⦁ Ošetřovatelský proces

Ošetřovatelský proces je systematický přístup k poskytování individualizované

ošetřovatelské péče. Je založen na vědeckých principech a metodě řešení problémů, a
skládá se z několika základních kroků, které umožňují zdravotnickému personálu
poskytovat efektivní péči přizpůsobenou potřebám jednotlivých pacientů. Tyto kroky
zahrnují:

Sběr dat (Assessment): Zahrnuje shromažďování informací o pacientovi, jako je

zdravotní anamnéza, fyzikální vyšetření, emocionální stav, sociální a kulturní
potřeby. Cílem je získat úplný přehled o zdravotním stavu pacienta.

Stanovení diagnózy (Nursing Diagnosis): Na základě shromážděných dat sestra

identifikuje ošetřovatelské problémy nebo potřeby pacienta. Tyto diagnózy jsou
zaměřeny na reakce pacientů na zdravotní problémy nebo procesy léčby.

Plánování (Planning): V této fázi se vytváří plán ošetřovatelské péče. Sestra

stanoví cíle, kterých chce u pacienta dosáhnout, a určuje konkrétní ošetřovatelské
intervence, které pomohou těmto cílům dosáhnout.

Implementace (Implementation): V této fázi sestra provádí ošetřovatelské

intervence, které byly stanoveny v plánu péče. Může to zahrnovat podávání léků,
poskytování vzdělání pacientovi, zajištění psychologické podpory nebo provádění
procedur pro podporu fyzického zdraví.

Evaluace (Evaluation): Po implementaci plánu péče sestra hodnotí účinnost

ošetřovatelských intervencí a zjišťuje, zda byly cíle péče dosaženy. Na základě
této evaluace může dojít k úpravám v plánu péče, aby lépe vyhovoval potřebám a
odpovědím pacienta.

Hygienický a protiepidemický režim

pracovišť

Hygienický a protiepidemický režim pracovišť je zásadní pro prevenci nozokomiálních

(nemocničních) nákaz. Nozokomiální nákazy jsou infekce, které vznikají v příčinné
souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení, ať už ústavním nebo ambulantním.
Tyto nákazy mohou být exogenního či endogenního původu.

Rozdělení nozokomiálních nákaz:

Podle původců:

Exogenní: Infekční agens je zavlečeno do organismu zvenčí.

Endogenní: Infekce vzniká přesunem mikroflory z kolonizovaného místa v těle do
jiného systému, například do rány nebo serozních dutin.
Podle epidemiologického hlediska:

Nespecifické: Odrážejí epidemiologickou situaci ve spádové oblasti nebo hygienickou

úroveň zařízení.
Specifické: Vznikají v důsledku diagnostických a terapeutických výkonů.
Podle postiženého systému: Respirační, katetrové, uroinfekce, gastrointestinální,
ranné infekce, infekce pohlavního ústrojí.

Proces šíření nozokomiálních nákaz:

Zdroj nákazy: Může být pacient (vlastní mikroflora), zdravotník (nedocenění

vlastního onemocnění), nebo návštěvník (nejméně závažný zdroj).
Formy nozokomiálních nákaz:
Manifestní: Dobře diagnostikovatelné a léčitelné.
Nosičství: Nosiči přechovávají a vylučují infekční agens bez známek onemocnění.
Přenos nozokomiální nákazy:

Přímý přenos: Kontaktem, kapénkovou infekcí, alimentární cestou.

Nepřímý přenos: Závisí na schopnosti mikroorganismu přežít mimo tělo a existenci
prostředku pro jeho přenos.
Prevence:

Používání sterilního katétru, důkladná dezinfekce, dodržování hygieny rukou a

použití sterilních rukavic.
Ochranné oblečení, výměna rukavic, pravidelné školení a aplikace nových léčebných
postupů.
Zákaz jídla, pití, kouření na pracovišti, dodržování zásad osobní hygieny.
Postup při výskytu nemocniční nákazy:

Podle zákona je poskytovatel péče povinen neprodleně provést epidemiologická

opatření pro odhalení zdroje nákazy, zamezení jejího šíření a léčbu nakažených.
Hlášení nozokomiálních nákaz:

Hromadný výskyt nebo nákazy vedoucí k těžkému poškození zdraví či úmrtí se hlásí
místně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví, obvykle telefonicky, faxem nebo
elektronickou poštou.
Hygienický a protiepidemický režim je klíčový pro minimalizaci rizik vzniku a
šíření nozokomiálních nákaz.

