Olga Kubeczková - Dětská Literatura A Problém Kýče

You have downloaded a document from
The Central and Eastern European Online Library
The joined archive of hundreds of Central-, East- and South-East-European publishers,

research institutes, and various content providers
Source: Literární archiv
Literary archive
Location: Czech Republic

Author(s): Olga Kubeczková
Title: Dětská literatura a problém kýče
Children’s Literature and Kitsch
Issue: 48/2016
Citation Olga Kubeczková. "Dětská literatura a problém kýče". Literární archiv 48:210-242.
style:
https://www.ceeol.com/search/article-detail?id=593561
CEEOL copyright 2024
Olga Kubeczková
Dětská literatura
a problém kýče

211
Literatura pro děti a mládež se jako každá umělecká tvorba potýká s kýčem.
Na poli dětské literatury se kýči daří doslova expandovat. Vlivem mediálního
prostředí, v němž se pohybujeme, je atak kýče výraznější, než tomu bylo
v předcházejících etapách. Jaroslav Toman v tomto smyslu vyslovuje obavu,
že propojení literatury nízkých kvalit s dalšími masmédii se podílí na výchově
pasivního konzumenta, který se v dospělosti nechá snadno zlákat bulvárním
pseudouměním.1 Umění dětem se silně propojuje s mimouměleckou sférou,
a tak je recepce kýče každodenním a současně alarmujícím jevem. Ve srov-
nání s uměním dospělých vykazuje kýč v rámci dětské literatury jistá specifika.
Jsou dána už tím, že se obrací k nezkušenému vnímateli, který teprve roze-
znává kategorie krásy a ošklivosti, vkusu a nevkusu v tvůrčí oblasti i mimo ni.
Následující text chce přispět k formulování vybraných teoretických otá-
zek kýče v literatuře pro děti a mládež, které vychází ze studia současné pro-
dukce.2 Z její šíře se jeví být nejvíce zasažena tvorba pro malé děti, proto závěry
dovodíme drobně analýzou žánrů určených recipientům předškolního a raně
školního věku.3 Chceme-li otevřít alespoň některé otázky týkající se vztahu
umění dětem a kýče, pak se musíme v teoretické rovině opřít o obecná estetická
východiska, která formulují základní termíny, respektive co je a co není umění,
jak je od sebe odlišit. Následně se můžeme inspirovat studiemi, které se přímo
koncentrují na problematiku kýče. Na začátku tedy jde o vyjádření toho, co tvoří
páteř moderní estetiky. Výchozí pro nás mohou být úvahy českého struktura-
lismu, jmenovitě Jana Mukařovského, jeho následovníků a rovněž představitelů
současné české estetiky. S přispěním těchto obecných definic a s vědomím kon-
textu zkoumané tvůrčí oblasti se rýsuje jasněji, jak by v ideálním případě měla
konkrétní estetická komunikace vypadat, a tedy i naopak.
Výsledkem vztahu vnímatele (dítěte) a díla by měl být estetický zážitek.
Samotný estetický zážitek představuje konkrétní a individuální prožitek este-
tického objektu.4 Je v něm tedy zvýrazněna kvalita subjektivního poměru.
Vnímání krásy, zobecníme-li tezi vědomě s posunem i ke sféře mimoumě-
lecké, se stává důležitou skutečností na cestě k poznávání sebe sama, k uvě-
domování si vlastního já a jeho zvláštností oproti já druhých. „Schopnost
vnímat krásu úzce souvisí s formováním osobnosti, se (sebe)tvorbou Já,“
1 Toman, Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež. CERM, Brno 2000.
2 Odhlédneme například od problematiky populární a triviální literatury, i když jsme
si vědomi, že úzce s otázkou kýče souvisí.
3 Podrobněji o kýči v tvorbě pro malé děti viz Kubeczková, Olga: Současná
literatura pro malé děti a její umělecká hodnota. Ostravská univerzita, Ostrava 2013.
4 Zuska, Vlastimil: Estetika. Triton, Praha 2001.

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 212
říká současný estetik Vlastimil Zuska. „Bez vědomí Já, bez uvědomování si
sebe sama by estetický prožitek nebyl možný.“5 Tato teze se jeví v kontextu
estetické aktivity u dítěte jako určující, neboť jde o jedince procházejícího
etapou poznávání a sebepoznávání v nejširším slova smyslu. Rozhoduje se
i do budoucna, jaký bude vztah dítěte k umění a vnímání krásy vůbec. Již
v těchto formulacích nacházíme odpověď na to, proč je kontakt s uměním
a krásou důležitý a proč nemůže být zaměňován za povrchní a okamžitou
vazbu ke kýči, který subjektivní aktivitu individua předem vylučuje, respek-
tive je mu na závadu.
Estetický prožitek je vyvolán estetickým objektem. Tento pojem může
být vztažen jak na oblast umění, tak na mimouměleckou sféru. Objekt, umě-
lecký i neumělecký, se stává estetickým až ve chvíli, kdy probíhá jeho recepce
vnímatelem. Smyslové vnímání, v případě literatury čtení, u malých dětí
prohlížení obrázků, ještě nezhodnocuje knihu jako estetický objekt. Teprve
čtenářův prožitek děje, vztah k postavám, zasnění se nad zajímavostí lite-
rárního prostoru, libost z neobvyklého užití jazyka apod. aktivizují estetický
potenciál výpovědi.
I když nás samozřejmě zajímá především estetický objekt ve smy-
slu umělecké tvorby, nelze přehlédnout skutečnost, že vědomě i mimoděk
působí na vnímání estetična také za hranicemi umění. Vzhledem k tomu, jak
kýč propojuje sféru „umění“ a běžného života a vnucuje stejné pojetí „krásy“
tím, že zaplňuje svět dítěte stejnými postavami ( jednou v literární podobě,
podruhé jako hračkami), simulací stejných dějů a prostorů, považujeme také
vliv na mimoumělecké estetično v životě dítěte za důležitý. Právě formování
kontaktem s uměním může být významně ovlivňována dětská schopnost vní-
mat estetično v reálném vztahu k okolí. Kupříkladu kvalitní poezie pro děti
ovlivňuje svého adresáta v nekonvenčním, nesamozřejmém pohledu na svět
kolem sebe. Nutí jej o jevech přemýšlet, protože básnický jazyk je odhaluje
v nových souvislostech a významech. Postupně se formuje i dětský vztah
k jazyku jako objektu estetického potenciálu.
Na náš estetický zážitek „působí předmět a jeho vlastnosti, ale kvalita
tohoto zážitku je dána aktivitou našeho vnímání a myšlení, naší schopností
promítat do předmětu celé své já, celou svou znalost, zkušenost, celou svou
touhu. Předmět, k němuž jsme zaujali estetický vztah, byl takto pro potřeby
našeho subjektu osobitým způsobem osvojen, stal se nositelem estetických
5 Tamtéž, s. 41.

213
významů (citů, emocí, poznatků).“6 Felix Vodička zde vyzdvihuje význam

osobní aktivity. I když se vyjadřuje spíše o osobnosti dospělého (úroveň zna-
lostí, zkušeností je limitována věkem), je zřejmé, že jeho slova platí v širším
pojetí i o dítěti, které musí projevit jistou aktivitu pozornosti, vnímavosti,
touhy po poznání a zážitku. Kýč tyto kvality u vnímatele nevyhledává. Je pro
něj podstatnější pasivní, téměř automatické přijetí. Rychlé uspokojení tím, jak
je srozumitelný a jasný všem a všem stejně, dokonce vydává za svou hodnotu.
Ke klíčovým pojmům estetiky patří estetická funkce. Je podstatou
umělecké tvorby obecně, ale působí i v oblastech mimo umění. Projevuje
se schopností upoutat pozornost na předmět, jenž se stal jejím nositelem,
schopností vytrhnout jej ze všedních souvislostí. Estetická funkce je schopna
zesilovat jiné funkce radostí, kterou v nás předmět vyvolává.7 Zvláště u dítěte
můžeme často sledovat projev libosti, který není dítě schopno zkonkrétnit,
definovat, ale právě určitou vnitřní vazbou k jeho dosavadní zkušenosti,
k mimouměleckým souvislostem, které si už dítě je schopno uvědomit,
vzniká pocit radosti a uspokojení. U nejmenších dětí si toho kupříkladu vší-
máme nejen v jejich okamžitých, spontánních projevech, ale i v neskrývané
touze zážitek opakovat.
Jan Mukařovský opakovaně zdůrazňuje, jak se na působení (utváření,
stabilizaci) estetické funkce podílí nejen individuum, ale současně kolektiv.
Vnímání estetické funkce určuje společenský celek daného historického kon-
textu. Z toho vyplývá, že míra estetického působení v určité době je závislá
na pojetí jednotlivců i kolektivu. A faktor společenské reflexe estetického
působení v protikladu ke kýči funguje i v přítomné době, v oblasti dětské
literatury snad ještě silněji oproti individuálnímu pojetí, které se u dítěte
teprve utváří. Vyvolávání libosti jako jedna ze základních vlastností estetické
funkce je kýčem interpretována ve smyslu uspokojování povrchními libými
dojmy. Kýč chce atakovat naše city hranou exaltací citových projevů, ale cílí
záměrně k širokému okruhu adresátů, a proto jeho účinky sice představují
prudký náraz, ale vzbuzují spíše sentiment než opravdové emoce. Rozhodně
tímto způsobem nelze účinně rozvíjet citový potenciál dětské osobnosti, ani
vytvářet dílem korespondenci s opravdovostí prožitků a emocí, které jsou
již dítěti vlastní. Nejenže kýč zabraňuje rozšiřování obzorů racionálního
charakteru, navíc zjednodušuje škálu citového poměru ke světu. Zdůrazňuje
elementární, přitom ještě přepjatě, neživotně stylizované citové projevy
6 Vodička, Felix: Svět literatury 1. SPN, Praha 1967, s. 11.

7 Chvatík, Květoslav: Strukturální estetika. Host, Brno 2001.

a účinky, čímž narušuje představu lidské bytosti jako zajímavého, jedineč-

ného a emočně bohatého individua.
Pojem estetická funkce vnímá Mukařovský v jednotě s pojmy estetická
norma a estetická hodnota. Estetická norma je podstatou umění a současně
jeho měřítkem. Odhalování estetické normy v díle (např. uměleckou kriti-
kou) vlastně poukazuje, na jakých principech bylo dílo vybudováno, a tak
dává jasný signál umělci, aby se nestal vlastním epigonem. V kontextu úvah
o kýči je třeba zdůraznit „potřebu stálé přeměny norem“, která je podle Jana
Mukařovského v umění intenzívně pociťována; „požaduje se od každé umě-
lecké školy a od každého umělce, aby mluvil jazykem vlastním, nevypůjče-
ným; žádá se tedy od něho revolta proti ustáleným normovým konvencím.“8
Postupy kýče staví naopak na šabloně, na opakování osvědčených a zaručeně
fungujících prostředků. Proto pro něj často není ani důležitá individualita
autora, jehož jméno bývá mezi informacemi v knize zatlačováno na úkor
titulu či značky produktu.
Estetická norma je tedy v ideálním případě v umění překračována,
dílo vytváří normu novou. Kýč naproti tomu k normě, resp. souboru norem
přistupuje výrazně konzervativně, a to v té nejprůhlednější podobě, aby byly
zřetelně rozeznatelné recipientem. Velmi dobře dokáže využít ty z norem,
které se v minulosti osvědčily, jsou jednoznačně recipovatelné. Kýč vlastně
ze stávajících estetických norem činí klišé. V případě dětské literatury mají
sice některé normy své pevnější místo, než je tomu v umění dospělých, je to
i žádoucí vzhledem k potřebám dětského čtenáře, přesto je mírou umělecké
kvality a estetického účinku narušování estetické normy, které je projevem
individuálního stylu a záměru autora. S tím se u kýče nesetkáme. Osobitý
autorský styl, jazyk, tematické vymezení apod. v kýčové výpovědi nena-
jdeme. Jak už bylo řečeno, kýčové publikace nebazírují na zvýraznění autor-
ství, podobně ve výtvarné a grafické části se uchylují k automatismu a doko-
nalosti, ovšem i nepůvodnosti počítačových postupů. Kniha jako celek není
pro kýč umělecky jedinečným výtvorem, i když se tak tváří, je obchodním
artiklem a prodává ji spíše značka než jméno.
Konečně musíme ještě zmínit pojem estetická hodnota, který rovněž
zdůrazňuje předpoklad nezastupitelnosti aktivního přístupu individua k dílu.
Jak říká Jan Mukařovský: „hodnota platí pro někoho“.9 Estetickou hodnotou
8 Mukařovský, Jan: Cestami poetiky a estetiky. Československý spisovatel, Praha

1971, s. 43–44.
9 Tamtéž, s. 11.

