14.

ÚSTAVA A ÚSTAVNÍ VÝVOJ, LIDSKÁ PRÁVA

ČESKÝ ÚSTAVNÍ VÝVOJ
Protože ústava je především právním výrazem trvání státu, souvisí náš ústavní vývoj s existencí
různých státních útvarů na našem území.

Rozlišujeme 3 základní etapy našeho ústavního vývoje:

1. První etapa
- do roku 1848 bylo Rakousko absolutní monarchií
- císařský patent z 15.3.1848 obsahoval příslib vydání ústavy a poté i volby do říšského sněmu.
- 25.4. byla sice vyhlášena první rakouská ústava, ale byla oktrojovaná = vyhlášena rozhodnutím
císaře bez souhlasu říšského sněmu a nikdy nevstoupila v platnost
- nejvýznamnějším mezníkem v dějinách naší ústavnosti bylo přijetí prosincové ústavy roku 1867 –
byla složena ze 6 zákonů: - První uzákonil říšskou radu (složenou z poslanecké a panské sněmovny)
- Druhý stanovil všeobecná práva občanů (svobody duševní, hospodářská,

národnostní)
- Třetím se zřizoval říšský soud
- Čtvrtý upravoval nezávislost moci soudní
- Pátý moc vládní podřízenou kontrole rady
- Šestý dualismus Rakouska a Uher (se společnou zahraniční, finanční a
vojenskou politikou)
- v letech 1882-1896 bylo postupně rozšiřováno volební právo
- až v roce 1907 bylo zavedeno všeobecné rovné hlasovací právo (jen pro muže, od 24 let aktivní –
právo volit a od 30 let pasivní – právo být volen)

2. Druhá etapa
- po vzniku ČSR došlo hned v listopadu ke schválení tzv. Prozatímní ústavy, jež upravovala činnost
Revolučního národního shromáždění, prezidenta a vlády
- řádná ústava byla schválena 29.2.1920
- za vzor byla vzata Ústava Francouzské republiky – naši představitelé tak dali přednost systému
parlamentnímu před prezidentským systémem USA
- Ústava ČSR byla složena z - preambule – deklarovala jednotu ČSR, vycházela z historických tradic i
zásad moderní ústavnosti (sebeurčení, demokracie,..)
- 10 článků uvozovacího zákona (ustanovení přechodná a závěrečná)
- vlastní ústavní dokument, který je tvořen 6 hlavami se 134 paragrafy
- zákonodárnou moc představovalo dvoukomorové Národní shromáždění, složené z Poslanecké
sněmovny (300 poslanců volených na 6 let, aktivní právo od 21, pasivní od 30 let) a Senátu (150
senátorů volených na 8 let s aktivním volebním právem od 26 a pasivním od 45 let)
- obě komory byly voleny stejným (poměrným) volebním systémem a byly rozpustitelné – to přispělo
k tomu, že se Senát v prvorepublikové ústavě neosvědčil
- hlavou státu byl prezident, volený společnou schůzí obou komor na dobu 7 let – výjimka z tohoto
omezení byla učiněna T. G. Masarykovi, který byl zvolen celkem 4x
- prezident zastupoval stát navenek, přijímal a jmenoval velvyslance, měl právo vyhlašovat válečný
stav, se souhlasem národního shromáždění vypovídat válku a sjednávat mír, byl vrchním velitelem
 branné moci, měl právo udělit milost, jmenovat soudce, vysokoškolské profesory
- jakýkoliv prezidentův úkon vyžadoval ke své platnosti spolupodpis odpovědného člena vlády
- prezidenta nešlo ze své funkce odvolat, v případě, že by nemohl svou funkci vykonávat, by převzala
jeho pravomoci vláda
- vláda byla odpovědna Poslanecké sněmovně, která ji mohla vyslovit nedůvěru (zásada
parlamentního systému)
- úkolem vlády bylo provádění zákonů a správa
- systém soudní moci byl tvořen soudem ústavním, volebním, nejvyšším správním, státním,
vojenskými
- systémy civilních a trestních soudů, které tvořily soudy okresní, krajské, vrchní a nejvyšší soud