⦁ Desinfekce a sterilizace

Desinfekce: Cílem desinfekce je zneškodnění mikroorganismů prostřednictvím

fyzikálních, chemických nebo kombinovaných postupů. Hlavní metody zahrnují:

Fyzikální: var, ultrafialové záření, filtraci.

Chemická: použití biocidních nebo desinfekčních přípravků.
Fyzikálně-chemická: kombinace fyzikálních a chemických metod, např.
paroformaldehydové komory nebo mycí stroje.
Sterilizace: Sterilizace je proces, který odstraňuje všechny formy mikrobiálního
života, včetně spór. Metody zahrnují:

Fyzikální sterilizace: vlhkým teplem (parní sterilizace), horkým vzduchem,

plazmatem.
Chemická sterilizace: použití plynů jako formaldehyd nebo ethylenoxid.
Radiační sterilizace: například gama záření, používané hlavně v průmyslové výrobě.
Předsterilizační příprava: Zahrnuje desinfekci, čištění, sušení, setování a balení
před samotnou sterilizací.

Kontrola a dokumentace: Zahrnuje chemické a mikrobiologické metody ke kontrole

účinnosti desinfekce, stejně jako podrobnou dokumentaci použitých postupů a
výsledků.

⦁ Úkoly zdravotnického
asistenta při odběru biologického materiálu

Zdravotnický asistent hraje klíčovou roli při odběru biologického materiálu. Úkoly,
které jsou běžně součástí této práce, zahrnují:

Příprava materiálu a prostředí:

Připravit veškerý potřebný odběrový materiál, jako jsou jehly, zkumavky, alkoholové
tampóny, rukavice, atd.
Zajistit čistotu a hygienu pracovního prostoru.
Identifikace pacienta:

Ověřit totožnost pacienta pomocí jeho jména, datumu narození nebo jiného
identifikačního čísla.
Ujistit se, že se odebírá správný materiál od správného pacienta.
Komunikace s pacientem:

Vysvětlit postup odběru, odpovědět na případné dotazy.

Získat souhlas pacienta s provedením zákroku.
Uklidnit nervózní nebo úzkostné pacienty.
Provádění odběru:

Dodržovat standardní postupy pro odběr (např. venepunkce pro odběr krve).
Používat aseptické techniky k minimalizaci rizika infekce.
Správně označit odběrové nádoby s biologickým materiálem.
Po odběru:

Poskytnout péči o místo vpichu (např. aplikace náplasti).

Poskytnout pacientovi instrukce, pokud jsou potřebné (např. když se vyžaduje další
péče o místo vpichu).
Uklidit a zneškodnit použitý materiál podle protokolů pro likvidaci odpadu.
Dokumentace a logistika:

Zaznamenat provedený odběr v pacientově zdravotní dokumentaci.

Přesunout odběrový materiál do laboratoře nebo příslušného oddělení pro analýzu.
Dodržování bezpečnostních předpisů:

Dodržovat předpisy pro manipulaci s biologickými materiály a ostrými předměty.

Nosít osobní ochranné prostředky (OOP) po celou dobu odběru.
Kontinuální vzdělávání:

Udržovat si znalosti aktuálních standardů a postupů v oboru.

Absolvovat pravidelné školení a certifikace.
Zdravotnický asistent musí být schopen pracovat pečlivě, efektivně a s vysokou
úrovní empatie a komunikace s pacienty. Bezpečnost, přesnost a dodržování
příslušných protokolů jsou nezbytné pro úspěšné a bezpečné provedení odběru
biologického materiálu.

