Viktor Dyk – Milá sedmi loupežníků

 téma a motiv
o motivy spíše kladeny vedle sebe, jejich vazby nejasné, spíše jen nastíněny tak, aby vyvstala jejich
souvislost s nejdůležitějším motivem zločinu a zrady
o činy, motivace, pocity jsou vyjádřeny jen náznakově – tak, aby si je čtenář dokázal spojit s typicky
baladickými motivy zrady, viny, trestu, vášně a smrti – nejsou přímo pojmenovány, ale zpřítomňují se
prostřednictvím konkrétních motivů předmětných – oprátka, nůž, kapky krve, lože, meč, Bůh
o zrada, vášeň, touha, opojná bezzákonnost, svědomí a hrůza z hříchu, vražda a smrt, složitosti lásky,
svoboda, společnost, příroda, otázky morálky a etiky, zejména prostřednictvím jednání lupičů, otázky,
zda morální absolutna existují nebo jsou relativní k individuálním perspektivám, napětí mezi
individuálními touhami a společenskými očekáváními
 časoprostor
o romantická krajina (podobná krajině z Máje), les, opuštěný mlýn loupežníků, do kterého se ostatní
bojí vstoupit (kromě milé), úzkost v něm zažívají i loupežníci, kteří se cítí, jako by neustále „chodili
nad propastí“, skrýš a ochrana před vnějším světem, zároveň je uzavírá v sobě, i kdyby loupežníci
chtěli, nedokážou les a svůj nynější život opustit, vrátit se do vsi, kterou byli nuceni opustit
o čas je tematizován již v prologu – vypravěč přichází do známé krajiny za letního večera a vypráví
příběh, který se v té krajině odehrál před sedmi lety, samotný příběh se odehrává v létě, zhruba okolo
svatojanské noci, neurčitost dějinného času (vzhledem k připomenutí selských povstání by to mohla
být 2. pol. 18. století), což příběhu dodává univerzální platnost (podobně jako Krysař)
o les v pojetí Milé – modré nebe, svěží vítr, ranní mlha, květy, rosa, slunce, ptačí zpěv, mráčky (častější
výskyt zdrobnělin), pokud se vyskytnou motivy noci, hlubokého černého lesa, tmy, ohně, nože, krve,
pak představují symboly vášně, dobrodružství, ukojení touhy
o les v pojetí Loupežníků – tma, stín, vítr, mlha, dominantní určeními času večer, noc, „panství“, úkryt
(byť nejistý), rannímu ptačímu zpěvu z kontextu Milé odpovídá zlověstná píseň sýčka nebo houkání
sovy, mech jako místo měkkého spočinutí je v kontextu Milé spojen s milováním a v kontextu
loupežníků se smrtí
 kompoziční výstavba – chronologická, prolog a 23 básní (21 je uvedeno výrazem „zpívá“), milá se s
loupežníky pravidelně střídá, paralelní výstavba naznačuje, že ačkoli se jejich světy přibližují, nedojde k jejich
spojení – milá nakonec volí únik z jejich světa a loupežníky zradí (ukáže se ale, že se od nich nemůže
odpoutat, zůstává v jejich kraji a každé ráno jim k šibenici nosí květiny)
o Prolog – promlouvá sám autor
 vzpomíná, jak na základě melancholického dojmu a romantické nálady před sedmi lety
vzniklo romantické jádro skladby (Nevím přesného už data, oživla však stará nota)
 naznačuje výklad knihy pomocí literárních odkazů, odkazů na romantismus a dekadenci
(loupežník jsem Jaromír – mstitel chudých a utlačovaných, kladen svou životní vášnivostí do
protikladu k současným politikům, radost ze zla – odkaz na dekadentní imoralismus, In
