FRANZ KAFKA

PROMĚNA
I
Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve
své posteli, že je proměněn v jakýsi obludný hmyz.
Ležel na krunýřovitě tuhém hřbetě, a když trochu nadzdvihl hlavu, viděl
své vypouklé, hnědé, obloukovitými výztuhami členěné břicho, na jehož temeni
se přikrývka, hotova docela sklouznout, stěží ještě dokázala udržet. Početné, ve
srovnání s jeho celkovou objemností žalostně tenké nohy se mu nemohoucně
kmitaly před očima.
Co se se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jenom
trochu moc malý lidský pokoj, ležel klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami.
Nad stolem, na kterém byla rozložena rozbalená kolekce vzorků soukenného
zboží - Samsa byl cestující - visel obraz, který si nedávno vystřihl z obrázkového
časopisu a umístil do hezkého zlaceného rámu. Znázorňoval dámu, jež vybavena
kožišinovým kloboukem a kožišinou kolem krku sedí zpříma a nastavuje
divákovi těžký kožišinový rukávník, v němž mizí celé předloktí.
Řehořův pohled zamířil potom k oknu a pošmourné počasí - bylo slyšet, jak
dešťové kapky narážejí na okenní plech - ho načisto roztesknilo. Což kdybych si
ještě trochu pospal a zapomněl na všechny ztřeštěnosti, pomyslel si, to však bylo
docela neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, ale v nynějším
stavu se nemohl dostat do této polohy. I když sebou házel sebevětší silou na
pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát,
zavřel oči, aby se nemusel dívat na ty mrskající se nohy, a nechal toho, teprve
když začal v boku cítit ještě nikdy nepocítěnou, lehkou, tupou bolest.
Ach bože, pomyslel si, jaké namáhavé povolání jsem si to zvolil!
Denodenně na cestě. Obchodních trampot je mnohem víc než doma v
základním obchodě a mimoto musím ještě snášet tohle svízelné cestování, starat
se o vlaková spojení, nepravidelně, špatně jíst, stýkat se s lidmi v tom ustavičně
střídavém, vždycky jen přechodném provozu, který nikdy nedospěje k
srdečnosti. Aby to všechno čert vzal! Pocítil nahoře na břiše lehké svědění; sunul
se po hřbetě pomalu blíže k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel
svědivé místo poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit.
Chtěl to místo ohmatat jednou nohou, ale hned ji stáhl zpátky, neboť při dotyku
ho obešlo mrazení.
Sklouzl zase zpátky do dřívější polohy. Z toho časného vstávání, pomyslel
si, se dočista zpitomí. Člověk se musí vyspat.
Ostatní cestující se mají jak ženy v harému. Když například někdy
dopoledne zajdu zpátky do hostince přepsat si získané zakázky, tihle pánové sedí
teprve u snídaně. To bych tak měl zkusit u šéfa; okamžitě bych letěl. Ostatně
kdoví, třeba by mi to velmi prospělo. Kdybych se kvůli rodičům nepřemáhal,
dávno bych dal výpověď, postavil bych se před šéfa a z hloubi duše bych mu
pověděl, co si myslím. Určitě by se svalil z pultu! Jsou to také divné způsoby,
posadit se na pult a mluvit svrchu se zaměstnancem, který musí navíc přistoupit
úplně blízko, protože šéf nedoslýchá. Nu, té naděje se ještě docela nevzdávám;
jen až si našetřím peníze, abych splatil, co mu rodiče dluží - potrvá to snad ještě
pět šest let - rozhodně to udělám. Potom se to rozčísne. Jenomže prozatím
musím vstávat, protože vlak mi jede v pět.
A ohlédl se k budíku, který tikal na prádelníku. Pane na nebesích! pomyslel
si. Bylo půl sedmé a ručičky klidně postupovaly dál, bylo dokonce půl pryč, šlo
už na tři čtvrtě. Což jestli budík nezvonil? Z postele bylo vidět, že byl správně
nařízen na čtyři hodiny; jistotně zvonil. Ale bylo snad možné klidně zaspat to
zvonění otřásající nábytkem? Klidně ovšem nespal, to ne, ale pravděpodobně tím
tvrději. Co však má teď dělat? Nejbližší vlak jede v sedm hodin; aby ho stihl,
musel by si hrozně pospíšit, a kolekci nemá ještě zabalenou a sám se rozhodně
necítí moc svěží a pohyblivý. A i kdyby vlak stihl, šéfovu hromování se
nevyhne, protože sluha z obchodu čekal u vlaku v pět hodin a dávno už podal
hlášení, že se omeškal. Je to šéfův poskok, bezpáteřný a nemyslící. A což aby
ohlásil, že je nemocný? Ale to by bylo krajně trapné a podezřelé, protože Řehoř
za pět let své služby ještě nezastonal. Šéf by se určitě vytasil s lékařem z
nemocenské pokladny, vyčítal by rodičům, jakého mají líného syna, a všechny
námitky by umlčel odvoláním na pokladenského lékaře, podle kterého jsou přece
vůbec všichni lidé zdraví, jenomže jim práce nevoní. A byl by ostatně v tomto
případě tak docela v neprávu? Nehledě k jakési ospalosti, po dlouhém spánku
opravdu zbytečné, cítil se Řehoř skutečně docela dobře a měl dokonce obzvláště
citelný hlad.
Když o tom všem velice chvatně uvažoval, a přitom se nemohl odhodlat
vylézt z postele - budík zrovna odbíjel tři čtvrti na sedm - uslyšel opatrné
zaťukání na dveře v hlavách postele. „Řehoři,“ ozvalo se - byla to matka - „je tři
čtvrti na sedm. Nechtěls odjet?“ Ten něžný hlas! Řehoř se polekal, když uslyšel
svůj hlas, jak odpovídá; byl to sice nepochybně jeho dřívější hlas, ale do něho se
jakoby zdola pletlo jakési nepotlačitelné, bolestné pípání, které vyloženě jenom
v prvním okamžiku ponechávalo slovům jejich zřetelnost, ale v doznívání je
natolik rozrušovalo, že si naslouchající nebyl jist, jestli dobře slyšel. Řehoř chtěl
zevrubně odpovědět a všechno vysvětlit, ale za takových okolností toho zanechal
a jenom řekl: „Ano, ano, děkuji, maminko, už vstávám.“ Dřevěné dveře asi
způsobily, že venku nebylo znát změnu Řehořova hlasu. Matka se totiž spokojila
s tím vysvětlením a šourala se zpátky. Ale tato drobná rozmluva upozornila
ostatní členy rodiny, že je Řehoř mimo nadání ještě doma a už na jedny boční
dveře klepal otec, sice slabě, ale pěstí. „Řehoři, Řehoři,“ volal, „copak je?“ A za
chvilku upomínal ještě jednou hlubším hlasem: „Řehoři! Řehoři!“ Ale za
protějšími dveřmi tiše naříkala sestra: „Řehoři? Není ti dobře? Potřebuješ něco?“
Na obě strany Řehoř odpověděl: „Už jsem hotov,“ a snažil se co nejpečlivěji
vyslovovat a prokládat jednotlivá slova dlouhými odmlkami, aby se ani trochu
nepozastavili nad jeho hlasem. Otec se také vrátil k snídani, ale sestra šeptala:
„Řehoři, pro všechno na světě, otevři.“ Ale Řehořovi ani nenapadlo otevřít,
naopak byl rád, že si i doma navykl zamykat na noc včechny dveře, jak byl
zvyklý z cest.
Nejdříve chtěl klidně a nerušeně vstát, obléknout se a především se nasnídat
a potom teprve uvažovat o dalším, protože si ovšem uvědomoval, že přemýšlení
v posteli k ničemu kloudnému nepovede. Vzpomněl si, že už často v posteli
pocítil jakousi lehkou bolest, způsobenou snad nepříhodnou polohou při spaní, a
když potom vstával, vyšlo najevo, že je to pouhá smyšlenka; teď byl velmi
zvědav, jak se jeho dnešní představy ponenáhlu rozplynou. Že je změna hlasu
jenom předzvěstí notného nachlazení, které je pro cestující chorobou z povolání,
o tom ani dost málo nepochyboval.
Odhodit přikrývku bylo docela prosté; stačilo trochu nafouknout břicho a
sama spadla. Ale dál už to bylo obtížnější, zejména proto, že byl tak náramně
široký. Byl by potřeboval ruce a nohy, aby je napřímil; ale namísto nich měl jen
tu spoustu nožiček, které byly ustavičně v roztodivném pohybu a které navíc ani
nedovedl ovládat. Když chtěl třeba jednu z nich ohnout, pak se samozřejmě
narovnala; a když se mu konečně povedlo provést tou nohou to, co chtěl,
všechny ostatní zatím jako pominuté pracovaly v krajním, bolestném rozčilení.
„Jenom se zbytečně nezdržovat v posteli,“ řekl si Řehoř.
Nejprve se chtěl dostat z postele spodní částí těla, ale tato spodní část,
kterou ostatně ještě nespatřil a kterou si ani nedovedl jaksepatří představit, byla,
jak se ukázalo, moc těžko pohyblivá; šlo to tak pomalu; když nakonec málem
rozlícen hodil celým tělem bez rozmyslu vší silou vpřed, zvolil si chybně směr,
prudce narazil na dolní čelo postele a palčivá bolest, kterou pocítil, ho poučila,
že právě spodní část jeho těla je snad prozatím nejchoulostivější.
Zkoušel proto dostat z postele nejdříve horní část těla a opatrně otáčel hlavu
k pelesti. To se také snadno podařilo a hmota těla přes svou šíři a tíži se nakonec
pomalu posouvala směrem, kam se otáčela hlava. Ale když pak konečně držel
hlavu z postele ven, dostal strach posouvat se takto dál, neboť kdyby se tak
nakonec svalil, musel by to být učiněný zázrak, aby se hlava neporanila. A právě
teď nesmí ani za nic pozbýt smyslů; to by raději zůstal v posteli.
 Ale když oddychoval po takové námaze a ležel tu zase jako předtím, když
viděl, jak mu zase nožičky snad ještě zběsileji zápolí jedna s druhou a
nenacházel možnost, jak vnést do té zvůle klid a řád, říkal si zase, že přece
nemůže zůstat v posteli a že bude nejrozumnější všechno obětovat, jen když tu
bude sebemenší naděje, že se tím vyprostí z postele. Ale zároveň si přece jen
stále připomínal, že mnohem lepší než zoufalá rozhodnutí je klidná, co
nejklidnější rozvaha. V takových okamžicích upíral oči co nejbedlivěji na okno,
ale pohled na ranní mlhu, zahalující dokonce i protější stranu úzké ulice, vnukal
bohužel málo důvěry a střízlivosti. „Už sedm hodin,“ řekl si, když budík odbil
další čtvrt, „už sedm hodin a pořád ještě taková mlha.“ A chvilku ležel nehybně
a zatajoval dech, jako by očekával, že snad to naprosté ticho přivolá zpátky
skutečné a samozřejmé poměry.
Potom si však řekl: „Než odbije čtvrt na osm, rozhodně už musím být úplně
venku z postele. Ostatně do té doby se také někdo z obchodu přijde na mě zeptat,
protože obchod otvírá před sedmou.“ A jal se pak tělem po celé délce naprosto
rovnoměrně kolébat z postele ven. Když se tímto způsobem svalí z postele,
potom hlava, kterou chtěl při pádu prudce nadzdvihnout, zůstane pravděpodobně
neporušena. Hřbet je patrně tuhý; tomu pád na koberec asi vůbec neuškodí.
Nejpovážlivější mu připadala představa velkého rachotu, který se určitě ozve a
zřejmě za všemi dveřmi vyvolá ne-li hrůzu, tedy alespoň obavy. Ale musel to
riskovat.
Když už Řehoř napůl vyčníval z postele - nová metoda znamenala spíše hru
než námahu, stačilo, když se pokaždé jen zprudka zhoupl - napadlo mu, jak by
bylo všechno prosté, kdyby mu přišli na pomoc. Postačily by docela dvě silné
osoby - měl na mysli otce a služku; jenom by musely vsunout paže pod
vypouklý hřbet, vyloupnout ho tak z postele, sehnout se s břemenem a potom
jenom trpělivě vyčkat, až se na podlaze převrátí - a přitom by se snad i nožičky
mohly nějak osvědčit. Jenže nehledě k tomu, že jsou dveře zamčeny, má snad
opravdu volat o pomoc? Přes všechnu tíseň nedovedl při tom pomyšlení potlačit
úsměv.
Dostal se už tak daleko, že při silnějším zhoupnutí sotva ještě udržel
rovnováhu a teď se musel velmi brzy neodvolatelně rozhodnout, protože bylo za
pět minut čtvrt na osm - a vtom se od dveří bytu ozval zvonek. „To je někdo z
obchodu,“ řekl si a skoro strnul, ale nožičky se jen ještě překotněji roztančily. Na
okamžik zavládlo ticho. „Nepůjdou otevřít,“ řekl si Řehoř zajat jakousi
nesmyslnou nadějí. Ale potom šla samozřejmě jako vždycky služka pevným
krokem ke dveřím a otevřela. Řehořovi stačilo, když uslyšel první slovo
návštěvníkova pozdravu a věděl už, kdo to je - sám prokurista. Proč jen je Řehoř
odouzen sloužit u firmy, kde při sebemenším opomenutí pojmou hned nejhorší
podezření? Jsou snad všichni zaměstnanci do jednoho ničemové, není snad mezi
nimi ani jeden věrný, oddaný člověk, který třebas jen několik ranních hodin
nezužitkuje pro obchod a hned ho hryže svědomí, takže se pomátne a nedokáže
se dokonce ani dostat z postele? Cožpak opravdu nestačilo poslat učedníka, aby
se přeptal - pokud bylo vůbec zapotřebí tohle vyptávání - to už musí přijít sám
prokurista a musí se tím celé nevinné rodině ukázat, že se vyšetření této
podezřelé záležitosti může svěřit jen prokuristovu důvtipu? A spíše z rozčilení,
které v Řehořovi vyvolaly tyto úvahy, než po správném rozhodnutí, vymrštil se
vší silou z postele. Ozval se hlučný úder, ale nebyl to doopravdy rachot.
Pád se trochu ztlumil kobercem, i hřbet byl pružnější, než si Řehoř myslel,
z toho také vzešel ne tak moc nápadný přidušený zvuk. Jenom hlavu nedržel dost
opatrně a uhodil se do ní; kroutil jí a zlostí i bolestí ji třel o koberec.
„Tam uvnitř něco spadlo,“ řekl prokurista vlevo ve vedlejším pokoji. Řehoř
si hleděl představit, jestli se třeba i prokuristovi jednou nepřihodí něco
podobného jako dnes jemu; ta možnost se přece vlastně musí připustit. Ale jako
by hrubě odpovídal na tu otázku, udělal teď prokurista ve vedlejším pokoji
několik rázných kroků a lakýrky mu zavrzaly. Z vedlejšího pokoje vpravo
šeptala sestra, aby Řehoře vyrozuměla: „Řehoři, je tu prokurista.“ „Já vím,“ řekl
Řehoř pro sebe; ale netroufal si natolik zvýšit hlas, aby to sestra uslyšela.
