500-104 - Ekologicke Zemedelstvi Jako Jeden Z Aspektu Multifunkcniho Zemedelstvi

2013
DIPLOMKY.NET
Ekologické zemědělství jako
jeden z aspektů
multifunkčního zemědělství
©2013
DIPLOMKY.NET
ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA
Provozně ekonomická fakulta
Katedra zemědělské ekonomiky
Diplomová práce na téma:
Ekologické zemědělství jako jeden z aspektů

Vedoucí diplomové práce: Ing. Ivana Brožová

Autorka diplomové práce: Radka Antošová
Praha © 2006
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci vypracovala samostatně a

použila jsem jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu použité literatury.
V Praze dne 29. května 2024 ………………………

podpis
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí diplomové práce, paní

Ing. Ivaně Brožové, za odborné vedení, cenné připomínky a čas, který mi věnovala při
zpracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za trpělivost a všem
ostatním za poskytnutou pomoc při vyhledávání potřebných materiálů k jejímu
vypracování.
Ekologické zemědělství jako jeden z aspektů
Organic agriculture as one of aspects

of multifunctional agriculture
OBSAH
1. ÚVOD.............................................................................................................................3
2. CÍL A METODIKA PRÁCE..............................................................................................5
3. POSTAVENÍ AGRÁRNÍHO SEKTORU V NÁRODNÍ EKONOMICE A JEHO SOUČASNÁ

ROLE Z HLEDISKA MULTIFUNKČNOSTI........................................................................7
3.1 DEFINICE, VÝZNAM A CÍLE MULTIFUNKČNÍHO ZEMĚDĚLSTVÍ...............................7

3.1.1 Produkční funkce zemědělství..................................................................8
3.1.2 Sociální funkce zemědělství...................................................................10
3.1.3 Environmentální funkce zemědělství......................................................11
3.1.4 Krajinotvorná funkce zemědělství..........................................................12
3.2 SVĚTOVÉ POHLEDY NA MULTIFUNKČNOST ZEMĚDĚLSTVÍ...................................13
3.3 EVROPSKÁ CESTA K MULTIFUNKČNÍMU ZEMĚDĚLSTVÍ.......................................14
3.3.1 Společná zemědělská politika a její reformy..........................................15
3.3.2 Regulace trhu a protekcionistická opatření SZP.....................................17
3.3.3 Evropský model zemědělství..................................................................19
3.3.4 Financování SZP versus ekonomická stránka multifunkčnosti..............20
3.4 APLIKACE MULTIFUNKČNÍHO MODELU V KONTEXTU ČR...................................21
3.5 PROGRAMY NA PODPORU MIMOPRODUKČNÍCH CHARAKTERISTIK ZEMĚDĚLSTVÍ
A OBNOVU VENKOVA V ČR.................................................................................25
4. VÝZNAM A POSTAVENÍ EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ JAKO JEDNOHO

Z ASPEKTŮ MULTIFUNKČNÍHO ZEMĚDĚLSTVÍ..........................................................27
4.1 VÝZNAM A CÍLE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ................................................27

4.1.1 Definice a základní pojmy ekologického zemědělství............................27
4.1.2 Cíle ekologického zemědělství v multifunkčním modelu zemědělství. .28
4.1.3 Vznik ekologického zemědělství a jeho historie ve světě......................31
4.1.4 Přechodné období....................................................................................31
4.1.5 Principy hospodaření v ekologickém zemědělství..................................32
4.1.5.1 Rostlinná produkce..........................................................32
4.1.5.2 Živočišná produkce..........................................................34
4.1.5.3 Geneticky modifikované organismy.................................35
4.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ.................................................36

4.3 KONTROLA A CERTIFIKACE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ................................37
4.4 ORGANIZACE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ......................................................39
4.5 PRODUKTY EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ, JEJICH VÝROBA A ZNAČENÍ............41
4.6 AKČNÍ PLÁN ROZVOJE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ........................................43
5. POHLED DO MINULOSTI A SOUČASNOSTI EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V ČR...44
5.1 POČÁTKY A ROZVOJ EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V ČR.................................44
5.2 VÝVOJ A SOUČASNÝ STAV EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V ČR........................45
5.3 STÁTNÍ PODPORA EKOLOGICKÝM ZEMĚDĚLCŮM V ČR.......................................49
5.4 TRH S BIOPOTRAVINAMI V ČR............................................................................51
5.4.1 Export českých biopotravin....................................................................53
5.4.2 Dovoz biopotravin..................................................................................54
5.5 SILNÉ STRÁNKY A PŘÍLEŽITOSTI ČESKÉHO EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ........55
5.6 SLABÉ STRÁNKY, PROBLÉMY A BARIÉRY ROZVOJE ČESKÉHO EKOLOGICKÉHO
ZEMĚDĚLSTVÍ......................................................................................................57
6. KOMPARACE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V ČR A OSTATNÍCH ČLENSKÝCH

ZEMÍCH EU DLE ZVOLENÝCH KRITÉRIÍ....................................................................60
6.1 EKOLOGICKY OBHOSPODAŘOVANÁ PŮDA...........................................................61

6.2 PODÍL EKOLOGICKÝCH PLOCH NA CELKOVÉ VÝMĚŘE PŮDNÍHO FONDU STÁTU..64
6.3 POČET EKOLOGICKÝCH PODNIKŮ, JEJICH PODÍL NA ZEMĚDĚLSKÝCH PODNICÍCH
JEDNOTLIVÝCH ČLENŮ EU A PRŮMĚRNÁ VELIKOST EKOFAREM.........................65
6.4 STRUKTURA PŮDNÍHO FONDU EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ............................67
6.5 EVROPSKÝ TRH S BIOPOTRAVINAMI....................................................................69
6.5.1 Sortiment biopotravin.............................................................................70
6.5.2 Spotřeba biopotravin, její růstový potenciál a prodejní centra
biopotravin v EU.....................................................................................70
6.5.3 Trendy v poptávce po biopotravinách, import a export biovýrobků....72
6.6 SUBVENČNÍ POLITIKA V OBLASTI EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ.......................74
7. ZÁVĚR.........................................................................................................................76
8. SEZNAM LITERATURY................................................................................................79
9. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK.................................................................................82
10. SEZNAM TABULEK A GRAFŮ...................................................................................83
11. SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................84

Ekologické zemědělství jako jeden z aspektů multifunkčního zemědělství
SOUHRN
Diplomová práce je věnována problematice ekologického zemědělství v kontextu

multifunkčního zemědělství. Ožehavé diskuse týkající se globalizace, budoucnosti
zemědělství, venkova a znečištění ekosystémů jak v evropském, tak celosvětovém měřítku,
implikovaly formování multifunkčního zemědělství. Základní pilíře multifunkčního
zemědělství spočívají v zabezpečení dostatku kvalitních a bezpečných potravin, stabilizaci
a rozvoji venkova, ochraně životního prostředí a zachování kulturní krajiny. Jedním
z aspektů multifunkčního zemědělství je zemědělství ekologické, které se dynamicky
rozvíjí po celém světě, naplňuje vizi trvale udržitelného rozvoje, socioekonomicky
vyváženého a konkurenceschopného zemědělství a zároveň uspokojuje rostoucí požadavky
spotřebitelů na kvalitní a bezpečné potraviny. Začlenění České republiky do Evropské unie
znamená mimo jiné aplikaci Evropského modelu zemědělství. Pohled na postavení
agrárního sektoru v rámci rozvoje národní ekonomiky se změnil. Agrární sektor dnes
mimo funkce produkční plní mimoprodukční role zemědělství související se sociálními a
environmentálními aspekty. Cílem této práce je tedy poukázat na utváření multifunkčního
konceptu zemědělství, posoudit vývoj ekologického zemědělství v ČR a srovnat jeho
vývojové perspektivy s ostatními státy EU na základě ekologicky obhospodařovaných
ploch, počtu ekologických farmářů, systému státní podpory a trhu s biopotravinami.
KLÍČOVÁ SLOVA
Multifunkční zemědělství – ekologické zemědělství – trvale udržitelný rozvoj –

mimoprodukční funkce – Evropský model zemědělství – venkov – ekologický
podnikatel – spotřebitel – biopotravina
SUMMARY
This diploma thesis deals with problems of organic agriculture in context of

multifunctional agriculture. Controversial discussion referred to globalization, future of
agriculture, countryside and pollution of ecosystems both in European and worldwide
measure implied formation of multifunctional agriculture. Fundamental pillars of
multifunctional agriculture consist in provision of sufficiency of quality and safety food,
consolidation and development countryside, environmental protection and maintenance of
cultural landscape. One of the aspects of multifunctional agriculture is organic agriculture
of which dynamic worldwide development, fulfils the vision of sustainable development,
socio-economic balanced and competitive agriculture and at the same time enables to meet
the increasing requests of consumers for quality and safaty food. Incorporation the Czech
Republic to the European Union among others means the application of European model of
agriculture. The perspective on a position of agrarian sector in frame of national economics
development has changed. Nowadays agrarian sector performs production as well as non-
productions roles of agriculture related to social and environmental aspects. The objective
of this thesis is to make reference to formation of multifunctional conception of
agriculture, consideration of the organic agriculture development in the Czech Republic
and comparison between its perspectives and perspectives in other countries of the EU
based on ecologically covered areas, number of ecological farmers, state subvention
system and bioproduct’s market.
KEY WORDS
Multifunctional agriculture – organic agriculture – sustainable development –

non-production functions – European model of agriculture – countryside – organic
farmer – consumer – bio foodstuffs
1. Úvod
Kořeny zemědělské činnosti sahají do dávné minulosti. Tak jak se rozvíjí samo lidstvo,
ruku v ruce se mění také charakter a struktura zemědělství. Doby, kdy si lidé obstarávali
potravu sběrem lesních plodů a lovem divoké zvěře, jsou již dávno ty tam. Obrat v rozvoji
zemědělství nastal v souvislosti s obděláváním půdy a domestikací zvířat, jež otevřely
cestu efektivnějšímu využívání půdy a umožnily dělbu práce. Zemědělství se stalo
postupem času stěžejním odvětvím národní ekonomiky, v němž byla zaměstnána většina
obyvatel. Agrární sektor byl pevně svázán s venkovem a místní krajinou a o jeho
nezastupitelné úloze v rámci národní ekonomiky nemohlo být sporu. Zvyšování
zemědělské produkce jak v oblasti rostlinné tak i živočišné výroby se stalo rozhodujícím
úkolem zemědělství.
Vědecký pokrok spolu s rozvojem průmyslu se staly hnacím motorem expanze zemědělské
produkce. Průmyslová revoluce devatenáctého století zasáhla zemědělství mechanizací,
postupnou automatizací, chemizací, specializací výroby, které vedly zemědělství od jeho
extenzifikace směrem k jeho intenzifikaci. Zvýšené ochraně životního prostředí či jiným
alternativním aspektům hospodářské činnosti nebyla věnována potřebná pozornost. S
růstem ekonomické úrovně zemí, zlepšováním životních podmínek obyvatel a zajištěním
potravinové soběstačnosti, dochází k zásadním změnám v pohledu na postavení a úlohy,
jež zastává agrární sektor v rámci rozvoje národního hospodářství. Podíl „primárního
sektoru“ na celkové produkci postupně klesá a váha agrárního sektoru v národní
ekonomice slábne.
Význam moderního zemědělství vzrůstá úměrně problémům regionálního, národního,

evropského i globálního charakteru. Intenzifikace zemědělství orientovaná na vysokou
produktivitu zanechala navždy stopy na životním prostředí, zdraví všech obyvatel a
poznamenala tvářnost současné krajiny. Pozůstatkem masivních dotací zacílených na
zvyšování evropské produkce zůstala mohutná nadprodukce potravin. Paradoxem však je,
že zatímco na jedné straně světa mají problém s přebytky zemědělských komodit, v jiných
koutech světa trpí lidé extrémní chudobou a nemají co jíst. Globální problémy související
s výživou obyvatel, nárůstem světové populace, znečištěním ekosystémů a neúnosným
využíváním přírodních zdrojů, jeví známky „neudržitelnosti“. Zemědělství se tak stává
-3-
jedním z nejožehavějších námětů diskusí v celosvětovém měřítku. Odpovědi na zmíněnou

situaci nalézá multifunkční zemědělství, které tak stále nabývá na významu.
Multifunkční zemědělství chápe zemědělství v širším kontextu a obohacuje tradiční pohled

na zemědělství, jež poskytuje komoditní výstupy v podobě zemědělské produkce, o
mimoprodukční aspekty. Základní pilíře multifunkčního zemědělství spočívají
v zabezpečení dostatku kvalitních bezpečných potravin, zachování a rozvoji rurálního
prostoru, zvelebování kulturní krajiny, zlepšování životního prostředí a respektování
welfare zvířat. Přijetím základních principů Společné zemědělské politiky Evropské unie
se začíná podporovat multifunkční koncept zemědělství, opírající se o vizi trvale
udržitelného a konkurenceschopného zemědělství, také v České republice. Jedním
z aspektů multifunkčního zemědělství je zemědělství ekologické. Ekologické zemědělství
je nový způsob hospodaření v souladu s přírodou, který plně respektuje ekologické
způsoby pěstování rostlin a zohledňuje etologii zvířat, chrání krajinu a přírodní zdroje a
zvyšuje druhové bohatství rostlin a živočichů, jež zachovává pro budoucí generace.
Otázky životního prostředí, zdravých a bezpečných potravin, se v dnešní době dostávají do

popředí zájmu široké veřejnosti. Přibývá lidí, kteří se snaží žít v souladu s životním
prostředím a snaží se svými činnostmi a působením co nejméně zatěžovat naši planetu.
Zdravý životní styl, nárůst civilizačních chorob a potravinové skandály stále více formují
spotřebitelskou poptávku. Konzumenti se tak stále více zajímají nejen o samotnou kvalitu
potravin, ale i způsob jejich získávání od pěstování rostlin resp. chovu zvířat, přes jejich
zpracování, až po finální výrobek dostupný v obchodě. U spotřebitelů se tak projevuje stále
více vědomí odpovědnosti vůči životnímu prostředí a zdraví.
Problémy dnešního světa nás nutí zamyslet se nad tím, kam dnešní svět geneticky
modifikovaných rostlin, nových vyšlechtěných plemen zvířat, potravin vyráběných
z kontaminovaných surovin, spěje. Tato problematika mě oslovila, a proto jsem si vybrala
ekologické zemědělství, které s ekologií, trvale udržitelným rozvojem a globálními
problémy nesporně souvisí, za téma své diplomové práce.
-4-
2. Cíl a metodika práce
Cílem diplomové práce je posoudit možnosti rozvoje ekologického zemědělství, jež

naplňuje vize multifunkčního zemědělství, a srovnat situaci v České republice
s vývojovými tendencemi ekologického zemědělství v ostatních členských zemích
Evropské unie na základě vybraných ukazatelů.
Práce vychází ze zhodnocení multifunkčního zemědělství a jeho pojetí v mezinárodním

kontextu, na něž navazuje charakteristika ekologického zemědělství s ohledem na jeho
význam a postavení v rámci multifunkčnosti. Ekologické zemědělství v ČR, jeho vývoj a
budoucí perspektivy jsou posuzovány vzhledem k rozsahu ekologicky obhospodařovaných
ploch, počtu ekologických subjektů a trhu s biopotravinami. Kapitoly jsou také věnovány
právní úpravě ekologického zemědělství, systému kontroly a certifikace produktů,
organizacím zastřešujícím ekologické zemědělce či subvenční politice.
K zorientování se v dané problematice a posouzení alternativní cesty hospodaření v ČR

bylo čerpáno především z knižních publikací o ekologickém zemědělství, Zpráv o stavu
zemědělství ČR vydaných Ministerstvem zemědělství ČR (MZe ČR) v letech 1997 až
2004, časopisů a novin věnovaných jak zemědělské, tak ekonomické tematice. Jmenovitě
Zemědělec, Náš chov, Farmář, Bio, Zemědělský týdeník, Euromagazín, Profit, Moderní
obchod, Reflex a řady dalších. Aktuální informace byly získávány z internetových portálů
MZe ČR, organizace pro kontrolu ekologického zemědělství KEZ a Svazu ekologických
zemědělců PRO-BIO. K určení základního právního rámce ekologického hospodaření v
ČR byl prostudován zákon o ekologickém zemědělství, řada evropských nařízení a
vyhlášek souvisejících s danou problematikou. Pro získání aktuálních článků a materiálů
vztahujících se k ekologickému zemědělství bylo využito informačních středisek Ústavu
zemědělských a potravinářských informací v Praze 2, Městské knihovny v Praze 1 a
knihovny Studijního a informačních centra České zemědělské univerzity.
Vzhledem ke vstupu ČR do EU, k němuž došlo před dvěma lety, je součástí této práce také
komparace ekologického hospodaření v ČR s ostatními členy EU. Jako kritéria pro
následné srovnání posloužily údaje o rozsahu obhospodařovaných ploch, počtu ekofarem,
výrobní specializaci, systému získávání a výši státních podpor v jednotlivých zemích EU a
v neposlední řadě trhu s biopotravinami. Informace o vývoji ekologického zemědělství
-5-
v evropském měřítku byly získávány především z internetových stránek a dostupných

cizojazyčných publikací. Po nashromáždění základních dat, jejich analýze a zorientování
se v dané problematice, byly údaje upraveny a zpracovány do přehledných tabulek a grafů,
které sloužily jako podklad k vyhodnocení výsledků a následné komparaci ekologického
zemědělství v ČR s evropskými sousedy.
-6-
3. Postavení agrárního sektoru v národní ekonomice a jeho současná role

z hlediska multifunkčnosti
3.1 Definice, význam a cíle multifunkčního zemědělství
Ve vyspělých zemích světa patří problematika zemědělství, situace ve venkovských

sídlech, ochrana životního prostředí a úroveň agrárních subvenčních politik, k těm
nejožehavějším a nejcitlivějším aktuálním tématům diskusí. Problémy rozvinutého světa,
plynoucí z nadprodukce zemědělských komodit, intenzifikace zemědělské činnosti,
globalizace, opouštění venkova, na sebe nenechaly dlouho čekat. Zemědělství orientované
na intenzifikaci zemědělství, energeticky náročné, se svými sociálními, ekonomickými a
environmentálními důsledky, nese určité prvky „neudržitelnosti“ a stalo se hlavním
impulsem v zásadním převratu chápání agrárního sektoru.
Trendy evropského zemědělství díky tomu nezadržitelně směřují k principům tzv. trvale
udržitelného rozvoje. „Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který
současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní
potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce
ekosystémů.“ [1] Ve vyspělých zemích světa nastal v devadesátých letech dvacátého století
přelom v chápání produkční funkce zemědělství. Základní úloha zemědělství spočívající
v produkci potravin v těchto zemích charakteristických svou potravinovou soběstačností
svým způsobem ustupuje a do popředí zájmu vyvstávají funkce mimoprodukční, jež tvoří
„základní stavební kameny“ multifunkčního modelu zemědělství.
Pojem „multifunkčnost“ zemědělství často v lidech evokuje nějaký nový neznámý koncept
zemědělství. Opak je však pravdou. Mimoprodukční funkce zemědělství byly v určité míře
uplatňovány již v dávné minulosti, kdy si lidé uvědomovali negativní dopady zemědělské
činnosti na životní prostředí a zdraví obyvatel a zajímali se o krajinu. Pojem
„multifunkční zemědělství“ byl však poprvé vyřčen v roce 1992 na Konferenci OSN o
rozvoji a životním prostředí konané v brazilském Rio de Janeiru. Zástupci 180 zemí světa
se zde snažili najít řešení nejzávažnějších problémů naší planety, jež vyústilo v přijetí
dokumentu zvaného „Agenda 21“ spatřujícího cestu v trvale udržitelném rozvoji. Členské
státy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) k myšlence, která byla na
konferenci prezentována, poznamenaly: „Nad rámec primární funkce zemědělství může
-7-
zemědělská činnost formovat krajinu, zajistit ekologické přínosy, stejně tak ochranu
zemědělské půdy, udržitelnost obnovitelných přírodních zdrojů, ochranu biodiverzity, a
přispět k sociální a ekonomické stabilitě venkovských sídel. Zemědělství je multifunkční,
pokud má jednu nebo několik funkcí kromě primární role spočívající v produkci
potravin.“ [2]
Multifunkční zemědělství předpokládá, že zemědělství znamená mnohem více než

doposud chápané zemědělství, jehož hlavní náplní je zjednodušeně řečeno produkce
potravin. „Multifunkční zemědělství je takové zemědělství, které produkuje kromě
tradičních komodit i tzv. nekomoditní výstupy (kladné externality výroby, např. čistší
vodu, lepší podmínky pro biodiverzitu, zaměstnanost venkova, lepší lidský a sociální
kapitál venkova atd.), služby venkovu (např. údržba ploch a cest) a výrobky
nezemědělských činností (v rámci diverzifikace).“ [3] Význam agrárního sektoru je
v tomto pojetí jinými slovy chápán v souvislosti s celkovým „ozdravením“ a rozvojem
venkova, ochranou životního prostředí a formováním krajiny. K rozhodujícím
mimoprodukčním funkcím zemědělství, blíže popisovaným v následujících podkapitolách,
lze tedy řadit funkci sociální, jež zajišťuje pracovní příležitosti a mzdové ohodnocení
zemědělcům, funkci ekologickou, spočívající v ochraně životního prostředí a funkci
krajinotvornou.
3.1.1 Produkční funkce zemědělství
Jak již bylo v úvodu práce zmíněno, zemědělství zastává odpradávna nenahraditelnou
úlohu v zabezpečení produkce potravin pro širokou veřejnost a surovin pro navazující
odvětví průmyslu. Dnes je však nutné k primární roli zemědělství přistupovat odlišně ve
státech vyspělých, kde jsou země potravinově soběstačné a „pouze“ prostřednictvím
dovozu doplňují sortiment produktů o výrobky, které v zemi nepokrývají poptávku, nelze
je produkovat vzhledem k místním klimatickým podmínkám, k vysoké výrobní náročnosti,
nedostatečné technické a technologické základně výrobců atd., a na straně druhé ve státech
méně rozvinutých a chudých.
Úroveň agrárního sektoru se stala v současnosti do určité míry měřítkem pro posuzování
stupně ekonomické vyspělosti nebo zaostalosti zemí. Zemědělství vyspělých států
-8-
charakteristické vysokou mírou nadprodukce je orientováno mnohem více na funkce

mimoprodukční. Ekonomický rozvoj země je tedy úzce spjat se slábnoucí úlohou agrárního
sektoru v produkční oblasti, jak z pohledu počtu zaměstnaných v zemědělství, tak podílu
zemědělské produkce na hrubém domácím produktu (HDP). V zemích, kde je zabezpečen
dostatek potravin, rovnoměrnost a stabilita zásobování obyvatel, nazírají lidé na otázku
produkce zemědělských komodit odlišně oproti zemím, kde jsou hlad a bída „denním
chlebem“ místních obyvatel. V multifunkčním kontextu vyspělých zemí klade zemědělství
mnohem větší důraz na produkci bezpečných, kvalitních a zdravých potravin. Obavy ze
zachování dostatečné „produkční základny“, přebytky zemědělských komodit
hromadících se ve skladech a měnící se preference spotřebitelů požadujících nezávadnou,
biologicky hodnotnou a kvalitní produkci, vedou kroky nejrůznějších zemí k prosazování
alternativních cest obhospodařování půdy.
V rozvíjejících se zemích jižní Ameriky, Afriky, méně vyspělých částech Asie a ostatních
koutech světa, kde se lze v jednadvacátém století stále setkat s extrémní chudobou, hladem
a bídou místních obyvatel, jsou otázky multifunkčnosti zemědělství orientovány především
do oblasti zabezpečení dostatečné výživy obyvatel, jež má zásadní význam pro život
zdejších lidí. Přestože se vyspělé země snaží pomoci zemím rozvojovým finanční
podporou, potravinovou pomocí či alternativními přístupy ve snaze zvýšit vlastní produkci
méně rozvinutých zemí, uvedené přístupy v globálním měřítku selhávají a situaci neřeší.
Zemědělství poskytuje kromě potravin také nepotravinářskou produkci určenou

převážně k průmyslovému zpracování. Jedná se např. o suroviny farmaceutické, textilní,
kožedělné, rostlinné oleje, energetické plodiny atd., jež mohou přispět nemalou měrou
k řešení palčivých otázek vyčerpání neobnovitelných zdrojů surovin a energie. Například v
ČR dominuje především státem dotovaný program výroby bionafty šetrné k životnímu
prostředí z řepky pěstované na půdě uvedené do klidu či výroba bioetanolu z obilí. Na orné
půdě uvedené do klidu je podporováno i pěstování lnu přadného, textilního konopí či
léčivých bylin. [4] S vizí zajištění dostatečné výživy obyvatelstva rozvojových zemí se
orientují především americké státy na produkci geneticky manipulovaných plodin.
-9-
3.1.2 Sociální funkce zemědělství
Vytvářením pracovních míst, udržováním zaměstnanosti a zachováváním osídlení venkova

plní agrární sektor funkci sociální. České zemědělství tvořilo odpradávna základ
venkovských oblastí. Celé generace obhospodařovaly půdu, pracovaly na poli v době žní a
tvrdě dřely, aby si za získané finanční prostředky z prodeje úrody zajistily obživu.
Zemědělská činnost se stala hlavní pracovní náplní venkovských obyvatel všech věkových
kategorií, kterým na ostatní činnosti nezbýval čas. Ke zvratu došlo průmyslovou revolucí,
která odstartovala fázi urbanizace provázené snižováním počtu osob zaměstnaných
v zemědělském sektoru a vysidlováním venkova.
Zemědělství dnes není preferovanou profesí, lidé přecházejí do lukrativnějších oborů, díky
čemuž se počet obyvatel zaměstnaných v zemědělství rok od roku pozvolna snižuje a
populace na venkově výrazně stárne. Důvodů, které vedou obvykle mladé obyvatele
venkova k migraci do měst či k ukončení zemědělské činnosti, je celá řada. Počínaje
omezenými pracovními příležitostmi, jelikož bývá zemědělská činnost často jedinou
možností, jak si na venkově vydělat. Klesajícími výkupními cenami produktů, které
farmářům nepokrývají vynaložené náklady, velmi nízkou úrovní mezd a nevyhovující
dotační politikou, jež nutí zemědělce ve svém důsledku odcházet za lepšími životními
podmínkami do měst, konče. Nelze opomenout ani občanskou vybavenost vesnic, na jejíž
rozvoj v rozpočtech místních obcí nezbývají finanční prostředky. Vesnice tak často skýtají
pohled na opuštěné budovy škol, obchodů a zastaralou infrastrukturu. Z médií se tak stále
častěji dozvídáme o nezáviděníhodné situaci, do které se zemědělci dostávají. Tento trend
není problémem pouze v ČR, ale je „Achillovou patou“ celé Evropy.
Mezi městským a venkovským obyvatelstvem vznikla „hluboká průrva“. Lidé z velkých

měst se na venkov mnohdy dívají s opovržením a nejsou schopni pochopit jiný způsob
života. Město však venkov potřebuje. Venkovské oblasti skýtají řadu příležitostí
k rekreačním a turistickým aktivitám. V dnešní uspěchané době se lidé rádi vrací na
venkov za účelem rekreace, odpočinku a shlédnutí přírodních krás. Bez venkova by nebyla
možnost uniknout před prašnými, hlučnými a uniformními ulicemi měst.
Rozvoj venkova je důležitým prvkem společné Evropy, již z toho důvodu, že venkov
pokrývá přes devadesát procent jejího území a je domovem poloviny obyvatel v ní žijících.
- 10 -
Státy sympatizující s multifunkčním konceptem zemědělství, proto podporují farmy

s důrazem na jejich přiměřenou velikost, resp. rodinné farmy, motivují mladé farmáře
dotační politikou a jinými specifickými kroky. „Snahou a cílem je nabídnout venkovskému
obyvatelstvu nové možnosti uplatnění, například v agroturistice či při obnovené výrobě
tradičních či krajových specialit, ale také zvýšit kvalitu života na vesnici dostatkem
obchodů či dobrým dopravním spojením.“ [4]
Jedním z prioritních cílů multifunkčního zemědělství se tak stává úsilí o zachování

