OBECNÁ MIKROBIOLOGIE

- Lékařská mikrobiologie - Bednář

- Ilustrovaný mikrobiologický slovník
- Základy bakteriologie – Kaprálek (2000, UKa)

1. ÚVOD DO STUDIA MIKROBIOLOGIE

Taxonomické a fylogenetické postavení mikroorganismů v systému živé přírody

Co pro nás mikroorganismy znamenají?

 mikroorganismy se bez člověka obejdou, člověk bez mikroorganismů nikoli
 mikroorganismy mají dvě tváře – kromě užitku mohou být i životně nebezpečné!
 mikroorganismy jsou pionýrské druhy = umí obsadit i velmi nepříznivé podmínky
Cíle:
 co je předmětem studia = studovat mikroorganismy po všech stránkách
 jakou metodologii mikrobiologie využívá
 jak se obor utvářel - historie
 podobory – vědní discipliny mikrobiologie

LOKALIZACE MIKROORGANISMŮ V PROSTŘEDÍ

 mikroorganismy nacházíme ve všech částech biosféry (40km pás a tvoří 90% biomasy), nejvíce
mikroorganismů u země, nejvýše tvoří spory a jsou nejodolnější, je jich málo, stejně jako na dně
moře, najdeme je ve všech pásech, liší se však druhově a množstvím
 specifické vlastnosti mikroorganismů (díky tomu pionýrský druh):
a) odolnost – tolerance, rezistentní vůči výkyvům podmínek
b) variabilita – biodiverzita – mnohotvárnost ve způsobu získávání energie
c) adaptabilita – přežití různých prostředí, existují i druhy které jsou odolné 100°C (rozdělení
bakterií podle teploty)
 mikrostanoviště – charakterizujeme z různých pohledů:
 velikost (např. rostlina, list, ucho atd.), fyzikální chemické vlastnosti prostředí (teplota,
vlhkost, pH, např. v žaludku 2 – acidotolerantní druh), schopnost zachytit se (adsorpce,
adheze – biofilm nebo plankton; biofilm např. na kůži, někdy na jazyku, schopnost adheze
se udržet na nějakém povrchu, pokus se nepřichytí tak se to jmenuje suspenze), dostupnost
živin, biodiverzita, apod.
 čím lepší imunitní systém, líp snadněji atakujeme okolí

VELIKOST BUNĚK V LIDSKÉM ORGANISMU

- erytrocyt = nemá jádro, nejmenší buňka v lidském těle
- vaječná buňka = největší buňka v lidském těle

ERYTROCYT SVALOVÁ BUŇKA

BAKTERIE (vel. buňky 10-100µm)

VAJEČNÁ BUŇKA m = 0,0015mg Ø = 0,14mm VIRY (napadající buňku)

MIKROORGANISMY JSOU NEJSTARŠÍ FORMY ŽIVOTA NA ZEMI

Vlastnosti živé hmoty

1. metabolismus – výměny látek s prostředím a tvorba energie
2. autoreprodukce (kontinuita života, genetická informace)
3. schopnost autoregulace – udržení homeostázy (dráždivost  adaptace na prostředí)

Kritéria rozlišování živých soustav

1. stavba a členění
2. vnitřní uspořádání
3. funkce = životní funkce jsou podmíněny existencí buňky

Nejprimitivnější formy živého

 viry – tvořeny několika molekulami NEBUNĚČNÉ, mají NK, vnitrobuněční parazité –
bakteriální, rostliny, živočichové
 viroidy – 1 molekula RNA

BUŇKA = stavební a funkční jednotka živé hmoty!

EVOLUCE MIKROORGANISMŮ
- vznik před 3,0 – 1,5 . 109 let (prekambrium)
- charakteristika:
 anaerobně heterotrofní (živiny – organické látky, vzniklé abiogenet.), nejstarší formy,
musely se měnit, vytvořila se kyslíkatá atmosféra (díky urč. mikroorganismům,
z anaerobních forem fotosyntézy se stali aerobní formy)

SMĚR VÝVOJE

Fermentující buňky (nepotřebují kyslík, do dnes existují, kvašení)

Fototrofní buňky PURPUROVÉ, NESÍRNÉ buňky
SMĚR VÝVOJE
SMĚR
VÝVOJE

SINICE

Rozlišujeme nejstarší X nejprimitivnější formy živého:

NEJPRIMITIVNĚJŠÍ FORMY ŽIVÉHO
Viry
- nemají buňku
- tvořeny pouze agregáty biomakromolekul (NK, bílkoviny, lipidy) – podle genetického kódu se
vytvářejí virové bílkoviny, případně lipidy, virus ukradne lipidy buňce a zabudují si je do
kapsidu; mají NK = schopnost autoreprodukce, ale nemetabolizují, ale mají určitý typ
autoregulace (mají geny regulující přepis genů - formy živé), replikace pouze ve vazbě na
nějaký typ buňky (nemohou být nejstarší, protože ke své existenci potřebují přítomnost
buňky)
- vnitrobuněční parazité
 bakteriálních buněk
 rostlinných
 živočišných

Viroidy
- 1 molekula RNA, fragmenty RNA, nemají kapsidy
- parazité rostlinných buněk, primitivní forma

Jsou viry nejstaršími živými formami?

 ne – vznikly pravděpodobně sekundárně uvolněním DNA (NK) z buněk
 nemají buňku, ale životní cyklus je na ni vázán; mimo buňku se nemnoží
 považujeme je za živé díky schopnosti množit se a přenášet genetickou informaci na
potomstvo
 hypotéza: viry jsou fragmenty DNA buněk, které utekly z buňky

HISTORIE KLASIFIKACE ŘÍŠÍ

 zakladatel K. Linné – BINOMICKÁ NOMENKLATURA
 autor myšlenky – přírodu lze rozdělit na 3 části:
1. nepohyblivé org. => VEGETABILA – rostliny
2. pohyblivé org. => ANIMALIA – živočichy
3. nepohyblivé, neživé => LAPIDES – kameny a nerosty

- pojem PROKARYOTA = rok 1938, autorem je Chaton

- pojem BACTERIA = rok 1939, autor Copeland
Klasifikace – rozdělení podle R. H. Whittakera a Lynn Margulisové
(praxi vyhovující klasifikace)
1. MONERA – prokaryotické organismy (viry, bakterie, sinice)
2. PROTISTA + PROTOZOA – jednobuněční eukaryotní organismy
 (eukoryotní mikroorganismy)
 (řasy, prvoci, hlenky)
3. PLANTAE – mnohobuněční eukaryotní fotosyntetizující organismy
4. FUNGI – slizovky, nižší + vyšší houby
 (kvasinky)
5. ANIMALIA – mnohobuněční nižší a vyšší živočichové

Fylogenetický strom
(Morrel 1997 sestaveno dle analýzy rRNA)

Fialově – termofilní
Zeleně - netermofilní
Fylogenetická klasifikace – trichotomické členění
- Archebaktérie od roku 1977 – rozpoznání a vyčlěněn
- ARCHEÓNY od roku 1990 (Archea)

Charakteristika
1) považovány za NEJSTARŠÍ anaerobní bakterie, zahrnují ale i aerobní druhy
2) zvláštní  podobnost s eukaryoty i s prokaryoty, ale současně odlišné od obou, jsou
pleomorfní – koky, tyčky, ..
3) dělí se na:
 HALOFILNÍ
 METANOGENNÍ – tvoří metan
 HYPERTERMOFILNÍ – prostředí s vysokou teplotou
 SIRNÉ
 Thermoplasmy
4) přežily do současnosti a dnes byly nalezeny na všech kontinentech – jsou adaptovány na
EXTRÉMNÍ PODMÍNKY, jsou po celém světě (jsou plošné)
5) mutacemi z nich vznikly autotrofní buňky = zdroj uhlíku je oxid uhličitý

Srovnání některých znaků Archaea, bakterií a eukaryot

Společné vlastnosti Archaea a Eubacteria

- prokaryotní stavba
- malá velikost buněk (mikrometry)
- jeden kruhový chromozom
- dělení buněk - binární
- ribozomy 70S (sedimentační konstanta)
- zásobní látky podobné jako u bakterií
- fixace molekulárního dusíku
- stavba bičíku (pokud mají tak je podobná stavba u obou skupin)
Společné vlastnosti Archaea a Eukarya
- stavba RNA polymerázy
- homologie ribozomálních proteinů
- účinek antibiotik na proteosyntézu
- Met místo fMet na počátku proteinu
- DNA vazebné proteiny homologické s histony

(hlenky)

Srovnání buněk prokaryotních a eukaryotních

Prokaryota Eukaryota
malé buňky (1 -10m) velké buňky (10 - 100m)
jeden kompartment mnoho kompartmentů
nejsou organoidy četné organoidy
nehraničené jádro ohraničené jádro
cyklická DNA lineární DNA
nukleohistonová struktura chybí nukleohistonové vlákno
jedna RNA polymeráza RNA polymerázy I,II,III
ribozómy 70 S ( 50S, 30S) ribozómy 80S (60S, 40S)
ribozomy volné volné i vázané na ER
haploidní haploidní i diploidní
prosté binární dělení buněk mitóza, pentlicovité chromozómy
genetická rekombinace, konjugace meióza, syngamie
krátký generační čas životnost delší
není cytoskelet cytoskelet v jádře i cytoplazmě
exoenzymy cytóza , lysozomy
aerobní i anaerobní většinou aerobní
jednobuněčné (kolonie) jednobuněčné i mnohobuněčné

OBJEVITEL MIKROORGANISMŮ
 Robert Hooke - 1665 úplně první zpráva o pozorování mikroorganismů
 van Leeuwenhoek - 1674 pozoroval mikroorganismy ve vzorku vody, zubním plaku… čočkou
zvětšující 300x; v roce 1684 objevil bakterie, nakreslil a poslal zprávu Kralovské Londýnské
Akademii

ZAKLADATELÉ MIKROBIOLOGIE
Louis Pasteur (1822-1895) původem chemik
- vyvinul sterilizační metody, zabýval se kyselinou vinnou (pozoroval krystaly kyseliny vinné) –
zjistil že se něco v tekutině pohybuje
- 1861 demonstroval přítomnost MO ve vzduchu, experiment s baňkou s labutím hrdlem
(baňka s převařeným sterilním vínem, do ní pronikal vzduch ale ne bakterie), popření teorie
„generacio spontanea – SAMOPLOZENÍ“ = mikroorganismy nevnikají samoplozením ale
dělením buněk
- studium fermentačních procesů (objevil), šťáva ve sterilním prostředí nezkvasí, až se
dostanou bakterie ze vzduchu tak zkvasí
- vyvinul vakcíny proti antraxu, drůbežímu moru, choleře, vzteklině
Robert Koch (1843-1910)
- důkaz, že mikroorganismy mohou způsobit nemoc (Kochovy postuláty) -
- metody studia bakterií v čisté kultuře
- Kochův hrnec = primitivní hrnec pro sterilizaci materiálu
- barvení anilínovými barvivy (zviditelnění mikroorganismů)
- objevitel původce tuberkulózy

Ferdinand Cohn (1828-1898) botanik

- objevil endospory
- jako první vytvořil schéma pro klasifikaci baktérií taxonů
- propagoval nový obor bakteriologii

OBECNÁ MIKROBIOLOGIE
Martinus Beijerinck (1851-1931)
 obohacovací kultivace, selektivní izolace MO z přírodních vzorků
 izolace čistých kultur půdních a vodních bakterií (železité a sirné)

Sergej Vinogradski(1856-1953) - PŮDNÍ MIKROBIOLOGIE

 studium bakterií účastnících se koloběhu síry a dusíku (popsal jako první základní koloběh
látek, který by neexistoval nebýt mikroorganismů)
 návrh konceptu chemolitotrofie
 identifikace chemoautotrofních organismů
 izolace první bakterie fixující dusík

MIKROBIOLOGIE
 morfologie = systematika a diagnostika
 cytologie = systematika
 fyziologie a biochemie = diagnostika, biotechnologie
 ekologie = ekologie mikroorganismů
 rozmnožování = hygiena a medicína
 dědičnost a proměnlivost = genetika mikroorganismů, genomika, proteomika
 systematika a identifikace = diagnostika
HLAVNÍ DISCIPLÍNY
 obecná mikrobiologie
 speciální mikrobiologie:
podle objektu studia
 PROTOZOOLOIE (prvoci)
 MYKOLOGIE (plísně + kvasinky)
 BAKTERIOLOGIE (baktérie)
 VIROLOGIE
podle praktického zaměření
 hospodářská mikrobiologie
 potravin. (zemědělská) mikrobiologie
 technická mikrobiologie
 lékařská mikrobiologie
2. MORFOLOGIE PROKARYOTICKÉ BUŇKY
- balíčky, pakety = buňky po 4
- tyčinky s
- spirochéta bez pohybových orgánů
- plazma/mikroplazma, bez BS
- řetízky (tenké tyčky pospojované do řetízků)

BS, vakuola a chloroplasty jen RB

ZÁKLADNÍ STRUKTURY BAKTERIÁLNÍ BUŇKY

TEM (tranzitní elektronový mikroskop)
- u prokaryontní chybí větší vakuoly (pouze u některých cyanobakterií), také chybí GA, ER,
mitochondrie, chloroplasty
- je zde nepravé jádro neoddělené od cytoplazmy jadernou membránou, zásobní látky, inkluze,
ribozomy (volné), samostatná kruhová DNA (plazmid)

Nezbytné funkce prokaryotické buňky

- ohraničení vnitřního prostoru buňky a jeho oddělení od vnějšího prostředí (protocelula –
ohraničení urč. reakcí fungující v urč. prostoru; struktury, které daly vznik procelule –
koacervátová kapička atd. – ale neměli vlastnosti buňky, protože chyběla NK), všechny buňky
obsahují membrány (prokaryontní jen na povrchu, eukaryotní i vnitřní struktury – jaderná
membrána, mitochondriální atd.)
- replikaci genetické informace (aby stejným dílem mohla gen. informace přejít do buněk
dceřiných
- syntéza buněčných součástí (části vznikají postupně při buněčném dělení)
- vytvářet, ukládat a zužitkovat energeticky bohaté sloučeniny (nejdůležitější vlastností je
hospodaření s energií => biochemické reakce, každá reakce probíhá až tehdy, když má buňka
dostatek energie, energie je vázána v makroergických vazbách, např. ATP

Méně podstatné funkce

- pohyb (vlastní živé hmoty, ale také pohyby tělních tekutin, vody atd.; takže i charakteristický
pohyb i uvnitř buňky), buňky se mohou pohybovat díky bičíku (axilární vlákénko), ale některé
jsou závislé na okolí (pohyb větrem atd.); uvnitř buněk je pohyb minimalizován -> fontánovitý
pohyb chybí (u prokaryontní)
- přenos genetické informace na další buňky
- skladování rezervních zdrojů energie (např. sacharidů)
- vytváření jiných forem (struktur) buněk (endospor), které pomáhají k přežití, endospora
nemá u prokaryontních funkci rozmnožovací, má funkci ochrannou

Chemické složení buňky

- každá buňka tvořena většinově z vody (75-85% hmotnosti buňky, spory 15%), k množení
potřebuji vodu, jinak uhyne (pouze buňky, které umí vytvořit zejména endospory jsou
schopny přežít i vysoké teploty - ve spoře)
- makromolekuly:
 bílkoviny
 aminokyseliny
 nukleové kyseliny
 polysacharidy
 lipidy
Vnější struktury

- BS se specifickou strukturou, CM, pouzdro

- bičíky, deriváty povrchových struktur

Vnitřní struktury

- cytoplazma, jádra, struktury, které se vchlípily dovnitř buňky

Základní struktury bakteriální buňky
 struktury esenciální (základní, nezbytné)
– nukleoid
– ribozomy
– základní cytoplazma
– cytoplazmatická membrána
 struktury obvyklé
– buněčná stěna (na 99% přítomná, např. mykoplazmata BS nemají)
– fimbrie (povrchové jemné struktury, mikroskopem obyčejným neviditelné, výhoda –
napomáhají adhezi – přilepení buňky k pevnému podkladu a tím přežití v daném
prostředí)
– bičíky (organely pohybu)
– pouzdro (do jisté míry ochranné, ale ne tak dobrá ochranná funkce jako endospora,
je na povrchu, chrání, je slizovité, napomáhají udržet buňky pohromadě)
– chlorobiové váčky (chromatofory s barvivy)
– endospóry
– inkluze
– pigmenty (buňky ať jsou průhledné vytvářejí pigmenty, zelené v chlorobiových
váčcích = bakteriochlorofyl, funkčně se od chlorofylu neliší, liší se v pohlcování
světelné energie v jiných vlnových délkách, dále xantofyly, karotenoidy atd.)

Esenciální struktury bakteriální buňky

NUKLEOID
• cirkulární (kruhová – nemá začátek ani konec) dvouřetězcová helikální DNA,
DNA může měřit až 1m
• není od základní cytoplazmy oddělena membránou
• neobsahuje histony (na molekulu DNA jsou vázány jiné asi 4 druhy proteinů
napomáhající replikaci a transkripci)
• vytváří kompaktní komplex tvořený obvykle více než 50 smyčkami
• tvoří s molekulami mRNA a proteiny komplex vyššího řádu
• nerostoucí buňka má jedno haploidní “jádro“
• žádná prokaryota nemá RNA, pouze DNA
• molekulová hmotnost DNA je 109-1010
• typická bakterie obsahuje 4x106 párů bazí
• nerostoucí buňka má 1 chromozom, genetická informace je haploidní (jedno vydání)
• rychle rostoucí bakterie mohou obsahovat 2 – 8 kopií chromozomové DNA (buněčný cyklus –
je ve fázi dělící se nebo nedělící se, nemá to jako u eukaryot), replikace se uskutečňuje do
fronty (proto může být až 8 kopií DNA)
• chromozom E.coli je tvořen 4 639 221 párů bazí a koduje 4397 genů; z toho je 108 genů pro
RNA (tRNA, rRNA) a 4 289 pro proteiny; z nich je 952 enzymů (703 zmapovaných)

DNA z Bacillus subtilis

BAKTERIÁLNÍ RIBOZOM
• ribozomy jsou v buňce zodpovědné za proteosyntézu (vznik bílkovin)
• jsou to supramolekulové komplexy (tvořeny rRNA + bílkoviny), které se rychle vytvářejí (bez
dodání energie) a rychle disociují (rozpadají se, bez tvorby energie)
• počet ribozomů je závislý na fyziologické aktivitě; v průměrně rychle rostoucí buňce je jich asi
15 000 (někdy až 30 000)
• funkční jednotkou jsou polyribozomy (malá a velká podjednotka se připojí k mRNA, posouvají
se po ní a dále dojde k disociaci)
• rychlost proteosyntézy není regulována, je téměř konstantní a činí asi 15 aminokyselin za
sekundu
• větší rychlosti proteosyntézy se dosahuje větším počtem ribozomů

80 párů a také se liší typem NK a počtem bílkovin

POLYRIBOZOM
syntetizovaný peptidický řetězec

- mechanismus oddělení na koncovém kodonu se oddělí a malá a velká podjednotka se

disociují

ZÁKLADNÍ CYTOPLAZMA
• vyplňuje celý vnitřní prostor, vazká tekutina, opaleskující -> obrovské množství bílkovin
(koloidní roztok, špatně rozpustný ve vodě)
• cytoplasma je velice koncentrovaný roztok mnoha biomolekul (malých, velkých i
supramolekulových komplexů)
• je hodně viskózní a podobá se spíše gelu (nebo sol? – buňky uspořádané do síťky, např. bílek
je gel, když vajíčko uvařím, mám tuhý bílek – molekuly se uspořádaly do síťky, tzv. sol?), kde
probíhají všechny reakce nutné pro život buňky (od vyhledávání odpovídajících molekul až po
uskutečnění vlastní reakce); existují specifické bílkoviny necitlivé k teplotě
• obsahuje více než 50% všech bílkovin buňky, z nichž většina má enzymatickou funkci
• protože bakteriální buňka nemá specifické organely, přebírá cytoplazma řadu jejich funkcí
• třebaže nemá viditelnou strukturu a je velice nepravděpodobné, že by umožnění reakcí
(limitovaných pohybem molekul v cytoplazmě a pravděpodobností jejich kolizí) mohlo
odehrávat bez jakékoliv organizace
CYTOPLAZMATICKÁ MEMBRÁNA
• odděluje základní cytoplazmu od vnějšího prostředí,
• její stavba odpovídá struktuře biologické membrány (u prokaryot je jediná) = jediná
membrána, která se nachází u prokaryot, nahrazuje všechny membrány, odděluje od
vnějšího prostředí, ale také uvnitř buňky odděluje dýchací řetězec
• CM tvoří 10 až 26% suché hmotnosti bakterie a je tlustá asi 8 nm
• jejím základem je tekuté kontinuum dvojvrstvy fosfolipidů se zanořenými bílkovinami;
bílkoviny jsou zanořené z vnitřní nebo vnější strany nebo jí procházejí a představují 10-20%
všech bílkovin buňky
• zanořené bílkoviny mají funkci strukturální nebo enzymatickou
• bílkoviny a lipidy CM nejsou lokalizovány staticky, ale “pohybují se“- TEKUTÁ MOZAIKA
• cytoplazmatická membrána je asymetrická
• charakteristickým rysem je nepřítomnost cholesterolu
• poměr mezi nasycenými a nenasycenými mastnými kyselinami se liší v závislosti na teplotě
kultivace

Struktura cytoplazmatické membrány - „tekutá mozaika“

fosfolipidová dvouvrstva – mastné kyseliny jsou hydrofobní, glycerol hydrofilní, mají odlišný náboj,
jsou zde také globulární (směrem dolů) a fibrilární (směrem ven) bílkoviny, globule se pohybují,
protein se může vnořit i vynořit, pohybují se jako loďky plující po povrchu membrány; póry ve
fosfolipidech – důležité pro transport látek do buňky

