Jared Diamond – Domestikace (In: Osudy lidských společností)

Archeologové dlouho považovali zrod zemědělství za tak dramatickou událost, že dostala označení
„neolitická revoluce". Jako mávnutím proutku mělo zemědělství proměnit potulného nomáda v
usedlíka vytvářejícího první velké civilizace. Výzkumy dokazují, že skutečnost byla mnohem složitější.

Konec poslední doby ledové poznamenaly výrazné klimatické zvraty spojené s vymíráním velkých
zvířat. Pravěcí lovci museli hledat novou kořist. Poradili si. Začali lovit malá zvířata a sbírali rostliny,
které dříve opomíjeli, protože vyžadovaly před konzumací složitou úpravu. Už nekočovali za stády
mamutů, koní či sobů a usadili se.

Jak se lidé naučili sít a sklízet

Obyvatelé prvních osad patrně vyvinuli složité kulty i náboženství. Součástí obřadů mohly být i
prosby za úrodu planých rostlin, při kterých se vysévala na posvátných místech semena. Sběrem úrody
této „duchovní setby" se lidé poznenáhlu naučili sít a sklízet.
Pozvolný a nerevoluční vznik zemědělství dokládají nálezy ze Sýrie, kde lidé sbírali plané žito už
před 17 000 roky. Před 13 000 lety začali tuto obilninu i pěstovat, ale sklizeň je neuživila a doplňovali
ji sběrem. Zemědělci „na plný úvazek" se z nich stali teprve před 8500 roky.
Rozhodnutí našich předků praštit se životem lovců a sběračů a vydat se na životní dráhu zemědělce
se s odstupem 12 tisíciletí jeví jako vynikající tah. Jenže to nemohl pravěký člověk vědět. „Lovec na
rozcestí" neměl v okolí jediný příklad prosperující zemědělské společnosti. Asi to bylo dobře, protože
kdyby lidé tušili, co je čeká, sevřeli by luk pevně v hrsti a odmítli by se ho pustit. První farmáři dřeli
do úmoru. I Křovákům z nehostinné pouště Kalahari stačí na zajištění dostatku jídla v průměru 1,5
hodiny denně. Zemědělci pracovali od slunka do slunka.
První setba a pokusy o zdomácnění zvířat nebyly výsledkem svobodné volby, ale krokem, k němuž
lidi dohnala nepřízeň osudu. Rostoucí usedlou populaci neuživil jen sběr a lov. A jakmile se jednou
lidé stali závislými na plodinách a domácích zvířatech, uzavřeli si cestu zpátky. Jejich populace prudce
rostla.
Ženy lovců neměly pro děti jinou potravu než mateřské mléko. Kojení a dlouhé cesty je stály tolik
sil, že otěhotněly jednou za čtyři nebo pět let. Ženy rolníků krmily děti už v útlém věku obilnou kaší a
mlékem zvířat. I když dřely na polích, stihly porodit za život dvakrát tolik dětí než ženy lovců.
Rostoucí počet hladových krků nebylo možné uživit jinak než dalším rozvojem zemědělství. Z honu za
potravinami diktovaného populační explozí se lidstvo nevymanilo dodnes.

Proč nezdomácněl mravenečník

Syrská domovina prvních pěstitelů žita leží v oblasti označované jako „úrodný půlměsíc". Právě zde,
v zemích Předního východu, spatřily světlo světa jedny z nejdůležitějších kulturních plodin, jako je
pšenice, ječmen nebo žito. Úrodný půlměsíc dal lidstvu i luskoviny, např. hrách, čočku nebo cizrnu.
Zcela výsadní postavení mu patří i v domestikaci zvířat, protože tu zdomácněla prasata, ovce, kozy,
skot, osli a možná i koně.
Eurasijský kontinent v domestikaci zvířat vítězí nad zbytkem světa vysoko na body. Jeho obyvatelé
zdomácnili 13 ze 72 dostupných druhů velkých savců. Kromě zmíněných „chovanců" z úrodného
půlměsíce tu má původ i sob, buvol, jak, jednohrbý i dvouhrbý velbloud a tuři banteng a gayal.
Obyvatelům subsaharské Afriky se nabízelo více než 50 stejně mohutných savců, ale
nedomestikovali ani jednoho. Dávní Američané zdomácnili z přírodní nabídky 24 velkých savců jen
lamy.
Byli pravěcí obyvatelé Evropy a Asie mistry v chovu zvířat? Pravda je prozaičtější. Evropané a
Asijci měli to štěstí, že na jejich kontinentech žili savci, kteří byli přímo předurčeni pro úspěšný chov.
Zbývající kontinenty jsou na vhodné druhy chudé.
Některým velkým savcům lidé těžko zajistí dostatek potravy. To je důvod, proč nikdy nezdomácní
mravenečník. Více než metrákovou gorilu hendikepuje pro domestikaci pomalý růst. Zdomácnění
nosorožce brání jeho zlá nátura. Mnozí velcí savci (například panda velká) se v zajetí špatně
rozmnožují a jejich chov by brzy zhynul na úbytě.
Důležitým předpokladem pro zdomácnění je organizace stád, ve které zvířata sledují vůdčího
jedince. Při chovu těchto zvířat přechází role „vůdce" na člověka, který pak zvířata snáze ovládá.
Absence tohoto pudu je objektivní překážkou pro zdomácnění severoamerické ovce tlustorohé, která
se zdá pro chov stejně vhodná jako ovce domácí. Pro zdomácnění se nehodí ani gazely, které se
snadno plaší a propadají panice.
O tom, že Evropané nebyli zdatnějšími chovateli než obyvatelé jiných světadílů, svědčí fakt, že si
stejně jako Afričané vylámali zuby na domestikaci zebry. Ta „propadá“ při zdomácňování především
z dobrých mravů, protože zběsile kouše.

