VIRGINIA WOOLFOVÁ

K MAJÁKU
Překlad: Kateřina Hilská

„Jistě, pokud bude zítra hezky,“ řekla paní Ramsayová. „Ale budeš muset vstávat se skřivánkem,“
dodala.
Pro jejího synka ta slova znamenala nevýslovnou radost, jako by výprava už byla hotová věc a ten
zázrak, na který se tak dlouho těšil- připadalo mu, že snad celé roky-, byl už na dosah, jen co
pomine noční tma a za dne tam doplují. Protože už ve svých šesti letech patřil k velkému
společenství těch, kdo nedokáží oddělit jeden cit od druhého, ale budoucí vyhlídky, s jejich
radostmi a strastmi, musí zahalovat současnost, protože pro takové lidi i v nejranějším dětství
jakýkoli posun kola pocitů má moc vykrystalizovat a zastavit okamžik, na němž se usadí chmura či
nádhera, James Ramsay, jak tam tak seděl a vystřihoval si obrázky z ilustrovaného katalogu
obchodního domu Army and
Navy Stores, obdařil při matčiných slovech obrázek chladničky nebeskou rozkoší. Obestřela ho
radost. Kolečko, sekačka na trávu, ševelení topolů, jejichž listí se zabělelo před deštěm, krákání
havranů, klepání smetáku, šustění šatů - to všechno dostalo v jeho myšlenkách takové zabarvení
a význam, že už měl svůj soukromý kód, svou tajnou řeč, třebaže se jevil jako nesmlouvavě přísná
osůbka s vysokým čelem a pronikavýma modrýma očima, bezelstně upřímná a čistá, která se
maličko mračí při pohledu na lidskou slabost, takže matka, když ho sledovala, jak nůžkami pečlivě
obstřihuje chladničku, si ho už představovala v červeném taláru s hermelínem na soudcovské
stolici nebo jak řídí obtížnou a veledůležitou událost veřejného života.
„Ale,“ vložil se do toho otec, který se zastavil před oknem salonu, „ono hezky nebude.“
Kdyby byl měl po ruce sekeru, pohrabáč nebo jakoukoli jinou zbraň, kterou by v tu chvíli mohl
udělat díru do otcovy hrudi a zabít ho, James by se jí byl chopil. Tak krajní city dokázal pan
Ramsay vzbuzovat v nitru svých dětí už pouhou svou přítomností; když tam tak stál, jako nyní,
hubený jako za groš kudla, s myšlením úzkým jako její čepel, jízlivě se šklebil, nejen potěšením
nad tím, jak zkazil radost synkovi a zesměšnil ženu, která byla v každém ohledu desettisíckrát
lepší než on (pomyslel si
James), ale také nějakou tajnou pýchou nad správností vlastního úsudku. To, co řekl, byla pravda.
Vždycky to byla pravda. Nebyl schopen vyslovit nepravdu; nikdy nepokroutil žádný fakt; nikdy
nevylepšil nepříjemné slovo, aby se líbilo nebo vyhovovalo nějakému jinému smrtelníkovi, tím
méně vlastním dětem, které, vzešlé z jeho ledví, by si od dětství měly uvědomovat, že život je
těžký; fakta neúprosná; a cesta do té vybájené země, kde pohasínají naše nejzářivější naděje, kde
naše křehké bárky tápou v tmě (zde se pan Ramsay napřímil a úzkýma modrýma očima zahleděl k
obzoru), vyžaduje především odvahu, pravdu a sílu vydržet.
„Ale třeba může být hezky - já bych řekla, že bude hezky,“ řekla na to paní Ramsayová a trochu
netrpělivě cukla červenohnědou punčochou, kterou pletla. Když ji dnes večer dokončí a jestli
nakonec pojedou k majáku, měl ji dostat strážce majáku pro svého malého chlapce ohroženého
tuberkulózou kyčle; a také hromadu starých časopisů a nějaký tabák, vlastně cokoli by doma našla
a co ve skutečnosti nepotřebují, jen to v pokoji překáží, by dala těm chudákům, kteří musejí umírat
nudou, když tam tak sedí celý den a nemají nic jiného na práci než čistit lampu a ustřihovat knot a
trošku se hrabat na té své zahrádečce, něco, co by je pobavilo. Protože, jak by se vám asi líbilo
být zavřený vždycky celý měsíc, a když je bouřlivé počasí i déle, na skále velké jako tenisový kurt?
ptala se; a nedostávat žádné dopisy ani noviny, nikoho nevidět; pokud jste ženatý, tak nevidět
ženu, nevědět, jak se daří dětem - jestli třeba nejsou nemocné, jestli někde nespadly a nezlomily si
nohu či ruku; týden po týdnu vidět ty samé otravné vlny, jak se rozbíjejí o břeh, pak přijde děsivá
bouře a ptáci se tříští o lampu a celé se to kymácí a nemůžete vystrčit nos ze dveří strachy, aby
vás to nespláchlo do moře? Jak by se vám to asi líbilo? ptala se a otázkou mířila především na
své dcery.
Takže, dodala poněkud jiným tónem, člověk jim musí donést všechno, co by jim ten život nějak
usnadnilo.
„Jde to na západ,“ usoudil ateista Tansley, když rozevřel kostnaté prsty ruky, takže mu vítr foukal
skrz ně, neboť sdílel s panem Ramsayem jeho večerní procházku sem a tam po terase. To
znamená, že pokud jde o přistání u majáku, fouká vítr z té nejhorší možné strany. Ano, dovede
říkat nepříjemné věci, připustila paní Ramsayová; chová se nechutně, když to ještě rozmazává a
zhoršuje
Jamesovo zklamání; ale zároveň jim nechtěla dovolit, aby se mu smáli. ,Ateista mu říkali; ,ten
prťavej ateista`. Rose se mu posmívala; Prue se mu posmívala; Andrew, Jasper i Roger se mu
posmívali; i ten starý pes, co už snad nemá v hubě jediný zub, ho kousl, protože (jak se vyjádřila
Nancy) je už stodesátý mladík, který je pronásleduje až na
Hebridy, a přitom by bylo o tolik příjemnější, kdyby byli sami.
„Nesmysl,“ řekla na to paní Ramsayová velice přísně. Kromě zvyku přehánět, který zdědili po ní, a
kromě nevyřčené výtky (pravdivé), že k nim zve příliš mnoho lidí, až dokonce někteří z nich musejí
bydlet v městečku, nesnesla, aby někdo byl k jejím hostům nezdvořilý, zvlášť k těm mladíkům,
kteří byli chudí jako kostelní myši a ,výjimečně schopní, jak říkal její manžel, velice ho obdivovali a
jezdili sem na dovolenou. Vlastně brala pod ochranu celé opačné pohlaví; z důvodů, jež by
nedokázala vysvětlit, pro jejich rytířskost a statečnost, protože vyjednávali smlouvy, vládli Indii,
ovládali finance; a nakonec pro vztah, který měli k ní a kterého si nemohla nevšimnout žádná
žena, ani jí nemohl být nepříjemný - byla v něm jakási důvěra, dětskost, úcta; který stará žena
mohla od mladíka přijímat, aniž nějak uškodila své důstojnosti, ale běda dívce - a modlí se k nebi,
aby to nebyla jedna z jejích dcer! -, jež by nedokázala pocítit jeho hodnotu a vše, co to znamená,
až do morku kostí.
Přísně se otočila k Nancy. Nepronásledoval je, řekla. Pozvali ho.
Musejí se z toho nějak dostat. Třeba se najde nějaký jednodušší způsob, něco méně pracného,
povzdechla si. Když se podívala do zrcadla a viděla, jak má šedivé vlasy, jak se jí propadly tváře, v
padesáti, pomyslela si, že možná mohla věci zvládat lépe - svého manžela; peníze; jeho knihy.
Ale sama za sebe by nikdy ani na vteřinu nelitovala svých rozhodnutí, nevyhnula se obtížím, ani
neodbývala povinnosti. Vypadala teď víc než úctyhod10 11 ně a jenom potichu, když vzhlédly od
talířů, jak pronesla ta přísná slova o Charlesu Tansleym, si její dcery - Prue, Nancy a Rose -
pohrávaly s odpadlickými představami, které si vypěstovaly, jiného života než je ten její; třeba v
Paříži; života nespoutaného; kdy by se nemusely věčně starat o nějakého mužského; protože
všechny ve svých myšlenkách mlčky zpochybňovaly úctu a rytířskost, Anglickou banku a britskou
nadvládu v Indii, prstýnky na rukou a krajky, třebaže pro ně všechny se v tom skrývala jakási
esence krásy, která vzbuzovala v jejich dívčích srdcích odvahu a skrze niž, jak tam tak seděly u
stolu pod dohledem své matky, ctily její zvláštní přísnost, její nesmírnou laskavost, přirovnatelnou
ke způsobům královny, která zvedne žebrákovi nohu z bláta a omyje ji, když jim takhle přísně
vyčinila za toho chudáka ateistu, co je pronásledoval - nebo tedy, přesněji řečeno, co se mu
dostalo pozvání, aby s nimi pobyl - na ostrově Skye.
„Zítra u majáku nikdo nepřistane,“ pronesl
Charles Tansley a spráskl ruce, jak tam stál u okna s jejím mužem. Neřekl už snad dost? Kdyby
tak ji a
Jamese nechali na pokoji a povídali si dál o svém
Podívala se na něj. Takový nevyvedený kousek, říkaly děti, samý hrbol a jamka. Neuměl hrát
kriket; pořád šťoural; šoupal nohama. „Takový jízlivý hovado“, řekl o něm Andrew. Věděli, co má
nejraději - kdyby tak mohl věčně chodit sem a tam s panem
Ramsayem a říkat, kdo vyhrál tohle a kdo vyhrál támhleto, kdo je ,vynikající odborník na latinské
verše, kdo je ,skvělý, ale myslím v zásadě nesolidní, kdo je nepochybně ten ,nejschopnější člověk
v koleji Balliol, který se dočasně zakopal v Bristolu či Bedfordu, ale určitě o něm ještě uslyšíme, až
jeho Prolegomena k jakémusi odvětví matematiky či filozofie, jejichž první stránky má pan Tansley
na důkaz s sebou, kdyby je snad pan Ramsay chtěl vidět, spatří světlo světa. O tom si povídali.
Někdy se sama musela smát. Onehdy řekla cosi o ,vlnách jako hory. Ano, odvětil na to Charles
Tansley, moře je trochu rozbouřené. „Nejste promáčený na kůži?“ zeptala se ho. „Mokrý, ale ne
promáčený,“ odpověděl pan Tansley, když si konečky prstů ohmatal rukáv a ponožky.
Ale to jim na něm nevadí, říkaly děti. Nevadí jim tvář; ani jeho způsoby. To on sám - jeho postoj.
Když si všichni povídali o něčem zajímavém - o lidech, o hudbě, o dějinách, o čemkoli, i když třeba
jen řekli, že je pěkný večer a že by si mohli posedět venku, pak, a na to si stěžovali u Charlese
Tansleyho, dokud celou věc úplně nepřevrátil a nezpůsobil, že se v ní tak nějak odrážel on sám a
je znevážil, dokud je nějak všechny nepodráždil tím svým zakyslým způsobem, kterým nenechal
na ničem chlup, nebyl spokojený. Nebo třeba jde do galerie, říkaly, a ptá se člověka, jestli se mu
líbí jeho kravata. Bůh ví, řekla Rose, že ne.
Pokradmu jako zvěř se vytratilo od stolu osm synů a dcer manželů Ramsayových hned po jídle a
šli si do svých pokojů, což bylo jejich útočiště v domě, kde jinde neměli soukromí, aby si mohli o
něčem povídat, o všem povídat: o Tansleyho kravatě, o projednávání návrhu Reformy v
parlamentu,o mořských ptácích a motýlech,o lidech; slunce zalévalo světlem ty podkrovní pokojíky
oddělené jeden od druhého jenom prkny, takže bylo jasně slyšet každý krok a také to švýcarské
děvče, jak vzlyká pro svého otce, který umírá na rakovinu v jednom horském údolí, a ozařovalo
pálky, kalhoty, slamáky, kalamáře, kelímky s barvami, brouky a lebky malých ptáků a z dlouhých,
vlnitých cárů chaluh připevněných na stěnu vysávalo vůni soli a býlí, kterou byly cítit také ručníky,
celé od písku z koupání.
Neshoda, rozdíly, různost názorů, předsudky se vplétaly do samé tkáně bytí - proč musejí začínat
tak brzy, želela paní Ramsayová. Ty její děti jsou tak kritické! Říkají takové nesmysly! Odcházela z
jídelny, držela Jamese za ruku, protože on s ostatními nechodil. Připadalo jí to tak nesmyslné
vymýšlet si rozdíly, když lidé, nebesa to vědí, mají i tak dost rozdílů. Ty skutečné rozdíly,
pomyslela si, jak stála u okna salonu, stačí, docela stačí. V tu chvíli měla na mysli bohaté a chudé,
vysoce postavené a ty dole; těm urozeným se od ní dostávalo, napůl váhavě, jakési úcty, neměla
snad v žilách krev toho velice ušlechtilého, byť poněkud mytického italského rodu, jehož dcery,
roztroušené po anglických salonech tak roztomile šišlaly, tak vášnivě se zlobily, a veškerý její
důvtip, držení těla a povaha pocházely od nich, a ne od těch šnečích Angličanů či studených
Skotů; ale s větší hloubkou se zamýšlela nad tím druhým problémem, bohatých a chudých, a nad
věcmi, které vídala na vlastní oči každý týden, denně, zde či v Londýně, když osobně navštívila tu
vdovu nebo onu zápolící hospodyni - s taškou a zápisníkem, s tužkou v ruce, kterou si pak do
sloupců pečlivě nalinkovaných pro tento účel zapisovala příjmy a výdaje, zaměstnanost a
nezaměstnanost, v naději, že takto vystoupí ze soukromí své osoby, jejíž dobročinnost zpola mírní
vlastní rozhořčení, zpola ukájí vlastní zvědavost, a stane se, což ve své nestudované hlavě velice
obdivovala, badatelem, který osvětluje sociální problém.
A jsou to neřešitelné otázky, připadalo jí, jak tam stála a držela Jamese za ruku. Šel za ní až do
salonu, ten mladík, co se mu smáli; stojí u stolu, s něčím si rozpačitě pohrává, s pocitem, že sem
nepatří; věděla to, aniž se ohlédla. Všichni odešli děti, Minta Doylová a Paul Rayley,
Augustus Carmichael, její muž - všichni odešli. Tak se s povzdechem obrátila a zeptala se:
„Nenudilo by vás, kdybyste šel se mnou, pane Tansley?“
Má nějakou nezajímavou pochůzku ve městě; potřebuje napsat dopis či dva; bude jí to trvat
takových deset minut; vezme si jen klobouk. A s košíkem a slunečníkem se objevila za deset
minut znovu, vyzařovala dojem, že je připravená, vybavená na vycházku, kterou však musela na
chvilku přerušit, když procházeli kolem travnatého kurtu, aby se zeptala pana Carmichaela, jenž se
tu vyhříval s přimhouřenýma kočičíma očima, takže se zdálo, že jako kočičí odrážejí pohybující se
větvičky nebo letící mraky, ale nedávaly tušit žádné vnitřní myšlenky či cit, jestli něco nepotřebuje.
Neboť podnikají velkou výpravu, řekla se smíchem. Jdou do města. „Známky, dopisní papír,
tabák?“ zkoušela, když se u něho zastavila. Ale ne, nechtěl nic. S rukama sepjatýma na
objemném bříšku zamrkal, jako by byl rád nějak laskavě odpověděl na tohle podkuřování (snažila
se ho zlákat, ale trochu nervózně), ale nemohl, ponořen do své šedozelené ospalosti, která je
všechny pojímala, aniž bylo potřeba slov, do ohromné a dobrotivé letargie, s níž přejeme jiným jen
dobré; celý dům; celý svět; všechny lidi v něm, neboť si u oběda kápl cosi do sklenice, což
vysvětluje, jak si myslí děti, ten nápadný kanárkově žlutý pramének v jeho kníru a vousech, jež
byly jinak mléčně bílé.
Nechce nic, zamumlal.
Měl být velký filozof, řekla paní Ramsayová, když scházeli ulicí k rybářské vesnici, ale nešťastně
se oženil. Slunečník držela velice zpříma a pohybovala se s nepopsatelným výrazem očekávání,
jako by se za rohem měla s někým setkat, když vyprávěla ten příběh: milostná aféra s nějakou
dívkou v
Oxfordu; časný sňatek; bída; odjezd do Indie; překlady nějakých básní ,velice krásné, řekla bych,
byl ochoten učit chlapce persky či hindsky, ale k čemu to vlastně všechno je? - a pak už jen ležel,
tak jak ho viděli na trávníku.
Lichotilo mu to; jelikož ostatní ho umenšovali, dělalo mu dobře, že mu to paní Ramsayová povídá.
Charles Tansley ožil. Také mu lichotilo, že podle ní skvělost mužova intelektu, byl už upadajícího,
činí ženu hodnu podrobení - ne že by té dívce dávala vinu, a to manželství bylo celkem spokojené,
myslí si - manželově práci; dodala mu tím lepší pocit, než kdy měl, a kdyby si byli vzali drožku, byl
by rád například zaplatil jízdné.
Nemůže jí alespoň vzít tu taštičku? Ne, ne, tohle si vždycky nese sama. A byla to pravda. Ano,
cítil, že to tak je. Pociťoval mnoho věcí, cosi zvláštního, co ho vzrušovalo a znepokojovalo z
důvodů, které nedovedl vyjádřit. Rád by, aby ho viděla v taláru a s akademickou čepičkou jít v
průvodu. Až začne učit na univerzitě, až se stane profesorem - cítil se schopen dosáhnout
čehokoli a už se viděl - ale na co se to ona dívá? Na muže, který vylepuje plakát.
Obrovská, pleskající se plocha papíru se vyrovnala a každý tah smetákem odhaloval další nohy,
obruče, koně, lesknoucí se červeň a modř, nádherně hladké, až byla půlka zdi pokryta reklamou
na cirkus. Sto jezdců, dvacet účinkujících tuleňů, lvi, tygři... Protože byla krátkozraká, natahovala
krk, aby si přečetla, že... „navštíví tohle město“. To je děsivě nebezpečná práce pro jednorukého
člověka, vykřikla, stát takhle nahoře na žebříku levou ruku mu usekl před dvěma roky žací stroj.
„Pojďme tam všichni!“ vykřikla a rozešla se dál, jako by ji všichni ti jezdci a koně naplnili dětským
rozjařením a zapomněla kvůli nim na svůj soucit.
„Pojďme,“ zopakoval po ní, ale vyřkl ta slova tak rozpačitě, až ji to zarazilo. „Pojďme do cirkusu.“
Ne. Nedokázal to říct jaksepatří. Nemohl to ani správně cítit. Ale proč ne? uvažovala. Co je to s
ním? V tu chvíli k němu pocítila vřelou náklonnost. Nebrali je, když byli malí, do cirkusu? zeptala
se. Nikdy, odpověděl, jako by se zeptala právě na to, na co chtěl odpovědět; jako by jí celé ty dny
toužil povědět, že nechodili do cirkusu. Pocházel z velké rodiny, měli celkem devět dětí a otec se
živil prací. „Můj otec je drogista, paní Ramsayová.
Má obchod.“ On sám si na sebe vydělává od svých třinácti let. Často v zimě neměl ani pořádný
kabát.
Nikdy nemohl ,oplácet pohostinství (řečeno jeho vlastními škrobenými slovy), když studoval. Věci
mu musely vystačit dvojnásob dlouho než jiným lidem; kouřil ten nejlevnější tabák, hrubý, ten, co
kouří starci na nábřeží. Pracuje pilně-sedm hodin denně; zabývá se teď tématem vlivu čehosi na
kohosi - šli dál a paní Ramsayová plně nechápala smysl toho povídání, zachycovala jen jednotlivá
slova... dizertace... místo na univerzitě... docentura...
Nedokázala sledovat ten nepěkný akademický žargon, který tak hbitě odemílal, ale řekla si, že už
chápe, proč ho návštěva cirkusu tak vyvedla z míry, chudáka, a proč okamžitě vyrukoval se vším
tím o otci a matce a bratrech a sestrách, a ona se postará, aby se mu už nesmáli. Poví to všecko
Prue. Říkala si, že by byl asi rád, kdyby mohl říct, jak byl s Ramsayovými na Ibsenovi. Je to
příšerný škrob - ano, nesnesitelně nudný člověk. Protože, i když už mezitím došli do městečka a
procházeli hlavní ulicí, kde kolem se skřípěním jezdily po dláždění vozy, on ještě pořád mluvil - o
bydlení, o učení a pracujících, a jak je nutné pomáhat vlastní třídě, a o přednáškách, až usoudila,
že opět získal sebedůvěru a chystá se jí (a teď se jí zase moc líbil) říct - ale zde domy po obou
stranách ustoupily, oni vyšli na přístavní hráz, objevila se před nimi celá zátoka a paní Ramsayová
si nemohla odpustit zvolání: „To je ale nádhera!“ Prostíral se před ní celý ten ohromný talíř modré
vody, bělavý maják, vzdálený a nehostinný uprostřed, a vpravo, až kam oko dohlédlo, do dálky už
sotva patrné, jemné nízké pletence zelených pískových dun porostlých divokou povívající trávou,
které jako by vždy ubíhaly někam do měsíční krajiny neobývané člověkem.
To je ten pohled, řekla a zastavila se, oči jí ještě víc zešedly, který má tak rád její muž.
Na chvíli se zarazila. Ale teď, řekla, sem jezdí malíři. A skutečně, jen pár kroků od nich stál jeden z
nich, s panamákem a ve žlutých botách, vážně, tiše, pohroužen sám do sebe, nic nedbal na to, že
ho pozoruje deset malých kluků, na kulaté červené tváři měl výraz hlubokého uspokojení a pak,
když se dost vynadíval, namočil štětec; napustil špičku svého štětce v nějakém měkkém kopečku
zelené či růžové: Od té doby, co se tu před třemi lety objevil pan Paunceforte, jsou všechny obrazy
takové, řekla, zelené a šedé, s citronově žlutými plachetnicemi a růžovými ženami na pláži.
Ale přátelé její babičky, pokračovala a diskrétně mrkla na obraz, když šli kolem, ti si dali víc práce;
nejdřív si namíchali vlastní barvy, pak je umleli a pak na ně položili mokré hadry, aby jim
nezaschly.
Takže pan Tansley usoudil, že chce, aby pochopil, že obraz toho muže je fušeřina, říká se to tak?
Barvy nejsou solidní. Říká se to tak? Působením toho nezvyklého citu, který rostl po celou dobu
vycházky už od okamžiku na zahradě, kdy jí chtěl nést tašku, a umocnil se ve městě, kde jí chtěl
říct všechno o sobě, začínal mít pocit, že on sám a všechno, co kdy poznal, se trochu pokřivilo.
Bylo to strašně podivné.
Stál tam v obývacím pokoji malého zatuchlého domku, kam ho vzala s sebou, a čekal na ni,
protože se šla na chvíli podívat na nějakou ženu nahoře. Slyšel ozvěnu jejích rychlých kroků na
stropě; slyšel její hlas chvíli veselý, pak tichý; díval se na podložky, na dózy na čaj, skleněná
stínidla; čekal už dost netrpělivě, dychtivě se těšil na procházku zpět domů, rozhodnut tentokrát jí
nést tašku; pak ji uslyšel, jak vyšla; zavřela dveře, řekla, že musejí mít otevřená okna a zavřené
dveře, ptala se, jestli něco nepotřebují (musela zřejmě mluvit s dítětem), a když náhle vstoupila
dovnitř, chvíli mlčky postála (jako by se tam nahoře musela přemáhat a teď si zase dopřála být
sama sebou), okamžik postála zcela bez hnutí před obrazem královny Viktorie s modrou šerpou
podvazkového řádu; až si zničehonic uvědomil, že je to tohle: je to tohle: je to ta nejkrásnější
osoba, jakou kdy viděl.
S hvězdičkami v očích a závojem na vlasech, s bramboříkem a lesními fialkami-co si to vymýšlí za
nesmysly? Je jí alespoň padesát, má osm dětí.
Prochází loukou plnou květin, tiskne si k hrudi poupátka, která se zlomila, a jehňátka, která upadla;
s hvězdičkami v očích a větrem ve vlasech. Vzal jí tašku.
„Sbohem, Elsie,“ řekla a vyšli na ulici, ona držela zpříma slunečník a kráčela, jako by se za rohem
měla s někým setkat, zatímco Charles Tansley poprvé v životě pocítil zvláštní pýchu; nějaký muž,
kopající příkop, přestal pracovat a podíval se na ni; svěsil levou paži a díval se na ni. Charles
Tansley pocítil neobyčejnou pýchu; cítil ten vítr a brambořík a fialky, protože poprvé ve svém
životě šel s krásnou ženou. A nesl jí tašku.
„K žádnému majáku se nepojede, Jamesi,“ řekl, když se zastavil u okna, nešikovně, ale z úcty k
paní
Ramsayové přitlumil hlas, aby to působilo alespoň trochu bodře.
Nechutný člověk, pomyslela si paní Ramsayová, proč o tom musí zase mluvit?
„Možná se probudíš a zjistíš, že svítí sluníčko a zpívají ptáci,“ navrhla útěšně, pohladila chlapce po
vláskách, protože její muž, se svým uštěpačným prohlášením, že nebude hezky, naprosto zkazil
dítěti náladu, to bylo vidět. Chápala, že tahle výprava k majáku se pro něho stala vášní, a pak,
jako by její muž ještě neřekl dost tím svým kousavým prohlášením, že zítra hezky nebude, tenhle
nechutný omezený člověk ještě přijde a znovu drásá tu ránu.
„Třeba bude zítra hezky,“ řekla a pohladila ho po vlasech.
Teď už mohla jedině obdivovat tu chladničku a listovat v katalogu v naději, že narazí na něco, jako
jsou hrábě nebo sekačka s bodci a rukojeťmi, jejichž vystřižení bude vyžadovat tu největší
zručnost a péči. Všichni tihle mladíci parodují jejího muže, pomyslela si; řekne, že bude pršet,oni
řeknou, že přijde vyložené tornádo.
Ale zde, jak otočila stránku, bylo náhle její hledání hrábí či sekačky přerušeno. Chraplavé
mumlání, nepravidelně přerušované vytahováním dýmek a ukládáním dýmek, které ji ujišťovalo,
byť nemohla slyšet, co se povídá (seděla Totiž ve výklenku okna), že muži spolu pokojně klábosí;
zvukové pozadí, které půl hodiny poklidně probíhalo v celé škále zvuků, jež k ní doléhaly, jako
údery míčku o pálky, ostré, náhlé výkřiky „Co to bylo? Co to bylo?“, jak děti hrály kriket, umlklo; a
tak monotónní dopadání vln na pláž, které většinou vyměřovaly uklidňující osnovu jejím
myšlenkám i a jako by útěšně opakovaly znovu a znovu, když seděla s dětmi, slova nějaké staré
ukolébavky, šeptaná přírodou. „Střežím a hlídám vás - jsem vaše opora“, avšak jindy náhle a
nečekaně, zvlášť když se v myšlenkách mírně odpoutala od bezprostředně prováděného úkonu,
neskrývaly žádný takový laskavý význam, nýbrž jako přízračné bubnování nelítostně odbíjely
rytmus života, nutily člověka pomýšlet na to, jak ostrov dojde zkázy a pohltí jej moře, a varovaly ji,
jejíž den uplýval v jedné rychlé činnosti za druhou, že je to vše pomíjivé jako duha - ten zvuk, který
zatemňovaly a utajovaly jiné, jí náhle dutě zaburácel v uších a způsobil, že vzhlédla s děsem v
očích.
Přestali hovořit; tím se to vysvětlovalo. V jedné vteřině přešla od napětí, které se jí zmocnilo, až k
druhému extrému, jako by si měla vynahradit ten nadbytečný citový výdaj, a klidně, pobaveně,
dokonce trošku zlomyslně došla k závěru, že
Charles Tansley byl odmrštěn. To jí ani trochu nevadilo. Pokud její manžel vyžaduje oběti (a to
byla pravda), s radostí mu nabídne Charlese
Tansleyho, který se nešetrně dotkl jejího chlapečka.
Ještě chvíli se zvednutou hlavou naslouchala, jako by čekala na nějaký obvyklý zvuk, nějaký
pravidelný, mechanický zvuk; a pak, když uslyšela cosi rytmického, napůl řečeného a napůl
zpívaného, co se ozvalo ze zahrady, kde její muž chodil sem a tam po terase, něco mezi krákáním
a písní, znovu se uklidnila, ubezpečena, že vše je v pořádku, a když pohlédla na katalog na klíně,
objevila tam obrázek kapesního nože se šesti ostřími, který lze vystřihnout, jen když bude James
velice opatrný.
Náhle jí hlasitý výkřik, jakoby náměsíčníka jen napůl probuzeného, cosi jako
Pod palbou pušek, děl, dolehl k uchu s maximální silou a přinutil ji opatrně se rozhlédnout, jestli ho
někdo slyšel. Pouze
Lily Briscoová, zjistila s úlevou; a to nevadí. Ale pohled na dívku, která stála na kraji trávníku a
malovala, jí něco připomněl; vždyť měla za úkol držet hlavu pokud možno nehybně, kvůli Lilinu
obrázku. Lilin obrázek! Paní Ramsayová se usmála. S těma svýma malýma čínskýma očima a
odulým
obličejíkem se nikdy nevdá; člověk to její malování nemůže brát moc vážně; ale je to samostatné
stvořeníčko, paní Ramsayová ji za to má ráda, a tak si vzpomněla na svůj slib a sklopila hlavu.
Skutečně, málem jí převrhl stojan, jak se k ní hrnul, mával rukama a vykřikoval „Každý z nás
chrabře jel“, ale naštěstí prudce zahnul a odcválal, aby se slávou padl nejspíš někde na výšinách
Balaklavy.
Nikdy nikdo takhle nevzbuzoval smích a znepokojení zároveň.
Ale dokud to půjde tak dál, dokud si bude mávat rukama a vykřikovat, má od něho pokoj;
nezastaví se a nebude se jí dívat na obrázek.
To totiž Lily Briscoová nesnášela. I když se věnovala hmotám na obraze, liniím, barvám, paní
Ramsayové sedící v okně s
Jamesem, měla stále nastražená tykadla na okolí, aby se snad někdo nepřiplížil a nezjistila náhle,
že se jí dívá na obraz.
Ale nyní, všechny smysly už tak zjitřené, jak pozorovala, namáhala se, až se jí barva zdi a
plamínku za ní vpalovaly do očí, si uvědomila, že někdo vyšel z domu, jde směrem k ní, a nějak
uhodla, asi z chůze, že je to William Bankes, takže byť se jí štětec zachvěl, neotočila plátno do
trávy, jak by to byla udělala v případě pana Tansleyho, Paula
Rayleyho, Minty Doylové nebo prakticky kohokoli jiného, ale nechala je na stojanu. William Bankes
se postavil vedle ní.
Bydleli ve vesnici, a tak, jak přicházeli a zase odcházeli a pozdě se loučili na rohožkách přede
dveřmi, říkali si drobnůstky o polévce, o dětech, o tom či onom, což z nich činilo spojence; když
pak tedy soudcovsky stanul vedle ní (dost starý, aby mohl být její otec; botanik, vdovec, voněl
mýdlem a byl velice nedůtklivý a čistotný), jen tam tak stál. Jen tam tak stál. Má skvělé střevíce,
poznamenal.
Netísní prsty. Protože bydlel s ní v jednom domku, všiml si také, jak je pořádná, vstává před
snídaní a už jde malovat, nejspíš sama: patrně chudá a jistě nemá plet či přitažlivost Minty
Doylové, zato je rozumná, což ji v jeho očích povyšovalo nad tu druhou mladou dámu. Například
ted, když si to k nim hrnul Ramsay, s tím svým pokřikem a posuvky, věděl zcela jistě, že slečna
Briscoová tomu rozuměla.
Někdo tu chybil.
Pan Ramsay na ně poulil oči. Poulil na ně oči, ale nejspíš je neviděl. To je oba uvedlo do mírných
rozpaků. Viděli spolu něco, co vidět neměli.
Narušili jisté soukromí. Takže to se patrně stalo panu Bankesovi záminkou, pomyslela si Lily, aby
se někam vytratili, odešli z doslechu, neboť téměř okamžitě prohlásil, že je chladno a že by se
mohli projít. Půjde, ano. Ale jen nerada odtrhla oči od svého obrazu.
Plamínek byl jasně fialový; zeď oslnivě bílá.
Nebyla by považovala za čestné nějak kamuflovat tu jasně fialovou a oslnivě bílou, když je takhle
viděla, třebaže od návštěvy pana Paunceforteho bylo v módě vidět všechno bledé, elegantní,
poloprůsvitné. A pak pod barvou se skrýval tvar. Viděla to vše tak jasně, tak výrazně, když se
dívala; až jakmile vzala do ruky štětec, celé se to změnilo. V okamžiku mezi obrazem před jejíma
očima a vlastním plátnem se jí zmocňovali démoni, kteří ji často přiváděli na pokraj slz a činili ten
přechod od koncepce k práci stejně hrozným, jak hrozné je pro dítě projít temnou chodbou. Tak se
často cítila 26 27 bojovala s příšernou převahou, aby si uchovala kuráž, aby řekla „Ale tohle přece
vidím; tohle vidím“, a k prsům si přitiskla nějaký nebohý zbytek svého vidění, který se jí tisíc sil
všemožně snažilo vyrvat. A když se pouštěla do malování, tehdy se jí také v mrazivých závanech
začaly vtírat jiné věci, její vlastní nedostatečnost, její bezvýznamnost, to, že musí vést dům svého
otce u Brompton Road, a hodně se musela přemáhat, aby nepodlehla nutkání vrhnout se
(díkybohu, že zatím vždycky odolala) paní Ramsayové ke kolenům a říci jí - ale co by jí tak člověk
mohl říct? ,Jsem do vás zamilovaná?“ Ne, to není pravda. ,psem zamilovaná tady do toho všeho“ -
a máchla by rukou k živému plotu, k domu, k dětem? Bylo to směšné, bylo to vyloučené. Člověk
nemůže říct, co má na mysli.
Takže si složila štětce jeden vedle druhého úhledně do krabičky a řekla panu Bankesovi:
„To se tak najednou ochladí. Slunce nejspíš už tolik nehřeje,“ dodala a rozhlédla se kolem, protože
bylo zatím dost světlo, tráva ještě hebce tmavozelená, dům se skvěl v zeleni s purpurovými květy
a havrani krákali z modrého nebe. Ale cosi se pohnulo, blýsklo, stočilo stříbrné křídlo ve vzduchu.
Koneckonců, bylo září, půlka září a po šesté večer. Tak odkráčeli po zahradě obvyklým směrem,
kolem travnatého tenisového kurtu, kolem pampasové trávy, k té mezeře v hustém živém plotě
strážené rudými kniphofiemi, podobný28 mi drátěným košům s žhnoucím uhlím, mezi nimiž se
modrá voda zálivu zdála ještě modřejší než jindy.
Vedeni jakousi potřebou, chodili sem pravidelně každý večer. Jako by voda odplavovala a unášela
myšlenky, které na souši znehybněly, a jejich tělu poskytovala dokonce jakousi fyzickou úlevu.
Nejdříve pulsující barva zaplavila zátoku modří a srdce s ní nabylo na objemu a tělo plavalo, aby je
hned v příštím okamžiku zarazila a zchladila bodavá čerň na zpěněných vlnách. Potom nahoře za
velkou černou skálou vyrazila téměř každý večerale nepravidelně, takže si člověk musel dávat
pozor a hlídat, a když to přišlo, byla to rozkoš celá fontána bílé vody; a zatímco na ni člověk čekal,
díval se, jak na bledé půlkruhovité pláži vlna za vlnou rozprašuje znovu a znovu jemnou
perleťovou tříšť.
Oba se usmívali, jak tam stáli. Oba pociťovali společné povznesení, které vzbuzovaly pohybující
se vlny; a pak rychlý, přímý let plachetnice, která se, když vykrojila v zátoce oblouk, zastavila,
zachvěla, spustila plachtu, a pak, s přirozeným instinktem pro dokončení obrazu, se po tom
rychlém pohybu oba zadívali na duny v dálce a místo radosti pocítili, jak se jich zmocňuje jakýsi
smutek - zčásti, protože to byl konec, a zčásti proto, že pohledy do dálky jako by o milion let
přežívaly (myslela si Lily) toho, kdo se na ně dívá, a obco29 valy s oblohou, jež shlíží na naprosto
nehnutou zem.
Při pohledu na daleké písečné pahorky pomyslel William Bankes na Ramsayho; pomyslel na silnici
ve Westmorlandu, pomyslel na Ramsayho kráčejícího po silnici samotného, obklopeného tou
samotou, která jako by pro něj byla přirozená.
Ale tu náhle narušila-vzpomněl si William Bankes (a muselo tam k něčemu dojít) - slepice, která
roztáhla křídla, aby ochránila hejno kuřátek, načež
Ramsay se zastavil, ukázal holí a řekl „Pěkné pěkné,“ což zvláštně osvětlilo jeho srdce, myslel si
Bankes, a odhalilo jeho prostotu a účast s ubožáky; ale připadalo mu, jako by tam, na tom úseku
silnice skončilo jejich přátelství. Poté se Ramsay oženil. A potom, jedno k druhému, se z jejich
přátelství prostě vytratila šťáva. Těžko říct, čí to byla chyba, ale po čase novost vystřídalo
opakování.
Scházeli se a opakovali totéž. Tady v němém hovoru s písečnými dunami tvrdil, že jeho
náklonnost k Ramsaymu nikdy nezeslábla; ale tam, mezi písečnými pahorky za zálivem, jako tělo
mladého muže ležící sto let v rašelině, s ještě svěží červení na rtech, leželo ve své naléhavosti a
skutečnosti jeho přátelství.
Měl strach o to přátelství a možná mu šlo také o to, aby se v duchu sám pro sebe očistil z nařčení,
že se seschl a scvrkl - protože Ramsay žil s hejnem dětí kolem sebe, zatímco Bankes žádné děti
neměl a byl vdovec - měl strach, aby Lily Briscoová
Ramsayho (který byl svým způsobem velikán) neznevažovala, a přitom pochopila, jak to mezi nimi
dvěma je. To přátelství začalo před mnoha a mnoha lety, ale vytratilo se na silnici ve
Westmorlandu, kde ta slepice roztáhla křídla na obranu svých kuřátek; poté se Ramsay oženil, a
protože se jejich cesty rozešly, byl tu jistý sklon - a určitě to nebyla ničí chyba -, když se setkali,
opakovat totéž.
Ano. To je vše. Nechal toho. Odvrátil pohled.
A když se pan Bankes otočil, aby se vrátil druhým směrem, po příjezdové cestě k domu, náhle
živě vnímal věci, které by ho nenapadly, kdyby mu ty písečné duny neodhalily tělo jeho přátelství
ležící s rudými rty v rašelině - například Cam, ta malá holčička, Ramsayho nejmladší dcera. Trhala
kvítí na stráni. Byla rozpustilá a umanutá. Nechtěla „dát květinku pánovi“, jak ji nabádala chůva.
Ne! ne! ne! neudělá to! Zaťala pěst. Dupla si. A pan Bankes měl díky ní pocit, že je starý a smutný
a že s tím přátelstvím asi nemá pravdu. Zřejmě se opravdu seschl a scvrkl.
Ramsayovi nejsou bohatí a je to zázrak, jak dokážou tohle všechno zvládat. Osm dětí! Živit osm
dětí filozofií! Právě se objevil další z nich, tentokrát
Jasper, který si šel zastřílet na ptáky, jak nenuceně prohlásil, rozhoupal Lily ruku jako držadlo
pumpy, když procházel kolem nich, na což pan Bankes trpce reagoval, že ona je jejich oblíbenec.
Pak je nutné vzít v úvahu vzdělání (pravda, paní Ramsayová má třeba trochu vlastních peněz), a
což teprve těch střevíců a punčoch, které ti „chlapáci“, všichni už velcí, hranatí, nelítostní mladíci,
denně obnosí! Aby věděl jistě, kdo je kdo, nebo jak jdou po sobě, to už bylo mimo jeho schopnosti.
Sám pro sebe si je pojmenoval podle králů a královen
Anglie: Cam Zlomyslná, James Nelítostný, Andrew
Spravedlivý, Prue Krásná - protože Prue zcela jistě vyroste do krásy, říkal si, jinak to ani nejde, a
Andrew je zas chytrý. Zatímco procházel po příjezdové cestě a
Lily Briscoová říkala ano a ne a završovala jeho komentáře (protože ona byla do nich do všech
zamilovaná, zamilovaná tady do toho světa), on vážil případ Ramsayho, litoval ho, záviděl mu,
jako by ho viděl, jak se zbavil vší té chvályhodné samoty a odříkavosti, které ho korunovaly v
mládí, aby se s konečnou platností zatížil třepotavými křidélky a slepičími domácími starostmi.
Něco mu dávaly - to William Bankes uznával; bylo by bývalo milé, kdyby mu Cam zapíchla kytku
do klopy nebo si mu vlezla na ramena, jako to dělala se svým otcem, aby se podívala na obraz
soptícího Vesuvu; ovšem také, toho si staří přátelé nemohli nepovšimnout, v něm něco zničily. Co
by si asi teď pomyslel cizí člověk? Co si myslí tahle Lily Briscoová? Mohl si člověk nepovšimnout,
že se Ramsay stal obětí zvyku?
Možná výstředností a slabostí? Udivovalo ho, že muž jeho intelektu mohl takhle klesnout - ale to je
příliš tvrdě řečeno - mohl tolik záviset na chvále lidí.
„Ale,“ namítla Lily, „jen pomyslete na jeho práci!“
Kdykoli „pomyslela na jeho práci“, vždycky viděla jasně před sebou velký kuchyňský stůl. Za to
mohl Andrew. Zeptala se ho, o čem jsou knížky jeho otce. „Subjekt a objekt a povaha skutečnosti,“
odpověděl Andrew. A když mu na to namítla, že probůh ani za mák neví, co to znamená, pomohl
jí:
„Tak si představte kuchyňský stůl, když u něj nejste.“
Když tedy pomyslela na práci pana Ramsayho, vždycky uviděla vydrhnutý kuchyňský stůl. Teď
právě spočíval tam, kde se na kmen napojovaly větve hrušně, protože došli do sadu. A namáhavě
se soustředila a zaostřila myšlenky, ne na tu stříbřitou kůru hrušně nebo na její oválkovité listy, ale
na přízračný kuchyňský stůl - takový ten vydrhnutý, s deskou z fošen, se strukturou let a suky,
jehož podstatu jako by odhalovaly celé roky poctivé práce, která se v něm nahromadila - s jeho
čtyřmi nohami ve vzduchu. Přirozeně, když pak člověk tráví dny viděním těchhle hranatých
podstat, když redukuje krásné večery s obláčky připomínajícími plameňáky a modří a stříbrem na
bílý, čtyřnohý stůl (a pouze ti nejlepší myslitelé tohle dokázali), pak přirozeně takového člověka
nemůžete posuzovat jako obyčejného smrtelníka.
Panu Bankesovi se líbilo, že ho vybídla, aby „pomyslel na jeho práci“. Myslel na ni, často a často.
Už bezpočtukrát si říkal: „Ramsay je jeden z těch, kdo ze sebe vydají to nejlepší před čtyřicítkou.“
Jednou knížečkou učinil nesporný příspěvek k filozofii, když mu bylo pouhých pětadvacet; to, co
následovalo, už bylo toliko rozšiřování, opakování. Ale počet lidí, kteří nesporně přispějí k
čemukoli, je velice malý, říkal si a zastavil se u hrušně, pěkně upravený, nesmlouvavě přesný,
naprosto nestranný. Náhle - jako by ji spustil pohybem ruky - se celá ta zásoba nahromaděných
dojmů o něm nahnula a v jedné mohutné lavině se vyvalilo vše, co si o něm myslela. To byl jeden
pocit. Pak se v jednom mlžném závanu zvedla podstata jeho bytosti. To byl další. Měla pocit, jako
by ji přimrazila intenzita toho vjemu; byla to jeho přísnost; jeho dobrota. Vážím si na vás (mlčky ho
oslovila) každičké částečky, nejste marnivý; jste naprosto neosobní, jste lepší než pan Ramsay,
jste ta nejlepší lidská bytost, kterou znám, nemáte ani ženu, ani dítě (bez jakéhokoli sexuálního
pocitu toužila po tom, aby mohla pečovat o jeho samotu), žijete pro vědu (bezděky jí vypluly před
očima řezy bramborem), chvála by pro vás byla urážkou, velkodušný hrdino s čistým srdcem! Ale
zároveň s tím si uvědomila, že si až sem přivezl komorníka, že mu vadili psi na křeslech, že
dokázal mlít celé hodiny (dokud pan Ramsay s bouchnutím dveří neopustil místnost) o solích
obsažených v bramhorách a zlotřilosti anglických kuchařek.
Jak to jde tedy všechno dohromady? Jak má člověk posuzovat lidi, jak o nich smýšlet? Jak si má
člověk srovnat v hlavě to a ono a dojít k závěru, že cítí náklonnost, nebo odpor? A nakonec, co
znamenají tahle slova? Jak tam teď stála u hrušky, zcela zjevně ochromená, valily se na ni dojmy
z těch dvou mužů a sledovat její myšlenky bylo jako sledovat hlas, který mluví příliš rychle, aby se
dal zaznamenat tužkou, a ten hlas byl její hlas a bez nápovědy říkal nepopiratelné, věčné,
protichůdné věci, takže i ty trhliny a hrbolky na kůře hrušně tam neodvolatelně znehybněly na
věčné časy. Vy máte velikost, pokračovala, ale pan Ramsay z ní nemá ani trochu. Je malicherný,
sobecký, marnivý, egoistický, je rozmazlený, je to tyran, utrápí paní
Ramsayovou k smrti; ale má to, co vy (obrátila se na pana Bankese) nemáte, ohnivou
nadpozemskost, maličkosti ho nezajímají: miluje psy a své děti. Má jich osm. Vy nemáte žádné.
Přišel přece onehdy dolů ve dvou kabátech a nechal si od paní
Ramsayové ostříhat vlasy do nádoby na těsto!
Všechno tohle před ní tančilo a poskakovalo jako nějaké hejno komárů, každý zvlášť, ale všichni
úžasně spojení neviditelnou pružnou sítí - tančilo a poskakovalo v Liliných myšlenkách, ve větvích
hrušně a kolem, kde stále ještě visel obraz toho vydrhnutého kuchyňského stolu, symbolu její
hluboké úcty k mozku pana Ramsayho, až její myšlení, které nabíralo stále větších obrátek,
vybuchlo svou vlastní silou; cítila se očištěná; někde nablízku vyšla rána a vzlétla tříšť
poplašeného, rozdurděného a rozbouřeného hejna špačků.
„Jasper!“ zvolal pan Bankes. Otočili se tam, kam odlétli špačci, přes terasu. Jak tak sledovali
roztroušené, svižně letící ptáky na obloze, vkročili dírou ve vysokém živém plotě rovnou před pana
Ramsayho, který s tragickým výrazem burácel:
„Někdo tu chybil!“
Oči měl zamžené, jak ho přemáhal cit, síla tragiky jim vnukla vzdor, jeho pohled se na chvilku střetl
s jejich a oči se zachvěly na pokraji poznání; ale pak pozvedl ruku k tváři, jako by s pocitem
bolestných rozpaků a studu chtěl odvrátit či zapudit ten jejich normální pohled, jako by je prosil,
aby na chvilku zarazili, co věděl, že je nevyhnutelné, jako by jim vtiskl své vlastní dětské roztrpčení
nad tím vyrušením, a přesto ani v okamžiku odhalení neměl být tak docela zdrcen, nýbrž byl
rozhodnut podržet si za každou cenu něco z toho slastného pocitu, z té narušené rapsodie, za niž
se styděl, ale v níž se vyžíval - zprudka se otočil a práskl před nimi dveřmi svého soukromí; a Lily
Briscoová a pan Bankes rozpačitě pohlédli na nebe a zjistili, že hejno špačků, které Jasper tak
krutě rozprášil ranou z pušky, se usadilo na vrcholcích jilmů.
„A když nebude hezky zítra,“ řekla paní Ramsayová a zvedla přitom zrak, aby pohlédla na
Williama
Bankese a Lily Briscoovou, kteří šli kolem, „bude jindy. A teď,“ pokračovala a pomyslela si, že
Lilino kouzlo tkví v jejích čínských očích, šikmo posazených v bílém, naducaném obličejíku, ale
chtělo to chytrého mužského, aby tohle pochopil, „teď si stoupni, abych ti mohla změřit nohu,“
protože nakonec by třeba mohli jet k majáku, a ona se musí podívat, jestli ta punčocha nemusí být
tak o dva nebo i o pět centimetrů delší.
S úsměvem, protože právě v ten okamžik jí hlavou projel obdivuhodný nápad - William a Lily by se
měli vzít -, vzala do ruky červenohnědou punčochu s překříženými jehlicemi na konci a
poměřovala ji s
Jamesovou nohou.
.,Stůj klidně, chlapče.“ James se totiž ze žárlivosti, protože se mu nelíbilo, že má sloužit jako míra
pro toho kluka strážce majáku, schválně začal vrtěť; a když se vrtí, jak má ona poznat, jestli je
punčocha moc dlouhá, nebo moc krátká? zeptala se.
Vzhlédla - co to do něho vjelo, do jejího benjamínka, jejího miláčka? - a uviděla pokoj, uviděla
křesla, a připadala jí děsivě opotřebovaná. Jejich vnitřnosti, jak to onehdy nazval Andrew,
vypadávaly na podlahu; ale nemá přece cenu, říkala si, kupovat pěkná křesla, aby se tu zničila
přes zimu, kdy dům, o který pečuje jen jedna stařena, přímo kape vlhkem? No nic: nájemné činí
přesně dvě a půl pence, děti to tu milují, manželovi dělá jen dobře, když je tři tisíce, nebo jestli tedy
musí být přesná, tři sta mil od své knihovny a svých přednášek a svých žáků, a je tu místo pro
návštěvy.
Rohožky, skládací lehátka, šílené přízraky křesel a stolů, které v Londýně dosloužily tady docela
dobře postačí - a pár fotografií a knihy. Knihy, pomyslela si, se snad samy množí. Nikdy neměla
čas je číst. Běda! - dokonce knihy, které jí někdo daroval a vepsal do nich rukou básníka: „Pro tu,
jejíž přání je rozkazem“.. . „Šťastnější Heleně našich dní“... je to hanba, ale nikdy je nečetla. A
Croomovo Myšlení či Batesovy Divošské zvyky v Polynésii („Chlapče, stůj klidně,“ zopakovala) -
nic takového se nedalo poslat na maják. Přijde chvíle, pomyslela si, kdy bude dům už tak zvetšelý,
že se s tím bude muset něco dělat. Kdyby si tak dali říct a čistili si podrážky na rohožce a nenosili
domů celou pláž-to by dost pomohlo. Kraby jim musela dovolit, jestli je Andrew opravdu chce
pitvat, nebo když si Jasper myslí, že z chaluh by se dala vařit polévka, nemůže mu člověk bránit,
nebo Rosiny věcičky - lastury, rákosí, kameny, neboť její děti jsou nadané, ale každý nějak jinak. A
výsledek toho všeho je, povzdechla si, když obhlédla celý pokoj od podlahy až ke stropu, jak
poměřovala tu punčochu s Jamesovou nohou, že je tu všechno stále omšelejší a omšelejší jedno
léto za druhým.
Potahy blednou; tapety se odchlipují. Už ani nepoznáte, že na nich mají být růže. Však když jsou
všechny dveře v domě věčně otevřené a žádný zámečník v celém Skotsku není schopen opravit
zámek kliky, věci se nutně musí ničit! Jaký to má smysl hodit zelený kašmírový šál přes rám
obrazu? Za pár týdnů bude vypadat jako hrachová polévka. Ale nejvíc ji zlobily ty dveře, všechny
byly věčně otevřené. Zaposlouchala se. Dveře salonu byly otevřené, dveře do haly byly otevřené,
připadalo jí, že i dveře ložnic jsou otevřené, a rozhodně bylo otevřené okno na odpočívadle,
protože to otevřela sama. Okna by měla být otevřená a dveře zavřené - je to úplně prosté, a
myslíte, že si to někdo z nich pamatuje? Večer třeba přijde do pokojů služek a najde je rozpálené
jak trouby, kromě Mariina, Marie je totiž Švýcarka, která by si raději odpustila koupel než čerstvý
vzduch, vždyť u nich doma, jak řekla, „jsou tak krásné hory“!
Řekla to včera večer, když vyhlédla z okna, a měla přitom slzy v očích. „Hory jsou tak krásné!“
Paní
Ramsayová věděla, že jí tam umírá otec. Až umře, budou bez otce. Nejdřív hubovala a předváděla
(jak se stele postel, jak se otvírá okno, mávala rukama jako nějaká Francouzka), a když dívka
promluvila, všechno jako by se kolem uzavřelo, jako když se po letu ve slunci tiše složí křídla
ptáka a modř jeho peří se promění z jasně ocelové v jemně fialovou. Stála tam mlčky, protože
nebylo co říci.
Měl rakovinu jícnu. Při té vzpomínce - jak tam stála, jak to děvče řeklo „Doma jsou hory tak
krásné“, a nebyla žádná naděje, ji najednou přepadlo podráždění a ostře řekla Jamesovi:
„Stůj klidně a nezlob!“ takže okamžitě věděl, že teď to myslí vážně, a narovnal nohu, aby ji mohla
změřit.
