Nauka o materiálu – moje verze

1. Vnitřní stavba materiálů

1. Druhy vazeb mezi atomy a molekulami v tuhých látkách
a) Iontová
- nejjednodušší vazba
- spočívá v elektrické přitažlivosti mezi elektropozitivními a elektronegativními ionty
- u prvků, které leží blízko vzácných plynů
- např. keramika

b) Kovalentní
- kolektivní valence
- sdílení valenčních elektronů
- velmi pevná, molekuly se nemění táním/rozpoštením
- např. voda, diamant

c) Kovová
- elektrony jsou volné – valenční mrak – el. a tepelná vodivost
- elektrony tam vcelku volně „plujou“
- především u kovů

d) van der Waalsova

- u stabilních prvků (inertní plyny)
- mimořádně nízký bod varu
- u polymerů

e) Vodíková
- vodíkový můstek – vazba H na silně elektronegativním prvku (F, N, O)

2. Základní typy krystalových mřížek a jejich charakteristiky

Amorfní látky
- beztvaré – plynné, kapalné, makromolekulární
- izotropie – stejné vlastnosti ve všech směrech
- např. sklo, plasty, pryskyřice, asfalt

Krystalické látky
- atomy seskupené do mřížky
- tvoří se pravidelným opakováním elementárních buněk
- krystaly = ideálně vyvinutá zrna
- monokrystaly = všechny elementární mřížky orientované ve stejném směru – v laboratoři
- krystality = skutečné krystaly kovů, mají nedokonalosti a nepravidelnosti
- (obrázky – struktura monokrystalu a polykrystalu)
Typy mřížek
1. prostá (primitivní) mřížka – 4 hrany čtverce
2. bazálně středěná mřížka
3. prostorově středěná mřížka
4. plošně středěná mřížka

- většina technicky důležitých kovů má mřížku (krystalizuje v):

1. krychlová prostorově středěná (bcc)
2. krychlová plošně středěná (fcc)
3. šesterečná (hex)

- celkem existuje 14 prostorových (Bravaisových) typů mřížek v 7 krystalografických soustavách

7 krystalografických soustav

- alotropie = schopnost prvku krystalizovat v různých krystalografických soustavách nebo v jejich

modifikacích - např. bor – může krystalizovat ve všech čtyřech typech mřížky
- polymorfie = alotropie u slitin

3. Druhy mřížkových vad dle geometrického a termodynamického hlediska

Geometrické hledisko
- bodové vady (bezrozměrné)
- čárové vady (jednorozměrné)
- plošné vady (dvojrozměrné)
- prostorové vady (trojrozměrné)

Termodynamické hledisko
- stabilní x nestabilní
Bodové poruchy

- vakance – chybí atom v uzlovém bodě,

a) tvoří se: na povrchu (Schottkyho/Frankelova porucha), uvnitř krystalu při primární krystalizace,
nebo kvůli hranicím zrn
b) vyšší koncentraci vakancí způsobuje např. ozáření nebo prudké ochlazení kovu
c) se vznikem vakance nastává komprese okolní mřížky
- instersticiál – atom uložený mimo uzlový bod
a) vznikají v krystalech s velkou meziatomovou vzdáleností
b) se vznikem intersticiálu nastává dilatace (roztažení) mřížky
c) všechny intersticiální polohy nemohou být obsazeny z důvodu elastické deformace okolí poruchy
d) intersticiály se podobají poruchám způsobeným příměsovými atomy

- substituční porucha - atom příměsového prvku se usadí v neobsazené uzlové poloze v krystalové
mřížce

Pohyb bodových poruch:

- bodové poruchy se mohou pohybovat krystalem (migrace bodových poruch)
- pohyb silně závislý na teplotě
- mechanismus pohybu = diskrétní přeskoky
a) u vakance – přeskok z jednoho uzlového bodu do sousedního
b) u intersticiálů – přeskok mezi intersticiálními polohami

4. Dislokace (druhy, vlastnosti)

Čarové poruchy = dislokace

- přesunutí určitého množství atomů při skluzovém pohybu do sousední vrstvy, k tomuto pohybu
stačí velmi malé hodnoty smykového napětí
- jejich koncentraci zvyšuje plastická deformace (tváření za studena)
- dislokace – hranová X šroubová
- pohyb – skluzem X šplháním

Interakce dislokací s překážkami

- k pohybu dislokací stačí velmi malé hodnoty skluzového napětí
- překážky zachytávají dislokace a způsobují, že je potřeba větší skluzové napětí, aby došlo k
pohybu dislokací
- překážky = např. jiné dislokace, příměsové atomy- Cottrellovy atmosféry (shluky příměsových
atomů), částice jiných fází
- vzájemné působení (interakce) dislokací s příměsovými atomy a precipitáty = základní princip
zpevňování kovů!

5. Plošné a prostorové poruchy krystalové mřížky

- vrstevné chyby
- volné povrchy krystalů
- hranice zrn - hranice zrna se vyznačují specifickými fyzikálními a chemickými vlastnostmi
a) poruchová oblast
b) segregují se zde příměsi, přednostně zde precipitují sekundární fáze
c) má vliv na mez kluzu, houževnatost, korozivzdornost
2. Difúze v tuhých látkách
6. Difúze v kovech a slitinách

- způsob přenosu hmoty při kterém se jednotlivé částice (atomy, ionty, molekuly) i vakance pohybují
vzhledem k sousedním částicím
- podstatou difuze je tepelný pohyb
- silně závislá na teplotě, ve všech skupenstvích; zmenšuje koncentrační rozdíly
- k difúzi dochází v každém skupenství, v tuhé fázi je však jediným způsobem přenosu hmoty

- difuze v kovech probíhá tak, že atomy difundujícího prvku vnikají do porušené mřížky jiného kovu,
buď do polohy mimo mřížku nebo do vzniklého volného místa.
- možnost vniknutí jiného prvku do struktury závisí hlavně na jeho rozměrech
- prvek s malým poloměrem atomu difunduje do mřížky kovu s větším poloměrem atomu snadněji
- příkladem je difuze uhlíku a dusíku v železe

7. Mechanismy difúze

Mechanismy difuze
- individuální – pohyb jedné částice/vakance nezávisle na ostatních
- skupinová – koordinovaný pohyb více částic – výměnný X kruhový
- urychlována poruchami mřížky

Prospěšná difuze – např. povrchové zvýšení obsahu jistých prvků při chemicko-tepelném zpracování
Škodlivá difuze - nástrojových ocelí při jejich zpracování za vysokých teplot; creep

3. Deformační a lomové chování materiálů

(Chvilku se nebudu striktně držet rozřazení)

- při působení vnějších podmínek na těleso probíhá deformace (překročení mezních podmínek = lom)
- deformace = posuv jednotlivých bodů tělesa proti sousedním bodům → změna tvaru, rozměrů
- deformace je výsledek vzájemného působení vnějších sil a vnitřních sil v tělese

- velmi malé deformace (přípustných - za kterých stroj nebo konstrukce pracuje) = oblast zájmu
konstruktérů
- velké plastické deformace (požadovaných – umožňují realizovat tvářecí operace) = oblast zájmu
techniků

8. Napětí a deformace (složky napětí, elastická a plastická deformace, závislost mezi

napětím a deformací)
(né tak docela)
Elastická deformace – „pružná“

- je vratná – těleso získá svůj původní tvar a objem

- uskutečňuje se vysunutím atomů z rovnovážných poloh (= poloha, kde jsou všechny síly působící
na těleso nulové - v této poloze platí rovnováha sil)
- elastická deformace je nezávislá na čase
- avšak aby byla deformace elastická, musí být velmi nízká rychlost zatížení
- platí v ní Hookeův zákon

Hookeův zákon
σ=E⋅ε

σ [Pa] – normálové napětí – σ=F/S

ε [nemá jednotku] – relativní prodloužení
E [Pa] – konstanta úměrnosti, nazvaná Youngův modul pružnosti (modul pružnosti v tahu)

Anizotropie
- vlastnost monokrystalů (=uměle vytvořené krystaly za specifických podmínek, mají pravidelné
opakující se uspořádání částic → pravidelný tvar)
- hodnoty modulů pružnosti mají v různých krystalografických směrech jiné - závisí na směru
působícího napětí

Izotropie
- vlastnost polykrystalů (=téměř všechny kovy)
- nezávisí na směru působícího napětí (protože jejich zrna (krystality) jsou náhodně orientovaná)

Anelastická deformace
- nastává v případě rychlého zatížení
- stejně jako elastická deformace je vratná, avšak je závislá na čase → neplatí Hookeův zákon

9. Mechanismy plastické deformace, kritické skluzové napětí (bez odvození)

- díky dostatečně velkému zatížení (nad platnost Hookeova zákona) se mění tvar a objem tělesa
- během plastické deformace probíhají rozsáhlé změny v mikroskopické a submikroskopické
(neviditelné ani mikroskopem) stavbě materiálu → doprovázejí ji povrchové jevy
- dochází např. k hromadnému pohybu dislokací
- teplota a rychlost deformace mají velký vliv na průběh plastické deformace
- během plastické deformace se projevuje nehomogenita materiálu
- superplasticita = jde o plastickou deformaci při vysokých teplotách, kdy má materiál jemná zrna -
dojde k deformaci, avšak nedojde k nevratným tvarovým změnám (nedojde k skluzovému pohybu
dislokací)
10. Plastická deformace monokrystalu a polykrystalu (křivky zpevnění)

Plastická deformace monokrystalu

- uměle vytvořený krystal (monokrystal) změní tvar
- skluzový pohyb dislokací = jeden ze základních mechanismů plastické deformace kovů a slitin:

1. deformace skluzem (pohybem dislokací (čárových poruch))

a) jedná se o skluzový pohyb dislokací (řečeno potřetí)
b) skluz probíhá v rovinách, kde je nejhustější oblast atomů
c) skluz proběhne tam (v rovině a směru), kde je dosaženo kritické hodnoty skluzového napětí
(kritické hodnoty skluzového napětí jsou poměrně nízké)
d) když je úhel mezi skluzovou rovinou a směrem hlavního napětí 90° (kolmý), je smykové napětí
nulové a dojde k lomu
e) když je úhel mezi skluzovou rovinou a směrem hlavního napětí 0°, je smykové napětí největší
f) (dislokace vznikají během plastické deformace (tváření za studena), dislokace = čárová chyba,
skluzový pohyb atomů do sousední vrstvy)
g) velký posun (o násobky meziatomové vzdálenosti)

2. deformace dvojčatěním
a) náhlé přeskupení celého úseku krystalové mřížky
b) nová mřížka má pravidelné uspořádání (stejně jako původní mřížka), je však symetricky přetočena
c) malý posun (o zlomky meziatomové vzdálenosti)
d) dvojčata mohou vzniknout při:
i. plastické deformaci
ii. ohřevu (vlivem napětí)
iii. fázové přeměně

Plastická deformace polykrystalu

- zrna (krystality) polykrystalu při plastické deformaci nemění tvar, ale orientaci
- probíhá skluzem
- polykrystalický kov = seskupení (agregát) náhodně orientovaných krystalitů (zrn) různé velikosti,
které jsou propojeny společnými hranicemi
- deformace jednotlivých zrn se vzájemně omezují
- skluz začne v zrnu (skluzovém systému), kde je dosaženo kritického skluzového napětí nejdříve,
takže se může stát, že v příznivě orientovaných probíhá vícenásobný skluz a zpevňování, zatímco v
jiných zrnech ještě ani nezačal
- v polykrystalickém kovu nedojde k plastické deformaci samovolně při určité hodnotě smykového
(nebo tahového) napětí, ale dochází k ní postupně
Vsuvka – deformační diagramy

- popisují deformační chování materiálů

- deformační chování materiálů se zjišťuje normovanou Zkouškou tahem (dle ČSN EN 10002)
- v diagramu se zobrazuje napětí a celková deformace
- může být:
1) Smluvní tahový diagram – průřez zkušební tyče S se nemění, méně přesný
2) Skutečný tahový diagram - průřez zkušební tyče S se mění, více přesný

Mez kluzu
= napětí, při kterém se začínají objevovat plastické deformace
- určuje se z úseku tahového diagramu zobrazujícího začátek plastické deformace

Deformační diagram s výraznou mezí kluzu

ReH = horní mez kluzu
ReL = dolní mez kluzu

- v pružné oblasti (Hookově přímce) platí Hookův zákon (viz. výše)

Deformační diagram bez výrazné meze kluzu

-smluvní mez kluzu Rp = napětí, které způsobí 0,2% plastické deformace
z původní délky L0
- smluvní mez kluzu se stanovuje z tahové diagramu pomocí přímky rovnoběžné s
lineární částí („rovnou částí“) diagramu ve vzdálenosti, která odpovídá předepsané
hodnotě plastické deformace (např. 0,2% původní délky → Rp 0,2)

11. Charakteristiky deformačně zpevněného kovu, zpevňovací mechanismy v kovech

Mechanismy zpevnění polykrystalů

- podstata mechanismů zpevnění polykrystalů je ve vzniku překážek dislokací (u deformačního
zpevnění jsou samotné dislokace překážkami)
(hromadění dislokací → zvýšení skluzového napětí potřebného k deformaci → zpevnění)
1. deformační zpevnění
a) = tváření (deformování) za studena (tedy za teploty nižší, než je teplota rekrystalizace)
b) jde o interakci dislokací
c) dochází k vzniku nových dislokací a skluzu existujících dislokací
d) narůstá hustota dislokací, až si začnou překážet a bránit si ve skluzovém pohybu → zpevnění
materiálu
2. zpevnění hranicemi zrn
a) hranice zrn jsou pro dislokace neprůchodné
b) jde o interakci dislokací s hranicemi zrn
c) čím více hranic zrn, tím více se dislokace kupí
d) roste skluzové napětí potřebné k deformaci → zpevnění materiálu

3. zpevnění legováním
a) jde o interakci dislokací s atomy příměsí v tuhém roztoku
b) různé prvky mají různou zpevňovací účinnost (záleží na velikosti a koncentraci atomů)

4. zpevnění částicemi
a) jde o interakci dislokací s částicemi
b) 2 druhy – i. precipitační zpevnění – částice vznikly rozpadem přesyceného tuhého roztoku
ii. disperzní zpevnění – částice byly vneseny do matrice např. práškovou metalurgií

Charakteristika deformačně zpevněného materiálu

- zvětšení meze kluzu (3-6x)
- větší tvrdost a pevnost (až 2x)
- menší houževnatost a pevnost (při další deformaci se kov porušuje)
- mění se také některé chemické vlastnosti (deformačně zpevněný kov je méně ušlechtilý – hůř
odolává korozi)
- mění se struktura kovu (nastává protažení zrn ve směru deformace = deformační textura)

Příčina těchto změn - uložená deformační energie (část energie vynaložená na plastickou deformaci,
která zůstala v zpevněném kovu ve formě nových mřížkových poruch)