Úkoly zdravotnického asistenta při přípravě infuzních roztoků k aplikaci a

při umělé výživě pacienta

Úkoly zdravotnického asistenta při přípravě infuzních roztoků k aplikaci a při

umělé výživě pacienta jsou klíčové pro zajištění správné a bezpečné péče. Níže jsou
uvedeny hlavní úkoly, které tyto asistenty obvykle provádějí:

Kontrola a příprava materiálu:

Zkontrolovat předepsané infuzní roztoky a materiál (např. infuzní sety, jehly,

filtry).
Zajištění, že jsou všechny komponenty sterilní a že nejsou poškozené nebo po
expirační době.
Příprava a udržování čistého a sterilního pracovního prostoru.
Ověření lékařského předpisu:

Kontrola správnosti a dávkování infuzních roztoků podle lékařského předpisu.

Ověření, že pacient nemá alergie nebo kontraindikace vůči předepsaným roztokům.
Příprava infuzních roztoků:

Zajištění správného míchání a přípravy roztoků, pokud je to potřeba.

V případě potřeby naředění léků v infuzním roztoku podle instrukcí.
Zřízení infuzního přístupu:

Zřízení a zajištění intravenózního přístupu (IV), pokud je to v rámci kompetencí

asistenta.
Kontrola správného umístění IV kanyly.
Aplikace a sledování infuze:

Spuštění infuze podle stanovené rychlosti a dávkování.

Monitorování pacienta během infuze na příznaky reakcí nebo komplikací.
Pravidelná kontrola infuzního místa a zajištění, že infuze probíhá správně.
Péče o pacienta při umělé výživě:

Příprava a podávání enteralní výživy (pokud je předepsána) pomocí sondy nebo PEG.
Monitorování tolerance výživy a střevní funkce pacienta.
Sledování nutričního stavu pacienta a komunikace s lékařem nebo dietologem.
Dokumentace a záznamy:

Zaznamenávání podaných infuzí, včetně času, množství a jakýchkoliv pozorování.

Záznamy o nutričním stavu a podávané umělé výživě.
Udržování hygieny a bezpečnosti:

Dodržování hygienických a bezpečnostních protokolů při manipulaci s infuzemi a

výživou.
Bezpečné odstranění použitého materiálu.
Komunikace s týmem:

Informování lékařů nebo ošetřujícího personálu o jakýchkoliv změnách v stavu

pacienta nebo při výskytu komplikací.
Zdravotnický asistent hraje klíčovou roli v péči o pacienta, a je důležité, aby byl
dobře vyškolen a měl dostatečné znalosti a dovednosti pro správné a bezpečné
provádění těchto úkolů.

Imobilizační syndrom

Imobilizační syndrom je stav, který nastává, když je člověk dlouhodobě nehybný, což
vede k problémům v různých tělesných systémech. Syndrom může být akutní
(projevující se po 7-10 dnech nehybnosti) nebo chronický (po 10-14 dnech), přičemž
může být úplný nebo částečný.

Příčiny imobility:

Zdravotní problémy (úrazy, nemoci).

Postoperativní stavy.
Dlouhodobé ležení.
Vliv na jednotlivé systémy:

Kardiovaskulární systém: riziko trombózy.

Respirační systém: snížená kapacita plic, riziko pneumonie.
Pohybový a svalový systém: atrofie svalů, ztuhlost kloubů.
Kožní systém: riziko dekubitů.
Metabolické a neurosenzorické změny.
Prevence a řešení:

Pravidelné měnění polohy pacienta k prevenci dekubitů.

Pasivní a aktivní cvičení pro udržení pohyblivosti kloubů a svalů.
Dechová cvičení pro zlepšení funkce plic.
Vertikalizace a nácvik jednoduché sebeobsluhy pro podporu soběstačnosti.
Použití kompenzačních pomůcek pro mobilitu a osobní hygienu.
Hodnotící metodiky a škály:

Hodnocení rizika vzniku dekubitů (např. Bradenova škála).

Hodnocení nutričního stavu.
Monitorování funkčního stavu pacienta.
Rehabilitační ošetřování:

Individuálně přizpůsobený rehabilitační plán.