Punčocha byla skoro o dva centimetry kratší, a to ještě počítá s tím, že Sorleyho chlapec nebude
tak velký jako James.
„Je moc krátká,“ řekla, „hrozně krátká.“
Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku
letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a
tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně.
Ale je to jenom v tom, jak vypadá? ptali se lidé.
Co je za tím - za její krásou, za tou nádherou?
Zastřelil se snad, ptali se, umřel snad týden předtím, než se vzali? - nějaký jiný, dřívější milenec, o
němž se šeptalo? Nebo za tím není nic? nic než jedinečná krása, za níž žila a kterou nic nemohlo
narušit? Protože i když mohla v nějaký okamžik, kdy se říkaly důvěrnosti, kdy se spřádaly příběhy
velké vášně a lásky, zmrhané ctižádosti, snadno říci, že to také poznala, pocítila nebo tím prošla,
nikdy nepromluvila. Vždycky byla zticha. Věděla to tedy-věděla to, aniž jí to někdo musel říci. Svou
prostotou chápala to, co si jiní lidé museli vymýšlet. Její neobvyklá mysl jí dovolovala trefit se
přesně jako kámen, přistát přesně jako pták, dávala jí zcela přirozeně tenhle průnik ducha do
pravdy, který těšil, uklidňoval, živil - možná falešně. („V přírodě,“ řekl jednou pan Bankes, když
uslyšel její hlas v telefonu a velice ho dojal, i když mu pouze sdělovala cosi o odjezdu vlaku, „je
málo hlíny podobné té, z které stvořila vás.“ Viděl ji na druhém konci, jako Řekyni s modrýma
očima a rovným nosem. Jak nepřípadné se mu zdálo telefonovat takové ženě! Grácie se nejspíš
musely sejít a spojit své síly na lukách plných asfodelu, aby stvořily tu tvář. Ano, pojede v 10.30 z
nádraží Euston.
„Ale je si své krásy vědoma sotva jako dítě,“ poznamenal pan
Bankes, když položil sluchátko a přešel přes pokoj, aby se podíval, jak pokročili zedníci se stavbou
hotelu za jeho domem. A jak se díval na ten ruch mezi nedokončenými zdmi, myslel na paní
Ramsayovou. Protože k té harmonii její tváře bylo vždycky třeba přidat něco nepřípadného, myslel
si. Narazila si lovecký klobouk na hlavu; běžela přes trávník v galoších, aby zabránila některému z
dětí v lumpárně. Takže pokud člověk myslel pouze na její krásu, musel si vzpomenout na to
chvějivé, na to živoucí (jak se díval, přenášeli cihly po úzkém prkně), a začlenit to do obrazu; nebo
pokud na ni člověk myslel pouze jako na ženu, musel ji obdařit nějakou podivnůstkou; nebo u ní
připustit nějakou skrytou touhu zbavit se toho výsostného zjevu, jako by ji nudila krása a vše, co o
ní muži říkají, a chtěla být jenom jako jiní lidé, bezvýznamná. Nevěděl. Nevěděl.
Musí se dát do práce)
S hlavou absurdně se rýsující na pozadí signovaného mistrovského díla Michelangelova se zlatým
rámem a zeleným šálem, který přes něj přehodila, pustila se paní Ramsayová opět do pletení té
červenohnědé chlupaté punčochy; z jejího výrazu zmizelo roztrpčení, které tam bylo před chvílí,
zvedla chlapci hlavu a políbila ho na čelo.
„Pojďme najít další obrázek, který bys mohl vystřihnout,“ navrhla.
***
Ale co se stalo?
Někdo tu chybil.
Vytrhla se ze svého přemítání a přičetla význam slovům, která ho v její hlavě dlouhou dobu
postrádala. „Někdo tu chybil“ - zaostřila krátkozraké oči na svého muže, který si to právě hrnul k ní,
a upřeně se dívala, dokud nebyl nablízku a neuviděla (hlavou se jí honil ten popěvek), že něco se
stalo, někdo tu opravdu chybil. Ale za boha si nedokázala představit, co to bylo.
Chvěl se, klepal se. Veškerá jeho ješitnost, veškeré uspokojení z vlastní skvělosti, když jako blesk,
jako divoký sokol cválal v čele svých mužů na cestě údolím smrti, byly otřeseny a zničeny. Pod
palbou pušek, děl, každý z nás chrabře jel, jak bleskem smrti v ústrety, za salvou salva duní - a
rovnou do Lily Briscoové a Williama Bankese.
Chvěl se, klepal se.
Ani za nic by na něho nepromluvila, když si podle známých projevů, odvrácených očí a jakéhosi
zvláštního usebrání jeho osoby, jako by se uzavřel sám do sebe a potřeboval soukromí, v němž by
znovu nabyl duševní rovnováhy, uvědomila, že ho něco rozhořčilo a trápí. Pohladila Jamese po
hlavě; přenesla na něho to, co cítila ke svému muži, a když sledovala, jak žlutou křídou vybarvuje
bílou košili nějakého pána v katalogu, pomyslela si, jaká by to byla radost, kdyby z něho vyrostl
velký umělec; a proč ne? Měl nádherné čelo. Pak, když vzhlédla, jak kolem ní její muž přešel ještě
jednou, s úlevou zjistila, že zkáza pominula, domov zvítězil, zvyk broukal uklidňujícím rytmem,
takže když se úmyslně zastavil u okna, jak opět procházel kolem, a se zvláštně rozmarným
výrazem se sehnul, aby pošimral Jamese na noze jakousi snítkou, vyčetla mu, že poslal pryč „toho
mladého chudáka“ Charlese Tansleyho. Tansley musel jít psát dizertaci, prohlásil.
„A James bude muset už někdy brzo napsat svou dizertaci,“ dodal ironicky a švihl snítkou.
S nenávistí James odstrčil šimrající chomáček, kterým, způsobem vlastním své osobě, se směsicí
přísnosti a humoru, otec šimral svého nejmladšího syna na holé noze.
Snaží se doplést ty nekonečné punčochy, aby se mohly zítra poslat Sorleyho chlapečkovi, řekla
paní Ramsayová.
Není ani ta nejmenší šance, že by zítra mohli k majáku jet,, odsekl popudlivě pan Ramsay.
Jak to ví? zeptala se. Vítr se často mění.
Zvláštní iracionalita její poznámky, pošetilost ženského uvažování ho popuzovaly. Projel údolím
smrti, byl otřesen a chvěl se; a teď ona uhýbá před holými fakty, nechává cíěti doufat v něco, co je
absolutně vyloučené, vlastně jim lže. Dupl si na kamenném schodu. Jdi do háje,“ řekl. Ale co
řekla?
Jenom to, že by mohlo zítra být hezky. Taky že by mohlo.
Ne, když barometr klesá a jde západní vítr.
Že někdo může trvat na pravdě s takovým udivujícím nedostatkem ohledu k citům jiných lidí,
takhle svévolně, takhle brutálně rvát tenké závoje civilizace, pro ni znamenalo tak strašlivou
urážku lidské slušnosti, že aniž odpověděla, celá omráčená a oslepená, sehnula hlavu, jako by
nechávala to drsné krupobití, ten příval špinavé vody dopadnout na sebe bez výtky. Nebylo co říci.
Stál vedle ní mlčky. Nakonec velice pokorně navrhl, že se zajde zeptat pobřežních hlídek, jestli
chce.
Nikoho na světě si nevážila tak jako jeho.
Stačí jí jeho slovo, řekla. Pak by nemuseli ovšem chystat sendviče - to je vše. Přicházeli k ní,
přirozeně, protože byla žena, po celičký den s tím či oním, jeden chtěl tohle, jiný tamto, děti rostly;
často měla pocit, že je pouhá houba nasáklá lidskými city. Pak jí řekl: Jdi do háje. Řekl: Musí
pršet.
Řekl: Nebude pršet; a okamžitě se před ní objevilo nebeské bezpečí. Nikoho si nevážila tak jako
jeho.
Měla pocit, že není dost dobrá, aby mu zavazovala tkaničky u hot.
Pan Ramsay už se začínal stydět za svou nedůtklivost, za to mávání rukama, když útočil v čele
svých vojáků, poněkud rozpačitě ještě jednou šťouchl do holých nohou svého syna a pak, jako by
měl její dovolení, pohybem, který jeho ženě kupodivu připomněl velkého lvouna v zoo, který se
zvrátil nazpět, když spolkl rybu, a tak se převracel, až voda v nádrži šplouchala sem a tam, se vrhl
do večerního vzduchu, který už zřídl a začínal listí a živým plotům ubírat na hmotnosti, ale růžím a
karafiátům jakoby na oplátku vrátil lesk, kterým neoplývaly za dne.
„Někdo tu chybil,“ zopakoval a znovu začal kráčet sem a tam po terase.
Ale jak nápadně se změnil jeho tón! Jako ta kukačka, co „v červnu zpívá falešně“; jako by si cvičil
a zkusmo hledal nějakou větu pro novou náladu, a protože měl po ruce jenom tuhle, použil ji, byť
byla už otřepaná. Ale znělo to směšně „Někdo tu chybil“ - když to takhle vyslovoval, skoro jako
otázku, bez přesvědčení, melodicky.
Paní Ramsayová se musela usmát a skutečně, jak tam tak chodil sem a tam, brzy si ji pobrukoval,
zapomněl na ni, ztichl.
Ocitl se v bezpečí, znovu se vrátil do svého soukromí. Zastavil se, aby si zapálil dýmku, pohlédl na
svou ženu a syna v okenním výklenku a jako člověk pozvedne oči od stránky v rychlíku a vidí
faunu, strom, shluk domků jako ilustraci či potvrzení čehosi na stránce, k níž se vrátí posilněný a
uspokojený, tak aniž rozeznal syna či svou ženu, pohled na ně ho posilnil a uspokojil a posvětit
jeho úsilí dobrat se dokonale jasného porozumění problému, který nyní odčerpával energii jeho
znamenitého mozku.
A byl to znamenitý mozek! Neboť je-li myšlení jako klávesnice piana rozdělené do určitého počtu
not či jako abeceda srovnané do stupnice šestadvaceti písmen jednoho po druhém, pak jeho
znamenitému mozku nečinilo žádné potíže brát ta písmena jedno po druhém, neúhybně a přesně,
až dosáhl řekněme písmena Q. Dosáhl Q. Velice málo lidí v celé Anglii vůbec kdy dosáhne Q.
Zde, když se na chvíli zastavil u kamenné vázy, v níž rostly muškáty, uviděl - nyní už daleko
předaleko, jako děti sbírající škebličky, božsky nevinné a zaujaté těmi drobnůstkami u svých
nohou a tak nějak úplně bezbranné proti zkáze, kterou vnímal on sám -, svou ženu a syna spolu u
okna. Potřebovali jeho ochranu; poskytoval jim ji. Ale po Q? Co je dál?
Po Q je celá řádka písmen, z nichž poslední už oko smrtelníka sotva dohlíží, jak se červeně
mihotá v dálce. Dosáhnout Z se podaří jen tak jednomu člověku z celé generace. Nicméně, kdyby
se jemu podařilo dosáhnout R, bylo by to něco. Alespoň byl u Q. U Q se vzepřel. Písmenem Q si
byl jist.
Q mohl dokázat. Jestliže je Q tedy Q - pak R - Zde dvěma či třemi zvučnými poklepy o beraní roh,
který tvořil ucho vázy, vyprázdnil dýmku a pokračoval. „Pak
R...“ Napjal všechny síly. Vzepjal se.
Vlastnosti, které by byly zachránily posádku lodi vystavenou řádění moře s pouhými šesti
sušenkami a lahví vody na palubě - vytrvalost a spravedlnost, předvídavost, oddanost, obratnost -
mu přiŠly na pomoc. R je tedy - co je to R?
Jakási clona, podobná kůži očního víčka ještěrky, zakmitla před intenzitou jeho upřeného pohledu
a zastínila písmeno R. V tom záblesku tmy slyšel, jak lidé říkají - nepovedlo se mu to - R se
ukázalo nad jeho síly. Nikdy R nedosáhne. Dále k R, ještě jednou. R Vlastnosti, které by z něho na
bezútěšné výpravě přes ledové pustiny polárních oblastí byly učinily vůdce, průvodce či poradce,
jehož povaha, ani prudká, ani netečná vyrovnaně nazírá, co má přijít, a staví se k tomu čelem, mu
opět pomohly. R Ještěrčino oko sebou znovu škublo. Na čele mu vystouply žíly. Muškát ve váze
jakoby děsivě zviditelněl a mezi jeho listy proti své vůli spatřil ten starý, zjevný rozdíl mezi dvěma
druhy lidí: na jedné straně ty nezdolné poutníky s nadlidskou silou, kteří se trmácejí a vytrvávají a
opakují celou abecedu po sobě, celkem šestadvacet písmen, od začátku do konce; na té druhé
straně ty nadané, osvícené, kteří jako zázrakem pojmou všechna ta písmena v jednom mžiku -
jako géniové. On nebyl geniální, na něco takového si nečinil nárok, ale měl, nebo byl by mohl mít,
v sobě sílu opakovat každé písmeno abecedy od A do Z přesně po pořádku. Zatím se zarazil u Q.
Tak tedy dál, dál k R.
Pocity, které by nezostudily vůdce, jenž ted, když se rozpadal sníh a vrchol hory tone v mlze, ví, že
si musí lehnout a zemřít, než přijde ráno, se mu vtíraly a zamlžovaly barvu jeho očí, dodávajíce
mu, už za ty dvě minuty před otočkou na terase, vybělený vzhled vysušeného stáří. A přesto
nechtěl umřít vleže; najde nějaký skalní převis a tam, s očima upřeně sledujícíma bouři, se bude
snažit až do samého konce proniknout tmou a zemře vstoje. Nikdy nedosáhne R.
Stál naprosto nehnutě u kamenné vázy, z níž se hrnuly převislé muškáty. Kolik lidí z tisíce milionů
nakonec dosáhne Z, ptal se sám sebe. Vůdce ztracené výpravy si jistě může položit takovou
otázku a odpovědět si, aniž zradí výpravu za sebou,
„Možná jeden.“ Jeden za celou generaci. Může mu tedy někdo vyčítat, že není tím jedním? - za
předpokladu, že poctivě dřel, vydával ze sebe to nejlepší, až už nemá co dát?
A jak dlouho vydrží jeho sláva? I umírající hrdina smí před smrtí pomyslet na to, jak o něm budou
lidé mluvit. Jeho sláva vydrží možná dva tisíce let. A co jsou to dva tisíce let? (ptal se ironicky pan
Ramsay, když zíral na živý plot).
Vskutku, co?-shlížíte-li z vrcholku hory na dlouhé pustiny věků? I ten kamínek, který nakopnete,
přežije Shakespeara. Jeho vlastní malé světélko tedy zazáří, nepříliš jasně, tak rok dva a pak je
pohltí nějaké větší světlo, a to splyne s ještě větším. (Zadíval se do tmy, do spleti větviček.) Kdo by
tedy . mohl vyčítat vůdci té ztracené skupiny, která koneckonců vylezla dost vysoko na to, aby
viděla pustinu let a zánik hvězd, jestliže předtím, než mu smrt navždy znehybní údy, pozvedne
poněkud rozpačitě zkřehlé prsty k čelu a narovná ramena, takže až přijde záchranná skupina,
najde ho mrtvého na jeho stanovišti, ušlechtilou postavu vojáka? Pan Ramsay narovnal ramena a
velice vzpřímeně stál vedle vázy.
Kdo mu bude vyčítat, jestliže, když tak chvíli postojí, upře své myšlenky k slávě, k záchranným
skupinám, ke kamenné mohyle navršené vděčnými následovníky na jeho kosti? A konečně, kdo
by chtěl vyčítat vůdci ztracené expedice, jestliže, poté, co se pouštěl do těch největších
dobrodružství a použil veškeré své síly, a usnul, aniž si dělal velkou starost, jestli se probudí, či ne,
si najednou se svrběním v prstech u nohou uvědomí, že žije a že proti tomu vůbec nic nenamítá,
ale žádá si účasti a whisky u někoho, komu by okamžitě vypověděl příběh svého utrpení? Kdo mu
bude vyčítat? Kdo se nebude potají radovat, až hrdina svlékne zbroj a zastaví se u okna a upře
svůj pohled na svou ženu a dítě, a ti se z dálky postupně k němu přiblíží, až před ním zřetelně
vyvstanou rty a kniha a hlava, třebaže mu zatím připadají krásné a neznámé, protože byl od nich
tak daleko a překonal pustinu věků a zánik hvězd, až nakonec strčí dýmku zpět do kapsy a sehne
před ní tu báječnou hlavu - kdo mu může vyčítat, jestliže vzdá hold kráse světa?
Ale jeho syn ho nenáviděl. Nenáviděl ho za to, že k nim přišel, že se zastavil a díval se na ně,
nenáviděl ho za to, že je vyrušil, nenáviděl ho za ta zanícená a vznešená gesta, za tu jeho
skvostnou hlavu, za jeho náročnost a sobectví (protože tam stál a vymáhal si pozornost), ale ze
všeho nejvíc nenáviděl to chvění a rozechvívání otcova citu, který, jak kolem nich vířil, porušil tu
dokonalou prostotu a selský rozum, kterým podléhaly vztahy mezi ním a matkou. Doufal, že když
se bude zaujatě dívat na stránku, přinutí ho, aby odešel; doufal, že když bude prstem ukazovat na
slovo, upoutá znovu matčinu pozornost, která, jak si hněvivě uvědomoval, se rozkolísala v
okamžiku, kdy se otec zastavil. Ale ne. Nic nepřiměje pana Ramsayho, aby šel dál. Stál tam a
domáhal se účasti.
Paní Ramsayová, která seděla uvolněně a rukou objímala synka, se napřímila, pootočila se a jako
by se samým úsilím pozvedla a okamžitě se z ní lila do vzduchu energie, celý gejzír, zároveň
vypadala tak vzrušeně a živě, jako by se veškerá její energie slila v jednu sílu, hořela a ozařovala
(třebaže seděla klidně a znovu vzala do rukou punčochu), a do téhle rozkošné plodnosti, do tohoto
zdroje a pramenu života se ponořila osudová sterilita muže jako mosazný zobec, neplodný a
prázdný. Dožadoval se soucitu.
Nikdy nic nedokázal, řekl. Paní
Ramsayová kmitala jehlicemi. Pan Ramsay zopakoval, aniž na chvilku odtrhl pohled od její tváře,
že nikdy nic nedokázal. Nechala ta slova být.
„Charles Tansley...“ začala. Ale to mu nestačilo.
Dožadoval se soucitu, chtěl být ujišťován, jak je geniální, to především, a pak aby ho přijala do
toho kruhu života, dostalo se mu tepla a uklidnění, aby se mu vrátily smysly, aby se zvrátila jeho
neplodnost, a všechny pokoje domu ožily: salon, za salonem kuchyň, nad kuchyní ložnice, a za
nimi dětské pokoje - musejí se zařídit, musí je naplnit život.
Charles Tansley ho považuje za největšího metafyzika doby, řekla mu. Ale to mu nestačilo.
Dožadoval se soucitu. Chtěl být ujišťován, že on také žije v samém srdci života, že ho potřebují,
nejenom tady, ale po celém světě. Kmitala jehlicemi, plná sebedůvěry, vzpřímená - a vytvořila
salon a kuchyň, všechno v nich rozzářila; pokynula mu, aby si v nich odpočinul, aby vešel a zase
vyšel, aby se měl dobře. Smála se, pletla. James stál mezi jejími koleny celý strnulý a cítil, jak
veškerá její síla vyvěrá, aby byla vysáta a pohlcena tím mosazným zobcem, tou neplodnou
mužskou šavlí, která nelítostně sekala, znovu a znovu, a dožadovala se soucitu.
Nikdy nic nedokázal, opakoval. Tak se přece podívej, sáhni si na to. Za kmitání jehlic se rozhlédla
kolem sebe, ven z okna, do pokoje, i na
Jamese a ujistila ho, aniž nechávala místo pro sebemenší pochybu, svým smíchem, svým držením
těla, svou zručností (jako chůva nesoucí světlo přes temný pokoj uklidní podrážděné dítě), že je to
skutečné, dům je plný, zahrada kvete. Když jí jen bude důvěřovat, nic se ho nemůže dotknout;
jakkoli hluboko se zakopal, jakkoli vysoko vyšplhal, ani na vteřinku nebude bez ní. Jak tak
vystavovala na odiv svou schopnost obejmout a chránit, nezbývalo už z ní skoro nic, podle čeho
by se poznala, všechno bylo marnotratně vydáno a stráveno, a
James, jak tam tak nehnutě stál u jejích kolenou, měl pocit, jako by se stala jabloní s růžovými
květy, obtíženou listím a tančícími větévkami, do níž se ten mosazný zobec, ta neplodná šavle
jeho otce, toho sobeckého muže, noří a trýzní ji a dožaduje se soucitu.
Nasycen jejími slovy, jako děcko, které uspokojeno přestane pít, konečně na ni pohlédl s pokornou
vděčností; obnoven, posílen, že půjde; podívá se, jak děti hrají kriket. Odešel.
Paní Ramsayová jako by se okamžitě uzavřela jako květ, jeden okvětní lístek po druhém, a celá ta
stavba jako by se vyčerpáním zhroutila, takže v tom nádherném odevzdání vyčerpanosti měla tak
sotva sílu přejet prstem po stránce Grimmovy pohádky, zatímco v jejím nitru ještě pulsovalo, jako
rytmus pramene, který se rozepjal do celé své šíře a nyní pomalu přestává tepat, uchvácení z
úspěšného díla.
S jeho odchodem jako by každý tep toho pulsování obepínal ji a jejího manžela a dodával oběma
tu útěchu, s níž dvě noty, jedna vysoká a druhá nízká, souznějí, a v tom souznění dávají jedna
druhé. Když však ten souzvuk utichl a paní
Ramsayová se zase vrátila k pohádce, cítila se nejen tělesně vyčerpaná (nikdy při tom, ale
vždycky poté měla ten pocit), ale fyzickou únavu také zabarvoval nějaký matně nepříjemný pocit
jiného původu. Ne že by, jak četla nahlas příběh o rybářovi a jeho ženě, věděla přesně, odkud se
bere; ani si nedovolila slovy vyjádřit svou nespokojenost, když si uvědomila, jak otočila stránku,
zarazila se a uslyšela, dutě a hrozivě, dopadnout vlnu, že pramení z tohoto: ani na vteřinku se
nechtěla cítit lepší než její muž, a navíc, nesnesla pocit, že když s ním mluví, není si úplně jista
pravdivostí toho, co mu říká. O tom, že ho univerzity a lidé chtějí, že jeho přednášky a knihy jsou
hrozně důležité-ani na okamžik o tom všem nepochybovala; ale jejich vztah a to, že k ní takhle
chodil, otevřeně, všem na očích, ji vyváděly z míry.
Protože lidé pak říkají, že je na ní závislý, když přitom musejí vědět, že z nich dvou je on
neporovnatelně důležitější, a to, co ona dává světu, ve srovnání s tím, co dává on, je
zanedbatelné. Ale pak tu je také ta druhá věc - že mu nedokáže říct pravdu, bojí se - například, jak
to bude se střechou skleníku a kolik to bude stát, možná padesát liber, ta oprava. A pak o těch
jeho knihách, že se bojí, že by si mohl domyslet, co ona tak trošičku tuší, že ta jeho poslední kniha
není tak docela jeho nejlepší (to vyrozuměla z poznámek Williama Bankese); a pak tají malé denní
drobnosti a děti to vidí a to břemeno dopadá také na ně - tohle všechno zmenšovalo tu celkovou
radost, tu čirou radost těch dvou souznějících not - a jejich zvuk doléhal teď k jejímu sluchu
bezútěšně falešně.
Na stránku padl stín; vzhlédla. Augustus Carmichael se šoural kolem, zrovna ted, přímo v
okamžiku, kdy ji bolela každá připomínka nedostačujícnosti lidských vztahů - že i ten
nejdokonalejší má chyby a nesnese zkoumání, kterému je z lásky k manželovi a se svým
instinktem pro pravdu podrobila; kdy ji bolelo, že se usvědčila z toho, že není hodna a že jí ve
správném konání hrání tyhle lži, ta přehánění -, právě v tuhle chvíli, když se po tom povznesení
tak nešlechetně nechala unést podrážděnými myšlenkami, šourá si to kolem pan
Carmichael ve žlutých trepkách, a nějaký běs v ní ji přinutil zavolat na něj:
„Jdete už dovnitř, pane Carmichaele?“
Neřekl na to nic. Bral opium. Děti říkaly, že si jím zbarvil vousy do žluta. Možná. Pro ni ovšem bylo
zcela zjevné, že ten stařík je nešťastný a jezdí k nim každý rok, aby něčemu unikl; a přece měla
každý rok stejný pocit; nedůvěřoval jí. Řekla mu: ,Jdu do města. Nemám vám přinést známky,
papír, tabák?“ a cítila, jak sebou škubl. Nedůvěřoval jí. Mohla za to jeho žena. Pamatovala si, jak
se k němu jeho žena zachovala ohavně, s nelidskou tvrdostí, v tom hrůzném pokojíku v St. Johns
Wood, kde ona na vlastní oči viděla, jak ho ta nechutná ženská vyhnala z domu.
Byl neupravený, trousil si drobečky na kabát, byl únavný, tak jak to starci dovedou, když nemají
vůbec co na práci, a ona ho vyhodila z toho pokoje. Řekla tím svým nesnesitelným způsobem:
„Paní
Ramsayová a já si teď chceme spolu trošku popovídat,“ a paní Ramsayová uviděla, skoro před
očima, tu nevýslovnou mizérii jeho života. Má vůbec dost peněz, aby si koupil tahák?
Musel by si jí o ně říct? o půlkorunu? o osmnáct pencí? Nesnesla ani pomyšlení na ty drobné
nedůstojnosti, které kvůli své ženě musel trpět.
A teď se stále (proč, to nedokázala uhádnout, jen snad že to nějak souviselo s tou ženou) od ní
odvracel. Nikdy jí nic neříkal. Ale co víc mohla ještě udělat? Dostal slunný pokoj. Děti na něho byly
hodné. Nikdy nedala ani v nejmenším znát, že by jí tu vadil. Dokonce se velice snažila být k němu
milá. Nepotřebujete známky, nepotřebujete tabák?
Tadyta kniha by se vám třeba líbila. A nakonec nakonec (zde se nepostřehnutelně napřímila,
fyzicky, protože nastala jedna z těch vzácných chvil, kdy si uvědomovala svou krásu) - nakonec
většinou si lidi získává dost snadno, například George
Manninga, pana Wallace, přes veškerou svou slávu k ní večer přijdou, tiše se posadí u ohně a
povídají. Nemohla nevědět, že s sebou neustále nosí pochodeň své krásy; vztyčenou ji vnášela,
kamkoli vkročila, a nakonec, ať se snažila ji zastírat, jak to šlo, a vyhýbat se jednotvárnosti, kterou
na ni nakládala, její krása byla zjevná. Obdivovali ji.
Milovali ji. Vcházela do místností, kde seděli truchlící pozůstalí. V její přítomnosti tekly slzy. Muži i
ženy opouštěli složitost věcí a s ní si dopřávali úlevu v prostotě. Dotýkalo se jí, že on před ní
uhýbá. Bolelo ji to. A přece, nebylo to čisté, nebylo to správné. To jí právě vadilo, když se to
přidružilo k rozladění z manžela: pocit, který zakusila, když se pan Carmichael šoural kolem, jen
tak přikývl místo odpovědi, s knihou v podpaží, v těch svých žlutých trepkách, že ji podezírá, a že
veškerá ta její touha dávat, pomáhat, je marnivost.
Když si tak instinktivně přála pomáhat, dávat, bylo to pro vlastní sebeuspokojení? Aby lidé mohli o
ní říkat: „Copak paní Ramsayová! drahá paní
Ramsayová... no jistě, paní Ramsayová!“ a potřebovat ji a posílat pro ni a obdivovat ji? Nebylo to v
skrytu duše právě tohle přání, a proto když se jí pan Carmichael vyhnul, jako právě ted, a zamířil
do nějakého kouta, kde donekonečna vymýšlel akrostichy, necítila se pouze uražena ve svém
instinktu, ale uvědomila si nějakou svou malost a malost lidských vztahů, jak jsou nedokonalé, jak
jsou opovrženíhodné, jak jsou sebestředné, a to přinejlepším. Stejně už je opotřebovaná a
unavená (tváře se jí propadly, vlasy má bílé), pohled na ni už nikoho nemůže naplňovat radostí,
raději by se měla soustředit na pohádku o rybářovi a jeho ženě, aby zklidnila tadyten raneček citů
(žádné z jejích dětí nebylo tak přecitlivělé jako on), svého synka Jamese.
„Muž posmutněl,“ četla nahlas, „a nechtěl jít.
Říkal si: ,Není to správné, ale přece šel. A když došel k moři, voda byla celá fialová a tmavomodrá
a šedá a zpěněná, už ne tak žlutá a zelená, ale pořád ještě klidná. A on se tam postavil a řekl =`
Paní Ramsayová by bývala raději, kdyby si její muž nevybral zrovna tenhle okamžik, kdy se
zastaví u okna.
Proč se nešel podívat, jak říkal, jak děti hrají kriket? Ale nepromluvil; podíval se, přikývl, neměl nic
proti, šel dál. Sklouzl - když uviděl před sebou ten živý plot, který předtím zakončoval nějakou
pauzu, označoval nějaký závěr, když uviděl svou ženu a dítě, když opět uviděl ty vázy s převislými
muškáty, které tak často zdobily jeho myšlenkové pochody a nesly je napsané na listech, jako by
to byly kousíčky papíru, na které člověk načmáře nějakou poznámku, když spěchá se čtením - při
pohledu na tohle všechno hladce sklouzl do spekulace navozené jedním článkem v Timesech, o
počtu Američanů, kteří každoročně navštíví Shakespearovo rodiště. Kdyby Shakespeare nikdy
neexistoval, ptal se, byl by svět o hodně jiný proti tomu, jaký je dnes? Závisí pokrok civilizace na
velikánech? Je osud průměrné lidské bytosti dnes lepší než za časů faraonů? Je však osud
průměrné lidské bytosti, ptal se sám sebe, kritériem, kterým posuzujeme míru civilizace? Možná
ne. Možná že to největší dobro vyžaduje existenci vrstvy otroků. Obsluha výtahu v podzemní
dráze je věčnou nutností. To pomyšlení ho znechucovalo.
Pohodil hlavou. Aby se tomu vyhnul, chtěl najít nějaký způsob, jak znevážit převahu umění.
Argumentoval tím, že svět je tu pro průměrnou lidskou bytost, že umění je pouhá ozdoba vnucená
lidskému životu navíc; umění jej nevyjadřuje. Ani
Shakespeara není zapotřebí k životu. Aniž věděl přesně, proč chce zrovna zpochybňovat Shake58
59 speara a přispěchat na pomoc muži, který věčně stojí u dveří výtahu, uškubl list z živého plotu.
Všechno tohle bude muset příští měsíc nějak podat těm mladíkům v Cardiffu, pomyslel si; tady na
té terase se pouze zásobuje a hoduje (zahodil list, který tak podrážděně urval) jako člověk, který
se natáhne z koně, aby utrhl pár růží, nebo si nacpe kapsy oříšky, když se volně projíždí po
úzkých cestách a polích kraje, jejž zná od chlapeckých let.
Všechno to bylo známé, tahle odbočka, tamty schůdky přes živý plot, ta zkratka přes pole. Celé
hodiny takhle trávil, s dýmkou, večer, a přemýšlel nahoru a dolů o těch starých známých cestách a
občinách, které byly všechny obtíženy historií vojenská výprava tuhle, život nějakého státníka
tamhle - básněmi a příběhy a také postavami tenhle myslitel, tamten voják, všechno velice rychlé a
jasné, ale nakonec ho cesta, pole, občina, plodívá líska a kvetoucí plot dovedly k té vzdálené
zatáčce na silnici, kde vždycky slezl s koně, přivázal ho ke stromu a dál šel sám pěšky. Došel na
kraj trávníku a shlédl na zátoku dolů. byl to jeho osud, jeho podivústka, ať si to přál či ne, že
vždycky takhle přišel na kousek země, který moře postupně užíralo, a stál tam, jako opuštěný
mořský pták, sám. A byla to jeho schopnost, jeho dar dokázat najednou setřást vše přebytečné,
scvrknout se a zmenšit tak, že vypadal náhle holejší a cítil se slabší, dokonce i fyzicky, a přesto
jeho myšlení neztratilo na síle, a tak tam stál na malém skalním převisu tváří v tvář temné lidské
nevědomosti, jak nic nevíme a moře užírá zem, na níž stojíme - to byl jeho osud, jeho dar. Ale
když se sestupem s koně odhodil všechna gesta, veškerou lacinou eleganci, všechny ty trofeje z
oříšků a růží, a scvrkl se tak, že zapomněl nejen na svou slávu, ale i na svoje jméno, i v té
bezútěšnosti si udržoval bdělost, která neušetřila ani jeden přízrak a nevyžívala se ve vizích, a
právě v tomto svém postoji vzbuzoval u Williama Bankese (přechodně) a u Charlese Tansleyho
(patolízalsky) a ve své ženě teď, když vzhlédla a uviděla ho stát na kraji tráv-níku, hlubokou úctu a
soucit a také vděčnost, jako kůl zaražený do dna kanálu, na nějž dosedají racci a bijí do něj vlny,
vzbuzuje v rozjařených výletnících na lodích pocit vděčnosti za úkol, který na sebe vzal tím, že tam
sám ve vodě značí průplav.
„Ale otec osmi dětí nemá na vybranou...“ pronesl napůl nahlas, čímž se odtrhl, otočil se, povzdechl
si, zvedl zrak a uviděl postavu své ženy, jak čte chlapci pohádku; nácpal~si dýmku. Odvrátil se od
představy lidské nevědomosti a lidského osudu a moře, užírajícího zemi, na níž stojíme, která,
kdyby byl býval schopen zabývat se jí soustředěně, mohla k něčemu vést, a našel útěchu v
drobnostech tak nepatrných ve srovnání se vznešeným tématem, které před ním stálo před chvi60
61 ličkou, že měl chuť ten příjemný pocit zahnat, odsoudit jej, jako by nechat se přistihnout v tom
bídném světě při pocitu štěstí byl pro čestného muže ten nejodsouzeníhodnější zločin. Byla to
pravda, byl většinou šťastný, měl ženu, měl děti; podle svého slibu měl za šest týdnů přednést
mladíkům v Cardiffu „pár nesmyslů“ o Lockeovi,
Humeovi, Berkeleym a příčinách Francouzské revoluce. Ale tohle a jeho potěšení z toho, z vět,
které tvořil, z horoucnosti mládí, z krásy vlastní ženy, z poct, kterých se mu dostávalo ve Swansea,
Cardiffu, Exeteru, Southamptonu, Kidderminsteru,
Oxfordu, Cambridgi - to vše muselo být odsouzeno a skryto pod výraz „přednést pár nesmyslů“,
protože ve skutečnosti neudělal to, co mohl udělat.
Byl to jen převlek; bylo to útočiště muže, který se bál mít své vlastní pocity, který nedokázal říci:
Tohle se mi líbí - takový jsem; a Williamu Bankesovi a Lily
Briscoové to připadalo politováníhodné a nechutné a přemýšleli, proč je nutné takové věci skrývat,
proč neustále potřebuje chválu, proč musí být člověk, který tak odvážně myslí, takový bázlivec v
životě; jak podivně je úctyhodný a směšný zároveň.
Učit a kázat musí být víc, než člověk unese, tušila Lily. (Skládala si věci). Výšiny v sobě skrývají
možný pád. Paní Ramsayová mu dává, co po ní chce, příliš snadno. A pak ta změna ho musí
nutně vyvádět z míry, řekla Lily. Přijde sem od svých knih a najde nás tu, jak si všichni hrajeme a
bavíme se o hloupostech. Jen si představte, jaká to musí být změna proti věcem, o kterých
přemýšlí on, dodala.
Mířil k nim. Náhle se zastavil a mlčky se zadíval na moře. Teď se zase odvrátil.
***
Ano, odpověděl pan Bankes, který sledoval, jak odchází. Je to velikánská škoda. (Lily mu
pověděla, jak ji děsí, že dochází k tak náhlým zvratům v jeho náladě.) Ano, řekl pan Bankes, je to
velikánská škoda, že se Ramsay nedokáže chovat aspoň trochu jako ostatní. (Protože Lily
Briscoová se mu líbila; mohl si s ní povídat o Ramsaym docela otevřeně.) A z toho důvodu, řekl,
mladí nečtou
Carlylea. Starý kožený mrzout, který se vztekal, když mu donesli vychladlou kaši, co by nám měl
vykládat? aspoň to si myslí pan Bankes, že mladí dneska říkají. Je to velikánská škoda, když si
pomyslíte, jako on, že Carlyle byl jedním z velkých učitelů lidstva. Lily s hanbou musela přiznat, že
Carlylea četla naposledy ve škole. Ale podle jejího názoru má člověk pana Ramsayho tím raději
pro pomyšlení, že když ho zabolí malíček, musí se kvůli tomu zbořit svět. Tohle jí na něm nevadilo.
Protože na to mu nikdo nenaletí. Říkal si zcela otevřeně o poklonkování, o obdiv, jeho drobné
úskoky nikoho nemohly oklamat. Co na něm nemá ráda, je jeho úzkoprsost, jeho slepota,
pokračovala a dívala se za ním.
„Tak trochu pokrytec?“ nadhodil pan Bankes, který také sledoval vzdalující se záda pana
Ramsayho, neboť nepřemýšlel snad zrovna teď o svém přátelství, o tom, jak mu Cam odmítla dát
květinku, a o všech těch chlapcích a dívkách a svém vlastním domě, který je učiněné pohodlí, ale
od smrti ženy poněkud smutný. Jistě, má svou práci... Přesto, byl by býval rád, kdyby Lily
přisvědčila, že Ramsay je, jak řekl, „tak trochu pokrytec“.
Lily Briscoová dál ukládala štětce, chvílemi vzhlédla, chvílemi se dívala dolů. Když vzhlédla, byl
tam - pan Ramsay - blížil se k nim, máchal rukama, lhostejný, nevnímající, vzdálený. Tak trochu
pokrytec? opakovala. Ne, to ne - je to ten nejupřímnější člověk, nejopravdovější (tady jde),
nejlepší; ale když shlédla dolů, pomyslela si, je zabraný sám do sebe, je to tyran, je nespravedlivý;
a schválně se dívala dál do země, protože jen tak si mohla udržet chladnou hlavu, když tu
pobývala s Ramsayovými. Hned jak člověk vzhlédl a uviděl je, zaplavil ho pocit „zamilovanosti“, jak
tomu říkala. Stali se součástí toho neskutečného, ale výrazného a vzrušujícího universa, v které se
proměňuje svět viděný očima lásky. Nebe se na ně lepilo, ptáci zpívali skrze ně. A co je ještě
zajímavější, pomyslela si, když viděla, jak pan Ramsay odchází a mizí a paní Ramsayová sedí s
Jamesem u okna a mrak letí a strom se ohýbá, je to, jak život, skládající se z jednotlivých
drobných událostí, jež člověk žije jednu po druhé, je zavine a vstřebá do sebe jako vlna, která
člověka vynese a pak ho vyhodí s žuchnutím na pláž.
Pan Bankes čekal na její odpověď. A ona už se chystala vyslovit něco kritického o paní
Ramsayové, jak ji svým způsobem také děsí, tou svou panovačností, nebo něco podobného, když
pan
Bankes zůstal stát jako u vytržení a už nemusela mluvit. Protože vytržení to bylo, když vezmeme
„v úvahu, že má za sebou šedesátku, a tu jeho čistotnost a neosobnost a ten bílý vědecký plášť,
který jako by ho pořád halil. Když takhle zíral, jak ho ted
Lily viděla, na paní Ramsayovou, měla pocit, že to je vytržení rovnající se lásce tuctů mladíků (a
možná že paní Ramsayová nikdy nevzbuzovala lásku tuctů mladíků). Je to láska, říkala si a
předstírala, že sundavá plátno, vydestilovaná a přefiltrovaná; láska, která se nikdy nesnaží se
svého předmětu zmocnit; ale jako láska, kterou matematikové chovají ke svým symbolům nebo
básníci ke svým obratům, měla by být rozšířena po celém světě a stát se součástí lidského
obohacení. A bylo tomu tak. Svět ji rozhodně měl sdílet, pokud by pan Bankes dokázal říci, proč
mu ta žena působí takové potěšení; proč pohled na ni, jak čte pohádku svému synkovi, má na
něho stejný účinek jako vyřešení vědeckého problému, takže zůstal stát a jen se díval a měl stejný
pocit, jako když prokázal cosi absolutního ve vztahu k trávicímu systému rostlin, že barbarství je
zažehnáno, vláda chaosu potlačena.
Takové vytržení - protože jak jinak by to člověk měl nazvat? - způsobilo, že Lily Briscoová
naprosto zapomněla, co se chystala říci. Nebylo to nic důležitého; něco o paní Ramsayové.
Pobledlo to vedle tohoto „vytržení“, toho mlčenlivého upřeného pohledu, za nějž cítila nesmírnou
vděčnost; protože nic ji tak neuklidňovalo, nic ji tak nevymaňovalo ze složitosti života a zázračně
nepomáhalo nést jeho břímě jako tato vznešená moc, tenhle nebeský dar, a přerušit je, dokud
trvalo, by bylo jako přerušit proud slunečního světla padajícího na podlahu.
Že lidé mohou takhle milovat, že pan Bankes dokáže tohle cítit k paní Ramsayové (zamyšleně na
něj pohlédla), člověku pomáhá, povznáší ho to.
Jeden štětec po druhém otřela o starý hadr, úmyslně pomalu.
Cítila se chráněna úctou, která měla patřit všem ženám, cítila se sama chválena. Jen ať se dívá,
ona si zatím pokradmu prohlédne obraz.
Málem se dala do pláče. Je tak špatný, tak špatný, neuvěřitelně špatný! Mohla to určitě udělat
jinak; barva mohla být řidší a vybledlejší, tvary mohly být odlehčenější, tak by to byl viděl
Paunceforte. Ale ona to tak přece neviděla! Viděla hořet barvu na ocelové konstrukci, světlo
motýlího křídla na oblouku katedrály. Z toho všeho zbývalo jen pár náhodných skvrn hozených na
plátno. A nikdy to nikdo neuvidí; nikdy to nebude ani viset a ještě pořád slyší pana Tansleyho, jak
jí šeptá do ucha:
„Ženy neumějí malovat, ženy neumějí psát....“
Teď si vzpomněla, co to chtěla říct o paní Ramsayové.
Nevěděla, jak by to byla vyjádřila, ale bylo to cosi kritického. Onehdy večer ji dopálila nějaká její
panovačná poznámka. Když sledovala pohled pana Bankese, pomyslela si, že žádná žena by
nedokázala uctívat jinou ženu tak, jak uctíval on; dokázaly by pouze vyhledat úkryt ve stínu, který
by jim pan Bankes oběma nabídl. Jak sledovala jeho zářivý pohled, přidala svůj odlišný a
pomyslela si, že paní Ramsayová nepochybně patří k těm nejrozkošnějším lidem (jak se sklání
nad knihou); možná je vůbec nejlepší, ale také jiná než ten dokonalý tvar, který je vidět v okně. Ale
proč jiná a jak jiná? ptala se sama sebe a odškrabovala přitom z palety všechny ty kopečky modré
a zelené, které jí v tuto chvíli připadaly jako neživé hrudky, a přesto si přísahala, že zítra jim
vdechne život, přinutí je k pohybu a toku podle svého přání.
Jak se odlišuje? Co je to v ní za ducha, ta podstata, podle níž, kdybyste třeba našli rukavičku v
koutě pohovky, z pokroucení prstu poznáte, že nepochybně patří jí?
Je rychlá jako pták, přímá jako šíp.
Má svou hlavu, dovede poroučet (ale to pocho66 67 pitelně, připomněla si Lily, mám na mysli její
vztahy k jiným ženám, a já jsem mnohem mladší, nedůležitá osoba, bydlím kousek od Brompton
Road). Otvírá okna ložnic. Zavírá dveře. (Pokusila se začít si v duchu zpívat písničku paní
Ramsayové. Když přicházívala pozdě v noci, s lehkým zaťukáním na dveře, zahalená do starého
kožichu (neboť její krása se vždycky nořila z takového okolí - spěšně nahozeného, ale vhodného),
předvedla, co se zrovna seběhlo - jak Charles Tansley ztratil deštník, pan Carmichael funěl a
popotahoval, pan
Bankes prohlásil, že „přicházíme o soli v zelenině“.
Všechno tohle dokázala s náramnou šikovností podat, dokonce zlomyslně překroutit, a když se
přesunula k oknu a předstírala, že už musí jít nastával úsvit, viděla, jak vychází slunce -, pak se
napůl vrátila a důvěrněji, ale pořád ještě se smíchem, naléhala, že se musí vdát, a Minta také,
všechny se musejí vdát, protože ať vám kynou na světě jakékoli vavříny (ale paní Ramsayové je
její malování úplně fuk) nebo slavíte jakýkoli triumf (těch se paní Ramsayové asi dostal řádný díl),
a zde posmutněla, zasmušila se a popošla zpět ke svému křeslu, jednu věc nelze zpochybnit:
neprovdaná žena (na chviličku ji lehce vzala za ruku), neprovdaná žena přijde o to nejlepší v
životě. Dům jako by byl plný spících dětí a paní Ramsayová naslouchala; plný tlumených světel a
pravidelného oddechování.
No ale, říkala Lily, má taky otce, má svůj domov, dokonce, jestli si může dovolit to říct, své
malování. Ale tohle vše se zdálo tak málo, tak nenaplněné, ve srovnání s tím druhým. A jak
ubíhala noc a bílé světlo proniklo záclonami, a dokonce v zahradě už se sem tam ozval pták,
sebrala zoufaleckou odvahu a začala naléhavě vysvětlovat, jak ona sama nepodléhá tomu
všeobecně platnému zákonu, hájit si své postavení; je ráda sama, je ráda sama sebou, na tamtu
roli není stavěná, a musela se pak setkat s vážným, upřeným pohledem očí nebývalé hloubky a
čelit prosté jistotě paní Ramsayové (a teď byla jako dítě), že její drahá
Lily, ta Lilinka, je pošetilec. Pak, vzpomínala, položila hlavu paní Ramsayové do klína a smála se a
smála a smála, smála se téměř hystericky při pomyšlení, že paní Ramsayová chce s neměnným
klidem vládnout osudům, kterým ani za mák nerozumí. Seděla tam, jednoduchá, vážná. Teď si
vzpomněla, jaká je - tohle byl ten pokroucený prst rukavičky. Ale do jaké svatyně to člověk pronikl?
Lily Briscoová konečně vzhlédla a uviděla paní
Ramsayovou, která naprosto nechápala, co způsobilo její smích, stále ještě vládla, ale nyní
zmizely veškeré stopy umíněnosti a místo ní se objevilo cosi čistého jako prostor, který konečně
odkryly mraky - ten malý prostor oblohy, který dřímá vedle měsíce.
Co je to moudrost? Co je to vědění? Byl to znovu klam krásy, že se veškeré vjemy člověka, napůl
cesty k pravdě, zamotaly do zlaté sítě? Nebo měla v sobě uzamčené nějaké tajemství, o němž Lily
Briscoová rozhodně věřila, že je lidé musejí mít, aby svět vůbec šel dál? Každý nemůže být tak
roztěkaný a žít jen z ruky do úst jako ona. Ale jestli to vědí, můžou člověku říct, co vědí? Seděla na
podlaze, rukama objímala kolena paní Ramsayové, byla jí tak blízko, jak to jen jde, usmívala se při
pomyšlení, že se paní Ramsayová nikdy nedozví, proč ji tak silně objímá, představovala si, jak v
komůrkách mysli a srdce té ženy, která se jí fyzicky dotýká, stojí jako poklady v hrobkách králů
desky nesoucí posvátné nápisy, které, pokud by je člověk dokázal rozluštit, by ho naučily vše, ale
nikdy nebudou otevřeně nabídnuty, nikdy zveřejněny. Jakým uměním, jež je v moci lásky nebo lsti,
se lze dobrat těch tajných komůrek? Existuje prostředek, jako když se vody slijí do jedné sklenice,
aby se člověk stal k nerozeznání shodným s objektem, který zbožňuje? Dokázaly by se tělo nebo
mysl jemně prolnout do složitých cestiček v mozku? Nebo v srdci? Může láska, jak jí lidé říkají,
učinit z ní a paní
Ramsayové jednu bytost? Protože jí nešlo o vědění, ale o jednotu, ne o nápisy na deskách, o nic,
co se dalo napsat jakýmkoli jazykem, který lidé ovládají, ale o důvěrnou znalost, což je vědění,
pomyslela si a opřela si hlavu o koleno paní Ramsayové.
Nic se nestalo. Nic! Nic - když si opřela hlavu o koleno paní Ramsayové. A přesto věděla, že v
srdci paní Ramsayové se skrývá vědění a moudrost. Jak tedy, ptala se sama sebe, člověk ví to či
ono o lidech, když jsou tak nepropustně uzavření? Jenom jako včela, kterou přitahuje cosi
sladkého nebo pronikavého ve vzduchu, nepoznatelného hmatem či chutí, člověk putuje po
kupolovitém úlu, toulá se nekonečným vzduchem nad zeměmi samého světa, a pak putuje po
úlech, kde to hučí a hemží se, po úlech, které jsou lidmi.
Paní Ramsayová se zvedla. Lily se zvedla. Paní
Ramsayová odešla. Celé dlouhé dny pak Lily v duchu slyšela, jako když cítíte nějakou maličkou
změnu v člověku, o kterém se vám zdálo, zřetelněji než cokoli, co řekla, ten hučivý zvuk, a jak
seděla v proutěném křesle v okně salonu, měla v Liliných očích vznešený tvar: tvar kupole.
Tenhle paprsek přeletěl souběžně s paprskem pana Bankese přímo k paní Ramsayové, která tam
seděla a četla Jamesovi u svých nohou. Ale nyní, zatímco ona se stále ještě dívala, pan Bankes
skončil. Nasadil si brýle. Trochu ustoupil. Zvedl ruku. Maličko zúžil jasně modré oči, když se Lily
vzpamatovala a uvědomila si, co chce udělat, a trhla sebou jako pes, který vidí zvednutou ruku
nachystanou k ráně. Byla by strhla obraz ze sto70 71 janu, ale řekla si: Člověk to musí vydržet.
Obrnila se, aby vydržela tu strašlivou zkoušku, když se jí někdo díval na obraz. Člověk to musí
vydržet, říkala si, musí. A když už to někdo musí vidět, pan
Bankes jí nahání menší hrůzu než někdo jiný. Ale to, že jakékoli jiné oči mají vidět usazeninu jejích
třiatřiceti let, ten nános života den za dnem, splynuvší s něčím tajnějším, než co kdy vyslovila či
naznačila během všech těch dní, bylo utrpení.
Zároveň to bylo nesmírně vzrušující.
Pan Bankes se zachoval objektivně a klidně.
Vytáhl kapesní nožík a poklepal na plátno kostěnou střenkou.
Co si asi přála naznačit tím trojhranným fialovým tvarem
„támhle“? zeptal se.
To je paní Ramsayová, jak čte Jamesovi, odpověděla. Věděla, co namítne - že by z toho nikdo
nepoznal člověka. Ale ona se ani nesnažila o nějakou podobu, vysvětlovala. A z jakého důvodu je
tam tedy má? zeptal se. No vážně, proč? - až na to, že jestliže tam, v tom rohu, to bylo světlé,
tady, v tomhle, cítila potřebu něčeho tmavého.
Přestože to bylo prosté, zjevné, jednoduchá pravda, pana
Bankese to zajímalo. Matka a dítě tedy objekty všeobecně uznávané úcty, a v tomto případě byla
matka známa svou krásou - mohou být zredukovány, uvažoval, na fialový stín, aniž to je neuctivé.
Ale ten obraz není o nich, namítla. Nebo tedy ne v tom smyslu, jak to myslel on. Jsou také jiné
způsoby, kterými je člověk může uctít. Stínem tady a světlem tam, například. Její pocta má tuhle
formu, jestli, jak matně připouštěla, musí obraz být poctou. Matka a dítě mohou být zredukovány
na stín, aniž je to neuctivé. Světlo zde vyžadovalo stín tam.
Uvažoval. Zajímalo ho to. V naprosto dobré víře to vzal vědecky. Pravda je, že hovoří jako
neodborník, vysvětloval. Největší obraz v jeho salonu, který mu chválí malíři a cení ho výš, než co
za něj dal, jsou rozkvetlé třešně na břehu řeky Kennet. Na březích řeky Kennet strávil líbánky, řekl.
Lily se musí přijet na ten obraz podívat, dodal. Ale teď se zvednutými brýlemi se otočil, aby
podrobil plátno vědeckému ohledání.
Jestliže jde o vztahy hmot, světla a stínů, což, aby řekl upřímně, nikdy předtím neuvážil, chtěl by,
aby mu to vysvětlila co tedy tím chtěla říct? A ukázal na scenérii před nimi. Podívala se. Nemůže
mu ukázat, co tím chtěla říct, nevidí to ani sama, pokud nemá štětec v ruce. Znovu zaujala svou
starou malířskou pózu s rozostřenýma očima a nepřítomným výrazem a podřídila všechny své
ženské dojmy něčemu obecnějšímu; znovu se oddala moci vidění, které předtím tak jasně
pociťovala a nyní musí po něm šátrat mezi živými ploty a domy a matkami a dětmi -svému obrazu.