12. Odpevňovací pochody v kovech (statické, dynamické, mechanismus změny

vlastností)

- zpevnění = výsledek deformace za nízkých teplot

- odpevnění = děje probíhající u zpevněných (tvářených za studena) materiálu za vysokých teplot
(za vysokých teplot se materiál dostává do rovnovážného stavu)

- odpevňovací pochod má za následek snížení hustoty dislokací nebo změna jejich uspořádání

1. zotavení (při 0,25 Tt (teplotě tání)

- odstranění bodových poruch → poměrně malé snížení hustoty dislokací (nejsou náhodou dislokace
čárové poruchy?)
2. rekrystalizace při 0,35 Tt (teplotě tání, znova)
- probíhá polygonizace = vznik nových zrn v původní matrici deformovaného materiálu → nahrazení
deformovaných zrn → velké snížení hustoty dislokací

13. Faktory ovlivňující odpevňovací pochody, kritická deformace

asi teplota, idk, možná taky lomová houževnatost Kc, viz níže. idk
14. Druhy lomů, lineární elasticko-plastická lomová mechanika
- v prvé řadě je nutné si definovat, co je to takzvaná houževnatost

Houževnatost
= schopnost absorpce energie
- souvisí se schopností plastické deformace, a tedy i pohybem dislokací
- záleží na typu mřížky a obsahu intersticiálních/substitučních atomů
- malá houževnatost = křehký lom – kritická velikosti trhliny, malá energie, nezávislá na napětí
- velká houževnatost = houževnatý lom – větší rozsah plastické deformace, vyšší energie, třeba
zvyšovat napětí
- lomová houževnatost Kc – kritická hodnota, po jejíž překročení nastává nevratný proces rychlého
porušení tělesa bez potřeby dodání další energie

Lomy
- zárodky trhlin existují už z výroby, nebo vzniknout při zpracovávání kovů (především v okolí
svárů)
- vznik lomu vyžaduje porušení meziatomových vazeb a oddělení dvou částí materiálu

Fraktografické dělení
1) štěpný lom – normálovým napětím, odtržení v určité krystalografické rovině
2) tvárný lom – smykovým napětím, je třeba významné plastické deformace
a) transkrystalický lom – lom procházející zrny
b) interkrystalický lom – lom procházející po hranicích zrn

Lomy podle energetického hlediska:

1. Houževnatý lom
- štěpný interkrystalický lom
- velká spotřeba energie
- zásadní vliv na šíření trhliny = kritická velikost trhliny, napětí pro danou délku trhliny
- působení poruch na částice sekundárních fází – nejsou natolik houževnaté jako matrice
- následné propojování poruch ústí v závěrečný lom tělesa

2. Křehký lom
- štěpný transkrystalický lom
- najednou, z ničeho nic – hůř se předpovídá
- obvykle nepředchází žádná pozorovatelná deformace, která by upozornila na riziko lomu
- porušování meziatomových vazeb podél význačných krystalografických rovin
- téměř rovinný, relativně hladký lom jednotlivých zrn polykrystalu
- říčkování - způsobeno přechodem trhliny z jednoho zrna do druhého, přičemž dochází k interakci
štěpné roviny s dislokacemi
15. Tečení – creep (mechanismus, křivky)
- tečení = creep = pomalá a nepřetržitá plastická deformace vyvolaná stálým (konstantním) napětím a
vysokou teplotou (podle velmi přesných měření probíhá tečení za každé teploty)
- průběh:
I. při zvýšené teplotě probíhají v krystalové mřížce tepelně aktivované procesy
→ II. odpor proti deformaci se zmenšuje
→ III. při stálém napětí se plastická deformace tělesa s rostoucí dobou zvětšuje – teče (creep)

- při teplotách nad 0,4Tt vede tečení k lomu

- při teplotách nad 0,6 – 0,7Tt u většiny kovů značně poklesne napětí potřebné pro deformaci (využití
u tváření za tepla)

- creep má (při teplotách nad 0,4Tt) 3 stádia:

I. primární tečení – rychlost deformace se snižuje, deformační zpevňování je výraznější, než
odpevňování
II. sekundární tečení – rychlost deformace je konstantní – tzv. ustálený creep, v tomto stádiu se
určuje rychlost creepu
III. terciální tečení (nečekaně) – zrychlování deformace, vznik
lokálních poruch soudržnosti a lom

Lom
při tečení
- závisí na rychlosti deformace v sekundárním úseku
a) rychlý - vysoké napětí, interkrystalický+transkrystalický lom s výrazným prodloužením i kontrakcí
b) pomalý - nízké napětí, interkrystalický lom, zanedbatelné prodloužení

Žárupevnost
= zvýšená odolnost proti creepu a lomu
- překážky pro přechod dislokací – částice vyloučené na hranicích zrn,
menší plocha hranic zrn v kovu

16. Relaxace (mechanismus, křivky)

= časově závislá přeměna elastické deformace na plastickou deformaci,
která probíhá za vyšších teplot při stále celkové deformaci
- obdobné pochody jako při creepu
- rozdíl je v tom, že probíhá při měnícím se napětí a plastické deformace
jsou mnohem menší
- má 2 stádia odpovídající primárnímu a sekundárnímu creepu
- může být nežádoucí (u šroubových a nalisovaných spojů za vyšších
teplot) i žádoucí, nebo třeba u pružin pracujících za vysokých teplot
- žádoucí např. tvarově složité výkovky a odlitky – žíhání pro umožnění
relaxace vnitřních pnutí
17. Rozdělení únavy podle Wöhlerovy křivky, jednotlivé fáze únavového poškození,
lom při únavě, činitelé ovlivňující únavu materiálu
- jen malá část strojních dílců a konstrukcí je namáhána v provozu stálými nebo pomalu se měnícími
silami
- většinou jde naopak o opakující se proměnné namáhání (čepy, pružiny, mostní konstrukce...)
- takto namáhané součásti se někdy po určité době provozu porušují (lomem) při napětích, která jsou
značně nižší než je pevnost i mez kluzu materiálu, zjištěná statickou zkouškou
- mluvíme zde únavě materiálu a únavovém lomu

Dělení únavy materiálu

1. únava součástí s trhlinou
- únavová životnost je daná rychlostí šíření trhliny
- nízkocyklová únava – makroplastická deformace, při napětích vyšších, než je mez kluzu, počet
cyklů je do 10 000

2. únava součástí bez trhliny

- únavová životnost je dána dobou iniciace trhliny
- vysokocyklová trhlina – mikroplastická deformace, při napětích pod mezí kluzu, počet cyklů je
vyšší než 100 000

Fáze únavy (it's not a phase mom)

1. Změny v mikrostruktuře a poruchovosti mřížky spojené se změnami vlastností materiálu
2. Vznik zárodku (mikro)trhlin
3. Šíření trhlin – růst (mikro)trhlin se zastavuje, roste hlavní trhlina
4. Lom

Wöhlerova únavová křivka (to je taková čára)

- slouží k určení provozního napětí σ pro daný počet cyklů N nebo naopak
- určuje se pro symetrický zátěžný cyklus
- mez únavy σC– napětí, při kterém nedojde k lomu při únavové zkoušce
4. Mechanické vlastnosti a jejich zkoušení
18. Prostá zkouška tahová
- destruktivní, statická
- provádí se na normalizovaných tyčích kruhového nebo obdélníkového průřezu
- postupné zatěžování zkušební tyče tahovým napětím
- výsledkem zkoušky je diagram znázorňující závislosti napětí na poměrném prodloužení nebo
závislost síly na prostém prodloužení
U…mez úměrnosti – do tohoto bodu jsou deformace přímo úměrné napětí. Platí zde Hookův zákon
– σ = E∙ε. E je mod pružnosti, ε je poměrné prodloužení. (Vysoká hodnota E znamená malé poměrné
prodloužení při velkém zatížení. Např. ocel má E = 210 000 MPa, mosaz má E = 90 000 MPa)
E…mez pružnosti (mez elasticity) – do tohoto bodu jsou deformace pružné, po odlehčení se
materiál vrací na původní délku
K…mez kluzu - Re. Je to napětí, při němž se tyč začne výrazně deformovat, aniž by se zvyšovala
zatěžující síla. U některých materiálů tato prodleva nenastane, proto se zavádí tzv. smluvní mez kluzu
Rp, Za smluvní napětí se bere hodnota, která způsobí prodloužení 0,2% z celkového poměrného
prodloužen
P…mez pevnosti – Rm. Je to největší napětí, které materiál snese, aniž by se porušil
S…přetržení materiálu – vzorek je popiči
19. Zkoušky únavy
Typy zkoušek:
1. stanovení meze únavy při cyklickém namáhání bez rázů
- střídavým ohybem (ohybem za rotace)
- tahem nebo tahem a tlakem
2. stanovení meze únavy při rázovém namáhání
3. zkoušky pomocí pulsátorů

- jsou dynamické
Zkouška dle prof. Wöhlera – ohybem za rotace
- Mez únavy σoc - je to napětí, které vzorek vydržel nekonečný počet cyklů. Za nekonečný počet
obvykle bereme 5*107 cyklů.
- Mez únavy snižuje – konstrukční vruby, povrchové vady a trhlinky, velká drsnost povrchu, koroze,
svary
- Mez únavy zvyšuje – zušlechtění materiálu, vyleštění povrchu, odstranění nebo zmírnění vrubů,
zpevnění povrchu

20. Zkoušky tvrdosti

Brinellova metoda
- vtlačení kuličky z kalené oceli/slinutých karbidů do
zkušebního vzorku (indentor)
- průměr kuličky závisí na tloušťce; min 10x hloubky
vtisku
- působení síly vytlačí důlek, měří se jeho průměr (2x
kolmo na sebe)
2𝐹∗0,102 Někde píšou,
- dosazení do rovnice 𝐻𝐵 = že vypočet je
𝜋∗𝐷(𝐷−√𝐷2 −𝑑 2 )
- 0,102 = g-1 – wat? HB=F/S
- D – průměr kuličky
- d – průměr vtisku

- s ohledem na materiál kuličky, její poloměr a zátěžnou sílu je vhodná pouze pro měkké heterogenní
materiály např. neželezné kovy, šedé litiny…
- oceli – 96-650 HB; měď a její slitiny - < 30 HB; cín, olovo - <20 HB

Vickersova metoda měření tvrdosti

- diamantový pravidelný čtyřboký jehlan s hrotem o úhlu 136°
- měří se úhlopříčky vtisku
- zkušební zatěžující síla bývá 10 – 1000N
- doba zatížení 10 – 180s
- použité zatížení píšeme do označení, např. HV 100 – hlavně, když není
užito klasických 29,4N – 30kg
𝐹
- dosazení do rovnice 𝐻𝑉 = 0,1891 2
𝑢
- u – průměr úhlopříček
- narozdíl od ostatních, vytváří stupnici od nejměkčích po nejtvrdší
Rockwellova zkouška
- HRA – indentorem je diamantový kužel s vrcholovým úhlem 120°, zatížení silou 600N (588N)
- HRB – indentorem je kalená kulička o průměru 1,6mm, zatížení silou 1000N (980N) (B=ball)
- HRC – indentorem je (zas) dia kužel, ale zatěžovací síla činí 1500N (1471N) (C=corn)ne vole cone

- HRA - nejméně invazivní – vhodná pro testování křehkých materiálů a tenkých vrstev
- HRB – měkké a středně tvrdé materiály
- HRC – tvrdé materiály

Zkouška Poldi kladívkem

- na rozdíl od výše uvedených je dynamická
- to kladívko se dá nosit s sebou – to je na tom nejlepší
- měření je založeno na srovnávací metodě
- Kladívko s vloženou porovnávací tyčkou se přiloží na
zkoušený povrch a úderem kladívka na úderník vznikne
zároveň vtisk ve zkoušeném materiálu a v porovnávací
tyčce známé tvrdosti
- z velikosti obou vtisků se v tabulce odečte tvrdost

21. Zkoušky rázem v ohybu, závislost vrubové houževnatosti na teplotě, stanovení

tranzitních teplot
Zkoušky rázem
- slouží k zjištění, kolik práce nebo energie se spotřebuje na porušení zkušební tyče
- zkouší se nejčastěji jedním rázem, kdy na porušení zkušební tyčky se použije najednou
dostatečného množství energie

Zkouška rázem v ohybu – Charpyho kyvadlové kladivo

- nejpoužívanější
- velmi dobrým ukazatelem houževnatosti nebo křehkosti materiálů

- provádí přeražení zkušební tyče jedním rázem kyvného kladiva, přičemž zkoušená tyč je umístěna
ve spodní části a podepřena na obou koncích a má uprostřed vrub
- nárazová práce je měřítkem odolnosti materiálu proti rázovému namáhání
- zjišťujeme tedy sklon materiálu ke křehkému lomu
- dva typy vrubů V vrub a U vrub
Průběh zkoušky:
1. těžké kladivo, otočné kolem osy, se zdvihne a upevní v počáteční poloze
2. v nejnižší poloze kladiva se umístí ve stojanu kyvadlového kladiva zkušební tyč ze zkoušeného
materiálu
3. po uvolnění z počáteční polohy se kladivo pohybuje po kruhové dráze, narazí na zkušební tyč,
přerazí ji a vykývne do konečné polohy
4. tato poloha je nižší než poloha počáteční, protože na přeražení zkušební tyče se spotřebovala určitá
práce
5. této práci říkáme spotřebovaná nárazová práce KC[ 𝐉 ]a vypočítáme ji ze vztahu:
𝐾𝐶 = 𝐺(ℎ1 − ℎ2 )
kde G (N) je tíha kladiva a h (m) je výškový rozdíl počáteční a konečné polohy kladiva

Výpočet vrubové houževnatosti:

Stanovení vrubové houževnatosti:

Vrubovou houževnatost zjišťujeme zvláště u:
- tepelně zpracovaných ocelí
- svarů
- plastů určených k lisování
- méně často u neželezných kovů

5. Základy kovových soustav

22. Základní termodynamické pojmy, fázové pravidlo, kritérium rovnováhy soustavy
(nejsem si jistej, asi něco bude chybět)

- slitiny (mnohasložkové materiály) se dělí na:

1) jednofázové (homogenní) – např. austenitická ocel
2) mnohofázové (heterogenní) – např. dvoufázová mosaz

- prakticky všechny technické materiály jsou mnohofázové ( když budeme počítat vměstky,
precipitáty - sraženiny)

- tuhé fáze ve slitinách se dělí na:

A) tuhé roztoky
B) intermetalické fáze? (asi, že „nemá pevně daný stechiometrický poměr komponent“)
- oba druhy tuhých fází mohou být v závislosti na podmínkách tuhnutí krystalické nebo amorfní

A) Tuhé roztoky
1. primární – vznik fázovou přeměnou z taveniny (kapalné fáze)
2. sekundární – vznik fázovou přeměnou, které se účastní přinejmenším 1 jiná tuhá fáze

dále se dělí na:

I. substituční
- „náhradové“
- tvoří složky se stejně velkými atomy
- atomy rozpuštěných složek postupně nahrazují atomy rozpouštějící složky v uzlových bodech její
krystalové mřížky
- rozpustnost může být omezená nebo neomezená
o rozpustnosti rozhodují tyto faktory:
a) rozdíl ve velikosti atomů (čím je rozdíl větší, tím je rozpustnost menší)
b) rozdíl elektronegativity (-//-)
c) koncentrace valenčních elektronů

pro úplnou rozpustnost musí mít všechny složky tuhého roztoku stejný druh krystalové mřížky

II. intersticiální tuhé roztoky

- atomy rozpuštěné složky jsou mnohem menší, než atomy základní složky
- rozpustnost v tomto druhu tuhého roztoku je vždy omezená!

