Ó>

JOZEF PAVLOVIC
JINDŘICH PRÁŠIL

KOČIČÍ H R ÁTK Y
ILUSTROVANÉ SEŠITY
PANORAMA

86
© Jozef Pavlovič, 1983
lllustrations © Jindřich Prášil, 1983
Translation ©Jiří Černý, 1983
O klíčícím divočákovi

Divočák se doslechl od jednoho ptáka-darebáka, že nejdéle žije ten,

kdo se neničí prací.
Kdo by netoužil dožít se vysokého věku?
Začal tedy divočák žít jako všichni darebáci, vyhýbá se každé práci.
Na lísce sedí veverka, louská oříšky.
„Kdo to na mě trousí?" zamručí divočák.
„Já," přiznává se veverka.
„Tak si jdi trousit vedle!"
„Nemůžu, vedle je jedle, ty běž kousek dál."
„Co bych chodil. Chci se dožít vysokého věku," prodere se horko
těžko divočákovi skrz zuby.
Klopýtl o divočáka jelen.
„Uhni od té lísky, pospíchám do vísky," povídá jelen přátelsky.
„Nemůžu, chci se dožít vysokého věku."
„Ale takhle se ho nedožiješ, shniješ jako brambory v pytli. Ale divo­
čáku, divočáku, vždyť ty už začínáš klíčit!"
„Ale jelene, jelene, ty si vymýšlíš a já ti nevěřím ani nos mezi očima,"
odpoví mu divočák.
„Hned uvidíš sám," řekl jelen a nastavil divočákovi zrcadlo. Podívá
se divočák jedním okem, pak oběma. Hrome! Z úst mu trčí dva kly.
„Neleň, bratře, neleň," radí mu jelen, „běž, utíkej za doktorem, život
je jen jeden, jak ho ztratíš, přikryje tě zeleň!"
Divočák vyskočil a běží, jako by mu zem pod nohama hořela. Aby
neztratil ani moment, vřítil se do ordinace bez zaklepání.
Doktor vstal.
„Ale on klíčí!" zvolal.
„Ano," přikývne pacient smutně.
„Co se to s tebou stalo, co jsi, prosímtě, dělal?"
„Nic, jen jsem se válel v lese," zkroušeně přiznává divočák.
„Pravím ti já, pravím, zlé je to s tvým zdravím. Kdo takhle žije, za živa
shnije."
„Ach já nešťastný, co mám dělat, abych neshnil? Jak se potom doži-
ju vysokého věku?" hořekuje divočák. Slzy jako hrachy padají na
zem.
„Recept je jen jeden. Usilovně pracovat a ne si lenošením život zkra­
covat."
Divočák si doktorova slova dobře zapamatoval. Ať je sucho či mok­
ro, nikdy nezahálí, ale usilovně ryje, ryje, ryje.
Kdyby mu občas prutem, holí, či latí z plotu nepřipomněli, že tolik
pracovat nemusí, proryl by se až do Tramtárie.
Jak psík nakupoval

Psí matka má plné nohy a ruce práce. V noci musí honit zloděje
a přes den šít, prát, vařit, nakupovat.
„Synku zlatý, poslouchej dobře! Skočíš do krámu a koupíš kmín, kru­
pici a kávu. Abys to nezapomněl, zapamatuj si: všecky tři věci začí­
nají tím samým písmenem."
Běží psík do krámu a pořád si opakuje: kmín, krupice, káva . . . kmín,
krupice, káva . . .
Potkal ho ještě menší psíček. „Pojďsi se mnou hrát!" mile poprosil.
Chvíli si hráli na honěnou, chvíli na schovávanou. Potom přeskako-
váli potůček. Když byli v nejlepším, kdosi na psíčka přísně zaštěkal:
„Ihned domů!"
Psíček odešel, psík zůstal sám. Najednou si vzpomněl, že ho máma
neposlala přeskakovat vodu, ale do obchodu.
Krám byl co by kamenem dohodil. Psík vběhl dovnitř, hluboce se
uklonil a pozdravil.
„Dobrý den, kačko! Prosím tři věci."
„Jaké?" ptá se kačka-prodavačka.
„Vždyť já jsem je zapomněl!"
„Tak si vzpomeň! Pro co tě máma poslala?"
„Už vím," povídá psík radostně. „Řekla mi: abys to nezapomněl, za­
pamatuj si: všecky tři věci začínají tím samým písmenem . . .
Joj, které to jen může být?"
Psík kroutí hlavou.
„Není to náhodou p: pivo, paprika, pomeranče?" pomáhá mu proda­
vačka kačka.
„Ne, ne, ne, pomeranče mi nechutnají, jsou velmi sladké."
„Tak by to mohlo být r: rýže, rohlíky, rajčata."
„Ne, rajčata mi chutnají ještě míň."
„A co takhle s?"
„ N e . . . Vlastně ano! Ano, určitě je to s: salám, slanina, sekaná.
Mňam, mňam, to jsem rád, že jsem si vzpomněl, pro co mě máma
poslala."
O porcelánovém psíčkovi

