Kathryn Taylor

BARVY LÁSKY – SVEDENÁ

Originální název: COLOURS OF LOVE – VERFÜHRT

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014

www.mobaknihy.cz
www.facebook.com/moba.cz

© 2014 by Bastei Lübbe AG, Köln

Translation © Tomáš Butala, 2014
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014

ISBN 978-80-243-6542-8 (ePub)

ISBN 978-80-243-6543-5 (ePub)
 SVEDENÁ

Pro C., která vždy najde ta správná slova v pravý čas.

 1

„Sophie?“
Matteův hlas mě vytrhne z lehkého spánku, do něhož mě ukolébal monotónní zvuk motoru.
Zmateně se narovnám. Chvilku mi trvá, než se zorientuju, a s údivem zjistím, že už se nacházíme
uprostřed hustého městského provozu. Když jsem zavírala oči, jeli jsme ještě po dálnici M20 z Doveru
do Londýna – takže jsem byla mimo asi dost dlouho, což se mi vůbec nelíbí. Tohle se mi na cestách
moc často nestává, a taky bych přísahala, že jsem příliš nervózní na to, abych usnula. Dlouhá cesta,
kterou máme za sebou, si však evidentně vyžádala svou daň.
„Promiň, já jsem…“ Mám ochraptělý hlas, takže si musím odkašlat, abych mohla mluvit dál.
„Nechtěla jsem spát.“ Rychle si poposednu, protože jsem se svezla po sedadle, a pročísnu si rukou
svoje dlouhé černé vlasy, abych si je alespoň trochu upravila, a taky se pokusím uhladit si šaty. Stejně
si však připadám pomačkaná a trochu mimo. Doufám, že jsem aspoň nechrápala, pomyslím si
zahanbeně. „Proč jsi mě nevzbudil?“
Matteo se shovívavě usmívá a moje srdce se toužebně sevře – což by nemělo. Já s tím ale nic
nenadělám.
„A co právě dělám?“ řekne a já spílám svému ospalému mozku, že mi nemohl napovědět nějakou
inteligentnější otázku. „Podle navigace to už k vám není daleko. Chtěla ses přece ozvat otci, kdy tam
dorazíme.“
„Ach.“ Teprve teď konečně zjistím, kde to vlastně jsme. Jedeme už po jižním okruhu. Odtud je to
do Kensingtonu maximálně dvacet minut. Takže je opravdu dobrý nápad varovat tátu včas. Bude
hodně překvapený, tak brzy nás asi nečekal.
Z Říma do Londýna je to koneckonců víc než tisíc dvě stě mil a já jsem vůbec nepředpokládala, že
tuhle dlouhou cestu zvládneme autem za den a půl. Matteův styl jízdy je ovšem velmi svižný, takže
jsme v pondělí večer, poté co mi na letišti v Římě řekl, že se mnou pojede do Londýna, dorazili ještě
do Florencie. Po krátkém noclehu v hotelu jsme pokračovali přes Švýcarsko až do Lille. Dnes ráno
jsme vyrazili časně a velmi rychle jsme byli u trajektu v Calais, tudíž jsme teď, chvíli po jedné, už
opravdu v Londýně.
A to je dobře. Ztratili jsme spoustu času vzhledem k tomu, že jsme neletěli. A každá minuta je
cenná.
Rychle navolím číslo do aukční síně. Táta to okamžitě zvedne, asi už čekal, až zavolám.
„Sophie! To je dobře, že voláš. Kde teď jste?“ Jeho hlas zní navenek klidně, avšak já ho znám
dobře a slyším v něm jemné chvění. Vím, že má velké starosti, proto jsem ráda, že ho můžu alespoň
v tomto ohledu uklidnit.
„Hned budeme na Battersea Bridge. Za dvacet minut jsme u tebe.“
„Cože? Už? Ach, to je dobře.“ S úlevou vydechne. Potom slyším nějaké šelestění a otec s někým
tlumeně mluví, zřejmě dlaní zakrývá sluchátko.
„Tati?“
„Promiň,“ řekne zase nahlas a zřetelně. „Je tady Nigel, byli jsme spolu na obědě. Počká tady na vás.
Rád by se také seznámil s naším vzácným hostem.“
Nigel, pomyslím si a cítím najednou knedlík v krku. Nepočítala jsem s tím, že ho uvidím tak brzy.
Mohlo mě napadnout, že čeká na můj návrat stejně jako táta.
„Dobře. Tak… zatím.“ Ukončím hovor a schovám mobil do kabelky.
Teď to bude vážné, pomyslím si stísněně, zatímco Matteo rázně vpluje na další kruhový objezd.
Jaksi nemůžu pořád úplně pochopit, že je tady opravdu se mnou, a cítím, jak mě přemáhá nervozita.
Nemám tušení, co se v příštích dnech přihodí. Vím jenom, že všechno závisí na Matteovi. Může nás
zachránit, nebo zničit. A jestli si nedám pozor, tak mi taky definitivně zlomí srdce, říkám si a po očku
ho pozoruju. Určitě existují ženy, kterým Matteo Bertani nepřipadá atraktivní – ale moc jich nebude,
a já k nim v žádném případě nepatřím. Líbí se mi na něm prostě všechno – jeho tmavě blond vlasy,
které jsou na Itala nezvykle světlé. Jeho neodolatelný úsměv, za nímž často skrývá, co si
ve skutečnosti myslí a co cítí. Jeho svalnatá postava se širokými rameny, která ještě zdůrazňuje svým
nenuceně elegantním stylem oblékání. Neznám nikoho, kdo by v obleku působil tak přirozeně
a uvolněně jako on. Dokonce i jeho jediná vada na kráse, ta široká zubatá jizva, začínající na krku
a táhnoucí se, jak teď už vím, dolů po hrudi, ho dělá jenom zajímavějším. A v tom neobvyklém
zlatavém tónu jeho jantarových očí se dá strašně snadno zabloudit, což se mi zase stane, jakmile si
Matteo všimne, že ho pozoruju, a usměje se na mě.
„Co říkal otec?“
„Už se těší, až se s tebou seznámí,“ odpovím a jsem ráda, že Matteo musí sledovat silnici před
sebou. Pak mě úplně polije horko, když si uvědomím, že jsem se ho ještě ani nezeptala, jestli mu tahle
návštěva po tak dlouhé cestě nevadí. „Kdybys byl ale unavený a chtěl si raději odpočinout, než
pojedeme k lordu Ashburymu, tak se nemusíme stavovat v aukčním domě.“
Matteo se usměje. „Na pár minutách víc nebo míň nezáleží. Nebo snad vypadám na to, že se každou
chvíli zhroutím?“
Ne, to opravdu ne, pomyslím si, oplatím mu úsměv a jsem ráda, že tátu nemusím zklamat.
„Dobrá, tak…“ Vytřeštím oči. „Pozor!“
Bílý Vauxhall ignoruje přednost v jízdě a vjede z vedlejší ulice rovnou před nás. Je to tak nečekané,
že stačím jenom zaječet, a vůbec nepochybuju, že nás od nárazu dělí jen vteřina.
Podcenila jsem ale Matteovo řidičské umění. Zareaguje jako blesk, strhne svůj sportovní kabriolet
prudce doprava. Pneumatiky zakvílí na protest a zdá se, že nejsou při té ostré změně směru ani
v kontaktu se zemí. Je to těsné, zatraceně těsné, ale Matteovi se nějak podaří vyhnout se Vauxhallu
bez jakékoliv úhony. Když se stejně prudce vrátí zpátky doleva, aby nejel v protisměru, hodí to se
mnou zase na druhou stranu. Auto se na chvilku nebezpečně zakymácí, jelikož na něj působí příliš
velká odstředivá síla, ale pak ho už má Matteo zase pod kontrolou a pokračuje v původním pruhu.
„Cretino!“ nadává a šlehne zlostným pohledem do zpětného zrcátka, zatímco se za námi ozývá
zběsilé troubení – zřejmě si ten člověk myslí, že jsme chybu udělali my, a ne on.
Jsem natolik v šoku, že nemůžu nic říct, jenom s povděkem vnímám, že Matteo při první
příležitosti zastavuje. Opravdu potřebuju popadnout dech.
Taky se pořádně lekl, to vidím na jeho ruce, kterou svírá volant tak křečovitě, až mu bělají klouby.
Ovládá se však lépe než já, moje ruce se totiž třesou, když si pokouším upravit účes. Matteově
pozornému pohledu to neunikne.
„Všechno v pořádku?“ zeptá se starostlivě a položí mi ruku na tvář. Určitě jde jen o spontánní
gesto, o němž nepřemýšlí. Když se však jeho prsty dotknou mé pokožky, nemůžu chvilku ani dýchat.
Ne, pomyslím si. Nic není v pořádku. Vůbec nic.
Všechno je to najednou zase tady. Necítím jen jeho ruku na své tváři, ale i jeho rty na svých, cítím
jeho horké pevné tělo, které se tiskne na moje, ochutnávám ho, dýchám ho, uvnitř taju při vzpomínce
na chvíle v jeho náruči a zase ho okamžitě chci s intenzitou, která mě naprosto šokuje.
 Zřejmě se to nikdy nezmění, pomyslím si zdrceně. Jenomže už nejsme v Římě a čas, který jsem
s ním směla strávit, je u konce. Sám to řekl. Těch pár týdnů, které jsme byli spolu, představovalo
všechno, co od něj můžu dostat. Není ochotný dát víc – a já už mu víc nemůžu vyjít vstříc.
Cestou jsem měla dostatek času o všem přemýšlet a lhostejno, z jaké strany se na všechno dívám
a jak mě to bolí: Matteo do mého života nezapadá – a já do jeho také ne. Vzdálenost mezi námi dvěma
je prostě příliš velká, a to nejen z hlediska prostoru. Nejde to, takže si musím najít nějaký způsob, jak
zvládat svoje city k němu.
Což však bude možné jen tehdy, pokud si on – tak jako cestou sem – bude držet odstup. V hotelech
jsme měli každý svůj pokoj, a když jsme se večer loučili, nedal mi ani ten polibek na tvář, který je
v Itálii naprosto běžný. Vlastně se mě za celou dobu ani nedotkl – až teď. A já si upřímně přeju, aby to
neudělal. Mohla bych se totiž upnout na iluzi, že už nekráčím po zatraceně tenkém ledě, pokud jde
o Mattea.
„Ano, nic se neděje,“ zalžu a nenávidím se za to, že jsem zklamaná, když položí ruku zpátky
na volant a pokračuje v jízdě.
Následující minuty mlčíme, dokud se před námi konečně nevynoří Battersea Bridge, který nás
zavede přes Temži přímo do vznešené Chelsea. Odtud už to není daleko do Jižního Kensingtonu
a za chvilku už jedeme po King’s Road, kde stojí náš aukční dům.
„Můžeš zaparkovat vzadu za domem,“ řeknu, když dorazíme na místo, a Matteo zabočí do dvora
hned vedle velké samostatně stojící budovy, která se od ostatních odlišuje nápadnými žlutými cihlami.
Při pohledu na naši aukční síň mi pookřeje srdce. Budova, dvůr, to všechno je mi důvěrně známé.
Tohle tady je středem mojí existence, místem, kde jsem vyrůstala a kolem něhož se točí celý můj
život. Nechci si ani představit, že bych o to všechno snad mohla přijít.
To se nestane, uklidňuju sama sebe. Matteo prozkoumá obraz, který jsme prodali lordu Ashburymu,
a pokud zjistí, že skutečně pochází od Enza di Montagny, bude naše dobrá pověst zachráněna. Potom
budeme moct na celou tuhle nepříjemnou záležitost zapomenout. Jestli ne… Tuhle myšlenku si
zakazuju.
Matteo zaparkuje vedle Nigelova tmavě modrého auta značky Bentley, a když vidím tato dvě tolik
odlišná auta vedle sebe, je mi najedou úzko.
„Táta tu mimochodem není sám,“ oznámím Matteovi, když kráčíme ke vchodu, protože mám
najednou pocit, že ho – a sebe taky – musím připravit. „Je tu i Nigel Hamilton. On… by tě taky rád
poznal.“
Matteo pozvedne obočí.
„Ten Nigel, který ti psal do Říma esemesky?“
S překvapením přikývnu. Zaznamenal to vlastně jenom jednou a já jsem si myslela, že už na to
dávno zapomněl. Zřejmě jsem se spletla.
„Ano, přesně ten Nigel,“ odpovím a opřu se do těžkých dveří, které vedou do vstupní haly aukčního
domu.
„Přítel?“ vyzvídá Matteo.
„Ano,“ odpovím stroze. To jsem mu říkala už v Římě. S touto odpovědí se však nespokojí.
„Přítel ve smyslu kamarád, nebo opravdu přítel?“
Zastavím se, nechám dveře zase zacvaknout a setkám se s jeho očima, v nichž teď sídlí
podezřívavý výraz, který mi připadá poněkud nemístný. My dva spolu přece nic nemáme – tedy už ne
–, proto mu nemusím nic vysvětlovat.
„Kamarád,“ odpovím přesto.
„Odkud ho znáš?“
 Nějak mi to pomalu připomíná výslech. „Je to důležité?“
„Je to tajemství?“
Dívá se na mě tak pronikavě, že na okamžik uvěřím, že žárlí. V jeho očích je však i něco jiného –
něco odmítavého, tvrdého, až z toho naprázdno polknu.
„Ne, není,“ hájím se, ačkoliv on nemá právo mě z čehokoli vinit. „Znám ho z dřívějška. Nigelův
otec Rupert byl dobrým přítelem mého táty. Po jeho smrti jsme Nigela ztratili z očí. Před časem jsem
se s ním ale zase setkala a od té doby jsme taky dobří přátelé.“
„I on obchoduje s uměním?“
„Ne, je bankéř. Ale přesto nám hodně pomáhá – čehož si táta velice cení.“
Matteo pozvedne obočí. „Nezištný bankéř. Zajímavé,“ prohlásí s jízlivým nádechem a já si jakýmsi
způsobem připadám jako nachytaná na hruškách. Nigel náš vztah totiž nepovažuje za výhradně
přátelský a rád by něco víc, to já vím. Jenže o tomhle nechci diskutovat zrovna s mužem, s nímž jsem
měla v Římě nejdivočejší sex svého života. Proto ignoruju Matteovu poznámku a zase se opřu
do vchodových dveří a prchnu do velkého foyer, které se za nimi nachází.
„Tady tudy,“ řeknu, aby ho nenapadlo dál se vyptávat, a zamířím ke dveřím vedoucím
ke kancelářím. Předpokládám, že táta s Nigelem budou právě tam, a skutečně už také slyším hlasy
vycházející z tátovy kanceláře, jejíž dveře jsou na palec pootevřené. Ti dva jsou zabraní do hovoru
a překvapeně vzhlédnou, když otevřu dveře a vejdu do malé místnosti.
„Sophie! Konečně!“ zvolá táta a vyskočí ze židle. Pevně mě obejme a já tisknu tvář k drsnému
tvídu jeho saka.
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy byla tak dlouho mimo Londýn. V posledních letech to šlo
kvůli mámině nemoci nanejvýš na pár dní nebo na týden, a když si teď tátu prohlížím, napadá mě, jak
moc jsou jeho vlasy na spáncích šedivé. I když je pro něj ta záležitost s Enzem jistě velkým otřesem,
přes noc zešedivět nemohl. Zřejmě to bude tím nezvyklým odstupem, který jsem získala po týdnech
strávených v Římě, že to teď vnímám. Moje špatné svědomí se okamžitě ozývá, protože jsem ho
nechala tak dlouho na všechno samotného.
Nigel, který seděl v křesle pro návštěvy na opačné straně psacího stolu, již také vstal, a když
ke mně vykročí, aby mě přivítal, zjišťuju, že ho po té vzrušující době v Římě také vidím jinak.
S větším odstupem. Ale objektivněji.
Nevychází z tohoto pozorování vůbec špatně, pomyslím si a skoro se tomu divím. Je mu pětatřicet,
je tedy o něco starší než Matteo, ale stejně tak vysoký a ve svém černém obleku vypadá velmi
kultivovaně. Sice mu chybí sebevědomý šarm, který je tak přitažlivý u Mattea, ale se svými černými
vlasy a šedýma očima je taky atraktivní, vyzařuje z něj něco pevného, solidního, co se mi vždycky
líbilo.
„To je dobře, že jsi tady, Sophie,“ řekne a já se nechám obejmout, vtisknu mu rychlý polibek
na tvář a pak se otočím k Matteovi, který vstoupil do kanceláře hned po mně.
„Smím vás představit?“ prohlásím nervózně. „Toto je Matteo Bertani – a toto můj otec a Nigel
Hamilton.“
Muži si potřesou rukama, avšak atmosféra v místnosti je najednou velmi strnulá – což není
Matteova vina, protože on se jen mile usmívá. Naproti tomu táta a Nigel se tváří zaraženě. Zdá se, že
Matteo neodpovídá představě, jakou si udělali o znalci umění, který má spasit náš aukční dům. Pokud
očekávali nějakého introvertního vědce, tak jejich překvapení celkem chápu. Matteo má mnoho
vlastností, ale nenápadnost mezi ně nepatří. Se svou postavou a zevnějškem by mohl stejně dobře
pracovat jako model z katalogu Bertani, kterým mezinárodně proslulá módní firma prezentuje své
exkluzivní produkty.
 Nigelovi to evidentně vadí a sleduje Mattea se zachmuřeným čelem. Táta je jen obyčejně
překvapený. Okamžitě se však vzpamatuje, protože si asi uvědomí, jak důležitou roli v záchraně
našeho podniku Matteo hraje.
„Signore Bertani, jsem vám vděčný, že jste vážil tak dlouhou cestu jen kvůli nám! Jsme vám velice
zavázáni,“ zdůrazní.
„Zatím jsem neudělal nic, za co byste mi musel děkovat,“ odvětí Matteo a navzdory úsměvu slyším
v jeho hlase varování, rozeznám je i v jeho pohledu, který se upírá na mě. Je neúplatný a vynese nad
tím obrazem svůj upřímný soud – i kdyby opravdu nebyl od Enza.
„I přesto,“ trvá na svém táta, kterému to skryté sdělení uniká. Nebo ho možná nevnímá záměrně.
„Velice se nám ulevilo, když jste souhlasil s tím, že se postaráte o expertizu.“
„Něco takového skutečně nedělám často,“ potvrdí Matteo, aniž by mě spustil z očí, a mně
po zádech přeběhne mráz, protože se v jeho výrazu objeví něco, co jsem celou cestu do Londýna
nezahlédla – vyzývavé jiskření, při kterém se mi rozbuší srdce.
„Vždyť ani nemusíte, že?“ Nigel se sice usmívá, ale jeho oči se na úsměvu nepodílejí. „Jak jsem
slyšel, je vaše rodina velmi zámožná.“
Jeho hlas zní agresivně, skoro vyčítavě, a já se na něj užasle ohlédnu. Je to pravda, Bertaniové jsou
se svým módním koncernem světově úspěšní a Matteo je finančně nezávislý. Od Nigela to však znělo,
jako kdyby bylo něco podezřelého na tom, že se Matteo přesto věnuje činnosti, která je jeho srdci
nejbližší. Přitom to jenom dokazuje, s jakou vášní Matteo provozuje svoje kunsthistorické výzkumy,
a také se to odráží v uznání, které si vydobyl především na poli své specializace – v dílech
renesančního malíře Enza di Montagny –, a sice během krátké doby.
Matteo se však nenaštve a měří si Nigela s mírným úsměvem, který v sobě má dokonce něco
shovívavého.
„Ne, skutečně bych nemusel.“
„Tak proč to děláte?“ V Nigelových očích to provokativně zableskne, což Matteovi nemůže
uniknout. Taky že ne, pomyslím si, protože vidím, jak mu zacuká ve tváři, ačkoliv ho neopouští
úsměv. Dokonce ho ještě rozšíří a otočí hlavu ke mně, najde moje oči.
„Protože existují lidé, pro které se vyplatí udělat výjimku,“ řekne a zlehka kolem mě ovine ruku,
takže jeho dlaň spočívá na mém boku.
 2

Nigel na mě civí jako zkamenělý, zdá se, že mu vůbec nedochází, co vidí, a táta si několikrát
odkašle, což dělá vždycky, když ho situace zaskočí.
To však vnímám jenom okrajově, protože jsem sama úplně šokovaná, cítím Matteův lehký dotyk
a propadám se do jeho jantarových očí, které nyní dostaly docela jiný výraz. Takový, který mi bere
dech…
„Tedy, v tom případě máme velké štěstí, že vás Sophie dokázala přemluvit,“ pronese táta a konečně
mě vytrhne z mojí strnulosti. Chvatně udělám krok stranou a cítím, jak se mi rozpalují tváře.
„Podařilo se ti vlastně sehnat tu obrazovou publikaci, o které jsem ti říkala po telefonu?“ zeptám se
rychle otce a ten zareaguje pohotově – v což jsem doufala.
„Ano, jistě.“ Otočí se ke svému stolu a ukáže na velkou těžkou knihu, která čeká připravená
na kraji stolu. „Tohle bude přesně to, co signore Bertani žádal.“
To vzbudí Matteův zájem. „Můžu se podívat?“
„Prosím.“ Otec ochotně přikývne, a když Matteo přistoupí ke stolu, poznám z jeho výrazu, že je to
ta správná kniha.
„Ano, tuhle jsem myslel,“ poznamená spokojeně a krátce zalistuje stránkami.
Potřebuje tuto vzácnou publikaci jako referenci do své expertizy a naštěstí věděl, že jeden exemplář
vlastní i Britská knihovna v Londýně. Proto jsem tátu poprosila, aby ho včas opatřil.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptá se táta, ale Matteo zavrtí hlavou.
„Ne, děkuji. Přivezl jsem si nějaké materiály z Říma, a pokud bych potřeboval ještě něco dalšího,
opatřím si to sám.“
A bezpochyby taky všechno potřebné získá, pomyslím si, protože při našem překotném odjezdu
z Říma jsem z první ruky zažila, jak efektivně umí cokoliv zorganizovat. Svůj kufr, který jsem
na letišti už odevzdala, jsem měla zpět v rekordním čase. A nebylo to kvůli penězům, které může
za podobné „laskavosti“ zaplatit, ale jednoznačně proto, že dámy z letištního personálu nedokázaly
odolat jeho šarmu. Pokud to takhle dělá vždycky, tak si vůbec neumím představit, že by mohl mít
potíže sehnat cokoliv, co bude potřebovat na sestavení své expertizy.
„Kolik času budete na ten posudek potřebovat, co myslíte?“ ptá se táta a já cítím jeho napětí.
Nachází se ve velmi nepříjemné situaci a chtěl by z ní co nejrychleji uniknout.
Matteo pokrčí rameny. „To záleží na okolnostech. Pár dní určitě.“
Když budeme mít štěstí, pomyslím si stísněně. Obvykle je sestavení takového posudku velmi
náročné, protože pouhým prozkoumáním a vyhodnocením díla není zdaleka všechna práce hotová. Je
nutné taky vystopovat pokud možno co nejpřesněji dosavadní osudy díla a podložit je patřičnými
dokumenty. V případě tak starého obrazu, jako je ten Enzův, to může být složité a nám opravdu
nezbývá než jen doufat, že Matteo všechno stihne dřív, než se do světa rozběhne zpráva, že vydáváme
za originály obrazy, které žádnými originály nejsou – naprostá pohroma pro naše podnikání.
„Měli bychom už raději jet,“ naléhám, protože už nechci ztrácet čas, a významně se podívám
na starožitné hodiny nad tátovým stolem. „Matteo si bude chtít jistě odpočinout, než pojedeme k lordu
Ashburymu, a já se chci taky zastavit za mámou.“
„Už na tebe čeká,“ poznamená otec, což jenom posílí moje špatné svědomí z dlouhé nepřítomnosti.
 Od Londýna se prostě odříznout nemůžu, pomyslím si a dívám se chvíli do země. Pocítím zase
celou tu váhu, která na mně spočívá. Nezáleží na tom, co udělám – můj život se odvíjí tady, a ne
v Římě nebo kdekoliv jinde. Jenom bych si něco nalhávala, kdybych si myslela, že existuje jiná
možnost.
Když zvednu hlavu, setkám se s Nigelovým vážným, skoro přísným pohledem.
„Mohl bych s tebou mluvit o samotě, Sophie?“
To mi ještě chybělo. Přesto spolknu to „ne“, které se mi dere na jazyk, a trochu se usměju – Nigel
přece nemůže za to, že jsem právě tak nervózní.
„Jistě.“
Otec a Matteo, kteří jsou již na cestě ke dveřím, se zastaví, ale táta je zřejmě také toho názoru, že si
s Nigelem potřebujeme něco vyjasnit.
„Pojďte, ukážu vám alespoň rychle naši výstavní síň,“ nabídne Matteovi, kterému nezbude nic
jiného, než tátu následovat. Jde však jen neochotně a ohlédne se na mě přes rameno, než se za ním
zavřou dveře.
„Říkáš mu křestním jménem? A on… smí se tě dotýkat?“ zeptá se Nigel, jakmile se ocitneme
o samotě, a dívá se na mě stejně vyčítavě, jako zněla jeho slova. Vyčítavě a zklamaně. Žárlivě.
To mě zabolí. Jaksi jsem stále vycházela z toho, že jeho city ke mně jsou založeny spíše racionálně.
Že si mě váží a vidí ve mně partnerku, která by celkem dobře ladila s jeho stylem života. Takto
prudkou reakci jsem od něj tedy neočekávala – a v podstatě mě i rozzlobila, protože na ni nemá právo.
Sice pro mě i otce udělal hodně, a proto se naše přátelství v posledním roce velice upevnilo, ale přesto
nikdy nešlo o víc než o přátelství, tudíž mu nemusím z ničeho skládat účty.
„Ano, v Římě jsme se sblížili,“ řeknu. „Kdyby to tak nebylo, asi by pro nás ten posudek nedělal –
a kde bychom pak byli?“ Nigelův zlostný výraz se nemění a je mi nepříjemný, takže přejdu k jinému
tématu. „Dodržel lord Ashbury dohodu a zatím nic nezveřejnil?“ Tato otázka je podle mě mnohem
důležitější než ta, jak moc jsme se s Matteem sblížili.
Nigel přikývne. „Už ale velice netrpělivě čeká na toho zázračného profesora z Itálie,“ odpoví stále
ještě dost podrážděně. „Kdyby tenhle Bertani pro jednou udělal výjimku, co se létání týče, mohli jsme
mít dávno o starost míň. Ale ne, on musí cestovat autem a ještě to všechno zbytečně protahovat.“
Tak tohle nemůžu nechat bez odezvy.
„Za dva dny se takový posudek stejně vytvořit nedá, Nigele. I kdyby přiletěl a okamžitě začal,
nebyl by teď hotový. A kdyby tvoje žena zahynula při leteckém neštěstí, tak bys možná taky nelétal
rád.“
Nigel na mě zahanbeně hledí. „Jemu se to stalo?“
Přikývnu a cítím bolestivé popíchnutí. Že Matteo odmítá nastoupit do letadla, mi zase připomnělo,
jak ho smrt jeho manželky Giulie dodnes trápí. Před šesti lety se se svým instruktorem létání zřítila
v malém letadle do moře. Matteo o tom nemluví, a nemluví ani o nehodě, po které mu zůstala ta
hrozná jizva a která se stala přibližně ve stejnou dobu. Obojí však má něco společného s tím, že si
nikoho – kromě své rodiny – doopravdy nepouští k tělu. Ráda bych se toto tajemství dozvěděla, ale
obávám se, že už k tomu nebude příležitost.
„Tak to je mi líto,“ řekne Nigel, jemuž to zahanbení dlouho nevydrželo. „Možná by pak ale bylo
lepší, kdyby si zůstal v Itálii. Existuje přece dost odborníků, kteří se vyznají i v Enzově díle a byli by
ochotní sem přiletět, kdybychom je pozvali.“
„Jenomže lord Ashbury se spolehne jedině na Matteův názor, to přece víš,“ připomenu. „Což
ostatně plně chápu – Matteo je na tomto poli s přehledem nejlepší.“
Nigelův výraz ještě víc potemní. „Ty máš toho Bertaniho opravdu ráda.“
 Řekne to sice klidně – jakékoliv scény prostě nejsou jeho styl –, ale i tak to zní jako obžaloba, žene
mě do kouta, v kterém se ocitnout nechci.
„Matteo nám pomůže, i když by vůbec nemusel, jak jsi nás hned na začátku správně upozornil.
Nemám tedy důvod, proč bych ho neměla mít ráda,“ objasním Nigelovi chladně a neskrývám svoje
rozčílení. Což ho – konečně – trochu uzemní.
„Promiň.“ Popojde ke mně a pohladí mě dlaněmi po pažích. Zkroušeně na mě hledí. „Máš
samozřejmě pravdu. Měli bychom být rádi, že si udělal čas. Asi jsem jenom trochu žárlivý. Bylas
dlouho pryč a teď, když tě mám zpátky, se o tebe zase musím s někým dělit.“
Usmívá se svým typickým úsměvem, který mi už tolikrát pomohl ve stresových situacích, a v tu
chvíli si přeju, aby všechno mohlo být zase jako před mou cestou do Říma. Jednoduché. Přehledné.
Předvídatelné.
Nemůžu ale vrátit čas, pomyslím si se staženým hrdlem. Než jsem potkala Mattea, uměla jsem si
docela dobře představit, že bych mohla žít s Nigelem. On by pro mě vlastně byl ideálním manželem,
protože je spolehlivý, ať dělá cokoliv. U něj vždycky vím, na čem jsem – a myslela jsem si, že přesně
to potřebuju. Jenomže už to tu prostě není, ten příjemný, bezpečný pocit, který jsem v jeho blízkosti
vždycky zažívala. Místo toho mi teď vadí, že si na mě najednou dělá takové nároky.
„Uvidíme se dnes večer?“ V jeho hlase zaznívá naděje. „Rezervoval bych stůl v Oyster’s jako
vždycky, co?“
Zavrtím hlavou. „Ne, raději ne. Nevím, jak dlouho se zdržím u lorda Ashburyho. A navíc jsem po té
dlouhé cestě opravdu unavená.“ Z toho důvodu se mi jeho dotaz zdá taky trochu nevhodný.
„Škoda,“ pronese zdrceně a já už nechci nic jiného než prchnout z této prapodivné situace.
Demonstrativně se podívám na hodiny.
„Už musíme opravdu jet, jinak vážně nebudeme stíhat,“ řeknu a doufám, že se mě Nigel nebude
snažit zastavit. Už se o to nepokouší a následuje mě na chodbu. Táta a Matteo stojí ve vstupní hale,
zřejmě právě skončili krátkou prohlídku výstavních prostor a Matteo se usmívá něčemu, co můj otec
povídá. Jaksi mě to skoro dojme, možná proto, že jsem si ho nikdy nedokázala představit tady
na tomto místě. Myslela jsem si, že nikdy nemůže být součástí mého obyčejného života v Londýně,
a je těžké pochopit, že jí teď je – aspoň na chvíli.
„Tak půjdeme?“ zeptám se, když k nim přijdeme, a Matteo pozvedne obočí.
„Čekám jenom na tebe,“ prohlásí a uvede mě dalším podmanivým úsměvem do rozpaků. Copak se
nemůže dál chovat stejně odtažitě jako cestou do Londýna? To bylo sice bolestivé, ale aspoň jsem
s tím uměla naložit. Jestli se na mě ale bude takhle usmívat, zpřehází zase úplně všechno, co jsem si
s takovou námahou srovnala. A to vůbec není dobré.
„Já tě taky můžu hodit domů,“ nabídne mi Nigel nečekaně, jako kdyby četl moje myšlenky.
„Cestou do banky stejně musím kolem tvého bytu. Signore Bertani aspoň nebude muset dělat
zajížďku.“
„To vůbec není problém,“ pospíší si Matteo rázným tónem, a když se na něj všichni překvapeně
podíváme, pokrčí rameny. „Museli bychom překládat zavazadla, a to se nevyplatí.“ Pragmatický
argument, ale zajiskření jeho očí mi prozradí, že to má také něco společného s tím, že nechce, aby mě
domů vezl Nigel.
„Má pravdu,“ odvětím Nigelovi, který oplácí Matteovi pohled poněkud mrazivě, a položím mu
ruku na paži, prosebně na něj hledím. Poslední, co teď potřebuju, je konflikt mezi nimi dvěma.
Nigel to naštěstí zaznamená a nechá to plavat. Není však nadšený, že musel vyklidit pole
ve prospěch Mattea, a i otec, který všechno pozorně sleduje, teď s pokrčeným čelem hledí z jednoho
na druhého.
 „Uvidíme se zítra,“ řeknu tátovi a obejmu ho na rozloučenou. Taktéž i Nigela, akorát rychleji,
a potom se s Matteem svižně vydáme k východu. Zase mi zlehka položí ruku na záda.
Táta a Nigel jdou za námi k autu. Střecha kabrioletu byla zavřená, ale Matteo ji nechá složit,
protože se nebe vyjasnilo a červnové slunce docela hřeje.
„Hned se ozvi, jakmile bude něco nového, ano, Sophie?“ volá za mnou táta, zatímco Matteo couvá
a otáčí se, a já mu to slíbím a ještě jim oběma zamávám. Potom Matteo vyjede na ulici a vklouzne
do hustého provozu na King’s Road.
„Proč jsi to udělal?“ zeptám se poněkud zostra. „Proč to právě u táty v kanceláři vypadalo, jako
kdybychom spolu něco měli?“
Matteo po mně střelí krátkým pohledem a na půl úst se pousměje. „Vždyť jsme spolu taky něco
měli, Sophie. A jsem tady kvůli tobě – to nebyla žádná lež,“ odpoví nezúčastněně, což mi sebere vítr
z plachet. Má to snad znamenat, že chce pokračovat v našem románku? A chci případně i já?
„Stejně bych byla radši, kdybys to formuloval trochu jinak,“ vedu si svou, čímž si vysloužím jeho
další pohled, který neumím interpretovat. Je v něm však každopádně něco, co mě znervózňuje, takže
se po zbytek cesty dívám ven bočním okýnkem.
Do Lennox Gardens to naštěstí není daleko, vlastně jen pár ulic, a jelikož Matteo samozřejmě jede
svižně – abych neřekla agresivně, v tomto ohledu je vidět, že jde o temperamentního Itala –, trvá jen
několik minut, než dorazíme k řadám domů z červených cihel, které stojí uspořádané kolem hezkého
parku, po němž je ulice pojmenovaná.
„Tady je to.“ Ukážu na správné číslo – vysoké dvoupatrové domy s mnoha arkýři tvoří jednolitou
řadu a jejich vchody jsou si velice podobné. Vlastně se liší jen tím, jakou barvou jsou natřené kované
plůtky a domovní dveře.
Matteo zaparkuje kousek od domu, kde najde místo, a vytáhne z auta můj kufr.
„Nemusíš mi ho nosit dovnitř,“ řeknu a chci mu vzít madlo kufru z ruky, ale on ho nepustí a jen se
na mě dívá, jako by mi přeskočilo. Zřejmě pro něj vůbec nepřipadá v úvahu, aby mě nechal nést
zavazadlo samotnou, a mně nezbude nic jiného, než mu ukázat cestu. „Ten kufr má mimochodem
kolečka, můžeš ho táhnout za sebou,“ pronesu mírně podrážděně, protože Matteo ho nese místo toho,
aby s ním udělal to, k čemu byly vynalezeny ty čtyři kulaté věcičky dole, a protože na mě proti mé
vůli dělá dojem, že pro něj ta váha tak málo znamená. Tak lehký ten kufr vážně není. Mě už ale
vlastně taky mnohokrát odněkud někam nesl, aniž by ho to namáhalo, pomyslím si a zakážu si
vzpomínky na to, co se většinou dělo bezprostředně poté. „A jindy si ho domů taky nosím sama,“
dodám vzdorovitě.
„Teď tady máš mě,“ odvětí Matteo, netečný k mým emancipačním snahám, a zazubí se tak
nestydatě, že můj žaludek okamžitě zase sjíždí horskou dráhu.
Ano, pomyslím si a v duchu si povzdechnu. Ale na jak dlouho…
Aniž bych mu úsměv oplatila, otevřu branku vedle hlavního vstupu, od níž vedou schůdky
do suterénu. Rodiče bydlí nahoře v hlavní části domu a já jsem se před pár lety nastěhovala sem dolů.
Nikdo mě tu neruší, a přesto se můžu starat o mámu, když je to třeba.
Ruce se mi trochu třesou, ale podaří se mi odemknout hned napoprvé. Matteo za mnou jde
do chodby a kolem schodiště vedoucího do patra rodičů až ke dveřím mého bytu, které naštěstí otevřu
taky hladce.
Uvnitř to vůbec není cítit nevětraným vzduchem, za což zřejmě vděčím Jane, hospodyni mých
rodičů. Patrně za mé nepřítomnosti chodila větrat a asi to byla ona, kdo postavil na jídelní stůl vázu
s čerstvými řezanými květinami.
Jinak je tu ale všechno tak, jak jsem to nechala: malý obývák s otevřenou kuchyní na jedné straně
a dva navazující pokoje, z nichž jeden používám jako ložnici a druhý jako pracovnu, na straně druhé.
S koupelnou, malou komůrkou a terasou ve dvoře, kterou mám sama pro sebe, je to všechno. Byt není
velký, ale pro mě samotnou je tu místa dost a mám ho ráda, protože pro mě představuje aspoň malý
kousek nezávislosti v mém všedním shonu mezi obchodem a staráním se o mámu.
Teď, když v obýváku stojí Matteo a už jen svou výškou celé místnosti dominuje, mi můj byt
připadá najednou malý. On má asi stejný dojem, protože je zvyklý na něco jiného – v Římě má
obrovskou nádhernou vilu uprostřed města, a i když Kensington patří k drahým čtvrtím, nedá se tohle
se stylem jeho života vůbec srovnávat.
Nezdá se ale, že by se mu tady nelíbilo, naopak.
„Máš to tu hezké,“ prohlásí a uznalým pohledem přehlédne můj nábytek. Skoro všechno jsou to
poděděné rodinné kousky, které spolu s moderními doplňky tvoří stylovou kombinaci, na niž jsem
docela pyšná. A navíc mám radost, že se líbí i Matteovi, který pochází z jedné z nejslavnějších
italských rodin v oblasti módy a designu.
Výběr obrazů na stěnách ho však spíš udiví. Skoro všechno to jsou díla mladých, zatím neznámých
umělců, kteří mi však připadají nadějní, proto jsem jejich obrazy koupila.
„To jsem nevěděl, že máš takovou zálibu v moderním umění.“
„To ani nemám – tedy ne výhradně,“ odpovím se smutným úsměvem, protože mi naprosto
neomylně sype sůl do rány. „Jenom jsem ty starší a cennější obrazy musela všechny prodat.“
Zamračí se. „Proč?“
„Z těch důvodů, kvůli kterým se člověk prostě někdy musí s něčím rozloučit.“ Sice o tom nerada
mluvím, ale nejde o žádné tajemství, takže to klidně může vědět. „Před nějakou dobou jsme měli
těžké časy, kdy se obchody v aukční síni skoro zastavily. Potřebovali jsme peníze, takže jsme dali
do dražby i některé obrazy z naší soukromé sbírky.“
Tohle je krátká verze krize, při níž jsme asi před rokem stáli těsně před bankrotem. Kdyby nám
Nigel nepomohl tím, že v bance zařídil další úvěr za výhodných podmínek, možná by slavná síň
Conroy’s, která je majetkem naší rodiny již čtvrtou generaci, už ani neexistovala. A teď, sotva co jsme
se vzpamatovali, je to s námi už zase nahnuté…
Když vzhlédnu, dívám se přímo do Matteových očí, které si mě pozorně měří. Až moc pozorně.
„Tak to je škoda. Určitě ti na nich záleželo.“
V jeho hlase zní upřímný soucit a já musím odvrátit pohled, protože se mi k mé hrůze derou do očí
slzy.
Ty obrazy mi vážně chybí, zvlášť ty dvě skici od Johna Williama Waterhouse, které jsem zdědila
po dědečkovi a měla je hrozně ráda. A najednou je tu všechno zpátky, bezmoc a strach, které byly v té
mizerné době mými stálými průvodci. Myslela jsem si, že už je to za mnou, ale rány jsou stále čerstvé
a tím obviněním, kterému momentálně musíme čelit, se zase rozdírají. Nenávidím to, když sama
nemůžu nic dělat, abych tuhle situaci změnila. Bylo to tak tehdy a teď je to stejné a mě to prostě ničí.
„Tak strašné to zase není,“ prohlásím přesto a spolknu slzy, protože před Matteem nechci v žádném
případě plakat.
Můj úsměv je ovšem příliš ztrápený, než aby mi věřil. A skutečně se tváří, jako kdyby mi bolestně
rozuměl. Jako kdyby mě chtěl vzít do náruče a utěšit mě. Což ale ani náhodou nejde, pomyslím si
a polekaně popírám, že by se mi vlastně docela líbilo, kdyby to udělal. Ráda bych zase jednou byla
slabá. Jenže to nejde, a už vůbec ne před Matteem. Odkašlu si.
„Měl bys jet, pokud si chceš ještě vydechnout, než vyrazíme k lordu Ashburymu.“ Snažím se zůstat
racionální a nedívat se mu příliš hluboko do očí, což není vůbec snadné. „Mám ti…,“ polknu, abych
ovládla svůj hlas, „… vysvětlit, jak se odtud dostaneš zpátky do Chelsea?“
 Na rtech se mu mihne úsměv.
„Nemusíš, od toho mám přece navigaci.“ Lehce se ke mně nakloní. „A kromě toho město,
ve kterém bych se nevyznal, ještě nepostavili. Já se ti neztratím.“
Jako očarovaná hledím na jeho ústa, která jsou od těch mých tak blízko, a chtěla bych ho políbit.
Chci to dokonce tak moc, že rychle o krok ustoupím.
„To… je dobře. Já tě totiž potřebuju,“ řeknu a hned toho lituju, jelikož se jeho úsměv rozšíří
a na tváři se mu udělá ten sexy dolíček. Zatraceně, Sophie, co to meleš? „Kvůli té expertize,“ dodám
rychle.
„Jenom kvůli tomu?“ zeptá se chraplavě a jeho jantarové oči zajiskří tak svůdně, že na vteřinu
málem podlehnu tomu pocitu, který mě k němu táhne. Pak ale dostanu strach z toho, že se zase někam
propadnu. Chci ho, opravdu. Ale co když znovu narazím na tu zeď, kterou kolem sebe vystavěl
a za kterou zjevně žádnou ženu nepustí? To bylo všechno, co můžeš dostat, řekl. Románek. Sex. A to
mi nestačí. Nikdy mě to nepřitahovalo k žádnému muži tolik jako k němu. Je jako droga, na které bych
se mohla stát závislou, a proto musím být rozumná a zakázat si ho radši úplně. Nemůžu ho totiž mít.
Ne úplně. Ne navždycky. A to by mě nejspíš zničilo.
„Matteo, já…“
V kabelce mi začne zvonit mobil a zachrání mě.
Chci se kolem Mattea rychle prosmýknout, ale on je rychlejší, otočí se a kráčí dlouhými kroky
ke dveřím. Zřejmě mě nechce poslouchat, až budu telefonovat.
„Já pojedu.“ Jeho úsměv je úsporný a trochu nucený. „Stačí, když tě vyzvednu ve čtyři?“ Počká
ještě na moje přikývnutí a pak už je za dveřmi a zavírá je za sebou.
Přeběhnu ke křeslu a vytáhnu mobil z kabelky. Je to moje kamarádka Sarah.
„Právě jsem mluvila s tvým otcem. Takže jsi ho vážně přivezla do Londýna?“ vychrlí rozrušeně,
jakmile to zvednu. „Myslela jsem, že vám nechce pomoct.“
Zná Mattea, protože před dvěma roky nějakou dobu studovala v Římě dějiny umění a navštěvovala
některé z jeho kurzů na univerzitě. A jako jediná také ví, že jsme se s Matteem dost sblížili.
„Rozmyslel si to,“ oznámím, což ji slyšitelně potěší.
„Ha, já jsem to věděla. Znamenáš pro něj víc, než chce přiznat.“
„Pochybuju,“ odvětím. „Kvůli tomu tady není.“
„Že ne? Tak proč tedy? Protože jde o tak lukrativní zakázku?“ Zní pobaveně. „Matteo Bertani patří
k jedné z nejbohatších rodin v Itálii, Sophie, takže mi nepovídej, že přijel přes půl Evropy jen kvůli
nějaké expertize,“ vysloví nahlas to, co ve mně stále budí naděje, ačkoliv bych si je nejraději zakázala.
Naděje na co? pomyslím si. Je to, co si přeju, s Matteem vůbec možné?
Sarah je už u dalšího bodu, který ji zajímá. „Kde bydlí? U tebe?“
„Ne, samozřejmě že ne – bude u své matky v Chelsea,“ odpovím.
Upřímně jsem se podivila, když jsem to slyšela, protože jsem si myslela, že Matteo se svou
matkou, původem Angličankou, neudržuje žádný kontakt. Odešla od rodiny, když byl Matteo ještě
malý, a nechala své tři syny v Itálii. Matteo jí však zřejmě odpustil, protože o ní mluvil hezky, když ji
po cestě zmínil. Jinak by u ní asi po dobu svého pobytu v Londýně těžko chtěl bydlet.
„A jak dlouho se zdrží?“ vyzvídá Sarah.
„Jenom do té doby, než dokončí posudek.“ Povzdechnu si, protože Sarah zní tak nadšeně. „Sarah,
ze mě a Mattea nikdy nic nebude. Nikdy by to nefungovalo, jsme příliš jiní. A to nemluvím o tom, že
on ani nechce.“
Sarah se usmívá, jak slyším z jejího hlasu. „No, trochu času ale ještě máš, abys zjistila, jestli je to
vážně pravda.“
 Když se pak rozloučíme, skácím se vyčerpaná do křesla a hledím oknem na dvůr s různými
rostlinami v květináčích.
Nevím, jak se mám cítit. Když mi Matteo na letišti v Římě sdělil, že se mnou přece jen pojede
do Londýna, byla jsem šťastná. Kvůli pomoci, kterou od něj tak nutně potřebujeme, ale taky proto, že
jsem ho ještě nemusela nechat jít. Od té chvíle se mi ovšem vrátil strach, že mi ublíží ještě víc, než to
už udělal. Málem jsem ho zase políbila a moje kolena jsou jako z vosku, jakmile na to pomyslím. Co
když se tomu ale poddám? Co budu dělat, když zase odejde a já zjistím, že převrátil můj život vzhůru
nohama natolik, že ho už nedokážu vrátit do starých kolejí?
Z myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře mého bytu a srdce se mi rozbuší, když mě napadne, že
se Matteo vrací. Jakmile však otevřu, nestojí za nimi on, ale máma.
„Ahoj Sophie,“ řekne, obejme mě a projde kolem mě do bytu.
Vypadá dobře, má na sobě světle modrý kostým a i její světlé vlasy jsou moc hezky upravené,
skoro jako kdyby chtěla někam vyrazit. Ten střih je nový a o něco kratší a sluší jí, vypadá s ním
mladší než na svých padesát čtyři. Všimnu si ale taky toho, jak vyrovnaně působí. Její pohyby, její
pohled – namlouvám si to, nebo je opravdu úplně v klidu?
S pokrčeným čelem pátrám v jejím výrazu po známkách toho, že se zase nachází ve své manické
fázi. Její oči se ale vůbec nelesknou tak, jak se to stává, když nedokáže ovládnout přemíru svých citů,
a ani nepůsobí sklíčeně jako ve svých depresivních fázích. Vypadá prostě docela normálně. To ale
určitě bude jenom zdání.
„Promiň, mami, zrovna jsem chtěla jít za tebou,“ řeknu se špatným svědomím, protože jsem úplně
pustila z hlavy, že za ní musím hned zajít.
Mávne rukou. „Mělas přece návštěvu, ne? Toho blonďáka? Viděla jsem ho venku.“ Usměje se
a sedne si ke stolu. „Tedy, pokud to byl ten italský profesor, co o něm otec mluví už kolik dní v kuse,
tak naprosto chápu, proč jsi musela v Římě zůstat déle. Musíš mi pak vyprávět, jaké to tam bylo!“
S úlevou, že nepřišla dolů o pár minut dřív, zavřu dveře od bytu a pocítím výčitky z toho, že by mi
bylo trapné, kdyby se tu Matteo s matkou potkal. Takhle je to ale opravdu lepší. Mám mámu hrozně
ráda, ale umí být tak strašný zloděj energie a není vždycky snadné s ní vyjít, i když momentálně
působí vyrovnaným dojmem. Ten ale asi nepotrvá dlouho, nebo si to aspoň neumím představit. Ale
kdoví, pomyslím si s nešťastným úsměvem a sednu si k ní ke stolu. Poslední dobou není v mém životě
jistého vůbec nic…
 3