Funkce cytoplazmatické membrány

- je místem transformace (vzniku) energie (podobná funkce jako mitochondrie, je na ní
lokalizován respirační řetězec, aparát fotosyntézy, ATPáza,…)
- je místem replikace bakteriální DNA
- odehrávají se na ní poslední fáze syntézy buněčné stěny, nebo se na ní syntetizují její
některé složky
- je semipermeabilní a zodpovědná za pasivní i aktivní transport látek do buňky a z buňky
(prostupují molekuly jenom určité velikosti)
- CM nemůže být “vyrobena“ de novo (když se poruší, už se neupraví, zůstane porušená,
některá antibiotika penicilinové řady i některé protilátky porušují cytoplazmatické membrány
a tím ničí buňky, jsou porušené biochemické procesy, buňka zaniká)
- pro zvětšení aktivní plochy jsou velice časté invaginace (zvětšení povrchu pomocí invaginace
– vychlípenin, které přebírají specifické funkce, nejdokonalejší v tenkém střevě člověka - klky)

Invaginace cytoplazmatické membrány

- některé obvyklé struktury vznikající invaginací CM směrem do buňky:
MESOZOM U G+
• jen u grampozitivních bakterií
• má tvar měchýřku, je rozdělený do trubičkových útvarů nebo váčků
• je jich 2 a více, v závislosti na metabolické aktivitě
• je zodpovědný za replikaci bakteriálního chromozomu a dělení buňky (na mesozom se zavěsí
NK a začne replikace)
• je obvykle v kontaktu s nukleoidem
• chemolitotrofní bakterie mají vedle mesozomů další invaginace, umožňující oxidaci
anorganických látek

Mesozom B.subtilis
CHROMATOFORY
• mají tvar měchýřku rozděleného na segmenty
• obsahují pigmenty zodpovědné za vazbu světelného kvanta (bakteriochlorofyl, karotenoidy),
pigmenty důležité pro fotosyntézu (anténové pigmenty – pigment má strukturu jako satelit,
do které se lapá světelná energie o urč. vlnové délce)
• buď spojeny s CM nebo se oddělí a vypadá to, že vytvářejí …?
• jsou místem syntézy ATP u fototrofních bakterií

Chromatofory Rhodospirillum rubrum

Transport látek do buňky
 jednoduchá difúze + osmóza (po koncentračním spádu), semipermeabilní (vyšší koncentrace
v okolí buňky, buňka vypustí vodu, aby se koncentrace vyrovnala), je zde pór, který lemuje
bílkovina (není hydrofobní, dovnitř se dostává molekula), ale potřebuje, aby se do buňky
dostaly i větší molekuly =>
 zprostředkovaná difúze - pasívní transport (bez dodaní energie z ATP, ale za pomoci
transportních proteinů – receptor a enzym – zámek a klíč) – transport látek pomocí aktivních
přenašečů
 aktivní transport – proti koncentračnímu spádu; vyžaduje energii buňky, aby získala
z vnějšího prostředí nějaké látky, aby vznikla vazba a přeneslo se dovnitř – nutná energie

jednoduchá difúze + osmóza aktivní transport

Transport pomocí přenašečů
 uniporter
 membrána tvořena fosfolipidy, bílkovinový pór (buňky putují pórem po
koncentračním páru)
 z jedné strany na druhou (jen v jednom směru)
 nevyžaduje energii => pasivní transport
 antiporter
 jedna látka v jednom směru, druhá zároveň v druhém směru (látky z a do buňky
současně)
 vyžaduje energii (ATP, pohyb vodíkových iontů přes membránu) => aktivní transport
 symporter
 zároveň dvě sloučeniny jedním směrem
 vyžaduje energii (ATP, pohyb vodíkových iontů přes membránu) => aktivní transport

- funkční ribozom vytváří polyribozom

3. MORFOLOGIE PROKARYOTICKÉ BUŇKY II

Obvyklé struktury bakteriální buňky

BUNĚČNÁ STĚNA
• struktura - označovaná jako vnější kostra
• drží buňku pohromadě
• udává tvar buňky
• pevná
• je plně propustná - PERMEABILNÍ

Chemické složení bakteriální buněčné stěny

- eubakterie obsahují peptidoglykan
- dvě hlavní složky
a) glykan
b) peptid
- peptidoglykan se nachází pouze v bakteriální BS
- příbuzný celulóze a chitinu
- chrání před osmotickým rozpadem buněk (lyzí)
- Archaebakterie neobsahují peptidoglykan

Struktura peptidoglykenu
- složen z pravidelně se střídajících kovalentně vázaných molekul N- acetylmuramové kyseliny a
N-acetylglukosaminu spojené kyslíkovým můstkem
• glykan = složen z pravidelně se střídajících kovalentně vázaných molekul N-
acetylmuramové kyseliny a N-acetylglukosaminu
• peptid = tvořen řetězcem 4 aminokyselin, L-alanin, D-glutamová kyselina, R, D-alanin;
připojeny ke glykanové části molekuly

glykan, murein peptid

Stavba buněčné stěny je odlišná u G+ a G- bakterií

- Gram vymyslel metodiku barvení
- G+ jsou modré, G- jsou červené – bakterie se liší stavbou buněčné stěny
- G+ má poměrně tlustou peptidoglykanovou vrstvu, G- tenčí a obsahují periplazmatický prostor
Buněčná stěna G+ bakterií
- složení buněčné stěny
• peptidoglykan (trámečky), propojené přes tetrapeptid, hodně vrstev ale ne hutné, ale
děravé
• glycerol nebo ribitol teichoové kyseliny (kyselina muramová), je to zesíťováno

několik vrstev peptidoglykanu !!!

peptidoglakan tvoří 60-90% BS u G+ bakterií

- struktura peptidoglykanu (Staphylococcus aureus) - jednotlivé řetězce jsou zesíťovány

Typy teichoových kyselin (TC) u různých rodů G+ bakterií

Buněčná stěna G- bakterií
- tenčí vrstva peptidoglykenu – dvojitá, mají periplasmatický prostor, na povrchu vnější
membrána
- vnější část = mnohosložková (bílkoviny, mastné kyseliny)
- vnitřní část = má pouze 1-3 vrstvy peptidoglykanu (10-20% stěny); je lokalizována v periplasmě
(nezesíťovaném gelu tvořeném glykany) – nezesíťovaná struktura

• G- složitější vlákna ale tenká, hutná, vice vláken, antigenně velmi dobře rozeznatelná –
serotypizační testy
• G+ mnohovrstvé ale je to síťka

Antigenní vlastnosti, buněčná stěna G- bakterií

- lipopolysacharidová vrstva vnější membrány G- bakterií
- kromě lipidů a polysacharidů obsahuje i proteiny
- slouží jako molekulové síto (polopropustnost)
- O antigen – využíváno v serotypizaci

Vnější membrána buněčné stěny G- bakterií

Struktura lipidu A lipopolysacharidu

- MK – mastná kyselina

Některé charakteristiky buněčné stěny G+ a G- bakterií

- G+ silná díravá, červeným barvivem – zbarví se, pak aceton nebo etanol a odbarvím, je to sítka,
snadno se odbarví a pak modré barvivo a dobarvím, červená zmizla – modré bakterie
- červené barvivo se naváže pevně, nevypláchne se, modré už se nemá jak navázat, bakterie
zůstanou červené
 peptidoglykan tlustý (mnohovrstvý) tenký (jednovrstevný)
teichoové kyseliny mnoho nepřítomné
vnější membrána nepřítomná přítomná
obsah lipopolysacharidů prakticky žádný velký (vnější membrána)
lipidy a lipoproteiny málo hodně
produkce toxinů převážně exotoxiny převážně endotoxiny
mechanické poškození malé velké
působení lysozymu silné slabé
citlivost k penicilinu velká malá
citlivost ke streptomycinu malá velká
citlivost k tetracyklinům malá velká
inhibice bazickými barvivy velká malá
různá barvitelnost dle GRAMA modré červené
odolnost k vysoušení vysoká slabá

- některé bakterie tvoří toxiny - virulence – míra patogenity

Funkce buněčné stěny

- stěna bakterie má roli vnějšího buněčného skeletu
- uděluje buňce tvar a chrání ji před působením vnějšího prostředí
- za pevnost a odolnost je zodpovědný peptidoglykan – je specifický pro prokaryota, odolová
osmotickému tlaku
- syntézu peptidoglykanu katalyzují ezymy periplasmatického prostoru a vnější části CM
- je dvojího konstrukčního typu – grampozitivního a gramnegativního

Bakterie bez buněčné stěny

- geneticky zakotvená neschopnost syntézy buněčné stěny
- především u intracelulárních parazitů (Mycoplasma, Acholeplasma,…); buňka je ohraničena
trojvrstevnou cytoplazmatickou membránou
- PŘECHODNÉ STRUKTURY BUNĚČNÉ STĚNY - L-formy (přecházejí, pokud se poruší buněčná
stěna)
• protoplasty – u G+
• sferoplasty – u G-

protoplasty u G+
- vznikají u G+ bakterií po působení lysozymu (štěpením glykozidické vazby peptidoglykanu),
nebo po působení antibiotik blokujících syntézu buněčné stěny (peniciliny, cefalosporiny) –
léčebné preparáty, mohou také blokovat BS a vytvářet poškozené buňky
- protoplasty metabolizují, rostou, ale nemnoží se
- protoplasty se musí stabilizovat v hypertonickém prostředí
- za určitých podmínek je možná reverze na normální buňku, je to vzácné, podílí se na tom
cytoplazmatická membrána (cytoplazmatická membrána když se poruší tak se už nikdy
neobnoví, kdežto ta BS se může obnovit)
- G- bakterie protoplasty netvoří

normální buňka Bacillus megaterium protoplasty vzniklé po působení lysozymu

(stabilizované v sacharóze)
 - rozdíl mezi sferoplastem a protoplastem: peptidoglykanová vrstva je poškozena, G- mají
složitější BS a také vnější plášť z peptidu a lipoproteinu

sferoplasty u G-
- u G- bakterií není možná tvorba protoplastů, protože se lysozymem odstraní pouze
peptidoglykanová vrstva a zůstává vnější membrána
- sféroplast, metabolizuje, roste a množí se
- po odstranění faktoru, který vyvolal tvorbu sféroplastu, je možná reverze na normální buňku
- fixované L-formy → buňky ztratily schopnost reverze (patří mezi buňky, které nemají BS) –
mykoplazmata, buňky v podobě protoplastu jsou vždy L; sferoplasty pokud nedojde k reverzi,
jsou vždy sferoplasty

POUZDRO
• u mnohých bakterií se vytváří vně buněčné stěny silně hydratovaná vrstva – pouzdro neboli
kapsula
• mikrokapsula – tloušťka 0,2 nm – u enterobakterií je to komplex obsahující bílkovinu,
polysacharid a někdy stopy lipidu
• makrokapsula je podstatně silnější a je tvořena především polysacharidy a bílkovinami. Složení
je odlišné v závislosti na druhu bakterie
• kmeny produkující kapsulu jsou označovány jako S-formy (smooth, hladké), neprodukující jako
R-formy (rough, drsné); R drsné mají pouzdra?
• R-formy mohou vznikat z S-formy mutací
• přítomnost kapsuly je indikací pro virulenci, nepřítomnost pro avirulenci, kapsula je ochranná
vrstva (kmeny, které tvoří pouzdra jsou virulentnější, virulence = míra patogenity)
• přítomnost pouzdra může měnit antigenní vlastnosti – kapsulární antigen
• v pochvě bývají kromě jiného i oxidy železa a manganu, které dávají těmto bakteriím
charakteristickou žlutou až hnědou barvu, reprezentativním zástupcem je Leptothrix
• rod Leuconostoc produkuje velké množství polysacharidového slizu, čehož se využívá
k produkci dextranu, naopak je nežádoucí v potravinářském průmyslu, kde může způsobovat
rosolovatění materiálu popř. ucpání potrubí
• pouzdra jsou také příčinou, proč nějaké mikroorganismy tvoří takové útvary (pouzdry se
přilepují k sobě a tvoří charakteristické tvary)

- spory mají funkci rozmnožovací na rozdíl od endospóry

ENDOSPÓRY U G-
• spora uvnitř buňky, dokonale chrání NK proti nepříznivým podmínkám
• funkce: ochrana vzhledem k nepříznivým podmínkám – toxické látky, termorezistence
• toxicita  nízká propustnost přes blány
• termorezistence  endospora má malý obsah vody, komplex Ca – dipikolinát (tvoří se na konci
vegetativního období, je to kortex)
• po rozdělení nukleotidu – 1 nově vzniklý nukleotid přechází do endospory, 1 nově vzniklý
nukleotid zůstává v buňce
• při rozdělení vzniká stěna spory
• spory udržují organismus dlouho v životaschopné formě; životaschopné spóry bakterií byly
nalezeny např. i ve starých herbářích ze 17. Století; Tutanchámova hrobka (otevřena r. 1923)
byla sterilní, pokud jde o bakterie – tzn. ani spóry nemohou vydržet věčně
Struktura spory
1. exosporium
2. vnější vnější, vnitřní => plášť (obal spór)
3. vnitřní
4. vnější membrána
5. kortex (několik vrstev peptidoglykanu)
6. vnitřní membrána (peptidoglykan)
7. cytoplazmatická membrána
8. cytoplazma

- tyto vrstvy určují odolnost vůči vnějšímu prostředí

- invaginace = cytoplazmatická tvoří různé vychlípeniny, ty jsou místem u G+ kde se replikují

Germinace = klíčení spóry
- probíhá spontánně nastanou-li vhodné podmínky (umožňují vegetativním formám žít, dostatek
tepla, vlhka atd.)
- obvykle jsou zapotřebí tzv. aktivační faktory, např. teplota  zahřátí  klíčení; než začne
klíčit, tak se spustí enzymy v buňce a vápenaté soli kys. dipikolinové se začne rozpouštět
teplota  zahřátí  klíčení
vlhkost  klíčení

aminokyseliny
ŽIVINY glycidy klíčení

Průběh klíčení
1. bobtnání – nasávání vody
2. silně se zintenzivňuje dýchaní  aktivace enzymů
3. vylučují se vápenaté soli kys. dipikolinová a rozpustné bílkoviny  ztráta
termorezistence
4. nová vegetativní buňka opouští pouzdro spóry – na pólu, po stranách
5. roste + množení

Typy spór
1. Antraxový – uprostřed, bez změny tvaru, Bacillus antracis

2. Subtilisový – na konci, bez změny tvaru, Bacillus subtilis

3. Plektridiový – na konci, změna tvaru, ztluštění, Clostridium

4. Clostridiový – uprostřed, změna tvaru, ztluštění, Clostridium

 - množení se liší od eukaryotních buněk (meiózou, mitózou) – u prokaryontní není,
jenom dělení příčné
- vychlípenina pro připojení DNA – místo, kde začíná replikace (origin?), mechanismem
otáčejícího kruhu se budou vlákna replikovat

MNOŽENÍ BAKTERIÍ
1. dělením – příčné – BINÁRNÍ mateřská buňka se prodlužuje až do dvojnásobné délky a potom
se rozděluje příčnou přehrádkou na dvě stejné sesterské buňky; veškeré potomstvo jedné
buňky je klon – geneticky identické potomstvo s mateřskou buňkou (přesně se geneticky
rozdělí DNA); dělení předchází replikace DNA

tvorba septa

- G+ mají mesozom, G- nemají, přesto se vždy DNA připojí na nějakém místě (replikace
nezačne, dokud není v kontaktu s cytoplazmatickou membránou)
- zůstanou u sebe, když bude na povrchu pouzdro u G+
- u G- není vychlípenina, membrána se vtahuje dovnitř směrem od povrchu

2. pučením – jakmile mateřská buňka doroste do určité velikosti

• začne se na některém místě jejího povrchu tvořit buňka nová – pupen
• buněčná stěna se syntetizuje do nové části
• mateřská buňka vyšle do pupenu jádro  odškrcení  růst
• vzniknou dvě nové buňky, asymetrické dělení, vzniká nejprve pupen
• ne přesně toto u kvasinek, ty jsou eukaryotické (tj. dělí se mitózou)
Bakterie množící se pučením nebo vytvářející extracelulární výběžky

Bakterie tvořící prostéky - stéblovité

- polotuhé výběžky bakteriální buňky ohraničené buněčnou stěnou
- množí se pučením
- pupeny se mění během růstu na prostéky – zvětšení povrchu => adsorpce živin
- nejdůležitější zástupce r. Caulobacter
- zabránění klesání do anoxické? vrstvy

Bakterie bez prosték - pučící

- množí se pučením
- buňky se seskupují za tvorby růžic
- bakterie vylučující extracelulární výběžky – HYFY na konci se tvoří pupen
- nejsou ohraničeny buněčnou stěnou (do prostoru je vylučována extracelulární hmota)
- výběžky jsou vylučovány jako extracelulární hmota
- stéblovitého tvaru, impregnovány hydroxidem železitým
- dělí se příčně
- r. Hyphomicrobioum a Rhodomikrobium
- metylotrofní (významné tím, že zdroj uhlíku využívají metan) a denitrifikační bakterie (využívají
soli nitráty a přitom je redukují na amoniak a vzdušný dusík), nejsou patogenní
- žijí ve sladké i slané vodě i na souši

Tím jak se buňka rozdělí na 2 tak další na 4 a pak na 8 atd. = násobení geometrickou řadou.

Vznik kolonií
 pojem kolonie – Kolonie je tvořena populací buněk, které všechny pochází z jedné buňky –
jde tedy o klon  tzv. potomstvo vzniklé nepohlavně
 konzistence:
1) mazlavá – lze dobře setřít kličkou
2) suché
nelze kličkou lehce sejmout
3) drsné

Tvary kolonií
 - média obsahují různé indikátory, které různě barví kulturu?

Bakteriální pigmenty
- některé baktérie mají schopnost vytvářet pigmenty:
• hromadí-li se uvnitř = ENDOPIGMENTY
• hromadí-li se vně = EXOPIGMENTY
- pigmenty slouží zvláště v taxonomii

Bakteriochlorofyl
• endopigment, vyskytuje se u fototrofních baktérií, kde má funkci stejnou jako chlorofyl tzn.
umožňuje fotosyntetickou asimilaci
• podle stavby molekuly rozeznáváme 4 typy bakteriochlorofylu:
- a, b, c, d
- liší se od přítomností farnezylu místo fytylu na pyrol. Kruhu
- a, b mají místo vinylu acetyl
- vzájemně se liší zbytky R1 až R7 (radikálové)
• bakteriochlorofyly absorbují světelné záření ve dvou oblastech světla:
1) fialové 40 nm
2) infračervené + červené 600 – 800 nm
- jiné vlnové délky než chlorofyl

Obecný vzorec BAKTERIOCHLOROFYLU

Další pigmenty
• prodigiozin = červený pigment, vytváří ho Serratia marcescens a některé aktinomycéty
• deriváty karotenu = žluté, oranžové, červené – u autotrofních baktérií r. Micrococcus,
Staphylococcus, Mycobacterium, Nocardia
• pigmenty skupiny fenčinu = pyocyanin, zelený chlororafin, fialový iodidin
• deriváty indolu = violacein – purpurový
• naftachinony
• antokyany = fialkové
• melaniny = tmavě hnědé, plísně, aktinomycety Azotobacter

Biologické funkce bakteriálních pigmentů

- fotosyntéza – bakteriochlorofyl, karotein
- přenašeč H+ – při respiračních pochodech – pyocyanin; ftiokol (fykoeretriny, fykoamíny)
- ochranná funkce při záření (melaniny)
- některé pigmenty se vyznačují antibiotickými účinky (fenaziny, naftochinony)
- některé funkce pigmentů nejsou dosud známy
FIMBRIE (PILI)
• pili jsou četná, poměrně krátká rigidní (ztuhlá, nehybná) rovná vlákna
• jsou velmi křehká a snadno se ulamují, jsou dutá
• vyskytují se jen u G- bakterií
• na jedné buňce jich může být i několik set
• pilus je tvořen z bílkovinných podjednotek (pilinů), obvykle seřazených do tří řetězců stočených
do spirály (vytvářejí bílkovinnou trubičku)

• některé fimbrie mají funkci adhesinů

• umožňují bakterii specifickou adherenci
• u symbiotických, parazitických a patogenních bakterií navozují specifickou schopnost
kolonizace pouze určitého hostitele
• u Vibrio cholerae 01 je tvorba toxinu spojena s přítomností adhezivního pilusu (umožňuje se
připojit na slizniční stěnu a množit se)
• uropatogenita Escherichia coli je spojena s přítomností specifického P pilusu
• sex – pilusy jsou zodpovědné za vytvoření konjugačního můstku; kodovány jsou F plazmidem
(pilusem prochází plazmidy do jiných buněk)

BIČÍK (FLAGELA)
• organely pohybu
• monotrichie – 1 bičík
• více – lofotrichie
• po celém povrchu peritrichie
• spirální mikroorganismy, kde je namotán po celé buňky - amfitrichie

Struktura bičíku
- hlavní části bičíku
• vlákno bičíku tvořené z globulární bílkoviny – flagelinu, které jsou spojeny do několika
vláken spirálovitě stočených
• je dlouhé až 20 μm a v průměru má 10-30nm
• v živném mediu doroste asi za 10-20 minut
• háček – je složen z identických globulárních bílkovin (jsou jiné než flagelin); představuje
asi spojení mezi vláknem a bazální částí bičíku
• bazální část – kotví bičík do buněčné stěny a cytoplazmatické membrány; je zodpovědná
za pohyb bičíku; jde o disky, tvořené 9 různými bílkovinami; jejich počet a umístění je
závislé na G+ nebo G-
 - ve směru hodinových ručiček – jako lodní šroub
- když proti směru – brzdí, nedokáže se v tom prostoru tak pohybovat

- bičík je dán geneticky (jestli tvoří nebo netvoří), některé geny mohou zmutovat a ty pak
ovlivňují patogenitu kmene (může se stát silně patogenní)