„Řehoři,“ řekl vtom otec vlevo z vedlejšího pokoje, „přišel pan prokurista a
dotazuje se, proč jsi neodjel ranním vlakem. Nevíme, co mu máme povědět.
Ostatně chce také s tebou osobně mluvit. Otevři tedy, prosím tě, dveře. Ten
nepořádek v pokoji nám už laskavě promine.“ „Dobré jitro, pane Samso,“ zvolal
hned nato vlídně prokurista. „Není mu dobře,“ řekla matka prokuristovi, zatímco
otec ještě mluvil u dveří, „není mu dobře, věřte mi, pane prokuristo. Jakpak by
Řehoř jinak zmeškal vlak! Vždyť ten chlapec nemyslí na nic než na obchod. Už
se skoro zlobím, že večer nikam nejde; teď byl přece celý týden ve městě, ale
večer byl pokaždé doma. Sedává s námi u stolu a čte tiše noviny, nebo prohlíží
jízdní řády. Stačí mu k rozptýlení, když něco vyřezává lupénkovou pilkou. Teď
například za dva za tři večery vyřezal takový rámeček, podivíte se, jak je hezký;
visí tam u něho v pokoji, hned ho uvidíte, až Řehoř otevře. Jsem ostatně moc
ráda, že jste tu, pane prokuristo. Sami bychom Řehoře nepřiměli otevřít dveře; je
takový umíněný a určitě mu není dobře, ačkoli to ráno zapíral.“ „Přijdu hned,“
řekl Řehoř pomalu a obezřele a nehýbal se, aby mu neuniklo ani slovo z toho, co
se hovořilo. „Jinak si to, milostivá paní, ani nedovedu vysvětlit,“ řekl prokurista,
„doufejme, že to není nic vážného.
Ačkoli naopak musím říci, že my obchodníci - bohužel, nebo naštěstí, jak
se to vezme - musíme z obchodních ohledů velmi často lehkou nevolnost prostě
zdolat.“ „Tak může už pan prokurista dovnitř?“ zeptal se netrpělivý otec a znovu
zaklepal na dveře. „Ne,“ řekl Řehoř. Ve vedlejším pokoji vlevo nastalo trapné
ticho, ve vedlejším pokoji vpravo se sestra rozvzlykala.
Pročpak nejde sestra k ostatním? Asi teprve teď vstala z postele a ještě se
ani nezačala oblékat. A pročpak pláče? Že nevstal a nepouští prokuristu dovnitř,
že mu hrozí ztráta místa a že by šéf potom zase pronásledoval rodiče starými
pohledávkami?
To snad jsou přece prozatím zbytečné starosti. Ještě je tu Řehoř a ani dost
málo mu nenapadá opustit rodinu. Zrovna teď tu ovšem leží na koberci a nikdo,
kdo by znal jeho stav, by od něho vážně nepožadoval, aby pustil prokuristu
dovnitř. Ale pro tu malou nezdvořilost, na kterou by se přece později snadno
našla nějaká vhodná výmluva, nemohou Řehoře jen tak naráz vyhnat. A
Řehořovi připadalo, že by teď bylo mnohem rozumnější nechat ho na pokoji a
nerušit ho pláčem a domluvami. Ale právě ta nejistota skličovala ty ostatní a
omlouvala jejich počínání.
„Pane Samso,“ zvolal teď prokurista zvýšeným hlasem, „copak se to děje?
Zatarasíte se v pokoji, odpovídáte jenom ano a ne, rodičům působíte vážné,
zbytečné starosti a zameškáváte - podotýkám to jen mimochodem - své obchodní
povinnosti způsobem vlastně neslýchaným. Mluvím tu jménem vašich rodičů i
vašeho šéfa a docela vážně od vás žádám okamžité, zřetelné vysvětlení. Žasnu,
žasnu. Myslel jsem, že vás znám jako klidného, rozumného člověka a teď zřejmě
chcete zčistajasna začít předvádět prapodivné vrtochy. Šéf mi dnes ráno sice
naznačil případné vysvětlení pro vaši nedbalost - týkalo se to práva inkasovat,
které vám bylo nedávno svěřeno - ale opravdu jsem se skoro zaručil čestným
slovem, že takové vysvětlení určitě není správné. Ale teď tu vidím vaši
nepochopitelnou umíněnost a vůbec už nemám chuť sebeméně se vás zastávat. A
vaše postavení rozhodně není nejpevnější. Původně jsem zamýšlel povědět vám
to všechno mezi čtyřma očima, ale protože mě tu necháváte zbůhdarma ztrácet
čas, nevím, proč by se to neměli dovědět i vaši páni rodiče. Vaše výkony byly
tedy poslední dobou velice neuspokojivé; není sice roční doba, aby se dělaly
zvláštní obchody, to uznáváme; ale taková roční doba, aby se nedělaly žádné
obchody, vůbec neexistuje, pane Samso, nesmí existovat.“
„Ale pane prokuristo,“ zvolal Řehoř celý bez sebe a zapomněl rozčilením
na všechno ostatní, „vždyť já ihned, okamžitě otevřu. Bylo mi trochu nevolno,
dostal jsem závrať, proto jsem nemohl vstát. Zatím ještě ležím v posteli. Ale teď
už jsem zase docela svěží. Právě vstávám z postele. Jen malou chvilku strpení!
Nejde to ještě tak snadno, jak jsem si myslel. Ale už je mi líp.
Jak jen to člověka takhle přepadne! Ještě včera večer mi bylo docela dobře,
vždyť to rodice vědí, totiž lépe řečeno, už včera večer jsem něco začínal tušit.
Muselo to být na mně znát. Proč jen jsem to nehlásil v obchodě! Ale to se
vždycky myslí, že se nemoc přechodí a že se nebude muset zůstat doma. Pane
prokuristo!
Mějte ohled na mé rodiče! Vždyť to všechno, co mi tu teď vytýkáte, je
úplně nepodložené; vždyť mi o tom nikdo neřekl ani slovo. Třeba jste nečetl
poslední zakázky, které jsem poslal.
Ostatně už osmihodinovým vlakem pojedu na cestu, za těch několik hodin
jsem se vzchopil. Jen se nezdržujte, pane prokuristo, za chvíli jsem v obchodě a
povězte to tam laskavě a že se poroučím panu šéfovi!“
A zatímco to Řehoř všechno chvatně ze sebe chrlil a sotva věděl, co říká,
snadno, asi že už získal v posteli cvik, se přiblížil k prádelníku a zkoušel se teď
podél něho vztyčit. Chtěl skutečně otevřít dveře, skutečně se ukázat a promluvit
s prokuristou; dychtil dovědět se, co tomu řeknou ostatní, kteří si ho teď tolik
žádají, až ho spatří. Jestli se leknou, pak už Řehoř neponese odpovědnost a může
být klidný. Ale jestli to všechno přijmou klidně, pak ani on nemá proč se
rozčilovat, a když si pospíší, může být v osm hodin skutečně na nádraží.
Nejdříve ovšem několikrát sklouzl po hladkém prádelníku, ale konečně se
naposledy vzchopil a stál zpříma; bolestí v podbřišku si už vůbec nevšímal, i
když byly sebepalčivější. Svalil se teď na opěradlo židle, která stála poblíž, a
nožičkami se zachytil jejích hran.
Ale tím také nad sebou získal vládu a umlkl, protože teď si mohl
poslechnout prokuristu.
„Rozuměli jste jediné slovo?“ zeptal se prokurista rodičů, „cožpak si z nás
dělá blázny?“ „Proboha,“ zvolala matka už plačky, „snad je těžce nemocen a my
ho trápíme. Markétko!
Markétko!“ vzkřikla potom. „Co je, maminko?“ volala sestra z druhé
strany. Dorozumívaly se přes Řehořův pokoj. „Okamžitě musíš k lékaři. Řehoř je
nemocen. Honem pro lékaře. Slyšela jsi, jak teď Řehoř mluvil?“ „To byl zvířecí
hlas,“ řekl prokurista nápadně tiše ve srovnání s matčiným křikem. „Anno!
Anno!“ volal otec předsíní do kuchyně a zatleskal rukama, „okamžitě dojděte
pro zámečníka!“ A obě dívky už proběhly s šustícími sukněmi přesíní - jak to, že
se sestra tak rychle oblékla? - a vyrazily z bytu. Vůbec nebylo slyšet
zabouchnout dveře; asi je nechaly otevřené, jak se to stává v bytech, kde se
přihodí velké neštěstí.
Ale Řehoř byl teď už mnohem klidnější. Jeho slovům už tedy sice
neporozuměli, přestože jemu připadala dost jasná, jasnější než dříve, snad že si
už na ně sluchem přivykl. Ale rozhodně už teď uvěřili, že to s ním není docela v
pořádku a jsou ochotni mu pomoci. Blažilo ho, s jakou důvěrou a jistotou byla
provedena první opatření. Cítil se zase zahrnut do lidského okruhu a od obou, od
lékaře i od zámečníka, aniž je vlastně přesně rozlišoval, očekával s nadějí
velikolepé a překvapující výkony. Aby pro nastávající rozhodné pohovory nabyl
co možno jasného hlasu, trochu si odkašlal, snaže se to ovšem provést úplně
tlumeně, protože možná už i tento hluk zněl jinak než lidské zakašlání, což si
sám už netroufal rozhodnout. Ve vedlejším pokoji se zatím rozhostilo úplné
ticho. Snad seděli rodiče s prokuristou u stolu a mluvili šeptem, snad se všichni
opírali o dveře a naslouchali.
Řehoř se pomalu sunul se židlí ke dveřím, tam se židle pustil, padl na dveře,
držel se podle nich zpříma - spodní polštářky na koncích nožiček byly trochu
přilnavé - a na okamžik si tam odpočinul po té námaze. Ale potom se jal ústy
otáčet klíčem v zámku. Pohříchu se zdálo, že vlastně nemá zuby - čímpak honem
uchopí klíč? - ale zato ovšem byly čelisti velmi silné; s jejich pomocí také
opravdu pohnul klíčem a nedbal, že si přitom nepochybně nějak ublíží, neboť z
úst mu vyšla hnědá tekutina, stékala po klíči a kapala na podlahu.
„Poslouchejte,“ řekl prokurista ve vedlejším pokoji, „otáčí klíčem.“ Řehoře to
hodně povzbudilo, ale všichni by ho měli pobízet - i otec s matkou: „Do toho,
Řehoři,“ měli by volat, „jen nepovol, opři se do toho zámku!“ A když si
představil, že všichni napjatě sledují jeho snažení, zakousl se zběsile do klíče vší
silou, jakou v sobě dokázal sebrat. Podle toho, jak postupovalo otáčení klíčem,
motal se kolem zámku, teď už se držel vzpříma jen ústy, a podle potřeby se věšel
na klíč, nebo se do něho opíral celou vahou těla. Jasnější zvuk konečně
odskakujícího zámku Řehoře doslova probudil. S úlevou si řekl: „Nepotřeboval
jsem tedy zámečníka,“ a položil hlavu na kliku, aby dveře docela otevřel.
Protože musel dveře otvírat tímto způsobem, byly už vlastně otevřeny
hodně dokořán a jeho nebylo ještě vidět. Musel se nejdříve pomalu otočit kolem
jednoho křídla dveří, a to velmi opatrně, jinak by se byl svalil rovnou na záda,
ještě než vstoupí do pokoje. Zaměstnával ho ještě ten obtížný pohyb a nezbýval
mu čas, aby se staral o jiné věci, a vtom už slyšel, jak prokurista hlasitě vyhrkl:
„Ó!“ - znělo to, jako když sviští vítr - a teď už ho také viděl, neboť stál nejblíže
dveří, jak si na otevřená ústa tiskne ruku a pomalu couvá, jako by ho odpuzovala
jakási neviditelná, rovnoměrně postupující síla. Matka - stála tu, ačkoli zde byl
prokurista, s vysoko zježenými, ještě od večera rozpuštěnými vlasy - pohlédla
nejprve se sepjatýma rukama na otce, potom postoupila dva kroky k Řehořovi a
uprostřed svých sukní, dokola se kolem ní rozprostírajících, skácela se na zem s
tváří docela nezvěstně pokleslou k hrudi. Otec s nevraživým výrazem zaťal pěst,
jako by chtěl Řehoře odstrčit zpátky do jeho pokoje, potom se nejistě rozhlédl po
obývacím pokoji, zakryl si pak rukama oči a plakal, až se mu otřásala mohutná
hruď.
Řehoř pak vůbec nevstoupil do pokoje, ale opřel se zevnitř o křídlo dveří
zavřené zástrčkou, takže bylo vidět jen zpola jeho trup a nad ním stranou
skloněnou hlavu, kterou pokukoval po těch naproti. Zatím se mnohem víc
rozednilo; na druhé straně ulice bylo jasně vidět detail protějšího nekonečného,
černošedého domu - byla to nemocnice - s pravidelnými okny tvrdě
prorážejícími průčelí; ještě pršelo, ale padaly už jen veliké, jednotlivě viditelné a
doslova i jednotlivě na zem shazované kapky. Nádobí k snídani stálo v
přehojném počtu na stole, neboť pro otce byla snídaně nejdůležitější jídlo, u
něhož při četbě různých novin prodléval celé hodiny. Právě na protější stěně
visela Řehořova fotografie z doby jeho vojančení, znázorňovala ho jako
poručíka, jak se s rukou na kordu bezstarostně usmívá a vyžaduje náležitou úctu
k svému postoji i stejnokroji. Dveře do předsíně byly otevřené, a protože i dveře
na chodbu byly dokořán, bylo vidět ven na malé prostranství před bytem a na
počátek schodiště vedoucího dolů.
„Tak,“ řekl Řehoř a uvědomoval si ovšem, že je jediný, kdo zachoval klid,
„hned se obléknu, zabalím kolekci a jedu. Tak co, tak co, necháte mě odjet?
Vidíte, pane prokuristo, nejsem umíněný a pracuji rád; cestování je svízelné, ale
bez cestování bych nemohl žít. Kampak jdete, pane prokuristo? Do obchodu?
Ano?
Povíte to všechno podle pravdy? Někdo třeba okamžitě není schopen
pracovat, ale potom zrovna přijde ta pravá chvíle připomenout si dřívější výkony
a uvážit, že později, až odstraní překážky, se jistě pustí do práce s tím větší pílí a
zaujetím. Vždyť já jsem panu šéfovi velice zavázán, to přece moc dobře víte.