Stimulace vnímání a podpora psychické pohody pacienta.
Kooperace s rehabilitačním týmem (fyziotherapeuti, ergoterapeuti).
Polohování:

Pravidelná změna polohy pacienta.

Použití polštářů a podložek pro prevenci dekubitů a kontraktur.
Technika pasivního cvičení:

Pohyby prováděné za pomoci zdravotnického personálu nebo pomocí pomůcek.

Typy dechových cvičení:

Cvičení na podporu hlubokého dýchání a prevenci respiračních komplikací.

Imobilizační syndrom vyžaduje komplexní a multidisciplinární přístup, zahrnující
lékařskou péči, ošetřovatelské postupy, rehabilitaci a v některých případech i
psychosociální podporu.

⦁ Úkoly zdravotnického
asistenta při podávání kyslíkové léčby

Úkoly zdravotnického asistenta při podávání kyslíkové léčby jsou následující:

Příprava a kontrola zařízení: Zdravotnický asistent zajišťuje, že kyslíkové

zařízení (kyslíkový koncentrátor, kyslíková bomba) je funkční, čisté a správně
nastavené podle lékařského předpisu.

Monitoring pacienta: Sledování stavu pacienta během kyslíkové terapie, včetně

kontroly dýchání, barvy kůže a příznaků hypoxie nebo hyperoxie.

Aplikace kyslíku: Zajištění, že kyslík je podáván správným způsobem (např. přes

nosní kanylu, masku, venturi masku), a v přesné koncentraci a průtoku, jak je
stanoveno lékařem.

Edukace pacienta: Informování a instruování pacienta o používání kyslíkové terapie,

včetně správného nasazení a nošení kyslíkového zařízení.

Hygiena a péče o kůži: Zajištění, že oblasti kůže pod maskou nebo kolem nosní
kanyly jsou čisté a nejsou podrážděné.

Zaznamenávání a dokumentace: Vedení záznamů o podávání kyslíku, včetně doby a

průtoku kyslíku, a monitorování jakýchkoliv změn ve stavu pacienta.

Bezpečnostní opatření: Dodržování bezpečnostních pravidel při práci s kyslíkem,

jako je zamezení použití otevřeného ohně nebo kouření v blízkosti kyslíkové terapie
a udržování čistoty a sucha zařízení.

Komplexní ošetřovatelská péče

Komplexní ošetřovatelská péče zahrnuje několik klíčových oblastí, které se zaměřují
na udržení základních životních potřeb a pohody pacienta. Tato péče je zásadní pro
podporu celkového zdraví a pohody pacienta, zejména u těch, kteří jsou omezováni z
důvodu nemoci nebo imobility.

Hygienická Péče o Pacienta

Základní hygienická péče zahrnuje:

Péče o čisté ložní prádlo: Pravidelná výměna a udržování čistoty.

Mytí rukou: Důležité pro prevenci šíření infekcí.
Ranní a večerní toaleta: Základní osobní hygiena.
Celková koupel: V koupelně, na sprchovém lůžku, nebo na lůžku.
Ústní hygiena: Čištění zubů a péče o dutinu ústní.
Holení vousů: Pro muže, pro pohodlí a udržení osobní identity.
Hygienické vyprazdňování: Zahrnuje péči o genitální oblast po vyprázdnění.
Ošetření znečištěného pacienta: Rychlá reakce na nečistotu či vylučování.
Prevence a ošetření opruzenin a proleženin: Důležité pro pacienty s omezeným
pohybem.
Stříhání nehtů, péče o vlasy, koupel kojence, baby masáž: Základní aspekty péče o
tělo.
Péče o Vyprazdňování
Podložní mísa a močová láhev: Pro pacienty, kteří nemohou používat toaletu.
Intimita a hygiena: Důležité pro důstojnost pacienta.
Vyvětrání pokoje: Udržování čistého a příjemného prostředí.
Zacházení s vylučováním: Bezpečné a hygienické odstranění odpadů.
Poruchy Tvorby Moče
Polyurie, oligurie, anurie: Různé stavy ovlivňující množství produkované moči,
které mohou signalizovat zdravotní problémy.
Cévkování – Katetrizace
Jednorázové a permanentní katetrizace: Zásahy pro udržení normálního vylučování
moči.
Velikosti katétrů: Použití Charrierovy stupnice pro určení velikosti.
Komplikace při cévkování: Včetně infekcí a poškození močových cest.
Péče o Stravování
Podávání stravy dle dietního systému: Zajištění, že pacient dostává vyváženou
stravu vhodnou pro jeho zdravotní stav.
Nasogastrická sonda: Pro pacienty, kteří nemohou přijímat potravu ústy.