215
míníme vlastnost estetického objektu, případně soubor vlastností, které

činí z objektu objekt estetický. Představuje estetickou kvalitu díla, ověřenou
estetickou zkušeností. Cílem estetické hodnoty je tedy estetický vztah, tato
kategorie je podmíněna subjektem, jeho přehodnocením a přetvořením
reálných vlastností tak, aby uspokojovaly jeho estetickou potřebu, přičemž
zároveň tvoří součást jeho hodnotového systému.10 Na tomto místě snad
můžeme poukázat na jistý, řekněme přirozený jev, specifický pro umělec-
kou tvorbu pro děti. Jejími autory jsou dospělí, a tak se někdy v ediční praxi
setkáváme s knihou, která je nabízena dětem určitého věku, ale klade na ně
vyšší nároky, než jsou schopny splnit. Umělecká výpověď se staví vůči dětem
příliš artistně. Estetická hodnota díla pro ně zůstává zastřena, protože dílo
nerespektovalo některé normy dané předpokládaným adresátem. Estetická
hodnota díla se zpřítomňuje až v estetické zkušenosti staršího vnímatele.
Někdy jde o problém edice, do níž je publikace zařazena (např. ne všechny
adaptace pověstí jsou adekvátní dětem, ale pověst, ačkoliv je původně nein-
tencionálním žánrem, je dnes běžně vnímána jako součást dětské literatury),
nebo se zcela nevydařil záměr autora oslovit určitou věkovou skupinu dětí,
případně se pokouší zcela vědomě oslovit svou prací jak dítě, tak dospělého.
Tento poslední úkol – vytvořit dílo recepčně prostupné, otevřené – je v sou-
časnosti velmi oblíben, ale patří k nejnáročnějším, a proto ne vždy úspěšným.
Kýčová tvorba naproti tomu dětského vnímatele spíše podceňuje. Podbízí se
mu primitivností, plochostí výpovědi, nad níž není nutno přemýšlet (nebo to
dokonce z pohledu kýče není záhodno). Kýč nabízí okamžité uspokojení tím,
jak je srozumitelný. V tom je jeho hodnota. Na druhou stranu zde právě hrozí
nebezpečí ustrnutí v povrchnosti, v stereotypním nazírání na svět kolem,
v předpojaté, konvenční interpretaci a hodnocení skutečnosti, které není
ničím zpochybňováno, pouze pasivně přejímáno. Potřeba rozvoje, rozvoje
zvídavosti a poznávacího i emočního potenciálu nemůže být kýčem ade-
kvátně kompenzována.
Vliv, jaký na člověka, tedy i na dítě, může umění mít, shrnuje výstižně
Felix Vodička: „Uměleckým dílem reprodukované osvojení světa rozšiřuje
naši životní zkušenost, obohacuje naši smyslovou, citovou a myšlenkovou
kulturu, spoluvytváří naši představu světa, pomáhá nám ujasnit postavení
člověka v tomto světě, přispívá k poznání nebo pochopení podstaty anebo
smyslu jednotlivých jevů života i celého lidského osudu, popřípadě i působí
10 Jůzl, Miloš – Prokop, Dušan: Úvod do estetiky. Panorama, Praha 1989.

na naše jednání. Prostřednictvím umění vycházíme vstříc své touze stát se

celými lidmi. Tím, jak například v dílech literatury spoluprožíváme jiné lid-
ské osudy, překonáváme omezenost svého života a svého já a naše vlastní
životní problémy a touhy dostávají širší osvětlení, stávají se problémy obecně
lidskými, společenskými.“11 I u dítěte vnímáme silnou potřebu kompenzovat
a doplňovat dosavadní životní zkušenost takovými, které zprostředkovává
umění. V širokém slova smyslu obohacuje dětské osvojování světa. Oproti
dospělému spočívá smysl umění v komunikaci s dítětem v reflektování speci-
fických potřeb daných nejen jeho životní situací, ale ještě více povahou osob-
nosti, která se teprve utváří. Umění dětem, tedy i literaturu s jazykem jako
výrazovým prostředkem si v té nejlepší podobě lze představit jako tvorbu
plně respektující věk, mentální vyspělost, úroveň poznávacích a rozumových
schopností dětského vnímatele. K jeho kvalitám patří pečlivý výběr témat,
která jsou zajímavá i prospěšná, umělecké prostředky, které jsou srozumi-
telné a současně esteticky účinné. Umění dětem podporuje zdokonalování
vztahu dítěte ke světu, k umění samému, k jazyku. Ovlivňuje tvůrčí a imagi-
nativní potenciál dítěte, podílí se na jeho etickém zrání a vnímání hodnot.
Jistě není náš výčet odpovídajících rysů umění pro děti úplný. Na prvním
místě čekáme od literatury a čtení zážitek, zábavu, která ovšem nemusí být
prchavá a povrchní, ale spojuje v sobě relaxaci a hlubší poznání. Co je proti-
váhou těchto tendencí? Oč usiluje v oslovení dítěte kýč?
To, že pojmy umění a kýč vnímáme opozitně, je zřejmé i laikovi. Jak
říká Herman Broch: „Kýč rozhodně není formou špatného umění; tvoří svůj
vlastní uzavřený systém, který je jako cizí těleso vložen do systému umění,
nebo, chcete-li, vyskytuje se vedle něj.“12 Jestliže na umění nahlížíme s obdi-
vem, na kýč spíše s despektem. Stavíme proti sobě vkus a nevkus, krásno
a pouhou líbivost, hluboký citový prožitek a sentiment, kvalitu a nekvalitu.
Důkladnější průhled na problematiku nám umožní příspěvek estetika Tomáše
Kulky. Jeho zodpovědný přístup k tématu, podtržený prohlubováním úvah
v nových vydáních, jsou zárukou toho, že se snaží kýč sledovat co možná
oproštěn od jeho negativních konotací, i když si je vědom složitosti takového
vidění, a sledovat jej v širších souvislostech, jak jej k tomu vybízejí podněty
jeho kritiků. Kulkova esej Umění a kýč (2000) je v dalších vydáních (dočkala
se již tří, což také svědčí o celospolečenském zájmu o téma i o kvalitách
práce, která vybízí k debatám) doplněna o Dodatky, v nichž Kulka odpovídá
11 Vodička, Felix: Svět literatury 1, s. 17.

12 Broch, Herman: Román – mýtus – kýč. Dauphin, Praha 2009, s. 73.

217
na námitky oponentů a rozšiřuje své dřívější závěry o nové teze. Přínosný

pokus o definici kýče a jeho podmínky však již nekoriguje a naopak z jiného
úhlu pohledu upevňuje jejich vymezení.
Pro zkoumání kýče v oblasti literatury pro děti jsou pro nás kromě
výchozí definice a části o literárním kýči zajímavé drobnější pasáže, v nichž
se autor dotýká přímo vztahu dítěte a kýče a které nacházíme až v Dodatcích.
V kapitole Kýč a estetická výchova se Kulka dostává k otázce, jak s kýčem
naložit, jak se k němu postavit, a zamýšlí se nad možnostmi estetické výchovy.
Uvědomuje si souvislost mezi dětským výtvarným projevem a kýčem.
Poukazuje na to, jak v určité fázi svého vývoje dětská kresba sklouzává
do stereotypu a šablony. Východiskem z této etapy spoutané tvořivosti je pro
autora estetická, resp. výtvarná výchova, která vede děti cíleně k poznávání
dějin umění. Důraz by měl být kladen na konfrontaci výtvarných děl, hledání
podobností a odlišností, čímž by si dítě osvojovalo nejlépe představu, „že
neexistuje jedno nebo omezený počet ,správných zobrazení‘ a postupně by
získávalo cit pro vnímání stylu, stylistických vlastností a jejich plurality.“13
Nahlížet jevy v nových souvislostech a vztazích tak, jak nám to umožňuje
umění, je podle Kulky nejlepší způsob k tomu, aby člověk nepodlehl kýči.
Z uvedeného je zřejmé, že autor nastínil cestu k poznávání umění a kýče
prostřednictvím výtvarné tvorby, u níž se nejlépe konfrontuje vysoké umění
s vlastním tvůrčím přístupem. Dítě osvojuje svět kolem sebe a svůj přístup
k němu kresbou jistě častěji než literární výpovědí. V naší práci sice nepůjde
o podobný pokus konkretizovat určitá východiska pro praktické setkávání
dítěte s literárním kýčem, ale můžeme alespoň naznačit perspektivu, kterou
nám Kulkova úvaha dává. Ovšemže i v literární výchově (vnímejme nyní tento
pojem široce jako formování literaturou a k literatuře, resp. knize, ke čtení)
platí samozřejmá a otevřená komunikace dospělého a dítěte. Opozici umění
a kýče lze také dobře demonstrovat na podobných tématech, diametrálně
odlišně prezentovaných a jazykově přesvědčivě, či povrchně ztvárněných.
Dialog nad texty vlastně znamená formulování vlastních názorů, postojů,
představ a snů, které byly vyvolány. Na jejich podobě se bude do značné míry
podílet i výtvarná složka knihy. Ilustrace mají podle teoretiků potenciál být
pozvánkou do světa výtvarného umění, a proto lze Kulkovy závěry vlastně
velmi vhodně propojit při dialogu nad dětskou knihou jako celkem.
Druhá pro nás zajímavá pasáž z Kulkovy práce je úspornější, ale
vybízí k jisté polemice. Kulka v části Pornografie a kýč zmiňuje také
13 Kulka, Tomáš: Umění a kýč. Torst, Praha 2000, s. 221.

ilustraci v dětských knížkách jako něco, co má s kýčem společné atri-

buty. Uvádí u nich jako dominantní funkci, kterou se od kýče liší, funkci
didaktickou. Jde v tomto případě o trochu obecnější závěry. Shodné rysy
tu jistě jsou, i když jsou zjevné víceméně u ilustrace pro nejmenší děti
a začínající čtenáře. Ilustrace dětské knihy se přizpůsobuje vývoji dětské
osobnosti a jejím momentálním, tedy proměňujícím se nárokům na obra-
zovou složku knihy. Také nelze zcela souhlasit s označením didaktická
funkce v souvislosti s ilustracemi dětských knih. I u nich vnímáme jako
primární funkci estetickou, respektive jde tu o komplex funkcí, mezi
nimiž má mimo jiné místo poznávací a formativní funkce, což snad možno
považovat za adekvátnější označení odlišující literaturu od učebnice či
od specifické oblasti didaktického písemnictví. Dále je třeba i zde pama-
tovat na diferenci žánrovou a věkovou, která ovlivňuje funkčnost ilustrací
v relaci k povaze textu. Kulkovy názory jsou nicméně zajímavé pro své
spojení s tak vzdálenými jevy, jakými je pornografie či anatomická kresba.
Jsou přesně tím vhodným impulsem k zamyšlení a k přínosné polemice
nad problémem kýče, která vlastně objevuje nové a nové sféry lidské čin-
nosti a tvorby, v nichž kýč aktivně působí.
Následující kapitolka Může být kýč k něčemu dobrý? obsahuje zamy-
šlení nad pozitivní stránkou kýče. Podle Kulky nás může dovést k umění,
jemuž předchází v určité etapě našeho dětství a dospívání právě obliba
kýčové tvorby. Jde podle něj o jev přirozený, zákonitý vzhledem k vývojo-
vému stupni, v němž se dětská osobnost nachází. Kýč prý odpovídá dětskému
vkusu. Přetrvávající oblibu kýče v dospělosti pak autor označuje jako „este-
tickou infantilnost“, ustrnutí v raném stádiu citového vývoje.14 Vnímáme tyto
pasáže jako opět obecnějšího charakteru. Navíc autor dokládá své závěry
vlastní zkušeností z dětství a dospívání a situace dnešního dětského recipi-
enta je výrazně jiná. Především je atak kýče silnější než dříve už v rané fázi
dětství a významnější je i propojení mimoumělecké a umělecké sféry v dětské
recepci kýče. A bylo by možno formulovat další soudobé aspekty dané pro-
blematiky. Prozatím se spíše kloníme k tomu, odpovědět na Kulkovu otázku
z titulu textu záporně.
Pokusme se nyní přetlumočit Kulkovu definici kýče, kterou následně
budeme doplňovat a modifikovat pro oblast dětské literatury. Kulka pře-
devším definuje tři podmínky, které musí dílo splňovat, abychom je za kýč
označili:
14 Tamtéž, s. 218.