Mimoto se také starám o rodiče a o sestru. Jsem v úzkých, ale z toho se zase
vykřešu. Jenom mi to nedělejte ještě těžší, než už to je. Zastaňte se mne v
obchodě! Já vím, cestujícího nemá nikdo v lásce. Všichni si myslí, že vydělá
hříšné peníze a přitom že si pěkně žije. Nikdo totiž nemá vlastně proč, aby
trochu víc uvažoval o tom předsudku. Ale vy, pane prokuristo, vy máte lepší
přehled o poměrech než ostatní personál, ba dokonce, to vám říkám docela
důvěrně, lepší přehled než sám pan šéf, který se ve své funkci podnikatele při
svém usuzování snadno nechá zmýlit ke škodě nějakého zaměstnance. Také
velmi dobře víte, že cestující, který je skoro celý rok mimo obchod, může tak
snadno padnout za oběť klevetám, náhodám a bezdůvodným stížnostem, kterým
se vůbec nemůže bránit, protože se o nich většinou vůbec nedoví. A jenom pak,
když vyčerpán skončí cestu, musí doma na vlastním těle zakusit zlé důsledky,
jejichž příčin už se nikdy nedopátrá. Pane prokuristo, ještě než odejdete, povězte
mi něco, abych věděl, že mi aspoň z malé části dáváte za pravdu!“
Ale prokurista se už při prvních Řehořových slovech odvrátil a jenom přes
poškubávající rameno se s našpulenými ústy ohlížel po Řehořovi. A zatímco
Řehoř hovořil, ani na okamžik nezůstal stát, ale nespouštěje Řehoře z očí
ustupoval ke dveřím, jenže docela zvolna, jako by tu byl nějaký tajný zákaz
opustit pokoj. Už byl v předsíni a podle nenadálého pohybu, jakým nakonec
vytáhl nohu z obývacího pokoje, mohl si někdo pomyslet, že si zrovna spálil
chodidlo. V předsíni pak napřáhl pravou ruku daleko od sebe ke schodišti, jako
by tam na něj čekalo jakési přímo nadpozemské vykoupení.
Řehoř jasně viděl, že v takovém rozpoložení rozhodně nesmí nechat
prokuristu odejít, jinak že to krajně ohrozí jeho postavení v obchodě. Rodiče to
všechno tak dobře nechápou; za ta dlouhá léta jsou už ponenáhlu přesvědčeni, že
má Řehoř v tomto obchodě nadosmrti zaopatření a mimoto je teď tolik
zaměstnávají okamžité starosti, že už vůbec nedovedou uvažovat, co bude dál.
Ale Řehoř o tom dovede uvažovat. Je třeba zadržet prokuristu, upokojit ho,
přesvědčit a nakonec získat; vždyť na tom závisí Řehořova budoucnost i
budoucnost jeho rodiny! Kdyby tu jen byla sestra! Je chytrá, rozplakala se, když
ještě Řehoř klidně ležel na hřbetě. A prokurista, ten přítel žen, by si od ní jistě
dal říci; zavřela by venkovní dveře a v předsíni by mu ten úděs rozmluvila. Ale
sestra tu prostě není, Řehoř musí jednat sám.
Vůbec ani nepomyslel na to, že ještě vlastně neví, jak se teď bude umět
pohybovat, nepomyslel ani, že jeho řeči možná, ba pravděpodobně nebylo zase
rozumět a odpoutal se od veřeje; protáhl se otvorem, chtěl jít za prokuristou,
který už se oběma rukama držel zábradlí na chodbě, což vypadalo směšně, ale
hledaje nějakou oporu, svalil se ihned na spoustu svých nožiček a přitom vyrazil
krátký skřek. Sotva se to stalo, pocítil poprvé toho rána tělesnou pohodu;
poslouchaly ho dokonale, jak s radostí zpozoroval - dokonce projevovaly snahu
odnést ho, kam by chtěl. A myslel si už, že hned teď se všechno trápení nadobro
obrátí k lepšímu. Ale ve chvíli, kdy pohoupávaje se zadržovaným pohybem,
docela nedaleko matky, ležel přímo proti ní na podlaze, matka pojednou, ačkoli
se přece zdála docela pohřížena do sebe, vyskočila s rukama široko
rozpřaženýma, prsty roztaženy, a zvolala: „Pomoc, proboha, pomoc!“, hlavu
měla sehnutou, jako by chtěla líp vidět na Řehoře, ale právě naopak se pozadu
nesmyslně rozběhla zpátky; zapomněla, že za ní stojí prostřený stůl; když k
němu dorazila, chvatně se na něj jakoby v roztržitosti posadila a patrně si vůbec
nevšimla, že vedle ní se z převržené velké konvice plným proudem rozlévá káva
po koberci.
„Maminko, maminko,“ řekl tiše Řehoř a vzhlédl k ní.
Prokurista mu na okamžik docela sešel z mys-li, ale naopak si nedovedl
odepřít při pohledu na tekoucí kávu několikrát naprázdno chňapnout če-listmi. Z
toho se dala matka znova do křiku, utekla od stolu a padla do náručí otci, který jí
spěchal vstříc. Ale Řehoř teď neměl na rodiče vůbec kdy; prokurista byl už na
schodech, s bradou na zábradlí se ještě naposledy ohlížel. Řehoř se rozběhl, aby
ho pokud možno bezpečně dohonil; prokurista určitě něco tušil, protože naráz
přeskočil několik schodů a zmizel; ale stále ještě křičel: „Hú!“, rozléhalo se to
po celém schodišti. Tento prokuristův útěk bohužel asi také docela zmátl otce,
který se zatím ještě poměrně držel, neboť místo aby se sám rozběhl za
prokuristou, nebo aspoň nepřekážel Řehořovi v pronásledování, popadl pravicí
prokuristovu hůl, kterou tu uprchlík nechal na židli s kloboukem a převlečníkem,
levicí sebral ze stolu veliké noviny a dupaje nohama, jal se mávat holí a
novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy
prosby, nebylo jim ostatně ani rozumět, ať sebepokorněji kroutil hlavou, otec tím
víc dupal. Naproti matka přes chladné počasí otevřela dokořán okno a daleko se
z něho vyklonila, tisknouc tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm povstal silný
průvan, záclony se rozevlály, na stole chrastily noviny, několik listů poletovalo
po podlaze. Otec neúprosně dotíral a přitom syčel jako nějaký divoch. Jenomže
Řehoř neměl ještě vůbec průpravu v chůzi pozpátku, šlo to opravdu velmi
pomalu. Jen kdyby se Řehoř byl směl otočit, býval by hned ve svém pokoji, ale
bál se, že tím zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost a bylo tu přece
nebezpečí, že v kterýkoli okamžik ho hůl v otcově ruce zasáhne smrtícím
úderem přes hřbet, nebo do hlavy. Ale nakonec už Řehořovi přece jen nezbývalo
nic jiného, protože s hrůzou pozoroval, že v chůzi pozpátku nedovede ani
dodržet směr. A tak, ustavičně se bázlivě úkosem ohlížeje po otci, začal co
možno hbitě, ale přesto ve skutečnosti jen velice pomalu provádět obrat. Snad si
i otec všiml jeho dobré vůle, protože ho přitom nerušil, ale dokonce otáčení tu a
tam na dálku dirigoval hrotem hole. Jenom kdyby se byl neozýval ten
nesnesitelný otcův sykot! Řehoř z toho docela ztrácel hlavu.
Skoro už provedl obrat, když se, v uších pořád ten sykot, dokonce popletl a
o kousek se zase otočil zpátky. Ale když nakonec šťastně dostal hlavu před otvor
dveří, ukázalo se, že jeho tělo je moc široké, aby jen tak snadno prošlo. Otec
samozřejmě ve svém nynějším rozpoložení zase ani dost málo nepomyslel, že by
třeba mohl otevřít druhou veřej a uvolnit tím Řehořovi dostatečný průchod. Měl
jenom jednu utkvělou představu, že Řehoř musí co možno rychle do svého
pokoje. Nikdy by byl ani nesvolil k těm rozvleklým přípravám, jaké Řehoř
potřeboval, aby se vztyčil a takto snad prošel dveřmi. Možná, že teď Řehoře
poháněl s obzvláštním rámusem, jako by tu nebyla žádná překážka; to, co se za
Řehořem ozývalo, nebyl už vůbec hlas jenom jediného otce; teď už opravdu
přestávaly žerty a Řehoř se prodral do dveří. Jedna strana jeho těla se zvedla,
ležel napříč v dveřním otvoru, bok měl úplně rozdrásaný, na bílých dveřích
zůstávaly ohavné skvrny, brzy uvízl a sám už by se byl nedokázal pohnout,
nožičky po jedné straně nahoře visely třaslavě ve vzduchu, ty na druhé straně
byly bolestně přimáčknuty k podlaze - vtom ho otec zezadu prudce nakopl, což
teď bylo opravdu vykoupením, a Řehoř, z něhož crčela krev, vletěl daleko do
svého pokoje. Dveře byly ještě přiraženy holí, potom bylo konečně ticho.
II
Teprve navečer za soumraku se Řehoř probudil z těžkého mrákotného
spánku. Byl by se jistě probudil o málo později sám sebou, protože cítil, že už
dost odpočíval a spal, ale přece se mu zdálo, že ho probudily kradmé kroky a
opatrné zavírání dveří vedoucích do předsíně. Bledá zář elektrických svítilen z
ulice se tu a tam kladla na strop a na vyšší části nábytku, ale dole u Řehoře bylo
šero. Pomalu, ještě nemotorně tápaje tykadly, kterých si teprve teď začínal cenit,
se sunul ke dveřím podívat se, co se tam stalo. Celý levý bok mu připadal jako
jediná dlouhá, nepříjemně svíravá jizva a na dvou řadách svých nožiček musel
vyloženě kulhat. Jednu nožičku si ostatně při dopoledních událostech těžce
pochroumal - bylo to skoro k nevíře, že jen tu jedinou - a neživou ji vláčel za
sebou.
Teprve u dveří si všiml, co ho tam vlastně přivábilo; byl to pach čehosi
jedlého. Stála tam totiž miska naplněná sladkým mlékem a v něm plavaly malé
skrojky bílého chleba. Skoro by se byl radostí zasmál, neboť byl ještě hladovější
než ráno, a hned skoro až po oči ponořil do mléka hlavu. Ale brzy ji zase
zklamaně vytáhl; nejenže mu choulostivý bok vadil při jídle a dokázal jíst,
jenom když funivě spolupracovalo celé tělo, ale mléko, jindy jeho nejmilejší
nápoj, který mu sem sestra jistě právě proto donesla, mu vůbec nechutnalo, ba
skoro s odporem se odvrátil od misky a odlezl zase doprostřed pokoje.
V obývacím pokoji, jak viděl Řehoř škvírou pod dveřmi, rozžali plynové
světlo, ale ačkoli jindy tou dobou otec obyčejně předčítal nahlas matce a někdy i
sestře odpolední vydání svých novin, nebylo teď slyšet ani hlásek. Snad si
ovšem poslední dobou vůbec odvykli toto předčítání, o kterém mu sestra
vždycky vyprávěla a psala. Ale i všude kolem bylo takové ticho, přestože byt
určitě nebyl prázdný. „Jak tiše vlastně rodina žila,“ řekl si Řehoř, díval se upřeně
před sebe do tmy a pociťoval velikou hrdost, že se rodičům a sestře dovedl
postarat o takový život v tak krásném bytě. Ale což jestli teď naráz skončí
všechen klid, všechen blahobyt, všechna spokojenost? Aby se neutápěl v
takových myšlenkách, dal se Řehoř raději do pohybu a lezl po pokoji sem a tam.
Jednou za ten dlouhý večer se na malou skulinu pootevřely a rychle zase
zavřely jedny boční dveře a potom zase ty druhé; někomu se asi zachtělo vejít,
ale hned mu to zase připadlo moc na pováženou. Řehoř se pak zastavil přímo u
dveří do obývacího pokoje, odhodlán přece jen nějak dostat dovnitř váhavého
návštěvníka, nebo se aspoň dovědět, kdo to je; ale teď už se dveře neotevřely a
Řehoř čekal nadarmo. Ráno, když byly všechny dveře zamčeny, chtěl se k němu
dostat kdekdo, teď, když jedny dveře sám otevřel a druhé zřejmě otevřeli během
dne, nepřicházel už nikdo a klíče byly teď také zastrčeny zvenčí.
Teprve pozdě v noci zhasli světlo v obývacím pokoji a pak se dalo snadno
zjistit, že rodiče a sestra byli do té doby vzhůru, bylo totiž velmi dobře slyšet, jak
teď všichni tři po špičkách odcházejí. Až do rána k Řehořovi jistě už nikdo
nepřijde; měl tedy spoustu času, aby nerušeně uvažoval, jak by si teď nově
uspořádal život. Ale vysoký širý pokoj, v němž byl nucen ležet rovnou na
podlaze, mu naháněl strach a přitom dost dobře nevěděl proč, vždyť to byl
pokoj, kde sám už pět let bydlil. Napůl bezděčně se obrátil a vlastně trochu
zahanben chvátal pod pohovku, kde se hned, ačkoli ho to trochu tlačilo do hřbetu
a nemohl už zvednout hlavu, cítil velice příjemně a jenom litoval, že šířka jeho
těla mu nedovoluje, aby se pod pohovkou dokonale uvelebil.
Tam zůstal celou noc, kterou strávil zčásti v dřímotě, z níž ho znova a
znova burcoval hlad, ale zčásti ve starostech a nezřetelných nadějích, které však
vedly všechny k závěru, že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí i
všemožnými ohledy umožnit rodině, aby snášela nepříjemnosti, které jí bude
nucen chtě nechtě působit ve svém nynějším stavu.
Už časně zrána, byla skoro ještě noc, měl Řehoř příležitost vyzkoušet sílu
právě pojatých rozhodnutí, neboť sestra, skoro úplně oblečená, otevřela dveře z
předsíně a napjatě se dívala dovnitř. Nenašla ho hned, ale když ho zpozorovala
pod pohovkou - bože, někde přece musí být, nemohl přece uletět - tolik se
polekala, že se nedovedla ovládnout a přibouchla zase dveře zvenčí. Ale jako by
litovala svého chování, hned zase dveře otevřela a po špičkách, jako by šlo o
těžce nemocného, nebo dokonce o někoho cizího, vešla dovnitř.
Řehoř vystrčil hlavu až k samému okraji pohovky a pozoroval ji.
Jestlipak si všimne, že nevypil mléko, a to ne snad že by neměl hlad, a
jestlipak přinese nějaký jiný pokrm, který by mu lépe vyhovoval? Jestli to
neudělá sama, bude raději hladovět, než by ji na to upozornil, ačkoli ho to
vlastně ohromně ponoukalo vyrazit zpod pohovky, vrhnout se sestře k nohám a
poprosit ji o něco dobrého k snědku. Ale sestra okamžitě s údivem zpozorovala
dosud plnou misku, z níž bylo jen trochu mléka rozlito kolem dokola, hned ji
zvedla, ne sice holýma rukama, ale s pomocí hadříku, a vynesla ji ven. Řehoř byl
krajně zvědav, jakou náhradu asi přinese a představoval si nejrůznější možnosti.
Ale nikdy by byl nedokázal uhodnout, co sestra ve své dobrotě skutečně učinila.
