Kesey
byl přesvědčen, že — že prosté můžou hrát a dělat svou věc.
Grateful Dead měli varhaníka zvaného Pig Fen, který měl Hammondovy elektrické varhany, a tak
tyhle elektrické varhany nastěhovali do prastarého domu Big Niga, a k tomu všemu ještě všechny
elektrifikované kytary a basy Grateful Dead a všechny elektrifikované kytary a basy a píšťaly a
trubky a svétlostroje a filmové promítačky a pásky a mikráky a hi-fi systémy Pranksterů, což tam
všechno leželo na hromadě potrhlých smyček drátů a nerezivéjící oceli a mrkajících zesilovačů a Big
Nig na to koukal a nechtěl věřit svým očím. Tenhle dům je hrozně starý a jeho elektrická instalace
unese sotva opékač topinek. Prankstefi jsou vyšňoření v plné pranksterské parádě. Paul Foster má na
sobě svůj Důležitý plášť a momentálně má na hlavě spoustu kudrnatých vlasů a taky má nádherné
kudrnaté kníry, jejichž Špičky dosahují až k nádherným kudrnatým pejzům, co mu po- třeštěně
odstávají od tváře. Page Browning je král všech omalovávačů ksichtů. Stal se z něj dokonalý Ďábel s
jasně oranžovou tváří a z jeho očí se staly středy dvou obrovských stříbrných hvězd, namalovaných
na té oranžové barvě, a vlasy má postříbřené stříbrným práškem a rty si omaloval na stříbrno
stříbrnou rtěnkou. Ten samý večer si všichni Pranksteři sednou a začnou strašlivou rychlostí malovat
voskovkami a pastelkami a barevnými propiskami pozvánky na papíry A4. A CO VY? PROJDETE
KYSELINOVÝM TESTEM?, píšou tam, a k tomu adresu Big Niga. Když se z koncertu Rolling Ston es,
který se konal v Civic Auditorium, začnou hrnout davy s odjištěnými bonbóny, Pranksteři se mezi
ně vmísí. Oranžově-stříbrný Ďábel, divoce vyhlížející chlap v Černokněžnickém plášti, tvořeněm
knoflíky, které hlásají všechno možné, — zkrátka Prankstefi. Pranksteři! — rozdávají lidem
pozvánky s touhle výzvou, jsou jako démoni, samotni černokněžníci, kteří sem přišli jen proto, aby
se přiživili na té divoké a nesmyslné energii, kterou to vevnitř všechno nabili Rolling Stones.
Celé hordy jich dorazily do Big Nigova domu a zničehonic byla všude kolem kyselina a celo-
světová potřeštěnost, elektrické varhany vibrovaly v břiše každého, kdo tam byl děcka tancovala,
ale ne rockové tance, ne šejk a — jak se to jmenuje — swim, blbečku, ale místo toho tancovali
extázi, vyskakovali do vzduchu, rotovali kolem vlastní osy jak derviši, vyhazovali ruce nad hlavu
jako zmámení věřící, kterým učaroval Daddy Grace (Biskup C M. (Daddy) Grace, původem ze
Západní Afriky, založil ve 20. letech v Americe vlastní církev, známou neortodoxním přístupem k
bohoslužbám, na nichž se hrál jazz a tančilo se) — přesně tak! — světelná show Roye Seburna se
promítala všem nad hlavami, Cassady deklamoval, Paul Foster podával lidem podivné věcičky ze
svého Excentrického pytle, staré píšťalky, cínové zvonky, polámané klíče, průsvitné plastikové
štítky. Oči všech se rozzářily jak žárovky, pak to vyrazilo pojistky, nastala tma — úúúú! —
všechny ty věci, co sebou třesou a vibrují a předávají vám energii a cvokatí, jsou najednou ve tmě
— a pak kdosi pojistky vymění a ten obrovský starý dům se celý otřese, elektrické vedení se svíjí a
roztéká, jako byste tavili hady, varhany už zase vibračně masírují břicha, pak to vyrazí pojistky,
lidské mysli ječí, hlavy vybuchují, sousedi zavolají policajty, 200,300,400 lidí odtamtud je vtaženo
do Filmu a jsou nuceni se v tom plácat přinejmenším na mělčině, dav lidí, co si jsou tak blízcí a co
jsou všichni tak šíleně high, se v dějinách dosud nevyskytl, přinejmenším je to teda hodně
nepravděpodobné, a Kesey to všechno mírně dolaďuje, tady se to provizorně zadrátuje a promaže se
to vazelínou číslo 634-3, rozředěnou tetrachlórem, a oni se čeří, Majore, čeří se, ale tohle čeření
dává smysl, dav 400 dokonale sladěných bytostí se do tohohle všeho zabořuje hloub a hloub a
začíná se V tom plácat, v tomhle prvním masovém zážitku z kyseliny, je to úsvit Psychedelie, úsvit
Květinové generace a všeho ostatního, a Big Nig se dožaduje peněz na činži.
‫״‬Máš ňáký prachy?‫ ״‬Máš ňáký prachy?
‫״‬No, chci říct, jako/‫ ׳‬povídá Big Nig Garciovi. „Nic jsem Keseymu neúčtoval za to, že tenhle
barák použije, udělal jsem to zadarmo, chápeš? a teď to teda bude tak, že každej chasník, co je tady,
přispěje, vole, a pomůže mi zaplatit činži/‫ ׳‬Zaplatit činži —
‫״‬No jo, chci říct, jako‫ — ״‬praví Big Nig. Big Nig zírá na Gardu tím nejautoritativnějším
pohledem své hip černošské duše, jaký si dovedete představit, a taky se chová pěkně úředně —
No jo, chci říct, jako — Garcia, ten ale neví, co vybuchlo dřív, jestli muzika anebo oranžový
smích. Koutky očí vidí svoje vlastní černé vlasy, jak mu rámují obličej — jsou tak dlouhé, sahají až
po ramena a vlní se jak vlasy súdánského vojáka — a pak se před ním začne velká a upřímná tvář
velkého Niga komicky vlnit a rozpíjet v jiskřivě červeném kyselinovém moři obličejů kolem nich a
začne splývat s vesmírně rudými jezery na zdech —
„No jo, chci říct, jako, na činži, vole,‫ ״‬říká Big Nig, „už teď jste spálili šest pojistek.‫״‬
Spálili! Sest pojistek! Garcia hmátne do strun své elektrické kytary a tóny z ní vycházejí jako
obrovitý oranžový smích všechny spálené pojistky elektrická jiskra vyskakuje barevně do vzduchu
na pozadí jiskřivého moře tváří. Je to, kurva, nejmíň půldruhýho smíchu. Právě se rodí nová hvězda,
jako žárovka v děloze, a Big Nig se dožaduje činže — právě se rodí nová hvězda, tvoří se nová

90
planeta, Ahura Mazda jasně září v děloze světa přímo tady, před našima očima — a Big Nig, ten
chudák černý, se dožaduje činže.
To je teda šílená myšlenka, tohle. Rozložitý černoch, co tu stojí, vypadá uboze a trapně normálně.
Po celých dvacet let hip života černoši přece nikdy nevypadali normálně. Byly to arche- typální
postavy soulu. Ale co to vlastně ještě vůbec znamená — ‫״‬Soul‫ ״‬anebo „Funky" anebo ‫״‬Cool" anebo
‫״‬Baby" — co to všechno vlastně ještě vůbec znamená v tomhle fungl novém světě extáze,
Všejednoty... kairos...
Kéž by tak našli dokonalé místo, což by muselo být místo tak velké, aby se do něj vešly celé
davy, a dostatečně izolované od světa, aby šlo vyhnout se policajtům s těmi jejich řečmi o nočním
klidu a s tím jejich věčným buzerováním. Zanedlouho tohle dokonalé místo našli, dočista náho-
Náhodou, Mahávíro?
Třetí Kyselinovej test se měl konat na Stinson Be- ach, 15 mil severně od San Frandska. Stinson
Beach, to už teď bylo místo, kde se scházeli místní feřád. Mohli jste tu po celou zimu žít v malých
chatkách na pláži a nestálo to skoro nic. Na pláži stála pěkná, solidní, cihlová rekreační hala,
všechno to tam bylo moc pěkné — ale v poslední minutě to všechno vybouchlo, a tak se přesunuli
na Muir Beach, pár mil na jih odtud. Pozvánky už byly rozdané ve všech čtvrtích San Franáska, kde
žili feřád — A CO TY, OBSTOJÍŠ v KYSELINOVÝM TESTU —, a tyhle pozvánky se oháněly Cassadym
& Anne Murphyovou, kteří předvedou komické číslo, a vůbec všemožnými hvězdami, které by se
tam mohly ukázat, do čehož zapadal každý, kdo byl zrovna náhodou v San Fran- cisku anebo by se
čirou náhodou mohl do San Fran- dska podívat — kapela The Fugs, Ginsberg, Roland Kirk. V
řečnickém umění, v kterém se Pranksteři na svých pozvánkách vyžívali, se pokaždé vyskytovaly
pěkně nabubřelé konjunktivy a kondicionály, ale povězte mi, jak by mohli vynechat někoho, kdo by
mohl být do jejich Filmu vtažen...
Každopádně v poslední minutě původní plán změnili a zamířili k Muir Beach. Fakt, že spousta
lidí o téhle změně nebude vědět a místo toho pojedou na Stinson Beach a nadále budou žít v
temnotách a nenajdou to pravé místo — tak tenhle fakt je příliš netrápil. Bylo to všechno součástí
jakéhosi podivného analogického řádu vesmíru. Norman Hartweg se napral svým LSD — tenhle
večer to byly kapsle s kyselinovým plynem — a myslel na Gurdijeva. Gurdijev nikdy neohlašoval
žádné shromáždění dřív než v poslední minutě. Dnes večer se sejdeme. Lidé se tam sešli, skutečně
se tam sešli; a už tenhle fakt sám o sobě v sobě nesl poselství. Což, přirozeně, bylo totéž jako říct:
Bud jste v autobuse, anebo v něm nejste.
Ti, co byli v autobuse, dokonce i když nebyli Pranksteři, jako třeba Marshall Efron, baculatý posel
hipícké Kalifornie, anebo Pekelní andělé... ti to všichni našli. Ale policajti to nenašli nikdy. Nejspíš
je pozvánky na Stinson Beach dokonale zmátly.
Na Muir Beach byla velká roubená budova, v které se tančilo, pořádaly se tam slavnosti a tak dále.
Tahle budova stála na kůlech na rozlehlé studené mokřině, porostlé mokřadní trávou. Byla to
rozlehlá a prázdná noční pláž uprostřed zimy. p0 obou stranách budovy stálo pár malých
turistických chatek s modrými dveřmi. Všechny byly prázdné. Hlavní budova měla tři rozlehlé
místnosti a byla víc než třicet metrů dlouhá, celá byla postavená z klád a trámů, byla to prostě bájná
bárka z temného dřeva, ve které jste mohli zažít nefalšované dobrodružství. Grateful Dead se tam
shromáždili se svým vybavením a Pranksteři se svým, ke kterému teď přidali Hammondovy
varhany pro Gretch a také úžasný blikavý reflektor!
Blikavý reflektor! Blikavý reflektor čili stroboskop byl původně zařízením pro studium pohybu,
kupříkladu způsobu, jakým se pohybují lidské nohy, když člověk běží. V setmělé místnůstce,
kupříkladu, namíříte blikající jasné světlo na nohy běžícího běžce. Světlo se hrozně rychle vypíná a
zapíná, možná že třikrát rychleji, než je rychlost normálního srdečního tepu. Pokaždé, když se
světlo zapne, uvidíte novou fázi pohybu běžcových nohou. Tyhle následné obrazy mají tendenci
vám v mysli ulpět, protože se světlo vypne dřív, než má vaše mysl čas pohyb nohou opticky
rozmazat. Stroboskopu připisuje feťácký svět magické schopnosti. Při jisté rychlosti blikám jsou
stroboskopická světla tak dokonale sesynchronizovaná s vašimi vlastními mozkovými vlnami, že
mohou u epileptiků vyvolat záchvat. Feťáci objevili, že je stroboskopické světlo dokáže dostat do
stavu, kdy prožijí mnohé ze zážitků na LSD, aniž by LSD vzali. Stroboskop!
Pro lidi, stojící pod silným stroboskopem, to vypadá, že se všechno rozdrobilo na fragmenty.
Extatičtí tanečníci — rozhozené ruce, zamrzlé ve vzduchu — jejich lesklé obličeje se rozpadnou na
kusy — tuhle je zářivá elipsa, to jsou zuby, támhle zas svítivé lícní kosti — a to všechno vybuchuje
a tříští se to na fragmenty obrazů jako na hodně starých nekvalitních filmech — člověk rozkrájený
na kusy! — celá historie lidstva je tu napíchnutá na Špendlík jak motýl; to je teda zážitek.
Stroboskop, promítačky, mikrofony, pásky, zesilovače, magnetofon značky Ampex s nastavitelným
zpožděním — tohle všechno bylo složené na lesklé zašmodrchané hromadě v chatě Lincoln Log,
byla to jejich skupinová hromada, Babbs si hrál s čudlíky a mluvil do mikrofonů, testoval je. Feťád
se začali hrnout dovnitř. Marshall Efron a Norman, Norman už teď byl pořádně zfetovaný... Pák
předními dveřmi vstoupí dovnitř Kesey.

91
 Všichni ho pozorují. Kesey se tváří vážně, hlavu má trochu nakloněnou ke straně. Určitě něco
udělá; všichni ho pozorují, protože tohle celé vypadá, že to bude šíleně důležité. Prostě je všechny
vcud tenhle charismatický lux, tak je to. Kesey zamíří k ovládacímu panelu, aniž by komukoli
cokoli řekl, sáhne do galaxie tlačítek... nepatrně to tam doladí... přehodí klapku, otočí knoflíkem,
zmáčkne čudlík, nastaví zarážku — ano! tohle je hotová alegorie Ovládání...
Babbs je tu taky, zfetovaný až po zuby, nicméně právě zasazuje všechny ty smotané lesknoucí se
smyčky pásků do projektorů a všeho ostatního. Každý Prankster, i když je zfetovaný, musí zvlád-
nout nějaký poměrně složitý úkol. Norman zírá na kontrolky — a není ani schopný přečíst čísla,
tak je zfetovaný, všechna čísla před ním unikají, svíjejí se jak obrovští zářiví paraziti pod
mikroskopem — nicméně — nauč se fungovat na kyselině. Babbs říká: Jedním z důvodů, proč
tohle děláme, je, abychom se naučili fungovat na kyselině.‫ ״‬Jak jinak! Připravte se na Velký den
— až celé davy, celé miliony lidí civilizace celého světa budou na kyselině a budou hledat satori,
už se to blíží, vlna se šíří.
Feřád posedávají na podlaze, je jich asi 300. Vyplujme do bouře! Přesně tak. U Big Niga v San
Jose, tam si spousta děcek, které Pranksteři pochytali, když vycházeli z vystoupení Rolling
Stones ten večer nevzala LSD, přestože u Big Niga byl dostatek feťáků zfetovaných vším
možným, takže všichni společně vytvořili příjemnou vibraci známou jako ‫״‬kontaktní high". Ale
tohle je něco jiného. Prakticky každý, kdo tohle místo našel, přestože se Pranksteři rozhodli
nepořádat tenhle Test na Stinson Beach, je už do téhle věci natolik zapadlý, aby věděl, co ta
„kyselina" v Kyselinovým testu vlastně znamená. Velká část z nich vzala LSD asi před čtyřmi
hodinami, vyrazili sem, když se ozval jeho první nápor, a jsou připraveni... právě teď, užívat si
toho... Dvě promítačky promítají Film. Autobus a Pranksteři se začnou zjevovat na stěnách
chatky, Babbs a Kesey na tohle téma deklamují. Autobus je teď obrovský a vibruje a natřásá se
na vlnách feťáků a barev — Norman, dočista sjetý, sedí na podlaze, je zpola vyděšený a zpola v
extázi, přestože mu cosi skrytého v jeho mysli říká, ze takhle to s ním asi bude vždycky, kdykoli
se podrobí Kyselinovému testu. Nejradši ze všeho si někam sedne a bude pozorovat okolí, bude
si udržovat v sobě ten nápor kyseliny až tak do tří nebo čtyř hodin do rána, prostě než nastane
magická hodina, a pak bude tančit — ale tentokrát je to teda pořádnej nápor! Film a světlostroj
Roye Sebutna propichuje mezihvězdná rudá moře sci-fi v každém rohu téhle budovy, olejové
barvy a vodové barvy a potravinářské barvy, to všechno je sevřené mezi tabulemi skla a je to
promítané v tak obrovském zvětšení, že samotná sekrece buněčné Kreace, jak se zdá, vysouvá
panožky do éteru, načež nastoupí Grateful Dead se svou obrovitou ponorkovou vibrující vibrací,
co hřmí od kamení Aleutského souostroví až po baziliščí útesy poloostrova California. Ten
podivný zvuk Grateful Dead! agónie v extázi! zvuk, co je bůhvíproč dočista ponorkový, nejmíň
polovinu doby úplně zmatený, neuvěřitelně hlasitý, ale přitom tak, jako byste seděli pod
vodopádem, a zároveň plný všemožných přízračných vibračních zvuků, jako by každá struna
jejich elektrických kytar byla půl bloku dlouhá a brnkala v místnosti plné zemního plynu, a to
jsme ještě neřekli nic o Ham- mondových elektrických varhanách, které znějí jako staré piáno
Wurlitzer v biografech, jako diatermální přístroj, soukromá vysílačka a náklaďák, co odváží
plech z rozsekaných aut ve čtyři hodiny ráno, a to všechno se přitom vysílá na stejné frekvenci...
Pak náhle nastoupí jiný film. ŽABÍ MUŽ
Babbs a Gretch a Hagen ho vyrobili v Santa Cruz, je to příběh Žabího muže Babbse, který vylézá
z Pacifiku, celý v černém neoprénovém potápěčském obleku od ploutví až po brýle, ve kterých
vypadá jako brouk, je to žertéřská příšera, co se zamilovává do Princezny, kterou je Gretch, a tohle
všechno je zaplaveno fůrou filmových políček odkudsi odjinud — je to Film z Autobusu? — Žabí
muž se k ní stroboskopicky přiblíží, dvoří se jí a získá ji, načež mu ji odcizí pacifiké přízraky v
ponorkové projekci
BABBS! GRETCH!
Norman nikdy předtím neviděl žádný film, když byl na kyselině, a teď se perspektiva prohlubuje,
prohlubuje, prohlubuje, z tohohle filmu se stal ten nejtrojrozměrnější film, jaký kdy kdo vyrobil a
pak už všechny tyhle příšery stojí přímo před ním, ta neoprénová posádka a pohádka a Pacifik je
strašně daleko vzadu a černá se za rozlehlými mokřinami u chatky na Muir Beach a nakonec jsou
jak Babbs, tak Gretch přímo tady v téhle místnosti, jsou z masa a kostí, a pak se vyskytují hned na
dvou místech naráz, přímo tady v téhle místnosti u pobřeží, Babbs stojí u mikrofonu a Gretch je
nedaleko s Hammondovými varhanami — to je teda synchronizace!, když se jim podaří vyprávět a
ovládat své životy tímhle způsobem, na mikráku s nastavitelným zpožděním, vrstvy a vrstvy mik-
ráku s nastavitelným zpožděním HÉÉÉÉÉÉÉÉ
no vida, a v tomhle víru se zničehonic objevil Owsley. Owsley, vyšňořený ve svém speciálním
oděvu na hlavu, co zaručeně stál 600 dolarů, vynořil se ze svého podzemí špionáže a stihomamu,
aby se šel na tenhle pranksterský experiment sám podívat, a v návalu nakažlivého nadšení vzal
LSD. Nikdy předtím nikdo neviděl, že by ho vzal. Vezme LSD a
VRRRRRRRRRRRRRRRRRRUUUUUM ten vír se ho zmocní a otáčivě ho odnese až dolů do
stroboskopického stereo-optického pranksterského panoptika s plným nastavitelným zpožděním

92
To JSOU TEDA POSTAVY Pekelní andělé sem vjeli v plné parádě, křiklavě zářiví, pak se společně
usadili na podlaze pod UV zářivkami a pak si tím nejněžnějším možným buddhovským stylem
začali podávat všemožné lesknoucí se andělské esoterické věcičky, řetězy, železné kříže, kudly,
knoflíky, mince, klíče, francouzské klíče, náhradní svíčky a spokojeně meditovali nad tím zázrakem
zářivých barev. Oranžovostříbrný ďábel proplouval mezi tanečníky a ušklíbal se svým Hor-
liveckým šklíbkem každému rovnou do očí, a Kesey se krčil mezi lesknoucími se smyčkami, u
OVLADAČŮ
Kesey vzhlédne na blikající vír — tanečníci! tančí vždycky! extaticky! točej se! vznášej se! lidi
rozřezaný na plátky! lidi rozřezaný na tenisový míčky! ve smetanově obnažené esenci a dosahuje to
SYNCHRONIZACE
jakou nikdy předtím nezažil. Feťáci z celého kyselinového světa jsou tady a všichni se točí a plácají
se v tom hloub a hloub. Tak se teda podívejme, co
OVLÁDÁNÍ
znamená. Kesey přejde ke stroboskopu a nastaví ho, aby blikal
RYCHLEJI
a oni všichni začnou tančit rychleji, hned
TEĎ
celej ten vír naráz, tak hluboko v něm jsou zaboření. Tancujou rychleji, ruce jim v blescích
reflektoru odlétávaj od těl jak konfety, šťastné tváře se pro- měňujou a mezi sebou vyměňujou,
protože ty jsi já a já jsem ty v týhle Kosmově zhůvěřilosti. Nastav to, aby to blikalo
POMALEJI
a oni taky zpomalí — teda My zpomalíme — Ono zpomalí — Kosmo zpomalí, všechno je pořád
dokonale sesynchronizovaný, jeden mozek, jedna energie, jediný proud intersubjektivity. Fakt je to
možný, tahle alchymie, o který všichni feťáci tak dlouho snili. Děje se to přímo před našima očima
OVLÁDÁNÍ
Je neuvěřitelné, že po prvním náporu drogy na tomhle Kyselinovým testu nastala dlouhá období
neuvěřitelné nudy. Je to neuvěřitelné, protože ji po všeobecném šílení nikdo nečekal. Nic se nedělo
aspoň ne v běžném slova smyslu. Ti, co nebyli... v autobuse... si postupně uvědomili, že žádný
program se nekoná. Grateful Dead nehráli sety, žádných osm písniček na každý set, pak je pěta-
dvacetiminutová přestávka a tak dále, odehrajou čtyři nebo pět setů a chystají se to zabalit. Grateful
Dead hráli jednu písničku pět minut, anebo taky půl hodiny. Kdo se koukal na hodinky? Kdo byl
schopnej se koukat na hodinky, když veškerý dějiny lidstva byly tím blikavým světlem rozkrájené
na plátky. Grateful Dead se uměli zfetovat zrovna tak dobře jako všichni ostatní. Lidi, co... nebyli
napojení, se rozhlíželi kolem sebe a viděli všemožné feťáky, včetně těch, co celé tohle představení
uspořádali, to jest Pranksterů, srovnané podél zdí jak plátky průsvitného želé. Čekali; a nezdálo se,
že by v tom někdo hodlal pokračovat. Ti, co je už nebavilo čekat, se začali trousit pryč, ať už byli
zfetovaní, nebo ne, a Test se začal plácat v podstatně hlubších vodách. Pranksterská kapela začala
vydávat jakousi divnou čínskou kakofonii, přičemž Gretch sténala na svých nových elektrických
varhanách. Norman vstal a začal tancovat, protože pro to nastal ten správný Čas. Dokonce si i sám
pohrával se světelnou projekci, i když se mu nezdálo, že je to moc povedené, ale čarovná hodina se
chystala udeřit jako elektrický samet. Kesey tiše mluvil do mikrofonu. Nacházeli se teď v
poklidném oku hurikánu, plácali se v tom.
Je rozbřesk — na mokřadní trávě a na pláži je příšerné studené světlo. Na oceánu leží fialový
stín jako obrovská, kamenně chladná modřina. Zničehonic se rozevřou dveře chaty a z nich vyleze
Owsley.
Owsley se potácí, chytá se všeho možného a ječí
‫״‬Přežít!‫״‬
Vychází to z něj jak pískající pára, nucená prolézt ven příliš malou dírkou
„Přežít!‫״‬
Owsley, Kyselinový král se svým kloboukem za 600 dolarů, se potácí úsvitem, co připomíná fia-
lovou modřinu, oči má jak dva krátery po bombách a syčí
„Přežít!‫״‬
Když ale uvidí Keseyho, vypadá to, že jím projel nápor adrenalinu, protože znenadání znovu
získá svůj vlastní hlas a začne na Keseyho volat:
„Kesey!‫״‬
Jde o to, že Kesey to už nesmí nikdy opakovat. Tohle je konec. Kyselinový testy skončily. Kesey
je maniak a tyhle Testy jsou maniakální a celé se to bortí. Brát LSD v obrovském davu, jako byl
tenhle, způsobuje, že se rozjede příliš mnoho síly, příliš mnoho energie tropickýho šílenství, a to
způsobuje, že se dějou šíleně cvaklý a destruktivní věci a tak dále. Je to jeho kyselina a on říká, že
tímhle to končí. A právě si úplně nasral do kalhot a je to Keseyho vina.
Po kouskách dají ten příběh dohromady. Zažil zřejmě parádní trip na svém vlastním LSD, tenhle
Owsley. Owsley zřejmě vzal LSD, pořádnou dávku, jak se zdálo, a pak s ním blikavé světlo a Ší-
lené vrstvy nastavitelných zpoždění začaly houpat a úplně ho rozvlnily a hodily ho do časové

93
smyčky čili paralelního rozměru času. Feťáci o takových věcech odjakživa mluvili. Dokázali
citovat pár vážených myslitelů, dokonce i vědců, jako byl třeba C. D. Broad a jeho teorie druhé
temporální dimenze H ‫״‬události, které jsou odděleny temporální mezerou v jedné dimenzi, mohou
být propojeny bez jakékoli mezery v jiné, právě tak jako dva body na povrchu zeměkoule, které se
odlišují zeměpisnou délkou, mohou mít stejnou zeměpisnou šířku‫ — ״‬anebo citovali J. W.
Dunneovu teorii serialismu čili nekonečného zdržení — anebo citovali Maurice Maeterlincka.
Feťáci odjakživa o takových věcech mluvili a Owsley byl na to dobře připravený. Pak se zfetoval.
Vzápětí se ho zmocnil vír, který s ním zatočil tak, že nevěděl, čí je, a pak se do toho vložily
všechny ty speciální efekty pranksterského vybavení s nastavitelným zpožděním — a tím pádem le-
genda o tripu, na který se nakonec vydal, praví toto: Vrátil se do osmnáctého století a stal se
hrabětem Cagliostrem! už nebyl jen obyčejný Guiseppe Bal- samo z Palerma, přičemž Palermo, to
byl takový Oakland Středomoří, ale byl opravdický hrabě, alchymista, jasnovidec, černokněžník,
mistr jasno- zřivosti, předpovídač loterií, alchymický tvůrce, ze základních prvků... tohohle
diamantu, toho nejúžas- nějšího a nejobdivovanějšího diamantu v dějinách lidstva — prosím,
Kardinále Lousi de Rohane — ale! — byl pronásledován coby divotvůrce — uvržen do takové
podivné rotující černočerné věže, do Baštily s mrtvolnou vodou prosakující zdmi a napájející
zuhelnatělý mech s třesoucími se zbytky krys, rozpitvávanými v blýskavém světle diamantu tak
úžasného, že nikdo nemohl věřit jeho ryzosti — tuhle byla krysí holenní kost, támhle krysí zánártní
kůstka, krysí zuby, krysí oči, krysí ocasy se vlnily a zamrzaly ve vzduchu jak světla velkoměst —to
je ale řev — v ulicích jsou davy — to znamená buď spasení — anebo — se Baštila začíná rozpadat
na kostky savé plsti —
— a tak dále. Celý svět se pro něj začal rozpadat na fragmenty. Dočista se rozkouskoval, rozdělil
se na prvočinitele, a on přitom ještě vůbec ani nebyl zpátky ve dvacátém století, byl uvězněn —
^e? — v Paříži v roce 1786? ... celý svět se teď molekula po molekule rozpadal a plaval před ním
jako mastné bubliny v hrnku s kafem, ztrácel se v mezigalaktickém výměšku a všude byly plyny
— včetně jeho vlastního těla. Přišel o svou kůži, o svou kostru, o své plicní tepny — to všechno
se tiše, mrskavě vytrácelo do mezigalaktíckého výměšku jak úhoři, přesně tak, a smrdělo to
fosforem, jeho nervové uzliny — ty se rozmotávaly jak žhaví červi a kmitavě se posouvaly ke
galaktické výlevce, veškerá jeho hmota se rozpouštěla na plynné nic, až z něj nakonec zbyla jedna
jediná buňka. Jediná lidská buňka; jeho buňka, to bylo všechno, co zůstalo z celého známého
světa, a pokud ztratí kontrolu nad touhle jedinou buňkou, tak tu nezbyde vůbec nic. Svět bude
prostě fuč. Teď bude muset Owsley znova vystavět sám sebe a celý svět z téhle jedné jediné
buňky úžasným soustředěním své mysli ‫—־‬: to je šílená představa. Čím má člověk začít?
Kalifornskou silnicí číslo 1, aby se odtud mohl dostat v autě? anebo se ukáže, že je to pouze
špinavá Rue Ventru, na které na něj čeká bastilský zločinný dav? Anebo by měl začít autem?
nebo rozdělovačem? jak se ta debilní auta vlastně vyrábějí? anebo má začít pláží? s těma všema
pitomejma zrnkama písku? s mokřadní trávou? s chatkama pro turisty? vážně musí zasadit do
pantů všechny modré dveře? anebo má začít oceánem? anebo ho nechat suchý? tím by si ušetřil
práci s vyráběním všech těch hnusných, slepých, černých zvířátek, co tam jsou, veškerých
plážozoí... anebo má začít oblohou? kam až? k Velkému vozu? k Malému vozu? k souhvězdí
Delfína? dejme tomu, že jsou to vážně nekonečné soustředné sféry krystalu, co vytvářejí
nekonečné želatinové podmořské vibrace? Jsou to Grateful Dead? nebo Pranksteři? Kesey,
Keseyho teda každopádně vynechám, vynechám Keseyho a ta hnusná plážozoa — nicméně se do
toho s úsilím superhrdiny pustí. Než se mu podaří znovu postavit sám sebe, je toho na něj příliš
mnoho. Je to příšerné. Vyrobí svoje auto. Vyrobí parkoviště a úsek silnice, co vede pryč. Zbytek
vyrobí, až po ní pojede. Vyser se na to! Odjed' odsud! Nech zbytek známýho světa, ať si s tím
poradí, jak umí, ať se sám zbuduje z těch mezigalaktickejch plynů. Owsley naskočil do auta a
šlápl na plyn; a naboural se do stromu. Do stromu, který tam přitom ještě vůbec nezasadil. Ale ten
náraz z jakéhosi záhadného důvodu zase celý svět přinesl zpátky. Je tu; vrátil se z toho výměšku,
po kterém plavou mastné bubliny. Auto je na sračky, ale on přežil. Přežil.
PŘEŽÍT!
a on se vrhne k chatě a začne hledat Keseyho, toho maniaka. Tenhle hajzl taky nejspíš vzniknul
znova.

19. FESTIVAL TRIPŮ

Tenhle Owsleyho šílený trip! Pro Owsleyho se z něj stala hotová obsese. Kdykoli někdo začal
mluvit o zážitku z LSD — což se stalo skoro vždycky, když jste byli v Owsleyho blízkosti —
rozpomněl se na svůj zážitek z Muir Beach. Zdálo se, že ho to zároveň děsí a šíleně zajímá —
všechny ty morbidní, ale okouzlující detaily. Všichni poslouchají... je něco takovýho vůbec možný?
Každopádně se zdálo, že Owsley považuje Keseyho za démona — a že se chystá přerušit dodávky
LSD.
Richardu Alpertovi se Kyselinové testy taky nelíbily. Alpert, právě tak jako Timothy Leary,
obětoval svou akademickou kariéru psychologa a položil ji na oltář psychedelického hnutí. Bylo

94
 už takhle dost těžké postarat se o to, aby davy těch normálních nezačaly proti LSD hystericky
řvát, dokonce i za ideálních podmínek — a bude to ještě mnohem těžší, pokud se LSD bude
používat při maniakálních ječivých orgiích na veřejných prostranstvích. Feťáci, kteří se přiklonili
k Learymu a Alpertovi, nechtěli, kurva, vůbec věřit, že Pranksteři vymysleli takovýhle idiotský
žertík. Očekávali, že Pranksteři každým okamžikem nějakým šíleným způsobem zkrachují, třeba
masově totálně zcvokatí a tisk že se toho chytne a navěky pohřbí celé psychedelické hnutí.
Policajti je bedlivě sledovali, ale nemohli s tím mnoho dělat, s výjimkou toho, že je občas zatkli
kvůli přechovávání marihuany. Tehdy neexistoval žádný zákon zakazující LSD. Pranksteři
pořádali další Testy v Palo Altu, v Portlandu ve státě Oregon, dva v San Francisku, čtyři v Los
Angeles a okolí — a tři v Mexiku — tam jsme teda rozhodně žádný zákony neporušili, poručíku
— jen veškeré zákony lidské a Boží— Stručně řečeno, bylo to prostě ohavné a my jsme proti
tomu dočista bezmocní —
Kyselinové testy byly jednou z těchhle ohavností, jedním z těchhle skandálů, které vytvářejí
nový životní styl a nový pohled na svět. Všichni nespokojeně mlaskají, rozčilují se, skřípou zuby
nad tím hrozným nevkusem, nemravností, drzostí, vulgaritou, pubertálností, nenormálností,
krutostí nebo nezodpovědností, falší a tak dále, a nakonec se vytočí tak, že to pro ně začne být
šíleně vzrušující, že nad tím slintají blahem — a prostě toho nedokážou nechat. Stane se z toho
dokonalá obsese. Načež vám předvedou, jak se to mělo udělat správně.
Kyselinové testy byly epochou psychedelického stylu a prakticky všeho, co z toho vzešlo. Nechci
tím říct jen to, že Pranksteři byli první, kdo s tímhle začal, spíš se snažím vysvětlit, že celý tenhle
styl vyšel z Kyselinových testů a vedl přímo k Festivalu tripů v lednu 1966. Tím se celá tahle věc
dostala na veřejnost. ‫״‬Mixed media" entertainment — tohle vyšlo přímo z kombinace projekce
světel a filmů, stroboskopů, pásků, rockenrolu, UV zářivek, zkrátka z kombinace, jaká se používala
při Kyselinových testech. ‫״‬Acid rock‫ — ״‬zvuk beatle- sácké desky Sergeant Pepper a elektronický
zvuk, zvaný high vibrato, proslavený kapelami Jefferson Airplane, Mothers of Invention a mnoha
dalšími – u zrodu tohohle všeho stáli Grateful Dead na Kyselinových testech. Grateful Dead byli
audio protějškem světelné show Roye Seburna. Něco z toho způsobil Owsley, i když nepřímo.
Owsleymu se podařilo překousnout vzpomínky na svůj příšerný trip a začal investovat peníze do
Grateful Dead a tím pádem i do Testů. Možná usoudil, že Testy jsou módní vlnou budoucnosti, ať
už měl špatný trip, nebo ne. Možná si myslel, že ‫״‬acid rock" je hudbou budoucnosti, a tím pádem
on se stane pro Grateful Dead jakýmsi Brianem Epsteinem (Brian Epstein — proslulý manažer
Beatles). Nevím. Každopádně začal pro Grateful Dead nakupovat vybavení, jaké ještě nikdy
předtím žádná rockenro- lová skupina neměla, dokonce ani Beatles, opatřoval jim všemožné
ladičky, zesilovače, přijímače, reproduktory, mikrofony, kazety, pásky, divadelní sirény,
mikrofonní stojany, reflektory, přehrávače desek, nástroje, mixážní pulty, dusítka, úslužné zvukové
efekty, zkrátka všechno, co bylo na trhu. Zvuk procházel tolika mikrofony a byl napojen na tolik
mixážních pultů a zpožďovacích zařízení a vyřvával přes tolik zesilovačů z tolika reproduktorů a
pak ho bralo tolik mikrofonů, že nakonec zněl jak rafinérie ropy. Ve zvuku Grateful Dead bylo cosi
neslýchaného a opojně divného, a vyšlo z toho prakticky všechno, co bylo v rockenrolu nového —
říkali tomu rockový jazz.
Dokonce i takové detaily, jako třeba styl psychedelických plakátů, ty kvazisecesní klikyháky
písmen, designu a vibrujících barev, elektricky pastelových a průsvitně zářivých, vyšly
z Kyselinových testů. Později další manažeři a umělci znovuvy- tvořili pranksterské styly tak
sofistikované, jak se o tom Pranksterům ani nesnilo. Umění není věčné, kluci. Plakáty se staly
uměleckými díly podle přijaté kulturní tradice. Jiné skupiny dokonce hrály zvuky Grateful Dead
daleko úspěšněji, přinejmenším komerčně, než Grateful Dead samotní. Další se pustili do té věci s
mixed media, až se z ní stal hotový bonbónek pro mozek, samotná ambrózie plněná šlehačkou. K
čemuž Kesey podotýkal: ‫״‬Vědí, kde to je, ale nevědí, co to je."
Vlastně to byl Stewart Brand, kdo si vymyslel velký Festival tripů, který se bude konat v lednu
1966. Brand a jeden sanfranciský výtvarník, Ramon Sender. Brandovi bylo 27 a byl to bývalý
biolog, který se obeznámil s indiánskými peyotlo- vými kulty v Arizoně a v Novém Mexiku. Brand
založil organizaci zvanou Amerika potřebuje Indiány (America Needs Indians). A pak jednou vzal
trochu LSD, hned poté, co družice Explorer vyletěla vzhůru, aby vyfotografovala Zemi, a zatímco
mu sy- napse v lebce začaly tančit rychlostí 5 000 myšlenek za vteřinu, zarazila ho jedna z těch
otázek, které dokážou dokonale zapálit lidské mozky: Proč jsme ještě neviděli fotky celé Země? —
a tak přejel přes celý americký kontinent z Berkeley v Kalifornii až na 116. ulici ve městě New
Yorku a cestou prodával knoflíky s tímhle nápisem levičákům, pravičákům, fundamentalistům,
teosofům, nespokojencům, zkrátka každému, kdo aspoň trošičku trpěl stihomamem anebo měl
samonásernou duši...

95
On a jeho kamarád Sender dostali nápad, že by mohli dát dohromady veškeré nové formy vy-
jádření, které se v té době v hip světě rozrůstaly, a uspořádat Super kyselinovej test, který by byl
volně přístupný. Prostě stačí najmout halu a přivolat davy. Našli si na to manažera Billa Grahama.
To byl Newyorčan, kterého si sanfranciský hipísácký svět ohromně vážil, protože byl členem
Sanfranciského mimického souboru, který často policajti sbírali za předvádění politických němoher
v parku a tak dále. Festival tripů byl naplánován na páteční, sobotní a nedělní večer, 21. až 23.
ledna, v Longshoremen‫׳‬s Hall v San Francisku. V letácích byl Festival tripů vylíčený jako velká
oslava, která bude simulovat zážitek z LSD, ale bez LSD, převážně za použití světelných show a
muziky. Největší večer, sobotní, měl být zván Kyselinovej test, a měl se na něm ukázat Ken Kesey
a Merry Pranksters.
Kesey a Pranksteři se na Festival dobře připravili. Dokonce i Mountain Girl byla po ruce. Prostě
se zbavila všech pochybností a už zas byla v autobuse. Pranksteři zrovna nedávno pořádali
Kyselinovej test ve Fillmore Auditorium, což byl velký taneční sál uprostřed rozlehlých
sanfranciských černošských slumů, ve čtvrti Fillmore. Objevily se tam stovky feťáků a bohémů z
celého sanfranciského zálivu a všichni byli zfetovaní, až jim oči lezly z důlků. Paul Krassner byl
zpátky v San Francisku a slyšel, co se povídalo... na feťácké scéně. Všichni si ‫״‬hodí‫ ״‬kyselinu
kolem páté nebo šesté hodiny večer, aby byli připravení na Kyselinový test, který začne ten večer v
devět ve Fillmore Auditorium. Krassner tam dorazí a — no teda — vidí:
... Taneční sál, v kterém se surrealisticky svíjí několik tisíc těl zfetovaných až na půdu v
potřeštěných kostýmech a s obscénním makeupem za zvuků šílené rvavé rockenrolové kapely a
stroboskopická světla blikají a hromostroj hromuje a jsou tam balóny a feťáci a vlající pentle a
elektronické zařízení vzadu na kabátě jednoho chlapíka právě povídá: Prosím tě, nevěř na magii
tančící dívce s deseticentimetrovými řasami, takže dokonce i security od firmy Pinkerton dostali
kontaktní high.
Kesey ho požádá, ať převezme mikrofon a přispěje k neutuchajícímu přívalu komentářů o tom. ‫״‬Je
mi jasný jen jedno jediný“ pronese Paul do rachotu, ‫״‬totiž že kdybych byl policajt a přišel bych sem,
tak bych nevěděl, kde začít“
No, policajti tam skutečně přišli a nevěděli, kde začít. Přišli tam ve dvě hodiny ráno, aby Test
ukončili. Ve dvě hodiny ráno se podle místních předpisů všechny podniky musely zavřít, jenže
právě v tom okamžiku byla celá tahle věc na vrcholu šílenství. Mountain Girl držela mikrofon a
ječivě povzbuzovala zemdlené tanečníky. Babbs zaměřoval bodové reflektory na feťáky, kteří se,
dočista sjetí, potáceli kolem, a přes jiný mikrofon jim pokládal přízračné otázky — Poslyš, ty tam,
co je s tebou — copak t-i s-t-r-a-š-í v-e v-ě-ě-ě-ž-il Page Browning se usmíval jako Horlivec.
Policajti na ně začli křičet, ať to okamžitě rozpustí, ale nebylo je slyšet, a tak začali vytahovat šňůry
ze zásuvek, šňůry mikrofonů, šňůry reprobeden, šňůry stroboskopů, šňůry zesilovačů — ale bylo
tam tolik pitomých Šňůr, byl to ten nejšílenější elektrický a elektrifikovaný košík kober v historii
lidstva, a než stačili vytáhnout osm šňůr, Mountain Girl jich zas deset zastrčila zpátky, a nakonec si
Mountain Girl odnesla mikrofon kamsi nahoru na balkón a vyřvávala pokyny na tanečníky a na
policajty — hrajte hlasitěj, víc vína, a oni ji nemohli najít. Nakonec rozkázali Pranksterům, ať
to tu celé začnou vyklízet, což udělali, s výjimkou Babbse, který se posadil na židli a nehýbal se.
Řekli jsme, ať to odsejpá, řekli policajti.
‫״‬Já pracovat nemusím/‫ ׳‬prohlásil Babbs. ‫״‬Já jsem tu šéf. Tihle lidi pracuj ou pro mě."
Jo? A jeden policajt popadne Babbse za světélkující vestu, kterou má na sobě, přičemž se mu
nepodaří nic víc než oddělit Babbse od vesty. Babbs se maniakálně zašklebí, ale zničehonic se
vztyčí a je ho najednou plno a vypadá zle.
‫״‬Jste zatčen!‫״‬
‫״‬Za co?‫״‬
„Kladení odporu."
‫״‬Kladení odporu čemu?‫״‬
‫״‬Půjdete klidně, anebo vás máme odvléct?‫״‬
‫״‬To je na vás,‫ ״‬řekne Babbs a teď se šklebí šíleně výhrůžné, jako by následujícím krokem mělo
být osm karatistických úderů do pajšlu a drůbků. Zničehonic všichni stojí vé vyčkávací póze — obě
strany na sebe zírají, ale zatím nikdo nikoho nebacil. Je to šílená otrava, pochopitelně. V poslední
minutě na scénu dorazí pár Keseyho právníků a všechny zase uklidní a policajtům to rozmluví a
Babbs unikne zatčení a všechno to vezme voda a odnese to do oceánu veškerých buzerací světa.
Právníci — ano. Keseyho původně obvinili z přechovávání marihuany po tom velkém zátahu v La
Hondě, a tohle obvinění rotovalo a plazilo se soudním systémem v okrese San Mateo už celých
devět měsíců. Keseyho právníci se snažili prokázat, že povolení k domovní prohlídce, které
umožnilo strážníkům zátah provést, bylo vydáno nezákonně. Celý proces začal slyšením před
velkou porotou, a tudíž, pochopitelně, s vyloučením veřejnosti. Okresní policejní správa prohlásila,
že měla všemožné důkazy pro to, že Kesey a Pranksteři rozdávali drogy nezletilým. Keseyho
právníci se snažili přimět soud, aby celý případ odvolal vzhledem k tomu, že původní povolení k
domovní prohlídce bylo neplatné. To se nepovedlo a Kesey teď měl na vybranou — buď půjde k

96
soudu a tam bude muset poslouchat spoustu nechutných svědeckých výpovědí, anebo se zřekne
veřejného přelíčení a nechá soudce o případu rozhodnout na základě soudních zápisů z debat
dvanáctičlenné poroty. Nakonec Kesey usoudil, že bude lepší, když nechá rozhodnout soudce. S
největší pravděpodobností dostane jen lehký trest. Dokonce i pak se stále ještě bude moci odvolat a
tvrdit, že povolení k domovní prohlídce bylo vydáno nezákonně. Celá tahle věc se soudcem byla
jakousi podstatně déle trvající obdobou prohlášení nolo contendere. 17. ledna 1966, čtyři dny před
Festivalem tripů, soudce seznal Keseyho vinným a odsoudil ho k šesti měsícům na pracovní farmě a
ke třem letům zkušební lhůty. To bylo zhruba to, co právníci čekali. Nebylo to tak hrozné. Pracovní
farma byla hned poblíž La Hondy, což byla bžunda, a vězni pracovali převážně při kácení lesa hned
kousek za Keseyho domem. Bylo to prostě šíleně legrační. Davy normálních lidí se seznámí s
altánky zalitými světly ramp. A bylo v tom ještě něco víc. McMurphy, v Přeletu nad kukaččím
hnízdem, započal svá dobrodružství tím, že byl odsouzen k šestiměsíčnímu pobytu na pracovní
farmě. Kesey byl po celá léta na povrchu McMurphym. Teď se možná stane McMurphym i uvnitř,
doopravdy. Možná... no, každopádně to teda nebyl žádný konec světa. Pak se přihodilo cosi šíleně
pitomého.
19. ledna večer, dva dny před Festivalem tripů, zašli Kesey, Mountain Girl a pár Pranksterů do
bytu Stewarta Branda, na North Beach v San Fran- dsku, aby Festival tripů řádně naplánovali. Něco
po půlnoci vylezl Kesey s Mountain Girl na střechu domu a tam rozložili starou modrou karimatku,
která kdysi byla vzadu v čímsi stejšnu, a natáhli se na ni na drobném štěrku, kterým byla střecha
posypaná, a užívali si poklidných ruin North Beach. Je to tu příjemné a domácké a tak po bohémsku
ven- kovanské, tady na North Beach. Slumy s vyhlídkou. Támhle v dálce jsou světýlka zálivu a
rybářských člunů a honky-tonk barů a další světla stoupají po kopcích San Franciska a hned vedle
nich jsou asfaltové čtverce střech ostatních domů, čtverce a plochy a žebříky — užívali si toho, jak
to tam vypadá — vypadalo to tam příjemně a poklidně a trochu vyumělkovaně, ale takový už North
Beach je. Mountain Girl, to je hříva tmavohnědých vlasů, ze kterých vykukují velké hnědé oči, jsou
to úplně obyčejné oči, co mají rády srandu — a Kesey si řekne — ty její oči vypadají tak trochu
jako oči štěněte irského setra zrovna v momentě, kdy se přestane jen tak bezcílně motat a začne být
oddané svému cíli.
Mountain Girl je ohromně nadšená z Festivalu tripů
„S tou novou obrovskou reprobednou," říká, ‫״‬to tam celý zadrátujem tak, že bude slyšet, až se
uprdne blecha!‫״‬
přestane se jen tak bezcílně motat a začne být oddané — Kesey se začne cítit starý. Kdysi byl
fešákem tak svalovitým — má pocit, že má celý obličej nakřivo, to proto, že ho tak ničí tohle., věčné
otravování, právničení, legální a povolené a požadované lhaní, politizování, lezení do prdelí
poslouchání přednášek o, oprašování toho starého' dobrého diplomatického úsměvu...
‫ —״‬až se uprdne blecha!"
„To se eště nestalo,‫ ״‬řekne Kesey.
„Dyž máme tolik dní, abysme to dali dohromady? Dřív jsme vždycky měli halu jen na jeden
večer a kolikrát jsme to dodělali až k ránu."
A tak dále a tak dále — Kesey a Mountain Girl leží na břiše s bradou v dlaních a zírají na uličku
čtyři patra pod nimi a tu a tam naberou hrstičku drobného štěrku a hodí ji ze střechy dolů...
... no... hmmmm... v 1:53 ráno dostanou policajti v 19. okrsku hlášku, že volala jakási žena z
ulice Margrave Pláce číslo 18 a řekla, že jacísi opilí trapia nebo kdo jí hází kameny do oken.
Krátce po druhé hodině ráno do uličky zajede policejní auto. A tak si toho Kesey s Mountain Girl
užívají. Červené světýlko na silnici na úbočí kopce blikne. Červené světýlko blikne a do uličky se
vevalí policajtské auto. No jo, už zase ta synchronizace, kamarádi. Policajti se ženou do týhle
budovy. To by mě zajímalo, proč asi, proboha. Poučím se vůbec někdy? Anebo budu už zase ležet
zfetovanej na střeše a nevěřit svým očím, zatímco dva policajti vyšplhají do čtvrtého patra jen
proto, aby mě odvlekli do lochu... Ach bože, to je ale divná logika, když si člověk užívá
synchronizace. Kesey a Mountain Girl to teď vidí všechno naráz, naprosto zřetelně. Je to tak
zřejmé, až je to fascinující. Vidí to všechno, smějou se tomu všemu — Vypadni, klid se odsud,
uteč1 prchni, schovej se, zmizni, nebuď — tenhle červený poplach to přece říká dost jasně, bliká a
bliká, červená, nic, červená, nic, červená, nic, červená, nic, ale probůh, copak je možné hnout se
odtud? a propást tohle všechno? když se to tak pěkně pomaloučku odehrává v in- terferrometrické
synchronizaci? Je to jako tenkrát, když byl Kesey na předolympijském kvalifikačním turnaji v
zápase, bylo to v roce 1960 v Sanfranciském olympijském klubu a bylo to tam divný, v prvním
kole se rval s rozložitým, vysokým chlapíkem, a ještě před tou bitkou si vzal pár vitamínů, aby se
dostal do obrátek, ne aby se zdrogoval, to ne, maminko&tatínku&bratříčku&sestřičko& všichni mí
drazí, co jste bohužel nechutně normální, všichni olympijští atleti jsou dopovaní, horem dolem do
nich cpou pilulky, jen se koukněte, jak je vedou, samé svaly, šlachy a vlasy na ježka, ke stolu v
jídelně sportovců a u každýho talíře je srovnaná hrst pilulek jak skleničky na víno při gurmánský
večeři, pilulky se železem, pilulky s vápníkem, pilulky, co tě přinutěj stáhnout střevo a přehnout
srdce vejpůl, pilulky se B dvanáctkou, mocnou jak čistej amfetamin, co ti promění žíly na černý