Proč Inkové nedobyli Evropu

Podobně jako mezi zvířaty, existují také snadno a obtížně „ochočitelné" rostliny. Klasickým
příkladem je mandloň a dub. Oba stromy poskytují výživná semena, ale jejich konzumaci brání hořké
látky. Čas od času se v přírodě objeví strom, jehož plody jsou díky genetické odchylce jedlé. Z
podobného mutanta vyšlechtili asijští zemědělci mandloň a ta se rozšířila do zbytku světa.
Dubu zůstala podobná kariéra uzavřena. V případě mandloně je ztráta hořkosti podmíněna jediným
genem a rostliny vypěstované ze „sladkých" semen si žádoucí vlastnost udrží. K potlačení hořkosti ža-
ludů se musí sejít více mutací. V plodech „sladkého" dubu se kombinují vlohy novým způsobem a
strom, který z nich vyroste, plodí opět hořké plody.
Rostliny vhodné pro domestikaci jsou celkem vzácné kvítí. Z 200 tisíc druhů vyšších rostlin jich lidé
domestikovali zhruba stovku.
Zdomácnělé rostliny a zvířata začaly spolu s prvními zemědělci rychle dobývat svět. A opět to byla
Evropa a Asie, kterým se pro šíření zemědělství nabízely ideální podmínky.
Eurasijská pevnina otevírá nedozírné prostory pro šíření zemědělství ve směru východ - západ. To je
velmi výhodné, protože zemědělci putující ve směru rovnoběžek nepřecházejí do jiných klimatických
pásem a nacházejí stále stejné podmínky.
Osy afrického a amerického kontinentu směřují od severu k jihu a předávání zemědělských novinek
tu vázne. I tak skvělá plodina jako kukuřice putovala před příchodem Španělů Amerikou jen pomalu.
Spolu se zemědělstvím se šířily i technické novinky, například kolo či písmo, a také z toho dokázala
nejvíce vytěžit Evropa. Čína s ní držela krok až do středověku, kdy pod tuhou centrální mocí císařů
ztratila dech, zatímco politicky roztříštěná Evropa se stala líhní dalších inovací.
Jen s trochou nadsázky můžeme říct, že právě díky náskoku Evropy získanému rozvojem
zemědělství mohl španělský pasák vepřů Francisco Pizarro dobýt říši Inků. Ze stejných důvodů
nepřipadalo do úvahy, aby u břehů Starého světa přistálo loďstvo balzových vorů posledního inky
Atahualpy a jeho vojska rozvrátila Španělsko.
Pizarro a další dobyvatelé si kromě střelným prachem a ocelí podmanili cizí říše i další zbraní, za niž
vděčili zemědělským kořenům své civilizace. První chovatelé se dostávali do těsného kontaktu se
zvířecími viry a bakteriemi. Přitom se nakazili od zvířat tuberkulózou, chřipkou, spalničkami a možná
i neštovicemi.
Tato daň za zdomácnění zvířat přinesla prvním zemědělcům vydatný „úrok" při expanzi za hranice
původních domovů. Chovatelé získali vůči zvířecím nemocem odolnost a nesli si je s sebou jako
biologickou zbraň. Zemědělci většinou nepředávali lovcům a sběračům v sousedství své „know-how",
ale nekompromisně je „převálcovali". Lví podíl na tom měly i infekční choroby, na které lovecké
populace masově vymíraly.
Přesto neměli první zemědělci na růžích ustláno. Naopak. Dřeli do úmoru, byli nemocní a navíc
zaměnili pestrou a na živiny bohatou stravu lovců a sběračů za monotónní dietu založenou na několika
málo plodinách. Jejich kostry nesou neklamné stopy po podvýživě. Strava s převahou obilnin byla
chudá na bílkoviny a k jejímu zkvalitnění přispělo až pozdější pěstování luskovin.
Budoucnost domestikace
Zemědělec rychle měnil rostliny a zvířata tak, aby co nejlépe vyhovovaly jeho potřebám. Odborníci
ale netají skepsi při odpovědích na otázku, zda bude domestikace zvířat a rostlin pokračovat a zda s
přispěním molekulární genetiky a biotechnologií dokonce nechytne druhý dech.
V posledních staletích se podařilo člověku zdomácnit jen malá zvířata (např. polární lišku, činčilu
nebo králíka), která nedosáhla hospodářského významu srovnatelného s „velkou pětkou" - prase, skot,
ovce, koza a kůň. Pokusy rozšířit „velkou pětku" o antilopu losí, zebru nebo tura pižmového haneb ně
ztroskotaly.
Také na polích se zřejmě neobjeví nové významné plodiny. Začínají se sice pěstovat nové druhy
ovoce a zeleniny, ale „bombu" kalibru rýže nebo kukuřice zemědělci v rukávu nemají. Největší
„hity" mezi organismy vhodnými pro zdomácnění nám vyfoukli dávní předkové. Na nás zbyly jen
oříšky, které nebude lehké rozlousknout.
S rozvojem zemědělství se měnil i člověk a domestikoval sám sebe. Musel se vypořádat s nároky
nového jídelníčku. S konzumací mléka se v populacích Evropy a některých oblastí Afriky začali
prosazovat lidé, kterým po završení kojeneckého věku nezmizel ze střev enzym pro trávení mléčného
cukru.
Strava založená na zemědělských produktech obsahuje více nasycených tuků a jednoduchých cukrů
a ve srovnání s potravinami lovců a sběračů je chudší na minerály, vlákninu, nenasycené tuky. I to
musely zemědělské civilizace zvládnout.
Ani tento trend se nezastavil a strava lidí z rozvinutých zemí se původní stravě lovců stále vzdaluje.
O to větší šok prodělávají etnika, která přešla na stravu evropského typu teprve nedávno. Lovec, který
vyměnil luk za vozík v supermarketu, se ocitá v situaci, na jakou jeho tělo není uzpůsobeno. Jejich
„domestikace" je překotná a následky jsou alarmující.
Původní obyvatelé pacifického ostrůvku Nauru trpí ze 70 procent cukrovkou druhého typu, při níž
tělo nedokáže správně hospodařit s cukry, které se do něj valí s kaloricky vydatnou stravou.
Stejně jsou na tom další etnika. Tato závažná choroba postihuje jejich příslušníky už kolem dvacítky
a snižuje jejich šance na zplození potomků. Stáváme se svědky nekompromisního řádění „přírodního
výběru" vyřazujícího nositele těch genů, jež činí člověka k neblahým následkům moderní civilizace
nejvnímavějším.
Stejný trend začíná být patrný i v nejlidnatějších zemích světa, v Číně a Indii. V roce 2010 by mělo
žít na zemi 220 milionů lidí s cukrovkou druhého typu, což je oproti roku 2000 nárůst o 46 procent.
Obyvatelé východní Asie se budou na tomto zástupu nemocných podílet 60 procenty.
Ani pak se ale nárůst nezastaví a v roce 2025 by měl dosáhnout 300 milionů. I to je důsledek
procesů, jež začaly kdysi dávno na konci doby ledové.