B) Intermediální fáze (nebo intermetalické?)

- fáze s vlastní krystalovou strukturou v určitém koncentračním rozmezí u slitin

1. Elektrochemické sloučeniny
- tvoří je prvky, které se výrazně liší svou elektronegativitou
- dělí se na
1) sloučeniny s převážně iontovou vazbou
2) sloučeniny s převážně kovalentní vazbou (pár elektronů je sdílený mezi dva prvky)
- vysoká teplota tání (při ní se přeměňují na kapalnou fázi stejného chemického složení)

2. Intersticiální sloučeniny
= karbidy, nitridy, hydridy, boridy
- tvořeny malými atomy nekovových prvku umístěných v kovech (nekovový prvek je umístěn ve
volných prostorách krystalové mřížky kovu)
- velmi tvrdé, dobře vedou elektrický proud, vysoká teplota tání

Eutektoid = směs dvou látek v tuhé fázi, která vznikla ochlazením soustavy bez změny skupenství
Eutektikum = směs dvou látek, která vznikla při přechodu kapalné do pevné fáze (společné tuhnutí)

(Gibbsovo) Fázové pravidlo

= maximální počet fází, které jsou v rovnováze, je omezený
- je to vztah mezi počtem fází, složek a stupni volnosti
obecně:
v=𝑘+2−𝑓
v – počet stupňů volnosti (veličin, jež lze měnit)
k – počet složek
f – počet fází/skupenství

- pro kovové soustavy neuvažujeme tlak jako proměnnou veličinu: v = k+1-f

- samotný kov: v = 2-f; jeden stupeň volnosti při jedné fázi
→ při dvou fázích (krystalizace) žádný stupeň volnosti – děj probíhá za konstantní teploty
- dvě složky: v = 3-f; při jedné fázi (tavenina) dva stupně volnosti (teplota a koncentrace)
→ u dvou fází (krystaly a tavenina) pouze jeden stupeň volnosti - teplota

- kritérium rovnováhy soustavy – musí platit Gibbsův zákon fází

- příklad: Jako příklad můžeme uvést heterogenní směs ledu a kapalné vody, která bude ve stavu
termodynamické rovnováhy (s níž se setkáváme např. při kalibraci teploměru), což mj. znamená, že
už v ní nebude probíhat tepelná výměna a tak se látková množství v daných skupenstvích nebudou
měnit. V takovém případě položíme k=1, protože se zde vyskytuje pouze jedna chemická sloučenina
(H2O), f=2, protože led a voda jsou dohromady dvě různé fáze, a v potom vychází v=1, protože
pokud budeme měnit jednu intenzivní veličinu (např. tlak), všechny ostatní intenzivní veličiny (např.
teplota) jsou na tomto tlaku závislé, aby mohla být zachována rovnováha. Jinými slovy: směs ledu a
vody je systém, jehož stav lze na fázovém diagramu vody umístit na hraniční křivku mezi pevným a
kapalným skupenstvím. Aby systém na této křivce zůstal, ke změně jedné veličiny náleží jasně daná
změna druhé veličiny.

23. Druhy fází v tuhých kovech a slitinách

viz výše – 22.

24. Krystalizace čistých kovů, alotropické a polymorfní přeměny

Krystalizace čistých kovů

- krystalizace čistých kovů probíhá při konstantní teplotě
- nejdůležitější vliv má na rychlost krystalizace podchlazení(větší podchlazení, rychlejší krystalizace)
- neprobíhá v celím objemu najednou – začne vznikem krystalizačních zárodků
- krystalizační zárodky = nukleace
- tyto nukleace rostou na úkor taveniny tak dlouho, dokud nevyplní celý objem

- krystalizace je charakterizována 2 parametry

1. rychlostí tvorby zárodků
2. lineární rychlostí růstu

- homogenní nukleace = zárodky vznikají přímo z taveniny (energeticky náročné) vlivem klesání
teploty a energie
- heterogenní nukleace = zárodky vznikají na cizích zárodcích jako vměstky (oxidy, sulfidy, atd.)
nebo na stěnách formy (energeticky mnohem snažší)

- krystalizace je jeden z druhů fázové přeměny

Fázové přeměny v tuhém stavu

- mají snahu při změně vnějších podmínek (teplota, tlak, atd.) dosáhnout nebo se přiblížit energicky
výhodnému stavu soustavy

- dělí se podle děje, který kontroluje růst nové fáze na:

1) přeměny s tepelně aktivovaným růstem
2) přeměny s atermálním (bezteplotním – teplota není důležitá) růstem

1. přeměny s tepelně aktivovaným růstem

- polymorfní přeměny (změna krystalové mřížky u kovů)
- masivní přeměny
- precipitace (= rozpad přesyceného tuhého roztoku)
- eutektoidní a bainitcké přeměny

2. přeměny s atermálním růstem

- martenzitické přeměny (fáze vzniká ochlazením)

25. Binární rovnovážné diagramy s úplnou rozpustností složek, odvození pákového

pravidla
- z fázového pravidla plyne, že u kondenzovaných soustav stačí při jedné složce k popisu jeden údaj a
to teplota
- u dvou složek jsou nutné dva údaje – teplota a koncentrace
→ to je nejčastější případ rovnovážných diagramů běžných slitin

jsou:
- jednosložkové
- dvousložkové
- vícesložkové

Pákové pravidlo
- pomocí něho určíme v dvousložkovém fázovém diagramu poměr látkových množství ve dvou
fázích, které jsou v rovnováze
- poměr tuhé a kapalné fáze je dán poměrem úseček na diagramu

Diagramy s úplnou rozpustností složek v kapalném i tuhém stavu

- složky slitin jsou dokonale mísitelné → tvoří jedinou homogenní fáz
- dokonalá mísitelnost je zachována i v tuhém stavu (slitina je tuhým roztokem v celé koncentrační
oblasti)
- diagram má dvě křivky spojující teploty počátku krystalizace čistých složek (A,B)
1. likvidus (horní křivka) udává:
a) teploty počátku krystalizace binárních (dvousložkových) slitin
b) složení kapalné fáze
2. solidus (spodní křivka) udává:
- udává složení vznikající tuhé fáze (tuhého roztoku)

- nad křivkou likvidu je termodynamicky stabilní fází tavenina a soustava má dva stupně volnosti
(v=2; f=1)
- v oblasti mezi likvidem a solidem existují vedle sebe dvě fáze – tavenina a krystaly tuhého roztoku
a soustava má jeden stupeň volnosti (v=1, f=2)
- pod čarou solidu je jediná fáze – tuhý roztok, soustava má opět dva stupně volnosti (v=2, f=1)

- vše dle fázového pravidla v=3-f

26. Binární rovnovážné diagramy s omezenou rozpustností složek v tuhém stavu

- složka A rozpouští až do určité koncentrace složku B, tak i naopak (yup)
- vznikají tak tuhé roztoky α, β, jejichž oblast navazuje v diagramu na čisté složky A a B
- teploty tuhnutí čistých složek A a B jsou přísadou druhé složky snižovány, takže křivky likvidu
mají klesající tendenci
- obě větve likvidu se protínají v bodu E, který představuje slitinu s nejnižší teplotou tání tE
- označujeme ji jako teplotu eutektickou

- snížením teploty pod tE musí zmizet kapalná fáze

→ proběhne krystalizace, při níž vznikají krystaly tuhého roztoku α a β jako mechanická směs, která
je označována jako eutektikum
- slitiny v rozmezí cC a cD obsahují krystaly tuhého roztoku α nebo β zbytek tvoří eutektikum

Diagramy slitin s úplnou nerozpustností složek v tuhém stavu

Ideální soustava s úplnou nerozpustností v tuhém stavu se vyznačuje tím, že:

- struktura je v tuhém stavu tvořena směsí krystalů

čistých složek
- přísada druhé složky snižuje teplotu tání základní složky
- obě křivky likvidu se protínají v eutektickém bodě E představující mechanickou směs krystalů
čistých složek
- eutektikála prochází celou koncentrační oblastí od jedné čisté složky k druhé a tvoří čáru solidu
- při krystalizaci jakékoli slitiny vznikají krystaly jedné čisté složky (A nebo B podle koncentrace)
- složení taveniny se mění podle čar likvidu AE a BE
- slitina v tuhém stavu obsahuje v rozmezí koncentrace A – E, krystaly čisté složky A a eutektikum
- v rozmezí E –B krystaly čisté složky B a eutektikum

27. Binární rovnovážné diagramy s peritektickou

přeměnou
- u složek, které mají značně rozdílné teploty tání
- podobně jako při eutektické přeměně, jsou při peritektické reakci
v rovnováze dvě fáze tuhé a jedna kapalná
- vymizí jedna z tuhých fází za vzniku nové tuhé fáze

28. Binární rovnovážné diagramy s intermediárními fázemi, konstrukce Sauverových

diagramů
- vznik nové fáze AnBm rozděluje diagram na dva dílčí binární
diagramy
- teplota tání intermediální fáze je dána průsečíkem (distektikum)
dvou čar likvidu
- je-li maximum ostré – dobrá stabilita intermediální fáze
- je-li plošší, stabilita je menší

Sauverův diagram
- usnadňuje přehled fází v rovnovážném diagramu za určité teploty
- na vodorovné ose je vynesena koncentrace složek A, B v procentech
- na svislé ose jsou vynášena poměrná množství strukturních složek v procentech
- spojením bodů A, E, B ohraničíme tři oblasti rovnovážných fází a to krystalů A, eutektika E a
krystalů B
- pro libovolnou slitinu se pak snadno stanoví poměrné množství krystalů čistého kovu a eutektika

Vertikální Sauverovy diagramy

- zakreslují se vedle vlastního rovnovážného diagramu
- na vodorovnou osu se vynáší množství fází nebo strukturních součástí v %
- na svislou osu teplota v °C

- zatímco klasický Sauverův diagram platí pro všechny koncentrace a určitou teplotu, vertikální SD
lze sestrojit pouze pro konkrétní slitinu při všech teplotách
- v klasickém SD je zakreslena soustava přímek, které vymezují oblast existence jednotlivých fází a
strukturních součástí
- ve vertikálním SD se nacházejí vedle přímek i křivky, proto je konstrukce těchto diagramů
obtížnější
6. Technické slitiny železa
29. Křivka ohřevu čistého železa, teploty prodlev,
hystereze
Železo
- dvě krystalografické modifikace
α - do 911°C
- krychlová prostorově středěná bcc
- magnetická do 760°C

β - 760 – 911°C
- krychlová prostorově středěná bcc
- nemagnetická – to samý jako α, ale nemagnetická

γ - 911 – 1392°C
- krychlová plošně středěná fcc

δ - 1392°C - Tt
- krychlová prostorově středěná bcc

Hystereze
- Protože se pohyblivost atomů s klesající teplotou zmenšuje a přestavba mřížky vyžaduje při nižších
teplotách určitý čas, má rychlost ochlazování značný vliv na teplotu přeměny. Proto zjišťujeme při
rychlejším ochlazování nižší teploty přeměn, než odpovídá rovnovážnému ochlazování. Platí to
zejména o přeměnách, které probíhají při nižších teplotách. Teplotní rozdíl označujeme jako
hysterezi

Obecně výroba železa (možná není třeba)

1. Přímá výroba železa z rud
a. produkt = nauhličené železo ve formě houby (hrouda spečeného železa) nebo pelet
b. houby se pak využívají jako vsázka do ocelářských pecí nebo slouží k výrobě železného
prášku v práškové metalurgii

2. Nepřímá výroba železa z rud

a. produkt = čisté železo
b. to je dále zpracováváno v ocelárnách/slévárnách
c. tato výroba převažuje – je levnější

- slitiny železa se vyrábějí především z oxidických rud – nejvíce z hematitových rud

- palivo a zároveň redukční činidlo = koks (83 - 91% C, zbytek popel)

- výroba probíhá ve vysoké peci

Průběh:
- Palivo se spaluje proudem vzduchu ohřátého na cca. 1200°C a je vháněno do pece výfučnami
- V oblasti výfučen vzniká redukční plyn o teplotě 1800 °C až 2100 °C
- Vyredukované železo je nauhličováno koksem a shromažďu je se v nístěji pece
- Nad hladinou tekutého surového železa se shromažďuje struska
- Surové železo i struska se pravidelně vypouštějí
- všechny části vysoké pece se chladí vodou (nístěj může být chlazena i olejem nebo vzduchem)
- pec je vyzděna žáruvzdorným materiálem (nístěj má tloušťku až 1,5 m)

30. Definice feritu, austenitu, perlitu a ledeburitu

Ferit – tuhý roztok uhlíku v železe (alfa, delta)
Austenit – tuhý roztok uhlíku v železe (gama)
Perlit – směs (eutektoid) austenitu a cementitu
Ledeburit – směs (eutektikum) austenitu a cementitu

Cementit – intersticiální sloučenina železa a cementitu

I. primární – z taveniny
II. sekundární – vylučuje se při ochlazování z Austenitu (na hranicích zrn)
III. terciální – vylučuje se při ochlazování z Feritu

Eutektoid = směs dvou látek v tuhé fázi, která vznikla ochlazením soustavy bez změny skupenství
Eutektikum = směs dvou látek, která vznikla při přechodu kapalné do pevné fáze (společné tuhnutí)

31. Diagram stabilní a metastabilní soustavy železo-uhlík

Metastabilní – plně
Stabilní – čárkovaně
nakreslit na papír
32. Vliv Mn, Si, S a P na vlastnosti technických slitin železa

Doprovodné prvky prospěšné

- Mangan [Mn]
- rozšiřuje oblast gama
- snižuje difúzi uhlíku (zpomaluje přeměnu alfa Fe na gama Fe)
- zvyšuje pevnost, odolnost proti opotřebení, tvářitelnost, hrubnutí zrna

- Křemík [Si]
- zvyšuje mez pevnosti v tahu (Rm) a mez kluzu v tahu (Re)
- zmenšuje vodivost (elektrickou a tepelnou,) zpomaluje rychlost difúze uhlíku v Fe

Doprovodné prvky škodlivé:

- Fosfor [P]
- rozpuštěn ve feritu
- zmenšuje oblast gama
- tvoří fosfidy
- zvyšuje pevnost a tvrdost
- v litinách zvyšuje tekutost, snižuje houževnatost
- v ocelích zvyšuje křehkost, zhoršuje svařitelnost
- ve většině ocelí v obsahu 0,03%

- Síra [S]
- tvoří sulfidy
- zhoršuje tvářitelnost
- zlepšuje obrobitelnost

- Kyslík [O]
- zvyšuje křehkost a tvrdost

- Dusík [N]
- dostává se do železa z pecní atmosféry při výrobě
- hlavní příčina stárnutí ocelí

- Vodík [H]
- v železe se rozpouští jen v atomárním stavu a umisťuje se v intersticiálních polohách
- zhoršuje mechanické vlastnosti (Rm, Re)

33. Karbidotvorné a nekarbidotvorné prvky ve slitinách železa

Karbidotvorné prvky – v PPS umístěny nalevo od železa
- zvyšují pevnost, tvrdost, odolnost proti opotřebení
- zlepšují pevnostní vlastnosti za zvýšených teplot (tzv. žárupevnost)
- jsou to (Fe,) Cr, Mn, V, Mo, W Ti

Nekarbidotvorné prvky
- zmenšují stabilitu cementitu a podporují jeho rozpad na složky: železo a grafit
- mohou tak být příčinou grafitizace oceli (vznik šedé litiny)
→ grafitizace je doprovázena snížením pevnosti a houževnatosti oceli
- ale hodí se zas při výrobě některých druhů ocelí (ocel pro kluzná uložení)
34. Prvky zavírající a otevírající oblast austenitu (feritotvorné a austenitotvorné
prvky), schéma příslušného diagramu
odbočka – Legování
Legování
- hlavní důvody k legování:
1) zlepšení mechanických vlastností (pevnost, tvrdost) při zachování houževnatosti
2) zvýšení prokalitelnosti (prvky, které snižují kritickou rychlost rozpadu Austenitu)
3) vytvoření tvrdých a odolných karbidů
4) zvýšení žárupevnosti, korozivzdornosti, odolnosti proti oxidaci

- další působení legujících prvků na vlastnosti oceli:

a) změna termodynamické stability
b) změna fyzikálních vlastností a chemické odolnosti
c) vznik nových fází
d) změna mechanismu fázových přeměn v tuhém stavu
- podle vlivu na termodynamickou stabilitu tuhých roztoků je možné legující prvky rozdělit na
austenitotvorné a feritotvorné

Austenitotvorné prvky (Ni, Mn, Si, Cr)

- rozšiřují oblast gama a snižují teplotu martenzitické přeměny

Feritotvorné prvky (Ta, Zr, B, S ,Ca, O)

- uzavírají oblast gama

schémata netuším nevím

35. Vločkovitost oceli a její potlačení

Vločkovitost
- dochází k ní při nadkritickém obsahu vodíku v oceli
- ocel je poté náchylná k vnitřním trhlinám, což negativně ovlivňuje její mechanické vlastnosti

Protivločkové žíhání
- dlouhodobý ohřev – až stovky hodin
- teploty 650 – 750°C
- v důsledku ohřevu se díky podstatnému zvýšení difuzivity vodíku jeho obsah sníží pod kritickou
hodnotu

36. Stárnutí ocelí, jeho vliv na vlastnosti oceli

Stárnutí ocelí = pokles vrubové houževnatosti a tvářitelnosti za studena
- způsobeno vylučováním dusíku na hranicích zrn a ve skluzových deformačních pásech
- nebezpečí stárnutí lze odstranit přidáním prvků s vyšší afinitou k N než železo, jež tvoří stálé nitridy
i za vysokých teplot (Al, Ti)
37. Výroba oceli
- základní suroviny = surové železo a ocelový odpad
- snížení obsahu uhlíku na 0,3 – 1,5%
- ocelářské pochody jsou založeny na snižování nebo zvyšování koncentrace prvků na požadovanou
úroveň

A. kyslíkový konvertor
- do surového železa se vhání kyslík
→ oxidace, spálení nežádoucích nečistot (přebytečného uhlíku, křemíku, síry)
→ vznik oceli
- teplo vzniká pouze exotermickými reakcemi kyslíku se železem a doprovodnými prvky
- je rotační

B. elektrická oblouková pec

- nejkvalitnější ocel
- zdroj tepla = elektrické oblouky hořící mezi
vsázkou a grafitovými elektrodami
- hlavní vsázka = železný šrot

7. Teorie tepelného zpracování slitin železa

38. Austenitizace
- ohřev nad kritické teploty a přeměna feriticko-cementické struktury na austenitickou
- jde o přeměnu ostatních složek (perlit, cementit, ferit) na austenit
- má difúzní charakter, takže závisí nejen na teplotě, ale i času

- s rostoucí teplotou a dobou ohřevu roste homogenita, ale i velikost zrna, což je nežádoucí
- podle náchylnosti k zhrubnutí zrna rozdělujeme na jemnozrnné a hrubozrnné

Přeměny austenitu
500°C = perlitická přeměna (účinná difúze uhlíku a železa)
500 – 200°C = bainitická přeměna (ještě dostatečně difúze uhlíku a železa)
200°C a méně = martenzitická přeměna (není možná difúze uhlíku a železa)

(Při vyšších rychlostech ochlazování může dojít ke vzniku jiných struktur, při tzv. kritické rychlosti –
kalení vznikne struktura martenzitu, při nižší rychlosti ochlazování nebo při tzv. termickém chlazení
může vzniknout struktura bainitická. Průběh rozpadu austenitu popisují tzv. diagramy rozpadu
austenitu buď izotermického rozpadu (IRA) nebo anizotermického rozpadu (ARA))

39. Perlitická přeměna

při teplotách 500°C
- austenit se rozpadá na perlit (směs feritu a cementitu)
- zárodek vznikne na hranicích zrn austenitu a roste do středu zrna
- jedno austenitické zrno se rozpadá na více zrn perlitických
40. Bainitická přeměna
- při 500 – 200°C
- vzniká bainitický ferit
- při vyšších teplotách vzniká Horní Bainit, při nižších vzniká Dolní Bainit
41. Martenzitická přeměna
- na rozdíl od ostatních je bezdifúzní
- austenitizovaná ocel se musí ochladit na teplotu Ms (Martenzit start - 200°C ) v čase kratším než je
doba potřebná k zahájení perlitické nebo bainitické přeměny

42. Diagramy izotermického a anizotermického rozpadu austenitu (IRA, ARA)

Transformační diagramy ocelí
- zobrazují teplotní a časovou závislost přeměn přechlazeného austenitu
- každý diagram je určen pro specifickou ocel
- IRA – při stále teplotě rozpadu austenitu
- ARA – různá rychlost ochlazování
- osy: x=logaritmus času; y=teplota,
- křivky A1, A3, Acm
- přeměny perlitické, bainitické, martenzitické

- rozpadem austenitu rozumíme přeměnu na ostatní strukturní složky při ochlazování

IRA diagram (izotermický rozpad austenitu)
-prudké zchlazení z teploty na které je austenitizováno (Ta) na teplotu nižší než A3
- křivka má tvar C – tzv. C-křivka
- někdy se C-křivky překrývají = společná křivka

- C křivky počátku a konce perlitické přeměny se u uhlíkových ocelí v

určité oblasti překrývají – jsou nahrazeny společnou křivkou
- v intervalu teplot A1 a nosu (550°C u uhlíkových ocelí) vzniká
lamelární perlit
- pod nosem do MS převládá bainitická přeměna
- pod MS probíhá bezdifúzní martenzitická přeměna

- tvar a poloha křivek diagramu IRA je ovlivněna zejména

chemickým složením
- prvky karbidotvorné (Mo, Cr, V, W..) mění tvar diagramu – oddalují
od sebe perlitickou a bainitickou oblast
ARA diagram (anizotermický rozpad austenitu)
- křivky počátků a konců přeměn získány při plynulém ochlazování různými rychlostmi
- diagramy ARA je nutné sledovat ve směru jednotlivých křivek!

- při pomalém ochlazování se realizuje perlitická přeměna

- při určité rychlosti ochlazování neproběhne perlitická přeměna do konce, ale zbylý austenit se
transformuje v oblasti bainitické
- pro rychlejší ochlazování potom začne přeměna bainitická a pokračuje martenzitickou přeměnou

- od rychlosti, které udává křivka 5 se austenit

transformuje pouze na martenzit s jistým podílem
zbytkového austenitu
- vliv přísadových prvků na tvar ARA diagramu je
podobný vlivu na IRA
- posun křivek je k nižším teplotám a delším časům

43. Přeměny při popouštění

- ohřev následující bezprostředně po zakalení
- změny a rozpad martenzitu a zbytkového austenitu
- 4 stadia

1. stadium popouštění
- do 200°C
- vzniká popuštěný kubický martenzit
- doprovázený mírným snížením tvrdosti
- zmenšením objemu a snižováním vnitřního pnutí

2. stadium popouštění
- 200 – 300°C
- rozpad zbytkového austenitu ve strukturu bainitického typu
- růst měrného objemu, uvolnění tepla, snížení vnitřních pnutí
- zmenšení poklesu tvrdosti

3. stadium popouštění
- nad 300°C
- tvorba cementitu a rozpad nízkouhlíkového martenzitu na α ferit
- tyčinkové útvary cementitu se mění na zrnitý (globulární) tvar
- monotónní pokles tvrdosti a pevnosti, zvýšení tvárnosti a houževnatosti
- klesá vnitřní pnutí, roste měrný objem
- vzniká sorbit = jemná feriticko-cementická struktura
4. stadium popouštění
- nad 500°C
- hrubnutí částic cementitu, rekrystalizace a hrubnutí feritických zrn
- obohacování cementitu o karbidotvorné prvky, ty precipitují za vzrůstu tvrdosti– sekundární tvrdost

8. Tepelné a tepelně mechanické zpracování ocelí

44. Principy tepelného, chemicko-tepelného a tepelně-mechanického zpracování

- oceli - tváření
- litiny - odlévání

Tepelně zpracování
- technologické postupy, při nichž dochází k přenosu tepla mezi materiálem v tuhém stavu a okolním
prostředím v tepelných cyklech za účelem zlepšení užitných vlastností výrobku
- každý cyklus má tři fáze – ohřátí, výdrž na dané teplotě a ochlazení
- parametry cyklu závisí na účelu i materiálu, včetně jeho tvaru a rozměrů
- žíhání, kalení, popouštění

Tepelně-mechanické zpracování
- spojuje fázové přeměny s deformací
- podstatou bývá obvykle rychlé ochlazení tvářeného austenitu
- dělí se dále dle velikosti tvářecí teploty

Chemicko-tepelné zpracování
- zpevňuje povrchovou vrstvu materiálu a mění i její chemickou strukturu
- zlepšování požadovaných vlastností je zde založeno na využívání dílčích pochodů disociace,
absorpce/adsorpce, difúze, reakce, fázové přeměny atd…
→ tyto pochody probíhají na rozhraní aktivního prostředí a výrobku
- lze je rozřadit podle toho, zda se vlastností dosahuje už v průběhu vzniku difúzní vrstvy, nebo až po
tepelném zpracování nasyceného povrchu

45. Rozdělení TZ na hlavní skupiny, jejich charakteristika

viz výše
46. Hlavní prostředí používaná při TZ, prostředí pro ohřev
- olej, voda, vzduch, vodní roztoky solí a alkálií
47. Druhy žíhání, používané teploty, časy, ochlazovací prostředí
- druh tepelného zpracování prováděné za účelem zlepšení některých vlastností jako je povrchová
tvrdost a odstranění účinků některých operací (kalení, tváření)
- provádí se zahřátím na „žíhací teplotu“ (500–1200 °C) a následným ochlazením na volném vzduchu
nebo v hale při teplotě cca 20 °C

- snaha o dosažení struktur tvořených rovnovážnými fázemi

- charakteristická je malá ochlazovací rychlost
- je zařazováno do technologických postupů jako operace přídavné
(k usnadnění obrábění, obnova plasticity po tváření za studena…)
nebo jako konečné operace
- pro polymorfní oceli se dělí postupy žíhání podle výšky použité
teploty

A. Žíhání bez překrystalizace

- žíhání pod teplotou A1 u polymorfních ocelí
- dochází ke strukturním změnám (sferoidizace karbidů, zotavení,
rekrystalizace rekrystalizace..), kde fázové přeměny jsou
nevýznamné (s výjimkou rozpouštění terciálního cementitu)
- u nepolymorfních ocelí se vždy jedná o žíhání bez překrystalizace

(polymorfní ocel - za nízkých teplot jsou atomy uspořádané do krychle a další atom je
uvnitř krychle. Ohřevem nad určitou teplotou se vazby mezi atomy přeuspořádají a jsou
složeny opět do krychle, ovšem s dalšími atomy uprostřed každé plochy)

a) žíhání na snížení pnutí

– při 500-650°C; 1-2 hodiny
- cílem je snížit nebo odstranit vnitřní pnutí, které vznikla při přechodím zpracování jako důsledek
místního ohřevu (svařování,) tváření za studena, rozsáhlého třískového obrábění nebo
nerovnoměrného chladnutí tvarově složitých součástí či velkých rozměrů

b) rekrystalizační žíhání
- při 550-700°C pro polymorfní oceli; 1-5 hodin
- 800°C pro nepolymorfní a 1100°C pro austenitické
- odstranění deformačního zpevnění po předchozím tváření za studena -
zjemňuje zrno

c) žíhání naměkko
- 600-720°C; 4 a více hodiny s pomalým ochlazením v peci podeutektoidní oceli
- do 600°C ; s velmi pomalým ochlazením pro nadeutektoidní oceli
- účelem je snížení tvrdosti a zejména zvýšení obrobitelnosti a tvařitelnosti oceli
- dochází k sferoidizace perlitického cementitu (co to je?)

d) protivločkové žíhání
- 600-680°C po dobu stovek hodin
- u ocelových polotovarů náchylných ke vzniku vloček jako prevence ke vzniku vnitřních trhlin

e) žíhání pro odstranění křehkosti po moření

- 300-500°C; 1-4 hodiny
- při odstranění okují mořením dochází k difúzi vodíku do oceli
B. Žíhání s překrystalizací
- dochází k úplné nebo téměř úplné přeměně výchozí struktury v austenit
- podeutektoidní oceli se žíhají nad teplotou A3
- nadeutektoidní oceli se žíhají nad Acm nebo mezi A1 a Acm

a) homogenizační žíhání
- 1100-1250°C; 5-15 hodin
- účelem je zmenšení chemické heterogenity (při tuhnutí odlitků)
- lokální rozdíly se vyrovnávají difúzí
- zhrubnutí austenitu odstraníme tvářením za tepla nebo normalizací

b) normalizační žíhání
-50°C nad A3; chlazení na vzduchu
- účelem je zjemnění austenitického zrna a zrovnoměrnění sekundární
struktury
- vhodné pro výkovky, svařence, odlitky

c) izotermické žíhání
- ocel se ohřeje nad teplotu Ac3 (začíná fázová přeměna austenitizace)
- austenitizovaná ocel se poté rychle zchladí na teplotu IRA v oblasti
perlitické přeměny, a tam se udržuje, dokud neproběhne úplný IRA
(teplota IRA – teplota izotermického rozpadu austenitu)
- dochlazení probíhá na vzduchu
- účel/důsledek – jako u všech žíhání – snaha o dosažení struktur
tvořených rovnovážnými fázemi
→ lepší obrobitelnost, snížení tvrdosti a vnitřních pnutí