„Je to támhle vepředu,“ řeknu a ukážu na velký panský dům se čtyřmi věžemi, který se před námi
vynořil na konci dlouhé příjezdové cesty. Ne že by ho Matteo mohl omylem přehlédnout, je to úplný
hrad. Přesto musím aspoň něco říct. Asi nějaká úniková reakce, když jsem tak napjatá.
„Doufám, že lord Ashbury není tak pochmurný jako jeho dům,“ řekne Matteo a já se mimoděk
usměju, protože tím přesně vystihl, co mi táhne hlavou pokaždé, když jsem na Ashbury Hall.
Mnohokrát jsem tu nebyla, ale ty staré zdi se svými ošlehanými, skoro černými kameny a hrdými
obrannými věžemi v každém rohu na mě vždycky působily jaksi hrozivě. Možná přesně tohle jejich
stavitelé před pár stoletími zamýšleli.
„Ne, neboj se, je milý,“ ujistím Mattea. „Někdy trochu škrobený a až moc korektní, ale vždycky
příjemný.“ Povzdechnu si. „Možná ale bude s vlídností šetřit, protože Conroyovým momentálně není
zrovna nakloněn. Tedy určitě ne do té doby, než se rozptýlí podezření, že jsme ho podvedli.“
Cítím, jak se mi nepříjemně stahuje žaludek při představě, že by se to skutečně mohlo stát. Pokud
se tohle proslechne, nebude už nikoho zajímat, jestli jsme věděli, že nejde o pravého Enza. Přijdeme
o svou dobrou pověst, bez které nemůže podnikání v aukcích fungovat – jedině pokud Matteo dokáže,
že ten obraz je originál, v což vroucně doufám.
Se směsicí nervozity a netrpělivosti čekám, až Matteo zaparkuje svou Alfu na předním nádvoří
vysypaném štěrkem, a nenechám ho ani, aby mi otevřel dveře. Jsem příliš nervózní a chci konečně
vidět ten obraz, který nám působí takové potíže.
Počasí je proměnlivější, než jsem čekala. Předtím v Londýně bylo teplo a slunečno, a tak jsem se
převlékla do fialových šatů. Myslela jsem, že ten kabátek k nim vůbec nebudu potřebovat, ale teď
jsem ráda, že jsem si ho vzala, protože obloha se zatáhla a vítr tady fouká mnohem víc než ve městě.
Matteo to také neodhadl a místo obleku, ve kterém přijel, má na sobě jen modrou košili a světlé
kalhoty. Sako si nevzal, ale nezdá se, že by mrzl, zatímco vedle mě kráčí k obrovskému vstupnímu
portálu. Já se trochu chvěju, což mu neunikne.
„Je ti zima?“
Zavrtím hlavou. Tělesně ne, pomyslím si – je to spíš strach, který se ve mně rozlévá a tiskne mi
hrdlo tím víc, čím víc se blížíme ke vchodu.
Co když ten obraz opravdu není od Enza, říkám si stísněně, zatímco Matteo stiskne zlatý zvonek
vedle dveří, úlitbu moderní době. Teď, když stojíme před Ashbury Hall, je to všechno najednou
konkrétní a znepokojivé. Jestli Matteo nezvládne prokázat, že se jedná o originál, můžou být naše
ekonomické ztráty nedozírné, hlavně pokud se ta záležitost dostane do médií a…
Překvapeně zvednu hlavu, když mě Matteo vezme za paži a přinutí mě podívat se na něj. Opětuje
můj pohled.
„Sophie, nemůžu ti zaručit, že ten obraz je od Enza, ale okamžitě ti to řeknu, jakmile si budu jistý.
Pravděpodobně mi bude stačit hned první dojem – znám jeho dílo opravdu dobře. Možná budeš mít
brzy po starostech.“
Na okamžik se topím v jeho hřejivých jantarových očích a zaplavuje mě vlna vděku, protože on
zřejmě cítí, že potřebuju trochu povzbudit. A i když mi nemůže nic slíbit, uklidní mě to, takže se
na něj váhavě usměju. Pak se oba otočíme ke dveřím a Matteo mě pustí, protože se v tu chvíli otevřou.
 Není to ovšem lord Ashbury, s kým se zdravíme, ale majordomus ve staromódní livreji.
„Jsme tady kvůli tomu obrazu od Enza,“ informuju ho, hned jak se představíme, a on přikývne,
zjevně ví, o co jde.
„Pojďte za mnou.“ Vede nás napříč rozlehlou vstupní halou, na jejíž kamenné podlaze se naše
kroky hlasitě rozléhají, pak dál do chodby a odtud do knihovny. „Oznámím jeho lordstvu, že jste
tady,“ pronese chladně a bezbarvě, zase zmizí a nechá nás samotné.
„Jeho lordstvu?“ zeptá se Matteo pobaveně a já se přidám k jeho smíchu. Sice mi vůbec není
do skoku, ale ten majordomus ve své uniformě a s těmi přehnanými způsoby byl v podstatě směšný.
„Jak jsem říkala, lord Ashbury je velmi korektní,“ připomenu mu. „Máme mezi stálými zákazníky
pár šlechticů, ale ne všichni kladou takový důraz na formality jako on.“
Zvědavě, a abych trochu rozptýlila nervozitu, se rozhlédnu po zdejší knihovně. Není příliš velká,
zato však vysloveně exkluzivní – skoro všechno jsou to stará díla vázaná v kůži a vybraná první
vydání, jak můj školený pohled okamžitě rozpozná, když pár knih prolistuju.
„Tady, podívej se.“ Matteo vytáhl z regálu tenkou knihu a já se bezděčně usměju, když vidím, že
jsou to básně Johna Keatse.
Mám tohoto anglického básníka romantismu ráda – jedna věc, kterou máme s Matteem společnou
–, a když se naše pohledy setkají, připadám si mu být najednou velmi blízká. Zas tak rozdílní přece
nejsme, pomyslím si a cítím, jak mi zrychluje srdce.
„Mimochodem, tvá matka je moc milá,“ poznamená a opře se s úsměvem o roh knihovního regálu.
Nevím, jestli to říká jen tak, nebo jestli jde o další pokus rozptýlit moje starosti. Kdyby to byla ta
druhá možnost, pak docela funguje. Už cestou jsem přemýšlela o tom, jak se Matteo s matkou přece
jen setkali. Ráda bych se táty zeptala, proč máma působí tak jinak, ale zatím se nenaskytla příležitost.
Máma totiž u mě dole zůstala dlouho a po prvním šoku z jejího nezvyklého chování jsem si užívala
její přístupnost a zájem o všechno. Poprvé za půl věčnosti jsem si s ní doopravdy popovídala.
O Matteovi a naší aféře jsem jí sice nevyprávěla, ale ona to evidentně tuší, protože se na něj
vyptávala, chtěla všechno přesně vědět. Úplně jsem kvůli ní zapomněla na čas a nakonec jsem sebou
musela při převlékání opravdu hodit, protože už bylo pozdě. Stejně jsem to nestihla dřív, než přišel
Matteo, tudíž mu šla otevřít máma. A opravdu se nedělo nic dramatického. Když jsem se konečně
nachystala, ti dva se bez jakýchkoliv rozpaků bavili a máma na mě při odchodu mrkla, což mělo
zřejmě znamenat, že se tím osobním setkáním potvrdil její dobrý dojem z Mattea.
„Myslím, že z tebe byla taky úplně nadšená,“ odpovím a pořád mi nejde do hlavy, jak to, že se
máma nechovala nijak nápadně, ale skoro tak, jako kdyby vůbec nebyla nemocná.
Během fází mánie se totiž všechny hovory točí jen kolem ní a jejích – většinou absurdních – plánů,
protože ona člověka prakticky ani neposlouchá. A když přijdou deprese, skoro nemluví a stáhne se
sama do sebe. Člověk si na to zvykne, hlavně když v tom vyrůstá, takže vlastně od své matky ani
nečekám, že by se aktivně podílela na mém životě, spíš jsem nastavená na to, že budu hlídat, aby si
ona poradila s tím svým – jako kdyby byla dítě ona, a ne naopak.
Nechce se mi věřit, že by tato změna mohla být trvalá – na to bylo mámino chování v posledních
letech příliš skokové. Dnes však byla její vyrovnanost jako požehnání, protože mi úplně stačí ta
směsice protichůdných pocitů, ve kterých momentálně vězím já sama.
„A jaké to bylo u tvé matky?“ zeptám se Mattea, který se stále nachází v mé znepokojivé blízkosti,
a vrátím knihu na místo. „Měla radost, že tě vidí?“
Matteo se usměje. „Určitě by měla, kdyby tu byla. Musela ale nečekaně prodloužit svůj pobyt
v Kanadě – má to něco společného s firmou jejího manžela. Hned tak rychle se nevrátí, takže nevím,
jestli se tentokrát vůbec uvidíme. Bude záležet na tom, kolik času mi vezme ten posudek.“
 Tentokrát? pomyslím si a cítím, jak mi zrychluje srdce. „Jezdíš za ní často?“
Matteo pokrčí rameny. „Spíš naopak,“ řekne a zchladí mou naději, že snad navštěvuje Londýn
častěji. „Ona ale zaletí do Říma, když může.“
Dívám se na něj upřímně překvapená. „Ona létá do Říma? Nevěděla jsem, že jste v kontaktu.
Myslela jsem, žes…“
Příliš pozdě mi dojde, že možná není dobrý nápad začínat zrovna teď s tématem, které pro něj musí
být traumatické.
On se ale mému zděšenému výrazu jenom usměje.
„Cos myslela? Že s matkou nemluvím, protože tehdy odešla od rodiny a vrátila se do Anglie?“
Cítím, jak se mi svírá srdce. „No, to zas třeba ne. Musel jsi na ni ale být hrozně rozzlobený.“
Odlepí se od regálu, jeho pohled však zůstává klidný a vyrovnaný. „No, to jsem tedy byl. Hlavně
po otcově smrti. Matka tehdy měla těsně před svatbou s Normanem – jejím současným mužem.
Nabídla mi, ať jdu za ní sem do Londýna, ale to jsem nechtěl ani omylem. Nechtěl jsem s ní mít vůbec
nic společného.“ Na rtech se mu mihne lítostivý úsměv. „Jako dítě vnímá člověk všechno jenom ze
svojí perspektivy. Ona se mnou ale měla trpělivost a nakonec jsme si všechno vysvětlili. Teď už
chápu, proč tenkrát musela odejít – a že se nemohla vrátit.“ Pokrčí rameny. „Což ovšem neznamená,
že to byla hezká zkušenost.“
Na chviličku zahlédnu v jeho očích problesknout něco, co už znám a co mě k němu přitahovalo
od chvíle, kdy jsem ho prvně uviděla. To temné, smutné za jeho úsměvem, co mě i nyní zasáhne přímo
do srdce. Rychle odvrátím hlavu, protože mi zase hrozí, že se v jeho očích utopím.
Ne se vším, co ho v životě postihlo, se totiž dokázal takhle vyrovnat. Jsou věci, o kterých nechce
mluvit a kterým se člověk musí vyhýbat – smrt jeho ženy a nehoda, po níž mu zůstala ta jizva. S tím
se ještě nepopral, a dokud se tak nestane, nemám ani já, ani žádná jiná žena šanci opravdu se k němu
přiblížit.
A proto je tu velká pravděpodobnost, že mě zase opustí, připomínám si. Jakmile se vyřeší ta
expertiza, Matteo zmizí z mého života. A to taky nebude žádná hezká zkušenost…
„Pane Bertani!“ ozve se za námi hluboký hlas a do knihovny vejde lord Ashbury.
Bude mu brzy šedesát, je starý jako můj otec a má hnědé, už značně prošedivělé vlasy. Jeho
konzervativní oblečení – hnědý oblek s hnědo-bíle proužkovanou košilí a béžovou kravatou – skvěle
ladí s tmavým nábytkem v knihovně.
S úsměvem vykročí k Matteovi, aby ho pozdravil, ale v poslední chvíli si vzpomene na etiketu
a podá ruku nejprve mně.
„Jsem rád, že jste pana Bertaniho přivedla, slečno Conroyová.“
Jeho úsměv, který byl před vteřinou doslova rozzářený, značně pohasl a já zřetelně cítím jeho
odtažitost. Naprázdno polknu. Samozřejmě jsem věděla, že naše vztahy budou jiné než doposud, ale ta
nedůvěra v jeho očích mě zdrtí víc, než jsem čekala – zvlášť když není jisté, jestli se tahle ztráta
důvěry dá ještě vyžehlit. Možná jsme ho jako stálého zákazníka ztratili jednou provždy, i když
prokážeme, že jsme ho nepodvedli.
Nemůžu vůbec nic říct, jsem najednou v úzkých a jsem ráda, že se lord Ashbury věnuje Matteovi,
kterého vítá mnohem srdečněji než právě mě.
„Mám velkou radost, že se konečně setkáváme osobně, pane Bertani!“ prohlásí a celý září. „Harriet
mi o vás vždy tak nadšeně vypráví.“
Matteo pozvedne obočí. „Vy znáte moji matku?“
Lord Ashbury přikývne. „Angažujeme se oba v National Trust,“ vysvětluje. „Vzpomněl jsem si, že
se mi před časem zmínila, že jste předním odborníkem na dílo Enza di Montagny, proto mi velmi
vyhovuje, že se posouzení mého obrazu ujmete právě vy.“
Proto tak vehementně trval na tom, že obraz musí zkoumat Matteo, pomyslím si v úžasu nad
propojením mezi těmito muži. Pro mě je Matteo natolik spojen s Římem a jižním způsobem života, že
úplně zapomínám na fakt, že je napůl Angličan.
„V tom případě doufám, že dostojím očekáváním, která ve vás moje matka vzbudila,“ odpoví
Matteo, ale jeho sebejistý úsměv prozrazuje, že o této věci vůbec nepochybuje. „Smím se podívat
na ten obraz?“
„Samozřejmě.“ Lord Ashbury už nedokáže skrývat vzrušení. „Vyhradil jsem vám jako pracovnu
modrý salon, abyste mohl v klidu bádat.“ Krátce zaváhá. „Souhlasíte, že budete pracovat tady? Budu
klidnější, když všechno proběhne pod mou střechou a já se budu moci stále informovat o vašich
pokrocích.“
„Ale ovšem,“ ujistí ho Matteo a já ztěžka polknu, protože nedůvěra lorda Ashburyho je až příliš
zjevná – a oprávněná, když mám být upřímná. Najednou si umím dokonale představit reakci
zákazníků, pokud se dozvědí o podezření, které se vznáší nad naším aukčním domem. Musím přičíst
lordu Ashburymu k dobru, že zatím mlčí a je ochoten čekat na výsledek zkoumání. Za to zřejmě
vděčíme jen tomu, že si Mattea tolik považuje.
Lord Ashbury kráčí ke dveřím a my ho následujeme. Když je ale otevře, stojí za nimi hezká
blondýna, která se evidentně zrovna chystala vejít do knihovny. Je to Ashburyho manželka Rebecca,
znám ji z předchozích návštěv. Nebylo jí ještě třicet a je jen o něco starší než já, má na sobě perfektně
padnoucí jezdecké oblečení a není dobře naladěná.
„Roberte, drahoušku! Tady jsi. Všude jsem tě hledala!“ pronese podrážděně, ale okamžitě přepne
na zářivý úsměv, když vidí, že její manžel není sám. Tedy přesněji řečeno: když vidí, že ho doprovází
extrémně atraktivní muž. Že jsem tam i já, toho si vůbec nevšímá, má oči jenom pro Mattea.
„Becco!“ nečekaný příchod manželky lorda Ashburyho udiví, zřejmě s ní nepočítal. „Máme
návštěvu,“ oznámí a ujme se představování. „Sophii Conroyovou znáš. A toto je Matteo Bertani. Je to
syn Harriet Sandersonové, vyprávěl jsem ti o něm, vzpomínáš si? Má prozkoumat toho Enza.“
„Jistěže si vzpomínám,“ štěbetá krásná Becca a podává s afektovaným zamrkáním Matteovi ruku.
Jaksi mi to vadí. Docela dost.
Při těch pár příležitostech, kdy jsme se setkaly, jsme si toho neměly moc co říct. Na rozdíl
od svého manžela se Rebecca vůbec nezajímá o umění a nijak se netají tím, za jakou zbytečnost
považuje utrácení za umělecká díla. Ona peníze raději vráží do oblečení a podobných výstřelků, které
přináší život po boku velmi zámožného muže. Vsadím se o cokoliv, že jen kvůli tomu se vdala
za muže o třicet let staršího, a ne kvůli nějaké velké lásce – což se mi jenom potvrzuje, když vidím,
jak nepokrytě se snaží s Matteem flirtovat.
Pro mě má jenom unavený úsměv, který jí stejně nadšeně oplatím.
„Právě jsem chtěla vyjet,“ sdělí nám skoro lítostivě, zřejmě zjistila, že tady by se mohla bavit lépe.
„Za hodinu ale budu zpátky, třeba byste s námi potom chtěli pojíst?“ Pozvání je jednoznačně míněno
pro Mattea. „Budu ráda, když budeme mít čas lépe se seznámit.“
To ti věřím, pomyslím si a mimoděk pozoruju lorda Ashburyho. Vždyť mu přece musí vadit, že
jeho žena dělá oči na jiného muže. On to ale snad ani nevnímá, asi je na to už zvyklý.
Matteo oplatí Rebecce Ashburyové úsměv. „To je moc milé, lady Ashburyová. Dnes už ale něco
mám. Rád přijmu pozvání někdy příště,“ řekne a já cítím v žaludku kámen, který bude asi způsoben
žárlivostí, jak se zdá. Někdy příště? To myslí vážně? A co to má dnes v plánu?
„Ach, to je škoda.“ Blonďatá Rebecca je zklamaná a zase udělá tu věc s řasami. Když k tomu ještě
vypne prsa, úplně to ve mně začne vařit, ale naštěstí toho už má dost i lord Ashbury.
 „Omluv nás, drahoušku, ale chci panu Bertanimu ukázat ten obraz od Enza.“ Políbí ji na tvář
a kývne na nás, ať jdeme za ním.
Rebecca Ashburyová nás doprovodí do haly, kde se naše cesty rozdělí. S viditelnou nechutí vyjde
z domu – nezapomene se ještě jednou ohlédnout a usmát se na Mattea –, zatímco nás její manžel vede
do jiného křídla tohoto impozantního starého sídla.
„Jsem šťastný, že tuto záležitost konečně vyjasníme,“ říká lord Ashbury Matteovi. „Pořád
nedokážu pochopit, že mi Joseph Conroy prodal obraz pochybného původu.“
Postranní pohled, kterým po mně střelí, hovoří o jeho zklamání a já to nemůžu nechat bez odezvy.
„Určitě se zjistí, že jde o originál,“ ujišťuju ho místo Mattea. Chyba, jak hned poznám. Protože
i když mu britská zdvořilost zakazuje ostrou odpověď, vidím na lordu Ashburym, že se mu moje
poznámka nelíbí.
„Myslím, že posouzení bychom měli nechat na panu Bertanim, slečno Conroyová,“ pronese a já
raději mlčím, když vidím v jeho očích nádech nepřátelství.
Moc ráda bych s veškerým přesvědčením tvrdila, že to všechno je jen hrozný omyl. Jenomže
v podstatě jsem si tím obrazem stejně nejistá jako lord Ashbury, takže jdu za muži zbytek cesty
mlčky.
Lindenburghovi – bohatí američtí sběratelé, od nichž jsme koupi obrazu zprostředkovali – jsou
normálně mimo jakékoliv pochybnosti. Ovšem fakt, že byli ochotni obraz prodat před plánovanou
aukcí, v této situaci mluví jednoznačně proti nim. A nevrhá příznivé světlo ani na nás, protože táta
s obchodem souhlasil a na nic nečekal. Přitom chtěl jen našemu nejstaršímu stálému zákazníkovi
prokázat laskavost. Poté, co bylo vzneseno podezření, že se nejedná o originál, to však působí, jako
bychom se rychlým prodejem snažili zastřít nejistý původ obrazu – a objektivně vzato tyto obavy
naprosto chápu. Trh s uměním se v posledních letech otřásal skandály s padělky, které zvýšily
nedůvěru vůči naší branži a poskytly novinám hodně námětů k psaní. Proto je potřeba důsledně
vyvrátit každé takové nařčení.
Normálně bych nepochybovala, že takové přezkoumání obrazu pro nás dopadne dobře. Jenomže
normálně mi nic neunikne. Tentokrát se to stalo, když jsem byla v Římě, a nejsem prostě dokonale
informovaná. Ani ten obraz neznám a uvidím ho teď poprvé – stejně jako Matteo.
Proto se mi srdce úplně rozbuší, když se lord Ashbury zastaví u jedněch dveří a otevře je. Nechá
nás vejít do místnosti, malého salonu se sedací soupravou před otevřeným krbem na jedné a velikým
starožitným psacím stolem na druhé straně.
Je to pěkný pokoj – pokud odhlédnu od toho, že nábytek je na můj vkus příliš tmavý a masivní –,
ale já mám oči jenom pro stojan před psacím stolem.
„Tak tady je,“ pronese lord Ashbury zbytečně, protože Matteo už k obrazu cílevědomě vykročil a já
na něj taky upřeně hledím.
Je jiný, než jsem očekávala, protože na něm není svatá rodina – Enzův oblíbený motiv – ani jiní
světci. Jsou tam dva muži zabraní do hovoru. Stojí čelem k sobě a usmívají se, mluví o něčem, co
jeden z nich drží v ruce, ale oč se jedná, to z této vzdálenosti přesně nerozeznám. To však není
důležité. Mnohem působivější je způsob, jakým je zachycena atmosféra důvěrnosti mezi těmi dvěma
muži. Na jejich úsměvech je patrná jejich vzájemná náklonnost, takže ani nepotřebuju vidět název
obrazu Amici namalovaný na starožitném rámu, abych věděla, že jde o vyobrazení dvou přátel.
Barvy a vedení štětce každopádně ukazují na Enza, to by sedělo, pomyslím si, než s nadějí upřu
pozornost na Mattea, který si obraz dál pečlivě prohlíží.
„Tak?“ zeptá se lord Ashbury, který je stejně napjatý jako já. „Co myslíte?“
Prosím, ať se usmívá, až se k nám otočí, modlím se v duchu. Když se bude usmívat, bude všechno
v pořádku. Pak je to obraz od Enza a všechno bude dobré. Prosím.
Jenomže když se na nás Matteo podívá, je jeho obličej vážný a mezi obočím se mu rýsuje ta vráska,
která se tam vytvoří, když se mu něco nechce líbit. Nebo když má starosti.
Ach ne, pomyslím si a cítím, jak mi zoufalství stahuje hrdlo. Prosím, prosím ne.
 4

„Bude to těžší, než jsem si myslel.“ Matteovy oči se upírají na mě a jejich výraz je omluvný. Je mu
líto, že mi nemůže říct nic jiného, uvědomím si s překvapením. Přál by si, aby to bylo jinak. To však
nic nemění na skutečnosti, že teď evidentně máme problém.
„Znamená to, že ten obraz není od Enza?“ zeptá se lord Ashbury a vysloví to, čeho se bojím.
Matteo však zavrtí hlavou. „To nemohu na první pohled posoudit. Rozhodně se jedná o jeho styl.
Jenom mě udivuje…“
„Co?“ pobízím ho k řeči.
„Ten motiv. Pokud ten obraz pochází z roku 1515, jak říká signatura, tak by se jednalo o Enzovu
pozdní etapu, což by mohlo sedět, protože tou dobou často experimentoval. Ohledně toho budu muset
ještě bádat. V každém případě je to velmi zajímavý obraz. Pokud se jedná o originál, tak jste učinil
excelentní obchod, lorde Ashbury. To by změnilo hodně, co zatím o Enzovi víme.“
Matteo se na lorda usměje a ten září hrdostí, protože asi přeslechl to „pokud“. Mně to slovo ovšem
stále rezonuje v hlavě a ruka se mi chvěje, když si sáhnu na vlasy, abych si je zastrčila za ucho.
„Jaké jsou k tomu obrazu podklady?“ ptá se Matteo.
„Tady jsem vám připravil všechno, co by vás mohlo zajímat,“ odpoví lord Ashbury a ukáže na stůl.
Matteo přejde k nevelké hromádce papírů a prolistuje složkou na jejím vršku.
„Forenzní posudek, výborně,“ zabručí a odloží ho. Už jsem mu říkala, že je dokázané, že plátno
a barvy pocházejí z počátku šestnáctého století. Když projde další dvě složky, zarazí se a tázavě
vzhlédne. „Víc dokladů k původu obrazu neexistuje?“
Moje nálada dál klesá. Vůbec to nezní dobře a také výraz lorda Ashburyho se zase zachmuří.
„Ne, to je vše, co jsem dostal. Tento obraz také není uváděn v žádných soupisech díla. To mého
přítele Arnolda udivilo, proto vyjádřil podezření, že možná vůbec nejde o Enza.“ Když Matteo tázavě
pozvedne obočí, dodá: „Arnold je kunsthistorik z Bristolské univerzity.“
„Arnold Highcombe?“
„Přesně tak. Vy ho znáte?“
„Jenom letmo. Potkali jsme se na jedné konferenci ve Florencii,“ potvrdí Matteo s úsměvem, ale
neupřesní, zda to setkání bylo příjemné, nebo ne. Já tipuju spíš na druhou možnost. Dál už to
nekomentuje a ukáže na papíry. „Pokud je ten obraz tak málo zdokumentován, tak se vůbec nedivím,
že se nevyskytuje v soupisech díla. Zdaleka to však neznamená, že se nejedná o Enza. Obrazy se někdy
ztrácejí, na dlouhou dobu zmizí na nějaké půdě nebo ve sklepě a udiví odbornou veřejnost, když se
zase objeví – to víte stejně dobře jako já,“ řekne. „Každopádně mě čeká kus práce. Není snadné
prokázat původ díla, když chybí tolik důkazů.“ Povzdechne si. „Myslím, že si nejprve musím všechno
v klidu pročíst, abych si udělal první dojem.“
„Samozřejmě. Vyhraďte si tolik času, kolik potřebujete.“ Lord Ashbury vypadá spokojeně, že se
Matteo chce pustit do práce okamžitě. „Požádám naši hospodyni, aby vám přinesla čaj. Nebo raději
něco jiného?“ Podívá se i na mě, takže jeho pozvání platí i pro mě.
„Čaj bude nejlepší,“ řekne Matteo a já přikývnu.
Jakmile lord Ashbury odejde, podívám se tázavě na Mattea. „Co je zač ten Arnold Highcombe?“
Matteo zakoulí očima. „Příšerný snob, který se hrozně rád poslouchá. To je mu podobné, že vynáší
takové teze o malíři, o kterém vůbec nic neví.“
„Znamená to tedy, že to obvinění není opodstatněné?“ zeptám se s nadějí, avšak Matteo zavrtí
hlavou.
„Ne, bohužel ne. Tento obraz si o podezření přímo říká. Nejenže je jen útržkovitě zdokumentovaný,
ale ještě ke všemu má motiv, který je u Enza zcela neobvyklý.“ Dívá se na mě poněkud vyčítavě. „Už
dávno k němu měla být hotová expertiza.“
„To chtěl táta ještě před prodejem napravit,“ hájím se. „Kvůli tomu jsem za tebou přišla v Římě,
vzpomínáš si?“
Naše pohledy se setkají a já před sebou okamžitě zase vidím všechno, co se mezi námi v posledních
týdnech stalo. Cítím sucho v ústech, když z jiskření v Matteových očích vyčtu, že on myslí na to samé.
„Jak bych mohl zapomenout,“ řekne a v jeho hlase se zachvívá cosi, co u mě vyvolá slastné
zamrazení.
Nechci se ale nechat přemáhat vzpomínkami, ne teď, kdy jde o bytí a nebytí našeho aukčního
domu. Odkašlu si.
„Můžu se taky podívat?“ Ukážu na papíry a Matteo mi je podá.
Opravdu je to jen pár listů. Je tam uvedeno několik posledních majitelů obrazu, což dokumentují
ověřené kopie kupních smluv. Tady není moc co řešit, protože obraz se v posledních sto letech
nacházel výhradně v soukromých sbírkách v Americe. Kromě toho je zde ještě informace, jak se obraz
dostal do Nového světa – kopií přepravního listu je doloženo, že se tam na začátku dvacátého století
dostal lodí z Anglie, kde byl vydražen v aukci. A pak tu jsou dva staré dokumenty psané ve starobylé
francouzštině, z nichž vyčtu jen to, že pocházejí z posledního desetiletí osmnáctého století. Je to tak,
ten obraz je dokumentován jen s velkými mezerami. Naprázdno polknu a podívám se na Mattea.
„Jaké máme šance, co myslíš?“
Pokrčí rameny. „Zeptej se mě znovu za pár dní. Teď ti nemůžu vůbec nic říct.“
Někdo zaklepe a vejde starší žena v naprosto klasické uniformě zaměstnankyně panského domu –
ve tmavých šatech a bílé zástěře – a nese podnos, na němž balancuje porcelánová konvice se dvěma
šálky.
Ach bože, pomyslím si, kdybych byla režisérka, natáčela bych nové zfilmování Jane Austenové
na Ashbury Hall a vůbec bych nepotřebovala rekvizitáře.
Postaví Matteův šálek na stůl a podá mi ten můj, protože se bokem opírám o psací stůl a prohlížím
si obraz, který nám způsobil takové nepříjemnosti.
„Může být od Enza, Sophie,“ pronese Matteo zničehonic, když hospodyně odejde. Asi pro něj není
těžké uhodnout moje myšlenky.
„A jak to chceš dokázat, když skoro není na čem stavět?“ zeptám se vyčítavě, protože mi teď vážně
chybí naděje.
„Tak jak se to v podobných případech vždycky dělá,“ prohlásí s úsměvem. „Podrobně tu malbu
prozkoumám a porovnám ji s jinými Enzovými díly a potom začnu pátrat po historii toho obrazu.
Pokud existují nějaké doklady, já je najdu.“
Zní to velmi sebejistě a já mu důvěřuju, takže se nechám nakazit jeho úsměvem a dovolím si
načerpat trochu naděje.
„Tak já dám rychle vědět tátovi.“ Hledám v kabelce mobil, a když jdu ke dveřím, mám pocit, jako
bych v zádech cítila Matteův pohled. Jakmile se však ve dveřích ohlédnu, sedí se skloněnou hlavou
a soustředěně čte dokumenty.
Na chodbě vytočím tátovo číslo na mobil. Hned to vezme, ale v telefonu to trochu šumí, zřejmě
právě sedí v autě. Stručně ho informuju o všem, co Matteo k obrazu říkal.
 „To znamená čekat?“ ptá se a já cítím bolestivé píchnutí, protože zní tak napjatě. „Vážně jsem
doufal, že nad námi ten Damoklův meč nebude viset dlouho. Můžeš signora Bertaniho požádat, aby si
pospíšil?“
„Nepochybuju, že to vyřeší tak rychle, jak bude moct,“ prohlásím. „Musí ale pracovat pečlivě,
jinak to bude k ničemu. A víš přece, že to prostě potřebuje svůj čas.“
Prudce se zastavím, protože se přede mnou najednou otevírá vstupní hala. Ani jsem si nevšimla, že
jsem během telefonování ušla po chodbě takový kus.
„Poslyš,“ zeptám se, protože mi to právě zase blesklo hlavou, „co je vlastně s mámou? Byla teď
jako vyměněná. Mám pocit, že takhle klidnou a přístupnou jsem ji nezažila už celé roky.“
Táta si povzdechne. „Ano, její stav se zlepšil od té doby, co se léčí u doktora Jenkinse, kterého nám
doporučil Nigel. Netuším, co dělá jinak než ti všichni ostatní, u kterých už byla, a ani ti nepovím, jak
dlouho to vydrží. Momentálně je to ale samozřejmě velice pozitivní.“
Zase si povzdechne, tentokrát opravdu dlouze, a já dobře chápu jeho skepsi. Už jsme toho
vyzkoušeli tolik, každý způsob léčby. Ve skutečnosti to však pomáhá jen v jejích depresivních fázích,
které pak má relativně pod kontrolou. Když je však manická, odmítá brát léky, jako by tím byla
posedlá. Ruší také termíny u psychiatrů, takže za poslední roky nedošlo v léčbě její nemoci
k podstatnému pokroku. Naděje však umírá, jak známo, poslední.
„Za pokus to stojí, ne?“ řeknu a přendám si mobil k druhému uchu. „Musím zase zpátky, tati.
Chtěla jsem ti jenom říct to hlavní.“
Chci zavěsit, ale on mě zastaví. „Sophie?“
„Ano?“
Chvilku mlčí. „Nemáš s tím Bertanim nic, že?“
„Tati!“ Ta přímočará otázka mě upřímně vyděsí. Tohle není jeho styl. Máme k sobě blízko, ale
o takových věcech nikdy nemluvíme. Nikdy neřekl slovo ani o mém vztahu s Nigelem – kromě
sporadických poznámek o tom, že jsme krásný pár.
„Promiň, nic mi do toho samozřejmě není.“ Odkašle si, zjevně je mu toto téma nepříjemné. Pálí ho
to však na jazyku, a tak ještě musí něco dodat. „Jenomže se k tobě choval velice důvěrně, a uměl bych
si představit, že se ti líbí. Tahle situace už je pro nás všechny dost bláznivá, takže doufám, že budeš
rozumná.“
Ztěžka polknu. „Vždyť mě znáš, tati,“ ujistím ho, abych jej uklidnila. Jakmile to ale vyslovím, je
mi současně jasné, že to už možná vůbec neplatí. Já už nejsem ta Sophie, která před pár týdny odjela
do Říma. Co se tam stalo, mě změnilo, a vlastně ani nevím, jestli znám samu sebe.
Otci však tato odpověď zřejmě stačí, jelikož téma opustí.
„Musíš tam ještě zůstat?“ zeptá se. „Jsem právě poblíž Hampsteadu, mohl bych tě vyzvednout,
kdybys chtěla. Možná bude lepší, když necháme pana Bertaniho vyřešit všechno samotného.“
Jeho nabídka mě zarazí. Má pravdu, pomyslím si potom. Není tu žádný opravdový důvod pro mou
přítomnost. To mě trochu děsí. Jaksi jsem počítala s tím, že budu celou dobu s Matteem. Když jsem
ho ale přivedla k lordu Ashburymu, je moje role vlastně dohraná. Matteo tu má svoje auto a může se
mi ozvat, jakmile bude něco nového.
Takže můžeš jít, Sophie, vybídnu se. Jdi a nedělej si to těžší.
Právě když chci odpovědět, rozlehnou se velkým prostorem přede mnou kroky a potom uvidím přes
halu procházet Rebeccu Ashburyovou. Nevšimne si mě a chvátá v jezdeckém oblečení a s rozevlátými
blond vlasy po schodech do prvního patra. Zřejmě se chce po vyjížďce dát do pořádku a podniknout
pokus přimět Mattea, aby zůstal na večeři.
Ztěžka polknu. „To je od tebe milé, tati, ale… myslím, že by bylo nezdvořilé, kdybych teď odjela.
Matteo nám přece dělá velkou laskavost – to bychom neměli riskovat.“
„Ovšem,“ odpoví otec a já z jeho hlasu nepoznám, co si doopravdy myslí. Jenom tuším. „Tak
zatím.“
„Dobře,“ řeknu a zavřu oči, protože mu – a ani sobě – opravdu nechci komplikovat život. Nemůžu
ale jinak, musím ještě zůstat. „Tak zatím.“

***

„Tak jsme tady.“ Matteo navede Alfu elegantním obloukem k chodníku a zastaví přímo před naším
domem. Vystoupí, obejde auto a galantně mi otevře dveře.
„Díky za odvoz,“ řeknu, když stojíme na chodníku, a on krátce přikývne, což má asi znamenat, že
tohle je pro něj samozřejmost.
Tím nezadržitelně nastal okamžik, kdy se s ním musím rozloučit a jít domů. Nebo kdy bych měla
jít, protože zatím váhám.
Matteovi trvalo hodinu, než prostudoval všechny papíry a důkladně si prohlédl obraz, a potom se
bavil s lordem Ashburym o dalším postupu – za přítomnosti mě a Rebeccy, která si nenechala upřít,
aby po návratu z vyjížďky jejich hostu nedala zřetelně najevo, že je na Ashbury Hall velice vítán.
Opravdu mě udivuje, že její manžel k tomu nic neřekl, ale lord Ashbury se zajímal pouze o ten obraz,
a ne o ni. Možná se s ní jen rád předvádí, protože je tak mladá a atraktivní, nebo spolu mají nějakou
tichou dohodu, že si každý bude žít svůj vlastní život – každopádně se zdálo, že je mu jedno, že
flirtuje s jeho hostem. Mě to tedy zatraceně otravovalo a musela jsem si tajně přiznat, že se mi moc
ulevilo, když Matteo znovu odmítl její pozvání na večeři. Jeho důvod, že prý dnes už něco má, mě
nicméně štve pořád stejně.
„S kým se to máš vlastně sejít?“ Tahle otázka se ze mě dere, i když jsem se ho vlastně zeptat
nechtěla. Potřebuju to prostě vědět.
„S někým z University of the Arts, s kým se dobře znám,“ odpoví Matteo. „Možná mě navede
na další východiska pro tu rešerši.“
Takže pracovní setkání, pomyslím si s jistou úlevou, ale spokojená stále nejsem.
„A je to muž, nebo žena?“
„Je to důležité?“ Když k němu vzhlédnu, pohrává mu na rtech úsměv a já si vzpomenu, že přesně
takhle jsem se ho zeptala, když šlo o Nigela.
Vyzývavě zvednu obočí. „Má to snad být tajemství?“ nadnesu, ale on neodpoví, což mě rozčiluje.
Stejně jako okolnost, že o něm vím tak málo. „Proč jsi mi vlastně nikdy neřekl, že máš tak skvělé
kontakty v Londýně? Myslela jsem, že nevytáhneš paty z Říma.“
Matteo se zamračí. „A to tvrdí kdo?“
Nejistě na něj pohlédnu. „No, říká se to. A když nikdy nelétáš…“
Zavrtí hlavou. „Že nelétám, přece neznamená, že se kvůli tomu nedostanu z Říma. A krom toho,
člověk nemusí být všude osobně, aby zvládal udržovat kontakty.“
„Ne, jistěže ne.“ Připadám si pitomá. Co je ti do toho, co dělá nebo s kým se zná, Sophie,
napomínám se. Teď už nic. Jak říkal táta – už tak je všechno dost komplikované. „Tak hodně štěstí
na té schůzce. Doufám, že budeš úspěšný.“ Můj úsměv vypadá asi poněkud ztrápeně, ale aspoň se
k němu přinutím. „Tak hezký večer.“
Otočím se a scházím po schodech ke dveřím mého bytu, ale Matteo jde za mnou a zadrží mě
za loket. Jeho oči v počínajícím soumraku září jako tekuté zlato a magicky mě vábí, nebráním se, když
mě k sobě přitáhne. A pak se jeho rty tisknou na moje a svět kolem bledne.
 Nepočítala jsem s tím, že ho ještě někdy budu líbat, ale jeho chuť je tak opojná, že na ni reaguju
instinktivně. Ani si to neuvědomím a zaklesnu ruce kolem jeho šíje a tisknu se na něj, odpovídám
na jeho polibek, který je zpočátku svůdně lehký, skoro nejistý. Potom se mi jazykem zanoří do úst,
dobývá je s naléhavou vášní, proti které jsem bezbranná.
Bože, chci ho. Teď. Tady. Jakékoliv souvislé myšlenky jsou jakoby odváty větrem, existuje jenom
on a jeho polibek, jeho ruce na mém těle mě rozpalují způsobem, který jsem mučivě postrádala.
Pak to ale najednou pomine, když mě Matteo pustí a kousek mě poodstrčí, jako kdyby mezi námi
musel obnovit odstup.
Hledím na něj s prudkým oddechováním a zběsile bušícím srdcem, tonu v jeho úsměvu a musím se
držet, abych nezvedla ruku a nedotkla se toho dolíku na jeho tváři.
„Je to muž,“ řekne a jen jeho sotva patrně rozechvělý hlas prozrazuje, že ho ten polibek taky
nenechal chladným. „Můj přítel z univerzity, se kterým se mám sejít, jmenuje se Stefano Gaeta.
A pokud hned nevyrazím, přijedu pozdě. A jelikož může mít důležité informace, nesmím to setkání
propásnout.“ Pustí mě a mně se zdá, že v jeho očích zahlédnu lítostivý výraz. Ale možná se pletu,
moje vnímání je po tom dechberoucím polibku poněkud rozmazané. „Buona notte, Sophie.“
Jako v transu se dívám, jak se vrací k autu a nastupuje. Proberu se z té strnulosti, teprve když Alfa
zmizí za rohem.
Mimoděk se dotknu svých rtů, tam, kde stále cítím ty jeho, a ke svému zděšení zjistím, že mě
v očích pálí slzy.
Chci ho zase líbat, nejraději hned teď, ale nevím ani, kdy ho uvidím příště. Proč to udělal? ptám se
v zoufalství. Nejsem z něj prostě moudrá, a přesto mu nedokážu odolávat.
Dost fatální kombinace, pomyslím si a zhluboka si povzdechnu. Pak se otočím a těžkým krokem
vejdu do svého bytu.
 5

„Věděla jsem, že tě tady najdu!“ Veselý hlas mě vytrhne ze zamyšlení tak nečekaně, že sebou
cuknu a prudce se otočím. Pak se ale usměju, když uvidím v otevřených dveřích kanceláře stát Sarah.
„Od teď se ty dveře budou zase zavírat, aby ses sem nemohla takhle vplížit a vylekat mě,“ hubuju
žertem, ale ona se jen směje.
„V tom případě se tady pravděpodobně udusíš,“ poznamená a má naprostou pravdu. Dnes je celý
den nepříjemně dusno, hlásí se mohutná bouře, kterou předpovídají na dnešní večer. Sice se pak zase
ochladí, ale to mi teď není nic platné, protože ze špatně klimatizovaného zázemí našeho aukčního
domu se dusno jen tak vyhnat nedá – jedna z nevýhod našeho starobylého firemního sídla. V létě se tu
dá vydržet jedině s puštěným ventilátorem, ale ten jsem začátkem června ještě nevytáhla, takže
spoléhám na otevřená okna a dveře.
Stejně je tu k zalknutí, což Sarah zdůrazní tím, že klesne do křesla pro návštěvy před mým psacím
stolem a demonstrativně se jako vějířem ovívá obálkou, se kterou přišla.
„Jak to, že jsi vlastně tady?“ zeptá se skoro vyčítavě, na což odpovím pobaveným nakrčením čela.
To by snad mělo být jasné, co tady dělám.
„Protože musím pracovat, Sarah.“ Ukážu na papíry kupící se na mém stole. „Možná mě dokonce
zavalí, jestli s tím něco neudělám.“
Sarah povytáhne obočí. „A právě tomu já nerozumím. Myslela jsem, že se především musíš starat
o vaši návštěvu z Itálie. Kde je vlastně váš šlechetný zachránce?“
„Ještě vůbec není jisté, jestli nás Matteo zachrání,“ opravím ji. „A pokud jde o jeho aktuální místo
pobytu, tak je na Ashbury Hall a pracuje dál na expertize. Lord Ashbury chce, aby ji provedl tam a on
tak měl všechno lépe pod kontrolou.“
„No jo,“ prohlásí Sarah mírně otráveně. „Tak proč tam nejsi s ním?“
„Protože… zatímco jsem byla pryč, nahromadilo se tady tolik pošty a papírování, že to nejprve
musím všechno zpracovat,“ vysvětluju zřejmě trochu ukvapeně. Nevypadá totiž, že by se s tímto
zdůvodněním hodlala spokojit.
„Myslela jsem, že ta expertiza je v tuto chvíli nejdůležitější. A nechceš mi snad namluvit, že raději
dřepíš v dusné kanceláři, než abys byla s Matteem, že ne?“
S dlouhým povzdechem se zvrátím v křesle.
„Tak upřímně: já nevím. Už vůbec nic nevím.“ Zoufale se na ni dívám. „Všechno mě to tak mate,
Sarah. V Itálii mi Matteo řekl, že nic neplánuje. Říkal, že je mu jedno, že mě už nikdy neuvidí, a celou
cestu si držel takový odstup, že jsem si opravdu myslela, že je konec. A pak mě předevčírem večer
políbil a…“
„On tě políbil?“ Teď mi patří její plná pozornost. „To je přece skvělé.“
„Ne, není,“ oponuju vehementně. „Můj život je právě vzhůru nohama, Sarah. V každém směru.
Musíme se zbavit té nepříjemnosti s Enzem, musím se starat o naše obchody a o mámu a taky myslet
na budoucnost. Nesmím celý den snít o muži, kterého nemůžu mít, a nezáleží na tom, jak moc bych ho
chtěla. To nejde.“
K tomuto poznatku jsem dospěla po dvou téměř probdělých nocích, během nichž jsem nedokázala
myslet na nic jiného než na Mattea a na to, jak moc po něm toužím. Tak moc, až to úplně bolí. Musím
ale být rozumná.
Proto jsem si pořád hledala důvody, proč za ním nejezdit na Ashbury Hall. A on zřejmě taky
neumírá steskem po mně, jelikož se od našeho polibku před dvěma dny neozval, což mě – navzdory
mým předsevzetím – opravdu zraňuje.
Sarah však pro moji situaci evidentně nemá pochopení, jelikož se na mě dívá, jako kdybych přišla
o rozum.
„A nenapadlo tě třeba někdy, že Matteo na tom může být stejně jako ty? Že se taky pere se svými
city? Já vím, že říkal, že nechce žádný vztah, nic trvalého. Jenže na druhou stranu kvůli tobě jel
takovou dálku – tohle člověk neudělá pro někoho, kdo pro něj nic neznamená. Někdy je potřeba věci
vyzkoušet, abys zjistila, jestli fungují.“
Zavrtím hlavou. „To si nemůžu dovolit.“
„Musíš si to dovolit, jestli chceš mít šanci být šťastná.“ Sarah se ke mně nakloní a upřeně na mě
hledí. „To, co právě cítíš, tě děsí, že? V tom případě vítej v klubu, Sophie! Tohle se děje i všem
ostatním, když se zamilují. Já jsem musela Alexe tehdy doslova donutit, aby si konečně přiznal svoje
city.“ Usměje se při té vzpomínce, ale jen krátce. „A neexistují žádné záruky, může se stát, že ti
nakonec ublíží – nebo ty jemu. Chceš ale pak opravdu celý život přemýšlet, jestli by z toho něco bylo,
kdybys měla odvahu to zkusit?“ Opře se. „No tak, seber se a jeď za ním.“
Její slova mě zasáhnou, rozryjí ve mně něco, co si už skoro dva dny přísně zakazuju. A teď poprvé
trochu poleví strach, který se mě držel celou dobu od toho polibku. Ale ne úplně. Kromě toho tu je
ještě jeden problém.
„Já bych jela, ale za chvíli mě má vyzvednout Nigel. Chce se mnou jít dnes večer na jednu
vernisáž.“
„To jsem si mohla myslet!“ Sarah obrátí oči v sloup. Zná Nigela, je dobrým známým jejího muže.
Byl to dokonce její večírek, kde jsem asi před rokem Nigela znovu potkala poté, co se nám nadlouho
ztratil z očí. Nedávno mi ale přiznala, že se jí pro mě zdá příliš nudný – jako muž, každopádně. „To
ale není problém, ne? Můžeš to prostě zrušit.“ Její pohled padne na obálku, kterou stále drží v ruce.
„Ach, než na to zapomenu – tady máš,“ řekne a podává mi obálku.
„Co je to?“
„Důvod, proč jsem přišla. Pozvánka. Moje švagrová Grace byla zvolena mladou podnikatelkou
roku, představ si to!“
„To je úžasné,“ řeknu a na okamžik zapomínám na svoje starosti. Mám Grace Huntingtonovou ráda
a podle všeho, co jsem o ní slyšela, si tuto cenu zaslouží. „A ona tam zve i mě?“
Sarah s úsměvem přikývne. „Dokonce na tom trvá. Cena se bude slavnostně předávat v hotelu
Savoy a Grace chce, abys taky přišla. Samozřejmě si můžeš vzít nějaký doprovod.“ Mrkne na mě
a mně je hned jasné, že tím myslí Mattea, a ne Nigela – což mě proti mé vůli donutí k úsměvu. Vážně,
ona umí být děsně umanutá, když si něco vezme do hlavy, a jak se zdá, hodlá dát mě a Mattea
dohromady.
Má pravdu, pomyslím si, když zase odejde. Nemůžu tady prostě dál posedávat a dumat, to nemá
vůbec žádný význam. Jenom si něco nalhávám, když čekám, že ten svíravý pocit v mé hrudi odezní,
pokud ho budu ignorovat. Musím za Matteem, a to hned, i když se můj rozum proti tomu bouří.
Než si to zase stačím rozmyslet, vezmu telefon a vytočím Nigelovo číslo. Nervózně bubnuju prsty
o desku stolu a čekám, až to zvedne, a v duchu se rychle modlím, abych nelitovala toho, co se chystám
udělat.

***
 O hodinu později stojím s bušícím srdcem před impozantním portálem Ashbury Hall a doufám, že
mi majordomus brzo otevře. Právě totiž začalo hustě pršet a vítr citelně zesílil – to už se hlásí ta
slibovaná bouřka. Poryvy větru jsou chvílemi tak prudké, že mě proti nim můj trenčkot vůbec
nechrání, a kdybych tu měla stát déle, byla bych za chvíli úplně promočená.
„Slečno Conroyová!“ zavolá někdo za mými zády, a když se otočím, vidím, že přes nádvoří před
domem přechází lord Ashbury. Má zvednutý límec u kabátu a tvídovou čepici naraženou do čela, aby
se chránil před deštěm, který ho taky někde překvapil. Dlouhými kroky vyjde po schodišti a stane
vedle mě. „Co tu děláte?“ Z jeho výrazu nedokážu vyčíst, co si o mé neohlášené návštěvě myslí, ale
nadšený rozhodně není. Najednou lituju, že jsem předem nezavolala, ale v takovém případě bych pak
možná vůbec nesebrala odvahu sem přijet.
„Já… chtěla jsem se zeptat, jak to vypadá s expertizou a jestli bych nemohla být nějak
nápomocná.“ Myslela jsem si, že to bude dobré vysvětlení pro můj příjezd, ale když ho teď vyslovím,
zní dost průhledně. Naštěstí námi zalomcuje další prudký poryv větru a lord Ashbury mě ze všeho
nejdřív prostrčí dveřmi, které v tu chvíli majordomus konečně otevírá.
„Příšerné počasí,“ zavrčí, když se ocitneme uvnitř rozlehlé haly. „Byl jsem se právě podívat venku
u stájí a správce říkal, že se žene pořádná vichřice.“
Totéž říkal Nigel, když jsem mu do telefonu vysvětlovala, že momentálně nejsem v rozpoložení,
abych si užila zahájení výstavy, a že raději pojedu na Ashbury Hall, abych se podívala, jak je Matteo
daleko.
Nigel tvrdil, že osaměle stojící sídlo je vichřicí zvlášť ohroženo a že si mám pospíšit, abych se včas
vrátila. Myslela jsem si, že to je jen zástěrka, protože nechce, abych zůstala pryč příliš dlouho. Přitom
bych přece měla vědět, že na jeho tvrzení je vždycky spolehnutí.
„Je už moje žena zpátky, Mallory?“ ptá se lord Ashbury s obavami majordoma a podává mu svůj
kabát – a hned vzápětí i můj, který je úplně promáčený.
„Ne, pane, ale před okamžikem volala. Je již na zpáteční cestě.“
„Dobře. Informujte mě, jakmile dorazí domů. A ať Elderwood zkontroluje záložní agregát, pro
všechny případy. Víte, jak moje žena špatně snáší, když tu musíme sedět potmě.“ Když zachytí můj
vyjevený pohled, pokrčí omluvně rameny. „Elektrické vedení sem není bezproblémové, zvlášť při
bouřkách,“ dodá na vysvětlenou, zatímco majordomus odchází, aby vykonal pokyny svého
zaměstnavatele.
No geniální, Sophie, pomyslím si se záchvěvem zoufalství a rozpačitě se dívám na lorda
Ashburyho, který evidentně pořádně neví, co se mnou. Dva dny se při nádherném letním počasí dusíš
v kanceláři a pak si vybereš zrovna tenhle bouřlivý večer – když už se jednou chováš nerozumně, tak
pořádně.
„Myslím, že jsem přišla nevhod,“ řeknu a připadám si trapně. „Raději hned odjedu.“
„Ne, to v žádném případě,“ nesouhlasí lord Ashbury a jeho hlas zní vážně. „Za prudkých dešťů se
potok vylévá a zaplavuje silnici, a nehledě na to, tento vítr může vyvracet stromy. Počkejte raději, než
se přežene to nejhorší.“ Chvilku tam mlčky stojíme, pak se lord vytrhne ze zamyšlení. „Tak pojďte,
zavedu vás za panem Bertanim. Pracuje ještě v modrém salonu, a když už jste tady, můžete se ho sama
zeptat na jeho pokroky.“
Vede mě cestou, kterou bych trefila i sama, ale ještě než dojdeme k patřičným dveřím, začne mu
zvonit mobil. Ustaraně pohlédne na displej a chvatně telefon zvedne.
„Becco? Kde jsi, drahoušku? Cože? Ne, zůstaň tam. Okamžitě přijedu s Elderwoodem.“ Zavěsí
a udělá dva kroky směrem k hale, načež si uvědomí, že jsem tam taky. „Becca zapadla s autem
do příkopu. Musím se o ni postarat,“ řekne a ukáže na dveře. „Víte kudy.“ Potom odchvátá a nechá mě
tu samotnou.
Zhluboka se nadechnu a zaklepu. Uvnitř je ticho, takže opatrně otevřu a nahlédnu do pokoje.
Je sice teprve chvíli před šestou, ale blížící se bouře zatemnila nebe, takže na psacím stole svítí
staromódní lampa se zeleným stínidlem a její světlo vrhá po místnosti dlouhé stíny.
Matteo sedí u stolu u svého počítače a kolem něj se teď vrší spousta dokumentů – knihy, složky
a jednotlivé listy papíru. Je toho celý stoh a zdá se, že Matteo už strávil nějaký čas bojem s touto
změtí, jelikož jeho sako visí na opěradle židle a rukávy košile má vykasané. S hlavou podepřenou
a s prsty ve vlasech si právě soustředěně četl v nějaké knize. Teď však vzhlédne, a když uvidí, že jsem
to já, kdo stojí ve dveřích, položí ruku na stůl a vstane.
„Sophie.“
Kvůli způsobu, jakým vysloví moje jméno, ve mně něco roztává a já se skoro bezmyšlenkovitě
odlepím ode dveří a jdu místností k němu. Když se nakonec zastavím před psacím stolem, jsou moje
kolena úplně měkká a musím si připomenout, že nesmím přestat dýchat, když se na mě usměje.
„Už jsem si myslel, žes na mě zapomněla,“ prohlásí, i když ne tak provokativně, jak to umí jindy.
Spíš to zní, jako kdyby si to opravdu myslel. Tohle snad nemyslí vážně, ne?
„To asi těžko,“ odpovím. „Vlastně… chtěla jsem se jenom zeptat, jestli jsi už něco zjistil.“
„Ano, zjistil.“ Dlouze si povzdechne. „Jenom bohužel ne dost.“
Zblízka si všimnu lehkých kruhů pod jeho očima.
Poslední dva dny asi moc nespal.
„Můžu ti nějak pomoct?“ ptám se a provinile na něj hledím, zlobím se na sebe. Měla jsem přijet
mnohem dřív a nabídnout mu podporu. Vždyť je tady – když pominu tu záležitost mezi námi dvěma –
hlavně proto, aby nás vytáhl z dost nepříjemné bryndy. A podle toho chaosu na stole si na tom zjevně
dává záležet.
„Ano, mohla by ses například podívat tady na to a říct mi, jestli dobře rozumím tomu, že se tenhle
zápis týká našeho obrazu.“ Matteo mi podá kopii nějakého registru, zjevně jde o hodně starý, rukou
psaný inventární soupis jednoho anglického obchodníka s uměním jménem James William Jeffreys
z roku 1809. Inkoust je vybledlý a kopie nekvalitní, ale na druhém řádku je skutečně – pokud dokážu
rozeznat – jako malíř uveden Enzo di Montagna a jméno obrazu zní…
„Amici,“ vyslovím polohlasem a s úžasem vzhlédnu. „Odkud máš ten seznam?“
„Z jednoho archivu v Brightonu. Včera se mi podařilo vystopovat majitele obrazu až k začátku
devatenáctého století. Nebylo to vůbec obtížné, protože určité výchozí informace jsem měl a obstaral
jsem si ty správné podklady,“ vysvětluje. „A s tímhle zápisem jsme získali důkaz, kdy byl obraz
dovezen do Anglie a odkud – ten Jeffreys ho zřejmě koupil na aukci v Paříži.“ Povzdechne si a vstane,
přejde k obrazu, který je stále na svém místě na stojanu. „Mnohem důležitější by ale byly starší
doklady, které ten obraz jednoznačně přiřadí k Enzovi, jenomže v tom jsem zatím vůbec nepokročil.“
Stále ještě upřeně hledím na kopii inventáře a teprve pomalu mi dochází, co už Matteo za tak
krátkou dobu dokázal. Tomu bych nikdy nevěřila, ne za dva dny a od psacího stolu v Hampsteadu.
„A kdes tak rychle sehnal tyhle všechny papíry?“ Myslela jsem, že takovéto věci jsou mnohem
obtížnější.
„Poslali mi je kolegové.“
„A to šlo tak rychle?“ Mlýny vědy normálně melou mnohem pomaleji.
„Pár lidí mi dlužilo nějakou tu laskavost,“ odpoví nepřítomně, protože je stále zahloubaný
do zkoumání obrazu.
„A ty… jimi plýtváš kvůli nám?“ Rázem pochopím, v jakých dimenzích se jeho rešerše odehrávají.
A že má Matteo první úspěchy tak rychle jen proto, že využil veškeré své dobré vztahy, které má.
Tohle tedy stoprocentně překračuje rámec jakéhokoliv odborného posudku na umělecké dílo. „To ale
nejde. To nemusíš. No tak… ať to klidně trvá déle, no.“
Matteo se ke mně otočí a zadívá se na mě. „Nezdá se mi, že by si Conroyovi mohli dovolit
zbytečné zdržení.“
Ne, pomyslím si, v tomto směru má samozřejmě pravdu. Čím rychleji sprovodíme to podezření ze
světa, tím líp. Stejně to ale nejde.
„Nemůžeme od tebe žádat, aby ses tak namáhal.“
Matteo přistoupí s úsměvem na tváři ke mně a zastaví se těsně přede mnou.
„Vždyť to taky nedělám pro vás.“ Zvedne ruku, zastrčí mi pramen černých vlasů za ucho a pohladí
mě jemně po tváři. „Dělám to pro tebe.“
 6