hodnoty kulturního dědictví a silně zakořeněných tradic, jež jsou pevně svázány
s venkovem, podpora ekonomické diverzifikace nezbytné k zajištění konkurenceschopnosti
venkovských oblastí, odvrácení vysidlování venkova a udržení aktivně činných osob
v zemědělském sektoru. „Ochrana kulturního dědictví venkova spočívá jak v ochraně
historické krajiny, krajinného rázu a památných stromů, tak i v ochraně kulturně
historických hodnot a kulturních památek.“ [5] Je třeba vzít na zřetel, že je rozvoj venkova
a životní úrovně jeho občanů pevně stmelen se zvyšováním ekonomické a turistické
atraktivnosti těchto regionů a vzájemně souvisí se zaměstnaností, úrovní infrastruktury a
občanskou vybaveností venkovských sídel.
3.1.3 Environmentální funkce zemědělství
Zemědělství je vedle průmyslu jedním z důležitých resortů působících, ať již v kladném či

záporném smyslu, na životní prostředí. Jaké negativní dopady přinesla intenzivní výroba
orientovaná na maximalizaci produkce? Snaha vyspělých států zvýšit dosažené výnosy
v rostlinné výrobě využitím vysokých dávek průmyslových hnojiv, různých pesticidů a
jiných chemických prostředků měla neblahý vliv na životní prostředí, kvalitu produktů,
život všech organizmů a vedla k následnému narušení rovnováhy ekosystému. Živočišná
výroba se orientovala na velkochovy, šlechtění zvířat poskytujících vysokou užitkovost, ke
krmení využívala převážně průmyslových krmných směsí a masokostních mouček,
používala hormony a antibiotika. Snaha farmářů získat co nejdříve nejvíce produkce vedla
k přehlížení podmínek, ve kterých byla zvířata chována a vedla ve svém důsledku k jejich
stresování a týrání. Velkochovy hospodářských zvířat se také staly významným
producentem odpadů, např. močůvky nebo kejdy, které vedly k nadměrnému zatížení půdy
dusíkem a zamoření ovzduší zápachem čpavku. Užívání těžké techniky k obdělávání půdy
- 11 -
vedlo k rozorávání pozemků a zhutňování půd. Byly vykáceny lány lesů jako zdroje dřeva
a tím byla závažně narušena retenční schopnost krajiny. Vodní toky byly znečištěny
unikajícími chemikáliemi z průmyslových závodů, ekologickými haváriemi a
zemědělskými odpady.
Jak intenzifikace zemědělství poznamenala lidské zdraví? Intenzifikace zemědělství se

také významnou měrou podílela na kontaminaci potravin rezidui pesticidů, těžkých kovů,
syntetických hnojiv a antibiotik podávaných zvířatům. Potravinové skandály spojené
s DDT, rozšířením BSE, epidemiemi slintavky, kulhavky a ptačí chřipky, ohrozily zdraví
spotřebitelů a narušily jejich důvěru v bezpečnost a nezávadnost konvenčních potravin.
Současnou významnou etickou otázkou stále zůstává využívání genových manipulací.
Prezentovaná situace se jevila z dlouhodobé perspektivy jako neúnosná a vedla k odvrácení
od průmyslového intenzivního zemědělství k zemědělství multifunkčnímu.
Multifunkční zemědělství vyzdvihuje pozitivní přínosy a snaží se vyvarovat negativních

dopadů zemědělské činnosti na životní prostředí. Především chrání půdu zachováváním
příznivých fyzikálních, chemických a biologických vlastností půdy, podporováním její
přirozené úrodnosti. Pěstováním vhodných plodin, pestrostí osevních postupů,
zatravňováním svažitých pozemků a dobrou úrovní hospodaření brání degradaci půd.
Multifunkční zemědělství podporuje biologickou diverzitu, kvalitu podzemních a
povrchových vod a zemědělské praktiky, jež jsou cestou k celkovému zlepšení kvality
ovzduší. Také povzbuzuje farmáře k respektování zákonů regulujících zacházení
s hospodářskými zvířaty, čímž apeluje na welfare zvířat.
3.1.4 Krajinotvorná funkce zemědělství
Krajinotvorná role zemědělství byla donedávna podceňována. Z krajiny zmizela řada mezí,
remízků, mokřadů a strání, které poskytovaly přístřeší místním živočichům. Řada
živočichů a rostlin se tak naskytla na seznamu ohrožených druhů. Krajina již neskýtá
pohled na úrodná „políčka“, lesy plné divoké zvěře a pasoucí se kusy hospodářských
zvířat. Na ohromných lánech půdy jsou pěstovány monokultury, které ohrožují
biodiverzitu rostlinných i živočišných druhů a narušují životní podmínky planě rostoucích
rostlin a volně žijících tvorů. Krajinu také „hyzdí“ narůstající množství černých skládek
- 12 -
odpadu. Jak ovlivňuje multifunkční zemědělství tvář krajiny? Především podporuje pestrou
krajinu s rozmanitostí rostlinných a živočišných druhů, jež je nejen významným estetickým
přínosem a „lákadlem“ pro potenciální turisty, ale zároveň je důležitým protipovodňovým
a protierozním opatřením. Převod půdy z produkční funkce do „mimoprodukčního pásma“
přispívá k zalesňování a zatravňování zemědělské půdy, obnově zeleně a mezí.
Multifunkční zemědělství klade důraz do oblasti ochrany přírodního bohatství a cenných
přírodních zdrojů také ve snaze zachovat ekostabilizační prvky krajiny, udržet její estetické
hodnoty, mnohotvárnost a jedinečnost.
3.2 Světové pohledy na multifunkčnost zemědělství
K tématu multifunkčního zemědělství se z celého světa vynořuje řada nejrůznějších

názorů. Největšími zastánci multifunkčních charakteristik zemědělství jsou EU, Norsko,
Švýcarsko, Japonsko a Severní Korea. Tyto státy vyzdvihují přínosy multifunkčních
aspektů zemědělství, které především spatřují ve zlepšení ekonomické a sociální situace ve
venkovských oblastech, zachování kulturního bohatství a národních tradic či ochrany půdy,
vodních zdrojů a ostatních složek životního prostředí. Japonsko mimo to také silně
podporuje domácí produkci tradičních potravin, zejména rýže, a snaží se omezit dovozy
těchto potravin celními opatřeními.
Na straně druhé však „odpůrci“ multifunkčního zemědělství argumentují tím, že má tato

multifunkční politika neblahý vliv na světový agrární obchod tím, že se vyhýbá jeho
liberalizaci. Navíc podezírají EU, že používá tento koncept jako záminku k zachování
produkčních a exportních podpor farmářům. Na EU je v této souvislosti vyvíjen dlouhou
dobu tlak ze strany Světové obchodní organizace WTO (dříve GATT), která se snaží
odstranit deformace v oblasti obchodu se zemědělskými produkty a tím liberalizovat
světový obchod. O multifunkčnosti hovoří s posměchem a někdy až odporem hlavní
exportní země, jež vytvářejí uskupení nazývané „Cairns Group“, jehož členy jsou
například Argentina, Austrálie, Bolívie, Brazílie, Kanada, Chile, Kolumbie, Guatemala,
Indonésie, Malajsie, Nový Zéland, Filipíny, státy severní Afriky, Thajsko, Paraguay a
Uruguay. K výrazným oponentům multifunkčnosti zemědělství se řadí také USA. Antipatie
ke koncepci multifunkčnosti plynou také z myšlenky, jež považuje multifunkčnost za
zbytečnou, jelikož je již „krytá“ širokou koncepcí udržitelného zemědělství. Tyto státy se
- 13 -
také opírají o názor, že obchod se zemědělskými komoditami se nijak neodlišuje od

obchodu s jiným zbožím, multifunkčnost zemědělství „hlasitě“ odmítají a zaměřují svou
pozornost na maximalizaci produkce. Ve snaze dosahovat maximálních hektarových
výnosů a zároveň zajistit ochranu životního prostředí a zdrojů, získává v posledních letech
intenzivní zemědělství zejména na americkém kontinentu (USA, Argentina, Kanada) zcela
nový „náboj“ díky pěstování geneticky modifikovaných plodin.
Rozvojové země jsou také skeptické k multifunkčnosti přinejmenším jako pojmu

vstupujícímu do diskuse obchodu a považují tuto ideu za „snůšku nesmyslů“. Bohaté
agrární podpory EU a zemí OECD, nadbytky produktů ve vyspělých státech a jejich
následné exporty do rozvojových zemí negativně ovlivňují místní rozvojové trhy, které
jsou schopny produkovat zemědělské komodity ve srovnání s vyspělými státy za nízké
ceny. Není překvapující, že tyto rozvojové země obzvlášť nedůvěřují „planým slovům“ o
zabezpečení dostatku potravin, jež ve své podstatě podporují světové vyspělé zemědělství.
„Trnem v oku“ rozvojových zemí, které se snaží zabezpečit dostatečnou výživu
obyvatelstvu, zůstává především skutečnost, že vyspělé státy světa brání nejrůznějšími
protekcionistickými opatřeními vstupu rozvojových zemí na tyto rozvinuté trhy a rozvoji
ekonomik chudých států. Paradoxně má zemědělství rozvojových zemí nejblíže
k multifunkčnímu modelu, jelikož vykazuje vysoký stupeň komplexnosti, ekologické
udržitelnosti s důrazem na obnovu venkova, jež jsou takříkajíc „cílovou metou“
multifunkčního zemědělství.
3.3 Evropská cesta k multifunkčnímu zemědělství
Jak je patrné z předchozí kapitoly, Evropa, Amerika i rozvojové země světa se v otázkách
multifunkčnosti zemědělství vydaly rozdílnými cestami. Přes veškeré snahy nejrůznějších
mezinárodních setkání a konferencí, dosáhnout názorové shody, ke sjednocení názorů na
pojetí multifunkčnosti zemědělství v celosvětovém měřítku doposud nedošlo. Vzhledem
k faktu, že ČR tvoří jeden článek z celkového uskupení EU, bude v následujících
podkapitolách věnována pozornost faktorům, jež utvářejí „pozadí“ názorového spektra
evropských zemí na problematiku multifunkčnosti zemědělství.
- 14 -
3.3.1 Společná zemědělská politika a její reformy
Agrární politiky členských zemí Evropské unie, jejich charakter, a další osudy zemědělství
jsou formovány Společnou zemědělskou politikou (SZP). Základní principy SZP byly
položeny Římskou smlouvou v roce 1957. Původní záměr společné politiky, zabezpečit
v Evropě dostatek potravin, zajistit stabilní příjmy farmářům a stabilizovat cenové
výkyvy zemědělských komodit, je již dávno překonán.
Společná agrární politika se začala uskutečňovat až od roku 1962, kdy bylo upřesněno, jak
bude SZP fungovat v praxi. K jakým opatřením Společenství přistoupilo ve snaze ochránit
domácí trhy před konkurenčními tlaky ostatních zemí, vyrovnat zápornou obchodní bilanci
jednotlivých členů a revitalizovat nízkou výkonnost evropského zemědělství? Pro každou
zemědělskou komoditu měla být vytvořena společná organizace trhu. SZP se ve svém
původním pojetí stala jakýmsi garantem cen zemědělských komodit. Ceny, za něž
prodávali farmáři své produkty, byly díky garancím mnohdy vyšší než by bylo možné
získat na světových obchodních trzích. Ceny tedy neurčoval samotný trh, ale cenová
hladina byla jištěna angažovaností Evropské komise. Rada ministrů rozhodla v roce 1967 o
základních metodách společné organizace trhu pro obiloviny, jež se následně stala
podkladem pro formování ochranných systémů ostatních komodit. Ve svém důsledku
vedly tyto kroky k zavedení vysokých cel, jež bránily levnějším dovozům, a exportních
subvencí umožňujících prodej drahé produkce za nižší ceny. Zemědělská výroba díky
tomu prudce narůstala, zajistila Evropě potravinovou soběstačnost a umožnila exportovat
zemědělské přebytky mimo Společenství.
Vše má však i druhou stranu mince. Aplikace této politiky podporovala vznik ohromné
nadprodukce zemědělských komodit, která při svém prodeji na světovém trhu takříkajíc
„pod cenou“ vedla k deformaci světových cen a narušovala domácí trhy. Poškozovala tak
nejen „průbojné exportní lídry“, ale převážně rozvojové země. Vznikaly pověstné „hory
másla“ a „jezera vína“, které Evropská komise v rámci své intervence odkupovala, protože
se velkovýrobci snažili co nejvíce maximalizovat svou produkci, za kterou získávali
zaručené zisky. Evropské zemědělství orientované na vysokou produktivitu s sebou také
přineslo řadu problémů spočívajících ve znečištění životního prostředí, devastaci krajiny či
vysidlování venkova, což podnítilo kritiku SZP.
- 15 -
Nespokojenost států se soudobou SZP, externí tlaky GATT a neudržitelná situace

v osmdesátých letech dvacátého století vyústila v roce 1992 v její reformu. [6] Nutnost
zajistit konkurenceschopnost evropského zemědělství na stále liberalizovanějším
globálním trhu, omezit finanční náročnost SZP a odstranit přebytky narůstajících do
ohromných rozměrů, vedla k omezení pevně garantovaných cen zemědělských komodit a
jejich částečné náhrady platbami každoročně vyplácenými přímo farmářům proporcionálně
úměrných výši produkčních faktorů (rozloha, počet zvířat).
Ve snaze snížit nadprodukci, zavedla EU řadu protekcionistických nástrojů, mimo jiné

produkční kvóty, povinné uvádění půdy do klidu, omezení maximální dotované výměry
půdy apod. Nahrazení dotovaných cen přímými kompenzačními platbami také umožnilo
zaměřit podporu na regiony nacházející se ve stížených podmínkách. Nová SZP díky tomu
již věnovala pozornost nejen diverzifikaci zemědělských podniků a modernizaci
„zaostalého“ zemědělství, ale také péči o krajinu a podporovala využívání půdy pro jiné
účely jako je zalesňování nebo agroturistika. Objevovaly se také první náznaky alternativní
cesty obhospodařování půd, ekologického zemědělství.
Významný mezník ve vývoji SZP představuje rok 1999, kdy byl na berlínském summitu
schválen soubor reforem, s cílem posílit evropský model zemědělství v souvislosti
s rozšiřováním EU. Dokument zvaný „Agenda 2000“ navazoval na předešlou reformu
SZP z roku 1992, pokračoval v nastoleném kurzu snižování intervenčních cen (např.
obilnin, mléčných výrobků a hovězího masa) při současném zvyšování přímých
kompenzací ve snaze přiblížit se světovým cenám. [7] Nejdůležitějším přínosem „Agendy
2000“ však bylo rozšíření dosavadní koncepce SZP o nový rámec věnovaný rozvoji
venkova, péči o krajinu a ekologickým aspektům hospodaření. V historii evropského
zemědělství se stal tento okamžik, kdy byl první pilíř SZP týkající se společného trhu
zemědělských komodit rozšířen o druhý pilíř pod názvem „rozvoj venkova“, klíčovou
událostí, jelikož obohatil zemědělství o multifunkční aspekty. Zemědělství bylo
„povýšeno“ z pouhé produkce potravin na soubor všech podnikatelských aktivit, které se
týkají venkovského prostoru. „V této koncepci představuje širší pojem venkova prostor
velké kulturní a přírodní hodnoty, který zahrnuje vedle komplexní hospodářské a sociální
sítě zemědělských podniků, malých prodejen, zemědělských zpracovatelských firem a
zemědělské půdy i lesy a krajinu včetně vesnic, malých měst a regionálních center.“ [8]
- 16 -
Další vlna reformy SZP z roku 2003 opět snížila některé garantované ceny komodit (např.
mléko, rýže, žito), její jádro však spočívalo v oddělení přímých plateb od produkce a
zpřetrhání vazeb mezi dotacemi a vyrobeným objemem produkce. Zemědělci od této
chvíle nejsou odměňováni na základě množství a druhu výpěstků, ale získávají jednotnou
dotaci na farmu za podmínek dodržování norem v oblasti ochrany životního prostředí,
bezpečnosti potravin a welfare zvířat (tzv. křížový soulad). Farmáři tak díky těmto krokům
mají také volnější možnost produkovat to, co si žádá spotřebitel. Přímé platby se mají stát
jakousi odměnou za produkci kvalitních bezpečných potravin, ochranu přírody, formování
krajiny a zachování venkovského prostoru. SZP byla mnohdy kritizována za to, že nejvíce
dotací získávaly velké farmy, tato nová reforma snížila přímé platby větším zemědělským
podnikům, čímž přispěla nemalou měrou také k výraznému posílení politiky venkova.
3.3.2 Regulace trhu a protekcionistická opatření SZP
Jak vyplynulo z popisu historického vývoje Společné zemědělské politiky, SZP stojí na
dvou pilířích. První z nich je představován jednotou trhu s agrárními komoditami, který
znamená především volný oběh zboží mezi členskými státy Společenství bez celních
bariér, kde jsou ceny komodit určovány na úrovni Společenství a platí ve všech členských
zemích stejně. Druhý pilíř tvoří rozvoj venkova. První pilíř SZP je v současnosti realizován
tzv. společnou tržní organizací (CMO), jež stanovuje pro většinu zemědělských komodit
určité „mantinely“ a reguluje jednotlivé zemědělské sektory. Společné tržní organizace
mají v závislosti na typu produktu nejrůznější podobu [9] :
 Tržní organizace se zaručenými minimálními cenami a odbytem, jež se uplatňují díky

intervenčním krokům s cílem odkupu přebytků a ochraně proti levnějším dováženým
produktům. Uplatňuje se zhruba u 70 % produktů. Jde např. o obiloviny, rýži, cukr,
mléko a mléčné výrobky, hovězí a telecí maso. Některé produkty jako obiloviny, olivový
olej a hovězí maso zakládají nárok i na přímé platby.
 Ochrana proti nižším cenám zahraniční konkurence prostřednictvím proměnlivé

dovozní dávky. Pro produkty, které nevyžadují podporu produkce, ale omezují se na
ochranu domácího trhu. Uplatňují se u 21 % produkce. Jde např. o vejce a drůbež,
značková vína, květiny a vybrané druhy ovoce a zeleniny. Od roku 1995 jsou
nahrazeny specifickými cly.
- 17 -
 CMO pro produkty, kde se EU zavázala v rámci dohod GATT neměnit dovozní cla a
výkyvy cen jsou tak kompenzovány přímými platbami. Uplatňují se cca u 2 %
produkce. Jde zejména o řepku a luštěniny.
 CMO pro specifické produkty, které představují jen velmi malý podíl zemědělské
produkce, ale mají velký socioekonomický význam. Jedná se o len, bavlnu nebo chmel,
za jejichž pěstování získávají farmáři přímou podporu formou paušálních plateb, jež se
vztahují na hektar výrobní plochy nebo se stanovují proporcionálně k vyrobenému
množství . Představují zhruba 1 % produkce.
Přestože byl původní záměr SZP naplněn, podpůrné nástroje, jež SZP užívala přetrvávají
dodnes. Podpory cen a ochranářská opatření v rámci SZP měly jistě svá opodstatnění,
v budoucím horizontu však ztrácejí svou udržitelnost a stávají se mnohdy ohniskem sváru
mezi jednotlivými státy světa. Důvody jsou prosté, budoucí rozšiřování EU o nové
východní státy sice zvyšuje „odolnost“ EU vůči mimoevropské konkurenci, je však
doprovázeno tlaky WTO na respektování mezinárodních obchodních podmínek,
liberalizaci obchodu a zrušení ochranářských opatření. Mimo jiné je SZP označována za
příliš byrokratickou, finančně náročnou a drahou pro spotřebitele. Kde však hledat řešení?
EU se naprosté liberalizaci obchodu do jisté míry brání a argumentuje tím, že nemůže
zcela zrušit dotace farmářům, jelikož se snaží zlepšit životní podmínky zemědělců, udržet
zemědělství v horských a odlehlých oblastech, zabránit vysidlování venkova a další
devastaci krajiny. Tuto prioritu nelze EU vytknout, je však nutné především přiblížit SZP
tržním mechanismům, jež dá potřebný prostor pro snížení nákladů na řadu regulačních a
kontrolních systémů a především odstranit protichůdnost dotací. Těžko si nepovšimnout
duplicity a určité iracionality vyplácení podpor. Nejprve EU podporuje přímými platbami
produkci a stává se garantem cen. Jinými slovy, farmáři, kteří se pustí do pěstování dané
komodity, nemohou prodělat. Bez ohledu na vývoj tržní situace, mají zaručeno, že od nich
stát jakékoliv množství produkce musí vykoupit. Pro vykoupené produkty však musí EU
najít jiné uplatnění, a proto poskytuje další miliardy na prodělečný export přebytků.
Na straně druhé, fenomén změn, jež nastal v souvislosti s postupným formováním a

„dolaďováním“ SZP, tedy přechod od čistě produkčního rámce agrárních politik
k socioekonomickým a agroenvironmentálním aspektům zemědělské činnosti, úsilí EU
- 18 -
motivovat mladé zemědělce, zabránit vylidňování venkova, podporovat alternativní

aktivity na venkově (ekologické hospodaření, agroturistika či produkce regionálních
specialit), a také udržet hospodaření v méně příznivých oblastech, se stává jakousi nadějí
pro příznivější vyhlídky evropského venkova a zemědělství.
3.3.3 Evropský model zemědělství
Zemědělská politika EU sleduje tzv. Evropský model zemědělství, jehož základy byly
položeny výše zmíněnou „Agendou 2000“, opírající se o trvale udržitelné,
konkurenceschopné zemědělství v širokém záběru jeho produkčních a mimoprodukčních
funkcí. Evropská komise formulovala požadavek na Společnou agrární politiku tak, že
„musí vytvářet předpoklady pro to, aby výkony pro životní prostředí a pro péči o krajinu,
byly jako plnohodnotné funkce zemědělství uznány a honorovány, protože tyto výkony
představují jádro Evropského modelu zemědělství.“ [10] Podstatou evropského modelu se
stává snaha dosáhnout rovnováhy mezi produkcí komoditních výstupů, tedy potravin, a
ostatních nekomoditních výstupů, cestou snižování nadprodukce zemědělských komodit na
jedné straně a podporou mimoprodukčních aktivit na straně druhé. Evropský model
zemědělství spočívá na čtyřech pilířích [3]:
 celoplošně provozované multifunkční zemědělství, konkurenceschopné v produkci

soukromého zboží a zároveň šetrné k životnímu prostředí,
 zemědělství založené na malém a středním podnikání rodinného typu,
 provázání rozvoje zemědělství s rozvojem venkova,
 produkce kvalitních potravin při respektování stále přísnějších standardů jejich

bezpečnosti a způsobů jejich výroby.
Evropský model zemědělství reaguje na aktuální problémy, jak v lokálním, tak globálním
měřítku, měl by však v budoucnu sehrát rozhodující úlohu v revitalizaci venkova,
zvelebování krajiny a udržení venkovského života.
- 19 -
3.3.4 Financování SZP versus ekonomická stránka multifunkčnosti
Společná zemědělská politika představovala od svého zrodu nejnákladnější článek

z celkové „mozaiky“ politik uskutečňovaných v rámci EU. Skutečnost, že v průběhu
prvních let existence SZP představovaly výdaje EHS na evropské zemědělství dvě třetiny
tehdejšího celkového rozpočtu Společenství, je toho důkazem. Nutno podotknout, že tento
podíl výdajů postupem času klesá. Dnes činí výdaje EU na zemědělské dotace přibližně
50 mld. eur ročně, což představuje méně než polovinu jejího rozpočtu. [11] Otázky
agrárních dotací se tak stávají často zdrojem řady polemik. Na jedné straně se hovoří o
dotacích, jež sahají do astronomických výší, na straně druhé se tvrdí, že je to dojem pouze
zkreslený, a je to způsobeno tím, že byly agrární dotace z velké části delegovány na úroveň
EU a nahradily v členských zemích tuzemské podpory. Resorty školství, zdravotnictví či
obrany, jež zůstávají v kompetencích jednotlivých členských států, spotřebují mnohem
větší část veřejných financí.
V oblasti financování SZP bylo přijato pravidlo finanční solidarity. Základ finanční
solidarity zajišťuje rozpočet Společenství, jež schraňuje a rozděluje veškeré příjmy a
výdaje na SZP, a do kterého přispívají všechny členské státy. Rada Společenství za tímto
účelem založila v roce 1962 Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EAGGF),
sestávající ze dvou částí – záruční a orientační. Záruční část byla určena k vyplácení
přímých plateb a podpoře cen a pohlcovala většinu prostředků fondu, jelikož financovala
celý první pilíř a větší část druhého pilíře SZP. Na straně druhé, orientační sekce
financovala strukturální změny v zemědělství (podpora méně příhodných oblastí, podpora
mladým začínajícím farmářům, restrukturalizace a modernizace zemědělských
hospodářství apod.). Od roku 2007 by mělo dojít k celkovému zjednodušení systému,
jelikož by se veškeré programy týkající se druhého pilíře, měly přesunout „na bedra“
nového jednotného fondu rozvoje venkova (EAFRD).
Na rozdíl od prvního pilíře, jež financuje výhradně EU, je druhý pilíř SZP
decentralizovanější a musí být do různé míry spolufinancován jednotlivými členskými
státy. Způsoby financování jsou tedy u druhého pilíře administrativně stanoveny tak, že na
začátku každého plánovacího období sestaví členské státy vlastní plány rozvoje, v nichž
popíší, jak s prostředky z fondu hodlají naložit a vybírají si přitom z široké škály opatření
- 20 -
dané evropskými pravidly. Tyto národní plány musí být následně schváleny Evropskou
komisí. [12] Ve srovnání s dotacemi z prvního pilíře jsou finanční prostředky v druhém
pilíři zaměřeny mnohem více na konkrétní projekty, a tak jsou využívány více přesněji.
Způsob a rozsah využívání fondů EU na rozvoj venkova se poté liší stát od státu.
Pokud se farmáři věnují extenzivním či ekologickým formám hospodaření, které vytvářejí

kladné celospolečensky žádané externality, dochází paradoxně ke snížení produktivity
práce, produkčních výnosů a také zisků zemědělců. Vzhledem k tomu, že bývá produkce
mimoprodukčních užitků jen zřídkakdy oceňována tržními cenami, vyžaduje aplikace
multifunkčního zemědělství podporu ze strany státu či nevládních neziskových organizací,
aby se rozšířila.
Podpora multifunkčního zemědělství v kontextu reformované SZP je zajišťována

prostřednictvím následujících kategorií opatření [13]:
 Regulační - legislativní opatření: zákonné normy vztahující se k zemědělství (např.

zákon o ochraně půdního fondu, vodní zákon, zákon o potravinách, zákon o
ochraně přírody apod.).
 Semi-regulační opatření: směrnice a nařízení k bezpečnosti potravin, welfare

zvířat a ochraně životního prostředí, které jsou součástí tzv. křížové shody, tedy
podmínek poskytování přímých plateb.
 Stimulační opatření, která mají povahu investičních pobídek či kompenzací za

zvýšené náklady či snížené příjmy, jež vyplývají ze zapojení do nabízených
programů (např. agroenvironmentální programy).
 Čistě kompenzační opatření, např. podpory farmám v méně příznivých oblastech

