Kapitola třetí

Lístek na Forum – římská tóga – Senát – panny vestálky – kde byl zavražděn Caesar –
Kleopatra v Římě
§1
Koupil jsem si lístek na Forum a sešel po dlouhé rampě na dláždění starého Říma. Padesát
stop nade mnou byla ohradní zeď, o kterou se lidé mohli celý den opírat a nahlížet do trosek dole, jako
by čekali, že se něco stane, ale nikdy se nic nepřihodí, leda by snad kočka pronásledovala myš místy,
která kdysi bývala středem světa.
Procházel jsem se a myslel ne na Romula a Rema, ani na Caesara nebo Augusta, ale na běžné
Římany, a způsob jejich života: a v první řadě jsem myslel na jejich tógu. Nenapadá mně nic, co by se
v moderním životě tóze podobalo. Nelze ji přirovnat k cylindru a žaketu viktoriánské váženosti,
protože ty byly znamením odlišujícím národ a ne třídu. Když jste ve starověku viděli člověka v tóze,
věděli jste, že je to náležitě ustrojený římský občan, narozený jako svobodný, za kterým stálo římské
právo. Nemohl být ukřižován, bičován nebo jinak ponižován či poškozován. Nárok nosit tógu měl sv.
Pavel, sv. Petr ne. Pokud jste byli z některého z nižších plemen, na muže v tóze jste se nejspíš dívali se
závistí a respektem, jako na příslušníka vládnoucí rasy. Pro člověka z provincie byl muž v tóze mužem
oděným do oficiálního úboru guvernéra a soudce. Pokud si tógu, v naději, že bude brán za pravého
Římana, oblékl cizinec nebo otrok, mohl být pohnán před soud a přelíčení v jednom takovém případě
předsedal císař Klaudius.
Slavnostnímu a vážnému postoji k životu, gravitas, jímž se starověký Říman vyznačoval,
nemohl žádný jiný šat pomoci lépe. Říká se, že Cincinnatus oral na své farmě na Ager Vaticanus, když
dorazili poslové, aby mu sdělil, že jej Senát jmenoval diktátorem. Jelikož je zahlédl už zdálky, poslal
svou ženu, aby mu spěšně přinesla jeho tógu, a on se tak s nimi mohl setkat důstojně. To byl čin
skutečného Římana. Říká se, že císaře Augusta jednou znechutilo, když viděl, že skupina občanů se
nějakého sezení účastní nevhodně oblečena a stanovil zákonem, že v budoucnu musí mít všichni
občané přicházející na Forum, nebo navštěvující hry, oblečené tógy. Císaři si na předpisovém oblékání
zakládali stejně, jako ministerstvo války v dobách měděných knoflíků, a jeden za druhým vydávali
předpisy o nošení národního šatu. Byl to nejelegantnější a nejdůstojnější šat, jaký byl kdy vymyšlen a
šviháci,světác, a velcí právníci svým tógám věnovali hodiny. Římským ekvivalentem kalhotového
žehlícího lisu byla sestava prkének, do kterých se na noc lisovaly záhyby tóg.
Velký advokát Hortensius trávil mnoho času oblékáním se za pomoci zrcadla, a jednou poslal
písemný protest příteli, který do něj vrazil a rozházel mu záhyby tógy. Měl svůj zvláštní způsob
uspořádání umbo, pásového záhybu křižujícího hruď a když vcházel na Forum, býval tak majestátní
postavou, že dramatici Aesopus a Roscius za ním chodívali a studovali jeho oděv a způsoby.
Výjimečně dlouhé tógy, ve kterých měli zálibu někteří šviháci—císař Caligula si jednou do tógy
zamotal nohu a upadl—byly moralisty odsuzovány, a stejně se vedlo i ideji spojující gravitas a
simplicitas, kterou Augustus vyvolával prostým typem tógy, tkané doma jeho ženou Livií a jejími
služebnými. Byla to nepochybně skromná tóga, ale jistě byla dost dlouhá na to, aby skryla jeho vysoké
sandály, protože Augustus měřil jen pět stop sedm palců (metr sedmdesát pozn. překl.).
Tóg bylo několik druhů. Nejnádhernější byla toga picta, což byl purpurový plášť, do kterého
byla oděna socha Jupitera. Ve starších časech směl tuto tógu oblékat vítězný generál slavící triumf,
toto právo dostal Julius Caesar, který byl prvním Římanem, který nosil purpur, kdykoliv se mu
zachtělo. Císaři počínaje Augustem si tuto výsadu ponechali, ale jen pro státní příležitosti. Šest set
senátorů nosilo tógu, jíž se říkalo toga praetexta, což byla běžná bílá vlněná tóga lemovaná
purpurovým páskem nebo lemem, a ta se při oficiálních příležitostech nosila s červenými koženými
střevíci vzoru, který nenosil nikdo jiný z Římanů. Pak tu byla trabea, což byla tóga s rudým lemem a
nosili ji jistí kněží a augurové a možná rytíři. A konečně tu byly běžné bílé tógy pro prosté občany.
Navzdory význačnosti, kterou tóga udělovala těm, kdo ji nosili, byl to nepopulární oděv a
Římané se vždy snažili jejímu nošení vyhnout. Byla těžká, nepohodlná, protože v ní člověk nemohl
dělat nic než se pomalu procházet nebo přednášet řeč a byla také drahá a opakovaně se musela posílat
valchářům k bělení. Juvenalis i Martialis si pořád stěžovali na nutnost nosit tógu, pokud se měl člověk
objevit ve vybrané římské společnosti a oba stavěli tyranii tohoto šatu do protikladu se svobodou a
neformálností venkovských oděvů. I takový světák jako byl Plinius mladší mezi lákadly své
venkovské vily zmiňuje, že tam nemusí nosit tógu. Zrovna tak možná úředník z londýnské City ve
viktoriánských časech neměl rád svůj cylindr, ten nepohodlný symbol, který musel pořád nechávat
žehlit u holiče, až vypadal jako toulavá kočka.
Z Martialových zmínek o často prané tóze je zřejmé, že tento oděv příliš dobře časté čištění
nesnášel, a není pochyb, že kdykoliv císař pořádal gladiátorská představení, musely přinejmenším
horní řady sedadel, kde seděla běžná veřejnost, ukazovat nádhernou sbírku starých a roztřepených tóg.
O tom jsem tedy přemýšlel, když jsem se onoho jasného letního jitra procházel po Foru. Jak
by to asi vypadalo, kdyby se člověk ocitl zpět v imperiálním Římě a všude kolem něj bylo Forum plné
svého života? Přemýšlel jsem o tom, jak by mě musely fascinovat stovky mužů v tógách. Podle rudých
bot bych musel rozeznat senátora spěchajícího do Senátu, jedním pohledem bych rozeznal augura
s jeho rudým pruhem odcházejícího krmit posvátná kuřata, zámožného šviháka v jeho nákladné tóze a
skromného občana v tóze obnošené, který přišel svědčit v nějakém soudním případu. A blíženecký
pocit by mě nepochybně táhl k nějakému spisovateli, jako byl Martialis, tlačícímu se davem,
oblečeného do nádherné, ale starodávné tógy, cestou ke svému vydavateli v Agriletu. Bylo by velmi
zajímavé potkat muže, který by byl na svou tógu skutečně hrdý, možná nějakého britského knížátka
návštěvou v Římě, které dostalo občanství z politických důvodů, tmavého dychtivého Keltíka
z dalekého Londinia u Temže, který si koupil tógu z nejlepšího krejčovského salonu, jejíž každý záhyb
a fald ohlašoval význačnost svého nositele, zatímco ten se procházel po Foru a snažil se vypadat
římštěji než Římané.
Zatímco jsem procházel po Via Sacra, usmíval jsem se sám pro sebe a přemýšlel nad tím, že
Forum začíná být srozumitelné, nebo i jen zajímavé, právě lidskými spojeními. Tento nádherný
hřbitov, kde je pochováno srdce starověkého světa, může mnohé ze svých moderních návštěvníků
mást a odrazovat: ožít a začít být srozumitelné může být teprve tehdy, když si člověk v představivosti
dokáže obnovit chybějící sloupy a znovu pozlatit zmizelé střechy, postavit sochy na jejich podstavce a
úzké cesty (a že jsou překvapivě úzké) zaplnit strkajícím se davem lidských bytostí, páchnoucí po
pomádě ačesneku, kde se každý tlačil a strčil a naplno prožíval přítomnou chvíli, tak jak to my děláme
doposud.
Na vyvýšeném místě u Titova oblouku, kde Via Sacra začíná, jsem se zastavil a ohlédl se zpět
po celé délce Fora. Pokusil jsem si představit si, jak asi muselo vypadat v časech císařství. Každý
kousek půdy, který je po třináct nebo čtrnáct století trvale obsazený se musí během času měnit a může
se změnit dokonce tak, že by ho jeho původní obyvatelé nemuseli poznat: ale myslím, že s Forem se
tohle nestalo. Něco se tam pořád předělávalo, opravovalo a obnovovalo, ale jelikož většina staveb byla
zasvěcená, stály to nové na stejných místech a lišily se jen svou rostoucí nádherou. Je správné říci, že i
když se Forum pořád měnilo, zůstávalo stejné. Kdyby Říman z roku 100 př. Kr. mohl navštívit Forum
z roku 200 po Kr., zjistil by, že budovy jsou jiné, ale na stejných místech, jako byly ty, které znal.
Poté, co by se zotavil z prvního překvapení, brzy by si našel cestu od Senátu k Vestinu chrámu a
dalším hlavním budovám, rozhodně by nebyl tak ztracený nebo zmatený, jako by byl Shakespeare
v Londýně doby doktora Johnsona.
Stál jsem ještě na Svaté cestě, když kolem prošel mladý muž s děvčetem a Blue Guide.
„A, podívej,“ zvolalo děvče a ukazovalo přitom na černé desky mnohaúhelníhových
dlažebních kamenů. „Podívej, koleje vyjeté válečnými vozy! Není to nádhera?“
Lidi nemají rádi, když je někdo opravuje, nebo jsem jí měl říct, že vozy na Forum nesměly,
leda při triumfech, nebo když vyjížděly panny vestálky do ulic a že vyjeté koleje byly nejspíš od
renesančních kamenických vozíků plných mramorové kořisti pro nové kostely a papežské paláce.
Jak jsem tak stál poblíž Titova oblouku, myslel jsem na to, jak nádherný pohled na Řím
prvního století se musel naskytnout cizinci, když se k městu blížil po Via Appia. Na tomhle místě
viděl Via Sacra i vepředu ležící Forum. Po jeho levici vzpínal Palatin ke slunci blyštivé paláce císařů a
v dálce se nad shluky střech chrámů a soudních budov zvedal Kapitol a velký Jupiterův chrám se
svými zlatými vraty a střechou. Jako období, ve kterém bych chtěl Forum vidět v jeho pýše a slávě,
bych si vybral vládu císaře Vespasiána. Díval bych se, jak se staví Koloseum, viděl bych nedaleký
Neronův Zlatý dům i nový Jupiterův chrám, který nahradil starou budovu vyhořelou při nepokojích,
které předcházely Vespasiánovu příchodu do Říma. A především bych zahlédl velkého starého vojáka,
který své první kroky k purpuru podnikl jako mladý důstojník při Claudiově invazi do Británie. Bylo
by pro mě zajímavé vidět starého muže, jehož drsnou a pevnou tvář tak dobře známe, jak sedí
v imperiálních nosítkách, před nimiž kráčí jeho liktoři, a pomyslet, že když byl ještě mladý, přebrodil
řeku Mead a vedl Druhou legii, nazývanou Augusta, po hampshirském pobřeží a do kraje západní
Anglie.
Via Sacra vedla k Vestinu chrámu, kde panny vestálky pečovaly o posvátný oheň. Je velmi
překvapivé, že tak nesmrtelná ulice je tolik úzká a jen asi osm set yardů dlouhá. Když ji dnes vidíme
pustou a prázdnou, po obou stranách lemovanou vzrostlým plevelem, je těžko uvěřit, že tohle je
skutečně ta slavná Via Sacra, cesta, která bývala od rána do noci plná lidí.
Právě na horním konci Via Sacra potkal Haratio svého přilnavého otrapu—gentlemana,
kterého všichni známe—který se na něj přilepil a celou cestu dolů na Formu nezavřel pusu. I Cicero
zanechal živou vzpomínku na Via Sacra, jak ji viděl on, nacpanou od jednoho konce na druhý
tlačícími se davy.
Musíme si představit tohle množství lidí plnící ulice, lemující schodiště chrámu a posedávající
na nich, hrnoucí se dovnitř a ven ze soudních budov, postávajících kolem kanceláří finančníků a
směnárníků: bílé, formální postavy římských občanů, otroky v jejich hrubých tunikách s opasky a
zahraniční hosty zírající na chrámy, pozorující kouř vinoucí se z kruhové svatyně Vesty a tlačící se ,
aby se podívali na nějakého slavného rétora opouštějícího budovu soudu nebo senátora vstupujícího
do budovy Senátu. Zaujaly a pobavily by nás veřejné vodní hodiny—clepsydrae. V době císaře
Vespasiána už nahradily staromódní sluneční hodiny. Je neobyčejně zvláštní, že plemeno tak praktické
jako Římané, bylo tak zaostalé, pokud jde o horologii. Dávno potom, co Řekové a Egypťané měřili
čas pomocí mechanických vynálezů, na Foru čas pořád oznamoval herold, jehož stanoviště bylo
nedaleko Senátu a který, když se slunce dosáhlo své polední pozice, vyvolával „Meridies est!“ a ještě
podivnější je, že tenhle praktický národ používal po několik let řecké sluneční hodiny kalibrované pro
sicilskou Catanii! Na veřejných místech byly nakonec instalovány přesné sluneční hodiny a posléze se
všude začaly používat vodní hodiny. Jak v nich kapala voda, klesal plovák odměřující na průhledném
cylindru dvanáct hodin. Některé clepsydrae byly složitější. Voda otáčela soustavu kol, které
pohybovaly ukazatel kolem ciferníku, podobně jako u moderních hodin. Ukazatelem někdy bývala
hůlka v rukou postavy stojící na vrchu clepsydry: a nejlepší z těchto vodních hodin v celou hodinu
vyhazovaly oblázky nebo pískaly.