Byl jednou jeden příborník a v něm mnoho krásných skleniček. Ně­

které byly baculaté jako soudky, jiné zase štíhlé jako stromy v lese.
A všechny ty skleničky hlídal malý porcelánový'psík. Vlastně nehlí-
dal, on tam spal. A spal by snad věčně, kdyby dvě skleničky nebyly
tak blízko blizoučko u sebe, až jedna o druhou udělala slabounké:
cink!
To stačilo, aby se psíček probudil, mrkl očkem, kývl ouškem, pohnul
bříškem. Potom se zadíval skrz sklo v příborníku, jak je dnes venku.
Venku v pokoji nikdo nebyl. Děti jsou ve škole a rodiče také, protože
jsou učitelé. Zkrátka — čistý vzduch. „Vždyť jsem vlastně v celém
domě sám," zajásal psíček, „to si ale zavyvádím. Vzhůru do lesa!"
A rozběhl se do skleničkového lesa. Není to les obyčejný, ale pohád­
kový, v němž nikdo nezmokne, protože když prší, prší rovnou do
skleniček. „Co kdybych si zahrál na schovávanou?" pomyslel si psí­
ček. Ale nešlo mu to. Protože jak se schováš za skleněný strom?
„Radši si budu hrát na Valibuka!" Rozběhl se a svalil první strom,
který mu stál v cestě. Strom spadl a rozbil se. To samé udělal druhý,
t ř e t í . . . a další. Tahle hra ho brzy omrzela. „Pořádný pes se musí
s někým porvat," zauvažoval a rozběhl se k zadní zrcadlové stěně.
Ale, ale! Za zrcadlem je další pšíček. Úplně stejný.
„Tebe se neleknu," pomyslel si psíček před zrcadlem a zle se podí­
val. To samé udělal psíček za zrcadlem.
„S tebou se ale poperu," pomyslel si psíček před zrcadlem a dupl.
To samé udělal i psíček za zrcadlem.
„Tak, a teď ti natrhnu ucho," pomyslel si psíček před zrcadlem a vy­
plázl jazyk. Totéž udělal i psíček za zrcadlem. A to už psíček před
zrcadlem nevydržel. Skok, a bác čumákem do zrcadla.
Páni, to vám bylo směšné. Nedivím se, že to zrcadlo nevydrželo
a smíchy prasklo na 99 kousků. A v každém kousku byl jeden celý
psík.
„To je ale náramná psina," pomyslel si psíček, „vždyť já jsem vlastně
hotový kouzelník. Suchy, buchy buch a z jednoho psíčka je 99 psíč­
ků. Ale lehké kouzlo to nebylo, všechny hvězdy se mi sběhly před
očima. Tak a teď si budu hrát na cvičitele psů!"
Psíček švihl ocasem a 99 psíčků za zrcadlem se začalo opičit po
psíčkovi před zrcadlem. Když on koulí očima, koulejí i oni, když on
kroutí hlavou, kroutí i oni, když on hýbe ocasem, hýbou i oni.
Ale i tohle přestalo psíčka bavit, protože zjistil, že nemá střechu nad
hlavou. Pořádný pes přece potřebuje pořádnou boudu, aby měl kde
hlavu složit. Povalil tedy jednu skleničku, která vypadala jako sou­
dek.
„Výborná bouda, ani si neumím lepší představit," pochvaloval si
psík, jakmile se do ní nastěhoval.
„Nelíbí se mi vpravo, odkutálím se vlevo. Nelíbí se mi vlevo, odkutá­
lím se vpravo. A jsem bez starostí. Kouty vymetat nemusím, protože
můj dům je nejmodernější dům a žádné kouty nemá. Ani zvonek ne­
potřebuji. Když přijde návštěva, ťukne nohou do stěny a zvoní mi
v celém bytě. Okna? K čemu by mně byla? Můj dům je jedno velikán­
ské okno. Dveře? Ty jsou také zbytečné. Převrátím dům vzhůru no­
hama a je zavřeno. A můžu s otevřenýma očima snít nádherný zvoni­
vý sen. O tom, že můj dům je skafandr a já jako pes kosmonaut letím
vzhůru do nebe. Zlaté hvězdičky do mě lehoučce narážejí a přitom ve­
sele cinkají: činky, cink, cink. A kometa mě ometá ocasem z hvězdného
prachu."
Potom psíček postavil všechny zbylé skleničky podle cé duru do řady
a zahrál na ně tu nejkrásnější píseň o štěstí. Hrál, až střepy lítaly.
Právě když rozbil poslední skleničku, otvírají se dveře a rodina se
vrací domů ze školy.
A psíček v tom okamžiku opět usnul tím nejtvrdším porcelánovým
spánkem, aby pro něj tahle pohádka neskončila smutně.
O medvědím kožichu

