Nemateriální kulturním dědictví

Co je nehmotné kulturní dědictví?

Pojem "kulturní dědictví" v posledních desetiletích značně změnil obsah, částečně

díky nástrojům vyvinutým organizací UNESCO. Kulturní dědictví nekončí památkami
a sbírkami předmětů. Zahrnuje také tradice nebo živé projevy zděděné od našich
předků a předávané našim potomkům, jako jsou ústní tradice, divadelní umění,
společenské praktiky, rituály, slavnostní události, znalosti a praktiky týkající se
přírody a vesmíru nebo znalosti a dovednosti k výrobě tradičních řemesel.

I když je křehké, nehmotné kulturní dědictví je důležitým faktorem při udržování

kulturní rozmanitosti tváří v tvář rostoucí globalizaci. Pochopení nemateriálního
kulturního dědictví různých komunit pomáhá v mezikulturním dialogu a podporuje
vzájemnou úctu k jiným způsobům života.

Význam nemateriálního kulturního dědictví nespočívá v samotném kulturním projevu,

ale spíše v bohatství znalostí a dovedností, které se prostřednictvím něj předávají z
generace na generaci. Sociální a ekonomická hodnota tohoto předávání znalostí je
relevantní pro menšinové skupiny a pro většinové sociální skupiny v rámci státu a je
stejně důležitá pro rozvojové státy jako pro státy rozvinuté.

Nemateriálním kulturním dědictvím je:

 Tradiční, současné a živé zároveň: nehmotné kulturní dědictví nepředstavuje

pouze zděděné tradice z minulosti, ale také současné venkovské a městské postupy,
jichž se účastní různé kulturní skupiny;
 Inkluzivní: můžeme sdílet projevy nehmotného kulturního dědictví, které jsou
podobné těm, které praktikují ostatní. Ať už pocházejí ze sousední vesnice, z města
na opačném konci světa, nebo byly přizpůsobeny národy, které se přistěhovaly a
usadily se v jiném regionu, všechny jsou nehmotným kulturním dědictvím: byly
předávány z generace na generaci, vyvíjely se v reakci na své prostředí a přispívají k
tomu, že nám dávají pocit identity a kontinuity, Poskytuje spojení z naší minulosti,
přes přítomnost a do naší budoucnosti. Nemateriální kulturní dědictví nevyvolává
otázky, zda jsou určité postupy specifické pro určitou kulturu. Přispívá k sociální
soudržnosti tím, že podporuje pocit identity a odpovědnosti, což jednotlivcům
pomáhá cítit se součástí jedné nebo druhé komunity a cítit se součástí společnosti
jako celku;
 Reprezentativní: nemateriální kulturní dědictví není hodnoceno pouze jako kulturní
statek na srovnávacím základě pro svou výlučnost nebo výjimečnou hodnotu.
Vzkvétá na svých základech v komunitách a závisí na těch, jejichž znalosti tradic,
dovedností a zvyků jsou předávány zbytku komunity, z generace na generaci nebo
jiným komunitám;
 Komunitní: nemateriální kulturní dědictví může být dědictvím pouze tehdy, je-li jako
takové uznáno komunitami, skupinami nebo jednotlivci, kteří je vytvářejí, udržují a
předávají – bez jejich uznání za ně nikdo jiný nemůže rozhodnout, že daný projev
nebo praxe je jejich dědictvím.
 Slovácko Verbuňk, náborové tance
 Česko

 zapsán v roce 2008 na reprezentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví lidstva (původně vyhlášen v roce 2005)
© Národní ústav Lidové kultury


 Slovácké verbuňk je improvizovaný tanec chlapců a mužů žijících v okresech
jižní Moravy a Zlína. Název tance je odvozen z německého výrazu Werbung
(změněný na verbuňk), což znamená "nábor", což odráží jeho historický původ
v náboru tanečníků a vojáků pro armádu v osmnáctém století. Dnes ji
předvádějí skupiny lidových tanců ve většině měst a obcí Slovácka, většinou v
souvislosti s slavnostmi, jako je každoroční komunitní slavnost Hodů.
 Slovácké verbuňk se tančí na hudbu nazývanou Nové maďarské písně a
obvykle se skládá ze tří částí. Na začátku zazní píseň, po níž nejprve
následují pomalé pohyby a poté rychlejší taneční party. Tanec není vázán na
precizní choreografii, ale vyznačuje se spontánností, improvizací a
individuálním projevem, včetně skokových soutěží. Obvykle je prováděna
skupinami, přičemž každý tanečník interpretuje hudbu svým vlastním
způsobem. Existuje šest různých regionálních typů slováckého verbuňku,
které představují velkou rozmanitost figur a tanečních rytmů. Tyto typy se
vyvinuly na počátku dvacátého století a stále se mění. Tance jsou
neodmyslitelnou součástí místních zvyků, slavností a oslav a jsou uváděny v
rámci každoroční soutěže o nejlepšího tanečníka na Mezinárodním folklorním
festivalu ve Strážnici.
 Migrace mladých a středních lidí do městských center země je považována za
největší hrozbu pro životaschopnost různých regionálních typů slováckých
verbuňk. Dalším rizikem je závislost tance na finanční podpoře, protože
tradiční kroje a hudební nástroje jsou vyráběny ručně a vyžadují pravidelnou
údržbu.
Masopustní průvody ode dveří ke
dveřím a masky ve vesnicích Hlinecka
Česko