Kdybychom se protlačili do Basiliky Julia, nebo jiné soudní budovy, kde právě běží slyšení
nějaké věci, všimli bychom si, že soudní úředník bedlivě sleduje vodní hodiny, které při čtení
dokumentů zastaví a znovu je pustí, když začnou advokáti se svými řečmi. Římané byli skoro stejně
řeční jako Řekové, a proto bylo nutné přidělit dané množství času, čili vody, žalobě, obhajobě i
soudcům. Každý právník byl povinen přestat mluvil, když soudní úředník oznámil, že jemu přidělená
voda vypršela. Plinius zmiňuje, že při jednom důležitém případu mu bylo dovoleno deset velkých
clepsydrae, ale ani potom, co mluvil pět hodin, nebyl hotov. Byl to ale tak důležitý případ, že mu
přiznali další čtyři clepsydrae.
Martialis jeden ze svých epigramů věnoval právě právníkovi, který pořád řeční. „Soudce ti se
zdráháním dovolil sedmero vodních hodin Caecilianae,“ napsal, „jenže ty řečníš tak dlouho, a tak
hlasitě s hlavou zakloněnou a pořád do sebe leješ ze sklenic vlažnou vodu. Snažně tě, Caeciliane,
prosíme, ukoj své řečnění i svou žízeň rovnou z vodních hodin!“
Musel to být ohromný pohled, vejít do Basiliky Julia, té nyní pusté řady pilířů a popraskané
dlažby, když centumviri zasedali, vodní hodiny tiše odkapávaly čas a osmdesát soudců ve svých
běloskvoucích tógách sedělo na svých lavicích a na každé straně vedle nich slavní právníci vedli své
spory. V dne velkého procesu se do obrovské basiliky nemohli vejít všichni ti, kdo se nahrnuli
poslouchat, plné byly i horní galerie, kde byli muži na jedné a ženy na druhé straně. Od Plinia víme, že
takové případy byly pro soudce právě tak namáhavé jako pro právníky a publikum. Bylo tam hrozné
horko. Právníci museli hulákat, aby je bylo slyšet. Líčení někdy narušovali placení tleskači—laudiceni
—a obecný dojem je, že to byla scéna plná hluku, horka a naprostého zmatku, velmi odlišná od toho,
jak by si člověk římský soudní dvůr představoval.
Největší nával byl v úřadovnách směnárníků, bankéřů a společností společného vlastnictví—
publicani. Ty byly poschovávané, jako je tomu s podobnými kancelářemi v londýnské City, ve všech
možných budovách. Římská říše je možná nejhroznějším případem nelítostného vykořisťování
v dějinách. Kdekoliv vrhli římské orlice svůj pochmurný stín, tam stál výběrčí daní. S legiemi
postupoval obchodník s otroky, obchodní cestující a výběrčí daní a každé úspěšné tažení znamenalo
více tributu, více otroků, více kořisti a bohatší Řím.
Může se nám to zdát podivné, ale za času republiky a raného císařství Římané svět spravovali
a dohlíželi na něj bez aparátu státních úředníků. Daně vybírali v zastoupení státu společnosti a
jednotlivci a na tento výnosný byznys se vypisovaly tendry. Úspěšný uchazeč pak podepsal se státem
smlouvu, že vybere předepsanou sumu, složil zálohu a jal se vybírat, seč mu síly stačily, s tím, že vše
nad dohodnutou sumu byl jeho zisk. Jelikož se tyto společnosti staraly o výnos celých provincií, stejně
jako o výtěžky státních lomů, solnic, dolů, rybářství, lesů a stovek dalších věcí, měl investor široký
výběr. Byl to špatný systém a čtenář Cicerových řečí proti Verrinovi si vzpomenou na chmurný obraz
provincií strádajících ždímáním chamtivých guvernérů a publicani: ale čím víc peněz vybrali, tím
bohatší byli podílnici. Forum bylo špitavou galerií světa, a s novinkami do Říma vždy pospíchal
zvláštní sbor poslů. Každý šepot byl zajímavý, protože se obvykle nějak vztahoval ke složité investiční
situaci. Není proto divu, že ze čtení Cicera, Horatia nebo Martialia člověk získává dojem, že se
Římané nedokázali držet stranou Fora: bylo to tehdy jediné místo, kde jste se mohli dovědět, co se
děje s vašimi penězi.
Římští bankéři museli na Foru dělat výborné obchody, protože znali směnné kursy
říše,přijímali peníze do úschovy a umožnili vám výběr od cizích bankéřů. Když byl Cicerův syn
poslán do Athén na tamní universitu, necestoval s bednou peněz, jak by to musel udělat ve středověku,
ale s kreditním listem splatným v Athénách. Je příjemným vhledem jak do náklonnosti existující často
mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem i do bankovních metod, když zjistíme, že když Cicerův
milovaný osobní sekretář, propuštěný otrok Tiro, onemocněl v Řecku, stačilo jednoduše zařídit u
bankéře v Římě, aby dostal všechny peníze, které potřeboval, a aby byl uhrazen účet od lékaře.
A přece je tak složité, představovat si, když sedíte na kusu mramoru na Foru, v tomhle
opuštěném místě takový ruch, , vidět v představách nosítka s nějakým boháčem pohupující se nad
hlavami v úzkých uličkách obklopená jeho parasity a možná doprovázená otrokem nazývaným
nomenclator, který měl za úkol znát jméno a povolání každého a umně šeptat takové informace svému
pánovi do ucha, aby lidem lichotil pocit, že si je pamatuje. „Kýval či pochlebovač je postava značně
starodávná a ve své žalostně nejlepší podobě ho bylo možné vidět právě v Římě, oblečeného do
patronem poskytnuté tógy, šeptajícího lichotky a možná pohrdajícího jak sebou, tak patronem, ale
povinného vděčně přijímat pozvánky na oběd, a přitom celou dobu vědět, že ho posadí mezi ostatní
chudé klienty a podají mu podřadné jídlo a víno. Nebyl to tak docela případ slabého charakteru: byl to
sociální problém. Neměl, co by jiného dělal. Hrdost mu bránila přijmout podřadnou práci a stát jeho
chudobnou lenos povzbuzoval. Právě pro něj císaři stavěli překrásné, neuvěřitelné mramorové lázně,
cirkusy a amfiteátry. Spal sice v podkrovní komůrce, celé dny ale mohl trávit v prostředích naprosté
nádhery. Imperiální Řím tvořilo pár milionářů, pár set zámožných lidí,tisíce chudých bělochů a
nespočet otroků všech ras a barev.
Koho byste si vybrali pro setkání na Foru? Císaře! Ano, pohled na Césara, kteréhokoliv
césara, by sám stál za návštěvu Říma. Rád bych také potkal někoho z oněch bohatých propuštěnců,
kteří přišli do Říma z různých koutů světa jako otroci a někdy dosáhli mocnějšího postavení než sám
césar. A fascinoval by mě také pohled na augury při práci. To úžasné balamucení muselo představovat
poslední slovo v okázale slavnostním nesmyslu a zdá se mi, že v Cicerově době mohlo mezi
vzdělanými lidmi jen pár věřit tomu, že let ptáků a další přirozené události mají nějaký skutečný vliv
na lidské záležitosti.

§2
Objektem, který na Foru nejvíce vyniká, je Oblouk Septimia Severa. Císař, který jej nechal
postavit se během svého panování zabýval Británií, kde také zemřel, a jeho pozůstatky byly spáleny
v Yorku.
Septimhus Severus byl velký voják a hrozně tvrdě vymáhal kázeň, jednou odzbrojil a vyhnal
pretoriánskou stráž. Byl nelítostný, bezskrupulózní, byl také laskavý otec a shovívavý manžel, a když
na jeho povaze nebylo nic, co by člověk mohl milovat, přesto se nemůže ubránit lítosti nad mocným
panovníkem ve staré římské tradici, jehož dva synové ho nebyli hodni.
Caracalla, starší syn, dostal svou přezdívku podle galského pláště s kapucí, který začal nosit,
když se stal císařem a zavedl ho do armády. Dnes jeho jméno trvá jen v troskách jeho lázní, kde se
v římském létě koná série operních představení pod otevřeným nebem. Podobně jako Nero a Jindřich
VIII. byl zjevně v mládí okouzlující a tvrdí se, že měl tak jemné srdce, že „kdykoliv viděl odsouzené
zločince postavené proti divokým zvířatům, plakal nebo odvracel zrak, a to bylo lidem více než
příjemné.“ To je velmi neočekávaný pohled na římské obyvatelstvo, které si člověk vždy
představoval, jak volají po krvi. Caracalla z toho brzy vyrostl a stal se z něho zkažený a děsný mladík,
zatímco Geta, o rok mladší a plný opovržení vůči němu, lze se domnívat, nebyl o mnoho lepší.
Když bylo Severovi sužovanému dnou v patnáctém roce jeho panování dvaašedesát, vypukly
velké problémy na britské hranici, kde začali Kaledonci podnikat výpady přes Hadriánův val. Británie
byla od počátku císařova panování rozbouřená, když guvernér provincie voják jménem Clodius
Albinus, byl svými vojsky prohlášen za soupeřícího císaře a poté, co s veškerými britskými silami
přesunul do Galie, byl Severem poražen před Lyonem v největší bitvě, jakou svedli Římané s
s Římany od Filipp (v občanské válce po zavraždění Julia Caesara pozn. překl.). Porážka britských
legií desorganisovala život na ostrově a nájezdy Kaleďoňanů začaly bohatší jih ohrožovat natolik, že
se Severus rozhodl, navzdory své nemoci, sám se do Británie vypravit a barbarům uštědří lekci. Říká
se také, že byl rád za příležitost odvést Caracallu a Getu od veselého života v Římě a poprvé je nechat
ochutnat kázeň.
Římští historikové popisující, co následovalo, dávají nejjasnější pohled na Británii od dnů
císaře Claudia, a poprvé se díváme do nesmírně vzdálené Kaledonie, která ještě nebyla Skotskem.
Když císař se svými syny a císařovnou Julií na podzim roku 208 po Kr. dorazil, zorganizoval velkou
armádu a zřídil si svůj hlavní stan v Yorku. Caracalla a Geta se věčně hádali, Geta proto zůstal v
Londýně, aby spravoval jih, zatímco Caracalla doprovázel svého otce. Římští ženisté celou zimu pilně
káceli dříví a stavěli mosty přes řeky, močály a přílivová ústí řek. Kaledoňané byli nyní velmi
rozrušeni. Dozvídáme se o nich, že to byli lidé „žijící ve stanech, nazí a bosí, ženy měli společné a
všichni vychovávají děti, které se jim narodí. Vláda těchto kmenů je demokratická a nade vše májí
zálibu v plenění. Bojují z vozů tažených malými, rychlými koníky, také bojují opěšalí, velmi rychle
běhají a jsou nanejvýš rozhodní, když jsou donuceni zastavit. Jejich zbroj pozůstává ze štítu a krátkého
kopí, které mělo na samém konci rukojeti řinčivý zvonek, aby tak při zatřesení mohl vyděsit nepřítele
hlukem. Používají také dýky. Jsou schopni snášet hlad, žízeň a všemožná protivenství, protože se
vrhnou do močálu a zůstanou tam několik dní jen s hlavou vyčnívající nad vodou. Když jsou v lese,
živí se kůrou a kořínky a pro případ každé nouze chystají jisté jídlo, kterého pokud pojí i jen sousto
velikosti fazole, necítí pak ani hlad ani žízeň.“
Když přišlo jaro, vedl Severus svou armádu do kaledonské divočiny a častěji přitom cestoval
v nosítkách než v sedle. Kaledoňané obtěžovali jeho zadní voj a pobíjeli ty, kdo zaostali za hlavním
vojskem, celé jednotky sváděli z cesty dobytkem použitým jako návnada a třebaže lesy a palouky byly
plné nepřátel, jakmile se přiblížily legie, rychle mizeli a nebylo možné je donutit k bitvě. Římané
ztěžka postupovali přes lesy a rozvodněné řeky a všude čelili partyzánské válce. Starověcí autoři,
kterým čísla nikdy moc nešla, uvádí, že římské ztráty v tažení dosahovaly padesáti tisíc, což se zdá
neuvěřitelné.
Římané nicméně pokračovali dál na sever počasím Vysočiny až dorazili „k nejzazšímu konci
britského ostrova,“ kde Severus, s pocitem, že stojí na místě, kde nestál žádný římský generál, nechal
provést astronomická pozorování a ubezpečil se, že Británie je skutečně ostrov. Zdá se ale, že nebyl
dál na sever než na východním pobřeží Moray Firth.
Zmožené legie zanechal císař na místě, možná aby čelily zimě v Aberdeenshire nebo
v každém případě v táborech dost daleko na sever, aby udržely územní zisky, a sám se stáhl do
Yorku, aby vyčkal než znovu začne válečnická sezona. Jeho zdraví se zde zhoršilo, ale jeho
rozhodnost zůstávala neotřesená. Zjara se vrátil na frontu a řídil další postup tažení. Těžkosti už buď
musely být nesnesitelné, nebo si Caracalla pohrával s loajalitou jednotek, protože došlo ke vzpouře,
kterou starý pán utišil tím, že se objevil ve svých nosítkách, ukázal na své oteklé údy a řekl: „Vojáci,
pamatujte, že je to hlava, která velí,“ a rozkázal, aby nastoupili a poslechli ho, což oni okamžitě
udělali.
Druhé tažení Kaledoňany přesvědčilo, že proti tak odhodlanému veliteli nemohou obstát a na
podzim proto požádali o mírová jednání se slibem, že se budou chovat dobře a svou zemi postoupí
císaři. Ten se potěšeně vrátil do Yorku, kde mu zdraví nevylepšily zprávy, že sotva se otočil zády,
Kaledoňané zahájili všeobecnou ofenzívu. Zmítaný dnou, hněvem a rozhodnutím Kaledoňany příští
jaro naprosto vyhladit, Severus těžce onemocněl. Jeho obavy jako vojáka zhoršoval rodičovský
zármutek, bylo totiž zřejmé, že Caracalla touží po tom, aby Severus zemřel. Když se tak stalo,
panovalo podezření, že jeho konec uspíšil jed podaný jeho lékaři na základě Caracallova požadavku,
ale to bylo podezření, které se nad smrtí císaře, který skonal v posteli, vznášelo běžně. V Yorku byla
postavena pohřební hranice a Septimius Severus byl spálen se vší pompou náležející k poslednímu
rozloučení s císařem.