(tzv. LFA – less favoured areas).
3.4 Aplikace multifunkčního modelu v kontextu ČR
Doposud byl agrární sektor chápan v užším kontextu a zemědělství plnilo v národní
ekonomice především roli produkční se zohledněním vztahu k životnímu prostředí. Pohled
na zemědělství se však změnil vstupem ČR do EU a byl rozšířen o širší rámec
mimoprodukčních funkcí s důrazem na celkový rozvoj venkova a ekologické aspekty
zemědělského hospodaření. Postavení zemědělství a problematika mimoprodukčních
- 21 -
funkcí zemědělství, které přispívají k ochraně životního prostředí a udržení osídlené a

kulturní krajiny, jsou v ČR upraveny zákonem č. 252/1997 Sb., o zemědělství.
Pro české farmáře znamenal vstup do EU také aplikaci Evropského modelu zemědělství,
který klade důraz na sociálně vyvážené a trvale udržitelné zemědělství, jež přispívá
k uchování a zvelebování evropské zemědělské kulturní krajiny. Koncepce agrární politiky
ČR byla proto reformována tak, aby byla plně kompatibilní se SZP a dalšími opatřeními
uplatňovanými v rámci EU a reagovala na problémy nejen lokálního, ale také evropského a
globálního charakteru. Zcela zásadně se změnil systém regulací a podpor zemědělství.
Českému zemědělství se tak otevřela cesta k některým novým dotacím, jež před
přistoupením k EU v ČR neexistovaly. Z druhého úhlu pohledu však přinesla SZP řadu
ochranářských opatření, jimž se musela ČR podvolit, vyžadovala zavedení nových
veterinárních a hygienických pravidel apod.
Zásady prozatím poslední modifikace SZP z roku 2003 vstoupily v platnost v roce 2005
s tím, že nové členské státy EU mohou termín aplikace těchto zásad posunout. ČR se
rozhodla spolu s ostatními nováčky EU s výjimkou Slovenska a Malty pro zjednodušený
systém přímých plateb, kdy se v celé zemi vyplácí jednotná pevně stanovená částka na
hektar zemědělské půdy. Jednodušší administrativní systém umožní lépe využít všechny
dostupné fondy EU na přímé platby a poté snadněji přistoupit na reformovaný unijní
systém jednotných plateb na farmu. ČR musí do roku 2009 přejít z dotační politiky, jež
váže podporu na rozlohu obhospodařovaných ploch, na systém přímých plateb
vyplácených jednotně pro celou farmu. Předpokládá se, že tato skutečnost povede ke
snížení české produkce o dvacet až třicet procent a motivuje farmáře k mimoprodukčním
aktivitám. [12] K tomuto cíli přispívá mimo jiné fakt, že ČR na rozdíl od ostatních nových
členů EU odmítla možnost dotovat produkci na úkor rozvoje venkova a zaměřila se na
implementaci agroenvironmentálních programů a podporu méně příznivých oblastí.
V prvním roce po přistoupení získali čeští farmáři spolu s ostatními nováčky EU 25 %

přímých plateb, jež dostávají státy původní evropské patnáctky. ČR vstupem do EU před
dvěma lety se tak dostala ve srovnání s původními státy do určitých nerovných podmínek a
byla vystavena konkurenci vyspělejšího západoevropského agrárního sektoru. Důvodem
nerovnoměrných podpor je skutečnost, že většina původních členů EU odmítala za
- 22 -
rozšiřování EU platit více peněz, respektive zvyšovat svůj odvod do rozpočtu EU, a
zároveň chtěla zachovat stávající úroveň příjmů jež plynuly ze SZP do jejich náruče.
Evropská komise oficiálně hájila nerovné podmínky argumentem, že okamžité zavedení
úplných dotací by umožnilo přežít mnoha samozásobitelsky hospodařícím zemědělcům
(produkují částečně pro vlastní potřebu a částečně pro trh), což by se stalo překážkou
koncentrace zemědělského sektoru. Bylo tedy ustanoveno, že se tyto přímé platby každý
rok budou zvyšovat o 5 %, od roku 2007 o 10 %, takže dojde k vyrovnání přímých plateb
mezi novými a starými státy EU až v roce 2013. [12]
Jaká ochranářská opatření, jež jsou spojena s respektováním pravidel SZP, jsou zavedena
v ČR? Zemědělci v ČR mají přistoupením k EU zajištěn přístup k mechanismům podpory
cen v rámci prvního pilíře, přesněji k intervenčním cenám a exportním subvencím.
Minimální garantované ceny přinášejí farmářům ekonomické zvýhodnění, představují
však potenciální riziko, že budou opět motivovat farmáře ke zvyšování produkce, tedy
zvyšovat intenzitu hospodaření, doprovázenou zvyšováním spotřeby agrochemikálií či
stavů hospodářských zvířat. Kvůli zjednodušenému systému se na ČR nevztahuje
povinnost uvádět určitou část pozemků do klidu, která je v původní evropské patnáctce
povinná a přispívá k ozdravení krajiny a ochraně přírody. Agrární nabídka je řízena
stanovením horní hranice základní výměry orné půdy (např. obilniny), na níž daný stát
může dostat peníze z prvního pilíře, limity koncentrace hospodářských zvířat na
jednotku plochy a maximálními kvótami pro produkci zemědělských komodit
(omezující objem produkce mléka, bramborového škrobu nebo cukru). Omezení produkce
byla během předvstupních jednání vedle přímých plateb předmětem nejvyhrocenějších
sporů. V podstatě všechny kvóty jsou nižší než požadovaly kandidátské státy. Vypočteny
byly na základě výsledků produkce a výnosů dosahovaných v posledních pěti letech před
vstupem do EU. Pro nové členské státy byl tento postup značně nevýhodný, jelikož v této
době procházela většina států transformací spjatou s přechodem z centrálně řízeného
hospodářství na tržní. Z historicky nízkých výnosů byly poté vypočteny kvóty, jimiž jsou
nyní státy vázány.
Rozvoj multifunkčního zemědělství v ČR je determinován aktuálním stavem v agrární

sféře, jež byl formován hospodářským vývojem země, který vtiskl českému zemědělství
určité specifické rysy. Nedůsledné provedení restituce majetku a privatizace státního
- 23 -
sektoru, transformace družstev, nevyjasněné vlastnické vztahy, zadluženost zemědělských

podniků, omezení zemědělské výroby, a další problémy spojené s transformací zemědělství
narušily konkurenceschopnost agrárního sektoru a vedly ve svém důsledku ke snížení váhy
agrárního sektoru v národní ekonomice, ať již z pohledu podílu zemědělství na tvorbě
hrubého domácího produktu či na počtu pracovních příležitostí. Nedostatek kapitálu,
zadluženost farmářů a omezené možnosti v získání bankovních úvěrů přivádí zemědělce
do svízelných situací a ohrožuje jejich budoucí působení v zemědělském sektoru. Nové
spektrum dotačních podpor a možnost podílet se na mimoprodukčních aktivitách se stává
jakousi nadějí pro příznivější vyhlídky venkova a celého českého zemědělství
České zemědělství má co nabídnout. Vodní zdroje, lesy, horské a podhorské oblasti,

významné lokality chráněných krajinných území a přírodních rezervací se stávají zdrojem
přitažlivosti místní krajiny, jež může „přivábit“ turisty za účelem rekreace či aktivního
trávení volného času. Regionální zdroje ČR, možnost rozvoje agroturistiky a venkovské
turistiky nebo nepotravinářské využití produkce skýtají pro multifunkční model
zemědělství značný potenciál. Je však třeba efektivně využít prostředků ze Strukturálních
fondů EU, jež umožní pokrýt zvýšené náklady spojené s vyrovnáním disproporcí
v socioekonomickým podmínkách jednotlivých regionů
Největší bariéry v implementaci multifunkčního modelu zemědělství spatřuji v absenci

adekvátního poradenství, které by farmářům usnadnilo realizaci jimi navrhovaných
projektů, odkrylo jim ekonomickou návratnost jejich investic a administrativní a
legislativní požadavky, které na ně EU klade. Nedostatečná poradenská a informační
základna tvoří v ČR jednu z největších zábran nejen v úspěšné realizaci projektů, ale také
v čerpání finančních prostředků z evropských fondů. Nový poradenský systém, jež bude
radit farmářům, jaké standardy a metody správné zemědělské praxe mají aplikovat ve
výrobním procesu, budou členské státy EU nuceny zemědělcům nabídnout od roku 2007.
Je nutné vzít na zřetel, že je získávání evropských dotací ze Strukturálních fondů EU
podmíněno úspěšnou realizací navrhovaného projektu a je tedy vázáno na určitou míru
spolufinancování, tedy jakési „počáteční injekce“ ze strany samotných farmářů. Nutno
vyzdvihnout také potřebu lepší koordinace a především spolupráce zemědělců s ostatními
podnikateli v zemědělství, ale také nevládními organizacemi, státem a místní komunitou.
Stávající situace v oblasti realizace mimoprodukčních aktivit v ČR by se měla zlepšit od
- 24 -
roku 2009, kdy ČR bude nucena přejít z přímých podpor na jednotné platby farmářům.
Současný model přímých plateb, kdy farmáři mají garantován odbyt příliš podporuje
přebytečnou produkci zemědělských komodit.
3.5 Programy na podporu mimoprodukčních charakteristik zemědělství a

obnovu venkova v ČR
Za účelem podpory přechodu ČR na Evropský model zemědělství byly formulovány dva

základní programové dokumenty umožňující čerpat finanční prostředky ze Strukturálních
fondů EU, přesněji EAGGF.
Jedná se o Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství (OPZ).

Tento programový dokument [14] zahrnuje programy výhradně investiční povahy a
představuje základní koncepční rámec připravený MZe ČR pro poskytování podpor pro
české zemědělství a venkov v období let 2004 až 2006, tedy v době po přistoupení ČR k
EU. Cílem OPZ je podpora nejen trvalého ekonomického růstu, ale také růstu kvality
života obyvatel, založená zejména na zvyšování konkurenceschopnosti odvětví, zajištění
dostatku pracovních míst, snižování rozdílů v sociálně ekonomické sféře doprovázených
ochranou životního prostředí a zachováním kulturní krajiny. Rozvojem multifunkčního
zemědělství, diverzifikací zemědělských aktivit a posílením zaměstnanosti na venkově se
snaží OPZ zajistit trvale udržitelný rozvoj venkova, podpořit zemědělskou prvovýrobu,
zpracování zemědělských komodit, lesní a vodní hospodářství. Podporovány jsou
především investice do zemědělského majetku a plány mladých začínajících farmářů.
Druhý dokument představuje Horizontální plán rozvoje venkova (HRDP), který se snaží
minimalizovat rozdíly v rentabilitě podniků v méně příznivých oblastech, které vyplývají z
odlišných přírodních podmínek. Dále má zlepšit nepříznivou věkovou strukturu
zemědělců, snížit zornění půdy, zabránit degradaci půdy a v dostatečném rozsahu zajistit
obhospodařování zemědělské půdy v souladu se zásadami správné zemědělské praxe.
Prioritou HRDP je trvale udržitelný rozvoj zemědělství, venkova a jeho přírodních
zdrojů. [15] HRDP tak podporuje především mimoprodukční funkce zemědělství, k čemuž
využívá tzv. agroenvironmentálních opatření, do jejichž rámce patří například
ekologické zemědělství, ošetřování travních porostů a péče o krajinu s podtituly
zatravňování orné půdy, pěstování meziplodin, ptačí lokality na travních porostech atd.
- 25 -
Na období let 2004 až 2006 ČR vyjednala, že získá na financování HRDP od EU částku

543 mil. eur,, a na OP zemědělství dalších 167 mil. eur. [12]
Mimoprodukční funkce zemědělství jsou v ČR podporovány dotačními tituly nejen ze

strany MZe ČR, např. Nařízení vlády č. 505/2000 Sb., kterým se stanoví podpůrné
programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, k podpoře aktivit podílejících
se na udržování krajiny a programy pomoci k podpoře méně příznivých oblastí, ale také
programy Ministerstva pro místní rozvoj typu Region, Vesnice, Regenerace a Reference,
nevyjímaje krajinotvorné programy Ministerstva životního prostředí a péči o památky
Ministerstva kultury.
V současnosti je již zpracován Národní strategický plán rozvoje venkova ČR na období

2007 – 2013, který zabezpečuje vazby mezi obecnými cíli evropského rozvoje venkova a
cíli ČR. Strategie rozvoje venkova spatřuje jeho budoucnost ve zlepšení životních
podmínek obyvatel, posílení nosných oborů, cestovního ruchu a dalších odvětví
zabezpečujících hospodářskou a společenskou stabilitu venkova srovnatelné s podmínkami
v EU. Peněžní prostředky z EAGGF na druhý pilíř SZP mohou čerpat v ČR ty regiony,
s výjimkou Prahy, v nichž je hrubý domácí produkt nižší než 75 % průměru EU. ČR
získala na předchozí období 2004 - 2006 od EU na rozvoj venkova částku 709 mil.
eur. [12] V nadcházejícím období by se však měly dotace mnohem více zacílit na podporu
venkovských sídel a jejich výše by měla být z dostupných zdrojů až o třetinu vyšší než
v současnosti.
Společným klíčem výše prezentovaných dokumentů a vládních opatření zůstává zacílení na

regiony ekonomicky slabé, oblasti nacházející se v méně příznivých lokalitách a jiné
znevýhodněné oblasti, jejichž podpora ze strany státu je žádoucí. Podpora ze strany
českého státu tak vychází vstříc úkolům EU, jež se snaží postupně odstranit diference v
ekonomické a sociální úrovni vyspělosti jednotlivých regionů při současném zachování
kulturních tradic a historických hodnot těchto oblastí. Pomáhá také rozvíjet a propagovat
alternativní oblasti zemědělské činnosti, tj. tradiční zemědělství s nízkými vstupy,
integrované zemědělství a zejména zemědělství ekologické.
- 26 -
4. Význam a postavení ekologického zemědělství jako jednoho z aspektů

4.1 Význam a cíle ekologického zemědělství
Jedním z přístupů, který se ve světě rozvíjí již po několik desetiletí, zohledňuje zákonitosti
přírody a „kráčí ve stopách“ udržitelného rozvoje, je zemědělství ekologické. „Ekologické
zemědělství staví na tisíciletých zkušenostech našich předků, bere ohled na přirozené
koloběhy a závislosti. Je zdrojem nejenom vysoce kvalitních potravin, ale také čistšího
životního prostředí, vyváženější a krásnější krajiny a v konečném důsledku i sociálně
stabilního a prosperujícího venkova.“ [16] Ekologické hospodaření je tak jednou z cest, jak
eliminovat negativní dopady zemědělské činnosti na životní prostředí, zlepšit životní
podmínky zemědělců a zajistit šetrnou péči o krajinu. Jeho cílem je zvyšování kvality
lidského života v mezích možností ekosystému planety.
Rozvoj ekologického zemědělství je považován za jedno z klíčových opatření nezbytných

k ochraně biologické diverzity, zlepšení čistoty řek, či kvality pitné vody. [17]
Biodiverzita v zemědělství je širokým pojmem, který znamená variabilitu všech žijících
organismů v rámci druhů, mezi druhy i mezi ekosystémy. Tato široká škála organismů se
podílí na kolobězích živin, dekompozici organické hmoty a udržení úrodnosti půdy,
regulaci chorob a škůdců, opylení, udržování a ochraně biotopů s planě rostoucími druhy
rostlin a s živočichy, minimalizaci eroze apod. [18] Ekologické zemědělství je nadějí na
lepší životní podmínky nejen pro nás samé, ale i naše děti, vnuky a další generace.
4.1.1 Definice a základní pojmy ekologického zemědělství
Úvod této kapitoly je věnován vymezení základních pojmů souvisejících s problematikou

ekologického zemědělství. Základní kritéria pro ekologické zemědělství v ČR jsou
upravena Nařízením Rady č. 2092/91 (dále jen „Nařízení EU“) a doplňujícím předpisem,
zákonem č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství (dále jen „zákon“), jež mimo jiné
vymezují základní pojmy používané v ekologickém hospodaření.
„Ekologickým zemědělstvím rozumíme zvláštní druh zemědělského hospodaření, který

dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání
- 27 -
látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují
rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a
chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat.“ [19] Moudrý [20] uvádí, že
ekologické zemědělství spočívá na filosofii holistického chápání přírody. Příroda je podle
něj jednotným celkem. Člověk je její součástí a z hlediska jejích zákonů má jednat ve
shodě s ní na základě etické a morální zodpovědnosti za zachování mnohostranných forem
života na Zemi. Synonymem pojmu ekologické zemědělství je zemědělství alternativní,
organické nebo biologické.
Uzavřená hospodářská jednotka zahrnující pozemky, hospodářské budovy, provozní

zařízení a případně i hospodářská zvířata sloužící ekologickému zemědělství je označována
jako ekofarma. Osoba zemědělsky podnikající na ekofarmě je nazývána ekologickým
podnikatelem. Zákon rozumí biopotravinou potravinu vyrobenou za podmínek
stanovených tímto zákonem a splňující požadavky na jakost a zdravotní nezávadnost dle
zvláštních právních předpisů. Zdravotní nezávadnost potravin a požadavky na jakost
kontroluje v ČR Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Přechodné období,
označované také za období konverze, je období, v průběhu kterého se uskutečňuje přeměna
zemědělského hospodaření na ekologické zemědělství. [19] Přechodné období bývá
nejkritičtějším krokem v úspěšné implementaci ekologického způsobu hospodaření.
4.1.2 Cíle ekologického zemědělství v multifunkčním modelu

zemědělství
O ekologickém zemědělství lze hovořit jako o „průkopníkovi“ nového stylu zemědělského

hospodaření, který se opírá o udržitelný rozvoj, chrání přírodní zdroje a respektuje životní
prostředí. Cílem ekologického zemědělství je zemědělský systém trvalého charakteru,
ekologicky vyvážený, chránící stálé přírodní zdroje a zabraňující vývoji směřujícímu
k ekologickým katastrofám a k přenechávání dnešních ekologických problémů příštím
generacím. Petr a Dlouhý shrnují tyto cíle ve své publikaci [21], kde uvádějí, že cílem
současného ekologického zemědělství je snaha:
 produkovat potraviny vysoké kvality a v dostatečném množství,

 trvale zachovat přirozenou úrodnost půdy,
- 28 -
 vytvořit systém chovu zvířat přizpůsobený jejich přirozenému chování a přirozeným

životním potřebám,
 vytvořit pestrou obytnou kulturní krajinu, druhově bohatou, s genetickou

rozmanitostí uvnitř druhů a se zajištěnými možnostmi vývoje pro všechny živé
organismy,
 hospodárně využívat přírodní zdroje tak, aby nedocházelo k negativnímu

ovlivňování životního prostředí,
 vytvořit dobrý vztah mezi zemědělcem a konzumentem,

 snížit energetické vstupy na nezbytné minimum, zejména ty, které představují
značné riziko pro živočichy, rostliny a člověka,
 vytvořit pracovní příležitosti a tím udržet osídlení venkova a tradiční ráz

zemědělské kulturní krajiny.
Ekologické zemědělství těmito principy plně zapadá do modelu multifunkčního

zemědělství. V prvé řadě produkuje ekologické hospodaření biopotraviny a tím
zabezpečuje dostatek zdravých a bezpečných potravin. I když nelze přímo říci, že by byly
ekologické produkty kvalitnější než konvenční potraviny, je nepochybné že jsou
bioprodukty pro spotřebitele garancí, že při získávání biopotravin a následném zpracování
nebyly použity žádné chemické prostředky, genové manipulace a jsou prosté škodlivých
reziduí. Ekopotraviny tak umožňují rozšířit nabídku produktů na domácím trhu a jsou
šancí na zvýšení konkurenceschopnosti zemědělských podnikatelských subjektů.
Ekologičtí zemědělci se snaží oproti konvenčním farmářům omezovat nadprodukci, která
ústí v celosvětový problém tím, že i přes vynaložení většího úsilí k vyprodukování jedné
jednotky produkce získávají ekofarmy nižší výnosy ve srovnání s tradičním zemědělstvím.
Ekofarmáři se tedy vzdávají kvantity ve prospěch kvality. Ekologičtí podnikatelé
neopomíjejí ani produkty, které vznikají při výrobě jako produkty vedlejší a dále je
využívají včetně odpadů.
Ekologické zemědělství je také určitou cestou, která může zemědělcům zlepšit životní
podmínky. V rámci sociální funkce zemědělství vytváří vzhledem ke své vysoké
náročnosti na ruční práci nové pracovní příležitosti, čímž přispívá k vyšší zaměstnanosti ve
venkovských oblastech a brání vysidlování venkova. Snaží se hledat nové perspektivy
v oblasti zemědělské činnosti a tím ji udržet jako tradiční povolání. Apeluje například na
- 29 -
rozvoj agroturistiky na ekofarmách, jež vytváří jakousi symbiózu mezi zemědělstvím,

venkovem a turistikou.
Alternativní zemědělství pracuje v uzavřeném koloběhu, využívá co nejvíce interních

zdrojů a tím chrání neobnovitelné zdroje surovin a energie. Snaží se co nejefektivněji
nakládat s energetickými zdroji a eliminovat případné emise z dálkové dopravy tím, že
preferuje spotřebu bioproduktů co nejblíže od místa jejich výroby a zpracování. Snaží se
cenné zdroje nahradit zdroji obnovitelnými, narozdíl od zemědělství konvenčního, které je
silně vázáno na řadu výrobních vstupů, jež čerpá bez ohledu na ekonomické a
environmentální následky. Zemědělství nabízí biologickou produkci, rychle rostoucí
energetické dřeviny a traviny a řadu jiných surovin, které umožňují vyrábět např. bionaftu,
bioplyn, biobenzín či bioplasty z rostlinných škrobů a nahradit tak fosilní paliva za jiné
zdroje.
Mimo to ekologické zemědělství plní funkci ekologickou. Při produkci nevyužívá hnojiv,
pesticidů a ostatních chemikálií a tím neznečišťuje vodní toky a ovzduší, nezatěžuje půdu
a šetří ostatní složky životní prostředí. Udržuje úrodnost půdy a brání její degradaci.
Chrání životní prostředí a biodiverzitu rostlinných a živočišných druhů, což dokládá
možnost využít jej k obhospodařování chráněných krajinných území.
Je třeba mít na paměti, že se úspěšnost trvale udržitelného způsobu obhospodařování půd

odvíjí také od ekonomického rámce zemědělství. Bez ekonomické rentabilnosti není
myslitelné, že by se zemědělci věnovali alternativnímu zemědělství. Jelikož ekologické
zemědělství obzvláště ve fázi přechodného období klade na zemědělce zvýšené finanční
nároky, je nezbytné zemědělským subjektům poskytnout finanční podporu. Ekologické
zemědělství je do budoucna výhodným strategickým tahem, který se odrazí ve zdraví
obyvatel, čistotě životního prostředí, spokojenosti zemědělských pracovníků, rozmanitosti
krajiny a ve svém důsledku tak ušetří značné finanční prostředky, které by byly
vynakládány v souvislosti s odstraňováním negativních externalit zemědělské činnosti.
- 30 -
4.1.3 Vznik ekologického zemědělství a jeho historie ve světě
Kořeny ekologického zemědělství se vztahují k roku 1924, kdy byly Dr. Rudolfem
Steinerem na tzv. Zemědělském kurzu poprvé formulovány zásady „jiného“ zemědělství.
Tento rakouský filosof a přírodovědec tak položil základy tzv. biodynamického
(biologicko-dynamického) zemědělství. Biodynamická metoda vychází z přesvědčení, že
život na Zemi je ovlivňován silami kosmického původu. Ve čtyřicátých letech se
k biodynamickým zemědělcům přidávají tzv. organicky hospodařící rolníci s cílem
zvyšování úrodnosti půdy. Zakladateli této organicko-biologické metody jsou německý
lékař Hans Peter Rusch a švýcarští biologové Maria a Hans Müllerovi. Specifickou formou
alternativního zemědělství uplatňovanou ve frankofonních zemích je tzv. biologické
zemědělství. Ve Francii, kde vznikla a kde je nejvíce rozšířena, existují dvě formy: metoda
Lemaire-Boucher, jejímž základem je používání mořské řasy jako hnojiva a metoda Claude
Alberta odpovídající svým charakterem obecnému popisu ekologického zemědělství. [21]
Všechny výše uvedené metody ekologického zemědělství dnes více či méně splynuly
v jeden proud. Středem zájmu prezentovaných teorií se stává dosažení harmonického
vztahu mezi zemědělstvím a přírodou. Pojem ekologického zemědělství je často mylně
dáván do souvislosti s výrobou surovin pro makrobiotickou, vegetariánskou či veganskou
stravu.
4.1.4 Přechodné období
Zájemci o ekologické hospodaření na ekofarmě dobrovolně žádají o registraci pro

ekologické zemědělství dle zákona [19]. Tato žádost je předkládána MZe ČR. Předmětem
žádosti může být pěstování rostlin, pěstování rostlin spolu s chovem hospodářských zvířat
nebo chov včel. Zemědělec se v žádosti zavazuje, že bude ekologicky hospodařit
minimálně 5 let. Bližší náležitosti žádosti dle jejího předmětu vymezuje zákon. Žádost o
registraci pro ekologické zemědělství na ekofarmě je uvedena v příloze č. 1.
Vlastní hospodaření se zahajuje přechodným obdobím tzv. konverzí z tradičního

hospodaření na ekologické. Účelem přechodného období je přeměna zemědělské výroby
na ekologické zemědělství způsobem uvedeným v žádosti o registraci a zabezpečení
odstranění vlivu negativních dopadů předchozí zemědělské činnosti na zemědělskou půdu,
krajinu a životní prostředí. Přechodné období začíná dnem, kdy MZe ČR přijme bezvadnou
- 31 -
žádost o registraci. Dle přílohy I Nařízení EU [22] činí délka přechodného období 2 roky
u orné půdy, luk a pastvin a 3 roky u stávajících trvalých kultur jako jsou vinice, sady a
chmelnice. Uvedená období jsou minimální lhůtou. Vlastní přechod až k dosažení
rovnováhy biologických procesů v půdě a ke zvýšení přirozené stability v osevních sledech
i v chovu zvířat trvá déle, minimálně jednu rotaci osevního postupu, tj. 6 let i více. [23]
MZe ČR vydá žadateli do 30 dnů od ukončení přechodného období rozhodnutí o jeho

registraci pro pěstování rostlin nebo pro pěstování rostlin i pro chov hospodářských zvířat,
jestliže žadatel splnil všechny požadavky stanovené zákonem a neodchýlil se podstatným
způsobem od plánu hospodaření, který uvedl v žádosti. Tímto okamžikem se ze zemědělce
stává ekologický podnikatel.
4.1.5 Principy hospodaření v ekologickém zemědělství
Ekologické hospodaření není jednoduché a klade na zemědělce značné nároky. Zemědělec

si musí uvědomit, že již nemá k dispozici „chemické berličky“ konvenčního
zemědělství. [24] Ekologické zemědělství je charakteristické přátelským vztahem
k životnímu prostředí a tím také k rostlinám a zvířatům.
4.1.5.1 Rostlinná produkce
V ekologickém zemědělství je základním předpokladem dobrého pěstebního systému