Byl to problém, vzpomněla si, jak spojit tuhle hmotu napravo s tou nalevo. Mohla by to udělat tak,
že by vedla přes obraz linii té větve; nebo přerušením prázdného prostoru v popředí nějakým
objektem (třeba Jamesem). Ale bylo tu nebezpečí, že kdyby to udělala, mohla by se porušit
jednota celku. Zarazila se; nechtěla ho nudit; zlehka sundala obraz ze stojanu.
Ale už ho někdo viděl; už jí ho vzali. Tenhle muž s ní sdílel něco hluboce intimního. Poděkovala za
to panu Ramsaymu a paní Ramsayové a té hodině a místu, přiznala světu moc, kterou předtím
netušila, že člověk může jít tou dlouhou galerií už ne sám, ale ruku v ruce s někým - ten
nejpodivnější pocit na světě, a nesmírně povzbudivý - zaklapla uzávěr na krabičce s barvami,
pevněji než bylo nutné, a ten uzávěr jako by v kruhu navždy uzavřel krabičku s barvami, trávník,
pana Bankese a divošku Cam, která se přehnala kolem.
***
Neboť Cam prolétla těsně kolem stojanu; nezastavila se kvůli panu Bankesovi a Lily Briscoové,
třebaže pan Bankes, který by byl měl sám rád dceru, natáhl ruku, nezastavila se kvůli svému otci,
kolem něhož také těsně proběhla, ani kvůli své matce, která na ni zavolala: „Cam! Pojď sem na
chvíli!“, když se hnala kolem. Zmizela jako pták, jako kulka či šíp - jakou touhou poháněná, kým
vystřelená, na co namířená, kdo to může říct? Co, co to je? přemítala paní Ramsayová, jak se
mihla kolem. Může to být vidina - mušle, trakaře, pohádkového království na druhé straně plotu;
nebo to může být prostě nádhera rychlosti, kdo ví? Ale když paní Ramsayová zavolala „Cam!“
podruhé, projektil klesl v půlce dráhy a Cam se přiloudala, když cestou utrhla list, k matce.
O čem sní, přemýšlela paní Ramsayová, když ji viděla tak zabranou do sebe, jak tam stála, s
nějakou vlastní myšlenkou, takže jí musela zopakovat dvakrát - Zeptej se Mildred, jestli jsou
Andrew, slečna Doylová a pan Rayley už zpátky. - Slova jako by zapadla do studny, kde, pokud by
voda byla průzračná, se také tak podivně pokřivují, už jak klesají, že je člověk vidí, jak se kroutí a
splétají do bůhvíjakého vzoru na dně dětské mysli. Jaký vzkaz asi Cam kuchařce doručí?
přemýšlela paní
Ramsayová. A vskutku šlo jen o to trpělivě počkat a vyslechnout si, že v kuchyni je nějaká stará
paní s hodně červenými tvářemi, která pije polévku z misky, a pak paní Ramsayová konečně
mohla spustit ten papouščí instinkt, který přenesl Mildredina slova dost přesně a mohl je nyní
vyslovit, pokud člověk vyčkal, nezúčastněným zpěvavým tónem. Cam přešlápla a zopakovala ta
slova: „Ne, nejsou zpátky a řekla jsem Ellen, ať sklidí svačinu.“
Minta Doylová a Paul Rayley se tedy ještě nevrátili. To může znamenat jediné, pomyslela si paní
Ramsayová. Musela ho buď přijmout, nebo ho musela odmítnout. Že si vyšli na procházku hned
po obědě, i když s nimi byl Andrew - co to mohlo znamenat? Krom toho, že se rozhodla - a
správně, pomyslela si paní Ramsayová (měla Mintu moc, moc ráda) - přijmout toho dobráka, který
třeba není žádný vědátor, ovšem, pomyslela si paní
Ramsayová, když si uvědomila, že ji James tahá za rukáv, aby pokračovala ve čtení o rybářovi a
jeho ženě; ovšem ona sama také dává přednost ňoumům před chytráky, kteří píší dizertace, jako
například Charles Tansley. V každém případě už se to muselo stát, tak či onak.
A četla: „Příštího rána se žena probudila první, teprve svítalo a z postele uviděla, jak se před ní
rozprostírá krásná země. Její muž se ještě protahoval . . .“
Vždyť jak by mohla Minta teď říct, že ho nechce?
Když s ním přece dobrovolně chodí sama po širém okolí - Andrew si bude někde lovit kraby - ale
možná je s nimi Nancy. V mysli tápala po tom obrázku, když po obědě stáli u dveří haly. Stáli tam,
dívali se na oblohu, zajímalo je, jak bude, a ona řekla, zčásti aby zakryla jejich rozpaky, zčásti aby
jim dodala k tomu kroku odvahy (protože byla na straně Paula):
„Na míle odtud není ani mráčku,“ a cítila, jak se ta slova setkala s úsměškem toho mrňavého
Charlese Tansleyho, který šel za nimi ven. Ale udělala to schválně. Jestli tam byla taky Nancy, tím
si není tak jistá, když se teď v duchu dívá z jednoho na druhého.
Četla dál: „,Ach, ženo, povídá muž, ,proč bychom měli být králem? Já nechci být králem. Dobrá,
řekla žena, ,jestli ty nechceš být král, já ano; jdi k rybě, protože já budu králem.“
„Pojď dál, nebo jdi ven, Cam,“ vyzvala ji, protože věděla, že Cam zajímá jen ta ,ryba a že by se za
chvilku začala vrtět a prát s Jamesem jako obvykle. Cam vyběhla ven. Paní Ramsayová četla dál
a pocítila úlevu, protože s Jamesem měli stejný vkus a bylo jim spolu dobře.
„A když přišel k moři, bylo hodně tmavošedé a voda se dmula a páchla hnilobou. Postavil se na
břehu a povídá:
„Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova!
Mám ženu zlou jako šídlo a pálí ji dobré bydlo!
„Nu a co tedy chce? zeptala se ryba.“ A kde jsou teď? napadlo paní Ramsayovou, která bez
problémů četla a přemýšlela zároveň, neboť pohádka o rybářovi a jeho ženě byla jako bas, který
jemně doprovází písničku a místy se nečekaně vmísí do melodie. A kdy by jí to měli říct? Jestli se
nic nestalo, bude si muset s Mintou vážně promluvit. Protože se přece nemůže toulat s ním po
celém širém okolí, i kdyby s nimi byla Nancy (znovu se bez úspěchu pokusila vybavit si je, jak
zády k ní scházejí po cestičce, a spočítat je). Odpovídá za Mintu jejím rodičům - Sově a
Pohrabáči. Přezdívky, kterými je obdařila, se jí v duchu vybavily jako bleskem, jak četla. Sova a
Pohrabáč - ano, zlobilo by je, kdyby se dozvěděli - a jistěže se to dozvědí -, že Mintu, která je na
návštěvě u Ramsayových, viděli atd. atd. atd. „Do sněmovny přišel v paruce, za jejího mocného
doprovodu,“ zopakovala, čímž je vylovila z paměti výrokem, který si vymyslela pro pobavení
manžela, když se vrátili z jakéhosi večírku. Pane na nebi, řekla si paní
Ramsayová, jak se jim mohla podařit tahle nepatřičná dcera?
Tahle klukovská Minta s dírou na punčoše? Jak mohla existovat v té hrozivé atmosféře, kde služka
neustále zametala tu trošku písku, co rozházel papoušek, a hovor se omezoval téměř úplně
na-možná zajímavé, ale přece jenom omezené - úspěchy toho ptáka? Pochopitelně že ji zvala na
oběd, na svačinu, na večeři a nakonec, aby k nim přijela do Finlay, což skončilo jistou třenicí se
Sovou, její matkou, a dalšími návštěvami, dalšími hovory a dalším pískem, až měla pocit, že už se
nalhala o papoušcích tolik, že jí to stačí na celý život (tak to řekla manželovi, jak se tehdy vrátili z
toho večírku). Nicméně, Minta k nim chodila dál... Ano, chodila, pomyslela si paní
Ramsayová a tušila v motanici svých myšlenek nějaký osten; a jak se snažila to rozmotat, zjistila,
že je to takhle: jistá žena ji jednou obvinila, že jí
„ukradla lásku její dcery“; cosi z toho, co paní
Doylová řekla, jí to obvinění znovu připomnělo.
Chce ovládat, chce se plést do věcí, nutí lidi, aby dělali, co si přeje sama - takové bylo to obvinění
proti ní a ona je považovala za velice nespravedlivé. Mohla snad za to, že je „taková“ od pohledu?
Nikdo ji nemohl obvinit z toho, že by se snažila dělat dojem. Často se styděla za vlastní ošumělost.
Ani nebyla panovačná nebo tyranská.
Pravda, něco jiného se o ní dalo tvrdit v případě nemocnic a kanalizace a mlékáren. Tam bylo její
smýšlení vášnivé a tam by byla, kdyby byla měla tu příležitost, popadla lidi za límec a přinutila je
pořádně otevřít oči. Ani jedna nemocnice na celém ostrově! Je to ostuda. A mléko, co vám vozí v
Londýně k domu, celé od bláta. Na to by se měl vymyslet zákon! Vzorovou mlékárnu a nemocnici
tady-ty dvě věci by ráda udělala, sama. Ale jak? Se všemi těmihle dětmi? Až budou starší, pak
třeba bude mít čas, až budou ve škole.
Jenomže si nepřála, aby James zestárl, třeba jen o den, ani Cam. Ty dva by si chtěla uchovat
navždy tak, jací byli, zlobiví ďáblící, rozkošní andílci, aby nikdy neviděla, jak vyrostou do klátivých
dlouhánů. Ta ztráta se nedá ničím nahradit. Když právě teď četla Jamesovi „a objevila se spousta
vojáků s tympány a trumpetami“ a oči mu potemněly, po78 79 myslela si, proč mají vyrůst a přijít o
tohle všechno?
Byl nejnadanější, nejcitlivější ze všech jejích dětí.
Ale všichni, pomyslela si, se jeví slibně. Prue, dokonalý anděl v chování k ostatním, a teď někdy,
zvlášť večer, až brala lidem dech svou krásou.
Andrew - i její muž připouští, že má mimořádné nadání na matematiku. A Nancy a Roger, to byli
oba momentálně divoši, celé dny jen lítali venku.
Rose je trochu hubatá, ale má ohromný talent na ruční práce. Když hráli šarády, Rose šila šaty;
dokázala si udělat všecko, a nejvíc ji bavilo prostírat na stoly, rovnat květiny do váz a podobné
věci.
Nelíbí se jí, že Jasper střílí ptáky, ale je to jenom takové období, všichni mají nějaká období.
Proč, ptala se a tiskla bradu k Jamesově hlavičce, musejí vyrůst tak rychle? Proč musejí chodit do
školy? Bavilo by ji stále mít nějaké malé dítě.
Největší štěstí bylo nosit je v náruči. Pak by si lidé mohli říkat, když by chtěli, že je tyranská,
panovačná, musí být po jejím; to jí nevadilo. A když se rty dotkla jeho vlásků, pomyslela si, že už
nikdy nebude tak šťastný, ale zarazila se, protože si vzpomněla, jak se její muž zlobil, že to říká.
Ale stejně je to pravda. Jsou šťastnější teď, než kdy budou. Čajový servis za pár šupů obšťastnil
Cam na celé dlouhé dny. Slyšela je, jak dupou a broukají si na podlaze nad její hlavou ve chvíli,
kdy se probudili. Přihnali si to chodbou. Pak se prudce otevřely dveře a už byli uvnitř, svěží jako
poupátka, naprosto čilí, jako by to, jak se každý den svého života nahrnuli do jídelny po snídani,
byla pro ně pozitivní událost; a tak dále, jedna věc za druhou, po celý den, až jim šla nahoru
popřát dobrou noc a našla je tam za sítěmi postýlek jako ptáčky na třešních či na malinách, jak si
pořád ještě povídají nějaké hlouposti - o něčem, co uslyšeli, o něčem, co sebrali na zahradě.
Každý z nich měl svůj malý poklad... A ona pak sešla dolů a řekla manželovi:
Proč musejí vyrůst a o tohle všechno přijít? Už nikdy nebudou tak šťastní. A on se zlobil. Proč by
měla na život pohlížet tak pochmurně? ptal se jí.
Není to moudré. Bylo to zvláštní, ale ona věřila, že je to pravda, že on je se vší svou pochmurností
a zoufalstvím šťastnější, vlastně víc doufá než ona.
Nedoléhají na něj tolik lidské starosti - to bude možná ono. Vždycky se může opřít o svou práci.
Ne že by byla „pesimistka“, jak jí vyčetl. Jenom si myslí, že život - a před očima se jí promítl ten
úsek času, jejích padesát let. Tady ho má před sebou život. Život - pomyslela si, ale nedokončila
tu myšlenku. Měla jistý náhled na život, protože ho jasně vnímala, jako něco skutečného, něco
soukromého, co nesdílí ani s dětmi, ani se svým mužem. Probíhala mezi nimi určitá transakce, v
níž ona byla na jedné straně a život na druhé, a ona se vždycky snažila nad ním vyhrát, jako on se
snažil vyhrát nad ní; a někdy zdvojili sázky (to když seděla o samotě) a docházelo k velkým
smířlivým scénám, ale musí přiznat, jakkoli se to zdá divné, že jí většinou tahle věc, kterou nazývá
život, připadá strašná, nepřátelská a neustále připravená po vás při sebemenší příležitosti skočit.
Existují věčné problémy: utrpení; smrt; chudoba. I tady se vždycky najde nějaká žena umírající na
rakovinu.
A přece říkala všem těm dětem: Všechno to překonáte. Osmi lidem tohle neúnavně opakovala (a
účet za skleník bude padesát liber). Právě proto, že věděla, co je před nimi - láska a ctižádost a to,
že člověku bývá zle na bezútěšných místech -, často zakoušela ten pocit: Proč musejí vyrůst a
přijít o všechno? A pak zamávala před životem mečem a řekla si: Nesmysl! Budou naprosto
šťastní. A tady si uvědomila, že už zase cítí zlověstnost života, když nutí Mintu, aby si vzala Paula
Rayleyho; protože ať už si myslí o té vlastní transakci cokoli, a zažila věci, které se nemusejí
přihodit každému (nepojmenovala si je), nutilo ji to, možná příliš rychle, skoro jako by to byl také
únik pro ni, říkat, že se lidé musejí brát, lidé musejí mít děti.
Mýlí se v tomhle? ptala se sama sebe, když se zamyslela nad svým chováním za poslední týden
nebo dva a napadlo ji, jestli opravdu nějak nenaléhala na
Mintu, které je teprve čtyřiadvacet, aby se rozhodla. Teď ji to tížilo. A nesmála se tomu snad?
Nezapomíná třeba znovu, jak silně dokáže lidi ovlivňovat? Do manželství je zapotřebí - všech
možných vlastností (oprava skleníku přijde na padesát liber); jedna - nemusí ji jmenovat - to je to
základní, to, co sdílí se svým mužem. Sdílejí to oni?
„Pak si natáhl kalhoty a uháněl jako šílenec,“ četla. „Ale venku řádila silná bouře a foukalo tak, že
se sotva držel na nohou; vítr vyvracel domy a stromy, hory se třásly, skály se kutálely do moře,
obloha byla černá jako uhel, burácel hrom a blýskalo se a vlny na moři byly vysoké jako věže
kostela či hory a všechny měly blou pěnu na hřebeni“.
Obrátila stránku; chybělo už jen několik řádek, takže pohádku dočte, i když James už měl být v
posteli. Připozdívalo se. Světlo v zahradě to prozrazovalo; a to, jak zbělely květy a nějak zšedlo
listí, v ní dohromady vzbudilo pocit úzkosti. Nejdřív nevěděla proč. Pak si vzpomněla: Paul s
Mintou a Andrewem se ještě nevrátili. Znovu si vybavila tu skupinku na terase před dveřmi do haly,
jak tam stáli a dívali se na oblohu. Andrew měl síťku a košík. To znamenalo, že šel chytat kraby a
jiné potvůrky. To znamenalo, že poleze po skalách, a třeba přijde příliv a odřízne ho. Nebo když šli
zpátky husím pochodem po té stezce nad útesem, mohl někdo z nich uklouznout. Skutálel by se a
rozbil o kameny. Už se dost setmělo.
Ale nedopustila, aby něco bylo znát na hlase, jak dočítala pohádku a s pohledem upřeným do
Jamesových očí dodala, jako by to byla její vlastní slova: „A žijí tam dodnes,“ a zavřela knížku.
„Pohádky je konec,“ dodala a uviděla, jak do jeho pohledu, když dozněl zájem o pohádku, vniklo
cosi jiného; cosi přemýšlivého, nezřetelného, jako odraz světla, které mu propůjčilo zároveň
upřený pohled a údiv. Když se otočila, uviděla za zátokou, samozřejmě, po vodách přicházející
signál, nejdřív dva krátké, pak jeden dlouhý záblesk světla majáku. Už svítil.
Za chviličku se jí zeptá: „A pojedeme k majáku?“
A ona bude muset říct: „Ne, zítra ne; tatínek říká, že ne.“ Naštěstí si pro ně přišla Mildred a ten
rozruch odpoutal jeho pozornost. Ale stále se ještě ohlížel přes rameno, když ho Mildred odnášela
a ona si byla jista, že si myslí: zítra nepojedeme k majáku; a řekla si, že si to bude pamatovat celý
život.
***
Ne, opakovala si, když skládala nějaké obrázky, které vystříhal - chladničku, sekačku, pána ve
večerním úboru - děti nikdy nezapomínají. Proto je tak důležité, co člověk říká a co dělá, a je to
úleva, když jdou spát. Protože teď už nemusí myslet na nikoho. Může být sama sebou, sama.
A právě tohle pociťovala často jako potřebu - přemýšlet si, nebo dokonce ani nepřemýšlet. Být
zticha, být sama. Všechno to, čím člověk je a co dělá - sdílnost, třpytný lesk, hovornost - se
vytratilo; a člověk se stáhl, s jistou vážností, aby byl sám sebou, klínovitým jádrem tmy, něčím, co
ostatní nevidí. Třebaže dál pletla a seděla zpříma, právě takhle se cítila sama sebou, a tahle její
bytost, když setřásla všechny vztahy a povinnosti, měla svobodu oddat se všemožným
dobrodružstvím. Když se život na chvíli uložil, zdála se škála možných zážitků nepřeberná. A
každý musí vždycky dojít k tomu pocitu nepřeberných možností, říkala si; jeden po druhém, ona,
Lily, Augustus Carmichael, musí cítit, že to, jak se jevíme, to, podle čeho nás poznáte, je prostě
dětinské. Pod tím je samá temnota, všechno se rozepne a je to neproniknutelně hluboké; čas od
času se vynoříme na povrch a podle toho nás poznáte. Její obzor jí připadal nekonečný. Všechna
ta místa, která ještě neviděla, indické pláně; cítila, jak rozhrnuje silný kožený závěs kostela v
Římě. Tohle jádro temnoty se mohlo dostat kamkoli, protože je nikdo neviděl.
Nemohou mu v tom zabránit, pomyslela si s radostí. Byla v tom svoboda, byl v tom klid, a bylo v
tom, to je na tom to nejlepší, jakési usebrání, oddech na pevné základně. Ne že by člověk kdy
odpočíval nějak jinak, alespoň pokud jde o ni (zde se jí podařilo cosi nesmírně šikovného s
jehlicemi), než jako ten klín temnoty. Když setřásla osobnost, zbavila se toho věčného
strachování, spěchu, rozruchu, na rty se jí vždycky vedral jaký si vý84 85 křik vítězství nad
životem, když se všechno usebralo v tomhle klidu, v tomhle odpočinku, v téhle věčnosti; na chvíli
se zarazila a vyhlédla, aby se podívala na záblesk majáku, ten dlouhý, poslední ze tří, který byl ten
její, protože když sledovala věci v téhle náladě v tuto hodinu, musela se nějak přimknout k jedné
zvlášť, z těch, které viděla, a tahle věc, ten dlouhý souvislý záblesk, byl její záblesk.
Často zjistila, že sedí a dívá se, sedí a dívá se, s prací v rukou, až se stala tou věcí, na niž se
dívala - tím světlem například. A pak si přisvojila některou z těch vět, jež jí dřímaly v hlavě, jako
„Děti nezapomínají, děti nezapomínají“, kterou opakovala a začala si k ní přidávat: Skončí to,
skončí to, řekla.
Přijde to, přijde to, až náhle dodala: Jsme v rukou božích.
Ale v tu chvíli se sama na sebe zlobila, že to řekla.
Kdo to řekl? ona ne; dala se nachytat a řekla něco, co neměla vůbec na mysli. Vzhlédla nad
pletením a zachytila třetí zákmit světla a připadalo jí, jako by její vlastní oči zachytily pohled jejích
vlastních očí, jak tak pátrala, jak jen ona sama mohla pátrat, ve své mysli a ve svém srdci, až
očištěním vymýtila tu lež, jakoukoli lež. Tím, že chválila světlo, chválila samu sebe, bez marnivosti,
protože byla přísná, pátrala, byla krásná jako to světlo. Je to zvláštní, pomyslela si, jak když je
člověk sám, opírá se o věci, o neživé věci, o stromy, potoky, květiny, a cítí, jak ho vyjadřují; cítí, že
se s ním ztotožňují, cítí, že ho znají, v jistém smyslu jsou jím; pociťovala iracionální něhu (podívala
se na to dlouhé, stejnoměrné světlo) jako k sobě samé. Zvedl se a ona se dívala a dívala s
jehlicemi bez hnutí, ze dna mysli se vznesl, z jezera vlastní bytosti vzlínal mlžný opar, jako když
nevěsta jde vstříc svému milenci.
Co ji přimělo k tomu, že řekla: ,jsme v rukou božích“? přemýšlela. Ta neupřímnost, která se vetřela
mezi ty pravdy, ji vyburcovala, rozzlobila.
Vrátila se znovu k pletení. Jak mohl tenhle svět stvořit Bůh? ptala se. V duchu vždycky došla k
závěru, že neexistuje rozum, řád a spravedlnost: ale utrpení, smrt a chudoba. Neexistuje zrada tak
nízká, aby ji svět nedokázal spáchat; to věděla.
Žádné štěstí netrvá; to věděla. Pletla s pevnou vyrovnaností, mírně špulila rty, a aniž si toho byla
vědoma, tak napjala a zpevnila rysy své tváře navyklou vážností, že když přešel kolem její muž
třebaže se zrovna chechtal myšlence, že Hume, ten filozof, nakonec ohromně ztloustl a zůstal
trčet v rašeliništi, - si nemohl nepovšimnout té vážnosti v jádře její krásy. Rozesmutňovalo ho to a
její nedosažitelnost ho bolela, a jak prošel kolem, měl pocit, že ji nedokáže ochránit, a když dospěl
k plotu, byl smutný. Nemohl udělat nic, čím by jí pomohl. Musí jen tak stát a dívat se na ni.
Dokonce příšerná pravda je ta, že jí jenom přitěžuje. Snadno se nechá vydráždit - je nedůtklivý.
Ztratil rozvahu kvůli majáku. Díval se do plotu, do jeho spletitosti, do jeho temnoty.
Paní Ramsayová měla pocit, že člověk se vždycky vzdává své samoty zdráhavě tím, že se chopí
nějaké maličkosti, něco uslyší, něco uvidí. Naslouchala, ale byl velký klid; kriket skončil, děti se
koupaly, bylo slyšet jen moře. Přestala plést; na chvíli nechala červenohnědou punčochu viset ve
svých rukou. Znovu uviděla světlo. S jakousi ironií, jež se vloudila do toho pátrání, protože pokud
se člověk vůbec probral, viděl věci jinak, se podívala na to nehybné světlo, to nelítostné,
nemilosrdné, které bylo tolik jí samou, a přece tak málo, které jí mohlo poroučet (když se v noci
probudila, viděla je svítit šikmo nad jejich postelí a dopadat na podlahu). Ale přes všechno to, na
co myslela, když se fascinovaně na ně dívala, hypnotizována, jako by hladilo svými stříbrnými
prsty nějakou uzavřenou cévku v jejím mozku, jejíž prasknutí by ji naplnilo rozkoší, poznala štěstí,
nádherné štěstí, silné štěstí, a ono postříbřilo ty divoké vlny ještě trochu jasněji, jak denního světla
ubývalo, a z moře zmizela modř a valilo se ve vlnách žluti, které se zatáčely a nabývaly a tříštily na
pláži a v očích jí propukla extáze a vlny čisté radosti běžely po dně její mysli a ona pocítila: To
stačí! To stačí!
Otočil se a uviděl ji. Ach! Byla krásná, krásnější, než si kdy myslel. Ale nemohl na ni promluvit.
Nemohl ji vyrušit. Moc s ní chtěl mluvit, teď když
James odešel spát a byla konečně sama. Ale rozhodl se, že ne; nevyruší ji. Byla mu teď vzdálena
ve své kráse, ve svém smutku. Nechá ji být a přejde kolem beze slova, třebaže ho bolí, že vypadá
tak vzdáleně a že k ní nemůže dosáhnout, nemůže udělat nic, čím by jí pomohl. A opět by byl
přešel kolem beze slova, kdyby mu v tu chvíli, z vlastní vůle neposkytla to, o čem věděla, že by si
o to neřekl, a nezavolala na něj, nesebrala zelený šál z obrazu a nešla za ním. Věděla totiž, že si
přeje ji ochraňovat.
***
Srovnala si zelený šál na ramenou. Vzala ho za ruku. Je tak krásný, řekla, a začala okamžitě
mluvit o zahradníkovi Kennedym: je tak strašlivě hezký, že ho nemůže propustit. O skleník byl
opřený žebřík a kolem se válely žmolky tmelu, protože se začala opravovat střecha skleníku. Ano,
ale jak se procházela se svým mužem, měla pocit, že zrovna tahle starost už tu je. Měla právě na
jazyku, jak se procházeli, že řekne: „Bude to stát padesát liber,“ ale protože pokud šlo o peníze,
srdnatost ji opouštěla, mluvila místo toho o tom, jak Jasper střílí ptáky, a on okamžitě řekl, hned se
ji snažil uklidnit, že u kluka je to přirozené a že doufá, že si brzy najde lepší způsob zábavy. Její
muž byl tak rozumný, tak spravedlivý. A tak řekla: „Ano, všechny děti mají taková období,“ a
začala uvažovat o jiřinách na velkém záhoně a přemýšlet, jak to bude s květinami příští rok, a
jestlipak slyšel, jak děti pojmenovaly Charlese Tansleyho? Ateista mu říkají, mrňavej ateista. „Do
dokonalosti má jistě daleko,“ řekl na to pan Ramsay. „To jistě,“ přisvědčila paní Ramsayová.
Nejspíš je to v pořádku, nechat ho, aby si poradil sám, řekla paní Ramsayová, a ptala se, jestli by
mělo cenu poslat sem nějaké cibule; sázejí je?
„Musí napsat tu dizertaci,“ mínil pan Ramsay. O té už ví všechno, odvětila paní Ramsayová. O
ničem jiném nemluví. Píše o vlivu kohosi na cosi. „To je to jediné, na co může spoléhat,“
pokračoval pan
Ramsay. „Modleme se, aby se nezamiloval do
Prue,“ řekla paní Ramsayová. Vydědil by ji, kdyby si ho vzala, prohlásil pan Ramsay. Nedíval se
na květiny, o nichž uvažovala jeho žena, ale na místo asi tak třicet centimetrů nad nimi. Je
neškodný, dodal a právě se chystal říci, že je to jediný mladík v celé Anglii, který obdivuje jeho -
vtom to spolkl.
Nebude jí znovu dělat starosti se svými knihami.
Tyhle květiny vypadají solidně, řekl pan Ramsay, podíval se blíž a všiml si něčeho červeného,
něčeho hnědého.
Ano, ale tyhle sem nasázela vlastníma rukama, namítla paní Ramsayová. Problém je, co by se
stalo, kdyby sem poslala cibule; zasadil by je
Kennedy? Ta jeho nevyléčitelná lenost! dodala a šla dál. Když nad ním stojí celý den s rýčem v
ruce, udělá někdy i kus práce. Tak pokračovali v procházce, směrem ke kniphofiím. „Učíš své
dcery přehánět,“ pokáral ji pan Ramsay. Teta Kamila je ještě mnohem horší než ona,
poznamenala paní
Ramsayová. „Pokud vím, nikdo nikdy nepovažoval tvou tetu
Kamilu za vzor ctnosti,“ řekl na to pan
Ramsay. „Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděla,“ prohlásila paní Ramsayová. „To byl
někdo jiný,“ oponoval jí pan Ramsay. Prue bude mnohem krásnější než je ona, řekla paní .
Ramsayová. Zatím nevidí žádné takové známky, trval na svém pan Ramsay. „Tak se podívej dnes
večer,“ vyzvala ho paní Ramsayová. Na chvíli se zastavili.
Kdyby si tak Andrew dal říct a víc pracoval. Jestli to neudělá, ztratí možnost stipendia. „Ta
stipendia!“ řekla. Panu Ramsaymu připadala její poznámka pošetilá, když se týká tak vážné věci,
jako je stipendium. Byl by velice hrdý, kdyby Andrew dostal stipendium, namítl. Ona by na něho
byla stejně hrdá, i kdyby ho nedostal, odpověděla. Tady se vždycky lišili v názoru, ale to nevadilo.
Líbilo se jí, že věří na stipendia, a jemu se zase líbilo, že je na
Andrewa hrdá, ať dělá co dělá. Náhle si vzpomněla na ty stezky na okraji útesu.
Není už pozdě? zeptala se. Ještě se nevrátili domů. On nezúčastněně otevřel kapesní hodinky.
Ale bylo teprve něco po sedmé. Chvíli držel ho90 91 dinky otevřené a rozhodoval se, že jí řekne,
co cítil na terase. Zaprvé, není rozumné, aby se takhle znervózňovala. Andrew se o sebe dovede
postarat.
Pak jí chtěl říct, že když se před chviličkou procházel po terase - zde se ho zmocnily rozpaky, jako
by násilím vnikal do toho stavu, kdy se zdála tak odloučená, tak rezervovaná a vzdálená... Ale ona
ho k tomu nutila. Co jí to chtěl říct? zeptala se a domnívala se, že je to o tom, zda pojedou k
majáku, a že ho mrzí, že řekl „Jdi do háje!“ Ale ne.
Nerad ji vidí takhle smutnou, řekl. Jenom tak snila s otevřenýma očima, zaprotestovala a trochu se
začervenala. Oba pocítili rozpaky, jako by nevěděli, zda pokračovat, nebo toho nechat. Četla
pohádky Jamesovi, vysvětlila. Ne, to spolu nemohou sdílet, to si nemohou říci.
Došli k mezeře mezi dvěma keři kniphofie a znovu tam byl maják, ale ona si nedovolila na něj
pohlédnout. Kdyby byla věděla, že se na ni dívá, pomyslela si, nebyla by si dovolila tam tak sedět
a přemýšlet. Protivilo se jí vše, co jí připomínalo, že ji někdo viděl sedět a přemýšlet. Tak se
podívala přes rameno na město. Světla se vlnila a rozbíhala jako kapky stříbrné vody, které
vzdorují větru.
A všechna ta bída, všechno utrpení se změnilo v tohle, pomyslela si paní Ramsayová. Světla
města a přístavu a lodí vypadala jako přízračná síť plovoucí na hladině, kde se cosi potopilo. Jestli
se s ním tedy nepodělí o své myšlenky, řekl si pan
Ramsay, půjde si po svých. Chtěl si dál přemýšlet, povídat si tu historku, jak Hume uvízl v
rašeliništi; chtěl se smát. Ale zaprvé je nesmysl strachovat se o Andrewa. Když on byl v jeho věku,
bloumal po okolí celé dny, v kapse měl jen sušenku a nikdo se o něho nestaral, nikdo si nemyslel,
že spadl z útesu. Nahlas řekl, že se rozhodl jít na den na procházku, jestli počasí vydrží. Má už tak
akorát
Bankese a Carmichaela. Rád by si dopřál trochu samoty. Ano, souhlasila. Trochu ho zlobilo, že
neprotestovala.
Věděla, že to neudělá. Teď už je moc starý na to, aby chodil celý den jen se sušenkou v kapse.
Strachovala se o chlapce, ne o něho. Kdysi dávno, než se oženil, pomyslel si, když se podíval
přes zátoku, jak tam stáli mezi keři kniphofie, chodíval celý den. Najedl se chleba se sýrem v
hospodě.
Pracoval deset hodin v jednom tahu; jenom občas strčila hlavu do dveří stařena, která se starala o
oheň. Ten kraj se mu líbil nejvíc, tamhle, ty písečné duny vytrácející se do tmy. Člověk mohl
pracovat celý den, aniž s kým promluvil. Na vzdálenost celých dlouhých mil bylo sotva vidět dům,
natož nějakou vesnici. Člověk si mohl řešit starosti o samotě. Byly tam malé písečné pláže, kde od
věku věků nikdo nebyl. Polehávali tam tuleni a dívali se na vás. Někdy mu připadalo, že v malém
domku tam, sám - zarazil se a povzdechl. Nemá právo. Otec osmi dětí - připomněl si. A byl by
pěknej mizera, kdyby si přál něco jen trochu jinak.
Z Andrewa bude lepší muž, než byl on sám. A Prue roste do krásy, jak řekla její matka. Tak trochu
zastaví tu potopu. To je nakonec pěkný kus práce jeho osm dětí. Na nich se ukazuje, že ještě ten
malý, ubohý svět tak docela nezatracuje, protože v takový večer, pomyslel si, když se podíval na
vytrácející se zem, se ten ostrůvek zdá až žalostně malý, napůl pohlcený mořem.
„Ubohé místečko,“ zamumlal s povzdechem.
Slyšela ho. Říkal nesmírně melancholické věci, ale všimla si, že hned poté, co je vyslovil, vypadal
vždycky radostněji než obvykle. Všechny tyhle jeho výroky jsou taková hra, myslela si, protože
kdyby ona vyslovila jen polovinu toho, co on, musela by se sprovodit ze světa.
Zlobilo ji to, tohle slovíčkaření, a řekla mu věcně, že je přímo nádherný večer. Tak na co naříká?
zeptala se napůl se smíchem, napůl vyčítavě, protože uhádla, nač myslí - že by byl napsal lepší
knihy, kdyby se neoženil.
Nestěžuje si, odpověděl. Věděla, že si nestěžuje.
Věděla, že si nemá vůbec na co stěžovat. A popadl ji za ruku a políbil ji s takovou vášní, že jí
vhrkly slzy do očí, a on ji rychle pustil.
Odvrátili se od vyhlícíky a zavěšeni do sebe se pustili po cestě, kde rostly stříbrnozelené kopinaté
rostliny. Paži má pořád ještě jako mladík, pomyslela si paní
Ramsayová, hubenou a tvrdou, a potěšeně si v duchu řekla, jak je pořád ještě silný, i když mu je
přes šedesát, a jaký je nezkrotný a optimistický a jak je to zvláštní, když je tak přesvědčen o všech
těch hrůzách, že ho to zjevně neskličuje, ale rozveseluje. Není to divné? uvažovala. A vskutku,
někdy jí připadalo, že je z jiného těsta než ostatní lidé, že se narodil slepý, hluchý a němý k
obyčejným věcem, ale na ty mimořádné má oko jako orel. Jeho schopnost chápání ji někdy
udivovala. Ale všimne si květin? Ne. Všimne si výhledu? Ne.
Všimne si aspoň krásy vlastní dcery, nebo toho, jestli má na talíři zákusek, nebo hovězí pečeni?
Sedí s nimi u stolu jako ve snách. A ten jeho zvyk mluvit si pro sebe, říkat si nahlas verše, bohužel
s věkem sílí; protože někdy je to trapné Utečme ted, krásko má!
Chudák slečna Giddinsová, když to na ni vykřikl, málem jí úlekem vyskočilo srdce z hrudi. Ovšem
paní Ramsayová, třebaže okamžitě stála na jeho straně proti všem hloupoučkým Giddinsovým na
světě, ovšem, pomyslela si a maličko mu stiskla ruku, aby věděl, že jde do toho kopce na ni trochu
moc rychle a ona se musí na chvilku zastavit, aby se podívala, jestli to na stráni jsou čerstvé
krtince, ovšem, pomyslela si, když se sehnula, aby se podívala, tak skvělý mozek jako je ten jeho
musí být v každém ohledu odlišný od našich. Všichni velcí muži, které kdy poznala, pomyslela si a
usoudila, že se sem musel dostat králík, jsou takoví a mladíkům prospívá (třebaže atmosféra
přednáškových síní jí připadá dusná a skličující skoro k nevydržení) prostě si ho jenom
poslechnout, prostě se na něj dívat. Ale když člověk králíky nestřílí, jak se jich jinak zbaví?
napadlo ji. Mohl by to být králík; mohl by to být krtek. V každém případě jí tady nějaký tvor ničí
pupalky. A když vzhlédla, spatřila nad řídkými stromy první zablikání večernice a chtěla, aby se na
ni její muž podíval; jí ten pohled skýtal velké potěšení. Ale zarazila se. Nikdy se na nic nedíval.
Kdyby to udělal, nejspíš by řekl jenom:
Ubohý malý svět, a zase by vzdychl.
V tu chvíli prohlásil: „Moc pěkné,“ aby jí udělal radost, a předstíral, že obdivuje květiny. Ale dohře
věděla, že je neobdivuje, dokonce si ani neuvědomuje, že tam jsou. To jen aby jí udělal radost...
Á, neprochází se támhle Lily Briscoová s Williamem Bankesem?
Zaostřila krátkozraké oči na záda vzdalující se dvojice. Ale ano, skutečně jsou to oni.
Neznamená to, že se vezmou? Ano, určitě! To je ale skvělý nápad! Musejí se vzít!
***
Byl v Amsterodamu, říkal právě pan Bankes, jak se procházel po trávníku s Lily Briscoovou. Viděl
ty
Rembrandty. Byl v Madridu. Naneštěstí zrovna na
Velký pátek a v Pradu měli zavřeno. Navštívil Řím.
Slečna Briscoová nikdy nebyla v Římě? Tam by měla jet - byl by to pro ni ohromný zážitek -
Sixtinská kaple,
Michelangelo, a Padova se svými
Giotty! Jeho žena churavěla spoustu let, takže cestovali jen skromně.
Ona byla v Bruselu; zajela do Paříže, ale jenom velice krátce, navštívit nemocnou tetu. Zavítala do
Drážďan; jsou spousty a spousty obrazů, které neviděla; ale, přemítala Lily Briscoová, možná je
lepší obrazy nevidět, jenom je pak člověk beznadějně nespokojený se svou vlastní prací. Pan
Bankes se domnívá, že tenhle náhled nelze přehánět. Každý nemůže být Tizian a každý nemůže
být Darwin, řekl; zároveň pochybuje, jestli by mohl ten váš
Darwin nebo Tizian vůbec existovat, nebýt bezvýznamných lidí jako jsme my. Lily by mu byla ráda
složila poklonu; vy nejste bezvýznamný, pane
Bankesi, byla by ráda řekla. Ale on o poklony nestál (většina mužů ano, pomyslela si), a tak se
trochu styděla za svoje nutkání a neřekla nic, zatímco on poznamenal, že možná to, co říká, se
netýká obrazů. Ať je to jak chce, řekla Lily a odhodila tu drobnou neupřímnost, ona hude vždycky
malovat, protože ji to zajímá. Ano, přitakal pan Bankes, to jistě bude, a když došli na konec
trávníku, ptal se jí, jestli má v Londýně potíže s hledáním námětů -, když se otočili a uviděli
Ramsayovy. Tak tohle je manželství, říkala si Lily, muž a žena se dívají, jak si děvče hází míčem.
Tohle se mi paní Ramsayová snažila říct onehdy v noci, pomyslela si. Měla na sobě zelený šál a
stáli těsně u sebe a dívali se, jak si Prue a Jasper házejí míčem. A náhle ten význam, který bůhví z
jakého důvodu, když třeba vystupují z metra, nebo zvoní na zvonek, sestoupí na lidi a učiní z nich
symboly, učiní z nich příklady, sestoupil na ně a učinil z nich, jak tam tak stáli za soumraku a dívali
se, symboly manželství, manžela a manželku. Pak, za okamžik, ten symbolický rámec, který
přesahoval skutečné postavy, opět pominul a oni se stali, jako ve chvíli, kdy je potkali, panem
Ramsaym a paní
Ramsayovou, kteří se dívali, jak si děti házejí míčem. A přece, na okamžik, třebaže je paní
Ramsayová pozdravila s obvyklým úsměvem (á, myslí si, že se budeme brát, pomyslela si Lily) a
řekla
„Dneska večer slavím vítězství“, čímž chtěla říci, že projednou pan Bankes souhlasil, že s nimi
povečeří a neuteče k sobě, kde mu ten jeho komorník uvaří zeleninu jaksepatří; přece, na
okamžik, se dostavil pocit, jako by něco vybuchlo, pocit prostoru a nezodpovědnosti, jak míč
vyletěl hodně vysoko a oni ho sledovali a ztratil se jim a uviděli tu jednu hvězdu a husté větvoví. V
pohasínajícím světle se všichni jevili velice ostře, étericky a jako by je dělily velké dálky. Pak, když
se jako šipka vrhla zpět přes ten ohromný prostor (zdálo se, jako by už nic nebylo pevné), Prue k
nim hbitě doběhla a skvěle chytila míč ve výšce levou rukou a její matka se zeptala: „To se ještě
nevrátili?“ a kouzlo přestalo působit. Pan Ramsay už se mohl klidně smát tomu svému Humeovi,
který zapadl do rašeliniště a zachránila ho jedna stařena za podmínky, že se pomodlí, a s
pochechtáváním se odebral do své pracovny. Paní
Ramsayová, která vrátila Prue zpět do společenství rodiny, z něhož unikla, když si házela míčem,
se zeptala: „Šla s nimi Nancy?“
***
Jistěže Nancy šla s nimi, když si o to Minta Doylová řekla tím, že se na ni mlčky podívala a natáhla
ruku ve chvíli, kdy Nancy po obědě už už mizela nahoru do svého podkrovního pokojíku, aby
unikla hrůzám rodinného života. Asi jí tedy nic jiného nezbývalo. Nechtělo se jí. Nechtěla do toho
všeho být zatahována. Protože jak šli po silnici k útesu,
Minta ji pořád brala za ruku. Pak ji zase pustila. Pak ji znovu vzala za ruku. Co to chce? ptala se
Nancy sama sebe. Jistě, lidé vždycky něco chtějí; protože když ji Minta vzala za ruku a podržela ji,
Nancy zdráhavě viděla pod sebou celý svět, jako by se přes mlhu dívala na Cařihrad a pak, jakkoli
ospalá by se cítila, musela se ptát: „Tamto je chrám Boží moudrosti?“ „A támhleto je Zlatý mys?“
Tak se
Nancy ptala, když ji Minta brala za ruku: „Co to chce? Myslí tohle?“ A co mělo být ,tohle? Tu a tam
z mlhy vystupovaly (jak se Nancy dívala na život rozprostřený pod sebou) věžička, kupole, výrazné
body, beze jména. Ale když Minta její ruku pustila, což udělala, když běželi dolů po svahu, to
všechno - kupole, věžička a cokoli dalšího, co vyčnívalo z mlhy, se do ní zase ponořilo a zmizelo.
Minta, jak si všiml Andrew, je dost dobrý chodec.
Nosí šikovnější oblečení než většina žen. Nosí velmi krátké sukně a černé pumpky. Dovede skočit
rovnou do potoka a procákat se na druhou stranu. Líbila se mu její zbrklost, ale viděl, že to takhle
nepůjde - nějakým idiotským způsobem se jednoho dne zabije. Jako by se nebála ničeho kromě
býků.
Jakmile jen zahlédla na louce býka, zvedla ruce nad hlavu a s ječením prchala, což bylo
samozřejmě zrovna to pravé, aby se býk rozzuřil.
Ale naprosto bez váhání by to byla připustila, to člověk musí uznat. Ví, že pokud jde o býky, je
strašlivý zbabělec, přiznala. Vysvětlovala si to tak, že s ní nejspíš házeli v kočárku, když byla
malinká.
Jako by jí vůbec nevadilo, co říká nebo dělá. Ted zrovna se vrhla na okraj útesu a začala zpívat
nějakou písničku:
Nech si ten svůj pohled, nech si ten svůj pohled.
Všichni se museli pak připojit a zpívat refrén a společně vykřikovat:
Nech si ten svůj pohled, nech si ten svůj pohled, a byla by to katastrofa, kdyby všechna ta loviště
zaplavil příliv, ještě než se dostanou na pláž.
„Katastrofa,“ souhlasil Paul a vyskočil. Když klouzali dolů, neustále citoval průvodce, jak se
„tyto ostrovy právem proslavily svými nádhernými vyhlídkami a celou řadou mořských kuriozit“. Ale
tohle pokřikování a zatracování pohledu je poněkud nemístné, říkal si Andrew a opatrně scházel
dolů po útesu, i to poplácávání po zádech, a ještě mu přitom říká „starej brachu“ a podobně; to je
naprosto vedle. To je nejhorší na tom, když berete ženy na procházku. Jakmile došli na pláž,
rozdělili se a on pokračoval k Papežovu nosu, kde si zul boty, sroloval si do nich ponožky a nechal
ty dva jejich osudu; Nancy se odbrodila na svoje skály, hledat do svých tůněk a nechala ty dva
jejich osudu. Přidřepla si až k vodě a dotýkala se hladkých, jakoby gumových mořských sasanek,
které se podobny kusům rosolu lepily na bok skaliska.
Ve svých představách si proměnila tůňku v moře, střevle v žraloky a velryby, a když pozvedla ruku
proti slunci, vrhala na tenhle maličký svět velké stíny, čímž přivodila tmu a bezútěšnost, jako sám
Bůh, pro miliony nevědomých a nevinných tvorů, a pak náhle ruku stáhla a nechala sluneční
paprsky dopadat dolů. Tam na tom bledém, křížem krážem prochozeném písku kráčel na
vysokých nohách, celý otřásněný a ve zbroji nějaký fantastický leviatan (stále ještě tůňku
zvětšovala) a spouštěl se do ohromných trhlin horského úbočí. A pak, když neznatelně pozvedla
zrak nad tůňku a spočinula na té vlnící se čáře obzoru mezi mořem a nebem, na těch kmenech
stromů, které rozkmital kouř parníků na obzoru, až ji všechna ta síla, která se neustále divoce valí
na břeh a zase nevyhnutelně mizí, zhypnotizovala, a ty dva pocity - jak je tamto ohromné a tohle
maličké (tůňka se opět zmenšila) v tom ohromném kvete - se spojily, až si připadala jako svázaná
na rukou i na nohou a neschopná se pohnout kvůli síle citů, které proměňovaly její tělo, její život a
život všech lidí na světě neustále v nicotu. Tak naslouchala vlnám, seděla na bobku nad tůňkou a
přemítala.
A Andrew zavolal, že už jde příliv, a tak se s cákáním hnala mělkými vlnami na břeh a rozběhla se
po pláži a pak ji její vlastní neuvážené jednání a touha po rychlém pohybu unesly rovnou za skálu
a tam, pane na nebi! našla Paula s Mintou v objetí!
Nejspíš se líbali. Rozhořčilo ji to, naštvalo. V mrtvém tichu, aniž o tom řekli slovo, si obuli s
Andrewem ponožky a boty.
Vlastně měli tak trochu vztek jeden na druhého. Mohla ho zavolat, když viděla toho raka nebo co
to bylo, bručel Andrew.
Avšak oba měli pocit, že to není jejich vina.
Nechtěli, aby došlo k téhle trapně otravné záležitosti.
Nicméně, v tu chvíli Andrewa rozčilovalo, že
Nancy je žena, a Nancy zlobilo, že Andrew je muž, a tak si úhledně zavázali boty a kličky dost
utáhli.
Až když znovu vyšplhali na samý vrcholek útesu, vykřikla Minta, že ztratila brož po babičce - brož
po babičce, jedinou ozdobu, kterou vlastnila smuteční vrba to byla (přece si ji pamatují), zasazená
do perel. Určitě už ji někdy viděli, řekla a slzy se jí kutálely po tvářích, tu brož, kterou si její babička
špendlila čepec až do posledního dne svého života. A teď ona ji ztratila. Raději by ztratila cokoli
jiného než zrovna tohle! Vrátí se a bude ji hledat. Všichni se vrátili. Šťourali se v písku, zírali na
zem a hledali. Šli s hlavou u země a mluvili jen krátce a úsečně. Paul Rayley hledal jako šílenec
po celém skalisku, kde seděli. Celý ten cirkus kvůli broži, to je opravdu nemožné, myslel si
Andrew, když mu Paul řekl, aby „důkladně hledal mezi tímto bodem a támhletím“. Příliv se rychle
blížil. Za chvíli moře zaplaví místo, kde seděli. „Budeme odříznuti!“ vykřikla Minta, náhle vyděšená.
Jako by jim snad hrozilo nějaké takové nebezpečí! Vyvádí stejně jako kvůli těm býkům - nedokáže
ovládat své city, říkal si Andrew. Ženské to nedokážou.
Chudák Paul ji musel uklidňovat. Muži (Andrew a
Paul okamžitě zmužněli a byli jiní než obvykle) se rychle poradili a rozhodli, že zapíchnou
Rayleyho hůl tam, kde seděli, a vrátí se zpátky, až bude odliv.
V tuto chvíli už nemohli víc dělat. Jestli tam brož někde je, bude tam stále ještě ráno, ujišťovali
Mintu, ale ona přesto vzlykala celou cestu až nahoru na útes.
Byla to brož po babičce; raději by ztratila cokoli jiného, a přesto měla Nancy pocit, že třebaže ji asi
skutečně mrzí, že ztratila brož, nepláče jen kvůli tomu. Plakala kvůli něčemu jinému.
Všichni bychom si mohli sednout a brečet, říkala si.
Ale nevěděla proč.
Ti dva, Paul s Mintou, teď šli spolu vpředu a on ji utěšoval a říkal, že je známý tím, jak umí věci
hledat.
Jednou, když byl malý kluk, našel zlaté hodinky. Vstane ráno za úsvitu a naprosto jistě tu brož
najde. Představoval si, že bude skoro tma a že bude na pláži sám a bude to nějak nebezpečné.
Začal ji nicméně ujišťovat, jak ji zcela určitě najde, a ona řekla, že rozhodně nesmí vstávat za
úsvitu: je ztracená, ví to, měla už nějakou předtuchu, když si ji dnes odpoledne na sebe brala. A
on se potají rozhodl, že jí o tom neřekne, ale za svítání, až hudou všichni spát, se vykrade z domu,
a když ji nehude moci najít, odjede do Edinburghu a koupí jí jinou, zrovna takovou, ale ještě
krásnější. Dokáže jí, čeho je schopen. A když vyšli na kopec a uviděli světla města pod sebou, ta
světla, rozsvěcující se jedno po druhém, mu připadala jako věci, které ho v životě potkají - jeho
manželství, jeho děti, jeho dům; a opět si pomyslel, když vyšli na silnici, kterou clonily vysoké keře,
jak se spolu uchýlí do ústraní a půjdou dál a dál, on ji stále povede a ona se bude tisknout k jeho
boku (jako právě ted).
Když odbočili na křižovatce, říkal si v duchu, jakou strašlivou zkušeností prošel, a někomu to musí
říct - paní Ramsayové, samozřejmě, protože mu to až bralo dech, čím byl a co udělal. Byl to vůbec
nejhroznější okamžik jeho života, když požádal
Mintu, aby si ho vzala. Půjde rovnou k paní
Ramsayové, protože má tak nějak pocit, že právě ona ho k tomu přiměla. Ona mu vnukla pocit, že
dokáže cokoli. Nikdo jiný ho nebral vážně. Ale ona mu vštípila pocit, že dokáže udělat, co chce.
Celý den dneska cítil, jak se na něho dívá a sleduje ho (třebaže neřekla ani slovo), jako by říkala:
Ano, dokážeš to. Věřím v tebe. Očekávám to od tebe.
Vštípila mu tenhle pocit, a hned jak se vrátí (už vyhlížel světla domu nad zátokou), půjde k ní a
řekne: „Dokázal jsem to, paní Ramsayová; díky vám.“
Když zabočili na cestu vedoucí k domu, viděl světla míhající se v horních oknech. To znamená, že
jdou strašně pozdě. Všichni se už chystají k ve104 105 čeři. Dům byl celý osvětlený a po té tmě
jako by mu světla zvětšila oči a on si dětinsky, jak kráčel po příjezdové cestě, sám pro sebe říkal:
Světla, světla, světla - a jak přicházeli do domu, omámeně opakoval: Světla, světla, světla - a s
tváří celou napjatou nepřítomně obhlížel své okolí. Ale pro boha živého, řekl si sám pro sebe a
rukou se dotkl vázanky, nesmím ze sebe udělat šaška!