Císařovna Julie a její synové odvezli popel císaře zpět do Říma v alabastrové urně. Caracalla a
Geta nyní byli společnými dědici říše. Jejich vzájemná nenávist byla nezastřená. Sami uvažovali, že se
navzájem co nejvíce vzdálí, jeden bude vládnout na západě, druhý na východě, ale to nijak
nevyhovovalo Carcallovi, který chtěl vládnout sám. Císařovna zařídila jejich setkání v soukromých
pokojích svého paláce. Caracalla přišel v doprovodu centurionů, kteří měli rozkaz Getu zabít. Mladý
muž se vrhl do náručí své matky, kde byl ubodán, zatímco jeho bratr přihlížel, pokud přímo
nepomáhal.
Celou tu dobu triumfální oblouk Septima Severa, postavený v roce 203, pět let před
kaledonskými taženími, stál na Foru. Nesl jména nejen císaře, ale i Caracally a Gety. Jakmile
Caracalla svého bratra zavraždil, nařídil, aby bylo jeho jméno odstraněno ze všech pomníků, na nichž
se v Římě objevovalo. Místo, odkud bylo vymazáno, lze vidět i na tomto oblouku. Odstraněná slova
zněla et Getae nobilissimo caesari a lze je rekonstruovat z děr zanechaných držáky bronzových
písmen, která byla odstraněna.
Caracalla panoval jen sedm let a byl to čas naplněný ukrutnými hromadnými vraždami. Říká
se, že ho pronásledovaly přízraky jeho otce a bratra, kteří mířili jeho hruď hroty svých mečů a nic je
nezahnalo, třebaže svůj život strávil poutěmi za cizími bohy a svatyněmi. Snažil se je vymítat tím, že
posílal stovky současníků, aby jim byli společníky ve stínech a je velmi pravděpodobné, že byl teď už
šílený. Byl zabit ve třiceti letech svým pobočníkem, který mu pomáhal do sedla, a přitom mu do boku
vrazil dýku.
Tisíce britských návštěvníků, kteří na oblouk hledí každý rok, se mohou zamýšlet, tak jak
jsem se zamyslel já, že sem byl postaven jedním z prvních průzkumníků Skotska.
§3
Obhlížel jsem se oblouk Septimia Severa a přemýšlel o starém císaři pohupujícím se ve svých
nosítkách Skotskem, když jsem si všiml schodiště vedoucího o pár kroků dál k vysokým dvoukřídlým
dveřím do otlučené budovy. Vystoupal jsem po nich a zjistil, že stojím v sídle Senátu—Curii—
starověkého Říma, nejslavnější budově v análech práva a politicky nejdůležitějším místě římského
světa.
Budova byla objevena, když byl v roce 1937 zbořen starobylý kostel S. Adriano. Senát se po
stržení kostela objevil, aniž by mu očividně třináct století pohřbení nějak zvlášť ublížilo. Pod podlahou
byla nalezena původní dlažba z doby císaře Diokleciána, na níž se Senát scházíval v oněch osudových
věcích před pádem Říma.
Šokovaly mě tváře lidí stojících kolem, jak se nevzrušeně rozhlíží, aniž by si očividně
uvědomovali, že půda, na které stojí, je historicky posvátná. Zde totiž vskutku existovala ctihodná
pramáti parlamentů. Cítil jsem potřebu s někým se podělit o své potěšení. Promluvil jsem k jednomu
muži, který stál vedle mě, odpověděl ale nějakým jazykem, kterému jsem nerozuměl. Vzpomněl jsem
si na Gibbona procházejícího po Foru vznosným krokem a pomyslel si, jak by nad tímhle pohledem
zůstal stát v úžasu.
Síň to rozhodně není nádherná a není ani velká. Na délku tu proti sobě stojí tři řady
mramorových sedadel a na konci měli, sedíc proti shromáždění, svá kurulská křesla předsedající sudí.
Na vzdáleném konci síně byla hromada cihel, na které kdysi stál oltář a socha zlaté Niké přivezená
císařem Augustem z Tarenta.
Curie měla své různé zvláštnosti. Byla to posvěcená budova s postavením chrámu. Senát
nemohl zasednout před svítáním nebo po soumraku, celonoční zasedání parlamentu, která jsou u nás
tak častá, ve starém Římě neznali. Když senátor vešel do Senátu, přistoupil nejprve k Oltáři Vítězství a
vhodil několik zrnek kadidla do koše planoucího před ním. Tak jako v naší Dolní Sněmovně, ani tady
nebylo žádné řečiště a jednotliví řečníci se ke shromáždění obraceli ze svých míst, a když přišlo na
hlasování, postavili se ti, kdo byli pro návrh na jednu stranu síně a ti, kdo byli proti na druhou
Budova, jak ji dnes vidíme, se dochovala v podobě z pozdního císařství, z Diokleciánovy
doby. Za svou dlouho historii byla rozšířena, obnovena a dvakrát do základů vyhořela, ale má se za to,
že stojí na místě nejstarší sněmovní síně třetího římského krále z roku 670 př. Kr., kde se tehdejší
stařešinové scházeli ve svých hrubých pláštích z ovčích kůžích. V budovách, které se postupně střídaly
na stejném místě, se po staletí probíraly záležitosti republiky a císařství, zde pozvedal svůj hlas každý
z velkých mužů římské historie a jejich podlaha znala krok každého římského řečníka a císaře. Za
republikánských časů byly způsoby Senátu jednu dobu natolik strohé a střídmé, že vytápění budovy
v zimě bylo nemyslitelným přepychem. Vzpomněl jsem si na dopis, ve kterém napsal Cicero v roce 62
př. Kr. svému bratrovi, že důležité setkání bylo nutné odložit kvůli chladu a veřejnost byla značně
pobavena pohledem na stařešiny vycházející z ledově studené síně zabalené do svých purpurově
lemovaných tóg.
Můj zájem musel být, domnívám se, tak nápadný, že si ho všiml jeden z hlídačů, kteří střeží
zábrany, aby návštěvníci nechodili po starém mramoru. Počkal, až jsme byli sami a pak na mě s milým
a chápavým italským úsměvem mávl, rychle odstranil zábranu a pustil mě na podlahu Senátu.
Prohlížel jsem si každý detail a nejvíc mě zaujala cihlová konstrukce na konci sálu, na které stál Oltář
Vítězství postavený před pěknou sochou z Tarenta. Každý theologický badatel si vzpomene na debatu
o této soše ze čtvrtého století, koho by ale napadlo, že její podstavec je pořád k vidění?
Korespondence, která se nám dochovala, Symmachovy protesty a odpovědi sv. Ambrože, nás uvádí do
jednoho z podivných problémů, které vyvstaly v době, kdy ještě Řím nebyl celý obrácený na
křesťanství a několik aristokratických tvrdohlavců stále hájilo staré bohy.
Přišla doba, kdy Senát tvořilo smíšené shromáždění křesťanských a pohanských členů.
Křesťané měli námitky proti starobylému obřadu vzdávání holdu zlaté bohyni, který byl v Senátu
dodržován od doby císaře Augusta. Nedodržet tento obřad bylo pro pohana mnohem horší než, kdyby
nějaký britský poslanec z jakéhosi důvodu mohl chtít upřít úklonu Speakerovi. Křesťané ovšem
přesvědčili císaře Constanse, aby sochu odstranil. Jejich vítězství netrvalo dlouho. Vrátila se s císařem
Juliánem Odpadlíkem a v Senátu zůstala asi dvacet let během panování císařů Joviána a Valentiniána
I. Když se stal císařem Gratianus, křesťané ho opět přesvědčili, aby sochu zase odstranil a tak se stalo
v roce 382 po Kr. Pohanskou stranu vedl počestný a upřímný aristokrat jménem Symmachus, který
uctíval bohy svých předků. Požádal císaře, aby sochu navrátil, ale za svou snahu byl z Říma poslán do
exilu. Když následujícího roku Gratianus zemřel, Symmachus se vrátil do Říma a se stejnou žádostí se
ihned obrátil na nového císaře Valentiniána II., třináctiletého chlapce. Žádost je fascinující dokument,
prazvláštní směs pověry, patriotismu a tradicionalismu napsaná upřímným člověkem v rychle
hasnoucím soumraku bohů. Ukazuje také žalostně smutný obraz autora, starého muže čelícího novému
světu, kterému nevěří a který se mu nelíbí.
O žádosti se doslechl sv. Ambrož, biskup milánský a jeden z nejenergičtějších církevních otců
a vyžádal si její opis. Císaři zaslal odpověď, ve které na žádost odpovídal bod po bodu jasným a
rozumným způsobem. Člověk cítí v žádosti tíhu starého, unaveného náboženství a v odpovědi sv.
Ambrože sebedůvěru a energii nové víry. Mezi Symmachovými argumenty byl odkaz na někdejší
nádheru Říma a jeho skvělou historii, který měl dokazovat, že staří bohové stát bránili. Sv. Ambrož
v odpovědi odkazoval na různé chvíle u římských dějin, kdy se mu zdálo, že staří bohové spali. Chtěl
například vědět, co dělali v noci, kdy Galové vyšplhali na Kapitol. „Kde byl v tu chvíli Jupiter?“ ptal
se. „Hejkal zobákem husy?“
Tato velmi zábavná korespondence samozřejmě skončila vítězstvím křesťanské strany a socha
Vítězství se do Senátu nikdy nevrátila. Co se s ní stalo, nikdo neví.
§4
Domem panen vestálek, kde by byla mužská přítomnost po jedenáct století trestána smrtí,
prolézají muži všech národností. Je to jediné místo v troskách Fora, kde nemusíte myslet na Horatia
nebo Juvenala, abyste vyvolali stíny minulosti a jakkoliv velcí byste byli křesťané, právě zde si
nemůžete neuvědomovat přítomnost vznešenější, ušlechtilejší stránky pohanství, skoro jako kdyby
jeden z oněch krásných malých faunů z Kapitolského muzea přihopsal ze slunka, položil vám hlavu do
klina a nechal se drbat.
Líbí se mi představa, že to podobně cítili i Otcové církevního starověku, jinak by jistě
nedovolili, aby se tohle atrium stalo architektonickým prototypem křesťanského ženského kláštera a
stejně tak se mi zdá, že by své dcery s církví nesezdávali s tak podobnými obřady, které uváděly do
posvátného řádu zdejší novicky.
Dům panen vestálek je zříceninou a vše, co uspěchaný návštěvník vidí, je matoucí masa
cihlových zdí a širokého, travou zarostlého prostranství uprostřed, kde ve dvou protáhlých jezírkách
žije množství karasů stříbřitých. Někteří jsou ohromně velicí a všichni milují chleba, který si občas
vzpomenu jim přinést. Podél jedné strany zmizelého sloupořadí stojí řada bílých soch. Byly nalezeny
v troskách a zobrazují některé z vestálských velekněžek, Vestales Maximae. Jedna z nich má na hlavě
purpurově lemovaný závoj, suffibulum, tuším jediné známé vyobrazení této části odění. Používal se
jen tehdy, když se Vestě předkládaly slané koláčky a další obětiny.
To je vše, co můžete vidět, ale ve své představivosti si můžeme rekonstruovat dvoupatrový
klášter, budovu nanejvýš skvělou, kde vše bylo z mramoru. Byly nalezeny zlomky sloupů
podepírajících první patro, zhotovených z cipollina, ty menší z hořejšího patra byly ze vzácnějšího a
drahocennějšího brecia corallina. Ložnice vestálek byly v horním patře a mramorem pokryté stěny
těchto místností se během doby zřítily do přízemí. Zde vyšel najevo smutný příběh. Mramorový palác
obklopený vysokými chrámy a postavený prot úbočí Palatinu byl za chladného počasí ledovou truhlou.
Když se tam vydáte odpoledne, sami uvidíte, že je to jedno z prvních míst, které upadá do stínu, když
slunce zajde za kopec, a muselo zacházet ještě dřív, když na Palatinu stály vysoké paláce. Ve snaze
bránit se chladu a vlhku, postavily vestálky na straně kopce dvojité zdi a všude zvedly podlahy, někdy
velmi podivně na odřezaných amforách a mezi tyto řady přepůlených vinných džbánů se vypouštěl
obíhat horký vzduch z centrální výhně. Je to smutné pomyšlení, že čest a posvátnost muselo
doprovázet revma a artritida.
A kdo vestálky byly, a co dělaly?
V primitivních dobách byl oheň magický živel, vytvářený třetím dvou suchých klacíků.
V takových společnostech bylo rozumné vyhradit chatrč, kde oheň stále hořel, a lidé si odsud mohli
tento drahocenný živel odnášet. Zatímco muži byli na lovu nebo ve válce a vdané ženy se staraly o své
domovy a děti, péče o oheň přirozeně připadla mladým dívkám, které žádné jiné povinnosti neměly.
S tím, jak byli Římané čím dál civilisovanější, stal se z toho, co bylo za kmenových časů uspořádání
dané selským rozumem, náboženský kult a péče o oheň byla symbolickým obřadem, který se dotýkal
bezpečí a blaha státu. Pomyšlení na to, že by posvátný oheň mohl vyhasnout, bylo ve dnech římské
velikosti děsivé a proužek dýmu kroutící se na Vestiným chrámem byl v Římě každodenním
znamením, že v říši je vše v pořádku.
V nejstarších dobách bývaly chatrče původních Latinů a Etrusků kruhové a postavené z rákosí.
Když lidé začali stavět z kamene, pořád ještě vystavěli Vestin chrám v kruhové podobě, a tak i zůstal,
až do pádu Říma, mramorová památka na primitivní chalupu ze slámy. Vše, co se pojilo s Vestou,
jejím uctíváním a službou panen vestálek bylo prodchnuté tímtéž náboženským starožitnictvím.