Aplikace klyzmatu

Účel: Čištění střev, odstraňování stolice a plynů, aplikace léčiv, kontrastní látky
pro diagnostiku, podpora peristaltiky.
Druhy: Očistná, léčebná, diagnostická.
Zavádění žaludeční sondy:

Použití pro odběr žaludečních šťáv nebo podávání potravy.

Žaludeční šťávy:

Denně vyprodukováno 1-3 litry.

Složky: Kyselina chlorovodíková, pepsin, chymozin, mucin, vnitřní faktor.
Funkce: Aktivace enzymů, trávení, absorpce vitaminů, ničení patogenů.
Vylučování: Řízeno nervovým a hormonálním systémem.
Metody odběru žaludeční šťávy:

Invazivní: Pomocí sondy.

Neinvazivní: Acidotest z moče.
Ošetřování nemocného se stomií:

Stomie: Umělé vyvedení orgánů na povrch těla.

Druhy: Kolostomie (tlusté střevo), ileostomie (tenké střevo), dočasné, trvalé.
Komplikace: Infekce, nekróza střevní kličky, stenóza, prolaps, parastomiální
hernie.
Péče: Použití nesterilních rukavic, buničité vaty, čisticího roztoku, sáčků, pasty,
podložky. Jemné čištění a ochrana kůže kolem stomie.
Důležité informace pro pacienty: Skladování pomůcek, oblékání, cestování, strava,
hygiena.

⦁ Základní životní funkce a

fyziologické funkce

Základní životní funkce organismů zahrnují:

Dýchání - výměna plynů (kyslík a oxid uhličitý) mezi organismem a jeho prostředím.
Oběhový systém - transport kyslíku, živin a odpadních látek po těle.
Výživa - příjem a zpracování živin pro energii a růst.
Vylučování - odstraňování odpadních látek z těla.
Růst a vývoj - zvětšování a vývojové změny organismu.
Rozmnožování - produkce potomků zajišťující přežití druhu.
Reakce na podněty - schopnost reagovat na změny v okolním prostředí.

Podávání léků a manipulace

Podávání léků a manipulace s nimi zahrnují:

Příprava a podávání léků:

Různé způsoby podání (per os, i.m., s.c., per rectum, atd.)
Nástup účinku léků se liší podle způsobu aplikace (např. per os ~30 min,
sublingválně 1-2 min, injekčně do žíly 1 min, atd.)
Podávání léků per os (ústy):

Nejběžnější způsob, vhodný pokud pacient může polykat.

Kontraindikace zahrnují zvracení, žaludeční odsávání, bezvědomí, neschopnost
polykat.
Aplikace injekcí:

Metody zahrnují intrakutánní, subkutánní, intramuskulární, intravenózní,

intraarteriální, atd.
Barevné označení kónusu jehly indikuje způsob použití (např. oranžová pro i.d.,
s.c., modrá pro s.c., atd.)
Rizika aplikace injekcí:

Vyžaduje přesnost, teoretické znalosti, manuální zručnost, aseptické postupy.

Zásady: správný lék, správný klient, správný čas, správná dávka, správný způsob.
Aplikace léků na kůži a sliznice:

Zahrnuje překonání fosfolipidové bariéry epitelu.

Rychlost vstřebávání závisí na velikosti epitelu.
Aplikace léků do uší:

Příprava pacienta, informace o účincích a možných projevech.

Podávání léků v tekuté formě nebo jako masti.
Podávání léků do dýchacích cest (inhalace):
Účely: zředění sekretu, tlumení zánětu, uvolnění hlenů.
Uložení léků v ošetřovací jednotce:

Bezpečné a správné skladování léků.