48. Princip kalení, zakalitelnost, prokalitelnost

- kalením se označují způsoby tepelného zpracování, jejichž cílem je dosažení nerovnovážných stavů
ocelí - ocel ohřeje na tzv. kalící teplotu, a poté se prudce ochlazuje
- podle převažující složky rozdělujeme kalení na martenzitické a bainitické
- cílem kalení je zajistit vznik struktury martenzitické

Kalitelnost – schopnost získat martenzitickou strukturu

Zakalitelnost – hodnotí se tvrdost oceli po zakalení (maximální tvrdost je určena tvrdostí martenzitu)
Prokalitelnost – schopnost oceli získat po zakalení tvrdost odpovídající její zakalitelnosti v určité
hloubce pod povrchem kaleného předmětu

Kalící teplota
- podeutektoidní oceli – 30-50°C nad AC3
- nadeutektoidní oceli – 30-50°C nad AC1

Kalící prostředí
- optimální ochlazovací prostředí je takové, které umožní ochlazování
příslušných objemů rychlostí jen o málo překračující rychlost kritickou
- nejlepší ochlazovací účinnost by měla být v oblasti perlitické a naopak
relativně malou v oblasti martenzitické
- účinnost závisí na tepelné vodivosti, měrném a výparném teple a na
viskozitě kalicího prostředí
- pokud se v kalicím prostředí vyskytuje při kalení parní polštář (voda, olej), je nutno tento polštář
porušit (pohyb kalicího prostředí nebo kaleného předmětu)

- Voda – nenáročné, nehořlavé, levné a nejběžnější kalicí prostředí - nejúčinnější je v oblasti nosu
ARA diagramu – s rostoucí teplotou vody klesá ochlazovací účinnost
- Oleje - mají 3-4x menší rychlost ochlazování v oblasti perlitické přeměny a téměř 10x menší v
oblasti martenzitické – s rostoucí teplotou oleje se účinnost nemění
- Vzduch – nejmírnější kalicí prostředí
- Teplé lázně – pro termální kalení a izotermické zušlechťování – Pb, Sn, oleje nebo taveniny solí
- Kalicí čelisti – měděné desky s vnitřním chlazením

49. Druhy kalení

a) kalení do studené lázně

- ocel rozžhavená na kalící teplotu se ochlazuje ve vodě, v oleji nebo na
vzduchu
- nejjednodušší způsob kalení
- vzniká vysoká úroveň vnitřních pnutí

b) přerušované (lomené) kalení

- rychlé ochlazení až na teplotu těsně nad MS (teplota vzniku martenzitu) poté
přemístění předmětu do mírnějšího kalícího prostředí
- používají se kombinace
- voda – olej
- voda – vzduch
- olej – vzduch
- dochází k částečnému snížení vnitřních pnutí

c) termální kalení
- ochlazování v lázni, jejíž teplota leží těsně na MS (teplota vzniku martenzitu)
- dochází k vyrovnání teploty povrchu a jádra → potlačení vnitřních pnutí při
samotném kalení

(u všech kalení, které mají výslednou strukturu martenzitickou, následuje

popouštění)

d) izotermické kalení (zušlechťování)

- je stejné jako termální kalení, avšak ocel se v lázní nechá až do dokončení
bainitické struktury
- vzniká minimální vnitřní pnutí
- ocel se po zakalení nepopouští!
- provádí se u uhlíkových ocelí jen do průměru 5mm
50. Popouštění, účel, rozdělení
- popouštění = pomalý ohřev na zakalené oceli na 150-700 °C, poté udržení na popouštěcí teplotě
- popouštění při:
A. nízkých teplotách (do 250°C)
- tvrdost se příliš nesníží, ale zmenší se vnitřní pnutí a zlepší houževnatost
B. vysokých teplotách (do 700°C)
- zisk struktury s lepšími mechanickými vlastnostmi
- především houževnatost (při vysoké mezi kluzu a únavy)

- provádí se ihned po zakalení (zakalená ocel je křehká, má špatnou houževnatost)

- cíl = snížení vnitřních pnutí, zlepšení houževnatosti

51. Zušlechťování, princip, použití, mechanické vlastnosti

- nejdůležitější postup tepelného zpracování konstrukčních ocelí
- zušlechťování je kombinace kalení na martenzit a vysokoteplotního popouštění, přičemž
vysokoteplotním popouštěním se rozumí popouštění na teploty od cca 400°C do 650°C
- cílem zušlechťování je dosažení optimálního poměru mezi pevností a houževnatostí oceli

- zušlechťování oceli je v podstatě kalení a popouštění na nižší tvrdost (pevnost)

- používá se u konstrukčních uhlíkových a nízkolegovaných ocelí tzv. „ocelí k zušlechťování“

52. Povrchové kalení, princip rozdělení, použití, mechanické vlastnosti

- rychlý ohřev povrchu – austenitizace – a následné rychlé zchlazení
- zvyšuje tvrdost povrchu součásti při zachovalé houževnatosti jádra
- tím zlepšuje odolnost proti dynamickému namáhání i proti opotřebení
- rozdělujeme podle zdroje tepla:
a) plamenem – nejstarší technologie, hloubka prokalení = 1,5-3mm
b) indukční – nejužívanější technologie, probíhá v induktoru, hloubka prokalení = 1-6mm
c) laserem – nejmodernější a nejrychlejší technologie řízena počítačem; 0,2-0,8mm

53. Rozdělení chemicko-tepelného zpracování

- cementování, nitridování, nitrocementování, karbonitridování, boridování
- CHTZ = difúzní sycení povrchu různými prvky (C, N, Al, Si,…)
- je to kombinovaný proces přenosu hmoty a tepla (někdy předchází TZ, někdy následuje TZ)
- cíl = dosažení jiných vlastností (mechanických, fyzikálních, chemických) povrchu a jádra předmětů

(- základní pochody při CHTZ jsou:

a) disociace (rozštěpení)
b) adsorpce (hromadění rozpuštěné látky na povrchu jiné látky)
c) difúze (samovolný pohyb látky z prostředí s vyšší koncentrací do prostředí s nižší
koncentrací, jediný způsob přenosu hmoty v tuhém roztoku))

54. Cementování – princip, použití, mechanické vlastnosti

- sycení povrchu uhlíkem, následné zakalení a popouštění na nízkou teplotu
- při teplotách 850-1150°C (teploty nad Ac3) (je třeba dosáhnout teploty austenitizace, protože pouze
austenit v sobě rozpouští uhlík)
- doba cementace je úměrná požadované hloubce cementace
- dosažení větší tvrdosti a odolnosti proti opotřebení povrchové vrstvy při houževnatém jádru

- koncentrace uhlíku v nauhličené vrstvě klesá z 0,8-1%C na povrchu směrem do jádra až

k výchozímu obsahu uhlíku v oceli
- prostředí cementace:
a) sypké (zdlouhavé)
b) kapalné (rychlé)
c) tuhé (pomalé)

55. Nitridování – princip, použití, mechanické vlastnosti

= sycení povrchu materiálu dusíkem
- vyšší povrchová tvrdost, únavová pevnost, odolnost proti opotřebení a korozi
- nitridační atmosférou je čpavek, který se při styku s povrchem disociuje na dusík a vodík
→ atmosféru je třeba obměňovat§
- probíhá při teplotách 500-550°C po dobu 60 hodin

- pro ozubená kola, vačky,…

56. Nitrocementování a karbonitridování – princip, použití, mechanické vlastnosti

Nitrocementování
= sycení povrchu dusíkem a uhlíkem
- 820-840°C – 1-2 hodiny
- poté kalení a popouštění
- prostředí:
1) směs uhlovodíků a čpavku
2) solná lázeň s přísadou kyanidu

Karbonitridování
= sycení povrchu uhlíkem a dusíkem
- stejné jako nitrocementování, ale probíhá při nižší teplotě a poté se nekalí
- 600-630°C (pod A1), 4 hodiny
- na povrchu vznikne vrstva tloušťky asi 0,05mm
- slouží jako ochrana proti zadírání u řezných nástrojů, lisovadel,…

57. Boridování – princip, použití, mechanické vlastnosti

= sycení povrchu bórem
- zvyšuje odolnost proti opotřebení – otěruvzdornost, až do teplot 800°C
- provádí se v zásypu při 1000°C po dobu 6 hodin

58. Ostatní chemicko-tepelné způsoby zpracování

Sulfonitridování
= sycení povrchu sírou a dusíkem
- dodá povrchu kluzné vlastnosti
Iontová implementace
- průběh: svazek vhodně volených iontů s vysokou kinetickou energií dopadá na materiál
- povrch materiálu je bombardován dávkami 1015 až 1018 iontů na cm2
- vzniká velmi tenká sycená vrstva (několik atomových rovin až mikrony)
- dochází ke zvýšení tvrdosti povrchu, odolnosti proti opotřebení a korozi a zvýšení meze únavy

59. Tepelně mechanické zpracování – princip rozdělení, použití, mechanické

vlastnosti
- cíl TMZ je dosažení vyšší pevnosti při zachování (případně zlepšení) plasticity
- kombinace cílené deformace s fázovými přeměnami

- TMZ se dělí na:

1) NTMZ
- nízkoteplotní
PRŮBĚH:
→ ohřev do oblasti stabilního austenitu nad Ac3,
→ výdrž na teplotě autentizace,
→ rychlé ochlazení do oblasti metastabilního austenitu, kde v intervalu teplot 500 až 600°C
probíhá deformace
→po jejímž ukončení se ocel zakalí a ještě popustí na nízkou teplotu

2) VTMZ
- vysokoteplotní
- ocel deformována v oblasti stabilního austenitu
- probíhá rekrystalizace zrna (zjemňování zrna)

Výsledkem obou operací je zvýšení pevnostních vlastností při zachování nebo dokonce zlepšení
plastických vlastností, zlepšení odolnosti proti porušení únavou a proti koroznímu praskání, příznivé
ovlivnění vrubové houževnatosti, snížení náchylnosti ke zbrzděným lomům

(u 59. chybí izoforming a možná ještě něco)

9. Konstrukční oceli a slitiny

60. Rozdělení a označování ocelí (ČSN EN 10 020)
- oceli – tváření
- litiny – odlévání

ČSN EN 10020 = (42 0002)

- Oceli ke tváření jsou ocelové materiály, jejichž hmotnostní podíl železa je větší než kteréhokoliv
jiného prvku, a které všeobecně vykazují méně než 2% C a obsahují další (legující) prvky

- Hodnota 2% C je všeobecně považována za mezní hodnotu pro rozlišení mezi ocelí (0-2%) a litinou

Rozdělení podle chemického složení

Nelegované oceli - určující obsahy jednotlivých prvků v žádném případě nedosahují mezních obsahů
uvedených v tab. I.
Legované oceli - určující obsahy jednotlivých prvků v minimálně v jednom případě přesahují obsahy
uvedené v tab. I
61. Nelegované oceli – rozdělení, značení
Oceli k tváření
1) Nelegované oceli
- obsahy jednotlivých prvků nepřesahují normou stanovených mezních hodnot

a) oceli obvyklých jakostí

- nejsou určené pro tepelné zpracování – mimo žíhání
- normalizačně předepsány mechanické vlastnosti (Rm, Re, tažnost, nárazová práce)
- předepsané obsahy křemíku a manganu

b) oceli nelegované jakostní

- špatně snášejí namáhání, jsou křehké
- oceli, jenž nejsou zahrnuty do ocelí obvyklých jakostí ani oceli ušlechtilé
- není předepsáno tepelné zpracování ani požadavky na stupeň čistoty
- vyšší nároky při namáhání (náchylnost ke křehkému lomu, velikost zrna,...)

c) oceli nelegované ušlechtilé

- vyšší stupeň čistoty
- jsou určeny pro TP (tepelné zpracování) nebo kalení
- mají přesně stanovené chemické složení a zvláštní podmínky výroby, např.:
- oceli s požadavkem na hloubku zakalené vrstvy, oceli s požadavkem na nárazovou práci, oceli
s požadavkem na zvlášť nízké obsahy nekovových vměstků, oceli pro jaderné reaktory,…
62. Legované oceli - rozdělení, značení
- obsahy jednotlivých prvků dosahují/přesahují normou stanovené mezní hodnoty

a) oceli legované jakostní

- podobné využití jako oceli nelegované jakostní
- ploché výrobky válcované za tepla/studena
- např.: oceli pro výrobu kolejnic, svařitelné jemnozrnné oceli pro ocelové konstrukce

b) oceli legované ušlechtilé

- přesně stanovené chemické složení, zvláštní podmínky výroby a zkoušení
- např.: nerezavějící oceli (s malým obsahem uhlíku a velkým obsahem chromu), rychlořezné oceli...

