Úvod do dějin filmu

Film jako umění a forma zábavy prošel od svých počátků na konci 19. století pozoruhodným
vývojem. Jeho vznik a rozvoj jsou úzce spojeny s technologickým pokrokem, kulturními
změnami a sociálními dynamikami každé epochy. Film nejen odráží společnost, ve které
vzniká, ale často ji i formuje a ovlivňuje. Od prvních pohyblivých obrázků předváděných na
kinetoskopu Thomase Edisona až po dnešní digitální blockbustery a nezávislé filmy se
kinematografie stala klíčovým médiem pro vyjádření uměleckých vizí, politických názorů a
společenských komentářů.

Začátky kinematografie

Konec 19. století přinesl vynález kinematografie, který se tradičně připisuje bratrům Lumière.
Tito francouzští vynálezci představili svůj kinematograf v roce 1895, což je událost, která je
často považována za narození filmu. Jejich první filmové projekce, jako „Výstup z továrny
Lumière v Lyonu“ nebo „Příchod vlaku na stanici v La Ciotat“, ohromily diváky realistickými
záběry každodenního života.

Na druhé straně Atlantiku Thomas Edison a jeho tým, včetně W.K.L. Dicksona,
experimentovali s vlastními verzemi filmových projektorů a kamer, představujíce kinetoskop
– zařízení, které umožňovalo sledování pohyblivých obrázků jedné osobě naráz přes malou
vyhlídku.

Vznik prvního filmového příběhu

Georges Méliès, francouzský iluzionista a filmový tvůrce, je považován za otce filmového

příběhu a speciálních efektů. Jeho film „Cesta na Měsíc“ z roku 1902 je považován za jedno z
prvních děl, které využilo filmové efekty k vytvoření fantastického příběhu, čímž otevřel
dveře pro využití filmu jako média pro vyprávění příběhů a nejen zachycování reálných
událostí.

Rané období filmu (konec 19. století – 1920)

Toto období bylo charakteristické experimentováním s novým médiem a hledáním způsobů,

jak využít jeho potenciál pro vyprávění příběhů a tvorbu uměleckých děl. Němý film, bez
zvukové stopy, se musel spoléhat výhradně na obrazy, gesta, mimiku a titulky pro přenos
příběhu a emocí.

D.W. Griffith a vznik jazyka filmu D.W. Griffith, americký režisér, je často citován jako
jeden z nejvlivnějších tvůrců v raném období filmu. Jeho dílo „Narození národa“ (1915), ač
kontroverzní pro své rasistické podtóny, bylo revoluční využitím střihu, kamery a narativních
technik, které formovaly základy filmového jazyka. Griffithovo dílo ukázalo, že film může
být mocným prostředkem pro vyprávění komplexních příběhů a vyvolávání silných emocí.

Charlie Chaplin a éra němého filmu

Charlie Chaplin, jeden z nejslavnějších filmových tvůrců a herců, výrazně přispěl k popularitě
němého filmu. Jeho postava Tuláka se stala ikonickou a milovanou po celém světě. Chaplinův
talent spočíval nejen v jeho mimořádných hereckých a mimických schopnostech, ale i v jeho
schopnosti kombinovat humor s kritikou sociálních problémů, čímž film získal nový rozměr a
hloubku.

Zlatý věk Hollywoodu (1920 – 1960)

Období známé jako Zlatý věk Hollywoodu představuje éru, během které americký filmový
průmysl dosáhl nevídaných výšek ve výrobě, distribuci a technologické inovaci. Tento čas byl
charakterizován vznikem velkých filmových studií jako MGM, Warner Bros., Paramount a
dalších, které dominovaly kinematografii nejen v USA, ale i na celém světě.

Vznik zvukového filmu

Zlomovým momentem tohoto období bylo představení zvukového filmu na konci 20. let 20.
století. Film „Jazzový zpěvák“ z roku 1927 je považován za první úspěšný zvukový film,
který radikálně změnil průmysl. Zvukový film umožnil hercům mluvit přímo k divákům, což
vedlo k rychlému zániku éry němého filmu.

Rozkvět žánrů a hvězdného systému

Hollywoodská studia začala produkovat filmy specifických žánrů, jako jsou muzikály,
gangsterské filmy, romantické dramata a westerny, čímž definovali klasické žánry, které jsou
populární dodnes. Tento čas také viděl vznik hvězdného systému, kde studia budovali a
udržovali image svých herců na obrazovkách i mimo ně, čímž vznikli první velké filmové
hvězdy jako Clark Gable, Humphrey Bogart, Greta Garbo a Bette Davis.

Alfred Hitchcock a inovace v thrilleru

Mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto období patří bezpochyby Alfred Hitchcock, který se
proslavil svými inovativními thrillery a horory. Hitchcock byl mistrem napětí a strachu,
přičemž jeho techniky ve střihu a použití hudby vytvořily nové standardy pro filmové
vyprávění.