Bylo, nebylo, medvěd se rozhodl, že si vypere kožich. Víte, že když

se něco pořád nosí, tak se to časem zašpiní.
Medvěd si tedy napustil vodu do vany, vanu postavil ke stromu
a s chutí se pustil do velkého prádla.
Leží medvěd ve vaně, leží, protože tak se nejlépe vypere horní část
kožichu.
Sedí medvěd ve vaně, sedí, protože tak se nejlépe vypere střední
část kožichu.
Stojí medvěd ve vaně, stojí, protože tak se nejlépe vypere spodní
část kožichu.
„Vypraný by kožich byl, jak ho však usušit?" dumá medvěd. Aby se
mu lépe přemýšlelo, zapálil si fajfku.
Kouří medvěd; kouří tabák silný a přitom ještě silněji přemýšlí, kde
by bylo nejlepší kožich pověsit. A tu najednou dým z fajfky šel od
stromu ke stromu a vytvořil kus bílého provazu.
„To je ono," řekl medvěd. Udělal hop a kožich pěkně visel.
Suší se medvěd, suší, voda mu kape z uší a i z každé tlapky mu kapa­
jí kapky.
Ale co? Přišel vítr. Slabý provázek z dýmu odfoukl a medvěd i s koži­
chem buch do bláta.
A tak se medvěd znova máčí s kožichem ve vaně.
Jak však kožich teď usušit, když fajfka zhasla a slunce také. Protože
se potmě medvědovi špatně přemýšlelo, posvítil si baterkou.
Kotouč světla šel od stromu ke stromu a vytvořil žluté lano.
„To je ono," řekl medvěd. Udělal hop a kožich znovu visel. Zase se
medvěd suší, voda mu kape z uší a i z každé tlapky mu kapají kapky.
Ale co? Přišlo ráno a tlusté žluté lano se rozplynulo v denním světle.
Medvědův kožich dvakrát praný, znova se v blátě válí.
Marná sláva, chudák medvěd se do třetice do praní dává.
Jakmile práci dokončil, letěl okolo drak. Letěl tak nízko, že se zachy­
til na jednom i na druhém stromě a zůstal tam viset jako šňůra na
prádlo.
Medvěd se nerozmýšlí ani chvíli a znovu se suší . . .
A protože foukal příznivý vítr a sluníčko mu také přálo, aby nebyl za
pár minut suchý.
Za dalších pár minut jde okolo divočák. A ten divný divočák se diví,
diví se jako divý, jestli má medvěd kožich jiný, nebo ten jistý, když je
tak čistý.
Aby nebyl, když byl třikrát praný, třikrát sušený, protože byl medvěd
při sušení rušený.
O princezně Psinulince První

Tahle pohádka není ledajaká, protože má také úvod, v němž pes

Pán bůhví který přichází do kouzelné samoobsluhy a dostává se až
k regálu s kouzelným zbožím.
Pes ale nikdy v samoobsluze nebyl, a tak si zapomněl vzít košík. Jak­
mile to prodavač uviděl, nevlídně se na psa obořil: „Měl byste vědět,
pane, co je vaše povinnost. Jak si to představujete, běhat po sa­
moobsluze bez košíku?!"
Pes se tak zastyděl za svou nevědomost, že se hned rozběhl domů
a za chvíli byl zpátky i s košíkem na čumáku.
Prodavače zamrzelo, že se zákazníkem zachází jako se psem. Proto
mu velmi laskavě vysvětlil, že nemyslel koš na ústa, ale na nákup,
a s kouzelným úsměvem mu ho podal.
A tak si už pes může nakoupit všechno, co nevyhnutelně potreouje:
jeden kouzelný hrášek, jednu kouzelnou zápalku a jedno kouzelné
zrcátko. A teď můžeme bez nejmenších těžkostí přistoupit k samot­
né pohádce.

Kde to bylo, tam to bylo. Možná kousek vpravo, možná kousek vlevo
byla jednou jedna psí země. Každý pes tam měl své malé psí králov­
ství. Proto se také o té zemi říkalo, že je tam králů jako psů. A stejně
tolik tam bylo královen a rovněž i princů a princezen.
Jak se to stalo, tak se to stalo, jednou se tento vyrovnaný stav naru­
šil, protože jedna ježibaba unesla princeznu Psinulinku První, a její
nápadník Pes Pánbůhvíkterý byl jednoho dne v zemi přebytečný.
Když si uvědomil, co za psí život ho bez její nejjasnější princezny če­
ká, nemeškal a vydal se princeznu vysvobodit.
Šel, šel, až přišel. A došel věru v nejvyšší čas; ježibaba právě brousi­
la nůž. Chuděra princezna byla uvázaná u kůlu v plotě a stála tam jak
zařezaná. Ježibaba byla tak zaujatá broušením, že vůbec nepozoro­
vala, jak pes princeznu odvázal, a jak oba utekli. Ale jen na to přišla,
hurá za nimi. Ti se však neohlíželi a utíkali, jak nejlíp dovedli. Když je
ježibaba doháněla, hned jim strach naháněla: „Počkejte, až vás chy­
tím, dostanete, co ani pes nechce!"
Pes se s ní však nebavil, vzal hrášek a hodil ho za sebe. Jen se dotkl
hrášek země, změnil se v milión dalších hrášků.

o o ^ fo °o % ° O cg> l% O °0 o°o
Ježibaba ne a ne se přes hrách dostat. Jen udělala krok, smekla se
a bác, rovnou na nos. Protože nechtěla přijít úplně o svůj orlí nos,
který každou ježibabu tak náramně krášlí, musela počkat, až se vše­
chen hrách rozkutálí. Za tu dobu pes s princeznou uběhli velikánský
kus cesty. Ježibaba byla daleko rychlejší a už je zas dohání a strach
jim nahání. Proto pes vzal zápalku a hodil ji za sebe. Jen dopadla na
zem, změnila se v obrovský plamen. Ježibaba se bála, aby jí nesho-
řely pestré šaty, které každé ježibabě sluší, a tak musela počkat, až
plamen dohoří.
Za tu dobu si pes s princeznou udělali ještě větší náskok. Ale ježiba­
ba letí jako namydlený blesk a už je dohání a strach jim nahání. Pro­
to vzal pes zrcátko. Jakmile dopadlo na zem, změnilo se v obrovské
jezero. Ježibaba se bála, že se utopí, poněvadž neuměla plavat, a tak
musela znovu čekat. Za tu dobu byl pes Pánbůhvíkterý dávno doma,
šťastně se oženil, a své žínce Psinulince První postavil krásný dům,
o jakém se jí ani nesnilo: zámek ze samých kostí.
A ježibaba? Ještě pořád čeká, až se jezero vypaří, aby mohla pokra­
čovat v cestě. A ještě teď tam jistojistě stojí. Nevěříte? Nemusíte.
Myšáček

