SPOLEČNÁ ČÁST MATURITNÍ ZKOUŠKY

ČESKÝ JAZYK A LITERATURA – VYŠŠÍ ÚROVEŇ OBTÍŽNOSTI

PRACOVNÍ LIST

Ivan Blatný
Melancholické procházky

Výňatek
Umělecký text

Petrov je zamlžen a tolikerý dým

obetkal jeho sad a jeho štíhlá křídla,
drobounký šedý déšť zní z nebeského zřídla
a měkce dopadá, zatím co odjíždím.

Jak popelavá síť se snáší na Dornych,

na rachot vozíků, na nehostinné střechy,
na pusté hotely, na domy bez útěchy,
na tmavé kořalny, ze kterých páchne líh.

Kamenný svatý spí a neruší mu sen

nad uschlou kyticí Ponávka s vlaštovkami.
Vše mizí v soumraku, když jdete někdy sami
procházkou po po Mlýnské kol malých kaváren.

A přece miluji ty staré kulisy,

jež vidím z vagonu na mostě přes Koliště:
dřevěné pavlače, hospůdku, pařeniště
a všude na plotech omšelé nápisy.

Jako bych zvolna šel Svitavskou ulicí

a viděl před sebou světélko semaforu
a slyšel stěkat psy ze zahrádek a dvorů
na tebe, měsíci, na tebe, měsíci.

Asi šest komínů, z nich čtyři dýmají,

od řeky vane chlad a zdá se růžověti.
Pletivo kolejí, pár hrajících si dětí,
poslední rybáři na jejím okraji.

© CERMAT 2010
Melancholické procházky_V001_o
 Výňatek
Neumělecký text

Druhá sbírka Ivana Blatného vyšla v roce 1941, tedy v době, kdy mu bylo dvaadvacet let.
Srovnáváme-li ji opovážlivě hned a bez úvodu s pozdními texty, vydanými v roce 1987 pod názvem
Pomocná škola Bixley (Sixty-Eight Publishers, 1987, editorem byl Antonín Brousek), vidíme autora
poeticky skokově odlišného, ale v jednom přece snadno rozpoznatelného: v pozornosti k detailu.

Častým a tolerovaným „přečinem“ básníků je fixace na sebe samé; svět je jim prostředkem k nalezení
nových úhlů pohledu na vlastní, důležitější a centrální svět prožitků. Samozřejmě i mladý Ivan Blatný,
později bojující s obtížnou duševní chorobou, viděl a soudil svět skrze vlastní prožívání. V textu je ale
především patrné něco jiného – ochota dívat se, pečlivě zaznamenávat okolní dění a vycedit z něj
detaily, určující momenty, a ve výsledku tedy tvarovat citlivě podrobný obraz města, které Ivan
Blatný miloval, narodil se v něm a jemuž v Melancholických procházkách složil hold: Brnu.

Jak procházíme jednotlivými texty, jako bychom kráčeli v básníkových stopách: můžeme pozorovat
různou denní i večerní dobu a různá období roku tak, jak v době Blatného mládí pozměňovala tvář
moravské metropole a jejího okolí. Básnický jazyk je maximálně zvukomalebný, vázaný verš
promyšlený a občas snad až příliš jemně zdobený snovými metaforami, jako by autor toužil vytvořit
líbivé pohlednice. Je ale třeba si uvědomit, že hlásit se k impresionismu se v té době ještě
nepokládalo za hřích a mladý básník se tak přibližoval nejen vlastnímu cíli, ale i dobovému vkusu.
Ke skutečnému přesycení romantikou ale naštěstí během četby vesměs nedochází, neboť jímavá
slova zbavuje možné banality básníkova nepředstíraně skutečná a tíživá melancholie, rozpoznatelná
v soustředění na motivy večera, noci, podzimu a především všudypřítomných mlh. Ty zahalují kontury
básní do závojů tísně, kterou známe tak dobře a o mnoho civilněji z pozdějších prací.

(http://www.almanachwagon.cz)

OBECNÁ STRUKTURA ÚSTNÍ ZKOUŠKY

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí
získaných přečtením celého díla);
2. obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla;
3. porovnání výňatku z uměleckého textu s výňatkem z textu neuměleckého;
4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika.

© CERMAT 2010
Melancholické procházky_V001_o