Vestálky byly zprvu jen čtyři, pak jich bylo šest a teprve mnohem později sedm, ale největší část
římských dějin jich bývalo šest. Byly zasvěcené a stály mimo běžné zákony, těšily se velkým výsadám
a bohatství. Velekněžka vestálek měla kdykoliv právo na audienci u císaře, když vycházela ven, šel
před ní a jejím kněžkami liktor a pokud náhodou potkaly někoho vedeného na popravu, měly výsadu
ho omilostnit, bez ohledu na zločin, který spáchal. Další výsadou, pozoruhodnou ve městě, jako byl
Řím, kde byla ve dne zakázána jakákoliv kolová doprava, bylo jejich právo vyjíždět do ulic
v kteroukoliv dobu. Měly dva povozy, jednu starobylou slavností káru a další lehký všední kočár.
Když byly na vyjížďce, musel jim s úctou uhnout z cesty i konsul.
Vestálky byly v otcovské péči nejvyššího kněze, Pontifika Maxima, který na ně měl jako
jediný muž svůj vliv, a jako jediný směl vstoupit do Atria Vestae. Je také pravděpodobné, že do jejich
domu obsazoval služebné, které je špehovaly, protože i jejich nejmenší slova a činy byly sledovány a
bral se na ně zřetel.
Volná místa v sesterstvu vznikala, jen pokud některá z vestálek zemřela nebo po třiceti letech
služby odešla na odpočinek. Její místo obsazovala jedna z řady mladých děvčat, které nabízeli jejich
rodiče. Musely být fyzicky dokonalé, bez zvláštností nebo deformit. Novicce muselo být víc než šest a
méně než deset let a jejich rodiče museli být bezúhonní. Existují doklady o tom, že jedno děvče bylo
odmítnuto kvůli domácím sporům mez jejím otcem a matkou, mělo se za to, že takové děvče by
nebylo u bohyně domácího krbu vítáno. Když byla mladá vestálka vybrána, dala sbohem svým
rodičům a byla předána Pontifiku Maximovi. Ten ji uvedl na nyní travou zarostlé nádvoří domu panen
vestálek, kde ji slavnostně oslovil a dal jí titul Amata, zřejmě jako odkaz na jemnou úctu domácího
krbu, jíž byla nyní zasvěcena. Na závěr obřadu jí byly odstřiženy vlasy a obětovány posvátnému
stromu, poté byla oděna do bílého šatu panen vestálek. Během obřadu složila třicetiletý slib cudnosti.
Po uplynutí té doby směla, pokud chtěla, opustit řád, a dokonce s i vdát. Uvádí se, že jen velmi málo
vestálek této svobody využilo a raději zůstávaly vestálkami a těšily se ze svých mimořádných výsad,
dokud v požehnaném stáří nezemřely.
Vestálka se toho musely velmi mnoho naučit, protože svých prvních deset let strávila učením,
dalších deset let dělala, co se naučila a posledních deset let vedla novicky. Ve dne v noci se
samozřejmě musely starat o oheň uprostřed jejich nádherného Vestina chrámku, který stál pár kroků
od Atria tam, kde dosud stojí jeho trosky. Byl to nejpěknější z malých chrámů v Římě, veselý,
příjemný mramorový kruh s bílými sloupy dokola spojenými kamenným krajkovím. Zprostředka jeho
kónické střechy vycházel z otvoru dým posvátného ohně. V noci musela z tohoto otvoru vycházet
příjemná červená záře a jistě muselo být příjemné, když se člověk v noci vracel přes Forum domů,
vzhlédnout, vidět ji a vědět, že sloužící vestálka na oheň dohlíží a že všechno je v pořádku.
Pokud oheň vyhasl nedopatřením, a takové případy se během jedenácti staletí staly, bylo to to
nejhorší ze všech prodigia, , příčinou takového neštěstí, domnívám se, mohlo být navlhlé dřevo,
tropická přeháňka či ospalá vestálka. Pokud byla na vině sloužící vestálka, čekal ji brutální trest. Byla
svlečena a v temnotě ji Pontifex Maximus bičoval, nepochybně na paměť všech bití, která dostávala za
nedbalost prehistorická děvčata. Pak společně oheň znovu zapálili, zřejmě vrtáním díry do prkna
posvátného dřeva. To byl způsob, který Pontifex Maximus používal jednou ročně v březnu, kdy se
plamen nechával vyhasnout a pak byl roznícen novoroční oheň—pohanská verze obřadu Svatého
ohně, který dosud slaví každé Velikonoce řečtí pravoslavní v Jerusalémě.
Žádný kněz učící se slavit mši nemusí být tak přesný, jako musela být v dodržování svého
obřadu panna vestálka. Nesměly používat vodovod, a všechna voda v domě panen vestálek musela být
přinesena z dosti vzdáleného posvátného pramene. V počátečních dobách musely vestálky chodit
pěšky a vodu nosit v kameninových nádobách na hlavách, později ale pro ně tuhle lopotu obstarávaly
služebné. Ke stolování používaly vestálky nanejvýš starožitné hliněné talíře a poháry, které vyšly
z módy už před staletími. Při každoročním pečení obětního chleba z prvních obilných klasů používaly
vestálky metody z prehistorických dob, ještě před tím, než byl vynalezen mlýnský kámen. Člověk
žasne při pomyšlení, jak mohl během doby archaismus nabýt náboženského významu.
Vedle chrámových služeb se vestálky staraly o jisté tajemné předměty, o nichž panovalo
přesvědčení, že je s nimi svázáno zachování Říma. Proto, když na na Foru vypukl požár, což se dělo
často, vestálky přirozeně opouštěly posvátný plamen a jejich jedinou starostí bylo uchovat relikvie.
Jednou z nich bylo Palladium, o kterém se mělo za to, že je to socha zachráněná z Aeneem z plamenů
Tróje. Konečný osud těchto předmětů patří k záhadám Říma, a když bylo v minulém století Atrium
Vestae vykopáno, existovala naděje, že to do věci vnese nějaké světlo, archeologové ale dospěli
k závěru, že si poslední vestálky své tajemství odnesly do hrobu.
Každá vestálka nosila zvláštní pokrývku hlavy známou jako proužek. Byla to vlněná páska
podobná diadému a symbolisovala její panenství. Pokud panna na svůj slib zapomněla, říkalo se o ní,
že pošpinila svůj proužek. Nestávalo se to často, za celých jedenáct století existuje sotva dvacítka
takových případů. Byl ovšem jeden hrozný rok, 114 př. Kr., kdy školy musely být pod opravdu
špatným vlivem, protože nastal bezpříkladný skandál, když svůj proužek pošpinily dokonce tři
vestálky a za svůj hřích zaplatily ohavnou smrtí pohřbením zaživa, což byl podle římského práva trest
za incest. Když byla provinilá vestálka obžalována a shledána vinnou, byla zbavené své ozdoby a
zbičována. Nejlepší záznam o tom, co následoval zanechal Plutarchos.
„Vestálka odsouzená pro spáchání incestu je pohřbena zaživa v sousedství Porta Collina pod
hradbou Servia Tullia. Je tam malá krypta s otvorem ve střeše, kterým je spuštěn žebřík. Krypta je
vybavena lůžkem, olejovou lampou a trochou skromné stravy jako je chléb, mléko, voda a olej. Ty
jsou připraveny (ve skutečnosti jen tříbí krutost), protože by se jevilo jako svatokrádež odsoudit
k smrti hladem ženu dříve zasvěcenou bohům. Nešťastná pachatelka je sem přinesena v zakrytých
nosítkách, ke kterým je přivázána koženými pásy, a proto je nemožné, aby její vzdechy a nářky slyšeli
shromáždění truchlící. Dav se tiše rozestoupí, aby nosítka mohla projít, nepadne ani slovo, neozve se
ani zamručení. Z očí všech přihlížejících kanou slzy. Není možné si ani představit děsivější
podívanou, celé město se chvěje hrůzou a žalem. Nosítka jsou přinesena k okraji otvoru, popravčí
přeřízne pásky a velekněz pronese neslyšnou modlitbu a povznese paže k bohům, než se pak rozloučí
s pachatelkou. Jde za ní a pomůže jí na vrchol žebříku, v osudové chvíli, kdy mizí, se pak odvrací.
Jakmile sestoupí dolů, je žebřík odejmut, otvor je uzavřen a na kámen, který jej kryje je navršeno
velké množství zeminy, dokud není dosaženo vrcholu náspu a každá stopa popravy není zahlazena.“
Místo tohoto děsivého pohřbívání bylo známé od roku 1872, kdy jeho umístění určil profesor
Lanciani. Pohřební kryptu umístil pod dnešní Via Goito, asi padesát yardů od východního vchodu do
ministerstva financí a nedalo hlavního nádraží. Se vší pravděpodobností zde ony vestálky zrazené
Venuší pořád leží ve svých děsivých hrobkách, zatímco nad nimi jezdí doprava moderního Říma.
Poslední pohled na vestálky je vznešený. Řád vestálek byl zrušeno při sekularisaci
pohanských chrámů v roce 394 po Kr. V Římě tehdy pobývala Serena, krásná manželka vandalského
generála Stilicha a zavítala také do chrámu Velké Matky na Palatinu. Viděla tam sochu bohyně stojící
nad svým studeným oltářem, pořád ještě oděnou v slavnostních šatech a ozdobenou šperky.
Vystoupala po schodech k soše, rozepnula její náhrdelník a vložila si ho na svůj krk. Stará panna
vestálka, možná vůbec poslední ze svého řádu, která ji do chrámu doprovázela, nad tou svatokrádeží
hlasitě vykřikla, když ji kvůli tomu vyvedli, proklínala Serenu pro její bezbožnost. O pár let později
byla Serena na příkaz Senáru uškrcena kvůli podezření z pletich s Góty a když krk, který nesl klenot
bohyně, pocítil popravčí provaz, měli poslední pohané v Římě dojem, že staří bohové promluvili. k.
Zdálo se mi tedy, že samotný prach domu panen vestálek byl plný vzpomínek. Žádný
náboženský řád v historii se zřejmě do stínů neodebral s méně skvrnami na svém charakteru. Zdálo se
mi, že kněžky posvátného plamene prochází ve svých sněhobílých šatech ze století do století, tajemné
a hieratické ve všem, co dělají, a také ve svých posvátných úlohách, symbolických pro všechny ženy,
bez ohledu na rasu či náboženství, o kterých se také dá říci, že jsou kněžkami krbu.
Zpoza hromady zdiva se ozval hlas jakéhosi turisty. „Co tam je, je tam něco k vidění?“
Další hlas, jehož majitel se očividně díval do mapy, četl nahlas. „Dům panen vestálek! Ne,
tedy nic k vidění není. Jen spousta nepořádku…“
A pak se objevili dva mladí návštěvníci, přelezli zeď a zmizeli mezi troskami.
§5
Když jsem jednoho dne šel po Via Sacra, došel jsem k malému kulatému chrámku, který
průvodce označují za Romulův chrám. Byl postaven na paměť prince, který své jméno dostal od svého
otce, císaře Maxentia, v záchvatu starožitnického nadšení. Klouček zemřel a jeho milující rodič se o tři
roky později, obtěžkán brněním, zřítil do Tibery, kde zahynul. Stalo se to v bitvě u Sacra Rubra, kdy
vítězný Konstantin Veliký vstoupil do Říma se znamením Krista na svých praporcích.
 Když jsem si ale prohlížel okrouhlý chrámek, nepřemýšlel jsem o Romulovi. Přemýšlel jsem o
tom, že na Foru chybí dveře, a zrovna tady jedny krásné byly, bronzové s nádhernou zelenou barvou
malovaného zrcadla nebo mince. Zrovna když jsem dveře obdivoval, jedno jejich křídlo se začalo
pomalu otvírat. Bylo skoro strašidelné vidět v tomhle chrámku na tichém a opuštěném místě, známky
lidského života. Zatímco jsem zvědavě čekal, kdo nebo co se objeví, vyšel ven postarší malý Ital,
jeden z oněch záhadných správců ruin, mužů v civilním oblečení, kteří mají tuhle a tamhle svoje
zamčené boudy plné nádherných vejcovcových ornamentů.
Vyšel jsem po schodech a řekl mu, jak moc obdivuji ty dveře. Vysvětlil mi, že jsou to jediné
římské dveře, které se ještě otáčí v původních pantech. Tomu se mi vůbec nechtělo věřit, ale on si tím
byl zcela jistý a on to musel vědět. Jmenoval se Guiseppe Protti a řekl mi, že na Foru pracuje, pod
vedením mnoha archeologů, pětatřicet let. V ruce držel bronzový římský klíč toho typu, který můžete
vidět značně zkorodovaný v Britském muzeu. Zeptal jsem se se ho, jestli bych si mohl vyzkoušet
otevírání dveří, které se podle něj otáčí ve svých pantech tak dlouhou dobu. Ukázal mi, jak se strká
klíč do zámku, jak se pak musí tvrdě zatlačit dlaní a po několika neúspěšných pokusech se se velký
bronzový list, vysoký alespoň osmnáct stop, začal pomalu otevírat dovnitř. Chrám byl bohužel nyní
skladištěm mramorových sloupů, zlomků zdiva, krumpáčů a lopat. Nádhernější dveře se nikdy
neotvíraly před obyčejnějším výjevem.
Vydal jsem se po Via Sacra, kolem místa, o kterém jsem si jistý, že tam Horatio potkal
Otrapu, k úžasnému Titovu oblouku. Pokud chcete vidět, jak to s architekturou může jít z kopce,
porovnejte tohle úžasné dílo, postavené v prvním století, s těžkopádnými a neživotnými postavami na
oblouku Septimia Severa na opačném konci Fora, postaveném o dvě a půl století později.
Titus, syn císaře Vespasiána, ukončil válku židovskou a zničil Herodův chrám, jak energicky
popsal Josef Flavius. Uvnitř Oblouku můžete vidět reliéf Tita projíždějícího v triumfu Římem s kořistí
ze svého tažení, která zahrnovala svatostánek a zlatý sedmiramenný svícen. Jsou to jediná existující
soudobá sochařské zpodobnění těchto předmětů a jejich konečný osud zůstává stále tajemstvím.
Ví se tolik, že až do vyplenění Říma barbary zůstávaly uchovávány v Chrámu míru, prvním
římském museum, a jako jedny z mála uložených artefaktů, přečkaly požár v roce 191 po. Kr. Má se
za to, že část židovské kořisti zmizela při vyplenění Říma Alarichovými Góthy v roce 410 a nikdy o ní
už nikdo neslyšel. Procopius, píšící v šestém století, říká, že když Genseric a jeho Vandalové, Berbeři
a Beduíni vyplenili Řím v roce 455 byl zbytek pokladů naložen na lodi bezpečně přepraven do
Kartága. Zdá se, že tam je pak objevil Belisarius a poslal do Konstantinopole.