Bez dechu na něj hledím a cítím, jak se mým tělem žhavě rozlévá touha a já se jí ženu vstříc.
Nedokážu to zastavit, a už ani nechci. Může jako protislužbu žádat cokoliv a já zaplatím – dokonce
s radostí…
Pokoj osvětlí jasný blesk následovaný ohlušujícím zaburácením přímo nad domem, při kterém
sebou leknutím škubnu. Už dlouho jsem slyšela vzdálené hromobití bouřky, ale teprve teď vidím, jak
jsou mraky na obloze děsivě černé. Lampa na psacím stole najednou zabliká a vzápětí zhasne.
Ocitneme se s Matteem ve tmě.
Opatrně po něm sahám, naleznu jeho širokou hruď, cítím, jak kolem mě ovíjí ruce a tiskne mě
k sobě. Rozechvěle vdechuju jeho důvěrně známou vůni, cítím jeho ruce na svých zádech a na zadku.
„Tohle bychom neměli dělat, Sophie!“ zašeptá mi chraplavě do ucha, ale já ho vůbec
neposlouchám, protože jeho ústa zavadí o moji tvář a já nedokážu myslet. A potom, konečně, ucítím
jeho rty na svých, ochotně mu je otevřu a zapomenu na všechno kolem sebe.
Je to však jen krátký okamžik štěstí, protože v příští vteřině se rozlétnou dveře a do pokoje padne
proud světla z baterky. Matteo mě okamžitě pustí a o krok ustoupí, takže když nás nalezne světlo ze
svítilny lorda Ashburyho, stojíme dostatečně daleko od sebe, tudíž by nikoho nenapadlo, že jsme se
právě líbali. A ve špatném světle ani nikdo neuvidí, jak mám rozpálené tváře.
„Zase to odnesly dráty, jako často při bouřkách,“ pronese lord Ashbury a jde blíž. „To my tady
známe, ale předpokládám, že hned naskočí záložní zdroj a potom – a vidíte, budiž světlo,“ dokončí
spokojeně, když lampa na stole zase zablikotá a svítí. V jejím světle si nás lord měří a krabatí u toho
čelo.
„Co vaše paní?“ zeptám se, protože je mi tato situace poměrně nepříjemná. „Je v pořádku?“
„Ano, vše v pořádku. Podařilo se jí nakonec auto vysvobodit.“ Dlouze zasupí a podívá se z okna.
„Teď je ovšem venku už opravdu nepříjemně a nějakou dobu zřejmě ještě zůstane. Proto jsem vám
chtěl oběma nabídnout, ať tady přenocujete. Myslím, že to bude bezpečnější.“
Jako na potvrzení jeho slov prosvětlí pokoj další blesk následovaný hromem, při němž sebou zase
škubnu, jak až to bylo blízko.
„Asi bychom měli vaši nabídku přijmout,“ odpoví Matteo i za mě. Vyhne se však mému pohledu
a dělá, jak je nad věcí, což mě trošku uráží.
Nemám však příležitost si to s ním vyjasnit, protože se lord Ashbury začne vyptávat na stav
Matteova bádání a pak nás odvede do jídelny, kde se za chvíli bude podávat večeře. Je to skoro sál –
zdá se, že malé místnosti v tomto domě vůbec nejsou –, kterému dominuje dlouhý stůl. Židle
s vysokými opěradly zdobené složitou dřevořezbou z něj dělají skoro nějakou rytířskou tabuli, což by
tomuto panskému domu docela odpovídalo, a bohaté obrazy na stěnách, zobrazující téměř výhradně
lovecké scény z různých epoch a dokumentující lordovu vášeň pro umění, hezky doplňují staromódní
dojem. Jediné, co v místnosti opravdu nápadně rozbíjí rámec, je Rebecca Ashburyová, která nás už
očekává.
Dala si při převlékání záležet, má na sobě přiléhavé trávově zelené taftové šaty, které úplně
rozsvěcí její blond vlasy a zdůrazňují její zelené oči. Ta ze sebe každopádně umí udělat střed
pozornosti, pomyslím si a už se na ni zase vztekám. To je ovšem vzájemné, protože ona je taky
všechno jiné, jenom ne nadšená, když vidí, jak s Matteem přicházím do jídelny.
„Slečno Conroyová! Robert se ani nezmínil, že jste tu taky,“ řekne a vrhne vyčítavý pohled
po manželovi, který se za své opomenutí promptně omluví. „Zůstanete také přes noc?“ To se jí
evidentně vůbec nelíbí, ale jelikož se s tím nedá nic dělat, vypořádá se s tím po svém tak, že mě prostě
důsledně ignoruje.
A k mé velké nepohodě Matteo dělá to stejné. Ignoruje mě. Kompletně. Sedí u stolu vedle mě, když
hospodyně, které lord Ashbury říká Mary, ještě s jednou mladší ženou servírují jídlo, ale celou dobu
mluví jenom s lordem – nebo flirtuje s krásnou Beccou, která má oči zase jenom pro něho. Mě si
naopak skoro nevšímá, promluví na mě vlastně jenom tehdy, když se chce zdvořile zeptat, jestli
nechci ještě kousek chleba k polévce nebo jestli si nechci přisolit brambory k hlavnímu chodu.
A přitom to prve bylo tak hezké, říkám si a vrtám se otráveně v jelením ragú, které je každopádně
vynikající, ale já ho nedokážu pozřít, protože mám krk úplně stažený. Co to Matteo říkal – že bychom
to neměli dělat? Tak proč mě líbá, když to nechce? A proč teď flirtuje s tou příšernou Rebeccou a pro
mě má jen pár zdvořilostních slov? Prostě tomu nerozumím a nejraději bych odtud vypadla. Bouře
však dál zuří přímo nad domem a spíš nabývá na síle, než že by polevovala. Proto mi nezbývá nic
jiného než poslouchat hovor u stolu a dívat se, jak Rebecca očima visí Matteovi na rtech. Pokládá mu
tisíc otázek, ptá se ho na matku, kterou taky zná, na mezinárodní stavební koncern jeho nevlastního
otce, na módní firmu jeho rodiny a na jeho nadaci, kterou založil a která podporuje mladé umělce
po celé Evropě.
Pokouším se tu nepříjemnou situaci nevnímat a soustředím se na dezert – skvělý trifle –, ale
následující otázka mi přece jen pronikne až do mozku: „Harriet říkala, že máte v plánu rozšířit
aktivity vaší nadace v Londýně, je to pravda?“
Překvapeně zvednu hlavu a zadívám se na Mattea. Znamená to, že…?
„Ano, přemýšlíme o tom,“ potvrdí. „Kromě hlavního sídla v Římě jsme v posledním roce otevřeli
kanceláře také v Berlíně, Paříži a Madridu, abychom dokázali lépe koordinovat naši mezinárodní
spolupráci. Londýn nám ještě chybí, takže hodláme otevřít pobočku i zde.“
„V tom případě budete bývat v Londýně častěji.“ Rebecca Ashburyová sotva skrývá své nadšení.
„Možná,“ odvětí Matteo a krátce na mě pohlédne. Nestačí to, abych přečetla výraz jeho očí, ale
rozhodně se mi z toho rozbuší srdce.
Už je toho na mě moc a přála bych si, aby večeře skončila, protože už to pomalu přestávám snášet.
Mám plné zuby toho, dívat se na Mattea, jak s někým flirtuje, a cítit se jako páté kolo u vozu – a jako
by to tam nahoře někdo slyšel, ozve se obrovská rána, mnohem silnější než ty předtím, a všechna
světla okamžitě zhasnou, takže jediným zdrojem světla v místnosti je pouze pětiramenný svícen
stojící na stole.
„Proud hned naskočí, nebojte se,“ prohlásí Rebecca Ashburyová. Ta rána ji však asi taky vylekala,
jelikož nezní tolik sebejistě jako předtím. A navíc se nic neděje, světla zůstávají zhasnutá. „Zatraceně,
proč ta elektrika nenaskočí?“ ozve se zase po chvíli a v jejím hlase je kromě vzteku slyšet i záchvěv
paniky. V ten moment se jako na zavolanou zjeví majordomus Mallory následován Mary a tou mladší
ženou. Všichni tři přinášejí staromódní svícny a zapálí ještě další dva stojící na příborníku, takže je
v jídelně docela světlo.
„Je mi líto, sire, ale zdá se, že do hlavního vedení uhodil blesk a zkrat poškodil i agregát,“ ohlásí
Mallory na jeho zvyklosti poněkud rozrušeně. „Elderwood se o to postará – pokud to tedy bude v jeho
možnostech.“
„Hm,“ zabručí lord, který momentálně neví, jak s touto situací naložit. Matteo zareaguje místo něj
a vstane.
 „V tom případě přineste ještě další svícny,“ požádá ženy, které hned odejdou, a sám zamíří ke krbu,
který teď v létě pochopitelně nehoří. V ozdobném koši vedle něj však leží nějaké suché dřevo, které
Matteo spolu s novinami naskládá na rošt. Zkušeně zkusí tah – zřejmě dobře ví, jak zapálit krb – a pak
podpálí polínka za pomoci novin a svíčky, takže za pár minut osvětluje místnost i plápolající oheň.
„Rozdělejte oheň také v ložnicích a v pokojích pro hosty,“ uloží lord Ashbury hospodyni, která se
vrátila s dalšími svícny, a vyšle ji hned zase dál. Procitl z té chvilkové bezradnosti. „A já se půjdu
podívat, jestli si Elderwood poradí.“ Když si uvědomí, že je možná trošku nezdvořilé nechat hosty
samotné, ukáže na křesla u krbu. „Udělejte si zatím pohodlí.“
„Já bych raději šla do pokoje, pokud je to možné,“ ozvu se, protože nemám sebemenší chuť dělat tu
křoví a poslouchat rozhovor Rebeccy a Mattea. A Matteo se k mému překvapení přidá.
„Ano, mně by to také přišlo vhod,“ pronese. „Den byl dlouhý a zítra mám také mnoho práce.“
„Ale jistě.“ Lord Ashbury přikývne a vypadá to, že se mu dokonce ulevilo, že se nám nemusí dál
věnovat a může řešit problém s proudem. „Becco, ukážeš našim hostům, kde budou spát?“
„Ráda,“ ujistí Rebecca svého muže a nevypadá, že by litovala, že si s Matteem nemůže dál povídat.
Což mě trochu udivuje. Když se však o čtvrt hodiny později ocitnu v pokoji pro hosty vybavená
malým svícnem, dojde mi proč.
Samotnému pokoji není vůbec co vytknout, je to úplně normální ložnice pro hosty se stejným
tmavým nábytkem, jaký je všude v domě, a jelikož Mary právě zapaluje oheň v krbu, mělo by tu být
i hezky útulno. Jenže tento pokoj se nachází na konci západního křídla, daleko od všeho, zatímco
Matteo má dostat pokoj ve východním křídle – na opačné straně domu, a tedy v tom samém traktu,
v němž je i ložnice Rebeccy Ashburyové. Pokud jsem vyrozuměla správně, nesdílí ložnici se svým
mužem, takže se klidně ještě může s Matteem sejít – zatímco já budu doslova uklizená z cesty.
Pomyšlení na to mě drsně deptá, i když se to pokouším sama sobě nepřiznávat.
„Bohužel, momentálně jsou to jediné dva použitelné pokoje pro hosty,“ ujišťuje mě se sladkým
úsměvem, který však nedosahuje k jejím očím. „Pošlu vám potom po Mary ještě něco k pití. Koupelna
je tam vepředu a jinak by tu mělo být všechno, co potřebujete. Můžete samozřejmě také kdykoliv
zazvonit na personál – máme ty staré mechanické zvonky, které fungují i při výpadku proudu.
Nicméně vzhledem k momentální mimořádné situaci doufám, že nebudete zvonit příliš často.“
Jasné varování, abych neproháněla jejich zaměstnance kvůli každé maličkosti a abych se raději
chovala nenápadně. Anebo abych se nejlépe rovnou rozplynula ve vzduchu. Vůbec si říkám, proč se
vlastně namáhala doprovázet mě do mého pokoje osobně. Skoro bych čekala, že přímo odejde
s Matteem a mě přenechá osudu.
„Ovšemže ne,“ ubezpečím ji skrze zaťaté zuby a nejraději bych ji zaškrtila, což bohužel nejde.
Nemůžu dělat vůbec nic a musím prostě překousnout, že s Matteem a Mary, která už rozdělala oheň,
mizí kamsi chodbou a nechá mě tu s mým svícnem a ohněm v krbu.
Díky za pohostinnost, pomyslím si, když se za nimi dívám, a doufám, že se Matteo ještě ohlédne.
Neohlédne.
Zatraceně, zakleju a zavřu dveře – dost zprudka na moje zvyklosti. Sice nebouchnou, na to jsou
příliš těžké a já nejsem dost silná, ale pro mě za mě by klidně bouchnout mohly, jakou mám zlost.
Proč jsem poslechla Sarah a jezdila sem? To byla ale pitomá chyba.
S povzdechem se posadím na postel a hledím do plamenů, proklínám bouřku, která tam venku stále
kvílí a nutí mě tady zůstat. Teprve potom si vzpomenu, že bych to měla ještě oznámit rodičům, aby si
nedělali zbytečné starosti.
Když vyhrabu mobil z kabelky, zjistím, že mi volal Nigel, a zamyslím se, jestli mu mám zavolat
zpátky. Nakonec vytočím číslo k našim.
 „Sophie, drahoušku, nestalo se ti nic? Je tam hrozná bouřka.“ Máma zní hodně vylekaně, ale já ji
uklidním. Když slyší, kde jsem a s kým, má z toho dokonce radost. „Jestli je s tebou signore Bertani,
tak je všechno v naprostém pořádku,“ rozplývá se a já bych jí ráda sdělila, že se totálně plete. Zatnu
ale zuby a radši to dusím v sobě.
„Uvidíme se zítra, mami,“ řeknu a zavěsím.
Jelikož tu není jinak co dělat, vezmu z krbové soupravy pohrabáč a vrtám se trochu v ohni, aby se
polena pořádně rozhořela. Bohužel na tom už za pár minut není co vylepšit, takže zase sedím
na posteli a civím do plamenů. Dlouho. Pak znovu párkrát hrábnu do krbu. Potom už to nemůžu
vydržet. Byl to můj nápad, že půjdu do pokoje, ale asi se zblázním, jestli tu budu ještě chvilku sedět
a přemýšlet. Rozhodnu se tedy, že zajdu do knihovny a budu si číst Keatsovy básně – nebo cokoliv
jiného, co rozptýlí moji nepohodu.
Když však o chvilku později kráčím se svícnem v ruce dlouhou chodbou, stísněně polknu
naprázdno. Pokud je Ashbury Hall za dne perfektní kulisou pro zfilmování románu od Jane Austenové,
tak v noci za bouřky by se tu dal točit klasický horor. Připadám si jako jedna z těch nebohých,
nevinných panen, na kterou čeká za každým rohem duch, příšera nebo bůhvíco děsivého.
Ta svíčka to moc nevylepšuje, protože její světlo dopadá na moje bezprostřední okolí, ale brání mi
vidět, co se nachází mimo okruh záře. Jsem tedy překvapená, když chodba najednou končí a láme se
směrem vpravo.
Tak úplně jsem se s dispozicí domu neseznámila, vím jenom, že jsem ve druhém podlaží a že
musím nějak trefit ke schodišti, které mě zavede do vstupní haly, odkud už do knihovny trefím.
To se ale snáz řekne, než udělá, protože když projdu dalšími dvěma chodbami, narazím sice
na schodiště, ale to je mnohem menší než to, které vede do haly. Tohle je zřejmě pro personál. Když
se po něm vydám, ucítím silný průvan – vítr asi někde otevřel okno –, a než se vzpamatuju, moje
svíčka zaplápolá a zhasne.
No paráda. Musím se zhluboka vydýchat, abych zahnala strach, který se mě chce zmocnit. Asi jsem
se neměla posmívat Rebecce, když v té tmě trochu panikařila, pomyslím si pokorně. Záložní zdroj je
v takovém hradě rozhodně dobrou investicí.
S bušícím srdcem zvažuju, co dělat, jestli dál hledat, nebo se vrátit, a vzhledem k tomu, že nemám
světlo, se rozhodnu pro druhou možnost.
Opatrně se držím při zdi a doufám, že najdu cestu zpátky. A i když je tma, vidím na cestu docela
dobře, protože chodbu každou chvíli osvětlí šlehající blesky a pomáhají mi v orientaci. Kdybych
ovšem nějaký orientační smysl vůbec měla, pomyslím si v zoufalství, protože když dvakrát odbočím,
nemám vůbec tušení, kde jsem. Myslím si, že můj pokoj leží někde na konci této chodby, jenomže ta
mi připadá mnohem delší než prve. Možná jsem taky zabloudila.
Šlehne další blesk a v jeho záři před sebou uvidím vysokou postavu. Vynořila se přede mnou tak
náhle, že leknutím upustím svícen a zaječím, což však zanikne v hlasitém hromu. Kolem zápěstí se mi
sevře něčí ruka a pak za zády ucítím stěnu a na sobě horké tělo, které se ke mně tiskne – tělo, které
znám.
„Hledáš mě?“ zeptá se Matteo hlubokým měkkým hlasem, a když jeho rty zavadí o moje ucho,
cítím, jak ze mě uniká napětí a je vystřídáno něčím mnohem víc vzrušujícím.
 7

„Co tady děláš?“ zeptám se mírně bez dechu a pokouším se osvobodit. On je ale silný a já
z nějakého důvodu momentálně slabá. „Myslela jsem, že se bavíš s Rebeccou Ashburyovou.“
Matteo pustí moji ruku, ale dál mě tlačí ke zdi, abych mu nemohla vyklouznout. Vidím ho vždy jen
na chvilku ve světle blesků, ale cítím ho, jeho dech na své tváři, jsem zahalená jeho vůní a teplem,
ve kterém celá taju, i když se tomu zoufale bráním.
„Zábava bych tomu neříkal.“ Jeho ruce se položí na mé boky, pevně mě drží. „Bylo od tebe
zatraceně hloupé sem jezdit, Sophie.“
„Ach ano?“ Můj vlastní hlas mi zní ječivě. „A proč myslíš?“
„Protože lord Ashbury ti vůbec není nakloněn. Ani tobě, ani tvému otci,“ řekne a posune své dlaně
o něco výš. „Vždycky vám bezvýhradně důvěřoval, jenomže důvěřuje bohužel i Arnoldu
Highcombovi. A ten mu celou dobu namlouvá, že je ten obraz bezcenný. Podle Highcomba by měl
okamžitě odstoupit od koupě a pokud možno hned zveřejnit vaše pochybné obchodní praktiky.“
Povzdechne si. „Měl jsem co dělat, abych Ashburyho přesvědčil, aby počkal na konečný výsledek
expertizy, než se toho obrazu zbaví. Přitom by se mohlo jednat o drahocennou raritu.“
„A dál?“ Nedokážu myslet, takže nemůžu bohužel ani sledovat, kam tím míří.
„Protože neví, komu má věřit, rozhodne se podle mého doporučení. Jenomže by asi pochyboval
o mojí nestrannosti, kdyby věděl, jak je pro mě těžké nepolíbit dceru muže, kterého obviňuje
z domnělého podvodu. Proto jsem považoval za nejlepší držet si od tebe odstup.“
Jeho rty se dotknou mých, zelektrizují mě a měknou mi kolena. Je neskutečně erotické stát s ním
v této temné chodbě a moje tělo už dávno vzdalo obranu proti jeho útoku na moje city. Můj rozum se
však ještě brání, je to pro něj všechno příliš matoucí, než aby se jen tak podvolil.
„A z jakého důvodu tedy musíš flirtovat s jeho manželkou? Celý večer?“ postěžuju si.
„Protože to ode mě očekávala. Kdybych nehrál její hru, bylo by jí to podezřelé. To ovšem
neznamená, že o ni mám doopravdy zájem. Byl to jen úhybný manévr, Sophie, účelový prostředek.“
Polknu, protože to zní poněkud zvráceným způsobem logicky. „Takže jsi i se mnou flirtoval jen
z taktických důvodů?“
„S tebou jsem nikdy neflirtoval, Sophie,“ sdělí mi zastřeným hlasem. „Tebe jsem musel
zachraňovat před pádem ze schodů a před slizkými překupníky umění. Kvůli tobě jsem se vztekal
a kvůli tobě jsem si lámal hlavu, protože ty nikdy neuděláš, co očekávám. Vůbec nebyl čas s tebou
flirtovat, tys mě udržovala pořád v běhu, že jsem sotva popadal dech.“
Ve světle dalšího blesku vidím, že mu jiskří v očích, jako kdyby se na mě zlobil, ale jeho slova mě
přesto donutí k úsměvu, protože mi znějí jako lichotka. Nebo jako vyznání lásky. Možná tomu ale jen
chci věřit, jelikož se mu stejně nemám jak bránit, a zasténám rozkoší, když vezme moje prsa do dlaní
a palci pohladí moje bradavky tuhnoucí pod látkou šatů. Bezmocně zavřu oči a vnímám pocit rozkoše,
který se ve mně šíří.
Co to prve říkal? Že je pro něj těžké mě nelíbat? Tak to jsme na tom stejně, bleskne mi hlavou.
„Mohl by ses pomstít,“ zašeptám, „tím, že mi taky vezmeš dech.“
Příští blesk ozáří jeho úsměv a potom se jeho ústa konečně přitisknou na moje, tvrdě, divoce
a naléhavě, a já definitivně přestávám myslet. Jako bez vlastní vůle zvednu ruce a zaklesnu mu je
kolem krku, vsunu prsty do jeho hebkých vlasů a vychutnávám si jeho chuť, opájím se jím.
Matteo sundá ruce z mých ňader a odstoupí o krok od stěny, stáhne mě s sebou a sevře mě pevně
v náručí, jako by mě už nikdy neměl pustit.
Je mi jedno, jestli to má být jen pro tuto noc – prostě ho potřebuju, nemůžu dál odolávat tomu, co
ve mně probouzí. Proto mu nebráním, když mi vyhrne sukni a stiskne rukama můj zadek, jenom
rozkoší zavzdychám, když mě zvedne a zády opře o stěnu. Obejmu ho nohama v místě, kde se s ním
tak naléhavě chci spojit, chvěju se nedočkavostí, když cítím jeho pevnou erekci.
Teprve potom si uvědomím, že temnota prosvětlovaná blesky nás ve skutečnosti neskrývá, a můj
rozum se ještě jednou přihlásí o slovo.
„Co když začnou fungovat světla nebo někdo přijde?“ vydechnu mu do ucha a nejsem si jistá, jestli
mě tato představa děsí, nebo vzrušuje.
„To by nebylo dobré,“ odvětí Matteo, ale dlouze mě ještě políbí, než mě postaví na zem a bez
rozmýšlení otevře nejbližší dveře, vtáhne mě do místnosti, která se nachází za nimi, a zamkne
za námi.
Je to další velká ložnice dost podobná té, ve které bych měla spát. Takže tolik k použitelným
pokojům pro hosty, pomyslím si zlostně. Jenomže vlézt v cizím domě bez ptaní do nějakého pokoje se
příčí mým zvyklostem.
„Nemůžeme sem jen tak vejít,“ šeptám, ale Matteo ignoruje moje námitky a tiskne mě zase k sobě.
„Co když…“
Dál se nedostanu, neboť mě zase líbá a přitom mi rozepíná šaty, shrne mi je z ramen a nechá je
sklouznout na zem. V mojí hlavě je místo jen pro něho, chci ho taky cítit, proto mu rozepnu košili
a hladím ho nedočkavě po široké hrudi, cítím pod jeho kůží perfektně vytvarované svaly a přejedu
po klikaté jizvě, která mu dodává cosi divokého.
Ve šlehání blesků vypadá ještě krásnější, přitažlivější a já ho chci mít silou, proti které jsem
naprosto bezmocná, cítím, že mě chtíč zaplavuje jako horečka.
Je to už příliš dlouho, co jsme spolu měli naposledy sex, a moje tělo plane touhou po něm,
nepřipouští už žádné rozumné rozhodnutí.
Chvějícími se prsty mu pomáhám, když mě osvobozuje z kalhotek, podprsenky a páskových
lodiček, a pak před ním stojím úplně nahá. V pokoji je chladno a vichřice lomcuje okny, ale já cítím
jenom žár tam, kde se mě dotýkají jeho ruce a rty.
„Ty jsi tak zatraceně krásná,“ zašeptá mi do ucha a přimáčkne mě zase na sebe, takže se moje
vztyčené bradavky otírají o jeho hruď, položí mi ruku na zadek a nechá mě pocítit svůj tvrdý penis,
který se zatím skrývá v kalhotách. Je to příkrý protiklad, že já jsem nahá a on je skoro úplně oblečený,
ale to ve mně zvyšuje napětí, rozechvívá mě to vzrušením. „Chci tě, Sophie.“ Matteo vyjede rukou
po vnitřní straně mého stehna, vsune prst do mé žhavé skuliny, která je pro něj víc než připravená,
a hned přidá i druhý. „A nemůžu už čekat.“
Jeho hlas zní naléhavě, skoro zoufale, a já dobře rozumím, co myslí. Rychle mu rozepnu kalhoty
a vysvobodím jeho silný penis, sevřu ho celou rukou a zachvěju se, když si zase uvědomím, jak je
obrovský. Tepe mi v dlani a já cítím jeho hedvábnou tvrdost, nemůžu se dočkat, až ho znovu ucítím
v sobě.
A pak je to najednou, jako kdyby ta rozumná Sophie ustoupila do pozadí a nahradila ji ta nová,
náruživá Sophie, která existuje teprve od té doby, co jsem byla v Římě. Ta, která se nejenom nechá
svádět, ale která chce svádět i sama.
Proto se otočím a obejmu vyřezávaný sloupek postele. Když místnost rozsvítí zvlášť dlouhý blesk,
ohlédnu se přes rameno na Mattea.
 „Tak si mě vezmi,“ vybízím ho a žasnu, s jakou samozřejmostí mi tato výzva splyne ze rtů. Ještě
před pár týdny bych si neuměla představit, že něco takového někomu řeknu – a že to budu myslet
takhle. Teď to ale chci každou částečkou své bytosti a spokojeně se usměju, když položí dlaně na moje
boky a přitiskne mě k sobě. Cítím, jak jeho penis rozhrnuje moje pysky a na chvilku tam bez hnutí
setrvá, až se rozechvěju nedočkavostí. Potom do mě vnikne jediným plynulým přírazem a já zvrátím
hlavu a zasténám, protože on mě vyplní tak moc, až to vzrušujícím způsobem bolí.
Právě to ale chci, cítím, jak mým tělem opět probíhá nedočkavé chvění – tato čirá rozkoš, kterou
mi může poskytnout jedině Matteo. Je to, jako kdybych se v jeho náruči stávala úplně jinou ženou,
takovou, která je smyslná a odvážná, a ne pořád jen střízlivá a rozumná jako ta stará Sophie. Cítím se
nádherně živá, jako osvobozená, a vykřiknu, když zvedne můj trup a sevře mi rukama prsa, takže jsme
spolu těsně spojeni, zatímco se ve mně začne pohybovat.
Po pár vteřinách ale přestane, a když se chystám protestovat, přitiskne mi ruku na ústa.
„Pst,“ zašeptá mi do ucha a dál mě pevně drží, zatímco teď oba slyšíme kroky, které on zaslechl
dřív než já.
Někdo projde po chodbě a pode dveřmi se mihne pruh světla. Netuším, jestli je to Mary, která mi
nese do pokoje nějaké pití, nebo někdo jiný – na každý pád se mi zatají dech a v tu chvíli nevím, co
dělat. Matteo to však ví, protože místo toho, aby zůstal bez hnutí nebo se ze mě vytáhl, do mě zajede
dalším drsným přírazem, který ve mně vyvolá další příval slasti. Jeho ruka se dál tiskne na moje rty
a nedovolí mi vykřiknout.
A má pravdu, bleskne mi hlavou. Proč bychom měli přestávat – nikdo neví, že jsme tady, a to
zakázané a drzé ještě dokonce stupňuje moje vzrušení. Záměrně kolem něj sevřu svoje vnitřní svaly,
abych mu dala najevo, že chci to stejné, co on, a on odpoví dalším výpadem, při kterém prudce
zalapám po dechu.
Zvládnu však zůstat tiše, přijímám ho chtivě a zvedám se mu vstříc, zatímco do mě klouže znova
a znova a nachází rytmus, při kterém začneme oba prudce oddychovat. Celé moje tělo slastně brní,
napíná se, chtěla bych vyjeknout, protože se hlásí mohutný orgasmus.
A zrovna v ten okamžik se ty kroky na chodbě vracejí a pode dveřmi zase prosvitne světlo.
Vnímám to však jenom okrajově, příliš moc se soustředím na Mattea, na jeho žár za mými zády
a na jeho ruce na mých ňadrech, jeho rty přitisknuté na moje rameno a zuby, které mi jemně drhnou
o pokožku, zatímco mi to dělá tvrdě a drsně a ukazuje mi, jak moc mě potřebuje.
Když už však cítím první otřesy svého vyvrcholení, Matteo se zastaví a vyklouzne ze mě.
Nesouhlasně vrtím hlavou.
Stáhne přehoz z postele, zvedne mě a položí mě na ni. Prostěradlo mě tak chladí na rozpálené kůži,
že mě to přivede zpátky ke smyslům. Ale jen na chvilku, protože vzápětí je Matteo zase u mě. Už je
taky nahý a jeho horká pokožka okamžitě zaplaší šok ze studené látky.
„Už jsem skoro byla,“ postěžuju si a při dalším blesku vidím, že se usmívá.
„Já taky. Chci si tu chvíli ale pořádně vychutnat.“
Ve tmě mi položí ruku na hrdlo a zamáčkne mě do polštáře, druhou mi pak sevře ňadro. A potom
cítím, jak se jeho rty žhavě sevřou na mé bradavce, a s tichým sténáním se prohnu v zádech. Je to,
jako kdyby mezi mým podbřiškem a hroty mých prsou existovalo přímé spojení, protože to jemné sání
mě utápí v rozkoši. Vyzývavě pro něj roztáhnu nohy, když se jeho ruka vydá přes břicho dolů, kde
nalezne můj klitoris, který laská krouživými pohyby, a já roztouženě zvedám pánev.
Je to skoro moc, jsem vůči němu vzrušujícím způsobem bezmocná. Můžu se jen nechat unášet
v peřejích touhy, které mě stahují hlouběji a hlouběji, až se musím kousat do rtů, abych nekřičela
nahlas.
 Teprve ve chvíli, kdy už to opravdu skoro nemůžu vydržet, se Matteo najednou ocitne nade mnou
a roztáhne mi nohy ještě víc. Jeho polibek je opojný a divoký, brání mi vykřiknout, když na sobě
ucítím jeho tíhu a on do mě pomalu a neodvratně vklouzne a slastně mě roztáhne.
Šlehne blesk a ukáže mi, jak se nade mnou Matteo tyčí, svaly na pažích a na hrudi napnuté,
roztoužený výraz ve tváři.
„Tolik mi chybělo, že jsem nemohl být v tobě,“ procedí sténavě a mnou prolétne zachvění, protože
vůbec nedokážu vyjádřit, jak moc mi scházel. Cítím, že zápasí se sebeovládáním, ale to já nechci,
takže ho obejmu nohama, stahuji ho k sobě a zvedám se mu vstříc, když se zase začne pohybovat.
Jsme oba příšerně vzrušení, najdeme horečný rytmus, který je tak rychlý a neovladatelný jako ta
bouře zuřící venku. Matteovy přírazy jsou drsné, ale já si užívám každičký, zatínám prsty do jeho
ramen a cítím, jak se všechno ve mně stahuje, svírá a houstne, až si myslím, že to napětí nepřežiju.
A pak mě to bez varování vystřelí k výbušnému vyvrcholení a já se s potlačovanými výkřiky vzpínám
na posteli. Matteo mě následuje o vteřinu později, ztuhne nade mnou a zasténá moje jméno, když se
vybíjí i jeho napětí. Cítím pulzování jeho údu, cítím, jak hluboko ve mně tryská a otřásá se, zmocní se
mě nové záchvěvy, silnější než předtím. Dosahují do každého kousíčku mého těla a bourají poslední
zbytky ochranných hrází, které jsem si proti němu vystavěla cestou z Říma do Londýna.
Nikdy se ho nevzdám, pomyslím si a cítím v očích horké slzy, když se konečně zklidníme a Matteo
se ze mě pomalu sveze a převalí si mě do náručí. Naposled se zachvěje a drží mě pevně, pustí mě jen
na chvilku, aby přes nás přetáhl deku, líbá mě do vlasů, když položím hlavu na jeho hruď
a poslouchám tep jeho srdce.
„Nevěřil bych, že bude tak těžké ti odolat, Sophie Conroyová,“ řekne, jakmile se jeho dech upokojí,
a mně dojde, že to, co říkala Sarah, pravděpodobně sedí. Bojoval s tím stejně jako já. Snažil se ode mě
držet dál. On to ale taky nedokáže, stejně jako nedokážu já popírat svoje city k němu.
„A co teď?“ zeptám se a slyším zarachocení v jeho hrudi, když se zasměje.
„Teď se odtud nehneš, dokud se nevzpamatuju a nevymyslím další způsob, jakým ti vzít dech.“
To jsem zrovna nemyslela a cítím, jak se mi navzdory hormonům štěstí, které zaplavují moje tělo,
zase vkrádají pochyby. Stále to totiž zní, jako kdyby nehodlal dělat žádné plány – které já nutně
potřebuju, abych mohla uvěřit, že je s ním možný opravdový vztah.
Teď o tom ale nechci přemýšlet. Máme šanci, pomyslím si a zavřu oči, příliš unavená, než abych si
přiznala, že ta šance možná není vůbec velká.
 8

„Tohle je opravdu neobvyklé.“ Matteo hledí s pokrčeným čelem na podklady, které má stále
rozhozené po psacím stole.
Vlasy má ještě vlhké ze sprchy a vypadá čerstvě a plný elánu, vůbec ne jako někdo, kdo polovinu
noci provozoval nespoutaný sex. Což je samozřejmě dobře, pomyslím si a s toužebným povzdechem
ho pozoruju.
Opravdu ráda bych k němu šla a políbila ho, abych se ujistila, že se mi jen nezdálo to všechno, co
se dělo uplynulé noci. Matteo má ale pravdu. Lord Ashbury nesmí zjistit, co mezi námi je, aby si
nemyslel, že Matteo sestaví posudek v náš prospěch. Proto musím být opatrná. Rozumná – to je moje
specialita, pomyslím si s trpkým úsměvem.
Správně bych kvůli tomu měla jet hned po snídani, ale lord Ashbury tu momentálně není, zjišťuje
škody po bouřce, které rozhodně nebudou zanedbatelné, jak nás u snídaně informoval Mallory,
a potom musí jet za svým právníkem do Templu, takže se před polednem nevrátí. S Rebeccou
Ashburyovou jsem se sice potkala, ale jen krátce. Seděla ještě s Matteem u stolu, když mě Mary
doprovodila na snídani, ale hned potom odjela na nějakou důležitou schůzku. Vypadala poněkud
rozladěně, zřejmě proto, že Matteo nepřistoupil na její jednoznačně vyjádřenou nabídku, aby místo
v pokoji pro hosty přenocoval u ní. Nemyslím si ale, že tuší, že místo toho byl se mnou, protože v tom
případě by mě asi zavraždila pohledem. Byla jsem pro ni prostě vzduch přesně jako včera u večeře,
a také Matteo se musí smířit s tím, že u ní notně klesl v ceně. Jak se ovšem zdá, vůbec mu to nevadí.
Nakonec jsme v tom pokoji, do kterého jsme náhodou vpadli, nezůstali celou noc. Když odezněla
bouře a naskočil proud, dovedl mě Matteo do mého pokoje – jeho orientační smysl je tisíckrát lepší
než ten můj – a pak se vrátil k sobě, aby nikdo nepojal žádné podezření. Možná to tuší Mary, protože
jsem ji musela poprosit, aby nově povlékla ještě třetí postel. Tvrdila jsem, že jsem se bála bouřky
a hledala knihovnu, ale zabloudila jsem a uchýlila se do jiného pokoje, kde jsem byla půlku noci.
Netuším, jestli mi uvěřila. Nezdá se mi ale pravděpodobné, že by kvůli tomu běžela k lady
Ashburyové, takže jsem klidná.
Daleko víc mě zaměstnává otázka, jak to s námi půjde dál. Chtěla bych být s Matteem a stále si
v duchu představuju, jak by to mohlo fungovat. Mnoho možností není a museli bychom oba dělat
kompromisy, ale…
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptá se Matteo a já si teprve teď uvědomím, že něco říkal. Rozhodně se
na mě ale nezlobí, protože se usměje a nakloní se ke mně, políbí mě akorát tak dlouze, že slastně
vzdechnu, když mě zase pustí. „Doufám, žes aspoň snila o mně.“
„Matteo! Myslela jsem, že se nesmíme líbat!“ prohlásím trochu rozhořčeně, ale on jenom pokrčí
rameny a přidá mi ještě jeden letmý polibek na rty.
„Nikdo nás přece nevidí. Tak poslouchala jsi mě, nebo ne?“
Potřebuju se rychle uklidnit, ale pak si vzpomenu, co říkal a co jsem slyšela nanejvýš jedním
uchem.
„Takže skutečnost, že tu není žádná náboženská tematika, opravdu nezapadá do Enzova celkového
díla?“
„Přesně tak.“ Matteo přejde k obrazu a zamyšleně ho pozoruje. „Enzo pracoval převážně – což je
pro renesanci celkem typické – s náboženskými motivy. Nic jiného od něj prakticky neexistuje, zvlášť
v jeho mladších letech, pokud nepočítám nějaké portréty na zakázku. Teprve později se tu a tam
objevují obrazy žen, zřejmě jeho milenek, ale nic, co by se podobalo tomuhle. Toto je jednoznačně
svébytné dílo, to potvrzuje i jeho název, ale pro něj je každopádně nezvyklé.“
„Přátelé,“ řeknu a úplně mu nerozumím. „Co je na tom tak nezvyklého? Měl určitě hodně přátel.
Proč by nenamaloval takový obraz?“
Matteo zavrtí hlavou. „Sama víš, že hodně malířů má oblíbené motivy, které se v jejich díle stále
vracejí. A Enzo je dokonalý příklad. Nenamaloval jednu Svatou rodinu, ale celé tucty, ne vždycky
stejné, ale často velice podobné. A často se u něj najdou i jiné motivy v různých variantách. O tomto
ale slyším poprvé.“
„Možná to pro něj bylo jen krátkodobé téma,“ podotknu a postavím se vedle Mattea, abych si obraz
znovu podrobně prohlédla. „Je to ale povedená kompozice. A podívej se na ty výrazy v jejich tvářích –
jak jsou si ti muži blízcí. Úplně z nich vyzařuje ta důvěrnost. Je to opravdu mistrovsky zachyceno.“
Nakloním hlavu. „Jestlipak tyhle dva znal?“
„Já si dokonce myslím, že je sám jedním z nich – ten v klobouku, vidíš?“ Ukáže na postavu vpravo,
která má na sobě tmavý plášť a z jejíž tváře je vidět méně než z tváře druhého muže, jenž má na sobě
barevnější oblečení a má vlnité hnědé vlasy jež mu sahají po ramena. „Na obou dochovaných
autoportrétech je Enzo oblečený v tmavém.“
„Páni – ale to by byla opravdová senzace, ne?“ zeptám se vzrušeně.
„Nebo další důkaz toho, že obraz nenamaloval on,“ uzemní mě. „Na těch dvou autoportrétech je
sám, Sophie. Nikdo další tam není.“
„Třeba to byla práce na zakázku, třeba si Enzo ten motiv sám nevybral,“ dohaduju se. „Nebo pro
něj byl tento přítel zvlášť důležitý a chtěl se zvěčnit spolu s ním. Všechno je možné.“
Matteo pokrčí rameny. „Ano, možná,“ řekne, ale zní to skepticky, takže se na něj podívám málem
prosebně.
„No tak, tak nezvyklé to zase není. Každý muž má přece nějakého nejlepšího kamaráda, se kterým
už jako dítě prováděl nějaké lumpárny a zůstal s ním v dobrém i zlém, nebo ne?“
Matteův výraz se promění, náhle zvážní. Velmi zvážní.
„Asi ano.“ Zprudka se odvrátí a jde k oknu, dívá se se založenýma rukama do zahrad Ashbury Hall
pocuchaných vichřicí.
Jeho prudká změna nálady mě vyplaší – toho jsem svou poznámkou docílit nechtěla. Zároveň ale
jeho reakce probudí mou zvědavost. Jdu proto k němu, položím mu dlaň na záda a usmívám se, když
se ke mně otočí.
„Mám pravdu, že? Ty máš taky takového přítele?“
„Dřív jsem měl.“ Zase se dívá z okna a na tváři mu cukne sval. Čekám, že bude mluvit dál, on ale
mlčí, zřejmě se zabývá vzpomínkami, které v něm moje poznámka probudila.
„Dřív? Už s ním nejsi v kontaktu?“
„Ne.“ Jeho hlas zní tvrdě, a když se na mě zase podívá, leží v jeho očích směsice bolesti a vzteku,
kterou jsem v nich viděla jen tehdy, když byla řeč o smrti jeho ženy.
„Co se stalo?“ zeptám se zděšeně, protože mi dojde, že jsem se dotkla bolavé rány. A sice hodně
hluboké, podle toho, jak zavrtí hlavou, jako kdyby se musel zbavit něčeho moc nepříjemného.
„To není důležité.“
Frustrovaně zatnu pěsti.
„Ale ano, je to důležité. Jak tě mám poznat, když mi zamlčuješ tak důležité věci o sobě? Jak tě
mám potom pochopit?“
 Otočí ke mně hlavu a já zadržím dech, když se naše pohledy setkají, protože se mi na chvilku zdá,
že povolí. Že je v pokušení svěřit se mi s tím, co ho tak viditelně trápí. Pak se ale zase uzavře sám
do sebe.
„Teď máme naléhavější problémy.“ Odvrátí se od okna a kráčí zpět k obrazu. „Musíme konečně
najít záchytný bod, nějaký důkaz, že Enzo v tu dobu pracoval na tomto obraze. Jenom tak můžu
definitivně dokázat jeho autorství – ale to je jako hledat jehlu v kupce sena a já nevím, jak dlouho lord
Ashbury ještě vydrží. Nebo ten náfuka Highcombe. Než poběží se svým podezřením za nějakým
novinářem, musíme mít nějaký důkaz. Na skandál v obchodě s uměním se noviny vrhnou a pak už
nebude hrát roli, jestli je ten obraz od Enza, nebo ne – vy budete nahraní.“
Cítím, jak se mě zmocňuje chlad, ale ten má jenom z poloviny něco společného s hororovým
scénářem, který tu Matteo právě nadhodil. Mrazí mě, protože už zase stojím před tou zdí, za kterou
mě nechce pustit. To mě děsí. A taky děsně štve.
„Proč mi to nechceš říct?“ dotírám. „Matteo, jak máme potom…“
Přeruší mě zaklepání na dveře a v příštím okamžiku vejde do salonu Mallory následovaný…
„Sarah!“ zvolám překvapeně. „Co tady děláš?“
„Lady Sarah Nortonová s vámi chce hovořit,“ oznámí Mallory, který zřejmě toto představení
považuje za svou povinnost, zatímco Sarah kolem něj projde a se širokým úsměvem kráčí k nám.
„Velmi se omlouvám, že vás takhle přepadávám,“ vychrlí a srdečně mě obejme, načež se otočí
k Matteovi, „ale musela jsem se prostě zastavit, abych vás přivítala v Anglii, professore. Vzpomínáte
si na mě, že?“
Když majordomus řekl její jméno, Matteo se v první chvíli zatvářil zamyšleně, ale teď už se
usmívá.
„Sarah Huntingtonová – samozřejmě! Sbírala jste v Římě materiály k vaší vyloženě zajímavé
doktorské práci,“ prohlásí a políbí ji na tváře. „Jak že se jmenovala?“
„Barvy lásky,“ připomene mu Sarah s úsměvem a on přikývne.
„Přesně tak. Podle mě sice byla vaše teze o souvislosti mezi malířovým výběrem barev
a emocionálním vztahem k jeho modelu dost odvážná, ale za vědecké zkoumání určitě stála.“
„Však jste taky patřil k těm několika lidem, kteří chápali můj záměr a nevysmívali se mi, za což
jsem vám dodnes vděčná,“ řekne a on zavrtí hlavou.
„Nikdy v životě bych se vašemu tématu nevysmíval. A jak to s vaší prací vlastně dopadlo?“
„Svatba mi trochu narušila časový plán,“ přizná Sarah, „ale momentálně už jsem skoro hotová.
Pošlu vám jeden výtisk, až skončím – pokud chcete.“
„Ano, prosím.“ Matteo ji obdaří šarmantním úsměvem, který mi zase připomene, proč je tak
hrozně těžké tomuto muži odolat. A ani u Sarah se ten úsměv nemine účinkem a oplatí mu ho stejně
zářivě – načež její pohled padne na stojan s obrazem.
„Ach ano, ta expertiza. Jak to s Enzem vypadá? Máte něco nového?“ vyptává se a Matteo jí
ve stručnosti vypráví, k čemu zatím dospěl a co by ještě rád zjistil.
„Mimochodem,“ řekne potom, zkrabatí čelo a hledá po kapsách mobil, „právě mě napadl jeden
archiv v Římě, kde bych možná mohl získat další prameny. Požádám jednoho ze svých studentů, ať se
tam porozhlédne.“ Přiloží telefon k uchu a už cestou na chodbu ho slyšíme, jak s někým mluví italsky.
Když zůstaneme samy, zvedne Sarah tázavě obočí.
„Otec říkal, že jste kvůli té smršti museli přespat tady.“
Přikývnu.
„A co?“ vyzvídá.
„No jo, vyzkoušela jsem to,“ řeknu se spokojeným úsměvem, „a myslím, že teď už to vím.“
 „Co víš?“
Opřu se o stůl a povzdechnu si. „Že jsem do Mattea Bertaniho beznadějně zamilovaná a že si pořád
nepřeju nic jiného, než aby se našel způsob, jak s ním zůstat.“ Pokrčím bezmocně rameny. „Jenže stále
ještě nemám tušení, jak by to mělo fungovat.“
Sarah mě povzbudivě pohladí po ruce. „To je každopádně aspoň nějaký začátek,“ konstatuje a je
na ní vidět, že by se ráda vyptávala dál, ale Matteo se už vrací.
„Sebastiano se o to postará,“ oznámí spokojeně, což Sarah vezme jako znamení, že je načase se
rozloučit.
„Tak já pojedu, nechci vás dlouho zdržovat.“ Podá Matteovi ruku a mě zase obejme. „Zavoláme
si,“ špitne ke mně. „A vezmi ho s sebou příští týden na tu slavnost, rozumíš?“
Když odejde, Matteo se na mě podívá a v jeho očích je zase ten odmítavý výraz jako předtím.
„Na to, že o mně chceš hodně vědět, jsi sama poněkud skoupá na informace,“ pronese. „Proč ses
nikdy nezmínila, že jste se Sarah Huntingtonovou tak dobré přítelkyně? Vědělas přece, že se známe,
ne?“
Vyhnu se jeho pohledu, cítím se jak nachytaná na hruškách, protože tohle jsem mu opravdu říct
mohla.
„Kdybych si myslela, že…“ Pokrčím rameny, protože mi je to vysvětlování nepříjemné.
„Nemyslela jsem si, že se potkáte.“
Teprve když to vyslovím, je mi jasné, jak málo jsem doposud věřila tomu, že by z nás dvou mohlo
opravdu něco být. Proto se mi nechtělo vyprávět o svém životě v Londýně – ze strachu, že sama budu
muset zjistit, že on do něj nikdy nezapadne.
To je teď jinak. Teď si to umím představit – teď to chci. A je potřeba, aby to věděl.
„Mám od Sarah mimochodem jedno pozvání,“ dodám proto, když si vzpomenu, jakými slovy se
loučila. „Teda ne přímo od Sarah, ale od její švagrové Grace, kterou taky znám. Příští týden dostane
nějakou cenu na slavnosti v Savoyi. Třeba bys mě mohl doprovodit?“
Nejistě se na něj usmívám a doufám, že to pochopí tak, jak to je míněno: jako pozvání zúčastnit se
mého života tady. Jestli bude chtít.
On ale neodpoví a vypadá pořád smrtelně vážně. Skoro nazlobeně. Jako kdybych řekla něco, co by
nejradši neslyšel.
Když se právě nadechne, aby mi odpověděl, začne zvonit můj mobil. „Promiň,“ řeknu a vytáhnu
mobil z kabelky.
Je to táta.
„Jsi ještě na Ashbury Hall?“ Zní to netrpělivě, takže rychle mrknu na velké stojací hodiny hlasitě
tikající v rohu. Je půl jedenácté a já dnes nemám žádné termíny, to vím určitě.
„Ano,“ potvrdím, kývnu na Mattea a odcházím ven. „Proč se ptáš?“
„Protože jsem si myslel, že přijdeš rovnou do kanceláře.“ Udiví mě, že z jeho hlasu zní jistá
podrážděnost, a zůstanu stát na chodbě. „Za tři dny se koná aukce ‚Roaring Twenties‘ a víš snad, kolik
je před ní vždycky práce.“
Jasně že to vím, pomyslím si. Vím ovšem taky, že není můj úkol tuhle akci zajišťovat.
„Tati, tu výstavu naplánoval Simon Boswell, ne já. Včera ráno jsem s ním o tom mluvila a všechno
jsem s ním prošla, a pokud vím, má vše perfektně zvládnuté. Je to pro něj velká šance, aby se osvědčil.
Ty sám jsi říkal, že má velký zájem, aby se z jeho praxe u nás stalo pevné zaměstnání. Proto si nejsem
vůbec jistá, jestli se mu mám vměšovat do práce.“
„Já bych byl ale raději, kdyby ses vměšovala. Pokud to Simon nezvládne, bude to pro nás velice
trapné,“ odvětí otec, aniž by reagoval na moje argumenty, a já cítím, jak se ve mně vzmáhá vztek, že
na mě nakládá další práci, i když to vůbec není potřeba.
Poradil si teď několik týdnů i beze mě, ale co jsem zpátky, zase na mě slepě spoléhá, ptá se mě
na věci, které může klidně rozhodnout sám, a čeká, že se budu o všechno starat. Možná že si to ani
neuvědomuje, protože je takhle prostě zvyklý. Vždyť jsem koneckonců vždycky byla holka pro
všechno. Nebo mi možná chce vsugerovat pocit, že jsem nepostradatelná. Tedy bez toho bych se
klidně obešla, teď když se mámě vede mnohem líp, a já bych ráda měla trochu času jenom sama pro
sebe.
„Sophie?“ zeptá se, když dlouze mlčím.
„Ano, hned přijedu,“ řeknu a slyším, jak si oddechne.
„Pospěš si.“ Zavěsí a nechá mě tam se svíravým pocitem v žaludku.
Otočím se na patě a vracím se do modrého salonu.
Matteo nesedí u psacího stolu, jak bych čekala, ale stojí stále u okna a zamyšleně se dívá ven, což
mi připomene, že mi pořád ještě neodpověděl na otázku, jestli mě příští týden doprovodí na tu
slavnost do Savoye.
„Tak co?“ zeptám se, když přijdu k němu. „Už ses rozmyslel? Půjdeš se mnou?“
Když se ke mně otočí, nemá už ve tváři ten odmítavý výraz. Místo toho se usmívá, ale ne
šarmantně nebo podmanivě, spíš odtažitě. Takovým způsobem, jakým si udrží člověka od těla.
„Myslím, že to není úplně dobrý nápad.“
„Proč ne?“ Napjatě na něj hledím.
„Protože nevím, jestli tu ještě budu,“ odpoví a mně žaludek ztěžkne ještě víc.
„Jistěže tu ještě budeš. Ta slavnost je příští sobotu.“
Do té doby tu expertizu nemůže stihnout.
Vyhne se mému pohledu. „Možná. Stejně to ale není dobrý nápad.“
Cítím se ještě hůř, když mi dojde, že nejde o konkrétní datum. Kdyby mě tam doprovodil,
znamenalo by to, že si se mnou hodlá začít oficiálně. Že mi udělá krok vstříc. A to on nechce, jelikož
v jeho očích teď stojí jednoznačná výstraha – a to mě tak frustruje, že nedokážu zadržet vztek, který se
mnou zase lomcuje.
„Aha, a ty ses se mnou nejprve potřeboval zase vyspat, abys na to přišel?“
Sevře rty a jeho oči se zúží. „To s tím nemá nic společného. A tys to chtěla taky, Sophie. Nebo se
snad pletu?“
Uraženě odvrátím hlavu. Samozřejmě že jsem chtěla. A pořád ještě chci – jen od něj chci evidentně
víc, než je ochoten dát.
„Ne. Akorát že já se asi pletu v tobě,“ odseknu a cítím, jak se mi do srdce zažírá bolest.
„Nikdy jsem ti nic nesliboval.“ Jeho slova zase likvidují naději, kterou jsem si právě vybudovala.
A to už prostě nesnesu. Najednou jsem jenom nekonečně unavená.
„Jak myslíš.“ S nehybnou tváří se podívám na hodiny. Musím odtud vypadnout, nebo se tu před
ním rozbrečím – a to nesmí v žádném případě vidět. „Volal mi otec.“ Mluvím chladně a stojí mě
veškeré sebeovládání, aby se mi nechvěl hlas. Dokonce se mi podaří i chabý úsměv. „Musím zpátky
do práce.“
Přikývne, prostě to přijme. „Zavolám ti, až zjistím něco podstatného.“
Zavrtím hlavou. „Neobtěžuj se. Stačí, když se ozveš otci.“
„Sophie!“ zavolá za mnou, když jsem na cestě ke dveřím, a já se ještě jednou ohlédnu a zvednu
obočí.
„Co je?“
Na moment vypadá nerozhodně, ale pak pokrčí rameny. „Ale nic.“
 Pokusím se usmát stejně tak nezávazně jako on, bez dalšího slova se otočím a jdu, protože už cítím,
jak mě v očích pálí slzy.
Párkrát zamrkám, abych je zaplašila, a zvládnu to bez pláče až k mému Mini, nastartuju a zařadím
zpátečku. Teprve když se rozjedu po cestě od Ashbury Hall a velký tmavý dům se zmenšuje
ve zpětném zrcátku, skutálejí se mi po tvářích horké slzy a já musím zastavit na krajnici, protože
pořádně nevidím před sebe.
Byla jsem si tak jistá, že tato noc něco změnila, a vzpírám se pokušení vrátit se. Byla to tak
nádherná představa, že budu s Matteem. Pořád je to hezká představa, a právě tomu nerozumím.
Jak je možné, že vynakládá takové obrovské úsilí, aby zachránil naši pověst, jak mě může líbat
a divoce a vášnivě milovat – jenom proto, aby mě pak odstrčil a stáhl se?
Má to něco společného s tím, že stále ještě miluje svou ženu? Jejich manželství ale ke konci přece
nebylo tak šťastné a někdy se taky zdá, že je v Matteovi víc vzteku než smutku, když dojde na věci,
o kterých nechce mluvit.
Já jsem tak rozzlobená a zmatená a srdce mě bolí, protože ho tak miluju. Co mám ale dělat, když
nechce dát našemu vztahu žádnou šanci? Když vždycky napálím do zdi, za kterou se evidentně
nedostanu? On musí přece taky chtít a já jsem moc hrdá, než abych škemrala. No, tak si ho prostě
musím vytlouct z hlavy.
Jakmile se ale rozjedu, vidím před sebou zase jeho tvář a je mi jasné, že to nebude lehké. Možná to
bude ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala.
 9