všestranný dobře vyvážený osevní postup s velkým zastoupením bobovitých rostlin
a okopanin. V ekologickém zemědělství není povoleno pěstování monokultur.
Mnohostranný a variabilní osevní postup má potlačující vliv na výskyt plevelů a
škůdců, obohacuje půdu živinami, zlepšuje její strukturu, zvyšuje mikrobiální aktivitu
a obsah humusu v půdě, brání erozi půdy. Pro ekologické zemědělství je typické pěstování
plodin na zelené hnojení, tzn. rostlin pěstovaných pro zapravení do půdy, které zvyšují
přístupnost živin, zlepšují půdní strukturu, eliminují výskyt plevelů, chorob a škůdců. [21]
Neurburg [25] uvádí, že výchozím bodem příčinného řetězce „zdravá půda – zdravé
rostliny – zdravá zvířata – zdraví lidé“ je půda. Kdo chce ekologicky hospodařit, musí
být připraven především poznat zákonitosti života půdy, rostlin a zvířat. Musí být
připraven je respektovat a podle nich se chovat. Může pouze svými pomocnými prostředky
zasahovat tak, aby přírodou předurčené procesy mohly proběhnout co nejefektivněji.
- 32 -
Jinými slovy se stává půda „základním médiem“, které vyživuje rostliny, jež se stávají
potravou zvířat, a je proto předpokladem zdraví a života všech obyvatel. Úrodnosti půdy je
dosahováno organickým hnojením, pestrými osevními postupy a jejím šetrným
zpracováním.
Plevely jsou v konvenčním zemědělství často definovány jako rostliny působící více škody
než užitku. V konvenčním zemědělství se nejvíce vyzdvihují právě negativní vlastnosti
plevelů, které škodlivě působí na výši výnosů pěstovaných plodin. Plevely konkurují
kulturním rostlinám v nárocích na světlo, vodu a živiny, ztěžují sklizeň a mohou šířit
choroby a fungovat jako hostitelské rostliny pro škůdce. Ekologické zemědělství posuzuje
kromě negativních vlastností plevelů také jejich kladné vlastnosti. Plevel může fungovat
jako živý mulč a chránit půdu před vodní a větrnou erozí, dodává půdě humus, může
představovat zdroj potravy pro ptáky a opylující hmyz. [21] „Cílem ekologického
zemědělství je komplexem různých opatření udržet plevele jako tzv. doprovodné rostliny
v počtu, který nezpůsobuje významné ekonomické ztráty“. [23] Nemluví se proto o hubení,
ale o regulaci výskytu plevelů. Syntetické pesticidy a chemické přípravky na ochranu
rostlin se v ekologickém zemědělství nepoužívají. Škůdcům a chorobám se snaží
ekologické zemědělství čelit nepřímo preventivními opatřeními. Využívá proto druhově
pestrých osevních postupů, všestrannou výživu rostlin, organické hnojení, vhodný termín
setí, správné zpracování půdy, zdravé osivo, rezistentní odrůdy atd. [21] K omezení
výskytu plevelů a péči o půdu se tedy využívá především agrotechnických metod.
Hnojení a výživa rostlin je založena na vyváženém osevním postupu a využívání
především statkových hnojiv. V ekologickém zemědělství platí zásada, že se nehnojí
rostliny, ale celý půdní systém. Používání syntetických hnojiv a pěstování geneticky
modifikovaných organismů (GMO) je při ekologickém způsobu hospodaření zakázáno.
Problematice GMO je věnována samostatná podkapitola 4.1.5.3. V následující tab. č. 1
jsou shrnuty klíčové odlišnosti v pěstování rostlin konvenčními a ekologickými farmáři.
- 33 -
Tab. č. 1: Podstatné rozdíly konvenčního a ekologického zemědělství

vzhledem k pěstování rostlin
Konvenční zemědělství Ekologické zemědělství
Upřednostňování kvantity Upřednostňování kvality
Ekonomická rentabilita se klade Ekologická a biologická rovnováha
před požadavek biologické a se klade před ekonomické
ekologické rovnováhy požadavky
Silně specializovaný provoz Mnohostranný provoz
Jednostranný osevní postup (malý
Pestrý osevní postup
počet druhů pěstovaných plodin)
Používání anorganických, lehce Používání převážně organických
rozpustných hnojiv statkových hnojiv
Pěstitelský systém jako takový
Používání pesticidů působí preventivně proti výskytu
chorob, škůdců a plevelů
Pramen: PETR, J. – DLOUHÝ, J.: Ekologické zemědělství. Praha: Brázda, 1992. ISBN 80-209-0233-3.
4.1.5.2 Živočišná produkce
Pro chov zvířat ekologickým způsobem je charakteristické respektování přirozeného

chování a přirozené životní potřeby zvířat. V ekologickém zemědělství jsou zvířata
začleňována do koloběhu. Dostávají krmení převážně z produkce vlastního ekologického
podniku a je jim umožňováno, aby si žila a chovala se tak, jak je jim od přírody dáno.
Počet zvířat na farmě je podmíněn vlastní produkcí alternativně pěstovaného krmiva.
Syntetické konzervační prostředky, hormonální látky, močovina, masové a rybí moučky se
pro přípravu krmné dávky nepoužívají. Základním pravidlem je, že zvíře prožívá celý svůj
život na jedné farmě. [21]
U veškerých živočišných druhů musí ustájení odpovídat potřebám zvířat, pokud jde o
větrání, světlo, prostor a pohodlí a je vhodné, aby bylo počítáno s dostatečným prostorem
pro umožnění volnosti pohybu a pro rozvoj přirozeného chování zvířete ve stádu.
Zakázány jsou klecové chovy, trvalé vazné ustájení bez pastvy či výběhu.
V ekologickém zemědělství je možné chovat pouze ty druhy hospodářských zvířat, které

uvádí Vyhláška MZe ČR č. 53/2001 Sb. [26] a to skot, koně, prasata, ovce, kozy, králíky,
drůbež, ryby a středoevropské ekotypy včely medonosné. Oproti tomu chov jelenovité
zvěře, který je upraven základním předpisem EU, není v ČR umožněn.
- 34 -
Při zachovávání ekologických zásad chovu hospodářských zvířat není dovoleno používat
stimulátory růstu a plodnosti, retardanty, syntetické zchutňovače krmiv, konzervační látky,
rutinně aplikovat léčiva a hormony. Jsou zakázány genové manipulace a přenosy embryí.
Na důležité rozdíly v chovu zvířat konvenčními a ekologickými postupy upozorňuje níže
uvedená tab. č. 2.
Tab. č. 2: Podstatné rozdíly konvenčního a ekologického zemědělství

vzhledem k chovu zvířat
Konvenční zemědělství Ekologické zemědělství
Ekonomické požadavky na chov Morálně etické a ekologické
zvířat požadavky na chov zvířat
Vazba mezi chovem zvířat, půdou,
Žádná vazba mezi půdou, rostlinami,
člověkem a rostlinami (organismus
zvířetem a člověkem
podniku)
Produkce není závislá na výměře a
počet zvířat připadajících na výměru Produkce je závislá na výměře
je omezen jen zákonnými plochy s odpovídajícími stavy zvířat
ustanoveními
Předávkování živinami Uzavřený koloběh živin
Problémy s uplatněním kejdy Značný význam hnojení
Rozhodující jsou kvantitativní Rozhodující jsou kvalitativní aspekty
aspekty produkce produkce
Pramen: NEURBURG, W. – PADEL, S.: Ekologické zemědělství v praxi. Praha: FOA, 1994.
4.1.5.3 Geneticky modifikované organismy
Metoda genové technologie umožňuje rozpojovat a opětovně spojovat úseky DNA

(dezoxiribonukleová kyselina). To umožňuje odstranit nebo nahradit části genetického
kódu. Protože je systém kódování genetických informací univerzální, je možný přenos
cizích genů a to i mezi organismy zcela rozdílnými. [27] Genové technologie umožňují
zlevnit výrobu řady látek (vitamíny, enzymy aj.) nebo vyrábět zcela nové materiály
(bioplasty) nebo nahradit neobnovitelné zdroje (alternativní paliva) apod. Znamenají
zásadní převrat ve šlechtění.
Oblast GMO obecně upravuje zákon č. 153/2000 Sb. o nakládání s GMO a produkty.
Standardy IFOAM (Mezinárodní federace hnutí organického zemědělství) nepřipouští
žádné použití GMO nebo jejich produktů a dokonce ani produktů, které již neobsahují
vnesenou DNA, ale jsou vyrobeny z GMO nebo jejich pomocí. Nařízení EU upravující
ekologické zemědělství v členských zemích unie připouští pouze použití léčiv a
- 35 -
veterinárních přípravků, které byly vyrobeny pomocí GMO. V současnosti v ČR není

žádné takové léčivo registrováno.
Na jedné straně GMO přináší lidstvu řadu možností, na straně druhé je zde celá řada
důvodů, které vedou odpůrce k odmítání genových manipulací. Především nejsou známa
všechna rizika, která mohou GMO přinést v dlouhodobém horizontu a představují tak
možné ohrožení nejen lidského zdraví, ale i celého ekosystému. Skutečnost, že je u
biopotravin zaručeno, že nebyly modifikovány, přináší ekologickému zemědělství
konkurenční výhodu oproti tradičním postupům zemědělství.
4.2 Právní úprava ekologického zemědělství
Základní standardy (tzv. Basic standards), které celosvětově sjednocují směrnice

ekologického zemědělství, vydává Mezinárodní federace hnutí organického zemědělství
IFOAM. Tyto směrnice určují základní požadavky na ekologické hospodaření, stanovují
obecné zásady pro výrobu biopotravin, jejich zpracování, kontrolu a certifikaci. Jsou
přísnější než běžné národní legislativní úpravy ekologického zemědělství.
Důležitým mezníkem ve vývoji legislativy ekologického zemědělství v Evropské unii se

stalo již několikrát zmiňované Nařízení číslo 2092/1991/EHS o ekologickém zemědělství
a k němu se vztahujícímu označování zemědělských produktů a potravin. Toto Nařízení
EU vytváří rámec, ve kterém je přesně stanoveno, jaké požadavky musí splňovat
zemědělské produkty a potraviny, aby mohly být označovány jako ekologické výrobky.
Nejedná se pouze o právní předpisy, které určují požadavky na zemědělskou rostlinnou a
živočišnou výrobu, nýbrž také o postupy označování, přípravy, a kontroly ekologických
produktů a obchodu s nimi a současně i o záležitosti dovozu výrobků z tzv. třetích zemí.
Tato právní úprava byla iniciativou v rámci reformy společné zemědělské politiky. Ta byla
původně zaměřena na zvyšování produktivity zemědělství a zajistila ve všech evropských
zemích vysokou míru soběstačnosti v produkci potravin. Od konce osmdesátých let pak
byla pozornost zaměřena i na takové cíle, jako je zvyšování kvality produkce a zavedení
zásad ochrany přírody do zemědělských technologií. [28] V průběhu let bylo toto nařízení
mnohokrát novelizováno a doplňováno o nové aspekty.
- 36 -
Právní rámec ekologického hospodaření v ČR vytvářel od roku 1993 Metodický pokyn

pro ekologické zemědělství, který již vycházel z platné legislativy EU. S účinností od
1. ledna 2001 byla tato směrnice nahrazena zákonem č. 242/2000 Sb., o ekologickém
zemědělství. Zákon provádí vyhláška MZe č. 53/2001 Sb., účinná od 13. února 2001 a
vyhláška MZe č. 263/2003 Sb., účinná od 15. září 2003 (ve znění pozdějších předpisů).
Zákon umožňuje lépe naložit s podvodníky užívajících loga bio či eko k vlastnímu
obohacení bez oprávnění. Vstupem ČR do EU se stalo Nařízení EU pro ČR plně
závazným a přineslo českým ekofarmářům řadu změn především v administraci kontroly
ekologického zemědělství. I když byl zákon o ekologickém zemědělství uznán jako plně
kompatibilní s právním systémem EU, byl zákon o ekologickém zemědělství novelizován
tak, aby se stal doplňující normou k Nařízení EU. Novela zákona pojednává o používané
terminologii, přechodném období, registraci ekofarmářů, označování biopotravin,
kontrolních podmínkách a sankčním systému a vstoupila v účinnost v závěru roku 2005.
Evropská komise v současnosti připravuje návrh nového nařízení o ekologickém
zemědělství, které by mělo být koncipováno srozumitelněji pro ekofarmáře a mělo by
nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2009.
4.3 Kontrola a certifikace ekologického zemědělství
Kontrola ekologického hospodaření není aparátem, jež by se snažil ekofarmářům ztěžovat

jejich zemědělskou činnost, ba právě naopak. Pro každého ekofarmáře je kontrola přímo
nutná, jelikož mu umožňuje doložit, že respektuje daná pravidla a jeho produkt je vlídný k
životnímu prostředí. Principy kontroly ekozemědělství jsou tedy vystavěny na
dobrovolnosti farmářů, jež se registrací k ekologickému způsobu hospodaření současně
hlásí ke kontrole své produkce.
Evropské ekologické hospodaření ošetřuje již několikrát zmiňované Nařízení EU, které
ukládá povinnost členským státům EU vytvořit vlastní kontrolní systém a stanovuje
základní práva a povinnosti kontrolních organizací operujících v jednotlivých členských
zemích. Kontrolována je nejen samotná produkce, ale také zpracování, balení a dovoz
biovýrobků ze třetích zemí. Před nabytím účinnosti Nařízení EU mohly jednotlivé členské
státy sami zvolit, zda budou kontrolu zajišťovat státní pracoviště či nezávislé organizace,
- 37 -
na jejichž činnost stát pouze dohlíží. Každá z členských zemí tedy řešila problematiku
kontroly a osvědčování bioprodukce trochu odlišně.
Kontrola českých ekofarem doznala v průběhu let určitých změn. Do roku 1993 ležela
kontrola ekologických podnikatelů na bedrech místních svazů, které vypracovaly vlastní
směrnice a zajišťovaly pro své členy kontrolu a certifikaci. Když byla sjednocena pravidla
ekologického zemědělství vznikem Metodického pokynu, ukázalo se, že je třeba vytvořit
jednotné směrnice, kontrolu, certifikaci a označování produkce. Byl ustanoven Certifikační
výbor, Technická komise a zřízen jednotný kontrolní systém a označování produkce
logem bio. Odpovědnou osobou za kontrolu ekologického zemědělství byl MZe ČR
jmenován Ing. Roman Rozsypal, CSc., který kontrolu vedl až do 31. března 1999. Ve
snaze modifikovat systém kontroly tak, aby byl rovnocenný a uznávaný v Evropě, byla na
jaře roku 1999 založena obecně prospěšná organizace Kontrola ekologického
zemědělství o. p. s. (KEZ), která byla pověřena výkonem kontroly ekologického
zemědělství v ČR. Od této chvíle je KEZ zárukou dodržování přísných pravidel
ekologického hospodaření.
Systém kontroly a certifikace byl v roce 1995 akreditován mezinárodní organizací
IFOAM a byla uzavřena smlouva o supervizi s Bioland Kontrollstelle Bayern (nyní
BIOZERT, GmbH, Augsburg), která umožnila vývoz našich bioproduktů do zemí EU.
Akreditace KEZ u IFOAM však byla o dva roky později ze strany MZe ČR zrušena.
Akreditační řízení bylo opět zahájeno až na podzim roku 2000. K akreditaci ČR u EU
došlo v roce 2000 pro rostlinné produkty vypěstované a zpracované na území ČR. V
prosinci 2001 byla ČR zařazena na listinu třetích zemí EU také pro bioprodukty
živočišného původu. [29] Tato rozhodnutí byla významným krokem, jelikož umožnila
volný přístup českých bioproduktů a biopotravin rostlinného i živočišného původu na trh
zemí EU v době, kdy ČR ještě nebyla jejím členem. Kromě akreditace ze strany EU je
kontrolní organizace KEZ pro svou činnost akreditována také Českým institutem pro
akreditaci o. p. s. (ČIA) a od února 2003 také akreditačním orgánem celosvětové
organizace ekologického zemědělství IFOAM.
Od 1. ledna 2006 vykonává kontrolní činnost s pověřením MZe ČR také společnost Abcert
GmbH., která je největší certifikační organizací v Německu. Pobočka v ČR se nachází
- 38 -
v Brně. Tato nová organizace, umožňující kontrolu a osvědčování bioprodukce, se tak

stává konkurencí KEZ a měla by vést k poskytování lepších služeb ekofarmářům.
Kdo provádí kontrolu ekofarem a jak kontrola probíhá? Kontrolu provádí zvlášť vyškolení
inspektoři, kteří musí splňovat stanovené požadavky na vzdělání a praxi. Vzdělávání a
výcvik inspektorů je zajištěn jednak vlastními silami, jednak v kooperaci s partnerskými
subjekty v ostatních zemích EU. Od roku 1999 je uzavřena smlouva o trvalé spolupráci na
vývoji systému kontroly a výcviku a vzdělávání inspektorů s Austria Bio Garante, GmbH,
Enzerfeld v Rakousku. [29] K řádné kontrole ekofarmáře dochází alespoň jedenkrát ročně,
mimo to však kontrolní organizace činí namátkové neohlášené kontroly. Shledá-li kontrola
nějaké nedostatky, podá podnět na MZe a v případě, že se pochybení potvrdí, udělí farmáři
MZe pokutu, na kterou může být navíc vázána dle závažnosti problému povinnost vrácení
25, 50 nebo až 100 % dotace, jež byla přidělena na daný kalendářní rok.
4.4 Organizace ekologického zemědělství
Ekologičtí farmáři se na celém světě sdružují do různých svazů ekologických zemědělců.

Svazy jako celek prosazují zájmy jedinců, zajišťují jim poradenství v oblasti ekologického
hospodaření, pořádají nejrůznější konference, semináře a kurzy. Široký sortiment
bioprodukce následně prezentují na nejrůznějších výstavách, veletrzích či biojarmarcích.
Svazy ekozemědělců také řeší problematiku odbytu bioprodukce, propagace, vzdělávání a
osvěty v oblasti ekologického zemědělství.
V roce 1990 vznikl v ČR svaz producentů a zpracovatelů biopotravin PRO-BIO a postupně

i další svazy jako Libera, Biowa, Naturvita a Altervin. V ČR jsou v současnosti
registrovány dva svazy ekologických zemědělců (Libera se sídlem v Praze, PRO-BIO se
sídlem v Šumperku). Následující část této kapitoly je věnována bližší charakteristice
stěžejních organizací v oblasti ekologického zemědělství v ČR včetně celosvětově
působícího sdružení IFOAM. Ochranné známky zmíněných sdružení jsou uvedeny v
příloze č. 2.
- 39 -
Kontrola ekologického zemědělství o. p. s.

KEZ, nevládní nezisková organizace se sídlem v Chrudimi, založená v roce 1999 jako
obecně prospěšná společnost, zajišťuje odbornou nezávislou kontrolu a certifikaci
v systému ekologického zemědělství ČR.
Na základě akreditace u ČIA je způsobilá k těmto činnostem [30]:

 kontrola žadatelů o registraci, ekologických podnikatelů a včelařů, výrobců
potravin a osob uvádějících bioprodukty a biopotraviny do oběhu,
 kontrola a osvědčování bioproduktů a biopotravin a výrobků vhodných pro
ekologické zemědělství,
 správa a ochrana grafického znaku „BIO – produkt ekologického zemědělství“ a
jeho modifikací včetně udílení práva na jeho užívání,
 dohled nad činností inspektorů KEZ (supervize) a hodnocení kvality práce,
 zpracovávání dat o podnicích, vyhodnocování a zpracovávání statistik,
 přednášky, osvěta, vzdělávání a výzkum v oblasti ekologického zemědělství,
 zástupce zájmů českého ekologického zemědělství v zahraničí.
Svaz ekologických zemědělců PRO-BIO

Svaz PRO-BIO je nevládní neziskovou organizací, která v ČR prosazuje a podporuje
ekologické formy hospodaření a spotřebu biopotravin. Svaz zastupuje zájmy svých členů,
tedy ekozemědělců, zpracovatelů a prodejců biopotravin, škol i spotřebitelů a vytváří
podmínky pro dialog, spolupráci a rozvoj ekologického zemědělství i ekologické výchovy.
PRO-BIO propaguje práci, ekologickou produkci a služby svých členů. Organizace vznikla
v Šumperku 19. března 1990. Je největším a nejstarším svazem ekozemědělců v ČR.
V současnosti zahrnuje přes 500 členů. [31] Svaz prezentuje české bioprodukty a
biopotraviny na každoročně pořádané světové výstavě Biofach v Norimberku. Ve
spolupráci s rakouským svazem BIOERNTE pořádá každý rok v Lednici na Moravě akci
s názvem Bioakademie – Evropská letní akademie ekologického zemědělství.
Spolek poradců v ekologickém zemědělství ČR (EPOS)

Toto občanské sdružení reprezentuje v ČR jedinou nezávislou organizaci, která spojuje
poradce, výzkumné pracovníky a pedagogy, kteří se zajímají o ekologické hospodaření.
Tento spolek si klade za cíl zvyšovat odbornou kvalifikaci ekologických zemědělců v
oblasti rostlinné a živočišné produkce, zpracování bioproduktů a jejich odbytu.
- 40 -
IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements)

Mezinárodní federace hnutí organického zemědělství IFOAM sdružuje a reprezentuje
světové organizace ekologického zemědělství. Hlavním úkolem této zastřešující
organizace je mezinárodní koordinace všech zájmových skupin, které prosazují zásady
ekologického hospodaření. IFOAM poskytuje informace o vývoji ekologického
zemědělství, podporuje jeho rozšíření ve světě, umožňuje výměnu vědomostí a zkušeností
mezi svými členy (700 organizací ze 100 zemí světa), vydává mezinárodní směrnice,
zabývá se certifikací, výzkumem, vzděláváním a celosvětovým šířením ekologických
principů pěstování rostlin a chovu zvířat. Toto sdružení organizací, které bylo založeno
v roce 1972 v Paříži, má zásadní význam ve vývoji celého oboru ekologického
zemědělství. V současnosti sídlí v německém Bonnu. [32]
4.5 Produkty ekologického zemědělství, jejich výroba a značení
Současné konvenční zemědělství dosahuje maximálních produkčních výnosů použitím

vysoce účinných chemikálií, z nichž mnohé často zanechávají rezidua v produktech a
životním prostředí. Upřednostňování kvantity před kvalitou produktů, používání hnojiv a
pesticidů pak mají neblahý vliv na kvalitu produktů a vedou k jejich kontaminaci.
V systému ekologického zemědělství je nejvyšší kvalita produktu středem zájmu
ekofarmářů a je výsledkem kvality celého zemědělského systému.
Biopotravina je potravinářský výrobek získaný z bioproduktů, tj. přímých zemědělských

produktů, nebo-li surovin rostlinného či živočišného původu (např. pšenice, mrkev, maso),
ze systému ekologického hospodaření podléhající zvláštnímu předpisu a režimu kontroly
pro ekologické zemědělství. [19] Tento nový způsob hospodaření vytvořil určitou
alternativu ke stávajícímu konvenčnímu zemědělství a umožnil tak zavedení nového typu
produktů na trh.
Výroba biopotravin je ošetřena Nařízením EU [22], které uvádí v tzv. pozitivních

seznamech látky, které mohou být použity při produkci biovýrobků. Při zpracování
biopotravin může být díky tomu použita menší variabilita zpracovatelských postupů než u
konvenčních potravin. Bioprodukty a biopotraviny musí být skladovány a přepravovány
odděleně od jiných surovin a potravin v prostorách a za podmínek, které umožňují jejich
- 41 -
jednoznačnou identifikaci a uchování jejich kvality. Každý, kdo hodlá zahájit výrobu
potravin, musí tuto skutečnost neprodleně písemně oznámit MZe ČR. Ministerstvo vede
seznam výrobců biopotravin a zveřejňuje jej ve Věstníku MZe ČR.
Bioprodukt, který slouží jako surovina k výrobě biopotravin, se označí v souladu

s evropskými předpisy jako ekologický tak, že se k jeho názvu vždy uvede slovo „bio“ a
identifikační kód kontrolního orgánu, popřípadě grafický znak. Grafický znak pro
označování biopotravin v ČR symbolizuje stylizované „BIO“ v zelenobílém či světlo-
tmavozeleném půlkruhu s nápisem „Produkt ekologického zemědělství“, případně další
schválené modifikace. Správně označený bioprodukt nese i číslo kontrolní organizace,
v případě ČR KEZ: CZ – KEZ. [33] Takto je možné označit pouze rostlinný nebo
živočišný produkt pocházející z ekologického zemědělství, který byl vyroben povolenými
technologiemi výroby, a na který kontrolní orgán vydal Osvědčení o původu bioproduktu.
Osvědčení má velký význam u nebalených výrobků, jako např. pečiva, ovoce, zeleniny,
jelikož spotřebiteli deklaruje původ, výrobu a zpracování bioproduktu. Osvědčení se
vydává na dobu určitou a to nejméně na 1 kalendářní rok.
Při značení bioproduktů či biopotravin nebo při jejich propagaci nesmí být uváděno, že
představují záruku vyšší organoleptické, nutriční nebo zdraví prospěšné jakosti. [19] Po
vstupu ČR do EU se mohou spotřebitelé setkat na etiketách výrobků místo české
„biozebry“ s některými mezinárodními bioznačkami. Evropská unie přišla na přelomu
tisíciletí také s novou evropskou ekologickou značkou. V současnosti je však užívaná
spíše sporadicky, jelikož není povinnou etiketou evropských bioproduktů a je především
snadno zaměnitelná s jinými značkami udílenými EU. Navíc je k propůjčení loga nutné,
aby byly veškeré použité zemědělské suroviny vyprodukovány v rámci EU. Tato podmínka
tak zcela znevýhodňuje zpracovatelské podniky, jež užívají některé vybrané suroviny
z třetích zemí. Označení biopotravin v ČR s logy užívanými ve vybraných
evropských zemích uvádí příloha č. 3.
- 42 -
4.6 Akční plán rozvoje ekologického zemědělství
Ve snaze podpořit ekologické zemědělství od bioprodukce, přes její zpracování, propagaci,

výzkum, vzdělávání až po poradenství v oblasti ekologického zemědělství , apelovala Rada
ministrů zemědělství EU na členské státy, aby se spolupodílely na podpoře biosektoru.
V návaznosti na výzvu této Rady byl v ČR, která předpokládala vstup do EU v nejbližších
letech, v roce 2001 vypracován návrh Akčního plánu rozvoje ekologického zemědělství
(dále jen „akční plán“). Jedná se o strategický dokument ČR přijatý v oblasti rozvoje
ekologického zemědělství na období do roku 2010. V ČR je rozvoj ekologického
hospodaření „brzděn“ nízkou povědomostí spotřebitelů o produktech ekologického
zemědělství, nízkou úrovní výzkumu a poradenství v této oblasti. Akční plán představuje
možnost, jak může ČR posílit postavení ekologického zemědělství v rámci agrárního
sektoru, pozdvihnout konkurenceschopnost českého zemědělství v EU, zlepšit podmínky
ekologických podnikatelů a připravit vhodnou „půdu“ českému ekologickému zemědělství
do budoucna.
Akční plán sestává ze tří hlavních kapitol. V kapitole „A“ jsou uvedena hlavní východiska
pro zpracování Akčního plánu a hlavní argumenty k jeho přijetí. V kapitole „B“ je popsán
současný stav ekologického zemědělství v ČR, základní statistika a problematika
legislativy, kontroly a certifikace v této oblasti. V kapitole „C“ jsou uvedeny hlavní cíle a
priority Akčního plánu. [34] Obdobné akční plány přijaly a nebo v nejbližší době přijmou
všechny členské země EU. Zajímavostí zůstává, že byl Akční plán v ČR přijat dříve než
Evropský Akční plán, nebo že je ČR jediným „nováčkem“ EU, který má v současnosti
Akční plán rozvoje ekologického zemědělství schválen.
- 43 -
5. Pohled do minulosti a současnosti ekologického zemědělství v ČR
5.1 Počátky a rozvoj ekologického zemědělství v ČR
Ekologické zemědělství v ČR má relativně krátkou historii. První zmínky o ekologickém

hospodaření jsou známy z konce osmdesátých let. Vznik českého ekologického
zemědělství je spjat s rokem 1989, kdy došlo k demokratickým změnám ve společnosti a
zemědělcům se tak naskytla možnost hospodařit alternativním způsobem. K opravdovému
rozvoji ekologického zemědělství v ČR, ale dochází až v roce 1990, kdy byl zvolen nový
náměstek ministra zemědělství, který silně podpořil rozvoj ekologického zemědělství tím,
že inicializoval přijetí základních směrnic mezinárodní organizace ekologických
zemědělců IFOAM a podnítil vytvoření subvenční politiky pro ekologické farmáře.
K rozvoji nového směru hospodaření přispěla nemalou měrou také mezinárodní spolupráce
se sdruženími ekozemědělců Německa, Rakouska, Švédska či Švýcarska. V roce 1990 byla
uspořádána mezinárodní konference ve Velké Bystřici u Olomouce, která pojednávala o
problematice ekologických farmářů a stala se tak významným impulsem v rozvoji českého
ekologického zemědělství. Na základě těchto událostí došlo ke vzniku prvních svazů
sdružujících ekologické podnikatele v ČR. Přehled jednotlivých svazů působících na
našem území k roku 1993 uvádí tab. č. 3.
Tab. č. 3: Přehled svazů či sdružení ekologického zemědělství v ČR (rok 1993)
z toho
Celkem
Svaz/sdružení Sídlo Počet členů do 100 nad 100
do 20 ha ha
ha ha
BIOWA Chrudim 33 22 4 7 1 889
PRO-BIO Šumperk 47 14 13 20 6 743
LIBERA Praha 20 5 6 9 3 756
NATURVITA Třebíč 28 12 10 6 2 956
ALTERVIN Bílovice 7 7 - - 27
Celkem - 135 60 33 42 15 371
Pramen: NEURBURG, W. - PADEL, S. Ekologické zemědělství v praxi. Praha: FOA, 1994.
V roce 1994 bylo rozhodnuto o zavedení jednotné ochranné známky pro biopotraviny a
to zejména z důvodů marketingu a zviditelnění produkce na veřejnosti. V této době začali
- 44 -
působit na českém trhu větší zpracovatelé a obchodníci a postupně se zvyšovalo povědomí

spotřebitelů o tomto typu produkce. [29] Následkem toho došlo k rozvoji trhu
s biopotravinami a mohly být uskutečněny první exporty bioprodukce na zahraniční trhy.
Samotné ekologické hospodaření je silně vázáno na finanční podporu MZe ČR. Toto
tvrzení lze opodstatnit příkladem, kdy byly v roce 1992 ministerstvem dotace
ekozemědělcům zcela zrušeny. V důsledku této události došlo ke stagnaci rozvoje
ekologického zemědělství v ČR. V některých případech byli ekozemědělci nuceni
z finančních důvodů ekologické hospodaření silně omezit, v krajním případě ukončit svou
činnost. Obrat ve vývoji nastal až v roce 1998, kdy byla podpora ekologického
zemědělství obnovena a vedla ke znatelnému vzestupu zájmu farem o ekologický způsob
obhospodařování půd. Ekologickému zemědělství, které do té doby hrálo jen okrajovou
roli, se tak naskytly možnosti dalšího rozvoje.
5.2 Vývoj a současný stav ekologického zemědělství v ČR
Ekologické zemědělství si u nás prošlo stejně jako v jiných evropských státech „trnitou
cestou“. Nejprve bylo chápáno jako hospodaření několika desítek nadšenců, kteří se při své
činnosti dobrovolně zřekli užívání agrochemikálií. Někteří konvenční farmáři se dokonce
tomuto novému stylu zemědělství vysmívali. Ekofarmáři však naštěstí ve své snaze
realizovat „sen“, který spatřovali v hospodaření v souladu s přírodou, vytrvali a prokázali
v praxi, že je tento nový způsob hospodaření životaschopný. Z grafů č. 1 a 2 je patrné, že
v ČR ekologické zemědělství do roku 1997 představovalo okrajový „ornament“ agrárního
sektoru. Skutečnost, že se v roce 1997 ekologickému zemědělství věnovalo kolem 200
farmářů a podíl ekologických ploch na půdním fondu ČR činil 0,47 %, je toho důkazem.
%7 6,16
5,50
6
5,97 5,98
5
Pramen: http://w w w .mze.cz 3,86 5,09
4
Graf. č. 1: Podíl ekologických ploch na zemědělském půdním fondu ČR (v %)
3
1,67 2,58
2
0,41 0,40
1 0,36 0,37 0,37 0,35 - 45 -
0,47
0
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Dá-li se říci „bio boom“, tedy výrazný rozvoj ekologického zemědělství v ČR, nastal až
v roce 1998, kdy byla obnovena státní podpora. Z grafu č. 2 je zřejmé, že došlo nejen
k prudkému nárůstu počtu ekologických podniků, který se navýšil téměř o 65 %, ale také
výměry ekologicky obhospodařované půdy, která se oproti roku 1997 více než
ztrojnásobila.
Graf č. 2: Vývoj ekologického zemědělství v ČR v období let 1990 až 2005
900 300 000
Ekologicky obhospodařované plochy v ha