Myš odjela na léčení do lázní. 0 myšáčka Miska se v té době staral

myšák.
V poledne navařil dobrou fazolovou polévku, trochu ji však přesolil.
„Takovou nemám rád," vykrucuje se myšáček.
Druhý den byl výborný makový koláč, trochu se však připálil.
„Takový nemám rád," odtahuje se Miško od stolu.
Nechutnaly mu ani výborné palačinky, protože byly syrové, ani zna­
menitá krupicová kaše, protože byla tvrdá jako beton.
„Co ty máš vlastně rád!" rozčiluje se otec, protože už byl se svým
kuchařským uměním v koncích.
„Já mám rád svou maminku!" rozfňukal se myšáček Miško.
 <3

Líní vrabci

Vrabci našli na jaře pytlík konopných semínek.

„Sem s tím semenem!" vykřikl nejstarší a nejzkušenější vrabec. „Už
nám nebude v zimě zima."
„Jak to myslíš?" volali ostatní, méně zkušení vrabci.
„Tak. Nejdřív konopí zasejeme. Potom je okopáme. Když vyroste, vy­
trháme je a zavezeme do močálu. Když se odmočí, necháme je na
slunci usušit. Potom budeme konopí lámat a česat. Až ho spředeme
a smotáme, natkáme si plátno, které samozřejmě vybílíme. No
a z takového voňavého plátna si ušijeme na zimu teplé košile. Tako­
vé ani zimní vítr lehko neprofoukne."
„To není špatný nápad, ale slyšel jsem, že při okopávání bolí v zá­
dech."
„A co když dostaneme úpal? V létě je přece nejlíp v chládku."
„A co když ho naroste tolik, že nebudeme vědět kam s ním?"
„A co když si uženeme rýmu? Ne nadarmo se říká, že těžko chodit
kolem močálu a rýmu nechytit."
„A co když nám v močále skočí na nohu žába?" povídal největší
vrabčák.
Chválí se vrabci navzájem, jak jsou moudří a předvídaví. Tak dlouho
vyprávěli, až vyhladověli. Chutná semínka jim přišla vhod. Nezbylo
ani jediné.
„Stejně by se asi zkazila," řekl nejstarší a nejzkušenější vrabec.
Veverka obchodnice

Veverce se přestalo líbit v lese. Jednoho krásného dne se rozhodla,

že se bude věnovat obchodu.
Zašla do nejbližšího města na obchodní ředitelství a nabídla svoje
služby. Tam veverčiny schopnosti zvážili a svěřili jí speciální obchod
s oříšky. Veverka byla obchodnice velmi šikovná a ve svém kožíšku
vypadala velmi půvabně. Veverka byla obchodnice velmi svědomitá,
každou chvilku kontrolovala kvalitu svého zboží. Dělala to tak, že vy­
věsila ceduli INVENTURA a dala se do toho:
Vyšplhala se na první regál, kde jsou burské oříšky. Když je ochutna­
la, zjistila, že jejich kvalita je výtečná. Potom vyšplhala na druhý re­
gál, kde jsou lískové oříšky. Když se přesvědčila, že ani jim po chuťo­
vé stránce nic neschází, vyšplhala na třetí regál, kde jsou kešú oříš­
ky. Když ochutnala i ty, sundala ceduli INVENTURA a pokračovala
v prodávání.
Přišel zákazník krtek.
„Máte, prosím, lískové oříšky?"
Veverka vyskočí na první regál, aby se přesvědčila, jestli jsou, a po­
vídá:
„Ne, nemáme, protože je jich už dost málo."
Po krtkovi přišel ježek.
„Máte, prosím, burské oříšky?"
Veverka vyběhla na druhý regál, podívala se, jestli jsou, a řekla:
„Ne, nemáme, protože těch je ještě míň,"
Za chvíli přišla liška.
„Máte, prosím, kešú oříšky?"
Veverka vyběhne na třetí regál a říká:
„Ne, nejsou ani ty, protože ty mám nejradši."

Tak veverka prodávala první den; druhý, třetí a čtvrtý už neměla co.
Pátý den se objevila nečekaná návštěva. Přišel pan revizor.
„Kdo jste?" ptá se nedůvěřivě veverka.
„Revizní kontrola," odpověděl revizor neslaně nemastně, „přišel
jsem zkontrolovat, jak jde obchod, který jsme ti svěřili."
„Skvěle," pochvaluje si veverka, „oříšky mizí jedna radost. Můžete
poslat další."
„To je samozřejmé, ale nejdřív musím zjistit, jestli nemáš náhodou
manko."
„Manko?" diví se veverka, „co je to manko, žádné manko jste mi ne­
dodali, já prodávám jenom oříšky."
„Manko není to, co je, ale to, co není," vysvětluje revizor.
„Jak to?" ptá se veverka a pro jistotu vyběhne na nejvyšší regál.
„Hned ti to vysvětlím, nejdřív mi ale řekni, kolik máš lískových oříš­
ků."
„Ani jeden."
„A burských oříšků?"
„Ani jeden."
„A kešú oříšků?"
„Ani jeden."
„Výborně!" povídá revizor, „a teď mi řekni, kolik jsi utržila korun?"
„Také ani jednu."
„A haléřů?"
„Pochopitelně taky ani jeden."
„Jak to?!" rozkřičel se revizor. „Vždyť ty máš, děvče, manko rovných
tisíc káčees, slovy korun československých!"
„Jak to, že'manko?" brání se veverka z lustru, „vždyť jsem každou
chvíli kontrolovala zboží. Včera jsem měla inventuru třikrát, přede­
včírem šestkrát, předtím devětkrát a ještě předtím dvanáctkrát."
Revizor je však neoblomný:
„To mě nezajímá! Máš manko, a to se musí bez milosti zaplatit.
Chceš to vyrovnat v penězích?"
„Žádné nemám!"
„Tak ti zabavím tvůj kožich."
„Nedám!"
„Tak půjdeš do klece do vězení, mně je to fuk!"
Veverka už měla všeho dost.
„Když je vám to fuk, mně je to dvakrát fuk!" řekla a hup z lustru ok­
nem ven. Nekoukala napravo ani nalevo a tradá zpátky do lesa. Do
obchodu se už nikdy nevrátila. Podle vyjádření revizní kontroly těles­
né předpoklady pro toto zaměstnání měla, neměla však ani kousek
obchodního ducha.