Edukace nemocného:

Informace o léčbě, správném podávání léků, možných vedlejších účincích.

Lékové formy a základní lékové

skupiny

Lékové formy jsou různé způsoby, jakými mohou být léčiva aplikována nebo přijímána.
Léková forma určuje, jak je léčivo uvolňováno do těla a jak se dostává na místo
svého působení. Mezi základní lékové formy patří:

Tablety a kapsle – Patří mezi nejčastěji používané lékové formy. Mohou být určeny k
polykání, rozpouštění v ústech nebo k použití pod jazykem (sublingválně).

Roztoky a suspenze – Tekuté lékové formy, které mohou být určeny k vnitřnímu
(oralnímu) nebo vnějšímu použití (kapky do očí, uší, nosní spreje).

Masti, gely a krémy – Používají se převážně pro lokální aplikaci na kůži nebo
sliznice.

Injekce a infuze – Léčiva podávaná injekčně nebo infuzí přímo do žil, svalů nebo
pod kůži.

Inhalátory – Pro léčbu respiračních onemocnění, jako je astma nebo chronická

obstrukční plicní nemoc.

Čípky – Vstřebávání léčiv přes sliznici konečníku nebo vagíny.

Transdermální náplasti – Léčivo se postupně uvolňuje přes kůži do těla.

Pokud jde o základní lékové skupiny, lze je rozdělit podle jejich hlavního
terapeutického účinku nebo chemické struktury. Několik příkladů:

Analgetika – Léky proti bolesti, např. paracetamol, NSAID (nesteroidní

protizánětlivé léky), opiáty.

Antibiotika – Léčiva určená k boji proti bakteriálním infekcím, jako jsou

peniciliny, cefalosporiny, makrolidy.

Antivirotika – Používají se k léčbě virových infekcí, např. oseltamivir pro léčbu

chřipky.

Antihypertenziva – Léky používané k snižování vysokého krevního tlaku, např. ACE

inhibitory, beta-blokátory.

Hypoglykemika – Léky snižující hladinu cukru v krvi, používané při léčbě diabetu,
jako jsou metformin, inzulin.

Antidepresiva a antipsychotika – Pro léčbu psychiatrických onemocnění a poruch

nálady, jako jsou SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) a
atypická antipsychotika.

Statiny – Používané k snižování hladiny cholesterolu v krvi.

Antikoagulancia – Léky proti srážení krve, jako je warfarin nebo nová orální
antikoagulancia (NOAC).

Analgetika

Analgetika Léčiva pro úlevu od bolesti. Příklady: Apo-Ibuprofen, Brufen, Dolgit,

Ibalgin, Ibumax, Nurofen. Nežádoucí účinky zahrnují problémy se žaludkem,
nevolnost, průjem, zácpa, bolesti hlavy, vyrážku, hypertenzi. Dlouhodobé užívání
může vést k poškození střev, srdečnímu selhání, ledvinám, žaludečním vředům.

Bronchodilatancia: Léky pro astma a CHOPN, rozšiřují průdušky. Dlouhodobé užívání

může snížit jejich účinnost nebo způsobit rebound fenomen. Zahrnují SABA
(Ventolin), LABA (Formoterol), anticholinergika (Atrovent), teofyliny
(Syntophyllin).

Opioidní analgetika: Silné analgetiky pro viscerální bolesti. Příklady: morfin,

kodein, dihydrokodein, pentazocin, nalbufin, pethidin, hydromorfon, oxykodon,
buprenorfin, piritramid, methadon. Používají se různě podle typu bolesti, s
opatrností kvůli riziku závislosti.

Antidiabetika: Léčba diabetu, zahrnuje inzulin a perorální antidiabetika. Typy

perorálních antidiabetik:

Biguanidy (metformin): První volba u diabetu II. typu, zvyšují citlivost na

inzulin, snižují tvorbu glukózy játry. Riziko laktátové acidózy.

Deriváty sulfonylurey: Podporují uvolňování inzulínu, nevhodné pro obézní

diabetiky, riziko hypoglykémie.