97
 hady, pilulky, po kterých ti narostou tesáky jak šelmě, pilulky, co ti vyčistí hlavu a začnou ti cukat
rukama, a ty pak budeš mít krk silný jak gorila, kly nabroušené, solar plexus budeš mít jako panter
— tak takhle vypadají ti nakrátko ostříhaní chovní býčci, co je daly dohromady chemikálie,
kterýma je každý den při každým jídle krmili — jsou v obrátkách, jsou v obrátkách, jsou v
obrátkách a jen čekají na rozhodčího, až luskne prsty ve vzduchu a začne zápas, lusk... a je to
šíleně fascinující... Kesey si připadá jako motor, co běží nejvyšší rychlostí s vyšlápnutou spojkou...
je to spíš pozoruhodný, než že by se toho lekl, když ho ten rozložitý svalouš popadne tou svou obří
prackou nad kolenem a začne ho stahovat k zemi — Kesey je úplně rozdvojený, jsou z něj dva lidi,
je v obrátkách tady nahoře v éteru jako astrální tělo, pozoruje to — je to zajímavý! — nikdo není
tak silnej jako tenhleten chlap tady nikdo nedokáže strhnout druhýho k zemi tím, že ho táhne dolů
za koleno — není v tom žádný nebezpečí, kámoši, jen fascinace — a tak ten chlap vyhrál medaili
za to, že se mu ze všech nejrychleji povedlo protivníka povalit, zatímco Keseyho motor řval na
plné obrátky, sesynchronizovaný s úplně jiným špatným tripem — —fascinující! — takže — — z
dvířek vedoucích na střechu, vylezli dva policajti, strážníci Fred Pardella a Thomas L.O′Donnel z
19. okrsku —
To, co následovalo, se později stalo předmětem dvou soudních řízení v San Francisku, která
později, to jest o mnoho měsíců, během nichž byl Kesey na útěku, později skonala tím, že se
porota nedokázala dohodnout, zda je Kesey vinen nebo nevinen. Při tom druhém jedenáct porotců
soudilo, že je Kesey vinen, a jen jeden, že je nevinen. Podle strážníků Pardelly a O′Donnella byli
na střeše nalezeni podezřelí, to jest Kesey a ta Adamsova holka, a plastikový pytlík plný
ohromného množství hnědavého rostlinstva. Načež se strážník O′Donnel pokusil sebrat předmět
doličný a Kesey se s ním o něj začal tahat, přičemž nakonec ten pytlík hodil na obdélník sousední
střechy a Pardellu bezmála taky, načež strážník O′Donnel vytáhl bouchačku a zadržel jak Keseyho,
tak tu holku. Plastikový pytlík, když ho našli, obsahoval 3,54 gramů marihuany.
Kesey byl vážně v pěkným srabu a bylo jasný. Že se z toho jen tak nevykroutí. Druhé usvědčení z
přechovávání marihuany s sebou automaticky neslo pět let vězení bez možnosti podmíněného
trestu. Přinejmenším teď měl dostat v okrese San Mateo plné tři roky a k tomu mu ještě jeden ze
soudců stanovil podmínku, že se už nebude dál stýkat s Prankstery. Mountain Girl byla rozhodnutá
vzít to všechno na sebe. ‫״‬Jen jsme se loučili/‫ ׳‬řekla tisku. ‫״‬Už se nesměl stýkat s náma, divokejma
jankovitejma lidma. Tohle bylo naposled, co jsme se s ním měli vidět“ No... pokusila se. Keseyho
sociální kurátor v okrese San Mateo ho zapřísahal, ať proboha nechodí na Festival tripů, nebo to
bude mít spočtený, ale tady už vůbec nešlo o to, jestli to bude‫־‬mít‫־‬spočtený, upřímně řečeno, řítil se
závratnou rychlostí k Městu na okraji.
20. ledna Kesey vyšel z budovy městského soudu v San Francisku společně s Mountain Girl a
Stewartem Brandem a nastoupil do autobusu plného Pranksterů s tím, že budou jezdit po San
Francisku a propagovat Festival tripů. Vystoupili na Union Square. Kesey měl na sobě bílé levisky,
které měly na zadku napsáno HOT nalevo a COLD napravo a uprostřed TIBET — a pár vysokých
nebesky modrých bot. Všichni vyhrávali cvaklé vibrace na hromostroj Rona Boisieho přímo na
Union Square, ve fibrilujícím srdci San Franciska.
Když nic jiného, zafungovalo Keseyho druhé zatčení přinejmenším jako ohromná reklama na
Festival tripů. Psalo se o tom v novinách po celém San Francisku. V sanfranciském hip světě, v
kruzích intelektuálů a dokonce i společenské smetánky se zvěst o Festivalu tripů šířila jak tropické
šílenství. Ta hnusná droga LSD. Kyselinoví feťáci. Zážitek z LSD bez LSD, tak o tom psali v
letácích, jako by — by tomu lidi měli fakt věřit. Ale hlavně šlo 0 to° že ve vzduchu byl cítit úplně
nový životní stvl' Myslíte, že tohle by mohla být — nová vlna?
A vy si koupíte vstupenku, panebože — Normanovi Hartwegovi to připadalo jako absurdní
myšlenkami my děláme reklamu — celé je to absurdní, ale do Longshoremen's Hall nakonec vtrhly
tisíce lidí tisíce se dostavily dokonce už ten první večer, což byl vesměs indiánský večer, taková
podivná věc kterou dali dohromady členové Brandova spolku Amerika potřebuje Indiány, ale teď, o
sobotním večeru, se sem vrhly ještě obrovitější davy lidí, dychtících zúčastnit se Kyselinovýho
testu. Norman je totálně zfetovaný kyselinou — a koukněte se na ty cvoky, co se tu proháněj.
Norman není sám. ‫״‬Zkušenost z LSD bez LSD‫ — ״‬to je prostě směšný. Popravdě řečeno, feťáci se
dovnitř hrnou po celých stovkách, zťukaní jak tukani, stovky feťáků se poprvé v historii vystavují
na očích všem. Je to jako v ten večer, kdy Pranksteri přišli na koncert Beatles celí okostýmovaní a
vypadali tak bizarně a tak absolutně zbouraní, že by nikdo nevěřil, že ve skutečnosti absolutně
zbouraní jsou. Nikdo by přece na veřejnosti takhle neriskoval. No dobrá, tak tahle děcka právě
prožívají zážitek z LSD bez LSD, to je všechno, a tak to taky doopravdy vypada. Obrovitý
potřeštěný vír. To je fajn. Světla a filmy prorážejí tmu v hale; běží naráz pět filmových promítaček
a pámbuví kolik světlostrojů, tomu říkám interferrometrie, mezigalaktická moře scifi se rozlévají
po zdech, ze všech možných míst v hale trčí reproduktory jak rozzářené lustry, blikavé světlo
vybuchuje, jsou tu UV zářivky a pod nimi fluoreskující předměty a vůbec spousta zářivých barev
na hraní, u každého vchodu je semafor, co bliká červeně a oranžově, a jsou tu dvě kapely, Grateful
Dead a Big Brother and the Holding Com- pany, a celý ansámbl podivných holek v trikotech
vyskakuje do vzduchu na kraji pódia a píská na psí píšťalky — a jsou tu Pranksteři. Paul Foster si

98
přelepil celé boty a kotníky černou gumovou páskou a vůbec si s ní omotal celé nohy a zadek a trup
až k hrudnímu koši, kde začíná bílá košile, která pokračuje bílým obvazem, omotaným kolem celé
tváře a lebky, přičemž si nechal jen maličkou štěrbinku pro oči a přes ni si nasadil tmavé brýle.
Taky má berli a v ruce drží ceduli, na které stojí: ‫״‬Vy jste Generace Pepsi a já jsem uhrovatej
cvok!" Rotor! Taky jsou tu feťáci ze všech koutů světa, mají na sobě ponča a mandalové korálky a
indiánské čelenky a indiánské korálky, žijeme v éře, kdy se nám tohle všechno hodí, a jeden z nich
má na sobě koženou vestu, na které je vzadu napsáno propiskou ‫״‬Indiánskej válečník s amuletem
pod prdelíMojo! Ty švihlý stroboskopy, který z každýho mozkovýho kmene vyrobí květák, co
vybuchuje na strupatý pingpongový míčky — tohle nevydržím — a pak ze sebe jedna holka serve
košili a tancuje s obnaženýma kozama a ty její nádherný kozy se jí pod stroboskopama rozpadnou
na ne- konečnej proud rubínově červenejch ztopořenejch bradavek, co vystupuj ou z obrovský
krajiny barvy medu a mlíka. Je to extatický tanec, makaróny koz bez podprsenek se natřásaj a
pěkný drobný prdelky se otřásaj a mnohočetný ruce sebou melou a vystřelujou do vzduchu. Tisíce
úplně normálních intelektuálů a kulturálů a paďourských hipíků, najdete na North Beach, na to
všechno zírají a učí se Dr. Francis Rigney, psychiatr generace beatniků, |f na to kouká, a taky
všichni tihle ‫״‬tatíci", co tu zbyl! když skončila éra beatniků, Eric „Tatík" Nord а Тощ „Tatík"
Donahue, a taky tisk, to všechno vibruje pod hromostrojem Rona Boiseho. Tohle je fantastické'
mejdan, chápete.
A uprostřed haly stojí — pranksterská Ovládací věž. Muselo se to tak stát, a bylo to dokonalé
Babbs dohlížel na výstavbu fantastického lešení z trubek a prken uprostřed haly. Rostla výš a výš,
tahleta věž, to jak к ní Pranksteři dodávali další a další vybavení, všechny ty mikrofony a
zesilovače a reflektory a promítačky a všechno ostatní, nakonec z toho vznikla hotová Ovládací
architektura. Babbs seděl u kontrolek, Hagen byl nahoře a točil filmy; Film pokračuje. Kesey byl
mezitím na ještě vyšší kontrolní plošině, to jest na balkóně, oblečený do stříbrného skafandru
včetně obrovské kosmické helmy ve tvaru bubliny. Nejdřív ho napadlo, že by to mohly být dobré
mimikry, takže u toho bude moct být a přitom se na něj všemožné soudy nebudou strašně zlobit,
ale, pochopitelně, každý toho Kosmického muže okamžitě rozpoznal, když seděl nahoře nad touhle
všeobecnou bouří s promítačkou/ ve které jste mohli psát zprávy na průhlednou fólii a obrovité je
promítat na zdi.
Zonker tančí ve víru čisté, nezkažené blaženosti, je ještě víc high, než v životě byl, což v případe
Zonkera znamená, že je až kdesi na obloze. Norman je dokonale sjetý, ale má poslání. Norman má
za úkol prodírat se mezi davy s filmovou kamerou. Ale nemá к tomu baterii, takže mu nezbývá nеž
zapíchnout kameru do zástrčky ve zdi a procházet se okolo se šíleně dlouhou šňůrou. Oko má
přitisknuté k hledáčku a konečně celý tenhle vír vstupuje do jednoho jeho oka, jednota, já, nádoba,
která to všechno přijímá, átman a brahmam, všechno to nechává proplouvat okolo, dokud nenastane
— satori — dokonalý stav ducha, a Zonker si uvědomí, že on sám je Bůh. Ušel už mezi touhle
extatickou masou makarónů celé míle a je vůbec možné, že by ta kamera byla pořád ještě
zapíchnutá do zásuvky? — anebo: záleží snad na tom? Tohle je přece deus ex machina, přičemž
jemu celý svět vplouvá do jednoho oka. Začne pro něj být nesmírně důležité dostat se k
Centrálnímu ovladači, k Ovládací věži, a šílený elektrický jekot zaměřovacího mikrofonu, co trčí z
vrcholku téhle obrovité věže, vystavené z trubek jako lešení, zaznamenává zvuk kapely — a tady je
to — v tomhle okamžiku je to všechno tady. Norman začne neohrabaně šplhat vzhůru po lešení a na
rameni má pořád ještě opřenou obrovskou kameru a jedním okem zírá do hledáčku, prodírá se dál a
dál a za ním se sune kabel a zástrčka, prodírá se davy. A copak to asi je, tyhle podivuhodně nasrané
stíny? — ve skutečnosti je to Babbs a Hagen, Babbs na Normana gestikuluje, ať z toho lešení sleze,
překáží jim tam, není tu dost místa, běž, kurva, pryč — a Norman se zasměje vesmírným smíchem,
protože je jasné, že tihle dva nemají tušení, kdo je, totiž Bůh. Norman, ten pokorný, milý kluk, co
vždycky stojí v druhé řadě, se jim vysměje vesmírným smíchem a leze dál a dál. Uvědomuje si, že
kdykoli může způsobit, že tihle dva zmizí v... jeho oku, a nezbude z nich víc než dva žmolečky v
toku světa, Babbs a Hagen.
Normane, jestli odtud, kurva, neslezeš, tak tě odsud shodím!" — Babbs vypadá obrovsky a neo-
chočitelně, zrovna tak, jak vypadal, když se v hale Fillmore zjevili sanfranciští policajti, a
Normanova mysl se poněkud rozdělí podél téhle hranice, je to jako zlom u San Andreas, co
způsobuje zemětřesení částečně je v tom jakýsi hluboko zažraný a drsný strach z toho, že ho Babbs
z lešení skutečně shodí a on si nabije prdel, on, Norman, ale taky je v tom to druhé, Vesmírný
smích Boha, chechtá se tomu v jak podivné pozici se teď Babbs nachází, poněkud vibruje mezi
Bohem a ne‫־‬Bohem, ale pak se dostaví obrovská vlna vesmírného smíchu, společně s vesmírným
faktem, že on, Norman, se teď odváží tohle provést, odváží se postavit na odpor, cítí v sobě úplně
nové já a neexistuje jedna jediná věc, kterou by proti tomu mohli udělat, vážně — Babbs zírá na to,
jak se Norman kření, zírá na tu dokonale zfetovanou postavičku s obrovskou kamerou, která se k
němu šplhá po lešení. Babbs jen rozhodí rukama, vzdává to, a Norman prožije nanebevzetí. Je
Bohem v samotné Ovládací věži. No, jestli vážně jsem Bůh, tak tohle všechno zaručeně zvládnu.
Podívá se dolů na vír. Gestikuluje rukama — a ono to funguje! — támhle se dav zavlnil a znova,
ještě jednou, a teď se dav zavlnil tuhle — a Normanovi je taky naprosto jasný, co se stane, dokáže

99
to předvídat, v támhletom chumlu lidí nastane šílený výbuch extatického tance, támhle pod
stroboskopy to vybuchne hned teď, a ono se to doopravdy stane, vážně — vibrace se táhnou podél
pukliny, podél zlomu, tady se mluví o synchronicite, je to jasný, a my si tu hrajeme, ale oni to
skutecne fáfojí — začněte hrát! — a oni začnou — tohle je satori v Centrálním ovladači, tak ják
bylo psáno — ale já pravím k vám — a přesně v tom okamžiku se na zdech objeví obrovská zpráva,
napsaná červeně:
KAŽDÝ, KDO VÍ, ŽE JE BŮH, AŤ VYJDE NA PÓDIUM
Každý? — Rozpolcené půlky vibrují, Bůh a ne- -Bůh, a v tom okamžiku si Norman uvědomí:
Tohle psal Kesey. Kesey je nahoře na balkóně ve svým kosmickým skafandru a napsal to na svou
promítačku a ta to promítla na stěnu, právě v tomhle okamžiku. Co mám dělat, Archanděli ve mně,
zeptá se Norman sám sebe a nevěřícně zírá — proč nevěřícně? — jakýsi černoch vyleze na pódium
a na hlavě má ohromnou hřívu přirozeně kudrnatých černošských vlasů a čelo má omotané šátkem,
takže mu vlasy zpod šátku vylézají a rozlézají se do prostoru jak obrovská pampeliška, a je to
Gaylord, jeden z hrstky černochů, zabředlých do téhle věci, na tváři má zářivý úsměv kyselinového
zfetovance a začne tancovat božský taneček, tenhle Gaylord Bůh... No a co. Norman gestikuluje
směrem k davu a dav se nezaviní. Ani tady, ani tam. Norman předpoví, že támhleten chumel lidí se
vzedme v extatické levitaci, a on se nevzedme. Přesněji řečeno, spíš celý ten chumel padne k zemi,
jako by ho tam někdo vyplivl, smutné měsíční oči jsou přilepené na jediný bod, tomu říkám
tyselinové zírání. Sajónara, Bože. Ale stejně... ale stejně...
Tenhle obrovský, divoký karneval trval tři noci. Byla to po všech stránkách velká věc. Festival
třipů, například, vynesl za tři dny 12 500 dolarů a nestál skoro nic, a zrodil se z něj úplně nový typ
tanečních klubů. Čtrnáct dní nato už Bill Graham začal podnikat ve Fillmorském auditoriu, každý
víkend pořádal Festival tripů a pokaždé měl plno. Pro feťáky samotné byl Festival tripů čímsi jako
prvním celonárodním sjezdem podzemního hnutí, které až dosud existovalo pouze v přísně tajné
podobě, v podobě jednotlivých odbojových buněk. Feťáci nechtěli věřit, jak nesmírně mnoho jich
najednou je — a dočista je zachvátila euforie, když si uvědomili, že můžou vylézt na světlo boží
zfetovaní jak paviáni a nebesa se nezřítí a zákon je nedostane. Tisk pomohl rozšířit představu, že
tohle byl zážitek z LSD bez LSD. Nikdo v celém hipíckém světě San Františka takovému bludu
neuvěřil, a ten samý víkend začala éra Haight-Ashbury.
Festival tripů změnil mnoho věcí. Ale jakmile se vír zase zklidnil, byl Kesey přesně tam, kde byl
předtím, aspoň pokud se týče hnusně se šklebícího světa soudů v okresech San Mateo a San
Francisco. Ti debilové se ho vážně snažili dostat do vězení. Už se jim ho podařilo vyštvat z La
Hondy. Jednou z podmínek, které si stanovil soudce de Matteis, bylo, že se Kesey odstěhuje z La
Hondy a prodá svůj dům někomu, kdo nemá vůbec nic společného ani s ním, ani s jeho prací, a že
se bude držet mimo okres San Mateo s výjimkou svých schůzek se sociálním kurátorem a s
výjimkou toho, až přes San Mateo bude projíždět po dálnici Harbor Freeway anebo až přes hranice
okresu San Mateo přeletí eroplánem, a že ze zmíněného okresu odstěhuje sebe a veškeré své vlivy.
A tak se Kesey s Faye a s dětmi odstěhoval do Spreadu, do Babbsova domu v Santa Cruz. 23. ledna
se tam zrovna probíjel otáčkami — a čekal tam na něj příkaz k zatčení za to, že se snažil uniknout
podmínkám své podmínky. No dobrá, tohle je jejich Film, Tonto (Tonto — známá televizní
postavička. Indián), a my všichni dobře víme, jak tenhle film skončí. Tři roky v hladomorně v San
Mateu, a k tomu navíc ještě pét, osm nebo dvacet nebo tak něco, se kterými přijdou v San
Francisku, aby mu udělili lekci a ocejchovali všechny zdrogované feťáky z Festivalu tripů žhavým
železem. Kesey svolal bleskovou instruktáž a vzkázal všem: Vzpomínáte na to, co jsem řek před pár
měsícema, totiž že se máte připravit na Mexiko...?
A tak se všichni sešli ve Spreadu.
‫״‬Pokud si společnost přeje, aby se ze mě stal psanec,‫ ״‬řekl Kesey, ‫״‬tak v tom případě se stanu
psancem, a setsakra dobrým. Přesně tohle lidi po- třebujou. Lidi odjakživa potřebovali psance/‫׳‬
Pranksteři okamžitě všechno pochopili.
Takže tady máte momentální fantazii: ještě dnes večer pojedem do Mexika. Kesey se dostane přes
hranici, schovaný vzadu v náklaďáku Rona Boiseho. Boise byl v té době v Babbsově domě a měl
náklaďák, který sloužil jako jakýsi pojízdný ateliér. Bylo v něm veškeré Ronovo svařovací
vybavení a acetylénové hořáky a tak podobně a on tam pracoval, v tom náklaďáku zaparkovaném
uprostřed moře vyschlého bahna, přetvářel nárazníky aut v erotické pozice z Kámasútry. Nakonec
pod hořáky skončilo i psychedelické vozítko Roye Se‫ ־‬burna, ten jeho miniaturní autobus, to proto,
že už byl dočista rozbitý. Nic netrvá věčně. Umění není věčné. Chystali se zamířit do Puerto
Vattarta. Kesey bude mít u sebe řidičák jiného Prankstera a ten bude používat jako doklad
totožnosti, pokud ta potřeba vyvstane. A mezitím použijeme jako krycí příběh náš poslední žertík.
Trip zvaný sebevražda.
Kesey napíše sebevrahův dopis na rozloučenou. Načež D , který se Keseymu neuvěřitelně
podobal — tenhle Dé se obleče jako on a nasedne do staré dodávky a pojede po pobřeží vzhůru

100
směrem k Oregonu a cestou si vybere nějaký příhodný útes nad mořem a nabourá s tou dodávkou
do nějakého stromu a na sedadle pak nechá dopis na rozloučenou a hodí své nebesky modré boty
dolů z útesu, takže to bude vypadat, jako že skočil do vody a odplul daleko do moře, aby se už
nikdy nevrátil ke všem svým trablům. Šlo o to, že Dé bude vypadat skoro úplně stejně jako Kesey,
zejména když si na sebe vezme pranksterský kostým, takže pokud ho někdo cestou zahlédne,
zapamatuje si ho jako kohosi, kdo odpovídá Keseyho popisu. Jen ať si toho užijou. Nejspíš na to
naletí, ale pokud přece jen ne, tak se snad aspoň trochu uklidní. Proč by se s ním měli tolik párat —
vždyť ten pitomec možná opravdu leží na dně oceánu, panebože, tihle zatracení feťáci...
‫״‬Doufám, že to Dé neposere," řekla Mountain GirI. Ale tvářila se optimisticky. Tohle celé v sobě
mělo spoustu élan du Prank.
Ten večer se Kesey s Mountain Girl zhulili trávou a začali sepisovat fantastický dopis na
rozloučenou:
„Poslední slova: Volte Barryho, volíte srandu. Já, Ken Kesey, jsa (dejme tomu) zdravého těla a
ducha, tímto zanechávám celou tuhle scénu Faye, Korporaci, prachům a všemu ostatnímu (a zdá se
mi, že na tenhle žertík nikdo nenaletí a teď se mi zdá, že se mi to ještě o to víc líbí)...‫״‬
Kůůůrva, tohle je vážně sranda. Jeden žertík za druhým jim vybublával z mozků, a taky všechny
ty debilní metafory osudu, všechny ty debilní fráze, které napadnou každého správného debilního
poetu, který právě teď pohlíží té dámě s kosou přímo do řitního otvoru:
‫״‬Větry, větry, neposílejte mě sem, pošlete mě dál a dále...‫״‬
Dál! Dál! Kapelo, hraj hlasitěji! Potřebuju víc vína!
‫״‬... Oceáne, oceáne, oceáne, nakonec nad tebou zvítězím, tentokrát nad tebou zvítězím. Patami
prorazím tvůj nenažraný hrudník..“
A tak dále a tak dále, jako by Kesey právě jel v dodávce směrem k severu a vybíral si příhodný
útes, ze kterého pak skočí, a celá tahle scéna mu vybublávala z mozku, přičemž Mountain Girl se
válela po zavšiveném koberci v Babbsově obýváku. Hergot, dejme si trochu kyseliny — oni
budou vážně věřit tomu, že ten zatracený feťák vzal to zatracené LSD a na věky věků si nabil
prdel — a kurva, napral to s tou zatracenou dodávkou do stromu a jeho krev a tak podobně se
rozprskla po celým kalifornským pobřeží: „... Opět jsem ztratil oceán. To je krása. Ujel jsem
stovky mil a hledal ten útes, co patří jen mně, a jsem tak uvězněn v kyselině, že oceán nemůžu
najít, a tak se nabourám do sekvoje.. "
Krása. Jseš připravenej, Rone? Kesey nastoupí do Boiseho náklaďáku a všichni zamíří na jih do San
Diega, k mexické hranici, do Tijuany a do země všech Psanců, co se v tom vyznají.

20. KYSELINOVEJ TEST

Co se stalo s Prankstery po Keseyho útěku do Mexika, se nesmírně podobalo tomu, co se v knize
Hermanna Hesse Pouť do Země východní stalo s Ligou po útěku Lea — prostě, bylo to fakt divný,
tahleta konkrétní synchronizace... přesně tak... Pranksteři! A ten fantastický výlet v autobuse v roce
1964! celý ten jejich film. Ne; pokračovalo to dál. Fantazie Hermanna Hesse pořád ještě zázračně
zapadala do té jejich. Pokračovalo to dál — až k téhle podivné vráse —
Vůdce Ligy v Pouti do Země východní se jmenoval Leo. Nikdy se o něm otevřeně nemluvilo jako o
vůdci: zrovna tak se takhle nikdy nemluvilo o Keseym, který byl přece ‫״‬ne-navigátor" celého jejich
bratrstva. A Leo je znenadání opustil ‫״‬uprostřed nebezpečné soutěsky Morbio Inferiore‫״‬, právě v
okamžiku, kdy Liga byla nejhlouběji ponořená do své Pouti, v kritické fázi celé výpravy, kterou
všichni střídavě odsuzovali a podivovali se jí. „Od té doby jistota a jednota v našem společenství
již neexistovaly, přestože nás tenhle ohromný nápad stále ještě držel při sobě. Jak dobře si
pamatujeme tyto první hádky! Byly v naší až dosud dokonale jednotné Lize čímsi zcela novým a
neslýchaným. Odehrávali se v ovzduší vzájemné úcty a zdvořilosti — přinejmenším ze začátku. Ze
začátku nevedly ani k vášnivým rozepřím, ani k osobním výčitkám či urážkám — ze začátku jsme
stále ještě byli nerozlučným, sjednoceným bratrstvem na celém světě...‫ ״‬Ale všechno bylo čím dál
tím krušnější a vypravěč, ‫״‬H.‫״‬, výpravu opustil poté, co překonali Morbio Inferiore. A vypravěč,
Hartweg, výpravu opustil poté, co...
To je teda hodně divný, tahle synchronizace!
Teď, když byl Kesey pryč, se vůdcem stal Babbs. Neuspořádali žádné shromáždění, žádné volby,
dokonce ani Kesey při svém odchodu o tomhle nic neřekl. Babbs se stane vůdcem — tahle...
skupinová mysl to okamžitě pochopila a už to dál nezkoumala. Všechno v La Hondě zabalili a
odvezli to do Oregonu, do domu Keseyho rodičů. Své Archivy schovali ve Spreadu a pak, o něco
později, v Chuckove domě v Oregonu. Tu a tam něco odkázali někomu jinému, jako třeba ten
nádherný kulatý stůl, celý pořezaný od Pekelných Andělů. Věnovali ho nové psychedelické skupině
jménem Anonymní umělci Ameriky (Anonymous Artists of America), která žila nahoře ve
Skylondě na místě zvaném Rancho Diablo. Všechno, co by se jim mohlo hodit pro pořádání
Kyselinovejch testů, si Pranksteři vzali s sebou.
Babbs přestěhoval celou scénu Kyselinovejch testů do Los Angeles a celý autobus se tam pře‫־‬
kodrcal. Ještě tam ani pořádně nebyli, a už začalo mírné remcání — „jistota a jednota v našem
společenství již neexistovaly, přestože nás tenhle ohromný nápad stále ještě držel při sobě. Jak

101
dobře si pamatujeme tyto první hádky!‫ ״‬Babbs uděluje příliš mnoho rozkazů — Kesey, ne-
navigátor, pouze vyjádřil své přání a pak čekal, až tohle přání pronikne do Skupinové mysli. Babbs
tomu velí, jako by to byla armáda... jako by to byl skaut... Babbsovy žertíky zničehonic začly
působit spíš jako sarkasmus. Jeho tajuplné poznámky, jeho upřímnost, to všechno se zdálo kruté.
Někteří Pranksteři dokonce začali sympatizovat s nešťastnými pitomečky, jako byl Pancho Pillow;
ach bože, ten všude odmítaný kyselinový vůl, ten Pancho.
Pancho, přestože tím ničil sám sebe, se stále ještě zoufale snažil být v autobuse. Ten nešťastnej
pitomec utratil poslední pětník, aby se dostal ze San Franciska do Los Angeles, a jednoho dne
autobus dohnal u Lemon Grove. Pancho se k autobusu připotácel a na tváři mu visel úsměv od
ucha k uchu, obrovitý úsměv bratrství, a začal šplhat po schůdkách nahoru a Babbs se s ním potkal
ve dveřích.
‫״‬Neřek bych, že je tady někdo, kdo by tě tu chtěl,‫ ״‬řekl Babbs.
‫״‬Co tím chceš říct?" řekne Pancho. ‫״‬Copak nesmím do autobusu?"
‫״‬V tomhle autobuse není nikdo, kdo by si přál, abys tu byl taky."
Panchovi zvadne úsměv na tváři, jak jinak, a očima háže kolem sebe, jak by to byly tenisáky,
snaží se zjistit, kdo je vevnitř v autobuse — vždyť mě všichni znáte, já jsem Pancho!
‫״‬No... je mi jasný, že některejm lidem lezu na nervy," řekne Pancho, ‫״‬ale přijel jsem za várna až
sem a utratil jsem za tu cestu všechny svy prachy —"
‫״‬To nás nezajímá," ozve se hlas někoho dalšího, někoho v autobuse.
"Koukněte" řekne Pancho, ‫״‬zavřu hubu a budu dělat, co si budete přát. Prostě vám jen chci
pomoct s Testama. Budu dělat úplně všecko —"
„To nás nezajímá." Hlas někoho ještě jiného, co je v autobuse.
‫ —״‬budu dělat všechno možný, všechno, co mi poručíte, musí bejt přece takovejch věcí, co —‫׳׳‬
‫״‬To nás nezajímá."
Pancho tam stojí, úplně ztratil řeč a zrudl jak řípa.
‫״‬Vidíš, " řekne Babbs, „je to tak, jak jsem ti to řikal. Neřek bych, že je v autobuse vůbec někdo,
kdo by tě tam chtěl. "
Pancho, úplně zpitomělý z toho přijetí, sleze po schůdkách zase dolů a odpotácí se do Lemon
Grove.
No, od srdce se tomu zasmáli. Ten zasranej Pancho Pillow! Jestli někdy existoval cvok, co měl v
jednom kuse špatný tripy, tak to byl on. Prudič, jakýho aby jeden pohledal! Humanoidní špatnej
trip::::: ale ten jejich smích byl smíchem s pachutí oceli, tenhle žertík, kterým zahnali Pancha::::
Babbsovi se podařilo sehnat v Los Angeles staré sídlo, zvané Sans Soud, což byl nádherný,
úžasný, plesnivějící starý dům s kupolí a kamenným ochozem, celé se to bortilo a plesnivělo, ale
mělo to styl. Když se tam objevil majitel a našel tam celou kupu beatniků, vyděsil se, ale to bylo až
později. Každopádně jednoho dne tam všichni byli a jeden Prankster pronesl něco velice
nepranksterského. Vzal si slovo a řekl:
"Rád bych vyjádřil jednu myšlenku: Nesnáším Margie a nechci, aby tu byla."
Ne‫־‬kurva‫־‬uvěřitelný. Mluvil o Trdlu Marge. A tak se všechny očí obrátily na Babbse, na
kterého i teď padla Keseyho úloha vždycky všechno vyřešit Babbs se otočí k Trdlu Marge a řekne:
"Co si o tom myslíš?"
Marge řekne: ‫״‬Já myslím, že to je pitomina" a pronese to tak tiše a s takovým přesvědčením, že
na to už nikdo neřekne nic víc.
Jeden kratičký okamžik — ale je to okamžik který cosi naznačuje o prohlubujícím se rozkolu
mezi Babbsovými stoupenci a těmi, co už mají Babbse plné zuby. Později si uvědomili, že v mnoha
případech pouze obviňovali Babbse ze záhadného pocitu ztráty, který jim jejich podnik přinesl.
Snažili se pátrat po vysvětlení, a z Babbse se stal obětní beránek Ovšem to, co ve skutečnosti
ztratili, byl magický tmel Keseyho charismatu. ‫״‬Zdálo se, že čím jistější je, že ho ztrácíme, tím
nepostradatelnějším se stával; bez Lea, bez jeho pohledné tváře, jeho dobré nálady a písní, bez jeho
nadšení pro naši velkou výpravu se zdálo, že výprava samotná záhadným způsobem ztratila smysl."
Babbs ovšem přestěhoval Kyselinový testy do Los Angeles s překvapivou rozhodností. Pranksteři
teď nebyli na své domácí půdě, nebyli v san- franciské oblasti, ale plnili své úkoly se zdatností, jaké
by se u sebe nikdy předtím nenadáli. Zdálo se, že konečně chápou Babbsovo prohlášení, které
učinil před několika měsíci: ‫״‬Musíme se naučit fungovat na kyselině." Sami byli zfukaní jak datli,
ale dávali dohromady Kyselinový testy, které působily dojmem dokonalé organizace. Babbs byl
opravdu ve formě, jak už jsem řekl, a taky se dal dohromady s pozoruhodným feťá- kem jménem
Hugh Romney, což byl básník, herec a komik, který prošel celou touhle cestou, začínal v době Beat
Generation a teď se pustil do téhle věci s LSD a ‫״‬objevil Vedení‫״‬, jak tomu říkal, ‫׳‬/a jakmile
objevíte Vedení, tak nemůžete dělat nic jinýho, musíte pro něj pracovat‫״‬. A tak Romney a jeho
kamarádka Bonnie Jean teď byli v autobuse a všichni společně se rozhodli, že — nic víc a nic míň
— zasvětí celé Los Angeles do Vedení... Jo... První Test se konal v kostele Paula Sawyera v
Northridge, hned za San Franciskem v San Fernando Valley... Sawyer nikdy neztratil svou ochotu
experimentovat a on sám je v autobuse. A pokud Sportovní košile uvidí tyhle... nové experimentální

102
rituály... včetně hudby, tance a oběti — oběti? — no... nebyl to doslova Kyselinovej test, byl to
‫״‬happening‫״‬, a slovo ‫״‬happening‫ ״‬získalo v kulturních kruzích, včetně Sawyerova unitářsko-
univerzalistického kostela v San Fernando Valley, nevýhrůžný a mnoho neříkající podtext. Ten
kostel, to byla nádherná moderní budova ve tvaru obrovské cibule, přesně tak, a tím pádem to byla
jedna jediná, obrovitá... Kupole s fantastickou akustikou, jako by byla vytvořena jen a jen kvůli
momentální fantazii. A tak se tam Pranksteři nastěhovali a všechno zapojili do zásuvek a celé to
tam nabili energií, načež se celé stovky lidí dostavily na tenhle ‫״‬happening‫ ״‬a sdílely s Prankstery
pranksterskou magii a jejich ananasové chilli, což byl výtvor chuťově nepříliš zdařilý, nicméně to
bylo ananasové chilli, a pouhé pomyšlení na to byl žertík. A Cassady měl mikrofon a začal
deklamovat, a Romney měl mikrofon a začal deklamovat a ohromně mu to šlo, a mikrofon měl i
Babbs a Paul Foster, který létal společně s bohem Rotorem a ani trochu nekoktal... Lidi šíleně
extaticky tancovali a nořili se neuvěřitelně hluboko do té věci, dokonce i davy úplně normálních
lidí, a tak i oni měli mikrofony, a zničehonic neexistoval žádný rozdíl mezi baviči a bavícími se,
nebylo tu nic z toho starého známého pohrdlivého pohledu typu koukněte-jak-blbě-na-nás-tihle-
normální-lidi-čuměj, toho pohledu, který je na běžnějších happeningách tak častý. Celých stovek
lidí se zmocnil ten zážitek, který se rozpoutal jak snový tajfun, jako klid a mír na hladkém, tekutém
a rozvlněném okraji cyklony. Zkrátka a dobře, všichni byli v tom Filmu a v autobuse, a byla to
nádhera... Byli prostě... při tom! a Pranksteři teď měli moc vtáhnout stovky, tisíce, miliony lidí do
tohohle nového zážitku, a ve dnech, které nastaly pak, se k nim všichni hrnuli:::::
::::: Clair Brushová kupříkladu. Bylo jí něco přes dvacet, byla to hezká zrzka a pracovala pro
Arta Kunkina, redaktora týdeníku Free Press, novin, které četly hip kruhy v Los Angeles. Její starý
kámoš Doc Stanley jí zavolal před Testem v Sawyerově kostele a řekl: Clair, v unitářském kostele
ve Valley se bude konat happening, který se ti zaručeně bude líbit, a tak dále... Jenomže jednou z
věcí, které Clair ve Free Press dělala, bylo, že dávala dohromady programy všemožných událostí,
které hip kruhy zajímaly, a tohle zrovna byla velká sezona ‫״‬happeningů‫״‬, a ona už takový věci
zažila nejmíň tucetkrát a každou takovouhle věc pokaždý propagovali jako módní vlnu
budoucnosti, a pak to pokaždý byla šílená otrava. A tak tam nešla. Hmmmmm::::: Nicméně:::::
::::: Když o tomhle happeningu slyšela od lidí, kteří na něm byli, tak se rozhodla, že teda půjde
na ten příští:::::
::::: který se měl konat ve Wattsu, na Lincolnovy narozeniny, 12. února 1966. Ve Wattsu! ano, v
tom Wattsu, kde sotva pět měsíců předtím začala ta šílená černošská revoluce, symbol všeho, co
bylo v americkém životě katastrofické a beznadějné, a co to má vlastně být, tahle podivná kosmická
loď, která se teď k Wattsu blíží, k Wattsu, k samotnému centru Příležitostí pro Mladé — Příležitosti
pro Mladé! — protože trip za katastrofu znamená:::::
::::: ‫״‬Odhodlala jsem se tam jít" — rozpomíná se Clair přede mnou — ‫״‬když mi kdosi vylíčil, jak
se toho Art Kunkin úplně spontánně zúčastnil a ohromně si toho večera v kostele užil. Většina lidí,
co tam byla, nemívá problémy s improvizací, když je to nutné, ale já a Art máme společné to, že
nesnášíme davy.
No ale... To místo, Watts — vlastně to byl Compton, městečko, které s Wattsem přímo sousedí
— to si vybrali z důvodů mně neznámých. Nejdůvěryhodnější dohady, jaké jsem slyšela, byly, že
se pokaždé snaží uspořádat takovýhle mejdan v nějaké čtvrti, ve které se přednedávnem stalo něco
špatného, že to má být výraz přátelství; a taky že to je — což je ironické — dobrá čtvrť na to, aby
se tam v takových věcech pokračovalo.
Ta budova byla skladiště, patřila středisku Příležitostí pro mladé, ale pořád ještě byla prázdná. Lidi
ze střediska se ji chystali začít používat jako dílnu pro rukodělnou výrobu čehosi, že by to byla
auta? Chtěli tam učit různá řemesla atd. Keseyho skupina si tu budovu legálně pronajala na 24 nebo
48 hodin, zaplatili za to, a během Kyselinovýho testu tam byl neustále přítomen správce.
Oznámili to obvyklými cestami, ve Free Press a v Kalendáři KPFK atd., a přišlo tam asi 200 lidí.
Když jsem tam dorazila já, ještě se nic nedělo... lidi byli shromáždění v malých skupinkách, seděli
na matracích a dekách u zdí. Ta místnost, hlavní místnost, byla obrovská... nejsem zrovna dobrá v
odhadování počtu stop nebo yardů a tak, ale řekla bych, že možná tak 50 na 25. Na východní straně
byla menší místnost a na západní straně byl záchod a v té velké místnosti byl vyvýšený ochoz, který
probíhal podél jižní zdi, a na něm byla ve výši pasu nezasklená okna... kterými bylo možné tu scénu
pozorovat.
Přijela jsem tam ve svém autě a vzala s sebou dva lidi, ale okamžitě jsme se rozešli... já jsem se
přidala k pár svým známým, kteří měli trochu růžového vína a seděli na matraci na podlaze. Jak
jsem řekla, žádné z těch efektů ještě nezačaly... ale zanedlouho kdosi oznámil (myslím, že to byl
Neal Cassady, ale tenkrát jsem ho ještě neznala), že večer začíná. Na jižní stěnu promítali filmy s
komentářem... filmy o Dál, o tom autobuse, o lidech v tom autobuse... ten komentář byl spíš dost
nudný popis cesty a ten film mi připadal totálně nepromyšlený a dost zmatený.
Nesmíte zapomínat, že jsem novicka. Nikdy předtím jsem nebyla 'high‫׳‬, nebyla jsem zfetovaná
ani ‫׳‬trávou‫׳‬, ani práškama, nic takovýho... moje nejsilnější zážitky pocházely z alkoholu. Znala jsem
pár ‫׳‬feťáků‫׳‬, ale nebyla jsem celou tou věcí příliš nadšená... párkrát jsem se zkusila zkouřit trávou,
ale vůbec to na mě nezapůsobilo, s výjimkou tý nepříjemný chuti. Tohle možná vysvětluje, proč

103
 spousta lidí tenhle film baštila a smála se mu, a ostatně i to, proč tam tolik lidí vůbec přišlo...
zaručeně jsem byla jedna z mála, kdo netušil, co má čekat. Určitě si to nějak oznámili, ale ke mně
se to nedoneslo. A taky si myslím, že spousta z těch, co tu byli, už předtím slyšela o těchhle
Keseyho věcech a byla si moc dobře vědoma toho, co se děje. Ale naivní Clair ne. Tak je to se
mnou ve všem.
Film pokračoval, pak promítali diáky kytek a vzorů, to a ono... pak přinesli doprostřed místnosti
obrovskou popelnici z umělé hmoty a všechny nás vyzvali, ať se napijeme limonády, co v ní byla.
Byla to limonáda značky Kool-Aid. Nikdo se k tomuhle stolku s občerstvením moc nehnal... lidi se
tam pomalu trousili, limonáda se servírovala v papírových kelímkách, a vzhledem k tomu, že Kool-
Aid je něco, co třeba v bytě Dela Close a Hugha Romneyho a dalších mých kamarádů prostě musíte
návštěvě nabídnout, tak jsem si myslela, že je přece úplně přirozené, že nám ji nabídnou i tady...
dala jsem si kelímek, pak ještě jeden, trochu jsem se procházela kolem, pak jsem si dala ještě
další...‫״‬
Z hlediska Clair bylo ironické, že zrovna Romney dostal nápad servírovat Elektrizující Kool-Aid,
jak tomu říkal. Všichni ji... ano... pořádně opepřili LSD. Byl to žertík, to ano, aspoň částečně, ale
spíš to bylo přirozeným vyvrcholením Kyselinovejch testů. Byla to šlechetnost, rozdávat veškerou
svou kyselinu, a znamenalo to, že se Pranksteři obracejí k celému světu, zvou všechny, ať se s nimi
podělí o pranksterskou extázi Všejednoty... všichni naráz se stanou čarovnými nádobami, a všechno
je to tam v limonádě a v papírovém kelímku. Cassady toho okamžitě vychlemtal asi galon. Vlastně
tam byly dvě nádoby. Romney se zmocnil mikrofonu a říkal: ‫״‬Tahle nádoba tady je pro malý lidi a
tahle nádoba tady je pro velký lidi. Tahle nádoba tady je pro koťata a tahle nádoba tady je pro
tygry,‫ ״‬a tak dále a tak dále. Byl naprosto přesvědčen, že dělá, co může, až na to, že na nádobu s
kyselinou nepověsil cedulku s nápisem LSD. Romney byl v tomhle všem tak hluboce namočený, že
ho vůbec nenapadlo, že by do tohohle skladiště ve Wattsu mohlo zabloudit pár prostších duší a
prostě o tom nevědět... anebo se domnívat, že když mluví o dvou nádobách, tak tím myslí džin, jako
když jdete na svatební hostinu a na dvou koncích dlouhého stolu potaženého bílým ubrusem stojí
dvě křišťálové mísy s punčem... anebo ho prostě vůbec neslyšet, jako Clair Brushová —
‫״‬Severn Darden tam byl, a taky Del Close, a tyhle dva jsem znala ze Second City v Chicagu.
Severn a já jsme stáli pod stroboskopem (tohle bylo poprvé, co jsem něco takového viděla, a vážně
to bylo vzrušující), a improvizovali jsme... on byl žárlivý manžel, já nevěrná manželka, bylo to cosi
jednoduchého a legračního. Škrtil mě a smýkal se mnou (samozřejmě že něžně) a já se zničehonic
začala smát... a smát... a tenhle smích byl něco daleko primitivnějšího, daleko bláznivějšího než
cokoli, co jsem až do té doby znala. Vycházel odkudsi tak hluboko ve mně, že jsem nic takového
nikdy předtím nepocítila... a pokračovalo to... a bylo to nekontrolovatelné... a nádherné. Něco se
mnou smýklo zpátky a já si uvědomila, že tady není nic směšného... že nemám čemu se smát... tak
čemu jsem se vlastně smála? Rozhlídla jsem se kolem sebe a obličeje lidí byly úplně nakřivo...
všude blikala světla... na promítacích plátnech (což byla prostěradla) běžely zároveň tři nebo čtyři
filmy a stroboskop blikal daleko rychleji než předtím... kapela, Grateful Dead, hrála, ale já jsem tu
hudbu neslyšela... lidi tancovali... kdosi ke mně přišel a zavřel mi oči a jakýmsi přístrojem mi
promítal obrazy zezadu na víčka (vážně jsem si myslela, že to tak bylo... zeptala jsem se na to a
dozvěděla se, že takový přístroj opravdu existuje) ... a nic nemělo perspektivu, nic nemělo vůbec nic
společného s normálností a s realitou... Bála jsem se, protože, upřímně řečeno, jsem si myslela, že
jsem přišla o rozum, že jsem konečně totálně zmagořila.
Hledala jsem nějakou osobu, které bych mohla důvěřovat, zastavovala jsem lidi a ptala jsem se jich,
co se děje... většinou se smáli, nevěřili, že to nevím. Našla jsem jednoho muže, kterého jsem
neznala moc dobře, ale který mi byl od prvního setkání sympatický. Zeptala jsem se ho, co se děje,
a jestli jsem to skutečně já, a on se zasmál a pevně mě obejmul a řekl mi, že ta limonáda byla
,
opepřená‫ ׳‬a že se právě vydávám na svůj první trip na LSD... a ať se nebojím, ale ať nic ani
nepřijímám, ani neodmítám... ať jsem pořád otevřená, ať s tím nebojuju a nesnažím se to zastavit.
Dlouho mě objímal a začali jsme si být bližší, než se to zdá být možné... naše kosti se propojily,
naše kůže byla jednou kůží, nemohli jsme se od sebe nikde oddělit, kde on končil, já jsem začínala.
Takovou blízkost není možné popsat žádným jiným způsobem než melodramaticky... no ale cítila
jsem, že jsme se dokonale propojili a stali jsme se jedinou bytostí ve skutečném slova smyslu, že
nás nic nemůže rozdělit a že tohle celé má daleko větší smysl než všechno ostatní, co kdy
existovalo. (Mimochodem, rok a dva měsíce... tři měsíce... nato... jsem četla o 'imprintu', 'vtištěnf, a
o tom, že je možné, že jeden pro druhého budeme i nadále mnoho znamenat, ať se stane, co se
stane... Myslím, že je to pravda... ten člověk, o kterém mluvím, je pro mě ještě stále nesmírně
důležitý, a já pro něj, přestože se vídáme jen málokdy... sdílíme spolu něco, co nikdy nevyprchá.
Kristova noho.' O tomhle prostě není možný mluvit a neznít přitom jak ubulenej romantik.)
Už jsem se nebála a začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Scénka, kterou jsem právě popsala, se
odehrála v menší místnosti, která byla ozářená pouze UV zářivkami — černým světlem, ve kterém
lidi dostanou krásnou barvu a strukturu. Viděla jsem asi 10 lidí, jak sedí přímo pod UV zářivkou,
která byla omotaná bílým (teda, v daném případě, přízračně fialovým) prostěradlem, a omalovávají
rozložené krejčovské panny fluorescentní barvou... a taky jeden druhého, své vlastní šaty atd. Stála

104
jsem pod zářivkou a na nohu a sandál mi dopadaly kapky barvy a bylo to prostě úžasné. Často jsem
se k té zářivce vracela... bylo to tam nepopsatelně poklidné a krásné. Má kůže v tom světle získala
hloubku a strukturu... byla sametově fialová. Pa- matuju se, že jsem si přála mít takovouhle barvu
pořád. (Ještě stále si to přeju.)
Ve velké místnosti se děla spousta věcí. Lidi tančili a kapela hrála — ale já jsem je neslyšela.
Nevzpomínám si ani na jediný tón z té hudby, protože tam byly tak silné vibrace. Vím něco o
muzice — zpívám, hraju na pár nástrojů atd., a proto mi to taky připadá podivné. Postavila jsem se
poblíž kapely a dovolila jsem těm vibracím mě úplně zaplavit. Začaly v prstech u nohou a každý
centimetr mého těla se jimi otřásal... vydaly se na výpravu po mé nervové soustavě (vzpomínám si,
že jsem si sama sebe představovala jako jeden z obrázků, které jsme používali při hodinách biologie
a které nervovou soustavu ukazují), cestovaly po každé nepatrné pěšince, dostaly se až k vršku mé
hlavy, a tam vybuchly v nádherných vzorech jako barvy a čáry... dalo by se říct, že to bylo tak
trochu jako ve Steinbergově kresleném filmu? ... Vzpomínám si na pronikavé barvy, ale vždycky
obtažené černou linkou... nebyly to doslova vzory, ale byly ohraničené a jasně patrné.
Když to bylo v nejlepším, stroboskop přestal blikat... myslím, že v něm něco rozbili... ale to byla
spíš úleva, protože mě přitahoval, ale zároveň rušil tu část mé mysli, která se pořád ještě snažila
držet skutečnosti... nikdy předtím jsem si nezahrávala se svým smyslem pro čas... a teď jsem
zjistila, že tomu nedokážu odolat, ale že mě to zároveň děsí.
Limonádu servírovali v 10 nebo tak nějak. Skoro od samého začátku byl vchod plný lidí, kteří vchá-
zeli a vycházeli, a taky policajtů. Po celý večer tam bylo nejmíň šest různých policejních skupin...
začalo to comptonskou městskou policií, pak tam byla dopravní policie, šerifovi zástupci,
losangeleská policie a protinarkotické mužstvo. Myslím, že si vzpomínám, že se pohybovali ve
skupinkách po pěti nebo po šesti, stáli vevnitř, hned u dveří, občas mluvili na kolemjdoucí, ale
nedělali žádná nepřátelská gesta ani nepronášeli výhrůžná prohlášení. Teď se mi zdá, že si museli
uvědomit, že ať se děje, co se děje, nic s tím nezmůžou... a představa vězení, ve kterém sedí 150 lidí
na kyselině, se jim jistě příliš nezamlouvala... a tak se na to koukali občas pronesli nějakou
poznámku, pak odešli a na jejich místo nastoupili jiní... takhle to bylo celou noc.
Papaláši z té čtvrti se tam taky objevili... řekla bych, že tak kolem půlnoci, ale nejsem schopná
odhadnout dobu, kdy se cokoli z toho přihodilo, až asi tak do šesti do rána, kdy jsem se konečně
posadila (procházela jsem se, tancovala anebo tam stála od 10 večer a nechtěla jsem si sednout...
proč, to nemám tušení). Byly tam dvě nebo tři ženy a asi sedm mužů. Jeden z mužů byl oblečený v
bílém kvádru a měl na hlavě turecký fez — myslela jsem, že je to Elijah Muhammed (Elijah
Muhammed — zakladatel hnutí ‫״‬Černých muslimů‫)״‬. Usmívali se, pozorovali to, mluvili s několika
z těch lidí... zůstali tam asi půl hodiny a pak odešli, přičemž nám popřáli hezký večer. V té době už
tam žádná limonáda nebyla, pochopitelně... rychle ji odnesli. Ti lidé z téhle čtvrti byli samozřejmě
černoši. Zdálo se, že nemají tušení, že by tenhle mejdan mohl být něčím víc než jen shromážděním
mladých lidí, a zdálo se, že nás v téhle čtvrti radostně vítají. Pamatuju se, že jedna z žen držela
děcko a spousta lidí se sklonila, aby si s ním hrála... byl to asi dvouletý chlapeček.
Správce budovy tam po celou dobu byl. Mám pocit, že se vrátil do své kanceláře, aby se trochu
prospal, anebo možná jen proto, aby unikl tomu hluku a chaosu... ale tu a tam se chodil přesvědčit,
že je všechno v pořádku. Choval se přátelsky, vypadal spokojeně, ale zdálo se, že je z veškeré téhle
podivné činnosti nesmírně zmatený.
No, řekla bych, že tenhle Kyselinovej test byla mistrovská show. Všechno bylo ohromně pečlivě
naplánováno a vykalkulováno tak, aby se vytvořila reakce na LSD, takže já sama nemám tušení,
kde tahle show skončila a vložila se do toho má vlastní hlava. Filmy, které promítali, byly ohromně
barvité a měly v sobě vzorce a detaily květin a stromů a často prostě jen barvu, ohraničenou
černými čarami, a taky rychle se pohybující scenérii a detaily rukou a tak dál... no ale já jsem se
musela přinutit dělat taky něco jiného, než je jen pozorovat...
Lidi stáli venku... byla chladná, jasná noc... kdosi zpanikařil, vlezl do auta a odjel, až pneumatiky
zakvilely... chtěla jsem se vrátit domů, ale věděla jsem, že řídit auto by bylo bláznovství. Bonnie
(což byla přítelkyně Hugha Romneyho) tam stála sama... vzaly jsme se na okamžik za ruce a
usmály se na sebe, všechno jsme věděly a měly jsme se rády... Autobus značky Dál stál
zaparkovaný na ulici. Přešla jsem k němu a pak jsem v tom autobuse seděla a slyšela a cítila jsem
duše lidí, co v tom autobuse žili... vydali jsme se (ten autobus a já) na výpravu zpátky do času, a já
jsem je tak dobře znala... vrátila jsem se do sálu a vyhledala jsem toho chlapíka, co měl obličej
pomalovaný napůl zlatě a napůl stříbrně a měl na hlavě spoustu kudrnatých vlasů, právě toho, co mi
předtím připadal trochu děsivý a divný‫— ״‬
— tohle byl Paul Foster — ‫״‬a podívala jsem se na něj a pochopila jsem to. Kostýmy, které měli
na sobě Merry Pranksters, se předtím zdály bizarní, ale teď byly krásné a hodily se k tomu.
Vzpomněla jsem si na plakát, který jsme měli na stropě ve Free Press, když naše kanceláře byly
přímo pod divadelní společností Fifth Estate... je to plakát, který propaguje divadelní hru
'Plnovous′ (Autorem hry je beatnický dramatik a básník Michael McChire)
a je na něm napsáno něco jako ‫׳‬Grá rúr ograrhh... lev lvice... ó grarhh../ (něco takovýho)... a v
tom okamžiku jsem pochopila přesně, co to znamená.