tyrranos – výkřik pomsty z Loupežníků, evokuje odbojně romantickou atmosféru)
 v kontrastu k originálnímu formálnímu pojetí zmiňuje lidovou baladu (Tiše housle
zaplakaly, rytmus jakýs zvonil v nitru, pateticky zněly verše, starosvětské balady)
 zdůrazňuje také další žánr – schillerovské osudové drama lásky, msty, nenávisti a
zrady (Schicksalsdrama), což podtrhuje jedno z témat – svobodu lidského jednání
 nastiňuje atmosféru (Vášnivá a teskná nota, výkřik pomsty, její ticho, bolest pobloudilých
z cesty, Rachocení ranních bouří, plaché zmatky našich srdcí)
 uvádí nás do děje (Sedm vidím loupežníků, Dosud visí na čakanu, cítil soucit jsem a vzdor,
Milá nosí pro ně kvítí, rozvalen je starý mlýn)
 v kontrastu ke svému originálnímu formálnímu pojetí zmiňuje lidovou baladu (Tiše housle
zaplakaly, rytmus jakýs zvonil v nitru, pateticky zněly verše, starosvětské balady)
 zdůrazňuje také další žánr – schillerovské osudové drama lásky, msty, nenávisti a zrady
(schicksalsdrama), což podtrhuje jednu z filozofických otázek – po svobodě lidského jednání
o 1. báseň – Loupežník
 jsou vyvrhelové společnosti, skrývají se v lesích a zabíjejí lidské bytosti, za své buřičství platí
tím, že jejich život je životem nad propastí všudypřítomné smrti, smrt je jim souzena, jejich
absolutní svoboda bude jednou zaplacena absolutním trestem, loupežnického údělu jsou si
plně vědomi
 vykresluje atmosféru plnou temnoty, strachu a nejistoty (Celý kraj se děsí, Nejistá pole.
Zrádné lesy), odkazuje na cestu vedoucí úžlabím v tmách (symbolický obraz pro cestu
životem), která je plná nebezpečí a zkoušek
 odkazuje na dílo Krysař (Sto rýnských, A tak se chodí nad propastmi)
 byl život loupežníků nicotný, že na ně nikdo nevzpomene (Vzpomínku věnuje snad vlast mi)
 Farář, ten káže oheň a síru, To už je tak, kdo nemá víru, Ovečky spí, Má pastýř žal – odkaz na
Starý zákon, předzvěst konfliktu loupežníků s farářem, kterého zabijí, i samotným Bohem,
ovečky představují vesničany, kteří jsou vystaveni nebezpečí, ale jsou nečinní, zatímco pastýř
symbolizuje ochránce, možná faráře, který se cítí zodpovědný za své svěřence
 loupežníci se musí skrývat, napětí v kraji se stupňuje (báseň ke konci graduje), k jejich
dopadení burcuje církevní i světská moc (Tak dlouho zbojník řádí v skrytu, To podkopává
autoritu, Kdo žandarmy to uspává) – loupežníci stále pokračují ve svých činech, aniž by byli
zastaveni a tím se podkopává autorita četníků, soudu, kdo je zodpovědný za to, že policie
nebo jiné autoritní orgány nedokáží zastavit nezákonnou činnost zbojníků
 A cesta vede sídly sov a časem slyšet píseň sýčka, Smrt chodí lesem? Přivřem víčka. To je ta
cesta na hřbitov? – symboly temnoty a nevyhnutelné smrti, přemýšlení o smrti, konci života
 Nad propastmi jde naše stezka, kam biřiců se noha bála. Sto rýnských včera bratru stála – co
naše hlava stojí dneska? – pojednává o odměně, která byla vypsána za dopadení loupežníků,
tento motiv nebyl využit, nebo snad Milá zradila loupežníky i kvůli penězům? – byla sice
spolupachatelkou (minimálně jednou se spolupodílela na vraždě), v závěrečné básni je ale na
svobodě, jakou cenu mají životy loupežníků?