219
1) „Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně

považována za krásná, anebo která mají silný emocionální náboj.“
2) „Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné.“
3) „Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným
tématem.“15
Kýč je masově přitažlivý, líbivý a podbízivý, což není způsobeno este-
tickými kvalitami, ale jeho emocionální či sentimentální vlezlostí, říká Kulka.
Jeho přitažlivost spočívá ve volbě a ztvárnění témat. Univerzálními tématy
kýče jsou dítě, rodina, příroda, láska. Kýčový přístup k nim má zdůraznit ty
aspekty, s nimiž se většina lidí může snadno identifikovat. Jinak se témata
kýče různí v souladu s ideologií, tradicí, dobou. Recepce kýče je okamžitá,
nevyžaduje žádnou duševní námahu. Úspěch kýče spočívá v tom, že konzu-
menta potěší a současně ubezpečí ve správnosti jeho recepce. To se mu daří
díky využívání nejkonvenčnějších, osvědčených zobrazovacích postupů. Kýč
podle Kulky neapeluje na individualitu, čerpá z univerzálních obrazů a jejich
univerzálního emocionálního náboje (nachází odezvu u všech).
Zamyslíme-li se nad prvním bodem Kulkovy definice, pak nás jistě
napadá, že témata kýče a dětské literatury jsou ve velké míře shodná. Přesto
nemůžeme celou tuto tvůrčí oblast označit za kýč, protože jde o zpracování
tématu, které automaticky neusiluje o sentimentální, přepjatě citové vyznění.
Na druhou stranu právě volba tématu dětské knihy, tj. svět dětí, rodiny, pozi-
tivní pojetí má ve své podstatě ke kýči blízko. Nahrává mu faktor konvenčního
vnímání dětství nikoliv u dětí, ale u dospělých. Jejich postoj k umění a kýči
se významně promítá do dětské recepce díla. Je to právě dospělý, který dítěti
knihu zprostředkovává a stává se jeho průvodcem knihou. V tématech jako
dětství, rodina, láska se zrcadlí univerzálně pozitivní vnímání těchto entit.
Odráží se v nich také nostalgie dospělého po uplynulém dětství, jistá míra
sebedojímání. Tady dostává kýč v dětské knize velký prostor a nachází silnou
odezvu. Dětství vyvolává představu radosti, bezstarostnosti, naivity, nevin-
nosti, neznalosti, bezbrannosti. Pouto k rodičům je sice u každého z nás jiné,
ale ve většině jej zvláště v útlém věku vnímáme jako silné, idylické, čisté.
Sentiment, který dospělého může nad dětskou knihou postihnout, jej lehce
svádí k volbě tvorby kýčové, idylické a idealizující, která odpovídá konvenční
představě řady dospělých. Chtějí přece pro dítě krásné a radostné dětství.
Proč mu tedy nedopřát knihu neproblematickou, veselou a krásnou? Kýčová
dětská kniha si je velmi dobře vědoma, že necílí pouze, nebo spíše prvotně
15 Tamtéž, s. 57.

na dětské vnímatele, ale že neméně důležité je, jak bude účinkovat na dospě-
lého, jak v něm rozehraje strunu sentimentu a vzpomínek.
Sama dětská osobnost je přirozeně plna citovosti, pozitivního přístupu
k dění kolem sebe, umí rychle podlehnout návalům emocí a radosti, projevuje
je hyperbolicky. Námitka zastánců toho, co označujeme za kýč, tedy může
znít: proč je to či ono kýčem, když to odpovídá přirozené dětské potřebě har-
monie, šťastného dětství, když to tolik odpovídá touze rodičů a vychovatelů
vytvořit dětem krásný věk? Odpovědí by měla být snaha rozvíjet osobnost
dítěte v závislosti na skutečném prostředí, na skutečném, rozumějme plura-
litně viděném, interpretovatelném obraze světa.
Kýčová kniha pro děti má výrazně pozitivní vyznění, nekomplikované,
idealizované. Začasté se k němu dobírá nelogicky, kostrbatě, ale o to usilov-
něji. U dítěte se projevuje přirozená tendence přijímat svět nekomplikovaně.
Kýč jí svou jednostranností a současně pozitivností vychází vstříc, ale je otáz-
kou, jak s dětskou nevědomostí zachází a zda není v případě účinnosti kýče
možné mluvit o manipulativnosti. Umění chce na dítě také pozitivně působit,
ale nesnaží se o to cestou idealizování světa a současně cestou agresivního
(zdánlivě milého) vnucování jediného možného vnímání a jediného možného
přístupu. Současně lze rovněž vznést otázku, co je univerzální citový náboj
kýčové výpovědi, která má být všem stejně a okamžitě srozumitelná, když se
obrací k nezkušené dětské osobnosti? Co je to okamžitost recepce u individua
v rané fázi poznávacího procesu? Tady bychom snad Tomáše Kulku doplnili
v tom smyslu, že dětský recipient, na rozdíl od dospělého, který je utvrzován
ve správnosti své recepce, je možná – podle míry své zkušenosti – ještě více
přesvědčován a rozvíjen v pozitivním naladění. Opět se důležitým činitelem
stává dospělý a jeho recepce, která dítě utvrzuje v jeho přístupu. Kýčová kniha
pro děti usiluje o šíření radosti v té nejjednodušší formě. Odpovídá na to, co je
dítěti přirozené, takže nijak jeho citový potenciál, jak už bylo řečeno, neroz-
šiřuje. Konflikt (často velmi banální) má přímé, až zázračné řešení, nic nesmí
zastínit obraz šťastného dětství, který je kýčové knize vlastní, obraz světa chá-
pavých a hodných dospělých a dětí, které přes drobná pochybení poznávají
své pravé místo v bezpečí u dospělých. S podobným modelem se setkáváme
u textů jak realistických, tak pohádkových a výrazněji v knihách pro dítě před-
školního věku, kde je možné počítat s větší ovlivnitelností adresáta.
Z Kulkových tezí o snadné identifikovatelnosti kýče je zřejmé, že
počítají s určitou mírou zkušenosti konzumenta. Může dítě rozumět stejně
jako dospělý konvenčním postupům, když s uměním, s literaturou má mini-
mální praxi? Může je tedy vůbec vnímat jako konvenční? Mluví se o jediné
interpretaci, absenci skrytých významů, absenci dvojsmyslnosti kýče. Tato

221
jednoduchost, jednoznačnost kýče může být zastánci vydávána za přednost

dětské knihy. Vždyť právě tím vychází vstříc nezralosti, nezkušenosti dítěte
a uspokojuje jeho dosavadní poznání světa, protože svou mírou mu odpovídá.
Je tu však Kulkova třetí teze, že kýč neobohacuje asociace spojené s před-
mětem zobrazení. A tu proti námitkám stavíme snahy skutečného umění,
které odpovídá na nebezpečí manipulativnosti kýče s dětskou osobností.
Umění dětem, platí obecně, má vedle jiných funkcí určité formativní ten-
dence, usiluje na rozdíl od jiných recepčních okruhů v nejširším slova smyslu
o poznávání. Literatura (nebo vůbec kniha) je pro dítě prostředkem určitého
poznávání, stává se mu pomocníkem v rozšiřování představy o světě. Kýč se
dítěti podbízí, když mu říká, že světu rozumí, když ho nechává při tom, jak jej
vidí. Kýč tedy naopak znamená konzervaci dosavadního pohledu, znamená
nebezpečí stereotypního přístupu. Neumožňuje rozvoj dětské osobnosti,
když jí nabízí jen jednu možnou konvenční interpretaci světa. Jak uvádí
Kulka, kýč naše smysly uspává. Uspává a utavuje také dětskou představivost.
Výstižně se k tomu vyjadřuje francouzská spisovatelka Jacqueline Heldová:
„K tomu, aby se dítě vyrovnaně vyvíjelo, potřebuje také snít a uplatňovat
svou obrazotvornost. Jde jen o to, sytit je obrazotvorností zdravou, nefalšo-
vanou, skutečně hodnotnou. Vždyť právě tehdy, když u člověka nebyla nále-
žitě vypěstována, může se lehce zvrhnout a obrátit se k ubohým, trapným
a ohlupujícím náhražkám: Z dítěte, které ve svém okolí nepoznalo, jaké cesty
jeho představivosti nabízejí pohádky, básničky, výtvarná a hudební výchova
a umění vůbec, může vyrůst dospělý, který svou touhu po snění bude ukájet
čtením horoskopů, sázením Sportky nebo loterií.
Tady je vidět, jak důležité je to, co bychom byli v pokušení nazvat
výchovou ke zdravé drzosti – tím myslíme vlastnost, která si všechno chce
osobně prověřit a přezkoumat, nic si nedá ,nabulíkovat‘, nedá se nachytat
na pozlátko velkých slov, ani když tato slova říká věda.“16
Problémem působení kýče na dětskou osobnost tedy je, že u něj počítá
s přijetím určitého konvenčního přístupu ke světu (k tématu). Osloví-li jej
jeho líbivost, pak pod dojmem silného ataku kýče v nejrůznějších oblastech
jeho života (filmy, televize, hry, hračky, věci denní potřeby, oblečení) a pod
vlivem dospělých ( jejich vztah ke kýči). Kýč vnucuje dítěti od raného kon-
taktu s tvorbou a masivně přijmout ustrnulý, předem daný poměr ke světu.
Neproblematičnost a líbivost kýče je ale zjednodušením světa. I když je asi
16 Heldová, Jacqueline: V říši obrazotvornosti (děti a fantastická literatura).

Albatros, Praha 1985, s. 145.

pro dítě vyhovující, protože u dítěte můžeme mluvit o silné potřebě har-
monie a srozumitelnosti, znamená zároveň ustrnutí, potlačení rozvoje,
uspokojení nabízeným obrazem kýče. Dost možná, že bychom měli více než
o zjednodušeném obraze světa v případě kýče mluvit o hyperbolizovaném,
nepravdivém vidění a interpretování toho, co má dítě přijmout za srozumi-
telné, sobě blízké až vlastní. Konečně se nabízí otázka, jak si dítě poradí při
prvním vážném konfliktu mezi takovýmto obrazem světa a skutečností, která
dříve nebo později přirozeně přináší i napětí, problém a potřebu jeho řešení.
Můžeme se na věc dívat i takto: kýč ukazuje svět, jaký by měl být, jak jej
chceme vidět. Svět bez konfliktů, svět srozumitelný, a tedy bezpečný. Proč by
dítě mělo číst něco jiného a být traumatizováno událostmi světa dospělých?
Jeden ze současných obchodních řetězců užívá slogan: „Tady je svět ještě
v pořádku.“ Je výstižný i pro charakteristiku kýče. Naše námitka by měla znít:
i umění dětem cítí dětskou potřebu harmonie, optimismu, touhu po dobru
a bezpečí. Uspokojuje čirou potřebu relaxace, ale nezbavuje se zároveň dal-
ších zodpovědnějších funkcí. Svou tematizací a záměrem nezakrývá ani složi-
tost světa, do kterého dítě vstupuje, potýká se s ním. Literatura, umění vůbec
mu naopak může ukázat východisko z nějaké konkrétní životní situace, která
vyžaduje jeho aktivní přístup.
Mluvíme o jednoznačné interpretovatelnosti kýče, ale ve snaze o vše-
stranný pohled na problematiku musíme se ptát i takto: A co dětská před-
stavivost? Nevidí i tam, kde je pro dospělého evidentní jediná interpretace,
něco víc? Může přizpůsobit kýč svému fantazijnímu světu? Na tuto otázku
nemáme jednoznačnou odpověď, dal by ji částečně výzkum, ale už tím, jak se
kýč literární, výtvarný, filmový přetavuje v kýč hraček s jasnými pravidly hry,
doplňky simulujícími konkrétní herní situace, je zřejmé, že jeho snahou je
potlačovat zárodky vlastního tvůrčího přístupu. Vždyť by tak dítě brzy mohlo
přijít na to, že další hračky série nepotřebuje, že s vlastní fantazií, nebo třeba
vlastnoručně vyrobenou herní pomůckou si vystačí lépe. Také v případě
knihy jde především o to, aby dítě vnímalo literární umění pluralitně. Při
vědomí dětské tendence ke konzervativnosti je důležité dětem nabízet knihy
různých žánrů, různých typů a různě graficky a výtvarně zpracovaných.
Podstatný je dialog s dospělým, bez něj by rozumění zejména u menších dětí
nebylo dokonalé. U dětského recipienta, který má takovéto zázemí, můžeme
sledovat postupně tříbený přirozený výběr. Kýčová kniha se k dítěti může
dostat, ale často nenadchne opakovaně, vnímavé dítě, rozumějme dítě, které
je k vnímavosti podněcováno, aktivizováno ve své fantazijnosti a hravosti,
nebývá nadlouho tak banální výpovědí uspokojeno.