Glinidy: Podobné sulfonylureám, rychlejší účinek, menší riziko hypoglykémie.

Glitazony: Zvyšují citlivost na inzulin, nevhodné pro srdeční selhání, riziko

zvýšení hmotnosti a zlomenin.

DPP4 inhibitory: Hmotnostně neutrální, zvyšují uvolňování inzulínu při

hyperglykémii.

Agonisté GLP-1 receptorů: Podporují pokles hmotnosti, vhodné pro obézní diabetiky.

SGLT2 inhibitory: Působí v ledvinách, zamezují vstřebávání glukózy, snižují

hmotnost, riziko genitálních infekcí.
Analgetika: Léčiva pro úlevu od bolesti. Příklady: Apo-Ibuprofen, Brufen, Dolgit,
Ibalgin, Ibumax, Nurofen. Nežádoucí účinky zahrnují problémy se žaludkem,
nevolnost, průjem, zácpa, bolesti hlavy, vyrážku, hypertenzi. Dlouhodobé užívání
může vést k poškození střev, srdečnímu selhání, ledvinám, žaludečním vředům.

Bronchodilatancia: Léky pro astma a CHOPN, rozšiřují průdušky. Dlouhodobé užívání

může snížit jejich účinnost nebo způsobit rebound fenomen. Zahrnují SABA
(Ventolin), LABA (Formoterol), anticholinergika (Atrovent), teofyliny
(Syntophyllin).

Opioidní analgetika: Silné analgetiky pro viscerální bolesti. Příklady: morfin,

kodein, dihydrokodein, pentazocin, nalbufin, pethidin, hydromorfon, oxykodon,
buprenorfin, piritramid, methadon. Používají se různě podle typu bolesti, s
opatrností kvůli riziku závislosti.

Antidiabetika: Léčba diabetu, zahrnuje inzulin a perorální antidiabetika. Typy

perorálních antidiabetik:
Biguanidy (metformin): První volba u diabetu II. typu, zvyšují citlivost na
inzulin, snižují tvorbu glukózy játry. Riziko laktátové acidózy.

Deriváty sulfonylurey: Podporují uvolňování inzulínu, nevhodné pro obézní

diabetiky, riziko hypoglykémie.

Glinidy: Podobné sulfonylureám, rychlejší účinek, menší riziko hypoglykémie.

Glitazony: Zvyšují citlivost na inzulin, nevhodné pro srdeční selhání, riziko

zvýšení hmotnosti a zlomenin.

DPP4 inhibitory: Hmotnostně neutrální, zvyšují uvolňování inzulínu při

hyperglykémii.

Agonisté GLP-1 receptorů: Podporují pokles hmotnosti, vhodné pro obézní diabetiky.

SGLT2 inhibitory: Působí v ledvinách, zamezují vstřebávání glukózy, snižují

hmotnost, riziko genitálních infekcí.

Antibiotika

Antibiotika jsou skupina léčiv používaných k léčbě bakteriálních infekcí. Účinkují

buď zabíjením bakterií (baktericidní) nebo zastavováním jejich růstu
(bakteriostatická). Nejsou účinná proti virovým infekcím. Existuje několik tříd
antibiotik, včetně penicilinů, cefalosporinů, tetracyklinů, makrolidů a
fluorchinolonů, každá s různým mechanismem účinku a spektrem aktivit proti různým
bakteriálním druhům.

Nesprávné používání antibiotik, jako je nedodržování doporučeného dávkování nebo

předčasné ukončení léčby, může vést k vývoji rezistence, kdy se bakterie stávají
odolné vůči antibiotikům, čímž se snižuje jejich efektivita. To je celosvětový
zdravotní problém, který vyžaduje opatrné a uvážlivé používání těchto léků.

K nejčastějším nežádoucím účinkům antibiotik patří trávicí potíže, alergické reakce

a narušení normální flóry těla, což může vést k případům jako je například průjem
nebo kvasinkové infekce. Výzkum a vývoj nových antibiotik jsou neustále v pohybu,
aby se předcházelo narůstající hrozbě bakteriální rezistence.