O
O dopravním nosorožci

Na jednom dvoře žili spolu pes a traktor. Trčeli každý v jiném koutě
a vrčeli stále jeden na druhého.
„Rrrrrrr, nesnáším tě," zavrčí pes na traktor.
„Rrrrrrr, já tebe také ne," vrací traktor psovi urážku, „doufám, že je ti
jasné, že dva na jednom dvoře trčet nemůžeme. Jeden se musí od­
stěhovat."
„Ani pět traktorů mě odsud nedostane. Za prvé tu žili už moji před­
kové, za druhé jsem přivázaný na řetězu. Proč nejdeš ty, jsi volný
jako pták."
„Taky že půjdu, žádný pes mi život otravovat nebude," řekl traktor
a vystartoval ze dvora.
Prošel celou Evropou, ale psi byli všude. Vrčeli a štěkali, štěkali
a vrčeli. Tak se traktor dostal až do Afriky.
„Jaké zvláštní zvíře. Vrčí jako pes," povídal král zvířat lev, když uviděl
traktor, „jistě se sem přistěhoval z Evropy."
„A místo nohou má kola!" vřeští paviáni.
Traktor se dovtípil, že by bylo vhodné se představit.
„Nejsem zvíře, jsem traktor a psy mi radši nepřipomínejte!"
„A co děláš u nás v Africe, vlastně co tu chceš dělat?" ptá se lev.
„A co děláte vy?" ptá se traktor zvířat.
„Já například," povídá lev, „hlídám poušť, aby nám nikdo neodnášel
písek. A kromě toho jsem král, ale to je funkce spíš čestná."
„Já trhám banány!" vřeští pavián.
„A já kokosové ořechy!" vřeští druhý pavián.
„Tak víte co," nabídne se traktor, „já vám budu ty banány a ořechy
vozit do skladu."
„Výborně, to by šlo. Konečně i u nás bude nějaká mechanizace," já­
sají všichni.
„Ale co, když neřnám vlečňák," řekl traktor a zesmutněl.
„Vlečňák může být kterékoli zvíře," povídá lev.
„V tom je právě ten háček, že ne kterékoli, ale jen takové, které má
vpředu háček. Jak bych ho jinak připnul za sebe?"
„Tak nastartuj, nějaké zvíře ti už najdeme. LI nás žijí všelijaká zvířa­
ta." Lev si sedl doprostřed, paviáni po stranách. Traktor se rozjel do­
lů Afrikou. Všiml si; že se Afrika zužuje, takže vypadá jako paprika.
Potkali slona. To není nic pro nás, ten se svým dlouhým nosem patří
spíš do cirkusu než za traktor.
Potkají želvu. Ta je pomalá. Jak může vléct náklady, když sama sebe
sotva vleče.
Nevyhovujeanižirafa,anivelbloud,anizebrá,nikdoznich nemá háček.
„Žel, nemůžeme ti pomoci, ledaže by sis pomohl sám, protože my
musíme do práce."
Lev a paviáni odešli. Traktor jede dál bez cíle Afrikou. Uvidí, jak se
v trávě povaluje nosorožec; je k traktoru otočený zády.
„Co děláš ty?" zeptá se traktor.
„Válím se, a život mě strašně nudí."
„Jak to?"
„Protože nemám co dělat."
„A proč nepracuješ jako jiní?"
„Rád bych, ale je v tom háček."
„Jaký?"
„K ničemu se nehodím," povídá nosorožec a otočí se. Traktor vidí je ­
ho zahnutý roh a poskočí radostí.
„Vždyť ty jsi ten pravý, kterého hledám. Tv nemáš háček, ale pořád­
ný hák. Víš jaký z tebe bude znamenitý vlečňák?"
A tak traktor jede s prázdným vlečňákem-nosorožcem, který je vza­
du za roh připojený. Nohy má na kolečkových bruslích. Na hřbetě
má dvěma řemeny přivázanou nákladní plochu. Přijedou ke dvěma
paviánům. Zastaví. Jeden hází na vlečňák banány, druhý kokosové
ořechy.
Když naházeli plný vlečňák, sami vyskočili nahoru. Vezou se kousek,
a tu traktor náhle zastaví. Malá porucha.
„Co se stalo?" vřeští paviáni.
„Zhasl mi motor," zachroptí traktor.
„A co teď bude s vlečňákem?" strachují se paviáni.
„Nic, co by bylo," řekne spokojeně nosorožec, „dokud se traktor ne­
opraví, půjdu pěšky."
A šel, velmi pomalu; do skladu nedojde ani do příštích vánoc. Na­
štěstí ho opravený traktor za chvíli dohonil a znova pokračovali
v cestě, dokud nedošli na správné místo.
Tak to dopadlo, jak to nejlépe šlo. Traktor je rád, že mu pes pořád
nevrčí za hlavou a nosorožec ještě radši, protože se už nikdy nemusí
nudit.
O pušce a jejích synech revolverech