- celá buňka rotuje

SROVNÁNÍ STRUKTURY BUŇKY PROKARYOTICKÉ A EUKARYOTICKÉ

Prokaryota Eukaryota
malé buňky (1 -10m) velké buňky (10 - 100m)
jeden kompartment mnoho kompartmentů
nejsou organoidy četné organoidy
nehraničené jádro ohraničené jádro
cyklická DNA lineární DNA
nukleohistonová struktura chybí nukleohistonové vlákno
jedna RNA polymeráza RNA polymerázy I,II,III
ribozómy 70 S ( 50S, 30S) ribozómy 80S (60S, 40S)
ribozomy volné ribozomy volné i vázané na ER
haploidní haploidní i diploidní
prosté BINÁRNÍ dělení buněk mitóza, pentlicovité chromoz.
genetická rekombinace, konjugace meióza, syngamie
krátký generační čas životnost delší
není cytoskelet cytosk. v jádře i v cytoplazmě
exoenzymy, endoenzymy cytóza , lysozomy
aerobní i anaerobní většinou aerobní
jednobuněčné (kolonie) 1-buněčné i mnohobuněčné
4. RŮST A KULTIVAČNÍ PODMÍNKY, ZVL. SKUPINY MIKROORGANISMŮ I

DYNAMIKA BAKTERIÁLNÍHO RŮSTU

- bakterie mohou přežívat za velice rozdílných podmínek prostředí
- jednotlivé druhy však rostou za limitovaných podmínek prostředí

BAKTERIÁLNÍ KOLONIE
- v přírodě existuje bakterie jako směsné populace různých druhů a rodů, které se adaptovaly
na dané prostředí
- čistí kultura -> obsahuje bakterie pouze jednoho druhu
- kolonie -> populace buněk vytvořená z jednotlivé bakteriální buňky

KULTIVAČNÍ MÉDIA
- agarová plotna, šikmý agar, tekuté médium, hluboký agar
- typy, složení a využití médií – viz texty do cvičení

Metoda křížového roztěru

MĚŘENÍ RŮSTU BAKTERIÍ

- růst bakterií se měří jako nárůst počtu buněk
- u mnohobuněčných organismů se růst měří jako zvětšování jednotlivého organismu
- generační doba = doba potřebná k rozdělení jedné buňky na dvě (cca 30 minut)
- bakterie se množí exponenciálně

Metody měření bakteriálního růstu

- rozptyl světla (OD600) – měří živé i mrtvé buňky, 106 bakterií nevytváří žádný zákal
- počítání kolonií na agarové plotně – pouze živé buňky; velice citlivá, ale pomalá metoda;
křížový roztěr, nalévání, postupné ředění
- počítání buněk pod mikroskopem – počítací komůrka (destička s rýhami a mřížkou); živé i
mrtvé buňky; alespoň 107 buněk
- stanovení biomasy
 Turbidometrické stanovení hustoty inokula měřením extikce

Titr - Stanovení počtu buněk výsevem na plotnu

Metody pro stanovení růstové křivky

- počítáním živých buněk – metoda membránových filtrů
Podmínky pro růstovou křivku
- čistá kultura
- v tekutém médiu
- chemicky definované médium
- definované fyzikální parametry
- vysoká počáteční koncentrace živin
- uzavřený systém

Parametry charakterizující růst

1. KONCENTRACE BIOMASY
x = xo . 2ct
c= rychlost množení
t = generační doba
xo = počáteční koncentrace b.
2. SPECIFICKÁ RŮSTOVÁ RYCHKOST = přírůstek biomasy za časovou jednotku
=

Růstová křivka

Popis fází růstové křivky

- lag fáze – počet buněk se téměř nezvyšuje, buňky se adaptují na nové prostředí; buňky se
prodlužují, syntetizují makromolekuly
- exponenciální fáze – počet buněk se exponenciálně zvyšuje; podmínky pro růst jsou
optimální
- stacionární fáze – vyčerpání živin, akumulace odpadních produktů a sekundárních
metabolitů; rychlost růstu je stejná jako rychlost odumírání buněk; bakteriální populace se
nezvětšuje
- odumírání – exponenciální pokles počtu živých buněk

Faktory ovlivňující bakteriální růst

- přírodní faktory – teplota, množství kyslíku, pH, osmotický tlak
- nutriční faktory = množení buněk vyžaduje zdroj energie a základní materiál pro syntézu
buněčných součástí, organismy se dělí do skupin dle:
 zdroje energie (foto-, chemo-, litho-)
 zdroje uhlíku (heterotrofní, autotrofní)
- mikroelementy = Dusík, Síra, Fosfor, Hořčík, Draslík, Železo; Stopové prvky (Co, Zn, Mo,
Mn)
- růstové faktory = musí být buňce dodány k tomu, aby rostla
 TEPLOTA
• psychrofilní organismy (-5 - +20°C)
• mesofilní organismy (20 – 50°C)
• termofilní organismy (50 -80°C)
• extrémně termofilní organismy (nad 80°C)
• termotolerance je dána strukturou proteinů (kovalentní disulfidové vazby a vodíkové a
jiné slabé vazby zabraňují denaturaci proteinů)

KYSLÍK
• obligátně aerobní = (striktně - přísně) potřebují vždy O2 (Pseudomobas)
• obligátně anaerobní = (striktně - přísně) v přítomnosti O2 se nemohou množit
(Clostridium)
• fakultativněně anaerobní = množí se i za nepřítomnosti O2, avšak v jeho přítomnosti
rostou rychleji (Escherichia coli, kvasinky)
• mikroaerofilní = vyžadují pouze malé množství O2 -> 2 – 10% (Helicobacter pylori)
• aerotolerantní = indiferentní ke kyslíku (Streptococcus pyogenes)

pH
• většina bakterií roste nejlépe při neutrálním pH
• některé bakterie mohou růst v extrémně kyselém prostředí (acidofilní bakterie) –
Helicobacter pylori, Thiobacillus
• pH uvnitř buňky je přibližně neutrální

OSMOTICKÝ TLAK
• tlak nutný k zabránění volnému toku vody přes semipermeabilní membránu (např.
cytoplasmatickou)
• je určen koncentrací látek rozpuštěných v růstovém médiu
• za normálních podmínek je uvnitř buňky mírně vyšší osmotický tlak než vně (voda
vtéká do buňky)
• buňky jsou do určité míry schopny kompenzovat vysoký externí osmotický tlak
(Permeasy, syntéza aminokyselin)
• využití inhibičního účinku solí při uchovávání (konzervaci) potravin

Kultivační zařízení
- poloprovozní a velkopacitní kultivační reaktory – tanky
- pro průmyslové využití mikroorganismů

Synchronizace dělení
- metody navození synchronního množení
• chladový šok – zastavení buněčného cyklu ve fázi G1- blokována syntéza DNA
• zfázování hladověním – využití výživového signálu (ve fázi G1)
• filtrace membránovými filtry (zachycení buněk o přibližně stejné velikosti)

Růst a množení v podmínkách kontinuální kultivace

- základem kontinuální kultivace je eliminace vlivu limitujícího faktoru na růst populace
- do kultivační nádoby je neustále přiváděno čerstvé médium a odváděno přebytečné včetně
buněk
- tím se vytvoří stav dynamické rovnováhy a buňky jsou v ustáleném fyziologickém stavu; v
tomto stavu by bylo možné udržovat rostoucí populaci téměř neomezenou dobu
- kontinuální kultivace je systém otevřený
Zařízení pro kontinuální kultivaci

1 - zásobník s živným prostředím

2 - peristaltická pumpa
3 - kultivační nádoba
4 - jímací nádrž
5 - otvor pro dávkování
6 - přítok živného média
7 - míchadlo
8 - zařízení pro odběr vzorků
9 - filtry

Růst a množení v podmínkách kontinuální kultivace

• turbidostat – všechny živiny jsou v nadbytku. Růst je regulován rychlostí přítoku živného média
• chemostat – živné médium přitéká konstantní rychlostí. Růst je regulován koncentrací
esenciální živiny

SPIRÁLNĚ STOČENÉ G- BAKTERIE

Spirochaety a spirily
Kmen Spirochaetes
Třída Spirochaetes
Řád Spirochaetales
Čeleď Spirochaetaceae

- spirochaety se liší od r. Spirillum, tím že nemají BIČÍK, nebarví se anilinovými

barvivy a jsou OHEBNÉ
- v buněčné stěně je uloženo axiální spirálovitě stočené vlákno; pohybují se
rotací kolem osy nebo flexií – smršťováním a natahováním
- ve vodě aktivně plavou

Treponema pallidum
- treponemy osídlují ústní dutinu, střevní trakt a pohlavní ústrojí člověka a zvířat (sliznice);
některé druhy jsou patogenní
- T. pallidum – původce syfilis (lues, příjice); přenos pohlavním stykem; onemocnění se může
přenést přes placentu i na plod; onemocnění probíhá v několika stadiích
- buňky mají vnější periplast!

T. pallidum 1. stádium 3. stádium

 - první stádium – tvrdý vřed na pohlavním ústrojí
- druhé stádium – fáze kožní dermální
- třetí stádium – dostává se do ostatních orgánů i do nervového systému, končí smrtí, hluchota
slepota – bílý mor

Leptospiry
- flexibilní helikální buňky (průměr 0,1 μm a délka od 6 do 24 μm), pohyblivé
- jeden nebo oba konce buněk mají typické zahnutí; každá buňka obsahuje dva axiální bičíky
(po jednom na každém konci)
- leptospiry jsou rozšířené v půdě, sladké vodě nebo mořském prostředí odkud kolonizují
zvířata včetně člověka
- způsobují leptospirózu, což je zoonóza primárně infikující divoká i domestikovaná zvířata,
která jsou rezervoárem; člověk se může nakazit leptospirózou jako náhodný hostitel
- antropozoonóza – může se přenést na člověka, ale není to primární, např. z hlodavce

L. interrogans - způsobuje leptospirózu člověka – Weilova nemoc (třesavka, prudké

bolesti hlavy), přenáší se výkaly myší a hlodavců
L. biflexa – saprofytická, rozkladný charakter (rozkládá organické zbytky)

- období povodní – vyšší možnost nákazy od hlodavců

bičíky

Borelie
- helikální buňky velikosti 0,2 až 0,5 x 3 až 20 mikrometrů složené ze 3
až 10 volných smyček
- buňky jsou pohyblivé pomocí 7 až 30 axiálních bičíků
- borélie jsou patogenní pro člověka a jiné savce a ptáky, vektorem pro
přenos jsou členovci (klíště, veš)
- přenašečem je hmyz (klíště, veš), klíšťata přenášejí kromě boreliózy i
encefalitidu
- borelióza má opět 3 stádia (1. stádium – červené kolečko, uvnitř bílé,
2. stádium – pokud se borélie nepřeléčí antibiotiky dochází k
pomnožení v krvi, projevy jako chřipka, slabost, malátnost, 3. stádium
– napadení všech vnitřních orgánů -> smrt, selhání srdce), léčit se dá
jen první stádium

B. burgdorferi sensu lato - původce Lymeské boreliózy, jedna z nejčastějších

antropozoonóz; multiorgánové postižení
B. burgdorferi sensu stricto – nejvíce v USA a západní Evropě - postižení kloubů a
myokardu , vyskytuje se u nás (neúčinkují protiočkovací séra)
B. garinii – postižení nervového systému; poprvé popsáno označení stavu jako erythema
migralis
 Vratný tyfus
- původce Borelia recurrentis – obligátní lidský patogen
- onemocnění je epidemické
- přenášeč lidská veš – Pediculus humanus, borelie se množí v hemolymfě a neproniká do
ostatních tkání vši -> k infekci proto dochází jen když se veš rozmáčkne
- rozšíření v místech s nedostatečnou hygienou – výskyt východní Afrika, jižní Amerika
- symptomy – zimnice, horečka, bolesti hlavy, svalů a klubů, kašel vyrážka
- smrtelnost 4-40%, příčina myokarditida, selhání jater, mozková krvácivost
- prevence – insekticidy + hygiena
- léčba tetracyklin

Campylobacter – C. jejunii – infekce zažívacího traktu

- campylobakterie jsou spirochety, nacházející se v tenkém a tlustém střevě, průjmovité

onemocnění (nárazovité), objevuje se ve stolici krev, přenášem nesprávně upravenými
potravinami, z hygienického hlediska; může vzniknout zánět, prekarcinogenní stav – první
impuls

Helicobacer pyroli - gastritida

- způsobuje gastritidy (žaludeční vředy) – infekční choroba, zánět žaludeční sliznice -> vznik
vředů, mohou praskat do žaludku nebo do dutiny břišní (nebezpečnější, na hranici života a
smrti), krev ve stolici ze střeva je světlá, natrávená v žaludku je tmavá, černá; účinná léčba
v prvním stádiu, ani nemusí dojít k tvorbě vředů
- bičík není axiální (obtočený) ale je to bičík volný

Spirochaeta
Oceanospirillum vodní saprofytické – nepatogenní druhy

Actinomycety G+
tř. Thalobacteria,
odd. Firmicutes – jsou větvené

Charakteristika Actinomycet:
- tvoří MYCELIUM – vzdušné, substrátové
• mycelium se může rozpadat: - kokoidní strukt. (kulatější), bacilární strukt. (tyčinkovité,
delší)
- rozmnožují se SPORAMI (na rozdíl od jiných bakterií, které se sporami nerozmnožují)
- jsou větvené, grampozitivní

- jsou řazeny k prokaryotickým organismům  shodují se, protože mají stejnou strukturu
buněčnou a stejné chemické složení, metabolismus N2 , citivost k ATB a citlivost na FÁGY
- zabírají na ně antibiotika a ne antifugální preparáty – proto to nejsou houby
- POZOR! Jsou odolní vůči antifugálním léčivům
Spory
 liší se od endospor eubakterií svým způsobem vzniku a funkcí
 nosí ve sporangioforech spory
 jsou méně odolné vůči T
 nejvýznamnější půdní organismy, mohou být patogenní
 tvoří se na speciálních Hyfách – označených jako sporofóry a to
buď po jedné, dvou , čtyřech (sporangiospory),
příp. tvoří řetízky (konidiospory)
 každá spora obsahuje haploidní genom
 DESTRUENTI  dekompozitoři  využití při BIODEGRADACI
 výskyt a využití: v přírodě velmi rozšíření v půdě – ovlivňují kvalitu půdy; mohou být
patogenní; důležité při výrobě ATB (z některých se vytvářejí antibiotika)

Zástupci: Mycobacteriaceae
Actinomycetaceae
Dermatophilaceae
Actinoplanaceae
Microsmonosparaceae
Streptomycetaceae
Nocardiaceae

 patogenní se vyskytují převážně v ústní dutině a na sliznicích teplokrevných obratlovců i

člověka; průběh onemocnění je obvykle pomalý – časté jsou dermatózy
A. bovis – bovinní aktinomykózy
A. israelii – patogenní pro člověka i zvířata
A. naeslundii – patogenní pro člověka i zvířata

A. bovis
Myxobakterie G-
- gramnegativní, vyskytují se ve vnějším prostředí
- jsou saprofytní – rozkládají organickou hmotu
- jsou tvořeny paličkovitými vegetativními buňky, které jsou ohebné
- klouzavý pohyb
- příčné dělení
- tvoří PLODNICE – za vhodných podmínek (vyskytují se ve hnoji nebo v práchnivějícím dřevě)
- životní cyklus podle složení média:
• je-li přítomen PEPTON, SOLI – rostou jako bakterie a příčně se dělí
• nejsou-li aminokyseliny tvoří se PLODNICE jako kupky buněk na substrátě nebo
vyvýšené stopce
• v PLODNIČKÁCH se vegetativní buňky přemění na odpočinková stádia MYXOSPORY, které se
mohou např. u rodu Myxococcus nacházet ve SPORANGIÍCH (cystách), ty se pak otvírají a klíčí
• myxobakterie jsou chemoheterotrofní (využívají organické látky jako zdroj uhlíku) – vyžadují v
kultiv. médiu hydrolyzáty bílkovin
• tvorba plodnic se urychluje v přítomnosti jiných mikroorganismů (eubakterií, řas, kvasinek) a
zdá se, že se jimi mohou živit po jejich odumření

• mykobakterie – často tvoří žluté, oranžové a červené pigmenty

• setkáme se s nimi např. na tlejícím dřevě, v půdě, můžeme je vyizolovat ze ztrouchnivělého
dřeva
• většinou nejsou patogenní, nemají zájem o teplokrevní organismy, jsou saprofytní

MYKOPLASMATA
Třída Mollicutes
odd. Tenericutes
Řád Mycoplasmatales
Čeleď Mycoplasmataceae
Rod Mycoplasma

CHARAKTERISTIKA:
1. nemají buněčnou blánu, stěnu – pleiomorfní, jsou to nahé bakterie, buněčná blána udržuje tvar
buňky -> tvar je pleiomorfní, není přesně tyčka, atd.
2. parazitické – jsou patogenní, přenášejí chorobu, projevuje se to infekcí dýchací soustavy,
• patogenní – vyvolávají pleropneumonie (PPLO) – může způsobit zápal plic
• ureaplasma způsobuje urogenitální infekce
• rezistentní k PNC, citlivé k C2H5OH, deterg., k osmo. tlaku
3. saprofytické
4. jsou VELMI MALÉ 0,33 – 1,0 µm
5. rozmnožují se příčným dělením nebo pučením
- infekce jsou velmi nebezpečné
ZÁSTUPCI: Rody: 1. MYCOPLASMA (vyžadují steroly) – 100 druhů
2. ACHOLEPLASMA (nevyžaduje k růstu steroly)
3. THERMOPLASMA
….
Σ 6.

 kolonie mají typický vzhled smaženého „volského oka“

 jsou parazity a patogeny širokého rozmezí savčích a ptačích hostitelů
 vyvolávají onemocnění respiračního a urogenitálního traktu
 některé druhy se vyskytují na povrchu rostlin a u hmyzu

M. hominis – běžně na sliznicích urogenitálního traktu mužů i žen a izolována také u

primátů
M. pneumoniae – vyskytuje se v dutině ústní a v dýchacích cestách; je původce pneumónií;
přirozeným hostitelem je člověk.
Urealasma urealyticum – zánět močových cest
Mykoplasmata mohou způsobovat potraty.
Mykoplasmata jsou rezistentní k tetracyklinu – nutno léčit erytromycinem linkomycinem
a klindamycinem apod.
5. ZVLÁŠTNÍ SKUPINY MIKROORGANISMŮ II - SINICE
SINICE
• běžně se vyskytující ve vnějším prostředí
• biologicky významné – z evolučního hlediska mezistupeň mezi eukaryoty a prokaryoty
(řasami a fotosyntetizujicími bakteriemi)
• vývoj byl kontinuální

Charakteristika - jednobuněčné nebo vláknité

- prokaryotické
- rostlinný i bakteriální typ fotosyntézy
- gram negativní
Vývoj
• tvoří spojovací článek mezi prokaryotickými bakteriemi a eukaryotickými řasami  rostlinami

Systematické zařazení
• dříve řazeny k rostlinám – Cyanophyta
• od r. 1980 do prokaryot!!!! – Cyanobacteria G-

Problémy!
1) typizace – laboratorní kultury se liší od přirozeně se vyskytujících, kterých je popsáno asi 3
000.
2) popsáno 21 biochemických vlastností, kterými se sinice liší od bakterií.

Hlavní odlišnost fotosyntézy: - chlorofyl a

- aerobní prostředí
- fotolýza vody

• lze kultivovat sinice, ale rostou v laboratorním prostředí v jiné podobě, protože mají velmi
dobré podmínky
• autotrofní, fototrofní mikroorganismy, mají dokonalejší fotosyntézu než fotosyntetizující
bakterie (ty mají bakteriochlorofyl), sinice mají chlorofyl A, fotosyntetizují z aaerobních
podmínek (ale kdy se změní z aerobního na anaerobní rostředí – klidně se přepnou a jsou
schpny fotosyntetizovat i za anaerobního prostředí, jsou flexibilní, za aerobního prostředí –
fotolýza vody, za anaerobního prostředí využívají H2S, síro

Fotosyntéza sinic
• vývojově souvisí s PRIMITIVNĚJŠÍ FOTOSYNTÉZOU PURPUROVÝCH + ZELENÝCH BAKTERIÍ
• ZVLÁŠTNOST! MOHOU ZA ANAEROBNÍCH PODMÍNEK PŘEJÍT NA BAKTERIÁLNÍ TYP
FOTOSYNTÉZY. Včetně využívání H2S.
• tvoří různé pigmenty
• cyano = modrá, fialová apod.