o 2. báseň – Milá
 popis atmosféry – lidé se shromažďují okolo ohně
 Na zemi budu spát, na hedvábí? – spojení s přírodou a dobrodružství je pro Milou cennější
než pohodlí, je v nejistotě, jakým způsobem života bude žít
 Chci zahřát ruce. Je mi zima. Chci zahřát nohy. Tisíc díků. – Milá chce pozornost, kontakt
 rozhovor Milé s loupežníky – nabízejí ji, aby se k nim přidala, nabídku přijímá, loupežníků se
nebojí, bojí se pouze nudy
o 3. báseň – Loupežník
 loupežníci žijí v temnotě, jsou zahaleni tajemstvím, kontrast noci, stínu a smutku s hýřením,
zpěvem, oživnutím starého mlýnu, které zapříčiní příchod Milé, Milá pro ně znamená vše (My
máme pouze ji, Je naší láskou, nadějí), pocity úzkosti a nejistoty ohledně budoucnosti,
předznamenání konce loupežníků zapříčiněného Milou, ačkoliv to loupežníci zatím netuší
(Oprátka zítra. Mlčí lesy)
o 4. báseň – Milá
 Jsem jako svěží polní květ u cesty, kde jde lidí mnoho, Jsem pro všecky a pro nikoho, Je škoda
mojich mladých let – cítí se ještě mladá, nechce se vázat, chce zažít dobrodružství, odkazuje
na dohodu s loupežníky – bude s nimi žít a milovat všechny stejně
 A z rána padá krůpěj rosy a v poledne je slunce žár – zdůrazňuje proměnlivost, ráno
představuje naději, nový začátek a změnu, po které Milá touží, s tím kontrastuje žár
symbolizující tlak, zátěž, kterou na ni klade svět
 Když zří mne jezdec, s koně skočí. Chce v dálku snad mne vzíti, bloud? – ačkoliv od ní
společnost očekává, že se usadí a „nechá se utrhnout“, ona to odmítá, nechce se usadit
s jedním člověkem
o 5. báseň – Loupežník
 popisuje život svých rodičů – byli věřící, žili sice klidným životem, ale nezažili žádné
dobrodružství, vášeň – vzpomíná na ně, má je pořád ve své mysli, klade si otázku, jak se mohl
dát k loupežníkům, měla snad jeho rodina nějaké tajemství (Nebylas, matko, věrná otci?), co
zapříčinilo, že nezapadl do společnosti tak, jako jeho rodiče
o 6. báseň – Milá
  Milá vítá loupežníky, kteří přicházejí z výpravy, vidí, že mají zlato a šperky, ale také že jsou
jejich šaty od krve
o 7. báseň – Loupežník
 Já závidět bych málem moh. Na mechu leží. Les tak voní. Srny se nad pasekou kloní. Byl
mladý. Bil se. Šťastný hoch! – Loupežníci sdělují Milé, že zabili mladíka, jeho smrt mu závidí
– loupežníci žijí v neúnosném strachu, nejistotě, vědomí, že mohou být kdykoli dopadeni
o 8. báseň – Milá
 vyjadřuje své pocity – touha nevázat se, zkoumat svět, nehledět do budoucnosti, na smrt
mladíka nechce myslet, je jí až lhostejná, nelituje ho, chce si užívat, ale ne se zamilovat
o 9. báseň – Loupežník
 Noc je tichá, Velkost hor tě bolí, Vycházím ven ze svých lesů, Smutno – cítí smutek a vnímá
širé pole před sebou – odraz osamělosti, nejistoty
 Nevím, kdo tam dře se bez oddechu, uštván vstává, uštván večer lehá – lidé možná prožívají
nelehký život, naznačení loupežníkovy zvědavosti a pozornosti k okolí
 V chudém svitu louče někdo sedí, hovorná zní píseň kolovratu – nostalgie, vzpomínky
 Zrádná pole! Půjdu v lesy zpátky, Bílá mlha byla by mne zmátla! – i kdyby chtěli, nedokážou
les a svůj nynější život opustit, nedokážou se vrátit do vsi, kterou byli nuceni opustit
o 10. báseň – Milá
 loupežníci se vrací, je svatojánská noc, Milá se táže, kdo z loupežníků naplní její touhy
o 11. báseň – Loupežník
 Vy o groš zvykli jste si hráti, Což menší sázkou naše hlava? – své počínání obhajují tím, že