<-ČSN EN 10 027-2

- ČSN EN 10 027-1 – zkrácené označení

- ČSN EN 10 027-2 – číselné označení

doplnit označování dle čsn en 100 20

63. Korozivzdorné a žáruvzdorné oceli a slitiny

Korozivzdorné
- základ Cr (>11,5%) = pasivace
- C <0,1%, aby s chromem netvořil karbidy a neoslaboval korozivzdornost
- mají také zvýšení obsah niklu – ten také přispívá ke korozivzdornosti
- obyčejně 7-25%Cr; 6% Al nebo Si
- při 12% Cr se uzavírá oblast γ – při vyšších koncentracích pouze ferit
- slitiny s vyšším obsahem chrómu proto při chladnutí nepřekrystalizují a jejich struktura je tvořena
feritem a karbidy

Žáruvzdorné
- mají vysokou odolnost proti oxidační korozi a dlouhodobě stálé vlastnosti v horkých plynech
- odolnost proti oxidaci za vysokých teplot získávají legováním Cr, Si, Al, Ni
- jejich fázové složení je podobné jako u korozivzdorných ocelí
- obsahují pod 0,12%C, jsou tady svařitelné
- užití – parní turbíny, reaktory, rakety
- požadavky - dlouhodobá pevnost, mez tečen, pevnost při tečení a relaxační vlastnost
64. Žáropevné oceli a slitiny
- mají vysokou odolnost proti oxidaci, užití – parní turbíny, reaktory, rakety
- mají dlouhodobě stálé vlastnosti v horkých plynech
- zvýšený obsah Ni a Cr
- nízký obsah uhlíku (pod 0,12%)
- 3 typy
a) feriticko-bainitické
- pracovní teploty do 580°C; užití – parní potrubí a součásti parních turbín
b) martenzitické oceli
- odvozeny od Cr kalitelných nerez. ocelí pomocí karbidotvorných prvků Mo, Ti, V, W, Nb
- pracovní teplota do 625°C
c) austenitické oceli
- převážně CrNi kombinace
- pracovní teplota do 650°
- vrcholnou ocelí je vytvrzovaný typ 15-35 s přísadami W, Ti, Al a B, použitelný na součásti
parních turbín do 750°C
10. Oceli a slitiny na nástroje
65. Požadavky na materiály na nástroje
u nástrojových ocelí se požadují tyto vlastnosti:
1) tvrdost – závisí na obsahu C, případně na přísadách karbidotvorných prvků
2) plastické vlastnosti a houževnatost – závisí na matrici, velikosti karbidů…
3) odolnost proti popouštění – důležité pro řezné nástroje, posuzování poklesu tvrdosti s teplotou
4) řezivost – je ovlivňována karbidy ve struktuře (množství, složením, rozložením)
5) tepelná únava
6) prokalitelnost
7) rozměrová stálost – důležitá vlastnost u měřidel a tvarových nástrojů

66. Druhy nástrojových ocelí a jejich rozdělení

A. oceli na řezné nástroje
B. oceli na nástroje pro lisování a ražení za studena
C. oceli pro práci za tepla
D. oceli na měřidla, pomocné nástroje a přípravky

detailněji:
A. oceli na řezné nástroje
- Neleg. nástrojové oceli – pro výrobu méně náročných nástrojů – závitníky, frézy, pilky
- 56-60 HRC
- Leg. nástrojové oceli – podobné užití jako leg., mají vyšší prokalitelnost, součet leg. prvků <3-5%
- 60-64 HRC
- Rychlořezné oceli – vysoká odolnost proti poklesu tvrdosti až do 550°C
- legují se hlavně Wolframem, třikrát se popouští

B. oceli na nástroje pro lisování a ražení za studena

1. oceli na nástroje namáhané rázy
- kladiva, razidla, důlčíky, děrovací nástroje, dláta, sekáče
- mají kolem 0,4%C; 58-61 HRC
2. oceli pro nástroje pro lisování a ražení
- nelegované, nebo nízkolegované; 1%C
- pro lisování plastických hmot
C. oceli pro práci za tepla
- vyžadujeme vysokou odolnost vůči deformaci, otěruvzdornost
- odolnost proti erozi a odolnost proti tepelné únavě

D. oceli na měřidla, pomocné nástroje a přípravky

- pro většinu typů ocelí ke tváření existuje varianta oceli na odlitky - G

67. Nástrojové oceli nelegované - rozdělení, značení

(našel jsem jen nelegované nástrojové oceli pro řezné nástroje)

- používají se pro výrobu menších, méně namáhaných strojů

→ nástroje opracovávající dřevo, závitníky, pilky na kov aj.
- obyčejně 0,5-1,5%C; 0,4%Mn; 0,4%Si

- oceli se kalí, poté popouštějí – získávají 56-60 HRC

- martenzitická struktura v povrchových vrstvách, jádro tvořeno jemnou perlitickou strukturou
- při tepelném zpracování vždy musíme chránit nástroj proti oduhličení povrchu

68. Nástrojové oceli legované - rozdělení, značení

(zase, co se týče legované nástrojové oceli pro řezné nástroje)
- oproti nelegovaným mají vyšší prokalitelnost, vyšší tvrdost (60-64 HRC) a menší pokles tvrdosti při
popouštěcích teplotách
- bývají legovány chromem, wolframem, molybdenem a vanadem
- součet legujících prvků nepřesahuje 3-5%

a jinak toto:
1. Chromové nástrojové oceli
- obsah Cr odstupňován v řade do 2%, 5% a 12%
- čím větší pracovní teplota nástroje, tím musí být menší obsah C
- kalí se při teplotách okolo 850°C a popouští za nízkých teplot
2. Niklochromové oceli
- do 5%Ni; do 2%Cr; 0,4-0,6%C
- používají se na nejvýše namáhané nástroje pro tváření za studena (ražení, kalibrování)
- ale i za tepla (zápustkové kování)
3. Wolframové oceli
- do 10%W; 0,4-1,4%C
- při středním legováním 5%W a nižším obsahu C jsou pro nástroje k ražení a protlačování
- při vyšším obsahu C se používají pro práci za tepla (střihadla, kovadla lisů)
- kalení 1150°C, popouštění na 2. tvrdost

69. Oceli rychlořezné - značení

- odolnost proti poklesu tvrdosti až do 550°C
- vysoce legované ledeburitické oceli
- legováno W nebo Mo
- kalí se při 1250-1280°C; třikrát popouštěno → 65HRC
- typické složení: 0,75%C; 4%Cr; 18%W; 1%V
11. Litiny
70. Druhy litin, jejich stručné charakteristiky
- litiny jsou slitiny železa s uhlíkem, křemíkem, manganem a dalšími prvky
- obsah uhlíku je vyšší, než 2%C
- vyrábí se roztavením surovin (surové železo, litinové zlomky) v kupolní, indukční nebo obloukové
peci
- podle podmínek tuhnutí vzniká v litinách cementitické eutektikum nebo grafitové eutektikum

- podle vyloučeného typu eutektika rozlišujeme:

1. bílé tuhnoucí litiny – cementitické
- bílá/tvrzená/temperovaná litina
- uhlík je zde přítomen ve formě cementitu
- mají bílý lom
- odpovídá svou strukturou metastabilní rovnováze soustavy Fe Fe-C-Si
- výroba jednoduchých odlitků s vysokou odolností proti opotřebení
2. grafitické litiny
- mají šedý lom
- struktura grafitických litin je tvořena grafitem a základní kovovou matricí
- typy grafitu:
1) litina s lupínkovým grafitem
- grafit je přítomen ve tvaru lamelárních částic – lupínků
- levný konstrukční materiál s dobrými slévárenskými vlastnostmi
2) litina s kuličkovým grafitem
- grafit je přítomen ve tvaru částic kuličkového grafitu
- má výrazně lepší mechanické vlastnosti (tvárnost…)
- vysoce jakostní materiál spojující přednosti lité oceli a litiny s lupínkovým grafitem
3) litina s vermikulárním grafitem (červíčkovým)
- grafit je přítomen ve tvaru červíků
- svým tvarem zaujímá místo mezi litinou s lupínkovým a kuličkovým grafitem
4) litina s vločkovým grafitem (temperovaná)
- Slitina Fe a C – má takový obsah uhlíku a křemíku, že ztuhne dle MD jako litina bílá
- veškerý uhlík je vázán jako karbid železa
3. tvrzená litina
- druh litého materiálu u kterého je plně zvládnut proces krystalizace za zvláštních podmínek
ochlazování
- cílem je dosáhnout na povrchu vytvoření bílé litiny s metastabilním ledeburitem a v jádru
litina s kuličkovým nebo lupínkovým grafitem
4. legované druhy litin
- obsah přísady nesmí ovlivnit tvorbu grafitu
- přísady mají zlepšit mechanické vlastnosti bez dalšího tepelného zpracování
71. Způsob krystalizace, struktura a vlastnosti grafitické litiny, očkování, modifikace
- rozhodující přísadou v litinách je křemík
- do 1%Si sledujeme přeměny v diagramu Fe-C
- při vyšším obsahu vycházíme z termálního diagramu Fe-C-Si (vertikální řezy)
- schopnost litiny tvořit stabilní nebo metastabilní eutektikum ovlivňuje především rychlost
ochlazování taveniny → malá rychlost = SD; velká rychlost = MD

- pří malém přehřátí nad likvidickou teplotu vznikají hrubé lupínky grafitu
- větší přehřátí a rychlé ochlazení vede ke vzniku jemnějších lupínků
- jemnost je ovlivněna i přísadami
- čím jemnější grafit, tím pevnější litina

- mechanické vlastnosti ovlivněny tvarem, velikostí a rozložení grafitu

- ve srovnání s ocelí má menší pevnost v tahu, krutu i ohybu (až 2x)
- má prakticky nulovou tažnost, rázovou houževnatost a tvářitelnost

Očkování litiny
= vnášení očkovadla do taveniny za účelem zvýšení počtu cizích grafitizačních zárodků a dosáhnout
tak zjemnění vyloučeného grafitu (čím jemnější grafit, tím pevnější litina)
- pomocí Si

72. Způsob výroby a vlastnosti temperovaných litin

- výroba: tepelné zpracování bílé litiny

dva typy:
a) litina s černým lomem
- výchozí látka: 2,4-2,8%C; zvýšená koncentrace Si – 0,9-1,5%Si a pod 0,15%S
- výroba – žíhání k rozpadu cementitu na temperovaný uhlík
- grafitizace
b) litina s bílým lomem
- výchozí látka obsahuje více uhlíku – 2,8-3,4%C, méně Si – 0,4-0,8%Si
- oduhličení

- mechanickými, fyzikálními i technologickými vlastnostmi je mezi šedou litinou a ocelí na odlitky

- odlitky jsou lehčí než ocelové, mají lepší obrobitelnost, přídavky na obrábění jsou menší
- Minimální tažnost od 1% do 12 % při pevnosti v tahu od 300 do 800 Mpa

73. Způsob výroby a vlastnosti karbidické litiny

- nelegované karbidické litiny slouží k výrobě litin temperovaných
- také se však používají pro odlitky, které mají odolávat abrazívnímu opotřebení
- používá se na výrobu jednoduchých výrobků s vysokou odolností proti opotřebení

dělení karbidických litin:

1) nelegované karbidické litiny – 2,1-5%C až 5%Si
2) legované karbidické litiny, hlavním legurem Cr (viz níže) (Fe-Cr-C; Fe-Cr-C-W/V/Mo/Nb/Ti)
3) legované karbidické litiny, kde je C nahrazen B

chromové karbidické litiny – chromniklové; chromvanadové; chrommolybdenové; chromniobové;

chrommanganové
74. Tepelné zpracování litin

Tepelné zpracování bílé litiny

- nevýznamnější je temperování
= dlouhodobý ohřev s cílem rozložit ledeburitické a perlitický cementit na železo a grafit

- při temperování v oxidačním prostředí dochází i k oduhličení povrchu

→ tvorba temperované litiny s bílým lomem

- při temperování v neutrálním prostředí dochází ke grafitizaci ledeb. příp. perlit. cementitu
→ tvorba temperované litiny s černým lomem

- teploty kolem 950-1000°C, v moderních pecích s plynnou atmosférou trvá kolem 30 hodin

Tepelné zpracování grafitické litiny

- nejčastěji žíhání, zejména za účelem snížení zbytkového napětí, snížení tvrdosti a normalizační
- k dosažení vyšší otěruvzdornosti se užívá kalení, někdy i s popouštěním
- časté je i povrchové kalení

už není moc času, takže to budu šidit, chybí např. Tepelné vlastnosti kovů a slitin

12. Neželezné kovy a jejich slitiny

75. Základní vlastnosti a použití technicky nejdůležitějších neželezných kovů

- Kovy s nízkou teplotou tavení (Pb, Sn, Zn) – do 500°C

- Lehké kovy (Al, Mg, Ti) - s měrnou hmotností do 5000kg*m3
- Kovy se střední teplotou tavení (Cu, Co, Ni) – 1000-1500°C
- Kovy s vysokou teplotou tavení (Cr, Mo, Nb, Ta, V, W) – 1800-3400°C
- Ušlechtilé kovy (Ag, Au, Pt) – elektrochemický potenciál +0,5 až 1,5V

- Světově se jich vyrábí a spotřebuje řádově méně než železných kovů, ale v jistých aplikacích se
těžko nahrazují
- Hlavními oblastmi použití jsou vysoká tepelná vodivost nebo elektrická vodivost, nízká měrná
hmotnost, dobré kluzné vlastnosti výrobku často ve spojení s dobrými pevnostními a plastickými
charakteristikami při nízkých nebo naopak vysokých teplotách
Kovy s nízkou teplotou tavení (nízkotavitelné)

Cín
- tvárný, tvrdší než olovo
- dobrá odolnost proti korozi

Olovo
- měkké, těžké, modrošedá barva
- tečení, špatný vodič, ochrana proti záření
- odolává silným anorg. kyselinám, je však napadáno destilovanou vodou a organickými kyselinami

Zinek
- má dobrou odolnost proti atmosférické korozi, mořské vodě, benzinům a olejům
- má špatnou odolnost proti destilované vodě, páře, kyselinám a silnějším zásadám

Slitiny nízkotavitelných kovů

Měkké pájky
- slitiny olova a cínu s nízkou Tt
- s vysokým podílem olova – významné sloje
- s vysokým podílem cínu – lékařství
- s vysokým podílem mědi a stříbra – elektrotechnika

Tvrdé olovo – výroba z čistého olova – akumulátory, pláště kabelů, trubky a plechy proti kyselinám
- z méně čistého olova – kalicí lázně, vodovodní těsnění, výplně střel

a teď taková všehochuť

Hořčík
- čistý hořčík je jako konstrukční kov nepoužitelný
- používají se jeho slitiny, především s Al/Zn
- zvyšuje pevnost, odolnost, houževnatost, korozivzdornost a slévatelnost
pravděpodobně konec všehochuti

76. Slitiny mědi (mosazi, bronzy)

- měď má načervenalou barvu
- není korozně napadána
- čistá měď má vysokou elektrickou a tepelnou vodivost
- měď se používá pro zařízení vystavená nízkým teplotám (např. okapy)
→ i za nízkým teplot si měď zachovává dobrou tvárnost
- hlavní oblasti použití Cu – v elektrotechnice jako elektrovodný materiál, zařízení vystavená nízkým
teplotám, střešní krytina, okapové žlaby a svody, nádoby v potravinářském průmyslu
- polovina produkce mědi je určena na litiny
- slitiny mědi = mosazi a bronzy

Mosazi
- slitiny mědi a zinku
- mají 5-42%Zn
- mosazi s vyšším obsahem mědi než 80% nazýváme Tombaky – mají dobrou odolnost proti korozi a
velmi dobrou tvárnost
- s obsahem mědi kolem 70% mají nejlepší tvárnost – používány k hlubokému tažení nábojnic,
hudebních nástrojů aj.
Bronzy (spěž)
- slitiny mědi a cínu, někdy s Al, Mn, Pb
- bronz a jeho vlastnosti byly objeveny již v pravěku
- objev bronzu znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní, šperků…
- proti čistým kovům se bronz totiž vyznačuje vyšší tvrdostí
- dnes se bronz využívá jen pro speciální účely a v sochařství

a) cínový bronz
- nejvýše 33%Sn
- odolnost cínových bronzů proti korozi je dobrá, téměř jako u mědi
- cínové bronzy se používají ve slévárenství a na výrobu kluzných ložisek
- s menším obsahem cínu použití jako el. kontakty
b) hliníkový bronz
- obsahuje 5%Al
- odolný proti korozi, kyselinám, žáru odolává asi do 800°C
- výroba potrubí a kohoutů pro přehřátou páru
c) manganový bronz
- pro etalony, kompenzace měření
d) niklový bronz
- 10-30%Ni
- na boilery, zásobníky teplé vody, kondenzátory, tlakové nádoby
e) beryliový bronz
- 2%Be
- nejpevnější bronzy, použití na sváření
f) olověný bronz
- kluzné vlastnosti, kluzná ložiska
g) červený bronz
- slitiny mědi, cínu, zinku
- tam, kam se pro svoji malou odolnost proti korozi nehodí bílá litiny
h) dělovina – staré zbraně, zvonovina – zvony (vážně?)