Symbiotická teorie vzniku eukaryot

• vývojová souvislost  s chloroplasty ruduch

Struktura buňky sinic

1) SLIZ ( uloženy jednotlivé buňky nebo vlákna)
2) PIGMENTY - chlorofyl a
- fykocyaniny
- fykoerythriny
- karotenoidy
3) BLÁNA BUNĚČNÁ – složitější než u G-, čtyři vrstvy L1 – L4
L1, L2, L3 – peptidoglykam , L4 - lipopolysacharid
4) Plazamatická vlákenka
5) Nemají bičíky
6) Pohyb – klouzavý, drkavý (oscilatoria)
(přítmnost aktinových vláken v buněčných stěnách příbuzné s aktinomyosinem ve svalech)
7) Cytoplazmatická membrána: transport látek, dýchací řetězec, dělení
8) Dělení – zvláštnost, z 1 buňky mateřské -> několik buněk dceřiných
9) Tylakoidy – měchýřky, na jejich povrchu -> fykobilisomy
10) Nukleoidy
11) Vesikuly – plynné vakuoly
12) Heterocysty – nitrogenáza – fixace N2, vzdušného dusíku
13) Akinety – spóry sinic
14) Eutrofizace vod – produkují toxické látky – hepatotoxiny, neurotoxiny, voda je znehodnocena

• silný slizovitý povrch, silná buněčná stěna L1-L4, jádro nepravé bez karyolemy (haploidní),
fykobilisomy (zelené tečky, nacházejí se na thylakoidech) cytoplazmatická membrána,
vakuoly, heterocysty,
Symbiotické vztahy sinic
• extracelulární symbiózy:
- role fotobionta ve stélkách lišejníků
- tzv. cyanely v tělech mechorostů, kapraďorostů a nahosemenných rostlin (v dutinách
v listovém pletivu, v hlízkovitých útvarech na kořenech) - dodávají rostlinách dusík
v organické formě)
• intracelulární symbiózy:
- zoocyanely v buňkách prvoků,
- cyanely u oddělení Glaucophyta (řasa)
- u hub jediný známý případ endocyanózy – Geosiphon

Využití sinic
• dodávání organického dusíku využíváno pro zvýšení úrodnosti rýžových polí v Asii
• preparáty ze sinic jako složka potravy ve východní Asii (možné i jako složka diety, obsahují
vitamíny, ale i vysoký obsah nukleových kyselin - omezená poživatelnost)
• fikobiliny - potravinářská barviva
• využití v biomedicíně (značkování, díky fluorescenci možná náhrada radionuklidů)

Výskyt sinic
• sladké i slané vody
• povrch vlhké půdy a skal
• v mořích složka planktonu v litorálu a sublitorálu (až do 200 m hloubky)
• ve vodách s dostatkem živin tvoří řada zástupců v průběhu vegetační sezóny "vodní květ" –
při přemnožení, vyčerpají živiny (např. Rudé moře dostalo své jméno podle červeně
zbarveného vodního květu), při jejich fotosyntéze se využívá kyslík, ve vodě je pak tedy
nedostatek kyslíku – hnilobné procesy – hromadí se obrovské množství organické hmoty,
voda se stává pro ostatní organismy toxickou
• dvojí ohrožení ostatního života:
- přímou kompeticí mohutné biomasy
- na konci vegetační sezóny jejím hromadným odumíráním (hnilobné procesy => “otrávení
vody“)
• sinice snášejí extrémní hodnoty teploty i pH (teplota až 73°C, rozsah pH 5-13)
• na suchozemských substrátech - růst na holém substrátu, pionýrské druhy (ukládání živin,
zejména termální minerální prameny vysoký obsah CO2 ve vodě rozpuštěné vápenaté a
železité soli => činností sinic poklesne obsah CO2 => soli se srážejí a usazují (vznik travertinu)
proces biomineralizace = minerály vznikající činností mikroorganismů a organismů, kámen
travertin – vápenec, srážely se soli
• dobré osmoregulačních mechanismy umožňují růst i v silně salinním prostředí
• vydrží dlouho (i několik let) dehydratovány, po opětovném navlhčení začínají znovu růst !!!

Toxiny sinic
• cyanotoxiny jsou produkty sekundárního metabolismu, tedy látky, které nejsou využívány
organismem pro jeho primární metabolismus
• toxiny sinic jsou toxičtější než toxiny vyšších rostlin a hub, ale méně toxické než bakteriální
toxiny (např. botulotoxiny)
• cyanotoxiny dělíme na (podle toho na který finální orgán, systém působí daný toxin)
• neurotoxiny, hepatotoxiny, cytotoxiny, embryotoxiny, dermatotoxiny, genotoxiny a
mutageny, imunotoxiny, imunomodulatory a tzv. Tumor Promoting Factors (stimulují 2. a
3. fázi kancerogeneze) – ne indukce genetické změny ale přeměna benigního nádoru na
maligní
• dělení podle chemické struktury: alkaloidní neurotoxiny..
Alkaloidní neurotoxiny sinic
• Producenti: Anabaena, Oscillatoria, Lyngbya, Planktothrix, Nostoc (nemusíme pamatovat)
• Název toxinů: anatoxin a, anatoxin a(s), anatoxin b , homoanatoxin, saxitoxin, neosaxitoxin,
aphantoxin
• Symptomy intoxikace: nekoordinované pohyby, vypouklé oči, ztráta kontrolovaného ovládání
svalové kontrakce, záchvaty zuřivosti, srdeční zástava, udušení. Efekt během 5 minut. Vliv na
srdeční sval i u korýšů

Alkaloidní hepatotoxiny sinic

• Producent: Trichodesmium, Umezakia, Cylindrospermopsis, Aphanizomenon
• Název toxinu: cylindrospermopsin
• Příznaky: poškození tkáně jater a ledvin, nekrózy plic, srdce, sleziny, nadledvinek a brzlíku

Peptidické hepatotoxiny sinic

• Producenti: Microcystis, Anabaena, Planktothrix, Nostoc, Anabaenopsis......
• Typ toxinu: microcystiny (cyanoginosin), cyklické heptapeptidy, nodularin (cyklický
pentapeptid),….
• Symptomy intoxikace: zvýšená hladina jaterních enzymů v krevním séru, destrukce
parenchymatických buněk jater, histopatogické změny jaterní tkáně, hmotnost jater a ledvin
je 2-3x větší, mikroembolie plic a ledvin, nekrózy,edémy, bytnění

Paralytické toxiny sinic (PSP)

• Producent: Aphanizomenon, Anabaena Cylindrospermopsis
• Název toxinu: Saxitoxin, neosaxitoxin, gonyautoxin, tetrodotoxin
• Symptomy intoxikace: PSP jsou rychle absorbovány v zažívacím traktu (velmi nebezpečné),
vyvolají rychlé příznaky (1-3min) zvracení, extrémně nízký tlak, nevolnosti, vliv na
neuromuskulární a kardiovaskulární systém, smrt udušením

Dermatotoxické alkaloidy sinic

• Producent: Trichodesmium, Umezakia, Aphanizomenon, Schizotrix, Oscillatoria,
Anabaena, Nostoc ….
• Název toxinu: Aplysiatoxin, lyngbyatoxin
• Symptomy intoxikace: po požití - záněty trávícího traktu; při kontaktu - exantémy,
dermatitidy

Genotoxiny a mutageny
• mutagenní a genotoxická aktivita byla prokázána z frakcí sinic obsahující microcystiny a další
neidentifikovatelné biotoxiny
• mutagenní metabolity jsou často potenciálními karcinogeny

Cytotoxiny
• sinice produkují širokou skupinu látek s cytotoxickými a cytostatickými účinky
• často jsou zařazovány mezi organismy biotechnologicky nadějné z pohledu farmaceutických
výzkumů
• obecně lze říci, že “čerstvé izoláty“ z přírodních podmínek vykazují vyšší schopnost produkce
výše citovaných látek než čisté kmeny, které jsou po mnoho generací pasážovány ve
sterilních podmínkách

Další toxické a farmakologicky zajímavé metabolity sinic

• protinádorové - (selektivní cytostatika) cryptophycin - (Nostoc)
• lineární peptidy - (inhibitory proteáz) microginin - (Microcystis)
• fungicidní, baktericidní - chlorellin
• extrakty z Microcystis - antivirální aktivita (Herpes virus, chřipkový virus, pravděpodobně i
HIV)
• pigmenty - scytonemin - absorbuje UV-B, je však dermatotoxický
Vodní květ
• rozkládající se cyanobakterie jsou žlutavé a na březích vytváří typicky modro-zelené pruhy
(zabarvení způsobeno pigmentem fykocyaninem)
• tuny biomasy sinic pění
• Microcystis flos aquae, Microcystis aeruginosa

Omezení rozvoje sinic

• vyplavení biomasy pomocí vhodného technického zařízení (násoskový odběr)
• mechanické odstraňování biomasy v místech, kde dochází k jen dočasnému shromažďování
biomasy vodního květu
• odstranění biomasy sinic pomocí býložravých ryb - tolstolobik bílý, tolstolobec pestrý,
(cyanofágy)
• asanační opatření účinná pouze tehdy, když je odstraněn vnější zdroj živin - snížením
množství živin přicházejících do nádrže
• těžba sedimentů
• chemické ošetření sedimentů - imobilizace fosforu. Vázání fosforu na trojmocné železo -
FeCl3 lze nahradit dostupnějším (Fe2(SO4)3
• koagulanty, flokulanty - síran měďnatý, Reglone A (diquat, 1,1- ethylene -2,2-
dipyridilum dibromide), Simazine (2-chloro-4,6-bis(ethylamino)- triazine), sloučeniny hliníku,
hydroxid vápenatý, manganistan draselný, chlor a jeho sloučeniny, chlorid železitý, síran
železitý, …….
6. ZVLÁŠTNÍ SKUPINY MIKROORGANISMŮ III – KVASINKY A PLÍSNĚ
Eukaryotní mikroorganismy

KVASINKY a PLÍSNĚ
o zařazení do systému
– eukaryontní mikroorganismy
– patří mezi houby
• podle vegetativního rozmnožování (nepohlavní rozmnožování): pučení a dělení
• podle pohlavního rozmnožování možno je rozdělit: askomycety, basidiomycety
 známo asi 700 druhů kvasinek

modré jsou pupeny

Charakteristika kvasinek
• způsobují fermentaci - kvašení cukru za vzniku etanolu
• tvary buněk různorodé

1) heterotrofní eukaryotické mikroorganismy

2) houby
3) zkvašování monosacharidů  ethanol + CO2
4) tvar buněk – mění se během vývoje

5) růst na pevném médiu  vytvářejí pseudomycelium = některé tvoří pravé hyfy na nichž po
stranách nebo na koncích vznikají:
 blastokonidie
 artrokonidie
 chlamydospory
– nutno odlišovat od askospór, které vznikají v sexuálním procesu
– prvky FRUKTIFIKACE - slouží k rozšíření v přírodě
6) buněčná stěna je tvořena: - glukanem
- manamem
- proteiny
- lipidy
- chitin (polymer N-acetyl-D-glukosaminu)
- fosfát
Po enzymatické lyzi - oddělení pupenu - na povrchu zůstávají jizvy.
7) další části buňky - cytoplasmatická membrána = plasmalema
- jádro = pravé  dělí se:
mitozou – při veg. děl.
meiozou – při pohlav.
- endoplazmatické retikulum
- golgiho aparát
- vakuloly – obsahující: volutin, tuky, bílkoviny, aminokyseliny,
puriny, pigmenty, krystalky močoviny a izognaninu, (hydrolytické
enzymy = funkce lyzozymu)
- mitochondrie
- ribozómy
- cytoplasma
8) rozmnožování
a. vegetativní – příčné nebo pučením multilaterálním nebo bilaterálním
schéma pučící buňky
1. jádro -> mitóza
2. mitochondrie
3. vakuola
4. ER
5. pólové tělísko vřeténka
6. mikrotubuly
7. vřeténko
• bipolární = u některých druhů s protáhlými buňkami se popeny neoddělují a
vytváří se tzv. pseudomycelium, v určitých místech pseudomycelia vznikají
svazky kratších elipsoidních buněk (blastospory), blastospory vznikají
postupným pučením, aniž by se buňky oddělovaly, vytvářejí nepravé
mycelium – jsou to neoddělené pupeny
• přehrádečné dělení (1 a 2 – 2 vede ke vzniku mycelia), polysacharidové
pouzdro

b. pohlavní (spájením dvou haploidních buněk  zygota 2n)

• izogamní = dvě stejné buňky (změna tvaru buňky, vznik zygoty, pučení
zygoty)
• heterogamní = dvě různé buňky – homotalické (b. mateř. + pupen)
– heterotalické (b. různého pohl.)
- zygota se dělí meiozou  vznikají spóry 2 typů:
1. endospóry – askospory (ve vřecku)
2. exospóry – sporidie (vně)
Shrnutí rozmnožování
1.pohlavní (meióza) – endospóry – ASKOSPORY ve vřecku –spájení
– exospory – sporidie – vně - sporulace
2.nepohlavní (mitóza) – konidie – blasto konidie, artrokonidie, atd.

Patogenní kvasinky
 nezabírají antibiotika, ale antifugální prostředky -> silné vedlejší účinky, nárazové, nebo lokální
podávání
Trichosporon cutanea – ve vlasech a vousech
Cryptococcus neoformans – nervová soustava
Candida albicans – urogenitální trakt
Candida tropicalis – se zařazuje mezi patogenní kvasinky, nejčastěji se však
vyskytuje jako všeobecný komenzál v ústech, trávícím ústrojí, v plících, ve
vagíně, na pokožce lidí a zvířat
 v posledních letech přibývají klinické nálezy i dalších kvasinek (Geotrichum, Rhodotula,
Saccharomyces, Hansenula anomala) u pacientů se sníženou imunitou
 Malassezia spp. je součástí běžné kožní mikroflóry lidí i zvířat, u oslabeného organismu může
způsobovat kožní i systémové onemocnění
Pekařské kvasinky
 rod Saccharomyces – požaduje se, aby se rychle množily, měly co nejmenší sklon
k alkoholovému kvašení, protože zdroj C a energie (cukr) má být maximálně využit k tvorbě
biomasy, nesmí u nich být autolýza (trvanlivost)
 Pichia – biotechnologická výroba nejrůznějších látek – inzulin, antigeny, enzymy
 Yarowia lipolytica – biodegradace, genové inženýrství – gen pro lidský cytochrom P450 a
NADPH

MIKROMYCETY
 vláknité houby – plísně -------- mikromycety nebyly na přednášce

Mikromycety
• pro vláknité mikromycety se všeobecně používá termín plísně
• v mykologii má však termín "plísně" užší význam, označuje pouze houby podkmene
Oomycota (např. Phytophtora infestans - plíseň bramborová), Chytridiomycota (např.
Synchytrium endobioticum) a Zygomycota (např. Mucor mucedo - plíseň hlavičková)
• v některých populárních lékařských příručkách se tento termín používá dokonce i pro
označení kvasinek

Struktura buňky hyfy

Buněčná stěna – chemické složení
• polysacharidy
- chitin(N-acetylglukózamin)
- chitosan (deacetylovaný chitin)
- glukany, manany
- další polysacharidy tvořené z 6-deoxyhexóz (např.rhamnóza-6-deoxy-L-manóza, aj.)
- celulóza
- látky podobné ligninu (zvyšují pevnost stěny)
• bílkoviny
• tuky
• vosky (zodpovědné za minimální smáčivost)

Cytoplazmatická membrána
• je zodpovědná za transport látek a osmoregulaci
• je místem syntézy některých komponent buněčné stěny
• není sídlem enzymů oxidativní fosforylace
• invaginace nejsou tak časté jako u kvasinek

Jádro
• dvojitá jaderná membrána s velkými póry
• umístěno přibližně ve středu buňky
• buňky hyf jsou cenocytické (mnohojaderné – obrázek vpravo)
• ve sporách je jádro jedno
• počet chromozomů v haploidním jádře – 7 až 40

Základní cytoplazma
• složením a funkcí se neliší od cytoplazmy kvasinek
• hlavní zásobní látkou jsou lipidy
• lipidy jsou ukládány ve vakuole, základní cytoplazmě
• u starších buněk jsou lipidy z buněk uvolňovány a mohou být zaměněny za spory

Mycelium
• spora
• hyfa
• postupné větvení
• mycelium – spleť hyf
• skleromycelium – tvrdý polokulovitý útvar tvořený hustou spletí hyf
• stroma – kožovitá spleť hyf
Zygomycota – Rhizopus
• houba s kosmopolitním výskytem
• častý je zvláště na potravinách nebo v krmivech, způsobuje též
hnilobu ovoce
• neprodukuje mykotoxiny
• v laboratoři je vzhledem ke svému rychlému růstu a snadnému šíření považována za
nebezpečnou kontaminantu
• příležitostně bývá izolován z klinického materiálu

Ascomycota- Byssochlamys
• vyskytuje se často především na kazících se potravinách nedostatečně tepelně ošetřených
(mošty, ovocné dřeně, kompoty) nebo i v krmivech
• askospory mohou po určitou dobu přežívat i teploty vyšší než 80°c
• některé izoláty mohou produkovat mykotoxin patulin

Deuteromycetes – Penicillium
• používá se pro výrobu sýrů typu Roquefort
• může se vyskytnout i jako kontaminanta jiných potravin či krmiv (např. siláží)
• v čisté kultuře je schopen produkovat PR toxin, avšak na sýrech je jeho produkce velmi slabá
a látka se rozkládá
7. PROSTŘEDÍ A MIKROORGANISMY
• mikroorganismy jako jediné organismy obývají všechna prostředí
• ekologie mikroorg.= studuje vztahy mezi mikroorganismy a prostředím a ostatními org.

Tři významné vlastnosti

• tolerance – odolnost, variabilita – mnohotvárnost, adaptabilita- přizpůsobivost

Ekologický význam mikroorganismů

• přirozené vztahy mikroorganismů jsou základem dynamicky vybalancované přírodní
rovnováhy (vztahy mikroorganismů mezi sebou, ale i mezi vyššími organismy)
• mikroorganismy jsou základnou ekologické pyramidy
• udržovací a hnací silou života – zajišťují koloběh látek (= důležité pro neživou přírodu)

Faktory ovlivňující růst mikroorganismů v prostředí

I. biotické faktory
II. abiotické faktory
• vlhkost (sucho) – většina mikroorganismů je hygrofilních tzn., že vyžadují volně
dostupnou vodu. Pouze xerofilní aktinomycety dovedou využívat vodu hygroskopickou
(žijí v půdě, dokážou přežít i v prostředí, které periodicky vysychá, ale ne které je
dlouhodobě vyschlé). Na nedostatek vody jsou velmi citlivé G- koky; streptokoky jsou o
něco přizpůsobivější; mykobakterie snáší sucho i velmi dlouho (tzn. až několik týdnů,
přenášejí se kapénkovou infekcí, v ovzduší mohou přežít, např. tuberkulóza). Rezistentní
na sucho jsou druhy tvořící spóry a cysty.
• teplota - podle rozmezí optimálních teplot rozeznáváme mikroorganismy:
a) termofilní mikroorganismy - aktinomycety (optimum 60°C, ale i vyšší), např. v hnoji
(zahřívá se i na teplotu kdy může samovznícením shořet – až 80°C, saprofytní
organismy rozkládající organickou hmotu
b) termorezistentní - sporulující druhy, jsou rezistentní, když se teplota zvýší (protože
tvoří spory), při vysoké teplotě metabolizují, pasterizace, autoklávování,
tyndalizace – sterilizace (umět)
c) mezofilní mikroorganismy (optimum 20-40°C), při zvýšení teploty snížení růstu,
odumíraní; pro člověka je zde nejvíce patogenních druhů (své optimum mají v
teplotě člověka 37°C)
d) psychrofilní (pod 20 °C)
• pH optimum = 5 - 7,5
a) acidofilní (pH pod 5) – např. r.Thiobacillus, Acetobacter, Penicillium, Aspergilus
b) alkalifilní (pH kolem 8 a více) – žijí lépe při zásaditém pH, např. r. Bacillus (pH 11)
• tlak – tlak se využívá u autoklavování při zvýšené teplotě a tlaku (nevhodné pro
existenci, růst) ke zničení mikroorganismů
a) osmotický (normální hodnoty 0,05- 0,1Mpa); (koncentrace solí), výjimkou jsou
slanomilné druhy, které snáší vyšší hodnoty (např. mrtvé moře s vysokou
koncentrací soli – cca 33%, normálně je 3%, a přesto zde žijí halofilní
mikroorgasnimy – 24 druhů – ale žádní obratlovci ani bezobratlí ani prvoci
b) hydrostatický - vyšší hodnoty snáší jen hlubokomořské mikroorganismy (1-6 MPa) –
snášejí vyšší hodnoty hydrostatického tlaku
• světlo – je důležité zvláště pro fotosyntetizující mikroorganismy. Některým
heterotrofním druhům může světlo i škodit. Houby někdy vyžadují světlo pro určité
metabolické reakce a pohlavní i nepohlavní rozmnožování. Není moc důležitý faktor.
▫ autotrofní (fotosyntetizující) bakterie – většinou vodní, světlo propadá (vodní
sloupec), mají bakteriochlorofyl (fotosyntetizuje v jiné vlnové délce než chlorofyl)
▫ některým heterotrofním a patogenním bakteriím vadí světlo, mají rádi tmu – musí
se kultivovat v kovových Pepiho miskách
• vzduch
a) aerobní podmínky
b) anaerobní podmínky
c) striktně (obligátně) anaerobní – kyslík je pro něj toxinem, druhy patogenní,
d) fakultativně anaerobní - snáší prostředí anaerobní i aerobní, např. v ústech
(při spánku anaerobní, ve dne aerobní)
Šíření mikroorganismů v prostředí
• pasivní cestou – vzduchem, vodou případně pomocí vektorů (např. zvíře, nějaký přenašeč)
• Velmi dobře se v prostředí šíří mikroorganismy, které tvoří spóry, cysty a kapsuly
• aktivně se pohybující – foto-taxe (pohybující se za světlem, např. fotosyntetizující organismy),
chemo-taxe (pohybující se za složkou výživy, aero-taxe (šíří se, pohybuje se za vzduchem
např. v půdě)
• znalost šíření mikroorganismů v prostředí je zvláště potřebná z hlediska hygienicko-
epidemiologického - zavádění účinných preventivních opatření zamezujících šíření nákaz
• např. onemocnění žloutenka = virové onemocnění, šíří se alimentární cestou (infikovaným
jídlem)
• mikrostanoviště - nacházejí se zde mikroorganismy, charakterizujeme z různých pohledů:
velikost, fyzikální chemické vlastnosti prostředí, schopnost zachytit se (adsorpce, adheze –
biofilm nebo plankton), dostupnost živin, biodiverzita, apod.; např. mikrostanoviště je dutina
ústní – slabě kyselé prostředí, bohaté na organické látky; biofilm je oproti mikroplanktonu
častější, biofilm mohou být i jiné organismy – sinice, řasy, které si pomáhají navzájem přežít

Složení a struktura mikrobiálních společenstev

• pro heterogenní polyspecifická mikrobiální společenstva je typická - kodominance (není zde
jeden dominantní druh ale typické druhy pro toto prostředí) – např. výtěr z krku,
dominantních je 5, najít patogenní druhy
• dominance jednoho druhu jen v extremních podmínkách (horká voda, příliš slaná voda,
vysoké záření) – neobjevuji se zde různé druhy, ale jen druhy, které jsou schopny přežít tyto
extrémní podmínky, např. rod Thermus v horkých pramenech Yellowstone
• typické je, že jsou otevřeným, dynamickým systémem měnící se v čase i v prostoru
• v podobných lokalitách - podobné druhy

Výskyt mikroorganismů ve vzduchu

• vzduch není vhodným prostředím – mikroorganismy přetrvávají, nemnoží se neboť: vysychá,
nejsou živiny, UV
• výskyt sekundární – dobře přežívají druhy sportující a tvořící pouzdra: z půdy, z rostlin, ze
zvířat, z člověka, z vody (která prská)
• množství různá – srovnej: kinosál (104/m3), škola (103/m3), operační sál (102/m3) – nelze
udržet 100% sterilní prostředí

Faktory ovlivňující výskyt mikroorganismů v out-door prostředí

• vlhkost – v suchém vzduchu více než ve vlhkém (po dešti)
• teplota
• typ prostředí – nad městem, vesnicí vodní hladinou polem
• prašnost
• sluneční záření

Faktory ovlivňující výskyt mikroorganismů v indoor prostředí

• vlhkost – v suchém vzduchu více než ve vlhkém (prašnost)
• teplota
• prašnost
• velikost
• proudění vzduchu – větrání (řízené)
• typ prostředí – hustota lidí, zvířat, květiny, pracovní prostředí

Šíření nákaz vzdušnou cestou

• kouř obsahující prachové částice (Ostrava)
• prach poškozuje sliznici a přináší mikroorganismy, poškozená sliznice náchylnější na
mikroorganismy
• prach obsahuje polyaromatické uhlovodíky - obsahují 6 karcinogenů, ty se štěpí při
slunečním záření, když nesvítí slunce tak roste počet karcinogenů
Kapénková nákaza
• choroby horních cest dýchacích (infekční agens, mikrooby, kvasinky, viry)
• mikrokapénky obsahující mikroorganismy (při nemoci vydechuji patogenní agens)
• Čína – častý vznik nemocí (velká hustota obyvatelstva)
• Mikrokapénky spadnou na zem, uschnou a změní se v neinfekční prach

Mikroorganismy respiračního systému

1. Horní cesty dýchací:
Corynebakteria
Stafylokoky (S. aureus)
Moraxella
Streptokoky (S.pneumoniae, S.pyogenes) - oportunní infekce
Haemophilus influenzae -oportunní infekce
Actinomycety
Spory – hub (Cladosporium, Alternaria, Fusobacterim , Aspergilus, Penicillium – dráždí - astma
Viry – parainfluenzy (nejsou to pravé chřipkové viry, rýma, kašel, slabost), adenoviry, enteroviry
2. Dolní cesty dýchací:
Měly by být prosté mikroorganismů u zdravého člověka, jestli se objeví -> zánět průdušek, poté i
plic.