proti kupcům, kteří dávají v sázku své jmění, dávají v sázku svůj život, volání k bohu, aby
jejich nejvyšší oběť přijal
o 12. báseň – Milá
 A srdce nosí těžké břímě, Co přinese mi tato noc? Volám tě, bože, na pomoc – loupežníci se
nevracejí, cítí, že se něco stalo, prosí Boha o pomoc, i přesto že si uvědomuje své hříchy
o 13. báseň – Loupežník
 Zbloudilé ovečky (loupežníci) před sebou máte, Napravit jejich blud potěší mnoho dobrého
pastýře (farář), Važte si toho – loupežníci se setkávají s farářem, poznávají ho z dob, kdy žili
ve vesnici, loupežník osvětluje motivaci zločinu spáchaného na faráři, msta vystupuje ve
funkci smrti – nejvyššího a nezměnitelného trestu, který nepřichází od Boha ani Osudu,
trestají se lidé sami navzájem – v době lidového povstání, jehož se loupežníci účastnili
jakožto vesničané, držel farář s pány, nezastal se jich, neměli na výběr, začali honit vysokou
zvěř (lidi), teď žádají odplatu, zabijí ho
o 14. báseň – Milá i Loupežník (neobvyklé uvození, chybí stereotypní „zpívá“, paralelně vystavěné
básně, vrchol skladby )
 zachycuje počáteční trhlinu mezi milou a loupežníky, kteří zabili faráře
 ačkoli je milá na vraždění již zvyklá, vraždu božího sluhy pokládá za „zběsilý čin“
 loupežníci svůj čin nijak nevysvětlují
o 15. báseň – Milá
 Milá se cítí osamělá, na vše zapomněla, cítí pouze svou touhu, chce pozornost loupežníků, ale
té se jí nedostává
o 16. báseň – Loupežník
 zvykli si na vše – i na vraždění, i přesto je jim těžko, cítí smutek, připadají si jako v kletbě,
odsouzeni k záhubě, táže se po svobodě lidského jednání
o 17. báseň – Milá
 žárlivá výčitka Milé k loupežníkovu zadumání do řešení svých vlastních otázek, k tomu, že
plnou pozornost nevěnuje jí
 Mám žízeň, hořím, chce se píti. Krev tvoji dnes bych vysát chtěla – vraždy a smrt Milá zprvu
vnímá jako rozkoš ze zla, která stupňuje prožitek života, představuje ženu-vamp –nespoutaně
a svobodně zachází se svou sexualitou a díky ní pro muže představuje nejen neodolatelné
pokušení, ale také zhoubu
o 18. báseň – Loupežník
 navazuje na téma žárlivosti, i loupežníci žárlí, cítí, že Milá dává větší pozornost jednomu
z nich a varují ji před jejím slibem, že bude milovat všechny z nich stejně
 o 19. báseň – Milá
 Milá popisuje svou zradu poutníka, se kterým je blíže neurčitě spojena(několik let ji hledal,
zřejmě její milý z vesnice) – slyšela ho pět píseň v lese, chtěla mu říct, že v lese číhají
loupežníci a že ho zabijí, ale neřekla, ulehla s ním do mechu, loupežníci ho zabili
o 20. báseň – Loupežník
 Milá porušuje zákon loupežnický, podle kterého má patřit všem stejně, jednoho z nich však
miluje více, a tak ho loupežníci zabijí, pomsta se stává současně trestem, loupežníci se nemstí
na svém kamarádovi za to, že byl Milou více oblíben, ale jeho vražda je trestem pro Milou,
která porušila předem daná pravidla, loupežníci si bláhově mysleli, že mezilidské vztahy lze
redukovat na erotiku a řídit náhodnými hody kostkou
o 21. báseň – Milá
 toužila po dobrodružství, zjišťuje, že to byl jen únik ve snu, vše je jinak, cítí se opět svázaná,
ale neví, co chce, je rozpolcená, chce si užívat, ale neví jak, chce odejít, její udání je nejen
pomsta za hříchy loupežníků, ale lze ji chápat i jako pomstu za sen, který nevyšel a se kterým
Milá opouštěla svůj starý svět, aby se přidala k loupeživé tlupě