223
K obecným charakteristikám připojme Kulkův náhled na literární kýč.

K typickým rysům patří zkrášlení skutečnosti, eliminace konfliktu, šťastný
konec, konzervativnost po stránce obsahové i stylistické. Je neslučitelný
s jakoukoli formou pochybnosti, tj. s ironií, míní vždy to, co říká, a to, co říká,
říká doslovně. Neumožňuje různé výklady; jakmile bychom jej interpretovali
ironicky nebo jako parodii, přestal by být kýčem. Je třeba jej hledat v celku
textu, nikoliv v jeho komponentech. Typický kýčový román popisuje to, co
je všeobecně považováno za dobré, mravné či správné v daném společensko-
-historickém milieu. „Literární kýč je souborem určitých šablon, do kterých lze
dosazovat postavy, prostředí, zápletky i dějové prvky, pokud ovšem spadají
do určitých (zpravidla jasně polarizovaných) eticko-psychologických kate-
gorií (poctivý/ falešný, nevinný/ zhýralý, skromný/ marnotratný, pracovitý/
darmožroutský, přímý/ intrikánský atp.).“17 Kulka upozorňuje na rafinovanost
současného literárního kýče, který už necílí na lidové vrstvy (ty uspokojuje
dostatečně televize), ale na vzdělanější střední vrstvy. Mezi příznaky součas-
ného literárního kýče jmenuje explicitní anticipaci, dějovost, omezený počet
možností dalšího vývoje. Čtenáři je zpravidla napovězeno, co bude dál, vývoj
děje jde od zlého k dobrému, nebo alespoň lepšímu. Autor preferuje více
přímého popisu než expresi, volí pro děj neobvyklá prostředí.
Hned v úvodu Poznámky o literatuře však Tomáš Kulka uvádí: „Čím
víc se vzdalujeme od vizuálního umění, tím problematičtější je najít jasné
a nekontroverzní příklady kýče. Jak rozlišit mezi literárním kýčem a litera-
turou, která je prostě špatná?“18 Nepřímo tím poukazuje na to, jak těžké je
najít jasnou hranici mezi kýčem a triviální (brakovou) literaturou. Řada jejich
příznaků je shodná. Přesto snad můžeme říci, že u kýče se již posouváme
za hranice vkusu a jakéhokoli náznaku uměleckosti, i když se současně kýč
jako vysoké umění tváří. Není smyslem naší práce oba pojmy problematizo-
vat, protože nám jde více o to, zamyslet se nad projevy kýče v dětské lite-
ratuře obecněji. Pokusíme se poukázat na jednoznačné kýčové příznaky,
případně na díla, u nichž je kýčová povaha nesporná. Nicméně budeme-li
uvádět některé příznaky, mohou stejně dobře platit i pro brakovou litera-
turu. Rozhodně to platí pro společný „předpoklad komercializace naklada-
telského a knihkupeckého podnikání“, jak uvádí Oldřich Sirovátka ve své
knize Literatura na okraji (1990). I když výslovně neformuluje literární kýč,
ale triviální literaturu, jeho závěry jsou mnohdy přiléhavé, proto z nich
17 Kulka, Tomáš: Umění a kýč, s. 133.

18 Tamtéž, s. 120.

vyjděme a aplikujme je na oblast dětské literatury. Kýčovou knihu poznáme

často již podle jejího vnějšího ustrojení. Rovina paratextu je pro ni z komerč-
ního hlediska důležitá. Zvýrazňuje ty příznaky, kterými kniha ke čtenářům
promlouvá nejdříve. Tedy obálku, titul, obrázek na obálce, text na přebalu,
další text na přední i zadní straně obálky, grafickou úpravu. Brakový a kýčový
produkt se snaží přesvědčit kupujícího o svých kvalitách a vhodnosti pro dítě
okamžitým a rychlým atakem nejzjevnějších prvků. Z obálky kýčové knihy
málokdy zjistíme jméno autora. Sirovátka mluví o „depersonalizaci“.19 Často
jej najdeme až v tiráži, protože autor není podstatný. Někdy tam nacházíme
jen autora převodu či překladu, originální tvůrce chybí. Totéž platí o výtvar-
níkovi, který se může skrývat za značkou nebo pseudonymem. Kýčová kniha
se prodává svým titulem, prostřednictvím značky, série. Na titul je kladen
velký důraz. Musí být srozumitelný a lákavý, podobně i kresby na obálce.
Kupujícím musí být okamžitě jasné, co titul nabízí (i když je skutečnost často
jiná a vztah titulu a vlastního textu poněkud zamlžen). Titul informuje o svém
vztahu ke čtenáři a k žánru, který reprezentuje. Celek obálky včetně titulu,
podtitulu, výtvarné (případně grafické) realizace se snaží o jednoznačný
emocionální účinek. V případě dětské knihy hýří pestrými barvami, zvláště
publikace pro holčičky nešetří růžovou. Přepjatě pozitivní emocionální
ladění koresponduje s představou kýče o dětství jako období radosti a štěstí.
Texty na přebalu mají komerční smysl a jednoznačně pozitivní ráz u nich
rovněž převládá. Někdy se tyto texty stávají prostředkem k reklamě na další
příbuzné produkty, zvláště knihy s týmiž hrdiny.
Situace na knižním trhu od devadesátých let donutila knihkupce
s kvalitní knižní nabídkou, aby reklamní atak kýčové strategie v nějaké formě
využili také. Jak se v titulech dětských knížek stereotypně opakují adjektiva
kouzelný, veselý, hravý, tak často sahá reklamní anotace umisťovaná na zadní
stranu obálky či v kratší podobě jako podtitul na přední straně po výrazech
jako úžasný, kouzelný, pohádkový, zábavný, roztomilý, skvěle, radost apod.
Všimněme si, jak se texty vnucují adresností typu vítejte ve světě, pojďte
s námi, bavte se se svými hrdiny. Kupříkladu kniha Madynka švédské autorky
Astrid Lindgrenové. Ilustruje dětství v počátcích 20. století, je však prezen-
tována slovníkem soudobého marketingu, a tak je podle toho plna „úžas-
ných nápadů, báječných příležitostí, nevšedních radovánek, neuvěřitelných
kousků (O Madynce jste už možná něco zaslechli, jejích úžasných nápadů si
nelze nevšimnout. Všechny je tahle energií překypující sedmiletá holčička
19 Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji. Československý spisovatel, Praha 1990.

225
vymýšlí pro svou mladší sestřičku Lízu, kterou má moc ráda. Obě sestry žijí
s rodiči na venkově, kde je spousta báječných příležitostí k nevšedním rado-
vánkám, jako je třeba skok s deštníkem ze střechy, šplh po stromech či prodej
Lízy do otroctví. Ovšem ne vždycky Madynčiny vynalézavé hry dopadnou
podle jejích představ, a tak není divu, že dospělým nad těmi neuvěřitelnými
kousky vstávají občas vlasy na hlavě.).“20 Otázkou zůstává, zda tento postup
prodeji a samotné knize může spíše prospět, nebo naopak uškodit. Je už dnes
vnímán napříč uměním a kýčem za legitimní, žádoucí a z pohledu příjemce
(kupujícího) přirozený, nebo jej silněji reflektujeme jako znak kýče, který si
musí pomáhat takovými prostředky na cestě ke čtenáři?
Literární kýč v tvorbě pro děti není zcela lehké charakterizovat několika
rysy, protože zde hrají svou roli věková kategorie, žánrové i tematické zařazení
výpovědi. Na druhou stranu samotná kýčová produkce si častěji tyto diference
nepřipouští. Nutno předeslat, že prostředky užívané kýčem jsou v umění
dávno překonané. Vycházejí z konzervativního a ve skutečnosti nepravdivého
vnímání dětské osobnosti a zároveň z postupů psaní pro děti, které nabyly
značně schematické podoby. Výsledkem je dětinská, podbízivá výpověď.
Jazyk literárního kýče pro děti je velmi prostý, slovník chudý. Využívá
na jedné straně slovní zásobu méně obvyklou, většinou pro svou zastaralost
(typické pro adaptaci pohádky a poezii), na druhé straně si libuje v často
opakovaných floskulích a především v expresivním vyjádření, které nej-
lépe vystihne citovou přepjatost, ale je málo sdělné, vlastně vyprázdněné.
Hromadění superlativů a hodnotících přívlastků podporuje expresivně ladě-
nou výpověď, usilující tímto účinkovat jednoznačně pozitivně na vnímatele.
Vznikají tak jazyková klišé, stěhující se z jedné výpovědi do druhé, podle
nichž kýč bezpečně poznáváme. Výpověď pro děti dále nadužívá deminutiv-
ních tvarů v ustrnulém a dávno překonaném přesvědčení, že jde o legitimní
literární způsob komunikace s dětmi. Užití deminutiv není nijak funkční,
prostě jen zbytečně infantilizuje výpověď, ale podle kýče jí vlastně dodává
kýženého pozitivního ladění. Kýč projevuje vůbec malý cit pro jazyk. Je to
zřejmé jak ze samotné práce autorů, překladatelů, ale též z redakce a tisku,
kde se příliš na péči o jazykovou stránku nehledí, patrně pro rychlost, s jakou
kniha vzniká a spěchá za čtenářem (respektive ziskem). Tato skutečnost sou-
visí i s tím, že autoři textů nejsou mnohdy původní, nejsou autory námětu.
Vycházejí často ze zahraničního titulu, volně převádějí již existující látku,
20 Lindgrenová, Astrid: Madynka. 3. vyd. Albatros, Praha 2009.

většinou nešikovně (nečesky) překládají cizí text nebo doplňují cizí výtvar-
nou složku vlastní tvorbou, která s ní musí alespoň rámcově korespondovat.
V tematické rovině lze vypozorovat oblíbené scény, k nimž se kýč stere-
otypně uchyluje v představě, že jsou jasně identifikovatelné, dětmi oblíbené
a kladně přijímané. Záměrně užíváme výrazu „scény“, nebo bychom mohli
říci výjevy, obrazy, protože kýč v takovém případě usiluje o jasnou odezvu
a ta se neváže na děj samotný, jako spíše na popis, barvité, detailní vylíčení.
Obecně se témata snaží podporovat představu šťastného, idylického dět-
ství. K častým scénám tedy patří narozeninové oslavy a oslavy konané při
každé, sebebanálnější příležitosti, nejrůznější kouzelná dobrodružství, cesty
za poznáním, hledání a nalezení kamaráda, tedy nalezení úniku ze samoty.
Akt slavení dává prostor dětsky přitažlivým motivům dostávání dárků, kon-
zumace pokrmů. Volba témat, která mají oslovit co nejvíce čtenářů (poslu-
chačů), musí být do značné míry univerzální. Pojetí tematické roviny a postav
se soustřeďuje na zobrazení elementárních pocitů a problémů. V tomto smy-
slu kýč vůbec neuvažuje jedinečnost dětské osobnosti. Zesiluje představu
věkové a psychologické utilitárnosti. Srozumitelnost kýčové výpovědi daná
snahou upoutat co nejširší okruh recipientů a okamžitě uspokojovat jejich
potřeby, bez nadbytečného duševního úsilí, se projevuje i v poměrně omeze-
ném počtu strukturních prvků, tj. počtu postav, prostředí, motivů, dějových
sekvencí.21 Do jisté míry tento rys koresponduje s charakterem dětské litera-
tury, ovšem nelze jej vnímat jako obecně platný. V případě kýče svědčí spíše
o málo umělecky promyšlených postupech, např. titul deklaruje dobrodruž-
ství, samotný text však místo vyprávění nabízí jen sled idylických výjevů, děj
podle toho pozbývá promyšleného konfliktu a celkově vyznívá plytce. Oldřich
Sirovátka jmenuje mezi hlavními vlastnostmi konzumní literatury epičnost,
důraz na děj. V dětské knize zvláště pro menší děti se však častěji setkáváme
s pouhým sřetězením scén, bez výraznějšího dramatického náboje. Tady se
tedy kýčová tvorba a triviální literatura mohou rozcházet.
Konzervativnost a schematičnost kýčových postupů je v literatuře
patrná i v samotném zpracování tématu. Již byla řeč o jazyce, podobné je
to u pojetí postav, kompozice, stylu. Kupříkladu postavy kýčový text raději
přímo charakterizuje, hodnotí, aby bylo evidentní, jak mají být interpreto-
vány. Charakterizující ráz má často samo označení, jméno (např. v jedné
kýčové knize se objevuje paní Mračnová jako zřetelný antipod sympatické
21 Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji, c. d.