105
 Vstoupilo do mě jako blesk úžasné porozumění. Teď už jsem to zapomněla, ale tenkrát nastal
jeden okamžik, kdy do sebe všechno dokonale zapadalo a dávalo to smysl, a já jsem nahlas
řekla: ,No jo, jasně!' ... jak je možný, že jsem tohle všechno předtím neviděla, vždyť jsem si
přece všechny tyhle věci mohla uvědomit a nemusela jsem se jim tolik bránit. Netrvalo to příliš
dlouho a už se to nevrátilo.
Byla tam čarodějnice, která byla ohromně milá a vysílala vřelé a příjemné vibrace. Má na sobě
červený samet a je to už starší paní, vážně je to ta nejpříjemnější čarodějnice, jakou jen můžete
potkat. Byla jsem ráda, že tam je, a ona se usmívala a všemu rozuměla a užívala si toho, dělala
mámu těm pár lidem, kteří na to nereagovali dobře.
Byla tam jedna holka, která se prala s Bohem. Byla s kamarády a myslím, že po pár hodinách byla v
pořádku. Byl tam jeden muž, který se úplně uzavřel do sebe... skoro bych řekla, že byl v
katatonickém stavu, protože jsme se ho z toho snažili dostat, ale vůbec jsme k němu nemohli
proniknout... byl to tak trochu můj kámoš, a tak jsem měla pocit, že mám za úkol přivést ho zpátky
mezi nás... už předtím byl v několika nemocnicích pro duševně choré, porucha ve vnímám‫׳‬
skutečnosti atd., a když jsem si uvědomila, co se stalo, prosila jsem ho, ať už tu Kool-Aid nepije,
ale on ji pil... a to bylo moc špatný. Tohle jsou jediní dva lidi, o kterých vím, že s tím měli špatnou
zkušenost, ale samozřejmě že jsem nebyla ve styku s každým.
Říkala jsem vám o té magnetofonové nahrávce (KOHO TO ZAJÍMÁ? ... Mě to nezajímá‫ )׳‬a jak
ji znovu použili při novém Testu. Tomu říkám šoubyznys."
— Šoubyznys — :jóóóó a néééé — Clair se vznášela na LSD a přemítala, co se to s ní vlastně
stalo a jestli se náhodou nezbláznila a tak dále, načež se ozval šíleně potřeštěný výkřik:
‫״‬Koho to zajímá!"
A pak: ‫״‬Rayi!... Ra-a-a-a‫־‬ayi!... Koho to zajímá!" !
Za běžných okolností by ani takhle maniakální výkřik nebylo ve všeobecném vřískotu a jekotu
Testu vůbec slyšet, když tam vyřvávali Grateřul Dead, anebo by ho přinejmenším nebylo slyšet
zdaleka tak jasně, až na to, že ho bral mikrofon a zesílil ho a vyslal ho přes obrovské divadelní
repráky —
„Koho to zajímá!"
Zrovna tohle potřeboval slyšet někdo jako Clair, Clair, která se domnívala, že ona sama přichází o
rozum — zvuk ženy, která cvokatí, je totálně raplá, a to všechno ještě zesílené tak, že to rvalo všem
lidem tady střeva a pronikalo jim to do mozků. A tak Claiřin ochránce a nenadálý průvodce ji
znova obejmul a řekl jí: ‫״‬To je páska, kterou vyrobili. Je to jen takový žertík. Přišel na to Hugh
Romney." No, to dávalo smysl. Hugh byl herec a miloval satiru a měl moc rád žertíky a byl to
prankster... Vlastně se mezi jednotlivými výkřiky skutečně ozýval z mikrofonu Hughův hlas:
‫״‬Dámy a pánové, v sousední místnosti se rozpadl policajt! Zajděte tam někdo, prosím, a zas toho
policajta složte!‫״‬
‫״‬Rayi! Ra-a-a-a-a-ayi! ...To je prostě dokonalý!" Pak se znovu ozval Romneyho hlas: ‫״‬Má někdo
nějaká sedativa? V sousední místnosti má kdosi problém/7
Sousední místnost, to byla vstupní hala, vedoucí do rozlehlého sálu. Na podlaze tam seděla holka
a cvokatěla tím nejtotálnějším způsobem. Tohle bylo něco pro kyselinové veterány. Tyhle věci se
stávají, a v takovém případě ze všeho nejvíc potřebujete — Pranksteři a další nejvyšší kněží
kyselinového světa uslyšeli o holce, která tam sedí a ječí. Koho to zajímá! a totálně cvokatí.
Norman Hartweg a Romney tam zašli, a byla tam docela hezká holka, jen kdyby neměla obličej tak
zkroucený, a byla na jednu nohu chromá a ječela Koho to zajímá! a Ra-a-a-a-ayi. A je tam Ray,
Ray, přesně ten, a Romney se na Raye podívá a je mu to okamžitě naprosto jasný. Ray je rozložitý
chlapík s kratičkým sestřihem a má na sobě tričko a sáčko bez rukávů nebo vestu nebo něco
takového, což dovoluje jeho svalům moc pěkně vyniknout. Vypadá jako nějaký námořník, který
sem zapadl společně s pár hipíky a teď zoufale přemítá, co se to kůůrva stalo — ‫״‬Rayi!"
Je to ten úplně nejhorší chlápek na světě, pokud se týče ošetřování téhle holky, co řve Koho to
zajímá. Tohle je práce pro profíky, a my je tu skutečně máme, je tu pár největších kyselinovejch
profíků světa, Romney, Norman, Hassler — ten sem přijde taky — a támhle přichází Babbs — a
všichni se kolem té holky shromáždí v chumlu — Pozornost! — vzpomeňte si na Ráchel
Rightbredovou! — a tak se to stane! — a oni začnou o překot udělovat profesionální rady, jak
překonat špatný trip:
„… nebraň se tomu..“
„... podřiď se tomu...‫״‬
„… nepřijímej ani nevyvracej...‫״‬
„…svez se s tím...‫״‬
‫״‬... jsme s tebou...‫״‬
„... j si v rukou profesionálů..."
— profesionálů — a Pranksteři tam nad ní stojí a deklamují o překot, je to jeden slovní příval za
druhým — a pak Romney sežene trochu thorazinu, sedativa, které se hodí, když se potřebujete vrátit
ze špatného tripu na LSD, a řekne: ‫״‬Tady, spolkni to—‫״‬

106
 — spolkni to— a dívka Koho to zajímá a Ray se podívají na tohohle okostýmovanýho cvoka, co
stojí ve skupince okostýmovaných cvoků, na tohohle dokonale zfetovanýho cvoka, co jí podává
pilulku s pámbuví čím — se satanismem — a Ray zahodí thorazin a dívka Koho to zajímá ho taky
zahodí a pilulky kloužou po podlaze a dívka Koho to zajímá povídá:
harruummmppparummmparrrrumpppparruu- uuuuuuuuuuumparumpauharuharummmpa a takhle
mele a šílí trochu míň a pak zas trochu víc, chvíli se chichotá a oni si říkají, jo, už z toho bude venku,
a pak se ozve:
„Koho to zajímá! ... Rayi! ... Ra‫־‬a‫־‬a‫־‬a‫־‬ayi! ... Jo, k čemu je to! ... Sex! ... Rayi! Sex! ... Koho to
zajímá!‫״‬
Tenhle výraz! — pronikne Romneymu hluboko do lebky. Neví, jak ho dostat ven. Její jekot se
rozléhá po hale, protože teď sem Babbs přinesl mikrofon a přidržuje ho u ní, Rayovi hned pod
nosem, a dělá to úslužně, jako by tím naznačoval, že tohle jí zaručeně pomůže. Ray se idiotsky
rozhlíží kolem sebe. Babbs tohle všechno sbírá mikrofonem, aby se z toho stala součást tohohle
testu — ne oddělená příhoda — ale Všejednota, součást všeobecného cvokatění — Koho to zajímá!
— Romney se podívá na Babbse a na dívku Koho to zajímá — no, zdá se, že Babbse to zajímá,
přinejmenším jistou jeho část, ale jeho další části jsou oddané Testu, pranksterským Archivům,
tohle bude další cvokatění pro naše Archivy, cvokatění na pásce pro Archivy, dívka Koho to zajímá
bude v pranksterských Archivech a její vřískot se rozléhá po hale, proniká do každičkého mozku,
včetně mozku Clair —
Romney neví, jak dostat tenhle bláznivý výkřik, Koho to zajímá, z mozku ven, a stane se z toho
pro něj Test Koho to zajímá, a už zase je u mikrofonu a tentokrát má poslání a hlas se mu v
mikrofonu výhrůžné mračí:
‫״‬Poslyšte, týhle holce vytejká mozek z hlavy! a koho to zajímá? Tahle holka se úplně rozpadá! a
koho to zajímá? Tahle holka se tříští na propečený bramborový lupínky! a koho to zajímá? Tahle
holka je obalená prachem, oči má úplně celý potažený nylonem! a koho to zajímá?‫״‬
— a bylo to naprosto jasné. Každý, koho to zajímá, něco udělá, přinejmenším aspoň ze sebe vydá
Energii, když už nic jiného, vypotí pro ni trochu Dimenzionální mastičky, tohle by udělali, pokud
by je to skutečně zajímalo. Pro Romneyho se z toho stane test, cítí to, cítí hloubku toho, jak strašně
ho to zajímá —
Koho to zajímá! ječí ta holka Jeho to zajímá! on to cítí, cítí, jak vnitřně roste —
— zatímco se pásky točí a všechno to vcucávají do sebe.
Nakonec, dokonce i v Testu ve Wattsu, je to začne unavovat, a ti, co v tom nejsou namočení, se
začnou trousit pryč, ale pranksterští vytrvalci a pár objevitelů, jako Clair Brushová, jsou pořád ještě
tady a Norman dobře ví, že se to blíží, ta magická hodina, a Hassler vstane v modrém pážecím kos-
týmu a začne kouzelně a pomalu tancovat v rytmu muziky, která je prostě dokonalá... a Page vzadu
za ním pracuje s promítačkami, s promítačkami filmů a promítačkami diáků, a vytvoří úžasnou
koláž, přes promítané nehybné fotky běží promítané filmy... a Pranksteři jsou překvapení a nadšení,
a on to pomalu proměňuje, abstraktní vzorce a promítané diáky a... všechno to pasuje dohromady...
všechno...
Asi v šest hodin ráno se tu zjeví další policajti, teď jsou z protinarkotického, je jich šest a jsou v
civilu -pí a jeden z vytrvalců, který se ještě ve tři ráno o něco víc sjel, k nim přejde a oznámí s
výrazem totálně zfetované, zářivé upřímnosti:
,,Poslechněte, mám víc Uvědomění, víc... Uvědomění, v nehtu malíčku... Moje Uvědomění je úplně
jinde než vaše, takže... no...‫ — ״‬a z upřímné snahy, která mu vyzařuje z obličeje, je jasné, že žádná
metafora, žádný výraz pohrdání, který je možné vytvořit za pomoci anglického jazyka, není tak
všemohoucí, aby dokázal vyjádřit, jak úplně jinde to jeho Uvědomění je, a tak se zase zatváří
roztomile a upřímně, až na to, že tentokrát je to trochu hrané, a on pronese: ‫״‬Co kdybyste nám dali
pár cigaret? Všem nám došly/‫׳‬
Bylo to divné, ale jeden z policajtů to skutečně udělal, obrátil se a zmizel a zanedlouho se vrátil s
kartonem Kools, které začal lidem nabízet. Kolem deváté hodiny ráno tam zůstali jen Pranksteři,
Clair a pár dalších — a je tam ještě víc policajtů — a ti nakonec řeknou Babbsovi, že teď už odsud
musí všechny vyhodit, losangeleské slunce už je na obloze, hodní černoši z Wattsu jdou do práce...
a Pranksteři v sevřeném šiku vyjdou do losangeleské sluneční záře, Ďábel s oranžovým obličejem
se stříbrnými hvězdami, vysoký chlapík s roztřepanými vlasy, který má půlku obličeje stříbrnou a
půlku zlatou, cvoci, pomazaní zářivou barvou, vylezou do sluneční záře v devět hodin ráno, ven z té
ďábelské líhně...
A Clair Brushová říká: ‫״‬To je asi tak všecko... Byla jsem na úžasným tripu... Vydrží mi to? Jsem
jiná? Nepamatuju se. Zdá se mi, že je to tak, ale nejsem si tím jistá. Když si stoupnu pod UV
zářivku nebo stroboskop, tak se mi to všechno ohromně živě vybaví...
Del Close mi později říkal, že jsem se procházela kolem a vypadala jsem 'úžasně... v tom smyslu,
ze jsem byla naplněná úžasem'. Nevím, jestli by se to vůbec dalo popsat lip.
Vzala jsem od té doby LSD dvakrát. Pokaždé to bylo jiné a taky podstatně méně dramatické, daleko
osobnější, ne tak silné. Jediná skutečná podobnost, to byl jeho fyzický účinek, což jsou v mém

107
případě křečové stahy strašně podobné porodním bolestem a taky chvění nervových zakončení... v
očekávání…! po dlouhou dobu jsem měla pocit, že každou chvíli přijde orgasmus, aniž bych se
kohokoli vůbec dotkla... tohle jsem po LSD prožila třikrát. Všechno ostatní bylo naprosto odlišné.
Vezmu ho znovu? No, asi ano, za nějaký čas... ale necítím žádnou skutečnou potřebu nebo touhu
běžet za svým roztomilým překupníkem, co stojí na rohu. Myslím, že úplně nejlepší je vzít to
společně s milencem, ale musí to být někdo, koho jste ochotní nechat žít ve svých myšlenkách
hodně, hodně dlouho. Takových lidí mnoho není. Z tak důvěrné blízkosti není tak snadné se
vymanit.
No, to je všechno. Snad je toho dost. ‫״‬
Asi v jednu hodinu odpoledne začne v Romneyho bytě zvonit telefon, a vzbudí ho: ‫״‬Romney, lidi
jako vy by měli postřílet!..." ‫״‬Sedm lidí je v blázinci!‫״‬... „Zcvokli se!‫ ״‬... „Zvěrstvo!‫ ״‬A konečně
přišel telefonát od losangeleské policie:
‫״‬Vy jste Romney? Poslyšte, máme tu nějakýho dvoubarevnýho chlápka —"
Ach bože, ta Dimenzionální mastička... To bude Paul Foster. V tom pitomým cvaklým cvokhauzu
strávilo čtyři, pět, šest set lidí celou noc a udělali z toho hotové orgie — a policajti se jich ani netkli.
A tak — v devět hodin ráno, v losangeleském slunečním světle, připomínajícím sražený mlíko,
uviděli policajti tohohle klátivýho týpka, co se z té budovy vypotácel jak nějaký druid, půlku
ksichtu zlatou, půlku ksichtu stříbrnou, a tak toho vola zatkli za to, že byl... no, dejme tomu... opilý
na veřejnosti, anebo něco podobně pravděpodobného. Ale v jednu hodinu odpoledne si už toužebně
přáli jen to, aby si pro tohohle dvoubarevnýho chlápka někdo přisel...
Panebože, člověče! Ani my ho nezvládnem! Myjeme si ruce nad tímhle ::::: Zvěrstvem::::: :::::
co... jsme vlastně provedli? a::::: ::::: dokonce i některým Pranksterům, těm, co tvořili
anti‫־‬babbsovskou frakci, připadal tenhle Test jako debakl. Pochybovali o tom, že je správné nasypat
kyselinu do limonády, to byla jedna věc, a říkali si, že to, jak se Babbs zachoval k dívce Koho to
zajímá — a zesílil její hrůzu přes repráky, to že bylo vážně kruté. Nedlouho poté, co se vrátili z La
Jolly do Los Angeles, se jejich rozkol projevil navenek, všem na očích. S tím mělo ovšem co dělat
ještě něco jiného, hotové Morbio Inferiore, Velký předěl zapříčiněný časopisem Life.
Test ve Wattsu v Los Angeles, který přišel hned po Festivalu tripů v San Francisku, způsobil, že celá
tahle rychle se šířící psychedelická věc dočista explodovala a vyplula z undergroundu na povrch
způsobem, o kterém se nikomu ani nesnilo. Leary a Alpert a jejich experimenty získaly spoustu pub-
licity, ale to se zdálo být poměrně izolovanou věcí, kde bylo u kormidla pár doktůrků z Harvardu,
kteří se k tomu všemu ještě tvářili nesmírně vážně a esotericky. Ale tahle nová věc s LSD v San
Francisku a v Los Angeles, s dokonale sjetýma děckama a ztřeštěným rockenrolem, díky téhle nové
věci to celé vypadalo, že se nenáviděné LSD šíří mezi mládeží jako infekce — což koneckonců byla
pravda. Málokdo si uvědomil, že to všechno vyšlo z jediného elektrického zdroje: od Keseyho a
Merry Pranksters. Objevil se tým novinářů z časopisu Life, vedený fotografem Larrym Schillerem,
který o tomhle světě LSD hodně věcí věděl a který už fotografoval na hollywoodském Testu.
Zpovídali Prankstery a nadělali fotky a řekli, že z toho bude velký, něko- likastránkový článek o
kyselinové scéně a že, jak doufají, se Pranksteři dostanou na obálku. A tak tedy zajeli s autobusem
do velkého fotografického ateliéru a Schiller je všechny pozval dál. Načež — se Babbs odmítl k nim
připojit. Ale všichni ostatní, Norman, Hagen, Cassady, celé to stádečko, dovnitř vešli a Schiller
nadělal spoustu fotek. Normanovi připadalo, že je ten chlápek příliš normální, než aby tomu mohl
porozumět. Kupříkladu fotil černobíle, a přitom tou nejnápadnější věcí, pokud šlo o Prankstery, byla
barva, fluorescentní barva, čím jasnější, tím lepší, čím víc vibruje, tím lip. Pak Schiller celou
skupinku přinutil se posadit, na černém pozadí, a uprostřed stál Cassady a mával rukama nahoru a
dolů jako vrána. Fotil je pod stroboskopem, který způsobil, že Cassady na té fotce vypadá, že má
spoustu rukou, jako mocný bůh Šiva. Tahle věc se stroboskopy byla v té době v psychedelické
fotografii novinkou a masová média jí nikdy neměla dost. Obnovuje zážitek z kyseliny atd. Pak si
Schiller určité lidi vybral, aby mu stáli pro individuální fotky, byly to třeba barvité týpky, jako
Cassady a Paul Foster s těmi svými divokými pejzy a navlečený do Důležitého pláště, a taky si
vybral Normana, toho nejspíš proto, že měl plnovous. Prostě si vybral ty lidi, co fotografové fotili
nejčastěji... Ostatní vyšli ven, kde byl Babbs. Nakonec vyšli ven i ti, co zůstali na individuální fotky,
a když vylezli ven, zjistili, že autobus tam není. Že je pryč. Babbs, Moun- tain Girl, Zonker, Walker
a všichni ostatní — jim prostě ujeli.
Hagen tomu nechtěl věřit. ‫״‬To snad není možný — narafičili na nás žertík!" řekl.
Pranksteři — a narafičili na ně Žertík.
Vzhledem k tomu, že se věci měly tak, jak se měly, začal tenhle žertík strašně mnoho znamenat. TI,
na které byl ten žertík narafičený, se nakonec dostali do plesnivějící usedlosti Sans Souci a zjistili,

108
že Babbs & spol. odjeli i odtamtud a vzali si s sebou všechny peníze a jídlo. Babbs jim nechal vzkaz,
že oni, vnitřní jádro, uspořádají svůj vlastní Test a pak se zase ke svým satelitům připojí při
Kyselinovým testu na Kalifornské universitě v Los Angeles, který byl naplánovaný na 19. března.
Ale Kalifornská universita nakonec Test odřekla, protože se po Testu ve Wattsu stali Pranksteři
příliš nechvalně známými. A to byla poslední rána. Všichni je začali opouštět. Byla to zvláštní doba
a zvláštní pocit. Nikdo nedokázal pochopit, proč Babbs narafičil žertík na Cassadyho; na ty ostatní,
no prosím — přestože narafičit žertík na Hagena bylo taky hodně divné — ale na Cassadyho — to
bylo neuvěřitelné.
Cassady si řekl nasrat na to a zamířil do San Frandska. Norman a Paul Foster se přestěhovali k
Hughovi Romniymu, A pak sa stalo, že Norman měl příležitost jet do New Yorku s Trdlem Marge a
s Evanem Engberem, i tak odjeli v autě na východ.
‫״‬Sotva nás Leo opustil, a již víra a svornost mezi námi dospěla ke svému konci; bylo to, jako by
životní míza naší skupiny vytekla i neviditelné rány.‫״‬
Jednoho dne zapojil Paul Foster mocného boha Rotora a posadil se a pustil se do díla na nesmírně
propracované svítivé ceduli. Když byl hotov, měla cedulka ozdobnou černou ořízku a uprostřed byla
slova
IN MEMORIAM

vyvedená staroanglickým písmem plným kudrlinek, a dole stálo: 23. ledna 1966, to byl den, kdy
Kesey zmizel. Nic víc, jen In memoriam a datum. Pověsil si tu ceduli na zeď.

21. PSANCEM
Zvedni prdel, Kesey. Odstěhuj se. Vypadni. Jdi pryč prchni schovej se zmizni přestaň existovat.
Prostě uteč.
Vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr šlápnem na plyn a pojedem pryč odsud anebo si budem muset
ještě jednou zopakovat tu střešní scénku v San Francisku, tentokrát v mexické verzi, a budem tu
sedět a túrovat motor a fascinovaně pozorovat, jak sem lezou policajti, co si přišli pro tebe
ZROVNA TAM DOLE OTEVŘELI DVÍŘKA, ROTOTÉRE,
A TAK MÁŠ ASI 45 VTEŘIN, POKUD TEDA PŘEDPOKLÁDÁME,
ŽE SI DAJÍ NAČAS A BUDOU VYCHCANÍ A UBEZPEČÍ SE
Kesey sedí v malé kukani na střeše domu, je to poslední dům v řadě, na pláži, za 80 dolarů
měsíčně, v rajsky modrém zálivu Bandarias v Puerto Vallarta na západním pobřeží Mexika,
ve státě Jalisco, jen krůček od jasně zelených haluzí džungle, v níž přebývají bujní, rozpustilí
paviáni stihomamu — Kesey sedí ve své malé, kymácející se místnůstce na střeše a loket má
opřený o stůl a předloktí zdvižené kolmo k němu a v dlani drží malé zrcátko, takže jeho
předloktí společně ze zrcátkem tvoří jakési velké zpětné zrcátko, takové, jaké je přidělané po
straně náklaďáku, a tím pádem může Kesey vyhlížet z okna a vidět je, ale oni přitom nevidí
jeho —
No TAK, CHLAPE, COPAK POTŘEBUJEŠ PŘEPIS SCÉNÁŘE,
ABYS VIDĚL, KAM TENHLE FILM SPĚJE? MÁŠ
MOŽNÁ JEŠTĚ 40 VTEŘIN, NEŽ SI SEM PRO TEBE PŘIJDOU
— po ulici přejíždí Volkswagen, sem a tam, bez jakéhokoli zjevného důvodu, s výjimkou toho, že
chlapi v tomhle Volkswagenu zaručeně spolupracují s těma chlápkama, co jsou dole pod oknem a
předstírají, že natahují telefonní dráty, a přitom hvízdají —
TAK UŽ JSOU TADY ZAS
— hvízdají úplně stejně jako typičtí mexičtí nádeníci s pomalým mozkem, a to bez jakékoholi
zjevného důvodu, s výjimkou toho, že jsou sesynchronizo- vaní s tím Volkswagenem, jsou to
práskači Teď projíždí po cestě béžový sedan, nemá poznávací značku, ale vzadu má přidělanou
cedulku s číslem napsaným fixkou — přesně takhle se čísla píšou ve vězeníWg- a v něm jsou
policajti a dva chlápkové bez kabátu, oba mají bílé košile, takže tihle rozhodně vězni nejsou —
JEDEN SE OTOČIL A PODÍVAL SE ZA SEBE!
POKUD TOHLE VŠECHNO SLEDUJETE NA PLÁTNĚ
v KINĚ, TAK VÍTE, CO BYSTE NA SVÝM
MÍSTĚ V TŘETÍ ŘADĚ PRONESLI HUBOU PLNOU POPCORNU: ‫״‬NAČ
JEŠTĚ ČEKÁŠ, PITOMEČKU? VYPADNI ODTAMTUD!‫״‬
Ale on do sebe zrovna napral pět dexedrinů a ten starej známej motor se otáčí moc pěkně a
euforický a fascinovaně a člověk prostě nemůže beze všeho vypadnout z tohohle svýho poklidnýho
přístavu v rajsky modrém zálivu Bandarias, co ho stojí 80 dolarů měsíčně, zatímco mu v žilách
proudí chladivá bystřina náporu speedu. Když to pozoruje ve zpětném zrcátku, je to mrňavá
bonzácká scénka. Mohl by zrcátko pootočit a uvidět svou vlastní tvář, kterou z opotřebování
zachvátila entropie, a pak ho znovu pootočit — to je znamení! — vrabec, tlustý a lesklý, na
okamžik zastíní klesající slunce a zanoří se do díry v kandelábru lucerny: je doma.
DALŠÍ NÁKLAĎÁKY S CHLAPAMA OD TELĚFONO!

109
 TENTOKRÁT DVAKRÁT HLASITĚ ZAHVÍZDLA — A TO
BEZ JEDINÉHO ZJEVNÉHO DŮVODU KROMĚ TOHO,
ABY TÉ DOSTALI. ZBEJVÁ TI MOŽNÁ TAK 35 VTEŘIN
Kesey má připravenou teplákovou bundu, takovou, jakou nosíval Cornel Wilde, ta visí na stěně,
a taky má manžestrovou bundu podle vzoru Jima z džungle, rybářský vlasec, nůž, peníze, DDT,
blok, propisky, baterku a trávu. Už si změřil, že dokáže vylézt z okna, prolézt dírou na střechu
vespod, sešplhat po okapu, přeskočit zeď a dostat se do té nejhustší džungle za 45 vteřin — no
dobrá, zbývá mu jen 35 vteřin, ale jediné, co potřebuje, je náskok, musí je překvapit. A krom toho
je šíleně fascinující být tady v subastrální projekci s chladným náporem dexedrinu v žilách,
sesynchronizovaný s jejich mozky a se svým vlastním mozkem, být přítomný ve všech těch jejich
proudech a přítocích a povodích, Kesey tuhle myšlenku převrací v hlavě sem a tam a během
zlomku vteřiny si už posté ujasňuje tuhle situaci a říká si: Pokud tam mají tolik lidí, ty falešné
nádeníky, co předstírají, že natahují telefonní dráty, ty policajty v béžovém autě, ty policajty ve
Volkswagenu, tak na co teda čekají? proč už se neprobourali dovnitř shnilejma dveřma tohohle
Krysího baráku — ale ještě než tuhle otázku dořekne, dostane signál:
VYČKÁVAJÍ! VĚDÍ, ŽE TĚ DOSTALI, PITOMČE,
VĚDÍ TO už CELÝ TÝDNY. ALE JSOU PŘESVĚDČENÍ, ŽE JSI NAPOJENÝ
NA VEŠKERÉ LSD, CO HO PAŠUJOU Z MEXIKA, A CHTĚJÍ DO TOHO
ZATÁHNOUT CO MOŽNÁ NEJVÍC LIDÍ, ABY JICH CO NEJVÍC POCHYTALI,
AŽ TAHLE PAST KONEČNĚ SKLAPNE. JAKO LEARY;
MUSELI HO POZOROVAT ŠÍLENĚ DLOUHO, NEŽ NABYLI PŘESVĚDČENÍ,
ŽE MAJÍ NĚCO, CO ZA TO SKUTEČNĚ STOJÍ.
TŘICET LET HARVARDSKÉMU DOKTOROVI S TRÁVOU. TAKHLE STRAŠNĚ
SI PŘÁLI VŠECHNY TYHLE VĚCI STRČIT DO CHLÁDKU. TAKHLE
NEBEZPEČNÝ JSOU PODLE NICH VŠECHNY TYHLETY VĚCI.
A MĚLI NAPROSTOU PRAVDU — POKUD NE VE SVÉ FANTAZII, TAK
V TOM PŘÍPADĚ URČITĚ VE SVÉM ZHODNOCENÍ SOUČASNÉ
A NEUSTÁLE ROSTOUCÍ PSYCHEDELICKÉ HROZBY
HLUK DOLE Jsou TO ONI? ZBÝVÁ 30 SEGUNDOS?
— možná že je to Black Maria, co se vrátila s dob- rejma věcma k jídlu a taky věcma pro nový
převlek, což má být Steve Lamb, sympatický a mlčenlivý reportér a dokonalý hajzl —
UTEČ, PITOMČE!
— Sššššššššššššš. Takový poklidný, tajuplný, tlumený úsměv bude mít Black Maria na tváři.
Rrrrrrrrrrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrrvrr Mohlo to všechno být ohromně poklidné, jen on a
Zonker a žhavá Black Maria v tomhle bytečku za 80 dolarů měsíčně v rajsky modrém zálivu
Bandarias v Puerto Vallarta. Jen kdyby ta fingovaná sebevražda a celý zbytek hlavní fantazie
Útěku skutečně fungovala.
Cesta do Mexika byla snadná, protože s Boisem bylo všechno snadné. Boise vždycky věděl, jak na
to. V Los Angeles nabrali Zonkera a pak Jima Fishe a v pohodě přejeli přes čáru do Tijuany. Vůbec
nebyl problém přejet do Mexika. Hraniční přechod v Tijuaně vypadá jako série budek výběrčích
mýtného na obrovité superdálnici, je to obrovský betonový pás a na něm stojí v řadě deset nebo
patnáct celních boudiček pro všechna ta auta, co se řítí do Tijuany ze San Diega a ze severu,
všechny ty boudičky jsou plastikově zelené a betonové, jako by patřily k příměstské americké
superdálnici. A tak projeli přes čáru, přičemž Kesey byl schovaný vzadu v Boiseho starém
náklaďáčku a ani se mu pořádně nerozbušilo srdce. To jim zvedlo náladu a do vesmíru se vrátilo
trochu pranksterského elánu. V pravé pranksterské tradici utratili třetinu všech peněz, co měli, na
vybavení auta stereem značky Madman Munz, kterým doplnili všechny ostatní ceniny, jako třeba
magnetofony a spoustu pásek.
Víza asi budou další problém, protože tohle vypadá, že tu budeme muset zůstat dlouho. Možná že by
bylo trochu nebezpečné snažit se sehnat vízum pro Keseyho hned tady v Tijuaně, protože Tijuana je
vlastně prodloužením Kalifornie, jsou to slumy San Diega, a tak je dost dobře možné, že tu o jeho
případu vědí.
‫״‬Uděláme to v Sonoitě, vole," řekne Boise. ‫״‬Tam je jim to u prdele. Dáš jim pár doláčů a oni si
nevšimnou už vůbec ničeho.‫״‬
Sonoita leží prakticky přímo na východ od Ti‫ ־‬juany, těsně na jih od arizonské hranice. Kesey tam
použije svůj padělaný doklad totožnosti a v Sonoite je všechno v pohodě. Stane se Psancem — ve
skutečném životě. Už je to tak.
Pak jedou na jih po takzvané silnici číslo 2 a po takzvané silnici číslo 15, natřásají se a probíjejí se
přes závěje hnědého prachu a pohublých slepic a výpary jemného prachu západního Mexika,
hnědého jak zvířecí lejna, probíjejí se přes města Coyote, Caborca, Santa Ana, Querobabi, Cornelio,
El Oasis, hihi, Hermosillo, haha, Pocitos Casas, Cie- neguito, Guaymas, Camaxtli, Mixcoatl,

110
Tlazotleotl, Quetzalcoatl, Huitzilopochtli, Tezcatlipoca a hledají místo, kde se ulice Mléčná
královna kříží s ulicí Krysí královna v převleku za Krysu, za krysu, co kamenuje Popoluactla,
Tetzcotla, Yaotla, Titlacahuana, jehož jsme otroky, Ochpaniiztla, kněžského Anděla na motocyklu,
vyrobeného z kombinace vazelínové kůže Holky, co každýmu dá, a Chudýho bělocha... Konfety
lebek a smrti v západním Mexiku, v Zemi krys. Ani kousíček tohohle všeho nejsou pitoreskní
oslové a šály nebo klobouky značky Zapata nebo odřezky melounu, růžové jak barevná televize,
nebo lekníny nebo zlatá pera nebo dlouhé řasy nebo slonovinové hřebínky ve vlasech nebo tortillas
a tacos a drcené chilli nebo vyčouhlí prodavači camote nebo muletas nebo toreros nebo olés nebo
mariachi kapely nebo lekníny nebo krev jiřin nebo maličké cantinas nebo serapes nebo filmově
černé Marie s leskle černými vlasy a maličkými, vysokými, kulatými pubertálními zadečky. Nic z
toho starého dobrého Mexika, co dobře známe a milujem, na téhle 21‫־‬denní exkurzi není. Jen
protivný, všudypřítomný hnědý prach a nadmuté krysí mrtvolky u silnice, psilnice, kozy, krávy,
slepice, co mají všechny čtyři nohy ve vzduchu, nic jiného není na těchhle křižovatkách silnic a
psilnic v Tezcatlipocanu, jen věci, z kterých vám shnije mozek.
Keseymu připadalo, že prchá do beznadějné pouště, sežrané od blech. Ale dík Boisemu se to dalo
snést. Boise vždycky věděl, jak na to. Boise byl celý seschlý a měl protáhlou tvář a mluvil s tím nej-
příšernějším kňouravým novoanglickým nosovým přízvukem, jaký si jen dovedete představit, a ani
trochu sem nezapadal, ale byl tady, teď, a věděl, jak na to. Náklaďák počtrnácté zastaví —
‫״‬Nic se neděje, vole. Prostě vycouváme na šutr, vole... Pak tu pneumatiku odmontujem a opra-
víme ji.‫״‬
Dál a dál se táhne plochá Země krys, nic než komáři a blechy, dál a dál, až do absolutně nikam,
jako čáry, táhnoucí se v perspektivě na surrealistickém obraze, ale dík Boisemu si uvědomíte, že je
to tu všechno úplně stejný jako kdekoli jinde. Boise, zatímco se drncavě probíjejí přes města
mrtvých slepic, chlípně obhlíží ulice, jako by tohle byl sobotní večer na North Beach, a když uvidí,
že se po krajnici sune pěkná gringa muchacha s pořádnými lýtky,
ZBEJVÁ N 25 VTEŘIN, PITOMČE! povídá, „Vezmeme jí sem a vošoustáme ji, vole?‫ ״‬a to všechno s
tím stejným kňouravým přízvukem Nové Anglie, jako by právě říkal: Dáš si Colu nebo ne? Kesey
se zadívá Boisemu do vrásčité tváře a zaostří na jeho tenké rty, Boise vypadá šíleně starý, až na to,
že se mu oči tak pěkně a chlípně zalesknou, je zároveň totálně chcíplý a potřeštěně plný života. A
Boise se v tom okamžiku octne v té malé hrstce Perfektních Pranksterů, ve vnitřním kruhu, a
navždy vstupuje do sanghy.
V Guaymas, v zálivu, chce Jim Fish vystoupit, Je tohle raný záchvat stihomamu, Jime Fishi? a
nastoupí do autobusu a odjede zpátky do Států, přičemž zanechá Keseyho, Boiseho, Zonkera a
veškeré vybavení svému osudu. Ale copak to takhle nebylo vždycky? Buďto jste v autobuse, anebo
v něm nejste. Keseymu se zlepšovala nálada. Boise způsoboval, že všechno dávalo smysl::: tenhle
cvakly chlápek z Nové Anglie je tady, v téhle Zemi krys. ‫״‬Hele, vole...‫ ״‬Boise ukáže na staveniště,
kolem kterého projíždějí. ‫״‬... vidíš to?" jako by tím říkal: Támhle je ta celá věc, hned támhle.
Celý gang dělníků se snaží omítnout strop budovy, kterou dostavují. Jeden tlustý chlap omítku
míchá ve vaně. Jeden hubený chlap nabírá omítku z vany malým korýkem a bekhendem ji vrhá na
strop. Trocha té omítky se tam vždycky přilepí — a tři nebo čtyři chlapíci stojí na prkenném lešení
a snaží se ji uhladit — ale většina omítky spadne dolů na podlahu, kde ji tři nebo čtyři další chlapíci
v podřepu seškrabují a vrhají zpátky do vany, a ten seschlý chlapík nabere další várku do toho
svýho seschlýho korýtka a všichni na něj zírají, co se bude dít. Všichni tu postávají v huaraches, což
jsou mizerné pletené sandály Země krys, stojí nahoře na lešení anebo dole na zemi a čekají, co se
bude dít, čekají, jak to osud zařídí s touhle várkou ničeho, kterou kdosi v Krysí planině vrhnul do
vzduchu... A v tom to všechno je... celej tenhle mexickej trip.
‫״‬Mají takové pořekadlo, ‫׳‬Hay tiemp‫ "׳־‬Boise strhne volant, aby se vyhnul prodavači zmrzliny,
který stojí uprostřed silnice, ,/‫־‬o/, ,Máme čas.‫׳‬//
ZBEJVÁ 20 VTEŘIN, IDIOTE! Huaraches, to jsou ty pravé Krysí boty. Všechno je to
sesynchronizované. Mexiko je Krysí ráj. Ale jasně, samozřejmě! Ne že by to bylo na nic, naopak—
je to dokonalost sama. Je to, jako by všechny Krysí věci v Krysí zemi Americe, všechny ty drive-
iny, parkoviště karavanů, cukrárny se zmrzlinou, prádelny, Sunset Stripy, obchody s
autopříslušenstvím, sídliště se septiky, stánky se suvenýry, snack bary, obchody s nábytkem, ve
kterých nemusíte platit v hotovosti, obýváky značky Daveniter, hotely s vařičem na pokoji, stojany
na autobusových nádražích, plné « brakové literatury, hrad mašiny v maličkých re- H stauracích,
záchody u benzínek — ze surového betonu a se zatuchlou močí v míse, záchodky v autobusech
Greyhound, ve kterých visí papírové ručníky a zvratky na sedátku černém jak hokejový puk,
obchody s armádními přebytky, co prodávají plavky značky Bikini Kodpiece Briefs pro muže,
Super-obrovské stojany se zelenými montérkami pro úderníky, bungalovy za 8 000 dolarů s
plastikovými přepážkami, které se skládají jako harmonika a ve kterých spí děťátko ve skládací
kolíbce s plastikovou síťkou, piknikové stoly se zabudovanými lavicemi, postavené uprostřed
obýváku, sendviče z obchodu Jonni-Trot Bar‫־‬B‫־‬Q, včetně ovocné limonády s bublinkami, hliníkové
žaluzie, hliníkové stěny, vlažné kafe ‫״‬se vším" v porcelánovém hřnku se světle hnědou loužičkou a
s trochou popela na tácku, černošský kuchař v rychlovývařovně, který právě čistí plotnu škrabkou

111
značky Kitchy-Brik a nemůžete si u něj nic objednat, dokud s tím nebude hotovej, čekárna u
doktora, plná uťápnutých uklízeček se sukněmi přilepenými k lesklému vinylu sedaček, uklízeček,
které se neodváží ani pohnout, protože co kdybyste se jim chtěli podívat pod sukně, plisované
autoobleky od Searse a plátěná čepice se štítkem, syntetické šaty pro servírky, co vypadají jak
mléčný celofán. Krysí zmrzlina, Krysí limonády. Krysí sendviče s masem a salátem, Krysí sýr,
Krysí hamburgery — je to jako by Krysí věci ve všech Krysích zemích Ameriky v jednom kuse
hledaly svou vlast, svůj Kanaán, svůj Is-ra-el, a našly ho v Mexiku. Má to svou vlastní Krysí
estetiku. Je to šíleně krásné...
Pak dojeli do Mazatlánu, prvního skutečného lázeňského městečka, na které na západním pobřeží
Mexika narazíte, když přijíždíte ze Států. V Mazatlánu bylo všeobecným tripem rybaření. Podél
staré dobré Avenida del Mar a Paseo Claussen byly samé bílé zdi s pěknými uměleckými Krysími
rybářskými scénkami a s oblouky nad vchody do hotelů, ve kterých uvnitř viseli leskle modří
merlini a gringové v čepičkách se štítky jak kachní zobák se sem sjeli, aby pár merlinů chytili.
Konečně tu byla muzika Mariachi, ve které trubky vždycky utnou tón a pak ho zase s úsilím
vytáhnou nahoru. Zonkera napadl ohromně chytrý nápad, totiž zajít do O'Brienova baru hned u
pláže, což je místo, kde ho kdysi zmlátilo třináct mexických buzerantů. Zonker s oblibou navštěvuje
místa, kde se mu kdysi něco nepříjemného přihodilo. A taky tráví celý hodiny na pláži a vypráví jim
o tom, jak se ze všeho nejvíc bojí toho, že ho napadne žralok, až se bude koupat... a mezitím si drásá
pupínky po bleších štípnutích, až má celé nohy od krve... načež si jde zaplavat.
O'Brienův bar tenhle stihomam okamžitě přivolá zpátky. Je to jako přestávka v tomhle Krysím
filmu. Je tma a vyhrává mexická kapela — což dává krysímu Vnímání signál, že to v O'Brienově
baru budě moc drahé. Krysí duše na celém světě se bojí temných, pitoreskních hospod, protože
instinktivně vědí, že se pořádně prohnou, až budou platit za svůj pobyt v tomhle náčaričaném
prostředí, nejspíš si tam budou počítat tak dolar za drink. O'Brienův bar byl natřískaný — a pak skrz
koktejlový smutek uviděli: feůSky. Pár děcek s kristovskými vlasy, s kostelními zvonci a oslími
korálky, ve vyšívaných vestách, s mandalami: zkrátka a dobře, byli to američtí feťáci. Zonker je
okamžitě rozpozná. Nejen že to jsou američtí feťáci, ale jsou ze San Jose, a někteří z nich byli na
Kyselinovejch testech. Přesně tohle psanec potřebuje, a celá ta fingovaná věc se sebevraždou pude
do prdele. ‫״‬Hádejte, koho jsem viděl v Mexiku..." Zonk, s tou svou přirozenou afinitou k debaklům,
na ně zavolá, ať se k nim připojí. Keseyho jim představí jako ‫״‬Joea" a nikdo ‫״‬Joeovi" nevěnuje
obzvláštní pozornost, s výjimkou jedné holčičky s temnou pletí, která vypadá jako Mexičanka a má
dlouhé černé vlasy.
,,Kdy ses narodil?‫ ״‬zeptá se Keseyho. Vůbec nemluví jako Mexičanka. Mluví, jako kdyby Lauren
Bacallová deklamovala do potrubí.
„Jsem Panna“ Nemá cenu chodit kolem horké kaše.
‫״‬To jsem si myslela. Já jsem Štír."
‫״‬To je krása.‫״‬
Černá štířice zná nejlíp Zonkera. Zná ho ještě z dob, kdy. Ale to se Zonkem se přihodilo už před
časem, a tak se nakonec stane, Zonk nebo ne- Zonk, že se jednou večer usadí společně s Keseym
pod širým nebem na molu poblíž Mazatlánské Krysí pláže, což není nic než bahno a štěrk, ale vlny
a vítr a přístavní světla to přetvářejí v cosi moc pěkného, a měsíční světlo narazí na jakousi
betonovou konstrukci, takže tahle holka sedí ve tmě, ve stínu a on ve světle, je ozářený měsícem,
jako by jakýsi malíř namaloval čáru přesně mezi jejich těly. Je to černá Maria, Black Maria, usoudí
Kesey. A tak se tedy Black Maria přidá k tlupě Psanců a všichni odjedou do Puerto Vallarta. Puerto
Vallarta není v Krysí zemi. Je to Mexiko jak z obrázkové knížky. Rajsky modrý záliv Bandarias a
čistě bílá pláž a bílé jižanské chatky hned u džungle, která je hluboce syrově zelená, a je tam Čisto.
Tlusté zelené listy palem se komíhají na pozadí domků na pláži. Ozývají se skřeky papoušků anebo
aspoň něco podobného. Když se listoví pohne, zamrkají z něj okvětní plátky tajuplných jedovatých
orchidejí a pomerančovníků. Je to kouzelná romantická gotická džungle. Zonker se chvíli dohaduje
s olezlým chlapíkem, kterému tady patří půda, a získá poslední domek na pláži za 80 dolarů
měsíčně. Nájem je nízký, protože je džungle příliš blízko, než aby se to zamlouvalo turistům,
džungle a taky příliš mnoho mexických dětí a slepic a taky ten venkovský hovnovitý prach. Boise
zamíří zpátky do Států a Kesey, Zonker a Black Maria se do tohohle domku nastěhují. Mají pro
sebe celou horní polovinu domu, celé jedno patro, a na střechu vede točité schodiště. Nahoře na
střeše je jakási došková chatka, ten nejvyšší posez v širém okolí, je to dokonalá pozorovatelna a
poklidný přístav. Kesey se rozhodne riskovat a zavolat do Států, aby oznámil Faye a všem ostatním,
že je v pořádku. Zajde do městečka a zavolá Petera Demmu do knihkupectví Hip Pocket v Santa
Cruz. Ozve se kovové cvakání, to jsou telefonista seňoritas kdesi v centrále. A pak:
‫״‬Petere?"
Ozve se hlas, vzdálený mnoho Krysích mil: ‫״‬Kene!" Je hrozně překvapený, jak jinak...
A tak Kesey zabíjel čas v příjemné haciendě na okraji Puerto Vallarta, usrkával pivo a kouřil jointy
a občas si něco zapsal do notýsku. Chtěl o tomhle všem něco napsat a poslat to Larrymu
McMurtrymu.
‫״‬Larry!

112
 Telefonát do států stojí 8 dolarů a krom toho, pokud někdy někdo fakt rozuměl mý oblíbený
debilní próze, taks to byl ty..."
Psal mu například všechno o Black Marii. V mnoha ohledech je úžasná. Je mlčenlivá a má
takovou zádumčivou krásu. Vaří. Vypadá jako Me- xičanka a mluví jako Mexičanka. Dokonce
dokáže smlouvat jako Mexičanka. Zašla za starostou Puerto Vallarta, pokouší se zjistit, jestli bude
Kesey v tomhle městečku v bezpečí. Hay tiempo, říká. Soudní řízení, kterým by tě vrátili do Států,
trvá věčnost. To jsem rád, že to vím...
Nicméně tahle Black Maria není dokonalá Pranksterka. Chce k tomuhle všemu patřit, chce dělat
tuhle věc, ale dělá ji bez přesvědčení. Je to s tím stejné jako s tou její mexickostí — vypadá jako
Mexičanka, mluví jako Mexičanka, dokonce měla mexického dědečka — ale přitom není
Mexičanka. Pod tímhle vším, dokonce i pod svou mexickou krví, je slečna Carolyn Hannahová ze
San Jose v Kalifornii. Kesey si zapsal do notýsku:: Když se tmavé indiánské
ZBEJVÁ TI 10 VTEŘIN, TY ZASRANEJ I-DÝ-JOTE!!!!
tělo odstěhovalo z Indiánské země, indiánská krev se rozředila kuřecí polívkou s noky. Příliš mnoho
ohně, skrytého v té temné a teskné kráse, neleží o nic hlouběji. Protože ona to dělá bez přesvědčení.
Ale i tak je mi ohromně dobře, když sedím tady v téhle doškové chajdě na střeše posledního domu u
pláže. Po ulici projede auto — Zonker a Black Maria se vracejí domů. Kesey se se zadívá na to
auto, co kolem sebe víří prach, a pak si zapíše do notýsku: tohle je ohromná pozorovatelna, protože
vidím je a oni nevidí mé. Spousta věcí... synchronizace.
Zonker a Black Maria jeli po silnici a vířili děti a slepice a prach, načež Black Maria ukázala na
střechu domu a řekla Zonkerovi:
‫״‬Podívej, je tam Kesey/‫ ׳‬Pak vyhlédla z okýnka a chvíli zírala na džungli. „Nejspíš si myslí, že ho
nevidíme“
PRASKLO TO. Zonker mu donese telegram od Paula Robertsona, který je v San Jose, a je to
strašný. Není to ani varování,
5 VTEŘIN — ZBEJVÁ MI 5 VTEŘIN — FAKT TU CHCEŠ :
JEN TAK SEDĚT A ČEKAT, AŽ TĚ SKŘÍPNOU?

je to konec. PRASKLO TO, říká telegram. Což znamená, jak se ukázalo, že tu fingovanou sebevraždu
prokoukli a teď policajti vědí, že je Kesey v Puerto Vallarta. Ze to prokoukli? — panebože, vždyť
se celý ten žertík se sebevraždou proměnil v hotovou komedii. Začalo to tím, že to Dé trochu
posral, jak se Mountain Girl obávala. Dé se vypravil na sever a vyhlížel si útes u Humboldtova
zálivu, asi 250 mil severně od San Franciska, poblíž kalifornského města Eureka, nedaleko
oregonské hranice v sekvojových lesích. Dojel k poslednímu kopečku a ten jeho náklaďák s
otevřenou korbou na něj odmítl vyjet. A tak zavolal do městečka a sehnal odtahový náklaďák a
chlapík z místní opravny tam přijel a odtáhl tohle sebevražedné vozidlo poslední míli k cíli. Dé
chlápkovi s odtahovým náklaďákem uctivě poděkoval a za všechno mu zaplatil. Jasně když se
chystáte spáchat sebevraždu, je dobré za všechno poctivě zaplatit. Pak Dé hodil Keseyho dobře
rozpoznatelné nebesky modré vysoké boty dolů na mořský břeh — ale ony namísto toho spadly do
vody, potopily se a ani bublina po nich nezůstala. A taky — ten zatracený romantický opuštěný
útes, pod kterým se pěnila voda a co se ohromně hodil k sebevražedným účelům, byl tak opuštěný,
že si nikdo nevšiml zaparkovaného náklaďáku nejmíň čtrnáct dní, přestože měl na zadním
nárazníku nalepenou samolepku s nápisem Zvolte Iru Sandperla za prezidenta. Lidi nejspíš
usoudili, že tam tu starou hromadu šrotu někdo prostě nechal. 11. února policie v okrese Humboldt
náklaďák konečně prověřila. A pokud jde o Keseyho dopis na rozloučenou, tak ten působil
neuvěřitelně přesvědčivě, když Kesey a Mountain Girl vykouřili pár jointů a skládali pasáže hodné
Shelleyova Welt- schmerzu — ale teď ten dopis smrděl čertovinou, čuchali ji dokonce i ti prostí
policajti z Humboldtu. Nehrálo tu hned několik věcí. Třeba to o tom, jak se náklaďák naboural do
sekvoje. No, je přece jasné, že Dé dost dobře nemohl požádat toho chlápka s odtahovým
náklaďákem: No, a teď, když jste ten auťák odtáhl až sem, co kdybyste ho ještě trošku naboural
tady do stromu? A pak přišel Keseyho telefonát — volal Peterovi Demmovi do Santa Cruz.
Demma byl strašně šťastný, že se mu Kesey ozval. Spousta lidí, spousta lidí, která ho měla ráda, se
vážně bála, že je mrtvý. A teď mu Kesey volá — je živý — a řekl mu ať předá zprávu Faye a tak
vůbec. Tohle bylo v sobotu. Příštího večera, v neděli 13. února, Demma zašel do mexické
restaurace Manueťs v Santa Cruz, a tam byl jeho starý kamarád Bob Levy. Jen aby něco řekl, Levy
se zeptá: ‫״‬Co jsi slyšel o Kenovi?" ‫״‬Zrovna mi volali" řekne Demma. ‫״‬Z Puerto Vallarta!"
To je zajímavý.
Levy byl náhodou reportérem watsonvillských novin Register-Pajaronian. Watsonville je
městečko poblíž Santa Cruz. Následujícího odpoledne, v pondělí, se ve watsonvillských novinách
Register- Pajaronian objevil titulek, který se táhl přes pět sloupců:

113
 POHŘEŠOVANÝ SPISOVATEL SE OBJEVIL V MEXIKU
Den nato, v úterý, přebraly tuhle zprávu noviny Mercury v San Jose a dodaly tomu trochu šťávy
článkem nazvaným
KESEYHO MRTVOLA SI UŽÍVÁ V PUERTO VALLARTA :
MÁŠ 2 VTEŘINY, TY MOJE MRTVOLO! KDOSI SE SSSSSSUNE NAHORU PO SCHODECH
A NENÍ TO BLACK MARIA ZA
DVEŘMA, HŇUPE, JE TO POLICAJT PLÍŽÍ SE NAHORU
PO SCHODECH, TENHLE ZVUK JE NEZAMĚNITELNEJ ‫־‬
TELEFONISTAS HLASITĚ HVÍZDNOU
VOLKSWAGEN COUVÁ PO CESTĚ
TOHLE JE VÁŽNĚ VÁŽNĚ KONEC
POPADNI TU SVOU WILDEOVSKOU BUNDU,
PITOMČE! PŘINUŤ MOZEK SOUSTŘEDIT SE!
RRRRRVRRVRRVRRVRR SE OTÁČÍ A OBROVSKÉ PYRAMIDÁLNÍ BETZOVY BUŇKY V PRECENTRÁLNÍ
KŮŘE MOZKOVÉ SE POZDVIHNOU A VZEPNOU A PŘENÁŠEJÍ PO SVÝCH GANGLIÍCH PRÁVNICKÉ
VZRUCHY A CHICHOTY SYNAPSE SE ROZSVÍTÍ JAK NÁHODNÉ BATERKY BROUKŮ BEATLESÁKŮ, CHÍÍÍÍÍÍ
VYRÁŽÍ ZE SEBE JAK BLBEC, MOTORE HOMUNKULE, TY JSI NEPOSTŘEHL SVŮJ VLASTNÍ ZÁBLESK, Ó
VŠEMOCNÝ SEKÁČI, SUNIČI, ZVUKÁČI, HLTAČI, LÍZAČI, KOUSAČI CUCAČI OBOČÍM HEJBAČI KOUKAČI
MRKAČI ROZ- HLÍŽEČI ŠAHAČI MAKAČI PROSTŘEDNÍČKU ZDVIHAČI PRSTENÍČKU NOSODLOUBAČI
MÁVAČI CHLASTAČI RAMENOZDVIHAČI TÉLOOHYBAČI PRDELOMRSKAČI KLEČIČI SKÁKAČI PRCHAČI
NULA::::::^ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ::::::: BĚŽ! Kriple! Konečně zařadí rychlost, vyskočí na nohy, popadne
wildeovskou teplákovou bundu, proskočí zadním oknem, prosmýkne se dírou, sešplhá po okapu —
teď ještě přeskoč zeď, kreténe, a zamiř do džungle, do komíhavejch —
DOOOOPRRRDEHEHEHEHELEEEEEEE COOOOTOOOJEEE? Hlavu má sklopenou, ale i tak to vidí
COOOOTOOOJEEE! Tam nahoře v tom okně, z kterýho právě vyskočil HNĚDÝ!
Cejtí to. Parasympatické nervstvo za očními bulvami vibruje a hučí
HRRRRRRRMMMMMNNNNN Dva hnědí špinaví Mexičani, co maj na prdeli pistole s dlouhou zlatou
pažbou, a jeden nakrátko ostříhá- nej americkej lapiduch z FBI, tak ti ho pozorujou, jak prchá jak
opice přes zeď do džungle, a ten hnědej Mexičan drží zlatou bouchačku, ale jeho mozek za tímhle
ksichtem je příliš hnědej, je to prohnilá mexická hlína, je příliš hnědej na to, aby se Kesey musel
bát, ten by netrefil ani močícího
čokla VRHNI SE
mezi komíhavý palmový listy, co pukají jak orchideje a pomeranče a motor homunkulus naskočí a
mocným cvalem vstoupí do mexických džunglí, co vypadají jak z obrázkové knížky —
Okamžik nato vešla Black Maria do bytu. Zjistila, že Kesey je pryč a jeho wildeovská džunglová
tepláková bunda je taky pryč. Už zase je na tom svým tripu. Nu což, vrátí se, až bude chtít, a bude
dokonale zničenej, a chvíli zas bude od všeho pokoj. Kesey začal být šíleně paranoidní, ale to není
všechno. Líbí se mu tahle hra na Psance. Panebože, vždyť on uteče do džungle a tam se dva nebo
tři dny skrývá a vykouří spoustu trávy a nakonec se zase vrátí. Začalo to dokonce ještě před tím
telegramem. Vypracovali celý signální systém. Přesněji řečeno, on ho vypracoval. Když je vzduch
čistý, tak musí Black Maria pověsit Zonkovu žlutou košili na šňůru u zadního okna, směrem k
džungli. Je to žlutá košile potištěná černohnědým vzorkem, je to košile, kterou nosí teplouši, to
byste se dozvěděli, kdybyste se jí na to zeptali. A tenhle prapor zavlaje a Kesey se konečně
dohrabe domů celý zničený, poté, co si v džunglích a u pláže bezmála uhnal smrt.
Ale i tak to bylo príma. Bylo to ztřeštěné, ale bylo to príma. Kesey byl tím nejmagnetičtějším
člověkem, jakého kdy potkala. Cosi z něj vyzařovalo, jakási síla. Jeho myšlenky, věci, o kterých
mluvil, to všechno bylo strašně složité a metafyzické a tajuplné, ale přitom se choval domácky,
skoro jako venkovan. Dokonce i když z něj čišela paranoia, zdálo se, že má naprostou důvěru v
sebe. To bylo hrozně divné. Kesey způsoboval, že jste měli pocit že patříte k čemusi nesmírně...
Dovolil si ji dokonce přejmenovat na Black Maria. A ona tím pádem byla... Black Maria.
Když vyrůstala v San Jose v Kalifornii, připadalo jí, že všechno, čím ve skutečnosti je, se dusí
pod nánosy a nánosy nekalých her, které nedokáže ovládnout. Při pohledu zvnějšku nebylo nic v
nepořádku. Její otec a matka byli oba učitelé a život v San Jose byl pohodlný a poklidný v takovém
tom pohodlném a poklidném kalifornském příměstském stylu. Ale hrozně často vůbec nikdo
nerozumí tomu, jaký to je, vyrůstat v týhle zemi. Maličké ostrůvky a fjordy, plné dětí, které si hrají
na Pána much, svět křováckých kmenů, neviditelný pro isfahánské oko dospělých, tihle maličcí
diblíci, kmeny krasavců, kmeny kurevníků, dokonce i kmeny bez- věrců a práskačů, kmeny kluků,
co si mazali vlasy pomádou, a amorfní masa beznadějných případů, co přebývají. Dokud — dokud
se tam nerozšířila psychedelika, zejména tráva a kyselina. Nová scéna se vynořila a zničehonic se
tu objevili všemožní... no ano, krásní lidé a spoustu toho věděli, byli to lidé, ve kterých skutečně