Výskyt mikroorganismů v půdním prostředí

• mikroedafon - přímý vliv na formování struktury a úrodnost půd (bonitu – velká vrstva
humusu – materiál vzniklý rozkladem hmoty činností saprofytních organismů)
• druhové spektrum půdní mikroflóry je značné. Více jak 300 druhů mikroorganismů v běžné
půdě, z toho 150 druhů velmi často.
• největší diverzitou se vyznačují bakteriocenóza a mykocenóza (mikroskopické houby)

Faktory ovlivňující výskyt mikroorganismů v půdě

1. množství a typ živin - jakés e zde vyskytují organické látky
2. typ půdy
• vlhkost
• Provzdušňování
• Teplota
• pH
 3. hnojení
4. kořenový systém
5. vztahy mezi mikroorganismy a vyššími organismy (komensalismus, synergismus, mutualismus
- symbióza, kompetice – konkurence, amensalismus, predace- parazitismus), nejvíce
mikroorganismů roste u kořenového vlašení rostlin – bobovité rostliny – původně z parazita
se stanou významnými symbionty kteří pomáhají rostlině dát vzdušný dusík; ale např. u
obilnin je nedostatečný přísun živin v půdě

Sezónní změny ve složení mikroedafonu

• Autochtonní mikrofóra tvoří 50-90% celkového množství mikroorganismů vyskytujících se
v půdě, dokážou přežít i období nedostatku živin i zimní období
• Alochtonní mikroflóra je za normálních podmínek v latenci a její nárůst je výrazně ovlivňován
zvýšeným přísunem živin; vzplanou v určitém období – při dostatku živin, vyskytují se jen
sezónně, např. při spadnutí listí destruenti rozkládají rostlinné zbytky –dochází k mineralizaci,
obnovení živin v půdě, druhy ale odumřou, nepřežijí zimu, ale jsou důležité

Zástupci autochtonní mikroflóry v půdě

• uskutečňují mineralizační procesy významné v koloběhu látek

Půdní bakterie
▫ heterotrofní – mikroorgasnimy, které rozkládají organickou hmotu, r. Pseudomonas,
Arthrobacter, Agrobacterium, Flavobacterium, Achromobacter a aktinomycety (r.
Streptomyces a Nocardia)
▫ autotrofní – k rozkladu využívají oxid uhličitý, CO2 jako zdroj uhlíku, druhy jsou
zastoupeny málo – jde např. o některé druhy cyanobakterií (r. Nostoc,
Cylindrospermum, Anabaena).
▫ aktinomycety = podílejí se většinou na rozkladu složek rezistentních k běžnému
rozkladu nebo k rozkladu houbami, např. ligninu, chitinu a humusových látek; rod
Streptomyces je zastoupen v půdě nejvíce a je významný také tím, že produkuje látku
geosmin, díky které má půda svou typickou půdní vůní
▫ myxobakterie, např. r. Nannocystis, Lysobacter a Cytophaga

Houby – r. Fusarium, Chaetomium, Aspergillus, Botrytis, Rhizoctonia.

Půdní mikrobiální biomasa (ne žížaly apod.)

• množství mikrobiální biomasy na 1ha ornice kg/ha
bakterie 80 – 200
aktinomycety 250 – 500
houby 1500 – 3000
řasy 60 – 300
prvoci 30
celkem 1920 - 4630
• stratifikace půdy – vrstvy půdy – nejvíce mikroorganismů je 1cm pod povrchem – protože
povrch vysychá, působí zde sluneční záření
 • humifikované látky tvoří humus
• 100 let trvá, než se obnoví 1 cm humusu
• Ty odumřelé zbytky jsou rozkládány mikroorganismy na polysacharidy, proteiny
atd. a ty pak na jednodušší složky jako glukóza, aminokyseliny atd.
• huminové látky se uvolňují a zprostředkovávají se rostlinám
• člověk neumí uměle vytvořit (tak) kvalitní humus

Mikroorganismy vodního prostředí

 voda tvoří unikátní životní prostředí
 výskyt bude ovlivněn typem vody:
◦ sladká
◦ slaná
◦ tekoucí
◦ stojatá
◦ srážková
 výskyt jako: volné (mikroplankton) nebo přichycené (biofilm)

Podle čeho charakterizujeme vodní mikrobiocenózu

• druhová pestrost
• hmotnost biomasy
• hustota osídlení
• adaptabilita
• mnohostrannost metabolismu
• autoregulace složení biocenózy

Nejdůležitější skupiny mořských a sladkovodních bakterií

• fotoautotrofní – fotosyntetizují, využívají CO2 jako zdroj dusíku
• chemoheterotrofní - využívají organické látky jako zdroj dusíku
Další vodní mikroorganismy
• fotosyntetizující cyanobacterie a eukaryotní řasy
• saprofytní nebo parazitní houby, r. Chytridium, Saprolegnia, Leptomyces; kvasinky a na
ponořených dřevech Deuteromycetes
• důležitou roli ve vodě mají také prvoci – bičíkovci, měňavky a nálevníci

Také ve vodě lze mezi mikroorganismy rozlišit na druhy

Mikroorganismy ve vodě
• podle kvality užití dělíme vodu na: pitnou, užitkovou, odpadní
• ČSN norma pro pitnou vodu nepřipouští výskyt patogenních mikroorganismů a nepatogenní
jsou povoleny jen v množství 102/l ve vodě z lokálního zdroje – studniční
• voda z kohoutku - Voda povrchová – voda srážková – jsou zde mikroorganismy – upravit vodu
aby splňovalanrmu – nesmějí se zde vyskytovat žádné patogenní mikroorganimy, pokud
patogenní tak jen lokální zdroje

Nejčastější patogeny ve vodě

• r. Salmonella - původce tyfu a paratyfu (salmonelóz)
• r. Shigella – původce úplavic (dyzentérie)
• leptospiry – při povodních, přenašeč hlodavci, lehké formy onemocnění nazýváme
leptospirózy, těžkou formou je Weilova nemoc
• Bacillus anthracis – původce sněti slezinné
• brucely – působí brucelózu skotu, která je přenosná na člověka
• Vibrio cholerae – původce cholery
• viry - zvláště původci žloutenky a dříve i obrny
• patogenní kvasinky r. Candida, Trichophyton – původci mykóz
• patogenní prvoci – Lamblia intestinalis, trichomonády, amoeby
• podmíněnně patogenními mikroorganismy mohou být i někteří komensálové (zejména
střevní mikroflóry) nebo saprofytické rody – Escherichia, Proteus, Yersinia, Serratia,
Acinetobacter, Chromobacterium, Micrococcus, Legionella (žijí ve vodě, vlažná, problém
s transplantacemi v IKEM, nakažení možné po splachnutí, vdechnutí, vypití vody; legionářská
nemoc – turistická infekce častá) apod.
Indikátory fekálního znečištění
• stanovení coli titru – jde o nepřímé stanovení výskytu střevních mikroorg.
• koliformních bakterií – r. Escherichia, Citrobacter, Enterobacter, enterokoky
• sporulujících bakterií – r. Clostridium
• v některých speciálních případech – r. Proteus, Yersinia, Serratia, Salmonella, Shigella,
Pseudomonas, Vibrio, Bdellovibrio, Myxobacterie, aktinomycety

Postupy pro čištění vod

• přirozeně - samočistící proces (mikroorganismy nemají schopnost přežít dlouhodobě,
odumírají za určitou dobu)
• uměle
a) pitná voda (úprava vody)  filtrace, precipitace (sražení nečistot), opět filtrace (pískový
filtr), chlórování (přidává se určité množství chloridu), ozonifikace, zahřívání
b) odpadní voda (čištění vody) je rozlišována dle:
◦ původu - splašková, průmyslová, zemědělská (herbicidy, hnojivo)atd.
◦ vlivu na prostor, do kterého je vypouštěna
 hnilobné – biologicky rozložitelné, biokal, organismy pro každou čištičku
specifické, saprofytní mikroorganismy
 toxické- obtížně biologicky rozložitelné
 odpadní těžce rozložitelné – toxické

Úpravna pitné vody Čistírna odpadních vod

Princip biologického rozkladu

• čištění zajištuje BIOKAL – konsorcium mikroorganismů – enzymatický proces (enzymy pro
rozklad látek v znečištěné vodě)
• typy čištění – aerobní – rychlejší, ale méně účinný
– anaerobní – pomalejší, ale účinnější
• stupně rozkladu (aerobní)
1. Karbonizační – rozklad uhlíku
2. Nitrifikační - rozklad nitrosloučenin včetně močoviny, čpavku
• fáze anaerobního rozkladu
1. kyselá – rozkládá lipidy na mastné kyseliny??
2. metanová – tvorba bioplynu
3. sirná – učastní se thyobakterie a thyobacily

Koloběh látek dodělat

8. LIDSKÉ TĚLO A MIKROORGANISMY
 mikroorganismy se bez člověka obejdou, ale člověk bez mikrobů NE! => nesprávně bychom
fungovali, nebo určité funkční poruchy
 epifitní mikroflóra = chrání jedince před ostatními nežádoucími mikroorganismy, nachází se
na povrchu, zabranění výskytu nevhodných organismů

MIKROORGANISMY A VYŠŠÍ ORGANISMY

 lidské tělo tvoří 1014 buněk, odhaduje se, že 10% z tohoto počtu jsou mikroorganismy
 1,5 kg tvoří mikroorganismy v našem těle
 příchod na svět - jedinec se setkává poprvé s mikroorganismy, nemá obranné látky, co
nejdéle udržet dítě zdravé (jestli se objeví nějaká bakterie v tak nízkém věku, co u miminka
nemá co dělat – možné následky až do konce života)

1. Lidský organismus představuje vhodné prostředí pro mikroorganismy

 dostatek živin
 relativně stálé pH = pH 5,5 slabě kyselé prostředí = přirozená obrana, specifická
mikroflóra na povrchu těla udržující pH 5,5 (v potu je čpavek – močovina – ovlivňuje
pH)
 vhodný osmotický tlak
 teplota (37°C)

2. Tělo nepředstavuje uniformní prostředí. Jednotlivé části se liší v chemických i fyziologických

vlastnostech => osídlení jinými druhy => selektivní výskyt. (např. v krku, na kůži, ve střevech,
v genitáliích jsou specifické druhy).

3. Tělo disponují mechanismy, které zabraňují nežádoucí invazi a růstů mikroorganismů (při
množení). => epifitní mikroflóra

Homeostáza = stálost vnitřního prostředí, soulad s mikroorganismy, se kterými žijeme.

Imunitní systém.

4. Infekcí se myslí růst mikroorganismů (přemnožení)na hostiteli, neznamená to, že organizmus

bude nutně POŠKOZEN (onemocní). Na čem to bude záviset? Na imunitním systému??

Průnik do mikroorganismu – brány vstupu

 ústa, nos, oko, močová roura, genitálie, poraněná kůže
 mikroorganismus vniká do organismu skrz MUKÓZU (slizniční membrány) – ústa, hltan,
hrtan, jícen, respirační a zažívací trakt.

Mukózní membrány jsou tvořeny vícevrstvými epitely – kontakt s vnějším prostředím, mají
ochranný charakter. Na povrchu vrstva MUKÓZY, na tuto vrstvu mohou být buňky
přichyceny volně nebo pevně:
A) přichycení VOLNĚ = lze snadno mechanicky odstranit (biofilm zubů = zubní povlak,
ten ale nejde nikdy mechanicky zcela odstranit)
B) přichycení PEVNĚ = adheze = mikrob může proniknout do buňky.

5. Běžně jsou osídleny: kůže asi 2m2, ústní dutina, horní cesty respiračního traktu, části
zažívacího traktu, genitálie a močová trubice.
Běžně se mikroorganizmy nevyskytují v: krvi, lymfě, lymfatickém systému. Jsou-li v
tělních tekutinách, obvykle to indikuje onemocnění.
NORMÁLNÍ MIKROFLÓRA - EPIFYTNÍ = osídlují vnitřní i zevní povrchy u zdravých lidí (epifytní = na
povrchu)
• Rezidentní mikroflóra: autochtonní mikroflóra, stálé – fixní typy – charakteristické pro určitou
část těla v daném věku – rychle se obnovují při narušení. Tyto mikroorganismy se označují
jako KOMENSÁLOVÉ mikroorganismy využívají hostitele jako vhodný zdroj výživy. Jsou pro
člověka nezbytné, napomáhají udržet zdraví někdy přechod k SYMBIOZE (tvorba vitamínů,
potlačují infekce)
• Transientní mikroflóra: aloktonní mikroflóra, (dočasná přechodná) je nepatogenní nebo
potenciálně patogenní OPORTUNNÍ. Pocházejí z vnějšího prostředí a nevyvolávají
onemocnění. Nemají větší význam, pokud není normální mikroflóra narušena nebo není
oslaben imunitní systém. V opačném případě může docházet k vyvolání chorob – zejména u
nemocných

Kůže
 význam nevysýchající části
 výskyt mikroorganismů ve vlasových folikulech a mazových či potních žláz
 faktory limitující výskyt:
 pH
 živiny – mastné kyseliny, močové soli, kyselina mléčná
 přítomnost lysozymu (látka běžně se tvořící ve sliznicích – slinách, atd. brání rozvoji
růstu mikrobů, působí hlavně na BS, vznikají protoplasty), beta defensiny
 životní styl – osobní, slunění, (vývoj a degenerativní změny pleti), jak často se
myjeme, jestli používáme mýdla atd.
 věk
 rezidentní mikroflóra je konstantní
Staphylococcus epidermidis
Staphylococcus hominis
Staphylococcus aureus
Propionibacterium acnes (P. Vulgaris) = způsobuje akné (někteří mají imunitní systém,
který je nechrání proti tomuto mikroorg.)
Candida
Torulopsis
Pityrosporum
 vlivy působící na osídlení:
1) počasí – suché, vlhké, slunné
2) věk
3) životní styl
4) pracovní prostředí
 Propionibacterium acnes = v mazových žlázách kůže produkuje vysoce aktivní lipázu, která
hydrolyzuje triglyceridy v mazu, vzniklé mastné kyseliny mohou lokálně dráždit – zánět (v
mazových žlázách dochází k rozkladu působením enzymu, vznik mastných kyselin, které se
hromadí a vytváří ložisko, které může až zahnisat; trpí člověk v pubertě)
 pozn. na kůži ochranný film – výběžky kožních buněk, tuky, kyselina mléčná, soli; nemydlit se
pořádně každý den (1x za tři dny), jinak kůže onemocní – plísněmi atd.; ale denně mýt ruce,
obličej, vlhké a potící se místa (chodidla, podpaží, genitálie, za krkem, jamky na lokti, pod
kolenem atd.)
Ústní dutina
 vyznačuje se velmi různorodou mikroflórou
 co do obsahu proměnlivé, spíše anaerobní prostředí
 sliny = nejsou příliš vhodným (médiem) pro výskyt či růst mikroorganismů. Obsahují značné
množství nerozpustných solí: (chloridy, bikarbonáty, fosfáty, Ca, K), proteiny (enzymy,
monoproteiny, sirné proteiny), a malé množství tuků, vitamínů, čpavku, aminokyselin.
 lysozym – enzym štěpící glykosidické vazby peptidoglykanu→ vznikají „protoplasty“
 lactoperoxidinin – zejména u kojenců, (mléko + sliny) – usmrcují baktérie prostřednictvím
H2O2 a Cl- iontů (peroxid vodíku, chlorovodíkové ionty); může vzniknout mastitida – zánět
prsu, popraskání bradavek apod.
pH = 5,7 – 7,0; Ø 6,7 (je kontrolováno primárními bikarbonáty) H 2CO3  HCO3  H 
 choroby:
 zubní kazy
 paradontóza – záněty dásní (chronické)
 gingivitidy – záněty slinných žláz
 abscesy
 afty

Mikroflóra dutiny ústní

 fakultativně anaerobní druhy – až 40 druhů v ústní dutině
 ústní streptokoky – S.mitis, S. salivarius
 Streptococcus pneumoniae
 nesportující anaeroby (Veillonella, Actinomyces a spirochéty)
 E.coli, Pseudomonas (nespecificky)
 G+ bakterie rodu Rothia, Nocardia, Bacterionema, Leptotricha
 prvoci – Entamoeba gingivalis (měňavka)
 viry
 původci zubních kazů: Streptococcus mutans, Streptococcus sanguis, nesporulující anaeroby
 v mezerách mezi zuby je asi 1011/ml a ve slinách v koncentraci 109/ml; v mezizubních
prostorech je asi 1010
 dásňové kapsy jsou charakteristiky osídleny anaerobními rody Bacteroides, Fusobacterium

Normální mikroflóra dýchacích cest – horní, dolní (střední)

 jde o soustavu, která představuje více EKOSYSTÉMU: nos, nosohltan, tonsily (mandle), hrtan,
hltan, průdušky, plíce
 sliznice + výběžky, chloupky
 sliznice dýchacích cest – mechanizmy chránící před vstupem mikroorganismů do dýchacích
cest. V nosních sekretech se nachází lysozym.
 rezidentní mikroflóra v nose (vyznačuje se individuálními rozdíly):
 stafylokoky
 streptokoky
 difterické bacily
 G- koky
 potenciální patogeny:
 Staphylococcus aureus, S. epidermidis
 Streptococcus pneumoniae – vyvolává kašel
 Streptococcus pyogenes - vyvolává streptokokovou angínu, spálovou angínu
 Corynebacterium diphteriae
Mandle
 složka lymfatického systému, úkolem je zabránění infekce do dýchacích cest
 jsou osídleny bakteriemi s vyšším patogenním potenciálem – výskyt v závislosti na prostředí a
roční době – virulentní:
 Streptococcus pneumoniae v R fázi
 Nesseria meningitidis
 Haemophilus influenseae
 Corynebacterium pseudodiphtheriticum - nepravý černý kašel
 při oslabení člověka se mohou objevit i G- tyčky
 Staphylococcus aureus se vyskytuje přechodně a při virové infekci vyvolává hnisavý proces
angínu

dolní cesty dýchací – streptococus pneumonie, mykobakterie

Druhy převažující v osídlení zažívacího traktu

 žaludek: acidofilní druhy (kolem 2pH – hlavní bariéra k zabráněni vstupu mikrobu do střeva)
• laktobacily REZIDENTNÍ
• Helicobacter pylori transientní PATOGENNÍ
 tenké střevo: bez mikrobů
• laktobacily
• streptokoky
Ileum: Enterobacterie Bacteroides
 tlusté střevo:
• nesporulující anaeroby (Bacteroides,Fusobacterium, Eubacterium, Bifidobacterium)
• Clostridium
• Enterobacterie (Escherichia) – vitamíny B, K (negativní působení – nitroreduktázy,
nitrosaminy)
• enterokoky
 PROBIOTIKA = pro život významné (probiotické), netvoří stejné enzymy, které mohou
převádět některé bílkoviny na aminy, které působí karcinogenně, snaha obohatit zejména
tlusté střevo na úkor enterobakterií
 Probiotika skupiny laktobacilů, bifidobakterie, některé nepatogenní, kmeny E.coli a
kvasinka Saccharomyces boulardi
 probiotické preparáty – používají se při průjmu, člověk nemá osídlený trávící trakt – bez
bakterií, proto se tam musí nějak dodat
 většinou mají rodiny podobný typ mikroflóra
 také většinou mikroflóra souvisí s nějakým onemocněním (i u NS)
 urogenitální trakt rozdíly dle ontogenetického vývoje: (ženy jsou z pohledu infekce
náchylnější – močová trubice je krátká, otevřená; druhy, které nejsou normálně patogenní,
mohou vyvolat infekce, když se dostanou např. do močové trubice bakterie z trávicího traktu)
• Styphylococcus epidermidis
• Koryneformní bakterie
• Lactobacily
 Candida albicans – způsobuje kandidózy, v Evropě hodně rozšířené
Převažující druhy v normálním osídlení
Nos: Staphylococcus epidermidis
Staphylococcus aureus
koryneformní tyčky
Dutina ústní: ústní streptokoky
Streptococcus pneumoniae
nesporulující anaeroby (koky, Actinomyces)
Zuby: Streptococcus mutans
Streptococcus sanguis
nesporulující anaeroby
Tonsily a nasofarynx: ústní streptokoky
nepatogenní neisserie
Streptococcus pneumoniae v R fázi
Corynebacterium pseudodiphtheriticum
nesporulující anaeroby
Kůže: Slaphylococcus epidermidis
Staphylococcus hominis
Staphylococcus aureus
Propionibacterium acnes
Candida
Torulopsis
Pityrosporum
Uretra: Staphyloccus epidermidis
koryneformní bakterie
Žaludek: laktobacily
Tenké střevo: laktobacily
streptokoky
Ileum: Enterobacterie
Bacteroides
Tlusté střevo: nesporulující anaeroby (Bacteroides,
Fusobacterium, Eubacterium, Bifidobacterium)
Clostridium
Enterobacterie (Escherichia)
enterokoky
9. PATOGENITA, LÁTKY S ANTIMIKROBIÁLNÍM ÚČINKEM VYUŽÍVANÉ
V LÉČBĚ INFEKČNÍCH CHOROB A PREVENCI PATOGNŮM