77. Slitiny hliníku, vytvrzování

- po oceli nejpoužívanější konstrukční materiál
- surovina k výrobě = bauxit (oxid hlinitý)
- nízká hmotnost, vysoká pevnost
- použití čistého hliníku – elektrovodič, potravinářské obaly
- slitiny hliníku - mohou se dělit podle mnoha kritérií (způsob zpracování atd.), mohou být velmi
pevné, korozivzdorné, houževnaté atd. (záleží na přidaném prvku)

Slitiny hliníku
- slitiny hliníku mají na rozdíl od čistého hliníku podstatně lepší mechanické vlastnosti
- proto se ve stále větší míře uplatňuje v konstrukci vedle klasických materiálů
- např. stavba mostů, jeřábů, dopravních prostředků
- hliník a jeho slitiny výrazně dominují v letecké výrobě a ostatní výrobě dopravních prostředků
- dva typy:
1. Slitiny hliníku pro tváření
a) Slitiny nízkopevnostní s dobrou odolností proti korozi
- slitiny s Si; Si a Mg; Mn
- jsou svařitelné a tavitelné
- používají se v letectví, stavebnictví a bytové architektuře

b) Slitiny a vyšší a vysokou pevností, s nízkou odolností proti korozi

- slitiny na bázi Al-Cu-Mg – nejpoužívanější materiály
- Duraly – AlCu4Mg; AlCu4Mg1, AlCu4Mg1Mn
- značné pevnosti se dosahuje vytvrzováním

zkráceně – duraly, vytvrditelné, nevytvrditelné

2. Slitiny hliníku pro odlitky

- siluminy (AlSi)

Vytvrzování
- vytvrzováním se dají do značné míry měnit mechanické a fyzikální vlastnosti takových slitin, které
mají v rovnovážném diagramu dostatečně výraznou změnu rozpustnosti
- výrazná změna rozpustnosti – základní předpoklad pro vytvrzování
→ potřebujeme přesycený roztok
Skládá se ze tří kroků:

1) Rozpouštěcí žíhání
- při zahřátí stoupá rozpustnost, z heterogenní slitiny se stává homogenní
- teplota pece musí být přesně dodržena v rozmezí +-5°C – aby nezačala přeměna zrn

2) Ochlazení slitiny
- obvyklé do 20°C vody
- tvarově složitější výrobky do 40-80°C
- účelem je získat přesycený roztok a dosáhnout co největší homogenity

3) Stárnutí
- rozpad přesyceného tuhého roztoku
- je buď přirozené (při normální teplotě); nebo umělé (při zvýšené teplotě)
78. Běžné slitiny titanu
- výhody: malá hmotnost, vysoká pevnost, použití za nízkých teplot
- nevýhody: drahá výroba a zpracování, nízká pružnost
- obtížné obrábění, svařování
- používá se především v chemickém, papírenském a textilním průmyslu, lékařství a letectví

Titan má dvě alotropické modifikace:

Tiα s mřížkou šesterečnou, která je stabilní do 882°C
Tiβ s mřížkou krychlově tělesně středěnou, stabilní od 882°C do Tt – 1668°C

α slitiny
- kromě stabilizátoru Al obsahují ještě neutrálně působící Sn a Zr
- velká tepelná stabilita, dobrá pevnost a odolnost proti křehkému porušení i za velmi nízkých teplot

Pseudo α slitiny
- do základní báze Ti – Al jsou přidány prvky stabilizující a zpevňující fázi β
- tyto slitiny mají pak pevnost o 20 % vyšší než alfa slitiny a lepší tvařitelnost za pokojové teploty

α+β slitiny
- nejčastěji používané slitiny s pevností až 1 125 MPa
- mají lepší tvařitelnost než alfa nebo pseudo α slitiny, lepší odolnost proti únavě a lze je tepelně
vytvrdit

Pseudo β slitiny a β slitiny

- výhody: vysoká odolnost proti korozi a velmi dobrá tvařitelnost
- nevýhody: to je vykoupeno zvýšenou hustotou – zvýšený podíl těžkých prvků
- pevnost po vytvrzení těchto slitin dosahuje až 1 400 MPa

79. Slitiny niklu

- nikl je kov bílé barvy, poměrně tvrdý a dobře leštitelný a velmi drahý
- z celkového objemu vyráběného niklu se asi 60 % spotřebuje jako přísada do legovaných ocelí

Slitiny niklu
- slitiny niklu jsou obecně pevnější, tvrdší a houževnatější než většina slitin neželezných kovů, a než
jsou četné oceli
- cena slitin je poměrně vysoká a lze ji přirovnat přibližně ceně jakostních nerezavějících ocelí
- jsou však levnější než slitiny titanu a než celá řada slitin ušlechtilých kovů

Konstrukční slitiny Ni
a) Ni-Be
- až 1800MPa, korozní odolnost
- pružiny ,části termostatů, součásti chem. Zařízení
b) Ni-Al
- 4-5% Al
- součásti pump
c) Ni-Si
- slévárenské slitiny
- chemický průmysl – odolnost proti kyselinám
d) Ni-Mo
- také odolnost proti kyselinám a otěru
Slitiny se zvláštními fyzikálními vlastnostmi
1) termočlánkové slitiny – Ni-Cr – chromel, termočlánky
2) odporové slitiny – Ni-Cr – nichrom, chromnikl, pyrochrom
3) magneticky měkké slitiny – permaloy, obsahují i Fe, jádra transformátorů

ty slitiny niklu bych chtělo vylepšit možná

13. Materiály vyrobené práškovou metalurgií

80. Princip výroby a zpracování, příklady použití mater. vyrob. práškovou metalurgií
- umožňuje vyrobit metalurgicky nemísitelné materiály, což umožňuje slinování (sintrace) prášků
kovů, keramiky i plastů
- téměř 100% využitelnost materiálu, nízká energetická náročnost výroby a plná recyklovatelnost
- mechanické vlastnosti – vysoká tvrdost, oděruvzdornost, které jsou schopné si držet do velmi
vysokých teplot
- tvrdost materiálů vzrůstá s jemností prášku. Například pro 0,5 mikrometrové je až 2000 HV
- základem technologie je výroba prášků a jejich následné zhutňování a spékání.
- prášek se vytváří rozesíráním kapající taveniny tryskou
- Používají se v elektrotechnice, elektronice, kosmonautice, jaderné energetice a výpočetní technice

- je to cenově výhodná technologie lisování

- někdy je to jediná možnost, jak výrobek vyrobit
- je bezodpadní, hospodárná a cenově výhodná

- problém je vytvořit onen prášek

- výroba kovových prášků:

a) mechanické drcení – vhodné u křehkých materiálů
b) rozprašování kovové taveniny – rozprašování vodou, plynem, kovu v plynu
c) tříštění kapek kovu – kapky dopadají na rotující lopatky
d) rozprášení kapek – tavení tyče elektrickým obloukem nebo plasmou
e) chemické způsoby výroby prášku – prášek je produktem chemické reakce

- příprava prášku:
a) třídění – dle velikosti zrna
b) magnetické odlučování – odstranění nečistot z feromagnetických prášků
c) tepelné zpracování – žíhání naměkko
d) redukce – odstranění vrstvy oxidů z povrchu prášků
e) míchání – při výrobě z prášků různého chemického složení

Zhutnění
- součást procesu práškové metalurgie
A. jednoosé lisování - tlak 20-100MPa, viz. obrázek
B. izostatické lisování - pro výrobky s nevýhodným poměrem výšky ku průměru (2,5:1)
C. protlačovací lisování – polotovary velké délky
D. válcování prášku – plechy a pásy, viz. druhý obrázek
E. zhutnění vysokou energií – u prášků se špatnou lisovatelností (keramika) – lisování výbuchem
F. stříkání prášku – podobné stříkání plastů
Slinování
- druh tepelného zpracování, při kterém se prášek ve výlisku zhutní jako důsledek souhrnu převážně
fyzikálních procesů, aby výlisek získal požadované složení
- mechanizmem tohoto procesu je difuze atomů kovu
- difuze se uvede do pohybu dodáním aktivační energie v podobě tepla
- prášek má velkou povrchovou energii → přebytek této energie je hnací silou slinování, protože se
systém snaží povrchovou energii snížit

Technologie slinování
1. přímý ohřev – ohřev průchodem elektrické oblouku; nevýhoda – dá se použít jen u jednoduchých
tyčovitých těles
2. nepřímý ohřev – průběžný nebo přerušovaný ohřev
3. slinování pod tlakem lisovníku – na výlisek z práškové směsi se současně vyvíjí teplo a tlak
4. izostatické lisování za tepla – teplo a tlak plynu (helium, argon) působí na těleso rovnoměrně ze
všech stran

Technicky důležité slinuté materiály

Kovové filtry – pórovitost těchto slinutých kovů je vyšší než 27%, surovina bronz nebo ocel CrNi
Kluzná ložiska - činnost kluzných ložisek závisí na správném rozložení pórů, materiálem na tyto
ložiska je potom slitina Fe–Cu, Fe–C–Cu; bronzy s přídavky grafitu aj.
Legované oceli – např. nástrojové oceli se stanoveným přesným chemickým složením
Kovotřecí materiály pro brzdová obložení, obložení spojek, synchronních kroužků
apod.

Slinuté oceli – strojírenství, elektrické nástroje

Slinuté karbidy – tvrdost až 1800HV (pevnost v ohybu až 3000MPa)
Materiály se stanovenou porézností – kokové filtry, kluzná ložiska

14. Polymerní materiály

81. Členění polymerů, charakteristické vlastnosti základních skupin
- polymer = přírodní nebo syntetická makromolekulární látka
- většina polymerů je syntetizována polyreakcemi monomerů, které jsou připravovány především z
ropy a zemního plynu
- nejdůležitější reakce:
1. polymerace
2. polykondenzace
3. polyadice
- plasty jsou tvořeny kromě polymerů také přísadami (aditiva), jejichž účel je získat specifické
vlastnosti

(monomer = nízkomolekulární sloučenina)

(syntetizována = uměle vyrobena)
(polyreakce = chemická reakce vedoucí ke vzniku/zániku/změnám polymerů)

základní rozdělení:
1. termoplasty (lineární polymery)
- lze opakovaným ohřevem převést do taveniny/viskózního toku
- následně ochladit a nechat ztuhnout
→ recyklační technologie
- kopolymer – jeho molekuly se skládají z více než jednoho druhu monomerních jednotek
2. reaktoplasty (síťované polymery)
- husté, prostorově zesíťované struktury
- molekuly pospojovány kovalentními vazbami
- vytvrzování (u kaučuků vulkanizace)
- po vytvrzení netavitelný a nerozpustný

Příprava polymerů
- syntetické polymery vznikají z nízkomolekulárních sloučenin chemickými reakcemi – polymerace
- polymerace – adiční a kondenzační
- adice – proces iniciovaný přítomností volných radikálů – nevznikají vedlejší produkty
- reakčním místem je dvojná vazba
- iniciace, propagace a terminace řetězce
- kondenzace – reakce dvou různých monomerů za vzniku polymerního řetězce a vedlejšího produktu

- z monomerů vznikají řetězením polymery

Přísady do polymerů
a) plnivo
- pevná, netěkavá přísada přidávána k makromolekulárním látkám ve větším množství
- upravují se vlastnosti plastu a snižuje se cena
- mohou být organického nebo anorganického charakteru
- dle tvaru jsou buď prášková (úprava fyzikálních vlastností,) nebo vláknová (vyztužují hmotu
a podstatně zvyšují pevnost)
b) stabilizátor
- přísada udržující vlastnosti makromolekulárních látek na původních nebo blízkých
hodnotách během skladování, zpracování a používání
- především to jsou antioxidanty, světelné stabilizátory a tepelné stabilizátory
c) mazivo
- přísada sloužící ke zlepšení tokových vlastností
- k zabránění lepivosti ve formě
- obvykle to bývají vosky či kyselina stearedová
d) změkčovadlo
- málo těkavá organická látka, dodávající polymerům požadované vlastnosti
- tj. ohebnost, mrazuvzdornost aj.
e) nadouvadlo
- přísada uvolňující při zpracování plyny → pro výrobu lehčených materiálů
f) antistatické činidlo
- přísada potlačující vznik statické elektřiny a tím i ulpívání prachu na povrchu
h) barvivo
- dodává plastům požadovanou barvu
i) retardéry hoření
- asi voe zabraňují či zpomalují hoření
Termoplasty
- mají schopnost opakovaně se tavit a tuhnout v teplotním intervalu pro daný plast

A) polyolefíny
- jsou to nejvíce vyráběné plasty
- největší technický význam
1) polyetylén (PE)
- houževnatý, semikrystalický polymer
- odolává kyselinám, zásadám a rozpouštědlům
- pevnost v tahu až 35MPa, teplota použitelnosti až 75°C
- folie na obaly, hadice, kanystry
2) polypropylen (PP)
- semikrystalický polymer (cotoje?)
- pevnost 21-37MPa; tažnost až 700%; tepelná odolnost do 100°C
- rozpouští jej oxidační kyseliny, v rozpouštědlech bobtná
- potrubí, armatury

B) polyhalogenolefíny
- nejdůležitější – polyvinylchlorid (PVC)
- po polyolefinech je to nejvíce vyráběný plast
- použití např. lino, potrubí, armatury, hadice, izolace v elektrotech.

C) polystyrénové plasty
- po polyolefinech a polyhalogenolefínech jsou třetí nejvíce vyráběné plasty
polystyren (PS)
- amorfní polymer s lineárními řetězci
- tvrdý, křehký, chemicky netečný
- odolný proti vodě, kyselina ho nabobtnává
- použití – izolace ve stavebnictví

d) polyakryláty
polymetylmetakrylát (PMMA)
- amorfní polymer
- je to tzv. organické sklo
- je naprosto čirý (prostupnost světelného záření více než 90%), netříštivý
- využití – plexisklo

e) polyamidy
silon, nylon – dobře tlumí nárazy, malé tření → výroba lan, vlasců, kluzných ložisek

polytetrafluoretylen (PTFE)
- teflon
- nehořlavý, teplotní použitelnost do 250°C
- výborné kluzné vlastnosti (povrch pánví, mazadla)
Reaktoplasty
- mají typickou zesíťovanou strukturu
- jsou nerozpustné, netavitelné, amorfní
- lze je obrábět

Fenolplasty
= bakelit

Aminoplasty
- podobají se felolplastům
- použití – nátěrové hmoty, laky atd.