zapsána v roce 2010 na reprezentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví lidstva
© Národní ústav Lidové kultury

Masopustní průvody se konají v Hlinsku a šesti blízkých obcích na Hlinecku ve

východních Čechách. Tento oblíbený karnevalový zvyk se koná na konci zimy,
během masopustu – období těsně před křesťanským půstem. Vesničané a chlapci,
převlečení do masek, které zobrazují tradiční postavy (červené masky pro chlapce a
černé pro ženaté muže), chodí od dveří ke dveřím po vesnici za doprovodu dechové
kapely. Průvod se zastaví u každého domu a čtyři muži předvedou rituální tanec se
svolením hospodáře, aby zajistili bohatou úrodu a prosperitu pro rodinu. Na oplátku
maskovaní muži dostávají pamlsky a vybírají poplatek. Po návštěvě posledního
domu se koná symbolický rituál "Zabití klisny", během něhož je klisna odsouzena za
své údajné hříchy a je přečtena humorná a aktuální závěť. Po "popravě" je klisna
oživena alkoholem, což signalizuje začátek tance, zatímco masky dovádějí s
přihlížejícími. Masopustní průvody, které katolická církev zakázala v osmnáctém a
devatenáctém století a socialistická vláda ve století dvacátém, hrají důležitou roli při
zajišťování soudržnosti uvnitř vesnické komunity. Mladí lidé a děti pomáhají s
přípravami a rodiče dělají kopie tradičních masek pro své syny.
Jízda králů na jihovýchodě České
republiky
Česko

zapsána v roce 2011 na reprezentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví lidstva
© 2010 Národním ústavem lidové kultury

Jízda králů se koná na jaře v rámci tradic Letnic ve městech Hluk a Kunovice a v
obcích Skoronice a Vlčnov. Skupina mladých mužů projíždí vesnicí v slavnostním
průvodu. Jízda je vedena zpěvači, následována pážetem s rozevřenými šavlemi,
kteří střeží krále – mladý chlapec s částečně zakrytou tváří, držící v ústech růži – a
zbytek královské kavalkády. Král a páže jsou oblečeni v ženských slavnostních
kostýmech, zatímco ostatní jezdci jsou oblečeni jako muži. Doprovod jede na
ozdobených koních a zastavuje se a skanduje krátké říkanky, které vtipně komentují
charakter a chování diváků. Skandující dostávají za své vystoupení dary, které jsou
umístěny buď v pokladničce, nebo přímo do bot jezdců. Králova družina se po
několika hodinách jízdy vrací domů a večer slaví v králově domě malou hostinou,
hudbou a tancem. Praktiky a povinnosti Jízdy králů se přenášejí z generace na
generaci. Tradiční papírové ozdoby pro koně a zejména slavnostní kostýmy jsou
vyráběny ženami a dívkami, které jsou obeznámeny s postupy, barevnými vzory a
tvary specifickými pro každou vesnici.
Loutkářství na Slovensku a v Česku
Slovensko a Česko

zapsána v roce 2016 na reprezentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví lidstva
© SL'UK Bratislava, 2015

Loutkové divadlo pro komunity na Slovensku a v Česku je nejen oblíbenou formou

tradiční zábavy, ale také způsobem zprostředkování vize světa a vzdělávacím
nástrojem s poselstvím o morálních hodnotách. Loutky, jejichž postavy jsou skutečné
nebo imaginární, jsou většinou vyrobeny ze dřeva a animovány různými metodami.
Počátečními nositeli praxe byly rodiny kočovných loutkářů, jejichž díla později
absorbovala místní vlivy v jazyce a tématech pomocí zejména komických postav s
výraznými charakteristikami. Loutkové divadlo je nedílnou součástí slovenské a
české místní divadelní a literární tradice. Hraje také důležitou roli v socializaci,
pomáhá umělcům rozvíjet se jako kreativní myslitelé a učit se o spolupráci,
komunikaci a posilovat jejich pocit identity ve společnosti. Spolu s dalšími tradičními
rituály a slavnostními událostmi, jako jsou svátky, trhy a veletrhy, dnes loutková
představení přicházejí v mnoha různých formách, ale stále čerpají z tradice. Mezi
nositele praxe patří umělci, dramatici, loutkáři a kostyméré, stejně jako scénografové.
Dovednosti jsou předávány napodobováním a praxí v rámci komunit umělců, zatímco
na Slovensku také přenos probíhá v tradičních loutkářských dynastiích, stejně jako
prostřednictvím workshopů provozovaných neziskovými organizacemi a hudebními a
uměleckými školami.
 Blaudruck/Modrotisk/Kékfestés/
Modrotlač, odolává blokovému tisku
a barvení indigem v Evropě
 Rakousko , Česko , Německo , Maďarsko a Slovensko