- Mnichovská dohoda z 29.-30.9. 1938 znamenala fakticky konec československé suverenity

- jejím podepsáním došlo k porušení mezinárodního práva i naší ústavnosti (změna hranic byla možná

jen se souhlasem NS)

- byl přijat zákon o autonomii Slovenska a republika se stala Česko-Slovenskou
- v prosinci 1938 došlo k totalitní likvidaci ústavnosti a demokracie vůbec, když byl schválen ústavní
zákon, který dával právo vládě nahradit zákony zákonnými opatřeními a prezidentovi pravomoc
vydávat dekrety se silou ústavních zákonů
- definitivní rozpad republiky byl završen vyhlášením Protektorátu a vyhlášením Slovenského štátu

- E. Beneš však v srpnu 1944 vyhlásil obnovení ústavního pořádku (ústavní restituce), ve které
definoval dobu nesvobody od 30.9.1938 do doby než bude určeno (4.5.1945) a zákony vydané v této

době za neplatné
- exilové vedení bylo složeno ze státní rady, vlády a prezidenta
- 4.4.1945 došlo v Košicích k vytvoření exilové vlády.
- do října 1945 měl prezident právo vydávat dekrety (na návrh vlády a s jejím souhlasem)
- všechny dekrety prošly později i ratihabicí (byly dodatečně schváleny) prozatímním NS
- 26.5. 1946 se konaly volby do Ústavodárného NS, které vyhrála KSČ - získala 93 mandátů ze 300
- kombinací ústavních a neústavních metod došlo v únoru 1948 k převzetí moci komunistickou
stranou !
- podle Ústavy 1920 je vláda usnášeníschopná, je-li přítomna nadpoloviční většina jejich členů
- díky výrazné podpoře parlamentu a nelegitimních postupu komunistů (Lidové milice, akční výbory
Národní fronty, masové demonstrace) se Benešovi ani nemohlo podařit zformovat jinou vládu

- dalším mezníkem naší ústavnosti byla Ústava 9.května 1948 – znamenala vznik SNR, národních
výborů, omezení soukromého vlastnictví, plánovanou ekonomiku (fakticky měla jen formální
charakter, protože umožnila obcházení lidských práv a protože chod státních orgánů kontrolovalo
mocenské centrum KSČ)

- v r.1960 byla vyhlášena nová socialistická ústava (Ústava ČSSR)

- článkem 4 si komunisté pojistili svou pozici i podle práva, když svou stranu definovali jako „vedoucí
sílu ve společnosti a ve státě, jako předvoj dělnické třídy, složenou z nejuvědomělejších a
nejaktivnějších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“
- její významnou změnou byl ústavní zákon o Československé federaci (1968) – upravoval vznik dvou
 rovnoprávných republik se svou vládou, národní radou a společným Federálním shromáždění,
federální vládou a ústavním soudem (ten však nikdy nebyl jmenován)

- FS bylo složeno ze Sněmovny lidu (200 poslanců, v r.1990 sníženo na 150, volilo se z celé federace)
a Sněmovny národů (150 poslanců, 75 z ČSR a 75 ze SR)

- po listopadových událostech r.1989 došlo v našem ústavním systému k výrazným změnám – byl
odstraněn článek 4 zaručující vedoucí postavení komunistické strany, došlo k realizaci hlavních
zásad právního státu a naplnění základních práv a svobod, byla umožněna volná soutěž politických
stran, zahájena transformace ekonomického systému a rozsáhlá deetatizace (odstátnění)
- předzvěst rozpadajícího se státu byla patrná již ze sporů o název republiky. Dne 1.9.1992 byla SNR
schválena Ústava SR a 25.11. 1992 byl ve FS schválen ústavní zákon o zániku ČSFR, který nabýval
účinnosti uplynutím 31.prosince

3. Třetí etapa
- začala v den vzniku nové republiky 1.1.1993 -> viz. Ústava

ÚSTAVA ČR
- základní právní dokument ČR (parlamentní republika), součást ústavního pořádku, jak by měl stát
fungovat
- vyvíjí se na preambuli – předmluva, má 8 hlav, ty jsou rozděleny do 113 článků (paragrafů)
- několikrát od přijetí změněna – jde pouze ústavním zákonem (přímá volba prezidenta)