PATOGENITA
 patogenita = choroboplodnost = schopnost mikroorganismů poškodit makroorganismy tj.
vyvolat onemocnění
 specifita …… onemocnění určitého druhu u člověka ANTROPOPATOGENNÍ;
ANTROPOZOOPATOGENNÍ
 virulence = stupeň, míra patogenity, je určena: 1) toxicitou, 2) invazivitou, 3) adhezivitou
 toxicita = produkce bakteriálních exotoxinů a endotoxinů - prostudovány později (hemolyziny,
toxické fermenty, neurotoxiny, karditoxiny atd.)
 invazivita = schopnost mikroorganismů pronikat do tkání
 kmen není patogenní, jestliže tvoří toxiny, patogenní kmen nemusí vytvářet toxiny, může se
jednat o vnitrobuněčné parazity
 neurotoxiny:
1.) tetanospanzin … C. tetani – vyvolává křeče
2.) botulotoxin … C. botulini – největší přírodní jed
3.) difterický toxin
4.) shigatoxin

Účinky toxinů bakterií

 pyrogenní účinek = při vysokých teplotách se brání syndromu toxického šoku chlazením –
mozkové tkáně a kolem srdce (tam je teplota 40°C)?
 účinek na trávicí ústrojí = salmonely likvidují střevní sliznici, ve stolici jsou kousky sliznice
viditelné, někdy včetně krve (v důsledku působení enzymů), narušují vodní režim, způsobují
rozklad
 erytém (zánět – zčervená, hnis -> často streptokoková infekce)
 Nikolského fenomén = stafylokokový toxin vyvolává oddělení? kůže od škáry
ADHEZE
 patogenitě přispívá schopnost zachytit se v daném místě a množit se tam
 schopnost adheze se druh od druhu liší
 patogeny ve sliznici nebo na povrhu – kvůli přítomnosti receptorových míst, na něž se může
buňka mikroorganismu navázat
 adheze = schopnost přichytit se k povrchu buněk
 adherence – vlastnost rezidentní mikroflóry, je předpokladem pro množení in situ
adhezin receptor
(povrch bakter.) (povrch host.b.)

Průnik bakterií do buněk

1. za využití vysoké afinity ligand mezi receptorem hostitelské buňky s následnou modulací
cytoskeletu
2. za využití transportního systému buňky s následnou modulací cytoskeletonu
3. za využití ligandů - fibrinokinetinu (ligandy schopné na sebe navázat bakteriální buňky)

VNÍMAVOST ČLOVĚKA NA INFEKCI

Vnímavost – specifita rodová (typická pro dané rody, napadají např. jen kočky), druhová
(antropogenní infekce, nepřenáší na jiné zvíře), individuální (jeden jedinec)
a) primární infekce – pomnožení v místě vstupu
b) sekundární infekce – rozšíření lymfatickými cestami usídlené ve vnitřních orgánech
bakteriemie – přechodná přítomnost infekce v organismu
sepse – v krvi
pyemie – vyplavování hnisu, trombů, leukocytů do organismu)
Reakce makroorganismu na infekci
 zánět (otok, bolest…)
 horečka
 změny krevního obrazu
 mobilizace nespecifických i specifických komplexů imunitního systému

Horečka
• vlivem endogenních pyrogenů se objevuje za několik minut
• zevní stimulace (exotoxinem), nastupuje za několik desítek minut
• jako obrana před infekcí nemá valný význam, ale může zpomalit rychlost množení některých
mikroorganismů
• zvyšuje rychlost imunitní odpovědi
• je však důležitým příznakem
• může být nebezpečná – fibrilární křeče
Teplota

 aktivovány monocyty (nespecifická imunita, komplementový systém, přirozená imunita),

monocyty mají schopnost produkovat látky – tzv. látky patřící do skupiny cytosiny, mnohé
působí také na endotel cévy (protože organismus se prudce začne bránit infekci a látky mají
za úkol proniknout do možná co největší části těla, chránit tkáň), narušen metabolismus,
agregace destiček – fibrinové nálety, uvolňování dalších látek aktivací lymfocytů –
interleukiny – interferony (zvyšují permereabilitu BS), aktivace neutrofilu v důsledku
degranulace, uvolňování proteáz, zvyšují perforaci BS, migrace neutrofilů

Stavy pacienta při různých teplotách

• 37-38°C = pacient pociťuje mírné přehřátí organismu, popř. si ho vůbec neuvědomuje
• 38-39°C = pacient pociťuje zřetelné přehřátí organismu, nevnímá na 100% okolí, vyhledává
častý odpočinek
• 39-40°C = pacientovi je špatně, odpočívá a okolí vnímá asi z jedné poloviny (podle výše
teploty)
• 40-41°C = pacient začíná mít halucinace, za pokojové teploty má zimnici, když se však přikryje
dekou, cítí naopak silné horko, okolí vnímá z jedné desetiny až dvacetiny
• 41-42°C = pacient má halucinace, téměř nevnímá okolí, padá do bezvědomí, silně se potí,
hrozí selhání organismu
• 42°C a více = selhání organismu, smrt

Činitelé podílející se na vzniku infekčního onemocnění

 vniknutí mikrobu do vnitřku buňky, nebo na buňce
 člověk se slabší imunitou – zvětší se průnik, špatně reaguje na změny zevního prostředí (např.
prochladne, vyčerpá se, přehřeje se), virulence začíná sehrávat větší roli – člověk může
onemocněn infekcí
 virulence – mikrobiologové studují míru patogenity
 imunitní odpověď studují imunologové
 prostředí studují epidemiologové
 mikroby se mohou stát rezistentní vůči lékům (mikroby jsou o krok dříve než člověk)
  ztráta obranyschopnosti organismu (hodně lidí má v dnešním světě alergii) - i v pozdějším
věku, máme kolem sebe toho moc než kdysi (nepřírodní oblečení, pvc atd.), organismus se
vyčerpává a přirozenou obranyschopnost ztrácí

1. MIKROBIOLOGIE
2. IMUNOLOGIE
3. EPIDEMIOLOGIE

Porušení rovnováhy = VZNIK INFEKCE

1. změny patogenní + rezistentní
2. ztráta obranyschopnosti organismů
3. znečištění + zhoršení životního prostředí

Epidemiologie
je hygienický obor zabývající se ochranou obyvatelstva před infekčními chorobami
• v teoretické částí zkoumá zákonitosti, které podmiňují vznik choroby
• v praktické části stanovuje opatření proti infekčním chorobám
 epidemiologové se zabývají: kde je zdroj, jak se infekce šíří a kde je konečný akcept?
 infekční choroby mohou přecházet v epidemie – zasáhnout velké území (velké množství lidí)
– epidemiologové vyhlašují karantény (když se překročí určitý počet nemocných lidí), mohou
vzniknout i pandemie – postihuje celé světadíly (velká území, šíří se z jednoho světadílu na
druhý)
 infekční choroby mohou být smrtelné
 vyjmenujte choroby, které způsobují smrt – na testu
 dělení infekčních chorob z různých pohledů:
 přenos může být kontaktem, vodou, potravinami (alimentární nákazy), věcmi, pohlavním
stykem, vzduchem

Rizika infekcí
 příčina 1/3 chorob během roku
 oslabují organismus, narušují vývoj
 mohou zanechat trvalé následky až invaliditu
 mohou výt smrtelné

Každá infekce je nebezpečná !!!

Pozor na lehké a netypické formy onemocnění s obtížnou diagnózou.

Základní dělení infekčních chorob

1. nákazy dýchacích cest
2. střevní nákazy
3. krevní nákazy
4. nákazy kůže a sliznic
Přenos potravou
 Vibrio cholerae – vyskytují se tam, kde není voda (např. tam kde není voda, vibrio je přítomné
v odpadní vodě, která se může dostat do studní)
 i po odumření mikroorganismů endotoxiny zůstávají v potravině
 jmenujte choroby šířící se vzdušnou cestou (zánět plic, angína atd.), pohlavní cestou,
kontaktem atd. (u každé alespoň 5)

Historie objevů léčebných preparátů

1. starověk - Galenos, Avicena, Paracelsus
2. novověk
• Caventa + Pehletier 17st….chinin
• Laveron + Mesnil, Thomas r. 1902…..As-preparáty
• P.Ehriicher r.1908….Salvarsan, Neosalvarsan
• A. Fleming r. 1929….penicilin
• H.J.P. Domagh r. 1938….sulfonamidy
• Florey, Chain, Haethley…leč.využ. PNC (dobré si přečíst)
• Hodgkinová….struktura PNC
• !r. 1941 – léčebné využití ATB!
3. dnes - v lékařské praxi více než 200 různých ATB, 50 užívaných často

Mechanismy působení vnějších faktorů

- jde o poškození životně důležitých systémů:
1. buněčné stěny
2. permeability cytoplazmatických membrán
3. změny koloidní povahy protoplazmy
4. inhibice enzymatické aktivity
5. zastavení biosyntézy
6. porušení geentického aparátu a mater
- faktory ovlivňující antibakteriální účinky
1. povaha a intenzita působení
2. doba + teplota
3. povaha organismu
4. povaha prostředí
 • každý preparát musí zasáhnout životně důležitý systém parazita (virus, bakterie, prvok)
• s viry byly problémy – preparáty proti virům ANTIVIROTIKA – je jich málo (donedávna jsme
neuměli léčit chřipku, jen jsme podporovali imunitu, antibiotika nejsou účinné, dneska máme
Tamiflu – účinný lék proti chřipce, léků na viry je málo protože viry jsou vnitrobuněční
parazite – zalezou do buňky, musela bych zničit napadenou buňku a pak až vir – tím bych
zničila tkáň
• ANTIBIOTIKA – proti živým buňkám bakterií
• ANTIMYKOTIKA – proti plísním, houbám, kvasinkám
• ANTIPARAZITÁRNÍ preparáty – proti preparátům
• jde o poškození životně důležitých systémů: buněčné stěny, poškození vnitřních struktur –
narušení koloidní povahy protoplazmy atd.
• faktory ovlivňující ANTB účinky – povaha a intenzita působení, doba+teplota při níž působí,
povaha organismu, povaha prostředí
• zánět středního ucha – penicilin, zánět močového měchýře už zase jiným ATB

Vliv vnějších faktorů na mikroorganismy

 najít text ve skriptech – umět (str. 85)
 bakteriostatický nebo baktericidní účinek (baktericidní – preparát způsobuje úmrtí bakterie,
bakteriostatický ho nezabije, jen zpomalí nebo tak)

Působení ATB na rovnováhu mezi mikro a makro organismy

 ATB má působit tak, abychom se infekce zbavili
 ATB má působit na patogenní agens, ale může působit i na hostitele
 V důsledku zvláštního efektu kdy vzniká rezistence – může dojít k pandemii
 ATB cíleně vyvíjeny proti infekčním agens (různým bakteriím), ale všechny léky mají vedlejší
účinek, nejsou to pro nás esenciální látky

Rozdělení ATB
1. Podle způsobu aplikace: lokální (bacitracin, neomycin, framykoin), celková (PNC, STM)
2. Podle spektra účinnosti: úzkospektrální (viomycin), středně (PNC, erytromycin), široko
(tetracyklin, chloramfen)
3. Podle způsobu účinku: bakteriocidní (ničící bakterie, PNC, STM, KMC), bakteriostatická (bránící
růstu, TTC, chloramfen, erytromycin)
 • CELKOVÁ (ta která pozřeme a čekáme, než se dostanou do organismu)
• penicilin původně nebyl vyvinut jako tabletka, 10 let se aplikoval jen injekčně
• spektra – úzkospektrální (když víme, co přesně vyvolalo infekci), středně, široko
• způsob účinku
• infekce ledvin, močového měchýře – širokospektrální ATB (může tam být cokoliv)
• v krku víme co je nejčastěji tak proto středně spektrální ATB

Vedlejší účinky ATB

1. toxické působení – ledviny, neurotoxický, poškození dřeně kostní + krvetvorba
2. alergie – exantémy, vyrážky, léková horečka, šok
3. hypovitaminóza – vitamín B a K, širokospektrá ATB potlačují střevní mikroflóru
4. reakce následkem bakteriolýzy – náhlé zaplavení organismu endotoxinem
5. snížení tvorby protilátek – v důsledku rychlé eliminace infekční agens
6. superinfekce – v důsledku převládnutí rezistentních kmenů kvasinek, G- bakterií, stafylokoků
• penicilin – produkt plísně penicilinum notatum, poté izolován jako čistá látka
• dneska se také některé mikroorganismy používají k izolaci látek s ATB efektem – musí se
často měnit aby nedošlo k rezistenci, proto jsou dnešní preparáty polysyntetické až
syntetické (vyrábějí se de novo)
• jedno z prvních úplně syntetických ATB je chloramfenikol

Účinek ATB na bakteriální buňky

 na vlastní průběh prodlužovacího řetězce působí puromycin
 nejčastěji použivany mykomycin

Mechanismus účinku sulfonmidov a trimetoprimu (schematicky)

 sulfonamidy – začaly se intenzivně používat před II. světovou válkou, intenzivně působí na
vznik kyseliny dihrydro listové, která je důležitá pro vznik nukleotidů a tvorbu nukleové
kyseliny; n tyto preparáty do 6 let od používání vznikla rezistence – přestaly se používat po
dobu 20 let, po 20 let kdy přirozená rezistence se vytratila se začaly opatrně používat, dneska
se používají často v kombinaci s různými ATB (např. biseptol)

Mechanismus rezistence
1) schopnost tvořit enzym inaktiv. ATB (přirozená) – nebo chybí receptory, na který se ATB
váže, změna cílového místa
2) vznik mutace => rezistence – chromosonalní, plasmidová, (genotypický charakter)
Plasmidová – R-faktory (extrachromozomální)…konjugace u G-, transdukce u stafylokoků
3) fyziologická adaptace…L- varianty, adaptace na změněné metabolické poměry =>
schopnost přežívat ve tkáni i pod vlivem ATB
in vitro - citlivost nezměněna, např. u tyfu a TBC
• zkřížená rezistence – objevuje se u příbuzných ATB (tetracyklinová řada apod.)
 Typy rezistence
 přirozená Pseudomonas aeruginosa
 primární jednostupňová – část citlivá, část necitlivá
 sekundární – původně citlivá, později necitlivá

Jaké by měly být vlastnosti ideální ATB?

Desatero
1. selektivně toxický účinek na mikroby, ale netoxický k buňkám hostitele
2. mikrobicidní účinek než mikrobistatický
3. relativně rozpustné a funkční i ve velmi zředěné formě v tělních tekutinách
4. účinné dostatečně dlouho, vylučování pomalu
5. zůstávají aktivní v tkáních a tělních tekutinách
6. nepodléhají ATB rezistenci
7. zvyšují obranyschopnost jedince (hostitele)
8. ne příliš drahé
9. snadno se dostává do místa infekce
10. nenarušuje zdraví hostitele, nepůsobí alergie nebo nezvyšuje predispozici hostitele k jiným
infekcím (např. se léčím ATB a chytnu kvasinky)

Charakteristika antimikrobních látek

dezinficiens antiseptikum konzervans
antimikrobní účinek mikrobicidní mikrobistatický mikrobistatický
zábrana šíření zábrana vstupu (likvidace ochrana farmaceut.
(usmrcení či výrazná redukce počtu produktů před mikrobilální
použití
mikroorgasnism na mikrobů na kůži, sliznici, degradací a množením
neživých předmětech) v ráně) patogenních zárodků
toxicita pracovních nesmí ohrozit toho kdo
nepřípustná nepřípustná
koncentrací aplikuje
kdokoliv, zejména
kdo aplikuje zdravotníci farmaceuti
pomocný zdrav. pers.
vztah účinnost/cena hodný zřetele druhořadý druhořadý
10. ENERGICKÝ LÁTKOVÝ METABOLISMUS
- 38ADP + 38Pi → 38ATP

METABOLISMUS
- každá živá buňka je otevřený systém, s výměnou látek, energie, informací s prostředím
- živiny z prostředí do buňky → transformace – tvorba energie, syntéza biomolekul, exkrece
metabolitů
- metabolická aktivita mikroorganizmů je mimořádně různorodá
- metabolizmus je tvořen biochemickými reakcemi dvou protichůdných kategorií
1. anabolizmus – ASIMILAČNÍ
2. katabolizmus – DISIMILAČNÍ
 katabolizmus = představuje degradativní procesy, vedoucí ke tvorbě energie (-ΔG).
 anabolizmus = vede k syntéze jednotlivých složek buňky a je spojen se spotřebou
energie (+ΔG).
- katabolizmus a anabolizmus jsou dva protichůdné procesy, které vedle sebe existují v
prostoru a čase a vzájemně se podmiňují.
- spřažení katabolizmu (exergonické reakce) a anabolizmu (endergonické reakce):

- proces metabolizmu je souhrn biochemických reakcí, které

a. probíhají posloupně a jsou “seřazeny“ do řad – metabolické dráhy - ŘETĚZCE
b. uzavřeny do kruhu – CYKLY
- výsledný metabolit může vznikat více než jednou metabolickou drahou – alternativní
metabolické dráhy

Regulace metabolismu
• každá metabolická dráha – metabolický pochod – je řízen specifickým regulačním systémem
• regulační systém se uplatňuje
→ již při syntéze enzymů
→ nebo má vliv na aktivitu enzymu
• řídící funkce regulačního systému se uplatňuje i při změněných podmínkách vnějšího prostředí

Energický metabolismus
- všechny chemické reakce probíhající v buňce lze považovat za termodynamicky reverzibilní
změny
- v průběhu izotermního děje je na uskutečnění reakce spotřebována jen malá část celkové
vnitřní energie systému – volná energie
- zbytek představuje energii ztrátovou (entropii) – projeví se v podobě tepla
Energie
- v rovnovážném stavu je volná energie minimální a nedochází k její změně
- A +B  B +C
- potom ΔGo = 0, pak ΔGo = - RT ln K = -2,303 RT log K
- při vysoké hodnotě K směřuje reakce k dokončení a ΔGo je negativní; při těchto reakcích je
energie uvolňována (exergonické reakce)
- probíhá-li reakce opačným směrem, hodnota K je nízká, musí být systému energie dodána
(endergonické reakce)

Oxidoredukční metabolismus
• průběh reakcí lze vyjádřit také redox potenciálem

H+,e-
A+B B+C
redukce oxidace

E0 = n FΔE

Makroergické vazby
• energetický metabolizmus probíhá při spřažení exergonických a enderonických reakcí
• pro uskutečnění syntézy je nutné, aby součet změn volné energie obou spřažených reakcí byl
negativní nebo alespoň s nulovou hodnotou
• syntetické reakce neprobíhají samovolně- nutné je dodání – uvolnění energie z energeticky
bohaté sloučeniny schopné vytvářet makroergickou vazbu ~
• díky vysoké hladině ΔG makroergické vazby, se aktivuje substrát a umožní se tím vlastní
reakce
• příklad – spřažené reakce při fosforylaci glukózy na glukóza-6-fosfát
Glu + Pan → Glu-6-fosfát (ΔGo = +12,6kJ)
Při účasti ATP, poskytne jeho makroergická vazba (ΔGo =-20,3kJ) potřebnou energii pro
reakci, ale odštěpením P také fosforylaci Glu.
Glu + ATP → Glu-6-fosfát + ADP (ΔGo = -16,7kJ)
• příklady energeticky bohatých sloučenin:
změny ΔGo při hydrolýze některých sloučenin
- ΔGo (KJ.mol-1)
ATP + H2O → ADP + Pan 30,9
ATP + H2O →AMP + pyrofosfát 31,8
Glu-6P + H2O → Glu + Pan 12,5
Acetylfosfát + H2O → HAc + Pan 43,9
P-enolpyruvát + H2O →pyruvát + Pan 54,4
Acyl-KoA + H2O →HAc + KoASH 32,2
ATP
- univerzální přenašeč energie – univerzální donor fosfátu v anabolických reakcích
- soustava ADP ↔ ATP je univerzálním “spřahovačem“ katabolizmu a anabolizmu
- kterákoliv exergonická reakce může “pohánět“ jakoukoliv endergonickou reakci
- proto je metabolizmus jako celek vysoce spolehlivý

centrální úloha ATP při syntéze biologických makromolekul

Biologické funkce vyžadují energii
- spřahující úloha ATP v metabolizmu buňky (vazba katabolizmu a anabolizmu)

Tvorba ATP
- na úrovni substrátu
- na úrovni membrány
- pozor:
• u prokaryot na cytoplazmatické membráně
• u eukaryot na vnitřní membráně mitochondrií
- tvorba ATP na úrovni substrátu za anaerobních podmínek

- tvorba ATP na úrovni membrány – za úplně nebo částečně aerobních podmínek:

-
Respirační řetězec
- ATP se generuje vytvářením potenciálu na membráně přechodem přes cytochromový
řetězec

Role NAD (P) v metabolismu

- NAD (P) – univerzální přenašeč vodíku a elektronů
- jeho redukovaná i oxidovaná forma volně cirkuluje v základní cytoplazmě
- molekula NAD(P)+ je redoxním systémem
- NAD(P)+ + 2 H+ + 2e- ↔ NAD(P)H + H+ E´0 = - 0,32V
oxidovaná redukovaná

Metabolismus
1. rozdělení mikroorganizmů ve vztahu ke zdrojům energie
• chemotrofní
a) chemoorganotrofní

b) chemolitotrofní
 • fototrofní

2. rozdělení mikroorganizmů ve vztahu ke zdroji uhlíku

• heterotrofní (organotrofní)
• autotrofní (litotrofní)

Vztah chemotrofů ke kyslíku

- obligátně (striktně) aerobní
• zisk energie → aerobní respirace
- obligátně (striktně) anaerobní
• zisk energie → anaerobní respirace
→ fermentace
- fakultativně anaerobní
• zisk energie → aerobní respirace
→ anaerobní respirace
→ fermentace
- mikroaerofilní
- aerotolerantní
11. FERMENTACE
1. Fermentace = Anaerobní dehydrogenační procesy , ATP se tvoří na úrovni substrátu,
„Kvašení je život bez vzduchu“ – L.Pasteur
2. Respirace = Aerobní dehydrogenační procesy, ATP se tvoří přenosem H+ a e- v dýchacím
řetězci

Glykolýza = KVAŠENÍ CUKRŮ

- Ebden Mayerhof Parnasova dráha (EMP dráha)
- Entner Dourdofova (ED dráha)
- fosforylace glukózy (spotřeba 2 ATP)
- vznik pyruvátu (vytvoření 4 ATP)
- čistý energetický výtěžek je NÍZKÝ: 2 ATP/mol glukózy
- organismy = kvasinky a baktérie

Glykolýza – EMP
Etanolové kvašení u bakterií
- ketodeoxyglukonátová (Entner-Doudorofova) dráha

Úloha pyruvátu

Dvojí charakter fermentace

1. homofermentativní kvašení – konečným produktem je jedna látka, která převažuje z 90% (
CO2)
2. heterofermentativní kvašení – konečným produktem je několik metabolitů (některý může
převažovat)
homofermentativní mléčné kvašení

heterofermentativní mléčné kvašení (fosfoketolázová dráha)

heterofermentativní zkvašování hexóz (fosfoketolázová dráha)

kvašení pentóz

propionové kvašení
 máselné kvašení

smíšené kvašení sacharidů

Kvašení polysacharidů
• glykogen a škrob amylázy  oligosacharidy  maltóza  maltáza  glukóza
(Clostridium, Bacillus)
• celulóza  celuláza  celobióza  celobióza  glukóza
(Clostridium)
• pektin  protopektinázy  celulóza + protopektiny  pektináza
metanol + kys. galaktouronová + arabinóza + galaktóza + xylóza + kys.máselná + octová +
CO2+ H2
(Clostridium, Bacillus macerans)

Využití kvasných procesů

• vinařství
• pivovarnictví
• pekařství
• mlékárenství
• masný průmysl
• výroba čistých rozpouštědel
• krmivářství

Účinok štartovacích a probiotických kultúr na gastrointestinálny trakt človeka

• probiotiká sú baktérie nachádzajúce sa v potravinách, ktoré priaznivo vplývajú na črevnú
mikroflóru hostiteľa
• probiotická potravina je potravina obsahujúca živé probiotiká, vyskytujúce sa v dostatočnom
množstve a majúce zdravotne prospešné účinky až do konca doby trvanlivosti danej
potraviny
• v mäsovom aj mliekarenskom priemysle sa používajú lyofylizované preparáty mikrobiálnych
kultúr, ktoré majú funkciu ako štartovacie kultúry alebo bioprotektory
 • cieľom použitia štartovacej kultúry je predĺženie trvanlivosti produktu, ale najmä zlepšenie
a spríjemnenie organoleptických vlastností (ako napr.: farba, vôňa, chuť a konzistencia)
• u bioprotektorov je najdôležitejšou funkciou ochrana potraviny pred činnosťou nežiaducich
mikroorganizmov vylučovaním svojich metabolitov toxických pre ostatné mikroorganizmy
• jedným z dodávateľov lyofilizátov štartovacích kultúr a bioprotektorov na európsky trh je
firma AMEREX Praha
• probiotické produkty zaznamenali v poslednom období veľký rozmach najmä pre pozitívne
účinky na črevnú pasáž, ale aj imunomodulačné a antialergické účinky
• do tejto skupiny patria okrem kyslomliečnych výrobkov aj fermentované mäsové výrobky,
vyznačujúce sa osobitnými vlastnosťami
• fermentované mäsové výrobky sa zatiaľ ako probiotické potraviny neoznačujú, čo by sa
mohlo v blízkej budúcnosti zmeniť, preto uvádzame niektoré prednostné vlastnosti daných
produktov:
• baktérie rodu Pediococcus fermentujú v čreve aj ťažko fermentovateľné pentózy, čím
efektívne zabraňujú zápche a skracujú dobu pasáže hrubým črevom
• taktiež tvoria pediocín, ktorý je toxický pre patogénne baktérie (Salmonnella)
s možnosťou výskytu vo výrobkoch
• v dôsledku tepelného neopracovania obsahujú fermentované mäsové výrobky vyššie
počty probiotických mikroorganizmov ako niektoré pasterizované a kultúrou
nefortifikované kyslomliečne produkty

Probiotické mikroorganismy

Probiotiká v mäsových výrobkoch

• Štartovacie kultúry obsahujú baktérie mliečneho kysnutia rod Lactobacillus tvoriace kyselinu
mliečnu, druhy rodu Pediococcus vyznačujúce sa miernejšou tvorbou kyseliny mliečnej
a dusičnan redukujúce netoxikogénne druhy rodu Staphylococcus a Micrococcus. Vedľa
zníženia mikrobiologického rizika pri zrení za vyšších teplôt ako 25 OC sa mikrobiálne kultúry
zúčastňujú aj tvorby arómy zrených produktov.
• Niektoré baktérie tvoria pri zrení peroxid vodíka, zhoršujúci chuť produktov. Preto sú
v štartovacích kultúrach prítomné aj vysoko katalázo pozitívne baktérie čeľade
Micrococcaceae, konkrétne rodu Micrococcus a Staphylococcus, ktoré peroxid vodíka
rozkladajú na vodu a molekulárny kyslík.

Mikroorganizmy štartovacích kultúr s probiotickými vlastnosťami

Lactobacillus plantarum
Pediococcus acidilactici
Pediococcus pentosaceus
Bioprotektory
• Bioprotektory rady ALTA, FARGO a BIAMEX sú prídavné látky na báze mikrobiálnych kultúr a
ich metabolitov vznikajúcich pri fermentácii.
• Produkty sa vyznačujú silným potlačujúcim účinkom na rast a rozmnožovanie nežiaducich
mikroorganizmov a tým kladne ovplyvňujú stabilitu a trvanlivosť potravín rôznych druhov.
• Aktívnymi látkami sú metabolity vznikajúce behom procesu fermentácie a inhibujúce rast a
rozmnožovanie mikrroorganizmov ako:
- Listeria sp. a Enterococcus (patogény)
- Listeria monocytogenes
- Salmonella sp.
- Staphylococcus aureus
- heterofermentatívne Lactobacillus ( tvoriace plyny v balených výrobkoch)
- Leuconostoc (tvoriaci sliz)
- niektoré kmene plesní a kvasiniek
12. RESPIRACE
 proces získávání energie
 ATP se tvoří přenosem H+ a e- v dýchacích (respiračním) řetězci
 buď jsou vodík a elektrony přenášeny na vzdušný kyslík nebo v případě anaerobní respirace
přenášeny na kyslík v podobě anorganické látky
 proces oxidace
 proces redukce
 bakterie schopny získávat energii ve formě slunečního záření – fototrofní
 energii získávají oxidací chemických látek – chemotrofní (buď látky organické, nebo látky
anorganické)

TVORBA ENERGIE NA ÚROVNI MEMBRÁNY

 aerobní respirace = elektrony a vodíky přenášeny postupně respiračním řetězcem až na
terminální akceptor – molekulový kyslík
a) chemoorganotrofních bakterií = získávají energii oxidací organických látek, substrát
organická molekula
• alkoholy
• cukry
• bílkoviny
• tuky
• NK
b) chemolitotrofních bakterií
 anaerobní respirace = kyslík vázáný v jiné látce – organické (dusičnany atd.)
 fototrofie
- respirační řetězec probíhá na cytoplazmatické membráně

Aerobní respirace
- neúplná oxidace substrátu
a) primárních alkoholů
b) glukózy
- úplná oxidace substrátu (nedochází k rozložení až na konečné látky, ale vznikají metabolity,
tvorba metabolitu, který se hromadí v prostředí)?
a) krebsův cyklus
b) cyklus dikarbonových kyselin
c) cyklus kyseliny glyoxalové
d) pentózový cyklus (hexózomonofosfátová dráha)
Neúplná oxidace alkoholů
 zpracovávají látky typu alkoholu nebo cukry
 kyseliny i ketony mohou být dále mikroorganismy využívány
• oxidace primárních alkoholů -> kyseliny
• oxidace sekundárních alkoholů -> ketony
 neúplná oxidace (octové kvašení)

neúplná oxidace glukózy

 mikroorganismy uvedené výše se využívají při výrobě octa, vína atd.

1. oxidace alkoholu, přes aldehyd na kyselinu octovou
2. oxidace glukózy – tvorba kyseliny pyrohroznové (pyruvát), tvorba ATP, EMP (dráha, tvorba
pyrohroznanu), tvorba kyseliny glukonové
 pyrohroznan přeměněn na aldehyd za odštěpení oxidu uhličitého = dekarboxylace

Úplná oxidace
 výchozí substrát glukóza -> glykolýza (vznik pyruvátu) – ten dál přes dekarboxylovou dráhů na
acetyl koenzym A vstupující do Krebsova cyklu
 elektrony a vodíky přenášeny na akceptor

schéma oxidativní fosforylace – např. u chemoorganotrofních bakterií

 a) Krebsův cyklus (cyklus tribarbonových kyselin)
 acetyl CoA dekondenzuje s oxalacetátem – vznik kyseliny citronové, ta postupně
přeměněna na kyselinu izocitrónovou – dekarboxylace (odštěpení oxidu uhličitého),
vznik kyseliny alfa ketoglutarát, dochází opět k dekarboxylace, vznik kyseliny
sukcinylové, sukcinit přeměňován na kyselinu fumarovou, malatovou jablečnou až na
oxalacetát
 v Krebsově cyklu je 40% výtěžek
 až 24 molekul ATP v 1 cyklu (12*2)

b) cyklus dikarbonových kyselin

 zkrácený cyklus kyseliny citronové (Thumberg-Knopova dráha)
 přítomnost této dráhy nevylučuje využití Krebsova cyklu

Význam úplné oxidace

1. probíhá rozklad organ. substrátu až na CO2 + H2O
2. vznikají podjednotky pro biosyntézu
3. vzniká energie v podobě ATP
1molekuly glukózy:
a) oxidace 2NADH +H+ vznikající v glykolýze ………6 ATP
b) vlastní glykolýzou ………………………………………….2 ATP
c) dekarboxylací pyruvátu…………………………………..6 ATP
d) v Krebsově cyklu…………………………………………….24 ATP
CELKEM ………………………………………………….……38 ATP
Oxidace polysacharidů
1. prvním krokem je hydrolýza na disacharidy
2. následně na monosacharidy (složitější cukry na disacharidy a pak na monosacharidové
jednotky)
laktóza + H2O glukóza +galaktóza
maltóza + H2O glukóza + glukóza
celobióza + H2O glukóza + glukóza (enzym celuláza)
sacharóza + H2O glukóza + fruktóza
maltóza + H3PO4 glukóza-1-P + glukóza (enzym sacharáza)
 celulitické bakterie – často v přírodě, půdní mikroorganismy

Štěpení bílkovin
- atak z aminového konce bílkovinného řetězce

Oxidace aminokyselin
• oxidace aminokyselin v aerobních podmínkách začíná oxidativní deminací
• R-CHCOOH + ½ O2 R-COCOOH + NH3
NH2
• aminokyseliny mohou být oxidovány jednotlivě nebo několik současně

Role kyseliny pyrohroznové v metabolismu mikroorganismů

 přeměnu kys. pyrohroznové může vznikat mnoho látek (produktů)

 oxidačně redukční, fermentační řetězce jsou spojeny

Chemolitotrofní aerobní respirace

 chemolitotrofní bakterie získávají energii procesy aerobní respirace
 aerobní = konečným akceptorem elektronů a vodíku je molekulový kyslík
 chemolitotrofní = zdrojem energie je redukovaná
anorganická látka
 zdrojem uhlíku je CO2 (Calvinův cyklus)
 využívané amonné ionty atd.
Energetický metabolismus chemolitotrofních bakterií
 podle povahy substrátu:
a) oxidace amoniaku (nitrifikace)
b) oxidace sloučenin síry (sulfurikace)
c) oxidace sloučenin železa
d) oxidace vodíku
e) oxidace metanu

NITRIFIKACE
 oxidace amoniaku probíhá ve dvou stupních
 účastní se nitrifikační organismy

I. Nitritace – vznikají nitrity (dusitany), první stupeň je oxidace amoniaku až na dusitany,

vzniká 1 molekula ATP na 1 mol amoniaku; organismy: Nitrosomonas (obligatorní
chemolitotrof a autotrof), Nitrosococcus

II. Nitratace = organismy do rodu Nitrobacter, Nitrospira, Nitrocystis – půdní organismy

(význam v koloběhu dusíku – mohou přeměňovat amoniak na dusičnany), účastní se
cytochromy za uvolnění energie, dusitany jsou přeměněny na dusičnany, tvorba ATP,
elektrony uvolněné spolu s vodíkem přenášeny na nikotinamiddinukleotid, fosforylací
dochází ke vzniku další molekuly ATP, dochází ke vzniku 2 molekul ATP celkově; celková
bilance je 3 molekuly ATP

Celková energetická bilance nitrifikace

 elektrontransportní řetězec Nitrobacter – předpokládá se, že cyt c vystupuje pouze v toku
k NAD+ nikoliv ke kyslíku
 celkově vznikají 3 molekuly ATP
SULFURIKACE
 oxidace redukovaných sloučenin síry až na sírany přes nejrůznější meziprodukty (např.
thiosírany, siřičitany atd.)
 sekvence reakcí:

 mimo tvorbu ATP na úrovni membrány, byl prokázán vznik ATP na úrovni substrátu

 je to jediný příklad tvorby ATP u chemolitotrofů na úrovni substrátu (první dvě reakce jsou
opačné než u desulfurikačních bakterií)
 kmeny Thiobacillus thioparus a Thiobacillus thiooxidans oxidují thiosíran nejprve na siřičitan a
pak až na síran
 rod Thiobacillus – Thiobacillus denitrificans vedle aerobní respirace má i anaerobní respiraci
nitrátu (denitrifikační typ), přeměna dusičnanů až na molekulový dusík

 Thiobacillus ferroxidans (obligatorně chemolitotrofní) vedle oxidace sloučenin síry oxiduje i

Fe2+ (sloučeniny železa)

Další sirné bakterie

 r. Achromatium – velké koky (10-100mikrometrů) - Proteobacteria, striktní chemolitotrofní,
vyskytují se v sedimentech čistých vod s obsahem sulfidů (poprvé v Německu v malých
jezerech), buňky obsahují značný počet velkých granulí CaCO3 (slouží pravděpodobně jako
zdroj uhlíku)
 r. Sulfoloubuls (Archea)
 r. Begiatoa a Thiotrix – elementární síru získanou oxidací sulfidů ukládají v buňce jako zásobní

OXIDACE SLOUČENIN ŽELEZA

Železité bakterie, oxidace Fe2+
 železité bakterie oxidují sloučeniny Fe2+ na hydroxid železitý Fe3+

 Thiobacillus ferrooxidans – jediný striktní chemolitotrof (oxidace síry probíhá podstatně

pomaleji)
 ostatní druhy, Sphaerotilus a Leptothrix, vytvářejí koloidní inkluze umístěné v buňce nebo
v pochvě
 Gallionella – ukládá hydroxid železitý na povrchu vláken

Oxidace Mn2+
 Leptothrix je schopný oxidovat vedle železa i mangan
 vznik čtyřmocných sloučenin
OXIDACE VODÍKU
Vodíkové bakterie
 chemoorganotrofní bakterie schopné získávat energii oxidací H2
 obligatorní chemolitotrofní vodíkové bakterie nejsou známy

OXIDACE METANU
Metanové bakterie
 metan je oxidován metanovými bakteriemi (rod Methylomonas – chemolitotrofní,
Hyphomicrobium – chemoorganotrofní)
 mezistupněm oxidace je formaldehyd

Anaerobní respirace
 chemoorganotrofní bakterie
 chemolitotrofní bakterie – vzácněji

Anaerobní respirace chemoorganotrofních bakterií

 organický substrát je oxidován přenosem protonů a elektronů na kyslík vázaný v anorganické
látce

 organický substrát je současně zdrojem energie i uhlíku

 probíhá v dýchacím řetězci (cytoplazmatická membrána)
 procesy:
1. redukce dusičnanů – denitrifikace
2. redukce sulfátů – desulfurikace
3. redukce oxidu uhličitého CO2 na metan CH4 – metanové kvašení
 procesy probíhají za striktně anaerobních podmínek

REDUKCE DUSIČNANŮ NA DUSITANY = DENITRIFIKACE

1. stupeň (neúplná redukce)
 nitrát reduktáza je membránově vázaný enzym obsahující molybden
 syntéza nitrát reduktázy je striktně blokována molekulovým kyslíkem
 na 1mol NO3 - 2 molekuly ATP
 hromadění vytvořeného dusitanu potlačuje růst bakterií
 organismy: E.coli, Proteus vulgaris, Staphylococcus aureus, další fakultativně anaerobní
bakterie např. Pseudomonas aeruginosa
 Fp = flavoprotein
 FeS = bílkovina s nehemově vázaným Fe-S
NO3- + 2e- + 2H+ ->>>> NO2- + H2O
  zdrojem vodíku a elektronů může být jakákoliv organická látka

2. stupeň (úplná redukce)

 uskutečňují amonifikační bakterie

3. stupeň denitrifikace
 denitrifikace = proces redukce dusitanů na N2 nebo N2O nebo směs obou plynů

REDUKCE SULFÁTŮ = DESULFURIKACE

 donorem elektronů a protonů je buď a nebo organická látka, plynný vodík
 jako akceptor H+ vystupuje síran, siřičitan, thiosíran, tetrathionát atd.