114
 něco bylo, až na to, ze to všechno bylo přidušené nekonečnými společenskými hrátkami, které na
ně políčili. A tihle lidé zničehonic našli sami sebe.
Jednou večer byla zfetovaná a zažívala jednotu, Všejednotu. Vzadu v místnosti bylo světlo a dopa-
dalo na ni zezadu, rozdělilo se na jednotlivé úseky a ty před ní zářily, dopadaly na podlahu a na zdi
jako světelné paprsky, oddělené stíny. Celý pokoj se jí před očima rozčlenil na tenhle vzorec
vibrujících světelných skvrn. Najednou jí začalo být naprosto jasné, jak je celý ten pokoj daný
dohromady, jak jednotlivé části tohohle pokoje do sebe zapadají, jak jednotlivé části všeho do sebe
zapadají, bylo to, jako by před ní kdosi rozmontoval indiánský hlavolam. Bylo naprosto jasné, jak
všechno do sebe zapadá a že celý svět vlastně vůbec není rozčleněný na nesmyslné hry a klany. Tak
to jen vypadalo, dokud jste neznali klíč. A teď tu byli krásní lidé, kteří tenhle klíč znali a taky
Věděli, že tenhle zážitek je možné sdílet.
Matka jí dala peníze na druhý semestr na Státní universitě v San Jose, a přestože věděla, že tím
matce ublíží, bylo jí jasné, co musí udělat. Vzala peníze a zamířila do Mexika s pár krásnýma
děckama. Přesněji řečeno, bylo to o něco složitější. Znala Zonka ze San Jose a věděla, že se vydal
do Mexika, do Mazatlánu, i když nevěděla o Keseyho žertíku, a tak se vydala za Zonkem, protože
pokud krásní lidé skutečně existují, tak k nim Zonk rozhodně patří.
Mazatlán se zrovna začal stávat oblíbeným místem kyselinových feťáků na západním pobřeží
Mexika. Ještě to nebylo místo, kam by se sjížděli skuteční turisti hodní toho jména. Ti obyčejně jeli
až dolů na pobřeží u Acapulca. Zároveň Mazatlán nebyl tak nesnesitelně mexicky... smutný... jako
to pravé Kyselinové centrum Mexika, Ajijic u jezera Chapala. Ty ubohé smutné vesničky u jezera
Chapala, Ajijic, Chapala, Jocotepec, je to tam nesnesitelně smutné, když jezero vysychá a je vidět
mlaskavé, šlemovité bláto s lekníny, a zkrachovalí američtí estéti se potloukají kolem v sandálech a
s vážnou tváří, osmačtyřicetiletí bohémové se vnucují mladým feťákům z nové Hip generace. To je
hrozně smutné. Fakt je to smutná věc, když si americký bohém řekne vysrat se na to a sebere se a
opustí tohle zasrané parkoviště plné obchoďáků a aut s křidýlkem vzadu na kapotě a vůbec
civilizaci zblblou do válek, a odejde žít mezi skutečné lidi, mezi opravdové vesničany, co se jako
vesničani chovají, do země Pozemských pocitů, do Mexika, a vysere se na vykachlíčkované
koupelny — a pak tady sedí, v Mexiku, mezi vyčouhlými hubenými míšená, panebože, je to tu
vážně opravdový... a je to tu zatraceně smutný, a on sám je smutná stárnoucí troska, co nemá kam
jinam by šla.
Ale Mazatlán — feťácká scéna tady, to byla šťastná věc a mohli jste si toho užít. A tak se Black
Maria usadila v Mazatíánu a napsala své matce dopis Krásných lidí...
A pak našla Zonka a taky, zcela neočekávaně, slavného Kena Keseyho a krásné lidi. Ale ještě
něco
— těchhle krásných lidech jako takových... Konkrétně o Merry Pranksters. Slyšela o těch úžasných
Merry Pranksters dokonce ještě v San Jose. Kesey a Zonk o nich mluvili v jednom kuse, samose-
bou. Ten úžasný Babbs, ta úžasná Mountain Girl, ten úžasný Cassady, Poustevník, Hassler a
všichni ostatní Sama měla pranksterské jméno, Black Maria, ale ještě nebyla Pranksterka. Žárlila
dokonce
— na stíny Keseyho světa. Dřív nebo později se Kesey k Pranksterům znova přidá...
No dobrá... vyvěs ven Zonkerovu košili, jakmile bude vzduch čistý. Zonkerovu rozevlátou
buzerantskou košili. Jen ať si Kesey nějakou chvíli v tý svý džungli zůstane. Pokud tuhle hru na
Psance hraje tak rád, tak proč mu to kazit.
ŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠUUUAAAP
Kesey odstrkuje z cesty bujné listy palem a prodírá se ven z džungle a přes silnici —
AUTA? JEDEN MEXIČAN A JEDEN AMERIČAN SEM
JEDOU VE SVĚTLE BÉŽOVÉM VOLKSWAGENU? ne, nejsou tu žádný auta, vole, a tak přejde přes
silnici až ke kamenitému břehu oceánu, srdce mu tluče jak o závod, padne k zemi ve své
wildeovské teplákové bundě a zaposlouchá se BUCH!
příboj narazí na kamení, tomu říkám dovolená v tomhle pitoreskním Puerto Vallarta, kde se moře
vždycky za soumraku trochu rozbouří. Kesey se soustředí na příboj — není v tom náhodou nějaká
analogie? — ale tenhle příboj je příliš bezcílný. Srdce mu po speedu tachykardicky buší a příboj je
sesynchronizovaný s nějakou jinou věcí, která BUCH! naráží do kamení PRÁÁSKKK
nahoře na silnici cosi cínově zazní jako dvířka, jako ten osudný zvuk automobilových dvířek ve
filmu Hud, který vždycky vyvolá nějakou špatnou akci — třeba toho hnědého Mexičana a
nakrátko ostříhaného Američana v nemačkavém oblečku tam nahoře na silnici, co se kolem sebe
rozhlížejí rake- tovejma očima. Hnědý Mexičan supí Už-mi-skotičila‫ ׳‬služba-seňore. Kesey se
otočí tváří k moři, vytáhne ze saka tabletku. A ta způsobí, že ten růžový příkrov zviditelní, jako by
to byl marný malíř vlnobití, co kreslí příboj vlnku po vlnce jako Leonardo, který zaručeně byl
feťák, všechny ty jeho mikroskopické instinkty, prostě seděl u vody a maloval maličké vlnky,
když voda stříká na pobřeží a pak se zas stahuje zpátky směrem vodě, on tohle všechno namaloval,
vlnu za vlnou, úplně jako metamfetaminový feťák, zapojený do mocného Boha Rotora. Další
příboj a pak

115
 TŘÍSK!
nejdřív ho napadne — oni po mně STŘÍLEJÍ. Je jim to u prdele.
To JE TEDA HONIČKA! nám patřej bouchačky a nám patří zákon, tadyhle nám to podepsali na
tomhle kusu papíru, hejbni se a ustřelim ti hlavu a ty už jsi se hejbnul, Kesey —
To JE TEDA HONIČKA!
TŘÍSK!
ale nic se nestalo. Je ticho, kromě příboje.
TOHLE JE ŠÍLENEJ STIHOMAM. HONDO proč by se tě ostatně měli pokusit rozstřílet těma
bouchačkama na slony. Zaručeně to budou dělníci s dynamitem. A tak se Kesey pomalu přesune
na silnici a jasně, jsou to dělníci, potí se a hekají, zatímco zelené listy palem se kolébají na
kopečku. Bude tu prostě sedět a pozorovat, jak zaútočej dynamitem
JASNÉ
prostě je bude pozorovat, jak zaútočej dynamitem, zatímco všechna auta gringů se sem řítí po
pobřežní silnici, turisti, co lízaj zmrzlinu značky Baskin-Robbins a matinky se vykloněj z okna a
řeknou ‫״‬Hele, zlato, tohle je Ken Kí-zí..."
Zpátky do džungle, Cornele Wilde. Srdce mu pořád buší na hranici fibrilace, probíjí se bujnými,
stinnými mokřady džungle. Jé, hele, koukněte, co je tohle. V džungli stojí jakási chatka se třema
stěnama, jakási dřevařská chatka, je v ní palanda a zásoba manga nebo papáje, jakéhosi nezralého
ovoce. Kesey se natáhne na palandu, rozepne si poklopec, aby si provětral zpocené koule, zanoří se
do saka a vytáhne z něj tři zbytky jointů, zabalí je do listu jako do kornoutku a zapálí si. Rozřízne
kus ovoce a ono začne pokorně bíle krvácet, a tak ho odloží stranou.
PAST NA LIDI‫ ׳‬CO UTÍKAJ DO DŽUNGLE
tenhle dokonalej pohodlnej přístav, kterej tě přiláká, chatka, palanda, pokorný mléčně bílý
ovoce, a k tomu ještě jakejsi joint, jo, kéž by se tak moh ještě jednou vrátit do země zmrzliny
značky Baskin- Robbins a podívat se na ty nekonečný béžový vany zmrzliny, 31 druhů na výběr a
můžeš ji mít v kornoutku anebo ve skle
PARANOIA!
ale tohle je opravdová džungle, Majore. Mouchy se dvěma křídlama, Anopheles se skvrnitejma kří-
dlama, Culex tarsalis, bradavičnatá pijavice, co ti vbodne osmidenní zimnici a orientální vředy, ma-
sařky se zelenou hlavičkou, co přenášejí tularémii, štěnice, písečné blechy, mravenci sameťáci,
filcky, co ti šplhají po koulích po břiše pod paží rovnou na tvý oční řasy, aby si dali do nosu
mexickejch očních kapek nakaženejch tyfem, hnisavý housenky, zlatohlávci, indiánský štěnice,
klíšťata, krvežízniví roztoči jak dělaní na svrab a neštovice, samičky klíšťat z pacifického pobřeží,
které se schovávají ve vlasech v zátylku a vysávají z vás smrtelný větry společně s vaší krví,
paralýza se sune vzhůru od prstů u nohou a jestlipak se dostane až do plic, než ten obrovitej hajzlík,
to krvavý jelito, z vás odpadne, vak plnej krve s mrňavejma nožičkama který sebou mrskají jak
chlupatý červi
DDT!
sehne se a vytáhne plechovku s DDT ze saka a začne ho rozprašovat kolem sebe na zem u palandy,
vytváří mocný obranný kruh, který tě ochrání před veškerejma roztočema, co jen jich v týhle
džungli je — což je ohromná sranda, když se nad tím tak zamyslíte — spustí se na všechny čtyři v
té předem prohrané bitvě s mikroskopickými roztoči zatímco
ONI
se blíží, aby tě zabásli na pět, osm, dvacet let... konečně tě dostali až na samej okraj toho, o čem jsi
tvrdil, že v to věříš. Věřil jsi, že člověk by se měl přestěhovat z bezpečného středu na vnější okraje,
že psanec, ještě víc než umělec, je tím, kdo ohledává hranice života, a že — ten Film:::: díky tomu,
že dokonale pronikli do Teď a věnovali tomu absolutní Pozornost, dokud to všechno nezačalo
fungovat společně v synchronizaci, a díky tomu, že si sami sebe, všechny, svými představami
vtáhli do toho filmu, tak díky tomuhle všemu tvoje vůle bude ovládat veškeré džungle, velké i malé
PŘEDPOSLEDNÍ JOINT V CELÝM MEXIKU
vytáhne ho z kapsy a zapálí si. Možná si dám od trávy na chvíli pokoj. Ja-a-a-sně.
A JAK MÁŠ PAK VĚŘIT VŠEM TĚM KRAVINÁM, KTERÝ JSI HLÁSAL, TOTIŽ ŽE MŮŽEŠ VĚCI MĚNIT
TÍM‫ ׳‬ŽE SE s NIMA SMÍŘÍŠ. VĚŘ TOMU! NEBO JE S TEBOU
ÁMEN, ČLOVĚČE, NAVĚKY BUDEŠ CHODÍCÍ MRTVOLA, BUDEŠ MLUVIT ČÍM DÁL TÍM TIŠEJ, AŽ TĚ
NAKONEC NEBUDE VŮBEC SLYŠET ZROVNA TAK JAKO TY HLASY, CO MUMLAJÍ TRITÓNY V
KATEDRÁLE!
A teď, když jste mi věnovali pozornost — když i sedí úplně tiše, tak se ten nápor v jeho uších
zklidní, I dokáže se soustředit, věnovat absolutní pozornost, f a je tu uhlazený, uhlazený, uhlazený
svět, vplouva- jící do teď, žádná hrůzná minulost, žádné očekávání příšerné budoucnosti, je jen teď,
je jen tenhle film, vibrující souběžné tyče, a on cítí, jak je vtahuje do toho proudu, jeho proudu,
vtahuje tam každou banánovou mušku, každého mravence sameťáka, každou blechu, zfetovanou
očníma kapkama, a taky každou filcku a mandelinku a každé klíště, každou ještěrku, kočku, palmu,
dokonce i moc té nejstaro- bylejší palmy na světě, drží to všechno v mysli a je nezranitelný —

116
22. DIABLO!
Mountain Girl zůstala s Babbsem, Gretch, Walkerem — to kvůli tomu fantastickému nápadu — a
opravdu to myslela vážně — ale ať o tom uvažovala, jak uvažovala, nakonec jí z toho vždycky
vyšel Kesey. Mountain Girl teď byla bezmála v devátém měsíci. Autobus i Film, to všechno teď
stálo na místě a potápělo se to do bažiny. Jednou přišel poštou balíček z Mexika, byl to pásek — od
Keseyho pro Mountain Girl. A na ní byl jeho hlas. Nerozuměla skoro ani slovu z toho, co říkal, tak
hrozně špatná kvalita pásku to byla — jediné, čemu rozuměla, bylo, že je Kesey kdesi v džungli a
trpí šíleným stihomamem a kouří fůru trávy.
Ó, DRAHÝ ZESNULÝ! Pak se Babbs rozhodl, že odjedou autobusem do Mexika. Sami byli trochu
paranoidní, ohledně haló, které se rozpoutalo kolem Kyselinových testů. Dva dny poté, co se
provalilo, že je Kesey v Puerto Vallarta, vylezl ten pitomý práskačský kalifornský tisk s další
velkou věcí: KESEYHO KÁMOŠI POŘÁDAJÍ v LA. MEJDAN S LSD — to byl bulvární Článek o Testu ve
Wattsu. Ale šlo tu především o to, že už to nemohli vydržet; dokonce ani Babbs. Pohněte s tím
pitomým autobusem, to bylo hlavní.
Mountain Girl musela projít ještě jednou tvrdou zkouškou. Musela jít k soudu v San Francisku — '
byla obviněná z přechovávání marihuany, to byl důsledek toho zatčení na střeše. A všechny ty
sračky v americké společnosti, ty sračky, od kterých se pranksteři osvobodili dík celým létům
snaživého zasvěcování — tyhle sračky se sem přivalily jak potoky lávy. Mountain Girl tam musela
sedět s obrovským břichem jako válečný zajatec v bambusové kleci, zatímco svět normálních lidí z
ní udělal ceněný exponát a pohoršené pomlaskával a napomínal ji a láteřil a potom potřásl hlavou a
cosi nesrozumitelného zamumlal. Byla zfetovaná, svedená a opuštěná, tahle ubohá zločinná
holčička. Dokonce i za těchhle podmínek se jí podařilo z toho vytlouct trochu pranksteřiny,
přestože si příliš mnoho žertíků dovolit nemohla, musela je nechat hrát tu jejich hru, aby to s ní co
nejdřív skoncovali. Jejich fantazie, pokud šlo o ni, byla fantazie nového rozbřesku pro holku, co
měla hroznou smůlu, vůbec to nebyla fantazie útěku do Mexika, ale tohle byla přece jejich fantazie,
ne její.
Mountain Girl se 20. března objevila u soudu v červených šatech, které jí dosahovaly deset centi-
metrů nad kolena, a tohle bylo dlouho před tím, než lidi začali kolem sebe vídat minisukně, a byla
neuvěřitelně těhotná. Přišla k soudu, zavěšená do kavalíra Hasslera. Hassler se k ní po celou tu dobu
choval ohromně. Byl jejím duševním zdravím. Hassler s ní šel k soudu, oblečený do zelené
manšestrové košile, přiléhavých žlutých kalhot a červených vysokých bot, a když za nimi přišli
reportéři a jen slintali, doufajíce, že z toho vytlučou nějaký doják, Hassler jim to nandal tak
sebevědomě, že to byla krása.
‫״‬Musíme udělat vše, co je v našich silách‫ ״‬říkal a zíral na ně zpod svých loken Prince Valianta s
takovou upřímností, jak se to může podařit jen předsedovi studentské rady, ‫״‬abychom dostali
Carolyn zase zpátky na nohy a přinutili ji přestat vést tenhle život zločinu" — Carolyn Adamsová
to byla pochopitelně ta fantazie, pod kterou ji znal soud. ‫״‬Já se stanu mocnou a upevňující silou v
jejím životě " — přičemž vibroval žlutě a zeleně. ‫״‬Mnohokrát byla pomýlena.‫״‬
‫״‬Mé pomýlení se možná týká i tebe‫ ״‬dodala Mountain Girl. Všichni se ohromně pobavili.
V tomhle dojáku šlo o fantazii, kterou si pro ni u soudu všichni vymysleli, včetně jejího
právníka. Prostě se na ni všichni podívali a promysleli si to a řekli si hmmmmmmmmmm, tahle
chudinka pomýlená, co utekla z domova, je jí 20 let, ještě nedávno to byla puberťačka, chápete, a
už víc než sedm měsíců čeká rodinu, svedl ji ten démon Kesey, který ji zanechal jejímu osudu, aby
za něj vyžrala všechna obvinění za přechovávání marihuany ještě navrch k tomu, že ji opustil s
nenarozeným dítětem. Urggggggggghhhhh, žalobce s tím souhlasil, její právník s tím souhlasil,
soudce s tím souhlasil. Taková byl hra na Justici. A kde je ten démon Kesey, který tak rychle
zmizel a ze všech nosních dírek vyfukoval dýmy drogy — vypadalo to, že všichni se k ní budou
snažit chovat mile a budou to dělat tak, že jí budou vykládat, aby si vzala poučení z Keseyho
prohnilosti.
Její právník, Steven Dědina, řekl: „Carolyn není žádná feťačka, nemá návyk na drogy. Jedinou její
závislostí je neustálé předávkovávání přehnanou starostlivostí o lidi, kteří jsou daleko od ní. Kdyby
nebylo této závislosti, tak by tato obžalovaná v tomto okamžiku nestála na tomto místě.‫״‬
A tak byla 22. března Mountain Girl propuštěna s pokutou 250 dolarů za přechovávání
marihuany. Ale pokud ji Kesey opravdu nechal ve srabu, tak to byl srab, kterému oni neporozumí
ani za milion let.
Cesta do Mexika, to byl autobus ve své nejhorší podobě. Mountain Girl, která byla tak strašně tě-
hotná, to prostě přestála a přinutila se nezvracet, když ta pitomá věc drncala a zapadala do výmolů
a zase z nich vyjížděla, zatímco se probíjeli pouští. Cítila se jako stokilové vejce. Ale zase se hnuli!
to bylo hlavní. Všechno bylo lepší než to, co právě prožívala. A tohle bylo vážně něco. Zdálo se, že
se asi tak po každých 20 mílích autobus porouchal a Babbs se nad ním pořádně zapotil, než ho zase
spravil. A vibrace venku byly špatný. Byly tam samé mrtvoly. Keřovité kaktusy, hnědý prach z

117
lejn a nafouklé mrtvoly, psi, kojoti, pásovci, všichni byli opuchlí a umřelí, Babbs, Gretch, Faye a
děti, Walker a Mountain Girl.
Tentokrát si tuhle fantazii vymyslel Zonker. Zonker se s nimi spojil a Hagen už odjel do Mexika
ve svém starém auťáku. Teď se s nimi měl autobus tajně setkat v Mazatlánu. Kesey se do
Mazatlánu vydal taky — poté, co se v Puerto Vallarta tak vylekal.
V Puerto Vallarta se Kesey, jak se ukázalo, měl skutečně čeho bát. Velitel mexických Federales,
Arturo Martínez Garza, poručil 16. února, dva dny poté, co se to o Keseym provalilo v
kalifornských novinách, Puerto Vallarta prohledat. Buzerovali všechny divné, bohémsky
vyhlížející Američany na ulicích a tak dále. Ale Kesey už stačil utéct, vrátil do Mazatlánu.
Zonker zorganizoval setkání v zatlánu na pláži, v ten a ten den, v tu a tu hodin‫״‬
Babbs hnal autobus přes horizont mrtvol dnem i nocí, zoufale se snažil tam dojet včas, přičemž
se autobus neustále rozbíjel, všem bylo špatně, nejen Mountain Girl, ale Babbs ten autobus hnal,
jako bv Šlo o život. A konečně byli v Mazatlánu, bylo tam moře, rozlehlé zakřivené molo —
dokázali to a dojeli na místo setkání — a Kesey tam nebyl. A nebyl tam ani Zonker a Ha gen.
Když se to takhle posralo, po tom všem, čím prošli, tak to bylo prostě příliš. Nebylo možný jen
tak sedět na pláži v tomhle křiklavým ztřeštěným autobuse, jakej Mexiko ještě nevidělo, tohle bylo
prostě příliš, a oni tam seděli a snášeli to, zatímco plynula hodina za hodinou. Ale Mexičanům se
ohromně líbili. Nikdy ještě nic podobného neviděli. Pořád říkali: ‫״‬iDiablo!" Ženy schovávaly děti
za sukněmi. A celá banda místních se shromáždila kolem autobusu a křenila se tak, jak se křenívají
domorodci — růžovočervenejma dásněma, a zírala na ty cvoky.
Híííí! — staré auto, co nemá vůbec žádný okna, tam přijede a zpomalí. Okénkem pro řidiče je
vidět nevěřícnou tvář — Hagena. A ta stará šedá hlava, která vykukuje vzadu — je vůbec možný, že
by to byl... Hagen zastaví a vyleze. Pak se zadní dvířka nesmírně opatrně otevřou a ven vyleze
dušička s šedivými vlasy a s hlavou nakloněnou ke straně. Vyzařuje z ní překvapení a ne zrovna
potěšeni z těch davů, co vyřvávají Diablo.
Má na sobě nevkusnou, sepranou turistickou sportovní košili a kalhoty s pytlovitým zadkem.
Chodí jak herec z ochotnické scény. Vypadá o deset nebo patnáct let starší, vypadá jako starý
nádeník, co odjel s cestovkou na 21-denní dovolenou v Mexiku. Ecce Psanec.
Kůůrva, tohle je prostě příliš absurdní, tahleta tajná schůzka. Na pláži v Mazatlánu stojí
autobus, pomalovaný zářivými barvami, a září, davy, co vyřvávají Diablo, řvou čím dál hlasitěji
jak na kohoutích zápasech, Mountain Girl je krásná jak laciná děvka, vlasy má až do pasu a
odbarvené na žluto po posledním Testu — klidně by mohli na tohle představení prodávat
vstupenky.
Pohlížíš na řungl nového Superpsance, Mountain Girl: je to Steve Lamb — pětačtyřicetiletý
pito- meček se šedivými vlasy. Jeho dokladem totožnosti je: Zonkerův řidičák, na kterém je
jméno Steve Lambrecht přepsané tak, aby vypadalo jako Steve Lamb, a datum narození je
upravené tak, aby to vypadalo, že je mu 45 namísto 25. Steve Lamb je slušňáček, je jako
beránek, je to 45-letý reportér, dokonalý hajzl a ornitolog-amatér, taky vysílá v rádiu KSRO,
mocných 590 AM na vašem displeji. Hned tady má svůj magneťák, ano, pane, a nahrává na něj
zpěv ptáků. A taky nikdy nevíte, kdy se přihodí něco zajímavého, a tenhle snaživý reportér je
vždy připraven, dokonce i když je na dovolené. Ten starý dobrý slušňáček Steve Lamb se naučil
tajemství neviditelnosti, které spočívá v tom, že je třeba zapadnout do denní rutiny, dostat se až
na dno té příšerné díry, kterou společnost vybagrovala pro ty, kteří še bojí její moci, Ó, mocná
590 AM.
Me zdá se, že něco podobného vůbec nemá cenu, když teď autobus právě začíná zářit v mexickém
soumraku. Doprdele! Diablo! Kosmo! Musíme se z toho vylhat, tady v Krysí zemi! Všude je plno
světélkujících pranksterských pohledů. Jsou tady všem na očích, ale stejně je nikdo neuvidí! Kesey
a Mountain Girl a Babbs a Gretch a Faye a děti tady stojí na Krysí vyhlídce... a někde na okraji
jejich kroužku drobná dívka, co vypadá jako Mexičanka, s dlouhými černými vlasy zrovna
vystupuje ze starého auta... Black Maria zírá do dálky na moře.
23. RUDÝ PŘÍLIV
Ten zasranej rudej příliv, vole, a v Manzanillu jsou všichni nasraní. Obratník Raka, 45 stupňů
vedra, bezvětří, spousta komárů a tenhle rudej příliv, co zabíjí ryby. Tisíce, desítky tisíc zasranejch
leklejch ryb plavou v tom rudým přílivu břichem nahoru. Je tu neuvěřitelnej smrad a ve vzduchu je
cosi, co vyplivnul oceán, a pálí vás z toho od. Někteří lidi si myslí, že to mají na plicích, jako
chřipku. Neexistuje horší pohroma než rudý příliv, protože tady v Manzanillu se živíme rybama. S
výjimkou těch amerických cvoků. Ještě navíc k tomu rudýmu přílivu tu máme tyhle Američany, co
vypadají, jako že je samotný ten rudej příliv přinesl. I oni jsou jak mor, když se tu projížděj okolo v
tom ďábelským zločineckým autobuse. Dojedou na náměstí, hned k obrovskýmu jacarandovýmu
stromu, v ďábelským autobuse, pokrytým potřeštěnýma světélkujícíma cholerovýma květama, ještě
křiklavějšíma než rudý květy obrov- skýho stromu jaracanda tady v Manzanillu.
RUDÝ PŘÍLIV!

118
a staré ženy a děti pronášejí: ‫!״‬Diablo!" a křižují se o čemž si ti američtí potřeštěnci myslí, že je to
hrozná sranda. My si to ale nemyslíme.
Ten největší z nich, co se v jednom kuse posměšně šklebí a co má oční bulvy jako žárovky a
kalhoty v bůhvíkolika barvách, přijde na trh s blonďatou ženskou, který říká Gretch, a v závěsu za
nima se šinou blonďatý děti a on se rozhlíží tou svou rozšklebenou tlamou, aby se ubezpečil, že ho
celej svět pozoruje, načež rozhodí ty svoje obrovský opia pazoury do vzduchu a zakoulí očima a
zařve:
‫״‬JÍDLO UUCE! JÍDLO ULICE! DOVEĎTE MÉ DO JÍDLO UUCE!"
‫״‬Myslíte na tržnici, seňore?‫ ״‬Načež se ten chlap zakření a upřeně zírá na toho ubohého míšence,
jako by právě vyslovil tu nejpronikavější myšlenku v historii Mexika, a řekne: Jo! Jo! Přesně!
Přesně! Přesně!‫ ״‬A celý svět mu udiveně ustoupí z cesty, zatímco se tenhle podivný chlapík hrne na
tržnici jak velká voda.
Hodně se tu o těchhle bláznech mluví. Spousta lidí si myslí, že tihle lidé jsou Němci, co uprchli
po nějakém nepovedeném povedeném kousku. Spletli si jejich divnou mluvu s němčinou. Někteří
lidé si myslí, že to jsou američtí gangsteři, kteří se skrývají. Ale já si myslím, že je sem přinesl rudý
příliv.
AGUAJE!
Opravdu! Na volném oceánu, kde byla voda kdysi hluboce modrozelená, anebo přinejhorším
žlutozelená u pobřeží, tam jsou teď obrovské proudy narudlé vody, jako by kdosi do oceánu pro-
boural kanál, kanál, který se táhne na míle daleko, je horký a zakalený, hustý jako hleny. Ryby
leknou skoro okamžitě, jakmile tam veplují. Pozoroval jsem parmid, která se k tomu přiblížila.
Vplula z modrozelené vody do rudého přílivu a najednou se naklonila na stranu jako ochromená,
pak se pokusila znova narovnat, pak sebou začala bláznivě mrskat, jako by se jí točila hlava, pak
zamířila k hladině. Jede začala plavat v kruhu a leskla se ve slunečním světle, pak se složila a zase
se naklonila ke straně, úplně ochromená, pak se potopila a potom, nakonec, vyplavala zpátky
nahoru, mrtvá, aby se připojila k obrovskému páchnoucímu hejnu mrtvých ryb, mrtvých krabů,
mrtvých mořských okounů, parmic, sleďů, makrel, krevet, a dokonce i vilejšů, škeblí, žraloků,
merlinů, sviňuch, želv, k obrovským žvancům slizkého masa, které plave v tom hnusném mrtvém
hejně na rudém přílivu. Usmrcené —
— čím? Planktonem. Celý svět přece ví, že rudý příliv způsobuje plankton — jako by se to tím dalo
vysvětlit. Protože plankton je tu přece pořád, miliony neviditelných drobounkých zvířátek, celé
tisíce jich jsou v jediném šálku mořské vody. Plankton je tím, co má ve slunci modrozelenou barvu
a tím pádem propůjčuje oceánům jejich odstín, přestože jinde má plankton rudou barvu a
způsobuje, že Rudé moře je rudé, aniž by jakémukoli zvířeti ublížil, a způsobuje, že Rumělkové
moře je rumělkové a že je Krvavé jezero sirným mlékem, červeným jako růže. Ale tady, hned u
poklidného Manzanill- ského zálivu v Pacifickém oceánu, se tenhle maličký neviditelný... hm...
bičíkovec, Gymnodinium brevis, co má jen jednu buňku se dvěma bičíky, kterými mrská a posunuje
se, začne rozmnožovat. A kdybychom se na něj podívali pod mikroskopem, jako to kdysi udělal
Charles Darwin, bude se nám zdát, že zničehonic vybuchne, přičemž se rozdělí na dva bičíkovce, a
ti se rozdělí na Čtyři a tak dále, což pokračuje neuvěřitelně rychle, až jich v jediném šálku vody
začne být deset milionů a voda zčervená od jejich červeného pigmentu a nakonec, když jich takhle
vybuchnou celý, kurva, miliony, uvolní se do vody jed právě tak silný, jako je jed oměje — ale
proč? — proč to začalo zrovna teď, tahle zhoubná exploze planktonu na —
— jedinou obrovskou a nesmrtelnou Masu těchhle drobounkých zvířátek, patnáct mil dlouhou a
tři míle širokou, skutečně nesmrtelnou. To první maličké Gymnodinium brevis je pořád ještě živé,
přežívá v těch 128 miliardách, které tu jsou teď, když se tenhle příliv rozšířil. Protože tahle zvířátka
se množí buněčným dělením. Obrovští merlini umřou, a sviňuchy, umře všechno, co v moři žilo, a
rybáři umřou, ale Gymnodinium je nesmrtelné, je bratrem každého Gymnodinium brevis, které kdy
žilo, neexistuje pro ně minulost, neexistuje pro ně budoucnost, existuje pro ně jen Teď, tihle malí
hajzlíci jsou prostě nesmrtelní. Nemá to žádnou příčinu, seňore, nemá to začátek v čase, prostě v
určitém okamžiku máte ve starém dobrém Manzanillu dvousté padesáté šesté oktilionté
Gymnodinium a všechny jeho předky a potomky a jste z toho úplně vedle. Dobře víme, že ještě
včera tu byly ryby, a dnes jsou ryby mrtvé, ale ten jedovatý plankton a ti američtí cvoci jsou
naživu, a zítra musíme přijít na to, kdo to všechno způsobil a co se s tím dá dělat — anebo... je
vůbec možné, že by včerejšek a dnešek byl pouze rozšířeným Tfeď, které se táhne na patnáct mil
daleko a je tři míle široké a nesmrtelné —
Tenkrát, Teď, Ezau, Jehúdita, Basemat, Reúel, vzplývající v hlenech; tomu teda říkám špatnej trip:
Mountain Girl leží na posteli v pokoji; zírá na strop, ten je teda mizerně omítnutej, ten strop; a
všichni vzplývají v hlenech pětačtyřicetistupňového vedra. Ona; Kesey; Faye; děti; George Walker;
ta nová holka; Black Maria; mají domek u pláže; nový; je to Krysí stavba s dekretem; tvárnice a
omítka; mohla by se tou konstrukcí prohrabat rukama. O padesát metrů dál, na druhé straně pobřežní
silnice, je Krysí přístřešek; je to továrna na dětskou krupičku; jo; obydlená Babbsem, Gretchen

119
Fetchin a Babbsovými dětmi; je to podivná budova, ve které už žádná dětská krupička nezbyla, jen
lesklé kachlíky. Všichni jsou úplně zpitomělí a zabředlí jak mouchy v těchhle
pětačtyřicetistupňových manzanillských hlenech, zatímco to tady všechno strašlivě zasmradil rudý
příliv; Hagen má nohu v gypsu; Julius Karpin z Berkeley, nejdrsnější feťák Západu, co patří к
pranksterským vnějším kruhům, má taky nohu v gypsu. Ale právě proto si přece Manzanillo vybrali;
je opuštěné, v létě je tu jen málo Američanů, nevede tudy hlavní turistický tah; je to bezpečný
ostrůvek v poušti. Jsou tu jako trosečníci v znervóznělém městečku; žádný cesty nevedou na sever a
žádný cesty nevedou na jih; jediná možnost, jak se dostat zpátky do zbytku světa, je strávit devět
nebo deset pekelných hodin v autobuse do Guadalajary; ve dne není možný vylézt a zabývat se
čímkoli, to kvůli vedru; v noci není možný vylézt, to kvůli komárům; džungle za Krysím
přístřeškem je hnusně špinavá, jsou tam kokosový palmy a všechny možný džunglový sračky; celý
tělo vás svrbí jak třísla plný filcek; je tu všemožnej hnusnej exotickej hmyz; hotovej ráj zanícenejch
komářích štípanců; а к tomu všemu sem ještě z prachu venku lezou štíři a pripomínaj humry, právě
tak jako filcky připomínaj kraby. Přešlapujem na jednom místě mezi těmahle sračkama; prostě
čekáme; na co vlastně; na prachy, to taky; každej den se poníženě modlíme u Telégrafo, modlíme se,
aby přišly prachy ze Států; Keseyho právníci pro nás údajně sháněj prací a každej den musí nějaká
duše, jako třeba ta holka co ji sbalil Kesey, Black Maria, čekat pod falešným jménem u Telégrafo,
Čekat, jestli nepřijde nějaký telégrafo od některýho právníka v San Francisku anebo od právníka v
Mexico City, kterýho Kesey sehnal aby se to pokusil vydržkovat s mexickou policii; ten chlap se
jmenoval Estrella; znamená to snad advokát Hvězdný? kdo to má kurva vědět; tady na tomhle
Ďábelském ostrůvku jsme psanci, nemáme vůbec pojem o čase; všechny zprávy co se k nám
přefiltrujou ze Států, jsou neuvěřitelně špatný; Ron Boise, kterej měl problémy se srdcem umřel ve
dvaatřiceti na infarkt; Norman Hartweg měl nehodu, když jeli na východ s Trdlem Marge a Evanem
Engberem, a teď je ve špitále v Ann Arboru a je skoro úplně ochrnutý; neuvěřitelný věci, co
provedla Karma, ta Časovaná smrt; a čas neexistuje; jen mrtvolně klidné teď, které se táhne
donekonečna dozadu a donekonečna dopředu.
A tak Mountain Girl leží na posteli a zírá vzhůru tepelnými vlnami, které vzlínají
z pětačtyřicetistup- nových hlenů Manzanilla; a není zfetovaná vůbec ničím; ne, dokonce se ani
nezbláznila; ale tohle je jako časová smyčka; jako kdyby je to všechny hodilo zpátky do pravěku;
tohle je napořád; Kesey se nikdy nebude moct vrátit zpátky; to by ho zavřeli na doživotí; a to
znamená, že ani ona se nikdy nebude moct vrátit zpátky; jak by mohla? vrátit se zpátky do tý
bambusový klece, aby nad ní kdákali a poučovali ji a žvanili, dokud se neutopí?; nikdo z nich se
nebude moct vrátit zpátky; protože nemají k čemu se vracet; všechno je to tady a teď; Mexiko, i
když to teda Kesey tenkrát v La Hondě předpověděl a ona se začala učit španělsky; a španělsky
nikdo z nich pořádně neumí, s výjimkou Black Marie; v jednom kuse jsou obalení do kokonu, kterej
je odděluje od všech poctivejch znervóznčlejch domorodců; až na to, že ne domorodci, ale
Pranksteři tu žijou jak divoši; hodilo je to do situace, kdy se musejí postarat sami o sebe; musejí
znovu prožít primitivní život člověka, který má jen skomíravou naději na to, že mu posvátný
Telégrafo přinese zázrak, který tohle prokletí prolomí,.. hodilo je to do času před 3 000 lety.
Před třemi tisíci lety jde Mountain Girl dolů k vodě, na tišinu, každý den tam chodí, aby vyprala
prádlo, plenky a všemožné jiné srágory; každý den prochází vlnami vedra pod slaným sluncem a
přes zakrslé trsy trávy a písek plný lejn, aby vyprala prádlo ve vodách... Nilu, a přišla tam
faraónova dcera, aby se umyla v řece; a její služebné šly po břehu řeky; a když faraónova dcera
uviděla mezi stvoly papyru loďku, poslala své služebné, ať jí ji donesou... je jí, jako by šla k řece a
přitom sama sebe pozorovala, je služebná před 3 000 lety, jde k řece, a zároveň se tohle děje na
Středním východě; bůhvíproč je to vždycky Střední východ, jak ze staré ilustrované Bible; 45
stupňů, roste tu papyrus a tohle je ten nekonečný špatný trip s prádlem; není tu co číst s výjimkou
The Nova Express od Williama Burroughse; Nietzscheho a Dostojevského, které má Kesey; a taky
je možný si číst v Bibli; Nova Express přečte každej za pár hodin, ale nad Biblí můžete rozjímat... a
postupně, aniž by o tom kdo co řekl, dokonce aniž by se u toho zfetovali, se octnou v jiné dimenzi;
jsou biblickým kmenem biblické kmenové ženy perou prádlo ve vodě; žijí jako děti Izáka a Rebeky
v První knize Mojžíšově; dokonce přebírají biblická jména; každý si vybere jednu postavu z Bible a
stane se jí; vážně; vážně žijí před 3 000 lety, a teď se to protahuje donekonečna až... k samotné
knize Genesis; k Ezauovi; Kesey je Ezau; chlupatý; a Ezau byl mužem znalým lovu, mužem pole; a
Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech; 13. Vzrostli do vzájemné podoby? Popište je. —
Ezau byl výborný lovec, a Jákob byl tichý muž, který rád sedával doma. 14. Který z nich byl
prvorozený? — Ezau. 15. Vážil si svého prvorozenství? Důkaz? — Prodal je, když byl hladový a
znavený, Jákobovi, za talíř čočovice nebo prostě nějaký kus žvance. Tak jako tisíce kvůli
momentálnímu potěšení riskují duše anebo je rovnou ztratí; 16. Komu je prodal, a za co? Viz číslo
15; 23. Koho si Ezau vyvolil za ženy? — Jehúditu a Basematu, Chetejky. Genesis 26, 34.; 24.

120
Souhlasili jeho rodiče s jeho výběrem? — Ne; zarmoutilo je to; a Basemat porodila Reúela... před 3
000 lety; protože tady na tomhle místě neexistuje čas; jen věčné teď, které se táhne donekonečna
celým světem a celou jeho historií; neboť svět pátrá po své vlastní hladině; kterou je moře; a
všichni živí tvorové moře zemřou; ale Gymnodinium brevis, které nezná žádný Čas, s výjimkou
teď, bude žiti věčně; slyšeli jste, že vám kdysi říkali: Země je kulatá; ale já pravím vám...
Kesey lehával venku před casa grande v hamace. Black Maria, ve vyšponovaných černých
kalhotách, neustále smutnila, zírala na moře, obrácená k nim zády. Tu a tam se trochu zahihňali, což
ji pochopitělně znervózňovalo ještě víc. Julius a Mike Hagen omalovali autobus těmi
nejkřiklavějšími a nejúžasnějšími zářivými barvami, jaké kdy kdo viděl. Kesey ležel v hamace a
četl Nietzscheho:::: koho by napadlo, že ten starý kníratý Valkýra byl takový feťák, že se v tom tak
plácal...
A jsou tu drobné cykly v rámci větších cyklů. Hagen měl neustále nějaká zranění. V Barceloně se
vyboural na motocyklu, ale jezdil dál a skončil s doživotně pochroumaným ramenem. V Kanadě se
stalo přesně to samé. A teď, v Mexiku a s nohou v gypsu pomalovanou zářivými barvami, ucítil
pod sádrou cosi... hnusného... a uviděl klíště, a tak sádru rozřízl a vespod objevil další dvě klíšťata a
taky hnis. Celé to opravil tím, že si rozbitou sádru omotal páskou.
‫״‬Proč sis tu svou krásnou sádru omotal páskou, Miku?‫״‬
‫״‬Hledal jsem klíšťata“
Pár dní nato nebyl schopný dojít ani ke Krysímu přístřešku. Nezbylo mu nic jiného než jít na
Krysí velitelství Hospital Civil.
‫״‬Dej mi trochu speedu, Julie, ať jsem schopnej ty debily snést“
Kesey se ho snaží potěšit tím, že mu řekne, že bude moct natočit na film nadcházející svatbu
Mountain Girl s Georgem Walkerem.
‫״‬Hej!" řekne Hagen. ‫״‬Možná že dokážem ukecat toho chlápka, toho mayora jefe, aby ten obřad
proved tady?
Hagen začne pajdat kolem se sádrou na noze a luská prsty. Tenhle dexedrin začíná toho kluka pod
sádrou dráždit a lechtat.
‫״‬Jděte s tím do prdele,‫ ״‬řekne Mountain Girl.
A bude tam spousta kytek!‫ ״‬Jděte s tím do prdele.‫״‬
Mountain Girl vypadá jako urostlá nádherná Amazonka — a je pěkně hubatá, a vlasy, odbarvené
na žluto při Kyselinovým Testu, jí splývají až k pasu ale u kořínků, tam, kde odrostly, je má černé,
jako přiléhavou čepičku. Tak jako Mike, odkládá i ona všechny ty všední kraviny, jak dlouho jen to
jde. Už tři týdny víme, že by ráda byla legálně vdaná, aby její dítě mělo legální mexická práva, a
ona už devět měsíců ví, jaký je nejpozdější možný termín sňatku.
George, Faye a Zonker se vrátí z tržnice s potravinami, George má na sobě Zonkerovy modré
velurové kalhoty, košili s širokými podélnými oranžovými a bílými pruhy, kterou ušila Gretchen
Fetchin, a vysoké boty, které mu sahají ke kolenům a které si omaloval příčnými oranžovými a
bílými pruhy, a konečky vlasů má oranžové, protože si je při posledním Kyselinovým testu nechal
bláznivě přebarvit. Na radnici už je všechno připravené k svatbě slečny Carolyn Adamsové a pana
George Walkera a v Hospital Civil je všechno připravené na příchod dítěte.
‫ —״‬a koupíme bečku vína —" ‫״‬Jděte s tím do prdele!"
„— a natočíme na pláži film při západu slunce a budou u toho mikrofony. Babbs tam může na-
táhnout kabel s reprobednou — a budeme mít muziku — můžem si pustit Gretch, jak hraje na
varhany Svatební pochod\"
‫״‬Jděte s tím do prdele“ řekne Mountain Girl.
A tak se Mountain Girl provdala za George, bez velkého haló, v tomhle městečku. A pak Mountain
Girl porodila děťátko v Hospital Civil, byla to zdravá blonďatá holčička, kterou pojmenovala
Sunshine. Na mořské hladině...
Kesey je v la casa grande — tady v tomhle domě věcně jsou nějaký milostný trojúhelníky, jak by
to taky mohlo být jinak, když jeho čtyři pokoje jsou v jednom kuse plný tyhle záležitosti, co se týká
Faye — mě — George — Mountain Girl.
Mountain Girl v jednom kuse buzeruje: ‫״‬Koukni na tuhle zeď. Je příšerná. Ne, vážně, koukni na
ni. Já bych se skrz tuhle zeď do pěti minut proškrábala nehtama."
‫״‬Nechceš nám ubalit jointa?"
‫״‬Nemohli bysme si ho vykouřit u mě v pokoji, abych nemusela vyskočit pokaždý, když Faye
zabuší na dveře?‫״‬
„Hmmmm..."
‫״‬No, to je fuk. To byla blbá otázka. Ale stejně jsem tu z toho trochu nervózní."
V rámci letargie rudého přílivu se jim trochu vylepšila nálada. Pranksteři začali dělat pranksterské
věci. Hagen se vrátil ze špitálu a kulhá, ale otravuje dál a je plnej toho svýho starýho šarmu minist-
rantskýho chlapečka. Na tomhle Ďábelským ostrově sotva může sehnat stereo, promítačky,

121
videopásky a tak, ale od jakéhosi místního chlápka vymámí to úplně nejlepší, co se tu sehnat dá —
želvu. Je to obrovská mořská želva, má takových 50 liber. Všichni se z té příšerky radují, ale nikdo
neví, co s ní, dokonce ani Faye, žena průkopníka a fantastická kuchařka, dietetička, technička a
mechanička. Tahle želva se nevejde do žádnýho kotle, který by se jim mohlo povést sehnat. A tak
místo toho namalujou želvě na krunýř fluorescentní barvou obrovskou lebku a zkřížené hnáty a
pustí ji zpátky do moře přičemž jsou celí šťastní, že se té želvě postarali o dalších 200 let života. V
Mexiku, zemi Zecotepetla boha smrti, si tuhle želvu do svýho kotlíku nikdo nedá...
Babbs, poté, co se po mnoho dni mračil ve své krupičné citadele, zašel za nimi a obhrouble
zavolal ‫״‬Čau, Je-e-e-ede!" na Keseyho tříletého syna. Nikdo jiný než Babbs v čertovské náladě by
na tříletého kluka nevolal takhle obhrouble, hlučně a potrhle.
Page Browning sem dorazil a je na všechno připravenej, úplně mu učarovaly huaraches a celá
tahle věc s Krysí zemi Na každý noze v Mexiku jsou huaraches! Sám Hor‫־‬livec by si nevymyslel
ďábelštější plán.
‫״‬Vězněj je tady v těch huaraches! Nedá se v nich běhat, nedá se v nich chodit, pořádně vám
nepadnou, rozdíraj vám nohy. Jediný, co se v nich dá dělat, je sedět na jednom místě. Tímhle celou
tuhle zemi ovládaj. Vězněj je tady v tomhle špatným tripu!" a tak dále.
Zničehonic se tam objeví — Šandy Lehmann- Haupt, který se vrací z cesty za okraj, na
motocyklu. Přijel sem až z New Yorku na tomhle motocyklu, přejel půl USA a pak přejel celou
Krysí zemi až k tomuhle nejjihozápadnějšímu výběžku Mexika, a něco takovýho by byla velká věc
i pro Neala Cassadyho. Kesey se na něj podívá a nevěří svým očím. Šandy vypadá silnější,
zdravější, klidnější, sebejistější, než jak ho kdy viděl. Získá z toho neblahou předtuchu, kterou
nedokáže pojmenovat…
Dokonce i Bob Stone se tu zjeví, Bob Stone, kterého znávali kdysi v Perry Lane. Dorazí tam v autě z
půjčovny Hertz. Prostě přiletěl do Mexico City a tam si půjčil auto u Hertze. Dostal zakázku od
časopisu Esquire, ať napíše článek o Keseym v exilu. Ach tak; takže ten starý svět na mě pořád ještě
čeká. Stone byl pořád ještě strašně vyděšený a za každou kokosovou palmou viděl FBI nebo
Federales — anebo aspoň štíry — nicméně právě v tomhle okamžiku se vrhal po hlavě, tak jako
vždycky, do každého chaosu a debaklu, který si vysnil kterýkoli Prankster, a řval přitom poslyš,
todle je nebezpečný, načež skočil šipkou dolů z každého příhodného útesu.
Nacpali se dexedrinem. Stone a Babbs odjedou ve Stoneově autě, jsou zfetovaní pilulkama, a
zamířili do Tepicu v Krysí zemi. Vrátili se celí rozřehtaní a v jednom kuse mluvili o svém
podivném zážitku se Silničním Tvorem. Projížděli lejnovitým prachem, celé dny nespali a vznášeli
se na dexedrinu, projížděli po křovinaté krajině a mezi osly, načež nastala noc a začalo to bejt vážně
divný. Stone uvidí malý mexický mosty a z těch se stanou pouštní ještěrky, a Babbs je uvidí taky.
Silnice se stane lanem, po kterém musejí přejít jak provazochodri přes zemi nikoho, plnou příšer,
načež tyhle příšery začnou tý silnici velet! — vpředu před nima je ta největší silniční příšera, jakou
kdy kdo viděl, je tak šíleně obrovská, že se pod ní celá silnice ztrácí, a má obrovitý hnusný tělo a
nad prostředkem silnice rozevírá obrovitý čelisti a čeká na potravu a jejich auto se k ní blíží,
neodvažujou se zastavit a neodvažujou se jet dál —
‫״‬Ne! Nejezdi k tomu!" zařve Stone.
‫״‬Ne“ řekne Babbs, ‫״‬musíme jet dál. Musíme tím projet.“
„Projet tím!"
‫״‬Musíme," řekne Babbs. ‫״‬Jestli to neuděláme, tak se v životě nikam nedostanem.‫״‬
Zničehonic se zdá, že tou nejdůležitější věcí v dějinách lidstva je, aby se někam dostali.
‫״‬Já vim! Ale je to hrozně —"
„Musíme tím projet!‫ ״‬řekne Babbs. Připravují se na průser, na Armageddon, na konec tohohle
všeho —
— a proplujou skrz!:—
— je to jakýsi šíleně obrovitý stroj na budování silnic, který projíždí po silnici rychlostí
mexických huaraches a míšená, co se na něm vezou, poděšeně shlížejí dolů na tenhle auťák, kterej
právě projel pod nima rychlostí 60 nebo 70 mil za hodinu...
Stone a Kesey se probíjejí směrem na Sonoru a jsou pořádně high na speedu. Stone si myslí, že
sedí za kouřovým okýnkem v taxíku, přestože je to on, kdo řídí. Tak hrozně se to taxíku podobá!
Naberou jakéhosi kluka, je to Američan, co stopuje stopuje zpátky do Kalifornie. Můžou ho vzít až
do Sonory. Jedeme do Kalifornie, řekne Stone, a šlápne na to.
„Kaliforný!‫ ״‬pronese Kesey s tím nejpitomějším venkovanským přízvukem.
‫״‬Jo“ řekne Stone. „Vezu tohohle c h l a p í k a ‫ ״ — ׳‬Keseyho — „do Kalifornie, aby se podíval na
východ slunce. V životě východ slunce neviděl.‫״‬
„Jau!‫ ״‬řekne Kesey, „utahuješ si ze mě. Žádný slunce přece nevychází.‫״‬
„Přece bych si z tebe nedělal srandu,‫ ״‬řekne Stone. „Slunce vychází a ty to uvidíš.‫ ״‬Připadá mu
to zvláštní, že se s Keseym veze v taxíku mexickou divočinou, za začouzeným okýnkem.
Jauuu!‫ ׳׳‬řekne Kesey. Ten kluk mezitím mlčí jak ryba.
‫״‬Nelžu!‫ ״‬řekne Stone. ‫״‬Podívej se támhle. Támhle je, to sluncel"