Aby vyzkoušela, co mu chutná, přinesla mu hotový výběr, všechno rozprostřeno
na starých novinách. Byla tu stará nahnilá zelenina; kosti od večeře, na nich
ztuhlá bílá omáčka; několik rozinek a mandlí; kus sýra, o kterém Řehoř dva dni
předtím prohlásil, že není k jídlu; krajíc suchého chleba, krajíc chleba s máslem
a posolený krajíc chleba s máslem. Mimoto postavila k tomu všemu ještě misku,
určenou pravděpodobně jednou provždy Řehořovi; v misce byla voda. A protože
byla útlocitná a věděla, že by Řehoř před ní nejedl, velmi chvatně se vzdálila a
dokonce otočila klíčem, jen aby si Řehoř všiml, že si může udělat jaké chce
pohodlí. Řehořovy nožičky se zahemžily, když nastal čas k jídlu. Také rány se
mu ostatně už jistě úplně zahojily, nic už ho nebolelo, žasl nad tím a vzpomínal
si, jak se víc než před měsícem jen trochu řízl nožem do prstu a jak ho ta rána
ještě předevčírem dost bolela. Mám teď snad menší jemnocit? pomyslel si a
lačně už chlemtal sýr, k němuž ho to ihned a naléhavě vábilo přede všemi
ostatními pokrmy. Rychle, s očima slzícíma uspokojením, pozřel nejdříve sýr,
potom zeleninu a omáčku; čerstvé pokrmy mu naopak nechutnaly, nemohl snést
ani jejich pach a věci, které chtěl jíst, dokonce trochu poodtáhl. Dávno byl se
vším hotov a už jen líně ležel na stejném místě, když sestra pomalu otočila
klíčem na znamení, aby se vzdálil. To ho ihned vyplašilo, ačkoli už skoro dřímal,
a pospíchal zase pod pohovku.
Ale musel se velmi přemáhat, aby zůstal pod pohovkou, třebas jen na tu
chvilku, co byla sestra v pokoji, protože z hojného jídla se mu břicho trochu
zaoblilo a v této tísni tam sotva mohl dýchat. Každou chvíli se dusil a trochu
vypoulenýma očima přihlížel, jak nic netušící sestra smetla koštětem nejen
zbytky, ale i pokrmy, kterých se Řehoř vůbec nedotkl, jako by už tedy také
nebyly k použití, a jak všechno chvatně vysypala do vědra, které přikryla
dřevěným víkem, načež všechno vynesla. Sotva se otočila, vysoukal se už Řehoř
zpod pohovky a protahoval se a odfukoval.
Takto pak Řehoř dostával denně jíst, poprvé ráno, když ještě rodiče a služka
spali, podruhé po společném obědě, neboť pak si rodiče zase na chvilku zdřímli
a služku sestra poslala ven něco obstarat. Jistě ani oni nechtěli, aby Řehoř
hladověl, ale snad by pro ně bývalo nesnesitelné dovídat se o jeho jídle jinak než
z doslechu, snad jim sestra chtěla také ušetřit třebas i jen malý zármutek, vždyť
už se opravdu trápili až až.
Jakými výmluvami to první dopoledne vystrnadili zase lékaře a zámečníka
z bytu, to se Řehoř vůbec nemohl dovědět, neboť mu nerozuměli, takže nikoho,
ani sestru nenapadlo, že by mohl druhým rozumět, a když u něho byla sestra v
pokoji, musel se tedy spokojit s tím, že jenom tu a tam slyšel její vzdechy a
vzývání svatých. Teprve později, když si na všechno trochu zvykla - bylo ovšem
vyloučeno, že si kdy přivykne docela - pochytil
Řehoř občas nějakou poznámku, která byla míněna vlídně nebo se tak dala
vykládat. „Dnes mu ale chutnalo,“ říkala, když Řehoř jídlo pěkně spořádal,
kdežto v opačném případě, což se ponenáhlu opakovalo stále častěji, říkávala
skoro smutně: „Tak už zase všechno nechal.“
Řehoř se sice nemohl bezprostředně dovědět nic nového, ale přesto leccos
zaslechl z vedlejších pokojů a jak jen odněkud uslyšel hlasy, honem běžel k
dotyčným dveřím a celým tělem se k nim tiskl. Zejména první dobou nebylo
rozmluvy, aby se ho nějak netýkala, třeba jenom skrytě. Po dva dny bylo slyšet
při každém jídle porady, jak by se teď mělo postupovat; ale i v době mezi jídlem
se hovořilo na stejný námět, neboť vždycky byli doma aspoň dva členové rodiny,
protože nikdo asi nechtěl zůstat doma sám a rozhodně nemohli všichni odejít z
bytu. Služka také hned první den - nebylo docela jasné, co a kolik věděla o té
události - padla na kolena a prosila matku, aby ji ihned propustila, a když se
potom za čtvrt hodiny loučila, se slzami děkovala za propuštění jako za největší
dobrodiní, jaké jí tu prokázali, a třebaže ji o to nikdo nepožádal, strašlivě se
zapřísahala, že nikomu ani to nejmenší nevyzradí.
Sestra spolu s matkou musely teď také vařit; to ovšem nedalo moc práce,
protože se skoro nejedlo. Znovu a znovu slýchal Řehoř, jak jeden druhého marně
pobízejí k jídlu a jak se ozývá vždycky stejná odpověď: „Děkuji, už nebudu,“
nebo něco podobného.
Ani snad nic nepili. Sestra se často tázala otce, jestli nechce pivo a ochotně
nabízela, že pro ně sama dojde, a když otec mlčel, říkala, aby předem vyvrátila
jakoukoli obavu, že pro ně může poslat i domovnici, ale potom otec nakonec
řekl rozhodné „Ne“, a už se o tom nemluvilo. Už první den vyložil otec matce i
sestře, jak jsou na tom s penězi a jaké mají vyhlídky. Občas vstával od stolu a ze
své malé wertheimky, kterou zachránil před pěti lety, když se zhroutil jeho
obchod, donesl nějaký doklad nebo zápisník.
Bylo slyšet, jak odmyká složitý zámek a jak ho zase zamyká, když si vzal,
co hledal. Tyto otcovy výklady byly zčásti první potěšitelná zvěst, kterou Řehoř
uslyšel od chvíle, kdy upadl do zajetí. Do té doby se domíval, že otci z toho
obchodu nezůstalo ani to nejmenší, otec mu aspoň neřekl nic, co by to vyvracelo,
a Řehoř se ho na to ovšem ani neptal. Jenom se tehdy snažil udělat všechno, aby
dal rodině co možno rychle zapomenout na tu obchodní pohromu, která všechny
uvedla do úplné beznaděje. A tak se tehdy s naprosto mimořádným zápalem
pustil do práce a skoro přes noc se stal z nepatrného příručího cestujícím, který
měl ovšem docela jiné možnosti výdělku a jehož pracovní úspěchy se ihned v
podobě provize proměňovaly v hotové peníze, které mohl doma užaslé a blažené
rodině položit na stůl. Byly to krásné časy a nikdy se už potom neopakovaly,
aspoň ne v tom lesku, ačkoli Řehoř později vydělával tolik peněz, že byl s to
hradit a také hradil všechny rodinné výdaje. Prostě si na to zvykli, jak rodina, tak
i Řehoř, vděčně přijímali peníze, on je rád odevzdával, ale potom už v tom jaksi
nebylo nic hřejivého. Jenom sestra zůstala Řehořovi přece jen ještě blízká, a
protože na rozdíl od něho velmi milovala hudbu a uměla dojemně hrát na housle,
umínil si Řehoř potají, že bez ohledu na vysoké výdaje, které si to určitě vyžádá
a které už nějak jinak vynahradí, pošle ji příští rok na konzervatoř.
Často, když se Řehoř nakrátko zdržel ve městě a hovořil se setrou, zmínili
se letmo o konzervatoři, ale vždycky jen jako o krásném snu, na jehož
uskutečnění nebylo pomyšlení, a rodiče dokonce i tyto nevinné zmínky neradi
slyšeli; ale Řehoř na to myslel velmi zřetelně a chystal se, že to slavnostně
oznámí na Štědrý večer.
Takové myšlenky, v jeho současném stavu docela neužitečné, mu táhly
hlavou, když tam zpříma lpěl u dveří a naslouchal. Někdy už samou únavou
nedokázal poslouchat a nedbale narazil hlavou do dveří, až zaduněly, ale hned ji
zase napřímil, neboť i tak nepatrný lomoz, který tím způsobil, slyšeli tam vedle a
hned všichni umlkali. „Co to jen zase vyvádí,“ řekl otec po chvíli, zřejmě
obrácen ke dveřím, a potom se teprve zase ponenáhlu rozproudil přerušený
rozhovor.
Z toho, co teď Řehoř slýchal, chápal docela jasně - neboť otec se ve svých
výkladech obvykle často opakoval, jednak že se sám už dlouho nezabýval těmi
věcmi, jednak také proto, že matka všemu hned napoprvé neporozuměla - že
přes všechno neštěstí tu zbylo ještě z dřívějška arciť docela malé jmění, a to se
za tu dobu trochu zvětšilo o úroky, které zůstaly nedotčeny. Ale mimoto peníze,
které Řehoř pravidelně každý měsíc přinášel domů - pro sebe si nechával jen
několik zlatých - se všechny neutratily a nashromáždil se z nich malý kapitál.
Řehoř za dveřmi horlivě přikyvoval a radoval se z té nenadálé prozíravosti a
šetrnosti.
Byl by sice mohl použít tyto přebytečné peníze jako další splátky šéfovi na
otcův dluh, takže den, kdy by byl mohl odejít z tohoto místa, by býval mnohem
bližší, ale teď to bylo nepochybně lepší tak, jak to zařídil otec.
Ale tyto peníze ovšem vůbec nestačily, aby snad byla rodina mohla být živa
z úroků; stačily by rodině na obživu možná rok, nanejvýše dva roky, ale víc ne.
Byl to tedy jenom obnos, na který se vlastně nesmí sáhnout a který se musí
uložit pro případ, kdyby bylo nejhůř; ale peníze na živobytí se musí vydělat.
Jenomže otec byl sice zdravý, ale starý muž, který už pět let vůbec nepracoval a
rozhodně se nemohl přeceňovat; za těch pět let, kdy měl poprvé ve svém
strastiplném a přece neúspěšném životě prázdniny, velmi ztloustl, a tím hodně
ztěžkopádněl. A má teď snad vydělávat peníze stará matka, která trpí záduchou,
vyčerpá se už přecházením po bytě a každý druhý den proleží u otevřeného okna
na lehátku s astmatickým záchvatem? A má vydělávat peníze sestra, ve svých
sedmnácti letech ještě dítě, které se přece musí dopřát, aby mohla žít jako dosud,
aby se tedy mohla pěkně oblékat, dlouho spát, pomáhat v domácnosti, podílet se
tu a tam na skromné zábavě a především hrát na housle? Když se začínalo
hovořit o této nutnosti vydělávat peníze, Řehoř se zprvu pokaždé pustil dveří a
svalil se vedle nich na chladnou koženou pohovku, neboť zahanbením a
zármutkem ho zalila horkost.
Často tam lehával po celou noc, ani chvilku nespal a jenom hodiny a hodiny
škrabal do koženého potahu. Anebo nelitoval námahy, přisunul si k oknu židli,
potom vylezl na okenní předprseň a vzepřen v židli tiskl se k oknu, zřejmě
jenom v jakési vzpomínce na ten osvobodivý pocit, jaký pro něho dříve
znamenalo vyhlížení z okna. Neboť ve skutečnosti den za dnem viděl třebas jen
trochu vzdálené věci stále méně zřetelně; nemocnici naproti, kterou předtím
vídal tak často, až se mu zprotivila, teď už vůbec nezahlédl, a kdyby byl jistotně
nevěděl, že bydlí v tiché, ale naprosto městské Karolinině ulici, mohl si myslet,
že ze svého okna pohlíží na pustinu, ve které k nerozeznání splývá šedá obloha s
šedou zemí. Pozorné sestře stačilo, že podvakrát spatřila, jak židle stojí u okna a
už pokaždé, když uklidila v pokoji, přistrčila zase židli až k oknu, ba dokonce
nechávala napříště otevřeno vnitřní okenní křídlo.
Jen kdyby byl mohl Řehoř promluvit se sestrou a poděkovat jí za všechno,
co pro něho musí dělat, byl by její služby snáze snášel, ale takhle ho to soužilo.
Sestra se samozřejmě snažila pokud možno setřít trapnost toho všeho a čím dále
čas ubíhal, tím se jí to také samozřejmě dařilo lépe, ale i Řehoř časem všechno
důkladněji pochopil. Hrozil se už jejího příchodu. Sotva vešla, ani se
nezdržovala zavíráním dveří, ačkoli jinak velmi dbala, aby kohokoli ušetřila
pohledu do Řehořova pokoje, a už běžela rovnou k oknu a otvírala je překotně
dokořán, jako by se skoro dusila, zůstávala také chvilku u okna, i když bylo
sebevíc chladno, a zhluboka dýchala. Tím pobíháním a lomozením vyděsila
Řehoře dvakrát denně; po celou tu dobu se třásl pod pohovkou a přece velmi
dobře věděl, že by ho toho jistě ráda ušetřila, kdyby jen byla s to setrvávat při
zavřeném okně v pokoji, kde byl Řehoř.
Jednou, bylo to už asi měsíc od Řehořovy proměny a sestra už přece jistě
neměla důvody, aby užasla nad Řehořovým vzezřením, přišla trochu dříve než
jindy a zastihla ještě Řehoře, jak zrovna v hodně děsivém postoji hledí nehnutě z
okna. Řehoř by se byl nedivil, že nevstoupila, vždyť stál u okna, takže je
nemohla ihned otevřít, ale sestra nejen že nevstoupila, uskočila dokonce a
zamkla dveře; někdo cizí by si byl rovnou pomyslel, že na ni snad Řehoř číhal a
chtěl ji kousnout. Řehoř se ovšem okamžitě schoval pod pohovku, ale musel
čekat až do oběda, než sestra zase přišla a připadala mu mnohem neklidnější než
jindy. Z toho poznal, že pohled na něho je pro ni nesnesitelný a musí zůstat
nesnesitelný i nadále a že se asi musí hodně přemáhat, aby neutekla třebas jen
při pohledu na malou část jeho těla, která vyčnívá zpod pohovky. Aby ji ušetřil i
tohoto pohledu, odnesl jednoho dne na hřbetě na pohovku prostěradlo - ta práce
mu trvala čtyři hodiny - a upravil je tak, že byl potom úplně přikrytý a že by ho
sestra neviděla, i kdyby se shýbla. Kdyby to prostěradlo bylo podle jejího mínění
zbytečné, mohla je přece odklidit, protože bylo přece dost jasné, že to Řehoř jistě
nedělá pro zábavu, když se takhle docela a dočista ohrazuje, ale nechala
prostěradlo, jak bylo a Řehořovi se zdálo, že pochytil jakýsi vděčný pohled,
když jednou opatrně poodhrnul hlavou prostěradlo, aby se podíval, jak sestra
přijala novou úpravu.