227
postavy).22 Charakter postav je jednoznačný, přitom poněkud chudý, daný

zvýrazňováním malého počtu rysů. Vztah postav v textu se pohádkově pola-
rizuje i tam, kde se o pohádku nejedná.
Sirovátka také mluví o mimořádné funkci závěru, šťastného, harmoni-
zujícího závěru, který je recipientem od počátku očekáván. Dětská literatura
k němu přirozeně tíhne, ale ne přímočaře jako kýč, nespěje k němu za kaž-
dou cenu a nezneužívá jeho významu pro čtenáře. Kýč záměrně závěr zveli-
čuje, jeho harmoničnost hyperbolizuje a dodává mu nadto ještě didaktického
rázu. Již v samotném textu nacházíme řadu projevů literárního didaktismu,
pouček, zdůraznění, opakovaných tezí, které se čtenáři vnucují svou přesvěd-
čivostí dobře míněných rad a poznatků. Závěr pak namnoze znamená vrchol
takového úsilí dítě poučit a nepokrytě je v něm formulováno (nebo opako-
váno) nejdůležitější sdělení celé výpovědi, které si má dítě ze čtení odnést.
Kýč totiž vychází ze zastaralé představy, že kniha má dítěti přinášet
poučení. Výsledkem bývá literatura blízká didaktické tvorbě 19. století. Autoři
vycházejí také vstříc vžité domněnce, že sám rodič, dospělý preferuje pro
dítě knihu, která více než bavičem a milým společníkem je pro dítě rádcem
a poučeným (dospělým) vedoucím. I když i tyto názory na dětskou knihu jsou
již dávno překonány, motivací řady kýčových publikací stále zůstávají.
Ačkoliv se v tomto textu zabýváme literaturou a jejím vztahem ke kýči,
nemůžeme v případě tvorby pro děti obejít ani kýč výtvarný, případně kýčové
grafické zpracování knihy. Vede nás k tomu několik důvodů. Tím nejpádnějším
je vztah recipienta k literatuře. Odhlédneme-li od problematiky literárního
vědomí, které se u dítěte postupně buduje, a půjde-li nám pouze o vztah jako
takový, více či méně uvědomělý, vztah k poslechu či ke čtení, pak je nutné
uvědomit si následující. Dítě, ať už v předčtenářském, nebo čtenářském období
vnímá literaturu v kontextu knihy jako celku. Dětská kniha často dítě upoutá
dříve svým výtvarným doprovodem, grafikou než textem. Dítě dává mnohdy
textu šanci zaujmout je až poté, co jej oslovil obraz. Proto je pro nás podstatné
věnovat pozornost obrazu, ilustraci bez ohledu na to, zda se jedná o knihu urče-
nou předčtenářům (tedy s převahou obrazu), nebo čtenářům (i zde sehrává
ilustrační doprovod pro vztah ke čtení důležitou roli). Další dva důvody, proč
je potřeba rozšířit svůj zájem o kýč v dětské knize o výtvarnou složku, se týkají
dvou konkrétních tendencí, s nimiž se nejen v současné produkci setkáváme.
Zaprvé je tu vcelku rozšířený trend spojovat výtvarnou složku zahraničních
mutací s českou literární složkou. Nakladatel přejímá cizí publikaci s její
22 Autor neuveden: Anička na statku. Překlad Ivo Odehnal. Junior, [Říčany] [1998?].

výtvarnou částí, grafikou a doplní ji textem původním. Setkáváme se s tímto

jevem převážně u produkce pro předčtenáře (u leporel, knižních hraček,
obrázkových knih). Při průzkumu jsme dokonce narazili na zajímavý jev: jediný
soubor obrázků koloval na českých knižních pultech (v knihovnách) se dvěma
textovými doprovody dvou různých autorů (s autorskými pohádkami a s verši),
což je mimo jiné dokladem specifické, ekonomicky úspěšné nakladatelské poli-
tiky, nedbající tolik na kvalitu jako na kvantitu.23
Druhý jev, zvýrazňující výtvarný kýč, vzniká opačně, ale z ekonomic-
kého hlediska vlastně se stejným efektem. Také dětská literatura má své best-
selery, tituly, které se budou vždy dobře prodávat a k nimž se nakladatelská
praxe neustále vrací. Klasické dílo doplňuje nový ilustrační doprovod a pub-
likace (někdy i s přispěním méně vhodné úpravy textu) pak vyznívá jako kýč.
Pokusme se také u výtvarného kýče jmenovat typické rysy. Tomáš Kulka
ve své obecné definici kýče vycházel právě z výtvarného umění, v němž se
kýč zrodil a kde se mu jeví nejprůkaznější. Rovněž v oblasti knižní tvorby pro
děti jsou nejvíce zřejmé kýčové projevy u obrazové části. Již obálka promlouvá
jasně křiklavými, sytými barvami, které okamžitě implikují veselost a radost-
nost. Výrazný kolor kresby s jasnými obrysy nabývá až nerealistické podoby.
Nejen tím, jak nepracuje s témbry a zesiluje dojem plochosti, ale především
tím, že dodává záměrně jiné barevnosti podstatným i méně výrazným moti-
vům tak, aby celek obrazu působil pozitivně, z hlediska kýče poutavě a vesele
(např. fialoví králíci, růžové stromy). Pevná obrysová linka u zobrazovaných
prvků koresponduje s klasickou ilustrací v knihách pro děti, s představou jejich
uzavřenosti, srozumitelnosti, a tedy bezpečnosti. Kýč tohoto psychologického
účinku na dítě využívá nejen u dětí předškolního a raně školního věku, kde je
opodstatněný, ale i v kresbách pro starší, a výsledkem je nadbytečná infantili-
zace kresby ve smyslu její přehlednosti a srozumitelnosti pro co nejširší okruh
vnímatelů. Kresba tím vědomě vytváří zábrany fantazii dítěte, kterou nechce
nechat volně s obrazem zacházet. Chce účinkovat okamžitě a na všechny
stejně. Kromě barevnosti je kýčová kresba již na obálce rozpoznatelná díky
zvýrazněné a hyperbolizované mimice figur. Obličeje zřetelně znázorňují
radost, veselí, štěstí, nebo naopak zlost, špatnost, antipatii. Kýčová hyper-
bolizace emocionálních stavů se prezentuje konzervativními postupy, jež lze
považovat za typické a oblíbené (např. slzy stříkají do všech stran, nebo se pod
23 Štefánková, Mária: Silák Koloman a jeho kamarádi. Junior, Praha 1996; Odehnal,
Ivo: Barevná abeceda. Junior, Praha 2006.

229
očima vytvářejí kaluže slz, úsměv je nepřirozeně velký a křečovitý). Zajímavé

je, že kýčová kresba pracuje vydatně s „pohádkovou“ personifikací a antropo-
morfizací a zvýrazňuje mimiku nejen u figur (hlavních i zcela podružných), ale
doplňuje ji též u původně neživých motivů (opět i u těch, které s dějem vůbec
nesouvisejí). Tento prvek má mít pozitivní efekt a ten zesiluje obohacením
obrazu o nadbytečné motivy, které s dějem ani postavami příběhu sice nemají
nic společného, ale působí vesele (zcela kuriózní se může jevit snaha kýče vnu-
tit veselý výraz čemukoliv, třeba i ptačím zobákům). Tentýž účinek podporují
další detaily, které jsou u kýče zvlášť oblíbené (růžové mašličky u kočiček,
holoubci tulící se k sobě, zvířecí maminky s mláďaty).
Nerealističnost kýčového obrazu je dána i tendencí k disproporcím.
Aby účinek veselého, rozesmátého obličeje byl ještě silnější, musí si ho divák
všimnout okamžitě. Proto jsou ostatní části těla oproti hlavě upozaděny
často i svou velikostí. Kýčový obraz dále reálný svět idealizuje v duchu prin-
cipiálních snah kýče prezentovat jej jako místo šťastné, krásné a dokonalé.
Kýčový obraz v tomto smyslu užívá řady klišé. Například klasický pohádkový
text doprovází kresba klišovité, rádoby pohádkově krásné krajiny, prostoru.
Nacházíme u něj výtvarný doprovod libující si v archaických detailech, které
budí dojem starobylosti, vznešenosti, protože pohádka, zvláště klasická, je
kýčem vnímána jako zcela výjimečná výpověď.
Jestliže byla řeč o tom, že kýčová kresba tíhne spíše k plochosti, musíme
doplnit, že tomu nemusí být vždy. Kýč, i ve snaze rychle knihu vytvořit, se
opírá o soudobý trend počítačové kresby a animace a po vzoru animovaných
filmů nejenže vytváří strojově přesné kresby, ale snaží se někdy o vizuální
efekty typu kouzelného třpytu, tajemné mlhy apod. Počítačově vytvářená
ilustrace má pro kýč výhodu nadproduktivnosti. Kupříkladu slovenský tvůrce
Ján Vrabec produkuje množství titulů, v nichž nacházíme opakovaně tytéž
motivy.24 Opakují se v jediném titulu, stěhují se z jedné knihy do druhé,
nezměněny, nebo zrcadlově obrácené, v jiné velikosti apod. Takto je kniha
sice bez ambicí po originalitě, ale rychleji hotova. Autor je živým důkazem
toho, proč je kýčová produkce opravdovou hrozbou. Zahlcuje knižní trh
množstvím publikací, mezi nimiž se ty kvalitní bohužel ztrácejí.
Důležitou skutečností, která nás ještě u výtvarného kýče musí zajímat,
je jeho vazba k textu. Naznačili jsme, že postupy kýčové produkce mají své
24 Srovnej Vrabec, Ján: Červená karkulka. Knižní expres, Ostrava 2006; týž: Zvířátka
v lese. Knižní expres, Ostrava 2006; týž: Popelka. Knižní expres, Ostrava, b. d.

zvláštnosti. Text většinou bývá ilustrací doprovázen, ale v případě kýče může
být častěji praxe opačná. Obraz je určující a text vzniká až později, případně
dvakrát a vícekrát. Zřídka se setkáváme s překlady, spíše s volnými převody
nebo zdánlivě původními texty k existujícím obrazovým materiálům. Vazba
obrazu a slova proto bývá rozvolněna. Tam, kde obraz text skutečně dopro-
vází, si můžeme všimnout i výraznějších pochybení. Obraz se s textem rozchází
jednak v konkrétních motivech (např. výtvarník opomine některý pro text
důležitý prvek, udělá chybu v oděvu, který na předchozí straně prezentuje),
jednak v interpretaci výpovědi. Běžným jevem je užívání moderních motivů
v pohádkové výpovědi, nebo naopak pohádkových, nerealistických motivů
v líčení skutečnosti. Zvláště vkrádání soudobých prvků do obrazu z fantazijní
sféry nebo z jiného času působí až jako nechtěná karikatura či kreslený vtip,
který ovšem dětský nezkušený vnímatel za vtipný brát nebude. Jako chybu
vnímáme též odlišné emocionální ladění, než je pro scénu adekvátní a než jak
uvádí text. Jakoby si byl kýč vědom toho, jak rychle obraz působí, a tak emoce
strachu, smutku vůbec nereflektuje a nahradí je raději úsměvem.
Výčet specifických rysů vizuálního kýče v dětské knize by jistě mohl
pokračovat, ale již nyní je jasné, že je zřetelněji identifikovatelný než kýč
literární a stejně jako on je jeho synonymem efekt namísto umělecké působi-
vosti, kvantita namísto kvality, šablona namísto původnosti. Kýč v obraze se
vytváří podle předem daných pravidel, která nenaruší ani text, jenž má být
obrazem doprovázen.
Mluvíme dosud o kýči v přítomném čase, ale problém kýče není něčím
aktuálním. Dějiny dětské literatury provázejí snahy o její zumělečtění, jak
ve své studii případně uvádí Jaroslav Toman.25 Historie kýče v literatuře
pro děti a mládež by si zasloužila důkladnější kulturněhistorický průhled.
Na tomto místě si dovolíme jen drobný průnik, aby byl ilustrován posun
ve fungování kýče od počátků do současnosti. V počátcích dětské literatury
u nás možná kýč vznikal více nevědomky. Z nezkušenosti, z toho, jak málo
skutečných tvůrců se tvorbou pro děti zabývalo. Přece jen se ještě ve druhé
polovině 19. století nejvíce autorů rekrutuje z řad učitelů, vychovatelů.
Z nedostatku původních prací také vychází vydavatelská praxe těžící na-
mnoze z překladů, často neumělých. Kýč tedy pochází z valné části z nepů-
vodních zdrojů. Teprve s počátky 20. století se prosazuje víc a více uvědoměle
budovaný kýč, který stále zřetelněji vzniká s motivací komerční. Ta ovládá
kýč v dětské literatuře celé meziválečné období. Jak si trefně posteskl Bedřich
25 Toman, Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež, c. d.