800
250 000
Počet ekofarem
700
Výměra půdy v ha
600 Pramen: http://w w w .mze.cz 200 000
Ekofarmy
500
150 000
400
300 100 000
200
50 000
100
0 0
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
Počty ekologických farmářů se z dlouhodobého pohledu od roku 1995 do roku 2005

průměrně navyšovaly meziročně o 16 %. Růst ekologicky obhospodařovaných ploch měl
- 46 -
v tomto období progresivnější trend, jelikož se plochy navyšovaly každý rok v průměru o
33 %. Stav počtu ekologických ploch byl tedy v roce 2005 téměř sedmnáctinásobně vyšší
než tomu bylo před deseti lety. Cílem Akčního plánu [34] je dosáhnout v roce 2010
desetiprocentního podílu zemědělské půdy zahrnuté v ekologickém zemědělství na celkové
výměře zemědělské půdy v ČR. Nárůst počtu ekologicky obhospodařovaných ploch
v posledních letech však nedává příliš pozitivní vyhlídky na splnění zmíněného závazku.
V roce 2005 dokonce došlo poprvé za uplynulých deset let k nepatrnému poklesu počtu
ekofarem a snížení ekologicky obhospodařovaných ploch. Počet nově vstupujících
podnikatelů do oboru ekologického zemědělství zůstává na srovnatelné úrovni se
zemědělci, jež tuto činnost opouštějí, a tudíž nedochází k výraznějšímu propadu v počtech
ekofarem v ČR. Pokles výměry ekologických ploch byl v tomto roce ještě markantnější
než negativní vývoj počtu ekofarem a činil 3,2 % oproti roku 2004.
Jaká je situace v ekologickém zemědělství v současnosti? V roce 2005 bylo v ČR

registrováno 829 ekologických farmářů, kteří celkem obhospodařovali zhruba 255 tis. ha
zemědělské půdy, což činilo 5,98 % z celkového půdního fondu ČR. Zhruba 29 tis. ha se
nacházelo ve fázi přechodného období. Ekologické zemědělství je převážně doménou
horských a podhorských podniků na trvalých travních porostech (TTP) zaměřených
zejména na chov zvířat a údržbu krajiny. Ekologičtí podnikatelé se nejvíce soustřeďují do
oblasti severozápadních Čech, Bílých Karpat a Jeseníků, kde dosahuje podíl ekologického
zemědělství až 25% výměry zemědělské půdy [35].
Graf. č. 3: Struktura půdního fondu ČR v ekologickém zemědělství v roce 2005

Pramen: http://w w w .mze.cz
82,4%
8,1% 9,2%
0,3%
orná půda
TTP
trvalé kultury (ovocné sady, vinice, chmelnice)
Pohled na strukturu půdního fondu
ostatní ekologického zemědělství ČR znázorněného
plochy v grafu
č. 3 ukazuje největší podíl TTP, které v roce 2005 zaujímaly 82,4 % ekologicky
obhospodařovaných ploch. TTP v ČR jsou charakteristické především chovem skotu bez
- 47 -
tržní produkce mléka. Za ním hluboce zaostává ekologický chov ovcí, dojnic, koní a koz.
Dominantní podíl TTP ve struktuře ekologicky obhospodařovaného půdního fondu
zapříčiňuje vysokou produkci biohovězího masa. Celková plocha orné půdy v rámci
ekologického zemědělství v roce 2005 zaujímala jen 8,1 % z celkových ploch
ekologického hospodaření. Pěstitelů ovoce a zeleniny je však stále jako šafránu, a proto
vzniká v ČR hluboká disparita mezi počtem pěstitelů a chovatelů. Rozsah ploch trvalých
kultur v roce 2005 zaznamenal pokles o 30 % oproti roku 2004, což lze hodnotit jako
nepříznivý trend.
Tab. č. 4: Počet podniků zařazených v ekologickém zemědělství ČR

Podnikatelské subjekty
r. 2003 r. 2004 r. 2005
podle předmětu činnosti
Ekologičtí podnikatelé,
810 836 829
žadatelé o registraci
Výrobci biopotravin (včetně
96 116 125
vlastní distribuční činnosti)
Osoby uvádějící bioprodukty
189 193 295
a biopotraviny do oběhu
Výrobci vstupů do EZ 19 10 19
Celkem 1 114 1 155 1 268
Pramen: http://www.kez.cz
Celkový počet podnikatelských subjektů vztahujících se k ekologickému hospodaření,

který znázorňuje tab. č. 4, byl v roce 2005 tvořen ze 65 % prvovýrobci, ze 23 %
distributory uvádějícími bioprodukty a biopotraviny na trh, z 9,9 % výrobci biopotravin a
zbytek tvořili výrobci vstupů. Počet ekologických subjektů se v roce 2005 zvýšil o 9,8 %
oproti roku předchozímu. Nízký počet výrobců biopotravin, jinak řečeno biozpracovatelů,
tvoří jednu z největších bariér ve výraznějším rozvoji ekologického zemědělství.
Ekologické zemědělství v ČR již není nějakou „horkou novinkou“, ale je v současnosti

stabilizovaným zemědělským systémem, který tvoří součást agrární politiky, je státem
podporován a je považován za dobrou alternativu vývoje českého zemědělství do
budoucnosti. Díky zájmu veřejnosti, zemědělců a nevládních organizací se ekologické
zemědělství stalo běžnou součástí agrárního sektoru ČR. Bio boom, který nastal v ČR
v devadesátých letech již odeznívá, jak je zřejmé z nárůstu ekologických ploch za
- 48 -
posledních pár let. Další rozvoj ekologického zemědělství v ČR bude třeba podpořit
novými podněty.
5.3 Státní podpora ekologickým zemědělcům v ČR
Expanze ekologicky obhospodařovaných ploch a počtu ekofarem je plně závislá na státní

podpoře a ochotě zemědělců plnit závazky, které ukládá řada předpisů spojených
s ekologickým hospodařením. V ČR je státní podpora ekofarmářům vyplácena od roku
1990. V této době byla podpora orientována především na budování produkčních provozů,
jen velmi málo na zpracování. Přímá dotace na obchodní síť či její nepřímý rozvoj nebyla
poskytována. [25] V roce 1992 byly dotace pro ekologické zemědělství bez náhrady
zrušeny a znovu byly zavedeny až v roce 1998. Od tohoto roku se ekologické hospodaření
v ČR dynamicky rozvíjí zejména v horských a podhorských oblastech na TTP. Zrušení
plošného vyplácení dotací podnítilo rozvoj odděleného zpracování ekoproduktů, rozvoj
domácího prodeje biopotravin a také jejich export. [23]
Finanční podpora ekologického zemědělství je v ČR zajišťována prostřednictvím nařízení

vlády č. 505/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podpůrné programy umožňují
částečné vyrovnání ztrát v důsledku hospodaření žadatele v rámci ekologického
zemědělství, popřípadě v etapě přechodného období. MZe ČR poskytne dotaci, popř.
vyrovnávací příspěvek na žádost žadatele, pokud žadatel splní kritéria stanovená tímto
nařízením. Žadatel o dotaci musí být po celý kalendářní rok veden v seznamu
ekologických podnikatelů včetně výměry zemědělských pozemků. Intenzita chovu
hospodářských zvířat v přepočtu na průměr za období od 1. ledna do 31. srpna příslušného
kalendářního roku nesmí přesáhnout stanovené „mantinely“, konkrétně 0,2 až 1,5 velké
dobytčí jednotky na 1 ha každého travního porostu v systému ekologického hospodaření.
Navíc je ekologický podnikatel registrací vázán, že bude ekologicky hospodařit nejméně
5 let. Celková obhospodařovaná výměra musí činit nejméně 1 ha a jde-li o pěstování
zeleniny a speciálních bylin na orné půdě v rámci ekologického zemědělství nejméně
0,5 ha. [36]
Od vstupu ČR do EU platí Horizontální plán rozvoje venkova [15], jehož součástí jsou
agroenvironmentální programy, jejichž význačným opatřením je právě podpora
- 49 -
ekologického zemědělství. Srovnání dotačních sazeb před vstupem a po vstupu do EU

uvádí graf č. 4.
Graf č. 4: Výše finanční dotace poskytované ekologicky hospodařícím podnikům

v závislosti na druhu pěstované kultury
14 000
12 235
12 000 11 050
10 000 2003
2004
8 000
Kč / ha
6 000
3 520 3 500 3 500

4 000
2 000
2 000 1 000 1 100
0
TTP Orná půda Zelenina a Trvalé kultury
speciální byliny
Pramen: http://w w w .mze.cz na orné půdě
Dotace před rokem 2004 vedly k výraznému nárůstu ekologicky obhospodařovaných luk a
pastvin a nedostatečně motivovaly farmáře zabývající se rostlinnou produkcí a to i přesto,
že ekologické hospodaření na orné půdě s sebou nese vyšší náročnost pěstování a také
rizikovost z pohledu dosažených výnosů než je tomu u živočišné produkce. Z důvodu
vysokých rozloh TTP ošetřovaných ekologickými způsoby jsou dotace v současnosti více
orientovány na podporu ekologické produkce zeleniny a bylin pěstovaných na orné půdě a
trvalých kultur. Oproti roku 2003 se proto částky státní podpory v roce 2004 u zmíněných
kategorií téměř ztrojnásobily. Je však třeba dodat, že se vstupem ČR do EU pozměnil
300
systém udělování
300 finančních podpor. Dříve byla dotace vyplácena farmáři předem,
v současnosti250
dochází k výplatě až po kontrole ekologicky obhospodařované
231 půdy.
Poskytnuté dotace v mil. Kč / rok 211
200 168
Graf 150
č. 5: Souhrn vyplacených dotací na podporu ekologického zemědělství v ČR
84 89
100
48
50
0 - 50 -
1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
Pramen: Usnesení vlády č. 236/2004 k Akčnímu plánu ČR pro rozvoj EZ do roku 2010.
Pozn.: Za rok 2004 je uveden pouze odhad.
V roce 2004, který lze vzhledem k začlenění do EU chápat jako rok přelomový, došlo k
navýšení subvenční politiky biofarmářům zhruba o 30 % oproti roku 2003. Odhaduje se, že
by měla být v následujících třech letech vyplacena na podporu ekologického zemědělství
téměř miliarda korun. Na podstatně velkorysejší podpoře než dosud se bude podílet i
Evropská unie. [37] Výše finančních podpor, jež byla vyplacena v roce 2004, byla
šestinásobně vyšší oproti roku 1998, kdy byly znovu obnoveny dotace. Za uvedených sedm
let dosáhly vyplacené dotace ekologickému zemědělství částky převyšující miliardu Kč,
jak je patrné z grafu č. 5.
5.4 Trh s biopotravinami v ČR
Český trh s biopotravinami se v porovnání s ostatními státy střední a východní Evropy řadí
dle svazu PRO-BIO k trhům nejrozvinutějším. V roce 2004 činil celkový obrat na českém
trhu s biopotravinami 270 mil. Kč a navýšil se o 50 % oproti roku 2003. I přes tuto
skutečnost představoval v roce 2004 podíl spotřeby bioproduktů na spotřebě všech
potravin v ČR zhruba 0,12 %. Znamená to, že každý občan ČR v průměru za biopotraviny
utratil 27 Kč ročně, což je téměř třicetkrát méně oproti průměru původní patnáctky států
EU. [38] Odborníci v oboru však přisuzují českému trhu obrovský potenciál růstu díky
narůstající poptávce po biopotravinách, rostoucímu zájmu zahraničních prodejců o místní
trh a větší podpoře ze strany státu. Toto tvrzení dokládají také předběžné odhady agentury
Green marketing, dle nichž bude český trh s biopotravinami v následujících pěti letech
narůstat o 25 až 30 % ročně a v roce 2010 dosáhne hodnoty 1,3 mld. Kč. [38] Na základě
- 51 -
těchto budoucích výhledů lze předpokládat, že objem prodaných biopotravin v ČR v roce

2005 vystoupal k přibližné částce 350 mil. Kč.
Spotřebitelé mohou na tuzemském trhu vybírat ze širokého sortimentu biopotravin,

čítajícího až 3 000 položek, na němž se však 2 000 podílí dovoz. [39] Biopotraviny již
dávno nejsou výlučnou záležitostí specializovaných prodejen, ale staly se běžnou součástí
nabídky supermarketů a hypermarketů působících na českém trhu (Carrefour, Interspar,
Billa, Kaufland atd.), jimž jsou věnovány tzv. koutky zdravé či racionální výživy. Na
druhé straně je však lze také najít přimíchány mezi konvenčními potravinami, čímž
biopotraviny ztrácejí určitou exkluzivitu a „dobrou image“, kupujícími jsou mnohem více
přehlíženy, jelikož splývají mezi ostatním sortimentem. Biopotraviny v letošním roce také
výrazně pronikly do českých drogerií. Prodej může být umožněn také přímo ze dvora, kdy
si zájemce pro zboží přijede přímo na farmu. Biopotraviny lze také koupit na různých
tradičních akcích, které jsou pořádány v průběhu celého roku, nejčastěji pak na
biojarmarcích nebo prostřednictvím tzv. klubů přátel ekofarem. Prodej biopotravin na
tržnicích nebo prodej biopotravin ve formě hotových jídel v jídelnách a restauracích u nás
není prozatím příliš rozšířen.
K největším českým firmám na trhu s biopotravinami patří tradičně PRO-BIO

(zpracování, výroba a obchod), Country Life (produkce, malo/velkoobchod), Olma (jediný
výrobce mléka a biojogurtů na českém trhu), Biopark (biohovězí), Sluneční brána (čaje a
koření), Albio (pečivo), Luční Údolí (výrobce/import ovoce, zelenina) a Racio
(extrudované výrobky). V době internetového obchodování není překvapující, že mohou
biospotřebitelé vybírat biovýrobky také prostřednictvím internetu. Jmenovat lze například
internetové portály www.rozmaryna.cz, www.dobrykramek.cz, www.biosfera.cz,
www.biopotraviny.cz, www.jimezdrave.cz a další. Nutno podotknout, že je bio nakupování
prostřednictvím e-shopů ve stádiu rozvoje a výrazně zaostává co do šíře nabízeného
sortimentu, kvality logistických služeb a pohotovosti dodávek za západoevropskými
sousedy. Cílovými segmenty odebírajícími biopotraviny se nejčastěji stávají maminky
s dětmi, lidé se zdravotními problémy a dále lidé mezi 20 až 40 lety, kteří dbají na zdravý
životní styl a ochranu životního prostředí.
- 52 -
Hlavními brzdami, které brání výraznějšímu rozvoji trhu s biopotravinami v ČR, se

stávají především nízká informovanost potenciálních biospotřebitelů, nedostatečná nabídka
bioprodukce pocházející z tuzemských zdrojů (nízký počet biozpracovatelů, náročnost
ekologického pěstování plodin), malá transparentnost trhu, nejednotná cenová politika a
v neposlední řadě nedostatečně rozvinuté distribuční kanály.
5.4.1 Export českých biopotravin
Z uveřejňovaných informací rostoucí bio poptávky na mezinárodních trzích je zřejmé, že

mají domácí zemědělci obrovskou šanci uplatnit svou bioprodukci nejen na trhu
tuzemském, ale i v zahraničí a dosáhnout tak vyšších tržeb z prodeje. Zájemci o vývoz
bioproduktů nebo biopotravin do zahraničí podávají dle zákona [19] žádost o vydání
osvědčení pro vývoz certifikačnímu oddělení KEZ. Po ověření v žádosti uvedených
skutečností, odešle kontrolní orgán návrh MZe ČR, které vývozní osvědčení potvrdí a zašle
jej podnikateli. Od 1. května 2004 jsou vývozci zproštěni povinnosti žádat o vývozní
osvědčení v případě exportu bioprodukce na trh EU. Tato povinnost se týká pouze vývozu
do třetích zemí. Bioprodukce ČR je orientována především na produkci obilovin,
bylinných čajů a koření, mléka a mléčných výrobků a hovězího masa. Přehled vybraných
skupin bioproduktů rostlinné a živočišné produkce osvědčených dle zákona [19] k
31. 12. 2004 je uveden v příloze č. 4. Tato bioprodukce je převážně určena k umístnění na
tuzemský trh, je však také předmětem českého vývozu. Export biopotravin tvoří cca 20 až
30 % české produkce.
Za rok 2004 bylo celkově vydáno 230 Osvědčení pro vývoz bioproduktů a biopotravin,
v roce 2005 to již bylo „pouhých“ 27 osvědčení vzhledem k uvolnění pohybu zboží mezi
ČR a ostatními státy EU. V roce 2004 ČR vyvezla celkem 1 673 tun bioprodukce do EU a
330 tun do Švýcarska. Z vývoje objemu vývozu bioprodukce za leden až duben roku 2004
uvedeného v tab. č. 5 na následující straně je zřetelné, že se největší odbytiště, především
rakouské a německé, ve srovnání s předchozími roky nezměnily.
Tab. č. 5: Vývoz českých bioproduktů a biopotravin
- 53 -
Produkce v t
Země určení 1. 1. – 30. 4.
rok 2002 rok 2003
2004
Rakousko 997 6 304 1 048
Německo 2 171 2 170 400
Slovensko 21 216 16,9
Slovinsko 21 62 7,7
Maďarsko 3,6 79 24
Holandsko 219 215 174
Polsko 5,7 9,8 1,4
Španělsko 1,9 10,7 0,9
Francie 47 178 -
Švýcarsko 3,4 5,7 -
Litva - 3,5 0,12
Japonsko - 0,05 -
Chorvatsko 1,7 1 -
Itálie 87 - -
Celkem 3 579 9 255 1 673
Pramen: http://www.kez.cz
Pozn.: Vstupem ČR do EU dne 1. 5. 2004 již nelze hovořit o "vývozu" do EU.
V roce 2005 směřovaly české biopotraviny také tureckým konzumentům. Jednalo se o

kojeneckou výživu v celkovém objemu 238,2 tun. Jelikož byl začleněním ČR do EU
zrušen v této souvislosti celní režim vývozu do EU, není již kategorie vývozu do EU
sledována, a tudíž je obtížné provést bližší srovnání s vývojem minulých let.
5.4.2 Dovoz biopotravin
Jelikož poptávka po některých biopotravinách v ČR převyšuje nabídku, deficit

bioprodukce pokrývá dovoz. Importéři biopotravin také podléhají kontrole a jsou povinni
osobě uvádějící tyto produkty do oběhu a KEZ předložit osvědčení o jejich ekologickém
původu. Není-li ekologický původ produktu doložen, nelze jej označovat jako bioprodukt
či biopotravinu. Pokud dovozce vlastní platné osvědčení o původu produktu, nemusí již
bioprodukty přihlašovat k certifikaci, i když tak většinou činí. U dovozu bioprodukce ze
zemí mimo EU je nutné MZe požádat o vystavení Dovozního zmocnění. V roce 2005 bylo
vydáno 32 Dovozních zmocnění. Biopotraviny nejsou přiváženy jen z ostatních členských
států EU, ale také z Japonska, Číny, Egypta, Turecka, Chorvatska a dokonce i z Paraguaye,
Kanady a ostrova Mauricius. Vstupem ČR do EU již nelze hovořit o dovozu z EU jako
takovém vzhledem k volnému pohybu zboží v rámci Společenství. „Pořízení“ biopotravin
- 54 -
z EU se díky tomu razantně navýšilo. V současnosti se nejvíce dováží omáčky,

pomazánky, nápoje, sirupy, sladidla, oleje a jiné tuky, luštěniny, olejniny, ořechy a další
pochutiny. Očekává se také výrazný nárůst dovozu zpracovaných pokrmů, mléčných
výrobků, ovoce a zeleniny.
5.5 Silné stránky a příležitosti českého ekologického zemědělství
České ekologické zemědělství má určité atributy, které české ekofarmáře v konkurenci na

trhu s biopotravinami staví do výhodnější pozice než ostatní členy EU. Již samotná výroba
biopotravin se řídí předpisy, které jsou v ČR dokonce ještě přísnější v porovnání s
některými státy EU. Platí to zejména o požadavku naprosté absence agrochemikálií při
dodržování principů ekologického zemědělství, jež některé státy EU v určitých malých
množstvích povolují. ČR proto těží z dobré image vycházející z věhlasné nízké spotřeby
chemických prostředků a upozorňuje na relativně čistou, bezpečnou a zdravou
zemědělskou produkci. Také potravinové skandály se ČR nedotkly v takové míře, v jaké se
odehrávaly v ostatních evropských zemích. Předností českého ekologického zemědělství
také zůstává fakt, že bylo uznáno jako rovnocenné se systémem ekologického zemědělství
v zemích EU, jak v oblasti rostlinné tak i živočišné produkce ještě v době, kdy ČR
usilovala o přistoupení do evropského společenství, což umožnilo českým vývozcům
exportovat domácí bioprodukty a biopotraviny na trh zemí EU a získat zde určité zázemí.
Důležitými kroky ke stabilizaci ekologického hospodaření v ČR se stala harmonizace
ekologického zákona s evropskými předpisy, vytvoření systému finančních podpor spolu
se systémem kontroly.
Jaké příležitosti se nabízí ekofarmářům? Ačkoliv ČR nemá hluboké kořeny v

„ekologickém“ způsobu života, začínají Češi stále více přivykat zdravému životnímu stylu.
Podle výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd ČR je čtvrtina spotřebitelů
připravená a hlavně ochotná nakupovat zboží, které je označené jako šetrné k životnímu
prostředí. Ekologické zemědělství proto může využít tohoto trendu a prostřednictvím
médií, konferencí a seminářů upozornit potenciální spotřebitele na jeho příznivý vztah
k životnímu prostředí a získat tak tento cílový segment na svou stranu.
- 55 -
Čeští ekofarmáři mohou účastí na zahraničních veletrzích a nejrůznějších soutěžích o