Prvních čtrnáct dní se rodiče nedokázali odhodlat, aby za ním přišli, a často
slýchal, že naprosto uznávají nynější sestřinu práci, kdežto do té doby se na
sestru často hněvali, protože jim připadala jako dívka poněkud neužitečná. Ale
teď často oba, otec i matka, čekávali před Řehořovým pokojem, zatímco tam
sestra uklízela, a sotva vyšla, musela dopodrobna vyprávět, jak to v pokoji
vypadá, co Řehoř jedl, jak se tentokrát choval a jestli snad si nepovšimla
nějakého malého zlepšení.
Matka ostatně chtěla Řehoře navštívit poměrně brzy, ale otec i sestra ji od
toho nejprve zrazovali a uváděli pro to rozumové důvody, kterým Řehoř velmi
pozorně naslouchal a naprosto je schvaloval. Ale potom už ji museli zdržovat
násilím, a když pak volala: „Tak mě přece pusťte k Řehořovi, vždyť je to můj
nešťastný syn! Cožpak nechápete, že musím k němu?“, tehdy si Řehoř myslel, že
by snad přece jen bylo dobře, kdyby sem matka zašla, samozřejmě ne každý den,
ale třeba jednou týdně; vždyť všemu rozumí mnohem líp než sestra, která je
přece přes všechnu svou odvahu ještě dítě a konec konců snad jen z dětinské
lehkomyslnosti se ujala tak těžkého úkolu.
Řehořovo přání spatřit matku se brzy vyplnilo. Přes den se Řehoř už z
ohledu na rodiče nechtěl ukazovat u okna, ale ani lezení na těch několika
čtverečních metrech podlahy nebylo valné, ležet v klidu už za noci těžko snášel,
jídlo ho už brzy ani trochu netěšilo, a tak si zvykl lézt křížem krážem po stěnách
a po stropě, aby se rozptýlil. Zvláště nahoře na stropě visíval rád; bylo to docela
jiné než ležet na podlaze, volněji se dýchalo, tělem procházelo lehké chvění a v
té skoro šťastné roztržitosti, jaká se Řehoře zmocňovala tam v té výšce, stávalo
se snadno, že se k vlastnímu překvape ní pustil a plácl sebou na podlahu. Ale teď
samozřejmě ovládal své tělo docela jinak než dříve a ani při tak velkém pádu si
neublížil. Sestra ovšem okamžitě zpozorovala tu novou zábavu, kterou si Řehoř
vynašel - vždyť také při lezení tu a tam zanechával stopy své lepkavé látky - a tu
si usmyslela, že Řehořovi umožní lezení co nejrozsáhlejší a že odklidí nábytek,
který tomu vadí, především tedy prádelník a psací stůl. Jenomže to sama
nedokázala provést a netroufala si požádat o pomoc otce; služka by jí docela
jistě nepomohla, neboť tato asi šestnáctiletá dívka sice po propuštění dřívější
kuchařky statečně vytrvala, ale požádala o dovolení, že se bude v kuchyni
zamykat a otevře jenom na výslovné požádání; sestře tedy nezbývalo, než aby si
k tomu vzala matku, až otec nebude doma. Matka také přišla a rozčileně
vykřikovala samou radostí, ale u dveří do Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se
ovšem nejdříve podívala, jestli je v pokoji všechno v pořádku; teprve potom
dovolila matce vejít. Řehoř honem stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je
nařasil, takže to pak opravdu vypadalo, že je prostěradlo jenom náhodou
přehozeno přes pohovku. Tentokrát si Řehoř také odpustil číhat zpod prostěradla;
řekl si, že prozatím ještě nemusí matku spatřit a byl rád, že už aspoň přišla. „Jen
pojď, není ho vidět,“ řekla sestra a zřejmě vedla matku za ruku.
Řehoř pak slyšel, jak ty dvě slabé ženy strkají starým, přece jen těžkým
prádelníkem a jak sestra chce vždycky sama oddřít tu nejtěžší práci a nedbá, že ji
matka starostlivě napomíná, aby se nenamohla. Trvalo to velmi dlouho. Když už
pracovaly asi čtvrt hodiny, řekla matka, že by tu měly prádelník přece jen raději
nechat, protože zaprvé je moc těžký a nebudou hotovy, než přijde otec, a jestli
prádelník zůstane uprostřed pokoje, zatarasí Řehořovi všechny cesty a zadruhé
není přece vůbec jisté, že se Řehořovi zavděčí, když ten nábytek odklidí. Podle
ní to bude spíš naopak - pohled na prázdnou stěnu ji přímo skličuje a na Řehoře
to třeba zapůsobí zrovna tak, vždyť už si na nábytek v pokoji dávno zvykl, a
proto si bude v prázdném pokoji připadat opuštěný.
„A což jestli potom,“ řekla matka nakonec docela tiše - a mluvila ostatně
vůbec skoro šeptem, jako by nechtěla, aby Řehoř, o kterém nevěděla, kde se
vlastně zdržuje, zaslechl třebas jen zvuk jejího hlasu, neboť že nechápe smysl
slov, o tom byla přesvědčena - „a což jestli to bude vypadat, jako bychom
odklízením nábytku dávaly najevo, že už se vzdáváme jakékoli naděje na
zlepšení a bezohledně ho opouštíme? Myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom
se snažily zachovat pokoj přesně takový, jaký byl dříve, aby Řehoř našel
všechno beze změny, až se k nám zase vrátí, a aby mohl tím spíše zapomenout,
co se dělo mezitím.“
Když Řehoř poslouchal tato matčina slova, poznal, že nemožnost nějak se
bezprostředně lidsky dohovořit a žít přitom pravidelně mezi svými mu za ty dva
měsíce určitě pomátla rozum, protože jinak si nedovedl vysvětlit, že vůbec mohl
doopravdy zatoužit, aby mu pokoj vyprázdnili. Cožpak se mu doopravdy
zachtělo dopustit, aby se teplý pokoj, útulně zařízený zděděným nábytkem,
proměnil v nějaké doupě, kde by potom ovšem mohl nerušeně lézt, kam se mu
zachce, ale zároveň také rychle, nenávratně zapomněl na svou lidskou minulost?
Vždyť už teď málem zapomínal a vyburcoval ho jenom matčin hlas, který už tak
dlouho neslyšel. Nic ať se neodklízí, všechno musí zůstat; nemůže se obejít bez
nábytku, který tak příznivě působí na jeho stav; a jestli mu nábytek brání, aby
nesmyslně lezl po pokoji, není to vůbec škoda, ale veliká výhoda.
Jenže sestra na to měla bohužel jiný názor; zvykla si, jistě ne docela
neprávem, že když se hovořilo o Řehořových záležitostech, vystupovala vůči
rodičům jako zvláštní znalec, a tak i teď matčina rada už sama o sobě sestru
ponoukala, aby trvala na odklizení nejen prádelníku a psacího stolu, které měla
zpočátku jedině na mysli, ale na odklizení veškerého nábytku, vyjma
nepostradatelnou pohovku. Nebyl to samozřejmě jenom dětinský vzdor a
sebedůvěra, kterou tak nenadále a těžce získala poslední dobou, co ji přimělo k
tomuto požadavku; vždyť také skutečně pozorovala, že Řehoř potřebuje k lezení
spoustu místa, kdežto nábytku, pokud bylo vidět, ani trochu nepoužívá. Ale snad
přitom působila i snivá povaha dívek jejího věku, která hledá uplatnění při každé
příležitosti a teď snad Markétku zlákala, aby Řehořovu postavení dodala ještě
víc děsivosti a mohla tak pro něho potom vykonat ještě víc než dosud. Neboť do
místnosti, kde by Řehoř docela sám ovládal prázdné stěny, by si potom ovšem už
nikdy nikdo kromě Markétky netroufal.
A tak trvala na svém rozhodnutí a nedala na matku, která už také začínala
být zřejmě v tomto pokoji samým neklidem nejistá, brzy zmlkla a pomáhala
sestře, co jí síly stačily, aby prádelník dostaly ven. Bez prádelníku by se Řehoř
ovšem přinejhorším ještě obešel, ale psací stůl už musel zůstat. A sotva ženy s
prádelníkem, do něhož se supějíce opíraly, byly venku z pokoje, vystrčil Řehoř
hlavu zpod pohovky a hleděl, jak by mohl opatrně a pokud možno ohleduplně
zasáhnout. Ale naneštěstí se první vrátila matka, kdežto Markétka ve vedlejším
pokoji objímala prádelník a sama jím cloumala sem a tam, ale vůbec s ním
ovšem nehnula. Matka však nebyla zvyklá vidět Řehoře, byla by se z toho mohla
rozstonat, a tak Řehoř pádil zděšeně pozadu až k druhému konci pohovky, ale
nemohl už zabránit, aby se prostěradlo vpředu trochu nepohnulo. To stačilo, aby
matka zpozorněla. Zarazila se, na okamžik se zastavila a potom šla zpátky za
Markétkou.
Ačkoli si Řehoř znova a znova říkal, že se přece neděje nic
kromobyčejného, že jenom přestavují několik kusů nábytku, musel si brzy
doznat, že přece jen ten ruch, jak ženy přecházejí sem a tam, jak na sebe tu a tam
zavolají, jak nábytek drhne o podlahu, působí na něho jako veliká vřava živená
ze všech stran a třebas sebevíc přitahoval hlavu a nohy k tělu a břichem se tiskl k
samé podlaze, přece mu bylo jasné, že už to všechno dlouho nevydrží. Vyklízejí
mu jeho pokoj; berou mu všechno, co má rád; vynesly už prádelník, kde je
uložena lupénková pilka a ostatní nářadí; teď cloumají psacím stolem, který se
už pevně zabořil do podlahy; u toho stolu psával úkoly, když chodil na obchodní
akademii, na měšťanskou školu, ba už v obecné škole - to už mu opavdu
nezbývá času, aby si ověřoval dobré úmysly těch dvou žen, na jejichž existenci
ostatně málem zapomněl, protože samým vysílením pracovaly už mlčky a bylo
slyšet jenom těžký dusot jejich nohou.
 A tak vyrazil ven - ženy se zrovna ve vedlejším pokoji opíraly o psací stůl,
aby si trochu oddychly - čtyřikrát v běhu změnil směr, opravdu nevěděl, co má
dříve zachraňovat, vtom spatřil, že na stěně jinak už prázdné nápadně visí obraz
dámy oděné samými kožišinami, chvatně vylezl nahoru a přimáčkl se ke sklu,
které ho udrželo a blaživě mu chladilo horké břicho. Aspoň ten obraz, který teď
Řehoř úplně pokryl, nikdo už jistě nevezme.
Zvrátil hlavu ke dveřím obývacího pokoje, aby viděl ženy, až se budou
vracet. Neodpočívaly dlouho a už zase přicházely; Markétka podpírala matku,
skoro ji nesla. „Tak co teď vezmeme?“ řekla Markétka a rozhlédla se. Tu se její
pohled setkal s Řehořovým pohledem ze stěny. Asi jen proto, že tu byla matka,
zachovala klid, naklonila se k matce obličejem, aby jí zaclonila rozhled, a řekla,
arciť rozechvěně a unáhleně: „Vrátíme se ještě na chvilku do obývacího pokoje,
co tomu říkáš?“ Řehoř jasně chápal, proč to Markétka říká, že chce matku dostat
do bezpečí a potom ho zahnat dolů ze stěny. Ale jen ať si to zkusí! Sedí na svém
obraze a nevydá ho. Raději se s Markétkou popere.
Ale z Markétčiných slov matka teprve jaksepatří zneklidněla, ustoupila
stranou, spatřila na květované tapetě obrovskou hnědou skvrnu, a ještě než jí
vlastně došlo, že to, co vidí, je Řehoř, zaryčela chraptivě: „Ach bože, bože!“ a s
rozpřaženýma rukama, jako by si nade vším zoufala, svalila se na pohovku a
zůstala ležet bez hnutí. „Poslechni, Řehoři!“ zvolala sestra, vztáhla k němu
zaťatou pěst a pronikavě se na něho podívala. Od proměny to bylo poprvé, co ho
přímo oslovila.
Odběhla do vedlejšího pokoje pro nějakou esenci, aby matku vzkřísila z
mdloby; Řehoř chtěl také pomáhat - na záchranu obrazu byl ještě čas, ale pevně
lpěl na skle a musel se silou odtrhnout.
Potom běžel také do vedlejšího pokoje, že by snad mohl sestře nějak
poradit jako kdysi, ale musel pak za ní nečinně stát; sestra se přehrabávala mezi
různými lahvičkami a ještě se polekala, když se otočila; nějaká láhev spadla na
zem a rozbila se. Jedna střepina poranila Řehoře na obličeji, zalil ho jakýsi
žíravý lék; Markétka se už nechtěla zdržovat, vzala tolik lahviček, co jen mohla
pobrat a utíkala s nimi za matkou; dveře přibouchla nohou. Řehoř byl teď
odříznut od matky, která je snad jeho vinou na pokraji smrti, nemohl teď nic
dělat, jenom čekat a sklíčen výčitkami a obavami začal lézt, lezl po všem, po
stěnách, po nábytku i po stropě a nakonec ze zoufalství, když už se s ním celý
pokoj začal točit, spadl rovnou na velký stůl.
Uplynula chvilka, Řehoř malátně ležel, kolem dokola bylo ticho, to snad
bylo dobré znamení. Vtom se ozval zvonek. Služka se ovšem zamkla v kuchyni,
a tak musela jít Markétka otevřít. Byl to otec. „Co se stalo?“ zeptal se ještě ve
dveřích; hned asi všechno uhodl, když uviděl Markétku. Ta mu přidušeně
odpovídala, zřejmě se obličejem tiskla na otcovu hruď: „Matka omdlela, ale už
je jí lépe. Řehoř utekl.“ „Já to vždycky čekal,“ řekl otec, „vždyť jsem vám to
pořád říkal, ale vy ženy na mne nedáte.“ Řehoř jasně pochopil, že si otec špatně
vykládá Markétčinu příliš stručnou zprávu a domnívá se, že Řehoř spáchal
nějakou násilnost.
Proto se teď Řehoř bude muset snažit otce uchlácholit, neboť aby mu něco
vysvětloval, na to není čas a ani by to nešlo. A tak se honem uchýlil ke dveřím
do svého pokoje a přimáčkl se k nim, aby otec viděl, hned jak sem vejde z
předsíně, že má Řehoř opavdovou snahu okamžitě se vrátit do svého pokoje a že
není třeba zahánět ho zpátky, ale stačí jenom otevřít dveře a on hned zmizí.
Ale otec neměl náladu všímat si takových jemných náznaků.
„Á!“ zvolal, hned jak vešel, a z jeho hlasu bylo znát, že se asi zároveň
vzteká i raduje. Řehoř odtáhl hlavu od dveří a zvedl ji k otci. Takhle si otce
opravdu nepředstavoval, jak tu teď stál; poslední dobou ovšem objevoval půvaby
lezení po stěnách i po stropě, takže se zapomínal pídit, jak to dělával dříve, co se
mimoto děje v bytě a vlastně ho to nemělo zarážet, že tu zastane nějaké změny.