 zapsána v roce 2018 na reprezentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví lidstva

 © Rakouská komise pro UNESCO, 2017

 Blaudruck/Modrotisk/Kékfestés/Modrotlač, což se překládá přímo jako

modrotisk nebo modré barvení, odkazuje na praxi tisku pasty odolné vůči
barvivu na látku před barvením indigovým barvivem. Odolná pasta zabraňuje
proniknutí barviva do vzoru, čímž zajišťuje, že aplikovaný vzor zůstane po
procesu barvení bílý nebo nebarvený. K aplikaci vzorů na látku používají
praktici ručně vyráběné bloky, které jsou až 300 let staré, s regionálně
inspirovanými vzory, stejně jako generickými vzory nebo křesťanskými motivy.
Zastoupení místní flóry a fauny je propojeno s místní kulturou regionů.
Tradiční indigové modré barvení však nekončí potiskem: textilní řetězec
zahrnuje přípravu surovin a jejich spřádání, tkaní, konečnou úpravu, tisk a
barvení. V současné době se podniky zabývající se touto praxí skládají
především z malých rodinných dílen, které provozuje druhá až sedmá
generace tiskáren. Každá rodinná dílna zahrnuje spolupráci různých členů
rodiny, kteří se každý podílí na každém kroku výroby bez ohledu na své
pohlaví. Tradiční znalosti jsou stále založeny na (převážně rodinných)
časopisech z devatenáctého století a předávaných prostřednictvím pozorování
a praktické praxe. Zúčastněné strany cítí silné emocionální pouto se svými
produkty a prvek shrnuje pocit hrdosti na dlouhotrvající rodinné tradice.
Ruční výroba ozdob na vánoční
stromky z foukaných skleněných perlí
Česko

zapsána v roce 2020 na reprezentativní seznam nemateriálního

kulturního dědictví lidstva
© Matěj Kubík, 2016

Ruční výroba ozdob vánočního stromku z foukaných skleněných perlí označuje

ručně vyráběné ozdoby na vánoční stromky, které se vyrábějí foukáním vyhřívané
skleněné trubice vložené do mosazné formy tvarované do šňůry korálků zvané
klaustschata a postříbřené, barevné a ručně zdobené. Šňůrka korálků je pak
rozřezávána na kratší nebo jednotlivé korálky, které jsou navlékány na drátky a tvoří
tak ozdoby mnoha forem. Tradiční řemeslo, považované za klíčový kulturní prvek
Krkonoš a Jizerských hor v severních Čechách, kde se od konce osmnáctého století
vyrábějí foukané skleněné perle, je specializované a technicky náročné. Tento prvek
byl předáván rodinami po generace. Nositeli živlu byly i malé výrobní dílny, ale jen
jedna přežila éru, kdy socialistická ekonomika procházela transformací. Dílně rodiny
Kulhavých se podařilo znalosti zachránit a nadále spolupracuje s domácími perličkáři
na zachování tradice. Kulturně vzdělávací instituce, zejména muzea, také pomáhají
předávat související znalosti pořádáním workshopů. Tvorba vánočních ozdob, jako
jsou tyto, se objevuje v lidových pověstech o legendárním vládci hor Krakonošovi.
Sokolnictví, živé lidské dědictví
Spojené arabské emiráty

Rakousko , Belgie , Chorvatsko , Česko , Francie , Německo , Maďarsko , I

rsko , Itálie , Kazachstán , Korejská

republika , Kyrgyzstán , Mongolsko , Maroko , Nizozemsko , Pákistán , Polsko ,

Portugalsko , Katar , Saúdská Arábie , Slovensko , Španělsko a Syrská arabská

republika

zapsán v roce 2021 na reprezentativní seznam nemateriálního kulturního

dědictví lidstva
© Ministerstvo kultury a cestovního ruchu - Abu Dhabi / International Wildlife
Consultants (UK) Ltd/10/12/2009, 2020