„nejlepší biopotravinu“ nejen zvýšit odbyt bioprodukce, ale také získat dobré renomé a
především navázat mezinárodní kontakty. K prezentaci českého ekologického
zemědělství došlo např. v roce 2005 na každoročně pořádané výstavě BioFach v
Norimberku. Mezinárodní setkání se tak stávají pro ekofarmáře možností, jak se zviditelnit
v zahraničí a poukázat na lákavý vývozní artikl, kterým biopotraviny bezesporu jsou.
Problémy s odbytem mohou čeští ekofarmáři řešit sdružováním do větších celků, kterému
se prozatím vyhýbají. Širší sortiment a větší objem bioprodukce se stává větším
„lákadlem“ pro obchodníky. Obchodní řetězce v ČR nabízejí často omezenou šíři a
hloubku sortimentu v kvalitě bio, přestože zájem o rozšíření stávajícího biosortimentu u
řady supermarketů a hypermarketů narůstá. Ekofarmáři by koncentrací kromě toho mohli
získat také větší vyjednávací sílu s těmito nadnárodními obchodními řetězci, které si
mnohdy při odběru zboží diktují nereálné podmínky. Nutno podotknout, že možnost těchto
prodejců vstoupit na trh s vlastními bioznačkami zůstává prozatím v ČR přehlížena
(výjimka Billa – rakouské biovýrobky pod značkou Ja! Natürlich). O příležitosti otevřít
v ČR biosupermarket poskytující komplexní nabídku výrobků ani nemluvě.
Biopotraviny je také možné nabídnout restauracím, hotelům, školám, univerzitám,

nemocnicím, domovům pro seniory či státní správě. Produkty ekologického zemědělství se
také mohou přiblížit zákazníkům prostřednictvím internetu, který se v současnosti stává
informačním centrem převážně městských obyvatel. „Spotřebitelé potřebují být seznámeni
s celým příběhem bioproduktu, aby se s ním mohli ztotožnit.“ [24] Nabídka biopotravin na
českých internetových stránkách silně „pokulhává“ za „vyzrálým“ západoevropským
trhem. Internet je příležitostí, jak zákazníkovi poskytnout fundované informace a umožnit
mu přímé on-line objednávky biovýrobků z pohodlí domova.
Zajímavé perspektivy skýtá pro ekofarmáře také ekoagroturistika, která zahrnuje pobyty
turistů na ekofarmách. Farmáři díky ní mohou získat doplňkové příjmy za ubytování hostů,
prodej vlastních biovýrobků a ochutnávky regionálních „ekologických specialit“ (např.
mošt z Bílých Karpat). Hosté se v případě zájmu mohou také zapojit do činnosti farmy a
podílet se tak na některých zemědělských pracích.
- 56 -
5.6 Slabé stránky, problémy a bariéry rozvoje českého ekologického

zemědělství
Jaké „handicapy“ vykazuje ekologické zemědělství v ČR? Nejen, že počty ekofarmářů

výrazně zaostávají za ostatními členy EU, ale v posledních letech dochází ke stále menším
a menším přírůstkům nových ekologických farmářů. Nasnadě je tedy otázka, jaké
obtíže jsou spojeny s ekologickým hospodařením? Přechod z konvenčního zemědělství na
ekologické s sebou nese především vyšší ekonomickou náročnost. Největší obavy
podnikatelů, kteří zvažují přechod na ekologický provoz, plynou ze zvýšených mzdových
nákladů, problémů s udržením plevelů v míře, která by neohrozila pěstovanou produkci a
z poklesu výnosů. Po přechodu podniku na ekologický způsob hospodaření dochází
k poklesu výnosů až o 40 %. Po získání větších zkušeností se však výnosy stabilizují na
úrovni o 10 až 20 % nižší ve srovnání s tradičními postupy. [25] V sektoru živočišné
produkce dochází ke snižování počtu chovaných zvířat a dosahování nižší užitkovosti ve
srovnání s konvenčními postupy hospodaření.
Náklady jsou farmáři samozřejmě kompenzovány dotacemi a zvýšenými cenami

bioproduktů a biopotravin, za které se prodávají spotřebitelům. Náklady i prodejní ceny
bioprodukce jsou v ČR podle oficiálních údajů MZe ČR o 20 % až 40 % vyšší než
v zemědělství tradičním. Evropa je nyní pod velkým tlakem levných dovážených potravin,
a proto mohou vyšší ceny biopotravin snadno odradit část spotřebitelů, kteří jsou velmi
senzitivní na výkyvy cen, od nákupu potravin v kvalitě bio. Problém vyšší ceny
bioproduktů spočívá také v tom, že za vyšší cenu není většinou nabízena vyšší kvalita.
Výrobní struktura ekologicky hospodařících podniků je do značné míry určena příslušnými
směrnicemi, jejichž dodržení je předpokladem udělení ochranné známky pro bioprodukty.
Zcela jistě je tedy garantován způsob produkce a její zpracování. Bioprodukt musí splňovat
základní kritéria kvality požadované pro běžné potraviny, nic víc ani míň. [40] Tvrzení, že
bioprodukt je zdravější, protože se předpokládá, že obsahuje méně cizorodých látek, je na
pomezí klamavé reklamy. Otázky důvěry spotřebitelů v biovýrobky, nedostatečná
informovanost, vyšší ceny bioprodukce a nízká koupěschopnost obyvatelstva se stávají
hlavními brzdami v rozvoji biospotřeby v ČR.
Překážky, které brání v přechodu konvenčního zemědělství na ekologické, lze spatřit také
v problematice odbytu biopotravin a nižších dotací oproti jiným státům EU, které
- 57 -
dostatečně nemotivují nové ekozemědělce. Potenciální bioproducenty rychle se kazících

bioproduktů jako je ovoce či zelenina často odrazuje riziko nedostatečného odbytu díky
roztříštěné obchodní síti, a proto se raději věnují chovu dobytka. I zde však nastávají
problémy. Vyprodukované biomaso není v mnoha případech poraženo a zpracováno na
certifikovaných jatkách z důvodu jejich malého počtu v ČR, a proto často farmáři
prodávají maso ekologicky chovaných zvířat do běžného výkupu, které tak končí mezi
konvenční produkcí masa.
Takříkajíc „Achillovou patou“ ekologického zemědělství v ČR se stává skutečnost, že

řada již „etablovaných“ ekofarem s biovýrobou končí. Z publikovaných článků je
patrné, že farmáře nejvíce trápí nepodařená politika státu, hora nesmyslných předpisů a
především kontrolní organizace KEZ, kterou si paradoxně ekologičtí zemědělci sami
založili. Dle zemědělců je kontrolní organizace byrokratická a příliš trvá na plnění úkonů,
které s ekologickou produkcí již nemají co dočinění (např. evidence pozemků) [41].
Farmáři souhlasí s přísnými kontrolami, které brání vstupu nepoctivých lidí do jejich řad,
ale zároveň bědují nad četností kontrol, rozsáhlou a složitou administrativou, užívanou
terminologií kontrolorů, které farmáři mnohdy nerozumí, jejich odtažitým a formálním
přístupem, vysokými sazbami za inspekci a certifikaci, které si KEZ účtuje. Farmářům
vznikají také existenční problémy, jelikož nejsou schopni z vlastních prostředků
investovat do milionového vybavení, které si často žádají hygienické předpisy, dále
z důvodu nízké dostupnosti úvěrů a také průtahů výplat dotací. [42] V případě, že
kontrola zjistí jakékoliv pochybení, byť nepatrné, musí farmáři platit pokuty, případně
vracet dotace s vyměřeným penále. V řadě případů se tak ekofarmáři dostávají na pokraj
svých sil a od ekologické produkce ustupují.
Jednou z největších slabin ekologického zemědělství v místních podmínkách se stal

nedostatečný počet biozpracovatelů. Struktura ekologického půdního fondu, na kterém
s drtivou většinou dominují TTP, nabízí pouze omezenou bioprodukci. „Těžko si při této
příležitosti nevšimnout, že poptávka po biopotravinách roste, ale jejich produkce v České
republice stagnuje a v regálech obchodů vítězí dovoz.“ [41] Na rozdíl od západních
sousedů, v ČR se výrobou a prodejem biopotravin zabývá kolem dvaceti ekofarem.
Narůstající dovozy levných biopotravin z asijských zemí, jako jsou Čína či Japonsko, které
- 58 -
podporují ekologické zemědělce více než je zvykem u nás, se stávají potencionální

hrozbou v dalším rozvoji českého bioprůmyslu.
Rozvoj ekologického zemědělství v českém prostředí má i své bariéry. V ČR chybí

především cílená propagace, která by spotřebitele upozornila na značku BIO, o jejímž
významu nemá česká populace příliš velké povědomí. Lidé se tak mohou stát snadnou
obětí klamného označení produktů. Obrat k lepšímu by měl nastat každým okamžikem,
jelikož se zástupci organizací PRO-BIO a KEZ dohodli s MZe ČR, že bude budoucí
propagace biopotravin ležet na bedrech samotného ministerstva, přesněji marketingového
odboru Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF). První krůčky k nápravě jsou
již patrné. Září roku 2005 se stalo poprvé „měsícem biopotravin“ a bylo věnováno
propagaci bioproduktů a ekologického zemědělství prostřednictvím ochutnávek
biopotravin, biojarmarků, výletů na ekofarmy, soutěží atp.
Situaci ekofarmářů také mnohdy komplikují nedořešené vlastnické vztahy k půdě.

Klíčovým faktorem úspěchu budoucího rozvoje ekologického zemědělství se stává také
oblast marketingu, jehož úloha v podniku bývá ekozemědělci často podceňována.
Aplikace marketingových průzkumů však umožňuje získat informace o trhu, identifikovat
přání a potřeby zákazníků a implementací marketingových strategií následně přizpůsobit
bioprodukt jejich požadavkům, vhodně zvolit distribuční cesty, cenovou politiku a
propagační nástroje. Nedostatečné marketingové aktivity v českém ekozemědělství
dostatečně nepodněcují domácí poptávku, která by vedla ke zvýšení odbytu a stimulovala
by ekofarmáře k rozvoji vlastní bioprodukce a k rozšíření pěstování tržních plodin na orné
půdě.
Zemědělci také většinou nejsou zkušenými podnikateli s manažerskými schopnostmi,

nejsou schopni rychle se zorientovat v oblasti dotační politiky a veškerých požadavků,
které na ně ekologický způsob hospodaření klade. Ekologickým farmářům je proto třeba
zabezpečit poradenství, rozvíjet oblast vzdělávání, výzkumu a osvěty.
- 59 -
6. Komparace ekologického zemědělství v ČR a ostatních členských

zemích EU dle zvolených kritérií
Alternativní zemědělství se rozšířilo do více než sta zemí světa a jeho plocha neustále
roste. Ekologické zemědělství je od roku 1994 součástí zemědělské politiky Evropské unie
a v současnosti patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím oblastem zemědělství. Z pohledu
evropského agrárního sektoru však zaujímá stále ještě menšinový podíl. Devadesátá léta
minulého století se stala klíčovými v rozvoji ekologického zemědělství nejen u nás, ale
také v Evropě. Graf č. 6 poukazuje na dramatický nárůst evropských ekologických ploch a
počtu ekofarem od roku 1994. Ekologickým zemědělstvím se na konci roku 2004 v EU
zabývalo téměř 140 tis. ekofarem, které obhospodařovaly přes 5,8 mil. ha zemědělské
půdy.
Graf č. 6: Výměra ekologicky obhospodařovaných ploch a počet ekologických

podniků v EU v období let 1994 až 2004
6 500 000 160 000
6 000 000
ekologické plochy 140 000
5 500 000
ekofarmy
5 000 000 120 000
Ekologická plocha (ha)
4 500 000
Počet ekofarem
4 000 000 100 000
3 500 000
80 000
3 000 000
2 500 000 60 000
2 000 000
1 500 000 40 000
1 000 000
20 000
500 000
0 0
1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
Pramen: http://w w w .soel.de

Pozn.: Údaje za rok 2004 se již vztahují k EU - 25
K nárůstu ekologicky obdělávaných ploch přispěly nemalým dílem také potravinové

skandály týkající se rozšíření BSE, slintavky, kulhavky, ptačí chřipky, kontaminace
- 60 -
potravin dioxiny, hormony či obavy z genových manipulací. Zájem spotřebitelů o čisté

životní prostředí a bezpečné potraviny se stále prohlubuje. Poptávka po biopotravinách
roste rychleji než může nabídnout objem certifikované produkce. Hnacím motorem rozvoje
ekologického zemědělství se stává mimo jiné vidina finanční podpory, která kompenzuje
produkční ztráty a vyšší nákladovost ekologického hospodaření. Výrazný rozvoj
ekologického hospodaření lze také přisuzovat sblížení cílů ekofarmářů a Společné
zemědělské politiky. Ekologické zemědělství tak získává stále více stoupenců a promítá se
stále silněji do agrární politiky daného státu.
V následujících podkapitolách je provedena komparace českého ekologického zemědělství

s ekologickým zemědělstvím v ostatních státech EU nejprve na základě počtu
obhospodařovaných ploch, podílu těchto ploch na celkovém půdním fondu členských
zemí, počtu ekologických podnikatelů a jejich výrobní specializace, trhu s biopotravinami
a v samotném závěru i na základě systému finanční podpory. Jelikož se nejaktuálnější
komplexní dostupná data o ekologickém zemědělství v zemích EU vztahují k roku 2004, je
tento klíčový rok porovnáván nejen s rokem předchozím, ale pro získání vývojových
trendů ekologického zemědělství v EU, také s rokem 1994. Údaje, které slouží jako
podklad k posouzení vývoje ekologického zemědělství v ČR ve srovnání s EU, jsou
uvedeny v přehledných tabulkách v přílohách č. 5, 6 a 7.
6.1 Ekologicky obhospodařovaná půda
V roce 2004 ekologicky obhospodařovali farmáři v EU celkem 5 853 753 ha zemědělské

půdy. Do této výměry byly započítány také plochy, které byly ještě ve fázi přechodného
období. Rozsah ekologicky obhospodařovaných ploch v období let 1994 až 2004
meziročně narůstal v průměru o 20 %. Z analýzy vývoje výměry ekologických ploch EU
za uplynulé desetiletí však vyplynulo, že se od přelomu tisíciletí tempo růstu rozšiřování
ekoploch v rámci EU výrazně zpomaluje. Díky rozšíření EU o nové členy v roce 2004 sice
došlo k nárůstu ploch o 15 % ve srovnání s rokem 2003, ve skutečnosti však činil nárůst
obdělávaných ploch jen 3 %.
Velikost ekologických ploch jednotlivých států EU ve srovnání s ČR uvádí graf č. 7

uvedený na následující straně. Z grafu je patrné, že se v roce 2004 šestina ekologické
- 61 -
půdy EU (16,3 %) nacházela v Itálii. Nebylo tomu tak však vždy. V roce 1994 se téměř
třetina ekologických ploch nacházela v Německu. Německo k roku 2004 zaujalo druhé
místo a ekologicky obhospodařovalo přes 760 tis. ha zemědělských půd. Na třetím místě se
umístilo Španělsko s 12,5 % podílem na celkové ekologické výměře EU. Ve Velké
Británii činil tento podíl 11,8 % a ve Francii 9,1 %. Ostatní státy EU se pohybovaly
hluboko pod 10 % podílem z celkových ploch EU. Belgie, Irsko, Lucembursko a
Nizozemí, jako představitelé původní evropské patnáctky, měly na celkovou ekologickou
rozlohu EU nepatrný vliv. Jejich podíl z celkových ploch EU se pohyboval pod 1 % spolu
s většinou nově přistoupených členů.
Z nových členů EU si vedla nejlépe Česká republika, která v roce 2004 ekologicky
obhospodařovala přes 260 tis. ha, což představovalo 4,4 % podíl na celkové ekologické
ploše EU a v rámci statistiky uvedené v grafu č. 7 tímto obsadila úctyhodné sedmé místo.
Ve světových žebříčcích zohledňujících ekologicky obhospodařované plochy se ČR pyšní
patnáctým místem a stala se tak významným světovým producentem biopotravin.
Graf č. 7: Srovnání ekologicky obhospodařovaných ploch v ČR

a ostatních zemích EU
Pramen: http://w w w .organic-europe.net

1 100 000 954 361
1 000 000 767 891
733 182 ROZLOHA v ha 1994
900 000
690 269
v ha 2004
800 000
534 037 128 690
700 000 344 916
93 943
600 000 260 120
82 730
500 000 249 488
64 545
206 579
400 000 48 152 23 728
206 524
46 016
300 000 162 024 23 032
43 902
200 000 154 921 3 002
30 670
1 018
100 000
13
0
Nizozemí
ČR
SR
Velká Británie
Švédsko
Itálie
Španělsko
Francie
Řecko
Portugalsko
Dánsko
Maďarsko
Belgie
Lucembursko
Německo
Rakousko
Finsko
Polsko
Litva
Estonsko
Lotyšsko
Irsko
Slovinsko
Malta
Kypr
Pozn.: Údaje u Lucemburska stav k 31.12.2003, u Slovenska k 30.8.2005, u Kypru k 31.9.2005 a Litvy k 31.10.2005.
- 62 -
Jak si jednotlivé státy EU vedly v průběhu let 1994 až 2004? Kde byly zaznamenány
nejvyšší přírůstky a které státy zůstávaly takříkajíc pozadu? V roce 2004 byla ekologicky
obhospodařovaná plocha v zemích EU šestapůlkrát vyšší než v roce 1994. Z přílohy č. 7 je
zřejmé, že největší meziroční přírůstek ploch byl zaznamenán v Litvě, kde se plochy
každoročně navyšovaly o 73,1 %. K dynamickému rozvoji docházelo také v Řecku, kde
byl meziroční nárůst ve sledovaném desetiletém období v průměru ve výši 70,7 %,
ve Slovinsku 65,4 % a ve Španělsku 45,5 %. Nad průměrem EU se pohybovaly například
ještě Lotyšsko, Estonsko, Portugalsko, Velká Británie a Polsko. Nevyjímaje ČR, jež
nezůstala v rozvoji ekoploch „pozadu“ a jejíž průměrný nárůst za minulou dekádu činil
32,3 %. Rozvoj ekologického zemědělství měl u nás tedy dramatičtější nárůst než
v Maďarsku, Belgii, Dánsku či Finsku.
Opomineme-li Kypr a Maltu, u nichž ke srovnání chybějí potřebné informace, nejpomaleji

se rozvíjejícím státem se ve sledované dekádě stalo Rakousko (6 %). Zde je však třeba
upozornit na „klamnou řeč“ poměrných čísel, dle kterých se Rakousko sice stalo státem
s nejméně se rozvíjejícími ekologickými plochami za poslední dekádu, ale zároveň drželo
prvenství v podílu ekoploch na půdním fondu země. Dosažené výsledky tedy pouze
naznačují, že má ekologické zemědělství v Rakousku stabilní zázemí a za uplynulé
desetiletí nedoznalo radikálních změn.
Které země evropské pětadvacítky se pyšnily expanzí ekologických ploch ve srovnání let
2003 až 2004, a které země EU zaznamenaly pokles ekoploch v tomto období? „Teritorii“
nejmarkantnějších nárůstů ekologicky obhospodařovaných ploch se staly ve sledovaném
období převážně nové státy EU, které zaujímaly nepatrný podíl na celkové ekologické
ploše EU. Kypr je např. zemí, kde dochází k rozvoji ekologického zemědělství od konce
osmdesátých let. Vývoj alternativní cesty hospodaření zde v posledních letech graduje, jak
je patrné z meziročního nárůstu ekoploch za roky 2003/04. Rozsah ekologických ploch byl
na Kypru v roce 2004 zhruba šestkrát větší než v roce 2003. V Litvě se ekologické plochy
téměř ztrojnásobily. Prudký nárůst ekoploch byl zaznamenán také v Lotyšsku, na
Slovensku, v Portugalsku a Polsku, kde meziroční nárůsty ekologických ploch oproti
roku 2003 činily okolo 70 %. Jmenované státy několikanásobně předčily průměrný
přírůstek ekologických ploch v EU. V blízkosti průměru se umístilo ještě např. Nizozemí,
Maďarsko či Estonsko. ČR s nárůstem ploch ve výši 2 % již na průměr EU nedosáhla.
- 63 -
Zájem o alternativní cestu hospodaření poklesl nejvíce v Itálii, kde činila degradace 9,3 %.
Pokles ekologicky obhospodařovaných ploch v roce 2004 postihl ještě Švédsko, Dánsko,
Francii a Belgii.
6.2 Podíl ekologických ploch na celkové výměře půdního fondu státu
Podíl ekologicky obhospodařované půdy na výměře celkové zemědělské půdy daného státu
EU však podává oproti podkapitole 6.1 zcela rozdílné výsledky. Itálie již z tohoto hlediska
nedominovala, se svými 6,2 % byla až na pátém místě, jak je vidno z grafu č. 8. Itálii
v roce 2004 předčilo Rakousko, které drží v této „kategorii“ již řadu let prvenství,
s 13,5 % podílem ekologických půd na celkovém objemu zemědělské půdy Rakouska.
Finsko dosáhlo 7,3 %, Estonsko a Švédsko 6,6 % podílu na výměře zemědělské půdy v
zemi. V průměru EU činil podíl ekologické půdy na půdním fondu jednotlivých členů EU
3,6 % v roce 2004.
Graf č. 8: Srovnání dle podílu ekologicky obhospodařovaných ploch na výměře zemědělské

půdy původních a nových členů EU

Podíl ekoploch v % 7
6
Podíl ekoploch v %
16
14 5
12
10 4
8 3
6
4 2
2 1
0
0
Nizozemí
Dánsko
Portugalsko
Velká Británie
Řecko
Španělsko
Francie
Belgie
Irsko
Rakousko
Finsko
Itálie
Německo
Lucembursko
Švédsko
Kypr
Polsko
SR
Estonsko
Slovinsko
Maďarsko
Litva
Lotyšsko
Malta
ČR
Z nových členů EU si vedle Estonska vedla nejlépe ČR s 6,1 % podílem ekologických

ploch na půdním fondu ČR, čímž předčila průměr EU a předstihla státy jako Dánsko,
Portugalsko, Slovinsko, Německo, Velkou Británii, Slovensko či Řecko, které se
dosaženým podílem pohybovaly v blízkosti průměru EU. Je však třeba podotknout, že i
když je podíl ekologických ploch v ČR v komparaci s EU poměrně vysoký, produkčních
- 64 -
ploch je zde velmi málo. Ostatní země, byly z pohledu podílu ekoploch na celkové výměře
shledány jako „nezajímavé“.
6.3 Počet ekologických podniků, jejich podíl na zemědělských podnicích

jednotlivých členů EU a průměrná velikost ekofarem
ČR sice nedosahuje v počtu farem, ani v poměru ekologicky obhospodařované půdy

úrovně evropských průkopníků (Rakousko, Velká Británie, skandinávské země), evropský
průměr však převyšuje. Zajímavostí snad je i to, že první tři takto orientované podniky
existovaly v ČR již před rokem 1989. Počet ekologických podniků se v jednotlivých
zemích EU značně lišil. Strukturu ekofarem v rámci EU uvádí graf č. 9.
Graf č. 9: Srovnání počtu ekofarem a podílu ekofarem na zemědělských podnicích

v ČR a ostatních členských zemích EU
40 000 12 %
35 000
EKOFARMY 10
30 000 v EU
8
25 000 počet ekofarem v roce 1994
počet ekofarem v roce 2004
podíl ekofarem na zeměděl. podnicích 2004 v %
20 000 6
15 000
4
10 000
2
5 000
0 0
Nizozemí
ČR
SR
Itálie
Španělsko
Francie
Řecko
Velká Británie
Dánsko
Švédsko
Maďarsko
Portugalsko
Belgie
Rakousko
Německo
Finsko
Polsko
Litva
Slovinsko
Lotyšsko
Irsko
Estonsko
Lucembursko
Malta
Kypr
Pozn.: Údaje u Lucemburska stav k 31.12.2003, u Slovenska k 30.8.2005, u Kypru k 31.9.2005 a Litvy k 31.10.2005.
- 65 -
V roce 2004 v EU ekologicky hospodařilo 139 923 farem. Více než čtvrtina ekofarem se
nacházela v Itálii, na počtu ekofarem celé EU se podílela 26,2 %. Podíl rakouských
ekofarem na celkovém počtu ekofarem EU činil 14,2 %, v Německu 11,9 % a ve
Španělsku 11,4 %. Z „nováčků“ EU mělo nejvíce ekofarem Polsko (2,7 %) a Litva
(1,3 %). Počty ekologických farmářů v ČR výrazně zaostávaly za ostatními státy.
V porovnání s Itálií, která dosahovala nejvyššího počtu ekofarem, měla ČR zhruba
čtyřiačtyřicetkrát méně ekofarem.
Nejvíce ekofarmářů ukončilo svoji činnost v Itálii, kde se počty farmářů v roce 2004
snížily o 16,8 % oproti roku 2003. K výrazným úbytkům ekologicky hospodařících
podniků došlo také ve Švédsku, kde činil pokles 11,9 %, Dánsku 9,8 % a Nizozemí 3,5 %.
I když v EU z dlouhodobého pohledu každoročně v období let 1994 až 2004 přibývalo

počtu ekofarem v průměru o 13,5 %, dynamický nárůst ekologických farem se od roku
1998 zpomaloval. Nárůst počtu ekofarem v rámci EU byl tak pomalejší než nárůst
ekologicky obhospodařované půdy. V roce 2002 a 2003 se dokonce vývoj vyhrotil
v nepatrné snížení počtu evropských ekofarem. Rok 2004 přinesl zvrat tohoto negativního
trendu z důvodu rozšíření EU o nové členy. Počet ekologických podniků se tak v roce 2004
zvýšil o 4,1 % oproti roku předchozímu. Dá se říci, že každý sedmašedesátý zemědělský
podnik EU v roce 2004 hospodařil dle pravidel ekologického zemědělství. Největší
meziroční přírůstky lze v období 1994/04 shledat u „nováčků“ EU, např. v Litvě činil
průměrný přírůstek ekofarem 62,6 %, ve Slovinsku 51,3 %, v Lotyšsku 35,5 % a v
Maďarsku 34,8 %. Počty ekofarmářů se za uplynulé desetiletí v ČR rozšiřovaly rychleji
než v průměru EU, přírůstek v ČR činil 16,2 %.
Podíl ekologických podniků na počtu všech zemědělských podniků jednotlivých členů

EU se v porovnání s výše dosaženými výsledky liší. Největšího podílu dosáhlo v roce 2004
tradičně Rakousko 11,3 %, dále Finsko 6 %, Dánsko 5,5 %, Německo a Maďarsko
4,1 %. Toto srovnání uvedené v předchozím grafu č. 9 ukazuje, že ve státech, které dosáhly
vyššího procentního podílu ekofarem na celkovém počtu zemědělských podniků
jednotlivých států, tvoří ekologické farmy velmi malou menšinu z celkového počtu
ekofarem EU. Ekofarmy v ČR reprezentovaly v roce 2004 2,2 % všech zemědělských
podniků, čímž převýšily průměr EU, který činil 1,5 %.
- 66 -
Ekologické farmy v jednotlivých státech Evropy lze posuzovat také vzhledem k jejich
průměrné velikosti, což uvádí tabulka č. 6. I když ČR v počtu ekofarem zdaleka
nedostihuje většinu ze států EU, naopak velikost ekofarem v ČR, které v průměru čítají
311 ha, jsou v průměru mnohem větší než v EU. V EU v roce 2004 dosáhla průměrná
výměra ekologického podniku 42 ha a výrazně tak převýšila výměru konvenčních podniků
EU s průměrnou velikostí 17 ha.
Tab. č. 6: Průměrná velikost ekologických podniků v Evropě (v ha)
do 20 ha 20 - 40 ha 40 - 80 ha 100 - 200 ha 300 - 700 ha