Tomu protiřečí podivná legenda, že když v jižní Itálii zemřel Alarich, odklonili jeho stoupenci
tok řeky Busento a vybudovali velkou hrobku, kde kolem jeho mrtvého těla navršili jeho trofeje,
včetně židovské kořisti z Říma, a pak pobili dělníky, aby nikdo nevěděl, kde je Alarich pochovaný.
Židé ovšem nevěří ani jednomu z obou příběhů. Autoři Talmudu píší, že kořist z Chrámu byla prostě
vhozena do Tibery, kde zůstává doposud. Mám za to, že někdy v osmnáctém století římští Židé žádali
papeže, aby jim dovolil Tiberu prozkoumat, ale to se nikdy nestalo.
Mezi Židy existuje také starodávná pověra, že není správné nebo že nepřináší štěstí procházet
pod Titovým obloukem a když jsme pozoroval skupiny návštěvníků procházející pod Obloukem,
mnohokrát jsem se snažil zjistit, zda se tahle pověra ještě dodržuje: ale tolik těch, kdo vypadali jako
Židé, procházeli bez obav pod Obloukem a tolik dalších, kteří vypadali zrovna tak jako Židé, se mu
podle všeho vyhýbali, že jsem nebyl s to dojít k nějakém závěru. Zmínil jsem se o tom jednomu
průvodci a ten mi odpověděl, , že o tom nemá pochybností. Opakovaně si totiž všiml, že židovští
členové jeho skupiny se Titovu oblouku zdaleka vyhnuli. Proti návštěvě Kolosea, vystavěného v téže
době velkými skupinami židovských zajatců, ale žádných předsudků není.

§6
Když se v římských muzeích díváte do mramorových tváří césarů, může vás napadnout, že i ti
špatní mají nějaké rysy, které jim dodávají lepšího vzhledu. Když se člověk dívá do smutné, důstojné
tváře Tiberia, kdo by uvěřil, že to byl starý ničema, který odešel ve věku sedmdesáti let na odpočinek,
aby se na Capri věnoval svému hýření? Kdo by si dokázal představit, že klidný a citlivý Claudius byl
skutečně tak naprostý osel a kašpar, jak byl vyobrazován, nebo že Nero naprosto neměl ani rozum ani
důstojnost? Co si s tím počít? Lžou tyhle sochy, nebo jsou Životy císařů je jen sbírkou zlovolných
politických klepů? Jejich autor Suetonius byl prazvláštní povaha a víme toho o něm jen málo, jen
tolik, že se narodil za vlády Nerona a byl to nespolečenský a pověrčivý jedinec, který nezapadal do
svého prostředí. Pokoušel se o právní praxí a vzdal to, vyzkoušel armádu a resignoval, a posléze se stal
sekretářem císaře Hadriána, nakonec byl ale propuštěn pro neuctivé chování k císařovně.
Nejspokojenější byl podle všeho v knihovnách při cudném potěšení z bádání. Jelikož měl přístup do
královských archivů, měl všechny možnosti zjistit důvěrné detaily o životech vznešených osobností,
ale zdálo se, že ho víc přitahují jejich neřesti než ctnosti. Podobně jako mnoho tichých, ostýchavých
nátur měl ucho vždy ochotné naslouchat skandálům. Byl také prvotřídním politickým žurnalistou a
znal subtilní umění opomenutí.
Myslím, že badatelé se mnou budou souhlasit, že včítání morálních hanebností do nevinných
návyků nebo výstředností bylo pro římskou politickou propagandu typické. Kriminální pomluva byla
podle všeho římským ekvivalentem moderní karikatury a sotva která velká osobnost byla vůči ní
imunní.Možná se tomu Římané jen zasmáli, tak jako se my zasmějeme kreslenému vtipu. A tohle
zlovolné popichování v Římě pořád pokračovalo až do věku Pasquina.
Téměř všichni césarové byli vystrašení muži. Nový césar často šplhal k moci po zavražděné
mrtvole svého předchůdce, a bylo běžnou politikou mrtvého césara ostouzet. Nejděsivějším rysem
systému,, byla bezmoc kdysi všemocného Senátu. My, kteří jsme zažili dobu Hitlera a Mussoliniho
bychom ovšem měli snadno chápat, jak se se to stalo. Přesto sezdá podivné, že taková tlupa rabiátů
jako byla pretoriánská garda, směla po staletí volit císaře, a když si pak zamanuli, ho zavraždit a zvolit
někoho jiného. Kdyby byl Senát dost mocný, aby ukáznil pretoriány, když zavraždili Caligulu a
z rozmaru zvolili Claudia, který se schovával za závěsem, dějiny mohly vypadat jinak: oni ale ztratili
vládu nad situaci na začátku a od té doby byly vždy v pokořujícím postavení těch, kdo museli
blahopřát kandidátovi zvolenému palácovou stráží.
V situaci, kdy se jakýkoliv generál v armádě může stát sokem panujícího císaře, nepřekvapí,
že byli mnozí náhle svrženi a že se řada císařů rozhodla žít život krátký a veselý. Nervové vypětí
dobře ilustroval Domitianus, který měl z úkladné vraždy takový strach, že měl stěny svého paláce
pokryté deskami slídy, aby viděl, co se děje za ním, a degradující pravidla pro setrvání u moci vyjádřil
na své smrtelné posteli Septimius Severus, když svým synům řekl: „Dopřávejte zbohatnutí vojákům, o
nic jiného se nestarejte.“
Z pětapadesáti císařů panujících od časů Augusta po Joviána, tedy dobu nějakých čtyř století,
jich bylo osmadvacet zavražděno a tři spáchali sebevraždu, jen sedm mužů nastoupilo po svých otcích.
Mezi lety 235 a 285 zemřel přirozenou smrtí jen jeden z šestadvaceti císařů. Hrůzu budící ukrutnosti a
úkladné vraždy, ženské pletichy a vláda milců spojované v populární představivosti s Byzancí či dvory
chalífů, byly na Palatinu dobře zavedené a člověk žasne, že se našel někdo ochotný být césarem.
Kandidáti ale přesto nikdy nescházeli, ba co víc, muži století za stoletím vraždili, upláceli a
pletichařili, aby mohli obléknout plášť, který se tak často rychle stával rubášem.
Když člověk rozvažuje nad krvavou historií césarů, nevyhnutně pomyslí na toho prvního, Julia
Caesara, označovaného za největšího muže starověku. Zemřel proto, že skupina idealistických
republikánů a nespokojených senátorů byla přesvědčená, že chce založit dědičnou monarchii. Některé
z Caesarových bust zhotovených v jeho posledních letech ukazují smutnou, vrásčitou tvář, propadlé
tváře a dolů otočená ústa, tvář rozčarovaného sedmdesátiletého muže, ačkoliv Caesarovi bylo v době
jeho smrti teprve osmapadesát let.
Změny, kterou prodělal, si všímali i současníci: jeho nemocí, četnost jeho epileptických
záchvatů, jeho zapomětlivosti, špatná nálady a unaveného a přepracovaného vzhled.
Casesar nebyl zavražděn, jak říká Shakespeare, na Kapitolu, ani na Foru, ale asi o půl míle dál,
v nádherném novém divadle, které Pompeius nechal postavit na Martově poli. Důvod, proč se Senát
scházel tak daleko od svého historického sídla, byl ten, že sídlo Senátu bylo v rekonstrukci a nebylo
možné ho užívat.
Je zajímavé vydat se, jak jsem to jednoho dopoledne udělal já, ve stopách Casearova pohybu
v poslední den jeho života. V té době žil se svou ženou Calpurinou v oficiální residenci Potifexe
Maxima na Foru, v budově vedle domu panen vestálek. Caesar byl poslední Pontifikem Maximem,
který tam sídlil, když po něm nastoupil Augustus, žil na Palatinu a starý Domus Publica zahrnul do
domu panen vestálek.
Právě do tohoto domu a do samoty nočního Fora se Caesar vrátil 14. března roku 44 př. Kr.
Povečeřel se svým přítelem Lepidem, po večeři si četl nějaké státní listiny a přitom jedním uchem
poslouchal hovor kolem sebe. Někdo začal debatu na téma „Jako smrtí je nejlépe zemřít?“ Caesar
letmo vzhlédl od svých listin, krátce prohlásil „Náhlou,“ a dál si četl. Když se vrátil domů nemohl
usnout, stejně jako Calpurnia. Měla sen, ve kterém držela jeho mrtvé tělo, a tak ji to rozrušilo, že se ho
pokusila přesvědčit, aby svou návštěvu Senátu zrušil.
Ženy často mívají šestý smysl, který moudří muži nepodceňují a Caesar byl nejprve nakloněn
se zařídit podle její rady. Do spiknutí s cílem ho zabít bylo přizváno přinejmenším šedesát mužů a
Calpurnia si nepochybně byla vědoma atmosféry zlověstného předvídání. Svého muže,
osmapadesátiletého cynika, jehož udatnostem se celá armáda smála, zjevně stále milovala a její obavy
o jeho bezpečí a její touha ho ochránit nijak neovlivňovala skutečnost, že její nechvalně známá rivalka
Kleopatra byla v té době usídlená v Caesarově ville na západním břehu Tibery. Když ovšem přišel čas,
Caesar nad Calpuriniinými obavami mávl rukou a vydal se na schůzku s mladým mužem, který byl
poslán, aby ho doprovodil, protože spiklenci se třásli úzkostí, aby už měli svůj krvavý skutek za sebou,
než se zpráva o spiknutí prolákne.
Zabralo mi to patnáct minut pomalé chůze, než jsem od trosek Domu Publica na Foru došel na
místo Caesarovy smrti. Nelze říci, kterou cestou se vydal, je ale pravděpodobné, že když opouštěl
Forum, přejel pohledem po lešení kolem nového Senátu a je možné, že tam práce měly zrovna
přestávku, protože březnové Ídy byly veřejným svátkem. Obyvatelé Říma se 15. března každý rok
vyhrnuli ven, aby oslavili svátek spojovaný s tajemnou bohyní nazývanou Anna Perenna,
zobrazovanou jako opilá stará babice. Davy zasedly k piknikům pod stromy nebo pod přístřešky
z větví a notně popíjely. Ovidius říká, že lidé se sbíhali na Martovo pole k veselí a že se modlili, aby
žili tolik let, kolik pohárů vína vypili. Scény takového svátečního veselí byly tím posledním, co Caesar
z Říma viděl.
Pompeiovo divadlo na Martově poli bylo nejnádhernější budovou svého druhu v Římě a uvádí
se, ževzhledem bylo podobné řeckému divadlu v Mityléněe. Obrovský půlkruh mramorových sedadel
pod otevřeným nebem pojal publikum čítající sedmnáct stovek lidí a za jevištěm stály kryté kolonády
a zahrady osázené platany, kde se mohli diváci procházet o přestávkách. K těmto zahradám přiléhala
Pompeiova Curie, kde se půlkruh sedadel zdvihal v patrech nad sebou proti apsidě, kde stála proslulá
Pompeiova socha. Právě v této síni měl Senát zasednout. U paty Pompeiovy sochy Caesar padl,
zasažen třiadvaceti ranami a je zaznamenáno, že posedním jeho skutkem, než padl na mramorovou
podlahu bylo, že se postaral, aby ho jeho tóga důstojně zakryla. Okázalý a ne docela poctivý ješita
Brutus „spáchal snad největší ničemnost, jaké se kdy kdo dopustil na své generaci,“ jak řekl profesor
J. F. Mahaffy.
Místo, kde nádherná budova stála, leží kdesi pod ulicemi plnými lidí někde poblíž Larga
Argentina. Někdejší příchod k Pompeiovu divadlu dnes zaplňují stání taxíků a tramvajové koleje a nad
zemí po stavbě nezbylo ani stopy: když se ale vydáte prozkoumat barvité uličky za Teatro Argentina,
dojdete na omšelé náměstí, kde velký blok bytů, dílen a kancelářských budov zřetelně sleduje část
křivky hlediště a toto místo se jmenuje Piazza Grottapinta. Temná ulička odsud vede do maličké
Piazza del Biscione, kde má skrovná restaurace Da Pancrazio podzemní jídelnu v základech
starověkého divadla. Zde můžete usednout, obklopeni bloky travertinu a opus reticulatum a
pozdvihnout sklenku na paměť velkého muže, který byl nedaleko tak podle zavražděn.
Podobně jako mnoho částí Říma vypadají i tyhle ulice, jako by s příchodem temnoty
sklouzávaly o několik století zpět. Myslel jsem, že je docela dobře znám, dokud jsem se ovšem
nepokusil najít jimi cestu v noci. Scéna se naprosto změnila a já se ztracený potloukal Římem doby
renesance. Obchody a kanceláře byly zavřené a z bytů a podzemních doupat se vyrojil velký zástup
mužů, žen a děti, místních obyvatel, kteří mi ve světle pouličních lamp připomínali tváře a gesta dávno
minulých časů. Když jsem přišel k malému průchodu, v úmyslu zkrátit si cestu na Piazze de Biscione,
zjistil jsem, že je na obou stranách zavřený uzamčenými železnými branami. V temnotě průchodu
jsem viděl lampu hořící pod obrazem Madony. Zeptal jsem se jednoho člověka, proč je průchod
zamčený. Odpověděl mi, že tam kdysi byla zavražděna nějaká dívka a od té doby se průchod po
setmění zamyká.
Jestliže Piazza Grottapinta představuje oblouk Pompeiova divadla, kolonáda musí ležet někde
pod Via di Chiavari a Curie se musela táhnout k Largo Argentina. Pokud tedy chcete najít místo, které
je v Římě nejblíž tomu, kde Caesar padl, najdete je kupodivu na schodišti Teatro Argentina. Tohle
divadlo existuje od osmnáctého století, i když bylo přestavováno. Právě zde diváci v roce 1816
syčením vyprovodili první představení Rossinho Lazebníka sevillského. Nešťastný skladatel z divadla
v zoufalství utekl a uchýlil se do svého příbytku ve Via de Letauri: během čtyřiadvaceti hodin se ale
měl dočkat přechodu od zoufalství ke slávě, když publikum druhého večera jeho operu oslavovalo
jako mistrovské dílo. Rossini prozíravě zůstával v úkrytu a nadšený dav odpochodoval s pochodněmi
k jeho příbytku a triumfálně jej odnesl na hostinu.