Lancasterský sál v Savoyi je již plný lidí a já se na pár vteřin zastavím ve vstupu a přelétnu
pohledem tento krásný prostor. Lustry vynikají na pozadí světlounce modrých štukovaných stěn
a vrhají měkké světlo na slavnostně prostřené kulaté stoly, u nichž se mají usadit hosté. Před pódiem,
na němž se již scházejí hudebníci se svými nástroji, se nachází volná plocha určená jako taneční
parket – zřejmě to opravdu bude honosná slavnost. Což bych si za jiných okolností hezky užila,
pomyslím si lítostivě, takhle ale…
„Sophie! Tady jsi!“ Když uslyším Sarah, udiveně se otočím a ona mě rychle obejme a o krok
ustoupí, aby si mě uznale změřila. „Páni, vypadáš nádherně. Odkud máš ty šaty?“
„Z Říma,“ řeknu trochu rozpačitě a pohladím rudou, měkce splývavou šifonovou látku sahající mi
až ke kotníkům. Byla to spontánní koupě, protože se mi hrozně líbily, i když jsou dlouhé a hluboce
vystřižené a vlastně vůbec nejsou můj styl – obvykle nosím spíš střízlivé business šaty tlumených
barev, takže se nedivím, že je Sarah překvapená. Sama nevím, proč jsem se dnes rozhodla pro tyto
šaty. Možná proto, že je Savoy tak exkluzivní a ony se sem hodí. Nebo proto, že mi připomínají
Mattea. Když jsem je měla poprvé na sobě, spadla jsem mu v nich do náruče. Tak jsem se s ním toho
večera seznámila a pořád se ještě nedokážu rozhodnout, jestli to bylo dobře, nebo špatně.
„Vypadáš v nich úplně jinak,“ prohlásí Sarah, která má překrásné modré saténové šaty s bolerkem,
což perfektně zdůrazňuje její tmavě modré oči. Pátravě se rozhlédne kolem nás. „Tak co? Kde je
Matteo?“
Iritovaně zavrtím hlavou. „Vždyť jsem ti říkala, že nechce jít.“
„Ano, já vím. Myslela jsem, že si to třeba ještě rozmyslí,“ řekne Sarah se svým neotřesitelným
optimismem. „A co je s naším vždy připraveným Nigelem? Ten by přece jistě rád zaskočil.“
„Já jsem mu ale neříkala.“ A nejen kvůli tomu, že jsem neměla příležitost. Během celého týdne
jsem měla spoustu práce, což jsem využila i jako záminku, jak se Nigelovi klidit z dohledu. Ale
i kdybych ho potkávala častěji, neřekla bych mu, aby mě doprovodil. Můj vztah k němu se prostě
změnil, nedokážu jeho přátelství přijímat tak jako dřív, protože jsem si uvědomila, že pravděpodobně
nikdy nebudu moct dostát očekávání, které se za tím skrývá.
„Vidíš, teď přece jen dostáváš rozum,“ poznamená Sarah s úsměvem a já jí ho oplatím. Sice bych
toto rozhodnutí nenazývala rozumné, ale zřejmě bude férovější nedělat z Nigela náhradníka. Někdy se
možná ještě pokusím vrátit k našemu starému vztahu a za určitých okolností k němu můžu jednoho
dne přistupovat jinak než teď. Momentálně by to ale nemělo smysl, na to Matteo příliš ovládá moje
myšlenky a city.
Od toho rána po bouřce jsem ho ani neviděla, ani jsem s ním nemluvila, vím jen od táty, který si
s ním několikrát telefonoval, že s expertizou pokračuje dobře a že skoro celou dobu je na Ashbury
Hall. Nic víc nevím, což mě docela deptá, protože na něj stejně musím nepřetržitě myslet. Dnes však
ne, rozhodnu se. Dnes se nechám rozptýlit touhle slávou. Jinak se z toho zblázním.
„Kde je Grace?“ zeptám se Sarah, jelikož bych ráda pozdravila ústřední postavu dnešního večera.
Sarah ukáže směrem k pódiu. „Támhle stojí spolu s Jonathanem, vidíš je? U lidí z London Business
Association, kteří budou předávat ocenění. Jdi klidně za nimi, myslím, že bude ráda, když ji někdo
vysvobodí,“ sdělí mi Sarah.
 „Co budeš dělat ty?“ Byla bych radši, kdyby šla se mnou.
„Já půjdu do haly a počkám na Alexe a na otce. Měli by hned dorazit.“ Zářivě se usmívá. „Potom
ale hned přijdeme za vámi.“
Zatímco jdu za Grace, běží mi hlavou, že se Sarah vlastně vždycky takhle usmívá, když mluví
o svém muži. I po půldruhém roce manželství vypadá jako čerstvě zamilovaná, což jí momentálně
krutě závidím. Alex je skvělý chlap a je na nich opravdu vidět, jak jsou spolu šťastní.
A totéž platí i pro Grace a Jonathana, pomyslím si, když je vidím, jak stojí pod pódiem. Jonathan
vypadá jako obvykle naprosto dokonale. Je vysoký a snědý, černovlasý, a ještě k tomu celý v černém.
Už svou postavou působí impozantně, zatímco Grace je pravý opak – malá, křehká a narezle blond.
A přesto z nich na dálku vyzařuje, že k sobě patří. Možná je to způsobem, jakým se na ni dívá,
napadne mě, jako kdyby v této místnosti neexistovaly žádné jiné ženy. A když se usměje ona na něj,
celá jenom září – přesně jako Sarah, když je řeč o Alexanderovi.
Možná bych se taky tak usmívala, kdyby tu byl Matteo, prolétne mi smutně hlavou, ale pak tyhle
představy odeženu, protože mě bolí.
„Sophie! To jsem ráda, žes přišla!“ Grace přeruší rozhovor se dvěma staršími pány a vykročí
ke mně, srdečně mě obejme a já jí blahopřeju k úspěchu. „Ano, je to pro mě velká pocta,“ řekne
a spiklenecky se ke mně nakloní. „A hrozně vzrušující. Myslím, že takhle nervózní jsem byla
naposledy před svou svatbou.“
Zazubí se a já zase zjišťuju, jak sympatický je mi její přímý, otevřený styl. Samozřejmě vůbec
nevypadá nervózně, ale nádherně. Má zelené šaty se širokou splývavou sukní, která elegantně
podtrhuje její rostoucí břicho. Je v šestém měsíci a Sarah říkala, že těhotenství probíhá dobře. Zdá se
však, že jejího manžela její stav poněkud zneklidňuje.
„Nechceš se raději zase posadit?“ ptá se jí Jonathan poté, co mě pozdraví, a v jeho neobvykle
modrých očích se zračí starost. Grace se však jenom usměje.
„Já se cítím dobře. Opravdu,“ uklidňuje ho. „Já se dnes ještě nasedím dost a dost.“
„Ale doktor říkal…“
„Že máš taky trochu relaxovat,“ dokončí Alexander Norton, manžel Sarah, který k nám v tu chvíli
přistoupí a zazubí se na svého přítele. „Tou svou starostlivostí Grace jenom znervózňuješ, Huntere.“
„Počkej, až otěhotní Sarah. Potom si promluvíme,“ zabručí Jonathan, zatímco se Alexander zdraví
se mnou.
„Sarah přijde hned s Arthurem,“ oznámí a rozhlédne se. „A co ty, Sophie? Jsi tady sama? Nigel
s tebou nepřišel?“
„Ne,“ řeknu a překvapením se zarazím, když najednou ucítím na zádech něčí horkou dlaň.
„Se Sophií jsem tu já,“ pronese měkký hluboký hlas vedle mě a já zapomenu dýchat a nevěřícně
civím na Mattea, který se zničehonic zhmotní po mém boku a v klidu snáší, jak si ho všichni zvědavě
měří. S milým úsměvem se na mě podívá. „Doufám, že nemám velké zpoždění.“
V perfektně padnoucím tmavém obleku a bílé košili s motýlkem vypadá neskutečně dobře
a sebevědomě se na mě usmívá, jako kdyby si byl dokonale jistý, že mám radost, že ho vidím.
„Takže jste přece přišel, professore!“ zvolá Sarah, která se k nám v tu chvíli připojí a prolomí
zaskočené mlčení, do něhož jsme všichni upadli.
Pozdraví Mattea v italském stylu polibky na obě tváře a usměje se na mě s výrazem „copak jsem to
neříkala?“. To mě konečně probere z ochromení. Nic říct sice nemůžu, na to jsem opravdu ještě
v šoku, ale Sarah to naštěstí zpozoruje a ujme se představování.
Ostatní, hlavně Jonathan a Alexander, o něm chtějí vědět všechno možné a ptají se ho, ale já to
prakticky nevnímám, protože se pokouším pochopit, proč je tady – a rozhodnout se, co si o tom
myslet.
Moje tělo ví celkem dobře, co si o tom myslet, neboť Matteova ruka dál spočívá na mých zádech,
což mi ztěžuje dýchání. Je to instinktivní reakce na jeho blízkost, kterou nedokážu ovládat. Zbytek
mne však zuří. Moc zuří. Až tak, že můj úsměv je naprosto křečovitý, když se jdeme posadit ke stolu.
„Co tady děláš?“ zeptám se Mattea tiše, ale důrazně, když se s naprostou samozřejmostí usadí
vedle mě. Je tam pro něj židle, zřejmě se počítalo s mým doprovodem nebo byla pro někoho, kdo
nedorazil. Což je jeho štěstí, pomyslím si stále ještě rozzlobená, jak se tady zjevil doslova odnikud.
„Chtělas snad, abych tě doprovázel,“ odpoví, aniž by se přestal usmívat, a v jeho očích je hřejivý
třpyt, který mi znovu vezme dech a brání mi v udržení vzteku.
„A tys říkal, že nikam nejdeš,“ odseknu. „Co kdybych už měla náhradu?“
Zvedne obočí. „A máš?“
„Ne. Jenže to neznamená, že pozvání pro tebe stále platilo.“ Co si o sobě myslí, prostě si sem
takhle nakráčet?
„Mám tedy odejít?“
„Ne!“ Zhluboka vydechnu, protože jsem příliš zvýšila hlas a ostatní se na nás dívají. „Ne,“ zopakuji
tiše a v duchu se proklínám, protože se nedokážu rozhodnout, jestli ho mám praštit, nebo políbit.
„Zůstaň tady.“
Ten zatracený prevít mě zase nějak dokázal uvrhnout do naprostého chaosu. Moje hrdost a můj
rozum mi radí, ať ho okamžitě pošlu do pouště, zatímco moje srdce hlasuje pro to, abych nebyla tak
pomstychtivá a abych si nejprve vyslechla skutečné důvody, proč je tady.
Nemůžu se ho ale zeptat, protože zatímco číšníci servírují předkrm – salát z rukoly a vlašských
ořechů s karamelizovaným kozím sýrem –, vyptává se Sarah Mattea na stav expertizy.
Potvrdí, co mi už vyprávěl táta – že opravdu postoupil a dokázal vysledovat stopu obrazu až
do Itálie. Tím udělal důležitý krok, ovšem stále ještě chybí rozhodující důkaz, který ten obraz
jednoznačně spojí s Enzem – pořád ještě může pocházet od nějakého jeho současníka nebo žáka, což
by jeho hodnotu jednoznačně snižovalo.
„A kolik času ještě budete potřebovat, co myslíte?“ ptá se Sarah.
Matteo pokrčí rameny. „To závisí na dalším vývoji věcí,“ prohlásí záhadně a střelí po mně
postranním pohledem, který mi rozbuší srdce a ještě o něco víc mě zmate.
Během hlavního chodu si musíme vyslechnout několik funkcionářů a politiků, kteří nás tu vítají –
slavnost je totiž ve skutečnosti výročním plesem London Business Association s rekapitulací aktivit
za uplynulý rok. A potom jsou vyhlašovány ceny v různých kategoriích, což trvá až do dezertu. Teprve
po jídle je na řadě i Grace.
Porota podloží její volbu mladou podnikatelkou roku mnoha komplimenty, vychvaluje její
cílevědomost a její komplexní pochopení souvislostí stejně jako její sociální angažmá, které se vždy
projevuje v její práci.
Grace je dojatá, když přistoupí k řečnickému pultíku, aby poděkovala za ocenění.
„Vůbec nevím, co bych měla říct, kromě toho, že jsem velice poctěná, že jsem byla vybrána pro
tuto cenu. Správně bych tu nahoře ale neměla stát sama, protože za to, čeho jsem za poslední dva roky
profesně dosáhla, vděčím svému muži. To on mi dal šanci rozvinout svoje schopnosti a hodně jsem se
od něj naučila. Jsme v mnoha směrech dobrý tým a já doufám, že budeme moct ještě dlouho úspěšně
pokračovat jako doposud – přičemž náš příští společný projekt bude spíš soukromé povahy.“
S úsměvem si položí dlaň na břicho a se září v očích pohlédne na Jonathana, jehož výraz jasně
dokazuje, jak je na svou ženu pyšný.
Vykročí Grace vstříc a já jsem stejně dojatá jako mnozí hosté v sále, když ji sevře v náručí. Ty dva
toho hodně spojuje, i když jsou tak rozdílní, a mně zní hlavou, co Grace řekla. Taky mám pocit, že mě
a Mattea hodně spojuje, že jsme dobrý tým – nebo že bychom mohli být, kdyby to dovolil. Potvrzuje
to okolnost, že je tady dnes se mnou – anebo jde jen o nějakou další hru, kterou jsem zatím
neprokoukla?
Moje srdce se neptá na důvody, pokaždé se splašeně rozbuší, kdykoliv se náhodně dotkneme.
A vypadá to, že Matteo tyto příležitosti vyhledává. Často mi pokládá dlaň na záda, zatímco hovoří
s ostatními u stolu, otře se o moje koleno anebo se setkají naše prsty, když sáhneme po něčem
současně. Já pokaždé zatajím dech a topím se v jeho očích, cítím, jak mezi námi vždycky povyroste
napětí, až nakonec nedokážu rozlišit mezi bezmocným vztekem a vzrušením, které ve mně probouzí.
Musím s ním mluvit, ale tady to nejde, protože nevím, co by se stalo, kdybych to zkusila. Proto dál
funguju, usmívám se a odpovídám na dotazy, přičemž dokážu myslet jen na to, jak mám Mattea
blízko.
„Uf, tak jsem to zvládla,“ zasténá Grace, když se vrátí k nám ke stolu. „Myslela jsem, že umřu
rozrušením.“
„Zvládlas to báječně,“ ujišťuje ji Jonathan, ale pak se zatváří skepticky. „Předpokládám ale, že se
od nás čeká, že zahájíme tanec,“ řekne a ukáže na taneční parket.
„Ne, lituju.“ Grace nesmlouvavě zavrtí hlavou. „Myslím, že kdybych teď udělala jedinou otočku,
bude mi zle. To je to těhotenství.“ Vybídne pohledem přítomné. „Takže pokud chce někdo nutně
tančit, musíte začít vy.“
Alexander zareaguje okamžitě a vyzve Sarah, která ho s radostí následuje na parket, a já cítím, jak
mi po zádech přebíhá mráz, když vidím záblesk v Matteových očích.
„Půjdeš si zatancovat?“ zeptá se a já chci říct ne. Chci mu říct, ať táhne k čertu – nebo aspoň
do Říma. Místo toho ale vložím dlaň do jeho a on mi pomůže vstát. Jdu za ním před pódium, kde se již
shromáždilo několik párů. Hudba je klasická a konzervativní, a zrovna valčík. Srdce mi bije až v krku,
když mě Matteo uchopí a začne se se mnou pohybovat po parketu v rytmu pomalé, houpavé hudby.
Anebo se vznášíme? On je dobrý tanečník, vede mě lehce a suverénně a já na okamžik zapomenu, kde
jsme, obyčejně si užívám, jak cítím jeho tělo těsně u svého. Potom se ale zase napnu, bráním se
pocitům, které ve mně vyvolává, a snažím se dál se na něj zlobit. To se mi i podaří – když tu uslyším,
jak se tiše směje, a překvapeně zvednu hlavu.
Matteovy oči pobaveně blýskají. „Cara, jestli se budeš dál tvářit tak zuřivě, budou si lidé myslet, že
ti neustále šlapu na špičky.“
„Dobře, tak mi to vysvětli,“ řeknu, aniž bych mu oplatila úsměv, a cítím, že už dál nemůžu. Musím
to vědět. „Jak to, že jsi tady, Matteo? Myslela jsem, že to není dobrý nápad.“
Využije otočky, aby si mě přivinul ještě trochu těsněji.
„Však taky není.“
„Tak proč jsi přesto přišel?“
Chvilku nic neříká, potom dlouze vydechne, což zní skoro utrápeně. „Já nevím, Sophie. Asi proto,
že jsem tušil, že zase budeš mít na sobě tyhle šaty, ve kterých jsi mi připadala pekelně sexy, hned jak
jsi mi tam v Římě spadla do náruče. Protože před sebou stále vidím tvůj obraz, když se pokouším
soustředit na tu zatracenou expertizu. Protože se mi o tobě zdá. Protože mi chybíš.“
Jeho slova jsou jako balzám na moji pošramocenou duši a odnášejí vztek, kterého jsem se tak
zoufale držela, kamsi do nedohledna. Zůstává tu jenom touha – a naděje, na kterou jsem už vlastně
nechtěla sázet.
„Jak mám ale vědět, že to zítra budeš vidět stejně? Co když si zase vzpomeneš, že to s námi dvěma
nejde?“
 Dívá se na mě a já nedokážu jeho intenzivnímu pohledu uniknout, padám bez záchranné sítě
do zlatavých hlubin jeho očí.
„Ty teď opravdu chceš myslet na zítřek? Nestačí, když ti teď řeknu, jak moc po tobě toužím?“
Jeho hlas zní napjatě. Ztraceně. Prosebně. A mně se náhle vyjasní, že víc mi říct nedokáže. Mate
ho, co ke mně cítí. Možná by to celé chtěl ukončit, ale nedokáže mi odolávat. A to mě posiluje, vrací
mi to sebedůvěru, kterou jsem už ztrácela.
„Jak moc po mně toužíš?“ zeptám se a s bezdechým úsměvem přihlížím, jak jeho oči temní.
Nečekaně zastaví, což má za následek to, že do nás narazí vedlejší pár. Nechápavě se na nás dívají,
ale Matteo se o ně nestará a vleče mě pryč z parketu a razí nám cestu lidmi, kteří stojí mezi stoly
a baví se, jelikož večeře už skončila.
V předsálí, kde se nachází šatna, se Matteo krátce zastaví a rozhlédne se. Vypadá odhodlaně
a zarputile, a pak mě vleče do chodby vedoucí k toaletám, která nás skryje před očima šatnářky,
a natlačí mě na stěnu. Potom se jeho rty přitisknou na moje a on mě líbá zprudka a divoce – což má
zřejmě být odpověď na moji otázku.
Teprve po dlouhé době mě zase osvobodí a ztěžka opře své čelo o moje.
„Toužím po tobě tak moc, že bych ti to nejraději udělal přímo tady, i když by nám potom zakázali
vstup do sálu,“ řekne chraplavě a já se usmívám a cítím mravenčení, které se mi rozbíhá tělem
a zahání poslední pochybnosti.
Možná že je to ničivé, co ve mně Matteo Bertani vyvolává. Jenže je to taky silnější než já. Cítím ho
v ústech a chci víc, zvedám se na špičky a hledám jeho rty, líbám ho žhavě a svádivě.
Vím, že to, co tady dělám, je naprosto děsné – bez zábran se s někým líbat v chodbičce k toaletám
v luxusním Savoyi, to se přece nesluší.
Mně je to ale jedno, ne, dokonce se mi to líbí. Protože je to vzrušující a protože se úplně novým
způsobem cítím živá. Nechci přemýšlet a nechci být rozumná, nechávám se zaplavit touhou, proti
které marně bojuju celý večer – nebo možná už od chvíle, kdy jsem od Mattea před týdnem odešla.
Když mi zastrčí ruku za bedra, vyhladověle se k němu tisknu a vsunu mu prsty do vlasů. Odtrhne svoje
rty od mých a sjíždí po mém krku, líbá moje holá ramena.
„Zavolám taxi,“ zašeptá poté, co zvedne hlavu, a já přikývnu, i když skoro lituju, že jeden z nás má
ještě zbytek rozumu.
Hned v příští chvíli jsem za to však vděčná, protože o vteřinu později do chodby zahne nějaký muž
následovaný ženou. On si nás měří se zájmem, ona trochu zaraženě, protože je na nás zřejmě vidět, že
jsme se tu divoce muchlovali, takže mě Matteo vezme za ruku a vede mě zpátky k hale.
„Moje kabelka,“ řeknu bez dechu, když si vzpomenu, že má kabelka zůstala v sále. „A kabát.“
„Přinesu ji a omluvím nás.“ Matteo nečeká na odpověď a už je na cestě zpátky do sálu, zatímco já
si jdu do šatny pro svůj lehký večerní kabát. Neobléknu se ale a jen si ho přehodím přes ruku, protože
mi hoří tváře a je mi stále horko z Matteových polibků. Neklidně popocházím sem a tam – dokud mi
někdo nezaklepe na rameno.
Myslím si, že je to Matteo, a s úsměvem se otáčím.
Ale není to Matteo.
Je to Nigel.
 10

„Sophie! Takže jsi mou zprávu dostala? Už jsem myslel, že to bylo příliš narychlo!“ Jeho nadšený
výraz se rozplyne. „Proč jsi mi ale neřekla, že přijdeš?“
Hledím na něj jako na zjevení a nemám sebemenší tušení, o čem to mluví.
„Jakou zprávu?“
Nigel nechápavě nakrčí čelo. „Včera jsem ti v hlasovce nechal vzkaz a ptal se tě, jestli se mnou
chceš jít na výroční ples London Business Association. Proto jsi snad tady, nebo ne?“
Zavrtím hlavou. „Pozvala mě Grace, švagrová Sarah. Byla zvolena mladou podnikatelkou roku,“
objasním mu.
„Grace Huntingtonová?“ Zná ji přes Alexandera a Sarah a upřímně se diví. „V tom případě jsem ji
musel v programu přehlédnout.“ To ho štve – Nigel si zakládá na tom, že se nedopouští chyb –, ale
hned se otřepe. „No, tak aspoň není žádná tragédie, že mám kvůli té otravné schůzce zpoždění.
Kdybych ovšem věděl, že jsi tady, přeložil bych ji. Nějaký čas ale ještě máme.“ S naprostou
samozřejmostí mi položí dlaň na záda a chce, abych s ním šla do sálu. Já však zůstanu stát.
Je pro mě těžké říct mu to, protože vím, jak bude zklamaný. Nemůžu to však změnit.
„Nigele, jsem tady s Matteem. A jsme právě na odchodu.“
Zastaví se a hledí na mě. „Aha.“
Musí tuhle informaci nejprve strávit a chvilku mlčí, já na jeho výrazu vidím, jak mu to v hlavě
šrotuje. Kupodivu se ale rychle vzpamatuje a usměje se, i když dost nuceně. Asi ho napadl způsob, jak
tento problém vyřešit.
„Nemusíš s ním ale odcházet, ne? Pokud ještě zůstaneš, mohl bych tě představit pár lidem
z asociace, které dobře znám. Naše banka má se členy této organizace obchodní styky. Mohly by to
být pro Conroy’s zajímavé kontakty.“
Kontakty pro Conroy’s – velmi pádný argument. A opravdu o tom v první chvilce přemýšlím. Je to
jako reflex, kterého se nemůžu jen tak zbavit, jelikož už celé roky dělám všechno, co je dobré pro náš
aukční dům. Teď chci ale udělat něco sama pro sebe, takže zavrtím hlavou.
„Ne, já musím jít.“
Nigelův úsměv pohasne a posune ruku, kterou má položenou na mých zádech, o kousek dál na můj
bok, takže mě skoro obejme. Jeho tvář se ke mně těsně přiblíží.
„Proč jsi do toho Itala takový blázen, Sophie? Od té doby, co je tady, jsi jako vyměněná. On pro
tebe není ten pravý.“
„Myslím, že tohle je něco, co si můžu rozhodnout sama,“ řeknu a odtrhnu se od něj, vynutím si
odstup, protože mi je jeho blízkost nepříjemná.
„Takže to znamená, že už odcházíš? S ním?“ Nigel na mě upřeně hledí.
Přikývnu a odolávám jeho pohledu, registruju ten okamžik, v němž si definitivně uvědomí, že
Matteo obsadil místo, které by v mém životě rád získal on sám. Viditelně bojuje se vztekem
a zklamáním, ale jeho anglická zdrženlivost mu brání udělat mi na veřejnosti scénu, takže jenom
hlasitě zasupí.
„Sama musíš vědět, co děláš,“ procedí a odvrátí se, rázuje si to dál, aniž by se ještě ohlédl,
k lancasterskému sálu. Potká Mattea, který s mou kabelkou v ruce právě vychází zevnitř, ale prosviští
kolem něj bez pozdravu.
„Je ten chlap vždycky takhle nezdvořilý?“ diví se Matteo, když ke mně přijde a udělá totéž, co před
chvilkou Nigel: položí mi ruku na bok a přivine si mě k sobě. K němu se však nechám přitisknout ráda
a spokojeně vzdychnu. Matteo se přesto mírně mračí. „On tady byl celou dobu?“
Zavrtím hlavou. „Ne, měl nějakou schůzku v bance, takže dorazil až teď.“
„Tys věděla, že tu bude?“ Matteo mě pustí a měří si mě se zvláštním výrazem ve tváři. Jaksi
nedůvěřivě.
„Ne, to jsem nevěděla,“ odpovím. Mohla jsem si ovšem myslet, že Nigel bude na takovou akci také
pozvaný. Věděla bych to i jistě, kdybych si poslechla hlasovou schránku, protože jsem si všimla, že mi
volal a nechal tam nějaký vzkaz. Jenom jsem neměla náladu slyšet jeho hlas.
„A proč tak zuřil?“ vyslýchá mě Matteo.
Pokrčím rameny. „Chtěl, ať ještě zůstanu. Já chci ale radši jet,“ dodám a s úsměvem vsunu ruku
do Matteovy dlaně.
Chvilku nereaguje, jenom mě zkoumavě provrtává svýma neodolatelně krásnýma očima. Vracím
mu ten pohled a říkám si, nad čím tak dlouho váhá. Potom se ale usměje tím úsměvem, který mi sešle
vlnu žáru přímo do podbřišku, skloní se ke mně a políbí mě.
„Tak pojďme,“ prohlásí a mně po zádech přebíhá rozkošnické mrazení, zatímco scházíme
do honosné vstupní haly a pak otočnými dveřmi zamíříme ven, kde čekají dva černé londýnské taxíky.
Řidič toho prvního nám úslužně podrží dveře, posadíme se dozadu a Matteo sdělí svou adresu
v Chelsea. Přisunu se těsně k němu, potřebuju jeho blízkost naprosto nepostradatelně, a on kolem mě
ovine ruku. Pohltí mě jeho teplo a jeho mužná vůně, kterou bych poznala mezi tisíci, a já na chvilku
zavřu oči, když na spánku ucítím jeho rty.
„Bože, já tě tak chci, Sophie,“ řekne chraplavě těsně u mého ucha, takže ho slyším jen já, a vsune
ruku pod můj kabát, který mám složený na klíně. Když jsem si sedala, trochu se mi vykasala sukně
šatů a on ji posune ještě trochu výš, vklouzne dlaní mezi moje stehna. Okamžitě mě pohltí touha
a nemůžu se dočkat, až budeme na místě.
Zatím se však černý taxík natřásá městem a ty nekonečné minuty do Chelsea jsou pro mě jako
věčnost. Proto se zabořím hlouběji do sedadla a sunu pánev dopředu – dokud Matteo prsty nedosáhne
na hedvábnou látku mých kalhotek.
Jeho oči v pološeru planou a já se na něj usměju, když v nich spatřím otázku. Větší pobídku
nepotřebuje a v příštím okamžiku cítím, jak jeho prsty pomalu hladí mou ještě zakrytou štěrbinu.
Vzrušeně nasaju vzduch a rozevřu trochu nohy. Matteo se triumfálně usměje.
„Líbí se ti to?“ zašeptá mi do ucha a já přikývnu. Můj pohled automaticky zkontroluje řidiče. Mohl
by nás vidět, kdyby se podíval do zrcátka, ale on se stará jen o to, co se děje před autem, a zdá se, že si
nás nevšímá. Přesto mi přijde vzrušující myšlenka, že to děláme jemu na očích.
Matteo se ještě trochu předkloní a odhrne prstem rušivou látku mých kalhotek, takže mi po zátylku
a po zádech přebíhá nedočkavé mravenčení. Jeden bezdechý okamžik mu hledím do očí, v nichž se
zrcadlí touha, potom se jeho rty skloní k mým, a když mi jazykem vnikne do úst, zanoří současně prst
do mé zvlhlé skuliny.
Nemůžu zasténat, protože mě líbá, a nemůžu se ho dotýkat, protože oběma rukama držím kabát,
který před očima taxikáře skrývá to, co právě děláme. Proto jsem Matteovu laskání vydaná na milost
a můžu se pouze propadat do toho žhavého, všepohlcujícího pocitu, který se ve mně hromadil po celý
večer, a cítím, jak ztrácím kontrolu. Ne ale úplně. Zvládnu nesténat, nevydám ani hlásku, když
Matteův prst promne můj klitoris a mě náhle bez varování pohltí intenzivní orgasmus. Moje vnitřní
svaly se kolem něj sevřou a za víčky mi vybuchují hvězdy, zatímco se znova a znova otřásám a skoro
zoufale Mattea líbám, protože je to můj jediný ventil v tom přetlaku rozkoše, která mi zuří v těle.
Když to odezní a já zase vnímám realitu, odtrhnu se od jeho rtů a opřu svoje čelo o jeho, v duchu
zasténám, když ze mě vyklouzne a srovná moje kalhotky na místo.
Teprve pak zaregistruju důvod: jsme už skoro tam a taxík pomalu jede slepou ulicí kolem sevřené
řady velkých domů s prostornými předzahrádkami za kovanými ploty. Řidič už jen hledá udanou
adresu.
To snad ne, právě jsem se udělala v taxíku, pomyslím si a poživačně se usmívám, zatímco si
opírám hlavu o Matteovo rameno. Zřejmě bych si vedle takového muže měla zvyknout na sex
na netradičních místech. Reagujeme na sebe navzájem prostě příliš silně. Pokud to ale bude pokaždé
tak vzrušující, pak nemám nic proti.
Taxík zastaví a Matteo zaplatí řidiči, který nám zase podrží dveře a na rozloučenou se na nás
usměje. Zaznamenal něco z toho, co jsme dělali? Tato otázka mi nažene červeň do tváří, zatímco
Matteo otevře jednu z kovaných branek a vede mě za ruku ke dveřím, které odemkne.
„Jak dlouho bude tvá matka ještě pryč?“ zeptám se, když vstoupíme do tmavé chodby, protože se
v cizím domě cítím najednou nesvá. Matteo si však nedělá s ničím starosti a popadne mě do náruče,
jakmile za námi zaklapnou dveře.
„Nevím. Mají se vrátit brzo, ale ne dnes,“ odpoví a zvedne mě, nese mě po schodech nahoru
do ložnice. Je to evidentně pokoj, který používá za svého pobytu v Londýně, neboť na dveřích
od skříně visí na ramínku jeho košile.
Zlehka mě postaví na nohy. Nerozsvítil, ale světlo pouličních luceren, které proniká okny, osvětluje
místnost a já vidím na jeho tváři chtíč, když mě dál líbá.
Ještě ve mně doznívá intenzivní orgasmus, jsem z něho trochu ospalá, zatímco Matteova touha je
stále naléhavá. Cítím přes látku kalhot jeho erekci, ohmatám ji rukou a usměju se, když mi na rtech
zasténá.
Je dobrý pocit být žádaná. Opojný pocit. A není spravedlivé, aby mi způsobil tuto rozkoš a sám
strádal. Proto vyšlu ruce zase nahoru, shodím z něj sako, rozvážu motýlka a rozepnu mu košili, hladím
ho po nahé krásné hrudi s jizvou. Cítím se svobodná a odvážná. A chtěla bych mu dát, co dal on mně,
proto se spustím dolů, až před ním klečím na koberci, a rázně mu rozepnu opasek, stáhnu z něj
kalhoty, takže se proti mně vymrští jeho tvrdý penis a já ho stisknu celou dlaní.
„Sophie,“ zasténá Matteo, a když k němu vzhlédnu, jsou jeho oči potemnělé touhou.
Je to neuvěřitelně erotický okamžik, vidět ho nad sebou, vysokého, krásného a vzrušeného, a já
cítím, jak se můj chtíč znovu prudce vzmáhá, když se nakloním a nasunu rty na jeho žalud. Jeho
zemitá vůně a jeho chuť jsou opojné a já ho obkroužím jazykem. Dává mi to dokonalý pocit moci,
když s bezmocným zamručením zvrátí hlavu dozadu, jakmile ho začnu ve vláčném rytmu sát.
S rostoucí odvahou ho pojmu ještě hlouběji, cítím jeho ruku na svém zátylku, kde se mi zatíná
do vlasů. Krátkými přírazy mi vychází vstříc a já cítím na jazyku první slané kapky jeho esence,
vezmu do dlaně jeho varlata a jemně za ně tahám, až zase zasténá a zintenzivní své pohyby.
Představa, že ho můžu uspokojit ústy, mě vzrušuje a já chci, aby se udělal. Proto dál zvyšuju tempo
a spokojeně si všimnu, jak jeho dech ztěžkne a jak se stále víc napíná.
„Už to dlouho nevydržím,“ vyrazí chraplavě a zřejmě to myslí jako varování, ale mě to jenom
pobídne. Chytím ho jednou rukou za bok, nepolevím, dál saju, až se jeho ruka pevně zatne do mých
vlasů a prudce se zachvěje. „Bože,“ zasténá a já slyším v jeho hlase směsici zoufalství a triumfu, když
jeho sémě proudí do mých úst. Nemůžu už dávat, už jen přijímám, ale užívám si to, vychutnávám si,
že tentokrát jsem to já, kdo ho vysvobozuje.
Matteo se ještě jednou zachvěje, ale neuvolní se, přitáhne mě k sobě vzhůru, drží mě za paže a zase
mě líbá.
„Tos nemusela dělat,“ řekne a já slyším v jeho hlase překvapení, vidím v jeho očích úžas. Tiskne
mě k sobě a já se na jeho hrudi usmívám, cítím bušení jeho srdce, které se pomalu zklidňuje.
Ještě před pár týdny bych to asi opravdu neudělala. V Matteově náruči jsem ale někdo jiný.
Mnohem svobodnější. A mnohem, mnohem zranitelnější.
O tom však nemůžu dál přemýšlet, protože Matteo mě pustí a spěšnými pohyby ze sebe strhá
zbytek oblečení. Tají se mi dech, když přede mnou stojí nahý, a já po něm mimoděk natáhnu ruku,
musím se ho dotknout. Moje prsty jako o své vlastní vůli najdou širokou jizvu na jeho hrudi
a přejedou po ní. Je to jako reflex, jako kdyby mě magicky přitahovala, a skoro čekám, že mě zarazí
a zakáže mi se ho tam dotýkat.
Doposud to bylo tabu, něco, čeho jsem si nesměla všímat, jako kdyby ho ta rána stále bolela. Teď
mi to však dovolí a já v jeho očích marně pátrám po odmítavé tvrdosti, která se v nich jinak objevuje
často. Jenom se mu hřejivě blyští a já odolávám jeho pohledu, zatímco dál zkoumám nerovnosti toho
bledého pruhu na kůži.
Byly to střepy, co ho zranilo, když propadl skleněnými dveřmi. To mi v Římě vyprávěla jeho
babička – ale ne jak se to stalo a proč o tom nechce mluvit. Vím jenom, že ta zranění byla tak hluboká,
že se ocitl na rozhraní života a smrti, a cítím, jak se ve mně plíží chlad, když si představím, že mohl
zemřít.
Patří k němu, tahle jizva, pomyslím si a ráda bych se ho na ni zeptala. Mám ale strach, že bych
zničila ten pocit blízkosti. Chci si raději vychutnat tuto novou důvěrnost.
Když moje prsty dospějí k jeho krku, přesunu obě ruce přes jeho ramena a zkřížím mu je za krkem.
Matteo vydechne a přimáčkne mě k sobě, a když se dotknou naše klíny, cítím přes látku šatů, že je už
zase tvrdý. S překvapením shlédnu dolů – a pak zpátky k němu vzhůru. S úsměvem pokrčí rameny
a políbí mě.
„Jsi jako nějaká siréna, Sophie. Když se mě dotkneš, jsem ztracený. Nedokážu ti odolávat, a už
vůbec ne v těchto šatech.“
„Tak mi je konečně svlékni,“ řeknu a nedočkavě se usmívám, když moji pobídku okamžitě vyplní.

***

Probudí mě jasné světlo procházející oknem. Nebo je to možná skutečnost, že ležím měkce uložená
na Matteově rameni a tulím se k němu. Ještě hluboce spí, jak poznám z jeho pravidelného dechu, a tak
zůstanu prostě ležet a myslím na celou uplynulou noc. Byla jako dlouhý vzrušující sen, který mi
vyčaroval úsměv na tváři, a já se nechci pohnout a vstát, protože se bojím, aby se na světle
nerozplynul.
A pak to uslyším zase – tiché pípnutí mého mobilu, které mohlo být také důvodem, proč jsem se
probudila. Opatrně zvednu hlavu a otočím se, vyhlédnu přes okraj postele. Moje kabelka leží na zemi
u nočního stolku a já si zhluboka povzdechnu, protože to vlastně nechci udělat. Jenže jsem prostě
zvyklá na to, že musím být kdykoliv k zastižení, takže se nevydržím nepodívat, kdo mi píše. Proto se
natáhnu a zvednu kabelku, vytáhnu z ní mobil a podívám se na displej. Zpráva od táty.
Musím s tebou okamžitě mluvit. Přijď do kanceláře.
To je na jeho poměry neobvykle strohý a razantní vzkaz a mně se úplně sevře žaludek. Nejde
o žádnou katastrofu a nejde ani o mámu – v tom případě by mi rovnou volal a taky by neseděl
v kanceláři. Na tom, že pracuje v neděli, není nic neobvyklého, to dělá často – mě ovšem znepokojuje,
že se mnou chce mluvit osobně. Co má tak důležitého, že mi to nemůže napsat nebo říct po telefonu?
 Zvědavost mě vyžene z postele.
Odkulím se od Mattea co nejtišeji, abych ho nevzbudila. Když chci ale vstát, sevře se jeho ruka
kolem mého zápěstí a stáhne mě zpět na postel.
„Snad už se nehodláš vypařit?“ zeptá se hlasem ještě zastřeným spánkem a tázavě mě pozoruje.
Vybaví se mi, jak jsem se takhle vyplížila po naší první společné noci a že se mu to vůbec nelíbilo. Ta
vzpomínka mě trochu rozveselí.
„Chtěla jsem tě nechat spát. Musím do kanceláře.“
„V neděli?“ Vráska mezi jeho obočím se ještě víc prohloubí.
„Táta mi poslal esemesku. Potřebuje se mnou nutně mluvit,“ vysvětlím.
„Vrátíš se ale, až skončíte?“
Šťastně přikývnu, a když ho políbím, zapomenu na chvíli, že všechno zdaleka není tak jednoduché,
jak to právě zní. Než si ovšem začnu zase lámat hlavu s tímhle, musím zjistit, co se děje ve firmě,
takže se s těžkým srdcem odtrhnu od Mattea a posbírám svoje věci. Odejdu vedle do koupelny
a přemýšlím, jestli se mám osprchovat, ale pak to odložím. Stejně musím nejdřív domů a převléknout
se, protože takhle vyparáděná před tátu nepředstoupím. Takže se jen rychle opláchnu, upravím si vlasy
a obleču se.
Je to trochu zvláštní, jet ve večerních šatech ranním Londýnem, a uvědomuju si, že jsem to ještě
nikdy nezkusila. Nikdy jsem ještě neodešla z párty s nějakým chlapem, protože mě prostě přemohl
chtíč, aniž bych se starala o příští ráno. Tyhle věci se mi stávají teprve od té doby, co jsem potkala
Mattea, a trochu mě vyvádějí z konceptu, protože jsou tak nezvyklé. Stejně se mi to ale líbí.
V Lennox Gardens vletím rychle pod sprchu a pak se obleču jako způsobná mladá dáma: do černé
sukně a hedvábné halenky. Když však ve svém Mini vyrazím známou trasou na King’s Road, stejně
není nic jako obvykle. Tělo mě příjemně bolí a moje rty jsou od všech těch polibků lehce oteklé. Stále
Mattea cítím, když s bušícím srdcem vystoupím a jdu do aukční síně, a nevím prostě, jestli mě to
zneklidňuje, nebo moc, moc těší.
Táta sedí ve své kanceláři a zvedne oči, když vejdu. Na rozdíl ode mě se neusmívá a provrtává mě
tvrdým pohledem, který okamžitě zažene můj úsměv.
„Co se stalo?“ zeptám se a nedokážu skrývat náhlou nervozitu. Sednu si do křesla pro návštěvy.
„Volal mi Nigel,“ prohlásí bez odboček a jeho hlas zní vyčítavě. „Říkal, žes byla včera s Matteem
Bertanim na plese London Business Association a žes s ním poměrně brzo odešla.“
Nigela to zřejmě drsně zasáhlo, když kvůli tomu volal tátovi. Stejně mě ale štve, jak si dovoluje
tátu okamžitě zalarmovat. Jemu do toho přece vůbec nic není a tátovi taky ne.
Dívám se tátovi do očí a přikývnu. „Přesně tak.“
„A jelikož jsi ráno nebyla u sebe v bytě, předpokládám, že jsi u něj zůstala přes noc?“
Jsem totálně zaskočená, že se mě ptá takhle zpříma, ale na druhou stranu nejde o nic, za co bych se
musela stydět. Takže znovu přikývnu. Pak se ale musím ovládnout, abych sebou polekaně neškubla,
když se táta prudce nakloní a se vztekem rudnoucími tvářemi na mě vyvalí oči.
„Zatraceně, Sophie! Tys snad přišla o rozum?“
 11

Chvilku mi trvá, než se vzpamatuju.

„Tati, jsem dospělá,“ připomenu mu. „Nemusím se ti zodpovídat z toho, s kým trávím svoje noci.“
Otec založí paže na hrudi a dál zuří. „Jenomže jsem si myslel, že víš, v jaké jsme situaci. Co asi
poví lord Ashbury, až se dozví, že máš poměr s mužem, na jehož objektivitu spoléhá? Nebude jeho
posudku věřit.“
Zlobně zavrtím hlavou. Kolikrát mi ještě budou připomínat, jak nemožný je můj vztah s Matteem?
„Nedozví se to. A stejně by to nehrálo roli. Matteo je objektivní, tati. Jedině pokud na sto procent
zjistí, že ten obraz je od Enza, tak to tak napíše.“
„Tak to mě opravdu uklidňuje.“ Z tátova hlasu odkapává jízlivost. Takto rozzlobeného jsem ho
ještě nezažila. Tedy ne na mě. „Sophie, snad ti nemusím vysvětlovat, jak neuvěřitelně neprofesionální
to je od tebe i od něj. A ohrožuje to Conroy’s.“ Že jsem ochotná tohle riskovat, ho hrozně žere, tváří se
málem nevěřícně. „Nemůžeme si dovolit otřást důvěrou lorda Ashburyho v signora Bertaniho. Pak už
svoje podezření okamžitě zveřejní. A ty víš, co to bude znamenat.“
Ano, to vím, pomyslím si a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vím ovšem taky, co bude znamenat pro
mě vzdát se Mattea.
„Lord Ashbury se nic nedozví, tati. Budeme opatrní.“
Tátovy rty vypadají jako tenká bledá linka, protože to asi není řešení, které by se mu líbilo.
„Opravdu? Tak opatrní jako včera večer? Ne, Ashbury se nic nedozví, protože tu aféru ukončíš.
Okamžitě.“
Pár vteřin se na sebe díváme a já si uvědomím, že ve svých pětadvaceti jsem s ním ještě konflikt
podobného druhu nevedla. Vždycky jsme tvořili tým, táhli jsme za jeden provaz a měli jsme jen jeden
společný cíl: prosperitu Conroy’s. To je tátův životní úkol a byl i můj a já jsem ho chtěla splnit. O tom
jsme se nikdy nemuseli dohadovat. Teď je mi v tom najednou těsno, v tomhle korzetu, do kterého se
z nějakého důvodu už nevejdu. Neměla jsem problém, dokud v mém životě neexistovalo nic
důležitějšího. Teď je to ale jinak, takže založím ruce na hrudi a zavrtím hlavou.
„Ne.“
Táta přimhouří oči a pár okamžiků na sebe civíme přes desku stolu, poprvé jako protivníci a ne
jako spojenci. V tomto směru ale neustoupím, ať si říká, co chce, a on to zřejmě vycítí, protože je to
on, kdo odvrátí pohled jako první a povzdechne si. Když se na mě zase podívá, je jeho obličej velice
vážný.
„On zase odjede, Sophie. Doufám, že si to uvědomuješ,“ řekne a vysloví to, čeho se stále ještě
bojím. Tohle ovšem slyšet nechci.
„Jednoduché to jistě nebude,“ uznám, „ale my najdeme řešení.“
Táta zavrtí hlavou a do očí mu zase vstoupí zlostný výraz. „Probuď se, dítě. Ten člověk není
partner pro tebe. Všechno jsem si o něm vyhledal. Nehledě na jeho nepopiratelné odborné kvality
a zásluhy je to playboy. Kdoví kolik let už neměl žádný pevný vztah. Opravdu si myslíš, že se kvůli
tobě změní?“
Jeho slova mě zraňují a urážejí. „Ty si vážně myslíš, že si nedokážu udržet chlapa? Pěkně děkuju
za takovou lichotku,“ rozčíleně odseknu a vyskočím z křesla, odejdu k oknu, protože potřebuju odstup.
 „Ale já nemyslím tebe, já myslím jeho. Nebudeš s ním šťastná, Sophie.“
Vztekle se otočím. „A jak to můžeš tak dobře vědět? Vždyť ho vůbec neznáš, tati.“
„To je pravda,“ přizná. „Jenomže mám zkušenosti, které mi říkají, že to s ním a s tebou nemůže
dopadnout dobře. Jenom riskuješ, že budeme mít s lordem Ashburym ještě větší problémy –
a riskuješ, že velmi zklameš Nigela. Opravdu chceš kvůli tomu chlapovi riskovat vztah s Nigelem?“
Překvapeně na něj zírám. Tohle je ten skutečný důvod, proč tak vyvádí?
„Já s Nigelem nemám žádný vztah,“ uvedu ho na pravou míru. „Je to kamarád, nic víc.“
„Což je velká škoda,“ řekne táta. „On by byl pro tebe ten pravý, Sophie. A on tu zůstane, až Matteo
Bertani bude zase v Římě plést hlavy jiným ženám.“
Hlasitě zafuním a nenapadá mě nic, co bych na to řekla. A otec si okamžitě ještě přisadí.
„Buď přece rozumná, Sophie. Nepouštěj se do věci, která všechno zničí,“ naléhá na mě, ale já jen
vrtím hlavou. Tentokrát totiž máme velice rozdílné představy o tom, co je rozumné.
„K čertu s tím!“ Moje neústupnost ho znovu rozčílí. I on teď prudce vstane od stolu a zajede si
rukou do vlasů. „Co je to s tebou? Takovou tě vůbec neznám.“
Ztěžka polknu. „A znáš mě ještě vůbec, tati? Každopádně tedy nemáš potuchy, s kým jsem
šťastná.“
Ke své hrůze zjišťuju, že se mi do očí derou slzy. Rychle zamrkám a povzbuzuju se, abych
neukázala žádnou slabinu. Před otcem nechci brečet, i když mě jeho despekt a chybějící porozumění
hrozně zraňují.
„A proto ani nebudeš rozhodovat o mém životě,“ sdělím mu a jsem sama překvapená, jak rázně to
zní. „Já Conroy’s neuškodím, na to se spolehni. Ale s kým budu, to je moje soukromá záležitost.“
Otec je evidentně zaskočený mou nesmiřitelností. On ale taky neustupuje.
„Sama musíš vědět, co děláš. Jen doufám, že nebude příliš pozdě, až se konečně probereš a zjistíš,
že jsem měl pravdu.“
„To se uvidí,“ prohlásím a chopím se své tašky, protože za těchto okolností mu už nemám co říct.
Když sedím v autě a jedu zpátky do Chelsea, honí se mi hlavou jeho slova. Teď, když se už
nemusím hájit, musím uznat, že mě nejen rozzuřilo, ale i ranilo, jak tvrdě na mě dorážel. Na mém
rozhodnutí se však nic nemění.
Jak se táta může takhle stavět na Nigelovu stranu, aniž by Matteovi dal vůbec šanci? A jak se Nigel
opovažuje poštvat proti mně mého otce?
Už si nedokážu zpřítomnit ty přátelské city, které jsem k němu chovala, jsem úplně paf z toho, jak
se po mém návratu do Londýna chová. Zřejmě jsem totálně podcenila představy, které měli on a můj
táta o tom, jaký ideální pár bychom s Nigelem byli. Ti dva zřejmě počítali s tím, že mi musejí dopřát
jen trochu času, a abych byla úplně upřímná, já jsem to kdysi viděla taky tak. Jenomže to bylo dřív,
než jsem zjistila, že pouze přátelství a porozumění mi nestačí. Že by mému vztahu s Nigelem pořád
chybělo něco, co jsem našla u Mattea.
Stále ještě nevím, jestli to s ním může fungovat líp, ale jak si tak jedu nedělní Chelsea, cítím se
dobře jako už dlouho ne. Srdce mi natěšeně buší, nebe je modřejší než jindy a slunce zářivější. Jsem
šťastná, říkám si a užívám si ten opojný pocit, který sílí tím víc, čím víc se blížím k Matteovu domu.
Okamžitě najdu parkovací místo, což ve své euforii považuju za šťastné znamení, a s úsměvem
pospíchám ke správnému domu.
Když ale zazvoním, neotevře mi Matteo, ale nějaká hnědovlasá žena v meruňkovém kostýmku. Je jí
asi šedesát a já ji okamžitě poznávám, protože jsem několikrát viděla její fotku, když jsem
na internetu zjišťovala vše o Matteovi. Je to Matteova matka Harriet Sandersonová.
„Ach, vy musíte být Sophie! Pojďte dál, prosím,“ řekne a přívětivě se usměje. Já jsem přesto
najednou úplně zaražená, protože jsem nečekala, že tu Matteo nebude sám.
„Já ale nechci rušit,“ řeknu. „Nevěděla jsem, že už jste zpátky, paní Sandersonová.“
„Nemohla jste to vědět, protože jsem se rozhodla včera večer, že chytím první letadlo do Londýna.“
Rezolutním gestem mě pozve dál do domu. „A říkejte mi Harriet,“ dodá ještě, zatímco jdeme
do obývacího pokoje v přízemí.
Zatím znám jen horní část domu – Matteovu ložnici a koupelnu, abych byla přesná –, takže se
zvědavě rozhlížím. Potvrzuje se mi dojem, který jsem si udělala už prve, když jsem to tu letmo
obhlédla při odchodu. Vše je zařízeno velice vybraně. Žádné experimenty, žádný mix stylů, spíše
konzervativní a ucelený celkový dojem svědčící o tom, že majitelé domu kladou důraz na styl a mají
dostatečné prostředky k tomu, aby svoje představy realizovali na vysoké úrovni. I zde visí na stěnách
obrazy a mně okamžitě padne do oka, že se jedná skoro výhradně o anglické malíře. S jedinou
výjimkou – nad sedačkou visí obraz s výjevem z maloměsta s hezkou bílou kostelní věží čnící
do modrého nebe a překrásnou hrou světla a stínů na budovách, které zvýrazňují opuštěnost
liduprázdné ulice.
„To je Edward Hopper,“ řeknu s překvapením a jdu blíž, abych si obraz pořádně prohlédla. Harriet
jde s úsměvem se mnou a také se na něj zahledí.
„Patří Normanovi – mému muži. Je sice Kanaďan, ale zbožňuje americký realismus.“ Uznale se
na mě podívá. „Máte dobré oko – ale pracujete přece pro aukční síň, je to tak? Matteo mi o tom
vyprávěl,“ sdělí mi. „Dáte si šálek čaje?“
„Ano, ráda.“ Přikývnu a vrtá mi hlavou, co jí ještě její syn vyprávěl. „Kde je vlastně Matteo?“
„Telefonuje nahoře s nějakým svým studentem v Římě. Něco důležitého, co se zřejmě protáhne,
takže mě požádal, abych vám nabídla čaj a byla na vás moc milá, pokud přijdete,“ vysvětluje Harriet
a spiklenecky se usmívá, což je mi sympatické.
Představovala jsem si ji úplně jinak, říkám si, když je v kuchyni. Nějak tvrdší. Nekompromisní.
Možná kvůli tomu, že jsem si myslela, že z ženy, která nechá tři děti v Itálii, aby dál žila v Anglii,
musí vyzařovat tvrdost. Tím se zřejmě dokazuje, že takové úvahy jsou klišé a že měl Matteo pravdu:
Asi měla svoje důvody a já bych ji neměla soudit, pokud tyto důvody neznám.
„Váš manžel nepřiletěl?“ zeptám se, když přijde s čajem z kuchyně a postaví tác na stolek před
sedačkou, na které mi nabídla místo.
Povzdechne si. „Ne, bohužel. Musí zůstat ve Vancouveru, zřejmě až do července. Jeho obchodní
záležitosti se nedaly vyřešit tak rychle, jak jsme doufali. Musela jsem se tedy vrátit bez něj. Mám tu
zasedání výboru, které nemůžu zameškat. A také jsem si nechtěla nechat ujít příležitost vidět se
s Matteem, když už je jednou v Londýně.“ Nalije čaj a usadí se do křesla naproti, prohlíží si mě se
stejným zájmem jako já ji. „Je hezké, že se vám ho podařilo přesvědčit, aby sem přijel.“
Významně se usměje a mě mimoděk napadne, kolik toho asi ví o mém vztahu s Matteem.
„Pomáhá nám s jedním velice důležitým posudkem na pravost obrazu,“ řeknu jenom.
„Ano, to vím.“ Zvážní a pokývá zvolna hlavou. „Nepříjemná situace. Ničeho se ale nebojte – pokud
je někdo schopen dokázat, že ten obraz pochází od Enza, pak je to Matteo.“
„Rád slyším, že mi tolik věříš,“ řekne Matteo, který v tu chvíli vejde do pokoje, načež se moje
srdce okamžitě rozbuší jako splašené.
Je oblečen ležérněji než včera, má na sobě košili v teplém tónu hnědé a béžové kalhoty –
kombinaci, která extrémně hezky ladí s jeho vlasy a očima. Rukávy košile má vykasané – takový jeho
zvyk – a při pohledu na jeho svalnaté, silné ruce mi vyschne v ústech. Je to teprve chvilka, co jsem
vedle něj ležela v posteli, a snadno si ho umím představit celého nahého – ale možná si to
v přítomnosti jeho matky nebudu představovat moc intenzivně.
 Harriet však evidentně moje obdivné pohledy k Matteovi nijak nevadí, protože když se na ni zpátky
otočím, pozoruje mě a Mattea s blahosklonným úsměvem.
„Dáš si taky čaj? Nebo raději kávu?“ zeptá se Mattea.
„Čaj,“ odpoví a ona vstane a jde do kuchyně pro další šálek, čehož Matteo okamžitě využije, aby
ke mně přišel a dal mi rychlý polibek. Pak se posadí vedle mě.
Hezky voní, čerstvě a mužně a hrozně přitažlivě a já na chvilku opřu hlavu o jeho rameno. Víc si
nedovolím, i když bych mu ráda dala najevo, jak jsem ráda, že jsem zase u něj. A on to zřejmě cítí
podobně, podle toho, jak se na mě omluvně podívá.
„Matka stála z ničeho nic ve dveřích, sotva jsem se oblékl a šel ti nachystat snídani,“ řekne.
„Chtěla mě překvapit, takže předem nezavolala.“
Usměju se na něj. „Ještě štěstí, že tě nechtěla překvapit včera večer.“
Oči mu zajiskří touhou. „Teď mi včerejší noc raději nepřipomínej. Jinak to pro mě nebude žádné
pohodové pití čaje,“ odpoví se sexy úsměvem, který ještě víc vybičuje moji touhu po něm, takže ho
prostě musím ještě políbit nehledě na nebezpečí, že nás u toho přistihne jeho matka.
Mattea však její přítomnost nijak neznervózňuje. Naopak. Je úplně v pohodě, a když se naše oči
setkají, pátrám v nich marně po tom odmítavém výrazu, kterého jsem se už naučila bát. Proto mu
oplatím úsměv z celého svého srdce.
„S kýms tak dlouho telefonoval?“
„Se Sebastianem,“ odpoví a k mému překvapení mi položí paži kolem ramenou. „To je jeden
z mých studentů a já jsem ho pověřil, aby provedl rešerše ohledně Enza v Bibliothece Hertziana,
vzpomínáš si?“
Zamyslím se a přikývnu. Volal někomu, když se tenkrát Sarah zastavila na Ashbury Hall, protože si
právě vzpomněl na další archiv v Římě, který stál za prozkoumání. Nevěděla jsem, že to má být
Bibliotheca Hertziana, ale byl to rozhodně dobrý nápad. Tento renomovaný vědecký institut se, pokud
vím, zabývá italským uměním poantické doby a jedním z těžišť jeho výzkumů je i renesance, tedy
období, kdy tvořil i Enzo.
„Narazil na něco?“
„Ano, možná. Právě vyhodnocuje vybrané materiály a dá mi vědět, až bude hotov. Budeme pak
aspoň vědět…“
Matteo nedokončí větu, protože v tu chvíli se do pokoje vrátí jeho matka. Tu ruku však nechá
na původním místě, dál mě drží kolem ramen, což matce neujde. Usmívá se ale, jako kdyby to byla ta
největší samozřejmost.
„Norman lituje, že nemohl přiletět se mnou. Rád by tě viděl. Nestává se přece často, abys nás tady
navštívil,“ prohlásí, zatímco Matteovi nalévá čaj. Potom si zase sedne.
Matteův pohled sjede ke mně. „Je možné, že se tu v budoucnu vyskytnu častěji,“ oznámí matce
a mně se rozbuší srdce.
To zní jako nějaký plán, pomyslím si a rozlije se ve mně hřejivý pocit, který se projeví úsměvem,
který patří jenom Matteovi.
Zvonění telefonu mě donutí přerušit náš oční kontakt. Není to mobil nikoho z nás, ty vyzvánějí
jinak, tohle musí být pevná linka.
Harriet vstane a jde do kuchyně, odkud se vyzvánění ozývá.
„To bude Norman,“ poznamená. „Ještě jsem se mu neozvala a asi chce vědět, že jsem v pořádku
dorazila.“
Když odejde z místnosti, zahledím se zase na Mattea, pohroužím se do jeho zlatavých očí, které
přitahují ty moje, a zdá se mi, že v jejich hlubinách nacházím něco, co tam předtím nebylo. Všechno
bude dobré, pomyslím si a natáhnu krk, abych ho znovu políbila.
Harriet se však vzápětí vrací. Úsměv z její tváře zmizel. „Chce s tebou mluvit lord Ashbury,“ řekne
a podává Matteovi přenosné sluchátko. „Prý se ti dá dovolat jen do hlasové schránky.“
Matteo se ohlásí a poslouchá, co lord Ashbury říká. Moc toho není, protože vzápětí přikývne.
„Ano, samozřejmě. Okamžitě vyrážím.“
Potřese hlavou a vstane.
„Co se děje?“ ptám se stísněně a srdce mi buší, když se na mě Matteo podívá. Jeho oči totiž zrcadlí
znepokojení.
„Chce se mnou mluvit, teď hned. A s vámi taky, říkal, že už volal do vaší síně a pozval na Ashbury
Hall i tvého otce.“
„Proč?“
Matteo pokrčí rameny. „To neříkal. Zdá se ale, že máme problém.“
 12