1. HLAVA
- základní vymezení – práva (můžeme dělat, co chceme, když to není v zákoně x nesmíme být nuceni),

nesmí být pošlapána práva menšiny, území ČR se mění pouze ústavním zákonem, nikdo proti své
vůli nesmí být zbaven občanství, hl. město ČR = Praha…

- státní symboly:
1. velký státní znak
2. malý státní znak (razítka, vysvědčení)
3. standarta prezidenta (pravda vítězí, na Pražském hradě)
4. státní pečeť
5. státní hymna (František Škroup – hudba, Tyl – text) – E-dur
6. státní barvy (bílá, červená, modrá)
7. státní vlajka (2:3)
- neoficiální symboly: lípa srdčitá, korunovační klenoty

2. HLAVA
- zákonodárná moc (parlament ČR = poslanecká sněmovna a senát)
- PS – dolní komora, 200 poslanců, na 4 roky, min 21 let, občan ČR, poměrný systém (volba stran, zisk
křesel v parlamentu v %), předseda: Jan Hamáček (ČSSD)
- Senát – horní komora, 81 senátorů, na 6 let (po 2 letech obměna 1/3), 40 let, občan ČR, většinový
systém (volí se přímo lidé, pokud nikdo nad 50% -> 2. kolo (tam dva s nejvíce hlasy), vítězí
kandidát s větším počtem hlasů = bere celý obvod)
- nemůže být jeden člověk senátor i poslanec, ale může být poslanec a člen vlády
- volební právo = rovné (každý hlas má stejnou váhu), všeobecné (právo má každý nad 18 let), přímé
(každý volí sám za sebe)
- schůze parlamentu jsou veřejné
3. HLAVA
- výkonná moc (prezident a vláda)
- prezident - hlava státu, přímá volba (na 5 - 10 let), Václav Klaus (2003-2013), Miloš Zeman (8.3.
2013-dosud)
- většinový systém, občan ČR, nad 40 let,
- návrh prezidenta – podpora 20 poslanců, 10 senátorů nebo 50 tisíc podpisů
- když je zvolen, složí slib do rukou předsedy senátu
- pravomoci: reprezentace, podepisování zákonů, amnestie, velitel vojsk, jmenuje a
odvolává předsedu vlády a další členy vlády, uděluje vyznamenání, rozpouští
PS, jmenuje soudce, prezidenta viceprezidenta kontrolního úřadu, členy
bankovní rady ČNB, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, vyhlašuje
volby do parlamentu
- nelze ho zadržet, stíhat (ani, když už není prezident), soudit (pouze velezrada –př.
narušení obranyschopnosti země)
- vláda – skládá se z ministrů, předseda: B. Sobotka, místopředsedové: Babiš, Bělobrádek, vládní
koalice (ČSSD, ANO, KDU-ČSL), do 30 dnů požádá o důvěru PS, skládají slib, PS – může
vyslovit nedůvěru, pokud vláda padne, podává předseda vlády demisi do rukou prezidenta

4. HLAVA
- soudní moc – převedena na soustavy soudů
- okresní soud (v Praze obvodní) -> krajský soud (8) -> vrchní soud (Praha, Olomouc) -> nejvyšší soud

(Brno) -> nejvyšší správní soud (Brno)

- mimo stojí ústavní soud - zkoumá, zda jsou zákony v souladu s ústavou, reaguje na stížnosti
ohledně práv v LZPS
- ústavní soudci - 15 soudců, voleni na 10 let, od 40 let, právníci, praxe 10 let
- soudce – jmenován prezidentem na neurčito, nezávislí, nemůžou mít víc
fcí, právníci, bezúhonní
- rozsudek se vyhlašuje veřejně