§7
Caesarovo tělo zůstalo pár hodin ležet tam, kde padl. Pak vešli ttři ze čtyř otroků, kteří nesli
jeho nosítka, do Curie, sebrali zkrvavené tělo a odnesli je domů. Jelikož jim jeden chyběl, nosítka se
nakláněla a jedna z Caesarových paží z nich visela dolů. Tohle uviděla Calpurnia, když otroci přinesli
svého pána domů do Domus Publica.
Většina Angličanů, se vzpomínkami ze Shakespeara hledá, na Foru místo, kde Marcus
Antonius pronesl svou řeč a kde truchlící dav vytahal ven stolce soudců a vůbec vše, co hořelo a spálil
Caesarovu mrtvolu přímo na místě a nedovolil pohřebnímu vozu pokračovat na Martovo pole. A tohle
místo je snadno k nalezení. Je téměř v jedné linii se třemi zbývajícími bílými sloupy chrámu Castora a
Polluxe, který je jedním z orientačních bodů Fora, a trochu severně od nich. Nezbylo tu nic než
půlkruhový výklenek mohutného tufovéhozáklad oltáře, který tu byl posléze postaven. Domus Publica
leží jen o pár metrů dál, takže pohřební průvod mohl sotva začít, když kontrolu převzal dav.
Vražda vražda Julia Caesara vyvolala řadu problémů, jeden z těch zajímavějších se týkal
Kleopatry. Z pahorku Janiculum jsem se díval dolů do anglicky vyhlížejícího parku Villy Doria
Pamphilj, kde Kleopatra kdysi žila v Caesarově ville. Část lepší římské společnosti, a zřejmě i
obyčejní lidé, ji nesnášeli. I když to byla makedonská Řekyně bez kapky egyptské krve, Římané ji rádi
považovali za orientální harpyji, která pro Řím nevěst nic dobrého. „Královnou opovrhuji,“ psal
Cicero Atticovi, i když není možné rozhodnout, zda jí starý republikán nenáviděl kvůli tomu, že ji
považoval za hlavní zdroj Caesarových královských ambicí, nebo zda ho urazila, nebyl ale jediný, kdo
ji měl v nelibosti. Řím byl šokován a pobouřen, když Caesar umístil její sochu, se dvěma velkými
britskými perlami v uších, do svého nového chrámu Venuše Genetrix, což někteří považovali za
znamení, že očekává, že římský lid bude jeho milenku považovat za bohyni.
V době Caesarovy smrti jí bylo čtyřiadvacet let. Syn Caesarion, kterého mu porodila, byl
tehdy tříletý. Jak chlapec vyrůstal, připomínal jeho vzhled a chůze lidem Caesara, a je podivné, že se o
něm Caesar ve své poslední vůli nezmiňuje. Ve zmatku, který po vraždě následoval, Marcus Antonius
povstal v Senátu, aby předložil Caesarionoův dědický nárok, ale padla námitka a nic z toho nebylo.
Kleopatra nyní ztratila lásku a ochranu nejmocnějšího muže světa a také svůj sen o
budoucnosti. Před vraždou se v Římě povídalo, že si ji zamýšlí vzít za manželku a své hlavní město
přenést do Alexandrie, kde měl zamýšlet vládnout spolu s ní jako faraon nad spojeným římským a
helenistickým světem. S Caesarem jako svým chotěm a s legitimizovaným dítětem se Kleopatra viděla
jako paní světa, zatímco její syn, jehož krev spojovala makedonskou krev Ptolemaiovců s římskou krví
gens Julia, by zdědil impérium, na jaké by nepomyslel ani Alexandr Veliký.
Odchod Kleopatry zmiňuje jeden v dubnu psaný Cicerův dopis. Statečně měsíc setrvala
v Římě a čekala, na kterou stranu se vítr otočí. Když se otočil proti jejímu dítěti, odplula s egyptskou
flotilou do Alexandrie.
Ovšem právě během Kleopatřiny návštěvy v Římě došlo k významnější události, se kterou
byla spojená a která od té doby navždy ovlivňovala životy lidí. Byla to reforma kalendáře. Rok upadl
do zmatku a Caesar se rozhodl začít znovu juliánským kalendářem, který zůstává základem našeho
současného systému. Do Říma byli pozváni někteří egyptští dvorští astronomové, aby pomohli
navrhnout nový systém založený na egyptském Eudoxově kalendáři. Mezi nimi byl i nejslavnější
egyptský astronom Sósigenes a právě s ním Caesar spolupracoval.
Než začal platit nový kalendář musel rok lidem připadat nekonečný: obsahoval devadesát další
dnů! Pak začal první juliánovský rok se svými dny rozdělenými mezi měsíce po třiceti nebo
jednatřiceti, vyjma února, který měl původně dnů devětadvacet a každý čtvrtý rok třicet. Měsíc
Quintilis byl na počest Julia Caesara pojmenován July a o generaci později byl Sextilis pojmenován po
Augustovi, i když tvrzení, že ukradl den únoru, aby byl jeho August stejně dlouhý jako Caesarův July
je jen stará a vytrvalá legenda. Opakuje se po staletí a k nalezení je dokonce i v některých vydáních
Encyclopedia Britannica. Očividně pochází z De Anni Ratione, které napsal John Holywood, neboli
Sacro Bosco, z Yorkshire, který žil v Paříži kolem roku 1230 a vysvětlení pro kratší únor našel ve své
představivosti. Starověké autority ale dokládají, že měsíc Sextilis měl jednatřicet dnů mnoho let před
tím, než se z něj stal měsíc Augustův.
Je fascinující stát na Janiculu, dívat se dolů na krásný park Villy Doria Pamphilj přemýšlet na
tím, že právě tam byl v Kleopatřině ville před devatenácti staletími sestaven juliánský kalendář.
Pokud je socha ve vatikánské galerii skutečně z chrámu Venus Genetrix, Kleopatra nebyla
skutečně pohledná. Vidíme mladou ženu stojící v elegantním postoji, oblečenou v řeckých šatech. Po
zničujícím šarmu a jiskřivé brilanci o níž starověcí autoři říkají, že patřily k jejím kouzlům, není ani
stopy. Může to být socha kterékoliv aristokratické mladé ženy té doby a skutečně, kdyby nebyla
označena „Kleopatra“ člověk by se na ni podruhé ani nepodíval.
Zbývajících třináct let svého života po Caesarově smrti strávila pokusem znovu vybudovat
svůj sen o světové říši. Vdala se za Marka Antonia a pokud bychom potřebovali důkaz, že Caesarion
byl skutečně Caesarovo dítě, máme jej ve skvostné ceremonii v Alexandrii, při které Antonius
jmenoval třináctiletého chlapce spoluregentem s jeho matkou a dal mu mocný titul Krále králů. Po
bitvě u Actia, ve které byli Antonius a Kleopatra poraženi Augustem, byl Caesarion, tehdy
sedmnáctiletý mladík, poslán do Indie v naději, že tam bude v bezpečí, ale ještě po cestě byl klamně
zaveden zpět do Alexandrie a tam zabit Augustem.
Někteří badatelé viděli v Kleopatře ženského Alexandra, snícího o sjednocení Východu a
Západu, a není pochyb o tom, že o moc se zajímala víc než o muže. Když se vzdala za Antonia, bylo
mu skoro padesát a jí bylo skoro čtyřicet a přibírala na váze. Plutarchos říká, že „předstírala, že umírá
láskou k Antoniovi a své tělo zmenšila zeštíhlující dietou.“ Když ji Augustus viděl v její tragické
porážce, krátce před její sebevraždou, nalezl ji na malé paletové posteli „a na sobě neměla nic než
jeden kus oděvu na těle.“ Vlasy měla rozcuchané, tvář zrůzněnou, hlas se jí třásl a oči měla propadlé a
temné. Obklopila se obrazy Julia Caesara a při sobě měla dopisy, které jí napsal. Augustus usedl vedle
ní a snažil se jí uklidnit, říkal jí, že se nemá čeho bát, ale jí se zdařilo ho oklamat.
Augustus se musel o její sebevraždě dozvědět téměř okamžitě, protože ve snaze ji zachránit,
k ní spěšně poslal příslušníky severoafrického kmene Psylli. V Římě měli velký věhlas jako zaklínači
hadů a mělo se za to, že jsou imunní vůči hadímu kousnutí a dokáží vysát jed z těl uštknutých. Ale jed
Echis carinata (zmije paví pozn. překl), známé v Indii jako krait, který byl s největší
pravděpodobností příčinou Kleopatřiny smrti, může zabít do dvaceti minut, a když experti dorazili,
bylo už pozdě.
Její smrt upřela Římu velkou podívanou—královnu egyptskou ve zlatých okovech. Augustus
si musel pro svůj triumfální pochod Římem zhotovit voskovou figurínu Kleopatry.

§8
„Můžete mí říct, proč Řím padl?“
Tu otázku průvodci položil obrýlený Angličan, který mi připadal jako učitel fyziky. Stál před
skupinou turistů na cestě nad Forem, zatímco průvodce ukazoval jednotlivé hlavní ruiny. Nešťastný
průvodce na vyrušení nedbal a pokračoval se svým výkladem: ale otázka přišla znovu a průvodce, poté
co na muže vrhl nevlídný pohled, spěšně odvedl své stádečko zpět do autobusu a už ujížděli ke
Koloseu. Bylo mi průvodce líto. Tak brzy po ránu ro byla nefér otázka, když měli do oběda zvládnout
Koloseum a Vatikánské muzeum!
Později toho odpoledne jsem vyšel na Palatin a u stánku stojícího nad paláci, kde zářili a
zhluboka se napili mnozí z prvních císařů, jsem si objednal láhev chlazeného piva. A otázka toho
mladého muže mě pronásledovala. Dalo by se tvrdit, že Řím nepadl, ale byl církví proměněn
v duchoví říši. Ale to ten mladý muž na mysli neměl. Ptal se, proč byla přemožena a podmaněna
barbarskými kmeny západní část největšího vojenského státu starověku, protože východořímská říše
se nerozpadla až do dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453.
Je možná zvláštní, že zatímco nikoho nepřekvapí, že padl Babylon, Egypt, Persie a Řecko,
zhroucení Říma na západě svět pořád zajímá a je předmětem stále pokračujících rozborů. Nikdo
z moderních historiků nevěří, že by příčinou pádu západní říše byli barbaři. Staré dubisko vyhnilo
zevnitř dávno předtím, než je barbaři povalili.
Kdybych byl průvodcem, asi bych mladému muži naznačil, že klíčem k pádu západních
provincií byla anarchie a občanská válka ve třetím století. Po smrti Septimia Severa v roce 211
následovalo během třiasedmdesáti let třiadvacet císařů, z nichž dva panovali po měsíci, tři po jednom
roce, šest po dvou letech, zatímco třináctileté panování Alexandra Severa bylo fenomenální. Někdy se
stalo, že do Říma současně dorazila zpráva o císařově zvolení v provinciích a o jeho zavraždění.
Nějakých sedmdesát let občanské války a vojenské anarchie, vyvlastňování, vylidňování, zdaňování,
rozrušeného obchodu, inflace, nedostatku a teroru, skončilo reformami císaře Diokleciána, které byly
pokusem udržet stát pohromadě.
Je těžké představit si Římana Diokleciánovy doby, v jeho vyšívané dalmatice, jako potomka
Římanů věku Cicerova, ani není snadné rozeznat v orientálním despotovi očekávajícím, že dvořané
budou líbat lem jeho roucha, podobnost s augustovskými césary procházejícími se po Foru, kde se
smáli a žertovali s přáteli.
Vůbec nejzvláštnější bylo bohatství a bezmyšlenkovité veselí Říma. Obyvatelstvo naučené
spát ve slumech a dny trávit v mramorových palácích, dál nemyslelo na nic než na hry a závody a
nejeden pozorovatel si povšiml, jak se Řím se smíchem řítí vstříc své zkáze. Z této doby nedostatku a
inflace pocházejí obrovské ruiny Diokleciánových lázní a když se na ně člověk dívá, pokouší se je
nějak srovnat s tehdejší skutečností.
K odvrácení krachu vyzkoušel Dioklecián úplně všechno. V roce 301 zmrazil mzdy i ceny a
vytvořil byrokracii oživovanou duchem století vydírání. Výběrčí daní se stal postrachem venkova.
Muži prchali z domovů, aby se s ním nemuseli potkat, a státu se mstili tím, že se stávali zbojníky.
Bohatí vlastníci půdy našli způsoby, jak se daním vyhýbat, a v předznamenání středověku dokázali
nějak existovat na svých statcích obklopeni nevolníky a zbrojnoši—správcům státní kasy vzdorovali a
upláceli je.
Snad nejhorším aspektem státní kontroly bylo rozhodnutí spolu se zmrazením cen a mezd,
zmrazit i lidi. Zákon muži zakázal změnit zaměstnání, a jeho syn byl povinen povolání svého otce
následovat. Všechna povolání, zaměstnání a profese byly nyní dědičné. Pokud někdo utekl z pekárny a
chtěl se stát stříbrotepcem, byl by vypátrán a přivlečen zpět jako uprchlý zločinec. Muži římského
rodu už nebyli vojáky. Armády tvořili především barbarští žoldnéři pod velením romanizovaných
barbarů, protože císaři dávali přednost tomu, aby jejich oddílům veleli důstojníci, kteří si netroufnou
ucházet se o purpur. To mělo teprve přijít.
Jediným místem v téhle pochmurné karikatuře Platonovy Ústavy, kde člověk přestával být
daňovou jednotkou a stával se lidskou bytostí s nesmrtelnou duší, byla církev. Biskupové byli
skutečnými pastýři svých stád a měli odvahu postavit se autoritě. Sv. Basil jednou svými přímočarými
slovy pobouřil jakéhosi pretoriánského prefekta a ten mu řekl, že tahle si s ním nikdo nedovolil mluvit.