122
 ‫״‬JÓ/ jóó, panebože, měl jsi pravdu, támhle je, to slunce\ Ježíšimarjá, vždyť ono vy-y-y-yplňuje
celou oblohu! Ono o-o-o‫־‬osvětluje tohle údolí. Ono zá- á-á‫־‬ří na oceán!‫״‬
Po pár mílích ten kluk promluví a zoufale se snaží, aby to znělo, jako že se nic neděje: ‫״‬No, lidi,
řek bych, že vystoupím v Tepicu místo až v Sonoře. Zrovna jsem si vzpomněl, že tam chci
někoho navštívit.‫ ״‬Vystoupí.
Nikdy nevěř Pranksterovi! A Cassady — Cassady se probil na opuštěný Krysí ostrůvek v ještě
dalším Cassadyho vehiklu, pálil to pálil to pálil to tou věčnou cassadyovskou rychlostí, s novým
typickým cassadyovským Excaliburem. Má dvoukilový perlík s topůrkem omotaným zářivou
páskou a tím si pohazuje od oběda až do bůhvíkdy, jako by to byl kyj, vyhazuje ho do vzduchu v
dvojitých, trojitých, čtverných saltech, mrská jím tak, mrská jím onak a v tom trhanéin rytmu mává
ve vzduchu rameny, lokty, koleny. Žertík a rozkol, to je očividně už dávno zapomenuto. Pokud
existuje jedna jediná duše, která dokáže prolomit tenhle zasraný rudý příliv a pročistit hlenovitý
vzduch, pak je to zaručeně Cassady, který se speedovitě plaví po všech kanálech. A tak vykouří
trochu trávy a vylezou na vršek la casa grande a sedí tam, zatímco Cassady se předvádí jak v cirkusu
a mává tím svým perlíkem a nachází se na svém speedovém tripu asi tak třicetinu vteřiny od a Teď
za soumraku. Cassady předvádí svůj potřeštěný americký perlíkový balet poblíž jezírka stojaté vodv
a oni všichni vidí Cassadyho odraz v tom jezírku a taky odrazy jich samotných, jak se dívají na
Cassadyho, ale v tom jezírku to vypadá, že vzhlížejí nahoru v dokonale symetrickém playbacku,
obaleni Pí přízraky minulosti, měsíční branku, aby svět mohl vyjít na jeviště, na kterém všichni
dumáme o sobě samých a o věcech jako Domnu, satwa a radžas, o všem naráz, o fons et origo, o
okamžitém Filmu — o Teď
Promočenej Harry!
A Haluzní Racek začne znova mávat křídly, jako by to byly kožené lopatky na karnevalové
hře kolo štěstí; je to Krysí pták, ale ví o té jediné důležité díře v nebi. Kesey je v la casa grande
a zdvihl se vítr a obloha je pod mrakem a Racek mává křídly a Krysí omítka je polepená stránkami
vytrženými z komiksu o Kapitánu Marvelovi, jsou tam celé scénky z Dr. Strange, z Námořníka z
ponorky, ze Zeleného hromotluka, z Fantastické čtyřky, z Lidské pochodně — zkrátka a dobře jsou
tam samí Superhrdinové. Všichni feťáci si myslí, že je namalovali metamfetaminoví cvoci, protože
si s nima tak šíleně a jiskřivě vyhráli. Superhrdinové! Übermenschen! Bylo to divný, že by
Nietzsche, ten zvědavej misantrop typu Petera Lorrea (Peter Lorre — německý herec, který natočil v
Hollywoodu řadu hororů)
s kníry a zapšklým černým tübingenskym profesorským pláštěm, měl bejt namočenej do samý
podstaty tyhle věci — a Kesey slyší, jak mu Bob Stone říká: ‫״‬Nietz- sche je teď nahoře v Nebi,
Kene, a řiká ‫׳‬Žeru to, co děláte —‫ ־‬ale nečtěte mý knihy‫— ״׳‬
— ale ten starej Valkýra byl v tý věci namočenej. Svět není přímočaré pořadí příčiny a důsledku,
táhnoucí se donekonečna, ale místo toho je konečný a neustále se opakuje, takže všechno, co kdy
bylo a co kdy bude, je uvězněno v teď, v nekonečném Opakování, a jen to čeká na to, až se znovu
vynoří Superhrdinové; a potom nastane totální přehodnocení všeho. A taky bude zkombinována
Nietzscheho inspirace s tím, co jemu momentálně nejlíp jde — totiž s mužem, který věčně sleduje
svůj vlastní film a nikdy není schopen proniknout do ráje za plátnem: jak Nietzsche naznačil, život
je kruhem, a tak záleží na putování, nikoli na tom, abychom se tam dostali. Život je okamžik.
Spousta príma feťáků to říká. Já jsem to zkusil. Věnoval jsem tomu spoustu času a spoustu úsilí.
Abych se přesvědčil, ze tihle príma feťáci byli oklamáni — tím jednoduchým trikem, o kterým jsem
měl pravdu, když jsem říkal, že je príma žít okamžikem, ale my přitom do toho okamžiku nikdy
nedokážem proniknout! Grrrrrrr!
Ano, jak Pranksteři a mnozí z jejich věrných a blízkých věří, Kesey ví, že se mu nějakým způ-
sobem podařilo zahlédnout to obrovské zvíře, co mává křídly a je kdesi za touhle stranou plátna a
je namočený do tý starý dobrý esence tyhle věci — je namočený v tom, čemu se s oblibou říká
osvícení... a vzpomíná:
Je noc a on šel k vodě, zfetovanej trávou, a posadil se a světlo z elektrického poutače—je to poutač
na Coca-Colu? — v městečku se k němu natahovalo Přes záliv, a každá linka se tím napřímila, byla
to pravěká linka, doba kamenná, tohle je marjánová čára

STŘIH
je noc, to samý místo, on je zfetovanej kyselinou a linky se k němu nenatahujou rovně, ale v
dokonalých půlkruzích, tohle je kyselinová čára, čára přítomnosti, dokonalý kruh, jako pavouci,
kterým píchnou kyselinu a oni upletou maličké, dokonale kruhové sítě
STŘIH
je noc, to stejný místo, on je zfetovanej opiem, tohle je poprvé a naposled, kdy si dal tvrdou
drogu, a linky se začaly stáčet do kruhů, ale místo toho skončily tak, že měly na konci háček, jako
háček ve vodě na japonské grafice, jako ten háček, který najdete v textu toho divného komiksu

123
 zvaného The Spirit (Duch), a tohle, to byla linka budoucnosti, která ukončovala kruh, aniž by
pokaždé musela dojít až na začátek, dostala se tam proto, že znala začátek tohohle tripu
STŘIH

Je noc a elektrická bouře se blýská v mexickém vedru, on je zfetovaný kyselinou, blesky se obje-
vují — támhle! — támhle! — a ta elektřina vtéká do něj a zase z něj vytéká, je to druhá kůže,
kvádro, tvořený elektřinou, a pokud čas byl vždycky teď, tak je to Ted! — a on vymrští ruku k
obloze, aby přikázal blesku, kde se objevit — tam, kam ukáže — Teď! —
musíme to uzavřít, totiž tu mezeru mezi bleskem a okem, a dokázat to, dokázat znovuvstoupit do
Ted'… jako Superhrdinové... otevřete... dokud nepadne na pláž, kde ho najde Mountain Girl, jak se
drží za krk a dusí se, jako by měl plnou hubu písku...
Za kyselinu. Ted‫ ׳‬dokončili tenhle trip, uzavřeli kruh, oni všichni, a bud‫ ׳‬se z toho vynoří jako
Superhrdinové, zavřou za sebou dveře a proletí tou dírou na mladičkém nebi, anebo se udusí ve
smyčkách a smyčkách zpoždění. Už jsem to skoro viděl! Prescjue vu! — spousta príma feťáků to
viděla — Pavel řekl raným křesťanům: chlemtejte víno pro Ducha svatého — dřív nebo později do
vás musí Krev vstoupit napořád — Zarathuštra říkal svým následovníkům: nemůžete v jednom
kuse brát vodu haomy, abyste viděli plameny Vohu Mana — musíte se těma plamenama stát, vole
— a Dr. Strange a Námořník z ponorky a Zelený hromotluk a Fantastická čtyřka a Lidská
pochodeň páchají své žertíky na Krysích zdech la casa grande právě tak jako Cassadyho
stroboskopický kladivo, fons et origo::::: a můžete si vybrat a buď tuhletu věc budete mít v sobě
napořád, anebo budete namáhavě šplhat na velitelskou věž týhle ponorky pokaždý, když budete
chtít jednou jedinkrát zahlídnout obzor:::::

24. MEXICKÉ ZATČENÍ

Hagen se mezitím stával víc a víc... Hagenem. Tím neodolatelným, okouzlujícím chlapíkem... a zdá
se, že si jakási krásná mladá začínající herečka z Kalifornie usmyslela, že za ním pojede do Mexika.
Milý tatínku. Neměj o mě strach. Jsem v Mexiku s několika krásnými lidmi... Její otec za tím
pochopitelně okamžitě čichal beatniky a drogy, a tak dělal, co mohl, aby zjistil, kde vlastně je, a
přivedl ji zpátky. Aspoň teda Pranksteři usoudili, že tohle muselo být za tím záhadným průserem,
který přišel pak, na cestě do Guadalajary.
Hagen, Kesey a Ram Rod jeli jednou v noci směrem ke Guadalajaře v náklaďáku s otevřenou kor-
bou, až dojeli k barikádě na silnici, u které hlídkovali mexičtí Féderales. Co mají dělat? Otočit to a
jet zpátky? prorazit tím? lhát? V té době bylo s místními rameny zákona všechno ohromně
pohodové a oni se cítili silní a sebejistí, a tak se Kesey rozhodl, že zastaví a udělá to, co udělal už
mockrát, prostě je vtáhne do jejich filmu. Pámbu ví, že Pranksteři už si dokázali poradit se spoustou
policajtů.
Ale — neuměli mexicky, a tak v případě těchhle Federales nemohli se svým filmem ani začít. Fé-
derales je všechny tři drapli a okamžitě prohledali celý náklaďák, jestli v něm není tráva, a skutečně
ji .. a tím to celé skončilo. Byli venku v dešti a ve na - 2emě krys. Mexičani nebuzerují lidi kvůli
trávě lik jako američtí policajti, ale mají stejné zákony vůbec nemají radost z toho, když vidí
americké feřáky, co přijeli do jejich země na návštěvu, a Kesey bvl ‫״‬nebezpečný", jak tomu říkali.
Vzešel z toho zkrátka dokonalý průser.
Tahle silnice číslo 15 vedla podél železniční trati, která se táhla až ke guatemalské hranici. Mezi
silnicí a tratí byla hustá a temná trnitá křoviska, stromy a keře a všemožné sračky, ostny, listy jako
břitva. Kesey se smutně usměje a předvede pantomimu na téma no-tak-jste-nás-dostali, hoši, takhle
to holt bejvá. Federales mu seberou turistickou kartu, která je ovšem falešná. Jo-vyhráli-jste-hoši,
načež řekne: jen mi dovolte, ať si na vteřinku zajdu tady do křoví, než nás odvedete. Každej se musí
občas vychcat; všichni jsme si rovní, gringos a Mexičani a všichni, když se potřebuj em vychcat,
neni to tak, hoši? A tak Federales řeknou O. K. a Kesey zaleze do křoví —
koutkem oka vidí, jak se k němu po trati blíží vlak, vjíždí do zatáčky a zpomaluje —
Padej! Rotorotére! Kesey se vrhne do křoví směrem ke trati, trny a listy jako břitva se mu
zakousnou do nohou, světlo vlaku otřásá tím podivným okrovým přítmím nad trnitými křovisky,
která mu rozdírají košili, a Kesey se dostane až k vlaku a vyskočí na spřáhlo, chytí se žebříčku, co
vede nahoru na krytý vagón. Náhle přijde prudká clona deště, zableskne se a ten blesk ozáří celou
tuhle scénku a taky jeho postavu — Federales funí a prodírají se křovím jak Mexičani z nějaký
komedie, kterejm z uniforem lítaj knoflíky, a ječej ihoy! ipronto! a pak
PRÁAAAMSSSSSSSSSKKKKKKKK
Ti debilové po něm střílej! Maminka nikomu nedovolí, aby tu kouřil trávu! Tady na samým kraji
toho o čem tvrdíte, že tomu věříte, je člověku hořko - je tu černá tma — a pak ho v tom Kosmo
upíchnul ještě víc, zablesklo se — zase slyší funění, jak se prodírají křovím
PRÁÁÁÁÁSSSSKKKKKKKKK

124
 tihle komičtí španěláčtí policajti — a pak vlak nabere rychlost a on leží dočista oddělanej na střeše
vagónu, co se řítí kamsi k čímusi Městu na okraji.
A je to Guadalajara, jak se ukáže. Kesey nemá vůbec žádný peníze, nemá ani trávu, nemá
prostě nic. A tak zamíří na hlavní náměstí, kam jinam, kecne si na zem, je celý promoklý a klepe
se zimou. Jestlipak v tomhle městě snesou vandráckého gringa? A najednou je den a jakýsi
Mexičan k němu zamíří přes park, dá se s ním do řeči, mluví anglicky. Je to štíhlý chlapík něco přes
dvacet, hrozně hezký, vypadá jako Valentino, bezmála žensky
BUZERANT!
a nabídne Keseymu, ať si odpočine v jeho hotelovém pokoji,
BUZERANT!
a Kesey, celý zničený a rozklepaný, přijme. Tenhle hotel je pěkný zapadák, ale je to tam čisté. Má v
něm pěkný pokojíček, tenhleten Mario, je to příjemný poklidný přístav. ‫״‬Udělejte si pohodlí,
prospěte se.“ Kesey se snaží zapudit svou usínací fantazii
NAPADL HO BUZERANT!
ale stejně okamžitě usne, probudí se až bůhvíkdy a očividně nedotčený. Mario taky nemá peníze, ale
sebere se a jde na poštu poslat telegram na účet příjemce pod Keseyho novým jménem, Sol Almande.
To znamená salamandr, chápete ‫ —־‬zvíře, které žije v ohni. Kesey tam sedí celý den a pak ještě
jeden, a Mario je jen ohromně roztomilý, nic víc.
JAKOU HRU HRAJE?
Je třeba zajít k posvátnému telégrafu a modlit se. Všichni zaměstnanci telégrafo, obutí do huaraches,
tu klidně sedí a zapadávají stránkami telegramů. Hay tiempo. Musíš vědět, jak na ně, říká Mario. A
zajde do prvního patra budovy telégrafo. Zanedlouho se Šéf, taktéž obutý do huaraches, probírá celou
kupou papírů a hledá zprávu pro netrpělivého Almandeho. Ale — nenajde nic.
Následujícího rána se Kesey rozhodne to risknout a zajde na Americký konzulát coby nebohý
americký rybář s řídnoucími šedinami, který tu ztvrdl bez peněz a potřebuje se dostat zpátky do
Manzanilla. Jedna dívka, jakási slečna Hit- chcocková, mu dá 27 peso, aby mohl dojet třetí třídou
do Manzanilla, a Kesey nastoupí do autobusu, zatímco mu Mario roztomile mává na rozloučenou.
Tohle byl tvůj vlastní špatnej trip, Kesey, říká si Kesey, protožes nepochopil, že Mario byl prostě
jen tak správně mexicky sladký a roztomilý — to je všechno, prostě to byl jen muy simpático
chlapík. Cesta autobusem byla hrozná, osmnáct hodin drncání po Krysí zemi, zpola tam byla silnice
a zpola ne, byla to Krysí země, ale přitom na ní bylo tolik otevřených tváří. Koukají na tebe dočista
jak feťáci, jsou absolutně otevření, spíš si přejí něco objevit než ukrýt. V jednom kuse se zastavuje,
aby se mohli vychcat, a Kesey není schopný ničeho jiného než se zničeně motat kolem a čekat, až
si řidič zase sedne za volant. Kesey má hlad a je prázdný jak vymlácená sláma. Asi po deseti
hodinách, když znovu zastaví, přejde řidič dozadu do autobusu ke Keseymu a zahledí se na něj
těma doširoka rozevřenýma simpático očima a dá mu šest peso jen tak, beze slova, je to asi 17
centů, ale můžeš si za ně koupit tacos a tak dále, načež se ten řidič zase vrátí dopředu. Je to divná
země, takhle Země krys! Někdy to prostě vědí. Mají naději! — nejen těch vybraných pár lidí, co
Superpochopili, ale i obrovité davy, které dokážou být otevřené a pořádně se koukat. Čekají na nás,
tady v téhle Zemi krys.
Kesey je zpátky v Manzanillu a adrenalin už zas teče proudem. Hagen a Ram Rod sedí ve
vězení. Tak jako všechno ostatní v Mexiku, bylo vězení, kde byli, kruté a příjemné zároveň. Bylo
šíleně hnusné, plné klíšťat, blech, škorpiónů, prostě veškeré té havěti. I jídlo bylo hnusné. Ale
mohli jste si poslat absolutně pro cokoli, co jste si chtěli strčit do sosáku, pokud jste na to měli,
počínaje šťavnatými enchiladas a konče trávou, speedem a kyselinou. Hagen a Ram Rod byli v
jednom kuse příjemně high a zároveň jim bylo příšerně.
Každopádně Kesey začal dostávat pocit, že už je to jen otázka času, než si pro něj přijdou.
Mexičanů se zas tak moc nebál. Mexičani byli vždycky ochotní nechat se uplatit. Bál se horlivců ze
Států. Měl strach z lapiduchů z FBI. Dobře znal případ Mortona So‫ ׳‬bella, atomového špiona, co se
jednoho dne zničehonic objevil v pohraničním městečku v doprovodu agenta FBI, který ho
převáděl přes hranici. Pokud tě FBI může sebrat v Mexiku, skutečně, fyzicky te sebrat, tak mu v
tom Mexičani jistojistě pomůžou. A taky ti horliví, nadutí policajti z okresu San Mateo- Krajem šla
zvěst, že policajti ze San Matea jezdí do Mexika na dovolenou jen proto, aby tam ulovili Keseyho a
zas se o nich psalo v tučných novinových titulcích. La casa grande a Krysí přístřešek se mu líbily
čím dál tím míň, vzhledem k tomu, že se tam začal objevovat jeden feťák za druhým a každý se
kamarádsky křenil od ucha k uchu, byli to lidi z Kalifornie a dokonce i z New Yorku, kteří nějak
zjistili, kde je Kesey. Vždycky se tam objevili, jako by čekali, že Pranksteři budou štěstím zářit, až
je uvidí — vždyť jsme to my, ta hrstka svatých, zasvěcených do kyselinové scény — a v úsměvu
odhalovali dolní řezáky. Jasně, v kyselinovém světě ve Státech to byla velká věc, vědět, kde je
Kesey. Když jste to věděli, znamenalo to, že jste do všeho vážně zasvěcení. Jo — viděl jsem se v
Mexiku s Keseym. A pak — všemožní Pranksteři sem přivedli své kamarády. Včetně děvčat, jak
jinak. A Page se dal dohromady s vysokou blondýnou, která vypadala tak trochu jako dánská
děvečka a které všichni říkali Doris Delay. Začalo to tady být jako v La Hondě, La Hondě na
obratníku Raka. Lidi bydleli všude kolem, v domě, v Krysím přístřešku, v autobuse. Holku jménem

125
Jeannie uštkl jednou v noci škorpión. Všichni se probudili a přemítali, co dělat. Chvíli si lámali
hlavy a pak usoudili, že nejlepší bude nechat to bejt, a všichni zas usnuli. Přežila to.
Kesey stále ještě každému dovolil, aby tu zůstal. Nikoho nevyhodili. Je čas podrobit to, o čem
tvrdím, že tomu věřím, skutečnému Testu. Každopádně už nebylo možné předstírat, že v celém
tomhle filmu o Psanci bylo ještě vůbec něco tajné. Teď už to byla jen otázka času a
lenostiostiostiostíostiostiosti... Celá tahle scéna kolikrát Keseyho celého napružila a on nasedl do
auta a dojel k ostrohu, z kterého byl výhled na oceán, a kouřil trávu a pozoroval ten oceán... zrovna
jako to dělala Black Maria, když se tak nad tím zamyslím.
Black Maria právě prožívala soukromé peklo. Konkrétně — byla šíleně osamělá. Osamělá? Jak
se vůbec může člověk, který je skutečně otevřený, cítit osamělý mezi spoustou ostatních skutečně
otevřených lidí, kteří dělají spoustu věcí společně a v jednom kuse společně fetují? Copak se
Mountain Girl vůbec někdy cítila osamělá? Copak byla Mountain Girl vůbec někdy zoufalá? Ne, to
si nikdo nedovedl představit; Mountain Girl byla s celou touhle věcí dokonale sesynchronizovaná.
Ona, Black Maria, byla nejspíš jediným člověkem v historii celé téhle věci, který se kdy cítil
osamělý... v pranksterské hierarchii.
V pranksterské hierarchii? Žádná pranksterská hierarchie přece nemela existovat. Vždyť i Kesey
měl být ne‫־‬navigátorem a ne‫־‬učitelem. Každopádně si všichni ostatní v tomhle bratrstvu byli
navzájem rovni, protože tu neexistovalo soupeření, nehrály se tu žádné hry. Tohle všechno nechali
za sebou ve světě normálních lidí... ale... ať už tomu říkáte hra, nebo ne, stejně to tu je. Momentálně
byla Mountain Girl první mezi ženami, Keseymu byla nejbližší, a Faye byla druhá, anebo to bylo
obráceně?, a Black Maria byla možná třetí, ale ve skutečnosti Keseymu tak vzdálená, že na tom
vůbec nezáleželo. Mezi muži byl odjakživa tím nejoblíbenějším Babbs..‫ ׳‬a žádné hry se nehrály...
ale občas to přece jen vypadalo, že tady hrají tu starou známou hru na osobnost...to, jak vypadáte a
jestli máte agresivní, otevřený šarm, a dokonce i jestli jste dobří sportovci ‫ ^־‬tím jste to tady
vyhrávali, právě tak jako kdekoli jinde...
A Black Maria se postupně stávala Pranksterkou. Prostě to tu najednou bylo, viselo to ve vzduchu
— ten fakt, že teď je Pranksterka. Něco tu svou přítomností pozměnila — a to ne tak, že by všechno
přijala za své.
Pageova holka Doris Delay prožívala totéž. Strašně se někoho toužila na něco zeptat, ale jak to
udělat? Konečně zašla za Šandy Lehmannem- Hauptem a řekla: ‫״‬Co tím myslej — Nikdy nevěř
Pranksterovi?"

25. TAJNÝ AGENT ČÍSLO JEDNA

Je odpoledne — Page se hrne do dveří la casa grande a volá:
‫״‬Hej! Támhle naproti přes cestu stojí nějakej chlap a fotí nás!‫״‬
Bylo to tak. Zpoza parapetu okna nedostavěné chatky, dalšího Krysího zázraku z tvárnic, co stojí na
druhé straně pobřežní silnice, vykukuje chlap. Slunce se mu odráží na objektivu foťáku. Kesey už je
napumpovanej adreanalinem, chystá se utéct, ale Page přejde dlouhým krokem přes silnici a zajde
do té chatky naproti, jako by mu patřila, a zanedlouho ho následuje Babbs.
‫״‬Co to sakra děláte?‫ ״‬řekne Page. ‫״‬Ahoj, amigo!" řekne ten chlap a vypadá víceméně klidně. Mluví
anglicky. ‫״‬Sikám si, še mošná tahle dům koupim. Vám se líbí tady pláš?"
Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně!‫ ״‬řekne Babbs. Babbs nasadil svůj přátelský úsměv a ten teď vytočil
na takové obrátky, že to toho chlápka trochu zarazí, ale hned se zas vzpamatuje. ‫״‬Ano?‫״‬
Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně!" ‫״‬Ano. Já jsem rád. Já jsem rád, kdyš jiná osoba mi šekne svůj
násor. No — tak ahoj, amigos!" ‫ "׳׳־‬a vyjde z chatky, jako že se chystá k odchodu.
„Pošli nám pár těch fotek, pokud se ti povedou ‫ ״‬řekne Babbs.
„Pár fotek?‫״‬
Jol Jo! Přesně! Přesně! Přesně!‫״‬
„Jakých fotek?‫״‬
‫״‬Našich fotek. Máme fotky rádi. Máme celý album. Máme rádi nevyumélkovaný obrázky,
chápeš? Určitě se ti pár takovejch povedlo.‫״‬
‫״‬Ano.‫ ״‬Začne se zdát, že tenhle Mexičan o něčem usilovně přemýšlí. „Povim ti to, kámo, mošná
mi pomůšeš.‫״‬
„Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně!‫״ ״‬Pracuju pro Mexickou námošní rosvědku, a mošná pomůšeš...
nám všem. Máme zprávu, še v těchhle vodách sou ruský ponorky.‫״‬
„Po-nor-ky!‫ ״‬řekne Babbs s dokonale hraným překvapením.
Několik Pranksterů se shromáždilo před la casa grande a pozorují Babbse a Page a toho
Mexičana před Krysí chatkou.
‫״‬Ano,‫ ״‬řekne Mexičan. ‫״‬Máme zprávy, že týchle ponorky pšicházej v noci k pobšeší, v těchhle
vodách. Všimli jste si něšeho podobného?‫״‬
„Jestli jsme si všimli/‫ ״‬řekne Babbs. ‫״‬Kristepane, to jsme si všimlil Musíte sem někdy v noci zajít!
Někdy v noci je jich tu tak strašně moc, že nemůžete usnout kvůli těm jejich signálním světlům.
Svítěj nám rovnou do oken, strašlivě blikaj, a je to zaručeně těžko rozluštitelnej kód. Těžko

126
rozlušlitelnej kód. Ale však my ho rozluštíme. Spousta chyt‫ ־‬rejch hlaviček už na tom pracuje.
Vždyť zrovna tenhleten chlapík tady‫ — ״‬a ukázal na Page, a dál cosi drmolil o té neuvěřitelné
drzosti Rusů s těma jejich ponorkama — zatímco Cassady přejde přes silnici, neustále si u toho
pohazuje kladivem, nechá ho ve vzduchu otočit jednou, dvakrát, třikrát, vrhá ho vysoko do
vzduchu, pak ho chytne za zády a tak dále, a vůbec se na něj nedívá. Cassady položí cihlu na plot
asi tak pět metrů od toho Mexičana, ale neřekne ani slovo a ani se ná něj nepodívá, místo toho
mrská rukama a nohama sem a tam do rytmu svého soukromého Joea Cuby. Pak zamíří zase zpátky
přes silnici.
‫״‬Ano,‫ ״‬řekne ten Mexičan. „Prosím, jestli dovolíte, zeptám se vás tohle. Máme zprávu, še jeden
Rus mošná tu s ponorkou pšistál. Měší asi metr osmdesát... je to... svalovitý muš... vypadá tak asi
na tšicet let... má... světlé vlasy, jeho vlasy jsou zkroucené a on je na vrcholku hlavy trochu
plešatý... Neviděli jste takového šlověka?"
‫״‬Jeden Rus že tu přistál!‫ ״‬řekne Babbs. ‫״‬Byls někdy v Jídlo ulici?‫ ״‬Jídlo ulici?‫״‬
‫״‬Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně! Tržnice. Na tržnici nic jinýho než ruštinu neuslyšíš. Jsou prostě
všude. Tohle už přece každej ví, člověče!‫״‬
Ten chlap nakloní hlavu ke straně a zírá na Babbse skrz sluneční brýle, jako by mu to snad mohlo
pomoct na něj správně zaostřit —
— a v tom okamžiku — FÍÚÚFÍÚÚFÍÚÚFÍÚÚFÍÚÚFÍÚÚFÍÚÚFÍÚÚ iTŘÍSK!
Cassady — co byl dvacet metrů odsud na pobřežní silnici, se zničehonic otočil a mrštil tím
dvoukilovým perlíkem točitým pohybem, jako by to bylo bolo, a roztříštil cihlu na plotě na sračky,
pět metrů od toho Mexičana.
„Ano“ řekne Mexičan. ‫״‬Děkuju ti, kámo.‫ ״‬A otočí se a rychlým krokem zamíří pryč, ujde l^s po
silnici, pak naskočí do sedanu a vypadne odtamtud.
Ale den nato se ten chlapík zas vrátí, nese se po pobřežní silnici jak páv, a tak Babbs vyleze ven,
aby se s ním potkal.
„Amigo!" řekne ten chlápek. „Viděl jsi dnes nějaké Rusy?‫ — ״‬a tohle pronese a vesele se kření
od ucha k uchu, jako by říkal, že to byl moc pěkný vtípek, a my zasvěcení tomu moc dobře
rozumíme.
A tak si to Babbs rozmyslí a řekne: Víš co, pojďme do Polynéskýho paláce a tam si o tomhle
všem promluvíme. Jako chlap s chlapem.
Mexičan řekne O.K. a vydají se spolu do městečka směrem k Polynéské restauraci. No, aspoň že
toho chlapíka dostanu pryč od la casa grande, když už nic jiného, říká si Babbs. Kesey už se na to
nachystal a je připravený prchnout v jednom z aut. Mohl by zamířit do džungle, ale džungle — to je
nesnesitelně špatnej trip. Na druhou stranu ovšem silnice vedoucí ven z džungle není taky bůhvíjak
výhodná. Pokud se ho skutečně pokusí dostat, tak se jim zaručeně podaří zablokovat silnici číslo 15
tak rychle, že se odsud nedostane. No, každopádně bys měl vypadnout z la casa grande. A tak
Kesey a Stone nasednou do Stoneova auta a zajedou k ostrohu, ze kterého je výhled na oceán, a dají
si tam pár šluků a snaží se zvážit situaci.
Zaparkují nahoře na ostrohu a shlížejí dolů na smrdutý rudý příliv. Na ten zasranej smrdutej rudej
Příliv. Rozbírají tu situaci ze všech stran, a pak se Kesey rozhodne: nemá cenu utíkat ani do
džungle, ani po silnici. Tohleto je jejich hra, hra na policajty a zloděje. Tohleto je jejich film a oni
znají ten svůj film zepředu a zezadu, oni vědí, jak to celé skončí, a my víme, jak to celé skončí. Po
veselé honičce justice zaboduje a na posledním svitku filmu leží Psanec na zemi a žere lejnovitý
prach, aby se tím diváctvu předvedla hrůza jeho feťáckých způsobů. Jediná možnost, jak z toho
vyklouznout, je přetvořit to celé na pranksterský film a tak dlouho si představovat že tenhleten
divnej chlapík v tomhle pranksterským filmu je, až tam doopravdy bude. Není nikdo, ke komu
bych mohl běžet a říct: Maminko, tenhle film už mě vůbec nebaví, je moc opravdickej, maminko.
Musíš se zocelit a vážně věřit tomu, o čem tvrdíš že tomu věříš, Majore, musíš vážně věřit! anebo
budeš donekonečna prchat, aby sis zachránil kůži... Začnou mluvit o filmech o Psancích, které kdy
viděli a ve kterých Psanec nakonec zvítězí, a přišli na Casablanku, na ten film s Humphreym
Bogartem. Bogart byl psancem v Casablance, v marocké poušti, otevřel si tam za druhé světové
války restauraci, přičemž pomáhal partyzánům z Evropy a podněcoval je. A ta- kovej nadstickej
týpek anebo prostě nějakej chlápek z FBI, jaký měli za války ve Francii, zkrátka a dobře hnusnej
polda, tam přijde a začne ho vyslýchat. ‫״‬Proč jste přijel do Casablanky?" řekne. ‫״‬Pro vodu,‫ ״‬řekne
Bogart. ‫״‬Tady žádná voda není“ řekne hnusnej polda. ‫״‬Jsme uprostřed pouště.‫״‬
‫״‬Jó?‫ ״‬řekne Bogart. „Byl jsem špatně informován.‫״‬
To je ono! Ten Film! A tak Stone a Kesey jedou zpátky a zajdou za Babbsem a tím mexickým
chlápkem do Polynéského baru. Ten mexický chlápek a Babbs se tam mezitím měli jak prasata v
žitě. Na stole stojí šest nebo osm lahví od piva a ten mexický chlápek začíná být strašně důležitý a
předvádí se, rozmáchle gestiku- luje, nutí je, ať si sednou, a pořád jede dál. Chce vědět, jak se
Kesey jmenuje, a Kesey řekne, že Sol Almande. Babbs se mu taky představil vymyšleným jménem
a Stone řekne, že je z časopisu Esquire. Mexičan začne studovat kupón na výdaje z časopisu
Esquire, který má u sebe Stone, jako by to byl strašně podezřelý dokument. Pak vytáhne z kabátu
peněženku a rozevře ji. Před zraky všech se zjeví policejní odznak s číslem 1.

127
 ‫״‬Co to je?‫ ״‬řekne Babbs.
‫״‬Tohle! Jsem A-gent numero unol"
„Taj-ný a-gent čís-lo jed-na!" řekne Babbs.
‫״‬Jo! Jo! Pšesně! Pšesně! Pšesně!" řekne Agent číslo jedna, zastrčí zase ruku do kabátu a zašilhá
po Babbsovi. Je to jako něco mezi Zorrem a Neronem.
Pak jim začne vyprávět o svých slavných případech.
‫״‬Elízabet Tajlorová pšijede do Mexico City? Sí. To je můj pšípad. Znám jí móc dobše. Sí.
Chodím kolem jejího hotelu, a ona má všechny tyhle lidi — Uúú'‫ — ׳‬vytočí dlaně vzhůru a
přitiskne bradu na klíční kost, jako by jim říkal, že nejspíš vůbec nejsou schopní pochopit, kolik
má ta ženská lidí — ‫״‬všechny ty funkcionáše, co dělají tohle a dělají támhleto, i v chodbě venku, a
jeden z nich, tako- vej velkej maricón" — tím myslí buzerant — ‫״‬mi povidá: ,Nikdo nesmí dovnič!
Nikdo‫״‬
‫״‬Nikdo, jo - povidám mu. - On je velkej maricón. Já to posnám. Oni tak divně vypadají, tihleti
ma- ricóni. Maji cojinas velký jak habichuelas, člověk jim to vidí na tváši, a ten hlas... jsou měkký
jak hoffno, tihle maricóni...
‫׳‬MARICÓN!‫ ׳‬povídám mu.
Jeho hlas, to je jen 'úúps!' — víte? — jako taková malinká voda.
‫׳‬Z CESTY, MARICÓN!‫״׳‬
Agent číslo jedna napůl vyskočí ze židle, když to předvádí, oči mu lezou zpoza slunečních brýlí a on
se vztyčí jak elektrizovaný tisícem voltů.
Pak si zase sedne.
"Nó-ó-ó-ó" pronese nesmírně tiše a usměje se jako člověk, který se chystá usnout. Předvádí to
takovým způsobem, že doslova vidíte toho ma- ricóna, jak se sesouvá k zemi, jak se rozpouští, jak
se proměňuje ve žmolky huspeniny a otevírá dveře do pokoje paní Taylorové.
Teď už není možný Agenta číslo jedna umlčet. Z mozku mu vybublává jeden úspěch za druhým.
Když ho zahnali do rohu jak krysu, podíval se na ně tak, že se lekli a utekli. Když se ho právě
chystali dostat bubnovou palbou, vytasil revolver a jednou vystřelil, jednou vystřelil, amigo, a to
stačilo. Ti skur- výsyní si mysleli, še ho pšechytrašili a chystali se na něj, ale on se mezitím
pšichystal na ně a čekal, az mu padnou do spárů, byl jako kýbl pod kohoutkem, a tak dále.
Divná věc ovšem je, že žádný z těchhle jeho slavných případů nemá co dělat se slavnými lidmi.
Všechny se týkají marihuany a většinou maji co dělat s Američany. Ano. ,
Nakonec vytáhne foťák a všechny si je vyfotí a Kesey řekne: ‫״‬Co kdybys zejtra večer přišel na
náš mejdan? Bude tam fůra lidí.“
‫״‬Váš mejdan?‫״‬
‫״‬Jo, zejtra večer budeme mít mejdan na rozloučenou/'
‫״‬Na rozloušenou?"
‫״‬Jo. Odjíždíme z Mexika a vracíme se zpátky do Kalifornie, a tak pořádáme mejdan na rozlouče-
nou‫״‬
‫״‬No, děkuju, amigo. Budu tam."
A tak začal první Mexickej kyselinovej test.
Agent číslo jedna zaručeně nebyl ten nejchytřejší polda Severní a Jižní Ameriky, ale bylo jasné,
že jejich čas v Mexiku se vbrzku naplní. Bylo načase začít promítat jejich Film na všech
promítačkách. A taky tu byl autobus. Nová fantazie byla, že by měli nastoupit do autobusu a v
jednom kuse být na cestě; křižovat Mexikem a pořádat Kyselinový testy a být v autobuse, a tím
pádem poběží pranksterský film neustále a na plné obrátky.
Manzanillský Test pořádali na dvorku Babbsova Krysího přístřešku, pod záštitou továrny na dětskou
krupičku. Test to byl nevelký a vřele na něm uvítali všechny feťáky, kteří se náhodou v té oblasti
vyskytli. Grateful Dead tam nebyli, pochopitelně, a tak dali muzikantům z mexické kapely v Póly-
néské restauraci deset doláčů, aby za nimi o přestávkách zašli po silnici a zahráli jim. Mezitím se
Pranksteři sami postarali o muziku, vytáhli všechny šílené smyčky drátů, Gretch seděla za
varhanami, a byly tam filmy a světla a všechno ostatní. Celou noc se neustále blýskalo na časy, což
bylo moc pěkné, a pranksterští muzikanti vydávali své podivné čínské tóny, elektronicky sténali v
Krysím podzemí. Ale žádný Tajný agent numero uno se tam neobjevil.
Kesey vážně doufal, že se ten chlapík objeví. Bvl dost potrhlý na to, aby ho bylo možné
přizpůsobit Filmu. Tak fantastického tvora člověk každý den nepotká. Každopádně je lepší, když
bude tady a bude shromažďovat další údaje pro svou úžasnou kariéru, než když se bude houpat na
kokosových palmách a pracovat na své policajtské fantazii o Pranksterech. Ale on nepřišel. Nu což,
prostě budou dál ulítávat a sténat na pobřeží nad rudým přílivem.
Polynéští muzikanti se k nim dotrmáceli po silnici a hráli. Bylo to príma, cvokatět na pozadí
španěláckých synkop. Pak bylo chvíli ticho po pěšině a pak to přišlo — HOY! PRONTO!
— tenhle výkřik vycházel z druhé strany Krysího přístřešku. A kdypak už jsem tenhle výkřik
slyšel, Kosmo? HOY! PRONTO!

128
 A všichni ztuhli a čekali, kdy po nich skočej. Když vás zatýkaj v Mexiku, skáčou jak divoký
kočky. No budiž — tak se aspoň podíváme, jak Federales uskuteční svou fantazii na pozadí
mariachis, ve kterém se vysoký tón vždycky zlomí a pak se zas snažně šplhá nahoru, a jak budou
funět a prodírat se křovím se zlatejma pažbama a s hvězdama na zubech
HOY! PRONTO! No tak sem poďte, kluci, tady vevnitř všechno volně cvokatí —
— a zpoza rohu vyleze jen majitel Polynéského paláce, dokonale nasraný, protože jeho combo
tady trčí u těchhle bláznů ještě dlouho po přestávce, a on už tak má dost problémů s tím, jak se tu
kvůli rudýmu přílivu nehejbaj obchody, a teď oni tu jeste ztvrdnou u těch bláznů.
"Hoy! Pronto!" vyřvává v jednom kuse. iPo-! spěšte si! Mazejte zpátky do mý hospody! a
postrkuje je a odvádí je z deliria paláce dětské krupičky.
Hoy! ÍPRONTO!
To zatracený blejskání na časy blejská jako blázen a to je dobrý znamení. Film už se zas rozjel.
Den nato Pranksteři odjeli z Manzanilla, aniž by Agent číslo jedna cokoli řekl nebo udělal. Odjeli s
celým autobusem, následovaným menší karavanou aut. Zamířili do Guadalajary a tam uspořádali
Kyselinovej test v jedné restauraci. Test pořádali dva dny po sobě a každý večer se tam objevil dobře
oblečený Mexičan v zářivě bílé košili, navlečené na otylém trupu, společně se striptérkou, a zůstali
tam až do konce, přestože nevzali kyselinu. Usmívali se a tancovali a zdálo se, že se jim tam líbí.
Ukázalo se, že ten Mexičan je místní detektivní jeře. Nejsme tu sami.
Autobus se probil do Aguascalientes, 364 mil severozápadně od Mexico City, a byl na na Ky-
selinový testy moc dobře vybavený. Aguascalientes leží v nadmořské výšce 2000 metrů v tierras
frescas a v pozdním létě je tam podnebí doslova rajské, je to rozkošně potrhlé město, vybudované na
rozlehlém systému tunelů, které zbudovala... neznámá rasa... Pranksteři jsou v časové smyčce před
mnoha tisíci lety. Do Sandyho zničehonic vjede neuvěřitelné nadšení. Šandy naložil svůj motocykl
do autobusu. Den ode dne vládl větší mocí a tohle mexické dobrodružství se mu líbilo.
Minerální prameny! řekne Sandy. Musíte tam zajít! Vykoupat se v teplých a uklidňujících minerál-
ech pramenech — to je prostě ráj — A budete dokonale čistí. Aguascalientes, to je místo, kvůli
kterému museli vystavět celé tierras del fuego, navrstvit je šutr po šutru, jen proto, aby v těchhle
výškách vybudovali kus Nebe.
Mountain Girl to všechno poslouchala a věděla no, že hned tak nikam nepojedou. Že se budou
potloukat kolem Aguascalientes celý den. Pokud Kesey něčemu nedokázal odolat, pak to byla
vyhlídka na dlouhou koupel v teplé vodě. Často zůstával ve vaně s teplou vodou třeba hodinu a v
těchhle rajských Aguascalientes se bude máčet zaručeně tak čtyři nebo pět hodin.
A tak Kesey spolu s mnohými Prankstery od autobusu odešel a všichni se ponořili do horkých
pramenů až po krk. Hagena požádali, ať hlídá autobus a taky veškeré zařízení na Kyselinové testy v
něm. Sandy se jel projet na motocyklu.
Znenadání se Sandy objevil zpátky u autobusu. Vypadal mocný a šťastný. Měl na sobě oranžové
zářivé sáčko omalované fluorescentní barvou a na jeho motocyklu byla taky spousta oranžové fluo-
rescentní barvy a vypadalo to, že Sandy vládne hroznou mocí. Nastoupil do autobusu a vlezl až
dozadu a za okamžik se vynořil a v náručí nesl velký magnetofon Ampex.
‫״‬Co s tím děláš?‫ ״‬zeptá se ho Hagen.
‫״‬Potřebuju něco těžkýho, abych to moh přidělat dozadu na motocykl a cvičně se s tím projet“
řekne Sandy. ‫״‬Až pojedu zpátky do New Yorku, povezu s sebou spoustu věcí, a tak chci zjistit, jak
moc na něj můžu naložit“
‫״‬No — já nevim/‫ ׳‬řekne Hagen. Člověče, tady něco nehraje. ‫״‬Neměl bys z autobusu odnášet
pranksterský vybavení. Víš, co řiká Náčelník.‫״‬
„Ale já ho z autobusu neodnáším," řekne Sandy. jen se s tím chci pár bloků projet, abych viděl,
jak 'moc můžu s touhle motorkou manévrovat, když je
naložená.‫״‬
A mezitím Sandy přivazuje na zadní sedadlo motocyklu obrovskou kupu vybavení. Je tak těžké a
je ho tak moc, že se nezdá, že by s ním mohl ujet víc než deset mil.
„Řek bych, že bys to dělat neměl,‫ ״‬řekne Hagen. ‫״‬Hned se vrátim,‫ ״‬řekne Sandy — šlápne na to a
odjede. Celý zadek motorky pod tím nákladem podklesává.
Uběhne hodina, dvě hodiny — a Sandy se nevrací. Hagen začne mít obavy. Pak se tam ukáže
Kesey, vrátí se po koupeli. Jedem! řekne Kesey. Okamžitě je mu všechno jasný. Jde o osudový
Ampex, o který ho Sandy žádal už před víc jak rokem. Ten hajzlík s ním utek.
Naskočí do auta a vydají se po silnici na sever, směrem na Zacatecas. Má značný náskok, ten
zrádce Šandy, ale se zadní nápravou takhle naloženou se moc daleko nedostane. Probíjejí se přes
staré dobré mexické křižovatky plné reklam na Coca-Colu a Carta Blanca, dojedou až za Chicalote
a Rincón de Romos a San Frandsco, všude zastavují a povykují na mexické flákače na rohu.
‫״‬Hey! Neviděli jste potrhlýho gringa na motorce — celýho v oranžovým?‫״‬
‫״‬Ne.‫״ ״‬Ne.‫„ ״‬Ne.‫ — ״‬ti debilové jsou tak zlenivělí ze svejch huaraches, že by jim to stejně neřekli
— a tak se probíjejí dál, ale nakonec to přece jen vzdají a vrátí se k autobusu.
‫״‬Kurva,‫ ״‬řekne Mountain Girl, ‫״‬na tom Ampexu celej Kyselinovej test visí.‫״‬

129
 Ta celá složitá věc s pranksterskými hudebními nástroji, nastavitelné zpoždění, synchronicita, zá-
znam pro Archivy — nic z toho nemůžou dělat bez Ampexu. Sandy ukradl pranksterský Ampex
― Pranksteři ani na vteřinku nezapochybují, že tohle zařízení patřilo Pranksterům. Nikoli
Pranksterovi Sandymu Lehmannu-Hauptovi, ale Pranksterům. Pranksterská rodina, řád Pranksterů,
to bylo důležitější než veškeré svazky s vnějším světem, smlouvy a vlastnická práva a kdo jest
matka má a bratří moji? A obezřev učedlníky vůkol sebe sedící, řekl: Aj, matka má a bratři moji.
Nebo kdož by koli činil vůli Boží, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka.
A nezbylo jim nic než představa, jak se ten hajzl probíjí po Mexické státní silnici a snaží se na
tom svém Suzuki dovézt svý... vlastnictví do New Yorku. Do New Yorku. Tak na tohle se
připravoval. Ujel šest tisíc, kurva, mil na dvousetpadesátilibrovým motocyklu jen proto, aby našel
svý elektronický vlastnictví a odvez si ho zpátky, a teď, když se blíží k hranici, začíná ve slunce
západu zářit.
Asi 4500 stop odtamtud Sandy odpočíval ve stínu velkého hangáru z vlnitého plechu. Támhle na
otevřeném slunci byla — ranvej aguascalienteského letiště, po které se mrcasili hnědí Mexičani v
kombinézách. Sandy až dosud držel slovo, aspoň odsuď pocuť, aby se tak řeklo. Ujel na svém
motocyklu pár bloků, jak řekl Hagenovi. Pak zahnul doprava a zajel k městskému letišti a
zaparkoval za hangárem… a vyčkával... a přemítal, jestli je Kesey skutečně tak zabořený v Teď,
jestli skutečně tak zvládl umění jasnozřivosti, že vystřelí zenový šíp... anebo Sandymu dovolí, aby
ho přitáhl, a přijede rovnou sem a ukecá ho, ať zase nastoupí do autobusu, a v tom okamžiku mu
jednou provždy dá najevo, kdo má Moc, kdo bude už navždy ovládat jeho mysl...
Bylo to zvláštní, ale tahle paranoia trvala jen okamžik, v momentě, kdy odpočíval ve stínu.
Vlastně byl překvapivě klidný, jako kdyby honička právě skončila, místo aby zrovna začínala.
Dokázal to. Byl to jeho film. Vtáhl je všechny do svého scénáře. Třeba Mike Hagen. ‫״‬No-o-o-o,"
řekl přece. ‫״‬Já nevi-i-i-im. Víš, co řiká Náčelník/‫ ׳‬Šandy to věděl. Byl už v autobuse tři roky. Tenhle
trip, to bylo osvobození a otroctví zároveň, osvobození, moc, vůle, ta nejmocnější vůle, jaká na
světě je — a čí vůle to byla? Vůle skupinové mysli? No, on sám nikdy nevedl snovou válku se
skupinovou myslí, skupinová mysl ho nikdy neodsoudila, vždycky čekal na jedno jediné tajuplné
slovo, které bude znamenat: To je v pořádku, Šandy.
Pochopitelně že nemohl odvézt obrovitý Am- pex 3 000 mil na motocyklu. Než by dojel k
hranici, byla by z něj jen pěkná lesklá hromada součástek, byla by z něj jen rádiová skříň jak
vytažená z pytle Paula Fostera, věčné otřesy by rozhodně nepřežil. Na nádraží v Aguascalientes je
oddělení spěšnin. Odveze tam svůj Ampex a pošle ho do New Yorku vlakem a vrátí se domů na
motocyklu volný jako pták. Což udělal.
Mluvil jsem se Sandym rok nato v newyorském Central Parku, na samém jeho jihu, na břehu jezírka
u Central Park South. Chodil s pěknou blondýnou, kterou jsem taky potkal. Pracoval jako inženýr
pro jednu nahrávací společnost. Dlouho jsme mluvili o jeho dobrodružstvích mezi Prankstery, pak
přišel soumrak a my jsme si řekli, že jsme oba nedávno slyšeli o Keseym, pak se začalo stmívat, a
tak jsme vstali, že půjdeme. A po celou tu dobu o tom Sandy mluvil s ohromnou vřelostí, o Keseym,
o celém tom zážitku, nebyla v něm ani stopa hořkosti. Už byla skutečně tma, a tak jsme z parku
vyšli. Než jsme se rozloučili. Sandy se ke mně otočil a řekl: ‫״‬Víte vždycky budu v autobuse“
‫״‬
Leo! Leo! Ty jsi přece Leo, ne? Copak už mě neznáš? Oba jsme bratři z Ligy a tak by tomu mělo
být už navždy. Oba jsme poutníci na cestě do Země východní“

Pranksteři se přesunuli do Mexico City a jeho okolí, kde uspořádali pár Kyselinových testů, ale bez
zvláštního nadšení. Američtí feťáci z kruhů, co žily v Ajijicu, v San Miguel de Allende a v Mexico
City, se tam hrdě shromáždili — Jo — narazil jsem na Keseyho a Prankstery v Mexiku a všichni
jsme se zfetovali. Objevilo se tam pár Indiánů a mlčky hučeli.
Mezitím se Keseyho právníci dohadovali s imigračními úředníky v Mexico City a se střídavým
úspěchem se pro něj snažili sehnat legální dlouhodobé vízum. Nejdřív to byl střídavý úspěch a
potom čím dál tím víc neúspěch. Zdálo se, že jsou tu a tam sledovaní, to jest Pranksteři a autobus,
auty plnými dobře oblečených Mexičanů. Stone jich viděl víc než kdo jiný, ale jel pořád dál.
Cassady koároval autobus přes mexické tierras frías a ted‫ ׳‬měl zbrusu nový cíl — totiž přejet s
autobusem napříč přes celé Mexiko, aniž by jednou jedinkrát musel použít brzdy a aniž by kvůli
komukoli nebo čemukoli zastavil. Místo aby zabrzdil, když se na silnici vyskytly káry nebo auťáky
nebo zvířata, radši je objel po křovinaté krajnici, a místo aby řídil, tak ako předtím, do rytmu
spastokinetických trhavých pohybů Joea Cuby, v náhlých přímých linkách — začal řídit po jiné
lince — nové lince — Kesey vidí, že se to stalo dokonce i nehynoucímu Cassadymu — ale vždyť
je to jasný! — jemu se to přece muselo stát dřív než ostatním — proměnil se z Ohně ve Vodu,
vstoupil z doby kamenné do doby kyselinové a v okamžiku nastalo teď — Dál —

130
 Padej, Kesey. Teď byl ten pravý čas na to, přivézt budoucnost zpátky do USA, do San Franciska,
a nějak to splichtit s policajty a vším ostatním. Mexičtí úředníci už začali naznačovat, že ho vy-
kopnou, možná už za měsíc, to pod záminkou, že nemá vízum. Ale on už měl Krysí země stejně tak
akorát dost. Už nadělali dost bordelu v tom nádherně zbordeleném Mexiku. Už se toho nažrali až k
prasknutí. Vážně... abych pravdu řekl. Majore, tak v Krysí zemi už nebyly žádný další napajedla, u
kterých by se mohli svlažit.
Keseyho momentální fantazie byla, že dotáhne ten Psanecký žertík až do konce, stane se Abso-
lutním pranksterským psancem v náručí Ameriky, země 31 druhů zmrzliny značky Baskin-
Robbins. Takže vy jste nikdy neviděli Pranksterského psance? Tak teda sledujte náš film; vtáhne
vás do sebe...
Kesey si pro svůj návrat vymyslel vynikající melodrama. Stačí, aby to všechno bylo hodně veliký
a křiklavý, a oni tě v životě neuvidí. Usoudil, že se dostane zpátky na principu plagiátu. Pokud
všechno budeš, dělat dostatečně nápadně, tak oni v životě nepochopí, že jsi to skutečně ty.
Ke znovuvstoupení na půdu USA si vybral Brownsville v Texasu. Bylo to to nejvýchodněji
položené město na mexické hranici, leželo prakticky v Mexickém zálivu a bylo to to
nejnepravděpodob‫ ״‬nější místo, jaké si feťád mohli vybrat k návratu Většina feťáků jezdila přes
Tijuanu, nejzápadněji položené město na hranici, protože se vraceli zpátky do Kalifornie.
A tak si Kesey nasadil kovbojský širák a těsně před tím, než spatřil na obzoru Celní a imigrační
kontrolu Spojených států v Brownsville, si najal bílého mexického koně s prohnutým hřbetem a na-
sedl na něj s kovbojským širákem líně posunutým ke straně, hrál na kytaru a kolébal hlavou, jako
by byl opilý. Přijel ke hranici na staré bílé herce jako ‫״‬Zpívající Jimmy Anglund";
‫״‬Jak dlouho jste byl v Mexiku?‫״ ״‬Až moc dlouho, hergot." ‫״‬Můžu se podívat na vaše
vízum?‫„ ״‬To nemám“ „A kde je?‫״‬
Vízum — jak to má sakra vědět. Zajel tam, aby hrál v jednom country & western show v tom
zasraným Matamoros, a panebože, ti ho ale vožrali, ti zasraní Mexikáni, s těma svejma zasranejma
ženskejma a zasranejma margaritama, a pak ho přepadli na ulid a vokradli ho vo všechny prachy a
doklady, takže mu nezbylo ani hovno, a tak se vožral ještě víc a v jednom kuse byl vožralej v
tomhle podělaným Mexiku, střeva má zazděny červeným jílem, a že se to musí stát zrovna jemu,
slušnýmu klukovi z Boise v Idahu, a tam se taky vrátí, Mexiko už mu leze krkem, a Las Vegas
jakbysmet —
Máte nějaký doklad totožnosti?‫״ ״‬Všechno, co mám, je tohleto —"
a ukáže tomu poldovi v hnědý uniformě kreditkartu, kterou vystavila Bank of America na
jméno James C. Anglund, Las Vegas, Nevada.
A tak mu dovolili projet a on zamířil dál po silnici, drnkal přitom na kytaru a komíhal hlavou na
hřbetě toho svýho koně, i když mu toho koně sebrali — nesmějí přece dovolit, aby se sem přes
hranice z Krysí země dostaly nějaký choroby, to přece chápete ―
Zpívající Jimmy Anglund zdvihl palec v prachu u cesty a pod druhým ramenem držel Krysí-taru.

26. HRA NA POLICAJTY A ZLODĚJE

Zpívající Jimmy
Chrchlá, plivá sliny
Vystavuje chlupy na držce
Blátivý brownsvillský přepršce
Zdvihne palec, stopuje
Po Texasu vandruje
Hehe! tahle hra na policajty a zloděje.

Superhrdina už nemůže
Snad mu Kosmo pomůže
Za nos bych vás přece nevlek
Upřímnost je dobrej převlek
V tyhle hře na policajty a zloděje.

Vidíte to, bratři v uniformě?

Jsem blbej kovboj v dobrý formě
Tohle je má Krysí-tara
A má kožená kovbojská halena
Rudý pranksterský boty po kolena
Z Guadalajary.
Kovbojskej širák na hlavě
Ukazuje, kde jsem právě
Skončil v tyhle hře na policajty a zloděje.
Nejsem Clark Kent.
Nejsem Steve Lamb.