Ale přesto přese všechno, je to ještě otec? Ten muž, který unaven polehával
zahrabán v peřinách, když se dříve Řehoř vypravoval na obchodní cestu, který
ho navečer při návratu vítával v županu, sedě v lenošce; vůbec ani nebýval
schopen vstát, ale jenom zvedal ruce na znamení, že má radost, a když si jednou
za čas, několikrát za rok v neděli a o velkých svátcích vyšli všichni společně na
procházku, otec mezi Řehořem a matkou, kteří už sami o sobě šli pomalu,
postupoval pracně kupředu pořád ještě o trochu pomaleji, zachumlán do starého
pláště, stále před sebe opatrně kladl svou berlu, a když chtěl něco povědět, skoro
vždycky se zastavil a shromáždil kolem sebe svůj doprovod. Ale teď se drží
pěkně zpříma, na sobě přiléhavý modrý stejnokroj se zlatými knoflíky, jaký nosí
sluhové bankovních závodů, nad vysokým tuhým límcem kabátu kypí silná
dvojitá brada, zpod hustého obočí čile a bystře proniká pohled černých očí, jindy
rozcuchané bílé vlasy má upraveny do úzkostlivě přesného, zářivého účesu s
pěšinkou. Čepici, na které byl umístěn zlatý monogram, pravděpodobně iniciály
banky, hodil přes celý pokoj obloukem na pohovku a s odhrnutými cípy
dlouhého pláště stejnokroje, s rukama v kapsách kalhot, s urputným výrazem v
obličeji vykročil k Řehořovi. Sám asi nevěděl, co provede, ale přece jen zvedal
nohy neobyčejně vysoko a Řehoř žasl nad obrovitostí jeho podrážek. Ale tím se
nezdržoval, vždyť hned od prvního dne svého nového života věděl, že otec vůči
němu pokládá za vhodnou jenom nejkrajnější přísnost. Běžel tedy před otcem,
ustal v běhu, když se otec zastavil, a už zase pospíchal kupředu, sotva se jen otec
pohnul. Tak několikrát oběhli pokoj a nestalo se přitom nic rozhodujícího,
vlastně to celé probíhalo tak pomalu, že to ani nevypadalo jako pronásledování.
Proto také Řehoř prozatím zůstával na podlaze, neboť se navíc obával, že když
uteče na stěny nebo na strop, bude to otec třeba pokládat za obzvláštní
zlomyslnost. Řehoř si ovšem musel říci, že by dokonce ani takový běh dlouho
nevydržel; neboť zatímco otec udělal krok, musel provést nespočet pohybů.
Cítil, že už pomalu začíná ztrácet dech, vždyť se ani před proměnou nemohl
úplně spolehnout na své plíce. Teď jenom tak vrávoral, všechny síly si
schovával, až se bude muset rozběhnout, oči měl sotva pootevřené. Jak byl
otupělý, ani mu nenapadlo, že by se mohl spasit jinak než během a skoro už
zapomínal, že má ještě stěny, které tu arciť byly zastavěny pečlivě vyřezávaným
nábytkem plným vrubů a hrotů - a vtom cosi zlehka hozeného sletělo jen tak tak
vedle něho a koulelo se před ním. Bylo to jablko, hned za ním letělo druhé;
Řehoř se hrůzou zastavil. Bylo zbytečné běžet dál, neboť otec se rozhodl, že ho
bude ostřelovat. Z mísy na příborníku si nabral ovoce do kapes a teď házel jedno
jablko za druhým, ale prozatím nemířil přesně.
Ta malá červená jablka se jako zběsilá koulela po podlaze a narážela na
sebe. Slabě hozené jablko zavadilo o Řehořův hřbet, ale neškodně po něm
sklouzlo. Zato další, které přiletělo vzápětí, se Řehořovi doslova zarylo do
hřbetu; Řehoř se chtěl odplazit, jako by ta nenadálá, neuvěřitelná bolest mohla
pominout změnou místa, ale cítil se jako přibitý a v naprostém zmatení všech
smyslů zůstal ležet. Nakonec jenom ještě zahlédl, jak se dveře jeho pokoje
otvírají dokořán a jak odtamtud, v patách povykující sestru, přibíhá matka v
košili, neboť ji sestra svlékla, aby se jí v mdlobě lépe dýchalo, jak potom matka
běží k otci a cestou z ní na podlahu jedna za druhou padají rozvázané sukně, jak
přes ně klopýtá a vrhá se na otce a objímá ho, celičká s ním spojena - ale pak už
selhal Řehořův zrak - s rukama na otcově zátylku prosí o slitování nad
Řehořovým životem.
III
Těžké Řehořovo poranění, s nímž se přes měsíc trápil - jablko, které si
nikdo netroufal vyjmout, zůstalo jako viditelná upomínka vězet v mase - zřejmě
i otci připomnělo, že Řehoř přes svou nynější smutnou a ohyzdnou podobu je
člen rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepřítelem a že rodinná povinnost
přikazuje spolknout odpor k němu a všechno, všechno snášet.
A třebaže ta rána pravděpodobně navždy ochromila Řehořovu pohyblivost a
prozatím mu teď jako starému invalidovi trvalo hodnou chvíli, než přelezl pokoj
- na lezení po výškách nebylo pomyšlení - dostal za toto zhoršení náhradu, která
mu připadala naprosto dostatečná, neboť vždycky navečer se otvíraly dveře do
obývacího pokoje, které Řehoř už hodinu i dvě předtím upřeně hlídával, takže
sice ležel potmě ve svém pokoji a z obývacího pokoje ho nebylo vidět, ale směl
se dívat na celou rodinu u osvětleného stolu a naslouchat jaksi s všeobecným
svolením, tedy docela jinak než dříve, co si povídají.
Už to ovšem nebyly ty živé zábavy jako dříve, na které Řehoř vždycky
toužebně myslíval v malých hotelových pokojích, když musel unaven uléhat do
vlhkých peřin. Teď se to odbývalo většinou jen velmi tiše. Otec brzy po večeři
usínal v křesle; matka se sestrou jedna druhou napomínaly, aby se zachovalo
ticho; matka, hluboko předkloněná pod lampu, šila jemné prádlo pro jakýsi
obchod s módním zbožím; sestra, která přijala místo prodavačky, učila se večer
těsnopis a francouzštinu, aby snad jednou později mohla dostat lepší zaměstnání.
Někdy se otec probouzel a jako by vůbec nevěděl, že spal, říkal matce: „Jak
dlouho to dnes už zase šiješ!“ a hned znova usnul, zatímco matka a sestra se na
sebe unaveně usmály.
Otec s jakousi umíněností odmítal odkládat aspoň doma služební stejnokroj
- župan visel nepoužíván na věšáku, kdežto otec úplně oblečený podřimoval na
svém místě u stolu, jako by dával najevo, že je stále připraven pohotově
nastoupit službu a že i zde čeká, až se ozve představený. To způsobilo, že
stejnokroj, hned od začátku zánovní, přes všechnu matčinu a sestřinu péči
pozbýval čistoty a Řehoř často po celý večer hleděl na tento skvrnami posetý šat,
svítící stále vyleštěnými zlatými knoflíky, v němž stařec krajně nepohodlně a
přece pokojně spal.
Jak jen hodiny odbily desátou, pokoušela se matka probudit otce tichými
domluvami a přimět ho pak, aby šel do postele, protože tady se přece pořádně
nevyspí, a spánek byl otci velice potřebný, neboť v šest hodin musel nastoupit
službu. Ale s umíněností, která se ho zmocnila, co se stal sluhou, trval stále na
tom, že zatím ještě zůstane u stolu, ačkoli pokaždé usnul a potom se dal mimoto
jen velmi těžko přimět, aby vyměnil křeslo za postel. To na něho mohly matka se
sestrou sebevíc naléhat nesmělými domluvami, čtvrt hodiny pomalu potřásal
hlavou, oči neotvíral a nevstával. Matka ho potahovala za rukáv, do ucha mu
říkala mazlivá slova, sestra nechávala učení a šla na pomoc matce, ale na otce to
nezabralo. Jenom se ještě hlouběji propadal do svého křesla. Teprve když ho
ženy chytly pod paží, otevřel oči, díval se z matky na sestru a říkával: „Takový
mám život. Takový mám klid na stará kolena.“ A opřen o obě ženy obřadně
vstal, jako by byl sám sobě největším břemenem, nechal se ženami dovést až ke
dveřím, tam jim pokynul, aby ho už nechaly, a kráčel pak samostatně dál, kdežto
matka spěšně odhodila šití, sestra pero a obě běžely za otcem, aby mu byly dále
nápomocné.
Komu v této udřené a umořené rodině zbýval čas starat se o Řehoře víc, než
bylo bezpodmínečně třeba? Ve výdajích se stále více uskrovňovali, služebnou
teď přece jen propustili, obrovitá kostnatá posluhovačka s bílými vlasy vlajícími
kolem hlavy chodila ráno a večer obstarat tu nejtěžší práci, všechno ostatní
zastávala matka včetně spousty šití. Dokonce došlo k tomu, že se prodaly různé
rodinné šperky, které matka a sestra přešťastny nosily na zábavách a
slavnostech; Řehoř se o tom dověděl večer, když všichni hovořili o utržených
penězích. Ale nejvíce všichni stále naříkali, že nemohou odejít z tohoto bytu,
příliš velikého na nynější poměry, protože si nikdo nedovedl představit, jak
přestěhovat Řehoře. Ale Řehoř chápal, že se nemohou přestěhovat nejen
vzhledem k němu, vždyť by ho snadno převezli v nějaké vhodné bedně s
několika průduchy; spíše to bylo tak, že rodina váhala vyměnit byt hlavně pro tu
naprostou beznadějnost a pro pomyšlení, že ji postihlo neštěstí jako nikoho z
celého okruhu příbuzných a známých. Co žádá svět od chudých lidí, to pocítili
do krajnosti, otec chodil drobným úředníkům v bance pro svačinu, matka se
dřela s prádlem cizích lidí, sestra pobíhala za pultem podle rozkazů zákazníků,
ale dál už rodině nestačily síly. A rána v zádech jako by Řehoře zase rozbolela,
když matka se sestrou uložily otce do postele a pak se vracely, nepouštěly se už
do práce, přisedly si jedna k druhé a seděly už přituleny k sobě; když potom
matka ukázala na Řehořův pokoj a řekla: „Zavři tam ty dveře, Markétko,“ a když
pak byl Řehoř zase potmě, kdežto ženy vedle smáčely jedna druhou slzami nebo
dokonce bez slz zíraly na stůl.
Noci a dny trávil Řehoř skoro docela beze spánku. Někdy si pomyslel, že až
se příště otevřou dveře, ujme se zase docela jako dříve záležitostí rodiny. V
myšlenkách se mu po dlouhé době zase objevovali šéf a prokurista, příručí a
učedníci, ten tolik zabedněný podomek, dva tři přátelé z jiných obchodů,
pokojská z hotelu jednoho venkovského města, milá, letmá vzpomínka, pokladní
z kloboučnického obchodu, o kterou se vážně, ale moc liknavě ucházel - všichni
se mu objevovali pomícháni s cizími nebo už zapomenutými lidmi, ale místo aby
jemu i rodině pomohli, byli vesměs nepřístupní a Řehoř byl rád, když zmizeli.
Ale potom zase vůbec neměl náladu starat se o rodinu, jenom se ho zmocňoval
vztek na špatnou obsluhu, a ačkoli si nedovedl představit, nač by měl chuť, přece
si vymýšlel, jak by se mohl dostat do spíže a vzít si tam, co mu přece pořád ještě
náleží, i když nemá vůbec hlad. Sestra teď už neuvažovala, čím by se Řehořovi
obzvlášť zavděčila, ve spěchu, než ráno a v poledne odběhla do obchodu, strčila
nohou do Řehořova pokoje něco k jídlu, co se zrovna naskytlo, a navečer, bez
zájmu, jestli jídlo třebas jen ochutnal anebo - to se stávalo nejčastěji - jestli se ho
vůbec nedotkl, vymetla je jedním rozmachem koštěte. Úklid v pokoji, který teď
obstarávala vždy večer, nemohla už ani rychleji odbýt. Po stěnách se táhly
špinavé šmouhy, tu a tam se válely chuchvalce prachu a smetí. Když to začalo,
stavěl se Řehoř při sestřině příchodu do takových obzvláště příznačných koutů,
aby ji tím postojem jaksi vyplísnil. Ale byl by tam asi mohl zůstat třebas celé
týdny, sestru by to nenapravilo; vždyť sama viděla tu špínu zrovna tak jako on,
ale prostě si usmyslela, že si jí nebude všímat. Přitom s nedůtklivostí u ní docela
nebývalou, které propadla vůbec celá rodina, dbala na to, aby jí zůstal vyhrazen
úklid v Řehořově pokoji. Jednou matka Řehořův pokoj důkladně vysmýčila a
spotřebovala na to několik kbelíků vody - Řehořovi ovšem také vadilo tolik
vlhkosti a roztrpčen ležel nepohnutě rozvalený na pohovce - ale trestu matka
neušla. Sotva totiž sestra večer zpozorovala změnu v Řehořově pokoji, hned
náramně uražena běžela do obývacího pokoje, a ačkoli matka zvedla ruce, aby to
zažehnala, sestra se křečovitě rozplakala a rodiče - otce to samozřejmě
vyburcovalo z křesla - hleděli na to zprvu užasle a bezmocně, ale pak se také
rozčilili, otec napravo vyčítal matce, že nenechala sestře vysmýčit Řehořův
pokoj, nalevo se naopak rozkřikl na sestru, že už nikdy nesmí Řehořův pokoj
uklízet; zatím matka hleděla na otce, který už byl rozčilením bez sebe, odtáhnout
do ložnice; sestra usedavě vzlykajíc bušila drobnými pěstmi do stolu a Řehoř
hlasitě syčel zlostí, že nikomu nenapadne zavřít dveře a ušetřit ho té podívané a
toho rámusu.
A i když sestru vyčerpanou prací v zaměstnání omrzelo starat se o Řehoře
jako dříve, neznamenalo to, že ji má zastávat matka, a přece nemuseli Řehoře
zanedbávat. Vždyť tu teď byla posluhovačka. Tato stará vdova, hotový
hromotluk, která už asi v životě zakusila všelicos, si vlastně Řehoře vůbec
neošklivila.
Ani ne tak ze zvědavosti otevřela jednou náhodou dveře jeho pokoje, a
když spatřila Řehoře, který byl dočista překvapen a začal pobíhat sem a tam,
ačkoli ho nikdo nehonil, zůstala stát s rukama složenýma v klíně. Od té doby
nezapomněla pokaždé ráno a večer mimochodem pootevřít dveře a nakouknout k
Řehořovi. Ze začátku ho také přivolávala slovy, která jí patrně připadala vlídná,
třeba: „Pojď sem, ty starý hovnivále!“ anebo „Hele ho, starého hovnivála!“ Na
taková oslovení Řehoř vůbec neodpovídal, ale zůstával nehnutě na místě, jako
by se dveře vůbec neotevřely.