„Co se jenom mohlo stát?“ ptá se mě otec, když čekáme, až Mallory přijde otevřít masivní
vchodové dveře Ashbury Hall.
Vím, že je děsně nervózní a napjatý, a proto mu odpouštím, že mi tuto otázku pokládá po tisící.
Nejpravděpodobnější důvod bude asi ten, že se lord Ashbury dozvěděl o mém poměru s Matteem
a chce vysvětlení. Docela se toho sama bojím, i když jsem si cestou v autě snažila nepřipouštět, že by
tohle mohl být důvod, proč nás svolal.
„Jestli ztratí k Bertanimu důvěru, co potom?“ Táta se na mě vyčítavě podívá, ale já se s ním
nehodlám o čemkoliv dohadovat.
„Nejprve bychom měli zjistit, v čem je vůbec problém,“ odpovím chladně a jsem pořád naštvaná,
protože on prostě nemůže nechat mě a Mattea na pokoji.
Na druhou stranu dobře vím, jak je důležité tvářit se před lordem Ashburym jako seriózní,
prověřený tým aukční síně Conroy’s. Proto jsem po tom telefonátu okamžitě vystartovala
do kanceláře, abych mohla přijet společně s tátou. Nakonec jsem raději řídila, protože on vypadal
naprosto nesoustředěně.
Taky mám samozřejmě starosti a přála bych si, aby byl Matteo s námi. On však byl rychlejší a jeho
Alfa už stojí před panským sídlem.
„Jeho lordstvo vás očekává v modrém salónu,“ oznámí nám Mallory, když nám otevře – zase
ve své staromódní livreji.
Jdeme za ním a mlčíme, takže už zdaleka slyšíme rozčílené mužské hlasy pronikající přes zavřené
dveře modrého salónu. Jeden z nich patří Matteovi, ale ten druhý není lorda Ashburyho, a když
Mallory otevře dveře, aby nás uvedl, vidím, že v místnosti je skutečně ještě třetí muž.
Táhne mu asi na padesátku a je o hodně menší než Matteo a lord Ashbury. Jeho hnědé vlasy jsou
na temeni značně prořídlé a má malé černé oči, které útočně srší na Mattea, tyčícího se před ním.
„Nemůžete to ale s konečnou platností dokázat,“ říká právě kousavě. „Protože tento obraz
nenamaloval Enzo. A to nyní…“
Zmlkne a otočí hlavu k nám stejně jako Matteo a lord Ashbury. Všichni tři mlčí, zatímco Mallory
svědomitě ohlašuje náš příchod a pak se tiše vzdálí.
„Dobře, že jste tady,“ pronese lord Ashbury, ale v jeho tváři můžeme číst, že tady není dobře vůbec
nic. Působí rozčíleně, jako kdyby už nevěděl, co si má myslet. Dokonce už u něj nevidím ani to
nepřátelství, které nedokázal zastřít, když u nás byl naposledy, spíš se zdá, že je toho na něj příliš.
„Toto je můj přítel Arnold Highcombe,“ představí nám toho třetího muže. Zachytím Matteův
pohled, kterým mi sděluje, že ani on není nadšený, že se zase musí osobně střetnout s mužem, o němž
nemá valné mínění.
A kdybych se měla spolehnout na první dojem, tak i mně je Highcombe krajně nesympatický. Sice
se teď usmívá, ale přitom si mě měří hodnotícím pohledem, kterým mi zůstane viset příliš dlouho
na prsou, což ve mně budí přání ostentativně ho ignorovat, ale to bohužel nejde. Highcombe je totiž
jednoznačně důvod, proč si nás lord Ashbury zavolal.
„Arnold mě přesvědčil, že ten obraz nemůže pocházet od Enza.“ Vysloví to váhavě, jako kdyby sám
ještě nebyl stoprocentně přesvědčen. „Proto jsem vás požádal, abyste přijeli,“ pokračuje.
„S okamžitou platností chci odstoupit od koupě a očekávám, že mi bude navrácena plná kupní cena.
Pokud na to nepřistoupíte, podám trestní oznámení.“
Táta se zhluboka nadechne a zachovává rozvahu. „To je sice velmi politováníhodné, protože jsme
se přece shodli, že vyčkáte na expertizu od signora Bertaniho. Ale,“ prohlásí a v jeho hlase je znát
náznak úlevy, „vzhledem k situaci to možná bude nejlepší řešení.“
„Ach, myslíte, pane Conroyi?“ vmísí se Arnold Highcombe. „Je docela pozoruhodné, jak pohotově
se z této věci chcete vyvléknout. Zřejmě předpokládáte, že se tím celý případ smete ze stolu?“ Zavrtí
hlavou. „To my nepřipustíme. Od začátku jsem Robertovi říkal, že je neobvyklé, abyste mu ten obraz
odprodali před aukcí. Na tom je jednoznačně něco podezřelého. S vašimi machinacemi je proto konec.
K vaší smůle jsem se velice intenzivně zabýval nejen materiální stránkou – mám jako kunsthistorik
také svědomí. Můžu doložit, že se zde jednoznačně nejedná o originál od Enza, a odborný svět se musí
o vašich nekalých postupech dozvědět.“
Takže o tohle tady běží, pomyslím si a cítím, jak se mi stahuje žaludek. Highcombe evidentně
hledá příležitost, jak se veřejně pasovat na ochránce umění, a jeho přítel Ashbury mu tím Enzem
poskytl dokonalou šanci.
„Otázka je,“ pronese Matteo klidným hlasem, v němž ovšem vibruje vztek, který se projevuje
i v jeho tváři, „které interpretaci přiloží odborná veřejnost větší váhu – vaší, nebo mojí?“
To sedlo a Highcombe na něj zlostně zasrší pohledem.
„Pokud mohu soudit, vy žádnou interpretaci předložit nemůžete. To je ten problém,“ prohlásí.
„Kromě toho já nehodlám oslňovat žádné vědce. Zde se jedná o podvod a já myslím, že to by se
milovníci umění měli dozvědět, aby náhodou nedůvěřovali podvodným obchodním partnerům.“
V jeho očích se zračí nepokrytá hrozba, a tím se vyplňuje noční můra aukčního domu Conroy’s.
Highcombe hodlá jít s touto aférou do novin a je jasné, že si na ní smlsne nejenom bulvár. Zděšeně se
dívám na tátu, který tam stojí jako solný sloup, a pak zase na Mattea a hledám u něj pomoc, protože
mi chybí slova.
Ten mě však nevnímá, vytáhl z kapsy mobil a sleduje displej, což mě tedy dost irituje. A taky mě to
rozzuří. On si snad bude v klidu číst textovky? Pokud tím chce vyprovokovat Highcomba, tak se mu to
daří, protože jeho černá očka se ještě víc zúží.
„Nemáte k tomu co říct, Bertani?“ zeptá se jízlivě, a když Matteo nereaguje, přelétne jeho pohled
ke mně. „Robert měl hned zpočátku požádat mě, ať zhotovím expertizu. Ušetřili bychom si ztracený
čas a nepříjemnosti.“ Z jeho hlasu je znát, jak moc ho žere, že lord Ashbury, který možná jeho
odborným znalostem tak úplně nevěří, jeho pomoc nejprve odmítl a vyžádal si Mattea. To ovšem
neřeší náš problém a ani nám momentálně neprospívá, že Matteo vystoupil z diskuze a jde k psacímu
stolu, kde mezi knihami a papíry leží jeho notebook. Otevře ho a zapne.
„Omluvte mě, musím se podívat na něco důležitého,“ zabručí s pohledem upřeným na displej, což
nás všechny popuzuje – hlavně tátu. Už takhle není Matteovi přátelsky nakloněn a já vidím na jeho
tváři, jak se mu zdá Matteovo chování nemožné – zrovna teď.
Highcombovi však zřejmě přichází velmi vhod, že mu Matteo přenechává pole, takže se samolibě
usmívá. Chce ještě něco říct, ale já ho předběhnu, otočím se na lorda Ashburyho a znovu na něj
apeluji.
„Samozřejmě vám vrátíme kupní cenu, ale nechcete si to všechno ještě v klidu promyslet? Sám jste
přece říkal, jak signoru Bertanimu důvěřujete. Proč mu tedy nechcete dopřát čas, který potřebuje?
Není jistě nutné obracet se tak rychle na tisk.“
Pohled našeho bývalého stálého klienta těká po místnosti. Ani jemu se zřejmě představa mediální
aféry nezamlouvá, což je možná důvodem, proč vypadá tak nervózně. Útočné řeči svého přítele ovšem
taky ignorovat nemůže a zřejmě v tuto chvíli neví, komu věřit.
„Čekám již příliš dlouho,“ řekne. „Potřebuji konečně odpovědi. Arnold si je jistý, že toto není
Enzo, a jeho argumenty zní přesvědčivě. Pan Bertani tvrdí opak, ovšem zcela jistý si není.“ Pokrčí
rameny. „A kdo ví, jak dlouho jsem vám už neprávem důvěřoval. Zřejmě je potřeba tuto věc
doopravdy rozkrýt.“
Dlouze vydechnu a podívám se na tátu, který mi můj zoufalý pohled oplatí. Je totiž jedno, co
uděláme, stejně to pro nás dopadne špatně. I kdybychom ten prodej stornovali, bude to lord Ashbury
považovat za přiznání viny a zničí naši pověst. A pokud místo toho budeme čekat a trvat na dokončení
expertizy, dá volnou ruku svému příteli a my se třeba už zítra dočteme v novinách, že Conroy’s nejsou
důvěryhodným aukčním domem. Tak nebo tak: je nepravděpodobné, že Arnold Highcombe bude
mlčet, on se totiž úplně třese na něco, co bude moct nabídnout tisku.
To už se zřejmě nedá změnit, což chápe i táta. Smutně si povzdychne a zavrtí hlavou, ale podvolí se
neodvratnému. „Tedy dobře. Jak jsem právě říkal, můžete nám ten obraz samozřejmě vrátit,“ prohlásí
poraženě.
„Být vámi, tak bych to nedělal, lorde Ashbury.“ Matteo, který celou dobu mlčel, zvedne oči
od svého počítače a dívá se na nás. „Zcela jistě budete litovat, pokud se toho obrazu vzdáte.“ Ukáže
na displej. „Můj student mi právě poslal kopii fragmentu jednoho dopisu, ve kterém je váš obraz
zmiňován. Šlo evidentně o práci na zakázku, kterou Enzo namaloval pro jednoho spřáteleného
mecenáše.“ Na rtech mu pohrává spokojený úsměv. „To, co tady máte, je pravý Enzo, lorde Ashbury.
A ještě ke všemu rarita. To otevře ve vnímání jeho díla zcela novou perspektivu.“
Lord Ashbury a Highcombe na Mattea nevěřícně hledí, zatímco táta a já nemůžeme uvěřit svému
štěstí.
„A tohle ten váš student docela náhodou zjistil právě teď, ano?“ Arnold Highcombe kvůli novému
poznatku zuří a nechce ho přijmout. „Nic nemáte, je to všechno lež!“
Matteo se však nenechá vyvést z klidu a chladně opětuje pohled rozčíleného muže.
„Brzy se zjistí, kdo tady lže,“ řekne. „A není to nic, co by mě napadlo právě teď – toto byl chybějící
dílek, po kterém jsem pátral od samého začátku. Vždyť víte, jak to chodí, když pátráte po původu díla.
Nikdo nedokáže předvídat, jak rychle najde patřičné odkazy.“
„Ale…“ Arnold Highcombe lapá po vzduchu, tento nečekaný obrat je na něj trochu moc. „Ten
motiv je pro Enza naprosto netypický!“ Zřejmě jeho hlavní argument, proč malba nemůže pocházet
od tohoto malíře.
„Přesně tak. Na tom jsem také klopýtl. I to lze vysvětlit,“ odvětí Matteo. „Objednán byl portrét, ale
Enzo se rozhodl, že na obraze zachytí i sebe – na znamení, jak moc se cítí zavázán zadavateli, který
byl zároveň jeho přítelem. Proto ten název. A měl štěstí, neboť jeho přítel byl nadšený, nebo to
alespoň v tomto dopise Enzovi tvrdí.“ Pokývá hlavou. „Už je mi taky jasné, proč si nikdo tyto
informace nespojil. Kus dopisu totiž chybí, a pokud si tento fragment někdo přečte a nezná obraz,
myslí si, že jde pouze o přátelství těchto dvou mužů. Teprve ve spojitosti s obrazem vyplyne skutečný
význam – a máme tu důkaz, který jsme hledali.“
Arnold Highcombe vrtí hlavou. „Tohle si právě teď vymyslel, Roberte.“
Výraz lordovy tváře se však změnil, působí mnohem otevřeněji, jako kdyby se mu ulevilo stejně
jako tátovi a mně.
„Mohu ten dopis vidět?“
Matteův úsměv není určen pouze lordu Ashburymu, ale i mně. Ukáže na displej. „Prosím.“

***
 „Moc mě to mrzí.“ Lord Ashbury se na nás dívá poněkud zkroušeně. Sedíme ještě v pokoji s krbem.
„Už jsem si ale skutečně nebyl jistý, komu mám věřit. Arnold argumentoval přesvědčivě a já jsem si
opravdu myslel…“
„Nemusíte se omlouvat,“ ujišťuje ho táta, ze kterého stále čiší obrovská úleva. „Měl jste svaté
právo požadovat stoprocentní jistotu.“
„Ale přesto – měl jsem vědět, že Conroy’s jsou bezúhonní,“ pokračuje lord Ashbury v omluvách
a usměje se i na mě a na Mattea.
Arnold Highcombe nás již opustil, poroučel se rychle a zamlkle poté, co nám Matteo ještě jednou
předložil všechny výsledky své práce. Oficiální to pochopitelně bude teprve tehdy, až napíše svůj
posudek, ale po tomto souboru důkazů už nikdo nemůže pochybovat, že obraz Amici namaloval Enzo.
Vytáhli jsme hlavu z oprátky, pomyslím si a zase si zhluboka oddechnu. Teprve ve chvíli, kdy nás
vysvobodil tou dobrou zprávou, jsem si plně uvědomila, jak moc mě ta záležitost tížila.
A teď už je opravdu všechno zase dobré, protože Matteo nejenom zachránil naši pověst, ale vrátil
nám i důležitého zákazníka.
Lordu Ashburymu jsou jeho křivá nařčení totiž velmi trapná. Nechce nás nechat odejít, poručí
Mary přinést ještě další čajové pečivo a nepřestává nás ujišťovat, jak moc ho mrzí, že nás neprávem
podezříval.
Jsem sice ráda, že je všechno zase v pořádku, ale stejně si připadám jako na trní. Nejraději bych už
šla. Je utrpení mít Mattea tak blízko, a přesto si od něj udržovat odstup, a pokaždé, když se naše oči
setkají, vidím, že on se cítí podobně. Pokaždé mě polije žár i chlad a musím klopit oči, protože se
bojím, že na mně bude vidět, co se mi honí hlavou. Táta a lord Ashbury jsou však naštěstí příliš
zabráni do svého hovoru, než aby si něčeho všimli, a Rebecca, které by pravděpodobně nic neuniklo,
tu není.
„Myslím, že bych měl jet,“ oznámí Matteo nečekaně a vstane. „Moje matka se dnes ráno vrátila
z Vancouveru a já bych rád strávil zbytek dne s ní.“
Táta a lord Ashbury, kteří už dokonce vtipkují o tom, že táta měl Enza raději rychle vzít zpátky,
aby pak mohl uspořádat obrovskou aukci, zvednou překvapeně oči.
„Ale jistě. Už tak jsme vás zdrželi dost a dost,“ řekne lord Ashbury a mně se sevře srdce, protože se
mi vůbec nelíbí představa, že teď Matteo odjede.
On se však zjevně nehodlá poroučet sám.
„Jestli chcete, můžu vás svézt, slečno Conroyová,“ řekne a rozpustilé jiskřičky v jeho jantarových
očích vyšlou můj žaludek na jízdu po horské dráze. Musím nejprve vydechnout, aby moje odpověď
nevyzněla nedočkavě.
„Kdyby vám to nevadilo, tak bych to uvítala,“ prohlásím a vstanu.
„Myslel jsem, že pojedeš se mnou.“ Otec to řekne s úsměvem, ale já vidím varovný výraz jeho
tváře, který však bez mrknutí oka ignoruju.
„Ty se ale ještě určitě zdržíš, tati.“ Lord Ashbury přikývne, jednoznačně ho v tom zdržení chce
podpořit. „Na mě ještě doma čeká práce, takže bych se už opravdu měla vydat na cestu.“ Pokrčím
rameny. „Takhle to bude pro všechny pohodlnější.“
Lord Ashbury mi přispěchá na pomoc i slovy. „Ano, zůstaňte ještě, Josephe.“
Táta ustoupí, ale je na něm vidět, že mu není vhod nechat mě odejít s Matteem. Což mě namíchne.
A zklame. Opravdu jsem si myslela, že projeví uznání nad tím, co pro nás Matteo právě udělal. Kromě
toho už o naší serióznosti nemůže být nejmenších pochyb a nezáleží, jestli vyjde najevo, co mezi
mnou a Matteem je.
Když ale o chvíli později s Matteem kráčíme chodbou ke vstupní hale, zapomenu na všechno
a dokážu myslet jenom na to, jak moc toužím po tom, abych s ním mohla být sama. Ve skutečnosti
bych se ho chtěla dotknout nebo ho políbit teď a tady, ale Ashbury Hall se najednou personálem jenom
hemží. Vždycky se před námi někdo vynoří a dokonce i venku na nádvoří dva muži zasypávají výmoly
ve štěrku a zvědavě nás pozorují.
Proto si úplně oddechnu, když Matteo sjede z příjezdové cesty a konečně odbočí na silnici.
„Zastav,“ řeknu a on sjede na krajnici. Nad korunami stromů ještě vyčnívají věže Ashbury Hall,
takže moc daleko nejsme.
„Z domu je sem ještě vidět,“ upozorní mě Matteo, ale mně je to jedno, zaklesnu mu paže kolem
krku a stáhnu ho k sobě.
„To bylo naprosto velkolepé. Tys to dokázal!“
Zavrtí hlavou. „Měl jsem prostě štěstí. Kdyby mi Sebastiano okamžitě neposlal, co vypátral, asi
bych Highcomba už nezastavil.“
S úsměvem se dál nakláním, až se moje rty ocitnou těsně u jeho.
„Jenomže jsi zastavil. To bylo neuvěřitelné,“ zašeptám a políbím ho, usmívám se, když cítím, jak
mě svírá v náručí.
Chci mu ukázat, co pro mě znamená, že nás právě zachránil. Co on pro mě znamená. Moje srdce
přetéká citem, ale slovy neumím vyjádřit, jak je mi blízký a jak se rázem cítím v bezpečí, že on je
jediný, s kým můžu být někdy doopravdy šťastná. Potřebuji ho, chci ho, nejraději teď hned
a skutečnost, jak vzrušující je pro mě představa, že bych to s ním mohla dělat tady, za bílého dne
v autě zaparkovaném na krajnici, dokazuje víc než všechno ostatní, že jsem mu propadla tělem i duší.
Je to všepohlcující a současně i trochu děsivý pocit, ale vložím to všechno do polibku, který opětuje
tak vášnivě, že zasténám, když se ode mě nakonec odtrhne. V jeho úsměvu se nachází nové přísliby,
záře, která ohřívá všechno v mém nitru.
„Sophie, já…“
Nechá větu nedokončenou, protože v tu chvíli zapípá můj mobil na znamení, že mi přišla esemeska.
S dlouhým povzdechem se odlepím od Mattea a vytáhnu tu zatracenou věc z kabelky, jen proto, abych
si hned vzápětí přála, abych to neudělala. Ta textovka je totiž od Nigela.
Myslela jsem, že se po tom malém excesu už neozve, takže se dívám, co chce.
Omlouvám se za tu hádku. Rád bych tě viděl.
Nigel.
Odkliknu zprávu a zamračeně schovám mobil. Nejsem si úplně jistá, jak si to mám vyložit,
každopádně ale vím jistě, že já ho vidět nechci.
„Něco důležitého?“ zeptá se Matteo, když se k němu zase otočím. Zavrtím hlavou.
„Ne, vůbec ne,“ řeknu a chci zpátky do jeho náručí. On mě ale zastaví.
„Vážně musím za matkou – čeká na mě. Dlouho jsme se neviděli.“
No ovšem, pomyslím si a na vnitřní oheň ve mně padne zklamání jako mokrá plachta. I když jeho
přání chápu, štve mě. Proč je najednou tak rozumný? Až donedávna to přece byla moje role. A podle
tónu, jakým to říká, ho už dneska asi neuvidím. To si nemůžu nechat líbit.
„Tak přijď večer ke mně,“ navrhnu. „Něco uvařím, ano?“
V duchu už plánuju, co všechno budu potřebovat na perfektní menu. Naštěstí má Waitrose u nás
za rohem v neděli otevřeno až do večera. A co se týče dezertu, tak mám už stejně velice konkrétní
představu.
Matteo se na mě dívá a mně se zdá, že v jeho očích zase rozeznávám ten stín, to váhání, z něhož se
mi strachem svírá srdce.
Dál se však usmívám.
 „O něco bys přišel, vážně,“ upozorním ho. „Mám totiž v úmyslu svést tě nejlepšími rib eye steaky,
jaké jsi v životě ochutnal.“
Vypadá tak vážně, že si na chvilku myslím, že mě vůbec neposlouchá. Potom ale dlouze vzdychne
a skloní se ke mně, zase mě políbí.
„Na tobě je svůdné úplně všechno, Sophie Conroyová,“ řekne a jeho úsměv je sexy, ale i trochu
rezignovaný, skoro jako kdyby na tom mělo být něco znepokojivého.
„Takže přijdeš?“ ptám se, protože takhle si souhlas nepředstavuju.
Přikývne a znovu nastartuje, vrátí se na silnici. „Teď nemůžu říct ne, že?“
Zadumaně si ho prohlížím a říkám si, jestli by chtěl říct ne. Jeho úkol tady je splněn, brzy se vrátí
do Říma.
Zase ale přijede, to říkal, uklidňuju se. Musí se vrátit, protože nic jiného si vůbec nedokážu
představit. A protože mu tenhle odjezd příšerně ztížím.
Dál si plánuju menu na dnešní večer a zaháním tím nepříjemný pocit, který ve mně vyvolává
Matteův ostražitý pohled.
 13

Když přijdu k tátově kanceláři, jsou dveře zavřené a jako pokaždé, když tohle vidím, pocítím
směsici vzteku a zklamání, která mě nepříjemně tíží v žaludku. Tyhle dveře totiž nebývaly nikdy
zavřené. Tedy rozhodně ne pro mě. Že jsou teď zavřené, má být nějaký vzkaz, projev distance v našem
vztahu. Jistěže spolu mluvíme o práci a probíráme nutné záležitosti, to jinak nejde. Když však
nepočítám tohle, táta se ode mě odtahuje, protože se mu nelíbí, že jsem nezměnila svůj názor ohledně
Mattea a vzpírám se proti tomu, co on považuje za správné. A chce, abych to pocítila.
Od naší poslední výměny názorů jsme o tomto tématu už nemluvili, zřejmě proto, že táta dobře ví,
že moje odpověď by zůstala beze změny. Prostřednictvím drobností, jako jsou například zavřené
dveře, mi dává najevo, jak moc se zlobí. Mě to štve a jenom to posiluje moje odhodlání neustoupit.
A taky jsem z toho smutná, protože bych si přála, aby pro mě měl větší pochopení.
Je to tak zbytečné, pomyslím si, když klepu. Momentálně totiž všechno ostatní funguje skvěle.
Největší radost mám z mámy, která je na tom tak dobře jako už dlouho ne. Vlastně jsem ji ještě nikdy
nezažila tak v pohodě. Chodí pravidelně na sezení k doktoru Jenkinsovi, ke kterému si vybudovala
důvěru jako k žádnému lékaři před ním, a užívá léky. Má pozitivní přístup – a je úplně jiný člověk.
Jako kdybych konečně zase měla matku, a na rozdíl od otce nemá nic proti Matteovi, právě naopak.
Stále se na něj vyptává a zdá se, že se jí zamlouvá, že jsem tolik s ním.
V obchodě by to snad taky ani nemohlo klapat líp. Poslední aukce byly velice úspěšné, hlavně
Roaring Twenties, což je zásluha Simona Boswella. Navzdory tátovým instrukcím jsem mu
s organizací dala volnou ruku a on zvládl svůj křest ohněm bravurně, přesně jak jsem očekávala.
Simon má pro nás cenu zlata a já bych ho u nás ráda zaměstnala, než nám ho vyfoukne konkurence.
Táta ale reaguje vyhýbavě, když toto téma načnu, nechce se mu o něm ani přemýšlet – zřejmě proto,
že jde o můj nápad a že bych měla víc času na Mattea, kdyby Simon převzal část mých povinností.
Matteo doposud pracoval na expertize, ale ta je teď hotová a nadešel čas, kdy se prostě musí něco stát.
„Dále,“ houkne táta zevnitř a já otevřu dveře a vejdu.
„Máš chvilku? Ráda bych s tebou mluvila,“ řeknu poněkud škrobeně a kromě zlosti cítím i lítost, že
se s ním nemůžu bavit jako dřív.
Táta ukáže na křeslo pro hosty. „Jistě. Zrovna se mi to hodí, taky jsem s tebou chtěl mluvit.“
Překvapená jeho přívětivým výrazem se posadím.
„Právě volal lord Ashbury,“ sdělí mi. „Stále se nám pokouší vynahradit ty nepříjemnosti ohledně
Enza, a proto nás doporučil svým obchodním partnerům z Ameriky. Někteří z nich sem přespříští
týden přiletí na nějaký kongres a projevili velký zájem o aukci starých mistrů. Představ si to: šest
nových zákazníků, kteří jsou přinejmenším stejně zámožní jako lord Ashbury. To je něco, že?“
Celý se rozzáří a já musím jeho úsměv opětovat.
„To je bezva, tati.“ Opravdu je to skvělé. „A vděčíme za to Matteovi, že to takhle dopadlo,“
připomenu mu a skoro čekám, že se jeho tvář zakaboní – jako většinou, když zmíním muže, který je
pro mě tak důležitý. Teď však táta působí spíš zamyšleně, dokonce se i trochu usměje.
„To jsem nikdy nepopíral, Sophie. Odborně si signora Bertaniho velice vážím. Málokdo by
vypracoval expertizu v tak krátké době a tak neprůstřelně. Stále nad tím žasnu a Conroy’s mu bude
děkovat navěky.“
 Takové uznání bych od něj nečekala, ale přichází mi právě vhod, protože pro to jsem tady.
„To bys mu mohl zopakovat i osobně. Dokončil totiž expertizu a chceme zajít někam na jídlo,
abychom to trochu oslavili. Mohl bys jít taky.“
Je to pokus, jak ty dva trošku sblížit. Ten je však taky odsouzen k nezdaru, neboť tátův úsměv
pohasne až na nepatrný zbytek, který na jeho rtech setrvává patrně jen proto, že mě nechce odmítnout
nezdvořile.
„To bohužel nepůjde,“ řekne. „Jsem domluvený na oběd s Nigelem.“
Spolknu svoje zklamání a odolávám jeho pohledu. „Mohl bys ho zrušit.“
Táta pokrčí rameny. „Stejně dobře můžeš ty odřeknout signoru Bertanimu a jít se mnou
a s Nigelem.“
„Ne,“ odseknu, protože on dobře ví, že nic takového neudělám. A protože mě bolí, jak je děsně
paličatý. „Tati, záleží mi na tom.“
„Mně taky, Sophie.“
Zlostně zavrtím hlavou. „Proč jsi tolik proti Matteovi? Proč nedokážeš přijmout, že jsem s ním
šťastná?“
„Protože ti to nevěřím, proto. Naopak, já si myslím, že kvůli němu budeš velice nešťastná. Ztratilas
kontakt s realitou, co ho znáš, nechceš vidět, že sem nezapadá. Byl to krásný sen, zcela jistě. Jenomže
je načase odložit růžové brýle a dostat zase rozum.“
„Možná ale nechci být rozumná,“ prohlásím. „Možná se mi víc líbí být nerozumná.“
„Myslel jsem, že jsme oba na příkladu tvé matky velmi názorně zjistili, kam to vede, když se
člověk nedokáže ovládat.“ Tátův hlas je ostrý a jeho pohled vyčítavý a obojí mě zraňuje.
„Co by bylo podle tebe rozumné? Mám si vzít Nigela? Tohle ty chceš?“
„V každém případě by to bylo mnohem rozumnější než vztah s tím Italem. Nigel a ty máte tolik
společného. Máte základ, na kterém se dá stavět – pokud mu dáš šanci místo toho, aby ses
projektovala do něčeho, co nemůže fungovat. Přál bych si, abys to pochopila.“
Zavrtím hlavou, protože vidím, že to nikam nevede. Táta neustoupí, lhostejno, co udělám. A i když
mě to mrzí – znovu už to zkoušet nebudu. Beze slova vstanu a jdu pryč.
Ve své kanceláři se svalím do křesla a zavřu oči, připadám si vnitřně rozervaná.
Poslední dny jsem prožívala jak v radostném opojení. Po té návštěvě na Ashbury Hall minulý týden
v neděli Matteo přijel ke mně domů a zůstal a od té doby se mnou tráví každou volnou minutu.
Ukazuju mu svůj Londýn, hospody a kavárny stranou od davů turistů a galerie a muzea, které jsou
podle mě obzvlášť zajímavé. A on mi ukazuje, jak moc mě zbožňuje, miluje mě často se skoro
zoufalou prudkostí, jako kdyby se mě stále nemohl nabažit. Díky skutečnosti, že oba víme, že se brzy
musíme rozloučit – na nějakou dobu –, je náš společný čas ještě drahocennější. Je to ale jiné než
v Římě. Tehdy jsem si myslela, že nemám šanci být doopravdy s ním. Teprve teď jsem připravená to
zkusit, protože vím, jak moc ho chci ve svém životě, jak hrozně se cítím, když není u mě. A jsem si
jistá, že Matteovi se vede stejně, i když nikdy není konkrétní, když se o tom bavíme.
Nebude to snadné, to oba víme, a právě proto bych si přála, aby mě táta podpořil. Pokud si ale
myslí, že se Mattea vzdám jen proto, že jemu se nehodí do krámu, že nechci být místo toho s Nigelem,
tak to se plete, řeknu si a snažím se zapomenout na nepříjemnosti tím, že se pustím do hromádky
nevyřízené pošty, která mi leží na stole. Chci ji vyřešit, než dorazí Matteo, aby mě vyzvedl na ten
oběd.
Když ale o půl jedné – v dohodnutý čas – skončím, on tu ještě pořád není. To mě udiví, protože on
se nikdy neopozdí. Jelikož nebere ani mobil, nezbývá mi než čekat. Proto s otráveným vzdycháním
píšu ještě nějaké faktury a snažím se zaplašit neklid, který se mě zmocnil.
 Ten mě opustí teprve za deset jedna, když konečně někdo zaklepe na moje dveře a já se s úlevou
usměju – jen proto, abych o vteřinu později zase zvážněla, když se dveře otevřou.
„Nigele!“
„Ahoj, Sophie,“ řekne a zůstane stát váhavě ve dveřích, jako kdyby si nebyl jistý, jestli ho pustím
dál.
Od té roztržky v Savoyi jsme se jen jednou krátce potkali v kanceláři, ale to jsem se mu rychle
vyhnula a někam jsem odjela. Už mu ani neodepisuju na esemesky, které mi den za dnem posílá
a které mají všechny stejný obsah: že ho ta hádka mrzí a že se mnou potřebuje mluvit. Což bude
zřejmě i důvod, proč teď stojí ve dveřích mé kanceláře.
Já s ním ale mluvit nechci. Není už co říct, snad jenom, že mi nemůže dát to, co chci.
„Nepůjdu s tebou a tátou na oběd, pokud se mě chceš zeptat na tohle,“ oznámím mu, ale on jenom
zavrtí hlavou a vejde do místnosti.
„Chtěl jsem ti jenom dát tohle,“ řekne a podává mi černou složku, kterou přinesl.
„Co je to?“
Pokrčí rameny. „Dal mi to signore Bertani. Potkal jsem ho na parkovišti, když jsem přijel.
Předpokládám, že je to ta expertiza, na které pracoval.“
Udělá se mi nevolno, když od něj vezmu složku a s bušícím srdcem ji otevřu. Skutečně je to zpráva
s výsledky rešerší k Enzovi, ale já přesto nechápu, proč mi ji přináší Nigel a ne Matteo.
„A kde je teď?“
Nigel pokrčí rameny. „Řekl, ať ti to dám, a odjel.“
Zavrtím hlavou, protože tohle nedává smysl.
„Ale… proč?“
Nigel zvedne ruce. „Netuším. Zdálo se mi, že pospíchá.“
V mojí hlavě zavládne chaos a po zádech se mi šplhá chlad. Tohle mi přece k Matteovi vůbec
nesedí. Proč posílá tu expertizu zrovna po Nigelovi? A proč odjel, když jsme byli domluvení na oběd?
Jediné logické vysvětlení je, že se muselo stát něco, co mu zabránilo jít dovnitř, takže okamžitě
popadnu mobil a zase mu zkouším volat. Zase jenom hlasová schránka.
S roztřesenými koleny vyskočím od stolu a prosmýknu se kolem Nigela ven z kanceláře.
„Sophie! Počkej!“ volá za mnou, ale já na něj vůbec nedbám.
„Řekni tátovi, že musím odjet,“ štěknu přes rameno a už jsem venku. Z King’s Road k domu
Matteovy matky mi to trvá jen několik minut, ale to bohatě stačí, abych si cestou v hlavě přehrála
nejhorší hororové scény a katastrofické scénáře, které se mohly přihodit tady v Londýně nebo v Římě.
Harriet tu dnes není, má zasedání výboru, které potrvá celý den, jak se Matteo zmínil. Nevím ale,
kde jinde bych ho měla hledat, takže prostě doufám, že je tady. A mám štěstí, jelikož jeho Alfa
parkuje na chodníku přímo před domem, tedy způsobem, jakým se tu parkovat nesmí. Rychle si najdu
místo na zaparkování a běžím zpátky k domu, zvoním, jako kdyby hořelo, protože se mi nervozitou
snad rozskočí srdce.
Když mi ale Matteo přijde otevřít, nepůsobí nijak rozrušeně. A ani znepokojeně. Jeho tvář je jako
z kamene, když mě pouští dovnitř, což ještě zvyšuje moji zmatenost.
„Co se děje?“ ptám se a hledím vyjeveně na kufr a dvě tašky stojící v chodbě. Jsou to jeho věci, má
všechno sbaleno. „Nigel říkal, žes byl u nás. Proč jsi odjel? Měli jsme se přece sejít.“
„Musím se vrátit,“ odvětí stroze a zvedne kufr a tašku s notebookem a odnáší je do auta.
Běžím za ním stále totálně zmatená. „Stalo se něco?“
Moje fantazie pracuje na plné obrátky. Má neodkladnou schůzku na univerzitě? Nebo se něco stalo
s jeho babičkou, které je přes osmdesát a má slabé srdce?
 „Ne.“ Otevře kufr auta a naskládá věci dovnitř, pak bez úsměvu projde kolem mě zpátky do domu.
Nebo tedy chce, protože já ho chytím za loket a donutím ho zastavit.
„Ty chceš prostě odjet zpátky do Říma? Teď?“ Nechápu to, jenom celá vykolejená hledím do jeho
tváře, na níž spočívá mrazivý výraz. Mrazivý a odmítavý.
„Expertiza je hotová,“ řekne, jako by tím všechno vysvětloval, a vysmekne se mi, pokračuje
do domu.
Zatímco jdu za ním, běží moje paměť pozpátku a já se snažím vybavit si, jestli dnes ráno
nasvědčovalo něco tomu, že se chystá odjet. Ráno ještě bylo všechno v pořádku. Byl u mě, probudila
jsem se v jeho náručí, udělala jsem snídani, a když jsem šla do práce, odjel do matčina domu, aby tam
definitivně dokončil tu expertizu. Domluvili jsme se na oběd a na rozloučenou jsme se políbili a jeho
oči měkce zářily. Šťastně. To si nenamlouvám, tím jsem si úplně jistá. Těžko se tomu ale věří, když to
srovnám s ledovým pohledem, kterým si mě Matteo měří teď. Jako kdybych byla někdo cizí. Někdo,
s kým nemá nic společného.
Na chodbě ho znovu přinutím zastavit a podívat se na mě. „Dnes ráno nebyla řeč o tom, že chceš
odjet,“ prohlásím a stále ještě doufám, že je to nějaký hloupý vtip. Nebo že se z tohohle špatného snu
rychle probudím.
Matteova tvář však zůstává vážná a on hlasitě vydechne. Jeho hlas zní podrážděně. „Teď ale chci.
Měl jsem být dávno pryč.“
„Proč?“ Cítím, jak šok z jeho odmítavého chování střídá vztek. „Matteo, proč jsi tak zvláštní? Co
se najednou změnilo?“
Neodpoví a shýbne se ještě pro koženou tašku s podklady, které si přivezl z Říma, a chce jít zase
ven k autu. Já se však postavím do dveří a zahradím mu cestu.
„Vysvětli mi to,“ dožaduji se a odolávám jeho nasupenému pohledu, protože ho takhle nehodlám
nechat odejít.
Zkřiví rty do úsměvu – ke svému prvnímu –, ale ten není podmanivý a zářivý jako jindy, ale
chladný a odměřený. Skoro arogantní. Má mě zabolet, což se mu podaří dokonale.
„Prostě jsem si vzpomněl, proč se vyhýbám vztahům, víš? Málem jsem…“ Ušklíbne se a zatřese
hlavou, jako kdyby proti něčemu bojoval, ale hned se zase ovládne. „Málem jsem zapomněl. Teď už
ale naštěstí zase vím, že by to nebyl dobrý nápad.“
„O čem to mluvíš?“ dorážím na něj, ale on zvedne ruku v odmítavém gestu.
„Kromě toho to bylo od začátku domluveno takhle, Sophie. Přijedu a postarám se o expertizu.
A potom se vrátím domů. Což teď dělám.“
„Říkals, že zase přijedeš. Říkals, že budeš v Londýně bývat častěji.“
Odfrkne si. „Oba víme, že by to nefungovalo. Ty tady máš evidentně všechno, co potřebuješ, a já
mám v Římě taky všechno, co potřebuju. Tvůj život je tady, můj tam, to spolu neladí. Nechme to
prostě tak.“
„Ale…“
„Ne, Sophie,“ přeruší mě. „Já nechci. Nemůžu. E basta adesso.“
„Cože?“ Vůbec to nedává smysl a já jsem tak zmatená, tak vykolejená, že se ho nepokouším
zadržet, když mě vystrčí na schody, zavře domovní dveře a zamkne za sebou. A když se ode mě
každým pohybem vzdaluje.
On to myslí vážně, bleskne mi hlavou a zírám ze schodů za ním, vidím, jak ukládá do kufru
i poslední tašku. Opravdu chce odjet.
„Ne!“ Rozběhnu se ze schodů a jsem u něj dřív, než stačí přibouchnout kufr, hmátnu po něm
a chytím ho za ruku, držím ji pevně. „To není pravda.“
 Ten dotek mě zaplaví vzpomínkami, vším, co nás spojuje od té doby, co jsem ho v Římě potkala
poprvé, a zdá se mi, že totéž vidím i v jeho očích. Proto mu zaklesnu paže kolem krku, stáhnu ho níž
k sobě a políbím ho.
V první chvíli stojí jako socha a já se bojím, že mě odstrčí. Pak se ale podvolí a moje srdce jásá,
když se ke mně přitiskne a oplácí mi líbání s málem brutální vášní. Ustojím to, pevně se ho držím,
cítím jeho ruce na svých zádech a dávám mu pocítit, co právě popíral. Nedokáže mi odolávat a já jemu
taky ne, je to, jako kdybychom teď, když jsme překročili určitou hranici, neměli sebemenší šanci
vzdorovat té přitažlivosti, která nás nevyhnutelně strhává.
Matteo to musí taky cítit. Přece se to nemůže dít jen mně, že mi krvácí srdce, když to nemůžu mít.
Nakonec, po malé věčnosti, odtrhnu svoje rty od jeho, ale zůstávám nalepená těsně u něho. Oba
těžce oddechujeme a hledíme si do očí.
„Bude to fungovat, Matteo,“ řeknu chraplavě. „Potřebuju tě.“
Zavře oči, a když je zase otevře, jejich výraz se změní. Skoro hrubě mě chytí za paže a odstrčí mě
od sebe.
„Ale já nepotřebuju tebe,“ řekne a v jeho hlase je taková definitivnost, která mě zdrtí. Praští
s víkem kufru tak prudce, až sebou škubnu, sedne si za volant a nastartuje. Střecha auta je otevřená,
ale on se ke mně už neotočí a rozjede se, na konci ulice vjede do zatáčky a zmizí mi z očí.
Teprve když je pryč, zjistím, že jsem zapomněla dýchat, a naberu do plic vzduch. Až v tu chvíli mi
dojde, že byla jen náhoda, že jsem ho ještě zastihla. Odjel by i tak, aniž by se rozloučil, a toto poznání
mě šokuje. Zraňuje mě ještě hlouběji, než to udělala jeho slova.
Slzy zatím nepřicházejí, protože na to jsem ještě příliš zmatená. Co je to s ním tak najednou, když
se prý nic nestalo? Nedokáže už z podstaty připustit žádnou lásku, protože ho smrt manželky tak
zlomila? Nebo ji používá jako záminku, aby se nemusel pouštět do vážného vztahu? Cítil ke mně
vůbec někdy víc než ke kterékoliv jiné ze svých četných románků?
Když se vracím ke svému autu a nastupuju, připadá mi moje tělo jako ochrnuté, protože se mi jeho
slova na rozloučenou tolik zařízla do srdce. To umí dobře – zraňovat –, a i když mi to celé stále
nedává smysl, jedné věci jsem rozuměla: Neexistuje pro nás žádná budoucnost. Protože nám žádnou
nechce dovolit.
Já ale taky nechci, pomyslím si a cítím, jak se mi stahuje krk a do očí se derou slzy. Tedy teď už
ne. Mám dost té neustálé houpačky citů. Matteo Bertani je prostě příliš nevyzpytatelný, je příliš
velkou hádankou, kterou nedokážu vyřešit, a budu se muset smířit s tím, že můj život půjde dál bez
něho. Musí to jít a půjde to, já to dokážu, i když zatím ještě nevím jak.
Děsím se představy, že budu muset otci přiznat, že měl pravdu. A děsím se nekonečných hodin,
které ještě dnešní den přinese. Těch nekonečných dnů, které leží přede mnou a které mi naráz
připadají tak bezútěšné.
Přála bych si, abych měla jakoukoliv šanci na něj zapomenout. Jenže to je beznadějné, pomyslím si
a otočím klíčkem v zapalování. Zaplatím teď cenu za svou slabost a za to, že jsem mu dovolila vplížit
se do mého srdce.
 14