----------------------------------------------------
Pravlasti kulturních plodin a hospodářských zvířat:
Přední východ s oblastí „úrodného půlměsíce" nebyl jediným místem na světě, kde lidé zanechali
lovu i sběru a zdomácnili plané rostliny a divoká zvířata.
Zemědělství vzniklo také v severní Číně, kde stálo i padalo s pěstováním prosa. Jižněji v povodí řeky
Jang-c-tiang byla před 11 500 roky poprvé vypěstována rýže. V Číně začali pěstovat rovněž sóju, čaj a
meruňky.
Také Afrika přispěla do pokladnice světového zemědělství. V Sahelu na jih od Sahary a na území
dnešní Nigérie, Beninu či Burkiny Faso zdomácnělo proso, čirok a některé olejniny. Etiopie dala
světu kávovník.
V Novém světě se nacházela tři centra zemědělství. Ve Střední Americe má svou domovinu
kukuřice, paprika, kakao, fazol a tykev. Ze zvířat tam zdomácněl krocan a kachna pižmová. V Již ní
Americe se objevili zemědělci pod nebetyčnými vrcholky And. K jejich nejvýznamnějším příspěvkům
na seznam zemědělských plodin patří bezesporu brambor. Ze zvířat tu zdomácněla lama a morče.
Zemědělci z pralesů Amazonie dali světu maniok a jam, které jsou dnes klíčovými plodinami tropů.
Další centrum domestikace se nacházelo v Severní Americe v povodí řeky Mississippi, kde indiáni
zvládli pěstování tykví, slunečnice, tabáku.
Rouška tajemství halí novoguinejské centrum domestikace. V tamějších horách objevili vědci
zbytky dávných zavlažovacích systémů, ale není jasné, jaké rostliny Papuánci domestikovali.
 Z těchto tzv. primárních center domestikace se zemědělci rozběhli po světě. Pokud cestou potkali
vhodný rostlinný nebo živočišný druh, obvykle si nenechali příležitost na jeho zdomácnění ujít.
V Evropě vyšlechtili z původního polního plevele oves. Zdomácněla tu vinná réva, hlávkový salát,
mák, olivovník nebo jabloň. Na indickém subkontinentu zdomácnělo mango, juta či lilek. Ze zvířat tu
byl domestikován „hrbatý" skot zebu a v oblasti Himaláje rovněž jak. V centrální Asii se podařilo
využít velblouda jako zvíře odolné vůči drsným pouštním podmínkám.