„Nepochybně jste,“ odvětil sv. Basil, „nikdy nepotkal biskupa.“ Vedle státní kontroly a zdanění se
navíc Řím nikdy nevzpamatoval z toho, že Konstantin hlavní město říše přenesl k Bosporu. Mnoho
z bohatých a významných lidí, stejně jako ti nejpodnikavější řemeslníci, císaře následovali a pomohli
mu založit jeho nové město.
 Moderní historici, filosofové a ekonomové pokračovali v bádání započatém Gibbonem,
pokoušeli se isolovat mikrob vyvolávající národní úpadek a rozklad a přijít na to, proč národy kdysi
slovutné svou energií poklesají na duchu a upadají, zatímco jiné, do té doby nevýznamné, jsou
inspirovány nadšením a zápalem. Rostovtzeff zmiňuje „rozčarování“ postihující civilisaci, a pocit, že
budoucnost nemá cenu. „Kdekoliv tento proces pozorujeme,“ říká, „všímáme si také psychologické
změny v těch společenských třídách, které do té doby vytvářely kulturu. Jejich tvořivá síla a energie
vysychá, v lidech roste únava, ztrácí zájem o tvoření a přestávají je oceňovat, jsou rozčarovaní, jejich
úsilí už není úsilím směřujícím k tvořivému ideálu ve prospěch lidstva, jejich mysli jsou zaměstnány
buď materiálními zájmy nebo ideály nespojitými s životem na zemi a naplňovanými někde jinde.“
Uvádí, že v západních římských provinciích byl rozvoj tohoto stavu mysli—„apatie bohatých a
nespokojenost mezi chudými“—pomalý a utajený, když se ale říše po staletích míru a klidu musela
bránit, chybělo k tomu nutné nadšení. „Pro záchranu říše stát začal drtit a ničit obyvatelstvo, ponižoval
povýšené, ale ponížené nepozvedal. Z toho vzešel společenský a politický konflikt třetího století, ve
kterém stát opřený o armádu, či jinak řečeno nižší třídy, porazil vyšší třídy a zanechal je pokořené a
ožebračené.“
Tenney Frank zmiňuje ředění rasy, ke kterému dochází sňatky s nižšími kmeny, Seeck píše o
„vyhlazování nejlepších“ ve válce, Jules Toutain poukazuje na tyranii státní kontroly, která znamená,
že „nikde nebyla k nalezení ani iniciativa, ani volná pracovní síla.“ Všechny tyto nahromaděné
příznaky znamenaly ochromení, proto, když se barbaři, kteří měli všude svou pátou kolonu, převalili
přes oslabené hranice, nezbývalo už dost staré římské hrdosti, energie a entusiasmu, aby je bylo možné
zahnat zpět. Energie a entusiasmus nyní patřila barbarům, kteří se vevalili dovnitř, aby se usadili i
plenili, užaslí nad vznešenými kamennými městy, ve kterých se ocitli.
První pohled na naše nejstarší evropské předky není zrovna lichotivý. Apollinaris Sidonius byl
římský aristokrat a bystrý pozorovatel, který měl statek v dnešní Francii a viděl jednu hordu za
druhou, jak kolem procházely cestou k Alpám. Jako chlapec možná viděl Huny s jejich plochými nosy
a řídkými vousy sedící na svých koních jako kentauři. Rozhodně viděl, a cítil, Burgunďany, kteří si
vlasy potírali zkyslým máslem a, pobuřovali, říká o nich, svými způsoby u stolu a nechutnými
pokrmy, ve kterých měli zalíbení. Viděl Góty v kiltech z kůže divokých zvířat i modrooké Sasy, kteří
vyplouvali na moře v lehoučkých loďkách z kůže a pobíjeli své zajatce, aby si naklonili bohy.
Frankové z jeho podání ještě vychází jako ti možná nejzpůsobnější: hladce oholení lidé
s modrošedýma očima a žlutými vlasy, podobní lidem starého Říma, oblečen do přepásaných tunik.
Mnohé z kmenů se usadily v Galii a převzaly římská města, někdy se souhlasem obyvatel,
kteří dali přednost lehké vládě barbarů před vymahačstvím císařských činovníků. Mezi barbary bylo
mnoho římských uprchlíků, a dokonce i Attila, ten nejhorší z barbarů, zaměstnával římského sekretáře.
Vyjma Hunů nebyli barbaři naprostí divoši ovládaní nenávistí k civilisaci, většinou naopak Řím
obdivovali a někteří z jejich předáků, jako by Alarich a jeho švagr Athawulf neboli Adolf (jméno
znamená „otec vlk“ a donedávna bylo v Německu oblíbené) si nic nepřáli víc, než být římskými
generály a nést římský titul.
Když člověk o těch bouřlivých dnech čte, nebo o nich přemýšlí na Palatinu, zdá se
neuvěřitelné, že byl svět tak ohromen a zděšen, když Řím, ono obrovské, bezbranné a poživačné
město, které už západní císař opustil jako příliš nebezpečné, v roce 410 vyplenil obdivovatel Říma
Alarich: ale svět zděšen byl, protože majestát Říma byl pokořen a zdálo se, že svět, který do té doby
lidé znali, skončil. A i když o tom sami čteme, a víme, že to bylo nevyhnutelné, cítíme jako dědicové
Říma při pomyšlení na gótské vojsko shromážděné na konci srpna 410 kolem aureliánských hradeb,
jakési zděšení a hrůzu, jako bychom byli nuceni přihlížet nějakému zločinu.
Když se epochy nachylují ke konci, bývají někdy v dějinách chvíle, kdy se objevuje žena
s velkým vlivem na svou dobu a v jejím podivném a často tragickém osudu vidíme odraz morálního
klimatu doby. Takovou ženou byla Galla Placidia, dcera Theodosia Velkého a nevlastní sestra
chabého západního císaře Honoria. „Její neobyčejná životní dráha se časově shoduje s pádem
imperiálního Říma,“ napsal Gregorovius, „tak jak tomu bylo s Kleopatrou a římskou republikou.“
Dalo by se zaplnit mnoho stránek popisy plenění Říma Góty a Vandaly, představu atmosféry
doby a celkového pozadí možná lépe sdělí příběh mladé a krásné členky císařského domu. Galla
Placidia byla v Římě, když Gót Alarich v létě 410 tábořil potřetí ve dvou letech před branami města.
Senát i lid byl zděšený. Řím, krásný Řím dosud nedotčený gótskýma rukama, jiskřící a zářící svými
paláci, imperiálními fory, svými amfiteátry a lázněmi, chrámy stále ještě blyštícími zlatými taškami a
ulicemi pořád ještě lemovanými sochami ověšenými stříbrem a zlatem, nebyl připraven na obléhání.
Při své první návštěvě byl Alarich uplacen zlatem a stříbrem, kůžemi namořenými v šarlatu, a
pěti tisíci liber pepře. V srpnu 410 to ale byl rozzlobený muž, který neměl náladu smlouvat: chtěl dát
Římu lekci a pokořit jej, protože se cítil ukřivděný. Celá léta vedl v zastoupení Říma nepravidelné
armády, když ale nedosáhl své ambice stát se římským generálem a získat římský titul, obrátil se proti
civilizaci, již obdivoval a vodil velké vojsko sem a tam a přitom plenil a zabíjel.
Nikdy se nedozvíme, proč Placidia na rozdíl od mnoha jiných bohatých i chudých z Říma
neutekla dřív, než dorazil Alaric se svými Góty. Chudí utíkali na venkov, bohatí se vydávali na své
statky na Sicílii a jinde, nebo odplouvali do severní Afriky a s sebou nesli šperky a všechno další
přenosné jmění, které pobrali. Tito uprchlíci dospěli až do Palestiny, kde je svém betlémském útočišti
se slzami a soucitem přivítal sv. Jeroným. Svatého Augustina v Africe ale přiváděli k zuřivosti. Jejich
první starostí poté, co unikli hrůzám obléhání a dorazili do Kartága, bylo zjistit, co dávají v divadlech.
Tenhle projev nemožné římské mentality si sv. Augustin schoval pro použití v Boží obci.
Možná si Placidia myslela, že je pod její důstojnost utíkat, protože pro sestru císaře by jistě
nebylo těžké připojit se ke svému bratrovi v Ravenně, kde byl se svým dvorem v bezpečí v pevnosti
v močálech. Možná nikdo nevěřil, že by si Alarich troufl Řím vyplenit, a že se nenechá jako vždycky
za příznivou cenu vyplatit.
Poté, co barbaři drželi město v kleštích až do vyhladovění, vpadli v noci 24. srpna
Salarianskou branou dovnitř. Ke Gótům přeběhly tisíce otroků, a ti je pak s velkou chudí vedli tam,
kde byly ukryty poklady jejich pánů. Výjevy ze všech oblastí Říma, když je zaplnili Gótové a hnali
před sebou vyděšený dav, jsou těmi nejostudnějšími v dějinách města. Na římské straně není
zaznamenán žádný hrdinský skutek. Demoralizovaní občané, vyvlečení ze svých úkrytů, dali
barbarům, oč si řekli. Alarich svým vojákům dovolil plenit tři dny, a ne déle, nařídil ale, aby zbytečně
nezabíjeli a aby respektovali kostely. On i mnozí z jeho stoupenců byli ariánští křesťané. Papež,
Inocenc I. nebyl přítomen. Vypravil se s poselstvím do Ravenny, aby císaře snažně prosil o záchranu
zuboženého města.
Hrůza trvala tři dny, ale římské budovy poškozeny nebyly. Gótové neměli zájem namáhavě
strhávat sochy a obelisky, když si mohli plnit kapsy cennostmi. Nejhůře zasaženou oblastí města byl
Aventin se svými sto třiceti aristokratickými paláci. Zde se projevovalo nejhorší násilí, protože Gótové
podezírali roztřesené majitele, že své poklady ukrývají. Právě zde plenící vojáci surově zbili
Jeronýmovu zbožnou přítelkyni Marcellu, když je objímala kolem kolen a snažně prosila, aby
zachovali počestnost její adoptivní dcery Principie. Někteří Gótové se kupodivu chovali méně
barbarsky než jiní pozdější a takzvaně křesťanští plenitelé Říma. Vojáci, zasažení Marcellinými
prosbami (píše sv. Jeroným v dopise popisujícím podrobnosti plenění, tak jak mu byly sděleny
v Betlémě), odvedli ji i Principii do bezpečí u sv. Pavla za hradbami.
Byl zaznamenán podobný případ. Gót vpadl do místnosti, kde mladá jeptiška střežila hromadu
zlatých a stříbrných pohárů a talířů. Zrovna, když se lupič chystal na poklad vrhnout, řeklo mu děvče,
že si sice může dělat, co chce, ale jelikož ty věci patří sv. Petru, Apoštol jej jistě za svatokrádež
ztrestá. Vyděšený Gót okamžitě odešel a celou věc oznámil Alarichovi. Na rozkaz jejich vůdce pak
Gótové sestavili procesí, rušnými římskými ulicemi slavnostně pochodovali ke Sv. Petru a s úctou
nesli kalichy, lampy a drahokamy zdobené kříže, aby poklady složili u apoštolova hrobu.
Není známo, co se během těch třech dnů stalo Placidii, není ale pochyb, že byla dobře
chráněna Alarichem a jeho švagrem Adolfem. Když Gótovés obrovskou kořistí odtáhli, vzali s sebou i
Gallu Placidii,. nevlastní sestru císaře Západu a tetu císaře Východu, svůj politicky nejhodnotnější
zisk, .
Uprchlíci z Říma, skrývající se v lesích a horách, museli být zděšeni, když viděli gótské
vojsko s vozy naloženými poklady starodávné metropole světa, jak táhne k jihu, a v jeho středu,
chráněná barbarskými kopími, jede ona milá a aristokratická zajatkyně, nevlastní sestra císařova, které
tehdy bylo něco málo přes dvacet. Nevíme, nač tato mladá aristokratická žena vychovaná
v přesvědčení o posvátnosti rodiny myslela, její pozdější chování naznačuje, že zdráhavá zajatkyně to
možná nebyla.
Alarichovým plánem bylo přeplout do Afriky a odříznout římské lodi dovážející obilí, jeho
osudem ale bylo nikdy tento plán nenaplnit. Během pobytu v jižní Itálii náhle zemřel v Kalábrii, ve
městě zvaném nyní Consenza a Placidia musela být svědkyní jeho podivného pohřbu, který jsem už
zmiňoval, kdy byla řeka Busento nejprve odkloněna a pak navrácena zpět, aby zakryla hrob, kde král
Gótů leží obklopený svými poklady. Dva roky se princezna toulala s barbary, jimiž nyní velel Adolf,
zatímco Honorius a jeho vojevůdce Constantius, který Placidii léta miloval, dělali, co mohli, aby
dosáhli jejího propuštění.
Roku 414 šokovala imperiální dvory v Ravenně a Konstantinopoli zpráva, že Placidiia se
provdala za Adolfa, a byla nyní gótskou královnou. Stalo se tak v Narbonne, v domě předního občana.
Oděná jako římská princezna, po boku s gótským králem rovněž v římském oděvu, sledovala Placidia,
nepochybně se smíšenými pocity, příchod padesáti pohledných gótských mládenců v hedvábných
úborech. Nesli v každé ruce po zlatém tácu. Padesát jich bylo naložených ukořistěným římským
zlatem, zatímco padesát obsahovalo šperky ukradené z paláců na Aventinu. Takový byl svatební dar
římské princezny. Byla to veselá svatba. Tancovalo se a Gótové a zajatí Římané se při té šťastné
příležitosti vesele mísili.
Manželství vydrželo jen rok. Placidia Adolfovi porodila syna, který zemřel, a brzy na to byl
gótský král zavražděn sluhou. Honorius a Constantius se znovu pokoušeli Placidii získat, a nakonec
byla vyměněna za 600 000 měřic obilí. Do Itálie se vrátila po pěti letech života mezi Góty a téměř
okamžitě byla provdána—a zjevně proti své vůli—za svého oddaného milovníka Constantia. Bylo jí
tehdy asi sedmadvacet. Následujícího roku porodila dceru Honorii, která měla hrát skoro tak podivnou
historickou roli jako její matka, a o rok později syna, který se jako Valentinian III. stal západním
císařem.