Kde bylo, nebylo; byla jednou jedna puška, která měla pět synů re­
volverů. Od malička je učila pořádku a čistotě, aby si každý den
všechno vyčistili, hlavně hlavně. Zdůrazňovala jim, aby byli vždycky
odvážní a nikdy neházeli flintu do žita.
V noci spávali v nočním stolku a přes den si hrávali s kulkami z ná­
bojnic. Nebyli to zlí synové, to se říci nedá, ale měli svoje mouchy,
nebo jak se u zbraní říká, mušky. Co si jednou umínili, vždycky muse­
lo být.
Jednou si například vzali do hlavně, že si půjdou hrát do lesa na
zbojníky. Puška jim to zpočátku rozmlouvala, že je v lese rosa, že
mohou lehce zrezivět a jít potom do starého železa. Revolvery jí však
řekli, že se jim nemůže nic stát; vždyť nemají zdraví z ledajakého že­
leza, ale z prvotřídní oceli. Nakonec puška řekla, že jde s nimi, aby se
jim nic zlého nepřihodilo.
Jen přišli do lesa, revolvery hned do mlází a puška si udělala zdra­
votní procházku.
Jak si tak kráčí lesem, přišla jí do rány liška.
„Nemiř na mě!" zabědovala liška, poněvadž si myslela, že je puška
na lovu.
„Neboj se, nic ti neudělám, nejsem nabitá."
„Opravdu?"
„Opravdu. Nejsem na lovu, ale na zdravotní procházce."
„To jsem ráda, a co je tohle?" ukázala liška na železnou část vpředu.
„Hlaveň."
„Hlaveň mě nezajímá," pomyslela si liška. „A co je tohle?" ukázala
na dřevěnou část vzadu.
„Pažba."
„Ani pažba mě nezajímá," pomyslela si liška. „A co je tohle upro­
střed?"
„Kohoutek."
Jak liška uslyšela slovo kohoutek, hned se jí začaly na jazyku sbíhat
sliny a nic zlého netušící pušku zákeřně přepadla a svázala.
„Tak, a jsi moje."
„Ta-ta-ta-ta-taková drzost!" zakoktala bezbranná puška. To však by­
la její poslední slova, neboť jí liška zacpala pohotově hlaveň.
Revolverům, kteří nedaleko v mlází vyváděli svoje zbojnické kousky,
se zdálo, že někde blízko zarachotil automat. To se rozumí, hned se
tím směrem rozběhli.
„Ruce vzhůru nebo střelíme!" zařvali, když uviděli lišku, jak vleče je ­
jich matku pušku do svého brlohu.
„Jaj, jaj, nezlobte se na mě, já ruce nemám," začala naříkat liška.
„Tak nohy!"
„Jaj, jaj, když nevím, jestli přední nebo zadní."
„Všechny čtyři najednou!" zařvalo všech pět revolverů současně.
Postrašená liška zvedla všechny čtyři nohy, a bác! rovnou na zem.
Bleskurychle vyskočila a hurá do díry, aby jí některý z revolverů ne­
udělal druhou — do kožichu.
A všech pět revolverů se cestou domů smálo, jak si z lišky vystřelili,
vždyť si doma zapomněli náboje.
Husa a had

Po loučce, rovné jako jeviště, dlouhý had se vlekl. Spatřil slečnu hu­
su a tohle jí řekl:
„Krásná huso, pojďme si spolu hrát. Já syčím, ty syčíš, jsme pro se-
be jako stvoření."
„Sauhlasím," syčí husa, „loučka je rovná, zkusme si spolu hrát na
divadlo. Znám hru O MOUDRÉ HUSE, KTERÁ RÁDA PLAVALA NA
VODĚ."
„Ty chytrá, kde vezmeš vodu?" osopil se na ni had. „To je jednodu­
ché," vysvětluje husa. „Vodu budeš hrát ty, protože se krásně klika­
tíš nebo vlastně vlníš."
A tak had, ať chtěl či nechtěl, hrál vlnky na potoce, a husa se na něm
houpala jako na loďce. Těšilo ji, jaká je skvělá herečka, ale had ne­
spokojeně syčel. Nechtělo se mu hrát vodu, bál se, že prochladne.
Proto začal svoje:
„Poslouchej huso, to není dobrý divadelní kus. Zahrajme si radši
0 MOUDRÉM HADOVI, KTERÝ RÁD JEZDIL NA KONI."
„Ty chytrý, a kde vezmeš koně?"
„To je jednoduché. Doteď jsi jezdila ty na mně, odteď budu jezdit já
na tobě," řekl had a chtěl na husu vyskočit. Tento husarský kousek
se mu však nepovedl, protože husa uskočila.
„Hnusssná hussso!" zasykl zlostně had.
„Jssseš ssstokrát hnusssnější!" zasyčela zlostně husa.
Had začal husu honit po loučce.
„Ssstůj, nebo tě rozsssekám!"
„Zkusss to!" zasmála se husa.
Had sebral všechny síly a vrhl se na kořist. Husa však bleskově usko­
čila. Had se nezakousl do husího stehýnka, ale do vlastního ocasu.
Už nevypadal jako had, ale jako kolo.
Husa nelenila, chytla hůlku a koulela kolo dolů ze stráně.
Sama utekla na opačnou stranu.
Od té doby had nemá husu rád, ani husa není ráda, když uvidí v trá­
vě hada.
Kočičí hrátky