***
„Ano,“ odpověděla Prue zamyšleně na matčinu otázku: „Myslím, že Nancy šla s nimi.“
***
Tak tedy Nancy šla s nimi, uzavřela paní Ramsayová, odložila kartáč, vzala do ruky hřeben, a
když se ozvalo zaklepání, řekla „Pojďte dál“ (vešli
Jasper a Rose) a přemítala, jestli to, že Nancy je s nimi, znamená, že se něco stane, nebo spíše
ne; spíš ne, říkala si paní Ramsayová iracionálně, kromě toho hromadná smrt v takovém měřítku
snad není pravděpodobná. Nemohli se všichni utopit. A opět se cítila sama v přítomnosti svého
starého nepřítele, života.
Jasper a Rose přišli s dotazem od Mildred, jestli má pozdržet večeři.
„Ani kvůli anglické královně,“ prohlásila paní
Ramsayová důrazně.
„Ani kvůli císařovně mexické,“ dodala a zasmála se na Jaspera; neboť on s ní sdílel tuhle neřest
také přeháněl.
A jestli Rose chce, pokračovala, Jasper tam skočí se vzkazem a ona jí zatím pomůže vybrat
šperky, které si má vzít. Když máte k večeři patnáct lidí u stolu, nedá se čekat věčně. Teď už se na
ně začínala trochu zlobit, že tak dlouho nejdou; je to od nich bezohledné a kromě strachu, který o
ně měla, ji navíc zlobilo, že jdou pozdě zrovna dnes večer, kdy chtěla, aby večeře byla zvlášť
pěkná, protože pan Bankes konečně svolil, že s nimi bude jíst, a budou mít Mildredino mistrovské
jídlo - Boeuf en
Daube. Všechno záviselo na tom, aby se servírovalo přesně v okamžiku, kdy jídlo bude hotové.
Hovězí, bobkový list a víno - všechno musí být přesně. Pozdržet to bylo nemyslitelné. Ano,
samozřejmě, zrovna dneska večer si šli ven a přijdou pozdě a musí se čekat s večeří, musí se
přihřívat;
Boeuf en Daube bude úplně zkažené.
Jasper jí nabídl opálový náhrdelník, Rose zlatý.
Co vypadá nejlíp k těm černým šatům? Tak co? ptala se paní Ramsayová nepřítomně a dívala se
na svůj krk a ramena (ale vyhýbala se obličeji) do zrcadla. A pak, zatímco se děti hrabaly v jejích
věcech, vyhlédla z okna a uviděla něco, co ji vždycky pobavilo - havrany, jak si vybírají, na kterém
stromě by se usadili. Pokaždé jako by změnili názor a vzlétli znovu vzhůru, protože, říkala si, starý
havran, otec havran, starý Josef mu říkala, byl pták s hrozně náročnou a obtížnou povahou. Byl to
sešlý starý pták s prořídlými křídly. Vypadal jako ten ošuntělý starý pán v cylindru, kterého viděla
hrát na lesní roh před hospodou.
„Podívejte!“ vybídla je se smíchem. Oni se dokonce prali!
Josef a Marie se prali. Nicméně, všichni znovu vzlétli a odstrkovali svými křídly vzduch a sekali ho
jako šavlí na jemné kousky. Třepotavý pohyb křídel - nikdy ho nedokázala popsat tak přesně, aby
s tím byla spokojená) - jí připadal jako jeden z nejkrásnějších. Podívej se na to, Rose, řekla a
doufala, že Rose to uvidí zřetelněji než ona.
Neboť děti vaše vjemy často posunou někam dál.
Ale který to tedy má být? Otevřeli už všechny přihrádky její šperkovnice. Zlatý náhrdelník z Itálie,
nebo ten opálový, který jí strýc James přivezl z Indie? nebo by si měla vzít ametysty?
„Vybírejte, miláčkové, vybírejte,“ řekla a doufala, že si pospíší.
Ale dala jim na výběr čas: zvláště Rose nechala vybrat tenhle a potom tamten a zkoušet jí šperky
na černé šaty, protože tenhle malý ceremoniál s výběrem šperků, kterého se účastnili každý večer,
má Rose nejraději, to věděla. Měla nějaký svůj tajný důvod, že tomuto výběru, co si matka vezme
na sebe, přikládala velkou důležitost. Jaký to je důvod, uvažovala paní Ramsayová a ani se
nepohnula, když jí
Rose zapínala náhrdelník, který vybrala, a skrze svoji vlastní minulost se dohadovala něčeho
hluboko zasutého, něčeho skrytého, něčeho zcela nevyslovitelného, co člověk v Rosině věku cítí k
vlastní matce. Jako všechny pocity, které člověk zažívá sám na sobě, ji to rozesmutňuje,
pomyslela si paní Ramsayová. Co člověk může za to dát, je tak málo; a to, co cítila Rose, bylo
zcela nepřiměřené tomu, čím ve skutečnosti je. A Rose vyroste, a Rose s touhle citlivostí bude
trpět, říkala si a nahlas prohlásila, že už je hotová a půjdou dolů, a Jasper, protože je pán, jí
nabídne rámě a
Rose, protože je dáma, jí ponese kapesníček (podala jí kapesníček) - a co ještě? aha, může být
chladno: šál. Vyber mi šál, řekla, protože tím udělá radost Rose, kterou čeká tolik utrpení. „Jsou
tam,“ řekla a zastavila se u okna na odpočívadle, „jsou tam zas.“ Josef se usadil na jiném stromě.
„Myslíš, že jim nevadí,“ zeptala se Jaspera, „když jim lámeš křídla?“ Proč by měl střílet na chudáka
starého
Josefa a Marii? Rozpačitě přešlápl a cítil se pokárán, ale ne vážně, protože ona nechápe tu
legraci, kterou má ze střílení na ptáky, a že oni to necítí, a protože je jeho matka, žije v jiné části
světa; zato se mu docela líbí ty její povídačky o Josefu a Marii. Rozesmála ho.
Ale jak ví, že je to Marie a Joset? Myslí si, že na stejné stromy létají večer co večer stejní ptáci?
zeptal se. Ale tady mu náhle, jako všichni dospělí, úplně přestala věnovat pozornost. Naslouchala
rozruchu v hale.
„Už se vrátili!“ vykřikla a v tu chvíli pocítila mnohem větší zlost na ně než úlevu. Pak ji napadlo,
došlo k tomu? Sejde dolů a oni jí to řeknou-ale ne.
Nemůžou jí říct nic, když je tam takových lidí.
Takže musí sejít dolů, začít s večeří a čekat. A jako nějaká královna, která má své lidi
shromážděné v síni, shlédne na ně a sestoupí k nim, tiše odpovídá na jejich pozdravy a přijímá
jejich oddanost a to, jak se před ní kloní (Paul nehnul ani brvou, ale díval se přímo před sebe, když
šla kolem něj), sešla dolů, přešla přes halu a maličko se uklonila, jako by přijímala to, co jí nemohli
říci: jejich poctu její kráse.
Ale zarazila se. Ucítila spáleninu. Je možné, že by nechali Boeuf en Daube připéct? napadlo ji.
Pane na nebi, doufejme, že ne! Vtom ohromné zadunění gongu oznámilo vážně a nesmlouvavě,
že všichni ti, kdo jsou ještě roztroušení po domě, v podkroví, v ložnicích, na svých vlastních
bidýlkách, kde čtou, píší, naposled si uhlazují vlasy či zapínají šaty, toho všeho musejí nechat,
odložit ty drobnůstky na toaletní stolky, i deníky, které skrývají takové tajnosti, a shromáždit se v
jídelně k večeři.
***
Ale co jsem to udělala se svým životem? pomyslela si paní
Ramsayová, když zaujala místo v čele stolu a zadívala se na všechny ty talíře jako bílé kruhy na
něm. „Williame, posaďte se vedle mě,“ vyzvala ho. „Lily,“ řekla unaveně, „tamhle.“
Oni mají tamto - Paul Rayley a Minta Doylová ona pouze tohle - nekonečně dlouhý stůl a talíře a
nože. Na druhém konci se usazoval její muž, celý nějak shrbený a s vráskou na čele. Kvůli čemu?
Nevěděla. Nevadilo jí to. Nechápala, jak k němu mohla někdy něco cítit, jakou náklonnost k němu
mohla chovat. Měla pocit, že má všechno za sebou, vším prošla, ze všeho je venku, když
pomáhala s polévkou, jako by se vytvořil vír - tak - a člověk se mohl nacházet bud v něm, nebo
mimo něj, a ona byla mimo. Všechno to skončilo, říkala si, zatímco vcházeli jeden po druhém,
Charles Tansley - „Posadte se tamhle, prosím,“ řekla - Augustus
Carmichael - a sedali si. A mezitím pasivně čekala, až jí někdo odpoví, až se něco stane. Ale
tohle, myslela si, jak nabírala polévku, se neříká.
Pozvedla obočí nad tím rozdílem: jedno si myslí, něco jiného dělá - nalévá polévku - a sílil v ní
pocit, že je mimo ten vír; nebo jako by padl stín a ona viděla věci oloupené o barvu pravdivě.
Místnost (rozhlédla se kolem sebe) byla velice omšelá. Nikde žádná krása. Zdržela se pohledu na
pana Tansleyho. Nic jako by nesplývalo. Seděli každý zvlášť. A veškerá snaha o spojení a
plynulost a tvoření spočívala na ní. Opět pocítila - jako skutečnost, bez jakékoli nevraživosti -
mužskou sterilitu, protože když to neudělá ona, neudělá to nikdo, tak sebou trošičku zatřepla, jako
se třepne s hodinkami, které se zastavily, a probudil se v ní ten starý známý puls, jako když
začnou hodinky tikat - raz dva tři, raz dva tři. A tak dále a tak dále, opakovala, naslouchala mu,
zaštiťovala a bránila ten dosud slabý puls, jako třeba člověk chrání tenký plamének novinami.
Takže, uzavřela a naklonila se mlčky k Williamu Bankesovi - chudák! nemá ženu ani děti a večeří
sám v podnájmu, kromě dnešního večera; a v lítosti nad ním, když teď život byl zase dostatečně
silný, aby ji unesl, pustila se do toho, jako námořník, který ne zcela odpočatý vidí, jak se plachta
začíná nadouvat větrem, a přitom by se zatím raději nevydával nikam dál a napadne ho, kdyby se
byla jeho loď potopila, jak by byl vířil a vířil, až by došel spočinutí na dně mořském.
„Našel jste dopisy? Řekla jsem jim, ať vám je položí do haly,“ oznámila panu Bankesovi.
Lily Briscoová viděla, jak zabloudila do té podivné země nikoho, kam není možné lidi následovat, a
přece to, že se taw vydají, zapůsobí na jejich pozorovatele takovým mrazením, že se vždycky
snaží sledovat je alespoň očima, tak jako člověk sleduje vzdalující se loď, dokud se její plachta
nepřehoupne přes obzor.
Vypadá tak staře a tak unaveně, pomyslela si
Lily, tak vzdáleně. Když se pak s úsměvem otočila k Williamu Bankesovi, bylo to, jako by se loď
obrátila a slunce jí zase prosvětlilo plachty, a Lily, protože se jí ulevilo, si poněkud pobaveně
pomyslela: Proč ho lituje? Protože takovým dojmem působila, když mu říkala, že má dopisy v hale.
Jako by říkala: Chudák
William Bankes, jako by její vlastní únava zčásti pramenila z litování lidí, a život v ní, její odhodlání
znovu žít, vyvolávala lítost. A není to pravda, říkala si Lily; je to jeden z těch jejích chybných
závěrů, které jako by byly pudové a pramenily spíše z nějaké její vlastní potřeby než z potřeby
jiných. Není ani trochu politováníhodný.
Má svou práci, říkala si Lily. Jako by našla nějaký poklad, si náhle vzpomněla, že ona také má
svou práci. Bleskem se jí vybavil její obraz a pomyslela si: Ano, posunu ten strom trochu víc
doprostředka; tak se vyhnu tomu divně prázdnému místu. Přesně tak to udělám. Tohle mi pořád
vrtalo hlavou. Zvedla slánku a opět ji položila na květinu ve vzoru ubrusu, aby si připomněla, že
má přemístit ten strom.
„Je to zvláštní - člověk málokdy dostane poštou něco, co by stálo za to, a přece se vždycky těší na
dopisy,“ odpověděl pan Bankes.
Ti ale říkají voloviny, pomyslel si Charles Tansley a položil lžíci přesně doprostřed talíře, který
vyjedl tak, pomyslela si Lily (seděl proti ní zády k oknu, přesně uprostřed výhledu), jako by se
rozhodl, že z jídla si nenechá nic ujít. Všechno na něm neslo stopy té vyzáblé neměnnosti, té holé
nehezkostí.
Nicméně je nepopiratelné, že se vám může líbit téměř kdokoli, pokud se na něj pořádně podíváte.
Líbily se jí jeho oči; byly modré, hluboko posazené, děsivé.
„Píšete hodně dopisů, pane Tansley?“ zeptala se paní Ramsayová, která nejspíš jeho lituje také,
pomyslela si Lily; protože taková už byla paní
Ramsayová - vždycky litovala muže, pokud jim něco chybělo - ženy nikdy, jako by něco měly.
Píše matce; jinak by řekl, že nejvýš tak jeden dopis měsíčně, odpověděl stručně pan Tansley.
Protože se nemínil zanášet tím, že by říkal ty voloviny, které se po něm chtějí. Nehodlá se nechat
blahosklonně oslovovat těmihle hloupoučkými ženskými. Četl si u sebe v pokoji, teď sešel dolů a
všechno mu to připadalo hloupé, povrchní, nanicovaté. Proč se oblékají? Přišel dolů ve svých
normálních šatech. Stejně nemá žádný společenský úbor. „Člověk málokdy dostane poštou něco,
co by stálo za to,“ - takovéhle věci říkají vždycky.
Nutí muže, aby říkali takové věci. Ano, je to jistě pravda, pomyslel si. Nikdy nedostanou nic, co by
stálo za to, jak je rok dlouhý. Nedělají nic jiného, než že mluví, mluví, mluví, jedí, jedí, jedí. Můžou
za to ženské. Ženské znemožňují civilizaci, se vším tím svým „šarmem“ a svou hloupostí.
„Zítra se k majáku rozhodně nepojede, paní
Ramsayová,“ řekl, aby se prosadil. Měl ji rád; obdivoval ji, ještě stále viděl před sebou toho muže v
příkopu, jak se na ni díval; ale považoval za nutné se prosadit.
Lily Briscoová si pomyslela, že pan Tansley je skutečně, nehledě na ty oči, jedna z
nejodpudivějších lidských bytostí, které zná. Tak proč jí vadí, co říká? Ženy neumějí psát, ženy
neumějí malovat - co na tom záleží, když to říká on, když to zcela zřetelně není pro něho pravda,
ale z nějakého důvodu mu to pomáhá, a proto to říká? Proč teď celá její bytost podklesla, jako obilí
ve větru, a napřímila se z toho ponížení pouze velkým a poněkud bolestným úsilím? Musí si to
projít znovu. Tadyta snítka na ubruse; mám svoje malování, musím přemístit ten strom
doprostředka, na tom záleží - na ničem jiném. Nemůže se toho pevně držet, ptala se sama sebe, a
neztrácet rozvahu, nehádat se? A když se bude chtít maličko pomstít, prostě se mu vysmát?
„Pane Tansley,“ oslovila ho, „vemte mě prosím s sebou k majáku. Tak strašně ráda bych se tam
podívala!“
Viděl, že lže. Říká něco, co nemyslí vážně, jen aby ho z nějakého důvodu nazlobila. Směje se mu.
Má na sobě staré flanelové kalhoty. Ale jiné nemá.
Cítil, že vypadá humpolácky, že sem nezapadá, a bylo mu smutno. Věděl, že se ho snaží z
nějakého důvodu zlobit, nechce s ním jet k majáku, opovrhuje jím; a
Prue Ramsayová také, všichni jím opovrhují. Ale nenechá si ze sebe dělat blázny od ženských,
takže se úmyslně otočil na židli, vyhlédl z okna a řekl, hodně příkře a hrubě, že na ni budou zítra
velké vlny. Bylo by jí špatně.
Zlobilo ho, že ho donutila k takové řeči, když to slyší paní Ramsayová. Kdyby tak jen mohl být o
samotě ve svém pokoji a pracovat si, pomyslel si, být mezi svými knihami. Tam se cítil volně. A
nikdy se ani pencí nezadlužil; od svých patnácti let otce nestál ani penci, doma vypomáhal ze
svých vlastních úspor, učil svou sestru. Přesto, kdyby jen tak uměl slečně Briscoové správně
odpovědět, kdyby to z něj nebylo tak vyletělo! „Bylo by vám špatně.“
Kdyby tak dokázal vymyslet, co říct paní Ramsayové, něco, čím by jí ukázal, že není jen suchý
pedant. To si totiž všichni o něm myslí. Otočil se k ní. Ale paní Ramsayová zrovna vyprávěla
Williamu Bankesovi o lidech, o kterých nikdy neslyšel.
„Ano, odneste to,“ řekla stručně služce a přerušila to, co právě povídala panu Bankesovi. „Musí to
být takových patnáct - ne, dvacet let - co jsem ji viděla naposled,“ a otočila se k němu zpátky, jako
by nechtěla přijít ani o okamžik toho hovoru, neboť se plně pohroužila do toho, co si říkali. A on od
ní zrovna dostal zprávu! Žije Carrie pořád ještě v Marlow a je všechno pořád tak, jak to bylo?
Pamatuje si to, jako by to bylo včera - jak šli na lodičky na řeku a byla jim hrozná zima. Ale když si
Manningovi jednou vzali něco do hlavy, nenechali toho. Nikdy nezapomene na to, jak Herbert na
břehu zabil vosu lžičkou! Takže to pořád jde dál, přemítala paní Ramsayová a jako přízrak
proplouvala mezi židlemi a stolky salonu na březích
Temže, kde jí před dvaceti lety byla tak hrozná zima; ale nyní mezi nimi procházela jako duch, a ji
to fascinovalo, jako by, zatímco ona se změnila, zrovna ten den, nyní velice nehybný a krásný, tam
po celá ta léta zůstal tak. A Carrie mu psala osobně? zeptala se.
„Ano. Píše, že staví nový kulečníkový sál,“ řekl.
Ne! Ne! To je vyloučené! Stavět kulečníkový sál!
Připadalo jí to nemožné.
Pan Bankes nechápal, proč by na tom mělo být něco tak divného. Žijí si teď velice slušně. Má od
ní
Carrie pozdravovat?
Paní Ramsayová jako by se trochu polekala:
„Ne,“ odpověděla, protože si uvědomila, že tuhle
Carrie, která staví kulečníkový sál, nezná. Ale není to zvláštní, opakovala a pan Bankes se bavil,
že tam pořád ještě žijí? Protože bylo zvláštní uvědomit si, že jsou schopni žít tam celá ta léta, když
ona na ně za tu dobu pomyslela sotva jednou. Kolik se jí toho přihodilo za ty roky! Ale možná, že
Carrie
Manningová na ni taky nevzpomněla. To pomyšlení bylo podivné a nechutné.
„Lidé se brzy odcizí,“ poznamenal pan Bankes, který ovšem pocítil jisté uspokojení nad tím, že on
se nakonec zná jak k Manningovým, tak k Ramsayovým. On se neodcizil, pomyslel si, položil lžíci
a pečlivě si otřel ústa v hladce vyholené tváři. Ale možná je v tomhle poněkud neobvyklý, pomyslel
si; nikdy se nepohybuje pouze v jedné vyježděné koleji. Má přátele ve všech kruzích... Paní
Ramsayová se zde musela odpoutat, aby řekla služce cosi o tom, že nemají jídlo nechat
vychladnout.
Proto raději večeří sám. Všechna tahle vyrušení ho zlobila. Tak, pomyslel si pan Bankes, který se
dál choval s vytříbenou zdvořilostí a pouze roztáhl prsty levé ruky po ubruse, jako když si
řemeslník ve chvilce volna prohlíží krásně naleštěný nástroj připravený k použití, to jsou oběti,
kterých si od člověka žádají přátelé. Bylo by se jí dotklo, kdyby pozvání odmítl. Ale jemu to nestojí
za to. Zadíval se na svou ruku a pomyslel si, že kdyby byl sám, teď by bylo skoro po večeři, byl by
měl už volno na práci. Ano, řekl si, je to strašlivá ztráta času. Stále sem ještě chodily děti.
„Nemůže někdo z vás skočit nahoru k Rogerovi?“ žádala právě paní Ramsayová.
Jak je to všechno malicherné, jak nudné, pomyslel si, ve srovnání s tím druhým - s prací. Sedí
tady, prsty bubnuje do ubrusu, zatímco mohl - letmo si v duchu promítl svou práci. Jistě, je to
všechno hrozná ztráta času! Ale přece, pomyslel si, ona patří k mým dávným přátelům. Vždycky
jsem jí byl oddaný. Přesto nyní, v tomto okamžiku, její přítomnost pro něho vůbec nic
neznamenala: její krása pro něj nic neznamenala; ani to, jak seděla se synkem u okna - nic, nic.
Přál si jen být sám a vzít zase do ruky svou knihu. Cítil se nesvůj; cítil se jako zráce, že tam může
takhle vedle ní sedět a nic k ní necítit. Rodinný život ho vlastně nebaví.
V tomto stavu se pak ptal sama sebe: Kvůli čemu člověk žije? Proč, ptá se člověk sama sebe, proč
se jeden tak hrozně snaží, aby lidstvo mělo pokračování? Je to tak velmi žádoucí? Jsme jako druh
atraktivní? Nijak zvlášť, pomyslel si, když se podíval na ty neotesané kluky. Jeho oblíbenkyně,
Cam, je nejspíš už v posteli. Hloupoučké otázky, marnivé otázky, otázky, které se nekladou, pokud
má člověk práci. To že je lidský život? Lidský život je tohle? Člověk nikdy nemá čas o tom
přemýšlet. Ale už je to tak, ptá se na to, protože paní Ramsayová dává příkazy služebnictvu, a
také proto, že ho napadlo, když si uvědomil, jak byla paní Ramsayová překvapená, že Carrie
Manningová dosud existuje, že přátelství, i ta nejlepší, jsou velice křehká.
Člověk se odcizí. Znovu sám sebe pokáral. Sedí vedle paní Ramsayové a nemá jí vůbec co říci.
„Moc se omlouvám,“ řekla paní Ramsayová, když se k němu konečně otočila. Připadal si ztuhlý a
k ničemu, jako boty, které se promáčely a pak uschly tak, že do nich sotva můžete nacpat nohy.
Ale on se do nich musí nacpat. Musí se přinutit k hovoru. Pokud si nedá dobrý pozor, ona mu
přijde na tu zradu; že je mu úplně lhostejná, a to by nebylo vůbec příjemné, pomyslel si. A naklonil
k ní zdvořile hlavu.
„Musí se vám pěkně ošklivit, že máte večeřet v tomhle zvěřinci,“ - jako vždycky, když ji něco
rozptýlilo, se uchýlila ke společenské konvenci.
Když například dojde k hádce na schůzi, předseda, aby spor urovnal, navrhne, že budou všichni
mluvit francouzsky. Možná je to špatná francouzština; francouzština třeba neobsahuje slova, která
by vyjádřila myšlenky mluvčího, nicméně to, že se mluví francouzsky, nastolí jistý řád, jistou
uniformitu. Pan
Bankes jí tedy odpověděl stejným jazykem a řekl: „Ne, to vůbec ne,“ a pan Tansley, který
naprosto, byť pouze na jednoslabičné úrovni, tento jazyk neovládal, okamžitě vytušil jeho
neupřímnost.
Mluví nesmysly, řekl si, Ramsayovi, a s gustem se vrhl na tento další příklad a udělal si poznámku,
protože tohle jednou svým kamarádům nahlas přečte.
Ve společnosti, kde si člověk může říkat, co chce, jízlivě popíše, „jak byl na návštěvě u
Ramsayových“ a jaké nesmysly říkali.
Jednou to stojí za to, řekne, ale víckrát ne. Ženy člověka tak nudily, řekne. Jistěže se Ramsay
vyřídil tím, že si vzal krásnou ženu a má osm dětí. Takhle nějak to vyjádří, ale nyní, v tomto
okamžiku, jak tu sedí s prázdnou židlí vedle sebe, musí to vyjádření ještě počkat. Všechno to jsou
jen střípky a úlomky.
Měl nesmírný pocit nepohodlí, dokonce i fyzického. Přál si, aby mu někdo dal šanci se uplatnit.
Chtěl to tak naléhavě, že se začal vrtět na židli, díval se chvíli na toho, chvíli na onoho, snažil se
vpadnout jim do hovoru, otvíral ústa a zase je zavíral.
Všichni mluvili o rybářství. Proč se ho nikdo nezeptá na jeho názor? Co oni vědí o rybářství?
Lily Briscoová to všechno vycítila. Seděla proti němu a téměř viděla, jako na rentgenovém snímku,
žebra a stehenní kosti mladíkovy touhy zapůsobit, dřímající v mlze jeho těla-v té řídké mlze, kterou
konvence nakládá na jeho žhavou touhu vpadnout do hovoru. Ale, pomyslela si a přimhouřila
přitom ty své čínské oči, když si vzpomněla, jak pohrdá ženami - „neumějí malovat, neumějí psát“
-, proč bych mu měla pomáhat, aby se mu ulevilo?
Existuje kodex chování, jehož sedmý článek (třeba) praví, že při těchto příležitostech náleží ženě,
ať je její zaměstnání jakékoli, přijít na pomoc mladíkovi naproti, aby mohl odhalit a ukázat ty
stehenní kosti, ta žebra své ješitnosti, své naléhavé touhy uplatnit se; a jejich povinností,
uvažovala ve své staropanenské spravedlnosti, je pomoci nám, kdyby třeba v metru hořelo. Pak
bych jistě od pana
Tansleyho očekávala, že mě nějak dostane ven.
Ale jak by to bylo, kdyby ani jeden z nás tyhle věci nedělal? Tak tam seděla a usmívala se.
„Ty se nechystáš jet k majáku, že ne, Lily?“ zeptala se paní
Ramsayová. „Vzpomeň si na chudáka pana Langleyho; aspoň desetkrát jel kolem světa, ale řekl
mi, že v životě netrpěl tak, jako když ho manžel vzal tam. Vy jste dobrý mořeplavec, pane
Tansley?“ zeptala se.
Pan Tansley zvedl kladivo: vysoko se jím rozmáchl, ale jak padalo, uvědomil si, že motýla nemůže
rozplácnout takovým nástrojem, a řekl pouze, že jemu nikdy v životě špatně nebylo.
Ale v té jedné větě bylo jako střelný prach nahuštěno, že jeho dědeček byl rybář, jeho otec
drogista, že on se vypracoval úplně sám, že je na to hrdý, že je
Charles Tansley-skutečnost, kterou si tam zřejmě nikdo neuvědomoval, ale jednou to bude vědět
úplně každý! Zakaboněně hleděl přímo před sebe.
Skoro by politoval tyhle mírné, kultivované lidi, kteří jednoho krásného dne vyletí až někam do
oblak, jako žoky vlny nebo sudy jablek, jak je rozmetá ten střelný prach, co v něm dříme.
„Vezmete mě s sebou, pane Tansley?“ otázala se
Lily, rychle, laskavě, protože samozřejmě, kdyby jí paní Ramsayová řekla, což vlastně udělala:
„Topím se, Lilinko, v moři ohně. Pokud mi neposkytneš nějaký balzám na bolest téhle hodiny a
neřekneš něco pěkného tamtomu mladíkovi, život ztroskotá vlastně už slyším to skřípění a drápání
právě teď.
Nervy mám napjaté jako struny. Ještě jeden dotek a prasknou“ - když paní Ramsayová tohle
všechno dořekla, vypověděl to letmý pohled jejích očí, Lily
I Briscoová musela samozřejmě po stopadesáté zamítnout ten experiment - co se stane, když
nebudu milá na támhletoho mladíka - a být milá.
Když správně posoudil obrat v její náladě - že je k němu nyní přátelská - zbavil se svého egoismu
a řekl jí, jak ho to jednou vyvrhlo z loďky, když byl malé dítě, jak ho otec lovil pomocí lodního háku;
a tak se naučil plavat. Jeden jeho strýc je strážcem majáku na kterési skále u skotského pobřeží,
řekl.
Kdysi tam s ním byl za bouře. A tohle řekl nahlas v přestávce mezi hovorem. Museli mu
naslouchat, když říkal, že byl se strýcem na majáku za bouře.
Aha, pomyslela si Lily Briscoová, když hovor nabral tento slibný obrat a ona pocítila vděčnost paní
Ramsayové (neboť paní Ramsayová teď směla mluvit chvíli také sama), ale čím jsem za to
zaplatila, že jsem vám to poskytla? Neupřímností.
Prostě provedla ten obvyklý trik - byla milá.
Nikdy ho nepozná. On nikdy nepozná ji. Všechny lidské vztahy jsou takové, řekla si, a ty nejhorší
(s výjimkou pana Bankese) jsou mezi muži a ženaI mi. Ty jsou nevyhnutelně naprosto neupřímné.
Pak zavadila pohledem o slánku, kterou si tam položila jako připomínku, a vzpomněla si, že zítra
dopoledne přemístí ten strom víc doprostředka, a pomyšlení na to, že bude zítra malovat, jí tak
zved122 , 123 lo náladu, že se nahlas zasmála tomu, co říkal pan
Tansley. Ať si mluví třeba celou noc, když ho to baví!
„Ale jak dlouho nechávají muže na majáku?“ zeptala se. Pověděl jí to. Měl úžasné informace.
A protože byl vděčný a protože se začínal bavit, tak teď, pomyslela si paní Ramsayová, se ona
může vrátit do té snové krajiny, do toho neskutečného, ale úchvatného místa, kterým byl salon
Manningových v Marlow před dvaceti lety, kde se člověk pohyboval beze spěchu a beze strachu,
protože si nemusel dělat starost s budoucností. Věděla, co se s nimi stalo, co s ní. Bylo to jako číst
si znovu dobrou knížku, protože už znala konec toho příběhu, protože se to stalo před dvaceti lety
a život, který se i tady od toho jídelního stolu řítil dolů v kaskádách bůhví kam, tam zůstal
zapečetěný a jako jezero se klidně prostíral mezi svými břehy. Řekl, že postavili kulečníkový sál -
je to možné? Bude
William dál povídat o Manningových? Přála si to.
Ale ne - z nějakého důvodu už se mu nechtělo.
Pokusila se. On nezabral. Nemůže ho nutit. Zklamalo ji to.
„Ty děti jsou nemožné,“ povzdechla si. Řekl cosi o tom, že dochvilnost je jedna z těch méně
důležitých ctností, které získáváme, až když jsme starší.
„Když vůbec,“ poznamenala paní Ramsayová, pouze aby vyplnila pauzu, a pomyslela si, že z
Wil124 liama se stává stará panna. Vědom si své zrady, vědom si jejího přání mluvit o něčem
důvěrnějším, ale v tuto chvíli bez chuti znovu o tom začít, pocítil, jak na něj doléhá nepříjemnost
života, když tak sedí a čeká. Třeba ostatní říkají něco zajímavého.
Co vlastně říkají?
Že rybářská sezona je špatná, že lidé emigrují.
Mluvili o platech a nezaměstnanosti. Ten mladík nadával na vládu. William Bankes, který si
pomyslel, jaká je to úleva chytnout se něčeho takového, když soukromý život je nepříjemný,
zaslechl, jak říká cosi o „jednom z nejskandálnějších činů téhle vlády“. Lily mu naslouchala, paní
Ramsayová naslouchala, všichni naslouchali. Ale Lily už se nudila a měla pocit, že cosi chybí; pan
Bankes měl pocit, že cosi chybí. Paní Ramsayová si přitáhla šál s pocitem, že něco chybí. Všichni
se tak trochu naklonili, aby poslouchali, a mysleli si: „Dej bůh, aby se neprojevily moje myšlenky,“
protože každý z nich si pomyslel: „Ti ostatní to tak cítí.
Rozhořčuje je a zlobí postoj vlády k rybářům.
Zatímco já necítím vůbec nic.“ Ale možná, pomyslel si pan
Bankes, když se díval na pana Tansleyho,
„je to zrovna ten pravý muž. Vždycky se čeká na toho pravého muže. Vždycky je tu možnost.
V kterémkoli okamžiku může povstat vůdce, génius, v politice a kdekoli jinde. Bude patrně velice
nepříjemný na nás staré zpátečníky, pomyslel si pan Bankes a snažil se, seč mohl, aby ho omluvil,
protože skrze nějaký podivný fyzický pocit, jako by se třeba napjaly nervy v páteři, věděl, že žárlí,
zčásti sám za sebe, zčásti spíš za svou práci, za svůj názor, za svou vědu, a proto není tak úplně
velkodušný či naprosto spravedlivý, protože pan Tansley jako by říkal:
Promarnili jste život. Všichni se mýlíte. Ubozí staří zpátečníci, beznadějně pokulháváte za dobou.
Byl si poněkud hodně jistý, tenhle mladík, a měl špatné způsoby. Ale pan
Bankes nemohl nezpozorovat, že má odvahu, má schopnosti, má ohromné znalosti. Nejspíš,
pomyslel si pan
Bankes, když Tansley hartusil na vládu, na tom, co říká, hodně je.
„Povězte mi...“ začal. Tak se hádali o politice a
Lily se dívala na list na ubrusu; a paní Ramsayová, která ponechala debatu zcela v rukou těch
dvou mužů, přemýšlela, proč ji ten hovor tolik nudí, a při pohledu na manžela na druhém konci
stolu si pomyslela, kdyby tak on něco řekl. Jedno slovo, přála si. Protože kdyby něco řekl, byl by to
pořádný rozdíl.
Šel vždycky k jádru věci. Jemu na rybářích a jejich platu záleželo. Nemohl spát, jak na ně myslel.
Když on promluvil, bylo to úplně jiné; to jste pak neměli ten pocit, dej bůh, ať nevidí, jak je mi to
jedno, protože vám to nebylo jedno. Pak, když si uvědomila, že protože ho tolik obdivuje, čeká, až
promluví, měla pocit, jako by jí někdo pochválil manžela a jejich manželství, a celá se rozzářila,
aniž si uvědomovala, že to ona sama ho pochválila. Pohlédla na něho, že se to třeba projeví na
jeho tváři; bude vypadat skvěle... Ale ani v nejmenším!
Obličej měl celý svraštělý, mračil se a kabonil, rudý zlostí. Proboha, kvůli čemu? přemýšlela. Co se
tak mohlo stát? Jenom proto, že si chudák starý Augustus řekl o další talíř polévky to je vše! To je
nemyslitelné, to je odsouzeníhodné (signalizoval jí přes stůl), aby Augustus začínal znovu s
polévkou. Nesnášel, když někdo jiný jedl, pokud měl sám dojedeno. Viděla, jak mu hněv vtrhl do
očí a na čelo jako smečka honících psů a věděla, že za chviličku něco prudce vybuchne a pak -
ale díkybohu uviděla, jak se zadržel, přibrzdil a celé jeho tělo jako by sršelo jiskrami, ale ne slovy.
Seděl tam a kabonil se. Neřekl nic, jak si ráčí všimnout. Měla by ho za to pochválit! Ale proč by si
nakonec chudák Augustus neměl říct o další talíř polévky? Pouze se dotkl Elleniny ruky a řekl:
„Elleno, prosím ještě talíř polévky,“ a pak se pan
Ramsay takhle zaškaredil.
A proč ne? chtěla vědět paní Ramsayová. Jistěže mohou dopřát Augustovi polévku, když ji chce.
Nesnáší lidi, kteří se vyžívají v jídle, mračil se na ni pan Ramsay. Nesnáší všecko, co se táhne
dlouhé hodiny jako tohle. Ale ovládl se a byl by rád, kdyby si toho všimla, třebaže se na to skoro
nemůže dívat. Ale proč to dávat najevo tak okatě, chtěla vědět paní Ramsayová (dívali se jeden
na druhého přes ten dlouhý stůl, posílali si tyhle otázky a odpovědi a oba věděli, co cítí ten druhý).
Všichni to vidí, pomyslela si paní Ramsayová. Rose upřeně zírá na svého otce, Roger zírá na
svého otce; věděla, že se oba za maličkou chvilku začnou svíjet v křečích smíchu, a proto rychle
řekla (však už byl čas):
„Zapalte svíčky,“ a oni vyskočili a šli se hrabat do příborníku.
Proč nikdy nedokáže své city skrýt? napadlo paní
Ramsayovou a také ji napadlo, jestli si toho všiml
Augustus Carmichael. Možná ano, možná ne. Nemohla nectít tu vyrovnanost, s kterou tam seděl a
pil polévku. Když chtěl polévku, řekl si o polévku.
Ať se mu lidé smáli, nebo se na něj zlobili, byl pořád stejný. Nemá ji rád, to věděla, ale zčásti
právě proto ho ctila, a když se na něj dívala, jak pije polévku, velký a klidný v tom dohasínajícím
světle, monumentální, zamyšlený, napadlo ji, co asi cítí a proč je vždycky spokojený a důstojný; a
pomyslela na to, jak je oddán Andrewovi a volá si ho k sobě do pokoje a, jak řekl Andrew, „ukazuje
mu věci“. Celé dlouhé dny proležel na trávníku, nejspíš si přemítal o té své poezii, až vám
připomněl kočku, která sleduje ptáky, a pak spráskl tlapky, když našel to správné slovo, a její muž
řekl:
.,Chudák starý Augustus - to je opravdový básník,“ což od jejího muže byla skutečná chvála.
Nyní už stálo na stole osm svíček a po počátečním komíhání se plamínky napřímily a spolu s nimi
se zviditelnil celý ten dlouhý stůl a v jeho středu mísa se žlutým a fialovým ovocem. Jak se jí tohle
povedlo? podivila se paní Ramsayová, protože Rose narovnala na velkou růžovou lasturu hrozny,
hrušky a banány tak, že jí to připadalo jako nějaká trofej vyzvednutá z mořského dna, z Neptunova
banketu, hrozen s vinnými listy, který visí přes rameno Bakchovi (na nějakém obraze), mezi
leopardími kůžemi a pochodněmi, jež se rudozlatě míhají... Jak se náhle ovoce vynořilo ve světle,
jako by nabylo na velikosti a hloubce, bylo to jako svět, v němž můžete popadnout hůl a šplhat do
kopců, řekla si, a scházet do údolí, a ke své radosti (neboť je to v tu chvíli sblížilo), uviděla, že
Augustus se také popásá očima na míse s ovocem, ponoří se do ní, tu ulomí kvítek, tam střapec a
po hodování se vrací do svého úlu. Tak se na to díval on, odlišně od ní. Ale to, že se dívali oba, je
spojilo.
Nyní už plály všechny svíčky a tváře po obou stranách stolu se světlem přiblížily a vytvořily, jinak
než tomu bylo v příšeří, společnost kolem stolu, neboť noc nyní oddělovaly tabule skla, které,
místo coby poskytovaly přesný obraz světa venku, jej tak podivně rozvlnily, že tady, uvnitř
místnosti, se zdál být řád a suchá zem; tam, venku, odraz, v němž se věci chvěly a mizely jako na
vodě.
Okamžitě se s nimi všemi udála nějaká změna, jako by se to doopravdy stalo a všichni si byli
vědo129 mi, že tvoří dohromady společnost v nějaké kotlině na ostrově, jako by společně stáli
proti té rozplizlosti tam venku. Paní
Ramsayová, která byla celá nesvá, když čekala, až Paul a Minta sejdou dolů, a měla pocit, že se
nemůže usadit, nyní pocítila, jak se její neklid změnil v očekávání.
Protože teď už musejí přijít a Lily Briscoová, ve snaze vysvětlit si důvod toho náhlého povzbuzení,
vzpomněla na tu chvíli na tenisovém trávníku, kdy náhle zmizely pevné obrysy a ležely mezi nimi
tak ohromné prostory; a nyní došlo ke stejnému účinku, jak se rozsvítily svíčky v střídmě vybavené
místnosti s okny bez záclon a obličeje v jejich světle vypadaly jako masky. Jako by z nich spadla
nějaká tíže; měla pocit, že teď se může stát cokoli.
Teď už musejí přijít, řekla si paní Ramsayová a pohlédla ke dveřím a v ten okamžik Minta Doylová,
Paul
Rayley a služka s velkou mísou v rukou vešli společně dovnitř. Mají strašné zpoždění, jdou děsivě
pozdě, řekla Minta, když si našli místa na opačných koncích stolu.
„Ztratila jsem brož - brož po babičce,“ oznámila
Minta plačtivým hlasem a se slzami ve velkých hnědých očích, chvíli je klopila, chvíli zas zvedala,
jak seděla vedle pana Ramsayho, což natolik povzbudilo jeho galantnost, že ji poškádlil.
Jak může být taková husa, ptal se, že se škrábe na skaliska ověšená šperky?
Mívala z něho hrozný strach - byl tak příšerně chytrý a první večer, když vedle něj seděla a on
mluvil o George Eliotové, měla opravdu strach, protože nechala třetí díl Middlemarche ve vlaku a
nevěděla, jak to nakonec dopadlo; ale potom se s ním dokonale snášela a dělala se ještě
nevědomější, než ve skutečnosti byla, protože jeho bavilo říkat jí hlupinka. A tak dnes večer, když
se jí rovnou vysmál, se ho nebála. Kromě toho věděla, hned jak vešla do místnosti, že se stal ten
zázrak; zdobil ji ten zlatavý nádech. Někdy ano, jindy ne. Nevěděla, proč se objevil a proč zase
zmizel, nebo jestli ho má, dokud nevešla do místnosti, a pak to okamžitě poznala, podle toho, jak
se na ni nějaký muž podíval.
Ano, dneska večer ho má, a ohromný; poznala to podle toho, jak jí pan Ramsay řekl, že nemá být
blázen. Seděla vedle něho a usmívala se.
Takže k tomu určitě došlo, pomyslela si paní
Ramsayová, zasnoubili se. A na chviličku pocítila něco, co nečekala, že ještě kdy pocítí - žárlivost.
Protože on, její manžel, to taky cítil - Miminu zář, líbily se mu tyhle dívky, ty zlato-rezavé dívky, na
kterých pořád něco vlálo, měly v sobě cosi nezkrotného a ztřeštěného, „neulízávaly si vlasy“ a
nebyly, jak říkával o chudince Lily Briscoové,
„upejpavé“. Existovala jistá vlastnost, kterou ona sama neměla, nějaký lesk, nějaká bohatost, která
ho přitahovala, bavila ho a vedla ho k tomu, že měl v oblibě dívky jako Minta. Mohly mu stříhat
vlasy, splétat řetízky k hodinkám nebo ho vyrušovat při práci, povykovat na něho (slyšela je): „Tak
pojďte, pane Ramsay; teď zas porazíme je,“ a už běžel hrát tenis.
Ale doopravdy nežárlila, jenom občas, když se přinutila podívat do zrcadla, tak trošku podrážděně
nahlížela, že zestárla - a možná vlastní vinou. (Účet za skleník a všecko to ostatní) Byla jim
vděčná, že se mu smějí („Kolik dýmek jste dneska vykouřil, pane Ramsay?“ a tak podobně), až se
zdál být zase mladý; muž velice přitažlivý pro ženy, nezatížený, neobtěžkaný velikostí své práce a
smutky světa a svou slávou či svou prohrou, ale opět takový, jako když ho poznala, zachmuřený,
ale galantní; pomáhal jí z loďky, vzpomněla si; měl takové rozkošné způsoby (podívala se na něho
a vypadal úžasně mladě, jak škádlil Mintu). Ona zatím - „Polož to támhle,“ řekla a pomohla
švýcarskému děvčeti jemně postavit před ni tu obrovskou hnědou mísu, v níž se nacházelo Boeuf
en
Daube - pokud by mluvila za sebe, měla ráda ty ňoumy. Paul si musí sednout vedle ní. Držela mu
tam místo. Vážně, někdy měla pocit, že ňoumy má vůbec nejradši. Neotravovali vás svými
dizertacemi. O kolik nakonec přicházejí, tihle přechytřelí muži! Jací suchaři se z nich časem
stávají! Na
Paulovi, říkala si, jak si sedal, je něco velice okouzlujícího. Jeho způsoby jí připadaly rozkošné, i
ten ostře řezaný nos a jasně modré oči. Je tak ohledu132 plný. Řekne jí - teď když už si zase
všichni povídali - co se stalo?
„Vrátili jsme se zpátky hledat Miminu brož,“ vysvětlil, když se usadil. „My“ - to jí stačilo. Z toho úsilí,
z pozvednutí hlasu, kterým se snažil překonat to obtížné slovo, věděla, že to je poprvé, co řekl
„my“. „Udělali jsme“ tohle, „udělali jsme“ ono. To budou říkat po celý život, pomyslela si a z velké
hnědé mísy začala stoupat nádherná vůně oliv a oleje a šťávy, když Marta s jistou pýchou sundala
poklop. Kuchařka strávila přípravou toho jídla tři dny. A ona si musí dát mimořádný pozor,
pomyslela si paní
Ramsayová, když zabořila naběračku do té jemné hmoty, aby vybrala obzvlášť křehký kousek pro
Williama Bankese. A zabrejlila do mísy s těmi lesklými stěnami a změtí chutných zlatohnědavých
kousků masa a bobkovými listy a vínem a pomyslela si: Tímhle oslavíme tu událost - a vzedmul se
v ní zvláštní pocit, něžný a pitvorný zároveň, slavení svátku, jako by se v ní probudily dva city,
jeden hluboký - protože co může být vážnějšího než láska muže a ženy, co úctyhodnějšího,
posvátnějšího - když ve svém nitru nese semínka smrti, a zároveň se kolem těchhle milenců, kteří
se s rozzářenýma očima podvolují iluzi, musí výsměšně tančit a musejí se ozdobit girlandami.
„Je to naprosto skvělé,“ prohlásil pan Bankes a na chvíli položil nůž. Jedl pozorně. Bylo to šťav133
naté; bylo to křehké. Bylo to dokonale uvařené.
Jak se jí může něco tak fantastického podařit tady v tom zapadákově? ptal se jí. Je to úžasná
žena.
Všechna jeho láska, veškerá jeho úcta se vrátily; a ona to poznala.
„je to francouzský recept mé babičky,“ vysvětlovala paní
Ramsayová s potěšením v hlase. Jistěže je to francouzské. To, co se v Anglii vydává za
kuchařské umění, je strašné (souhlasili). Zelí vaří ve vodě. Maso pečou tak dlouho, až je jako
podrážka. Okrajují chutnou slupku zeleniny. „Která obsahuje,“ dodal pan Bankes, „z té zeleniny to
nejlepší!“ Ta škoda! řekla paní Ramsayová. Celá francouzská rodina by se uživila z toho, co
anglická kuchařka vyhodí. Poháněna pocitem, že Williamova náklonnost k ní se vrátila a že je
všechno zase v pořádku, už si může oddechnout a bez zábran triumfovat i vysmívat se, smála se,
gestikulovala, až si Lily pomyslela: Jak je to dětinské, jak je směšná, jak tam sedí a opět z ní
vyvěrá veškerá její krása, a mluví přitom o slupkách zeleniny.
Bylo na ní cosi děsivého. Byla neodolatelná.
Nakonec vždycky dosáhne svého, pomyslela si
Lily. Teď se jí podařilo tohle - vypadá to, že Minta a Paul se zasnoubili. Pan Bankes s nimi večeří.
Všechny je očarovává, tím, že si něco přeje, tak prostě a tak přímo, a Lily postavila to bohatství do
protikladu se svou vlastní chudobou ducha a říkala si, že je to zčásti ta víra (nebof její tvář se celá
rozzářila - aniž vypadala mladě, byla oslňující) v tu podivnou, děsivou věc, která měla za následek,
že
Paul Rayley, jehož se především týkala, se celý chvěl, a přesto budil dojem zamyšlenosti, tichého
usebrání. Lily měla pocit, že jak paní Ramsayová mluví o těch slupkách zeleniny, povznáší tamto,
zbožňuje to; rukama to chrání a zároveň si je nad tím hřeje, a přece, i když to vše způsobila, směje
se a jako by, říkala si Lily, vedla k oltáři své oběti.
Přišlo to nyní i na ni - ten cit, to chvění lásky. Jak nepovšimnutě si připadala vedle Paula! On, celý
rozzářený, planoucí; ona nezúčastněná, jízlivá; on vyplouvá za dobrodružstvím, ona je připoutána
v kotvišti, on na začátku plavby a neobezřelý, ona osamocená, vyřazená - a připravená vyprosit si
účast na té jeho katastrofě, pokud to byla katastrofa, řekla stydlivě:
„Kdy Minta ztratila tu brož?“
Nádherně se usmál, úsměvem zahaleným vzpomínkou, zbarveným sny. Zavrtěl hlavou. „Na pláži,“
odpověděl.
„Najdu ji,“ pokračoval. „Přivstanu si.“ Tohle se
Minta neměla dovědět, proto ztišil hlas a pohlédl směrem k místu, kde seděla a smála se, vedle
pana Ramsayho.
Lily strašně, přímo ostudně chtěla vyslovit svou touhu mu v tom pomoci a už si představovala, jak
za úsvitu na pláži právě ona narazí na brož napůl skrytou pod nějakým kamenem, a tak se také
zařadí mezi ty námořníky a dobrodruhy. Co jí však odpověděl na její nabídku? S citem, který
málokdy dávala vůbec znát, řekla: „Vezmi mě prosím s sebou!“ a on se zasmál. Chtěl říct ano,
nebo ne - možná obojí. Jenže nešlo o to, co tím myslel, ale o to podivné uchechtnutí, jako by říkal:
Třeba si skoč z útesu, mně je to jedno. Vrazil jí do tváře žár lásky, její hrůzu, její krutost, její
nevybíravost. Zpražilo ji to a Lily, když se podívala na Mintu, která okouzlovala pana
Ramsayho na druhém konci stolu, sebou cukla místo ní, jež je vydána všanc těm pařátům, a
pocítila vděčnost. Zavadila pohledem o slánku na vzoru ubrusu a řekla si, že ona se díkybohu
alespoň nemusí vdávat: nemusí podstoupit to ponížení. Nehrozí jí to rozředění. Posune ten strom
trochu víc doprostředka.
Život chodí složitými cestami. Neboť jí se stávalo, zvláště když pobývala na návštěvě u
Ramsayových, že musela vášnivě pociťovat dvě opačné věci zároveň: to, co cítíte vy, byla jedna,
to, co cítím já, byla ta druhá a pak se spolu svářely v jejích myšlenkách, jako právě teď. Je tak
krásná, tak vzrušující, tahle láska, že se chvěju na samém jejím pokraji, a nabízím, ač to vůbec
nemám ve zvyku, že půjdu hledat brož na pláž; je to také ta nejhloupější, nejbarbarštější z lidských
vášní, která proměňuje příjemného mladíka s drahocenným profilem (Paulův profil byl nádherný) v
hrubého násilníka (vychloubal se, choval se nestoudně) z nebezpečné čtvrti. A přece, říkala si, od
úsvitu věků se na lásku pěly ódy, vršily se na ni věnce a růže; a na přímou otázku vám devět lidí z
deseti odpoví, že si nepřejí nic jiného, zatímco ženy, pokud může posoudit z vlastní zkušenosti, si
celou dobu myslí: Tohle přece není to, co chceme; není nic otravnějšího, dětinštějšího a krutějšího
než láska; ale přesto je také krásná a nutná. Takže, takže? ptala se sebe samé tak nějak v
očekávání, že ostatní budou v téhle debatě pokračovat, jako by v takovéhle debatě člověk hodil
svou šipku, která se zcela zjevně minula cílem, a přenechal ostatním, aby v tom pokračovali.
Takže znovu začala poslouchat, co si povídají, pro případ, že by to vrhlo nějaké světlo na otázku
lásky.
„A pak,“ pokračoval pan Bankes, „ta břečka, které Angličani říkají káva.“
„No ano, káva!“ souhlasila paní Ramsayová. Ale mnohem víc (Lily viděla, že je veskrze vzrušená a
mluví velice důrazně) jde o pořádné máslo a čisté mléko. Zaníceně a obšírně popsala zlotřilost
anglického mlékárenství a v jakém stavu přichází mléko ke dveřím a právě se chystala svá
obvinění dokázat, protože se vpravila do problému, když se všechny děti kolem stolu, počínaje
Andrewem uprostřed, jako když oheň přeskakuje z jedné otýpky na druhou, začaly smát; smál se i
její muž; smáli se jí, byla jakoby obklopena tím ohněm a přinutili ji svěsit hřebínek, složit zbraně a
od137 povědět pouze tím, že poukáže před panem Bankesem na výsměch stolu jako na příklad
toho, jak člověk trpí, když zaútočí na předsudky britské veřejnosti.
Úmyslně však, protože stále měla na mysli, že
Lily, která jí pomohla s panem Tansleym, je nějak mimo hru, ji vyjmula z ostatních a řekla: „Lily se
mnou v každém případě souhlasí,“ a tak ji do toho zatáhla, mírně rozčilenou, trochu polekanou.
(Protože zrovna přemýšlela o lásce.) Oba jsou tak nějak mimo hru, myslela si paní Ramsayová,
Lily i Charles Tansley. Oba trpí aureolou těch druhých dvou. Bylo jasné, že on se cítí naprosto u
ledu; když je v místnosti Paul Rayley, žádná žena nepohlédne na něho. Ubožák! Ale přece, má tu
svou dizertaci, vliv kohosi na cosi: dokáže se o sebe postarat. U Lily to je něco jiného. V kontrastu
s rozzářenou
Mintou jako by zašla, stala se ještě nevýraznější než jindy, v těch svých šedých šatičkách, s tím
svým odulým obličejíkem a čínskýma očičkama. Je celá tak malá. A přece, pomyslela si paní
Ramsayová, když ji srovnávala s Mintou a zároveň se domáhala její pomoci (protože Lily by jí
měla potvrdit, že o těch svých mlékárnách nemluví o nic víc než její muž o svých botách - celé
hodiny dokázal mluvit o svých botách), z těch dvou bude ve čtyřiceti lepší Lily. Lily má v sobě cosi
vzácného, dokáže zaplanout, něco originálního, co má na ní paní Ramsayová moc ráda, ale bojí
se, že to neocení žádný muž.