Pročpak dopouštěli, aby ho tahle posluhovačka jen tak pro nic za nic
otravovala a proč jí raději nenakázali, aby mu denně poklidila v pokoji! Jednou
časně zrána - do oken bil prudký déšť, snad už předzvěst nastávajícího jara -
posluhovačka začala zase ty své řeči a Řehoře to tak roztrpčilo, že se jakoby
útočně, a ovšem pomalu a ochable, obrátil proti ní. Ale posluhovačka se vůbec
nebála, zvedla jen do výšky židli, která byla na dosah u dveří, a jak tu tak stála s
otevřenými ústy, bylo jasné, že nemá v úmyslu zavřít ústa, dokud židle v její
ruce nedopadne na Řehořův hřbet. „Tak co, dál už to nejde?“ zeptala se, když se
Řehoř zase otočil a klidně postavila židli zpátky do kouta.
Řehoř teď už skoro vůbec nic nejedl. Jen když šel náhodou kolem
připraveného pokrmu, vzal maně sousto do úst, celé hodiny je tam držel a potom
je většinou zase vyplivl. Nejprve si myslil, že ho rmoutí nepořádek v pokoji, a
proto že se mu nechce jíst, ale právě se změnami v pokoji se velmi brzy smířil.
Ostatní si zvykli stavět k němu do pokoje věci, které se nikam jinam nevešly a
takových věcí bylo teď spousta, protože do jednoho pokoje vzali na byt tři pány.
Tito vážní pánové - všichni tři měli plnovous, jak jednou Řehoř zjistil skulinou
ve dveřích - si nejen ve svém pokoji, ale když už si ho pronajali, i v celé
domácnosti, tedy zejména v kuchyni potrpěli na pořádek. Nesnášeli zbytečné,
nebo dokonce špinavé harampádí. Navíc se přistěhovali většinou s vlastním
zařízením. Z tohoto důvodu bylo teď k nepotřebě spousta věcí, které se sice
nedaly prodat, ale zase je bylo líto vyhodit.
Ty všechny putovaly do Řehořova pokoje. Zrovna tak i bedna na popel a
truhlík na odpadky z kuchyně. Jakmile se zjistilo, že je něco k nepotřebě, hodila
to posluhovačka, která měla vždycky velmi naspěch, prostě do Řehořova pokoje;
Řehoř naštěstí vídal většinou jen dotyčný předmět a ruku, která ho držela.
Posluhovačka měla možná v úmyslu, že časem, až se to bude hodit, věci
zase odnese, nebo je všechny najednou vyhodí, ale ve skutečnosti zůstávaly ležet
tam, kam napoprvé dopadly, pokud se Řehoř neprodíral tím haraburdím a
neposunul je jinam, což bylo z počátku nevyhnutelné, protože by jinak neměl
kudy lézt, ale později ho to čím dál víc bavilo, ačkoli po takových poutích ležel
zase na smrt unaven a zkormoucen celé hodiny bez hnutí.
Protože páni na bytě občas také večeřeli doma ve společném obývacím
pokoji, zůstávaly někdy navečer dveře do pokoje zavřeny, ale Řehoř ty otevřené
dveře docela snadno oželel, vždyť už byly leckdy večer otevřeny, a přece toho
vůbec nevyužil a lehával v nejtmavějším koutě svého pokoje, aniž to rodina
zpozorovala. Ale jednou nechala posluhovačka dveře k obývacímu pokoji
pootevřené a zůstaly tak otevřeny, i když večer vešli páni nájemníci a rozsvítilo
se. Posadili se do čela stolu, kde sedával kdysi otec s matkou a Řehořem,
rozprostřeli si ubrousek a vzali do ruky vidličku a nůž. Ihned se ve dveřích
objevila matka s mísou masa a v patách za ní sestra s vrchovatou mísou brambor.
Z jídla se jen kouřilo. Když se mísy ocitly před nimi, sklonili se k nim páni
nájemníci, jako by je chtěli zkontrolovat, než začnou jíst, a ten, který seděl
uprostřed a platil patrně druhým dvěma za autoritu, rozkrojil opravdu kousek
masa ještě v míse, zřejmě aby zjistil, je-li dost křehké a nemá-li se snad poslat
zpátky do kuchyně. Byl spokojen a matka se sestrou, které napjatě přihlížely, se
s úlevou začaly usmívat.
Rodina sama jedla v kuchyni. Přesto otec, ještě než odešel do kuchyně,
vstoupil do tohoto pokoje a s jedinou úklonou, čepici v ruce, obešel stůl. Páni
nájemníci všichni povstali a zamumlali cosi do vousů. Když potom byli sami,
jedli skoro naprosto mlčky. Řehořovi připadalo podivné, že mezi všemi
rozmanitými zvuky při jídle bylo vždycky znova a znova zřetelně slyšet jejich
žvýkající zuby, jako by to mělo Řehořovi naznačit, že k jídlu je zapotřebí zubů a
že ani sebekrásnější bezzubé čelisti tu nic nepořídí. „Vždyť mám chuť,“ řekl si
ztrápeně Řehoř, „ale ne na tohle. Jak se ti nájemníci krmí a já abych pošel!“
Právě toho večera - Řehoř se nepamatoval, že by byl za celou tu dobu slyšel
housle - ozval se z kuchyně jejich zvuk.
Pánové už povečeřeli, prostřední vytáhl noviny, dal z nich druhým dvěma
každému list a pak se pohodlně opřeli, četli a kouřili. Když housle začaly hrát,
zbystřili sluch, zvedli se a po špičkách šli ke dveřím do předsíně, kde se zastavili
natlačeni jeden na druhého. Z kuchyně je asi také uslyšeli, neboť otec zvolal: „Je
ta hra snad pánům nepříjemná? Může okamžitě přestat.“
„Naopak,“ řekl prostřední z pánů, „nemohla by slečna přijít laskavě sem k
nám a hrát zde v pokoji, je to tu přece mnohem pohodlnější a útulnější!“ „Ó
prosím,“ zvolal otec, jako by on byl ten houslista. Pánové ustoupili zase do
pokoje a čekali. Brzy přišel otec se stojanem na noty, matka s notami a sestra s
houslemi. Sestra si všechno klidně přichystala ke hře; rodiče, kteří předtím nikdy
nepronajímali pokoje a byli proto k pánům nájemníkům přehnaně zdvořilí,
netroufali si vůbec usednout do vlastních křesel; otec se opřel o dveře, pravou
ruku zastrčil mezi dva knoflíky zapjatého kabátu stejnokroje, ale matce jeden z
pánů nabídl židli, a protože nechala židli tam, kam ji pán náhodou postavil,
seděla stranou v koutě.
Sestra začala hrát, otec s matkou, každý ze svého místa, sledovali pozorně
pohyby jejích rukou. Řehoř, přiváben hrou, odvážil se trochu dále kupředu a
hlavou byl už v obývacím pokoji.
Už ho sotva udivovalo, že se poslední dobou tak málo ohlížel na ostatní;
dříve byl na tu ohleduplnost pyšný. A přitom vlastně zrovna teď měl spíše
důvod, aby se schoval: celý jeho pokoj byl všude pokryt prachem, který se při
sebemenším pohybu rozvířil, a tak i Řehoř byl samý prach; na hřbet a na boky se
mu nachytaly nitě, vlasy, zbytky jídel a Řehoř to vláčel za sebou; byl už ke
všemu natolik netečný, že si ani nelehal na hřbet a nedrhl jím o koberec, jak to
dříve dělával několikrát za den. A přes tento svůj stav se vůbec neostýchal
popolézt kousek po neposkvrněné podlaze do obývacího pokoje.
Také si ho ovšem nikdo nevšímal. Rodinu dočista zaujala houslová hra;
naproti tomu páni nájemníci, kteří se z počátku s rukama v kapsách kalhot
rozestavěli moc blízko za sestřiným stojanem, takže se všichni mohli dívat do
not, což jistě sestře vadilo, brzy v polohlasném hovoru s pochýlenou hlavou
ustoupili zase k oknu, kde také zůstali, zatímco je otec starostlivě pozoroval.
Jako by teď opravdu velmi zřetelně dávali najevo, jak se zklamali ve svém
domnění, že uslyší krásně nebo zábavně hrát na housle, jak je celé to představení
otravuje a jenom ze zdvořilosti se ještě nechávají rušit v klidu. Zvláště to, jak
všichni nosem a ústy vypouštěli vzhůru kouř z doutníků, dosvědčovalo, jak jsou
nervózní. A přece sestra tak krásně hrála.
Tvář měla nachýlenu stranou, pátravě a smutně sledovala pohledem notové
řádky. Řehoř popolezl ještě o kousek dál a přidržoval hlavu u samé podlahy, aby
zachytil její pohled, kdyby to šlo. Byl snad zvíře, když ho hudba tak
uchvacovala? Připadalo mu, že se před ním otvírá cesta k té vytoužené neznámé
potravě. Rozhodl se, že pronikne až k sestře, zatahá ji za sukni a dá jí tak na
srozuměnou, ať jen přijde s houslemi k němu do pokoje, protože tady by se jí za
její hru nikdo tak neodvděčil, jak se jí Řehoř odvděčí. Už ji nenechá odejít ze
svého pokoje, alespoň dokud bude naživu. Poprvé mu snad prospěje jeho děsivá
podoba, bude číhat zároveň u všech dveří do pokoje a prskat na vetřelce, ale
sestra by u něho měla zůstat ne z donucení, nýbrž dobrovolně; ať si sedne vedle
něho na pohovku, nakloní se k němu a on jí potom důvěrně pošeptá do ucha, že
měl pevně v úmyslu poslat ji na konzervatoř, a kdyby mezitím nedošlo k tomu
neštěstí, byl by to všem pověděl loni o vánocích - vánoce už přece asi minuly? -
a nedbal by na žádné námitky. Až jí to poví, sestra se pohnutím rozpláče a Řehoř
se jí vysouká až k rameni a políbí ji na krk, který od té doby, co chodí do
obchodu, nezakrývá ani stuhou, ani límečkem.
„Pane Samso!“ zavolal prostřední pán na otce a nic už k tomu nedodal,
jenom namířil ukazováčkem na Řehoře, který se zvolna sunul kupředu. Housle
oněměly, prostřední pan nájemník se nejprve usmál na své přátele, potřásaje
hlavou, a potom se zase díval na Řehoře. Otec, místo aby zahnal Řehoře,
pokládal zřejmě za nutnější upokojit nejdříve pány nájemníky, třebaže se vůbec
nerozčilovali a Řehoř je patrně bavil víc než houslová hra. Otec k nim spěchal a
hleděl je rozpřaženýma rukama zatlačit do jejich pokoje a zároveň jim vlastním
tělem zakrýt pohled na Řehoře. Teď se opravdu trochu rozzlobili, nebylo už
jasné, jestli pro otcovo počínání, nebo protože jim teď začínalo svítat, jakého to
měli v Řehořovi souseda, aniž o tom věděli. Žádali, aby jim otec podal
vysvětlení, sami teď také mávali rukama, nepokojně se potahovali za vousy a
jenom pomalu ustupovali zpátky k svému pokoji. Do té chvíle sestra, když byla
hra nenadále přerušena, stála celá zadumaná, spustila ochable ruce s houslemi a
smyčcem a pořád hleděla do not, jako by ještě hrála, ale pak se rázem probrala,
položila nástroj do klína matce, která ještě seděla v křesle a v návalu záduchy
prudce a ztěžka oddychovala, a odběhla do vedlejšího pokoje, kam se už
nájemníci rychleji blížili, jak na ně otec naléhal. Bylo vidět, jak v obratných
sestřiných rukou létají vzhůru pokrývky a polštáře na postelích a jak se zase
rovnají. Ještě než pánové dorazili do pokoje, měla ustláno a vyklouzla ven. Otec
patrně zase upadl do své umíněnosti, takže zapomínal na všechny ohledy, které
měl přece jen zachovávat k svým nájemníkům. Jenom naléhal a naléhal, ale už v
samých dveřích do pokoje prostřední pán zadupal, až to zadunělo, a tak otce
zarazil. „Tímto prohlašuji,“ řekl, zvedl ruku a ohlížel se i po matce a sestře, „že
vzhledem k odporným poměrům panujícím v tomto bytě a v této rodině“ - zde si
docela sprostě odplivl - „okamžitě dávám ze svého pokoje výpověď.
Samozřejmě nezaplatím to nejmenší ani za ty dny, co jsem tu bydlil, naopak si
ještě rozmyslím, nevystoupím-li proti vám s nějakými - věřte mi - velice snadno
odůvodnitelnými požadavky.“ Umlkl a hleděl rovnou před sebe, jako by na něco
čekal. Vskutku také oba jeho přátelé ihned spustili. „Také my dáváme okamžitě
výpověď.“ Nato vzal ten prostřední za kliku a přibouchl za sebou dveře.
Otec tápaje rukama doklopýtal k svému křeslu a těžce do něho usedl;
vypadalo to, že se chce jako obvykle večer natáhnout a trochu si zdřímnout, ale z
toho, jak prudce pokyvoval jakoby bezvládnou hlavou, bylo vidět, že ani dost
málo nespí. Řehoř celou tu dobu ležel tiše na místě, kde ho přistihli páni
nájemníci. Zklamáním, že mu plán selhal, ale snad i slabostí, že tolik hladověl,
byl úplně neschopen se pohnout. S jakousi určitostí se strachoval, že už v
nejbližší chvíli se na něho všechno sesype a zřítí a čekal. Nevylekaly ho ani
housle, které matce zpod třesoucích se prstů spadly z klína a vydaly dunivý
zvuk.
„Milí rodiče,“ řekla sestra a úvodem bouchla rukou do stolu, „takhle to dál
nepůjde. Jestli to snad nechápete, já to chápu. Nevyslovím před tím obludným
zvířetem bratrovo jméno a řeknu tedy jenom: musíme se pokusit, jak bychom se
toho zbavili. Zkusili jsme, co bylo v lidských silách, abychom se o to starali a
snášeli to, nikdo nám snad nemůže vůbec nic vytknout.“
„Má nastokrát pravdu,“ zamumlal otec. Matka, která stále ještě nemohla
popadnout dech, přidržela si ruku k ústům a s jakýmsi nepříčetným výrazem v
očích se tlumeně rozkašlala.
Sestra honem běžela k matce a přiložila jí ruku na čelo. Otec patrně po
sestřiných slovech začal uvažovat určitěji, posadil se zpříma, pohrával si se
služební čepicí mezi talíři, které zůstaly na stole ještě od večeře pánů nájemníků,
a občas se ohlédl po tichém Řehořovi.
„Musíme se toho hledět zbavit,“ řekla teď sestra výslovně otci, neboť matka
pro kašel nic neslyšela, „ještě vás to oba zahubí, už to vidím. Když někdo musí
tak těžce pracovat, jako my všichni, nemůže přece doma snášet ještě to věčné
trápení. Já už to také nevydržím.“ A rozplakala se tak usedavě, že jí slzy stékaly
na matčin obličej, odkud je stírala mechanickými pohyby rukou.