o 22. báseň – Milá i Loupežník (neobvyklé uvození, „zpívá“ je nahrazeno výrazem „mluví“, vrchol
skladby (milá loupežníky vydala četníkům))
 přichází žandarm (četník), Loupežníci se táží, kdo je zrádce, Milá za něj označuje sebe
o 23. báseň – Milá
 Vždy časně ráno smutná vstanu a jdu se modlit k Slitovníku, Spí v lese, visí na čakanu Mých
sedm smutných loupežníků – Milá sice zradí tlupu loupežníků, ale nosí jim květiny pod
šibenici, na níž visí mrtvá těla, jako by se od nich nedokázala odpoutat a odsoudila se k
věčnému truchlení, uvědomuje si cit, který k nim cítila, je jediná, komu není přiřčen absolutní
trest – smrt, její trest je zmírněn na život bez naděje
 literární forma, druh, žánr – poezie, lyrickoepická balada (lyrickoepický básnický útvar s pochmurným
dějem, dramatickým spádem a tragickým zakončením), výpověď Milé má lyrický charakter a tomu
odpovídající větší míru subjektivity, hlas loupežníka představuje epickou část a posunuje děj dopředu
 vypravěč – lyrický subjekt, pouze v prologu (ich-forma)
 postavy
o Milá – hlavní vtělení romantického pocitu, mladá dívka s nejasnou minulostí, od které chce utéct, její
jméno není známo, otevřená dobrodružství, neohlíží se na společenské konvence toho, jak se má žena
chovat, se sklony k hédonismu (slasti jako hlavní motiv lidského jednání)
 nechtěla se vázat a tak utekla k loupežníkům, slíbila, že bude milovat všechny stejně, ale
zradila je a jeden z loupežníků byl kvůli ní zabit, poté je udala a oni byli popraveni
 v lecčems nevyrovnaná, neusazená, rozpolcená – chce se milovat, ale ne milovat, vábí ji
hřích, a zároveň se ho děsí, chce ukojit své touhy, a zároveň je uspat, chce všecky a nikoho, a
zároveň je silněji přitahována k jednomu z nich
 hraje klíčovou roli hybatele dění – to ona poruší zákony loupežníků, když jednomu z nich
začne dávat přednost, to ona loupežníky zradí (a nezradí jen je, ale i poutníka/cizince)
 na konci je z ní mdlá, všemi (i bohem) opuštěná žena bez naděje, jejímž údělem je žít se
vzpomínkou na vlastní skutky
 setkáváme se s ní na cestě, na cestě za dobrodružstvím, útěkem před nudou a asi i závazky – v
místě, ze kterého utíká, patrně měla milého
 nechce se vracet k minulosti
o Loupežníci – střídají se, každý je v jiném zpěvu, nedají se rozlišit, cítíme, že nemluví stále jeden
loupežník, zároveň ale podléháme dojmu, že to, co říká jeden, platí pro všechny
 liší se od naší představy romantických loupežníků, jsou „vnitřně zproblematizováni“
 nemají urozený původ, patrně se jedná o vesničany prchající před zákonem
 jejich loupení nemá sociálně spravedlivou robinhoodovskou nebo jánošíkovskou podobu,
 nemá ani hlubší motivaci (jako např. činy Karla Moora ze Schillerových Loupežníků), jsou to
obávaní lupiči a vrazi, kteří své počínání obhajují tím, že proti kupcům, kteří dávají v sázku
své jmění, dávají v sázku svůj život (možná je zde slyšet volání k bohu, aby jejich nejvyšší
oběť přijal)
 loupežníci žijí ve strachu, nejistotě, vědomí, že mohou být kdykoli dopadeni, a tak se nelze
divit, že dokonce závidí smrt mladíkovi, kterého připraví o život
  život „nad propastí“ je neúnosný, a tak loupežníci smutek občas přebíjejí hýřením, příchod
milé je pro ně vítaným oživením, bláhově si však myslí, že mezilidské vztahy lze redukovat
na erotiku a řídit náhodnými hody kostkou