Evropská kinematografie a Neorealismus (1940 – 1960)

Koncem druhé světové války a v poválečném období se evropská kinematografie začala

výrazně odlišovat od hollywoodské produkce. Tento čas přinesl proudy, jako je italský
neorealismus, který se soustředil na realistické zobrazení života obyčejných lidí a
společenských problémů.

Italský neorealismus

Neorealismus se odrazil v pracích režisérů jako Roberto Rossellini, Vittorio De Sica a

Federico Fellini. Filmy jako „Kolotoč“ (De Sica, 1948) a „Cesta“ (Fellini, 1954) poukázaly na
sociální následky války a chudoby, přičemž využívali neherců a natáčeli na autentických
místech.

Nová vlna a experimentální film (1960 – 1980)

Tento časový úsek byl svědkem vzniku různých „nových vln“ po celé Evropě a v Japonsku,
kde mladí režiséři přinesli inovativní přístupy k filmovému vyprávění, často odmítající
tradiční narativní struktury a konvence.

Francouzská nová vlna

Francouzská nová vlna (La Nouvelle Vague) byla charakterizována svou experimentální
estetikou a odporem k tradičním přístupům k filmování. Jean-Luc Godard, François Truffaut a
Agnès Varda jsou jen někteří z režisérů, kteří zanechali výraznou stopu v této éře, s filmy jako
„Do posledního dechu“ (Godard, 1960) a „400 úderů“ (Truffaut, 1959).

Blokbusterová éra a nezávislý film (1980 – současnost)

Od 80. let 20. století se filmový průmysl začal výrazně orientovat na výrobu tzv. blokbusterů
– velkorozpočtových filmů s cílem dosáhnout obrovského komerčního úspěchu. Současně
vznik nezávislých filmů nabídl alternativní platformu pro tvůrce s menším rozpočtem a
originálnějším uměleckým viděním.

Vznik a vývoj blokbusterů

Steven Spielberg a George Lucas jsou považováni za otce moderních blokbusterů s filmy jako
„Čelisti“ (Spielberg, 1975) a „Star Wars“ (Lucas, 1977). Tyto filmy nejenže představovaly
technologické inovace a nový stupeň vizuálních efektů, ale také změnily způsob, jakým byly
filmy distribuovány a propagovány. Vznik letních blokbusterů se stal strategickým prvkem
filmového průmyslu, s cílem maximalizovat zisky z kinopremiér během období prázdnin.

Nezávislý film a Sundance

Zároveň s růstem velkých studií začal nezávislý film získávat na významu, často s důrazem na
charakterově řízené příběhy, inovativní narativní struktury a experimentální vizuální styly.
Festival Sundance, založený Robertem Redfordem v roce 1981, se stal jedním z
nejdůležitějších fór pro představení a podporu nezávislých filmů. Významné nezávislé filmy
jako „Sex, lži a videokazety“ (Steven Soderbergh, 1989) a „Pulp Fiction“ (Quentin Tarantino,
1994) definovali 90. léta a ukázaly, že nezávislé filmy mohou být nejen kriticky úspěšné, ale i
komerčně výnosné.

Digitální revoluce

Konec 20. a začátek 21. století přinesl digitální revoluci, která radikálně změnila výrobu,
distribuci a přístup k filmovému obsahu. Digitální filmové kamery, pokročilé počítačové
grafiky a internet otevřely nové možnosti pro filmovou tvorbu a umožnily divákům přístup k
filmům mimo tradiční kino. Režiséři jako James Cameron s filmem „Avatar“ (2009) ukázali,
jaký potenciál má kombinace digitálních technologií a tradičního vyprávění příběhů. Základní
pojmy filmového umění Při zkoumání dějin filmu je důležité pochopit klíčové pojmy a
techniky, které definují film jako uměleckou formu.

 Žánry a styly: Rozlišují typy příběhů a jejich vizuální a narativní strukturu. Klasické
žánry zahrnují drama, komedii, thriller, horor, sci-fi, fantasy a mnohé další.
 Kinematografie: Umění a věda záběru filmu, včetně kompozice, osvětlení a pohybu
kamery.
 Mise-en-scène: Vše, co je viditelné na scéně – dekorace, kostýmy, herecké výkony,
osvětlení a umístění objektů ve záběru.
 Montáž: Umění střihu a organizace záběrů k vytvoření koherentního příběhu. Ruský
režisér Sergej Eisenstein byl jedním z prvních, kdo experimentoval s montáží jako
způsobem, jak ovlivnit emoce diváka.
 Narativní struktury: Různé způsoby, jakými může být příběh vyprávěn, včetně
lineárního, nelineárního a fragmentárního vyprávění.