Epoxidové pryskyřice
- mají vynikající adhezi ke kovům, sklu, keramice, dřevu
- použití – lepidla

Polyesterové pryskyřice
- jj

Speciální polymery
- jsou vyvíjeny pro splnění určitých požadavků
- např. polymery pro živé organismy (zubní protézy), pro vysoké teploty nebo elektrovodivé polymer

Kaučuky
- základní surovina pro výrobu pryží
- jsou to polymery, které mají ve svém makromolekulárním řetězci reaktivní místa, které umožňují
vulkanizaci (u plastů vytvrzení)
- při vulkanizaci se plasticky tvárný kaučuk mění na pryž (schopnost elastické deformace >500%)
= základní surovina pro výrobu pryží (guma)
- přírodní – získává se z latexu stromu kaučukovníku (podstata přírodního kaučuku = Polyizopren)
- syntetický – může být silikonový, izoprénový,…
- teplotu skelného přechodu mají pod 0°C, od 160°C se stávají lepkavými
- podle oblastí použití se kaučuky dělí na:
a. kaučuky pro všeobecné využití – výroba pneumatik, hadic
b. speciální kaučuky
c. olejuvzdorné kaučuky
d. teplovzdorné kaučuky – nejdůležitější z nich je silikonový kaučuk

Pryže
= vulkanizovaný kaučuk
- vulkanizace = vytvoření chemických vazeb mezi kaučukovými molekulami
→ dochází k zesítění (u plastu je to vytvrzení)
- kaučukovitost = množství kaučuku (např. 30-50% - výroba obuvi, 50-80% - výroba pneu a duší)

- polymerům škodí:
UV záření – odbourávání polymerů
Kyslík – tvorba radikálů, jenž reagují s kyslíkem
Ozon – podobně jako u kyslíku, ale rychlejší
Teplo - zvýšení teploty urychluje průběh reakcí včetně oxidace
Voda – vymývá katalyzátory
82. Teplotní závislost modulu pružnosti polymerních materiálů
- vlastnosti plastů jsou více či méně ovlivňovány teplotou
- stavy plastů – tuhý (sklovitý); přechodný (kaučukovitý); kapalný (viskózní)

- teplota skelného přechodu = teplota Tg – hranice mezi sklovitým a kaučukovitým stavem

- při této teplotě se projevuje pohyblivost celých úseků makromolekul → větší schopnost deformace
- hmota měkne, klesá pružnost, maximální schopnost tlumit vibrace a rázy, platí Hookeův zákon

- při dalším zvyšování teploty následuje přechod z kaučukovitého stavu do viskózního toku
- nad teplotou Tf se polymery zpracovávají

1) sklovitý stav – pod Tg

- makromolekuly tuhé; mechanickým napětím dojde k malým, okamžitě se projevujícím deformacím
- platí zde Hookeův zákon

2) oblast skelného přechodu – okolo Tg

- pohyblivost celých úseků makromolekul
- zvětšuje se schopnost deformace; hmota měkne; klesá modul pružnosti
- maximální schopnost tlumit rázy a vibrace

3) kaučukovitý stav
- snadné rozvinutí řetězců při mechanickém napětí po určité době
= viskoelastická deformace – charakteristické chování plastů

83. Deformační chování, pevnost a lom polymerů

- Průběh tahových diagramů je silně závislý na teplotě i čase (rychlosti zatěžování a u jednoho typu
plastů se mohou v závislosti na podmínkách zkoušky vyskytovat různé tvary od křehkého charakteru
(nízké teploty, vysoké rychlosti zatěžování)) přes křivky s výraznou mezí kluzu za normálních teplot
až po houževnatý charakter bez meze kluzu

- to už seru
15. Kompozity a technická keramika
84. Kompozity s vyztužujícími vlákny, druhy a vlastnosti vláken, anizotropie
kompozitu, směšovací pravidlo
- kompozity (neboli kompozitní materiály) tvoří jedna nebo více nespojitých fází, uložených ve
spojité fázi
- Kompozity jsou materiály složené ze dvou nebo více chemicky odlišných složek (fází). Tvrdší,
tužší a pevnější nespojitá složka se nazývá výztuž, spojitá a obvykle poddajnější je pak matrice.
Mohou obsahovat výztuže různých rozměrů. Ve strojírenství mají největší význam mikrokompozity.
Makrokompozity jsou používány hlavně ve stavebnictví (železobeton s ocelovými pruty,
polymerbetony s kamenivy). Nanokompozity obsahují částice, jejichž největší rozměr je v nm

- výztuž = nespojitá fáze (bývá pevnější, než spojitá fáze)

- vysoká pevnost/modul pružnosti
- orientace – ovlivňuje celkovou izotropii
- kovová/skleněná/polymery/keramická

- matrice = spojitá fáze

- přenos zatížení do výztuže
- udává tvar
- nižší pevnost, vyšší plasticita
- kov/sklo/keramika

- rozhraní = hraniční objem/plocha mezi výztuží a matricí

- při průchodu touto oblastí se mění materiálové parametry
- jeho kvalita rozhoduje o chování kompozitu při mechanickém namáhání

Částicové kompozity
- zpevňující fáze je dispergována (rozptýlena) v matrici
- jednotlivé části výztuže jsou vzájemně oddělené
- materiál částic i matrice může být libovolná kombinace kovů (záleží na požadovaných vlastnostech)
- důležité kategorie částicových kompozitů
1) Disperzně zpevněné kovové materiály připravované práškovou metalurgií
- použití u extrémně tepelně namáhaných konstrukcí (jaderné reaktory, rakety atd.)
2) Částicemi vyztužené keramické materiály
- odolné za vysokých teplot
3) Cermety
= kombinace keramické matrice a kovu
- kov zvyšuje houževnatost, použití na nástroje pro vysokorychlostní obrábění
Vláknové kompozity
- samostatná vlákna (kromě vlasců, nití, lan) nelze použít jako konstrukční materiál
→ vkládají se do matrice
- přenášejí vysoký podíl namáhání z matrice do pevných vláken
- mají velkou ohebnost
- vlákna mohou být přírodní, skleněná, keramická, na bázi polymeru, kovová

- vlákna mají ve směru své délky řádově větší pevnost než objemnější těleso ze stejného materiálu
= anizotropie

Výroba kompozitů
a) infiltrace
- výztuž je nehybná
- roztavený kov zatéká do pórů

b) disperze
- vyztužující fáze je přidávána na povrch roztaveného kovu a mícháním se dostává do taveniny
- nevýhoda = dlouhá doba kontaktu s matricí

c) stříkané kompozity
- roztavený kov ve formě kapiček je vstřikován s výztuží nebo na výztuž
- nevýhoda = zbytková pórovitost matrice kompozitu

d) in-situ procesy
= chemické reakce kovu s jinou fází

- využití kompozit s vyztužujícími vlákny: pneumatiky (drát nebo nylon v tyči), sklolamináty,
kompozity pro letectví, energetiku atd.

85. Konstrukční keramika – hlavní typy a jejich mechanické vlastnosti

- jsou to anorganické nekovové materiály
- obsahují kovové a nekovové prvky vázané především iontovými vazbami
- různé druhy keramiky:
1) tradiční keramika
- ze surovin nacházejících se v přírodě (jíl, křemen, živec)
2) progresivní keramika
- výroba z čistých, uměle připravených práškových sloučenin (oxidy, boridy, karbidy, nitridy)
3) skelné materiály
- jsou průhledné a tvrdé

Vlastnosti keramických materiálů

plasticita – malá
pevnost – závisí na velikosti zrn a vnitřních trhlinách
lomová houževnatost – nízká
únava – neexistuje
- dále jsou keramické materiály tvrdé s vysokým bodem tání a nízkou hustotou, avšak jsou také
křehké a obtížně obrabitelné
Typy konstrukční keramiky:
a) keramika na bázi oxidu hlinitého
- nejpoužívanější
b) keramika na bázi oxidu zirkoničitého
- vysoká pevnost a lomová houževnatost
c) keramika na bázi karbidu křemíku
- dobrá odolnost proti oxidaci a teplotním rázům
d) keramika na bázi nitridu křemíku
- dobrá odolnost proti oxidaci, jeden z nejpevnějších keramických konstrukčních materiálů

použití:
otěruvzdorné součásti, brusné materiály, řezné nástroje, ložiska, biokeramika, elektrochemická
zařízení, povlaky, tepelné stroje, vojenské a kosmické aplikace

86. Dřevo, sendvičové materiály

- Dřevo je jednou z nejcennějších surovin, které nám příroda poskytuje. Odedávna se ve stavebnictví
používalo a dosud se používá jako hodnotné stavivo, a to pro velkou pevnost, malou hmotnost,
snadnou zpracovatelnost, malou tepelnou vodivost, krásný vzhled a jiné dobré vlastnosti

Složení dřeva:

1) Dřeň
- bývá uprostřed v podélné ose kmene
- nejstarší vrstva, jde od kořene po vrchol kmene
- u jakostnějších výrobků se dřeň vyřezává

2) Jádro a běl
a) jádro
- tmavší dřevo ve středu kmene
- vnitřní odumřelá část dřeva, již se neúčastní životní činnosti stromu
- vytváří mechanickou výztuž kmene
- vyspělé, nejlepší dřevo s nejmenším obsahem vody a má největší pevnost v tlaku
- méně sesychá a méně pracuje než běl
b) běl
- světlejší dřevo, blíže obvodu kmene
- živé, nejmladší a nevyspělé, řidší dřevo
- má největší pevnost v tahu
- běl se rychleji vysouší a více sesychá – je vhodný pro impregnaci

3) Kambium (mízová vrstva)

- úzká, šťavnatá, asi 0,25mm tlustá vrstva mezi lýkem a dřevem
- v této vrstvě se živé buňky množí, tvoří buňky nové – strom roste
- jaro – řidší a světlejší kambium; léto – hustší, tmavší a pevnější; zima – kambium odpočívá

4) Lýko
- vláknité, odvádí živné látky vytvořené v listech k místům vzrůstu

5) Kůra
- chrání lýko i dřevo proti vlivům počasí a mechanickému poškození
Druhy dřevin

Smrk
- dřevo má světložluté, bez zřetelného jádra
- dřevo měkké, lehké, mírně pryskyřičnaté, pružné, pevné
- dobře se řeže, seká, štípe, hobluje, moří i natírá
- vhodné na konstrukce i pro práce truhlářské, pokud jsou chráněny před deštěm

Jedle
- bělejší než smrk
- málo pryskyřičité a často je napadají škůdci
- zpracovává se hůře, než smrk; roste rychleji než smrk a je také těžší
- pevnost jedlového dřeva je asi o 10% nižší než smrkového, hůře snáší vlhko
- použití na stavební práce

Borovice
- dřevo borovice je žlutavě bíle a jádro černohnědé
- borové dřevo je těžší a tvrdší, ovšem křehčí než smrkové
- je dosti sukovité a silně voní pryskyřicí
- ve vlhku zmodrává prorůstáním dřevokazné houby
- běl se ale velmi snadno impregnuje, jádro velmi těžce
- pro svoje vlastnosti se používá na konstrukce staveb vodních, důlních, mostních a na práce
venkovní a dlažby

Modřín
- jakostí se podobá borovici
- dřevo má pevné, houževnaté, trvanlivé, poměrně tvrdé a přitom dobře štípatelné
- špatně se impregnuje
- používá se na schody, venkovní práce a obklady stěn

Dub
- dub má nažloutlou barvu dřeva a žlutohnědé jádro
- je velmi tvrdý, pevný a houževnatý, ovšem snadno se štípe
- použití – schody, zábradlí, obklady stěn, parkety a podlahy, okna, vodní stavby, sudy

Buk
- dřevo s nádechem do červena
- není trvanlivé jako dub nebo modřín
- v suchu se bortí, trpí červotočem a dřevokaznou houbou
- venku brzo hnije, proto se paří a impregnuje
- používá se na podlahy, železniční pražce

Vlastnosti a vady dřeva

- Nejdůležitější součástí dřeva je tedy celulóza, což je nerozvětvený homopolymer opakujících se
složek celobiózy
- Čím větší je délka polymerního řetězce celulózy, tím větší je její polymerizační stupeň a tedy i větší
pevnost dřeva
- Dřevo je silně anizotropní materiál, jeho pevnost ve směru vláken může být 25 až 50x větší, než
pevnost v radiálním směru
- Pevnost dřeva v tlaku nebo ve střihu je menší než pevnost v tahu
Vady:
suky, trhliny, točitost kmene, křivost kmene, hniloba, houby

16. Degradační procesy

87. Koroze, ochrana proti korozi

- snížení volné entalpie soustavy

- s rostoucí teplotou roste rychlost koroze

Koroze chemická
= vzájemné působení kovu a korozního prostředí (soli)

Koroze elektrochemická (galvanická)

= rozdíl v potenciálu – vznik anody a katody

Druhy korozního napadení

1) rovnoměrná – rozpouští se celý povrch
2) nerovnoměrná – bodová, štěrbinová, mezikrystalová, selektivní

Ochrana proti korozi

a) žárové pokování – pozinkování
b) polymerní nátěry
c) homogenizační žíhání
d) zamezení hromadění vlhkosti
e) legování oceli chromem
f) galvanické pokování

možná něco k tý korozi chybí

88. Opotřebení, druhy, otěruvzdorné slitiny

- trvalá, nežádoucí změna povrchu materiálu mechanickými účinky
- může být doprovázeno změnami fyzikálními, chemickými, elektrickými

Abrazivní
- vzájemné působení dvou funkčních povrchů/funkčního povrchu a abrazivního media
- tvrdé částice → mikrořezání – odstraňování materiálu povrchu; mikrorýhání; mikroporušení
- odolnost – tvrdost materiálu

Adhezivní
- smýkání dvou tuhých těles přitlačovaných k sobě normálovou silou
- ovlivnění mazivem – zmírňuje průběh

Erozivní
- oddělování materiálu
- díky částicím nesených proudem kapaliny nebo plynu
- nebo částicím samotné kapaliny nebo plynu
- rýhování, seřezávání materiálu, nerovnoměrné porušení povrchu
Kavitační
- v kapalině; oddělování částic z povrchu oblasti zanikáním kavitačních dutin
- pouze tam, kde se vyskytuje kavitace – kavitační dutiny

Únavové
- silový, cyklicky opakovaný styk dvou těles vysokými lokálními tlaky

Vibrační

schluss, endes, fertig

sickoraz 2020