Zcela zjevně ne, pokud to nebude nějaký mnohem starší muž, jako je William
Bankes. Ale jemu přece právě na ní záleží, tedy paní Ramsayová si někdy myslí, že mu na ní
záleží, co mu umřela žena, možná. Nebyl samozřejmě
„zamilovaný“; byla to taková ta nepopsatelná náklonnost, kterých je spousta. Ale nesmysl,
pomyslela si, William si musí vzít Lily. Mají toho tolik společného! Lily má ráda květiny. Oba jsou
chladní a rezervovaní a dost soběstační. Musí nějak zařídit, aby šli spolu na dlouhou procházku.
Pošetile je posadila proti sobě. To se třeba dá zítra napravit. Pokud bude hezky, měli by jít na
piknik. Všechno se zdálo možné. Všechno se zdálo správné. Právě nyní (ale to nemůže vydržet,
myslela si a snažila se odpoutat od okamžiku, kdy budou všichni mluvit o botách), právě nyní se jí
nemohlo nic dotknout, třepala křídly na místě jako sokol, jako vlajka se vznášela v radosti, která
zaplavovala každičký nerv v jejím těle, plně a sladce, ne hlučně, ale spíš slavnostně, neboť
vyplývala, pomyslela si, když se na ně podívala, jak všichni jedí, z manžela a dětí a přátel; ti
všichni jako by se pozvedli v té hluboké nehybnosti (právě přidávala
Williamu Bankesovi ještě jeden malinkatý kousek a zírala do hlubin keramické mísy) a z nějakého
důvodu nyní zůstali stát jako kouř, jako pára stoupající vzhůru a drželi při sobě. Nic nemuselo být
řečeno, nic nemohlo být řečeno. tak to tam bylo, všude kolem nich. Mělo to nádech - říkala si a
vybrala panu Bankesovi speciálně křehký kousek - věčnosti; jako už jednou předtím toho
odpoledne to pocítila, věci mají jistou spojitost, stálost; něco, chtěla říci, nepodléhá změně a září
(pohlédla k oknu s rozvlněnými světly) tváří v tvář tomu uplývajícímu, pomíjivému, přízračnému
jako rubín, takže u večeře pocítila to, co už dnes jedenkrát, míru, spočinutí. A z takových
okamžiků, pomyslela si, se skládá to, co trvá věčně. To tu zůstane.
„Ano,“ ujistila Williama Bankese, „je dost pro všechny.“
„Andrew,“ řekla, „podrž ten talíř níž, nebo to vybryndám.“ (Boeuf en Daube slavilo úspěch.)
Tady, cítila, když položila naběračku, je ten nehybný prostor, který obklopuje jádro věcí a v němž
se člověk může pohybovat či spočinout, může teď dokonce čekat (všichni měli co jíst) a
poslouchat, může jako sokol, který se náhle spustí ze své výšky, zamávat křídly a klesat po
smíchu, spočinout celou svou vahou na tom, co na druhém konci stolu říká její manžel o druhé
odmocnině z tisíce dvou set padesáti tří, což bylo náhodou číslo jeho lístku na vlak.
Co to všechno znamená? Až do dnešního dne neměla ani potuchy. Druhá odmocnina? Co to je?
Její synové to znají. Opřela se o ně, o třetí mocniny a odmocniny, o těch si teď povídali, o Voltaira
a
Madame de Stael; o Napoleonovu povahu, o francouzský systém pronájmu půdy, o lorda
Roseberyho, o Creeveyho Paměti; nechala se tím nést a posilňovat, tímhle obdivuhodným
předivem mužské inteligence, která se dmula vzhůru a zase klesala, přeběhla na to a pak zase na
ono a jako železné svorníky spojovala tu kymácející se konstrukci, podpírala svět, takže se na ni
mohla naprosto spolehnout, dokonce zavřít oči, nebo maličko zamrkat jako dítě upřeně hledící
vzhůru z polštáře zamrká na myriády vrstev listoví stromu. Pak se probrala. Stále to ještě vznikalo.
William Bankes chválil romány Waverley.
Každých šest měsíců si jeden z nich přečte, řekl.
A proč by to mělo Charlese Tansleyho pobouřit?
Zprudka se do toho vmísil (to všechno proto, myslela si paní Ramsayová, že k němu Prue nechce
být milá) a odsoudil romány Waverley, i když o nich nic, ale zhola nic neví, pomyslela si paní
Ramsayová a spíše ho pozorovala, než naslouchala tomu, co říká. Z toho, jak to říkal, věděla, o co
jde - chtěl se prosadit, a tak to s ním bude stále, dokud nedostane profesuru nebo se neožení a
nebude už muset věčně říkat: „Já - já - já.“ Protože nic víc jeho kritika chudáka sira Waltera Scotta,
nebo možná to byla Jane Austenová, neobnášela.
„Já - já - já.“ Myslel na sebe a na dojem, jaký dělá, jak mohla poznat z jeho hlasu a jeho důraznosti
a křečovitosti. Úspěch by mu pomohl. V každém pří140 141 padě už mluvili o něčem jiném. Teď
nemusí poslouchat. Věděla, že to nevydrží dlouho, ale v tom okamžiku viděla tak jasně, jako by
zrakem obcházela stůl a odhalovala jednoho po druhém, jejich myšlenky a city, aniž ji to stálo
nějaké úsilí, jako když se světlo vkrade pod vodu a chvějivě, uprostřed pohybu, osvětlí její vlnky a
rákosí v ní a střevle měnící směr a toho náhle znehybnělého pstruha. Tak je viděla, slyšela je, ale
cokoli řekli, mělo také tuto kvalitu, jako by se to, co říkali, podobalo pohybu pstruha, kdy zároveň
můžete vidět tu vlnku a kamínky, něco vpravo, něco vlevo, a všechno to drží pohromadě; neboť
zatímco v činorodém životě by se snažila vylovit je a oddělit jednu věc od druhé, říkala by, že se jí
romány
Waverley líbí, nebo že je nečetla, nutila by se jít kupředu, nyní neříkala nic. Na chvíli zůstala bez
hnutí.
„No ale jak dlouho myslíte, že to vydrží?“ zeptal se kdosi. Jako by měla tykadla, která chvějivě
vyčkávají, a když zachytí jisté věty, vnutí je její pozornosti. Tohle byla jedna z nich. Ucítila
nebezpečí pro svého muže. Na takovou otázku téměř určitě přijde odpověd, jež mu připomene
jeho vlastní selhání. Jak dlouho hudou číst jeho? pomyslí si okamžitě. William Bankes (který
naprosto postrádal ješitnost tohoto druhu) se zasmál a řekl, že změnám vkusu nepřičítá žádnou
důležitost.
Kdo může říci, co vydrží - ať už v literatuře nebo v jakémkoli jiném oboru?
„Bavme se tím, co nás baví,“ uzavřel. Jeho poctivost připadala paní Ramsayové dost
obdivuhodná. Jako by nikdy ani na chviličku nepomyslel: Ale jak se to dotýká mě? Avšak když
máte tu druhou povahu, která nutně potřebuje chválu, která nutně potřebuje povzbuzování,
pochopitelně že začnete a ona věděla, že pan Ramsay už začíná) být nesvůj, začnete si přát, aby
někdo řekl: Ale vaše dílo přečká, pane Ramsay, nebo něco podobného.
Teď už projevoval neklid zcela zjevně, protože říkal, poněkud podrážděně, že ať je to jak chce,
Scott (nebo to byl Shakespeare?) jemu vystačí na život. Řekl to podrážděně. Všichni jsou tak
nějak nesví, pomyslela si, aniž vědí proč. Pak Minta
Doylová, která má tak jemný instinkt, řekla bez okolků, že nevěří, že by někdo doopravdy rád četl
Shakespeara. Pan Ramsay ponuře dodal (ale myšlenky mu už zase běžely jinam), že opravdu
málo lidí ho má rádo tak, jak tvrdí. Ale, pokračoval, některé hry mají nicméně značnou hodnotu, a
paní
Ramsayová uviděla, že alespoň zatím je to v pořádku; zasměje se Mintě a ona, paní Ramsayová,
protože ví, jak strašlivou úzkostí upí, se způsobem sobě vlastním postará, aby nezůstal ponechán
sám sobě a nějak už ho pochválí. Ale byla by raději, kdyby to nebylo nutné; možná je to její chyba,
že je to nutné. Nicméně, teď už si mohla dovolit poslouchat, co se Paul Rayley snaží říct o
knihách, které četl jako chlapec. Ty vydrží, říkal. Ve škole četl něco z Tolstého. Jednu knihu si
stále ještě pamatuje, ale zapomněl, jak se jmenuje. Ruská jména jsou nemožná, řekla paní
Ramsayová.
„Vronský,“ vzpomněl si Paul. Toho si pamatoval, protože mu to vždycky připadalo jako velice
příhodné jméno pro padoucha. „Vronský,“ opakovala paní
Ramsayová; „Á, to je Anna Kareninová,“ -ale stejně to moc nepomohlo; knihy nebyly jejich obor.
Ne, Charles Tansley by je oba ve vteřině usadil, pokud šlo o knihy, ale pořád z toho bylo cítit to
jeho: Říkám to, co mám říkat? Dělám dobrý dojem?- až se nakonec člověk dozvěděl víc o něm
než o Tolstém, zatímco to, co říkal Paul, bylo prostě o té věci, ne o něm samém. Jako všichni
hlupáci měl v sobě jakousi skromnost a ohledy na ostatní, které se jí, alespoň tentokrát, na něm
líbily. Zrovna v tuto chvíli nemyslel na sebe nebo na
Tolstého, ale ptal se jí, jestli jí není zima, jestli na ni netáhne a jestli by nechtěla hrušku.
Ne, odpověděla, nechce hrušku. Vlastně (nevědomky) tu mísu s ovocem žárlivě střežila a doufala,
že se jí nikdo nedotkne. Zrakem klouzala po křivkách a stínech ovoce, po sytě fialových odstínech
lwoznů, pak po rohovitém okraji lastury, kladla žlutou proti fialové, zahnutý tvar proti kulatému, aniž
věcíěla, proč to dělá, nebo proč se, pokaždé když to udělala, cítila vyrovnanější; až do chvíle, než
- to je ale škoda, že k tomu došlo - se natáhla jedna ruka, vzala si hrušku a celé to pokazila.
Účastně pohlédla na Rose. Podívala se na Rose, která seděla mezi Jasperem a Prue. Jak je to
zvláštní, že její dítě tohle dokáže!
Jak je to zvláštní vidět je tam, jak sedí v řadě, její děti, Jasper, Rose, Prue, Andrew, téměř mlčky,
ale pořád se baví nějakým tím svým vtipem, soudila z toho, jak jim pocukávala ústa. Bylo to něco
úplně zvlášt, mimo hovor, co si střádali, aby se tomu mohli smát ve svém pokoji. Netýká se to
jejich otce, doufala. Ne, myslí, že ne. Co to asi je, přemýšlela, poněkud smutně, protože jí
připadalo, že se budou smát, až u toho ona nebude. Všechno to bylo nastřádané za těmi poněkud
nehybnými, klidnými tvářemi, připomínajícími masky, nebo oni se nemísili do hovoru snadno, byli
všichni jako pozorovatelé, průzkumníci, trochu povznesení nebo vydělení od dospělých. Ale když
se dnes večer podívala na Prue, viděla, že o ní už to tak docela neplatí. Právě začínala, právě se
dávala do pohybu, právě se snesla. Na tváři měla slabounké světlo, jako by se v ní odrážela zář
Minty, která seděla proti ní, jakési vzrušení, jakási předtucha štěstí, jako by nad okrajem ubrusu
vyšlo slunce lásky mužů a žen a ona se k němu, aniž věděla, co to je, naklonila a uvítala je. Stále
pohlížela na
Mintu, stydlivě, ale zvědavě, takže se paní Ramsayová zadívala z jedné na druhou a v duchu Prue
ujistila: Jednou budeš tak šťastná jako ona. Budeš mnohem šťastnější, dodala, protože jsi má
dcera, chtěla tím říct, její dcera musí být šťastnější než dcery jiných lidí. Ale večeře skončila. Byl
čas se zvednout. Už si jenom hráli se zbytky na talířích.
Počká, až se dosmějí nějaké historce, kterou vyprávěl její muž. Říkal Mintě nějaký vtip o sázce.
Pak vstane.
Náhle si pomyslela, že se jí Charles Tansley líbí, líbí se jí jeho smích. Líbí se jí, že se tak zlobí na
Paula a Mintu. Líbí se jí jeho nešikovnost. Nakonec ten mladík má hodně do sebe. A Lily,
pomyslela si, když odložila ubrousek vedle talíře, má vždycky po ruce nějaký vlastní vtip. S Lily si
člověk nemusí dělat vůbec starost. Čekala. Zasunula ubrousek pod okraj talíře. Tak co, už
skončili? Ne. Ta historka vedla k další. Její muž je dnes večer v ohromném rozpoložení a nejspíš
se chce udobřit se starým Augustem po té scéně s polévkou a zatáhl ho do hovoru - povídali si o
někom, koho oba znali na univerzitě. Pohlédla na okno, kde nyní plameny svíček hořely jasněji,
protože okenní tabule potemněly, a jak se podívala na to, co bylo venku, hlasy k ní doléhaly
podivně, jako by to byly hlasy při bohoslužbě v katedrále, protože slova neposlouchala. Náhlé
výbuchy smíchu a pak jeden hlas (Mimin) jí připomněly muže a chlapce, kteří vyzpěvovali slova
bohoslužby v nějaké římskokatolické katedrále. Čekala. Mluvil její muž. Něco opakoval a z rytmu,
z povzneseného tónu a melancholie jeho hlasu vyrozuměla, že je to poezie:
Pojď se mnou vzhůru zahradou,
Luriano Lurilee.
Vždyť čínská růže vykvetla a celá hučí včelami.
Slova (dívala se do okna) zněla, jako by plula jako květy na vodě tam venku, odtržená od nich
všech, jako by je nikdo nevyřkl, ale vznikla sama od sebe.
A život, který žili jsme a po nás budou žít, je jako strom, co mění se.
Nevěděla, co znamenají, ale jako by to byla hudba, připadalo jí, že ta slova říká její vlastní hlas,
mimo ni, říká naprosto bez problémů a přirozeně to, čím se v myšlenkách zabývala celý večer,
zatímco vyslovovala různé jiné věci. Aniž se rozhlédla, věděla, že jeden každý z nich naslouchá
tomu hlasu, jak říká:
Jestlipak tobě připadá,
Luriano Lurilee se stejnou úlevou a potěšením, jaké zažívala ona, jako by tohle, konečně, bylo to
přirozené, co lze vyslovit, jako by tohle byl jejich hlas.
Ale hlas se odmlčel. Rozhlédla se. Přinutila se vstát. Augustus Carmichael se zvedl, držel si
ubrousek tak, že připomínal dlouhou bílou řízu a deklamoval:
Kolem nás králové teď jedou po trávě plné sedmikrás, třímají palmy ratolest,
Luriano Lurilee, a když šla kolem něj, maličko se k ní pootočil a zopakoval poslední slova:
Luriano Lurilee, a uklonil se jí, jako by jí vzdával poctu. Aniž věděla proč, najednou pocítila, že ji
má raději než kdykoli předtím; a s pocitem úlevy a vděčnosti úklonu opětovala a prošla dveřmi,
které jí podržel.
Nyní bylo nutné dovést všechno ještě o krok dál.
S nohou na prahu počkala o chviličku déle ve výjevu, který mizel, už když se dívala, a pak, jakmile
se pohnula, vzala Mintu za ruku a vykročila z místnosti, se změnil, přeskupil svůj tvar; už se stal,
jak věděla, když se naposledy ohlédla přes rameno, minulostí.
***
Jako obvykle, pomyslela si Lily. Vždycky se našlo něco, co bylo potřeba udělat zrovna v ten
okamžik, něco, co se paní Ramsayová rozhodla z důvodů jí vlastních udělat okamžitě, třeba i ve
chvíli, kdy všichni stáli kolem a bavili se, jako ted, neschopni rozhodnout se, jestli půjdou do
kuřárny nebo do salonu, anebo nahoru do svých pokojů.
Pak jste uviděli paní Ramsayovou uprostřed toho chaosu, jak stojí a drží Mintu za ruku a pomyslí
si:
„Ano, teď nastal ten čas,“ a s tajnůstkářským výrazem se ihned vydá dělat cosi o samotě. A hned
jak odešla, nastal jakýsi rozklad; nejdřív trochu váhali, pak se rozešli různými směry. Pan Bankes
vzal Charlese Tansleyho v podpaží a odvedl ho na terasu, aby dokončili debatu o politice, do které
se pustili u večeře, a zvrátili tak celé směřování večera, jako by, pomyslela si Lily, když je uviděla
odcházet a uslyšela cosi o politice labouristické strany, se odebrali na kapitánský můstek a snažili
se zorientovat (přechod od poezie k politice jí tak připadal); takže pan Bankes a Charles Tansley
se vzdálili, zatímco ostatní se dívali, jak paní Ramsayová ve světle lampy odchází sama nahoru.
Kam tak spěchá? napadlo Lily.
Ne že by ve skutečnosti běžela nebo spěchala, vlastně šla dost pomalu. Měla prostě chuť alespoň
na chvilku se po tom všem tlachání pozastavit a vybrat si z toho jednu věc, to důležité: oddělit ji,
vydělit ji z ostatních, očistit ji ode všech emocí a nepodstatností, uvidět ji před sebou jako na dlani
a přinést ji před tribunál, kde sedí v tajné radě soudci, jež určila, aby o těchto věcech rozhodovali.
Je to dobré, je to špatné, je to správné, nebo nesprávné? Kam směřujeme? a tak dále. Tak se
dávala do pořádku po otřesu té události a zcela nevědomky a nepřiměřeně využila k ustálení
svého postavení větví jilmu venku. Její svět se měnil, ony byly nehybné. Ta událost jí dodala pocit
pohybu. Všechno musí být v pořádku. Ještě to a tohle musí napravit, pomyslela si, a s bezděčnou
uznalostí ocenila důstojnost v nehybnosti stromů a nyní naopak skvělé vzedmutí (jako špička přídě
lodi na vlně) větví jilmu, jak je pozvedl vítr. Neboť zafoukal vítr (na chvíli se zastavila, aby vyhlédla
ven). Jak foukal, listí tu a tam poodhalilo hvězdu a i samy hvězdy jako by se chvěly a vysílaly
paprsky světla ve snaze problesknout mezi okraji listů. Ano, stalo se to, je to hotová věc; a jako v
případě všech dokonaných věcí to působilo slavnostně. Když teď na to pomyslela, bez pozadí
hovoru a citů, připadalo jí, že tomu tak vždycky bylo, jenom se to teď projevilo, a jak se to projevilo,
rázem se vše ustálilo. Budou se, pomyslela si, po celý svůj život znovu vracet k tomuto večeru, k
tomuto měsíci, k tomuto větru, k tomuto domu; a také k ní. Lichotilo jí, protože zrovna v této oblasti
byla nejvíc náchylná lichocení podlehnout, když si pomyslela, že nyní je uložena v jejich srdcích a
jakkoli dlouho budou žít, budou si spřádat její obraz; a to a to a to, říkala si, jak šla nahoru a smála
se, ale láskyplně, té pohovce na odpočívadle (její matky), houpací židli (jejího otce); mapě Hebrid.
Všechno to bude znovu a znovu ožívat v životě
Paula a Minty; „Rayleyovi“ - zkoušela si to nové jméno, a s rukou na klice dětského pokoje pocítila
tu sounáležitost cítění s jinými lidmi, kterou vyvolává silný cit, jako by se stěny přepážek tak
ztenčily, že prakticky (ten pocit se rovnal úlevě a štěstí) to vše splynulo v jeden proud, a židle,
stoly, mapy byly její, byly jejich, nezáleželo na tom, čí, a Paul a Minta to ponesou dál, až ona
nebude mezi živými.
Stiskla kliku, pevně ji svírala, aby nevrzla, a vešla dovnitř, maličko přitom stiskla rty, jako by si
připomínala, že nesmí mluvit nahlas. Ale hned jak vstoupila, mrzutě si uvědomila, že ta snaha byla
nadbytečná. Děti nespaly. To bylo víc než mrzuté.
Mildred by na to měla víc dbát. James byl úplně vzhůru a Cam seděla v postýlce a Mildred bosa
vylezla z postele, bylo skoro jedenáct a oni si povídali. Co se děje? Zase šlo o tu děsivou lebku.
Řekla
Mildred, aby ji dala pryč, ale Mildred samozřejmě zapomněla a teď je Cam vzhůru a James je
vzhůru a hádají se, když přitom měli už několik hodin spát. Co to do Edwarda vjelo, že jim poslal tu
děsivou lebku? Byl to od ní nerozum, že jim ji dovolila přitlouct na stěnu. Je přitlučená hodně
napevno, řekla Mildred, a Cam nemůže usnout, když tam visí, a James ječí, kdykoli na ni ona
sáhne.
Tak Cam musí spinkat (má velké kly, tvrdila
Cam) - musí hezky spinkat a nechat si zdát o krásných zámcích, řekla paní Ramsayová a posadila
se vedle ní na postel. Vidí ty rohy, stěžovala si Cam, po celém pokoji. Byla to pravda. Kdykoli
rozsvítili (a James nemohl spát potmě), vždycky se někde objevil stín.
„Ale řekni si, Cam, že je to jen starý kanec,“ utěšovala ji paní Ramsayová, „pěkné černé prasátko,
jako jsou prasátka na farmě.“ Ale Cam soudila, že je to hrůzná věc, která se na ni dívá ze všech
koutů pokoje.
„Dobrá tedy,“ uzavřela paní Ramsayová, „přikryjeme ji,“ a všichni se dívali, jak přešla k prádelníku
a jednu po druhé otvírala malé zásuvky, a když neviděla nic, co by se hodilo, rychle si stáhla
vlastní šál a obtočila ho kolem lebky, jednou, dvakrát, třikrát, pak se vrátila ke Cam, položila si
hlavu na polštář vedle ní a řekla, že teď vypadá moc hezky; tak se bude líbit vílám, vypadá jako
ptačí hnízdo, vypadá jako krásná hora, jaké jsou k vidění v cizině, s údolími a květinami a zvonci,
které zvoní, a ptáky, co zpívají, a kozičkami a antilopami... Skoro viděla, jak slova, když je rytmicky
říkala, zvoní ozvěnou Cam v hlavě, a Cam po ní opakovala, jak to vypadá jako hora, ptačí hnízdo,
zahrada - a objevily se malé antilopy a oči se jí otvíraly a zase zavíraly a paní Ramsayová stále
monotónněji a rytmičtěji a nesmyslněji říkala, že musí zavřít oči a spinkat a nechat si zdát o horách
a údolích a padajících hvězdách a papoušcích a antilopách a zahradách a všech těch krásných
věcech, říkala, velice pomalu zvedla hlavu, mluvila čím dál jednotvárněji, až se úplně posadila a
uviděla, že Cam spí.
A teď, řekla a přešla k Jamesově posteli, on musí také už spát, protože podívej, ta kančí lebka tam
pořád je, nesundali ji, udělali, co si přál, zůstala tam a nic se jí nestalo. Ujistil se, že ta lebka pod
tím šálem stále ještě je. Ale chtěl se jí ještě na něco zeptat.
Pojedou zítra k majáku?
Ne, zítra ne, řekla, ale brzy, slíbila mu, hned jak se udělá hezky. Byl velmi hodný. Lehl si. Přikryla
ho. Ale nikdy na to nezapomene, to věděla a měla zlost na Charlese Tansleyho, na svého muže a
na sebe samu, protože mu dávala naději. Pak, když si chtěla přitáhnout šál a vzpomněla si, že ho
omotala kolem kančí lebky, vstala, malinko víc otevřela okno, zaslechla vítr, nadechla se naprosto
neúčastného studeného večerního vzduchu, zamumlala
Dobrou noc Mildred, a jak odcházela z pokoje, nechala západku zámku pomalu doklapnout a vyšla
ven.
Doufá, že jim nebude nad hlavou shazovat knihy na podlahu, pomyslela si, když si znovu vybavila,
jak Charles Tansley člověka dovede dráždit. Ani jeden z nich totiž nespí dobře; obě děti podléhají
vzruchům, a když říká takové věci o majáku, připadá jí docela pravděpodobné, že srazí hromádku
knih, zrovna když budou usínat, protože je nešikovně smete loktem ze stolu. Předpokládala totiž,
že šel nahoru pracovat.
A přece vypadá tak opuštěně; nicméně se jí uleví, až odjede, dohlédne však na to, aby se s ním
zítra zacházelo lépe; s jejím mužem to ale obdivuhodně umí, přesto jeho způsoby rozhodně
potřebují nápravu; ovšem líbí se jí, jak se směje - to si myslela, jak scházela dolů a povšimla si, že
teď už vidí měsíc z okna na schodišti - žlutý letní měsíc -, a otočila se a oni ji uviděli, jak stojí nad
nimi na schodech.
To je moje matka, pomyslela si Prue, Minta by se na ni měla podívat, Paul Rayley by se na ni měl
podívat. To je to pravé, cítila, jako by byla jenom jediná taková osoba na světě: její matka. A jak
byla před chvílí už dost dospělá a povídala si s ostatními, najednou se z ní zase stalo dítě a to,
čím se zabývali, byla hra - a bude se matce hra zamlouvat, nebo ji odsoudí? tázala se v duchu. A
také si pomyslela, jak se Minta a Paul a Lily mají, že ji mohou uvidět, a pocítila, že je to ohromné
štěstí, že ji má, a že nikdy nevyroste a neopustí domov, a řekla, jako dítě: „Napadlo nás, že se
půjdeme podívat na pláž na vlny.“
V tom okamžiku se paní Ramsayová naprosto bezdůvodně celá rozradostnila, jako dvacetiletá
dívka. Náhle se jí zmocnila chuť radovat se. Jistěže musejí jít, jistěže musejí jít, volala se
smíchem, rychle seběhla ty poslední tři čtyři schody a začala se obracet z jednoho na druhého,
smála se, přitakovala Mintě šál blíž k tělu a říkala, že by si jen přála, aby mohla jít také, a nepřijdou
moc pozdě
II a má z nich někdo hodinky?
„Ano, Paul má hodinky,“ odpověděla Minta. Paul vytáhl krásné zlaté hodinky z malého
jelenicového pouzdra, aby jí je ukázal. A když je před ní držel na dlani, cítil: „Všechno to ví.
Nemusím říkat nic.“ Jak jí ukazoval ty hodinky, jako by jí říkal: „Udělal jsem to, paní Ramsayová.
Za to všechno vděčím vám.“
A když viděla ty zlaté hodinky na jeho dlani, paní
Ramsayová si pomyslela: Ta Minta má ale z pekla štěstí! Bere si muže, který má zlaté hodinky v
jelenicovém pouzdře!
„Jak ráda bych šla s vámi!“ vykřikla. Ale zadržovalo ji cosi tak silného, že se ani sebe samé
nezeptala, co to je. Jistěže je vyloučené, aby šla s nimi.
Ale byla by ráda šla, nebýt té druhé věci, a pobavena směšností svého myšlení (jaké štěstí, vzít si
muže s hodinkami v jelenicovém pouzdře!), odešla s úsměvem na tváři do druhého pokoje, kde
seděl její muž a četl.
***
Jistěže, říkala si, když vcházela do pokoje, tam i šla kvůli něčemu, co chtěla. Zaprvé si chtěla
sednout do určitého křesla pod určitou lampu. Ale chtěla ještě něco, třebaže nevěděla, co to je, a
nemohla na to přijít. Podívala se na svého muže (když zvedla punčochu a začala plést) a viděla,
že nechce být vyrušován - to bylo jasné. Četl něco, co ho velice dojímalo. Napůl se usmíval a
tehdy věděla, že se snaží ovládnout své city. Prudce obracel stránky. Hrál to - možná si
představoval sama sebe jako osobu v té knize. Zajímalo by ji, co je to za knihu. Á, je to jedna z
těch knížek Waltera
Scotta, uviděla, když si posunula stínidlo lampy tak, aby jí světlo dopadalo na pletení. Protože
Charles Tansley říkal (vzhlédla, jako by čekala ránu od knih na podlaze nad nimi) - říkal, že lidé
Scotta už nečtou. Pak si její manžel pomyslel: To j budou říkat o mně; no a tak šel a vzal si jednu z
těch knih. A jestli dojde k závěru, že „je to pravda“, co
Charles Tansley říkal, přijme to o Scottovi. (Viděla, jak váží, uvažuje, dává si věci dohromady, jak
četl.) Ale o sobě ne. Pokud šlo o něho, vždycky se cítil nesvůj. To ji trápilo. Vždycky si bude dělat
starosti se svými vlastními knihami-bude je někdo číst, jsou dobré, proč nejsou lepší, co si o mně
lidi myslí? Protože o něm nerada takhle přemýšlela a napadlo ji, jestli u večeře uhádli, proč byl
najednou tak podrážděný, když mluvili o slávě a o tom, které knihy přetrvají, napadlo ji, jestli se
děti smály právě tomu, škubla punčochou a kolem rtů a na čele se jí jakoby ocelovým rydlem
vyryté objevily jemné vrásky a ona sama znehybněla jako strom, který se zmítal a chvěl a nyní,
kdy vánek utichá, se list po listu pomalu uklidňuje.
Nezáleží na tom, na ničem, pomyslela si. Slavný muž, slavná kniha, sláva - kdo to pozná? Nic o
tom nevěděla. Ale on už je takový, stále se pídí po pravdě - například u večeře si instinktivně
pomyslela: Kdyby tak promluvil! Naprosto mu věřila.
A když to vše nechala za sebou, jako když se člověk ponoří pod vodu a plave tu kolem nějaké
rostliny, tu kolem kousku slámy, tu kolem bubliny, znovu měla pocit, když klesla ještě hlouběji, jako
ten pocit v hale, když si ostatní povídali: Něco jsem chtěla - pro něco si jdu, a klesala ještě hloub a
hloub, aniž věděla, co to je, s očima zavřenýma.
A trochu počkala, pletla, přemýšlela a pomalu se jí ta slova, která říkali u večeře, - .,vždyť čínská
růže vykvetla a celá hučí včelami,“ začala rytmicky přelévat z jedné strany mozku na druhou, a jak
se přelévala, slova se jako malá zastíněná světla 156157 jedno červené, jedno modré, jedno žluté
- rozsvěcovala ve tmě její mysli a jako by opouštěla svoje vysezená místečka a přeletovala sem a
tam nebo vykřikovala a ozývala se ozvěnou; otočila se a sáhla na stolek vedle sebe pro knihu.
A život, který žili jsme a po nás budou žít, je jako strom, co mění se, mumlala si, jak zapichovala
jehlice do punčochy.
Otevřela knihu a začala číst namátkou tu a zase tam a přitom měla pocit, že leze pozpátku,
nahoru, prodírá se pod okvětními lístky, které se přes ni přehýbají, takže jen ona sama ví, že
tenhle je bílý nebo tenhle červený. Nejdřív vůbec nechápala, co ta slova znamenají.
Sem, plujte sem, uštvaní plavci na svých korábech, četla a otočila stránku, pohupovala se, vrhala
se sem a zase tam, z jedné řádky na druhou jako z jedné větve na druhou, z jednoho
červenobílého květu na druhý, až ji vyburcoval drobný zvuk - její muž se plácl do stehen. Na
chviličku se setkali pohledem, ale nechtěli spolu mluvit. Neměli co říci, ale něco jako by nicméně
přešlo od něho k ní.
Věděla, že je to život, je to jeho síla a je to ohromný humor, které ho přinutily plácnout se do
stehen. Nevyrušuj mě, jako by říkal, neříkej nic, jen seď, kde jsi. A pokračoval ve čtení. Cukaly mu
rty.
Naplňovalo ho to. Posilovalo ho to. Beze zbytku zapomněl na všechny ty drobné třenice a šarvátky
večera a jak ho nesnesitelně nudí sedět klidně, zatímco jiní lidé donekonečna jedí a pijí, a jak ho
rozčilovala vlastní žena a jak se ho dotklo a vadilo mu, když přešli jeho knihy, jako by vůbec
neexistovaly. Ale teď, říkal si, ani za mák nezáleží na tom, kdo dosáhne Z (pokud myšlení probíhá
od A do Z jako abeceda). Někdo k němu dorazí - pokud ne on, tak jiný. Síla a zdravý rozum toho
člověka, jeho cit pro jasné a prosté věci, tihle rybáři, ta chudinka šílená v Mucklebackitově domku,
to vše v něm vzbudilo pocit takové energie, takové úlevy od něčeho, že se cítil rozohněn a jako
vítěz a sotva se mohl ubránit slzám. Trochu pozvedl knihu, aby skryl svou tvář, nechal je kanout,
vrtěl hlavou ze strany na stranu a naprosto se zapomněl (ale nezapomněl jednu či dvě úvahy o
morálce a francouzských románech a anglických románech a o tom, že Scott měl svázané ruce,
ale jeho náhled je možná tak pravdivý jako ten druhý), skrze utopení nebohé Steenie a zármutek
Mucklebackita (to je to nejlepší ze Scotta), které mu dopřály tak úžasný požitek a pocit síly, docela
zapomněl na vlastní starosti a nedostatky.
Tak, ať to teď poopraví, pomyslel si, když dočetl kapitolu. Měl pocit, jako by se byl s někým přel a
zvítězil nad ním. Nepodaří se jim to opravit, ať říkají cokoli; a jeho vlastní postavení se upevnilo.
Ti milenci nic neznamenají, pomyslel si, když si to znovu všechno začal rovnat v hlavě. To je
hloupost, to je prvotřídní, říkal si, když rovnal jednu věc vedle druhé. Ale musí si to přečíst znovu.
Nezapamatoval si to jako celek. Nesmí se s úsudkem unáhlit. Tak se vrátil k té druhé myšlence -
když mladíci nestojí o tohle, přirozeně nestojí ani o něho. Člověk by si neměl stěžovat, pomyslel si
pan
Ramsay, když se snažil zdusit v sobě touhu postěžovat si ženě, že ho mladí muži neobdivují. Ale
už se rozhodl: nebude ji s tím znovu obtěžovat.
V tu chvíli se na ni podíval, jak čte. Vypadala velice klidně, jak četla. Byl rád, že se všichni odebrali
někam jinam a že on a ona jsou spolu sami. Život přece nepozůstává jenom z toho, že člověk s
ženou spí, pomyslel si, vrátil se ke Scottovi a Balzakovi, k anglickému románu a francouzskému
románu.
Paní Ramsayová zvedla hlavu a jako člověk, který upadl do lehkého spánku, jako by říkala, že
jestli chce, aby se probudila, udělá to, ale jinak by třeba mohla spát dál, jenom o trošku déle,
jenom o trošku déle? Lezla po těch větvích sem a zase tam, rukama se dotýkala jednoho květu a
pak jiného. a růžím nechválil nach potemnělý, četla a jak četla, měla pocit, že stoupá, až na vrchol,
až na samý vršek. Jak ji to uspokojovalo! Jak ji to uklidňovalo! Všechny drobnosti celého dne jako
by se nachytaly na tenhle magnet; měla pocit, že má prázdnou a čistou hlavu. A pak se to
najednou objevilo, náhle úplně celistvé v jejích rukou, krásné a chytré, jasné a završené, podstata
vysátá z života jako na dlani - sonet.
Ale začínala si být vědoma toho, že se na ni muž dívá. Usmíval se na ni, záhadně, jako by si z ní
dělal jemnou legraci za to, že spí za plného denního světla, ale zároveň si myslel: Jen si dál čti. Už
nevypadáš tak smutně. A napadlo ho, co to asi čte, a přeháněl to s její nevědomostí, s její
prostotou, protože měl rád představu, že není chytrá, že nemá vůbec žádné znalosti vyčtené z
knih. Přemýšlel, jestli chápe to, co čte. Patrně ne, pomyslel si. Byla úžasně krásná. Připadalo mu,
jestli to vůbec bylo možné, že její krása roste.
Od tebe když jsem, je mi jako v zimě, se stíny hraju si - snad utěší mě, dočetla.
„Ano?“ zeptala se, jako ve snách opětovala jeho úsměv a vzhlédla od knihy. se stíny hraju si -
snad utěší mě, šeptala, když odkládala knihu na stolek.
Jak brala do ruky pletení, napadlo ji, co se stalo od té doby, kdy ho viděla naposled samotného?
Vzpomněla si, jak se oblékala a viděla měsíc; že
Andrew u večeře držel talíř příliš vysoko, že ji sklíčilo cosi, co řekl William, pak na ptáky na
stromech, pohovku na odpočívadle, jak byly děti vzhůru a Charles Tansley je vzbudil, když shodil
ty knihy - ale ne, to si vymyslela; a že Paul má jelenicové pouzdro na hodinky. O čem by mu měla
říct?
„Zasnoubili se,“ řekla a dala se do pletení, „Paul a Minta.“
„To jsem si domyslel,“ řekl. Moc víc se k tomu nedalo dodat. Jí se stále ještě v hlavě vznášely
verše, nahoru a dolů, nahoru a dolů; on měl stále ještě ten pocit velké síly a přímosti, poté co si
přečetl o pohřbu Steenie. Tak seděli mlčky. Pak si pomalu uvědomila, že chce, aby něco řekl.
Cokoli, cokoli, pomyslela si a dál pletla. Cokoli postačí.
„Byla by to nádhera vzít si muže s hodinkami v jelenicovém pouzdru,“ řekla, protože takovému
vtipu rozuměli oba.
Odfrkl si. To zasnoubení mu připadalo jako kterékoli jiné; vždycky měl dojem, že ten mladý muž si
tu dívku nezaslouží. Pomalu se jí vtírala myšlenka: Proč tedy vlastně člověk chce, aby se lidé
brali? Jakou to má cenu, jaký smysl mají věci? (Každé slovo, které nyní řeknou, bude pravda.)
Tak něco řekni, myslela si a přála si pouze slyšet jeho hlas. Neboť ten stín, ta věc, která je
obestírala, se opět začínala kolem ní stahovat. Řekni cokoli, prosila a dívala se na něho, jako by
žadonila o pomoc.
On byl zticha, pohupoval kompasem na řetízku od hodinek sem a tam a přemýšlel o Scottových
románech a Balzakových románech. Ale přes soumračné stěny jejich blízkosti, neboť teď se
mimoděk sbližovali, stanuli bok po boku, docela blízko, až cítila jeho mysl jako zdviženou ruku,
která zatemňuje její; a on se začínal - teď když v jejích myšlenkách nastal obrat, který neměl rád, k
tomu „pesimismu“, jak to nazýval - vrtět, třebaže neřekl nic, zvedl si ruku k čelu, obtočil pramen
vlasů kolem prstu a zase ho pustil.
„Tu punčochu dnes večer nedopleteš,“ řekl a ukázal na punčochu. To právě chtěla - slyšet přísnost
v hlase, kterým ji káral. Když říká, že je to chyba, být pesimista, patrně je to chyba, myslela si; to
manželství dopadne dobře.
„Ne,“ odpověděla, když si vyrovnala punčochu na koleni: „Nedopletu ji.“
A co dál? Neboť cítila, že se stále ještě na ni dívá, ale jeho pohled se změnil. Něco chce - chce to,
co jí vždycky přišlo zatěžko mu dát; chce, aby mu řekla, že ho miluje. A to ne, to nemůže udělat.
Jemu se mluví mnohem snadněji než jí. Dovede věci říkat-ona ne. Tak to je pochopitelně vždycky
on, kdo říká ty věci, a pak mu to z nějakého důvodu náhle vadí a vyčte jí to. Říká jí, že je bezcitná;
nikdy mu neřekne, že ho miluje. Ale není to tak není to tak.
Problém je v tom, že ona nedokáže říct, co cítí. Nemá ani drobeček na kabátu? Nic, co by pro
něho mohla udělat? Vstala a postavila se k oknu s tou červenohnědou punčochou v rukou, zčásti,
aby se od něho odvrátila, zčásti proto, že teď už jí nevadilo, i když ji sledoval, podívat se na maják.
Protože věděla, že otočil hlavu, jak se pohnula; díval se na ni. Věděla, že si myslí: Jsi krásnější
než kdy jindy. A cítila se velmi krásná. To mi neřekneš aspoň jednou, že mě miluješ? To si myslel,
protože byl rozrušený, kvůli Mintě a své knize, a také proto, že už končil den a že se pohádali kvůli
tomu, jestli se pojede k majáku. Ale nedokázala to udělat, nedokázala to říct. Pak, protože věděla,
že se na ni dívá, místo aby cokoli řekla, otočila se s punčochou v ruce a podívala se na něho. A
jak se na něho podívala, začala se usmívat, protože - třebaže neřekla ani slovo - on věděl, jistěže
věděl, že ho miluje. Nemohl to popřít.
A s úsměvem vyhlédla z okna a řekla (myslela si přitom: Nic na světě se nevyrovná tomuhle
štěstí):
„Ano, měl jsi pravdu. Zítra bude pršet.“ Neřekla to, ale on to věděl. A podívala se na něj s
úsměvem.
Neboť opět zvítězila.

ČAS BĚŽÍ

„To nám ukáže teprve budoucnost,“ řekl pan Bankes, který se vrátil domů z terasy.
„Už skoro není vidět,“ poznamenal Andrew, který přišel z pláže.
„Člověk sotva pozná, kde končí moře a kde začíná zem,“ řekla Prue.
„Necháme svítit to světlo?“ zeptala se Lily, když si uvnitř odložili kabáty.
„Ne,“ odpověděla Prue, „pokud jsou všichni doma.“
„Andrew,“ zavolala, „prosím tě zhasni světlo v hale.“
Jedna po druhé zhasínaly lampy, kromě u pana
Carmichaela, který si v posteli rád ještě přečetl kousek Vergilia a nechal svíčku hořet o poznání
déle než ostatní.
Když byly tedy všechny lampy zhasnuté a měsíc zašel a na střechu zabubnoval jemný déšť,
začala se dovnitř vlévat nesmírná tma. Zdálo se, že nic nemůže odolat té záplavě, té hojnosti tmy,
která se plížila dovnitř klíčovými dírkami a trhlinami, vkrádala se kolem rolet na oknech, vnikala do
ložnic, kde tu pohltila džbán a umyvadlo, tu vázu červenožlutých jiřin, tam zase ostré hrany a
pevný tvar prádelníku. A nejen nábytek propadal tomu zatracení; sotva zbývalo něco z těla či
duše, podle čeho by se dalo vyvodit: „Tohle je on“ nebo „Tohle je ona“. Někdy se zvedla ruka, jako
by chtěla cosi
sevřít nebo něco odrazit, či někdo zavzdychal
nebo se někdo nahlas zasmál, jako by si s nicotou povídal vtipy.
V salonu či v jídelně, ani na schodech se nic nepohnulo. Pouze skrze zrezivělé panty a dřevo
nabobtnalé vlhkem od moře se určité proudy vzduchu, odloučené od hlavního větru (dům byl
nakonec zchátralý), prodraly kolem rohů a odvážily se dovnitř.
Mohli jste si je skoro představit, když vstoupily do salonu, jak se vyptávají a přemýšlejí, pohrávají
si s odchlíplým kusem tapety a ptají se, jak dlouho tam ještě takhle bude viset, kdy spadne?
Pak se jemně otřely o stěny a v zamyšlení pokračovaly dál, jako by se ptaly červených a žlutých
růží na tapetě, zda vyblednou, a vyptávaly se (jenom zlehýnka, protože času měly dost)
roztrhaných dopisů v koších na papír, květin, knih, které se všechny teď před nimi otvíraly, a ptaly
se: Jsou to spojenci? Jsou to nepřátelé? Jak dlouho vydrží?
Tak vedeny jakýmsi náhodným světlem z odhalené hvězdy či bludné lodi, nebo dokonce z majáku,
tichounce ty malé proudy došlapovaly na schod či rohožku, až vystoupaly po schodišti a už
čenichaly kolem dveří ložnic. Ale zde přece určitě musejí přestat! Cokoli jiného může zhynout a
zmizet, ale co leží tu, je neměnné. Zde, mohli byste říci těm klouzavým světlům, těm pátravým
vzdušným proudům, které dýchaly a nakláněly se přímo nad postelí, zde se nesmíte ani dotknout,
ani ničit. Načež ony, znaveně, jako duchové, jako by měly prstíčky jak pírka a lehkou vtíravost
peří, se podívaly, jedenkrát, na ty zavřené oči a volně sepnuté prsty, znaveně si upravily šat a
zmizely. A tak čenichaly a otíraly se, až přešly k oknu na schodech, k pokojům služebnictva, ke
krabicím v podkroví; sešly dolů, kde se dotkly jablek na jídelním stole, pocuchaly okvětní lístky
růží, sáhly si na obraz na stojanu, otřely se o rohožku a odfoukly trochu písku na podlaze.
Nakonec upustily od dalších pokusů, všechny naráz přestaly, semkly se a povzdechly; všechny
společně vydaly bezcílný žalostný závan, na který odpověděly kterési dveře v kuchyni, dokořán se
otevřely, nic nevpustily, a zabouchly se.
[Zde pan Carmichael, který četl Vergilia, sfoukl svíčku. Minula půlnoc.]
Ale co je to nakonec jedna noc? Krátký prostor, zvláště když tma tak brzy zešediví a pták tak brzy
zazpívá, kohout zakokrhá nebo jako obracející se list obživne matná zeleň v prohlubni vlny. Noc
však střídá další noc. Zima jich má v zásobě celou řadu a rozdává je rovnocenně, rovnoměrně,
neúnavnými prsty.
Dlouží se; tmavnou. Některé z nich předvádějí nahoře jasné planety, jako zářivé talíře. Podzimní
stromy, celé usmýkané berou na
sebe podobu potrhaných vlajek žhnoucích v přítmí chladných koutů katedrál, kde zlatá písmena
na mramorových stránkách líčí smrt v bitvě a to, jak se daleko na písčinách Indie vypalují a bělejí
kosti.
Podzimní stromy se lesknou ve žlutém světle měsíce, ve světle měsíců sklizně, v tom světle, jež
nechá vyzrát plody dřiny a uhlazuje strniště a přivádí modrou vlnu až na břeh.
Náhle se zdálo, jako by božská dobrota, dojatá lidským pokáním a vší tou námahou, rozhrnula
oponu a za ní odhalila samotného, zřetelného, panáčkujícího zajíce, padající vlnu, kolébající se
člun, a pokud jsme si je zasloužili, budou navždy naše. Avšak běda, dobrotivý Bůh cukne za šňůru
a zatáhne oponu; tohle se mu nelíbí, skryje své poklady mokrým krupobitím, a tak je poničí, tak je
zmate, že se zdá vyloučené, že by se jim někdy vrátil klid nebo že bychom někdy z jejich zlomků
složili dokonalý celek nebo četli v těch rozprášených kouscích jasná slova pravdy. Neboť naše
pokání si zasluhuje pouze letmý pohled, naše námaha pouze odklad.
Nocemi nyní zmítají ničivé větry, stromy se sklánějí a ohýbají a jejich listí létá sem a tam, až je jím
trávník celý polepený. Leží ve vrstvách v příkopech a ucpává okapy a mokré cestičky jsou jím
poseté. I moře se zmítá a tříští, a kdyby snad nějaký spáč, s představou, že na pláži třeba najde
odpověď na své pochyby, s někým se podělí o svou samotu, odhodil pokrývky a sám se vydal na
procházku po písku, žádný obraz, co by mu snad mohl s božskou pohotovostí posloužit, se hned
tak nenaskytne a nenastolí v noci řád, aby svět odrážel rozpoložení duše. Ruka v jeho ruce se
vytratí, hlas mu duní v uchu. Zdálo by se téměř zbytečné v takovém zmatku požadovat po noci
odpovědi na všechna ta co a proč a nač, která tahají spáče z postele.
[Když jednoho tmavého rána klopýtal pan Ramsay chodbou, rozpřáhl náruč, ale protože paní
Ramsayová poněkud náhle noc předtím zemřela, pouze rozpřáhl náruč. Zůstala prázdná.]
Teď když byl dům prázdný, dveře zamčené, matrace srolované, ty toulavé závany vzduchu, přední
šiky velkých armád, vrazily dovnitř, sklouzly se po holých prknech, uždíbly tu, ovanuly tam, v
ložnicích či salonu se nesetkaly s ničím, co by jim skutečně kladlo odpor, jenom se závěsy, které
se plácaly sem a tam, s dřevem, jež vrzalo, s holými nohami stolů, s hrnci a porcelánem, na nichž
se usadila plíseň, zašly, popraskaly. To, co tady lidé odložili a zapomněli - jedny střevíce, loveckou
čepici, nějaké vyrudlé sukně a kabáty ve skříních pouze to si ještě podrželo lidský tvar a ve své
prázdnotě naznačovalo, jak se kdysi nadouvalo a žilo, jak na těch oděvech kdysi ruce zapínaly
háčky a knoflíky, jak kdysi zrcadlo odráželo tvář, odráželo prázdný svět, v němž se objevila
postava, mihla ruka, otevřely se dveře, vběhly do nich děti a klopýtaly jedno o druhé, a zase vyšly
ven. Nyní den za dnem světlo, jako květina odrážející se na vodě, soustružilo svůj jasný obraz na
protější stěnu. Pouze stíny stromů, vlnících se ve větru, se ukláněly na stěně a na chviličku
zastiňovaly tu tůňku, v níž se zrcadlilo světlo; nebo se po podlaze měkce přesunul hebký stín
ptáků v letu.
Tak vládla krása a nehybnost a dohromady vytvářely samotné krásy tvar, tělo, z něhož odešel
život; osamělé jako rybníček večer, ve velké dálce, viděný z okna vlaku - v takové rychlosti, že
rybníček, za večera bledý, sotva přišel o svou samotu, třebaže ji kdosi zahlédl. V ložnici semkly
ruce krása a nehybnost a mezi zakrytými džbány a potaženými křesly ani ty vtíravé snahy větru a
měkký nos lepkavých mořských závanů, které se otíraly, očichávaly a znovu a znovu nastolovaly
tytéž otázky - „Vymizíš do ztracena? Zajdeš?“ -, sotva dokázaly narušit ten klid, tu lhostejnost, ten
dojem čisté celistvosti, jako by otázka, kterou kladly, ani nevyžadovala odpovědi My zůstáváme.
Zdálo se, že nic nemůže rozrušit ten obraz, zkazit tu nevinnost či narušit pohupující se plášť ticha,
který v prázdném pokoji týden po týdnu opřádal do sebe snášející se křik ptáků, houkání lodí,
hučení a bzučení luk, zaštěkání psa, výkřik člověka, a ve svých záhybech je tiše ukrýval po celém
domě. Jen jednou zavrzalo prkno na odpočivadle; jednou uprostřed noci, jako když se s
burácením a praskotem po staletích klidu utrhne kus skály z hory a řítí se jak úder do údolí, se
jeden záhyb šálu uvolnil a rozhoupal ze strany na stranu. Pak opět nastal klid a mír, a stín se
zachvěl, světlo se s uctivým výrazem uklonilo svému obrazu na stěně ložnice, když paní
McNabová protrhla ten závoj ticha rukama, jež se nořily do vody v neckách, zavrzala na něm
botami, pod kterými drtila oblázky, přišla, jak jí bylo řečeno, otevřít všechna okna a utřít v pokojích
prach.
Jak se kolébala (kymácela se jako lod na moři) a dívala se úkosem (její oči na nic nepohlížely
zpříma, ale vždy takovým postranním pohledem, který odmítal opovržení a zlobu světa - o své
omezenosti však věděla), když se pevně chápala zábradlí a s námahou se soukala nahoru, kde se
pak kolébala z jedné místnosti do druhé, zpívala si. Když leštila sklo dlouhého zrcadla a úkosem
pozorovala svou pohupující se postavu, ze rtů jí splýval jakýsi zvuk - něco, co před dvaceti lety
nejspíš vesele vyzpěvovali na divadle, písničku, kterou si lidé pobrukovali a tancovali na ni, ale
nyní, když unikala ze rtů bezzubé posluhovačky v čepci, ztratila svůj význam, zněla šíleně,
komicky, neodbytně, jako by se ji někdo pořád snažil zdusit, a přesto se zase vzmáhala, takže jak
se paní McNabová kolébala, oprašovala a utírala, jako by říkala, že život je jeden dlouhý smutek a
trápení, že člověk vstává a zase chodí spát, vyndavá věci a zase je uklízí. Nebyl ani jednoduchý,
ani příjemný, ten život, jak ho znala už bezmála sedmdesát let. Celá se ohnula únavou.
Jak dlouho, ptala se, když jí vrzala kolena a vzdychala, když se plazila pod postelí, vytírala
podlahu, jak dlouho to vydrží? Ale zase se vyškrábala na nohy, postavila se a znovu se s tím
kosým pohledem, který sklouzával a odkláněl se i od její vlastní tváře a jejích vlastních smutků,
postavila a civěla do zrcadla, neurčitě se usmívala a pak se znovu odbelhala a odkulhala, zvedala
rohožky, pokládala porcelán, dívala se úkosem do zrcadla, jako by, nakonec, měla pro sebe
útěchu, jako by se ve skutečnosti tím jejím smutečním tónem nesla nějaká nevykořenitelná naděje.