Constantius byl brzy povýšen k důstojnosti spoluvládce s Honoriem a korunován císařem,
zatímco bývalá královna Gótů se stala římskou císařovnou. Když ta zpráva dospěla do
Konstantinopole, odmítl císař Východu, Placidiin synovec Theodosius II., její novou důstojnost uznat,
snad proto, že jí nikdy neodpustil její sňatek s gótským králem. Constantia tu urazilo natolik, že byl
jen s jistými obtížemi odveden od rozpoutání války s Konstantinopolí, jeho dny však byly sečteny. Po
panování dlouhém jen sedm měsíců zemřel a Placidia byla znovu vdovou.
Nyní začalo podivné a nepříjemné období jejího života, kdy k ní její ubožácký nevlastní bratr
pojal vášeň a své zalíbení dával najevo tak očividně, že došlo ke skandálu, který vedl až k nepokojům
v ulicích Ravenny. Placidii ta situace a dvorské intriky přivedly do takových rozpaků, že se svými
dvěma dětmi odebrala k císařskému dvoru do Konstantinopole. Tam by byla by nepochybně přijata
chladně, kdyby ovšem Honorius zrovna příhodně nezemřel na vodnatelnost a Placidiina budoucnost
byla najednou zářivá. Její nyní šestiletý syn Valentinian byl provolán západním císařem a ona se do
Itálie vrátila jako jeho regentka a císařovna Západu. Po deset let panovala v umírajícím západním
císařství a dalších patnáct let byla mocností v pozadí za trůnem. Zemřela ve věku asi dvaašedesáti let a
její skvělé mausoleum, blyštící se svými mosaikami, dosud patří k velkým pamětihodnostem Ravenny.
Uvádí se, že po mnoho staletí bylo nabalzamované tělo Placidie, oděné do královských rouch a
usazené na trůnu z cypřišového dřeva, vidět otvorem ve zdi, ale v roce 1577 nějaké děti při hře
s ohněm zničily i císařovnu i trůn.
Je obecně známo, že se dcery často podobají svým otcům a v charakteru Placidie i její dcery
Honorie, byl proud energie a způsobilosti panovat, která v mužských potomcích Theodosia Velkého
absentoval. Honoria byla energická dívka, jejímž nešťastným osudem bylo sledovat, jak její
neschopný bratr špatně spravoval říši, zatímco jí bylo bráněno ve sňatku s kýmkoliv, kdo by se mohl
ohlížet po purpuru. Ve třiceti byla starou pannou. Tehdy se zamilovala do svého správce, muže
jménem Eugenius, a mělo se za to, že s jeho pomocí zamýšlela Valentiniana III. zavraždit nebo
svrhnout z trůnu. Jejich pletichy ale byly odhaleny a Eugenius byl usmrcen. Honoria pak byla
zasnoubena s prostým, bohatým mužem v naději, že ji bude držet mimo politiku. A ona v této krajnosti
udělala cosi neobyčejného: tahle jemná, urozená římská dána tajně poslala svůj prsten králi Hunů
Attilovi se snažnou prosbou, aby přišel a pomohl jí. V tom jistě můžeme vidět vliv života její matky, a
můžeme se domnívat, že když Placidia své dceři vyprávěla příběhy svého života jako gótské královy,
hrůzu z barbarů v ní tím nevyvolávala.
Jenže Attila byl naprosto odlišnou osobností od prořímského Góta. Byl to snědný muž malé
postavy s širokými rameny a plochým mongolským nosem, hluboko vsazenýma očima a několika
tenkými vousky místo plnovousu: arogantní tyran neschopný lítosti. Brilantně ho popsal historik
Priskos, který byl v jednom poselstvu k Hunům. Vylíčil hrubé chýše tábora a královskou síň, kde se
účastnil hostiny. Zatímco divocí válečníci dostávali jídlo na stříbrné talíře, Attila seděl na čestném
místě a pojídal kusy masa z dřevěného prkénka. Jeho stoupenci pili ze zlatých pohárů, ale „Bič Boží“
pil z obyčejné dřevěné misky. Když byly v síni zapáleny pochodně, a přišli šašci a blázni metat
kozelce a tropit šprýmy, prohýbali se Hunové ve svých židlích, ale Attilovi se nehnul ani sval ve tváři.
Honoriinu prosbu Hun přijal s radostí a rozhodl se na ni pohlížet jako na nabídku k sňatku. Při
pomyšlení na svatbu s třicetiletou Římankou se možná sám pro sebe usmál, nicméně záminka
k zastrašování Ravenny a Konstantinopole to byla dobrá.
Aby získal svou „nevěstu“ vedl v letech 451-2 obrovskou armádu Hunů, Franků a Vandalů
proti západní říši a právě během tohoto tažení opustili občané Aquileie své město, uchýlili se do
jadranských lagun a tak byly založeny nádherné Benátky. Když se v roce 452 blížil Attila k Římu,
opakovala se panika z roku 410 a vstříc hunskému králi vyrazilo poselstvo zahrnující majestátnou
postavu papeže Lva I. Když vešli do jeho stanu, zjistili, že jeho poradci se v otázce, zda je moudré
vyplenit Řím, rozcházejí. V jedné z jasnějších chvil dějin, Hun svou ruku zadržel a obrátil se pryč.
Podle křesťanské tradice viděl postavy apoštolů, které mu hrozily, a není pochyb o tom, že jeho
rozhodnutí ovlivnil osud Alaricha, který zemřel tak brzy po plenění v roce 410. Příští rok ležel Attila
mrtev v posteli a vedle jeho mrtvoly seděla v slzách dívka, se kterou se předchozí noci oženil. Jedni
říkají, že mu praskla tepna, druzí, že ho dívka zavraždila ve spánku.
Co se stalo s Honorií, nevíme. V šírání civilisace se objevuje se svým krátkým, neobyčejným
vystoupením, kdy frustrována svým životem, přivolává ku pomoci divokou sílu rvoucí západní svět na
kusy. Matka a dcera jsou podivným symbolem onoho manželství mezi barbary a Římem, z něhož se
ve vzdálené budoucnosti měla zrodit Evropa.
Dva roky po Attilově smrti, v roce 455, vyplenili Řím Vandalové vedení Gaiserichem. Tento
lid přeplul ze severní Afriky a stal se námořní mocností. Jejich údělem bylo nakonec vymřít vlivem
klimatu a pohodlného života. Římský básník popisoval tlusté Vandaly ležící na svých lodích a líně
pozorující, jak pro ně jejich afričtí otroci obstarávají loupení.
Gaiserich, jehož matka byla otrokyně, měl nezvladatelnou povahu a po pádu z koně byl
zchromlý. Na Řím vedl velké vojsko Vandalů a Maurů, své lodě nechali vyvázané na nábřežích Tibery
a po čtrnáct dní plenili a vraždili, až byla jejich plavidla plná kořisti. Gótové byli proti Vandalům
gentlemani. Ti neušetřili kostely, ženy ani děti, a slovo „vandalství“ od té doby navždy připomínalo
dva týdny jejich běsnění.
Ukradli zlacené bronzové tašky ze střechy Jupiterova chrámu, sebrali dokonce iměděné hrnce
z kuchyní na Palatinu. Jelikož měli umělecký a architektonický vkus vzali z paláců umělecká díla a
vyzdobili jim své africké villy. Podle některých vyprávění vzal židovské poklady z Chrámu míru na
Foru už Alarich, další tvrdí, že je ukradli Vandalové, nebo alespoň to, co z nich zbylo. Odpluli se
svými obtěžkanými loděmi a s sebou vzali císařovnu Eudoxii a její dvě dcery. Řím byl ochromen.
Hladomor, plenění, masakry, požáry a mor pokračovaly, až v roce 476 západní říše skončila a
v Itálii panovali barbarští králové. Byl mezi nimi jeden neobyčejný barbar, Ostrogót Theodorich, který
se sice nikdy nenaučil číst a psát, ale měl k civilisaci hluboký respekt. Po třicet let, mezi roky 493 a
526, se Řím těšil podivnému zlatému věku. Jeho podmanitel se do něj zamiloval, z nepřítele se stal
věrný rytíř. Theodorich se oblékal jako císař a svůj dvůr měl v Ravenně, když navštívil Řím pobýval
na nyní pustém Palatinu. Senát oslovoval lámanou latinou a sestavil policejní sbor, který chránil
stovky soch, které ještě pořád stály na ulicích a forech. Zpustlí Římané té doby pod rouškou tmy pořád
odsekávali bronzové údy a tavili je, soudobý historik zaznamenal, že sochy nebyly zcela němé a když
je zloději napadali krompáči rozezněly se jako zvon a tím varovaly hlídače. Je to děsivý obrázek
úpadku Říma, když Gót musí chránit velké generály, konsuly a básníky minulosti před římskými
zloději.
Když Theodorich v roce 526 zemřel, neskutečná soumračná záře jeho království ihned pohasla
a byzantský císař se rozhodl dobýt západní provincie zpět. V roce 536 vyzískal Řím pro východního
císaře Justiniána jeho velký generál Belisarius. O deset let později vstoupila na scénu pozoruhodná
postava, Gót Totila.
Držel město v obležení, dokud lidé neumírali na ulici hlady. Polévka z kopřiv, krysy a psi byli
přepychem. Když civilní obyvatelstvo dostalo svolení odejít, vypotácel se z města průvod přízraků,
někteří zemřeli cestou, mnoho jich pobili čekající Gótové. Mocné aureliánské hradby byly však stále
neproniknutelné, a i když obyvatelstvo trhalo a jedlo trávu a plevel rostoucí v ulicích, v jejich vzdoru
byla velikost a ušlechtilost, která vykupovala zbabělost Říma v Alaricho dnech. Nakonec ke Gótům
přeběhli čtyři řečtí strážní a nabídli, že otevřou Asinarianskou bránu blízko Sv. Jana v Lateráně a pak
v noci vklouzli zpět na svá místa. Brána byla otevřena a za úsvitu 17. prosince 546 vpadl Totila se
svou armádou do mrtvého města. Nebylo tam nic, na čem by si mohli vybít vztek. Ač to zní
neuvěřitelně, v celém Římě bylo možné najít jen pět stovek civilistů a ti se skrývali v kostelích. Paláce
byly prázdné, dveře domů otevřené, slavné ulice a imperiální fora tichá a opuštěná, tu a tam stála
socha ze slavných dob a shlížela na tragedii Říma. A tak Gótové provedli nekrvavé plnění, jako lupič,
který vnikne do domu, když je rodina pryč.
V každém městě, které Totila dobyl, strhl hradby, a totéž se rozhodl provést v Římě. Odstranil
všechny brány a začal bořit zdi. Z města byli vypuzeni poslední obyvatelé a v prázdných ulicích
pokračovali Gótové v díle zkázy. Když strhli asi třetinu hradeb, dorazila zpráva od Belisaria, který
Totilu vybízel, aby si dobře rozmyslel, co dělá a končila varováním, že zkáza Říma zničí jeho pověst
ve světě. Totila byl zvláštní člověk, nechával se strhnout náhlými pocity lítosti či laskavosti, a
rozhodně velkomyslnosti. Rozhodl se tedy, že ponechá Řím jeho osudu. Po čtyřicet dnů nebylo
v Římě jediného člověka. Lovila tam divoká zvířata a ze zimního chladu přicházeli vlci, aby
prohrabávali tisíce mělkých hrobů.
Belisarius připochodoval do Říma a opravil hradby. Jídlem přilákal zpět pár obyvatel a město
začalo znovu žít. Do dvou let Totila znovu oblehl Řím a historie se opakovala. Stráže město zradily a
Gótové je obsadili, ale jejich zvláštnímu vůdci už nezáleželo na zničení Říma, nyní chtěl město
obnovit. Velké prostory v hradbách byly oseté obilím a obyvatel tam žilo jako v nějakém malém
venkovském městě. Totila přilákal nové obyvatele zblízka i z dálky a než odešel, uspořádal
makabrózní podívanou.
Circus Maximus, který pojal dvě stě tisíc diváků, byl dosud neporušený a na pozvání gótského
krále usedlo do mramorového hlediště zbídačelé obyvatelstvo tragického města, aby bylo svědkem
her. Závody vozatajů z roku 549 byly poslední, které se v Římě konaly. a duchové starých Římanů
museli nad tou parodií starých časů naříkat a lomit rukama. Po hrách Totila odtáhl ztrestat Sicílii. Pak
uplynuly čtyři roky a on musel Řím hájit proti byzantinské armádě. V bitvě padl a byl tajně pohřben,
ale jedna gótská žena odhalila jeho hrob Řekům, kteří tělo vykopali a poslali do Konstantinopole, kde
bylo složeno k nohám císaře Justiniána.
Po dalších sto sedmdesát let byly dějiny Říma dějinami závislosti na Konstantinopoli.
Byzantského císaře zastupoval řecký exarcha v Ravenně. Jakýsi řecký představitel bydlel v koutě
chátrajících císařských paláců na Palatinu a byl nominálně panovníkem Říma, skutečným vladařem
byl ale papež. Řečtí mniši naplnili kláštery a sloužili v kostelích, na stolci sv. Petra se střídali řečtí
papežové, a římské kostely pokryly nádherné mosaiky, z nichž některé se dochovaly doposud.
V obyvatelstvu, které se nyní, když byly odříznuty akvadukty a kopce zůstávaly bez vody, krčilo u
Tibery na Martově poli, nemohla už zbývat ani kapka římské krve. Takový Řím viděli první saští
poutníci z Anglie.
Roku 731 papež Řehoř II. odvrhl podřízenost Konstantinopoli a panování místokrálů skončilo.
Řím césarů se nyní stal Římem papežů. V oné velké chvíli se papežství obrátilo zády k vznešenému
Východu a tváří k latinskému Západu, který se pod jeho vedením měl stát Evropou. Papežství
vyzbrojené duchovní autoritou, a morální silou a moudré znalostí minulosti, nebylo vojenským státem
a potřebovalo svého zastánce ve zbroji. Na Hod Boží Vánoční roku 800 vložil papež Lev III. korunu
na hlavu Karla Velkého, krále Franků a dav ve Sv. Petru jej pozdravil jako basilea slovy používanými
při korunovaci byzantských císařů. Dr. Delisle Burns napsal: „Výkřiky pozdravující Karla Velkého
jako císaře Římanů byly novorozeneckým křikem První Evropy.“