Sokolnictví je tradiční umění a praxe výcviku a létání sokolů (a někdy orlů, jestřábů,
káňat a jiných dravých ptáků). Praktikuje se již více než 4000 let. Praxe sokolnictví v
raných a středověkých obdobích historie je zdokumentována v mnoha částech světa.
Sokolnictví, původně prostředek získávání potravy, získalo v průběhu času jiné
hodnoty a bylo integrováno do komunit jako společenská a rekreační praxe a jako
způsob spojení s přírodou. Dnes je sokolnictví praktikováno lidmi všech věkových
kategorií v mnoha zemích. Jako důležitý kulturní symbol v mnoha z těchto zemí se
přenáší z generace na generaci různými prostředky, včetně mentoringu, v rámci
rodin nebo v tréninkových klubech. Moderní sokolnická praxe se zaměřuje na
ochranu sokolů, lomů a stanovišť, stejně jako na samotnou praxi. A i když sokolníci
pocházejí z různých prostředí, sdílejí univerzální hodnoty, tradice a postupy, včetně
metod chovu, výcviku a péče o ptáky, použitého vybavení a vazeb mezi sokolníkem
a ptákem. Sokolnická komunita zahrnuje podpůrné subjekty, jako jsou sokolí
nemocnice, chovná centra, agentury na ochranu přírody a tradiční výrobci zařízení.
Plavení dřeva
Rakousko , Česko , Německo , Lotyšsko , Polsko a Španělsko

zapsán v roce 2022 na reprezentativní seznam nemateriálního kulturního

dědictví lidstva
© Amadeusz Andrzejewski, 2021

Plavení dřeva v Rakousku, Česku, Německu, Lotyšsku, Polsku a Španělsku vzniklo

ve středověku, kdy se vory používaly k přepravě dřeva, zboží a lidí pomocí
přírodních vodních toků. V minulosti jezdci na raftu trávili týdny společným životem a
prací na svém voru. V důsledku toho vznikla komunita sdílející znalosti, dovednosti,
techniky a hodnoty výroby a navigace dřevěných vorů. Tradice byla pěstována po
generace a zůstává silná díky nepřetržité ústní komunikaci, pozorování a účasti, a to
i prostřednictvím mládežnických táborů, místních škol, festivalů a workshopů. S
délkou až 600 metrů, šířkou 50 metrů a výškou 2 metry se dnes dřevěné vory
používají hlavně pro plavbu po řekách. Stavební proces však zůstává stejný a
zahrnuje výběr dřeva, jeho přepravu do řeky a spojování kmenů do vorů. Splavování
dřeva podporuje spolupráci a sociální soudržnost v rámci zúčastněných komunit i
mezi nimi a je nyní otevřeno odborníkům všech věkových kategorií, pohlaví a
sociálního a kulturního zázemí. Ochrana vody a ekologických systémů a udržitelné
využívání dřeva jsou v této praxi hluboce zakořeněny a pravidelné a živé sdílení
zkušeností obohacuje dědictví a podporuje společné hodnoty a kulturní výměnu přes
hranice.
Strategie ochrany tradičních řemesel:
program Nositelé tradice lidových
řemesel
Česko

Vybrána v roce 2022 do rejstříku osvědčených postupů při zajišťování

© Národní ústav lidové kultury, 2018

V roce 1997 začal Národní ústav lidové kultury (NIFC) realizovat projekt "Lidová
řemesla a řemesla v České republice". Projekt byl zaměřen na filmovou dokumentaci
tradičních řemesel. Práce v terénu při identifikaci výrobců odhalila, že většina dílen
se potýkala s finančními problémy a měla potíže s prodejem a tvorbou svých
produktů. Situace vyžadovala okamžitou akci; obnovení kontaktů mezi výrobci a
zákazníky a zvyšování povědomí o tradičních řemeslech a jejich technologiích. V
reakci na tuto situaci zřídilo Ministerstvo kultury a NIFC v roce 2000 program Nositelé
tradice lidových řemesel, jehož cílem je podpora, ochrana a zabezpečení tradičních
řemesel. Kromě přístupu k veřejným oceněním, grantům a darům jsou řemeslníci a
jejich výrobky chráněni exkluzivní ochrannou známkou. Kromě dokumentace a
výzkumu tradičních řemesel NIFC shromažďuje a vyhodnocuje kolekce produktů
oceněných výrobců. Tradiční řemesla posuzují umělci a designéři a oceňovaní
výrobci obdrží sadu tištěných propagačních materiálů, včetně letáků, vizitek, visaček
a brožury "Nositelé tradice". Veřejnost je průběžně informována prostřednictvím
specializovaných webových stránek, publikací, DVD a stálé expozice v Chanovicích.