Určitě u těch necek někdy měla radostné představy, třeba ohledně svých dětí (a přece se dvě
narodily nemanželské a jedno ji opustilo), nebo v hospodě, když pila, když se přehrabávala v
zásuvkách. V té tmě musela být nějaká skulina, nějaký kanál v těch temných hlubinách, kterým
proudilo dost světla na to, aby se její tvář zašklebila do zrcadla a dostala chuť, když se zase dala
do práce, mumlat si tu starou muzikálovou písničku. Mezitím mystik a vizionář kráčeli po pláži,
rozvířili louži, pohlédli na kámen a tázali se: „Co jsem?“ - ..Co je tohle?“ a náhle se jim dostalo
odpovědi (jenomže nevěděli jaké), takže jim bylo teplo v mraze a v poušti našli útěchu. Ale paní
McNabová pila a klevetila jako dřív.
***
Jaro bez lístku, který by se zatřepetal, holé a jasné jako panna nelítostná ve své cudnosti,
opovržlivá ve své čistotě, leželo na polích s otevřenýma očima, bdělé a naprosto lhostejné k tomu,
co činí nebo si myslí přihlížející.
[Prue Ramsayovou její otec, o jehož rámě se opírala, tehdy v květnu vyvdal. Tak se to taky patří,
říkali lidé. A dodávali, jak moc jí to slušelo!]
Jak se blížilo léto, jak se večery prodlužovaly, těm bdělým, těm, kdo si dělali naděje, když kráčeli
po pláži, rozviřovali kaluž, se vnukaly ty nejpodivnější představy - těla proměněného na atomy
hnané větrem, hvězd blikajících v jejich srdci, útesu, moře, oblaku a oblohy úmyslně propojených,
aby zevně spojovaly roztroušené střípky vidění uvnitř. V těch zrcadlech, v myslích lidí, v těch
kalužích neklidné vody, v nichž se věčně vytvářejí mraky a vznikají stíny, přetrvávaly sny a nebylo
možné odolávat tomu zvláštnímu poselství, které jako by hlásal každý racek, květina, strom, muž a
žena, i sama bílá zem (ale na přímou otázku je okamžitě stáhli), že dobro vítězí, štěstí převládá,
vládne řád; nebo odolat tomu zvláštnímu nutkání toulat se sem a tam a hledat nějaké absolutní
dobro, nějaký krystal čirého bytí vzdáleného známým rozkoším a povědomým ctnostem, cosi
cizí174 175 ho běžnému rodinnému životu, cosi jedinečného, tvrdého a jiskřivého jako diamant v
písku, který by svému majiteli zajistil bezpečí. A pak, mírné a svolné, obestřelo se jaro s bzučícími
včelami a tančícími komáry pláštěm, oči si zastínilo závojem, odvrátilo hlavu a mezi míjejícími
stíny a malými sprškami deště jako by vzalo na vědomí zármutky lidstva.
[Prue Ramsayová zemřela to léto na nějakou nemoc spojenou s porodem, což je skutečná
tragédie, říkali lidé. Říkali, že nikdo si nezasloužil štěstí víc než ona.]
A nyní v horku léta vítr opět posílal do domu své špiony. Mouchy se vetkávaly do pavučin ve
slunných pokojích, plevel, který dorostl až k oknům, v noci soustavně ťukal na okenní tabuli. Když
se setmělo, záblesk majáku, který se bez okolků dotýkal koberce ve tmě a odhaloval jeho vzor, se
nyní u svého zdroje mísil s měsíčním svitem a jemně klouzal, jako by hladil a pokradmu se loudal
a díval se a opět se láskyplně vracel. Ale uprostřed toho láskyplného pohlazení, kdy se dlouhý
záblesk opřel o postel, pukla skála, další záhyb šálu se uvolnil; visel tam a pohupoval se. Za
krátkých letních nocí a dlouhých letních dní, kdy prázdné pokoje jakoby ševelily ozvěnou luk a
bzučením much, se ten dlouhý fábor jemně vlnil, bezcílně se kolébal a slunce zatím malovalo do
pokojů pruhy a tyče a plnilo je žlutým oparem, takže když paní McNabová vpadla dovnitř a
kolébala se po domě, oprašovala a zametala, vypadala jako tropická ryba plavící se prosluněnými
vodami.
Ale do té dřímoty a spánku se později toho léta začaly drát hrozivé zvuky, jako přesné údery
kladívka dopadající na plsť, jež svými opakovanými otřesy ještě víc uvolnily šál a nadělaly
prasklinky v šálcích na čaj.
Čas od času zazvonilo sklo v příborníku, jako by obří hlas zaduněl v agonii tak, že i pohárky
postavené v příborníku zadrnčely. Pak opět nastalo ticho; a pak, noc za nocí, a někdy i za bílého
dne, kdy zářily růže a světlo zřetelně kreslilo na zeď, do toho ticha, do téhle lhostejnosti, do té
nedotčenosti, jako by zaznívalo žuchnutí čehosi, co padá.
[Vybuchl granát. Ve Francii to roztrhalo na kusy dvacet či třicet mladíků, mezi nimi Andrewa
Ramsayho, jehož smrt milosrdně nastala okamžitě.]
A tehdy ti, kdo sešli dolů na pláž, aby tam chodili sem a tam a ptali se moře a oblohy, jakou jim
nesou zprávu nebo jakou představu potvrzují, si museli mezi obvyklými projevy božských darů -
západu slunce na moři, bledostí úsvitu, vycházejícího měsíce, rybářských člunů na pozadí měsíce
a dětí, házejících po sobě chomáče trávy - povšimnout něčeho, co s touto živostí, s touto
vyrovnaností nešlo dohromady. Například se tiše zjevila popelavě šedá loď, přijela, zmizela; na
bezbarvé hladině moře se rozprostřela nafialovělá skvrna, jako by cosi vyvřelo a vykrvácelo,
neviditelně, tam dole.
Tohle narušení výjevu, který měl podněcovat ty nejvznešenější úvahy a vést k těm
nejpříjemnějším závěrům, zastavilo jejich kroky. Bylo obtížné tyhle věci jednoduše přehlédnout,
pominout jejich význam v krajině, dál se cestou po pláži obdivovat tomu, jak vnější krása zrcadlí
krásu uvnitř.
Doplnila snad Příroda, co člověk posunul vpřed?
Dokončila to, co začal? Se stejným uspokojením shlížela na jeho bídu, promíjela mu jeho nízkost a
přijímala jeho muka. Byl tedy ten sen o sdílení, završení čehosi, nalezení odpovědi v samotě na
pláži pouhým odrazem v zrcadle a zrcadlo samé pouze skelností na povrchu, jež vzniká v
nehybnosti, zatímco ušlechtilejší síly pod ní spí? Netrpělivý, zoufalý, přece nebyl ochoten odejít
(neboť krása nabízí svá lákadla, krása utěšuje) - i když kráčet po pláži sem a tam nebylo možné;
kontemplace se stala nesnesitelnou; zrcadlo se rozbilo.
[To jaro vydal pan Carmichael svazek básní, který měl nečekaný úspěch. Válka, říkali lidé, oživila
jejich zájem o poezii.]
Noc za nocí, v zimě v létě vládly běsnící bouře či pronikavá nehybnost krásného počasí, aniž se
jim do toho někdo pletl. Když jste se zaposlouchali (pokud se vyskytl někdo, kdo by poslouchal), z
horních pokojů prázdného domu bylo slyšet pouze gigantický chaos protkaný blesky, jak se zmítá
a valí, když se větry a vlny chovaly jako amorfní ohromní leviatanové, jejichž čelo neproniká světlo
rozumu, a dmuly se přes sebe, vyrážely a nořily se do noci či denního světla (neboť den i noc,
měsíc i rok nerozlišeně splývaly) v idiotských hrách, až jako by se celý vesmír řítil v brutálním
zmatku a v zlovolné žádostivosti sváděl bezcílnou bitvu sám se sebou.
Na jaře byly vázy v zahradě, plné květin zmíraných větrem, pestré jako vždy. Vykvetly fialky a
narcisy. Ale nehybnost a jas dne byly podivné jako chaos a vřava noci, jak tam tak stály stromy a
květiny, hleděly před sebe, hleděly vzhůru, a přece nic neuzřely, bez očí, a tak strašlivé.
Řekla si, že se nic neděje, protože rodina nepřijede, už prý nikdy, a dům se prodá, možná v září, a
tak se paní McNabová sehnula a natrhala si kytičku S sebou domů. Položila si ji na stůl, než utře
všude prach. Měla květiny ráda. Je to škoda nechat je uvadnout. Kdyby se dům měl prodat (stála s
rukama v bok před zrcadlem), bude potřeba, aby se tu někdo o to postaral, to tedy ano. Celá ta
léta tu stojí a živá duše v něm není. Knihy a ostatní věci chytají plíseň, protože, vemte si, že byla
válka a jak těžko se sháněla výpomoc, v domě se neuklízelo a nečistilo tak, jak by si byla přála. Je
nad síly jednoho člověka teď to napravovat. Už je moc stará.
Nohy ji bolí. Všechny ty knihy by chtěly vyložit na trávu na sluníčko, v hale opadala omítka, nad
oknem pracovny se ucpal okap a zatékalo dovnitř, koberec je dočista zničený. Ale měli by přijet
sami, měli poslat někoho, aby se podíval. Protože ve skříních jsou šaty; nechali šaty ve všech
ložnicích.
Co s nimi má dělat? Už jsou v nich moli - ve věcech paní Ramsayové. Chudák paní! Té už
nehudou k ničemu! Umřela, říkali, před léty, v Londýně. Je tam ten starý šedý plášť, který nosila
na práci v zahradě. (Paní McNabová zkusila látku mezi prsty.) Jako by ji viděla, když přicházela po
cestě k domu s prádlem, jak se shýbá nad květinami (zahrada teď vypadá prabídně, všechno to
přerostlo a po záhonech dupou králíci) - jako by ji viděla v tom šedém plášti s jedním z těch dětí
vedle sebe.
Jsou tu boty a střevíce, kartáč a hřeben zapomenuté na toaletním stolku, jen tak položené, jako
„by myslela, že se zítra vrátí. (Umřela prý nakonec velice náhle.) A jednou už se sem chystali, ale
pak to odložili, znáte to - válka, cestuje se tak obtížně; za celá ta léta se tu neukázali, jenom jí
posílali peníze, ale nikdy nenapsali, nikdy nepřijeli, a čekají, že najdou věci tak, jak je nechali,
pane na nebi! Vždyť i zásuvky toaletního stolku jsou plné věcí (otevřela je), kapesníků, stuh. Ano,
jako by viděla paní Ramsayovou, když jí nesla domů to prádlo.
„Dobrý večer, paní McNabová,“ říkala jí.
Zacházela s ní vždycky fajnově. A holky ji měly všecky rády. Ale propána, co se toho od té doby
změnilo (zavřela zásuvku); mnoho rodin přišlo o své nejbližší. Takže umřela; a pana Andrewa
zabili, a slečna Prue je taky mrtvá, prý umřela při prvním dítěti, ale za ta léta každý někoho ztratil.
Ceny nestydatě stouply a už tak zůstaly. Dobře si ji pamatuje v tom jejím šedém plášti.
„Dobrý večer, paní McNabová,“ řekla a nařídila kuchařce, aby jí schovala talíř mléčné polévky - to
si myslí, že ji potřebuje, když nese ten těžký koš až z. města! Jako by ji viděla teď, jak se naklání
nad těmi svými kytičkami (a slabě a rozkmitaně, jako žlutý paprsek nebo kruh na konci
dalekohledu paní v šedém plášti, sklánějící se nad květinami, přešla po stěně ložnice, po toaletním
stolku, přes stojan s umyvadlem, jak paní McNabová kulhala a štrachala se, oprašovala,
narovnávala).
Jakže se jmenovala ta kuchařka? Mildred? Mariana? - tak nějak.
Á, zapomněla to - zapomíná věci.
Prudká, jako všechny zrzky. Co se spolu nasmály!
V kuchyni ji vždycky rádi viděli. Rozesmávala je, to ano. Tehdy bylo líp než teď.
Povzdechla si: Na jednu ženskou je tu moc práce. Kroutila hlavou ze strany na stranu. Tohle býval
dětský pokoj. A teď je tu takové vlhko, omítka opadává. Nač si tam prosím vás pověsili tu zvířecí
lebku? Taky už je plesnivá. A ve všech podkrovních pokojících jsou krysy. Do baráku prší.
Ale oni nikoho nepošlou, nikdy nepřijedou. Některé zámky jsou rozbité a dveře bouchají. Nerada je
tu nahoře za soumraku sama. Na jednu ženskou je to moc, moc. Povrzávaly jí klouby, vzdychala.
Zabouchla dveře. Otočila klíčem v zámku a zanechala dům zavřený, zamčený, osamocený.
***
Dům byl ponechán sám sobě, diun byl opuštěn.
Zůstal tu jako mušle na písečné duně, kterou naplní suché krystalky soli, teď když ji opustil život.
Jako by nastala dlouhá noc; ty pohrávající si vzdušné proudy, co oždibovaly, ty lepkavé dechy,
které tu štrachaly, zdá se zvítězily. Hrnec zrezivěl a rohožka se rozpadla. Vnikly sem i ropuchy.
Pomalu, bezcílně se rozvlněný šál pohupoval sem a tam. Mezi dlaždicemi ve spižírně vyrazil
bodlák.
V salonu si udělaly hnízdo vlaštovky, na podlaze byla samá sláma, omítka se dala sbírat po celých
lopatách, trámoví se obnažilo, krysy si odnášely tu to, tu ono a věčně hryzaly za táflováním. Z
kukel se vyklubaly babočky a třepotaly se na oknech.
Mezi jiřinami se vysemenily máky, trávník se vlnil vysokou trávou, mezi růžemi se tyčily obří
artyčoky, mezi zelím kvetly roztřepené karafiáty; zatímco dříve jemně ťukalo na okno býlí, za
zimních nocí se ozývalo bubnování odolných stromů a pichlavých keřů, které v létě dodávaly
pokoji zelený stín.
Jaká moc by se nyní mohla postavit do cesty plodnosti, nerozvážnosti přírody? Snu paní
McNabové o paní, o dítěti, o talíři mléčné polévky? Zachvěl se na stěnách jako sluneční skvrna a
zmizel.
Zamkla dveře, odešla. Je to nad síly jedné ženské, říkala. Nikdy nikoho neposlali. Nikdy nenapsali.
Nahoře plesniví věci v zásuvkách - je to hanba, takhle je tu nechat, říkala. Celý dům ponechán
napospas zkáze a zmaru. Pouze paprsek z majáku vstupoval na okamžik do pokojů, náhle zazíral
na postel a stěnu uprostřed zimní tmy, klidně obhlédl bodlák a vlaštovku, krysu a slámu. Teď už je
nic nedrželo; nic jim neříkalo ne. Jen ať si vítr duje, ať se mák semeni a karafiát se snoubí se
zelím. Ať si vlaštovka staví hnízdo v salonu a bodlák rozráží dlaždice a motýl se sluní na
vybledlém potahu křesel! Ať si rozbité sklo a porcelán leží na trávníku a prorůstá jimi tráva a
ostružiny!
Neboť nyní přišel ten okamžik, to váhání, kdy úsvit se chvěje a noc se pozastaví, kdy jestliže na
váhu přistane pírko, zhoupne ji. Jedno pírko - a dům by začal klesat, padat, zhroutil by se a zmizel
v hlubinách temnot. Ve zničeném pokoji by si výletníci ohřívali vodu na čaj, milenci by se sem
uchylovali pod přístřeší a lehávali na holých prknech, pastýř by si tu schovával oběd ve výklenku,
vyspal by se tu tulák přikrytý kabátem proti chladu. Pak by se propadla střecha, trní a bolehlav by
zahladily cestičku, schůdek před domem a okno; nestejnoměrně, ale bujně by jimi zarostl pahorek,
až by nějaký zbloudilec, který sem nepozván zavítal, pouze podle kniphofií mezi kopřivami či podle
střepu porcelánu v bolehlavu poznal, že tu kdysi někdo žil, že tu býval dům.
Kdyby bylo spadlo peříčko, kdyby bylo zatížilo misku vah, celý dům by se byl vrhl do hlubin, aby
tam ležel na písčinách zapomnění. Ale jakási síla pracovala: něco ne tak zcela vědomého, něco,
co hledělo úkosem, něco, co se belhalo, něco, co si nepotrpělo u práce na důstojný rituál či
slavnostní zpěv. Paní McNabová hekala, paní Bastové vrzaly klouby. Byly staré, měly ztuhlé tělo,
bolely je nohy.
Konečně přišly se svými košťaty a kbelíky, pustily se do práce. Zničehonic napsala jedna z těch
slečen, jestli by se paní McNabová postarala, aby dům byl připraven: udělala tohle; udělala
támhleto, a to všechno rychle. Možná přijedou na léto; všechno nechali na poslední chvíli, myslí si,
že to tu najdou, jak to opustili. Pomalu a s námahou, se smetákem a kbelíkem začaly paní
McNabová a paní Bastová vytírat, drhnout a dělat přítrž té zkáze a hnilobě; z propadliště Času,
které se nad nimi rychle zavíralo, zachránily tu umyvadlo, tu skříň, jednoho dopoledne vyzvedly ze
zapomnění všechny romány Waverley a čajovou soupravu, odpoledne dopřály slunce a vzduch
mosazné mříži před krbem a sadě ocelového krbového náčiní.
George, syn paní Bastové, pochytal krysy a posekal trávu.
Pozvaly zedníky. Za doprovodu vrzání pantů a skřípění západek na dveřích, za bouchání a
mlácení vlhkem nabobtnalých dveří probíhal jakýsi neklidný a těžký porod a ženy se ohýbaly,
narovnávaly, hekaly, zpívaly, bušily do věcí a bouchaly s nimi, tu nahoře, tu zas dole ve sklepích.
Ach, naříkaly si, ta dřina!
Někdy si vypily čaj v ložnici nebo v pracovně; v poledne celé umouněné přerušovaly práci a jejich
staré ruce se spínaly a zůstávaly zaťaté v křeči podle úchopu smetáků. Zdolané únavou přehlížely
z křesel skvělé vítězství nad kohoutky a vanou; náročnější a jenom částečný triumf nad dlouhými
řadami knih, kdysi černých jako havrani, nyní s bílými skvrnami, knih, které plodily bledé plísně a
vyměšovaly kradmé pavouky. A znovu, jak ji zahřál teplý čaj, jako by se paní McNabové octl před
očima dalekohled a v prstenci světla uviděla toho starého pána, hubeného jako kudla, jak kroutí
hlavou, když přišla s prádlem, a mluví si na trávníku nejspíš sám pro sebe. Nikdy si jí nevšiml.
Někdo říkal, že je mrtvý, někdo říkal, že ona je mrtvá. Kdo z nich to tedy je? Paní Bastová to také
nevěděla jistě. Ten mladý pán je mrtvý. To ví určitě. Četla jeho jméno v novinách.
A pak ta kuchařka, Mildred, Mariana, nějak tak se jmenovala - rudovláska, vznětlivá, jako všechny
zrzky, ale taky hodná, když jste věděli, jak na ni. Co se spolu nasmály! Schovávala Maggii talíř
polévky; někdy kousek šunky, prostě co zbylo. Tehdy se žilo dobře. Měli všechno, co chtěli
(pohotově, bodře, protože ji hřál ten čaj, rozmotávala klubko svých vzpomínek, jak tam tak seděla
v proutěném křesle před krbem v dětském pokoji). Vždycky tu bylo živo, lidí plný dům, někdy se
jich tu sešlo i dvacet, nádobí se mylo ještě dlouho po půlnoci.
Paní Britové (ta je vůbec nepoznala, tehdy žila v Glasgowě) nešlo do hlavy, dokonce odložila i
šálek s čajem - proč si tam probůh pověsili tu zvířecí lebku? To bude jistě z něýakého kusu
zastřeleného v cizině.
To je docela dobře možné, soudila paní McNabová a dál si pohrávala se vzpomínkami; měli
přátele někde na východě, bývali tu pánové, dámy ve večerních toaletách, jednou je viděla dveřmi
jídelny, když všichni seděli u večeře. Troufla by si říct, že jich bylo dvacet a všichni ošperkovaní, a
požádali ji, aby pomohla s nádobím, to už bylo dobře po půlnoci.
Tak to se podiví, jak se to tu změnilo, mínila paní
Bastová. Vyklonila se z okna. Dívala se, jak její syn
George kosí trávu. Docela dobře se můžou zeptat, co tady vlastně kdo udělal? Když vezmeme, že
starý Kennedy to tu měl na starost, ale potom měl patálii s nohou, jak spadl z toho vozu; a pak tu
možná nikdo nebyl celý dlouhý rok, nebo většinu roku; a pak Davie Macdonald, a to si třeba
můžou posílat semínka, ale kdo ví, jestli je někdo zasel?
Uvidí, jak se to tu změnilo!
Dívala se, jak její syn kosí trávu. Byl to dobrý pracant - z těch, co toho moc nenamluví. No nic,
snad aby se daly do těch příborníků. S námahou se zvedly.
Konečně se po dlouhých dnech dřiny uvnitř, sekání a rytí venku vytřepaly prachovky, zavřela okna,
pozamykal se celý dům; zabouchly se hlavní dveře; bylo hotovo.
A nyní; jako by ji všechno to uklízení a drhnutí a kosení a sekání předtím pohltilo, vynořila se ta jen
zpola slyšitelná melodie, ta nesouvislá hudba, kterou ucho napůl zachytí, ale zase vypustí:
štěknutí, zabečení, nepravidelná, nesouvislá, ale přesto nějak spojitá, bzučení hmyzu, chvění
sekané trávy, rozkouskovaná, a přesto nějak sounáležitá, sklenice s chrobákem, zavrzání kola, tu
hlasitá, tu tichá, ale záhadně spřízněná, to, co se ucho usilovně snaží dát dohromady a co vždycky
hraničí se souzvukem, ale nikdy není tak úplně slyšet, nikdy plně nesouzvučí, až nakonec, večer,
když jeden po druhém zvuky utichnou, souzvuk ochabne a rozhostí se ticho. Se západem slunce
se vytratila ostrost, a jako když se zvedá mlžný opar, nastalo ticho, rozhostil se klid, ustal vítr, svět
se zvolna zkolébával k spánku, zde potmě bez jediného světla, kromě toho, jež sem padá nasáklé
zelení listoví nebo bledne na bílých květinách u okna.
Jednoho pozdního zářijového večera si Lily
Briscoová nechala donést zavazadlo k domu. Pan
Carmichael přijel stejným vlakem.)
***
Pak vskutku přišel klid a mír. Moře šeptem hlásalo poselství míru na pobřeží. Aby už nikdy nebylo
burcováno ze spánku, aby se spíce zkolébalo k hlubšímu odpočinku a stvrdilo spáčům jejich svatý,
moudrý sen-co ještě to šeptalo-když si Lily
Briscoová položila hlavu na polštář v čistém nehybném pokoji a uslyšela moře. Otevřeným oknem
sem šeptem vnikal hlas krásy světa, příliš potichu, aby bylo přesně slyšet, co říká - ale co na tom
záleželo, když smysl byl jasný? - naléhavě žádal spáče (dům se opět naplnil; dlela tu na návštěvě
paní Beckwithová, také pan Carmichael), jestli nepůjdou přímo na pláž, aby alespoň pozvedli
roletu a podívali se ven. Pak by uviděli noc snášející se v purpuru, s korunou na hlavě, s žezlem
samý drahokam; a jak se v jejích očích může zračit dítě. A pokud by stále ještě váhali (Lily byla
celá utahaná z cestování a usnula téměř hned, ale pan Carmichael si četl knihu při světle svíčky),
pokud by pořád ještě namítali, že je to pára, ta její
I nádhera, a rosa má víc moci než ona, a že budou raději spát, hlas by pak jemně, aniž si stěžoval
či se dohadoval, zazpíval svou písničku. Jemně by se tříštily vlny (Lily je slyšela ve spánku), něžně
by dopadalo světlo (jako by procházelo jejími víčky).
A všechno to vypadá, pomyslel si pan Carmichael, když zavřel oči a usínal, velice podobně jako
před léty.
A vskutku, možná se znovu ozval ten hlas, když clony tmy zahalily dům, paní Beckwithovou, pana
Carmichaela a Lily Briscoovou, takže leželi s něko188 189 lika vrstvami černoty na očích, proč to
nepřijmout, proč se tím nespokojit, proč se nepodvolit a nevzdat? Vzdechy všech moří, které
rytmicky narážely na ostrovy, je uklidňovaly; noc je halila; nic nerušilo jejich spánek, až když začali
ptáci zpívat a úsvit opřádal jejich tenké hlásky do své bělosti, zavrzal vozík, někde zaštěkal pes,
slunce zvedlo záclony, narušilo ten závoj na jejich očích a Lily
Briscoová, která se ve spánku pohnula, pevně sevřela pokrývky, jako se padající chytá chomáče
trávy na kraji útesu. Otevřela oči dokořán. A zase je tu, pomyslela si a posadila se na posteli. Byla
vzhůru.

MAJÁK

Co to tedy znamená, co to všechno může znamenat? ptala se Lily

Briscoová a přemýšlelá, když ji tu nechali samotnou, jestli se hodí, aby si šla do kuchyně pro další
šálek kávy, nebo má počkat tady. Co to znamená? - to byla průpovídka, která jí utkvěla v hlavě z
nějaké knihy, a volně odpovídala jejímu myšlení, protože toho prvního rána s Ramsayovými
nedokáže posbírat své city, dokáže pouze to, že se jí ta věta ozývá v hlavě, aby zakryla prázdnotu,
dokud se ty páry nerozptýlí. Neboť vážně, co cítí, když se sem vrátila po těch letech a paní
Ramsayová je mrtvá? Nic, nic - nic, co by mohla vůbec vyjádřit.
Přijela pozdě včera večer, kdy bylo všechno tajemné a temné. Nyní je vzhůru, na svém starém
místě u stolu se snídaní, ale sama. Je hodně brzo, ještě ani ne osm. Chystá se ta výprava -
pojedou k majáku, pan Ramsay, Cam a James. Už vlastně měli vyrazit- musejí stihnout odliv nebo
co. A Cam nebyla hotová a James nebyl hotový a Nancy zapomněla objednat sendviče a pan
Ramsay se rozzuřil a s prásknutím dveří odešel z místnosti.
„Teď už to snad nemá cenu!“ hromoval.
Nancy zmizela. On chodil vztekle po terase sem a tam. Po celém domě jako by bouchaly dveře a
volaly hlasy. Teď sem vpadla Nancy a ptala se, když se rozhlédla po místnosti, s prazvláštním,
napůl omámeným, napůl zoufalým pohledem: „Co se tak posílá na maják?“ jako by se nutila udělat
něco, v co nedoufala, že by kdy vůbec dokázala udělat.
No co se tak posílá na maják?! Kdykoli jindy by
Lily byla rozumně navrhla čaj, tabák, noviny. Ale toho rána vypadalo všechno tak nevýslovně
podivně, že otázka, jako byla ta Nancina - Co se tak posílá na maják? -, člověku otvírala dveře v
hlavě a ty potom bouchaly a létaly sem a tam a měly člověka k tomu, aby se ptal s naprosto
omámeným výrazem: Co se tak posílá? Co má člověk dělat?
Proč tu nakonec vůbec sedí?
Jak tu seděla sama (neboť Nancy zase vyšla ven) mezi čistými šálky u dlouhého stolu, cítila se
odříznutá od jiných lidí a schopná jen se dál dívat, ptát se, přemítat. Dům, to místo, ráno, všechno
se jí zdálo cizí. Připadalo jí, že k němu necítí žádné pouto, nemá k němu žádné vztahy, může se
stát cokoli, a ať se stalo cokoli - venku se ozval krok, zavolal hlas („Není v příborníku, je na
odpočivadle,“ volal kdosi), nebylo to jasné, jako by se pojítko, které obvykle věci váže k sobě,
přetrhlo, a ony se nechaly unášet, tu nahoru, tu dolů, ale v každém případě pryč. Jak je to
bezcílné, jak chaotické, jak neskutečné to je, myslela si a dívala se do prázdného šálku na kávu.
Paní Ramsayová mrtvá,
Andrew zabitý, Prue taky mrtvá - ať si to opakovala jak chtěla, nevzbuzovalo to v ní žádný cit. A
my se všichni sejdeme v takovémhle domě v takové ráno, řekla si a podívala se z okna - byl
krásný, klidný den.
Pan Ramsay náhle zvedl hlavu, jak šel kolem a podíval se přímo na ni, tím svým roztržitým
divokým pohledem, který byl přesto tak pronikavý, jako by vás viděl, na vteřinku, poprvé, navždy; a
ona se tvářila, že pije z prázdného šálku kávu, aby mu unikla - aby unikla jeho nárokům na ni, aby
ještě o chvíli oddálila ten jeho naléhavý požadavek. A on nad ní zavrtěl hlavou a odkráčel („Sám“,
slyšela ho, „Zhynul“, slyšela) a jako vše ostatní toho zvláštního rána, slova se stala symboly,
zaplnila šedozelené stěny kolem. Kdyby je tak dokázala dát dohromady, napsat z nich větu, pak
by se dopídila pravdy. Potichu se přišoural starý pan Carmichael, nalil si kávu, vzal šálek a zase
se vzdálil, aby se posadil na slunce. Ta prapodivná neskutečnost ji děsila; ale také vzrušovala.
Plavba k majáku. Ale co se tak posílá na maják
Zhynul. Sám. Zelenošedé světlo na protější zdi.
Prázdná místa. To byly některé části, ale jak je dát dohromady? ptala se. Jako by každé vyrušení
mohlo rozbít tu křehkou věc, kterou stavěla na stole, otočila se zády k oknu, aby ji neviděl pan
Ramsay. Nějak musí uniknout, být někde sama.
Najednou si vzpomněla. Když tu seděla naposled před deseti lety, na ubruse byla nějaká větvička
nebo vzorek s listy, na které se dívala ve chvíli, kdy se jí zjevila pravda. Měla nějaký problém s
popředím obrazu.
Posunu ten strom doprostředka, řekla si tehdy. Nikdy ten obraz nedomalovala.
Nosila ho v hlavě celá ta léta. Namaluje ten obraz ted. Kde má asi barvy? napadlo ji. Barvy, ano.
Nechala je včera večer v hale. Pustí se do toho hned. Rychle vstala, než se pan Ramsay otočí.
Přinesla si židli. Staropanensky přesnými pohyby postavila stojan na kraj trávníku, ne moc blízko
pana Carmichaela, ale zase ne moc daleko, aby ji mohl chránit. Ano, před těmi deseti lety musela
stát přesně tady. Tam je ta zeď, živý plot, strom.
Problém byl v tom, najít vztahy mezi těmi hmotami. Celá ta léta to nosila v hlavě. Zdálo se, že už ji
řešení napadlo: nyní věděla, co chce udělat.
Ale když se k ní řítil pan Ramsay, nemohla dělat nic. Pokaždé když se blížil - kráčel sem a tam po
terase -, blížila se zkáza, blížil se chaos. Nemohla malovat. Sehnula se, otočila; zvedla tenhle
hadr; vymáčkla barvu z tamté tuby. Ale všechno to dělala jen proto, aby ho na chvíli odvrátila.
Znemožňoval jí cokoli dělat. Neboť kdyby mu dala sebemenší příležitost, kdyby ji viděl chviličku
bez práce, kdyby se na chvilku zadívala směrem k němu, už by byl u ní a říkal by, jako včera
večer: „Uvidíte, jak moc jsme se změnili.“ Včera večer vstal, zastavil se před ní a řekl to. I když
všichni seděli beze slova a jen tak zírali, těch šest dětí, kterým říkali podle králů a královen Anglie -
Ryšavý, Krásná, Zlá,
Nelítostný - cítila, jak to v jejich nitru vře. Hodná stará paní Beckwithová řekla něco rozumného.
Ale byl to dům plný neusouvztažněných vášní ten pocit ji neopouštěl celý večer. A navíc k tomu
všemu zmatku pan Ramsay vstal, stiskl jí ruku a řekl: „Uvidíte, jak moc jsme se změnili“ - a nikdo z
nich se nepohnul, ani nepromluvil; ale seděli tam, jako by jim nezbývalo nic jiného, než ho to
nechat říct.
Pouze James (rozhodně Vzpurný) hleděl vzdorně na lampu; a Cam si obtáčela kapesník kolem
prstu. Pak jim připomněl, že nazítří pojedou k majáku. Musejí být připraveni v hale přesně o půl
osmé. Poté, s rukou na klice, se zastavil, obořil se na ně. Nechtějí tam snad jet? dožadoval se.
Kdyby se byli odvážili říci „Ne“ (měl určitý důvod si to přát), byl by se tragicky vrhl nazpět do
hořkých vod zoufalství. Takové měl nadání pro gesto.
Vypadal jako král v exilu. James řekl zatvrzele
„Ano“. Cam koktala trochu stísněněji. Ano, jistě, budou oba připraveni, řekli. A ji najednou napadlo,
tohle je tragédie - ne rakev, popel a rubáš, ale děti donucené k poslušnosti, jejich duch po195
tlačený. Jamesovi bylo šestnáct, Cam snad sedmnáct. Otočila se po někom, kdo tam nebyl,
nejspíš po paní Ramsayové. Ale byla tam jen hodná paní
Beckwithová, která si pod lampou prohlížela své skici. Pak, jak byla unavená, v duchu ještě pořád
na houpajícím se moři, zmocnily se jí chuť a pach, které mívají místa po dlouhé nepřítomnosti lidí,
svíčky se jí rozvlnily před očima, přestala přemýšlet a zatemnilo se jí vědomí. Byla úžasná noc,
prosvícená hvězdami; cestou nahoru slyšeli vlny; když procházeli kolem okna na schodišti,
překvapil je obrovský, bledý měsíc. Usnula okamžitě.
Upevnila na stojan čisté plátno, jako bariéru, křehkou, ale doufala, že dostatečně pevnou, aby
zahnala pana Ramsayho, aby se přestal dožadovat.
Ze všech sil se snažila dívat na svůj obraz, když byl k ní zády, tamhletu linku, tadytu plochu. Ale
vůbec to nešlo. Ať si je třeba patnáct metrů od vás, ať s vámi ani nepromluví, ať vás třeba ani
nevidí, proniká vším, převládá ve všem, vnucuje se.
Všechno mění. Nevidí kvůli němu barvu, nevidí linie; i když je k ní otočený zády, dokáže myslet jen
na to, že se na ni za chvilku vrhne, bude něco chtít - něco, co cítila, že mu nemůže dát. Zavrhla
jeden štětec, vybrala si jiný. Kdy už přijdou ty děti? Kdy už všichni odjedou? netrpělivě uvažovala.
Ten muž, pomyslela si a začal se v ní vzmáhat vztek, nikdy nedává, ten muž bere. Ona naopak
bude nu196 cena dávat. Paní Ramsayová mu dávala, co potřeboval. Dávala, dávala, dávala, až
umřela-a nechala tu všechno tohle. Vlastně se na paní Ramsayovou zlobí. Štětec se jí slabě chvěl
v ruce, když se dívala na plot, na schůdek, na zeď. Za všechno může paní Ramsayová. Je mrtvá.
A tady je Lily, ve svých čtyřiačtyřiceti, utrácí čas, neschopná cokoli udělat, stojí tu, hraje si na
malování, hraje si zrovna na to, na co si člověk hrát nemá, a je to všecko vina paní Ramsayové. Je
mrtvá. Schůdek, na kterém sedávala, je prázdný. Je mrtvá.
Ale proč to opakovat pořád dokola? Proč se pořád snažit vyvolat nějaký cit, který nemá? Skoro
jako by se rouhala. Je to všechno uschlé: všechno
I uvadlé: všechno spotřebované. Neměli jí říkat, aby sem jela, neměla sem jezdit. Ve čtyřiačtyřiceti
už člověk nemůže mrhat časem, říkala si. Nesnášela, když si někdo hraje na malování. Štětec, ta
jediná spolehlivá věc ve světě sváru, zkázy a chaosu s tím by si člověk neměl hrát, tím spíš ne
vědomě: to se jí protiví. Ale on ji k tomu nutí. Ani se nedotkneš plátna, jako by říkal, když se k ní
řítil, dokud mi nedáš, co od tebe chci. A už tu byl zas, blízko ní, hamižný, pološílený. A Lily svěsila
pravou ruku podél těla a v zoufalství si pomyslela, že v tom případě bude jednodušší mít to za
sebou.
Jistěže se rozpomene a bude schopna napodobit tu záři, tu rapsodii, to sebeobětování, jež viděla
ve tváři tak mnohých žen (například u paní Ram197 sayové), když při nějaké podobné příležitosti
zahořely - pamatovala si ten výraz ve tváři paní
Ramsayové - výbuchem účasti, radostí nad odměnou, kterou jim to skýtalo, a která, třebaže ona
nechápala důvod, jim zcela zjevně poskytovala tu největší rozkoš, jíž je lidská přirozenost
schopna.
A už tu byl a zastavil se vedle ní. Dá mu, co bude moci.
Jako by se trochu scvrkla, pomyslel si. Vypadá pohuble a slaboučce, ale ne nepřitažlivě. Líbí se
mu. Kdysi se mluvilo o tom, že by si snad měla brát
Williama Bankese, ale nic z toho nevzešlo. Jeho žena ji mívala ráda. Taky u snídaně byl trochu
rozladěný. A pak, a pak - tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy ho poháněla nezkrotná potřeba,
aniž si byl vědom toho, co to je, oslovit kteroukoli ženu, přinutit ji, a bylo mu jedno jak, tak velká
byla ta jeho potřeba, aby mu dala to, co chtěl: soucit.
Stará se tu o ni někdo? zeptal se. Má všechno, co potřebuje?
„Díky, všechno mám,“ odpověděla Lily Briscoová nervózně. Ne, nedokáže to. Měla se okamžitě
nechat unést nějakou vzedmutou vlnou soucitu: ten tlak na ni je příšerný. Ale ani se nepohnula.
Nastala strašná pauza. Oba se dívali na moře. Co se má co dívat na moře, pomyslel si pan
Ramsay, když jsem tady já? Doufá, že bude dostatečně klidné, aby mohli přistát u majáku, řekla.
U majáku!
U majáku! Co to s tím má co dělat? pomyslel si nedůtklivě. V tu chvíli se mu se silou jakéhosi
pradávného poryvu větru (neboť déle už se nedokázal ovládat) vydral takový povzdech, že
kterákoli jiná žena na světě by byla něco udělala, něco řekla - všechny kromě mě, pomyslela si
Lily a trpce se sama sobě pošklebovala, to nejspíš proto, že nejsem žena, ale mrzoutská,
podrážděná, vysušená stará panna.
Pan Ramsay si povzdechl z plných plic. Čekal.
To nic neřekne? Nevidí, co od ní chce? Pak řekl, že má zvláštní důvod k tomu, aby jel na maják.
Jeho žena posílala tomu muži vždycky nějaké věci. Šlo o toho chudáka chlapce s tuberkulózou
kyčle, syna strážce majáku. Zhluboka si povzdechl. Povzdechl významně. A Lily si jenom přála,
aby tahle obrovská záplava zármutku, tenhle nenasytný hlad po soucitu, tenhle požadavek, aby se
mu naprosto vydala všanc-vždyť měl smutků, že by ji mohl jimi zásobovat navždycky - ji nechaly
na pokoji, někam se odklonily (neustále pohlížela k domu v naději, že ho někdo vyruší), než ji ten
proud smete.
„Takové výpravy,“ poznamenal pan Ramsay a rýpal špičkou boty do země, „jsou velice bolestné.“
A Lily pořád ještě neřekla nic. (Je to dřevo, je to kámen, říkal si.) „Jsou velice vyčerpávající,“
pokračoval a díval se tak zuboženým pohledem, že se jí dělalo špatně (hraje, cítila, tenhle velikán
se dramatizuje), na své krásné ruce. Bylo to úděsné, bylo to neslušné. Cožpak nikdy nepřijdou,
ptala se, protože nedokázala nést tuhle ohromnou tíži smutku, podržet ty těžké draperie zármutku
(zaujal pózu nesmírné vetchosti; dokonce se trochu kymácel, jak tam stál) už ani chvíli.
A přesto pořád ještě nesvedla nic říci; z celého obzoru jako by se vytratily věci, o kterých by se
dalo mluvit, dokázala pouze cítit, že tam pan
Ramsay stojí, že jeho upřený pohled jako by žalostně doléhá na prosluněnou trávu a zbavuje ji
barvy, a přes zardělého, ospalého, naprosto spokojeného pana Carmichaela, který si čte na
lehátku francouzský román, přehazuje smuteční závoj, jako by existence, která okatě dává najevo
svou blahobytnost ve světě zármutku, stačila k vyprovokování těch nejčernějších myšlenek. Jen se
na něho podívejte, jako by říkal, a teď se podívejte na mě; a vskutku, celou tu dobu cítil: Myslete
na mě, myslete na mě.
Kdyby tak se dal ten tlouštík přenést vzduchem sem k ním, přála si Lily, kdyby si tak byla postavila
stojan o metr dva blíž k němu; nějaký muž, kterýkoli muž by postavil hráz tomuhle výlevu, zarazil
by ty nářky. Jako žena tuhle hrůzu vyprovokovala, jako žena měla vědět, jak si s ní poradit. Je to
její nesmírná ostuda, ostuda ženského plemene, že tu stojí a nic neříká. Řekne se co se tak říká? -
Ale, pane Ramsay! Drahý pane
Ramsay! To by určitě ta hodná stará paní, která si skicuje, paní Beckwithová, řekla okamžitě a
správně. Ale ne. Stáli tam, izolovaní od ostatního světa. Jeho nesmírná sebelítost, jeho
vyžadování účasti se před ní vylévaly a rozprostíraly v loužích u jejích nohou, a jediné, co udělala,
ta bídná hříšnice, bylo to, že si trochu přitáhla sukni ke kotníkům, aby se nezmáčela. Stála tam
naprosto mlčky a svírala štětec.
Nebesa budiž víc než pochválena! Uslyšela zvuky v domě. Určitě už jde James a Cam. Ale pan
Ramsay, jako by věděl, že se mu krátí lhůta, vynaložil na její osamělou osobu obrovský tlak svého
nastřádaného smutku, svého věku, své slabosti, své bezútěšnosti, když náhle, s netrpělivým
zavrtěním hlavy, jak se rozrušil - protože nakonec, která žena mu mohla odolat? - si povšiml, že
má rozvázané tkaničky u bot. A jsou to pozoruhodné boty, pomyslela si Lily, když se na ně
podívala: krásně tvarované; ohromné; jako vše, co nosil pan
Ramsay na sobě, od roztřepené vázanky až po napůl zapnutou vestu, nepopiratelně jemu vlastní.
Dokázala si je představit, jak jdou samy od sebe do jeho pokoje, a i bez něho vyjadřují jeho žal,
mrzoutství, rozladění i šarm.
„To jsou krásné boty!“ zvolala. Styděla se za sebe.
Chválí mu boty, když on si říká o útěchu duše; on jí ukázal krvácející ruce, zraněné srdce a
požádal ji, aby je politovala, a ona mu na to radostně řekne:
„Vy ale máte krásné boty!“ - to si zasluhuje, a ona vzhlédla v očekávání, tvrdé odplaty v jednom z
jeho náhlých výbuchů vzteku.
Místo toho se pan Ramsay usmál. Ta rakev, ty draperie, i ty neduhy z něho spadly. Ano,
odpověděl a zvedl nohu, aby se mohla podívat, jsou to prvotřídní boty. V Anglii je jenom jeden
člověk, který dokáže takové boty ušít. Boty patří k hlavním metlám lidstva, řekl. „Ševci se snaží,
seč mohou,“ vykřikl, „znetvořit a zmučit lidskou nohu.“ Jsou to také ti nejpaličatější a
nejzvrácenější lidé. Skoro celé mládí mu trvalo, než přinutil někoho, aby mu udělal boty jaksepatří.
Ať si prosím povšimne (zvedl pravou nohu a pak levou), že nikdy neviděla boty takového tvaru.
Taky jsou z té nejjemnější kůže na světě. Kůže je většinou jako papundekl.
Se zalíbením se podíval na svou nohu, kterou stále ještě držel ve vzduchu. Dorazili, pomyslela si,
na slunný ostrov, kde sídlí mír, vládne zdravý rozum a slunce věčně svítí, na požehnaný ostrov
dobrých bot. Její srdce se k němu obměkčilo. „A teď mi ukažte, jestli umíte kličku,“ vyzval ji.
Pohrdavě odfrkl nad jejím nemožným způsobem. Ukázal jí svůj vlastní vynález. Pokud ji zavážete
takhle, nerozváže se.
Třikrát jí zavázal tkaničku u střevíce, třikrát ji zase rozvázal.
A v tuhle naprosto nevhodnou chvíli, kdy se shýbal nad jejím střevícem a ona se také sehnula,
krev se jí nahrnula do tváře, a když pomyslela na svou krutost (nazvala ho hercem), pocítila, jak se
jí slzy hrnou do očí a pálí. Když se zabýval tkaničkou, připadal jí jako nesmírně smutná figurka.
Zavazuje tkaničky. Kupuje si boty. Na cestě, kterou pan Ramsay šel, mu nebylo pomoci. Ale právě
ted, kdy si přála něco říci, kdy by dokázala něco říci, možná, se objevili-Cam a James. Vyšli na
terasu. Loudali se bok po boku, vážný, melancholický pár.
Ale proč přišli takhle? Chtíc nechtíc se na ně zlobila; mohli přijít trochu radostněji, mohli mu dát to,
co ona už nebude mít šanci mu dát, když ted odjíždějí. Pocítila náhlou prázdnotu, zmarnění. Cit se
dostavil příliš pozdě; teď tu byl připraven, ale on už ho nepotřeboval. Stal se z něho velice
vybraný, starší pán, který ji ani v nejmenším nepotřeboval.
Připadala si, jako by ji někdo rázně napomenul.
Nahodil si na záda batoh. Rozdal balíčky-byla jich spousta, špatně převázaných, v hnědém balicím
papíře. Poslal Cam pro plášť. Měl všechny znaky vůdce, chystajícího se na výpravu. Pak se otočil
a rázně vykročil tím svým pevným vojenským krokem, v těch úžasných botách, s hnědými balíčky,
a děti ho následovaly. Pomyslela si, že vypadají, jako by na ně osud naložil nějaký závažný úkol a
oni se do něj pustili, ještě dost mladí na to, aby se nechali povolně vést v otcově stopě, poslušně,
ale s bledostí v očích, z které vytušila, že mlčky trpí čímsi, co neodpovídalo jejich věku. Přešli okraj
trávníku a Lily připadalo, že se dívá na procesí, jež táhne kupředu jakýsi tlak sdíleného pocitu,
který z něho činí, jakkoli kolísavé a skleslé se zdá, společnost vzájemně propojenou, pro ni
zvláštně působivou. Zdvořile, ale jakoby z velké dálky jí pan Ramsay pokynul na pozdrav, když
mizeli z dohledu.
Ta tvář, pomyslela si a okamžitě našla v sobě soucit, o který nebyla požádána, a bolestně hledala
pro něj výraz. Co způsobilo, že vypadá takhle?
Nejspíš to, že noc co noc přemýšlí - o skutečnosti kuchyňských stolů, dodala, když si vzpomněla
na symbol, který jí v jejím tápání, o čem pan Ramsay přemýšlí, poskytl Andrew. (Zabila ho střepina
granátu, byl na místě mrtev, rozpomněla se.)
Kuchyňský stůl existuje pouze v představě, není prodchnut žádným citem; je to cosi holého,
tvrdého, nezdobného. Nemá žádnou barvu; je samá hrana a roh a nepochybně nehezký. Ale pan
Ramsay ho neustále upřeně sleduje, nikdy nedopustil, aby cokoli odvedlo jeho pozornost či se
nechal zmást, až jeho tvář také nabyla opotřebovaného a asketického výrazu a dostala nádech
této nezdobné krásy, která na ni tak hluboce zapůsobila. Pak, vzpomněla si (stála tam, kde ji
zanechal, se štětcem v ruce), ji vrásní starosti - už ne tak ušlechtile. Určitě o tom stole také někdy
pochyboval, říkala si: jestli ten stůl je skutečný, jestli stojí za ten čas, co mu věnuje, jestli je
nakonec vůbec schopen ho najít. Měla pocit, že určitě někdy pochyboval, jinak by byl nevyžadoval
tolik od lidí.
O tom si tedy povídali pozdě do noci, tušila, a nazítří pak paní Ramsayová vypadala unaveně a
Lily se na něj rozvzteklila kvůli nějaké směšné maličkosti. Ale teď nemá nikoho, s kým by si
povídal o tom stole nebo o svých botách nebo o těch kličkách; a je jako lev, který hledá, koho by
sežral, a ve tváři má výraz zoufalství a přemrštěnosti, jež jí nahánějí strach a nutí ji přitahovat si
sukni ke kotníkům. A pak, vzpomínala, nastalo to náhlé oživení, to náhlé vzplanutí (když mu
pochválila boty), to náhlé vzkříšení životaschopnosti a zájmu o obyčejné lidské věci, jež také
přešlo a změnilo se (neboť on se neustále měnil a nic neskrýval) v tu další konečnou fázi - která
pro ni byla nová a vzbudila v ní zahanbení za její vlastní podrážděnost -, kdy jako by odhodil
starosti a ambice, naději na soucit a touhu po chvále a vstoupil do nějaké jiné oblasti, kde
pokračoval, jakoby ze zvědavosti, v němé rozpravě, ať už se sebou samým či s někým jiným, v
čele toho malého procesí, které už se vzdálilo. Jak mimořádná tvář! Bouchla branka.
Tak jsou pryč, pomyslela si a povzdechla úlevou a zklamáním.
Její soucit jako by ji šlehl do tváře, jako když zapruží šlahoun. Připadala si zvláštně rozpolcená,
jako by to jednu její část táhlo někam pryč - byl klidný den, mírně zamlžený; maják se zdál toho
rána ohromně daleko; ta druhá tvrdohlavě, pevně setrvávala tady na trávníku.
Uviděla své plátno, jako by vyplulo nahoru a bílé se nekompromisně položilo rovnou před ní. Jako
by ji svým chladným upřeným pohledem káralo za všechen ten chvat a rozrušení; za tuhle
pošetilost a vyplýtvaný cit; zprudka vyvolalo nejdřív klid, který se jí rozhostil v mysli, když její
rozrušené city (on odešel a ona ho tak litovala, a přitom nic neřekla) odkráčely pryč; a pak
prázdnotu. Nepřítomně se dívala na plátno s jeho nesmlouvavým bílým výrazem, z plátna na
zahradu. Šlo o cosi (stála a namáhala své malé čínské oči v malém odulém obličejíku), cosi,
vzpomínala, ve vztahu těch příčných linek a těch, co vedly vertikálně, a o hmotu toho živého plotu,
kde převládala zelená, modrá a hnědá - to jí uvízlo v paměti; jako by se jí z toho udělal v hlavě
uzel, takže v naprosto nepřiměřených okamžicích, bezděčně, když šla po
Brompton Road nebo když si kartáčovala vlasy, náhle zjistila, že maluje ten obraz, přejíždí po něm
očima a v duchu rozvazuje ten uzel. Ale je nebetyčný rozdíl mezi tím, když člověk plánuje na hony
vzdálen od plátna a když pak skutečně vezme do ruky štětec a udělá první tah.
V tom rozrušení z přítomnosti pana Ramsayho vzala špatný štětec a stojan, zaražený do země v
nervózním stavu, stál ve špatném úhlu. Když to teď napravila a potlačila tím nepřiměřenosti a
bezvýznamnosti, jež odváděly její pozornost a nutily ji omílat si v duchu, že je taková a taková
osoba a má takové a takové vztahy k lidem, vzala do ruky štětec a pozvedla ho. Na chviličku se
zachvěl v bolestné, ale vzrušující extázi ve vzduchu. Kde začít? - to je ta otázka; v kterém místě
udělat první tah? Jedna linka namalovaná na plátně ji vystavovala nespočetným rizikům, mnohým
a neodvolatelným rozhodnutím. Všechno to, co se v myšlenkách zdálo jednoduché, stalo se v
praxi okamžitě složitým; zrovna tak jako se vlny z útesu zdají symetricky od sebe vzdálené, a pro
plavce uprostřed nich jsou rozdělené hlubokými zátočinami a pěnícími hřebeny. A přece, riskovat
se musí, musí se udělat první tah.
Se zvláštním fyzickým pocitem, jako by ji cosi nutilo vpřed a zároveň se musela držet zpátky,
udělala první rozhodující tah štětcem. Štětec se dotkl bílého plátna. Nahodil na ně hnědou,
zanechal mokrou stopu. Udělala to podruhé - a potřetí. A jak tak dělala přestávky a míhala
štětcem, dosáhla tanečního rytmického pohybu, jako by pauzy představovaly jednu součást rytmu
a tahy druhou, a všechno to bylo propojené; a tak, v lehkých a hbitých pauzách a tazích, poznačila
plátno hnědými nervózními linkami, které se tam sotva usadily a už uzavíraly (měla pocit, jako by
na ni z plátna čněl) prostor. Dole v prohlubni jedné vlny viděla už další vlnu, jak se nad ní tyčí výš
a výš.