Velké stojací hodiny v jídelně mých rodičů hlubokým tónem odbijí čtvrt na dvě a vytrhnou mě
z myšlenek. Překvapeně vzhlédnu a setkám se s pohledem mé matky, která sedí u jídelního stolu
naproti mně.
„Nechutná ti, drahoušku?“
„Ale jistě, chutná. Já… jenom nemám hlad.“ Pokusím se o úsměv a naberu si ještě lžíci slepičí
polévky, které mi naložila příliš moc. Tohle nikdy nezvládnu. „Nějaký nový recept?“ zeptám se, aby
se o něčem mluvilo.
S úsměvem zavrtí hlavou. „Myslela jsem, že tu polévku poznáš. Mělas ji moc ráda, když jsi byla
malá,“ řekne a já nakrčím čelo.
„Vážně?“ Pokud je to pravda, tak to bude už hodně dávno, protože v mých vzpomínkách máma
nikdy nevařila něco tak obyčejného, jako je slepičí polévka. Vždycky to musela být vyumělkovaná
jídla podle komplikovaných receptů, která se ne vždycky podařila a po jejichž přípravě kuchyně
vypadala jako bojiště po bitvě. Anebo – většinou – nevařila vůbec.
Máma se trochu nakřivo usměje, protože si to zřejmě uvědomuje taky. „Říkala jsem si, že ti s ní
udělám radost,“ poznamená a já se zastydím, že jsem prostě nemohla říct, že si vzpomínám.
„Však jsi udělala,“ ujistím ji a položím jí dlaň na hřbet ruky.
Máma nešťastně zavrtí hlavou a tváří se skepticky. „Vždyť ty nic nejíš a jsi pořád tak bledá.
Opravdu si o tebe dělám starosti.“
„Jsem v pohodě,“ prohlásím, ale vidím na ní, že mi nevěří. Není divu, protože to právě byla jasná
lež.
Ještě nikdy mi nebylo tak špatně. Ani tenkrát před rokem, když naše aukční síň byla na dně a my
jsme mysleli, že přijdeme o všechno. Tenkrát jsem totiž byla bojovná a plná energie. Zvládla jsem
dokonce zorganizovat aukci, ve které jsme museli prodat naše vlastní obrazy, protože tím jsem mohla
podniknout něco, čím jsem odvracela neštěstí, a celou dobu jsem cítila naději.
Teď naopak jenom přežívám. Moje dny jsou naplněné prací, čím víc, tím líp, a přibírám si veškeré
úkoly, které je třeba vyřešit, abych neměla čas přemýšlet – a vzpomínat, že Matteo tu už není.
Nezáleží ale na tom, co dělám, před očima mám stále jeho obraz. Slyším jeho hlas, cítím ho
a zdává se mi o něm. Tak to bylo vždycky, když jsem se ocitla bez něj, jenže mi stačilo vydržet
nanejvýš pár dní. Tentokrát už od jeho odjezdu do Říma uběhly tři týdny – a tentokrát nemám naději,
že se vrátí. Ani bych nechtěla, protože jsem na něj neuvěřitelně rozzlobená. Protože jsem doposud nic
nepochopila. Stejně mi to připadá jako věčnost a nenávidím to. Nenávidím Mattea za to, že na něj
nedokážu zapomenout, i když on mě evidentně bez problémů dokázal vyškrtnout ze života.
Máma si povzdechne a dál si mě měří ustaraným pohledem. „Kdy se Joseph vrací z Canterbury,
řekl ti to?“
„Dnes během odpoledne, mám dojem.“
Kdyby táta brzy ráno nevyrazil na jednu schůzku, seděl by tu teď s námi, protože v poslední době
chodíme na oběd vždycky domů. Jinak by se tu stejně jeden z nás musel zastavit a zkontrolovat mámu,
ale teď je to ona, kdo nás už čeká s jídlem, což je pro mě stále poněkud nové a nezvyklé.
Máma vstane a sebere talíře, aby je odnesla do kuchyně. Zřejmě seznala, že už víc nesním. „Dáme
si ještě šálek čaje, než zase pojedeš?“
Přikývnu a taky vstanu, abych jí pomohla sklidit ze stolu. „Dobrý nápad.“
Ve skutečnosti nemám čas, v kanceláři na mě čeká hromada práce. Nechci ale mámu zklamat. Vím,
kolik sil ji stojí vzdorovat své nemoci, a jsem moc ráda, že se dál snaží, takže dělám všechno, abych ji
podpořila. Pokud mám čas, děláme dokonce věci, které dcery normálně s matkami dělají – jdeme
nakupovat, pouštíme si filmy nebo jdeme večer do divadla. Mámě je jasné, že to celé roky nešlo,
a každou chvíli se mi za to omlouvá a pokouší se to odčinit, což pro mě hrozně moc znamená. Jenom
bych chtěla, abych to mohla projevit intenzivněji. Jenže na to jsem prostě moc skleslá.
„Hodně ti chybí, že?“ zeptá se máma, když zase sedíme u jídelního stolu a ona nalévá čaj.
Povzdechnu si, protože jsem věděla, že s tímhle začne. Soucítí se mnou kvůli rozchodu s Matteem,
ačkoliv ji – a sebe samu taky – v jednom kuse přesvědčuju, že si s tím poradím. Táta se tomuto tématu
důsledně vyhýbá, o Matteovi nemluví, jako by tu nikdy nebyl, jako by neexistoval, a občas sama ani
nevím, který postoj je mi milejší.
Mámin pohled je naléhavý, zatímco čeká na odpověď, a já jsem si celkem jistá, že mi dřív nedá
pokoj, takže přikývnu. Nemělo by smysl něco popírat.
„Je to ale legrační, že?“ řekne a smutně se usměje. „Mně se konečně daří líp a musím se bezmocně
dívat, jak moje dcera trpí.“
„Tak strašné to zase není, mami,“ vedu si dál svou, ale ona nesouhlasně zavrtí hlavou.
„Trápení kvůli lásce je vždycky zlé, Sophie.“ Napije se čaje. „Proč za ním nejedeš?“
Její otázka mě natolik zaskočí, že zase postavím šálek, který jsem už nesla ke rtům.
„To nejde, mami,“ odpovím a pomyslím si, jestli se u ní zase nehlásí mánie, protože tento nápad je
značně absurdní. „Nebudu za ním dolézat, ani náhodou. A navíc… Matteo má pravdu. Nikdy by to
mezi námi nefungovalo. Můj život je tady. Táta mě potřebuje v práci a musím se taky starat o…“
V posledním okamžiku se zarazím, ale máma stejně ví, co jsem chtěla říct.
„O mě?“ Povzdechne si a sklopí pohled, a když se na mě opět podívá, má ve tváři zase ten smutný
úsměv. „Takhle by to být nemělo, Sophie. Všechno šlo špatně a já ti ani nedokážu říct, jak moc je mi
to líto. To já jsem tu měla být pro tebe celé ty roky, a ne naopak. Lituju toho, že jsme ti s otcem tak
brzy naložili takové břemeno. Taky máš právo na vlastní život a neměla by sis kvůli nám cokoliv
odříkat. Takže jeď do Říma, jestli chceš. Získej ho zpátky.“
Žasnu nad jejím hodnocením situace, které dokazuje, že se doopravdy změnila. Ale i když mi
Matteo příšerně chybí a někdy nevím, jak vydržím nevidět ho, nemůžu za ním letět. Stačí totiž vybavit
si jeho výraz, když odcházel, abych se zase vrátila nohama na zem.
„Díky, mami.“ Váhavě jí oplatím úsměv. „Vážím si toho. Vážně. Cesta do Říma by ale nic
nezměnila.“
„Možná ano,“ vede si svou a natáhne se přes stůl pro moji ruku. „Udělej to, Sophie, jeď za ním
a promluv si s ním, aby sis byla úplně jistá, že už ho opravdu nechceš.“
„Ale mami, to je…“
„Nerozumné, já vím.“ Usměje se rozpačitě jen na jeden koutek. „A je mi jasné, jak divně zní, že ti
to říkám zrovna já. Jenže tvůj život je tvořený jenom prací a povinnostmi, a to není dobře. Přála bych
ti něco víc. Musíš být šťastná a kvůli tomu musí člověk jít do rizika. A když to musí být, může dělat
i nerozumné věci. To je to, co dělá život napínavým: překvapení, se kterými nepočítáme.“ Její oči
na mě naléhavě hledí. „Mysli i na sebe, Sophie, nejenom na nás. Potřebuješ něco sama pro sebe a měla
bys udělat, co je třeba, abys to dostala.“
Povzdechnu si. „Mami, věř mi, já už po žádných překvapeních netoužím, pokud jde o Mattea. Moje
poptávka po překvapeních je dokonale pokrytá, opravdu.“
 Když o něco později sbíhám do svého bytu pro nějaké zapomenuté dokumenty, vrtají mi její slova
přesto hlavou. Je opravdu legrační, že mi takovou radu dává zrovna moje matka, kterou jsem dlouho
považovala za nejnerozumnější osobu, co znám, která jednala impulzivně a udržovala tátu a mě
neustále ve střehu. Myslela bych, že bude teď prostě jen šťastná, že má svou nemoc – a sebe – zase
pod kontrolou. Udivuje mě, jak pozitivně se dívá na všechno to spontánní a nekontrolované, co tak
dlouho určovalo její život.
Ale co když má pravdu? Chybí něco mému životu, protože jsem se tak dlouho zdráhala přistoupit
na cokoliv, co by ho obrátilo vzhůru nohama? V podstatě to nebyla vina vnějších okolností, že jsem se
nezamilovala. Měla jsem strach ze ztráty kontroly – nechtěla jsem být jako máma. Proto jsem byla
přeopatrná, nikoho jsem k sobě nepouštěla příliš blízko. Práce, která se nesměla zastavit, a starost
o mámu byly vlastně jen ochrannou hradbou a neexistoval důvod ji opouštět. Za ní to sice nebylo
napínavé ani vzrušující, ale zato tam bylo bezpečno.
Když jsem ale potkala Mattea, moje obranné mechanismy prostě nefungovaly. On mě tak
převálcoval, že jsem neměla šanci ničemu zabránit, a doba s ním byla tím nejhezčím, co jsem kdy
zažila. Možná právě proto, že to bylo tak bláznivé, tak nerozumné, tak – beznadějné.
A přesně v tom je ten problém. S táhlým povzdechem odemknu dveře bytu a jdu do pracovny, kde
leží fotky, které musím naskenovat do nového výstavního katalogu. Že by to bylo beznadějné…
Matteo se vrátil ke svému životu, jde si svou cestou a zřejmě na mě dávno zapomněl. On nikomu
nenadbíhá, to mi po naší první noci jasně sdělil – a já mu taky nadbíhat nebudu. Pokud mě on dokáže
kompletně vyškrtnout ze života, dokážu to taky, a nehodlám…
Když zazní domovní zvonek, zvednu hlavu od psacího stolu. Nikoho nečekám, vlastně tu vůbec
nejsem, mám být dávno v práci, takže si říkám, jestli nezvoní máma. Ale to je nesmysl. Ta by šla
po vnitřním schodišti v domě a ne venkem. Možná pošta, napadne mě a odložím hromádku fotek,
kterou jsem už měla v ruce, na stůl. Musím jít chodbou až ke vchodovým dveřím, protože nemám
bzučák ani domácí telefon, což zase jednou proklínám, hlavně když vidím, že je za dveřmi Harriet
Sandersonová. Na tohle setkání bych se radši bývala aspoň pár vteřin připravila.
„Dobrý den, Sophie.“ Matteova matka vypadá stejně jako při předchozích setkáních. Je oblečena
velmi stylově, ale konzervativně, tentokrát má na sobě světlé letní kalhoty a na míru šitý šeříkový
twinset.
„Mohla bych s vámi chvilku mluvit?“
„Jistě. Zastavila jsem se doma jen na skok, ale…“
„Možná si promluvíme raději uvnitř?“ přeruší mě a mně dojde, že se neusmívá. Vždycky se na mě
usmívala, ale teď si mě měří vážným, skoro zlobným pohledem, který mě pořádně znervózňuje.
„Posaďte se, prosím,“ vybídnu ji, když přijdeme do mého obýváku, a ukážu na pohovku a křesla.
Matteova matka zavrtí hlavou.
„Dlouho se nezdržím a myslím, že radši budu stát,“ prohlásí úsečně a já vidím, že se na mě opravdu
zlobí.
„Co pro vás mohu udělat?“ ptám se nejistě, protože nemám nejmenší tušení, co by ode mě mohla
chtít. Položí kabelku na křeslo.
„Dlouho jsem zvažovala, jestli za vámi mám chodit,“ pronese. „Potřebuji ale prostě zjistit, proč
jsem se tak zmýlila.“
Pořád nevím, kam míří. „Zmýlila?“
„Ve vás,“ prohlásí a její pohled je kritický – abych to řekla mírně. Kdyby se dalo pohledem vraždit,
ležela bych ve smrtelných křečích na koberci. „Skutečně jsem se domnívala, že můj syn pro vás něco
znamená. Že ve vás konečně potkal ženu, která je pro něj partnerkou a vrátí mu víru v lásku. Vypadala
jste vedle něj tak šťastná.“ Zavrtí hlavou. „A pak něco takového.“
Tak teď jsem definitivně zmatená. „Omlouvám se, ale myslím, že jste něco špatně pochopila,“
ohradím se. „Matteo opustil mě. Ne já jeho.“
To zřejmě ví, ale její pohled kvůli tomu není o nic míň mrazivý. „Tvrdí, že jste ho obelhala. Proč
jste to udělala, Sophie? Byl s vámi tak jiný, tak otevřený. Proč jste to zase musela zničit?“
„Já?“ Rázně zavrtím hlavou. „Poslyšte, já opravdu nevím, o čem to mluvíte. Byla jsem s Matteem
ráno a všechno bylo v pořádku. Domluvili jsme se na oběd, ale on nepřišel. A když jsem jela k vám,
abych se ho zeptala, co se děje, měl už sbalené kufry. Nechtěl se mnou mluvit a hodil mi jen na hlavu
pár nehezkých věcí a odjel. Pokud tedy někdo něco zničil, tak to byl Matteo a ne já.“
To Harriet konečně vezme vítr z plachet, protože hněv jí z tváře ustoupí a nahradí ho bezradný
výraz, který až příliš dobře chápu.
„Ale… byl tak rozčílený, když mi volal. Říkal, že jede domů, protože už nemůže v Londýně
vydržet ani hodinu, a že se ve vás zklamal, protože prý ví, že jste mu lhala. Byl hrozně rozrušený, tak
jsem ho už dávno nezažila. Naposledy byl takový po tom zlém pádu.“
„Ze kterého má tu jizvu?“ upřesním si a ona přikývne.
„Fyzicky se uzdravil, ale nedokázal to prostě pochopit. Hrozně ho to vzalo. A potom se ještě stalo
to neštěstí s Giulií a pak už se naprosto stáhl do sebe. Mysleli jsme si, že už se z toho nedostane.“
Vzdechne a nedívá se na mě už tolik zle. „Proto jsem byla šťastná, když jsem ho viděla s vámi,
Sophie. Věřila jsem, že dokáže všechno nechat za sebou a začít znova, rozumíte mi?“
Já ovšem rozumím stále míň a míň.
„Co že ho hrozně vzalo? Slyšela jsem, že šlo o nehodu. Propadl skleněnými dveřmi, říkala jeho
babička. Přitom se prý vážně zranil.“
Harriet na mě překvapeně hledí. „To nebyla nehoda.“ Pokrčí čelo. „Takže vy to nevíte?“
„Co?“
Dlouze na mě hledí a zvažuje, jestli mi to má vyprávět. Potom dlouze vydechne. „Že ho málem
zabil jeho nejlepší přítel.“
 15

V šoku na ni zírám a její pohled změkne, zmizí z něj všechna agresivita, která tam byla prve. „On
vám o tom nevyprávěl?“
Zavrtím hlavou. „Zdráhal se o tom mluvit.“ Zase vidím Matteův rozzuřený pohled, když jsem
s ním byla u jeho babičky a on měl strach, že by mi mohla všechno říct. Byl opravdu zoufalý –
a útočný jako šelma zahnaná do kouta. Všechno najednou dává smysl, když pro něj ty zážitky byly tak
traumatické.
Matteova matka mě zkoumavě pozoruje. „V tom případě jsem raději neměla nic říkat,“ prohlásí
a já se leknu, že bude taky mlčet. Položím jí ruku na předloktí a prosebně na ni hledím.
„Ne, prosím. Musím se to konečně dozvědět. Jak ho mám pochopit, když nevím, co se mu stalo?“
Harriet ještě váhá, ale jenom chvilku – a poslechne moje vybídnutí, ať se posadí ke stolu.
„Udělám čaj,“ řeknu a sklidím ze stolu fotky. Katalog může počkat. Tohle je důležitější.
Když je čaj připravený, sednu si naproti Harriet a ona na mě poněkud bezradně pohlédne. „Nevím,
kde začít.“
„Jak Matteo padl na ten střep?“
Povzdechne si. „Poprali se. On a Fabio. Byli přátelé už ze školy, sehraná dvojice. Myslím, že
Matteo vděčí i Fabiovi za to, jak se vyrovnal se smrtí svého otce a mým odchodem z Itálie. Ti dva
dělali všechno spolu.“
Mně se o něm nikdy nezmínil. Ani slovíčkem, pomyslím si otřeseně, zatímco čekám, až Harriet
bude pokračovat.
„Byla to hrozná bitka, vrhli se na sebe jako šílenci. Byli u Fabia doma, všude prosklené dveře,
a najednou se to stalo. Fabiova rána srazila Mattea přímo do dveří. Výplň se rozbila a dlouhé střepy se
mu zaryly do hrudníku, jeden tak hluboko, že mu způsobil vnitřní zranění a on málem vykrvácel. Bylo
to jen o vlásek, že ho doktoři zachránili.“
Tuto část příběhu už znám. Chybí však to hlavní.
„Ale proč? Když byli tak dobří přátelé?“
„Matteo se dozvěděl, že Fabio měl něco s Giulií,“ pronese jeho matka. „Když ho s tím
konfrontoval, Fabio se na něj vrhnul.“
Zaraženě na ni hledím. „To je strašné.“ Už se nedivím, že Matteo reagoval tak, jak reagoval, když
jsem se ho zeptala na jeho nejlepšího přítele. „A kde je ten Fabio teď?“
„Po Giuliině smrti odešel, prý do Jižní Ameriky, ale to já přesně nevím.“
Upije čaje a já zamyšleně hledím do svého šálku a píchne mě u srdce, když si uvědomím, že se se
svým přítelem mohl takto porvat jen z jediného důvodu.
„Matteo musel Giulii moc milovat,“ řeknu tiše.
Harriet mi navzdory mému očekávání nedá za pravdu.
„Nevím.“ Pokrčí rameny. „Zpočátku rozhodně. Byli ještě tak mladí, když se brali, a rozvinuli se
úplně odlišnými směry. Obávám se, že si brzy neměli co říct. Giulia byla jednou z těch žen, které umí
poplést hlavu každému muži. Byla neskutečně krásná a smyslná, měla okouzlující charisma a ráda se
bavila, bývala středem pozornosti na každém večírku. Nikdy ale neměla pochopení pro Matteovu
práci. Zdála se jí zbytečná, protože nechápala, co pro něj umění znamená. A dávala mu to často
pocítit. Proto si nemyslím, že by nakonec z jeho lásky zbývalo extra mnoho.“
Jsem tímto odhalením zaskočená a hledím na ni. „Proč tedy reaguje tak citlivě, když na ni přijde
řeč? Proč o ní nikdy nemluví?“
„Protože v něm toho tolik zničila. Nejhorší na tom nebylo, že měla aféru s Fabiem, ale to, že Fabia
přiměla úplně všechno pro ni riskovat. Porval se s Matteem a málem ho zabil, protože Giulii miloval.
A myslel si, že ona jeho také. Kvůli tomu bez přemýšlení riskoval zdraví a život svého přítele – a to
Mattea zdrtilo nejvíc. Že Fabio beze všeho zahodil jejich přátelství – kvůli lásce ženy, které
ve skutečnosti nezáleželo ani na něm, ani na Matteovi. Jak se ukázalo, měla Giulia takových afér víc,
mimo jiné i s tím instruktorem létání, který s ní seděl v letadle, když se zřítila.“ Pokrčí rameny.
„Matteo se s Fabiem nikdy neusmířil. Jeho zrada ho zle zklamala. Hlavním problémem je ale Giulia.
Viní ji ze všeho, co se stalo. Od té doby nevěří ženám – tedy ne pokud jde o jeho srdce.“
Tyto informace vrhají na Matteovo chování úplně nové světlo a mně chvilku trvá, než všechno
strávím. Takže Giulia vůbec nebyla jeho velkou láskou, jak jsem si vždycky myslela. Každopádně
byla ale důvodem, proč se už nechce vázat.
„Proto se tedy nechce pouštět do nového vztahu.“ Pronesu tu myšlenku nahlas. „Protože zjistil, že
láska může všechno zničit.“
Harriet přikývne. „Na čemž jistě také nejsem docela bez viny. Jeho otec a já jsme koneckonců
nebyli žádným zářným příkladem.“ Opře se a podívá se na mě omluvně, jako kdyby se musela
ospravedlnit i mně. „Milovala jsem Tommasa a svoje syny samozřejmě také. V Itálii jsem však byla
nešťastná, nedokázala jsem si tam prostě vybudovat život, v němž bych se cítila dobře. Celou dobu
jsem měla pocit, že tam nepatřím, že jsem cizím tělesem ve své vlastní rodině. A musela jsem odejít,
než by všechno mezi mnou a mým mužem bylo ještě horší. Nechybělo moc, abychom naše problémy
řešili veřejně, a ještě bychom do našich sporů zatáhli celou rodinu. Nešlo to jinak, věřte mi. Nechtěla
jsem chlapce vytrhnout z jejich prostředí, proto jsem je nechala u jejich otce. Michele a Luca byli už
větší, hodně toho sami pochopili, jen Matteo ničemu nerozuměl. Cítil se hozený přes palubu, proto ani
nechtěl ke mně, když Tommaso zemřel, a žil raději u své babičky. Valentina ho sice postupem času
přesvědčila, aby si to se mnou vyříkal, a teď máme zase hezký vztah. Jenomže jeho důvěrou ve vztahy
otřáslo, že se moje láska k jeho otci tehdy vytratila.“
Panebože, pomyslím si, když se mi nové informace pomalu skládají do celkového obrazu,
a zaraženě hledím na Matteovu matku. Ona se však trochu pousměje.
„Rozumíte už, proč jsem měla takovou radost, když měl najednou po svém boku vás? Už jsem moc
nepočítala s tím, že se mu nějaká žena dokáže přiblížit. Působil s vámi tak… šťastně. A nepřijel by
s vámi do Anglie, kdybyste pro něj nic neznamenala.“
Moje srdce se vznáší, když ji poslouchám, chtěla bych tomu věřit, ale zůstávám ostražitá.
„Jenomže tu nezůstal,“ připomenu jí. „A dal mi poměrně jednoznačně najevo, že nemá zájem mě ještě
někdy vidět.“
Harriet bezmocně pokrčí rameny, zřejmě taky neví, co dál. „Teď, když jsem si s vámi promluvila,
si to taky neumím vysvětlit. Matteo mi před odjezdem pouze řekl, že jste ho obelhala. Proto jsem se
na vás zlobila. Opravdu vás nic nenapadá? Něco, co jste mohla říct nebo udělat?“
V tašce mi zvoní mobil, ale já ho ignoruju. „Nic takového se nestalo, vážně ne.“ Přemýšlím, co
mohlo Mattea tak rozčílit, a dojde mi, že to může souviset jedině s Nigelem. Řekl něco Matteovi, když
se tam potkali na parkovišti? „A pokud ano, tak to muselo být hrozné nedorozumění.“
„Které byste si s ním tedy měla vyjasnit.“ Harriet se ke mně nakloní. „S mým synem to není
jednoduché, Sophie. Nevím, co k němu cítíte, a netuším, jestli si ještě někdy nějaká žena získá jeho
plnou důvěru. Někdy si říkám, že už je pozdě. Pokud pro vás ale něco znamená, pak mu dejte ještě
šanci.“ Usměje se. „Pak by mělo aspoň smysl, že jsem vyzvonila jeho tajemství.“
„Děkuji,“ řeknu a myslím to upřímně. „Děkuji, že jste mi to vyprávěla. Ale…“ Pokrčím rameny,
protože nevím, jak jí sdělit, že se bojím dalšího pokusu – a dalšího ztroskotání.
„Chápu,“ prohlásí Harriet. „Vím, jak těžké je to s láskou, když dva žijí v úplně jiných světech.“
Smutně se pousměje, a když se se mnou u domovních dveří loučí, ještě mě obejme.
S bušícím srdcem za ní zavřu dveře a opřu se o ně, snažím se všechno pochopit. Rozumím teď
Matteovi mnohem líp – ale mění to něco? On je doma v Itálii, tak daleko ode mě. Dal mi zřetelně
najevo, že mě tam nechce. Je pozdě něco na tom měnit. Nebo ne?
Těžkým krokem se vrátím do bytu pro fotky. Moje taška stojí vedle křesla, a když ji vidím,
vzpomenu si, že mi před chvilkou zvonil mobil. Jsem si jistá, že to bylo z aukční síně, vždyť jsem
měla být z oběda dávno zpátky. Na displeji je však cizí, dlouhé číslo, a když se podívám líp, poznám
italskou předvolbu. Matteo to nebyl, jeho čísla mám uložená. Přesto jsem ale nervózní, když ťuknu
na číslo a čekám, až to začne zvonit.
„Sí?“ ozve se ženský hlas, načež dotyčné zřejmě dojde, z jakého volám čísla, a přejde
do angličtiny. „Sophie? Jsi to ty?“
Potřebuju chvilku, abych si ten hlas zařadila.
„Paolo?“
Matteova švagrová si úlevou oddychne. „Dobře, že voláš.“
Setkala jsem se s ní v Římě dvakrát, naposledy na oslavě narozenin Matteovy babičky Valentiny,
a v první chvíli jsem ráda, že ji slyším, protože byla opravdu milá a sympatická. Je mi ovšem hned
taky jasné, že musí mít vážný důvod, když se obtěžuje mi volat. A hned si taky uvědomuju, že její hlas
zní rozrušeně.
Srdce mi sevře ledová ruka.
„Stalo se něco Matteovi?“ Tuto myšlenku ani nedokážu dovést do konce.
„Ne,“ vyhrkne Paola. „Ale s Valentinou. Měla těžký infarkt a leží v nemocnici. Je na tom moc
špatně.“
„Ach bože.“ Zděšeně si přitisknu dlaň na ústa a Paola mluví dál.
„Ptala se po tobě, Sophie. Chce tě vidět.“ Slyším, jak se dlouze nadechuje. „Já vím, že je to hrozně
nečekané – ale mohla bys přiletět, prosím? Nevíme, jestli přežije další den.“
 16

Letadlo se otřásá a muž vedle mě vyděšeně funí. „Je tohle normální?“ vyhrkne a já v jeho očích
vidím paniku, takže se snažím o povzbudivý úsměv.
„Ale jistě. Už asi jdeme na přistání a to se letadlo někdy trochu třepe,“ uklidňuji ho. Jako potvrzení
mých slov se nad našimi hlavami s tichým cinknutím rozsvítí pokyn k připoutání. Chvíli poté nás
kapitán informuje, že za dvacet minut přistaneme na letišti Fiumicino v Římě. Mého vystrašeného
souseda však evidentně neuklidnila ani moje slova, ani hlas kapitána a já musím myslet na Mattea,
který zásadně nelétá, i když mi ještě neprozradil, co je toho důvodem. Ne že by mi ho tenhle muž
připomínal – je úplně jiný typ a koneckonců cestuje právě letadlem, takže tak hrozná jeho fobie
z létání jistě nebude. Zdá se ale, že můj mozek jenom číhá na záminky, aby mohl myslet na Mattea,
takže mu stačí i tahle vzdálená připomínka.
Ten muž se ohlíží přes rameno dozadu k záchodům, kam před pár minutami odešla žena sedící
vedle něj z druhé strany. Už se vrací a on se úlevně usměje, když se vedle něj posadí a připne si pás.
Zřejmě jí dává přednost, pokud jde o útěchu. Ona je v jeho věku, asi čtyřicet pět, a ačkoliv k sobě
nepatří, okamžitě si padli do oka a celou dobu se živě baví. To mi naprosto vyhovuje, protože
na nějakou zdvořilostní konverzaci nemám náladu, jak jsem napjatá. Dívám se z okénka
do přicházejícího soumraku a chtěla bych, abychom už byli na místě.
Přitom můžu mluvit o štěstí, že jsem cíli na dosah. Lety do Říma byly plné a teoreticky jsem mohla
letět až zítra v poledne, ale já jsem si málem klekla před stevardkou a vysvětlila jsem jí, jak nutně
potřebuju letět, a jí se nakonec přece jenom nějak podařilo sehnat místo v tomto letu, který má přistát
něco před devátou.
Přesto nevím, jestli přijedu ještě včas, a moje myšlenky neustále krouží kolem Valentiny a –
pochopitelně – kolem Mattea. Nic mě nedokáže rozptýlit, nedokážu se soustředit ani na časopisy,
které nám letuška nabídla, ani na kreslené filmy. Jediné, co mě zajímá, jsou údaje o letu, které
v pravidelných intervalech probliknou na monitorech. Dvě a půl hodiny, co už jsem na cestě, se stejně
natáhly do nekonečna a poskytly mi až moc času k dumání.
Tento čas jsem po Paolině telefonátu neměla, protože jsem musela rychle jednat. Kufr jsem měla
sbalený rychle, jelikož mi pomohla máma, které jsem hned všechno řekla. Nemusela jsem jí ani
vysvětlovat, proč nesmím Valentinino přání v žádném případě odmítnout. Tátovi ano. Schůzka
v Canterbury netrvala tak dlouho, jak si myslel, takže se najednou zjevil ve dveřích, když jsem si
zrovna objednávala taxík, aby mě hodil na Heathrow.
Musím zavřít oči při vzpomínce, jak se vztekal. Neměl pro můj překotný odjezd žádné pochopení,
nechtěl mě nechat jít. Máma se ho sice snažila uklidnit, ale on neposlouchal žádné její argumenty,
naopak, vyjel na ni, že budu úplně stejný blázen jako ona, jestli poletím do Říma. Takhle s ní ještě
nikdy nemluvil.
„Nemůže tady přece nechat všechno ležet a běžet kvůli nějaké ženské, kterou ani pořádně nezná!“
vykřikoval a mně došlo, že na něj působí všechno, co má souvislost s Matteem, jako rudý hadr
na býka. Dokonce mi vyhrožoval, že se už nemusím vracet, jestli odejdu, tolik byl vzteky bez sebe.
Přesto jsem musela jet. Samozřejmě že jsem musela. Nejenom kvůli Valentině, ale i kvůli
Matteovi. Protože pokud na tom je jeho babička opravdu tak špatně, jemu se taky dobře nepovede.
Vím, jak moc mu na ní záleží. Proto musím nejen vyplnit Valentininu prosbu – musím i za ním. Je to
pocit, proti kterému nemůžu nic nadělat, je to jako puzení mnohem silnější než moje zlost na něho,
silnější než moje pochyby. Možná bylo zapotřebí této zlé zprávy, abych si vyjasnila, že moje city
k němu se nezměnily – i když mě tak zranil a i když se na něj zlobím.
Jak to ale vezme Matteo? Bude rád, že mě vidí? Ví vůbec, že jsem na cestě? Nemám sebemenší
tušení, co mě čeká na klinice, kde Valentina leží, nevím ani, jestli se tam můžu ukázat takhle pozdě.
Paola mi jen nadiktovala adresu, ale pak už jsem ji nezastihla, jenom jsem jí poslala SMS, aby věděla,
že už letím. Jelikož se v letadle nesmí používat mobil, nemůžu se podívat, jestli mi odepsala,
a nemůžu se ani pokusit zjistit novinky o Valentinině stavu. Vůbec nic nevím a ta nejistota mě deptá.
Přesně tohle to je, pomyslím si, zatímco se dívám na světla města, která se pod námi vynořila
a stále se přibližují. Přistání do nejistoty…
Myslím, že jsem se nikdy takhle spontánně nikam nevydala – bez zpáteční letenky, bez hotelu, bez
jakéhokoliv plánu. Stísněný pocit, který mě celou dobu provází, stále sílí a úplně mě přemáhá, když
přistaneme a já cestou k výdeji zavazadel zapínám mobil. Žádná esemeska, nikdo mi nevolal, a když
vytočím Paolino číslo, je tam stále jen hlasová schránka. Zřejmě to znamená, že je stále u Valentiny
v nemocnici, a já si říkám, že to zkusím ještě jednou, až budu venku z letiště.
Když však po nekonečném čekání u zavazadlového pásu procházím posuvnými dveřmi do příletové
haly, zjistím, že jsem už očekávána. Za pažením totiž stojí Giacomo di Chessa, opírá se o hůl a usmívá
se mi vstříc.
„Giacomo!“ Tolik se mi uleví, že ho vidím, že se k němu rozběhnu a obejmu ho, což možná není
úplně na místě, když si uvědomím, že bývalý děkan Ústavu dějin umění na univerzitě La Sapienza je
vlastně klientem naší aukční síně. Náš vztah je však po mém posledním pobytu v Římě velmi vřelý
a přátelský.
Mám ho ráda od samého začátku, a jelikož jsem u něj byla každý den a společně jsme podrobně
procházeli jeho sbírku obrazů, kterou u nás nechá vydražit, dobře jsme se poznali. A právě teď je pro
mě jako záchytná kotva, protože se rázem necítím tak ztracená.
Vypadá líp než posledně, odpočatěji a ne tak bledý, i když se svou hubenou postavou a bílými vlasy
působí stále jaksi zranitelně. Jen jeho úsměv je unavený.
„Tak rád vás vidím, Sophie – vypadáte báječně,“ řekne jako pravý italský svůdník. Já si přitom
připadám celá pomačkaná a moje černá sukně a červená halenka mi tak jen nepřipadají, ty pomačkané
prostě jsou.
Jeho slova mě přesto povzbudí, proto mu oplatím úsměv. On však rychle zvážní.
„Kéž by jen okolnosti našeho setkání byly méně nešťastné,“ pronese a připomene mi zase důvod
mého příletu.
„Jak je Valentině?“
Giacomo pokrčí rameny. „To se ještě ukáže. Byl nutný druhý zákrok, který přestála dobře, ale její
stav je stále kritický. Musíme vyčkat, a jestli nenastanou komplikace, tak to pravděpodobně dokáže.“
O jiné možnosti zjevně mluvit nechce. Nastaví mi paži, zaháknu se do něj a jdeme k východu.
„Pojedeme za ní?“ zeptám se, když dojdeme k černému Mercedesu a Giacomův řidič naloží můj
kufr. „Nebo je už dnes pozdě?“
Hodinky, které jsem si už v letadle posunula na místní čas, ukazují půl desátou, což mi na návštěvu
v nemocnici přijde pozdě.
Giacomo se pousměje. „Valentina leží na soukromé klinice, tam nejsou žádné stanovené návštěvní
hodiny. A kromě toho jste už očekávána.“ Podrží mi dveře a sedne si dozadu vedle mě, načež se auto
hned rozjede. Řidič evidentně ví, kam se jede.
 „Je… tam i Matteo?“ zeptám se Giacoma, zatímco se venku míhají světla přivaděče, který nás
dovede do města.
Přikývne. „Není na tom dobře, Sophie. Hodně ho to sebralo.“
„To je mi jasné.“ Polknu. „Ví, že přijedu?“
„Byl u toho, když se na vás Valentina ptala.“ Giacomo si mě zamyšleně měří a já si jeho výraz
neumím zařadit. Buďto víc neví, nebo mi nechce prozradit, co Matteo říkal na možnost, že se se mnou
shledá u nemocničního lůžka své babičky. A já jsem příliš nervózní na vyptávání, protože pokud platí
ta druhá možnost, tak má asi důvody, proč to nerozvádět.
„Proč to udělala?“ ptám se, protože mi tato otázka vrtá hlavou celou dobu.
Giacomo pozvedne obočí. „Co?“
„Proč se po mně ptala? Vždyť se moc neznáme.“
Pokrčí rameny. „To já nevím. Zřejmě jste jí přirostla k srdci, Sophie, což docela chápu.“ Krátce se
usměje, ale hned zase zvážní. „Byla ovšem poměrně zmatená, když to říkala. Možná si taky myslí,
že… že jste stále s Matteem,“ dodá nakonec.
Polekaně na něj hledím. „Ale… to už není pravda.“
„Je to jen moje domněnka. Sám nevím. Když jsem za ní byl naposledy, spala a nemohl jsem
posoudit její stav. Uvidíme, až budeme na místě.“
Zaraženě mlčím a dívám se z okénka. Vůbec mě nenapadlo, že Valentina nemusela být úplně při
smyslech, když o mně mluvila – a ani, že by mě stále mohla považovat za Matteovu přítelkyni.
Teď když o tom přemýšlím, zjišťuji, že jsem si Matteovu babičku – navzdory té špatné zprávě –
stále představovala tak, jak jsem ji viděla naposledy: vitální a s naprosto bystrým rozumem. Sice jsem
se divila, že chce vidět zrovna mě, ale jaksi mi nepřipadalo důležité pátrat po důvodu jejího přání,
chtěla jsem ho jen vyplnit. Co když si vůbec nebude pamatovat, že se po mně sháněla, až mě uvidí?
V hlavě mi zní tátova slova. Sotva Valentinu znám, to je pravda, a přesto jsem na cestě k jejímu
nemocničnímu lůžku, vstoupím tam ve velmi soukromém momentu, do rodiny, ke které nepatřím,
i když jsem si to občas přála. Možná tam budu jenom rušit a Matteo…
Giacomo položí ruku na moji a přeruší moje úvahy. Překvapeně se k němu otočím a pohlédnu
do jeho laskavé tváře.
„Všichni jsme moc rádi, že jste přiletěla, Sophie. Je důležité, že jste tady, Valentině tím
pomůžete,“ prohlásí a já mu úsměv zdráhavě oplatím, protože mě jeho slova poněkud zneklidňují.
Když však nakonec dorazíme na kliniku – do velmi moderní bílé budovy se vstřícným, ale vysoce
profesionálním personálem – a jedeme výtahem nahoru na jednotku intenzivní péče, jsem přesto
příšerně rozrušená.
Vrchní sestra nám dá zelené pláště, které si musíme natáhnout přes oblečení, a zavede nás
do velkého pokoje, v jehož středu stojí široká postel se zábradlíčkem po stranách.
V hlavě lůžka se tyčí celá sestava monitorů, na nichž jsou vidět křivky a číslice a které tiše,
a přesto strašidelně pípají. Vedou z nich kabely k lůžku, na kterém leží Valentina Bertaniová.
Vyděšeně na ni hledím. Její oči jsou zavřené, ale dýchá evidentně bez pomoci přístrojů, protože
nemá tracheostomii. Všechny ostatní životní funkce jsou však sledovány senzory na jejích pažích
a na hrudi. Kromě toho má kapačku.
Nejhorší je však její bledý, vpadlý obličej. Její bílé vlasy, které měla vždy tak hezky upravené, jsou
zacuchané a splácnuté a i vrásky v její tváři působí hlouběji než jindy, vypadá s nimi stará
a opotřebovaná, protože chybí její úsměv a jiskření očí.
Teprve tady plně pochopím, jak je na tom špatně, a zdráhám se přistoupit k její posteli, protože je
ve svém stavu tak hrozně bezmocná. Takto by ji měla vidět pouze její rodina, lidé, kteří jsou jí
nejblíže, pomyslím si. Když nás však uvidí Paola, sedící na židli u postele, jde rovnou k nám a pevně
mě obejme.
„Sophie! Dobře, že jsi tady!“
Znám ji vlastně jenom v elegantním oblečení a s perfektním mejkapem, ovšem teď je skoro
nenamalovaná, svoje hnědé vlasy má svázané do copu a na sobě má tričko a džíny. A usmívá se tak
úlevně a vroucně, že nechám plavat svoje pochybnosti a přistoupím společně s ní k Valentininu lůžku.
Kromě ní už v místnosti nikdo není, a když si všimne mého pátravého pohledu, ukáže palcem
na dveře.
„Matteo a Luca šli jenom dolů na kafe,“ vysvětlí mi a já přikývnu, stále ještě otřesená pohledem
na Valentinu.
„Je při vědomí?“ zeptám se tiše.
Paola přikývne. „Ale jenom velmi slabě. Skoro pořád spí.“
Zavrtím hlavou, protože na mě stále dotírá nejistota. „Já… nevím, jestli tu mám doopravdy být.
Já…“
„Sophie?“ Valentině se chvějí víčka a její hlas je úplně slabý, ale rozhodně vyslovila moje jméno.
„Ano, tady jsem.“ Opatrně se posadím na kraj postele a uchopím její ruku, nakloním se, aby mě
lépe viděla. Když ucítí dotyk, pootevře trošku oči, snaží se zaostřit pohled.
„Sophie,“ řekne znovu a zní to jako povzdech. Na rtech se jí zachvěje úsměv a já jí ho oplácím
a jsem šťastná, že ta Valentina, kterou znám a kterou mám ráda, je stále tady, i když tolik oslabená.
Najednou zneklidní, dívá se mi přes rameno a pípání monitoru srdce poněkud zrychlí. „Matteo?
Kde… je…?“
„Tady, babičko.“ Matteo se musel právě vrátit, protože najednou stojí přímo za mnou. Mimoděk
zatajím dech, když se skloní a zavadí ramenem o moje. „Tady jsem.“
Valentina ho najde očima a zase se po její tváři mihne úsměv. Potom se jí ale zavřou oči a pípání
monitoru se vrátí k předchozímu rytmu – zjevně opět usnula.
Matteo se zase napřímí a ustoupí o krok stranou a já taky s rozechvělými koleny vstanu, protože mě
jeho nečekaná blízkost úplně rozhodila. Ještě horší je to ale, když se naše pohledy setkají.
Několik týdnů jsem ho neviděla a je to trochu, jako kdyby se zastavil čas, zatímco se vpíjím
do jeho pohledu a vnímám podrobnosti jeho tváře. Jeho vlasy, které si rukou odhrne a které se mu
stejně zase okamžitě svezou do čela, výraz údivu v jeho nazlátlých očích, který se mění v nedůvěru,
a jeho široká hruď, která se pod košilí zdvíhá a klesá, jako kdyby právě utíkal. I bez Giacomova
upozornění by mi bylo okamžitě nápadné, že nevypadá dobře. Jeho tvář je nezvykle pobledlá a pod
očima se mu rýsují černé kruhy.
„Tys tedy přijela,“ pronese, ale monotónní pípání přístrojů zastře intonaci jeho hlasu. Nevím, jak to
myslí, ale moc dobře asi ne, soudě podle výrazu jeho tváře.
„A babička ji poznala,“ oznámí Paola spokojeně a ustoupí stranou, když do pokoje přijde lékař se
sestrou.
Zřejmě je sem přivolalo to zrychlení pulsu. Sestra rutinně zkontroluje diody a monitory, zatímco
doktor se dívá na Valentinu a na měřené hodnoty.
Paola, Matteo a já je přitom mlčky pozorujeme, zatímco Giacomo a Matteův bratr Luca, kterého
jsem si všimla až teď, ode dveří sledují, co se v pokoji děje.
„Jak je na tom, doktore?“ zeptá se Matteo italsky a lékař odpoví tak rychle, že mu úplně
nerozumím, protože si zase musím zvyknout na italštinu. To hlavní však zachytím: její stav je
stabilizovaný. Stále však potřebuje především klid, a proto nás taky žádá, abychom už odešli.
Matteo, který by evidentně raději zůstal, s ním ještě diskutuje, ale doktor, opálený muž s černými
kudrnatými vlasy, mu laskavě, ale důrazně vysvětlí, že by tu samozřejmě mohl zůstat přes noc, ale že
pro něj bude smysluplnější, když si taky trochu odpočine. Pokud tomu totiž dobře rozumím, Matteo se
za celou dobu od babičky nehnul – což vysvětluje ty kruhy pod očima.
Nakonec, když mu doktor opakovaně slíbí, že mu dá okamžitě vědět, pokud se Valentinin stav
jakkoliv změní, se Matteo podrobí a všichni vyjdeme z pokoje a vrátíme sestře zelené pláště.
„Že se babička usmála, je dobré znamení, nemyslíte?“ Paola je stále ještě rozrušená z toho, co se
právě stalo. „Poznala Sophii. Určitě se uzdraví,“ přesvědčuje Mattea, který se stále ohlíží a je všechno
jiné, jen ne šťastný, že musí odejít. Ona se pak zase otočí na mě. „Můžeš se zdržet, Sophie, že ano?“
Nepřemýšlela jsem zatím, co bude teď, ale přikývnu. „Ano, jistě. Jenom bych si ještě měla sehnat
hotel. Před odletem jsem to už nestačila.“
Paola zavrtí hlavou. „Nemusíš, můžeš bydlet v babiččině bytě, dokud budeš v Římě.“
Matteo prudce zvedne hlavu a podívá se nejprve na Paolu a potom na mě. I já jsem překvapená.
Valentina má totiž svůj římský byt u Mattea ve vile, což znamená, že bychom po dobu mého pobytu
bydleli pod jednou střechou – představa, ze které Matteo není nadšený. Už se nadechuje, aby něco
řekl, ale Luca, který doposud mlčel, ho předejde.
„Paola má pravdu,“ řekne, a když se na mě usměje, vidím zase tu bratrskou podobu. Luca je menší
než Matteo a jeho vlasy jsou krátké stejně jako jeho stylový plnovous. Rozhodně má ale ten samý
podmanivý bertaniovský úsměv, kterému se tak těžko odolává. „V žádném případě si nemusíte platit
hotel. Jste naším hostem, a jelikož pro Valentinu bylo tak důležité, abyste přiletěla, neměla by jistě
vůbec nic proto tomu, abyste zatím používala její byt. Je tam dost místa a nikdo vás nebude rušit.
Navíc je odtud kousek na kliniku.“
„Já… nevím,“ řeknu a podívám se na Mattea, který se tváří značně pochmurně. Vnucovat se mu
opravdu nechci. „Ve Fortuně u paní Biniové, kde jsem byla posledně, určitě dostanu pokoj i takhle
narychlo.“
„Ne, Luca má pravdu. Můžeš bydlet u Valentiny.“ Matteo to procedí mezi zuby, zjevně se mu
nechce to uznat a ani trochu se neusměje. Ostatní přikyvují, spokojení s tím, že se podřídil.
Před klinikou mi Giacomův řidič předá kufr a rozloučíme se, protože Paola a Luca se svezou
s Giacomem – jsou sousedé na Aventinu a společně i přijeli. Zůstanu tam sama s kufrem a čekám
na Mattea, až vyjede z podzemních garáží. Potom už zase sedím vedle něho v jeho Alfě a jedu s ním
večerním Římem.
Je zvláštní být s ním zase sama a on mi to neusnadňuje, protože zarytě mlčí a jeho výraz zůstává
nezměněně temný.
„Jak se to Valentině stalo?“ zeptám se, protože to stále ještě nevím a protože chci přerušit to ticho
mezi námi.
„Zhroutila se ve svém domě u Lago Albano. Naštěstí ji hned našla hospodyně a zavolala
záchranku.“ Jeho hlas zní ploše, je vidět, že o tom nerad mluví.
„Je mi to moc líto,“ řeknu a on na vteřinu zavře oči a přikývne, jako kdyby ode mě přijímal aspoň
tohle. Jinak však nadále vyzařuje tolik odmítání, že se neodvažuju ho dotknout, i když bych to ráda
udělala.
Ulice jsou po desáté hodině už relativně prázdné a díky Matteově razantní jízdě dorazíme do Monti
velmi rychle, po necelých deseti minutách projíždíme branou na jeho pozemek.
Když zastaví auto před garážemi, vnější osvětlení zesílí a ozáří krásnou dvoupatrovou vilu se
sloupy před vchodem. Znám ji ze své poslední návštěvy tak dobře, že v duchu zasténám.
Čas na rozjímání však nemám, protože Matteo už je venku z auta a otevírá mi dveře. Je gentleman,
i když zrovna zuří, pomyslím si a usměju se na něj, na což však nereaguje. Vezme jenom můj kufr ze
zadního sedadla a jde přede mnou k domu.
Byla jsem už nahoře v prvním a druhém patře, kde se nachází Matteův byt a ateliér, ale z přízemí
znám jenom vstupní halu. Vlevo jsou kanceláře Matteovy nadace La Spiranza di pittura a vpravo
vchodové dveře do Valentinina bytu, které mi Matteo otevře.
Vejde za mnou dovnitř a stále mlčí, zatímco se tam rozhlížím.
Byt je větší, než jsem si myslela. Hned za dveřmi začíná křídlo propojených místností, jsou to dva
salóny a za nimi jídelna. Po levé straně jsou dveře do dalších pokojů a úplně vzadu směrem doleva
zřejmě navazuje ještě jedna část bytu.
Vybavení je tu podobné jako v Matteově části domu a i zde se nachází perfektní, vyvážená směsice
starožitností a moderního designového nábytku – v tom mají babička s vnukem stejný vkus. Člověk si
však nemůže nevšimnout, že toto je Valentinina říše, protože je zde spousta detailů, které nesou
ženský rukopis.
Matteo jde s kufrem, který zase nese, místo aby ho táhl na kolečkách, k prvním dveřím vlevo,
za nimiž se nachází ložnice, jak se ukáže. Položí kufr na širokou postel se světle modrým
baldachýnem.
„Koupelna je tady,“ řekne stroze a ukáže bradou na dveře, pak zvedne ruku a ukazuje někam za mě,
„a kuchyně támhle.“
Vyjde z pokoje a já ho následuji do poslední místnosti v řadě, v níž stojí velký jídelní stůl. Doleva
vede průchod do kuchyně se skříňkami z tmavého dřeva a mramorovou pracovní deskou.
Matteo jde až na konec a zastaví se teprve před pracovní plochou. Vůbec si to tady rázuje dost
ostrým tempem, jako kdyby mi musel byt ukázat co nejrychleji. Evidentně nemá chuť zdržet se tu se
mnou déle, než je nutné, pomyslím si a cítím, jak se mi stahuje srdce, když za ním jdu a zůstávám stát
v kuchyni jen pár kroků od něho.
„Myslím, že tu najdeš všechno, co budeš potřebovat.“ Neurčitě máchne rukou a jde blíž, chce mě
zřejmě minout – a odejít. Nebo to aspoň předpokládám. Potom se ale naše pohledy střetnou, poprvé
od toho okamžiku v nemocnici, a já hledím do zlatavých hlubin jeho očí, zjišťuji, jaká v nich zuří
bouře. Že se i on musí vzpírat pocitům touhy, které ho zachvátily tak jako mě.
Tohle není vhodná chvíle, jsme oba moc rozjitření a o ničem jsme nemluvili, nic jsme si
nevyjasnili. Já se ale přesto bezmocně topím v jeho jantarových očích, které mi tolik chyběly. Moje
rty se rozevřou jako samy od sebe, a když vydechnu vzduch, který jsem zadržovala v plicích, zní to
jako roztoužené zavzdychání.
„Zatraceně, Sophie,“ zavrčí Matteo a já vidím, jak se mu prudce dme hruď. A potom mě přitiskne
k sobě a líbá mě s prudkostí, která mě připraví o dech.
 17

Během několika vteřin jsem celá v plamenech. Matteův polibek je drsný, jako by mě trestal, nebere
na mě žádné ohledy a já v něm cítím zoufalství, bezmocný hněv, který jsem zahlédla v jeho očích,
když jsme prve byli u Valentiny.
Nechce mě líbat, ale nemůže jinak, což mi dává pocítit. Jako kdyby se z něj vyhrnulo všechno, co
se tam v posledních dnech nahromadilo, jako kdyby hledal zapomenutí a zuřil, že jsem to zrovna já,
kdo mu ho může poskytnout.
A já mu ho chci dát, nechám se jím převálcovat a současně mu čelím s tou stejnou divokou silou,
vracím mu, co mi chce vzít a co pořád víc rozpaluje tu vášnivost mezi námi.
Matteo mě pootočil a já cítím v zádech hranu pracovní plochy. Jednu ruku má celou dobu ovinutou
kolem mě a nepouští mě, tiskne mě k sobě, zatímco jeho jazyk žádostivě dobývá moje ústa, bere mi
dech a jeho druhá ruka se vsune do mých vlasů, zaboří se do nich. Pevně chytí a zakloní mi hlavu,
odtrhne naše rty od sebe, takže nesouhlasně zasténám.
Okamžik si hledíme do očí a já cítím v ústech krev. Jeho oči svítí jako roztavené zlato a zrcadlí
čirý chtíč. Už je dávno pozdě vzdorovat tomu, co mezi námi roste docela novou intenzitou. A já ani
ničemu vzdorovat nechci.
Dlouhé odloučení nijak neochladilo moje city k němu, naopak je ještě vybičovalo, takže ho znovu
strhnu k sobě, natahuju se mu vstříc, když zase skloní rty k mým ústům a dál mě dobývá. Nesmí
přestat, nepřeju si, aby to mezi námi někdy skončilo, potřebuju ho – a on mě taky potřebuje.
Zjištění, že mně nedokáže odolávat stejně jako já jemu, mě posiluje, dává mi novou naději, kterou
jsem už skoro ztratila.
A neuvěřitelně mě vzrušuje, že je tak divoký, že svou touhu nemá pod kontrolou a že se na mě vrhá
jako šelma. Nechce být něžný, nesnaží se o žádnou předehru, záleží mu jen na tom, aby se se mnou
spojil, jako kdyby mu tělo diktovalo, co potřebuje, aniž by se staralo o jeho rozum, který se možná
ještě brání tomu, co ho ke mně přitahuje.
Saje mi spodní ret a vyhrnuje mi sukni vzhůru, vjede mi rukama za kalhotky a hněte mi zadek,
tiskne si mě proti rozkroku, takže cítím jeho tvrdý úd, který napíná látku kalhot. A pak najednou
sedím na pracovní desce a cítím na holé kůži chladivý mramor, protože když mě zvedal, stáhl mi
kalhotky, pak mi je stáhne přes nohy a odhodí je stranou, aby hned potom přitiskl své rty na moje
a nenechal mě ani nadechnout. Jeho ruka mě podpírá za zády a stahuje mě na kraj mramorové desky,
jemu vstříc, zatímco druhá ruka hladí vnitřní strany mých stehen. Konečky prstů mě šimrají na kůži
a já roztáhnu nohy ještě víc, cítím, jak mi přes hruď až na tváře stoupá červeň, protože jsem vzrušená
jako nikdy v životě. A potom jedním prstem vnikne hluboko do mé vlhké štěrbiny, přidá k němu druhý
a já sténám jeho jméno a oplácím mu polibky ještě lačněji.
Hned to ale pomine, protože ze mě vyklouzne, a než se vzmůžu na nesouhlas, sundá mě
z mramorové desky a postaví mě na nohy. Postrčí mě k ostrůvku uprostřed kuchyně, předkloní mě
a natlačí moje tělo na varnou plochu. Moje tvář leží na studeném skle a já cítím na prsou chlad i skrze
tenkou látku své halenky. Nemůžu se narovnat, protože mě Matteova ruka pevně drží, a jelikož mám
sukni stále vyhrnutou nad boky, je moje nahé pohlaví vystaveno Matteovým pohledům a dotykům, což
ještě zesílí moje vzrušení. Jemu však nejde o to, aby mě laskal, chce mi to jenom udělat a v příští
vteřině slyším, jak si rozepíná opasek a zip kalhot. Široký hrot jeho penisu rozdělí moje pysky žhavě
a tvrdě a on do mě s triumfálním zamručením vnikne, úplně mě vyplní, což mým tělem prožene
slastné chvění.
Potřebuju ho, nastavuju mu pánev, abych mu vyšla vstříc, a chci se narovnat, ale on mě nenechá,
dál mě pevně drží a tvrdě a bezohledně do mě pumpuje, jako kdyby mě chtěl potrestat. Chlad skleněné
desky ke mně proniká přes látku, moje bradavky v krajkové podprsence ještě víc tvrdnou, zatímco
Matteo zrychluje tempo a rozpaluje moje tělo žhavými plameny. Nohy se mi chvějí, zatímco on mě
nemilosrdně šoustá animální silou. Takhle mi to ještě nikdy nedělal, ale je to totálně skvělé, žene mě
to do prudkého orgasmu, který se ve mně nahromadí tak prudce a rychle jako tornádo a já hlasitě
vykřiknu, když mě ta smršť zachvátí a strhne s sebou. Moje svaly se křečovitě sevřou kolem Mattea
a on taky ztratí kontrolu. Hlasitě zasténá a já cítím intenzivněji než kdy jindy, jak ve mně cuká, jak se
hluboko ve mně rozlévá, což mým tělem prohání nové a nové záchvěvy rozkoše, až se nakonec
uspokojení a bez dechu oba sesypeme dopředu. Nemůžu se pohnout, cítím na sobě Matteovu slastnou
váhu, jeho horké tělo v prudkém kontrastu s chladným sklem pode mnou, a chci, aby se ode mě nikdy
neodtrhnul.
Matteo mě použil, vzal si mě primitivním způsobem a zřejmě bych si mohla připadat zneužitá
a vypleněná, ale moje srdce toužebně buší, zatímco ho dál pevně svírám v sobě a moje tělo by to
chtělo dělat znovu, zase se mu odevzdat a zažít, co mu může poskytnout jenom on.
„Dio,“ zasténá Matteo u mého ucha, když mu začne docházet, co jsme právě udělali, a zvedne ze
mě svou tíhu, vytáhne se ze mne a zapne si kalhoty. Potom mi pomůže vstát. Odlepím se
od kuchyňského ostrůvku a spravím si sukni. Moje kalhotky leží na podlaze, ale já se o ně nestarám
a hledám Matteův pohled.
Pročísne si rukou vlasy a vypadá otřeseně. A zmateně. To však jenom na chvilku. Potom nakrčí
obočí a do jeho pohledu se vrací nedůvěra a odmítavost. Jestli jsem si myslela, že mi to teď usnadní,
poté co jsme se tak vášnivě milovali, tak to jsem se pořádně spletla. Nehodlám se ovšem nechat odbýt.
Ne, aniž by mi dal pár odpovědí.
„Proč se na mě tak zlobíš?“ zeptám se přímo.
Matteo založí paže na hrudi a pozoruje mě. „Protože nechápu, co tady děláš,“ odpoví potom. „Proč
jsi přiletěla, Sophie? Myslel jsem…“
„Cos myslel?“ dotírám.
Chvíli mlčí, potom jde dlouhými kroky k minibaru v jídelně a nalije si sklenku whisky. Napije se
a zadívá se zase na mě. „Myslel jsem, že to neuděláš.“
V jeho hlase není žádný hněv, spíš jen údiv, a já si vzpomenu, že jsem už v nemocnici zahlédla jeho
nevěřícný výraz.
„Proč bych nepřiletěla, když je na tom tvá babička tak špatně?“ zeptám se a přiblížím se k němu.
Tomu opravdu nerozumím. „Myslíš si, že jsem bezcitná?“
Odfrkne si a já poprvé vidím, že v jeho krásných očích není jenom hněv. Je tam i bolest. Hned ji ale
zase skryje, než ji stačím interpretovat.
„Ano, bezcitná, to by sedělo. Kromě toho jsem si myslel, že máš jiné věci, o které se musíš starat.“
Jeho pohled je opovržlivý, pak zase nasadí ten úsměv, kterým mi tak snadno dokáže ublížit. „O svého
tolerantního přítele Nigela například.“
Zamračím se. „O Nigela?“
„Ano. Ten nezištný bankéř po tvém boku, který nemá nic proti tomu, když se trochu vydovádíš
i s jinými muži. Protože totiž ví, že se k němu vždycky vrátíš.“ Poslední slova úplně vyplivne a znovu
se napije whisky, trochu zkřiví tvář, když ho alkohol zapálí v hrdle. „Ten arogantní hajzl měl štěstí, že
jsem mu okamžitě jednu nevrazil. Po tom totiž toužím od první chvíle, co jsem ho uviděl.“
S překvapením na něj hledím. „Nigel ti tvrdil, že jsem jeho přítelkyně? Kdy?“
„Když jsem ti nesl hotovou expertizu. A tvrdil, že jste prakticky zasnoubení.“
„To ale vůbec není pravda,“ dušuji se a on mi evidentně nevěří. Dopije sklenici, práskne s ní o stůl
a jde k příčkovému oknu, dívá se ven do temné zahrady, zatímco já se snažím pochopit, jak to všechno
souvisí.
V tom případě jsem nebyla daleko od pravdy, pomyslím si. Proto se Matteo choval tak divně, když
jsem se ho snažila zadržet před domem jeho matky – protože mu Nigel napovídal nějaké nesmysly
a on si myslel, že jsem mu ohledně svého vztahu s ním lhala. Jestli je to tak, má se Nigel na co těšit,
až ho příště potkám. Teď mi však bohužel myšlenky na pomstu nijak nepomůžou.
„Vážně to není pravda, Matteo.“
Otočí se zpátky ke mně a úsměv na jeho tváři se změní, nabere hořký nádech.
„Já vím, že je to pravda. Je to naprosto jasné. Chová se majetnicky, pořád ti posílá zprávy, které
přede mnou pokaždé schováváš. Navíc je jedna ruka s tvým otcem, pomáhá vám s obchody.
Samozřejmě s ním něco máš. Já jsem to jenom nechtěl vidět, protože jsem…,“ zhluboka se nadechne,
„… byl zaslepený.“
„Tys tedy odjel, protože jsi žárlil?“ zeptám se a navzdory všem jeho obviněním cítím úlevu. Takže
mu nejsem lhostejná.
Zavrtí hlavou a vehementně to popírá. „Ne, odjel jsem, protože jsem konečně dostal rozum. To
mezi námi je jenom chemie. Přitažlivost. Hloupá posedlost. Nic víc. Zase to přejde. Není to důležité.“
Vychrlí to, jako kdyby musel přesvědčit sám sebe, a otočí se zase k oknu.
Stojím za ním a civím mu na záda, na obrys jeho napnutých ramen. Teď, když od jeho matky vím,
co se mu stalo, dává všechno najednou smysl. Po zkušenosti se svou ženou se stále obává, že se
zklame, že se zase pustí do něčeho, co dokáže zničit jeho svět. Možná dokonce čekal jenom na to, až
ho domněle podvedu, aby mě mohl od sebe odehnat a stáhnout se za tu svou hradbu.
On tak zuří a já nevím, jestli k němu ještě můžu proniknout. Musím to aspoň zkusit.
„Nigel lhal, Matteo, ne já,“ řeknu tiše, ale rozhodně. „Vždycky byl pro mě jenom kamarád, přesně
jak jsem ti říkala. Máš pravdu jenom v jednom ohledu: Cítí ke mně něco víc a i můj otec by byl rád,
kdybychom se s Nigelem vzali. Já sama jsem mu ovšem nikdy nedělala nejmenší naděje a ani mezi
námi k ničemu nedošlo. Nic nebylo a nikdy nic nebude.“
Zhluboka se nadechnu a položím ruku na jeho paži. „Já miluju někoho jiného, Matteo. Miluju
tebe.“
Není snadné mu to přiznat. Nenosím srdce na dlani a jsem přinejmenším stejně dobrá jako on
ve skrývání svých emocí, když přijde na věc. Musím k němu však být upřímná, jestli chci mít šanci ho
získat. Je totiž pravda, co jsem právě řekla, i když mi dosah mých slov dojde s malým zpožděním.
„Miluju tě,“ opakuju. „A chci s tebou být. S tebou a s nikým jiným.“
Matteo se otočí a hledí na mě, jako kdyby nemohl pochopit, co jsem řekla – jako kdyby to byla
nejabsurdnější věc na světě. V první vteřině mám pocit, že na jeho tváři vidím jakési projasnění. Hned
je to ale pryč a on zavrtí hlavou, odtrhne se ode mě. Rychlými kroky přejde přes jídelnu, jako kdyby
ode mě potřeboval získat odstup.
„Pojedu ještě za Valentinou,“ oznámí a já odsud nedokážu rozpoznat výraz jeho očí. „Potřebuje
mě.“
S tím se definitivně odvrátí a odchází, vyjde z bytu a zavře za sebou dveře s hlasitým prásknutím,
které rezonuje v pokojích. Chvíli nato zahučí motor a pod koly zaskřípe štěrk. Pak je pryč a venku je
zase ticho.
 Zůstanu tam stát vyčerpaná a rozechvělá a cítím, jak strach vztahuje ledové prsty po mém srdci
a rdousí naději, kterou jsem ještě před chvilkou cítila. On mi nevěří, táhne mi hlavou. Nevěří mi, ať
tvrdím cokoliv. A to zrovna teď, když jsem si konečně udělala jasno, že on – navzdory všem potížím,
které by na nás určitě ještě čekaly, kdybychom se pokusili o vážný vztah – je mužem, bez něhož
nedokážu být šťastná. Potřebuju ho. Nezdá se však, že bych ho někdy mohla dostat.
 18