Kočka šla na lov. Kotě zůstalo samo doma. Bylo mu smutno, cítilo se
opuštěné. Ještě dobře, že je tu tolik hraček. Jedna visí na stole.
„Tralala, ubrus!"
Kotě se na něj pověsilo a.houpá se, aby se potěšilo. Žel, jenom krát­
ce. Ubrus se smekl, spadl na koťátko. A je po houpačce.
Kotě chvíli fňuká a potom jde k jiné hračce.
„Ale, tady je záclona, má poklona!"
Odvážně po ní šplhá, hraje si na horolezce. Horolezectví je sport ne­
bezpečný, nejeden odvážlivec si už zlámal vaz. Škrrrk! Záclona se
utrhla, a kotě letí, letí. Dopadlo na všechny čtyři.
A v očích má dvě světýlka, která míří tam, kde je postýlka.
„Tady leží další hračka. Tak. A bude koulovačka."
A opravdu. Kotě pod postelí uvidělo velké vlněné klubko.
Házelo je jako míč, kopalo je jako merunu, koulelo je jako ořech,
koulelo po celém bytě, až z klubka zůstaly jenom nitě.
Vrací se kočka z lovu, otevře dveře a nevěří vlastním očím.
V první chvíli myslela, že si spletla číslo domu. Vtom kotě vyskočí ze
skříně a hned se chlubí:
„Vidíš, mámo, jak jsem si pěkně hrálo?"
Není divu, že i kočka dostala chuť si hrát. Vzala vařečku a začala ne­
zbedné kotě honit kolem stolu.
Důmyslní ježci

U ježků je od rána shon. Otec shání prkno. Na půdě, v komoře, na

dvoře. Když prkno konečně ve stodole našel, vyhnal syna z postele
a řekl mu:
„Hybaj rychle z postele, máma ji pak ustele. Jde se na hrušky. Ho­
nem se najez, shltni pár vajec, já zatím počkám u prkna."
„K čemu je nám prkno? Co s ním budeme dělat?" ptá se ježeček.
„Jseš ty ale hloupý syn! Nic nevíš, a ještě se na všechno ptáš."
Ježeček se už na nic neptal. Nechce vypadat jako hloupý ježek, který
nic neví, ale jako moudrý ježek, který ví všecko a ještě mnoho věcí
navíc. Jen dojedl, už stál u prkna.
Otec chytil jeden konec, syn druhý a s prknem podpaží ťápou na
hrušky. Za chvíli začalo pršet.
„Co teď? Radši jsme si měli vzít deštníky," povídal ježeček a přidal
k dešti pár vlastních slziček.
„Nefňukej, vždyť máme prkno!"
Ježci si dali prkno nad hlavu a jsou v suchu. Déšť kape do taktu a oni
si zpívají:
„Kápi, kápi, kápi,
nás nic nepřekvapí,
nevadí nám deštík,
máme z prkna deštník!"
Za chvíli déšť přestal a ježci dozpívali. Mezitím přišli k žbluňkajícímu
potůčku. Když se nezamáčeli v dešti, ani teď se nesmějí namočit.
„Co uděláme, není tady lávka," povídal ježeček chlapsky. Nevypadla
mu ani jediná slza.
„Jen se neboj, vždyť máme prkno!"
Položili prkno přes potok. Opatrně přecházejí a přitom si zpívají:
„Žbluňky, žbluňky, žbluňky,
pod námi jsou vlnky,
po lávce jdem pěšky,
není nad nás, ježky."
Přešli šťastně přes potok, vzali prkno na záda a pospíchají k hrušce.
Položili prkno na velký kámen, který ležel pod hruškou. Ježek zafu­
něl:
„Tohle je ta hruška, ale dostat z ní hrušky, to bude fuška!"
„A na co máme prkno, táto?" pohnul ježeček rozumem. „Ty si stoup­
ni na jeden konec, a já na druhý."
„A co dál, synku?"
„Budeme se houpat a hlavami hrušky srážet."
A tak se ježkové houpou a houpou, až se ve vlastním potu koupou.
Přitom si zpívají:
„Houpy, houpy, houpy,
ježci nejsou hloupí,
naše moudré hlavičky
hlavičkují hruštičky."
A Víte, dokdy se houpali? Dokud z prkna nelétaly třísky.
A jak vypadali ježci? Také z nich létaly třísky? Kdepak. Byli úplně
mokří od takového houpání. V životě tak nepromokli. Do nitky! Par­
don, do jehly! Pardon, do bodliny!
Podzim