Protože co je strašnější než ten prostor? A už je tu zas, pomyslela si, když odstoupila, aby se na
něj podívala, vytržená z klevetění, ze žití, ze společenství lidí, a stojí ve společnosti toho svého
děsivého dávného nepřítele - toho druhého, té pravdy, té reality, která se jí náhle zmocňovala,
nořila se zčistajasna ze zdání a vyžadovala její pozornost. Podvolovala se tomu napůl neochotně,
napůl váhavě.
Proč se nechat vždycky vytáhnout a vléci? Proč ji to nenechá na pokoji, aby si povídala s panem
Carmichaelem na trávníku? Byl to v každém případě náročný druh komunikace. Jiným
zbožněníhodným objektům stačilo zbožnění; muži, ženy,
Bůh, ti všichni nechali člověka klečet s tváří k zemi, ale tahle forma, byť to byl jen tvar bílého
stínidla tyčícího se na stolku z proutí, nutila člověka k věčnému zápasu, vyzývala člověka k boji, v
němž nutně musel podlehnout. Vždycky (má to v povaze, nebo je to v tom, že je žena, nevěděla
čím to) než vyměnila proměnlivost života za zhuštěný výraz malby, pocítila několik okamžiku
nahoty, kdy si připadala jako nenarozená duše, duše vytržená z těla, která váhá na nějaké větrné
věžičce, bezbranně vystavena všem náporům pochyb. Proč to tedy dělá? Podívala se na plátno,
lehce poznamenané rozběhnutými čarami. Bude viset někde v ložnici služebnictva. Srolují ho a
strčí pod pohovku. Jaký to má tedy smysl? A v tu chvíli zaslechla hlas, který říkal, že neumí
malovat, říkal, že nedokáže tvořit, jako by ji zachytil jeden z těch obvyklých proudů, které po
nějaké době zkušenost vytvoří v mysli, a člověk opakuje slova, aniž si je vědom toho, kdo je
původně vyslovil.
Neumějí malovat, neumějí psát, mumlala si jednotvárně a s úzkostí promýšlela, jak povede útok.
Neboť plocha před ní hrozivě vystupovala; čněla; měla pocit, jako by jí tlačila na oční bulvy. Pak,
jako by spontánně vytryskla nějaká šťáva nutná k promazání jejích schopností, začala povážlivě
namáčet štětec v modři a žluti, pohybovala jím sem a zase tam, ale nyní byl už těžší a šlo to
pomaleji, jako by se přizpůsobil nějakému rytmu, který jí byl diktován (stále se dívala na plot a
zase na plátno) tím, co viděla, takže zatímco se jí ruka chvěla ži, votem, ten rytmus byl natolik
silný, že ji svým proudem unášel s sebou. Rozhodně si přestávala uvědomovat vnější věci. A jak si
přestala uvědomovat to vnější, své jméno a svou osobnost a svůj vzhled a to, jestli je tam pan
Carmichael nebo ne, hlubiny její mysli vydávaly výjevy, jména, průpo208 209 vídky a vzpomínky a
nápady, jako fontána, která tryská na ten pronikavý, ohavně obtížný bílý prostor, zatímco ona jej
modeluje zelenými a modrými barvami.
To říkával Charles Tansley, vzpomněla si: ženy neumějí malovat, neumějí psát. Přišel k ní zezadu,
postavil se blízko ní, což nenáviděla, když malovala, přesně na tomhle místě. „Levný tabák,“
říkával, „pět pencí za unci,“ - když vystavoval na odiv svou chudobu, své zásady. (Válka však
vzala jejímu ženství zbraň z ruky. Chudáci, říkala si, chudáci a chudinky, taková polízanice.)
Vždycky si nosil v podpaží knihu - fialovou knihu. „Pracoval“.
Seděl, vzpomínala, a pracoval na prudkém slunci.
U večeře jí seděl rovnou uprostřed výhledu z okna.
A pak, rozpomněla se, ta scéna na pláži. Na to si musí vzpomenout. Bylo větrné ráno. Všichni šli
na pláž. Paní Ramsayová seděla u skaliska a psala dopisy. Psala a psala. „Á,“ řekla, když
konečně vzhlédla a uviděla cosi na moři, „to je koš na chytání raků? Nebo je to převrácená loďka?“
Byla tak krátkozraká, že to neviděla, a pak se Charles
Tansley projevil tak mile, jak jen to šlo. Začal hrát žabky. Vybírali malé ploché černé kamínky a
házeli je po vlnách. Paní Ramsayová se co chvíli na ně podívala zpoza svých brýlí a smála se na
ně. Už si nevzpomínala, co říkali, ale pouze ona a Charles házeli kamínky a najednou spolu velice
dobře vycházeli a paní Ramsayová se na ně dívala. Toho si byla moc dobře vědoma. Paní
Ramsayová, pomyslela si, odstoupila a přimhouřila oči. (Hodně to měnilo celou kompozici, když
seděla s Jamesem na tom schůdku. Musel tam být stín.) Paní Ramsayová. Když pomyslela na to,
jak s Charlesem házeli žabky, a na celý ten výjev na pláži, nějak to celé záviselo na tom, jak paní
Ramsayová seděla pod tím skaliskem, s dopisním papírem na koleně a psala dopisy. (Psala
nespočetně dopisů a někdy je vzal vítr a ona a Charles jen tak tak zachránili stránku před mořem.)
Jakou má lidská duše sílu! pomyslela si. Ta žena, jak tam seděla a psala pod skálou, činila vše tak
prostým; díky ní ty rozmíšky a podrážděnost odpadávaly jako staré hadry; snášela dohromady
tohle a tamto a pak ještě tohle, a tak z té mizerné pošetilosti a naschválů (když se ona a Charles
hašteřili a měřili spolu síly, bylo to pošetilé a naschvál) vytvářela cosi - například tenhle výjev na
pláži, tenhle okamžik přátelství a shody -, co přežívalo, po všech těch létech, takže ona se teď do
toho ponořila, aby přetvořila svou vzpomínku na něj, a ta zůstala v mysli skoro jako umělecké dílo.
„Jako umělecké dílo,“ opakovala a dívala se z plátna na schůdky do salonu a zase zpět. Musí si na
chvíli odpočinout. A jak odpočívala a nesoustředěně se dívala z jednoho na druhé, ta stará otázka,
která věčně přechází po nebi duše, ta ohromná, obecná otázka, která má snahu se zkon210 211
kretizovat v takových chvílích, jako byla tahle, kdy po tom vypětí poskytla svým schopnostem
oddech, a stojí nad ní, zastaví se nad ní a potemní.
Jaký je smysl života? To bylo vše - prostá otázka; otázka, která na člověka s léty doléhá stále víc.
Nikdy neučinila ten velký objev. Ten velký objev možná nikdy neučiní. Místo toho tu jsou malé
každodenní zázraky, zjevení, zápalky nečekaně zažehnuté ve tmě; tohle je jedna z nich. Tohle,
tamto a zase ono, ona a Charles Tansley a lomící se vlna, to, jak je paní Ramsayová sblížila, jak
paní Ramsayová řekla:
„Živote, postůj tady!“ to, jak paní
Ramsayová učinila z toho okamžiku cosi věčného (jako se v jiné oblasti také Lily snažila učinit z
okamžiku cosi věčného) - to už mělo k objevu blízko.
Uprostřed chaosu se vynořil tvar; tohle věčné ubíhání a plynutí (pohlédla na mraky, jak letí, a listí,
jak se chvěje) se ustálilo. Živote, postůj tady, řekla paní Ramsayová. „Paní Ramsayová! Paní
Ramsayová!“ opakovala. Za tenhle objev dluží jí.
Zavládlo ticho. V celém domě jako by se zatím nikdo nehýbal. Dívala se na něj, jak tam spí v
časném slunci s okny zelenomodrými od zrcadlícího se listí. Ta nezřetelná myšlenka o paní
Ramsayové, která jí přišla na mysl, jako by byla v souladu s tím tichým domem, s tím kouřem, s
tím příjemným ranním vzduchem.
Nezřetelná a neskutečná, byla však ůžasně čistá a vzrušující. Doufala, že nikdo neotevře okno,
ani nevyjde z domu a že ji nechají samotnou, aby si tu dál přemýšlela a malovala.
Vrátila se k plátnu. Ale poháněna jakousi zvědavostí, hnána tíživým pocitem soucitu, který v ní
zůstal nevyřčen, ušla pár kroků na konec trávníku, aby se podívala, jestli uvidí dole na pláži tu
malou společnost, jak se vydává na plavbu. Dole mezi loďkami, které se plavily, některé s
plachtami svinutými, některé pomalu, protože bylo velice klidno, a vzdalovaly se, plula jedna
poněkud stranou ostatních. Právě teď napínali plachtu. Řekla si, že tam v té velice vzdálené a
naprosto tiché loďce sedí pan Ramsay s Cam a Jamesem. Teď už plachty napnuli a ted, když
chvíli ochable visely, začaly se plachty nadouvat a ona viděla, jak se zahalena hlubokým tichem
loďka cílevědomě ubírá kolem ostatních na otevřené moře.
Plachty jim pleskaly nad hlavou. Voda narážela a cákala do boků člunu, který ospale a nehybně
stál na slunci. Čas od času se plachty zvlnily nepatrným vánkem, ale vlnění proběhlo, a zase
ustalo. Loďka se ani nepohnula. Pan Ramsay seděl uprostřed člunu. Za chvíli začne být
netrpělivý, pomyslel si
James a pomyslela si Cam, když se podívali na otce, který se usadil uprostřed lodky mezi nimi
(James kormidloval; Cam seděla sama na přídi) s nohama těsně u těla. Nesnášel prodlevy. A
samozřejmě, poté co se chviličku ošíval, řekl něco ostrého Macalisterovu chlapci, který vytáhl
vesla a začal veslovat. Věděli však, že otec nebude spokojený, dokud člun nepoletí. Bude vyhlížet
vánek, bude se ošívat, mrmlat si cosi pod vousy, což ovšem Macalister a Macalisterův chlapec
zaslechnou, a jim oběma bude příšerně trapně. Přinutil je jet. Vynutil si to. Měli zlost a doufali, že
vánek se hned tak nezvedne, že se mu ten záměr ve všech ohledech zmaří, protože je donutil jet
proti jejich vůli.
Celou cestu dolů na pláž se společně loudali za ním, i když je beze slova pobízel „Přidejte,
přidejte“. Hlavy měli sklopené, jako by jim je ohýbala nějaká nelítostná vichřice. Nedalo se s ním
mluvit.
Museli jet, museli jít za ním. Museli kráčet za ním a nést ty balíčky v hnědém papíře. Ale jak šli,
mlčky si slíbili, že budou stát při sobě a naplní ten společný pakt- budou odolávat tyranii až do
smrti.
Tak tam mlčky seděli, jeden na jednom konci člunu, druhý na druhém. Nic neříkali, jenom se na
něho čas od času podívali, jak tam sedí se zkříženýma nohama, mračí se a ošívá, pohrdlivě se
uchechtává, mumlá si cosi pro sebe a netrpělivě čeká na větřík. A oni doufali, že zůstane bezvětří.
Doufali, že se mu to zhatí. Doufali, že celá výprava ztroskotá a budou muset zase s balíčky
vystoupit zpátky na pláž.
Ale ted, když Macalisterův chlapec odvesloval kousek dál, plachty se pomalu otočily, člun ožil,
srovnal se a prudce vyrazil. Jako by z něho spadla nějaká tíseň, pan Ramsay okamžitě uvolnil
nohy, vytáhl váček s tabákem, s brouknutím ho podal
Macalisterovi a oni věděli, že je teď naprosto spokojen, jakkoli oni sami mohou trpět. Nyní takhle
pojedou celé hodiny a pan Ramsay se starého Macalistera na něco zeptá - nejspíš na tu velkou
bouři loni v zimě - a starý Macalister mu odpoví a budou spolu bafat z dýmek, Macalister tu vezme
do ruky umazané lano, tu utáhne nebo povolí nějaký uzel a chlapec bude lovit ryby a s nikým
nepromluví ani slovo. James bude nucen dohlížet celou dobu na plachtu, neboť kdyby zapomněl,
plachta by se nadula, zatřásla, loďka by zvolnila a pan Ramsay by mu ostře vyčinil: „Dávej pozor!
Dávej pozor!“ a starý Macalister by se pomalu otočil na svém místě. A už slyšeli, jak se pan
Ramsay ptá na tu velkou bouři o Vánocích. „Přihnala si to támhle od ostrohu,“ řekl starý
Macalister, když líčil tu velkou bouři loni o Vánocích, kdy to zahnalo deset lodí do zátoky, aby tam
hledaly útočiště, a on viděl „jednu támhle, jednu támhle, jednu támhle“ (pomalu ukazoval na různá
místa zátoky. Pan Ramsay ho sledoval a otáčel hlavu). Viděl tři muže, kteří se zoufale drželi
stěžně. Pak loď zmizela. „A nakonec jsme ji vystrkali,“ pokračoval (ale protože byli nazlobení a
mlčeli, zachytili jen tu a tam slovo, jak seděli na opačných koncích člunu, spojeni paktem bojovat s
tyranií až do smrti). Nakonec loď vystrkali, spustili záchranný člun a dostali ji až za ostroh
Macalister dokončil příběh; a třebaže zachytili jen tu a tam slovo, celou dobu vnímali otce -
nakláněl se kupředu, slaďoval svůj hlas s Macalisterovým; bafal z dýmky a díval se tam a zase
tamhle, podle toho, kam Macalister ukazoval, a vychutnával představu bouře a temné noci a
rybářů, kteří s tím vším bojovali. Líbilo se mu, když muži dřeli a potili se na větrné pláži v noci,
svaly i mozkem odolávali vlnám a větru, líbilo se mu, když muži takhle pracovali a ženy se staraly
o domácnost a seděly doma u spících dětí, zatímco muži se topili venku v bouři.
To na něm poznal James, to na něm poznala Cam (podívali se na něj, podívali se jeden na
druhého) - z jeho vzrušení a napjaté pozornosti, ze zvučnosti jeho hlasu a z toho jemného
skotského přízvuku, jenž se mu vkrádal do hlasu, takže i on sám se podobal obyčejnému
sedlákovi, když se ptal Macalistera na těch jedenáct lodí, jež zahnala do zátoky bouře. Tři se
potopily.
Hrdě se podíval směrem, kam ukazoval Macalister; a Cam na něj náhle byla pyšná, aniž věděla
proč, a pomyslela si, že kdyby tady býval byl, byl by spustil záchranný člun, byl by dojel k
ztroskotané lodi. Je tak statečný, je takový dobrodruh, říkala si Cam. Ale upamatovala se. Uzavřeli
pakt: odporovat tyranii až do smrti. Křivda je tížila. Byli donuceni, bylo jim nařízeno. Opět je
přemohl tou svou zachmuřeností a svou autoritou, přinutil je dělat, co chce on, vyjet toho krásného
rána, protože on si to přál, dovézt všechny ty balíčky na maják, účastnit se toho rituálu, který
podnikal pro své vlastní potěšení na památku mrtvých, což nesnášeli, takže se loudali za ním a
všechna radost z toho dne se pokazila.
Ano, vánek byl osvěžující. Člun se nakláněl, ostře prořezával vodu, jež odpadávala v zelených
kaskádách, bublala, čeřila se. Cam se dívala do pěny, do moře s celým tím jeho pokladem, a jeho
rychlost ji hypnotizovala a pouto mezi ní a Jamesem trochu povolilo. Trochu zesláblo. Začala si
říkat, jak rychle jedou. Kam jedeme? a pohyb ji hypnotizoval, zatímco James, s očima upřenýma
na plachtu a obzor, zachmuřeně řídil loď. Ale jak kormidloval, napadlo ho, že možná unikne,
možná se toho všeho zbaví. Možná někde přistanou; a pak budou svobodní. Oba dva, když se na
sebe na okamžik podívali, měli pocit úniku a povznesení, jak rychle pluli a vnímali změnu. Ale v
panu Ramsaym vyvolal větřík totéž vzrušení, a jak se starý Macalister otočil, aby hodil udici do
vody, nahlas vykřikl, „Pak zhynul“ a dodal „každý sám“. A potom se s obvyklou křečovitou
kajícností či stydlivostí vzchopil a máchl rukou k pobřeží.
„Vidíš ten malý dům?“ ukázal a přál si, aby Cam vzhlédla. Neochotně zvedla hlavu a podívala se.
Ale který to je? Už nedokázala rozeznat, který dům tam na kopci je jejich. Všechny se zdály
vzdálené a mírumilovné a cizí Pobřeží vypadalo uhlazené, odlehlé, neskutečné. Už ta krátká
dráha, kterou urazili, je od něj vzdálila a propůjčila mu změněný vzhled, vyrovnaný vzhled čehosi
ustupujícího, s čím člověk nemá už pranic společného. Který je jejich dům? Neviděla ho.
„Však já tím mořským přívalem,“ šeptal pan
Ramsay. On dům našel, a jak se na něj díval, viděl tam také sebe; viděl se, jak chodí po terase,
sám.
Chodil sem a tam mezi kamennými vázami a připadal si velmi starý a ohnutý. Jak seděl v loďce,
ohnul se, celý se přikrčil, protože okamžitě hrál svou roli - roli opuštěného člověka, ovdovělého,
oloupeného, a tak si vyvolal představu zástupů lidí, kteří s ním soucítili, jak seděl v loďce,
inscenoval si pro sebe takové malé drama; to od něho vyžadovalo sešlost věkem a vyčerpání a
smutek (pozvedl ruce a podíval se, jak jsou hubené, aby si potvrdil svůj sen), a pak se mu dostalo
velkého soucitu od mnoha žen a on si představoval, jak by ho utěšovaly a soucítily s ním, a tak ve
svém snu dochoval jakéhosi odlesku té skvostné rozkoše, kterou mu působil soucit žen, povzdechl
si a řekl tiše a truchlivě:
Však já tím mořským přívalem hloub než on byl jsem pohlcen, takže ta truchlivá slova jasně slyšeli
všichni. Cam sebou cukla. Otřáslo jí to - rozhořčilo ji to. Ten pohyb vzburcoval jejího otce; a on se
zachvěl a vykřikl: „Podívejte! Podívejte!“ tak naléhavě, že i James otočil hlavu, aby se přes rameno
podíval na ostrov. Všichni se podívali. Hleděli na ostrov.
Ale Cam nic neviděla. Přemýšlela o tom, jak všechny ty cestičky a trávník, husté a propletené
životem, který tam žili, zmizely: jsou vymazané, patří minulosti, jsou neskutečné a nyní tohle je
skutečnost: loďka a plachta se záplatou, Macalister s jeho náušnicemi, rachot vln - tohle vše je
skutečné. Jak o tom přemýšlela, šeptala si „Pak zhynul každý sám“, neboť slova jejího otce jí
neustále vyvstávala v hlavě, a tu si ji otec, když viděl, jak nepřítomně se tváří, začal dobírat. Nezná
snad světové strany? ptal se. Nepozná sever od jihu?
Opravdu si myslí, že žijí rovnou támhle? A znovu ukázal a předvedl jí, kde je jejich dům, tam, u
těch stromů. Kdyby se tak snažila být trochu přesnější, řekl: „Tak mi pověz-kde je východ, kde je
západ?“ dotazoval se, napůl se jí smál, napůl ji káral, neboť nedokázal pochopit duševní ustrojení
nikoho, pokud není naprosto slabomyslný, kdo nezná světové strany.
Ano, ona je nezná. A když ji viděl, jak zírá tím nepřítomným, teď poněkud polekaným pohledem
upřeně na místo, kde není žádný dům, pan Ramsay zapomněl na svůj sen, na to, jak chodil sem a
tam mezi kamennými vázami po terase, jak se k němu rozpřahovaly náruče. Pomyslel si, že ženy
jsou vždycky takové; mlhavost jejich myšlení je beznadějná; to je něco, co nikdy nedokázal
pochopit, ale je to tak. Bylo to tak u ní - jeho ženy.
Nedokážou podržet v hlavě nic jasně definovaného. Ale dělal chybu, když se na ni zlobil; navíc,
není to náhodou tak, že se mu ta mlhavost u žen docela líbí? Je součástí jejich mimořádného
kouzla. Přinutím ji, aby se na mě usmála, pomyslel si. Vypadá polekaně. Je tak zamlklá. Sevřel
dlaně a předsevzal si, že jeho hlas, jeho tvář a všechna rychlá expresivní gesta, kterými vládl,
když chtěl lidi donutit, aby ho litovali a chválili celá ta léta, by se měly zmírnit. Přinutí ji, aby se na
něj usmála.
Najde nějakou prostou a snadnou věc, kterou by jí řekl. Ale co? Neboť jak byl pořád ponořen do
své práce, zapomněl, co se tak říká. Je tu to štěně. Mají štěně. Kdo se stará dneska o štěně?
zeptal se. Ano, pomyslel si James bezcitně, když uviděl sestřinu hlavu na pozadí plachty, teď se
vzdá. Zůstane na hoj s tyranem sám. Pakt bude muset naplnit sám.
Cam nikdy nebude odporovat tyranii až do smrti, pomyslel si zachmuřeně, když sledoval její tvář,
smutnou, nasupenou, povolující. A jak se někdy stává, že na zelený kopec dopadne mrak a
sestoupí tíže a všechny okolní kopce zaplaví příšeří a smutek a zdá se, jako by kopce samy
musely zvážit osud toho přikrytého mrakem, toho zatemněného, a buď ho litovat, nebo se
zlomyslně radovat z jeho hrůzy, tak se Cam nyní cítila zahalena mrakem, když tam seděla mezi
klidnými, rozhodnými lidmi a přemítala, jak odpovědět otci na otázku o štěněti, jak odolat jeho
prosbě odpusť mi, měj mě ráda; zatímco James zákonodárce, s deskami věčné moudrosti na
kolenou (jeho ruka na kormidle se jí stala symbolem), říkal:
Nedej se. Bojuj s ním. Říkal to poprávu, spravedlivě. Neboť musejí bojovat s tyranií až do smrti,
pomyslela si. Ze všech lidských vlastností ctila spravedlnost nejvíc. Její bratr se velice podobal
bohu, její otec pokornému prosebníkovi. A kterému podlehne? tázala se, jak seděla mezi nimi,
zírala na pobřeží, jehož světové strany neznala, a myslela na to, jak trávník a terasa a dům jsou
teď vyhlazené dálkou a dlí tam mír.
„Jasper,“ odpověděla zarytě. Postará se o štěně.
A jak mu bude říkat? nedal se odradit otec. Když byl malý, měl psa, který se jmenoval Frisk.
Povolí, říkal si James, když uviděl, jak se jí do tváře dostal výraz, výraz, který si pamatoval.
Shlédnou dolů, na pletení či na co. Pak náhle vzhlédnou. Objevil se záblesk modré, pamatoval si,
a pak někdo, kdo seděl s ním, se zasmál, poddal se a on se hrozně zlobil. Musela to být jeho
matka, říkal si, seděla na stoličce a otec stál nad ní. Začal pátrat v nekonečné sérii dojmů, které
čas ukládal, list po listu je neustále vkládal do jeho mozku, ve vůních, zvucích; v hlasech, drsných,
dutých, milých, a v pohasínajících světlech, ťukání smetáku a šplouchání a hučení moře, jak jakýsi
muž pochodoval sem a tam a náhle se zastavil a zůstal stát rovnou nad nimi. Mezitím si Cam, jak
si povšiml, smáčela prsty ve vodě, zírala na pobřeží a neříkala nic. Ne, nepovolí, pomyslel si; je
jiná, pomyslel si. Když mu Cam tedy nechce odpovídat, nebude ji obtěžovat, řekl si pan Ramsay a
sáhl do kapsy pro knížku. Ale ona mu chtěla odpovědět, přála si, vášnivě si přála, aby mohla
odstranit nějakou překážku ze svého jazyka a říci: Ano, Frisk. Budu mu říkat Frisk. Dokonce se
chtěla zeptat: Byl to ten pes, co si našel sám cestu domů přes vřesoviště? Ale ať se snažila jak
chtěla, nemohla přijít na nic takového, co by řekla, zapáleně věrna paktu, a přece předávala otci,
aniž to James tušil, soukromé znamení lásky, kterou k němu cítila. Neboť si říkala, jak si namáčela
ruku (a nyní Macalisterův chlapec chytil makrelu a ta sebou tloukla na dně louky a měla krev na
žábrách), neboť si říkala, když pohlédla na Jamese, který nevzrušeně sledoval plachtu a sem tam
se na okamžik zadíval k obzoru, Ty tím netrpíš, tím tlakem a rozervaným citem, tím neobyčejným
pokušením. Otec si sahal do kapsy, za chviličku už vytáhne knížku. Protože nikdo ji nepřitahoval
víc; jeho ruce jí připadaly krásné a jeho nohy také a jeho hlas a jeho slova a jeho spěch a jeho
výbuchy zlosti a jeho podivínství a jeho vášeň a to, že říkal rovnou přede všemi „pak zhynul každý
sám“, a to, jak byl vzdálený. (Otevřel knihu.) Ale co jí stále ještě připadá nesnesitelné, přemítala,
seděla zpříma a dívala se, jak Macalisterův chlapec vytahuje háček z žaber další ryby, je ta jeho
necitlivá slepota a tyranie, které jí otrávily dětství a byly příčinou trpkých bouří, takže se ještě teď
vzbouzela v noci celá rozzlobená, když si vzpomněla na nějaký jeho rozkaz; na nějakou drzost:
„Udělej tohle“,
„Udělej támhleto“; na jeho pánovitost: to jeho
„Podřiď se mi“.
Tak neříkala nic a dívala se zatvrzele a smutně na pobřeží, zahalené pláštěm míru; jako by lidé
tam usnuli, pomyslela si, jako by byli volní jako dým a mohli si přicházet a odcházet jako duchové.
Ti tam netrpí ničím, pomyslela si.
Ano, je to jejich loďka, usoudila Lily Briscoová, jak stála na kraji trávníku. Byla to loďka s
šedohnědavými plachtami, a nyní, jak vidí, se narovnala na vodě a vyrazila přes zátoku. Tam sedí,
pomyslela si, a děti jsou pořád ještě úplně zticha. A ona k němu také nedosáhne. Soucit, který mu
neposkytla, ji tížil. Znesnadňoval jí malování.
Vždycky jí připadal obtížný. Nikdy nebyla schopna pochválit ho přímo do očí, vzpomněla si. A to
umenšovalo jejich přátelství na cosi neutrálního, v němž se neprojevoval rozdíl pohlaví, díky
němuž býval tak galantní, dokonce veselý ve vztahu k Mintě. Utrhl pro ni květinu, půjčoval jí své
knihy.
Ale věřil snad tomu, že je Minta čte? Tahala je s sebou po zahradě a strkala do nich listy, aby
věděla, kde skončila.
„Vzpomínáte si, pane Carmichaele?“ málem už se zeptala, když se podívala na toho starého
muže.
Ale stáhl si klobouk napůl do čela; nejspíš spí nebo sní nebo jen tak leží a snaží se přijít na slova.
„Vzpomínáte si?“ chtěla se ho zeptat, když šla kolem něho a znovu pomyslela na paní
Ramsayovou na pláži; jak ten soudek poskakoval na vlnách a listy dopisů poletovaly. Proč to po
těch letech přežívalo, pěkně zarámované, osvětlené a viditelné do posledního detailu, když vše, co
bylo na míle předtím a na míle potom, zůstalo bez výrazu?
„Je to loďka? Je to bóje?“ říkala, opakovala si
Lily a znovu se váhavě otočila ke svému plátnu.
Nebesa budiž pochválena, problém prostoru přetrvává, pomyslela si a vzala opět do ruky štětec.
Bil do očí. Celý obraz závisel na tom, jak vyřeší ty hmotové vztahy. Na povrchu by měl být krásný
a pestrý, lehký jak pírko a prchavý, jedna barva by měla přecházet v druhou jako barvy na
motýlích křídlech; ale pod tím musí být všechno to předivo jakoby sepnuté ocelovými sponami.
Mělo to být něco, co můžete načeřit dechem, a něco, co nemůžete vyvrátit ani párem koní. A
začala nanášet tu červenou, tu šedou, začala po svém modelovat tu prázdnotu. Zároveň jako by
stále seděla vedle paní Ramsayové na pláži.
„je to loďka? Je to soudek?“ ptala se paní Ramsayová. A začala shánět své brýle. Když je našla,
tiše seděla a dívala se na moře. A Lily, která ted nepřetržitě malovala, měla pocit, jako by se
otevřely dveře a člověk vešel dovnitř a stál a zíral kolem sebe v nějakém vysokém prostoru
podobném katedrále, velice tmavém, velice slavnostním. Ze světa v dálce sem dolehly výkřiky. Ve
sloupech kouře na obzoru mizely parníky. Charles házel žabky.
Paní Ramsayová seděla tiše. Byla ráda, myslela si
Lily, že může tiše odpočívat a nemusí s nikým mluvit, odpočívat v nesmírné záhadnosti lidských
vztahů. Kdo ví, co jsme, co cítíme? Kdo ví, dokonce ve chvíli sdílnosti: Tohle je poznání.
Nepokazíme to celé, ptala se možná paní Ramsayová (jako by k tomu docházelo velice často, k
tomu mlčení vedle ní), když to vyslovíme? Nejsme výmluvnější takhle? Alespoň ten okamžik se
zdál mimořádně plodný. Vyhloubila malou jamku v písku a přikry224 225 la ji, jako by v ní ukryla
dokonalost okamžiku. Bylo to jako kapka stříbra, do níž člověk namočil temnotu minulosti, a tím ji
osvětlil.
Lily ukročila, aby získala správný odstup od plátna - tak. Byla to zvláštní životní cesta, malování.
Člověk vystupoval stále víc ze sebe, dostával se dál a dál, až se nakonec zdálo, jako by šel po
úzkém prkně, úplně sám, přes moře. A když ponořila štětec do modré barvy, ponořila se tím také
do minulosti. Pak paní Ramsayová vstala, vzpomínala si. Byl čas jít zpátky domů - čas na oběd. A
všichni se vraceli z pláže spolu, ona šla vzadu s Williamem Bankesem a před nimi Minta s dírou
na punčoše. Jak se ta malá kulatá díra s růžovou patou před nimi předváděla! Jak to
William Bankes odsuzoval, aniž, pokud si dobře vzpomínala, cokoli poznamenal! Viděl v tom
popření ženství a špínu a nepořádek, a služebnictvo na odchodu a postele neustlané ještě v
poledne všechno to, co si nejvíc ošklivil. Dokázal se otřást a roztáhnout prsty, jako by chtěl zakrýt
nějaký nevzhledný předmět, což právě dělal - šel s rukou nataženou před sebou. A Minta si pak
pospíšila napřed a nejspíš na ni čekal Paul a šli spolu do zahrady.
Rayleyovi, pomyslela si Lily Briscoová a vymáčkla z tuby zelenou barvu. Snažila se posbírat své
dojmy z Rayleyových. Jejich život se jí vyjevoval v sérii obrazů; jeden na schodech za úsvitu. Paul
přišel domů a šel si brzy lehnout; Minta se vrátila pozdě. Minta stála na schodech, naparáděná,
namalovaná, křiklavá, asi ve tři ráno. Paul vyšel v pyžamu s pohrabáčem v ruce, kdyby to snad
byli zloději. Minta jedla sendvič, stála u okna na půl cesty nahoru, v tom mrtvolném světle časného
jitra, a v koberci zela díra. Ale co říkali? přemítala
Lily, jako by je v té představě také dokázala slyšet.
Něco prudkého. Zatímco on mluvil, Minta dráždivě jedla dál sendvič. Rozzuřeně říkal žárlivá slova,
nadával jí, jen pološeptem, aby nevzbudil děti, ty dva chlapečky. On byl pohublý, strhaný, ona
okázalá, lhostejná. Po tom prvním roce nebo tak nějak už spolu moc nedrželi, to manželství se
nevyvedlo.
A tak si vymýšlíme o lidech obrazy, pomyslela si
Lily, když namočila štětec do zelené, a říkáme tomu, že je „známe“, že na ně „myslíme“, že je
„máme rádi“!
Ani slovo z toho nebyla pravda, vymyslela si to, ale tohle pro ni v každém případě znamenali.
Znovu začala razit tunel do svého obrazu, do minulosti.
Jindy Paul řekl, že „hraje šachy v kavárnách“. Na té průpovídce si také vybudovala celou
fantastickou strukturu.
Vzpomněla si, že když to řekl, pomyslela si, jak zavolá služce a ta mu sdělí „paní
Rayleyová není doma, pane“ a on si řekne, že také nepůjde domů. Viděla ho v duchu, jak sedí v
koutě i nějakého ponurého podniku, kde se kouř lepí na červená plyšová sedadla a servírky už vás
znají, a hraje šachy s mužíčkem, který obchoduje s čajem a bydlí v Surbitonu, ale to bylo vše, co o
něm Paul věděl. A pak Minta byla pryč, když se vrátil domů, a pak následovala ta scéna na
schodech, kdy vzal do ruky pohrabáč na případné zloděje (a nejspíš taky, aby ji postrašil) a trpce jí
řekl, že mu zničila život. V každém případě, když se na ně přijela podívat do domku blízko
Ricksmansworthu, panovalo mezi nimi strašlivé napětí. Paul ji vzal do zahrady, aby se podívala na
belgické zajíce, které choval, a Minta je se zpěvem následovala a položila mu svou holou paži na
rameno, aby jí snad nechtěl něco povídat.
Mintu zajíci nudili, pomyslela si Lily. Ale Minta se nikdy neprozradila. Nikdy neříkala nic
podobného, jako že někdo hraje šachy v kavárnách. Na to byla příliš bdělá, příliš obezřelá. Ale
abychom pokračovali v jejich příběhu - teď už mají to nebezpečné období za sebou. Loni v létě je
na nějakou dobu navštívila a porouchalo se auto a Minta mu musela podávat nářadí. On seděl na
silnici a spravoval auto a právě to, jak mu podávala nářadí - věcně, bez okolků, přátelsky -,
dokazovalo, že už je to v pořádku. Už nebyli do sebe
„zamilovaní“; ne, on se dal dohromady s jinou ženou, vážnou ženou, která nosila zapletené vlasy a
v ruce aktovku (Minta ji popisovala vděčně, téměř s obdivem), která chodila na schůze a sdílela
Paulovy názory (jež byly čím dál výraznější) na zdanění pozemků a dávku z majetku. Tenhle
svazek zdaleka manželství nerozbil, spíše je napravil.
Stali se zcela zjevně skvělými přáteli, protože ona mu podávala nářadí, jak seděl na silnici.
Tak to je příběh Rayleyů, usmála se Lily. Představila si, jak by to vyprávěla paní Ramsayové, která
by byla nesmírně zvědavá, co se s Rayleyovými stalo.
Pocítila by jako jistý triumf, až by vykládala paní Ramsayové, že se to manželství nepovedlo.
Ale mrtví, pomyslela si Lily, když narazila na jakousi překážku v kompozici, jež ji přinutila přerušit
práci a přemítat, odstoupit asi o krok, Ach ti mrtví! zašeptala, člověk je lituje, člověk je odsouvá
stranou, člověk pro ně má i jisté opovržení. Jsou nám vydáni na milost a nemilost. Paní
Ramsayová vybledla a zmizela, pomyslela si. Teď nemusíme brát v úvahu její přání, můžeme
vylepšit její omezené, staromódní názory. Vzdaluje se nám stále víc. Jako by ji výsměšně viděla
na konci chodby těch let, jak říká ze všech těch nesmyslů zrovna to své: „Vdej se, vdej!“ (A sedí
tam velice vzpřímeně časně ráno a v zahradě už začínají pípat ptáci)
A člověk by jí musel říct: Všechno to vyšlo jinak, než jste si přála. Oni jsou spokojení tak, já jsem
spokojená takhle. Život se úplně změnil. Nato jako by se veškerá její bytost, dokonce veškerá její
krása pokryly prachem a zastaraly. Lily na okamžik, jak tam stála a slunce ji hřálo do zad, když
shrnula, co ví o Rayleyových, triumfovala nad paní Ramsayovou, která se nikdy nedozví, jak Paul
chodí do kaváren a má milenku, jak sedí na zemi a Minta mu podává nářadí, jak ona tu stojí a
maluje a nevdala se, ani za Williama Bankese.
Paní Ramsayová to měla v plánu. Možná že kdyby byla žila, byla by si to vynutila. Už tehdy v létě
to byl ten „nejhodnější muž“. Byl „ten nejlepší vědec své doby, říká můj muž“. Byl také
„chudák William - jsem tak nešťastná, když ho přijedu navštívit a u něj doma není nic hezkého
nikdo, kdo by upravil květiny“. Tak je posílala spolu na procházky a jí říkala, s tím jemným
nádechem ironie, která činila paní Ramsayovou tak nepostižitelnou, že jí to vědecky myslí, má
ráda květiny, je tak přesná. Proč byla tak posedlá manželstvím? napadlo Lily, jak se vzdalovala od
stojanu a zase k němu přistupovala. (Náhle, tak náhle jako po obloze sklouzne hvězda, jako by jí v
hlavě zaplálo rudé světlo zbarvující
Paula Rayleyho, vycházející z něho. Vzedmulo se jako rituální oheň při jakési slavnosti divochů na
dalekém pobřeží. Uslyšela hřmot a praskání. Na míle daleko se moře zbarvilo dočervena a
dozlatova. Mísila se s tím nějaká vinná vůně a opájela ji, protože najednou ucítila znovu svou
touhu vrhnout se z útesu a utopit se při hledání perlové brože na pláži. Ten hřmot a praskání jí
naháněly strach, cítila znechucení, jako by zároveň s jeho krásou a silou viděla také, jak pohlcuje
drahocenný dům, hltavě, nechutně, a naplňovalo ji to odporem. Ale pokud šlo o pohled, o nádheru,
překonávalo to cokoli, co zažila kdy předtím, a hořelo to rok za rokem jako signální oheň na
opuštěném ostrově na kraji moře; a stačilo jen říci
„zamilovaný“ a okamžitě, jako se to stalo nyní, se opět rozhořel Paulův oheň. A zhasl a ona si se
smíchem řekla: „Rayleyovi“; jak Paul chodí do kaváren a hraje šachy.)
Unikla však jen o vlásek, pomyslela si. Dívala se na ubrus a najednou ji jako bleskem napadlo, že
posune ten strom doprostředka a nikdy si nebude muset nikoho brát, a pocítila ohromnou radost.
Pocítila, teď když se může paní Ramsayové postavit na roveň - hold té úžasné moci, kterou nad
vámi paní Ramsayová měla. Udělej tohle, řekla, a člověk to udělal. I ten její stín u okna, jak tam
seděla s Jamesem, ztělesňoval autoritu. Vzpomněla si, jak
Williamem Bankesem otřáslo, že opomněla význam matky a syna.
Neobdivuje snad jejich krásu? ptal se. Ale vzpomněla si, jak jí William s výrazem moudrého dítěte
naslouchal, když mu vysvětlovala, že to není žádná neúcta: světlo tady totiž vyžaduje stín tamhle a
tak dále. Nechtěla znevažovat téma, které, jak oba souhlasili, Rafael provedl tak božsky. Nebyla
cynik. Zcela naopak.
Díky svému vědeckému myšlení to pochopil - dů230 231 kaz nezaujaté inteligence, který ji potěšil
a ohromně uklidnil. Člověk tedy může vážně mluvit o malířství s mužem.
Jeho přátelství opravdu bylo jednou z radostí jejího života.
Milovala Williama Bankese.
Jezdívali do Hampton Courtu a on jí jako dokonalý džentlmen vždycky poskytl dostatek času, když
se potřebovala upravit, a sám se procházel u řeky. To bylo pro jejich vztah typické. Mnoho věcí
zůstávalo nevyřčených. Pak se procházeli po nádvořích a léto za létem obdivovali proporce a
květiny a on jí, jak tak chodili, vykládal - o perspektivě, o architektuře - a tu se zastavil, aby se
podíval na strom, nebo na vyhlídku přes jezero a obdivoval jakousi holčičku (to ho velmi rmoutilo
neměl dceru) tím nezaostřeným pohledem z odstupu, pochopitelným u muže, který strávil tolik
času v laboratořích, že když vyšel ven, svět jako by ho oslňoval, takže chodil pomalu, zvedal ruku,
aby si zastínil oči, a zastavoval a zakláněl se, jen aby se nadechl vzduchu. Pak jí povídal, jak jeho
hospodyně jela na dovolenou; musí si koupit nový koberec na schody. Možná by šla ten nový
koberec na schody koupit s ním. A jednou ho cosi přimělo k tomu, že mluvil o Ramsayových, a
řekl, že když ji poprvé uviděl, měla na sobě šedý klobouk; nemohlo jí být víc než devatenáct nebo
dvacet.
Vypadala úžasně krásně. Stál tam, díval se po cestě v Hampton Courtu, jako by ji tam mezi
fontánami viděl.
Nyní pohlédla na schůdek u salonu. Williamovýma očima uviděla siluetu ženy, klidné a mlčenlivé,
se sklopenýma očima. Seděla a přemítala, zvažovala (toho dne měla na sobě cosi šedého,
pomyslela si Lily). Měla sklopené oči. Ani jednou je nezvedla. Ano, říkala si Lily, jak se upřeně
dívala, musela jsem ji také tak vidět, ale ne v šedém, ani tak nehybnou, ani tak mladou, ani tak
klidnou.
Postava se před ní pohotově zjevila. Vypadala úžasně krásně, řekl William. Ale krása není
všechno. Za krásu se také platí - je příliš hotová, je příliš úplná. Znehybňuje život - zmrazuje jej.
Člověk pak zapomene na drobná zachvění, na začervenání, bledost, nějaké zvláštní pokřivení,
nějaké světlo nebo stín, jež tvář na okamžik změní k nepoznání, a přesto přidávají vlastnost,
kterou tam člověk vidí už navždy. Pod pláštíkem krásy se snadněji tohle vše uhladí. Ale jaký to
měla výraz, tápala Lily, když si narazila lovecký klobouk na hlavu, nebo běžela přes trávník nebo
plísnila zahradníka Kennedyho? Kdo by jí to mohl říct? Kdo by jí mohl pomoct?
Proti své vůli se dostala na povrch a zjistila, že je napůl z obrazu venku a dívá se, trochu
omámeně, jako se díváme na věci neskutečné, na pana Carmichaela. Ležel v lehátku s rukama
sepnutýma nad bříškem a ani nečetl, ani nespal, ale vyhříval se na slunci jako nějaký tvor, hltající
existenci. Kniha mu spadla na trávu.
Chtěla jít rovnou k němu a zavolat: „Pane Carmichaele!“ Pak by jako vždy mírně vzhlédl těma
svýma zamlženýma, nezaostřenýma zelenýma očima. Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim
chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a
usekávají mu údy, neříkají nic. „O životě, o smrti; o paní Ramsayové“ - ne, uzavřela, člověk
nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a
zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane
stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a
výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu
prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně) To cítilo tělo, ne mysl.
Fyzické pocity, které se pojily k prázdnému vzezření schůdků, se náhle staly nesmírně
nepříjemné. Chtít a nemít naplňovalo celé její tělo jakousi tvrdostí, prázdnotou, námahou. A pak
chtít a nemít - chtít a chtít jak to mučilo srdce a mučilo je znovu a znovu! Ach, paní Ramsayová!
tiše vykřikla, k té esenci, která seděla u loďky, k té abstraktní, která se z ní stala, k té ženě v
šedém, jako by ji chtěla vyplísnit, že zmizela, a když zmizela, zase se vrátila. Nepřipadalo jí na tom
nic nebezpečného, když na ni začala myslet. Duch, vzduch, nicota, něco, s čím si bezpečně
můžete pohrávat v kteroukoli denní nebo noční dobu, tím byla, a pak náhle natáhla ruku a začala jí
takhle mučit srdce. Náhle ty prázdné schůdky u salonu, volánek křesla uvnitř, štěně kutálející se
po terase, celé vlnění a šepot zahrady se staly křivkami a arabeskami kroutícími se kolem středu
naprosté prázdnoty.
„Co to znamená? Jak si to všechno vysvětlíte?“ chtěla se znovu obrátit na pana Carmichaela.
Neboť celý svět jako by se rozplynul v té ranní hodině v hlubině myšlení, v hluboké vodě
skutečnosti, a člověk si skoro mohl představit, že kdyby pan
Carmichael promluvil, hladinu té vody by proťala jedna slzička. A pak? Něco by vyplulo na povrch.
Vynořila by se ruka, mihlo by se ostří. Byl to samozřejmě nesmysl.
Napadla ji taková zvláštnost, že možná nakonec slyší to, co ona nevyslovuje. Byl to
nevyzpytatelný starý muž, se žlutou skvrnou na vousech a se svými básněmi a hádankami,
vyrovnaně proplouval světem, jenž uspokojoval všechny jeho potřeby, takže si pomyslela, že by
mu stačilo jen natáhnout ruku tam, kde ležel na trávníku, aby vylovil, co potřebuje.
Podívala se na svůj obraz. To by nejspíš byla jeho odpověď - jak „vy“ a „já“ a „ona“ míjíme a
mizíme, nic nezůstává, vše se mění, ale ne slova, ne barva. A přece to pověsí někam do podkroví,
pomyslela si, srolují to a mrsknou někam pod pohovku; a přece, platí to i o takovém obrazu. o
téhle čmáranici, ne o vlastním obrazu, ale o tom, o co se pokouší, že „zůstane navždy“, chystala
se říct, nebo, protože vyslovená slova připadala i jí příliš vychloubačná, to jen naznačit, beze slov;
vtom při pohledu na obraz s překvapením zjistila, že ho nevidí. Oči se jí zalily horkou tekutinou
(nejdřív nepomyslela na slzy), kvůli níž, i když nenarušila pevnost jejích rtů, zhoustl vzduch, a
valila se jí po tvářích. Dokázala se dokonale ovládat - Jistě! - ve všech ostatních ohledech. Pláče
tedy pro paní Ramsayovou, aniž si je vědoma ně-jaké lítosti? Znow oslovila starého pana
Carmichaela. Co je to tedy? Co to znamená?
Dokážou věci natáhnout ruku a zmocnit se člověka? může ostří říznout? pěst popadnout? To není
nikde bezpečí? Nedá se naučit nazpaměť, jak to na tom světě chodí? Žádné vodítko, žádná
záštita, ale všechno je zázrak a vrhá se z vršku věže do vzduchu? Je možné, že i pro starší lidi
tohle je život? - překvapující, nečekaný, neznámý? Na okamžik si pomyslela, že kdyby se oba do
toho dali, tady, nyní, na tom trávníku, a dožadovali se vysvětlení, proč je tak krátký, proč je tak
nevysvětlitelný, a řekli to důrazně jako dvě vzdělané lidské bytosti, před kterými se nemá nic
skrývat, pak by se krása rozvinula, prostor by se naplnil, ty prázdné kudrlinky by se vytvarovaly;
kdyby křikli dostatečně hlasitě, paní Ramsayová by se vrátila. „Paní Ramsayová!“ zvolala nahlas,
„Paní Ramsayová!“ Slzy se jí kutálely po tváři.
***
[Macalisterův chlapec vzal jednu rybu a vyřízl jí čtvereček z boku na další návnadu. Znetvořené
tělo (stále ještě žilo) hodil zpátky do moře.]
***
„Paní Ramsayová!“ volala Lily, „Paní Ramsayová!“ Ale nic se nestalo. Bolest se stupňovala. Že
dokáže utrpení udělat z člověka takového blbce! pomyslela si. Starý pán ji rozhodně neslyšel.
Zůstal ve své dobromyslné, klidné poloze - dokonce vznešený, chcete-li. Nebesa budiž
pochválena, nikdo ji neslyšel vydat ze sebe ten ostudný výkřik, bolesti přestaň, zadrž! Ještě ji
přece jen neopustily smysly. Nikdo ji neviděl, jak sestupuje ze svého kousíčku prkna do vod zkázy.
Zůstala tou upejpavou starou pannou, stála na trávníku a držela v ruce štětec.
A nyní ta bolestná potřeba, ta bezmocná zlost (nad tím, že ji nemůže přivolat zpět, zrovna když si
myslela, že už nikdy nepocítí zármutek pro paní
Ramsayovou. Postrádala ji snad mezi šálky s kávou u snídaně? Ani v nejmenším!) polevovala; a z
toho utrpení zůstala, jako protilátka, úleva, jež sama o sobě znamenala balzám, a také, ale
záhadněji, pocit někoho, paní Ramsayové, odlehčené na chvíli o tíži, kterou na ni svět nakládal,
jak lehce stojí vedle ní a pak (neboť tohle byla paní
Ramsayová v celé své kráse) si posadí na hlavu věneček z bílých květů a odejde. Lily znovu
vymáčkla nějaké barvy z tub. Pustila se do toho problému s plotem. Je to zvláštní, jak jasně ji
viděla, jak svou obvyklou rychlou chůzí kráčí přes luka, v jejichž vlnách, nafialovělých a měkkých,
v jejichž květinách, hyacintech nebo liliích, zmizela. Byl to nějaký trik malířského oka. Dlouhé dny
poté, co slyšela o její smrti, ji takhle vídávala, jak si nasazuje věneček na čelo a bez odporu
odchází se svým společníkem, stínem, přes luka. Ten pohled, ta věta měla v sobě útěšnou sílu. Ať
byla kdekoli malovala tady, na venkově nebo v Londýně -, to vidění se jí vracelo a její přivřené oči
hledaly něco, na čem by to vidění postavily. Podívala se po vagonu, po autobusu; zmocnila se linie
ramene nebo tváře, podívala se do oken naproti, na náměstí Piccadilly, večer ozdobené světly
lamp. To vše jako by splývalo s těmi lukami smrti. Ale vždycky si něco - mohla to být tvář, hlas,
chlapec prodávající noviny- prorazilo cestu, zakřiklo ji, probudilo, dožadovalo se pozornosti a
nakonec se mu jí dostalo, takže to vidění bylo třeba neustále obnovovat. Nyní znovu, když ji
ovládla jakási instinktivní potřeba dálky a modři, zadívala se na zátoku pod sebou a z modrých
pruhů vln se vytvářely kopečky a z tmavších míst se stávaly kamenité louky. Opět ji jako vždy
podnítilo něco nepřiměřeného.
Uprostřed zátoky se nacházela hnědá skvrna. Byl to člun. Ano, uvědomila si za okamžik.
Ale čí člun? Člun pana Ramsayho, odpověděla si.
Pan Ramsay, muž, který přepochodoval kolem ní, se zvednutou rukou, s odstupem, v čele
průvodu, ve svých krásných botách, žádal ji o soucit, a ona mu ho nedopřála. Člun byl teď v půli
cesty přes zátoku.
Ráno bylo tak krásné, jen s občasným závanem větru, že moře a obloha vypadaly jako z jedné
látky, jako by plachty trčely vysoko na obloze, anebo oblaka klesla dolů do moře. Nějaký parník v
dáli na moři vypustil do vzduchu velký svitek kouře, který tam zůstal a ozdobně se kroutil a
obtáčel, jako by vzduch byl jemnou gázou, která chytala věci do své sítě a jemně je tam
zadržovala a pouze slabounce s nimi pohupovala sem a tam.
A jak se někdy stává, když je velice pěkné počasí, útesy vypadaly, jako by vnímaly lodě, a lodě
vypadaly, jako by vnímaly útesy, jako by si navzájem signalizovaly nějakou tajnou zprávu. A
maják, který se někdy jevil docela blízko pobřeží, vypadal v mlžném oparu toho rána, jako by byl v
ohromné dálce.
„Kde jsou ted?“ myslela si Lily, když vyhlížela na moře. Kde je, ten velice starý muž, který kolem ní
tiše přešel, s balíčkem v hnědém papíře v podpaží?
Člun se nacházel uprostřed zátoky.
Oni tam necítí vůbec nic, pomyslela si Cam, když se podívala na pobřeží, které, jak se zvedalo a
zase klesalo, vypadalo stále vzdáleněji a mírumilovněji.
Rukou brázdila moře a v duchu z těch drobných zelených vírů a pramínků vytvářela vzor a zkřehlá
a zahalená se ve své představivosti toulala podsvětím vod, kde se perly v celých hroznech chytají
bílých gejzírů, kde se v zeleném světle proměňuje myšlení a tělo člověka září, zpola průsvitné a
zahalené do zeleného hávu.
Pak vír kolem její ruky zeslábl. Nápor vody ustal; svět jako by ovládlo vrzání a skřípění. Slyšeli jste
vlny, jak narážejí a pleskají o boky člunu, jako by loďka kotvila v přístavu. Náhle se všechno velmi
přiblížilo. Neboť plachta, na kterou James soustředil svůj zrak, až mu připadala jako známý člověk,
úplně ochabla; zastavili se, plachta se jen tak bezmocně plácala, čekali na vánek, v horkém slunci,
na míle vzdáleni pobřeží, na míle vzdáleni majáku. Všechno na světě jako by se zastavilo.
Maják znehybněl a linie vzdáleného pobřeží strnula. Slunce pálilo víc a víc a všichni jako by se
dostali do těsnější blízkosti a cítili přítomnost těch druhých, na něž předtím skoro zapomněli.
Macalisterův vlasec stáhlo olůvko do moře. Avšak pan
Ramsay si dál četl, s nohama zkříženýma pod sebou.
Četl knížku s ošoupanými deskami posetými skvrnami jako vajíčko čejky. Jak čekali v tom
strašlivém klidu, čas od času obrátil stránku. A James měl pocit, že každá ta stránka se obrátila s
podivným gestem namířeným k němu samému: tu souhlasně, tu velitelsky, tu s úmyslem přinutit
lidi, aby ho litovali; a celou tu dobu, co otec četl a jednu po druhé otáčel ty malé stránky, James s
hrůzou očekával okamžik, kdy vzhlédne a řekne mu něco ostrého o tom či onom. Proč tady takhle
trčí? bude se dožadovat, anebo řekne něco podobně nesmyslného. A jestli to udělá, myslel si
James, tak vezmu nůž a bodnu ho do srdce.