131
Jsem Pepek Námořník, jsem, to co i
tyhle hře na policajty a zloděje
Konečně auto zastavilo.
Moc daleko ho nedopravilo
V tyhle hře na policajty a zloděje.
Na tyhle zasraný pouti za volantem
Seděl mississippskej černoch a mlel pantem
Každý úsměv toho pána
Je jak klapky u piána
Probít se dál, to je základ,
Drsnej šofér, drsnej náklad
V týhle hře na policajty a zloděje.
Kurva!
Sotva vznikla ňáká průrva,
Ten kluk Kosmo se vypařil.
Nad kafem v bufetu zaseknu se
Už jsem zase v autobuse!
V týhle hře na policajty a zloděje.
Greyhound celej rozpálenej
Navíc ještě zasmraděnej výparama z toalety
Na cestě do Salt Lake City
V jednom kuse v autobuse!
V týhle hře na policajty a zloděje.

Jó
Když tak druhou třídou jeli
S pérováním pod prdelí
Strašně mi to připomnělo
Federály, co jim uniklo mý tělo
Vpřed! Ty superhrdino
Tyhle hry na policajty a zloděje
Prchnul jsem
Do San Franciska nad ránem.
Že by mě zas zašili?
V tyhle kožený košili?
Že by mě rozstříleli na sračky?
Když mám na nohou červený kozačky?
To sotva.
Budou si myslet, že je to jen ňákej blbeček
Co si navlík jiskřívej pranksterskej obleček
Sotva si povšimnou
Toho divnýho kovboje
Co mu srdce buší jako bubeník
Je na blbým tripu a nám by neunik
V tyhle hře na policajty a zloděje
Z letiště už jdou Pranksteři rozevlátý je vedou Hugh a Neal
komicky zářící eskortní oddíl
Do PRDELE S POLDAMA!
Do prdele s protidrogovejma
Do prdele s FBI
Do prdele se sanmatejským šerifem
Do prdele se sanfranciským policejním šéfem
Do prdele se soudcema v těch jejich soudních síních
My se prostě nevzdáme
Až do konce pudeme
A řikat si budeme
Do prdele s váma na plážích
Do prdele s váma na molech
Do prdele s váma na polích, na ulicích na
kopcích
A na stromech, príma zápletka,

132
Úžasnej film
Na těch stromech.
Koukněte, jak tenhle pronásledovanej vůl
Sype J. Edgaru Hooverovi (Edgar Hoover - zakladatel a v té době vrchní velitel FBI) do ran sůl!
Jo! tahle hra na policajty a zloděje.
Kesey se zašil v domě svého starého kamaráda — v Palo Altu. Je v podivné náladě. Teď se chtě
nechtě nachází v policajtským filmu, ve Hře na policajty a zloděje, a je jasný, že oni nakonec
vyhrajou — protože je to jejich film — Už tě máme! Pokud se mu teda nepodaří udělat z toho jeho
film, ale to by musel být strašně odvážný a hrozně riskovat. Tady jsem, pánové... Ve hře na policajty
a zloděje se plazíš kolem a skrýváš se a jseš ve stavu permanentní tachykardie a oni s oblibou myslí
na to, že se cítíš jak pronásledovanej plaz — takže —
PŘESTAŇ SE SKRÝVAT!
Stručně řečeno, jeho fantazií teď je stát se jakýmsi fluoreskujícím Pimpernelem, objevit se tuhle a
támhle, přímo na veřejnosti, a pak zas zmizet, takže zaváníte legendárná. Bude jako jeden z těch
filmových zločinců, kteří posílají policii květnaté kódované zprávy o nanynkách, které se chystají
zaškrtit — a pak to udělají — zatímco celý svět už se nemůže dočkat, čí jazylková kost bude
zlomená příští týden. Až na to, že on nikoho neuškrtil, on pouze kouřil trávu. To byste ale ze
vzrušení, které v San Francisku nastalo, sotva poznali...
Je to podivný host v domě — a — vůbec neví, co si o tom představení má myslet. Kesey se zmítá
mezi zdivočelým stihomamem, šílenou snahou zůstat v bezpečí — a neuvěřitelnou neopatrností,
přičemž jedno se může kdykoli nečekaně přeměnit v druhé. Kesey vstává tak v poledne nebo v
jednu, nají se, pak jde ven do zahrady za domem a tam sedí ve své haleně z teletiny a hraje na
pranksterskou flétnu. Když na zahradě za domem v Palo Altu vyhráváte na něco jen o trochu
bizarnějšího, než je tranzistorové rádio, je to považováno za hotové buřičství; a co teprve když
rozložitý svalnatý Moun- tain Man v kožené haleně hraje na flétnu. A potom v noci — támhle si dá
pár šluků, tuhle si dá pár šluků, co je doma, to se počítá, Majore, a Kesey a jeden nebo dva
Pranksteři začnou deklamovat, hrozně tiše Deklamujem
Do mozkový kůry se napojujem Pikle kujem Plány snujem Blbnoucí a vyřvávací Milujeme
deklamaci Draví ptáci! Zlatý tele! AŤ DOU POLDI DO PRDELEL až do dvou hodin do rána se v celém
domě ozývaly takové rány, potřeštěné výkřiky, pásky a ječící travní euíórie, že by to dokázalo
probudit celé sladce spící Palo Alto asi tak na patnáct let — ale potom najednou, tak ve čtyři nebo
v pět ráno, poté, co už všichni ostatní odpadli a on pořád ještě potřeštěné vyl, Kesey zničehonic
usoudil, že je načase dát si teď šílenýho bacha, a zalezl do sklepa do svého útulného hnízdečka za
lískami na ovoce, mezi pavučiny. No, aspoň ho ti hajzlové nedostanou tak, že mu poklepou na
rameno jako gestapo — No tak, Kesey...
Tamten film — ale pak se Kesey probudil a zas se pustil do svého vlastního filmu. Neal, Hugh
Rom- ney, Kesey a malá skupinka Pekelných andělů zamíří na třídenní ‫״‬festival tripů", který právě
probíhá na Sanfranciské státní universitě. Je sobota 1. října večer. Sémě, které jsme zaseli...
Kyselinový testy se už v universitním světě chytly. Ze Sanfranciské státní university se stala pravá
universitas kyselinových feťáků, asi tak jako je státní universita v Ohiu tou pravou universitas lidí
zblázněných do fotbalu. Pokoušejí se dělat celou tuhle věc, Kyselinovej test, s dokonalým
eklekticismem.
Alfa,
Beta,
Gama,
Zahrajte si s náma.
Kamarádi navždycky!
Amulety, korálky,
Zvonky zvoní do dálky
Sandály a Mandaly
Psychedelický!
Pekelní andělé Psance ochraňují svou průraznou výjezdovou formací. Tohle se jim líbí. Dokážou
vyděsit všechny možný policajty, který se k nim blíží, malou hlídku i velkou přesilu. Bůhvíproč jsou
všechny světla na budovách universitního kampUsu rozsvícený. Festival se koná v tělocvičně — ve
které je samé lešení a po stěnách přebíhají filmy a světelné projekce — jsou tam Ovládací věže — a
Grateful Dead stojí na jevišti, celé je to výborně zorganizovaná pocta původním Kyselinovejm
testům, a pak tam najednou je
KESEY
a jeho hlas se rozléhá po tělocvičně z universitní rozhlasové stanice... tohle je hodně odvážný, ta‫״‬
hleta fantazie, i Pekelným andělům, co stojí na stráži před rozhlasovým studiem, to tak připadá. Až
na to, že než stačí zapojit všechny dráty a začnou deklamovat, objeví se v hale Cassady s
mikrofonem — a představuje
KENA KÝÝÝÝZYYYYHO

133
jsou asi čtyři hodiny ráno. Kesey je ukrytý v rádiovém studiu a mluví přes obrovitý pranksterský
kabel, který se vine od universitního kampusu až k tělocvičně. Pekelný anděl Freewheeling Frank,
zfetovaný kyselinou, vtrhne do studia jak velká voda a uvidí Keseyho, jak tam sedí na stoličce s
elektrickou kytarou a všude u nohou a po krku se mu vinou dráty, Kesey mlátí do kytary,
deklamuje poezii do mikrofonu a celá místnost je plná zářivých světel a svítí tam nápis
VYSÍLÁME — bůh LSD - On je tak zadrátovanéj, až z toho mám hrůzu — Tenhle bůh mi
připomíná satelit, co lítá po obloze — načež ho Frank obejme a okamžitě ucítí prudký nápor
elektřiny a posadí se na podlahu a začne hrát na foukací harmoniku a Kesey deklamuje dál pro
stovky posluchačů, co pozorují vířivou světelnou show v tělocvičně: ‫״‬Vy, co stojíte a sedíte a
plazíte se kolem po podlaze kolem vás a nahoře na stropě nad váma jsou potřeštěný barvy a to je
váš mozek!‫ — ״‬načež se odpotácí z místnosti.
je nasranej, protože se mu nepovedlo dostat můj mozek — myslí si Frank — má takovejch
milionů mozků, který se mu dostat povedlo, že se už ani neusměje.
Ale v tělocvičně už nebyly miliony lidí, dokonce ani stovky, protože bylo tak pozdě, že tam zů-
stala jen skupinka feťáckých vytrvalců, ze kterých spousta byla tak high, že si už zvykli na
všemožné časové a geografické smyčky. Všechno bylo skutečné, Máni, mámivé přízraky Madame
Blavatské, Ken Kesey, jehož hlas se rozléhá z reproduktorů universitního rozhlasu... Kesey
konečně vyjde ven a prochází se zbytkem davů, ale oni jsou všichni tak zničení, že ho skoro
nevidí... v tom jeho cvakle paranoidním pranksterském oblečku...
Nicméně! zvěst o tom pronikla k feťákům v Haight-Ashbury. Kesey se vrátil, On, ten Castro,
který pro ně vybojoval všechno, co jim teď patří. Sémě, které jsme...
...zaseli... Tam dole v Manzanillu, v Zemi krys a Rudého přílivu, byli Kesey a Pranksteři tak od-
říznutí od veškerého dění, že se k nim nedonesly skoro žádné zprávy ze San Franciska. Byl to
prostě hotový Ďáblův ostrov. Měli jen matnou představu o tom, co se děje mezi feťáky v Haight-
Ashbury. Ale teď to prostě bylo tak, že jste to vůbec nemuseli hledat. Bacilo vás to mezi oči. Je to
hotový karneval... Jediné, co musíte udělat, je dojít do Haight-Ashbury — a Kesey se rozhodl, že to
riskne a zajde tam... No a co, v Haight-Ashbury svalnatý chlapík v kovbojských botách a v
kovbojském širáku — vypadá zdravě. Policajti mají moc práce s tím, aby pochopili, co to tihle noví
vlasatci, tihle beatnikové vlastně jsou — tihle ztřeštěnci jsou nějak ještě divnější, než kdy byli
beatnikové na North Beach. Září modře jako televizní obrazovka. Tihle hipíci omočení v kýblu s
barvou... s těmi svými ježíšovskými vlasy, jsou tu muži, co mají vlasy až po ramena a plnovousy až
po břicho, a všichni jsou vyčouhlí a hubení a slabí jako... tuberáci! Seržante oni se opírají o výlohy
obchodů na Haight Street tam poblíž Psychedelic Shopu, jako kdyby kdosi opřel celou partu
tuberáků o výlohy a oni stekli na chodník, zírají na vás těma obrovskýma očima jak zombie, prostě
jen zírají. Fůra divnejch indi- ánskejch a indickejch sraček, kabely s korálkama a oslí korálky a
buddhistický zvonce — a ti, co jsou živí, se promenádujou sem a tam po Haight Street v těch svých
kostýmech, anebo napůl jakoby v livreji portýra — s prýmkama a tak, ale pod tím mají modrý
džíny a vysoký boty ke kolenům... Tihle policajti! — ach bože, s těma to teda zacloumalo.
Policajti moc dobře znali ožraly a heroinové feťáky a taky věděli, že existuje LSD, ale tyhle věci,
který se tu dějou... Feťáci policajty dokonale zmátli a bylo to divoký. Haight-Ashbury odjakživa
byla moderně myslící obytná čtvrť na kopci nad bránou do Golden Gate Parku, u které se odjakživa
žebralo, a běloši a černoši tu v poklidu žili vedle sebe. Nastehovalo se sem pár starých beatniků.
Drželi se kolem místa, zvaného Blue Unicorn (Modrý jednorožec). Ale Festival tripů, který se udál
před osmi měsíci/ tak ten celou tuhle věc vážně odstartoval. Osm měsíců — a zničehonic se zdálo,
že Kyselinové testy zapustily kořeny a vrostly do lidí, kteří těmihle Testy žili, jako by to byl celý
životní styl.
Grateful Dead se nastěhovali do jednoho domu v Haight-Ashbury a nebyl to jen ten starý známý
Život v komuně, kdy se prostě všichni shromáždili na jednom místě. Žili v pranksterském stylu jako
skupina, která měla jméno a poslání, což byla muzika a psychedelické vize... Ano... Jeden hubený,
totálně vychrtlý chlapík a úžasným šíleným světle hnědým ježíšovským hárem, jménem Chet
Helms, měl skupinu zvanou Family Dog. Ti taky žili v pranksterském stylu, v garáži na Page Street
číslo 1090, a pořádali rockenrolové tance mezi spoustou indických symbolů. Už předtím se
zúčastnili Festivalu tripů. Helms byl feťák, ale nesmírně praktický feťák. Na Festivalu tripů po-
chopil, že se to blíží, celá tahle vlna. Začal pořádat nepřetržitý Festival tripů, každý týden, prodával
lístky v plesovém sále zvaném Avalon, na křižovatce ulic Van Ness a Sutter. Bili Graham, který
měl na starosti Festival tripů, v tom byl namočený taky a dal dohromady celou scénu Festivalu tripů
ve Fillmore Auditorium, v tanečním sále na křižovatce ulic Fillmore a Geary. Graham a Kesey se už
předtím na Festivalu tripů pohádali ohledně věcí, jako kdo bude pouštět lidi dovnitř a tak, a
skončilo to nepříjemným momentem, kdy Graham napřáhl ke Keseymu ruku, že se s ním udobří,
ale Kesey se na ni jen podíval a šel pryč. Ale Grahamovi se podařilo vystihnout, o čem Festival
tripů vlastně byl. V obou sálech, ve Fillmore i v Avalonu, se pořádaly pranks- terské Kyselinové
testy s veškerými mixed media, s rockenrolem a filmovými projekcemi a podivnými
1‫״‬ezigalaktickými měňavkovitými světelnými show. Avalon to dokonce celé zvládl včetně

134
drobností, jako byly stroboskopy nebo úseky parketu, kde jste si mohli hrát s fluorescentní barvou
pod Uy zářivkami. Bylo tam všechno kromě... čtvrté dimenze... Kosma... té věci, která se stávala ve
tři hodiny ráno... zážitku, kairos... Vědí, kde to je, ale nevědí, co to je... Ale i tak byly tyhle taneční
parkety jakýmsi obrovitým plakátem a vstupní brankou do toho pravého Života.
Nové skupiny v tom byly taky namočené. Třeba Diggers, vedení chlapíkem jménem Emmett Gro-
gan, jehož hrdinou byl Kesey. Pořádali žertíky. Měli Srovnávací rám, což byl obrovský rám asi tři
metry vysoký, který postavili na ulici a říkali lidem, ať jím projdou... ‫״‬takže projdeme tím stejným
srovnávacím rámem a budeme srovnaný‫״‬. Pak začali rozdávat zadarmo jídlo všem, kdo se tam
ukázali, feťákům, opilcům, prostě každému — ve čtyři hodiny odpoledne v té části Parku, kde se
žebralo. Tohle jídlo získali od velkoobchodníků, anebo ho šlohli. Bylo to neuvěřitelné, když jste je
pozorovali, jak dennodenně nabírají sběračkou guláš z velkých konví od mléka... Na nároží ulic
Fulton a Scott je kouzelný, polorozpadlý gotický dům, hotový bortíd se obr, známý pod jménem
Ruská ambasáda. V něm žije nová skupina, Calliope Company, a vede ji herec Bili Tara. Fůra
barvitých týpků, jako Paul Hawken a Michael Laton, který pořád nosí ruskou ušanku, a Jack Trefa
(Jack the Fluke), což je rozesmátý prošedivělý Ir s plnovousem jako teriér a s taxikářskou čapkou a
v rozevlátém tvídovém obleku, zakoupeném z druhé ruky... ti všichni tu sedí v rozlehlém salónu, ve
kterém není nic nez nádhera starého vyřezávaného dřeva, a strop je dobře čtyři a půl metru nad
nimi... Jack Trefa vypráví o své přítelkyni Sandře, holce, které ještě není ani dvacet a která sem
zrovna dorazila z okresu Bucks v Pennsylvánii:
‫״‬Vejdu dovnitř‫ — ״‬a ukáže hlavou nahoru na pokoj v patře — ‫״‬a helemese: ubalila si táákovejhle
joint, je velkej jak doutník, vole! — a chechtá se a na půl ucha poslouchá rádio a dýmá z toho jointu,
todle je hotovej joint značky Corona corona, a chechtá se a dýmá — bylo to nádherný! Fakt mi to
zas všechno připomnělo.“
No jasně! ta esoterická nostalgie po prvních dnech objevu, po tom prvním pootevření dvířek v mysli
marihuanou, a po té věci, co děláte v tomhle stadiu! — to, jak se chechtáte a na půl ucha posloucháte
rádio — Chápete? A je to nádhera, děcka se do Haight-Ashbury jen hrnou... jdou za tím pravým
Životem... Je to karneval! Rajská zahrada! jedna veliká městská scéna jak vystřižená z La Hondy!
hned tady, všem na očích! a všechno je možný. Peníze lítaj ve vzduchu. To vůbec není problém. Pa-
nebože, za tři hodinky žebrání vyděláš devět nebo deset doláčů. Kristova noho, když normální
občani uvidí kluka s plnovousem, ověšeného korálkama a kytkama, kterému na krku visí cedule Mé
srdce má víc hrdosti než moje břicho, tak se z toho prostě poserou a hned mu začnou dávat čtvrťáky,
dokonce i dolarovky. To je prostě příliš. A když je nejhůř, tak tu ještě pořád je...
‫״‬Chce někdo ňákej normální džob?" říká dívka jménem Jeannie, která bydlí tady, v Ambasádě.
Michael Laton řekne jo, načež se ukáže, že Jeannie pracuje každý večer tři nebo čtyři hodiny jako
čistička bot nahoře bez v malý budce na Broadwayi v North Beach, a tam potřebujou někoho, kdo
by stál před vchodem a lákal dovnitř zákazníky. Michael Laton to vezme, jo, je to úplně normální
džob, a večer tam stojí ve fraku a s cylindrem na hlavě a vtahuje dovnitř zubaře, kterých je celý
North Beach plný a kteří jen slintají, jak je tam všechno nahoře bez. Zalezou do boudy a vyšplhají
na vysoké křeslo a opřou si nohy do čističskejch třmenů a koukají se, jak se Jeannie po celejch
devadesát vteřin pohupujou kozy, zatímco jim za dva doláče leští boty, přičemž rozložitý, ponuře
vyhlížející černoch stojí hned vedle a po ruce má těžkou flašku od piva, aby s ní moh praštit
drzouny a sexuální maniaky, a oni pak všichni vylezou a řeknou úplně totéž: ‫״‬A nejlepší na tom je,
že mi ty boty vyčistila moc dobře!‫״‬
‫״‬... a tak jsem si líznul trošku kyseliny, jen aby mě to dostalo do nálady," říká Michael Laton, ‫״‬a
přijdou tam takoví dva velcí mariňáci, velkej seržant a ještě jeden, na ramenou maj prýmky, co
sahaj až bůhvíkam. V tu chvíli už jsem měřil osm stop, a oni vypadali jak mravenci, a já už byl tak
sjetej, že jsem jim zařval rovnou do ksichtu: ‫׳‬Jestli válka skončí, tak vy přijdete o práci, hoši!‫ ׳‬A ten
seržant povídá Jóóó? — ty vole! teď se to úplně otočilo — teď oni měřej osm stop a já jsem
zničehonic ten mravenec a…“
Hotový karneval! a za tím, co řekl, nebylo žádné politické přesvědčení, byl to jen takový žertík‫׳‬
protože ta politická věc, celá Nová levice mezi hip kruhy v San Franásku a dokonce i v Berkeley,
v citadele Studentské revoluce, prostě skončila. Jednou se tam objevil jakýsi kluk, se kterým se
vždycky dalo počítat, že půjde demonstrovat za česace hroznů anebo bude dělat dokonce i
nebezpečné věci, jako třeba pracovat pro CORE (CORE - Congres of Racial Equality (Rada za
rasovou rovnost) v Mississippi — a každému je okamžitě jasné, že se z něj stal feťák. Jeho vlasy
vypadají tak nějak dlouze a ježíš-kristovsky. Je okostýmovaný. Ale především teď má nesmírně
tolerantní, a tudíž přehlíživý názor na všechny ty, kdo stále ještě bojují tím starým dobrým stylem
politických aktivistů za občanská práva, proti Vietnamu, proti chudobě, za svobodu národů.
Tenhle kluk má pocit, že jsou uvěznění v těch starých známých ‫״‬politických hrách‫״‬, přičemž aniž
by o tom tušili, podporují utlačovatele tím, že hrají tu jejich hru a používají jejich taktiku, zatímco
on za pomoci psychedelických chemikálií objevuje nekonečné obzory lidského vědomí... Paul
Hawken tady v Ambasádě — v roce 1965 byl vynikajícím aktivistou, nosil trička a džíny a dlouhé
pláště, vydal se na Pochod ze Selmy (Pochod ze Šelmy — pochod za rasovou rovnost v Ala‫־‬
bamě, vedený Martinem Lutherem Kingem), pracoval jako fotograf pro CORE v Mississippi,

135
 riskoval život tím, že fotil podmínky, za jakých černoši pracují, a tak dále. Teď má na sobě
husarský kabát se zlatým lemováním. Vlasy mu padají do čela a vzadu na krku mu tvoří kouzelné
mykénské kudrlinky.
‫״‬Vyrozuměl jsem, že už nepracujete pro CORE."
Jen se zasměje.
‫״‬A co všechny ty věci, které jste loni dělal?"
„To se změnilo. Měl jste vidět, jak odjížděli do Sacramenta" — studenti z Berkeley odjížděli do
Sakramenta na demonstraci.
‫״‬Jo“ řekne Tara.
„Všichni to byli kluci ze stuaentsKycn organizací ve sportovních košilích a nakrátko ostříhaní a
všichni měli vlastní auta a profesionálně malovaný cedule, chápete, jako od profesionála. Měli fů ru
peněz‫״‬
‫״‬Jo/‫ ׳‬řekne Tara, ‫״‬a všichni mluví o kanálech, Můžou udělat to nebo ono za použití již
existujících kanálů, anebo nemůžou udělat to nebo ono za pomoci existujících kanálů, všichni
mluví o kanálech.‫״‬
‫״‬Jo,‫ ״‬řekne Paul, ‫״‬a mávají pěstma" — zdvihne zaťatou pěst a zamává s ní jako silák — ‫״‬a říkají:
‫׳‬Jedeme do Sakramenta protestovat, s našima holkama!‫ ׳‬Všechno se změnilo. Je to jen pár kluků ze
studentskejch organizací ve svejch mustangách.‫״‬
Pár kluků ze studentskejch organizací ve svejch mustangách! V intelektuálně-hipíckém světě
Kálifornie si není možné představit žádnou horší nadávku. Pár kluků ze studentskejch organizací ve
svejch mustangách. Pořádně to vychutnejte. Ach, Mario a Dylane a Joan Baezová, ach, svobodo
projevu a protivietnamské demonstrace koho by vůbec ve snu napadlo, kam až to může dojít za
těchhle dvanáct měsíců — zanechali vás vašemu osudu v supermarketech a na superdálnicích f-r
pár kluků ze studentskejch organizací v mustangách —. a je to neuvěřitelný, stalo se přesně to, co
ten provokatér Kesey prorokoval, když foukal do té své zatracené harmoniky a říkal Prostě se k
tomu obraťte zády a řekněte, at to de do prdele...
Paďourští hipíci! Bohémští skauti! a ta úžasná shromáždění v Berkeley, na která kdysi přicházelo
10000 duší, teď mají štěstí, když jich přilákají tisíc. Všechno se změnilo! Dokonce i ta věc s
černými‫ ׳‬Zničehonic jsou černoši z téhle hip scény pryč, s výjimkou pár snaživců jako
Superspade a pár týpkň jako Gaylord a Heavy. Kolem Haight-Ashbury se to světluje tím, že
černochům nezachutnalo LSD. Ta velká věc s černými na hip scéně byla odjakživa jistá kvalita,
známá jako cool. A LSD tenhle olověný Štít, známý jako cool, dočista prorazí, takže ty jseš hnéd
všem na očích, se všema svejma mindrákama. A Černochy taky moc nezajímá ta nostalgie po
bahně, která se hrozně líbí všem těmhle bílým děckám ze střední třídy, co přicházejí do Haight-
Ashbury, kupí se v bytech a žijí, hergot, prostým životem, chápete, na umaštěných matracích na
podlaze, na jakých by nikdo nespal ani v tom nejhnusnějším černošském doupěti bez výtahu, a
všichni pijou Colu a všechno možný z tý stejný flašky, prostě si ji podávají kolem od huby k
hubě, vůbec je nezajímá ta stará dobrá americká věc s teplou vodou a hygienou, chápete, dokonce
se jim snad i líbí ty divné středověké parazitické choroby, které se usadily v každém třísle filcky!
znáš to přece, vole, jak se nejdřív koukneš na spodek břicha a uvidíš tam malinký jizvičky, tak
vypadaj, takový strupy nebo takovýho něco, ti mrňaví holomkové, a pak jednu sebereš a utrhneš a
ona začne lézt. Kurva! a pak začnou lézt všechny a vy si začnete zkoumat ohanbí a koule a ono je
to živý. Je to jako džungle, jakou jste nikdy předtím neviděli, ve vašem vlastním rozkroku, na
vašem vlastním ptáku, a je to živý, je to hotovej bestiář, abych pravdu řek, ty malý kurvy, co
vypadaj jako malinký krabi, který by dokázali tančit na špendlíkový hlavičce, a vy je ze sebe
začnete obírat, ale vždycky když se tam znova podíváte, tak uvidíte osm dalších, jak se šplhaj po
stepích a savanách, a vy skoro oslepnete, jak zíráte na tu Afriku, co máte mezi nohama, a nastane
čas na A-200, vole! A-200, roztok puridinu — jediné řešení — ta malá zelená lahvička, vole!
pamatuješ! a tak dál... Nostalgie po bahně!... A...
... Život... Dokonce i v místě, jako je La Jolla severně od San Diega, to nejnačančanější lázeňský
městečko na pacifickém pobřeží. Jednoho dne se tam objeví T-----, jeden z frajerských mladých
surfařů, na motocyklu se sajdkárou, takovém, na jakém jezdí poslíčci z drogerií, a — jen si
dejte! má u sebe veškeré pilulky a kapsle, jaké si jen dovedete představit, plus mraky trávy a...
ten Život se rozjede. Dokonce i party surfařů, oddaných své profesi, jako třeba parta z Pump
House — mysteriózní moře a tak dál! — se začínají do tohohle Života namáčet a někteří se z
toho jejich Pump House odstěhují na sever vzhůru po pobřeží, pryč od neutuchajících
příbojových vln, na kterých se tak dobře surfuje a na které čekávali jako frygičtí světci,
odstěhují se z Pump House na Parkoviště, kde sedí v autech se speciálními ametystově
zakouřenými okénky a nasávají do sebe pacifické slunce, jak proniká dovnitř tím divným sklem,
a policajti se diví, co tihle lidi hergot dělají celej den v autech, místo aby byli na pláži, tak se po
nich vrhnou a prohledají je a nic nenajdou, ale aspoň je varují — My dobře víme,že tam pijete
pivo... Pivo! ... Jeden z velitelů party v Pump House, Artie, zajede do Haight-Ashbury, protože o
téhle čtvrti se na všech školách v Kalifornii už teď mluví jako o tom pravým podhoubí tohohle
Života, přestože se o Haight-Ashbury nikdy nikdo nezmínil v novinách... Haight-Ashbury!
všichni dobře znají tuhle celou novou legendu, dokonce i Owsley, kterému se teď říká Bílý

136
 králík (White Rabbit), ten paranoidní kyselinový génius... Artie zajede do Haight-Ashbury a
prochází se mezi nekonečnými zubatými řadami prosklených teras, mezi slumy s vyhlídkou, a
koukněme se, kdo to nesedí na obrubníku v Haight Street, vždyť to je J----- z Pump House,
bydlel tam kdysi dávno, prostě tu sedí a vedle sebe má plastikový pytlík ze samoobsluhy
Emporium.
‫״‬Čau, J----!‫״‬
J---- se na něj skoro ani nepodívá a povídá:
„Jo, čau, Artie“ jako by bylo naprosto přirozený, že jsou oba v Haight-Ashbury, a jako by tu byli už
léta, a pak řekne: ‫״‬Vem si, mám tu trávu," načež sáhne do toho svého plastikového pytlíku a
vytáhne celou kupu trávy a nabídne mu ji zadarmo, všem na očích... Arctie zajde do skupinového
bytu, kde bydlí Anchovy. Anchovy nebyl v La Jolle ve dnech surfařské slávy všeobecně známý,
nebyl to surfař, a teď se z něj stala krásná osoba a v Haight-Ashbury je dobrým pastýřem všech
děcek z La Jolly. Artie v Haight-Ashbury všechno proleze a je to... karneval! — všichni pracují pro
Vedení všemožnými kouzelnými způsoby, dávají si do nosu Owsleyho LSD, které uchovávají v
krabičkách od bonbónků Pez, kouří trávu, berou methedrin a Šoustají a dělají, co jen se jim kdy
zamane, prakticky na ulicích... Později začne Anchovy pořádat love-ins, zvané Trans-Love
Airways, které se odehrávají na universitní půdě v San Diegu, a všichni cvokatí a válejí se po trávě
a poslouchají ten nejhlasitější rockenrol v historii lidstva a kouří trávu, kurva, v zeleným mraku,
hergot, a natáčejí o tom filmy pro... pro archivy, a teď už v tom jedou společně se skutečnejma
lidma, s Príma lidma, konkrétně s motorkářským gangem Pallbearers (Funebráci), což je místní
verze... Pekelných andělů... hm hmmmmmm... a Artie se opře o strom a kouří falešný joint, který si
ubalil z úplně obyčejnýho tabáku značky Bull Durham, protože tady musíte vypadat, jako že jste v
tyhle věci v jednom kuse namočení... ale, upřímně řečeno, začíná to na něj být příliš... Asi devět
různých policejních okrsků zorganizuje masovou šťáru za účelem vymetení tohohle drogového
moru ze středních škol v okrese San Diego, a policajti se vrhnou na La Colonia Tijuana, což
znamená na tijuanské slumy, což tady v podsvětí La Jolly znamená byty u pobřeží, o které se tohle
léto dělí spousta lidí namočených v tomhle Životě, a pár dobrých duší z Pump House je zatčeno,
ale takový je tenhle Život, celý svět je rozdělený na surfařské fefáky a surfařské mouly... A krom
toho to bylo prostě k popukání, ten výraz, co měli policajti na ksichtech, když uviděli stropy v La
Colonia Tijuana, na kterých viselo celé složité síťoví vyrobené ze zátek od piva a vlnilo se
kouzelnými stříbřitými vlnami a odlesky, jichž jste si mohli užívat do sytosti...
Podmínková generace! Žádná Ztracená generace ani Beatnická generace, ani Mlčenlivá generace, a
dokonce ani Květinová generace, ale Podmínková generace, ve které zatýkali děcka, kde jen to šlo,
po celém pobřeží, kvůli trávě, a když to bylo poprvé, tak je všechny nechali být, jen jim dali
podmínku — A podmínka, co to je! — když jim patřilo celé tohle tisíciletí, což patřilo, protože tahle
věc se prostě nedá zastavit. Je to jak balvan, co se valí z kopce — můžete ho pozorovat a mluvit o
něm a ječet a říkat Kurva!, ale nemůžete ho zastavit. Jde spíš jen o to, kam až se to dostane. Teď
zrovna by to v Haight-Ashbury mohlo jít dvěma směry. Jedním z nich je buddhistický směr, ta
Learyho věc. Existují tu príma feťáci, jako je Michael Bowen a Gary Goldhill, kteří chtějí
odstartovat Ligu spirituální deblokace a vlákat celé tohle hnutí do jediné církve a dát mu dl a
dokonce snad pro něj vybojovat i jisté oficiální posvěcení. A oni už pro tenhle svůj sen mnohé
obětovali. Goldhill je moc príma feťák! Je to Angličan, který kdysi psal experimentální věci pro
anglickou televizi a BBC ho poslalo do USA, aby tam požádal o velký grant, Guggenheimův grant
nebo něco takového, a on jel na dovolenou do Mexika a v San Miguel de Allende narazil na pár
amerických feťáků, kteří mu řekli: Člověče, musíš se sem vrátit, až začne období dešťů, a vzít pár
magickejch hub, a pak mu vážně poslali telegram z Guadalajary nebo odkud — DESTE NASTALY
HOUBY ROSTOU — a tak on se tam ze zvědavosti vrátil a vzal houby, udělal přesně to, co udělal
Leary, a objevil Vedení a vzdal se všeho, celé té hry na televizi a na BBC, a zcela se oddal tomuhle
Životu... a Bowen má byt se stěnami a křesly ověšenými indickými potištěnými látkami a má ručně
vyráběné indické čajové konvice a šálky a tři malé krystaly, které visí ze stropu na skoro
neviditelných nitích a zachycují světlo jako vzdušné drahokamy; je to byt, ve kterém není nic z těch
sraček a spotřebičů moderního amerického plastikového života, neboť, jak pravil Leary, domov by
měl být místem čistoty, do něhož by sám Gautama Buddha mohl vstoupit v roce 485 před Kristem a
cítit "se tam jako doma. Neboť jednoho dne musí v ulicích opět růst tráva, v idylické čistotě, neboť
život stojí za prd, je to jen vytrvalá špatná karma, nekonečný boj s katastrofou, kterému se lze
ubránit jedině dokonalým očištěním duše, absolutní pasivitou, v níž se člověk stane ničím... ale
zároveň také nádobou, v které je Všechno... Všejednota...
... a to je něco úplně jiného než směr, kterým se vydal Kesey, což je momentálně převládající
životní styl v Haight-Ashbury... vydat se za katastrofu... třeba tak, že sebereš všechno, co funguje a
hýbe se každý zapojený drát, každou elektronku, paprsek volt, decibel, reflektor a explozi neonově
zářivé Ameriky s vlajícím americkým praporem, a našponuješ to do jakéhosi mystického extrému,
který tě donese až na samý okraj zápaďáckého zážitku — Ten Den... se blížil, ale hnutí nemělo ani
jednoho jediného charismatického vůdce, vizionáře, který by dokázal dát celou tuhle věc
dohromady. Leary byl příliš starý, bylo mu skoro padesát a zdálo se, že je tomu všemu jaksi příliš

137
vzdálený, byl zašitý v Millbrooku ve státě New York. A pokud šlo o Keseyho — ten trčel kdesi v
bažinách v exilu v nějaké mexické skrýši, plné aligátorů, aspoň si to takhle všichni mysleli... Ale
teď se najednou Merry Pranksters začali stahovat zpátky z Mexika do San Franciska po své vlastní
trase... Calliope Company jim půjčí svůj Warehouse na Harriet Street, smějí v něm žít celý měsíc, je
to místo, z kterého Tara hodlá udělat divadlo, je to stará garáž opuštěného hotelu ve čtvrti
Tenderloin. Tenderloin, to je čtvrť, kde Jack Dempsey (Jack Dempsey — proslulý boxer, jeden z
prvních černošských sportovců v Americe) kdysi trénoval na nádherném stadionu, ve kterém je teď
úplně rozbitá podlaha.
Tenderloin, to je čtvrť, v které se v poslední době 1 strašně rozmnožili krysy a ožralové. Ale teď do
ní vjede Barevná síla! — autobus pomalovaný zářivými barvami a Pranksteři v plné parádě vjedou
do Warehousu — a príma feťáci se začnou shromažďovat uvnitř, v té prozářené místnosti, přijde
tam třeba Telepatik, který dostává nevyslovené zvěsti — potřebujeme postele — a on vyleze na
žebřík a začne na divadelní lešení přidělávat prkna... zatímco se tu shromažďují Pranksteři ze všech
koutů světa, je tu Poustevník — vrátil se ze svých divokých dobrodružství v Napa Valley; je tu
Stuart Brand a Lois Jenningsová — vrátili se z Jihozápadu; je tu Paul Foster — vrátil se z Indie... a
všichni se přidávají k partě mexických veteránů, což je Cassady, Babbs, Gretch, Mountain Girl,
Faye a děti, Ram Rod, Hagen, Page, Doris Delay, Zonker, Black Maria...
... a zničehonic to každému dojde, ta nejdůležitější pravda, tamtamy ji šíří všude po Haight-
Ashbury: Kesey se taky vrátil::::: Kesey, On ::::
Takové bylo pozadí podzemního setkání Keseyho s Owsleym. Byla to scénka tak potřeštěná, jak si
jen kdo umí představit. Za prvé se odehrála v bytě Margot St. Jamesové, a ten její byt vypadá, jako
že si kdysi přečetla historický román o římské hostině. Ze setkání se začala stávat debata. Owsley,
Bílý králík, seděl tady — a Kesey, Psanec, seděl támhle. Owsley vypadal jako feťák z předměstí —
dlouhé vlasy, šermířská košile s rozevlátými rukávy, sáčko bez rukávů, vypasované kalhoty a
vysoké boty a na prsou mu visely korálky, amulety, mandaly. Kesey měl na sobě svou koženou
halenu a vypasované tmavohnědé manžestráky a taky své červené pranksterské boty z Guadalajary
— a byl v rozchechtané náladě. Kolem postávali, kromě Margot, všemožní Pranksteři, feťáci z
Haight-Ashbury, feťáci z Berkeley a dva nebo tři Pekelní andělé, včetně Terryho Trampa.
Kesey předloží svou teorii o tom, že je třeba ‫״‬jít za kyselinu". Objevíte to, co jste chtěli objevit,
když jste na kyselině, a pak to musíte začít dělat bez kyseliny; nemá smysl otevírat ta dvířka a
procházet jimi a pak se pokaždé zase vrátit. Musíme začít dělat ten následující krok... Tenhle názor
Owsleyho poněkud vyděsí, jak jinak. Vyšponoval hlas na plné obrátky:
‫״‬Kravina, Kesey! To dělaj ty drogy. Všechno jsou to ty drogy, vole. Nic z toho by se nestalo,
kdyby nebylo těch drog‫ ״‬- a tak dál.
Kesey pořád naklání hlavu ke straně a chichotá se jako venkovan a říká: „Ne, to nejsou ty drogy.
Abych pravdu řek‫ — ״‬haha, hihi — „chystám se všem říct, aby to začali dělat bez těch drog‫ ״‬- a tak
dál.
Lidi v místnosti začnou tuhle hádku sledovat, jako by to byl tenisový zápas, obracejí hlavy sem a
pak zas tam. Jeden nešťastný kluk ze Sanfranciské státní university se dostane do vytržení asi tak
čtvrt metru před Terrym Trampem. Vždycky se k němu o kousek přiblíží a hýbe hlavou sem a zase
tam, a zas se k němu trochu přiblíží, až stojí přímo před Terrym Trampem a dělá mu tlustý sklo, což
by uz samo o sobě bylo dost blbý, ale on ještě ke všemu vytáhne cigaretu a zapálí si, a to všechno
Terrymu Trampovi rovnou u držky, anebo možná tak půl metru od něj, což je Terrymu úplně fuk.
Z cigarety toho kluka unikne obláček dýmu a Terry Tramp povídá: ‫״‬Hele, vole, co takhle cigáro?
‫״‬pronese to tónem, který byste museli slyšet, abyste to beze zbytku pochopili. Je to tón Pekelných
andělů, na který mají patent, je to něžná, úsměvná výhrůžka, je to stejný tón, jakým mluví vykradač
bytů na hlídacího psa: ‫״‬Poď sem, kámo... (ABYCH N MOH ROZBÍT HLAVU TOUHLE CIHLOU).‫ ״‬Terry to
řekne tiše, ale celá místnost okamžitě zmlkne. „Hele, vole, co takhle cigáro?" Ten kluk cítí ve
vzduchu průser. Začne to v solar plexu a pronikne to až k jeho žížalovitým rtům. Ale nepochopil
tak docela, oč tady vlastně běží. A tak jen honem sáhne do kapsy košile a vytáhne cigarety a
vytřepe jednu z krabičky a nabídne ji Terrymu Trampovi, který si ji vezme a strčí si ji do kapsy.
Načež řekne s tím něžným, výhrůžným úsměvem pod vousy:
‫״‬Co takhle eště jedno?‫ ״‬Ten kluk zamumlá Dobrá a strčí ruku do kapsy a vytřepe další cigaretu a
Terry Tramp si ji vezme a dá si ji do kapsy. Ten kluk je mezitím dočista ztuhlý, jako králík ztuhlý
pod pohledem pumy. Dobře ví, že je načase zmizet, ale nedokáže se pohnout. Je dokonale vyděšený
a zároveň fascinovaný svou vlastní nevyhnutelnou destrukcí. Je mu, jako by nemohl dělat nic
jiného než dál hrát tuhle hru. Dá cigarety zpátky do kapsy — a přesně v tom okamžiku, jak jinak,
ten mléčný atropin znovu ukápne:
‫״‬Co takhle eště jedno?‫ ״‬Dobrá — a Terry Tramp si vezme další cigaretu a ten kluk si zastrčí
krabičku zpátky do kapsy a Terry Tramp povídá:
„Co takhle eště jedno?‫״‬
Dobrá — a Terry Tramp si vezme další cigaretu a teď už úplně všichni v místností pozorují
králíka a hada, nemůžou se dočkat, až bude zlomená další jazylková kost — kolik tomu klukovi

138
ještě zbývá cigaret, milí diváci? Osm — deset? — a co se stane pak, až mu všechny ty cigarety
dojdou?
Co takhle košili?
Dobrá — ehmmm —
Co takhle boty?
Dobrá — ehmm —
Co takhle kalhoty?
Dobrá — ehmm —
A teď KŮŽI, debile!
Mou... kůži!
Přesné tak, tvou KŮŽI, debile!
Tvou PRDEL! Poslední zbytky tvý hrdosti a cti! AAAARRRRR- ČHHHHHHHHHH!!!!... a
kosti mu začaly křupat jak pečená strnadí holátka...
Všichni lidé v místnosti už vidí celý tenhle film, odehrál se v jediném okamžiku, je to jako
nějaká krutá vězeňská zkouška ohněm, Terry Tramp zvolna obírá maso z krocana — je to
fascinující! — a nezapomeňte, že příští týden ve stejnou hodinu budeme vysílat pořad o další
zlomené jazykové kostí! —
— dokud se do toho nevloží pár Pranksterů, kteří říkají věci jako Je to ještě dítě, Terry,
nevytahuj se na něj. A tak debata Keseyho s Owsleym začla zase tam, kde přestala.
Byla to jen drobná epizoda. Žádný rozbitý hlavy se nekonaly. Andělé už udělali podstatně horší
věci. Tenhle kluk tentokrát unikl a dokonce mu zbylo ještě půl balíčku cigaret. Ale nějak se to všem
zadrhlo v krku. Ať to bylo, jak bylo, Pekelní Andělé se stali symbolem té stránky Keseyho
dobrodružství, které se hipícký svět děsil. Andělé byli prostě příliš a hnusně skuteční. Byli to
psanci? byli psanci, protože si to tak sami vybrali, stačilo jim k tomu jedno slovo — jeď, a to jim
vydrželo až k Městu na okraji. Dál! Hipícký svět, naprostá většina kyselinových feťáků, pořád ještě
hráli tu věčnou hru na intelektuály ze střední třídy — Dejte mi křídla! Svobodu! Já létám! — ale vy
přece nečekáte, že skočím z támhletoho útesu, nebo snad jo? Je to prostě věčná hra, ve které
Clement Attlee (Clement Atlee — premiér labouristické vlády v Anglii na konci 40. let.
Znárodňoval ocelářský průmysl železnice, doly, zavedl státní zdravotní péči), plešatý jako Lenin,
neposedný jako plastikový tank, propaguje krvavé povstání mezi přístavními dělníky v Liverpoolu
— a zemře, pohřbený v proužkovaných kalhotách s fuchsiově rudou stuhou přes prsa, na každém
očním víčku minci s portrétem Královny. Feťáci v Haight-Ashbury dobře věděli, že se jim nikdy
nepodaří natáhnout svou fantazii až k Pekelným andělům. Na povrchu, na veřejnosti, je do toho
zahrnovali — zničehonic se z nich stali Drsní živočišní proletáři, oblíbená menšina, která nahradila
černochy. Ale soukromě zůstali feťáci věrní své třídě a její niterné panice... Jedna potíž s Keseym
spočívala v tom, že on to s Anděly skutečně myslel vážně.
Ale! Film se začal rozvíjet. Jednou odpoledne se Kesey zničehonic objevil na semináři tvůrčího
psaní Eda McClanahana ve Stanfordu. Strčí hlavu do dveří a usměje se zpod kovbojského širáku a
pronese: ‫״‬Hodně štěstí k narozeninám, Ede...‫ ״‬Ed má vážně zrovna narozeniny. Pak Kesey vejde
dovnitř, ten Psanec v haleně z teletiny a v červených vysokých botách z Guadalajary, a vysvětlí
studentům, proč chce nechat psaní a dát se místo toho na víc... elektrizující formy vyjádření... a pak
zmizí, ten zatracený Pimpernel.
Potom feťád z Haight-Ashbury zorganizují první velké „be-in", je to Festival lásky, 7. října, u
příležitosti vstoupení zákona o LSD v platnost. Nakupily se tam tisíce feťáků, zvonili na zvonce,
recitovali, tančili v extázi, třeštili tak či onak a provozovali svá oblíbená satirická gesta směrem k
policajtům, podávali jim květiny, pohřbívali ty haj zly pod něžnými vonnými okvětními lístky
lásky. Tome, ta věc byla úžasná, tak cvaklá, že bys z toho zcvokatěl, tisíce feťáků, co toužili být
věčně high, bylo tam a pohrávali si s hlavama policajtů ve fiestě lásky a euforie. A kdo se to
nezjeví uprostřed toho všeho, hned tam v žebrácké části Golden Gate Parku? Je to Pimpernel v
botách z Guadalajary a v kovbojském ohozu, a jakmile se ta zvěst roznese jak vítr mezi davem —
Kesey je tu! Kesey je tu — tak zase zmizí, ten zatracený Pimpernel.
Čistě pro případ, že tu zbýval ještě někdo, na koho se nedostalo Gestaltu, se Kesey rozhodl
spolupracovat s tiskem. Setkal se s Donovanem Bessem, což byl reportér ze sanfranciskych novin
Chronicle, a pověděl mu o svém útěku do Mexika a o svých plánech coby Psanec. Ten článek
vážně rozvířil hladinu, tenhle Tajný rozhovor s Psancem, po kterém pátrá FBI, vyšel se vším všudy
a pod řvavými titulky, které se táhly přes celou stránku Chronicle. Řádek, který každého zaujal, byl
ten, na kterém Kesey řekl:
‫״‬Hodlám zůstat v téhle zemi jako psanec a sypat J Edgaru Hooverovi do ran sůl.‫״‬
A pak ‫ —־‬žertík, který následoval, byl kouzelný. Byl to rozhovor pro televizi. Psanec se objevil v
televizi, zatímco na to čučeli Federálové a všichni ostatní, mohli jen bezmocně pozorovat, jak tvář
psance, Keseyho, září z obrazovky v každém bytě a baru a nemocnici a detektivní kanceláři v
sanfran- ciském zálivu a okolí. Bylo to kouzelné, když na to člověk jen pomyslel, na tenhle žertík.
Všechno to bylo zorganizované a šikovně naplánované za pomoci Rogera Grimsbyho, sanfrandské

139
televizní persony, na stanici KGO, což byla místní pobočka společnosti ABC. Jejich fantazie byla,
že Grimsby natočí interview s Keseym v úkrytu v sanfrandské čtvrti Portrero, která byla daleko jak
od Haight- Ashbury, tak od North Beach, a odvysílá to o pár dní později, v pátek 20. října. Tahle
fantazie klapla jak sen. Grimsby natočil interview a všechno bylo v pohodě, načež v pátek
odpoledne zazářila Keseyho tvář z obrazovek v každém bytě, baru, nemocnid a detektivní kanceláři
a řekla to znovu, tentokrát osobně:
‫״‬Hodlám zůstat v týhle zemi jako psanec a sypat J- Edgaru Hooverovi do ran sůl..."
Koukněte, jak tenhle pronásledovanej vůl
Sype J. Edgaru Hooverovi do ran sůl.
Jo! tahle hra na policajty a zloděje.
Všechno, co zbývalo udělat, bylo velké finále. Úžasný psanec! V téhle fantazii se Kesey
ukáže osobně, on sám z masa a kostí — Kesey! — jen pár cenťdků od té největší sbírky policajtů v
historii drogové scény a pak Zmizí jako mág. Pranksteři uspořádají obrovitý festival tripů,
Kyselinovej test všech dob, takový, jaký tu ještě nebyl, a to na Halloween, v největší san- franciské
hale, ve Winterlandu, a tenhle festival bude pro všechny feťáky na Západním pobřeží anebo možná
od pobřeží k pobřeží a od galaxie ke galaxii. Pochopitelně, že se na tyhle příšerné bakchanálie
slezou policajti, aby pozorovali Ke seyho a další zločince a mizerné herce. Ale jasně! To je přece
neodmyslitelná součást téhle fantazie! Bude to karneval v maskách, tenhle Test. Nikdo nebude
tušit, který cvok je který. Až nastane půl noc, vyleze na pódium Kesey v masce a převle čený za
Supermana anebo za Kapitána Ameriku z panteonu Marvel Comics a přednese svou vizi
budoucnosti, to o cestě ‫״‬za kyselinu‫״‬. Kdo to asi je, tenhle apokalypti- A pak si strhne masku —
Jezíšikriste — vždyť je to Ken Kýý-zýý! — a zatímco I si pro něj poklusem půjde zákon, on se
chytne lana, visícího ze stropu nad jevištěm, a vyšplhá po něm bez přírazu vzhůru a kápě na něm
bude vlát, vyšplhá přímo vzhůru, vzhůru, vzhůru, a pak se protáhne okénkem ve střeše, kde na něj
bude čekat Babbs s helikoptérou, bude to Kapitán Půlnoc z námořnictva Spojených států, a
společně vyletí do kalifornského ozónu a ještě jednou pohlédnou dolů na kulaté tváře všech
podvedených, naštvaných, přechytračených, zmatených zcvokatělých, přechcaných konstáblů a
vyšetřovatelů. Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně! přesně přesně přesně přesně svět je zlej zlej zlej zlej
zlej pětadvacet minut nato, co v pátek odpoledne Grimsby odvysílá svou televizní show, odjíždějí
Kesey s Hasslerem ze San Franriska po dálnici Bayshore Freeway, směrem k Palo Altu, ve starém
červeném náklaďáku s otevřenou korbou. Momentální fantazie... tenhle film je příliš sku‫ ׳‬tečnej,
maminko — ale jim se to vážně povedlo. Zrovna byli v tomhle městě v úkrytu a pozorovali
Keseyho Psance v televizi a tenhle žertík byl prostě příliš krásnej. Prostě přechcali FBI a všechny
policajty, co jich kde je, a to ještě ke všemu na veřejnosti. Sluneční paprsky dopadají zešikma na
dálnici Bayshore, je odpoledne a všechny davy v nablýskaných černých polobotkách jsou tady ve
svých vysněných autech o 300 koňských silách a míří k tomu nej hustšímu provozu, pryč po
dálnici, směrem k místu, kde si budou moct vydechnout. Je to vlastně docela poklidný, tenhleten
hustej provoz
NÁM SE TO VÁŽNĚ POVEDLO
tisíce aut se projíždějí po přetékající dálnici jako šílená kupa raketovejch vozítek budoucnosti a
zadní světla jim září jak červený cucavý bonbóny... Je to uklidňující, tenhle hustej provoz je vážně
uklidňující, je hypnotickej, šumí a mrká jako červený cucavý bonbóny a slunce to celý prozařuje a
slunce prozařuje Keseyho stranu toho náklaďáku s plochou korbou, a on si sundá převlek, ten
kovbojský Širák a černé brýle
KOUKNĚTE, JAK TENHLE PRONÁSLEDOVANÉJ VŮL
SYPE J. EDGARU HOOVEROVI DO RAN SŮL
Hassler řídí a moc si nevšímá aut, které se kolem nich v tomhle provozu sunou, jsou to zářivé
plachty, ze kterých trčí strašně moc oholených koulí...
KESEY!
Zničehonic Hassler vidí, že se k němu zleva blíží auto plný lesknoucích se hlav s kratičkým
sestřihem, to auto jima jen přetejká a všichni na ně zíraj — na Hasslera a na Keseyho — a teď z
okýnek mávají paže navlečený v šedým nylonu, propichujou vzduch a ukazujou: Zastav, a ksichty
se všemožně tvářej a bezhlesně ječej do hukotu hustýho provozu a jeden z nich vystrkuje z okna
peněženku a ukazuje jim policejní průkaz
UTEČ! PADEJ! ZMIZNI!
Ale není kam zmizet. Okamžitě je všechno jasný — za prvé jsou uvěznění tím šíleným provozem
— a v tomhle náklaďáku s otevřenou korbou jejich sedanu beztak neujedou. Snaž se zajet na
druhou stranu — Hassler se pokusí vecpat mezi auta ve vedlejším pruhu a zbavit se jich tak, snaží
se hrát tuhle hru, manévruje, jako by hrál basketbal, ale není to na nic. Policajti se drží hned vedle
nich, všemožně se tváří a vším možným mávají ve vzduchu, pak trochu zpomalí a vzápětí je zase
doženou
TÁMHLE!
Kesey ukáže na krajnici dálnice, u náspu, a Hassler se tam probije, zastaví smykem

140
 PRÁSK!
Kesey vyskočí ze dveří a vrhne se přes svodidla a dolů po náspu, v oblaku prachu...
Hassler tam jen tak sedí a ten sedan zastaví smykem těsně před ním, a tím mu zablokuje cestu.
Zdá se, že se otevřou asi tak dvacaterý dvířka a všema směrama se vyvalí ven ksichty s nakrátko
ostříhanejma vlasama a těla obalený do šedýho nylonu a začnou se vrhat přes svodidla —
VŠICHNI MAJÍ NABLÝSKANÝ ČERNÝ POLOBOTKY
jeden přikáže Hasslerovi, ať z toho náklaďáku vyleze, a tak Hassler vyleze a sedne si na krajnici.
je to hrozně divný. Obrovskej roj aut se zadníma světlama jak bonbóny hypnoticky proplouvá
kolem. Hassler se usadí v pozici lotosového květu, sedí na asfaltu se zkříženýma nohama a zírá
přímo před sebe. Tři páry
NABLÝSKANÝCH ČERNÝCH POLOBOTEK
FBI ho obklopily. Všichni mají na sobě tyhle nablýskaný Černý polobotky. Pak jeden z nich
zajde k sedanu a vrátí se se signalizační pistolí a postaví se s ní nad ním. Hassler začne přemítat,
jestli ho ten chlap hodlá zastřelit signalizační raketou. To by íakt byla smrt, co ve tmě září.
Nitkovitá duše, kauzální tělo, ablace, upanišády, Krišnamurti, karmický pokryv duše, nirvánské
vědomí — to všechno se tu propojuje, jako by to někdo zavařil do konzervy, a Hassler dokonce
ani není high. Na druhé straně dálnice, na okraji sanfranciského zálivu, právě letí hejno
obrovských tlustých racků ve tvaru podivného písmene O, sletí až dolů, pod dálnici, a pak se
zase probíjejí nahoru, ze zobáků jim padají odpadky, ale vytvářejí nakonec vážně docela pěkný
útvar —
KANÁL VISITACION
Kanál Visitacion, to je místo, které si vybrali, aby v něm pracovali na své karmě... jo, dneska
odpoledne jsme sesynchronizovaný... a rackům Padají do tohohle kanálu ze zobáků tučné kusy
potravy a na obloze ti rackové tvoří přelévavé tlusté O a Hasslerovi dojde, že dnes má zrovna
sedmadvacáté narozeniny.
Kesey klouže dolů po náspu a za patami se mu zvedá prach jako ve westernu a před sebou
rozmazaně vidí Kanálové plochy, a to už je dole u protierozního plotu, pod náspem
ŠKU-U-U-UB
kalhotama se zachytí o plaňku a rozkrok se mu rozerve podél švů až dolů ke kotníkům, a tyhle
rozervaný nohavice se mu teď kouzelně plácají kolem stehen jako kalhoty s třásněma, co má na
sobě kovboj ze špatný čtvrti, a Kesey se probíjí dál tím posledním hnusným, zabahněným sídlištěm
Kanálu Visitation, a na samým okraji země, na který je ještě možný stavět baráky, než se dočista
propadnou do kompostu a do hnusu, si ubohý děcka z Kanálu Visitadon hrajou s míčem, na
poslední ulici před tím, než tu ulici dočista zaplaví hnus, a tyhle děcka zíraj na Keseyho
A NA DUCHA, KTERÝHO MÁM ZA PATAMA?
a je to, jako by se celej svět proměnil v nekonečnou dětskou hru s míčem na okraji pronikajícího
hnusu a tisíce Kanálovejch děcek se táhnou až k obzoru jako rošťáckej trychtýř
A CO TA NYLONOVÁ ŠMOUHA ZA MNOU?
nablýskaný černý polobotky za ním se zastaví v Kanálu Visitadon a
DOSTALI SME TÉ!
v tý hře na policajty a zloděje.