Rakousko Itálie Německo Velká Británie Česká rep.
Švýcarsko Španělsko Švédsko Maďarsko Slovenská rep.
Řecko Finsko Portugalsko
Nizozemsko Dánsko
Francie
Pramen: URBAN, J. – ŠARAPATKA, B. Ekologické zemědělství. Praha: MŽP, 2003. ISBN 80-7212-274-6.
Velikost ekopodniků závisí mimo jiné na zaměření jejich produkce. Například ekofarmy
v Portugalsku mají šestkrát větší výměru než průměrná konvenční hospodářství v zemi,
protože se zabývají převážně produkcí oliv, které se pěstují na podstatně větších plochách
než běžné plodiny na orné půdě. V Itálii je výměra půdy ekopodniků trojnásobně větší než
průměr všech ostatních podniků. V Německu je naproti tomu mezi oběma formami
hospodaření přibližná rovnováha, ekopodniky zde hospodaří v průměru na 40 ha stejně
jako v konvenčních farmách. Na druhé straně jsou ekofarmy v Rakousku, Francii a
Lucembursku v průměru menší než ostatní podniky, protože v těchto zemích podniky
s horším vybavením půdou očekávají od přechodu na ekologickou produkci vyšší a
nadějnější příjmy. [44] České ekofarmy dosahují spolu se Slovenskem ve srovnání
s ostatními členy EU neobyčejně vysokých průměrných velikostí.
6.4 Struktura půdního fondu ekologického zemědělství
Charakter ekologické produkce EU je determinován především klimatickými podmínkami,

ekonomickou náročností produkce a bezesporu také úrovní státní podpory. Převážnou část
ekologických ploch EU tvoří trvalé travní porosty a pole, která se orientují na pěstování
krmných plodin. Větší podíl luk a pastvin v rámci ekologického zemědělství se nachází
- 67 -
především v Irsku, Velké Británii, Rakousku, Francii, Belgii a Řecku. Vysoký díl TTP je
charakteristický i pro Českou a Slovenskou republiku, Estonsko a skandinávské země.
Louky a pastviny se využívají pro produkci živočišné výroby. Chov hospodářských zvířat
se zaměřuje hlavně na chov skotu mléčného či masného typu. Přechod z konvenční na
ekologickou produkci je však velice pozvolný. Na chov krav s tržní produkcí mléka se
orientují v Německu nebo Velké Británii. Chov skotu bez tržní produkce mléka je
charakteristický nejen pro ČR, ale také pro Rakousko, Itálii a Švédsko. Pro objektivní
zhodnocení situace v zemích EU je však k dispozici málo spolehlivých údajů k tomu, aby
mohly být učiněny nějaké závěry. Je však možné říci, že počet ekologicky chované
drůbeže a prasat narůstal mnohem rychleji než u jatečného skotu vzhledem k delšímu
období potřebnému pro přechod z konvenčního zemědělství na ekologické. Ekofarmy se
však chovu prasat a drůbeže věnují ve srovnání s chovem skotu spíše okrajově. Na chov
prasat se zacilují především v Německu, Francii a Dánsku. Největší počet certifikovaných
brojlerů a nosnic je charakteristický pro francouzské farmáře. Nelze opomenout ani chov
ovcí, které jsou nejvíce chovány ekofarmáři ve Velké Británii a Itálii. Chov koz je typický
pro farmáře v Řecku.
Orná půda zaujímá zhruba čtvrtinu zemědělských ploch ekologického zemědělství EU.
Z rostlinné produkce se staly nejpěstovanější plodinou obilniny, které dominují na
ekofarmách Itálie, Španělska, Francie, Německa či Dánska. Největšího podílu obilnin
v rámci ekologického zemědělství na běžně pěstovaných obilninách dosahují
v Portugalsku, Itálii a Rakousku. Luštěniny zaujímají nejvíce ekologických ploch Francie,
Irska, Itálie a Rakouska.
V jižních státech jako je např. Španělsko, Portugalsko, Řecko, Francie či Itálie jsou osevní
postupy mnohem pestřejší než v severských zemích díky příznivějším pěstebním
podmínkám. Převážná část ekologicky pěstovaného ovoce, citrusů, oliv a vína je doménou
Itálie a Španělska. Nejvíce zeleniny se ekologicky pěstuje ve Velké Británii, Irsku, Itálii,
Nizozemí a Španělsku.
- 68 -
6.5 Evropský trh s biopotravinami
Zájem evropských spotřebitelů o biopotraviny neustále roste, jak dokládá dosažený obrat
obchodu s biopotravinami znázorněný v tabulce č. 9, který rok od roku expanduje. Světový
obrat v prodeji biopotravin činil v roce 2003 25 miliard USD. Odhaduje se, že v roce 2004
rostl prodej v průměru o 5 až 7 % a došlo tedy k navýšení obratu za biopotraviny na
26,5 miliard USD. [45] Největším trhem se stal trh severoamerický, po kterém následoval
evropský trh. Trh EU v roce 2004 dle odhadu reprezentoval 11 mld. eur. [46] Z tab. č. 7 je
zřejmé, že největšími evropskými „lídry“ ve výši dosaženého obratu se staly Německo,
Velká Británie, Itálie a Francie. Nejvíce za biopotraviny utráceli Dánové, Švédové,
Rakušané a Němci. V těchto zemích bylo dosaženo nejvyšších průměrných výdajů
v přepočtu na osobu a rok.
Tab. č. 7: Velikost trhu s biopotravinami, výdaje za biopotraviny včetně

odhadovaného nárůstu biosektoru u vybraných zástupců EU
Odhad obratu s Výdaje za bio v roce Předpokládaný nárůst trhu s
biopotravinami v roce 2004 (eur na biopotravinami
2004 (mld. eur) osobu/rok) v letech 2003 - 2005 v %
Německo 3,10 - 3,50 40 5 - 10
Velká Británie 1,55 - 1,75 24 10 - 15
Itálie 1,25 - 1,40 24 5 - 15
Francie 1,20 - 1,30 25 5 - 10
Nizozemí 0,425 - 0,475 26 5 - 10
Švédsko 0,350 - 0,400 45 10 - 15
Rakousko 0,325 - 0,375 41 5 - 10
Dánsko 0,325 - 0,375 60 0-5
Belgie 0,200 - 0,250 29 5 - 10
Španělsko 0,123 - 0,128 - 15 - 20
ČR 0,009 0,9 20 - 30
Pramen: Joensen, M.: Organic foods in Spain 2003. <www.organic-europe.net>.
Organic farming in the European Union - Facts and Figures. Bruxelles: Commission eropéenne, 2005.
Český trh s ekopotravinami pomalu roste. Loni dosáhl celkový obrat 270 milionů korun.
Každý Čech v průměru utratil za biopotraviny v roce 2004 27 korun. [38] Z neoficiálních
zdrojů lze usuzovat na příznivý vývoj trhu biopotravin i v ostatních devíti nových
členských zemích Evropské unie.
- 69 -
6.5.1 Sortiment biopotravin
Jednotlivé země EU se od sebe liší nejen velikostí trhu s bioprodukty, výší spotřeby, ale
také strukturou produkovaných komodit, jejich dostupností a cenami. Základem bohaté
nabídky biopotravin v zemích EU jsou různé druhy obilných zrn a semen pro nakličování,
čerstvá zelenina a ovoce. Tento převažující sortiment je dále doplňován o potravinářské
výrobky, které již prošly zpracovatelským průmyslem. Mezi paletou takto upravených
bioproduktů lze na trhu zemí EU objevit mimo jiné např. džemy, ovocné a zeleninové
šťávy, cereální snídaně, ořechové pomazánky, čokoládové polevy, med, hotové pokrmy,
dětskou výživu, zmrzlinu, sušenky, víno a pivo. Nejoblíbenějšími kategoriemi biovýrobků
u evropských spotřebitelů jsou jednoznačně ovoce a zelenina, následuje mléko a mléčné
výrobky a maso.
Rozšířením EU o nové státy se nabídka biopotravin ještě zpestřila. Uvolnění celních

opatření přináší ČR větší možnost rozšířit domácí sortiment biopotravin o produkty
z ostatních zemí EU a láká stále více obchodníků k návštěvě místního trhu. Ačkoli trh s
biopotravinami v ČR nabírá na významu, výběr potravin v kvalitě bio je v porovnání se
státy EU stále nedostatečný. Stabilní postavení na českém trhu zaujímají obilniny (špalda a
pohanka), luštěniny, byliny a koření, biohovězí, kravské a kozí mléko, čaje a sušené ovoce.
6.5.2 Spotřeba biopotravin, její růstový potenciál a prodejní centra

biopotravin v EU
Obdivuhodný zvrat ve spotřebitelském chování, který se odrazil v nárůstu poptávky po

biopotravinách, je způsoben řadou faktorů. Příčiny náhlého vzrůstu zájmu o biovýrobky,
který v potravinářském průmyslu nemá obdobu, lze spatřit v kulturních změnách, kdy lidé
„přichází na chuť“ zdravému životnímu stylu. Vývoj spotřeby v zemích EU také výrazně
ovlivnily obavy z rizikových potravin. Priority kladené na kvalitu potravin a přísné
standardy zatlačují do pozadí vyšší cenu či konzumní atraktivitu zboží.
Spotřeba biopotravin se v zemích EU průměrně pohybuje kolem 2 až 3 %. V roce 2004

činil podíl biopotravin na celkové spotřebě potravin v Německu 2,6 %, v Nizozemí
1,8 %, ve Francii 1,3 %. Ve skandinávských státech, Rakousku a Velké Británii dosahuje
biospotřeba tradičně nejvyšších hodnot, např. v Dánsku v roce 2004 dosáhla biospotřeba
- 70 -
úrovně 5 %. [46] Naopak v Řecku a Portugalsku dosahují nejnižší úrovně biospotřeby a

konzumenti zůstávají věrni tradičním potravinám. V ČR biospotřeba nedosahuje úrovně
evropského průměru a zaujímá nepatrný podíl na spotřebě všech potravin a to ve výši
0,12 %.
Růst spotřeby biopotravin se v posledních letech minulé dekády pohyboval v různých

zemích mezi 10 až 40 % za rok. Největší rozmach v prodeji biopotravin prožila Itálie,
Francie, Německo a Velká Británie. Přelomem století však došlo k výraznému zpomalení
tempa růstu biospotřeby u těchto států. V současnosti dochází ve Velké Británii, Francii,
Itálii a Německu k rovnoměrnému nárůstu spotřeby bioproduktů každý rok v průměru o
10 až 15 %. Trh s biopotravinami v Dánsku a Rakousku je oproti tomu již dosti nasycený,
a proto zde dochází každoročně k nárůstům jen okolo 5 %. Markantní nárůsty v poptávce
po biopotravinách jsou očekávány v Maďarsku, Španělsku a také v ČR. Agentura Green
marketing očekává v budoucích 3 až 5 letech růst českého trhu s biopotravinami každý rok
o 20 až 30 %. Tato „teritoria“ tak skýtají značné příležitosti pro rozvoj ekologického
zemědělství do budoucna.
Kam mířily kroky evropských bio-nakupujících? Jaké distribuční kanály využívali

evropští ekofarmáři při prodeji svých produktů? Spotřebitelé v Rakousku, Velké Británii a
skandinávských zemích nakupovali biopotraviny ze 70 až 80 % v místních
supermarketech, jak je patrné z grafu č. 11. Strukturu prodejních center v ČR uvádí graf
č. 10, dle kterého je zřejmé, že bylo 60 % bioprodukce koncentrováno v obchodních
řetězcích. V Belgii, Nizozemí, Německu a Řecku je 37 až 44 % bioprodukce umístěno ve
specializovaných prodejnách, jejichž předností je nabídka široké škály bioproduktů
zahrnujících biospeciality a možnost poskytnout zákazníkům informace a rady v místě
prodeje. Přímo za zemědělci na ekofarmy jsou zvyklí dojíždět v Irsku, Lucembursku, Itálii,
Francii či Belgii. [47] V této souvislosti je třeba podotknout, že ekofarmáři podnikají spíše
ve venkovských oblastech, ale zvýšený zájem o jejich bioprodukci je oproti tomu ve
městech. Vznikají tak určité disproporce mezi městem a vesnicí co do dostupnosti, šíře a
hloubky sortimentu biopotravin.
- 71 -
Graf č. 10: Prodejní centra Graf č. 11: Podíl objemu prodejů biopotravin
v ČR v roce 2004 uskutečněných přes supermarkety v EU
Lucembursko
Řecko OBCHODNÍ ŘETĚZCE
30%
Německo
m éně význam né
Belgie
Nizozemí
5%
ČR Francie význam né
4%
Itálie
60% 1% Irsko
ČR
supermarkety a hypermarkety Rakousko
specializované b ioprodejny, zdravá výživa Švédsko dom inantní
přímý prodej na farmách
nezávislé prodejny potravin Finsko
b ioklub y, internet či jinak
Velká Británie
Pramen: Urban J., Šarapatka B.: Ekologické zemědělství . Dánsko

Učebnice pro školy i praxi 2. díl. Praha: MZe, 2004.
% 0 0,1 0,2 0,3 0,4 0,5 0,6 0,7 0,8 0,9 1
Pozn.: Pramen platí také pro graf č. 11
Evropské trendy naznačují, že čím více se trh s biopotravinami rozšiřuje a podíl

biospotřeby na celkové spotřebě potravin expanduje, jako je tomu např. ve Skandinávii či
alpských zemích, tím rychleji klesá podíl specializovaných bioprodejen a narůstá v rámci
užívaných distribučních cest význam obchodních řetězců. Supermarkety a hypermarkety,
které doslova zaplavily evropský trh, mají obrovskou sílu, jak oslovit širokou masu
spotřebitelů. V případě rozšíření prodejního biosortimentu se mohou stát impulsem k
navýšení biospotřeby také v ČR.
6.5.3 Trendy v poptávce po biopotravinách, import a export

biovýrobků
Rozvoj a popularita ekologického zemědělství, respektive jeho produktů se mezi

jednotlivými evropskými státy liší. V některých zemích sahají první rysy narůstající
poptávky do období let sedmdesátých a v současnosti jsou zde biopotraviny chápány jako
běžné zboží, jinde vážnější zájem začíná až v průběhu let osmdesátých, devadesátých nebo
se dotýká až přelomu tisíciletí.
Státy EU lze dle charakteru poptávky rozdělit do tří skupin. Do první skupiny lze zařadit
státy, které se potýkají s nedostatkem vlastních biopotravin, a které jsou díky této
- 72 -
skutečnosti zcela závislé na importu. Místnímu zemědělství v zaplnění tohoto deficitu

brání pomalá konverze, nedostatečné dotační programy, nezvyklost daná novým trendem
na trhu, nebo jednoduše obtížně dosažitelný růst poptávky. Spadají sem státy jako Francie,
Německo, Velká Británie či Švédsko. Nejpopulárnějšími ekologickými potravinami jsou
ve Francii mléčné výrobky, následuje ovoce a zelenina, vejce, chleba, obiloviny a drůbež.
Deficit zde tvoří asi 40 % trhu. V Německu tvoří dovoz biovýrobků cca 20 % trhu s
biopotravinami. [17] Dováží se především obiloviny a olejniny. Ve Velké Británii či
Švédsku, s měně příznivými přírodními podmínkami pro pěstování teplomilných plodin, je
charakteristický nedostatek ovoce a zeleniny, který je kryt z ostatních zemí EU, ale také
dovozem z Jižní Afriky, Střední Ameriky či Austrálie.
Ve druhé kategorii se nacházejí státy, pro něž je typická převaha nabídky nad poptávkou.
Itálie či Španělsko, které se k této skupině řadí, se díky svým produkčním přednostem hlásí
k významným vývozcům biopotravin. Itálie a Španělsko zaujímají významné postavení
v exportu olejnin, ovoce, zeleniny a vína. Zajímavostí španělského trhu je, že bývá
zdrojem bioproduktů, které z převážné části dodává do EU a následně je z EU dováží zpět
do Španělska ve zpracovaném stavu. Příkladem může být vývoz pomerančů pocházejících
ze Španělska do Německa a následný dovoz pomerančového džusu z Německa. Maďarsko
je velmi malou zemí, která je však také silně orientována na vývoz především obilovin,
meruněk a biomedu. V Polsku a na Slovensku je převážná část bioprodukce určena pro
zahraniční konzumenty, jelikož prozatím biovýrobky na domácím trhu nevzbudily
zvýšený zájem. V řadě nových členských zemích EU, např. v Polsku či Maďarsku, kde je
domácí trh s biopotravinami na počátku rozvoje, lze pozorovat zajímavý trend, kdy je
přebytečná bioprodukce nejprve exportována na zahraniční trhy a po jejím následném
zpracování je zpět dovážena tuzemským konzumentům.
Dánsko, Rakousko či Nizozemí, které nemají vyhraněný charakter trhu, se řadí do

skupiny třetí. Rakousko vyváží maso, mléčné výrobky a biobrambory. Má ovšem
významný deficit ovoce, zeleniny, sóji a obilnin. Dánsko má naopak zeleniny a obilnin
dostatek, a proto tyto bioprodukty vyváží. [17] Na straně druhé však importuje víno,
olejniny, ovoce, brambory či vepřové maso.
- 73 -
Český trh je v komparaci s nově přistoupenými státy relativně rozvinutý, zůstává však
ještě v raném stádiu. Bioprodukce je „na stůl“ českých spotřebitelů dodávána z vlastních
zdrojů, široká škála biopotravin se však také dováží. Zhruba 20 až 30 % produkce je
exportováno. Poptávka po biopotravinách v ČR narůstá. Čeští biospotřebitelé cítí stálý
nedostatek biovajec, drůbežího a vepřového masa, ovoce, zeleniny, mléka a mléčných
výrobků – másla a sýrů, pečiva, kojenecké výživy a hotových pokrmů. Největší zábrany
v růstu tuzemského trhu s biopotravinami lze spatřit v cenách, propagaci bio výrobků a
rozdílné dostupnosti bio zboží na místním trhu.
6.6 Subvenční politika v oblasti ekologického zemědělství
Stěžejním opatřením pro udělování podpor ekologickému zemědělství v EU se stalo

Nařízení Rady č. 2078/92, o zemědělských produkčních metodách slučitelných
s požadavky na ochranu životního prostředí a údržbu krajiny. Toto tzv.
agroenvironmentální nařízení je jedním z nejvýznamnějších nástrojů, které propojuje
cíle v životním prostředí s ostatními nástroji SZP EU. Toto nařízení vyžaduje od členských
států vytvoření programů, podle nichž jsou farmáři placeni za ekologické hospodaření. Pro
státy je tedy zavedení programů povinné, účast zemědělců na programech je však
dobrovolná. [33] Stávající podpora zemědělství, poskytovaná na základě zmíněného
nařízení pokračuje prostřednictvím Nařízení Rady č. 1257/1999, o podpoře rozvoje
venkova prostřednictvím EAGGF.
Množství a kvalita informací o finanční podpoře ekologického zemědělství je v
jednotlivých zemích EU značně rozdílné. Důvodem je skutečnost, že každá země
zpracovávala uvedenou problematiku samostatně a tedy trochu odlišně. Rakousko,
Španělsko, Řecko, Portugalsko a Švédsko vyplácí dotace ve stejné výši jak v období
konverze, tak ve vlastním režimu ekologického hospodaření, bez časového omezení.
Finsko, Německo, Belgie, Irsko, Maďarsko a Slovensko vyplácí podporu také pro období
konverze i vlastní ekologické zemědělství bez časového omezení, avšak dotace v období
konverze jsou vyšší, než ve vlastním ekologickém zemědělství. Do této skupiny se řadí
také Polsko, které však při udílení dotace navíc zohledňuje výměru ekofarmy a nejvíce
podporuje menší farmy do 100 ha, nebo Lotyšsko, které však při udílení dotace
nezohledňuje druh pěstované kultury. Dánsko, Velká Británie, Lucembursko, Nizozemí a
Francie finanční podporu omezují na období pěti let, kdy první dva roky prochází farma
- 74 -
konverzí a dotace se zpravidla každým rokem o něco snižují. [48] V Itálii je národní
podpora orientována především na osvětu a informační kampaň.
Vyplácená částka se velmi podstatně liší dle jednotlivého státu a pěstované kultury.
V Nizozemí se objevil zajímavý trend daňových úlev pro ekologické zemědělce, které
motivují zemědělce ke zvyšování objemu skutečné bioprodukce a ne pouze k udržování
TTP. [29] Množství vyplácených finančních prostředků na 1 ha se liší především pro ornou
půdu, TTP a trvalé kultury, kdy trvalé kultury jsou podporovány zpravidla nejvíce a travní
porosty nejméně. Výše poskytovaných dotací se pohybuje v rozmezí desítek až stovek eur
na ha ekologické půdy. Pro komplexnější posouzení situace u nově přistoupených členů
chybí dostatek informací.
V ČR státní podpora ekozemědělcům není časově omezena, jako je tomu v některých

státech EU, ale je poskytována po celou dobu jejich ekologického hospodaření. Výše
dotačních sazeb je stejná jak pro období přechodné, tak pro vlastní ekologické
hospodaření. Subvenční systém v ČR se za posledních deset let zcela proměnil. Před
rokem 2001 byly dotace vždy vypláceny na certifikovanou plochu v ekologickém
zemědělství dle rozloh dosažených v předchozím roce a byly vypočítávány bodovým
systémem. Dnes je již dána pevná sazba na hektar ekologicky obhospodařované půdy.
Výše agroenvironmentální podpory se sice vstupem ČR do EU zvýšila oproti rokům
předchozím a více se zacílila na podporu trvalých kultur, přesto však u nás úroveň
dotačních sazeb nedosahuje takové výše jako je tomu např. v Belgii, Rakousku či
v Německu.
7. Závěr
- 75 -
Evropská unie se stala jedním z nepřehlédnutelných zastánců multifunkčního zemědělství.

Toto moderní pojetí zemědělství spatřuje význam agrárního sektoru v širším záběru jeho
rolí, tedy nejen zajištění dostatku kvalitních, zdravých a bezpečných potravin, ale také
zachování venkovského prostoru se svými tradicemi, ochraně přírody a zvelebování
kulturní krajiny. Alternativní cestou hospodaření, která respektuje principy trvale
udržitelného rozvoje a přispívá k řešení problémů v regionálním i globálním měřítku, je
zemědělství ekologické. K bouřlivém nárůstu zájemců o ekologicky šetrné zemědělství na
celém světě došlo v průběhu devadesátých let dvacátého století a tento vývoj se v tomto
období nevyhnul ani České republice.
Z posuzování vývoje ekologického hospodaření v ČR za posledních deset let a jeho

komparace s evropskými trendy, které bylo vytyčeno jako cíl diplomové práce, vyplynulo,
že si ČR z pohledu počtu ekologicky obhospodařovaných ploch a podílu těchto ploch na
půdním fondu země „vydobyla“ v rámci EU umístění v přední desítce. Nutno podotknout,
že i když je podíl ekologických ploch v ČR v komparaci s EU poměrně vysoký,
produkčních ploch je zde velmi málo a většinu území zaujímají trvalé travní porosty
s chovem dobytka. V počtu ekologických podniků také není situace tak „růžová“. ČR
zůstává v počtu ekofarem takříkajíc pozadu a nedostihuje v tomto kritériu většinu
západoevropských sousedů. Na straně druhé však čeští ekofarmáři spolu se slovenskými
dosahují neobyčejně vysoké průměrné výměry ekofarem, která s převahou TTP také
souvisí, dokonce nejvyšších hodnot z celé EU.
Dynamika nárůstu ekologicky obhospodařovaných ploch a počtu ekologických podnikatelů

byla za minulé desetiletí v ČR rychlejší než průměr EU. Rok od roku se však tato tempa
růstu zpomalují, a proto nedávají příznivé vyhlídky na splnění závazku, jež si ČR vytknula
v Akčním plánu rozvoje ekologického zemědělství, přesněji dosáhnout desetiprocentního
podílu ekologických ploch na celkové výměře zemědělské půdy ČR do roku 2010.
V loňském roce také došlo poprvé za deset let k menšímu poklesu ekologicky
obhospodařovaných rozloh a také ke snížení počtu ekofarmářů. Tento trend však není
ojedinělý pouze v ČR, ale dochází k němu v celé Evropě, kdy řada drobných ekofarmářů
opouští biosektor, v důsledku čehož dochází ke zvyšování průměrné velikosti farem.
Následkem potravinových skandálů, které otřásly důvěrou spotřebitelů v konvenční
potraviny, se prioritou evropských spotřebitelů stále častěji stává konzumace zdravotně
- 76 -
nezávadných, zdravých a biologicky hodnotných biopotravin vyprodukovaných ohleduplně

k životnímu prostředí a welfare zvířat. Nejen v ostatních evropských zemích, ale také v ČR
obrat v prodeji biovýrobků každým rokem narůstá a je mu v budoucím střednědobém
horizontu přisuzován relativně vysoký potenciál růstu. Čeští konzumenti však prozatím
zůstávají věrni tradičním potravinám. Skutečnost, že se v ČR pohybuje podíl spotřeby
biopotravin na spotřebě všech potravin v řádu desetiny procenta, je toho důkazem. Ačkoliv
poptávka po výrobcích v kvalitě bio pozvolna narůstá, výběr biopotravin na domácím trhu
je v porovnání s vyspělými evropskými biotrhy stále nedostatečný. Převážná většina
sortimentu nabízeného tuzemským spotřebitelům pochází z dovozu.
Rozvoj ekologického zemědělství byl a vždy bude silně ovlivněn úrovní stabilní podpory
poskytované ekofarmářům. ČR vstupem do EU změnila systém subvenční politiky, snaží
se odvrátit nepříznivou strukturu ekologických ploch s převahou TTP a podporu zacílit na
produkci trvalých kultur, zeleniny a bylin pěstovaných na orné půdě. „Bio boom“, který
nastal v devadesátých let již odeznívá, je tedy třeba přijít s novými nápady a impulsy, jak
oživit poptávku a motivovat nové ekofarmáře. Největšími brzdami v rozvoji biospotřeby se
stává nízká informovanost, nedůvěra konzumentů v biovýrobky a v neposlední řadě úzký
sortiment, jež nabízejí obchodní řetězce. Poptávka po biopotravinách tak nedostatečně
motivuje tuzemské biovýrobce a zpracovatele těchto produktů, kterých je poskrovnu. Cestu
ze zdánlivě začarovaného kruhu skýtá především cílená propagace na straně spotřebitelů, a
rozvoj poradenské činnosti a stabilita dotační politiky, na straně ekofarmářů.
Ekologické zemědělství, které si postupem času získává stále více stoupenců, se stává
jedním z nejrychleji se rozvíjejících segmentů evropského potravinářského trhu a jeví se
tak jako velice perspektivní odvětví zemědělství. Myšlenka, že by se alternativní
zemědělství rozšířilo do té míry, že by zcela nahradilo tradiční zemědělské postupy, je
však pouhou „utopií“. Pokud by bylo „cílovou metou“ ekologického zemědělství
pouze dosažení nárůstu zemědělské produkce, byl by tento cíl zaměřený na intenzifikaci
zemědělství, ve střetu s podstatou ekologického způsobu hospodaření. Své postavení
v rámci agrárního sektoru však ekologické zemědělství nesporně má, jelikož omezuje
nadprodukci, vytváří nová pracovní místa, udržuje pestrou krajinu a chrání přírodní
bohatství. Těmito kroky tak naplňuje vize multifunkčního zemědělství a zmírňuje
problémy, s jakými se evropské zemědělství a venkov potýká.
- 77 -
Ať již jsou motivy, které vedou zemědělce k přechodu na ekologické hospodaření

jakékoliv, neměly by být pouhou otázkou materiálních hodnot spjatých s vyplácením
finančních podpor, ale také hodnot etických. Odpovědnost zemědělců za budoucí životní
prostředí, pestrou krajinu a zdraví spotřebitelů by měla mít prvořadý význam nejen
v poměrech českých, ale v celé sjednocené Evropě.
- 78 -
8. Seznam literatury
1 Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.
2 Brad de Vries: Multifunctional Agriculture in the International Context: A Review online.

The Land Stewardship Project: October 2000. <http//:www.landstewardshipproject.cz >.
3 Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004 – 2013) online. cit.
2006-03-30. <http//:www.mze.cz >.
4 Venkov v rozšířené Evropě. Praha: MZe ČR, 2003. ISBN 80-7084-267-9.
5 PENK, J. Mimoprodukční funkce zemědělství a ochrana krajiny. 1. vyd. Praha: MZe ČR,
2001. 64 s. ISBN 80-7105-224-8.
6 STŘEDOVÁ, M. Společná zemědělská politika online. cit. 2006-03-25.

<http//:www.integrace.cz >.
7 BUSINESSINFO. Společná zemědělská politika EU online. cit. 2006-03-25.

<http://www.businessinfo.cz >.
8 ČERNÁ, P. Decentralizace, subsidiarita a partnerství: cesta, kterou nabízí Společná

zemědělská politika online. cit. 2006-03-25. <http//:www.euractiv.cz >.
9 URBAN, L. Společná zemědělská politika online. cit. 2006-03-25.

<http//:www.evropska-unie.cz >.
10 SVATOŠ, M. Multifunkční zemědělství v rámci národní strategie udržitelného rozvoje

online. cit. 2006-03-25. <http//:apxi.pef.czu.cz/prispevky >.
11 Společná zemědělská politika. Belgie: Generální ředitelství Evropské komise, 2005. ISBN
92-894-9228-7.
12 HNUTÍ DUHA. Ekologické dopady Společné zemědělské politiky a vstupu do EU v českém

zemědělství online. cit. 2006-03-25. <http//:www.hnutiduha.cz >.
13 SVATOŠ, M. Globální souvislosti udržitelného rozvoje zemědělství online. cit. 2006-03-

25. <http//:apxi.pef.czu.cz/prispevky >.
14 Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství v kostce. 1. vyd. Praha:

MZe ČR, 2005. 20 s. ISBN 80-7084-478-7.
15 Horizontální plán rozvoje venkova ČR pro období 2004 – 2006 online. Praha: MZe ČR,
květen 2004. 181 s. <http//:www.mze.cz >.
16 Svět spotřebitelů: Ekologické zemědělství online. [cit. 2006-04-01]

<http://www.spotrebitele.info>.
- 79 -
Použité dokumenty jsou řazeny ve sledu tak, jak byly využity v textu.
17 Zpravodaj: exportní příležitosti českého ekologického zemědělství [seriál online]. Brno:
KEZ, 2001- . <http://www.kez.cz>.
18 ŠARAPATKA, B. Ekologické zemědělství a biodiverzita. Bulletin ekologického

zemědělství, listopad 2002, č. 24, s. 6-11. ISSN 1210-9789.
19 Zákon č. 242/2000 Sb. ze dne 29. 6. 2000 o ekologickém zemědělství a o změně zákona
č. 328/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
20 MOUDRÝ, J. Bioprodukty. 1. vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR, 1997.
37 s. ISBN 80-7105-138-1.
21 PETR, J. – DLOUHÝ, J. a kol. Ekologické zemědělství. 1. vyd. Praha: Brázda, 1992. 312 s.
ISBN 80-209-0233-3.
22 Nařízení rady (EHS) č. 2092/91 ze dne 24. června 1991 o ekologickém zemědělství a
k němu se vztahujícím označování zemědělských produktů a potravin.
23 URBAN, J. – ŠARAPATKA, B. Ekologické zemědělství: učebnice pro školy i praxi I.díl.