Stále v sobě nosil tenhle starý symbol, že vezme nůž a zasáhne jím otce do srdce. Jenomže ted,
jak byl starší a zíral tady na otce v bezmocném vzteku, nechtěl zabít toho starého muže, který si
čte, ale to, co se v něm probouzelo - možná, aniž to sám věděl: ta běsná prchlivá harpyje s
černými křídly, s chladnými, tvrdými drápy a zobákem, kterým do vás klovala a klovala (cítil ten
zobák na svých holých nohou, kam ho klovla jako dítě) a pak uletěla, a už tu byl zas ten starý,
velmi smutný muž, čtoucí knihu. To by chtěl zabít, to by chtěl bodnout do srdce. Ať bude dělat
cokoli - (a jak se díval na maják a na daleké pobřeží, měl pocit, že může dělat leccos), ať bude
obchodník, bude pracovat v bance či jako advokát nebo povede nějakou firmu, s tím bude vždycky
bojovat, po tom půjde a to vymýtí - tyranii, despotismus, jak tomu říkal když někdo nutí lidi, aby
dělali, co nechtějí, když jim zamezuje v jejich právu mluvit. Jak mohl jeden či druhý říci Ale já
nepojedu, když on nařídil:
Pojedeme na maják. Udělej tohle. Dones mi támhleto. Černá křídla se rozpínala a tvrdý zobák rval.
A pak tam rázem seděl on a četl si knihu; a může vzhlédnout - jeden nikdy neví - docela mírně.
Třeba si bude povídat s Macalisterovými, třeba vtiskne libru do zmrzlé ruky nějaké stařenky na
ulici, pomyslel si James; třeba vykřikne v odpověď na nějakou legrácku rybářů, třeba hude
vzrušením rozhazovat rukama. Nebo třeba dokáže sedět v čele stolu a mlčet jako hrob od začátku
večeře až do konce. Ano, říkal si James, zatímco do člunu pleskaly drobné vlnky a zahálel v
horkém slunci, existuje velice osamělá a nehostinná, zasněžená kamenitá pláň a na ní, jak cítí, v
poslední době dost často, když otec řekne něco, co ostatní překvapí, jsou pouze dvoje stopy: jeho
vlastní a otcovy. Jen oni dva znají jeden druhého. Co je to tedy ta hrůza, ta nenávist? Když listuje
zpět těmi četnými stránkami, které v něm minulost naskládala, a upřeně hledí do srdce lesa, kde
světlo a stín se tak vzájemně prolínají, že všechny tvary zkreslí a člověk bloudí, chvíli mu do očí
svítí slunce, chvíli prochází temným stínem a hledá obraz, kterým by zchladil, zobjektivizoval a
shrnul ten pocit konkrétně.
Řekněme, že jako dítě sedící bezmocně v kočárku nebo na něčím klíně uviděl vůz, jak bezděčně a
bez viny rozdrtil komusi nohu. Řekněme, že viděl nejdřív tu nohu, na trávě, hebkou a celistvou,
pak to kolo a touž nohu, fialovou, zhmožděnou. Ale to kolo za to nemohlo! Tak nyní, když otec
přikráčel brzy ráno chodbou a vzbudil je, aby jeli na maják, najelo na jeho nohu, pak na
Caminu nohu, vlastně přejelo přes nohy všech.
Člověk jen přihlížel.
Ale čí nohu to měl na mysli a v které zahradě se to stalo? Neboť člověk má tyhle obrazy vždy
spojené s určitým místem: se stromy, které tam rostou, s květinami, s určitým světlem, s několika
postavami. Všechno jako by se odehrávalo v jakési zahradě, kde nepřebývala tahle zádumčivost,
tohle rozhazování rukama, lidé tam mluvili normálním tónem. Celý dlouhý den chodili dovnitř a
zase ven.
V kuchyni tlachala nějaká stará žena a větřík strkal rolety dovnitř a zase je tahal ven; všechno
vlálo, všechno se nadouvalo a nad všemi těmi talíři a miskami a vysokými kymácejícími se
červenožlutými květinami se jako vinný list večer zatáhl velice tenký žlutý závoj. Večer se všechno
ztišilo a ztmavlo. Ale ten závoj podobající se listu byl tak tenoučký, že ho nadzvedala světla, hlasy
ho dokázaly pomačkat, a skrze něj viděl postavu, jak se sklání, slyšel, jak přichází blíž a zas jde
pryč, slyšel šustění šatů, cinkání řetízku.
Právě v tomhle světě to kolo přejelo člověku přes nohu. Cosi, vzpomínal si, tam stále trčelo a
temně nad ním čnělo; nechtělo se to hnout, cosi se míhalo ve vzduchu, cosi vyprahlého a ostrého
dopadalo, jako ostří, jako turecká šavle, a sekalo do listů a květin toho šťastného světa a působilo
na ně tak, že se scvrkaly a padaly.
„Bude pršet,“ pamatoval si, jak řekl otec. „Nebudeš moct jet na maják.“
Maják byl tehdy stříbřitá, mlžně vyhlížející věž se žlutým okem, které se večer náhle a něžně
otvíralo. A teď
James se zahleděl směrem k majáku. Viděl vybělené skály, nehostinnou a rovnou věž, viděl
černobílé mřížování, viděl v ní okna, viděl dokonce i prádlo rozložené po skalách, aby uschlo.
Takže tohle je ten maják?
Ne, ten druhý byl také maják. Protože nic není pouze jedno a nic jiného. Ten druhý byl také maják.
Někdy ho přes zátoku bylo sotva vidět. Večer jste vzhlédli a uviděli, jak se to oko otvírá a zavírá a
světlo jako by sahalo až k nim, do té vzdušné, slunečné zahrady, kde seděli.
Ale vzchopil se. Kdykoli říkal „oni“ nebo „někdo“ a pak uslyšel šustění kohosi, kdo přicházel,
cinkání kohosi, kdo odcházel, byl v tu chvíli nesmírně citlivý na přítomnost kohokoli jiného
nablízku. Nyní to byl jeho otec. Napětí se vyostřilo. Protože za chviličku, jestli nezačne foukat
větřík, otec s plesknutím zavře knihu a řekne: „Tak co se děje? Proč tady takhle trčíme?“ tak jako
jednou na terase sekl mezi ně tím ostřím a ona celá ztuhla, a kdyby byl měl James po ruce sekyru,
nůž nebo něco jiného s ostrou špičkou, byl by to popadl a udeřil otce rovnou do srdce. Jeho matka
celá zkameněla a pak, když jí ruka povolila, takže on ucítil, že už ho dál neposlouchá, jako by se
zvedla a odešla a nechala ho tam bezmocného, směšného sedět na podlaze s nůžkami v ruce.
Ani nepatrný větřík nefoukal. Voda na dně loďky, kde dvě tři makrely tloukly ocasy v kaluži, která
nebyla dost hluboká, aby se do ní mohly ponořit, se pochechtávala a probublávala. Každou chvíli
se pan Ramsay (James se sotva odvažoval na něho pohlédnout) mohl rozohnit, zavřít knížku a říct
něco příkrého; ale zatím si četl, takže James pokradmu, jako by se plížil dolů ze schodů bos a bál
se, že vrzající prkno probudí psa, dál přemýšlel o tom, jaká byla, kam ten den šla. Začal ji
následovat z pokoje do pokoje, až konečně došli do místnosti, kde v modravém světle, které jako
by se odráželo od porcelánového nádobí, s někým mluvila; poslouchal, jak hovoří. Mluvila se
služkou a říkala prostě, co jí přišlo na mysl. „Dneska večer budeme potřebovat velkou mísu. Kde je
- ta modrá mísa?“ Jedině ona mluvila pravdu, jedině jí mohl pravdu říkat. Možná odtud pramenila
její věčná přitažlivost; byla člověk, kterému mohl říkat, co mu přišlo na mysl. Ale celou tu dobu, co
na ni myslel, si byl vědom toho, že otec jeho myšlení sleduje, zastiňuje je, působí, že se chvěje a
zadrhává.
Konečně přestal přemýšlet; seděl tam na slunci s rukou na kormidle, zíral na maják, neměl sílu se
pohnout, neměl sílu odhodit tahle mučivá zrníčka, jež se mu usazovala v hlavě jedno po druhém.
Jako by ho svazovalo nějaké lano a otec je zavázal na uzel a on se mohl osvobodit jedině tím, že
by vzal nůž a vrazil jej... Ale v tu chvíli se plachta pomalu otočila a napnula, loďka jako by se
otřásla a pak pohnula, ještě napůl nevědomě ve spánku, pak se probudila a vyrazila do vln.
Vzbudilo to mimořádnou úlevu.
Jako by se všichni zase zbavili jeden druhého, opadlo napětí, rybářské vlasce se napjaly přes bok
člunu. Ale otec se nijak nevzrušil. Jen záhadně zvedl pravou ruku do výše a zase ji nechal
dopadnout na koleno, jako by dirigoval nějakou skrytou symfonii.
***
[Moře bez jediné skvrnky, pomyslela si Lily Briscoová, která tu dosud stála a vyhlížela na zátoku.
Moře se napíná přes zátoku jako hedvábí. Dálka má neuvěřitelnou moc; pohltila je, měla pocit, že
jsou navždy pryč, stali se součástí povahy věcí. Byl takový klid, panovalo takové ticho. I ten parník
zmizel, ale velký chuchvalec kouře dosud visel ve vzduchu, zkormouceně svěšený jako vlajka při
loučení.]
***
Takže takový je ten ostrov, pomyslela si Cam, která opět vrásnila svými prsty vlny. Nikdy předtím
ho neviděla z moře. Takhle si tu ležel na moři, vykousnutý uprostřed a se dvěma ostrými útesy,
moře na něj šplouchalo a rozprostíralo se na dlouhé míle na všechny strany od něj. Byl velice
malý, vypadal tak trochu jako list postavený na špičce. Tak jsme spustili na vodu malou loďku,
pomyslela si a začala si vyprávět dobrodružný příběh o tom, jak unikli z potápějící se lodi. Ale jak jí
moře proudilo mezi prsty a za nimi mizel vějíř řas, nechtěla si doopravdy vyprávět příběh, šlo jí jen
o pocit dobrodružství a úniku, protože jak loďka jela dál, přemýšlela si o tom, jak to, že se otec
zlobil kvůli světovým stranám na kompasu, že James tvrdošíjně trval na jejich paktu, a její vlastní
trápení, jak to všechno klouzalo pryč, pomíjelo, odplouvalo. Co tedy přijde dál? Kam to směřují? Z
ruky, která pod mořskou hladinou zledověla, vyrazil pramen radosti nad tou změnou, nad tím
únikem, nad tím dobrodružstvím (nad tím, že je naživu, že je tady).
A kapky z toho náhlého, nevědomého pramene radosti dopadaly tu a tam na temné, mátožné
tvary v její mysli, na tvary světa neuvědomělého, ale rodícího se v jejich temnotě a tu a tam
zachycujícího jiskru světla: Řecko, Řím, Cařihrad. A>si je malý a vypadá tak trochu jako list
postavený na špičce, který omývá zlatavá bublající voda, má, říkala si, přece své místo na světě - i
tenhle maličký ostrov? Ti staří pánové v otcově pracovně jí to mohli říct. Někdy se tam zatoulala ze
zahrady schválně, aby je při tom nachytala. Byli tam (třeba pan Carmichael nebo pan Bankes,
velice staří, velice škrobení), seděli naproti sobě v nízkých křeslech. Šustili listy Timesů,
rozložených před sebou, když přišla dovnitř ze zahrady, celá zmatená, a ptala se na něco, co
kdosi řekl o Kristu, na to, že v jedné londýnské ulici vykopali mamuta, na to, jaký byl velký
Napoleon. Pak tohle všechno vzali do svých čistých rukou (nosili na sobě šedé obleky; voněli
vřesem), sesunuli ty kousíčky k sobě, obraceli noviny, přehazovali nohu přes nohu a občas něco
velice stručně pronesli. V jakémsi transu sebrala z police knihu a stála tam, dívala se, jak její otec
píše, tak pravidelně, tak úhledně z jednoho konce stránky na druhý, čas od času si odkašle nebo
krátce cosi řekne tomu druhému starému pánovi naproti. A jak tam tak stála s otevřenou knihou,
myslela si, že tady by člověk mohl jakoukoli myšlenku nechat rozvinout jako list ve vodě; a pokud
by se jí mezi těmi starými pokuřujícími pány a šustícími Timesy dařilo, pak byla správná. A když
viděla před sebou otce, jak psal ve své pracovně, připadal jí (ted, jak seděla v loďce) velice milý,
velice moudrý; nebyl ani marnivý, ani tyranský. A dokonce, když uviděl, že je tam a čte si tu svou
knížku, ptával se jí, jak hezky to jen člověk dovede, jestli od něho něco nepotřebuje.
Ledaže by to nebyla pravda - podívala se na něho, jak si čte tu malou knížku s ohmatanou
obálkou, samá skvrnka jako vejce čejky. Ne, byla to pravda. Jen se na něho podívej, chtělo se jí
nahlas vyzvat Jamese. (Ale James sledoval plachtu.) Je to jízlivý mizera, řekl by James. Vždycky
svede hovor na sebe a na ty své knihy, řekl by James. Je nesnesitelně sobecký. A co je nejhorší,
je to tyran. Ale podívej! říkala a dívala se na něho. Podívej se na něho ted. Dívala se na něho, jak
čte tu knížečku a nohy má zkřížené pod sebou, tu knížečku, jejíž zažloutlé stránky znala, aniž
věděla, co je na nich napsáno. Byla malá, byla hustě potištěná; věděla, že na záložce si zapsal, že
utratil patnáct franků za večeři, víno stálo tolik a tolik, tolik a tolik dal číšníkovi; a všechno to bylo
úhledně sečtené na konci stránky. Ale co v té knížce, jejíž rohy se v jeho kapse zakulatily, může
být tak asi napsáno, to nevěděla. Co si myslí, nevěděl nikdo z nich. Ale byl v ní pohroužen, takže
když vzhlédl, jako na chviličku zrovna ted, nebylo to proto, aby něco viděl; ale proto, aby si
upřesnil nějakou myšlenku.
Když to učinil, v mysli se vrátil zpět a znovu se ponořil do četby. Pomyslela si, že čte, jako by něco
vedl, jako by přemlouval k chůzi velké stádo ovcí, nebo se prodíral někam nahoru po jediné úzké
pěšince; někdy šel rychle a přímo a prodíral se podrostem, někdy to vypadalo, jako by ho udeřila
větvička, oslepil ho nějaký šlahoun, ale on se tím nehodlal nechat porazit, šel dál a dál, obracel
stránku za stránkou. A ona také pokračovala a vyprávěla si příběh o úniku z potápějící se lodi,
protože dokud on tam sedí, nic se jí nestane; cítila se v bezpečí, jako když se vkrádala domů ze
zahrady a brala do ruky knížku a ten starý pán, který tak náhle odklonil noviny, řekl cosi velmi
stručného o Napoleonově povaze.
Znovu se upřeně zadívala přes moře na ostrov.
Ale list ztrácel ostrost obrysů. Byl velice malý, byl velice vzdálený. Moře bylo teď důležitější než
pobřeží. Všude kolem nich běžely vlny, převalovaly se a mizely a na jedné vlně se pohupovala
kláda, na jiné se vezl racek. Asi tady někde, pomyslela si, když si smáčela prsty ve vodě, se
potopila ta loď, a zamumlala si jako ve snách, jen zpola bdělá, jak zhynul každý sám.
***
Tolik tedy záleží, pomyslela si Lily Briscoová, když pohlédla na moře, na němž nebyla skoro ani
skvrnka a které bylo tak měkké, že se zdálo, jako by plachty a oblaka vězely v jeho modři, tolik
záleží, myslela si, na vzdálenosti: zda jsou lidé blízko nás, anebo daleko od nás, neboť její cit k
panu Ramsaymu se měnil, jak plul dál a dál přes zátoku. Jako by se cit protahoval a vytahoval,
jako by se on víc a víc vzdaloval. Jeho i děti jako by pohltila ta modř, ta dálka, ale tady, na
trávníku, nablízku, najednou zamručel pan Carmichael.
Zasmála se. Vytáhl knížku z trávy. Znovu se uvelebil v křesle a funěl při tom a odfrkoval jako
nějaký mořský netvor. To bylo něco úplně jiného, protože seděl tak blízko. A nyní opět všechno
ztichlo. Touhle dobou už snad museli vstát, říkala si a pohlédla k domu, ale nic se tam nehýbalo.
Ale, vzpomněla si, oni se přece vždycky vzdálili hned po jídle a šli si po svém. Všechno to ladilo s
tím tichem, s tou prázdnotou a neskutečností časné ranní hodiny. Tak to někdy chodí, pomyslela si
a chvíli se kochala pohledem na vysoká, třpytící se okna a stužku modrého kouře: staly se
neskutečnými. Tak třeba když se navrátíte z cesty, nebo po nemoci, než se nad povrchem věcí
splete pojivo zvyků, pociťujete podobnou neskutečnost, jež vás uvádí v úžas; pociťujete, jak cosi
vzniká. Tehdy je život nejživější. Člověk může být sám sebou. Nemusí vyrazit přes trávník a
vychrlit na paní Beckwithovou, která si přišla najít místečko na sezení:
„Dobré ráno, paní Beckwithová! To máme krásný den! Odhodláte se dneska sedět na sluníčku?
Jasper někam schoval židle. Počkejte, já vám nějaké najdu!“ a všelijaké podobné obvyklé větičky.
Člověk nemusí mluvit vůbec. Pluje, protřepává si plachty (zátoka se začala čile vlnit, loďky
vyrážely) mezi tím vším, za tím vším. Nebyla v tom prázdnota, naopak, výsostné naplnění. Jako by
stála až po bradu v jakési hmotě, v níž se lze pohybovat, nechat se jí nadnášet a klesat do ní, ano,
neboť tohle vodstvo bylo neproniknutelně hluboké. Tolik životů se v něm rozptýlilo! Ramsayových,
jejich dětí, a krom toho ještě všelijaké nadbytečnosti.
Pradlena se svým košem, havran; kniphofie, fialová a šedozelená barva květin: nějaký společný
cit, který ten celek drží pohromadě.
Nějaký takový pocit završenosti ji možná před deseti lety, když stála téměř na tom samém místě
jako nyní, přinutil říci, že to místo nejspíš miluje.
Láska má tisíce podob. Existují třeba milenci, kteří mají dar vybírat si prvky věcí, skládat je
dohromady, a tak jim dodávat celistvost, kterou neoplývají v životě, učinit z nějakého výjevu či
setkání lidí (kteří jsou nyní už všichni pryč a každý zvlášť) cosi pevného, čím se kochá myšlení a
na co hraje láska.
Zrakem spočinula na hnědé tečce plachetnice pana Ramsayho. Kolem oběda dorazí k majáku,
říkala si. Ale vítr se zrychlil, a jak se trochu změnila obloha a trochu se pozměnilo moře a loďky se
přemístily, to, co viděla a co se ještě před chvílí zdálo až zázračně ustálené, ji nyní
neuspokojovalo. Vítr rozfoukal stopu kouře, na rozmístění lodí bylo cosi nepříjemného.
Nevyrovnanost tam jako by rozvrátila jakousi harmonii v její vlastní mysli. Pocítila neznámou
úzkost. Potvrdila se jí, když se obrátila k svému obrazu. Vyplýtvala ráno. Z nějakého důvodu
nedokázala dosáhnout té přesné vyrovnanosti mezi dvěma protikladnými silami: panem
Ramsayem a obrazem, což bylo nutné. Možná je chyba v rozvržení?
Přemýšlela, jestli snad ta linie zdi nechce někde přerušit, nebo je ta hmota stromů příliš těžká?
Ironicky se zasmála; nemyslela si snad, když začínala, že už ten problém má vyřešený?
A v čem tedy spočíval ten problém? Musí se pokusit zmocnit čehosi, co jí uniká. Unikalo jí to, když
pomyslela na paní Ramsayovou, unikalo jí to nyní, když myslela na svůj obraz. Napadaly ji věty.
Zjevovaly se jí představy. Krásné obrazy. Krásné věty. Ale ona se chtěla zmocnit toho, co drásá
nervy, té věci samé dřív, než z ní něco vznikne.
Chop se toho a začni znova, chop se toho a začni znova, říkala si zoufale a pevně se rozkročila u
stojanu. Je to ubohý nástroj, neúčinný nástroj, myslela si, to lidské vybavení k malování či k cítění,
vždycky se v kritické chvíli porouchá a člověk je hrdinsky musí nutit dál.
Zírala před sebe a mračila se. Je tu ten plot, jistě. Ale člověk nezíská nic jen tím, že bude naléhavě
žadonit. Jenom si oslní zrak, když bude sledovat linii zdi nebo myslet - měla na sobě šedý klobouk.
Byla úžasně krásná. Nechť to přijde, pokud to přijde. Neboť jsou okamžiky, kdy člověk nemůže ani
myslet, ani cítit. A když člověk nemůže ani myslet, ani cítit, tak kde je?
Tady na trávě, na zemi, pomyslela si, posadila se a štětcem zkoumala malou kolonii jitrocele.
Neboť trávník byl velice nepěstěný. Tady, sedí na světě, pomyslela si, neboť se nemohla zbavit
pocitu, že vše, co se toho rána děje, se děje poprvé, možná naposledy, stejně jako cestovatel, byť
napůl spí, ví, když vyhlédne z okénka vlaku, že se musí podívat teď, protože to město, ten vozík
tažený mulou nebo tu ženu při práci na poli už nikdy znovu neuvidí. Trávník je ten svět, jsou tady
společně, na tomto ušlechtilém stanovišti, pomyslela si, když pohlédla na pana Carmichaela, který
(třebaže celou dobu neřekl ani slovo) jakoby sdílel její myšlenky. A možná už nikdy neuvidí ani
jeho. Stárne.
A také, vzpomněla si a usmála se pantofli, který se mu houpal na noze, se stává slavným. Lidé
říkají, že jeho básně jsou „tak krásné“. Tiskli mu věci, které napsal před čtyřiceti lety. Nyní je tu
slavný člověk jménem Carmichael, usmála se a pomyslela si, kolik podob může člověk nosit, že je
slavný v novinách, ale tady je stejný, jako byl vždycky.
Vypadá stejně - poněkud zešedivěl. Ano, vypadá stejně, ale teď si vzpomíná, jak kdosi řekl, že
když se pan Carmichael dozvěděl o smrti Andrewa
Ramsayho (v mžiku ho zabila střepina granátu; měl z něho být velký matematik), ztratil „veškerý
zájem o život“. Co to obnášelo? přemýšlela. Pochodoval snad po Trafalgar Square s velkou holí v
ruce?
Otáčel bez ustání stránku za stránkou, aniž je četl, když seděl sám ve svém pokoji v St. Johns
Wood?
Nevěděla, co dělal, když se dozvěděl, že Andrewa zabili, ale stejně to v něm cítila. Jenom si něco
zamumlali na schodech, jen se podívali na oblohu a řekli, že bude pěkně, nebo nebude pěkně. Ale
tohle je jeden způsob, jak poznáte lidi, myslela si: když znáte obrys, ne detail, když sedíte ve
vlastní zahradě a díváte se na fialové svahy kopce ubíhající do vzdáleného vřesu. Tak ho znala.
Věděla, že se nějak změnil. Nikdy nečetla ani verš z těch jeho básní. Myslela si však, že ví, jaké
jsou: pomalé a zvučné. Přikořeněné a zralé. Byly o poušti a velbloudu. O palmě a západu slunce.
Byly nesmírně neosobní; mluvilo se v nich o smrti, říkaly velice málo o lásce. Měl v sobě jakousi
rezervovanost. Od jiných lidí chtěl velice málo. Nepajdal si to snad poněkud nešikovně kolem okna
do salonu s novinami v podpaží a nesnažil se vyhnout paní Ramsayové, kterou z nějakého důvodu
neměl příliš rád? A právě kvůli tomu se ona samozřejmě vždycky pokusila ho zastavit. On se jí
uklonil. Zastavil se nerad a uklonil se hluboce. Trochu nazlobená, že po ní nic nechce, ptávala se
ho paní Ramsayová (Lily ji slyšela), jestli by nechtěl kabát, kobereček do pokoje, noviny. Ne, nic
mu nescházelo. (Zde se uklonil.) Měla v sobě cosi, co neměl moc rád.
Možná to byla její panovačnost, její neochvějnost, cosi věcného v ní. Byla tak přímá. (Nějaký zvuk
upoutal její pozornost k oknu do salonu - vrznutí pantu. Lehký vánek si s oknem pohrával.)
Určitě existovali lidé, kteří ji silně neměli rádi, říkala si Lily. (Ano; uvědomovala si, že schod u okna
je prázdný, ale nijak to na ni nepůsobilo. Teď už paní Ramsayovou nepostrádala.) - Lidé, kteří ji
považovali za příliš sebejistou, příliš neomalenou.
Také její krása patrně lidi urážela. Jak jednotvárné, říkali asi, a stále totéž! Dávali přednost jinému
typu - tmavému, živému. Rovněž se nedokázala vzepřít svému muži. Nechávala ho dělat ty scény.
Také byla rezervovaná. Nikdo přesně nevěděl, co se jí stalo. A též (abychom se vrátili k panu
Carmichaelovi a jeho odporu k ní) si člověk nedokázal paní Ramsayovou představit, že by stála a
malovala nebo se celé dopoledne povalovala na trávníku a četla. To bylo nemyslitelné. Aniž řekla
slovo, jediné znamení její pochůzky - košík přes ruku -, odcházela do města, k chudým, aby
vysedávala v nějakém nevětraném pokojíku. Často, přečasto ji Lily viděla odcházet uprostřed
nějaké hry, nějaké debaty, s košíkem přes ruku, velice vzpřímeně. Zaznamenala také její návrat.
Pomyslela si napůl se smíchem (tolik jí záleželo na čajových šálcích), napůl s dojetím (její krása
brala člověku dech) - dívaly se na vás oči přivřené bolestí. Byla jste tam s nimi.
A pak se paní Ramsayová zlobila, protože někdo přišel pozdě nebo máslo nebylo čerstvé nebo
přinesli otlučenou konvici na čaj. A celou tu dobu, co říkala, že to máslo není čerstvé, člověk
přemýšlel o řeckých chrámech a o tom, jak tam s nimi byla krása. Nikdy o tom nemluvila - odešla,
přesně, rovnou. Byl to její instinkt - jít, instinkt podobný tažení vlaštovek na jih či otáčení artyčoků
za sluncem, který ji nezadržitelně vedl k lidskému pokolení a nutil ji hnízdit v jeho srdci. A jako
všechny instinkty, byl trochu tíživý pro lidi, kteří ho ne256 257 sdíleli, třeba pro pana Carmichaela
a určitě pro ni, pro Lily. Oba pociťovali jakousi nedostatečnost svého počínání, nadřazenost
myšlení. Její odchod jako by jim vyčítal, propůjčoval světu jiný úhel, což je naopak vedlo k
protestu, když viděli, jak jejich vlastní zaujetí mizí, a snažili se je zadržet. Charles
Tansley dělal něco podobného; to byl částečně důvod, proč jste ho neměli rádi. Převracel rozměry
vašeho světa. A co se s ním stalo, napadlo ji, když bezmyšlenkovitě štětcem rozhýbávala jitrocel.
Dostal místo na univerzitě. Oženil se, žije v Golders Green.
Za války si šla jednou poslechnout jeho přednášku. Cosi odsuzoval, někoho zatracoval. Hlásal
bratrskou lásku. A ona si říkala pouze jediné - jak může milovat lidi ten, kdo nerozezná jeden
obraz od druhého, kdo za ní stál a kouřil levný tabák („pět pencí za unci, slečno Briscoová“) a
dával si záležet na tom, aby jí sdělil, že ženy neumějí psát, ženy neumějí malovat, ani ne proto, že
by tomu věřil, jako že si to z nějakého podivného důvodu přál? Stál tam, hubený, zarudlý a hněvivý
a hlásal lásku z podia (mezi jitrocelem lezli mravenci, které štětcem vyrušila - zrzaví, energičtí
mravenci, trochu jako
Charles Tansley). Ironicky se na něho dívala ze svého místa v poloprázdné síni, jak pumpuje lásku
do toho chladného prostoru, a najednou se jí zjevil ten starý sud nebo co to bylo a poskakoval na
vlnách a paní Ramsayová hledala mezi oblázky pouzdro s brýlemi. „Ale ne! To je ale mrzuté! Už
zase jsem je ztratila. Nenamáhejte se, pane
Tansley. Já jich každé léto ztratím tisíce,“ načež on zatáhl bradu, jako by to přehnané tvrzení
strpěl jen s nechutí, ale dokázal je snést u té, kterou má rád, a velice mile se usmál. Určitě se jí
někdy svěřil, na jedné z těch dlouhých výprav, kdy se roztrousili a každý šel zpátky sám. Učí svou
sestřičku, řekla jí paní Ramsayová. To mu dělalo nesmírnou čest. Jak tak kymácela štětcem listy
jitrocele, Lily věděla moc dobře, že její vlastní představa o něm je groteskní. Dobře polovina toho,
co si myslíte o jiných lidech, je nakonec groteskní. Slouží vašim vlastním soukromým účelům. Jí
sloužil jako takový fackovací panák.
Zjistila, že když je ve špatné náladě, bičuje jeho útlé boky. Pokud o něm chtěla mluvit vážně,
musela si vypůjčit věty paní Ramsayové, dívat se na něho jejíma očima.
Navršila malý pahorek, aby přes něj mravenci mohli lézt. Tím zásahem do jejich světa v nich
vyvolala šílenou nerozhodnost. Někteří se rozběhli touhle cestou, jiní druhou.
Člověk by potřeboval padesatero očí, uvažovala.
A ani padesatero očí by nestačilo na prohlédnutí té ženy, pomyslela si. Budou mezi nimi jedny
naprosto slepé k její kráse. Člověk potřeboval nějaký tajný smysl, jemný jako vzduch, který by se
vkrádal klíčovými dírkami a zastihl ji tam, kde seděla a pletla, mluvila, tiše seděla sama v okně,
který by si od ní vzal a uzavřel do sebe, jako ten vzduch, jenž zadržel kouř parníku, její myšlenky,
její představy, její touhy. Co pro ni znamenal živý plot, co znamenala zahrada, co to znamenalo,
když se převalila vlna? (Lily vzhlédla, tak jak vídala vzhlédnout paní Ramsayovou; ona také
zaslechla, jak přepadla vlna na pláži.) A co se jí pohnulo a rozechvělo v hlavě, když děti volaly „Co
to bylo? Co to bylo?“ při kriketu. Na vteřinku přestala plést. Zadívala se pozorně. Pak znovu
povolila a náhle se před ní zprudka zastavil pan Ramsay, který si to rázoval sem a tam, a jí projel
nějaký zvláštní otřes, a jako by jí v silném rozechvění cloumal, když on se zastavil a stál tam nad
ní a shlížel na ni dolů. Lily ho viděla.
Natáhl ruku a zvedl ji z křesla. Nějak se zdálo, že to už udělal i jindy; jako by se kdysi sklonil
stejným způsobem a pozvedl ji z loďky, která, protože zakotvila kousíček od břehu ostrova,
vyžadovala, aby pánové takhle dámám pomáhali na břeh. Byl to staromódní výjev, který si téměř
žádal krinolínu a zužující se kalhoty. A když si od něho nechala pomoci, paní Ramsayová si
pomyslela (říkala si
Lily), že přišel čas. Ano, řekne to teď. Ano, provdá se za něho. A pomalu, tiše vystoupila na břeh.
Patrně řekla jen jedno slovo a nechala svou ruku v jeho. Provdám se za tebe, možná řekla, se
svou rukou v jeho; ale nic víc. Čas od času mezi nimi proběhlo stejné vzrušení - zcela zjevně,
říkala si
Lily a uhlazovala cestu pro své mravence. Nevymýšlela si, jenom se snažila rozložit cosi, co
získala před léty a co zůstalo složené, něco, co viděla. Protože v tom shonu každodenního života,
se všemi těmi dětmi kolem, se všemi těmi návštěvami, měl člověk neustále pocit opakování - jak
jedna věc zapadá tam, kam zapadla jiná, a tak vytváří ozvěnu, která zvoní ve vzduchu a všechen
ho rozechvívá.
Ale byla by chyba - pomyslela si, když si vzpomněla, jak spolu odešli, ona ve svém zeleném šálu,
on s vlající vázankou, zavěšeni do sebe, kolem skleníku - jejich vztah zjednodušovat. Nebyl to
žádný jednotvárný ráj - ona s těmi svými nápady a chvatností, on s tím svým mrazením v zádech a
chmurami. Kdepak! Ráno bylo slyšet prudké bouchnutí dveřmi ložnice. Nebo mrštil talířkem oknem
ven. A pak se po celém domě rozhostil pocit bouchání dveřmi a chvění rolet v oknech, jako by v
poryvech foukal vítr, a lidé cupitali sem a tam a spěšně se snažili upevnit spodní výplň dveří a
všechno dát do pořádku. Jednou takhle potkala na schodech Paula Rayleyho. Smáli se a smáli,
jako dvě děti a jen proto, že pan Ramsay, když našel u snídaně v mléce škvora, vyhodil to celé z
okna ven na terasu. „Měl škvora -“ mumlala
Prue, celá ustrašená, „v mléce.“ Jiní lidé třeba mohli najít stonožku. Ale on si kolem sebe vystavěl
takový val svatosti a ten prostor zaujímal s takovým majestátem, že škvor v mléce představoval
netvora.
Ale paní Ramsayovou to unavovalo, trochu ji to zastrašovalo - ty létající talířky a bouchající dveře.
A někdy mezi ně padlo dlouhé, nehybné mlčení, když ona, v duševním rozpoložení, které Lily
dráždilo, napůl plačtivá, napůl naštvaná, jako by nebyla schopna překonat tu bouři klidně, nebo se
smát, když se smáli oni, ale ve své unavenosti možná cosi skrývala. Přemítala a seděla mlčky. Po
nějaké době se on kradmo začal zdržovat na místech, kde pobývala ona - potuloval se pod
oknem, kde seděla a psala dopisy nebo povídala, protože si dala záležet na tom, aby byla
zaměstnána, až půjde on kolem, a vyhýbala se mu a předstírala, že ho nevidí. Pak on byl
najednou jako máslo, milý, zdvořilý a snažil se ji tím získat. A ona pořád ještě vzdorovala a
nakrátko teď uplatnila něco z té pýchy a výrazů, náležejících její kráse, jež většinou úplně
pomíjela: otočila hlavu, podívala se takhle přes rameno - a vždycky jí nějaká Minta,
Paul nebo William Bankes byli po boku. Nakonec, když stál mimo všechny ostatní jako ztělesnění
vyhládlého vlčáka (Lily se zvedla z trávy a stála s pohledem upřeným na schody, na okno, kde ho
viděla), oslovil ji jménem, pouze jednou, a všem se zdál jako vlk štěkající ve sněhu, ale ona se
pořád ještě nevzdávala, a on ji zavolal znovu a tentokrát ji cosi v jeho tónu vyburcovalo a šla k
němu, náhle je opustila a odkráčeli spolu mezi hrušněmi, zelím a záhony malin. Vyříkali si to. Ale s
jakým postojem a jakými slovy? V tom jejich vztahu byla taková důstojnost, že se odvrátili, ona a
Paul a Minta, skryli svou zvědavost a rozpaky a začali trhat květiny, házet míčem, povídat si, až
byl čas k večeři a už tam zase seděli, on na jednom konci stolu, ona na druhém, jako obvykle.
„Proč se někdo z vás nezabývá botanikou?...
Těch rukou a nohou, proč to někdo z vás neudělá...?“ A tak si povídali jako obvykle, smáli se, mezi
dětmi. Všechno bylo jako obvykle, až na nějaké zachvění, jako ostří ve vzduchu, které mezi ně
padalo a zase se zvedalo, jako by se v jejich očích po té hodině mezi hruškami a zelím osvěžil
obvyklý pohled na děti nad talíři s polévkou.
Zvlášť, pomyslela si Lily, paní Ramsayová pohlížela na Prue. Seděla uprostřed mezi sourozenci,
vždycky se zdá tak zaměstnaná, jak dohlížela, aby všechno bylo v pořádku, že sotva sama
promluvila. Jak si Prue musela vyčítat toho škvora v mléce!
Jak zbledla, když pan Ramsay vyhodil talířek oknem! Jak ji tížila ta dlouhá mlčení mezi nimi!
A její matka jako by jí to vynahrazovala; ujišťovala ji, že všechno je v pořádku, slibovala jí, že
jednoho dne i ona si bude užívat stejného štěstí. Užívala si ho však necelý rok.
Vysypala květiny z košíku, pomyslela si Lily, přimhouřila oči a odstoupila, jako by se chtěla podívat
na obraz, kterého se však nedotkla, všechny své síly soustředila do transu, na povrchu jakoby
nehybná, uvnitř se pohybovala nesmírnou rychlostí.
Vysypala květiny z košíku, rozhodila je a vyklopila na zem a neochotně a váhavě, ale bez jediné
otázky či stížnosti - neměla snad dokonalou schopnost být poslušná? - také šla. Po lukách,
údolími, celými bílými a posetými květinami - tak by to byla namalovala. Kopce byly nehostinné.
Cesta skalnatá, strmá. Vlny na kamenech dole jako by ochraptěly. Odešli, všichni tři spolu, paní
Ramsayová kráčela dost rychle vpředu, jako by se za rohem měla s někým setkat.
Náhle se okno, na něž se dívala, zabělalo čímsi lehkým za ním. Konečně tedy někdo přišel do
salonu, někdo seděl v křesle. Pro boha živého, modlila se, jen ať tam klidně sedí a nikdo se
nevrhá sem k ní, aby si s ní povídal! Ten, kdo byl uvnitř, milosrdně zůstával tam; nějakým
šťastným řízením osudu se usadil tak, že vrhal zvláštní trojúhelníkový stín na schod. Trochu to
pozměňovalo kompozici obrazu. Bylo to zajímavé. Mohlo to být i užitečné. Nálada se jí začínala
vracet. Člověk se musí dívat dál, aniž na vteřinku ubere na intenzitě citu, na odhodlání nenechat
se odradit, nenechat se obalamutit. Člověk si musí podržet ten výjev tak - pevně, a nedopustit, aby
se cokoli vloudilo a pokazilo jej. Člověk se chce, myslela si a uváženě namočila štětec, vyrovnat s
normální zkušeností, prostě cítit, že tohle je židle, tamto stůl, a zároveň je to zázrak, je to extáze.
Možná nakonec ten problém vyřeší.
Ale co se to stalo? Po okenní tabuli se přesunula nějaká bílá vlna. Vzduch v místnosti musel
rozechvět nějaký volán. Srdce na ni skočilo, zmocnilo se jí a mučilo ji.
„Paní Ramsayová! Paní Ramsayová!“ volala a pocítila, jak se ta chladná hrůza vrací - chtít a chtít,
a nemít. Pořád to ještě dokáže působit? A pak tiše, jako by se čehosi zdržela, se také tohle stalo
součástí normální zkušenosti, dostalo se na roveň židle, stolu. Paní Ramsayová - v tom byla
částečně její skvělá dobrota vůči Lily - tam seděla docela prostě, v křesle, kmitala jehlicemi sem a
tam, pletla tu červenohnědou punčochu, vrhala stín na schod. Seděla tam.
A jako by měla najednou cosi, o co se musí s někým podělit, ale sotva může opustit stojan, jak
měla Lily plnou hlavu toho, o čem přemýšlela, se štětcem v ruce přešla kolem pana Carmichaela
na kraj trávníku. Kde je ta lodka tedy Pan Ramsay?
Potřebovala ho.
Pan Ramsay už téměř dočetl. Jedna ruka visela nad stránkou, jako by se připravovala, že ji otočí v
okamžiku, kdy on ji dočte. Seděl tam prostovlasý, vlasy mu rozfoukával vítr, nebývale obnažen
přede vším. Vypadal velice staře. Vypadá, pomyslel si James, když se chvíli jeho hlava rýsovala
na pozadí majáku, chvíli proti nekonečným vodám ubíhajícím na volné moře, jako nějaký prastarý
kámen ležící na písku; vypadal, jako by se fyzicky ztotožnil s tím, co oba nosili vždycky někde
zasuté v hlavě - s tou opuštěností, která pro ně oba znamenala pravý stav věcí.
Četl velice rychle, jako by se nemohl dočkat konce. A vskutku už byli téměř u majáku. Tyčil se tam,
chladný a vzpřímený, v ostrém protikladu bílé a černé, a už bylo vidět vlny, jak se jako sklo bělavě
tříští na skalách. Bylo vidět rýhy a vrásnění skalisek. Už byla jasně rozeznatelná okna; máznutí
bílé na jednom z nich, chomáč zelené na skále.
Nějaký muž vyšel ven, podíval se na ně dalekohledem a zase zmizel uvnitř. Takže takovýhle je,
pomyslel si James, ten maják, který člověk vídal za zátokou celá ta léta; nic než chladná věž na
holé skále. Uspokojoval ho. Potvrzoval mu nějaký nezřetelný dojem o jeho vlastní povaze. Staré
dámy, pomyslel si, když si vzpomněl na zahradu doma, už táhnou lehátka po trávníku. Například
stará paní Beckwithová, ta vždycky říká, jak je to pěkné a jak je to milé a jak by měli být hrdí a jak
by měli
I být šťastní, ale vlastně, říkal si James, když pohlížel na maják, jak tam stojí na skále, je to takhle.
Pohlédl na otce, který zuřivě četl, s nohama křížem pod sebou. Sdíleli ten poznatek. „Vichřice nám
jde v patách - musíme se potopit,“ začal si říkat, polohlasem, jako to říkal jeho otec.
Už dlouhatánskou dobu nikdo nepromluvil.
Cam omrzelo dívat se na moře. Kolem pluly kousíčky černého korku, ryby na dně loďky byly
mrtvé. A její otec si pořád ještě četl a James se na něho díval a ona se na něho dívala a přísahali,
že
I budou do smrti odolávat tyranii, a on si četl dál, aniž si byl vědom toho, o čem přemýšlejí. Takhle
to jde všechno mimo něho, pomyslela si. Ano, nastaví to skvostné čelo a skvostný nos, drží si tu
svou poďobanou knížku před sebou, a všechno jde mimo něho. Kdybyste na něho chtěli vztáhnout
ruku, jako pták by roztáhl křídla a vznesl se, aby se usadil mimo váš dosah, někde daleko na
opuštěném pahýlu.
Zírala na obrovskou dálavu moře.
Ostrov se tak zmenšil, že už sotva vypadal jako list.
Vypadal jako vršek skaliska, který by neodolal ani velké vlně. A přesto v sobě jeho křehkost
skrývala všechny ty cestičky, terasy, pokoje -všechny ty nespočetné věci. Ale stejně jako se těsně
před spaním věci zjednodušují tak, že jenom jedna z my266 267 riády drobností má sílu se
prosadit, podobně cítila, když se ospale dívala na ostrov, jak všechny ty cestičky a terasy a pokoje
blednou a mizí a nezbývá nic než bleděmodrá kadidelnice, rytmicky se kývající sem a tam v její
mysli. Byla to visutá zahrada, bylo to údolí plné ptáků a květin a antilop...
Usínala.
„Tak, pusťme se do toho,“ řekl pan Ramsay a náhle zavřel knihu.
Do čeho? Do jakého neuvěřitelného dobrodružství? Probudila se s úlekem. Mají někde přistát,
někam se šplhat? Kam je vede? Neboť po tom předlouhém mlčení je jeho hlas polekal. Ale bylo to
směšné. Řekl, že má hlad. Je čas se naobědvat.
Krom toho, podívejte, řekl. Tamhle je maják. „Už tam skoro jsme.“
„Hoch se opravdu činí,“ pochválil Macalister Jamese. „Loď se ani nezakymácí.“
Ale otec ho nikdy nepochválí, pomyslel si James zachmuřeně.
Pan Ramsay rozbalil balíček a rozdělil mezi ně sendviče. Teď byl spokojený, když jedl s rybáři
chléb se sýrem. Nejspíš by byl rád žil v nějakém domku a poflakoval se v přístavu a plival jako
ostatní starci, pomyslel si James, když viděl, jak kapesním nožem krájí sýr na tenké žluté plátky.
Tohle je správné, to je ono, cítila Cam, když si loupala vejce natvrdo. Nyní měla opět ten pocit jako
v pracovně, když si ti starci četli Timesy. Teď si můžu dál přemýšlet o čem chci a nespadnu přes
převis, ani se neutopím, protože je tu on a dává na mě pozor, myslela si.
Zároveň pluli podél skal tak rychle, že to bylo velice napínavé - jako by dělali dvě věci zároveň:
obědvají tady na slunci a za silné bouře po ztroskotání lodi míří do bezpečí. Vystačí s vodou?
Vystačí jim zásoby? ptala se v duchu, vymýšlela si historku, ale zároveň věděla, co je pravda.
Oni dva budou už brzy mimo, říkal pan Ramsay starému Macalisterovi, ale jejich děti se dočkají
prapodivných věcí. Macalister povídal, že mu v březnu bylo pětasedmdesát, panu Ramsayovi
jednasedmdesát. Macalister pravil, že v životě nebyl u doktora, nikdy nepřišel o jediný zub. A tak
bych rád, aby žily moje děti - Cam si byla jistá, že tohle si myslí otec, protože ji zarazil, když házela
sendvič do moře, a řekl jí, jako by myslel na ty rybáře a na to, jak žijí, že jestli jej nechce, měla by
jej vrátit zpátky do balíčku. Neměla by jej vyplýtvat. Řekl to tak moudře, jako by se dobře vyznal ve
všem, co se děje na světě, takže jej hned vrátila, a on jí pak ze svého balíčku dal kousek perníku,
jako nějaký španělský grand, pomyslela si, který podává květinu dámě do okna (tak vybraně se
choval). Ale byl ošumělý a prostý, jak tam jedl ten chléb se sýrem, a přece je vedl na velkou
výpravu, kde, pokud Cam ví, se všichni utopí.
„Tamhle se potopila,“ řekl náhle Macalisterův hoch.
„Zrovna tady na tomhle místě se utopili tři muži,“ řekl stařec. Sám je viděl, jak se ze všech sil drželi
stěžně. A pan Ramsay se podíval tím směrem a užuž - báli se James a Cam - se chystal
vybuchnout:
Však já tím mořským přívalem a kdyby to udělal, nesnesli by to, nahlas by vykřikli, nedokázali by
vydržet další výbuch té vášně, co v něm vřela, ale k jejich překvapení pouze poznamenal „Aha“,
jako by si pro sebe říkal, Proč z toho dělat takovou záležitost? Samozřejmě že v bouři se topí lidé,
ale je to naprosto jasná záležitost a hlubiny moře (vytřepal do nich drobečky z papíru od sendviče)
jsou nakonec jenom voda. Pak si zapálil dýmku a vytáhl hodinky. Pozorně se na ně zahleděl,
možná si cosi spočítal. A nakonec vítězně prohlásil:
„Skvělé!“ James řídil plavidlo jako rozený námořník.
Tady to máš! oslovila Cam v duchu Jamese.
Konečně jsi dostal, co chceš. Protože věděla, že právě tohle James celou dobu chtěl, a věděla, že
když to teď dostal, potěšilo ho to tak, že se nepodívá ani na ni, ani na otce nebo kohokoli jiného.
Seděl tam s rukou na kormidle, naprosto zpříma, tvářil se poněkud vzdorovitě a mírně se kabonil.
Tak ho to potěšilo, že nehodlal nikomu poskytnout ze svého potěšení ani trošičku. Otec ho
pochválil. Ostatní si musejí myslet, že je mu to dočista jedno. Ale teď jsi to dostal, myslela si Cam.
Obrátili se proti větru a rychle a radostně letěli po těch dlouhých houpavých vlnách, které si je
podél útesu podávaly jedna druhé s neobvyklým rytmem a rozjařeností. Vodou, která zřídla a byla
teď zelenější, vlevo od nich hnědě probleskovala řada skalisek a na jednom vyšším se bez ustání
tříštila vlna a vytryskoval z ní gejzír kapiček, které padaly jako sprška dolů. Slyšeli jste pleskání
vody a ťukání dopadajících kapek a jakýsi chlácholivý a syčivý zvuk vln, které se valily a
poskakovaly a
pleskaly do skalisek, jako by to byla úplně svobodná divoká zvířata, která se od věků takhle
zmítala, kutálela a hrála si.
Nyní už viděli dva muže na majáku, kteří je pozorovali a chystali se je přivítat.
Pan Ramsay si zapnul kabát a vykasal si kalhoty.
Uchopil velký, špatně zabalený hnědý balíček, který nachystala Nancy a položil si jej na klín.
Naprosto připraven na přistání seděl a pohlížel zpět na ostrov. Svýma dalekozrakýma očima
možná viděl ten zmenšený tvar podobající se listu na špičce na zlatém talíři docela jasně. Co vidí?
I přemítala Cam. Jí to všechno připadalo jako šmouha. Co si teď myslí! napadlo ji. Po čem to tak
sou270 271 středěně, tak upřeně, tak mlčenlivě pátrá? Dívali se na něho oba dva, jak tam
prostovlasý sedí s tím balíčkem na kolenou a zírá a zírá na křehký modrý tvar, který vypadal jako
pára z čehosi, co dokonale shořelo. Co chceš? chtěli se oba zeptat. Oba chtěli říct, požádej nás o
cokoli a myti to dáme. Ale on si jim o nic neřekl. Seděl a díval se na ostrov a třeba si myslel - Pak
zhynul každý sám, nebo si třeba myslel - Dosáhl jsem toho. Našel jsem to - ale neříkal nic.
Pak si nasadil klobouk.
„Vemte ty balíčky,“ řekl a hlavou pokývl k věcem, které jim
Nancy nachystala s sebou na maják.
„Balíčky pro strážce majáku,“ řekl. Zvedl se a stál na přídi loďky, velice vzpřímený a vysoký, všem
na očích, myslel si James, jako by říkal „Žádný Bůh není“, a Cam si myslela, jako by skákal do
prostoru; a oba se zvedli, aby šli za ním, když lehce jako mladík, s balíčkem v ruce, skočil na
skálu.
„Už tam musel dojet,“ řekla Lily Briscoová nahlas a najednou pocítila naprosté vyčerpání. Nebo
maják mezitím skoro zmizel, rozplynul se v modrém oparu, a námaha, s níž na něj pohlížela, a
námaha, s níž myslela na to, že on tam přistál, jako by splynuly v jednu a vyčerpaly její tělo i mysl
do krajnosti. Ale ulevilo se jí. ať mu chtěla dát cokoli, když ráno od ní odcházel, konečně mu to
dala.
„Přistál,“ řekla nahlas. „Je konec.“ Pak se pozvedl s lehkým funěním starý pan Carmichael a už
stál vedle ní, vypadal jako dávný pohanský bůh, rozevlátý, s chaluhami ve vlasech a trojzubcem
(byl to pouze francouzský román) v ruce. Stál vedle ní na kraji trávníku, celý se trochu ztěžka
kymácel, stínil si oči rukou a řekl: „Nejspíš už přistáli,“ a ona si uvědomila, že měla pravdu.
Nemuseli mluvit.
Mysleli na tytéž věci a on jí odpovídal, aniž se ho na něco ptala. Stál tam a rozpínal ruce nad vší
slabostí a utrpením lidstva; říkala si, že tolerantně a soucitně nahlíží jeho konečný osud. A nyní,
pomyslela si, korunoval celou událost, když mu
ruka pomalu klesla, jako by nechal ze své výšiny spadnout věneček fialek a asfodelu, který s
jemným povíváním konečně ležel na zemi.
Rychle, jako by ji cosi přivolalo zpět, se obrátila ke svému plátnu. Byl tam - její obraz. Ano, se
všemi svými zelenými a modrými, jeho linie vybíhaly nahoru a napříč, o něco se snažil. Pověsí jej
někde v podkroví, pomyslela si, zničí jej. Ale co na tom záleží? ptala se sama sebe a znovu se
chopila štětce.
Pohlédla na schůdky: byly prázdné; podívala se na plátno: bylo rozmazané. S náhlým prozřením,
jako by to na vteřinku zahlédla jasně, nakreslila čáru uprostřed. Bylo to hotové, bylo to dokončené.
Ano, řekla si, když nesmírně unavená pokládala štětec, viděla jsem, co jsem potřebovala.

WIRGINIA WOOLFOVÁ
MAJÁK
Z anglického originálu Virginia Woolf,
To the Lighthouse, vydaného nakladatelstvím
Penguin Books v Londýně v roce 1992, přeložila Kateřina Hilská.
Přebal, vazbu a grafickou úpravu navrhl Miloš Novák.
Vydal Odeon publishing, s.r.o.,
110 00 Praha 1, Petrská 29 roce 1999 jako svou dvacátou pátou publikaci.
Odpovědný redaktorJosef Šmatlák.
Výtvarný redaktor Miloš Novák.
Výrobní manažer Stanislav Kristl.
Sazbu zhotovilo Grafické studio
Jaroslav Šnajdr, Praha.
Vytiskl FINIDR s.r.o., Český Těšín
První vydání.
ISBN 80-207-0565-1