231
Fučík v podnětné studii O knihu pro mládež: „Píše kdekdo, jehož napadne
ukázat, že také ví, co je hlavní věta.“26 Etapa po roce 1948 znamená zdánlivě
konec kýčové dětské knihy. Zavedená cenzura zamezila vydávání nejkřiklavěj-
ších, žánrově vymezených zdrojů kýče (dívčí romány, dobrodružná literatura
se rehabilitovaly jako žánry pro mládež až později). Ve skutečnosti se prosa-
zuje nová podoba kýče (nejsilněji v těsně poúnorové době), kterou bychom
s Kulkou nazvali ideologický kýč. Česká kniha je v tomto smyslu inspirována
a ideově vedena sovětskou literaturou, jejíž překlady v té době dostávají velký
prostor. Šedesátá léta sice znamenají obrodu a nové tvůrčí podněty i pro dět-
skou literární tvorbu, která získává řadu ocenění rovněž na mezinárodním
poli, ale přesto se české dítě má možnost s kýčem potkat.
Svědčí o tom zajímavá korespondence uveřejněná odborným časo-
pisem Zlatý máj. Spisovatelka Daisy Mrázková byla oslovena knihkupcem
a čtenářem, který se sice obdivuje její tvorbě, text knihy Neplač, muchomůrko
se mu velmi líbí, nicméně podle jeho názoru jí na zajímavosti ubírá způsob,
jakým ji autorka výtvarně doprovodila. Pouští se do polemiky s uměleckým
pojetím ilustrace, které Mrázková zvolila a které se v jeho okolí a u něj nese-
tkává s porozuměním. Vychází ze své praxe a argumentuje podle toho. Mezi
příklady takového výtvarného doprovodu, který by měl být autorce vzorem,
jmenuje vedle Lady, Alše, Sutějeva, Boudy i „ruské barevné ilustrace, sešity
s živými kresbami, po nichž děti touží a které rodiče pro ně kupují, přes-
tože děti nerozumí textu“. Naráží na skutečnost platnou do roku 1989, kdy se
na knižní pulty (ale i do škol a knihoven) hojně dostávaly původní i překladové
práce sovětských autorů a ilustrátorů. Zejména vizuální složka těchto knih
měla ke kýči mnohdy blízko. Daisy Mrázková mimo jiné odpovídá: „Nevěřím,
že děti potřebují to, co nazýváte ,prostou kresbou, dokonale vypracovanou‘.
Co potřebuje člověk? Co hledá všude, tedy i v knize? Dobrodružství, okouz-
lení, překvapení, vysvětlení, zážitek pro svého lačného ducha a pro své lačné
smysly. Potřeba dívat se na ilustrace určitého druhu je vypěstována uměle.
Nikdy jsem například neviděla člověka, který by byl lemován černou čárou. Je
to jen abstrakce, a to dost složitá. Proč bych nemohla předložit dětem jinou?
… Řád, kouzlo, humor, to jsou věci, které považuji za důležité. Za ně zodpo-
vídám. Neříkám, že se mi to povedlo u této dětské knížky vždycky, ale mohu
říci, že jsem se o to vždycky snažila, a také se přiznám, že to lehké nebylo.
26 Fučík, Bedřich: O knihu pro mládež. Setkávání a míjení. Dílo Bedřicha Fučíka 3.
Eds. Vladimír Binar, Mojmír Trávníček. Melantrich, Praha 1995, s. 19.

Děti to poznají, nebojím se. Proč že u nás nevyjdou sešity líbivých obrázků,
o kterých se zmiňujete? Protože jsme velmoc dobrého vkusu.“27
Daisy Mrázková svou odpovědí v podstatě sumarizuje adekvátní umě-
lecký přístup. Přístup tvůrce, který si je vědom své zodpovědnosti za dílo,
který nediktuje adresátům samotnou reflexi, ale pokouší se dílem nabídnout
zážitek. I takový zážitek, který v sobě má překvapení. (Může kýč něčím
překvapit? Pak by asi nebyl kýčem.) Mezi podmínkami své tvorby jmenuje
autorka kouzlo a humor, tedy zaujetí pro tvůrčí činnost a kvalitu humornosti,
která však neznamená bezbřehé apriorní veselí. Jestliže mluví o řádu, nejedná
se o souhrn předem daných pravidel a schémat, ale o vnitřní logiku výpovědi,
smysl celku, který si po přečtení čtenář uvědomí. Existence uvedené kore-
spondence jen svědčí o tom, že kýč je vědomě vyhledáván snad v každé době.
Ne jako kýč, ale jako tvorba, která je srozumitelná, která uspokojuje tím, že
je bez nároků na duševní úsilí jasná. V případě dětské tvorby se navíc počítá
s konzervativním (třeba i mylným) názorem dospělých na to, co pro své děti
chtějí a co i je uspokojuje.
Přes tuto kauzu je zjevné, že před rokem 1989 měl český dětský čtenář
přece jen menší možnost být kýčem v literatuře silněji ovlivněn. Svobodný trh
znamená pro kýč otevřený prostor, výraznější návrat do umění a nejen do něj.
Zejména svět dítěte je kýčovou produkcí zamořen. Poměr kvalitní a kýčové
dětské knižní tvorby se prudce vychyluje ve směru ke kýčovému pólu. Jistě
na tom má svůj podíl tvorba překladová, ale své místo tu má i produkce domá-
cího původu. Devadesátá léta přála expanzi kýčové dětské knihy i z důvodu
malé zkušenosti s kýčem. Dospělí (a děti ještě méně) nebyli zvyklí se s kýčem
potkávat a zájem o zahraniční produkci, kterou kýč z velké části tvořil, patřil
přirozeně k projevům nově nabyté svobody. V posledních dvou desetiletích
můžeme navíc sledovat další trend. Kýčová kniha pro děti se čím dál více pre-
zentuje nikoliv jako primární produkt, nýbrž jako jeden z mnoha produktů
určité značky. Lépe řečeno, je jedním z celé řady produktů, které značku pro-
dávají. Většinou je výchozí film (série filmů) či hračka (série hraček), kniha
nebo samolepkové album se synopsí děje stojí spíše na pomyslném konci.
Z uvedeného je zřejmé, že dnešní kýč v dětské literatuře je fenoménem silněji
než dříve propojeným se sférou mimouměleckou. Pro kýč mluví zpravidla
nižší cena a často zvýrazňovaný pragmatický smysl publikace, tj. čím je kniha
pro dítě prospěšná, přínosná v jeho vzdělávání a vůbec rozvoji. V neposlední
27 Korespondence Jana Radila a Daisy Mrázkové. Zlatý máj 10, 1966, č. 8, s. 515–516.

233
řadě upoutává pozornost malými dárky, bonusy, kterými sice odvádí pozor-
nost od vlastní recepce literatury, ale pro řadu kupujících tím získává.
Vraťme se ještě na chvíli do první poloviny 20. století. Meziválečné
období se stává baštou kýče. Svou úlohu v tom jistě hrál i vliv filmu, dostup-
nost tvorby (knižní, časopisecké) v její levnosti a četnosti. Permanentní stře-
távání s kýčem mělo odezvu nejen v umělecké tvorbě, ale i v teoretických
diskusích. Nelze obejít esejisticky a publicisticky projevenou pozornost
Karla Čapka v Marsyasovi i v článcích denního tisku. Čapkův pohled na kýč
je patrný z pasáží, v nichž se pokouší formulovat úlohu umění, kultury, lite-
ratury a vymezit tyto pojmy vůči jejich náhražkám. Opakovaně se v jeho
úvahách objevuje spojení umění a etického poslání, opakovaně klade důraz
na originalitu, z níž vyvěrá největší přínos pro člověka – získávat stále nové
pohledy na sebe sama a svět kolem sebe. „Kýč bývá mravně hrubý ze své
vlastní tuposti a malosti,“ říká Karel Čapek, „literátština bývá imorální z vypo-
čítavosti, ale pravé básnictví není nemravné, tak jako není nemravná pravda.
… Kdyby si papírový, lživý, netvořivý spisovatel vypůjčil pro své dílo sebe-
krásnější etické ideály, bude to dílo mravně bezcenné, protože ty mravní hod-
noty v něm budou jen zmalicherněny, zploštěny a zbaveny života.“28 Podobně
spojuje kýč s morálkou rakouský esejista Herman Broch. Vnímá jej jako zlo
v umění, jako něco, co pracuje na efekt, s úsilím přetvářet realitu a vnucovat
jí nereálnou konvenci. Zároveň se na problém dívá z více úhlů, než je jen
konfrontace s uměním. Uvědomuje si smysl existence kýče ve vztahu k jeho
produkci i k motivaci toho, proč je vyhledáván.29 Podmínky kýče spatřuje
v lidské touze po lepším a bezpečnějším světě, v potřebě úniku a ve strachu
ze smrti, který se kýč snaží zaplašit „patetickým povyšováním konečnosti
na nekonečnost.“30 V podobných snahách záměrně deformovat obraz světa
falešnou estetizací vidí Broch zárodek etického „zla“. Tyto myšlenky mají
určité opodstatnění i v dnešní recepci kýče. Jeho obliba může souznět s aktu-
ální potřebou utéci před skutečností a s nespokojeností s vlastním životem.
A navíc se zřejmě spojuje s povrchní (a také zprostředkovanou) recepcí světa
tak, jak na ní participuje mediální věk.
Čapkovy a Brochovy názory spojující hledisko estetické s etickým uvá-
díme z toho důvodu, že dětská literatura klade na etické otázky velký důraz.
28 Čapek, Karel: Místo pro pro Jonathana! Symposium, Praha 1970, s. 38–39.
29 „Výroba dobře prodejného produktu masové spotřeby je pro ekonomický systém
etickou hodnotou, zatímco pro systém umělecký nehodnotou.“ (Broch, Herman: Zlo
v hodnotovém systému umění, s. 165.)
30 Tamtéž, s. 186.

Přestože současný teoretik Tomáš Kulka odmítá spojovat etiku s kýčem,

v tvorbě pro děti nelze tento fakt obejít.31 Neříkáme tím, že každá kýčová
dětská kniha je nemorální, ale i s takto vyznívající výpovědí se setkáváme.
V každém případě plochost, myšlenková prázdnota výpovědi je také něco, co
ovlivňuje chování dítěte. Jsme toho názoru, že absence určitějšího myšlenko-
vého obzoru negativně působí na dětského adresáta. Jestliže jsou základem
výpovědi jen scény libých zážitků, detailní popis a hodnotící superlativy,
pak jsou zcela potlačeny pojmy dobro – zlo, mravné – nemravné, správné –
– nesprávné. O mnoho lépe na tom nejsou ani texty, které sice vymezují dua-
litu hodných a zlých, ale naprosto povrchně, verbalizovaným přesvědčová-
ním namísto přesvědčivé dějové pasáže. Svět, který kýč dětem prezentuje, je
idealizovaný, a rovněž etické principy, které tento dojem podporují, nekore-
spondují s realitou. Náhledy na život a jeho hodnoty bývají v případě kýčové
knihy značně deformovány. Už kýčové úpravy klasických pohádek pokřivují
původní morálku a logiku pohádkového děje. Umělé příběhy ještě zesilují
svůj účinek moderním prostředím a přitažlivějšími postavami, s nimiž se děti
setkávají například ve svých hrách.
Etický problém kýče dobře ilustrují příběhy poníků My Little Pony.32
Patří mezi značkové či produktové tituly, které jsme již označili za jeden ze
současných trendů dětského knižního kýče. Tyto knihy nevznikají na základě
původního námětu, ale v přímé závislosti na určité značce, kterou mají pro-
pagovat společně s dalšími produkty (hračkami, samolepkami, předměty
denní potřeby, psacími potřebami, oblečením apod.). Udržují tak kupující
a děti v trvalém zájmu, který se stupňuje až v jakési sběratelství. My Little
Pony je komerčně úspěšná značka zaměřená na malé děti, resp. cílí přímo
na holčičky. Je názorným příkladem kýče výtvarného a literárního. Zřetelně
ukazuje, co si pod pojmem krása představuje současný kýč a jak silně jej
determinují média a soudobé trendy v módě a v životním stylu. V jedné
z těchto knih nacházíme příběh Mentolčiny sny.33 Líbivost, na které staví
celá značka, se spojuje s nevhodnou představou o smyslu existence, která
je pro subjekt přijatelná jen potud, pokud mu přináší něco pozitivního, dob-
rého, uspokojivého. Mentolka se netouží probudit z krásného snu, protože
31 Kulka, Tomáš: Etika, estetika a politika. Umění a kýč, s. 222–231.