5. HLAVA
- NKÚ (nejvyšší kontrolní úřad) – kontroluje hospodaření státu, prezidenta a viceprezidenta jmenuje
prezident

6. HLAVA
- ČNB (Česká národní banka) – stará se o stabilitu měny, cen, nedají se zde uložit peníze

7. HLAVA
- územní samospráva – kraje (13+Praha) – nejlidnatější je Moravskoslezský, obce (okresy zrušeny)

8. HLAVA
- přechodná a závěrečná ustanovení

LIDSKÁ PRÁVA
Všeobecná deklarace lidských práv
- deklarace = prohlášení
= nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv
- v části 7 závěrečného aktu Helsinské konference se zúčastněné státy zavázaly, že kromě jiného
budou v oblasti lidských práv a základních svobod postupovat také v souladu se Všeobecnou
deklarací lidských práv

- deklarace je právně nezávazným dokumentem (nejde o mezinárodní smlouvu), její politická autorita

je však uznávána na celém světě

- výročí jejího přijetí se každoročně slaví jako Den lidských práv
- byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10.12.1948
- hlasování o přijetí se zdrželo Československo, Polsko, Ukrajina, Bělorusko,..
- pro přijetí hlasovali Belgie, Brazílie, Čína, Kanada, Rakousko,..
- zkrácená verze:
1. všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech
2. všichni mají stejná práva navzdory rozdílnostem (rasa, barva pleti, pohlaví, náboženství,..)
3. každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost
4. nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví, nikdo nesmí brát nikoho do otroctví
5. nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení
6. každý má právo na stejné zacházení podle zákona a před zákonem
7. všichni si jsou před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu
8. každý má právo na účinnou právní pomoc, nejsou-li jeho práva respektována
9. nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen či vyhoštěn
10. každý má právo na spravedlivý soud
11. každý, kdo je obviněn, má právo být považován za nevinného, pokud není jeho vina prokázána
12. nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, rodiny, domova nebo

korespondence, ani útokům na svou čest a pověst

13. každý má právo se volně pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu
14. každý má právo v případě nespravedlivého pronásledování hledat ochranu, útočiště v jiné zemi
15. každý má právo na státní příslušnost
16. každý, jakmile dosáhl plnoletosti, má právo uzavřít sňatek a založit rodinu
17. každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak s ostatními, nikdo nesmí být svévolně majetku
zbaven
18. každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství
19. každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu a právo na informace
20. každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování
21. každý má právo, aby se zúčastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně
volených zástupců
22. každý má právo na sociální zabezpečení
23. každý má nárok na práci, na svobodu a volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní
podmínky, stejný plat za stejnou práci a na ochranu proti nezaměstnanosti
24. každý má právo na odpočinek a zotavení
25. každý má nárok na životní úroveň přiměřenou zdraví a blahobytu jeho rodiny
26. každý má právo na vzdělání
27. každý má právo účastnit se kulturního života společnosti
28. každý má právo na „sociální řád“ zaručující lidská práva a musí takový řád respektovat
29. každý musí respektovat práva ostatních, společnost a veřejný majetek
30. nikdo nemá právo upírat někomu žádné z uvedených práv

Listina základních práv a svobod

- součástí ústavy
- vycházela především z Všeobecné deklarace lidských práv z r.1948, Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních
právech, Evropské konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách, Evropské sociální
charty, ale také z československé ústavy z r.1920 a rakouské ústavní úpravy z r.1867
- Listina byla přijata ještě za dob federálního Československa a byla původně nesena ústavním
zákonem č.23/1991 Sb., jenž Listině zajišťovala nadústavní charakter
- při přechodu z federálního do právního řádu České republiky byla Listina od tohoto ústavního
zákona oddělena
- základní práva a svobody obsažené v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státem a občanem
- práv a svobod obsažených v Listině se může domáhat každý, jen některá práva a svobody jsou
vázané na státní občanství
- obsah vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahu státní
moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona
- pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nenapadnutelné, nezcizitelná,
nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci

- Listina má 44 článků členěných do 6 hlav:

- Hlava první garantuje některá práva
- Hlava druhá obsahuje katalog základních lidských práv a svobod
- Hlava třetí upravuje práva národnostních menšin
- Hlava čtvrtá hospodářská, sociální a kulturní práva
- Hlava pátá se zabývá právem na soudní a jinou právní ochranu
- Hlava šestá upravuje společná ustanovení

- Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a
svobody
- Listina je pramenem ústavního práva a je srovnatelná z hlediska právní síly s ustanovením zákony,
ačkoliv není jako ústavní zákon v současnosti formálně označena
- 16.12.1992 Listina prohlášena za součást ústavního pořádku ČR

KBSE = Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

- 1.8. 1975 byl všemi 35 zeměmi přijat Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
- celý dokument však byl ve smyslu mezinárodního práva bez jakékoli závaznosti – nedal se tedy
vymáhat
- dokument obsahoval 3 „koše“ problémů:
 1. se týkal evropské bezpečnosti – jednotlivé země se zde zřekly použití síly při řešení
mezinárodních problémů, byla zde konstatována neměnnost
hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států
2. se věnoval otázkám spolupráce v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a
životního prostředí
3. se věnoval otázkám humanitárním, problémům volné výměny informací, kontaktům mezi členy

rodiny žijícími v obou částech železné opony a

problematice lidských práv vůbec

- Helsinský akt znamenal průlom v zablokovaném jednání mezi státy obou bloků
- vyvrcholil tak proces détente
- navíc posílili postavení menších zemí a zemí neutrálních
- problémem však bylo, že si každá ze stran celý dokument vykládala jinak
- pro SSSR to znamenalo konec „noční můry“ z útoku Západu na dosavadní status quo
- Brežněvovi šlo o to, aby západní země uznaly neměnnost poválečného pořádku v Evropě – čili
uznání východních zemí jako sovětských satelitů (první koš)
- státům západu šlo zejména o třetí koš – lidská práva

- pro Sovětský svaz byl třetí koš pouze nutným zlem a podepsaný dokument jen cárem papíru
- SSSR byl přesvědčen, že stejně neexistuje síla, která by mohla podepsanou dohodu o dodržování
lidských práv vynutit

- v dlouhodobé perspektivě byl Závěrečný akt začátkem konce vlády komunismu nad V Evropou
- přihlášení se komunistických zemí k dodržování lidských práv totiž znamenal vznik skupin
dožadujících se jejich faktického plnění v rámci jednotlivých zemí
- v Sovětském svazu vznikla Helsinská skupina lidských práv v čele s Orlovem a i v dalších zemích
vznikly první opoziční struktury – Charta 77, Solidarita v Polsku v čele s L. Walesou

Charta 77
- neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala politickou a státní moc za
nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu KBSE
- iniciativa působila v letech 1977 – 1992
- pojmenovaná je podle dokumentu Charta 77 z ledna 1977
- autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav
Havel, Zdeněk Mlynář, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek
- první mluvčí profesor Jan Patočka byl také první obětí represí komunistického režimu vůči
signatářům Charty 77, když 13.3.1977 po několikahodinovém výslechu zemřel

- jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic
People of the Universe
- prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samotných kartičkách s textem
„Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1.1.1977“, podpisem a adresou
- originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB
- ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už 6.1.1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka,
herce Pavla Landovského

- do poloviny 80.let dokument podepsalo přibližně 1200 lidí

- signatáře charta Charta popisuje jako volné, neformální a otevřené sdružení lidí spojených vůlí
individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světe

- reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě a která byla v plné formě
otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá
- lidé byli postiženi řadou represí – vyhození z práce, dětem signatářů bylo odepřeno studium, někteří

přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci, zadržováni státní policií, souzeni a vězení, došlo i
k vyvlastňování nemovitostí a řada členů Charty byla nakonec přinucena ke spolupráci s StB

VONS = Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

- zacházení se signatáři Charty 77 a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu
nespravedlivě stíhaných v dubnu 1978
- ten se pokusil zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje
- v říjnu 1979 bylo odsouzeno 6 představitelů této skupiny (včetně Havla) za rozvracení republiky na 3

až 5 let odnětí svobody

- po dosažení cíle, jímž bylo svržení komunistické totality, skupiny ztratily svůj význam – 3.11.1992
byla na setkání mluvčích v Praze oficiálně činnost Charty 77 ukončena