„Má zlatá,“ řekl otec soucitně a s nápadným porozuměním, „co jen máme
dělat?“
Sestra jenom pokrčila rameny na znamení bezradnosti, která se jí teď při
pláči zmocnila, ačkoli si dříve byla tak jistá.
„Kdyby nám rozuměl,“ řekl otec napůl tázavě; sestra pohřížena do pláče
přece jen prudce zavrtěla hlavou, aby naznačila, že na to není pomyšlení.
„Kdyby nám rozuměl,“ opakoval otec a zavřel oči, jako by do sebe vpouštěl
sestřino přesvědčení, že to je nemožné, „potom snad by s ním byla možná nějaká
dohoda. Ale takhle -“
„Musí pryč,“ zvolala sestra, „to je jediný prostředek, tatínku. Musíš se
snažit, abys už nemyslel, že to je Řehoř. Vždyť v tom, že jsme si to tak dlouho
mysleli, je vlastně naše neštěstí. Ale cožpak je možné, aby to byl Řehoř? Kdyby
to byl Řehoř, už dávno by pochopil, že lidé nemohou žít pohromadě s takovým
zvířetem a dobrovolně by odešel. Pak bychom neměli bratra, ale mohli bychom
žít dál a s úctou na něho vzpomínat. Ale takhle nás to zvíře pronásleduje, vyžene
pány nájemníky, zřejmě chce zabrat celý byt a nechat nás nocovat na ulici. Jen se
podívej, tatínku,“ vykřikla zčistajasna, „už zase začíná!“ A v jakési hrůze, pro
Řehoře dočista nepochopitelné, opustila sestra dokonce i matku, doslova se
odrazila od jejího křesla, jako by raději matku obětovala, než aby zůstala
Řehořovi nablízku a schovala se honem za otce, který se rozčilil jedině jejím
počínáním, také vstal a zpola před ní zvedl ruce, jako by ji chtěl chránit.
Ale Řehořovi přece vůbec nenapadlo, že by chtěl někoho děsit a sestru už
vůbec ne. Začal se jenom otáčet, aby odlezl zpátky do svého pokoje a to se
ovšem vyjímalo nápadně, protože si pro svou churavost musel při obtížných
obratech vypomáhat hlavou, kterou přitom mnohokrát zvedal a tloukl jí o
podlahu. Přestal a ohlédl se. Patrně rozpoznali jeho dobrý úmysl; bylo to jen
chvilkové leknutí. Teď se na něho všichni mlčky a smutně dívali. Matka s
nataženýma a sevřenýma nohama ležela v křesle, oči se jí malátností skoro
zavíraly, otec a sestra seděli vedle sebe, sestra položila otci ruku kolem krku.
Teď už se snad smím otočit, pomyslel si Řehoř a znova se pustil do práce.
Nedovedl potlačit supění z té námahy a tu a tam musel také odpočívat. Nikdo na
něho ostatně ani nenaléhal, všechno nechali jen na něm. Když dokončil obrat,
ihned se vydal rovnou na zpáteční pouť. Udivovala ho ta veliká vzdálenost, která
ho dělila od jeho pokoje, a vůbec nechápal, že krátce předtím tak slabý urazil
stejnou cestu a skoro to ani nezpozoroval. Stále si jen připomínal, aby hodně
rychle lezl, a tak si sotva všiml, že ho rodina neruší ani slovem, ani zvoláním.
Teprve když už byl ve dveřích, otočil hlavu, ne docela, protože cítil, jak mu
tuhne krk, ale přece ještě uviděl, že se za ním nic nezměnilo, jenom sestra vstala.
Posledním pohledem zavadil o matku, která už teď docela usnula.
Sotva se octl v pokoji, dveře prudce zapadly, zavřela se zástrčka, zaklapl
zámek. Ten nenadálý hluk Řehoře polekal, takže se mu nožičky podlomily. To
sestra si tak pospíšila. Stála tu už zpříma a čekala, potom svižně přiskočila,
Řehoř ji vůbec neslyšel přicházet, a zavolala na rodiče „Konečně!“, když otáčela
klíčem v zámku.
„A teď?“ řekl si Řehoř tázavě a rozhlédl se v tom přítmí.
Brzy zjistil, že se teď už vůbec nedokáže pohnout. Ani se tomu nedivil, spíš
mu připadlo nepřirozené, že se na těch tenkých nožičkách mohl do té chvíle
opravdu pohybovat. Jinak mu bylo celkem příjemně. Bolelo ho sice po celém
těle, ale tušil, že bolesti asi pozvolna poleví a nakonec docela pominou. Sotva už
cítil shnilé jablko v zádech a zanícené místo kolem, úplně pokryté měkkým
prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou.
O tom, že musí zmizet, byl snad pokud možno ještě pevněji přesvědčen než
sestra. Setrvával v tomto stavu prázdného a pokojného přemýšlení až do třetí
hodiny ranní, kterou ohlásily údery z věže. Ještě žil, když venku za oknem
začalo všude svítat.
Potom mu hlava samovolně dočista sklesla a z chřípí se mu slabě vydral
poslední dech.
Když časně zrána přišla posluhovačka - přemírou síly a samým chvatem
práskala všemi dveřmi, ačkoli už ji tak často prosili, aby to nedělala a pro ten
rachot nebylo už v celém bytě od jejího příchodu ani pomyšlení na klidný
spánek - zastavila se jako obykle na chvíli u Řehoře, ale zprvu na něm
neshledala nic zvláštního. Pomyslela si, že tu záměrně leží tak nehnutě a hraje si
na uraženého; vždycky byla přesvědčena, že mu to moc dobře myslí. Protože
držela náhodou v ruce dlouhý smeták, chtěla s ním Řehoře ode dveří pošimrat.
Když se ani potom neukázal výsledek, začala se zlobit a trochu do Řehoře
šťouchla, a teprve když ho docela snadno postrčila z místa, zpozorněla. Brzy pak
poznala, co se vlastně stalo, vyvalila oči, hvízdla si, ale dlouho se nezdržovala,
otevřela dokořán dveře do ložnice a halasně zvolala do tmy: „Jenom se
podívejte, už je to chcíplý; tady to leží, dočista a načisto chcíplý!“
Manželé Samsovi seděli zpříma v manželské posteli a jenom stěží se
probírali z toho leknutí, než pochopili, co jim to posluhovačka hlásí. Ale potom
pán a paní Samsovi, jeden vlevo, druhý vpravo, honem vylezli z postele, pan
Samsa si hodil přes rameno přikrývku, paní Samsová se objevila jen v noční
košili; tak vešli do Řehořova pokoje. Zatím se také otevřely dveře obývacího
pokoje, kde spala Markétka od té doby, co se přistěhovali páni na byt; byla úplně
oblečená, jako by vůbec nespala, napovídal to i její bledý obličej. „Mrtev?“ řekla
paní Samsová a tázavě vzhlédla k posluhovačce, třebaže se přece sama mohla o
všem přesvědčit a rozpoznat to dokonce i na pouhý pohled. „To si myslím,“
řekla posluhovačka a na důkaz postrčila smetákem Řehořovu mrtvolu ještě
hodný kus stranou. Paní Samsová udělala pohyb, jako by chtěla smeták zadržet,
ale neučinila to.
„Nu,“ řekl pan Samsa, „teď můžeme děkovat Bohu.“ Pokřižoval se a ženy
to všechny tři udělaly po něm. Markétka, která z mrtvoly nespouštěla oči, řekla:
„Jen se podívejte, jak byl hubený. Vždyť také už takovou dobu nic nejedl.
Potrava se zase vynášela taková, jak ji dostával.“ Řehořovo tělo bylo opravdu
úplně splasklé a vyschlé, bylo to znát vlastně teprve teď, když už se nevznášelo
na nožičkách a nic už ani neodvádělo pozornost.
„Pojď, Markétko, na chvilku sem k nám,“ řekla paní Samsová s tesklivým
úsměvem a Markétka šla za rodiči do ložnice, ale přece jen se ještě ohlédla po
mrtvole. Posluhovačka zavřela dveře a dokořán otevřela okno. Ačkoli bylo časně
ráno, přece už se do svěžího vzduchu mísilo cosi vlahého. Byl už totiž konec
března.
Ze svého pokoje vyšli tři páni nájemníci a s údivem se ohlíželi po snídani;
zapomnělo se na ně. „Kde je snídaně?“ zeptal se ten prostřední pán mrzutě
posluhovačky. Ale ta položila prst na ústa a kývla pak chvatně a mlčky na pány,
ať se jdou podívat do Řehořova pokoje. Přišli tedy a potom s rukama v kapsách
trochu obnošených kabátků stáli v pokoji, teď už docela světlém, kolem
Řehořovy mrtvoly.
Tu se otevřely dveře ložnice a objevil se pan Samsa v livreji, pod paží se ho
držela jeho paní, z druhé strany dcera. Všichni byli trochu uplakaní, Markétka
chvílemi tiskla tvář na otcovo rameno.
„Okamžitě opusťte můj byt!“ řekl pan Samsa a ukázal na dveře, drže se
stále ženy pod paží. „Jak to myslíte?“ řekl prostřední pán trochu ohromen a
nasládle se usmíval. Druzí dva drželi ruce za zády a nepřetržitě si je mnuli
jakoby v radostném očekávání velké hádky, která však pro ně určitě dopadne
příznivě.
„Myslím to přesně tak, jak to říkám,“ odpověděl pan Samsa a se svými
dvěma průvodkyněmi vykročil rovnou k panu nájemníkovi. Ten nejprve tiše stál
a díval se na zem, jako by se mu věci v hlavě rovnaly do nějakého nového
pořádku. „Pak tedy půjdeme,“ řekl potom a vzhlédl k panu Samsovi, jako by v
náhlém návalu pokory očekával dokonce i pro toto rozhodnutí nové svolení. Pan
Samsa na něho jenom vyvalenýma očima několikrát krátce zamrkal. Nato pán
opravdu ihned dlouhými kroky vyšel do předsíně, oba jeho přátelé už před chvílí
s docela nehybnýma rukama naslouchali a teď za ním přímo poskočili, jako by
se báli, že pan Samsa třeba vejde do předsíně dřív než oni a nepustí je k jejich
vůdci. V předsíni všichni tři sundali z věšáku klobouk, vytáhli hole ze stojanu,
mlčky se uklonili a vyšli z bytu. V jakési nedůvěře, která byla, jak se ukázalo,
dočista neodůvodněná, vyšel pan Samsa s oběma ženami na chodbu; opřeli se o
zábradlí a dívali se, jak tři páni sice pomalu, ale bez zastávky sestupují po
dlouhých schodech, jak v každém poschodí v určitém zákrutu schodiště mizí a
za nějakou chvíli se zase objevují. Čím hlouběji sestupovali, tím víc se o ně
Samsova rodina přestávala zajímat, a když proti nim a potom vzhůru nad nimi
stoupal hrdě vzpřímen řeznický tovaryš s krosnou na zádech, brzy pan Samsa s
ženami odešel od zábradlí a všichni se jakoby s úlevou vrátili do bytu.
Usnesli se, že si dnes odpočinou a půjdou se projít; takovou přestávku v
práci si nejen zasluhovali, ale dokonce ji nevyhnutelně potřebovali. A tak se
posadili za stůl a napsali tři omluvné dopisy, pan Samsa svému ředitelství, paní
Samsová svému objednavateli a Markétka svému principálu. Když psali, přišla
jim posluhovačka povědět, že odchází, protože skončila svou ranní práci. Ti tři
psali dál, zprvu jenom přikývli a ani nezvedli hlavu, teprve když posluhovačka
pořád ještě neodcházela, pohněvaně vzhlédli. „Nu?“ otázal se pan Samsa.
Posluhovačka stála ve dveřích a její úsměv naznačoval, že má pro rodinu velmi
šťastnou zprávu, ale oznámí ji, jenom když se jí na to důkladně vyptají. Malé,
skoro zpříma trčící pštrosí péro na jejím klobouku, které pana Samsu rozčilovalo
už po celou tu dobu, co u nich sloužila, kývalo se zlehka na všechny strany. „Tak
co vlastně chcete?“ zeptala se paní Samsová, kterou posluhovačka ještě nejspíš
respektovala. „Jo,“ odpověděla posluhovačka a přívětivým smíchem se jí na
chvíli zarazila řeč, „teda s tím, jak se má tamto vedle odklidit, nemusíte mít
vůbec starost. Už je to v pořádku.“ Paní Samsová a Markétka se sklonily k
dopisům, jako by chtěly psát dál, ale pan Samsa si všiml, že posluhovačka chce
teď začít všechno zevrubně popisovat a napřaženou rukou to rozhodně odmítl. A
protože nesměla vyprávět, upamatovala se, jak hrozně má naspěch a zřejmě
uražena zvolala: „Tak sbohem vespolek,“ dopáleně se otočila a s příšerným
třískáním dveřmi opustila byt.
„Večer dostane výpověď,“ řekl pan Samsa, ale ani žena, ani dcera mu
neodpověděly, protože posluhovačka je patrně zase rozrušila, sotva se uklidnily.
Vstaly, objaly se, šly k oknu a tam zůstaly stát. Pan Samsa se za nimi v křesle
otočil a chvilku je tiše pozoroval. Potom zvolal: „Tak už sem pojďte. Pusťte
konečně z hlavy, co je za námi. A mějte na mne také trochu ohled.“ Hned ho
ženy poslechly, běžely k němu, konejšily ho a rychle dopsaly dopisy.
Potom všichni tři společně, poprvé zase po tolika měsících, vyšli z domova
a vyjeli si tramvají ven za město. Vůz, kde seděli sami, byl celý prozářen teplým
sluncem. Pohodlně se opřeli na sedadlech a hovořili o vyhlídkách do
budoucnosti.
Ukázalo se, že když se to uváží, nevypadá to vůbec ani tak zle, protože
všichni tři - a na to se dosud jeden druhého vlastně vůbec nezeptali - mají velmi
výhodné a zvláště pro pozdější dobu velmi slibné zaměstnání. V této chvíli se
jejich situace musí samozřejmě snadno zlepšit už tím, že si vymění byt. Vezmou
si teď menší a levnější, ale lépe položený a vůbec praktičtější byt, než je ten
nynější, který vyhledal ještě Řehoř. A co si tak povídali, pán a paní Samsovi se
dívali na dceru, která stále více okřívala, a skoro současně jim napadlo, jak přes
všechno to soužení, z kterého jí pobledly tváře, se z ní za poslední dobu
vyklubala krásná a kyprá dívka. Umlkli, a dorozumívajíce se skoro bezděčně
pohledy, mysleli na to, že už je pomalu načase poohlédnout se jí také po hodném
muži. A připadlo jim jako potvrzení jejich nových snů a dobrých úmyslů, když u
cíle cesty dcera první vstala a protáhla své mladé tělo.
 Obsah
I
II
III