METANOVÉ KVAŠENÍ
Redukce metanogenními mikroorganismy

Redukce na CO2 a CO
1. stupeň (neúplná redukce)
 konečným produktem je metan
 organismy jsou striktní anaerobní !! (jsou podstatně citlivější ke kyslíku než denitrifikační
nebo desulfurikační bakterie)
 jako zdroj vodíku a elektronů nikdy nevyužívají cukry a aminokyseliny
 jsou dvě skupinny metanogenních organismů
a) využívajích jako akceptor protonů a elektronů CO2  metanogenní
b) jako substrát slouží H2, nižší mastné kyseliny, primární alkoholy, izoalkoholy 
homoacetogenní

Redukce CO

 organismy: Methanobacterium formicum a další Metanococcus, Metanosarcina

 význam: geochemický (ložiska ropy), biochemický (metanogeneze u přežvýkavců)
Některé alternativní akceptory elektronů v anaerobní respiraci

 Desulfotomaculum auripigmentum
 redukuje arsenát po redukci síranů – As2S3 – je vytvářen intracelulárně i extracelulárně
 produkce „minerálů“ se označuje jako biomineralizace
 tvorba As2S3 v prostředí je součástí detoxikačních procesů v prostředí
13. ÚVOD DO VIROLOGIE
- virus chřipky, virus EBOLA, virus HIV – obrázky

Obecná charakteristika virů

- jsou to živé organismy
- pozorovatelné elektronovým mikroskopem
- mají vlastní NK, která se přenáší z generace na generaci (z mateřského jedince na dceřiný)
- nebuněčné mikroorganismy
- množí se pouze uvnitř živé buňky – vnitrobuněčný parazit
- virová částice se nazývá virion
- velmi malé (20-300nm)
- skládá se z NK (RNA nebo DNA, nikdy nejsou obě dvě současně jako je tomu u buněk)
- obklopeny ochranných proteinovým obalem – kapsid – bílkovinný obal (u viroidů – parazité
rostlin není bílkovinný obal – mají pouze RNA)
- NK obsahují pouze několik genů (2 u parvovirů až 200 u poxvirů)
- obsahuje genetické informace:
• pro vytváření proteinového obalu
• zajištění replikace vlastního chromozomu
• integraci virionů do buňky
• uvolnění z hostitelské buňky

Stavba virů
- tvar je určen tvarem proteinového kapsidu:
1. kubický – má hrany seseknuté, vypadá jako diamant (ikosaitrická struktura)
2. helikální – bílkovina obtočena kolem spirálně stočené DNA uvnitř
3. kombinovaný

- kapsid
 složen z kapsomerů (identické proteinové podjednotky – pentony, hexony)
 nukleokapsid = kapsid + NK
 obalený virus – další lipidová membrána získaná z cytoplazmatické membrány
infikované buňky; často živočišné viry

• Bakteriofág – virus napadající bakteriální buňky (každý typ buňky může být napaden virem,
specifita spočívá v tom, že ne každý virus může napadnout každou buňku), hlava je kubická,
bičík je helikální, příchytné vlákno, bazální destička; bičík může stlačit, vystoupne pochva –
z něho hrot – propíchne buňku bakterie a tím projde NK do buňky; má kapsid a NK
Chemické složení virů
• NK
• bílkoviny (obal)
• lipidy – u obalených virů (v membráně)
• sacharidy – u obalených virů

Nukleové kyseliny
- všechny typy NK jaké existují
- dvouřetězcová DNA (lineární, kruhová)
- jednořetězcová DNA (lineární, kruhová)
- dvouřetězcová RNA
- jednořetězcová RNA

Bílkoviny
- kapsidové – vytvářejí spontánně kapsomery a kapsid z polypeptidových řetězců (kapsomery
tvoří kapsidy)
- jednotlivé polypeptidové řetězce tvoří shluky, které se nazývají kapsomery
- funkce bílkovin:
• ochranná (ochrana virového genomu)
• rozpoznávací (vyhledávání citlivých hostitelských buněk)
• katalytická (enzymy u složitějších virů)
• regulační (mohou ovlivňovat např. replikaci buněčné DNA
• antigenní (schopnost vyvolávat v napadeném organismu tvorbu protilátky)

Základní rozdělení virů

Podle hostitele
• viry prokaryot – bakteriofágy, cyanofágy; spec. pouze pro prokaryota
• rostlinné viry – specifické pouze pro rostlinné buňky
• živočišné viry (antroponózy – způsobují choroby přenosné mezi teplokrevnými organismy),
řada živočišných virů není přenosná na jiný druh (ale např. ptačí chřipka je přenosná i na jiný
druh) – shift (přenos i na člověka – posun ve struktuře)
• viry člověka
Bakteriofágy
- pentony (na ploše), hexony (v rozích)
- uvnitř je DNA
- límeček, stažitelná pochva
- bazální destička, z ní vlákna bičíku – absorpce na povrch
- na konci bičíku jsou hroty propichávající povrch hostitelské buňky
- T4 BAKTERIOFÁG (T sudé fágy)
- T liché fágy - nemají stažitelný bičík
- některým dokonce chybí bičík, nebo chybí hlavička (DNA v pochvě)

Životní cyklus bakteriofágů

- co se děje po napadení organismu
- E.coli má kruhový chromozom, bakteriofág se díky vláknům bičíku naváže na spec. místo na
povrch buňky E.coli, po absorpci na povrch buňky se díky schopnost bičíku provlíknout
povrchem buňky se dovnitř dostává NK (zde DNA) – DNA se začne replikovat (má regulační
geny), vznikne spousta krátkých fragmentů – replik virového charakteru, některé repliky se
přepíší a podle nich se stejných mechanismem jako se přepisuje informace z chromozomu
z buňky se přepíše informace z chromozomu do virové DNA), zbytek replik až se nareplikují
bílkoviny (které mají tendenci se shlukovat po 5 pak po 6 – bílkovina krystalizuje do struktury
ikosaedru, připojí se bičík, zbytek bílkoviny, která se nepodílí na stavbě kapsomery, ale má
funkci rozpuštění buněčné stěny bakterie) = LYZE
- ve fázi fragmentu DNA může dojit k tomu, že má tendenci navázat se do chromozomu
hostitelské buňky, řazením integrací do chromozomu host. buňky se volná virová DNA změní
v profág, buňka nic netuší, je obelstěna, je delší o kousek fragmentu DNA, má pořád
schopnost se replikovat, tak se množí, vzniká napadené potomstvo = pokračuje po mnoho
generací, pak se profágu někdy přestane tam líbit, uvolní se a vyzuje a nastane fáze lýze =
proces LYZOGENIZACE; viry, které se podílejí na lyzogenizaci se nazývají mírné
- to kdy se to stane je indukováno z vnějšího prostředí: vysoká teplota, hladovění, chemická
látka
Lytický cyklus
• adsorpce, penetrace do buňky, replikace v DNA, transkripce, translace, tvorba virionů a jejich
uvolnění
• produktivní odezva
• je vytvořeno více kopií viru
• virové částice jsou uvolněny po lýzi hostitelské buňky nebo virus opouští buňku bez její lýze

Lyzogenní konverze
• represe genů, integrace do cDNA – vznik profágu (proviru), udržení lyzogenního stavu
• excize z DNA (UV, chemické I.), maturace (shromáždění fágové DNA a proteinů za tvorby
zralých virionů), eluce (uvolnění virionů z hostitelské buňky pomocí lysozomu, který se
syntetizuje v pozdější fázi infekce)
• excize uvolnění, maturace dozrávání, eluce uvolnění
• latentní stav = virální NK je zabudována do chromozomu hostitele a replikuje se jako součást
chromozomu hostitele
• profág může kódovat proteiny, které mění vlastnosti hostitele, např. u bakterií zvyšuje
patogenitu
- Clostridium botulinum botulismus
- Corynebacterium diphteriae černý kašel
- Streptococcus pyogenes spála
• patogenita je určena přítomností genů nesoucí profágy napadající buňky
• po eliminaci profága nejsou bakterie schopny syntetizovat toxiny způsobující nemoci
(botulismus, záškrt, spálu)
• toxiny kódovány fágovými geny, které jsou exprimovány pouze po integraci fágové DNA do
bakteriálního chromozomu
• viry způsobující nádory u zvířat = exprese virální DNA vede k získání nových vlastností
hostitelské buňky (Vong viry ? VO viry)

Shrnutí obecných poznatků

- viry mohou infikovat, množit se a lyzovat buňky rostoucí v monovrstvě, což vede k tvorbě
plak
- virus často mění vzhled buněk (cytopatický efekt)
- počet virionů lze stanovit počítáním virionů pod elektronovým mikroskopem
- titr viru = zředění viru, při kterém je 50% inokulovaných hostitelských buněk infikováno nebo
zabito, snažíme se určit infekční nebo letální dávku (LD50 letální, ID50 infekční dávka) – dávka,
která způsobí že 50% buněk bude zlyzováno nebo 50% bylo napadeno
- mnohé živočišné viry mohou srážet (aglutinovat) červené krvinky (hemaglutinace), jde o
interakci bílkovin kapsidu s povrchem hostitelské buňky (myxoviry – virus chřipky)
hemaglutinační text, myxoviry způsobují srážení bílkovin

Viry živočišných buněk a člověka

Klasifikace virů
• obtížná
a) proměnlivost
b) účel  přírodovědná klasifikace (fylogeneze a evoluce – vlastnosti genetické,
morfologické)
 medicína (patogenita, způsob přenosu, specifita hostitelské buňky,
imunitní odpověď)
 • základní kritéria klasifikace stanovuje ICTV (International Committee on Taxonomy of
Viruses), vydává, publikuje pro nově identifikované viry klasifikační přístupy
• polytetický klasifikační přístup – komplexní dynamický přístup – spojuje biologické i
medicínské kritéria – morfologie, typ DNA, stanovení nukleotidových sekvencí, typ
hostitelské buňky, serologické vlastnosti) - tak abychom se strefili do specifičnosti viru
• základní jednotkou klasifikace je DRUH (je však abstraktním pojmem) charakterizovaný
prototypovým kmenem (soubor relativně homogenních laboratorně izolovaných kmenů)
• dnes indetifikováno 1550 druhů rozdělených do 3 řádů, 69 čeledí, 243 rodů
• viry jsou mnohem více proměnné než bakterie

Dělení podle typu NK

- základní dělení: DNA viry a RNA viry
- charakter NK
• dvouvláknová nebo jednovláknová
• segmentovaná nebo nesegmentovaná
• kruhová nebo lineární
• dále rozlišujeme uspořádání koncových částí – permutované, nepermutované,
kohézní, LTR..(konkatenát)

Dělení dle povrchových struktur

- je významné z praktického hlediska -> charakter povrchu ovlivňuje:
• antigenní charakter
• adsorpci a penetraci
• odolnost vůči vnějšímu prostředí
- základní dělení obalené a neobalené
• obalené jsou citlivější na desinfekci (zejména na org.I. – etér a kvarterní soli) a vůči
vnějšímu prostředí; obaly obsahují glykoproteiny, které zodpovídají za virulenci, ale
jsou též antigenní
• neobalené – jsou odolnější na vnější podmínky a lépe adsorbují a penetrují do
hostitelských buněk

DNA živočišné viry

- gen informace DNA
1. dvouřetězcová DNA = papovaviry, adenoviry, herpes viry, poxviry
2. jednořetězcová DNA = parvoviry
3. dvouřetězcová RNA = reoviry
4. pozitivní řetězec RNA = nejprve je jednořetězcový, v buňce se vytvoří druhý řetězec, vznikne
dvouřetězcová RNA, podle řetězce (mRNA) se pak tvoří bílkoviny vytvářející kapsid, patří zde
pikornaviry, togaviry
5. negativní řetězec RNA = minus řetězec RNA komplementární s mRNA, v buňce hned dojde
k translaci – tvorbě bílkovin, patří zde rabdoviry a paramyxoviry (1 molekula RNA),
ortomyxoviry, bunyaviry a arenaviry (segmentovaná RNA)arenaviry jsou viry přenášené
hmyzem
6. RNA viry s reverzní transkriptázou = viru se dostává do host. buňky, přepíše se do DNA
pomocí reverzních transkriptáz, ta z DNA do mRNA, pak se tvoří bílkovina, patří zde retroviry
Způsoby interakce viru s živočišnou buňkou
Produktivní
- vede k lýzi buněk
- hostitelská buňka se nazývá permisivní
- Poliovirus, Herpesvirus

Perzistentní
- virus nelýzuje buňku, ale virus pučí z buňky
- hostitelská buňka přežije a množí se
- latentní
- integrace virálního genomu do genomu buňky – provirus

Adenoviry
- dvoušroubovicová DNA
- vnímavé k cylindrickému výstelkovému a přechodnému epitelu (sliznice)
- přenos kapénkovou infekcí (vzduchem)
- virus je vylučován hleny a stolicí a vodou při koupání
- vyvolávají akutní záněty nosohltanu, spojivek, moč. měchýře

Papilomaviry
- DNA virus
- váže se přímo nebo nepřímo (po interakci s onkoproteiny pRb a p53) na jadernou cDNA –
zasahují do regulace syntézy DNA (může vytvářet provirus)
- indukují tvorbu papilomů (bradavic) - způsobují na kůži degenerativní změny v podobě
bradaviček
- indukují tvorbu Ca – děložního krčku HPV
• HR HPC high risk - 40 typů, nejčastější u nás typy 16 a 18 – prekarconogenozy a CA –
celosvětově 270 tis. úmrtí /ročně; v ČR 1 tis. Onemocnění, z toho 400 úmrtí/ročně na
rakovinu děložního čípku)
• LR HPV – low risk – původci genitální bradavice
• prevence – očkování – ve věku 13let – 2 vakcíny – kvadrivalentní – proti typům 6, 11 a 16
a 18; a duální – jen proti 16 a 18 typu

Herpes viry
- DNA viry
• alfa herpes (HSV1 – stomatitida keratitida - puchýřky na kůži, rtu a HSV2 – encefalitida),
opary u různých obratlovců včetně člověka, HSV3 – varicella (plané neštovice), varicella
zoster (pásový opar)
• beta herpes u lidí – cytomegalovirus HSV5 – infekční mononukleóza (jaterní onemocnění
podobné žloutence, má následky – může zanechat prekarcinogenní malformační změny),
malformační změny novorozenců (mozek); mononukleóza typická pro pubertu a
adolescenci (projeví se bolestí v krku, zvětšení jater – doktor často nasadí ATB, ale ty
nefungují – je to virus – nejde ze začátku poznat, že to není angína)
• gama herpes (EB virus, KSHV) – Burkitův lymfom, hepatitida, kaposiho syndrom, CA
nasofaryngu (rakovina) atd.
Životní cyklus Herpex simplex
- normální herpes
- buňka dlaždicovitého epitelu – sliznice
- infekční viry – kapsida a nahoře je nukleokapsida, nahoře ještě plášť, dovnitř není známo, jak
se dostane, ale pravděpodobně pinocytózou
- virus nechá obal venku, dovnitř vstupuje kapsida, z ní se uvolňuje dvoušroubovicová DNA a ta
hledá jádro a jadernými póry vstupuje do jádra, zde dochází k transkripci do mRNA a přepisu
gen. inf. na ribozomech v ER, současně dochází k replikaci DNA
- natvoří se bílkoviny virového charakteru vstupující dovnitř jádra, kde obalují repliky, vytvoří
se kapsida a prorůstají jadernou membránou a ER, přičemž napovrch dávají membránu
z těchto struktur – to je jejich obal (ukradnou obal z těchto struktur)

Picornaviry
- 1 řetězcová RNA
- rod Enteroviry – gastrointestinální infekce lidí i zvířat
• poliovirus – vyvolává poliomyelitidu (obrna)
• echoviry (aseptická encefalitida)
- rod Rhinoviry (jsou citlivé na nízké pH, jsou inaktivovány žaludečními šťávami) – vyvolávají
rýmy (virová rýma skončí do 5 dnů, rýma se dá rozeznat podle hlenu - zelený a páchnoucí je
bakteriální původ – je třeba léčit jinak)
Arboviry
- viry přenášené hmyzím vektorem – množí se v krev sajících členovcích (klíšťata, komáří,
muchničky)
- dvojí cyklus hmyz x obratlovci (střídání hostitele)
- viry encefalomyelitidy (klíšťová encefalitida – očkování, virus žluté zimnice), ohniska nákaz
klíšťaty se mění
- viry horečky dengue – oblast Afriky

Další viry způsobující onemocnění

+ virus vztekliny
- virus příušnic
- virus parainfluenzy – není to pravý orthovirus, zánět horních cest dýchacích
- virus morbillae – spalniček
- pneumoviry – RS – virus způsobuje bronchitidu
Orthomyxoviry – viry chřipky
- negativní 1 řetězcová RNA
- celosvětově 3 typy: influenza A, B, C
- genom 8 segmentů v každém je 1 gen
- geny H a N – pro povrchové struktury (H-hemaglutinin a N-neuramidasa)
- světové pandemie:
• typA H1N1 = Španělská chřipka (1918-1920 zemřelo 50 mil lidí), přispěla k ukončení I.
světové války (50 mil. lidí, asi proto, že to bylo válečné období)
• typA H2N2 = Asijská chřipka (1957-1958 zemřelo 1,5 mil lidí)
• typA H3N2 = Honkongská chřipka (1968 zemřel 1 mil lidí)
- každým rokem onemocní asi 1 milion lidí  očkování se provádí od září do poloviny prosince
(handicapovaní lidi – nemocní, staří)
- léčba – zanamivir (lék Relenza) a oseltavir (lék Tamiflu) - inhibitory bílkoviny neuronidázy 
zabraňují dalšímu šíření infekce, neboť virové částice se nemohou uvolňovat z napadených
buněk
- epidemie – velké území (určena počtem nemocných), pandemie (celý svět)
- chřipkový virus – přenáší se z různých druhů, nejčastěji z ptáků, pak se přenáší na domácí
zvířata a odtud na člověka

Virus ptačí chřipky

- identifikován 1961, 1997 první případ lidského onemocnění, dosud neprokázán přenos
z člověka na člověka (ale ne úplně, buď šlo o malé děti, nebo o nesprávný chov – nesprávné
nehygienické podmínky – nakazili se od slepic)
- H5 kdyby se změnila na H3 H1 atd., tak by byla pro člověka nebezpečná, jinak ve formě H5
není pro člověka nějak nebezpečná

Retroviry
- dřeň obsahuje 2 molekuly negativní RNA
- dělí se na:
• onkogenní – nesou gen vonc (onkoviry)
• lentiviry – HIV a HTLV – množí se v makrofázích, HIV v T4 lymfocytech, detekce
přítomnosti HIV se provádí ELISA testem na protein p24
- HIV končí smrtí
- AIDS způsobuje HIV virus, několik skupin HIV virů (je možné že se množí i jinou cestou než
krví)

1. onkogenní - viry této podčeledi vyvolávají u ptáků a celé řady savců leukózy a solidní tumor,
pro člověka jsou patogenní onkoviry, napadající lymfocyty: HTLV I (Human T-cell Leukemia
Virus) a HTLV II
2. lentiviry - lidské viry imunologické nedostatečnosti označované zkratkou HIV – způsobují
onemocnění AIDS
 AIDS
• Průběh onemocnění = AIDS probíhá tak, že u pacienta střídavě dochází ke zhoršení a zlepšení
stavu, přičemž období zlepšení znamená návrat k více či méně normálnímu klinickému stavu.
V průběhu 2. až 6. týdne (nejčastěji 3. a 4. týden) po infikaci HIV se u 60 - 70 % infikovaných
osob projeví příznaky připomínající chřipku nebo mononukleózu. (U dalších infikovaných lidí
se žádné příznaky neprojeví.) V tomto případě hovoříme o primoinfekci nebo-li akutní
primární HIV infekci. U infikovaných jedinců se začnou vytvářet protilátky proti HIV, které
bude možno prokázat sérologickým testem v průměru do 2 měsíců od infekce. Stanou se tedy
HIV pozitivními.
• Prevence = Účinnou prevencí je chráněná soulož, s použitím prezervativu. Přerušovaná soulož
ani užívání hormonální antikoncepce a poševního pesaru nejsou ani při nejmenším
dostatečnou ochranou. Dále by měl každý, kdo je ve styku s HIV postiženým, užívat vlastní
hygienické potřeby a těhotné ženy s AIDS by neměly své děti kojit.
• Pandemie = Šíření pandemie AIDS je jedním z hlavních problémů řady rozvojových zemí. Na
světě je dnes okolo 40 milionů nakažených, 3/4 z nich žijí v subsaharské Africe. V některých
afrických zemích je nakažena i čtvrtina populace. Silně postižena je také jižní Asie, zejména
Indie. V Evropě pak země bývalého Sovětského svazu. Největší počet nakažených HIV žije v
Jižní Africe, Nigerii a Indii.
• Léčba = Současná lékařská věda není schopna AIDS vyléčit, dokáže ale oddálit jeho propuknutí
a zpomalit jeho průběh. Nejúčinnější je v současné době použití antiretrovirových virostatik v
režimu tzv. kombinované antiretrovirové terapie, ve stadiu AIDS je součástí léčby také
potlačování oportunních infekcí.

Životní cyklus retrovirů

- obalený, dovnitř kapsida, uvolňuje se RNA, ta se přepisuje do dna, vzniká kruh DNA vstupuje
do jádra, vzniká provirus a přepisují se do mRNA (transkripce), mRNA se na ribozomech
přepíše gen informace (translace), vzniknou bílkoviny obalující RNA a vytváří se virion, který
má kapsidu a prorůstá buněčnou stěnou a bere si obal
- HIV stejný cyklus
- Retroviry se replikují v cytoplasmě a dozrávají pučením z cytoplasmatické membrány napadené buňky.
Převedením své genetické informace na dvouvláknovou DNA pomocí reverzní transkriptázy také
získaly schopnost integrovat se do buněčného genomu jako tzv.provirus, neaktivní forma viru, která je
však předávána všem potomkům nakažené buňky. V této formě je také dokonale chráněn
před imunitním systémem hostitele - infekce retroviry je vždy doživotní, i když sama infekce nemusí
nutně znamenat smrt nositele viru.
Priony
- prion = proteinová infekční částice, která neobsahuje NK
- není to virus ani viroid, není živá, není to organismu množící pomocí NK
- patogenní varianta proteinu PrPc je přirozeně produkován nervovými buňkami
- normální PrPc (prion protein cellular) je přeměněn posttranslační modifikací na PRPsc (prion
protein scrapie), během které získá vysoký obsah beta-struktur (změní se struktura proteinu
a vytváří se beta skládaný list)
- způsobuje nervové onemocnění (neurodegenerativní nemoci), v první fázi degenerativní,
v poslední smrtelné
- bovinní spongiformní encefalopatie – nemoc šílených krav BSE, v roce 1981 se zjistilo, že
existuje nemoc šílených krav (na Britských ostrovech poprvé – šířila se směrem do Evropy)
- už předtím se vědělo, že existuje nemoc svrbivka (ovce a kozy), že existuje nervová nemoc u
norků a jelenů (encefalopatie) a také nemoc kuru – vědělo se, že jsou způsobený pomalými
viry, ale není to ono, je to změna normálních bílkovin v bílkovinu defektní
- kuru Nová Guinea = v roce 1957 C. Gajdusek zjistil, že kuru se přenáší (pálili mrtvé, jejich
popel smíchali do banánu a jedli to děti a ženy – a tím onemocněli především ženy a děti; na
nové Guiney byl zakázán „kanibalismus“ – v popelu byla přítomna bílkovina prion), objev
prionu – Prusiner
- Creutzfeldt Jacobova choroba – výskyt u starších
lidí nad 60let, u člověka se stane něco, co vede
k tomu, že z původní bílkoviny se stane
degenerovaná, v mozku se vytvoří dírky (jsou
známá onemocnění až ve 4 generacích – dědičné,
jde o mutaci v genu pro Prp – vznik defektního
PrPsc je 100tis x častější než u normálních
jedinců); průměrný výskyt 1-3 případy na 1 mil.
obyvatel – zřídká choroba

Léky v léčbě virových infekcí srovnání BSE a CJ

Viry napadající hmyz

- některé viry jsou pro hmyz vysoce patogenní (bakuloviry) a používají se jako biologická
kontrola hmyzu

Rostlinné viry
- značné množství vážných rostlinných chorob je způsobeno viry
- žloutnutí lístků, kroužků a čáry na listech, nevyvinuté rostliny, někdy abnormální růst
- rostliny se většinou z virové infekce nevzpamatuje
- pěstování rostlin záměrně infikovaných viry – panašované listy, pestrobarevné tulipány
Mechanismus přenosu rostlinných virů
- rostlinné viry se neváží na specifické receptory
- vstupují různými poraněními v buněčné stěně
- velmi odolné proti inaktivaci – virus tabákové mozaiky
- přenášeny například z půdy, semeny, hlízami, pylem, roubováním, hmyzem, houbami…
40 otázek ke zkoušce - končí prionama, to dál v otázkách nebude, v otázkách je také co je to karanténa =
Karanténa je držení osob nebo zvířat na izolovaném místě za účelem pozorování, zda se u nich projeví příznaky
nějaké nemoci. Je užívána na lidech, které přicházejí z regionů ohrožených epidemií. dočasná izolace