 takový přístup je v rozporu s romantickým chápáním osudové lásky
 společně s romantickými hrdiny si nicméně kladou otázky po osudovosti a vině, která může
být výsledkem konání jejich předků
 s milou jsou si podobní v rozervanosti
o postavy nemají jméno, postrádají své zvláštnosti, k jejich přiblížení stačí uvést jen tu nejobecnější
vlastnost, zařazení k určitému povolání (kněz, loupežník, žandarm) nebo jen vztahové a citové
pohnutky (milá, kamarád, přítel, mladík, milí)
 vyprávěcí způsoby – přímá řeč, nevlastní přímá řeč, zcela chybí autorská řeč
 typy promluv – co zpěv, to monolog – buď loupežníka, nebo milé, celkově dialog mezi milou a loupežníkem,
z jehož výpovědi se dovídáme o jednotlivých vraždách, událostech a citových stavech, ale to jen v
zkratkovitých náznacích, výpověď Milé je jejich dozvukem, subjektivní reflexí a komentářem, každá z
výpovědí je samostatným celkem, vlastní básní, která může existovat sama o sobě
 veršová výstavba – rým sdružený (aabb), střídavý (abab) i obkročný (abba)
 jazykové prostředky
o ironie – přežvýkavcům na katedře, světlům vlasti ubohé
o výrazné pointy a časté otázky a zvolání vytvářejí napjatou atmosféru
o archaismy – žandarm (četník), biřic (vykonavatel úřední moci), zbojník (loupežník, někdo kdo se
dopustil vzpoury proti vrchnosti opustil stálé sídlo, žil v lesích a přepadal především bohaté), dumné
(rozumové, průzkumné), bloud (naivní člověk), cech (organizace řemeslníků téhož řemesla), lkát
(naříkat, bědovat), tlít (hnít), blud (odchylující se od věrouky církve), féerie (kouzelný výjev)
o francouzské slovo – sujet (téma, motiv, námět)
o řečnické otázky
 tropy a figury
o epiteton constans – přírodní jevy – letní večer, pustá stráň, starý mlýn, šerý les, noc měsíčná, černé
lesy, záře hvězd, zlaté vlasy, širá pole, noc svatojánská, čirá tma, ranní mlha
o personifikace – les, jenž zpívá, lesy mlčí, les voní, mlha mluví, listí se třese, noc voní
o metafora – cesta jako metafora životního putování nebo vnitřního konfliktu postav
 kontext autorovy tvorby
o Viktor Dyk se narodil 31. prosince 1877 v Pšovce u Mělníka
o svůj studentský život začal v Žitné ulici v Praze, kde vystudoval gymnázium
o zajímavostí je, že ho zde učil dějepis Alois Jirásek
o Viktorův bratr Luděk v něm během studia probudil zájem o literaturu a veřejné dění
o vystudoval práva na Karlově Univerzitě, ačkoli se této profesi nevěnoval
o byl novinářem a spisovatelem a od roku 1907 až do konce svého života pomáhal vydávat časopis
Lumír, zároveň se živil jako básník, prozaik a dramatik
o velmi kritizoval Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše a jejich tzv. hradní politiku, o čemž se
zmiňuje v jednom ze svých děl – Ad usum pana prezidenta republiky
o on sám byl velkým nacionalistou s pracovitým smýšlením
o během 1. světové války byl vězněn ve Vídni, neboť se veřejně projevoval proti rakouskému odboji,
během svého pobytu ve vězení měl mnoho času, a tak se věnoval překládání francouzských
prokletých básníků, především Baudelaire a Verlaine
o po jejím skončení se stává redaktorem Národních listů
o jeho život byl ukončen srdeční mrtvicí roku 1931, která způsobila jeho utonutí v Jaderském moři
o díla
 Krysař – novela
 Zmoudření Dona Quijota – drama
 Devátá vlna – poezie, motivy moře, smrti a loučení – předzvěst jeho vlastního konce.