Je podzim. Družstevníci kopou brambory. Jenom děda, babka,

vnučka, pes a kočka tahají řepu. Ne a ne ji dostat ven, protože řepu
drží zespodu krtek, krtice a krtčata. Nechtějí, aby jim někdo udělal
díru do špižírny.
Ještě štěstí, že se tu objevila myš. Zaryla se do země a přehryzla na
řepě ocásek. Krtek, krtice a krtčata se svalily do zavařenin, děda,
babka, vnučka, pes a kočka na zem.
Když vstali, děda si usmyslel, že se musí přezout. Jednu botu si stáhl
lehce, ale s druhou ani hnout. Pomáhá mu babka, vnučka, pes a koč­
ka. Ale bota jakoby k noze přirostla.
A vtom znovu přicupkala myš. Uviděla v botě díru, skočila do ní
a polechtala dědu na patě. Děda škubl nohou, bota sklouzla, a bab­
ka, vnučka, pes a kočka se svalili na zem.
Když se zdvihli, děda povídá: „Moji milí, je podzim, pojďme pouštět
draka!"
Aby drak neuletěl, drží ho děda. Aby drak neuletěl i s dědou, drží ho
babka. Aby drak neuletěl s dědou i babkou, drží ho vnučka. Aby drak
neuletěl s dědou, babkou i vnučkou, drží ho pes. Aby drak neuletěl
s dědou, babkou, vnučkou i psem, drží^ho kočka.
A co myš? v '.
Drak je pro ni velké zvíře. A tak myška sedí v díře, provaz v tlapce
pevně svírá a pouští si netopýra.
Jak dělal zajíček dobré skutky

Jeden zaječí otec mluví malému ušáčkovi do duše: „Žiješ neužitečný

život synu! Neděláš nic, jen se proháníš po jeteli. Každý den bys měl
udělat jeden dobrý skutek."
Zajíček se nad tím zamyslel. Otec má skutečně pravdu. Udělat za
den jeden dobrý skutek není tak moc.
Jak tak přemýšlel, uviděl jezevce; spěchal na vlak.
„Dovol, jezevče, abych ti pomohl odnést kufr. Chci vykonat dobrý
skutek."
Jezevec zajíčkovou pomoc nepotřeboval, kufr byl docela lehký; kdo
by však byl proti konání dobrých skutků. Proto řekl: „Tedy nes!"
Vleče zajíček těžký kufr, funí jako ježek. Přitom uvažuje: „Kufr je celý
zaprášený, co kdybych udělal ještě jeden dobrý skutek. Budu mít
i na zítra." Položil kufr na lavičku a začal ho utírat.
Jezevec se rozpačitě kouká na zajíčka, potom na hodinky. Nervózně
přešlapuje z nohy na nohu. Do příjezdu vlaku zbývá pár minut. Neví,
jak to zajíčkovi říci, aby ho neurazil. A zajíček si říká: „Ten jezevec je
sympaťák. Zasloužil by si, abych mu v kufru udělal pořádek." Otevřel
kufr a začal se v něm přehrabovat.
Jezevec vytřeštil oči, div mu nevypadly. Chce něco říci, ale slovo mu
uvízlo v hrdle. Vytrhl zajíčkovi kufr a dal se do šíleného běhu. Vlak
pískal, právě vjížděl do stanice.
Překvapený zajíček volá: „Počkej, jezevče, chci vykonat ještě jeden
dobrý skutek, abych měl i na pozítří!"
Miki a Viki

Medvídě Miki a vlče Viki si hráli v malinovém údolí na vojáky. Poprali

se tak, že nakonec zalezli s brekem za husté keříky. Polekané ma­
minky to na vlastní oči viděly a na vlastní uši slyšely. Jako střela
z děla jedna i druhá dolů přiletěla.
„Přisámbůh, že ten tvůj fakan nebude ubližovat mému Mikinkovi!"
prská rozzuřená medvědice.
„Ani tvůj darebák mému Vikinkovi!" zuří rozčertěná vlčice.
A už jsou si v chlupech a už se válejí po hrbolaté cestě.
Miki a Viki vylezou z keříků, křičí a znovu spolu nezbedničí. Najednou
přestanou.
„Ale, ale, naše mámy!"
„Hrají si na válec!"
„Pozor, aby se nám nesvalily na palec!"
 Milé děti, knižnici Ilustrované sešity pro vás vy­
dáváme již jedenáctý rok. V jednotlivých číslech
najdete zajímavé pohádky a povídky s mnoha
barevnými ilustracemi.
Připravujeme:
Rudolf Čechura — Jiří Šalamoun
PSÍ PŘÍHODY
Autor vypráví o tom, jaké životní příběhy a zku­
šenosti ho přivedly k vytvoření známého Maxi-
psa Fíka.
Alena Vostrá — Eva Šedivá
VODNÍ BUBLÁČEK TARABKA
Humorné a poetické vyprávění, jehož hlavním
hrdinou je vodník Tarabka, moudrý vládce jed­
noho rybníka.
Vojtěch Steklač — Adolf Born
AHOJ, PRÁZDNINY
Humoristické líčení prázdninových příhod sou­
časného kluka. Próza volně navazuje na známý
„boříkovský" cyklus.
Josef Hanzlík — Jitka Kolínská
KAM SE ZTRATILA ALADINOVA LAMPA
Známé klasické pohádky jsou pro autora výcho­
diskem k domýšlení, k hledání dalších příběho­
vých a myšlenkových poloh.
Kamila Sojková — Jana Sigmundová
METÍK A ROUTIČKA
Pohádka o lásce kuchtíka k princezně.
Lubor Faltejsek — Kamil Lhoták
NEJSME ŽÁDNÍ STRAŠPYTLOVÉ
Povídky o tom, co prožívá desetiletý chlapec
v rodině, ve škole i mezi kamarády.

KOČIČÍ HRÁTKY. Napsal Jozef Pavlovič. Ilustroval Jindřich Prášil. Ze slovenšti­

ny přeložil Jiří Černý. Vydalo nakladatelstvy Panorama v Praze 1983 jako svou
4129. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Čehovský. Výtvarný redaktor Josef
Paukert. Tisk Severografia, Červený Kostelec. Souborné vydání 1. Náklad
34000 výtisků.
14/45 11-034-83 Cena Kčs 7,—