32 V dalších příkladech se přidržíme českého kulturního prostředí, jen zde
se pro dobrou exemplárnost zastavíme u publikací produkovaných v Polsku.
33 Kaczan-Borowska, Katarzyna: My Little Pony. V kouzelném světě poníků 2.
Egmont, Praha 2008.

235
se jí v něm líbí. Kamarádka se ji snaží přesvědčit o tom, že bdění stojí za to.

Smysl života však dokládá sérií zážitků, jejichž plytkost devastuje představu
bohatosti a smysluplnosti existence, toho, co život může přinášet, jak se
sám člověk aktivně na kvalitě svého života musí podílet a právě jeho aktivita
mu přináší to pravé uspokojení. Mentolka si jde na místo toho koupit nové
ponožky, je okouzlena jízdou na skútru, krásnou kyticí i posezením spojeným
s konzumací sladkostí. Pak teprve uzná, že bdění stojí za to. Co nebo kdo
dokonalý svět poníků vytváří a s jakým úsilím, se z příběhů nedozvídáme.
Dětský vnímatel vstupuje příběhem na pole ještě neskutečnější než pohád-
kové. Řád tomuto světu chybí, působí v něm jen efekt dokonalosti, krásy,
euforie, do níž se poníci propadají. Iluzivnost této výpovědi je tak silná, že
potlačuje jakoukoli referenci s reálným světem dítěte. Nezkušený vnímatel
je v ohrožení podlehnout zdání, že životní vize vzniká jaksi mimo něj, ale
pro něj, že on je pasivním příjemcem něčeho, co je tu pro něj nachystáno,
připraveno a co jej má pouze uspokojovat, aniž by musel na něčem partici-
povat. Těžko si představit, že se takový obraz má stát životní perspektivou
dítěte. V tomto příběhu se kýč a etické otázky protínají, i když zdánlivě jeho
smyslem zůstává líčení a vyvolávání libosti. I tento kýč chce dítě primárně
potěšit, svým myšlenkovým obzorem však může mít výrazně negativní vliv
na utváření hodnotového systému u dítěte.
Vedle značkové knižní produkce můžeme u současného literárního
kýče poukázat na některé další oblasti jeho zájmu. My Little Pony, Barbie,
Monster High a jim podobné série vznikají pro svou dobrou prodejnost.
Podobně se snaží kýč reflektovat v literární tvorbě pro děti takové trendy,
které mohou být zárukou zisku. Komerčně úspěšnými jsou tradičně pohádky,
bajky, říkadla, leporela s verši pro nejmenší, ale i encyklopedie a publikace
s didaktickými prvky. U pohádek, říkadel a veršů se kýč opírá o domácí slo-
vesnost, kterou násilně upravuje. Neexistují žádná pravidla pro ediční práci
s původně folklorní tvorbou, o autorských právech nemluvě, a tak s ní kýč
zachází velmi svérázně. Danému trendu nahrává i další fakt. Dětská kniha
posledních desetiletí bohužel trpí málo přehlednou redakční prací, což
se nejvýrazněji projevuje tím, že si v knize běžný čtenář neověří, z jakých
zdrojů, v jakých úpravách (edičních, stylistických, jazykových ad.) se mu text
do rukou dostává. Nejedná se o příznak výhradně kýčové knihy, ale někdy
může být faktorem dobré prodejnosti, protože se v nové podobě prodává
nejen slovesná tvorba, ale i starší tvorba autorská.
Zastavme se krátce u kýčových adaptací klasických pohádek. Úpravy
pohádkových vyprávění směřují k výrazné eliminaci takových situací, které
by snad dítě mohly nějak děsit a vyvést z rovnováhy šťastného věku. Záměrně

potlačují motivy, které pozitivnost výpovědi oslabují. Kýč jakoby tvrdil: kru-
tost, drastické scény, smrt do pohádek nepatří, nepatří do čtení pro děti. Tak
se můžeme dočíst, že vlk je zastižen myslivcem ještě před tím, než babičku
sežere, myslivec mu vypráší kožich a pak se zvíře toulá po lese samo, protože
se s ním nikdo nechce kamarádit, nebo že zlí bratři usilující o život krale-
vice nejsou popraveni, ale jen vyhnáni.34 Kýčové adaptace tak zjednodušují
a infantilizují problém, který má v pohádkové látce svou jasnou motivaci, který
může být důležitým podnětem pro dětskou psychiku a který mu v neposlední
řadě může prospět v chápání etických otázek a v řešení psychologických pro-
blémů jeho věku. Navíc se úpravy dopouštějí porušení pohádkového řádu,
souvztažnosti dějových složek. Snaží se totiž vypravování krátit, často pod
tlakem obrazové části, která v těchto publikacích převažuje. Díky tomu však
vznikají nelogické spoje a smysl příběhu se vytrácí. Kýč reflektuje pohádku
jako žánr, kde je možné vše, nic nepodléhá racionální kontrole. To je ovšem
jeho kýčová dezinterpretace. Necitlivých zásahů si můžeme všimnout rovněž
v rovině jazykové, stylistické a kompoziční.
Obrázkové pohádky jsou typem obrázkové publikace, kde text fun-
guje jako komentář převažující výtvarné složky. Výtvarník Mirek Vostrý
pojal obraz svérázně. Využívá vedle tradiční konturované, pestře barevné
kresby také komiksových bublin, které ovšem nemají žádnou zvláštní funkci,
vyznívají nepravdivě nebo trapně („Au, já jsem se píchla,“ říká usmívající se
Růženka; „Tady je to hezké,“ říká Sněhurka nad nepořádkem u trpaslíků).
Konvenční je pojetí prostředí, opakování motivů květin, oblečení chlapec-
kých a mužských postav, dodržení disneyovského stereotypu v zobrazení
Sněhurky a sedmi trpaslíků, nebo kopírování cizích vzorů (Pilařova ilustrace
Rumcajse tentokrát v podání otce Jeníčka a Mařenky). Větším prohřeškem
se zdá být parodijní ladění ilustrací, které se jako celek k žánru a zaměření
publikace příliš nehodí. Autor vnáší řadu moderních motivů do tradičního
pohádkového prostředí, postavy působí jako karikatury (vnučka v pohádce
O veliké řepě nosí holý pupík, jedno z kůzlátek zase boty na podpatku,
Jeníček nosí kšiltovku, Karkulčina babička má v chaloupce moderní budík).
Silně parodijní je kontrapunkt komiksové bubliny a kresby, které si odporují
zvláště v emocionálním ladění nebo v zesílení sentimentálnosti. Jakoby bylo
dítě vysmíváno, nebráno vážně ve své recepci pohádky.
34 Vrabec, Ján: Červená karkulka, c. d.; Kopecká, Slávka: České pohádky. K. J. Erben.
B. Němcová. Fragment, Praha 2008.

237
Autor úprav pohádkových textů není v knize uveden, jen redakce

Mgr. Vlasty Blumentrittové. Publikace prezentuje známé látky, jako jsou
O veliké řepě, Červená karkulka, Perníková chaloupka. Vyprávění jsou
značně zjednodušená, oproštěná od některých scén a typických kompozič-
ních postupů, jakými je triadický princip, tradiční formule, tradiční incipit
či excipit. Tím se přestává podobat pohádce, vznikají nelogické momenty
a vytrácí se napětí. Děj bývá převeden do podoby dialogu postav, není dále
komentován vypravěčem, zůstává dětem méně srozumitelný. Svévolně se
zaměňují některé motivy za jiné, v pohádce o Sněhurce se čtenáři předkládá
podivný konec škůdce, který svědčí o nevhodných, s pohádkou málo souzní-
cích zásazích upravovatele („Jak však zlá královna uviděla šťastnou Sněhurku,
pominula se na rozumu, prchla do lesů a tam padla na zem a bylo po ní.“).35
Z této a dalších kýčových adaptací se vytrácí to, co činí pohádku pohád-
kou. Ztrácí se jedinečná povaha vypravěčského aktu. S vypravováním se spě-
chá, přestává být smysluplné, přestává z něj vystupovat jednota myšlenky
a etického řádu, na němž pohádka stojí a proč je čtenářem či posluchačem
vyhledávána. Eliminací řady dějových i popisných momentů je připravován
o možnost nad dějem snít a pohádkový prostor přestává mít dostatek pod-
nětů pro jeho fantazii.
Dalším dobrým obchodním artiklem z pohledu kýče jsou říkadlové
soubory a umělá poezie, prezentovaná často jako textový doprovod leporel
a knižních hraček. I v těchto publikacích podobně jako v Obrázkových pohád-
kách se klade větší důraz na vzhled, grafickou a výtvarnou stránku. Text je
spíše doplňkem, v případě knižních hraček se u vnímatele ani nemusí pro-
sadit. Pro kýčové verše je rovněž příznačná říkadlová forma. Rytmická pravi-
delnost verše však mnohdy není dodržena pro absolutní závislost na rýmové
shodě. Rým je pro kýč jakýmsi synonymem poezie vůbec. Podřizuje se mu
vše, nejvíce cit pro jazyk. Verš je spíše epický (komentuje obraz), konkrétní,
k obraznosti se uchyluje jen výjimečně, a to v tradiční, osvědčené podobě.
Kýč si je vědom důležitosti a obliby říkadlové tvorby u dětí. Proto často umělá
poezie vztah k ní avizuje důrazem na tradiční formu. 36 Zuzana Kopecká
nazvala jednu ze svých sbírek Hádanky od srdíčka a snaží se v ní básnicky
zúročit oblíbenou formu hádanky, veršované pohádky a lyriku s tematikou
35 Vostrý, Mirek: Obrázkové pohádky. Blug, Benešov, [2010], s. 96.

36 Kubeczková, Olga: Poezie pro děti a její umělecká hodnota. In: Hodnoty v literatuře
a v současném čtenářství. Ed. Radomil Novák. Pedagogická fakulta, Ostravská
univerzita, Ostrava 2013, s. 7–36.

dětského světa.37 Říkadlový rytmus a rým, atributy dobré zapamatovatelnosti,

jsou v jejích textech dodržovány na úkor logické stavby věty a výpovědi.
Myška
Ve zdi díra,
mlsám sýra,
to jsem celá já.
Mám dvě očka,

pozor kočka,
ouška šedivá.
O srozumitelnost se výpověď připravuje užitím neslovesných vět, elips,

konfrontací nesourodých motivů. Nízký cit pro jazyk se spojuje s pravopis-
nými chybami. Veršované pohádkové hádanky mohou u dospělého vyvolat
nechtěný úsměv, ale nezapřou seriózně míněný záměr vyvolat i u něj dojetí
nad příběhem, který děti stále oslovuje:
Křemílek a Vochomůrka
V mechu a kapradí,
maminka poradí,
chaloupka stála.
Dva správní chlapíci

s velkou čepicí,
dlouho tam stála.
Máte je v srdíčku,
zpívají písničku
i já ji znala.
Sentiment verše tematicky parazitující na známé pohádkové látce se snaží zastí-

nit zacházení s jazykem, které by pro básníka mělo být prvořadé. Ostatně i to je
37 Kopecká, Zuzana: Hádanky od srdíčka. Schneider, Brno, b. d.