 Od brány pekelné – lyrika, inspirace v 1. světové válce
 Buřiči – sociální lyrickoepická balada, analýza zrodu zla ze sociálních příčin
 Lehké a těžké kroky
 Anebo
  Okno
 literárně / obecně kulturní kontext
o česká literatura na přelomu 19. a 20. století. tématikou navazuje na:
 Českou modernu
 generace básníků, literárních kritiků a politických novinářů v české literatuře v 90.
letech 19. století a na počátku 20. století, výsledek kritických bojů mladých autorů s
konzervativní kritikou, stavěla se proti Vídni a církevním kruhům
 Antonín Sova, Josef Svatopluk Machar, Otakar Březina
 český impresionismus
 zachycení okamžité atmosféry dané a neopakovatelné chvíle
 vykresluje náhlý okamžik duševního rozpoložení
 v literatuře se impresionismus vyskytuje zejména v poezii, v níž má prostor
dostatečně a dobře vystihnout okamžité nálady a pocity
 v próze, či dramatu se impresionismus projevuje vyzdvihnutím pocit a nálad hrdinů
 Antonín Sova (Květy intimních nálad, báseň Olše, sbírka Soucit a vzdor), Fráňa
Šrámek (Stříbrný vítr, impresionistická lyrika Splav)
 symbolismus
 cílem je zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat – nálady, myšlenky, city,
emoce atd. tedy zobrazit nezobrazitelné
 v českých zemích se rozvíjí v druhé polovině 90. let po rozpadu České moderny
 vrcholem českého symbolismu se stala pětice sbírek Otokara Březina, jenž je zároveň
hlavním představitelem tohoto směru (Tajemné dálky. Svítání na západě, Větry od
pólů, Stavitelé chrámu atd.)
 ve hře Milá sedmi loupežníků symbolizují lupiči, žijící mimo společenské normy,
určitou formu svobody, zatímco Milá symbolizuje omezení civilizace a společenská
očekávání, hra vyvolává otázky, zda skutečná svoboda může existovat v mezích
společnosti
 lupiči, kteří sídlí v lese, ztělesňují prvotní přírodní síly, zatímco Milá představuje
uspořádaný svět civilizace, tento motiv zdůrazňuje napětí mezi nezkrotnou divočinou
a strukturovanými hranicemi lidské společnosti
 dekadenci
 termín dekadent pochází z francouzštiny = úpadek
 tito autoři byli znechuceni úpadkem společnosti a nikde neviděli možnost nápravy
 čeští dekadenti se soustředili kolem časopisu Moderní revue
 nejznámějším autorem české dekadence je Karel Hlaváček, jenž ve své poezii
uplatňuje prvky osamělosti, marnosti a bezmoci (Pozdě k ránu, Mstivá Kantiléna)
 Dyk spojuje tradiční motivy s dekadentními symboly krve, tělesnosti a rozkoše, které
jsou ztělesňovány především postavou Milé, vášnivé ženy, která z nudy (typická
vlastnost dekadentních literárních hrdinů) odchází do lesů a stává se milenkou
loupežnické tlupy
 zatímco lupiči ztělesňují prvotní instinkty a vzpouru proti společenským normám
o Anarchističtí buřiči
 „básníci života a vzdoru“
 anarchistická generace revoltujících českých spisovatelů, vzniká na konci 90. let 19. století –
v době upadajícího vlivu lumírovců a vrcholícího symbolismu a dekadence
 odmítají tradice a konvence, zaujali kritický postoj vůči starší generaci
 objevují se u nich prvky dekadence (touha ničit stávající svět, odmítání náboženství),
anarchismu (hnutí / ideologie hlásící svobodu jedince – odmítání států, církve a obecné