Když se ráno probudím a vidím nad sebou krásný modrý baldachýn, chvilku mi trvá, než si
vzpomenu, kde jsem. Jakmile si ale vybavím, že ležím na posteli s nebesy ve Valentinině bytě, je tady
rázem i všechno ostatní: návštěva v nemocnici, nespoutaný sex s Matteem – a ta hádka po něm.
S povzdechem se svalím zpátky na polštář a zavřu oči, cítím zase tu prázdnotu v hrudi, která mě
bolí, když se nadechnu.
Netuším, kolik je hodin – hodinky leží v koupelně a mobil v tašce, která stojí před skříní.
Roztaženými závěsy sem ale svítí slunce, takže už asi nebude úplně brzo. Uvažuju, co dál. Vstát
a obléknout se, jistě, to každopádně – ale co pak? Nemám klíč od bytu ani od domu, takže budu muset
poprosit Mattea. Akorát nevím, kde je a jestli se mnou ještě mluví.
Možná jsem mu neměla vyznávat city, pomyslím si. Být upřímná se mi však jevilo jako jediná
možnost, jak k němu proniknout.
Po jeho odchodu včera večer jsem šla do koupelny, ale pak jsem ještě celou věčnost ležela v posteli
a v hlavě mi běžela nekonečná smyčka, jak jsem se snažila najít jakýkoliv záchytný bod, něco, co by
mi dovolilo doufat, že mně nakonec přece uvěří.
S překvapením zvednu hlavu a krátce začichám, abych si ověřila, jestli se nemýlím. Ale
jednoznačně cítím kafe, ta vůně proniká pod zavřenými dveřmi do ložnice. Což je zvláštní, protože
když se nad tím zamyslím, jsem si celkem jistá, že jsem je včera večer nechala otevřené.
S pokrčeným čelem shodím nohy z postele, přejdu ve své krátké noční košili ke dveřím a otevřu je.
V kuchyni někdo lomozí, je slyšet syčení kávovaru a já bez rozmýšlení vyrazím, abych zjistila, kdo
tam je. Mnoho možností není, protože kromě Valentiny může mít klíče jen Matteo a jeho hospodyně
Elisa. Proto nejsem doopravdy překvapená, když uvidím v kuchyni stát Mattea, který právě skládá
na talíř malé, velmi lákavě vypadající rohlíčky. Tedy vlastně ano, jsem překvapená, a sice hodně.
Nepočítala jsem totiž s tím, že ho tady po včerejším večeru uvidím.
„Dobré ráno.“
Matteo si mě povšimne až teď a otočí se ke mně. Je stále ještě bledý a vypadá nevyspale, ale
nepřišel sem přímo z nemocnice, protože jeho vlasy jsou vlhké ze sprchy a je převlečený. Nemá
na sobě už tu košili ze včerejška, ale nějakou novou a k tomu opravdu sexy džíny, které mi znatelně
zrychlí tep.
„Dobré ráno!“ odpoví a já v jeho tváři marně pátrám po stopách naší hádky. Usmívá se, dokonce
úplně zářivě, a pohled na jeho svůdný důlek na tváři má zničující důsledky na moji tepovou frekvenci.
„Chtěl jsem tě překvapit. Jestli tedy chceš snídani do postele, jak jsem plánoval, půjdeš si hezky zase
lehnout a budeš dělat, žes mě tady vůbec neviděla.“
Já se však nehnu z místa, protože ještě přemýšlím, jestli se mi to náhodou nezdá.
„Myslela jsem, že jsi u Valentiny.“
„Byl jsem,“ odpoví. „Dnes ráno byla déle vzhůru a doktoři jsou s ní spokojení. Opravdu to vypadá,
že se z toho může dostat.“ Zdá se, že se mu obrovsky ulevilo. „Potom za ní pojedeme, zase se na tebe
totiž ptala. Nejdřív se ale musíš nasnídat.“ Postaví na podnos také šálek cappuccina a jde s ním
ke mně. Jsou na něm také rohlíky, pomerančový džus, máslo a marmeláda.
Já však zůstávám stát se založenýma rukama v průchodu a nepustím ho kolem sebe. Tohle je pro
něj tak typické. Člověk nikdy absolutně netuší, co ho očekává v příští minutě, a ačkoliv část mne
právě skáče do vzduchu, protože je Matteo najednou zase přístupný, nemůžu to přejít bez komentáře.
„Co to má být, Matteo?“ zeptám se a zvednu obočí, abych dala zřetelně najevo, že jsem
nezapomněla, co se stalo.
S okouzlujícím úsměvem pokrčí rameny a já se musím ovládat, abych se na něj taky neusmála.
„Mírová nabídka, řekl bych,“ odpoví. „Choval jsem se včera večer dost hloupě. Přiletěla jsi
z Londýna extra kvůli Valentině a pro ni je důležité, že tu jsi. Proto jsem neměl být tak hnusný.“ Tváří
se omluvně, prosebně a jeho úsměv je stále neodolatelný, takže zjišťuju, že se můj odpor hroutí jako
domeček z karet. Ukáže bradou směrem k ložnici. „A teď zpátky do postele, jinak jsem se snažil
zbytečně.“
Jsem jednoduše příliš zmatená, než abych se s ním dál přela, takže udělám, co říká. Když zase
vklouznu pod deku, postaví přede mě opatrně podnos na nožkách.
„Můžu ještě udělat vejce se slaninou,“ řekne, ale já zavrtím hlavou.
„Ne, to opravdu stačí.“ Vzpomenu si na ty zavřené dveře, když jsem se probudila. „Tys tady
předtím byl?“ ptám se.
Matteo se posadí na konec postele a pak si lehne na bok a opře si hlavu o ruku. „Chtěl jsem se
podívat, jestli ještě spíš,“ řekne a styl, kterým se na mě dívá, mě znervózňuje – ale také pošetile těší.
Nemyslela bych si, že toto ráno bude probíhat takto. Počítala bych se vším, ale určitě ne s tím, že
mi Matteo přinese snídani do postele. Otázkou je jen, jaký má ve skutečnosti důvod pro svou
nenadálou mírovou nabídku, říkám si, zatímco ochutnávám křupavý rohlíček. Je to kvůli Valentině,
jak říkal? Nebo i trochu kvůli němu?
„A Valentina o mně opravdu dnes ráno mluvila?“ Matteo přikývne, což ještě zvýší mou bezradnost.
„Ale proč? Chci říct, vždyť mě skoro nezná.“ Tahle otázka mi stále vrtá hlavou. „Giacomo včera říkal,
že je možné, že neměla úplně jasnou hlavu a že si myslí, že jsme pořád spolu. Myslíš, že je to ten
důvod?“
Matteo zavrtí hlavou. „Není popletená,“ prohlásí tak rázně, jako kdyby šlo o urážku jeho babičky.
„Mluvila o tobě často i před tou příhodou. Možná proto si na tebe hned vzpomněla.“
Tato informace mě udiví. „Mluvila o mně?“
Matteo přikývne a vstane. Jde ke skleněným dveřím, které vedou na malou terasu. S rukama
založenýma na hrudi hledí ven na bujně zelenou zahradu. „Myslím, žes zanechala trvalý dojem v nás
všech.“
Když se zase otočí, stále se usmívá, ale výraz jeho očí je jiný. Stále ještě opatrný, ale ne odmítavý –
nebo tak nepřátelský jako včera.
Ráda bych se ho zeptala, jestli jeho dnešní chování znamená, že mi věří. Instinkt mi však říká, že se
v tom nemám vrtat. Na to je ještě moc brzy a tato nabídka míru moc čerstvá.
Tuto chvíli přeruší zvonění Matteova mobilu a on pro něj bleskově sáhne do kapsy u košile,
evidentně se obává, že volají z kliniky. Jeho rysy se však hned uvolní, když uvidí jméno volajícího.
Z jeho odpovědí usoudím, že volá Paola nebo Luca, protože dotyčného italsky informuje o Valentinině
stavu, ještě než vyjde z pokoje. Hovor trvá déle, slyším ho odvedle mluvit, zatímco snídám a piju
kafe.
„Hotovo?“ zeptá se, když se vrátí, a já přikývnu. Vezme si podnos. „Až se oblečeš, pojedeme
na kliniku,“ oznámí mi, ale ještě se na mě usměje, než mě nechá samotnou.
Posilněná a s novým elánem se rychle osprchuju a obleču si vzdušné šaty, protože venku svítí
slunce a slibuje moc pěkný den.
Návštěva nemocnice se však odbude velmi rychle, protože Valentina spí, a doktor – Dr. Fasetti, jak
stojí na jmenovce na jeho bílém plášti – nám vysvětlí, že bude lepší ji nerušit a vrátit se radši později.
Po necelé čtvrthodině tedy zase sedíme v Alfě a Matteo mluví s Paolou, která pojede na kliniku
později. Pak se na mě podívá.
„Potřeboval bych jet něco vyřídit na univerzitu,“ řekne a já v jeho hlase slyším otázku.
„Můžu jet s tebou?“
Spokojeně přikývne, protože zřejmě právě to chtěl slyšet, a rozjede se.
Pomalu už je to jako zvyk sedět vedle něj v otevřeném autě a projíždět krásným městem,
ke kterému mám z nějakého důvodu silný vztah už dávno. Miluju Londýn, je to můj domov, ale
pulsující Řím mě fascinoval odjakživa a byla jsem vždycky šťastná, když se naskytla příležitost ho
navštívit.
Nevím ovšem, jestli jsem právě jenom na návštěvě, protože táta říkal, že se nemusím vracet. Ta
roztržka s ním mě trápí a na chvilku se zamyslím, jestli by mě opravdu dokázal jen tak odepsat – a co
by to pro mě znamenalo. Neumím si představit, že bych se už nevrátila do domu svých rodičů, že bych
už nepracovala pro Conroy’s. Musela jsem se ale zachovat tak, jak jsem se zachovala, a otec to snad
jednou pochopí.
„Ty sníš, Sophie?“ zeptá se Matteo, a když se na něj podívám, zazubí se na mě tím nestydatým
způsobem, kterým mi bral dech od samého začátku. Nejvyšší čas soustředit se na přítomnost, Sophie,
říkám si a odháním pocit, že tento okamžik štěstí je možná jenom vypůjčený.
Rovněž Matteova dobrá nálada trvá, protože když přijedeme k Città Universitaria, hlavnímu sídlu
La Sapienzy, a stoupáme po širokém vnějším schodišti do budovy, ovine kolem mě paži.
S překvapením se na něj podívám. „Nemyslíš, že bys mohl vyvolat divoké spekulace, když tě tady
uvidí ruku v ruce s nějakou ženou?“
Mávne rukou. „Moji pověst playboye jsi stejně už zničila, Sophie. Myslím, že na jednom případě
víc nebo míň už nesejde.“
To je pravda, pomyslím si. Pří mé poslední návštěvě už taky kolovaly řeči, protože se se mnou
ukázal víc než jednou, což mi tehdy vyprávěla jeho neteř Adriana. Matteo je jedním z nejoblíbenějších
přednášejících a přinejmenším polovina studentek je do něj tajně zamilovaná – což potvrzují četné
pohledy, které sklízím, když vejdeme do budovy. Většina jich je zvědavých, ale některé dívky si mě
měří dost nepřátelsky a více než jednu z nich podezřívám, že útočí na Mattea svými otázkami jen
proto, aby mě musel pustit.
Chvilku to trvá, ale nakonec dorazíme na chodbu v prvním patře, kde se nachází jeho kancelář. Je
malá a trochu zatuchlá, typická univerzitní kancelář, která se vůbec nehodí k Matteovu životnímu
stylu. Jemu to však evidentně vůbec nevadí, pomyslím si ne poprvé, zatímco stojím ve dveřích
a dívám se, jak u stolu prohlíží došlou poštu.
Je tady prostě rád, výuka pro něj hodně znamená, uvažuju a zase jasně vidím, že jeho práce je pro
něj důležitou součástí života. Jak to řekl tenkrát na začátku? Studoval bych dějiny umění, i kdyby
moje rodina neměla ani cent. I tak by šel svou cestou…
„Signore Bertani?“ ve dveřích stojí postarší obtloustlý muž a klepe na jejich rám. „Můžu s vámi
chvilku mluvit?“ ptá se italsky.
„Umberto!“ Matteo je viditelně potěšen, že ho vidí, a jde hned k němu a srdečně ho obejme a ptá
se, co potřebuje. Evidentně se jedná o něco, co může slyšet jen Matteo, protože tělnatý Umberto se
na mě nejistě podívá a pak ho požádá, jestli by nemohl jít s ním.
Matteo se mi omluví a oba odejdou na chodbu. Nechají mě tam samotnou. A jelikož nemám co
na práci, zabavím se tím, že si znovu prohlížím Matteovu kancelář.
V policích stojí šanony s materiály, ale i knihy, většinou obrazové publikace a odborné práce
o renesanci, což je Matteova specializace. Pár jich vytáhnu z regálu a prolistuju. Potom mi padne
pohled na jeho psací stůl a já se zarazím, když se najednou dívám do tváře sama sobě. Rychle vrátím
knihu na místo a přistoupím ke stolu. Na pravé straně leží hromádka kreseb. Jedna z těch spodních
vyklouzla stranou a já na ní vidím jednoznačně svoji hlavu.
Zvědavě list vytáhnu úplně a překvapeně vydechnu, když vidím, že jsem na té kresbě nahá. Ale
jistě, uvědomím si okamžitě, je to jeden z obrázků, které malovali Matteovi žáci, když jsem
zaskakovala jako model aktu. Se zasněným úsměvem vzpomínám na to, co se dělo po skončení kurzu,
a začnu se hromádkou probírat, protože jsem výsledky – snad až na dva – ještě neviděla.
Jsou tu skutečně všechny kresby, a zatímco si je prohlížím, mám podivný, ale velmi zajímavý
pocit, když se na sebe dívám cizíma očima. Každý si zvolil vlastní postup, vlastní perspektivu, vlastní
techniku a opravdu to na mě dělá dojem.
Poslední kresba je však jiná a tak dobrá, že na ni dokážu jen překvapeně zírat. Nejsem na ní já, ale
Matteo stojící před oknem nahoře v ateliéru ve své vile. Vzpomínám si, že tam během hodiny takto
stál, přesně v tomto postoji, paže založené na hrudi. Poznávám dokonce i to tričko, které měl ten den
na sobě. A jeho tvář je tak přesná, až to bere dech. Je to jako fotka, jen s větší hloubkou, zrcadlí jeho
pocity, zatímco se soustředěně na něco dívá. Na něco, co poutá veškerou jeho pozornost a co je pro něj
velmi cenné. Ve tváři má měkký výraz a jeho oči září, vyjadřují zároveň obdiv a touhu a ještě něco
dalšího – něco primitivnějšího, majetnického, co mi bere dech.
Když totiž Matteo stál u okna ateliéru, spočíval jeho pohled na mně. Podle podpisu je ten obraz
od jeho neteře Adriany. Vyprávěl mi, že má velký talent, a proto se může účastnit jeho kurzů, ale
netušila jsem, že je tak dobrá. Teď si taky vybavuju, jak si Matteo její výtvor prohlížel zvlášť dlouho
a kriticky a že se ho potom provokativně zeptala, co na její pokus říká. To ho skutečně muselo udivit,
a ne bezdůvodně, tím ho celkem provokovala. Protože pokud se nejedná o Adrianinu uměleckou
svobodu a on opravdu takhle koukal, tak…
Slyším na chodbě kroky. Matteo už asi ukončil rozhovor a vrací se, takže kresby rychle shrnu
na hromádku a usměju se na něj, když se objeví ve dveřích.
„Omlouvám se, že to tak trvalo. Volala ještě i Paola,“ vysvětluje a já na něj ustaraně pohlédnu.
„Ví se něco nového?“
„Ne, Valentinin stav je stabilní. Můžeme za ní zajet ještě dnes večer.“ Gestem mi naznačí, že už
můžeme jít, a zamkne kancelář.
Chodba směrem k východu je poměrně plná, zřejmě se právě koná dost seminářů, a zatímco se
prodíráme davem, ovine kolem mě Matteo zase paži. Neujde to pozornosti, jak zjišťuju z mnoha
neskrývaných pohledů.
Odfrknu si. „Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, už bych právě vydechla naposledy,“ pošeptám mu
a on se zasměje a otevře prosklené dveře, aby mi dal přednost na plošinu před vchodem. Tohle už
dávno neudělal, pomyslím si a zářivě se na něj usměju.
„Co je na tom legračního, hm?“ zeptám se pak s hranou přísností. „Já jsem tady prakticky
v ohrožení života. Kdybych se sem teď odvážila sama, vrhnou se na mě a vytrhají mi každičký vlas
na hlavě, protože jsem se opovážila vyfouknout jim jejich úžasného profesora, kterého beztak
samy…“
Matteo se zastaví a hmátne po mé ruce, strhne si mě do náruče a obejme mě tak pevně, že nemám
šanci uniknout. Jeho tvář je těsně u mé a jeho rty se dotýkají mé tváře.
„Jestli se opováží, tak budou mít s profesorem velké problémy,“ prohlásí svým hlubokým hlasem,
který je tak sexy, a políbí mě, dlouze a vydatně a tak svůdně měkce, že mi povolují kolena a já se celá
chvěju, když se odtrhne od mých rtů. Jeho oči zlatavě září a já se do nich propadám, zmatená a plná
naděje a šťastná.
„Matteo, já…“ tě miluju, chci znovu říct, ale on mě zase políbí, usekne mi slovo, jako kdyby to
dobře věděl, a když se na mě zase podívá, jsou v jeho očích zase ty ostražité stíny.
„Pojď.“ Vezme mě za ruku a vede mě ze schodů směrem k autu.
Nechce to slyšet, pomyslím si a polknu. Možná proto, že na to nechce odpovídat.
A najednou je mi jasné, že se na tom vznášivém pocitu, v němž se nacházíme od chvíle, co jsme se
potkali, vůbec nic nezměnilo. To, co nás spojuje, stále ještě nemá záchrannou síť. Žádné záruky. Můžu
jen brát, co přijde, jeden den za druhým. V porovnání se včerejškem je ovšem dnešní den skutečným
zlepšením, pomyslím si s ironickým úsměvem a nastoupím k Matteovi do auta.
„A co teď?“ zeptám se, když opustíme areál univerzity a jedeme městem.
„Teď se vrátíme do vily,“ řekne Matteo. „Je tu totiž ještě něco, co musím napravit.“
Pokrčím čelo. „A copak?“
Jeho oči zajiskří a na tváři se mu objeví důlek.
„Nech se překvapit.“
 19

„Co chceš dělat?“ zeptám se trochu znejistělá, když mě Matteo vede nahoru do svého ateliéru
ve druhém patře. Je to už dlouho, co jsem tu byla naposled, a pár věcí se tu změnilo, pomyslím si,
když přehlížím velkou, světlou místnost. Stojany, u nichž pracují studenti na hodinách malování, jsou
stále tady, ale jsou jinak uspořádané, stojí pohromadě na jednom konci místnosti, jako kdyby musely
udělat místo něčemu důležitějšímu. Stůl, na kterém jsem tehdy seděla, je přisunutý ke stěně a pokrytý
štosy kreseb. Plocha před širokou řadou oken, která sahají přes celou šířku ateliéru, je prázdná
a prostor tak působí ještě velkoryseji, než si pamatuju.
Jenom ten starý odřený kožený gauč stojí na svém místě na kratší straně místnosti a tam mě Matteo
vede, zastaví se před ním a otočí mě k sobě.
„Co tady budeme dělat?“ ptám se zase, ale on neodpoví a místo toho jeho ruka sklouzne z mého
ramene, zavadí mi o bradavku a on se usměje, když se prudce nadechnu. Pak zase zvážní.
„Sophie, to, co se včera stalo dole v bytě…“ Odmlčí se, ale dál mě hladí. „Ten způsob, jakým jsem
ti to udělal – to bylo brutální. Ublížil jsem ti a to mě mrzí.“
Vzpomínku na to mám stále před očima a jeho starost je zbytečná. Zavrtím hlavou. „Já si
nestěžuju.“
Matteo se nenechá zmást. Rozepíná knoflíčky mých šatů. Protéká mnou touha. „Byl jsem mimo,
nedokázal jsem rozumně uvažovat.“
„Já taky ne,“ řeknu a nadechnu se, když šaty rozevře a položí mi dlaně na ňadra a hladí je přes
krajkoví podprsenky. Žár ve mně roste.
„Stejně to teď ale uděláme znovu – jinak,“ řekne a skloní se, políbí mě krátce a lehounce. „Zavři
oči,“ poručí mi a já stihnu ještě pohled na jeho mnohoslibný úsměv, než ho poslechnu.
Docela pomalu mě svléká, nechá ze mě sklouznout šaty a pak rozepne mou podprsenku, stáhne mi
kalhotky a pak cítím sevření jeho ruky na kotnících, jak mi pomáhá z bot. Stojím před ním nahá
a zprudka dýchám. Někam odejde, ale okamžitě se vrátí a já slyším šelestění. Potom se nechám vést
jeho rukou ke gauči a on mi jemně naznačí, že si na něj mám lehnout. Očekávám dotyk chladivé kůže,
ale místo toho ucítím nějakou hladkou látku, deku nebo prostěradlo, které rozprostřel po gauči.
„Nedívat se,“ ozve se Matteo těsně u mého ucha, ale já ani nezkusím otevřít oči. Na to je ta hra
příliš vzrušující. Napjatě naslouchám, když zase cosi šustí, koušu se do rtu, protože si představuju, že
se taky svléká, představuju si jeho nádherné tělo.
Přesně tady jsem už jednou ležela, když jsem s ním spala poprvé. To jsem ještě netušila, jaké
rozkoše mě očekávají. Teď už to ale vím a to stupňuje moji nedočkavost.
Matteo ještě jednou odejde, slyším jeho kroky, a když se vrátí, klepne o zem něco, co staví hned
vedle gauče. Potom je zase ticho a já čekám, že ucítím jeho kůži na svojí. Místo toho se mého prsa
dotkne něco chladného, vlhkého a já polekaně zalapám po dechu a otevřu oči.
Matteo se skutečně svlékl a klečí teď se spokojeným úsměvem vedle gauče. V ruce drží štětec,
který se právě dotýká mé bradavky. Teprve teď zjišťuji, že na zemi stojí tři kalíšky červené, hnědé
a bílé barvy. Do červené namočil štětec jako první, soudě podle barvy linky, kterou teď táhne po mé
hrudi.
Kontrast mezi mou rozpálenou pokožkou a chladným štětcem je vzrušující a já cítím, jak ještě víc
vlhnu, zatínám prsty do tenké deky, na které ležím.
„Co…,“ chci se zeptat, ale Matteo se najednou skloní a vezme pomalovanou bradavku mezi rty,
saje ji, což ve mně kromě blesku mířícího do mého podbřišku vyvolá i úlek.
„Ne!“ Položím mu dlaň na čelo a chci ho odstrčit, on však zvedne hlavu sám, a když mě políbí,
cítím z jeho rtů nečekanou sladkost a dojde mi, že to není opravdová barva. Je jedlá, chutná
po třešních a já mu ji toužebně slíbávám ze rtů.
Zazubí se, odtáhne se ode mě a ponoří štětec do kalíšku s hnědou barvou, kterou mi pomaluje
druhou bradavku. Udělá to přesně stejně, zase všechnu barvu slízne, což prožene mým tělem další
zachvění, políbí mě – a já ucítím vynikající hořkou čokoládu. Bílou barvu vyzkouší mezi mými ňadry
a její chuť je obzvlášť svůdná. Bílá čokoláda, které se vůbec nemůžu nabažit, když ji ochutnávám
z Matteových rtů. Matteo náš polibek nakonec přeruší.
„Lež klidně,“ poručí mi, což se lehko řekne. Začne mě totiž dráždivě pomalu pomalovávat svými
barvami. „Ty jsi umělecké dílo, bellezza. Sladká a svůdná a neodolatelná,“ řekne a táhne linky přes
moje prsa a břicho, až nakonec tvoří propletený vzor – a já jsem tak vzrušená, že dýchám plytce
a zrychleně.
Matteo to však dál stupňuje, stejně tak pomalu slízává všechno, co nakreslil, putuje po mé kůži
jazykem v malých kroužcích – a prozkoumává nečekaná místa, putuje pod mými ňadry, po bocích
a po oblouku žeber.
Je to neuvěřitelné, odpaluje to ve mně ohňostroj vjemů a je mi z toho slabo. Se zavřenýma očima se
nechávám unášet, ochutnávám sladkost z jeho rtů, kdykoliv mě políbí, a sténám, když v tom
pokračuje.
Jestliže naše spojení včera bylo brutální a drsné, tak teď je to pravý opak, slavnost něžnosti, která
mě pomalu ale jistě dohání k šílenství.
„Matteo, prosím,“ začnu o něco později žadonit, protože on se té části mého těla, která po něm tak
touží, ještě ani nedotkl, a on mě vyslyší a rozevře mi nohy. Místo toho, aby mě uspokojil, jak jsem
doufala, pokračuje ve sladkém mučení a se stejnou trpělivostí mi maluje na vnitřní strany stehen.
Horečka v mém těle stoupá, a když i tam následuje stopy štětce jazykem, skoro to už nevydržím,
sténám a vzpínám se. Je to studené a je to žhavé a lepivé a dělá mi to tak neskutečně dobře, že se
mnou přelévají stále další vlny a moje vzrušení roste do závratna.
A pak, konečně, ponoří Matteo štětec do bílé a přejede mi jím po stydkých pyscích, což ze mě
vymámí dlouhé zasténání. Jsem tak napjatá a připravená, tak lačná toho, že mě vysvobodí, že hlasitě
vzdychám, když skloní hlavu mezi moje stehna. Zase ale nikam nepospíchá a s požitkem lízá čokoládu
z mých pysků, aniž by se úplně přiblížil k mému nejcitlivějšímu místečku. Můj poštěváček pulsuje,
úplně bolí touhou, když ho konečně po celé věčnosti odkryje, a já zadržím dech, když se na mě podívá
a usměje se tím svůdně sebevědomým způsobem, kterým mi prozradí, že si je velmi dobře vědom
toho, že mě má v hrsti.
Nepotřebuje dělat moc, stačí nepatrný pohyb špičky jazyka a já s výkřikem exploduji na tisíc kusů,
vzpínám se ve vzlycích rozkoše a poddávám se bezmocně mohutnému orgasmu, který se mým tělem
valí jako požár a všechno spaluje. Nejsem ještě vůbec při smyslech, vnímám jako v mlze, jak se
Matteo vysune vzhůru a vklouzne do mě. Ovšem když mě celou vyplní a pustí se do mě energickými
přírazy, je to, jako kdyby mi pouze tohle chybělo, aby moje vyvrcholení bylo dokonalé. Moje vnitřní
svaly se kolem něj křečovitě zatnou a drží ho a já se odevzdávám plné síle slasti, která je jen zvolna
střídána lahodným uspokojením.
Matteo se nakonec zase pohne a přesune se tak, aby se – stále se mnou v náručí – vešel na gauč
vedle mě.
 „Tohle bylo lepší,“ zamručí a já nemůžu nesouhlasit, takže se k němu přimknu a skoro začnu
dřímat – než zjistím, že mě zvedá. Jeho hruď lepí, když na ni položím dlaň, a uvědomím si, že i já
jsem posetá stopami naší speciální lekce malování.
„Možná bychom to měli raději smýt.“ Matteo nečeká na mou odpověď a snáší mě o patro níž
do koupelny vedle své ložnice.
Moje nohy jsou ještě roztřesené, nechtějí mě skoro nést, když mě Matteo postaví na zem
v prostorném sprchovém boxu. Přidrží mě ale, čeká, až se vzpamatuju.
Sprchová hlavice je velká a kulatá, a když Matteo pustí vodu, padá hřejivě a příjemně na naše těla,
a i když jsem ještě celá vláčná po tom fantastickém vyvrcholení, probere mě zpátky k životu. Nemůžu
prosto zůstat v klidu, když si Matteo vymáčkne do dlaně sprchový gel a začne mě jemně mydlit.
Toužebně ho hladím rukama po hrudi, přesně jako to on dělá mně, a prozkoumávám jeho tělo, zatímco
se vzájemně myjeme.
Poslední sladké stopy z naší kůže už dávno zmizely, ale my přesto nepřestáváme, protože je hrozně
erotické stát pod proudící vodou a dotýkat se sebe navzájem tímto novým způsobem.
Už ho zase chci, i když jsem teprve před chvilkou v jeho náručí prožila něco neuvěřitelného,
a Matteo mě taky chce, protože jeho penis je zase tvrdý, vzpíná se v mé ruce, která ho sevře.
„Sophie, nemůžu se tě nabažit,“ zašeptá mi chraplavě do ucha a já se usmívám, protože já jsem
na tom úplně stejně. Nedokážu si představit, že bych někdy mohla toužit po jiném muži tak jako
po Matteovi. Jsem jím posedlá a chci ho hned teď.
„Tak mi to zase udělej,“ lákám ho a zadržím ho, když otevírá dveře boxu, aby se mnou šel
do ložnice. „Tady,“ dodám a zase dveře zavřu. „Teď.“
Další pobídku nepotřebuje, namáčkne mě na okachličkovanou stěnu a zvedne mě, prudkým
výpadem do mě naráz vklouzne.
„Potřebuju tě,“ šeptám mu do ucha a sténám, když se povysune a pak do mě zase hluboko zajede.
„Můžeš mě mít, kdykoliv se ti zachce.“
Matteo najde můj pohled a já v jeho očích vidím syrový chtíč, touhu, která plane stejně spalujícím
plamenem jako ta moje. A potom už nejsem schopna souvislé myšlenky, protože Matteo mi vezme
dech, líbá mě a pumpuje do mě, zatímco voda dál padá na naše rozpálená těla.
Není jako ještě před chvílí, tak hravý a trpělivý. A není ani jako včera, netrestá mě, ale jsme dva
rovnocenní partneři, dáváme a přijímáme stejně. Matteovy přírazy jsou tvrdé, nekontrolované, znovu
rozpalují moje tělo tím neodolatelným, vše pohlcujícím způsobem. A potom oba současně
vykřikneme, když nás smete exploze našeho vyvrcholení, ztratíme se v sobě a zachvíváme se znovu
a znovu, společně padáme, až se po nekonečných, slastných minutách ocitneme zpátky v realitě.
Na protest zavzdychám, když ze mě Matteo unikne a postaví mě na nohy, protože mi chybí ten
pocit cítit ho v sobě. Nemusím ale čekat dlouho, protože když vyjdeme ze sprchy, on mě něžně osuší
a odnese mě do postele. Lehne si vedle mě, přitiskne mě k sobě.
Slunce svítí oknem a příjemně ohřívá naše nahá těla a já jsem v tu chvíli prostě jen uvolněná
a spokojená. Takhle by to mohlo být napořád, pomyslím si a přejedu prstem po jizvě na jeho hrudi.
„Kdy zase odjedeš?“ zeptá se Matteo do ticha, a když s překvapením zvednu hlavu, má ve svých
jantarových očích výraz, který si neumím pořádně zařadit.
Chtěl by, abych odjela brzo? Ne, říkám si. V jeho pohledu není nic nepřátelského, zlostného jako
včera. Je spíš – ostražitý. Zřejmě nepočítá – stejně jako posledně –, že tu zůstanu. Proto polknu, než
odpovím. Protože pokud mě dnešek o něčem poučil, tak o tom, že to, co jsem tu našla, už nechci
opustit.
„Nemám už žádný důvod vracet se do Londýna,“ prohlásím. „Hrozně jsem se pohádala s otcem,
protože nechtěl, abych sem letěla. Říkal, že když to udělám, můžu tady rovnou zůstat.“
Matteo se zamračí. „To jistě nemyslel vážně. Přivítá tě s otevřenou náručí, až se vrátíš. Potřebuje tě
přece.“
„Snad,“ odpovím a položím si hlavu zase na jeho hruď. „Jenomže já se tam nevrátím.“ Protože
kdybych to udělala, znamenalo by to, že se vracím ke svému každodennímu shonu – do života, který
mi už nepřipadá jako můj vlastní, pokud se v něm nevyskytuje Matteo. Bylo by to jako přiznání, že
otec měl pravdu. Jako kapitulace.
„Mohla bych si tu najít byt,“ řeknu, protože nevím, co Matteo řekne na nápad, že zůstanu v Římě.
Taky nechci, aby si myslel, že se prostě nastěhuju k němu.
Mávne rukou. „Zatím můžeš zůstat ve Valentinině bytě,“ zabručí ještě viditelně užaslý. Prohlíží si
mě a evidentně si není jistý, jestli to myslím vážně. „Ale… co bude s vaším podnikáním? Miluješ
přece svou práci.“
„Nemusím se jí přece vzdávat,“ řeknu. „Určitě jsou možnosti najít něco i tady.“
Když se nad tím zamyslím, uvědomím si, že bych dokonce ani nepotřebovala Matteovy konexe.
S novým začátkem v Římě by mi jistě pomohl Andrew Abbot, přítel mého otce, který žije v Itálii už
hodně let a má velmi dobré kontakty na římskou uměleckou scénu – jemu vděčím za to, že vůbec
znám Mattea. A Giacomo má jako bývalý děkan Ústavu dějin umění také svůj vliv. Je tedy možné, že
by to nemuselo být tak složité.
Matteo se stále diví. „Ale… chyběl by ti Londýn.“
„Jsou věci, které by mi chyběly víc,“ prohlásím a pohladím ho po hrudi, aby pochopil, co myslím.
„Šla bys do Říma? Úplně?“ Dlouze na mě pohlédne. Opravdu dlouze. Zápasí zřejmě sám se sebou,
jestli má přijmout, co mu nabízím. „To je bláznovství, Sophie,“ řekne a zavrtí hlavou, ale na rtech mu
pohrává úsměv. Úlevný úsměv, který se rozšíří a vlije mi novou naději. „Ty jsi blázen.“
„Ano, do tebe,“ odpovím, a když mu oplatím úsměv, mám dojem, že se moje pocity na kratičký
okamžik zrcadlí i v jeho očích.
Potom si mě ale zase přitáhne do náručí a naléhavě, skoro zoufale mě líbá, nedopřeje mi čas
zkoumat ty zlaté hlubiny a ujistit se, že je ochoten pustit se do toho se mnou. A potom se definitivně
ztratím v jeho dotecích a polibcích a nedokážu už udržet žádnou jasnou myšlenku.
 20

„Takže se ti to líbilo?“ Matteo mi položí paži kolem ramen. Kráčíme úzkou uličkou, do které
odbočil, aby unikl davům turistů, kteří zalidňují ulice Trevi i teď po desáté večer.
Na rtech mu pohrává pobavený úsměv a já ho obejmu jednou rukou kolem pasu a druhou se chytím
jeho dlaně, abych si udržela jeho paži kolem ramen, protože se mi líbí chodit tak těsně přitisknutá
k němu. „Příliš o tom mluvím, že?“
Zazubí se. „Ne. Mám rád, když moje překvapení mají takový úspěch, že dva dny nemluvíš o ničem
jiném.“
„Ale soukromá prohlídka Vatikánského muzea – jak by mě to mohlo neohromit? To bylo…
neuvěřitelné. Jako sen! Jak se ti to podařilo zařídit?“
„Nebylo to vůbec těžké,“ řekne skromně, ale já dobře vím, že to, co pro mě udělal, bylo něco
naprosto speciálního.
Četla jsem sice v nějakém turistickém průvodci, že je možnost exkluzivních prohlídek, které si
mohou objednat malé skupinky na večer mimo hlavní nápor návštěvníků. Zároveň se tam ale psalo, že
jsou na ně velmi dlouhé čekací doby, a i když člověk sežene termín, stejně musí jít se skupinou.
Matteo a já jsme však byli sami. Jenom průvodce a my dva, ruku v ruce Sixtinskou kaplí, dómem
svatého Petra a dalšími prostorami vatikánských muzeí. V klidu jsme si prohlíželi umělecká díla
zalitá zlatým světlem večerního slunce. Bylo to naprosto jedinečné, něco, na co nikdy nezapomenu –
a o čem jsem právě s nadšením mluvila už bůhví po kolikáté.
„Chceš říct, nebylo to tak těžké pro tebe,“ opravím ho, protože jsem si celkem jistá, že
za normálních okolností by něco takového nebylo vůbec možné a zvlášť ne tak narychlo. Šlo to jen
díky tomu, že má Matteo tolik kontaktů a byl zřejmě ochoten zaplatit patřičnou cenu.
Musím si ještě zvykat, že podobné věci jsou v jeho světě docela normální. A že mě rád překvapí.
Pronajal pro nás totiž také vilu Farnesina v Trastevere, která je považována za jednu z nejkrásnějších
renesančních budov v Římě. V sále, jehož fresky pochází od Rafaela, nám naservírovali úžasnou
večeři o několika chodech – a já jsem nevěděla, co mě okouzluje víc, jestli ty fresky nebo ten
neuvěřitelný muž naproti mně. To byly vrcholy těch tří nezapomenutelných týdnů, které jsem teď
po jeho boku strávila. Samozřejmě musí vyučovat na univerzitě a také často býváme u Valentiny,
které se vede už mnohem líp, takže byla přeložena na exkluzivní rehabilitační kliniku kousek od vily
Borghese. Zbývající čas však trávíme jenom spolu, navštěvujeme buďto některá z nesčetných muzeí
a galerií Říma, na jejichž poklady se nemůžu vynadívat, nebo si vyrazíme do města, jako právě teď,
když jsme se byli najíst v malé, příjemně zastrčené restauraci v Trevi. Pokud tedy vůbec vyjdeme
z domu – často prostě zůstaneme v posteli a on mě znova svádí, nechává mě objevovat stále nové
dimenze slasti.
Je to nádherné, opojné a taky trochu hektické, jako kdyby mi nechtěl dát prostor zalitovat, že jsem
u něj v Římě. Já přitom ničeho nelituju. Naopak. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná jako teď.
A přece ještě není všechno dobré, pomyslím si a zamyšleně si ho ze strany prohlížím. Stále je ještě
všechno na vážkách. Neměla jsem čas postarat se o novou práci a oficiálně stále bydlím
ve Valentinině bytě, i když jsem prakticky pořád nahoře u Mattea. Proto mi připadá, jako bych u něj
byla jen na návštěvě. Vím, že očekávám příliš mnoho a že bude třeba spousty času, aby si to sedlo. To
ale záleží i na Matteovi samém. Stále ještě existuje jedna jeho část, kterou přede mnou skrývá, a já
cítím, že tato část může ohrozit moje štěstí s ním.
Ještě mi nevyprávěl o tom konfliktu s jeho přítelem Fabiem, při němž přišel ke svému zranění,
a mlčí také o smrti své ženy. Díky jeho matce sice o všem zhruba vím, ale jsem smutná, že se mi
nesvěří sám, a každým dnem, který uběhne, víc a víc doufám, že se mi nakonec přece jen otevře.
Dokud to totiž neudělá, nebude moje štěstí s ním jaksi kompletní.
Chci, aby to vyšlo, chci s ním být a jsem ochotná převrátit kvůli tomu svůj život naruby. Je ale
ochotný i on? Docela jistá si pořád ještě nejsem…
V tašce mi začne zvonit mobil a já se zastavím, abych ho vytáhla. Když vidím, že na displeji svítí
číslo pevné linky mých rodičů, zatajím dech a vzhlédnu k Matteovi, který mě pozoruje s vážným
výrazem.
„To bude máma,“ řeknu. Mohl by to teoreticky být i otec, ale ten se mi neozval, co tu jsem,
a ve skutečnosti s jeho telefonátem nepočítám. Tíží mě ovšem skutečnost, že mezi námi zůstává ještě
tolik nevyslovených věcí, a snad bych byla raději, kdyby mi volal on, protože bych si to s ním ráda
vyjasnila.
Volá však máma.
„Neruším?“ ptá se a můj pohled sklouzne k Matteovi. V tu chvíli ovšem zazvoní i jeho mobil a on
kousek poodejde, takže mámu ujistím, že mám čas. Jako obvykle se ptá, jaký byl den, a já jí o něm
rychle vyprávím.
Je to stále zajímavý pocit, že je to teď ona, kdo mi pravidelně volá, aby se ujistila, že se mám dobře
– celé roky to bylo vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu naopak. Oceňuji ale její starostlivost, stejně
jako okolnost, že stojí na mé straně a – na rozdíl od otce – chápe, proč jsem se rozhodla pro Mattea.
„Otec se na tebe ještě zlobí, ale já na tom pracuju, drahoušku,“ sdělí mi, i když jsem se na tátu
neptala. „On se zase uklidní a potom najdeme řešení.“ O tom mě ubezpečuje celkem často a já bych
byla vážně ráda, aby nějaké řešení existovalo, protože mi oba moc chybí, i táta, ačkoliv se na něj stále
hrozně zlobím.
Když skončím, Matteo už na mě čeká.
„Kdo to byl?“ ptám se.
„Giacomo. Zve nás zítra večer k sobě.“ Zamyšleně si mě měří. „Žádná zpráva od otce?“
Když zavrtím hlavou, vyrýsuje se mu mezi obočím vráska, která mi prozradí, že mu něco dělá
starosti. „Vrátíš se domů, jestli se omluví?“
Povzdechnu si, protože se mě ptá často a zná přitom odpověď. „Byla bych ráda, kdyby se mi
omluvil a já se s ním mohla smířit. A do Londýna určitě poletím, protože tak jako tak musím vyřešit
spoustu věcí. Zase se k tobě ale vrátím, Matteo.“
Opět mě vezme kolem ramen a pokračujeme dál, on ale vypadá zamyšleně a tváří se skepticky.
Když zabočíme za další roh, otevře se před námi náměstí před slavnou Fontánou di Trevi. V noci je
tu snad ještě živěji než ve dne, protože ve světle reflektorů osvětlujících její bílý mramor působí
fontána ještě impozantněji.
Prošli jsme kolem už mnohokrát, ale nikdy jsme se tu nezdrželi – jako mnozí Římané se Matteo
vyhýbá turistickým lákadlům, má ve městě svoje vlastní místa.
Mě však něco napadne, a proto ho vedu ke kašně, sunu se odhodlaně davem, až se ocitneme docela
vepředu.
Večer je příjemně teplý a atmosféra kolem uvolněná. Je tu celkem hluk kvůli šumění vody
a stovkám návštěvníků, takže Matteo musí zvýšit hlas, abych mu rozuměla.
„Co tady chceš dělat?“
 S úsměvem vytáhnu z tašky peněženku, vylovím z ní jedno euro a vezmu minci do levé ruky.
„Říká se snad, že se člověk vrátí do Říma, když hodí do kašny minci levou rukou přes pravé
rameno, že?“
Matteo se na mě shovívavě podívá. „Ano. Proto taky město – k velké radosti některých
charitativních organizací – vyloví z kašny přes milion euro ročně. Hloupá pověra, Sophie.“
Já se však nenechám odradit. „Každopádně to ničemu neuškodí,“ prohlásím a hodím minci, která
klesne na dno kašny ke stovkám dalších. „Hotovo,“ oznámím pak a chci schovat peněženku do tašky.
Matteo mě však zastaví. Vloží mi peněženku zpátky do levé ruky a navede ji pak prudkým pohybem
přes mé pravé rameno, takže do fontány cákne celý zbytek drobných, které jsem tam ještě měla.
„Pro jistotu,“ řekne a zazubí se, když se na něj překvapeně podívám, a políbí mě, načež mě zas
táhne dál a já ho můžu jen se šťastným úsměvem následovat.