1. vyd. Praha: MŽP, 2003. 280 s. ISBN 80-7212-274-6.
24 Zpravodaj: kontrola a osvědčování v ekologickém zemědělství [seriál online]. Brno: KEZ,

2001- . <http://www.kez.cz>.
25 NEURBURG, W. – PADEL. S. Ekologické zemědělství v praxi. Praha: FOA, 1994. 476 s.
26 Vyhláška MZe ČR č. 53/2001 Sb. ze dne 23.1.2001, kterou se provádí zákon [19]
(od 1. února 2006 nahrazena vyhláškou č. 16/2006 Sb.).
27 Zpravodaj: ekologické zemědělství, genové technologie a GMO [seriál online]. Brno: KEZ,
2002- .<http://www.kez.cz>.
28 Zpravodaj: pravidla ekologického zemědělství a ekologický chov včel [seriál online]. Brno:
KEZ, 2002- . <http://www.kez.cz>.
29 Ministerstvo zemědělství ČR online. <http//:www.mze.cz >.
30 Kontrola ekologického zemědělství online. <http://www.kez.cz>.
31 PRO-BIO online. <http://www.pro-bio.cz>.
32 International Federation of Organic Agriculture Movements online.

<http://www.ifoam.org>.
33 URBAN, J., HRADIL, R., ČECH, P. Ekologické zemědělství – moderní trend v EU.
Euromagazín., 2002, roč. 3, č. 2, s. 38-45. ISSN 1213-7774.
- 80 -
34 Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010. Praha: MZe ČR, 2004.
32 s. ISBN 80-7084-344-6.
35 Křížem krážem českým biosvětem. Praha: MZe ČR, 2004. 15 s. ISBN 80-7084-355-1.
36 Nařízení vlády č. 242/2004 Sb. ze dne 21. 4. 2004, o podmínkách provádění opatření na
podporu rozvoje mimoprodukčních funkcí zemědělství spočívajících v ochraně složek
životního prostředí (o provádění agroenvironmentálních opatření), ve znění pozdějších
předpisů.
37 Dotace ekologickému zemědělství dosáhnou téměř jedné miliardy Kč. Ekolist [online]. [cit.
2004-03-30]. <http://www.ekolist.cz>.
38 VÁCLAVÍK, T. Český trh s biopotravinami 2004 online. cit. 2006-03-18.

<http://www.greenmarketing.cz>.
39 MLÁDEK, J. Členství České republiky v Evropské unii online. cit. 2006-02-03.

<http://www.mze.cz>.
40 BENEŠOVÁ L. a kol. Potravinářství IV., 1. vyd., Praha: ÚZPI, 1997. 156 s. ISBN 80-
85120-56-9.
41 NACHTMANNOVÁ, I. České biopotraviny – proč je jich tak málo? Ekolist. 2005, č. 10.
ISSN 1211-5436.
42 DITTRICHOVÁ, Š. Operátoři už bio nechtějí. Reflex online. cit. 2006-02-03.

<http://www.reflex.cz>.
43 Organic Europe Website – Research Institute of Organic Agriculture FiBL online.

<http://www.organic-europe.net>.
44 Informace Eurostatu o ekologickém zemědělství EU. Euromagazín. 2003, roč. 4, č. 11. s 8-

10. ISSN 1213-7774.
45 Organic Consumers Association. Organic Market Growing in Europe and Brazil as well as
North America online. cit. 2006-03-14. <http://www.organicconsumers.cz>.
46 Organic farming in the European Union - Facts and Figures online. Bruxelles:
Commission Européenne, Novembre 2005. <http://www.organic-europe.net>.
47 URBAN, J. – ŠARAPATKA, B. Ekologické zemědělství: učebnice pro školy i praxi II. díl.
1. vyd. Šumperk: PRO-BIO, 2005. 333 s. ISBN 80-903583-0-6.
48 PŘIBÍK, O. Podpory ekozemědělství jsou různé. Zemědělec. 2005, roč. XIII, č. 32, s. 5.
ISSN 1211-3816.
49 JOENSEN, M. Organic foods in Spain 2003 [online]. Faroe Islands, August 2003.
<http://www.organic-europe.net>.
- 81 -
9. Seznam použitých zkratek
BSE bovinní spongiformní encefalopatie

CMO Společná tržní organizace
ČIA Český institut pro akreditaci
ČR Česká republika
DDT dichlordifenyltrichlormethylmethan
DNA dezoxiribonukleová kyselina
EAFRD Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova
EAGGF Evropský zemědělský orientační a záruční fond
EHS Evropské hospodářské společenství
EPOS Spolek poradců v ekologickém zemědělství ČR
EU Evropská unie
GATT Všeobecná dohoda o clech a obchodu
GMO geneticky modifikované organismy
HDP hrubý domácí produkt
HRDP Horizontální plán rozvoje venkova
IFOAM Mezinárodní federace hnutí organického zemědělství
KEZ Kontrola ekologického zemědělství
LFA méně příznivé oblasti
MZe ČR Ministerstvo zemědělství České republiky
OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
OPZ Operační program Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství
OSN Organizace spojených národů
SZIF Státní zemědělský intervenční fond
SZP Společná zemědělská politika
TTP trvalé travní porosty
WTO Světová obchodní organizace
- 82 -
10. Seznam tabulek a grafů
Tabulky:
Tab. č. 1: Podstatné rozdíly konvenčního a ekologického zemědělství vzhledem

k pěstování rostlin
Tab. č. 2: Podstatné rozdíly konvenčního a ekologického zemědělství vzhledem

k chovu zvířat
Tab. č. 3: Přehled svazů či sdružení ekologického zemědělství v ČR (rok 1993)
Tab. č. 4: Počet podniků zařazených v ekologickém zemědělství ČR
Tab. č. 5: Vývoz českých bioproduktů a biopotravin
Tab. č. 6: Průměrná velikost ekologických podniků v Evropě (v ha)
Tab. č. 7: Velikost trhu s biopotravinami, výdaje za biopotraviny včetně

odhadovaného nárůstu biosektoru vybraných zástupců EU
Grafy:
Graf č. 1: Podíl ekologických ploch na zemědělském půdním fondu ČR (v %)
Graf č. 2: Vývoj ekologického zemědělství v ČR v období let 1990 až 2005
Graf č. 3: Struktura půdního fondu ČR v ekologickém zemědělství v roce 2005
Graf č. 4: Výše finanční dotace poskytované ekologicky hospodařícím podnikům

v závislosti na druhu pěstované kultury
Graf č. 5: Souhrn vyplacených dotací na podporu ekologického zemědělství v ČR
Graf č. 6: Výměra ekologicky obhospodařovaných ploch a počet ekologických

podniků v EU v období let 1994 až 2004
Graf č. 7: Srovnání ekologicky obhospodařovaných ploch v ČR a ostatních zemích

EU
Graf č. 8: Srovnání dle podílu ekologicky obhospodařovaných ploch na výměře

zemědělské půdy původních a nových členů EU
Graf č. 9: Srovnání počtu ekofarem a podílu ekofarem na zemědělských podnicích

v ČR a ostatních členských zemích EU
Graf č. 10: Prodejní centra biopotravin v ČR v roce 2004
Graf č. 11: Podíl objemu prodejů uskutečněných přes supermarkety v EU
- 83 -
11. Seznam příloh
Příloha č. 1 Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství
Příloha č. 2 Ochranné známky českých svazů ekologického zemědělství
Příloha č. 3 Označení biopotravin ve vybraných zemích Evropy
Příloha č. 4 Přehled vybraných skupin biopotravin certifikovaných v ČR

k 31. 12. 2004
Příloha č. 5 Vývoj ekologicky obhospodařovaných ploch v členských zemích EU

(v ha) v období let 1994 až 2004
Příloha č. 6 Vývoj počtu ekofarem v členských zemích EU v období let 1994 až

2004
Příloha č. 7 Ekofarmy a ekologické plochy EU z pohledu absolutních, relativních

hodnot a meziročních přírůstků
- 84 -
Příloha č. 1
MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ
Těšnov 17, 117 05 Praha 1
Žádost o registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství
(ekologický podnikatel) Místo pro
(Vyplňte čitelně hůlkovým písmem nebo na stroji) vylepení
kolku
Jméno, popřípadě jména a příjmení, u právnické osoby obchodní firma nebo název Číslo jednací:
(podle zápisu v Obchodním rejstříku):
Statutární orgán, jméno člena nebo jména členů statutárního orgánu právnické osoby: Rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo
(jméno, popřípadě jména, příjmení, státní občanství, rodné číslo, bylo-li přiděleno, nebo datum narození, je-li žadatel fyzická
datum narození, adresa místa trvalého pobytu, u cizinců místo pobytu nebo bydliště v cizině osoba:
osoby nebo osob, které jsou jejím statutárním orgánem nebo jeho členy, nejedná-li se
občana Evropské unie )
U fyzické osoby adresa místa trvalého pobytu, místo pobytu nebo bydliště v cizině, jinak Okres:
adresu určenou k doručování, a to zpravidla v místě pobytu fyzické osoby na území
České republiky nebo v místě podnikání (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a ZA MZe:
orientační, bylo-li přiděleno, PSČ) - cizinec rovněž adresu bydliště mimo území České
republiky,
U právnické osoby sídlo (název obce, její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li
přiděleno, PSČ) a u zahraniční právnické osoby, která za účelem podnikání zřizuje na území
České republiky organizační složku, její umístění v České republice, údaje týkající se vedoucího
organizační složky, údaje o odpovědném zástupci
Jméno, popřípadě jména osoby odpovědné za ekofarmu: IČ:
DIČ:
Název (označení) a adresa ekofarmy : Tel:
Fax:
Adresa pro doručování pošty (je-li odlišná od adresy sídla): e-mail:
www:
Podpis, u právnické osoby i razítko žadatele: Název kontrolní organizace, se kterou mám
uzavřenu smlouvu o kontrole:
Datum vyplnění žádosti: Datum doručení žádosti MZe (vyplní Vráceno žadateli k doplnění dne (vyplní MZe):
MZe):
Připojené přílohy: Počet stran
P1 Potvrzení o vstupní kontrole podle § 6 odst. 5 zákona o ekologickém zemědělství, kterou provedla pověřená osoba
(§ 29) a při které nebylo zjištěno porušení podmínek tohoto zákona a nařízení Rady ( EHS) č. 2092/91
Pramen: http://www.mze.cz
Příloha č. 2
Ochranné známky českých svazů ekologického zemědělství
LIBERA Praha ALTERVIN
NATURVITA BIOWA
PRO-BIO Šumperk KEZ o. p. s.

Příloha č. 3
Označení biopotravin ve vybraných zemích Evropy
BELGIE DÁNSKO NĚMECKO
NIZOZEMÍ EVROPSKÁ UNIE RAKOUSKO
LUCEMBURSKO FINSKO FRANCIE
ŠPANĚLSKO ČESKÁ REPUBLIKA ŠVÉDSKO
LOTYŠSKO SLOVENSKÁ REPUBLIKA ŘECKO

Příloha č. 4
Přehled vybraných skupin bioproduktů a biopotravin certifikovaných

v ČR k 31. 12. 2004
(produkce za rok)
 Hovězí maso, včetně telecího, čerstvé nebo chlazené (609 t)
 Vepřové maso čerstvé nebo chlazené (212 t)
 Skopové maso včetně jehněčího čerstvé či chlazené (16,5 t)
 Destilované alkoholické nápoje (6,1 tis. l)

 Vína (19,9 tis. l)
 Mošty a ostatní kvašené nápoje (399 tis. l)
 Minerální vody a nealkoholické nápoje (200 tis. hl)
 Ovocné a zeleninové šťávy (212 t)
 Brambory syrové, upravené a konzervované (730 t)
 Ovoce a zelenina čerstvá, upravená nebo konzervovaná (581 t)
 Bylinné a ovocné čaje (31,52 t)
 Kávové náhražky, výtažky, esence, koncentráty

vyrobené z kávy (25 t)
 Cukry škrobové, cukerné sirupy bez přísad (2 tis. t)
 Koření a aromatické výtažky

(28 t)
 Mlékárenské výrobky a sýry, mléčné výrobky kysané,

tvaroh, máslo a mléčné pomazánky (430 t)
 Mlýnské výrobky – obilné a zeleninové mouky a jejich směsi

(4,4 tis. t)
 Těstoviny (328 t)
 Výrobky pekárenské trvanlivé (25,5 t)
 Chléb a pečivo běžné čerstvé (261,5 t)
 Výrobky potravinářské homogenizované a dietní (935,5 t)

Pramen: http://www.mze.cz
Příloha č. 5
Vývoj ekologicky obhospodařovaných ploch v členských zemích EU (v ha) v období let 1994 až 2004
1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
BELGIE 2 683 3 385 4 261 6 654 11 744 18 572 20 265 22 410 20 241 24 163 23 728
DÁNSKO 21 145 40 884 46 171 64 329 99 163 146 685 165 258 173 497 178 360 165 148 154 921
FINSKO 25 822 44 695 84 556 102 342 126 176 136 665 147 423 149 100 156 692 159 987 162 024
FRANCIE 94 806 118 393 137 084 165 405 218 790 316 000 361 040 419 750 509 000 550 000 534 037
IRSKO 5 390 12 634 20 496 23 591 28 704 32 478 32 355 30 070 29 850 28 514 30 670
ITÁLIE 154 120 204 494 334 175 641 149 785 738 958 687 1 040 377 1 237 640 1 168 212 1 052 002 954 361
LUCEMBURSKO 538 571 594 618 777 1 002 1 030 2 141 2 004 3 002 3 002
NĚMECKO 272 139 309 487 354 171 389 693 416 518 452 279 546 023 632 165 696 978 734 027 767 891
NIZOZEMÍ 11 340 12 909 14 456 16 960 19 323 21 511 27 820 38 000 42 610 41 865 48 152
PORTUGALSKO 7 267 10 719 9 191 12 193 24 902 47 974 50 000 70 857 85 912 120 729 206 524
RAKOUSKO 192 337 335 865 309 089 345 375 287 900 290 000 271 950 285 500 297 000 328 803 344 916
ŘECKO 1 188 2 401 5 269 10 000 15 402 17 500 24 800 31 118 28 944 244 455 249 488
ŠPANĚLSKO 17 208 24 079 103 735 152 105 269 465 352 164 380 920 485 079 665 055 725 254 733 182
ŠVÉDSKO 48 039 83 490 113 995 118 175 127 330 155 674 171 682 193 611 187 000 225 776 206 579
VELKÁ BRITÁNIE 32 476 48 448 49 535 106 000 274 519 390 868 527 323 679 631 724 523 695 619 690 269
ČESKÁ REP. 15 818 14 127 17 022 20 239 71 620 110 756 165 699 218 114 235 136 254 995 260 120
ESTONSKO 1 600 3 000 3 000 3 000 3 080 4 000 9 872 20 141 30 552 40 890 46 016
KYPR x x x x x 30 52 100 166 166 1 018
LITVA 267 582 1 118 1 568 3 867 6 564 6 777 10 016 8 780 23 289 64 545
LOTYŠSKO 1 250 1 147 1 200 1 500 2 000 3 000 4 353 10 549 16 934 24 480 43 902
MAĎARSKO 8 630 12 325 9 300 16 687 21 565 32 609 47 221 79 177 103 672 113 816 128 690
MALTA 0 0 0 0 0 0 0 0 0 14 13
POLSKO 5 000 6 855 8 000 9 000 10 000 11 000 22 000 44 866 53 515 49 928 82 730
SLOVENSKÁ REP. 14 762 18 813 27 661 27 809 50 695 46 386 58 466 58 706 49 999 54 478 93 943
SLOVINSKO 150 200 300 400 400 2 400 5 425 10 000 15 000 21 017 23 032
EU 25 933 975 1 309 503 1 654 379 2 234 792 2 869 678 3 554 804 4 088 131 4 902 238 5 306 135 5 682 417 5 853 753
Pramen: http://www.organic-europe.net
Příloha č. 6
Vývoj počtu ekofarem v členských zemích EU v období let 1994 až 2004
1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
BELGIE 168 193 228 324 421 586 666 694 700 688 712
DÁNSKO 677 1 050 1 166 1 617 2 228 3 099 3 466 3 525 3 714 3 510 3 166
FINSKO 1 818 2 793 4 452 4 381 4 975 5 197 5 225 4 983 5 071 4 983 4 887
FRANCIE 3 556 3 538 3 854 4 784 6 139 8 149 8 985 10 364 11 177 11 377 11 059
IRSKO 198 378 696 808 887 1 107 1 014 997 923 889 897
ITÁLIE 8 597 10 630 17 279 30 844 42 238 49 018 51 120 56 440 49 489 44 043 36 639
LUCEMBURSKO 12 19 20 23 26 29 51 48 48 59 59
NĚMECKO 5 866 6 642 7 353 8 184 9 209 10 400 12 732 14 693 15 628 16 476 16 603
NIZOZEMÍ 512 561 656 746 962 1 216 1 391 1 528 1 560 1 522 1 469
PORTUGALSKO 213 349 240 278 564 750 763 971 1 059 1 196 1 302
RAKOUSKO 13 321 18 542 19 433 19 996 20 207 19 741 19 031 18 292 18 292 19 056 19 826
ŘECKO 469 568 1 065 2 523 4 183 4 500 5 270 6 680 6 047 6 028 8 269
ŠPANĚLSKO 909 1 042 2 161 3 526 7 392 11 812 13 394 15 607 17 751 17 028 16 013
ŠVÉDSKO 1 695 2 473 2 741 2 733 2 870 3 253 3 329 3 589 3 530 3 562 3 138
VELKÁ BRITÁNIE 715 828 865 1 026 1 462 2 322 3 563 3 981 4 057 4 017 4 010
ČESKÁ REP. 187 176 168 211 348 473 563 654 717 810 836
ESTONSKO 60 119 100 70 76 89 231 369 583 746 810
KYPR x x x x x 15 15 30 45 45 225
LITVA 14 36 65 106 144 271 356 452 393 700 1 811
LOTYŠSKO 50 90 100 100 100 100 74 220 350 550 1 043
MAĎARSKO 80 105 120 137 330 451 471 1 040 1 116 1 255 1 583
MALTA 0 0 0 0 0 0 0 0 0 20 20
POLSKO 225 236 300 400 500 555 1 419 1 787 1 977 2 304 3 760
SLOVENSKÁ REP. 41 34 45 46 81 69 88 82 84 100 218
SLOVINSKO 25 30 35 40 41 343 620 883 1 150 1 429 1 568
EU 25 39 408 50 432 63 142 82 903 105 383 123 545 133 837 147 909 145 461 142 393 139 923
Příloha č. 7
Ekofarmy a ekologické plochy v členských zemích EU z pohledu
absolutních, relativních hodnot a meziročních přírůstků
Průměrná velikost Podíl ekofarem na
Počet ekofarem Prům. přírůstek (%)
EKOFARMY ekofarem v ha EU jako celku (%)
1994 2003 2 004 (r. 2004) 1994 2004 2004/03 2004/94
Belgie 168 688 712 33 0,43 0,51 3,5 15,54
Dánsko 677 3 510 3 166 49 1,72 2,26 -9,8 16,68
Finsko 1 818 4 983 4 887 33 4,61 3,49 -1,9 10,39
Francie 3 556 11 377 11 059 48 9,02 Ekologicky
7,90 -2,8 obhosp.
12,01plocha Podíl ekoploch na
EKOLOGICKÉ Prům. přírůstek (%)
Irsko 198 889 897 34 0,50 0,64 0,9 (ha) 16,31 EU jako celku (%)
Itálie 8 597 44 043 36 639 26
PLOCHY
21,82 26,19
1994 -16,82003 15,60 2 004 1994 2004 2004/03 2004/94
Lucembursko 12 59 59 51 0,03 0,04 0,0 17,26
Belgie 2 683 24 163 23 728 0,3 0,4 -1,8 24,36
Německo 5 866 16 476 16 603 46 14,89 11,87 0,8 10,96
Nizozemí 512 1 522 1 469 33
Dánsko 1,30
21
1,05
145 165
-3,5
148
11,12
154 921 2,3 2,6 -6,2 22,04
Portugalsko 213 1 196 1 302 159 Finsko0,54 25
0,93 822 159
8,9 987
19,85162 024 2,8 2,8 1,3 20,16
Rakousko 13 321 19 056 19 826 17 Francie33,80 94
14,17 806 550
4,0 0004,06534 037 10,2 9,1 -2,9 18,87
Řecko 469 6 028 8 269 30 Irsko 1,19 5,915 390 37,228 51433,2430 670 0,6 0,5 7,6 18,99
Španělsko 909 17 028 16 013 46 Itálie 2,31 154 120 -6,0
11,44 1 052 002
33,23954 361 16,5 16,3 -9,3 20,00
Švédsko 1 695 3 562 3 138 66 4,30
Lucembursko 2,24538 -11,93 002 6,35 3 002 0,1 0,1 0,0 18,76
Velká Británie 715 4 017 4 010 172 Německo 1,81 2,87
272 139 -0,2734 02718,82767 891 29,1 13,1 4,6 10,93
ČR 187 810 836 311 Nizozemí0,47 0,60
11 340 3,241 86516,1548 152 1,2 0,8 15,0 15,56
Estonsko 60 746 810 57 0,15
Portugalsko 0,587 267 8,6120 72929,73206 524 0,8 3,5 71,1 39,75
Kypr - 45 225 5 Rakousko - 192 337400,0
0,16 328 803 - 344 916 20,6 5,9 4,9 6,01
Litva 14 700 1 811 36 0,04 1,29 158,7 62,62
Řecko 1 188 244 455 249 488 0,1 4,3 2,1 70,70
Lotyšsko 50 550 1 043 42 0,13 0,75 89,6 35,50
Španělsko 17 208 26,1 725 25434,78733 182 1,8 12,5 1,1 45,53
Maďarsko 80 1 255 1 583 81 0,20 1,13
Malta 0 20 20 1 Švédsko 0,00 48 039 0,0225 776 - 206 579
0,01 5,1 3,5 -8,5 15,70
Polsko 225 2 304 3 760 22 Velká 0,57
Británie 2,69 32 476 63,2 695 61932,53690 269 3,5 11,8 -0,8 35,75
Slovinsko 25 1 429 1 568 15 ČR 0,06 15 818 9,7254 99551,27260 120
1,12 1,7 4,4 2,0 32,31
SR 41 100 218 431 Estonsko0,10 0,161 600 118,0 40 89018,1946 016 0,2 0,8 12,5 39,92
EU 25 39 408 142 393 139 923 42 Kypr 100 100 - -1,7 166 13,51 1 018 - 0,0 513,3 -
Litva 267 23 289 64 545 0,0 1,1 177,1 73,12
Lotyšsko 1 250 24 480 43 902 0,1 0,7 79,3 42,74
Maďarsko 8 630 113 816 128 690 0,9 2,2 13,1 31,02
Malta 0 14 13 - 0,0 -7,1 -
Polsko 5 000 49 928 82 730 0,5 1,4 65,7 32,39
Slovinsko 150 21 017 23 032 0,0 0,4 9,6 65,43
SR 14 762 54 478 93 943 1,6 1,6 72,4 20,33
EU 25 933 975 5 682 417 5 853 753 100 100 3,0 20,15

500-104 - Ekologicke Zemedelstvi Jako Jeden Z Aspektu Multifunkcniho Zemedelstvi

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

500-104 - Ekologicke Zemedelstvi Jako Jeden Z Aspektu Multifunkcniho Zemedelstvi

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

2013

Diplomová práce na téma:

Ekologické zemědělství jako jeden z aspektů

Vedoucí diplomové práce: Ing. Ivana Brožová

Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci vypracovala samostatně a

V Praze dne 29. května 2024 ………………………

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí diplomové práce, paní

Organic agriculture as one of aspects

2. CÍL A METODIKA PRÁCE..............................................................................................5

3. POSTAVENÍ AGRÁRNÍHO SEKTORU V NÁRODNÍ EKONOMICE A JEHO SOUČASNÁ

3.1 DEFINICE, VÝZNAM A CÍLE MULTIFUNKČNÍHO ZEMĚDĚLSTVÍ...............................7

4. VÝZNAM A POSTAVENÍ EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ JAKO JEDNOHO

4.1 VÝZNAM A CÍLE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ................................................27

4.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ.................................................36

6. KOMPARACE EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V ČR A OSTATNÍCH ČLENSKÝCH

6.1 EKOLOGICKY OBHOSPODAŘOVANÁ PŮDA...........................................................61

9. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK.................................................................................82

10. SEZNAM TABULEK A GRAFŮ...................................................................................83

11. SEZNAM PŘÍLOH......................................................................................................84

Diplomová práce je věnována problematice ekologického zemědělství v kontextu

Multifunkční zemědělství – ekologické zemědělství – trvale udržitelný rozvoj –

This diploma thesis deals with problems of organic agriculture in context of

Multifunctional agriculture – organic agriculture – sustainable development –

Význam moderního zemědělství vzrůstá úměrně problémům regionálního, národního,

jedním z nejožehavějších námětů diskusí v celosvětovém měřítku. Odpovědi na zmíněnou

Multifunkční zemědělství chápe zemědělství v širším kontextu a obohacuje tradiční pohled

Otázky životního prostředí, zdravých a bezpečných potravin, se v dnešní době dostávají do

2. Cíl a metodika práce

Cílem diplomové práce je posoudit možnosti rozvoje ekologického zemědělství, jež

Práce vychází ze zhodnocení multifunkčního zemědělství a jeho pojetí v mezinárodním

K zorientování se v dané problematice a posouzení alternativní cesty hospodaření v ČR

v evropském měřítku byly získávány především z internetových stránek a dostupných

3. Postavení agrárního sektoru v národní ekonomice a jeho současná role

3.1 Definice, význam a cíle multifunkčního zemědělství

Ve vyspělých zemích světa patří problematika zemědělství, situace ve venkovských

Multifunkční zemědělství předpokládá, že zemědělství znamená mnohem více než

3.1.1 Produkční funkce zemědělství

charakteristické vysokou mírou nadprodukce je orientováno mnohem více na funkce

Zemědělství poskytuje kromě potravin také nepotravinářskou produkci určenou

3.1.2 Sociální funkce zemědělství

Vytvářením pracovních míst, udržováním zaměstnanosti a zachováváním osídlení venkova

Mezi městským a venkovským obyvatelstvem vznikla „hluboká průrva“. Lidé z velkých

Státy sympatizující s multifunkčním konceptem zemědělství, proto podporují farmy

Jedním z prioritních cílů multifunkčního zemědělství se tak stává úsilí o zachování

3.1.3 Environmentální funkce zemědělství

Zemědělství je vedle průmyslu jedním z důležitých resortů působících, ať již v kladném či

Jak intenzifikace zemědělství poznamenala lidské zdraví? Intenzifikace zemědělství se

Multifunkční zemědělství vyzdvihuje pozitivní přínosy a snaží se vyvarovat negativních

3.1.4 Krajinotvorná funkce zemědělství

3.2 Světové pohledy na multifunkčnost zemědělství

K tématu multifunkčního zemědělství se z celého světa vynořuje řada nejrůznějších

Na straně druhé však „odpůrci“ multifunkčního zemědělství argumentují tím, že má tato

také opírají o názor, že obchod se zemědělskými komoditami se nijak neodlišuje od

Rozvojové země jsou také skeptické k multifunkčnosti přinejmenším jako pojmu

3.3 Evropská cesta k multifunkčnímu zemědělství

3.3.1 Společná zemědělská politika a její reformy

Nespokojenost států se soudobou SZP, externí tlaky GATT a neudržitelná situace

Ve snaze snížit nadprodukci, zavedla EU řadu protekcionistických nástrojů, mimo jiné

3.3.2 Regulace trhu a protekcionistická opatření SZP

 Tržní organizace se zaručenými minimálními cenami a odbytem, jež se uplatňují díky

 Ochrana proti nižším cenám zahraniční konkurence prostřednictvím proměnlivé

Na straně druhé, fenomén změn, jež nastal v souvislosti s postupným formováním a

motivovat mladé zemědělce, zabránit vylidňování venkova, podporovat alternativní