autority, praktikování bohémského života a obecné uvolnění společenského řádu),
antimilitarismu (odpor vůči válce, vojně a zbrojení), civilismu (oslava moderní techniky a
civilizace) a symbolismu
 tato skupina se scházela ve vile S. K. Neumanna a soustředila se kolem časopisu Nový kult
 Stanislav kostka Neuman (Sen o zástupu zoufajících, Kniha lesů, vod a strání, S městem za
zády), Fráňa Šrámek (Modrý a rudý – sbírka antimilitaristické poezie), Petr Bezruč (Maryčka
 Magdónova – báseň reagující na sociální bídu a národnostní útlak), Karel Toman (Pohádky
krve, Sluneční hodiny), František Gellner (Po nás ať žije potopa, Radosti života)
 porušení pravidel se v díle Milá sedmi loupežníků dopouští jak loupežníci, tak i Milá,
loupežníci porušují institucionální zákon, jsou vyvrhelové společnosti, skrývají se v lesích a
zabíjejí lidské bytosti, za své buřičství platí tím, že jejich život je životem nad propastí
všudypřítomné smrti, smrt je jim souzena, jejich absolutní svoboda bude jednou zaplacena
absolutním trestem, loupežnického údělu jsou si plně vědomi
o romantismus
 pokračování preromantismu
 důraz na city, citové prožívání, emoce
 únik ze společnosti – jedinec touží po úniku z vyspělé společnosti, únik do přírody, svých snů,
minulosti
 důraz na jedince – výrazný individualismus – zabývá se sám sebou, je jiný než zbytek
společnosti – výjimečný hrdina – bývá osamělý, učiní vzpouru – gesto
 základní hodnota hrdiny – svoboda (milovat, odejít, politická svoboda) – naráží na meze
(nemá peníze, žena je vdaná) – řešení vzpourou
 základní romantický kontrast – ideál (hlavní hrdina touží po naplnění svých představ) X
skutečnost (ideálu není schopen dosáhnout)
 preromantismus – hrdina se pokusí napravit své chyby, dosáhne poznání
 romantismus – hrdina skončí tragicky
 autobiografičnost – hlavní hrdina má rysy autora, autor mluví o sobě, dramatičnost
 romantismus v díle Milá sedmi loupežníků
 pojednává o individualitě stojící proti spořádané společnosti, lidech, kteří se
vzbouřili, a tak jsou nuceni žít na okraji
 o vášni, lásce, mstě a zradě, touze po svobodě a dobrodružství, ale nemožnosti je
získat nebo prožít, z čehož pramení deziluze, zklamání
 dění se čtenáři představuje zlomkovitě v promluvách jednotlivých postav, některé
věci, např. motivaci postav, bližší časové a příčinné souvislosti, můžeme jen
odhadovat, některé nedávají smysl (např. proč na konci četníci chytí a pověsí všech
sedm loupežníků, když jeden z nich byl již dříve zabit?)
 návrat postavy loupežníka – návaznost na „strašného lesů pána“ Viléma z Máchova
Máje, podobnost je zřejmá i motivy lásky, vášně a msty na pozadí přírodního dění
 čtenář je na tuto vazbu s Májem upozorňován již v Prologu, v němž za letního večera
přichází do jemu známé horské krajiny po sedmi letech poutník, rozjímá nad
mrtvolami sedmi pověšených loupežníků a identifikuje se s nimi
 v Prologu se odkazuje ke dvěma dalším romantickým dílům s loupežnickou
tematikou – dramatu Pramáti rakouského spisovatele Franze Grillparzera (postava
Jaromíra v Prologu – hlavní postava díla Pramáti) a dramatu Loupežníci německého
spisovatele Friedricha Schillera heslo ("In tyrannos")