***

„Signore di Chessa je nahoře a očekává vás,“ oznámí nám Giacomova hospodyně Rosa, drobná
štíhlá žena. Má zřejmě plné ruce práce s přípravou jídla, jelikož má na sobě zástěru a je evidentně
vděčná, že se v domě vyznáme a ona nás nemusí doprovázet do salónu v prvním patře.
„Vzpomínáš si ještě?“ zeptám se Mattea, když spolu kráčíme po schodech, a ukážu bradou
na světlejší místo na stěně. Obraz, který tam visel, byl důvodem našeho neobvyklého seznámení.
Tenkrát – je to vážně teprve něco přes dva měsíce? – jsem byla v Giacomově vile na Aventinu poprvé.
Chtěla jsem si malbu prohlédnout zblízka, ale zakopla jsem a spadla bych ze schodů, kdyby mě
Matteo nezachytil.
Zazubí se a položí mi dlaň na záda. „Vzpomínám si na každou podrobnost – na tvůj odvážný
výstřih například,“ poznamená s úsměvem a zarazí se, když seshora uslyšíme hlasy. „Giacomo se
nezmínil, že pozval i jiné hosty.“
Náš hostitel skutečně nesedí na skupině elegantních křesel v rohu s aperitivem v ruce sám. Vedle
něj povstane ještě asi šedesátiletý muž s prošedivělými vlasy po ramena, který má k obleku jasně
zelený hedvábný šál.
„Andrew!“ zvolám překvapeně a rozběhnu se k němu, abych ho objala. „Myslela jsem, že jsi
na Sicílii!“
To byla přinejmenším informace, kterou jsem dostala, když jsem se ho pokoušela zastihnout.
Chtěla bych si s ním promluvit a prodiskutovat, jaké pracovní možnosti bych v Římě mohla mít, takže
mám velkou radost, že ho vidím.
Usměje se. „Ještě před pár dny jsem tam byl, ale už mě to zase táhlo domů. A když jsem volal
Giacomovi a on se zmínil, že dnes večer přijdete, usoudili jsme, že je čas na malé shledání. Proto mě
pozval.“
Giacomo, který se už pozdravil s Matteem, obejme i mě. „Doufám, že vám to nevadí,“ řekne a podá
mně i Matteovi sklenici zářivě oranžového Negroni.
„Je tedy pravda, co Giacomo říkal?“ zeptá se Andrew o chvíli později, když si k nim přisedneme
a ochutnáme hořký koktejl. Zvědavě si mě přes okraj sklenky měří. „Chceš přesídlit do Říma?“
„No,“ odpovím suše, „já bych řekla, že jsem už přesídlila.“
Andrew se usměje, ale nedokáže skrýt překvapení. „A co tvůj otec? Nepotřebuje tě ve firmě?“
„V poslední době si docela dobře vedl i beze mě,“ prohlásím rázně. „Určitě si za mě rychle najde
náhradu.“
Andrew mě skepticky pozoruje, ale naštěstí dál nevyzvídá, zdá se, že ho těší, že jsem se stejně jako
on rozhodla pro život v Itálii.
„No tedy!“ prohlásí a usměje se vřele na Mattea. „Asi jste Sophii dokonale okouzlil, signore
Bertani, když kvůli vám odešla z Londýna. Bez ní si Conroy’s vůbec nedovedu představit.“
Vím, že to měl být kompliment, ale přesto se mi ta formulace nelíbí a rychle se mrknu
po Matteovi, který však jen otáčí sklenkou a zlehka se usmívá.
„Ano, taky se divím, že se takto rozhodla,“ odpoví, a když ke mně otočí hlavu, rozeznám v jeho
očích zase ten opatrný výraz, jako kdyby mu Andrew svou poznámkou nechtěně připomněl jeho
pochybnosti.
Andrew už mluví dál, je v upovídané náladě, což je pro něj dost typické.
„Tak už to s Římem chodí, že?“ prohlásí s povzdechem a napije se svého Negroni. „Taky jsem
tenkrát propadl kouzlu města a zůstal jsem. A nejsem rozhodně sám. Zrovna včera jsem potkal
jednoho starého známého, Luigiho Crispiho, znáš ho, Giacomo, že? Ten mi každopádně nadšeně líčil,
že se jeho syn právě vrátil do Říma – skoro po šesti letech. Přitom si v Jižní Americe vybudoval
solidní existenci a založil úspěšnou firmu. Zřejmě ho ale dostihl stesk po domově a přihnal ho zpátky
do Itálie. Luigi říkal, že tam všechno prodal a žije se svou rodinou zase tady.“ Andrew se zasněně
usmívá. „Naprosto to chápu. Nejsem sice rodilý Ital, ale i mě tohle město a tato země chytily a už
nepustí. Už si neumím představit, že bych prožíval své dny kdekoliv jinde.“
Giacomo a Matteo však neposlouchají další Andrewovy úvahy a místo toho na něj civí, jako kdyby
viděli ducha. Matteo úplně zbledne a křečovitě svírá sklenici. V obličeji mu zacuká.
„Fabio se vrátil?“ zeptá se bezbarvě a já polekaně vykulím oči, když mi dojde, co to znamená.
 21

„Ano, Fabio Crispi,“ odvětí Andrew, který zřejmě neregistruje, s jakým úlekem na tuto zdánlivou
banalitu reaguje nejen Giacomo, ale hlavně Matteo. „Ach ano, vy ho přece také znáte, je to tak?“ ptá
se Mattea. „Chodili jste na stejnou školu, vzpomínám si, že se o tom Luigi jednou zmínil.“
Evidentně však netuší, že to byl Fabio, kdo o několik let později Mattea málem připravil o život,
protože nevzrušeně hovoří dál.
„Oženil se tam,“ pokračuje. „Jeho žena je Brazilka a mají dvě děti. Luigi mi ukázal jejich
fotografie, je na svoje vnuky hrozně pyšný a má velkou radost, že teď s nimi může být, kdykoliv
chce.“ Andrew neurčitě ukáže sklenkou na Mattea. „Fabio je zpět teprve krátce, má jistě spoustu
zařizování. Předpokládám ale, že o něm jeho přátelé v Římě brzo uslyší.“
Matteo na to nic neříká a jeho výraz je zachmuřený. A Andrew konečně pochopí, že ho nečekaná
zpráva o návratu jeho spolužáka vůbec netěší.
Andrewa zjevně mate Matteovo chování, jelikož nezná souvislosti. Tohle se často nestává, většinou
je to on, kdo je perfektně informován o všem a o všech – to je jeho silná stránka. Než ale může začít
vyzvídat, co Matteovi tak pokazilo náladu, zasáhne Giacomo. Neujde mi starostlivý pohled, který
vyšle k Matteovi.
„Myslím, že můžeme jít ke stolu. Rosa hned přinese předkrm,“ prohlásí. Obratně využije změny
místa, aby se Andrewa zeptal na jeho cestu na Sicílii, což spolehlivě zafunguje, a Andrew hned začne
sypat zábavné historky.
Já ho však poslouchám jen na půl ucha, protože se soustředím na Mattea. Už se na hovoru nepodílí,
stáhl se do sebe a já můžu jenom hádat, co se v něm asi děje. V každém případě ho ty vzpomínky tíží
a mě bolí vidět ho takto trpět, aniž bych mohla cokoliv udělat.
Oficiálně totiž o Fabiovi a té rvačce nic nevím. Pohled na něj a trpký výraz kolem jeho úst mě však
definitivně přesvědčí, že s ním o tom naléhavě musím mluvit. Nejraději bych s tím začala hned, což
ovšem nejde, protože Rosa opravdu právě přináší předkrm – meloun s parmskou šunkou – a my se
musíme pustit do jídla.
Je štěstí, že je Andrew tak hovorný člověk, protože se o zábavu u stolu postará skoro sám. Giacomo
a já udržujeme jeho hovor spíš jen příležitostnými otázkami. Nakonec si ale i Andrew všimne, jak je
Matteo nezvykle zamlklý, a pokusí se ho zatáhnout do hovoru – což však žalostně ztroskotá, jelikož
Matteo odpovídá jen jednoslabičně. Andrew přenese pozornost zpět na Giacoma.
„Jak to vlastně vypadá s aukcí tvých obrazů?“ zajímá se a zkoumá pohledem stěny, na nichž při mé
první návštěvě visely nesčetné zajímavé a cenné malby. Většina jich už je dávno zabalená
a uskladněná. Giacomo se totiž chce s většinou svých obsáhlých sbírek rozloučit, aby pro něj bylo
plánované stěhování za dcerou do Anglie snazší.
O prodej se měla postarat aukční síň Conroy’s – proto jsem taky původně přijela do Říma.
Giacomo si však zpočátku nebyl zcela jistý, které obrazy má prodat a jak rychle vůbec odcestovat.
Docela mu tedy přišlo vhod, že jsem kvůli té zápletce s Enzem musela urychleně zpátky do Anglie,
a on mohl svou záležitost zatím uložit k ledu.
Zatím jsme neřešili, jak budeme pokračovat dál, protože když jsme se viděli, šlo pokaždé
o Valentinu, o kterou si Giacomo jako rodinný přítel Bertaniových dělal velké starosti. A já mám
dojem, že ještě potřebuje nějakou dobu tady, aby se konečně rozloučil, a teprve potom mohl
pragmaticky uvažovat o své sbírce.
„Momentálně jsou tu důležitější věci,“ odpoví s pokrčením ramen a potvrdí tak můj dojem. Potom
však zaváhá a jeho pohled najde ten můj. „Nicméně když už jsme tu toho – včera mi volal váš otec,
Sophie,“ dodá.
„Táta s vámi mluvil?“ Tato novinka mě zaskočí. „Kvůli čemu?“
„Chtěl se ujistit, že mám stále zájem o tu aukci. Hovořili jsme o možném termínu, ale v nejbližší
době to zřejmě nepůjde. Mám tu prostě ještě hodně co vyřídit,“ vyloží mi Giacomo a já se chvíli
dívám nepřítomně do talíře, protože tu informaci musím nejdřív zpracovat. Ale jistě, pomyslím si,
v Conroy’s jde život dál a ta zakázka od Giacoma je lukrativní. Proto táta musí průběžně zjišťovat, jak
se věci mají. Stejně mě ale raní, že mě snad doopravdy hodlá vypudit ze svého života, protože jsem se
opovážila zamilovat se do špatného muže.
„Ptal se na vás, Sophie.“ Giacomo se usměje, když se na něj podívám. „Potřeboval nutně zjistit, že
se vám vede dobře. Dokonce jsem měl dojem, že to byl skutečný důvod telefonátu.“
„Tak to… ráda slyším,“ řeknu a váhavě mu oplatím úsměv. Ten mi ale zamrzne na rtech, když se
otočím na Mattea. Jeho pohled je ještě ponuřejší než předtím a hledí na mě málem nepřátelsky.
„Omlouvám se,“ řekne a vstane a odsune talíř s tiramisu, kterého se sotva dotkl. „Musím zítra
velmi brzo na univerzitu. Myslím, že už raději pojedu.“ Tázavě se na mě podívá. „Jdeš taky, Sophie?“
Jsem jeho překotným odchodem zaskočená stejně jako ostatní. Kromě toho dobře vím, že jde jen
o výmluvu. Zítra je středa a Matteo přednáší až odpoledne. Chce však nutně jít, takže já taky vstanu.
„Byl to hezký večer,“ zdůrazním Giacomovi a omluvně se na něj usměju. Chápavě přikývne.
Matteo je mu velmi blízký, je pro něj skoro jako adoptivní syn a zná ho zřejmě mnohem líp než já.
Proto mu ten nečekaný úprk nezazlívá. Andrew je naproti tomu dost zaskočený – a zklamaný.
„Škoda, mohli jsme si ještě popovídat, jaké by pro tebe mohly být v Římě profesní vyhlídky,“
řekne. I moje budoucnost byla jedním z témat u stolu, nicméně konkrétní návrhy Andrew s Giacomem
zatím nepřinesli. A já sama jsem prostě byla příliš roztěkaná, než abych se doopravdy soustředila.
„Zavolám ti,“ slíbím mu a musím si už pospíšit, abych dostihla Mattea, který už je u schodů.
Cestou k autu nic neříká a mlčí i celou cestu, co sjíždíme z Aventinu dolů do města.
„Je mi to moc líto,“ řeknu nakonec, když už se vzdám naděje, že začne mluvit sám od sebe.
„Co?“ zeptá se, aniž by spustil oči ze silnice před sebou.
„To s Fabiem.“ Polknu. „Že se vrátil. Chápu, že tě to rozrušilo.“
Matteo zabrzdí tak prudce, že to s námi smýkne dopředu a zastaví nás bezpečnostní pásy. Potom
stočí vůz ke kraji cesty a zastaví na autobusové zastávce.
„Odkud víš o Fabiovi?“ Jeho obličej je bílý a jeho oči na mě srší tak rozzuřeně, že zatajím dech.
„Od… tvé matky. Přišla za mnou domů, když jsi odjel z Londýna, a všechno mi vyprávěla.“
Zlostně si odfrkne, zařadí rychlost a jede dál, tentokrát ještě pekelnějším tempem než obvykle.
„Nesmíš se na ni zlobit!“ zaklínám ho, protože jsem najednou dostala strach. „Nechtěla mi nic
říkat, ale já jsem ji přemluvila, protože jsem konečně chtěla zjistit, co tě tak ničí.“
Zavrtí hlavou a vjede do zatáčky tak ostře, že auto jedoucí proti nám zběsile troubí.
„Já ale nechci, abys to věděla, chci to zapomenout, Sophie. Proč to nedokážeš pochopit? Proč se
v tom pořád rýpeš?“
„Protože je špatně, aby ses tím užíral. Měl bys o tom mluvit. Abys to konečně mohl nechat
za sebou.“
Jsme už na Via Nazionale, poznávám domy a obchody. Matteo sundává nohu z plynu pouze před
přechody pro chodce. Jakmile je cesta volná, motor okamžitě zase zakvílí, takže jsme hrozně rychle
na Via Milano, kde stojí jeho vila. Sotva počká, až se otevře brána, a zastaví před vraty do garáže tak
prudce, že se před autem rozletí štěrk.
Nic však neříká a zůstává sedět, hledí strnule před sebe. Proto to zkusím ještě jednou.
„Matteo, já chápu, že zuříš. Bylo hrozné, co Fabio udělal. A způsob, jakým tě tvá žena podváděla,
taky. Nesmíš ale dovolit, aby to napořád určovalo tvůj život a trápilo tě to. Už je to pryč a ty musíš
někdy začít od znova.“
Zase jenom zafuní a já se pomalu začínám bát. Chová se jinak než jindy. Je úplně bez sebe. Takto
jsem ho zažila jen jednou, tenkrát, když mi jeho babička málem prozradila, co teď vím od jeho matky.
Potom jsme se rozešli, protože mě prostě odehnal. Protože vůbec nechtěl, abych pronikla k tomu, co
ho i po letech trápí, co ho neopouští. A on to udělá zas, jak cítím. Zase ta hranice, na kterou pokaždé
narazím, na které ztroskotám a kterou nesmím překročit. Ne znova.
„Matteo, prosím, musíš o tom se mnou mluvit. Já chápu, jak je to pro tebe těžké, ale společně
bychom…“
Matteo zvedne ruku. „Přestaň, Sophie. Nech toho. Nic nechápeš. Vůbec nic. Neskončilo to. Giuliina
smrt…“ Zavrtí hlavou, a když na mě zase pohlédne, planou jeho oči palčivě jak tekuté zlato, zarývají
se do mých, spalují mě. „Vrať se do Anglie,“ řekne, otevře dveře a vystoupí z auta. „Vrať se a prostě
na mě zapomeň.“
Práskne dveřmi, až nadskočím, a jde směrem k domu. Ruka se mi chvěje, když sahám po otvírání
dveří. Nevím, jestli leknutím nebo vztekem. Zřejmě se ve mně mísí obojí ve výbušný koktejl. Protože
jestli si myslí, že si toto může dovolit, že mě může jen tak bez vysvětlení poslat pryč, tak to se tedy
plete.
„Matteo, počkej!“ volám a běžím za ním. Dostihnu ho ve vestibulu vily, zadržím ho za paži
a donutím ho otočit se ke mně. „Já neodejdu, dokud mi to neřekneš, slyšíš? Co je s Giuliinou smrtí?
Jak to, že to neskončilo?“
Chvilku mlčí, zlostně na mě hledí. Já však neodvrátím pohled a vkládám do něj všechno svoje
odhodlání. A Matteo potom povolí. Jeho hruď se nadme a on ztěžka vydechne, zatne pěsti.
„Protože dnes mohla žít, kdybych byl rychlejší. Protože jsem zavinil, že spadla s tím letadlem.“
Zaraženě na něj zírám a připomenu si to ráno, kdy jsem u něj byla a on měl tu noční můru. Tehdy
říkal něco ve smyslu, že měl té nehodě zabránit, ale já jsem si myslela, že jde o nějaký způsob
vypořádání se se smutkem. To je přece absurdní.
„Bylo to tragické neštěstí, Matteo. Takové věci se bohužel stávají. Tohle nemůže nikdo předvídat!“
Jelikož mi Matteo sám nic nevyprávěl, vyhledala jsem si informace o smrti jeho ženy a přečetla si
všechno, co o ní bylo napsáno, takže vycházím z toho, že šlo o nehodu. Giulia Bertaniová ztratila při
cvičném letu s instruktorem kontrolu nad strojem, který se pak zřítil do moře. Bylo to selhání lidského
faktoru, chyba pilotáže, protože se při následném vyšetřování nenašla žádná technická závada. Jak by
tomu mohl zabránit Matteo, který se v té době zotavoval z těžkého zranění?
„Já jsem věděl, že spadnou,“ pronese váhavě a dlouze vydechne. Má potíže to vyslovit. „Aldo mi
poslal esemesku.“
„Aldo?“
„Její letecký instruktor. Giulia s ním měla poměr, ale nemyslela to s ním vážně. Nikdy nic
nemyslela vážně. Ani manželství se mnou, ani žádný ze svých úletů. Byla prostě taková. Láska pro ni
byla hra. Měla ráda společnost, zbožňovala být středem pozornosti – a nechápala, jak tím zraňuje
ostatní.“ Zavře oči. „Aldo se s tím nevypořádal. Nesnesl, že by ji neměl mít pro sebe.“ Matteo zase
otevře oči a hledí kamsi do prázdna, zcela pohroužený do vzpomínek. „Poslal mi esemesku, že jí dá
ještě jednu šanci. Že ji za letu přinutí, aby se jasně vyjádřila, a že nechá to letadlo spadnout, jestli ho
odmítne. Byl úplně šílený! Chtěl, abych věděl, že to nebude nehoda, chtěl mi dokázat, kam až je
ochoten zajít a že si Giulii zaslouží mnohem víc než já. Raději s ní chtěl společně zemřít, než aby ji
ztratil.“
„Panebože.“ Vytřeštěně na něj hledím a snažím se pochopit. „On ji zabil.“
„A já jsem tomu nezabránil.“
„Protože jsi přišel pozdě,“ zopakuju to, co říkal tehdy, když se probral z toho zlého snu, protože teď
mi to do sebe všechno zapadá. „Když jsi dorazil na letiště, byli už ve vzduchu.“
Podívá se na mě. „Stihl bych to, kdybych vyrazil dřív.“ Rty má trpce stažené. „Víš, co jsem si
myslel, když mi ta zpráva přišla? Pomyslel jsem si, že Giulia takovou smrt zasluhuje. Moje rána se
tenkrát už zahojila natolik, že jsem mohl domů, ale měl jsem stále bolesti. Ty bolesti mi každý den
připomínaly, že ona všechno zničila. Že kvůli ní už nic nebylo jako dřív. A ona se nepoučila, prostě si
dál pohrávala s lidmi a šlapala po jejich citech. Tolik jsem na ni zuřil, na sebe, na všechno. Proto jsem
se jenom celé minuty díval na telefon a říkal jsem si, že si to zaslouží, že bude muset zaplatit. Teprve
pozdě mi došlo, co právě dělám. A že tomu musím zabránit, jestli můžu. Okamžitě jsem se rozjel
na letiště, ale oni už byli pryč.“ Potřese hlavou. „Chápeš to? Nechal jsem Giulii odletět do neštěstí.
Mohl jsem její smrti zabránit, měl jsem nasadit všechny páky, ale neudělal jsem to.“ V jeho očích
plane čirá bolest a zoufalství, které mi bere dech. „Mám ji na svědomí, Sophie. Je mrtvá kvůli mně.“
 22

Matteo se ode mě odtáhne a udělá několik kroků ke schodišti, otočí se ke mně zády. Linie jeho
ramen je napjatá a zdá se, že čeká, že ho odsoudím. Že mu i já zopakuju, jakou hroznou vinu si nese.
Teď už je mi taky jasné, proč odmítá létat. Musí být hrozně traumatizující zažít, jak někdo použije
letadlo jako zbraň, aby někoho zabil. Není divu, že odmítá svěřit svůj život pilotům.
Zhluboka si vydechnu. „Kdo ještě ví o té esemesce?“
Otočí se ke mně. „Nikdo. Jenom já.“ Ztěžka si povzdechne. „Nemohl jsem to nikomu říct, protože
jsem se styděl. Taky jsem nechtěl, aby všechno vyplulo na povrch – Giuliin podvod, její nevěry. Lidi
by o ní mluvili, všechno by rozpitvávali. Chtěl jsem, aby měla klid aspoň v tomto směru, když už jsem
ji nedokázal zachránit.“
„Takže jsi to celé roky řešil jen sám se sebou?“ Jsem upřímně zděšená a popojdu k němu, ale on
ucouvne. „Matteo, zabil ji ten Aldo, ne ty. Kdo ví, co by se stalo, kdybys tam přijel včas. Třeba by ti
nevěřila a stejně by letěla. Nebo by Aldo udělal nějakou jinou šílenost a ohrozil by tím ještě další lidi.
Nic z toho nemůžeš vědět.“
Zavrtí hlavou. „Vím ale, co jsem si myslel. Vím, co jsem neudělal.“
„Byla to jen tvá slabá chvilka,“ odporuji mu. „Byls zničený z toho, co se stalo s Fabiem. Nebyls
ještě ve formě.“ Přikročím k němu. „A kromě toho je pravda, co sis myslel – Giulia si to způsobila
sama. Bezohledně si zahrávala s city jiných lidí. Neznala jsem ji, třeba nedokázala být jiná. Ale zcela
určitě to byla hlavně její vina, že to takhle dopadlo – ne tvoje.“
Matteo zvedne hlavu a dívá se na mě s výrazem, při němž se mi svírá srdce, protože cítím bolest,
kterou s sebou vláčí už dlouhé roky a od které bych mu ráda pomohla.
„Nesmíš se proto tak trápit,“ říkám tiše. „Tys neudělal nic špatně. Musíš to konečně nechat
za sebou a začít znova.“
Výraz jeho očí se změní, úplně vidím, jak se stahuje do sebe a jak se zase spouští ta opona, abych
dál neviděla, co už nedokázal pohřbívat ve svém nitru.
„Všechno jsem udělal špatně,“ trvá na svém a jeho hlas zní zlostně. Chladně. „Láska je ničivá,
Sophie. Nakonec přejde – nebo se změní v nenávist. Není věčná. Proto už nic neplánuju. Protože jsem
pochopil. A proto bude taky lepší, když to skončíme, než oba začneme trpět.“
Zděšeně hledím do jeho zlatavých očí, které umí být tak neoblomné.
„Já tě ale miluju, Matteo. A nejsem Giulia. Jen proto, žes s ní byl nešťastný, automaticky
neznamená, že musíme být nešťastní i my.“
„Ale ano, Sophie, copak to nevidíš? Možná ne hned, ale nepotrvá dlouho a budeme muset uznat, že
to nejde. Skončili bychom stejně jako moji rodiče.“ Rezignovaně svěsí koutky. „Měl jsem to vědět,
Sophie. Ty jsi poslední žena na světě, se kterou jsem se měl opovážit něco si začít. Nemáme nic
společného, naše životy jsou naprosto odlišné. Nemůžeš tady žít o nic líp než tehdy moje matka.“
Zděšeně na něj hledím. „To je nesmysl. Samozřejmě že tady můžu žít.“
„Jenomže tu nemůžeš být šťastná,“ odpoví. „Celý život jsi pracovala pro váš aukční dům, který
miluješ, jsi s ním srostlá. Andrew to řekl přesně: bez tebe si Conroy’s neumí představit. Nemůžeš se
toho vzdát a ve skutečnosti ani nechceš. Proto se musíš vrátit do Anglie. Nepatříš sem.“
Do očí se mi derou slzy, protože mě zraňuje tohle poslouchat. Je na tom totiž něco pravdy.
Conroy’s mi chybí a představa, že budu pracovat pro jinou aukční síň, je divná. Možná proto, že nešlo
pouze o práci. Je to naše rodinné dědictví, vyrůstala jsem s tím, že firmu jednou převezmu. A už jsem
do ní investovala tolik energie a lásky.
Jenomže moje práce mi nemůže dát to, co nacházím v Matteově náručí, takže zatnu pěsti a vzdoruji
jeho pohledu, který je zase tak děsně tvrdý a odmítavý.
„Já ale patřím k tobě, Matteo,“ trvám na svém. „Nejsem šťastná, když nejsem s tebou.“ Udělám
k němu další krok, stojím teď těsně před ním. „Najdeme nějaký kompromis. Půjde to, když se budeme
oba snažit. Mohli bychom…“
Důrazně zavrtí hlavou. „Ne, jen bychom všechno zničili. Uchovejme si raději hezké vzpomínky
na to, co jsme prožili. Bylo to hezké, dokud to trvalo, ale byla by iluze věřit, že to může vydržet.
Můžeme si ušetřit hodně utrpení a hádek, když to ukončíme teď a tady.“
„Ne.“ Slzy mě pálí v očích, zamlžují mi pohled.
„Ale ano, Sophie. Zasloužíš si někoho, kdo tě dokáže doopravdy milovat. S kým budeš moct dělat
plány, kdo se ti oddá. Já to nedokážu a ani nechci.“
„Jak to můžeš říct? Jak můžeš popírat, co mezi námi je?“
Chci jít k němu a obejmout ho, políbit ho, abych se přesvědčila, že jsem si ty hodiny v jeho náručí
jen nevymyslela. On však přede mnou uhýbá, jde dál ke schodišti. Zastaví se na prvním schodě, ruku
na zábradlí.
„Zbožňuju tě, Sophie. Tak to bylo od začátku, nic se na tom nezměnilo. A když tě teď políbím, tak
oba víme, kde to skončí. Jenomže samotný sex nestačí. Jenom to pak bude ještě víc bolet, když
nakonec zjistíš, že to dál nejde.“ Usměje se, ale jenom tím odtažitým, chladným způsobem, který
nenávidím. „Nejsem pro tebe ten správný. Zapomeň na mě, Sophie. Napořád. Nemůžu ti dát, co
potřebuješ.“
S tím se otočí a vyběhne rychle schody, a když vzápětí nahoře prásknou dveře od jeho bytu, zavřu
oči a cítím, jak mi po tvářích stékají horké slzy. Vím totiž, že to myslí smrtelně vážně. Nechce
v našem vztahu pokračovat – mezi námi je konec.
Stojím tam jak omámená a pokouším se utřídit svoje pocity. Ten chaos je však příliš velký a já
chápu pouze to, že najednou stojím před hromadou trosek. Tohle totiž bylo definitivní, to cítím. A co
mám dělat, když Matteo nechce dát naší lásce šanci?
Dokonce ho chápu, teď když vím, čím si prošel, pomyslím si nešťastně. Po katastrofálně bolestné
zkušenosti s Giulií má pocit, že se musí chránit, a proto se vyhýbá nové šanci na lásku. Nechce o ní
ani slyšet a popírá, co cítí.
A možná to doopravdy nestačí, pomyslím si a cítím bodnutí u srdce, bolest, která se ohlásí prudce,
ale nepřestává. Matteo už nedokáže milovat, ne tak, aby to stačilo na kvalitní vztah. Možná by to bylo
něco jiného, kdybychom nevedli tak odlišné životy. Kdybychom měli víc průniků. Musel by udělat
velké ústupky a k tomu není ochoten.
Rezignovaně a sklesle dojdu těch pár kroků k bytu Valentiny a najdu klíč, který mám stále u sebe,
i když jsem v poslední době byla jen u Mattea nahoře. Teď k němu ale nemůžu, proto jsem ráda, že
mám možnost někam se stáhnout.
S námahou se dovleču do obýváku a svalím se na sedačku, zírám do prázdna, než mě z černých
myšlenek vyruší zazvonění mobilu.
Je to zase číslo pevné linky z domu a já to zvednu, protože předpokládám, že volá máma.
Je to však táta.
„Sophie?“ Jeho hlas, který jsem dlouho neslyšela, ještě zvětší ten knedlík v krku a už zase bojuju se
slzami.
 „Ahoj tati.“
„Já… nevím, jak bych začal,“ prohlásí a já z jeho hlasu slyším nejistotu. Chvilku mlčí, pak zafuní.
„Sophie, mrzí mě to a doufám, že mi odpustíš. Byla to moje chyba, když jsem očekával, že věnuješ
celý svůj život jenom Conroy’s. Tvá matka a já… hodně jsme spolu diskutovali a mně dochází, že
jsem od tebe žádal příliš. Je to tvůj život a samozřejmě jenom ty můžeš rozhodovat, kde a s kým ho
strávíš.“ Odmlčí se, a když pokračuje, jeho hlas se trochu chvěje. „Chci, abys byla šťastná, Sophie.
A nechci tě ztratit.“
Zavřu oči, protože mě v nich řežou zase nové slzy.
„Však mě neztratíš, tati.“
Ulevilo se mi sice, že otec konečně ustoupil, ale radovat se nemůžu, na to jsem právě příliš
zlomená.
„Takže si umíš představit, že budeš dál pracovat pro Conroy’s?“ Táta zní pořád ještě trochu nejistě.
„Samozřejmě,“ řeknu a je mi jasné, že o tom skutečně není pochyb. Matteo má pravdu, nedokážu se
své práce vzdát. Proto mě hádka s otcem tolik rozhodila a proto jsem se ještě vážně nepokoušela najít
si něco nového. Jenom jsem si to nechtěla přiznat, možná proto, že jsem se bála, že si budu muset
vybrat mezi svou prací a láskou k Matteovi. On mě ale nedokáže milovat, pomyslím si a cítím, jak se
mi bolest prožírá hlouběji do hrudi. Proto mě zbavil těžkosti tohoto rozhodování.
„Ach, to je opravdu fantastické.“ Slyším tátovu úlevu. „Doufal jsem, že to řekneš. A opravdu se
kvůli tomu ani nemusíš vracet, Sophie. Napadlo mě totiž perfektní řešení.“ Mluví teď úplně nadšeně,
vysvětluje mi to překotně a skoro zmateně. „Víš ještě, jak jsi vždycky říkala, že musíme rozšířit svoje
aktivity, abychom udrželi krok s konkurencí, a jak jsi byla smutná, když to kvůli mámě nešlo? Jí se
ale vede mnohem líp a já jsem to s ní prodiskutoval – vlastně to byl dokonce její nápad. Občas má
skvělé nápady a od té doby, co je jako dřív… No, každopádně ještě zkusím vysondovat u Andrewa,
jaké možnosti by pro nás viděl. Bude z toho záměru jistě nadšený, jak ho znám, a…“
„Tati,“ přeruším ho, protože nestíhám, „o čem to mluvíš?“
Odkašle si. „Promiň. Tedy, nějak jsem zapomněl zmínit to nejdůležitější: Otevřeme si v Římě
pobočku, Sophie. A ty ji povedeš.“
„Cože?“ Chvilku mi trvá, než si všechno utřídím. „Pobočku? Tady?“
„Ano, přesně tak. Zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Ty můžeš zůstat v Římě a Conroy’s se
bude prezentovat i mezinárodně. Získali bychom tak druhý pilíř a s kontakty, které můžeme navázat
přes Andrewa a signora di Chessu a tvého Mattea, se jistě dokážeme rychle etablovat. Tak co na to
říkáš?“
Nemůžu říct vůbec nic, jenom si uvědomuju, jak se mi před očima zase všechno rozpíjí. Má
pravdu, pomyslím si a nedokážu dál zadržovat slzy, cítím, jak mi zase běží po tvářích. Bylo by to
skvělé řešení. Jenomže přišlo příliš pozdě a je krutou ironií osudu, že mi táta volá zrovna ve chvíli,
kdy to zkrachovalo s Matteem.
„Tati, je to… vážně skvělý nápad. Já ale v Římě nemůžu zůstat,“ vypravím ze sebe a sama slyším,
jak zoufale to zní.
S touto reakcí táta evidentně nepočítal.
„Je všechno v pořádku, Sophie?“
„Ne.“ Mechanicky zavrtím hlavou, i když mě nemůže vidět. „Měls pravdu, tati. Nefungovalo to.“
Víc k tomu říct nemůžu, tedy ne v tuto chvíli, protože to prostě příliš bolí. Táta to vycítí, takže
nepožaduje bližší vysvětlení, za což jsem mu nesmírně vděčná.
„Tak přijeď domů,“ řekne jenom. „Budeme tě čekat.“
Teprve když domluvím, nechám svým slzám volný průběh, otřásám se vzlyky a nemůžu přestat
brečet, protože tu bolest sotva dokážu vydržet. Přitom si teď myslím, když jsem k sobě konečně
upřímná, že jsem možná celou dobu věděla, že se s Matteem řítíme přesně k bodu, kde se náš vztah
musí zhroutit.
Nejspíš je prostě příliš zraněný, uvažuju smutně. Nemůže se mi poddat, ne doopravdy, nemůže mi
dát, co potřebuju – přesně jak říkal. A já už nemůžu bojovat, jsem moc unavená. Bez kuráže. Další
pokus už nezvládnu, i když mě zabije jen tak odejít. Nic jiného mi však nezbývá, říkám si a cítím, jak
moje slzy usychají. Nic jiného už teď nenadělám.

***

„Ach, Sophie, opravdu už musíte odjet? Tak ráda bych vás tu ještě měla nablízku.“ Valentina se
na mě smutně dívá a mně láme srdce, že jí nemůžu říct nic jiného.
„Je mi líto, ale už je vážně pozdě. Taktak to stíhám na letiště, i když si pospíším,“ omlouvám se
a znovu se podívám na hodinky. Měla jsem odtud vyrazit už před půl hodinou, ale rozloučení je pro
mě stejně těžké jako pro ni, takže jsem se pořád nedokázala utrhnout.
Teď už je ovšem nejvyšší čas, proto vstanu ze židle pro návštěvy, která je spíš luxusním křeslem.
Vůbec celá klinika s rozlehlým parkem a elegantními pokoji vypadá spíš jako přepychový hotel než
rehabilitační zařízení.
Paola, která je tu s námi, také vstane, aby mě doprovodila ke dveřím. Na to je Valentina ještě slabá,
a tak zůstává sedět.
Je na tom už skoro stejně jako před tou příhodou, dobře se uzdravuje. Oči jí jiskří a navzdory
vysokému věku z ní vyzařuje ta přívětivá důstojnost, kterou jsem si oblíbila od první chvíle.
A dokonce má dnes na sobě hedvábné šaty s bertaniovským vzorem, které měla tehdy, když jsem ji
poprvé potkala, a já vím, že si ji takto uchovám ve vzpomínkách navždy.
„Můj vnuk je hlupák, že vás nechává odejít,“ prohlásí a položí mi na tvář vrásčitou, hřejivou ruku.
„Tolik bych si přála, aby konečně dostal rozum.“
V to jsem taky trochu doufala, a tak jsem se zdržela ještě dva dny. Sotva jsem ho za tu dobu
zahlédla, vlastně jenom chvilku předtím, než jsem jela za Valentinou. Stál nahoře na schodišti a já se
svým kufrem dole v hale. Rozloučil se se mnou chladně a klidně a hned zase zmizel nahoře. To mě
obzvlášť zabolelo.
On zůstal v klidu, když mě viděl, zatímco já bych se nejraději rozběhla k němu a vrhla se mu
do náručí. To byl možná nejjasnější důkaz toho, že by vážně nebylo dobré zůstávat. Jenom bych trpěla
a stejně bych Mattea ztratila.
„I tak mě můžete kdykoliv navštívit,“ pronese Valentina.
„Ano, snad. To… by bylo hezké,“ odpovím a oplácím jí úsměv. Bylo by to hezké, ale
ve skutečnosti obě víme, že přijet nemůžu. Hrozilo by velké nebezpečí, že potkám Mattea, což bych
za současných okolností nedokázala snést. Proto ji na rozloučenou ještě jednou obejmu a nechce se mi
ji ani pustit.
Společně s Paolou sejdu pomalu dolů před hlavní vchod, kde už nějakou dobu čeká taxi.
I Paola vypadá sklíčeně, když se se mnou loučí. „Je to skutečně škoda, Sophie.“ Lítostivě se
usměje. „Víš, když jsi přiletěla a řešili jsme, kde budeš bydlet, mohlas stejně dobře zůstat u nás, ale
trochu jsme doufali, že se to s Matteem spraví, když budete pod jednou střechou.“
To taky vyšlo, přinejmenším na nějakou dobu, pomyslím si hořce a zdá se mi skoro dojemné, jak se
Matteova rodina snaží, aby konečně překonal trauma z tragické smrti své ženy. Oni to ale taky nevědí,
dojde mi. To, co ho ve skutečnosti tíží, svěřil jenom mně, takže oni netuší, jak hluboké jsou jeho rány.
Příliš hluboké, než abych je dokázala uzdravit.
„Děkuji za všechno,“ řeknu a obejmu Paolu. „A dávejte hezky pozor na Valentinu.“
Pak ještě zamávám a pospíchám k taxikáři, který převezme můj kufr. Ví, že potřebuju na letiště,
a dramaticky potřese hlavou, když si sednu dozadu a sdělím mu, v kolik mi to letí.
„To bude těsné, signorino. Touto dobou je to na přivaděči husté.“
A má pravdu, bohužel, protože když o tři čtvrtě hodiny později dorazíme na letiště Fiumicino, mám
beznadějné zpoždění, utíkám s kufrem, jak nejrychleji dokážu, k check-inu.
Dáma za přepážkou na mě soucitně pohlédne, když jí ukážu lístek a chci odevzdat kufr. Velmi
soucitně.
„Do Londýna se už teď nedostanete,“ oznámí mi. „Let už je uzavřen.“
„Ale… já už jsem se začekovala online,“ lapám po dechu. „Nemůžete s tím ještě něco udělat?“
„Je mi líto, drželi jsme vám místo, jak dlouho to šlo, ale let byl přeplněný a nakonec jsme museli
vyplnit volné kapacity.“ Podívá se na monitor. „A kromě toho už tento stroj míří na vzletovou dráhu.“
Já jsem to letadlo vážně zmeškala, pomyslím si překvapená a zlobím se sama na sebe. To se mi
ještě nikdy nestalo.
„No dobrá, a kdy letí do Londýna něco dalšího?“
„Podívám se.“ Stevardka se zahledí na monitor a já se s povzdechem opřu o pultík. Tohle nesnáším.
Fakt nesnáším. Už tak je těžké opustit Itálii a toto zbytečné zdržení to nevylepšuje, pomyslím si
a doufám jenom, že ta paní pro mě bude mít dobré zprávy.
Na ty to však nevypadá, protože když zase zvedne oči, vidím, že nemá radost z toho, co mi musí
povědět.
 23

„Tak jsme tady, zlatíčko,“ prohlásí obtloustlý taxikář s širokým londýnským přízvukem, když
zastaví před naším domem v Lennox Gardens.
Už je dobře, pomyslím si, když mu s úlevou podávám peníze včetně spropitného, které spokojeně
přijme. Byla to z Heathrow dlouhá cesta a já jsem ji nepovažovala za zdaleka tak zábavnou jako on.
„Poslední jízda dneska. Mám padla,“ oznámí a vysouká se z auta, aby mi podržel dveře a pomohl
mi vytáhnout kufr ze zavazadlového prostoru. „Hezkej večer,“ popřeje mi a já na něj mlčky kývnu,
protože jsem na jinou odpověď příliš unavená. Pak nastoupí a je v prachu, což mi naprosto vyhovuje.
Neměla jsem náladu se vybavovat, ale ten chlap byl nemilosrdný a celou cestu žvanil. Jsem tedy
podrobně informována o jeho ženě, dětech, o důvodech poslední vládní krize a o jeho umění v pokeru.
Mělo to ale i své dobré stránky, pomyslím si. Neměla jsem aspoň čas přemýšlet. A on ani nemůže
za to, že je mi momentálně tak zle, takže se rozhodnu pro shovívavost.
Při pohledu na průčelí našeho domu shledám, že v patrech, v nichž bydlí rodiče, se už nesvítí. Není
se čemu divit, vždyť je jedna v noci. Nevěděla jsem, kdy přesně dorazím, tak jsem jim řekla, ať
nezůstávají vzhůru, a ve skutečnosti se mi dokonce hrozně uleví, že mě nebude nikdo vítat a nebude
chtít, abych vyprávěla o své nečekaně dlouhé a vyčerpávající cestě.
Klidně jsem ještě mohla jet zpátky za Valentinou, protože jsem měla víc než čtyři hodiny čekat
na let, který pro mě paní na přepážce našla. Tedy teoreticky čtyři hodiny. Ve skutečnosti mělo letadlo
zpoždění, takže po pěti a půl hodinách jsme se rozjeli ke vzletové dráze – jen proto, abychom před ní
čekali zase půl věčnosti, prý kvůli nějakým technickým problémům v řízení letového provozu. Letadlo
se dostalo do vzduchu až bůhví kdy a já jsem byla s nervy v koncích.
Unaveně snesu kufr po schodech do suterénu a chvilku bojuju se zámkem vstupních dveří. Zato
dveře od bytu jdou otevřít podezřele snadno, což mě udiví. Jane zřejmě při úklidu zapomněla
zamknout. A taky zapomněla zhasnout v obýváku, jak zjistím, když vejdu do bytu, a celkem se divím,
protože taková nedbalost mi k naší hospodyni vůbec nesedí. Ale možná to nebyla ona, ale máma, která
chtěla, abych si připadala očekávaná aspoň takhle, když už mě nemůže přivítat osobně. Ta představa
mě přinutí k úsměvu, zatímco vleču do chodby kufr.
Cítím vůni domova, ale můj úsměv mizí, když si vzpomenu, že posledně se mnou byl Matteo, když
jsem se vrátila z cest domů. Nesl mi kufr, který teď musím do obýváku dotáhnout sama.
S táhlým povzdechem se rozhlédnu po svém malém království, v němž je všechno přesně tak, jak
jsem to nechala. Můj život tady může tedy bez komplikací pokračovat, pomyslím si. Jako kdyby se
můj výlet do Říma a všechno, co jsem tam zažila, nikdy nestalo…
Když můj pohled padne na stěnu nad malou sedačkou, strnu. Ten obraz, který na ní visí, není můj,
i když mi připadá jaksi známý. Určitě tady nebyl, když jsem odjížděla.
Zvědavě přijdu blíž – a žasnu. Protože pokud vidím dobře, je tohle originál od Johna Williama
Waterhouse. A ten motiv znám proto, že jde o finální vypracování jedné skici, kterou jsem zdědila
po dědečkovi a kterou jsem musela před rokem prodat.
Jak se to sem dostalo? Napadá mě jenom otec, ale copak si už zase můžeme dovolit tak drahý
obraz? A proč se mi o něm nezmínil, když jsme si volali?
Fascinovaná a okouzlená si prohlížím detaily díla.
 „Líbí se ti?“
Matteův hluboký hlas mě přiměje prudce se otočit a svazek klíčů, který jsem stále držela v ruce,
spadne na zem, když ho vidím stát ve dveřích mé ložnice. Má na sobě to stejné oblečení jako dnes
ráno, když se se mnou loučil, a úsměv, s nímž se na mě dívá, je sice okouzlující, ale i trochu nejistý.
Máš vidiny, Sophie, pomyslím si. Tvůj unavený mozek si z tebe dělá legraci. Zavřu proto oči
a zhluboka dýchám. Matteo tam však stále je, když je zase otevřu.
„Nemůžeš tu být,“ řeknu chraplavě. „Dnes ráno jsi byl v Římě – a i kdybys jel jak šílenec, nemohl
bys za pár hodin ujet přes tisíc mil. To se nedá dokázat.“
Jeho úsměv se rozšíří a na tváři se mu objeví dolík, který mi připadá tolik sexy. Moje fantazie
dodělá zbytek.
„Měl jsem k dispozici o trochu silnější motor než obvykle,“ řekne a tím může myslet jenom to, že
letěl. To je vlastně jediné logické vysvětlení, a tak absurdní, že to je nezvratný důkaz, že se mi to
jenom zdá. Každopádně je to hezký sen, pomyslím si.
„Tys nemohl letět,“ prohlásím rozhodným hlasem. „Ty přece nelétáš… nikdy.“
„To je pravda.“ Vykročí ke mně, strčí přitom ruku do kapsy a vytáhne nějaký papír, který mi podá,
a já na něj nechápavě hledím. Na první pohled totiž poznám, co to je: ústřižek z palubního lístku. Jeho
palubního lístku.
Zmateně zvednu hlavu a ponořím se do jeho jantarových očí, které si mě stále ještě měří s tím
novým výrazem.
„Já vlastně nikdy nelétám, ale tentokrát jsem pospíchal,“ objasní mi. „Proto jsem musel udělat
výjimku.“ Ukáže na lístek. „Byl to let, ve kterém jsi měla sedět i ty, Sophie. Tedy podle času odletu,
který jsem zjistil od Giacoma. Když jsem se ovšem ocitl v letadle, ukázalo se, žes musela změnit
plány, když jsi tam nebyla.“ Pozvedne koutek k ironickému úsměvu. „Což mi trochu zkomplikovalo
život. Popravdě jsem totiž doufal, že mě během letu nějak zabavíš.“
Kolena pode mnou povolí a klesnu na pohovku, protože on je ke mně tak blízko, že mě halí jeho
vůně a vidím jiskřičky v jeho očích. Je to příliš reálné, příliš svůdné. Stejně tady ale něco nesedí,
protože můj mozek stále nestíhá.
„Tys byl v tom letadle, které jsem zmeškala?“ To by samozřejmě vysvětlovalo, jak se sem mohl
dostat přede mnou. „Ale… proč?“ Můj hlas je stále ochraptělý. „Proč jsi tady? A co dělá na stěně ten
Waterhouse?“
Matteo pokrčí rameny. „Ten obraz je dárek. Koupil jsem ho už před nějakou dobou. Měl ti
vynahradit ty skici, které jsi měla tak ráda a které jsem nedokázal nikde sehnat. Tak mě napadlo, že
bys mohla mít radost i z originálu.“
Srdce mi splašeně bije. To je pro něj naprosto typické, že mi koupí bláznivě drahý dárek, který je
přesto tak osobní. Svěřila jsem se mu totiž, že mi nejvíc chybí právě ty dvě skici, a mně připadá tak
úžasné, že mi je chce tímto způsobem nahradit, že bych se mu nejraději vrhla kolem krku
a poděkovala mu. Vůbec bych se mu hrozně ráda vrhla kolem krku. Jenže na to mám příliš velký
strach, že budu zase odkopnutá. A kromě toho mám ještě spoustu otázek.
„A proč teď?“ ptám se. „Když máš ten obraz už delší dobu, mohl jsi mi ho darovat už dávno.“
„Chtěl jsem ti ho dát, až budeme zase spolu v Londýně,“ řekne a já na něj dlouze hledím.
„Aha.“ Polknu. „Ale… my tu přece nejsme spolu, Matteo. Tys mě odehnal. Říkal jsi, že to s námi
je jen iluze a že mi nemůžeš dát to, co potřebuju. Že si mám najít někoho, kdo mě dokáže doopravdy
milovat, a že…“
Matteo přede mnou nečekaně klesne na kolena a o vteřinu později ležím v jeho náručí a on mě líbá,
až jsem úplně bez dechu.
 „… že samotný sex nestačí,“ dodám ještě a vzepřu se o jeho hruď, protože mám z jeho blízkosti
závratě, a přitom potřebuju chladnou hlavu. Jeho polibek totiž chutnal po něčem, co mě dokáže zbavit
té bolesti ve hrudi. Tady jsme však už byli. A po všem, co se stalo, jsem se naučila opatrnosti.
„Tys říkal, že nejsi pro mě ten pravý.“
„To je pravda, Sophie. Jenomže ty jsi ta pravá pro mě.“ Matteo si povzdechne a v jeho očích je teď
nezvykle pokorný výraz. „Opravdu by sis zasloužila jiného chlapa, než jsem já. Já si tvou lásku
nezasloužím.“ Zavrtí hlavou. „Bohužel ale nejsem tak nezištný, jak jsem si myslel. Z představy, že by
ses vrátila k tomu Nigelovi, který tak skvěle zapadá do tvého života, jsem málem lezl po stěně. Možná
je to lepší muž pro tebe. Akorát že tě nemůže mít.“ Vezme mě za ruku a hladí ji, dívá se mi do očí.
„Proto jsem musel přiletět. Abych ti řekl, že jsem lhal. Potřebuju tě, Sophie. Miluju tě, a jestli mě taky
miluješ, tak to pojď ještě jednou zkusit. Prosím.“
Nedůvěřivě na něj hledím.
Moc ráda bych mu věřila, moje srdce mě k němu zase táhne. Můj rozum však ještě váhá, připomíná
mi, jak moc to bolelo, když mě zklamal posledně.
„A jak mám vědět, že mě zase nakonec nepošleš pryč?“
„Protože nemůžu.“ Matteo si zhluboka povzdechne. „Sophie, jsem na tobě závislý, nemůžu bez
tebe existovat. Ty tři týdny, než ses vrátila do Říma, byly kruté. Namlouval jsem si, že jsi stejná jako
Giulia, žes mě obelhala a že tě nenávidím, ale ve skutečnosti jsi mi prostě jen strašně chyběla. A pak
ses tam najednou zase zjevila a řeklas, že mě miluješ, a já jsem ti chtěl tolik věřit. Jenomže jsem
nemohl, myslel jsem, že to tak jako tak ztroskotá. Že odejdeš, jakmile se dozvíš pravdu.“ Zavře oči
a zavrtí hlavou. „Já… jsem si přísahal, že už nebudu nikdy věřit citům. Tedy ne v tomhle ohledu,
chápeš? Myslel jsem, že už nedokážu nikoho milovat. Myslel jsem, že nesmím. Nahánělo mi to strach.
Ale teď… mám mnohem větší strach z toho, že jsem tě možná ztratil.“
Jeho pohled se vpíjí do mého a já vidím, jak je pořád ještě nejistý. Teď už ale nic neskrývá a záře
v jeho očích se zrcadlí v mých. Proto kolem něj ovinu paže a přitisknu si ho k sobě.
„Neztratils mě. Myslím, žes mě měl vždycky – už od té chvíle, kdy jsem ti v Giacomově vile
spadla do náručí.“
Vstane a posadí se vedle mě na pohovku, zvedne si mě na klín a líbá mě dlouze a vroucně.
„Znamená to, že přece jen budeme dělat společné plány?“ vyzvídám na něm.
Jeho pohled zvážní a on přiloží čelo na moje.
„Může si člověk vůbec plánovat život?“ odpoví otázkou a povzdechne si, což mi napoví, že tak
daleko zatím ještě nedospěl.
„Dá se to přinejmenším zkusit,“ odpovím a on se usměje.
„Já vím jenom jedno, Sophie. Že zítra bude nový den a že udělám všechno proto, abych ho strávil
s tebou.“
Tenhle plán zní víc než přijatelně, takže opětuji jeho polibek, který mezi námi znovu zažehne
vášeň, a oba zrychleně dýcháme.
„Co když to ale doopravdy bude jenom ten sex?“ ptám se na jeho rtech, protože ho chci ještě trochu
poškádlit.
Zazubí se a znovu mě políbí. „Myslím, že to budeme muset pořádně otestovat.“
„Ach ano, prověříme to,“ řeknu a šťastně se na něj usměju, když mě zvedne a velmi cílevědomě mě
odnáší do ložnice.
 24

O pět měsíců později

Když zavěšená do Mattea vycházím z kaple na Lockwood Manor, mžourám do zářivého slunce. Je
chladný, ale nádherný den, jako kdyby počasí vědělo, co se sluší, když je na rodovém sídle hraběte
z Lockwoodu důvod k oslavám.
Grace a Jonathan stojí se svým dítětem – dcerkou, která byla právě pokřtěna jménem Felicity Orla
Rose – před kostelem a přijímají gratulace mnoha hostí.
„Felicity je krásné jméno,“ řeknu, když se k nim dostaneme, a obejmu Grace.
„Dokonale se hodí. Ona je přece náš andílek štěstí,“ odpoví celá hrdá na svou roztomilou dcerku,
která zabalená do teplé deky klidně spí v náručí svého otce. Pak Grace obejme i Mattea, který jí
gratuluje, zatímco já si zblízka prohlížím dítě na Jonathanově ruce.
„Je nádherná,“ prohlásím a jsem z toho vyloženě krásného miminka celá naměkko.
„Celá její matka,“ řekne Jonathan a dívá se na svou dceru tak láskyplným pohledem, že mě to až
dojímá.
„Vypadají moc šťastně,“ řekne Matteo, když jdeme dál, abychom udělali místo dalším hostům
proudícím z kostela. Byl plně obsazený, koneckonců křest prvního vnoučete hraběte z Lockwoodu je
společenskou událostí a hrabě, který stojí i se Sarah a Alexanderem u Grace a Jonathana, to hodlá
náležitě oslavit. Tomu taky odpovídá počet pozvaných hostů.
S úsměvem zůstanu stát a pozoruji mladé rodiče zářící štěstím, kteří si dnešního dne užívají
z celého srdce.
„Ano, myslím, že opravdu jsou. Sarah se mi svěřila, že Jonathan původně nechtěl děti. To by
člověka dnes ani nenapadlo, že? On vypadá, jako by byl pro svou novou roli stvořený.“
Matteo si mě přitáhne do náruče. „Nás chlapy změní teprve to, když najdeme tu správnou ženu,“
řekne a dá mi polibek, od kterého nás vyruší zapípání mého mobilu. Podmračeně přihlíží, jak ho
tahám z kabelky. „Nemohla bys tu věc vypnout aspoň dnes?“
Má samozřejmě pravdu, ale já jeho poznámku přesto ignoruju a čtu si zprávu.
„Andrew píše, že s tou aukcí pro Ricasoliovy to vyjde! Tak to je paráda!“ zvolám nadšeně a cítím,
jak mi zrychlí srdce a jak se ve mně rozlévá pocit spokojenosti.
Stále pracuju na tom, abych etablovala naši pobočku v Římě, což mě baví, ale je s tím taky spousta
práce – a hlavně zpočátku to bylo těžké. Obchody se ale už pomalu rozbíhají a zakázka
od Ricasoliových je něco jako průlom.
Matteo se zazubí a já si ho tázavě měřím. „Máš v tom snad prsty?“
Vůbec bych se nedivila, protože on celou dobu využíval svoje kontakty v náš prospěch a umožnil
nám tak dosáhnout v krátké době mnoha úspěchů. Teď však vrtí hlavou.
„Ne, to byla jenom tvoje zásluha,“ přesvědčuje mě a já se na něj zářivě usměju.
Ve svém obleku, vyrobeném v rodinné firmě, a dlouhém kabátu vypadá tak neuvěřitelně dobře –
elegantně a tak atraktivně, že se mi vždycky tají dech, jen ho uvidím. A nejlepší na tom je, že záře
v jeho očích patří mně a já si užívám každého dne po jeho boku.
Občas stále ještě nedokážu uvěřit, jak se všechno hezky přizpůsobilo po tom, co jsem si tak dlouho
myslela, že Matteo a já nemáme společnou budoucnost. Díky pobočce v Římě ale můžu být s ním
a zároveň věnovat veškerou energii Conroy’s, což je opravdu ideální řešení, se kterým jsou spokojeni
všichni. Táta a Matteo uzavřeli mír a dokonce zjistili, že si dobře rozumějí, a jelikož je na tom máma
i nadále dobře, stráví moji rodiče Vánoce s námi v Římě – a rovnou se seznámí s Matteovou rodinou,
která mě přijala s otevřenou náručí. Harriet a Normana, kteří tam přiletí taky, navštěvujeme pokaždé,
když jsme v Londýně, a Valentina většinou bydlí ve svém bytě v Matteově vile, což mi moc vyhovuje,
protože se tak vidíme skoro denně.
Často mi říká, že je to pro ni jako zázrak, jak moc se Matteo změnil, a obě nás to těší. Když se totiž
teď usmívá, tak jedině rozzářeně, protože v jeho očích už nejsou žádné temné stíny. Dokonce jsem ho
přemluvila, aby zkontaktoval Fabia a usmířil se s ním, což pro něj byl opravdu velký pokrok.
Nevím, jestli někdy úplně vydýchá tu věc s Giulií, ale já už se k tomu nevracím, protože ho nechci
zraňovat. Všechno je přece v pořádku tak, jak to je, a protože mi srdce přetéká štěstím, musím se
na něj usmát a prostě mu to říct.
„Myslím, že jsem v životě ještě nebyla tak šťastná jako teď!“
„Opravdu?“ Matteo se zazubí. „Tedy já osobně si myslím, že by se to dalo ještě vylepšit.“
S pokrčeným obočím na něj hledím. „Vážně? A jak?“
„No, mohli bychom se vzít,“ pronese stručně a dál se na mě usmívá, ale já přesto vidím otázku
v jeho očích – a prosbu.
„Vzít se?“ zopakuju poněkud nechápavě, protože jsem s touto nabídkou nepočítala tady, před kaplí
na Lockwood Manor. „Já jsem myslela… že ty už nic takového nechceš.“
Stále jsem předpokládala, že manželství už pro něj není téma – po těch zlých zkušenostech s Giulií.
A mně oddací list zatím taky nechyběl. Matteovi však tento stav už nestačí.
„Ale ano, chci si tě vzít,“ ujišťuje mě. „A právě teď, když jsme seděli v kostele, se mi vyjasnilo,
jak moc.“ Jeho planoucí pohled je naléhavý. „Miluju tě, Sophie, a chci být s tebou. Nejen zítra, ale
pořád. Nechci být pořád jenom strýcem, chci mít i vlastní děti – s tebou. Chci tě v nich vidět a chci,
aby celý svět věděl, že patříš ke mně.“
Ohromeně se na něj usmívám a v první chvíli nedokážu ze sebe nic vypravit. Jemu to jako odpověď
nestačí.
„Vlastně si mě dokonce musíš vzít,“ oznámí mi. „Nic jiného ti nezbude.“
„Vážně?“ Ovinu kolem něj paže a tázavě se na něj dívám. „Pročpak to?“
„Víš ještě, jak jsi házela mince do Fontány di Trevi? Na něco jsme zapomněli, obávám se. Je to
totiž tak, že když hodíš jednu minci, vrátíš se do Říma. Pokud dvě, zamiluješ se do Římana nebo
do Římanky. A pokud člověk hodí do kašny tři a víc mincí, musí si dotyčného vzít.“ Pokrčí rameny.
„Těch mincí bylo stoprocentně víc než dvě, Sophie.“
Se smíchem mu zapíchnu ukazovák do hrudi. „A ty si vážně myslíš, že si tě vezmu jen proto, žes
mě přinutil vysypat celou peněženku do di Trevi? Myslela jsem, že to jsou jen hloupé pověry.“
„Tak si mě vezmi, protože mě miluješ,“ řekne a usmívá se svým okouzlujícím úsměvem, kterému
jsem nedokázala odolávat od první chvíle. „To by taky nebyl špatný důvod.“
Políbím ho dlouze a vroucně. „Dobře, tak proto,“ řeknu a moje srdce šťastně bije, když se ruku
v ruce vracíme ke slavnostní společnosti.