27. MATURITA
Dostali Keseyho hned na tři zločiny: pořád tu ještě bylo původní usvědčení z přechovávání ma-
rihuany, kvůli kterému dosud nešel do vězení; bylo tu zatčení v San Frandsku, po kterém uprchl do
Mexika; a bylo tu federální obvinění z nezákonného uprchnutí za účelem uniknutí trestu. Kesey byl
zločinec a psanec... který; ano; který se chystal pořádně to FBI nandat... a všechno to bylo kvůli
drogám, ještě ke všemu... zabásněte ho a zahoďte klíč... po celé tri dny v jednom kuse Keseyho
vozili od soudu k soudu — z okresních soudů na federální a zase nazpátek — a z jedné věznice do
druhé — z věznice v Redwood City do věznice v San Francisku. Aby se vůbec dostal ven na kaud,
bude se muset stát zázrak, anebo aspoň bude muset mít inspirad, vizi::::: hm, vizi::::: budeme na
tom pracovat::::: Keseyho právníd Pat Hallinan, Brian Rohan a Paul Robertson vizi mají.
Následující ráno už jsou v soudní síni v Redwood City u slyšení ohledně kauce. Tahle soudní síň je
vystavěná ve zbrusu novém stylu soudní moderny, všude jsou obrovské desky světlého dřeva bez
letokruhů a strop je tu nízký jako... jako v neokázalých bankách v příměstské čtvrti. Pod zářivkami
to všechno působí ohromně slunečně. Kesey sedí u stolku obhajoby v modré pracovaní kazajce.
Robertson je na nohou a vypráví právě soudci o jisté vizi, kterou Kesey měl, o tom, že je třeba jít
,,za kyselinu‫״‬, o inspiraci, o zázraku, o světle, které spatřil, přestože mu teda rozhodně nevykládá do
detailů o tom, co se Keseymu přihodilo na pláži v Manzanillu, nevykládá mu... o těch světelných
čarách... Každopádně... pan Kesey má veřejně nesmírně prospěšný plán... Dobrovolně se vrátil z
exilu, kde poklidně žil, přestože tím riskoval nevyhnutelné zatčení a uvěznění, a to proto, aby mohl
svolat masové shromáždění všech poživačů LSD, bývalých, současných i potenciálních, a to za tím
účelem, aby jim řekl, že je potřeba dostat se za nechutný zvyk brát LSD... Robertson v jednom kuse
mluví. Je to fantastický projev. Kesey sedí vzpřímeně u stolku a z očí mu směrem k soudci šlehají

141
modré blesky. Ale Robertsonova slova jsou jako mlha. Kesey se v nich dočista ztratí a pak se
znovuobjeví v oparu, prochází proměnou přímo před vašima oáma. Objevil náboženství, kajícnost,
vykoupení, uvědomil si všechny své omyly a nyní se chystá přednést Mládeži tuhle kajícnou před-
nášku... Faye a děti sedí mezi posluchačstvem. A taky spousta z jejich starých kamarádů z Perry
Lane, Jim a Dorothea Fadimanovi, Ed McClanahan, Jim Woltman a pár dalších... Několik z nich
za‫ ־‬nedlouho nabídne své domy jako protihodnotu na kauci, která bude činit 35 000 dolarů... Soudní
síní létá kajícnost a spása jak malí andělíčci... A my všichni reportéři píšeme a píšeme... Teď Kesey
stojí a zírá na soudce s pažemi složenými na prsou a soudce mu uděluje přednášku... Možná že je
velký literární hrdina a romantická postava v očích pár pomýlených mladých lidí, ale v očích
tohohle soudu je infantilní hlupák, egoista, který nikdy nedospěl, a... Soudce to ze sebe sype, lije to
do Keseyho jako rybí tuk, ale je naprosto jasné, že se tím jen připravuje na to, že řekne, že kauci i
za těchto okolností povolí... Nicméně Kesey celý žhne... Vidíte, jak zatíná čelist a jak se připravuje
pohnout rty... Pámbuví, že Hallinan a Robertson to dobře vidí. Sedí přikrčení po jeho boku jako
bandité. Kdyby z něj vyšel jeden jediný hlásek, tak se mu vrhnou po krku... Zavři hubu, hergot.
Neposer to ted. Vždyť je to jen rybí tuk... Ale soudce už domluvil a všechno skončilo. V okrese San
Mateo se Kesey dostal ven na kauci.
Poté se protrhne celá přehradní hráz. FBI ustoupí od federálního obvinění z nezákonného
uprchnutí za účelem uniknutí trestu. Zničehonic se zdá, že je celý tenhle případ přestal zajímat,
včetně soli, nasypané do ran J. Edgara Hoovera, a všeho ostatního. Pak je Kesey zpátky v San
Francisku a stojí před soudcem ve vyrudlé sportovní košili, pracovních kalhotách a vysokých
botách. Soudce má připravený kouzelný projev, říká, že tenhle případ byl v tisku nesmírně
nafouknutý a přitom, pokud jemu je známo, je to jen běžný případ s drogami a Kesey není žádný
mytický drak, jen obyčejný hlupák... a Kesey začne cosi říkat a Hallinan a Rohan tam sedí přikrčení
a chystají se po něm vrhnout a zardousit ho, ale i tady už to skončilo a Kesey se dostal ven na kauci
i v San Františku. Je to neuvěřitelný. Dostal se ven po Pouhých pěti dnech.

V sanfranciský věznici
Než vyšel ven na kauci,
Obklopenej poldama.
Tam vám Kesey potká kluka s magickejma nehtama.
‫״‬Lízněte si," řek ten kluk
A každej si líz.
Všichni mu olízli nehty
A nechtěli nic víc.
Dvacet sedm lidských psýché
Lítá kolem jako Niké
Všichni proletěli stropem
Vinný nebo nevinný.
Ten kluk si omočil nehty do kyseliny.
Teď —
Kesey vyprávěl ten příběh
Místním reportérům.
Co se k němu natlačili v soudní síni
Po slyšení ohledně jeho kauce,
Řek jim to jen proto, aby ukázal, jak nesmyslný
Je snažit se zbavit drog lim, že strčíte lidi do vězení.
To si může myslet jenom cvok.
Vemte si třeba toho kluka s magickejma nehtama!
V titulku se psalo

ORGIE LSD V NÁPRAVNÉM ZAŘÍZENÍ

Jo,
A pár místních feťáků řvalo to je Jidáš.
Zaprodal je za prachy, tenhle blbej Jidáš.
Zatímco on sám se tak chytře dostal ven.
Kauci za něj zaplatili kámoši.

A teď jim vykládá o nehtech. Kdo mi věřit tomu Jidáši!

Pokud máme pravdu říct —
Srdce těch lidí bušila fibrilací.
Strašně se obávali divokejch vibrací
Xý zasraný Matury z kyseliny.

142
 Co naplánoval Kesey a sezval tam celou tu pranksterskou bandu;
Báli se, co se bude dít, až se ti cvod slezou ve Winterlandu.
prostě, chci říct. Chápete,
Copak nevidíte, že si koledujete:
Nevidíte, jak se sem šinou tisíce děcek s trávou
a kyselinou.
Lezou sem na Haight Street a fetujou,
Dávaj si do nosu prášky, speed a trávu šlukujou.
Zvoní na zvonečky, chřestí, tančí nazí.
Chodí ve vysokých botách a po břiše se plazí
Před tímhle prorokem, co zblbnul tisíce.
Veškerá psychedelfie skučí a polyfonie hučí v téhle pranksterské muzice!
Už ho máme zrovna dost, tohohle zářivýho super- hrdiny
Je jak Cagliostro, Elmer Gantry (Elmer Gantry — postava ze stejnojmenného románu Sindaira
Lewise, nesmírně oblíbený kazatel, který je zároveň pokrytec a demagog)
nebo Nero, jsou ho plný noviny —
V nejvyšším patře Ruské ambasády je neuvěřitelně zasviněný hnědý pokoj... Vypadá
nehořlavě anebo naopak jako by se mohl sám od sebe vznítit až v něm někdo zakašle, zkrátka a
dobře vypadá, jako že je v něm možný všechno. Jack Trefa sedí na posteli, přesněji řečeno na
matraci na podlaze a zády se opírá o zeď... a na sobě nemá nic kromě taxikářské čapky a strniště
vousů na tváři a strniště chlupů na sýrovitém hrudníku... až do pasu je zakrytý hnědou dekou...
Koukněte se na tohle! pokud se chcete o Keseym něco dozvědět. Na stěně je přidělaná velká
zpráva, napsaná na Čtvrtce papíru:
MILÝ KENE,
KLUCI v TANKU
TĚ ZDRAVÍ.
CHTĚJ! VĚDĚT
CO BUDE S JEJICH PRACHAMA, MÁJ
SE NA TO ZEPTAT TEBE
ANEBO SOUDCE
ANEBO KOHO?
Sandra, to děvče z okresu Bucks, sedí schouleni u matrace. Je hrozně bledá, je to maličký, křehký
pubertální uzlíček. Je to jen jediné soustíčko, jednohubka. a sedí u jediného kusu nábytku v téhle
místnosti, což je stojací lampa, a už vůbec neposlouchá na půl ucha rádio a nechechtá se, jen tam
tak sedí v pubertálním uzlíčku a poslouchá, co nu Jack vypráví o tomhle dopise:
»Vole, fůru príma feťáků začli buzerovat, jakmile to Kesey řek.‫״‬
‫״‬Myslíš policajti —"
„Kdojinej. Byla to příšerná scéna. Prostě existuje fůra kluků, který Ken Kesey neokouzlil. A tak
mu poslali tenhle dopis.“
Nevím, čeho se ta zmínka o prachách týká ‫״‬chtěj vědět, co bude s jejich prachama". Ale i tak je
naprosto jasný, oč tu jde. Kesey se zaprodal, aby unikl pětiletému anebo možná ještě těžšímu trestu.
A pak to ještě posere tím, že svolá všecka děcka do Winterlandu a řekne jim, ať přestanou brát
LSD... Prostě se zaprodal kurva...
Pro Keseyho to pochopitelně znamená pěkný průser. Kdyby byl začal poučovat soudce jako Su-
perhrdina, tak to by byl nejspíš se vším konec, zašili by ho na bůhvíkolik let. Ale na druhé straně,
pokud bude pouze po orientálním způsobu zírat přímo před sebe, až nastane čas na trip ‫״‬za
kyselinu", tak si v Haight-Ashbury budou všichni myslet, že se zaprodal...
Všichni ti dobří feťáci... sami si ohromně užili... upřímně řečeno prožili léto plné euforie, léto,
jaké se vydaří jednou za tisíc let, měli LSD a spousta krásných lidí se už na téhle scéně objevila, a
tím pádem všechny ty pitomé hrátky definitivně skončily. Prostě se tahle vlna rozšíří po celém
světě, a tím pádem definitivně skončí veškeré tyhle kraviny, tyhle kraviny se utopí v lásce a
pochopení, a nic už to nedokáže zastavit. To prostě musím uznat. Feťáci si vážně přejí, aby všechny
tyhle pitomé hrátky skončily. Mají čistá srdce. Nikdy jsem mezi nimi nenašel víc než jednoho nebo
dva cyniky či kurvy. Ale teď, když k tomu nastal ten pravý čas, jsou všichni zvědaví...
Hmmmmmmmm... kdo bude třímat pochodeň a ukazovat jim cestu? začne jedna jediná pitomá hra,
známá pod jménem politika... Hmmmm... Jak říkám, mají čistá srdce. Nicméně Chet Helms a jeho
skupina Family mají svou věc, Bili Graham má svou věc, Grateful Dead mají svou věc, Diggers
mají svou věc, Calliope Company má svou věc, Bowen má svou věc, a do konce i Gary Goldhill...
Je to trochu jako newyorské hnutí za sociální jistoty po první světové válce — revoluce se
nezadržitelně blíží, všichni si tím jsou naprosto jistí, nicméně úplně všichni, panebože, mají svůj
vlastní manifest, mají ho Lovestonité, Dubinského socialisté (David Dubinsky — pocházel z Brestu,
emigroval do Států v r.1911, stal se vůdcem dělnických odborů), Komunistická strana USA

143
(Bolševici), Celosvětové dělnické odbory, každý má své vlastní psací stroje a cyklostyly a všichni
jedou na plné obrátky a rozčilují se, jak všichni ostatní Spatně pochopili Zvěst... Tedy ne že by se
feťáci v Haight-Ashbury mezi sebou začali hádat, ale co mají dělat, pokud jde o Keseyho? Jen si
sednout a nedělat nic a dovolit jemu a Pranksterům dělat svou věc? Mají jim dovolit odradit spoustu
důvěřivých děcek od LSD, tak jak se v novinách píše, že to hodlá udělat? Anebo mají připustit, aby
si ve Winterlandu hrál na moc a vzal celé to hnutí do svých rukou? Zkrátka politika...
A Pranksteři... nakonec... jsem je našel ve Warehousu na Hanriet Street, což byla stará garáž, bývalá
výrobna dortů pod polozbořeným starým hotelem. Pořád jsem se rozhlížel kolem sebe v po třeštěné
tesknotě toho místa, mezi svrabovitým dřevem a páchnoucími rohy a hnusnými dekami a lešením a
rozbitými divadelními sedačkami a světélkujícím autobusem, co se tu tyčil, obklopen svým
vlastním hnusem a hnijícími matracemi, na kterých leželi a spali lidi, a na rohu byla benzínka Shell,
kam všichni chodili močit, a pořád mi nebylo jasné, proč jsou všichni tak hrozně nadšení. Vážně mi
to nebylo jasné. Když se teď nad tím zamyslím, dochází mi, co se mi všichni snažili říct... Hassler
tím svým diskurzem o světě plném nekalých her a jak nemá cenu být v opozici a jak Pranksteři
hodlají ukázat světu, jak má žít... Byl to ohromně milý chlapík! Snažil se mi to všechno naráz
vysvětlit. Nešlo tu o policaty a zloděje v Mexiku, šlo tu o...
o Prankstery, kteří se sem sjížděli bůhvíodkud... Dávný rozkol byl zcela zapomenut. Paul Foster
se vrátil z Indie, vypadal pohuble, už neměl knír a pejzy, hlavu měl oholenou, ale úžasný Bůh Rotor
v něm pořád ještě řval a rotoval... Page mi vyprávěl o huaraches... Mountain Girl, Doris De- lay.
Poustevník, Pekelný anděl Freewheeling Frank, Cassady, co si pohazoval kladivem, Babbs, Gretch,
George Walker... Zonker, co sem přišel s hlavou po arabsku omotanou utěrkou jako Terenc z
Arábie... Konečně sem dorazil i Kesey, Faye a děti vylezou bůhvíodkud... jsou tu Vlajkooděnci,
autobus září, mystická mlha vzlíná...
Sedím mezi návštěvníky ve studiu televizní stanice KPIX, kde se natáčí show Johna Bartho- lomewa
Tuckera, na Van Ness Avenue, sedím až nahoře ve stínu za černými zadnicemi reflektorů, za
pojízdnými kamerami, za smyčkami drátu... No, tohle bude zaručeně zábavné —
NEBEZPEČÍ Z LSD
— se objeví, vytištěné kapitálkami na obrazovce monitoru ve studiu, a pod tím jsou namalované tři
kostky cukru... to je symbol LSD, jak jinak, tak jako jsou čtyři X, XXXX, symbolem whiskey... a
komentátor pronáší
„… a spisovatel Ken Kesey …“
Venku na světlince, na druhé straně džungle stojanů s reflektory a vším ostatním je obrovité
moře světla, a tam Kesey v haleně z teletiny a v červených botách z Guadalajary sedí na jedné z
těch mléčně bílých otáčivých židlí značky Saarinen pokrytých skleněným vláknem, takových,
jaká mají v oblibě v televizních show... a je tam Tucker, který je konferenciérem tohohle pořadu,
a vypadá jako kalifornská verze kohosi, kdo vystudoval Harvard... a ještě je tam jeden host,
Frankie Randall, který vypadá tak trochu jako majitel jachty z Las Vegas, zdá se, že by mohl
kdykoli otevřít pusu a vyprávět nesnesitelně dlouhou příhodu o čemsi příšerném, co se stalo jeho
El Doradu se sklápěcí střechou na parkovišti v Los Angeles. Hned vidíte, že tahle show je
vyvážená, jak tomu říkají... Vyplní vám hlavu jako sen... je to bonbónek pro mozek... nejdřív si
chvilku povídají s Randallem o známé kalifornské restauraci Persian Room a o známé newyorské
restauraci Sardi‫׳‬s a o povalování se na písku v Malibu — ‫״‬No, a kampak pojedete odsud,
Frankie!" ‫״‬No, příští týden budu u jezera Tahoe, Johne!‫ — ״‬a pak si John začne povídat s náčelní-
kem a staršinou psychedelfie, který má promluvit o nebezpečí, plynoucím z LSD, a říci mladým
lidem, ať toho nechají. Skoro to vypadá, jako by Kesey byl bývalý komunista, který se ovšem
napravil a vrátil se domů z třídních bojů s pár pozoruhodnými příhodami a morálním ponaučením.
Přesně tak a nejinak! jen si čuchne k drogovým doupatům a pak si dá studenou sprchu.
‫״‬No, povězte mi, Kene, mohl byste nám nějak přiblížit, jaký je trip na LSD?‫״‬
„Jo, prostě se zťukáte jak datlové“
Tucker na něj zírá —
‫״‬No — tedy, vy teď — všem lidem řeknete, aby už to nebrali, je to tak?"
‫״‬Teď jim řeknu, aby pokročili dál“
‫״‬Pokročili dál?‫״‬
‫״‬Je načase pokročit dál v psychedelické revoluci. Nevím, co to bude, aspoň to nejsem
schopný jednoduše vyjádřit, ale vím, že jsme dosáhli určitého bodu, kdy už nikam dál nejdeme,
kdy už nic nevytváříme, a proto je načase pokročit dál —"
Pokročit dál? ... a takhle to pokračuje... Nedokážou pochopit, co to proboha tenhle rozložitej
kovboj vykládá... A co to nebezpečí, člověče, co tyhle kostky cukru, co jsme tu měli... a přímo
přede mnou, mezi dráty a světly, píší technik a asistent produkce tlustou fixkou na velké tabulky
a ty přidržují čím dál tím blíž k Tuckerovi a Keseymu, div že je nezabere kamera —

144
 NEZAPOMEŇTE NA NEBEZPEČÍ Z LSD! MLUVTE O TOM, ŽE LSD JE NEBEZPEČNÉ — ZEJMÉNA
PRO MLADÉ LIDI!
— a Kesey se na ně jen podívá a usmeje se na ně obrovským, neproniknutelným úsměvem
venkovana, což na obrazovce vypadá, jako by se zničehonic zadíval na svého starého kámoše,
který říká To je ale volovina, Kýý-zýý.
Týž den o něco později se Kesey zase objeví na televizních obrazovkách v San Francisku, Kesey a
Pranksteři a autobus jedou na stadion Winter- land, aby se podívali, jak probíhají přípravy na
MATURITU Z KYSELINOVÝHO TESTU... televizní mikrofony... Kesey a Vlajkooděnci ve svých
kombinézách a jakýsi obrovitý slaměný cylindr...
‫״‬Kene! Kene!" televizní hlasatel zaujme pozici ‫״‬Kene, můžete nám něco prozradit o tom, co hodláte
říci lidem na Maturitě z Kyselinového testu?‫ ״‬Kesey pronese: ‫״‬Řeknu jim: ‫׳‬Nikdy nevěř
P———
BRUUUUUUUUUUUM
V mikrofonu to strašlivě zaškrundá, pronikne do něj feedback —
‫״‬Můžete to zopakovat, Kene?" ‫״‬Bruuuuuuuuum," řekne Kesey. ‫״‬Ha-ha. Ne, to, co jste říkal“
‫״‬Nikdy nevěř Pranksterovi,‫ ״‬řekne Kesey. Scéna se změní v dav Vlajkooděnců, vylézajících z
autobusu…
Nikdy nevěř Pranksterovi!... Hergot!... To je v Haight-Ashbury znovu všechny vytočí, s tím se
nedá nic dělat. Začne celý další záchvat stihomamu. Přitroublí feťáci se producírují sem a tam podél
obchodů na Haight Street. Sedí ve svých obývákách, vyzdobených indickými potištěnými závěsy, a
tlachají. Celá tahle věc se přímo stachanovsky obrátí nalevo. Kesey není pravá úchylka, ale levá
úchylka. Nehodlá se z toho dostat tím, že by lidem řekl, ať přestanou brát LSD, to je jen krycí
manévr. Namísto toho zorganizuje obrovitý žertík, který celé psychedelické hnutí navždy
zlikviduje... No, kyselinoví feťáci v Haight-Ashbury jsou svým způsobem tak trochu kmen, toho
jsem si dobře všiml. Všude jsou tamtamy, co roznášejí zvěsti a pomluvy, a oni tohle prostě milují,
proplouvají tím jako ryby podzemní řekou... V univerzálním mozku bublá fantastická myšlenka...
Maturita z Kyselinovýho testu se má podle plánu uskutečnit na stadionu Winterland v pondělí 31.
října, na Halloween. Následujícího večera bude Demokratická strana pořádat ve Win‫ ־‬terlandu
velké shromáždění na podporu guvernéra Browna, který soupeří ve volbách s Ronaldem
Reaganem(zde jde o volby guvernéra Kalifornie, ne prezidentské volby). Kesey a Pranksteři
uspořádají ve Winterlandu ten svůj velký mejdan na Halloween. Je to tak? A zdaleka to nebude
‫״‬maturita z kyseliny", bude to Kyselinovej test nevídaných proporcí, Elektrizující limonáda značky
Kool-Aid bude pršet vzduchem jak tropický liják, bude všem klokotat v žilách, 6000 feťáků
vyhulenejch z podoby se bude odrážet od stěn jak elektrické golfové míčky... Obloha se zřítí... Ale
to ještě není všechno. Oni tímhle neskončí! ti maniaci... Pranksteři potřou všechny dveře, zábradlí,
stěny, židle, ústřední topení, vodovodní kohoutky, tekutým DMSO... do kterého nasypou LSD...
Chápete? ... DMSO je bezmála ideální chemikálie, po které všichni alchymisté toužili, je to
univerzální rozpouštědlo. Kápněte si na prst kapku DMSO a třicet vteřin nato už ji cítíte v puse. Tak
rychle vám pronikne kůží a zaplaví celé vaše tělo. DMSO s LSD... Tomu říkám vize! Následujícího
večera se tam shromáždí celá Demokratická strana Kalifornie a všichni se zfetují jak paviáni. Osm
tisíc chrchlajících obtloustlých senátorů, komisařů, demokratických partajníků, demokratických
partajnic, kongresmanů, a dokonce i sám guvernér, bude sténat jak sirény, potácet se kolem a dusit
se a flusat a smažit se v tom jak potřeštěný palačinky, načež se hluchý policajti vrhnou na celé
psychedelické hnutí s tasenými biči...
Panebože! to je teda průser... Teď feťáci nemají tušení, jestli je Kesey zaprodal, anebo jestli jim
strká do skupinové prdele doutnák s rachejtlí. Jsou prostě fascinovaní. Objevují se ve Warehousu a
zírají do temnoty. Jejich oči u vchodu se lesknou žloutenkovou horečkou... Objevují se ve
Warehousu, zírají na autobus, zírají na Keseyho, na Mountain Girl, na Cassadyho, na Babbse...
Slézá se jich tu celá rota, chřestí korálky, vrávorají kolem jak ožralí kovbojové, zírají na autobus a
dělají: Jůůůůůůůůů! Jůůůůůůůůůůů!‫ ״‬a usmívají se na sebe, jako že je tohle prostě beeeezvadný, a
zničehonic všichni Pranksteři zmlknou. ‫״‬Poldové/‫ ׳‬pronese Mountain Girl dokonale zhnuseně. Jak
to víš?" ‫״‬Koukni se jim na boty“ Mají vysoké šněrovací boty, jaké nosí elektrikáři. „Feťáci by v
životě nenosili takovýhle boty“ řekne Mountain Girl. To je ovšem jen drobná nepříjemnost. Faktem
je, že se Pranksterům všechno daří. Teď už se jim podařilo do toho jejich filmu vtáhnout celé město,
včetně policajtů a všeho. Kesey je v jednom kuse v televizi, v rádiu, v novinách. Je to hvězda,
dokonalá hvězda, kamarádský zloduch prolezlý veškerými Hor-liveckými rozkošemi hříchu, který
ovšem slibuje, že bude konat dobro. Pranksteři se v jednom kuse projíždějí v autobuse po městě a
matou mozek společnosti... Zajedou dokonce i do Fillmore, rozlehlé černošské čtvrti, a z repráků
vyhrávají rockenrol a všude vlají americké prapory a na autobusu je velká cedule, na které stojí

BAREVNÁ SÍLA

145
a oni projíždějí tím ghettem v rozmazaných šmouhách klikyháků, co ve tmě září. Černí ve čtvrti
Fillmore nevěděli, co si o tom mají sakra myslet. Myslí to tihle bílí kašpaři vážně vážně, jen si
špatně zapamatovali ten výraz?(Na autobuse stálo Colored Power (Barevná síla nebo Síla
„barevných‫)״‬, zatímco heslem doby bylo Black Power (Černá, tj. černošská, síla)
Anebo je to voooooooolovina — než si to stačili promyslet, byl už autobus dávno pryč a cvokatěl
někde úplně jinde. Pak se na autobusu objevila velká cedule
MATURITA Z KYSEUNOVÝHO TESTU
a autobus se začal projíždět po Haigh-Ashbury a po centru San Frandska a po North Beach a po
Berkeley a propagoval největší světové shromáždění feťáků. Pranksteři viseli z autobusu v
obrovských hroznech. George Walker hrál na střeše na bubny, Page na elektrickou kytaru.
Mountain Girl visela vzadu na autobuse a leskla se ve slund a vyřvávala na nepotěšené davy
všechno možné o guvernérských volbách a všemožných Keseyho zatčeních
‫״‬Zvolte Keseyho guvernérem!"
‫״‬Stojí si za svým přesvědčením!"
‫״‬Stojí si za svým rejstříkem!"
‫״‬Sen každýho idiota!"
‫״‬Joint v každý hubě!"
‫״‬Bez drog neni pokrok!"
Už zase byli nezranitelní. Celý tohle praštěný město bylo zatažený do filmu. A pak...
Winterland; přesně tak... To nejtěžšína téhle fantazii, tak jako obvykle, bylo najít to správné
místo. Winterland je dokonalý, je to ten největší Icrytý stadion v San Francisku a je moc pěkně
zařízený, pořádají se v něm estrády na ledě a tak dále. Správa stadionu Winterland odmítla vyjed-
návat přímo s Keseym a s Prankstery. Jsou to maniaci! recidivisti... V tom okamžiku se do toho
vložil Bili Graham. Graham a Kesey se nijak zvlášť nemilovali, ale Graham souhlasil s tím, že
bude fungovat jako producent, agent, duševně zdravá ruka, která to všechno ovládá, a podepsal
smlouvu. Grahamovým úkolem je být dokonale obeznámen s novou vlnou. Ale v jeho případě v
tom hraje roli i estetika a morálka. Je věřící, vespod pod tímhle vším... Hmmmmm... A je tu
Kesey... No... Každopádně Hallinan a Rohan sepíšou smlouvu mezi Grahamem a Neohroženými
cestami s. r. o. Smlouva je podepsaná a záloha je zaplacená, všechno je to legální a zpečetěné.
A pak tu jsou taky Grateful Dead. Kesey si přeje, aby hráli na Kyselinový maturitě. Na nich to
všechno závisí, říká. Ale Grateful Dead už mají smlouvu na to, že budou hrát na výročním
halloweenském maškarním plese v Kalifornské hale. Je ironické, že tenhle ples sponzorovala
Calliope Company, a ta měla za agenta Boba McKendricka, - který to všechno zařizoval. Kesey a
McKendrick a pár lidí z Calliope Company, Paul Hawken, Michael Laton a Bili Tara, sedí nahoře v
nejvyšším patře sešlé budovy na Pine Street, ve které jsou samá dřevěná prkna a prosklené verandy.
Není tu žádný nábytek, jen matrace v obýváku. Proniká sem spousta slunečního světla. Kesey sedí
na matraci a všichni ostatní dřepí na podlaze. S výjimkou McKendricka. Ten stojí uprostřed
místnosti jako člověk, který tancuje na rozžhavené plotně. Má na sobě upnuté černé kalhoty, špičaté
černé polobotky bez tkaniček, tenký černý svetr a košili s rozhalenkou... zkrátka a dobře je oblečený
jako úplně obyčejný hipícký frajer. Sluneční zář ho rozdělila na sedmadvacet částí, všechny jsou
pěkně nervózní.
‫״‬Koukni, Kene," říká právě, ‫״‬jseš vůdce, dalo by se říct prorok, a máš důležité poselství, a mně se
to líbí, chápeš? Žeru to... Ale musím myslet na všechny ty ostatní věci. Jsem zodpovědný za
spoustu lidí a jde tu o spoustu peněz!‫״‬
Sedmadvacet částí! — všechny sebou nervózně škubou, copak nikdo nechápe, že tohle je úžasná
šance, tenhle taneční večírek v Kalifornské hale, aspoň teda v téhle McKendrickově hře na agenta.
Kesey tu sedí a ukecává ho a v jednom kuse se ho ptá, jak dlouho mu to ještě potrvá, než pochopí,
jak to musí bejt — Hergot, vole! dej se dohromady s Pranksterama. Přesuň to celý do Winterlandu,
staň se spolusponzorem. Pokud to neuděláš, tak všichni, co jsou namočení v téhle... Scéně, půjdou
do Winterlandu tak jako tak, a s celou tou scénou v Kalifornské hale bude utrum tak jako tak.
McKendrick je šíleně rozčilený. Černé kalhoty se mu ve světle lesknou. Větří průser všemi póry.
Proboha, dejte mě zase někdo dohromady. Všichni na něj zírají. V týhle místnosti není nic jinýho
než sluneční zář a krátkozrakost. Přestane sebou škubat. Souhlasí. Zruší smlouvu s Kalifornskou
halou, takže Grateful Dead budou volní, zahodí tu smlouvu, zmačká ji — roztrhá ji na kousíčky a
tak dále a tak dále. Feťáci začnou remcat cosi o Keseyho hře na moc. O Keseyho hře na moc.
Grateful Dead... Těm se vede dobře! Od doby, kdy se z Kyselinovejch testů stala věc, se z Grateful
Dead stali průkopníci nové muziky, acid rocku, a nahrávací společnosti už začínají očuchávat
rohy:::: hmmmmmm:::: a co se stane vzápětí? Vyserte se na to. Ted‫ ׳‬budou všichni společně ve
Winterlandu.

146
Je pátek večer a Pranksteři se rozhodnou, že zajedou do Fillmore. Prostě proto, no, že je pátek
večer. Kesey, Cassady, Babbs, Page, asi tak tucet Pranksterů, všichni v kombinézách vlajkooděnců,
Cassady si pohazuje perlíkem. Scéna kolem Fillmore je každopádně pěkné panoptikum. Tahle
taneční hala stojí hned uprostřed černošských slumů, na nároží ulic Fillmore a Geary, a je pátek
večer a po ulicích se poflakuje spousta mladých černochů v kloboucích s uzoučkou krempou a staré
černošky nakupují na víkend, jsou tu obchody s alkoholem, lékárny, auta se šinou krokem, všude po
ulicích jsou samé černé tváře. A přímo uprostřed toho všeho jsou ti bílí kašpaři. Děcka v
psychedelickém ošacení se probíjejí do Fillmore — Barevná síla! a barevnou sílu tahle děcka mají,
to je třeba uznat. Kesey a Pranksteři vyjdou po schodech vzhůru do taneční haly, která je v prvním
patře. Kesey pohovoří s prodavačem vstupenek a s uvaděčem, který je trhá. Je to hotová
konference. Uvaděč, který trhá vstupenky, vyjde nahoru po schodech. Vrátí se… a tohle jsou hrozně
špatný vibrace... Nesmějí tam, pokud si nekoupí lístky... Graham... tohle Jsou špatný vibrace,
upřímně řečeno, je to hnusná Urážka. Pranksteři vyjdou zpátky na ulici, aby si to Porádně
promysleli. U zadního vchodu do Fillmore rátěný plot a za ním je potřeštěný policejní pes, který se
může ukousat nudou... Graham... Cassady odejde... Za pár minut se vrátí. ^
‫״‬Narazil jsem na Billa Grahama“ řekne. Byl na ulici a kontroloval vzorek na gumách, jestli v
nich neuvízly ňáký pětníky. Povídám: ‫׳‬Bille… a on povídá: ‫׳‬Koukni, Neale, my dva žijeme ve dvou
různejch světech. Ty jseš hipík a já jsem normální. Normální. „Udělal to takhle“ — a Cassady
gestiluluje ve vzduchu, aby ukázal, jak to udělal, „Ty jseš hipík a já jsem normální.‫ ׳‬Povídám: „Já
jsem z tý podzemky vystoupil v pětapadesátým roce, ale ty se v ní pořád ještě vezeš. Žijeme ve
dvou různejch světech. Ty jseš hipík a já jsem normální.‫ ׳‬Povídám ti. Náčelníku,‫ ״‬řekne Keseymu,
„měl jsem z toho hrozně negativní pocity. Vzpomněl jsem si na to, co jsi řek o negativních
pocitech, ale vážně jsem měl hrozně negativní pocity.‫ ״‬Kesey se zasměje, ale —

V sobotu Pranksteň celý den pracují jako blázni. Dávají dohromady všemožné vybavení, mikráky,
reflektory, zesilovače, reprobedny, stroboskopy, dokonce i elektronický hudbostroj, prostě všechno,
co měli při Kyselinovejch testech, a ještě víc. Nemůžou jít do Winterlandu a začít všechno dávat
dokupy dřív než v neděli, protože tam je v sobotu večer jakási show. Každopádně celou sobotu
pracují en charrette, až do noci... V pět hodin ráno v neděli nastane průser. Keseyho právníka
Rohana vzbudí telefon... Na drátě je Graham, je hrozně rozrušený, snaží se mu naráz vysvětlit asi
tak milion věcí.
V Grahamově kanceláři ve Fillmore měli důležitou poradu. Trvala celou noc. Graham se musel
potýkat se spoustou negativních pocitů. I on zna ten výraz, negativní pocity. Zná ho nazpaměť
a zná ho i Chet Helms a Grateful Dead ho znají a zná ho Quicksilver Messenger Service a znají
ho další a další lidi::::: tři čtvrtě celé Scény je tady, říká Graham, jsou úplně všude, visí na zdech.
Všichni se u toho pořádně zapotí. Copak vážně Keseymu dovolíme tuhletu věc provést? takhle to
zpackat? Dostat se:::: za kyselinu, ať už je to, co je to, což ostatně není vůbec dobrý pro nikoho, kdo
tu je... Vytasili se se všemi názory, to, že se zaprodal, to, že hraje hru na moc, to, jak nasadil
McKendrickovi nůž na krk, vytáhli dokonce i DMSO... ano, DMSO!... To je vrchol! Panebože,
Bille, copak nechápeš... Naléhají na Grahama, aby se s nimi domluvil... Chňapli mě za všechny čtyři
končetiny a teď se čtyři náklaďáky rozjely do čtyř stran světových... Čím víc mluví, tím je jasnější,
že je potřeba něco udělat, proto jsme tu přece strávili celou noc, proboha... Naděje se líhne v teplém
podpaží každého z nás... Helmsovi je to naprosto jasné. Kesey má vojenskou mentalitu. Neustále
uvažuje o tom, kdo má větší a kdo menší moc. Hraje si na pouštní lišku — přilákal nepřítele na své
vlastní bojiště tím, že udělal čelem vzad a začal vykládat, že se sem vrátil jen proto, aby lidem
zabránil brát kyselinu, a až se tam shromáždí celé tisíce normálních lidí, tak ze všech udělá
kyselinové feťáky. Kesey plánuje taktickou zradu a potěmkiádu — a tak dál... a Grateful Dead...
Proč bychom si měli kvůli Keseymu znepřátelit fanoušky, které jsme tak těžko získávali? Jak říká
Ralph Gleason, co píše úvodníky... Kesey nám posere celou novou scénu v San Francisku. A
Graham... Narazil jsem na ulici na Cassadyho. Mával na mě perlíkem, jako by se mi s ním chystal
urazit hlavu, jestli s ním nepotáhnu za jeden provaz... Spousta negativních pocitů. Kesey je hotovej
Elmer Gantry, říká Graham... To je konec! Elmer Gantry, ten evangelickej demagog... Každopádně
z toho bude pěknej průser... Pokud to Kesey posere tak to posere pro nás pro všechny. Pokud bude
mít úspěch, tak se zmocní celýho psychedelickýho hnutí a zavede ho až k Elmeru Gantrymu a k tý
jeho věci, to je ale Father Divině (Father Divině alias J. Devine, George Baker — americký
náboženský vůdce, zakladatel hnutí Mise míru), Daddy Grace, Cagliostro, šarlatánský předpeklí,
perlíková teokracie, fosforeskující fašistický tango, král Herodes, mrzačící Květinový děti, todle
jeho Poslání, to je prostě k Posrání, Kesey je hotovej fluoreskující Elmer Gantry Cagliostro Nero...
Zastavte Keseyho...
Zkrátka a dobře, Graham se chystá na dohodu vykašlat a ve Winterlandu se nebude konat žádná
Maturita z Kyselinovýho testu.

147
Je pozdní odpoledne ve Warehousu - panebože, vždyť je to tu příšerný! Tohle místo bylo odjakživa
zabordelený, to ano, ale teď se tu usazuje hnus tohohle průseru jako bahnitá břečka. Nechutná
havěť tu už zase má navrch... Vši! Cmelíti! Švábi! krysy! svrab! kopřivka! tripl! hemoroidy!
herpes! to všechno tu pučí z bordelu jak uhry... Faye, Mountain Girl, Babbs, Gretch, Black Maria,
Page, Doris Delay, Stewart Brand, Lois, Poustevník, Roy Seburn, bývalý Pekelný anděl Gut,
Keseyho bratr Chuck, Zonker — ti všichni se motají v polotmě, ale už nejsou Vlajkooděnci, tyhle
kostýmy skončily zrovna tak jako válka... Shromáždí se v kroužku po straně autobusu, sedí ve
skládacích židlích a starých divadelních sedačkách... MATURITA Z KYSELINOVÝHO TESTU...
Tahle cedule pořád ještě visí po celé jedné straně autobusu... jvjo a co má bejt... Kesey, už zase ve
své kožené haleně, se k nim připojí, nese obrovitý ušák — vycpaný maličkými křídly! — na hlavě
— postaví ho opěradlem k autobusu a posadí se do něj — je to opelichané křeslo — a Pranksteři
kolem něj utvoří soustředné kruhy. Kesey zírá na kroužkový blok, co drží v ruce, a pak začne
mluvit hlasem tak tichým, že ho zpočátku skoro neslyším... mluví o tom, co se právě stalo... o
Dannym Rifkinovi a pár dalších lidech, kteří sem přišli, aby mu oznámili, ať s nima ve své fantazii
se stadionem Winterland nepočítá. ‫״‬Netrvalo mi to dlouho a pochopil jsem, že už si to nerozmyslí/‫׳‬
říká. „Nerozmyslí si to, protože je v tom hrozně peněz... Jakmile odešli, lehl jsem si a promyslel
jsem si to a pak jsem pochopil, že všechno, co potřebujem, máme hned tady..."
HNED TADY?
‫״‬...v tomhle skladišti, a tady to taky uspořádáme. Uspořádáme tu Maturitu a bude to naše scéna.
Není tak málo lidí, kteří se k nám chtěj připojit, a ti sem přijdou a bude to lepší než cokoli, co
bychom byli mohli uspořádat ve Winterlandu..."
PÍSKOT
‫״‬... Tady jsme na svý vlastní půdě, můžem dělat, co se nám jen zamane, můžem si tu uspořádat
svou vlastní scénu a nebudem se už muset handrkovat a dělat kompromisy. Uděláme si to po svým
a stanou se z nás Superhrdinové celýho Sanfranciskýho zálivu...‫״‬
POSLEDNÍ DÍRA V MLADIČKÉM NEBI ‫׳׳‬
‫״‬... Jeden z důvodů, proč to nevyšlo, bylo, že to bylo moc rozsáhlý a moc zajímavý a všichni se
vyděsili. Všichni by chtěli být orlové, ale nechtějí se chovat jako orlové, a tak to budeme muset
udělat sami. Pokusili jsme se to udělat jinak, ale je to nezajímalo... A tak se omezíme na ty lidi,
který o to mají opravdovej zájem. To je ten druh lidí, co pokud jim máme co říct, tak se to skrz ně
rozšíří a oni to všechno řeknou na rovinu, a skrz ně se to' rozšíří a už to nebude možný zastavit. A
to je ta nejdůležitější fantazie. Přesunem to všechno sem do Krysího příbytku.‫״‬
DO KRYSÍHO PŘÍBYTKU
Pak Kesey trochu zvýší hlas a začne přidělovat úkoly: Page má za úkol připravit pódium a židle.
Roy Seburn má za úkol vyzdobit celý tenhle prostor fůrou závěsů. Faye a Gretch mají za úkol
opatřit jídlo a pití. Poustevník má za úkol zalepit všechny díry ve zdech. Zonk má za úkol sepsat
seznam hostů...
NEMNOHA HOSTŮ! Fantazie je, že se sepíše seznam pozvaných a pak se všichni pozvaní
zkontaktují, ať jsou, kde jsou, ještě dnes odpoledne a dnes večer, a to tak, že se jim zatelefonuje,
že se k nim vyšle posel, prostě jakkoli, a všichni začnou přemýšlet, kteří lidé jsou jim dostatečně
blízcí na to, aby
CELÝ TO UJETÝ DOBRODRUŽSTVÍ aby je pozvali na tohle poslední shromáždění... To je ale
nápad!...
PAMATUJETE
všichni Pranksteři, kteří se všude možně zatoulali, jako třeba Provokatérka June, Trdlo Marge,
Sexy X, Anonymní, Norman Hartweg —
‫״‬Pronajměte si sanitku a dovezte ho sem z Ann Arboru!" Panebože, ty vzpomínky... lidi z Perry
Lane... Sandy Lehmann-Haupt —
PROTOŽE, AŤ JE TO, JAK CHCE, ŠANDY TU BYL, KDYŽ
kdyz v tom všichni byli až po uši a plácali se v tom —
‫״‬Hugh Romney!‫„ ״‬Bonnie Jean!‫״‬,
A Paul Sawyer a Ráchel Rightbredová... a všichni ti potřeštění, rozesraní lidičkové, kteří nastoupili
do autobusu, co se hnal dál a dál, ať bylo, co bylo —
„Mary Mikrogram!"
„Ten chlapeček, co napsal báseň o mařené!" — a zapíšou si to
‫״‬Ten chlápek s ušima, ten magoři" řekne Babbs— a zapíšou si to —
‫״‬Ten manželskej párek v Portlandu!" — a zapíšou si to —
‫״‬Ten hezkej indiánskej kluk na Haight Street!" — a zapíšou si to —
‫״‬Potrhlej Chemik!"
JO! KURVA, PAMATUJETE
‫״‬Big Nigr“
DEJTE MI PRACHY NA ČINŽI ‫״‬
„Culley“
„Owsley!"

148
 PŘEŽIT
‫״‬Ten chlápek ve vězení!"
‫״‬Ta holka, co řikala Koho to zajímá!"
RA-A‫־‬A-A-AYI
‫״‬Ray!"
„Pancho Pillow!"
„J. Edgar Hoover!" — a zapíšou si to –
KOUKNĚTE, JAK TEN PRONÁSLEDOVANEJ VŮL
‫״‬Gaylord!"
‫״‬Jim Fish!"
„Agent číslo jedna!‫״‬
MARICONES!
„Kosmo!‫״‬
Kos-mo
Panebože, to je teda proud, pramení v šeru dávných věků v La Hondě, táhne se po celé délce a šířce
Krysí země a pak to všechno už zase bublá a zaplavuje nás to jako hřbet vlny, a tak si na to prostě
sedni a vez se a vez se a vez se, tady, v tom polosvětle, a bojuj s těma malinkejma filckama ve
skafandrech žabích mužů šest mrňavých nohavic z neoprénový gumy pro každou mrňavou nohu tý
filcky co lezou kolem maskovaný za mrňavounký jizvy na mozku v týhle zasraný infekci
neúspěchu, tyhle neveselý myšlenky jsou kdesi zastrčený v úplně každým mozku, dokud to všechno
ta hvězda Page nevynese na světlo boží v hotový euforický fiestě, a z tý hnusný díry plný svrabu,
zvaný Warehouse, se neozve dávnověký hlas, co zní, jako by vycházel z montážní jámy u benzínky
Shell a jako by říkal prosimvás-neserte-mě:
„Je príma se zúčastnit toho největšího průseru v historii lidstva.‫״‬
Nicmékurvaně! Následující noc. Halloween, ta čarovná, dlouho očekávaná hodina... Vůbec se mi
nechce věřit, jak Pranksteři tohle místo proměnili. Musíte uznat, že se dřeli jak já nevím co. Je to
pořád ještě hnusná a polozbořená budova, tenhle Warehouse, rozumíte, ale vzduch je plný elánu,
Krysí nádhery. Tou nejnádhernější věcí je obrovitý oranžo- vobílý padák, je to něco obrovského a je
to jen hedvábí, vůbec žádné šňůry, a je přidělaný doprostřed stropu a pak roztažený až do rohů jako
nějaký majestátní baldachýn v oranžérii Ludvíka XV ve Versailles. Jiskří! Grand luxe! Je to přesně
ten stejný padák, jak se ukazuje, jaký používají kosmonauti po návratu do atmosféry...
Hmmmmmm... Ano... To je teda něco! Pranksteň se už zase proměnili ve Vlajkooděnce, mají na
sobě své kombinézy s americkou vlajkou. Mountain Girl sedí na. Šesté ulici před Warehousem a
kontroluje hosty podle seznamu, který sepsal Paul Foster písmem boha Rotora a který visí na
dveřích. Mountain Girl si rozepne kombinézu značky Nechytnete je a kojí Sunshine, zatímco pár
návštěvníků, těch věrných... spousta návštěvníků!... prochází kolem ní... Tváře mají pomalované
secesními klikyháky, mají pomalované napoleonské klobouky, mají pomalované masky, vlasy mají
obarvené na nevídané odstíny, na sobě mají vyšívaná čínská pyžama, šaty ušité z amerických vlajek,
z průzračného polyetylénu Flashe Gordona, ze samolepicí fólie ze supermarketu dečky s indickým
potiskem šály kozácké kabáty kožíšky bez rukávů výložky lam- pasy bourbonské prýmky výšivky
serapy sarongy sárí šátky motýlky hole vesty fraky černokněžnické hábity pruhy proužky botky
Vietnamky boty šlapky boty z harému boty z Mexika boty kovbojů boty rytířů vysoký boty po
kolena wellingtonky pomazaný zářivou barvou S & M boty korálky medailonky amulety totemy
naleštěné kosti holubí lebky kostry netopýrů hrudní kůstky žab stehenní kosti psů ho- lenní kosti
lemurů kolenní čéška kojota... Zkrátka je to pěknej cirkus, celý karneval, panoptikum. Sjíždějí se
sem Pekelní andělé ve svých barvách, v bundách se smrtkou, v plné polní, plnovousy mají učesané a
zastřižené, je tu Terry Tramp, závodník Pete, Ralph z Oaklandu, plus jejich holky... v minisukních a
malinově růžových punčochách... Cokoládovej George... Chaos! Ohně prdelný! Čokoládovej
George nenajde svý jméno na seznamu a jeho holka v jednom kuse říká: ‫״‬No a co má bejt, Georgi,
copak se snad nedostanem dovnitř?‫״‬, dokud se Mountain Girl nuceně nezasměje a nemávne rukou,
ať jdou dál. Ze dveří domu na Šesté ulici vyskočí asi tak desetiletý kluk a zařve: ‫״‬Kdo to tu kouří
trávu?‫— ״‬. tím nejdrzejším hlasem, jaký kdy kdo slyšel... ten protivnej spratek Hned za dveřma jsou
dokonce i jesle, a tam se lidi snaží zkrotit Poustevníka, aby jim hergot nelez do sálu. Kesey stojí
stranou ve vlaj- konooděneckém ohozu, rozhlíží se, mnoho neříká, poslouchá rozložitého Anděla z
Oaklandu, který má pod bundou puntíkovanou košili a puntíkovanou kravatu—„Vzal jsem si košili
a kravatu, Kene, vzhledem k tomu, že je Halloween‫״‬rockenrol vyhrává z reproduktorů, které jsou
úplně všude, po stranách, u stropu, dokonce i v nejvyšším bodě padákového baldachýnu... jsou tu
mikrofony, foťáky, televizní kamery... Přesně tak... Pár věrných! — ale i tak se zvěst o mejdanu v
zavšiveném starém Warehousu rozšířila po městě rychlostí nesmírně zajímavé informace. Je to
neodolatelné, jak jinak... Tři televizní stanice sem vyslaly své kameramany, čtyři rádiové stanice
sem vyslaly své lidi s mikrofony a magnetofony. Zjevil se tu spisovatel Herbert Gold, který se na
všechny culí hladce oholeným úsměvem. Je tu dcera Ingrid Bergmanové, Pia Lindstromová... Ach,
ty sladká adrenalinová nedočkavosti! Tady to je! co by tohle mohlo být... nová vlna?... Kde?