239
důvod, proč dětem čteme verše: vnímat jazyk v jeho poetické, nikoli pouze doro-
zumívací funkci. Vnímat jazyk esteticky. U Zuzany Kopecké tento potenciál chybí.
Do zorného úhlu kýčové tvorby pro děti se kromě folkloru, na nějž
současně autorsky navazuje, dostává klasická, lety ověřená a u čtenářů
(kupujících) stále oblíbená tvorba. V českém literárním kontextu jsou vyda-
vatelsky úspěšnými Karafiátovi Broučci nebo Kožíškova báseň Polámal se
mraveneček. Verše Josefa Kožíška dokonce kolují v řadě antologií lidových
říkadel, a to i bez udání autora, tedy jako dědictví národní slovesnosti. V sou-
vislosti s kýčem hovoříme o těchto knihách z toho důvodu, že novým grafic-
kým a výtvarným zpracováním už mohou vstoupit na pole kýče. Propojení
obrazu a slova v dětské recepci vnímáme jako velmi silné, a proto je sledování
této produkce zásadní. Kupující rodič snadno podléhá dojmu (podobně jako
u říkadel a pohádek), že dítěti vybírá kvalitní titul. Je jistým paradoxem, že
právě Broučci svou tematikou a melancholickým laděním jsou pro kýč vůbec
zajímavou knihou. Konkrétní vydání však napovídají, že ani opakovaně zdů-
razňovaný motiv smrti nemusí být kýči na překážku. Kýčový výtvarný dopro-
vod všemožně danou motiviku a polohy smutku a melancholie potlačuje.
Bagatelizuje, a tedy dezinterpretuje realistický základ pohádkového vyprá-
vění. Přidržuje si i nadále kýčové pravidlo pozitivnosti všemu navzdory.
Ve vydání kladenského nakladatelství Delta Macek s ilustracemi Luď ka
Schneidra najdeme i textové úpravy.38 Nejmenovaný upravovatel vycházel
z přesvědčení, že víc jak sto let starý text je třeba modernizovat. Nahradil sice
(i když nedůsledně) některé archaismy a motivy (např. vykání rodičům), ale
většina zásahů nemá smysluplnou motivaci. Eliminuje přívlastky, příslovečná
určení, vsuvky, části textu a naopak doplňuje nová slova. Nadužívány jsou
deminutivní tvary, čímž se výpověď násilně přibližuje dětem. V témže duchu
postupuje i výtvarník. Ať už se jedná o postavy dětí, nebo dospělých, všechny
se podobají dětem. Navíc je pro ně příznačná strnulost, statičnost a méně
uvěřitelně zachycená emocionální reflexe. Je zajímavé, jak se i po desítkách
let projevuje silný vliv prvního ilustrátora. Podobně jako u některých výtvar-
níků meziválečného období, i zde zaznamenáváme postupy blízké Vojtěchu
Preissigovi (statičnost a výrazová příbuznost figur, podobné, i když méně
promyšlené postupy v kompozici a střídání kolorovaných a perokresebných
obrazů). Celkově veselý ráz kreseb chtěl výtvarník podtrhnout antropomor-
fickými postupy s aktualizačními prvky (moderní prvky v oblečení, zařízení
38 Karaﬁát, Jan: Broučci. Delta Macek, Kladno, b. d.

domácnosti). Vzniká však spíše nevhodný kontrast tradičního archaického

či pohádkového prvku a civilního, moderního motivu. Vytváří se nechtěně
dojem karikaturní kresby. Motiv smrti je sice naznačen černobílou sedmikrás-
kou, ale bude pro dítě málo sdělný. Veselý dětský brouččí svět podle Luď ka
Schneidra neodpovídá představě Jana Karafiáta. Závažnost a naléhavá sděl-
nost témat se intencionálně zastírá idylickou, ale neživotnou atmosférou.
Kýč v dětské knize parazituje i na dalších žánrech a opět by bylo možno
nahlédnout, jak je jejich ztvárnění specifické a čím se současně přidržuje
obecnější charakteristiky literárního a výtvarného kýče. Již bylo řečeno, že
v největší míře je oslovován ten nejméně zkušený a erudovaný dětský vníma-
tel. Vzdělávací proces je určitou zárukou setkávání s kvalitnější literaturou,
i když by nás kupříkladu skladba čítankových textů právě z tohoto hlediska
mohla překvapit. V každém případě se kýč nevytrácí, jen snad není příto-
men v té síle jako u produkce pro předškolní věk. Prosazuje se však se svými
didaktickými tendencemi, které nacházejí u dospělých odezvu a znamenají
komerční úspěch. Samostatnou kapitolou by byl kýč u čtenářsky atraktivních
žánrů dívčí a dobrodružné literatury. Zvláště zde se postupy kýče snaží citlivě
reflektovat aktuální trendy v životním stylu dospívajících.
Studium kýče v dětské literatuře si žádá mnohem více pozornosti.
Plodí nové a nové otázky a oblasti bádání. I důkladnější zkoumání toho, co
bylo v minulosti za kýč pokládáno a jak vůbec kýč v uplynulých desetiletích
na dětského čtenáře působil, stojí za obsáhlejší průnik. Snad zde bylo dosta-
tečně demonstrováno alespoň to, že aplikace obecných teoretických závěrů
o kýči nestačí. Nejen proto, že jde o specifickou tvůrčí oblast, ale i z toho
důvodu, že je třeba kýč pečlivě analyzovat a závěry dobře vysvětlovat. Zdá se
totiž, že jde v případě dětského adresáta o velmi citlivé téma, v němž se pro-
mítají mnohá, nejen estetická hlediska: rodinné zázemí, kolektiv vrstevníků,
generační náhled, soudobý pohled na zábavu, převládající soudobý názor
na umění, kulturu a na to, co považujeme za hodnotné. Ať už volíme kýč,
nebo umění, vždy něco říkáme o sobě. Pokud volíme pro své dítě, je tato
otázka ještě ožehavější. Doba, v níž žijeme, kýči nahrává. Je rychlá, libuje si
v technické dokonalosti, je mediální, tj. otevřená všem a všemu. Způsoby,
jakými trávíme volný čas, vytvářejí zážitky a silné dojmy stále rychleji a efek-
tivněji, než nabízí četba a kontakt s uměním vůbec.
I uměnověda je ke kýči shovívavější než kdykoliv předtím. Kýč „se dnes
pokládá za legitimní a oprávněnou lidskou potřebu“, nelze jej proto „morálně

241
či esteticky jednoznačně kategorizovat“.39 Gabriele Thullerová mluví o legiti-

mitě kýče a o legitimitě vztahu člověka k němu. Poukazuje na to, jak se i vztah
umění ke kýči změnil a krystalizoval v něco, co autorka nazývá kýč-art, tj.
umění stavící na kýči, ovšem s odstupem ironie a humoru.40 Snad lze nárok
každého člověka na kýč zdůvodnit a akceptovat, nicméně právě kvalitu iro-
nie a humoru, pokud si jich je člověk vůbec ve svém vztahu ke kýči vědom,
si může dopřát jen a jen dospělý. Dospělý se svým vzděláním, zkušenostmi,
vkusem a vyvinutým estetickým vztahem ke světu, nejen k umění. Vztahem,
který prošel nějakou školou, formováním, výchovou. Nic z toho není možné
u dítěte. S vkusem se nikdo nerodí, musí se u člověka budovat a těžko jej
budovat pouze kontaktem s kýčovou tvorbou. U dítěte lze tedy rozhodně
mluvit o jasné netoleranci vůči kýči, jestliže nám dospělým jde o to, aby si
vůbec nějaký estetický vztah ke světu budovalo. Lze však takovému kontaktu
zabránit? Za určitých podmínek by naše snaha mohla mít za následek i soci-
ální vyloučení dítěte. Tak je kýč všudypřítomný a užívaný. Tomu, aby se s ním
dítě setkávalo, bránit nelze. Podstatná je naše snaha vyvažovat poměr ke kýči
soustavným budováním vztahu k umění a podle našeho názoru také zdánlivě
prostým hledáním krásy mimo ně. Parafrázujeme-li závěry Jiřího Přibáně:
„kulturní průmysl nemusíme odmítat, např. z nějakých vyšších morálně este-
tických důvodů, ale důležité je, abychom si vůči kulturnímu průmyslu dokázali
zachovat intelektuální i kulturní nezávislost a odstup.“41 Kýči se nelze v dět-
ských knihách vyhnout právě jako produktu kulturního průmyslu, kterým je
knižní trh zavalen, ale nutno u dítěte vytvářet individuální odstup a nezávislý
postoj. Nejlépe aktivním zájmem o dětské čtenářství, komunikací s dětským
čtenářem a společným zájmem o tvorbu s oprávněnou uměleckou ambicí.
Abstract
The question of kitsch concerns all areas of art, including literature for
children and young adults. The exploration of the forms of kitsch in this
literature merits particular attention for several reasons. It is not possible,
however, simply to apply aesthetics theories of kitsch to it, because aesthetic
communication with a child perceiver has its own special features, including
39 Lexikon teorie literatury a kultury. Ed. Ansgar Nünning. Host, Brno 2006, s. 434.
40 Thullerová, Gabriele: Jak je poznáme? Umění a kýč. Knižní klub, Praha 2007.
41 Přibáň, Jiří: Pod čarou umění. Kant, Praha 2008, s. 81.

the recipient’s immaturity and lack of experience with art and the category
of beauty in general. The author of the article bases her discussion on Tomáš
Kulka’s important essay on kitsch (apart from a formulation of basic aesthetic
categories), and adds specific examples from research on literature for chil-
dren and young adults. She considers this literature in the broader context of
books for children, looking at kitsch not only in literature but also in illustra-
tion, because children too perceive an artistic statement as a whole. In addi-
tion to her attempt to formulate in theory at least some of the typical features
of kitsch in books for children, the author briefly analyses selected areas,
including well-known brands, fairy tales, poetry, and tried and tested titles.
She concludes that she has only scratched the surface of such research, and
that more thorough research has yet to be done. She also notes the serious-
ness and importance of this area of research, which has a considerably influ-
enced the youngest generation’s attitude to art and beauty. Kitsch is ubiqui-
tous, and can hardly be avoided. The most important thing is the approach
taken by adults, and how successful they are in forming the personalities of
children in their attitude to high-quality works of art.
Klíčová slova
Kýč – literární kýč – výtvarný kýč – umění – literatura pro děti
a mládež – estetická funkce – estetický vztah – krása
Key words
Kitsch – literary kitsch – kitsch in the plastic arts – art – literature for children
and young adults – the aesthetic function – aesthetic attitude – beauty

Olga Kubeczková - Dětská Literatura A Problém Kýče

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Olga Kubeczková - Dětská Literatura A Problém Kýče

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You have downloaded a document from

The Central and Eastern European Online Library

The joined archive of hundreds of Central-, East- and South-East-European publishers,

Source: Literární archiv

Location: Czech Republic

CEEOL copyright 2024

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 212

CEEOL copyright 2024

významů (citů, emocí, poznatků).“6 Felix Vodička zde vyzdvihuje význam

6 Vodička, Felix: Svět literatury 1. SPN, Praha 1967, s. 11.

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 214

a účinky, čímž narušuje představu lidské bytosti jako zajímavého, jedineč-

8 Mukařovský, Jan: Cestami poetiky a estetiky. Československý spisovatel, Praha

CEEOL copyright 2024

míníme vlastnost estetického objektu, případně soubor vlastností, které

10 Jůzl, Miloš – Prokop, Dušan: Úvod do estetiky. Panorama, Praha 1989.

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 216

na naše jednání. Prostřednictvím umění vycházíme vstříc své touze stát se

11 Vodička, Felix: Svět literatury 1, s. 17.

CEEOL copyright 2024

na námitky oponentů a rozšiřuje své dřívější závěry o nové teze. Přínosný

13 Kulka, Tomáš: Umění a kýč. Torst, Praha 2000, s. 221.

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 218

ilustraci v dětských knížkách jako něco, co má s kýčem společné atri-

CEEOL copyright 2024

1) „Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 220

CEEOL copyright 2024

jednoduchost, jednoznačnost kýče může být zastánci vydávána za přednost

16 Heldová, Jacqueline: V říši obrazotvornosti (děti a fantastická literatura).

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 222

CEEOL copyright 2024

K obecným charakteristikám připojme Kulkův náhled na literární kýč.

17 Kulka, Tomáš: Umění a kýč, s. 133.

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 224

vyjděme a aplikujme je na oblast dětské literatury. Kýčovou knihu poznáme

19 Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji. Československý spisovatel, Praha 1990.

CEEOL copyright 2024

20 Lindgrenová, Astrid: Madynka. 3. vyd. Albatros, Praha 2009.

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 226

21 Sirovátka, Oldřich: Literatura na okraji, c. d.

CEEOL copyright 2024

postavy).22 Charakter postav je jednoznačný, přitom poněkud chudý, daný

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 228

výtvarnou částí, grafikou a doplní ji textem původním. Setkáváme se s tímto

CEEOL copyright 2024

očima vytvářejí kaluže slz, úsměv je nepřirozeně velký a křečovitý). Zajímavé

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 230

25 Toman, Jaroslav: Trivialita a kýč v literatuře pro děti a mládež, c. d.

CEEOL copyright 2024

CEEOL copyright 2024

Literární archiv Dítě, dětství a literatura 48/2016 232

CEEOL copyright 2024