149
vstupuje sem sanfrandský korespondent novin Womens Wear Daily Albert Morch, přidrzlý chlapík s
Rolleiflexem zavěšeným na krku... Caterine Milinaireová z časopisu Vogue s miniaturním foťákem
ve večerní kabelce velikosti dopisu tu stojí obklopena Anděly, feťáky a Podmínkovou generací jako
bájná princezna... Je tu Larry Dietz z Los Angeles, který píše články pro časopisy... A jsem tu já...
Kesey se rozhlíží kolem sebe a nic neříká a... jen se diví... Hmmmmmmm..* Je tu pár věrných a
celý zbytek světa. Je to pořádný mejdlo, jen co je pravda. Ale, vole! Tyhle kostýmy se nehoděj na
halloweenovej mejdan, hoděj se na vykoupení mrtvejch duší... jsou to vážně oblečky jak do
kostela...
Copak jsme slepí?...Oběť... Zasvěcení... Společenství... No... Anonymní umělci Ameriky vylézají
na pódium... Vypadaj, kurva, jak víly ze Snu noci svatojánské, mají na sobě košile s rukávy jak
balóny a dlouhé řízy fosforeskujících pastelových barev, takové, jaké svět ještě nikdy předtím
neviděl, zářivé masky smrti září za hudebními nástroji. Muzika zničehonic celou místnost zaplaví z
milionu reprobeden... sopránové tornádo muziky... je to elektrická muzika, a navíc ještě
elektronický hudbostroj značky Buchla ječí jak pominutý...
Doprostřed místnosti, pod nádherný padákový baldachýn a pod reflektory, po zavšiveném koberci
vplouvá... Pranksterka Doris Delay v kombinéze Vlajkooděnců a Pekelný anděl Terry Tramp v bu-
ranském cylindru tmavých brýlích andělském plnovousu, v nadrozměrném černohnědě
pruhovaném svetru, ve kterém vypadá jako mýval, v andělské bundě bez rukávů a se smrtkou, v
modrých džínách a v motorkářských půllitrech... Vy si tenhle mejdan teda užíváte, Doris Delay a
Terry Trampe... dupáte tu a víříte kolem jak na venkovský tancovačce… ale přitom je to takovým
divným stylem formální. Tihle dva tancují asi tak minutu a pak se k nim vrh- nou ostatní, vtrhnou
tam jak velká voda, dvojičky navlečené ve slavnostních oblečkách kyselinových feťáků, tancují
rockenrol, až na to, že přitom ze sebe vydají úplně všechno, vyskakujou do vzduchu mávají
rukama kolem sebe, pohazuj ou hlavama jak cvoci, točí se na místě a levitujou... jsou ve
vybuzeném stavu... jsou v extázi... zpovzdálí se na to kouká Gary Goldhill. Má na sobě obrovitý
čínský pyžamový kabátek v barvě rudého jezera s vyšitým drakem. Je z tohohle Warehousu úplně
vyděšený. Je to tu prohnilé!... Potřeštěné!... Jsou tohle kámoši, anebo duchové? No — Země přece
může být Nebe & Peklo, a tak on se do toho vrhne... a sáhne do kapsy u kalhot a polkne
divotvornou mast...
V davu se už začíná objevovat pár očarovaných úsměvů... Zmámené blaženství s vlhkými, lesklými
rty. Všichni se lesknou, oči mají rozevřené dokořán jak plastikové hlízy. Telepatický kluk je tak
high, tak strašně se usmívá a tak strašně vlhce se leskne, že vypadá jako úžasný psychický
orgasmus, který se právě chystá prorazit pupen a rozvinout se v... květ ďáblíku... a blonďatý kluk v
nehrúovském bílém sáčku a s velikým stříbrným náhrdelníkem, který se mu bimbá na hrudi, klečí
před rockenrolovou kapelou s rukama sepjatýma, jako by se modlil, a na rtech s tak kouzelným
úsměvem neposkvrněného kyselinového blaha, až se mu z toho úplně perlí zuby... celý hrnek
vroucích perel... Pranksteři, Babbs a Gretch a Page a ostatní, se shromáždi na pódiu pro muzikanty,
celí jsou zelektrizovaní, a začnou ze sebe vydávat tu nedivnější halasnou čínskou muziku, jakou jste
kdy slyšeli, a začnou dráždit elektronický hudbostroj značky Buchla, dokud ten stroj nevmanévruje
sám sebe to toho nejnepredvídatelnějšího zákoutí muziky; do posledního obvodu ve svařovaném
bludišti, a nevydá ze sebe to nejčistší topologické zaječení. Je to jak poslední soud, zapojený do
sítě. Kesey stojí stranou a nehýbe se, je ve stínech, u... Ovládací věže, ale teď má na sobě
kombinézu Vlajkooděnců a obnaženou hruď, nic než přiléhavou bílou kombinézu, bílou saténovou
čepičku s mašličkou pod krkem — a šikmo přes hrudník má pověšenou červenobílomodrou stuhu.
Je... Kapitán Amerika! Blesk! Kapitán Marvel! jedním slovem Superhrdina...
Když je mejdan v nejlepším, tak zničehonic zhasnou světla a vypnou zvuk, a to všechno je
nahrazené jediným bodovým reflektorem, ozařujícím prostředek parketu. Keseyho bratr Chuck
šplhá nahoře po trámech a ovládá světla. Můžete slyšet hlasy Babbse a Hasslera, jak se rozléhají z
mikrofonů a pronikají tmou, deklamují tam a zpátky: ‫״‬Myslíš, že by vyklidili střed parketu,
kdybychom je požádali, Hasslere?" ... „Jasně, vykliděj střed parketu ještě dřív, než stačíš říct
vykliďte střed parketu"... ale všichni sebou melou okolo, chycení v náhlé tmě. Babbs říká: „Jestli
nevykliděj střed parketu, tak jsou to pěkní čuráci" ... No co, zkusme jim to říct na rovinu! Lidi
vyklidí elipsu, ozářenou bodovým reflektorem, a Kesey vyleze z temnot. Sundal si ale čepici a
stuhu. To by už asi bylo prostě příliš, řekl bych. Má na sobě jen bílé baletní punčocháče a svý
úžasný zápasnický svaly. Pod kombinézou prosvítají trenýrky — tomu říkám móda... tady v Krysím
příbytku... U huby má mikrofon... Stojí tam v kombinéze a před sebou má záplavu světla a všude
kotem jsou namačkaní feťáci... Je to dobrý a šíleně teatrální... takovým strašně divným stylem...
Někte- rým feťákům je okamžitě jasný, oč tu kráčí. Neřek- nou ani ň a začnou do záplavy světla
házet všechno možné, kostty cukru, kapsle, cigaretové papírky, pár jointů, korálky, amulety, šátky,
veškerá kouzla a totemy psychedelie padají do záplavy světla. Je to... oltář. Kesey začne mluvit do
mikrofonu s tou svou protáhlou venkovanskou výslovností...
‫״‬Když jsme byli v Mexiku, tak jsme se dověděli hodně o vlnách. Strávili jsme tam šest měsíců
a dovídali jsme se hodně o vlnách. Vlny můžete cejtit dokonce i ve tmě..."

150
A všechno to zkazí, tímhle hlasem, co to má vlastně znamenat? až doteď to byl — mejdan,
všeobecné šílenství. A teď se to najednou dostalo na úplně jinou hladinu... na ňákou úplně jinou
hladinu... a my tomu nerozumíme. Televizní štáby se snaží proniknout blíž a bojují o pozici. Řekne
teď všem děckám, ať přestanou brát LSD? A proto jsme sem přece přišli... Ale vlny?
‫״‬Řek bych, že člověk se mění... úplně od základu. Vlny se zvětšujou, a pokaždý když se zvětší,
tak jsou silnější. Naše pojetí skutečnosti se mění. Stává se to zrovna teď a zrovna tady, v San
Francisku... Řek bych, že je tady celá nová generace lidí. Chodí jiným krokem... slyším to na
muzice... Kdysi to bejvalo... život -smrt, život -smrt... ale teď je to smrt-život, smrt-život..."
Kameramani televizních štábů se snaží vrazit mikrofony do rukou feťáků, co stojí ke Keseymu
nejblíž. Přejou si, aby je drželi až u něj, aby se to, co říká, lip nahrávalo. Požadují od feťáků pomoc,
vlastně jim divadelním šepotem víceméně uděluj! rozkazy. Feťáky to otráví. Prostě na ně jen zírají.
Kesey jejich směrem vystřelí pár nelichotivých poznámek... Koukněte na ty pitomce a jak se...
derou o pozici... jen nás chtějí chvilku využívat... Jsou to jen dírky v balónu, uprděné srdeční
šelesty, jsou \ t0 — televizní štáby se taky naserou. Koukněte se na ta drzá zfetovaná děcka. Tady v
Městě na okraji stojí za houby pracovat pro televizi. Tenhle pořad se jim prostě nemůže povést, a
přitom se jim povést ‫ ׳‬musí — a to je příšernej opruz —
Po celý rok jsme byli v Rajský zahradě. Kyselina nám k ní otevřela bránu. Byla to Rajská
zahrada nevinnosti a ohromně jsme si užili. Kyselina otvírá tu bránu a vy do ní vstoupíte a chvíli se
tam zdržíte.‫״‬
Načež přesně v tomhle okamžiku — ó, záhady synchronizace! přesně v tomhle okamžiku —
vstoupili dveřmi ze Šesté ulice čtyři policajti impozantních tmavomodrých postav. Ta zvěst se
rozšíří tmou mezi davem: Poldové! Poldové!... Ještě jedna poslední monstrózní šťára, aby s tímhle
debaklem skoncovali. Ve tmě se lidi pinoží sem a tam, těla narážejí do zdí garáže jako jakési
obrovské krysy ve slavnostních šatech, co hledají díru... Musíme odsud kvapem vypadnout!... Tohle
je přece Podmínková generace, všechna ta děcka tady jsou v podmínce, a to ještě pod podmínkou,
že se nebudou stýkat s poživači drog... prakticty se snaží podhrabat ven betonovou podlahou... Čtyři
policajti jdou dál pomalým krokem, kouknou se sem a pak zas tam. Cassady je teď s mikrofonem
kdesi daleko za Keseym, vlastně až nahoře na pódiu, a začne deklamovat na téma, že sem právě
vcházejí Policajti: ‫״‬Čtyři konstáblové v šatech na zakázku, chápete, hledají perly mezi sviněma..."
Že tu jsou policajti?‫ ״‬řekne Kesey. Zdá se, že ho to poděsilo.
‫״‬Konstáblovský policajti...‫״‬
‫״‬Ty taky přicházej ve vlnách,‫ ״‬řekne Kesey, ‫״‬jsou vzorcem, který se opakuje‫״‬... Jo!...
Ale teď se policajti prostě zastavili tam, kde začíná ve tmě dav, jen se rozhlížejí kolem sebe.
„Existujou poldové a policisti,‫ ״‬řekne Kesey. ,,Polda řiká: ‫׳‬Nedělej to. Je to zakázaný a šmytec
Policista řiká: Můžete to dělat, ale když zajdete příliš daleko, tak si ublížíte/ Policista je jako dvojitá
čára uprostřed silnice. Mluvím samozřejmě o vnitřních záležitostech.‫״‬
Zničehonic se rozzáří bodový reflektor a na Cassadyho dopadne malý kužel světla. ‫״‬Je to tak, jak
kdysi řikal Ken,‫ ״‬řekne Cassady. ‫״‬Když si policajta celejch dvacet let nevšímáte, tak tady najednou
neni...‫״‬
„Hó! — Hó! — Hó!‫ — ״‬tohle jsou Pekelní andělé v rohu — a ti čtyři policajti si tohle
shromáždění jen prohlídnou a pak se obrátí k odchodu. Cassady pořád ještě deklamuje:
Jo! Násilí, chápete... Tady se nevyskytne žádný násilí. Kdybychom si přáli násilí, tak v tom
případě máme pár lidí, co by se o to postarali...‫״‬
‫״‬Hó! — Hó! — Jo! Jóóó! — Dobrej polda — mrtvěj polda!"
‫״‬Dobrej polda — mrtvěj poldal" Ale policajti prostě jen vyjdou ven tím stejným pomalým krokem,
přičemž projdou skupinkou Pekelných andělů, jako by tam vůbec nebyli. Policajti jsou pryč, ale už
zase propíchli bublinu a dočista zničili atmosféru. Kesey se ji pokusí znova vytvořit tím stejným
tichým hlasem, ale není to vůbec snadné. Zabere se do vyprávění o své vizi, vizi o tom, jak je třeba
jít Za kyselinu, mluví o tom, jak se díval na čáry, co se táhly přes zátoku v Manzanillu, o čáře
trávy...
‫״‬... a vykouřil jsem trochu trávy, bylo to Acapulco Gold, abych vám pravdu řek..."
Ve tmě se ozve provolání slávy — Acapulco Gold! No kůrva, my jsme přece esoterický feťáci a
dobře známe tu nejlepší mařenu na světě. Ale i tak je v balónu pořád ještě díra. Kesey se zabere do
vyprávění o celé své vizi: čára kyseliny, ten kroužek, který se dožaduje dokončení, světýlka,
táhnoucí se po zátoce... Je to metaforické, alegorické, tohle všechno plete hlavy, kam se podíváte...
Rockenrol, šílenství, televizní kamery, temnota, policajti, a teď ještě... tohle... Přeskakuje to z
jedný hladiny na druhou. Kurva! co to ten Kesey... dělá... Konečně se dostane k čáře s háčkem —
a tím se dokončil kruh, aniž by se propojil. Tohle všechno jim vykládá, ale — co je...
‫״‬Procházeli jsme těma dvířkama a chvíli jsme se tam vždycky zdrželi a pak jsme zase vyšli ven
těma stejnejma dvířkama. Ale pokud se nenaučíme dojít tak daleko... a pak ještě dál... tak se nikam
nedostaneme, nezažijeme nic novýho..."
Nejsou ve své kůži, zastrkujou si košile do kalhot anebo je z kalhot vytahujou, tenhle balón je
celej děravěj a všechny mozky jsou popletený... a ti zasraní televizní šakalové se kolem sebe

151
rozháněj mikrofonama, jako by natáčeli věšení Lennyho Bruce (Lenny Bruče — komik a státem
pronásledovaný kritik americké společnosti, zemřel na předávkování heroinem) —
„Měli bychom zjistit, kde vlastně jsme. Měli bychom s tím pohnout. Měli bychom si na to
zatancovat.‫״‬
Světla se zase rozzáří, muzika začne znova hrát už je tu zase barva, všechno se znova začne točit
jak káča. Goldhill je v téhle chvíli dočista zfetovaný. Muzika prochází jeho nervovými uzlinami
jako záplava úlevy... Láska! Rozkoš, rozkoš! Jasná světla! Pekelní andělé už zase podupávají,
všichni tancují. Ale netrvá to dlouho. Kesey je uprostřed parketu mezi davem. Lidé se k němu
přibližují. Hudba přestane hrát. Kesey vypadá trochu strnule, ale znovu spustí, zdá se, že je
rozhodnut popadnout celý tenhle průser za ramena a vmanipulovat ho tam, kam patří. Drží v ruce
kus ledu. Políbí ho, velký úlomek si strčí do pusy, ulomí další kousek a dá ho Cassadymu. Cassady
ten kousek políbí a pak si s ním tře hruď. Tahle věc s ledem... Televizní kameramani a rádioví
reportéři se snaží dostat co nejblíž. Dav je odstrčí zpátky. Všechno se dostává do obrátek. Kesey a
Cassady sedí na podlaze a zacházejí s ledem, jako by to byla svátost. Pranksteři a pár dalších feťáků
si sedají do kroužku na zem ke Keseymu a Cassadymu... sedají si do pozice lotosového květu...
Gary Goldhill se posadí společně s nimi. Je připraven. Kluk se zářivými zuby se posadí mezi ně, je
úplně mimo... usadí se v pozici lotosového květu... Záda, oděná do sáčka, má prohnutá dozadu. Je
na vrcholu blaha. Hrnek perel v jeho hubě se vaří a vaří. Všichni se vezmou za ruce a zavřou oči —
je to skupinový kruh... Semknou víčka pevněji a pevněji, čekají na... energii. Už přichází! Už
přichází! Z kroužku se ozve vysoký kvílivý hlas... Slyšíte to! ... Je to divný… Polovina
přihlížejících vypadá, jako že se jim to nelíbí, jsou na rozpacích. Co je tohle vlastně?
Halloweenskej mejdan, anebo spiritistická seance a spolek duchovní obnovy? Panebože... Albert
Morch z novin Women's Wear Daily řekne Caterine Millinaireové: ‫״‬Poslyš! když jsem tě včera
večer potkal, netušil jsem, že jsi dcera vévody z Bedfordu!'‫׳‬... Mají svý náboženství. Andělé ztrácejí
trpělivost, postávají poblíž kruhu. ‫״‬Hej! Spusťte muziku!‫״‬... V kruhu... Kesey, Cassady a všichni
ostatní — začnou deklamovat. Kluk s vařícíma zubama slyší ten hlas. Pořád ještě má pevně
semknutá víčka. Kření se a celý se leskne. ‫״‬Mrtvá sojka/‫ ׳‬říká, ‫״‬hrbatá silnice a mrtvá sojka.‫ ״‬Jeho
hlas je na hranici deliria a slz... anebo by se kdykoli mohl začít smát potřeštěným zajíkavým
smíchem... „Mrtvá sojka a hrbatá silnice a my ležíme v prachu, je to chyba... je to chyba, ale není to
důležitý... Není důležitý, že jsme udělali chybu... jde o to, v jaký souvislosti jsme tu chybu udělali...
Hrbatá silnice a mrtvá sojka a čtyři benzínky, bílý a sterilní, co v letu plněj nádrže obrovskejch
bouráků pro sádelnatý chlápky se slunečníma brejlema, co neviděj tu hrbatou silnici a tu mrtvou
sojku...‫״‬
Goldhill tu sedí v extázi... Energetické vlny vyzařují úplně odevšak... Jako... černí duchové!...
Kesey & Cassady — co jen se to snaží provést sjeho myslí... Dostali mě, uvěznili mě ve Velkým
Cekání — na co? anebo je to
PŘEVOZ
Snaží se ho převézt! Vsávají ho do sebe! Ale — ten nápad, na který čekáme — poněvadž on to
cítí, fyzicky to cítí, proniká to do... Pohlédne hluboko dovnitř, aby to vyjádřil
PRESQUE VUL
Je to masová démonická halucinace! Rozhlédne se kolem... Všechno se dostává do obrátek...
CIRKUS NEBO PEKLO
Týraní a zatracení jsou všude kolem něj, ty navěky mrtvé duše... Goldhill vstane a z pyžamového
kabátku s drakem mu září čínský prskavky, a on zamíří ke dveřím na Šestou ulici, ale... Mrtví a
Zatracení! Tváře!
PEKELNÍ ANDĚLÉ
Pekelní andělé jsou namačkaní v chodbě, co vede ke dveřím, a jsou připravení na
MASAKR
Goldhill se otočí a zamíří zpátky do davu, propadne se do časové smyčky... Jako by jeho život byl
nekonečná smyčka pásky... Černí duchové vybublávají z těch nejstarobylejších prohlubní
lékořicovýho saponátu
PAST
Tohle! Haré Kršna Haré Kršna Kršna Kršna Haré Haré Haré Rama Haré Rama Rama Rama Rama
Haré Haré, a zatímco skanduje, stane se... Krš‫ ־‬nou!... Kristem!... Bohem... a protrhne časovou
smyčku a přistane ve stříbřitém oparu... Univerzální Mysli...
‫״‬Už jsme to skoro měli/‫ ׳‬říká Kesey a konečně otevře oči. ‫״‬Byli bychom to měli. Je tu příliš
mnoho hluku/‫ ׳‬Ale zdá se, že oblak už odplul.
Lidé se motají kolem, začínají odcházet. Jsou zmateni a na rozpacích. Co je tohle sakra za
mejdan... Andělé začínají odcházet, televizní Štáby taky, Herbert Gold už toho má dost... a Albert
Morch taky... Už jsou skoro tři hodiny ráno... Lidé zírají na jeviště, ale po muzice není ani stopy•
Copak už to skončilo? Jste v autobuse? ... plácáte se v tom?
Kesey vykládá dál. Světla už zase zhasla. Teď už je to dokonale posraný. Je to úplně jiná... věc...
Kesey se přesune na druhou stranu místnosti a posadí se. Bodový reflektor na něj dopadne.
Pranksteři se začínají shromažďovat: Mountain Girl, Poustevník, Babbs, Gretch, Doris Delay,

152
Page, Hassler, Cassady, Black Maria, Zonker, Gut, George Walker, Ram Rod, Stewart Brand, Lois
Jenningsová, a míří ke Ke- seymu. Hassler má mikrák a začne ve tmě pronášet: ‫״‬Všichni, co jste s
náma, všichni, co jste s náma a patříte k týhle věci, pojďte blíž. Jestli k týhle věci nepatříte, jestli s
náma nejste, tak byste už měli jít pryč. Můžete přijít blíž a začít dělat tuhle věc, anebo můžete jít
pryč, protože... protože je na to ten právej čas.‫״‬
Ohně prdelný! už to končí — ti, které trochu namíchlo, jak se večer vyvinul, jsou teď
namíchnutí dokonale. Lidi se hrnou ke dveřím, co vedou na Šestou ulici, dupají a nadávají.
Pranksteři se mezitím přiblížili ke Keseymu, přičemž procházeli kolem různých lidí, anebo různé
lidi překračovali, načež si sedli, rozesadili se v kroužku kolem Keseyho. Jiní se probíjeli dovnitř
temnotou, směrem ke kuželu světla, který ozařuje Keseyho hlavu a záda. Kesey vypadá rozladěně.
Pohlédne ke světlu. Má v ruce mikrofon. Udělá gesto, jako by říkal: Pusťte je sem —
‫״‬Znám tyhle lidi,‫ ״‬říká. „Byl jsem s těmahle lidma!‫״‬
Hotová Alegorie... živý obraz... Ten nejvnitř- nější kruh je naskrumážený hned kolem něj, o kou-
sek dál je pranksterský vnější kruh. Pak několik lidí z bývalé Perry Lane. Pak všemožní feťáci,
kteří se v tom plácají, jako třeba Goldhill a Kluk s Vařícíma zubama, pak jsou tam další a další
kroužky různých stupňů víry... a navíc je tam pár chumlů u zdí, to jsou lidi, co nemají vůbec
žádnou víru, jen jsou příliš znavení anebo příliš zvědaví, než aby šli pryč. Konečně se Cassady
začne prodírat přes lotosově usazená těla, míří směrem k vnitřnímu kruhu... Kesey se na něj
podívá, načež se zdá, že se mu udělalo mdlo a že se celý shrbil... Hlava se mu kolíbá sem a tam...
‫״‬Sbohem, Neale!" řekne. Vypadá, jako že by mohl omdlít. Cassady přejde blíž. Kesey se sklání
nad mikrofonem.
‫״‬Říkaj: ‫׳‬Koukněte se na něj — ten slibnej spisovatel... kdysi obklopený tisíci fanoušků... a teď
jen pár těmahle lidma‫׳‬... Ale já dovedu —"
— ale zapomene, co chtěl říct. Celá místnost je tichá a temná, jen jediný bodový reflektor je
namířený na Keseyho...
‫״‬Přiveďte sem Faye a děti.“ Ticho. Pak se ozve zašustění, to když se Faye prodírá hloučkem lidí,
vede za ruce holčičku Shanon a nej staršího Zanea a v náručí nese nej mladšího, Jeda. Všichni až
dosud byli v jeslích, zřízených u dveří, co vedou na Šestou ulici. Jeden z nich pláče, až na to, že je
to spíš jekot. Je to to jediné, co tu slyšíte, a je to hrůzné... Faye a děti a Mountain Girl a Sunshine a
všichni Pranksteři jsou shromáždění v kroužku kolem Keseyho. Všichni se drží za ruce a zavřou
oči. Pak opět uslyší jekot
TOHLE JE ARCHETYPICKÝ! SÍLA MYSLI!
Pak se z jednoho hloučku lidí u zdí ozve hlas, je to nějaká holka, a mluví táhlým, kňouravým
hlasem jako médium při seanci:
To-děc-ko-plá-če-U-dě‫־‬lej-te-nej-dřív-ně-co-pro-to-děc-ko —"
Kesey neřekne nic. Oči má pevně zavřené. Z kroužku Pranksterů se ozve vysoký kvílivý zvuk a
ječení dítěte se s ním proplétá. Tohle fantasticky napomáhá síle mysli — Goldhill si povšimne té
energie
JSOU SKORO
Ale ta holka kdesi vzadu nedá pokoj:
,,Pos-ta-rej- -te-se-o-to-děc-ko-Děc-ko-plá-če-Nic-víc-se-ne-dě-je -Děc-ko‫־‬plá-če‫־‬a‫־‬ni-kdo-s-tím-
nic-ne-dě-lá —"
UŽ TO SKORO MAJÍ — PRESQUE VU!
„Proč-to-děc-ko-plá-če-Co-pak-to-ni-ko-ho-ne-za-jí-má? —"
POCIŤUJ TO! TU VIBRAČNÍ HLADINU!
Kesey vzhlédne. Reflektor mu ozařuje obličej. Pranksteři se přestanou držet za ruce. Muzika
spustí. Anonymní umělci Ameriky hrají rockenrolovou verzi maturitního tuše s bubnovými fanfá-
rami. ..
MATURITA z KYSELINOVÉHO TESTU
Ted‫ ׳‬už tu z celého davu zbylo jen asi padesát lidí. Kolem pódia se rozsvítí pár světel, ale zbytek
garáže zůstal ve tmě. Cassady je nahoře na pódiu před mikrofonem. Nemá na sobě nic víc než ty
khaki kalhoty, co mu dosahují k bokům, a čtverhranný klobouk, takový, jaký nosí studenti při
předávání diplomů. V jedné ruce má celý stoh diplomů. Je natúrovaný jak motorka, kope kolem
sebe a mrská sebou a cuká koleny, lokty, hlavou... Spustí ohlupující příval slov. Anonymní
umělci Ameriky za ním jedou dál. Pokaždé když drobná blondýnka u bubnů pořádně zavíří
paličkama, Cassady se celý napruží a křečovitě sebou škubne, jako by ho kdosi kopl do kostrče.
V jednom kuse cosi mele, rozdává diplomy z Maturity z Kyselinovýho testu. Takže to nakonec
vážně dělají.,, teď... kdy? kolik je sakra hodin? Je pět hodin ráno nebo... kdo to má sakra vědět...
Kesey je v temnotách zabořený v obrovském ušáku. Někteří z... maturantů jsou tu, většinou
Pranksteři. Nasadili si černé čepice a hábity a vrhli se na pódium a každý si od Cassadyho vzal
diplom... jsou to srolované potřeštěné cedule, vyrobené Paulem Fosterem a Bohem Rotorem...
Pekelný anděl Gut zajuchá a předvede taneček, načež vykřiknou jeho jméno. Spousta
maturantů tu není. Například dívka Koho to zajímá...

153
 ‫״‬Dívka Koho to zajímá,“ řekne Cassady. ‫״‬No, dívka Koho to zajímá za náma dnes nemohla
přijít, chápete, musela jít nacvičovat sborový zpěv ve žlabu, dva tisíce zvonivejch hlasů
naladěnejch na jekot, kterej vám rve vlasy, ječej jméno toho kovboje, známýho pod jménem Ray,
chápete, a ten dnes za náma taky nemoh přijít — schytal to, když vymetali sedačky v továrně na
náplasti roztokem A-200...‫״‬
... a bubny víří dál a Cassady se napruží a křečovité sebou škubá a Pranksteři vyrazí vpřed, Hassler
Babbs, Zonker, Poustevník, Mountain Girl, Gretch, Paul Foster, Black Maria, Page, Walker,
Hagen, Doris Delay, Roy Seburn, vyletí nahoru a dozadu v těch svých černých róbách...
odmaturovali — a bůhvíco je na obzoru... a denní světlo se prodere dovnitř štěrbinkou ve dveřích
garáže hned za pódiem, kde stojí kapela. Ty zatracené chladné pásy stříbra... a v garáži začne být
světlo a taky švábovitě oranžové příšeří a je tu dokonalé ticho, celý svět je zničený tak nebo tak,
úplně jako kdybyste... se na něj koukali skrz plexisklo... A vedro dne pronikne dovnitř a zesílí
smrádek a pižmo Krysích olejových Šmouh — teď sem dorazí štěnice, klíšťata, filcky, blechy,
banánové mušky, ponravy, moli, nosatci, veškeré mikroby a larvální výměšky — a začnou sebou
mrskat a plazit se a hnít a smažit se a vrtět se a bublat. Normální svět zadrží dech, zakašle, začne se
dusit, hlasivky se proměněj ve špagety a panicky se stahujou.
Kyselinoví feťáci ze San Franciska dva nebo tři dny truchlili poté, co nevyšla fantazie s Winterlan-
dem a co se udála tahle divná noc v garáži... Jo, myslíte, že jsme se začali bát a pochybovat, což si
správný feťák nesmí dovolit, a tím pádem jsme tomu odvážnýmu chlápkovi zabránili v tom, aby
dělal svou věc... Ale spousta jiných říkala: Kesey vyšel na světlo boží jen proto, aby nás vyděsil
anebo nás zaprodal, a i tomu spousta lidí věřila. A pak skupinová mysl, co nebyla ochotná věřit
lepší verzi, usoudila, že se z toho Kesey asi vážně chtěl vyvlíknout. Kesey nedělal už dlouho nic
jinýho, než že se z toho snažil vyvlíknout, to proto, aby nemusel do vězení. Tím pádem se ujasnilo
ještě něco dalšího, co až dosud lidi trápilo, ta nepříjemná... vyum&kownd věc, která Prankstery
odjakživa bavila, tahle hra na start o 400 koňských silách, tahle hra na vlající americké prapory,
tahle hra na fluoreskující barvy, talile hra na říkání jasně, tahleta pitomá hra na neon, tahle hra na...
superhrdiny, co jsou všichni zapojení a naštelovaní a zesílení ve hře na elektricky pastelový
chromový lesk. Nebyl to Buddha, ani na chvilku. Život stojí za hovno, pravil Buddha, a je to jen
přetrvávání špatný karmy, a satori, to je pasivita, prostě jen ležíte na zádech a užíváte si a chechtáte
se společně s Nadmyslí a nezatahujete do toho Teddyho Roosevelta. Spasení je v daleké zemi,
jmenuje se Indie... Jo, to umění žít v Indii, bratři... A co na tom, jestli tam nemají kanalizaci a na
ulitích je binec, i tak tam dokonale zvládli umění žít...
Pranksteři vyklidili veškerý svůj binec z garáže ještě předtím, než se tam znova nastěhovala Cal-
liope Company, a všechno nakupili na prázdném prostranství hned vedle, a pak zamířili do staré
Babbsovy usedlosti, do Spreadu v Santa Cruz. Pranksterský binec tam ležel na prostranství, obrov-
ská podivná hromada odpadů, plná úlomků a kusů kostýmů a masek a odřezků dřeva, celých poma-
lovaných zářivými barvami, a podivných znaků, namalovaných zářivými barvami na útržkách ba-
licího papíru, a to tam všechno leželo a potrhle se svíjelo celý den, a v noci... to zářilo... Byla to
skvrna na pověsti Harriet Street. Sousedi, co tam bydleli, vynalézaví Japonci a všichni ostatní, to
nebyly zrovna šťastné duše, ale měli přece svou hrdost, a tak vyslali delegaci na radnici a pro-
hlašovali, že jejich čtvrť musí zůstat čistá. Kancelář starosty v tom spatřovala ten druh hrdosti,
který oživuje celé Město, protože pokud se jim podaří naočkovat správným občanským duchem i
tak mizernou čtvrť, jako je Tenderloin... a tak starosta prohlásil, že s nimi hodlá plně spolu-
pracovat, a stal se z toho hotový ceremoniál, na kterém se společně s popeláři ukázali i hodnostáři
města a televizní štáby. A město se k tomu přidalo, sčuchlo se s pohoršenými sousedy z Harriet
Street, připojilo se k ceremoniální destrukci té zatrachotilé hromady odpadu - Bůh sám ví, jaká
bláznivá, zvrhlá generace alkoholiků se tady slezla a tuhle ubohou, zapomenutou ulici bezmála
nakazila tropickou plísní. Fosforeskující barvy prskaly a bublaly až dokonce...
Calliope Company uspořádala v garáži Kyselinovej test a Cassady, který se po San Francisku
proháněl ve svém nejnovějším autě, se o tom nějak dozvěděl a večer se tam objevil. Vstoupil do
dveří, které do Warehousu vedly z Harriet Street, teď byly označené cedulkou Harriet Street 69, což
byl vtípek v duchu doby, a škubal sebou a kopal kolem sebe nejvyšší rychlostí v rytmu
neviditelného Joea Cuby... Plachtil na speedu, což těch třicet nebo čtyřicet feťáků, co tam byli,
dobře poznalo podle toho, jak se mu komíhaly oči ze strany na stranu a dělaly tik tak tok tok tok tak
tok tak tok tik tik tik tik tik tak tok tak tok tik tik tik tik tik tok tak tok tak tok tak — prostě buď
plachtil na speedu, anebo ho tenhle Kyselinovej test dočista vyvedl z míry. Nebyla tu žádná světla s
výjimkou těch nejpomalejších a nejblazeovanějších světelných projekcí, jaké jste v životě viděli,
žádný hluk s výjimkou toho nejsladšího hifi, jaké jste kdy slyšeli... co to kůrva je... sitar? sitar?
sitar?... garáž byla vycíděná a panenská a čistá a na zdech visely šíleně cudné koberečky, závěsy
potištěné indickým vzorkem, jemné a propracované a barvené jen a pouze čistými rostlinnými
makrobiotickými barvivy. Několik krystalů ve vzduchu chytalo paprsky světla jeden po druhém...
drahokamy... A všichni dobří feťáci třeštili neuvěřitelně tiše, seděli u zdí a opírali se o ně zády nebo
byli natažení na podlaze, každý si užíval své soukromé vnitřní věci, byly to nádoby, naplněné

154
Buddhou, pozvaným hostem Všejednoty, a Buddha by tam mohl kdykoli vstoupit a cítit se tam jako
doma, v roce 485 před Kristem anebo právě teď, ten...
... přichdplej uzenáč... Cassady tomu nechce věřit... Deklamuje jak o závod, ale nikdo se k němu
nepřidá. Jen na něj zírají obrovskýma ametystovýma očima, plnýma tolerance a účasti, zatímco jeho
vlastní oči se komíhají sem a tam a ramena se mu zdvihají a cukají...
‫״‬Hej! Copak nechcete nic dclat?‫׳‬:— no tak s tim začněte, chápete — pusťte se do tohoí—‫׳‬.
Jen na něj zírají, ty mírumilovné děti, co září jak fialové drahokamy, usmívají se jak horda
debilních jeptišek a jsou naplněni mírem a tolerancí... zatímco on se kolem sebe rozhlíží a cuká
hlavou a rameny a kope kolem sebe a mává rukama a zase mizí zpátky na Harriet Street.
Ježíši Kriste, tak tady máme další poupátko, kterému se v bolestech objevování zvedá žaludek a
prdí. Oá má rozevřené jak květy povijnice, rty se jí vlhce lesknou, usmívá se jak jeptiška v tranzu,
zuby jí začínají bublat... pevně svírá svůj hrudní koš. Tvář má hned vedle vaší, hned vedle tváří vás
všech, a říká, celá nadšená z toho objevu —
‫״‬Já-já-já-já-to začínám chápat! My-všichni-jsme tady je to-tak? My všichni jsme tady! My jsme-ta-
a-a-a-a-dy!" a udělá všezahrnující gesto rukou, jako by nabírala do dlaně pučící Fantazii vesmíru,
kterým je obklopena... což je, popravdě řečeno, pouze místo zvané The Barn (Chlívek) ve Scotts
Valley, deset mil od Santa Cruz. The Barn je prvním psychedelickým nočním klubem ve Scotts
Valley, vážně je to bývalý prostorný chlív, kdysi ho přestavěli na divadlo a teď na psychedelický
noční klub, který spravuje Leon Taboory, je to první noční klub ve Scotts Valley, a nejspíš taky
poslední, pokud si poslechneme remcání ozývající se z kostela, co stojí hned o kus dál, a taky od
místních strážníků a lidí z městečka a místních novin, ale na to se můžeme vykašlat. Pro tuhle
holčičku je to vůbec poprvé, co spatřila Nebe, je zfetovaná LSD, svou první kapslí —
‫״‬Začíná mi to docházet! Všichni jsme ta-a-a-a-a- dy a můžem udělat, cokoli se nám zamane!‫״‬
— přičemž tohle všechno oznamuje Doris Delay a Zonkerovi. Doris, která se jí snaží podat
pomocnou ruku, řekne: „Přesně tak. Všichni jsme tady a všechno je v pohodě a je nám dobře.‫״‬
To malé poupátko se sesune do skládací židle hned vedle té, na které sedí Doris, a podívá se na
ni. ‫״‬Měla bys mi být podezřelá...‫״‬
‫״‬Tohle je paranoidní stadium,‫ ״‬řekne Doris Zonkerovi. Strašně rád tuhle příhodu vyprávím —
‫״‬... protože jsem zfetovaná.‫״‬
‫״‬Já vim,‫ ״‬řekne Doris. Je to hodně starý vtip — láska a blaženost se právě teď poprvé promítá ve
vaší čtvrti, ve Scotts Valley...
Asi osmdesát místních feťáků a hipíků a lidí cvaklých do jazzu atd. je tady a poslouchají jazzové
trio jménem The New Dimensions (Nové dimenze), je to Dave Molinari, Andrew Shushkoff a
podsaditý drobný chlapík, co hraje na basu. Ten drobný chlapík má na hlavě klobouk sportovního
typu, má ho na hlavě, zatímco hraje, je to takové jeho poznávací znamení, chápete, a taky má na
očích obrovské tmavé brýle se šňůrkou, přestože je tu tma jako v každém pořádném nočním klubu, s
výjimkou pár světelných projekcí, díky kterým je to tu... psychedelické... no ehhhmmmm... a on tu
basu hněte a pleská do ní a vůbec s ní dělá psí kusy, právě tak, jako to dělával Slam Stewart, když
byl ještě divoch. New Dimensions — no tohle je vážně ohromná sranda, víte. Ken Kesey a Merry
Pranksters se tomu musí usmát. Kesey a Pranksteň sedí u jedné stěny Barnu a čekají, až na ně dojde
řada, připravují si nástroje, elektrické kytary a basy, Gretchiny Hammondovy varhany, Walkerovy
bubny, a tohle všechno tvoří šílenou lesknoucí se hromadu drátů, čudlíků, zesilovačů, reproduktorů,
sluchátek, mikrofonů — tohle je teda situace — New Dimensions... No jo. Tohle trio je, jako by je
kdosi vrhnul zpátky do konce čtyřicátých a začátku padesátých let, kdy jazz byl prostě poslední
forma, byl ‫״‬funky" a „so fine‫״‬. Molinari — anebo je to Shushkoff? — začne improvizovat na piáno
jak blázen — Ježíši Kriste, vzpomínáte na to? — skloní hlavu až do bezedných hlubin soulu a funku
téhle své věci. Je to hrozně... ano, nostalgické... Scotts Valley přímo přetéká poválečným hipem
Ameriky...
Pranksteři mají rozvěšené své vlastní reproduktory po celém Barnu a Babbs se snaží testovat
mikrofony, pozoruje rafičky, jak poskakují... Babbs si nasadil svou přízračnou zářivou masku a
taky si vzal na sebe černokněžnickou košili a kalhoty se strašně mnoha proužky a barvami, a teď
začne foukat do mikrofonů, pak si trochu pobrukuje a pozoruje rafičky, pak trochu zakvílí, pak
trochu tichounce prozpěvuje a to je moc hezký, a tak zkusí mírně zajódlovat, a to je ještě hezčí, a
tak zanedlouho začne kvílet a šaškovat společně s New Dimensions a jeho hlas se proplétá s jejich
zvukem jako zfetovaný rádiový přísluch. Kesey sedí na skládací židličce v Ovládacím centru a
testuje sluchátka s mikrofonem. Cassady drží Krysí-taru, teď je pomalovaná nekonečným počtem
barevných odstínů a nemá vůbec žádné struny. Doris Delay dělá hodnou tetičku té zfetované malé
holčičce, které to všechno dochází...
New Dimensions dokončí set a jsou šíleně na- sraní, jak jinak. Kterej... nezdvořák nám do toho
vřeštěl, panebože... Všichni tři s výhrůžným dupáním zamíří k pravděpodobným podezřelým, což
jsou Pranksteři, vedeni tím podsaditým chlapíkem v klobouku a ve slunečních brýlích. Ten dojde
až k Babbsovi a řekne:

155
 ‫״‬Teda, chci říct, kdo to dělá tohle všechno —" „Dělá co?‫ ״‬řekne Babbs. „Prostě, par dále, neštvi
mě a neptej se dělá co. Dobře víš, co, vole. Chci říct, prostě — „Copak někdo něco dělal?‫״‬
‫״‬Prostě, chci říct, ten divnejzvuk! Chci říct... to... rve za uši!"
„Jo, ty myslíš ten divnej zvuk! Řek bych, že to bude feedback." Jasně! Feedback!‫״‬
‫׳‬,Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně!‫ ״‬Je to jen taková společenská hra... člověk by to zvládl levou
rukou. Ten drobný chlapík pění. Snaží se nalézt slova, která by vyjádřila, jak šíleně ho nenávidí.
„Poslyš, vole, takhle někomu jinýmu posrat set — to je tak nechutně — NORMÁLNÍ!‫״‬
Tak! a vyslovil to! tu nejstrašnější urážku, co zná! Vzápětí do toho vstoupí Kesey a snaží se sjednat
mír: ‫״‬Nesnažil se ti to pokazit — snažil se hrát společně s tebou/'
Drobný chlapík zírá na Keseyho, ale neříká nic. Jen znova zaječí do éteru: ‫״‬Prostě to je tak
nechutně — NORMÁLNÍ!‫״‬
‫״‬Jo! Jo! Přesně! Přesně! Přesně!" řekne Babbs. ‫״‬A tohle je ten kluk, co to proved!‫ ״‬A ukáže na
Cool Breeze, který sedí u stolečku se svíčkou, shrbený nad cárem papíru, na který šíleně
soustředěně maluje jakýsi metadonový náčrtek. ‫״‬Tak vida!‫ ״‬řekne Cassady a přidá se k němu. ‫״‬Jen
přízračný srdce dokáže chytnout Cool Breeze, chápeš —‫ ״־‬a tak dále a tak podobně, zkrátka a
dobře, nikdy nevěř Pranksterovi... A New Dimensions znechuceně odkráčejí...
Odmítnou dál hrát a začnou skládat nástroje, což přivede Tabooryho, manažera klubu, do pre-
kérní situace. Neumí se rozhodnout, s kým si to má rozházet. Kesey je velikán... ale na druhé
straně New Dimensions umějí hrát... Ale na to už je pozdě. New Dimensions s dupotem vyjdou
ven a udělají na celou tu scénku dlouhý nos. Pranksteři se připravují na svůj set. Nasadí si
sluchátka. Sluchátka jsou připojená na systém s nastavitelným zpožděním. Tím pádem Pranksteři
neslyší, co hrají zrovna v tomhle okamžiku, ale to, co hráli před vteřinou. Vymýšlejí si svou
vlastní harmonii, na všechny vžité styly kašlou a jen oni sami slyší dokonalé... sladění, symfonii
ve svých kůrách mozkových, pranksterskou muziku... j° hmmmm... Až na to, že lidi v Barnu
nejsou s to pochopit, co se vlastně děje... Je to prostě divný.‫ ״‬Pranksteři si nasadí sluchátka a
popadnou nástroje, Kesey má elektrickou kytaru, Page má elektrickou kytaru, Hassler má
elektrickou kytaru, Babbs má elektrickou basu, Gretch má elektrické varhany, George Walker má
bubny. Všichni vypadají, že jsou připravení začít, ale nic se nestane. Cekají... na... energii...
čekají, až začne ve sluchátkách praskat... spontánní výšleh... ale nic nefunguje. Kdosi začne a
kdosi jiný se k němu přidá a zanedlouho je jasné, že ani jeden z těchhle ztřeštěně vyhlížejících lidí
nebude na svůj nástroj doopravdy hrát, snad kromě bubeníka... a taky nehrajou písně, prostě si to
vymýšlejí, tak, jak to přijde... jejich vedoucí, ten svalouš, Kesey, zpívá:
‫״‬Já mám... dálniční mapu!... takovou, co je měli mít dávno vydaný, je o tom, jak se dostat na
kraj času... na koni, co poletuje ve wolframově červený…“
A ten chlapík s maskou, který drží basu, zpívá: ‫״‬... záplavy jekotu na pláži v bubnový palbě
krvavejch duh... Je tma a já nevidim a zbejvá mi jen sluch...‫״‬
No... lidé začnou odcházet... a co má bejt...
Babbs krkne do mikrofonu. Tomu se zasmějí. Ale je tohle umění? Kesey zaštěká jako pes.
George Walker pronese do svého mikrofonu: ‫״‬Kam se ten pes zaběhnul? Slyšel jsem... psa!...
hned pod nohama!‫״‬
Postupně všichni zmlknou. Pak Hassler začne monotónně prozpěvovat do svého mikrofonu,
který je napojený pouze na sluchátka... Pouze Pranksteři uslyší:
‫״‬Začněte tak, jak jsme začali my... na začátku... Dělejte to tak, jak jsme to dělali my... na
začátku... Na začátku... na začátku…“ Monotónně prozpěvuje do uzavřeného okruhu.
Ale už se to dočista zhroutilo... Lidé se houfně hrnou ven... Zbyli tu jen Pranksteři... A ovzduší
nesnesitelné nudy... Tohle... už... je... prostě... příliš... mnoho... pro... normálního smrtel —
Dokonce i Pranksteři se sunou pryč... odcházejí z parketu, scházejí dolů po schodech... Hagen
potřese hlavou: ‫״‬Tohle je jak pohřební hostina...‫ ״‬Nastala ta temná, pošahaná hodina nad ránem...
Black Maria objeví v malém skladišti matraci a lehne si...
Cassady, který vůbec není high — je spíš na dně nabídne jakési dívce, že ji doveze domů. Teď už
na pódiu zbyl jen Kesey s elektrickou kytarou a Babbs s elektrickou basou, jsou tam jen tihle dva a
jejich sluchátka s mikrofony, zachytávajícími zvuk jejich nástrojů, a jejich píseň s nastavitelným
zpožděním... Ani Taboory, manažer, už to nesnese... ‫״‬Zavřete za sebou dveře, až pudete pryč,‫״‬
řekne Keseymu a zmizí... Všechna světla jsou teď zhasnutá, v místnosti září jen kontrolky v
Pranksterském ovládacím centru... Kesey a Babbs mají zavřené oči, pomalu drnkají na kytary...
jsou sami uprostřed obrovské temnoty chlívku... Celý svět se zahustí, přikrade se blíž a hlouběji a
zaleze jim dovnitř do sluchátek, rotuje v mikrofonech s nastavitelným zpožděním v těchhle
hodinách po půlnoci, a Kesey zpívá za zvuků své kytary, která vydává kvákavé a rozechvělé zvuky:
‫״‬A vždycky jednou za čas uslyšíte, jak vyfukuje kroužky dýmu kolem oblaku a snaží se zavázat
sí botu…“
A Babbs: ‫״‬...a zvěst vyleze ven a jen trochu se roznese ale — zastaví se —"
A Kesey: „Je to dost těžký, hrát na violoncello na podkožní jehle a jako smyčec mít
zkamenělýho netopýra...‫״‬
A Babbs: ‫״‬Jo, je to těžký s těmahle materiálama pracovat, aniž by ti úsměv spadnul ze střechy...‫״‬

156
 A Kesey: ‫״‬... a vojáci myslí na ponížený blеchy...:
A — „... latríny mi dosahujou až po džíny...‫״‬
„Tak se usadíme tady v tomhle prohnilým kotci pro lidi a budem myslet na ty věci, který jsme
dělali..."
„... Jo... tam v Mississippi, ta čubka, co jsme ji přeřízli v polích s bavlnou..."
‫״‬Ale i tak... chceš chytit první metro do Nebe...‫„ ״‬Kdybych si opatřil novou dedmálku, tak vy-
padnu z tyhle třetí koleje... což pravil a vztyčil se а poblil se а kouknul se pod sebe na kolej plnou
jisker a dlouhý hnusný otrokáře, co maj různý chutě tváře plný temný střevní hnědi...‫״‬
,,... A zuby mu vypadávaly po tuctech a Hitler se svejma nakaženejma bratrancema se začal
rozrůstat ve sklepích jak novej kříženec kukuřice a vrány se ho ani netkly toho obejdy...‫״‬
„...a tam nahoře na kolejích si starej Hobo utřel nos do hadrů svýho strejdy...‫״‬
„Vzal jsem trochu pseulobinu a jednu dlouhou nudu...‫״‬
„POSRALISME ТО!“
‫״‬... Nejmíň desettisíckrát...‫״‬
‫״‬POSRALI SME TO!‫״‬
„... tolikrát, že se na to už ani rozpomenout nedovedu…“
„POSRALI SME ТО!“
„... zrovna když si začne říkat Teď se zase jednou p ř e d v e d u … “
„POSRALI SME TO!‫״‬
,,... ale já vám ještě ukážu, co dovedu...“
„POSRALI SME TO!‫'״‬
„…kdybychom se tak mohli zbavit filatelistů, bráněj přesunu zboží...‫״‬
„POSRALI SME TO!“
„…Nejmíň desetmilionkrát! ..."
„POSRALI SME TO!“
„…bylo to dokonalý, tak co má člověk dělat?“
„POSRALI SME TO!‫״‬
„…dokonalý!..."
„POSRALI SME TO!“

EPILOG
Tři týdny nato, 30. října, měl Kesey v San Francisku přelíčení, soudili ho za přechovávání
marihuany — to bylo to zatčení na střeše. Skončilo to tak, že se porota neshodla, zda je vinen,
nebo nevinen, osm porotců hlasovalu pro vinu, čtyři pro nevinu. Když Keseyho v dubnu soudili
znovu, opět se porota neshodla, tentokrát jedenáct porotců bylo pro vinu a jeden pro nevinu. Stát,
než by se s ním soudil znova, Keseymu dovolil, aby se prohlásil nolo contendere za menší
provinění, za to, že ‫״‬vědomě pobýval na místě, kde se nacházela marihuana‫״‬. Dostal 90 dní. V
květnu bylo zamítnuto jeho odvolání proti původnímu rozhodnutí soudu v okrese San Mateo,
který ho usvědčil z přechovávám marihuany — to bylo to zatčení v La Hondě. Byl odsouzen k
šesti měsícům nucených prací na farmě, k zaplacení pokuty ve výši 1 500 dolarů a k tříleté
podmínce. Bylo mu povoleno odsedět si druhý trest, těch 90 dnů, zároveň s prvním.
Než šel do vězení, nasedl Kesey do autobusu a zamířil do svého rodného městečka, do Spring-
fieldu v Oregonu. Na palubě byla jen Faye a děti a Ram Rod. Pranksteři se víceméně rozprášili.
George Walker a Cassady byli v Mexiku. Mountain Girl se svou holčičkou Sunshine se už stačila
přidat ke Grateful Dead. Black Maria a Paul Foster odjeli na Hog Farm (Prasečí farma), což byla
komunita poblíž Los Angeles, kterou založil Hugh Romney. Babbs a Gretch odjeli do San
Franciska. Poustevník taky...
— červnu nastoupil Kesey trest na pracovní farmě, která byla jen pár mil od jeho starého
domu v La Hondě. Pracoval v krejčovské dílně. Pustili ho loni v listopadu, po pěti měsících.
Vrátil se do Oregonu a společně s Faye se usadili v přístěnku na farmě jeho bratra Chucka, po
štěrkové silnici jižně od Springfieldu. Tomuhle přístěnku se říkalo Dům kosmické karmy, to
proto, že v něm byla plynová karma, ze které vyšlehl raketový plamen, když ji někdo zapálil.
— únoru bylo nalezeno Cassadyho tělo u železniční trati poblíž městečka San Miguel de
Allende v Mexiku. Jakýsi místní Američan řekl, že Cassady celých čtrnáct dní jel na plné obrátky
a pak že jednou večer zamířil k trati a jeho srdce to nevydrželo. Jiní říkali, že byl zoufalý, cítil, že
už stárne, a že už dlouho bral prášky na uklidnění a udělal tu chybu, že pil alkohol, když byl na
barbiturátech. Jeho tělo bylo zpopelněno.
Na jaře začali všemožní Pranksteři... Babbs a Gretch, George Walker, Mike Hagen, Hassler,
Black Maria... občas zajíždět do Oregonu. Kesey už zase psal, pracoval na románu. Autobus tam
byl taky, zaparkovaný u Domu kosmické karmy.

Poznámka autora
Poznámka o psaní téhle knihy... Pokusil jsem se nejen o vylíčení toho, co Pranksteň dělali, ale taky
o zno- vuvytvoření vnitřní atmosféry či subjektivní reality toho všeho. Myslím, že bez tohohle všeho

157
není jejich dobrodružství možné pochopit Veškeré události, podrobnosti a rozhovory, které jsem tu
zaznamenal, jsem buď sám videi a slyšel, anebo mi je vyprávěli lidé, kteří u toho byli, anebo jsou to
věci, které byly zaznamenané na páskách nebo na filmu nebo písemně. Mel jsem to štěstí, že se mi
podaňlo získat pomoc mnoha mimořádně nadaných lidí s neobvyklou vyjadřovací schopností;
nejdůležitějším z nich byl Ken Kesey sám. Pranksteň zaznamenali mnohé ze svých vlastních dějin v
Pranksterských archivech ve formě pásků, deníků, dopisů, fotografií a čtyřicetihodi- nového filmu o
výpravě v autobuse. Kesey byl taky natolik velkorysý, že mi dovolil čerpat z dopisů, které psal
Larrymu McMurtrymu, v kapitolách o útěku do Mexika. Většina dialogů a textu, psaného kurzívou
v Kapitole 21. a 22., pochází z těchto dopisů.
Pro všechny Prankstery, jak jsem se snažil ukázat, byly události, popsané v téhle knize, zároveň
skupinovým dobrodružstvím a osobním objevováním. Mnozí z nich získali na obou těchto hladinách
obrovský vhled. Vzpomínám si zejména na své rozhovory s Mountain Girl, Hasslerem, Black Marií,
Stewartem Brandem, Kenem Babbsem, Pagem Browningem, Mikem Hagenem, Doris Delay,
Hughem Romneym, Zonkerem, Georgem Walkerem a Nealem Cassadym. Zejména Šandy Lehmann-
Haupt mi vylíčil své pranksterské dobrodružství se všemi podrobnostmi.
Kromě Keseyho existovalo několik vynikajících spisovatelů, kteří měli co dělat s pranksterskou
ságou. Dramatik Norman Hartweg pro mě zaznamenal své zážitky na řadu pásků. Ed McClanahan
mi opatřil informace o několika fázích pranksterského dobrodružství a Robert Stone mi mnoho
vyprávěl o době, kdy byl Kesey v Mexiku psancem.
Hunter Thompson mi umožnil přístup k několika páskům, které natočil, když pracoval na své
knize Hell‘s Angels, a ty části jeho knihy, kde se píše o Pranksterech a Andělech, mi také pomohly.
Taky jsem měl štěstí, že jsem objevil lidi, jako byla Clair Brushová, která pro mě sepsala 3 000
slov dlouhé vylíčení svého zážitku na Kyselinovým testu ve Wattsu, z něhož mnohé cituji při popisu
Testu. Z mnoha ostatních lidí, se kterými jsem mluvil anebo si s nimi dopisoval, bych chtěl zmínit
především Vica Lovella, Paula Sawyera, Paula Krassnera, Pata Hallinana, Bríana Rohana, Paula
Robertsona, ]erryho Garciu, Garyho Goldhilla, Michaela Boxuena, Anne Seversonovou, Paula
Hawkena, Billa Taru, Michaela Latona, facka Trefu, Billa Grahama, Johna Bartholomewa
Tuckera, Rogera Grimsbyho, Marshalla Efrorn, Robina Whitea, Larryho McMurtryho, Larryho
Schillera, Donovana Besse, Carla Lehmanna-Haupta, Freda Keseyho a jeho ženu.

158